Encyklopedie II. světové války, 34 9788326103636, 9788374584357

Citation preview

NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ SERIÁL O li. SVĚTOVÉ VÁLCE NA DVD

•

. JLJ BITVA O MONTE CASSINO

VYCHÁZÍ KAŽDÉ DVA TÝDNY! ruhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktemvd~inách lidstva Události oněch tragických let vyvolávají dodnes mnoho rozporuplných názorů a jsou stále přitažlivým objektem zájmu lidí fascinovaných historii Encyklopedie. jejíž další číslo držíte v rukou, popisuje a vysvětluje dění této války vširokém kontextu - jak politickém, tak vojenském. Zároveň přístupným způsobem představuje vojenské operace, výzbroj, události majíá vliv na průběh bojů, životopisy nejdůležitějších politiků a vojevůdců, neznámá fakta a tajen;>.l!vi .Encyklopedie II. světové války" obsahuje unikátní fotografie. podrobné ilustrace vojenské techniky, kopie nedávno odtajněných dokumentů, přehledné mapky, názorné tabulky historických události a tisíce unikátních archivních materiálů. Cennými doplňky každého dílu sbírky jsou nejlep!í filmové dokumenty (DVD) o druhé světové válce, přibližujíá její jednotlivé etapy, nejduležitějšl události, tažení a bitvy oď vzrůku fašismu až po výbuch atomové bomby v Hirošimě. ,,E11cyklopedie II. světové války'; která bude vycházet každé dva týdny, se sk/Ídá ze tří částí:

D

■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

■ KALENDÁRIUM

Popis politických událostí a bojových akcí v pniběhu konfliktu. Bitvy, souboje tajných služeb, vysoká politika.

Zkrácený popis nejdůležitějších a oblasti, jimž je vě11ováno téma daného čísla. Jednotlivá čísla, kterých bude 48, budou tvořit kompendium vědomostí o největším konfliktu v historii lidstva. V jednotlivých dílech najdete popis největších bitev války, biografie velitelú a politikú, seznámíte se s výzbrojí všech vá/č{cfch stran i politickými reáliemi, stojícími za činy hlav státú i náčelnfků štábů. V nejbližších číslech: ■ Bitva o Charkov

■ MILITARIE

Popis, technická data a ilustrace nejpopulárněj­ ších a nejproslulejších typů výzbroje - od letadel přes tanky a lodě až po dělostřelectvo a pěchot­ ní zbraně. Strany s vojenskou technikou nejsou číslová ny. Doporučuje se vložit je do pořadače podle druhu zbraní a období, ve kterém byly používány Tato část bude popisovat čtyři druhy výzbroje - obrněnou techniku (tanky, obrněná vozidla, samohybná děla), letectvo, válečné námořnictvo a ruční zbraně.

■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY BOJE O GUSTAVOVU LINII TŘETÍ BITVA O MONTE CASSINO POLÁCI V BITVĚ O MONTE CASSINO

■

595-60 1 602-606 607-612

■ ■

Prolomení Gótské linie Válka na severu SSSR Arktické konvoje

MILITARIE

■

OBRNĚNÉ AUTOMOBILY 1939- 1945

61 752

Vydavatel: AMERCOM SA, 0/POZNAN, Grochowe tqki 6,

■ KALENDÁRIUM NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI ZÁŘÍ 1943

■ ~ 34. DÍL: BITVA O STŘEDOZEMNÍ MOŘE - 1. ČÁST

Poznaň,

Polsko, tel.: +48 618 515 147

Informace: +420 296 188 900 (9.00- 17.00 hod.)

67-68

e-mail: [email protected] Redakce: PRESS-PYGMALION, s. r. o., Český Těšín Šéfredaktor: Marcel Mahdal Odborná spolupráce: Stanislav Komárek, Alena Hasáková, Radek Sporysz, Miloš Kmeť, Milan Bronclík, Jilí Rataj Objednávky předplatného: ALL Production, s. r. o., P. O. BOX732, 111 21 Praha 1, tel.: 234 092 851, fa x: 234 092 813, e-mail: [email protected] , www.predplatne.a Předplatn é a informace pro slovenský trh: Magnet Press Slovakia, s. r. o. P. O. BOX 169,830 00 Bratislava, tel.: 02/67 20 19 31 - 33 e-mail: [email protected], www.press.sk ISBN: 978-83-261-0363-6 Série: 978-83-7458-435-7

LINII merická 34. pěší divize z II. sboru a Francouzský expediční sbor obnovily 24. ledna 1944 útočnou činnost proti německé 1O. armádě. Američané dostali za úkol dobýt městečko Cassino a obsadit okolní klíčová návrší - Monte Castellone, San Angelo a Monte C~ssi-

A

no. Francouzi měli zaútočit od severu a dobýt návrší Belvedere a Abate. Sektor Cassino hájily jednotky 44. divize říšských granátníků „Hoch- und Deutschmeister" generála Friedricha Franeka. Divize se hlásila k vojenským trailicím sahajícím až do šestnáctého století a její příslušníci, převážně Rakušané, byli ostřílení veteráni. V roce 1942 bojovali ve Stalingradu, odkud byli evakuováni na přímý rozkaz Adolfa Hitlera. Tehdy získali velké zkušenosti v pouličních

Taktika Am e ričanů nebyla příliš komplikovaná - kdykoliv narazili na silný a odhodlaný odpor protivníka, povolali letectvo.

bojích, které se nyní ukázaly doslova neocenitelné. Američané zahájili útok zrána 24. ledna. Prvosledový 13. pěší pluk však narazil na minové pole, které zastavilo postup celé divize. Teprve nazítří se Američanům podařilo překročit řeku Rapido, která byla na tomto úseku pouze několik centimetrů hluboká. Přesto však další postup probíhal velmi pomalu. Hlavní příčinou bylo to, že Američané byli nuceni postupovat terénem, na němž Němci ~l'!ičili síť zavodňovacích kanálů. Způsobilo to zaplavení pásma o šířce asi čtyř kilometrů. Až v poledne 26. ledna dorazili Američa­ né ke Cassinu a zaútočili na městečko silami 133. a 135. pěšího pluku. Generál Franek stáhl svoje hlavní síly a na severu obsadil obrannou linii vojáky ze 132. granátnického pluku. Těm se podařilo Američany odrazit a velitel II. sboru generál Geoffrey Keyes musel zastavit útok. V té době se ukázalo, jak těžké budou boje v oblasti Cassina.

595

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Němci měli v Itálii značné tankové sz?y a zkušené jednotky pancéřových granátníků. Jejich vojsko, které obratně využívalo terén vhodný k obraně, bylo neobyčejně těžkým protivnťkem.

Alžírská 3. pěší divize z Francouzského expedičního sboru, která útočila v prostoru Monte Belvedere, narazila na tuhý odpor 22. granátnického pluku z německé 71. pěší divize. Pozice u Lago, Belvedere a Abate byly hájeny 1. praporem pod velením majora FriedrichaWilhelma Knutha a 2. praporem pod velením kapitána Waldemara Milllera.

Vojáci alžírské a tuniské divize z Francouzského expedičního sboru generála Alphonse Juina měli na svědomí četné zločiny na civilním obyvatelstvu a teprve po vykonání několika rozsudků smrti se u této jednotky poqařilo obnovit kázeň . Alžírským střelcům se podařilo obsadit kóty 862, 915 a Belvedere, ale navečer 26. ledna granátníci z 1. prapo-

ru kapitána Milllera jejich útok zastavili. Následujícího dne podnikly oba němec­ ké prapory silný protiútok, který skončil dobytím dtíve ztracených pozic. Hlavním činitelem německého úspěchu byla soustředěná dělostřelecká palba, která Alžířany doslova smetla. Za zdařilý útok byl jeho velitel major Knuth vyznamenán Rytířským křížem a plukovník Alexander von Grundherr Německým křížem ve zlatě. útok Francouzského expedičního sboru a 34. pěší divize byl obnoven 28. ledna. Pozice u Cassina hájil 1. granátnický prapor ze 44. pěší divize, kterému velel kapitán Arnulf Abele, a 200. pluk pancéřových granátníků z 90. divize pancéřových granátníků pod velením plukovníka Heinricha von Behra. Posily na tento úsek byly vyslány na osobní rozkaz polního maršála Kesselringa, protože ráno 28. ledna 4. pluk tuniských střelců při prudkém útoku opět dobyl kóty 862 a Abate a kontroloval údolí Terelle. Von Behrovi granátníci však nehodlali rezignovat. Jejich útok byl částečně podporován vojáky z roty poručíka Otty Hollenze, kteří se udrželi na návrší Abate. Mezi Tunisany a Němci došlo k boji muže proti muži a nakonec se granátníkům podařilo znovu dobýt obě kóty a získat kontrolu nad údolím Terelle. V boji padlo nebo bylo zraněno 845 Němců, francouzské ztráty činily asi 1 350 padlých a raněných. Zajato bylo 189 Němců a více než 500 Tunisanů. Kapitánu Abelemu a plukovníku von Behrovi byly za tyto boje uděleny Dubové ratolesti k Železnému kříži. Dne 1. února obnovila americká 34. pěší divize za podpory Shermanů ze 760. tankového praporu útok na Cassino. K nejsilnějším bojům došlo severně od městečka, kde se prapor majora Knutha bránil americkému 133. pěšímu pluku. Cassino bylo z větší části zničeno. Dne 3. února se polní maršál Kesselring rozhodl vyslat do oblasti bojů nové jednotky. Ztráty Knuthova praporu byly tak vysoké, že udržení strategického úseku mohly zajistit pouze další posily. Toto

Němečtí horští

myslivci na italském lehkém tanku L6/ 40 s demontovanou věží. Toto vozidlo se dostalo do německých rukou po odzbrojení italské armády, a přestože bylo již zastaralé, posílilo palebnou podporu jednotky, která nedisponovala podobnou technikou.

BOJE O GUSTAVOVU LINII

ALBERT KESSELRING olní maršál Albert Kesselring (1885- 1960) - znamenitý velitel a skvělý organizátor. Vojenskou kariéru. zahájil v roce 1904 ve 2. bavorském pěším dělostřeleckém pluku v Metách. Za první světové války, v níž sloužil mj. jako štábní důstojník II. a III. bavorského sboru, byl vyznamenán Železným křížem II. i I. třídy a válku ukončil v hodnosti kapitána. V meziválečném období sloužil v Reichswehru a v roce l 93~ se již jako plukovník stal šéfem Úřadu říšského komisariátu letectví. V roce 1934 byl povýšen na generálmajora a 5. června 1936 stanul v čele generálního štábu Luftwaffe. O rok později byl velitelem Ul leteckého okruhu v Drážďanech, v letech 1938-1940 velel I. letecké flotile, tedy i během polského tažení. Poté převzal velení 2. letecké flotily, v jejímž čele stál v průběhu války s Nizozemím a Francií, v době bitvy o Anglii a po zahájení operace „Barbarossa" i na počátku války se Sovětským svazem. Dne 19. prosince 1940 byl povýšen na polního maršála. V prosinci 1941 převzal velení operační oblasti „Jih" a na tomto místě zůstal do 10. března 1945, kdy nahradil polního maršála Gerda von Rundstedta ve funkci vrchního velitele oblasti „Západ". Podílel se na vedení války v severní Africe, třebaže s Erwinem Rommelem příliš nevycházel. Nedokázal zabránit ztrátě Tuníska a Sicílie, ale málem se mu podařilo odrazit Američany při jejich vylodění u Salerna 9. září 1943 a jeho velkým úspěchem bylo zadržení 5. americké a 8. britské armády u Monte Cassina. Dne 24. dubna 1945 zahájil se Spojenci jednání o příměří a 6. května jeho jednotky kapitulovaly. Po válce stanul před britským válečným soudem a byl za popravu 335 italských civilistů odsouzen k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotí. Z vězení však byl propuštěn již v roce 1952, když mu byla jako silnému kuřáku diagnostikována rakovina hrtanu. Poté vydal dvě knihy vzpomínek - Soldat bis zum letzten Tag (Vojákem do posledního dne) a Gedanken zum Zweiten Weltkrieg (Zamyšlení nad druhou světovou válkou) .

P

Polní maršál A lbert Kesselring (druhý zprava), vrchní velitel něm eckých ozbrojených sil v Itálii, se projevil jako vynikaj ící organizátor obrany. Na snímku s polním maršálem Luft waffe Wolframem von Richthof enem (první zprava).

rozhodnutí bylo správné, protože zrána 6. února zahájil 2. prapor 168. pěšího pluku ze 34. pěší divíze útok na Monte Calvari. Proti Američanům byl vyslán 1. parašutistický pluk plukovníka Karla Schultze, ale jako první se do boje s útočníky pustili výsadkáři z 3. praporu 3. parašutistického pluku. Velel jim šestačtyřicetiletý kapitán Rudolf Kratzert, Němec ze Sedmihradska, který v roce 1916 vstoupil jako dobrovolník do rakousko-uherské armády a první světovou válku ukončil jako poručík. Od roku 1940 sloužil v Luftwaffe a v březnu 1942 byl přeložen )& parašutistům, když z jeho dokument(! vyplynulo, že absolvoval školu pěchotních důstojníků c. a k. armády. Během bojů o Sicílii a následně u Eboli a Potenzy byl

vyznamenán Železným křížem II. a I. třídy a Něm eckým křížem ve zlatě. Dne 10. března dobyl 3. prapor Monte Calvari, za což jeho velitel obdržel Rytířský kříž. Kapitán Kratzert později vzpomínal: ,, Nejd ů­ ležitěj ší v průběhu b oj ů o Monte Calvari bylo to, že se nám podařilo uko řist it velké zásoby cigaret a krému na holení." Kesselring nař ídil obsadit rovněž klášter na Monte Cassinu. Obranu kolem kláštera zaujali příslu š níci 1. parašutistického kulometného praporu majora Wernera Schmidta. Navzdory obsazení - částečném u - městečka Cassino 34. p ěší divízí, musel vrchní velitel americké 5. armády generál Mark Wayne Clark konstatovat: ,,Nezbývá nám, než si upř ímně při znat, že Němci dosáhli v defenzivním boj i velkého úspěchu. " V první bitvě o Monte Cassino zvítězil polní maršál Albert Kesselring.

DRUHÁ BITVA O MONTE CASSINO Na konci ledna 1944 byl LXXVI. tankový sbor, který dosud hájil sektor Cassino, vystřídán XIV. tankovým sborem, jemuž velel generál Fridolin von Senger und Etterlin. Sboru byl vydán jednoznačný rozkaz: ,,Gustavova linie musí být udržena za každou cenu vzhledem k politickému významu zadržení spojenecké ofenzivy." Průběh první bitvy o Monte Cassino ujasnil generálu Haroldu Alexanderovi, že jeho odhad sil německé Skupiny armád „C" (Armeegruppe „C" vznikla v prosinci 1943 přej m enováním vrchního velitelství Jihovýchod - Oberbefehlshaber „Siidwest") byl chybný. Východiskem z této patové situace mělo být posílení vojsk v klíčovém prostoru Cassino. Alexander měl jedinou možnost - odebrat některé útvary 8. armády, která uvázla u Jaderského moře, a na její úkor je přesunout ke Cassinu. Byl postayen II. novozélandský sbor pod velením generála Bernarda Freyberga, veterána z Kréty a Afriky. Tvořily jej 2. novozélandská divize a indická 4. pěší divize. Když Freybergovy jednotky převzaly pozice Američanů, vyšlo najevo, že síly II. sboru jsou příliš malé na to, aby mohly podniknout útok na Monte Cassino. Generál Alexander uznal Freybergovy argumenty a souhlasil s posílením jeho sboru o britskou 78. pěší divizi (tato jednotka patřila stejně jako indická 4. pěší divize původně

597

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

k XIII. sboru) a část americké 1. obrně­ né divize. 2. novozélandská divize dosud disponovala pouze tanky své 20. obrněné brigády, proto byl příjezd dalšího tankového praporu vítanou posilou. Americká 36. pěší divize, která měla střídat 34. pěší divizi, zůstala na svých pozicích u Monte Castellone a ze severu kryla jednotky II. sboru. Freybergův plán pod krycím názvem operace „Avenger" (Mstitel) poč{tal se současným útokem na německé pozice ze severu i z jihu.~Ze severu měla útočit indická 4. pěší divize, jejímž úkolem bylo dobytí Monte Cassina včetně kláštera a ovládnutí silnice č. 6, aby bylo možno ze západu vstoupit do městečka Cassina. Novozélandský 28. maorský prapor měl podniknout útok podél železniční tratě a dobýt nádraží v Cassinu. Poté měli vojáci 24. a 25. praporu za podpory zhruba 180 tanků z 20. obrněné brigády a amerických jednotek vniknout do údolí řeky Liri a ovládnout je. Freyberg soudil, že na akci v údolí Liri budou příhodné podmínky po alespoň částečném oslabení německé obrany po útoku Maorů. Dobytí železniční stanice v Cassinu mělo být podmínkou pro další postup. Dne 4. února začalo střídání americké 34. pě ší divize. Přední linie měly obsadit indické prapory 7. pěší brigády, zatímco 5. pěší brigáda měla zůstat v záloze. Britové narazili na ohromné

PzKpfw IV Tiger I Ausf E z 508. praporu

těžkých tanků

obtíže, těžký terén a špatné povětrnostní podmínky zavinily značné zpoždění. Jejich dalším problémem bylo to, že automobily, jimiž byla jednotka vy-

na silnici do

města

Aprilie, jaro 1944.

bavena, nedokázaly překonat terénní - na rozdíl od amerických měly náhon jenom na jednu osu. Veškeré zásoby se tak musely dopravovat na mulách. Dne 11. února dostala indická 7. pěší brigáda rozkaz překročit řeku Rapido a obsadit návrší Belvedere. Gurkhové z praporů 1./9. a 1./2. gurkhských střelců (Gurkha Rifle) se připra­ vovali na útok, ale naštěstí se některý z důstojníků na štábu generála Francise Ivana Simmse Tukera zorientoval, že Belvedere již obsadili Francouzi, a útok byl odvolán. Následujícího jitra měl 1. prapor Královského sussexského pluku (1/The Roya! Sussex Regiment) vystřídat Američany na kótě 593, ale ... zabloudil. Teprve za čtyřiadvacet hodin se Američanům podařilo navázat překážky

Vojáci loajální Mussolinimu odstraňují ze silnice balvany, aby mohl projet německý tank PzKpfw III, který je vidět v pozadí. Cestu zatarasili pravděpodobně partyzáni, jejichž činnost nutila Němce a italské fašisty neustále hlídkovat i v hlubokém zázemí.

BOJE O GUSTAVOVU LINII

spojení s Brity, kteří obsadili kótu 603, a dokonce už stihli nahlásit svému dělo­ střelectvu souřadnice nepřítele, který se nacházel na kótě 593! Navečer 13. února už bylo jasné, že termín útoku stanovený generálem Freybergem na noc z 13. na 14. února nebude dodržen. Navzdory těmto komplikacím si novozélandský generál zachovával optimismus, dokud se neobjevil nový problém - klášter na Monte Cassinu. Velitel indické 4. pěší divize generál Francis Tuker se domníval, že pro úspěšné dobytí Monte Cassina musí ,,být neutralizovány klášterní budovy". Tento názor byl dán k projednání na štáb II. novozélandského sboru a ještě 8. února zahájili generál Freyberg, velitel jeho pěchoty brigadýr Howard Karl Kippenberg a velitel jeho dělostře ­ lectva brigadýr Harry Kenneth Dimoline konzultace s generálem Clarkem a generálem Irou Eakerem, vrchním velitelem letectva v bojové oblasti. Britové a Američané dospěli k závěru, že v klášteře jsou německé jednotky, které je třeba zlikvidovat. Ve skutečnosti Němci rozmístili okolo kláštera příslušníky kulometného praporu majora Schmidta, a z 11. na 12. února navic výsadkáře z 1. praporu 3. parašutistického pluku majora Rudolfa Bohmlera, ale v samotném klášterním objektu nebylo žádné vojsko. Němci k tomu měli dva důvody. První byl čistě propagandistický - chtěli se vydávat za obránce křesťanské Evropy chránící starobylý klášter a tamní kulturní památky, které byly evakuovány. Druhým důvodem byl postoj generála von Sengera und Etterlina, který jako hluboce věřící katolík odmítal obsadit svatyni parašutisty generála Richarda Heidricha. Teprve 20. února zaujali němečtí výsadkáři obranná postavení v částečně zničených klášterních budovách. Během porady na štábu generála Clarka navečer 9. února navrhl velitel indické 4. pěší divize generál Tuker

Německý protitankový kanon PaK 40 ráže 75 mm v bojovém postavení, středn[ Itálie, 1944. Palebné stanoviště není nijak kryto . a strom v jeho blízkosti usnadňuje jeho zaměření - z toho vyplývá, že bylo nutno urychleně postavit obranu.

K boji proti partyzánům v týlu válčících vojsk musela být nasazena část pravidelných bojových jednotek. Na fotografii jsou příslušníci 16. divize pancéřových granátníků SS běhe m odpočinku. Pododdíly této divize se na přelomu let 1944 a 1945 v Itálii účastnily mnoha protipartyzá nských akcí.

použít stíhací bombardéry a zaútočit na německé pozice bombami o hmotnosti 500 kilogramů. Velitel 5. armády to odsouhlasil a generál Alfred Maxmilian Gruenther, který měl na starosti součinnost s letectvem, připravil plán této akce. Freyberg si uvědomoval, že pro úspěch akce musí být letecká podpora koordinována s útokem pozemních sil. Vzhledem ke stavbě terénu a rozmístění německých stanovišť nebylo možno nasadit původně plánované stíhací bombardéry, které musely být nahrazeny středními bombardéry. Spojenci měli k dispozici letadla B-25 a B-26, avšak jejich použití vůbec neodpovídalo požadavku generála Tukera na přesno st při likvidaci německých obranných pozic. Dalším problémem bylo vytyčení přibližně kilometrového bezpečnostního pásma, za něž se měly stáhnou indické a novozélandské jednotky, aby neutr-

pěly ztráty způsobené vlastními bombami. Brigadýr Dimoline tvrdil, že takové stažení je neproveditelné, jelikož by se v první linii musely ponechat všechny zásoby, jejichž transport do bezpečné vzdálenosti by zabral přinejmenším čtyři dny. Na pozice 1. praporu Královského sussexského pluku a 4. pra-

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Fotografie dvou německých vojáků pořízená v Itálii na počátku roku 1944. Jejich uniformy nesou stopy polních úprav, což svědčí o tom, že jde o veterány. Voják nalevo je ozbrojen italský m samopalem Beretta M38A užívaným ve Wehrmachtu pod označením Maschinenpistole 739(i).

v rozhovoru s generálem Alexanderem konstatoval: ,,Ten nevyřešený problém (klášter) vede k tomu, že při útoku postoupí naše jednotky stěží o metr kupředu." Přesto začal Freyberg připravo ­ vat útok. Podle jeho plánu měl 1. prapor Sussexského pluku zaútočit na Hadí hlavu a 4. prapor 16. pandžábského pluku na kótu 593. Akci měl podpořit souběžný útok čtyř amerických praporů (každý z nich měl kolem 100 vojáků) ze 141. pěšího pluku a 168. pěšího pluku. Američané útočili na kóty 450 a 455, aby odlehčili hlavnímu útoku na kótu 468 a statek Albaneta. Šance na úspěch tohoto plánu byly velké, jenže došlo k sérii osudových nedorozumění, která vedla k druhé porážce. V době útoku měl britským jed-

poru 16. pluku pandžábských střelců (4/ l 6 Punjab Rifles) v prostoru tzv. Hadí hlavy (Snake's Head Ridge) zaútočil ráno 12. února 134. pluk pancéřových granátníků z 90. divize pancéřových granátníků. Němcům se podařilo dobýt Hadí hlavu a donutit Brity k ústupu, oba prapory se tak dostaly pod palbu německého dělostřelectva. Asi v 18.00 se generál Freyberg poradil s velitelem ; notkám velet brigadýr Dimoline, který americké 34. pěší divize generálem oznámil Freybergovi, že bude připraven Charlesem Wolcottem Ryderem a dok boji nejdříve v noci z 15. na 16. února. spěli k závěru, že německá dělostřelecká Freyberg termín akceptoval, ale zakrátpalba je řízena z pozorovacích stanovišť ko Dimoline požádal o přeložení útoku v klášteře - což byla nejspíše pravda. na noc z 16. na 17. února. Tentokrát Ještě téhož večera generál Freyberg

600

Freyberg odmítl, protože nálet, který měl zničit německá postavení, byl naplánován na 15. února a jeho výsledků bylo nutno využít co nejrychleji. Dimoline však tuto informaci nedostal a v noci z 15. na 16. února nezaútočily hlavní síly 7. pěší brigády, nýbrž jen jeden prapor. Štáb 5. armády, který spolu se štábem 12. skupiny taktického letectva zodpovídal za koordinaci letecké činnosti, informoval generála Rydera o zřízení bezpečnostního pásma. Znan1enalo to, že Ryder musí stáhnout své jednotky z dosavadních pozic a zaručeně nebude moci podníknout útok ve stanoveném čase. Když se 13. února Freyberg znovu sešel se zástupci amerického letectva, dohodli se, že letadla svrhnou zhruba 700 bomb o hmotnosti od 500 do 1 000 kilogramů, takže nebude nutno zřizovat bezpečnostní pásmo a vojáci mohou zůstat na pozicích. Jenže se ukázalo, že Američané nařídili veliteli 34. pěší divize, aby ji kvůli bombardování stáhl, kdežto indická 4. pěší

BOJE O GUSTAVOVU LINII

divize takový rozkaz nedostala. Nálet začal 15. února v 9.30, kdy 153 těžkých bombardérů B-17 svrhlo 562 tun bomb. Další letecký útok na klášter podniklo 43 středních bombardérů B-25 a B-26 ve 13.30. U 7. pěší brigády zahynulo při bombardování 24 vojáků a 54 jich bylo raněno, a tak hlavní útok na kótu 593, který měla indická brigáda podniknout, nebyl včas připraven a do akce nastoupil pouze 1. prapor 6. pluku gurkhských střelců. Freyberg ohromeně sledoval, že bojují jedině Gurkhové, kdežto Američané ze 142. pěšího pluku vůbec neopustili své linie. Američany vyklizené pozice na kótách 450 a 455 zanedlouho obsadili Němci a teprve tehdy se Freyberg dozvěděl, že Američané dostali rozkaz, aby se stáhli. V noci z 16. na 17. února sice 1. prapor Sussexského pluku obsadil Hadí hlavu, jenže němečtí granátníci a parašutisté po těžkých bojích tento strategický hře ­ ben dobyli nazpět. V boji o Hadí hlavu ztratil britský prapor 12 z 15 důstojníků a 162 z 313 vojáků, kteří šli do útoku. Útok 4. praporu pandžábských střelců a 1. praporu gurkhských střelců následujícího dne měl mít leteckou podporu. Velitel 7. pěší brigády plukovník John Bedford Glennie na ni vzpomínal takto: „Předem na klášter svrhli letáky, které varovaly před náletem. Oznámili to všem - mnichům, Italům, a dokonce Němcům. Zapomněli o tom informovat jenom nás." A tak na útočící Indy padaly bomby. Zahynulo 48 vojáků a útok byl zastaven. Brigáda plukovníka Glennieho přišla o 577 padlých a raněných vojáků. Dne 19. února se indická 7. pěší brigáda ocitla ve svém výchozím postavení. Nebyl dobyt ani onen „metr" území, a navíc byly ztraceny pozice, které před­ tím drželi Američané. Freyberg vyslal do boje o Cassino 28. maorský prapor. Dvěma rotám Maorů se podařilo dostat přes řeku Rapido a vytvořit předmostí. Následně

Značná čás t německých útvarů

v Itálii neměla na začátku bojů se Spojenci P!íliš kvalitní výzbroj. Velká část jejich výzbroje zůs tala na východní frontě, proto n1usely používat vše, co bylo k dispozici. Na snímku je zastaralý protitankový kanon PaK 35/36 ráže 37 mm obsluhovaný příslu šníky SS v jednom z italských měs t. hlavn ě

se ženijní rotě podařilo smontovat most Benediktinský klášter byl kompletně systému Bailey (Bailey Bridge), po němž zničen. Generál Clark byl nucen přiznat: se přepravil zbytek praporu a novozé,,Bombardování nám nijak nepomohlandské Shermany. Po tvrdém boji Maolo, navíc ho Němci využili k tomu, aby rové dobyli železniční stanici a zaútočili „si v ruinách zřídili dokonalé obranné na městečko. Cassino bránili příslušníci • pozice." Němci při bombardování 211. pluku pancéřových granátníků maztratili dvě k obraně kláštera přidělená jora Knutha a výsadkář i 3. parašutisticsamohybná děla StuG III z roty útoč­ ných děl (Sturmgeschiitze-Kompanie) kého pluku plukovníka Sebastiana Ludwiga Heilmanna. V následujících bojích 29. divize pancéřových granátníků a tři raketomety ze 71. pluku raketového zničili parašutisté všechny útočící tanky a zvládli situaci, poté udeřili na nádraží dělostřelectva. • a v boji muže proti muže je opět dobyli. Tak skončila druhá bitva o Monte Cassino. Dne 20. února byla k obraně Monte Cassina převelena 1. parašutistická divize. Její 3. parašutistický pluk (bez 1. praporu) byl rozmístěn v okolí městečka Cassino a 28. února tam byl vyslán rovněž 2. prapor z 8. parašutistického pluku. Severozápadně od Cassina byl dislokován 1. parašutistický pluk plukovníka Schultze, 1. prapor 4. parašutistického pluku majora Franze Grassmehla zaujal pozice na kótě 593 a klášter obsadil 1. prapor 3. parašutistického pluku majora Bohmlera.

Chvíle odpočinku německé jednotky běh em přesunu na bojové pozice, střední Itálie, jaro 1944. Motocyklista a cyklista jsou pravděpodobně spojky.

I

1RET BITV~

o MONTE CASSINO o oblasti bojů u Monte Cassina při ­ cestoval 19. února generál Harold Alexander, aby se na místě seznámil se situací. Za rozhodující příčinu neúspě­ chu druhého útoku byla prohlášena

D

nedostatečná dělostřelecká příprava .

Generál Alexander a generál Clark určili hlavní směr další činnosti - 15. armádní skupina

měl a

dále vést útok údolím

řeky

Liri, aby se mohla spojit s americkým VI. sborem operujícím na předmostí

Americký těžký polní kanon Ml rá že 155 mm „Long Tom" v transportní poloze. Byl základní těžkou dělostřeleckou zbraní amerických jednotek, ale často jej používali rovn ěž Britové. Obsluhu tvořilo 14 vojáků a byl schopen trvalé palby rychlostí dvou výstřelů za minutu.

602

Anzio - Nettuno. Zdá se, že pokud by byl americký II. sbor již v lednu posílen a mohl podniknout útok, aby se spojil s VI. sborem, nemuselo k bojům o Mon te Cassino vůbec dojít. Pravděpodobně však Spojenci při plánování ofenzivy v Itálii sledovali i jiné cíle. Vrchní velitel spojeneckých sil ve Středomoří generál Henry Maitland Wilson se ve svých hlášeních pochvalně vyjadřoval o dosavadních úspěších 15. armádní

šlo o to, aby Němce posílit Skupinu armád „C", ale tím pádem oslabit obranu ve Francii, což mělo přispět k úspěchu plánované operace „Overlord". Bojů na Gustavově linii se měla zúčastnit většina německých sil v Itálii, které na počátku roku 1944 tvořilo sedmnáct divizí. Britský generál Wilson dokonce přiměl americký Spojený sbor náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff - JCS) odvo-

skupiny.

Spojencům

přinutili výrazně

TŘETÍ

BITVA O MONTE CASSINO

Dne 15. února 1944 dopadly na benediktinský klášter na Monte Cassinu první americké bomby. Toto bombardování bylo velikou chybou - zahynulo mnoho civilistů a historická památka byla zcela zničena, přitom se zřícenina kláštera stala vynikajícím úkrytem pro německé výsadkáře.

lat operaci „Anvil" (Kovadlina) - plánované vylodění v jižní Francii, které mělo rovněž přispět k usnadnění invaze v Normandii, a namísto toho posílit vojska v Itálii, aby zvýšila tlak na Něm ­ ce na tamní frontě. Generál Alexander navrhl navýšení sil 15. armádní skupiny na 29 divizí, čehož mělo být dosaženo do poloviny dubna 1944. Návrh byl při­ jat a do Itálie byly vyslány velké posily. Navečer 18. února, kdy ještě trvala druhá bitva o Monte Cassino, seznámil generál Freyberg generála Clarka s novým plánem na dobytí kláštera. Operace dostala krycí název „Dickens", neboť generál Clark si vzpomněl, že spisovatel Charles Dickens chodíval do kláštera. Dne 20. února se generál Freyberg sešel s generály Alexanderem a Wilsonem. Když je seznámil se stěžejními body plánované operace, oba vrchní velitelé souhlasili s jejím uskutečněním. Nazítří dostali všichni velitelé divizí novozélandského II. sboru rozkaz zahájit přípravy k dalšinm útoku. Plán operace „Dickens" se znovu opíral o masivní letecké bombardování, které se mělo stát ke konečnému úspěchu. Dne 21. února se Freyberg sešel s veliteli taktického a strategického letectva, aby je seznámil se svým záměrem, podle nějž mělo být městečko Cassino fakticky srovnáno se zemí. Němcům se tak měla znemožnit efektivní obrana této pozice. Městečko mělo být dobyto 2. novozélandskou divizí, zatím