Encyklopedie II. světové války, 17 9788374588645, 9788374584357

Citation preview

978-83-7458-864-5

.JJJ OPERACE „TORCH" FRANCOUZSKÁ SEVERNÍ AFRIKA- SVOBODNÍ FRANCOUZI

ruhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem vdějinách lidstva Události oněch tragických let vyvolávají dodnes mnoho rozporuplných názorů a jsou stále přitažlivým objektem zájmu lidí fascinovaných historiLEncyklopedie, jejíž další číslo driíte v rukou, popisuje a vysvětluje dění této války vširokém kontextu - jak politickém, tak vojenském. Zároveň přístupným způsobem predstavuje vojenské operace, výzbroj, události majíd vliv na průběh bojů, životopisy nejdůležitějších politiků a vojevůdců, neznámá fakta a tajemstvl ,,Enc-yldopedie ll. světové války" obsahuje unikátní fotografie, podrobné ilustrace vojenské techniky, kopie nedávno odtajněných dokumentů, přehledné mapky, rnÍ7.omé tabulky historidcých události a tisíce unikátních archivních materiálů. Cennými doplňky každého dilusbírky jsou nejlepší filmové dokumenty (DVD) odruhé světové válce, přibližujíd její jednotlivé etapy, nejdůležitější události, tažení a bitvy od Vllliku fašismu až po výbuch atomové bomby v Hirošimě.

D

,,Encyklopedie II. světové války': která bude vycházet každé dva týdny, se skládá ze třf lástí: ■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

■ KALENDÁRIUM

Popis politických událostí a bojových akcí v prů­ běhu konfliktu. Bitvy, souboje tajných služeb, vysoká politika.

Zkrácený popis nejdůležitějších událostí v období a oblasti, jimž je věnováno téma daného čísla. Jednotlivá čísla, kterých bude 48, budou tvořit kompendium vědomostí o největším konfliktu v historii lidstva. V jednotlivých dr1ech najdete popis největších bitev války, biografie velitelů a politiků, seznámíte se s výzbrojí všech válčfdch stran i politickými reáliemi, stojícími za činy hlav států i náčelníků štábii. V nejbližších číslech: ■ Operace „Tajfun" ■ Bitva o Moskvu ■ Útok Žukova

■ MILITARIE

Popis, technická data a ilustrace nejpopulárněj­ ších a nejproslulejších typů výzbroje - od letadel přes tanky a lodě až po dělostřelectvo a pěchot­ ní zbraně. Strany s vojenskou technikou nejsou číslovány. Doporučuje se vložit je do pořadaf.e podle druhu zbraní a období, ve kterém byly používány. Tato část bude popisovat čtyři druhy výzbroje - obrněnou techniku (tanky, obrněná vozidla, samohybná děla), letectvo, válečné námořnictvo a ručn í zbraně.

■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY FRANCOUZSKÁ SEVERNÍ AFRIKA SVOBODNÍ FRANCOUZI OPERACE „TORCH" -AMERIČANÉ VSTUPUJÍ DO VÁLKY LETADLA NAD AFRIKOU ■

289-294 295-296 297-304 305-306

MILITARIE LETADLA 1941-1942

■ KALENDÁRIUM NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI SRPNA A ZÁŘÍ 1941

■ ~ 17. DÍL: DOOLITTLŮVNÁLET

■ Boje v Tunisku ■

33-34

Konec války v Africe

■ Pěchotní zbraně 1939-1945 Vydavatel: POLSKIE MEDIA AMER.COM SA, Grochowe t~ki 6, 61 752 Poz na ň , Polsko, tel.: + 48 618 515 147 Informace: +420 296 188 900 (9.00-17.00 hod.) e-mail: [email protected] Redakce: PRESS-PYGMALION, s. r. o., Český Těšín Šéfredaktor: Marcel Mahdal Odborná spolupráce: Stanislav Komárek. Alena Hasáková, Radek Sporysz, Miloš Kmeť, Milan Sroncllk, J iří Rataj Objednávky předplatného: ALL Production. s. r. o.• P. O. BOX732. 111 21 Praha 1, tel.: 234 092 851 , fax: 234 092 813, e-mail: [email protected], www.predplatne.cz Předplatné a informace pro slovenský trh: Magnet Press Slovakia. s. r. o. P. O. BOX169, 830 00 Bratislava, tel.: 02/67 20 19 31 -33 e-mail: [email protected], www.press.sk ISBN: 978-83-7458-864-5 Série: 978-83-7458-435-7

SEVERNÍ AFRIKA listopadu 1942 se vojenská a politická situace stran, jež válčily v Africe, diametrálně změnila. Došlo k tomu po vylodění americko-britských sil v Maroku a Alžírsku. Do bojů zasáhla americká a posléze i francouzská armáda. Francie tvořila do června 1940 jádro protihitlerovské koalice. Po své porážce však uzavřela s Třetí říší příměří a bylo jí umožněno spravovat svá dominia v severní Africe a na Blízkém východě (v Sýrii a Libanonu čili v tzv. francouzské Levantě). Po diplomatických jednáních s Američany se nakonec francouzské síly v zahájeném vojenském tažení na území Tuniska zapojily do bojů proti

V

italsko-německým vojskům .

HISTORICKÉ SOUVISLOSTI Francie zahájila expanzi do Maroka a Alžírska počátkem 19. století. V té době na tomto území existovaly berberské státy formálně pod protektorátem Osmanské říše v čele se sultánem Mahmudem II. V těchto vzdálených

provinciích vládli místní emírové, jejichž pokladny plnilo námořní pirátství. Na marockém, alžírském a tuniském pobřeží bylo množství přístavů, z nichž podnikali muslimové pirátské útoky proti nizozemským, britským, francouzským, a dokonce i americkým obchodním lodím. V letech 1801 - 1805 proto došlo k tzv. první berberské válce, v níž se válečné flotily Velké Británie a Spojených států omezily pouze na stíhání pirátských lodí na širém moři. Teprve v srpnu 1816 ostřelovala eskadra britských a nizozemských lodí pod velením admirála Edwarda Pellewa přístav v Alžíru, potopila množství pirátských plavidel a zničila město. V této tzv. druhé berberské válce byl alžírský paša donucen zrušit otroctví křesťanských zajatců. Převaha evropských lodí byla drtivá a piráti utrpěli obrovské ztráty. Existence pirátství navic umožnila Francii podniknout kroky směřující k ovládnutí Alžírska (tento název ovšem použil až v roce 1839 francouzský maršál

Nicolas Jean de Dieu Soult, dříve se této oblasti říkalo Mauretánie). Francouzi se chtěli území v severní Africe zmocnit již v roce 1795, tenkrát však nastaly problémy s financováním tažení. Po druhé berberské válce obnovili svůj zájem - invazi do Alžírska prosazoval sám král Karel X., jeho premiér JeanBaptiste Villele a ministr války Aimé de Clermont-Tonnerre. Alžírský vládce dej Hussein se dostal do obtížné situace, protože evropská velmoc vyloženě číhala na záminku k útoku. Ta se naskytla 30. dubna 1827, když byl v alžírské pevnosti La Calle zavražděn francouzský konzul Pierre Deval. Dne 31. ledna 1830 vyslala francouzská vláda proti Husseinovi vojenskou výpravu. Invazní flotile velel admirál GuyVictor Duperré. Dne 14. června 1830 se nedaleko Alžíru vylodilo na 34 000 vojáků pod velením generála Louise de Bourmonta. Emír proti nim vyslal asi 36 000 vlastních ozbrojenců, z toho celých 7 000 představovali turečtí vojáci.

289

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

K bitvě došlo 19. června u Staouéli. V ní Francouzi svým dělostřelectvem útočící Berbery a Turky zcela zdecimovali, takže 5. července mohly francouzské jednotky vstoupit bez odporu do Alžíru. Dej Hussein odplul 11. července s celou rodinou na palubě francouzské lodi do Itálie. Francouze pak čekaly další boje o ovládnutí celého území Alžírska a Maroka. Do války o Maroko se zapojilo rovněž Španělsko a Království obojí Sicílie podporované Habsburky. Ještě před koncem roku 1830 dobyly jednotky generála Pierra Boyera Oran a vyhnaly odtud vojáky marockého sultána. V roce 1834 se Alžírsko stalo definitivně francouzskou kolonií, což však pro Francouze neznamenalo definitivní konec potížím. Vypukla tu revolta vedená Abd al-Kádirem, synem oranského emíra Muhiddína. Zpočátku jí Francouzi nepřikládali velkou váhu, ale po několika porážkách pochopili vážnost situace a v roce 1936 vyslali proti povstalcům armádu generála Thomase-Roberta Bugeauda. V roce 1840 se počet francouzských vojáků vyšplhal až na 100000 mužů, ale konečně se povstání podařilo porazit až v roce 1844. Abd al-Kádir uprchl do Maroka, kde se schovával

a teprve po třech letech, 21. prosince 1847, byl zajat. Osm let pak byl vězněn ve Francii a po svém propuštění v roce 1855 se přestěhoval do Dan1ašku. Po vítězství nad Abd al-Kádirem Francouzi rychle využili výhod, které dobytá země nabízela, a od roku 1845 začali s masovou kolonizací. Soužití dobyvatelů a domorodců probíhalo od té doby bez větších konfliktů. V roce 1870 zavedla koloniální admínistrativa tříletou povinnou školní docházku pro chlapce starší pěti let a od roku 1890 bylo muslimům umožněno studovat i na francouzských vysokých školách. V roce 1915 zaměstná­ vala koloniální správa na 30 000 místních obyvatel a ve francouzském Národním shromáždění smělo zasedat 27 zástupců Alžírska. Samozřejmě to mohli být i Francouzi, ale narození v kolonii. Další francouzskou kořistí se mělo v severní Africe stát Tunisko. O toto území bylo ovšem zapotřebí svést boj nejen s vojsky místního beje Muhammada asSádika, ale rovněž s Italy. Ti s Tuniskem již od roku 1868 čile obchodovali, podnikali tu a usazovali se zde, takže v roce 1878 konzul Licurgo Maccio oficiálně informoval zadluženého tuniského beje, že si Itálie činí na jeho državu nárok. Italská hospodářská expanze Francii pochopitelně znepokojila. Pod záminkou nájezdu tuniských lupičů do Alžírska vyslal tedy francouzský premiér Jules Ferry do Tuniska vojenský kontingent a námořní flotilu. Bej byl donucen přijmout francouzský protektorát a od 12. května 1881 byla Francie oprávněna reprezentovat jeho zemi v jakýchkoli zahraničních jednáních.

PLUKOVNÍK FRANCOUZSKÉ KOLONIÁLNÍ PĚCHOTY VICHISTICKÉ VLÁDY

P

řed

vypuknutím války nosili důstojníci koloniálních vojsk služební uniformy barvy khaki a na nohou hnědé kotníkové boty a ovinovačky. Pokrývkou hlavy mohla být korková helma, képi, baret nebo brigadýrka, kdežto řadoví vojáci rekrutovaní z domorodých Afričanů nosili červené fezy s kryty barvy khaki. V boji chránila hlavu ocelová helma. Důstojník na obrázku sloužil na Madagaskaru. Má na sobě typický tropický stejnokroj a korkovou helmu, na níž je kotva, tradiční odznak francouzských koloniálních sil. Na náramenících má hodnostní označení a na límcových výložkách označení druhu zbraně.

290

V červenci 1881 však vypuklo v Tunisku rozsáhlé protifrancouzské povstání, jehož účastníci dobyli Sfax. Dne 14. čer­ vence připluly Sfax ostřelovat francouzské válečné lodě, ale definitivně povstání potlačily teprve jednotky generála Félixe Gustava Saussiera v roce 1882. Ojedině­ lé boje pokračovaly ještě následujícího roku, kdy byla uzavřena nová dohoda, která z Francouzů učinila skutečné pány země. Itálie uznala francouzskou svrchovanost nad Tuniskem v roce 1896. Plány na ovládnutí Maroka byli Francouzi nuceni odložit až na počátek 20. století. Přiměla je k tomu proklamace garantující nezávislost Maroka, kterou podepsali 3. července 1880 v Madridu s platností na 20 let Španělé a Britové. Po dvaceti letech Francouzi svůj zájem o Maroko oživili a začali tomto smyslu podnikat diplomatické kroky. V roce 1900 uzavřeli dohodu s Itálií, jež jim v Maroku poskytla „volnou ruku" na oplátku za „právo" na Tripolitánii a Kyrenaiku. O čtyři roky později uzavřela Francie podobnou smlouvu s Velkou Británií - souhlasila s britskou svrchovaností v Egyptě výměnou za britské ústupky ohledně Maroka. V roce 1904 Francouzi svůj vliv v Maroku ještě upevnili. Sultán Abd al-Aziz přistoupil na jejich podmínky a Francie tu zřídila svou policii, banky i úřady vydávající hospodářské koncese. Proti pozvolnému pronikání Francie do Maroka se však postavili Němci. Během své návštěvy v Tangeru se císař Vilém II. označil za přítele muslimů a vyslovil se pro nezávislost Maroka. Jeho vystoupení vyvolalo rozhořčený nesouhlas nejen Francouzů, ale i Britů, kteří slíbili, že se v případě ozbrojeného konfliktu s Německem postaví na stranu Francie. V lednu 1906 se v Algecirasu uskutečnila konference o budoucnosti Maroka. Zúčastnilo se jí dvanáct státních delegací, avšak německé požadavky podpořili pouze zástupci Rakouska-Uherska. Dohoda uzavřená v Algecirasu upřesnila kompetence zainteresovaných evropských zemí v Maroku - Francie a Španělsko tu měly kontrolovat policii, zatímco Němec­ ku a Velké Británii byl svěřen dohled nad marockou národní bankou. Neznan1enalo to ovšem, že by Němci na získání dominance v Maroku rezignovali. V létě 1907 vypuklo v Maroku povstání, v jehož čele stanul sultánův bratr

FRANCOUZSKÁ SEVERNÍ AFRIKA

Maršál Pétain na inspekci u jedné ze stíhacích perutí. Do června 1940 vyrobil francouzský průmysl na objednávku Luftwaffe 2 287 letadel a 5 282 leteckých motorů . Ve francouzských podnicích probíhaly rovněž opravy německých letadel.

Mulaj Hafi.d. Na jeho počátku bylo v Casablance zabito několik francouzských a britských inženýrů, kteří tu dohlíželi na stavbu železnice. V srpnu 1907 byl svržen sultán Abd el-Aziz (formálně abdikoval v roce 1908) a vzbouřenci ovládli hlavní město Fez. Francie vyslala do Casablanky válečnou flotilu, která město ostřelovala a poté zde vylodila 3 000 vojáků. V říjnu 1908 došlo k uzavření francouzsko-německé smlouvy o společ­ ném postupu proti Maroku a v červnu 1911 navrhli Francouzi německé straně odstupné, za něž se měla nároků v severní Africe vzdát. Němci na návrh přistoupili, nicméně 1. července 1911 připlul do přístavu v Agadiru německý dělový člun Panther a v marockých vodách se objevil lehký křižník Berlín. Došlo k diplomatické krizi. Francouzi viděli v této německé „pohotovosti" ohrožení svých zájmů a znepokojení dali najevo i Britové, kteří prohlásili, že ve sporu budou stát na francouzské straně . Němci museli přistoupit na jednání a 4. listopadu 1911 podepsali s Francií smlouvu, v níž se vzdali své přítomnosti v regionu výmě­ nou za část francouzského Konga. Své zájmy v Maroku si prosadili i Španělé. Dne 30. dubna 1912 byla ve Fezu podepsána dohoda, ve které předal marocký V červenci 1940 byla vyhlášena Národní revoluce. Mlad{ Francouzi mohli vstoupit do mnoha „vlasteneckých" organizací. Na fotografii účastníci lyžařského kurzu pro budoucí letce. Podobné kurzy byly pořádány od počátku roku 1941.

sultán Abd el-Hafi.d vládu a moc nad svou zemí Francii a Španělsku, které zde zřídily své protektoráty. Francie si přisvojila podstatný díl Maroka jako tzv. Francouzské Maroko a Španělsko za svůj protektorát prohlásilo středomořské pobřeží, tzv. Španělské Maroko, kde v té době žila nezanedbatelná španělská menšina. V roce 1921 vypuklo ve Španělském Maroku povstání rífských kmenů vedených Abd el-Krimem. Úspěchy povstalců byly ohromující. Rífové porazili španělskou koloniální armádu a vyhlásili vlastní republiku. V roce 1925 se boje rozšířily i na území ovládané Francií, proto byl do Francouzského Maroka vyslán expediční sbor pod velením maršála Philippa Pétaina. V květnu 1926 byly rífské síly poraženy a Abd el-Krim zajat. Boje však ustaly teprve v roce 1934, když Španělé dobyli město Ifni.

SITUACE FRANCIE PO PORÁŽCE V ROCE 1940 června

1940 v 18.50 hod. francouzská delegace vedená generálem Charlesem Huntzigerem na německé podmínky, za nichž mělo být uzavřeno příměří. Francie byla rozdělena na okupovanou část a na tzv. ,,svobodnou zónu" řízenou vládou Philippa Pétaina. Francii bylo ponecháno právo spravovat své kolonie, na okupováním území však musela demobilizovat armádu - počty vojsk tu neměly přesáhnout 84 000 příslušníků pozemních jednotek, 10000 příslušní­ ků letectva a vojenského námořnictva a 6 000 členů tzv. republikánské gardy. V koloniálních jednotkách k žádným Dne 22.

přistoupila

změnám

nedošlo. Vojenská porážka Francouzské třetí republiky vyvolala silný otřes. Vina za porážku byla svalena na politiky, kteří stáli v čele Třetí republiky, a na politický systém, který maršál Pétain označil za absolutně prohnilý.

ZRADA V MERS-EL-KÉBIRU Vrchním velitelem francouzského váleč­ ného námořnictva byl v té době admirál Jean Louis Xavier Frarn;:ois Darlan, ambiciózní, leč oportunistický důstojník. Tváří v tvář porážce své vlasti byl zprvu pro pokračování války s Němci, avšak 15. června 1940 se přiklonil na stranu , maršála Pétaina a generála Maxíma Weyganda, kteří požádali o příměří. Francouzská admiralita ve službách vichistické vlády si byla dobře vědoma síly svého loďstva. Francie v té době disponovala jednou letadlovou a sedmi bitevními loděmi, 18 křižníky, 70 torpédoborci, 80 ponorkami a množstvím pomocných lodí. Bezprostřední převzetí těchto plavidel Němci a jejich okamžité začlenění do válečných operací bylo spíše nereálné, nicméně se dalo čekat, že bude-li válka trvat delší dobu, francouzské lodě, zejména torpédoborce, budou s velkou pravděpodobností do služby u Kriegsmarine zařazeny. Britský premiér Churchill se netajil přesvědčením, že francouzská flotila se do německých rukou nesmí za žádnou cenu dostat. Oportunistický admirál Darlan si tedy mohl být jist, že v případě francouzského příměří s Německem uči­ ní Britové cokoli, aby vzali francouzské válečné lodě pod svou ochranu. Proto ještě před jeho podepsáním, již 17. červ-

ENCYKLOPEDIE Il. SVĚTOVĚ VÁLKY

na 1940, vydal rozkaz, aby francouzské nevplouvaly do britských přístavů, a následujícího dne dokonce nařídil, aby všechny lodě, které již v britských přísta­ vech kotvily, vypluly na moře a zamířily

lodě

,,domů".

Po uzavření příměří museli Francouzi slíbili oficiálně, že všechna svá válečná plavidla stáhnou do mateřských přístavů. Němci si totiž byli velmi dobře vědomi toho, že pokud by francouzské posádky přešly na stranu protivníka, byla by britská převaha na moři drtivá Měli stále v živé paměti britskou blokádu v době první světové války, která málem zastavila jejich průmyslovou produkci. Jenže velitel středomořské flotily admirál Andrew Cunningham poslal již 25. června 1940 telegram francouzskému veliteli v Alexandrii, aby ve prospěch kolaborantské vlády ve Vichy žádné kroky nepodnikal. Britové se rozhodli všemi prostředky zabránit tomu, aby se francouzská atlantická flotila dostala Němcům do rukou. Dne 1. července Němcům

Britové měli vážnou a vcelku oprávněnou obavu, že francouzské /odstvo, co do velikosti čtvrté největší na světě, padne do německých rukou. Na snímku část francouzské flotily v přístavu Mers-el-Kébir.

1940 bylo veliteli britského svazu „H" admirálu Jamesi Somervillovi sděleno, že pokud Francouzi nepřijmou jejich ultimátum a neodzbrojí svou flotilu, bude zmocněn ji zničit Francouzská flotila, které velel viceadmirál Marcel Gensoul, se skládala z bitevních lodí Dunkerque, Strasbourg, Provence a Bretagne, ze šesti torpédoborců (Kersaint, Le Terrible, Lynx, Mogador, Tigre a Volta), z nosiče hydroplánů Commandant Teste-a něko­ lika pomocných lodí. V dalších afrických přístavech měli Francouzi ještě tři bitevní lodě, Richelieu (v Dakaru), nedostavěnou Jean Bart (v Casablance) a jednu v britské Alexandrii, dále deset křižníků (z toho šest v Alžíru), tři torpédoborce a jednu ponorku. Dne 2. července 1940 Sommerville obdržel podmínky své vlády, které mě l předložit Francouzům, a jeho námořní svaz vyrazil k Mers-el-Kébiru. Začala operace „Catapult". Dne 3. července 1940 dorazila Somervillova výprava k Oranu a zablokovala přístav v Mers-el-Kébiru. K francouzskému veliteli byl jako parlamentář vyslán admirál Lancelot Ernest Holland, který žádal, aby francouzské lodě odpluly do britských přístavů a pře­ šly pod britskou kontrolu, anebo odpluly na Martinik, kde by zůstaly pod kontrolou americkou. V případě odmítnutí těchto požadavků, měla být francouzským posádkám poskytnuta šestihodínová lhůta, aby samy potopily své lodě, a pokud by to neudělaly, měli je zničit Britové. Holland dal Francouzům jasně na srozuměnou, že Britové nepřipustí, aby se flotily zmocnili Němci. Francouzský viceadmirál Gensoul okamžitě poslal britské podmínky své

admiralitě. Jeho telegram převzal náčel­ ník štábu válečného námořnictva kon traadmirál Maurice Le Luc, který vydal rozkaz, aby v případě britského útoku odpověděla francouzská flotila palbou. Darlan byl o situaci informován až za dvě hodíny. Mezitím vyslal Gensoul jednoho ze svých důstojníků k Britům s odpovědí. Ultimátum bylo odmítnuto, Francouzi se britskému útoku chystali bránit. Obránci však byli předem odsouzeni k porážce, už proto, že všechny jejich lodě stály v přístavu na kotvištích, zatímco britské jednotky byly připraveny v bojových pozicích. V 16.57 hod. byla z britských lodí vystřelena první salva. Prvními cíli se staly bitevní lodě Dunkerque a Strasbourg. Velitel Strasbourgu zvedl kotvy a plnou rychlostí se pokusil uniknout z přístavu, což se mu zdařilo. Také bitevní loď Dunkerque se pokusila o únikový manévr, byla však zasažena čtyřmi granáty ráže 380 mm a dosedla na mělčinu. Na bitevní lodi Bretagne explodovalo po dvou zásazích muniční skladiště a loď se potopila, sesterská bitevní loď Provence šla ke dnu hned po první salvě. Pěti torpédoborcům se podařilo z přístavu uniknout a doplout do Toulonu. Po třinácti minutách bylo po boji. Admirál Gensoul vyvěsil bílou vlajku. Během těchto několika chvil padlo 1 297 francouzských námořníků (z toho 977 na lodi Bretagne) a 1 648 jich bylo raněno. Když 5. července 1940 přerušila francouzská vláda ve Vichy s Velkou Británií diplomatické styky, dočkala se vzápětí jednoznačné reakce. Dne 8. července poškodil britský torpédový bombardér z letadlové lodě Hermes francouzskou bitevní loď Richelieu kotvící v Dakaru, čímž dala britská vláda zcela zřetelně najevo své odhodlání k nesmlouvavým krokům proti kolaborantské vichistické vládě.

OPERACE „IRONCLAD" V Indickém oceánu vyvíjely japonské ponorky od počátku války stále aktivnější rozvratnou činnost, takže situace Roya! Navy se tu systematicky zhoršo-

Během britského útoku na francouzskou flotilu zahynulo 1 297 francouzských námořníků, z toho 977 na bitevní lodi Bretagne. Na fotografii záchranná akce na palubě francouzské lodi.

FRANCOUZSKÁ SEVERNf AFRIKA

Letadla Fairey Swordfish tvořila výzbroj 810. a 829. perutě dislokované během operace "lronclad" na palubě letecké lodě HMS lllustrious. Tyto zastaralé dvojplošníky se ukázaly nečekaně účinné všude tam, kde se nemusely obávat protiakcí moderních nepřátelských stíhaček.

vala. Britové potřebovali vedle základny v Adenu ještě alespoň jednu velkou námořní základnu, odkud by mohli vést operace zajišťující plavbu v Indickém oceánu. K tomuto účelu se výborně hodil Madagaskar. Ostrov byl sice francouzskou kolonií, ale to se Britům nejevilo jako překážka. úkolem dobýt Madagaskar byl pově­ řen generálmajor Sir Robert Grice Sturge. Velitelem námořního uskupení byl viceadmirál Edward Neville Syfret, jehož invazní svaz tvořily bitevní loďHMS Ramillies, těžký křižník HMS Devonshire a lehký křižník HMS Hermione, letadlové lodě HMS Illustrious a HMS Indomitable a torpédoborce HMS Active, HMS Anthony, HMS Duncan, HMS Inconstant, HMS Javelin, HMS Laforey, HMS Lightning, HMS Lookout, HMAS Nizam, HMAS Norman, HMS Pakenham, HMS Paladin a HMS Panther. Dále bylo ve svazu osm korvet, čtyři minolovky, pět transportních a deset pomocných plavidel. Byly mezi nimi také dvě jednotky upravené k převozu tanků - HMS Derwentdale a HMS Bachaquero. Invazní svaz vyplul z přístavu v jihoafrickém Durbanu 28. dubna 1942, v noci ze 4. na 5. května se dostal do oblasti severně od přístavu DiegoSuarez (v současnosti Antsiranana), kde ve dnech 5. a 6. května vysadil na pobřeží Madagaskaru britské pozemní jednotky. Při operaci, která dostala krycí název „lronclad", použila britská vojska

Britové se vylodili na Madagaskaru, aby získali výhodnou námořní základnu k ochraně svých námořních tras před rostoucím ohrožením ze strany japonských ponorek.

poprvé obojživelné transportéry LVT 1 (Landing Vehicle Tracked - výsadkové pásové vozidlo). Pozemní síly (uskupení 121), jimž velel generál Robert Grice Sturges, byly rozděleny do tří invazních vln. První vlnu tvořila samostatná 29. pěší brigáda (brigadýr Francis Wogan Festing) ve složení 2. prapor pluku South Lancashire (2nd South Lancashire Regiment), 2. prapor pluku East Lancashire (2nd East Lancashire Regiment), 1. prapor královských skotských mušketýrů (1st Royal Scots Fusiliers), 2. prapor královských welšských mušketýrů (2nd Royal Welsh Fusiliers), 455. baterie lehkého dělostře­ lectva a kulometná rota. Druhou vlnu tvořila 17. pěší brigáda (brigadýr Gerald Weldon Brown Tarleton) ve složení 2. prapor královských skotských mušketýrů (2nd Royal Scots Fusiliers), 2. prapor pluku Northamptonshire (2nd Northamptonshire Regiment), 6. prapor seafortských horalů (6th Seaforth Highlanders) a 9. pluk polního dělostřelectva. Tretí vlnu tvořila 13. pěší brigáda (brigadýr Valentin Cubitt Russell) ve složení 2. prapor skotských střelců (2nd Cameronians), 2. prapor královských inniskilingských mušketýrů (2nd Royal Inniskilling

Fusiliers) a 2. prapor pluku Wiltshire (2nd Wiltshire Regiment). Francouzskou obranu pod velením guvernéra Armanda Léona Anneta tvořily v podstatě pouhé dva plu, ky - 1. a 2. smíšený malgašský pluk (RMM - Régiment mixte malgache). Na západním pobřeží měli Francouzi ještě dvě záložní policejní čety (dislokovány v Nosy Be), dvě roty z 1. RMM (Ambandja) a 1. prapor z 1. RMM (Majunga, dnes Mahajanga). Na východním pobřeží pak byl dislokován 2. prapor z 1. RMM s baterií horských děl ráže 65 mm (Tamatave, dnes Toamasina) a rota z 1. RMM (Brickaville, dnes Ampasimanolotra). Ve vnitrozemí ostrova v oblasti Tananarive (v současnosti Antananarivo) byl dislokován 2. RMM, průzkumný oddíl se čtyřmi obrněnými automobily, baterie horských děl ráže 65 mm a ženijní rota. Ve měs­ tech Mevatanana a Fianarantsoa bylo po jedné rotě z 2. RMM. Na jihu ostrova byly dvě roty z praporu malgašských střelců (BTM - bataillon de tirailleurs malgaches) ve Fort-Dauphin a Tuléaru (dnes Tólanaro a Tollara). Celkem bránilo ostrov asi 8 000 vojáků, z toho zhruba 6 000 Malgašů a Senegalců. Vylodění proběhlo bez překážek z francouzské strany, město Diego-Suarez bylo dobyto po třídenním odporu. Již 5. května byla nedaleko přístavu v Diego-Suarez lokalizována a potopena

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

francouzská ponorka Bévéziers. Akci provedly torpédové bombardéry Fairey Swordfish z letadlové lodě HMS Illustrious. O dva dny později zaútočily Swordfishe z téže letadlové lodi na další francouzskou ponorku Le Héros a poškodily ji tak vážně, že ji musela posádka opustit. Následujícího dne podnikla ponorka Monge neúspěšný torpédový útok na letadlovou loď HMS Indomitable, načež byla objevena a potopena eskortními torpédoborci HMS Active a HMS Panther. Na přelomu května a června operovaly ve vodách kolem Madagaskaru také tři japonské ponorky I-10, I-16 a I-20, které poškodily několik britských plavidel, ale za několik dní byly nuceny odplout. Letecké krytí britského svazu zajišťovalo pět stíhacích perutí. Z letadlové lodě HMS Illustrious operovala 881. peruť (12 letadel Grumman Martlet Mk II) a 882. peruť (8x Grumman Martlet Mk II a lx Fulmar NFl), z letadlové lodě HMS Indomitable 800. peruť (8x Fairey Fulmar), 806. peruť (4x Fairey Fulmar) a 880. peruť (6x Sea Hurricane) . Tři ze čtyř nasazených bombardovacích perutí měly podniknout údery na francouzská letiště. Na Illustrious byla 810. a 829. bombardovací peruť (celkem 20 letadel Fairey Swordfish), na Indomitable 87. a 831. bombardovací peruť (celkem 24 letadel Fairey Albacore). Francouzi měli na Madagaskaru Smíšenou leteckou skupinu (Groupe aérien mi.Jcte) pod velením kapitána Leonettího složenou z 565. stíhací letky (17x Morane-Saulnier 406), které velel kapit án Baché, a 555. průzkumné letky

(6x Potez 63.11), které velel poručík Le Bouedec. K první bojové akci došlo ráno 5. května, kdy bombardéry Albacore zamířily k letišti Arrachart nedaleko Diego-Suarez. Odstartovat se podařilo jedinému letounu Potez, který byl vzápětí napaden doprovodnými stíhačkami Martlet a po krátkém boji sestřelen. V jeho troskách zahynul francouzský pilot poručík Rossigneux i jeho pozorovatel seržant Ehret. Britské bombardéry zničily všechny stroje na letišti, takže se přístav Diego-Suarez ocitl bez letecké ochrany a výsadek mohl začít bez ohrožení ze vzduchu. Následujícího dne ráno odstartovaly z letiště !vato tři letouny Potez, jejichž piloti dostali rozkaz zaútočit na invazní svaz. V 6.30 hod. byla tato letadla zpozorována letci z 881 . perutě, kteří na ně ihned zaútočili se svými Martlety. Po dvou minutách byl zasažen a ve vzduchu explodoval první Potez, o jehož sestřel se podělili poručík Waller a podporučík Bird. Druhý francouzský letoun sestřelil poručík Tompkins. Pilot třetího francouzského letadla vzápětí nato opustil plnou rychlostí bojiště a vrátil se na mateřskou základnu. Dne 7. května vyvedl kapitán Leonetti, velitel francouzské Smíšené letecké skupiny, do boje s Brity čtyři svoje piloty. Ani jejich stíhačky Morane Saulnier MS.406 se však britským strojům nevyrovnaly. První úspěch zaznamenal podporučík Lyon, který sestřelil san10tného Leonettiho. Následně vzplanula dvě další francouzská letadla, zasažená Tom kinsem a Waller m. Čtvrtý

Francouz byl zasažen do motoru a musel na pláži. O dvě hodiny později se nad letištěm objevily britské bombardéry, které zničily většinu dosud akceschopných francouzských letadel. V hangáru zůstal jediný funkční letoun, starý dvojplošník Potez 25TOE. Odpoledne téhož dne zahájil guvernér Madagaskaru rozhovory o podmínkách ukončení válečných akcí. Po uzavření příměří zůstal Madagaskar nadále pod francouzskou správou, s fungující policií, poštou i bankou. Britové respektovali dohodnuté podmínky a obsadili pouze vojenské základny a přístavy. Jejich 13. a 17. brigáda byly z ostrova staženy a v průběhu července a srpna byly nahrazeny postupně 22. východoafrickou brigádní skupinou (East African Brigade Group), 7. jihoafrickou motorizovanou brigádou (South African 7th Motorized Brigade) a 27. rhodéskou pěší brigádou (Rhodesian 27th Infantry Brigade). Dobytí ostrova vyvolalo ovšem silnou nespokojenost Francouzského národního výboru, jehož předseda Charles de Gaulle dělal vše pro to, aby Churchill souhlasil s předáním ostrova pod správu Svobodných Francouzů. Britský postoj byl však ovlivněn nedůvěrou k de Gaullově politice, a proto zahájily britské jednotky 10. září další postup a obsadily všechny důležité strategické body ostrova, včetně velkého přístavu Majunga. Boje se protáhly do 5. října, kdy se na jihu Madagaskaru vzdal guvernér Annet. Největší ztráty utrpěli Britové na počátku operace při dobývání DiegoSuarez, kdy přišli o 500 vojáků, boje po 10. září si vyžá y 30 obětí. nouzově přistát

GRUMMAN MARTLET MK II, AM 974 etadlo s označením 881. perutě startující z letadlové lodě HMS illustrious při operaci „Ironclad". V červenci 1943, když tato peruť operovala z letadlové lodě HMS Furious, sestřelil velitel letky Lindsay společně s dalším pilotem perutě u pobřeží Norska německý jednoplošný hlídkový létající člun BI ohm und Voss BV 138.

L

NCO ne 17. června 1940 odstartovalo z letiš tě u Bordeaux britské letadlo, kterým odlétal do Velké Británie francouzský brigádní generál Charles André Joseph Marie de Gaulle, budoucí předse­ da Francouzského národního výboru (v roce 1958 zvolený prezidentem) . Do hodnosti plukovníka byl povýšen roku 1937 coby velitel 507. tankového pluku. V roce 1940 se stal velitelem nově zformované 4. tankové divize a byl povýšen na brigádního generála. Když se rozpadla obrana 7. armády, povolal jej premiér Reynaud do Paříže a 5. června ho jmenoval státním podtajemníkem ministerstva národní obrany. Dne 9. června navštívil de Gaulle Londýn, kde domlouval rozsah britské pomoci v další válce. Události na frontě se však vyvíjely závratnou rychlostí. De Gaulle se vydal za kanál La Manche a s 1O000 evakuovanými vojáky hodlal pokračovat v boji proti Hitlerovi tam. Když nová francouzská vláda, v jejímž čele stanul bývalý de Gaullův velitel, maršál Pétain, požádala Němec ­ ko o přím ěří, začali Britové připravovat repatriaci Francouzů. Francouzští vojáci ve Velké Británii totiž nejevili valnou ochotu dále bojovat a po zahájení de Gaullovy náborové akce jich projevilo

D

zájem vstoupit do řad jeho Svobodných Francouzů sotva 200. Jedním z důvodů byl zajisté výnos Pétainovy vlády ve Vichy, jenž označil vojáky, kteří by zů­ stali ve Velké Británii, za zběhy. Sám de Gaulle dostal 30. června z francouzského velvyslanectví v Londýně telegram, který mu nařizoval návrat k výkonu trestu třicetidenního vězení. Po neuposlechnutí rozkazu odsoudil francouzský vojenský soud de Gaulla 2. srpna 1940 k trestu smrti za dezerci. De Gaullovi scházelo patřičné politické zázemí. Jeho činnost v červnu 1940 se omezila na rozesílání telegramů francouzským velitelům v Levantě, ve Francouzské západní Africe a Francouzské rovníkové Africe, v nichž apeloval na setrvání ve válce. Po jednoznačných rozkazech z Francie vyjádřili připra­ venost k dalšímu odporu pouze dva velitelé, guvernér Francouzské Indočíny generál G. A. J. Catroux a velitel vojsk ve Francouzském Somálsku generál P. L. Legentilhomme. Vláda ve Vichy je ovšem jednoduše odvolala z jejich funkcí a situaci tak získala pod kontrolu. Prvním de Gaullovým úspěchem bylo získání podplukovníka C. R. Magrin-Vernereye a kapitána Marie-Pierra Kceniga z 13. brigády Cizinecké legie;

pod velením těchto důstojníků sloužilo však jen 200 vojáků . Jako další přešel na stranu Britů pěš í prapor dislokovaný na Kypru, ale tím se příliv dobrovolníků na dlouhou dobu vyčerpal. úplně se zastavil, když rozhlas odvysílal zprávu o zničení francouzské flotily v Mers-elKébiru. V táborech Francouzů ve Velké Británii došlo navíc k bouř ím , při nichž bylo několik francouzských vojáků zraněno .

Dne 23. června 1940 stanul de Gaulle v čele Francouzského národního výboru, který měl koordinovat další bojové akce proti Německu , a už 7. srpna podepsal představitel tohoto výboru, profesor R. Cassin, s Velkou Británií smlouvu o spojenectví. oficiálně

DE GAULLOVA ČINNOST VE FRANCOUZSKÉ ZÁPADNÍ A ROVNÍKOVÉ AFRICE Počáteční politická agitace ve Francouzské rovníkové Africe naplnila de Gaulla optimismem. Komisař Kamerunu R. Brunot se nepostavil proti založení Francouzského národního výboru a guvernér Čadu F. Eboué vydal prohlášení vyzývající obyvatelstvo, aby gaullisty podpořilo . Generál P. L. Husson, guvernér Konga, se naopak postavil

295

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Po zažehnání vzájemných rozporů mezi generálem de Gaullem a generálem Giraudem byl založen Francouzský výbor národního osvobození.

na stranu vichistického režimu, stejně jako P.F. Boisson v senegalském Dakaru. Nejasná situace byla v Gabunu. Když se na stranu gaullistů přidala administrativa v Čadu, rozhodl se de Gaulle převzít kontrolu i nad Kongem, Gabunem a teritoriem Ubangi-Šari. Při těchto operacích měl podporu Britů. Dne 27. srpna 1940 byli do Kamerunu vysláni major P. M. Ledere a kapitán C. H. de Boislambert, kteří v čele koloniálního pluku obsadili hlavní město Yaoundé. Po zakončení operace byl 28. srpna Ledere povýšen na plukovníka a jmenován guvernérem Kamerunu. V hlavním městě Francouzského Konga Brazzavill přesvědčil zase de Gaullův emisar generál E. de Larminat guvernéra Hussona, aby odstoupil. Po zprávě o „dobytí" Konga Svobodnými Francouzi vydal patřičnou proklamaci také P. M. de Saint-Mart, prozatímní guvernér Ubangi-Šari. Když se generální guvernér Boisson zorientoval v nastalé situaci, neprodleně vyslal z Dakaru do Gabunu vojenské oddíly, které měly váhavému guvernérovi G. P. Massonovi „pomoci správně se rozhodnout". Díky tomuto pohotovému zásahu zůstal Gabun „věrný" vládě ve Vichy. Úspěchy v rovníkové Africe však pozvedly de Gaullovi sebevědomí natolik, že vzápětí učinil chybu, pro kterou přišel o plnou důvěru Winstona Churchilla. Ještě na konci července 1940 seznámil totiž de Gaulle britského premiéra se svým plánem na dobytí Dakaru. Tento nejdůležitější přístav na západoafrickém pobřeží byl dobře opevněn, měl silnou posádku. Ovládnutí Dakaru by poskytlo Royal Navy důležitou námořní základ-

296

nu. Dalším motivem byla touha Britů zmocnit se zlatých rezerv Banque de France evakuovaných z Evropy (v tom včetně zlata polského a belgického). Připravovaná operace dostala krycí název „Menace" (hrozba). Svobodní Francouzi disponovali třemi nevelkými válečnými plavidly (Commandant Dominé, Commandant Duboc a Savorgnan de Brazza), eskortní lodí Président Houduce a k výsadku přichystali i prapor legionářů. Na jejich podporu vyslali Britové svaz „M" pod velením admirála J. Cunninghama. Vyplul 31. srpna z Liverpoolu ve složení letadlová loď HMS Ark Royal, bitevní lodě HMS Barham a HMS Resolution, těžké křižníky HMS Cumberland a HMS Devonshire, HMAS Australia, lehké křižníky HMS Dragon a HMS Delhi a deset torpédoborců. V průběhu plavby se ukázalo, že součas­ ně vyplul i z Toulonu svaz tří lehkých křižníků a tří supertorpédoborců pod velením kontraadmirála C. J. Bourraguéa, který měl posílit obranu Dakaru. Po mezipřistání ve Freetownu dorazila britská flotila 23. listopadu 1940 k Dakaru. Ráno odstartovala z letadlové lodi Ark Royal dvě francouzská letadla, jež měla přistát na dakarském letišti s francouzskými důstojníky, kteří byli pověřeni úkolem přesvědčit obránce, aby se přidali ke Svobodným Francouzům. Současně byly na břeh vyslány dva čluny s dalšími důstojníky, kteří dostali stejný úkol. Velitel přístavu se chystal parlamentáře uvěznit, jim se však podařilo uprchnout. Pobřežní dělostřelectvo zahájilo palbu na britská plavidla, k níž se přidala rovněž děla bitevní lodě Richelieu. Zasažen byl křižník HMS Cumberland a dva torpédoborce. Následoval útok francouzského letectva. Příštího dne ráno podnikli Britové odvetný nálet na lodě v přístavu, při němž byly potopeny dvě ponorky a poškozena byla bitevní loď Richelieu. Pokus o výsadek pozemních sil Svobodných Francouzů v nedalekém přístavu Rufisque však obránci úspěšně odrazili. Třetího dne bojů se francouzské ponorce Bévéziers podařilo torpédovat a vážně poškodit bitevní loď HMS Resolution. Když pak pobřežní dělostřelectvo zasáhlo i HMS Barham, rozhodl se admirál Cunningham ustoupit. Dopad nezdařeného útoku na Dakar byl spíše politický než vojenský, oficiálně

sice de Gaulle o Churchillovu důvěru avšak ztráta prestiže vinou neúspěšné operace byla tak citelná, že na ni britský premiér nikdy nezapomněl. nepřišel,

NA BOČNÍ KOLEJI Po neúspěchu v Dakaru se de Gaulle vě­ noval raději záležitostem ve Francouzské rovníkové Africe a jen velmi obtížně budoval svou pozici. Souhlasil s vysláním části oddílů Svobodných Francouzů na frontu do Libye, avšak Britové omezili jeho úlohu na minimum. Uražen tímto jednáním poslal de Gaulle Churchillovi telegram s oznámením, že od 24. čer­ vence 1941 přestávají síly Svobodných Francouzů podléhat britskému velení. Situace se sice následně urovnala, přesto Britové de Gaullovi nedovolili převzít kontrolu nad jednotkami generála H. Dentze, vichistického vysokého komisaře v Levantě. Teprve intervence u Churchilla vedla ke změně tohoto rozhodnutí. Nicméně z 30000 francouzských vojáků a důstojníků, kteří se Britům v Sýrii a Libanonu vzdali, projevilo pouze 6 000 ochotu vstoupit do oddílů Svobodných Francouzů, ostatní byli odesláni do Alžírska. De Gaullova situace se příliš nezlepšila ani po vstupu Spojených států do války. Američané po celou dobu udržovali diplomatické styky s vládou ve Vichy a neměli v úmyslu to změnit. O plánované operaci „Torch", čili vylodění Spojenců v severní Africe, nebyl de Gaulle vůbec předem informován, a když se francouzská vojska v severní Africe přidala na stranu Spojenců, stal se jejich velitelem generál H. Giraud. Tyto síly se spojily s hnutím Svobodných Francouzů, které neslo od roku 1942 nový název - Bojující Francie (France combattante), a 3. června 1943 byl v Alžíru založen Francouzský výbor národního osvobození.V jeho čele stanul právě de Gaulle, který začal ihned sabotovat Giraudovy aktivity, přede­ vším nedovolil jednotkám Svobodných Francouzů začlenit se do jeho armády. Posléze byly pravomoci obou konkurentů rozděleny, Giraud velel vojskům v severní Africe, de Gaulle v ostatních regionech. Přesto dospěl Charles de Gaulle k závěru, že bez silného politického zázemí se dostane na boční kolej. Nakonec získal podporu paradoxně od Stalina.

- AMERIČANÉ VSTUPUJÍ ,

DO VALKY dyž v červnu 1940 porazil Wehrmacht francouzskou armádu, moh ly ozbrojené síly Spojených států postavit stěží pět pěších divizí. Důstojnický sbor tvořili většinou lidé bez vojenských zkušeností, navíc to byli spíše úředníci než armádní velitelé. Tuto situaci zavinil zmatek v době první světové války. Department ofWar založil v roce 1917 národní armádu (National Army) tvořenou dobrovolníky a odvedenci, vedle ní však existovala i stálá armáda (Regular Army), což byla profesionální formace zajišťující bezpečnost státu. Vznik National Army byl pochopitelně diktován požadavkem na rychlé zvýšení počtu ozbrojených sil, které se měly zúčastnit válečného konfliktu v Evropě. Dynamicky se rozvíjející struktura nově formované armády nabízela možnost bleskové kariéry, např. Douglas MacArthur povýšil během pouhých dvou let z majora na generálporučika. Když byla v roce 1920

K

národní armáda rozpuštěna, přijalo to mnoho jejích důstojniků veln1i těžce, např. George Patton, který v ní sloužil v hodnosti plukovníka, musel přejít do Regular Army jako kapitán . Základní struktura National Army byla však zachována, aby mohla být využita v případě nové války. V roce 1927 byla na jejím základě založena Národní garda (National Guard), která se měla starat o výcvik záložních důstojníků, ale stala se spíše „útočištěm" pro důstojníky, které nepřijala Regular Army, a sílou využívanou lokálními politiky. Koncem roku 1940 byla v USA zahájena reorganizace a rozšiřování ozbrojených složek. Změny řídil náčelník generálního štábu generál George Catlett Marshall. Na jaře 1941 byl vypracován strategický plán „Rainbow 5", který již tehdy počítal s vysláním amerických vojsk za oceán a se spojenectvím s Velkou Británií a Francií v boji proti Německu .

Americká 1. obrněná divize během posledního cvičení ve Port Benningu v květnu 1942. V listopadu téhož roku byli američtí tankisté vysláni na frontu.

Po přepadení Pearl Harboru se americký prezident Franklin D. Roosevelt sešel s britským premiérem Winstonem Churchillem a potvrdil, že Spojené státy vyšlou své jednotky do Evropy. Generál Marshall byl od samého počátku stoupencem bezprostředního útoku na Německo. Američané měli postupovat přes Francii a co nejrychleji ukončit válku. Stejného názoru byl rovněž náčelník strategického plánování generál Dwight David Eisenhower, jehož sku-

297

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

pina vypracovala na podzim 1942 plán operace „Bolero", který předpokládal, že v průběhu roku vzniknou na území Velké Británie základny americké armády a v květnu 1943 se ve Francii vylodí 48 amerických a britských divizí (operace „Round-Up") . A pokud by v případě silné protiofenzivy na východní frontě došlo k výraznému oslabení německých vojsk, byla zvažována rovněž varianta, že by mohlo být vylodění a dobytí předmostí na pevnině uskutečněno ještě v roce 1942 (operace „Sledgehammer") . Britové však zastávali názor, že výsadek ve Francii by byl „zbytečným" odlehčením východní fronty a přede­ vším nesmírně nákladným podnikem, namísto toho na konci roku 1941 před­ stavili vlastní plán dobytí severní Afriky, operaci „Gymnast" a později „Super Gymnast". Generál Marshall nesouhlasil a nadále prosazoval přípravy výsadku ve Francii. V červnu 1942 dokonce s náčel­ níkem operativního plánování US Navy admirálem Ernestem Josephem Kingem navrhli prezidentu Rooseveltovi, aby v případě, že Britové neupustí od úmyslu vylodit se v Africe, byly před­ chozí plány odvolány a americké akce se soustředily na bojiště v Pacifiku. V té době ovšem došlo na africké frontě ke katastrofě. Generál Erwin Rommel dobyl pevnost Tobruk a stanul na egyptské hranici. Vyvstala reálná možnost, že vojska Osy ovládnou Suezský průplav, což by znamenalo ztrátu nesmírně významné komunikační trasy. Proto 30. července prezident Roosevelt nařídil navzdory všem původním americkým strategickým plánům vylodění amerických ozbrojených sil v severní

Střemhlavý

bombardér Douglas SBD-3 Dauntless z průzkumné perutě VS- I z letadlové lodě USS Ranger přistává po návratu z bojového letu.

Africe. Operace dostala konečný název „Torch" (pochodeň). Velitelem těchto amerických jednotek byl jmenován generál Dwight David Eisenhower. Američtí velitelé nebyli o racionálnosti operace vůbec přesvědčeni. Rozuměli snad politickým, nikoli však vojenským důvodům. Změnit Rooseveltovo přesvědčení o správnosti jeho nařízení nepomohla však ani argumentace generála Marshalla, že vstup na africké bojiště oddálí nejméně o rok či dva otevření fronty ve Francii.

OPERACE „TORCH" Američtí

stratégové stanuli před volbou prostoru vylodění. Zdálo se, že ideální oblastí by bylo Tunisko, znamenalo by to, že se silné uskupení Spojenců dostane do týlu německo-i­ talských vojsk, a Rommel tak bude donucen válčit na dvou frontách. Vznikly však obavy, že Němci vyvinou nátlak na generála Franca, aby jim umožnil udeřit z území Španělska a sevřít výsadkové síly v Tunisku do kleští. Bylo nutno brát v potaz rovněž fakt, že vzdušný prostor nad Středozemním mořem v té době ovládalo německé letectvo a zásobovací trasy do Afriky vedly Atlantikem, který do velké míry také kontrolovali Němci. Padlo tedy rozhodnutí, že k vylodě­ ní dojde na pobřeží Alžírska, v oblasti Alžíru a Oranu, a na atlantickém pobřeží Maroka u Casablanky. Výsadkové síly byly rozděleny do tří operačních skupin: Western Task Force (Západní taktické uskupení), Centra! Task Force (Střední taktické uskupení) a Eastern Task Force (Východní taktické uskupení). K jejich bezprostřednímu krytí byl vyčleněn svaz nejvhodněj šího

,,H" a ochrana zásobovacích tras byla svě­ Severoatlantickým námořním silám viceadmirála George Fredericka Basetta Edwarda-Collinse. Vrchní velení nad spojeneckými vojsky bylo svěřeno americkému generálu Eisenhowerovi, velitelem námořních sil účastnících se vylodění byl britský admirál Andrew Cunningham. Francouzská vojska v severní Africe ve službách vichistického režimu podléhala vrchnímu velení generála Alphonse Pierra Juina. Velitelem v Maroku byl generál Georges Eugene Joseph Lascroux, který disponoval čtyřmi pěšími divizemi v Casablance, Fezu, Marrakéši a Meknesu. Obranný systém tvořily rovněž baterie pobřežní obrany v prostoru přístavů v Casablance (4x 100 mm, 4x 194 mm, 4x 138 mm a 2x 75 mm), Fedale (3x 100 mm, 3x 138 mm a 2x 75 mm), Safi (4x 130 mm a 6x 75 mm), Portu Lyautey (2x 138 mm) , Mazaganu (2x 75 mm), Mogadoru (2x 75 mm) a Agadiru (4x 100 mm). V Alžírsku byl dislokován XIX. sbor generála MarieLouise Koeltze se třemi pěšími divizemi v Alžíru, Oranu a Konstantině, pluk spahiů, 1. pluk cizinecké legie a pluk koloniálního dělostřelectva . Okolí Alžíru a Oranu bylo bráněno bateriemi pobřežníl10 dělostřelectva. V Tunisku velel generál Georges Edmond Lucien Barré jediné divizi koloniální pěchoty tvořené třemi pluky. Celkově měli Francouzi v regionu asi 100 000 vojáků. řena

ZÁPADNÍ TAKTICKÉ USKUPENÍ Západní taktické uskupení dostalo za úkol obsadit Francouzské Maroko. Ve ·

OPERACE „TORCH" - AMERIČANÉ VSTUPUJÍ DO VÁLKY

Americké jednotky přistávají u Fedaly v Maroku. V tomto zálivu byly dva sektory výsadků - ,,Červený" a „Modrý".

Henry Kent Hewitt. Uskupení tvořily tři útočné skupiny a krycí skupina kontraadmirála Roberta Carlisle Giffena. Jedna skupina zajišťovala palebnou podporu, druhá letecké krytí a třetí transport. Vylodění se mělo uskutečnit v oblasti Casablanky a Portu Lyautey (dnes Dar al-Bajdá a Kénitra). Pozemním silám Western Task Porce velel generál George Smith Patton a tvořily je rovněž tři skupiny: - Svaz „X" neboli Jižní úderná skupina (Southern Attack Group) generála Ernesta Nasona Harmona ve složení 47. pěší pluk (plukovník E. F. Randall) a 1. podpůrná skupina z 2. obrněné divize (brigádní generál Hugh Joseph Gaffey) měla přistát v blízkosti Safi a po zlomení odporu zaútočit od jihu na Casablanku; - Svaz „Y" neboli Střední úderná skupina (Central Attack Group) generála Jonathana Waverlyho Andersona ve složení 3. pěší divize (7., 15. a 30. pěší pluk) a 2. podpůrná skupina z 2. obrněné divize (major R. E. Nelson) měla přistát 25 kilometrů severně od Casablanky v prostoru Fedaly (dnes Mohammedia); - Svaz „Z" neboli Severní úderná skupina (Northem Attack Group) generála Luciana Kinga Truscotta ve složení 60. pěší pluk (plukovník Frederick J. de Rohan) a 3. podpůrná skupina z 2. obrněné divize (podplukovník H. H. Semmers) měla přistát 130 kilometrů severně od Casablanky v prostoru Mehdia nedaleko Portu Lyautey. STŘEDNÍ TAKTICKÉ USKUPENÍ taktické uskupení pod velením generála Lloyda Ralstona Fredendalla tvořila americká 1. pěší divize a 1. obrněná divize s některými britskými pododdíly. Námoř­ ní části operace velel komodor Thomas Hope Troubridge. Toto uskupení mělo obsadit nejzápadnější alžírský přístav Oran a rozděleno bylo rovněž na tři skupiny: - v sektoru „X" v okolí Mersa bou Zedjar bylo zvoleno místo pro přistání Taktického uskupení „Zelený" (Task Porce „Green"; plukovník Paul Střední

McDonald Robinett) tvořeného hlavně jednotkami 1. obrněné divize, jež měly postupovat na Larmel, dále na letiště La Senia a dorazit k Oranu od jihu; - sektor „Y" byl vymezen 25 kilometrů západně od sektoru „X" a měl zde přistát Combat Team 26 (generál Theodore Roosevelt Jr.), který tvořily jednotky 26. pěšího pluku; po vylodě­ ní nedaleko osady Les Andalouses a dobytí EI Ancoru měl 26. pěší pluk vkročit do Oranu od západu. - oblast přístavu Arzew byla označena jako sektor „Z" a měla tu přistát skupina Svaz „Z" (generál Terry de la Mesa Allen) ve složení Taktické uskupení „Červený" (Task Porce ,,Red"; generál Lunsford Errett Oliver), 1. praporu rangers (plukovník William Orlando Darby), Combat Team 16 (plukovník Henry Barlow Cheadle) a Combat Tean1 18 (plukovník Frank Upton Greer); úkolem této nejsilnější skupiny byla podpora útoku na Oran od východu a dobytí letišť La Senia a Tafaraoui - první překvapivý útok na obě letiště měl podniknout 2. prapor 509. parašutistického pluku (plukovník Edson D. Raff) v síle 560 výsadkářů. Zvláštní skupina složená z příslušníků námořní pěchoty (podplukovník George F. Marshall) byla nasazena na operaci pod krycím názvem „Reservist". Na šalupách Walney a Hartland měla být dopravena do Oranu a vysazena rovnou na molo s úkolem nedovolit francouzské posádce zničit přístavní zařízení a zablokovat vstup do přístavu .

Dne 9. listopadu 1942 vykládají američtí vojáci na africký břeh zásoby a těžkou výzbroj. Většina mužstva nemá žádné bojové zkušenosti.

VÝCHODNÍ TAKTICKÉ USKUPENÍ Také pro Východní taktické uskupení pod námořním velením viceadmirála Harolda Martina Burrougha a pozemním velením generála Charlese Wolcotta Rydera byla určena tři místa vylodění: - sektor „Jablka" (Apples) v prostoru Castiglione (dnes Bou Ismail), kde měla přistát britská 11. brigáda z 78. pěší divize (brigadýr Edward Earnshaw Eden Cass) v síle asi 7 000 mužů; jejich úkolem bylo dobýt letiště v Blidě (dnes El Boulaida) a postupovat jihovýchodním směrem od Bir Touty s cílem odříznout silnice vedoucí do Alžíru ze západu a jihu; - sektor „Pivo" (Beer) na plážích kolem mysu Sidi Ferruch západně od Alžíru, kde se měl vylodit Combat

299

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Dne 13. října vydal Sbor náčelníků spojených štábů plán činnosti během operace „Torch", který byl v mnoha směrech novátorský. Vrchní velení spojeneckých sil (Allied Porce) převzal generál Eisenhower, velení námořních sil (Naval Epeditionary Porce) admirál Cunningham. Novinkou bylo, že velitelé pozemních vojsk byli až do chvíle vylodění podřízeni námořním velitelům,

Hlídka Svobodných Francouzů před odchodem na průzkum do pouště.

Team 168 tvořený hlavně pododdíly 168. pěšího pluku (plukovník John W. O'Daniel) v síle asi 5 400 mužů; jeho úkolem bylo krýt jak na letiště útočící Brity, tak jednotky postupující na Alžír ze sektoru „Charlie"; - sektor „Charlie" v prostoru mysu Matifou, kde měl přistát Combat Team 39 (plukovník Benjamin F. Caffey Jr.) v síle 7 600 mužů a zaútočit na Alžír z východu. Podobně jako u Středního taktického uskupení byla také na tomto úseku vytvořena zvláštní skupina námořní pěchoty, která měla obsadit přístav v Alžíru a zabránit zničení jeho zařízení. Na tuto operaci, nazvanou „Terminal", bylo nasazeno 650 vojáků (podplukovník Edwin T. Swenson), kteří měli být na místo dopraveni na britských torpédoborcích HMS Broke a HMS Malcolm.

např. v Západním taktickém uskupení podléhal generál Patton admirálu Hewittovi, který mohl v průběhu operace podle okolností změnit místo vylodění a velel až do chvíle ustavení štábu pozemních vojsk. Američané používali podobný systém s dobrými výsledky v Pacifiku, a proto chtěli svých zkušeností využít rovněž v Africe a Evropě. Celkem čítaly výsadkové síly Spojenců 72 000 vojáků, z toho 49000 Američanů a 23000 Britů.

TAJNÉ PŘÍPRAVY NA OPERACI ,,TORCH" Dne 19. října 1942 vyplula z Gibraltaru britská ponorka HMS Seraph pod velením poručíka Normana L. A. ,,Billa" Jewella. Vezla skupinu amerických důstojníků vedenou generálem Markem Waynem Clarkem, která měla navázat kontakt s představiteli francouzské správy v Alžírsku. Američané se chtěli vyhnout zbytečnému krveprolití, proto již dříve zahájil americký konzul v Alžíru úvodní jednání sondující postoj Francouzů.

Situace byla komplikovaná. Britové podporovali Francouzský národní výbor a generála de Gaulla, který však měl stále slabší pozici, zatímco Američanům se podařilo spojit s generálem Giraudem, který se proslavil svým bravurním útěkem z německého zajetí. Generál Henri Honoré Giraud byl v roce 1940 velitelem francouzské 7. armády, která se snažila zadržet německá vojska postupující přes Ardeny. Dne 19. května padl v okolí Vassigny do zajetí a byl uvězněn v pevnosti Konigstein nedaleko Drážďan. Přesto se tomuto třia šedesátiletému důstojníkovi podařilo

17. dubna 1942 z pevnosti uprchnout a dostat se přes hranice do Švýcarska. Němci tehdy pověřili zástupce vichistické vlády, aby se s uprchlíkem setkali a přesvědčili ho, ať se usadí v neokupované zóně. Spojenci však Giraudovi nabídli velení nad francouzskými jednotkami, které přejdou na jejich stranu, a Giraud tuto výzvu přijal. Proto připlul 5. října 1942 ponorkou Seraph do Gibraltaru, kde se setkal s generálem Eisenhowerem. Američané však nevzdávali ani snahu „přesvědčit" vichistické velitele, v první řad ě admirála Darlana, jenž byl oficiálním nástupcem maršála Pétaina. Shodou okolností přicestoval Darlan 7. listopadu 1942 do Alžíru. Přivedla ho sem starost o syna - námořní důstojník Alain Darlan onemocněl totiž obrnou, vážnou nemocí, která v té době často

Am eričan é

byli přesvědčeni, že takto bude vypadat jejich pochod na Casablancu. K jejich údivu se Francouz i rozhodli bránit.

300

OPERACE „TORCH" - AMERIČANÉ VSTUPUJÍ DO VÁLKY

smrtí (např. i prezident Roosevelt byl po prodělané obrně upoután na invalidní vozík) . Generál Clark situace využil, a když bylo S. listopadu zahájeno vyloďování, sešel se na jednání s admirálem Darlanem a generálem Juinem. Rokování trvalo tři dny a jejich výsledkem bylo, že Francouzi zanechali 10. listopadu odporu v oblasti Oranu a 11. listopadu i v Maroku. Mezitím dorazil 9. listopadu do Alžíru rovněž generál Giraud, který se podřídil Darlanovu velení. De Gaulle to pochopitelně odmítl. Darlan a Juin se dohodli s Eisenhowerem na dalším postupu a 14. listopadu převzal Darlan funkci vysokého komisaře ve Francouzské severní Africe. Znamenalo to, že přešel na stranu Spojenců, takže jej vláda ve Vichy označila za zrádce. Nový vysoký komísař nařídil pozatýkat všechny Němce a úředníky věrné kolaborantské vládě a uvěznit je v internačních táborech. Vydal také prohlášení

končila

k francouzským jednotkám v Tunisku, aby se zapojily do boje proti italským a německým silám. Na Štědrý den, 24. prosince 1942, byl však na Darlana spáchán atentát. Admirála zavraždil dvěma výstřely dvacetiletý monarchista Fernand Bonier de la Chapelle. Vrah byl 26. prosince popraven a vysokým komisařem se stal generál Giraud. Atentátník patřil k odbojové skupině Henriho Astiera de la Vigerie, která v den vylodění Spojenců vyvolala v Alžíru nepokoje. Na rozkaz generála Girauda četnictvo ihned uvěznilo 27 čle­ nů skupiny. ČINNOST LETECTVA BĚHEM OPERACE „TORCH"

Výsadky měly ze vzduchu krýt letecké jednotky z amerických letadlových lodí USS Ranger, Sangamon, Santee a Suwannee i z britských letadlových lodí HMS Furious, Biter, Dasher, Victorious, Avenger, Formidable a Argus. Byly postaveny rovněž dvě letecké skupiny, které měly být nasazeny v další etapě činnosti v Africe. Západní skupinu Western Air Command tvořily americké letecké síly pod velením generála Jamese Harolda Doolittla - 12. Fighter Command (1., 14., 31. a 52. Fighter Group, každá po třech stíhacích perutích) a 1. Bomber Command (15., 97., 301. a 317. Bomber Group s těžkými bombardéry B-1 7 a stře dními bombardéry B-26). V Maroku působila skupina bitevních letadel 12. Air Support Command pod velením generála Johna Kennetha Canno-

SERŽANT 1. PĚŠÍ DIVIZE PO VYLODĚNÍ oddůstojník

na obrázku má standardní polní

P stejnokroj a výstroj americké armády

běžnou na nosí košili zelené olivově vlněné Na války. počátku kado zasrčeny jsou Kalhoty blůzu. polní lehkou maší na kotníkových botách. Blůza pískové barvy se zapíná na zip a šest nebo sedm (podle velikosti) knoflíků, má šikmo našité náprsní kapsy. Vojákovu hlavu chrání nový typ helmy Ml. V plátěných sumkách nese zásobní střelivo do osobní zbraně, pušky Ml Garand.

na - 5. a 7. Wing, přičemž každé křídlo tvořily dvě skupiny po čtyřech perutích. Složení perutí bylo různé, sloužily v nich jak stíhací bombardéry P-40E, tak střed­ ní bombardéry A-20 Havoc. Východně od mysu Ténes v Alžírsku působila východní skupina Eastern Air Command tvořená sílami RAF, kterým velel letecký maršál William Lawrie Welsh. Američané a Britové nasadili na operaci celkem 950 letadel, z toho 450 pro bezprostřední podporu z letadlových lodí nebo z letišť v Gibraltaru. Francouzi proti ním mohli vyslat pouze 180 stíhaček a 150 bombardérů . Stíhací • perutě měly relativně dobré stroje - jednak Dewoitine D.520 a jednak Curtissy H-75, zakoupené ještě před rokem 1940 ve Spojených státech. Bombardovací letky byly vyzbrojeny letadly Lioré et Olivier LeO 451 a Douglas DB-7. Posádky prošly kvalitním výcvíkem a většina letců měla zkušenosti z bojů s Němci a Italy v roce 1940. Dne 6. listopadu odstartoval z letiště La Senia k hlídkovému letu poručík Maurie na stroji Bloch MB.175 z II. letky 52. průzkumné perutě. Jako všechna vichistická letadla byl stroj označen charakteristickými žluto-červenými pásy na krytu motoru a zadní části trupu. V průběhu letu spatřila posádka letounu na vlnách Středozemního moře ke svému údivu silný konvoj, v němž byly letadlové lodě a křižníky. Stíhačky kryjící konvoj okamžitě na francouzské letadlo zaútočily a bez větších problémů je sestřelily, přesto stihl radiotelegrafista odeslat varovnou zprávu. Francouzské velení však vzalo hlášení na lehkou váhu v domnění, že jde jen o další britský konvoj mířící na Maltu. Ukázalo se ovšem tak jako tak, že převaha Spojenců nad Francouzi je drtivá, takže v oblasti Alžíru se jejich výsadkové jednotky setkaly jen se symbolickým odporem. Při leteckých soubojích byly sestřeleny pouze dva francouzské letouny a na letišti Maison Blanche začala již v 9.00 hod. téhož dne, 6. listopadu 1942, přistávat letadla ze 43. perutě RAF. Velmi důležité bylo pro Spojence právě letiště La Senia u Oranu, proto je chtěli obsadit co nejrychleji. Ukázalo se však, že to nebude vůbec snadné. Když 8. listopadu 1942 v 6.45 hod. zaútočilo na letiště osm britských letadel Albacore krytých dvanácti Hurricany, vyslali proti

301

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

nim Francouzi jen dvanáct stíhaček D.520. Došlo ovšem k nečekaně tvrdému boji, v němž francouzští piloti sestřelili šest britských bombardérů a sami přišli pouze o jednu stíhačku (pilot se zachránil) a tři byly poškozeny. Bylo jasné, že je nelze podceňovat. Nad La Seniu a Tafaraoui tedy zamířily okamžitě další vlny spojeneckých útoků, které ničily francouzské stroje bombami i palbou z kulometů. Nicméně francouzští letci dosáhli 8. listopadu ve vzduchu ještě jednoho dílčího vítězství, to když napadli formaci transportních letounů Douglas C-47 s 2. praporem 503. parašutistického pluku - jejich pilotům z III. letky 3. stíhací perutě se podařilo sestřelit sedm amerických letadel. Spojeneckých letadel však stále přibývalo a do vzdušných soubojů byla nasazována stále nová. Následujícího dne došlo k zastavení bojů. Během jediného dne, 8. listopadu 1942, v nich ztratili Britové 37 stíhaček a 8 bombardérů, Američané 3 stíhačky a 13 transportních letadel a Francouzi přišli o 60 letadel. Ke tvrdým leteckým střetům došlo 8. listopadu rovněž u Casablanky. Tam v prvních hodinách americká flotila

Operace ,Torth', S. listopadu 1942

1'

~vzdušny

~ německy 'lýsadek ~

302

rt!nwldtJobllnné.linie

činnost francouzského letectva zcela paralyzovala a dělostřelecká palba byla natolik účinná, že zlikvidovala jakékoli pokusy o protiakce. První vzdušná bitva se rozpoutala nad letištěm Cazes, z ně ­ hož odstartovaly stíhačky Curtis H-75 k útoku na americké Wildcaty. Rovněž francouzské bombardéry se několikrát pokoušely bombardovat výsadkové jednotky, nicméně stíhací ochrana všechny nálety zmařila. V poledne dostala všechna provozuschopná francouzská letadla rozkaz k přeletu na základny mimo dosah amerického letectva. Také v Casablance byly záhy ukončeny boje. Francouzům bylo v bojích sestřeleno 25 letadel, 13 jich bylo poškozeno a 78 zničeno na zemi. Američané ztratili 25 stíhaček Wildcat, 9 střemhlavých bombardérů Dauntless a 10 torpédových bombardérů Avenger.

BOJE V MAROKU Západní taktické uskupení, které tvořilo 102 lodí, vyplulo v noci z 23. na 24. října z přístavu v Norfolku. Dne 27. října dosáhlo stanoveného prostoru, kde se rozdělilo do tří invazních skupin, jež zamířily ke svým sektorům vylodění.

Největší problém se zachovánim harmonogramu operace měl Svaz „Y", který měl přistát u Fedaly. Transportní lodě byly vlnobitím zčásti odneseny z prostoru překládky, což způsobilo zmatek při přípravě první vlny vylodění, takže v 5.00 hod. zamířila ke břehu pouze polovina výsadkových plavidel. Francouzi se mezitím v situaci zorientovali a vyhlásili poplach pro pobřežní dělostřelecké baterie. Rozsvítili reflektory, načež krycí plavidla ihned zahájila palbu. Přesto bylo během hodiny na břeh vysazeno 3 500 amerických vojáků. Posádky francouzských pobřežních baterií si uvědomily, že odpor je marný, přesto se rozhodly pobřeží dále bránit. Vzdaly se teprve, když letadla v letadlové lodě USS Ranger zaútočila na baterii v Cherqui a vybombardovala stanoviště děl.

Dne 8. listopadu večer stálo před Fedalou 9 500 amerických,vojáků, kteří měli méně těžké výzbroje než Francouzi. Jelikož se však Američané obávali možného protiútoku, začali budovat obranné pozice. Generál Patton ve snaze zabránit ztrátám vlastních i francouzských jednotek vyslal k obráncům plukovníka Williama Hala Wilbura s výzvou ke

OPERACE „TORCH" - AMERIČANÉ VSTUPUJÍ DO VÁLKY

kapitulaci. Jednání však ztroskotalo a parlamentář se vrátil s nepořízenou. Na francouzské pozice byla tedy zahájena palba a po dvou hodinách se zbytky posádky ve Fedale vzdaly. Večer 9. listopadu musel ovšem generál Patton další postup svých jednotek pro nedostatek obrněné techniky přerušit. Fedala totiž měla jen malý přístav a nezvládla ,,tlačenici" při vyloďování.

Francouzský generál Marie Émile Antoine Béthouart velel divizi „Casablanca" ve složení: - 1. pluk marockých střelců ( 1er RTM - Régiment de Tirailleurs Marocains) v Portu Lyautey, - 6. pluk marockých střelců (6< RTM) v Casablance, Kasbě a Mazaganu, - marocký koloniální pěší pluk (RICM - Régiment ďlnfanterie Coloniale du Maroc) v Rabatu, Casablance a Mazaganu, - 1. pluk afrických myslivců ( 1e, RCA - Régiment de Chasseurs ďA.frique),

- pododdíly 3. pluku marockých spahiů (3