Encyklopedie II. světové války, 27 9788326101199, 9788374584357

Citation preview

-

NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ SERIÁL O li. SVĚTOVÉ VÁLCE NA DVD

978-83-261 -011 9-9

,JLLIJ, SNAHA O DOBYTÍ KRYMU BITVA O SEVASTOPOL• BOJE V OKOLÍ CHARKOVA

VYCHÁZÍ KAŽDÉ D\A TÝDNY! ruhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem vdějinách lidstva. Události oněch tragických let vyvolávají dodnes mnoho rozporuplných názorů a jsou stále přitažlivým objektem zájmu lidí fascinovaných historií. Encyklopedie, jejíž další číslo držíte v rukou, popisuje avysvětluje dění této války v širokém kontextu - jak politickém, tak vojenském. Zárove.i1 přístupným způsobem představuje vojenské operace, výzbroj, události mající vliv na průbéh bojů, životopisy nejdůležitějších politiků a vojevůdců, neznámá fakta a tajemství. .Encyklopedie II. světové války" obsahuje unikátní fotografie, podrobné ilustrace vojenské techniky, kopie nedávno odtajněných dokumentů, přehledné mapky, názorné tabulky historických událostí a tisíce unikátních archivních materiálů. Cennými doplňky každého dílu sbírky jsou nejlepší filmové dokumenty (DVD) o druhé světové válce, přibližující její jednotlivé etapy, nejdůležitější události, tažení a bitvy od vzniku fašismu až po výbuch atomové bomby v Hírošimě.

D

,,Encyklopedie II. světové války'; která bude vycházet každé dva týdny, se skládá ze tří část{: ■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

■ KALENDÁRIUM

Popis politických událostí a bojových akcí v prů­ běhu konfliktu. Bitvy, souboje tajných služeb, vysoká politika.

Zkrácený popis nejdůležitějších a oblasti, jimž je věnováno téma daného čísla. Jednotlivá čísla, kterých bude 48, budou tvořít kompendium vědomostí o největším konfliktu v historii lidstva. V jednotlivých d11ech najdete popis největších bitev války, biografie velitelil a politiků, seznámíte se s výzbrojí všech válčldch stran i politickými reáliemi, stojícími za činy hlav států i náčelníků štábů. V nejbližších číslech: ■ Bitva o Stalingrad ■ Porážka 6. armády

■ MILITARIE

Popis, technická data a ilustrace nejpop ulárn ějších a nejproslulejších typů výzbroje - od letadel přes tanky a lodě až po dělostřelectvo a pěchotní zbraně. Strany s vojenskou technikou nejsou číslovány. Doporučuie se vložit je do pořadače podle druhu zbraní a období, ve kterém byly používány. Tato část bude popisovat čtyři druhy výzbroje - obrněno u techniku (tanky, obrněná vozidla, samohybná děla), letectvo, válečné námořnictvo a ruční zbraně.

■ Zbraně pěchoty

■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY SITUACE NA VÝCHODNÍ FRONTĚ - ZIMA A JARO 1942 ČINNOST NA SEVEROZÁPADNÍM ÚSEKU FRONTY ČINNOST NA JIHOZÁPADNÍM ÚSEKU FRONTY BOJE V OKOLÍ CHARKOVA SNAHA O DOBYTÍ KRYMU BITVA O SEVASTOPOL

■

469-471 472- 474 475- 476 477-479 480-482 483- 486

MILITARIE LETADLA 1941- 1942

■ KALENDÁRIUM NEJD ŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI LISTOPADU 1942 ...................................................................................................... ·······••······················

·•··•·····

53-54 ·········••··•·····•······

■ ~ 27. DÍL: VZDUŠNÁ VÁLKA NAD NĚMECKEM - 2. ČÁST

■ ■

■

Letní Hitlerova ofenziva Operace „Bla u" Tanky v ruských stepích

Vydavatel: POLSKIE MEDIA AMER.CCM SA, Grochowe tqki 6, 61 752 Poznan, Polsko, tel. : + 48 618 515 147 Inform ace: +420 296 188 900 (9.00-17.00 hod.) e-mail: [email protected] Redakce: PRESS-PYGMALION, s. r. o., Český Těšín Šéfredaktor: Marcel Mahdal Odborná spolupráce: Stanislav Komárek, Alena Hasáková, Radek Sporysz, Miloš Kmeť, Milan Bronclík, Jiří Rataj Objednávky před p latn éh o : ALL Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1, tel.: 234092 851, fa x: 234 092 813, e-mail: [email protected], www.predplatne.cz Předp l atné a info rmace pro slovenský trh: Magnet Press Slovakia, s. r. o. P. O. BOX 169,830 00 Bratislava, tel. : 02/67 20 19 31 - 33 e-mail: [email protected], www.press.sk ISBN : 978-83-261-0119-9 Série: 978-83-7458-435-7

"

FRONTE - ZIMA A JARO 1942 listopadu 1941 konstatoval Adolf Hitler zničení sovětské armády. Již následující týdny ukázaly, jak hluboce se mýlil. Mimořádně mrazivá zima a rezervy stažené ze Sibiře na nějakou dobu stabilizovaly frontu. Nastala patová situace, protože obě strany na delší dobu ztratily schopnost vést ve větším rozsahu ofenzivu. Němci utrpěli těžké ztráty, a navíc nebyli připraveni na válku v podmínkách kontinentální zimy. Vojáci Rudé armády byli lépe adaptovaní na boj ve sněhu a mrazu, měli však nedostatečný výcvik a neschopné velení. Navzdory tomu, že jejich ofenzivní možnosti byly prakticky nulové, nutil je všemocný diktátor Stalin a ješitní velitelé s generálem Žukovem v čele k plnění úkolů reálně nesplnitelných. Německá taktická porážka v bitvě u Moskvy sice ještě neměla pro další průběh války význam rozhodu]ící, zavinila však Hitlerovu osudovou chybu:

V

strategicko-operativní změnu dalšího postupu směrem na jih. Jarní obnovení útoků na Moskvu mohlo skončit úspěš­ ně a Němci si mohli na dlouhou dobu udržet výhodnou strategickou situaci. Porážka měla ještě jeden významný aspekt. Se sílícími mrazy si i nejfanatičtější němečtí vojáci začínali uvědomovat nedostatečnou připrave­

nost vlastní armády na zimní tažení a bezcílné pokusy o nápravu vzniklého stavu. Jejich víra v neomylnost nadří­ zených byla těžce otřesena a vůle k boji znatelně oslabena. Zkušení generálové navrhovali v této situaci taktický ústup, Hitler však kategoricky odmítal na takové řešení přistoupit, neboť se domníval, v tomto případě zřejmě celkem oprávněně, že se takovýto ústup může snadno změnit v nekontrolovaný útěk a tažení může skončit porážkou podobnou té, jež potkala v roce 1812 Napoleona.

V únoru 1942 poslali Němci několik zbývajících provozuschopných tanků na posílení těch úseků fronty, kde byl sovětský nápor nejsilnější.

SITUACE NA FRONTĚ Obrovská územní rozlehlost Sovětského svazu znemožňovala postavení souvislé fronty. V moskevském směru se Němci rozhodli jako základní obranné linie využít železniční tratě Moskva - Ržev - Velikije Luki, Moskva - Vjazma - Smolensk, Moskva - Kaluga - Brjansk

469

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

a Moskva - Tula - Orel. Všechny uvedené linie spojovala přístupová trasa Velikije Luki - Vitebsk - Smolensk - Brjansk - Orel, kterou bylo možno prodloužit do Taganrogu na pobřeží · Azovského moře. Podél těchto linií byla zakládána velká skladiště zásob pro konkrétní úseky fronty. K největším měs­ tům, kde byly umístěny takové objekty, patřila Staraja Russa, Ržev, Vjazma, Kaluga, Brjansk, Orel, Kursk a Charkov. Mezi nimi byly zřizovány menší sklady a především zimní útulny pro vojáky. Ze skladů položených nejblíže nepřá­ telským pozicím byly vytvořeny střežené tábory, a dokonce opevněné sektory, do kterých byla stažena většina jednotek. V kontaktu s nepřítelem zůstaly pouze krycí oddíly. Zároveň byla organizována druhá linie podobných objektů v týlu. Do hlavních opevněných sektorů se mohla stáhnout celá armáda a vést z nich dlouhodobou kruhovou obranu. Německý název pro tyto sektory byl Igel (ježek) - vycházel z historic1cého označení pro obranný šik švýcarských pěších kopiníků používaný proti těžké jízdě.

Opevněné opěrné body byly budovány rovněž v menších městečkách a velkých vsích. Spojení a leckdy i zásobování zajišťovalo letectvo. Mezerami mezi těmito opěrnými body pronikaly útoky sovětských sil, využívajících ve velké míře jezdecké a lyžařské jednotky. Pěchota byla pře­ pravována na saních a rovněž děla byla postavena na skluznice. Běžně byla používána letadla s lyžemi namísto kol. Sovětská vojska byla příliš slabá, než aby mohla ohrozit velké sektory, proto se omezovala na dobývání vesnic a malých městeček. V té době zesílila také partyzánská činnost. Partyzánské oddíly byly organizovány Lidovým

komisariátem vnitřních věcí NKVD ~ RU ( a byly use-

Medaile za účast v zimním tažení v Sovětském svazu 1941 - 1942 (Winterschlacht im Osten 1941 - 1942), které vojáci ironicky říkali Medaile z mrzlého masa (Gefrierfleischorden).

ly podřídit, anebo byly zlikvidovány, jelikož jejich úkolem měl být nejen boj s Němci, ale rovněž disciplinování místního obyvatelstva ochotného spolupracovat s okupanty. Zavedení systému „ježků" zachránilo frontu na německé straně, nicméně zatlačilo nazpět výchozí postavení pro další ofenzivu. Současně ztratily jednotky izolované v „ježcích" možnost reorganizace a přípravy k dalšímu útoku. Tento stav umožnil protivníkovi převzít bojovou iniciativu. Oslabená německá armáda začala přibí­ rat posily z kontingentů svých spojenců, hlavně Italů a Rumunů, kteří však byli tragicky nepřipraveni na boj v zimě a kvalitativně se ani zdaleka nevyrovnali Wehrmachtu. V prvních dvou měsících roku 1942 vedly obě strany opotřebo­ vávací válku. Bezmyšlenkovité mrhání lidskými zdroji na sovětské straně však poskytovalo lepší výchozí podmínky straně německé .

ČINNOST NA CENTRÁLNÍM ÚSEKU FRONTY

V prosinci 1941 se Rudé armádě ustoupit o více než 200 kilometrů .

podařilo přinutit Němce

Vojáci Wehrmachtu ovšem neseděli v „ježcích" nečinně. Při každé vhodné příležitosti podnikali ofenzivní akce. Po dílčím posílení svých jednotek uskutečnila Skupina armád „Střed" již koncem ledna a začátkem února 1942 sérii protiútoků. útok vedený 2. a 3. února na 33. armádu a 1. gardový jezdecký sbor severně i jižně od Juchnova dosáhl úspěchu - po přerušení zásobovacích tras se část vojsk Západního frontu dostala do obklíčení. Pomocí se pokoušely 33. armádě přispět 43., 49. a 50. armáda, ale bez výraznějšího výsledku. Nicméně o dva dny později se německé 9. armádě podařilo překvapit 29. armádu Kalininského frontu, když zaútočila z východu od Rževa a ze západu od Olenina. Následkem toho byla izolována od sousední 39. armády a takřka úplně obklíčena.

SITUACE NA VÝCHODNÍ FRONTĚ - ZIMA A JARO 1942

K záchraně situace vydalo vrchní velitelství Rudé armády (Stavka Verchovnogo Komandovanija) rozkaz k přesunu záloh na Kalininský front. Měl tam být vyslán střelecký sbor, sedm střeleckých divizí a čtyři letecké pluky. Podobným způsobem měl být na Západní front vyslán gardový střelecký sbor, tři střelecké divize, dvě vzdušné výsadkové brigády, 200 tanků, 40 letadel a 60 000 rekrutů. Tyto síly dostal k dispozici generál Georgij Konstantinovič Žukov, aby mohly 16. února zahájit činnost vedoucí k rozbití Skupiny armád „Střed". Podle předpo ­ kladu měly oba fronty rozdrtit nepřítele v prostoru Ržev- Vjazma - Juchnov, do 5. března dosáhnout linie Olenino - řeka Dněpr - Jelňa a podél řeky Desny proniknout k Snopotě. Tyto fronty operovaly ve složení 22., 30., 39., 43., 49. a 50. armáda. Mezitím měla na levém křídle porazit 16. a 61. armáda Západního frontu německé jednotky v prostoru Bolchov - Žizdra a osvobodit Brjansk. Ve směru na Juchnov měl ofenzivu podporovat 4. vzdušný výsadkový sbor. Letectvo podniklo od 16. do 24. února 612 letů, při nichž přepravilo za frontovou linii 7 373 vojáků a 1525 kontejnerů se zásobami. Celé operaci velel armádní generál Georgij Konstantinovič Žukov, a to tak nekompetentně , že se ofenziva zastavila hned na počátku, a následně dokonce pře­ šli do protiútoku Němci, takže 17. února se 29. armáda ocitla v celkovém obklíčení. Pokus uniknout z tohoto postavení a spo-

Tank PzKpfw III na východnífrontě v lednu 1942.

jít se s 39. armádou vyvrcholil těžký­ mi boji a byl vykoupen obrovskými ztrátami. Pouze 43., 49. a 50. armáda, jež útočily na Juchnov, dokázaly za cenu nesmírných ztrát zlikvidovat na začátku března výběžek fronty u tohoto města a obsadit je. Tady se však ofenziva zastavila a 33. armáda zůstala nadále v obklíčení . V průběhu bojů spáchal její velitel generál Michail Grigorjevič Jefremov sebevraždu a jen nečetné zachráněné oddíly se buď probily skrze frontu, anebo přešly na partyzánský způsob boje. Vojáci 1. gardového jezdeckého sboru a 4. vzdušného výsadkového sboru se ještě několik týdnů bránili v obklíčení a odpor jednotlivých oddílů uhasl až na začátku če rvna. Ještě v březnu a květnu se oba fronty neúspěšně pokoušely dobýt spolehlivě opevněné německé pozice, utrpěly však jen obrovské ztráty.

Frontální útoky bez podpory tanků a letectva, které nebylo přesunuto blíže k frontě, končívaly hotovými masakry. Nevelká vzdušná převaha nad Luftwaffe, jíž bylo dosaženo na začátku roku, byla zcela zmarněna. Takový byl styl velení diletantského, a přitom domýšlivého Žukova, ostentativně ignorujícího možnost křídelních manévrů umožňujících minout silně opevněné opěrné body. Začínající jarní oblevy znemožnily ofenzivní činnost a 20. dubna přešly oba fronty do obrany. Přestože se do dubna podařilo zatlačit nepřítele o 250 kilometrů zpátky ve vitebském směru a 80-100 kilometrů ve gžatském a juchnovském směru, žádoucích strategických cílů dosaženo nebylo. Zato byly vyčerpány veškeré rezervy. Německé ztráty byly ovšem rovněž nezanedbatelné - od I. ledna do 30. března 1942 celkem asi 333 000 padlých, raněných, nezvěstných a zajatých vojáků .

Jízdní zásobovací oddíl německé armády pfesouvaj{cí se pfes nekonečné zasněžené pláně za mimořádně mrazivé zimy na přelomu let 1941-1942.

471

NA SEVERO ZÁPAD NÍM , USEKLI FRONTY S

oučasně

se zastavením a odražením vojsk u Moskvy byly plánovány podobné operace vedoucí ke zničení Skupiny armád „Sever" a k prolomení blokády Leningradu. Druhé největší město Sovětského svazu bylo obleženo a nebylo je možno zásobovat pozemní ani vodní cestou. Zásoby dopravované letecky byly určeny takřka výhradně do vojenských skladů a na pří­ děly stranickým funkcionářům, kteří museli v odříznutém městě zůstat. Teprve po několika měsících byly zahájeny dodávky zásob přes Ladožské jezero, nejdříve loděmi, posléze po zamrzlé hladině. Civilní obyvatelstvo, jemuž byla znemožněna včasná evakuace, vymíralo mezitím hladem a zimou. Počet obětí není dodnes přesně znám, podle některých odhadů se vyšplhal až k 1,2-1,3 milionu lidí. Přitom úplné bloněmeckých

472

kádě Leningradu bylo možno zabránit. útok na německé jednotky, které v září 1941 dobyly železniční stanici Mgu a přerušily poslední do města vedoucí železnici, se mohl podařit, kdyby byl podniknut okamžitě , tedy dříve, než byl tento sektor opevněn. ,,Strategický génius" Žukov však příliš dlouho otálel, a když se konečně rozhodl k akci, poslal do útoku pouze oslabenou 115. divizi a brigádu námořní pěchoty, přestože disponoval 24 divizemi a 17 brigádami. Takto promarněná šance vedla k něko ­ likaměsíčním vyčerpávajícím bojům

na předpolí města. Rozkaz prolomit blokádu Leningradu dostala vojska Leningradského, Volchovského a Severozápadního frontu. Hlavní úder měly provést síly Volchovského frontu - úkolem jeho pravého křídla bylo rozbití německé

sovětské poměry

byly vojáci lyžařských velmi dobře vyzbrojeni - na snímku konkrétně samopaly PPŠ-41 (Špagin). Na

oddílů

ČINNOST NA SEVEROZÁPADNÍM ÚSEKU FRONTY

Na některých úsecích východní fronty, zejména na těžko dostupných místech, byly hřbety mul jedinou možností pro dopravu zásob k jednotkám na frontu.

18. armády a úkolem jeho levého křídla rozbití 16. armády. Od 17. prosince 1941 vedl tento front vleklé boje ve výběžku řeky Volchov severně od Novgorodu. Úzce s ním spolupracoval Leningradský front, zatímco pravé křídlo Severozápadního frontu útočilo ve směru Staraja Russa - Soky - Dno a po prolomení německých linií mělo společně s levým křídlem Volchovského frontu zničit německé uskupení a vyprostit město z rukou nepřítele . Nutno podotknout, že sovětské síly vyčleněné ke splnění výše zmíněného úkolu měly sice jen nevelkou převahu v živé síle a dělostřelectvu, ale zato výraznou v obrněné technice. Zmíněné tři fronty disponovaly 725 000 vojáky, 9 000 děly a minomety a 230 středními a těžkými tanky. Německá Skupina armád „Sever" naproti tomu čítala 665 000 vojáků s 6 000 děly a minomety a 160 tanky, hlavně lehkými. Ve vzdušném prostoru nad touto oblastí panovalo německé letectvo. Převaha nebyla drtivá, ale předpokládalo se, že situace u Moskvy nedovolí protivníkovi přesu­ nout na tento úsek rezervy. Před plánovaným útokem však nebyly potřebné prostředky shromážděny. Chyběly zbraně, střelivo i zásoby. Přitom podmínky ruské zimy v obtížném teré-

Německá průzkumná

nu bez komunikací, v prostředí hustě zalesněném a bažinatém, omezovaly pohyby vojsk pouze na vymezené směry, které bylo možno snadno blokovat, i když tato situace neumožňovala hloubkové manévrování. Bez vyčkání na větší koncentraci sil zahájily?. ledna 1942 jednotky 4. a 52. armády Volchovského frontu útok. Za nimi neprodleně vyrazily jednotky 59. a 2. úderné armády. Vojska postupovala na Ljubaň a Tosno. Zpočátku nebyl znát výrazný pokrok, avšak 17. ledna se 2. úderné armádě generála Nikolaje Kuzmiče Klykova podařilo prolomit první obrannou linii a přinutit ně­ meckou 18. armádu k ústupu. Do konce ledna pak posunula Klykovova armáda frontu o 75 kilometrů. Její jednotky pře­ kročily železniční trať Leningrad - Novgorod a blížily se k Ljubani, ohrožujíce tak celé německé uskupení. Ostatní armády frontu však takových úspěchů nedosáhly, navíc utrpěly značné ztráty. Tažení 54. armády Leningradského frontu z prostoru Pogostija na Ljubaň probíhalo velice pomalu, až bylo nakonec zastaveno. Ani jiné armády tohoto frontu nedosáhly úspěchu. Wehrmacht mezitím stáhl ze západní Evropy sedm divizí a jednu brigádu, s jejichž pomocí situaci zvládl a 2. úderné armádě znemožnil pokračovat v postupu.

Protože plánovaného osvobození Ljubaně nebylo dosaženo, vrchní velitelství sovětské armády (stavka) trvalo na pokračování útočné činnosti. Velitel Volchovského frontu generál Kirill Afanasjevič Mereckov dostal rozkaz vytvořit na konci února ze svých vojsk údernou skupinu, která společně s 54. armádou Leningradského frontu zlikviduje německé jednotky okolo Ljubaně. Leteckou podporu mělo zajistit sedm vyčleněných leteckých

pluků

ze záloh vrchního velení, dálkového

Generál Theodor Scherer předává jednomu ze svých důstojníků Rytířský kříž.

hlídka. Ve sněhu leží

zmrzlý rudoarmějec.

473

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

letectva a frontového letectva. Celá akce však skončila nezdarem. Front nejenže nepostoupil vpřed, ale ztráty na lidech a výzbroji byly tak obrovské, že vyčerpal všechny své rezervy. Naopak v březnu zahájené samostatné akce 54. armády dosáhly jistých lokálních úspěchů. Po přerušení německých linií západně od Kiriši postoupily divize této armády do konce měsíce o 22 kilometrů blíže k Ljubani. Dalším územním ziskům zabránila silná obrana německé 18. armády podporované letadly 1. letecké flotily. Scházelo jen 30 kilometrů, aby se postupující jednotky spojily s 2. údernou armádou. Ta v té době vedla těžké boje s toutéž německou 18. armádou, která jí 15. břez­ na vpadla do týlu. Německý útok skončil 19. března krátkodobým úspěchem. Protiúder 52. armády generála Vsevoloda Fjodoroviče Jakovleva a 59. armády Ivana Vasiljeviče Galanina do 27. března částečně zlikvidoval průlom, jenže koridor spojující je s 2. údernou armádou byl pouze 3-5 kilometrů široký a oddíly, které jím ustupovaly, utrpěly těžké ztráty v dělostřelecké palbě. Bojovou činnost na tomto úseku přerušily jarní oblevy. Ofenzivou bylo dosaženo omezeného územního zisku. Boje vedené v hlubokém sněhu v lesnatém a bažinatém terénu odhalily nekompetentnost mnoha sovětských velitelů a absenci součinnosti na vyšším stupni velení. V důsledku toho Němci většinu dobytého území nejenže udrželi, ale ubránili se obklíčení a navíc způsobili Rudé armádě velké ztráty. Jedinou příznivou okolností pro sovětskou

stranu bylo značné spotřebo­ vání rezerv německé 18. armády, což vedlo ke ztrátě jejích ofenzivních možností. Severozápadní front zahájil akce začátkem ledna 1942. Jeho pravé křídl.o postoupilo na jih od Ilmeňského jezera 7. ledna a levé křídlo o dva dny pozdě­ ji. V té době došlo ke změně na postu velitele Skupiny armád „Sever", když Hitler v záchvatu vzteku suspendoval polního maršála Wilhelma von Leeba a nahradil jej generálem Georgem von Kuchlerem. Do poloviny ledna pronikla obě křídla frontu do prostoru Staré Russy a na jihozápad od Děmjanska a do 8. února zcela obklíčila 2. armádní sbor 16. armády generála Waltera von Brockdorff-Ahlefeldta. Pokusy zlikvidovat obklíčené jednotky byly však vedeny zcela nezpůsobile a vojska Severozápadního frontu se nakonec omezila pouze na blokádu uskupení čítajícího asi 95 000 nepřátelských vojáků. Zároveň bylo asi 5 500 Němců pod velením generála Theodora Scherera obklíčeno asi 80 kilometrů jihozápadně v menším kotli okolo města Cholmu, odděle ­ ném od hlavních sil řekou Lovatí. Obklíčené jednotky byly zásobovány ze vzduchu. Jelikož při rozhodování o postavení leteckého mostu bylo k dispozici pouze 75 použitelných Junkersů Ju 52, vyčlenil generál Luft-

Typický sovětský propagandistický plakát. V tomto případě měla propaganda naprostou pravdu - na východní frontě přišlo o život přibližně 15 milionů civilistů.

waffe Alfred Keller k tomuto účelu letku I/KG 4 vyzbrojenou bombardéry Heinkel He 111 , které měly vléci transportní kluzáky DFS 230 a Go 242. Již 20. ledna přistálo na letišti v Děmjansku 40 Junkersů Ju 52 a v dalších dnech se podařilo počet transportních letadel ještě zvýšit, takže u obklíčených sil přistávalo každodenně 60- 100 Junkersů. Protiakce sovětského letectva, jež mělo v první řadě na starosti podporu pozemních vojsk, byly slabé, takže zásobování Němců nijak neomezily. Němec­ ké letectvo ztratilo z různých důvodů jen několik desítek transportních letadel. Dodávané zásoby umožnily jednotkám v Děmjanském kotli vydržet do 21. dubna, kdy se během operace „Briickenschlag" (přemostění) podařilo němec­ kým hlavním silám za chabého odporu sovětské armády obklíčení prorazit. V místě prolomení fronty vznikl koridor, který Němci dokázali udržet až do února 1943. Cholm se podařilo odblokovat až 5. května. Díky pevné obraně v těchto prostorech nedokázala Rudá armáda ani navzdory obrovským ztrátám situaci na frontě jižně od Leningradu změnit.

Po

bitvě

- útok Rudé armády byl odražen.

..

.,

.,

NA JIHO ZAP ADN IM ., USEKU FRONTY P novalo vrchní řes očividný

nedostatek sil plásovětské velitelství (stavka) ofenzivní činnost rovněž proti Skupin ě armád „Jih". Maršál Semjon Konstantinovič Timošenko představil 19. prosince 1941 plán na posunutí fronty k řece Dněpru na jejím dolním toku, avšak stavka jej zamítla a navrhla ofenzivu v menším měřítku pod označením Barvenkovsko-lozovská operace. Všechny plány přitom vycházely z mylného odhadu stavu německé armády a jejích operačních možností, který byl způsoben nepodloženým navyšováním nepřátelských ztrát. Podle předběžných záměrů měly spolu sousedící křídla Jihozápadního frontu a Jižního frontu prolomit německou obranu mezi Balaklejou a Artěmovskem a postupovat směrem na Záporoží. Cílem operace bylo proniknout do týlu donbasko-taganrožské skupiny německých vojsk a odříznout

jí ústupovou cestu na západ. Následně měly být německé jednotky pod náporem levého křídla Jižního frontu zatlačeny na pobřeží Azovského moře a zničeny. Plán to byl zajisté ambiciózní, leč zcela nereálný. K 1. lednu 1942 měly oba dva fronty celkem 868 400 vojáků, 3 430 děl a minometů, 134 lehkých a 53 středních a těžkých tanků. Skupina armád „Jih" pod velením polního maršála Fedora von Bocka měla 1169 000 vojáků, 9 000 děl a minometů a 240 tanků. V úseku mezi Artěmov­ skem a Taganrogem stálo proti 16 divizím Rudé armády 26 divizí Wehrmachtu. Jihozápadní front pod velením generála Fjodora Jakovleviče Kostěnka měl na levém křídle silami 38. a 6. armády a 6. jezdeckého sboru zaútočit na Bogoduchov a Krasnograd, obsadit Charkov a ze severozápadu krýt činnost Jižního

Německý

voják v zimním maskovacím úboru.

frontu. Na pravém křídle měl silami 57. a 37. armády a 1. a 5. jezdeckého sboru zaútočit Jižní front pod velením generála Rodiona Jakovleviče Malinovského na Pavlograd. Bojovou činnost úderné skupiny frontu měl podpořit

475

CYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

postup 12. armády na Dzeržinsk, krytí ve směrech Kamensk a Rostov měla zajistit 18. a 56. armáda. Po zahájení útoku v hlavním směru se měla do akcí zapojit 9. armáda, tvořící zálohu vrchního velení v této oblasti, a 2. jezdecký sbor. Útvary určené k ofenzivě byly posíleny mužstvem i výzbrojí a vystrojeny pro boj v podmínkách tuhé zimy. Operace byla zahájena 18. ledna a její průběh v prvních dnech vzbuzoval naději na úspěch. Německá obrana byla prolomena od Balakleje po Slovjansk, 57. armáda generála Dmitrije Ivanoviče Rjabyševa postoupila do 22. ledna o 25 kilometrů a do vzniklého průlomu vyrazil 5. jezdecký sbor generála Andreje Antonoviče Grečka. Jízda se vyhnula opevněným úsekům, pronikla do hloubi nepřátelských linií a 24. ledna dobyla dopravní uzel Barvenkovo. V prostoru Izjum - Lozovaja - Barvenkovo vytvořily jednotky obou frontů výběžek o hloubce 90 a šíř­ ce 100 kilometrů. Nepodařilo se však dobýt Balakleju a Slovjansk, kde byly pohotově posíleny německé posádky, jež znemožnily rozšířit průlom. Chyba v sovětském plánu přinesla záhy fatální následky. Když se ji velení snažilo napravit, ukázalo se, že mu na to síly nestačí. Koncem ledna už Němci se opevnili natolik, že další postup Rudé armády byl znemožněn, přestože lokální boje se vedly ještě šest týdnů. Na sever od výběžku byla ofenziva zahájena 24. ledna, kdy 57. a 37. armá-

da s 1. a 5. jezdeckým sborem vyrazily na Krasnoarmejsk. Po dvou dnech byla mezi tyto armády poslána do boje také 9. armáda generála Fjodora Michajloviče Charitonova, kdežto 38. a 6. armáda měly od jihu a jihozápadu obejít Charkov a obsadit ho. Následující cíle specifikovala stavka 26. ledna. Vojska obou frontů měla prolomit německé linie mezi Slovjanskem a Čistjakovem (v současnosti Torez) a zlikvidovat tamní německou obranu. Dalším úkolem části jednotek bylo obsazení západního břehu Dněp­ ru, zatímco ostatní měly táhnout k jihu a podle situace postoupit na západ za Mariupol, popřípadě až za Melitopol. Ofenziva probíhala za kruté zimy. Sníh byl tak hluboký, že tanky se pohybovaly jen s největšími obtížemi. Jejich motory musely být nepřetržitě v chodu, takže spotřebovávaly veškeré rezervy paliva, jehož dodávky byly nesmírně komplikované. Navzdory tak obtížným podmínkám se 6. armádě generála Avksentije Michajloviče Gorodňanské ­ ho a 6. jezdeckému sboru generála Kirilla Semjonoviče Moskalenka podařilo 27. ledna překročit železniční trať spojující Charkov se Záporožím a obsadit Lozovou. Tím však byly jejich ofenzivní možnosti vyčerpány a výběžek u Balakleje se jim zlikvidovat nepodařilo. Současně podnikla vojska Jižního frontu další pokus vytlačit německé jednotky z prostoru Slovjanska a Artěmovska. Přestože do boje vyrazila

9. i 37. armáda společně s jezdeckými sbory, byl územní zisk nevelký. Nepřítel mezitím neustále posiloval a přesku­ poval svoje útvary. V bojích oslabená 17. armáda byla spojena s 1. tankovou armádou, a byla tak vytvořena Kampfgruppe (bojová skupina) ,,Kleist". Vět­ šina jednotek III. motorizovaného armádního sboru byla přesunuta do okolí Kramatorska, kde z nich byla postavena Kampfgruppe „Mackensen". Obě bojové skupiny dostaly za úkol zlikvidovat průlom v německých liniích. Wehrmacht začal podnikat lokální protiútoky proti 57. armádě a 5. jezdeckému sboru, oba útvary však přesto postupovaly dále k jihu. Nejvzdálenějšími dosaženými body byly Krasnoarmejsk a železniční trať vedoucí do tohoto města ze Sinělnikova. V téže době byl zastaven postup 9. armády na západ od Slovjanska a znemožněno další rozšíření průlomu směrem na Krasnoarmejsk. Německý protiútok způsobil Sovětům těžké ztráty a zatlačil jejich jednotky o několik kilometrú zpátky. V únoru a březnu 1942 se fronta stabilizovala a všechny pokusy Rudé armády změnit tento stav končily neúspěchy a velkými ztrátami. K odrážení německých protiútoků byla určena 9. armáda, a když na to její síly nestačily, byla k ní přidělena také 57. armáda. Výběžek mezi Balaklejou, Lozovou a Slovjanskem se podařilo rozšířit až na 110 kilometrú a v podmínkách německé převahy bylo nutno tento územní zisk považovat za jistý úspěch . Nicméně úkoly, které oběma frontům uložila stavka, splněny nebyly. Ve směrech hlavních úderú měly armády jen své první sledy, ale ani při lokálních úspěších tam nebyly schopny poslat větší síly, aby zachovaly tempo postupu. Čela útoků postupovala příliš zvolna a ještě pomalejší byl postup na křídlech , což nepříteli umožňovalo přeskupovat vojska podle momentálních potřeb. Na druhou stranu však tato činnost znemožňovala přesun německých sil z jihu na jiné úseky východní fronty. Sovětská strana navíc postupně posilovala svá vojska v tomto regionu - v lednu o pět, v únoru o tři a v březnu o čtyři nové divize.

Německý

oddíl v Rusku; únor 1942.

arní oblevy způsobily dočasné zastavení ofenzivních akcí na obou stranách fronty. Sovětské ozbrojené síly měly na jaře 1942 v řadách aktivní armády 5 600 000 vojáků. Pravidelnou armádu tvořilo 293 střeleckých divizí, 34 jezdeckých divizí, 121 střeleckých brigád, 56 samostatných tankových brigád a 12 opevněných rajónů . Na deseti frontách a v pásmu obrany bylo rozeskupeno 48 vševojskových armád a tři operační skupiny. Letectvo tvořilo 18 divizí, 11 leteckých skupin a 179 samostatných pluků . Strategické zálohy vrchního velení se k 1. dubnu skládaly ze dvou vševojskových armád, 24 stře ­ leckých divizí, tří jezdeckých divizí, pěti střeleckých brigád, tankové brigády, opevněného rajonu, tří leteckých brigád a devíti leteckých pluků (celkem 205 000 vojáků, 1 632 děl a minometů, 155 tanků a 225 letadel). Jak vidno, lidí bylo dost, horší byla situace s těžkými zbraněmi . Během prvního čtvrtletí dodal zbrojní průmysl 3 301 tan-

J

ků,

6 872 děl ráže 76 mm a větších, 21831 minometů a 3 740 letadel. Německá armáda měla na jaře téhož roku 8 600 000, z toho u pozemních vojsk 6 149 000 vojáků. Jejich těžkou výzbroj tvořilo 5 719 tanků a 43 200 děl a minometů . Luftwaffe disponovalo 4 750 bojovými letadly. Na východní frontě působilo 141 pěších , 21 tankových, 14 motorizovaných divizí a devět brigád. Německou armádu podporovalo čtrnáct divizí a osm brigád Finska, sedm divizí a sedm brigád Rumunska, tři divize a dvě brigády Maďarska, tři divize italské, dvě slovenské a jedna španělská. Obě strany zahájily ofenzivní akce počátkem května, kdy bylo možno ve velkém rozsahu nasadit mechanizované jednotky. Z válečných záměrů se na východní frontě podařilo od ledna 1942 realizovat jen málo, nicméně na jaře měla vojska pokračovat v postupu v plánovaných směrech . Na schůzce vojenské rady Jihozápadního frontu 22. března, které se zúčastnili maršál Semjon Konstantinovič Timošen-

Důstojník n ěmecké pěchoty pozoruje

cestu, než vydá svému oddílu rozkaz k dalšímu pochodu; jižní úsek fronty, 1942.

477

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Četa pěchoty, která musela často překonávat

velké vzdálenosti pěšky, využívala každé příležitosti k odpočinku.

Německá

hlídka kontroluje stavení v ruské vesnici. Vojáci jsou vyzbrojeni puškami Mauser 98k s nasazenými bodáky.

ko, člen rady Nikita Sergejevič Chruščov a náčelník štábu generál Ivan Christoforovič Bagramjan, došlo k chybnému odhadu stavu německé armády a jejích plánů na nejbližší měsíce. Domnívali se, že Wehrmacht je ve špatném stavu a jeho ofenziva bude nadále směřovat hlavně na Moskvu. Současně předpokládali postup Němců směrem na Kavkaz. Rada počítala s tím, že německé akce budou zahájeny někdy v polovině května, a plánovala je předstihnout ofenzivou

478

armáda nasadila na tuto operaci na jižním úseku fronty celkem 640 000 vojáků, 1 200 tanků, 13 000 děl a minometů a 926 letadel. Většinou těchto sil disponoval Jihozápadní front. Wehrmacht měl na tomto úseku 636 000 vojáků, více než 1 000 tanků, 14 000 děl a minometů a více než 1 000 letadel. Německá strana plánovala na 18. května zahájení ofenzivy, mající za úkol udržet Charkov a překro­ čit řeku Doněc . Operaci pod krycím názvem „Fridericus" měla podniknout 6. armáda generála Friedricha Pauluse a skupina „Kleist" tvořená 1. tankovou armádou a 17. armádou. úder měl být Jihozápadního frontu, při níž mělo být veden z prostoru Balakleje a Slovjanska v první fázi dosaženo linie Gomel - Kyjev - Čerkasy a následně Čerkasy - Pěr­ směrem na Izjum. Jelikož Jižní front byl zjevně slabší vomajsk - Nikolajev. Generální štáb než naproti stojící nepřátelské sily, snažil však tento absolutně nerealistický plán se velitel 9. armády generál Charitonov zamítl. Za těchto podmínek tedy rada zorganizovat silnou protitankovou obraJihozápadního frontu navrhla uskutečnit nu, avšak velitel frontu generál Malinovjen omezenou operaci, vedoucí ke zniskij a velitel jižního úseku fronty maršál čení německých sil v okolí Charkova Timošenko k tomu nedali souhlas, což a k osvobození města. mělo v budoucnu osudové následky. Provedení operace bylo svěřeno 6. arSovětská ofenziva začala 12. května mádě generála Gorodňanského, jež měla útokem obou úderných skupin. Během táhnout rovnou na Charkov, a armádní tří dnů vznikly v obranné linii německé operační skupině generála Leonida 6. armády severně i jižně od Charkova Vasiljeviče Bobkina, která měla útočit průlomy o šířce 50 kilometrů a fronta na Krasnograd. Celkem mělo útok vést deset střeleckých a tři jezdecké divize, je- se posunula o 18-25 kilometrů blíže k Vovčansku. Po třech dnech operace denáct tankových a dvě mechanizované brigády, zálohy tvořily dvě střelecké divi- navrhlo velení jižního úseku fronty stavce, aby do bojů nasadila vojska Brjanskéze a jezdecký sbor. Při této operaci bylo ho frontu a podstatně rozšířila činnost na východní frontě poprvé nasazeno Jihozápadního frontu. Stavka tomu však větší množství tanků britské a americké nevěnovala pozornost a místo toho, aby výroby. Do boje měly zasáhnout čtyři byly do průlomu vyslány motorizované nově zformované tankové sbory, složené a tankové jednotky, pokračovala v útoku ze tří tankových a jedné pěší brigády. nadále jen pěchota. Tempo postupu Bobkinovu operační skupinu měla trvale klesalo a druhý sled byl do akce podpořit další, úderná skupina podnasazen teprve 17. května. Do té doby niknutím pomocného útoku z prostoru Vovčanska, obchvatem Charkova stačili Němci stáhnout na ohrožený úsek zálohy a postavit druhou obrannou linii. . od severu a západu a postupem vstříc Téhož dne vyrazila proti 9. a 57. armádě 6. armádě táhnoucí z jihu. Tato úderná z prostoru Kramatorska a Slovjanska skupina, kterou tvořila Rjabyševova 28. armáda za podpory 21. a 38. armády, skupina „Kleist" o síle 11 divizí a součas ně byla zahájena německá protiočítala 18 střeleckých divizí, tři jezdecké fenziva východně od Charkova a jižně divize, sedm tankových a dvě motorizood Belgorodu, namířená proti 28. armávané brigády. Krytí operace měly zajistit dě Jihozápadního frontu. 57. a 9. armáda Jižního frontu. Rudá

BOJE V OKOLÍ CHARKOVA

do obrany. Na účinný odpor bylo však již příliš pozdě a do 23. května byla celá úderná skupina obklíčena. Část obklíče­ ných jednotek se do 29. května probíjela k řece Doněc a některým z nich se k ní podařilo dostat, a dokonce se i přepravit na druhý břeh . Mezitím podnikli Němci řadu útoků v prostoru barvenkovského výběžku a ve směru na Vovčansk. Tímto důsledku toho se v obklíčení ocitla rovněž druhá úderná skupina frontu. Pokus o vyproštění této skupiny z kotle se sice v podmínkách německé vzdušné převahy nezdařil, nicméně umožnil z

obklíčení

únik 22 000

s ově tských

vojáků .

Přeprava n ěm eckého květen

štábního automobilu Daimler-Benz přes

řeku Doněc;

okolí Charkova,

1942.

Německý protiúder donutil 9. armádu, aby začala ustupovat za Doněc a na Barvenkovo. Velení jihozápadního úseku fronty hrozící nebezpečí špatně vyhodnotilo a nařídilo pokračovat v tažení na Charkov, což hrozilo obklíčením celé skupiny, jež útočila na město. Navečer 17. května podal nový náčelník generálního štábu generál Alexandr Michajlovič Vasilevskij Stalinovi hlášení o kritické situaci a navrhl zastavení útoku a nasazení veškerých sil na líkvidaci průlomu .

Návrh opakoval i následujícího dne, avšak vojenská rada frontu Stalina přesvědčila, že situace není vážná natolik, aby bylo nutno operaci přerušit. Vojska tedy pokračovala v postupu a jako posily jim byly přiděleny zálohy vrchního velitele čili Stalina. Ty však mohly dorazit na bojiště až za tři nebo čtyři dny, a tedy příliš pozdě. Timošenko si vážnost situace uvědomil teprve odpoledne 19. května a rozkázal přejít na celém úseku fronty

Sovětská strana odhadla vlastní ztráty na 266917 vojáků, z toho bylo 46 314 evakuovaných raněných, 13 556 identifikovaných padlých a 207 047 zajatých. Podle neúplných údajů bylo ztraceno 652 tanků, 1646 děl a 3 278 minometů . Německá strana hlásila, že zajala 239 036 vojáků a zničila nebo ukořistila 2 026 děl, 1 249 tanků a 540 letadel. Lidské ztráty Wehrmachtu měly činit asi 20 000 mrtvých a raně­ ných vojáků.

Vzhledem k nedostatku protiletadlových zbraní stříleli sovětští vojáci po letadlech Luftwaffe řízenou salvou z pušek.

KRYMU o pádu Oděsy se sovětské velení snažilo za každou cenu zabránit ztrátě druhého důležitého černomořského přístavu - Sevastopolu. Toto město bylo symbolem ruského hrdinství v době krymské války. Naneštěstí pro sovětskou stranu byl do čela 11 . armády, která měla dobýt Krym a Sevastopol, postaven jeden z nejschopnějších stratégů Wehrmachtu - generál Erich von Manstein. Vrchní velení Rudé armády se na obranu Sevastopolu připravilo dů­ kladně - vybudováním tří obranných perimetrů . První pásmo se nacházelo v hranicích města a přístavu, linie se táhla od hory Sapun po Střeleckou zátoku a byla silně opevněna . Druhé pásmo sahalo po hlavní obrannou linii, táhnoucí se od Mackenzieho bašty po Balaklavu. Třetí pásmo ohraničovala vnější obranná linie vedoucí od řeky Belbeku po vesnici Kamary. Prostor Kamary na jihovýchodě byl chráněn horským pásmem, které sovětské velení považovalo za velmi těžce zdolatelné.

P

480

Krymský poloostrov měla bránit Samostatná přímořská armáda generála Ivana Jefimoviče Petrova a 51. samostatná armáda generála generála Fjodora Isidoroviče Kuzněcova (v listopadu převzal její velení generál Pavel Ivanovič Batov). Jednotky generála Petrova byly staženy z Oděsy a teprve kolem 18. října začaly přicházet na určené pozice. Sověti měli k dispozici dvanáct střeleckých a čtyři jezdecké divize. Na severu bylo pět divizí v prostoru Perekopské šíje, čtyři u Išuně a jedna hájila Čongarskou úžinu. Veškerým pozemním i námoř­ ním silám velel od 22. října viceadmirál Gorděj Ivanovič Levčenko. Německé síly tvořila 11. armáda ve složení: XXX. armádní sbor (Hans von Salmuth), XXXXII. armádní sbor (generál Hans von Sponeck) a LIV armádní sbor (generál Erik Hansen) arumunský Horský sbor (generál Gheorghe Avramescu). Němci měli celkem deset pěších divizí, dvě rumunské horské brigády a jezdeckou brigádu. Generál

Německý p ěšák

ráže 9mm.

se samopalem MP38/40

SNAHA O DOBYTÍ KRYMU

Manstein disponoval relativně slabými tankovými silami, všechny obrněné jednotky včetně rumunských byly spojeny do motorizované brigády „Ziegler". Mansteinův první útok začal 18. října a Němcům se během něj podařilo prolomit sovětskou obranu u Perekopu, Išuně i Čongaru. Již 22. října byli vojáci Rudé armády nuceni ustoupit do nitra poloostrova. Německému útoku se podařilo roztrhnout souvislou linii sovětské obrany. Petrovova Samostatná přímoř­ ská armáda byla zatlačena k Sevastopolu a tam obklíčena LIV. a X.XX. sborem, zatímco XXXXII. sbor s částí rumunského Horského sboru pronásledoval jednotky 51. armády, ustupující chaoticky na jihovýchod až do prostoru Feodosije a Kerče. Sověti tak promarnili šanci zorganizovat souvislou obranu Krymu. Bylo jasné, že po zlikvidování 51. armády zůstane Sevastopol jediným bodem obrany, kam však bude možno obráncům dodávat zásoby výhradně námo řní cestou. Sevastopol se generál Manstein pokusil dobýt za pochodu. Těžké boje se rozpoutaly 2. listopadu, kdy na centrálním úseku fronty útočily 22., 132. a 50. pěší divize za podpory motorizované brigády „Ziegler". Na jihu útočila německá 72. pěší divize s rumunskou 1. motorizovanou brigádou. Útoku na město se účastnilo celkem 52 000 vojáků podporovaných 90 tanky, 170 děly a 100 letadly. Rusové disponovali obdobnými silami, jimž poskytovaly palebnou podporu lodě Černomořské flotily. Nakonec se ukázalo, že právě činnost

Úspěchem naopak vyvrchoW útok německé

170., 73. a 24. pěší divize z XXXXII. sboru a rumunské 1. horské brigády. Němcům se konečně podařilo vytlačit 51. armádu z Kerče a Velení krymských vojsk, které bylo ustanoveno 22. října, nařídilo evakuaci. Zachráněné jednotky generála Kuzněcova zahájily 16. listopadu přepravu na Tamaňský poloostrov na protější straně Kerčského průlivu. Situace na Kerčském poloostrově se tak sice nestabilizovala, ale Němcům se nepodařilo 51. armádu zničit zcela. Sověti utrpěli těžké ztráty, dalo se však předpokládat, že velení Zakavkazského frontu zanedlouho zahájí ofenzivní činnost. Generál Gheorghe Avramescu, velitel rumunského Horského sboru bojujícího po boku Wehrmachtu na kry mské frontě.

těchto

plavidel měla rozhodující vliv na výsledný neúspěch německé akce. Boje trvaly do 9. listopadu. Nejlépe se Mansteinovým silám vedlo u Mackenzieho bašty, kde útočila 50. pěší divize, a na severu. 72. pěší divize zahájila útok 11. listopadu a zpočátku dosáhla významných úspěchů, když obklíčila 149. pluk, jenž utrpěl těžké ztráty. Po protiútoku 154. pluku však začaly jednotky Rudé armády znovu organizovat souvislou obrannou linii. Ráno 12. listopadu postoupila sice 72. pěší divize o pět kilometrů blíže k Balaklavě, tam však její útok ztroskotal na úporné obraně sovětských vojáků.

BOJE O KERČ A FEODOSIJI - PROSINEC 1941 Hlavní stan nejvyššího velení vydal 7. prosince veliteli Zakavkazského frontu generálu Dmitriji Timofejeviči Kozlovovi rozkaz uskutečnit výsadkovou operaci na Kerčském poloostrově. Na její naplánování dostal pouhé dva týdny, a což již od začátku vyvolávalo značné pochyby o úspěchu akce. Sověti měli v plánu silami 51. armády generála Vladimíra Nikolajeviče Lvova obsadit východní část Kerčského poloostrova a dobýt přístav v Kerči, zatímco jednotky 44. armády pod velením generála Alexeje Nikolajeviče Pervušina měly být ve dvou uskupeních vysazeny v prostoru přístavu ve Feodosiji. Úkolem prvního uskupení bylo dobytí Feodosije a průsmyku Ak-Monaj (Kamenskoje), druhé uskupení

Německé

tanky postupující do vnitrozemí Sovětského svazu.

481

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Ramenný štít Krym 1942 (tzv. Krimschield - Krymský štít), udělovaný na rozkaz Adolfa Hitlera od 7. července 1942 všem vojákům a důstojnťkům německé 11. armády a rumunské 3. armády, kteří na Krymu bojovali minimálně tři měsíce

a zúčastnili se alespoň jedné bitvy anebo byli zraněni v bojové akci.

mělo přistát

dále na východ u mysu Opuk a spojit se s 51. armádou k okolí Kerče. Pozemní jednotky měla přepravit a krýt plavidla Černomořské flotily pod velením viceadmirála Filippa Sergejeviče Okťabrského (44. armádu) a Azovské flotily pod velením kontradmirála Sergeje Georgijeviče Gorškova (51. armádu) . Vyloděno mělo být šest střeleckých divizí, dvě samostatné střelecké brigády a dva horské střelecké pluky. Celkem se jednalo o 42 000 vojáků podporovaných 198 děly, 256 minomety a 43 tanky. Proti nim stála v této oblasti německá 46. pěší divize generála Kurta Himera a rumunská skupina „Korne", které velel plukovník Radu Korne a tvořila ji 8. jezdecká brigáda a 4. horská brigáda. Němci a Rumuni měli stěží 25 000 vojáků, ale 29. prosince byla jejich vojska v oblasti bojů posílena o 73. pěší divizi, které velel generál Rudolf von Bii.nau. Vylodění mělo začít 21. prosince, ale nedošlo k němu. Generál Manstein právě zahájil nový útok na Sevastopol a Sověti

tam museli poslat lodě Černomoř­

ské flotily. Proto bylo vylodění 51. armády u Kerče přeloženo

na 26. prosinec a 44. armády u Feodosije na 29. prosinec. Tím, že stanovili dva poměrně vzdálené termíny výsadků, se sovětští velitelé sami připravili o výhodu, kterou jim mohl poskytnout moment překvapení. Navíc neměli k dispozici výsadková plavidla na přepravu živé síly. Vojáci byli přepravováni na palubách torpédoborců a strážních člunů a na pevninu museli scházet po můstcích nebo rovnou na mola v přístavech . Část vojáků plula v člunech vlečených za loděmi. Když se svaz lodí s 51. armádou dostal do bouře, většina těchto člunů byla zalita vlnami, anebo se utrhla z vlečných lan. Velení Rudé armády naplánovalo výsadek v pěti sektorech, ale nakonec se podařilo vysadit pěchotu na břeh pouze ve dvou z nich, na mysu Zjuk a mysu Chroni. Za těžkých ztrát se podařilo vysadit vojáky také v sektoru Kamyš-Burunu (v současnosti Aršincevo). V noci na 17. prosince byly vysazeny další skupiny; ze 7 000 vojáků vysazených prvního dne se na pevninu dostalo pouze 1 500, ostatní padli. Do poledne 29. prosince se v okolí

Tato fotografie otištěná na titulní stránce magazínu Miinchner Illustrierte Presse nesla titulek Tvář bolševika. Nacionálně­ socialistická propaganda v Německu ukazovala obyvatele Sovětského svazu jako „podlidi" a Hitler v apelu k vojákiim na východní frontě hlásal: ,,Tito protivnťci nejsou jenom vojáci, ale do značné míry bestie!"

Kerče nacházely už všechny jednotky 51. armády. Zrána 29. prosince bylo zahájeno rovněž vyloďování jednotek 44. armády u Feodosije. Proběhlo bez větších ztrát a poměrně rychle zde bylo vytvořeno silné předmostí. Zpráva o vylodění u Feodosije přiměla Němce ustoupit; 73. pěší divize a rumunské brigády postavily obrannou linii v prostoru Kijet (v současnosti Pobědnoje) - Nova Pokrovka - Koktebel (v so učas nosti Planerskoje) a obsadily strategický průsmyk Ak-Monaj. Tímto způsobem zablokovali cestu na Sevastopol a jejich obranu se nepodařilo ve větším stupni narušit. Přesto se tehdy na základě prostého srovnání projevilo, jak omezenými silami generál Manstein disponoval. Zatímco ztráty 73. pěší divize představovaly asi 2 000 padlých a raněných a u Rumunů 330 padlých a 800 raněných, sovětské ztráty na lidech dosáhly během obojživelné operace u Kerče a Feodosije zhruba 15 000 padlých a raněných vojáků.

Oddz1 německé pěchoty se chystá vstoupit do vesnice na jihu Sovětského svazu.

EVASTOPOL P generál Manstein snažil seskupit co řed

novým útokem na město se

nejvíce čerstvých jednotek, ale jediné posily, které mohl dostat, byly jednotky těžkého dělostřelectva. K Sevastopolu bylo posláno několik baterií těžkých moždířů ráže 305 mm a 350 mm. Jejich palba způsobila ve městě těžké škody,

avšak bitvu rozhodnout nedokázala. Sevastopol bránily 95., 79. a 2. střelec­ ká divize se 7. a 8. brigádou námořní pěchoty. Hlavní útok na město měly podniknout 22., 132. a 50. pěší divize z LIV sboru. Na zahájení útoku se podílely 22. a 132. pěší divize u Duvankoje

a Mackenzieho hor, které byly hájeny 95. a 79. střeleckou divizí. Útok prolomil obrannou linii a Němci pronikli do prostoru Severní zátoky. Velitel Zakavkazského frontu dostal rozkaz poslat k Sevastopolu záložní útvary. Ráno byla na palubách lodí do přístavu dopravena 79. samostatná brigáda námořní pěchoty plukovníka Alexeje Stěpanoviče Potapova a navečer 345. střelecká divize podplukovníka Nikolaje Olimpijeviče Guzja, které se neprodleně zapojily do boje. Čerstvé jednotky nejenže zadržely německý průlom u Severní zátoky, ale 23. prosince přiměly Němce zastavit útok. Do bojů opět významně zasáhly lodě Černomořské flotily, které účinně ostřelovaly nepřátelské pozice na pevnině. Generál Manstein však hodlal využít následujících týdnů, aby

Sevastopolské ženy šijí prádlo a teplé oblečení pro obránce města. Snímek byl pořízen pravděpodobně k některém z krytů patřících ke staršímu opevnění z doby krymské války v letech 1853-1856.

483

Německý

Fotografie námořníků Černomořské flotily, jejíž příslušníci odhodlané hájili svou základnu a často raději zničili svou zbraň a ukončili svůj život, než aby padli do zajetí. Německá těžká

houfnice Morser 18 ráže 210 mm ostřeluje sovětské pozice; Krym, únor 1942.

připravoval pečlivěji

mnohem než v loňském

roce.

DOBYTÍ KERČE Německý XXXXII.

se ke

konečnému

úderu na Sevastopol

pečlivě připravil.

ROK 1942 Dne 28. ledna nechalo vrchní velitelství Rudé armády (stavka) postavit Krymský front pod velením generála Kozlova. Tvořily jej 51., 47. a 44. armáda. Organizace obrany Sevastopolu se však nezměnila, byla pouze ustanovena Sevastopolská opevněná oblast jakožto centrum obrany a velení. Sovětským

vrchním velením byli

na Krym vysláni generál Petr Pantě­ lejmonovič Věčnyj a politický komisař Lev Zacharovič Mechlis s úkolem naplánovat protiakce, jež měly napomoci odblokování Sevastopolu. Sověti nechtěli za žádnou cenu připustit ztrátu památného města ruských vojenských dějin. Erich von Manstein se však k boji

484

sbor ( 170., 46. a část 73. pěší divize) zaútočil na pozice 44. armády, nyní již pod velením generála Stěpana Ivanoviče Čerňaka, podél pobřeží Feodosijského zálivu 8. května. Do průlomu měly vniknout jednotky VII. sboru (10. a 19. pěší divize, 22. tanková divize a rumunská 8. jezdecká divize). Sověti nedokázali útok zadržet a jejich dvě střelecké divize musely ustoupit. Útok byl tak silný, že večer 8. května byla obrana 44. armády prolomena v délce asi pěti kilometrů a do hloubky asi osmi kilometrů. Následně začala 170. pěší divize spolu se 73. pěší divizí postup na sever k Azovskému moři, zatímco 46. pěší divize postupovala dále k východu. Průlom obrany by znamenal, že se Němci dostanou do týlu 51. a 47. armády, avšak zdálo se, že jejich velitelé, generálové Vladimír Nikolajevič Lvov a Konstantin Stěpanovič Kolganov, si to nebezpečí vůbec nepřipouštějí. Ráno

samopal MP-38 .

10. května nařídil velitel Zakavkazského frontu, aby se obě armády odpoutaly od nepřítele, stáhly do oblasti Tureckého valu a tam zaujaly nové obranné pozice. Rozkaz však nebyl proveden a v poledne 11. května uzavřeli Němci v prostoru Ak-Monaj obklíčení, v němž zůstaly jednotky obou sovětských armád. Ráno 13. května se jim podařilo prolomit obranu na centrálním úseku Tureckého valu a následujícího dne se první ně­ mecké jednotky objevily jižně od Kerče. V těchto rozhodujících dnech vydal hlavní stan nejvyššího velení rozkaz maršálu Semjonu Michajloviči Buďon­ nému, aby se jako velitel Severokavkazského frontu pokusil zorganizovat další obranu. Ten však nepodnikl na záchranu situace nic. Rozsah, síla a rychlost německého postupu sovětské velitele naprosto paralyzovaly. Dne 15. května byla Kerč dobyta. Plavidla Černomořské flotily stači­ la evakuovat asi 23 000 vojáků (podle sovětských oficiálních údajů 120000). Část sovětských vojáků se uchýlila

Německý těžký železniční

kanon 80cm K (E) zvaný „Schwerer Gustav" (Těžký Gustav), ráže 800 mm, byl použit během obléhání Sevastopolu, kde zničil pěti výstřely sovětskou baterii „Maxim Gorkij". Druhý takový kanon, pojmenovaný „Dora'; byl použit u Stalingradu.

BITVA O SEVASTOPOL

Vojska musela bojovat i s přírodou, sovětský voják v baž inách Ke rčského

poloostrova.

které bylo 5. června postaveno na palebném stanovišti u Bartinjevky, asi 16 kilometrů od Severní zátoky. Granáty do tohoto obrovského děla vážily 7100 kilogramů. Na město jich bylo vystřeleno 48, přičemž jeden z těchto sedmitunových projektilů zasáhl a zcela zničil sovětský muniční sklad pod dnem Severní zátoky. Dne 14. května vydal

generál Manstein rozkaz č . 2057 k zahájení operace „Storfang" (Jeseteří tlama). Němci ji zahájili 2. června intenzivním dělostřeleckým a leteckým bombardová-

ním a 7.

do hor, kde zahájila partyzánskou činnost. Poslední větší skupiny byly zlikvidovány v říjnu 1942. Do bojů proti nim byli nasazeni rovněž vojáci rumunské 4. horské brigády. V bojích o Kerč padlo do němec­ kého zajetí asi 90 000 sovětských vojáků, přičemž jenom rumunská 8. jezdecká divize jich zajala 30 800 při vlastních ztrátách 988 padlých a raněných vojáků. Rozbití Krymského frontu bylo pro sovět­ skou armádu těžkým úderem.

PÁD SEVASTOPOLE dostal velitel Sevastopolské obranné oblasti admirál Okťabrskij rozkaz „odstranit všechny nedostatky v obraně Sevastopole". Stalin a členové hlavního štábu mu dali jednoznačně na srozuměnou, že porážka, jež postihla Krymský front, se rozhodně nesmí opakovat. Sevastopolská obranná oblast byla nyní podřízena Severokavkazskému frontu maršála Buďonného, protože Krymský front byl rozpuštěn. Město bránilo sedm střeleckých divizí (25., 95., 109., 172., 345., 386. a 388) a pět brigád (7., 8. a 79. brigáda námořní pěchoty a 138. a 142. střelecká brigáda) - celkem 106 625 vojáků (70 střeleckých praporů) s 600 děly a minomety a 38 tanky. Úkol dobytí Sevastopolu připadl německému LIV sboru (22., 24., 50. a 132. pě ší divize), německému XX.X. sboru (72., 28. a 170. p ěší divize) a rumunskému Horskému sboru (1. horNave čer

Generál Manstein nasadil proti Sevastopolu dělostřelecké zbraně těžkých kalibrů.

Na fotografii nabijení těžké houfnice Morser 18 ráže 210 mm.

ská divize a 18. pěší divize) . Generál Manstein měl před Sevastopolem k dispozici 203 800 vojáků, 450 tanků, 670 děl ráží od 75 do 600 mm, 720 minometů a 655 protiletadlových děl. Na bojiště bylo dopraveno rovněž těžký železniční kanon „Schwerer Gustav" (Těžký Gustav) ráže 800 mm,

června

ve 2.30 vyrazili do útoku

proti sovětským pozicím. Obrana Sevastopolu byla zorganizována následovně: první sektor (jižně od města) byl pod kontrolou 109. a 388. střelecké divize, druhý sektor (mezi masivem Gaitani a horou Sapun) hájily 388. střelecká divize a 7. a 8. samostatná brigáda námořní pěchoty, třetí sektor (prostor Gaitani a část Severní zátoky) bránily 25. střelecká divize, 79. samostatná brigáda námořní pěcho-

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Zničená sovětská baterie kanonů ráže 305 mm „Maxim Gorkij".

ty a 2. a 3. pluk námořní pěchoty (oba pluky byly postaveny z posádek lodí Černomořské flotily) a obrana čtvrtého sektoru (západně od Severní zátoky) byla svěřena 95. a 172. střelecké divizi. Zálohy tvořily 345. střelecká divize a jeden pluk z 388. střelecké divize. Němci seřadili útočné jednotky následovně: na první sektor měly útočit 170., 28. a 72. pěší divize, na druhý sektor rumunská 1. horská divize a 18. pěší divize, na třetí sektor němec­ ká 24. pěší divize (po zahájení operací sem byla přidělena rovněž rumunská 4. horská divize) a na čtvrtý sektor 132., 22. a 50. pěší divize. Jak vidno, nejsilnější útok plánoval generál Manstein na obou křídlech. Útok XXX. sboru začal současně s útokem rumunského Horského sboru. Sovětští vojáci kladli tak houževnatý odpor, že jen rumunská 18. pěší divize měla za první den bojů 465 padlých. Obráncům se podařilo hlavní pozice udržet. Nejdále postoupili Němci v operačním prostoru LIV. sboru, kde do 18. dubna všechny tři divize zatlačily sovětské jednotky až k Severní zátoce. Německá 170.

pěší

divize a rumunská 1. horská

divize svedly těžké boje mezi vesnicí

Přestože Němci

okupovali Krym již v roce v Sevastopolu se

1941, námořní základna

bránila až do července 1942. Dělostřelecké a letecké bombardování změnilo město v trosky.

486

Kamara a Fedjukinskýrni výšinami a sovětská obrana na tomto úseku byla 21. června prolomena. Od 14. a 25. červ­ na bojovali Rumuni v okolí Bašty č. 2, ale úspěchu dosáhli teprve s pomocí záložní 4. horské divize. Po dobytí Bašty č. 2 byly 1. a 4. horská divize s 28. pěší divizí přesunuty k Balaklavě, kde 30. června společně se 170. a 28. pěší divizí koneč­ ně prolomily obranu 7. a 8. samostatné brigády nán1ořní pěchoty a probily se na jili od města. Dne 26. června byla na rozkaz sovětského velení do Sevastopole dopravena 142. střelecká brigáda a do boje byly poslány i místní útvary NKVD (456. a 26. pluk NKVD), jež byly změněny na frontové jednotky. Tyto nedostatečné posily ovlivnily situaci

na frontě jen nakrátko. Dne 29. června dobyly oddíly německé 72. pěší divize horu Sapun, o kterou už dlouho vedly urputné boje - v posledních třech dnech bojovali sovětští i němečtí vojáci pouze bajonety a ručními granáty. Po dobytí této kóty prý velitel německé divize prohlásil: ,,Nikdy jsem se nesetkal s takovou sveřepostí na obou stranách." Rozhodující se ukázala noc z 30. června na 1. července, kdy jednotky 28. a 50. pěší divize pronikly na předměstí. Velitel obrany Sevastopolu admirál Okťabrskij si dobře uvědomo­ val, jaké možnosti mu ještě zbývají. Již 30. června ráno poslal na velitelství Severokavkazského frontu šifrovaný radiogram, v němž hlásil, že obrana vydrží ještě maximálně dva až tři dny. Buďon­ nyj o tom neprodleně informoval hlavní stan nejvyššilio velení, odkud přišel navečer rozkaz k evakuaci Sevastopole. Z města však bylo ke Střelecké a Kamyševské zátoce staženo pouze 2 000 vojáků ze 109. střelecké divize a 1500 vojáků ze 149. pěší brigády. Sovětská strana po bojích oficiálně oznámila, že německé a rumunské ztráty dosáhly 60 000 padlých, což byl ovšem výsledek zmanipulovaný. Šlo o to, aby výše vlastních ztrát odpovídala přibližně ztrátám na nepřátelské straně. Veskutečnosti měli Němci 4337 padlých, 21 177 raněných a 1 591 nezvěstných vojáků a Rumuni 1597, padlých, 6 580 raněných a 277 nezvěstných vojáků.

LETADLA 1941-1942

■ MESSERSCHMITT

BF 109F

Výkon Messerschmittu Bf 109E byl limitován aerodynamikou, proto v roce 1938 vznikl prototyp, který měl přepracovaná křídla se zaoblenýrnj konci, nové ploché chladiče a kryt motoru. Veškeré konstrukční úpravy měly za úkol zmenšit odpor vzduchu. Na za čátku následujícího roku vznikly dva nové prototypy, v roce 1940 byla vyráběna série Bf 109F-0, vyzbrojená kanonem MG FF ráže 20mm a dvěma kulomety ráže 7,92 mm, a od října téhož roku verze F-1. Tyto stroje byly poháněny motorem DB 601N a obě verze se zúčastnily závěrečné fáze bitvy o Británii. Od března 1941 byla vyráběna verze F-2 se zpevněným koncem trupu, vyzbrojená kanonem MG 151 / 15 ráže 15 mm. Pod letadlo této verze bylo možno podvěsit bomby, přídavné nádrže nebo kontejnery s kanony ráže 20 mm. Verze F-3 s motorem DB 601E se vrátila k výzbroji stejné ráže jako F-1. Identický motor měla velkosériově vyráb ěná verze F-4, vyzbrojená stejně jako F-2, avšak její kanon MG 151/20 m ěl vě tší ráži (20 mm). Existovaly rovněž průzkumné varianty, verze F-5 byla vyrobena pouze v jednom kuse a neozbrojená verze F-6 se nevyráběla vůbec. Jediná znán1á verze F-6/U byla vlastně F-2 s motorem DB 601N Adolfa Gallanda vyzbrojená navíc dvěma kanony MG FF ráže 20mm v křídlech . Počínaje verzí F-2 vznikaly v každé další stroje upravené pro tropické podmínky. Letadlo mělo výbornou stoupavost a bylo nejobratnější ze všech verzí Bf 109.

NĚMECKO TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA -VERZE BF 109F·2 ■

Typ: jednomístná stíhačka celokovové konstrukce se

zatahovatelný m podvozkem Motor: dvan áctivá lcový, řadov ý, kapalinou chlazený motor Daimler Benz DB 601N o výkonu 876 kW (1175 HP) ■ Výkony: max . rychlost 600 km / h ve výšce 6 000 m, cestovní rychlost 483 km /h; stoupavost do výšky 5 000 m 5 min . 12 s; dostup li 500 m; dolet 650 km ■ Hmotnost: prázdného letounu 2 020 kg, vzletová 2732 kg ■ Rozměry : rozpětí 9,924 m, délka 8,94 m, výška 2,59 rn, nosná plocha 16,2 m' ■ Výzbroj: kan o n M G lSl/15 ráže 15 mm , 2 k ulome ty MG 17 ráže 7,92 mm ■

M esserschmitt Bf 109F-2 podplukovníka Wernera Miilderse, velitele JG 51 ; východní fronta, léto 1941.

ZAJÍMAVOST[ ■ ■

■

bylo vyrobeno celkem asi 2 200 kusů Messerschmittů verze F spojením dvou trupů verze F jedinou nosnou plochou vzniJcl prototyp Bf 109Z „Zwilling"; avšak Dříve, než byl zalétán, byl v hangáru při bombardování poškozen a poté byl projekt zastaven

DORNIER DO 172

TECHNICKO·TAKTICKÁ DATA -VERZE DO !7Z·2 ■

Startující Bf 109F-2 „bílá l " nadporuč{ka Egona Mayera (102 sestřelů) ze 7. letky III. skupiny JG2 ,,Richthofen''.

Typ: střední bombardér celokovové konstrukce

se zatahovatelným podvozkem Motor: dva devítiválcové, hvězdicové, vzduchem chlazené motory BMW Bramo Fafnir 323P o výkonu 745,7 kW (I 000 HP) ■ Výkony: maximální rychlost 345 km / h nad hladinou moře, 423 km / h ve výšce 5 000 m , cestovní rychlost 300 km/h; stoupavost do výšky 2 000 m 7 min. 30 s, dostup 8 200 m, dolet 1 158 km ■ Hmotnost: prázdného letounu 5 210 kg, vzletová 8 590 kg ■ Rozměry: ro zpě tí 18 m, délka 16,1 m, výška 4,55 m, nosná ploch a 55 m' ■ Výzbroj: 6- 8 kulometů MG 15 ráže 7,92 mm, I 000 kg bomb ■

První bombardovací varianta Do 17Z-1 s novou kabinou.

NĚMECKO Lufthansa si v roce 1933 objednala u firmy Dornier rychlé dopravní a poštovní letadlo. V listopadu následujícího roku byl připraven prototyp, který civilní letectvo nakonec odmítlo, zato o něj projevilo zájem Luftwaffe. Výroba bombardovací verze Do l 7E byla zahájena v roce 1936 a krátce nato byla započata i výroba průzkumné varianty dlouhého doletu Do l 7F. Obě letadla byla poháněna řadovými motory BMW VI o výkonu 559 kW (750 HP) . V roce 1937 vznikla verze Do 17M, jež měla v prototypech motory DB 601, ale pro sériovou výrobu byly zvoleny hvězdicové motory Bramo Fafnir 323. Průzkumná verze dostala označení Do 17P. Na export do Jugoslávie se vyráběla verze Do 17K s delšim trupem a motory Gnome-Rhóne 14 730,7 kW (980 HP), jež se pak v tomto státě vyráběla i licenčně . V roce 1938 dostalo letadlo prostornější kabinu pro posádku a rob u stnější trup, aby mohlo nést více bomb. Tato verze dostala označení Do l 7Z a byla vyráběn a ve velkých sériích jako bombardovací, cvičný i průzkumný letoun. Verze Dol 7R byla průzkumná s motory DB 601A, díky nimž dosallovala rychlosti až 532 km/h, byly však vyrobeny pouze čtyři exempl áře. Verze Do l 7S a Do l 7U měly motory DB 600G a vyrobeno jich bylo 18 kusů. Dorniery Do l 7Z byly používány u frontových jednotek do listopadu 1942. Dornier Do 17Z-2 z I. Staffel Kampfgeschwader 2 ,,Holzhammer"; 1941.

ZAJÍMAVOST[ ■ celkem bylo vyrobeno 620 kusů všech verzí, z toho 565 kusů verzí M a P, 70 kusů verze K a 500 kusů verzí Z-1 a Z-2 ■ pro svůj dlouhý a tenký trup bylo letadlo přezdíváno Fliegender Bleistift (Létající tužka) ■ poslední Dormery Do 17 provozovalo finské letectvo do roku 1948

■ MIG- 3 Z nových typů sově tských stíhacích letounů v roce 1941 byl nejčetn ější M iG-3. Původně byl projektován Nikolajem N. Polikarpovem, ale v roce 1939 převzali projekt letounu „Ch" jeho žáci Arťom I. Mikojan a Michail J. Gurevič. Prototyp pod označením 1-200 byl připraven v dubnu 1940. Sériová výroba byla zahájena koncem téhož roku, ale po vyrobení 100 kusů se přeš l o na modernizovanou verzi. Od ledna 1941 se pro tyto dvě verze používala označení MiG-1 a MiG-3 (podle Mikojana a Gureviče) . Druhý typ byl již vyráběn ve větších sériích. Během prvního pololetí roku 1941 obdrželo letectvo 1289 MiGů. V létě prošly stroje modernizací, při níž byla zvětšena svislá ocasní plocha a přidány sloty. Na podzim bylo vyrobeno 315 letadel vyzbrojených dvě ma kulomety ráže 12,7 mm a před ukončením produkce ještě více než 30 letadel se dvěma kanony ráže 20 mm. U prvních sérií bylo možno přidat dva kulomety ráže 12,7 rovněž pod křídla. Výroba stíhačky MiG-3 byla ukončena na počátku roku 1942 pro nedostatek motorů - celá výrobní kapacita motorů byla tehdy totiž uvolněna ve prospěch Iljušinu Il-2. MiG-3 byl projektován jako přepadová stíhačka pro velké výšky, v letových h ladinách pod 4000 metrů se neosvěd ­ čil. Dalším nedostatkem byla též poměrně slabá výzbroj. MiG-3 kapitána Sergeje Nikolajeviče Poljakova ze 7. !AP, veterána španělské občanské války a zimní války; Leningradský front, červen 1941.

ZAJÍMAVOSTI ■

celkem bylo vyrobeno 3 178 letadel MiG-3 ■ na počátku roku 1942 dostalo několik letadel MiG hvězdicové motory švecov M-82, avšak jejich výkony nesplruly očekávání

SSSR TECHNICKO·TAKTICKÁ DATA POZDĚJŠÍ VERZE MIG-3 ■

Typ: jednomístná výšková stíha čka smíšené konstrukce se zatahovatelným podvozkem ■ Motor: dvanáctiválcový, řadov ý, kapalinou chlazený Mikulin AM -35A o výkonu 1 006,6 kW (I 350 HP) ■ Výkony: maximální rychlost 466 km/h nad hladinou moře, 640 km/ h ve výšce 7 000 m; stoupavost do výšky 5 000 m 7 min. 7 s, dostup 12 000 m , dolet 628 km ■ Hmotnost: prázdného letounu 2 600 kg, vzletová 3 350 kg ■ Rozměry: rozp ětí 10,2 m, délka 8,25 m , výš ka 3,325 m, nosná plocha 17,6 m' ■ Výzbroj: kulomet UBS rá že 12,7 mm, 2 kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, možnost podvěšení dvou bomb po 100 kg, anebo šesti neřízených 82mm raket RS -82

Fotografie téhož stroje MiG-3 kapitána Poljakova; léto 1941 .

LETADLA 1941-1942

■ POLIKARPOV 1-153 ,,ČAJKA" V roce 1937 vznikl projekt stíh acího dvojplošniku, který měl být modifikací typu I- 15bis s podobnými křídly, ale se sklápěcím podvozkem. První prototyp, označený nejprve I-15ter a p ozději I-153, byl připra­ ven v srpnu 1938. Sériová výroba v Moskevském závodě č. 1 byla zahájen a v březnu 1939 a do konce téhož roku bylo hotovo 1 011 kusů I-153. Poprvé byla stíhačka bojově nasazena u Chalchyn-go lu kon cem července 1939. Zpočátku byl typ I-153 vyráběn souběžně s I- 152. Prvních devět letadel dostalo ješ tě motory M-25V, následně bylo vyrobeno 2 999 strojů s motory M-62 a 344 s t rojů s motory M-63. Navíc bylo vyrobeno 21 letadel s turbokompresory. Existovaly rovněž různé varianty výzbroje. Nejčastěji to byly čtyři ku lomety ŠKAS ráže 7,62 mm anebo dva UBS rážé 12,7 m m. Menší počet letadel dostal čtyř i UBS, dva kanony ráže 20 mm, anebo jeden UBS a dva kulomety ŠKAS. Letadlo mohlo nést rovněž bomby či raketové střely. V zimě byly na podvozek montovány lyže. V roce 194 1 byl tento stroj vedle I-16 základní stíh a čko u sovětských vzdušných sil. Tento poslední sovětský stíhací dvojplošník se po užíval v p rvní lin ii do poloviny roku 1943, v letectvu Severní flotily pak až do konce války.

SSSR TECHNICKO -TAKTICKÁ DATA ■

Typ: jednomíst ný stíhací dvojplošník smíšené konstrukce se zatahovatelným podvozkem ■ Motor: devítiválcový, hvězdicový, vzduchem chlazený Švecov M -62 o startovním výkonu 745,6 kW (1000 H P) ■ Výkony: maximální rychlos t 366 km/h nad hladi nou moře, 450 km/h ve výšce 4 600 m; stoupavost do výšky 5 000 m 5 min. 30 s, dostup li 000 m, dolet 490 km ■ Hmotnost: prázdného letounu I 348 kg, vzletová 1865 kg ■ Rozměry: rozpětí IO m , délka 6,17 m, výška 2,8 m , nosná plocha 22,1 m 2 ■ Výzbroj : 4 kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm

Polikarpov I-153 majora P Biskupina ze 71. IAP letectva Baltské flotily, letadlo se účas tnilo bojů nad Finským zálivem v roce 1942.

ZAJÍMAVOSTI ■ bylo vyrobeno celkem 3 437 exemplářů I-153: 1 011 kusů v roce 1939, 2 362 kusů v roce 1940 a 64 kusů v roce 1941

■ v roce 1941 bylo 75 těchto stíhaček prodáno do Číny, několik kořistních I-153 používalo finské letectvo a něko­

Stfh ačky 1-153 připravené ke startu; podzim 1941.

lik desítek jich létalo též ve výcvikových střediscích Luftwaffe

■

POLIKARPOV 1-16 TYP 17-29

TECHNICKO -TAKTICKÁ DATA 1-16 TYP 24 .■

Typ: jednomístný stíhací dolnop lošník smíšené konstrukce se zatahovatelným podvozkem

■ Motor: devítivákový, hvězdicový, vzduchem chla-

zený Švecov M-63 o startovním výkonu 820,2 kW (I 100 H P) a trva lém výkonu 671,1 kW (900 HP) ■ Výkony: maximá lní rychlost 410 km/ h nad hladinou moře, 462 km/ h ve výšce 4 700 m; stoupavost do výšky 5 000 m 6 m in., dostup 9 700 m, dolet 440 km ■ Hmotnost: prázdného letounu I 382,5 kg, vzletová 1882 kg ■ Rozměry: rozpětí 9 m, délka 6,13 m, výška 3,25 m, nosná plocha 14,54 m' ■ Výzbroj: 4 pevné ku lomety ŠKAS ráže 7,62 mm

SSSR

V roce 1938 byla zvětšena palebná síla letadel I-16 typ 10, když byly kulomety v křídlech nahrazeny kanony ráže 20 mm. Tato verze byla označena jako typ 17. V létě 1939 bylo letadlo modernizováno a osazeno motorem M-62 o startovním výkonu 745,6 kW (1 000 HP) a trvalém výkonu 596,5 kW (800 HP). Verze označená jako typ 18 byla bojově nasazena proti Japoncům u Chalchyn-golu a téměř současně vzn ikla i verze s motorem M-63, známá jako typ 24. Závod č. 21 vyráběl obě verze souběžně a každá z nich měla svou variantu vyzbrojenou dvojicí kanonú ŠVAK ráže 20 mm pro boj s bombardéry - jed nalo se o typ 27 s motorem M-62 a typ 28 s motorem M -63. V polovině roku 1940 byla zahájena výroba verze typ 29, která byla vyzbrojena dvěma kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm nad motorem a jedním kulometem UBS 12,7 mm pod motorem . Vyžadovalo to přesunutí chladiče oleje na bok a zkrácení nosníků podvozku. Výroba tohoto letadla byla ukončena v lednu 1941, později byla vyráběna jen cvi čná verze UTI-4, jejíž poslední exempl áře vyrobil Závod č . 458 na začátku roku 1942. V první linii sloužily stíh ačky I- 16 do poloviny roku 1943, ale již od roku 1942 začaly být postupně předávány silám protivzdušné obrany. Na Dálném výc hodě na nich však ještě v létě 1945 létal 888. IAP (istrebitělnyj aviacionnyj polk - stíhací letecký pluk). Stíhačka Polikarpov I-16 typ 17 poručíka M. I. Vasiljeva ze 4. GvlAP letectva Baltské flotily; Ladožské jezero, 1942.

ZAJÍMAVOSTI Rolující Polikarpov ze 7. IAP má pod motorem kulomet ráže 12,7 mm a pod křídly rakety RS-82.

■ ■

■

bylo vyrobeno celkem 10 292 exemplářů letadla 1-16, z toho 58 kusů v Závodě č. 39, 8 494 kusů v Závodě č. 21, 1 301 kusů v Závodě č. 153 a 439 kusů v Závodě č. 458 poslední verze (typ 29) byla vyrobena v po čtu 650 kusů

MESSERSCHMITT BF 109E

Verze tohoto letadla s motorem Junkers Jumo 210 nedosahovaly požadovaných výkonú již na konci třicátých let. Situace se změnil a, když byl stroj osazen motorem Daimler Benz řady 600 o vyšším výkonu. V roce 1938 se začaly paralelně vyrábět verze E- 1 se čtyřmi kulomety a verze E-3 se dvěma kanony a dvěma kulomety a s motorem DB 60 1A o výkonu 820,2 kW (1 100 HP). Tato letadla si odbyla bojový křest u Legie Condor ve španělské občanské válce. V září 1939 byly při útoku na Polsko nasazeny pouze stroje verze E-1. Verze E-3 s kanonem střílejícím v ose vrtule vznikla pouze v prototypech. Verze E-4 dostala jiný kryt kabiny a pancéřovou ochranu za pilotem; její prúzkumná úprava nesla označení E-5. Obě verze (E-4 i E-5) byly poháněny motorem DB 601N o výkonu 876 kW (1 175 HP). Tentýž motor poháněl i p růzkumnou verzi E-6, vycházející z verze E-3, ovšem vyzbrojenou stejně jako E-1. Verze E-4/B a E-7/B měla možnost po dvěšení bomb nebo přídavné palivové nádrže. Prúzkumnou variantou byla verze E-9. Verze E-8 byla prakticky shodná s verzí E- 1, měla i stejný motor DB 601A, ale navíc přídavno u nádrž. Odvozená verze Tměla skládací křídla většího rozpětí (11,08 m) a měla se stát palubní stíhačkou na letadlových lodích Kriegsmarine. Bf 109E-4/B poručíka Petra-Paula Steindla, zástupce velitele II. skupiny JG54„Grunherz"; balkánské polní tažení, Arad, ď.11""'11'"1'111: duben 1941.

NĚMECKO TFCHNICKO -TAKTICKA DATA - VFRZF BF 109F-4 ■

Typ: jednomístná stíhačka celokovové konstrukce se

zatahovatelným podvozkem Motor: dvanáctiválcový, řadový, kapalinou chlazený motor Daimler Benz DB 601Aa o výkonu 876 kW (1175 HP) ■ Výkony: maximální rychlost 467 km/h nad hlad ino u moře, 575 km/h ve výšce 4 440 m, cestovní rychlost 483 km/h; stoupavost do výšky I 000 m l min.; dostup li 000 m; dolet 660 km ■ Hmotnost: prázdného letounu 2 010 kg, vzletová 2505 kg ■ Rozměry: rozpě t í 9,87 m, délka 8,64 m, výška 2,5 m , nosná plocha 16,17 m ' ■ Výzbroj : dva kanony MG FF ráže 20 mm v křídlech, 2 kulome ty MG 17 ráže 7,92 mm nad motorem, verze E-4/B bomby 4 ks 50 kg n ebo I ks 250 kg ■

ZAJÍMAVOSTI ■ ■

bylo vyrobeno 4 000 kusů všech verzí v roce 1940 zakoupil Sovětský svaz několik stroj ů verze E a d ůkladn ě je prozkoumal; díky přísnému utajení se však získané informace nedostaly k frontovým jed.notkám

Letový záběr stíhacího bombardéru Bf I 09E-4/B Petra-Paula Steindla s podvěšenou 250kg bombou SC250.

poručťka

KALENDÁRIUM

■ KALENDÁRIUM

Listopad

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI LISTOPADU 1942

■

1. 11.

je zasazen další úder komunistickému hnutí odporu

v Německu

va měsíce po rozbití „Rudé kapely" se německému Gestapu (Tajné státní policii) podařilo rozkrýt a zlikvidovat další ilegální odbojovou organizaci. V Hamburku byl zatčen Bernhard Bastlein, sedmačtyřicetiletý technik, jenž byl ve dvacátých letech redaktorem řady komunistických novin a v roce 1933 poslancem Reichstagu za KPD (KomunisticJedním z nejdůležitějších úkolů komunistických kou stranu Německa). V průběhu několika odbojových buněk v Říši bylo přesvědčovat dnů po jeho zatčení dostalo Gestapo téměř dělníky k sabotážím ve zbrojním průmyslu. všechny členy skupiny, kterou Bastlein založil Na fotografii je razítko s antifašistickým heslem. společně s pojišťovací m agentem Robertem Abshagenem a bývalým komunistickým zastupitelem v Hamburku Franzem Jacobem. Poslední jmenovaný byl včas varován a podařilo se mu uprchnout. Cílem skupiny bylo získávání zaměstnanců hamburských průmyslových podniků pro opoziční či nnost.

■

■

D

11 • 11 • Francie

■

■ ■

■

1. - Gestapu v Hamburku se daří odhalit a zničit komunistickou odbojovou skupinu Biistlein-Jacob-Abshageu 3. - Čankajšek posílá americkému generálovi Josephu Warrenu Stilwellovi do Barmy na pomoc patnáct čínských divizí 3. -

končí

druhá bitva u El-Alameinu, v níž byl polní

maršál Erwin Romrnel poražen generálem Bernardem Montgomerym; bez dodávek paliva nařídil Rommel proti Hitlerovu rozkazu a na vlastní zo dpovědnost svým vojskům ústup 6. - vichistická koloniální správa formálně odevzdává Madagaskar Spojencům 7. - spojenecká vojska obsazují Rommelem vyklizený přístav Mersa Matnih 8. -

začíná

operace „Torch": krátce po pl\lnoci se n.rnc-

rická a britská vojska pod velením generála Dwighta Eisenhowera začínají vyloďovat v Maroku a Alžírsku, jednotky generála George Pattona u Casablanky, generála Charlese Rydera u Alžíru a generála Lloyda FredendaUa u 0ranu 9. - je proveden výsadek německých parašutistů v Tunisu za účelem vytvoření německo-italského předmostí v Tunisku

jednotky Wehrmachtu překračují demarkační čáru mezi okupovanou a neokupovanou částí

e Francii přestala existovat „svobod ná zóna" a hraniční přecho ­ dy mezi okupovaným a neokupovaným územím byly zrušeny. Italská vojska ze Sardinie se vylodila na Korsice a jednotky italské 4. armády obsadily Riviéru. Jedinými prozatím neobsazenými enklávami byly Vichy, sídlo francouzské kolaborantské vlády, a Toulon, základna francouzského vá l ečného loďstva. Když se o několik dní pozd ěji Němci rozhodli obsadit rovněž Toulon, byly francouzské lodě v pří stavu vlastními posádkami potopeny. V dopisu maršálu Pétainovi zdůvodnil Hitler svůj postup nutností obrany před „zločinnou anglosaskou koalicí". Bezprostřed­ ní příčino u tohoto kroku bylo pochopitelně vylodění spojeneckých vojsk ve francouzské Africe a hlavním důvodem bylo odmítnutí vlády ve Vichy vstoupit do války po boku států Osy. Hitler se obával, že francouzské ozbrojené síly v Africe přejdou na stranu Spojenců. A to se také stalo - když Třetí říše porušila mírovou smlouvu z 22. června 1940, přestaly pro francouzskou armádu platit vůči německé straně jakékoli závazky.

1942

Obyvatelé Toulouse sledují vjezd němec­ kých vojsk do města .

V

Italské jednotky s těžký mi zbraněmi kontrolují přijezdové cesty k Marseille, nejdůležitějším u přístavnímu městu v jižní Francii.

12. 11. yla

ukončena

■

■

■

■

dochází ke zhroucení plánů na vytvoření Československo-polské konfederace

rokování československých a polských exilových představitelů o možném vytvoření konfederace obou států . Znamenalo to konec jednání mezi Wladyslawem Sikorským a Edvardem Benešem započatých v roce 1940 a majících přisp ět k těsnějšímu spojení obou sousedních států. Na projektu pravidel fungování budoucího politického svazku obou zemí, který jim měl do budoucna zajistit větší suverenitu a bezpečnost, pracovaly společné komise, od samého počátku však docházelo k velmi výrazným názorovým rozporům , z nichž nejvážnější byla otázka Těšínska a podíl Polska na obsazování československého pohraničí po Mnichovském diktátu. Nakonec bylo za hlavní důvod ukončení jednání označeno - nikoli bezdůvodně - negativní stanovisko Sovětského svazu vůči projektu středoevropské konfederace.

B

■ 11. - německá armáda překračuje demarkační čáru a obsazuje doposud neokupovanou část

■

■ ■

·■

Francie; akce probíhá pod krycím názvem ,,Anton" 12. - v Londýně jsou ukončena jednání exilových politiků Československa a Polska o možném vzniku konfederace obou států 13. - Britové vstupují do zničeného Tobruku 15.-17. - probíhá třídenní námořní bitva u Guadalcanalu 18. - k zajištění „integrity a suverenity Španělska" vyhlašuje předseda vlády této země Francisco Franco Bahamonde částečnou mobilizaci pozemních, námořních i vzdušných sil, což je reakce na vstup n ěmeckých vojsk do jižní Francie 19. - Rudá armáda zahajuje u Stalingradu operaci „Uranus", jejímž cílem je obklíčení německých vojsk 19. - britská 8. armáda dobývá Benghází 20. - RAF provádí nálet na Turín 22. - sovětská vojska uzavírají v kotli u Stalingradu německou 6. armádu generála Friedricha Pauluse a část 4. tankové armády; obklíčeno je 270 000-300 000

■

německých vojáků

25. - britský sabotážní oddíl vyhazuje s pomocí řeckých partyzánů do vzduchu významný

53

KALENDÁRIUM

■

■

■

■

železniční most Gorgopotamos na trati Soluň - Athény, po níž se dopravovalo až 80 % zásob pro Tankovou armádu Afrika 26. - v hlavním stanu Josipa Broze-Tita ve městě Bihaéi probíhá první zasedání Antifašistické rady národn ího osvob ození Jugoslávie AVNOJ (Anti fašističko Veée Narodnog Oslobodenja Jugoslavije) 27 . - Němci obsazují v obavě před odplutím francouzského válečného loďstva na stranu Spoj enců námořní základnu v Toulonu; francouzské posádky samy po tápějí své lodě, na dno klesne 80 nejrů zn ěj ších plavidel, pouze čtyřem ponorkám se podaří z přístavu uniknout 28. - na Hirnrnlerův rozkaz je zahájena první etapa vysídlování polského obyvatelstva z okolí města Zamosée, jež bylo vybráno jako oblast plánované německé kolonizace; akci říd í Odilo Globocnik, velitel SS a policie v distriktu Lublin 30. - Japonci dosahuj í taktického vítězství v námořní bitvě u mysu Tassafaronga

Snímek z bojů o Stalingrad.

19 22 11 •-

ěmecká

•

ve Stalingradu je obklíčena německá • 6. armáda

letní ofenziva ani zdaleka nedosáhla výsledků předpokláda­

N ných velením Wehrmachtu. Fronty se stabilizovaly a Rudá armáda

kladla stále účinnější odpor. Němcům se podařilo obsadit značnou část Stalingradu, ze strategického i ekonomického hlediska nesmírně důle ­ žitého města, ale 19. listopadu začala po pečlivých přípravách sovětská protiofenziva. Z důvodu nepříznivých atmosférických podmínek (špatná viditelnost - mlha, mraky, sněhové srážky) Němci přesuny jednotek Rudé armády nezpozorovali a sovětský obchvatný úder jejich týlové útvary 6. armády a rumunské jednotky zcela zaskočil. Když začaly ustupovat směrem ke Stalingradu, padly do rukou rudoarmějců sklady potravin, munice i paliva. Navečer 22. listopadu dostal generál Friedrich Paulus od Hitlera rozkaz, aby držel obranu za každou cenu a čekal na vyproštění. Nedostal souhlas k tomu, aby se pokusil prolomit obklíčení, zato mu bylo přislíbeno zásobování vzdušnou cestou.

3 o• 11.

o námořní bitvě u Guadalcanalu ovládla moře kolem Šalamounových ostrovů americká flotila pod velením admirála Williama Fredericka Halseyho. Japonci přišli o dvě bitevní lodě, těžký kř i žník, čtyři torpédoborce a téměř všechna transportní plavidla s vojskem i výzbrojí, zatimco Amer i čané ztratili jen dva lehké křižníky a sedm torpédoborců . Japonci přestali protivníka ohrožovat, a navíc přišli o možnost dopravovat do oblasti vě tší množství posil a zásob. Koncem listopadu se však znovu pokusili dopravit své posádce potřebné zásoby. V podmínkách americké vzdušné převahy vypravili transport tvořený především rychlým i torpédoborci, které měly v noci vyložit svůj náklad a před rozedněním uniknout na širé moře . Takovýto zpúsob transportu byl Američany přezdí ­ ván Tokijský expres. Japonské lodě byly včas objeveny leteckým průzkumem a 27. listopadu jim ze základny na os t rově Espiritu Santo vyplul vstříc Task Force 67. Tento námořní svaz tvořily čtyři těžké křižníky, USS Minneapolis, USS Northampton, USS New Orleans a USS Pensacola, jeden lehký křižník USS Honolulu a šest torpédoborců. Velel mu kontradmirál Carleton H . Wright, který byl do funkce jmenován jen před několika dny a ve zdejších vodách neměl zkušenosti. Ani informace o nepříteli, jež mu poskytla americká rozvědka, nebyly příli š přesné . Ke střetu došlo 30. listopadu krátce před půl­ nocí. V první chvíli se sice Američanúm podařilo protivníka překvapit dělostřeleckou palbou a zničit torpédoborec Takanami, avšak odpověď Japonců byla podstatně účinnější - torpédy se jim podařilo zasáhnout a v různém rozsahu poškodit všechny americké těž­ ké křižníky. Jeden z nich, USS Northampton, šel dokonce po několika hodinách ke dnu. Americký velitel se dopustil chyby tím, že nechal plout křižníky a torpédoborce v těsné formaci, navíc torpédoborce odpálily torpéda příliš pozdě , až na hranici jejich dostřelu . Další příčinou amerického neúspěchu bylo chaotické řízení palby, jež křižníkům nedovolilo zabránit japonskému torpédovému útoku. Nakonec je třeba zdůraznit, že Wrightovým protivníkem v této bitvě byl znamenitý námořní velitel kontradmirál Raizó Tanaka, jenž měl k dispozici skvěle vycvičené posádky se zkušenostmi z nočních bojů . Americká porážka u Tassafarongy nicméně již nedokázala zvrátit poměr sil v oblasti.

P

Šalamounovy ostrovy, zejména největší z nich, Guadalcanal, byly od srpna 1942 do února 1943 dějištěm těžkých námořních i pozemních bojů mezi ozbrojenými silami Spojených s tátů a Japonska. Na fo tografii hořící americká letadlová lad'.

54

Japonci zaznamenávají úspěch u mysu Tassafaronga