Encyklopedie II. světové války, 13 9788374588607, 9788374584357

Citation preview

ÚTOK NA PEARL HARBOR INVAZE DO MALAJSIE • DOBYTÍ HONGKONGU

VYCII \ZÍ h.AŽDÉ D\ \ T\'l)'.\ó\

!

ruhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem vdějinách lidstva Události oněch tragických let vyvnlávají dodnes mnoho rozporuplných názorů a jsou stále přitažlivým objektem zájmu lidí fascinovaných historií. Encyklopedíe, jejíž další číslo držíte v rukou. popisuje a vysvětluje dění této války v širokém kontextu - jak politickém, tak vojenském Zároveň přístupným způsobem představuje vojenské operace, výzbroj, události mající vliv na průběh bojů, životopisy nejdůležitějších politiků a vojevůdců, neznámá fakta a tajemství. .Encyklopedíe li. světové války" obsahuje unikátní fotografie, podrobné ilustrace vojenské techniky, kopie nedávno odtajněných dokumentů, přehledné mapky, názorné tabulky historických události a tisíce unikátních archivních materiálů. Cennými doplňkykaždého dílu sbírky jsou nejlepší filmové dokumenty (DVD) o druhé světové válce, přibližující její jednotlivé etapy, nejdůležitější události, tawú a bitvy od vzniku fašismu ai po výbuch atomové bomby v Hirošimě.

D

,,Encyklopedie II. světové války'; která bude vycházet každé dva týdny, se skládá ze tří částí: ■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

■ KALENDÁRIUM

Popis politických událostí a bojových akcí v prů­ běhu konfliktu. Bitvy, souboje tajných služeb, vysoká politika.

Zkrácený popis nejdůležitějších a oblasti, jimž je věnováno téma daného čfsla. Jednotlivá čísla, kterých bude 48, budou tvořít kompendium vědomostí o největším konfliktu v historii lidstva. V jednotlivých d,1ech najdete popis největších bitev války, biografie velitelů a politiků, seznámíte se s výzbrojí všech válč{dch stran i politickými reáliemi, stojícími za činy hlav států i náčelníků štábů. V nejbližších číslech: ■ Borneo a Jáva 1942 ■ Bitva v Korálovém moři ■ Midway

■ MILITARI E

Popis, technická data a ilustrace nejpopulárněj­ ších a nejproslulejších typů výzbroje - od letadel přes tanky a lodě až po dělostřelectvo a pěchot­ ní zbraně. Strany s vojenskou technikou nejsou číslovány. Doporučuje se vložit je do pořadače podle druhu zbraní a období, ve kterém byly používány. Tato část bude popisovat čtyři druhy výzbroje - obrněnou techniku (tanky, obrněná vozidla, samohybná děla), letectvo, válečné námořnictvo a ruční zbraně.

■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY TORA! TORA! TORA! POČÁTEK POZEMNÍ VÁLKY - NAPADENÍ HONGKONGU OBSAZENÍ BARMY TAŽENÍ DO MALAJSIE ■

217-219 ■

220-222 223-225 226-234

MILITARIE LETADLA 1939-1942

■ KALENDÁRIUM NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI BŘEZNA 1941

■ ~ 13. DÍL: VÝCHODNÍ FRONTA 1941-1945

25-26

Pád Singapuru Boje na Filipínách ■ Japonské námořní úspěchy ■

Vydavatel: POLSKIE MEDIA AMER.COM SA, Grochowe lijki 6 61 752 Poznan, Polsko, tel.: + 48 618 515 147 Informace: + 420 296188 900 (9.00-17.00 hod.) e-mail: [email protected] Redakce: PRESS-PYGMALION, s. r. o., Český Těšín Šéfredaktor: Marcel Mahdal Odborná spolupráce: Stanislav Komárek, Jiří Pospíchal, Alena Hasáková, Radek Sporysz, Miloš Kmeť, Milan Bronclík, Jiří Rataj Objednávky předplatného: ALL Production, s. r. o. P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1, tel.: 234 092 851 , fax: 234 092 813 e-mail: [email protected], www.predplatne.cz Pře dplatné a informace pro slovenský trh: Magnet Press Slovakia, s. r. o. P. O. BOX 169,830 00 Bratislava, tel. : 02/67 20 19 31- 33 e-mail: [email protected], www.press.sk ISBN: 978-83-7458-860-7 Série: 978-83-7458-435-7

stavbě

základny vojenského na Havaji rozhodla vláda Spojených států amerických po americko -španělské válce v roce 1898. Byla umístěna na Oahu, jednom z osmi větších ostrovů Havaje (menších je více než sto) a měla chránit zájmy Spojených států v oblasti Tichého oceánu. Její význam ještě vzrostl po zprovoznění Panamského průplavu. Pod hrozbou japonské agrese byla základna v me ziválečné m období značně rozšířena. Japonsko sice 28. prosince 1939 vyhlásilo svou neutralitu vůči konfliktu v Evropě, současně však vykrystaliwvalo směřování jeho expanze na jih. Aby zde nemohlo být japonské loďstvo při námořních akcích nijak ohrožováno, stalo se prvořadým úkolem Japonců v Tichomoří zaútočit na americkou základnu Pearl Harbor s cílem zničit zde kotvící letadlové a bitevní lodě - jádro americké Tichomořské flotily. Tato flotila byla totiž jedinou silou, která se mohla japonské expanzi v Pacifiku postavit, a její eliminace byla tudíž nutnou podmínkou realizace japonských

O

námořnictva

válečných plánů

v této oblasti. Základem japonské strategie při zahájení útoku v Tichomoří měl být moment překvapení. A toho se Japoncům skutečně podařilo dosáhnout. Po devastaci a obsazení základny Pearl Harbor měly následovat invazní operace na Filipíny, do Malajsie, Nizozemské východní Indie a na jednotlivé ostrovy v Pacifiku. úspěchu

PŘÍPRAVA A PRVNÍ FÁZE

OPERACE Přípravu

k leteckému útoku na Pearl Harbor vedl od září 1941 fregatní kapitán Minoru Genda. Výcviku se účast­ nily letecké posádky z letadlových lodí Akagi, Kaga, Zuikaku, Šókaku, Sórjú a Hirjú. Velitelem letecké skupiny byl fregatní kapitán Mitsuo Fučida. S ohledem na topografickou podobnost s Pearl Harborem byl pro výcvik zvolen jeden ze zálivů na ostrově Kjúšú. A zatímco piloti nacvičovali nálety a taktiku torpédových útoků, japonští konstruktéři a technici zdokonalovali konstrukci torpéd pro použití v mělkých vodách americké základny. Celý výcvik byly pochopitelně

Fotografie z paluby letadlové lodi Šókaku ve chvíli startu letadel k útoku na Pearl Harbor. Kapitán lodě pozoruje startující stroje, heslo na tabuli v pozadí vybízí k boji.

přísně tajný. Inspirací k vlastnímu plánu operace byl britský nálet na italskou flotilu v Tarentu 10.-11. listopadu 1940, který Japonci podrobně analyzovali. Dne 26. listopadu 1941 opustily lodě určené k provedení operace, každá zvlášť, svá kotviště na Kurilských ostrovech. K útoku byl vyčleněn úderný svaz, který tvořilo šest letadlových lodí

217

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

(Akagi, Kaga, Sórjú, Hirjú, Šókaku a Zuikaku), podpůrná skupina (dvě bitevní lodě Hiei a Kirišima a dva těžké křižníky Tone a Čikuma) a krycí skupina (lehký křižník Abukuma a devět torpédoborců - Urakaze, Isokaze, Tanikaze, Hamakaze, Akigumo, Kasumi, Arare, Kageró a Širanui). Navíc operaci zabezpečovaly tři ponorky (I-19, I-21 a I-23). Na palubách letadlových lodí bylo celkem 394 letadel (na Akagi 66, na Kaga 72, na Sórjú 53, na Hirjú 59 a na Šókaku a Zuikaku po 72), z toho bylo 108 stíhaček A6M2 Zero, ostatní byly torpédové bombardéry B5N2 Kate a střemhlavé bombardéry D3Al Val. Plavba všech jednotek probíhala za absolutního radiového ticha, jejich palubní telegrafisté zůstali dokonce na základnách a pokračovali v běžném vysílání, aby vzbudili dojem přítomnos­ ti svých lodí v mateřských přístavech . Operaci na moři velel viceadmirál Čúiči Nagumo, velitelem podpůrné skupiny byl viceadmirál Guniči Mikawa. Eskadru doprovázelo osm zásobovacích plavidel a ještě před odplutím hlavních sil vyplulo na moře 26 ponorek, z nichž některé měly ve výzbroji palubní letadla a pět z nich neslo miniponorky. Ponorky opustily své základny již mezi 10. a 21. listopadem. Jejich úkolem byl průzkum a hlídkování v oblasti Havajských ostrovů a v době náletu

torpédování každé americké lodě, která by se pokusila uniknout z přístavu. Miniponorky s dvoučlennými posádkami se v blízkosti Pearl Harboru odděWy od mateřských jednotek, aby rovněž zaútočily na zakotvené lodi, žádné z nich se však proniknout na americkou základnu nepodařilo. V době útoku se v přístavu Pearl Harbor nacházelo 70 jednotek amerického válečného loďstva, z toho 8 bitevních lodí, 8 křižníků, 29 torpédoborců, 5 ponorek, 20 lodí jiných tříd (minonosek, minolovek, dělových člunů) a 24 pomocných plavidel. Kromě torpédoborce Helm byly všechny lodě zakotveny. Obě letadlové lodi USS Enterprise a USS Lexington však odpluly o několik dní dříve na ostrovy Wake a Midway, takže je nálet v přístavu nezastihl. Tichomořské flotile velel admirál Husband E. Kimmel. Jako den útoku zvolili Japonci záměrně neděli, kdy počítali se sníženou bojovou pohotovostí vojáků. A skutečně se svém předpokladu nezmýlili. Část námořníků byla na vycházkách na břehu a ostražitost ostatních byla podstatně nižší než bojovém nasazení. Američané byli proto nenadálým útokem tvrdě zaskočeni a zcela dezorientováni. Navzdory veškerým varováním si na základně sotvakdo připouštěl možnost tak masivního leteckého úderu. Velení tu

počítalo spíše s teroristickým útokem, zosnovaným Japonci usazenými na ostrově, a v obavě před ním soustředilo všechna letadla ze základny na jediné místo na letišti. Chtělo tak potenciálním teroristům zamezit k letadlům snadný přístup, paradoxně tím však útočníkům jejich cíl přesněji vymezilo.

ÚTOK Dne 7. prosincel941 se japonský svaz nacházel 275 námořních mil severně od ostrova Oahu. Na stožár vlajkové lodě Akagi byla vytažena vlajka „Z". Její vztyčení mělo připomínat bitvu u Cušímy v roce 1905, při níž na stěžni bitevní lodi Mikasa, vlajkové lodi admirála Tógóa, vlála stejná vlajka. Význam tohoto signálu byl jednoznačný: ,,Na výsledku této bitvy spočívá osud naší vlasti. Nechť každý splní svou povinnost." Velitelem první vlny útoku byl kapitán Fučida . Účastnilo se jí 189 strojů (90 B5N2 Kate a 54 D3Al Val chráně­ ných 45 stíhačkami A6M2 Zero), dalších 50 stíhaček A6M2 chránilo vlastní plavidla před eventuálním protiútokem amerických letadel. V případě dosažení momentu překvapení rozhodného pro úspěch operace měl kapitán Fučida vyslat heslo „Tora! Tora! Tora!" (Tygr! Tygr! Tygr!). Od původně plánované třetí vlny náletů se velitel operace admirál Nagumo rozhodl v obavě před

Hořící vrak

bitevní USS Arizona, jedné z osmnácti amerických l poškozených náletu. lodě

Vrak Arizony, v něm ž zůstaly pohřbeny tatky 1177 námořníků a vojáků námořní ichoty, byl později proměněn v národní památník.

TORA! TORA! TORA!

Mapa japonského náletu na Pearl Harbor. Šipky ukazují směry útoků japonských letadel, ■ označuje kotviště jejich hlavních cílů - amerických bitevních lodí.

3 500 amerických námoř­ a vojáků. Japonci přišli „pouze" o 29 letadel, jednu ponorku a pět miniponorek. Překvapivý útok na Pearl Harbor bez vypovězení války velmi pobouřil veřejné mínění ve Spojených státech. O to víc, že v době, kdy japonská letadl~ mířila k Havaji, japonští diplomaté rokovali se svými americkými protějšky o možnosti zmírnění konfliktu v oblasti Pacifiku. Šlo však svým způsobem o jakousi japonskou „tradici". Vždyť v minulosti zahájili Japonci již dvě války bez toho, aby je vypověděli - jak japonsko-čínskou ( 1894-1895), tak japonsko ruskou válku (1904-1905). Personálním důsledkem napadení Pearl Harboru bylo odvolání velitele Tichomořské flotily admirála Husbanda E. Kimmela, velitele pozemních sil na Havajských ostrovech generálporučika Waltera C. Shorta a náčelníka námořních operací admirála Garyho R. Rougheada. níků

rychlou odvetnou akcí amerického letectva z ostrovů nebo z letadlových lodí upustit. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že neměl žádné informace o tom, kde se americké letadlové lodě nacházejí. Miniponorky, které se do Pearl Harboru pokoušely proniknout před náletem, neuspěly. Jedna byla odhalena ve 3.42 minolovkou Condor, která zprávu o ní předala u vstupu do přístavu hlídkujícímu torpédoborci Ward. Jeho posádka však již miniponorku neobjevila. Další japonská miniponorka byla spatřena hlídkou z pomocné lodi Antares, čekající na povolení vplout do pří­ stavu. Také tato zpráva byla nahlášena na Ward. Tentokrát jeho posádka nepřá­ telské plavidlo lokalizovala a potopila dělostřeleckou palbou. Vlastní japonský nálet začal v 7.55. Jeho prvořadým cílem byla likvidace zakotvew.ch válečných plavidel, část útoku však byla namířena proti americkým letadlům na letištích v Kaneohe, Hickam Fieldu a Wheeler Fieldu a proti hydroplánům na jejich základně v Pearl Harboru. Posádky amerických lodí se v první chvíli domnívaly, že jde o další cvičení vlastního letectva. Protože letadlové lodi na základně nebyly, soustředil se japonský nálet na lodě bitevní. Pět z nich útočníci potopili, avšak pouze Arizonu a Oklahomu poškodili tak těžce, že je už nebylo možno opravit. Tři další byly později ze dna vyzvednuty, opraveny a při té příležitosti kompletně zmodernizovány - do služby se tak vrátily Nevada (v prosinci 1942), California (v lednu 1944) a West Virginia (v čer-

venci 1944). Ostatní bitevní lodě, Tennessee, Pennsylvania a Maryland, se navzdory vážným poškozením udržely na hladině. Také všechna ostatní potopená válečná plavidla se po opravě vrátila do služby - jednalo se o torpédoborce Cassin, Downes, Shaw a minonosku Oglala. Z potopených pomocných lodí se do služby vrátily všechny až na starý dreadnought Utah, překlasifikovaný na cvičnou loď. Kromě bitevních lodí byly poškozeny také lehké křižníky Helena, Honolulu a Raleigh, torpédoborec Helm, loď pro hydroplány Curtiss a několik pomocných plavidel.

DŮSLEDKY NÁLETU Japonský útok americkou Tichomoř­ skou flotilu výrazně oslabil, ale nezničil. Potopení lodí v mělkém přístavu neznamenalo, že byly nadobro ztraceny, jak by tomu bylo na otevřeném moři. Opravy poškozených lodí byly sice náročné a dlouhodobé, nicméně proveditelné. Nebylo zničeno ani veškeré zařízení námořní základny, jak se na první pohled zdálo. Mimo jiné se zachovaly i obrovské zásoby paliva (přibližně 4,5 milionu barelů nafty). Admirál Chester Nimitz po válce uvedl: ,,Kdyby se Japoncům podařilo tyto zásoby zničit, válka by trvala o dva roky déle." Především se však při útoku nepodařilo vyřadit nejcennější a nejhůře nahraditelné objekty - letadlové lodě, které byly v době náletu mimo základnu. Na letištích bylo zničeno asi 200 letadel a zabito a raněno bylo asi

Fotografie pietního loučení s oběťmi náletu na Pearl Harbor. Mrtví byli pochováni 8. prosince 1941, rozloučení podle havajské tradice proběhlo o několik měsíců později.

219

OCÁTEK POZEMNV ÁLKY - NAPADE HONGKONGU orážka Nizozemí a Francie Němec­ kem a oslabení pozice Velké Británie mělo významný vliv na posílení mocenských ambicí Japonska ve východní Asii. Dobyvatelské úspěchy v Číně podnítily většinu důstojníků japonského generálního štábu k myšlence zahájení váleč­ ných operací proti Nizozemské východní Indii a proti britským a americkým koloniím. Dne 18. října 1941 se staljaponstým ministerským předsedou generál Hideki Tódžó, stoupenec ozbrojené konfrontace. Měl v tomto směru významnou podporu náčelníka generálního štábu generála Hadžimeho Sugijamy. Ten svolal počátkem listopadu 1941 poradu, jíž se zúčastnili i generálové Masaharu Homma, Hitoši Imamura a Tomojuki Jamašita. V následujících týdnech měli tito vojenští velitelé rozhodovat o dalších osudech císařství - Homma jako velitel 14. armády při útoku na americké základny na Filipínách, Imamura v čele 16. armády při invazi do Nizozemské východní Indie a Jamašita se svou

P

220

25. armádou při dobývání Malajsie. Již 5. listopadu 1941 potvrdila císařská rada válečný plán - armáda a válečné námoř­ nictvo mají vést souběžné akce v Číně, jihovýchodní Asii i Pacifiku. Byl to velmi smělý plán, který mohl mít ohromující úspěch, ale také mohl skončit drtivou porážkou. V prosinci 1941 měla japonská armáda celkem 51 pěších divizí, z nichž 21 operovalo v Číně, 13 měla Kvantungská armáda, 6 jich bylo na japonských ostrovech a z 11 měly být zformovány nové taktické svazy. Expediční armádu (generál Šunroku Hata), která operovala ve střední Číně, tvořily:

- 11 . armáda (generál Koreičika Anami): 3., 6., 13., 34., 39. a 40 pěší divize, 14. a 18. samostatná brigáda a 13. tankový pluk, - 13. armáda (generál Šigeru Sawada): 15., 17., 22. a 116. pěší divize a 11., 12., 13., 17. a 20 samostatná brigáda, - 23. armáda (generál Takaiši Sakai).

Americké propagandistické plakáty. Na prvním je žena v pracovním oděvu pomáhající při válečné produkci, na druhém heslo americké propagandy „Tvůj nepřítel Japonec''.

V severní Číně se nacházela Severofrontová armáda (generál Jasudži Okamura), k níž patřily: - bezprostředně 27., 35. a llO. pěší divize; 1., 7., 8. a 15. samostatná brigáda a 15. tankový pluk, - 1. armáda (generál Jošio Iwamacu): 3., 6., 37. a 41. pěší divize; 3., 4., 9. a 116 samostatná brigáda a 5. tankový pluk, čínská

POČÁTEK POZEMNÍ VÁLKY - NAPADENÍ HONGKONGU

- 12. armáda (generál Kazucugu Dobaši): 32. pěší divize a 5., 6. a 10. samostatná brigáda, - armáda „Mandžukuo": 26. pěší divize, divize „Mandžukuo" a 2. samostatný mechanizovaný pluk. Kvantungskou armádu (generál Jošidžiró Umezu) představovaly: 10., 28. a 29. pěší divize a 23. tankový pluk, 3. armáda (generál Masamicu Kawabe): 9., 12. a 57. pěší divize a 1. tanková brigáda, 4. armáda (generál !samu Jokojama): 1. pěší divize a 5., 6., 7. a 13. krycí brigáda, - 5. armáda (generál Džó limura): 11. a 24. pěší divize, 2. tanková brigáda a 4., 6. a 13. krycí brigáda, - 20. armáda (generál Kamedži Seki): 8. a 25. pěší divize a 2., 3., 10. a 11. krycí brigáda. K vedení invaze do Jihovýchodní Asie byla určena Jižní expediční armáda (generál Hisaiči Terauči), jejíž velitelství bylo v Saigonu a které podléhaly: - bezprostředně 21. a 38. pěší divize a 21. samostatný jezdecký pluk, - 14. armáda (generál Masaharu Homma), velitelství Bako (dnes Makung) na Pescadorských ostrovech, odkud měla zaútočit na Filipíny: 16. a 48. pěší divize, 65. pěší brigáda, 4. a 7. samostatný tankový pluk, - 15. armáda (generál Šodžiró Iida), ta měla obsadit Siam a sever Malajského poloostrova po šíji Kra a poté postupovat do jižní části Barmy: 33. a 55. pěší divize,

V listopadu 1941 posi?ily posádku v Hongkongu kanadské jednotky.

- 16. armáda (generál Hitoši Imamura), ta dostala za úkol dobýt Nizozemskou východní Indii, výchozí bod měl po dobytí Filipín stanovit ostrov Míndanao: 2. pěší divize, 56. pěší brigáda a 8. tankový pluk (v případě potřeby ji měla posílit 13. armáda z Číny), - 25. armáda (generál Tomojuki Jamašita): 5. a 18. pěší divize, 2. císařská gardová divize a 3. tanková brigáda tvořená 1., 6. a 14. tankovým plukem. Diplomatická jednání skončila, japonská armáda byla připravena k boji.

JEDNÁNÍ POSLEDNÍ ŠANCE Dne 7. listopadu 1941 předložili japonský velvyslanec Saburo Nomura a jeho zvláštní poradce v USA Kičisaburo Kurusu státnímu tajemníkovi Cordellu Hullovi dva návrhy na urovnání všech záležitostí v jihovýchodní Asii a Číně, přičemž japonská strana současně stanovila poslední termín možné dohody na 25. listopad 1941. Japonsko požadovalo zejména ukončení americké pomoci těmto oblastem a na oplátku nabídlo stažení svých sil z jižní části Indočíny. Dne 20. listopadu 1941 byla USA doručena nóta, v níž se císařská vláda zavazovala zastavit všechny agresivní akce v jihovýchodní Asii a po dosažení přímě­ ří stáhnout svá vojska z jižní Indočíny. Současně žádala o obnovení obchodních styků se Spojenými státy a garantování

dodávek paliv z Nizozemské východní Indie. Američané žádali na oplátku úplné stažení japonských vojsk z jižní Indočíny (ze základen ve Vietnamu kontrolovalo totiž japonské loďstvo a letectvo celou oblast Jihočínského a Jávského moře) a omezení japonského vojenského kontingentu v severní Indočíně na 25 000 vojáků. Objem dodávek ropy z Nizozemské východní Indie měla regulovat zvláštní smlouva mezi Japonskem na jedné straně a Nizozemím, Velkou Británií a Spojenými státy na straně druhé. Kromě toho měla japonská strana zahájit mírová jednání s Čínou. Americké stanovisko bylo ihned kritizováno Brity, kteří požadovali úplný Indičtí vojáci obsluhující dělo pobřežní obrany

Hongkongu. Britská kolonie byla dobře chráněna útokem z moře, neměla však dostatek zásob a výzbroje, aby se ubránila útoku z pevniny.

před

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Signální reflektor k předávání zpráv mezi loděmi. Britská flotila v Pacifiku byla přlliš slabá, než aby mohla zabránit bojovým operacím japonských námořních sil.

odchod Japonců z Indočíny, i Číňany, že požadavek na mírová jednání bude důraznější. Císařská vláda však stejně americké podmínky nepřijala, nicméně navrhla v rokování pokračovat. Mezitím však americká rozvědka zjistila, že přístav v Šanghaji opustil velký japonský konvoj, který zamířil na Formosu. Byla to invazní flotila mající za úkol dobýt Malajsii. Američané, kteří rozluštili tajný kód, díky němuž mohli číst japonské diplomatické depeše, o tom věděli, a tak byly 27. listopadu 1941 všechny americké vojenské základny varovány před možností střetů s japonskou armádou. kteří očekávali,

DOBYTÍ HONGKONGU Dne 8. prosince zahájily jednotky

25. armády, jejichž velitelství bylo

v Kantonu, útok na Hongkong (britskou kolonii, kterou tvořil poloostrov Kowloon a vlastní ostrov Hongkong). Velitel 23. armády generál Sakai akci poněkud podcenil a poslal do ní jen 38. pěší divizi, které velel generál Takeo Ito, v pře­ svědčení, že jedna divize bude na tento úkol stačit. Hongkong bránily britské oddíly pří­ slušné pod China Command, v jejichž čele stál generálmajor Christopher Michael Maltby. Své vojsko rozdělil na dvě brigády - Kowloonskou a Hongkongskou. Velitelem brigády „Kowloon" byl Cedric Wallis a tvořily ji: - 2. prapor Královského skotského pluku (2nd Bn,The Royal Scots Regiment), velitel: plukovník S. E. H. E. White, - 5. prapor 7. rádžputského pluku (5th Bn, 7th Rajput Regiment), velitel: plukovník R. Cadosan-Rowlinson, - 2. prapor 14. pandžábského pluku (2nd Bn, 14th Punjab Regiment), velitel: plukovník G. R. Kidd. Nejdůležitější úkol měli Skoti, kteří bránili nádrže se zásobami pitné vody pro celou kolonii. Ostrovní brigádě „Hongkong" velel John. K. Lawson a tvořily ji: - 1. prapor Middlesexského pluku (1st Bn, The Middlesex Regiment), velitel: plukovník H . W. Stewart, - prapor Winnipežského granátnického pluku (The Winnipeg Grenadiers), velitel: plukovník J. L. R. Sutclifl~ - prapor Kanadského královského střeleckého pluku (The Royal Rifles of Canada), velitel: plukovník W. J. Horne, - pevnostní sily (H. Q. Fortress), velitel: plukovník R. G. Lamb.

Navíc byl sestaven Hongkongský dobrovolnický obranný sbor (Hong Kong Volunteer Defence Corps, velitel: plukovník H. Rose), který tvořily dvě roty britských, jedna rota indických a jedna rota čínských dobrovolníků a těsně před invazí byl posílen ještě o tři roty dobrovolníků portugalských a čínský prapor (velitel: major H . W. Mayner). Velením dělostřelectva byl pověřen plukovník E. H. M. Clifford. Tvořily je tři jednotky královského pobřežního dě­ lostřelectva (8th a 12th Coast Regiment a 956th Defence Battery, Royal Artillery), pluk protiletadlového dělostřelectva (5th Anti-Air Regiment) a dvě baterie polního dělostřelectva (1st Hong Kong and Singapore Royal Artillery), které měly ve výzbroji celkem 65 děl a kanonů, z toho 29 děl pobřežní obrany. Britských obránců bylo celkem 11 848, Japonci poslali do útoku zhruba 20 000 vojáků. Operace byla zahájena ráno 8. prosince 1941 útokem na obranné pozice na poloostrově Kowloon. Britové byli v obtížné situaci, jejich obranná linie měřila více než 18 kilometrů, což znamenalo, že by měla být hájena alespoň dvěma pěšími divizemi, nikoli jen třemi prapory. Navzdory značné přesile se japonským jednotkám teprve po dvou dnech podařilo prolomit hlavní linii a dobýt přístav Shing Nun. Do 10. prosince 1941 pak Japonci obsadili celý poloostrov a 13. prosince 1941 se zbytky britských vojsk evakuovaly na ostrov. Dne 15. prosince 1941 nabídlo japonské velení obráncům kapitulaci, ti ji však odmítli. Útočníci proto zahájili nálety na město. Po jejich ukončení zopakovali svou nabídku, avšak i podruhé byla Brity odmítnuta. Dne 18. prosince 1941 tedy provedli Japonci na severním okraji ostrova výsadek a 19. prosince 1941 rozdělili ostrov na dvě izolované části, což nesmírně ztížilo jeho další obranu. Ta však přesto pokračovala až do 25. prosince 1941, kdy britský guvernér Mark Young konečně přistoupil na kapitulaci. Padlo 4400 britských vojáků, 2 300 jich bylo raněno a 7 448 padlo do zajetí.

Scéna kapitulace Hongkongu 25. prosince 1941. Vojáci Britského impéria se vzdali japonským agresorům po bitvě, v níž neměli žádnou naději na vítězství.

OBSAZENI BARMY ažení proti britským vojskům v Barzahájila 15. armáda generála Šodžiró Iidy 16. prosince 1941 a prakticky okamžitě zaznamenala úspěch , Vojáci ze 143. pěšího pluku (plukovník Takači Uno) 55. pěší divize (generál Hiroši Takeuči) dobyli Victoria Point (dnes Kawthaung) na hranici se Siamem.

T

mě

•

Britským silám na území Barmy Burma Command, jež byly od 12. prosince 1941 podřízeny širšímu svazu India Command, velel generál sir Thomas Jacomb Hutton. Zemi bránila barmská 1. pěší divize pod velením generála Jamese Bruce Scotta, kterou tvořila 16. indická pěší

Barma byla dobyta bleskovým tažením japonské pěchoty podporované tanky a tančíky. Okupace této země značně ztížila dodávky zbraní do Číny.

brigáda (John K. Jones), 13. indická pě ší brigáda (Alfred C. Curtis), 1. barmská pěší brigáda ( Gerald A. L. Farwell) a 2. barmská pěší brigáda (Arthur J. H. Bourke). Brigády se skládaly z praporů proměnlivé bojové hodnoty - vedle zkušených praporů Gurkhů šly do boje i barmské prapory, které neprošly dostatečným výcvikem. Počátkem ledna byla z Indie do Barmy převelena indická 17. pěší divize pod velením generála sira Johna George Smytha. Zároveň došlo k reorganizaci barmské 1. pěší divize, kterou tvořily 1. barmská pěší brigáda, 13. indická pěší brigáda a 27. pluk horského dělostře­ lectva, zatímco 17. indická pěší divize se skládala z 16. indické pěší brigády, 46. indické pěší brigády a 2. barmské pěší brigády. V Indii se navíc přípravo­ -Vala k přesunu 48. indická pěší brigáda. Dne 10. ledna 1942 vyrazila do boje japonská 33. pěší divize, jejíž 3. prapor 112. pěšího pluku dobyl prudkým útokem důležitý přístav Tavoy. Dál

223

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

VZNIK ABDACOM Dne 22. prosince 1941 se ve Washingtonu uskutečnila porada týkající se organizace společných operací Spojenců ve válce s Japonskem a 3. ledna 1942 bylo pak ustaveno jednotné americko- britskonizozemsko-australské velení ozb¼ojených sil s kódovým označením ABDACOM {American-British-Dutch-Australian Command) , které mělo koordinovat veškeré válečné operace v jihovýchodní Asii a zajistit kontrolu tzv. ,,Malajské bariéry" {neboli „Východoindické bariéry"), pomyslné linie táhnoucí se Malajským poloostrovem přes Singapur a nejjižnější ostrovy Nizozemské východní Indie. Vrchním velitelem byl jmenován britský generálporučík Archibald P. Wavell . S prestižní funkcí získal však zároveň nesmírně obtížný úkol. Všechny operační plány ABDACOMu musel totiž nejdříve akceptovat Sbor náčelníků štábů ozbrojených sil USA, což v praxi pochopitelně neúměrně prodlužovalo termíny jejich provedení, takže všichni velitelé ozbrojených sil v Asii nadále řídili své jednotky samostatně, bez vzájemné koordinace - Nizozemci plánovali a realizovali obranu svých kolonií, za každou cenu chtěli ubránit Jávu, Ameri čané se zaměřili na obranu Filipín, pro Brity byl nejdůležitější Singapur ... Mezi jednotliv ými mocnostmi se začaly prohlubovat spory ohledně jejich zdejších priorit, takže již po několika týdnech, v únoru 1942, byl ABDACOM rozpuštěn s tím, že řízení všech pozemních operací v Indii , Barmě , Malajsii, části Indočíny a na Sumatře bylo svěřeno Britům, námořní operace v Tichém oceánu Američané získal do své kompetence americký admirál Chester W. Nimitz a armádní operace v jihozápadním Pacifiku generál Douglas MacArthur.

Snímek využitý japonskou propagandou - vítání japonských vojáků obyvateli jihobarmského města Tavoy. Část domorodců skutečně viděla

v Japoncích osvoboditele z britské koloniální nadvlády.

pak Japonci postupovali na sever. Dne 10. ledna 1942 zahájily zbývající jednotky japonské 55. pěší divize tažení směrem na průsmyk a město Kawkareík. Jeho dobytí jim mělo poskytnout výhodnou pozici k útoku na důležité letiště Moulmein. Japonci chtěli úplně rozbít 17. indickou pěší divizi, jejíž obklíčení měly uzavřít oddíly 33. a 55. pěší divize. Britové takticky ustoupili, a když byl 19. ledna 1942 dobyt přístav v Mergui, evakuovali se do Rangúnu. Japonská 55. pěší divize prolomila 21. ledna linie 16. indické pěší brigády u Kawkareiku, což v praxi znamenalo zhroucení britské

obrany v tomto prostoru. Posádka

224

v Moulmeinu se bránila do 30. ledna 1942 a následujícího dne dostala rozkaz k evakuaci. Dne 22. ledna 1942 podniklo japonské letectvo nálet na Rangún. Britové disponovali pouze 16 stíhačkami Brewster Buffalo z 67. perutě a 16 stíhačkami P-40 z American Volunteer Group, které měly chránit vzdušný prostor nad celou Barmou. Postavili obrannou linii na řece Saluin, ale nepodařilo se jim ji udržet. Dne 9. února 1942 prolomili Japonci obranu 7. praporu 10. balúčského pluku (7th Bn, 10th Baluch Regiment) ze 46. indické pěší brigády v prostoru Kuzeik. Indický prapor byl obklíčen a 11. února zcela vybit - přežilo jen ně ­ kolik vojáků. Ustupující 17. indická pěší divize však ještě stačila zorganizovat novou obranu na řece Bilin. Dobytí města Bílin mělo být klíčem k dalšímu japonskému postupu - umož-

nilo by postup k silničnímu mostu na řece Sittang a následnou blokádu Rangúnu. Proto na indické pozice u Bilinu udeřily obě japonské divize. Během urputných čtyřdenních bojů utrpěli Indové těžké ztráty a byli donuceni ustoupit k řece Sittang. Když se v noci 19. února 1942 evakuovali na druhý břeh, utonulo v silném proudu hodně vojáků. Dne 23. února 1942 postavili Indové v údolí Sittang novou obrannou linii. Z celé 17. indické pěší divize přežilo do tohoto dne sotva 3 300 vojáků a důstojníků. Obranu jižní části údolí Sittang dostala na starost z Egypta převelená 7. obrněná brigáda ve složení 7. Q.11sarský pluk a 2. královský tankový pÍuk (7th Hussars a 2nd Royal Tank Regiment) . Severní část bránila 1. barmská pěší divize a vrchovinu Karen 13. indická pěšr brigáda. Britům přišla na pomoc rovněž čínská vojska, neboť Číňanům velmi záleželo na udržení tzv. barmské cesty, po které jim byly z Indie dopravovány zbraně. Do boje na této frontě nasadili tři armády, jejichž vrchním velitelem byl jmenován generál Joseph W Stilwell. Složení těchto armád bylo následující: - 5. armáda (generál Tu Tu-ming): 22., 9. a 200. pěší divize, - 6. armáda (generál Kan Li-ču): 49., 55. a 93. pěší divize, - 56. armáda (generál Ma Wej-čchi): 28., 38. a 29. pěší divize. Nejzkušenější byli vojáci 5. armády, je ovšem třeba uvést, že početně se čínská pěší divize rovnala pouze britské pěší

Americký propagandistický plakát připomínající 7. prosinec 1941.

OBSAZENÍ BARMY

Snímek pořízený několik dní před japonskou invazí do Barmy. Indičtí vojáci, ozbrojených sil britského impéria v Barmě, pochodují kolem pagody. brigádě, navíc měli Číňané málo dělo­ střelectva

a žádnou spojovací techniku. V obranném plánu bylo úkolem čínské 5. armády hájit především jižní část provincie Shan, oblast města Karenni a zčásti i město Toungoo. Hlavní tíha obrany spočívala ovšem na 1. barmské pěší divizi. Odpovědnost za tuto situaci neslo výlučně britské velení. Dne 6. března 1942 byl novým vrchním velitelem v Barmě jmenován generál Harold Alexander, který sem byl přeložen z Egypta. Odtamtud přišla rovněž 7. australská pěší divize, která byla z Egypta stažena po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941, aby byla nasazena při obraně Austrálie. Na žádost britské vlády byla nakonec převelena do Barmy. Byla k ní přičle­ něna 6~ indická pěší brigáda a pluk horského dělostřelectva. Australané se do Barmy nedostali a jejich konvoj byl zadržen v Kalkatě, protože právě toho dne, kdy měl konvoj vyplout, přistály v Kalkatě lodě s evakuovanými vqjáky z Rangúnu. Ofenzivu v údolí Sittang zahájili Japonci 4. března 1942 a již dva dny nato, 6. března 1942, dobyli město Pegu a obklíčili část 1. barmské pěší divize. Barmští vojáci hromadně dezertovali, což výrazně snížilo obrannou kapacitu. Jedinými ukázněně organizovanými jednotkami tu zůstaly 7. obrněná brigáda a 17. indická pěší brigáda. Ohnisko bojů se nacházelo v prostoru měst Hlegu

kteří tvořili většinu

a Taukyan. Dne 8. března 1942 se Japonovládnout silnici do Rangúnu a některé z jejich oddílů pronikly až do centra města. Dobytí Rangúnu umožnilo Japoncům přísun nových jednotek do Barmy - do invaze byly tedy nově zapojeny 18. a 15. pěší divize. Britské síly postavila ztráta Rangúnu do nesmírně obtížné situace. Nejlépe vedená a vycvičená čínská 5. armáda bránila město Toungoo v údolí Sittang, 6. armáda zase údolí Saluin. Jejich úkolem bylo zadržet postup Japonců a nedovolit jim ovládnout oblast města Mandalaj. Čínská 22. pěší divize 5. armády bránila Toungoo čtyři dny, nakonec však byla z města vytlačena. Nutno podotknout, že Číňané bojovali velmi odhodlaně a teprve po nasazení tankového pluku je Japonci přinutili ustoupit. Hrdinný boj 22. pěší cům podařilo

K válečným úspěchům Japonců

v Barmě přispěl od počátku znamenitý výcvik jejich pilotů a jejich bojové zkušenosti z Číny.

divize se významně zapsal do historie války v Barmě. V srpnu 1942 se této jednotce podařilo probít na území Číny, přičemž po celou dobu vedla intenzivní boje s nepřátelskými silami. Jako jediná spojenecká divize si tu zachovala akceschopnost. Z jednotek 1. barmské pěší divize a 17. indické pěší divize byl postaven 1. sbor pod velenim generála Williama J. Smytha. Jeho úkolem byla obrana ropných polí v oblasti Prome (dnes Pyay) a Yenangyaung. Po prolomení čínské obrany obsadili Japonci město Lashio a zamířili na Mandalaj. Severně od Mandalaje zůstala čínská 6. armáda, která zahájila ústup na území Číny, a jižně od Mandalaje zůstal zbytek čínské armády a 17. indické pěší divize, jimž dal generál Alexander rozkaz k ústupu směrem k indické hranici. Dne 17. květ­ na 1942 překročila hranici s Indií 17. indická pěší divize a o týden později 38. čínská pěší divize. Boje v Barmě skončily vítězstvím Japonců.

ritové si pronajali Singapur od džohorského sultána v roce 1819 a v roce 1867 se stal britskou kolonií. Město a jeho přístav přinášely Britskému impériu obrovské zisky z obchodu kaučukem a cínem, a především umožnily Royal Navy kontrolovat plavbu Malackou úžinou. Silnému japonskému loďstvu to prakticky znemožňovalo přístup do Indického oceánu. Námořní základna v Singapuru vznikla v roce 1924, její stavba trvala do roku 1938 a stála téměř 60 milionů liber šterlinků. Základna měla suchý dok, který mohl pojmout i největší plavidla Royal Navy, a v roce 1933 byla zahájena stavba letišť (Tengahl, Kallang, Seletar a Sembawang). Největší důraz byl nicméně kladen na výstavbu stanovišť pobřež­ ního dělostřelectva, jelikož generální štáb vycházel z přesvědčení, že Singapur může být ohrožen výlučně z moře, podobným výsadkem jako Port Arthur v roce 1905. Bylo postaveno devět palebných stanovišť pro děla ráže 152 mm (dvojitá), dvě stanoviště pro děla ráže 380 mm (jedno pro dvě a jedno pro

B

226

tři děla) a dvě stanoviště pro děla ráže 230 mm (jedno pro dvě a jedno pro tři děla) . Děla byla umístěna v pancéřových věžích nebo v betonových bunkrech, přičemž každá baterie byla nezávislou jednotkou a mohla vést boj samostatně. Britské síly v Malajsii (Malaya Com mand), kterým velel generálporučík,

Japonský lehký tank Typ 95 byl v době vypuknutí války zastaralý, paradoxn ě z něj však jeho obratnost, rychlost a nízká váha učinily ideální vozidlo k vedení bojů v bahnitém terénu v Malajsii, na Filipínách a ostrovech Tichého oceánu.

pozdější

generál, Arthur Ernest Percival,

tvořily:

- Ill. indický sbor (generálmajor sir Lewis Heath), - 8. australská pěší divize (generálmajor Henry Gordon Bennett), - 12. indická pěší brigáda (Archibald Charles Melvill Paris), - pevnostní síly (generálmajor Frank Keith Simmons). Generálu Percivalovi podléhal rovněž 2. prapor 15. pandžábského pluku (2115th Punjab Regiment) pod velením majora C. M. Lana

TAŽENÍ DO MALAJSIE

HIDEKI TÓDZÓ enerál Hideki Tódžó (1884- 1948) byl stoupencem s USA a jednou z nejvýznamněj ších osobností japonské politiky na konci tř i cátých let. Všeo b ecně byly uznávány jeho vojenské schopnosti. V roce 1937 se stal náčelníkem štábu Kvantungské armády a o rok později se stal viceministrem války ve vládě premiéra Konoeho. Po fiasku jedn ání se Spojenými státy sestavil Tódžó v říjn u 1941 novou vládu, v niž dominovala militantní frakce. Premiérem Japonska byl i v době útoku na Spojené státy. Postupem času soustřeďoval Tódžó ve svých rukou stále větší moc, od února 1944 byl navíc i náčelníkem japonského generálního štábu. V červenci 1944 podal demisi. Po kapitulaci Japo nska se pokusil n eúspěšně o sebevraždu. Byl zatčen a postaven před tribunál, který ho za válečné zl očiny odsoudil k trestu smrti o b ěšen ím . Trest byl vykonán 23. prosince 1948.

G

válečn é konfrontace

dislokovaný v Sarawaku (britské části Bornea) a vojenská posádka na Vánoč­ ním ostrově . III. indický sbor (generálmajor Lewis Heath) představovaly: - 9. indická pěší divize (generál Arthur Edward Barstow): 8. a 9. brigáda a 88. královský dělostřelecký pluk, - 11. pěší divize (generálmajor David M. Murray-Lyon): 6. a 28. brigáda, - dobrovolnická brigáda „Penang" (Robert Gifford Moir), - 15. indická pěší brigáda jako záloha sboru. Všechny brigády sboru se skládaly ze tří pluků, až na dobrovolnickou, která se skládala ze čtyř pluků . 8. australskou pěší divizi (generálmajor Gordon Bennett) tvořily 22. a 27. pěší brigáda (obě po třech plucích), tři pluky polního dělostře­ lectva a jeden pluk protiletadlového dělost electva. Pevnostní sily (generálmajor Frank Keith Simmons) měly složení: - 1. malajská pěší brigáda (George Giffard Rawson Williams), - 2. malajská pěší brigáda (Francis Hugh Fraser), - dobrovolnická brigáda (plukovník R. G. Grimwood), pevnostní posádka (Ivan Simson): čtyři pevnostní roty. Protiletecké obraně Singapuru, kterou zajišťovaly tři pluky těžkého a tři pluky lehkého protiletadlového dělo­ střelectva , velel Alec Warren Greenlaw Wildey, velitelem polního dělostřelectva v síle tří pluků byl Arthur Drury Curtis.

Všechny výše uvedené útvary čítaly celkem 90 000 vojáků. V dubnu 1941 jmenoval náčelník britského hlavního štábu na místo vrchního velitele v Malajsii generála Arthura E. Percivala, vojensky vysoce erudovaného důstojníka, vynikajícího plánovače a stratéga. Z pověření štábu vypracoval v roce 1937 plán na obranu Malajsie před japonskou agresí, byl proto na tuto funkci ideálním kandidátem. Seznámil se s organizací obrany v Malajsii a ihned si všiml některých vážných chyb a zanedbání. Usoudil - jak se později ukázalo, správně - že jedinou možností, jak dobýt Malajsii, je pozemní invaze ze Siamu. Ve třicátých letech panoval v britském generálním štábu názor, že džungle na Malajském poloostrově jsou neprostupné, a mnoho důstojníků jej zastávalo ještě v roce 1940. Přesto v polovině roku 1940 rozhodl generální štáb posílit obranu Malajsie zvláště proti pozemní invazi. Proti tomuto plánu se však postavil Churchill, který odmítl převelet do Zadní Indie další jednotky. Byl uzavřen kompromis, v jehož rámci bylo rozhodnuto poslat do oblasti jako posilu bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS

Repulse (o potopení obou lodí v příštím čísle) . Obrněné jednotky se do Malajsie nedostaly žádné, poněvadž všechny tanky byly vyslány do Egypta, kde se při­ pravovala nová ofenziva. Percival neměl o štábu Malaya Command nejlepší mínění - většina jeho důstojníků měla jen průměrnou vojen skou kvalifikaci. Generál ovšem neměl zkušenosti s velením na operační úrovni a svá stanoviska nedokázal razantně prosadit. Proto se štábní porady měnily v nekonečné debaty, což mělo zhoubný vliv na válečné plánování. Navíc se mu nepodařilo přesvědčit civilní správu, aby podnikla nezbytná opatření na obranu před agresí. Své nařízení o povinných stavebních pracích při kopání zákopů musel Percival záhy odvolat jen proto, že guvernér Singapuru sir Shenton Thomas protestoval, že odvolání dělníků z kaučukových plantáží by kolonii způ­ sobilo hospodářské ztráty. Japonská invaze do Malajsie byla naplánována jako společná operace císařského námořnictva a pozemního vojska. Její úspěch závisel na rozvinutí výsadkových jednotek před započetím vlastního útoku. Japonci se nezatěžovali diplomatickým jednáním, výsadkové síly měly zaujmout vyznačené pozice v Siamském zálivu v noci ze 6. na 7. prosince 1941, aby mohly 8. prosince zaútočit. K výsadku mělo dojít na teritoriu Siamu, v regionech Prachuap, Chumphon, Bandon, Nakhon, Songkhla a Pattani, pouze jediné místo výsadku, v Kota Baru, leželo na území Malajsie. Dále měly japonské divize postupovat podél západního pobřeží (ose hlavního

Dne 8. prosince 1941 se japonská vylodila na pobřeží Malajsie.

pěchota

227

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

útoku) a vést boje v oblastech Kota Bharu a Gong Kedah. Akce na východním pobřeží měly být demonstrativního charakteru a nepřesáhnout lokální měřítko. Cílovým bodem první fáze operace mělo být město Singapur, při druhé fázi měl být veden útok na pevnost. Jak již bylo uvedeno, generál Percival bral takový plán v úvahu, avšak ve své studii o obraně Malajsie uvedl: ,,Japonci pravděpodobně nezaútočí mezi prosincem a únorem, poněvadž v nejhorším monzunovém období by to představova­ lo velké riziko." Tento názor zastával ještě v prosinci 1941. Bylo však kardinálním omylem předpokládat, že protivník uvažuje stejně jako on (podobné chyby se později dopustili Němci, když v roce 1944 očeká­ vali, že ke spojenecké invazi dojde v okolí Calais, a nikoli v Normandii).

Tažení do Malajsie bylo úkolem pro 25. armádu (generál Tomojuki Jamašita) ve složení: - 2. císařská gardo, vá divize (generál Tarobi Nišimura); 5. pěší divize (generál Taruko Matsui); 18. pěší divize (generál Renja Mutaguči);

Desátník 9. pluku gurkhských s třelců 11 . indické divize; Malajsie, prosinec 1941 . Dva prvky výstroje jsou specifické pro jednotky Gurkhů - nů ž kukri u pasu a tmavozelený kosočtvercový odznak na klobouku. Od 19. století Gurkhové tradičně sloužili v britské armádě, v době druhé světové války se vyznamenali zvláště v severní Africe, v Itálii u Monte Cassina a samozřejmě v Barmě.

228

Jedním z cílů japonské propagandy bylo vyvolání rozkolu mezi Spojenci. Tento plakát hlásá, že Američané zneužívají Australany a vysílají je na nejnebezpečnější místa bojů, aby šetřili vlastní vojáky.

- 3. tanková brigáda: 1. tankový pluk pod velením plukovníka Mukaidy (37 středních tanků Typ 97 a 20 lehkých tanků Typ 95), 6. tankový pluk pod velením plukovníka Kawamury (37 středních tanků Typ 97 a 20 lehkých tanků Typ 95) a 14. tankový pluk pod velením plukovníka Kity (20 lehkých tanků Typ 95). Nalodění invazních sil bylo ukončeno 4. prosince 1941, kdy 18 transportních jednotek vyplulo do Siamského zálivu. První vlna 25. armády byla rozdělena na dvě skupiny, jež se setkaly 6. prosince 1941. Jedna ze skupin byla v té době zpozorována spojeneckým průzkum­ ným letadlem, ale hlášení se nesetkalo s žádnou reakcí britské strany. Generál Percival vypracoval pro případ japonské invaze plán „Matador", který spočíval v preventivním útoku na siamské přístavy Songkhla a Pattani. Těch se měli Japonci podle jeho předpokladů v úmyslu zmocnit nejdříve a následně pak zaujmout obranná postavení na šíji Kra. útok měla provést 11 . indická pěší divize, nacházející se na hranici se Siamem. Se žádosti o souhlas s operací se Percival obránil na maršála sira Roberta BrookePophama, velitele ozbrojených sil na Dálném východě (Far East Command). Souhlas mu však nebyl udělen, neboť Brooke-Popham se řídil instrukcemi z Londýna, podle nichž nesměl vstoupit na území Siamu dříve, než Japonci skutečně zaútočí - Britové chtěli získat jednoznačný důkaz, že agresorem je japonská strana, znamenalo to však přenechání strategické iniciativy nepříteli. Když ráno 7. prosince 1941 přišly další zprávy o blížících se japonských konvojích, nechal Percival vyhlásit poplach pro 11. indickou pěší divizi, na pokyn k zahájení operace „Matador" však musel stále ještě vyčkávat. Vyvstává otázka, jak je možné, že Britové nevěděli o japonském útoku na Pearl Barbor, který začal 7. prosince 1941 v 7.55 místního času. Američané poslali z Washingtonu

do Londýna zprávu, že k útoku došlo v 18.25. Z důvodu časového posunu mezi Havají, Londýnem a Malajsií byl tedy útok na Malajsii zahájen půl hodiny před napadením Pear Harboru. Každopádně ve chvíli, kdy generál Percival dostal konečně souhlas s provedením operace „Matador", bylo již pozdě. Když totiž 11. indická pěší divize vyrazila směrem k určeným cílům, byly již všechny invazní jednotky v oblasti šíje Kra. Podle plánu obrany vypracovaného v Percivalově štábu měla západní pobřeží bránit 8. australská pěší divize, severní region a hranici se Siamem 11 . a 18. indická pěší divize a jíh poloostrova 1. malajská pěší brigáda.

BITVA O MALAJSII Jako první přistála v oblasti japonská 5. pěší divize a štáb 25. armády. Japonci byli vysazeni v noci v blízkosti Kota Bharu, kde měly jednotky 56. pěšího pluku vést zastírací akci k odvedení pozornosti od hlavního úderu. Britové poslali do Kota Bharu 3. prapor 17. dograského pluku (3117th Dogra Regiment), ale Indové nedokázali protivníka, který se do večera zmocnil předmostí a postupně pronikal kupředu, zadržet. Britové měli númo jiné obtíže s organizací velení. Velitel III. sboru generál Heath umístil svůj štáb v Kuala Lumpuru, tedy asi 300 kilometrů od hranic se Siamem, což znamenalo, že nemohl činnost svých vojsk koordinovat. A Percivalův štáb se nacházel ještě o 400 kilometrů jižněji než Heathův. Britský plán závisel na úspěchu operace „Matador", v praxi však již na konci prvního dne bojů byla britská obrana podstatně narušena. Japonské letectvo uskutečnilo silné nálety na letiště RAF, během nichž bylo zničeno asi 40 britských strojů, jak na zemi, tak při leteckých soubojích.

TAŽENÍ DO MALAJSIE

Z důvodu prodlení při vydávání rozprvní oddíly 11. pěší divize hranici se Siamem, s cílem zadržet japonské útočníky ještě na jeho území, teprve po poledni. Jako první narazila na Japonce nejseverněji vysunutá 11 . indická pěší divize. Vojsko Japonců táhlo ve dvou kolonách - západně postupovala 5. pěš í divize, východně 18. pěš í divize. Japonský týl zabezpečovala Císařská gardová divize. Velitel 11. pěší divize generál Murray-Lyon postavil na pravé křídlo 15. brigádu, na levé 6. brigádu a 28. brigádu ponechal v záloze. Za pozornost stojí fakt, že do boje byla nasazena 15. brigáda, původně záložní brigáda III. sboru. Postavení na řece Jitra bránil navíc 155. pluk polního dělostřelectva, 80. pluk protitankového dělostřelectva a 22. pluk horského dělostřelectva. Japonský útok vedl 41. pěší pluk a hlavní úder byl namířen na pozice 1. praporu 14. pandžábského pluku z 15. brigády Garretta. Indové neudrželi pozice a ve 4.30 museli ustoupit k vesnici Nangka. Japonci pokračovali v postupu a 11 . prosince zatlačili Indy k vesnici Changlun, kterou následně dobyla četa tanků Typ 95 z 1. tankového pluku. Byl vydán rozkaz k protiútoku, aby byla vesnice získána nazpět. Akce 1. praporu 14. pandžábského pluku měla být podporována z prostoru vesnice Asan 2. praporem 1. gurkhského pluku (2/lst Gurkha Regiment) z 28, brigády. Indové však útok bohužel neuskutečnili, vyklidili své pozice, a Gurkhové tak se ocitli v obklíčení. Došlo k boji na bodáky, během nějž se části gurkhského praporu podařilo probít k 28. brigádě , mnoho jeho pr slušníků však padlo. Byla ztracena rovněž všechna těžká výzbroj. V bojích u Naghanka došlo mimo jiné i k takové situaci, že japonské tanky dorazily k silnici a jejich osádky ke svému údivu spatřily deset dvouliberních protipancéřových děl z 2. protitankové baterie 1. praporu 14. pandžábského pluku bez jakéhokoli „dozoru" - jejich obsluha se ukryla v budovách nedaleké kaučukové plantáže. Japonci se nerozmýšleli a najetím tanky všechna děla kazů překročily

zničili.

Japonský 41. pěší pluk s deseti tanky postupoval kupředu, až dorazil k pozicím 2. praporu 9. džátského pluku (219th Jat Regiment) z 15. brigády.

Japonská invaze do Malajsie (prosinec 1941 až únor 1942)

Průzkumné oddíly zjistily, že v tomto prostoru se nachází rovněž 2. prapor 2. gurkhského pluku a 1. prapor leicesterského pluku ( 1/Leicestershire Regiment) s četou obrněných transportérů Universal Carrier. Velitel 41. pluku plukovník Saeki se rozhodl nespěchat a počkat na pří ­ chod zbytku 9. pěší brigády. Brigáda dorazila k řece Jitra 12. prosince 1941. Její velitel generál Saburo Kawamura rozhodl, že 41. pluk bude postupovat po pravé straně a 40. pluk po levé straně silnice. útok byl zahájen v noci, aby bránící se Britové nezjistili sílu útočících jednotek. Součas­ ně zahájil plukovník Saeki provokační akce proti pozicím 1. leicesterského praporu - zorganizoval zvláštní koman da, která měla obcházet britské pozice a provokovat lokální střety. Tyto manévry vedly k tomu, že v 15.30 dostala část jednotek 1. praporu rozkaz opustit vesnici Sungei Juntra, kde nebylo možno udržet pozice. Útok byl úspěšný, Japonci po křídlech obešli britské pozice, které byly soustředěny vesměs v okolí silnic nebo obydlených míst. V 19.30 požádal generál Murray-Lyon o povolení k ústupu na nové postavení v oblasti Sunghei Kadah nedaleko města Gurun. Radiová depeše však velitele III. sboru, který dosud nedorazil do Kuala Lumpuru (byl ještě v Singapuru), nezastihla. Jeden ze štábních důstojníků II. sboru tedy depeši přeposlal na štáb generála Percivala. Ten odpověděl, že ústup

bude znamenat ztrátu provincie Kedah a zhoršení celkové situace v Malajsii. Pokusil se Murray-Lyona povzbudit, že má proti sobě pouze jednu pěší divizi a posily jsou již na cestě, nicméně v poslední větě uvedl: ,,Zaujetí výhodnějších pozic možná umožní zadržet obrněné síly protivníka." Traduje se, že touto nerozhodnou vě­ tou Percival Malajsii ztratil. Ve 22.00 vydal totiž Murray-Lyon rozkaz odpoutat se od nepřítele a ustoupit do oblasti Sunghei Kedah. Vyvolal tak prudké rozhořčení vojáků 1. leicesterského praporu, kteří celý den opevňovali své pozice, kopali zákopy, připravovali mu· niční sklady a líčili pasti. Odchod z pozic měl být navíc okamžitý, jenže byla noc, hustě pršelo a vládl naprostý chaos. Dalším problémem bylo to, že k útvaru přicházeli vojáci, kteří se ztratili během

229

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Válka znamenala utrpení též pro civilní obyvatelstvo. Mnoho domorodců, zvláště stoupenců koloniální správy, prchalo před japonskými vojsky.

prvního ústupu. Prapory se promíchaly a ve zmatku byly na místě zanechány obrovské zásoby střeliva a zhruba 350 automobilů a jiných vozidel, poněvadž ze Singapuru nepřišel příkaz k jejich zničení. Důstojníci vedli své vojáky podél železniční tratě, poněvadž nedostali žádné evakuační pokyny. Jediným útvarem 1. pěší divize, který se do boje s Japonci pustil, byl 2. prapor 2. gurkhského pluku, jehož muži odmítli snášet hanbu, kterou pro ně znamenal ústup. Nicméně 12. prosince 1941 byla 11. indická pěší divize zcela poražena. Došlo na prorocká slova generála Jamašity na poradě štábu 5. armády: ,,Budou-li v Malajsii základem obrany indické jednotky, náš úkol se nezdá být obtížný." V noci 12. prosince 1941 odeslal velitel 5. pěší divize generálovi Jamašitovi zprávu: „Nepřátelské oddíly nemají bojového ducha, jejich příslušníci jsou spokojeni, když padnou do zajetí, těší se, že pro ně álka končí. " 13. prosince 1941 zůstala jediným taktickým svazkem, který se mohl 5. pěší divizi postavit, 28. brigáda z rozbité 11. indické pěší divize. V té době bylo nejdůležitější, aby do rukou Japonců nepadl jediný silniční most v Sunger Kedahu. Generál Murray-Lyon a velitel divizních ženistů se rozhodli provést osobně jeho inspekci. Během ní však vjela na most japonská motorizovaná hlídka a pouze rychlá reakce Gurkhů, kteří oba motocyklisty zabili, zachránila oběma důstojníkům život. Tato událost přimě­ la generála k rozkazu vyhodit most co

230

nejrychleji do povětří, avšak aby po něm mohly přejít ještě poslední ustupující jednotky, byla zorganizována jeho obrana, svěřená opět bojovným Gurkhům z 2. praporu 8. pluku. Most byl zničen po několika hodinách, kdy se v dohledu ukázaly kolony japonského vojska. Japonci se dostali na vzdálenost 9 kilometrů ke Gurunu, hlavnímu městu provincie, které spojovala se Singapurem široká asfaltová silnice a železniční trať. Obě komunikace vedly podél západního pobřeží, od něhož se ve vzdálenosti asi 8 kilometrů na východ rozkládala hustá džungle a pak horské pásmo Bajaran Besak, táhnoucí se přes provincie Perak, Kelantan, Pahang až do Džohoru a Singapuru. Britové očekávali, že Japonci budou dále postupovat podél pobřeží, jejich předpoklady se ovšem jako už několikrát ukázaly coby nesprávné. Japonci se rozhodli spojit své síly v provincii Perak nedaleko města Kuala Kangsar. Proto se 5. pěší divize pře­ souvala podél pobřeží a 18. pěší divize po východní straně pohoří Banjaran Besak. Dne 22. prosince 1941 dorazili Japonci do Kuala Kangsaru a oba útvary se spojily. Jak bylo dříve uvedeno, jedinou silou, která zadržovala postup 5. pěší divize, byla 11. indická pěší divize. Střed obrany zaujímala 6. brigáda, pravé křídlo bránila 28. brigáda a levé 15. brigáda. Žádná z brigád neměla více než 600 vojáků bez divizního dělostře­ lectva a těžkých zbraní. Dne 15. prosince 1941 přibyl do oblasti Gurunu velitel III. sboru generál Heath a setkal se s generálem Mur-

ray-Lyonem. Nová obranná linie byla stanovena v prostoru vesnic Kroh a Grik na řece Muda. Obranu měl řídit velitel 6. brigády William Oswald Lay. Po konzultaci s vrchním velitelem generálem · Percivalem bylo rozhodnuto připravit i druhou obrannou linii na řece Perak a současně evakuovat jednotky z blízkého ostrova Pinang. Percival vydal rozkaz, že postavení na řece Muda musí být hájeno za každou cenu a ústqp může být proveden výhradně na jeho přímý rozkaz. Útok zahájili Japonci silným minometným ostřelováním pozic hájených 2. praporem východosurreyského pluku (1 /East Surrey). Během tohoto ostřelo­ vání padl nejen velitel praporu, ale i vět­ šina jeho důstojníků, což mělo zhoubný vliv na morálku obránců . útočící Japonci vytlačili Brity z jejich pozic a následně prolomili obrannou linii 1. praporu 8. pandžábského pluku. Hned ráno poslal Lay na ohrožený centrální úsek všechny dostupné jednotky, a navíc část 28. brigády Willian1a St. Johna Carpendala. Generál Murray-Lyona však opět projevil nadměrnou opatrnost. Zatímco velitelé 6. a 28. brigády organizovali obranu, vydal generál rozkaz k částeč­ nému ústupu od řeky Muda. Ten byl zahájen v noci 16. prosince. Generál Murray-Lyon ovšem neuvědomil o svém rozhodnutí velitele posádky na ostrově

Indičtí dělostřelci během bojů v Malajsii, prosinec 1941. V indických jednotkách sloužili většinou dobrovolníci.

TAŽENÍ DO MALAJSIE

Dva spojenecké propagandistické plakáty. První je apoteózou vojenského úsilí spojeneckých zemí, druhý - ,, Indie musí zůstat svobodná" - varuje před rozpínavostí japonského imperialismu.

Pinang, kde bylo britské letiště, a v dů ­ sledku tohoto jeho opomenutí mohli Japonci ukořistit 12 letadel, zásoby potravin, léků a benzinu. Po tomto dalším neúspěchu se generál Murray-Lyon rozhodl přesunout na fron tu 11. indickou pěší divizi a 8. australskou pěší divizi. Dne 18. prosince určil rovněž novou obrannou Linii na řece Krian, kam měly být ihned převeleny dvě australské brigády, jež byly do té doby umístěny v oblasti úžiny Džohor. Vyslání Australanů na frontu však zabránil generál Percival, který si uvědomil, že jedinými jednotkami v Singapuru by pak zůstaly pevnostní síly, jež by Japonce v případě výsadku v žádném případě nedokázaly zadržet. Proto generál Murray-Lyon pozměnil své plány a rozhodl se přesunout obrannou linii na řeku Perak do blízkosti města Kuala Kangsar. Jamašita ovšem rozhodně nehodlal čekat a poskytnout Britům čas na•pře­ skupení sil. Rozh9dl se použít všechny dostupné lodě a bárky a zorganizovat vodní přesun. Vysazené malé oddíly vytvořily předmostí a čekaly na příchod hlavn~ sil. Japonská taktika totálně dezorganizovala britskou obranu a způ­ sobila v ní naprostý chaos. Opakující se porážky Britů vyvolaly navíc odbojnou náladu mezi domorodým obyvatelstvem, takže místní Malajci nezřídka pomáhali při postupu džunglí japonským vojákům. ' Rychlý pochod džunglí, který uskutečnila 25. armáda, dal vzniknout mýtu o zvláštním výcviku Jamašitových jednotek. Jeho armáda byla postavena speciálně pro invazi do Malajsie a její divize byly staženy z Číny. Důležitým prvkem japonských úspěchů byly bojové zkušenosti - 80 % vojáků a důstojníků se zúčastnilo vojenských operací v Číně

a přivyklo nesnázím zdejších válečných tažení. Když štáb 25. armády podrobně prostudoval terén budoucích bojů, byly závěry, k nímž dospěl, překvapivé: o rychlosti postupu japonské pěchoty budou rozhodovat - nohy vojáků. Jakákoli motorová vozidla by na úzkých bahnitých cestách, a navíc v období dešťů, postup jednotek jen brzdila. Vojáci tak dostali jediný dopravní prostředek vhodný do těchto podmínek - jízdní kolo. Tímto způsobem japonská pěchota dvojnásobně zrychlila tempo svého tažení. Přes výše uvedené závěry nasadili však Japonci do bojů i tanky. Bylo to sice za daných podmínek poněkud riskantní, ale je třeba mít na paměti, že japonský lehký tank Typ 95 vážil pouze 7,4 tun a střední tank Typ 97 vážil 15,5 tun a jejich osádky se pochopitelně neprodíraly džunglí, nýbrž operovaly pokud možno na zpevně­ ných cestách. Poskytovaly tak pěchotě značnou podporu a jejich akce měly psychologický vliv zvláště na nezkušené indické vojáky. Britové proti nim sice používali dvouliberní nebo šestiliberní děla, která bez obtíží oba typy tanků ničila, měli jich však zoufalý nedostatek. Obchvatná taktika, kterou používali jejich protivníci, je navíc v řadě

pluku (4119th Hyderabad), 2. praporu skotského pluku Argyll & Southerland Highlanders, 122. pluku polního dělo­ střelectva a 12. bombajského dělostře­ leckého pluku. Přesto se situace každým dnem zhoršovala. Po prolomení obrany na řece Perak nasadil generál Jamašita do boje čerstvou Císařskou gardovou divizi. Gardisté se do boje doslova hnali - 28. prosince 1941 dobyli Ipoh a pokračovali na Kuala Lumpur. Město padlo 13. ledna 1942. Následně vysadili Japonci pěší prapor v oblasti Telok Anson, což znamenalo průnik do týlu vojsk, bránících se na řece Perak, kterým tak zbýval jedině ústup. Dne 31. prosince 1941 zaujal britský III. sbor postavení u Kamparu. Generál Heath opět svěřil první obrannou linii 11. pěší divizi a generál Percival rozkázal držet tuto pozici přinejmenším do 15. ledna 1942. Nastávající nový rok měl Britům přinést další porážky a konečný pád Singapuru. Neúspěchy dosavadních bojů v Malajsii přispěly k odvolání britského vrchního velitele na Dálném východě maršála Brooke- Pophama, kterého nahradil generálporučík sir Henry Pownall. Stejný osud potkal velitele 11. indické pěší

případů přinutila těžkou

výzbroj opustit, aby sami nepadli do zajetí. Dne 17. prosince 1941 vydal Percival rozkaz, aby 11. pěší divizi posílila 12. brigáda velitele Parise, která se skládala z 5. praporu 2. pandžábského pluku (512nd Punjab), 4. prapo ru 19. hajdarabádského

Britští důstojníci diskutují o situaci na frontě; Malajsie, leden 1942.

231

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Britové a jejich spojenci nebyli zasko čeni pouze výkonností japonské armády, ale i jejími možnostmi. Podle Britů bránila malajská džungle nasazení těžké bojové techniky, přesto Japonci dokázali v tomto terénu transportovat i těžkou výzbroj.

divize generála Murray-Lyona, na jehož místo nastoupil Paris. Taktika malých výsadků do týlu britských vojsk přinesla Jamašitovi pozoruhodné úspěchy. Když tento manévr znovu použil, přinutil 11. pěší divizi opustit pozice u Kamparu. Ústup započal 3. ledna 1942 a divize se stáhla na řeku Slim severně od Kuala Lumpuru. Percival si uvědomoval, že další obrana musí být výrazně posílena. Měla k tomu přispět do Singapuru dopravená 45. indická pěš í brigáda, jenže ji tvořili vojáci, kteří většinou neprošli patřičným výcvikem a mnozí z nich nedovršili ještě ani osmnáct let. Jak později vzpomínal generál Percival: ,,Byli příliš mladí, příliš nezkušení, nedostatečně vycvičení a mnoho z nich nebylo možno po plavbě přes moře vůbec poslat do boje." Zpočátku si ani Percival, ani jeho štábní důstojníci neuvědomovali, jak jsou japonské výsadky nebezpečné . První hlášení přicházející od 11. pěší divize byla odbývána odpověďmi: ,,Musíte si s tím poradit vlastními silami." Když ale 4. ledna 1942 vysadili Japonci v oblasti Kuala Selangoru další pěší prapor, což znamenalo ohrožení obranné linie dařece Slim, požádal Percival zástupce Royal Navy, aby těmto japonským akcím zabránili. Roya! Navy podnikla útok na výsadkovou flotilu, potopila však jen dvě bárky. Dne 8. ledna 1942 provedl další úspěšný výsadek jeden z praporů japonské 5. pěší divize v oblasti Port Swettenhamu. Současně s operacemi na pobřeží útočily na britské pozice na řece Slim jednotky Císařské gardové divize. Hlavní nápor směřoval na úseky 4. praporu 19. hajdarabádského pluku a 5. praporu 2. pandžábského pluku. Oba byly v těžké situaci: jejich početní stavy klesly

232

na méně než 300 mužů, navíc přišly v dosavadních bojích o mnoho zkušených poddůstojníků a důstojníků. Obrana byla svěřena 2. praporu Argyll & Southerland Highlanders, který disponoval dvěma obrněnými automobily Lanchester a dvě­ ma protitankovými děly. Japonci zaútočili 7. ledna v 6.00. Jejich pěchotu podporovaly tanky jedoucí v první linii, neboť Japonci předpoklá­ dali, že Britové nemají protipancéřové zbraně, takže tanky snadno prolomí jejich obranu. A skutečně pronikly bez větších problémů až k pozicím záložní roty pandžábského pluku. Velitel 2. praporu později vzpomínal: ,,Posádky tanků střílely z kulometů, na naše pozice dopadaly miny z minometů a blížily se k nám tanky i pěchota. Naše přední jednotky zahájily palbu, vrhaly granáty a ostřelovaly tanky z protitankových pušek. Jeden tank se po zásahu do pásu zastavil, druhý zasáhlo dělo z pozic A&SH a třetí najel na minu, kterou položili naši ženisté." útok se tedy podařilo zadržet, avšak nakonec přálo štěstí více Japoncům. Japonské hlídky zjistily, že staré úseky blízké silnice, která byla před nedávnem opravena (dříve velmi klikatá byla „napřímena" ), nebyly zrušeny a lze je využít. Pro útočníky to byl skutečný dar z nebes - pěchota a tanky mohly po těchto starých sice, ale pevných úsecích silnice rychle proniknout vpřed a vpadnout do týlu britské obrany. V 6.30 učinila japonská pěchota za podpory 30 tanků z 6. tankového pluku první obchvat v okruhu 62 mil. Japonci tak vpadli do zad překvapeným vojákům skotského a pandžábského

praporu. Průnik japonskými obrněnými vozby do týlu britských vojsk způsobil totální zhroucení obrany. Část vojáků 5. praporu se dala na útěk, část kladla zoufalý a marný odpor. Skotové pohotově ustoupili a dali se do boje. Bránili silniční most, který však zanedlouho padl rovněž do rukou útočníků. Hrdinná obrana Skotů už nemohla situaci změnit - Japonci prolomili obrannou linii a zamířili na Trolak. V 8.30 se postupující Japonce pokusil zadržet 2. prapor 9. gurkhského pluku, který zaujal postavení v oblasti Kampon Slimu. Gurkhové zadrželi první útok, avšak u železničního mostu, který bránil 2. prapor 1. gurkhského pluku, ja nské tanky obránce doslova smetly ze země. Zachránit se podařilo pouze 25 vojákům a dvěma důstojníkům tohoto praporu. Poté musel ustoupit i 2. prapor 9. pluku, aby jeho vojáky nepotkal stejný osud. Japonské tanky postupovaly dále a u železničního mostu

Vojín japonské císařské armády; prosinec 1941. Voják si v horku svlékl stejnokroje, u pasu má ma četu nezbytnou při pochodu džunglí.

blůzu

TAŽENÍ DO MALAJSIE

na řece Slim narazily na dva oddíly 137. pluku polního dělostřelectva, které ihned zničily. Most byl bráněn rovněž baterií protiletadlových děl z 16. pluku lehkého protiletadlového dělostřelectva. Dělostřelci zahájili na tanky palbu, ale nezpůsobili jim vážnější škody. Naopak, záhy byli všichni postříleni z tankových kulometů. Obrněná kolona pokračovala dále na Tropák, kde opět narazila na britské dělostřelectvo, konkrétně na baterii 155. pluku polního dělostřelectva. Britští dělostřelci okamžitě dali do palebného postavení své houfnice QF ráže 4,5 palce a spustili palbu, která na čas útok japonské obrněné kolony zadržela. Kupředu pronikající japonské úderné oddíly však útočily na ustupující britské jednotky neúprosně dál a postupně je likvidovaly anebo braly do zajetí. Britské ztráty v této operaci byly obrovské - 4000 padlých, raněných a zajatých vojáků, 33 děl a 550 automobilů a dalších vozidel.

»KAPITULACE NEPŘIPADÁ V ÚVAHU!" V době, kdy Japonci zahájili ofenzivu na řece Slim, přibyl do Singapuru generál sir Archibald Wavell, který se měl seznámit s možnostmi obrany Malajsie. Situace, kterou tu zastihl, jej šokovala. Velitel 8. australské pěší divize generál Gordon Bennett nepodléhal coby Australan britskému vrchnímu velení, proto mohl svobodně vyjádřit své názory, aniž se musel obávat odvolání. Nerozpakoval se tedy vyslovit mnoho kritických postřehů, týkajících se britské obrany Malajsie. Podle něj bylo chybou zadržovat jeho divizi při obraně Džohoru, Percival měl stá~ 10ut z fronty 11 . pěší divizi, která byla v rozkladu a špatně vedena, podobně jako celý III. sbor (také na Wavella učinil generál Heath nepříznivý dojem a nepovažoval za rozumné nechat jej nadále III. sboru velet) . . Wavell žádal vysvětlení na Percivalovi: proč nebyly zahájeny žádné přípravy k obraně provincií Džohor a Singapur. Percival tvrdil, že hlavním úkolem byla stabilizace fronty, avšak pozvaný velitel

Přírodní podmínky Malajsie omezovaly akce

tankových jednotek, přesto Japonci s úspěch em používali své lehké tanky s kanony ráže 37 mm, jimiž ničili bunkry a opevnění obránců.

ženijních jednotek Simson prohlásil, že již 25. prosince žádal generála Percivala o vydání rozkazů ke stavbě dalších obranných postavení v okolí Singapuru a Percival mu tehdy odpověděl, že to je v kompetenci civilní správy a že poslat na takovou práci vojáky může oslabit jejich bojeschopnost. Jeden z Wavellových důstojníků později uvedl: ,,Generál byl šokován takovým postojem, nemohl pochopit, proč nebylo učiněno nic pro zvýšení obranyschopnosti, dokonce ani nataženy nejjednodušší zátarasy z ostnatého drátu." Za této situace vypracoval Wavell v rychlosti plán obrany a požadoval jeho bezodkladnou realizaci. Wavellův plán akceptoval návrh generála Bennetta na postavení obranné linie na řece Muar, kterou měla obsadit 8. australská pěší divize. Západní sektor obrany Džohoru připadl III. sboru. Zanedlouho měla do Singapuru připlout jako posila také britská 18. pěší divize. Wavell ve svém plánu počítal mimo jiné s tím, že Australané udrží svoje pozice (Bennett ho ujistil, že jeho vojáci od počátku války trénují boj v džungli a jsou znamenitě připraveni) a australská vláda mezitím odsouhlasí vyslání expedičního sboru, který

Oddi1 japonské pěchoty; Malajsie 1941. Důstojník jede na koni.

hlavní tílrn válečných operací v Malajsii převezme.

Generál Percival se snažil Wavellovi oponovat, že Ill. sbor organizuje obranu v okolí Kuala Lumpuru a jeho stažení z tohoto prostoru bude znamenat ztrátu dalšího letiště. Wavell však diskusi s ním rázně přerušil: ,,Vždyť oni tu pozici stejně nedokážou udržet, raději ať se hned začnou stahovat." Percival pochopil, že byl de facto zbaven velení a nezbývá mu nic jiného, než realizovat Wavellův plán. Navzdory tomu, že se Wavellův plán opíral o správné předpoklady, nebylo zcela ~ jednoduché jej realizovat bez dalších zmatků. Jednotky 8. pěší divize se totiž musely přesunout ze svých pozic na západě na východní pobřeží a na západě zůstala jen 9. indická pěší divize, která měla čekat na příchod III. sboru, který se ovšem musel nejprve odpoutat od nepřítele . Nicméně obrana Singapuru byla připravena, a když 13. ledna 1942 dobyli Japonci Kuala Lumpur a Císařská gardová divize vyrazila

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

na Gemas, rozkázal Percival přeskupit síly podle Wavellova plánu. Dne 15. ledna 1942 se 9. indická pěší brigáda přemístila do oblasti Gemas a 21. brigáda operovala v oblasti Batu Anam. V prvním sledu vojsk generála Nišimury postupoval 4. a 5. císařský gardový pluk, přičemž 4. pluk měl obsadit vesnici Sungei Bat Pahat a 5. pluk se měl zmocnit Bakri. Příchod indických jednotek umožnil generálu Bennettovi reorganizovat obranu v regionu Gemas. Dne 18. ledna 1942 dorazila do oblasti bojů 27. australská a 45. indická pěší brigáda a ještě téhož dne večer se obě střetly s Japonci. Postup 4. a 5. pluku byl zastaven a divize generála Nišimury utrpěla těžké ztráty. Japonští gardisté sice dobyli křižovatku silnic v prostoru Sungei Bat Pahat a vesnici Bukit Palandonk, avšak jejich další postup se Australanům podařilo zadržet. Ve štábu japonské 25. armády to bylo považováno za porážku, Císařská gardová divize byla převelena do bojů na pobřeží a její místo zaujala 5. pěší divize. Mezitím bylo však vážně ohroženo postavení 45. indické brigády, neboť Japonci uskutečnili další týlový výsadek v oblasti Parit Sulongu. Dne 22. ledna 1942 se situace australských a indických jednotek natolik zhoršila, že velitel 45. brigády podplukovník Charles Anderson vydal rozkaz k ústupu. Z obklíčení se podařilo uniknout pouze 400 indických vojáků. Ústup 45. brigády ohrozil týl australské 27. brigády, tím spíše, že do útoku přešla japonská 5. pěší divize generála Matsuiho. Japonci prolomili obranu a přinutili Australany k ústupu, přitom dobyli též město Labis. Australané se sice od nepříte l e odpoutali, ale jen 500 vojáků z 27. brigády se poařilo probít k vlastním silám. Provincie Džohor a Singapur byly ohroženy. V polovině ledna si to uvědomila i vláda v Londýně a Churchill začal „bombardovat" náčelníka generálního štábu generála sira Hastingse Ismaye požadavky na předložení plánů obrany Singapuru a Malajsie. Vyčetl mu chyby

v přípravě obrany a nedostatečný dohled na dosavadní Percivalovu činnost. V do-

Úspěšné zakončení japonské ofenzivy, během

níž Japonci dosáhli prakticky všech

plánovaných ct?ů.

234

pise z 19. ledna uvedl: ,,Město Singapur musí být proměněno v pevnost a hájeno až do smrti, kapitulace nepřipadá v žádném případě v úvahu! " Dne 20. ledna 1942 napsal Churchill také Wavellovi: „Chci dát zřetelně najevo, že musí být bráněna každá píď země, nelze ustoupit, kapitulace je nepřípustná , obránci musí pokračovat v boji i v ruinách." Churchilovo stanovisko bylo tedy jasné. Na tomto místě je však záhodno připomenout, že právě on, který nyní svaloval zodpovědnost za neodvratnou porážku na generála Percivala, ještě v polovině roku 1941 odmítl armádu v Malajsii posílit a s vysláním tankových a leteckých jednotek na zdejší bojiště nesouhlasil. Nicméně 28. ledna 1942 přistál v Singapuru na jeho popud druhý konvoj s jednotkami britské 18. pěší d ivize. Vyčerpanou britskou obranu to však už nijak zvlášť neposílilo. Noví

vojáci byli po několikatýdenní plavbě ve špatné kondici, nebyli aklimatizováni a trpěli tropickými chorobami. Dne 22. ledna 1942 nařídil generál Percival ústup na linii Keluang - Ayer Hitam a ještě téhož dne byl Singapur bombardován japonskými letadly startujícími z letišť v Kuala Lumpuru a Kuantanu. Při náletu zahynulo 2100 obyvatel města.

Dne 23. ledna 1942 dosáhly britské jednotky v boji s japonskými útočníky během malajského tažení jediného významnějšího úspěchu. V oblasti Mersingu útočící japonský 40. pěší pluk byl odražen australskou 22. brigádou, načež přešli Australané do protiútoku ~pů­ sobili nepříteli vážné ztráty. Přesto však musel 26. ledna velitel III. sboru generál Heath nařídit ústup všech jednotek na ostrov Singapur. Bitva o Malajsii skončila a začala bitva o Singapur.

LETADLA 1939-1942

■ MITSUBISHI

A6M REISEN (ZERO)

Nejslavnější

japonská letecká konstrukce a současně první palubní stíhačka , která se svým i výkony mohla rovnat letadlům startujícím z pozemních letišť. Konstrukční tým vedl Džiró Horikoši. Prototyp označený A6Ml s dvoulistou vrtulí a motorem Mitsubishi Zuisei 13 o výkonu 581 ,6 kW (780 HP) vzlétl 1. dubna 1939. V prosinci bylo letadlo vybaveno motorem Nakajima Sakae 12 o výkonu 689,7 kW (925 HP) a třílistou vrtulí. Sériová výroba byla zahájena počátkem srpna 1940 pod označením Typ O Model 11 (A6M2 Model 11). Verze s manuálně skládanými koncovkami křídel dostala označení A6M2a Model 21, verze s kanony Typ 99 nesla označení A6M2b a dvoumístná verze A6M2-K. Firma Nakajima navrhla rovněž plovákovou stíhačku A6M2 -N Rufe. Stíhačka

A6M2 z 1. Koku Kantai I. Koku Sentai A-155 z letadlové loděAkagi, která se zúčastnila náletu na Pearl Harbor. Létal na ní velitel stíhací eskadry korvetní kapitán Šigenu ltaia. _ _ _ ....,.. _

číslo

ft

ZAJÍMAVOSTI

JAPONSKO TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA MODEL 11 / MODEL 21 / A6M2 -K ■

Typ: jednomístná palubní stíhačka / dvoumístné cvičné

letadlo Motor: čtrnáctiválcový, hvězdicový, vzduchem chlazený Nakajima NKlC Sakae 12 o výkonu 689,7 kW (925 HP) / NKIF Sakae 21 o výkonu 857,5 kW (1,130 HP) ■ Maxim ální rychlost: 520 km/h/ 533 km/h / 476 km/h ■ Cestovní rychlost: 360 kmih / 333 km/h I 345 km/h ■ Stoupavost do výšky 6 000 m: 7 min., 27 s / 7 m in., 19 s/ 7 min., 56 s ■ Maxi m ální dostu p: 10 I 00 m / 10 300 m / 6 000 m ■ Dolet: 3 105 km/ l 870 km / l 379 km ■ H m otnost: prázdného letounu - I 671 kg / I 754 kg / I 819kg, vzletová - 2 674kg / 2757kg / 2 627 kg ■ Rozměry: rozpětí 12 m, délka 9,05 m, výška 3,525 m, nosná plocha 22,44 m 2 ■ Výzbroj: 2 kanony Typ 99 ráže 20 mm, 2 kulomety Typ 97 ráže 7,7 mm (verze Model 11 a Model 12), 2 ku lomety Typ 97 ráže 7,7 mm (cvičná verze A6M2- K), u všech verzí možnost nést dvě bomby o celkové hmotnosti 60 kg ■

■

celkem bylo vyrobeno od března 1939 do srpna 1945 v továrnách Mitsubishi a Nakajima 10 446 kusů všech verzí ■ k prvnímu bojovému letu odstartovaly stíhačky Zero 19. srpna 1940 v Čín ě ■ v prosinci 1941 bylo v první linii nasazeno asi 260 letadel A6M2 TECHNICKO -TAKTICKÁ DATA D3Al / D3A2 ■ ■

Typ: dvoumístný palubní střemhlavý bombardér

Motor: čtrnáctiválcový, hvězdicový, vzduchem chlazený Mitsubishi MK8D Kinsei 43 (Ha 33-43) o startovacím výkonu 745,6 kW (I 000 HP) nebo Kinsei 44 o startovadm výkonu 797,8 kW (I 070 HP)/ MK8E motor Kinsei 54 {Ha 33-54) o startovacím výkonu 969,4 kW (1 300 HP) ■ Maximální rychlost: 389 km/h / 430 km/h ■ Cestovní rychlost: 296 km/h ■ Stoupavost do výšky 3 OOOm: 6 min., 27 s / 5 min., 48 s ■ Maximální dostup: 9 500 m / 10 300 m ■ Dolet: 1472km (max. 2 370km) / l 352km (max. 2 380 km) ■ Hmotoo t : prázdného letounu - 2 408 kg/ 2 570 kg, vzletová - 3 650 kg / 3 800 kg ■ Rozměry:rozpětí 14,37m, délka 10,20m / 10,23m, výška 3,85 m, nosná plocha 34,9 I m 2 ■ Výzbroj: 3 kulomety Typ 99 ráže 7,7 mm a 370 kg bomb

■

AICHI D3A (VAL)

JAPON SKO

Jeden ze dvou nejúčinnějších střemhlavých bombardérů ve výzbroji států Osy. Jeho konstrukce byla odvozena z německého poštovního letadla Heinkel He 70. Prototyp označený nejprve jako AM-17 byl dokončen v prosinci 1937. První let stroj uskutečnil již pod označením D3A v lednu následujícího roku. Letadlo D3Al Model 11 , vyráběné sériově od prosince 1939, mělo větší rozpětí křídel, pozměněný kryt kabiny a s iln ější motor. Ke zvýšen í s m ěrové stability byl před svislou ocasní plochu přidán podélný kýl. V červnu 1942 byl stroj modernizován a zvýšen výkon jeho pohonné jednotky - takto upravené letadlo neslo ozn ačení D3A2 Model 12. Do sériové výroby byla zařazena i další verze D3A2 Model 22 s ještě sil n ějším motorem a většími nádržemi. Tyto bombardéry se používaly až do roku 1944, kdy však ji · zn ačně zastaralé. Některé exempl áře byly přestavěny na c\liÍčnou verzi D3A2-K. Letadlo D3Al z Jokosuka Kokutai; v prosinci 1941 bombardovaly stroje tohoto typu americkou základnu Pearl Harbor.

ZAJÍMAVOSTI ■

Bombardér D3A z japonské 33. perutě.

■

bylo vyrobeno 470 kusů D3Al a 815 kusů D3A2 v letecké továrně Aichi a 201 kusů v podniku Showa; včetně p rototypů bylo vyrobeno 1 495 letadel tohoto typu ■ z úsporných důvodů byl použit pevný podvozek ■ manévrovacími schopnostmi se letoun téměř vyrovnal stíhačkám, proto byl často nasazován proti nepřá­ telským bombardérům

NAKAJIMA BSN (KATE)

Objednavku na tento zdařilý palubní torpédový bombardér zadalo japonské námořnictvo v roce 1935, aby nahradilo dosud používané bombardovací dvouplošníky. Projekt obdržel označení Typ K. Prototyp byl zalétán v lednu 1937 pod označením B5Nl. První sériově vyráběná letadla Model 11 byla ihned poslána do Číny k prověření v bojových podmínkách. V prosinci 1939 byla připravena verze BSN2 Model 12 s novým motorem menšího prům ě ru. Do roku 1941 jej vyráběl mateřský podnik, od roku 1943 se ve výrobě pokračovalo v Aichi Takei Denki K. K. a v Dai-Juichi Kaigun Kokusho. Po stažení z útočných letadlových lodí sloužila letadla B5N2 na lehkých letadlových lodích. Do konce války se tyto stroje používaly v leteckých školách a také při útocích kamikadze. Nakajima BSN2 (Kate) z I . Koku Kantai 1. Koku Sentai z letadlové lodě Akagi. Také toto letadlo se ú častnilo útoku na Pearl Harbor.

ZAJÍMAVOSTI ■

celkem bylo vyrobeno asi 1150 letadel BSN včetně 30 kusů cvičné verze B5N l -K, z toho v továrně Nakajima 669 exemplářů ■ u prvního prototypu byl použit hydraulický mechanismus skládání konců křídel, byly s ním však problémy, proto byl nahrazen skládáním manuálním

JAPON SKO TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA BSNl / B5N2 ■

třímístné palubní torpédové a bombardovací letadlo ■ Motor: hvězdicový, vzduchem chlazený Nakajima Hikari 3 o výkonu 626,3 kW (840 HP) / Nakajima NKIB Sakae li o výkonu 745,6 kW (I 000 HP) ■ Maximální rychlost ve výšce 2 000 m: 368 km/h / 378 km/h ■ Cestovní rychlost ve výšce 2 000 m: 256 km/h / 259 km/ h ■ Stoupavost do výšky 3 000 m: 7 min., 50 s / 7 min., 40 s ■ Maximální dostup: 7 400 m / 8 260 m ■ Dolet: 1192km (max. 2 259km) 1 977km (max. I 990 km) ■ Hmotnost: prázdného letounu-2 106kg/2 279kg, vzletová - 3 700 kg / 3 800 kg ■ Rozměry: rozpětí 15,52 m, délka 10,3 m, výška 3,7 m, nosná plocha 37,69 m 2 ■ Výzbroj: kulomet Typ 92 ráže 7,7 mm, bomby nebo torpéda o celkové hmotnosti do 800 kg

Typ:

LETADLA 1939-1942

■ KAWANISHI H6K (MAVIS)

JAPONSKO

V počáteční fázi války v Pacifiku to byl největší japonský průzkumný letoun. Projekt měl označeni Typ S a první prototyp byl dokončen v červenci 1936. Prototypy nesly označeni H6Kl a deset předsério­ vých strojů H6K2. Existovala rovněž civilní verze H6K2-L a štábní verze H6K3. Ve větších počtech byla vyráběna modernizovaná verze H6K4, a to i v dopravní podobě H6K4-L. Poslední sériová verze H6KS dostala motory o startovacím výkonu 969,4 kW (1 300 HP). Výroba průzkwnné verze byla ukončena na počátku roku 1942 a dopravní verze v roce následujícím. Do poloviny roku 1942 sloužily hydroplány H6K u dálkového průzkumu, později byly používány při záchranných akcích a k hlídkování nad obsazeným územím. Hydroplán H6K5 (Mavis) ve standardní kamufláži ského válečného námořnictva.

císař­

■ celkem bylo vyrobeno 215 létajících člunů H6K, 4ks prototypu Kl, l0ks K2, 2ks K3, 127ks K4,

16ks K2-L, 20ks K4-L a 36ks KS z těchto strojů měly pasivní radar na monitorováiú mořské hladiny (jednalo se o první japonská letadla vybavená tímto přístrojem)

■ minimálně tři

TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA H6K4 ■

Typ: devítimístný hlídkový létající člun dalekého

doletu Motor: 4 čtrnáctiválcové, hvězdicové, vzduchem chlazené Mitsubishí Kinsei 43 o výkonu 745,6 kW (I 000 HP) ■ Maximální rychlost ve výšce 4 000 m: 340 kmih ■ Cestovní rychlost: 222 km/h ■ Stoupavost do výšky S 000 m: 13 min., 31 s ■ Maximální dostup: 9 610 m ■ Dolet: 4 800 km (max. 6 770 km) ■ Hmotnost: prázdného letounu - I I 707 kg, vzletová - 17 000 kg (max. 21 500 kg) ■ Rozměry: rozpětí 40 m, délka 25,63 m, výška 6,27 m, nosná plocha I 70 m' ■ Výzbroj: 3 kulomety Typ 92 ráže 7,7 mm, kanon Typ 99 ráže 20 mm, bomby do hmotnosti 1 000 kg nebo 2 torpéda o hmotnosti 800 kg ■

Létající člun H6K5 byl výborným letadlem, měl však nedostatečnou obrannou výzbroj. Na fotografii je vidět zasažený stroj s hořícím motorem.

■ MITSUBISHI ASM (CLAUDE) TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA A5M4 ■ ■

Typ: jednomístná palubní stíhačka Motor: devftiválcový, hvězdicový, vzduchem chlazený Nakajima Kotobuki 41 nebo 41 Kai o výkonu 585 kW {785 HP) ■ Maximální rychlost ve výšce 3 000 m: 435 kmi h ■ Cestovní rychlost ve výšce 3 000 m: 395 km ih ■ Stoupavost do výšky 3 000 m: 3 min., 35 s ■ Maximální dostup: 9 800 m ■ Dolet: 1 200 km ■ Hmotnost: prázdného letounu - I 216kg, vzletová - 1 671 kg ■ Rozměry: rozpětí 11 m, délka 7,57 m, výška 3,15 m, nosná plocha 17,8 m' ■ Vyzbroj: 2 kulomety Typ 89 ráže 7,7mm

--------.---

JAPON SKO

První jednomístný samonosný palubní stíhací jednoplošník na světě. Prototyp označený jako Ka-14, který vzlétl na počátku roku 1935, měl nosné plochy ve tvaru písmene „W". Koncern dalšího roku byla zaháje na sériová výroba pod vojenským označením Typ 96 a výrobním označením ASMl. Vzniklo několik verzí, lišících se motory a výzbrojí. Kabina pilota nebyla krytá; verze A5M2b měla sice uzavře ­ nou kabinu, ale od tohoto řešeni bylo záhy opět upuštěno. Stroje ASM byly bojově nasazeny především v Číně, kde si vydobyly vzdušnou nadvládu. Obratností se vyrovnaly dvouplošníkúm, měly však křehčí konstrukci. Ještě v roce 1944 se vyráběl a cvičná verze A5M4-K. Pozdější verze tohoto letadla byly používány též k sebevražedným útokům. ~ - - - - - - ----

Letadlo ASM4 (Claude), které v listopadu I 939 pilotoval velitel krycí stíhací letky letadlové lodě Sórjú poručík Tamotsu. Stroj sloužil při blokádě Východočín­ ského moře.

ZAJÍMAVOSTI Číslice „3" na ocasu tohoto letadla znamenala jeho příslušnost

ke 12. Kokutai - smíšené letecké jednotce

válčící v Číně v roce 1938.

■

bylo vyrobeno celkem 1 091 letadel A5M; do roku 1940 vzniklo v mateřském podniku 6 prototypů a 782 sériových strojů verzí A5Ml až A5M4; v továrně Kabushiki Kaisha watanaba Tekkosho bylo vyrobeno 39 kusú ASM4 a v továrně Dai-Nijuichi Kaigun Kokusho 161 kusů A5M4 a 103 kusů A5M4-K ■ ještě v roce 1941 sloužily stíhačky ASM4 na dvou velkých a dvou lehkých letadlových lodích

■ NAKAJIMA KI -27 TYP 97 (NATE) Konstrukce v podstatě podobná palubní stíhačce A5M, avšak navržena pro armádní letectvo. Díky propracované aerodynamice bylo letadlo rychlejší než jeho vzor, jeho obratnost byla přímo fenomenální. Pro zjedJtodušení konstrukce byl použit profilovaný pevný podvozek. Jako všechny japonské stíhačky do roku 1940 měla i tato slabou výzbroj a chyběla jí ochrana pilota a palivových nádrží. Pro výborné manévrovací schopnosti a kvality svých pilotů měla Ki-27 jednoznačnou převahu nad sovětskými stíhačkami v bojích u Chalchyn-Golu. Prototyp byl zalétán 15. října 1936, výroba byla zahájena v červnu roku 1937 a trvala do prosince 1942. Letadla Ki-27 byla intenzivně používána v prvních měsících války v Malajsii a na Filipínách, později k ochraně vzdušného prostoru nad Japonskem. Nakajima Ki-27 (Nate) z 1. Sentai dislokovaného na letišti Kagamigahara v červnu 1939. Tento stroj má upravená, větší kola, tzv. mandžuská.

JAPONSKO TECHNICKO -TAKTICKÁ DATA KI -27A ■

Typ: jednomístná stíhačka Motor: devítiválcový, hvězdicový, vzduchem chlazený Nakajima Ha- la Kotobuki o výkonu 58 l kW {780 HP) ■ Maximální rychlost ve výšce 3 500 m: 444 km/h ■ Cestovní rychlost: 350 km/h ■ Stoupavost d o výšky S 000 m: 5 min., 22 s ■ Praktický dostup: 10 040 m ■ Dolet: 630 km ■ Hmotnost: prázdného letounu - 1 174 kg, vzletová - 1790 kg ■ Rozměry: rozpětí 11,3 I m, délka 7,53 m, výška 3,35 m, nosná plocha 18,61 m 2 ■ Výzbroj: 2 kulomety Typ 89 ráže 7,7 mm, do 100 kg bomb, při sebevražedných útocích 500 kg bomb ■

ZAJÍMAVOSTI ■ celkem bylo vyrobeno 3 484 letadel Ki-27, včetně prototypů, z toho 100 kusů Ki-27, 2 005 kusů Ki-27a

a Ki-27b v podniku Nakadžima a I 379 kusů Ki -27a a Ki -27b v podniku Mansju; n ěkterá letadla byla přestavěna na dvownístnou cvičnou verzi ■ část strojů sloužících v Mandžusku dostala kola o větším průměru ■ letadla Ki-27b byla mimo jiné prodána do Siamu a Mandžuska

Většinu

války sloužil Ki-27 jako cvičný letoun, byl nasazován pouze v méně exponovaných oblastech. bojově

KALENDÁRIUM

■ KALENDÁRIUM

Březen

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI BŘEZNA 1941

1941

■ I. -

■

Himmler informuje velitele Osvětimi o plánech rozšíře­ ní jeho koncentračního tábora I. - Bulharsko přistupuje k Paktu tří 2. - německá vojska překračují Dunaj a vstupují na bulhar-

■

4. - turecká vláda odmítá Hitlerovu nabídku na vstup Turec-

■

4. - generál Henry Wilson, velitel britských jednotek vysla-

■

4. - nově zřízené britské speciální jedJ1otky (commandos)

■

S. - Hitler přikazuje svým spolupracovníkům zintenzívnit

■

1• 3 •

Heinrich Himmler nařizuje tábora v Osvětimi

rozšíření koncentračního

ské území

ka do Paktu

v

íšský ministr vnitra Heinrich Himmler navštívil koncentrační tábor Auschwitz (Osvětim), aby se na místě seznámil se zdejšími podmínkam i. Velitele tábora Rudolfa Hosse pak informoval o nezbytnosti značného rozšíření koncentrač ního tábora, aby se co nejvíce zvýšila jeho kapacita z hlediska počtu „pracujících". Podle Himmlerova plánu m ělo být v Osvětimi umístěno zhruba 130 000 vězňů , z nichž 10 000 m ělo pracovat v nedaleké filiálce koncernu I. G. Farben na výrobu syntetického kaučuku.

R

ných na pomoc řecké armádě, přibývá do Athén útočí

■

britský nájezd na Lofoty, 4zvláštních • 3 • jedna z prvních akcí nových jednotek - commandos

o rské souostroví Lofoty se stalo dě ­ operace nových britských zvláštn ích si l - commandos. Vojáci vycvičení pro těžké a nebezpečné akce při ­ pluli na pěti torpédoborcích. Velitel útoku Charles Haydon m ě l pod svým vele ním 500 přís lu š níků commandos a 100 speciali stů . Po bleskovém zlomení odpo ru zcela překvapených Němců zn i č ili Britové osm náct podniků rybného průmysl u , v nichž se vyrábě l glycer in - důležitá složka při výrobě výbušnin. V průběhu akce bylo zajato 225 Němců a norských kolaborantů. Britský tisk význam této jinak nepříli š důležité události z propagandistických

N

Hořící

rybný závod na Lafatech útoku britských commandos.

zničený během

11. 3 • podpis zákona o

ji š těm

■

■

■ ■

■ ■

■

spolupráci s Japonskem, současn ě však udržet v přísném utajení přípravy na operaci .Barbarossa" S. - britská vláda přerušuje diplomatické styky s Bulharskem v reakci na rozhodnutí bulharské vlády o „aktivní spolupráci s Německem , která ohrožuje Řecko, spojence Velké Británie"; své znepokojení vyjadřuje rovn ěž Moskva 6. - německé bombardéry svrhávají miny na Suezský průplav, aby tak ztížily zásobování britských vojsk v severní Africe a Řecku 6. - Winston Churchill nařizuje zvýšit úsilí o ukon čení německé převahy v Atlantiku 7. - první britské pomocné jednotky se vyloďují v řeckých přístavech Pireus a Volos 7. - britský torpédoborec Wolverine potápí v Atlantiku ponorku U-47 n ěmeckého ponorkového esa kapitána Giinthera Priena 8./9. - dochází k těžkému německému náletu na Portsmouth 9. - velení nad italskými silami v Albánii přebírá sám duce, načež Italové přech ázej í do ofenzivy, kterou Řekové zastavují v oblasti mezi řekami Devoll a Vjosě 10./11. - probíhá nálet RAF na Le Havre; jde o první bojové nasazení nových britských bombardérů Handley Page Halill. - Němci střílejí 21 polských rukojmích odvetou za smrt ředitele

varšavského n ěmeckého divadla, kolaboranta a konfidenta gestapa Igo Syma, kterého příslu šníci odboje zabili 7. března ■ 11. -

půjčc~ a pronájmu ■

V

■ ■ ■ ■

■ ■

těžký úder německé ponorkové flotile - během deseti dnů potápějí Spojenci ponorky (U-booty) tří elitních německých ponorkových kapitánů

B lantik. Nejprve, 7.

na Lofoty, kde ničí továrny na výrobu glycerinu

fax ■

důvodů podstatně zvelič il.

odpoledních hodinách podepisuje prezident Spojených států Franklin Delano Roosevelt dokument Lend-Lease Act, díky něm už může jeho země účinněji pomá hat „válčícím demokraciím". Prezidentem navržený zákon byl velkou většinou hlasů přijat v obou parlame,jtních komorách. Od tohoto dne mohly Spojené státy, označované stoupenci tohoto zákona za „arzenál demokracie", pomáhat Velké Británii dodávkami munice, letadel, tanků i lodí zaplacených americkými daňovými poplatníky. První dodávka m ateriál u podléhajícího článkům zákona o půjčce a pronájmu byla realizována ještě téhož dne. Britské n ámořnic­ tvo kone č ně obdrželo 24 torpédových člunů, které si britská vláda obj edn ala v amerických l oděnicích již dříve, ale jejichž dodávka byla zadržena nařízením amerického generálního prokurátora.

17• 3 •

tří

■

řezen

byl pro Royal Navy jedním z nečet ných přízn ivých měsíců po čáteční fáze bitvy o Atbřezna , se Br i tům podařilo potopit U-47 s celo u posádkou. Plavidlu velel kapitán Giinther Prien, který se proslavil odvážným útokem na britské lod ě v zátoce Scapa Flow. Těsně po půlnoci zpozorovala jeho ponorku asi 200 námořních mil jihovýchodně od Islandu eskorta konvoje OB-293. Spojenecká plavidla na ni zaútočila hlubinným i minami. Pod jejich palbou se ponorka krátce vynoři l a v blízkosti torpédoborce Wolverine, vzáp ět í se však ponořila znovu a hlubinné miny její osud definitivně zp ečet ily. O devět dní později se poda-

■

■

francouzská správa Indočíny odevzdává část Kam bodže a Laosu Siamu, umožňuje Japo ncům používat letiště v Saigonu a souhlasí s prodejem veškeré vypěstované rýže Japonsku 11. - v Bělehradu probíhají poulič ní demonstrace proti sílícímu ně meckému vlivu 11. - prezident USA podepisuje smlouvu o půjčce a pronájmu 13. - Berlín již poněkolikáté vyzývá jugoslávskou vládu, aby Jugoslávie přistoupila k Paktu tří 13. - Hitler jmenuje Alfreda Rosenberga ministrem okupovaných východních území 13./14. - cílem n ě meckých náletů se poprvé stávají skotská m ěsta Glasgow a Clydeside; 236 n ěmeckých bombardérů na ně svrhává 272 tun výbušných bomb a 59 400 zápalných bomb 15. - zástupci všech belgických politických stran proklamují v Lutychu vzník jednotného hnutí odporu 17. - britský torpédoborec Walker bere do zajetí posádku U-99, včetně jejího velitele, největšího esa německé ponorkové flotily Otto Kretschmera 17. - britský ministr práce Ernest Bevin vyhlašuje plán, podle něhož mají ženy obsadít v průmyslové výrobě místa uvolněná muži, což umožní třísměnný provoz ve zbrojovkách a továrnách na výrobu střeliva 19. - Kanada a Spojené státy uzavírají smlouvu, podle níž se budou v Kanadě stavět válečná plavidla financovaná americkou vládou 19./20. - silného náletu na Londýn se ú častní 479 strojů Luftwaffe

25

KALENDÁRIUM

řilo torpédoborci Vanoc potopit při útoku na konvoj HX-112 ponorku U-100, které velel další věhlasný kapitán Joachim Schepke, a již několik hodin po této události padl při útoku na tentýž konvoj do zajetí kapitán Otto Kretschmer, nejvýkonnější německý ponorkový velitel za druhé světové války, přezdívaný „král tonáže". Jeho U-99 byla zpozorována posádkami eskortních lodí, které na ni rovněž zaútočily hlubinnými nálože mi. Poškozená ponorka se musela vynořit na hladinu, kde byla její posádka zajata. Posledním trosečníkem vyloveným z moře námořníky z torpédoborce Walker byl samotný velitel, který pak s celou svou posádkou strávil zbytek války v zajateckém táboře.

Prezident Spojených států F. D. Roosevelt podepisuje Lend-Lease Act. ■

20. - náčelník sovětské vojenské rozvědky generál Filip Ivanovič

Golikov ujišťuje Stalina, že Sovětský svaz se nemusí obávat německého útoku do „doby porážky Velké Británie" ■ 21. - tři ministři jugoslávské vlády podávají demisi na protest proti rozšiřující se spolupráci s Německem ■ 22. - německé bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau zakončují svou dvacetidenní korzárskou plavbu, během níž potopily 22 spojeneckých obchodních plavidel ■ 26. - během odvážného útoku italských motorových člunů naložených výbušninami v krétské zátoce Soudas je potopen norský tanker a vážně poškozen britský křižník York ■ 27. - v rámci zákona o půjčce a pronájmu souhlas! kongres USA s výdaji ve výši 7 miliard dolarů ■ 27. - na létištích v Rumunsku a Bulharsku je rozmístěno již 500 letadel Luftwaffe ■ 28. - dochází k vojenskému převratu v Bělehradu a nová jugoslávská vláda přerušuje spolupráci s Německem ■ 28. - Hitler vydává rozkaz k přípravě invaze do Jugoslávie ■ 28. - formuje se britská letecká jednotka Eagle Squadron (peruť „Orel"), v níž slouží jako piloti dobrovolníci z USA ■ 28. - skupina an1erických vědců zveřejňuje objev nového izotopu uranu, který pojmenovává plutonium-239 ■ 29. - vypuká britsko-italská n ámořní bitva u mysu Matapan ■ 29. - francouzská vláda ve Vichy jmenuje Xaviera Vallata komisařem pro židovské záležitosti ■ 30. - na neformálním setkání s 250 vysokými dústojníky Wehrmachtu hovoří Hitler o nevyhnutelné válce na Východě a nutnosti zničit bolševismus ■ 30./31. - 109 bombardérú RAF podniká nálet na přístav v Brestu, jehož cílem je zničení německých bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau; žádný zásah těchto lodí není však nahlášen · ■ 31. - probíhá rozsáhlá bezpečnostJú akce policie USA, při níž je zatčeno 875 italských a německých námořníků obvině­ ných ze sabotáží ■ 31. ! italská ponorka Ambra potápí nedaleko Kréty britský křižník Bonaventure

Přistoupení Jugoslávie k Paktu tří podepsal za jugoslávskou stranu ministerský předseda Dragiša Cvetkovič.

26

Zajatý velitel U-99, kapitán Otto Kretschmer, vystupuje na pevninu v britském přístavu.

26 • 3 •

1941 slavnostně otevírá ve F~ankfurtu nad Mohanem říšský vedou NSDAP Alfred Rosenberg „Ustav pro výzkum židovské otázky".

iž po vypuknutí II. světové války se Alfred Rosenberg soustřeďuje především na židovskou problematiku. Při slavnostním otevření ústavu prohlásil: ,,Na rozdíl od demokracií pozorovali jsme zvláště bedlivě výsledky působení židovské bytosti a poslední její periody, konstatovali jsme přísně podle skutečnosti jedovatost židovské krve průběhem dlouhého dějinného údobí, tak jako se konstatují jedy v rostlinách, a nyní jsme po těchto bolestných pokusech na celých národních celcích vyvodili z toho důsledky na ochranu krve vlastního původu." Když se dne 22. června 1941 dávají armády mnoha evropských zemí na pochod proti bolševickému Rusku, stává se měsíc na to Alfred Rosenberg říšským ministrem pro obsazená východ.ní území a pod přímou správu jeho ministerstva se dostávají rozsáhlá a lidnatá území Pobaltí, Ukrajiny a Běloruska. Ve své činnosti se soustřeďuje především na zapojení národů Východu do boje po boku Německa a mimo jiné navrhuje autonomii pro území Ukrajiny a baltských zemí, což ovšem narazilo na odpor četných říšských institucí v Berlíně. Nadále se aktivně angažuje videologickém zápolení a kupř. v listopadu 1942 na pracovním sjezdu Německé pracovní fronty v Berlíně prohlašuje, že „židovská otázka bude pro Německo a Evropu vyřešena teprve tehdy, až poslední Žid opustí Evropu." Pro mezinárodní židovstvo se tak Alfred Rosenberg stává jedním z jeho smrtelných nepřátel, který nesmí uniknout pomstě synů kmene Davidova.

J

28 • 3 •

Hitler je rozzuřen zprávou o převratu v Jugoslávii a žádá od svých vojenských velitelů okamžitou invazi do této země

ugoslávie hrála důležitou roli v Hitlerových válečných plánech. Měla dodávat zásoby pro německou armádu, a navíc chtěl vůdce Třetí říše využít jejího území coby základny k napadeni Řecka. Jugoslávská vláda, která pod soustředěným Hitlerovým tlakem podepsala vstup své země do Paktu tří, byla však vojenským převratem svržena. Tento čin, který vnímal jako útok na svou osobní autoritu, Hitlera doslova rozzuřil. Po zprávě o událostech v Bělehradu svolal své Ulice Bělehradu po zveřejnění zprávy o převratu a pádu vysoké armád.ní velitele ke schůzce dosavadní proněmecké vlády. na říšském kancléřství, kde je ně ­ kolik hodin přesvědčoval o nutnosti zničení Jugoslávie. Svědkové později vzpomínali, že mnohokrát použil slova „potrestání" a „nemilosrdná krutost". Vzápětí po této schůzce odcestoval ministr zahraničí Třetí říše Joachim von Ribbentrop do Itálie, Maďarska a Rumunska, jejichž vládám nabídl za pomoc při ztrestání Jugoslávie její budoucí rozdělení mezi všechny zúčastně ­ né státy. Jak se později ukázalo, mělo Hitlerovo rozhodnutí o útoku na Jugoslávii dalekosáhlé důsledky. Tím, že se fuhrer rozhodl zaútočit na Balkáně, odsunul totiž o čtyři týdny zahájení invaze do Sovětského svazu, kterýžto ztracený čas později jednotkám Wehrmachtu citelně chyběl v bitvě o Moskvu.

J