Encyklopedie II. světové války, 09 8374584449, 9788374584357

Citation preview

978-83-7458-444-9

'JJJ 'i BITVA O ATLAN TIK POTOPENÍ BISMARCKU • ÚSPĚCHY SPOJENCŮ

ruhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem vdějinách Lidstva. Události oněch tragických let vyvolávají dodnes mnoho !'O'LpOCUplných názorů a jsou stále přitažlivým objektem 7.ájmu Lidí fascinovaných historii Encyldopedie, jejfž další číslo dmte v rukou. popisuje avysvětluje dění této války vširokém kontextu - jak poLitickém, tak vojenském Zároveň přístupným lpÚSObml pmlslavuje ~ operace, výzbroj, události roajíd vLiv na průběh bojů, životopisy nejdůležitějších poLitiků a vojevůdců, nf'l!lámá fakta a tajemstY1. ,.Encyklopedie ll. světové války" obsahujeunikátní fotografie, podrobné ilustrace vojenské techniky, kopie nedávno odtajněných dokumentů, přehledné mapky, názorné tabulky historických události a tisíce unikátních archivních materiálů. Cennými doplňky každého dílu sbírky jsou nejlepší filmové dokumenty (DVD) o druhé světové válce, přibližujíd její jednotlivé etapy, nejdůležitější události, tažení a bitvy od vzniku fašismu až po výbuch atomové bomby v Hirošimě.

D

,,Encyklopedie II. světové války'; která bude vycházet každé dva týdny, se skládá ze tří lástí: ■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Popis politických událostí a bojových akd v průbě­ hu konfliktu. Bitvy, souboje tajných služeb, vysoká politika. ■ MILITARIE

Popis, technická data a ilustrace nejpopulárnějších výzbroje - od letadel přes a nejproslulejších tanky a lodě až po dělostřelectvo a pěchotní zbraně. Strany s vojenskou technikou nejsou číslovány. Doporučuje se vložit je dopořadače podle druhu zbraní a období, ve kterém byly používány. Tato část bude popisovat čtyři druhy výzbroje - obrněnou techniku (tanky, obrněná vozidla, samohybná děla), letectvo,

typ,,

Jednotlivá čísla, kterých bude 48, budou tvořit kompendium vědomostí o nej větším konfliktu v historii lidstva. V jednotlivých dílech najdete popis největších bitev války, biografie velitelů a politiků, seznámíte se s výzbroji všech válčících stran i politickými ~emi, stojícími za činy hlav států i náčelníků štábů.

V nejbližších číslech: ■ Činnost armádní skupiny „Střed" ■ Činnost armádní skupiny „Jih" ■

Popisy armádní výzbroje - tanky 1941

Zkrácený popis nejdůležitějších událostí v obdob{ a oblasti, jimž je věnováno téma daného čísla.

■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY NAVRAT NA ATLANTIK ROK 1941 - ÚSPĚCHY A ZTRÁTY POTOPENÍ BISMARCKU BITVA O ATLANTIK ÚSPĚCHY SPOJENCŮ

■

145-148 149-153 154-156 157-158 159- 162

MILITARIE VÁLEČNÉ NÁMOŘNICTVO - LODĚ 1939-1943

■ KALENDÁRIUM NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI ZÁŘÍ A ŘÍJNA 1940

■ ~ 9. DÍL: LENINGRAD - 2. ČÁST

17-18

Co věděl Stalin? ,,Barbarossa" - porovnání sil ■ Činnost armádní skupiny „Sever"

■

■

Vydavatel: POLSKIE MEDIA AMER.COM SA, Grochowe lijki 6, 61 752 Poznan, Polsko, tel.: + 48 618 515 147 Informace: + 420 296188 900 (9.00- 17.00 hod.) e-mail: [email protected] Redakce: PRESS-PYGMALION, s. r. o„ Český Těšín Šéfredaktor: Marcel Mahdal Odborná spolupráce: Stanislav Komárek, Jiří Pospíchal, Alena Hasáková, Radek Sporysz, Milo! Kmeť, Milan Bronclík, Jiří Rataj Objednávky předplatného: ALL Production, s. r. o. P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1, tel.: 234 092 851, fax: 234 092 813 e-mail: [email protected] , www.predplatne.a Předplatné a informace pro slovenský trh: Magnet Press Slovakia, s. 1. o. P. O. BOX 169, 830 00 Bratislava, tel.: 02/67 20 19 31-33 e-mail: [email protected], www.press.sk ISBN: 97B-83-7458-444-9 Série: 978-83-7458-435-7

pojenci se ještě nevzpamatovali z prohraného boje o Norsko a už vypukl další. Dne 10. května 1940 byla zahájena německá ofenziva na Západ. Při své činnosti v Severním moři nedosáhly německé ponorky očekáva­ ných rozhodujících úspěchů. Ani změna strategie, kdy přestaly ničit obchodní plavidla a zaměřily se na velké válečné lodě britské Royal Navy (královského námořnictva), k vyšší účinnosti nepři­ spěla. Lodě britské Horne Fleet (válečné flotily) byly chráněny letadly Coastal Command (pobřežního letectva) a doprovázeny torpédoborci. Velitel německé ponorkové flotily admirál Karl Donitz se tedy rozhodl vyslat své ponorky (U-Booty) na Atlantik. Prvním ponorkám tam byly určeny operační zóny již v květnu 1940. Zahájení německé ofenzivy do západní Evropy znamenalo současně začátek rozhodujícího boje spojeneckých námořních sil. Německé pozemní tažení

S

v Evropě bylo ukončeno suverénním agresora - německá vojska rychlým postupem obsadila Lucembursko, Belgii, Nizozemí a větší část Francie. Do značné míry k tomu přispěl i laxní přístup vysokých armádních velitelů na straně obránců, zaviněný z velké části apatií a defétismem politiků, zejména francouzských. Do zajetí padly při německém západním tažení v roce 1940 desetitisíce vojáků. Většinu britského expedičního sboru a množství dalších vojáků se sice podařilo evakuovat z Dunkerque a Calais na Britské ostrovy, na francouzských plážích však museli zanechat veškerou těžkou výzbroj. V okupované části Francie padly Němcům do rukou strategicky umístěné přístavy na atlantickém pobřeží - Brest, Lorient, Saint-Nazaire a Bordeaux. Na stranu vítězícího Německa se přidala Itálie, která již 10. dubna 1940 vypověděla válku Francii i Velké Británii, čímž rozšířila oblast válečných operací do Středomoří.

vítězstvím

Můstek německé ponorky

vracející se z bojové akce na základnu. Vlajky na periskopu oznamují počet potopených nepřátelských lodí a informují i o jejich přibližném výtlaku. Maskovací nátěr můstku znesnadňuje zpozorování vynořené ponorky.

145

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Po porážce kontinentálního spojence padla všechna tíha vedení další války na Velkou Británii. Jednou z priorit námoř­ ní války byla pro Royal Navy ochrana plavebních tras na Atlantiku. Bez záso- . bování po moři bylo nepředstavitelné válku vést. Vítězství, nebo porážka v boji o Atlantik mohly rozhodnout o výsledku celého konfliktu. PODMOŘSKÉ ÚTOKY

V květnu 1940 zahájená ofenziva německých ponorek dosáhla plné síly již v červnu a způsobila spojenecké námořní plavbě hrozivé ztráty. V červnu přišli Spojenci o 140 lodí o celkové tonáži 585 496 BRT, z čehož jen německé ponorky potopily 58 plavidel o celkové tonáži 284113 BRT. V porovnání s květ -

nem (13 lodí, 55 580 BRT) a dubnem (7 lodí, 32 467 BRT) to byl neuvěřitelný nárůst počtu potopených plavidel. Tohoto úspěchu dosáhla německá Kriegsmarine (válečné námořnictvo) zařazením nových jednotek do bojové služby. Admirál Donitz mohl díky novým základnám ve francouzských přístavech vyslat na moře i menší plavidla o výtlaku 250 tun, čili ponorky třídy II. Takto bylo prakticky celé jižní pobřeží Britských ostrovů ohroženo bezprostřední činností námořních

sil Kriegsmarine a nálety Luft:waffe. Ponorky navíc operovaly i ze základen v okupovaném Norsku a operací proti britské plavbě na Atlantiku a v kanálu La Manche se účastnily rovněž hladinové lodě německého námořnictva . Luftwaffe rozmístila skupiny pobřežního letectva vyzbrojené bombardéry Dornier Do 17 - ve francouzském Brestu to byla skupina KiiFIGr (Kiistenfliegergrup-

Eskadra letadel Fairey Swordfish nad britskou letadlovou lodí třídy Courageous.

pe) 606 a v norském Stavangeru KiiFlGr 406. Obě prováděly četné průzkum­ né a hlídkové lety a obstarávaly údaje o pohybech nepřátelských lodí. Zatímco německé námořní síly byly v roce 1940 na vzestupu, britská Roya! Navy se ve stejné době potýkala se zou falým nedostatkem eskortních plavidel. Značná část lodí byla buď zničena, nebo byla v opravě, případně v zácviku. V hlášení britské admiralitě z 5. června 1940 se uvádělo, že z 94 torpédoborců ve Velké Británii jich je v bojové pohotovosti pouze 43. V této situaci nezbývalo britské vládě nic jiného, než požádat o pomoc Spojené státy. Po uzavření vzájemné dohody obdrželo britské námořnictvo 50 torpédoborců, za které získaly USA pronájem britských leteckých a námoř­ ních základen v Atlantiku na 99 let. Torpédoborce typu „flush decker" byly britské straně předány v září a říjnu 1940. Byly to staré lodě o výtlaku 1 020- 1 090 tun, postavené v letech 1917-1921. Britové je však vybavili zařízením k odhalování a ničení ponorek a zmodernizovali i další jejich výzbroj - odstranili část děl a torpédometů a namísto nich instalovali lehké protiletadlové zbraně . Tato plavidla začala sloužit v Royal Navy do konce roku 1941, pět z nich obsadily norské posádky, sedm dostalo kanadské námořnictvo a devět bylo později předáno Sovětskému svazu. Navzdory bojovému nasazení těchto 50 zmodernizovaných amerických i 18 zcela nových, v britských loděnicích postavených torpédoborců, jakož i ozbrojení obchodních

SPOJENÉ STÁTY AMERI CKÉ

nejvě tší aktivity německých ponorek

zóna

konvojů

-

trasy

-

hranice neutrálních vod

Mapa první f áze bitvy o Atlantik, trvající od září 1939 do května 1940, s vyzna čením operační zóny německých ponorek, hlavních plavebních tras konvojů a hranice neutrálních vod.

146

NÁVRAT NA ATLANTIK

Německá

ponorka přistává na základn ě po návratu z bojové akce. Počáteční fáze bitvy o Atlantik byla pro posádky německých ponorek relativn ě bezpečná. Jejich cíle m ěly slabou ochranu a posádky doprovodných lodí neměly zkušenosti v boji s podmořským nepřítelem.

lodí v Atlantiku série úspěšných akcí ponorkové flotily pokračovala. Teprve v listopadu a prosinci 1940 byly zaznamenány nižší ztráty, nebylo to však zásluhou účinnější britské obrany, nýbrž vlivem zhoršených povětrnostních podnúnek na Atlantiku. Podle odhadů přišla spojenecká námořní plavba od září 1939 do prosince 1940 celkem o 1102 lodí o celkové tonáži 4 miliony BRT (na všech mořích , kde probíhaly válečné operace). Jako typický příklad strategie a taktiky německých ponorek a letadel uplatňovaných vůči nepříteli lze uvést způsob potopení obřího britského zaoceánského parníku RMS Empress of Britain, ve své době jedné z největších dopravních lodí na světě. Byla postavena v roce 1930, měla výtlak 42 348 BRT a mohla převážet až 1183 cestujících. Za války začala sloužit k vojenským transportům. Dne 26. října 1940 ji severozápadně od Irska vypátral německý německé

letoun Focke-Wulf Fw 200C- l Condor, který pilotoval poručík Bernhard Jope. Přes hustou palbu z lodních protiletadlových děl se mu podařilo parník zasáhnout dvěma bombami, které na něm způsobily požár. Těžce poškozenou loď pak vzaly pod ochranou dvou torpédoborců do vleku dvě oceánské vlečné lodě . Německé letadlo, které rovněž utrpělo zásah (do jednoho z motorů), se však dokázalo rychle vrátit na základnu v Brestu, kde pilot okamžitě oznámil polohu britské lodi, takže na uvedené místo byly neprodleně vyslány tři ponorky (U-28, U-31 a U-32), aby dílo zkázy dokonaly. Ráno 28. října 1940 nalezla skupinu lodí ponorka U-32 pod velením nadporučíka Hanse Jenische, který přesným zásahem Empress of Britain definitivně potopil. Aniž si to v té době mohl uvědomit, připsal si tak na svůj účet rekord, protože Empress of Britain byla tonáží největší lodí potopenou v průběhu druhé světové války.

Posádku ponorky U-32 však štěstí záhy opustilo. Dne 30. října 1940 narazila na dopravní parník Balzac, o němž usoudila, že pro ni bude další snadnou kořistí. Odpálená torpéda však vybuchla ve značné vzdálenosti od cíle a zalarmovala torpédoborce, jež parník Balzac doprovázely - HMS Harvester a HMS Highlander. Ty svrhly na U-32 hlubinné pumy, jejichž exploze poškodily elektromotory ponorky a přinutily ji vynořit se na hladinu. Pod palbou obou torpédoborců vydal německý velitel rozkaz ponorku opustit a 33 členů její posádky padlo do britského zajetí. Německá propaganda však prezentovala celou záležitost ve zcela jiném světle - několik dní po potopení U-32 se ve filmovém zpravodajství objevil snímek ukazující návrat právě této ponorky z plavby, a její

velitel dokonce poskytl filmařům rozhovor, němž pochválil svou posádku. Koncem roku 1940 vyslalo velení Kriegsmarine na Atlantik dvě velké

„Dobrý lov!" Německá ponorka třídy VIIC odplouvá na Atlantik.

-.

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Mapa druhé fáze bitvy o Atlantik, trvající od června 1940 do března 1941. Kromě operační zóny německých ponorek jsou na ní vyznačeny hlavní plavební trasy konvojů a hranice neutrálních vod.

SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ

největší aktivity německých ponorek

zóna

-

hladinové lodě - těžké křižníky Admiral Hipper (pod velením námořního kapitána Wilhelma Meisela) a Admiral Scheer (pod velením námořního kapitána Theodora Kranckeho). Admiral Hipper vypátral 25. prosince 1940 u Azorských ostrovů konvoj WS-5A, ale podařilo se mu potopit jen jednu loď (parník Jumma), než se do akce zapojil britský těžký křižník HMS Berwick. Po krátké přestřelce Admiral Hipper ustoupil, jelikož se jeho velitel obával, že Berwicku připlují na pomoc další doprovodné lodě. Jeho rozhodnutí bylo oprávněné, protože v blízkosti střetu se skutečně nalézaly dva spojenecké lehké křižníky HMS Bonaventure a HMS Dunedin a rovněž letadlová loď HMS Furious. Dne 27. prosince 1940

přistál

Admiral Hipper v Brestu. Samotná přítomnost tak velké n ěmecké válečné lodi v tomto přístavu znamenala pro spojeneckou plavbu stav ohrožení a přinutila britskou admiralitu stáhnout do této oblasti nemalé síly. Křižník se však v přístavu dlouho nezdržel. Byl opraven a na počátku roku 1941 se vrátil do bojového nasazení na Atlantiku. Větší úspěch zaznamenala plavba druhého korzára. Dne 5. prosince 1940 vystopoval Admiral Scheer konvoj HX-84, čítající 37 lodí a eskortovaný pomocným křižníkem HMS Jervis Bay, jemuž velel kapitán Edward Fegen. Britský velitel se pustil s německým křižníkem do nerovného boje, aby poskytl lodím z konvoje šanci uniknout. Přestavěná obchodní loď Jervis Bay ostřelovala ně-

operační zóna němec­

kých ponorek

konvojů

-

trasy

-

hranice neutrálních vod

mecký křižník z šesti děl ráže 152 mm, Němci reagovali palbou ze stejného počtu děl, ovšem ráže 280 mm, zatímco palbu sekundární výzbroje soustředili na prchající dopravní lodě. Za 22 minut se pomocný křižník HMS Jervis Bay změnil v hořící vrak. Nicméně hrdinné sebeobětování jeho posádky většinu lodí konvoje zachránilo. Křižník Amiral Scheer potopil pouze pět z nich - parníky Maidan, Trewellard, Beaverford, Kenbane Head a Fresno City. Na Atlantiku pak operoval Admiral Scheer až do 1. dubna 1941 a potopil tu celkem 17 velkých lodí o celkové tonáži více než 113 000 BRT a jeden pomocný křižník. Přes soustředěné úsilí britského námořnictva dopadnout jej a zlikvidovat se mu podařilo vždy uniknout, čímž dokázal, že za příznivých okolností bylo možno narušovat spojeneckou námořní plavbu i pomocí velkých hladinových lodí. lehký křižnfk typu „K''. Převážně lodi tohoto typu se účastnily invaze do Norska v roce 1940; v pozdějším období operovaly ředevš{m na Baltu.

Německý

,

AZTRATY tráty spojenecké námořní plavby byly v roce 1940 nesmírné, jen německé ponorky potopily na 520 spojen eckých lodi. Ztráty se zvyšovaly navzdory stále větším zkušenostem britských námořníků i navzdory stále lepší výstroji doprovodných lodí a letadel určených pro boj s ponorkami a vyb avených radary ASV (Air-to-Surface Vessel).

Z

V polovi n ě roku 1940 měli Něm ci 51 ponorek, ale již na konci téhož roku jich měli ve službě díky rozvinuté produkci 89. Zefektivnila se spolupráce mezi velen ím Luftwaffe a Kriegsmarine - pon orky byly stále častěji naváděny na cíl německými průzkumnými a hlídkovými letadly (Focke-Wulf Fw 200 Condor, Bloh m und Voss BV 138, Heinkel He 115, Junkersy Ju 88A4 a A6).

SDIC - zkratka anglického sousloví Anti-Submarine Detection Investigation Commitee. Byl jí označován přístroj na odhalování ponorek. jejich vzdálenosti i směru a rychlosti pohybu. Přístroj fungoval na principu echolokace, čili odrazu ultrazvukových vln od objektu. Vlny vysílalo otočné zařízení pod kýlem lodě, které prozkoumávalo okolí a podle odražených signálů lokalizovalo ponořené objekty. ASDIC byl vyvinut v průběhu první světové války, v roce 1918 byla provedena jeho úspěšná zkouška a v meziválečném období byl ještě zdokonalen. V době vypuknutí druhé světové války byly tímto systémem vybaveny všechny nově postavené torpédoborce a během války byl montován i do všech doprovodných plavidel. Přes svá omezení pomohl ASDIC významně v boji proti německým ponorkám. V roce 1940, po pádu Francie, se dostaly součásti tohoto zařízení do rukou Němců. Na amerických lodích bylo používáno podobné zařízení pod názvem sonar (Sound Navigation and Ranging) - toto zkratkové slovo se po roce 1943 ujalo i v britském vojenském námořnictvu a časem zobecnělo.

A

Námořníci

Královského kanadského námořnictva se učí obsluhovat elektronickou detekci ponorek na trenažéru ve výcvikovém

přístroje pro středisku.

V norských a francouzských přístavech se pro ně a jejich posádky stavěly mohutné kryty, jež měly odolávat britským bombám, aby v nich mohly být ponorky v klidu opravovány a připravovány n a nové plavby. Krutá zima přelomu let 1940 až 194 1 činnost německých ponorek do jisté míry paralyzovala. Neobvykle silné bouře na oceánu držely německá plavidla v přístavech a současně tak dopřávaly oddech posádkám eskortních lodí protivníka. V prosinci 1940 zaznamenali Spojenci pouze 21 plavidel potopených ponorkami, což byly nejnižší ztráty od června toho roku. Na druhou stranu vzrostla aktivita Luftwaffe, jejíž letad la potopila 20 lodí a dosáhla na konci roku 1941 měsíčního rekordu. Od začátku roku 1941 začala britská ad miralita klást větší důraz na bojový výcvik posádek eskortních lodi. Program zahrnoval individuální boj s německý­ mi ponorkami (U-Booty ), spolupráci s velitelem

149

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Hydroplán Blohm und Voss BV 138 - německý létající člun používaný k hlídkování nad oceánem a k navádění ponorek na nalezené cíle.

eskorty i velitelem konvoje a součinnost s ostatními doprovodnými plavidly. Jelikož bylo z bojových zkušeností zjištěno, že nejlepší výsledky mají jednotky, které spolu trvale spolupracují, ponechávala admiralita eskortní skupiny ve stejném složení, aby byla jejich spolupráce stále efektivnější. Přes několik dílčích úspěchů však v roce 1941 série porážek spojenců na moří pokračovala. Němec ­ ké ponorky, jež byly nadále v ofenzivě, potopily v průběhu tohoto roku 457 lodí o celkové tonáži 2 298 714 BRT. Dne 22. ledna 1941 se vypravily německé bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau pod společným velením viceadmirála Giinthera Ltitjense na Atlantik, připraveny vést bojové akce proti spojenecké plavbě. První výprava byla podniknuta již o měsíc dříve, 28. prosince 1940, avšak Gneisenau byl tehdy

zóna největší aktivity německých ponorek . -

trasy

konvojů

hranice doletu doprovodných letadel hraníce dosahu americké eskorty

-

Mapa třetí fáze bitvy o Atlantik trvající od května do prosince 1941. Jsou na ní vyznačeny hlavní plavební trasy konvojů, hranice doletu doprovodných letadel, operační zóna německých ponorek a hranice dosahu americké eskorty.

150

poškozen v bouři, takže se obě bitevní lodě vrátily na základnu. Dne 8. února vypátraly tyto bitevní lodě konvoj HX-106, útok však na něj nepodnikly, protože jej doprovázela velká britská bitevní loď HMS Ramillies a viceadmirál Liitjens se řídil rozkazem, který mu jednoznačně ukládal vyhýbat se střetům se silnými loděmi protivníka. Ze stejných důvodů nezaútočili Němci na další britský konvoj, který vystopovali 8. března 1941 - ten doprovázela velká bitevní loď HMS Malaya. Přesto se však oběma sesterským lodím (Scharnhorst a Gneisenau) podařilo v období do 22. března 1941, kdy ukončily svou válečnou misi a zakotvily v Brestu, potopit 22 osamoceně plujících spojeneckých dopravních lodí.

SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ

Operace německých bitevních lodí na Atlantiku doplnil počátkem roku 1941 ještě další německý korzár, těžký křižník Admiral Hipper, který vyplul z Brestu 1. února a během necelých dvou týdnů (do 13. února) potopil osm spojeneckých plavidel.

NOVÍ SPOJENCI Když 22. června 1941 zaútočili Němci na SSSR, získali Britové prvního, byť poněkud kontroverzního spojence. Sovětský svaz, který až doposud podporoval dodávkami paliv a surovin Třetí říši, disponoval velkým průmyslovým potenciálem. Ten se však vyznačoval využíváním zastaralých technologií a nedostatečnými výrobními zkušenostmi, takže většina sovětských produktů trpěla

ROK 1941 - ÚSPĚCHY A ZTRÁTY

Kapitán Otto Kretschmer, přezdívaný „král tonáže'; se stal nejúspěšnějším německým ponorkovým velitelem v období druhé světové války. Do dne svého zajetí 17. března 1941 potopil 40 obchodních lodí o celkové tonáži 208 945 BRT a čtyři válečné lodi o celkové tonáži 47 815 BRT. Válku ukončil v hodnosti fregatního kapitána, v roce 1955 vstoupil do Bundesmarine a do výslužby odešel v roce 1970 v hodnosti admirála flotily.

velmi nízkou kvalitou. Po podpisu spojenecké smlouvy v roce 1939 poskytla sice Třetí říše Sovětskému svazu licence na výrobu některých druhů moderních zbraní, avšak to byla jen kapka v moři potřeb Rudé armády. Obrovské ztráty, které Sovětský svaz utrpěl v prvních měsících války, jednoznačně ukázaly, že má-li se útoční­ kovi ubránit, potřebuje nutně dodávky moderních strojů, vojenské výzbroje a techniky. Jediné, čeho měl SSSR dostatek, byly nevyčerpatelné zdroje lidských sil. Britové, řídíce se zásadou „ nepřítel našeho nepřítele je naším přítelem", se rozhodli (navzdory diametrální odlišnosti ideologií obou zemí) pomoci potenciálnímu spojenci dodávkanli potřebného materiálu po severní mořské trase. Na jaře 1941 byly do Sovětského svazu vypraveny první arktické konvoje. Velká Británie, již značně vyčerpaná vedením válečných operací na Atlantiku a ve Středomoří, musela vyčlenit další síly k boji za polárním kruhem. I Němci ovšem přemístili část svých jednotek na sever, do severního Norska, čímž rovněž oslabili své síly na Atlantiku. Druhým spojencem Velké Británie se staly Spojené státy americké. Když 7. prosince 1941 napadlo Japonsko základnu americké tichomořské flotily

Pearl Harbour, Německo a Itálie svého spojence z Osy okamžitě podpořily a 11. prosince vypověděly obě země Spojeným státům válku. Vyhlášení válečného stavu mezi Třetí říší a USA bylo de facto jen oficiálním potvrzením stávající situace na Atlantiku. Nebylo totiž žádným tajemstvím, že Spojené státy a Velká Británie všestranně úzce spolupracují a transatlantické konvoje nejsou ničím jiným než váleč­ nou pomocí, která na Britské ostrovy přichází hlavně z USA. Bylo to možné díky Rooseveltovu dodatku k zákonu o neutralitě , přijatému 4. listopadu 1939, který Britům dovoloval nakupovat americké zbraně a další výrobky. Američané

začali ve velkém prodávat Velké Británii a Francii letadla, automobily, potraviny a další produkty potřebné pro vedení války; do prosince 1939 bylo v amerických loděnicích postaveno 28 dopravních lodí pro britskou námořní flotilu. Ještě před oficiálním vstupem do války eskortovaly americké lodě britské konvoje v západní části Atlantiku; v září 1941 vrchní velitel Atlantické flotily admirál Ernest Joseph King určil k eskortní službě šest bitevních lodí, pět těžkých křižníků, 57 torpédoborců a 48 hlídkových letadel, hlavně třídy PBY Catalina. Tyto síly představovaly 90 % stavu Atlantické flotily. Američané měli dohled rovněž nad plánováním konvojů podle dohody ABC-1, podepsané USA, Velkou Británií a Kanadou. V praxi to znamenalo, že velitelství loďstva teoreticky neutrálního státu zadávalo úkoly námořnictvu jedné z válčících stran, protože Královské

Start letadla Supermarine Wa/rus z katapultu křižníku HMS Southampton dne 22. červ na 1938. Palubní letadla, jimiž byla vybavena větší plavidla Roya/ Navy, hrála důležitou roli v bitvě o Atlantik - zajišťovala průzkum a útočila na objevené ponorky n epřítele.

Jedna z nejznámějších italských ponorek R. Smg. Barbarigo vplouvá do přístavu v Bordeaux.

151

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Kapitán Joachim Schepke velel zpočátku nevelkým ponorkám třídy II a v květnu 1940 převzal velení na ponorce U-100. Potopil celkem 37 lodí o celkové tonáži 155 882 BRT. Zahynul 17. března 1941 při stejné akci, během níž padl do zajetí kapitán Otto Kretschmer. Podle svědectví ostatních ponorkových velitelů byl mezi nimi Schepke jedním z mála přesvědčených stoupencii nacistické ideologie. dvěma

kanadské námořnictvo bylo pod ním velením Američanů.

operač­

PRVNÍ SPOJENECKÉ ÚSPĚCHY Přes veškeré útrapy začali Spojenci v roce 1941 přece jen dosahovat jistých úspěchů. Třebaže Němci zařazovali do služby každý měsíc stále více technicky dokonalejších ponorek, měli značný problém s výcvikem jejich posádek. Německá Kriegsmarine trpěla čím dál víc nedostatkem zkušených důstojníků, poněvadž mnoho z nich zahynulo nebo upadlo do zajetí. Značným problémem byl rovněž stav duševního zdraví mnoha námořníků. Náročné podmínky služby, stísněné prostory, nedostatek čerstvých

potravin a mnohahodinové ponory - to vše zanechávalo neblahé stopy na psychice mladých mužů . Roya! Navy začala slavit první úspě­ chy. Jedním z nich bylo dobytí ponorky U-110 kapitána Fritze Julia Lempa, který patřil k esům německých ponorkových jednotek (U-Bootwaffe) a proslavil se zejména potopením dopravní lodě Athenia. V noci z 9. na 10. května 1941 zaútočila jeho U-110 na konvoj OB-3 18 a potopila parníky Esmond a Bengore Head. To však byl jeho poslední úspěch, vzápětí totiž svrhly doprovodné lodě konvoje na jeho ponorku hlubinné pumy. Jako první zaútočil torpédoborec HMS Bulldog, po něm torpédoborec HMS Broadway a korveta HMS Aubrietia. Pumy svržené z korvety explodoval v bez-

prostřední

blízkosti Lempovy ponorky a poškodily její elektromotory, řídící a palubní zařízení. Kapitán Lemp vydal posádce rozkaz ponorku U-11 O potopit a vzdát se nepříteli. Poněvadž nebyl čas na položení náloží, rozkázal Lemp pouze otevřít ventily. Ve zmatku však posádka jeho rozkaz neprovedla a velitel před opuštěním plavidla nestihl zničit tajné dokumenty: mapy, rozkazy, kódové knihy a nejdúležitější ze všeho - šifrovací stroj Enigma. Britové okamžitě vyslali k poškozené U-110 abordážní oddíl, který ji měl obsadit. Kapitán Lemp, přesvědčený, že se jeho ponorka potápí, opustil můstek. Ke svému zděšení však záhy zjistil, že U-11 O zůstává na hladině a Britové se rychle blíží. Pokusil se na opuštěné plavidlo vrátit, ale ve chvíli, kdy vystupoval na jeho palubu, jeden z námořníků britského oddílu, který mezitím připlul k poškozenému plavidlu, ho zastřelil (jiná verze hovoří o tom, že se velitel ponorky vrhl do moře a spáchal sebevraždu). Britský oddíl se každopádně bez dalších problémú zmocnil kořisti z ponorky a odvezl ji na torpédoborec Bulldog, jehož velitel dostal rozkaz odvléci U -11 O do Reykjavíku. Toto cestu však značně poškozená německá ponorka nezvládla

HLUBINNÁ PUMA álož svrhávaná nebo vystřelovaná z hladinového plavidla nebo letadla za účelem zničení ponořené ponorky. První typ hlubinné pumy byl použit ve Velké Británii v roce 1916. Měla tvar válce o průměru 30-40 cm, délce 60- 80 cm a obsahovala 100- 200 kg silné výbušniny. Hlubinná puma vybuchuje v určené hloubce odpálená buď kontaktními, anebo nastavitelnými časo ­ vými či hloubkovými rozněcovači. Hlubinné pumy byly svrhávány ze skluzů na zádi (palubních či podpalubních) , anebo vystřelovány z vrhačů umístěných na palubě podél boků plavidla. Ze skluzů bylo možno spouštět miny sériově Britský raketový vrhač hlubinných (i 10 kusů v sérii), boční vrhače je vrhaly jednotlivě. Při použití skluzů i vrhamin Hedgehog. čů mohla jednotka zaminovat pás o šíři až 100 m za svou zádí. Účinnější byly miny zavedené v roce 1944 o hmotnosti 100- 227 kg, vystřelované z minometů na vzdálenost 350- 2 750 m. Během druhé světové války byly poprvé použity salvové raketové minomety hlubinných min typú Hedgehog a Mousetrap. Vrhaly miny v párech v krátkých časových intervalech 0,1-0,2 sekundy a pokrývaly hladinu o průměru 60 m ve vzdjlenostj 200 m před lodí, takže ta mohla.(la ponorku zaútočit dříve, než doplula rovnou nad ni. :ryto hlubinné miny obsahovaly nevelko - oiíze 14 kg) a měly nárazové zápalniky, takže explodovaly jen při přímém nárazu na dl.

N

ROK 1941 - ÚSPĚCHY A ZTRÁTY

Americký propagandistický plakát varující před vyzrazením vojenského tajemství.

a nedaleko islandských břehů se potopila. To, že se Britové zmocnili dokumentů a šifrovacího zařízení z U-11 O, bylo jedním z nejpřísněji střežených tajemství Roya! Navy. Ukořistěné materiály totiž zásadně napomohly k rozluštění kódů, které používala Kriegsmarine. V bitvě o Atlantik přišli o život rovněž jiní známí velitelé německých ponorek, mimo jiné korvetní kapitán Giinther Prien, velitel U-47, který měl na svém kontě 32 potopených lodí o celkové tonáži 211393 BRT. Jeho ponorka byla potopena 8. března 1941 během útoku na konvoj HX-112 torpédoborcem HMS Wolverine. Při útoku na tentýž konvoj 17. břez­ na 1941 ztratila německá ponorková flotila další dva zkušené velitele. Byli to korvetní kapitán Otto Kretschmer na U-99 a kapitánporučík Joachim Schepke na U-100 . Po útocích eskortních torpédoborců z konvoje byly obě jejich ponorky poškozeny a musely se vynořit. U-100 na hladině taranoval torpédoborec HMS Vanoc, přičemž byly jejímu veliteli kapitánu Schepkemu na velitelském můstku rozdrceny nohy a on se utopil. U-99 byla po vynoření potopena dělostřeleckou palbou torpédoborce HMS Walker a její posádka i s kapitánem Kretschmerem padla do zajetí. Kapi-

RADAR - zkratka z anglického označení Radio Aids for Detence and Reconaissance . Vžila se pro označení radio l o kačního vysílače a přijímače , sloužícího k odhalování objektů (zjišťování jejich polohy , rychlosti a směru pohybu) pomocí odrazu rádiových vln o vysoké frekvenci , vysílaných určeným směrem pomocí antény . Vlny se od objektu odrážejí a vracejí k přijímači a na obrazovce se ukazuje obraz zachyceného objektu. Poprvé byl název radar použit pro zařízení insta lované na francouzské dopravní lodi Normandie v roce 1936 . Radar na tomto plavidle sloužil k varování před plovoucími ledovci . Ve druhé polovině třicátých let byla tato technika zavedena do výzbroje loďstev Velké Británie , USA , Němec­ ka , Francie a Japonska . V průběhu druhé světové války byly radary výrazně zdokonaleny a zmenšeny , což umožnilo montovat je i na menší plavidla (torpédoborce , fregaty a korvety) a rovněž do letadel . Sloužily k lokaliza ci nepřátelských lodí a letadel a k řízení dělostřelecké palby . Anténa německého n ámořního radaru FuMO 23 při pohledu zezadu. Ten to typ radaru měla n apříkla d n ejvětší bitevní loď německé Kriegsmarine Ti rp itz.

tán Schepke potopil během své kariéry 37 lodí o celkové tonáži 155882 BRT a kapitán Kretschmer 44 lodí o celkové tonáži 256 760 BRT (tento jeho rekord v potopené tonáži už nebyl do konce války nikým překonán). Dříve velel Kretschmer na ponorce U-23 a Joachim Schepke byl předtím velitelem ponorek U-3 a U-19. Největší počet potopených spojeneckých lodí měl na svém kontě kapitán Wolfgang Liith - šlo o 47 plavidel o celkové tonáži 229 000 BRT. Velel postupně na ponorkách U-9, U-138, U-43 a nakonec na U-181. Zajímavá je historie poslední zmíněné (U-181), která na jaře

1945 plula ze základny na francouzském pobřeží až do Japonska, kde ji zastihl konec války a kapitulace Kriegsmarine. V květnu 1945 si ponorku přivlastnili Japonci a do konce války sloužila v jejich loďstvu jako I-501. Spojenecká vojska ji zajala v Singapuru, ale 12. února 1946 byla ponorka zničena . Německá ponorka

U-97 potopila v průběhu své služby 15 spojeneckých lodí o celkové tonáži 64 404 BRT. Sama byla potopena 16. června 1943 ve Středozemním moři hlubinnými minami, které na ni svrhlo

australské letadlo Hudson ze 459. perutě.

tJ ne 18. května 1941 opustil přístav Gotenhafen (dnešní Gdyni v Polsku) svaz německých plavidel tvořený bitevní lodí Bismarck a těžkým křižní­ kem Prinz Eugen. Velitelem svazu byl osvědčený viceadmirál Gunther Lutjens. Lodě zamířily do Bergenu v Norsku a odtud 21. května v rámci operace ,,Rheinubung" na Atlantik. Britská admiralita se o vyplutí německých lodí dověděla z hlášení členů polského hnutí odporu a začala pohyb nepřátelských válečných plavidel

D

HMS Norfolk a HMS Suffolk byly křižníky třídy County o výtlaku zhruba 14 000 tun. Posádky měly tyto lodi v oblibě pro jejich výborné plavební vlastnosti. Byly vybaveny radarem, který se však v průb ěhu bitvy s Bismarckem ukázal prakticky nepotřebný, neboť německá bitevní loď byla spatřena {iřfve pozorovateli.

154

bedlivě sledovat. Rozhodla se německý svaz dostihnout a zničit ještě na severu, proto operativně zorganizovala blokádu plavebních tras na širý oceán. Dne 23. května 1941 se s německými loděmi setkal jeden z britských svazů hlídkujících v Dánském průlivu mezi Islandem a Grónskem. Tento britský svaz se skládal z bitevního křižníku Hood, bitevní lodě Prince of Wales a šesti torpédoborců pod velením viceadmirála Lancelota Ernesta Hollanda. Nedaleko něj se navíc nalézaly těžké křižníky Suffolk a Norfolk a průjezd jižně od Islandu hlídaly ještě tři lehké křižníky Arethusa, Manchester a Birmingham. Velitelem celého svazu byl kontraadmirál William Frederic Wake-Walker. Plavidla viceadmirála Lutjense zahlédla navečer 23. května 1941 posádka křižníku Suffolk. Němci nepřátelské bo ě

Britská bitevní loďHMS King George V. Byla lehčí než Bismarck, avšak společně s HMS Rodney doká zala pomstít potopený bitevní křižník HMS Hood. rovněž zaregistrovali a zahájili přípravy k boji. Velitel Suffolku správně odhadl, že sám nemá při setkání s mnohem silněj­ ším protivníkem žádnou šanci, proto se od něj pokusil plnou rychlostí odpoutat a současně vyslal rádiové hlášení o přes­ né poloze německých lodí. Posádka Bis-

POTOPENÍ BISMARCKU

MAPA BRITSKÉHO PRONÁSLEDOVÁN( LODI BISMARCK A PRINZ EUGEN

Zvětšené výřezy

mapy ukazují podrobnosti útoku

spojeneckých torpúdobomi a poslední fá zi bitvy ukončenou potopením německé bitev.ní lodě.

marcku si však všimla i dalšího britského Norfolk, hlídkujícího v této oblasti, a učinila ho cílem své palby. Díky kouřové cloně z ní však Norfolk vyvázl bez většího poškození. V důsledku svých manévrů a nepří ­ znivého počasí však Britové bohužel ztratili s nepřátelským svazem kontakt. Teprve ráno 24. května byla ze Suffolku nepřátelská plavidla opět zahlédnuta. Blížila se ke svazu viceadmirála Hollanda, avšak jeho lodě byly v nevýhodné pozici, poněvadž mohly zahájit palbu jen ze záďových věží a neměly tak šanci využít největší výhodu, kterou Britové vůči ně ­ meckým lodím s úspěchem uplatňovali, totiž boční dělostřeleckou salvu. křižníku

POTOPENÍ HOODU Viceadmirál Holland vydal rozkaz zahájit palbu na bližší z lodí, kterou mylně identifikoval jako Bismarck; ve skuteč­ nosti šlo totiž o křižník Prinz Eugen. Několik sekund po vydání rozkazu si britský veHtel svou chybu uvědomil a na-

řídil korekci, avšak bitevní loď Prince of Wales se nepřizpůsobila a v 5.53 zahájila ostřelování původně stanoveného cíle. V téže minutě spustila palbu rovněž ně­ mecká děla. Jako první začal střílet Prinz Eugen a již třetí salvou zasáhl bitevní křižník Hood. Poté nasměroval palbu na druhou britskou loď, neboť palbu na Hood zahájil mezitím i Bismarck. Již druhou salvou zasáhl Bismarck křižník Hood naplno - jeden z granátů prorazil palubu před záďovou věží hlavního dělostřelectva a propadl do muničního skladu. O několik sekund později (v 6.01) roztrhla britský bitevní křižník obrovská exploze. Hood byl zničen sotva osm minut po zahájení boje. Zahynulo na něm 1393 členů posádky, zachránili se pouze tři námořníci . Po potopení křižníku Hood soustře­ dili Němci palbu na druhou britskou loď. Podařilo se jim ji sedmkrát zasáhnout a vyřadit z boje její děla ráže 406 mm. Velitel bitevní lodě Prince of Wales kapitán John Leach se rozhodl boj přerušit

a odpoutat se od protivníka. V 6.09 tedy střelbu ukončil. Německému svazu se tak podařilo britskou blokádu prorazit a mohl zamířit na Atlantik. Jenže viceadmirál Liitjens byl nucen původní plán změnit. Na další plavbu vyslal pouze doprovodný křižník a s Bismarckem, ·poškozeným v boji, se rozhodl plout do přístavu Saint-Nazaire. Vyšlo totiž najevo, že dva granáty z lodi Prince ofWales poškodily u Bismarcka obšívku a způso­ bily zatékání. Výbuchem byla proražena

155

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Torpédový útok na Bismarck podnikla z astaralá letadla Fairey Sword.fish.

Hismarck v norských vodách. Vynikající stabilita a vysoká palebná síla činily z německé bitevní lodi smrtelně nebezpečného protivníka.

rovněž nádrž paliva, které začalo unikat do lodi. Opravu takovéto závažnosti bylo možno provést pouze v doku.

HLEDÁNÍ BISMARCKU Po střetu s německým svazem s ním Britové ztratili kontakt. Britská admiralita předpokládala průnik nepřátelských lodí na Atlantik, a proto sem začala soustře­ dit většinu svých sil. Stáhla sem dokonce i lodě z Gibraltaru. Jihozápadně od Islandu operovaly bitevní lodě King George V. a Repulse, letadlová loď Victorious, lehké křižníky ťalatea, Aurora, Kenya a Hermione a sedm torpédoborců. Celému tomuto svazu velel admirál John Cronyn Tovey. Z Gibraltaru vyplul svaz „H'' složený z bitevní lodi Renown, letadlové lodi Ark Roya! a lehkého křižníku Sheffield. Bo ční pohled

na n ěmecký těžký křižník Prinz Eugen. Po odlou če ní od Bismarcku se mu podařilo doplout do přístavu v Brestu, kde pak z ůstal osm m ěsíců.

156

Tomuto svazu velel admirál James Fownes Somerville. Do předpokládané operační oblasti byly soustřeďovány i další lodě - z kanadského Halifaxu sem mířila bitevní loď Ramillies a plula sem i další bitevní loď Revenge, která se odděhla od konvoje HX-128. K honu na Bismarck byla přizvána také 4. eskadra doprovázející konvoj WS-SB, kterou tvořilo osm torpédoborců pod velením kapitána Philipa Viana, mezi nimiž byl i polský torpédoborec ORP Piorun, jemuž velel kapitán Eugeniusz Plawski. Z ochrany konvojů byla povolána rovněž bitevní loď Rodney, doprovázená čtyřmi torpédoborci . Prchající Bismarck vysledovaly opět křižníky Suffolk a Norfolk. Navečer 24. května podnikly na německou bitevní loď letecký útok torpédové dvojplošníky Sworfish z 825. perutě námořního letectva FAA (Fleet Air Arm), které odstartovaly z letadlové lodě Victorious. Žádné z devíti vystřelených torpéd však nezasáhlo cíl. V noci zmizel Bismarck pronásledovatelům ve tmě a během 25. května se ho marně snažili najít. Nový kontakt byl navázán až dalšího dne (26. května) k večeru, kdy k soustředěnému útoku na německou bitevní loď odstartovalo z letadlové lodi Ark Royal 15 letadel Swordfish z 810., 818. a 820. perutě FAA. Při prvním

\

náletu zaútočila letadla omylem na vlastní křižník Sheffield, naštěstí mu však nezpůsobila žádné škody. Druhá vlna útoku již mířila na Bismarck. Při té byl zasažen dvěma torpédy, přičemž jedno z nich mu poškodilo kormidlo, které se zaseklo v poloze znemožňující manévrování. Nedlouho poté na němec ­ kou bitevní loď zaútočily torpédoborce, jejich zbraně však neměly šanci způsobit kolosu vážnější škody. Ráno 27. května se Bismarck, který plul rychlostí jen několika uzlů a kormi dloval pouze změnami obrátek šroubů, dostal do přestřelky s křižníky Norfolk a Dorsetshire. Do boje se zapojily i bitevní lodě Rodney a King George V., které zahájily palbu ze vzdálenosti zhruba 23 km. Po půl druhé hodiny trvající bitvě rozbité dělostřelecké věže německé lodi utichly. Uvádí se, že německou bitevní loď konečně potopila salva torpéd z křiž­ níku Dorsetshire. Pýcha německého loďstva šla tedy ke dnu 27. května 1941, v severním Atlantiku, asi 400 námořních mil na západ od Brestu. Z posádky číta­ jící 2 100 mužů zachránily britské lodě pouze 11 O námořníků. Další den objevila německá ponorka U-74 ještě tři a ně­ mecká meteorologická loď Sachsenwald dva trosečníky. V současnosti došlo k revizi názoru na to, kdo vlastně kolosální německou bitevní loď potopil. Podle nejnověj­ ších průzkumů vraku lze totiž celkem s určitostí prohlásit, že Bismarck zřejmě otevřením ventilů na dně lodi potopila jeho vlastní posádka, aby nepadl do rukou Spojenců . Prinz Eugen, který měl po setkání se zásobovací lodí pokračovat v plnění bojového úkolu samostatně, byl postižen sérií nehod, a proto připlul 1. června 1941 do Brestu, kde se zdržel následujících osm měsíců.

o vstupu USA do války zahájily ně­ mecké ponorky bojové akce rovněž u amerických břehů . Tonáž potopených lodí dosáhla nevídaných rozměrů. Ně­ mecké ponorky tvořící tzv. vlčí smečky byly jedinými jednotkami Kriegsmarine, které úspěšně narušovaly spojeneckou námořní plavbu v amerických vodách. Pro Brity samotné již neznamenaly sporadické plavby německých pomocných křižníků a ojedinělé výpady velkých hladinových lodí v jejich vodách vzhledem ke zvýšení počtu vlastních velkých válečných plavidel a k zesílené ochraně konvojů takové ohrožení jako v minulých obdobích. Ovšem samotná pří­ tomnost „vlčích smeček" na moři nutila Roya! Navy stále udržovat na Atlantiku silné hlídkové svazy. Nadměrné ztráty spojenecké plavby v amerických vodách byly ovšem z velké části zaviněny přetrvávající „bezstarostností" kapitánů. Obchodní lodě v blízkosti pobřeží USA nedodržovaly ani

P

základní pravidla bezpečnosti, pluly bez doprovodu a nezřídka s rozsvícenými pozičními světly. Německý ponorkám usnadňovalo úlohu rovněž osvětlené pobřeží, na jehož pozadí byly zřetelně vidět potenciální cíle. Američané měli málo specializovaných lodí na boj proti ponorkám a ty, jež byly ve službě, měly nezkušené posádky, které často jednaly nerozhodně, a tedy neúčinně. Štáb Kriegsmarine přijal rozhodnutí o vyslání svých ponorek na západní Atlantik již 12. prosince 1941. Tato operace dostala krycí název „Paukenschlag" a zahájila ji ponorka U-123 potopením britské dopravní lodě Cyclops. Současně s útoky u pobřeží USA vystupňovaly německé ponorky bojovou činnost u západního pobřeží Afriky, kde s nimi spolupracovaly též ponorky italské a pozadu nezůstávalo ani německé letectvo. Spojenci však brzy své metody boje proti německým ponorkám zdokonalili. Hlídkové svazy začaly úzce spolupra-

V průběhu bitvy o Atlantik hrály významnou roli vzdušné síly obou stran. Zpočátku dosahovaly velkých úspěchů německé dálkové letouny Focke- Wulf Fw 200 Condor, přestože do akce nebylo nikdy nasazeno více "než dvanáct strojů tohoto typu. Toto letadlo však mívalo časté poruchy - jeho konstrukce odpovídající požadavkům na civilní stroj špatné snášela enormní zatížení při bojových operacích.

157

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Po porážce Francie získali Němci přístup k

námořním

základnám na východním

pobřeží Atlantiku,

podstatně

což

německým

ponorkám

zkrátilo čas plavby do operační zóny

a prodloužilo dobu jejich bojového nasazení až o deset dnů.

covat s letectvem Coastal Command. Do strojů patrolujících nad Atlantikem zavedli Britové jako standardní výbavu palubní radary ASV, díky nimž mohli lokalizovat nepřátelské hladinové lodi i ponorky. Zásluhou toho se v prvním pololetí 1942 podařilo Spojencům zničit nebo zajmout 46 německých ponorek. Ztráty na technice sice Němci díky intenzivní produkci během pouhých dvou měsíců vyrovnali, mnohem těžší však pro ně bylo rychle vycvičit nové posádky.

,,DOJNÉ KRÁVY" Vysoce aktivní činnost německých ponorek umožňovala především široká škála ponorných zásobovacích lodí f tankerů, které po zařazení do služby slonžily jako podpora ponorek (přede­ vším ponorné tankery třídy VII a IX). Převážely palivo, potraviny, pitnou vodu a samozřejmě i torpéda a dělostřeleckou munici. Díky tomu si ponorné tankery

vysloužily přezdívku „melkkuh" (dojná kráva) . Největší ze zásobovacích ponorek byly stroje třídy XB, jichž bylo postaveno osm. Zpočátku byly využívány jako minonosky, při modernizaci v letech 1943-1944 však z nich byly odstraněny miny i dělo ráže 105 mm, byla u nich posílena protiletadlová výzbroj a prostor byl upraven k převozu materiálu. Dvě další nákladní ponorky získaly označení IXDl a jednalo se v podstatě o přesta­ věné stroje třídy IXD. Esy mezi nákladními ponorkami se pak staly speciálně projektované ponorky třídy XIV, kterých bylo postaveno deset. Byla to obří oceánská podmořská plavidla s dosahem 9 300-89 900 námořních mil, která dokázala převážet až 432 tun paliva a čtyři torpéda. Vytvořeny byly ještě plány na stavbu ponorky třídy XX, avšak z jejich realizace nakonec sešlo. Konce války se z těchto obřích zásobovacích ponorek (,,dojných krav") dočkaly pouze tři - dvě třídy XB (U-219 a U-234) a jedna třídyIXDl (U-195). Zásobování bojových ponorek se dělo na širém moři a jediné přepravní zaří­ zení, které se při tom používalo, bylo potrubí na přečerpávání paliva.

ITALSKÉ PONORKY V BITVĚ O ATLANTIK Z přístavu Cagliari na Sardinii se 5. a 6. června 1940 vypravily bojovat na Atlantik první dvě italské ponorky, Commandante Cappellini a Giuseppe Finzi, avšak pouze druhé z nich se podařilo 13. června 1940, tedy tři dny po italském vypovězení války Francii, proplout Gibraltarskou úžinou na oceán. Ani jedna z ponorek však nedosáhla žádného úspěchu a obě se počátkem července vrátily na základnu. Po porážce Francie nabídl Benito Mussolini německým spojencům pomoc třiceti oceánských ponorek pod podmínkou jejich kotvení na základně

měly

být všechny podvelení viceadmirála Angela Perona. První italské ponorky připluly do Bordeaux v září 1940. Bě­ hem své tříleté bojové činnosti potopily celkem 106 lodí. Akcí na Atlantiku se zúčastnilo 32 italských ponorek, z toho 16 bylo potopeno a pět po kapitulaci Itálie zabrali Němci. Byly to: Giuseppe Finzi (později německá UIT-21), Alpino Bagnolini (později německá UIT-22), Reginaldo Giuliani (později německá UIT-23), Commandante Cappellini (později německá UIT-24), Luigi Torelli (později německá UIT-25). Jako jedna z posledních italských ponorek na Atlantiku kapitulovala v září 1943 v jihoafrickém Durbanu ponorka Ammiraglio Cagni. Přestože bilance bojových akcí italských ponorek na Atlantiku nebyla v porovnání s činností ponorek němec­ kých nijak impozantní, některé z nich byly relativně dosti úspěšné. Největšího věhlasu dosáhla ponorka Leonardo da Vinci (třída Guglielmo Marconi), které velel kapitán Gianfranco Gazzana Priaroggia. Potopila 17 lodí (z toho 13 na Atlantiku) o celkové tonáži 120 243 BRT, z nichž největší „štikou" byla dopravní loď Empress of Canada (21 500 BRT), již ponorka poslala ke dnu 13. března 1943 u západoafrického pobřeží nedaleko Freetownu. Druhým italským ponorkovým esem na Atlantiku byl kapitán Carlo Fecia di Cossato, velitel ponorky Enrico Tazzoli ( třída Pietro Calvi), která potopila 16 (podle některých pramenů dokonce 18) lodí o celkové tonáži 86 535 BRT (podle jiných pramenů až 96650 BRT). Obě zmíněné ponorky byly však nakonec potopeny. Leonardo da Vinci 23. květ­ na 1943 severovýchodně od Azor a Enrico Tazzoli se stala pravděpodob­ ně také v květnu 1943, už pod jiným kapitánem, kořistí britských hlídkových letadel v Biskajském zálivu.

v Bordeaux, kde

řízeny operačnímu

Boční pohled na italskou ponorku Ammiraglio Cagni, která se stala vzorem pro třídu Cagni. Na obrázku je patrná modifikace můstku - podobný se stavěl rovněž na n ěmeckých ponorkách pro zmenšení radarového odraz u plavidla.

158

P ké ponorky, řestože

se oblast, již ovládaly němec­ rozšířila, připravovali

se Spojenci na protiútok. Prvořadým úkolem jejich podmořských námoř­ ních sil bylo eskortování atlantických, arktických i středomořských konvojů. Vedle toho byly sestavovány ofenzivní ponorkové jednotky pro aktivní boj s německými ponorkami a k blokování námořních základen Kriegsmarine. Při všech plánech hrálo důležitou úlohu letectvo, operující jak z letišť na pevnině, tak z letadlových lodí.

Na ochranu konvojů před němec ­ kými dálkovými letadly Focke-Wulf Fw 200 Condor byly v té době zařazeny do služby tzv. CAM Ships (Catapult Aircraft Merchant Ships), nazývány též Catalfighters. Šlo o obchodní lodě vybavené katapultem a dvěma letadly typu Hawker Hurricane, která byla upravena pro start z katapultu, při němž se používal pomocný raketový pohon. Piloti Hurricatů (tak byly stroje nazývány) měli po spotřebování paliva přistát někde na pevnině, případně s nevelkou

nadějí

na záchranu seskočit padákem do co nejblíže konvoje. První úspěch zaznamenal 3. srpna 1941 Hurricat z lodě Maplin, jehož pilot poručík Bob Everett sestřelil Condor z 1./KG 40 pilotovaný seržantem Hansekem. Ke skutečnému zvratu v boji o vzdušnou nadvládu nad Atlantikem došlo však teprve na přelomu let 1942 a 1943, kdy Britové zařadili do služby velký počet letadel Bristol Beaufighter Mk VIC a de Havilland Mosquito Mk II. Tyto stroje měly daleký dolet a mohly tedy být bez obtíží nasazovány nejen proti moře

německým letadlům, trasy

konvojů

hranice doletu provodných letadel

ale i proti ponor-

kám. Navíc začaly být konvoje vybavovány opravdovými leteckými eskortami na doprovodných letadlových lodích o výtlaku několika tisíc tun, s lehkou protiletadlovou výzbrojí, schopných vzít na palubu až 20 letadel (hlavně typy Hawker Sea Hurricane a americký

Grumman F4F Wildcat). Doprovodné letadlové lodě tvořily též základ samostatných protiponorkových skupin. Vedle letadlové lodě tvořilo takovou skupinu několik dalších eskortních plavidel. Letecké operace se přičinily

Mapa čtvrté fáze bitvy o Atlantik, trvající od ledna 1942 do ledna 1943.

159

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Britská dopravní loď upravená k transportu nákladu se potápí po najetí na minu. Němci s úspěchem používali různých druhů min, kladený ch nejen z hladinových a ponorný ch plavidel, ale i z letadel dalekého doletu.

o to, že německé ponorky měly stále méně příležitostí vynořit

se „ beztrestně" na hladinu, takže byly doslova „zatlače ­ ny pod vodu". Do boje proti ponorkám zasáhlo navíc bombardovací letectvo z pevninských základen, které podniklo řadu těžkých náletů na přístavy, v nichž byly i německé ponorkové základny. V roce 1942 uskutečnili Spojenci několik spektakulárních operací. Jedna z nich byla zahájena 26. března 1942 pod krycím názvem „Chariot". Z přísta ­ vu Falmouth tehdy vyplula britská eskadra, jejímž úkolem bylo zničení suchého doku v Saint-Nazaire - jediného zařízení tohoto druhu na atlantickém pobřeží, kde bylo možno opravovat i tak velká plavidla, jako byl německý Tirpitz (druhá bitevní loď třídy Bismarck německé Kriegsmarine, jež dostala své jméno podle německého admirála Alfreda von Tirpitze; v pozdějších fázích druhé svě ové války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván Osamělá královna severu). Britové chtěli do přístavu navést loď s náložemi, která by taranovala a odstřelila vjezd do doku. Navíc se chystali na břeh vysadit demoliční oddíl, jenž by zničil přístavní zařízení; krýt ho měli příslušníci commandos. Na sebevražednou misi byl vyslán starý torpédoborec „flush decker" Campbeltown, jehož přední část byla plně naložena výbušninami. Při plavbě přes moře doprovázely konvoj dva torpédoborce a při vjezdu do přístavu ho krylo 18 torpédových a dělových člunů, na nichž byli naloděni commandos.

160

Suchý dok byl 28. března 1942 mohutnou explozí skutečně zničen, ale ztráty při tom byly obrovské. Zachránit se podařilo pouze čtyřem člunům a o život přišla i většina na břeh vysazených vojáků. Jelikož však byl hlavní cíl splněn, byla akce hodnocena jako úspěšná. Také na arktických trasách konvojů docházelo ke krutým bitvám. V březnu 1942 zaútočily například německé lodě na konvoj PQ-13 mířící do Murmansku. Při jeho obraně přišli Spojenci o pět plavidel a poškozen byl doprovodný křižník Trinidad, zatímco Němci ztratili jen torpédoborec Z-26. V dubnu téhož roku došlo k další bitvě, tentokrát o vracející se konvoj QP-11. Při nepřá­ telském útoku byla potopena jedna loď a dvě torpéda z německé ponorky U-456 poškodila křižník Edinburgh. Britům se podařilo vážně poškodit pouze německý torpédoborec Amazon. Obě poškozená plavidla pak byla potopena torpédy vlastních ponorek, přičemž křižník Edinburgh šel ke dnu s nákladem pěti tun zlatých prutů, jimiž Sovětský svaz platil za dodávky britských zbraní. V květnu napadený konvoj PQ-16 ztratil sedm plavidel a při jeho obraně utrpěl četné škody torpédoborec Garland. V červenci 1942 se k útokům na konvoje přidal pod velením admirála Otto Schniewinda i silný německý námořní svaz, vypravený z norského Altafjordu a tvořený bitevní lodí Tirpitz, těžkými

Ponorka U-635 při bombovém útoku letadla Sunderland ze 422. p erutě. Pou žití radarů v letadlech šance něm eckých ponorek na úsp ěch z na čn ě sníž ilo - přestaly totiž bý t bezpečn é i v mlze a v noci. Němci tedy vyzbrojili čás t ponorek protiletadlový mi děly, ale žádná z těchto úprav se příliš n eos vědčila.

křižníky

Admiral Scheer a Admiral Hipper a devíti torpédoborci. Válka „vlčích smeček" s eskortami konvojů probíhala také v jižnějších oblastech Atlantiku. V těchto Evropě vzdálených vodách však německým ponorkám chyběla přímá podpora letadel Luftwaffe, takže sice nadále potápěly lodě Spojencú, avšak už ne v takovém počtu jako dříve na severu. Ochrana spojeneckých konvojú byla stále úspěšnější. Rovněž německé ponorkové akce u pobřeží USA ztrácely na té razanci a účinnosti, jakou měly po bezprostřed­ ním vstupu Spojených států do války. A tak se situace Spojenců stávala od konce roku 1942 stále příznivější - začala se projevovat kvantitativní i kvalitativní převaha lodí, stále větší zkušenosti jejich posádek a rafinovanost vypracova-

ÚSPĚCHY SPOJENCŮ

ných metod činnosti. V bitvě o Atlantik došlo koncem roku 1942 ke znatelnému přelomu a počet potopených spojeneckých lodí začal postupně klesat. V roce 1943 byla činnost doprovodných lodí a letadel při ochraně konvojů ještě účinnější. V čer­ venci 1943 ztratila Kriegsmarine 46 lodí (přitom v lednu 1943 měla ve službě 415 plavidel a v lednu 1944, navzdory vysokým ztrátám, 436 plavidel). Současně Spojenci zničili 142 německých ponorek. Na jejich úspěchu však měli nezanedbatelný podíl paradoxně sami Němci, kteří sice celkem snadno dopl úovali počty plavidel, ale daleko horší to bylo s doplfováním kvalitních posádek, jejichž výcvik byl čím dál kratší, a tím pádem nedostatečný. Atlantické konvoje nabyly pro Spojence nového významu. Zatímco v první fázi války plnily především funkci zásobovací, v polovině roku 1943 přibyla úloha vojensko strategická. V souvislosti s ofenzivou a výsadkovými operacemi ve Středomoří a v západní Evropě se enormně zvýšil i provoz na Atlantiku. V prvních měsících roku 1944 (od ledna do května) tu Němci potopili 67 spojeneckých lodí, přičemž však ztratili 103 vlastních ponorek. Byl to silný úder uštědřený jejich podmořské flotile, který prakticky znamenal krach plánu admi rála Di:initze. Dne 26. prosince 1943 došlo k námořní bitvě u Severního mysu, v níž se střetly britské síly doprovázející konvoj JW-55B s německými hladinovými loděmi. S rozkazem zaútočit na zmíněný konvoj vyplula předchozího dne z Altafjordu bitevní loď Scharnhorst v doprovodu pěti torpédoborců. Velením tohoto útočného svazu byl pověřen kontraadmirál Erich Bey. Spojenecký konvoj bránily kromě bezprostřední eskorty dva námořní svazy. První, kterému velel viceadmirál Robert Burnett, tvořil těžký křižník Norfolk a dva lehké křižníky Belfast a Sheffield. Druhý,

Trosečnice z lodi převá žející evakuované lidi (hlavně ženy a děti) z Velké Británie do Kanady. Během války bylo mnoho těchto evakuačních lodí napadeno n ěmeckými ponorkami.

Dálkový hydroplán Short Sunderland - skutečný „ bič na německé ponorky''. Tento původně poštovní letoun se ukázal v boji proti ponorkám takřka nenahraditelný. ,,Stožáry" na jeho hřbetě jsou antény radaru, uvnitř trupu přenášel náklad hlubinných min.

pod velením admirála Bruce Austina Frasera, představovaly bitevní loď Duke of York, lehký křižník Jamaica a čtyři torpédoborce. Nejprve došlo ke střetu německé bitevní lodě Scharnhorst s britskými křižníky. Lodě svedly těžký dvaceti minutový boj, v němž byl Scharnhorst zasažen šesti granáty, zatímco Norfolku byla zničena příďová věž a můstek, včetně radarového vybavení. V 16 hodin dostihla Scharnhorst bitevní loď Duke ofYork a ihned na něj zahájila palbu. Po třiceti minutách německá loď zpomalila; jedna z jejích dělových věží byla úplně zničena. Do útoku se v té chvíli zapojily čtyři torpédoborce a odpálily salvu, z níž pět torpéd zasáhlo cíl. Scharnhorst se přesto stále držel na hladině. Jeho osud nakonec zpečetily dělostřelecké salvy a torpéda z lodí Duke ofYork a Jamaica. Šel ke dnu i s 1 932 členy posádky, včetně velitele svazu kontraadmirála Beye a velitele lodi kapitána Fritze Hinzeho. Zachránilo se pouze 36 ná-

mořníků. Po této drtivé porážce stáhla Kriegsmarine všechny velké hladinové lodě do Baltského moře. Od poloviny roku 1944 do konce války už byli Spojenci na moři v ofenzivě. Válka vstoupila do rozhodující fáze a stalo se jen otázkou času, kdy hudou Němci definitivně poraženi. Ti se však přesto nevzdávali. Jejich ponorky nadále vyplouvaly na moře a potápěly spojenecké lodě, i když v nesrovnatelně menším počtu než dříve . Mnohem častější kořistí se naopak stávaly právě německé ponorky. Třebaže ztráty lodí v konvojích už nebyly tak citelné, velení anglo-amerických námořních sil jejich obranu nejenže neoslabilo, ale nadále posilovalo a zdokonalovalo. Válka v Evropě se chýWa ke konci. Dne 4. května 1945 rozkázal admirál Di:initz velitelům ponorek ukončit veškeré bojové akce. Rozkaz se ovšem nedostal ke všem velitelům ihned a byli rovněž takoví, kteří jej odmítli vzít na

vědomí,

takže bojové úsilí ze dne na den

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Mapa páté fáze bitvy o Atlantik, trvající od května do září 1943.

zóna největší aktivity německých ponorek -

trasy

konvojů

hranice doletu doprovodných letadel SPOJENÉ STATY AMERICKÉ

neustalo. Přitom již 3. května byl posádkám vydán rozkaz potopit své lodě, aby nepadly do rukou nepřátel.

ZHODNOCENÍ A VÝSLEDKY Velení Kriegsmarine počítalo při plánování svých operací v Atlantiku s tím, že svým protivníkům potopí více plavidel, než jich stačí postavit. V tomto smyslu Němci značně podcenili výrobní možnosti spojeneckých loděnic, zvláště když se do války zapojily i Spojené státy. Nevzali v úvahu ani rychlý pokrok Spojenců v oblasti vývoje techniky a taktiky námořní války. Od září 1942 do května 1945 pře­ pravili Spojenci mezi Britskými ostrovy (a Gibraltarem) a americkým ontinentem 953 konvojů (oběma snréry), ve kterých plulo 43 526 lodí, z nichž bylo 2 775 potopeno. Během téhož období však spustily americké

loděnice na vodu 4 716 lodí o celkové tonáži 32 230 000 BRT, což nesrovnatelně přesáhlo vyčíslené ztráty. Kromě toho postavily Spojené státy velký počet doprovodných torpédoborců - do konce války jich bylo zařazeno do služby 565 v šesti různých třídách, 78 jich bylo předáno Royal Navy a 12 loďstvům jiných států. Taktiku „vlčích smeček", kterou německé ponorky běžně používaly, vypracoval kapitán Hermann Bauer ještě v době první světové války a admirál Donitz se k ní v roce 1935 vrátil. Vycházela z jednoduchého principu: skupina 6-10 ponorek vytvořila linii protínající předpokládanou trasu konvoje a na ní hlídkovala. První ponorka, která konvoj zaregistrovala, nezaútočila , ale sledovala jej a podávala o jeho pohybu podrobné informace velitelství (o kurzu, rychlosti, složení, ochraně a další). Jejím hlavním

Rusové odmítali brát na vědomí obtíže s organizací a ochranou arktických konvojů, a dokonce Brity obvinili ze zbabělosti. Britský první lord admirality byl jejich postojem tak rozhořčen, že se sovětského velvyslance v Londýně tázal, jak by na jeho místě :velel Roya/ Navy on.

úkolem bylo stáhnout prostřednictvím velitelství ke konvoji ostatní hlídkující ponorky. Když se tyto ke konvoji při­ blížily, všechny společně zaútočily - po soumraku, překvapivě a velkou rychlostí. První velkou operací „vlčí smečky" byl útok na konvoj SC-2 v září 1940, v němž tehdy plulo 53 lodí a eskortovaly jej dva torpédoborce, dvě dělové šalupy, jedna korveta a tři ozbrojené trawlery. Velitelem eskorty byl kapitán A. M. Knapp. Konvoj napadla ponorka U-65, na níž velel korvetní kapitán Hans-Gerrit von Stockhausen. Tato operace ovšem nebyla příliš úspěšná, útočníkům se podařilo potopit pouze pět lodí. S růstem zkušeností posádek se postupem času taktika „vlčích smeček" zdokonalovala. Němci byli stále úspěš­ nější a až do roku 1943 byli ,,lovci". Pak se však situace obrátila a oni sami se stali „lovnou zvěří". S růstem námořní převahy Spojenců klesala i aktivita „vlčích smeček", třebaže byly organizovány až do konce války. Německá ponorková flotila potopila celkem 2 759 lodí a 148 válečných plavidel (zahynulo na nich téměř 60000 Udí) . Bojových akcí se zúčastnilo 863 německých ponorek (U-Bootů) z 1170 postavených, ztraceno bylo 753. Také jejich posádky zaplatily vysokou cenu - zahynulo 28 728 příslušníků německé ponorkové flotily. Na konci války nasadili Němci ještě zcela nové ponorky (třídy XX.I) s nejmodernější výzbrojí a vybavením, ty však již vývoj událostí zvrátit nemohly; tím spíše, že nově zavedené systémy na nich nebyl čas řádně odzkoušet.

VÁLEČNÉ NÁMOŘNICTVO- LODĚ 1939-1943

■ TORPÉDOBOREC ORP BURZA (BOUŘE) Polský torpédoborec, od roku 1942 eskortní torpédoborec, sesterská loďORP Wicher (třída Simoun-Bourrasqe). Torpédoborce Burza, Grom a Blyskawica opustily 30. srpna 1939 přístav Gdyni (v rámci operace Peking) a 1. září připluly do Velké Británie. Burza se aktivně účastnila válečných operací, hlídkování v britských pobřežních vodách, války v Norsku a doprovodu atlantických konvojů. V dubnu 1940 bojoval tento torpédoborec u pobřeží Francie a ostřeloval německé tanky v okolí Calais. Tehdy byl poškozen dvěma bombami. V roce 1940 zahájila loď službu jako doprovod konvojů v Atlantiku, kde působila do poloviny roku 1944. Později byla školním plavidlem a plovoucí základnou ponorek. V polovině července 1951 byla tato loď přivlečena do Polska a po modernizaci byla zařazena do služby jako plavidlo protivzdušné obrany. Ze slu žby byla vyřazena 24. února 1960.

POLSKO TECHNICKO-TAKTJCKÁ DATA ■ Loděnice: ■ ■ ■

■ ■ ■

■

Boční pohled

na torpédoborec v roce 1939. Po svém vyřa zení by la Burza patnáct let muzejní lodí a poté slouž ila n ěkolik měsíců jako požární p o.(.ťgon . V roce 1977 byla sešrotována. ci- ,

■

ZAJÍMAVOSTI ■

v průběhu války si torpédoborec Burza připsal na své konto jednu ponorku zničenou j istě a jednu pravdě­ podobně, dvě ponorky poškozené a dvě letadla sestřelená j istě a dvě pravděpodobně ■ po modernizaci v roce 1942 se silueta lodi do značné míry změnila - začala se podobat torpédoborci Blyskawica ■ od 31. května 1960 do 15. října 1975 sloužil torpédoborec v Gdyni jako loď-muzeum

Chantiers Navals Fran