138 33 40MB
Czech Pages [204] Year 1932
POLITICKÉ DĚJINY ČESKOSLOVENSKÉHO NÁRODA
OD R. 1848 AŽ DO DNEŠNÍ DOBY
NAPSAL
Dr. ZDENĚK TOBOLKA.
DÍL I.
1848-1859.
PRAHA 1932. NÁKLADEM ©ČESKOSLOVENSKÉHO KOMPASU , * AKC. SPOL.
TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ
PŘEDMLUVA. Toto dílo jednak líčí politické dějiny československého národa od r. 1848 do r. 1918, jednak podává přehled historických událostí od roku 1918 až po dnešní dobu. Politické dějiny Československého národa od r. 1848 do r. 1918 jsou dobou 70ti let. Mezníky tohoto období nejsou nahodilé. Rokem 1848 československý národ, naplněný ideami velké revoluce francouzské, za počal politický boj za konečné cíle svého snažení, za obnovu své politické samostatnosti; rokem 1918 tento boj vítězně dokonal, dosáhnuv spojení svého národa, do té doby roztrženého, v úplně samostatném státě. Politické dějiny Československého národa od r. 1848 až do r. 1918 se odehrávají v rámci habsburské monarchie. S jejími osudy jsou v tomto období spojeny i osudy československého národa. Rokem 1848 byla habs burská monarchie jako soustátí, obývané několika národy, z nichž ani jedi ný neměl většiny, postavena tváří v tvář národnostnímu problému a tím otázce své státní existence. Roku 1848 po prvé se národové v habsburské monarchii politicky domáhali ukojení svého nacionálního cítění a po sedmdesát let za ně marně bojovali. Po celou dobu sedmdesáti let hleděla se habsburská monarchie vyhýbati správnému řešení, jak si je od r. 1848 přál Československý národ, problém habsburské monarchie pokládala jen za problém moci dynastie, Maďarů a Němců, ztratila důvod své existence a proto se r. 1918 rozpadla za obrovské krisě světové války podle přání většiny svých národů. Politické dějiny Československé od r. 1848 do r. 1918 lze děliti na několik Částí: První období jde od r. 1848 do r. 1859. V době, kdy habsburská monarchie na celé Čáře opustila stát s dvojí veřejnou mocí a hleděla se přeroditi v moderní stát s jednotnou státní mocí, vynakládal Českosloven ský národ vše, aby docílil splnění svého národního uvědomění v rámci habsburské monarchie, budované na nových základech. Řešení se však 3
PŘEDMLUVA.
nezdařilo, habsburská dynastie nedala se na cestu konstituční monarchie a nedovedla, hovíc snahám velkoněmeckým a germanisaČním, rozřešiti uspokojivě národnostní otázku své říše. Druhé období jde od r. I860 až do r. 1879, kdy Československý národ za přerodu habsburské monarchie ve stát konstituční, učinil přímý pokus, aby obnovil v rámci habsburské monarchie svůj historický stát Český. Habsburská dynastie nedovedla uspokojili Československý národ, nýbrž si jej znepřátelila. Panství v monarchii rozdělila r. 1867 mezi dva národy, Němce a Maďary, z nichž ani tento ani onen neměl přirozené většiny ve své polovici, a položila mocnou přehradu mezi Slováky a Čechy. Česko slovenský národ cítil se, jako poražený ve svém národním snažení, pod cizí vládou. Třetí období jde od r. 1879 až do světové války. Československý národ, roztržený ve dvou státních celcích, vzdal se pro tu chvíli přímého boje za obnovu starého českého státu, omezil se především na boj za ja zyková práva národa a věnoval své úsilí tomu, aby všestranným sílením, využívaje každé politické situace, pokud to jen bylo možno, připravoval se na okamžik rozhodného boje za své konečné cíle. Čtvrté období objímá dobu světové války t. j. dobu od r. 1914 až do r. 1918. Československý národ hledí dojiti svých konečných cílů přímým bojem za svou politickou samostatnost a spěje využitím světové situace diplomatické a vojenské k přirozenému spojení a sloučení roztrženého národa v jednom Československém státu — i za cenu rozbití habsburské monarchie. Páté období jest doplňkem našeho hlavního vypravování. Počíná se státním převratem r. 1918. Samostatný Československý stát byl ve formě demokratické republiky postaven zásluhou Československého národa na pevné základy- a na této základně počala se politika samostatného státu československého. Páté období může býti vylíčeno jen v hlavních rysech, poněvadž se dějepisci nedostává pro genetické vypravování ještě všech potřebných pramenů a období samo nemá ještě náležitého historického odstupu. Nአvýklad se týká politických dějin Československého národa. Tento národ měl po celou výše uvedenou dobu svá souvislá sídla stejná. Zaují mala více nežli sedm desetin plochy Českých zemí a Slovenska. Česko 4
PŘEDMLUVA.
slovenský národ byl za celou dobu sedmdesáti let v Čechách i ve Slezsku na trvalém postupu oproti svým německým utlačovatelům, na Moravě držel proti Němcům pevné, stále a nezměněně své posice, ale v Uhrách byl na patrném ústupu před Madary a byl by tam krok za krokem spěl k záhubě, kdyby nebyl rok 1918 přinesl vítězství snahám českým a slo venským. První díl líčí politické dějiny československé od r. 1848 až do r. 1859, tedy dějiny politického postupu nejen Čechů v historických zemích, nýbrž i slovenské větve v Horních Uhrách. Spisovatel mohl se při partiích, týka jících se Čechů v historických zemích, opírati v nejedné otázce o své dří vější studie, které podržely v mnohých případech svou cenu přes to, že teprve roku 1918 byly objeveny dříve nepřístupné nové prameny v archi vech našich i vídeňských nebo že byly uveřejněny nové dějepisné studie o jednotlivých Částech téhož období. Autor přihlédl k těmto novým pra menným a literárním zdrojům a mohl své názory jednak v jednotlivostech opraviti, zdokonalili, jednak podstatně doplniti. Dílo jest doprovozeno vyobrazeními. Jsou to především podobizny vynikajících osobností, o nichž se v knize mluví, pak snímky důležitých politických aktů, novin, obrazy význačných místností, budov atd. Podepsaný děkuje z celého srdce archivům dvornímu a státnímu ve Vídni, ministerstev vnitra a zahraničních věcí v Praze, zemského úřadu v Brně, universitním knihovnám v Praze, Brně, Bratislavě a ve Vídni, knihovně Národního musea v Praze, knihovně Matice Slovenské v Turč. Sv. Martině, archivu Národního musea v Praze, národní knihovně ve Vídni atd. za zapůjčení Četných archiválií a vzácných tiskopisů.
V Praze, dne 28. prosince 1931. Dr. ZdeněkTobolka.
5
I. VLÁDNOUCÍ OSOBNOSTI V HABSBURSKÉ MONARCHII PŘED BŘEZNEM R. 1848.
Československý národ měl před rokem 1848 svá sídla v habsburské monarchii. To bylo soustátí, jemuž v čele stál absolutní vladař s několika svými rádci a ti řídili říši svou vůlí. Na trůně habsburském seděl ode dne 2. března r. 1835 jako rakouský císař Ferdinand I. Jako český král byl to Ferdinand V. Byl to poslední korunovaný král Český. R. 1848 bylo mu padesát pět let. Byl to nešťastný Člověk. Měl velikou hlavu, v poměru k ní malé ruce a malé nohy, na první pohled byl to nemocný Člověk. Byl slabomyslný, epileptik, k vládě ne schopný. Intrikou státního kancléře Metternicha se přes to stal vladařem. Nerozuměl politice a nevyznal se v státních záležitostech; jestliže se mu něco přednášelo, nepostřehl, oČ se jedná; byl plachý a chtěl míti klid. Byl ochoten vždycky bez námitek podepsati vše, co se mu předložilo. Neměl samostatné vůle, byl závislý na svém okolí, zvláště na vůli své ženy. Hrabě Kúbeck správně řekl, že za něho habsburská monarchie byla bez monarchy. A byla to přece absolutní monarchie, kde měla na prvním místě rozhodovati mocnářova vůle. Z celé habsburské rodiny byla r. 1848 jedinou vladaření schopnou osobností arcivévodkyně Žofie. Pruský vyslanec o ní řekl, že je to »jediný muž na dvoře«. Pocházela z královské rodiny bavorské, byla dcerou krále Maxe I. a od r. 1824 byla chotí neenergického arcivévody Františka Karla, jehož úplně ovládala. Státnímu kancléři Mettemichovi nemohla nikdy odpustíti, že se postavil po smrti Františka I. proti tomu, aby její muž se stal císařem a ona císařovnou. Dělala si na splnění toho, co minulo ji a jejího chotě, naději při svém synu Františkovi, pozdějším císaři Františku Josefu I. Žofie byla žena hezká, energická, houževnatá, ctižádostivá, Činná, chytrá, panovačná. Byla pevně oddána katolické církvi, smýšlela konseřvativně, milovala své děti, zvláště svého Františka a vynakládala vše, aby 7
VLÁDNOUCÍ OSOBNOSTI V HABSBUR. MONARCHII PŘED R. 1848.
uchovala své rodině neztenčenou říši. Nenáviděla ze svého příbuzenstva a z rakouských státníků ty, kteří se stavěli do cesty jejím plánům. V poli tice nikdy nebyla si dosti jasná. Dala se v ní věsti spíše citem nežli rozu movými úvahami. Ani císař Ferdinand ani arci vévodkyně Žofie neudávali tehdy směr vlády v Rakousku. Ten, kdo tak činil, byl kníže Klement Metternich. Je to vynikající historická osobnost. Od svých Čtyřicetiosmi let t. j. od roku 1821 byl dvorním a státním kancléřem. Měl ve svých rukou až do r. 1826 nitky zahraniční i vnitřní politiky rakouské. Byl to dvořan, který nasazoval vše, aby se udržel v monarchově přízni a u moci. Metternich byl menší postavy, bledého obličeje, hezký, osobně chytrý a duchaplný, byl elegantní v chování i v řeči, byl vysoce vzdělán a mohl se honositi velkou pílí, vy znal se v státovědeckých theoriích, znal dějiny, miloval kulturu, krásné knihy i krásné ženy. Nebyl vždy dosti praktický a těžko se odhodlával k rozhodnutí. Nebyl odvážný, chtěl míti moc a její výhody, ale chtěl míti i klid a pokoj, aby této moci mohl užívati. Byl ctižádostivý. Císař Fran tišek I. odkázal ho ve své poslední vůli, kterou mu navrhl sám Metternich, svému nástupci jako rádce ve všech důležitých věcech. Metternich si dovedl udržeti své postavení až do jara r. 1848. Metternich byl každým coulem konservativec. R. 1847 napsal: »Nase hlavní zásada jest jednota říŠe«. Nenáviděl nové proudy a byl nepřítelem reformy. Bál se liberalismu a nacionalismu,spatřoval v nich revoluční živly, které rozloží říši. Bál se revoluce. Byl hrd na to, že ji po Napoleonovi zdolal, strachoval se však, aby poznovu nevztýČila hlavu. Nasazoval proto vše, aby tlumil revoluční názory a každou reformní snahu, činil tak po mocí policejního aparátu, vše stopujícího a široko rozvětveného, jejž řídil od r. 1817 policejní ministr Josef Maria Sedlnický, pak pomocí přísné, zdlouhavě pracující preventivní censury, která nešetřila ani krásného písemnictví ani ovoce vědecké práce, pak pomocí vojska a za ochotného přispění katolické církve, která měla největší vliv na Široké vrstvy lidu. Byl ochránce Jezuitů a viděl v nich oporu svého systému. Jeho systém byl systémem muže, který byl sice vynikající diplomat, znalec evropských vla dařů a jejich dvorů, který však byl v politice doktrinář a nerozuměl dobře vnitřním záležitostem soustátí, jemuž byl v Čelo postaven. Byl to diplo mat staré školy. Jeho soustava byla soustava tuhé nehybnosti. Čím byl 8
VLÁDNOUC! OSOBNOSTI V HABSBUR. MONARCHII PŘED R. 1848.
Metternich starší, tím byl ve vládě ztrnulejší. Stáří zesílilo jeho tvrdo hlavost, stával se dětinským, povídavým, unaveným a netečným, pokládal se za neomylného. Do poslední chvíle chtěl prosaditi svou. Nikdo ho ne mohl příměti k rozumným ústupkům duchu doby, ačkoliv i on cítil jejich potřebu. Poněvadž byl nepřítelem každého svobodného a nacionálního hnutí, byl i nepřítelem probuzeného a vzrůstajícího nacionálního a poli tického uvědomení Československého národa. R. 1843 nazval působení Palackého státu nebezpečným, v českém nacionalismu nespatřoval přirozený vývoj, nýbrž, jako i v německém národním hnutí, jednu ze společenských nemocí doby. Neměl smyslu pro váhu národních sil ve státě. V nešváru národů spatřoval sílu vládní moci. I jeho míněním bylo mínění císaře Františka I., které tento projevil francouzskému vyslanci: »Moji náro dové jsou si jeden druhému cizí — tím lépe. Posílám Maďary do Itálie a Vlachy do Uher. Z jejich antipathie vzniká pořádek a z jejich vzájemné nenávisti všeobecný mír.« Metternich jako kancléř měl od posledních let panování Františka I. nebezpečného a mocného soka. Byl jím František Antonín hrabě Kolovrat-LibŠtejnský. Byl o pět let mladší Metternicha. Nesloužil v diplo macii, nýbrž v politické službě. Započal sloužiti v Čechách. R. 1811 byl nejvyšším purkrabím a předsedou zemské vlády v Praze, od r. 1826 byl postaven jako státní a konferenční ministr v Čelo ministerstva vnitřních záležitostí ve Vídni. Za císaře Ferdinanda I. byl v monarchii rovnocen ným Činitelem s Mettemichem. Uměl si dobýti u císaře povolného sluchu. Již František I. poznal, že Metternich dosti nerozumí vnitřním poměrům v Rakousku a proto si zvolil za rádce v těchto věcech Kolovrata. Nikdo nemohl Kolovratovi upříti, že znal vnitřní politické poměry v Rakousku na západ od Litavy. Kolovrat byl hypochondr. Trpěl zlatou žilou a po dával se této vadě. Ale také na ni hřešil, když se octl v choulostivých politických situacích. Byl pilný, vysoce vzdělaný, přítel věd a umění, stejně vládychtivý jako Metternich. Stejně jako Metternich byl konservativní v názorech. I on jako Metternich byl přesvědčen, že se stát dá ovládati jen jedinou osobností, absolutním vladařem. Proti Metternichovi hájil svou doménu vnitřní politiky a podporoval každou akci proti Mettemichovi. Nenáviděl ho zvláště od smrti Františka L, poněvadž v poslední císařově vůli, jejímž autorem byl Metternich, jmenoval tento pouze sebe 9
VLÁDNOUCÍ OSOBNOSTI V HABSBUR. MONARCHII PŘED R. 1848.
jako muže, o něhož se má nový vladař opírat, a arcivévodu Ludvíka. Kolovrat, ačkoliv to neodpovídalo jeho vnitřnímu přesvědčení, stál na straně liberálních odpůrců Metternichových. Platil proto ve veřejném mínění za liberála, ačkoliv jím nebyl. Kolovrat byl přesvědčen, že velké náklady na vojsko, policii a diplomatické akce zničí finančně říši a že důsledek toho bude revoluce. Proto byl pro vnitřní reformy, jako nejvysší správce státních financí radil k šetrnosti, zvláště v zahraniční službě, k omezení výdajů na vojsko a k podpoře hospodářského podnikání. Oproti Metternichovi byl nepřítelem Jezuitů a v nacionálním snažení českém, které poznal za svého pražského pobytu, neviděl toho nebezpe čenství, jaké v něm spatřoval Metternich. Lichotilo mu, že mohl býti ochráncem vlasteneckého snažení českého a rád mluvíval česky ve Vídni s lidmi z Českých zemí a Slovenska. Kolovrata v jeho snahách o reformu podporovala arcivévodkyně Žofie, která mu ostentativně dávala najevo svou přízeň oproti Metternichovi, kterého nenáviděla. Metternich a Kolovrat byli členy vládní trojice, jejíž třetím členem byl arcivévoda Ludvík. Arcivévoda Ludvík byl doporučen Ferdinandovi V. poslední vůlí Františka I. za rádce ve všech státních záležitostech. Byl to bratr nebožtíka Františka I. Byl sice dobrosrdečný, ale omezený, nehybný, nerozhodný, v duchu svého bratra Františka I. nepřítel jakýchkoli re forem, ustrašený z možnosti revoluce. Pokládal za nejlepší rozřešení sporných otázek, jestliže se nechají nerozhodnuty ležet. V konferencích s Metternichem a Kolovratem se rozhodoval jen pro řešení, v kterém oba tito muži byli za jedno. Tento triumvirát arcivévody Ludvíka, Metternicha a Kolovrata vedl až do r. 1848 Rakousko za nemocného císaře a krále, od r. 1836 pod titulem: státní konference. Vedl je absoluticky, konservativně, ztrnule, těžkopádně, bez pochopení pro nové liberální proudy a pro potřeby nacionálně se uvědomujících národů habsburské monarchie a jejích spole čenských tříd. Z habsburské dynastie vedla proti tomuto trojspolku od r. 1845 vytrvalý boj arcivévodkyně Žofie.
10
II. REVOLUČNÍ RÁZ EVROPY PŘED ROKEM 1848.
^Vláda, již representoval Ferdinand I. a jeho rádci, byla v odporu s ideami, které od velké revoluce francouzské hýbaly myslemi celé vzdě lané Evropy. Událostmi veliké revoluce francouzské, zvláště pak popra vami francouzského krále Ludvíka XVI. a jeho choti Marie Antonie, zřetel celé Evropy byl obrácen na záležitosti státní. Obecně se cítil rozpor mezi třídami, nadanými politickou mocí, třídami vládnoucími a mezi těmi, kdo byli političtí vyděděnci. Státní zřízení se stávalo krok za krokem otázkou celé tehdejší společnosti. Byly vzbuzeny úvahy poli tického rázu a Šířily se. Od velké revoluce francouzské počalo se plnými ústy volati po formálním zabezpečení státoobČanských práv jednotlivce, systém vládní, spočívající na zásadě autoritatismu byl zamítán, domá háno se, aby veŠkeren lid měl účast na vykonávání vlády volenými zá stupci. Od velké revoluce francouzské zásady rovnosti a volnosti, osví censké humanity, buržoasního demokratismu a liberalismu daly se na pout Evropou. Po napoleonských válkách Španělsko r. 1820 bylo zachváceno ideo logií velké revoluce francouzské, odtamtud hnutí šířilo se do Portugal ska, pak do národnostně nesjednocené Itálie. Tam Neapol dala signál k boji proti absolutismu a postavila se v Čelo nadšených bouří. Dne 14. března r. 1821 v Turíně vnikl lid do vladařského paláce a žádal za vydání ústavy po vzoru Španělském. V Německu podrývaly půdu absolutismu university. Vychovávaly své posluchaČstvo v liberalismu a nacionalismu. Především byly to uni versita v Jeně, na níž působili filosofové Jakub Bedřich Fries a Lor. Oken, dějepisec Jindřich Luden a jiní a na níž studovávali Čeští lidé ze Slovenska (ku př: J. Kollár, P. J. Šafařík), pak vysoké učení v Kielu, kde profesoři v Čele s dějepiscem Fried. Christofem Dahlmannem hlá sali právo svých zemí k zřízení samostatnému. Myšlenky jejich nepadaly v zapomenutí, nalézaly nadšeného přijetí u mladých posluchačů, kteří byli někdy odhodláni za svobodu bojovati i prostředky násilnými. R. 1817 konala se ve Wartburce na oslavu třistaletého trvání refor mace velká studentská slavnost. Účastnil se jí i náš Jan Kollár. Byly při 11
REVOLUČNÍ RÁZ EVROPY PŘED ROKEM 1848.
ní spáleny spisy, hájící absolutismus. Slavnost ta přiměla mocné před stavitele absolutismu v Evropě, aby postavili se nebezpečnému pro sebe hnutí na odpor. Místo, aby uvažovali o situaci a dali se na cestu nezbyt ných ústupků a reforem, volili prostředky, které měly hnutí udusiti. Na sjezdě v Cáchách r. 1818 bylo mluveno o protiabsolutistických projevech v Německu a usneseno utužiti prostředky proti liberalismu. Zavraždění něm. básníka Aug. Kotzebua, vysmívajícího se mladým stou pencům myšlenky svobody, dne 23. března r. 1819 v Manheimu Karlem Ludvíkem z Vunsidla, vražedný útok na nasavského předsedu vlády, Karla sv. p. Ibella, pohnuly evropské diplomaty k ráznějsím opatřením. Zástupcové německých států s Rakouskem usnesli se dne 20. září r. 1819 v Karlových Varech dáti university pod přísný dozor, zříditi komise pro vyšetřování »demagogických rejdů« nebo revolučních spolků, utužiti censuru spisů k tisku předkládaných. Proti bouřím ve Španělsku, Portugalsku a v Itálii byla učiněna opatření r. 1820 v Opavě na sjezdu mocnářův a rok na to v Lublani. Spiknutí v Miláně bylo potlačeno a účastníci jeho byli zavezeni na Mo ravu do vězení na Špilberk. R. 1822 mocnářové ve Veroně jednali o ob novení absolutní vlády ve Španělsku, jež pak provedla Francie. Ani r. 1820, ani r. 1821 ani r. 1822 nezvítězilo mínění o nutnosti reforem a ústupků duchu doby. Boj Řeků za svobodu v letech 1821 až 1829 nezůstal bez vlivu na myšlení Evropy. Netrvalo to ani celých deset let od konference v Lub lani a liberální hnutí na novo a mocně zachvělo celou Evropou. Návrat absolutismu ve Francii rozdráždil tou měrou mysl buržoasie, že Paříž v červenci r. 1830 stala se jevištěm nové revoluce. Absolutisticky vlád noucí král Karel X. byl vyhnán a na jeho místo dosazen zásluhou buržo asie Ludvík Filip I. Orleanský, aby zavedl ústavní vládu. Francie dala v červenci r. 1830 po druhé signál k revolučnímu hnutí v celé Evropě. V Belgii nastal rušný život. Provolávala se tam sláva svobodě a Francii a mezi lidem kolovaly letáky: »Francouzové, učiňte jen jeden krok a Belgie je VaŠe.« V Itálii vzniklo povstání v Modeně a rozšířilo se do Romagni a Parmy. I v Bologni část papežských vojínů dala se na stranu povstalců. Zbouření ve státě církevním v únoru r. 1831 roznítilo touhu po nové ústavě. 12
REVOLUČNÍ RÁZ EVROPY PŘED ROKEM 1848.
Pod vlivem Francie nestáli jen Vlaši, nýbrž i Poláci. Tito se ku konci listopadu r. 1830 odhodlali povstati proti ruskému absolutismu a na počátku dosáhli i úspěchu. V Německu nezůstaly francouzské a bel gické revoluce bez ohlasu. V Cáchách se srotili dělníci, podobně se stalo i v Elberfeldu a Dússeldorfu. Pouliční bouře zachvátily i Berlín, ve Vratislavi ulice útočila na židy. Na podzim r. 1830 v Lipsku a Drážďa nech nabyly nepokoje větších rozměrů. V Hesenkaselsku byly vytlučeny pekařské a řeznické krámy. Representanti absolutismu se těchto zjevů ulekli. Metternich svolal r. 1833 sjezd mocnářů, rakouského, ruského a prince pruského do Mni chova Hradiště v Čechách a r. 1834 konala se konference ministrů všech spolkových zemí německých ve Vídni. Bylo uznáno, že by se měly za věsti alespoň částečně reformy. I Metternich cítil, že situace jest ne bezpečná, ale domníval se, že má tolik síly a tolik prostředků, aby celé hnutí zadržel a postavil mu meze. Zostřil dozor nad podezřelými oso bami a dal pečlivěji zachycovat jejich soukromou korespondenci. Evropa po roce 1830 nezůstala ušetřena malých bouří. Čím bylo dále od doby konferencí, tím Četnější byly zjevy revolučního hnutí. R. 1837 povstaly Syrakusy, r. 1846 v Pozňansku Poláci. V Itálii rok na to nedávno nastoupivší papež Pius IX. hleděl předejiti bouřím reformami. K. Havlíček na počátku r. 1848, ještě za absolutismu, nazval ho »dobrotivým panovníkem«, který přesvědčen jsa, »že zřízení zemí jeho velmi potřebuje včasných oprav, počal ihned tyto opravy uváděti«. Podobně jako v papežském státe se dálo v Neapolsku, Toskánsku a Sardinii. Na počátku r. 1848 bouřily se Milán, Pavia, Padua, Brescia, Vicenza, Verona a Benátky. Vévoda z Parmy v lednu r. 1848 konstatoval, že revoluce Činí nevídané pokroky a předvídal, že ještě v tomto roce se rozhodne problém: Být Či nebýt. Všude bylo nahromaděno plno třaskavin, bylo jen potřebí jiskry, která by je zapálila. Dne 22. února r. 1848 v Paříži vypukla revoluce, jíž se účastnili především dělníci. Král Ludvík Filip uprchl s rodinou a Francie byla prohlášena na novo republikou. Paříž poznovu dala podnět revoluční mu hnutí v Evropě. Idee, které tentokráte odtamtud vycházely, nebyly již jen idee velké revoluce francouzské, nýbrž i idee francouzských so cialistických myslitelů.
13
III.
ČESKÝ STÁT PŘED ROKEM 1848.
Od konce osmnáctého století objevil se v československém národe
oživený zájem politický. Bylo to v době, kdy československý národ byl v těžkém úpadku. Byl roztržen mezi dvě soustátí. Část jeho v koruně uherské hrála úlohu podružnou. Český stát uchoval si právně nerozlučné i nedělitelné spojení svých zemí Čech, Moravy a Slezska jako české koruny, a neztratil nikdy právo stavů, aby pro případ vymření dynastie mohl si úplně svobodně voliti nového krále, byl to proto právně stát su verénní a neodvislý, od Karla VI. reálně spojený s ostatními zeměmi habs burské dynastie. Podle skutečnosti však byl to stát, který náležel správou i zákonodárstvím centralisované a absolutisticky ovládané říši habsburskolotrinské, v níž úřadovala místo osob stavu panského a rytířského, v zemi usedlých, proti právu těchto stavů, byrokracie, panovníkem jme novaná, placená a sesaditelná. Český stát podle skutečnosti pozbyl své jednoty i nedělitelnosti a zákonodárné i správní samostatnosti a neodvislosti. Od vídeňského kongresu r. 1815 v ohledu mezinárodním nále žel jako součást Předlitavska k německému spolku, který zaujal místo staré německé říše, r. 1806 zrušené. Slovenská větev v Uhrách nehrála žádné role politické, neměla politické moci, Český národ v historických zemích českých nezaujímal jako kdysi v minulosti, roli národa panují cího, ačkoliv i tehdy přes veškero úsilí germanisační byl početně ve většině oproti četnému počtu Němců a malým skupinám Poláků (ve Slezsku) a Židů. Katolická hierarchie, šlechta, většinou cizorodá, zvláště německá, která po bělohorském převratu zabrala místa Šlechty domácí, nositelky Českého života kulturního, a rodící se třída německých pod nikatelů zaujímaly význačná společenská místa; národu Československé mu náležely tehdy jen někteří inteligenti, většinou nižší kněží, Četná a tehdy jádro Československého lidu tvořící třída malých zemědělců, úpící stále ještě přes reformy Josefa II. v poddanství, pak část třídy drobných obchodníků a řemeslníku a vznikající třída průmyslového proletariátu. V českém státě katolicismus byl církví státní. Katolíci i mimo církev těšili se postavení privilegovanému. Vyznavači lutheranismu, helvetství 14
POLITICKÉ HNUTÍ V CES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PÉED R. 1848.
a Židé byli jediní trpěni. Podle práva Čeština s němčinou byly si při všech soudech a úřadech postaveny na roveň, ale ve skutečnosti němčina jako jazyk absolutního vladaře všude vévodila a čeština byla vlastně jen trpěna. V Uhrách úřední řečí veřejné správy, soudů a sněmu po nezdařených pokusech Josefa II., aby to byla němčina, byla na dále lati na, ale vedle ní i maďarština. Panovník z katolické a německé rodiny habsburskolotrinské vládl, opíraje se o byrokracii, armádu a katolickou hierarchii, v československých zemích jako části své centralisované říše beze vší ústavní kontroly, beze vší zodpovědnosti, neobmezeně, nepopřávaje místa volnosti slova, tisku, shromažďování a spolčování. Téměř veškeru moc zákonodárnou a správní měl ve svých rukách. I stavovské sněmy, jimž zbylo právo povolovali berně i vojsko a spravovali stavov ské jmění, byly bez vlivu a moci. Katoličtí hierarchové jako stav du chovní, přečetní Šlechtici jako stav panský a rytířský podle svých osob ních práv, Čtyři privilegovaná města v Čechách a sedm na Moravě po slanci, zcela přesné ústavou určenými, jako stav městský měly jedině právo zasedati na sněmích, jednajících v řeči německé při zavřených dveřích, a hlasovati tam; ostatní třídy obyvatelstva českých zemí byly z účasti na úkonech státu vůbec vyloučeny. V ohledu hospodářském byl český stát v podstatě provincií, bezohledně Vídní vyssávanou.
IV. POLITICKÉ HNUTÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED ROKEM 1848. TJdálosti velké revoluce francouzské, zvláště zavraždění královských
manželů ve Francii, upoutaly v své době na sebe pozornost tříd celé tehdejší společnosti v Československých zemích. Ani kněží, zvláště kato lická hierarchie, ani Šlechta v českých zemích, přirozeně pro nepřátelské chování se velké revoluce francouzské k výsadám jejich, ve své většině nenáležela mezi obdivovatele liberálního a buržoasně demokratického revolučního hnutí francouzského. Třída střední a rolnická byla by 15
POLITICKÉ HNUTÍ V ČES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
mohla se postavit! k událostem francouzským sympathicky, kdyby byla bývala alespoň trochu politicky probudilá, neobávala se o svůj klid více než bylo třeba a kdyby byla vycítila, že hnutí ve Francii jest politické a sociální hnutí její třídy. Jediní českoslovenští spisovatelé, prodchnuti ideami francouzské filosofie, přímo i nepřímo u nás rozšířené, byli by bývali mohli promluviti a poučiti o politické podstatě a významu fran couzského hnutí revolučního, jehož liberalismus a buržoasní demokra tismus ve své většině sdíleli. Ale oni, počtem několik, ani slovem ani tiskem nesměli vyslovovati takové své názory jako státu nebezpečné. Bylo volno psáti a mluviti o událostech ve Francii jen ve smyslu zcela konservativním, bez výhrady protirevoluČním a monarchickém. Názory v tom smyslu šířili v českých zemích tehdejší Čeští novináři a katoličtí kněží. Krameriovy »Vlastenecké Noviny« sice nejprve sympatisovaly s H. Mirabeau-em, ale na celé Čáře odsuzovaly královraždu, heslo svobody, snahy francouzských sedláků a národa francouzského jakožto národa příliš bujného a protináboženského vůbec. »Sedlák český,« psaly, »u přirovnání francouzského jest skutečné zeman, baron i hrabě.« »Český sedlák se lépe má i poctivější oděv na svém těle nosí než kterýkoliv zeman a rytíř ve Francouzich.« Psaly tak v duchu vlády, která se bála, aby pod vlivem novinářských zpráv nevznikly v Čechách selské bouře, podobného rázu jako byly selské bouře ve Francii, kde sedláci pálili statky vrchností. Kněží učinili z kazatelen tribunu politickou, aby lid varovali »svobody hlasatelů« a vštěpovali názory, »že poddaní Boha se báti, krále v ucti vosti míti, na ctnostné mravy držeti a pokojně pospolu živi býti mají, chtějí-li Štastní lidé a užiteční oudové obce býti.« Události velké revoluce francouzské vyvolaly v lidu, zvláště sel ském v zemích československých politickou agitaci katolických kněží pro názory monarchické a konservativní. Ale agitace ta zde ustala, jakmile ve Francii a po ní v celé Evropě nastala reakce. Politické probuzení v Československých zemích ku konci osmnáctého století vzniklé již neumřelo. Objevilo se před r. 1848 vždy, jakmile za hraniční události daly k jeho objevení se popud. Nositelé tohoto probu zeného politického života nebyli již katoličtí kněží, nýbrž čeští literátibuditelé a katoličtí kněží potud, pokud náleželi do řad těchto spisova telů. Tato vrstva Československého národa, pocházející z tehdejší drobné 16
Kníže Metternich.
Ludovit Štúr za revolučního hnutí r. 1848—49.
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
České buržoasie městské i venkovské, vytvořila politický program třídě, která se hlásila tehdy o své místo na politické Šachovnici: třídě selské a střední a probouzela v třídě té politický smysl. Českoslovenští literáti v prvních desítiletích devatenáctého století zaseli v Československém národu símě politického liberalismu a buržoasního demokratismu a pod vlivem německého nacionalismu, vzrůstajícího od válek napoleonských, a pod vlivem romantismu vytýčili prapor českého a slovenského novo dobého nacionalismu a příbuzenských i myšlenkových sympathií mezi slovanskými národy. Když r. 1830 vypukla v Paříži revoluce a rozšířila se za hranice Francie a když Poláci povstali proti ruskému absolutismu, události ty byly pozorně českou inteligencí stopovány. Když pak po potlačení polské revoluce polští uprchlíci ubírali se Čechami, nacházeli u mladé generace české sympathického přijetí jako mučedlníci svobody a, pokud byli ně kteří z polských revolucionářů odsouzeni a v Čechách vězněni nebo internováni, docházeli hojných podpor od České inteligence. Politické hnutí, namířené proti absolutismu, ale omezené na úzký kruh radikální mládeže, objevilo se v Praze a bylo odhodláno připravo vat! půdu revoluci. Od konce října r. 1830 byly po Praze rozšiřovány bílo-Červeno-modré lístky, německy psané, v nichž Čechové byli vybízeni, aby po vzoru jiných zemí dali se do boje za své svobody, proti tajné policii, za svobodu tisku, za zrušení nenáviděné potravní daně a proti zavádění nových daní. Po r. 1830 utvořilo se v Praze tajné sdružení, které mělo se rozŠířiti po celé zemi a agitaČní Činnost pro ideu svobody míti za svůj hlavní cíl. Po několika letech k prvnímu bezvýslednému pokusu přibyl pokus nový, stejně bezvýsledný, silně upomínající na organisaČní Činnost karbonářů. R. 1832 byly v Praze vydány v jedné publikaci v Češtině a němčině lidové písně. Český text byl jen na začátku překladem německého, v dalších slokách byl to text jiný; bylo to na strojeno na oklamání censora. Český text obsahoval provolání k slovan ským národům, aby konečně setřásli jho, pod nímž úpí. V září r. 1836 za korunovace Ferdinanda V. králem Českým byl připraven pokus roz nítili po zemi revoluční bouři a pokus ten, dílo neČetné mladé politické generace České (Fr. C. Kampelík, K. TomíČek) byl by býval málem i uskutečněn. 2
17
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMlCH HISTORICKÝCH PÉED R. 1848.
Od konce třicátých let devatenáctého století Československý národ počal zíti již silně a trvale politicky. Snahy jeho vůdců vedle pole lite rárního počaly zabírati i pole politické. Politické uvědomění jevilo se především v odporu proti soustavě Metternichově. Jevil se zájem o zahra niční, tajně dopravované noviny, vydávané v duchu liberálním, a protimetternichovském, o »Augsburger Allgemeine Zeitung« a o lipské »Grenzboten«, do nichž tajné z Prahy dopisoval pražský právník JUDr. Adolf Maria Pinkáš, čtly se brožury, kritisující a odsuzující soustavu Metternichovu. Brožury ty, vydávané z důvodů censurních za hranicemi, přede vším v Lipsku a v Hamburku, a do českých zemí tajně dopravované, vycházely již od r. 1834, ale hlavní jejich počet zrodil se až v letech Čtyřicátých. Fr. L. Rieger v létě r. 1843 napsal děkanu Karlu Huškovi: »Ta literatura brožurek našich záležitostí se dotýkajících nebyla jakživa tak hojna jako právě za našich dnů.« Brožury ty měly vliv na Širší kruhy veřejnosti, politicky ještě vyděděné. Nejen potíraly soustavu Metternichovu, nýbrž byly i přípravnou pro formulaci politických programů, jak se formulace ta projevila za revolučního hnutí r. 1848. Byly to brožury různé hodnoty, názorů zralých i dětinských, revo lučních i konservativních, praktických i utopistických. Psali je většinou doktrináři, zastánci určitých ideí a hesel, ne praktičtí politikové. Byli to schudlý šlechtic pražský hr. Ferdinand Leopold ze Schirndingu, hr. Lev Thun, Josef Matyáš hr. Thun, spisovatel Jakub Malý, Frant. Cyrill Kampelík, Vincenc Falk a Bedřich hr. Deym, tedy nejen Šlechtici, nýbrž i občané, tehdy ještě bez politických práv. Brožury jejich neobíraly se tak zahraniční politikou jako vnitřními poměry v českých zemích, zvláště v Čechách, otázkou národnostní a národní rovnoprávností, žádající si svého řešení, a otázkami ústavními a státoprávními. Ty, které pocházely z řad občanských, vyslovovaly obecné zásady tehdejšího liberalismu a buržoasního demokratismu, pak princip národnostní rovnoprávnosti ve Školách, volaly po uznání Českého národa jako národa existujícího, za vedení Češtiny jako vyučovací řeči na gymnasia a universitu nebo za vyšší a nejvyšší školství české, poněvadž od dob Marie Terezie jen němčina byla vyučovací řečí na gymnasiích, uiversitách a na hlavních Školách, kde jen kromě první třídy se vyučovalo v mateřské řeči, a kromě druhé třídy, kde se vyučovalo v obou jazycích. Za Českou úřední řeč po vzoru 18
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
maďarském, kde Maďaři bojovali za práva maďarštiny jako úřední řeči oproti úřední latině, na základě platných zákonů a císařských nařízení u nás první horoval r. 1845 Kampelík. Jiný autor žádal zavedení rov noprávnosti jazykové v úřadech ve styku se stranami. Od r. 1803 při pouštěla se jen podání u soudů a od r. 1835 zápisy do veřejných knih i v češtině. Neznámý autor v brožuře »Slovo v čas« r. 1845 vyslovil poža davek oddělení české kanceláře dvorské od rakouské a spojení kanceláře české s dvorskou kanceláří haličskou. Tanul mu při tom na mysli asi jako analogie ČeskohaliČský senát při c. k. nejvyšším soudním dvoru ve Vídni. Požadavek státoprávního spojení Čech a Moravy byl vysloven po prvé r. 1843 v anonymní brožuře: »Slaven, Russen, Germanen«, kde se psalo o »starém spojení mezi Čechami a Moravou, jež bylo od pra dávna^ Jinak v brožurách před r. 1848 není právní a dějepisné odůvod nění historického programu státoprávního. Jest to proto, že liberalistické hnutí bylo tehdy proti právu historickému a předbřeznový konservatis mus omezoval se jen na historické právo v jednotlivých zemích. Trvalý politický zájem v histor. Českých zemích, zvláště v Čechách, na prvním místě udržovalo stavovské hnutí na sněmu království Českého. Vzniklo pod vlivem probuzeného opposiČního hnutí stavovského v Uhrách, které od r. 1832 nejen bránilo proti absolutnímu vladaři svou starou ústavu, nýbrž se i domáhalo, aby místo latiny maďarština a ne němčina, jak chtěl Josef II., nastoupila ve Škole, církvi, úřadech a sou dech a to i v končinách, obydlených Nemaďary. Popud k stavovskému hnutí v Čechách dal r. 1838 hr. Bedřich Deym, znalec Českého ústavního vývoje, nadšený, právě tak jako byl v Uhrách nadšen konservativec Štěpán Széchenyi, politickými poměry anglickými, pokud Šlechtě zajišťo valy význačné postavení, a pilně hájící zájmy Šlechtického velkostatku. Deym se postavil proti vžilé, ale protiprávní zvyklosti, aby stavovský roz počet byl stanoven zemským výborem a vládou a teprve potom jako hotová věc byl sněmu sdělován. Ve jménu této myšlenky podnikl útok na nejvyŠŠího purkrabí a presidenta gubernia v jedné osobě, nepo chybně zasloužilého o blaho království Českého a jeho hlavního města Prahy, na jeho malou, ale důstojnou, všeobecně vzdělanou, jemnou a energickou osobnost, hraběte Karla Chotka, který svými názory i svou Činností stál na straně vídeňské absolutní vlády. R. 1835 zemský vý 2*
19
POLITICKÉ HNUTÍ V CES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
bor schválil, aby byl císaři Františkovi I. v Praze na nábřeží postaven pomník, hr. Bedřich Deym tři léta na to vyslovil svou nespokojenost, že byly povoleny peníze na tento pomník bez svolení stavů. Po nových třech létech opakoval proti Chotkovi svou dřívější stížnost, žádaje zároveň za předložení spisů. Čeští stavové akcemi hr. Deyma byli přivedeni k tomu, aby si uvědomili svá práva. V několika letech podařilo se hr. Deymovi seskupili kolem sebe řadu Šlechticů (hr. J. M. Thuna, hr. Lva Thuna, Jana hr. Lažanského, Karla knížete Auersperga, Jana ryt. Neuberga, Ervína hr. Nostice), kteří konečně dne 11. dubna r. 1842 se odhodlali žádati za suspensi zemského výboru, jednajícího ve své většině ve smyslu absolutní vlády, za dosazení komise, která by zjistila stavovská práva, předložila nový jednací řád a prohlédla jmění domestikální a nešetřili výtkami o hospodaření Chotkově. Chotek, který nekonal ničeho bez svo lení dvorské kanceláře a jehož chyba byla, že bez ohledu na stavy pro váděl své plány, směřující k zvelebení Čech a Prahy, cítil se výtkami uražen a jednání stavů prohlásil za zasahování stavů do práv dvorské kanceláře. Kojil se nadějí, že jako muž vídeňské vlády v boji se stavy za opatření absolutního panovníka, najde u dvora podpory a zvítězí nad stavy. V nadějích svých se zklamal. Ministerstvo, jež řídil hr. Kolovrat, chránilo posice absolutismu proti stavům, odmítlo akci stavů, ale nechalo i padnouti hr. Chotka, který na oko požádal za propuštěnou. Chotek byl dne 29. července r. 1843 propuštěn. Toto opatření vídeňské vlády po sílilo stavy k novému, mocnějšímu boji za jejich stavovská práva. Zem ským šéfem v Čechách byl pak jmenován dne 9. prosince r. 1843 arci vévoda Štěpán. V té chvíli, kdy hnutí stavovské v Čechách chystalo se k rozhodněj ším krokům, dostalo se mu pro jeho snahy propracovaného programu prvním dílem anonymně vydaného spisu »Oesterreich und dessen Zukunft«. Spis vznikl pod vlivem konstituČního hnutí v Prusku a jeho autorem byl, jak se později (r. 1846) ukázalo, tyrolský hrabě Andrian Warburg, úředník dvorní kanceláře, komorník a zemský stav. Byl to muž znalý politického písemnictví. Byl nejen rodem, nýbrž i smýšle ním aristokrat. Jeho spis byl sice v Rakousku zakázán, ale přes tento zákaz šel z ruku do ruky u Členů dvora, vídeňské vlády, u stavů, u buržoasní inteligence, politicky vyděděné. Byl hojně rozšiřován i Čten v Če 20
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEM1CH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
chách. Byl to spis, o němž bylo právem řečeno, že obsahuje vše, co za léta zajímalo osvícené vlastence, nač si stěžovali, o čem mluvili, co pro rokovali. Odtud se vysvětluje úspěch knihy. Andrian byl si jako vřele cítící vlastenec plně toho vědom, že tehdejší vyžilé, prodlužené, národ nostní problém nerozřešivší, absolutistické Rakousko nedá se dále udržeti a že zemští stavové musí se probudili ze své netečnosti. Jako aristokrat chtěl i v budoucnosti udržeti šlechtu, a to silnou, velkokapitalistickou t. j. velkostatkářskou a s politickými právy, ústavně zaručenými v tom způsobu, jak bylo v Anglii. Doléhal na reformu veřejných poměrů ra kouských. Cítil již tehdejší váhu středního stavu, měšťanského a rol nického, politicky ještě bezprávného, a pod tíhou této okolnosti si přál, aby se střednímu stavu dostalo representace ve stavech. Nenáviděl ra kouskou byrokracii, která vytlačila rodovou Šlechtu z jejího místa a při pravila ji o její vliv. Vzpíral se proto centralisaci výkonné moci a byl pro samosprávu obcí, patrně se domnívaje, že by za tehdejších poměrů svobodou obce vliv aristokracie se zveličil. Měl stále na mysli politické poměry v Anglii a nehoroval pro konstitucionalismus po způsobu fran couzském. Hlásal jako konservativní živlové mezi Maďary potřebu svo body tisku a nutnost veřejnosti soudního jednání, ale více z politických svobod konstituČních nechtěl. Za první péči zemských stavů, o střední stav rozmnožených, považoval vypracování obecního zřízení na záklalě idee svobodné obce. Ale vedle zemských stavů navrhoval i utvoření říšských stavů, do té doby v Rakousku neexistujících. Jinak však byl ne přítelem centralisace. Byl jako většina Šlechty jeho doby v Rakousku vy chováním Němec a horoval jen pro celní připojení Rakouska k Ně mecku. Byl si však vědom toho, že uskutečnění tohoto připojení by nezů stalo bez politických a duchovních důsledků. První veřejně vyslovil maloněmecké mínění, že sjednocení Německa má se uskutečňovat! bez Ra kouska, které se sjednoceným Německem by mělo býti v poměru mezi národním. Tušil, jakým nebezpečenstvím jsou pro habsburskou monarchii Uhry, které se vyzouvaly finančním obětem a byly finančně zatíženy da leko méně nežli druhé země habsburské. V programu svém Činil nutné ústupky skutečným poměrům, rostoucímu a nezastavitelnému významu buržoasie, ale stále pamatoval na to, aby udržel do budoucna Šlechtické 21
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMlCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
instituce své doby a aby pojistil Šlechtě i za probouzejícího se hnutí národnostního, jehož centrifugálního rázu se obával, politické vedení národa. Podle Andriana Šlechta měla míti úkol chrániti historické právo, legitimitu ve státě, ale neměla se vzpírat proto mírnému pokroku. Měla tvořiti jádro politického konservatismu. Program Andrianův byl programem oposičního hnutí stavovského v českých zemích. R. 1843 mělo toto hnutí na stavovském sněmu českém dosti velikou sílu a sněm stavovský před r. 1848 se tohoto hnutí vůbec nezhostil. Pro jevuje se to i po stránce vnější, nejen větším počtem schůzí, nýbrž i roz šířením sněmovní Činnosti. Na jaře r. 1845 ohlásila se k audienci u císaře četná deputace stavovské oposice z Čech, vedená hrabětem Josefem Matyášem Thunem s programem, že chce vladaři osvědČiti loyálnost; ve skutečnosti se jí jednalo však o to, aby žádala vyřízení otázek, spor ných mezi stavy a vládou, zvláště plné uznání stavovských výsad a práv. Oslovení deputace k panovníkovi, jako každé jiné oslovení, bylo podro beno dvorní censuře, která hlavní místa oslovení Škrtla. Censura vymítila zvláště místa, kde stavové se prohlašovali za zástupce lidu. Na požada vek deputace, aby vladař nějaký čas měl své sídlo v Praze, císař dne 14. května r. 1845 odpověděl, že se nebude nijak zavazovali a že bude míti své sídlo tam, kde se mu zlíbí. O přáních deputace jednala státní konfe rence za přítomnosti vůdce stavovské deputace hraběte Josefa Matyáše Thuna, který hned při počátku jednání promluvil o snahách Českých zemských stavů. Thun zdůraznil, že stavům se jedná o zachování jejich starobylé ústavy, »nikoliv však o nějakou novotu neb rozšíření represen tativního principu«. Jeho úsilí bylo bezúspěšné. Vyřízení, jež panovník podepsal dne 18. července 1845, bylo formou ostré, stavy neuspokojilo, po něvadž stálo na krajním stanovisku absolutistickém, vzbudilo mezi nimi v Praze opravdové rozčilení. Vláda se domnívala, že stavové v Čechách chtějí se rovnati zákonodárnému sboru konstituČních států a vykonávat! právo povolování daní, aby tím měli vliv na finanční správu a zákono dárství, a proto postavila se proti těmto snahám, spatřujíc v nich rozpad habsburské monarchie. OposiČní Šlechta, vycházejíc ze zásady, již doká zala zvláštní komise dne 18. února r. 1847 v »Deddukci o právní nepře tržitosti ústavních práv a svobod stavův českých«, »že privilegia a svobody 22
POLITICKÉ HNUTÍ V CES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
stavův Českých mají svá zvláštní potvrzení ve známé listině od 29. května 1627, a nezávisí na obnoveném zřízení Českém; i že následovně výhrada množení a měnění zřízení zemského doprosta nijak netýká se privilegií stavovských, kteráž tudy nemohou jednostranně měněna býti«, vedla spory více méně prudké s absolutní vládou o svá stavovská práva a bránila se přehmatům vládním. Se vší přesností počala prováděti povolování běžných postulátů a počala svého práva berniČního používali k tomu, aby vymohla si účastenství v zákonodárství a nabyla vlivu na správu veřejnou. Chránila si svého práva rozhodovali o fondu domestikálním a samo statné ukládati přirážky k uhražení schodku fondu domestikálního, domá hala se svého starého, ale nezachovávaného práva, aby budoucně nejvysší úřady zemské byly osazovány jen členy starého českého stavu panského, v zemi usedlými, a stála na tom, aby dva úřady zemské nemohly býti za stávány jednou osobou a aby úřad zemský nebyl zastupován správcem. Stáli ve sporech pro tyto otázky s vládou, dělali jí oposici, ale ne takovou, aby Činili důsledky z toho, když vláda jejich právu nevyhověla. Smiřovali se se skutečností a podrobovali se důtkám i rozhodnutím absolutního vla daře. Stavovské hnutí české bylo jen hnutí panského a Části stavu rytíř ského; stav duchovní a městský stál na sněmu v boji s vládou na straně vládní. Vůdci stavovské oposice české od 13. března r. 1843 prohlašovali Častěji stavy za zástupce celé země a lidu a pokoušeli se, vidouce svou malomoc a rostoucí sílu buržoasie, získati si pro sebe v boji proti absolut nímu vladaři za svá stavovská práva veřejných sympatií rolnictva a třídy střední, politicky bezprávné. Slibovali proto r. 1845 pokrokovější z nich přičinili se o rozmnožení měst na sněmu na 16, projevili zájem o zvele bení Inářství a plátenictví v Krkonoších, o chov koní, o založení hypoteční banky v zemi, o spravedlivé rozvržení daní mezi statky dominikální a ru stikální; pomýšleli na upravení příspěvků na silniční stavby a pod. Ti z nich, kdo viděli silný proud liberální a Česko-nacionální, vedeni byvše hrabětem Vilémem Wurmbrandem a Františkem hrabětem Thunem, Šli ještě dále a horovali pro zrušení censury, pro ústní a veřejné jednání při soudech, pro zodpovědnost ministra sněmu, pro otevření Českého divadla a pro uvedení Češtiny do gymnasií a pod. Až na několik jedinců nedovedli dobrovolné ničeho opustiti ze svého třídního prospěchu. Absolutismu 23
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMlCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
oddaný C. F. Fr. Kůbeck, který je znal osobně i ze své úřední Činnosti, o nich napsal: »A jsou to protěžovaní Čeští strýcové, kteří zabírají všechny úřady, trůnu staví se do cesty a co by mohlo ohroziti jejich feudální po stavení, maří a ničí.« Byli-li viněni, že bojují jen za uznání svých stavov ských práv, vymlouvali se, že chtějí si zjednati konečné uznání stavovských práv jen proto, aby je pak mohli přenésti na rozšířený kruh ve formě zlepšené cestou parlamentní. Naléhavé potřebě doby, aby uskutečnili zrušení roboty, byli ochotni vyhověti jen tehdy, když by veškeru tíhu zru šení nesl sedlák. Sympathie několika jich Členů k Češtině neplynuly z Čes kého nacionálního uvědomení. Vůdce stavovské oposice na českém sněmu hr. Bedřich Deym, který nevěřil v budoucnost českého národa a stál proti rovnosti Češtiny s němčinou, prohlásil v únoru r. 1845: »Jsme jen jeden národ, nejsme ani Slované, ani Češi, ani Němci, jsme toliko jen Bémové.« Nebyli tudíž uvědomělými Čechy, znali jen lásku ke království Českému, byli territoriální patrioti Čeští. Někteří z nich pokládali za taktické ve svém boji proti absolutismu podporovati České snahy nacionální. Po způsobu maďarské Šlechty a pod vlivem brožury Andrianovy vzpírati se snaze, datující se z dob josefínských, utvořiti rakouskou universální národnost, poněvadž patrně cítili, že uskutečnění této myš lenky císaře Josefa II. bylo by jedním z kroků k zrušení jejich poli tického postavení, které jim zaručoval stavovský stát. Rádi viděli proto snahy, které směřovaly právě tak jako snahy jejich, třebaže z jiných motivů, proti universální národnosti rakouské, proti němčině, a aby bez pečněji mohli, vzhledem k vídeňskému dvoru, operovati s Českými sna hami nacionálními při svých akcích, veřejně v brožurách dokazovali (J. M. hr. Thun: Der Slavismus in Bóhmen. Prag 1845), že České snahy nacionální, o jejichž marnosti byli vnitřně přesvědčeni, jsou jen snahy vzdělanostní, nemajíce v sobě ani nic vyumělkovaného, ani revolučního, ani protiněmecky Šovinistického, ani proti Rakousku namířeného. Těšili se u českých literátů přízni za své chování k Češtině, ale nepřesvědčili nikdy před rokem 1848 všechny Čechy, jimž liberalismus a buržoasní demokratismus ležel především na srdci, že jejich snahy za obranu sta vovské ústavy, potřebám doby již nevyhovující, jdou dále nežli za jejich politické výsady. Lid selský, jehož jediným přáním bylo zrušení roboty a všech zbytků poddanství, nezískali vůbec pro své postavení v poddanské 24
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
a robotní otázce, ba popudili ho proti sobe, když po vydání dvorského dekretu z 18. prosince r. 1846, skýtajícího možnost vyvážení pozemků a zrušení poměru poddanského, stáli celkem na svém dřívějším odmí tavém stanovisku. Sněm moravský nebyl zachvácen tak oposiČním hnutím stavovským jako sněm Český. Byl jen matným odleskem Českého hnutí. Stavovská práva a výsady hájili tam Hugo kníže Salm, Bedřich sv. pán Schell, hrabě Vilém Hompesch a j., ale omezovali svou obranu v podstatě jen na akademická prohlášení. Tak 17. září 1844 kníže Salm si povzdechl: »Stavové nejsou, čím by měli býti. Postavení jejich jest značně otřeseno bez potřeby zaří zeními císaře Josefa II. a od dob nešťastného patentu finančního pozbyli i mravní záruky proti mnohonásobným útokům, jež se proti nim dějí.« Aristokratičtí velkostatkáři odmítali vše, co by mohlo zatížiti ve prospěch státní pokladnice domestikální fond jako opatření vládní, k němuž sněm není ústavně vázán; v září r. 1844 žádali včasné svolání sněmů postulátních, doléhali na to, aby berněmi Morava byla zatížena jen úměrně k ostatním zemím. Domáhali se jako stavové v Čechách zřízení hypoteční banky a po vydání dvorského dekretu z 18. prosince r. 1846 rokovali bez positivních výsledků o možnosti vyvážení pozemků a zrušení poměru pod danského. Jen dva členové moravských stavů těsně před r. 1848 vedle hájení svých feudálních práv a výsad přinesli mezi stavy pokrokovější a duchu doby více odpovídající požadavky: hr. Egbert Bedcredi a hr. Bedřich Sylva-Taroucca. Belcredi na počátku Června r. 1847 prohlásil ve sněmu za základ státu svobodné zřízení obecní, vyslovil se pro zlepšení národního Školství, odsoudil zákon kolkový a poplatkový z r. 1840, jehož tíha nejvíc dolehla na vrstvy nejchudší, a byl, chtěje Čeliti důsledkům roz šířeného alkoholismu, pro zmírnění pivní daně oproti zdanění kořalky. Hr. Sylva-Taroucca připojil se k jeho návrhům a doplnil je požadavky novými: jednak požadavkem zlepšení hmotného postavení učitelů a lep šího vzdělání učitelstva, ovšem pod dozorem katolické církve, jednak požadavkem, aby zemská řeč, »řeč většiny v našem markrabství Morav ském, byla do studií zavedena jako předmět závazný«. V hájení stavovských práv a výsad nebyl sněm moravský jednotný. Jako v Čechách, tak i na Moravě vysoká hierarchie katolická i stav městský nešly v jednom Šiku s velkostatkářskou aristokracií. 25
POLITICKÉ HNUTI V CES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
Knížecí sněm ve Slezsku a stavové slezských knížectví před r. 1848 (poslední se konal v červnu r. 1847) nebyly dotčeny tím politickým hnu tím, jaké se objevilo v Praze a v Brně. Byly vůbec mimo veškeru politiku. Československý živel nebyl tam zastoupen. Před r. 1848 ani jednou ze všech tří sněmů historických zemí Če ských neprojevila se snaha jednotného zákonodárného postupu všech tří zemí Českých. Nebylo tu nikde vědomí státoprávního spojení všech tří Českých zemí, nikdo neprojevil požadavek, aby starý český stát ve své svébytnosti byl obnoven. Když v roce 1847 ve Vídni byla vyslo vena myšlenka ústředního sněmování stavů ze zemí předlitavských, ni kdo ze stavovské oposice se proti tomu nevyslovil a nepostavil poža davek ústředního sněmování českých zemí. Zápasy stavovských oposicí v Čechách i na Moravě neměly ráz bojů historickostátoprávních, byly to jen zápasy stavů s absolutním vladařem o ústavně zaručená práva a výsady stavů. Ani Metternich ani Kolovrat nebyli přáteli stavov ských oposicí, nýbrž jejich zásadní odpůrci. Soudili, že kdyby se přání oposicí splnila, monarchie by se rozvrátila a rozpadla ve své Části. Na akce oposicí odpovídali proto odmítavě a dali její členy i sněmy pod policejní dohlídku. Ačkoli hnutí stavovských oposicí na sněmu projevovalo se jako Část důvěrného sněmovního jednání, přece o něm na venek pronikaly zprávy. Lipské »Grenzboten« a »Augsb. Allgemeine Zeitung« referovaly o něm soustavně. Zprávy o hnutí tom probudily silný zájem politický i ve vrstvách politicky ještě bezprávných a nutily československou veřejnost přemýŠleti o politických požadavcích a cílech Československé liberálně, demokraticky a nacionálně cítící buržoasie. Československý program politický nebyl před r. 1848 formulován veřejně a soustavně. Spočíval na obecně v buržoasii přijímaných zásadách českého nacionalismu, slavismu, bojujícího za sjednocení Slovanů a jejich rovnoprávnost, liberalismu a buržoasního demokratismu. Názor Českého slavisty V. Hanky, aby Čechové politickou spásu hledali od Ruska a bu doucí jeho nadvlády v Evropě, aby věřili, že Čechy budou svobodné a sa mostatné a úplným pánem ve svém domě toho dne, kdy Rusko dosáhne znovu držení Haliče, to byl názor, který v České buržoasii neměl většiny. Železná absolutistická vláda cara Mikuláše po pokoření polského povstání 26
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
Ruskem nevábila Cechy k carství. Za to bylo sdíleno mínění K. Havlíčka, který nenáviděl ruské samodržaví a r. 1846 hlásal, za souhlasu Fr. Palackého, F. L. Čelakovského, dr. F. Braunera a j., že mocnářství rakouské jest nejlepší garancie na zachování české a ilyrské národnosti, a Čím výše vzroste moc císařství rakouského, tím jistěji bude státi česká národnost. Obecně dobývalo si půdy mínění českého nacionalismu, že Čechoslováci jako národ v rámci habsburské monarchie musí nabýti politické samostat nosti, a hájena byla suverenita české koruny vůči Německu. Česká buržoasie vyslovila požadavek aktivní účasti měšťanstva na stavovských sněmích, hájila národnostní rovnoprávnost a práva češtiny oproti něm čině ve škole i v úřadech, pečovala o zlepšení školství, obecného i od borného, o zlepšení platů učitelských i zvýšení jejich vzdělání, a zrušení potravní daně, kolkovného a poplatkového patentu z r. 1840, stála proti byrokracii, byla pro reformu veřejné správy a zvláště pro reformu obec ního zřízení na základě principu svobody obce, pro vykoupení podda ných z roboty a odstranění zbytků poddanství. Vylíčený program byl nejprve majetkem jen hrstky uvědomělých Českých spisovatelů, od r. 1846 stával se více nebo méně a pokud to tehdejší nesvoboda tisku dovolovala, majetkem širokých kruhů české buržoasie. Zásluhu o agitaČně žurnalistickou práci v tomto směru získal si Český novinář, básník a belletrista Karel Havlíček, který celý svůj život zasvětil práci národní. Od 1. ledna r. 1846 redigoval jediný, český poli tický list, s povolením vlády za absolutismu vycházející »Pražské Noviny«, a v tomto listě od 1. ledna r. 1846 snažil se krok za krokem nenápadně a systematicky podkopávat půdu absolutismu a přeroditi české hlavy ve smyslu zásad liberálních, nacionálně českých a buržoasně demokratických. AČ byl mlád — bylo mu tehdy 27 let — byl již hotovou individualitou. Byl vzdělán pro svůj úkol dokonale nejen ve Školách, nýbrž i studiemi německých a slovanských, zvláště ruských spisů, a cestami po Čechách, Moravě, Slovensku a Haliči a zvláště delším pobytem v Rusku. Měl evropský rozhled. Byl temperamentní, agilní, Čestný, opravdový, do krajnosti obětavý, praktický. Měl neobyčejný dar, že dovedl lidově myslit i lidově psát, a tím dovedl získávat zájem Širších vrstev pro své noviny. Byl opravdový učitel svého lidu. Byl vždy veden zájmem o věc, pravdu, ne záštím a nenávistí k osobě a systému. Nebyl politický snílek, byl ne 27
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMlCH HISTORICKÝCH PÉED R. 1848.
přítel sentimentálního vlastenčení, byl racionalista, osvícenec, nebyl tak romantik jako spíše realista. Byl idealista, ne materialista. Věřil celou svou bytostí v lepší budoucnost Cechů. »Pražskými Novinami« šířil zá sady politiky mužné a vytrvalé, učil svými novinami Čechy býti občany, budil v nich smysl pro obecnost a antipathie proti absolutismu.Rád citoval cizí hlasy o svobodě tisku. Ukazoval, jak jest možno i za absolutismu, zvláště v obci, pracovat k lepší budoucnosti České. Žádal pro sedláky a řemeslníky práva politická. Volal po vybavení selského lidu ze všech následků středověkého feudalismu. Burcoval Čechy k národnímu uvědo mení a k boji proti nepříteli Čechů, Němci. Vybízel, aby Slované se navzájem opravdu poznávali a zanechali nekritického všeslovanského vlastenčení. Hlásal pod vlivem svého učitele Fr. Palackého politický austroslavismus, pamatoval na Čechy na Moravě i na Slováky na Slo vensku a v zájmu národního prospěchu Českého vybízel je k společné práci. Nabádal i k obraně proti útisku vlády a to na cestě zákona, byl po vzoru irském pro zákonný odpor, pro odpor peticemi, žalobami a pod. Jako bezpečný prostředek k získání a udržení svobody doporučoval národu vnitřně síliti. To vše Činil nehledanou, prostou formou, buď populárním výkladem nebo statěmi srŠícími vtipem, sarkasmem a ironií básnickou nebo kritickým rozborem. Zalarmoval svými Články Čechy za absolutismu pro nacionální, liberální a buržoasně demokratický program Český. Jeho vliv byl nepopěrný a nesl politické ovoce. Mohl-li Havlíček v tomto duchu psáti, o to zásluhu měli censoři »Pražských Novin«, až do 8. srpna r. 1847 Pavel Josef Šafařík a od té doby Jan Pravoslav Koubek, kteří censuru prováděli liberálně. Stihla je za to úředně projevená nelibost vládních kruhů. Ačkoliv Havlíček své myšlenky hlásal nenápadně a zakrytě, vzbudil přes to pozornost rakouské vlády. Když r. 1847 novinářsky působil pro sbírky na podporu České průmyslové školy, obrátil na sebe pozornost vlády. Měl býti z redaktorství odstraněn, poněvadž mu bylo vytýkáno, že jeho Noviny jsou illoyálního smýšlení, popuzují lid proti vládě, vyzývají k svépomoci, k národnímu pozdvižení, mají slovanské oposiČní tendence, snižují státní správu, útočí na úřady, staví se do služeb vášnivého národního stranictví a rozsévají národní rozkol. Havlíček tehdy unikl persekuci. Ale na novo ho stihla, když v prvním Čísle »Pražských Novin« r. 1848 umínil si pouČovati a cviČiti lid 28
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEM1CH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
v politice sérií poučně politických článků. Bylo mu vytýkáno, že republiku staví jako stejně oprávněnou formu vedle monarchie, že za základ poli tického hnutí uvádí myšlenku národní. Jestliže persekuce Havlíčka tehdy neranila, stalo se tak jen proto, že jednak od 10. Čísla poučně politickou rubriku vynechal, jednak že nastaly v Evropě a v Rakousku nové poli tické poměry. Pod vlivem článků v Havlíčkových »Pražských Novinách« utvořil se v Praze r. 1847 tajný politický spolek, středisko českého radikalismu před rokem 1848, Repeal, jehož předními členy byli Karel Sabina, Em. Arnold, Vil. Gauč, Vine. Vávra-Haštalský, Ruppert, Knedlhans-Liblinský. Havlí ček rád popřával v listě svém místa politické snaze Irčanů po zvláštním parlamentu, jejich snaze po odloučení se od Angličanů a po samostatnosti Irska. Viděl v Irském Repealu jistou obdobu politického boje Čechů za autonomii, mohl, mluvě o Irčanech, pronášeti dosti otevřeně své politické názory o Češích, které by byly narazily na odpor politických úřadů, kdyby byly bývaly napsány přímo a otevřeně. Tajný spolek politický v Praze pod vlivem článků v »Pražských Novinách« přijal jméno Repeal a stoje na půdě tehdejšího demokratismu, za pomoci Čechu i Němců, působil, zvláště agitačně, k pádu absolutismu. Jediný veřejně povolený spolek, kde bylo trpěno Čechům prováděti za absolutismu Činnost politickou, byla Jednota ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Byla založena r. 1833 v Praze. Když na podzim r. 1843 byla schválena změna jejich stanov v tom smyslu, že buržoasní inteligence mohla se státi Členem, Čechové zvolili tento spolek, aby v něm připravo vali se debatami pro politickou budoucnost a aby své snahy, v nichž policejní úřady rádi tušily vždy něco revolučního, uchránili před pronásle dováním. V Jednotě navazovali Čeští inteligenti osobní styky s vůdci stavovské oposice České a s německou buržoasií pražskou, starali se tam o zájmy drobné České buržoasie, řemeslníků a živnostníků, a pracovali pro myšlenku jazykové rovnoprávnosti v Čechách. Zkoušeli tam mohoucnost svých sil. Nabyli po prvé úspěchu, když se jim r. 1847 podařilo získati většinu pro myšlenku zřízení České průmyslové Školy. Sbírky pro tuto Školu poskytly jim příležitost ještě za absolutismu otevřeně agitovat pro České ideály nacionálně politické. Vůdci Čechů v Jednotě byli tehdy dva muži: obětavý, nadšený, poctivý, ale rozvláčný a mnohomluvný kandidát práv
29
POLITICKÉ HNUTÍ V CES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
Alois Pravoslav Trojan, sekretář odboru pro technické vědy pomocné v Jednotě průmyslové, a František Ladislav Rieger, od 19. června r. 1847 doktor práv. Když se Rieger r. 1843 ujímal v Jednotě práce, bylo mu pětadvacet let. Veřejně činným byl až do své neočekávané smrti r. 1903. Od smrti svého tchána, Fr. Palackého, jehož se stal zetěm r. 1853, až do r. 1891, kdy ho opustil národ, byl politický vůdce svého národa. Byl to muž střední postavy, v mládí hezký, statný brunet ohnivých očí, milého, pro stého, srdečného chování, osobně representativní. Shoda příznivých okol ností (pocházel z mlynářské rodiny) mu dovolovala, že se mohl věnovati jen studiu a veřejné práci. Službu svému národu pokládal za svůj jediný úkol, »který byl skutečně úkolem, jak napsal, celého mého života«. Stal-li se Rieger vůdcem národa, neděkoval za to nikomu jinému nežli sám sobě. Kam došel, došel tam vlastní silou, svým vlastním talentem. Byl muž energický, živý, Čiperný, bystrý, houževnatý, pilný, temperamentní. Uměl jednati s lidmi, měl diplomatický takt. Byl neústupný, když toho věc vy žadovala, ale zase povolný, když toho bylo potřebí. Dovedl odhadnouti možnosti a podle toho zařizoval svá rozhodnutí. Byl velkým organisáto rem, plným podnětů a iniciativy. Měl veliký řečnický talent. Byl úchvat ný, temperamentní řečník a pohotový debatteur. Jeho řeči nebyly dílem affektu, nýbrž přesvědčení, plynoucího z hloubi duše. Nefanatisoval, nýbrž rozumově přesvědčoval, nesnažil se rozváŠňovat, nýbrž hleděl dů vody získat. Jeho řeči byly logicky uČleněné, formálně bezvadné, pro dchnuté vřelým teplem srdce. Příliš skeptický k těm, jež nenáviděl, a pří liš důvěřivý k těm, kdo se dovedli vlichotiti v jeho přízeň. Byl celou svou bytostí idealista, nadšený pro vše dobré a krásné. Ideové jeho základy spočívaly na osvícenství a romantismu. Z nich vyrostly v něm horoucí láska k národu, vřelé ČeŠství, buržoasní demokra tismus a politický liberalismus, k němuž přistoupil v letech 50tých ještě liberalismus národohospodářský. V duchu své doby cítil vřele slovansky. Rieger byl sice politik, novinář a řečník, ale jeho vzdělání nebylo založeno bez vědeckého základu. Měl Široké vzdělání povšechné a znal se v otázkách politických a později i národohospodářských. Nabyl svého širokého obzoru nejen školami a knihami, jež mohl Čisti v několika řečech, nýbrž i cestami po habsburské monarchii, v Itálii, Francii, Anglii, v ze 30
POLITICKÉ HNUTI V ČES. ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED R. 1848.
mích slovanských. Započal svou veřejnou činnost r. 1841 jako národní buditel pořádáním českých plesů v Praze, od r. 1844 působil agitací pro zřízení Českého národního divadla v Praze a literární činností, od r. 1848 trvale stál v popředí české politiky. Bojoval, vycházeje z názoru Fr. Palackého, za národní rovnoprávnost a federalistickou úpravu habsburské monarchie, vycházel z názoru, že Česká otázka jest evropskou otázkou. Byl si vědom nutné souvislosti vnitřní politiky České s politikou zahra niční, pěstoval proto vždy styky především s těmi vynikajícími osobnost mi ze zahraničí, které mohly míti pochopení pro jeho české a slovanské stanovisko v politice. Na místo, na něž dosel, byl vždy svůj a celý. Za sloužil si úcty celého svého národa. Od r. 1845 veškerá národně uvědomělá buržoasie česká se soustředila v Měšťanské besedě v Praze, která se stala východiskem národního uvě domění němčící buržoasie české. Jejím programem byl pokrok ČeŠství, zvláště vybudování Českého národního školství, Český kulturní pokrok. Hlavními representanty této organisace byli Dr. František A. Brauner, Dr. František Ladislav Rieger, Jan Arnold, dříve farář v Miletíně, pak na pensi v Praze, Alois Pravoslav Trojan, pražský advokát JUDr. Josef FriČ, František Palacký a jiní. Měšťanská beseda před rokem 1848 netě šila se přízni vlády. Její Činnost byla pod policejním dozorem, poněvadž prý beseda rozvíjela »stále více slovanské tendence«, vládou tak nená viděné. Od té doby, co se dostávaly na venek pravidelné zprávy o oposici na stavovském sněmu českém, podniknuty byly pokusy působiti na Širší vrstvy politickou agitací. R. 1845 několik málo českých stoupenců učení Jana Rongeho agitovalo mezi Čechy Českými spisy pro učení německého katolicismu. R. 1847 odvážil se k Riegrovu podnětu Člen Českého Repealu osobnost demagogicky založená Em. Arnold, když dříve bez vý sledku uvažovalo se o podání petice panovníkovi, rozšířením Českého letáku, který sám napsal: »Držená řeč od jenerála Jezuitů na tajném sněmu v Římě dne 1. Června 1846 ku shromážděným Jezuitům a Ligurianům neb Redemptoristům, anaž z vlaské řeči do Češtiny přeložena jest«, zabránili usazení se Jezuitů, fedrovaný Mettemichem, v Praze a upo zornili na klerikální smýšlení Šlechty v Čechách, jejíž příslušnice Helena kněžna z Lobkovic se tehdy zvláště starala o usazení Jezuitů v Praze.
31
POLITICKÉ HNUTI NA SLOVENSKU PŘED R. 1848.
Když pak Arnold za agitaci svou byl uvězněn, neobával se lid demon strovali před okny jeho žaláře, Novoměstskou radnicí. Boj Vlachů za konstituční zřízení na počátku r. 1848 politické hnutí v Čechách posílilo. V polovici února r. 1848 byly v Praze rozšířeny ně mecky psané letáčky, kde se Čechům za vzor stavěli Siciliané. Několik dní poté byly rozšířeny nové německé lístky, vybízející Čechy, aby statečně Šli vstříc konstituci, která jim přijde z italských částí habsburské mo narchie.
V. POLITICKÉ HNUTÍ NA SLOVENSKU PŘED R. 1848.
Slovenská větev v Uhrách před r. 1848 byla politicky stejně probu zena jako Češi v historických zemích. Pokud se týče liberálních a demo kratických požadavků, byli Slováci a Češi zajedno, na stejné zásadě rovno právnosti stáli i v otázce národnostní. Jenže u Slováků zásada tato prak ticky se měla dobývati proti snahám maďarisaČním, kdežto u Čechů v historických zemích proti snahám germanisaČním. V Uhrách Maďaři před r. 1848 nebyli většinou. Státní rada Josef Izdenczy správně upozornil na to, že Maďaři jsou v Uhrách menšinou a nemaďarské národy jsou tam v trojnásobné převaze. Od Josefa II. Ma ďaři nasazovali vše, aby maďarština zaujala v Uhrách to místo, které zaujímala latina a byla pojítkem všech národností v Uhersku. Bojovali za maďarštinu jako jediný jazyk v celých Uhrách ve škole, úřadech, sou dech a na sněmu. Státní rada Izdenczy správně předvídal, že vyhlášení maďarštiny za úřední řeč způsobí v Uhrách ještě větší neklid nežli uve dení němčiny. Maďaři nabývali ve svých snahách krok za krokem úspěchů. Roku 1832—1836 byla maďarština zavedena do matrik. R. 1836 (čl. 3 zák.) a 1840 (Čl. 6) nabyla maďarština v Uhersku velikých práv, 20. Června r. 1843 usnesli se uherští stavové na tom, že v zasedáních stavů smí se mluviti jen maďarský. R. 1844 (Čl. 2 zák.) stala se maďarština v Uhrách úředním a státním jazykem, dosavadní úřední název Uhry byl změněn
32
SW7EN5K.JE
\i r o n \.i i: no viní. 1. Číslo. ------------;----------- ------------ .
Pjatok d. 1. Klasňa. - --- ■ ■ •• , ' 7 -
Čo cheme s novinami našimi? Rad je i na nás. vislovit sa a tu k Vám prichádzajú lak dávno cakanje. s tolkou tužbou (aviditas: Sehnsucht) vizeranje Novini Národňje. Krajaňja Slovenskí! Kaďekolvek sa sirů srďečňejšje duše z národa nášho, odvšaďjal, vjeme, ozvů sa ím v ústreti zvuki (sonus: der Schall) plnje vďacnosti, radosti a nádeje, ozvů sa tak, ako sa ozívajú hlasi z pevnej zeme keď sa vráža do přístavu dávno, dávno čakaná loď (navis, das Schiff), ňesúca i drahích i tovar očakávaní, a jako zas z tejto pozdravujú hlasi najradostňejšje tam tich na zemi stojacích, tak i mi pozdravujeme Vás, ktorí sic nás od dávna s vrúcnoslou vi žera li a teraz okolo nás ste sa zhromaždili s hlbokou radostnu i srďečnostou; Vi tam viďjac prichádzajúcich nás voláte „loď naša“ a mi zas při pohlade na Vás voláme „zem“! V tomto ale objatí a zvitaňí sa našom, komu že oddat máme, krajaňja. vďačnosi našu spoločnú, komuže viljat vrúcne čili naše? Tomu tam ktorí bleskům a slávou otočení (ob klíčení. circumdalus, umrungen) z visokosti Svojej spustiu aj na náš opuštění národ pohlad milostiví, ktorí vipočúvau dávné prosbi i túžbi naše a obdariu nás tím dobroďiňím. za ktorím dávno srdce nás všetkích hořelo, novinami ná rodními: Jemu patři vďačnosi naša. On nám poprjau do žit sa radosti tejto, On upev ňiu nás v nasej nádeji! Máme sa ale aj čomu raduvat, že sme národňje no vini dostali. V Ohlase našom. ktorí sme před pár lidňami k Vám, krajaňja. vislrojili. viložili sme na krátko velkú potřebu novin napospol, keď ale komu, teda nám ích islotňe velmi, velmi třeba. Jestli sa po r.árodach inších v krajině nasej Uborskej poobzeráme, vidíme že nás tjeto skoro v každom ohlaďe previšujú a že mi v lerajšom čase, ktorí sme předtím v mnobom ohlaďe před nimi stáli, teraz za nimi a tak řečeno len na straňe stojíme. Co že je za pričina tohoto nášho nazad ostaňja? Nepoznávali sme požaduvaňja času nášho, a potřebí naše vlaslnje. a kde ťijet (non est, ist nichl) poznaňja tam aňi ůjel zadosturobeňja potřebám takimto. tam ňjel uapraveňja. Z tohoto nášho nazad ostaňja vitěkalo to ;• že sme sa sami seba , keď si národi inšje před nás zastali, opustili a lak řečeno len na Božú milost ňehali. Božja milost a pomoc, pravjia, všade je potřebná a bez ňej člověk ňič ňeviveďje. ale bez práce, bez ustávaňja ňepríďe tjež aňi Božje požehnaňje. lebo len prácou člověk si ho nakloňuje a hod ním sa ho sláva. Pra
1845
li cuvet teda a do práce sa s celou dušou chitit musíme, do čoho sa ale oddat, čo přijímat, čo od seba odstrkoval, čo napravovat, to poznat, o tom sa nám prezvedet třeba. . A před všetkím tímto jestli že sa naozaj s celou dušou do práce dat máme, jestli že chceme abi naša vitrvanlivosi v ňej bola ňezlomná a tak abi sa nám ďjelo naše podařilo. i musíme si viznat že ňízko, velmi ňízko stojíme, lebo před ; pokáňim musí vždi predíst úprimnuo viztiaňje chíb a ňe! doslatkou (defectus, der Mangel) vlastních. Netřeba k poznaňú tohoto nášho ňízkeho staňja hlbokjeho rozvažuvaňja, dost běžní pohlad len na národi vo vlasti našej žijúce a na stav náš o tom nás lahko pouči, a sůdi inšich národou o nás lahko na to upamatujú: ňje je teraz dost Ipri orbě (agriculture. der Ackerbau) a bospodárstve ve det a robit len to, čo predkovja vcďeli a robili, ňje je dost len s nižšími remeslami a i to bez dalších známostí sa zaoberat. ňje je dost-známosti ku stavu a povolaňú svojmu len po školách si nazbjeraí a ces celí život len na j tom. misljac si že s málom spokojní je štasthví, přestávat, ňje je dost na starootcovskej kurii sedjet, peknje preJi dešlje časi spomínat a o ňíc.h s hlbokou spokojnostou rozprávki načúvat. ňje je dost so slobodami svojimi před inšími si pohrávat, ňje je dost len to čo sa v ďeďine. v okolí, v stolici, na viďjeku robí veďjet, ňje je * ’dost len I sám o sebe žit a len na seba a svojich všetko čo sa nastísi ka. nazbjera, naznáša vinakladai. ňje je dost len kúihi ! náboženskje a daklorje verše lebo básňe (poelica carmina. Gedicht) spisuvat a vídávat, ňje je dost tot len kňihu dajaku kupit a dakedi keď dobrá vuola člověka nadule v ňej sa preberaí: o moc vjac náš terajší čas žjada. u moc velšje su teraz naše * jako dakedi holi potřebí! Mnoho, mnoho , nám chibi. mnobje sú naše ňedostatki, ale mi sme dvsjal (hue adusque. bis jetzt) na nás tak ako sme boli přestávali ■ a len vždi čo sme mi za národ znameňití, víborní a Boh vje jakí vikrikuvali. seba vivišuvali a pri tom do našich i vnutrnosti (interna, das Innere) ňebladeli a málo čo alebo I ňič nerobili, a kde sme aj ňječo málo vikonali, nž Boh vje jako visoko to kládli a na tom si zakladali, ba už sme i sa na tu módu naučili že sme naše ňehodi (fortuna ad verse . die Unfalle). náš chatrní stav, naše od světa odstrčeňje len inším za vinu dávali a to zlosti druhich. sami sa skoro za dokonalích, bez chibi majúc, pripisuvali a tak j naše slabosti, naše chibi. vini a zlost vlastnú samím sebe !í ukrívali a lak len vždi tí staří, li domňeli (reputati. die
2 vermeinten) dokonalí oslávali a na inších, mjeslo na seba Denník Domáci. samích, narjekali. Celje Jeremiad! sme vispjevali na inPrešporok dna 22-ho Červenca. Visoších, ňepomisljac že bi sa nám ňikdi to ňebolo stalo čo koučenjeho a Urodzenjeho p. Gábora Kováč-Martinyho sa stalo, že bi sme ňikdi tak na stranu ňeboli odstrčení bívaljeho professora přírodních a matematickích nauk bívali, kebi sme sa sami boli lepšje držali a vjacej ’duchov(scientiarum) na ev. lyceum Prešporskom iijelo vjacej nej šili ukázali. Slabí len vždi narjeka a na druhjeho bě medzi namí. Pominuv sa dňa 19-ho t. m. v hodinách duje, mužní si pevňe na svoju postat zastane a na nej odpoludňajšícb nanáhle porazení. Dňes ho náramnuo svoju prácu vikouáva a z ňej sa odstrčit ňedá. Musíme teda množstvo jeho ctitelou a prjatelou všelijakjeho stavu a ve poznat najsamprú samích seba, naše slabosti, naše chibi ku s bolestou ku hrobu viprevádzalo. Kamkolvek člověk vini a zlosti, jestli že ďalej sa chceme dostat, jestli že oči obrátiu videu žalost, kamkolvek sluchom zasjahou ňemáme chut k práci a k životu a jestli si do radu inších nápočuv len narjekaňje nad jeho skorou slratou a jednohlasrodou vo vlasti našej zaslat mjeňime. Majme tú nádeju, že nú chválu o jeho velkích zásluhách, ktorje si ňje len jako nám naša vlast ked bude vidět, že neležíme vjac jako klát na česle, že ňeživoríme len telesňe ale že sa i mi k viš- | zjavní Učitel skorej na ev. gymnasium Modránskom a pozďejšje na ev. lyceum Prešporskom, ale i jako člověk šjemu ludskjemu životu chápame a to čo je šlechetňejšje, | nadobudnuv. Všecci jeho i terajší i bívalí žjaci. mužovja pekňejšje v živole ludskom i mi přijímáme; majme tú návo vážních úradoch postavení, mládenci najkrujšje náďeje deju, hovořím, že nám ona ňje len ňeodopre to čokolvek slubujúci, slovom všelko , čokolvek dakedi z jeho vírečk rozvitu sa nášmu polrebuvat budeme ale že nám ona to ních, ňeustalích a vábivích úst rozličnje vědomosti, jako popraje, vet i mi sme jej sinovja a to věrní, vet bez nás z bohatej studnice, vážilo, jednosvorňe svědectvo vidávajú vlast naša jako celok ňemuože do dobrjeho stavu von kono jeho bezpríkladnej pilnosti a hlbokej učenosti, o jeho com příst, ňemuože jako celok rozkvitnul. Dobře teda aj otcovskej lásko a náklonnosti ku všetkím statočním a pils vlastou našou misljac, naše rozvitja (evolutio, Enlwickením svojím poslucháčom. Každí, ktorí mau příležitost s ňím lung) žjadal a na ňom pracovat musíme. Povedali sme bližšje obcuvat, nezná dost vinachválit jeho ludskost, ale že před všetkou prácou požaduvaňja času a potřebí úprimnost, vdaku a útrpnost. O utěšeních vlastnostach naše poznat nám třeba a k tomuto budú nám slúžit naše pominuljeho krásné hovoriu Dv. p. Raabe SI. B. novini národňje, ktorje budú stredom (centrum) kde sa kazatel pri tunajšej ev. církvi. Prítomnje boli na jeho povšecci, ktorím na srdci leží národ náš, schádzat a radit hrebe najúhladňejšje osobi jak svetskjeho tak i duchovnjebudeme, kde všecci naše žjadosti, naše túžbi, naše domho stavu, ktorích počet právě přítomní na dištriktuálnom ňeňja, naše rádi o vecach naších předložit muožeme; bu sboru seniorálni vislanci, menovite duchovnjcho stavu, dú naše novini všetkjemu tomuto otvorcnje a otvorenje znameňite rozmnožili. Jak veliká bola úcta ku zomreljemu všelkím tím, klorí královi a vlasti našej věrní, svoje návrhi všade a pri všetkích, svědčí aj ten velikí počet naších (projects, Vorschláge) a svoje rádi s vrúcnostou. svoje bratou kalolíkou. ktorí jeho bezdušnjemu tělu ostatňú žjadosti so skromnostou (modestia, die Bescbeidenheit), poctu preukazuvali. Ňebolo duše, ktorá bi ňebola pohnu svoje káraňja kde bude třeba s mjernostou, a rozumje tá bívala nad slratou tak víbornjeho muž a. A to je najjassa, všetko s rozvahou slušnou a v duchu tom, v jakotn ňejšje svědectvo o jeho velkích o vedi (scientia) a tunajšje sme novini naše v Ohlase vjest prislúbili, předkládat budú, ev. lyceum zásluhách. Zomreu v 68-om roku svojho a tak potom to čo bude za dobruo uznanuo přijímat, naveku. Na ev. lyceum v Prešporku ňeunaveňe puosobiu sleduvat a vikonávat sa bude muoct. Musíme ale při tomto za 28 rokou. Zaňehau utrápená a užjalenú v dovu a do našej vnútrnosii hlboko zahljadat, nás samích dokonale jedinú otca bolestňe oplakávajúcu céru. Boh ňech potěší poznat, naše ňedostatki nám samím si ňejakrívat ale ích jeho mílích a dá slávu jeho duši a pokoj jeho prachu ! na světlo privádzat, a hned sa naších vlastních slabostí ňe____________ B. N. lakat ale vuolu mat všetko napravuvat a na dobrú cestu v Jasenovej, v Orav, st., 20. Červenca. nastrájat. Najvetšja každjeho a aj národa povinnosl je bit Zluo ked na najvišší stupeň vinde najistejšje padňe, a ked k samjemu sebe úprimním a to aj mi bit musíme, musíme mat, ked chceme dalej příst a žit, tú silu všetko si viznat a padňe zrúti sa na tich ktorí ho zastávali. Táto všetkích potom zase silu to robit a na napravení pracuvat, inakšje časou pravda ešte sa vždi potvrdila v ducbovnom i telesbudeme lam vjaznut kde sme dosjal vjazli. Darmo je, ludja nom svete, to sa iďe potvrdit i tcraz na tom zlom, ktoruo majú svoje chibi, máme ích aj mi, ňje je ale hanba ích sa medzi luďmi mnohích národou menovito (i nášho tak poviznávat, lebo sa tam už ukazuje chut k polepšeňú, ale hlboko a široko rozmohlo, rozumjem pitja nápojou pápotupa v ňích slrvávat. —Tohoto teda budeme sa mi lenkovích — že už svět závrat hlaví od fteho dostau, či držai v novinách naších, a.ked na sírane drahjeho nášbo chce či ňechce: alebo sa z ňeho ratuvat alebo v ňom zaobecenstva (publicum) bude tá istá vuola, ktorá je na hinút musí. — Věru i pitja pálenkí sa už vidrjapalo na straňe našej, máme pevnú nádeju že to čo začínáme sa najvišší stupeň a milovňíkou, ctitelou a napomahačou svonám podaří a že to, čo s dobrou rozvahou chcet budeme, jich vrhlo do hlbšjeho sitna, jedních duchovňe druhích obojako. Kdo ňeveri ňech vidí a hladí, kdo ňevidí ňech vikonáme. ___________
3 čuje, kdo ňečuje ňech maká tú bjedu a musí ju najst všade najvetšú kde sa največmi pálenka pije. Či ňeide
chír po celej vlasti ba i za hraňicu o bjede Oravskej? Mráz přejme člověka ked vidí tje křďele tich hladovitích. viškudlich ba odpust Pane Bože úeozajsních ludí, ktorí sa len tak tárajú. strkajú, prevrhajú po prahoch našich, v ktorích akobi tá ostatúja iskra ducha dohárala — hrůza, zúfalstvo. smrt na ích tvárach sa maluje živejšjc jako na mnohom mrtvom tele. Prečo to tak, odkedi to tak, ako je to tak. kolko sa pálenki vipilo a ešte pije — u nás — na to všetko sa ňemuože na raz odpovedat — mi ale si to všetko a inšje čo tu patří pre pamjatku značíme a skovávame. Teraz ale na misii máme povedat to čo sa každjemu páčii bude, s čím na žjaden spuosob nikoho ňeurazíme. čo každí chválit musí — a to je: že sa v Oravo naproti tej bjede * ) valňe a mocíie zakladajú ..Spolki Strjezlivostč * — a či bi ešte i to bolo dakomu proti vuoli čo sa dobře a k dobrjemu robí? — na to povjeme že obecnuo dobruo a osobni zisk sú dva protivní ňeprjatelja. a ktorí hladajú vždi len svoje věci tí ňedbajú o věci iních. tedi len takím muože bií proti vuoli. V susednej Galicii. kde ešte Klá bosí. paměti cisár Jozef ll-hí tuto nákazu vikoreňit chceu. ale nemohou (Bohrer's Slavische Bevvohner der oesterreichischen Monarchie 1804). tam akobi mocní duch bou tíchto nečistící) duchou pozaklínau už takmer všetko je vičistenuo. Prišjeu rad i na Oravu. Medzi duchovenstvom katolíckim s velkím prospechom založili tjeto spolki v Chlebůicjach Velební p. Chovanec najprú, kde už asi před dvorná mesjacmi više 200 údou sa čítalo: v Rabči Velební p. Matkoučik kde vise 400; na Hruštíňe Velební p. Saliga kde skoro cela církev; na V. Dubovej Velební p. Juráček — a inde s menšou horlivostou a i menším prospěchům sa zakladajú. Evanjelickuo duchovenstvo ro vné horlivé pracuje od Velkejnoci t. r. na zakladaúí tíchto Spolkou; v Kubíne I)v. p. Samuel Novák zhromažďiu strjezlivcou vise 400; v Jasenovej (dolunodpísaní) 280; v Jstebnom Dvoj. p. Matuška vise 60; v o Velkejvsi Dvoj. p. Brózikom tjež dobří počjatok urobení. I v Leštinách a Žaškove sa pracuje na tom. — Osobitnú chválu zasluhuje náš stoliční Fizikus Dr. v lekárstve slov, p. Baltazár Demian, ktorí i súkromním i zjavním poučuvaúím náš lud od pálenki odvodí a na slávnu stolicu dau správu náležitú o velikom úpadku do ktotjeho lud orayskí skrze pálenku prišjeu. On ako Irskí Malúš káže proti pálenke kdekolvek pride. S potěšením nakoňjec oznamujeme, že sl. stolica naša Spolki Strjezlivosti za uži-
točnje uznala a tak i potvrdila, všetko násilja ale pri tom zabránila, ako aj na rováš nápoje akjekolvek dávat všetkím krčmářem prísňe zakázala a všetku assislenciu (pomoc) ím na budúce odoprela. Toto ustaooveúja muože mat pře lud velmi osožnje následki; lebo v tom hinuv lud ked sa zadlžiu a nasleduvau na to vístavok (executia). — I to ešte podotknút náleží, že 29. Cervenca t. r. bude sa držat stoličná přestavuvanka (restauracia), před ktorou to pametihodnuo je. že je všetko ticho, o pijatikách a kortesáciach ani slichu. jako to předtím bolo. Tej ne šváře urobiu koňjec Osv. p. Administrátor Moric Zmeškal, král, komorník, ktorí sa hned pri nastúpeňí na svoj vzňešení úřad proti tomu rázňe a odseknuto vijadriu. a tím Oravě předešlí pokoj navrátí u. Ctiboch Cochius.
vo Velkej Ďiviňe, v Trenč. st. — U nás uz bud Bohu večnjemu čest a chvála užitočnuo to braterstvo strjezlivosti hojní úesje úžitok. Je už vo faře skoro na 600 údou v Spolku zjavúe prijatích, druhích 600 sa při nich na podiv dobře jakobi na próbe drží, a len málo ach velmi málo odhodencou, ktorí len ešte blúda íievedjac komu sa majú připojit. Máme ale pevnú nádeju že časom i tito k spolku nášmu sa pripoja a od pálennjebo hrjechu docela očistja. Spolok náš našjeu už nasledov nikou v okolí našom: už ti ktorí sa tomu z poéjatku protivili sú pře možení , sami vuolu dostávajú, ba už aj na mnohícb mjestach mjernost rozhlasujú. Dá Pán Boh po dvoch, troch rokoch inšje a lepšje dožit mravi. statečnost, dobremajúcnosi, ked to s tím úžitkom spojeňe puojde, jako do teraz. Ku mne už zjednej osadi prišjeu richtár abi sa mi menom obce za 500 zl. ktorje za pel, šest mesjacou zagazduvali. podakuvau. Co sa bude robit dalej ? prjemeni sú očividnje tak že už ani slovo prereknút nikdo sa úeopováži proti tomuto ústavu svatjemu a blahodarnjemu, okrem už člověk docela v mravocb zahubení. V tej istej osadě hned sa bralerslva mjernosti zaujali tak že ani u riebtára ked sa spolu židu, takjeho, ktorí ešte do braterstva ňevstúpiu. ako člověka ňcmúdreho, medzi sebou trpět ňechcú. ale úradskí ho z domu richtárskeho vivedje von. — Staří náš básňik Vanoch ) * je hlava tejlo osadi Svcderúík, ktorá napoďiv sa aj v druhej mravnosti přeměnila, bo v den ňcdelní a svjatoční ňje v šenkach a krčmách ale v spolkoch prjatelskích zhromaždeni počutuo v kostole slovo božje si pripomínajú, pobožnje pesúe spjevaju a v čítaní zběhlí z obecnej pre pospolití lud a djetki založenej kni hovní vižjadanje kíiižki na pr. Pálenka otrava. Vodolekár Šuleka. Zákonje článki. historie atd s velkou dichíivos•) Mohou hi pravda dakdo navrhnul': že sa so sami mi spoj I tou a radostou čitaju. $ Z. kami slrjezlivosri esťe tej chudobě nepomuože — leda dokládáme: že lej chudobě na pomoc velkje obere jednak penazilje jednak vo zboží od miloaťivej Vládi nasej i zo vselkich stran drahej vlasti poslanje boli, i ešťe posjal dochadzajú; lebo věru eeťe jednako pomoc je ňevihnutlive potřebná. —
•) Před dakolknna rokiui za svoje peknje laťinskje verše, ktorje on jako prosti sedljak robí, mnoho v rozličnich novinách pospominani. Spr. N.
4 ĎENŇÍK ZAHRANIČNÍ. Francúska. Pán Salvandy, minister osvětí, dostau na dva tnesjace prázňmi. Dajaká choroba ho trápí, ktorej sa v Essonii pri Corbeiiu sprostit chce. Minister vojni a predsedalel ministerstva Marecbal Soult (č. Maršal Sůl) a Vojvoda Bugeaud (i. Bůžó) sa trochu rozkmotrili; Jako je známo, Bugeaud ňechceu zložit za povíšeňja svoje na hodnost vojvodskú 18,000 (ran kou (frank naše 22 kr. strjeb.), jako honorár za petal, a vláda mu ích odpustila, a teraz, jako chíri idú, opovažuje sa doláciu alebo penziu žjadat, a sice len okrúhli počet 300,000 frankou každorečůe, abi vraj svojej hodnosti primereňe žil mohou. Táto osoblivosi ale ňepáči sa Mi nistrovi Soultovi, a preto poslau svojho pobočňíka (adju tants) plukovňíka Caillibo s depešamí do Algíru. Pařížské časopisi žárli vistrájajú z tejto věci. — Komora deputuvaních toho roku držala zjavních sed ři íc 146 a 42 ráži boli jej všelijakje odďjeli shromažďenje. Vidala 109 všeobecnosti a 94 mjestnebo interessu tíkajúcicb sa zákonou a povolila vládě 1,727,999,073 frankou ročitej daňe. —
E n g i i c k á. Daniel 0’Connel držau reč v englickom parlamente proti Maynooth-bille t. j. návrhu, abi sa Collegium Maynoothskuo, kde sa mladí Jrtaňja na kňažskí slav viučuvali a pripravuvali, od vládi peňažite napomohlo. Jrčaňja sa boja, že tak englická vláda vetšú příležitost bude mat ka toličku vjeru potlačit. A preto sú i kat. biskupovja v Jrsku proti tomuto návrhu. Ale minister Peel (č. Pil) předse dáte! ministerskej rádi má většinu na svojej straňe, a tak bili (návrh) táto skoro bude zákonom.
Prusi. Gróf Arnim vnútrnícb záležitostí minister zložiu úřad svoj do rúk Jeho Jasnosti krála Pruskjeho Fridricha Vilhelma IV-ho, a dňa 14 Červenca koňečňe z ministerstva vistúpil mou. Na jeho mjesto za dotasnjebo ministra viznačení je p. Bodelschving.
Král Praskl sa už zo svojej cesti po Praskej do Ber lína navrátiu. Navštíviu aj Kopenbagen, blavňje město v Dánii. Novini píšu, že ceatu tuto najvjac preto konau, abi Dánského krála nakíoňiu k pristúpeňú ku spolku celňjemu. (Zollverein).
Spojenje pounočno-amerikánske obce. Slávni generál a bívalí President severo-amerikánskich obcí Jackson (č. Dšekksn) zomreu dňa 8-ho lipňa (Junia). Novini Novo-Jorskje (New-york) zvestujú, že cbír o jeho smrti velmi zarmútiu národi spojeních obcí. Mnohí kupci v Novo-Jorku svoje krami (skiepi) pozatvárali a smútkovje šati oblekli. Narodiu sa Jackson 15. Brezňa 1767 roku, zomreu teda v 78. roku svojbo veku.
Čj ern ah or a. Vladíka černoborskí sa proti spojeňú daktorích kmě nou albánskich s Čjernouhorou přehlásíu, a obivatelom Gruddanskím a Hottinskím povedau, že on ňebude dosta teční bráňii ích proti tureckjemu vojsku. Teraz buduje vladika na jednom vrchu nedaleko rakůskich hraníc před oblitajom Kotora pěkní kostol. —
Turecká. Od tureckej hraňice. Novině Horvatsko-slavonskodalmatinske v čísle 58-om od 19-ho červenca prioášajú z karlovskjehq „Půtňika“ tuto správu: „Bosíijaci zabili ňedávno jednoho rakúskeho poddanjeho, a preto jedna čjaslka prvjeho banálskeho pluku převedená je na druhů t. j. boaňjacku stranu, abi snirt tuto pomstila. Pri dediňe Pozvizdu strhla sa medzi našimi a Bosňjakamí bitka, v ktorej, že sa bitka na barinovitom (močjarovitom) mjeste přiho dila, nalraíili dvaja oficíri na ňeštesija do blatňistej dákej mláki, a že sa s ftej skoro vislobodit nemohli -— padli do rúk tureckích. kde zahinuli. Jeho Osv. bán horvatškí (Banus Croatiae) pohnutí žalostním osudom (sors, Schicksal) tíchto junákou, a ešte večmi rozžalostení nad velikím neštěstím, ktoruo zostalú rodinu padljebo poručňíka (Oberlieutnant) Pavla Kukula zastihlo, namcnuvau hned jeho v tom istom pluku jako kadet slúžacebo siná Štefana Kukula za důstojníka (Oíicíra.) —
Novini naše vichadzajú každí tiďen dvarazi a to v utnruk a pjatok, a každí druhí tiďen v pjatok na ínt aj pnloba „Orol“ přidává. Predplaťeňje na pourok na Novini s Orlom vedno robí: Na mjesťe S cl. !2gr., b poajelaintn domou bea závinkl 3 cl. 42 gr., na počt *e so závinkou 4 zl. 12 gr. str. Na Novini sa vždi ešťe předplatí? muože a predplaťeňje sa přijí má na všetkich cis. kr. poctách, pri čom sa p. predplat'it'elja srďečňe proaja abi sa každí na najbližšej poet e predplafiu a svoje měno a poznamenáním tej pučťi, skadjal novini dostávat' chce, zreťelňe a jasné viložiu a tak úřadu počlvoskjemu odovzdau. Na mjesťe predplatki skladajú sa v samej novinárňe Slovenskej (na paňenskej ulici (Nonnenbaltn) v dome Fernolayovskom pod č. 287). Predplaťeůja z inších ďeďičních Rakůskich zemí a z cudzini přijímá C. Kr. vrchňja dvorská poctová novin expedícia vo Vjedňi, kďe sa krém predplatku aj običajní tam plat od štemplu z ložit’ musí. — Všecci páni kloríbi správami zo svojích okolí novini naše obohacuvať ráčili prosja sa, abi nám listi svoje, jesllibi víslovňe od nás za dopistivpňje neboli poprošení bívali, slobodnje od platu posjelali. Při ohlasoch a oznámeňjach v súkroinnich (privalus) záležitosťach sa za každí jeden rjadok 8 gr. str. skladajú. — To s čím srně za předešlí mesjac v novinách i v příloze za ostali, na žjadosť mnohích čitaťelou doplní sa všetko „Orlom“ a tak bude „Orol“ za 12 tídiiou, rátajúc od počjatku vichádzaňja našich novin, každí tiďen po hárku vichoďiť, leho sa 6 hůrkou doplnil * má, potom ale podlá Ohlasu len každí druhí tiďen vichod'it * buďe. Krém troch lištou, dva c dolňej zeme a jeden z horních stráň, všetkje inšje žjadali víslovňe laťin•kje písmeni, že teda tíchto je o mnoho vjac, novini naše skoro na všeobecnú žjadosť laťmskími pismeiiami tlačit * dávámePod správou a vídáváním Lodevíta Stúra. — V tlačjarňi Karola Fridricha Wiganda.
POLITICKÉ HNUTI NA SLOVENSKU PŘED R. 1848.
v název Magyarország. Ačkoliv státní konference byla proti těmto maďar ským snahám, stojíc, v obavě, aby povolování Maďarům neohrozilo jed notu monarchie, na zásadě, že se mají »všechny národnosti chrániti při jejich nabytých právech, aniž by se připouštěly buď přímé nebo nepřímé zásahy«, přes to dospěly věci před r. 1848 tak daleko, že celkem latina byla vypuzena ze svého dřívějšího panství, místo její zaujala maďarština, jazyk národní menšiny v Uhrách. Poslední uherský stavovský sněm roku 1847—1848 byl králem zahájen již maďarský a Členové habsburské dy nastie tehdy při různých příležitostech oficielně mluvili jen maďarský. Tyto úspěchy maďarštiny vzbuzovaly odpor u všech nemaďarských národností v Uhrách. Vzbudily i odpor Slováků a přispěly k jejich pev nějšímu nacionálnímu uvědomění. První kroky politického rázu proti Šíře ní maďarisaČních snah učinili Slováci v červnu r. 1842, když chtěli paralisovati snahy nově nastouplého generálního inspektora uherských evange líku hr. Karla Zay-e, který zaváděl maďarštinu do evang. církví. Svůj názor hr. Zay vyslovil jasně: »Maďarisace Slovanů jest nejsvětějŠí povin ností každého pravého uherského vlastence, každého bojovníka za svobodu a rozum«. Slováci obrátili se proto tehdy, vedeni sloven, ev. knězem dr. Pavlem Jozeffim, přímo ke králi Ferdinandovi a podali mu v audienci žádost, opatřenou více nežli 200 podpisy, která byla dílem L. Štúra. Myšlenkou její bylo, aby vladař nedovoloval pronásledovat! slovenské evangelíky na poli církevním. Ohražovali se proti očerňování z pansla vismu a žádali v té příčině ochranu, domáhali se ustanovení dvou censorů pro slovenské písemnictví, potvrzení státem katedry řeči a literatury slo venské, zřízené r. 1803 na ev. lyceu v PreŠpurku, kulturním i politickém středisku národně uvědomělých Slováků, zřízení stolice řečí a literatur slovanských na universitě v Pešti, podržení latiny při vedení matrik a cír kevních protokolů, ochranu kostelů a Škol před maďarisací v zájmu věří cích a dětí, kteří v náboženství mají býti vychováváni v jazyku mateřském. Jejich žádost, panovníkem milostivě přijatá, byla vyřízena odmítavě. Ale přes to její podání mělo veliký význam národně buditelský a politický. Od r. 1842 Slováci nejednou za účelem dosažení svých přání peticemi obraceli se na vládu a dvůr. Byl to postup, odpovídající konstituČnímu duchu státnímu a udržující Slováky při politickém uvědomění. 3
33
POLITICKÉ HNUTI NA SLOVENSKU PÉED R. 1848.
Vůdcové slovenských evangelíku odvážili se i před forem Evropy ukázati na těžký útisk Slováků. Učinili tak r. 1843 v německé brožuře, v Lipsku vydané: »Die Beschwerden und Klagen der Slaven in Ungarn uber die gesetzwidrigen Úbergriffe der Magyaren«. Politické poměry za hranicemi, kde protiabsolutické hnutí mohut nělo, i v Uhrách, zvláště mezi Maďary, vedly Slováky k dalším krokům politického rázu. Od r. 1841, kdy maďarský oposiČní politik Ludvík KoŠut vymohl si vydávání politických novin »Pesti Hirlap«, Slováci cítili potřebu svých vlastních politických novin. Jejich touhu v té otázce ukojil dne 1. srpna r. 1845 vůdce Slováků tehdejší doby, literát Ludovít Štúr, když počal vydávati politické »Slovenskje Národňje Novini« s belletristickou přílohou »Orol Tatránski«. Když se Štúr stal novinářem, bylo mu 30 let. Byl to krásný, Štíhlý, vysoký muž, temperamentní, černých, ohnivých očí, tmavokaŠtanových vlasů, výborný řečník, sugestivně působící, rozhodný, odvážný, statečný, iniciativní, obětavý, o tom, co hlásal, vnitřně přesvědčený. Jako málokdo jiný dovedl si získávati přátele. Byl to idealista romantického směru, planoucí láskou k Slovensku a jeho lidu, milující Slovanstvo. Byl pro dchnut liberalismem a buržoasním demokratismem své doby. Měl veliké vzdělání historické, politické, filologické a filosofické, jehož nabyl zvláště na studiích v Halle. Uměl několik jazyků. Vycházel z filosofie Hegelovy. Pro slovenskou otázku působil již jako dopisovatel »Augsburger Allgemeine Zeitung« od druhé polovice r. 1845, pak i svými slovenskými no vinami. Měl veliké styky s Čechy a Chorvaty. Dovedl psáti vědecky i lidově, působil nejen rozumovými důvody, nýbrž i vřelostí svého srdce. Umínil si povznésti svůj národ v Uhersku kulturně za tíživého absolu tismu vídeňské vlády cestou, kterou připouštěl zákon. V mnohém byl mu vzorem K. Havlíček. Stejně jako tento chtěl Slováky burcovati ná rodnostně akcí k založení slovenské průmyslové Školy, stejně jako Hav líček měl na mysli Irsko a jeho snahy o politickou samostatnost, stejně jako Havlíček po způsobu irského Repealu radil k odporu cestou zá konnou. Mohl ve svých novinách jiti dále nežli Šel Havlíček ve svých »Pražských Novinách«, poněvadž poměry v Uhersku před r. 1848 v ohledu liberálním a buržoasně demokratickém pokročily oproti poměrům v zemích předlitavských a poněvadž vídeňská vláda z obavy o jednotu monarchie
34
POLITICKÉ HNUTI NA SLOVENSKU PŘED R. 1848.
byla tehdy nepřítelem maďarského nacionalismu a jejího politického po stupu. Štúr počítal ve své politice proti aspiracím maďarské aristokracie se zeměpanským úřednictvem v Uhrách, Budíne a ve Vídni. Měl na mysli měšťanstvo a rolnický lid, který tvořil hlavní kádr slovenské větve. Útočil proti feudalismu, proti poddanství a robotě, naléhal na rozšíření práv královských svobodných měst a odsuzoval jejich odstrkování. Ducha po spolitosti, ducha buržoasně demokratického a liberálního budil ve Slová cích. Rozvíjel problém národní rovnoprávnosti v Uhersku oproti maďar skému Šovinismu. Prohlašoval slavně: »My sme tu a chceme byť doma, uvi díme ale, Či nás druhí a hlavně spolukrajania naši, Maďaři, tak ako domá cích privítajú, uvidíme, Či tak s námi jako s 1’uďmi doma nakladať, alebo Či nás eŠte i na ďalej len za cudzích považovať budú! Považovať nás budú za cudzích, ak i ďalej nám řeč svoju natískať, do škol našich ju uvádzať, z kostelov našich řeč naŠu vyobcúvať, zo společenského, z občianskeho života ju tak, ako i dosial’ vytvárať budú, považovať nás budú za cudzích, ak nám i ďalej Boh vie do Čoho nadávať, každé naše i najmenšie hnutie prenásledovať, lásku k národu náŠmu odsudzovať,priatel’ov národa náŠho od vŠetkého, kde len móžu odstrkovať a nám i to najŠPachetnejŠie zabraňovať budú. To na predok jim hovoříme a to je najmocnejŠie naše presvedČenie, a duch i vol’a veku náŠho, že nás s národnosťou naŠou neutlaČia, a že vždy miesto jednoho utlačeného úkazu desať nových inŠích povstával bude, ako to dosial’ iŠlo, a tak při vŠetkom jích namáhaní že jích práca bude ztratenou«. Když se sešel ve svém sídle v PreŠpurku dne 7. října r. 1847 krajinský sněm uherský, Štúr v stati, kterou vytiskl ve svých novinách 8. října až 2. listopadu r. 1847 pod názvem: »NaŠe nádeje a žiadosti k nastávajúcemu snemu« podal aktuelní politický program uvědomělých Slováků doby předbřeznové. Žádal odstranění poddanství a roboty, větší samo statnost privilegovaných městeček, vrácení práv svob. král, městům a re formu městského zřízení, navrhoval, aby občanům byla dána občanská práva: bezpečnost osoby, rovnost před zákonem, přístup k nabytí úřadů, i když nejsou zemany. Doléhal na veřejnost jednání zastupitelských sborů a soudů, na udělení svobody tisku, zlepšení Školství v jazyku národním a rovnoprávnost Slováků s jinými národy, zvláště Maďary. Chtěl pro Slo váky rovnoprávnost ve Škole i v úřadech, pokud se těchto týče, úřadování 3*
35
POLITICKÉ HNUTI NA SLOVENSKU PŘED R. 1848.
i slovenské ve styku se stranami. Nedomáhal se ani politické samostat nosti Slovenska, ani státoprávního spojení jeho s korunou českou. To, co žádal, chtěl míti uskutečněno v rámci koruny svatoštěpánské. Štúr pověděl i tehdy, 2 jaké stěžejné zásady vycházel: »Nechceme Slovanstvo bez 1’udskosti, ale ani nechceme národnosť bez Slovanstva«. Štúr jako novinář vyslovil první soustavně politický program slo venský předbřeznové doby. Dostalo se mu i příležitosti, aby jej prakticky hájil. Dne 30. října r. 1847 byl zvolen vyslancem svob. a král, města Starého Zvolena na sněm. Byl vůbec prvním vyslancem československého národa, národně, slovansky, liberalisticky, buržoasně demokraticky uvě domělým, který se dostal na sněm stavovský v době předbřeznové. Byl před březnem r. 1848 prvním a jediným hlasem československého národa v sboru zákonodárném. Když se dostal na sněm, předložil tam německy psanou petici Slováků za zrušení zákonů, které násilně v slovenských sto licích zaváděly maďarštinu v církvi, Škole a u soudů. Hájil tam v duchu svého programu zájmy buržoasie a stál proti zájmům maďarských zemanů. Vystoupil tam před státním převratem jako řečník dne 17. listopadu, 21. prosince r. 1847 a 15. ledna r. 1848. Horoval především pro svobodu, již označil jako nejlepší lék proti revolucím. Za Slováky vnesl do stavov ského sněmu ducha nové doby, ducha svobody, rovnosti, národní spra vedlnosti. Dne 13. března r. 1848 opustil sněm, poněvadž tam pokládal jakoukoliv politickou akci pro Slováky za nemožnou pro násilné vystupo vání většiny. Štúr jako novinář i jako Člen parlamentu, jako opravdový vůdce Slováků, ohlásil před r. 1848 Slováky jako žijící a politicky uvě domělý národ, připravený do budoucna na řešení úkolů politických, jež se ho týkaly a odhodlaný bojovati o svou národní existenci. Od té doby až do své smrti, která ho překvapila dne 15. ledna r. 1856, byl vůdcem Slováků. Štúr pro své politické působení byl pod policejní dohlídkou, jeho stati byly bedlivě censurovány, byl nenáviděn maďarskými Šovinisty. Všem nebezpečím z toho plynoucím Šťastně před r. 1848 unikl.
36
VI. PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ Z BŘEZNA R. 1848 A KABINETNÍ LIST Z 8. DUBNA R. 1848.
Dne 22.února r. 1848 vypukla v Paříži třetí revoluce. Ministr Guizot padl, král Ludvík Filip dal se na útěk, Francie byla prohlášena republi kou. Zpráva o této světodějné události rozrušila celou Evropu a zatlačila do pozadí vše, co veřejnost dříve zajímalo. Rozvířila se Itálie, kde na severu hned na počátku r. 1848 panovalo mocné hnutí revoluční, otřáslo se celé Německo a revoluční proud zachvátil Rakousko. V Uhersku na sněmu dne 3. března r. 1848 ohnivý řečník Ludvík KoŠut ostře bouřil proti absolutismu vídeňské vlády, doléhal na jmenování samostatné, ne závislé vlády a volal po ústavnosti pro celé Rakousko, neopomíjeje pro jevili i oddannost k habsburské dynastii. Dne 6. a 13. března tam Stúr doléhal na zrušení poddanství a roboty a na vrácení a rozšíření práv měst. Nedalo se pochybovat!, že i v habsburské monarchii panství vyžilého absolutismu je nebezpečně ohroženo. O událostech pařížských stihla první zvěst do Prahy dne 29. února r. 1848 večer a den co den za ní přicházely zprávy nejen o hnutí fran couzském, nýbrž i italském, německém a uherském. Způsobila-li první zpráva rozechvění a napětí, druhé zprávy je jen zesilovaly. Nálada se projevila pokoutním Šířením letáků po městě, psaných v Češtině i něm čině. Letáky ty horovaly pro konstituci, projevovaly sympathie s konstituČním hnutím jinde, zvláště v Itálii a některé z nich pod vlivem fran couzské revoluce byly i republikánského obsahu. Jeden z Českých letáků z 5. března r. 1848 pod vlivem události v Itálii zrazoval potlačené Čechy, aby bojovali proti hnutí v Itálii, radil jim k vojenské vzpouře, k odzbro jení a končil: ^Vysvoboďte se sami od panského a královského utisko vání a ustanovte si konstituci, která na rovnosti, svornosti a svobodě po zůstávám Přišla pro československý národ doba zrození prvního politického činu. Radikálové obou národností v Praze, seskupeni v stolní společnosti Repealu, nadšeni událostmi a obdařeni mladickou odvahou, odhodlali se, jak si byli sami vědomi, ke kroku rázu Čistě ústavního: usnesli se
37
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETNÍ LIST Z R. 1848.
panovníkovi podali petici pražského lidu obsahu politického. Zagitovali Prahu a v sobotu dne 11. března 1848, v den, kdy drobný lid měl pokdy, v sále lázní Svatováclavských za neobyčejné účasti, po oboujazyČných odůvodněních P. A. Trojana a dobrosrdečného, prostodušného majitele hostince »U zlaté husy« Petra Fastra, který i předsedal, a za úmyslné pasivity k zakročení připravených úřadů, které se vyhýbaly intervenci, aby tím nedaly podnět k porušení klidu, docílili prvního schválení poli tických zásad lidem. Tyto politické zásady, dříve nežli byly přijaty ve schůzi dne 11. břez na, měly svůj vývoj. Původci schůze, Repealisté, ještě 8. března r. 1848 stavěli si malý cíl politický: Až na požadavek odzbrojení národa, obvyklý za všech předcházejících revolucí, nechtěli vlastně více, nežli někteří prozíraví členové ze stavovské oposice České. Chtěli býti spokojeni roz šířením stavův o volené poslance všech královských měst a poslance rolnictva, zrušením censury a potřebami zemskými určenou reformou zřízení obecního. Nestavěli ani všech tehdy obvyklých požadavků liberál ních a buržoasně demokratických, neměli ani žádostí Českonacionálních, neuváděli ani Českých tužeb státoprávních. Ještě před konáním schůze pocítili chudost svého politického programu a obrátili se proto s žá dostí o Český politický program na JUDra F. Braunera. Tento muž, je muž tehdy bylo 38 let, veskrze reelního nazírání, prosté a jadrné mluvy, žádný krasořeČník, nýbrž řečník působící jen váhou vývodů, vážný, su chý, střízlivý, ale zkušený a odborně vzdělaný, před rokem 1848 mnoho pracoval v otázkách týkajících se České politiky, zvláště v otázce poměru selského lidu. Dr. Brauner poopravil původní program navrhovaný pro schůzi Svatováclavskou a to tou měrou, že vlastně zkoncipoval nový program. Dr. Brauner posuzuje slibněji revoluční vír, jímž byla Evropa a s ní i habsburská monarchie zachváceny, sestavil rozsáhlejší materiál pro petici k panovníkovi, než-li jak svolavatelé schůze ještě dne 8. března soudili. Jeho program obsahoval v Evropě obvyklé požadavky liberální a buržoasně demokratické, svobodu tisku, jen nepatrně omezenou, svo bodu shromažďování, vyznání, svobodu a bezpečnost osobní, zachování listovního tajemství, zřízení národní gardy, reformu obecního zřízení městského i vesnického na principu svobody, svobodné soudnictví a ve řejnost i ústnost jeho jednání, rozšíření stavů zemských o svobodně vo 38
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETNÍ LIST Z R. 1848.
lené poslance všech měst a venkovských okresů, reorganisaci služby vo jenské na základě spravedlnosti a zkrácení od r. 1845 osmileté služby vo jenské, zrušení potravní daně, zavedené r. 1829, jejíž tíha se těžce nesla za zdražování životních potřeb, jevícího se od posledních let Čtyřicátých, a reformu na základě patentu z r. 1840 zavedených taxovních i kol kovných zákonů, jejichž ustanovení hověla majetným třídám, ale nejvíce postihovala střední třídy společnosti. Ale program Braunerňv obsahoval i nad všeobecnost doby více, byl český nacionálně a státoprávní. Byla to první politická žádost v habsburské monarchii, která tuto říši stavěla před její základní problém národnostní a ústavní. Brauner byl pro rovnoprávné postavení češtiny s němčinou ve všech českých zemích ve škole i v úřadech a ukazoval jako již před r. 1848 Cyrill Kampelík, že tato zásada podle obnoveného zřízení zemského z r. 1627 jest platným zákonem, a ve smyslu této zásady stál o obsazo vání úřadů lidmi domácími, znalými obou zemských jazyků. Zařadil do českého novodobého programu Českého historicko-státoprávní program český, přimlouvaje se za utužení a pojištění spojení všech tříd zemí ko runy České, za ročně v Čechách nebo na Moravě zasedající generální sněmy, které vsak jen v době předbělohorské se scházely a to zcela mimo řádně a nepravidelné, a pak za zodpovědné ústřední úřady pro země koruny České v Praze. Spojoval tedy historické země nejen zákonodárně, jak Činily již některé politické brožury před r. 1848 vydané, nýbrž i správně. Na Slovensko ve svém programu nemyslil a o Slovácích ne zmínil se vůbec. Brauner měl smysl pro právní kontinuitu a chtěl, aby ze stavovského sněmu Českého organicky se utvořil sněm, který by odpoví dal politickým nárokům buržoasie. Pamatoval ve svých zásadách na jádro tehdejšího lidu Českého, rolníky, a žádal za něco specificky Českého a rakouského, nač dne 8. března r. 1848 nevzpomněli dogmatičtí a ne praktičtí svolavatelé svatováclavské schůze: za výkup selského lidu z ro boty a zrušení všech zbytků poddanství. Program Braunerův byl dne 11. března za úmyslné jeho nepřítom nosti, jím vysvětlené chorobou, celkem přijat. Přijetí tohoto programu znamenalo vítězství umírněné buržoasie nad radikály. Ale schůze vedle programu Braunerova prohlásila se ještě pro požadavky radikálnější a demokratičtější: zrušení tehdejší policie a přenesení její Činnosti na obec, 39
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETN1 LIST Z R. 1848.
pro zmenšení vojska a pod vlivem zahraničního hnutí, které ve Francii a částečně i v Německu tehdy již mělo ráz sociální, pro organisaci práce a mzdy. Tento poslední požadavek odpovídal i tehdejším poměrům v Čechách, poněvadž tehdy třída továrenského proletariátu, zvláště textil ního, byla nezaměstnána, živořila a byla oproti zaměstnavateli bez jaké koli ochrany. Pro zpracování zásad schůzí přijatých ve formě petice panovníkovi byl zvolen zvláštní výbor, složený z Čechů a Němců, tehdy ještě svorně spolu kráčejících, obecně nazývaný podle místa, kde požadavky byly přijaty, svatováclavským. Jeho předsedou byl populární Vojtěch hr. Deym. Ačkoliv byla snaha, přes odpor radikální menšiny, ve výboru nechati zastoupení i členům stavovské oposice, pro odmítnutí šlechty se tak nestalo. Svatováclavský výbor byl svým složením jen výborem tehdejší buržoasie v Praze a to buržoasie obou národností v Čechách. Dne 14. března r. 1848 svatováclavský výbor byl hotov s vypracová ním adresy k panovníkovi. Při stylisaci adresy připadl lví podíl JUDru. J. M. Pinkasovi, bystrému právníku a liberálnímu politiku, vždy střízli vému, národnostně snášenlivému, ale v českých širších vrstvách málo oblíbenému. Výbor se rozhodl hned po svém ustavení nepřijímati za pod klad adresy panovníkovi všechny body na svatováclavské schůzi odhla sované, odmítl požadavky rázu radikálnějšího a postavil se jen za poli tický program Braunerův; sestylisovaná adresa k panovníkovi Šla ještě dále a nezpracovala tak určitě, jak navrhoval dr. Brauner, ani všechny požadavky, ačkoliv nešla zase k programu svolavatelů z 8. března r. 1848. Adresa, ačkoliv ohlašovala se jako souhrn přání obyvatelstva král. Českého obou národností, sama sebe nazývala jen adresou Pražanů. Ne žádala za bezodkladné a úplné provedení svých žádostí, nýbrž jen za pozvolné uskutečňování. Přijímala zásadně všechny návrhy Braunerovy, ale nestylisovala tak přesně bod o vykoupení roboty a zrušení poddan ství, pro něž selský stav byl na revolučním hnutí především a snad je dině účasten, jak podle přání Braunerova bylo přijato. Vznikla proto se zněním adresy nespokojenost. Adresa byla by se dočkala asi přepraco vání, kdyby jednání nebylo bývalo přerušeno došlou zprávou, že dne 13. března r. 1848 Vídeň nastoupila cestu branné revoluce, odmítnuvši po kusy dolnorakouských stavův o reformu ústavy cestou legitimní. Rychle 40
Petice pražská z 15. března r. 1848. (První strana textu.)
Petice pražská z 15. března r. 1848. (Poslední strana textu.)
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETNl LIST Z R. 1848.
a bez debaty byl návrh přes veškeru nespokojenost přijat a rychle, bez dlouhých úvah bylo rozhodnuto podati adresu přímo panovníkovi a ne prostřednictvím zemských stavů, jak si mimo jiné přál i František Palacký. Tímto rozhodnutím byla porušena kontinuita se stavovským sně mem, české hnutí buržoasně demokratické a liberální, spoléhajíc na své síly, nastoupilo, jako Vídeň, postup bez ohledu na minulost a legitimitu. Dříve než-li se deputace s adresou mohla vydati na cestu, změnila se situace v Rakousku úplně. K radosti liberálně smýšlejícího občanstva celé monarchie absolutismus padl, hlavní representant starého systému vládního Metternich, který nechápal stále požadavky své doby, byl za tvrzelý k jakýmkoli ústupkům novým proudům a který ještě dne 10. března myslil, že habsburské monarchie jest dosti silná, aby si udržela stávající právní řád vůči všem snahám převratným, odstoupil, dne 15. března r. 1848 censura byla zrušena, panovník dal slib konstituce vlasti a svolení k zřizování národních gard, jejichž účel měl býti ochrana konstituČních svobod. Čechové,"tím vším nadšeni, cítili, že do Vídně půjde se za nových okolností s adresou příliš skromnou a za jiné méně příznivé a nejasné situace sepsanou. Svatováclavský výbor proto, aby za plašil nespokojenost se svou adresou, rozhodl se vedle adresy předložití ve Vídni i původní návrhy Braunerovy ve svatováclavské lázni od hlasované. Deputace, jejímž duchovním vůdcem byl Trojan, opustila Prahu za všeobecného a slavnostního vzrušení. Ve Vídni setkala se s deputací Slo váků, kteří tam zajeli, aby se setkali s pražskou deputací a požádali ji pro sebe o pomoc. Česká deputace, jednajíc ve Vídni s ministrem vnitřních záležitostí Pillersdorfem, skutečně za základ jednání vzala návrhy Braune rovy, připojivši k nim z adresy jen požadavek Školské reformy. S laskavostí přijal deputaci dne 20. března ministerský předseda právě dosazeného ka binetu, odpůrce knížete Metternicha, hrabě Kolovrat, pak dne 22. března i slavnostně panovník, který deputaci odpověděl stručnou, českou řečí a v duchu konstituČního postupu odkázal ji na vládu. S několika Členy České deputace jednal uhlazený, vznešený, málomluvný a trpělivý ministr František sv. p. Pillersdorf. Čechům dostalo se kabinetního listu z 23. břez na r. 1848, jehož definitivní znění bylo vlastně ukončeno o dva dny po zději, nežli kdy byl datován. Tento kabinetní list nechtěl prejudikovati 41
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETNÍ LIST Z R. 1848.
v ničem nové organisaci habsburské monarchie, odkazoval proto již na splnění liberálních přání dne 15. března r. 1848, v celé řadě druhých přání nedával odpovědi určité a uspokojující. Stál ještě vytrvale na tom stanovisku, na kterém dne 15. března stála vláda, a rozhodně chtěl uchovati kontinuitu se starým zřízením stavovským. Mluvil proto vyhý bavě a s ustavičným odkazováním na stavy jakožto zákonné represen tanty země. Příznivě vyřídil jen požadavek jazykové rovnoprávnosti ve Školách a úřadech, prohlásiv v této otázce jako platný zákon předpis obnoveného zřízení zemského a závazně slíbiv dosazovat! v Čechách jen úředníky obou jazyků znalé. Ve všech ostatních záležitostech byl kabinetní list vyhýbavý a povšechný. Ani naléhavou otázku zrušení roboty nezodpověděl určitěji nežli odkazem, že robota do konce roku 1849 musí přestátí za slušnou náhradu. Nebylo proto divu, když se dne 27. března 1848 deputace vrátila s kabinetním listem tohoto obsahu z Vídně do Prahy, že se zmocnila občanstva nespokojenost, o jejíž rozšíření starali se zvláště studenti. Nespokojenost ta zalehla Prahu úplně. Za protestů proti kabinetnímu listu a za interpelací na Členy de putace, jichž účinně se účastnil Dr. František A. Brauner, vyrostla (27. března) myšlenka, novou žádostí obrátiti se na panovníka za vyplnění přání Českého lidu. Politický program Braunerův, dne 11. března r. 1848 přijatý v lázni svatováclavské, byl prohlášen v zásadě za obsah nové žá dosti. Dr. Brauner byl tentokráte pověřen stylisací nové žádosti. Dne 28. března byl s ní hotov; den na to byla celkem podle Braunerova znění svatováclavským výborem přijata. Nebyla to vlastně žádost, přes svou formu, nýbrž otevřená polemika s kabinetním listem, byl to spis, který dával dobře nahlédnouti do nespokojenosti pražského měšťanstva a vy slovoval neoblomné trvání na programu ze schůze svatováclavské. Žá dost ukazovala i cestu, zvláště v otázce státoprávní, jakou panovník má uskuteČniti přání Českého lidu: bez ohledu na stavy, bez ohledu na sta vovský sněm jako Český král měl oktrojovati. Vedle obecných požadavků doby za národní gardu a její ozbrojení, za přísahu civilních úřadů i vojska na konstituci a za podporu přání, jichž si přáli universitní studenti v zájmu svobody učení, stála žádost druhá hlavně na státoprávním programu Českém, žádajíc důrazně pro trvale sjednocené země koruny České sjednocení administrativní a zvláštní zodpovědnou vládu se sídlem,
42
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETNÍ LIST Z R. 1848.
v Praze, a stála na provedení jazykové rovnoprávnosti, především ve Škole i v úřadech, ve všech zemích koruny České, a to bez ohledu na předpisy obnoveného zřízení zemského, zvláštním základním záko nem. Ani tato žádost nemyslila na Slovensko. Aby ministerstvo melo důkaz, že žádost skutečné jest žádostí většiny pražského obyvatelstva, byl z podnětu radikálních politiků vynucen na nejvyšším purkrabí zem ském hraběti Rudolfu Stadiónoví dne 31. března pro žádost podpis. Stadion odmítl nejprve podpis svůj připojiti k petici, odmítl i potvrzení, že petice jest přání národa, a potvrdil pouze, že jest to přání pražského obyvatelstva. A v týž den ještě, co se tak stalo, tenkráte však bez zvlášt ních slavných okázalostí, deputace, v níž hlavní slovo měl Trojan, od jela s druhou žádostí do Vídně. Ministr Pillersdorf byl tehdy, jako celé jeho okolí, zneklidněn pokrokem revolučního hnutí proti Rakousku v horní Itálii, revoluč ními bouřemi v Německu a separatistickými akcemi Maďarů, které ohrožovaly jednotu habsburské monarchie. Domnívaje se, že uklid nění v Praze jest rozhodující pro uklidnění v celé monarchii a pozoruje, že vůdci pražského hnutí jsou nacionálně uvědomělí Čechové, po žádal deputaci, aby si sama zkoncipovala návrh kabinetního listu. Byl odhodlán pod dojmem důvěrných úředních informací z Prahy vyhověti Čechům v otázce jazykové rovnoprávnosti ve Školách i v úřa dech. Český návrh měl býti východiskem porad, jichž vedle Čechův a ministra Pillersdorfa zúčastnil se za vládu hlavně dvorní rada Josef Klecanský, předem již důvěrně z Prahy hrabětem Stadionem informo vaný. Trojan, jehož dílem byl Český návrh a jemuž se jednalo v návrhu o vytčení legislativních zásad, které by pak sněm zemský doplnil zvlášt ními zákony, úplně ve smyslu pražských přání přijal za základ Braunerovy žádosti ve schůzi svatováclavské schválené a doplnil je tím málem (dvěma body), co více bylo obsaženo v první a druhé žádosti svatová clavského výboru. Dne 3. dubna v jednání s vládou se domáhal, jak mu bylo v Praze uloženo, aby panovník jako král český oktrojoval vyplnění Českých přání bez ohledu na stavy. Nebylo mezi Čechy a vládou mnoho sporů o záležitosti rázu liberálního, obecně ode všech národů v habsburské monarchii vyslovované a Částečně již splněné, ani o záležito sti robotní a o důsledky poměry poddanského, poněvadž zatím patentem
43
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETNI LIST Z R. 1848.
ze dne 28. března r. 1848 byl učiněn slib obligátního zrušení roboty za přiměřenou náhradu nejdéle do 31. března r. 1849. Ministerstvo ne činilo obtíží, nýbrž, přejíc si uklidnění Čechu, vědomě bylo příznivě na kloněno uznání zásady jazykové rovnoprávnosti ve Škole i ve všech od větvích státní správy a řešení zásady té dvojjazyčností úředníků, třeba že formulace této myšlenky, když Čechové jí nechtěli podložiti dovoláváním se na obnovené zřízení zemské, byla přijata až po 5. dubnu na návrh Dra. F. L. Riegra, vracejícího se z Itálie přes Vídeň do své otčiny a po 5. dubnu k jednání přibraného. Ministerstvo, popřávajíc sluchu informaci Stadiónově a nevidíc odpor na straně Šlechtické, nečinilo obtíží v buržoasně demokratickém názoru vypracovanému návrhu prozatímního vo lebního řádu pro nejbližší sněm království českého, který neměl býti jen sněmem snad pořádným, nýbrž zákonodárným, rozhodujícím ve všech zá ležitostech zemských. Nebyla mezi jednajícími stranami předmětem ne snází otázka oktroje koncesí z jednostranné moci panovníkovy. Nebylo však za to docíleno dohody v otázce státoprávní. Vláda nechtěla před bíhali řešení celého ústavního problému habsburské monarchie a odmítla proto povoliti všem třem zemím koruny České jeden společný zákono dárný sněm i jednu společnu zodpovědnou exekutivu se sídlem v Praze, spatřujíc v něm i napodobení odstředivých a vládou odmítaných snah uherských. Rozřešení této otázky považovala za záležitost říšského sně mu, jemuž jedině mělo býti odpovědno jediné ministerstvo. Čeští jed natelé nečinili zde námitek. Vláda byla ochotna však v těchto posledních záležitostech vyhoveti do jisté míry království českému a zásadně povo lila zřízení nejvyšších ústředních úřadů s rozšířenějším oborem působ nosti pro království České v Praze nežli mělo gubernium, odpovědných zemskému sněmu z předmětů spadajících do samostatného rozhodová ní, jinak však odpovědných ministerstvu ve Vídni. Kabinetní list byl, jak i důvěrně žádal hrabě Stadion, jasný a určitý. Jeho stylisace byla da leka byrokratického rázu prvního kabinetního listu. Kabinetní list byl schválen již dne 6. dubna, ale datován byl až dne 8. dubna. Bylo kon statováno, že byl vydán »na žádost Pražanů«. Pozdější datování stalo se proto, že po opakované resignaci hraběte Stadiona dne 6. dubna byl jmenován místodržícím v král. Českém téměř osmnáctiletý arcivévoda František Josef, aby, jak myslil kníže Windischgrátz, přítomností Člena
44
PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ A KABINETNÍ LIST Z R. 1848.
dynastie v Praze se přispělo k uklidnění mysli, a jak se ministři domnívali, bylo splněno přání Čechů, by v čele zemské správy stál Člen panovnické rodiny a aby nebyl vzbuzen dojem, že jmenování to bylo vynuceno druhou pražskou akcí. O tomto připraveném jmenování byla depu tace informována otcem arcivévody hned dne 3. dubna a dříve nežli obdržela nový kabinetní list, bylo jmenování v Praze telegraficky vyhlášeno. František Josef měl býti pouze náměstkem vladařovým v zemi, měl býti spíše representantem nežli vládcem, vlastní správu země mel budoucně říditi guberniální president, za něhož po resignovavším Stadió noví byl dne 10. dubna jmenován sedmatřicetiletý hrabě Lev Thun, muž vysoké postavy s mužsky krásnou hlavou, příjemného a prostého chování, energický, vášnivý a houževnatý, znalý dokonale Češtiny a Česko slovenského kulturního hnutí, odchovanec haličské Školy politických úředníků zeměpanských, názory konservativec, nepřítel liberalismu. Dne 11. dubna r. 1848 byla již deputace s kabinetním listem v Praze a předčítala list ten na Staroměstském náměstí shromážděnému lidu. Byla spokojenost české veřejnosti s obsahem tohoto druhého kabinetního listu, třebaže v státoprávním ohledu nevyhovoval Českým tužbám a obnovu historického státu českého činil odvislou od nekompetentního k tomu říšského sněmu. Spokojenost ta projevila se nadšenou radostí a slavnostním jásotem. Trojan, který k lidu řečnil, mezi jiným nadsázkou vykládal: »Listina tato jest zárukou naší budoucnosti. Co v ní není, jest na nás, abychom provedli. Máme svou Českou ústavu, zákony si budeme dávati sami, a, jakmile zasedne náš sněm, podáme ruce bratrským Moravanům.« Tedy akce za uskutečnění druhého kabinetního listu neměla se dotýkati Slovenska. Bylo to i za souhlasu Slováků samých, jejichž poli tičtí vůdcové, Štúr a evangelický kněz Josef Miloslav Hurban dne 9. dub na r. 1848 ve Vídni spolupodepsali pražskou deputací vydané »Slovo k Moravanům« pro státoprávní spojení Čech a Moravy — bez Sloven ska. Jejich podpisy byly jen projevem vůle s Čechy postupovati ruku v ruce ve vzájemné podpoře.
45
VII.
ČESKÁ POLITIKA NA MORAVĚ A VE SLEZSKU NA JAŘE R. 1848.
Revoluční hnutí, zachvátivší v únoru r. 1848 Evropu, zastihlo Český
lid na Moravě pro světodějné události celkem nepřipravený. »Přátelé jazyka národního« (M. Klácel, A. Šembera, Bedřich hrabě Sylva Taroucca a jiní) dne 16. března r. 1848 vydali k nelibosti německého Brna a Němců na Moravě děkovací adresu za to, co dal panovník lidu dne 15. března r. 1848. Ale nevyslovili svých zvláštních požadavků Česky nacionálních. Neprojevili ani ze svého vlastního popudu nejmenŠího souhlasu s první Českou peticí, zvláště s jejím programovým Článkem historicko-státoprávním, a byli by vůbec mlčeli, kdyby nebyli dne 30. března z Čech vybídnuti k sympatickému projevu s pražskou peticí. Teprve 6. dubna r. 1848 ob jevilo se vlivem agitace z král. Českého »Ozvání Moravského lidu«, kde prostými slovy obracel se lid z Moravy k panovníkovi, aby projevil mu svůj souhlas s liberálními a buržoasně demokratickými žádostmi a se státo právními požadavky Čechů z království. Ozvání to bylo podáno do Vídně ze všech téměř krajů Moravy a bylo jako petice odevzdáno moravskému sněmu, který rokoval od 30. března r. 1848 v Brně. Samostatného poli tického hnutí českého na Moravě v březnu r. 1848 nebylo. Pokud se tam tehdy objevil nějaký projev moravskoČeské buržoasie rázu politického, podnět k němu vycházel z Čech. Vůdcem samostatných akcí na Moravě r. 1848 byl stavovský sněm moravský a zvláště jeho moravští velkostatkářŠtí Šlechtici, vedeni kníže tem Hugonem Salmem, národnostně bezbarví, jimž pro neuvědomělost moravskoslovanské buržoasie a rolnického lidu nevypadly otěže vedení politického z rukou. V týž den, kdy v Praze byly schváleny první poža davky politické lidem v lázni svatováclavské, v týž den moravští stavové, prohlížejíce vážnost situace, zažádali za svolání mimořádného shromáž dění moravských stavů. Se svolením dvorské kanceláře sešli se dne 30. března r. 1848 v Brně. Vycítili, že, chtějí-li zachránili velikou Část svého politického významu na sněmu, musí nezbytně uČiniti ústupky buržoasii, mocně se přihlásivší o své právo. Aby předešli revoluci, která 46
ČESKA POLITIKA NA MORAVÉ A VE SLEZSKU NA JAŘE R. 1848.
by byla pokračovala bez ohledu na jejich dřívější vliv a politické posta vení, odhodlali se dobrovolně dáti buržoasii, co tato považovala tehdy pro sebe za naléhavé. Nejen že hned v první schůzi stavovského sněmu podle iniciativy, dané císařským patentem z 15. března r. 1848, propůjčili ka ždému ze sedmi královských měst na Moravě, na sněmu odedávna zastou pených, po virilním hlasu a později (14. dubna) podle návrhu městského stavu provisorně počet městských hlasů rozmnožili na třicet, až do doby vydání nového volebního řádu, nýbrž Šli i dále za úmysl císařského pa tentu a již dne 31. března vyslovili se zásadně pro zastoupení selského stavu a dne 14. dubna pro zastoupení olomoucké university na sněmu. Přijetím (27. dubna r. 1848) návrhu zřízení zemského sněmu nebo určitěji řečeno přijetím volebního řádu na moravský sněm dne 10. května ministerstvem domácích záležitostí schváleným dali novému sněmu orga nicky, bez porušení kontinuity, se vyvinouti z posledního sněmu stavov ského. Byli pro jednu sněmovnu, v níž přáli podle buržoasně demokratic kých názorů své doby zastoupení veškerým zájmům země, byli pro zemský sněm, skládající se z velkostatkářů, poslanců měst, venkovských obcí a poslanců university olomoucké, ale ponechávali velkostatkářům a rekto rovi university hlasy virilní. Živili vědomě přesvědčení, že jsou opravdo vými zástupci země, dbalými jejího blaha, nebo lépe řečeno, dbalými blaha vedle svého i středních tříd v zemi. Zjednali proto (31. března) na podporu průmyslu zapůjčení peněz, pečovali o založení filiálky vídeňské národní banky na Moravě, jak měli na mysli již před r. 1848, připravili ve smyslu císařského reskriptu z ?8. března r. 1848 pro nový sněm návrhy na zrušení roboty a desátků na Moravě. Aby ukázali národnostní nestran nost, sami celkem jsouce národnostně indiferentní, postavili v zásadě a patrně pod vlivem výsledků druhé pražské deputace ve Vídni, dne 14. dubna Češtinu na roven s němčinou ve Škole a v církvi, v úřadech a při soudech. Nezapomínali se ani raditi, jak jim ukládal císařský patent z 15. března r. 1848, vydaný ke stavům všech rakouských provincií, o opravě municipiálního a obecního zřízení. Národnostně neuvědomělí moravští Češi, kteří cítili se Moravany a ne Čechy ve smyslu nacionálním, jež vedl uherskohradiŠtský rodák JUDr. AI. Pražák, vynikající a logicky soudící právník, klidné a příjemné povahy, dotčeni okolností, že v Če chách počalo se rozhodovati »o Moravanech bez Moravanů« a že teprve
47
ČESKÁ POLITIKA NA MORAVĚ A VE SLEZSKU NA JAŘE R. 1848.
dne 9. dubna vynikající Čechoslováci 2 Čech, Moravy i Slovenska, kteří byli tehdy ve Vídni, je vybízeli k svornému a společnému postupu s Čechy — Němci, bojící se, aby nebyli ohroženi českou buržoasií z království, ná rodnostně uvědomělejší nežli byla tehdy moravská buržoasie a Němcům tudíž nebezpečnější — šlechtičtí velkostatkáři, aby si udrželi vliv, za který byli díky zavázáni neuvědomělosti tehdejší moravské buržoasie, a který by byli ztratili, kdyby moravskoČeská buržoasie se sblížila s českou buržoasií z království, a kdyby dala se touto vésti — spojili se proti státo právnímu bodu petice pražských Čechů. Proti prvnímu kabinetnímu listu českému hájili samostatnost a celistvost Moravy vůči království Českému, a až na jediného Česky národnostně uvědomělého svého člena, kněze Bedřicha Sylvu Tarrouccu, postavili se v adrese k císaři ze dne 14. dubna s obšírnějšími důvody historickoprávními, neodvažujíce se však popírali těsného svazku mezi Moravou a Čechami, založeného na stejné národ nosti a jednom panovníku, proti státoprávním tužbám pražských petic, odmítali možnost generálních sněmů české koruny. Svou zvláštní agitací dovedli vzbuditi a zakotvili na dlouho na Moravě přesvědčení, že Morava jest země od Čech neodvislá, příslušející celistvému svazku Rakouského mocnářství. Stavovský sněm moravský dovedl až do posledního dne svého zase dání (13. května r. 1848) upoutati na sebe politickou pozornost celé Moravy. Byl politickým vůdcem tehdejší Moravy a to i velké Části Mo ravy slovanské, jen v několika málo Členech opravdově nacionálně probudilé. Ve Slezsku politického hnutí nacionálního tehdy nebylo. Zemská representace, národnostně Čechům cizí, byla tam proti státoprávní politice České, když se v dubnu vyslovila, aby všechna čtyři slezská knížectví byla sjednocena v jedno stavovské těleso, které by bylo v bezprostřed ním, přímém vztahu k celkové monarchii a aby v něm všichni obyvatelé Slezska měli náležité zastoupení.
48
Číslo 13.
Ve středo 19. dobu. W Pr»« W M»úrU i. IS5I. . Z..U— Ai >4im r* adflui !m K-«v teut 1 a. M Kr. U>Jodo«4 o 10 kod Um, vy jme Peadřlí
Národní Nowiny«á| frMce.
Odpowédtiý redaktor:
Karel Hawliček.
Skutečná rovnot! národnosti. Spojeni semi koruny naái. Zrušeni práw feudálních. RownoM všech atawú před zákonem. Soudy přísežných. Odpovědné minister'dwo pro korunu naši. Wšeobeeny sněm eeiéko národu. Národní gardy wšude. Úplná reforma škol a auřadň. Miolokrál v Praze.
Nade barwy a tahů prápor(Teto báeoů vylit VS Wldai w polskěai jazyka a zatláae psi ala vřen veder.
ji, a 1444a *
Ročník 1849.
Sssiili jsmo ia as kvap přeložili
za odpošUai wšelikýeb klidí we formě Bi
tého překlade. Jednalo aa ala přede wUm a amysL
HB
Zaámo, ia moji Máci bildba orla v červeném poli, jeba my bílého hra v ierweacm pák.)
Wydawatel a nakladatel:
Hrabě Wojtěch Deym.
rakauské ne ale německé — my nejsme Němci, a takové
tlfck dobrá ústava postavili se tnu •). Pročet nyní teprv
my praví 28 milionů lidu s námi Uvalte loto pánové
(ode dne 8. dubna) majíce slova J. M. K. určitější, má
n vlády! Wyřfcněte konečně tu zásadu, le jest císařství
rakauské
spolek
rozličných národů stejné
důstojnosti,
slcjněho práva, z nichžto žádny lidnému neslouží.
Tak
me naději k dobrému zřízeni důlelitostí našich, a aa to cAf národ náš čeká.
A však k lomu i celý národ při
spívali má a musí; on musí sám poznali důlelitostí své;
jedině bude pevně stal Hše rakauská: ale co německá
dělnici, rolníci, řemeslnici, obchodníci, umělci,
říše rozpadne se zajisté co neviděl
Kýš by jil konečně
šlechticové i duchovní, všichni musejí uvažovali, co jim
přestala vláda
nějakau naději
na
důležitého, co rovnali, co rušiti, co ustanovovali v řádu
vídenská
kojili
se
učenci,
zemákem zapotřebí. Aby lépe a zdařileji beze všech zmat
Ejhle, náš prápor jasný a spmulý
korunu císařství německého, která zajisté nebude nyní
Jak ae weaele on před nimi vznáší,
lepší nei byla za Karla IV., jeni pravil: „Chci raději býl
ků toto wle se dálo, sestaven jeal k tomu
W červeném poli awltí orel bílý,
bohatým českým králem nei chudým německým císa
Co tyto barwy, co ten prápor hlásí? Čcrvenoat jasaá barva jest písmena,
řem ! l *
Kýš by Jil konečně odvrátila vláda vídenská
b. r. ze všech stavů tak zwaaý tťpbor národní, kterýž to proto národním sluje, aby sesiaupiv ve spojení s oe-
oči ave od Wlaska a od Německa a obrátila ae na ta
lým národem, ve jménu jeho vše uwálil a navrhnut
Jeal světlo rodě sw« vyzáblý hřeje; Tak my ve světě širokém; dalekém
atranu, kde jest jí vykázáno pole k slavné činnosti.
Okol to jisté nad míru důležitý.
slavný krajan náš pán Albrecht /TaidUryn. vévoda Fried-
wyvinauli konstilučni řád zemi našich, který na mimu
šíříme swěUo, svobody naděje.
landský, radil před 200 lety císaři
politice.
jil připowězeaém rwaa platnost a na to i královskou
Bělost ta sněžná barv. jest čistosti
W saukromých jeho dopisech k císaři, které posud za
sankci (pojištěni) dostoU má. Pak teprv máme od vlády
Barva holubi i stříbra ryzého,
chovány jsau, radí výslovně aby císař upustil od rad
nzaanau konstituci; vládo šaman konslitočaí, nymmulau
Tah my upřímně beze vši chytrosti
Jezovitů, aby nechal války aábolenaké (s prolettanly),
l nurodn fnm/ko. potlamtnau m ndrodu tam/m. A jen takowauto můžeme za řádnau, dobrau powaiowati — ji
Přiměří ortem
do swěla celého
k takové
Jil
která jen nepřátelství proli císaři plodí, ale aby se obruld
ti. dubna
Tint způsobem se má
Orel v nebesech polapí zřeaici čítaje pravdu v jasných knihách nebe,
na Turttko. Kdyby byl tenkráte císař ruddy tohoto sla vného Čecha uposlechl, mohlo být Rakausko nejmohú-
pevně se drželi; nebol od jinud vypůjčenou ůatowaa
A dar len w štědré přmaii pravici
taějši země v Evropě, mohlo být veliká říše Slovanů
šlechetných Pražanů
Světa celému nedbaje na zebe.
svobodných.
Tenkráte by byla i naše vlast česká zase
Wědauce uyai na jisto, že konstitucí mfti budeme, ne
Zlato se v prudkém ohni jenom čisží.
rozkvěda, germanizace násilná nebyla by vyhubila tolik
budeme nám bez užitku, poznáme-li základní pravidla
Kdo • ohaě vyšel silný jest a tahý:
tisíců a tisíců Slovanů I
kaldé dobré ústavy zemské, na kterýchžto každý národ
Tah ty náš oria v boji a aenáviati
Waldšlejn padl - ob« Jcsowilů. Co se ale tenkrát
Prolétli vítěz všechny světa pruhy:
před 200 lety nestalo, mále se posad stáli. Posavad pa
A vlak ne zbraní násilí a moci
nuje
Abys podmanil svobodné národy:
lid tichý slovanský, jeal úpí pod břemenem cizonárodni-
Zbraní lo světla, sbysi k půlnoci
ho otroctví.
Rozsíval zrna práva j svobody.
spolukmcnowce své do Kakau, očekávajíce od Ičcblo
A vám těl, češi, vévodí lev bílý,
Jenž stolně světlo i svobodu bráni).
v Turcích despote esialský a jeho drábowé hubí
Slované v Turcích
hledí na vykupitele
nepřišli bychom k cOi ládaucimu bude
svaa svléMní podle
— Prosba dobrých,
skutkem celého národu. —
důležitostí a potřeb svých staví.
Wšecka vycházejí z dobře pojatého smyslu o stalo — o
národu — o vládě.
Národ jest začátek, střed i konee.
Wláda jest pro národ, stát z národu a z wlády. Pročeš konslitačni rozum naproti absolutnímu takto stanoví .-
i.
Obec |eX ‘Polek svobodných, rozumných bdí,
svobodných bratří -svých dar svobody a samostatnosti
kteri pospolitě blaho swé vyhledávají.
národní. Na léto straně po Dunaji kvete pro Rakauko blaho a velikost, ne ale we Wlašich, ne v Haliči. Škoda
kteva w témž spolku, má úlobu tu, aby proů a ve jmé
Spojme se páskau bratrstva i sily. Zdráv budil Čechu! Tys vzájemnost chránil!
na stokrát peněz a krwe ve Wlašich!
Wláda jakožto
nu jeho vše obstarávala, oua jest jakožto přijímač vůle
Škoda toho ná
všech občanův, kteří při důležitostech občanských po
kladu, který vynaložen jest na poněmčeni Haliče ! Wyho
spolu vládnou, aby dle wůle celé obce se činilo. Poně
Směle můžeme vztýčit znaky tvoje,
zeno, marně vyhozeno. Lepši odměnau byla by wdéčnosl
vadž ale
CUti je budau veškeré národy.
celého národu polského, nei Halič provincie nesprave
osobné podílu brali nemohau, vyvoluji si sami mezi se-
Za volnost půjdem oba dva do boje.
dlivě dubylá a brůzau držená při mocnářství. Nepochy
bau dle potřeby jistý počet zástupců čili depulowaných
Hájili světlo, práva i svobody.
bujeme, le relé Polsko, kdyby zas nyní povstalo na swét,
svých, kteří s wtádau ve jménu a dle vůle jejich ro
věrným bude spojencem Rakauska, věrným spojencem Čechů a jilaicb Slovanů. Bylaf by to pěkná mohutnost
kuji, tak le se bud s ní snášejí, neb jí odporuji; v prv
od břehů baltických al k břehům Středozemního moře,
byfby od
lepší nei veškeré Německo!
všem, co vláda navrhuje, nemají vždycky občané neb
Z Pell. K. Mtlisza.
laie palilika.
všichni
občané v takovýchto záležitostech
ním pádu pospolné unošení platí, v druhém ale návrh — vlády
učiněný, neplatí — propadl.
Než pK
drputovani jejich svého rozhodujícího hlasu, aýbrž jen
3.
tenkráte, když se jedná o nowé zákony neb jich změny
R a k a a s y.
AbMlMtaí a ktHwflfaě.í wUda.
Nad Rakouskem sebraly se nyní bauře a mraky, ale
od r.
neví ae bade-H z aich padali zhoubný brom aneb anrodný
neb zrušení; a w tom záleží hlawní právo národu — ob
p.
čanů, kteréž se tákonoddmí mod nazývá ; pročež do
putovaní mohau návrhy o zákonech od wlády učiaSné
(Pokračováni.)
dešf. Jsme přesvědčeni že Rakousko pří celém těžkém
We Widni vymolena jest svoboda naše nepatrným
stavu svém přece ještě o větší velebností a mohutnosti
skaumal, ano i sami aowé zákony navrhovat
Zwlášf
povstali mále z rozhodné doby léto, bude-U moudře a
povstáním, při kterém něco osob padlo.
dle okolnosti řídili kroky své. My Slované Upadni, Slované svobodni, í.ráwfo-
Praha od 11. března ai po tuto dobu — budil ji to
a dle takového rozwrhu vláda vypsali může, když dříve
před celým awětem ku ckwále — při lak velkém pohnuli
oni sami v tom svolili; nepodobně i daů dle okolnosti změnil neb zcela zrušit jim wolno.
císařstvím, povalujíce je za přwozenau pásku, kleni nás
ani nepořádku neměla. 15. I. m. vyšel hlas královský i k nám : Mi/r komidutl a průtmMfiu — ntroidilnau
bratry rozené auzce k sobě vále a ve spojeni tulí proti
JtJHa jrji: itroboJa tůita. — Tato ale brzy na to měla
né se zachowáwaly, nad tím bdi wláda sama, k černal ai
mrzelo
prozatímním zákonem o tisku (31. bř.) velkou ujmu utr
aurady *** ) slanowi; ona s těmito wůli národu u-ylonámá,
won/.
J-korlmaané a Mm pevně stojíme s rakaiiským
všelikému
nebezpečenství.
Mrzelo nás Čechy,
Jiboslovany, mrzelo Poláky, le ve Widni zavlály barvy
revoluce
snad Nej I
německé — ba republiky německé,
může se
Rádi zapomináme na tuto dobrotivou slab.-st
pěli; nestalo se však po
jeho, nebyl ani prohlášen.
2.
Aby zákony dle wůle němých občanů ustanove
protož se ji wýhredně přičítá mor laýionmi.
Občané je
naši.
nom proti nadulimuni této moci ozwali se mobau, hle
poselství pražské málo-ve Widni pořídilo, nebo
díce wždy na to, aby wláda i auřsdowé dle zákona wše
Tím povstala Prwnl
mají občané právo dani ustanovovali, které jen tenkráte
velká bazeů o zdárnau konstitucí
natí vlády, s kterou se proti vlastnímu piospěchn svému
zastoupeni všech stavů: podstata prawé konstituce, ne
dala do rukou Frankfurtských německých patriotů l Ale
bylo přijato, nejsilnější stow scdlský byl zcela vymezen,
wykonáwaly.
•) Wis k.biMlai list skrze Swob. P. s řillersdorfa
co tomu řekne časem svým historie, le Praha zachovala městům se pouhým rozmnolentm poslanců mělo vyho barvy rakouské, když je sama Widců, sama wláda ví- | věli a studentstvu se hrubé ani neodpovědělo. Z toho denská opustila ! ó ironie osudu! Čechové jsau rakauš- povstalo všestranné nepokojné rozjilřeni, a aby ukojené
k wysleacšm Pražským ode dae 8. debat 18(8
téjší nei Rakušané samif
byly žádosti obecné, vypraveno jest k J. M. K. z Prahy
jest praabamí obao poselství praitkýrb; a wylkoel w čelo
druhé poselství. Toto dostowši po mnohých překážkách
My v Praze, my v Záhřebě
starali jame se lépe a vytrvaleji o váš prospěch ! —
••) Cil žádané! aa eaelě naši boaslitainí aasMauada
A však doufáme, le vláda se upamaluje na nás a
odpověd určitější, navrátilo se přinášejíc tu nadějnau
Národaicb Nowin. •••) Nojwyššl teriér MM ■iaiiltriiwo odpowšdaost
na aebe; my sí přejeme aby ve Widni vlály barvy jen
zprávu, le na tullad/ tatíaupni taltrb diltiďot/i tm-
celého wlodeřoní bdřo ae se.
Hárodní Nowiny 1848.
50 Aby se wšak nestranně pause po záhonu sou
3.
dilo « rozsuzovalo, skládají so saudy čili mor /«« deme, udržíme swú práwa.
wyjádřnji.
leme jimi zeslúpované slawně proti
Tento zemský řád mflže tim méně samostatnosti msr-
W Peáti wyála adrexsa k obywalelům Chor-
tim proli niím, zhubit.
neb w
Jen když sworni bu
Spoluobčané, popsuzejí wás
že jakoby jsme
chtěli waši národnost
K wašemu upokojení wězle, že nikdo nemá la
kových záměrů.
Nemícháme *e
do loho, jakým jazykem
huwořite, od wás záwiai určili, jaké řeči na raudech a
ksuské poslaupnoali duo 30. záři 1720 wawáecb samostat
w chrámě nžiwati chcete.
ných provinciích monarchie a timi způsobem i od slawi
co se tkne zákonodární * i, wlády a prawomocnosli mateř
Moravských potvrdili, což zbytečné by bylo býwalo, bdy-
ské země, diplomatické uherské řeči užiwali. Bez toho jě po jednotě wlasli. Tuhu jo zapolřebi, abychom se ne
by byl Morawa za zem odnislau powaiowwl. Foaléze muži sa wěrni atawowé Morawili na rever
sy odwolali, které od slawnýcb předků W. M. udělené widy neodwislost Morawy od Čecb hlásaly.
Na lylo důwody spoléhajíce wyalowuji nejwěraijii
rozpadli;
Jen to si přejeme,
abyste,
bratři, neehf nas nyní w dubě swobody spojí
swurnost a luska.
Neehf žije swoboda. rownosl a bra
trství ! — W čele vyslanstwi, které tulo adresu do Zá
hřebu donese půjde hrabě Pejncseviih, muž vůbec vá
byla sedalo. Okolnost, ie ty zemi jednoho panownika mí-
žený a milovaný. Záhřebské německé nowiny ale doklá slawowé morawili přesvědčeni swé w tento smysl: 1. Morawa je země od Čech neodwislá, uéletici k dají, že je-li p. hrabě t to, Horvaly s 1’hry smířit, za
wsly, nespoléhá ra zákonní nutnosti, aybri jen no woloni
celiatwéma awazku rakouského aioeaářetwí.
jisté že kauzelnik je.
VIII. VZNIK NÁRODNÍHO VÝBORU V PRAZE.
Stavovská šlechta v Čechách byla únorovými událostmi v Evropě
překvapena. Byla oproti české buržoasii v Čechách dosti nehybná. Někteří ze Šlechty, vedeni hr. Albertem Nostitzem a hr. Bedřichem a Albertem Deymy, domáhali se dne 2. března u Šéfa politické správy v Praze, hr. Stadiona, urychleného vypsání stavovského sněmu, ale nedocílili toho pro neúmyslné nedorozumění, které vzniklo mezi hr. Stadionem a vídeň skou vládou. Šlechta, místo aby hleděla získati si náležitý vliv na akce buržoasie, bránila se živelnímu proudu, odmítla pracovati ve svato václavském výboru hned po jeho ustavení, ačkoliv buržoasie podala Šlechtě ruku k spolupráci a zvolila některé význačné šlechtice do výboru. Šlechta byla ochotna úČastniti se politického ruchu teprve po zprávách o vídeňské revoluci, když bylo již nepochybnou věcí, že státní převrat, který nastane, bude buržoasii příznivý. Ale všechny její pokusy tehdy již nenalezly u buržoasie, opanovavší politické jeviště, sympathií. Šlechta propásla vhodnou příležitost. Marně, těsně před 15. březnem, snažila se navázati styky se svatováclavským výborem, styky, které byla před tím sama přetrhala; bez úspěchu vůdce stavovské oposice České. Bedřich hr. Deym dne 22. března, chtěje nabýti určitých posic mezi Českou buržoasii, vyslovil se pro její požadavek, dříve stavovskou oposicí nikdy nehájený, pro generální sněm České koruny — zbytečně, vzhledem na svůj poměr k České buržoasii, o níž věděli, jak velice jí záleží na provedení národ nostní rovnoprávnosti. Čeští Šlechtici se (dne 2. a 3. dubna) domáhali u vladaře, aby ze své moci v Čechách vyhlásil Češtinu za rovnou s něm činou ve Školách a v úřadech a aby stavovský sněm byl rozšířen o mě šťany a rolníky. Když ke konci března r. 1848 dolnorakouský zemský maršálek pozval stavy všech zemí na 10. dubna r. 1848 do Vídně, aby se účastnili jednání ústředního stavovského výboru, a když stavovský sněm v Čechách nezasedal, aby mohl voliti své zástupce, hleděl zemský pre sident Český, hr. Stadion, který cítil choulostivé postavení Šlechty a který v zájmu starého pořádku a klidu byl by si přál, aby existence svato václavského výboru byla co nejdříve ukončena, Šlechtě bez vědomí vídeň 4
49
VZNIK NÁRODNÍHO VÝBORU V PRAZE.
ské vlády nahraditi půdu stavovského sněmu půdou novou a jmenoval dne 1. dubna »poradní mimořádnou guberniální komisi«, která na prvním místě měla určití pro ústřední výbor stavovský zástupce Čech a pak vykonati přípravné práce k uskutečnění zásad, vytčených v císařském pa tentu z 15. března a v prvním kabinetním listu z 23. března. Komise byla tak složena, že sice byli zastoupeni příslušníci různých stavů, ale stou penci konservativních názorů, bývalí stavové, podle národnosti pak Němci, měli rozhodnou většinu. Svatováclavský výbor, tím, že k jeho čle nům nebylo téměř přihlédnuto, měl býti zatlačen do pozadí. Jmenování komise a stanovení jejího programu stalo se v době, kdy ještě se nevědělo, jak pochodí ve Vídni druhá pražská deputace. Komise přikročila k pří pravným práčem. Za nich se ukázalo, v jak mizivé menšině byla v komisi Česká buržoasie, která dosud vedla politiku v českém království. Čeští politikové, když prohlédli tah zemského presidenta, s nímž se ostatně tento ani netajil, vystoupili s protiakcí, která zajišťovala i na dále poli tické vedení buržoasii, ale ve směru zásad méně radikálních. Rozhodli se ustaviti nový sbor, který by vyšel volbou z lidu a vliv poradní guberniální komise, Stadionem jmenované, znemožnil. Buržoasní politikové, až na radikální živly, nezdráhali se Šlechtě ani tehdy popřáti účast na politických událostech vlasti, ale chtěli jí ji poskyt nout! jen za podmínky, bude-li v rukou buržoasie svoboda a moc rozho dování. Dne 10. dubna v Praze, v téže místnosti, kde konala se dne 11. března první politická schůze nové doby, za ohromné účasti shromážděného lidu, byl zvolen »Národní výbor«, rozšířený to nástupce Svatováclavského výboru. Když hrabě Stadion se dozvěděl, že druhé deputaci dostalo se ve Vídni kabinetního listu z 8. dubna, uvědomil si, jak velice vzrostlo vědomí České buržoasie a s jakými obtížemi by bylo spojeno, aby jeho mimořádná guberniální komise mohla pracovati vedle Národního výboru. Rozhodl se proto jednati o splynutí Národního výboru s guberniální komisí. Sply nutí bylo uskutečněno dne 13. dubna. Národní výbor, složený z Členů buržoasie obou národností a ze Šlechty v Čechách, byv zvolen z lidu a došed uznání náčelníka zemského gubernia, který v této své hodnosti stal se i předsedou Národního výboru, stal se nejvyŠŠí politickou autoritou a politickým střediskem král. Českého. Když všechny zeměpanské a vrch nostenské úřady byly bez autority, když, jak řekl Uffo Hom, »kazdá jiná 50
VOLBY DO ČESKÉHO SNĚMU. — NÁVRH ČESKÉ ÚSTAVY.
moc byla rozviklaná až do svých základň«, Národní výbor byl jedinou autoritou v zemi. . Čeští buržoasní Členové ve výboru tom udávali tón. Bylo to k nelibosti jak Němců, tak i Šlechty. Národní výbor těšil se jinak obecné oblibě a byl zahrnován peticemi a návrhy obsahu reelního i naiv ního z celých Čech. Rozšiřoval svou působnost i mimo Prahu, zvláště zřizováním odboček. Hlavní úkol Národního výboru byl vykonati přípravy, aby vymože nosti kabinetního listu z 8. dubna co nejdříve staly se skutkem. Národní výbor nepřevzal úkol guberniální komise a nevykonal volbu delegátů do ústředního stavovského výboru ve Vídni. Stavovskému zemskému výboru nezbylo proto, nežli omluviti neúčast z Čech odkazem na nedokonalou dosud »reorganisaci« pražské městské politické správy. Toto neobeslání ústředního stavovského výboru ve Vídni nestalo se však z důvodů historickostátoprávní taktiky, nýbrž z odporu buržoasie ke všemu, co souviselo se starým stavovských zřízením.
IX.
VOLBY DO ÚSTAVODÁRNÉHO ZEMSKÉHO SNĚMU ČESKÉHO. ÚSTAVA VYPRACOVANÁ NÁRODNÍM VÝBOREM. ISjárodní výbor za nejnaléhavější a nejdůležitější úkol považoval
vypracovati volební řád a s ním související návrhy instrukcí pro volby do prvního Českého sněmu ústavodárného. Úkol, pokud se týkalo volebního řádu, měl Národní výbor předepsaný druhým Článkem kabinetního listu. Nemohl měniti ničeho na tomto Článku; ačkoliv byli by si přáli protestante změny, pokud se týče volby podle katolických vikariátů; musil proste přijati, co podával § 2 kabinetního listu. Rozmnožení poslanců na sněmu proti dřívějšku mělo se státi tím způsobem, že městu Praze mělo na zemském sněmu připadnout! 12 poslanců, každému jinému městu krá lovskému a městu venkovskému o 4.000 duší poslanec jeden, venkovská města o 8.000 duší měla míti poslance dva, universita na sněmu měla býti zastoupena rektorem, každá fakulta její a technika jedním poslancem
VOLBY DO ČESKÉHO SNÉMU. — NÁVRH ČESKÉ ÚSTAVY.
a vikariáty měly vyslati po dvou poslancích. Aktivní právo volební pří slušelo každému občanu nejméně 25tiletému, který byl měšťanem nebo platil přímou daň, pasivní právo volební příslušelo každému 30tiletému. Při tomto ustanovení musilo se zůstati na počátku května r. 1848, kdy vysloveno bylo obecně podporované přání, aby pasivní právo volební bylo rozšířeno i na osoby v Čechách nenarozené. K těmto bodům, přejatým z kabinetního listu, přičinil Národní výbor ze své iniciativy zavedení náhrad níků poslanců, ustanovení pevného cestovného poslancům (jeden zl. k. m. za míli cesty a denní dietu 5 zl. k. m.), zásadu osobní, tajné a přímé volby, ačkoliv bylo nutno, vzhledem k českému venkovu, kde musilo se poČítati s tím, že mnozí voliči nedovedou psáti, připustiti vedle písem ného hlasování i hlasování ústní. Do pojmu měst královských měla náleželi i královská města horní. Pevně byly stanoveny okolnosti, za nichž kandidát měl se považovat! za zvoleného. Z relativní většiny odevzdaných hlasů byli by bývali zvoleni za poslance ti, kdo obdrželi nejvíce hlasů; za jejich náhradníky pak ti, kdo se počtem hlasů nejvíce blížili zvoleným poslan cům. Při rovnosti hlasů měl rozhodovali los. Při složení volebních komisí na venkově a v mimopražských městech byl přisouzen zvláštní vliv ka tolické církvi tím, že bylo ustanoveno, aby katolický duchovní byl vždy Členem volební komise. Aby se předešlo vlivu předbřeznového byrokratismu na příštím sněmu, neměli političtí a soudní úředníci, kteří nevyšli ze svobodné volby, býti volitelní v onom okresu, v kterém vykonávali svůj úřad v první stolici. Návrh volebního řádu byl až na právě uvedené ustanovení o nevolitelnosti politických a soudních úředníků v polovici května r. 1848 schvá len vídeňským ministerstvem. Stalo se tak přes to, že německé kraje v Če chách protestovaly proti tomuto návrhu volebního řádu jednak u Národ ního výboru, zemského gubernia a u samotného ministerstva ve Vídni, jednak v novinách. Zemský president hr. Lev Thun, jenž nastoupil svůj úřad v Praze dne 30. dubna, když došla ho zpráva, že ve Vídni dne 16. května kapitulovala vláda před radikálními živly, v týž den (17. květ na), kdy proti vůli ministerstva dvůr opustil Vídeň a odebral se do InŠpruku, o své újmě, bez předběžného souhlasu Národního výboru, ustanovil zahájení českého sněmu na 7. červen r. 1848 a volby do sněmu vypsal dne 18. května. Spěchal se svoláním sněmu, poněvadž se mu
52
VOLBY DO ČESKÉHO SNÉMU. — NÁVRH ČESKÉ ÚSTAVY.
jednalo o to, aby se poměry v Čechách co nejdříve dostaly do legálních kolejí, jako to bylo na Moravě a ve Slezsku, a aby tím byl učiněn konec činnosti Národního výboru, jehož poruČnikování, jakožto dítka revoluce, těžce nesl. Za základ při zjišťování lidnatosti měst vzaty byly konskribČní listy z r. 1846. Městům připadlo 69 poslanců, vedle nich Praha měla 12 po slanců, universita vysílala jako virilistu rektora a každá fakulta a technika volily po jednom poslanci; za obce venkovské za každý vikariát byli poslanci dva. Dne 21. května byla dodatečně jmenována ještě Čtyři místa, která měla přes 4.000 obyvatel a měla tudíž právo voliti po jednom poslanci. Tím počet městských mandátů byl o čtyři rozmnožen. Ale hlásila se ještě mnohá místa o právo voliti poslance. Pro první volby bylo zem ským presidentem rozhodnuto, že města, která myslí, že poslance voliti mohou, aby si je jen volila, avšak teprve sněm měl rozhodnouti o opráv něnosti a správnosti volby. Na ústavodárném sněmu zemském měli zasedati Členové stavů zem ských doby předbřeznové, neboť kabinetní list v § 2 mluvil jen o roz množení poslanců národního zastupitelstva. V Čechách, když kabinetní list vešel ve známost, ničeho se proti tomu nenamítalo, ale když došly v druhé polovici května r. 1848 zprávy o úspěších vídeňské demokracie a o vymožení jedné sněmovny pro říšský sněm, který měl míti ráz ústavodárný, protestovali politikové směru radikálně demokratického, v je jichž Čele stáli Karel Sladkovský a Em. Arnold v Praze dne 26. května na schůzi v lázních svatováclavských, aby na zemském sněmu vedle poslanců lidem zvolených zasedali i zástupci stavů. Sladkovský protestaci svou vedle zásadami demokratickými podpíral i upozorněním na okolnost, že by na prvním ústavodárném sněmu českém zasedalo jen 330 volených poslanců a vedle nich 210 Šlechticů. Pod dojmem tohoto protestu dne 30. Června řada (ale ne všichni) stavovských poslanců, aby nenesla viny na porušení klidu v městě, dobrovolně se vzdala svého práva úČastniti se zasedání zemského sněmu. S vypsáním sněmu na 7. Června nebyla v Praze spokojenost. Dr. Brauner dne 17. a 23. května ve schůzi Národního výboru a dne 21. květ na v Národních Novinách Článkem »Hlas proti všemu přenáhlení při volení k zemskému sněmu« žádal za odložení termínu svolání sněmu. 53
VOLBY DO ČESKÉHO SNĚMU, — NÁVRH ČESKÉ ÚSTAVY.
Nevěřil, že by v tak krátké době mohly se volby provésti náležitě, dobře a svobodně. Dr. Braunerovi jednalo se o to, aby Národní výbor tím, že by se kvapilo, nepřišel o »kandidaturu a vedení venkovského volení skrze komisary«, kteří neměli býti dosazeni Národním výborem, ačkoliv by si toho mnozí byli přáli. Na námitky Braunerovy dána byla hraběti L. Thunovi k ruce za účelem voleb šestičlenná komise poradní, která vzala důvody Braunerovy v úvahu, a přání, aby svolání sněmu bylo odloženo, vyhověla. Dne 3. Června v Národních Novinách bylo oficielně ohlášeno odložení sněmu na dobu pozdější, ale určitě nestanovenou, a současně bylo nařízeno, aby volby byly ukončeny nejdéle do 15. Června. Den sejiti se sněmu podle prohlášení v Národním výboru učiněného dne 7. června hr. Lev. Thun chtěl urČiti podle rozhodnutí panovníkova. První volby do českého sněmu byly pečlivě připraveny. Pečlivé jejich přípravy bylo potřebí jednak proto, že to bylo tehdy po prvé, kdy Český lid přistupoval k volebnímu osudí, jednak proto, že volby ty v Čechách byly brzy po volbách frankfutského parlamentu, při nichž Český lid voleb se zdržel. V populárních Článcích novinářských (hlavně Dr. Brauner a K. Havlíček), letáky i živým slovem byl vykládán význam voleb. Hrabě Lev Thun jako zemský president jmenovav řídící volební ko misaře ustanovil volby na venkově na 12. a 13., v městech na 14. června. Volby všude však vykonány nebyly. Zvoleno bylo jen za vikariáty 202, za města 82 poslanců. Z nich bylo 178 Čechů, ostatní Němci. V Praze nebylo voleno pro svatodušní bouře, také na venkově všude volby nebyly provedeny. Chebští žádali před volbami přímo panovníka o restituci svých historických práv a odmítli proto voliti, jiná města německá (jako AŠ) volbu odročila a žádala za odložení Českého sněmu za sněm říšský (Kar lovy Vary), konečně jiná, když došly na venek zprávy o svatodušních bouřích, klamně někde považovaných za boj Čechů proti Němcům, volbu již započatou přerušila. Mezi zvolenými poslanci bylo nejvíce rolníků. Bylo to proto, že se na sněmu mělo jednati o nejožehavější otázce Českého hnutí revolučního, o otázce zrušení roboty a poddanství. Ale přes to na českém venkově byli zvoleni i muži, jakými byli: František Palacký, Dr. F. L. Rieger, P. J. Šafařík, Dr. F. A. Brauner, Dr. J. Hamerník atd. V době, kdy Čechy stály před volbami do zemského sněmu, působila v InŠpruku u panovníka dvojčlenná deputace (dr. Fr. L. Rieger a hr. Alb; 54
VOLBY DO ČESKÉHO SNÉMU. — NÁVRH ČESKÉ ÚSTAVY.
Nostitz) pro rozepsání českého sněmu, o něž listem, datovaným 29. květ na a deputací doručeným žádal zemský president. Panovník dne 6. června na základě přednesení přítomných dvou ministrů, Wessenberga a Doblhoffa, kteří úkoly zemského sněmu českého nepokládali za významnější nežli úkoly zemských sněmů v jiných provinciích, zmocnil zemského pre sidenta v Praze, aby svolal zemský sněm na některý den v měsíci červnu, ale s podmínkou, že sněm ten dokončí své práce ještě před zahájením ústavodárného sněmu říšského, svolaného na 26. červen. Sněm ten měl býti zahájen místodržitelem království českého, arcivévodou Františkem Josefem. Dne 11. června došel zemského presidenta v tom smyslu císařský patent, ústavné kontrasignovaný. President hned určil pro první zasedání českého sněmu 24. červen. Ale dne 12.. června vypukly v Praze bouře a Thun od publikace svého rozhodnutí upustil. Poznal pak, že zmocnění, kterého se mu dostalo pro červen, nelze již použiti. Pokoušel se proto o to, aby se mu dostalo nového zmocnění na 4. červenec, tedy ještě před říšským sněmem, který se měl podle nových disposic sejiti až 12. Července ve Vídni. Thun se snažil o to proto, poněvadž měl obavy, že by utrpěla vláda i koruna na své popularitě, kdyby nebyla co nejdříve projednána otázka roboty, o níž bylo jednomyslné mínění, že její rozřešení náleží do zemské kompetence a k níž se poutala největší pozornost lidu, zvláště selského. Dne 26. Června výkvět Českých poslanců (10) v čele s dr. Braunerem, Fr. Palackým a.dr. F. Riegrem přispěchali Thunovi na pomoc a žádali ho písemně za svolání zemského sněmu pro první dny Července do Prahy, nebo, kdyby Praha úpěla ještě v stavu obleženosti, po svatoduš ních bouřích na ni uvaleném, do jiného města v Čechách. V týž den, kdy tak učinili, bylo Thunovi ve Vídni odmítnuto nové zmocnění. Thun dne 1. Července Fr. Palackému, jakožto vůdci Českých poslanců, učinil o roz hodnutí ministerstva veřejné sdělení. Vymluvil se ze své iniciativy na svatodušní bouře jakožto příčinu nevyhovění. Thunovi však stále záleželo na svolání zemského sněmu jakožto legální zemské půdě. Cítil i, do jak falešného světla se dostal v České veřejnosti odmítavým stanoviskem vídeňské vlády. Žádal proto znovu po ministerstvu, aby se mu dostalo zmocnění k svolání Českého sněmu pro dobu, kdy říšský sněm přestane jednati. I tato nová Thunova žádost byla bezúspěšná. ♦
55
VOLBY DO ČESKÉHO SNĚMU. — NÁVRH ČESKÉ ÚSTAVY.
Národní výbor pro ústavodárný snem český připravil návrh hlavních zásad zemské ústavy České. Návrh ten dává nám nahlédnout! v myšlen kové složení převážné většiny Národního výboru a pravděpodobně na značuje cestu, jíž by se byl Český zemský sněm bral při vypracování ústavy zemské. Je to první podrobně vypracovaný návrh federalistického uspořá dání habsburské říše, Čechy vypracovaný. Návrh obsahoval tři zásady, kaž dou se stručným odůvodněním. První ze zásad se týkala stanovení pomě ru mezi říší a král, českým, druhá zemské legislativy a třetí pojednávala o exekutivě říšské i zemské. V první části řešil návrh těžkou otázku, aby České království bylo co nejvíce autonomní a samosprávné a aby říše na venek zůstala silnou a mocnou. Problém byl řešen tím způsobem, že taxa tivně byla vyměřena působnost říšská a všechny ostatní, zejména neuve dené větve zákonodárství a zemské exekutivy byly přikázány do působnosti zemské. Těmito říšskými, taxativně vyměřenými záležitostmi, byly zále žitosti vojenské, státní úvěr, státní a obchodní smlouvy a záležitosti za hraniční, vedle nich pak podle stejných zásad měly býti zřízeny v celé říši: záležitosti obchodní, celní, poštovní, mincovní, mírové a váhové, zákonodárství, týkající se materielní Části práva civilního a trestního, hlavní státní silnice a železnice, státní rozpočet, týkající se věcí právě uvedených a vyměření podílu, kterýmž každá země by měla přispívati na společné výdaje. Druhá i třetí Část návrhu byla sestavena bez ohledu na Šlechtu a bez ohledu na církev. Druhá Část návrhu byla pod patrným vlivem norské ústavy, tehdy v Čechách obecně překládané, otiskované a Čtené, a navrhovala dvě sněmovny, každoročně zasedající a po třech létech znovu volené: sněmovnu poslancův a z této vyvolenou a každo ročně v Šestině obnovovánu sněmovnu druhou o 60 Členech nejméně 36tiletých, kterou návrh nazýval senátem. Návrh připouštěl, že v kraji na 20.000 obyvatel připadá jeden poslanec, ale proto přece nepřijal zásadu rovného práva volebního. Princip ten porušoval zájmovým zastoupením měst: městům přes 6.000 duší přiřkl jednoho poslance, přes 10.000 duší poslance dva a městu Praze poslanců 12. Buržoasní duch doby projevil se tím, že navrhovatelé prohlásili se pro omezené právo hlasovací; při pouštěli k hlasování jen muže a to fysicky zletilé s vyloučením hmotně závislých, totiž řemeslnických tovaryšů, Čeledínů a dělníků, pracujících za denní nebo týdenní mzdu. Pasivní právo volební pro sněmovnu po56
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKÝ PARLAMENT.
slanců mělo náležeti každému samostatnému tuzemci nejméně 28tiletému. Třetí Část návrhu jednala o říšské i zemské exekutivě. Nevycházela z pragmatické sankce. V Čele říše měl státi císař, obklopený ministerskou radou, skládající se z 4 říšských ministrů: ministra vojenství, zahraničních záležitostí, obchodu a veřejných prací. Ministerstvům měly býti podrobeny státní pokladny a jejich účetní úřady, ředitelství státních staveb, železnic a pod. V Čele českého království měl státi podle vzoru ze zemí italských císařův náměstek s titulem místokrále. Jemu po ruce měla býti pětičlenná odpovědná rada místodržící. To měl býti nejvyŠŠí zodpovědný ústřední úřad pro Čechy ve smyslu kabinetního listu z 8. dubna r. 1848. První z členů místodržící rady měl míti na starosti zemskou správu politickou, bezpečnost, národní obranu; druhý kultus, vychování a vyučování; třetí spravedlnost; čtvrtý finance a pátý průmysl v nej Širším slova smyslu a práce veřejné. Místodržící radě měly býti podrobeny královské ústavy, jako politická správa zemská s jejími podřízenými úřady, ředitelství studií, nejvyŠŠí soudní dvůr s podřízenými instancemi, zemská pokladna a zemské stavitelské ředitelství, obchodní komora atd.
X. ČECHOVÉ A FRANKFURTSKÝ PARLAMENT. ^Ja počátku Českého hnutí revolučního byli Němci a Češi celkem jednotní. V radosti z pádu absolutismu a nadšeni slibem konstituČních svobod, byli, jak pravil na schůzi ve svatováclavské lázni dne 11. března r. 1848 lámanou Češtinou neznámý Němec, jedno tělo. Projevilo se to také v Českých i německých písničkách té doby. Ale záhy pojali Němci k Čechům nedůvěru, nesli těžce, že by zrovnoprávněním Češtiny s němči nou němčina ztratila své dřívější posice. Neradi viděli, že Čechové uvě domili si své postavení vedoucího národa v zemi. Obávali se Čechisace. Na počátku dubna r. 1848 počaly se obě národnosti v Čechách národ nostně rozlišovat a počaly stavětí proti sobě národně politické programy. K tomuto rozlišení hlavní příčinou byl frankfurtský parlament. Dne 31. března r. 1848 konal první zasedání ve Frankfurtě nad
57
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKY PARLAMENT.
Mohanem t. zv. německý Vorparlament. Uložil si vykonati veliké dílo, na které mysl liberálních Němců byla tehdy všeobecně připravena litera turou: politicky sjednotiti celé Německo, to jest všechny země němec kého spolku, a chtěl dosáhnouti politické jednoty přetvořením spolku německých státu na spolkový stát německý. »Svobodná a jednotná vlast« bylo za tehdejšího revolučního hnutí německého obecným heslem, které naplňovalo německé noviny i soukromé dopisy, zaznívalo z řečnických tribun a bylo předmětem přátelských debat o veřejných otázkách německých. Dne 5. března r. 1848 byl učiněn v Heidelberce počátek ke svolání německého parlamentu do Frankfurtu nad Mohanem. Již dne 31. března po prvé sešli se mužové z celého Německa, požívající důvěry německého lidu, aby v demokratickém a liberálním duchu doby vykonali přípravy k budoucímu sněmu ústavodárnému. Německé hnutí ve svých počátcích zasáhlo i Rakousko, jehož zá stupci na vídeňském kongresu r. 1815 prohlásili, že rakouský císař se všemi státy, s vyjmutím toliko Uher a Itálie, přistupuje k německému spolku. Mezi rakouskými Němci, ač měrou daleko menší nežli mezi nerakouskými Němci, bylo nadšení pro myšlenku sjednoceného a svobod ného Německa. Sympatie ty k budoucím cílům německého sněmu ústavodárného byly projeveny účastí dvou poslanců z Vídně (Dr. A. Wiesner a hrabě Bissingen) na schůzích Vorparlamentu a na jejich snaze, získati myšlence sjednoceného, svobodného Německa celé Rakousko. Když dne 3. dubna r. 1848 byly vykonány ve Frankfurtě Vorparlamentem volby do výboru o 50ti Členech, mohlo se souditi, že Rakousko bude zastoupeno i v tomto výboru jen dvěma Členy. Ale samým nerakouským Němcům bylo, hned po vykonání volby, takové zastoupení Rakouska v 50ti Členném výboru nedostatečné, i odhodlal se 50ti Členný výbor přibrati z Rakouska 6 poslancův a sám je zvoliti. Hned po tomto rozhodnutí navrženo bylo 15 Rakušanův a Šest z nich bylo vyvoleno. Jeden z těch Šesti byl Čech. Byl to František Palacký. Po vykonané volbě (6. dubna) byla ihned rozeslána zvoleným poslancům vyzvání, aby přijeli co nejdříve do Frankfurtu, nebo kdyby nemohli, aby za sebe poslali spolehlivého zástupce. 58
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKÝ PARLAMENT.
František Palacký byl r. 1848 statný padesátník menší postavy. Byl blondýn. Pocházel z malých poměrů, ze staré Českobratrské rodiny z Mo ravy, působil na Slovensku, od r. 1823 byl trvale v Praze. Všechny česko slovenské země působily při vytváření se jeho individuality. Od svého šťastného a výhodného sňatku r. 1827 mohl se věnovati cele práci pro svůj národ, v jehož budoucnost nezdolně věřil, a pro svou vlast, již celou svou bytostí horoucně miloval. Byl to největší Čech 19. století. Hned r. 1848 byl vůdcem svého národa. V jeho osobnosti soustřeďovaly se všechny vlastnosti, které podmínily jeho velikost: Píle, přesnost, čestnost, nábožensky založená mravnost, neohroženost, statečnost, iniciativnost, kritičnost, soudnost, střízlivost, veliké odborné a všeobecné vzdělání. Získal si ho svou vlastní pílí, aniž by byl navštěvoval vysoké Školy. Byl to tvůrčí duch prvního řádu. Byl historiografem království Českého, r. 1836 počal vydávati v německém jazyku »Dějiny Čech«, které ho učinily známým za hranicemi, zvláště v německých končinách, od r. 1848 počal je jako ori ginál vydávati česky jako dílo svého života. Kladl váhu na jejich ná rodní poslání. Stal se jimi zakladatelem vědeckého československého dějepisectví nové doby. Byl vědecký organisátor a velký buditel svého národa, buditel vědecký i politický. R. 1827 dal podnět k vydávání Časo pisu Čes. Musea, r. 1830 byla z jeho podnětu založena Matice česká, byl spoluzakladatelem Sboru pro vystavení Národního divadla v Praze, 1839 až 1844 působil jako tajemník Královské společnosti nauk. Byl muž vě deckého, filosofického založení. Uznával dualismus hmoty a ducha. Byl idealista. Jeho učiteli ve filosofii byli Kant a Hegel. Jeho zájem se neomezoval na historická badání. Snahy československého obrození doplňoval stránkou politickou. Uvažoval hluboce o politických pro blémech své doby, hledal úkol probuzeného československého národa na politickém jevišti nové doby. Minulost Československého národa, smysl jeho dějin, spojoval s jeho přítomností a budoucností. Byl však více po litický myslitel a teoretik nežli praktický politik. Šlo mu více o politické zásady a cíle nežli o drobnou politiku dne. Neměl pro politickou praxi vhodných vlastností. Byl umíněný, nedovedl se rozhřáti pro ústupky, bez nichž praktická politika jest nemožná, vzplanul tam, kde bylo na místě býti zdrželivým. Jeho politické přesvědčení spočívalo na ideách velké revoluce francouzské, myšlence pokroku, na politickém liberalismu, bur59
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKY PARLAMENT.
žoasním demokratismu, pak na československém nacionalismu a na vzá jemnosti slovanské. Jako v dějinách tak i v politice vycházel z přesvěd čení o antagonismu českoněmeckém. Jeho heslem bylo: »Svůj k svému, ale vždy dle pravdy.« Miloval svůj národ vřele, ale vždy více si cenil dobrého lidského a vědeckého nežli dobrého národního. Byl Českým vlastencem a přece zase kosmopolitou. Nábožensky byl snášenlivý. Sám náležel z přesvědčení vyznání augsburskému jakožto nejbližŠímu dávné víře jeho rodiny, Českému bratrství. Palacký před r. 1848 žil v stálých a přátelských stycích s aristokracií v Čechách. Přispěl k tomu, že obrátila svou pozornost k snahám Česko slovenského národa a že věnovala jim svou pomoc a Štědré přispění. Zjed nal si před r. 1848 i přístup k vládním kruhům vídeňským a působil u nich, aby nehleděly na České snahy jako protistátní. V té chvíli, kdy Palacký stál pod prvními dojmy z pozvání do Frank furtu, započalo se již mezi Čechy a Němci v Čechách národnostní rozvrstvování. Dne 9. dubna r. 1848 vídeňský »Verein der Deutschen aus Bohmen, Máhren und Schlesien zur Aufrechthaltung ihrer Nationalitat« maje mínění, že Němci v Čechách tvoří více nežli třetinu obyvatelstva, a to obyvatelstva vzdělaného a průmyslem bohatnoucího, vyslovil při příležitosti vydání kabinetního listu z 8. dubna r. 1848, v protestu k mi nistrovi vnitra, program Němců z Českých zemí, který později v různých variacích byl opakován. Spolek byl pro státoprávní splynutí Rakouska s Německem a odsuzoval proto státoprávní stanovisko České a zemskou českou autonomii a samosprávu. Cítil také, že povolením jazykové rovno právnosti v kabinetním listu jest otřeseno privilegované postavení Němců a němčiny v Čechách, a proto se bránil, aby na Školách v Čechách nebylo zavedeno obligátní učení se druhému zemskému jazyku, a aby úřady celé země nebyly obsazeny úředníky, znalými obou zemských řečí. Již dne 9. dubna r. 1848 postavili Němci požadavek jednojazyČnosti úředníků v německých krajinách království Českého a ohradili se, aby. úředník v Čechách ustanovený musel býti i v Čechách zrozený. Program Českých Němců ve Vídni stal se programem Českých Němců v Praze a v sever ních Čechách. František Palacký proti německému názoru vyložil Český politický program ve frankfurtské otázce listem z 11. dubna r. 1848, poslaným pre60
Cechové
a frankfurtský parlament.
sidentovi padesátičlenného výboru ve Frankfurte. Listem tím stal se tvůrcem moderního politického programu svého národa a prvním, kdo formuloval úkol habsburské monarchie v nové době. Jeho austroslavismus byl českým programem až do světové války. Palacký v listu vystihl mistrovsky nebezpečenství, které hrozí neněmeckým národnostem v Ra kousku a zvláště národnosti české z Frankfurtu. Účastenství na jedná ních ve Frankfurtě odepřel z důvodu, že pro spolupůsobení poslanců české koruny na budování velké říše německé není historicko-právního základu, ale důrazněji odmítl účast jako stoupenec zásady přirozeného, rozumového, rovného práva všech národů v Rakousku, z obavy, že by ve velké říši německé, při jejímž vzniku by měla vžiti za své svrchova nost Rakouska, rakouským národům nemohly býti dány záruky trvání a jejich vývoje. Jako Havlíček r. 1846 v »Pražských Novinách« z dů vodů liberálních prohlásil proti Rusku austroslavistický program, tak učinil i dne 11. dubna r. 1848 František Palacký. Ale ne jen jako libe rál s ohledem na Rusko, nýbrž tehdy především jako Česky cítící národovec s ohledem na snahy frankfurtské. V neporušení suverenity Rakouska byla dána Palackému záruka pro trvání a vývoj České národnosti. On mohl tehdy připustíti jako uvědo mělý a nacionálně cítící Čech, aby Rakousko a Německo stály ve věčném spolku »k obraně i ke vzdoře« a po případě, aby mezi nimi zavedena byla celní jednota, ale nikdy nemohl v zájmu své národnosti spolupůso bili, aby Rakousko bylo pojato do spolkového státu německého, Frank furtem obmyšleného. Připouštěl mezinárodní sblížení Německa s Rakous kem, ale odmítal státoprávní sjednocení Rakouska s Německem. Palackého list byl Českým národem přijat bez výhrady. Z Frankfurtu na tento list však Palackému nedostalo se nikdy odpovědi. Vídeňská vláda dala najevo dne 9. dubna své stanovisko k Frank furtu a s názorem Palackého souhlasila potud, že připouštěla jen mezi národní poměr Rakouska k Německu a představovala si Německo jako spolek států, v Čele s Rakouskem. Nevypsala ovšem ještě voleb do Frankfurtu; třeba že již projevila souhlas s jejich konáním pod výjim kou, že vláda rakouská není povinna přijímati usnesení parlamentu a že císař si vyhrazuje přivolení k nové ústavě spolkové a to jen tehdy, budeli se ústava ta srovnávati se zvláštními poměry jak jeho německých 61
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKY PARLAMENT.
zemí, tak celé monarchie. Němci byli tímto prohlášením vlády zne pokojeni, Češi v jejich znepokojení viděli posilu pro své mínění a sou dili, že vláda sdílí jejich názor docela. Ale tato důvěřivost Čechů ne trvala dlouho. Podle ministerského nařízení z 15. dubna bylo hraběti Stadiónoví jako zemskému presidentu uloženo vypsati v Čechách volby do frankfurtského parlamentu. Nesamostatný šéf zemské správy v král. Českém nevěděl si v prvním okamžiku rady, pak dne 18. dubna poradil se s 10 členy Národního výboru, jak by se měl zachovat. Členové Ná rodního výboru stáli na stanovisku Františka Palackého a byli překva peni, že vláda volby vypisuje. Domnívali se, že vláda zcela sdílela jejich stanovisko, odporné Frankfurtu, a stojíce na mínění, že spolek knížat byl zrušen a že se nyní jedná o spolek národů, počítali, že vláda volby ani nemůže naříditi. Sdělení Stadionovo o vládním nařízení vzbudilo v Členech Národního výboru nedůvěru k ministru vnitra Pillersdorfovi. Bylo tudíž smluveno požádati vládu, aby volby nevypisovala. Vy plněním této žádosti měl býti podán důkaz, že Pillersdorf nestojí na stanovisku frankfurtském. Vedle důvodů již z listu Františka Palackého do Frankfurtu známých zdůrazňovali Čechové v žádosti k ministerstvu, že nemohou síly schopné ani proto poslati do Frankfurtu, poněvadž jich budou potřebovati pro zemský sněm, na němž otázka obeslání Frank furtu vlastně měla býti vzata v úvahu podle znění kabinetního listu. Také ohledy na pravděpodobné porušení klidu, kdyby vypsání voleb nebylo odvoláno, měly zvrátiti rozhodnutí Pillersdorfovo. Všechny ty důvody ve Vídni nepůsobily. Vláda v novém prohlášení z 21. dubna trvala na tom, co pověděla již 9. dubna o svém stanovisku k Frank furtu, a upozorňujíc, že vypsání voleb spočívá na usnesení spolkového sněmu jakožto zákonně uznané autority, k sesílení nedůvěry Čechů k sobě neprozřetelně radila z politického důvodu, aby poslanci z Čech jed nání ve Frankfurtě se zúčastnili, a tím vlastně radila, aby se v Čechách volilo, třebaže zase ponechávala každému voliči svobodu, aby volil nebo nevolil. Vládní prohlášení vzbudilo mezi Členy Národního výboru vzru šení a posílilo nedůvěru k vládě. Desátá sekce jeho za zvláštní účasti hr. V. Wurmbranda rozhodla se obrátiti se zvláštním memorandem přímo k panovníkovi. Memorandum to, za vzrušující nálady v plenu dne 62
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKÝ PARLAMENT.
24. dubna jednomyslně schválené, bylo formou mírné a zdůvodňovalo ne tak důvody národnostními jako spíše právními a politickými, proč vypsání voleb by mělo býti odvoláno. »Žádané odeslání poslanců«, shrno val jeden odstavec memoranda, »nespravedlivé — volení jeho národem samým v určené lhůtě nemožné — jinou cestou nebezpečné z ohledu na zachování národnosti a vnitřního uspořádání země přátelský spolek s Německem nevČasné, tedy velmi povážlivé a pro konstituČní vyvino vání Čech nebezpečné jest, konečně samostatnost a udržení se císařské dynastie v pochybnost uvádí.« Národní výbor připouštěl jen poslati do Frankfurtu několik poslanců za účelem informace o rakouských pomě rech, neuváděje, jak tito poslanci by měli býti bez vypsání voleb zvoleni. Stanovisko Národního výboru došlo v Čechách hojného souhlasu. Z národnostních důvodů souhlasili s myšlenkami memoranda nacionálně uvědomělí Češi, z obavy před demokratismem frankfurtského parlamentu, který byl na lidovějším základě, než-li jak pravděpodobně by byl vypadal první zemský sněm český, v Čechách usedlí feudálové na malou jen výjimku (Bedřich hrabě Deym), konečně z nevědomosti demokraticky a nacionálně neuvědomělí Němci. Nacionálně uvědomělí Němci v Národním výboru nesouhlasili s protifrankfurtským stanovi skem Národního výboru a nechtějíce se podrobiti rozhodnutí většiny, vystupovali, uvádějíce v duchu názorů buržoasních zcela otevřeně za dů vod, že se jim jako hospodářsky a kulturně silnějším nedostává podle tohoto jejich významu zvláštního zastoupení. Dne 17. dubna učinili Němci v Praze první krok k založení svého Národního výboru, založili »Konstitutioneller Verein«, který měl chrániti zájmy jejich národnosti, peČovati o nejužŠí spojení s Německem a bdíti nad občanskými svobo dami. Založením »KonstituČního spolku« se stal Národní výbor středi skem jen národní České politiky, třebaže na venek stále vystupoval jako representant obou národností v Čechách. »Konstituční spolek« na první veřejné své schůzi dne 25. dubna se rozhodl proti memorandu Národního výboru, s nímž odjela do Vídně zvláštní tříčlenná deputace, působiti protestem. Deputace Národního vý boru i KonstituČního spolku setkaly se dne 27. dubna ve Vídni v audi enční síni Pillersdorfově. Ministr určitému prohlášení se vyhnul, ale tolik přece pověděl, Že volby v německých krajích v Čechách jistě se 63
,
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKY PARLAMENT.
vykonají. Nemocný vladař a arcikníže František Karel, u nichž depu tace Národního výboru intervenovala, laskavě přijali Čechy, ale s vyří zením memoranda je odkázali v duchu konstituČním na ministra vnitra. A ministr vnitra výnosem z 29. dubna, jehož důvěrným intelektuálním původcem byl tehdy ve Vídni dlící hrabě Lev Thun, setrval na svém dřívějším stanovisku, odepřel odvolati vypsání voleb, upozorňuje ještě, že. Rakousko jako člen trvajícího a nezrušeného německého spolku ne může se voleb nezúčastniti. Členové deputace hned ve Vídni dne 5. května protestovali proti výnosu Pillersdorfově, žádali, aby volby do Frankfurtu byly odročeny až po vyjádření se českého sněmu, a upozorňo vali na možnost porušení klidu v Čechách. Ale to všechno ničeho ne změnilo na rozhodnutí Pillersdorfově. Když dne 4. května referovala deputace v Národním výboru o svém pořízení, Dr. Rieger za obecného souhlasu žádal, aby byla vláda naposledy vybídnuta, chce-li vší mocí brániti se usnesením německého parlamentu, směřujícím proti svrchova nosti Rakouska a’ tím proti právu a svobodám českého království, na něž panovník slavně přisahal. Vybídnutí ve smyslu Riegrových slov bylo mi nisterstvu také podáno. Ale bylo podáno marné. Odpovědí vlády bylo napomenutí, aby volby v Čechách, jak již dříve bylo nařízeno, byly vy konány dne 20. května. Druhá polovice dubna a první polovice května r. 1848 byla na plněna v Čechách i na Moravě volební agitací frankfurtskou. To byly první volby v Českých zemích v nové době. Čechové agitovali, aby se občané vypsaných voleb vůbec nezúčastnili, Němci hleděli voliče získati pro odevzdání hlasovacích lístků. Novinami, letákem, popěvky, karrikaturou, dopisy, schůzemi, osobním přemlouváním bylo bojováno z Če ské i německé strany, nejprve v Praze, od druhé polovice dubna i na ven kově. Na stanovisko frankfurtské postavily se severní Čechy, na Českém jihu České Budějovice, na východu Čech Část německo-brodského oby vatelstva, na Moravě poněmčená města, přes to že moravský sněm se rozhodl proti obeslání, Slezsko, Opavsko a Těšínsko. Slovenska se agi tace nedotkla, poněvadž Slovensko na frankfurtské otázce nebylo vůbec angažováno. Uhry k německému spolku nenáležely. V sezení padesátiČlenného výboru ve Frankfurtě dne 25. dubna r. 1848 Ig. Kuranda, hrabě Bissingen a Rehr obrátili pozornost plena
64
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKY PARLAMENT.
na české poměry a vymohli, aby bezodkladně byli do Čech vysláni dva poslanci, kteří by Čechy uspokojili v jejich obavě o národnost a pohnuli je k volbě. Ještě téhož dne (25. dubna r. 1848) večer vyjeli z Frank furtu poslanci Ignác Kuranda a Karel Wáchter jako deputace padesátičlenného výboru. Dne 28. dubna ráno dojeli do Prahy. Přišli pozdě. Národní výbor totiž jednomyslně rozhodl dne 24. dubna do Frankfurtu nevoliti a schválil pamětní spis k panovníkovi dříve zmíněný. Frankfurtská deputace nebyla dosti informována o Českých pomě rech a ani informace z Pražských Novin neobjasnila jí dostatečně si tuaci. Teprve za návštěvy u pražského purkmistra Dr. A. Strobacha zvěděla deputace o významu Národního výboru a teprve, když obcházela jednotlivé vlivnější jeho členy, aby na nich vymohla svolání plenární schůze, na které chtěla referovati o účelu své cesty, dozvěděla se, že Ná rodní výbor již rozhodl o otázce frankfurtské a učinil ve Vídni kroky ve smyslu svého rozhodnutí. Po rozmluvě s Františkem Palackým si vyslanci uvědomili, že přišli pozdě a že nemohou jiti dále tou cestou, kterou se chtěli dáti na počátku. Změnili rychle své úmysly, ustoupili od myšlenky, když jim v tom i František Palacký přitakoval, vynutiti v plenu Národního výboru pro Frankfurt kladné rozhodnutí, a rozhodli se omeziti se jen na styk s devátou sekcí Národního výboru a informovat! ji o mínění frankfurtské většiny v otázce Českého odporu. Chtěli pak za jeti do Vídně a tam na rozhodných místech působí ti na prospěch prove dení frankfurtských voleb v Čechách a chtěli si zjednati vliv na mysl Českého obyvatelstva vydáním proklamace, kterou ještě dne 28. dubna v noci zkoncipoval nadaný a vzdělaný Wáchter. Dne 29. dubna ráno nezbyla z těchto plánů nežli schůzka s devátou sekcí Národního výboru. Ostatní předsevzetí neodvážili se podniknouti po nepříznivých zprávách, které jim zvěstoval právě z Vídně do Prahy dorazivší jejich kolega, již dříve pro informaci z Frankfurtu do Vídně poslaný, Dr. Schilling. Sešlo z cesty do Vídně a sešlo i z proklamace k obyvatelstvu v Čechách. Pro klamace nebyla by měla účinku, jakého si vyslanci přáli, kdyby byla vy cházela jen od deputace, po příchodu Dr. Schillinga trojČlenné, a ne od autority, jakou byl sám padesátiČlenný výbor frankfurtský. Dne 29. dubna r. 1848 v paláci hraběte Alb. Nostice v Praze sešli se frankfurtští vyslanci s 19 Členy deváté a desáté sekce Národního vý 5
65
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKÝ PARLAMENT.
boru. Bylo jim jasno hned od počátku schůze, že účel jednání nemůže býti než-li aby obě strany vyměnily názory a ujasnily si stanovisko. Z řečí trojČlenné deputace bylo patrno, že neměla jednotného mínění o po měru Rakouska k Německu. Kdežto Kuranda byl přesvědčen, že svrcho vanost Rakouska bude uchována a že Rakousko vstoupí v mezinárodní styk s Německem, byl Wáchter názoru, že při tvoření sjednoceného Německa svrchovanost Rakouska přece jen trpí a netajil se, že ve Frankfurtě většina souhlasí s jeho míněním. Čechové neuvedli v debatě nových důvodů pro svůj odpor proti Frankfurtu, než-li jaké vyložil František Palacký dne 11. dubna r. 1848 a jaké byly uloženy v pamětním spisu Národního výboru ze dne 24. dubna, a na schůzi se přesvědčili o správnosti svého stanoviska. Jevili-li se Kuranda a Wáchter muži smíř livými a uznávali oprávněnost českého národnostního stanoviska, jak uznali i později, dne 3. května r. 1848, v plenární schůzi padesátiČlenného výboru ve Frankfurtě, nejevil se takovým Dr. Schilling, Němec ze Solnohradu. Svou řečí před celým shromážděním jasně dokázal, čeho Palacký tolik se právem obával, že by se České národnosti v tvořícím se sjednoceném Německu nedařilo dobře, že by vzala újmu a úplně zahy nula. Schilling nedovedl si představiti Rakousko jinak nežli jako ně mecké a se vší rozhodností prohlásil se proti národní rovnoprávnosti v Rakousku, která, jak správně předvídal, znamenala by pád němčiny v Rakousku. Jestliže se Cechové nepostavili dříve k Frankfurtu přátel sky, neměli příčiny po otevřené řeči Schillingově na stanovisku svém něco měniti. Byli jen utvrzeni v mínění, že od Frankfurtu právem se stra chovali nebezpečenství pro svou národnost, že právem hájí neporušenou svrchovanost Rakouska a že trváním Rakouska je jim dána nejlepší možnost pro vývoj vlastní národnosti. Když dne 3. května 1848 v padesátiČlenném výboru ve Frank furtě podávali Členové deputace zprávu o svém poslání v Čechách, byli přesvědčeni, že se sotva podaří získati Český živel pro Frankfurt. Soudili, že jen rakouská vláda mohla by dojiti v té věci úspěchu, kdyby vystoupila na prospěch Frankfurtu energicky. Ale všichni Členové deputace poznali na své cestě ještě více. Viděli, že i valná Část rakouských Němců se při pojila k protifrankfurtskému hnutí v Rakousku a zvláště v Čechách, prodchnuta jsouc territoriálním patriotismem a nikoli německou ideou 66
ČECHOVÉ A FRANKFURTSKÝ PARLAMENT.
národnostní, a nemohli se zhostiti obavy, že kdyby se podařily austroslavistické návrhy Čechů, hrozilo by nebezpečenství privilegovanému posta vení německé národnosti v Rakousku. A v zájmu německé národnosti uznali za nutno při všech svých obmyšlených krocích v Rakousku pomýšleti nejen na slovanský živel, ale i na živel německý. Jak působiti za takových poměrů, aby České země se zúčastnily vo leb do Frankfurtu? Výbor padesátiČlenný neměl jiné moci nežli půso biti slovem a písmem. K cestě té se také obrátil. Dne 5. května r. 1848 byla přijata proklamace k obyvatelstvu českých zemí a hned byla vyhlášena. Byla to řeČnicko-deklamátorská parafrase hesel rovnosti, volnosti a bratrství, s přátelským ujišťováním, že v spol kových hranicích, které musí i v budoucnosti býti neporušeny, právo každé národnosti zůstane svátým. Proklamace končila upozorněním, že patrně od frankfurtského parlamentu budou uznány za jistých okolností jako platné i volby, které budou vykonány jen od obyvatelstva ně meckého. V Čechách kroky padesátičlenného výboru zůstaly skorém neznámy. Nebyly by změnily na pevném rozhodnutí Čechů ničeho ani tehdy, kdyby byly obecně zaujaly mysl. Čechové ani ve dnech voleb (v Praze dne 23. května a na Moravě dne 13. a 14. května) neopustili zásadu nevoliti do Frankfurtu a frankfurtských voleb z národního uvědomění úmyslně se nezúčastnili nebo podali jen protesty. Nedali se ani později k volbě zlákati ujištěním frankfurtského parlamentu, že plné právo neněmeckých národů na německé půdě spolkové se uznává a že vývoji neněmeckých národností nemá nic býti stavěno do cesty, ani nevyhověli přáním rakouské vlády, která v srpnu r. 1848, kdy Čechové byli v říšském sněmu její vlivnou oporou, byla by si přála ve Frankfurtě i účast Českou jako protiváhu radikálního demokratismu a vŠeněmeckého republikanismu. Frankfurtský parlament prostředků, aby slovanské obyvatelstvo Českých zemí k obeslání přiměl, nikdy nenalezl.
5*
67
XI. PRVNÍ NOVODOBÝ SNĚM MORAVSKÝ.
Dne 10. května r. 1848 byly schváleny vídeňským ministerstvem zá klady prozatímního zemského zřízení markrabství moravského, přijaté posledním stavovským sněmem moravským a tři dny na to bylo položeno na 31. května r. 1848 zahájení nového zemského sněmu. V krátké době, beze vší organisace, se všemi chybami prvních voleb, za nedůvěřivosti poli ticky málo uvědomělého lidu, který byv zmaten otázkou frankfurtských voleb, nevěděl, má-li voliti Čili nikoliv, byli zvoleni poslanci na mo ravský sněm a dne 31. května r. 1848 beze všech okázalostí, zcela tiše, konalo se v Brně první zasedání sněmu, o němž správně pověděl v úvodní řeči kníže Hugo Salm, že sněm ten je »zastupitelstvo zemské na zákonné cestě organické«. Nebyl ani veliký politický zájem o tento sněm, neboť již v době zahájení sněmu byl vydán volební řád na první říšský sněm rakous ký a na sněm říšský upínaly se naděje všech politiků říše. Co se Čekalo od zemského sněmu moravského, který byl i tehdy ještě střediskem politického ruchu na Moravě, tak málo proti Čechám se rozproudivšího, bylo přede vším rozřešení otázky poddanství a roboty na Moravě, o níž obecně se sou dilo na Moravě jako v Čechách, že náleží do kompetence zemských sně mů. Zemskému sněmu moravskému dávali ráz poslanci venkovských obcí, sedláci se svými třídními zájmy, a nebylo nesprávné, jestliže sněm ten byl nazván selským sněmem. Obce venkovské měly na sněmu více po slanců (103) nežli města (77) a velkostatkáři (76), ale zase méně nežli města, velkostatkáři a 5 virilistů Olomoucké university dohromady. Sněm ten byl národnostně složen tak, že Slované i Němci měli po polovici poslanců. Parlamentámí život moravského sněmu byl tehdy zcela v po čátcích. Nebylo tu organisovaných stran s přesně vyhraněnými programy, třebaže byli na sněmu příslušníci obou národností a různých společen ských tříd. Nebylo na sněmu také velikých národnostních ani poli tických rozporů. Ale nebylo ani úplného souhlasu, kde jednalo se o zájmy třídní. V národnostním ohledu jevila se u příslušníků obou kmenů v zemi snášenlivost; Němci neměli ve své většině Šovinistických choutek a Češi v plném vědomí, že tvoří většinu obyvatelstva v zemi, byli povol-
68
PRVNÍ novodobý sném MORAVSKY.
nejsi nežli se slušelo, stojíce sice na zásadě jazykové rovnoprávnosti v církvi, škole, u soudů a na sněmu, ale spokojujíce se vedle principu oboujazycnosti úředníků i zásadou překladu tlumočníky. V ohledu po litickém nebylo vlastně jiného proudu na sněmu nežli mírně liberálního a buržoasně demokratického. Nejen česká a německá buržoasie tehdy hlásala idee tohoto směru, ale i velkostatkáři, šlechta (na příklad kníže Hugo Salm, hrabě Eg. Belcredi, Petr rytíř Chlumecký a jiní) zdála se býti zachvácena proudem doby a přizpůsobila se v politických názo rech ostatním třídám. I ona hlasovala pro návrh nové ústavy zemské pro markrabství Moravské, který byl dne 20. září r. 1848 sněmovnou přijat v třetím čtení, ačkoliv návrh ten neměl nic společného s konserva tismem a theorií historického práva. Ze stejných zásad vycházela osnova zemské ústavy moravské jako osnova zemské ústavy české, vypracovaná Národním výborem v Praze. Jako tato, tak i ona byla liberální a buržoasně demokratická. Přiznávala se k liberálnímu katechismu základních práv a zvláště rušila, což stalo se i za souhlasu většiny šlechty, šlechtu podle rodu i titulu, stála na principu parlamentární monarchie, udílejíc panovníkovi suspensivní veto, vylu čovala z aktivního i pasivního volebního práva všechny, kdo nebyli zdaněni nebo nenáleželi mezi třídu inteligence, třeba, jak bylo stano veno, měli dokonaný věk 24 let, byli státní občané rakouští, na Moravě řádně usedlí, svéprávní a bezúhonní. Bez ohledů na zájmy venkova a měst přiřkla za patrné nevole městských poslanců a výslovného souhlasu šlechty každému počtu 10.000 duší jednoho poslance a jen vysoké Škole Olomoucké poskytla dva virilisty. Neznala jiných zájmů, zvláště zájmů církve, jejímž představitelům byla by poskytla místo stejné jako vysoké Škole Olomoucké. Zaváděla, a to vše stalo se zase za úplného souhlasu ve sněmu přítomné Šlechty, jednu sněmovnu, která se měla vždy po třech letech obnovovati. Prohlásila markrabství Moravské za zemi samostatnou, nalézající se v státoprávním poměru jen ke konstituČnímu císařství rakouskému. K bo lesti několika uvědomělých Českých poslanců na moravském sněmu vy loučila názor jimi hájený, že Moravské markrabství státoprávně nále želo k České koruně. Moravu označila jako zemi svézákonnou a samo správnou. Taxativně vymezila zemskou kompetenci, vypočítávajíc, že 69
PRVNÍ NOVODOBÝ sněm moravsky.
země má právo povolovati daně na zemská vydání, vnitřní politickou správu, vojenské záležitosti, komorní důchody, účetní záležitosti, kultus a vyučování vzhledem ke zvláštním poměrům země, na komunikaci zemskou, veřejné stavby, zemský úvěr, záležitosti bepečnosti veřejné a vykonávání trestního i občanského práva. Rozhodla se i pro zemskou zodpovědnou vládu vykonávanou jménem zeměpána jako císaře, stavíc v čelo zemské výkonné moci zemskému sněmu zodpovědného zemského hejtmana nebo jeho náměstka, který měl i kontrasignovati zemské zá kony. Zaváděla v právu občanském i trestním úplnou samostatnost a tudíž zřídila v zemi soudy všech stolic. Proklamovala zásadu rovnosti a neporušitelnosti práva obou národů v zemi. Ale tato osnova, podle názoru celého sněmu, jehož členové pro tento názor právě neměli příčiny vyvolávati jakékoliv vážnější konflikty, přes to, že byla přijata sněmem v třetím Čtení, neměla po sankci panov níkově státi se zákonem. Moravský sněm uznával nad sebou jako vyšší instanci říšský sněm ve Vídni, od počátku července r. 1848 již zasedají cí, a jako v jiných otázkách, tak i v otázce zemské ústavy Moravské neosoboval si konečného, rozhodného slova, a nejen císaři, nýbrž i říšskému sněmu zaslal přijatou osnovu ke schválení. Ani od panovníka ani od říš ského sněmu tohoto schválení se mu přirozeně za změněné politické situace nedostalo. Dovedly-li se všechny třídy shodnouti v politických otázkách, do vedli se shodnout i velkostatkáři se sedláky v otázce poddanství a roboty, která jako první otázka a ještě za většího zájmu všech zabrala první schůze sněmovní. Šlechta, obávajíc se, aby neroznítila selské bouře, které byly v paměti, poněvadž posledně na Moravě se objevily ještě r. 1821, vyhovovala za neklidné doby, sklonné k branné revoluci, přání většiny po rychlém projednání poddanské a robotní otázky a byla naklo něna k ústupkům. Její povolnosti bylo co děkovati, že již dne 26. Června dostalo se panovníkem sankce návrhům, zásluhou dr. A. Pražáka dne 9. června sněmem přijatým, aby patentální robota naturální (skutečná) a naturální desátky všeho druhu, bez rozdílu oprávněných k požadování desátků, přestaly na Moravě dnem 1. Července r. 1848 za levnou ná hradu, dodatečně vyšetřenou. Povolnosti Šlechty uznale děkoval celý sněm, že dne 8. Července r. 1848 dostalo se císařského schválení sně
70
PRVNÍ NOVODOBÝ SNÉM MORAVSKY.
movnímu usnesení ze dne 19. Června r. 1848 o zrušení všech naturálních dávek a prací atd. na Moravě počínajíc 1. červencem r. 1848. Ale po volná nálada u Šlechty pominula, jakmile snem dne 19. Července r. 1848 rozhodl v otázce náhrady za desátky proti vůli velkostatku v jeho ne prospěch. Kníže Hugo Salm s některými velkostatkáři podal proto dne 19. a 20. července r. 1848 protest proti jakémukoli rozhodování sněmu o otázce náhrady za desátky a vyhradil pro sebe a pro každého Člena sněmu právo u vyššího soudce hledati práva a privésti je k platnosti. Od tohoto rozporu smírně neurovnaného bylo veta po zákonodárné čin nosti moravského sněmu. Vláda dne 10. srpna 1848 se rozhodla usnesení sněmu o náhradě za zrušené desátky odevzdati již říšskému sněmu, jelikož prý konečné upravení všech urbariálních poměrů náleží zákonodárné moci, kterou podle tehdejšího názoru vlády již zemský sněm moravský přestal míti, a nedoporučila od té chvíle panovníkově sankci ani jediné z usnesení moravského sněmu. Vyhovujíc obavám a námitkám, zda zem ský sněm není zbytečný a nemožný vedle ústavodárného sněmu říšského, obavám a námitkám, jejichž sílu zveličily třídní neshody na moravském sněmu, nepovažovala moravský sněm zemský za více nežli za sbor, který mohl pouze sbírati látku, dělati návrhy a vypracovávat! předlohy, a ne chávala jej živořiti, zvláště když poslední schůze sněmu konaly se za naprosté netečnosti. Dne 31. prosince r. 1848 ministr Stadion deputaci moravského sněmu ve Vídni zcela otevřeně naznačil stanovisko vlády, a upozorněním, že ministerstvo není pro další provisoria v jednotlivých zemích, dal pokyn, aby sněm sám hleděl ukonČiti své zasedání. Dne 13. ledna r. 1849 moravský sněm se rozhodl kvalifikovanou (2 třetiny) většinou své zase dání koncem ledna r. 1849 odroČiti na neurčitý Čas a dne 24. ledna r. 1849 konal sněm své poslední sezení. Odročil se sice toho dne, ale nesešel se pak již nikdy. Zasedal sice, ale jeho usnesení neměla většího významu nežli akademického. Byl právě tak malomocným, třebaže vyšel z legální půdy, jako pražský Národní výbor, který vyšel z půdy re voluční.
71
XII.
PRAŽSKÁ DEPUTACE V INŠPRUKU.
"V polovici května r. 1848 vypukla ve Vídni revoluce. Panovník opustil Vídeň a uchýlil se do Inšpruku, kde pak zůstal až do 12. srpna. Ministři setrvali úmyslně ve Vídni. Byli v Praze podezíráni, že neroz hodují svobodně, nýbrž že činí svá opatření pod nátlakem ulice. Zprávy o vídeňských událostech staly se předmětem zvláštních úvah i zemského presidenta hr. Lva Thuna i Národního výboru a daly podnět k zvláštním akcím. Národní výbor vyslal dne 19. května do Inšpruku zvláštní depu taci, aby vladaři osvědčila oddanost českého království a pozvala ho k zahájení zemského sněmu. Ale úkolem této deputace nebylo, aby dvoni nabídla hlavní město za sídlo, jako učinila deputace uherské vlády, na bídnuvši císaři Budapešť. Čeští politikové, ač byli oddáni dynastii, dobře postřehli, že by za tehdejších poměrů pobyt dvora v Praze jen ztížil po stavení vlády, jednak vzhledem k Němcům, jednak vzhledem k Maďa rům, a že by poskytl zbraně nepřátelům Českého národa. V Národním výboru dne 20. května po zprávách o vídeňských udá lostech P. A. Trojan a hr. V. Wurmbrand učinili návrh na zřízení pro zatímní vlády v Praze. Podle Trojana prozatímní vláda měl býti sbor mužů, kteří by se spolu se zemským presidentem radili a usnášeli o zem ských záležitostech a vykonávali, Čeho by bylo hned zapotřebí; hr. Wurm brand, přimlouvaje se za prozatímní vládu v Praze soudil, že její zřízení může podniknouti jedině zemský sněm. Zemský president hr. Lev Thun, který těžce nesl poručníkování Národního výboru a bál se o seslabení své autority, odmítl pro tehdejší dobu zříditi prozatímní vládu, ale sou časně slíbil, že nebude uznávati příkazy ministerstva, pokud by mini sterstvo jednalo pod nátlakem vídeňské ulice proti prospěchu Českého království. Ve Vídni dne 26. května byl zřízen výbor bezpečnosti, jehož akce nezůstaly bez vlivu na opatření vládní. Pod dojmem soukromých zpráv o této události a když od vídeňské vlády nedostávalo se mu po kynů, rozhodl se hr. Lev Thun ze své vůle přikročiti k zřízení toho, co ještě před týdnem Národnímu výboru zříditi odmítl, k ustavení proza tímní vládní rady, přímo odpovědné koruně. Poradiv se s čelnými vůdci
72
PRAŽSKÁ DEPUTACE V INŠPRUKU.
revolučního hnutí a vedle nich s náčelníky státních úřadů, k jejichž při takání dodatečně se připojil i vojenský velitel v Praze, kníže Windischgrátz, naplněný odporem k vládě Pillersdorfove pro její smlouvání se s revolucí, jmenoval sobě k ruce, podle své vůle, osmičlennou prozatímní radu. Úkolem této vládní rady mělo býti, aby spolu se zemským presi dentem nesla zodpovědnost za všechna mimořádná opatření, týkající se neodkladných vnitřních záležitostí zemských a překračující oblast působ nosti zemských úřadů. Ve schůzi Národního výboru dne 29. května, za souhlasu shromáždění, učinil o svém kroku sdělení a uvedl jména oněch osmi členů prozatímní vládní rady. Zasedli v ní vážní mužové obou ná rodností v Cechách. Byli v ní 4 Češi, 2 Němci a 2 šlechtici. Hr. L. Thun ihned po jmenování prozatímní vlády, dne 30. května, vyslal dva její členy, dr. Riegra a hr. A. Nostitze, ke dvoru do Inšpruku, aby s opome nutím vídeňského ministerstva panovníkovi ohlásili zřízení prozatímní vládní rady. Mezitím, co se deputace nalézala na cestě ke dvoru, ministr Pillersdorf, dozvěděv se z novin o opatření hr. L. Thuna a byv pobouřen ne zákonným a samovolným postupem hr. L. Thuna i zřízením instituce, která ministerstvo opomíjela a chtěla býti přímo odpovědna koruně, učinil u dvora kroky proti hr. L. Thunovi. Dne 1. Června označil Thunovi telegraficky jeho opatření jako nezákonná, tudíž neplatná a ve smyslu tohoto svého stanoviska dal působiti u dvora osobním zakročením mi nistrů bar. Ant. Doblhoffa a bar. J. F. Wessenberga. Hr. L. Thun se proti Pillersdorfovu stanovisku ohradil, ukazoval, že po květnových udá lostech vídeňských vliv vídeňské vlády na provincie vyhasl, a dne 4. června veřejně na sebe vzal za učiněný krok plnou zodpovědnost, zároveň pak, ustupuje vsak již, vymezoval dobu trvání prozatímní vlády: měla působiti jen do té doby, dokud trvaly mimořádné poměry, vzniklé vídeňskými bouřemi a měla vstoupiti v život, až by o její existenci rozhodl vladař. Prozatímní vláda nikdy ničeho nekonala. Hr. Thun, který po první zprávě z Inšpruku uznával, že není možno dále zákonnou cestou stavětí se ministerstvu na odpor, upustil ve svém nitru od prozatímní vládní rady a nepředkládal jí k vyřízení ani jediné záležitosti. Poznal, že jeho opatření bylo ukvapené. Nepromyslil finanční stránku svého podniku, který bez vídeňské Národní banky by se byl musil rozpadnouti. Způsobil si, že jeho 73
PRAŽSKÁ DEPUTACE V INŠPRUKU.
autorita u Čechů byla podryta a že Němci, kteří od počátku s jeho pod nikem z protičeských důvodů (byli zastoupeni dvěma Členy z osmi) ne souhlasili, byli ve svém odporu vůči němu posíleni. Česká deputace v Inšpruku měla velice těžkou úlohu, než aby ji mohla se zdarem provésti. Právě tehdy, kdy stihla deputace do Inšpruku, byl u dvora ministerský předseda hr. Ludvík Batthiany v chorvatských zále žitostech. Vídeňské ministerstvo hájilo své posice proti hr. Lvu Thunovi a nemocný panovník deputace přijímal jen za přítomnosti ministrů. Česká deputace prostřednictvím staršího bratra zemského presidenta, hr. Bedřicha Thuna, jenž byl důvěrníkem Lvovým u dvora, byla předsta vena i arciknížeti Františkovi Karlovi a arcikněžně Žofii, roztrpčené od květnové revoluce vídeňské nad nevděkem lidu, později pak pozdravila tam jejich syna arciknížete Františka Josefa, právě se navrátivšího z Itálie. To bylo po prvé, kdy se dr. Rieger setkal s budoucím císařem Františkem Josefem I. Dr. Rieger a hr. Nostitz vynakládali vše, aby dosáhli úkolu jim svěřeného, ale přítomní ministři odmítli zásadně schváliti prozatímní vládní radu. Stanovisko ministrů stalo se i odpovědí vladařovou, který 11. června, tedy dříve, nežli vypukly svatodušní bouře v Praze, v mírné formě, za niž žádala pražská deputace, odepřel schváliti zřízení prozatímní vládní rady v Praze, poněvadž prý nebylo jeho úmyslem, aby dopustil nějaký krok, který by mohl ohroziti jednotu mocnářství a poněvadž stál na sta novisku, že všechny zemské úřady musí býti zákonitě podřízeny mini sterské radě, dokud tato nebyla výslovně propuštěna. Byla-li po pražských svatodušních bouřích dne 29. Června r. 1848 prozatímní vláda hr. Lvem Thunem rozpuštěna, mělo to jen význam formální. Ve skutečnosti pro zatímní vláda nikdy neexistovala. Česká deputace v Inšpruku podle přání hr. Thuna naléhala u dvora v zájmu zachování klidu na brzké zřízení místodržitelství v Praze. Dne 15. května v Národním výboru přáli si Trojan a Rieger, aby co nejdříve byly v Praze zřízeny kabinetním listem z 8. dubna povolené ústřední odpovědné úřady pro království České, jimiž měla býti podle hlavních zásad zemské ústavy české, Národním výborem vypracované, odpovědná rada místodržící v Čele s místokrálem. Pražská deputace v Inšpruku zále žitost přivedla k řeči. Panovník dne 11. Června, tedy zase v době, kdy ještě v Praze bouře nevypukly, rozhodl podle návrhů ministrů, kteří
74
SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE.
obávajíce se, aby v Čechách neopakoval se případ uherský, byli ochotni v Praze zříditi prozatímní místodržitelství, ale jeho působnost neměla býti taková, jak žádaly hlavní zásady zemské ústavy České, nýbrž měla býti omezena jen na záležitosti, »jejichž vyloučení z oblasti působnosti celoříšských ústředních úřadů může býti podniknuto bez porušení veške rého (t. j. dosavadního) správního organismu«. Konečná organisace a oblast působnosti místodržitelství byly učiněny odvislými od sjednání zemské i říšské ústavy při jejím projednávání na svolaném říšském sněmu. Ministři nestavěli se proti tomu, aby guber. presidentovi dostalo se pří mého zmocnění panovníkem sestaviti komisi, která by vypracovala pro ministerstvo návrh organisace příštího místodržitelství. Ale návrhy měly býti jen rázu nejvšeobecnějšího a takové, aby Čechy byly pevně přimknuty k monarchii. To znamenalo, že vláda brala to, co Čechám dal kabinetní list z 8. dubna. Na této cestě pak setrvala, když Thun dne 28. června vybízel vládu k neprodlenému zahájení prací o organisaci místodržitel ství. Na příště na říšském sněmu záleželo, jaký nejvyŠŠí zodpovědný ústřední úřad bude dán Čechům ve smyslu kabinetního listu z 8. dubna r. 1848. Tohoto úřadu Čechám se pak nikdy nedostalo a o jeho uvedení v Život se vlastně ani nejednalo.
XIII. SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE. První pokus Němců, r. 1848 ve Frankfurtě podniknutý, o sjednocení
Německa, stal se jednou z příčin svolání Slovanského sjezdu v Praze. Jako Kollárova literární vzájemnost slovanská našla podnět k svému vzrůstu v Německu, tak našla i podnět k svému vzrůstu v Německu myšlenka: formulovati pro veškeré Slovanstvo politický program. Ale frankfurtský parlament nebyla jediná příčina vzniku myšlenky svolati sjezd všech Slovanů. Slované v habsburské monarchii vedle v Němcích spatřovali ne přátele svých zájmů v Maďarech. Maďary zachvátilo v březnu r. 1848 totéž revoluční hnutí, které naplňovalo tehdy celou Evropu. Maďaři vo75
SLOVANSKY SJEZD v PRAZE.
láli, jako se volalo všude jinde, po svobodě, a toužili, aby měli svůj ma ďarský stát, který by s druhými zeměmi rakouskými byl v poměru perso nální unie. Uhry, Sedmihradsko a král. Chorvatsko-Slavonské a vojenská hranice měly tvořiti celek, v němž by byli pány Maďaři. Maďaři, ačkoliv byli v Uhersku národní menšinou, nechtěli znáti jiných národností nežli své a protože jen slovy a ne ve skutečnosti hlásili se k rovnoprávnosti, protože dne 11. dubna jejich ministerstvo prohlásilo v Uhersku maďar štinu za státní řeč a dalo tím jasně najevo své úmysly, proto setkali se s odporem nemaďarských národností v Uhersku. Uherský ministr obchodu hrabě Štěpán Széchenyi, zvaný »největŠí Uher«, správně cítil nebezpečen ství této šovinistické politiky, když si dne 12. dubna r. 1848 napsal ve svém deníku: »Slované nás zničí. Nenávidí nás — a právem.« Proti snahám maďarským stáli Slováci, Rumuni, Srbové a Chorvati. Slováci nemohli očekávati, že by se jim od vlády maďarské dostalo pojištění národního bytu. Po několika místních projevech za rovnopráv nost ve sboru zákonodárném, úřadech a školství, dne 10. května r. 1848 na všeobecném politickém shromáždění v Lipt. Sv. Mikuláši postavili 14 všeslovenských požadavků, v nichž mimo obvyklá přání liberální a de mokratická vyslovili se pro rovnost a bratrství všech národů v Uhersku, pro jeden všeobecný sněm všech národů v Uhersku sídlících, kde by každý národ jako národ byl spravedlivě zastoupen; mimo to vyslovili se v duchu ideí, které od počátku Čtyřicátých let opanovaly hlavy slovenských lite rátů, pro národní sněmíky, které by zasedaly v středisku každého národa, jehož sídla by byla přesně určena, kde by národnostní útlak byl vyloučen, kde by poslanci mohli a musili svobodně mluviti a kde by mateřština byla jednací řečí. Žádali dále vybudování Školství od nejnižŠích Škol až po vysoké, aby vyučovací řečí na Školách byla i slovenština, aby se zvrátilo panství jedné národnosti a jednoho národa nad druhým, aby každý směl bez obavy vyznávati veřejně svou národnost. Slováci své požadavky vyslo vili výslovně jako »slovenský národ«, nebyli pro státoprávní spojení Slo venska s historickým státem Českým, chtěli si v Uhersku určovati své osudy sami, ale v Uhersku národnostně spravedlivém a federativně organisovaném. Spoléhali při svých akcích na pomoc ostatních utiskovaných národů v Uhersku, zvláště národů jihoslovanských. Rozhodli se své žádosti předložití králi, uherskému sněmu, uherskému palatinu, a uher
76
SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE.
skému ministerstvu. Ale dříve nežli se tak mohlo stati, byly uherskou vládou podniknuty kroky, aby původci hnutí, které zachvátilo slovenské kraje, byli zatčeni jako účastníci protistátního spiknutí. Vůdcové sloven ského hnutí, publicisté ev. kazatel v Lipt. Sv. Mikuláši Michal Miloslav Hodža, ev. kněz v Březové Josef Miloslav Hurban a L. Štúr zavčas za chránili se útěkem. Rumuni marně volali, aby jim s Maďary, Sékely a Němci v Sedmi hradsku bylo pojištěno stejné právo; žádost Srbů ve Srěmu, v Báčce atemešvárském baňaté i příslušné Vojenské hranici za obnovení práv byla oslyšena; mezi Maďary a Chorvaty, žádajícími, aby bylo spojeno král. Chorvatské, Slavonské a Dalmatské s Vojenskou hranicí v jediný celek, od Uher úplně neodvislý, nedalo se ani mluviti o vážném jednání. Po čínání Maďarů a jakékoliv úspěchy jejich r. 1848 byly plné nebezpečen ství pro nemaďarské národnosti v Uhersku. Všechny národnosti tam postavily se proti Maďarům a ohlížely se proti nim po spojenci. Slo vané v Uhersku svou spásu počali viděti v jednotě Slovanstva, již před r. 1848 sice jen literárně nakreslil básník Kollár, ale jež nyní v politické praksi doplněná zdála se přináŠeti alespoň nějaké úspěchy. Snahy dvou národů, Němců a Maďarů, staly se podnětem svolání sjezdu slovanského. Půda pro myšlenku tu byla upravena v hnutí literár ním před 1848; za politického nebezpečenství ze dvou stran měla se myšlenka slovanské vzájemnosti realisovati politicky. Návrh na svolání slovanského sjezdu zrodil se na několika místech najednou. V druhé polovici dubna r. 1848 Slovák Ludovít Štúr působil v Praze pro svolání slovanského sjezdu. V Národním výboru v Poznani v tutéž dobu bylo rozhodnuto vybídnouti Čechy k svolání slovanského sjezdu a vlivný Člen Národního výboru poznaňského, velkopolák Ondřej Moraczewski listem z 23. dubna pobízel dr. Fr. Braunera, aby byl uspo řádán nějaký sjezd Slovanů. Chorvatský literát Ivan Kukuljevič-Sakciňski, nadšený myšlenkou Kollárovy vzájemnosti a těžce nesoucí postup Ma ďarů proti Chorvatům dne 20. dubna r. 1848 v Národních Novinách hor. dalm. slav, navrhoval, první tiskem, svolání sjezdu, a to dů sledně ve smyslu Kollárova učení, nejen pro rakouské, nýbrž pro všechny Slovany. Třebaže vyrostla myšlenka slovanského sjezdu v stejnou dobu u různých slovanských národů, přes to slovanský sjezd byl pokládán 77
SLOVANSKY SJEZD V PRAZE.
obecně za české dílo. Čechové Kollárem byli intelektuelní původci slo vanské vzájemnosti, Čechové postarali se o realisování myšlenky slovan ského sjezdu a proto slovanský sjezd náležel především jim. Dne 30. dubna byl učiněn v Praze první rozhodný krok k uspořádání slovanského sjezdu. Byl zřízen přípravný výbor, kterému záhy se podařilo získati Františka Palackého, P. J. Šafaříka, tehdy dlícího z příkazu vlády ve Vídni, a význačné členy Šlechty, sympatisující s Českým národním hnu tím. Program slovanského sjezdu byl od počátku nejasný a nejasnost ta projevila se po prvé ve schůzi přípravného výboru dne 1. května r. 1848. František Palacký se svými přáteli chtěli, aby programem sjezdu byl austroslavismus, jak si jej představovali před r. 1848 Češi, zvláště Karel Havlíček v článku »Čech a Slovan«, otištěném v »Pražských Novinách« r. 1846, a jak jej formuloval František Palacký v listě z 11. dubna r. 1848, zaslaném do Frankfurtu nad Mohanem. Skupina druhá, jíž tehdy v Čele stál v Praze dlící Polák K. Malisz, přála si, aby program sjezdu týkal se všech Slovanů, tedy i Slovanů nerakouských. Poláci Činili si tehdy ještě naděje, že se jim tu naskytne příležitost působiti k reorganisaci rozbité Polsky. Dne 4. května bylo vydáno provolání, v němž se zvalo na sjezd, který měl býti zahájen dne 31. května r. 1848, v tentýž den, kdy se měl sejiti frankfurtský parlament. Rakouští Slované byli zváni jako Členové sjezdu, nerakouŠtí Slované jako hosté. Cíl sjezdu v provolání byl vytknut jen všeobecně. Provolání přiznávalo, že sjezd vyvolal Frankfurt, ale ne zavíralo oči před vlivem hnutí v Uhersku. Provolání nestanovilo nic pev ného, pokud se týče obsahu a formy sjezdu, bylo jen prvním a urychle ným signálem, který měl teprve na sebe vžiti nějakou určitou tvářnost. Den před publikováním provolání cítila se neurčitost myšlenky sjezdu. Palacký tehdy si přál, aby sjezd byl soukromá schůzka k obhájení slovan ské národnosti, archeolog a básník Jan Erazim Vocel chtěl, aby sjezd byl něco jako německý spolek germanistů nebo filologů, dr. František Ladislav Rieger byl názoru, že sjezd bude něčím, co se bude vyvíjeti jako podřadění Činnosti Národního výboru a ne vedle ní. Přípravnému výboru ■ proto náleželo nejen postarati se o sezvání hostí, ale i vypracovati do za hájení sjezdu program a jednací řád. Dne 5. května sice se prozatímní výbor postavil na stanovisko austroslavismu, ale tím neurčitostem nebyl 78
SLOVANSKY SJEZD V PRAZE.
učiněn konec, poněvadž zúžení programu sjezdu na austroslavismus ne mohlo dostaČovati Polákům. Od r. 1840 spatřovaly úřady v Kollárově slovanské vzájemnosti tendence »elektrisovati všechny slovanské národy k založení universální říše slovanské«. Pořadatelé sjezdu proto považovali za nutné o pravých úmyslech sjezdu od počátku informovati vlivné činitele v monarchii. Ví deňské ministerstvo první o slovanském sjezdu zpravil ve Vídni dlící Pavel Josef Šafařík. Učinil tak v době, kdy ho došly z Prahy zprávy o této myšlence. Ministerstvo nejprve nepřikládalo sjezdu zvláštní váhy. Později postavilo se, jsouc k tomu vedeno odstředivou silou maďarské politiky, která si hleděla získati v těchto odstředivých snahách Poláky z Haliče, na stranu Slovanů a stojíc pod vlivem Palackého listu do Frankfurtu, spa třovalo ve Slovanech ty, kdo mohou býti národnostně uspokojeni, pokud státní svazek to připouští. Vláda viděla ve Slovanech opravdové Raku šany. Z panovnické rodiny se o sjezd zajímal bratr císaře Ferdinanda František Karel a jeho žena Žofie, tehdy ochotná Činiti v zájmu dynastie určité ústupky buržoasnímu hnutí. Oba dva zdáli se sjezd provázeti sympathiemi, jakožto akci proti odstředivým silám Maďarů i haličských Po láků. Žili jen v obavě, aby sjezd nevyvolal třenice mezi Čechy a Němci, kteří podléhali jednáním ve Frankfurtě nad Mohanem. Hrabě Lev Thun provázel sněm svou blahovůlí, účastnil se porad přípravného sjezdu. Soudil v duchu svého názoru o poměru národnosti k státu a politice, že sjezd se omezuje pouze na pěstění národního uvědomění a nepřál si více, nežli aby uspořádání sjezdu nevyvolalo nešváry mezi Čechy a Němci. Návrh programu sjezdu, vypracovaný přípravným výborem, obsa hoval nejen otázky pro sjezd, nýbrž v odůvodněních i odpovídal na tyto otázky. Návrh stál pevně na stanovisku Palackého idei rakouského státu. S tohoto stanoviska byly sjezdu k odpovědi připraveny otázky: 1. Jsou-li účastníci sjezdu pro uzavření slovanského spolku (v říši rakouské) k vzájemné obraně a v jakém způsobu? 2. Pod jakými výjimkami žádají Slované utvoření rakouského spol kového státu? 3. Jaké mají přání Členové sjezdu vzhledem na mimorakouské Slo vany a jakým způsobem se dá slovanská věda a umění nejlépe zvelebovati ? 79
SLOVANSKY SJEZD V PRAZE.
4. Mají-li výroky frankfurtského parlamentu pro kteroukoli Část slovanského Rakouska právní platnost? Nemají-lí, jak se má od Slovanu proti tomu protestovati ? K těmto Čtyřem otázkám družila se pátá otázka, vztahující se jaksi na způsob, jímž by se odpovědi dřívějších otázek, sjezdu předložených, měly vyplniti: Mají-li se sjezdem všeobecně přijatá usnesení podati zvláštní deputací císaři? Program předmětů vycházel z názorů, Herderem propracovaných a mezi Slovany tehdy obecně rozšířených, že snaha po konstituČní svobodě a národním vyvinování u Slovanů je historická a původní. Tím mělo býti řečeno, že tehdejší hnutí Slovanů nebylo napodobení hnutí národů jiných, nýbrž bylo zjevem původním. Svolavatelé sjezdu nepopírali vliv cizích hnutí, jako hnutí ve Vlaších, ve Francii i v Německu, připouštěli jej, ale jen potud, že zrychlil u Slovanů vývoj věcí a ne že by byl jeho první příčinou. Budova starého systému vládního padla, mělo se zaČíti se stavbou nové budovy, ale k tomu nestačily síly jedné vlády, národové dostali tu úlohu, »aby se sami zasadili o zavedení pořádku a ochránění svobody sotva vydobyté«. A jestliže kde národové měli tuto povinnost, bylo to jistě v Rakousku. Od západu i od východu hrozil rakouským ná rodům nepřítel, národové rakouští byli nuceni síliti se vřelým bratrským soucitem. Slovanský sjezd měl se raditi za povážlivého stavu Rakouska. Rakousko vlastně málem že tehdy nevzalo za své. Království Lombardsko-Benátské bylo odtrženo, panovník prchl z Vídně, Jihoslované a Ma ďaři vedli boj, který sliboval zachvátiti celé Uhersko. A program vídeň ského ministerstva k Slovanům nebyl jasný. Slované za takových poměrů byli nuceni hledati si sami spásu. »Spasení zakládá se jediné na úzkém spolku národů. Nepoznají-Ii to národové sami, že státní jejich bytí, jakož i jejich konstituČní svobody jenom tenkráte zachovati se dají, když se všichni spojí ve spolkový stát, není na světě žádné lidské moci, která by je nyní k tomu přinutiti mohla.« Zvláště slovanští národové v habsburské monarchii měli by vstoupiti v národní spolek a ve smlouvu k obraně a odporu, poněvadž je nejvíce v jejich zájmu, aby rakouská říše jako spol kový stát mohla zesíliti. Tím pojištěn by měl každý, i sebe slabší národ, své konstituČní svobody a svou národní samostatnost, tím posílila by se neodvislost a celistvost říše a »svobodný spolek slovanských národů ra
80
SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE.
kouských pojistí císařské koruně i tenkráte znamenitého lesku, kdyby se část říše zcela odloučiti měla«. Utvořením spolkového státu dají se urov nat! národní spory v říši, zabrání se bezvládí a národové budou chráněni před cizími vpády. Spolek svobodných slovanských národů rakouských měl býti spolek stejně oprávněných národností. Stejné právo všem národnostem je prý prvek, tkvící již ode dávna v slovanské povaze. Slované nechtějí žádné nadvládě a proto chtějí rádi podati ruce ostatním národům říše, Něm cům, Maďarům, Vlachům a Rumunům, chtějí-li tyto národnosti spojití své síly se silami slovanskými k zajištění rakouského spolkového státu. Srozumění rakouských národů všech jazyků mohlo by se státi předmětem národního sněmu ve Vídni. Takovýto sněm navrhoval, ač ne s růžovými nadějemi, soukromě již dne 10. května r. 1848 Šafařík a jeho myšlenka v programu docházela přijetí prozatímním výborem. Na tomto sněmu měli by všichni rakouští národové stejný počet zástupců, všechny národ nosti byly by stejně oprávněny a neodvisly, měly by úplnou vnitřní svo bodu. Budou-li přijaty tyto zásady, jistě prý se najdou i prostředky, jimiž se dá proti cizině zajistiti neodvislost říše. Útisk Slovanů v Uhersku by ovšem musil přestátí. Slováci, Rusíni, Srbové, Chorvati musili by míti volnou cestu »k vyvinování svých národních práv«, musili by míti volnost zvláště na sněmích užívati svého mateřského jazyka. Totéž právo musilo by býti zajištěno Slovanům ve Vídni před Němcem. »Srozumění a naučení se několika jazykům jest ve všech rakouských zemích nevyhnutelnou vý jimkou pro ty, kteří ve veřejném životě vystoupiti chtějí.« K nerakouským Slovanům odůvodnění výše uvedených otázek před mětů slovanského sjezdu vyslovovalo vřelý soucit a přálo si především, aby byl ukončen spor rusko-polský a byli osvobozeni Slované pod turec kým jařmem. Rusové a Poláci dojdou, tak se soudilo, do přístavu pokoje, jakmile se ujme na obou stranách zásada stejného oprávnění obou národ ností, Slované v Turecku jsou na prahu chrámu svobody a vejdou v něj, dají-li se vésti hrdinnými Srby. Slovany v Turecku osvobozené pak přijme v svou náruč »bratrský svazek slovanského spolkového státu«. V budoucnost Lužických Srbů měl prozatímní výbor naději, proto že doufal, že saská vláda vzpomene si na »svůj slovanský rod« a nebude tudíž nepřátelsky vystupovat! proti Lužickým Srbům. A tutéž naději sklá 6
81
SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE.
dal výbor i v Prusy a myslil, že Prusové zanechají i »systematického zněmČování slovanských krajin ve Slezsku, Lužici, v západním a východ ním Prusku«. Uvedené názory vztahovaly se na politickou praxi slovanských ná rodů. Bylo třeba vysloviti ještě prostředky, jimiž by mohli Slované po kulturní stránce utužiti své spojení. Kollárovy názory o literární vzájem nosti a prostředky k nim, jím navrhované, znova přihlásily se o své usku tečnění. Poněvadž idea Kollárova byla obecně známa, mohl se výbor jen stručně obrátíti k uvedení prostředků. Byly učiněny návrhy: 1. aby za řádné předměty vyučování bylo prohlášeno ve všech slo vanských zemích na všech vyšších školách vyučování všem slovanským nářečím; 2. aby slovanští učenci, po příkladu vlašských a německých vědců, se každoročně shromažďovali k poradám a vzájemné výměně myšlenek a konečně 3. aby si ústavy pro vědy a umění v slovanských zemích položily za úkol především ušlechtění slovanských vloh a dovolily na této dráze svobodnou soutěž všech Slovanů, »neberouce ohledu na náboženství«. Pokud se týče poměru rakouských Slovanů k Německu t. j. k frank furtskému parlamentu, zaujal prozatímní výbor stanovisko jediné: odmí tavé. Sjezd měl vyzníti rozhodným protestem proti všem frankfurtským výrokům a proti všem krokům, které byly učiněny v Rakousku pro obe slání frankfurtského parlamentu, ať již s přivolením ministerstva nebo bez jeho přivolení. Rakouští Slované, vedeni svým prospěchem, posta vili se jedině na stanovisko svrchovanosti rakouského mocnářství, třeba že připuŠtěli možnost, že »rakouŠtí spolkoví státové mohou jako úplně samostatné země s Německem, buďsi ono již spolkem národů neb knížat, v diplomatické spojení vejíti«. Rakouští Slované uznávali za svého pa novníka jedině císaře a krále Ferdinanda, odpírali každé jiné »vrchnictví« a nepřipouštěli mezi sebou a vladařem »jiného prostředníka krom pří slušných parlamentů«. Prozatímní výbor kojil se tou nadějí, že toto protifrankfurtské stanovisko stane se stanoviskem nejen rakouských Slovanů, nýbrž i stanoviskem rakouských národů všech. Slovanský sjezd neměl výkonné moci, jeho práce nemohla míti jiné
82
SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE.
ceny nežli připraviti a projednati materiál pro zákonodárné sbory. Proto přípravný výbor rozhodl, aby o všech návrzích sjezdem souhlasné přija tých, byl zpraven zvláštní deputací panovník, a zároveň byla připuštěna možnost, že zákonné volení zástupci národů mohou na snémích žádati o potvrzení přijatých usnesení, když totiž sněmy sjezdová usnesení přijmou jako osnovy zákonů. Od chvíle, kdy do veřejnosti se dostalo pozvání na slovanský sjezd, myšlenka sjezdu těšila se u Slovanů obecně sympatickému přijetí. České, polské i jihoslovanské noviny viděly ve sjezdu počátek nové doby pro Slovany. Vedle Časopisů význační jednotlivci a slovanské korporace sli bovali účast, někteří posílali na sjezd návrhy. Mezi Neslovany projev sympatií přišel jen od francouzských slavistů, seskupených v »Société slave de Paris«. Nacionálně uvědomělí Němci ve Vídni a zvláště ve frankfurtském parlamentu cítili se myšlenkou sjezdu uraženi a prohla šovali ji za zradu vlasti. Uherská vláda postavila se příkře proti sjezdu a prostřednictvím ministra a latere knížete Pavla Esterházyho pracovala ve Vídni proti sjezdu jakožto ovoci panslavistických rejdů. Maďarští politikové nasazovali vše, aby Poláci z Haliče se sjezdu nezúčastnili a proto doléhali, ale marně, na vídeňskou vládu, aby HaliČanům dala ve správě jejich vnitřních záležitostí samostatnost, slučitelnou s jednotou říše. Dne 29. května r. 1848 byla v Praze již Část účastníků sjezdu. Při jeli Poláci z Poznaně, z Haliče i z Berlína, Rusíni, Srbové, Slováci, Če chové z Moravy, Chorvati a dva Rusové, z nichž jedním byl ruský psanec, anarchista Michael AlexandroviČ Bakunin. Přijel na sjezd z Vratislavě s doporučením Františka Ladislava Čelakovského. Chtěl se v Praze seznámiti s předáky národů slovanských, poněvadž znal jen Rusy a Poláky a chtěl tu, jak se sám vyznal, »za pomoci ostatních Slovanů přemoci úzkoprsost polské národní jeŠitnosti«. Dne 30. května dojela největší Část účastníků sjezdu. Byli mezi nimi zakladatel národní řeči srbské Vuk Stefanovič Karadžič a ilirský básník Stanko Vráz. Skorém půl Čtvrtá sta mttžů účastnilo se slovanského sjezdu. Jako se nalézal mezi Němci ve Frankfurtě výkvět světa německého, tak se nalézal výkvět slovanského světa na slovanském sjezdu v Praze. Bakunin napsal: »Členové jedné a téže rodiny, rozptýleni hrozným osudem po celém světě, po prvé se uviděli po dlouhé a kruté rozluce: plakali, smáli se, objímali se — 6*
83
SLOVANSKY SJEZD V PRAZE.
a v jejich slzách, v jejich radosti, v jejich dobrosrdečných pozdravech nebylo ani frází, ani lži, ani nabubřelé nafoukanosti; vše bylo prosté, upřímné, posvátné.« Členové sjezdu rozdělili se ve tři sbory: československý, jemuž v Čelo byl postaven jako předseda Pavel Josef Šafařík, jihoslovanský s předsedou Pavlem Stamatovičem a polskorusínský s předsedou Polákem K. Libeltem. Dne 22. června dopoledne na Žofínském ostrově v Praze byl sjezd za obecného nadšení zahájen. Starostou sjezdu byl zvolen nej větší Čech své doby František Palacký. Dne 3. června počala vlastní Činnost slovanského sjezdu: úrada jednotlivých sborův o bodech pro gramu, předloženého přípravným výborem. Hned při prvním bodě pro gramu byla patrna nejednota a různost zájmů jednotlivých slovanských národů. Ve sboru Československém České zájmy potíraly se dlouho se zájmy Slováků, až konečně přece zvítězilo České stanovisko austroslavistické. Toto stanovisko nabylo vrchu i ve sboru jihoslovanském. Sbor polsko-rusínský byl naplněn spory mezi Poláky a Rusíny. Dne 5. června r. 1848 předseda sboru polsko-rusínského, K. Libelt, podal Širšímu vý boru návrh, aby se vypracoval nový program pro jednání slovanského sjezdu. Libeltův návrh skládal se co do obsahu ze tří částí a jako doplněk k němu bylo připojeno, jakým způsobem by se měl návrh provésti. Libelt upozorňoval, že celá Evropa má na slovanský sjezd obráceny oči, a do vozoval, že je proto sluŠno a nutno, aby se osvědčilo celé Evropě, jaké jsou záměry Slovanů. Navrhoval, aby se vydal manifest ke všem evropským národům. Aby rakouský panovník byl informován o snahách svých slo vanských národů, doporučoval, aby ve zvláštním osvědčení, podaném císaři, se vylíčilo, Čeho si žádají veškeré větve habsburské monarchie. Třetí Část z Libeltova návrhu doporučovala, aby se sjezd shodl na pro středcích, jimiž by se dalo docíliti udržení svazků slovanských národů. K provedení svého návrhu Libelt žádal zvolení tří komisí. Libelt také navrhoval zásady, na nichž by měly manifesty spoČívati. Byly to zásada bratrství všech lidí, zásada volnosti pro všechny a konečně zásada, aby se Slované spojili jako jedno plémě v přirozený svůj poměr vzájemný. Libelt nebyl toho mínění, že by nějaký parlament mohl míti vliv v slo vanské věci. Vliv ten přikládal jen sjezdu a přál si, aby se slovanský sjezd konal dvakráte do roka, střídavě vždy na jiných místech. 84
SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE.
Když dne 5. června přišlo v Širším výboru k hlasování o Libeltově návrhu, většina shromážděných vyslovila se pro navrhovatelovo mínění. Tímto odhlasováním byly vymezeny sjezdu jiné koleje, než jaké naznačil v programu přípravný výbor. Jeho jednání neměla se již omezovati jen na slovanskou otázku habsburské monarchie, nýbrž měla se týkati i Slo vanů mimorakouských. Půda politické reality byla opuštěna a na její místo nastoupil politický romantismus. Po přijetí návrhu nastala také potřeba, cítěná hned od zahájení sjezdu, změniti organisaci celého sjezdu. V jednáních o přijatých částech programu byly mluveny nejen řeči v duchu austroslavistickém, nýbrž i protirakouské. Tak Štúr si přál, aby byl položen důraz na zachování slovanských národů a ne na zachování Rakouska. Bakunin zrazoval Čechy z dynastické politiky, která se dožije zklamání, a prohlašoval: »Slovanská jednota, slovanská svoboda, slovan ské obrození není jinak možným, leč za současného zničení rakouské říše.« První plod jednání slovanského sjezdu byl manifest k evropským ná rodům. Dne 12. Června r. 1848 byl Čten a přijat. Není to dílo ani jedi ného stylisty, ani jediného světového názoru. Vypracoval jej diploma tický odbor, zvláště členové jeho Zach, Libelt, Bakunin a František Palacký. Ducha manifestu charakterisují konečná slova: »Ve jménu svobody, rovnosti a bratrství všech národů«; variací tohoto hesla je vlastně celý manifest. Slované pozbyli svobody, v které žili, počínají se jí domáhati ve chvíli, kdy padla všechna pouta feudalismu a navrácena byla jednotlivci nepromlČitelná věcná práva. Slované chtějí svobodu, a to svobodu pra vou, neskrývají heslem tím žádné choutky po panství. »My Slované,« stojí v manifestu zaznamenáno pérem Palackého, »zavrhujeme a v oškli vosti máme každé panství pouhé síly, stavící se zákonům v bok; zavrhu jeme všechna privilegia i nadpráví, jakož i všecky politické rozdíly stavův; žádáme bez výjimky rovnost před zákonem i stejnou míru práv a povinností pro každého; kdežkoli mezi milliony i jeden porobek se rodí, tamť ještě pravé svobody neznají.« A svobodu takovou nežádají si Slované jen pro jednotlivce, nýbrž i pro celé národy. Jsou proti utlačování národností, ať se děje kdekoliv a kýmkoliv, a chtějí vždy napomáhati utlačovaným k dobytí jejich práv. Heslo svobody, rovnosti a bratrství diktovalo původcům manifestu, aby se vyslovili proti absolutismu a pro hlásili pro konstituČní vládu, aby přijali program přeměny rakouského 85
SLOVANSKY SJEZD V PRAZE.
císařství ve spolek rovnoprávných národů. Jednota rakouského mocnář ství mela býti stejně vážící požadavek jako potřeby národů. Pro tyto snahy dovolávají se Slované sympatií celé Evropy. Nechtěli víc než spra vedlnost a na pochodu k ní dělali si naděje na pomoc Evropy. Evropa nemá příčiny báti se snah slovanských, nemá příčiny dáti se strašiti slovem »panslavismus«. Poláci chtějí nabýti zase své ztracené samostat nosti, jsou proti trhání zemí, jaké se tehdy mělo provésti zvláště v Pozňansku, a ohrazují se proti odnárodňování Slovanů v Lužici, Poznani a ve východním i západním Prusku. Slované v Uhersku touží, aby pře stalo utlačování nemaďarských národností a aby tam zavedena byla rovnoprávnost. A je to zájem nejen Slovanů, ale celé Evropy, aby i Slo vané v Turecku mohli se rozvíjeti jako svobodné národnosti. Slované na sjezdu nechtěli se spokojit! jen prohlášením svých snah před evropskými národy, chtěli i uČiniti krok, aby své sympatie k slovanským národům mohli neslovanŠtí národové projeviti skutkem, a proto ukončovali ma nifest návrhem »k obeslání všeobecného evropského sjezdu národů na vyjednávání mezinárodních otázek«. Slované kojili se nadějí, že svobodní národové spíše se dohodnou nežli diplomati. Manifest k evropským národům byl první, ale také poslední vyzrálý plod slovanského sjezdu. Ostatní úkoly sjezdu, svěřené jednotlivým vý borům, nedospěly ku konci. Ani návrh petice k panovníkovi nenalézal še v konečném stadiu, k jeho úplné hotovosti chyběla forma. Petice k panovníkovi druhým výborem pracovaná měla se skládati ze dvou Částí: z úvodu, jehož napsání bylo svěřeno A. Helclovi z Haliče, a z žá dosti slovanských národů, jež by byly od jednotlivých sekcí podány. Obě strany vykonaly svůj úkol, ale poslední úpravy petici se nedostalo. Petice byla určena pro »císaře a krále«, byla proto omezena jen na veškeré národy slovanského kmene v Rakousku. V úvodu vyslovovala ty zásady, jimiž bylo naplněno každé zasedání sjezdu. Národové do sáhly svobody, ale udělení svobody přivodilo Slovanům vážný stav, v kterém jen panovník může rozhodnouti účinné a zameziti neštěstí, po něvadž mu po bohu leží v rukou osudy národů. V Rakousku »národnosti od sebe vzdalované stojí nepřátelsky proti sobe; důvěra a ouvěrek zmi zely jsou, stav důchodů jest zkažen, obchod a průmysl hyne; státní sva zek Rakouska oČihledé rozpouští se; poměry tovaryšstva lidského a 86
SLOVANSKY SJEZD V PRAZE.
občanstva jsou v samých základech svých znamenitě zvikláni«. Nemá-li Rakousko zahynouti, je nutno, aby spočívalo na svobodném vývoji všech svých národností, zvláště slovanských, a aby rozličné národnosti jeho byly zde stejně oprávněny. Jak si slovanský sjezd tento svobodný vývoj a rovnost představoval, to měla vyjasniti panovníkovi druhá část petice se specielními návrhy. Návrhy ty, přání to jednotlivých slovanských ná rodů, vycházely se stanoviska svobody národnosti, ale různily se v otázce, jak má býti provedena federace Rakouska, zda to má býti federace zemí nebo národů. Jednoty v tak důležité otázce se petice nikdy nedopracovala. Z Československé sekce Češi i Moravané podali, každá část zvlášť, stylisaci svých přání, Slováci spojili se s uherskými Rusíny. Rusíni a Po láci v Haliči formulovali svá přání jako Haličané; Chorvati, Srbové a Slovinci, každý národ samostatně, vyslovoval své tužby. Čechové prohlásili, že ke své spokojenosti nežádají si více, nežli co bylo jim slíbeno kabin, listem z 8. dubna r. 1848. Čechové z Moravy chtěli se také spokojiti, kdyby, pokud se týče zemského zřízení a zřízení obcí, dosáhli toho, Čeho Čechové dosáhli dne 8. dubna 1848, ale do dávali, že si přejí, aby Morava zůstala samostatný úd České koruny, a spojení s korunou spočívalo by jen v tom, že by kompetence nejvyŠŠích zodpovědných úřadů pro Čechy byla rozšířena i na Moravu, že by se výbory sněmů obou zemí scházely ke společné poradě; jinak »národ Český a moravský« měly si vzájemně zaruČiti občanskou svobodu a ná rodnostní rovnost. Slováky k Uherským Rusínům připojil společný nepřítel, Maďaři, zvláště tehdejší uherské ministerstvo a z nepřátelství toho vyplývající stejné prostředky. Slováci a Rusíni v Uhersku žádali, aby byli od Ma ďarů uznáni za národ a měli s Maďary ve sněme stejná práva. Maďaři chtěli pro sebe svobodu a svobodu proto chtěli i Slováci i uherští Rusíni. Dáti svobodu těmto slovanským národům v Uhersku zname nalo tehdy vyplniti jejich přání, aby Slováci i uherští Rusíni měli své národní sněmíky se zvláštním stálým slovenským a rusínským vý borem; tyto výbory by měly právo a povinnost bdíti nad národní mi právy Slováků a Rusínň a měly býti výkonnou mocí pro usnesení národních sněmíkň. Svoboda a rovné právo ukládaly Slovákům a Uher ským Rusínům požadavky, aby si mohli zříditi národní Školy, jak po
87
SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE.
ČáteČní, tak reální, měšťanské, diecésní ústavy a ústavy pro vychování učitelů, dále literární vyšší ústavy, jako gymnasia, lycea, akademie, ústav polytechnický a jednu universitu. Na všech těchto ústavech vyučo vací řečí mela býti slovenština a rusínŠtina a na všech tČch ústavech měla platiti zásada svobody národního vychování. Slováci a Uherští Rusíni netoužili po žádné nadvládě nad Maďary, nýbrž chtěli jen vedle Maďarů žiti klidně ve státě jako rovnoprávné národy. Myslili optimisticky, že ku klidnému spolužití bude dobře, aby se národové v Uhersku po znali a mohli se dorozumívati, a proto pojali mezi své požadavky přání, aby byly založeny na zemské útraty stolice slovenské a rusínské řeči pro Maďary a maďarské pro Slováky a Rusíny. První krok z maďarské strany, který by sliboval, že se Slovákům i Rusínům v Uhersku mají splniti jejich přání, mělo býti propuštění Slováků uvězněných pro zastá vání národních práv a nebránění zakládati Školy, »ježto by měly za cíl napomáhat! rozkvětu života slovenského nebo rusínského«. Protestem všech Slovanů proti Frankfurtu měla se ukonČiti petice slovanského sjezdu k panovníkovi. Čechové, Moravané a Slovinci, jichž tato věc přímo se dotýkala, upozorňovali jako první peticí vladaře na nebezpečenství, jež by suverenitě rakouského státu mohlo vzejiti od zá konodárného parlamentu zahraničního, ostatní Slované projevovali tam s nimi jednomyslně souhlas. »V úmyslu naŠem« a tím mohutným prohlášením měla končití petice slovanského sjezdu k císaři a králi »není utvoření žádného státu slovanského« . . . »Žádáme před stolcem Vaší Císařské Milosti, aby zá kon lásky k bližnímu: bratrské stejné oprávnění i při nás velice ukřivdě ných a těžce dotýkaných Slovanech, kteří již přirozenému našemu domu císařskému věrně oddáni jsme, přiveden byl ve skutek.« Dostalo-li se petici slovanského sjezdu panovníkovi aspoň tako vého propracování, že chyběla jen forma k úplnému jejímu ukončení, nedostalo se třetímu aktu, jejž měl sjezd vypracovat!, ani propracování obsahem, tím méně formálního zpracování. Třetí akt měl se týkat! vy pracování smlouvy mezi slovanskými větvemi v Rakousku »k pojištění sobě národnosti a národních práv tam, kdež jich již požívají, a k vydo bytí jich sobě tam, kde jich posavad zbaveni jsou«. Návrhů zmíněné smlouvy bylo vypracováno několik. Pomýšlelo se v duchu přirozeného 88
svatodušní bouře.
práva každé národnosti na utvoření národních sněmů na národnostně ohraničeném území, a na radu vyslanců, obesílaných těmito sněmy. Hab sburská monarchie měla se jmenovati »Unie rakousko-s!ovanská«. Dy nastie habsbursko-lotrinská měla býti ve všech státech panující. Ale ani jediný návrh nedošel definitivního propracování a sjezdem schválení, poněvadž vypuknuvší svatodušní bouře roku 1848 překazily dohotovení této práce. Když bouře na chvíli ustaly, sešli se 16. června v Praze zbylí Členové slovanského sjezdu. Ale nemohli jednati pro ne patrnou účast a pro nový neklid v městě. Dne 28. června bylo publiko váno odročení sjezdu na příznivější dobu. Odročený sjezd se již nikdy nesešel. Dne 31. prosince 1848 sjezd tehdejších politických klubů Lip slovanských se usnesl, aby slovanský sjezd byl opět svolán v příznivější době, ale doba ta již nepřišla. Na jaře r. 1851 vicepresident záhřebské Matice I. Kukuljecič učinil návrh nového slovanského sjezdu s literár ními účely, někde mimo Rakousko, kde již zase se vládlo absolusticky, buď v Bělehradě nebo Varšavě, ale ani ta myšlenka nebyla provedena. Když vypukly bouře svatodušní, Pavel Josef Šafařík v kruhu rodiny Františka Palackého zaslzel. Šafařík stál nad troskami díla, jehož byl spolubudovatelem. Tušil, že za jeho života již nikdy nebude se opakovati podobný projev slovanského sbratření, jaký vypuklou bouří byl roz metán.
XIV. SVATODUŠNÍ BOUŘE R. 1848 V PRAZE.
O letnicích r. 1848 vypukly v Praze bouře. Učinily předčasně konec slovanskému sjezdu a, jak Palacký myslil r. 1873, »i nejlepším nadějem naŠim«. Palacký několik málo let (1873) před svou smrtí, kdy proti jeho národní straně opravdově pokoušeli se již organisovati novou poli tickou stranu ti, z nichž Čelní měli účast na svatodušních událostech r. 1848, prohlásil bouře o letnicích r. 1848 za událost, která za jeho pa měti měla nejosudnější a nejškodnější následky pro národ.
89
SVATODUŠNÍ BOUŘE.
Jest oprávněn tento soud Palackého? Odpovíme na tuto otázku, jak mile vyložíme vznik svatodušních bouří a jejích průběh. Když vypukla ve Francii únorová revoluce, byla revoluční nála dou zachvácena náhle celá Evropa. Ne úmluvy a tajná jednání byly pří činou revoluční nálady na všech stranách, nýbrž byly to stejné podmínky, absolutismus se všemi svými chybami, které měly revoluční náladu za následky. Vypukla-li revoluce ve Francii, snadno se dalo oČekávati, že vypukne i jinde, aniž by k jejímu vznícení mimo Francii bylo potřebí emisarů, a tak revoluce dala se mysliti v celé Evropě. Revoluční nálada u inteligence před r. 1848 byla i zdůvodňována a posilňována tehdy módní filosofií Hegelovou. Abstrakce Hegelovy filo sofie odpovídaly romantismu těch, kdo byli náchylní k revoluci, v Hegelovi hledali revolucionáři důvody pro své politické teorie všeobecné revoluce. Z této revoluční nálady střední Evropy nebyly Čechy vyňaty. V Če chách nesla se těžce tíha absolutismu Metternichova, v Čechách rostla nespokojenost s finanční bídou, nezaměstnaností, drahotou, s dušením každého samostatného a volnějšího hnutí myšlenkového a omezování práv, v Čechách rostlo nepřátelství k viditelným známkám absolutismu, k neschopnému úřednictvu, k vŠemoci policie a vŠemohoucnosti voj ska. A jako jinde ve střední Evropě, tak i v Čechách pro revoluce hle dali její stoupenci zdůvodnění v Hegelově filosofii. Studentstvo pražské university od r. 1846 s nadšením poslouchalo Hegeliana profesora Augu stina Smetanu, jeho výklady těšily se ve studentstvu přízni všech těch, kdo později bojovali v Praze za svatodušních bouří na barikádách. Revoluční nálada projevovala se v Čechách od polovice března r. 1848. Její stopy byly patrny v tisku, v řečech i na schůzích. Dne 15. dubna r. 1848 byl již pražský magistrát nucen vybídnout! ke klidu a po koji, den před tím porušenému; dne 17. dubna vypukly v Praze nové bouře, protižidovské, dne 18. dubna nejen purkmistr, ale celé městské zastupitelstvo hrozilo stíháním rušitelů pokoje, dne 26. dubna a 1. květ na se protižidovské bouře v Praze opakovaly. Dne 2. května vybízelo samo zemské presidium ke klidu a to v týž den, kdy byly vytloukány v Praze pekařské krámy. Přes veškero napomínání vypukly nové bouře dne 9. května, takže purkmistr Dr. Antonín Strobach vzdal se den na to 90
SVATODUŠNÍ BOUŘE.
svého úřadu, poněvadž nemohl udržeti klid v městě. Mnozí ze součas níku poznávali, že revoluční nálada v Praze je právě tak vážná jako v ji ných městech, kde bouře ve velkém propukly, a obávali se, aby ne vyskytla se příčina, která by zesilovala revoluční náladu. Dne 1. dubna r. 1848 psal Pavel Josef Šafařík Pogodinovi: »Jak se zdá, všechno visi na tenké niti, malý náraz — a poslední soud se strhne.« Čím více se pro zíraví politikové Čeští obávali katastrofy, tím více se přibližovala. VŠeevropská revoluční nálada v Čechách byla přiostřována a rostla zvláštními příčinami, Čistě Českými. Hned v první polovici měsíce dubna r. 1848 stoupala revoluční nálada započatým bojem proti frankfurt skému parlamentu. Agitace, rozpoutaná venku i v místnostech, vedená řečí, obrázkem i tiskem nutně zesilovala revoluční rozechvění. Tato ná lada davu v Praze nabyla ještě větších rozměrů, když přišly do Prahy zprávy o úspěších radikalismu ve Vídni. Bouře, vypuklá dne 15. května r. 1848 ve Vídni, útěk císaře Ferdinanda a jeho dvora (17. května) z Vídně do InŠpruku, dne 26. května nové pouliční výjevy a svolení mi nisterstva k zřízení výboru bezpečnosti, všechny ty události, jež si za zá sluhu přikládali studenti spolu s národní gardou, nemohly zůstati v Če chách bez vlivu, zvláště u nadšených studentů, odhodlaných v mladi stvém nadšení stfísniti skráň krví, prolitou za svobodu. Touha napodobiti Vídeň t. j. užiti bouře jako prostředku k uskutečnění vůle lidu, jak mile by nastala toho potřeba, byla v Čechách na první pohled patrna. Za této nálady lidu nanejvýš rozjitřené přijel do Prahy Alfréd kníže Windischgrátz. Byl to statný Šedesátník. Byl komandantem Čech. Při jížděl z Vídně, kde za březnového hnutí byl náhodou přítomen. Rozhodl se přejati od svého zástupce v Praze arcivévody Karla Ferdinanda veli telství. Ujímal se ho (20. května) proto, aby, jak se domníval, zachránil císaři Čechy. Dne 18. května psal ministru vojenství: »Cestuji do Prahy, kam mne volá povinnost; jsou to zájmy mého monarchy, císařského domu a všech Čestných lidí, které stojí v sázce.« Windischgrátz přicházel do Prahy v tu chvíli, kdy po Praze se roznášely zprávy o Ferdinandově útěku z Vídně. Nepřejímal velitelství se svolením vídeňského minister stva, nýbrž proti jeho vůli. Ministr vojenství hrabě Latour tušil, když zrazoval Windischgrátze z jeho kroku, že Windischgrátz v Praze nepři spěje ke klidu. Věděl, že veřejné mínění ho nenávidělo. Zemský presi91
SVATODUŠNÍ BOUŘE.
dent hrabě Lev Thun nerad viděl Windischgrátze v Praze, poněvadž se obával, že upadne ve veřejném mínění v podezření, jako by byl ná strojem v rukou reakce Windischgrátzovy. V Praze Windischgrátze znali jako bezcitného, ledového aristokrata, stoupence absolutismu a hrdého vojáka. Windischgrátz byl nepřítelem de mokratických forem. V jejich uskutečnění spatřoval konec Rakouska a roz klad stávajícího řádu. Nechtěl slyšeti o nějakém kompromisu s politickým hnutím své doby. Nesnášel odporu, znal jen vojenskou kázeň a poslušnost. Když se r. 1840 stal v Praze velitelem a začal dávati a opravovati vojenské předpisy, působilo jeho jednání nemile i v kruzích jemu velice blízkých. Jeho důstojníci nejmenovali ho mezi sebou jinak nežli: »der Herrscher«. Když pak r. 1844 Windischgrátz v Praze pokořil dělnické bouře, veřejné mínění proti němu se stávalo nepřátelštější. Březnové hnutí r. 1848 v Rakousku vidělo ve Windischgrátzovi svého nepřítele. Když z Francie do Vídně přišly první zvěsti o únorové revoluci, pomýšlelo se u dvora na to, aby koruně oddaný Windischgrátz postavil se hnutí na odpor a hleděl mu v Rakousku postaviti hráze. Vídeňáci nenáviděli Win dischgrátze právě tak jako Pražané. Když se v Praze rozneslo, že Win dischgrátz se vrátí z Vídně do Prahy, bylo z toho v Praze rozčilení, na něž vídeňskou vládu upozornil sám zemský president český hrabě Stadion. Dne 29. dubna pražské městské zastupitelstvo s ohledem na veřejný po řádek varovalo před Windischgrátzovým návratem do Prahy. Sám ministr Pillersdorf působil ve Vídni v tom směru na ministra války, ale marně. Zda nebyla na snadě myšlenka, že přichází reakce a že v Praze ji má usku tečnili Windischgrátz, až do poslední chvíle absolutismu jeho podpora a po jeho pádu, za slibu konstituce, nepřítel požadavků lidu, zvláště žádosti, aby vojsko přisahalo na konstituci? Toto podezření mohlo brzo vžiti za své, kdyby je nebyl svým provo kativním chováním Windischgrátz víc a více posiloval. Sotvaže se ujal úřadování, stávaly se věci, které mysl lidu dovedly vždy mohutněji rozjitřovati. Tak v Praze považovalo se za jediné správné a slibu konstituce odpovídající, aby pořádek při pouličních výtržnostech činila národní garda; od Windischgrátzova příchodu tento úkol vedle národní gardy byl svěřen také vojenským hlídkám. Až do příchodu Windischgrátzova do Prahy zdravívaly se vojenské hlídky se strážemi »Svornosti«; od Windisch92
SVATODUŠNÍ bouře.
grátzova příchodu toto zdravení musilo přestátí a to proto, že vojsko prý nemá civilistům děkovali. Již tyto maličkosti byly by stačily k udržení nepřátelského mínění o Windischgrátzovi. Než ani to nebylo ještě vše, čím Windischgrátz rozjitřoval mysl lidu. Dne 8. Června r. 1848 odbývala se u invalidovny přehlídka vojska. Každého roku hned z jara se tak dálo, r. 1848 pro Windischgrátzovu nepřítomnost stalo se to teprve 7. června, v době, kdy rakouská vojska nesla zbraně proti revolučním živlům v Itálii a kdy v Praze kolovala pověst o výroku jednoho vyššího důstojníka: jak mile naše armáda bude hotova v Itálii, uvidíme, co zbude z konstituce.« Kdyby byl Windischgrátz měl pochopení pro napjatou situaci, byl by pře hlídku vojska odložil; ale Windischgrátz byl jen voják, voják zvyklý bez odporu a uhnutí přímoČarně postupovali, a proto neupustil od přehlídky, nýbrž při přehlídce mluvil s radostí a za ovací důstojníků o šťastném postupu rakouských zbraní v Itálii. Jest věc jasná, že zvláště poslední Windischgrátzova slova musila přispěti v Praze k pobouření myslí a, byly-li před přehlídkou nějaké pochyby mezi lidem o pravdivosti vý roku vyššího důstojníka, pochyby ty po přehlídce přestaly. Windisch grátz svým jednáním provokoval. »Windischgrátz jest nástrojem reakce«, to byl asi obsah řečí, které s úzkostí o dar konstituce a s rozhořčením rodícím se z obávaného zkla mání roznášely se po Praze. Windischgrátzovo jednání vyvolalo názor, nejen že jedná protikonstituČně, ale že i svádí vojáky, aby taktéž jednali. Alespoň to, že garnisony česká a polská posílaly si listy, jež za urážku považovali civilisté, že co chvíli docházelo k pouličním hádkám mezi občany a vojáky, uvádělo se jako známka, že Windischgrátzovým du chem je prodchnuta celá armáda. Přes veškeru zjevnou náladu lidu jednal Windischgrátz dále stejně bezohledně a neopatrně. Od 8. Června ukazovalo se v Praze co den více a více vojska. Dne 8. a 9. Června bylo přivezeno na Vyšehrad do pevno sti osm děl, dne 10. k večeru přišly dvě setniny pěšího vojska pluku Wellingtonova do kasematu, dne 11. z rána Časně přitáhla třetí setnina tohoto pluku, jedna Škadrona hulánův a sbor dělostřelců atd., krátce před 11. červnem bylo na Vyšehradě, Petříně a v kasárnách na Josef ském náměstí tolik vojska, že musilo pro tuto okolnost vzniknouti mezi obyvatelstvem patrné rozčilení. Hned dne 8. Června r. 1848, jako by 93
svatodušní bouře.
v předtuše, že pokračování v podobném postupu povede k bouřím, psaly Havlíčkovy Národní Noviny: »S velikou nelibostí musí každý poctivý hledéti na stálé vojenské výpravy a demonstrace, které se před očima Pražanů konají. Nesmírné patroly Časem i s jízdou vláčí se ustavičně ve dne v noci po Praze. Také se silně začínají po Praze ukazovati husaři.« Aby se Windischgrátzovi veřejně dala na jevo pro jeho jednání ne spokojenost, na to pomýšlelo se v Praze před 24. květnem r. 1848. Mělo se to státi ve formě, jaké se v tehdejší době vůbec užívalo, totiž uspořá dáním kočičiny. Hvízdavé serenády v Praze nebyly novou věcí a Win dischgrátz nebyl by býval v Praze prvním ani posledním, jemuž by se bylo dostalo podobného projevu. Než Windischgrátz se kočičiny ne dočkal. Jeho bezohledné vystupování mělo za následek, že se místo po kočičině Windischgrátzovi počalo volati vůbec po jeho odstranění z veli telství a po záruce, která by jasně ukazovala, že Windischgrátz není určen k tomu, aby lid zbavil konstituce. Za vzrůstání nepřátelství mezi lidem a Windischgrátzem působili v Praze studenti z Vídně. Vídenští studenti byli hrdi vítězstvím, kterého dobyli nad vládou a nad samým císařem. V bouřích viděli prostředek k dobývání politických úspěchů. Když se setkali blíže se svými pražskými druhy a dovídali se o Windischgrátzových skutcích, doporučovali jim tutéž taktiku, kterou zvítězili ve Vídni a o níž se v Praze s nadšením horovalo. Ukazovali na to, že se jim podařilo odstraniti z Vídně samého císaře a dvůr, a mínili, že vypuditi z Prahy Windischgrátze není věc nijak těžší. Dovozovali, že i děl a munice se musí dostati Pražanům a to proto, poněvadž prý nemůže býti odepřeno v Praze, co se dovolilo ve Vídni. Že výklady vídeňských studentů nezůstaly bez účinku,' objevilo se velice záhy. Dne 10. Června byla zvolena a vypravena deputace k arci knížeti Karlu Ferdinandovi, který za Windischgrátzovy nepřítomnosti svého Času ho zastupoval, s žádostí za odklizení vojenských opatření, za vydání vystrojené baterie pro studentskou legii, za 80.000 ostrých ná bojů studentům a za odstranění Windischgrátze z velitelství. Když arci kníže prohlásil se nekompetentním jednati o této žádosti, poněvadž ne byl komandujícím generálem, byla vypravena deputace pražského mě šťanstva, purkmistra a městské rady dne 11. Června přímo k Windisch grátzovi, ne aby žádost k arciknížeti v plném znění opakovala, nýbrž jen
94
SVATODUŠNÍ BOUŘE.
žádala za odklizení děl z kasáren a Vyšehradu. »Jsem na toto místo po staven od císaře,« odpověděl Windischgrátz, »a považuji za svou povin nost zodpovídati se jedině jemu.« Odpověď byla více nežli jasná. Win dischgrátz odmítl nejen vyplniti žádost, ale odmítl i jakékoli vysvětlení a jednání o ní. Rozhořčení z Windischgrátzova kroku zachvátilo celou Prahu. Obava, že Windischgrátz do Prahy přijel, aby lid zbavil konstituce, utvrzovala se mezi lidem více a více. Marně dne 12. června r. 1848 guberniální president hrabě Lev Thun se snažil vyhláškou vysvětliti a rozplaŠiti jitření a nedůvěru lidu; Thunovy výklady a napomenutí byly bezmocné. V Čele tohoto boje proti Windischgrátzovi stojí mladá politická generace československá. Mladičký Josef FriČ, Jan Votka, Karel Slad kovský, Dr. Bruna, Jos. Mil. Hurban. Nevyskytuje se žádný Polák, který by měl účast v boji proti Windischgrátzovi, ani jediný pramen současný neuvádí jméno tak proslulého revolucionáře, jakým byl tehdy v Praze dlící Rus Bakunin. A jak nápadná je tato nepřítomnost Poláků a Rusů, tak jasná je příčina této nepřítomnosti. V Praze vedl se boj proti Win dischgrátzovi, nebyly to přípravy k revoluci, která by byla směřovala proti existenci Rakouska, nebyly to přípravy ke spiknutí. Boj proti Win dischgrátzovi byl svou podstatou místního rázu a pro tuto svou povahu byl vzdálen lidem jako byl Bakunin a polští radikálové. V boji nemohli viděti tito lidé známky uskutečňování svých zásad, úplného rozloučení rakouského císařství, odmítání diplomacie, zavrhování každé poloviča tosti a vrhání se cele a srdnatě v proud revoluce. Za vylíčené revoluční nálady byla ustanovena na 12. Června r. 1848 ráno k soše sv. Václava na Koňském trhu slavná mše. Byla to Část de monstrace, kterou chtěli studenti dáti na jevo svou nespokojenost a roz hořčení nad přibýváním vojska v Praze a nevydáním zbraní. Nebyla to Část programu slovanského sjezdu a nebyla to akce oficielní politiky České. MŠe měla býti »velká demonstrace pode jménem sbratření, kdežto se všichni neozbrojení dostavíti a svým velikým počtem reakci zastrašili mají«, měl to býti varovný hlas před tím, co mohlo nastati, kdyby si voj sko a jeho velitel Windischgrátz počínali nerozvážně. Celá mše byla málo připravená. Teprve dne 11. Června r. 1848 ve schůzi vybízel k účasti na mši dr. F. C. Kampelík. Aby přece zaručeno bylo účastenství a de
95
svatodušní bouée.
monstrace neskončila fiaskem, ještě dne 11. června obrátil se Kampelík na nezaměstnané dělníky, zvláště tiskaře kartounů v Praze, aby je pozval k slavnosti. Jejich přítomnost po Kampelíkově pozvání byla zajištěna. Na sta tiskařů tehdy bylo bez práce a zaneprázdnění nebylo jim pře kážkou v účasti, vedle toho přišli rádi k vůli Kampelíkovi, jenž se o je jich poměry ve veřejnosti tehdy staral a získal si proto jejich důvěry. Kdo by mši měl sloužiti, rozhodlo se teprve večer dne 11. června. Radikálně smýšlející katolický farář Jan Arnold slíbil čisti mši, ale slib ten učinil, aniž věděl, proč se mše bude čisti. Domníval se, že to má býti podobná mše, jakou zpíval dne 4. června r. 1848 pro Členy slovanského sjezdu Stamatovič, a v tom domnění se také dne 12. Června r. 1848 dostavil do budovy Musea na Příkopech. Ale v Museu o podobné mši nikdo nic nevěděl. Arnold odebral se na Koňský trh, kde již bylo shromážděno množství lidu. U sochy sv. Václava stály bíle ustrojené drůžiČky a mnoho lidu, ale nebylo tam ani zástupců pražského magistrátu, nebylo tam ani zástupců slovanského sjezdu. Slavnost sbratření byla jedině dílem studentů. Když Jan Arnold dočetl mši a z »Růže Sionské« prosil Boha o za chování svornosti a pokoje, objímali se lidé mezi sebou na důkaz bratr ství i lásky, slibovali si svornost a zapřísahali se, že budou ochotni pro svou vlast vycediti i krev, kdyby toho nastala nutnost. Po ukončení bohoslužeb lid se rozcházel. Veliká část dělníků odešla Koňskou branou, jiná Část dala se po náměstí dolů. Na konci náměstí lid se rozdělil ve dva proudy. Jeden dal se k Ovocné ulici, druhý k Příkopům. Tu náhle zavzněl křik: »Okolo Windischgrátze« a ze sta hrdel bylo toto vybídnutí opětováno. Dav, vždy ve své podstatě prudký, lehkovážný, snadno dů věřivý, divoký, nadšený a nadaný bujnou obrazotvorností, byl vyslovenou myšlenkou hypnotisován. Hned na to jeden oddíl se dal přes Můstek, Rytířskou ulicí po velkém náměstí do Celetné ulice, druhý oddíl přes Příkopy k Prašné bráně. Píseň »Hej Slované« burácela ulicemi. Ti, kdo přicházeli od Prašné brány, byli dříve u generálního komanda. »Pereat Windischgrátz!« ozvalo se náhle z davu, a aby zároveň se dalo vojákům na jevo, že demonstrace nečelí proti vojsku, nýbrž jen proti Windischgrátzovi, bylo provoláváno: »Sláva bratřím vojákům!« Ve chvíli dora zil nový proud lidu. Přicházel s pískotem a voláním »Slávy«. V tom oka mžiku vyrazili z generálního komanda granátníci s nasazenými bodáky 96
František Palacký se synem Janem za českého hnutí revolučního r. 1848—49.
JUDr. Frant. Lad. Rieger za českého hnutí revolučního 1848—49.
svatodušní bouře.
a současně u Králodvorských kasáren zavířil buben. V davu, neuvažují cím a podezíravém, vznikla úzkost a rozčílení. Vojsko s nasazenými bo dáky postupovalo, lid beze zbraně prchal. »Zrada, barikády, chopte se zbraně, slyšíte výstřely,« a dav nakažen těmito myšlenkami se rozběhl do pražských ulic. Jako houby po dešti vyrůstaly v pražských ulicích bari kády. Lidé spěchali domů pro zbraně, stavěli barikády a připravovali se k obraně proti vojsku. Nutkal je k tomu příkaz, vyplývající z názorů davu za tehdejší doby. Srážka u generálního komanda a zjevy bezprostředně jí následující nebyly věci umluvené. Nebyly Částí žádného plánu, byly nepřipravené, bezděčné. Nejen postup událostí, ale i jiné okolnosti tomu nasvědčují. Lid, když přicházel ke komandu, byl beze zbraně, kterou tehdy bylo kaž dému volno nositi bez překážky, a zda se dá mysliti, že ten, kdo jde dělat revoluci, jde ji dělat s holýma rukama? Demonstranti neměli ani doma zbraní a nábojů. Žádostem studentů za zbraň a náboj nebylo vy hověno, a když již bouře vypukla, teprve tehdy museli se studenti ohlížeti po zbraních a domáhati se zbraně, kde se jen o ní dověděli. Až po vypuk nutí bouří, dne 12. Června odpoledne, »chodili všelijací lidé ozbrojení po ulicích vzdálenějších od domu k domu, a vrážejíce do bytů, vyzývali všecky mužské, aby s nimi Šli účastnit se boje«. Na barikádách všude byl nedostatek lidí a nebylo žádného velení. V Týnské uličce stál na barikádě jediný Člověk a u Klementina na počátku bouře vedl se spor o to, kdo tam má býti velitelem. Devatenáctiletý, nadšený Josef Václav FriČ, každým coulem romantik, který chodil již dříve s bambitkami za pasem, učinil teprve po způsobu samozvance rozporu konec a staral se, aby k boji na barikádách dali se získati nezaměstnaní dělníci. Srážka u generálního komanda vznikla bez jakýchkoliv příprav. Byla počátkem několikadenních bojů v Praze. Hned dne 12. Června Windischgrátz poslal pro venkovské posádky a hned odpoledne dne 12. Června r. 1848 přišli do Prahy venkované. Windischgrátz své opatření učinil domnívaje se, že v Praze vypuklo povstání. Venkovany z okolí Prahy nutkala jednak zvědavost, jednak mravní povinnost. Již v březnu r. 1848 venkovský lid byl z Prahy vybízen, aby se ozbrojil a cvičil ve zbrani, pe čoval o pořádek, nevěřil pletichám a řídil se příkladem Prahy. Když objevili se v Praze první gardisté z Velkých a Malých StřeŠovic, tehdy 7
97
SVATODUŠNÍ BOUŘE.
asi se počalo mezi Českými radikály uvažovati o tom, jak vzniklých bouří využiti a Windischgrátze zbaviti jeho moci. Mělo-li se Windischgrátzovi Čeliti, bylo potřebí sesíliti a ozbrojiti řady bojovníků na barikádách. StřeŠoviČtí asi dali podnět myšlence obrátiti se o pomoc na venkov. Hned časně z rána dne 13. června r. 1848 vydali se hlasatelé radi kalismu z Prahy, aby na venku získali Praze pomoc. Opustil Prahu Petr Faster, bratří Šulcové, v Kolíně dne 13. června vybízeli studenti k ta žení do Prahy atd. Z nepřipraveného a místního boje měl se státi boj organisovaný, celou zemi obepínající. Ale na podobnou organisaci bylo tehdy již pozdě. Windischgrátz očekával v Praze vojska z venkova a obsadil brány, aby případná pomoc venkovanů nemohla se s Pražany spojití, venkované pak sami nebyli připraveni a ozbrojeni tak, aby se mohli revoluce úČastniti s úspěchem. Byli ozbrojeni kosami, cepy, vidle mi, loveckými puškami, a to vše sotva mohlo staČiti proti vojenskému výcviku vyzbrojených vojsk Windischgrátzových. NeŠlo-li již při zmíněné snaze po organisaci bouře o více než-li o boj proti Windischgrátzovi? Studentům sice se podařilo náhodou zatknouti a v Klementinu na den uvězniti zemského presidenta hraběte Lva Thuna, ale propustili ho jednak, jakmile politikové Čeští v jeho prospěch zakročili, jednak, poněvadž poznali, že Thun nedá se donutiti, aby jako vězeň stal se prostředníkem smíru mezi Windischgrátzem a demonstranty. I po vypuknutí bouře nesměřovali demonstranti jinam, nežli aby byl Windischgrátz v zájmu klidu z Prahy odstraněn. Hned dne 13. Června započalo se jednání o mír a klid, jehož se zúčastnila od 14. Června i dvorská komise, vídeňskou vládou do Prahy vyslaná, a všeobecně za podmínku smíru se kladlo, aby Windischgrátz opustil město. Jednání o mír 13. Června započali nejvážnější muži Českého národa: František Palacký, Pavel Josef Šafařík, Jan rytíř z Neuberka a jiní, ale jednání pro neochotu splniti hlavní požadavek uvázlo. V té době, kdy mezi Českými radikály již bylo rozhodnuto vybídnouti venkov o pomoc Praze, v té době přihlásili se na pomoc de monstrantům ti Členové slovanského sjezdu, jimž kázaly jejich zásady podporovali každou taktiku násilnou. Dne 15. Června r. 1848 přišli po prvé do Klementina Bakunin, Moravané Bedřich Bloudek, František Zach a Slovák L. Štúr, aby mohli »při obraně proti co chvíli oČekávané
98
SVATODUŠNÍ BOUŘE.
mu útoku pomáhati«. Energický, prudký a po Činu práhnoucí Bakunin přicházel, aby se stal rádcem ve vedení odbojného díla nezkušeným mla díkům a aby z boje proti Windischgrátzovi udělal boj významnější. Radil studentům a účastníkům, aby svrhli pražskou radnici, která vyjednávala s knížetem Windischgrátzem a aby dosadili na její místo vojenský výbor, nadaný mocí diktátorskou. Působil-li na studenty v Klementinu Bloudek, Zach a Štúr, všichni známí svými radikálními řečmi ze slovanského sjezdu, tím více působil 341etý Bakunin, revolucionář nejhlubšího pře svědčení a nadaný řečník. Bakunin dovedl zaujati i svou osobou, byl krásné vysoké postavy, měl výraznou hlavu, ruce jemné a bílé, bylo v tomto psanci cosi aristokratického, což zvyšovalo půvab jeho muČedlnictví. Když se dostavil Bakunin do Klementina, mladý FriČ nemohl se zdržeti, aby mu nevyložil posice povstalců, a s radostí viděl, když vý mluvný Bakunin vybízel seřazené Čety ohnivými slovy k vytrvalosti a neohroženosti. Než Bakunin přicházel pozdě. Mohl nadchnouti hlouček a pokouŠeti se o organisaci odboje, ale nemohl míti naděje na vítězství podniku. O smír jednalo se přes hlavy těch, kdo vedli nepřipravený odboj. Revolucionáři neměli tehdy již jen proti sobě Windischgrátze, nýbrž i zatknutím uraženého hraběte Thuna, vídeňskou komisi, ale i velkou Část Pražanů. A konečně i naděje v Čekanou pomoc venkova vymizela. Proti agitaci studentů na venkově působily úřední vyhlášky, a ty, kdo přes to chtěli Praze přispěti pomocí, dne 17. Června u Běcho vic rozprášilo vojsko. Když se u Běchovic odehrála srážka vojska s ná rodní gardou, spěchající Praze na pomoc, nebyl již v Klementinu velite lem povstalých mladý FriČ. Dne 16. Června opouštěl Prahu s myšlenkou, aby na venkově zorganisoval čety a vedl je na Prahu proti vojskům Windischgrátzovým, ale úmyslu svého neprovedl. 16. Červnem FriČ pře stává býti duší odboje a na místo něho nikdo nenastupuje. I Bakunin opustil tehdy Prahu a vrátil se do Vratislavě. Odjížděje, odnášel si z Prahy znalost českého terainu, na němž chtěl v budoucnosti nově operovati. V Praze seznámil se s předáky Českých radikálů tehdy ještě slabých, doufal, že s nimi připraví ve vhodný okamžik povstání nové, které nemine se účinku. Žil proto v písemném styku s Českými lidmi, proto v přestrojení v budoucí době dojížděl do Čech a s radostí viděl, že jeho spisy byly překládány do Češtiny. T
99
svatodušní bouře.
Windischgrátz brannou mocí, nešetře uměleckých památek a vý značných budov, pokořil Prahu. Dne 18. června byl vyhlášen nad Pra hou do vzdálenosti dvou mil po dohodě Windischgrátze s hrabětem Lvem Thunem stav oblezení a nebyl zrušen pro společný odpor těchto dvou mužů dříve až dne 20. července r. 1848, kdy byl v městě naprostý klid a kdy vídeňská vláda, stojíc před zahájením říšského sněmu, do lehla energicky na odvolání stavu obležení. Windischgrátz u konservativců v říši i mimo ni stal se hrdinou dne. Císař písemně vyslovil mu uznání, car Mikuláš udělil mu vysoký řád, německá veřejnost posílala mu nadšené adresy díků jakožto vítězi nad Českými snahami a panslavismem, konservativci velebili Windisch grátze jako energického muže, který dovedl zdolat revoluci. A ještě dne 26. března r. 1850, když Windischgrátzovi císař František Josef I. udělil velkokříž řádu Marie Terezie, stalo se tak, jak se výslovně motivovalo, »s ohledem na veliké zásluhy, kterých si dobyl vítězným pokořením povstání v Praze a ve Vídni v r. 1848 z vlastního rozhodnutí a s nasa zením všech sil za nej vyšší císařský dům a stát«. Svatodušní bouře byly, jak ukázalo později i vyšetřování, bouřemi náhodně vypuklými, nebyly vyvolány na základě určitého plánu a po dorozumění. Byly v druhé své fási prací nejmladší generace České, če ského studentstva. Bakunin r. 1851 správně napsal: »Pražské povstání bylo vyvoláno ne sjezdem, nýbrž studenty a stranou tak zvaných Českých demokratů. Tito tehdy ještě byli počtem velmi slabí a zdá se, že neměli určitého politického cíle; přidržovali se povstání, poněvadž povstání bylo tehdy v obecné módě«. Tak správně sluší hleděti na svatodušní bouře pražské. Ale nehleděli na ně tak za revolučního hnutí vládní kruhy. Ani kníže Windischgrátz, ani zemský president hrabě Lev Thun nemohli si v mysli srovnati, v nepochopení své doby a psychologie lidových mas, že svatodušní bouře byly »bez plánu a srozumění«. Windischgrátz viděl v nich smluvené neloyální bouře se separastickými tendencemi, namí řené proti koruně. Věřil, že potlačením bouří zachránil koruně Čechy a samu dynastii a neostýchal se to tvrditi i později do očí mladému císaři Františku Josefu I. a lidem, jemu blízkým. Činu nezodpovědné mládeže hleděli využiti Windischgrátz i Thun k zahájení boje nejen proti radikalismu, nýbrž i proti liberalismu své doby, jimi nenávidě
100
SVATODUŠNÍ BOUŘE.
nému. Hrabe Lev Thun dne 19. Června telegrafoval ministru vnitra do Vídně: »Bude-li nyní vítězství náležitě využito, jsou Čechy zachráněny.« O pražských bouřích svatodušních po prvé v Rakousku proti lidovému hnutí zvítězila síla armády. Od těchto bouří reakce s větší odvahou počala v celém Rakousku pracovati nejprve proti radikalismu a pak proti liberalismu. V Praze dne 26. Června hrabě Lev Thun, ačkoliv věděl, že význační mužové Národního výboru neměli s bouřemi nic společného, rozpustil nepohodlný mu Národní výbor, jehož byl předse dou a který pokládal sám za sistovaný od chvíle, kdy žádal za potvrzení prozatímní vlády. Dne 29- Června r. 1848 vyhlásil rozpuštění prozatímní vlády, jako by opatření to bylo v souvislosti s bouřemi svatodušními, ačkoliv věděl, že před vypuknutím těchto bouří prozatímní vláda nebyla panovníkem povolena pro odpor vídeňského ministerstva. Ústavodárný sněm král. Českého nebyl svolán. Thun pokládal za vhodné spolu s Windischgrátzem dne 19. června zraditi korunu, aby do Prahy vyslala arcivévodu Františka Josefa, od 6. dubna místodržitele král. Českého, na jehož brzký příjezd deputace Národního výboru v InŠpruku doléhala. Dne 17. Června formálně, dne 14. Července fakticky bylo hrabětem Thunem rozpuštěno české politické středisko tehdejší doby, Český ozbrojený sbor »Svornost«, v Širokých vrstvách Českého národa těšící se veliké oblibě, poněvadž prý se tento spolek zvláště nápadným způsobem zúčastnil Červnového povstání. Provedené vyšetřování však to nepro kázalo a Thun tvrdil něco, co objektivně neměl zjištěno. Windischgrátz dal zatknouti Četné účastníky bouří, mezi nimi i dra Fr. Braunera (cel kem 276 osob), a dal je tajně vyšetřovat! zvláštní smíšenou vojenskocivilní komisí, kterou zřídil za souhlasu povolného Thuna a bez schvá lení vídeňské vlády, místo řádným civilním soudem trestním. Teprve když byl donucen rozhodnutím vídeňské vlády ze dne 25. Července, která v českých poslancích na říšském sněmu viděla svou podporu a zá leželo jí na přátelských stycích s nimi, zruŠiti komisi, odevzdal dne 1. srpna vyšetřování řádnému soudu. Ale kdyby i svatodušní bouře nebyly daly záminku vládním a konservativním kruhům k těmto opatřením, sotva by bylo bývalo pro Českou politiku lépe, poněvadž zadržeti později reakci na postupu nebylo v moci jediných liberálních a radikálních Čechů. Kdyby byl i Český sněm ústa-
101
první říšsky sněm ve vidní.
vodárný zasedal a kdyby na něm osnovy »Národním výborem« vypra cované byly přijaty, nebyly by bývaly doporučeny vídeňskou vládou k sankci. Cena jejich nebyla by byla jiná, než-li cena snesení morav ského sněmu: cena akademická. Hned vláda Doblhoff-Wessenbergova úkol zem. českého sněmu nepokládala za význačnější nežli úkoly jiných zem. sněmů. Nějaké koncese Čechům dané v Inspruku nemohly bouře zmařiti, poněvadž se Čechům v Inspruku žádných koncesí nedostalo a to v době, v níž ještě ani v Praze nebyly barikády stavěny. Sluší tudíž svatodušní bouře prohlašovat! za událost, která v době Palackého měla pro nás Čechy následky nejosudnější a nejškodnější?
XV. ;
PRVNÍ ŘÍŠSKÝ SNĚM VE VÍDNI. Císař Ferdinand I. ještě v patentu z 15. března r. 1848 pomýšlel
Rakousko vybudovali na základě historicko-politických individualit. Sta novisko to záhy však dvůr i vláda opustily a podlehly módnímu proudu, stavícímu se proti názoru dne 15. března vyslovenému. Projevilo se to v ústavě ze dne 25. dubna r. 1848, která nebyla dílem ústředních výborů stavovských, nýbrž byla oktrojem. Čechové měli proti této ústavě ná mitky: S demokratického stanoviska, že zaváděla říšský parlament o dvou sněmovnách, a s českého stanoviska, že odporovala Českým vymoženo stem z 8. dubna r. 1848. Ústava ta vlivem odporu zvláště vídeňské demokracie nevešla v život a slíbeno bylo svolání říšského sněmu o jed né komoře s ústavodárnou kompetencí. Nejjasnějším důkazem změny názorů koruny a vlády oproti 15. březnu r. 1848 bylo však vydání volebního řádu pro první říšský sněm rakouský dne 30. května r. 1848. Byl to sněm, jehož úkolem podle panovníkovy vůle mělo býti především a hlavně: vypracovali pro Rakousko říšskou ústavu, byl to první říšský sněm rakouský ústavodámý. Volební řad pro tento sněm všemožně hleděl hověti přáním nejkrajnějŠího demokratismu rakouského, který své těžisko měl ve vídeň
102
PRVNÍ ŘÍŠSKÝ SNÉM VE VÍDNI.
ském občanstvu a který hleděl co nejvíce podobati se volebnímu řádu vydanému pro frankfurtský parlament. Nařizoval sice, aby se volby konaly nepřímo, pomocí volitelů, ale jinak stál na základně v tehdejší době nejdemokratičtější. Pravidelně 50.000 obyvatelům přiřkl jednoho poslance a přihlížel jen částečné k interesům měst, zaváděl téměř vše obecné, rovné právo volební. Volbu v zásadě uznával tajnou, ale ve skutečnosti porušoval tento princip, poněvadž nedával dostatečné záruky pro tajné vykonání volby. Byl to volební řád, který v mnohém se lišil od volebního řádu pro ústavodárný sněm král. Českého. Volil-li volič do českého zemského sněmu dva poslance a dva jejich náhradníky a to přímo, volil volič do říšského sněmu poslance jen jednoho a to ne přímo. Konaly-li se volby do zemského sněmu na základě volebního práva, založeného na censu, konaly se do říšského sněmu téměř na zá kladě všeobecného a rovného práva volebního; vyžadoval-li se pro zem ský sněm pro pasivní právo volební dokonaný rok třicátý a pro volební právo aktivní dvacátýpátý, dostačoval na říšský sněm pro aktivní i pa sivní právo volební dokonaný věk Čtyřiadvaceti let. Byla to řada důle žitých rozdílů, o nichž pouČiti politicky ještě nevyŠkolené občany bylo vážným a těžkým úkolem České žurnalistiky a volebních agitátorův. A neméně důležitým a vážným úkolem bylo pouČiti o úkolu říšského sněmu a podle toho Činiti náladu pro budoucí kandidatury. Soudili-li přední Česká žurnalistika i političtí vůdcové Čeští, že na zemském sněmu naléhavou bude otázka roboty, a doporučovali-li volby zemědělců na zemský sněm, mínili nyní podle prohlášeného úmyslu panovníkova, že první a nejhlavnější úkol říšského sněmu bude spoČívati v otázce ústavní a přáli si proto, aby říšští poslanci byli pokud možná muži odborně znalí ústavních otázek. Volební řád pro říšský sněm týkal se jen zemí neuherských, tedy ani Slováci z Uher na sněmu neměli míti své poslance. Celkem mělo býti 283 poslanců. Z těch historickým zemím Českým připadlo voliti 138 poslanců: Čechám 90, Moravě 38 a Slezsku 10 poslanců. Říšský sněm podle původního ustanovení měl se sejiti ve Vídni dne 26. Června r. 1848; přípravy k vykonání voleb děly se od první polovice Června r. 1848. Přípravy ty překvapily Čechy v království. Praha byla tehdy v stavu obležení, Čeští politikové pak klamně kojili 103
první říSskY sném ve vídni.
se nadějí, že ještě před otevřením říšského sněmu bude svolán ústavodárný sněm Český. Majíce mnoho naléhavých prací pro tento sněm, ne konali volebních příprav pro říšský sněm. V ústavní sekci Národního výboru JUDr. Edmund Schebek za souhlasu Františka Palackého navrho val, aby se volby do říšského sněmu provedly nepřímo zemským sně mem a stejný návrh učinil vídeňskému ministerstvu hrabě Lev Thun, ale bez kladného výsledku, poněvadž vídeňská vláda už dávno před svato dušními bouřemi si nepřála svolání zemského sněmu Českého. Češi na Moravě, kde nebylo omezeno právo volného shromažďo vání a svobody tisku a kde poměry, pokud se týče zemského sněmu, beze všech překážek ubíraly se normální cestou, připravovali se pro volby do říšského sněmu od počátku Června r. 1848. Tehdy právě zalo žená (6. Června r. 1848) Moravská Jednota v Brně, v jejímž Čele stál prof. A. V. Šembera, obrala si za svou první práci organisovati mezi Čechy na Moravě volby do říšského sněmu. V »Slovu o sněmu říšském ve Vídni, svolaném na den 26. Června 1848«, které vydala, radila, aby občané volili se zřetelem na účel říšského sněmu »osoby moudré, svědo mité a svobodomyslné, láskou k národu nadšené, ve věcech právních a politických nejen Moravy, ale co možná i jiných zemích rakouských a zahraničních sběhlé«, a vymezila politický program, na základě něhož měly by se prohlásiti kandidatury a vykonati volby. Vzhledem k velkoněmeckým snahám frankfurtského parlamentu žádala zastávání neodvislosti a samostatnosti Rakouska, pro vnitřní poměry rakouské za své prohlásila hájení zásad buržoasně demokratických, boj za národnostní rovnoprávnost a národnostní autonomii. Proti centralismu stála na půdě decentralisaČní. Česká menšina ve Slezsku neorganisovala Český živel pro volby do říšského sněmu. Byla tak slabá, že vlastně česky samostatně ještě nežila. Na Moravě a ve Slezsku byly volby vykonány v ustanovený Čas, v Čechách se opozdily. Čechové stále Čekali na svolání slíbeného Českého sněmu ústavodárného a teprve, když poznali, že Čekají marně, počali více hleděti si voleb do říšského sněmu. »Národní Noviny« na svůj vrub podaly kandidátní listinu poslanců z Čech pro říšský sněm. Ačkoliv bylo v Čechách třeba voliti 90 poslanců, uvedly na vybranou 94 jmen, Čechů i Němců, a později (6. Července) přidaly ještě nová jména a ně
104
první říšsky sněm ve vídni.
která odvolaly; většinou na žádost kandidátů. Kandidatury stavěly bez udání politického programu. Byly jen přesvědčeny jako Čeští politikové vůbec, že otázky »o robotě a podobných věcech« náležejí do kompetence zemského sněmu, a proto upozorňovaly, odůvodňujíce tím svůj výběr kandidátů, v němž k zemědělcům se nijak zvláště nepřihlíželo, že se o těch otázkách nebude na říšském sněmu jednati. Na šlechtu se nevzal ohled, poněvadž tato, smýšlením silně konservativní, od svatodušních bouří vzdalovala se akcí liberální buržoasie. Volební agitace, celkem dosti klidná, poněvadž český politický tábor byl organisačně ještě jed nolitý, dála se v Praze za stavu obležení, ale za výslovného zaručení svobody voličských schůzí, a za stavu obležení byly vykonány v Praze i volby. Dne 8., 9. a 10. července r. 1848 byly v Čechách volby ukon čeny. Poněvadž však byly málo připraveny, stalo se, že význační čeští politikové jako František Palacký, dr. František Ladislav Rieger, Karel Havlíček, Dr. František Brauner, Dr. Pravoslav Trojan, Dr. A. Strobach, byli zvoleni v několika volebních okresech; byly tedy nutný doplňovací volby. Ty vyzněly podle rady a doporučení prvních zvolenců. Celkový výsledek voleb byl ve všech Českých zemích na tehdejší poměry příznivý. Na Moravě bylo zvoleno 22 Čechův a 16 Němců, ve Slezsku z 10 poslanců jeden Čech, v Čechách z 90 poslanců bylo 55 českých autonomistů a 7 německých autonomistů. Ze všech poslanců Českých zemí bylo jen 16 zemědělců. Čeští politikové přicházeli na říšský sněm jako velice silný a vážný Činitel. Na říšský sněm nedostavili se všichni Čeští poslanci z Českých zemí v stejnou dobu. Na první předběžné schůzi říšského sněmu, dne 10. Července r. 1848, byli jen Čeští poslanci z Moravy a ze Slezska; poslanci z Čech pro opoždění voleb v Čechách přišli později. Teprve dne 12. Července r. 1848 na sněmu, do něhož v Čechách i jinde kladlo se tolik nadějí a od něhož očekával se politický přerod Rakouska ve smyslu libe rálním, konstituČním a demokratickém, přítomen byl jeden poslanec z Čech, jménem nám neznámý. Dne 15. Července účastnil se jednání již pražský německý poslanec Borrosch, dne 18. Července r. 1848 objevili se v zimní císařské jízdárně Čeští poslanci hromadně. Přicházeli jako jedni z nejposlednějších. Když odjížděli Čeští poslanci na říšský sněm do Vídně, byl dosazen 105
PRVNÍ ŘÍŠSKY SNÉM VE VÍDNI.
nový kabinet. Sestavil jej na žádost svobodomyslně smýšlejícího a abso lutismu nepřátelského arcivévody Jana, zmocněného od 15. června r. 1848 vládnout ve jménu panovníkově, Antonín svobodný pán DoblhoffDier. Doblhořř pocházel ze starotyrolské úřednické rodiny. Byl žákem právnické školy vídeňské a proslul před březnem r. 1848 jako přívrže nec politických oprav. Liberální občanstvo vídeňské mělo v něm svého miláčka. Doblhofř zaujímal již v kabinetu Pillersdorřově křeslo ministra orby. Byl to mužný politik, dosti energický, který však nedovedl se vždy opříti přáním vídeňského radikalismu. Svým smýšlením byl vlastně konservativec. V kabinetu, který sestavil, ponechal si křeslo ministra vnitra a vyučování. Duší celého nového kabinetu byl nejchytřejší Člověk ze všech tehdej ších aktivních ministrů, ministr spravedlnosti, 35tiletý vídeňský advokát Dr. Alexander Bach. Byl pln iniciativy, nadaný, Čiperný, snaživý, ctižádo stivý, pilný, houževnatý, bystrý a obratný řečník, vynalézavý v prostředcích, vynikající organisátor. Smyšlením byl Němec, liberál a buržoasní demo krat. Hájil instituci porotních soudů. Rakousko si přál jako centralisovanou monarchii. Byl Vídeňák v plném toho slova smyslu a mimo Vídeň vlastně neznal Rakouska. Povahově byl slabý a hleděl se zalíbiti vždy těm, kdož měli v ruce politickou moc. Doblhoff-Bachův kabinet byl jistou měrou kabinet parlamentární. Byl to první kabinet toho druhu v Rakousku. Až na dva Členy (Latour, Kraus) byli všichni ministři zároveň poslanci. Politicky kabinet ten ne byl jednolitý. Byl shlukem politikův a nepolitiků, neorganickým spoje ním různých politických programů. Nemohl proto vždy vystupovati pevně a jednotně. Aby měl do budoucna co nejméně obtíží a nezatěžoval sněmovnu jednáním, přiměl knížete Windischgrátze v Praze před zahá jením sněmu k zrušení stavu obleženosti v Praze a dne 17. Července zbavil k radosti Čechů hraběte Lva Thuna zemského Šéfství v Čechách. Hrabě Lev Thun byl kompromitován u politiků z Čech obou národností. Němci nenáviděli ho jako svého utlaČovatele, Čechové poznali v něm nepřítele liberálních a buržoasně demokratických snah Českých, oddaný nástroj v rukou Windischgrátzových, muže, v němž se zklamali. Nástup cem Thunovým stal se politicky bezbarvý Karel baron Mecsery. Přejal úřad dne 4. srpna r. 1848. Byl na svém místě celých dvanáct let. 106
PRVNÍ RISSKY SNÉM VE V1DNI.
První říšský sněm rakouský byl ve své většině sněm slovanský. Jistě neméně než-li 190 poslanců byli Slované a ze zbývajících nebyli všichni Němci. V církevním ohledu byl to sněm, na němž většinou zase dali příslušníci katolické církve. Vzděláním stáli poslanci na různých stupních. Nejvýše stáli v tomto ohledu Češi a Němci. Češi byli duševní aristokracií sněmu a nejlepším Němcům v ničem nezadali. Měli ve svých řadách muže, kteří dovedli odborně politicky mluvit a směrodatně zasáhnout do všech otázek, které se naskytly. Měli výborné odborníky nejen v ústavních problémech (Palackého, Riegra a Pinkase), jichž pro ústavodárný účel sněmu bylo nezbytně zapotřebí, ale i v otázkách finanč ních, zemědělských a hospodářských (Dr. Brauner). Vzděláním nejníže stáli poslanci z Haliče, z nichž většina neznala německy, řeč to, kterou se ve skutečnosti jednalo po celou dobu trvání sněmu, a někteří z nich neuměli ani číst ani psát. Čtvrtina poslanců byli sedláci, jinak v duchu osvícenských ideí byli zvoleni právníci, profesoři, kněží, úředníci, větŠi * nou literárně činní. Šlechtu do sněmu nejvíce vyslala Halič. Byla to šlechta smýšlením většinou buržoasně-demokratická a liberální. Halič vyslala také z 24 duchovních-poslanců říšského sněmu 17 duchovníchposlanců různých vyznání. První politický program, který byl říšskému sněmu předložen, po dala vláda ústy arcivévody Jana při zahájení říšského sněmu dne 22. Července r. 1848. Byl to stručný program, který se prohlásil pro konstituČní zřízení a svobodu všech národností, národnostní rovnoprávnost a povšechnými slovy pro úzké spojení říše rakouské s Německem. Po slanci nepostavili ve sněmu samostatného programu politického a ani k vládnímu programu sněmovna nezaujala programové stanovisko. Bylo to zvláště proto, že poslanci nepřišli na sněm jak členové politických stran, které by byly měly pevně vypracovaný program, a pak vědomě chtěli se vyhnouti velkým zásadním debatám. Většina poslanců byli nováčci v parlamentárním životě a teprve Časem uznávali, podle nabytých zku šeností, potřebu se organisovati. Ale dosti záhy bylo lze pozorovali různé skupiny, které se vyhraňovaly a ustálily později v pevné organisace. Byly to pravice, střed a levice. Pravice byl směr liberální, buržoasně-demokratický. Rakousko, které 107
PRVNÍ ŘÍŠSKY SNÉM VE VÍDNI.
si tento směr přál v zájmu slovanských národů samostatné, prohlašoval za »spolek rovně oprávněných zemí«, byl hlasatelem federalismu. Byl to směr silně nacionální. Vláda si byla toho vědoma, že svůj program, hájící habsburskou monarchii proti Německu a odstředivým snahám Maďarů může uskutečniti jen za pomoci pravice. Střed byl v podstatě konservativní; pokud se Rakouska týče, které si přál svrchované jako pravice, byl mírně centralistický. V národnost ních otázkách byl celkem lhostejný. Od radikálních stran byl posměšně nazýván stranou »Černožlutou«. Jako klub neustavil se dříve až ku konci září r. 1848. Levice byl proud krajně demokratický a radikální; v nejedné věci jednal i demagogicky. Byl silně nacionální. Hlásil se k centralismu a toužil v duchu velkoněmeckém po státoprávním spojení Rakouska s Ně meckem. Část jeho stoupenců se prohlašovala pro republikánské zřízení. Čechové, až na skrovné výjimky, patřili k pravici. Tvořili její jádro. Jejich duševní vůdce František Palacký stal se proto vůdcem pravice. Vytvořili nejprve s Němci z českých zemí, za nedlouho po zasedání říšského sněmu bez nich, zvláštní klub. Vláda chovala se k Čechům jako k jádru vládní strany. Ministr Latour dne 20. září r. 1848 sdělil knížeti Windischgrátzovi, že chování převážné většiny českých poslanců jest výtečné a že čeští poslanci »musí býti označeni za hlavní oporu ústavní monarchie a nynějšího ministerstva, jež je nuceno bojovati s mno hými obtížemi, aby udrželo mocnářství«. Vláda dávala na jevo svou blahovůli k Čechům. Proti Windischgrátzovi prosadila propuštění dra Braunera z vyšetřující vazby v Praze, hleděla zatlaČiti do pozadí Windischgrátzovu diktátorskou soustavu hrozebných vojákův a finančního roz hazování. Umožnila Čechům spolupráci tím, že udělila dne 14. září abolici vyšetřovaným v Praze pro účast na svatodušních bouřích. Vláda byla by chtěla, aby její poměr k Čechům byl upevněn na venek i uvnitř a proto pracovala, aby František Palacký jako ministr vyučování zasedl v jejím kabinetu. Již v první polovici května, když stály věci Špatně pro habsburskou monarchii v Itálii a Haliči a kdy pomýšlelo se na utvo ření koaliční vlády národností, ministr Pillersdorf nabídl Palackému křeslo vyučování, které by bylo bývalo jakýmsi krajanským ministerstvem pro Čechy. Vládě se jednalo o to, »aby bylo náležitě zastoupeno velké
108
první jUSskV sném ve vídni.
a mocné království české ve svých zvláštních zájmech«; ale Palacký jako odmítl dne 10. května r. 1848, tak odmítl i dne 2. září r. 1848. Kdežto po prvé tak učinil, poněvadž nepokládal dobu národnostních vášní za vhodnou k utvoření koaliční vlády, po druhé odmítl nabídku z osobních důvodů. Nebyl však proti tomu, aby někdo jiný z Čechů v kabinetě za sedal. Myslilo se tehdy na dr. A. Strobacha. Ale ani ten ministrem se nestal. V září r. 1848 vláda zrušila i Thunův výnos z 14. Července o roz puštění »Svornosti« a dne 18. září vydala i nařízení, jímž byla pro příští rok zavedena čeština na gymnasiích v Českých krajích jako předmět po vinný a jako vyučovací jazyk v náboženství, dějepisu, zeměpisu a přírod ních vědách; v německých pak krajinách měla býti čeština předmětem nepovinným. Dne 19. září na přímluvu Českých poslanců vyhověl mi nistr války deputaci národní gardy z Prahy, aby národní garda obdržela plný počet žádaných pušek z vojenských zásob ke koupi po Šesti zlatých, a vyřídil tak příznivě žádosti, dříve několikrát zamítnuté. Čeští poslanci, když vstoupili na říšský sněm, nebyli zastánci státo právního programu Českého, k němuž se hlásili na počátku revolučního hnutí Českého. Před vstupem na říšský sněm poznali, že program ten nebylo lze provést, poněvadž se vláda vzdala myšlenky organisovati Ra kousko na základě historických celků. Jako hlasatelé modního tehdy práva rozumového, přirozeného, plni nadějí a ideálně důvěřiví, rozra dostněni po prvé jim podávaným parlamentámím životem, beze všech záruk a beze všech ohrazení vymožeností, jichž byli již na počátku revo lučního hnutí vydobyli pro král. České na vládě, počali pracovali v říš ském sněmu. Chtěli habsburskou monarchii udržeti jakožto monarchii, v níž Slované by byli pro svou sílu rozhodující mocí. Opomenuli si jako celek zajistiti pro král. České úspěchy dobyté kabinetním listem z 8. dubna r. 1848. V otázce tohoto listu nebylo mezi nimi nikdy jednoty. Jestliže Dr. Brauner vymohl dne 17. srpna r. 1848 na svůj vrub v plenu sněmovny na ministru Doblhoffovi prohlášení, že neexistují akty, které by derogovaly platnost kabinetního listu, Trojan dne 19- září tento Braunerův úspěch seslabil, prohlásiv naproti maďarským snahám k dobru Čechů, že Češi přes koncese kabinetního listu vzdali se separatistických tendencí a nechtějí, jako Činili Maďaři, ruŠiti svornost a jednotu říše. Na prvním říšském sjezdu neprovozovali Čechové státoprávní politiku. 109
první
Říšsky sném ve vidní.
Nemluvívali také o král. Českém nebo o České koruně, nýbrž v duchu předbřeznovém o České provincii. Na vídeňské půdě nesnášeli se čeští poslanci s levicí. Pravice byla v rozporu s levicí především z nacionálních důvodů. Obě skupiny, ačko liv levice byla demokratičtější nežli pravice, byly by se mohly sejiti v Čet ných otázkách liberalismu a demokratismu. Nemohly se však sejiti jako nacionální skupiny v nacionální otázce. Češi hověli ve Vídni svému České mu nacionalismu, Němci v levici svému německy nacionálnímu, vlastně velkoněmeckému přesvědčení. Český nacionalismus v zachování a v jed notě svrchovaného Rakouska viděl pojištění a rozvoj své národnosti, na cionální Němci viděli rozkvět svého nacionalismu v připojení Rakouska k tvořícímu se Německu jako spolkovému státu. Češi při svém austroslavistickém programu spoléhali na dynastii a vládu, soudíce, že i její zájem, pokud se týče Rakouska, jest stejný s jejich zájmem. Češi podpo rovali na půdě vídeňské kabinet Doblhoff-Bachův především proti levici. Spolu s konservativním a nacionálně indiferentním centrem stáli ve vládní většině bojujíce vždy a předem za svrchovanost a jednotu habs burské monarchie. A poněvadž kabinet ten stál proti snahám velkoněmeckým, vždy jej drželi, ačkoliv s ním ve všem nebyli spokojeni. Činili tak z obavy, že každé ministerstvo, které by po kabinetu Doblhoffově přišlo, bylo by pro nacionální snahy České a pro snahy liberální vůbec horší. Proti původnímu taktickému postupu většiny Českých poslanců došlo na říšském sněmu k řešení otázky o zrušení roboty a poddanství. Čeští poslanci, dříve nežli Šli na říšský sněm, byli mínění, že otázky ty spadají do kompetence zemského sněmu; nečekali proto, že na jejich řešení dojde na říšském sněmu. Když však dne 26. Července r. 1848 podal neočekávaně pětadvacetiletý Člen levice, syn robotníka, právník Hans Kudlich, mladík přímé postavy, sympatického zjevu, hezkých modrých očí, pln veselé životní radosti a ideálně nadšený, bohužel však odborně málo vzdělaný, svůj naléhavý návrh na úplné zrušení poddanského svazku, návrh to odpovídající obecnému očekávání většiny občanstva, a když doléhal v zanícení na rychlé jeho projednání, Čeští poslanci byli nuceni od svého dřívějšího stanoviska upustiti. Nemohli se vzepříti pro jednání návrhu, který odpovídal nejvřelejším přáním jejich voličstva * 110
PRVNÍ RlSSKY SNĚM VE VÍDNI.
poněvadž by voličstvo to nebylo mělo pochopení pro jejich stanovisko, týkající se kompetence, a nebylo by je v nepochopení provázelo svou důvěrou. Jestliže se musili na jedné straně smířiti se situací právě vytvo řenou, musili na straně druhé voliti postup, aby při jednání zachránili na půdě ústřední z předmětu co nejvíce pro zemskou legislaci. Od 8. srpna až do 7. září jednalo se ve sněmovně o otázce poddanství. Bylo-li to celý měsíc, příčina toho ležela především v samém Kudlichovi, poně vadž podal návrh nepropracovaný, který ještě dvakráte přeměnil. Ale ležela také i v tom, že Kudlichňv návrh nebyl předmětem úvah nějakého výboru, že problém sám pro různost hospodářských poměrů jednotlivých zemí byl velice složitý a konečně, že poslanci vzhledem k voličstvu mlu vili z oken, pouštěli se až příliš rádi do debaty a chtěli dokázat, že jim záleží na příznivém vyřízení ve prospěch selského lidu. Čeští poslanci nelišili se v této poslední okolnosti od poslanců jiných národů. I oni na opravných a doplňujících návrzích měli lví podíl. Mohli tak Činiti proto, že Česká delegace nevypracovala a nedodala jednotného návrhu v otázce poddanské. Jako celá sněmovna, tak všichni Čeští poslanci byli pro zá kladní myšlenku, vyslovenou v Kudlichově návrhu, že poddanství má býti docela zrušeno. Jinak však s návrhy, Kudlichem a jinými poslanci podanými, se rozcházeli formálně i materielně. Ve formálním ohledu si přáli, ale marně, v zájmu důkladnosti a zkrácení jednání, aby návrh byl přikázán k propracování výboru, do něhož by byli poslanci voleni podle guvernementů. Věcně České stano visko vytkl v debatě Dr. Brauner, který jako teoretický i praktický znalec předmětu dovedl se držeti nad úzkým kruhem zájmů svého voličstva a který dovedl formulovati s Česky vŠenárodního stanoviska jednotlivé stránky problému. Braunerův úspěch ve sněmovně byl bohužel seslaben tím, že Brauner ledacos pověděl, co bylo již před ním řečeno jiným. Přišel na sněm, ne svou vinou, počátkem srpna, neslyšel celou předcházející debatu a ne měl přehledu o všem, co bylo před jeho příchodem již navrženo. Z mo ravských poslanců do jednání zasáhl dr. A. Pražák. Hájil názor, aby bylo při celé otázce přihlíženo k usnesením, která již učinily zemské sněmy. Byl by tím rád zachránil pro Moravu to rozřešení otázky poddanské,
111
PRVNÍ ŘISSKY SNÉM VE VÍDNI.
zvláště robotní, jak je usnesl k uspokojení zúčastněných stran moravský sněm zemský. Čeští poslanci v debatě hájili názor, že říšský zákon o zrušení pod danství má býti jen zákon rámcový, že to má býti jen direktiva, stanovící, že osoba a jmění každého rakouského občana mají napříště a provždy býti zbaveny všech závazků a břemen, pokud tato nejsou obecní a veřej ná, že mají býti zrušena všechna břemena a závazky soukromoprávní po vahy, jestliže se nedají sloučiti s přirozeným právem. Čeští poslanci po stavili řešení poddanské otázky na širší podstať. Neobmezili se jen na po měr selské třídy k vrchnosti, nýbrž řešili poddanský poměr vůbec. Otázka provedení rámcového zákona říšského měla připadnouti zemským sně mům. Oproti levici a s ní souhlasícím několika českým radikálním po slancům zastávala většina České delegace princip, jehož zodpovězení se Kudlich ve svých návrzích vyhnul, že osvobození má se udáti za náhradu. Náhrada ta měla býti mírná, neměla býti dána za všechno, a i v těch případech, kde měla býti dána, měla býti odpuštěna těm, kdo byli tak hospodářsky slabí, že by nemohli náhradu zaplatiti. Po Braunerovu návrhu otázky, kdo má náhradu platit, jak a v Čem, neměly býti vůbec na ústřední půdě projednávány, nýbrž měly býti odkázány zemskému záko nodárství. Vláda teprve v okamžiku, kdy navrhovatel Kudlich ukončil debatu, prohlásila ústy ministra Bacha dne 26. srpna, k rozhořčení levice, která považovala Kudlichův návrh za věc své skupiny, otázku placení náhrady za kabinetní otázku. Čeští poslanci jako podpora vlády až na několik výjimek, které se buď vzdaly hlasování nebo hlasovaly s levicí, vyslovili se pro náhradu. Podepřeli spolu s centrem vládu. Svých názorů ve všem neubránili. Byli odmítnuti se svým autonomistickým stanoviskem, jak je formuloval Dr. Brauner tehdy, kdy vypracování návrhu prováděcího zá kona bylo sněmovnou odkázáno komisi říšského sněmu, složené po 5 poslancích z každého guvernementu. Dne 2. září k překvapení sněmovny, všeobecně přesvědčené, že říš ský sněm je naprosto svrchovaný, upozornil jménem kabinetu ministr Bach, že usnesení sněmovny, učiněné v poddanské otázce, potřebuje, aby se stalo zákonem, panovníkovy sankce, a že publikace zákona státi se musí ne sněmem, nýbrž výkonnými orgány. V okamžiku, kdy Čekalo se
112
první éISskY sném ve vídni.
na vyslovení osvobozujícího slova pro vrstvy ještě v poddanství úpící a kdy se dalo podle vší pravděpodobnosti očekávati, že sněmovna ne bude se chtíti postaviti pro teoretickou úvahu o sankci proti vládě a tím uskutečnění zrušení poddanství oddáliti nebo snad dokonce zmařiti, při cházel obratný Bach, aby pro vládu a korunu získal sněmovnu a tím pro celé budoucí jednání rozhodl o otázce sankce. Vědělo se, že koruna neodepře sankce návrhu zákona sněmovnou přijatého. Bach za takových poměrů hravé získal pro stanovisko absolutního veta panovníkova vět šinu. Čeští poslanci jakožto strana vládní zasáhli do debaty o principu sankce měrou zcela nepatrnou, vyhnuli se řešení této otázky, doufajíce, že principielně o ní se vysloví až později při jednání o ústavě. Skoro vesměs byli zastánci zásady suspensivního veta panovníkova, hlasovali tudíž z důvodů taktických proti svému lepšímu mínění. Sankcionováním osnovy zákona dne 7. září r. 1848 přestalo všechno právo vrchností k selským pozemkům. Sedlák od té doby byl jediným vlastníkem své půdy. Byl od vrchnosti osobně zcela neodvislý, všechna pravomoc vrchností nad ním a všechny jeho povinnosti k vrchnosti pře staly. Nebylo již poddaného, sedlák byl svobodný státní občan, podří zený, stejně jako jeho bývalá vrchnost, jediné státní moci. V Českých zemích dobrodiní zákona týkalo se 974.424 rolníků. Z nich připadlo na Čechy 587.341, na Moravu 33.199 a na Slezsko 53.884. Zrušení poddanství stalo se východiskem rozmachu zemědělství v Československých zemích. * Dne 19. září r. 1848 dopoledne zažádala u presidia říšského sněmu maďarská deputace, v jejímž čele stáli Členové obou tabulí: Frant. Deák, bar. Josef Eotvos, Frant. Pulszky, Bartoloměj Szemere a j., za připuštění do sezení sněmu. Deputace neudala sice příčiny své žádosti, ale obecně se vědělo, co deputace chce. Přicházela^ na základě usnesení uherského sněmu z 15. září za okolností, kdy bán JelaČič, v Červnu úskočné své hodnosti zbavený, byl na novo korunou dne 4. září dosazen v svou hod nost a kdy postupoval proti Maďarům jakožto nositelům odstředivých snah v habsburské monarchii za Drávou. Deputace se dostavila za situace, kdy koruna veřejně povolila, aby podle vybídnutí peŠtského parlamentu 8
113
první říšsky sném ve vídni.
převzal palatin velení nad uherskou armádou a kdy tajně arcivévodovi Štěpánovi nařídila, aby nic nepřátelského proti bánovi nepodnikal. Maďar ská deputace přišla do Vídně žádat říšský sněm o pomoc ve svém boji proti koruně, který KoŠut prohlásil za boj proti absolutismu. Připustit! deputaci nedovoloval jednací řád sněmovny. Ale poslanci říšského sněmu, kteří buď nevěřili, že koruna je zcela daleka všech reakčních snah, nebo kteří byli otevřenými přáteli tehdejší maďarské politiky, domáhali se, aby od jednacího řádu v tomto mimořádném případě byla učiněna výjimka. Česká delegace až na několik málo poslanců viděla v dynastii svého spo jence. Provázela sympatiemi bánovu snahu uchovati dynastii celou říši, neroztříštěnou a svrchovanou, a to tím spíše, poněvadž Jelačič byl Slovan. Nepřipouštěla, že by se dynastie mohla dáti na cestu reakČní a ani snad o této věci neuvažovala, když byla zahájena debata o připuštění deputace. Češi dělali tehdy dynastickou politiku v naději, že jejich služby, tehdy dynastii prokázané, budou odměněny. Všemi důvody hájili zásadu, že jednací řád nesmí býti v ničem porušen, a když debata se rozvinula, od mítli (Rieger, Brauner, Trojan) deputaci, skládající se jen z Maďarů, nevidouce v ní nic více nežli representanty utiskovatelů slovanských ná rodností v svatoštěpánské koruně. Postavili se proti Maďarům na stano visko utiskovaných národností Slováků, Chorvatů a Srbův a odřekli se při té příležitosti svých dubnových vymožeností pro král. České. Stáli tak pevně na ústřední půdě, tak byli smířeni s Rakouskem jako novým rodí cím se útvarem státoprávním, že odmítali snahu Maďarů, kteří hájili platná práva svého neodvislého státu proti koruně. Čeští poslanci pro hlašovali, že stojí ve sporu Maďarů s korunou na neutrální pudě, ve skutečnosti stáli na straně dynastie proti Maďarům. Konservativní střed, který byl proti připuštění maďarské deputace, byv posílen poslanci z pra vice, zvítězil snadno v boji proti levici. Bylo podle Riegrova návrhu přijato, neuČiniti výjimku od jednacího řádu. Ani pro pohostinné její přijetí se nerozhodla většina, když někteří poslanci je navrhovali. Na Lasserův návrh byla jen deputace vybídnuta, aby podala svou záležitost sněmovně písemně. Deputace tuto nabídku po debatě, která byla v sně movně, samozřejmě odmítla.
114
XVI.
SLOVENSKÝ ODBOJ R. 1848. Od útěku slovenských vůdců, Hurbana, Hodži a Stúra ze Slovenska
vedení slovenské politiky bylo mimo Slovensko. Na uherském sněmu, který počal dne 11. června zasedati v sídelním městě uherské vlády, Bu dapešti a byl ovládán maďarskou panovačností, nebyl ani jediný poslanec slovenské národnosti, poněvadž volební řád tomu zabránil. Pro slovenskou věc ve smyslu usnesení v Lipt. Sv. Mikuláši z 10. května r. 1848 působil Štúr a jeho přátelé v Praze na slovanském sjezdu i mimo něj. Když vídeň ská vláda a koruna dostaly se s Maďary do rozporu, když proti odstře divým snahám Maďarů vystoupil vojensky v zájmu jednoty monarchie na počátku června chorvatský bán Jelačič, cítili dobře slovenští politikové, že v tomto boji nejedná se jen o Chorvaty, nýbrž i o jiné nemaďarské národ nosti v Uhersku, tedy i o Slováky. Proto Hurban, chápaje význam dějinné chvíle, zajel do Záhřeba, aby tam získal vlivné kruhy pro politický pro gram slovenský a aby ujistil Chorvaty solidaritou slovenskou. Přišel tam ve chvíli, kdy se vědělo, že vídeňská vláda jest ochotna ke konci srpna k jednání o smír s Maďary, a kdy arcivévoda Jan se měl stád rozhodčím mezi Chorvaty a Maďary. Hurban si vymohl, že mohl přímo na sněmu chorvatském informovati poslance o slovenské věci, a docílil toho, že dne 3. Července r. 1848 chorvatský sněm se usnesl dáti mezi podmínky vy rovnání s Maďary i bod, aby všichni, kdo byli Maďary zatčeni pro obranu práv Slovanských národností a byli uvězněni, byli okamžitě propuštěni na svobodu. V podmínkách vyrovnání jména zatčených se měla výslovně uvésti. Aby na Slováky nebylo zapomenuto v případném vyrovnání ví deňské vlády s Maďary, pro to působili tehdy slovenští politikové i u Členů vídeňského parlamentu i u vídeňské vlády. Štúr setkal se ve Vídni i s JelaČiČem a získal od něho slib pomoci Slovákům. Štúrovo působení nebylo bez úspěchu ani na vídeňskou vládu. Ministr Bach, který si v září r. 1848 sestavil podmínky vyrovnání maďarsko-chorvatského, nejen uznal, že vyrovnání to musí spoČívati na jednotě monarchie a uznání rovnopráv nosti všech národností, žijících v Uhersku při jejím zaručení zvláštními institucemi, nýbrž výslovně mezi podmínky vyrovnání i postavil: »Uznání 8*
115
SLOVENSKÝ ODBOJ R. 1848.
a zajištění národnosti Slovanů, žijících v severních Uhrách zavedením jejich reci do kostela, školy, soudu, správy a národního zastupitelstva.« Bach tedy přijímal tehdejší politický program Slováků. K vyrovnání s Maďary nedošlo. Na počátku září se jednání rozbilo. Jelacič dne 7. září překročil Drávu, táhl na Budapešť, mezi Chorvaty a Maďary rozzuřila se válka, která se stala válkou s dynastií a vídeňskou vládou, jakmile mimořádný komisař hr. Frant. Lamberk, který měl sjednati s Maďary příměří, byl v Budapešti zabit. Za této situace slovenští politikové nemohli býti jen prostými diváky. Chtěli-li pro svůj národ dobýti toho, co jim sám Bach chtěl dáti, pak nezbylo, nežli se účastniti boje proti Maďarům, přispěti k jejich porážce a zjednati si tím posici pro splnění slovenských národních tužeb. Slovenští vůdcové utvořili proto ve Vídni politickou zodpovědnou representaci svého národa »Národní Slovenskou Radu«, jejímž předsedou byl Hurban,a tato Slovenská Národní Rada se odhodlala vypraviti proti Maďarům na Slovensko dobrovolnické vojsko. Slováci odhodlali se po prvé v nové době s mečem v ruce k boji za konečné cíle svého lidu. Národní Rada Slovenská získala si u Chorvatů střelivo a pušky, obdržela od srbského knížete Michala Obrenoviče, dlícího od r. 1842 ve vyhnanství, zvláště ve Vídni, větší peněžní obnosy, postarala se o vojenské vedení dobrovolníků. Hurban od r. 1839, kdy cestoval po Moravě, znal se s dvěma moravskými důstojníky, Bedřichem Bloudkem a Frant. Zachem, a získal je pro vojenský podnik Národní Rady Slovenské. Oba vojáci těsně před tím, nežli dobrovolnický sbor slo venský vtrhl na Slovensko, procestovali a zjistili stav v severních Uhrách. Národní Rada Slovenská vyložila v provolání »Slováci, Braťja!«, proč jde do boje: »Mi zdvíháme zbroj našu za národňje práva a slobodi národa slovenskjeho«, »chceme, abi reč a národnost naša slovenská došla takej platnosti a toho práva v krajiňe našej, ako reč a národnost maďarská«i »mi bojujeme za Krála a jednotu mocnářstva Rakúskeho«. Národní Rada Slovenská byla si vědoma, že její dobrovolnický sbor nestačí sám o sobě k vítězství slovenské věci, ale počítala s tím, že, jakmile dobrovolnický sbor vtrhne na Slovensko, řady jeho tam rozmnoží slovenské obyvatelstvo a pevně doufala, že celé Slovensko se připojí k boji proti maďarským utiskovatelům Slovákův. V tom smyslu vydala slovenské provolání ke všem kněžím a učitelům obojího vyznání na Slovensku a hleděla zvláŠt-
116
SLOVENSKÝ ODBOJ R. 1848.
nimi pobídkami k odboji ponuknout Rusíny i Rumuny. Provolání byla na Slovensku rozšiřována před vtrhnutím slovenské legie do horních Uher. Aby získala pro slovenskou akci dobrovolníky z historických zemí českých a znemožnila, aby Češi a Moravané bojovali, pokud byli v uherské armádě, proti Slovákům, vydala pro ně provolání v češtině — jest to jediné její provolání v této řeči — v němž dokazovala, že zájem Slováků jest totožný se zájmem českým, poněvadž Češi i Slováci jsou jeden národ. »Jeden národ sme my — pravili — vy tam synové České země, vy ze sousední Moravy a vy Slovenští synové od břehu Váha, Hrona i Dunaje. Jedna řeč se po těchto krajinách ozývá; a vy byste proti nám, svým bratrům, na rozkaz cizozemců a utlaČitelů národa našeho bojovati měli?« Dne 18. září r. 1848 dobrovolnický sbor, ve Vídni za pasivity vídeňské vlády naver bovaný, Čítající půl tisíce mladých lidí, z nichž pětina byla Češi a pětina Němci, mimo to něco Chorvatů, Srbů a Poláků, složil přísahu (přisahalo se slovenský a německy) věrnosti císaři Ferdinandovi a Slovenské Národní Radě; na trojbarevné prapory slovenské byl připojen i znak Černožlutý. Když dobrovolnické vojsko vtrhlo na Slovensko, připojilo se k němu mnoho nadšených mladých Slováků. Dne 19. září v Myjavě Štúr vyhlásil samostatnost slovenského národa v rámci habsburské monarchie, vypo věděl poslušnost maďarskému národu, jeho vládě i uherskému minister stvu a vybídl slovenský národ k povstání a k boji proti Maďarům. Uher ské ministerstvo den poté na toto vyhlášení samostatnosti slovenského národa odpovědělo vyhlášením náhlého soudu v severních Uhrách, po hrozilo slovenskému lidu Šibenicí, vypsalo ceny na zatčení slovenských povstalců a vydalo v Trnavě tištěný leták, zřejmý padělek, v němž Fer dinand nařizoval poddaným uherské krajiny, aby neposlouchali Hurbana, Hodži a Štúra, nýbrž aby je zatkli a odevzdali soudu. Učinilo pak opa tření, aby maďarské vojsko postupovalo proti dobrovolnickému sboru slovenskému. Dne 22. září po prvé se slovenští dobrovolníci dostali u Březové, která se stala hlavou národního hnutí slovenského, do boje s maďarskými gardami. Bojovali statečně, ale když dne 28. září blížila se silná vojska maďarská, zanechali boje. Trnava, Seňica, Skalica a venkov ský katolický lid postavili se proti odboji. Slovenská Národní Rada roz hodla se odboj ukonČiti, ale nevzdávala se myšlenky ve vhodný okamžik jej obnoviti. Slovenská legie byla v Nové Lhotce formálně rozpuštěna.
117
.
SLOVENSKÝ ODBOJ R. 1848.
Proč skončilo neúspěchem slovenské povstání ? Jeden z účastníků vý pravy, J. V. Frič, si ve svých pamětech povzdechl: »Ach, kdyby se to Slovensko bylo dalo pěknými řečmi a jadrnými slovy vzrušit a na vlastní nohy postavit, jakž bychom byli zvítězili!« V tomto povzdechu se zračí hlavní příčina neúspěchu slovenské výpravy. Předpoklad, s nímž počítala Národní Slovenská Rada, že povstane Slovensko jako jeden muž, se ne dostavil. Národní Slovenská Rada také dne 18. října r. 1848 v prohlášení »Čo kazí Slovákou ?« otevřené pověděla, proč se očekávaný předpoklad nesplnil. Slovensko nebylo národně ještě pro boj připraveno, náboženské rozpory mezi evangelíky a katolíky dostavily se za odboje mezi Slováky. Všichni tři Členové Národní Slovenské Rady byli evangelíci, bylo proto snadné, aby nepřátelé slovenských národních snah, maďarská šlechta a katoličtí kněží namluvili slovenským katolíkům, že v odboji jedná se o potlačení katolíků evangelíky a aby je zradili z odboje. Nevěřilo se u slovenských katolíků Národní Slovenské Radě ani po nezdaru odboje, když napsala »Mi sme bojovali ňje o vjeru, ale o Vášu slobodu, o Vaše Štěstja zemskuo!« Ač rozpor náboženský byl hlavní příčinou nezdaru slo venského odboje, nebyl přece příčinou jedinou. I nedostatečná příprava dobrovolnického sboru mimo Slovensko byla příčinou neúspěchu. Mezi dobrovolníky nebylo dosti kázně, dobrovolníci nebyli vojsko, vedené jednou velikou ideou. Sám Štúr 7. října r. 1848 napsal: »NaŠe neštěstí bylo, že mezi našimi dobrovolníky bylo mnoho zběři.« Dobrovolníci do boje se dostali, aniž by byli bývali dříve řádně vycvičeni. Ti, kdo na Slo vensku se nadšeně připojili ke sboru, již za osmačtyřicet hodin dostávali se do boje. Celé vojsko bylo nedostatečně vypraveno. Nemělo řádných oděvů, nemělo dostatek nábojů, náležité zbroje a potravy. Nebylo divu, že ne jeden z dobrovolníků se odhodlal k plenu. Stará Turá byla Slováky vydrancována. Plenící voják prospěl sice sobě, ale odpudil od sboru i slo venské věci obyvatelstvo. Také vojenské vedení nebylo jednotné, nýbrž zmateČné a nedostatečné. Mezi veliteli panovalo vzájemné sočení. Bloudek a Zach nemohli se smířiti s oblíbeností třetího svého spoluvelitele Ja nečka. Konečně politické vedení neukázalo se na své výši. Všichni tři Členové Národní Slovenské Rady vtrhli spolu s dobrovolníky na Sloven sko, ale jen Štúr byl i v nejkritičtějších chvílích na svém místě. Před boji u Březové Hurban onemocněl, Hodža dne 22. září ráno opustil, po od118
ČECHOVÉ A VÍDENSKÁ ŘÍJNOVÁ REVOLUCE.
chodu tajemníka Slovenské Národní Rady Bohuslava Nosáka, slovenské dobrovolníky, zanechav dopis, v němž upouštěl od společného díla, »nemoha vjac na vŠetka ta ukrutěnstva pozerať!« Štúr o tom napsal dne 9. října: »Dva našinci, oba údové národní rady, kteří se nejvíce vyznačiti měli, nemužsky sobě vedli a nás v bázlivosti ještě před vším neštěstím opustili.« Celá tíha akce byla na bedrech Štúrových. Dne 17. října r. 1848 maďarská diktatura, v Čele s L. Košutem, vydala v Budapešti vyhlášku, podle níž Michal Hodža byl zbaven svého úřadu a všichni tři členové Národní Slovenské Rady byli vyhoštěni z Uher. Na jejich polapení byla vypsána odměna po 50 zl. V očích KoŠutových byli tito slovenští politikové buřiči, podněcovatelé lidu a zrádci uherské vlasti. Na Slovensku vše slovenský národně uvědomělé bylo pak pro následováno. Dva studenti, Vilko Sulek a Karel Holuby, zaplatili svou účast na odboji životem. Byli popraveni. Spousta Slováků, kteří se účast nili povstání, zvláště Slováci od Myjavy, uprchli z Uher, aby ušli maďar ské persekuci.
XVII. ČECHOVÉ A VÍDENSKÁ ŘÍJNOVÁ REVOLUCE. Dne 6. října r. 1848 vypukla ve Vídni revoluce. Den poté uchýlil se dvůr z Vídně do Olomouce, odkud se vrátil až v květnu r. 1849. Vídeňská revoluce byla dílem německých a maďarských radikálních demokratů, kteří všemi prostředky postavili se proti vládě a dvoru, viníce je z reakČních snah. Revolucí mělo se zabrániti odesílání rakouských vojenských posil proti Maďarům. Vídeňská revoluce byla Částečně namířena proti Českým Členům pravice, a to proto,'že poslanci ti byli podporou vlády a oddanými přáteli tehdejšího jednání dynastie. Když Čeští poslanci při byli na říšský sněm do Vídně, byla Vídeň celkem klidná, ale bouřila se hned od toho okamžiku, kdy poznala, že její zásady nenalézají opory u většiny Členů říšského sněmu. Dne 18. července po prvé insultovala vídeňská ulice předního Člena České delegace, dra Riegra, který se roz cházel s míněním levice, a od toho dne nepřátelství mezi vídeňskými radi
119
ČECHOVÉ A VÍDENSKÁ ŘÍJNOVÁ REVOLUCE.
kály a českými členy, pravice tím více rostlo, Čím více čeští poslanci vystu povali na prospěch vlády a čím určitěji zabíhali na cesty dynastické poli tiky. Silné nacionální vědomí Čechův i Němců zveličovalo tento rostoucí odpor a dávalo mu vedle politického rázu i ráz nacionální. Po odmítnutí maďarské deputace dřívější nenávist Vídeňáků, posilněná agitací roz trpčených Maďarů, dostoupila vrcholu. Když dne 6. října přišly do sněmovny první zprávy o vypuknutí revo luce, čeští poslanci ihned vycítili, že revoluce čelí proti nim, třebaže nečelila proti nim na prvním místě. Postavili se proto od prvních zpráv nepřátelsky ke všemu, co se dálo na vídeňských ulicích a co později se mělo díti vlivem levice ve sněmovně samé. Když pak na ulici byl za vražděn ministr války Theodor hr. Baillet de Latour a zpráva o tom přišla večer do sněmovny, domnívali se, že i životům jejich předáků hrozí nebezpečenství. Polekáni utíkali z Vídně domů. Prchali nepronásledováni. Radikální poslanci Čeští (Sadil, Sidon, Šembera, Brázdil a jiní) neřídili se příkladem svých prchajících kolegů Riegra, Havlíčka, Strobacha, Braunera, Trojana a jiných, zůstali ve vídeňské sněmovně až do té doby, kdy vídeňský sněm byl odročen. Rozpor v politickém táboře Českém, jevící se od počátku zasedání říšského sněmu, byl tehdy dán najevo zcela okázale. Čeho dosáhli svým útěkem přední čeští poslanci? První jejich úmysl, aby jejich odchodem a odchodem Členů centra byl sněm k usnášení ne schopný, se nezdařil, neboť sněm sám učinil vše, aby mohl zasedati v klidu a v bezpečnosti, a až do odročení sněmu bylo tam přítomno ne méně nežli 221 poslanců; tím pak, že sněm učinili kusým a svými skutky jej označili za shromáždění neschopné seriosního jednání, dali do ruky příležitost koruně i jejímu okolí, aby pomýšlela sáhnouti na život nemilého jí par lamentu. Jeden z Českých poslanců, Trojan, na útěku ve Steinu vycítil dne 8. října slabost postupu Českých prchajících poslanců a proto ze Steinu zamířil na svou zodpovědnost na Moravu mezi dvorské kruhy, aby je odvrátil od případné myšlenky rozpustiti sněm. Poslanci z Čech, Češi a Němci, uprchnuvší z Vídně (celkem 36), dne 12. října dohodli se v Praze o odpovědi na vyzvání říšského sněmu (8. října), aby se do 14 dnů vrátili do Vídně. Postavili se v ní proti vlivu nezodpovědné ulice vídeňské na usnášení sněmu a na kroky ministerstva,
120
ČECHOVÉ A VÍDEŇSKÁ ŘÍJNOVÁ REVOLUCE.
ohradili se proti všem sněmovním usnesením, učiněným za stavu, který považovali za mimozákonní, proti osobování si moci výkonné sněmem a odmítli přijíti na sněm, dokud by poslancům nebyla zajištěna osobní bezpečnost. Málo důrazně, nežli se mělo státi, a ostýchavěji, nežli učinili vůči vídeňskému sněmu, ohradili se proti případné snaze vlády, která by chtěla zbaviti sněm jeho svrchované moci. Vídeňská sněmovna na Pillersdorfův návrh z 13. října prohlášení českých poslanců odmítla. Považo vala se jako sněmovna většiny poslanců za legální autoritu zákonodárnou a jakékoli jiné shromáždění poslanců bylo proto pro ni illegální. Jaké byly úmysly koruny a kruhů jí blízkých vzhledem na sněm za této situace? Obava, pro kterou Trojan dal se ze Steinu na Moravu, ne byla bezpředmětná. V Olomouci, kde dvůr po svém odjezdu z Vídně se usídlil, skutečně vážně se dvorské kruhy obíraly myšlenkou, neměl-li by býti sněm za tehdejších poměrů rozpuštěn. Kníže Windischgrátz, sotva že se dozvěděl od českých poslanců v Praze o tom, co se ve Vídni stalo, opustil o své vůli Prahu a odebral se ke dvoru. PřiŠlať chvíle, na kterou se byl již dříve připravoval. Téměř současně s ním stihl do Olomouce kníže Felix Schwarzenberg, aby se ujal vedení státních záležitostí. Oba nemohli se poČítati za přátele liberalismu, buržoasního demokratismu a revolučního hnutí. Windischgrátz však chtěl jiti dále nežli Schwarzen berg. Přál si, aby sněm byl ihned rozpuštěn a dosazena byla nová vláda, silně konservativní. Chtěl, aby Rakousko zahájilo v Evropě reakci, a mínil, že by je jiné vlády následovaly. Navrhoval, aby většina vymožeností, jichž si hnutí dobylo, byla zase odvolána. Poslanci v Praze shromáždění rozeslali nejprve z Prahy pozvání »k parlamentárním přívržencům ze všech rakouských zemí v říšském sněmu« a vyzývali je, aby se dne 20. října dostavili do Brna, kde by se pojednalo o »prostředcích, kterými by parlamentární svoboda v říšském sněmu byla chráněna a ustavující říšský sněm bez nebezpečenství dále mohl trvati«. Když pak Čeští radikálové neschválili odchod jejich z Vídně a vybízeli je pérem K. Sabiny k návratu a tím k utvrzení ochromené autority říšského sněmu, vyslali do Olomouce dva delegáty, Člena národně liberální strany České dr. Braunera a člena centra dra Alexandra Helferta, aby působili u dvora proti rozpuštění říšského sněmu a hleděli vymoci jeho přeložení do Brna.
121
ČECHOVÉ A VÍDENSKÁ ŘÍJNOVÁ REVOLUCE.
Oba delegáti intervenovali dne 16. října v Olomouci na různých místech. Ve vládních i dvorských kruzích panoval tu zmatek. Vlivem Windischgrátzovým byla tehdy u dvora silná nálada rozpustiti říšský sněm a omeziti, ne-li odvolati, svobody konstituční. Jisté bylo jen to, že dosavadní kabinet Bach-Doblhoffův dokonal a že měl býti nastolen nový kabinet. To bylo ve chvíli, kdy říšský sněm stál před svým vlastním úkolem: před ústavní otázkou. Brauner i Helfert vynaložili vše, aby dvůr upustil od rozpuštění sněmovny. Sestylisovali a podali přesné ve smyslu svých pražských instrukcí návrh císařského manifestu, v němž panovník by sliboval, že říšský sněm ústavodárný nerozpustí, dokud by tento sněm nevykonal svou úlohu, v němž by prohlašoval říšský sněm vídeňský dnem 6. října za přerušený a určoval jeho přeložení z Vídně do Brna na některý den v listopadu. Dne 17. října působili oba delegáti v témže smyslu u samého císaře a pak u arcivévody Františka Karla. Dostalo se jim ujištění povšechnými slovy, která si příliš vykládali ve smyslu svých přání. Přesvědčili se o svém optimismu, když jim byl sdělen ministrem Wessenbergem kontrasignovaný císařský manifest (datovaný 16. října), který sliboval opříti se brannou mocí revolučnímu hnutí, kní žete Windischgrátze prohlašoval všude mimo Itálii za vrchního velitele vojsk, opatřeného vším náležitým plnomocenstvím, a který za úlohu ministerstva považoval, »aby ve srozumění s osudy ústavního říšského sněmu zákonním řízením bezuzdně zneužívaného tisku, spolkového práva a národní obrany způsobilo stav, kterýž bez zkrácení svobody zákonu průchod a vážnost pojistiti má«. Brauner mimo jiné poslance, kteří dleli v Olomouci, protestoval u Wessenberga, za přítomnosti knížete Felixe Schwarzenberga, s Českého hlediska proti vydání tohoto manifestu zvláště proto, že se Windischgrátzovi dávala plná moc pro záležitosti, k nimž neměl nejmenŠí schopnosti. Vlivem ministra Wessenberga, pohrozivšího demisí, byl vydán nový císařský manifest, valně mírnější, který sliboval uchovati svobody i práva občanstvu udělená a v němž panovník vyslo voval přání, aby říšský sněm dokonal svůj ústavodárný úkol a návrhy ústavy, přijaté sněmem, předložil mu k sankci. Tento manifest uklidnil poslance. Nebylo to zcela oprávněné. Neboť první císařský manifest, pro nějž vzniklo rozčilení, nebyl odvolán, zůstal v platnosti a jen jeho rozšiřování bylo obmezeno. Tento krok nejlépe ukazoval, že dvůr a jeho
122
SLOVENSKÁ POLITIKA PO ŘÍJNOVÉ REVOLUCI VÍDENSKÉ.
rádcové nevzdali se myšlenky, kterou byli vyslovili v prvním manifestu a že dvůr na zásadách druhého manifestu nestál pevně. Dvůr i jeho rád cové hráli obojakou úlohu. V jedné věci dosáhli čeští stavové u koruny úspěchu. V tom, že byly uznány jejich důvody a že říšský sněm byl z Vídně přeložen na klidnější půdu, kde byla možnost, aby svobodně pracoval bez vlivu nezodpovědných živlův. Čeští poslanci přáli si nejprve za sídlo sněmu Brno, když však moravský sněm dne 10. října se prohlásil pro říšský sněm vídeňský a došel v Brně za to pochvaly, doporučovali pro zasedání sněmu jiné místo na Moravě. František Palacký upozornil na Kroměříž. Koruna se rozhodla přisvědčiti radě Palackého. Dne 22. října r. 1848 byl císařským patentem vídeňský sněm odročen, aniž v manifestu bylo rozhodnuto o platnosti schůzí říšského sněmu po 6. říjnu, a byl svolán do Kroměříže na 15. listo padu r. 1848.
XVIII. SLOVENSKÁ POLITIKA PO ŘÍJNOVÉ REVOLUCI VÍDENSKÉ.
Kldyž po zavraždění zplnomocněného komisaře hr. Lamberka v Bu dapešti, který měl s Maďary jednati o možnostech dohody, a po zdolání maďarské pomoci vzbouřené Vídni dne 30. října u Švechat, koruna a ví deňská vláda zanechala jakéhokoliv vyjednávání s Maďary a odhodlala se proti nim k rozhodnému boji, poznovu byli slovenští politikové posta veni před otázku, jakou si za té situace zvolí cestu za národní práva Slováků. Národní Slovenská Rada existovala ještě stále a Čile vedla slo venskou politiku. Když po zdolání říjnové revoluce vídeňské bylo jasno, že císařská vojska za vedení knížete Windischgrátze a bána JelaČiČe vytrhnou proti Maďarům, Hurban i Štúr nabídli jménem slovenského národa knížeti Windischgrátzovi své síly a dobrovolnickou pomoc. Nechtěli již opako vat!, co učinili v září, aby jako samostatný sbor dobrovolnický vtrhli na Slovensko, poněvadž byli pamětlivi toho, jaké nepříjemnosti byly způso beny na Slovensku tím, že nebylo jisto, jak se k slovenskému odboji za
123 .
SLOVENSKA POLITIKA PO ŘÍJNOVÉ REVOLUCI VÍDENSKÉ.
chová koruna a císařská vláda. Chtěli nyní bojovati jako součást císař ských vojsk. Kníže Windischgrátz, který byl nedůvěřivý ke všemu, co pocházelo z lidu a spočívalo na národnostní politice, který se obával vždycky vydati lidu zbraně a který poznal v deputaci účastníky červno vých bouří pražských, nabídku slovenských politiků odmítl. Teprve, když náčelník Jelačičova Štábu generál Karel Zeisberg byl slovenskými vůdci zpraven o cílech slovenské politiky, její loyálnosti k dynastii a o rakouské linii Slováků, Jelačič vymohl na Windischgrátzovi, aby nabídka Slováků byla přijata a aby dobrovolníkům jejich byla vydána zbraň, střelivo a bylo postaráno o jejich zaopatření. Dne 16. listopadu moravský důstojník Bedřich Bloudek, který jako spoluvelitel se účastnil již prvního sloven ského povstání, obdržel plnou moc organisovati ozbrojenou výpravu na Slovensku. Jeho spoluvůdcem a pomocníkem stal se Frant. Zach. Dobrovolnický sbor slovenský, těmito muži zorganisovaný v Těšíně a u Jablunkova, spojil se s vojskem císařským, jemuž komandantem byl c. k. podplukovník Karel Frischeisen, švakr hr. Jana z Neuberků, znající i Česky. Z hlavního stanu Windischgrátzova byl sboru připojen Polák Jindřich bar. Lewartowski. Dne 4. prosince výprava stanula na slovenské půdě. Byli v ní zase Čeští dobrovolníci (asi 50), které v Praze za morální i hmotné pomoci Slovanské Lípy získali Stúr a Bloudek. Ke konci listopadu r. 1848 provoláním »k národu slovenskému« Slovenská rada ohlásila veřejně svou novou akci. Vybízela na novo Slo váky k boji za svobodu národa proti KoŠutově diktatuře a proti Maďarům, zpronevěřivším se koruně a utiskujícím Slováky. Boj Slováků měl míti Čtverý cíl: Měl to býti boj za svobodu Slováků a jejich národnost, za jed notu habsburské monarchie, za krále a panující rod, za pořádek a pokoj v Uhrách. Slovenská rada svou akci výslovně označila jako pokračování zářijového odboje. Na půdě slovenské v Čadci dne 6. prosince r. 1848 bylo vydáno nové provolání k Slovákům, na němž vedle representantů Sloven ské rady byli podepsáni i representanti císařského vojska. Toto provolání mělo účel vojenskotaktický, bylo vydáno z podnětu setníka Jindřicha Lewartowského a sepsáno bylo Hurbanem. Vojsko hledělo si získati obyvatel stvo severních Uher. V provolání se především zdůrazňoval národnostní program Slováků. »Nesmie,« pravilo se tam, »viac už nikto VaŠu reČ a národnosť potlaČať a Vy máte úplné právo vo Vašem materinskom
124
SLOVENSKÁ POLITIKA PO ŘÍJNOVÉ REVOLUCI VÍDENSKÉ,
slovenskom jazyku sa řadič a rokovať, žalovač, písař, učič, k vyšším i najvyŠŠím vrchnostiam hovorič a nebudete prinútení za drahé peniaze ma ďarských notáriusov, ktorí by Vám vŠetko len tlumočili, vydržovač.« Od 3. prosince r. 1848 slovenská výprava měla býti stejně honorována jako ostatní vojsko. Ale sbor byl stále nedostatečně ozbrojen, nedosta tečně zásobován. Císařští generálové ve sboru nespatřovali náležitě vy cvičený a spolehlivý sbor. Výprava nedosáhla nikdy té početní výše jako zářijová slovenská legie. Slovenské vojsko bylo součástí císařského vojska. Toto tudíž neslo i zodpovědnost za úspěch jeho válečných operaci. Hurban i Štúr a jejich přátelé šli s vojskem na Slovensko ruku v ruce. Pořádali neúnavně ve řejné schůze, aby slovenský lid pohnuli k připojení se k vojskům císař ským a k rozmnožení armády dobrovolníky, přes to, že, jak napsal M. MikŠíček ze Žiliny dne 7. ledna r. 1849, »ta otupělost, netečnost a malátnost lidu slovenského je přenáramná«. Přes vojenské neúspěchy při Muráni a odpor katolíků podařilo se slovenským dobrovolníkům za ve dení Bloudkova na čas opanovati i celé severní Slovensko. V únoru r. 1849 Bloudek se svým sborem se připojil k cis. král, vojenské divisi v Košicích. Poněvadž pak některá hornouherská města se bouřila proti opatřením slovenské armády, byl podmarŠálek Ramberg v Košicích nu cen vyhlásiti dne 1. března r. 1849 slovenské vojsko za stejné jako cis. král, vojsko se všemi toho důsledky. Proti panství slovenskému na Nitransku a v Turci vystupovala tamějŠí konservativní Šlechta maďar ská. Císařské vojenské velení ji v tom jen podporovalo, když v doby tých místech nepřátelé slovenského hnutí, Maďaři, stávali se komisary. Hurban a Štúr zakročili proto dne 17. března u císaře v Olomouci a na počátku dubna u vlády ve Vídni, žádajíce poznovu, aby Slovensko bylo samostatnou korunní zemí. Byli odkázáni se svým požadavkem až na dobu, kdy budou Uhry obsazeny. Jedině provedení národní rovnopráv nosti ve Škole, úřadě a soudu nabylo sluchu u vlády. Ale ani Maďaři, kteří nebyli KoŠutovci, nechtěli slyŠeti ničeho o národnostní rovnopráv nosti slovenské. Maďarské vojsko na počátku dubna r. 1849 pokusilo se o dobytí Košic. Slovenští dobrovolníci, vedení Bloudkem, byli nuceni dáti se proti přesile na ústup. Před Bardiovem setkali se s císařským vojskem, jemuž velel generál Vogel. Žádali po něm, chtějíce se k němu 125
ŘÍŠSKY SNĚM V KROMĚŘÍŽI. SCHWARZENBERGOVA VLÁDA.
připojiti, plnění toho, co jim 3. prosince bylo slíbeno, co nebylo do té doby řádně prováděno a nebylo odvoláno, stejné honorování a posu zování jako ostatního vojska. Generál Vogel tento požadavek odmítl. Náležel mezi ty císařské generály, kteří slovenský sbor pokládali za přítěž vojska. Bloudek se tím dostal do povážlivé situace. Jeho dobro volníci byli dlouhou, bezvýslednou válkou a útrapami již dříve roztrpčeni, on sám byl znechucen. Dne 9. března r. 1849 úúčastník výpravy M. MikŠíček konstatoval v Košicích: »Výprava slovácká bude snad brzo roz puštěna; aspoň Bloudek má toho až po krk ...« Nyní, kdy Vogel odmítl péci o dobrovolnické vojsko, Bloudek dne 19. dubna výpravu rozpustil. Bylo to nejen pro jednání Vogelovo, nýbrž ze zoufalství nad malou obě tavostí a národní neuvédomélostí Slováků a těch, kdo za jejich svobodu měli bojovati. Slováci ve svém národním snažení poznovu byli zklamáni. Bylo to v okamžicích, kdy Maďaři krok za krokem vytlačovali z Uher císařské vojsko a kdy Slovákům rýsovala se smutná budoucnost ma ďarského útisku. Za této stísněné jejich nálady navrhoval v Havlíčkových »Národních Novinách« (28. IV. 1849) neznámý Slovák od slovenské Javořiny, aby Slovensko, oddělené od Uher, bylo spojeno s historickými zeměmi českými. »Jestli s kým,« psal, »spojeni býti máme, to si přejeme spojení s Moravou a s Čechy, jako zeměmi nám náklonnými, vzdělaností nám prospěšnými, velikou Částí našeho kmene obývanými a jeden cíl a povolání s námi majícími.« Byl to hlas osamoceného jednotlivce.
XIX.
ZASEDÁNÍ ŘÍŠSKÉHO SNĚMU V KROMĚŘÍŽI. SCHWARZEN BERGOVA VLÁDA.
Dne 15. listpadu r. 1848 odjížděli" z Prahy Čeští poslanci za ovací voličstva na zasedání říšského sněmu ústavodámého do malého morav ského města, nátěrem německého, do »Moravského Římu«, Kroměříže. Přerušený říšský sněm ústavodárný byl tam sice, jak jsme již pověděli, svolán původně na 15. listopadu r. 1848, ale později vláda odložila dobu 126
RÍSSKY sném v kroméRIži. schwarzenbergova vláda.
zahájení na 22. listopadu. Čeští poslanci neodjížděli do Kroměříže k to muto dni za té obecné důvěry, za jaké opuštěli Prahu v červenci r. 1848, když se ubírali do Vídně. Jejich politický postup ve Vídni neuspokojil vesměs české voliče, a když po vypuknutí říjnové revoluce vídeňské jejich část, třeba že část nej význačnějších, prchla do Prahy, byla v ní přijata ne s obecným souhlasem, nýbrž s reservou, která se projevila zvláště tím, že z neposlaneckých kruhů byla do Vídně vyslána deputace pro informaci o vídeňských událostech. Čeští poslanci odjížděli do Kroměříže za zřej mého rozštěpení českého politického tábora, který nemohla zacelili ani vyzvání vážných českých korporací politických. Většina poslanců, v čele s Palackým, Riegrem a Braunerem, těšila se jen přízni strany národně liberální; strana radikálně demokratická v Čele s K. Sabinou byla pře svědčena o pochybenosti České politiky na říšském sněmu a věnovala své sympatie těm málo Českým poslancům, kteří vytrvali na sněmu ve Vídni do poslední chvíle. Národně-liberální poslanci Čeští dosáhli, Čeho žádali po odchodu svém z Vídně, aby sněm byl přeložen na místo klidné, do Kroměříže. Ale splněním tohoto přání dosáhli i toho, čeho sotva si přáli, že říšský sněm jako sněm v malém, odlehlém místě, byl zbaven styku s lidem. Když do Kroměříže dostihli čeští poslanci, nezměnilo se v podstatě nic na politických směrech ve sněmovně. Jako ve Vídni, tak i v Kroměříži byly tři proudy politické: pravice, střed a levice, které zastávaly tytéž politické zásady jako ve Vídni. Ale co se týče organisace těchto směrů, nastala v Kroměříži oproti Vídni změna k lepšímu. Proces, který se za počal ke konci vídeňského zasedání, dokončil se v Kroměříži, a jednotlivé politické směry, poznavše nutnou potřebu připraveného a ukázněného vystupování svých stoupenců, zorganisovaly se v kluby, s pevnými, pro jejich Členy závaznými povinnostmi a právy. Slovanští poslanci z Čech a Moravy dali hned v první den po zahájení sněmu v Kroměříži podnět k založení Slovanského klubu a zorganisovali v něm všechny poslance pravice. Češi z Čech i Moravy, všichni Rusíni z Haliče, Jihoslované ze Štýrska, Korutan, Krajiny, Přímoří a Dalmácie, ba i několik málo Poláků stali se Členy Slovanského klubu. Slovanský klub Čítal 120 poslanců a byl nejsilnějším klubem na říšském sněmu. Čechové v tomto klubu zavedli na svou dobu přísnou kázeň, která vzbuzovala na venek podiv. Poněvadž 127
ŘÍŠSKY SNÉM V KROMĚŘÍŽI. SCHWARZENBERGOVA VLÁDA.
jádro klubu tvořili Češi, bylo i presidentství klubu dáno Čechovi, praž skému advokátu dru A. Strobachovi. Slovanský klub nevytkl si specielního politického programu. Zcela úmyslně. Jen povšechnými slovy vymezil svůj úkol, který zněl: »Ústavní svobodu císařství rakouského a jednotli vých jeho zemí, národní a druhé politické důležitosti Slovanů rakouských na základě nejúplnější rovnoprávnosti všech národností, jak v rakous kém říšském sněmu, tak i u rakouské ústřední vlády podle sil opatrovati a podporovati.« I toto povšechné vymezení úkolu klubu jasně ukazovalo, že nacionálním snahám a austroslavismu je v klubu vykázáno místo nejprvnějŠí. Jestliže byla situace, pokud se týče vnitřního obsahu politických směrů, při příchodu poslanců do Kroměříže nezměněna, nebyla takovou, pokud se týče vlády. To, co se očekávalo ještě ve Vídni v září r. 1848, že kabinet bude rekonstruován, bylo po říjnových bouřích provedeno tou měrou, že se nemohlo v Kroměříži mluviti o rekonstrukci starého, nýbrž o dosazení nového kabinetu. Za říjnových bouří ministr Latour byl za vražděn, ministři Doblhoff a Theodor Hornbostl zadali za propuštěnou, Bach uprchl z Vídně a skrýval se v Salcpurku, jediný Wessenberg dlel u dvora v Olomouci, a i on, vysílený a neklidnou dobou rozmrzelý stařec, toužil tam po propuštění z úřadu, za které také 28. října zadal. Ve Vídni z celého kabinetu zbyl ze strachu o pokladny státu pouze ministr Filip Kraus, muž čestný, chladnokrevný, dbalý svých povinností, ale bez poli tického rozhledu, bez energie i odhodlání a bez možnosti jednati ve jménu kabinetu. Obecně se tušilo, že přijde nová vláda. Hrdý voják, neúprosný za stánce monarchistického principu v síle, jakou tento princip měl před březnem r. 1848, nepřítel jakéhokoliv konsti tučního hnutí, pevně věřící, že vojskem dají se zjednati ty poměry, jaké si přál míti, osobně zaujatý k dřívějšímu kabinetu, poněvadž tento kabinet nesdílel jeho despotické choutky a sklony, kníže Windischgrátz, vojenský vítěz nad svatodušní a říjnovou revolucí (Vídně dobyl 30. října), doléhal u dvora na změnu kabinetu a ukazoval na svého švakra knížete Felixe Schwarzenberga jako muže, který by měl býti postaven v čelo novému kabinetu. V mimodvorských kruzích se soudilo, že změna vlády půjde jiným směrem nežli se ve skutečnosti brala. Čechové jakožto nejmohutnější opora dřívější vlády
128
ŘÍŠSKÝ SNĚM V KROMĚŘÍŽI. SCHWARZENBERGOVA VLÁDA.
a habsburské dynastie doufali ve vděčnost a byli by si přáli, aby jim ten tokráte jako silné vládní straně bylo dáno křeslo v novém kabinetu. Po říjnové revoluci ve všech předpovídaných kandidátních listinách nového kabinetu vyskytovali se i Češi, buď dr. Strobach, dr. Brauner nebo Fran tišek Palacký. Sám hrabě Stadion, který byl dne 13. října v Praze a byl dobře informován o krocích pro nový kabinet, činil Čechům naději, že se stane z Českých předáků nejkonservativnější dr. Strobach ministrem. Čeští poslanci brzo poté působili u dvora v Olomouci, aby bylo utvořeno koaliční ministerstvo, v němž by byly zastoupeny stejnoměrně jednotlivé země a jednotliví národové. Ale jejich návrhy padly úplně, když kníže Felix Schwarzenberg opanoval situaci a byl dne 19. října pověřen sesta vením nového kabinetu. V dopise polnímu maršálkovi hr. Radeckému dne 22. října napsal o úkolu nové vlády: »Pokoření povstání všude a za každou cenu, hájení práv dynastie proti přehmatům revoluce, uznání svobody, poskytnuté národům císařem, úprava této svobody uvnitř a za chování integrity monarchie na venek bude programem nového kabinetu.« Dne 25. října r. 1848 nechtěl hrabě Stadion již slyšeti o ničem 2 toho, co v Praze dne 13. října naznačoval, nechtěl míti v kabinetu ani jediného Čecha. Dvorským kruhům nezdálo se býti vhodným dáti Če chům, v zásadách liberálním, demokratickým a nacionálně Česky uvědo mělým zastoupení v kabinetě, poněvadž by se tím znepokojili Němci a poněvadž by byli bývali Češi jako hlasatelé decentralisaČního programu překážkou v centralistických akcích nové vlády. Dne 21. listopadu se stavil kníže Felix Schwarzenberg nový kabinet. Z Čechů nebyl v něm nikdo. Z bývalé vlády jen dva ministři: baron Filip Kraus jako finanční ministr a Bach, který se dne 5. listopadu na vyzvání Wessenbergovo objevil v Olomouci jako ministr spravedlnosti. I Schwarzenberg i Stadion přáli si míti tohoto muže v kabinetu pro jeho »konstituČní, ale monarchistické smýšlení, pro jeho parlamentární talent a energii«. Měl jim býti ve vnitřní a parlamentární politice naŠeptavaČem a rádcem. Ostatní ministři byli ministry po prvé. V čele kabinetu stál Felix kníže Schwarzenberg, který vedle presidentství měl křeslo ministra zahraničních záležitostí. Byl to muž vysoké, Štíhlé postavy, jemného složení těla a tehdy, kdy se stával ministrem, byl valně prošedivělý a vyžilý, ačkoliv byl teprve bez dvou let padesátník. 9
129
ŘÍŠSKÝ SNÉM V KROMĚŘÍŽI. SCHWARZENBERGOVA VLÁDA.
Schwarzenberg byl úplně oddán dynastii, byl dvořan, uvyklý pohybo vali se v salonech a vyhledávali Štěstí u žen. Byl panovačný. Nepracoval mnoho, spoléhal ve všem na své podřízené, k nimž nedovedl se chovat tak, aby si získal jejich lásky. Nebyl bez vtipu, myslil jasně, mluvil otevřeně, v jednání byl energický a v nejkritičtějších chvílích dovedl za chovali rozvahu. Jeho vzdělání bylo povrchní. O moderním státě nevěděl ničeho. Nejprve byl jízdecký důstojník, pak diplomat, v Metternichovi měl od svých 24 let svého učitele. O vnitřních poměrech rakouských věděl málo. Staral se o ně jen tehdy, když bylo potřebí pro zahraniční akce peněz a vojáků. Podle jeho názorů občané ve státě byli proto, aby po slouchali, k vládě byli povoláni výlučně jen vladař a jeho rádcové. Byl vojensky a aristokraticky pyšný, ba cynický a neuměl reagovali na veřejné mínění. Byl přívržencem theorie z milosti Boží, vnitřně byl přesvědčen o nutnosti absolutismu, nerad viděl sněm a spolupráci s ním. Říkal o sně movně: »mizerná sněmovna«, nebo shromáždění »nebezpeČných a Špat ných subjektů«. Nenáviděl demokracii, byl hrdý na habsburskou velmoc a měl úmysl postaviti ji proti revoluci i proti předbřeznové době na nové základy. Přál si, aby jeho kabinet byl kabinetem pevného programu, železné ruky, aby na venek vystupoval vždy jednolitě, třeba by se uvnitř kabinetu jevila různá mínění. V zahraniční politice, která byla jeho doménou, byl smýšlení velkoněmeckého. Chtěl, aby středisko velkoněmecké politiky nebylo ve Frankfurtě, nýbrž ve Vídni. S touto jeho zahra niční politikou měla býti v souhlasu jeho vnitřní politika monarchie. V ní germanisující centralismus byl proto jeho cílem. V otázkách vnitřní poli tiky dal Schwarzenberg mnoho na slova svého o 6 let mladšího minister ského kolegy, Františka hraběte Stadiona, oblíbence dvora. Stadion seděl na křesle ministra vnitřních záležitostí a zároveň pro zatímně vedl správu vyučování. Stadion znal znamenitě vnitřní poměry Rakouska. Býval guvernérem v Terstu a v Haliči a nejen z úředních akt, ale i z autopsie poznal potřeby rakouského obyvatelstva. Byl osví cený, mnoho Četl, mnoho studoval, mnoho viděl. Byl Čestný, pracovitý, svědomitý a pořádku milovný správní úředník. Smýšlením byl konservativec. Přál si spolupráci s parlamentem. Byl odborníkem v obecním zřízení. Pokud se týče reformy správy, znamenal celý program. Podle vzoru departementálního zřízení francouzského chtěl míti těžisko správy
130
ŘÍŠSKÝ SNĚM V KROMĚŘÍŽI. SCHWARZENBERGOVA VLÁDA,
v krajích. K zřízení krajů pracoval vzhledem na různé národnosti a jazykové obtíže v Rakousku. Nebyl přítelem organisace Rakouska podle historicko-politických organismů. Ve Vídni se stal jako poslanec za Halič známým svou účastí v různých debatách. Levice ho nenáviděla pro jeho konservatismus, ale celkem byl Stadion, jestliže ne vždy milý, alespoň oblíbený pro svou zvláštní ochotu. S Bachem se brzy smířil a spřátelil. Stadion upozornil při tvoření kabinetu na svého přítele v Terstu, jehož obchodní snahy tam podporoval, Karla Ludvíka Brucka. Bruck stal se ve Schwarzenbergově kabinetu ministrem obchodu a ve řejných staveb. Bylo cosi imponujícího v tomto velkém a statném pade sátníku, který vysel z praktického života obchodníka a rejdaře a který na první pohled dával na jevo, že je samostatný, podnikavý, energický a že se neleká překážek. V jeho osobě podávaly si ruce vytrvalost a práce. Bruck byl nepřítelem byrokratického mnohopisalství, hleděl si obchodu a dopravnictví a měl v tomto oboru veliký rozhled. Schwarzenbergův kabinet byl kabinet konservativní. Čtyři jeho čle nové nebyli poslanci (Schwarzenberg, Kraus, ministr války generál major Frant. sv. p. Cordon, Bruck), celý kabinet stál na straně dy nastie a ne na straně sněmovny; byl to kabinet, který dovedl vystupo vat! pevně, bezohledně, solidárně a který sněmovně při svém před stavení dne 27. listopadu r. 1848 dovedl předložití svůj program. Tento program vycházel ze zásady, že slíbená panovníkem svoboda má se uchovat! a ve smyslu této zásady se prohlašoval bez výhrady pro konstituČní monarchii, sliboval rovnoprávnost všech občanů před zá konem, rovnoprávnost všech národních kmenů a svobodný jejich vývoj v říši, svobodomyslný zákon obecní, reformu veřejné správy, zrušení patrimoniálního soudnictví, reformu soudnictví v duchu konstituČním, oddělení správy od soudnictví, zákon »o míře a způsobu náhrady«, návrh tiskového, spolčovacího zákona a o národní gardě, přál si orga nické spojení lombardsko-benátského království s konstituČním Ra kouskem; poněvadž pak vyslovil zásadu, že všechny země a kmeny monarchie mají býti spojeny v jedno státní těleso, poněvadž mluvil o svobodném vybudování zemí ve vnitřních záležitostech a ve spolku se silnou ústřední mocí, odsoudil tehdejší odstředivý postup Maďarů. 9*
131
FRANTIŠEK JOSEF I.
Vzhledem k Německu prohlásil se pro mezinárodní poměr Rakouska a Německa. Tento program byl přijat sněmovnou sympaticky. Byl stylisován obratně, hleděl se zalíbiti každé straně, byl tak povšechný, že vzbuzo val růžové naděje u ideálně důvěřivých. Ve skutečnosti byl to program, který byl zastíněním cesty, po které se chtěla ubírati vláda proti vůli většiny sněmovny.
XX. FRANTIŠEK JOSEF I.
V tutéž chvíli,
kdy byl sestaven Schwarzenbergův kabinet, bylo již rozhodnuto u dvora, že se císař Ferdinand I. vzdá trůnu z důvodů zdravotních a že se arcivévoda František Karel zřekne trůnu ve pro spěch svého syna Františka, který dne 18. srpna r. 1848 dospěl osmnácti let a stal se tím plnoletým. Tato dalekosáhlá změna na trůně byla do poslední chvíle, do 2. prosince r. 1848, před veřejností přísně tajena, ačkoliv se připravovala ještě za posledních okamžiků vlády Metternichovy a ačkoliv u dvora na ni nejednou tlačil kníže Windischgrátz, který si přál odstranění starého panovníka proto, že se paktoval s revo lucí, a nastolení nového proto, aby nový vladař, ničím nevázaný, mohl uplatniti monarchický princip v plné síle. Dne 17. října r. 1848 Windisch grátz v přítomnosti Wessenbergově vykládal, že nový císař by nemusil držeti, co jeho předchůdcové slíbili, a že by tudíž mohl svobodně jednati. Změna na trůně bylo vypovězení boje revolučnímu hnutí. František nastoupil na trůn jako František Josef I. Byl to hezký, modrooký, urostlý, Štíhlý muž ohnivého temperamentu, výborného zdraví. V jeho zjevu bylo cosi důstojného a rytířského. Miloval po způ sobu anglickém jízdu na koni a lov. Společenský byl co nejméně. Vrstvy buržoasní nebo dokonce dělnické do své společnosti nikdy nepřipouštěl. Měl dobrou pamět, byl chápavý, odvážný, dbal svých povinností, byl pedantský svědomitý ve vyřizování úředních aktů. Chyběla mu fantasie a vřelost srdce, pevné přesvědčení. Měl vždy na myslí nejprve sebe. Byl
132
FRANTISEK JOSEF I.
uzavřený, přísný, bezohledný; vděčnost nebyla mu jakož i jeho předkům údělem. Byl kritický k jiným, ne k sobě. Nebyl tvůrčím duchem a ne toužil po popularitě. Ale nesnesl, aby někdo beztrestně se dotkl jeho ma jestátu. Na svá panovnická práva byl žárlivý. Již ruský vyslanec Petr Meyendorff r. 1854 postřehl jeho chyby: svéhlavost a pošetilé osobování si rozhodovali o všem zcela sám. Dodržoval po celý svůj život přísně Špa nělský ceremoniel. Celá jeho výchova do jeho zletilosti (18 let) dála se proti ideám, za nichž vládl. Poněvadž předčasně nastoupil a čas trávil především vyřizováním aktů, nenalezl nikdy chvíle, aby své nedostatečné a překonané vzdělání doplnil a revidoval. Ostatně neměl ani smyslu pro teoretická studia. Nepěstoval ani umění ani vědu. Nastoupil, když revo lučnímu hnutí odzváněly hrany. Byl to první následník, který byl vycho ván jako důstojník. Spatřoval proto úkol vladaře v nejvyŠŠím veliteli. Po celý svůj život při oficielních příležitostech nevystoupil jinak nežli ve vo jenské uniformě. Ani jediný z jeho učitelů nebyl oddán liberalismu a konstitucionalismu. Jeho hlavním učitelem ve státních vědách i v po litice byl Metternich. František Josef přejal od něho teorii »z boží milosti« a odpor nejen k revoluci, ale i ke konstitucionalismu. Nenáviděl až do své smrti vše, co s ním souviselo. Dne 7. února r. 1871 vykládal v ministerské radě, že »parlamentní ministerstvo se ukázalo pro tuto (t. j. předlitavskou) polovici říše holou nemožností« a ještě Konrádovi z Hótzendorfu řekl: »Věřte mi, monarchie se nedá ovládati konstituČně.« Domníval se, že poddaní se nemají obírati politikou. Podle něho tento úkol náležel jen vladaři, jeho ministrům a jeho úředníkům. František Josef I. byl ve svém nitru vždy absolutistou. Byl jím i když r. 1867 byl přinucen dáti se na cesty konstitucionalismu. Jeho absolutismus byl absolutismus vojenský. František Josef I. dával vždy přednost vojá kům před civilisty, lidem prostředním před hlavami osvícenými. Po celý svůj život opíral se o armádu, v ní viděl náhradu za konstituci. Vojsko měl za trvalou oporu sebe i své dynastie, pokládal je za ne dotknutelné a nechtěl, aby mu někdo zasahoval do jeho vojenské do mény. Byl vychován přísně katolicky a byl si vědom toho, zač za vše jeho rodina má co děkovati katolické církvi. V její moci spatřoval moc svého domu. Šel i tak daleko, že soudil, že katolická církey stojí výše nežli stát. Bylo to pod vlivem jeho učitele, příštího vídeňského kardinála 133
FRANTISEK JOSEF I.
Rauschera. Měl dosti veliké jazykové znalosti. Ale své národy neznal. Základní problém své říše, problém národnostní, nikdy si náležitě neuvědomil. Sám cítil se vždy Němcem. Jeho ideálem bylo: býti prvním panovníkem mezi německými vladaři. V září r. 1862 pravil předsedovi právnického sjezdu ve Vídni: »Jsem především Rakušan, ale rozhodně Němec a přeji si nejužší spojení Rakouska s Německem.« Toto jeho velkoněmecké stanovisko mělo i svůj odraz ve vnitřní politice jeho státu. Nedovedl přerodili svou monarchii ve spolek rovnoprávných národů a tím jí zasadil smrtelnou ránu. Vládl 68 let a za celou tu dobu nebyl důsledným představitelem žádné vládní soustavy. Nedělal nikdy velkorysou politiku. Neměl původních politických myšlenek. Slo žité problémy si převáděl na jednoduchou formulku. Od svých názorů z mládí dělal ústupky jen nerad a jen tehdy, byl-li k nim donucen okolnostmi. Nijak si nedělal mravních výčitek, jestliže jednou slíbené za chvíli nesplnil nebo slib vůbec zrušil. V kritických situacích ukva peně se chápal rad, jež se mu podávaly; zamítl je ihned, když neměly očekávaného výsledku. Nikdy si nezjednal přesvědčení o odpovědném a velkém poslání poctivého novinářství, tohoto základu svobody a pokroku v nové době. Jeho programem bylo: uhájiti zděděné mocenské postavení Habsburků. Toho se držel houževnatě. Ale nestal se rozmnožítelem moci svého domu. Zeslabil ji a při pravil rozvrat své říše. Nepřál si změn na mapě Evropy a bál se vzni kání národně ucelených států. Od Metternicha přejal názor, že nacionální snahy jsou základem, revoluce a nebezpečenstvím pro celistvost a síly habsburské monarchie a řídil se jím po celý svůj život. Byl v od poru s národním uvědomením svých národů. Netajil se poznáním, že je poslední vladař staré Školy. Vládl déle nežli se slušelo na jeho duševní zdraví. V posledních letech svého života byl ztuhlý, senilní, nehybný, nechápal již, oč se jedná. Přestal býti vladařskou osobností, byl bezmocnou loutkou v rukách jiných.. Byl nešťasten jako manžel i otec. Ztratil r. 1898 úkladnou vraž dou ženu, s níž nežil Šťastně; prvorozené dítě, dcera Žofie, mu zemřela r. 1857; jeho syn Rudolf, s nímž žil v napjetí, se r. 1889 sám zavraždil. Byl proto předmětem soucitu, jehož si zasluhoval jako Člověk. U Česko slovenského národa nikdy nedovedl si zjednati oblibu.
134
CESTl POSLANCI A PRVNÍ DlL NÁVRHU ÚSTAVY.
Když František Josef I. nastoupil vládu, byl politicky nezkušený. Ne bylo proto nic přirozenějšího, nežli že v oboru vlády dal se věsti tehdy knížetem Schwarzenbergem a že sdílel jeho politické názory. Manifest nového císaře z 2. prosince pověděl, co bylo již známo sněmovně z pro gramu Schwarzenbergova kabinetu, že nový vladař vynaloží vše, aby »s pomocí Boží a v dorozumění s národy« celou monarchii, tedy i země uherské a vlašské, spojil v jeden stát. Císařský manifest, jak se hned po jeho vydání vykládalo, byl namířen proti Maďarům i Vlachům. Ale byl namířen i proti dubnovým vymoženostem českým. Nejen obnova autority koruny, nýbrž i obnova ústřední vlády byla devisa nové situace. Čeští politikové to teprve později správně poznali. Dobře informovaný dr. A. Strobach napsal o tom dne 17. prosince r. 1850 svému příteli J. V. Pelikánovi: »... vláda nenávidí 23. března a 8. dubna 1848, poně vadž odpovědi k pražským peticím pokládá za koncessi, kteréž Češi v tísni tehdejších běhů na vládě chytrým způsobem dobyli«.
XXI.
ČEŠTÍ POSLANCI A PRVNÍ DÍL NÁVRHU KROMĚŘÍŽSKÉ ÚSTAVY. Přes program nového kabinetu trvali čeští poslanci ve vládní vět šině, z níž vystoupili tak snadno nebyli by ani mohli po svém anga žování se pro dynastii ve Vídni, kdyby tomu byli i chtěli. Dne 21. prosince a vlastně ještě dne 3. ledna r. 1849 byli podporou Schwarzen bergova kabinetu, odhlasovavŠe mu 80 milionový státní úvěr, byli ve vládní většině, jenže již ne tak pevně, jak ve vládní většině stáli za mi nulého kabinetu. Opomenutí Českých poslanců při tvoření kabinetu, dne 14. prosince ve sněmovně na zkoušku rozdaná předloha obecního zákona, v níž se podřizovaly krajské úřady přímo vídeňskému mini sterstvu, podle tehdejšího názoru Českých poslanců příliš centralistická, a nezodpovědné postavení knížete Windischgrátze, třebaže se jednalo 135
ČEŠTI POSLANCI A PRVNÍ DlL NÁVRHU ÚSTAVY.
tehdy o jeho postavení k Maďarům, znepříjemnily českým poslancům trvání ve vládní většině a krok za krokem je z ní vyháněly. Ve sněmovně byl jejich význam oslaben a snížen, pevné hájení jejich odchodu z vídeňské sněmovny přineslo jim i jistou porážku. Dne 22. prosince 1848 nastalo v Kroměříži první Čtení první části návrhu rakouské ústavy, na jehož rychlé předložení sněmovně doléhali nejen poslanci, nýbrž i sami voličové v úmyslu, aby za tehdejší poli tické situace, kdy (5./12.) Prusko již oktrojovalo svou ústavu, byla co nejdříve sněmem vypracována ústava. První Část návrhu rakouské ústavy obsahovala základní práva a byla dílem tříčlenné komise ústav ního výboru zvoleného dne 1. srpna r. 1848, v níž z Čechů úsilovně pra coval Dr. Rieger. Rieger zkoncipoval pro tento výbor »Návrh o vše obecných právech lidských« ve třiceti dvou paragrafech, dávaje se při tom vésti studnicí liberálních názorů Rotteck-Welckerovým státním slovníkem. Začínati ústavu vytčením theorií, jejichž vtělením měla býti vlastně ústava, byla móda doby a módě té přinesl oběť i rakouský říšský sněm ústavodárný. S návrhem základních práv byla trojČlenná komise ústavního vý boru hotova ve 14 dnech. Úkol její nebyl těžký: komise ta neměla vlastně na starosti nic jiného, nežli formálně přepracovali a rakouským poměrům přizpůsobili ty zásady, které obecně byly známy ze základ ních práv amerických z r. 1776 a francouzských z r. 1791. Komise pilně přihlédla i k liberálním a demokratickým zásadám, vysloveným v belgické ústavě, zvláště však k návrhu základních práv německého lidu, které byly dne 19. června r. 1848 přijaty ústavním výborem frank furtského parlamentu, a snažila se, aby ve svém návrhu, pokud se týče liberálnosti a demokratičnosti nestála za nimi. Hlavní zásada, z které vycházela komise při svém návrhu, byla, jak řekl zpravodaj dr. Rieger: »Každý Člověk jest svoboden, každý má stejné právo rozmnožovali blaho své hmotné i duŠevní.« Celá komise i celý ústavní výbor, vyznávajíce základní zásady libe rální a demokratické, snadno se dohodly o formě návrhu, takže dne 2. října r. 1848 mohl býti sněmovně a veřejnosti odevzdán vypraco vaný návrh základních práv. Byl to návrh, v němž se zrcadlily snahy tehdejší buržoasie, hlásící se o svá práva v konstituČním státě.
136
K. Havlíček Borovský z r. 1849.
Ministr dr. Alex. Bach v r. 1849.
ČEŠTI POSLANCI A PRVNÍ DÍL NÁVRHU ÚSTAVY.
Návrh obsahoval obecně tehdy známé požadavky liberální a de mokratické, vyplývající z rozumového učení Čili přirozeného práva. Prohlašoval se pro nezadatelná práva rovnosti, svobody a vývoje člo věka, pro úplnou rovnost občanskou: pro zrušení Šlechtictví, zajištění občanské svobody, vyslovoval zásadu veřejnosti a ústnosti soudnictví, žádal zavedení porotních soudů, zrušení trestu smrti a tělesných trestů, neporušitelnost domovního práva, tajemství dopisů. Hlásal petiční právo, právo svobodného stěhování, shromažďování a spolčování, právo a volnost svědomí, přesvědčení, vyznání a církví, byl pro nezbytnost a přednost občanského sňatku, svobodu a bezplatnost veškerého vyučo vání, pro obligatorní vzdělávání, pro laickost Školy, úplnou svobodu psaní, tisku, slova, myšlení, pro svobodu a rovné právo národnostní, toužil po bezpečnosti a svobodě veškerého majetku. Ukazoval na nut nost přispívání státních břemen, označil obec za základ státu. Byl pro národní ozbrojení, závaznou službu vojenskou a pro zrušení výlučného postavení vojska. Byl to první návrh rakouské ústavy, v němž umístěn byl výměr národnostního práva v habsburské monarchii těmito slovy (§ 21): »VŠechny národní kmeny říše jsou stejně oprávněny. Každý národní kmen má nezadatelné právo na zachování a péči své národ nosti vůbec a své řeči zvláště. Rovnoprávnost všech v zemi obvyklých řečí ve Škole, úřadě a veřejném úřadě se zaručuje státem«. Návrh byl formou sebevědomý, ale nezůstal po té stránce nezmě něný, nežli se dostal do debat říšského sněmu. Když říjnové bouře ví deňské oddálily jeho projednávání v plenu sněmovny a když mezi tím změnily se v Rakousku poměry ve prospěch koruny pokořením říjnové revoluce vídeňské, postupem císařských vojsk v Uhrách a v Itálii a obje vením se reakČních snah za hranicemi, zvláště v Prusku, ústavní výbor změnil sebevědomou formu svého prvního návrhu. Český poslanec dr. Pinkáš vystihl situaci těmito slovy: »Od říjnových dnů jsme porazeni. Nedělejme si žádných ilusí a pokusme se dáti ústavu poměrům přiměřenou.« Návrh základních práv, podaný 21. prosince sněmovně, byl ve všech podstatných bodech návrhem ústavního výboru z 2. října 1848, ale formou byl to návrh mírnější prvotního návrhu. Obsahoval jen 29 paragrafů. Ačkoliv tento návrh učinil ústupky ve prospěch koruny a vlády,
137
Češti
poslanci a první díl návrhu ústavy.
nelíbil se a nemohl se líbiti pro svůj obsah konservativnímu kabinetu Schwarzenbergovu. Ministr Bach proto jednal, nežli došlo k druhému čtení návrhu základních práv, s poslanci o změnách. Ministr Stadion předložil poslancům opravný návrh Helfertův k návrhu základních práv a smlouval se s nimi, jak by tento návrh, který byl vlastně návrhem kabinetu, dal se spojití s návrhem konstitučního výboru. Ani první ani druhý nedocílil žádných podstatných ústupků. Dne 4. ledna r. 1849 Četl zpravodaj ústavního výboru dr. Rieger nezměněnou osnovu základ ních práv po druhé. Dříve nežli byla zahájena debata, postavil se jménem kabinetu ministr Stadion proti theorii, vyslovené v § 1 osnovy základních práv, která pokládala za základ státní moci svrchovanost lidu. Vláda prohlá sila proti sněmovně za posvátný a neodcizitelný pramen nejvyŠŠí moci v konstituČní monarchii dědičné právo monarchické a označila rozře šení celé otázky za otázku kabinetu. Čeští poslanci, kteří sdíleli s většinou sněmovny theorii v § 1 vytče nou, byli, jako sněmovna vůbec, krokem vlády překvapeni. Ještě dne 3. ledna byli ve vládní většině, den na to žádal od nich kabinet pod poru názoru, který byl v odporu s jejich celým politickým programem, a žádal tuto podporu přes odmítnutí, které učinili před 4. lednem ně kterým Členům kabinetu. Viděli, že ministerstvo jde svou cestou bez ohledu na ně, že zapomnělo na všechny služby, které dříve většina Českých poslanců prokázala dynastii, nemohli proto nadále státi ani ve své vyčkávací posici ve vládní většině. Nerozhodli se, jak si přáli někteří z českých poslanců, ani opustiti sněm a proti kabinetu zalarmovati na schůzích své voličstvo, ani se neodhodlali podle rady radikálů ve svých řadách Čeliti brannou revolucí ministerstvu, za to uznali za politicky výhodné, rozejiti se s centrem a spojití se s levicí, se kterou zvláště ve Vídni žili v největším nepřátelství. Stavěli se proti kabinetu v Čistě politické otázce a v té jako demokraté mohli jiti s levicí, ne však s konservativním středem. Řešení národnostních otázek, pro něž levice žila v rozbroji s pravicí, nebylo v této otázce v popředí a mimo to dřívější nepřátelství mezi oběma směry ochladlo. Frankfurtská otázka tehdy již ztratila svůj dřívější žár a palčivost, Češi k dynastii pozbyli své neobmezené důvěřivosti a Němci po říjnové revoluci vídeňské ne-
138
ČEŠTÍ POSLANCI A PRVNÍ DÍL NÁVRHU ÚSTAVY.
byli již tak slepými nepřáteli Českých snah decentralisaČních jako dříve. Dne 7. ledna r. 1849 bylo spojenectví Slovanského klubu s levicí v po litickém postupu hotovou věcí, dne 8. ledna již jménem poslanců obou těchto skupin podal a hájil Čech dr. Pinkáš prohlášení proti prohlá šení kabinetu z 4. ledna r. 1849. Spojení poslanci pokládali názor kabi netu za odporující císařským manifestům z 16. května a 6. června r. 1848, jimiž říšský sněm, vtělení to názoru, vysloveného v § 1, byl pro hlášen sněmem ústavodárným; ale co nesli trpčeji, bylo, že kabinet své prohlášení podal před zahájením debaty ve formě dosti příkré, spojené s kabinetní otázkou, a tím obmezil svobodu jednání. Ale spojená oposice cítila svou slabost a celé sněmovny proti kabinetu a seslabila do jem svého vystoupení. Majíc obavu, aby sněm nebyl rozpuštěn a vina rozpuštění nebyla svalena na jejich bedra, nešla do všech důsledků svého prohlášení a nepracovala o pád vlády, která byla v rozporu s vět šinou sněmovny, nýbrž ústy dr. Pinkase dala prohlásiti, že její resoluce nemá býti projevem nedůvěry k ministerstvu. Oposice, která Čítala 196 hlasů, byla ještě nakloněna ke kompromisnímu jednání s ministerstvem. Ale nabídku kompromisu nepřijal kabinet. Nechtěl se o svůj názor smlouvati se sněmovnou, nýbrž žádal, aby sněmovna jeho názor přijala bez výhrady. Když se tak nestalo, chtěl se sněmovny zbaviti. Opomíjel její jednání (ministerská křesla bývala od 12. ledna skorém vždy prázdná a ministři do jednání již nezasahovali), pracoval na ústavě, kterou chtěl oktrojovati a, když byl s prací hotov, odhodlal se udělati, co by byl rád uskutečnil hned po odmítnutí svého prohlášení ze dne 4. ledna 1849 sněmovnou, kdyby byl měl pohotově elaborát oktrojované ústavy. Sněmovna záhy prohlédla, kam spěje kabinet, a dr. Rieger, když jako zpravodaj mluvil v generální debatě dne 8. ledna o základních právech a dva dny na to hájil ve své řeči, která si zjednala nadšeného souhlasu ve sněmovně i mimo ni, § 1 základních práv, v několika na rážkách i přímém apelu na korunu, k uspokojení sněmovny odmítl úmysl rozpuštění sněmu a oktroje ústavy. Ale zase při specielní debatě dne 9. a 10. ledna o § 1 neměla většina sněmovny odvahy jiti do dů sledků své taktiky a přijati § 1 návrhu základních práv. Vzhledem na prohlášení kabinetu odložila odhlasování zásady § 1 a tím fakticky § 1
139
ČEŠTI POSLANCI A PRVNÍ DÍL NÁVRHU ÚSTAVY.
zamítla. Ukázala se nedůslednou a slabou a dala ministrovi Bachovi příležitost, aby jí tuto nedůslednost veřejně vytkl. Čeští poslanci, kteří šli za dr. Braunerem a Ohéralem, podporovali taktiku opatrnosti, a jen málo jich bylo, kteří ve smyslu skvělé Riegrovy řeči (10. ledna), do kazující v duchu smluvní theorie Rousseauovy, že »státní moci ve svém původu vycházejí z lidu« a odmítající theorii vlády, jako by svrchova nost měla jediný svůj základ v dědickém právu panovníkově, byli proto, aby § 1 zůstal v návrhu základních práv. Sněmovna si neusmířila svým rozhodnutím kabinet, ztratila nedůsledností úctu u kabinetu, způsobila svým hlasováním, aby vláda jí nepovažovala za vážnou překážku a bez ohledu i bez obavy kráčela k cíli, před tím již vytknutému: bez sně movny vypracovat! rakouskou ústavu a sněm rozpustit!. Při debatě o dalších paragrafech základních práv, trvající až do 6. března r. 1849 (bylo jich probráno z 29 pouze prvních třináct), Čeští poslanci hájili vesměs názory liberální, buržoasně demokratické a protihierarchické. Byli pro zrušení Šlechtických titulů, pro veřejnost a ústnost soudů, pro poroty jako nezbytné záruky svobody a demokracie, pro zru šení trestu smrti. Hájili neporušitelnost domácího práva, co největší svobodu stěhování i majetku, bojovali za přijetí principu svobody shro mažďování a spolčování. Při paragrafech, týkajících se poměru církve ke státu, postavili se na protihierarchické stanovisko, považujíce snahy hierarchie za neslučitelné s prospěchem Českého národa. Odmítli zvláště tu akci k ministerstvu a sněmu peticemi a pamětními spisy biskupůhierarchů ze zemí starorakouskýčh a Českých, v jejíž Čele stáli olo moucký arcibiskup a brněnský biskup, byli proti výsadnímu postavení katolické církve a pro její rovné postavení s církvemi ostatními. Byli v náboženské otázce a v otázce církevní co nejliberálnější a Šli dále, nežli si přáli jiti ve zvláštní petici ke sněmu moravští evangelíci augs burského vyznání, nebyli jako tito jen pro rovnost všech vyznání kře sťanských, nýbrž pro rovnost a svobodu všech vyznání, církví a pro svobodu svědomí. Za úkol říšského sněmu v církevní otázce považovali dokonati dílo započaté Josefem II. »Stát,« pravil dr. Rieger, »nemá práva plésti se ve vyznání víry kteréhokoli Člověka anebo zakazovati jemu projevy a výkony jeho víry, jestliže tyto se nepříČí účelu státnímu.« Katolické církvi v jejich přísně církevních otázkách nechávali vol140
ČEŠTÍ poslanci a PRVNÍ díl návrhu ústavy.
nost, ale, co se týče světské stránky církevních společností, na tu se do žadovali vlivu laikův a považovali ji za důležitý předmět jednání říš ského sněmu. Postavili se v debatě i proti hierarchickému směru repre sentovanému biskupem-poslancem F. Wierzchlejským i proti konservativnímu a katolické církvi nadržujícímu stanovisku Helfertovu; žádali odstranění absolutistické hierarchie i z církve, domnívajíce se, že ve státe již absolutismus padl. Veškerá debata o těchto paragrafech návrhu základních práv dála se za silného tušení sněmovny, že života říšského sněmu je na krátko a že bude přikročeno k oktrojování ústavy. Bylo to tušení oprávněné, neboť již dne 6. ledna počal se kabinet raditi o ústavě, již dne 20. ledna ministerská rada se rozhodla sněm rozpustiti i ústavu oktrojovati a již dne 25. ledna ministerský předseda podal mladému panovníkovi návrh oktrojírky. Čeští poslanci při debatě o jednotlivých paragrafech, zvláště Rieger ve svých zpravodajských řečech, ustavičně zrazovali přímo i ne přímo vládu z reakčních úmyslů, ale všechny jejich řeči vyznívaly při této příležitosti na piano právě tak, jako zvláštní akce, které Čeští po slanci ve sněmovně vyvolávali proti reakČní snaze vlády a které pořá dali v Čechách jejich voličové. Z těchto akcí zvláštní pozornost způso bila adresa důvěry říšskému sněmu, dne 1. března předložená a opatřená na 40.000 podpisy Čechů i Němců. Byla to adresa vyšlá z agitace »Slovanské lípy« v Praze. Úspěchy císařských vojsk v Uhersku rozhodly, že kabinet učinil, co by byl chtěl vykonati již dříve, a že připravil poslední opatření, aby říšský sněm rozpustil a oktrojoval pro celou říši ústavu. Za hrdé a pyšné nevŠímavosti kabinetu, za rozmrzelosti poslanců, za obecné jejich touhy, aby neurčitý stav byl nějak, ať již jakkoliv, rozhodnut, konaly se poslední schůze říšského sněmu a chystal se ústavní výbor, jak odhla sovala sněmovna dne 5. března, předložití ve výroční den slibu konsti tuce, to jest dne 15. března, k prvnímu Čtení druhou Část návrhu ústavy. Sněmovna tehdy před svým skonem bojovala za Čest praporu.
141
ÚSTAVNÍ VÝBOR. ROZPUŠTĚNI SNĚMU.
tyto záležitosti: 1. dotýkající se říše jako jednotného celku, 2. nevyhnu telné k zachování státní jednoty uvnitř a státní moci na venek, 3. přiká zané od zemských mocí samých jim k zprostředkování nebo k odpomoci. Zemská sebevláda měla obsahovati záležitosti, dotýkající se výhradně jednotlivých zemí, nebo ty, které mohly býti v každé zemi samostatně založeny nebo svérázně utvářeny podle zvláštních poměrů zemí a bez porušení říšské jednoty. Obor autonomie zemských skupin byl tak vy měřen, že mohl úplně vyhověti jejich různým potřebám politickým a ho spodářským, především však národním. Autonomie Palackým vymezená byla obmezena jen říšskou ústavou a základními právy. Pokud se týče výkonné moci, soudil Palacký, že tato moc se vždy a nerozdílně vyko nává jménem císaře. Palacký navrhoval dvoje ministry, říšské a zem ské, z nichž i zemští měli býti zodpovědní říšskému sněmu. Podle návrhu Palackého neměla býti ani odpovědná výkonná moc zemská zařízena výhradně federalisticky. I tu Palacký »sepjetím a sčlánkováním říšských i zemských vykonavatelů jedné monarchické exekutivy chtěl býti práv organické souvislosti říše veŠkeré«. (B. Rieger.) Celkem podle návrhu Palackého každý národ v habsburské monarchii v uzavřených hranicích své národnostní oblasti měl míti úplnou svobodu, aby si obstarával své záležitosti svým vlastním národním sněmem a svou vlastní správou. Záležitosti společné všem národům v habsburské monarchii měly býti obstarávány společným parlamentem a společnou vládou. Ani druhý návrh Palackého nestal se návrhem komise. Když se začalo v plenu ústavního výboru dne 22. února r. 1849 jednati o elabo rátu pětiČlenné komise, v níž Palacký pracoval, jeho návrh nebyl pod kladem jednání, nýbrž návrh moravského Němce Kajetána Mayera, přející valně centralisaci. K Palackého osnově přihlíželo se při jednání jen jako by to byl návrh minoritní. S Palackého návrhem z Čechů souhlasil celkem dr. Rieger. Za to dr. Pinkáš nešel s Palackým ve všech otázkách a kráčel svou cestou, kterou určovaly ne tak rozdíly stěžejních zásad jako větší Pinkasňv smysl pro skutečné poměry. Palacký byl ve svých názorech ne ústupný, nechtěl se smlouvat, a když jeho názory o rozdělení říše a o zá konodárné příslušnosti zemské v plenu výboru nezvítězily, dne 6. února z výboru vystoupil. »Náruživost, která se projevovala za debat, a egoi stická perfidie ztrpČily mně předmět jednání tak, že jsem, abych se 144
ÚSTAVNÍ výbor, rozpuštění sněmu.
nadarmo nemusit zlobiti, dne 6. února r. 1849 vystoupil z výboru, po něvadž jsem byl ponejvíce terčem rakouských centralists, tak odůvodnil v březnu r. 1874 sám František Palacký svůj krok dr. A. Pražákovi. Po vystoupení Palackého Rieger stal se zastáncem názoru Palackým hlásaných, hájil je v duchu taktiky Palackého do největší neústupnosti a zaČasté i bez klidu. Když za vystouplého Palackého objevil se v ústav ním výboru dr. Strobach, bojoval dr. Rieger za nejradikálnější názory liberální, demokratické a Česky nacionální. Pinkáš v ústavním výboru representoval proti Palackému i Riegrovi umírněnější živel, méně demo kratický a prakticky političtější. Nejednou bylo patrno na výrocích i hla sování Pinkasovu, že měl zřetel na postavení kabinetu k sněmu. Nacionálně byl mírnější nežli Rieger a hleděl nalézti ve sporech slovanskoněmeckých vždy cestu objektivní. Dr. Strobach přidržoval se více Pinkasa nežli Riegra, poněvadž svým založením byl bližší Pinkasovi nežli Riegrovi. Všichni Čeští poslanci v ústavním výboru osvědčili stejné hlavní zásady: byli pro parlamentární monarchii podle vzoru belgické konsti tuce z r. 1831, pro národnostní rovnoprávnost, pro federativní úpravu celé habsburské monarchie, pro největší rozsah zemské kompetence a pro její samostatný charakter. Všichni si přáli nejen zemských sněmů, nýbrž i zemských vlád. Všichni byli přesvědčeni o právu zemí na ustavující zemské sněmy. Všichni byli v zásadě pro rozdělení Čech na území České a německé, ale všichni provedení této myšlenky pokládali za neprove ditelné. Nebyli proti návrhu krajského zřízení, pokud by bývalo jen správní institucí, ale odmítali zřízení to jako sbor zákonodárný, poněvadž se obávali, že zřízením krajských sněmíků by se seslabila zemská auto nomie. Aby podali záruky národnostní rovnoprávnosti, nepříČili se zřízení národnostních kurií na zemském sněmu, které by měly právo veta proti usnesení sněmu v přesně uvedených záležitostech (zvláště vyučování, národního Školství, nemocnic, humanitních ústavů, agrárního zákono dárství) u panovníka prostřednictvím zemského Šéfa. Řešení národnost ních sporů představovali si zřízením smírčích soudů na zemských sně mech. Ale lišili se mezi sebou v tom, že jen Rieger hájil názor Palackého o jedné říšské komoře, a to komoře zemí, kdežto Pinkáš se Strobachem opouštěli neporušený důsledek federalistického principu a přidržovali se 10
145
ÚSTAVNÍ VÝBOR. ROZPUŠTĚNÍ SNĚMU.
Mayerova návrhu, který do komory zemí dával voliti poslance nejenom od zemských sněmů, nýbrž i od krajských snemíků, a vedle komory zemí měl i říšskou komoru lidu. Rieger byl pro nejsirŠí volební právo, vše obecné i rovné; Pinkáš se Strobachem omezovali volební právo a mluvili proti jeho rovnosti. V plenu ústavního výboru nepodařilo se obhájiti návrhy Palackého. Federalistické stanovisko Čechů, třeba že ne ve všem, přece jen bylo po raženo. Návrh ústavního výboru, schválený dne 4. března ve výboru v třetím Čtení a duchem svým liberální, buržoasně demokratický, ome zoval se jen na Předlitavsko. Podle něho v obou komorách by byli Slo vané měli většinu. Byl to návrh kompromisní, který nebyl ani zcela autonomistický jako návrh Palackého, ale také zase ne zcela centralistický. Vycházel z tehdejšího provinciálního rozdělení říše, hleděl je uchovat, a aby vyhověl potřebám národností, větší země dělil s ohledem na ná rodnosti v kraje. Čechy měly míti takových krajů devět, Morava Čtyři. Říšskému sněmu proti názoru Palackého dával návrh dvě komory: komoru lidu přímo volenou volebním censem a komoru zemí, lišící se od této komory, jak si ji představoval Palacký v tom, že vedle poslanců volených zemskými sněmy měli v ní zasedati i poslanci volení kraji. Krajské sjezdy měly býti tělesa legislativní. Návrh sice byl i pro zemskou legislativu i pro zodpovědnou zemskou vládu, ale v rozsahu užším, než jak si přáli Češi. České stanovisko v návrhu výboru uplatnilo se jen Částečně a for málně, zvláště tím, že byla uznána zemská legislativa i odpovědná zemská vláda, ustavující zemské sněmy a princip komory zemí při říšském sněmu — v Četných však jiných návrzích České stanovisko nezvítězilo. Čechy bolely jejich porážky a kdykoliv některý důležitý návrh Český propadl, těšili se tím, co dostali od panovníka dne 8. dubna r. 1848 a hrozili (Pinkáš a Rieger 25. a 30. ledna a 25. února 1849), že k vymo ženostem kabinetního listu, jehož zrušení nepřipouštěli, se vrátí. Bylo jim ve výboru nejednou namítnuto, že svým politickým vstupem na říšský sněm a svou taktikou na něm, zvláště podporováním kabinetu proti Uhrám, dopustili se nedůslednosti a že tak znemožnili si politiku, která by spočívala na kabinetním listě. Vláda i koruna odmítaly kabinetní list z 8. dubna r. 1848. Důvody tohoto odmítání vystihl dr. Strobach, když dne 17. prosince r. 1850 napsal J. V. Pelikánovi: »Každý, kdož se
146
ÚSTAVNÍ VÝBOR. ROZPUŠTĚNÍ SNĚMU.
23. března a 8. dubna 1848 dokládá, považuje se za člověka, kterýž o to usiluje, aby revoluce byla v permanenci.« Proč byli poraženi federalisté v ústavním výboru? Většina výboru nepřijala vždy federalistické názory. Češi v ústavním výboru byli v men šině od chvíle jeho ustavení (31. července a 1. srpna 1848). Marně se snažili v plenu říšského sněmu tehdy proraziti stanovisko, které by jim bylo zajistilo vítězství jejich názorů v ústavním výboru, marně usilovali, aby při volbě členů výboru se přihlíželo k velikosti a lidnatosti guberniálních obvodů; sněmovna rozhodla, aby volil každý guberniální obvod po stejném počtu (po třech) členů. Tím se stalo, že ústavní výbor, pokud se týče politických názorův a národnostního složení, nebyl zrcadlem říš ského sněmu. Z 30 Členů ústavního výboru bylo jen 12 Slovanů a z těchto jen tři Češi. Ústava kroměřížská nebyla proto jednomyslným sjednocením národů v Předlitavsku co do ústavního díla, byla návrhem, za nímž nestála většina Slovanů a za nímž nestáli zvláště Čechové. Češi nesli těžce své porážky v ústavním výboru, ale nenesli je bez nadějně. Těšili se (16. února ústy dr. Riegra), že se svými názory přece prorazí, až návrh ústavního výboru se dostane do plena sněmovny. Doufali, že tehdy se napraví křivda, která je stihla, myslili, že v plenu sněmovny zvítězí se svými názory, jako jindy tam ví těžívali. Ale tato očekávaná chvíle se již nedostavila. Dne 6. března r. 1849 zasedal říšský sněm naposledy. Čeho se mnozí 2 poslanců báli od konce prosince 1848, k čemu po říjnových bouřích vídeňských r. 1848 v Olomouci nabádal kníže Windischgrátz, o Čem ne jednou rokovala ministerská rada, co bylo 20. ledna r. 1849 kabinetem za přítomnosti císaře a pod vlivem jeho předsedy, který chtěl vzhledem k očekávanému boji ve Frankfurtě n. M. mezi programy velko- a máloněmeckým, aby oktrojírka co nejdříve byla uskutečněna, pevně přijato, to konečně po domnělém vítězství nad Maďary u Kápolny (27. února) a po ukončení prací ústavního výboru říšského sněmu, kdy hrozilo nebezpe čenství, že by plenum sněmovny mohlo přijati elaborát ústavního výboru v jediné schůzi, bylo provedeno. Dne 6. března pozdě večer ministr Stadion, vnitřně rozrušen, oznámil v důvěrné poradě v Kroměříži Čelným poslancům, mezi nimiž z Čechů byli Palacký, Brauner, Strobach a Pinkáš, že se vladař rozhodl sněm rozpustiti a ústavu oktrojovati. Všichni byli 10*
147
POLITICKÉ STRANY ČESKÉ R. 1848—49.
těžce roztrpčeni. Pinkáš první protestoval proti tomuto rozhodnutí uka zuje, že oktrojování je porušení slibů, které panovník dal při svém nastou pení na trůn. Čechové postřehli, že oktrojírka uvádí do nebezpečenství zděděnou poctivost. Strobach s Palackým po chvilce se smiřovali se skutečností, kterou již dávno tušili, a za situace, kdy se zdálo, že ministr Stadion podléhá důvodům českých i ostatních poslanců, hleděli vymoci na Stadiónoví slib svolání českého sněmu ústavodárného ve smyslu kabinetního listu z 8. dubna r. 1848, jehož odbývání nebylo možno po praž ských bouřích svatodušních pro zasedání říšského sněmu. Ale koruna nechtěla plniti žádný z těch slibů, které byly učiněny císařem Ferdinandem za revoluce, a Stadion, který znal dobře mínění koruny, dvorských kruhů i vlády, neučinil proto Čechům žádného slibu. Dne 7. března r. 1849 byl říšský sněm vojskem rozehnán, vydána byla oktrojovaná ústava pro celou říši, datovaná 4. března r. 1849. Současně s oktrojírkou byl vyhlášen patent o náhradě za robotu, který měl předejiti úmyslu těch poslanců, kteří by snad byli pomýšleli na odboj proti vládě mezi selským lidem. Zrušení poddanství a roboty, tu jedinou vymoženost revolučního hnutí, ani tehdy ani kdy později se neodvážila vláda odvolati. Nohy feudalismu a nepřímo absolutismu zůstaly tím navždy podraženy. Čeští poslanci v náladě oposiČní vrátili se, zklamáni a poraženi, do své domoviny. Byli plni hořkosti k nevděčnosti koruny a vlády za svou rakouskou politiku. Ale přicházeli domů s tím pevným přesvědčením, které také veřejně osvědčili v prohlášení k voličstvu dne 15. a 21. března r. 1849, že konali se vší svědomitostí a poctivostí úlohu jim přikázanou a že za vydání okrojírky nespadá na ně vina, nýbrž na neupřímný a ohlá šenému svému programu ze 27. listopadu r. 1848 zpronevěřilý kabinet. •
*»
XXIII. POLITICKÉ STRANY ČESKÉ R. 1848—49.
P olitický tábor český byl na počátku revolučního hnutí jednotný. Jevily se v něm sice proudy demokratičtější a méně demokratický, liberalisticky buržoasní a sociálně zabarvený, umírněný a radikální, ale proudy
148
POLITICKÉ STRANY ČESKÉ R. 1848—49.
ty netvořily své organisace, pokud celý Český tábor bojoval proti absolu tismu, proti snahám všeněmeckým a za české národní a státoprávní požadavky. Celý Český tábor byl proti obeslání frankfurtského parlamentu, pro austroslavistický program, pro národní rovnoprávnost ve školách, v úřadech a v soudech, pro tehdejší státoprávní program český, pro usku tečnění slovanského sjezdu. Od svatodušních bouří počal se celý tábor politický štěpit ve dvě po litické strany, které později, když rozštěpení bylo provedeno, daly si jména: strana národně liberální a strana radikálně demokratická. Tvo ření politických stran byl zjev, který se objevil tehdy i všude jinde v Evro pě. To, co počalo Čechy politicky rozlišovat, byla otázka taktická: Má se užiti k uskutečnění určitých cílů branné revoluce? Strana národně liberální tvrdila, že branná revoluce připravuje cestu reakci, stála proto proti revo lučnímu násilí; strana radikálně demokratická spatřovala v branné revo luci hlavní prostředek, jímž se dají reakcionářské snahy zastaviti a zdolati, horovala proto pro revoluční násilí. Spor o taktiku, jehož stopy dají se nalézti u nás již před svatodušními bouřemi, došel vrcholu v době, kdy do Čech přicházely zvěsti o říjnových bouřlivých událostech vídeňských. Otázka branné revoluce byla hlavním dělidlem Českého tábora, ale vedle ní i Četné jiné body rozváděly Čechy. Celkem to, co odlišovalo na říšském sněmu ve Vídni pravici, jejíž jádro tvořili Čeští poslanci národně liberální, od levice, k níž na prvním místě náleželi vídeňští radikálové, to dělilo v Českých zemích i stoupence strany národně liberální a radikálně demokratické. Je to vysvětlitelno tím, že vůdcové České strany radikálně demokratické byli žáky vídeňského radikalismu, byli s ním ve spojení a v Českých zemích zastávali proti mínění pravice na říšském sněmu mínění levice, hovící tolik zásadám francouzského liberalismu a demo kratismu. Když se na říšském sněmu jednalo o zrušení roboty a Čeští poslanci strany národně liberální byli pro malou náhradu z důvodů tak tických, radikálně demokratická strana, jdouc za heslem levice, byla pro zrušení roboty bez náhrady; když Čeští poslanci podporovali ve Vídni ministerstvo Bach-Doblhoffovo jako liberální a federalistické, odsuzovala v Českých zemích strana radikálně demokratická po mluvčích levice tento přátelský poměr Českých poslanců k ministerstvu prý reakcionářskému.
149
POLITICKÉ STRANY ČESKÉ R. 1848—49.
Když Čeští poslanci provozovali odmítavou politiku vůči šovinismu Ma ďaru a všenemectví Němců jakožto nepřátelům habsburské monarchie a Slovanů, česká strana radikálně demokratická prohlašovala tuto poli tiku za reakcionářskou, poněvadž prý nedbala demokratismu a libera lismu; když za říjnové vídeňské revoluce 36 Českých poslanců opustilo Vídeň, strana radikálně demokratická vytýkala navrátivším se poslancům nemužnost a litovala, že ve Vídni na sněmu nezůstali jako několik málo radikálních poslanců Českých. Když přišly do Prahy určitější a podrob nější zprávy o říjnových bouřích vídeňských, strana radikálně demokra tická informovala se ve Vídni a projevila své sympathie s vídeňskými revolucionáři. Z těchto příkladů jest patrno, že vedle otázky branné revo luce bylo mezi oběma stranami ještě více: radikálně demokratická strana byla strana přímočaré taktiky, strana agitace v širokých vrstvách lidových; národně liberální strana byla strana umírněných politiků, vědomých si své velké politické zodpovědnosti, počítajících s poměry a vážících kaž dou okolnost. Strana radiálně demokratická vážila si v praxi více demo kratických zásad nežli zásad nacionálních, strana národně liberální více hověla v praxi nacionalismu nežli demokratickým zásadám, a rozdíl ten platil přes to, že obě strany po říjnové revoluci vídeňské ve svých novinách teoreticky stály na stejném stanovisku: není svobody bez národ nosti a národnosti bez svobody. Strana radikálně demokratická byla de mokratičtější a sociálnější nežli strana národně liberální. Obě strany teoreticky stály proti šlechtě a jejím výsadám, ale strana národně libe rální byla k šlechtě přece ohleduplnější nežli strana radikálně demokra tická. Kdežto strana radikálně demokratická byla pro všeobecné hlasovací právo, strana národně liberální byla pro hlasovací právo na censu zalo žené; kdežto ona byla pro soustavu jednokomorovou, byla tato pro soustavu dvoukomorovou; kdežto ona hleděla si dělnictva a sympthisovala i s ním, tato si dělnictva nevšímá z důvodů sociálních; kdežto ona byla dotčena ideami tehdejšího francouzského socialismu, byla tato hla satelkou ekonomického liberalismu. Strana radikálně demokratická ovládala svou ústní i tištěnou agitací studentstvo, drobné lidi, dělnictvo, měla vliv mimo sněmovnu; strana národně liberální méně mohla se věnovati podobné Činnosti, poněvadž do jejich řad náleželi až na několik výjimek všichni českoslovenští po150
POLITICKÉ STRANY ČESKÉ R. 1848—49.
slanci, pracovala v oboru zákonodárném. Strana radikálně demokratická měla rozhodnou většinu v politické organisaci tehdejší »Slovanské Lípě«, založené dne 30. dubna r. 1848, jejíž odbočková organisace rychle vy růstala v Čechách i na Moravě. Stranu národně liberální novinářsky representovaly »Národní Noviny«, první politický deník český, vydávaný od 5. dubna r. 1848 za redakce K. Havlíčka, nejprve jako list všenárodní; stranu radikálně de mokratickou representovaly »Pražský Večerní list«, vydávaný za redakce Jana Slavibora Knedlhanse-Liblinského od 1. června r. 1848 a »Lípa slo vanská^ vydávaná od 2. října r. 1848 za redakce dr. J. Podlipského a J. Slavomila Vávry. Noviny strany radikálně demokratické byly daleko rozšířenější nežli noviny strany národně liberální. Duševním tvůrcem a vůdcem strany národně liberální byl největší Čech své doby Frant. Palacký, duševním tvůrcem a vůdcem strany radi kálně demokratické byl ve Vídni vzdělaný, talentovaný romantický spiso vatel a publicista Karel Sabina. Národně liberální strana seskupovala v sobě vynikající pracovníky: dr. Fr. L. Riegra, K. Havlíčka, dr. A. M. Pinkase, dr. Fr. Braunera, dr. V. Gablera, dr. K. Tomíčka, P. J. Šafa říka, J. P. Koubka, dr. Pravoslava Trojana atd., atd., strana radikálně demokratická nadšené literáty, novináře a agitátory K. Sladkovského, Em. Arnolda, Prok. ChocholouŠka, K. Štefana, Ferd. Koppa, J. KnedlhanseLiblinského, J. Slavomila Vávru, Vincence Vávru (HaŠtalského) atd., atd. Když byla vydána oktrojovaná ústava a obě české strany stály v ©po sici proti vládě Schwarzenbergově, zrodila se konservativní strana Česká. Krok za krokem vystupovala do popředí. Bylo to nejprve křídlo v straně národně liberální, pak se organisovalo samostatně. Duševním zaklada telem a pak vydržovatelem této strany byl bývalý Český president zemský hrabě Lev Thun. Ke konci Července r. 1849, v době, kdy ještě nebyl ministrem, vydal v Praze brožuru »Úvahy o nynějších poměrech hledíc zvláště k Čechám«. Je to ideový základ tehdejší konservativní strany České. Český konservatismus vycházel z křesťanství a určitěji řečeno z kato lictví. Na stát se díval jako na stát právní. Občanstvu samému přene chával Činnost a péči o své blaho. Mezi ty zájmy, o které se má občanstvo samo starati a na něž jest vyloučen vliv státu, pokládal národnost. Zavrhoval snahu stavětí v politice nade vše jiné národnost, byl proti
151
POLITICKÉ STRANY ČESKÉ R. 1848—49.
zřizování států podle národností. Stejně v duchu Metternichově národ nost jako státní živel pokládal za nebezpečný prvek revoluční. Stát podle českého konservatismu nemel poskytnout! nic nežli rovnoprávnost. Defi noval ji takto: »Zásada rovnoprávnosti národní platí pro poměry právní. Zásada tato nezavírá v sobě nic více nežli pravidlo, že žádnému národu, jakožto národu, nepřísluší nějaká přednost přede druhým, anebo, ať dim zřetelněji, že se pro to, náleží-li někdo k jistému národu, nic mu nesmí odepírati aneb zakazovati, Čehož by pohledávali mohl jakožto práva, kdyby náležel k jinému národu«. Český konservatismus se snažil, aby se Česky vyučovalo nejen v těch školách, kde žáci nerozuměli ještě německy, nýbrž aby se zřídily České katedry na vyšších Školách všech druhů. Ne chápal rovnoprávnost jako bažení »jen po stejnotě zevnější podoby«. Byl pro přechodnou dobu proti oboujazyČnosti úředníků, ale byl pro oboujazyČnost úřadů, pokud úředníci by nebyli znalí obou zemských jazyků. Požadavek oboujazyČnosti úředníků pokládal jako Čeští Němci za přenáhlení České politiky. Uznával nezbytnost jedné státní řeči v Rakousku. Národ chápal Čistě individualisticky jako »množství jednotlivých lidí do hromady^ Byl nepřítelem západoevropského liberalismu, zavrhoval, aby zájem národní byl věcí politické strany a aby se zakládaly politické strany na podkladu nacionálním. Pokud se týče habsburské monarchie, Český kon servatismus byl proti snaze po jeho federativní úpravě a pro Rakousko sjednocené, velké a mocné. »Rakousko vzniklé skupením států samostat ných během posledních století stalo se skutečně státem jedním. Slovem: * ,foederace mluvíc o Rakousku, žádá se tedy především, aby přestalo býti jedním státem«. Byl i pro podíl Slovanů v rakouské vládě. Český konser vatismus byl pro přirozenou nerovnost lidí, byl proti demokracii. Česká konservativní strana měla býti utvořená bez ohledu na národnost jen na základě politických zásad. KonstituČní zřízení mělo se uskutečňovat! postupně podle stupně vzdělání obyvatelstva. Strana zastupovala, jak napsal její list, »konservativní idey ve spolku s interessy národními a v duchu katolickém«. Konservativní strana Česká ideově i osobně stála proti oběma druhým stranám Českým. Odsuzovala nejen Činnost K. Sabiny, nýbrž i Havlíčkovu a Riegrovu. Representanty České strany konservativní byli vedle hr. Lva Thuna
152
OKTROJOVANÁ ÚSTAVA Z R. 1849.
Český dějepisec V. V. Tomek, archivář a básník K. J. Erben, Čes. lit. historik Jos. JireČek, Čes. básník a bývalý úředník hr. V. Wurmbranda Václav Jaromír Picek. Tento vydal r. 1850 parafrazi konservativního vyznání Thunova v brožuře: »Politické zlomky o Čechách«. Novinářsky byl český konservatismus representován vládními novi nami, které vždy vydával ve své úřední funkci hr. Lev Thun. Pokud byl zemským šéfem v Čechách, byly to »Pražské Noviny« a od 7. do 12. Června r. 1848 vycházející »Pokrok«; když pak byl ministrem vyučování, byl to od 9. července r. 1850 do 17. ledna r. 1852 vydávaný »Vídeňský Deník«. Konservativní noviny viděly svůj hlavní úkol v boji proti obá vanému péru Havlíčkovu. Náklady konservativních listů byly ze všech novin, representujících určité politické názory, u nás nejmenŠí. Tato strana početně byla v Československém národě nejslabší.
XXIV. OKTROJOVANÁ ÚSTAVA ZE DNE 4. BŘEZNA R. 1849.
Oktrojovaná ústava z 4. března r. 1849 byla ústava, která obepínala
celou habsburskou monarchii, nejen země předlitavské, nýbrž i zalitavské a italské. Znovu zaváděla starý význam slova »Rakousko«, jak ho bylo užito v patentu z 11. srpna 1804. Byla ztělesněním toho principu, který dne 21. prosince r. 1848 v říšském sněmu proti velké většině prohlásil za kabinet ministr Stadion a který za posvátný a neodcizitelný pramen nejvyŠŠí moci v konstituČní monarchii považoval dědičné právo monar chické. Konservativní státovědecká teorie o vladaři »z milosti Boží« sla vila své vítězství. Ústava sjednocovala monarchii. Zavedla jednotné celní a obchodní území, jedno všeobecné rakouské říšské občanství. Byl • to počátek snahy, uČiniti z každého občana v habsburské monarchii Raku šana. Oktrojírka zaváděla korunovaci za rakouského císaře, při níž koru novaný měl přisahati na ústavu. Tato korunovace nevylučovala koruno vace za krále uherského a Českého. Jméno provincií bylo odstraněno a zavedeno na místo toho pojmenování korunní země. Oktrojírka znala 153
OKTROJOVANÁ ÚSTAVA Z R. 1849.
království české, markrabství moravské, vévodství Horní a Dolní Slezsko jako samostatné korunní země. Byla odpovědí vlády a koruny na český kabinetní list z 8. dubna r. 1848. Jeho čtvrtý bod o zákonodárném a správ ním spojení historických zemí Českých, o němž měl rozhodnouti říšský sněm, rozřešila odmítavě a i jinak dala najevo, že se necítí vázanou tím, co koruna dala Pražanům dne 8. dubna r. 1848. Poměr mezi zemským a říšským zákonodárstvím vymezila centralisticky. Ale i zemské sněmy měly míti moc zákonodárnou, jenže práva zemí plynula jen z ústavy říšské. Co koliv nebylo prohlášeno za záležitost zemskou, mělo se pokládati za zále žitost říšskou. Ministerský předseda pověděl o tom v ministerské radě dne 25. prosince r. 1848: »Rakousko jest jednotné, silné Rakousko, ve Vídni jest i silná centrální moc, kde se projednávají záležitosti, týkající se celé monarchie a provinciální záležitosti se přenechávají provinciálním zemským sněmům.« Říšský sněm se měl skládati z dvou sněmoven: horní a dolní. Horní sněmovna měla se utvořiti z poslanců, kteří by byli voleni za každou korunní zemi od jejího zemského sněmu; dolní sněmovna se měla voliti přímo. Šlechtě jako takové nebyly přiznány žádné výsady. Volitelnost spočívala na buržoasním principu daňového censu. Pokud se týče uherského království, jeho ústava, Maďary r. 1848 vydobytá, byla zrušena. Slovákům nevyšlo se vstříc v přání po federativním uspořádání království uherského, horní Uhry nestávaly se korunní zemí, za to však vhodnými zařízeními se jim tam zaručovala rovnoprávnost všech národ ností a v zemi obvyklých jazyků ve všech směrech veřejného a občan ského života. Oktrojírka rušila na celé Čáře stavovská zařízení. Nepřihlí žela k starším právům zemí. Zemská zřízení jednotlivých korunních zemí, které tvořily říši, měla ještě v roce 1849 vstoupiti v život, měla se před ložití prvnímu všeobecnému říšskému sněmu, který by byl býval svolán ihned po jejich zavedení. Z podnětu barona Kůbecka byl zařaděn do ústavy i § 87, který zněl: »Když sněm říšský anebo zemský není pohro madě a potřebí jest pilných, zákony nevyměřených nařízení, kdež i spolu hrozí nebezpečenství říši neb korunní zemi, v té případnosti má císař právo, uČiniti potřebná opatření, pod odpovědností ministrův, s proza tímní mocí zákonní, avšak s povinností tou, aby důvody a výsledky toho předložil sněmu říšskému anebo zemskému, když se tohoto dotýČe.« Bylo to opatření, aby v nouzi mohla vláda s císařem vládnouti absolutisticky. 154
OKTROJOVANÁ ÚSTAVA Z R. 1849.
Bylo to přejato do pozdější ústavy předlitavské a dalo podnět k celé řadě absolutistických opatření rakouských vlád za celou dobu trvání habsburské monarchie. Panovník i v korunní zemi vládl jako císař, i zemské zákony prováděli říšští ministři. Nebylo zemské, zemskému sněmu zodpovědné exekutivy. V čele korunní země stál císařem jmenovaný místodržitel, který byl zároveň v zemském sněmu i sněmu nezodpovědným represen tantem vlády a jí podřízeným. Oktrojírka jako poradní orgán po bok koruny a výkonné říšské moci stavěla podle vzoru Napoleonovy »Conseil d’Etat« t. zv. říšskou radu. Na její zřízení pomýšlel r. 1817 již Metternich. Také ústavní výbor v Kroměříži se otázkou tou obíral. Říšská rada měla raditi ve všech záležitostech, kde by o to byla říšskou výkon nou mocí požádána. Měl to tedy býti pořádný sbor vlády. Tato říšská rada měla se skládati z členů, císařem jmenovaných. Při jmenování se mělo přihlížeti ke všem Částem říše. Oktrojírka v duchu moderních zásad státovědeckých oddělovala soudcovskou moc od správy. Předbřeznové soudnictví patrimoniální bylo zrušeno. Soudnictví na příště v duchu po kroku mělo býti veřejné a ústní. Zaváděly se také poroty pro věci poli tické a tiskové. Vojsko mělo skládati při přísaze na prapor i přísahu na říšskou ústavu. Tato ústava mohla se zrněniti v prvním říšském sněmu ještě obyčejnou cestou zákona; později však jen kvalifikovanou většinou za kvalifikované přítomnosti. Oktrojírka znamenala vzhledem k liberálnímu a demokratickému mínění převážné většiny říšského sněmu kroměřížského reakci. Ale ne byla to ústava, která vycházela od šlechtické reakce, na niž u ministerského předsedy doléhal jeho Švagr, mocný kníže Windischgrátz. Oktrojírka nebyla ústava v každém ohledu nesvobodomyslná. Přejala Četná usta novení z osnovy ústavy, vypracované ústavním výborem kroměřížského říšského sněmu. Se svým doplňkem základních práv, která se však vzta hovala jen na Předlitavsko a ne na ostatní Části monarchie, kde rozho dovala ještě vojska, znamenala jen omezení a zúžení, ne však odmítnutí liberálních, demokratických a národně rovnoprávných tužeb a přání říš ského sněmu. Byla to svou tendencí ústava centralisující a působila v tom směru i na všechny budoucí pokusy o říšskou ústavu rakouskou. Oktrojírka neměnila ničeho na poměru habsburské monarchie k ně meckému spolku. Její původci dobře věděli, že jednotně organisovaná
155
OKTROJOVANÁ ÚSTAVA Z R. 1849.
habsburská monarchie, jak bylo v oktrojírce, dá se udržeti jen tehdy vůči neněmeckých národům v habsburské monarchii, když bude tato hráti první úlohu v Německu. Ale ovšem to musila býti monarchie celá i s Uherskem, ne jen Předlitavsko, jak si to představovala většina sněmu frankfurtského. Přístup celé říše do německého spolku znamenal Schwarzenbergově vládě ochranu panství habsburské dynastie nad horní Itálií a Uherskem. Doplňkem této říšské ústavy měla býti zemská zřízení jednotlivých korunních zemí. Tato zřízení měla vejiti v platnost ještě v roce 1849. Počalo se o nich pracovati hned po vydání oktrojírky. O výsledku prací učiněna byla císaři přednáška dne 29. prosince r. 1849. Zemská zřízení byla dílem hr. Stadiona, jemuž hlavním a prvním pomocníkem byl Josef Ottl. Tomuto v této práci vypomáhal šlechtic z Čech hr. Jindřich Clam - Martinic. Zemská zřízení byla oktrojována. První zemské zřízení, které se týkalo Dolních Rakous, bylo publikováno dne 5. ledna r. 1850, poslední pro Halič a pro Bukovinu dne 29. září r. 1850. Pro uherské korunní země a Dalmácii nebylo zemské zřízení nikdy vydáno. Dne 15. ledna 1850 bylo uveřejněno zemské zřízení pro Horní a Dolní Slezsko, dne 20. ledna pro Moravu, dne 5. února pro Čechy. Všechna tato zřízení byla vypracována podle jedné a téže Šablony. Zemská zřízení Činila konec privilegovanému postavení Šlechty a výsadnímu postavení katolické církve. Jako taková nebyla na zemských sněmích zastoupena ani Šlechta, která ve své velkostatkářské podstatě byla proticentralistická, ani katolická hierarchie. To, co rozhodovalo pro politickou moc na zemském sněmu byl daňový census, majetek a zřetel k inteligenci. Ministerský předseda řekl: »Census pro zemské sněmy — krátce, kdo nic nemá, má býti dalek záležitostí země.« Průmyslníci a obchodníci měli míti tam v duchu buržoasním náležité zastoupení. Byl to živel svou podstatou směřující k centralismu a vyhovující směrnicím vládní politiky. Zemská zřízení spočívala na zájmovém zastoupení, na kuriích. Bylo to v habsburské monarchii první zřízení toho druhu. Tři kurie měl míti sněm: kurii nejvyŠŠích poplatníků země, skupinu měst a skupinu venkovských obcí. Po vydání oktrojírky pomýšlela vláda na to, aby kurii nejvyŠŠích poplatníků tvořili všichni ti, největší, daně platící, na které jest dohromady rozvržena v zemi celá třetina přímé daně, v zří
156
ČECHOSLOVÁCI A OKTROJOVANÁ ÚSTAVA.
zeních však do první kurie byli zařazeni jen ti, kdo platili 500 zl. k. m. přímé dané. V zastoupení na sněmu Čechům v Čechách i na Moravě ze tří kurií měla zůstati jen třetina. Zemská stavovská zřízení vzala za své. Po vydání zemských zřízení zůstaly ještě v činnosti jen stavovské zemské výbory, které pracovaly za předsednictví zemského Šéfa.
XXV. POMĚR ČESKOSLOVENSKÉHO NÁRODA K OKTROJOVANÉ ÚSTAVĚ.
O ktrojovaná ústava v Českých zemích byla přijata většinou Českého národa s roztrpčením, které se ne jednou projevilo veřejně. Když byla po řádána v Praze dne 12. března r. 1849 slavnost za udělení konstituce, Široké vrstvy politické se jí demonstrativně nezúčastnily. Když v den výročí svatováclavské schůze, dne 11. března r. 1849, konala se na Stře leckém ostrově a v konviktském sálu beseda, mladá politická generace se jí okázale zúčastnila a zpívala tam marseillaisu, kterou přeložil do Češtiny K. Sabina, a »Jeszce Polska niezgin?la«. Když dne 13. března r. 1849 bylo uspořádáno rekviem na paměť »padlých v posledních 365 dnech v Šlechetném boji za svobodu«, táž politická generace, mající své stou pence hlavně v studentstvu a dělnictvu, demonstrativně obeslala tyto bohoslužby. Když 14. března r. 1849 dr. F. L. Rieger přijel z Kroměříže do Prahy, celá Praha, Češi i Němci, mu uspořádala bouřlivé ovace. V ra dikální mládeži nastal rychlý obrat smýšlení. JelaČič byl jí odsuzován jako nástroj Windischgrátzovy reakce, s maďarským odbojem byly projevovány sympatie jako s bojem za svobodu a proti reakci. Policejní komisař Dedera dne 16. března r. 1849 charakterisoval náladu, která po publi kování oktrojírky zavládla v mladé generaci pražské: »Studující a roznaŠeČi novin jsou vyložení republikáni. Nadávky na ústavu, na mini sterstvo, na mladého císaře jsou neslýchané; spílá se zcela nerušeně na ulici, v hospodách.« A ještě v srpnu r. 1849, kdy se měly po prvé slaviti v Praze narozeniny mladého císaře, Praha demonstrativně odmítla osvětliti 157
ČECHOSLOVÁCI A OKTROJOVANÁ ÚSTAVA.
okna, zůstala temná. Městská rada, řídíc se příkladem Vídně, podělila jen chudinu dary. Nejen mladá generace česká, ale veškero liberální a demokratické obyvatelstvo Českých zemí, bez rozdílu národnosti, těžce neslo zklamání, jehož se dožilo vydáním oktrojované ústavy a rozpuštěním říšského sněmu. Zvláště čeští politikové si vzpomínali, že na říšském sněmu stáli na prvním místě za parlamentární monarchii, za nejliberálnější, nejdemokrátiČtějŠí a národně nejspravedlivější požadavky, že ve voličstvu za tyto požadavky vyvolali vlivem českého radikalismu na podporu sně movny proti kabinetu mezi všemi národy v Rakousku nejmocnější hnutí. Více nežli kdo jiný cítili Čechové význam politické reakce, nastoupené oktrojírkou a více nežli kdo jiný trpěli bolestí nad státním převratem. To postřehla již důvěrná zpráva, kterou ministerskému předsedovi v Olo mouci podal major hr. Huyn, jemuž bylo svěřeno rozehnání sněmu. Jen menšinu v Českých zemích tvořili ti, kdo uvítali oktrojírku s radostí jako bezpečnou zákonnou půdu za politických zmatků. Byla to jen konserva tivní Šlechta, vedená hr. Lvem Thunem, Erv. hr. Nostitzem a knížetem H. Salmem, jíž přirozeně hověla každá ústava méně liberální a demo kratická. Vedle konservativní Šlechty byla to pak hrstka dobře situované buržoasie, kráčející ruku v ruce s konservativní Šlechtou. Ve své většině český národ se postavil proti oktrojírce do oposice. Karel Havlíček dne 14. března r. 1849 podal břitký výklad oktrojované ústavy. Učinily tak i jiné listy. Voličstvo podepisovalo petice »za odstra nění oktrojované ústavy a ministerstva« a za zavedení ústavy, kterou vy pracoval ústavní výbor kroměřížský. Měla to býti akce společná všem národům v Rakousku. P. A. Trojan ve velkém výboru měšťanském (2. května r. 1849) přimlouval se za žádost za svolání zemského sněmu na základě kabinetního listu z 8. dubna r. 1848. Císař obsah těchto petic energicky odmítal a pražskou deputaci, která měla ve smyslu Trojanova přání žádat za svolání Českého sněmu v Červenci r. 1848 slíbeného, ani nepřijal. Z členů strany národně liberální dr. Fr. A. Brauner dal se na cestu politiky oportunní. Byl pozván v březnu r. 1849 jako někteří jiní vý znační politikové Čeští (Palacký, Pinkáš, Plaček, Strobach, Trojan) k prá čem o zemských zřízeních. Kdežto jeho kolegové spolupráci s vládou
158
MÁJOVÉ POVSTÁNÍ R. 1849.
odmítli, Brauner, domnívaje se, že vláda chce plniti své přípovédi, od hodlal se pracovati ve vládních poradách pro český program liberální a nacionální a pro svolání zemských sněmů, poněvadž soudil, že »jen na cestě sněmovní je opora možná«. Brauner, ačkoliv neuznával oktrojírku za bezvadnou, pokládal ji za východisko veškeré politiky, chtěl zcela reelně pracovat pro »svolání sněmů, skutečnou jednotu říše ra kouské a rovnoprávnost všech národů«. Pro svůj oportunismus nenalezl v České veřejnosti pochopení a byl pro něj očerňován jako zpronevěřilý liberál a Čech.
XXVI.
MÁJOVÉ POVSTÁNÍ R. 1849. ^Na oktrojírku odpověděli Maďaři tím, že jejich říšský sněm, který
zasedal v Debrecíně dne 14. dubna r. 1849, prohlásil před Bohem i lidmi věrolomnou dynastii habsbursko-lotrinskou za sesazenou s trůnu a Uhry za stát nezávislý. Říšským správcem stal se KoŠut, vlády se ujal kabinet, republikánsky smýšlející. Car Mikuláš, který z celého srdce nenáviděl revoluci, za této situace v obavě, aby úspěch Maďarů nevedl k revoluci v kongresovém Polsku, odhodlal se habsburské dynastii proti Maďarům poskytnouti pomoc, po níž toužil již 1. dubna kníže Windischgrátz a na niž u vlády prostřednictvím hr. Kúbecka doléhal a o niž dne 1. května vlastnoručním dopisem cara jakožto »nejpevnějŠí záštitu monarchistického principu« požádal sám císař. Ruské vojsko vtrhlo do Uher v Červnu roku 1849. Rieger dne 17. května r. 1849 odsoudil tuto koncepci vlády Schwarzenbergovy. Psal tehdy z Paříže: »Vojně, která se nyní vede v Uhřích, byl vtiŠtěn znak reakce, poněvadž vláda, nechtíc hledati pomoci u národů svých, jmenovitě u národů slovanských proti Maďarům, aby jim za to žádné svobody dáti nemusila, raději zavázala tento svazek s absolutismem ruským... Drahá to zajisté pomoc pro naše mocnářství, jestliže i bude moci je zachovati. Od nynějška budeme klientem ruského carátu, který
159
MÁJOVÉ POVSTÁNÍ R. 1849.
ovšem nemůže říši naši k žádné moci nechat dojiti, ale v jehož interesu jest ji vždy ve slabosti udržovati.« Za této situace v habsburské monarchii počal mezi Českými radikál ními demokraty pro svou politiku z Německa působili Michael Bakunin. Když byl na slovanském sjezdu r. 1848 v Praze, poznal spletitost slo vanské otázky. Navázal zde styky s radikálně demokratickou politickou generací Československou. Od letnic r. 1848 zajímala Bakunina otázka, jak slovanské národy vymanit z cizího panství. Bakunin šel zcela jiným směrem nežli Fr. Palacký. Kdežto tento hlásal austroslavismus, Bakunin austroslavismus potíral a v zničení Rakouska spatřoval možnost svobody slovanských národů. Bakunin od září r. 1848 pozoroval, jak na nebi Evropy se tvoří reakČní mračna. Když posledního října r. 1848 vídeňská revoluce byla vojensky potlačena, odhodlal se vydati k Slovanům tištěné provolání »Aufruf an die Slaven«. Bakunin, aby zachránil demokracii a čelil sílící reakci, hleděl sblížit slovanské demokraty s demokraty ně meckými a maďarskými, hleděl proti reakčnímu svazu evropských moc nářů vybudovat spojení evropských demokracií. Bakunin tehdy otevřeně vyslovil za podmínku uskutečnění svého cíle zničení habsburské monar chie. »Jsme v právu,« dovozoval, »kdyz si žádáme v zájmu svobody roz loučení rakouského císařství, neboť jeho zničení jest spása a povznesení všech národů v rakouské jednotě ujařmených a osvobození srdce a středu Evropy.« Bakunin ze Saska hleděl získati mezi Slovany i Němci v Čes kých zemích stoupence pro svůj program. Palacký, Havlíček a jejich strana Bakuninovy názory veřejně odmítli, vůdce Českých rakálních demokratů K. Sabina celkem s názory souhlasil a pomáhal je novinářsky v Če chách rozŠiřovati. Když Rakousko r. 1849 získalo si pomoc ruského cara proti Maďarům, Bakunin na novo českým a německým provolá ním působil na Slovany. Pokládal okamžik za vhodný k boji za svobo du: »Slované! Zachraňte svou slovanskou svobodu, zachraňte svobodu Evropy!« Tak končila jeho výzva. Bakunin nezůstal jen při slovech a proklamacích. Byl muž činu a rozhodl se proto proti reakci Činně vystoupili. Pracoval k utvoření vše obecné federace evropských republik. Působil všude, kde to jen Šlo. Nejen v Českých zemích, nýbrž i v Německu a ve Francii. Co chtěl, sám vylíčil takto: »NěmeČtí demokraté připravovali všeobecné povstání
160
Císař František Josef I. v r. 1849.
MÁJOVÉ POVSTÁNÍ R. 1849.
na jaro r. 1849. Přál jsem si, aby se Slované spojili s nimi a rovněž i s Maďary, kteří již tehdy byli ve zjevné a rozhodné vzpouře proti ra kouskému císaři. Přál jsem si, aby se spojili jak s těmito, tak s oněmi ne proto, aby splynuli s Německem nebo se pokořili Maďarům, nýbrž proto, že by zároveň s vítězstvím revoluce v Evropě se upevnila i nezá vislost slovanských národů. Doba se zdála vhodnou k takovému do rozumění. Maďaři a Němci, poučeni zkušeností a postrádajíce spojenců, byli ochotni zříci se dřívějších nároků.« Bakunin se tedy snažil nejen o pád Ruska a Rakouska, nýbrž i o obnovu Polsky a o nezávislost Čech. Nevíme, proč při svém plánu Bakunin nepočítal i s Vlachy a odkud věděl, že Maďaři a Němci vzdali se svých dřívějších nároků vůči slo vanským národnostem. V Čechách Bakunin působil přímo (byl zde několikráte na zapřenou) i svými četnými agenty. Pro svou akci získal radikálně demokraticky cítící mladou generaci Českou. Byla to v poli tických dějinách Československého národa nové doby první generace, která se postavila proti habsburské monarchii a byla pro její zničení. Vzbouření v Praze a v Čechách, kde bylo umístěno jen málo rakouského vojska a, pokud zde bylo, bylo to politicky-rakousky nespolehlivé vojsko maďarské, mělo býti vzbouření, ke kterému jako k svému jádru by se připojila i vzbouření jiných Slovanů, zvláště Poláků. Praha jakožto Moskva rakouských Slovanů měla strhnouti i jiná slovanská města. Vzbouření ta měla přispěti na pomoc maďarské a vlašské revoluci a měla zabrániti tím, že by kongresové Polsko, kde velká Část Šlechty sympathisovala s Maďary, se vzbouřilo, ruské intervenci do Uher. Po vstání mělo býti v Evropě všeobecné, aby si vladaři nemohli přispěti na pomoc. Čeští radikální demokraté, vedeni Sabinou a J. V. FriČem za ložili sdružení »Českomoravské bratrstvo«, organisované po způsobu ně meckých burŠenŠaftů, spojili se s německou radikálně demokratickou mládeží pražskou, seskupenou především v tajném sdružení »Markomania« a pracovali podle Bakuninových direktiv z Drážďan mezi stu dentstvem i dělnictvem, na venkově i v městech, pro povstání. Na ven kově chtěli získati sedláky, kteří zrušením roboty ztratili zájem na revoluci a přáli si klidu, sliby, že budou zrušeny hypotéky. Když na počátku května r. 1849 vypukla v Německu na různých místech revoluce, Bakunin konečně doléhal, aby se k revoluci odhod il
161
MÁJOVÉ POVSTÁNÍ R. 1849.
lály i Čechy. Bylo určeno, že Praha povstane v sobotu dne 12. května v podvečer, kdy mohlo se poČítati s větší účastí dělnictva. Ale dříve nežli se tak mohlo stati, byla připravovaná akce, o níž povídavá mládež mnoho mluvila, vyzrazena. Z 9. na 10. května byla provedena Četná zatknutí a dne 10. května r. 1849, kdy byl i v Saské Kamenici zatčen Bakunin, byl vyhlášen v Praze a okolí a ve třech pevnostních městech v Čechách a v Jaroměři stav obležení. Jeho provedení dodatečně bylo telegraficky oznámeno vídeňské vládě. »Slovanská lípa«, která byla v oprávněném podezření, že se spiknutí účastnila, byla rozpuštěna. Na Hradčanech v Praze započala dne 18. května pracovati zvláštní vyšetřující vojenská komise, ne řádný, vojenský soud. Byla s prací ho tova až v r. 1853. Vojenský soud, ve věci nekompetentní, který Havlíček nazval »inkvisiČní tribunál«, přes znění § 8 základních oktrojovaných práv, jak na to upozornil K. Havlíček, vynesl pro účast na májovém povstání 28 rozsudků smrti, 51 obviněných odsoudil celkem k 474ti rokům těžkého žaláře. Mezi odsouzenými byli čeští radikální demo kraté: J. V. FriČ, K. Sladkovský, K. Sabina, E. Arnold a j. Rozsudky smrti nebyly vykonány a doba vězení odsouzencům při různých příle žitostech byla zkrácena. Poslední odsouzenec opustil vězení dne 27. Čer vence r. 1857. Stav obležení nad Českými městy byl zrušen až 16. srpna r. 1853, ačkoliv na jeho zrušení pomýšlel již rok před tím ministr Bach. Vina na tomto odkladu spočívala na císaři, který podléhaje radám gene rála Kempena, nedal dříve svolení k zrušení, poněvadž prý by bylo těžko stav obležení na novo zavést, kdyby ho bylo potřebí. Zrušení stavu obležení mělo jen význam formální a na skutečných poměrech ničeho nezměnilo, poněvadž reakČní absolutismus tehdy již tížil celé Rakousko beze všeho ostychu. Bylo přijato zcela klidně. Městská rada pražská za tuto milost poděkovala místodržiteli. Májové povstání, i když vyplývalo z určitého programu, bylo dílem nerozvážlivého romantismu, necenícího pohotové síly a neodhadující skutečné možnosti. Bylo pro to obecně a veřejně vedoucími politiky Českými odsouzeno. K. Havlíček napsal to nejostřeji: »Tak se tedy přece dodělala nesmyslná strana toho, z Čeho jsme ji tolikrát varovali, ale na darmo: Praha jest opět v stavu obležení, konstituČních svobod jsme
162
SLOVÁCI V BOJI PROTI MAĎARŮM.
zase na Čas zbaveni, a to jen pro zlomyslnost několika lidí a pro zbrklost zavedené mládeže.«
XXVII. ÚČAST SLOVÁKŮ V BOJI PROTI MAĎARŮM.
Za slovanského sjezdu byli Čeští radikální demokraté, Bakunin a
slovenští politikové na jedné politické linii. Za příprav májového po vstání, po vydání oktrojírky, se rozešli. Slováci kráčeli jinou cestou nežli Bakunin a jeho mladí přátelé v Čechách. Těšili se z oktrojírky, poně vadž Činila konec všem maďarským vymoženostem z r. 1848. Štúr dne 29. března r. 1849, pln úzkosti, varoval mladého J. V. FriČe: »Ta Vaše Praha teď nám zadává veliké starosti. Bojíme se, aby tam někteří něco netropili k Vaší i naší veliké Škodě a nevypoČítovanému neštěstí. Takové křiky, jako bychom se smířili s Maďary, takové demonstrace jako pro volávání na slávu Košutovi, pálení JelaČičova obrazu, nedají nic dobré ho předzvídat. Věřím milerád, že Vás poslední události dojaly a dojat musely, ale přece z těchto výjevů neslýchaná lehkomyslnost vyhlíží a neslýchaná naběhlost politická. To již se podobá Polskosti a my se zcela jináČe naučili znáti Čechy z historie. Kdyby u Vás něco vypuklo, kromě neslýchané Škody pro Vás i pro nás, Vy přijdete o úvěrek u Slo vanů, a když jej Praha ztratí lehkomyslným krokem, bude Slovanstvo v Rakousku beze vší větší váhy.« Slovenští politikové nikdy nevěřili Maďarům, ani tehdy ne, když později (21. Července) v Segedíně přijali zákon o národnostní rovnoprávnosti, vítali s radostí, že oktrojírka ja kožto ústava pro celou monarchii rušila maďarské vymoženosti z jara r. 1848, radovali se, že tatáž ústava, pokud se týče Uherska, výslovně sli bovala provedení národní rovnoprávnosti. Viděli s radostí, že, když v úno ru r. 1849 maďarští konservativci vedeni Jiřím Apponyim a Jósikou počali se za vědomí rakouské vlády neoficielně raditi o zařazení Uher do rámce monarchie, hr. Stadion položil důraz na to, aby i jiné nemaďarské národnosti v Uhrách byly do této komise přibrány nebo mimo ni jednaly o téže věci s vládou, a rádi uvítali, když representant starší slo n*
163
SLOVÁCI V BOJI PROTI MAĎARŮM.
venské generace, básník Jan Kollár, byl povolán dne 18. března r. 1849 do Vídně vládou, aby jí sdělil své mínění o uspořádání věcí slovenských. Ne odradilo je od jejich politiky ani to, že ministerský předseda, když ho zvláštní deputací dne 20. března 1849 žádali o splnění svého programu, přijatého r. 1848 v Lipt. Sv. Mikuláši dne 10. května, jejich přání odmítl jako neproveditelné, poněvadž prý nelze odděliti Slováky od Maďarů čínskou zdí. Slováci nepostavili se do stejné řady s těmi, kdo šli proti dynastii, proti vídeňské vládě a proti jejím pomocníkům, nýbrž stanuli po boku císařově, jeho vojenských vůdců v Uhrách a císařské vlády. Chtěli si zajistiti vděčnost dvora, vlády i vojska za válečného boje proti Maďarům a proto po třetí se odhodlali vystoupiti na pomoc císařským vojskům sestavením dobrovolnického sboru. Mělo to býti velké národní vojsko o 20.000 mužích. Pokusil se o jeho vojenské zorganisování rych novský Čech Bernard Janeček, který hned při dřívějších slovenských povstáních působil vedle Zacha a Bloudka. Učinil tak přes to, že Ba kunin vynakládal vše, aby od tohoto úmyslu Janečka odvedl a pohnul ho k smíru s Maďary. Dobrovolnický sbor slovenský nedosáhl daleko počtu, jakého by si byli přáli političtí vůdcové slovenští, nevystoupil na svou pěst, nýbrž jako součást císařského vojska. Byl přidělen generálu Baltazaru Šimuničovi. Účastnil se vítězného znovudobytí Leopoldova, srážky při Ácsi, podstatně přispěl k vyčištění báňských měst a Horních Uher od maďarských nepřátelských vojsk. Členové slovenské národní rady Hurban, Štúr a nyní zase Hodža dne 11. Června r. 1849 v Leopoldově ne opomenuli velícímu tam cis. generálu Janu sv. p. Kempenovi vysloviti projev slovenské loyality a docílili na něm i toho, že dne 20. Června r. 1849 u Stupavy přehlédl dobrovolnický oddíl slovenský, Čítající na 600 mužů. Kempena však Slováci nenadchli. Líbilo se mu, že dobrovolníci mají dobrý oděv, ale sbor pokládal za nevycvičený a uvěřil i stížnostem do nedostatečné kázně sboru. Dne 13. srpna r. 1849 za ruské pomoci byli Maďaři přinuceni ke kapitulaci. Válka císaře s Maďary byla tím skončena. Dynastie docílila, Čeho chtěla, dobyla si Uherska. Dne 21. listopadu r. 1849 byl v PreŠpurku rozpuštěn i dobrovolnický sbor slovenský.
164
XXVIII. PALACKÉHO NÁVRH REFORMY OKTROJOVANÉ ÚSTAVY.
^Národně liberální strana stála po oktrojírce v oposici proti vládě, ale na stanovisku austroslavistickém a habsbursko-dynastickém. V době, kdy koruna zvítězila nad revolucí v Itálii a v Uhrách, odhodlal se vůdce národně liberální strany Fr. Palacký varovati vládu před jejím postu pem na centralistické dráze. Přes pochyby dr. A. M. Pinkase, spíše rázu taktického nežli věcného, vystoupil s návrhem na reformu oktrojírky ve smyslu svých federalistických zásad, proslovených v lednu r. 1849 v ústav ním výboru říšského sněmu v Kroměříži a jeho většinou nesdílených. Dne 21. prosince r. 1849 dopsal a dva dny na to v Havlíčkových »Nár. Novinách« k žádosti svého žáka v politice K. Havlíčka otiskl stať »O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku«. Palackého jako českého nacionála bolelo, že oktrojírka jest »u vysoké míře« centrali stickou a že je proto v odporu s novodobou ideou státu rakouského: s uskutečněním národní rovnoprávnosti, a pokusil se konkrétně ukázati, že oktrojírka by měla býti revidována, aby nenadržovala ani Němcům, ani Maďarům. Palacký žádal pro národy více autonomie, nežli jí po skytovala oktrojírka a navrhoval v oktrojírce zrněnu míry kompetence říšské a kompetence zemské. Vymeziv taxativně jako záležitosti říšské: záležitosti dvorské, zahraniční, vojenské, říšské finanční, obchodní, říš ské komunikační a podle možnosti stejné zásady právní, přiřkl všechny ostatní záležitosti do zemské kompetence čili »autonomii národův«. Vedle říšských ministrů přál si míti i ministry zemské čili národní, jichž by bylo sedm pro skupiny: německou, Československou, polskorusínskou, maďarskou, rumunskou, jihoslovanskou, italskou, utvořených ne na zá kladě historickém, nýbrž podle ethnické příslušnosti. Každá taková sku pina měla míti i své kasaČní soudy a zemské sněmy. Zemský ministr by byl býval podle Palackého zároveň »exponovaným ministrem říŠským« a měl míti odborné rady ministeriální pro všechnu zemskou správu. Palacký přijímal zřízení říšské rady, již oktrojírka zaváděla, jenže ve smyslu svých zásad si ji představoval zreformovanou. Článek Palackého vzbudil pozornost politické veřejnosti celé habs165
NÁVRAT K ABSOLUTISMU.
burské monarchie. Ale nezměnil ničeho na úmyslech vládních, které jasné vyřkl dne 2. Června r. 1851 ministr Bach v důvěrném hovoru s generá lem Kempenem: »Onoho dne, kdy se císař vzdá principu centralisace, podkopal svůj trůn.«
XXIX.
NÁVRAT ABSOLUTISMU.
Kldyž koruna a vláda vydala oktrojovanou ústavu a zemská zřízení, měla úmysl uvésti je v život nebo od počátku toho nechtěla? Oktrojírka byla ústava, s kterou byla nespokojenost na všech stranách. Nejen u těch, kdo náleželi mezi poslance rozpuštěného říšského sněmu, nýbrž i u Činitelů vlivných a rozhodujících. S oktrojírkou byl nespokojen mladý císař. Byl vychován absoluti sticky a nesl těžce, že ve své neomezené moci má býti omezen. Oktrojírku těžce nesla Šlechta. Oktrojovaná ústava ji jako Šlechtu vylučovala z politického života. Stát budoucně měl spoČívati na buržoasii, na velkokapitálu, ne na Šlechtě jako takové. Oktrojírka byla proti mysli policejní a vojenské moci, poněvadž, kdyby byla bývala provedena, byly by bývaly tyto moci pod kontrolou parlamentní. Ale oktrojírka nebyla vhod ani ministerskému předsedovi, knížeti Schwarzenbergovi. Nazýval ji zkaženou ústavou, »Missverfassung«. Schwarzenberg byl celou svou bytostí založen despoticky. Pokládal za nemožné vládnouti, jak řekl dne 16. listopadu r. 1850, pruskému králi »s těmi nenapravitelnými teoriemi nové doby, s francouzským konstitucionalismem a všemi jeho zmetky, zastoupením lidu, svobodou tiskovou, porotami, spolčovacími právy a podobným«. Schwarzenberg proto s pro vedením oktrojírky nespěchal. Dal sice v květnu r. 1849 vojsku, jak to bylo oktrojírkou nařízeno, přisahati na ústavu, ale nedal nikdy konmovati vladaře za císaře rakouského, poněvadž by při této korunovaci byl císař musil přisahati na ústavu a byl by býval morálně nucen ji zachovávati. Schwarzenberg od oktrojírky, sotva že ji vydal, hleděl utéci. Okolnosti 166
NÁVRAT K ABSOLUTISMU.
k tomu byly mu příznivé. Rakouská vojska 24. března r. 1849 zvítězila u Novary. Aby mohlo Rakousko pokořili maďarskou revoluci, o tom se dohodovalo s ruským carem a ten svou pomoc Rakousku poskytl rád, když slyšel z úst tak kompetentních jako byla Schwarzenbergova, že oktrojírka nebude provedena. Caru Mikulášovi chtěl Schwarzenberg stát v slovu nejen proto, že to odpovídalo jeho despotickému přesvědčení a že potřeboval cara s jeho vojsky proti maďarskému odboji, nýbrž i proto, že Rakousko, aby nabylo v Německu znova svého mocenského postavení, potřebovalo proti Prusku spolku s Ruskem. Ministerští ko legové Schwarzenbergovi nesdíleli sice absolutistické choutky svého Šéfa, ale nezbývalo jim nežli, až by se rozhodnutí o oktrojírce stalo ožeha vým, aby se buď s ministerským předsedou rozešli nebo se jeho názoru podrobili. Schwarzenberg nespěchal se zrušením ústavy právě tak jako s jejím provedením. Vyčkával příhodné chvíle. Když se mu podařilo za spojenectví cara Mikuláše diplomaticky zvítěziti v listopadu r. 1850. v Olomouci nad Pruskem, uČiniti konec německému parlamentu a prosaditi obnovení starého spolkového sněmu, pokládal okamžik za vhodný i ke zrušení březnové oktrojírky. Nedělal si žádných výčitek svědomí, že na ústavě byly císařův i jeho podpisy, nebral na váhu námitky svých mi nisterských kolegů, fin. ministra Krause a hr. L. Thuna. Již dne 27. listopadu bylo upuštěno od přísahy vojska na ústavu podle přání císa řova. Schwarzenberg svolil k tomu, co připravil s mladým císařem jeho důvěrník dne 5. prosince r. 1850 jmenovaný president reformované a od reformy přímo císaři podléhající říšské rady hr. Karel Friedrich Kúbeck, aby ministerstvo bylo zodpovědným na příště jen koruně. Dne 20. srpna r. 1851 císař zprostil ministerstvo ústavní zodpovědnosti vůči říšskému sněmu a dva dny na to, aby snad lid nemohl hájiti oktrojovanou ústavu proti koruně zbraní, byla k podnětu Bachovu rozpuštěna národní garda a bylo nařízeno, aby odevzdala své zbraně. Mladý císař dne 26. srpna r. 1851 psal pln radosti své matce: » ... Stal se velký krok ku předu, hodili jsme přes palubu konstitucionalismus a Rakousko nemá více nežli jednoho pána... Děkujme Bohu, že ve třech letech jsme asi tam, kam jsme měli přijití. Ve sporu, v tlachání a korupci spatřoval již Metternich praktické výsledky zastoupení lidu.« Tento státní převrat se stal bez jakéhokoliv odporu politické veřejnosti. Přípravy, které na
167
NÁVRAT K ABSOLUTISMU.
řídil císař zvláště ve Vídni, aby se každý odpor přísně potlačil, byly zbytečné. Rakouské legace byly o kroku uvědoměny, aby jim bylo jasno nové období organisace habsburské monarchie. Dne 19. září r. 1851 byla zrušena přísaha úřednictva na ústavu. Důsledek vladařova opatření z 20. srpna r. 1851 byl jen jediný: přímé a bezkompromisní zavedení absolutismu. To postřehla celá poli tická veřejnost. K tomuto důsledku sáhl císař po státním převratu v Pa říži, o němž ve Vídni se vědělo hned 2. prosince r. 1851 odpoledne a který Členové habsbursko-lotrinské dynastie pozdravili s největší radostí. Ministr Bach dne 9. prosince r. 1851 zaslal Šéfům zemských vlád oběž ník, v němž schvaloval události v Paříži a nařizoval potlačení jakých koliv protiabsolutistických akcí. V poslední den roku 1851, o Sylvestru, císař pak vyhlásil zásády organických zřízení v korunních zemích ra kouského císařství. Oktrojírka s jejími základními právy byly pohřbe ny, poroty, o nichž řekl císař generálu Kempenovi dne 8. listopadu r. 1851, že se s nimi musí brzy uČiniti konec, byly zrušeny. Místo absolu tismu ministrů, který existoval od vydání oktrojírky, nastoupil absolu tismus císaře, stojícího pod přímým vlivem říšské rady. Absolutismus rozpial beze všeho ostychu nad Rakouskem svá křídla. Šlechta z Čech vyslovila nad tím své uspokojení. Ale jinak zavedení absolutismu bylo přijato politickou veřejností Českou bez zájmu. Stalo se jen formálně, co skutečně existovalo. Jen selský lid státní převrat přijal s obavami. Strachoval se, že budou následovati další kroky, vedoucí k zrušení těch vymožeností, jež revoluční hnutí přineslo lidu, úpícímu v poddanství a těžce nesoucímu robotu. Obava ta se ukázala zbytečnou. Jinak však většina politických vymožeností revolučního hnutí z r. 1848 vzala za své. Absolutismus svou železnou rukou spočíval nad celou habsburskou monarchií až do r. I860.
168
XXX.
REPRESENTANTI ABSOLUTISMU.
.Absolutismus let 1849 až 1859 nebyl stále jeden a týž. Byl různý, jeho ráz dodávaly mu vedoucí osobnosti ve státu. Byly mezi nimi dvě strany: strana občanských ministrův a strana aristokracie, spojené s živly vojenskými. Nezkušený a k sobe nekritický císař podlehl jednou té, jed nou oné straně. Když dne 28. Července r. 1849 hr. Stadion, fysicky i du ševně vyčerpán požádal za propuštění, jeho dosavadní resort byl rozdě len v ministerstvo vnitra a v ministerstvo kultu a vyučování. Stadion až do konce svého života zůstal Členem kabinetu, ale byl bez křesla. Mini sterstvu vnitra byl postaven v Čelo dosavadní ministr spravedlnosti dr. Bach, ministerstvo kultu a vyučování dostal bývalý zemský president Český hr. Lev Thun. Byl to první rakouský ministr kultu a vyučování. Když se do Čech donesly zprávy, že jeho jmenování ministrem jest na obzoru, dr. Brauner pokládal za svou povinnost yarovati ministra Bacha před tímto jme nováním. Brauner Thuna málo hodnotil na základě jeho Činnosti v Če chách, zvláště za bouří svatodušních, a nenáviděl ho osobně, poněvadž Thun nechal ho po bouřích ve vyšetřovací vazbě, ačkoliv byl již zvolen poslancem. Bach odpověděl Braunerovi, že jeho upozornění přišlo pozdě. Ale nebylo by asi bývalo mělo úspěchu, kdyby bylo přišlo i dříve, po něvadž jmenování Thunovo podle Bacha byla koncese knížeti Schwarzenbergovi a aristokracii »jako za revanche za příliš mírnou cenu ro-’ boty«. Thun měl jako ministr pochopení pro význačné osobnosti. Byl oddaným synem katolické církve, nesouhlasil ani s centralisací ani s germanisací, ale nečinil z rozporů v těchto otázkách žádných důsledků. Zů stal i jako ministr Českým patriotou. Křeslo ministra spravedlnosti po Bachovi přejal Antonín rytíř Schmerling, oddaný novým směrům v soud nictví, odpovídajícím konstituČním zásadám nové doby. Dne 5. dubna r. 1852 zemřel, byv raněn mrtvicí, kníže Felix Schwarzenberg. Bach zatlačil mu oči. Činil si naděje, že se stane po Schwarzenbergovi ministerským předsedou. Oprávněvalo ho k této na ději to, že Schwarzenberg ve vnitřní politice podléhal jeho mínění, že byli spolu spjati upřímným přátelstvím a že Schwarzenberg za svého
169
REPRESENTANTI ABSOLUTISMU.
života nejednou ho označil jako budoucího ministerského předsedu. Ale Bach jakožto dítě revoluce byl příliš nenáviděn u vlivných kruhů a ne došel k tomu, po Čem toužil. Kiibeck zradil císaře, aby provedl v té věci odkaz Schwarzenbergův, a když sám nechtěl hodnost tu přijati, rozhodl se císař, že v duchu sylvestrovských patentů místo ministerského před sedy nebude obsazeno, nýbrž že nejvyŠŠí řízení záležitostí bude se bez prostředně soustřeďovali v rukou panovníkových. Císař sám počal;před sedat! ministerským konferencím. Dvaadvacetiletý domýšlivý mladík, je muž nedovedl nikdo mluviti pravdu a jemuž nejeden vysoký hodnostář lichotil, vzal na sebe jednu z největších odpovědností dějinných. Ministrem zahraničních věcí a cis. domu byl jmenován hr. Karel Ferdinand Buol-Schauenstón. Byl to diplomat, oblíbenec Schwarzenber gův. Schwarzenberg si ho připravoval za nástupce. Také Buol měl snahu vládnouti v duchu svého předchůdce. Byl to elegantní muž ye věku 55 let, sebevědomého vystupování, povahou cholerik. Byl vzteklý, ale i zdrže livý, váhavý a vyhýbavý. Neměl daru rychle se orientovati. Byl poddajný a nerozhodný. Jeho vzdělání bylo povrchní, neznal poměry mimo Anglie a Ruska, kde působil, zvláště nerozuměl dobře poměrům v Německu. Chránil princip legitimity. Nemohl se srovnávati s talentem a významem Schwarzenbergovým. Neměl v politice tvůrčích ideí. Nedovedl si zjedná vat a udržovati přátele, spíše znepřáteloval si kde koho. Co bylo, dovedl ničit, ale nedovedl stavěti místo toho něco nového. Znepřátelil Rakousko s Francií i Ruskem a přispěl k sblížení tohoto s onou. Vnitřní rakouské politice dobře nerozuměl a poslouchal zde jako jeho předchůdce rad Bachových. Od 2. prosince r. 1848 až do 22. Června r. 1852, kdy byl jmeno ván Členem říšské rady, byl v rakouské vládě sv. pán František Kulmer. Byl ministrem bez křesla. Dostalo se mu tohoto úřadu proto, že byl nápomocen vládě za bojů Maďarů s Chorvaty. Byl pokládán za znalce poměrů v Uhersku, v kabinetě zastupoval vlastně zájmy Chorvatska. Znal i otázku slovenskou, ale nebyl příznivcem Slováků. Když dne 10. dubna r. 1849 ministr financí Kraus v ministerské radě navrhl, aby císař přijal titul »velkovévoda rumunský, rusínský a slovenský«, nasadil Kulmer vše, aby mínění Krausovo zdolal a — zvítězil. Kulmer soudil o Slovácích, že jsou domýšliví a chtěl jejich snaze po slovenské autonomii 170
REPRESENTANTI ABSOLUTISMU.
Čeliti zaváděním němčiny do slovenských krajů. V ústavních problémech přidržoval se despotických názorů Schwarzenbergových. Ale vedle těchto osobností civilní vlády silně tehdy padaly na váhu osobnosti z kruhů aristokratických a vojenských. Byl to nejprve hrabě Karel Ludvík Grůnne, který v den změny na trůně, ve věku Čtyřiceti let, stal se generálním pobočníkem nového císaře. Byl to dobrý a vtipný společník, bez náležitého vzdělání a zkušeností, dvorný a representa tivní. Soudil, že dynastie má se opírati o vojsko a o oltář. Vojsko po kládal za něco sui generis, co se má odliŠovati od civilistů. Byl absolutista v duchu předbřeznovém, litoval, že aristokracie přišla o své vý sadní postavení. Byl u císaře v osobních záležitostech rozhodující. Ne jednal vždy bez úskoku a jen ze zásadního stanoviska. Ve vojsku kryl nejednou finanční nepořádky. VŠe, co souviselo s vědou a literaturou, bylo mu protivné. Od r. 1857 byl trvalým Členem ministerských kon ferencí. Rozhodující slovo u císaře až do své náhlé smrti (f 11. IX. 1855) měl sv. pán Karel Friedrich Kůbeck. Když mu císař dne 1. listopadu r. 1850 nabídl předsednictví říšské rady, bylo mu již sedmdesát let. Byla to opravdová, vyhraněná osobnost. Byl to vážný muž velkých všeobec ných, právnických a státovědeckých vědomostí, neobyčejně pilný. Velký znalec lidí. Byl cele oddán dynastii, jejíž autorita především byla před mětem jeho péče, a katolické církvi. Myslil, že problém mnohojazyČného Rakouska dá se rozřeŠiti jen vládou silné ruky. Nenáviděl všechny libe rální a demokratické myšlenky své doby. Byl pro absolutní monarchii, která by se opírala o armádu, byrokracii a katolickou hierarchii. Ale této nepřiznával práva nad státem. Aristokracii příliš nefedroval, poně vadž ji stejně jako Schwarzenberg pokládal za politicky omezenou. Kúbeck byl obdivovatelem Mettemichovým. Zásady Metternichovy byly celkem zásadami Kúbeckovými. Generál Kempen ho nazval »oporou konservativního principu«. Byl otevřeným nepřítelem Bachovým. Byl Němec z Jihlavě a Čechy nenáviděl. Ke Kúbeckovi a Griinnemu se řadil policejní ministr, generál Jan sv. p. Kempen von Fichtenstamm. V listopadu 1849 byl Kempen gene rálním inspektorem Četnictva ve Vídni, od Června 1851 i správcem vo jenského guvemementu ve Vídni, od 25. dubna 1852 Šéfem nově zříze 171
REPRESENTANTI ABSOLUTISMU.
ného nejvyŠŠího policejního úřadu. Pocházel z Pardubic, kde se narodil r. 1793. Byl oddán císaři, přísný katolík, každým coulem voják. Byl energický a pilný, mel organisaČní talent. Povahově byl Čestný a hodný. Ale chybělo mu vzdělání a rozhled. Neměl smyslu pro politiku. Byl obdivovatelem a vděčným ctitelem Windischgrátzovým i jeho politic kých zásad a národní snahy Slovanů v Českých zemích, na Slovensku i v Chorvatsku byly mu protimyslné. Jeho vliv stoupl, když od polovice března r. 1857 účastnil se ministerských konferencí. K této trojici přidružil se starý kníže Metternich. Vrátil se z do brovolného vyhnanství do Vídně dne 24. září r. 1851. Přicházel měsíc po tom, kdy císař dal se otevřeně na cesty absolutismu. Byl uvítán ve Vídni triumfálně, stal se předmětem všech poct, které dvůr a vláda udílely. Sám císař vykonal mu návštěvu. Metternich pochvaloval císaři jeho absolutistická opatření z 20. srpna 1851. Císař mu slíbil, že jeho rada bude slyšena ve všech důležitých věcech. Mezi těmito dvěma světy byl nejen osobní, nýbrž i ideový rozpor a panovaly boje o moc. Strana civilistická ovládala císaře především z ministerských konferencí, strana vojenská z říšské rady. Strana civilistická byla na vrchu až do smrti Schwarzenbergovy. Po jeho smrti nabyla nadvlády strana vojenská. Šla tak daleko, že chtěla pod svým dozorem a kontrolou míti i stranu civilistickou. Známkami tohoto vítěz ství bylo to, že policie přes odpor ministra vnitra dne 11. dubna r. 1852 byla vyloučena z oblasti ministra vnitra a zřízen z návodu Kúbeckova c. k. nejvyŠŠí policejní úřad přímo podléhající císaři, v jehož Čelo postaven generál Kempen, ještě Schwarzenbergem pokládaný pro takový úřad za neschopného. Policie byla spojena s Četnictvem. Tím byl v podstatě obnoven předbřeznový policejní dvorní úřad, dne 28. března r. 1848 zrušený. R. 1853 bylo pak spojeno, ministerstvo války s vojenskou kanceláří pod názvem c. k. nejvyŠŠí vojenské vrchní velitel ství, v jejímž. Čele podle jména stál císař,. ale vlastní rozhodování měl v rukou jeho generální pobočník hr. Griinne. Hřešil nejednou na účet císařův. Boj mezi oběma stranami mírnil císař. Nevyřídil návrhy vojen ské strany z února r. 1853, aby ministři byli úředně podrobeni kontrole, zda vykonávají rozkazy císařovy. Svou osobní kontrolu pokládal za do statečnou. Působil na Kempena dne 12. dubna r. 1853, když si ministr 172
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
Thun u císaře stěžoval na policii, že pátrá po jeho stycích se stranou Českých vlastenců. O jak veliký rozpor šlo mezi stranou civilistickou a vojenskou, to vyplývá z rozhovoru, který mel dne 23. prosince 1849 ministr Bach s generálem Kempenem, který ještě nestál na vrcholu své slávy. Kempen navrhoval Bachovi to, proč působil ku konci října r. 1848 po dobytí Vídně baron Kúbeck, aby v celé monarchii byl zaveden stav obležení. Bach trefně odpověděl: »To bychom si vystavili své testimo nium paupertatis.« Nejednalo se tedy jen o rozpor politických progra mů, nýbrž i o rozpor politické inteligence s politickou neinteligencí.
XXXI. NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA ZA ABSOLUTISMU.
Zrušením poddanství, jež bylo rozšířeno i na Uhersko, nastal habs burské vládě důležitý úkol: dřívější soustátí s dvojí veřejnou mocí, vrchnostenskou a zeměpanskou, přeroditi ve smyslu vládního programu v jednotný stát s jedinou veřejnou mocí. Zeměpanská moc musila nyní peČovati o policejní a soudní službu a politickou správu, kterou dříve vykonávaly vrchnosti. Celou administrativu státu bylo nutno již proto přeměniti. Rakouská vláda v tom směru pustila se po vydání oktrojírky přes odpor vojenských kruhů, jimž vše nové zdálo se příliš liberální, do úsilovné práce, která se zastavila až po smrti Schwarzenbergově a po vítězství vojenské strany. Energicky usilovala o provedení zákona o zru šení poddanství. Z Českých zemí práce zemských komisí byla nejdříve ukončena na Moravě r. 1852 a rok poté v Čechách a ve Slezsku. Soud nictví bylo postaveno na nové základy, stalo se zeměpanským ňa celé Čáře, bylo odděleno od správy, zavedena byla rovnost všech občanů před zá konem, vzala za své pestrost předbřeznových soudů, odstraněny byly pri vilegované soudní stavy a pokud se týče vojska, byly jeho výsady omezeny. Pro celou monarchii byl zřízen na místo dřívějšího soudního místa nejvyŠŠí soudní dvůr ve Vídni, jakožto třetí, konečná stolice. V soudním řízení bylo zavedeno místo řízení tajného a písemného veřejné a ústní 173
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
jednání; působnost porot, zrušených v květnu r. 1848 a rozhodujících jen ve věcech tiskových, byla rozšířena na těžké zločiny vůbec, byla vy budována řada nových soudů. Pro udržení bezpečnosti, klidu a pořádku v celé oblasti říše bylo zřízeno podle lombardského vzoru četnictvo, vo jensky organisované. Provedena byla daleko sahající reforma správní, celkem v duchu názorů Stadiónových, na něž patrný vliv měly poměry francouzské správní soustavy. Základem státu stala se obec. NejnižŠí stolice správní byly celkem úplně znova vybudovány. Připustilo se podle přání aristokracie vyloučení velkostatku z místní obce a bezprostřední podřízení okresním úřadům. V korunních zemích byla zřízena místodrži telství, ale těžisko vnitřní správy druhé stolice bylo položeno do krajských úřadů, v Uhrách zvaných distrikty, které byly národnostně ohraničeny v hranicích korunních zemí. V Čechách bylo 7 krajů (2 německé, 3 české a 2 smíšené), na Moravě 2, v Uhrách z 5 distriktů byly dva slovenské (prešpurský a koŠický). Odvolání od těchto druhých stolic nešlo na mí stodržitelství, nýbrž přímo na ministerstvo. Slováci byli tím zklamáni. Je jich přání, vyslovená vládě dne 21. dubna r. 1849 a v žádosti k císaři dne 17. září r. 1849, pro něž působili ve Vídni do poslední chvíle, aby Slo vensko bylo organisováno jako samostatná korunní země, nebylo splněno. Všechny úřady byly organisovány monokraticky. Místo kolegií roz hodoval odpovědný přednosta úřadu. Provedena byla reforma školství. Nedotkla se sice školy obecné, ale týkala se Školství středního a universit. Byla uskutečněna v duchu snah ministra Thuna, který měl na mysli vzdělání úředníků a učenců a který jako odpůrce demokracie stál i proti předpokladu jejímu, proti vzdělání Širokých vrstev lidových. Reforma školství stála pod vlivem pruským. University dostaly ráz vědeckých ústavů pro vyšší vzdělání, bylý organi sovány podle fakult, byla na nich prohlášena svoboda učení a badání. Gymnasia byla postavena na základy vyučování humanistického a pří rodovědeckého, dostalo se při órganisaci Školství místa vyučování tech nickému, jehož význam se počal uznávati. Byla zdokonalena komunikace, zvláště byly stavěny nové železnice. Zavedena byla soustava poštovních známek, byly zřízeny nové telegrafní linky a úřady. V Praze, v Brně a v PreŠpurku byla zřízena poštovní ředitelství. Byla věnována péče říš ským silnicím a vodním cestám. Nově byly upraveny celní poměry. Pro
174
NOVA ORGANISACE RAKOUSKA.
celou monarchii byla zavedena jednotná celní Čára. ProhibiČní cla byla zmírněna. Zřízeny byly obchodní a živnostenské komory pro hájení ob chodních a živnostenských zájmů, z nichž připadlo jich na Čechy 5, na Moravu 2, na Slezsko jedna. Provedeno bylo spravedlivější zdanění tím, že k třem přímým daním, pozemkové, domovní a výdélkové byla připo jena všeobecná daň z příjmů. Berní soustava byla rozšířena i na Uhersko. Zavedeny byly v duchu kapitalistickém pronikavé reformy v obchodu, průmyslu a lodní dopravě, aby rozvojem sil v těchto oborech zvýšila se berní síla poplatnictva. Reformy byly prováděny spěšně a překotně. Císaři se zdálo, že po malu. Bylo jich mnoho najednou. Obyvatelstvo stalo se jimi politicky němým a byrokracie všemocnou. Poněvadž zástupci lidu nebyli při za vádění reforem, všechny reformy vzbuzovaly dojem násilnosti. Poněvadž reformy provedené byly bud * měněny nebo prohlašovány za prozatímní, občanské vrstvy nevěřily v jejich stálost a vážnost. Klamně, neboř na základně těchto reforem spočívala veřejná správa a soudnictví celkem až do rozpadu habsburské říše. K těmto reformám, provedeným neb započatým před smrtí Schwarzenbergovou, za vítězství vojenské strany přibyly změny další. Po válce krimské byla pronikavě pozměněna vojenská správa, válečná výzbroj, použití vojska, armáda postavena na princip taktického rozčlenění, byla provedena celkem všeobecná branná povinnost se stejnou služební dobou a zřízena reserva. Za vlády vojenské strany, ale bez její zvláštní účasti, byl uzavřen v den císařových narozenin (18. srpna) r. 1855 konkordát. Za vydání konkordátu celá zodpovědnost padá na samého císaře. Bez jeho pevného odhodlání by se byl konkordát neuskutečnil. Předchůdcem konkordátu byla dvě cis. nařízení z 18. března a 23. dubna r. 1850. Návrh k nim císaři učinil přímo, přes odpor svých ministerských kolegů, zvláště Schmerlinga, hr. Lev Thun. Jimi se rušila josefínská soustava dohledu státu nad ka tolickou církví, byl uvolněn styk mezi kurií, biskupy, klérem a laiky, uplatnilo se církevní soudnictví, přestalo vměšování se státu do boho služby, církvi bylo odevzdáno cele bohoslovecké a náboženské vyučování. Církvi byla poskytnuta úplná svoboda. Konkordát tento stav upevnil. K jeho uzavření dal císaři podnět 175
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
bratr zemřelého ministerského předsedy, arcibiskup Bedřich Schwarzen berg, vlastní jednání s úspěchem a bez odporu civilních členů vlády vedl bývalý učitel císařův, těšící se neobyčejné přízni císařově, vídeňský kardi nál Jos. Othmar Rauscher. Konkordátem byla aristokracii katolické církve t. j. její hierarchii, cele vyplněna její snaha od dubna r. 1849 trvale a vždy úsilovněji projevovaná a byla upevněna její úplná a neobmezená moc panovati nad veškerým duchovním životem v celé habsburské monarchii, nad vzděláváním, vychováváním a rodinou. Čeští biskupové bez výjimky dne 25. prosince r. 1855 nad touto událostí, kterou náboženská nesnáŠelivost a nevzdělanost stávaly se zákonem, svým ovečkám projevili pastýř ským listem nelíčenou radost. Úprava poměru církve ke státu, jak byla provedena v habsburské monarchii r. 1850 a r. 1855, nebyla vítaná však ani u všech katolíků vše obecnou radostí. Nejprve těžce neslo nové poměry nižší duchovenstvo. V úřední zprávě Českého místodržitele z r. 1850 se pravilo: »VŠeobecně se žehrá na biskupský absolutismus, který byl nyní zřízen v katolické církvi a který nechce nic vědět o oprávnění kněze, laika a obce... Du chovní jsou zcela zaraženi. Mluví se: Nyní jsme otroci. Jsme vůči bisku pům zcela bez práva a ochrany. Biskupové si konstituci přizpůsobili, říkají: Jsem církev.« Dne 1. září r. 1854 sděluje pražský policejní ředitel: »NižŠí duchovenstvo celkem nespatřuje v této svobodě svobodu církve, nýbrž jen svobodu episkopátu, cítí se neobmezenou mocí biskupů za tlačeno a utištěno a oddává se proto církevně demokratickým ideám.« K nižšímu duchovenstvu připojovali se řádoví kněží, kteří nemohli se smířiti s okolností, že biskupové si vymohli provádění visitací v klášteřích. Konkordát stával se záhy nesnesitelným vojenské straně. V lednu r. 1858 žádal Kempen císaře o souhlas k tomu, aby klerikální listy byly vybídnuty k umírněnosti, v témže měsíci si císaři stěžoval, že litoměřický biskup zasahoval, když z Četnických pokojů byly odstraněny obrazy svá tých, vojenští hodnostáři a vojenští duchovní bouřili se proti tomu, že biskupové chtějí kontrolováti i chování plukovních kaplanů. Zvláště nesnáŠelivě a výbojně si vedl arcibiskup olomoucký Bedřich Egon kníže Fůrstenberg. V říjnu r. 1857 byl tam mimo hřbitov pochován náhle zemřelý důstojník, protože zemřel bez posledního pomazání, a sám arci
176
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
vévoda Vilém marně zde ve prospěch důstojníka zakročoval; podobně se dálo sebevrahům. Vyhlášeny byly četné exkomunikace. Ministr Thun vedl si o přehmatech arcibiskupových zvláštní deník, chtěje zakročiti proti jeho jednání přímo u papeže a císař (1. listopadu r. 1857) dal na jevo své rozhořčení nad tím, co několikráte slyšel o nesnášelivosti olomouckého arcibiskupa. Odpor vůči koňkordátu rostl i u jiných vyznání nežli katolického. Zvláště bylo veřejné mínění pobouřeno, když arcibiskup Rauscher (v dub nu 1856) zakázal pochovávali protestanty na katolických hřbitovech. Brněnský policejní ředitel dne 1. července r. 1856 konstatoval v důvěrné zprávě místodržiteli, proč nejen protestanté, nýbrž i katolíci, kteří vědí, co jest křesťanská láska, jsou pobouřeni tímto příkazem: Po celý život žili v společném, přátelském styku, po smrti toto společenství jejich mělo přestátí. Tyto řady nespokojenců s konkordátem doplňovali všichni ti, kdo svým nitrem náleželi myšlenkám svobodomyslným. K podnětu Kempenovu císař nejednou musil církevní hodnostáře vybídnouti k umírněnosti při provádění konkordátu. Vojenská strana těžce nesla reformy, které byly započaty za Schwarzenberga. Když zemřel, navrhla revisi toho, co již bylo provedeno. Zvláštní komise, k jejímuž zřízení dal souhlas císař, revidovala celé reformní dílo z let 1849 a 1850. Vycházela ze sylvestrovských patentů z r. 1851 a uva žovala o tom, co má z reformy zůstati a co ne. Komise především se obírala politickou správou a justicí. Rozdělení správy a soudnictví bylo v první stolici zrušeno a zřízen byl pro oboje okresní úřad. Provedeny byly různé změny v druhé a třetí stolici politické správy, v duchu absolu tismu byly vydány nový trestní zákon a proces, nový trestní zákon vojen ský. Zaveden byl zase a to i u žen trest výpraskem (1854). V reakČní snaze podporoval komisi svými podněty sám císař. V červenci r. 1852 si vyžádal dobré zdání, zda by se neměla omeziti svoboda učení a badání na universitách. Nebylo-li možno provésti všechny korektury komise, stalo se jen proto, že tomu zabránily poměry v zahraniční politice a finanční stav monarchie. Existenční otázkou habsburskolotrinské monarchie v nové době bylo 12
177
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
rozřešení národnostního problému mnohojazycné říše, v níž ani jediná národnost neměla početní většiny. Oktrojírka nepřevzala z kroměřížského návrhu ústavy zásadu, že ani jediné z národnosti nezaručuje se oproti jiné národnosti politická výsada. Nebylo to náhodou, nýbrž úmyslně. VŠeněmecky orientované vlády Schwarzenbergova i Bachova chtěly, aby v celé monarchii měl jeden jazyk výsadu a tím aby byla němčina. Úmysly obou těchto vlád byly v říši poněmČovati. Každý státní úředník a soudce musil znáti německy, každá, i sebe menší Šarže ve vojsku, musila ovládati němčinu, všichni, kdo byli zaměstnáváni při železnicích, musili znáti ně mecky. Národní jazyky byly připouštěny jen ve styku se stranami a to ne jen v historických zemích Českých, nýbrž i na Slovensku. V druhé polovici r. 1851 byly vydány důvěrné předpisy, jimiž se prohlašovalo, že ve Slezsku nejsou zemskými jazyky ani polština ani Čeština, dne 23. května r. 1852 němčině byla vyhrazena pro vnitřní službu v království Českém naprostá platnost, patentem ze 27. prosince r. 1852 se stanovilo, že říšský zákoník, který vycházel od r. 1849 i česky, má vycházet toliko německy a že ně mecký text jest jedině authentický. V Uhrách »zemský zákoník pro ko runní zem Uherskou«, který od 15. února r. 1850 vycházel v Budapešti i českoněmecky, byl ke konci roku 1851 zastaven. Čeština na Slovensku byla ze svých posic v úřadech vytlačována a nahrazována němčinou. Slo váci poznali, že se již nejedná o maďarisaci, nýbrž o germanisaci. Pokud se týče užívání neněmeckých jazyků ve Školství, byly neněmeckými Školy obecní, pak nižší reální Školy a nižší gymnasia, ale tam němčině se vy učovalo jako předmětu povinnému. Vysoké školy byly již všude zřízeny jen jako německé. Bylo to polooficielně odůvodněno tím, že národopisné požadavky musí ustoupit! do pozadí tam, kde se počíná vědecké vzdělání a že za vyučovací řeč vysokých Škol může býti uznána jen řeč kulturní t. j. němčina, případně i vlaŠtina, poněvadž jen taková řeč jest vhodným prostředkem k vědeckému učení. V horním Uhersku, na Školách slo venských, nebyla zavedena slovenština, nýbrž podle rad J. Kollára dne 21. prosince r. 1849 k radosti slovenských katolíků, Čeština. Kollár odů vodnil svou radu takto: »Za nových poměrů bude se třeba více držeti vzdělanější společné spisovné řeči, které Čechové a Slováci několik století užívají.« Maďarská hierarchie, vedená ostřihomským primasem Janem Scitovszkym, s těží nesla vládní opatření ve prospěch Češtiny a protesto
178
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
vala r. 1850 k bolesti ministra Thuna »proti zavádění nových a barbar ských jazyků v literárních zařízeních«. Ministr Thun byl odpůrcem utrakvistických gymnasií v Čechách. R. 1850 rozhodl se zřizovati gymnasia podle národnosti rozdělená, gymna sia Česká a německá. Na Slovensku nezřídil však ani jediné gymnasium slovenské nebo České. Thun byl, jak napsal Havlíček, ze všech ministrů nejslovanŠtějŠí a i on stál v nepochopení nové doby proti politice, zalo žené na idei národnostní. V »Uvahách o nynějších poměrech hledíc zvláště k Čechám« r. 1849 politiku výhradně národní pokládal za jalovou a o národně uvědomělých politicích napsal, že jsou nejnebezpečnější Škůdci národní věci ti, kdo z národní věci chtějí udělati věc politické strany. Od prvních ústupků nemaďarským národnostem se záhy upustilo a za celou dobu absolutismu byl budován úřednický stát centralistický s nadvládou němčiny v celé monarchii. Podmínky pro rozvoj neněmeckých národů byly odstraňovány, v otázce národnostní se absolutismus let padesátých vrátil k době předbřeznové. Existenční otázka habsburskolotrinské monarchie byla řešena v duchu velkoněmeckém, ne v duchu skutečné národní rovnoprávnosti. Vídeň stala se hlavou celé monarchie v zákonodárství, správě, soudnictví. PoruČníkovala nade vším, nad zemí, nad úřady, nad spole čenskými třídami. Nedopřávala nikomu pole volné působnosti. Německá byrokracie stala se všemocnou. Obě vládnoucí strany za absolutismu, civilní i vojenská, byly nepřá telé veřejného mínění. Nepřály proto ani snahám shromažďovacím a spolčovacím, ani tisku. Po vydání oktrojírky bylo zákonem spolkům zakázáno zakládat! odbočky a býti v písemném styku se spolky jinými. Toto opatření bylo učiněno, jak výslovně bylo uvedeno v odůvodnění, předneseném dne 20. ledna r. 1849 v ministerské radě, především vzhledem k Slovanské lípě v Praze, která měla v Čechách i na Moravě rozvětvenou síť odboček a pomocí této organisace zjednala si velký vliv na veřejné mínění a poli tické akce za zasedání říšského sněmu. Dne 26. listopadu r. 1852 vláda ve snaze ztěžovati zřizováni spolků omezila spolčovací právo tak, že ne bylo možno zakládati spolky s účely politickými a sociálními. Proč v Praze 12*
179
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
nebylo dovoleno zřizovati jiné spolky nežli dobročinné, toho další důvod uvedl dne 5. Července r. 1852 policejní ředitel Sacher Masoch: »V Praze jest téměř každý spolek, který není pouhým dobročinným spolkem, vy dán nebezpečenství, že buď bude rejdištěm národních nešváru nebo že bude zcela využit k národním účelům«. R. 1853 bylo hostinským zaká záno trpěti uzavřené společnosti ve zvláštních místnostech. Po konkordátu, od 27. června r. 1856, bylo možno volně zakládati jen katolická bratrstva. Ta nepotřebovala povolení politických úřadů, svolení k založení udílel příslušný biskup a oznamoval je jen příslušnému zemskému šéfu. Tato bratrstva mohla se také svobodně spojovati a stýkati se zahranič ními spolky. Po vydání oktrojírky bylo ztíženo svobodné vydávání novin. Dne 13. března r. 1849 byla podle francouzského vzoru zavedena kauce, po uliční kolportáž byla zakázána. Stiháni byli nejen Šiřitelé politických tiskopisů, nýbrž i modliteb, jarmarečních písniček a lidových spisů. Za obsah novin byly učiněny zodpovědný všechny osoby, mající cokoliv spo lečného s jejich vydáváním. Jedině poroty pro tiskové delikty ještě zů staly. Ale toto omezení nevešlo v platnost v těch Českých městech, kde po májovém spiknutí byl vyhlášen stav obležení. Tam svémocně rozho dovalo samo vojenské velitelství. Císaři se zdálo, že patent z 13. března r. 1849 nezabraňuje příliš novinám protivládní stanovisko. Proto dne 3. června r. 1850 upozornil generála Kempena, že se věci s novinami musí změniti. V tu dobu, kdy císař vyslovil tento názor, ministr Bach již praco val na omezení tiskové svobody. Soudil, že tisk podrývá vše, co pevně stojí. Dne 6. září r. 1850 byl zaveden vysoký poplatek z insertů v novinách, což mělo za následek zdražení novin a omezení jejich odebírání třídami majetnějšími. Od ledna 1851 hromadnější Šíření novin bylo znemožněno pro zdražení porta ministrem obchodu. Svoboda tisková ve skutečnosti přestala, když dne 6. Července r. 1851, tedy pět neděl před prohlášením zodpovědnosti ministrů přímo koruně, byla zavedena výstražní soustava, na základě níž měl místodržitel možnost po dvojím písemném napo menutí zastaviti Časopis administrativní cestou až na dobu tří měsíců. Tato soustava byla zavedena výhradně vzhledem k novinářské činnosti K. Havlíčka. Dne 27. května r. 1852, tedy po smrti Schwarzenbergově, byl vydán nový tiskový zákon. Kodifikoval stávající praxi a částečně ji
180
NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA.
i zhoršoval. K založení novin bylo potřebí koncese, kterou mohla vláda beze všeho odepříti. Kauce byly zvýšeny. Zavedena byla zase fakticky preventivní censura, poněvadž každé noviny povinny byly před tiskem předložití policii kartáčový otisk Čísla a úředník v něm označil závadná místa. Vydávání novin mohl zakázati jen policejní úřad, nemusil se ohlížeti na to, co tomu říká ministerstvo vnitra. Státním úředníkům bylo za kázáno přispívat! do novin. Sám pražský policejní ředitel Sacher - Masoch dne 5. července r. 1852 o tomto tiskovém zákonu důvěrně pozname nal, že se tento zákon zdá přísnější nežli byla soustava preventivní censury a že normy stavu obležení nezdají se býti tak tíživé pro nakladatele jako nové předpisy represivní. V říjnu (27.) r. 1857 byly poměry tiskové dále zhoršeny. Poplatek z insertů byl zvýšen a znovu byl zaveden novi nářský kolek na každé číslo nákladu, r. 1848 zrušený. Ale vláda přece potřebovala znáti, jaké jest smýšlení občanstva a jak občanstvo jest spolehlivé. Za tím účelem po smrti Schwarzenbergově byla učiněna četná policejní opatření, která měla stopovati občanstvo a podá vat! o náladě v něm podle určitých otázek důvěrné zprávy. Opatření policejní byla sesilována, znovu zavedeno (1853) r. 1848 zrušené za chycování soukromé korespondence na osoby podezřelé (na př. Fr. Palackého), Četné osoby dříve veřejně působící byly, jak se dálo před březnem r. 1848, zvláště v Haliči, konfinovány, Četné osobnosti byly dány pod policejní dozor. Obsazování úředníků a profesorů i vysokoškolských se dálo po slyšení Šéfa nejvyŠŠího policejního úřadu. Státní úřednictvo bylo kontrolováno Četnictvem podle přání samého císaře, vysloveného dne 28. Července r. 1851. I sám ministr Bach byl dán pod policejní dozor. Civilní vláda konstatovala o methodě Šéfa policie generála Kempena, že tato policejní methoda jest přísnější nežli Sedlnického. Odpor proti tomu všemu byl stejně nemožný jako byl nemožný za absolutismu doby před březnové. Již dne 31. Července r. 1852 důvěrně uváděl pražský policejní ředitel: »Stále více vzrůstá obava dotýkati se politických věcí a projeviti o nich své mínění.« Němec dr. A. Fischhof charakterisoval celý ten vládní systém trefně, když napsal: »Stojící vojsko vojáků, sedící vojsko úřed níků, klečící vojsko kněží a plazící se vojsko udavaČů.« Absolutismus, který vládl v Rakousku, byl absolutismus imperia listický, velkoněmecký, despotický, opíral se o katolickou hierarchii,
181
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKY NÁROD.
vojsko, četnictvo a policii, byl to absolutismus silně centralistický a ger manizující. Jeho pěst silně spočívala na československém národu.
XXXII.
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKÝ NÁROD.
Dr. Fr. L. Rieger si dne 17. května r. 1849 v dopise z Paříže po vzdechl: »Je to vskutku bolestné pro nás, kteří jsme tak upřímně pro Rakousko smýšleli, kteří jsme tak poctivě a pevně zastávali ten směr politický, kterým jedině mohlo býti Rakousko zachováno, foederativní, v pravdě — ne pouze dle jména — konstituční monarchii, když musíme viděti, kterak nynější ministerstvo samochtíc tu monarchii v sleposti své podkopává a v záhubu uvádí. Nebo kdo neví, že takové Ra kousko, jaké mají v hlavě Schwarzenberg a přátelé jeho, je nemožnost! Jaká to hanebnost této strany, která k vůli svým sobeckým interesům stavu a dynastie budoucnost všech národů, pro kteréž tato říše měla býti společným bydlištěm, kazí a naše národy snad ve své aristokratické obmezenosti a pýše pod Širé nebe vystaví jako aristokraté irští své ubohé ná jemníky a k tomu i dynastii, jížto sloužiti se domnívá, o všecku lásku lidu a všecku důvěru připravuje a tudy snad též v záhubu uvádí!« Tento povzdech Riegrův byl z doby, kdy ještě politická veřejnost mohla si Činiti naděje na provedení okrojírky. Jinak znělo již sdělení MUDra Vád. Staňka z 12. května r. 1851: »V stavu obleženosti jest zde (v Praze) ne veliký život.« Stejně bylo na Moravě mrtvo, ačkoliv tam nebyl stav oble ženosti. J. Helcelet dne 30. prosince r. 1854 charakterisoval v dopise A. V. Šemberovi Brno: »Zde není konversačního či literárního spojení, leč náhodou — zvláště v ohledu Časopisectva jest to nesmírná bída.« Po pokoření Českého radikalismu za květnového spiknutí r. 1849 a po uvěznění vůdců českého radikalismu odhodlala se vídenská vláda v českých zemích k boji se směrem národně liberálním. Již dne 29. srpna r. 1850 representace města Prahy přešla do rukou vládních kandidátů, náležejících k oběma národnostem a zůstala v nich celé desítiletí, poně
182
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKY NÁROD.
vadž vláda, obávajíc se jakýchkoliv lidových voleb, vydala dne 23. února r. 1854 císařské nařízení, jímž se nařizovalo, aby obecní zastupitelstva r. 1850 zvolená, zůstala v činnosti až do vydání nového obecního zřízení. V Praze i na venkove se projevovalo servilní smýšlení návrhy na jmeno vání ministerského předsedy čestným občanem a v únoru a březnu r. 1851 návrhy na adresu díků za zachování evropského míru smírným narovná ním zápletky s Pruskem. Na počátku června r. 1849 arcibiskupská konsistoř pražská se uvolila na vyzvání vlády pravidelné konati na venkově policejní dohlídku v záležitostech politických prostřednictvím duchoven stva. V Praze 7. srpna r. 1850 c. k. vojenské velitelství napomínalo re daktory novin, aby neotiskovali útoky proti náboženství, církvi a jejím orgánům; na venkove, zvláště na Moravě, vláda trpěla a podporovala pořádání liguriánských misií. Mezi málo vzdělaným a pověře nakloně ným lidem byly páchány podvody, vydávané za zázraky, a úřady nevy stupovaly, aby podvody ty řádně vyšetřily a zabránily Šíření pověr. Vlivem ministra kultu a vyučování hr. Thuna bylo pilně dbáno, aby na školách středních i na universitě byli odstraněni všichni, kdo se byli dříve projevili jako liberálové, demokraté a byli protirakouského nebo nekatolického smýšlení. V Jičíně byl zbaven v květnu r. 1850 katechetství bývalý radikální poslanec na říšském sněmu P. Sidon; prof. dr. Jan Ignác Hanuš byl na pražské universitě pro podezření z hegelianismu složen s profesury s ponecháním platu a Thun odmítl Hanušovi v této věci audienci u císaře jako marnou; býv. říšský poslanec prof. dr. Jos. Hamerník byl na rozkaz Thunův bez udání důvodu zbaven profesury; chemik Vojtěch Šafařík, poněvadž nebyl katolík, byl zbaven profesury na české reálce v Praze; dr. Fr. L. Rieger nebyl r. 1851 připuštěn k habilitaci; geniální dějepisec a publicista v Praze dr. Ant. Springer, který nemohl zakotviti na pražské universitě pro Thunův odpor, opustil Čechy, stal se vysokoškolským učitelem v cizině a odnárodnil se. Lidé nepo chybně konservativně smýšlející a vládě povolní dostávali vlivná místa. Předák Českých konservativců z doby hnutí revolučního dějepisec Václav Vladivoj Tomek byl dne 17. listopadu r. 1850 jmenován profesorem ra kouského dějepisu na universitě v Praze a na počátku Července r. 1851 bylo mu uloženo sepsati dílo, »kteréžto jsouc psáno podle zdravějších náhledův historických, přestává na jasném vykládání dějův, nepouštějíc 183
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKY NÁROD.
se do žádného zbytečného rozumování«. R. 1851 bylo svěřeno sestavení čítanek pro Československé školy konservativci a katolickému duchov nímu K. Vinařickému s výslovným příkazem, aby čítanky byly loyálně dynastické a mely »ráz katolický«, poněvadž katoličtí biskupové »Činili by jistě nemalý odpor proti české knize, která by jen zdáleČí ukazovala se jim ve formě „husitské”.« Tyto Čítanky byly určeny i pro školy slo venské. Nesměla se v nich nikde jmenovati Čeština vzhledem k Slovákům, »aby nemohli naříkati, že se jim vnucuje čeština«. Za zvláště nebezpečné pokládala vláda »Sbor pro vědecké vzdělání české řeči a literatury« a »Museum království Českého v Praze«. Spatřo vala v něm ohnisko revoluční činnosti v Čechách. Policejní ředitel praž ský, Ivovský rodák Leopold Sacher-Masoch z Kronenthalu, povazoval za svou úřední povinnost vytlaČiti z Musea a České Matice všechny ty, kdo se projevili za hnutí revolučního jako liberálové, demokraté a uvě domělí Češi a nahraditi je osobnostmi smýšlení konservativního a vládě oddanými. Podařilo se mu za pomoci České strany konservativní dojiti úspěchu. R. 1852 Palacký, politická hlava strany národně liberální a děje pisec svého národa, vládou nenáviděný, nebyl již zvolen do musejního výboru a na nátlak pražského vojenského velitelství ustoupil i ze »Sboru pro vystavění Národního divadla«. Téhož roku byl vytlačen z presidentství musea a z kurátorství »České Matice« rytíř Neuberk a jeho místo zaujal Christian hr. Waldstein. Ten byl v osobních stycích s Šéfem nejvyŠŠího policejního úřadu Kempenem, očerňoval u něho přímo Čechy z velezrádných akcí a pobízel ho k potlačení národního snažení. Když r. 1854 Sacher-Masoch byl na pokyn samého císaře z Prahy přeložen do Štýrského Hradce a jeho nástupcem v Praze se stal Antonín Páumann, nenávidějící vše, co bylo české a pokládající národní snahy České za snahy revoluční, i vládní konservativní strana v Museu království Českého po stavila se proti opatřením vlády. Sacher-Masoch chtěl svou protiliberální a protičeskou Činnost zahájiti i v Měšťanské Besedě v Praze. Nezdařilo se mu to přímo, poněvadž byla jeho přihláška za Člena odmítnuta. Nebyl však tím odstrašen a pů sobil nepřímo, až dosáhl, Čeho chtěl dosáhnouti t. j. odstranění politicky angažovaných osobností. Všechny upomínky na revoluční hnutí v Českých zemích byly za abso 184
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKÝ NÁROD.
lutismu podle příkazu nejvyŠŠího policejního úřadu z 13. května r. 1853 zabavovány a ničeny. Byly zabavovány a ničeny tištěné letáky, vyobra zení, porculánové dýmky s obrazovými vzpomínkami na rok 1848, ná rodní prapory, vyobrazení barikád, nápisy: Konstituce 1848, podobizny předáků revolučního hnutí atd. Bylo zakázáno nositi t. zv. demokratické klobouky. Od r. 1854 Měšťanská beseda v Praze nesměla užívati hesla: »rovnost a svornost«, které jí bylo povoleno za předbřeznového absolu tismu. Byly dodatečně zabavovány tiskopisy vyšlé za revoluce a i před revolucí. Tak r. 1852 byl zabaven spisek Jordánův »Geschichte des bohm. Volkes«, který před březnem r. 1848 mohl býti šířen bezzávadně. Policie s větší všetečností nežli inteligencí a důvtipem pátrala po Či nech a smýšlení protivládním a, kde myslila, že na ně přišla, energicky proti nim vystoupila. Svými úspěchy v českých zemích byly vládní kruhy tak spokojeny, že se odvážil Kempen dne 26. února r. 1854 referovati císaři: »Síla panslavismu v Čechách a na Moravě jest opatřeními vlády zlomena a zvláštní snahy, které se jeví, omezují se tam jen ještě na péči o udržení a vzdělávání řeČi.« Za této reakce řada Českých politiků uchylovala se dobrovolné z ve řejné arény do ústraní. Dne 14. ledna r. 1850 prohlásil veřejně Fr. Palacký, že se vzdává politické činnosti, dr. F. L. Rieger se odebral do ci ziny na studie, dr. F. Brauner se neúčastnil veřejného života, dr. Vilém Gabler odjel za hranice, dr. A. Pražák v Brně zachoval se jako dr. Brau ner v Praze. Zbývala ještě neodvislá žurnalistika. Ale listy liberální a federali stické přes to, že psaly s reservou, byly pronásledovány a jeden po dru hém zastavovány. Vládní kruhy netrpěly projevování žádného jiného názoru nežli vládního, ani věcné kritiky svých opatření nesnášely. Dne 19. ledna r. 1850 byl zastaven největší list národně liberální strany, Hav líčkovy »Národní Noviny«, poněvadž věcně kritisoval despotické opatření vlády, dne 12. listopadu r. 1850 byla zastavena liberální »Union«, po něvadž pérem dr. Ant. Springera se prorocky a jasně vyslovila proti velkoněmecké politice Schwarzenbergově, dne 1. února r. 1851 byl zastaven bývalý orgán Českého radikalismu »Pražský Večerní liste, od pádu »Union« jediný na vládě nezávislý Český hlas žurnalistický v Praze. Na
185
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKY NÁROD,
Československém venkově veliké noviny pro technické obtíže nemohly vycházeli. Po zastavení »Pražského Večerního listu« na politickém kolbišti zbyl z nezávislých politiků Českých jediný Karel Havlíček. Byv pohádán k vy trvalosti svým politickým učitelem Fr. Palackým, třímal sám nejdéle nacionální a liberální prapor československý a podstoupil hrdinný boj proti reakci. Od května r. 1850 až do 14. srpna r. 1851 v Kutné Hoře lidovou revuí, na jejíž formu ho upozornil z Londýna dr. F. L. Rieger, »Slovanem«, dvakráte a pak jednou týdně vycházejícím, a vedle něho lacinými, lidovými spisky: »Duchem Národních Novin« a dodatečně za bavenými »EpiŠtolami kutnohorskými«, jejichž obsah se zdál zvláště mi nistru Thunovi nebezpečný a otravný, odhodlaně, statečně, celou svou bytostí, upřímně a vytrvale hleděl Čeliti vládní reakci a občanské ne možnosti, Šířící se v řadách Českých lidí. Havlíček postavil se zásadné proti vládní politice, spějící k absolutismu, proti politice centralistické, gennanisující, o hierarchii a armádu se opírající a nešetřící formálně platného práva. Sám smiřoval se již tehdy s ústavou okrojovanou, vy cházel z ní jako právní půdy, neopouštěl cesty zákonné, neúprosně žádal, aby také vláda jednala podle zákonů, které si sama oktrojovala. Tepal servilnost a obojakost českých lidí. Živil vytrvale za reakce konstituční smýšlení mezi Československým lidem a nabádal lid k vzdělávání, vida v něm nejlepší zbraň proti reakci a jedinou, bezpečnou cestu k budoucí svobodě a rovnoprávnosti. Těžce odolával násilným opatřením vlády, směřujícím proti jeho Činnosti. Rozšiřování jeho listu bylo postupně zakázáno, Havlíček byl ob mezován v osobní svobodě, jeho list byl zabavován a na redaktora i tis kaře uvalována soudní vyšetřování, lidé, na vládě závislí, kteří se s Hav líčkem stýkali, byli trestáni. O Činnosti Havlíčkově pravidelně byl Bachem informován sám císař. Po vydání výstražné soustavy, jejíž vydání vyvolala Havlíčkova novinářská Činnost, Havlíček poznal, že neodolá již násilí, ustoupil mu tedy, opustil, jak sám napsal, »roztluČenou již od nepřátel baštu« a ukončil sám 14. srpna r. 1851 svou novinářskou Čin nost. Předešel vládu v tom, co na »Slovana« chystala. Nezbyl se ani potom vládních násilností, kdy opustil navždy publicistické pole a kdy přestal býti, jak ho charakterisovala pražská policejní zpráva, »nejne-
186
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKÝ NÁROD.
bezpečnějším vůdcem čeŠství v celé zemi«. Po menších příkořích byl na rozkaz a osobní zodpovědnost císaře Františka Josefa, podléhajícího tlaku vojenské strany, podle návrhu Bachova, násilně dne 16. prosince r. 1851, ačkoliv porotní soud v Kutné Hoře před tím byl ho uznal, jak předvídal Bach, vzhledem k popularitě Havlíčkově, jednomyslně a k radosti zástupů českého lidu, nevinným, odvlečen z Německého Brodu do Brixenu. Byl tam konfinován až na krátkou dobu před svou smrtí (f 1856). Jednal jako hrdina. I u svých nepřátel zjednal si svou Činností úctu. Sám poli cejní ředitel pražský Páumann napsal o něm dne 14. září r. 1855 v dů věrném aktu: »HavlíČek jest bez všeho sporu jeden z nejtalentovanějších a nejhouževnatějších Českých revolucionářů, dokázal to zvláště tím, že za celou revoluční dobu přes všechny překážky, které mu do cesty stavěla nejen vláda, nýbrž i revoluční frakce, přece vždy pevně stál na programu jednou naznačeném, slovem i písmem za něj bojoval, aniž bylo možno přijíti mu na kobylku podle trestního zákona. Člověk jako Havlíček své přesvědčení nemění.« Svou statečností zachránil Čest národně liberální strany a trnovým věncem zkrášlil prapor, na němž byla hesla: Svoboda a národnost. Byl výrazem snažení Československého národa ve své době. Stal se nejpopulárnějším Čechoslovákem 19. věku. Jeho pohřeb, uspo řádaný sládkem Ferdin. Fingerhutem v Praze stal se mohutnou manife stací národní a protivládní. Účastnila se ho celá národní společnost z Prahy i venkova, vedená Fr. Palackým, dr. Riegrem, Dr. Trojanem, K. J. Erbenem, V. Hankou (přišel se svými ruskými řády na kabátě), dr. Hamrníkem, dr. Fričem, Bož. Němcovou, J. V. FriČem a j. Císaře, když se o tom dozvěděl, se dotkla tato demonstrace. Dne 11. srpna r. 1856 nařídil proto Kempenovi vyŠetřiti, jak k takové demonstraci mohlo dojiti a proč jí nebylo zabráněno. Vina shledána na pražské policii, jíž za to udělena přísná důtka. Od druhé polovice r. 1852 až do r. I860 neměl československý ná rod samostatných, v duchu svobodomyslném a demokratickém řízených politických novin v České nebo slovenské řeči. Po celých osm let neměl novin, které by vytvářely jeho mínění. Po celou tu dobu v Českém jazyku vycházely v Praze jen »Pražské Noviny«. Byl to list oficielní a vládní. Na Moravě v Brně mohl vycházet od r. 1852 jen bezbarevně řízený »Moravský Národní list« dvakráte v týdnu vydávaný, jehož hlavní 187
ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKY NÁROD.
část byla výtahem z úřední »Brunner Zeitung«. List ten r. 1858 byl přeměněn v bezbarvé »Moravské Noviny«. Na Slovensku byly Šířeny od r. 1849 ve Vídni vydávané poloúřední »Slovenské Noviny«, které za nikly r. 1861. Byly nejprve tištěny slovenský, od r. 1850 česky. Jejich účel byl nastoliti na Slovensku ve Školství a veřejném životě spisovnou češtinu. Po pádu samostatných českých novin národní vědomí české se sou střeďovalo především ve sboru pro vystavení Českého divadla v Praze. Byl proto pod přísnou policejní dohlídkou. Mladá generace česká na akademickém gymnasiu v Praze zvláště pod vlivem svých profesorů dr. Frant. Čupra, Václ. Štulce a Jana Jungmanna uvědomovala se národně a planula k nelibosti policejních kruhů láskou k vlasti a českému národu. Své české smýšlení projevovala v tajných, psaných Časopisech student ských. V dubnu r. 1853 byl utvořen v Praze i tajný spolek »Bratří Červe ného praporu«, jehož Členy byli Čeští studenti i Čeští učňové. V čele stáli oktaván akadem. gymnasia Ant. Steidl a syn Petra Fastra, Kašpar, tech nik. Cíl spolku byl připravili se pro boj za svobodu národa. Členové spolku nenáviděli reakČní Rakousko, ctili Husa i Žižku, v duchu těch, kdo r. 1849 chystali májové povstání, hořeli pro zřízení republikánské a připravovali se na sociální revoluci. Zaplatili své nezákonné spolčování žalářem, když již 30. května r. 1853 policie na tento tajný spolek přišla. Pražský policejní ředitel pak dne 1. Července r. 1853 navrhl, aby při této příležitosti akademické gymnasium jako sídlo Českého separatismu bylo zrušeno. Vláda se sice k tomu neodhodlala, ale české živly profesorské s ředitelem v Čele na ústavě restringovala. Nespokojenost v českém lidu byla veliká. Projevila se r. 1858 při ná vštěvě císařově v Praze, když se odhaloval pomník vojevůdci Radeckému. Císař při návštěvě Českého divadla ani uvítajícímu obecenstvu řádně nepoděkoval. Tomek připomíná o tom, že se v lidu mnoho reptalo proti dynastii i vládě a týdenní pobyt císařův vysvětloval se jen tím, že v Praze má císař větší pokoj nežli ve Vídni. Ale jinak se nespokoje nost neprojevila veřejně. Tlumila se v národně Česky smýšlejícím lidu, doutnala, ale neuhasla. Byla připravena ve vhodný okamžik propuk nout! v sálavý oheň. 188
XXXIII.
KRISE ABSOLUTISMU.
^Absolutismus let 1849—1860 byl absolutismus, který ve své době byl anachronismem. Za postupujícího uvědomování lidu a za uvědomení buržoasie, hlásící se o svá práva na politickém kolbišti, nedalo se vládnouti absolutisticky. Leopold II. z Toskany správně postřehl situaci, když řekl: »Jest těžká věc prokazovati lidu dobro proti jeho přesvědčení, poněvadž jest těžká věc, aby vláda nebo i nejosvícenější ministr lépe věděl, co se národu hodí, co mu jest užitecno, nežli lid, jeho příslušníci a jeho zástupci.« Vládnoucí kruhy v habsburské monarchii v letech 1849—1860 k tomuto poznání nedospěly. Vyhýbaly se, aby slyšely, co lid o politice soudí, a potíraly násilně názory, které byly jiné nežli jejich. Absolutismus z let 1849—1860 nesl sám v sobě zárodek smrti. Ne mohl se udržeti z důvodů finančních. Habsburská monarchie byla za dlužena a ztrácela doma i v cizině úvěr. Boje dynastie v Uhrách proti Maďarům v letech 1848 a 1849, válečné snahy o pokoření neklidné Horní Itálie, vydržování armády ve válečném stavu za války krimské v letech 1854 až 1856, za níž tlumené české sympathie patřily Rusku, poněvadž, jak uvedla policejní zpráva dne 1. Července r. 1854, Čechové v eventuelní válce mezi Rakouskem a Ruskem spatřovali boj Němectví proti Slovanstvu a obávali se, aby v případě vítězství Rakouska nebyla potlačena česká národnost, dále válečné přípravy r. 1850 pro případ války s Pruskem o předáctví v Německu, reforma správy a soudnictví, zavedení daleko rozvětvené organisace Četnické a policejní, jež se zdála býti nadměrnou i policejnímu ministru cara Mikuláše, hr. Orlovovi, byly hlavní příčiny finančního zadlužení říše, tryskající z nešťastné zahra niční i vnitřní politiky monarchie. Vojáci nebyli živel, který by byl do vedl Šetřiti. Počet generálů se zdvojnásobil. Ačkoliv byla zavedena říšská soustava daňová i v Uhersku, ačkoliv r. 1849 počet přímých daní byl rozmnožen, ačkoliv byly uzavřeny různé půjčky, vše to nestačilo. Finanč ní stav státu byl zoufalý. Od r. 1852 se stále horšil. Po krimské válce musila býti prodána jižní dráha francouzské společnosti, dne 26. Června r. 1854 byla vypsána domácí nucená půjčka ve výši 350 až 500 milionů.
189
KRISE ABSOLUTISMU.
Císař o ní řekl dne 3. ledna r. 1855, že to byl buď produkt nejkrajnější omezenosti nebo perfidní špatnosti. Povolaní činitelé pátrali po příči nách Špatného stavu a jejich soud byl jednomyslný: monarchie, zatížená tak obrovskými výdaji na vojsko, policii a Četnictvo nedá se finančně zachránili. Dvorní rada Karel Hummebauer sděloval dne 31. května r. 1850 knížeti Metternichovi: »S vnitřní politikou, při níž jest potřebí armády kolem 600.000 mužů, aby se udržely vlastní země, není žádný přijatelný rozpočet myslitelný.« V létě r. 1850 se sáhlo k snížení armá dy, ale měrou, která nestačila. Ministr financí ku konci dubna r. 1853 upozorňoval, že stát přijde v niveč, bude-li armáda státi více nežli 100 milionů. Vojenská strana, místo aby Šetřila, agitovala pro změnu na křesle ministra financí. Kúbeck i Windischgrátz byli si vědomi toho, jak bídně stojí si finance monarchie. Windischgrátz dne 15. Června r. 1854 pravil: »Stojí to Špatně, velice Špatně, bankrot jest na blízku a to mu má odpomoci nové zdanění velkostatku, neboť finančníci nechtějí nic platiti.« Na počátku r. 1855 změnila se osoba ministra financí. Po Ondřeji Baumgartnerovi nastoupil baron Bruck. Oba však viděli pří činu rozvrácených financí státních v neúměmosti armády. Baumgartner pokládal za nemožné uspořádati státní finance, když armáda v lednu r. 1855 pohltila všechny státní příjmy, a Brack byl ochoten uvésti finance do rovnováhy za podmínek, že armáda nesmí ročně státi více nežli 100 milionů a že se mu nikdo nebude plésti do jeho resortu. Nezbylo tedy nežli šetřiti na vojsku. Dne 15. Června r. 1855 byla provedena demobilisace, r. 1857 bylo spořeno na Četnictvu a policii, které toho roku stály právě jednou tolik co roku 1850. K příkazu císaře byly vypraco vány úspory na Četnictvu a policii. Kempen ku konci roku 1857 navrho val roční úspora kolem jednoho milionu. Císaři to nestačilo a Kempen byl nucen provésti dálŠí úsporné škrty. Odhodlávaje se k nim, zřekl se zodpovědnosti za agendu mu svěřenou. V listopadu r. 1858 se Šetřilo, kde se jen dalo. Finanční ministr k údivu vojenské strany, která v tom spatřovala »krok demokratické povahy«, uložil i císaři omeziti se v ná kladných cestách a v loveckých zábavách. Finanční stav byl přes všech ny úspory, poněvadž byly nedostatečné, dále kritický. Císař v lednu r. 1859 nařídil další Šetření zvláště na Četnictvu ve Vojenské Hranici.
190
KRISE ABSOLUTISMU.
Ale to již bylo ve chvíli, kdy na obzoru se počaly rýsovati předzvěstí války v horní Itálii a kdy na vojsku se Šetřiti nedalo. Absolutismus byl finančně podkopán. Zrušením poddanství a ro boty byl zbaven své mocné opory, feudalismu. V zájmu státu nemohl se postaviti proti hospodářskému liberalismu v živnostenské a obchodní politice, který krok za krokem nabýval půdy. Nemel předpokladů svého trvání, byl určen k smrti.
191
OBSAH : PŘEDMLUVA ......................................................................................................................... 3 I. VLÁDNOUCÍ OSOBNOSTI V HABSBURSKÉ MONARCHII PŘED BŘEZNEM R.1848 .................................................................................................. 7 II. REVOLUČNÍ RÁZ EVROPY PŘED ROKEM 1848 ......................................... 11 III. ČESKÝ STÁT PŘED ROKEM 1848 ........................................................................ 14 IV. POLITICKÉ HNUTÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH HISTORICKÝCH PŘED ROKEM 1848 .......................................................................................................... 15 V. POLITICKÉ HNUTÍ NA SLOVENSKU PŘED R. 1848 ................................ 32 VI. PRVNÍ PETICE PRAŽSKÁ Z BŘEZNA R. 1848 A KABINETNÍ LIST Z 8. DUBNA R. 1848 ........................................................................................... 37 VII. ČESKÁ POLITIKA NA MORAVĚ A VE SLEZSKU NA JAŘE R. 1848 .. 46 VIII. VZNIK NÁRODNÍHO VÝBORU V PRAZE...................................................... 49 XI. VOLBY DO ÚSTAVODÁRNÉHO ZEMSKÉHO SNĚMU ČESKÉHO. ÚSTAVA VYPRACOVANÁ NÁRODNÍM VÝBOREM ................................. 51 X. ČECHOVÉ A FRANKFURTSKÝ PARLAMENT ............................................. 57 XI. PRVNÍ NOVODOBÝ SNĚM MORAVSKÝ ...................................................... 68 XII. PRAŽSKÁ DEPUTACE V INŠPRUKU ............................................................... 72 XIII. SLOVANSKÝ SJEZD V PRAZE ............................................................................ 75 XVI. SVATODUŠNÍ BOUŘE R. 1848 V PRAZE ....................................................... 89 XV. PRVNÍ ŘÍŠSKÝ SNĚM VE VÍDNI........................................................................ 102 XVI. SLOVENSKÝ ODBOJ R. 1848 ................................................................................ 115 XVII. ČECHOVÉ A VÍDEŇSKÁ ŘÍJNOVÁ REVOLUCE ......................................... 119 XVIII. SLOVENSKÁ POLITIKA PO ŘÍJNOVÉ REVOLUCI VÍDEŇSKÉ.............. 123 XIX. ZASEDÁNÍ ŘÍŠSKÉHO SNĚMU V KROMĚŘÍŽI. SCHWARZENBERGOVA VLÁDA ................................................................................................ 126 XX. FRANTIŠEK JOSEF I............................................. 132 XXL ČEŠTÍ POSLANCI A PRVNÍ DÍL NÁVRHU KROMÉŘÍŽSKÉ ÚSTAVY .. 135 XXII. ČECHOVÉ V ÚSTAVNÍM VÝBORU 1848—49. ROZPUŠTĚNÍ SNĚMU .. 142 XXIII. POLITICKÉ STRANY ČESKÉ R. 1848—49 ..................... ;.............................. 148 XXIV. OKTROJOVANÁ ÚSTAVA ZE DNE 4. BŘEZNA R. 1849 ....................... 153 XXV. POMĚR ČESKOSLOVENSKÉHO NÁRODA K OKTROJOVANÉ ÚSTAVĚ 157 XXVI. MÁJOVÉ POVSTÁNÍ R. 1849 ................................................................................ 159 XXVII. ÚČAST SLOVÁKŮ V BOJI PROTI MAĎARŮM.............................................. 163 XXVIII. PALACKÉHO NÁVRH REFORMY OKTROJOVANÉ ÚSTAVY................... 165 XXIX. NÁVRAT ABSOLUTISMU ...................................................................................... 166 XXX. REPRESENTANTI ABSOLUTISMU........................................................................ 169 XXXI. NOVÁ ORGANISACE RAKOUSKA ZA ABSOLUTISMU............................ 173 XXXII. ABSOLUTISMUS A ČESKOSLOVENSKÝ NÁROD......................................... 182
XXXIII. KRISE ABSOLUTISMU .............................................................................................. 189
SEZNAM VYOBRAZENI:
KNÍŽE METTERNICH. LUDOVÍT ŠTÚR ZA REVOLUČNÍHO HNUTÍ R. 1848—49. SLOVENSKJE NÁRODŇJE NOVINI. PETICE PRAŽSKÁ Z 15. BŘEZNA R. 1848. NÁRODNÍ NOWINY. FRANTIŠEK PALACKÝ SE SYNEM JANEM ZA ČESKÉHO HNUTÍ REVOLUČ NÍHO R. 1848—49. 7. JUDr. FRANT. LAD. RIEGER ZA ČESKÉHO HNUTÍ REVOLUČNÍHO 1848—49. 8. K. HAVLÍČEK BOROVSKÝ Z R. 1849. 1. 2. 3. 4. 5. 6.
9. MINISTR Dr. ALEX. BACH V R. 1849. 10. CÍSAŘ FRANTIŠEK JOSEF I. V R. 1849.