Encyklopedie II. světové války, 12 8374588591

Citation preview

ČÍNSKO-JAPONSKÁ VÁLKA OBČANSKÁ VÁLKA V ČÍNĚ • MOCENSKÝ RŮST JAPONSKA

ruhá světová válka byla největšim ozbrojeným konfliktem v dějinách lidstva Události oněch tragických let vyvolávaji dodnes mnoho rozporuplných náwrů a jsou stále přitažlivým objek1em zájmu lidí fascinovaných historií. Encyklopedie, jejíž další číslo držíte v rukou, popisuje a vysvětluje dění této války v širokém kontextu - jak politickém, tak vojenském. Zároveň piístupným způsobem představuje vojenské operace, výzbroj, události majíd vliv na průběh bojů, životopisy nejdůležitějších politiků a vojevůdců, neznámá fakta a tajemstvi .Encyklopedie li. světové války"

D

obsahuje unikátní fotografie, podrobné ilustrace vojehské techniky, kopie nedávno odtajněných dokwnentů, lJřehledné mapky, názorné tabulky his• torických událostí a tisíce unikátních archivních materiálů. Cennými doplňky každého dílu sbírk-y jsou nejlepšl filmové dokumenty (DVD) o druhé světové válce, přibližujíd její jednotlivé etapy, nejdůležitější události, taŽení a bitvy od vzniku fašismu až po výbuch atomové bomby v Hirošimě.

,,Encyklopedie II. světové války': která bude vycházet každé dva týd11y. se skládá ze tří částí: ■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

■ KALENDÁRIUM

Popis politických událostí a bojových akcí v prů­ běhu ko11fliktu. Bitvy. souboje tajných služeb, vysoká politika.

Zkrácený popis nejdůležitějších a oblasti, jimž je věnováno téma daného čísla. Jednotlivá čísla, kterých bude 48, budou tvořit kompendium vědomostí o největším konfliktu v historii lidstva. V jednotlivých di1ech najdete popis největších bitev války. biografie velitelfl a politiků, seznámíte se s výzbroj( všech válčících stran i politickými reáliemi, stojícími za činy hlav států

■ MILITARIE

Popis, technická, data a ilustrace nejpopulárněj­ ších a nejproslulejších typů výzbroje - od letadel přes tanky a lodě až po dělostřelectvo a pěchot­ ní zbraně. Strany s vojenskou technikou nejsou člslovány. Doporučuje se vložit je do pořadače podle druhu zbraní a období, ve kterém byly používány. Tato část bude popisovat čtyři druhy výzbroje - obrněnou techniku (tanky. obrněná vozidla, samohybná děla), letectvo, válečné námořnictvo a ruční zbraně.

i náčelníků štábů.

V nejbližších číslech : Válka na Filipínách ■ Japonské úspěchy na moři ■ Dobytí Singapuru

■

■ HISTORIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY POČÁTKY ČÍNSKO-JAPONSKÉHO KONFLIKTU

ČÍNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 1930-1933 ČÍNSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1931 - 1941

BOJE NA ŘECE CHALCHYN-GO LU RŮST MOCI JAPONSKA ■

203-204 205- 211 212- 213 214-216

MILITARIE TANKY 1933-194 1

■ KALENDÁRIU M NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI LEDNA A úNORA 1941

■ ~ 12. DÍL: PÁD SINGAPURU

23-24

■ ■ ■

Útok na Pearl Harbor Dobytí Hongkongu Invaze do Malajsie

Vydavatel: POLSKIE MEDIA AMER.COM SA, Grochowe t~ki 6, 61 752 Poznal\, Polsko, tel.: +48 618 515 147 Informace: +420 296188 900 (9.00- 17.00 hod.) e-mail: [email protected] Redakce: PRESS-PYGMALION, s. r. o., Český Těšín Šéfredaktor: Marcel Mahdal Odborná spolupráce: Stanislav Komárek, Jilí Pospíchal, Alena Hasáková, Radek Sporysz, Miloš Kmeť, Milan 8ronclík, J iří Rataj Objednávky předplatn é ho: ALL Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 11 1 21 Praha 1, tel.: 234 092 851, fax: 234 092 813, e-mail: [email protected],www.predplatne.cz Předplatné a informace pro slovenský trh: Magnet Press Slovakia, s. r. o. P. O. BOX 169, 830 00 Bratislava, tel.: 02/67 20 19 31 - 33 e-mail:[email protected], www.press.sk ISBN: 97B-83-7458-859-1 Série: 97B-B3-7458-435-7

KONFLIKTU ne 25. července 1894 potopil ve Žlutém moři japonský křižník Naniwa nákladní loď Kowshing. Britské plavidlo v čínských službách převáželo 1300 vojáků, z nichž se podařilo zachránit pouze 170. Tímto činem zahájilo Japonsko válku, jejímž cílem bylo ovládnutí Koreje. Tato země byla tehdy pod politickou a vojenskou svrchovaností Číny, která udržovala silné posádky ve dvou nejdůležitějších městech - Asanu a Pchjongjangu. Japonské válečné akce rozbily 29. července 1894 jižní skupinu čínských vojsk dislokovanou v Asanu - a je zajímavé, že k tomu došlo dva dny před vyhlášením války. V okolí Pchjongjangu, kde Číňané soustředili asi 20000 vojáků, se 15. a 16. srpna 1894 rozhořel další boj. Kvůli neschopnému velení padlo v této bitvě 5 000 čín ských vojáků a pouze 6 000 poraženým Číňanům se podařilo uprchnout přes hranici s Mandžuskem . Drtivá porážka způsobila úpadek morálky čínských

D

vojsk, který ještě prohloubily neúspě­ chy v současně vedené námořní válce. Poté se pozornost útočníků soustředila na poloostrov Liaotung, kde chtěli dobýt strategický přístav Port Arthur (dnes Lii-šun). Chránilo jej systematicky vybudované opevnění, které bylo tvořeno celkem 13 pobřežními a 9 vnitrozemskými pevnostmi. Obránci měli 80 vynikajících německých pevnostních děl, přesto byl útokem japonské armády 21. listopadu 1894 fortifikační systém po několika hodinách dobyt. Svět byl šokován zprávami o masakrování vojenské posádky i civilních obyvatel, které podali Evropané, kteří v té době byli v Port Arthuru. Jak ukázala další

léta čínsko-japonského konfliktu, patřily podobné masakry k častým praktikám japonských vojsk. Dne 13. prosince 1894 dobyli Japonci město Chaj - čcheng, čímž si otevřeli cestu na Peking, avšak jejich prioritou bylo ovládnutí největší čínské námořní základny Weihaiwei (dnes Wei-chai). Základna padla v únoru 1895, díky čemuž dostalo Japonsko pod kontrolu veškerou plavbu ve Žlutém moři . Po sérii těžkých porážek navrhla čínská strana mírová jednání zakončená

Od počátku dva cátého století stoupala v Japonsku vlna nacionalismu. Jedním z jeho projevů byla činnost rů zných vlasteneckých spolků . Na fotografii jsou členky Patriotického sdružení mladých žen.

199

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Ve dvacátých a třicátých letech dvacá tého století byly v Číně pancéřové vlaky využ ívány k o chran ě nesmírn ě důležitých železnic spojujících jednotlivé provincie.

Ve všech fázích japonsko - čínského konfliktu docházelo k četným projevům násilí a válečným zločinům na zajatých vojácích i civilním obyvatelstvu.

30. března 1895 podepsáním příměří a 17. dubna 1895 mírovou smlouvou, nazývanou podle místa, kde byla uzavře­ na, smlouva z Šimonoseki. Čína uznala ezávislost Koreje a předala Japonsku jižní část Mandžuska, poloostrov Liaotung, Formosu (Tchaj-wan) a Pescadorské ostrovy. Japonsko navíc požadovalo válečné odškodné ve výši 300 milionů jenů (japonský státní rozpočet v roce 1895 činil 80 milionů jenů) . Kromě toho musela Čína v samostatné obchodní smlouvě poskytnout zvláštní zvýhodně­ ní pro dovoz japonského zboží. Podmínky mírové smlouvy mezi Japonskem a Čínou vyvolaly nespokojenost Ruska, Francie a Německa. Tyto státy se oprávněně domnívaly, že při­ jdou o privilegované postavení, které doposud v Číně měly, proto 23. dub-

200

na 1895 zaslaly japonské vládě ostrou nótu protestující proti zabrání Liaotungského poloostrova a umístění japonské posádky v Port Arthuru. Po energickém protestu evropských mocností Japonsko od těchto podmínek ustoupilo. V roce 1898 podepsalo Rusko s Čínou smlouvu o pronájmu Port Arthuru a obsadilo pevnost svými vojáky. Japonsko však získalo nového spojence - Britské impérium. Britové Japonce politicky podporovali, aby tak na Dálném východě oslabili pozice Francie a Ruska. Proto se britská vláda rozhodla podepsat s Japonským císařstvím spojeneckou smlouvu, k čemuž došlo v roce 1902.

NOVÁ ASIJSKÁ VELMOC Ultimátum tří velmocí v záležitosti Liaotungského poloostrova znamenalo podporu Číny proti Japonsku. Dne 1. června 1896 uzavřelo Rusko s Čínou dohodu, v níž se zavazovalo na souši i na moři Číně vojensky pomoci v přípa­ dě dalšího konfliktu. Za to udělila čínská vláda Rusku množství obchodních koncesí, z nichž nejdůležitější bylo povolení stavby železnice do Vladivostoku. Díky této dohodě byla v letech 1897-1902 postavena tzv. Východočínská železnice, která byla pro obě smluvní strany neobyčejně ekonomicky výhodná. V roce 1896 Rusko rovněž umístilo silný vojenský kontingent na území Koreje a Japon sko s tím muselo souhlasit, poněvadž se obávalo války s Ruskem, Francií a Německem. Také Němci, kteří si byli vědomi ziskovosti obchodních styků s Čínou, vstoupili do hry. Příležitost se jim naskytla v listopadu 1897, když

byla v Číně povražděna skupina misionářů pod nominální ochranou německé vlády. Německo využilo situace a žádalo po čínské vládě pronájem přístavu Čching-tao na poloostrově Šantung. Číňané byli nuceni přijmout německé ultimátum a 6. března 1898 uzavřeli dohodu, podle níž se stal přístav německou koncesí na 99 let. 24. března podepsali již zmíněnou smlouvu s Ruskem o koncesi Port Arthuru a Francii dělili koncesi v oblasti zálivu Kuang- čou -wan v jižní Číně. Velká Británie si na Číně vymohla pronájem přístavu Weihaiwei a jižní části poloostrova Koulun v blízkosti Hongkongu. Čína byla rozdělena na sféry obchodních zájmů, neboť provincie sousedící s koncesemi se automaticky staly oblastmi „francouzskými", „ruskými" atp. Intenzivní obchodní styky způsobily výrazné „poevropštění" Číny, což vyvolalo odpor místního obyvatelstva. V roce 1899 došlo v provincii Šan-tung k bouřím namířeným proti zámořským ďáblům, jak byli Evropané označováni. Bouře se rychle rozrostly v celočínskou revoltu, která podle svého znaku zaťaté pěsti dostala označení povstání boxerů. V Pekingu a Tiencinu obklíčili povstalci čtvrtě obývané Evropany, vypalovali katolické i protestantské misie, ničili pobočky západních obchodních spole čností. Na tuto situaci reagovaly vlády evropských států, jakož i vlády USA a Japonska, vysláním vojenských kontingentů v souhrnném počtu asi 20 000 vojáků, jejichž vrchním velitelem byl jmenován pruský generál Alfred von Waldersee. Dne 14. srpna 1900 obsadila intervenční vojska Peking a povstání potlačila. V září 1901 přijala čínská vláda smlouvu, v níž se zavázala vyplatit odškodné za všechny ztráty způsobené povstalci. Postoj západních států k Číně ovšem nebyl jednoznačný. Spojené státy se domáhaly rovných práv v obchodování, tzv. politiky otevřených dveří , definované v září 1899. Britové zase chtěli oslabit pozici Ruska posilováním moci Japonska. V lednu 1902 byla v Londýně podepsána britsko-japonská smlouva vymezující sféry vlivu obou zú-

POČÁTKY čfNSKO-JAPONSKÉHO KONFLIKTU

Japonská armáda měla mnohem lepší výcvik a výzbroj než armáda čínská. Na snímku jsou japonští vojáci při protiplynovém cviče ní.

častněných zemí v Číně a Koreji. Jeden z bodů smlouvy se v blízké budoucnosti ukázal pro Japonsko neocenitelný. Šlo o závazek zachování neutrality v přípa­ dě, že se jedna ze stran dostane do konfliktu při obraně svých zájmů v Číně. Navíc měla neutrální strana zabránit tomu, aby se do války zapojily další státy. Proto když plula na pomoc Japon ci obléhanému Port Arthuru eskadra admirála Zinovije Petroviče Rožestvenského, Britové jí nedali souhlas proplout Suezským průplavem. Rusové tak museli plout kolem Afriky a než jejich flotila dorazila na bojiště, posádka Port Arthuru kapitulovala. Porážka ve válce s Japonskem byla ranou pro ruskou dálněvýchodní politiku. Rusko muselo vítězi odevzdat Liaotungský poloostrov včetně Port Arthuru, úsek Východočínské železnice z Port Arthuru do Čchang-čchunu, jižní ča t ostrova Sachalin a udělit právo rybolovu v ruských pobřežních vodách v Japonském, Ochotském a Beringově

Nezávisle na své politické byla většina čínských vojsk zásobována

příslušnosti

prostřednic tvím tisíců nosičů.

moři. Navíc se oba státy zavázaly stáhnout své ozbrojené síly z Mandžuska. Japonské císařství v srpnu 1910 anektovalo Koreu, a ukončilo tak nezávislost této země. Mezitím v Číně neustále vzrůstaly nacionalistické tendence. V roce 1911 byla svržena císařská dynastie Čching a vyhlášena republika. Jejím prvním prezidentem se stal Sunjatsen, zakladatel Hnutí za obrození Číny (1894) a posléze Čínské národní strany neboli Kuomintangu. Sunjatsen byl v úřadu od prosince 1911 do února 1912, jeho nástupcem se stal mnohem konzervativnější politik, generál Juan š' -kchaj. Revoluce se řídila nacionalistickými hesly, která přijala za své především akademická mládež. Juan Š' kchaj se v roce 1915 prohlásil za nového císaře a část vlády na návrat monarchie přistoupila, avšak vzpourou v jižních provinciích byl v březnu 1916 Juan Š' kchaj donucen vzdát se trůnu a spokojit se opět s funkcí prezidenta. V červnu téhož roku zemřel. Zatímco v Evropě probíhala první světová válka, Japonsko se odhodlalo k rozhodujícímu střetnutí s Čínou. Dne 18. ledna 1915 předložil japonský velvyslanec v Pekingu nótu, obsahující řadu politických a hospodářských požadavků. Japonská vláda požadovala pro japonské občany v Číně právo na vlastnictví země, zakládání dolů a těžbu v nich, navíc též udělení koncesí na železnice, které měly být pod japonskou správou. Čínská vláda byla 25. května nucena přijmout japonské podmínky a souhlasit s umístěním japonských vojenských posádek na území Mandžuska a Vnitřního Mongolska.

POLITICKÉ ZMĚNY V ČÍNĚ Nacionalistické hnutí, v jehož čele stál Sunjatsen, v roce 1911 zvítězilo, to

ovšem neznamenalo, že by se situace v Číně stabilizovala. V mnoha provin ciích docházelo k bojům mezi ozbrojenými skupinami přívrženců místních guvernérů a jejich politických konkurentů . V roce 1919 se do občanské války zapojilo rovněž dělnické hnutí. K prvním stávkám a bouřím došlo v Šanghaji, avšak policie a vojsko je rychle potlačily. V roce 1921 vznikly v Pekingu a Kantonu silné marxistické skupiny, které si braly příklad z bolševického Ruska. Občanská válka v Rusku měla za výsledek příliv Rusů do Číny - a to jak „bílých", tak „rudých". V některých provinciích se objevily pluky donských kozáků, kterým se podařilo probojovat z Ruska. V červenci 1921 byla založena Komunistická strana Číny, která vzápětí začala organizovat stávky a revolty. Stupňování bojů s vládními vojsky se v roce 1924 projevilo pozváním představitelů Komunistické strany Číny na sjezd Kuomintangu. Komunisté byli totiž také považováni za „nacionalisty", díky čemuž získali podporu politických špiček Kuomintangu. V květnu 1924 podepsala čínská vláda smlouvu se Sovětským svazem, který se zavázal vytvořit moderní čínskou armádu. Se sověts kou pomocí byla založena Vojenská akademie ve Whampoa, jejímž velitelem se stal Čankajšek. Byl v ní zahájen intenzivní výcvik budoucího velitelského kádru. V roce 1925 byly z posluchačů školy ve Whampoa postaveny zvláštní pluky, které svedly tvrdé, leč vítězné boje se silami dvou vzbouře­ ných generálů. V tomto období získala na významu dvě vojenská uskupení. První, jehož vůdcem byl generál Čang Cuo-lin, podporovalo Japonsko. Čang Cuo-linovy jednotky ovládly Mandžusko a část cest k Pekingu. Jednotky

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Budoucí předseda Komunistické strany Číny Mao Ce-tung - v popisovaném období jeden z mnoha vůdc ů čín ského komunistického hnutí.

druhého uskupení, kterým velel generál Wu Pej-fu, ovládly údolí řeky Jang-c' a provincie Che-nan a Chu-pei. Na Wu Pej-fuovu stranu se záhy přidal generál Sun Čuang-feng, který kontroloval provincie Ťiang-si, Če-tiang, Ťiang-su a An-chuej. Proti tomuto vojenskému uskupení vyslala čínská vláda 4. sbor o síle asi 50 000 vojáků pod velením generála Čankajška. Ve sboru byly rovněž kom unistické oddíly vedené generálem Je Tingem a sovětští důstojníci působící jako instruktoři vojenské školy. Vládní armáda zahájila tzv. Severni tažení střetnutím s vojsky generála Wu Pej-fua

Jízdní oddi7 Kuomintangu.

v provincii Chu-nan, v němž zvítězila. Další bitvy rozhodly o porážce odboj ného generála. Potom Čankajškův sbor zamířil do provincií ovládaných Sun Čuang- fengem . K rozhodujícímu střet­ nutí došlo nedaleko Nankingu, který následně vládní vojska obklíčila. V lednu 1927 byla dobyta města Chang-čou a Xinchang a v únoru vkročila vládní armáda do provincií Fu-ťien a Kuangtung. Po těchto vojenských úspěších přešla část vzbouřených vojsk na stranu Kuomintangu, díky čemuž dostala vláda pod kontrolu provincie Ťiang-si, Če -tiang, Ťiang-su a An-chuej - bránila se jen obklíčená města Nanking a Šanghaj. Čankajškova vítězství posílila jeho pozici v Kuomintangu a přičinila se rovněž k nárůstu nacionalistických tendencí v městech kontrolovaných Brity. Úplné vítězství Kuomintangu bylo na dosah, jenže komunisté se právě tehdy rozhodli ovládnout část země, kde se chtěli chopit moci. V březnu 1927 vypukla vzpoura v Šanghaji, která vyvrcholila téměř úplným ovládnutím města komunisty. Dne 24. března 1927

dobyla vládní armáda Nanking. Právě v té době došlo ke změnám ve vedení Kuomintangu. Čankajšek byl sesazen z funkce vrchního velitele, což v armádě vyvolalo odpor. Část politiků Kuomintangu požadovala těsné spojení s Komunistickou stranou Číny, což se nelíbilo vojenským velitelům . Došlo na fyzické likvidace protivníků a nakonec se do čela Kuomintangu dostala frakce vedená Wang Ťing-wejem, která se rozhodla přerušit spolupráci s komunisty. Ozbrojená střetnutí trvala s pře­ stávkami až do roku 1930. Čankajškovy jednotky potlačily vzpouru v Nankingu vyvolanou Li Ču- ženem a v prosinci 1929 se vzdaly jednotky ve Wu- anu, jimž velel Tang Šen-či. V polovině roku 1928 Čankajškova vojska porazila Čang Cuo-lina (od roku 1926 maršála) , který chtěl zachránit své postavení dohodou s Velkďu Británií. To však nepřipustili Japonci, kteří na něho podnikli úspěšný atentát. Po generálově smrti pokračoval jeho syn v projaponské politice. V roce 1930 porazil Čankajšek vojska generálů Feng Ju-sianga a Jen Si-Šana a ovládl provincie Ji.in-nan, Kuej-čou a S' -č­ chuan. Avšak ani komunisté nezaháleli - po ukončení vnitrostranických bojů o vedení, z nichž vyšla vítězně skupina kolem Li Li-sana, se rozhodli pokračo ­ vat ve válce proti armádě Kuomintangu.

"

· OBCAN SKA , VALKA 1930-1 933 o smrti zakladatele Kuon:intangu Sunjatsena stanul v čele Cínské národní strany generál Čankajšek, který se projevil jako dobrý organizátor a schopný vojevůdce. Armádu Čín­ ského císařství tvořily hlavně jednotky guvernérů jednotlivých provincií, proto organizace a složení pěších i jízdních oddílů byly v každé provincii jiné. Tento neuspořádaný stav se zachoval i po sestavení vládní armády, i když bylo vyvíjeno úsilí o organizační sjednocení. Na počátku třicátých let měla Čankaj­ škova vSiska 380000 příslušníků. Byly postaveny skupiny armád (Chi Tuan), které tvořily zpravidla dvě armády (Chun Tuan) . Každá armáda se skládala ze dvou nebo více sborů (Chun), jeden sbor měl dvě divize (Shih). Divizi tvořily dvě brigády, dělostřelecký pluk, spojovací rota, zdravotní rota a transportní oddíl. Divize měla mít podle předpisu asi 10 000 vojáků a důstojníků, ve skutečnosti mívaly tyto útvary stěží 5 000 vojáků. Kromě toho byly v armádě také samostatné brigády čítající obvykle 3 500 vojáků. Když v roce 1937 zahájila armáda Kuomintangu válku s Japonci, měla zhruba 1,8 milionu vojáků a byla rozdělena do 182 pěších divizí, 9 jízdních divizí, 6 samostatných jízdních bri-

P

gád, 3 tankových brigád, 4 dělostřelec­ kých brigád a 20 dělostřeleckých pluků. Pouze 900 000 vojáků však podléhalo centrální vládě, 820 000 vojáků bylo podřízeno lokálním guvernérům a jejich výcvík byl mírně řečeno nedostatečný. Jejich jednotky měly na starost hlavně kontrolu pašeráckých cest a ochranu před loupeživými nájezdy ze sousedních provincií. Dalších 90 000 příslušníků měl sbor četnictva a policie, v jehož řadách však byli kvalitně vyzbrojení a vycvičení vojáci.

války v Rusku se do Číny spolu s bělo ­ gvardějci dostalo též velké množství ruských zbraní. K nejzajímavějším „přírůst­ kům" patřily čtyři pancéřové vlaky, které pak byly používány k ochraně čínských železnic. V roce 1924 podepsala vláda Kuomintangu smlouvu se sovětským Ruskem, odkud poté dovážela munici a náhradní díly pro vojenskou techniku. V roce 1920 byl z Vladivostoku evakuován francouzský intervenční sbor, který přenechal čínským lokálním vládcům několik tanků Renault FT-17. V roce 1924 prodali Francouzi generálu

VÝZBROJ KUOMINTANGU Vojska Kuomintangu disponovala velmi různorodou výzbrojí. Na počátku dvacátého století koupila císařská vláda v Německu více než 200 000 pušek typu Mauser-Mannlicher vzor 1888 ráže 7,9 mm. Byla zakoupena rovněž licence na tuto zbraň, která se pak v Číně vyráběla pod označením Hanyang 88. V roce 1908 se jednalo o koupi nového modelu mauserovky (vzor 1898), ale kvůli vypuknutí války nebyl obchod realizován. Teprve Čankajškova administrativa nakoupila více než 400 000 českosloven­ ských pušek vzor 24 ze Zbrojovky Brno a také mauserovky z Belgie, které nesly označení FN 24. Po skončení občanské

Vládní vojska byla mnohem lépe vyzbrojena a vycvičena než čínská Rudá armáda . Mnoho západních států nabízelo centrální vládě zbraně v naději na lukrativní obchod.

203

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Krutá všednost války, v níž nejvíce trpí vždycky děti. Konflikt se vyznačoval mimořádnou brutalitou vůči civilistům.

Čang Cuo-linovi čtrnáct dalších tanků. Tyto stroje ale posléze bojovaly v řadách vládní armády. V roce 1929 totiž došlo ke střetům čínskéhÓ vojska se sovětskou Dálněvýchodní armádou v tzv. konfliktu o Východočínskou železnici. Sovětská 36. střelecká divize byla při útoku v blízkosti osady Jalai Nur podporována deseti tanky T-18 (známými též pod označením MS-1 ). Když tanky vyjely do boje, zděšená čínská pěchota před nimi uprchla a v okolí se začalo vyprávět o „dracích chrlících oheň". Tehdy se centrální vláda rozhodla pořídit si vlastní obrněná vozidla. Jejími prvními tanky bylo zmíněných 14 Renaultů FT-7, které koupila od Čang Su-lianga, syna a nástupce Japonci zavražděného maršála Čang Cuo-lina. Tento vojenský velitel sice v té době stál na japonské ,.straně, to mu však nebránilo uzavírat obchody s centrální vládou. Do konce roku 1930 koupila čínská vláda celkem 36 tanků FT-17 a ještě v roce

1929 ve Velké Británii navíc 12 tančíků Carden Loyd Mk IV, které se zúčastni­ ly bojů u Longhai. Ve třicátých letech byly uskutečněny další nákupy obrněné techniky ve Velké Británii, odkud bylo dovezeno 29 obojživelných tanků typu Carden Loyd a 24 lehkých tanků typu Vickers 6-Ton. V té době začala v Číně působit německá vojenská mise vedená generálem Hansem von Seecktem. Němci prodali Číňanům 10 tanků PzKpfw I Ausf. A a 18 obrněných automobilů SdKfz 221/222 a na nový trh se pokoušeli proniknout rovněž Italové. V roce 1937 se sovětská vláda rozhodla podpořit Čankajška a 21 . srpna byla podepsána smlouva o neúto čení. Sovětský svaz poslal v letech 1937-1939 do Číny 87 tanků T-26, 52 obrněných automobilů BA-6, BA-27 a FAI, 1300 děl, asi 14 000 kulometů a 5 000 nákladních automobilů ZiS-5. Sovětská pomoc byla čistě pragmatická - čínská Rudá armáda totiž utrpěla v bojích s vládními silami tak citelné ztráty, že v případě ohrožení ze strany Japonska by se agresorovi byla schopna postavit pouze vojska nacionalistů.

ČÍNSKÁ RUDÁ ARMÁDA V dubnu 1928 vznikla čínská Rudá armáda. Jejím velitelem se stal generál Ču Te a politickým komisařem Mao Ce-tung. Bylo založeno 15 základen, z nichž největší byla Centrální základna revolučního odporu na hranicích provincií Ťiang-si a Fu-ťien . Zde byla dislokována 1. armádní skupina tvořená 3., 4. a 12. sborem (každý čítal 2000 - 10000 mužů), zatímco 2. armádní skupina (2. a 6. sbor) měla základnu na hranicích provincií Chunan a Chu-pej a 3. armádní skupina (5., 8. a 15. sbor) na hranicích tří provincií - Chu-nan, Chu-pej a Ťiang-si. Komunistická armáda čítala celkem asi

100000 vojáků. Boje s vojsky Kuomintangu vypukly v prosinci 1930 a trvaly do července 1933. Intenzita a rozsah vedených operací se měnily. Komunisté se po počátečních úspěších rozhodli zahájit ofenzivu proti hlavním středis­ kům vlády Kuomintangu. Výsledkem bylo téměř úplně zničení 2. armádního sboru, který táhl na Wu-chan, Liu-čou a Kanton a komunisté se museli opět vrátit k taktice partyzánské války. V říj­ nu 1933 zahájil Čankajšek nové tažení proti Centrální základně. Do boje bylo vysláno 66 divizí a 28 samostatných brigád, které měly 700 děl, 600 minometů a 200 letadel. Vládní vojska použila novou taktiku. Spočívala v opev · ování dobytého území stavbou komplexů bunkrů a teprve poté se pokračovalo v postupu. Takto se vojska komunistického 1. frontu, který vznikl spojením 1., 3. a 5. armádní skupiny, dostala do obklíčení. V říjnu 1934 zahájily jednotky 1. frontu tzv. Dlouhý pochod, při němž opustily dosavadní pozice a snažily se probít do provincie Kuej-čou. V lednu 1935 se komunistům podařilo dostat do provincie Ji.in-nan, odkud zamířili do provincie S' -č-chuan a následně Šan-si, kde se v prosinci 1936 konečně spojili s vojsky 2. frontu (2. a 6. armádní skupina). Z více než 300000 lidí, kteří vyrazili na Dlouhý pochod, jich přežilo sotva 30 000. V průběhu těchto bojů na Čínu zaútočilo Japonsko. Armáda Kuomintangu nebyla schopna vést válečné operace současně na dvou frontách a Čankajšek se rozhodl pokračovat v boji proti komunistům. Jeho volba rozdělila vládu Kuomintangu na dvě strany. V prosinci 1936 se proti vládě vzbouřil maršál Čang Su-liang, který velel Severovýchodní armádě, a generál Jang Hu-čeng, velitel Severozápadní armády. Vojsko uvěznilo Čankajška, který byl tehdy ve městě Si-anu, a mladý maršál Čang Su-liang prosazoval, aby byl dosavadní vůdce Kuomintangu popraven jako zrádce. Jelikož však západní státy považovaly Čankajška za jediného představitele země, byl jejich diplomatickým nátlakem (a rovněž nátlakem SSSR) zažehnán spor, který hrozil rozpadem Číny.

Jízdní hlídka čínské vládní armády. Podobné oddíly mnohdy podléhaly centrální vládě jen nominálně a hájily především zájmy lokálních velitelů a úředníků.

,

VALKA 1931-1 941 e dvacátých letech Japonsko hospodářsky ovládlo Mandžusko a čínské severní provincie. Získané koncese přinášely japonské vládě obrovské zisky z těžby uhlí, železné rudy, bauxitu, magnézia, zlata i ropy. Japonci podporovali osídlování těchto území, čehož využívali hlavně Korejci, jejichž tamní populace čítala v roce 1930 více než 2,5 milionu osob. Podle smlouvy z roku 1903 mohlo Japonsko na území Mandžuska udržovat rovněž vojenský kontingent, který v roce 1930 čítal 10400 vojáků. Japonsku však nestačila hospodářská dominance v Mandžusku a rozhodlo se pro definitivní anexi této země. Důvody pro toto rozhodnutí byly poměrně komplikované, k nejdůležitějším patřil vzrůstající vliv Sovětského svazu v čínské politice a ekonomice (v roce 1927 činil podíl SSSR 23 % veškerého zahraničního kapitálu investovaného v Číně), nedostatek surovinových zásob na vlastním území Japonska a nestabilní situace v Číně. Záminkou k zahájení ozbrojené akce byl výbuch, který zničil část železnice nedaleko Mukdenu (dnes Šen-jang). Navečer 18. září 1931 zaútočila japonská

V

posádka z Mukdenu na čínské jednotky, které se vzdaly. Dne 21. září byla do oblasti bojů převelena z Koreje další japonská brigáda, která posílila Kvantungskou armádu. Jednalo se o 3 000 vojáků a poprvé i o tankovou jednotku ( 1. zvláštní tanková rota pod velením kapitána Hyakutakeho, kterou tvořila jedna četa tanků Renault FT-17 a jedna četa tanků Renault NC-27). Posily byly začleněny do 2. pěší divize. Vojska Kuomintangu v Mandžusku měla asi 100 000 mužů, jimž velel maršál Čang Su-liang, který se v roce 1930 odklonil od Japonska a přidal k čínské centrální vládě. Projevil se však jako špatný velitel a jeho oddíly měly nesmírné problémy se zásobováním, a tak Číňany stíhala porážka za porážkou. Dne 22. září 1931 se Čína obrátila na Společnost národů

Japonský císař Hirohito v roce 1928 při své korunovaci, pro niž byly sestaveny speciální rituály, které měly vzbudit dojem, že jde o staleté tradice. Byl to jeden z projevů japonské posedlosti tradicemi a mýtem velikosti své země.

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Curtiss Hawk III v čínských barvách. Od roku 1937 byly tyto americké stroje nahrazovány sovětskými letadly.

s žádostí o pomoc při řešení konfliktu. Dne 14. října 1931 Společnost národú vyzvala k zastavení bojú, avšak japonská strana výzvu ignorovala. Dne 19. listopadu dobyli Japonci Cicikar (dnes Čchi­ čchi-char), správní středisko provincie Chej-lung-ťiang, a teprve 21. listopadu 1931 oznámila japonská vláda Společ­ nosti národú, že je ochotna souhlasit s vysláním zvláštní komise, která na místě přezkoumá mandžuský problém. Dne 9. prosince sestavila Společnost národú komisi ve složení Luigi Aldrovandi-Marescotti (Itálie), Ros McCoy (USA), Henri Claudel (Francie), Heinrich Schnee (Německo) a jejím vedoucím se stal lord Victor Alexander George Robert Bulwer-Lytton z Velké Británie. V komisi byl rovněž představitel Číny Wellington Koo a Japonska Šigeru Jošida. Kvantungská armáda v únoru a březnu pokračovala ve vojenských operacích, jimiž ovládla celé území Mandžuska. Dne 19. února 1932 zinscenovali Japonci vznik loutkového státu Mandžukuo, do jehož čela dosadili jako prezidenta Pehu Iho, posledního císaře ze svržené dynastie Čching. Hlavním městem se stal Sin-ťing (dnešní Čchang-čchun). Dne 1. března 1934 se Pehu I prohlásil císařem a přijal jméno Kang Teh. Na počátku března roku 1932 přicestovali

Podporučík

letectva

čínské

vládní armády.

Čínské letectvo se stalo zvláštním druhem

vojska v polovině třicátých let. Letadla, výstroj a výcvik pilotů zajišťovaly zpočátku Spojené státy americké.

206

do Tokia členové „Lyttonovy komise", kteří do června zkoumali poměry v Mandžukuu a v říjnu předložili svou zprávu. Uvádělo se v ní, že Mandžusko je integrální součástí Číny a nový stát, jenž tam vznikl, nelze v žádném případě považovat za suverénní. Současně však zpráva potvrzovala zvláštní hospodářská a politická privilegia, jež mělo v Mandžusku Japonsko. Přesto vláda v Tokiu rozhodnutí komise jednoznačně odmítla a 27. března 1933 Japonsko de -nstrativně vystoupilo ze Společnosti národú.

ÚTOK NA ŠANGHAJ Útok Kvantungské armády na čínské síly v·Mandžusku vyvolal v mnoha čínských městech protijaponské bouře . V Šanghaji došlo 18. ledna 1932 k útoku na skupinu japonských buddhistických mnichú, byly zničeny obchody patřící Japoncúm a sídla několika japonských obchodních společností. Po těchto výtržnostech následoval ostrý pro test japonské vlády, která oznámila, že na ochranu svých občanú v Šanghaji vyšle vojsko. Dne 23. ledna vysadil křiž­ ník Oi v blízkosti Šanghaje 2 000 pří­ slušníkú námořní pěchoty. Japonci okamžitě začali obsazovat všechny strategické body ve městě. Jediná místa, kam japonské velení zakázalo svým vojákům vstup, byly čtvrti obývané Evropany. Došlo ke střetům s oddíly čín­ ské 78. pěší divize 19. armády a Číňané se bránili tak houževnatě, že útočníci museli nasadit letectvo. Při bombardování města zahynulo velké množství civilistů. V městě sídlící diplomaté USA a Velké Británie se obrátili na své vlády, aby vyvinuly nátlak na Tokio. Japonci zareagovali na diplomatické nóty vyhlášením příměří , ale současně připravili další prapor námořní pěchoty, který měl posílit oddíly, které již v Šanghaji operovaly. Prapor byl vysazen 7. února ve Wusongu v ústí řeky Jang-c'. Prapor (2 000 vojáků) byl posílen 300 námoř­ níky a 2. samostatnou tankovou rotou (S japonských tanků Typ 89, 10 tanků Renault NC-27) pod velením kapitána Šigemiho. Japonci opět narazili na silný odpor. Boje probíhaly na rozlehlém

ČÍNSKO-JAPONSKÁ VÁLKA 1931-1941

podmáčeném území v rýžových polích, kde nebylo možno nasadit těžkou techniku. V polovině února se však Japoncům přece jen podařilo proniknout na předměstí Šanghaje. Teprve zde mohli použít obrněná vozidla, avšak první tankový útok byl odražen. K pře­ kvapení japonských velitelů ukořistili Číňané tři tanky, které uvázly v štěrko­ vých valech a byly opuš těny posádkami. Ani následující útoky nepřinesly úspěch a nakonec po čtrnácti dnech Japonci boje zastavili. Přispěl k tomu diplomatický nátlak Spojených států a Velké Británie na císařskou vládu i četné články ve světovém tisku, které popisovaly heroickou obranu čínských vojákú a obyvatel Šanghaje. Dne 5. května bylo podepsáno příměří, které mělo platit do roku 1935.

DALŠÍ FÁZE KONFLIKTU Klid zbraní byl častokrát porušován. K intenzivním bojům došlo v roce 1933 v provincii Che-pej. Japonská vojska vyrazila z Mukdenu a po překo­ nání 320 kilometrů dorazila 4. března do města Čcheng-te. Odpor čínských sil byl poměrně rychle zlomen a Japonci obsadili další města. V polovině roku 1935 zahájila Kvantungská armáda další fázi války o ovládnutí Číny, která trvala s přestávkami až do roku 1939. Do konce roku 1935 zaútočili na provincie Čahar, Chu-pei, S' -č-chuan, Šan-si a Ning-sia. Agresoři se nesetkali s vět­ ším odporem, poněvadž vládní vojska v té době vedla rozsáhlou operaci proti čínské Rudé armádě . Japonsku to umožnilo ovládnout celou oblast, při čemž se zaštítili diplomatickou nótou zaslanou vedení Kuomintangu. Požadovali v ní likvidaci jednotek Čínské komunistické strany, jinak budou nuceni poslat vlastní vojska k „ochraně japonských zájmů". Čankajšek tehdy vzal japonskou hrozbu na lehkou váhu a většinu svých jednotek nasadil do boje s komunisty. Je ovšem nutno přiznat, že neměl dostatek sil na paralelní válku s Kvantungskou

armádou. Jednotky maršála Čang Sulianga přerušily boje s čínskou Rudou armádou a v prosinci 1936 byl Čankaj­ šek zatčen. Po diplomatickém zásahu evropských mocností a Spojených států však došlo k uzavření příměří mezi Kuomintangem a komunisty, 1'.1:eré vedlo k ustavení společné fronty proti japonským agresorům . Japonci si po okupaci velké části Číny byli vědomi, že čínská armáda podnikne protiofenzivu, proto významně posílili původně nevelkou Kvantungskou armádu. V roce 1932 bylo na čínském území asi 50 000 japonských vojáků, do počátku roku 1937 jejich počet vzrostl na 260 000. Japonci disponovali 245 tanky a 1193 děly. Novou etapu války zahájil tzv. incident na mostě Marka Pola neboli Lu-kou-č­ chiao severně od Pekingu. Podle smlouvy z roku 1901 mohli Japonci v těchto místech udržovat posádku v počtu 7 000 vojákú na ochranu svého velvyslanectví. Do bojů s čínskou 29. armádou se neprodleně zapojilo pět pěších divizí japonské 1. armády dislokované

v provincii Jehol. Dne 27. července stáli Japonci před Pekingem a dva dny poté dobyli Tiencin (Tchien-ťin). Boje o Peking netrvaly dlouho, čínská posádka ustoupila z města. Dne 13. srpna 1937 útočníci postoupili do okolí Šanghaje, kde se rozpoutaly tuhé boje na zemi i ve vzduchu. Číňané měli 267 bojových letadel, hlavně strojů italských, amerických a německých, avšak jejich piloti neměli tak dobrý výcvik jako letci japonští. Teprve v listopadu dostalo čín­ ské letectvo významnou pomoc ze SSSR, do válečné zóny přiletěly sovětské bombardéry SB a stíhačky I-15bis (celkem 255 strojú), které pilotovali sovětští dobrovolníci. V červenci zasáhla do bojů japonská Samostatná smíšená mechanizovaná brigáda generála Sakaie, která byla po obsazení Pekingu převelena do provincie Čahar. Při svých bojových operacích poté dobyla Čcheng-te, Dalajnor a Cangpei. Japonci získali převahu na všech frontách . V blízkosti Šanghaje byl vysazen další prapor námořní pěchoty,

Vojáci Kvantungské armády během bojů v Mandžusku v roce 1937. V popředí je střední tank Typ 89 - základní tank japonské armády ve třicátých letech. Za ním je tančík Typ 94.

Japonská pěchota na pochodu v Mandžusku. Japonské pěší divize mívaly 6 000 koní, ale sotva 280 nákladních automobilů, nicméně v terénních podmínkách asijského vnitrozemí byla mobilita japonského pěšího vojska dostatečná.

207

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Typ 89 ze 7. tankového pluku pod velením plukovníka Kusunoseho na cestě do Nankingu. Tyto tanky byly zkonstruovány koncem dvacátých let podle britského stroje Vickers Mk C, byly slabě vyzbrojeny a opancéřovány, přesto zůstaly ve službě až do roku 1944. Střední tanky

45 000 lidí. Když 13. prosince japonská armáda dobyla celé město, zahájila masové popravy zajatých čínských vojáků a poté i řež civilních obyvatel města . Uvádí se, že během několika dnů teroru označovaného jako nankingský masakr bylo bestiálně povražděno více než 200000 lidí.

který zcela rozbil dva elitní čínské útvary - 87. a 88. pěší divizi. Bojů o Šanghaj se zúčastnily i čínské obrněné jednotky - 1. a 2. tankový prapor, ale navzdory tomu město 11. listopadu 193 7 padlo. Do bojů s Japonci vstoupily rovněž komunistické síly. Dne 26. listopadu 1937 zaútočily v provincii Šan-si tanky japonské smíšené brigády na pozice 115. a 123. pěší divize. K bitvě došlo v prostoru Ping Sing. Japoncům se podařilo rozbít 115. pěší divizi, která se dala na spěšný ústup, situaci v komunistické 8. armádě se však podařilo zvládnout jejím faktickým velitelům - sovětským důstojníkům, a tak komunisté nakonec Japonce za-

tank Typ 89 přidělený zvláštním výsadkovým jednotkám válečného námořnictva v ulicích Šanghaje. Na čelním pancíři má kotvu - znak Císařského válečného námořnictva.

Střední

208

stavili v okolí správního centra provincie - města Tchaj-ji,ianu. V říjnu 1937 Japonci obsadili provincii S' -č-chuan a došli až na hranici s Mongolskem. Další operace v těchto oblastech zastavila nadcházející zima, boje však pokračovaly v okolí čínského hlavního města Nankingu. Dne 12. prosince se japonským útočníkům podařilo dobýt část města. Mezi civilním obyvatelstvem vypukla panika a začalo hromadně prchat z města, následováno částí vojenských oddílů. Japonci chaos ještě vystupňovali, když do bojů zapojili letectvo, které začalo město bombardovat. Evropské diplomatické mise později uvedly, že při bombardování zahynulo

VELKÁ SFÉRA SPOLEČNÉ PROSPERITY VÝCHODNÍ ASIE V roce 1938 pokračovala japonská armáda včínském tažení. V březnu došlo ke krvavé bitvě v oblasti Tchaj-er-čuang, kde čínské jednotky pod velením generála Li Tsung-jena porazily japonskou 10. pěší divizi. Číňané tam přišli o 16 000 vojáků, přesto bylo jejich Pyrrhovo vítězství propagandou oslavováno, aby se zvedla upadající morálka vládních sil. V květnu byly v prostoru města Su-čou spojené síly čínské Severní armády (čtyři divize) a Střední armády (tři divize) napadeny pěti japonskými divizemi z 3. a 2. armády. Japonci do boje poslali rovněž dva tankové pluky. Japonské velení se poučilo z dří­ vějších akcí, v nichž nasadilo obrněnou

čfNSKO-JAPONSKÁ VÁLKA 1931-1941

techniku, a tentokrát soustředilo své tanky ve středu a na západním křídle. Stroje 1. a 2. pluku provedly obchvatný manévr, pronikly do týlu čínských vojsk a obrátily je na útěk. Další porážka znovu podlomila morálku čínské vládní armády. Docházelo k častým dezercím, stávalo se, že i celé jednotky přecházely k Japoncům. V květnu útočníci obsadili dvě významná přístavní města Fu-čau a Sia-men v provincii Fu-ťien. Dobytí těchto měst bylo ukázkou změny japonské strategie, která až dosud spočívala na získání kontroly nad co největším územím. Nová taktika kladla v první řadě důraz na ovládnutí čínského pobře­ ží. V následujících měsících padla města Kanton a Wu-chan. Politická situace v Číně se nesmírně zkomplikovala. Komunisté postavili 8. armádu a novou 4. armádu, které neprodleně zahájily partyzánskou válku. Z japonské strany vzápětí následovala brutální pacifikace oblastí, v nichž tyto armády operovaly. Přitom na území, kde k partyzánským akcím nedocházelo, byla zachována místní správa, a dokonce i místní ozbrojené jednotky. Na počátku roku 1939 se vystupňovaly pohraniční střety s Mongolskem, které bylo formálně suverénním státem, prakticky však součástí SSSR. Vojska centrální vlády chtěla využít bojů Kvantungské armády se sovětský­ mi silami na Dálném východě, a tak zahájila ofenzivu. Cílem 3., 5. a 9. vo-

jenského okruhu, které se účastnily útoku, bylo vytlačení Japonců z údolí řeky Jang-c'. Plán spočíval v obklíče­ ní japonských sil v prostoru města Wu-chanu a přerušení říční zásobovací trasy. Wu-chan a poříčí Jang-c' v délce více než 250 km hájila japonská 116. pěší divize. Na město měly zaútočit oddíly 5. vojenského okruhu, údolí řeky měly zajistit jednotky 3. a 9. vojenského okruhu. Hlavní úder měla podniknout 86. a 10. armáda (3. vojenský okruh) pod velením generála Hu Ču-tuna. Pravé křídlo kryla 50. armáda, levé 21. armáda. 86. armádu tvořily 10., 16. a 67. pěší divize, 10. armádu zase 79., 146. a 190. pěší divize, v záloze zůstávaly 40. a 52. pěší divize. Ve směru útoku byly obranné pozice 138., 133. a 120. pluku 116. pěší divize. Čínské síly čítaly celkem 34 000 mužů, kteří disponovali 2 000 lehkými kulomety, 600 těžkými kulomety a 155 děly. Japonské jednotky měly 8 000 mužů, kteří disponovali 582 lehkými kulomety, 160 těžkými kulomety a 15 polními děly. Čínský útok započal 16. prosince ve 04.00 ráno. Čínští velitelé neposlali do boje jednotlivé pluky, ale jen roty, kterým byla teprve po třech hodinách od zahájení útoku poskytnuta dělo­ střelecká podpora. Přesto byla slabá japonská obrana prolomena. Největšího úspěchu dosáhla 16. pěší divize, která japonské jednotky doslova zatlačila do řeky. Zcela jinak vypadala situace

Americký dělový člun USS Tutuila, kotvíc{ na řece nedaleko velvyslanectví USA v hlavním městě nacionalistů, byl mnohokrát cz1em Japonských náletů.

na úseku 10. pěší divize, jejíž útok celé dva dny zadržovala pouze jedna četa japonské pěchoty. Když Japonci viděli nerozhodnost čínských velitelů, podnikli dokonce několik místních protiútoků. Velitel 86. armády zareagoval na zadržení 16. pěší divize a neschopnost 10. pěší divize jejich stažením z frontové linie a nahrazením čerstvou 40. a 67. pěší divizí. Dne 20. prosince uskutečnil japonský pluk ze 116. pěší divize protiútok podporovaný sedmi stíhačkami a ... čínské jednotky ustoupily na pozice, které zaujímaly před zahájením operace. Nově nasazená 67. pěší divize zahájila 23. prosince další útok, v němž utrpěla ohromné ztráty, a za této situace odvolal velitel 3. vojenského okruhu další plánovaný útok. Tento neslavný konec Čankajškovy ofenzivy znamenal počá­ tek jeho vážných problémů. Tváří v tvář nekompetenci čínských vojenských velitelů a rostoucí síle japonské armády se na počátku roku 1940 premiér centrální vlády Wang Ťing-wej vyslovil

Hlavní město nacionalistické vlády Čchung-čching bylo často bombardováno japonským letectvem. Pokaždé bylo nejvíce obětí mezi civilním obyvatelstvem. V dřevěné zástavbě často vznikaly požáry, a navíc město dlouho nemělo žádnou protileteckou obranu.

209

I ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

pro zahájení spolupráce s Japonci. Dne 30. března 1940 byla v Nankingu sestavena nová národní vláda, v jejímž čele stanul právě Wang Ťing-wej. Na stranu nové vlády ihned přešlo 50 000 vojáků. Vzniku Wang Ťing - wejovy vlády napomohla Čankajškova nedůsledná politika, neboť až do konce roku 1939 hledal podporu vlád Spojených států a Velké Británie, což se v očích mnoha Číňanů rovnalo zradě národních zájmů. V tomto ohledu je příznačná skuteč ­ nost, že na stranu nově vzniklé vlády chtěla přejít celá 6. armáda, jejíž velitel a důstojníci však byli postříleni, když se Čankajšek dověděl o jejich úmyslech. V roce 1938 vyvíjelo Japonsko zvýšenou diplomatickou aktivitu v oblasti jihovýchodní Asie. Vyhlášení tzv. Velké sféry společné prosperity východní Asie doprovázely japonské návrhy týkající se rozvoje obchodu a hospodářské spolupráce s Nizozemskou východní Indií, Francouzskou Indočínou a Filipínami. V té době měly evropské státy v Asii dosud silné pozice a rovněž Američané nehodlali Japoncům sebeméně ustoupit. Situace se však diametrálně změnila v červnu 1940, kdy byly Nizozemí a Francie poraženy Německem a jejich vliv v jihoasijských koloniích značně oslaben. V červnu 1940 vyslala japonská vláda premiéra Konoeho nótu guvernérovi Francouzské Indočíny Georgesi

Catrouxovi, v níž požadovala uzavření tzv. barmské železnice na úseku probíhajícím přes území Vietnamu. Po této trati byla totiž dopravována vojenská výzbroj a výstroj pro čínskou vládní armádu. Francouzi 17. června 1940 japonskému požadavku vyhověli. Dne 29. června přicestovala do Hanoje japonská vojenská mise, kterou vedl generál Issaku Nišihara, aby otevřela japonská zastupitelství v Haiphongu a Langsonu. V srpnu požádala japonská vláda francouzskou koloniální správu o zpřístupnění přístavů, letišť a volný průchod vojsk přes vietnamské území. Navíc měly být kolem železnice vedoucí z jihu na sever země rozmístěny japonské posádky. Dne 22. září podepsali Francouzi smlouvu, která povolovala založení tří leteckých základen na území Vietnamu a umístění trvalé japonské posádky o síle 6 000 vojáků, což v praxi znamenalo kapitulaci a předání kolonie pod japonskou nadvládu. Následujícího dne vstoupilo do Vietnamu bez ohledu na smlouvu 32 000 japonských vojáků. Postavení Japonska se ještě více upevnilo, když 27. září 1940 přistoupilo k Paktu tří. V květnu 1941 museli Francouzi Japoncům předat letiště v Saigonu a přenechat jim výhradní právo na výkup rýže a mnoha dalších produktů. Dne 25. července představitelé Japonska a vichystické Francie uzavřeli dohodu o společné obraně regionu Indočíny.

Japonsko získalo výhodné námořní a letecké základny, z nichž mohlo zahájit operace proti Singapuru a Nizozemské východní Indii - od té chvíle byl útok již jen otázkou času.

VÁLKA POKRAČUJE Od března 1940 bylo Čankajškovo postavení výrazně oslabeno, i když v Číně stále existovala oficiální vláda řídící se zásadami zakladatele Kuomintangu Sunjatsena. Přišla ovšem o svého největšího spojence - Sovětský svaz, který v roce 1939 podepsal s Japonskem smlouvu o neútočení. Nezaháleli ani čínští komunisté, kteří posilovali svá vojska a neustále bojovali i s Jap ci. Jediným východiskem pro Čankajškův režim byla žádost o podporu Spojených států amerických. Na počátku roku 1941 přicestoval do Čchung- čchingu, kde tehdy sídlila vláda Kuomintangu, americký státní tajemník Cordell Hull, který Čan­ kajškovi přislíbil pomoc. Smlouva byla uzavřena 8. března 1941 a Spojené státy se v ní zavázaly poskytnout 100 stihaček P-40, více než 4 000 nákladních automobilů, které měly přivážet zbraně a výstroj z Indie, a další vojenský materiál v hodnotě 25 milionů dolarů. Američané nabídli pomoc rovněž při výcviku důstojnického sboru a logistickém plánování operací proti Japoncům. V lednu 1941 udeřily japonské síly v oblasti Čeng-čou, kde se čínská 23. pěší divize musela bránit útoku japonského pluku podporovaného dvanácti lehkými tanky. Boje trvaly do konce měsíce a Japonci museli nakonec ustoupit. V březnu došlo k další japonské lokální ofenzivě v oblasti I-čchangu, kde Japonci nasadili 58. a 65. pěší pluk za podpory 13. jízdního a 19. dělostřeleckého pluku. Číňané poslali do boje 26. armádní skupinu, tvořenou 26. a 8. armádou. Tato armádní skupina pod velením generála Chan te-čchina dokázala zadržet japonský postup na linii I-čchang - Tang-jang. Japonci nasadili do boje letectvo, aby vybombardovalo čínské pozice. To zlomilo odpor obránců, kteří zahájili ústup. Dne 7. března dobyla japonská 36. pěší divize město Lin- čchuan v provincii Šan-si. I K dalším bojům došlo na pobřeží v pro-

Japonským bombardováním zničené rybářské domy na břehu řeky Jang-c'.

ČÍNSKO-JAPONSKÁ VÁLKA 1931-1941

Poslední čínský císař Pehu-I - zpo čátku premiér, později císař loutkového státečku Mandžukuo ustaveného Japonci na územ í okupovaného Mandžuska.

vincii Kuang-tung. Japonská 38. divize dobyla města Kuang-chaj, Jang-ťiang, Tien-paj a Šuej-tung a 7. března přistály oddíly 230. pěšího pluku na ostrově Tan-kan jižn ě od Hongkongu. V dubnu a květnu zahájila japonská armáda tažení v provinciích Če - ťiang, Fu-ťien a Šasi. Pobřeží bránila čín ská 100. armáda ve složení 75., 80. a 20. pěš í divize a samostatná 33. pěší divize. Japonci převe ­ leli do oblasti bojů 3., 4., 40. a 17. p ěš í divizi z provincie Chu-nan, dále novou 22. pěší divizi a samostatnou 11. brigádu, a navíc na pobřeží vylodili 5., 18. a 28. pěší divizi. Velká ofenziva započala 19. dubna a japonská převaha byla tak drtivá, že útočníci dosáhli bleskových vítězství - 20. dubna padlo Ning-po, 21. srpna Feng-chua a 5. pěší divize obsadila města Jin-čchin a Šang-kan, takže čínská 7. a 80. pěší divize musely ustoupit na sever od Fu-čou, kde se spojily s jednotkami 3. vojenského okruhu. V květnu zahájili Japonci operaci v jižní části provincie Šan-si, při níž rozbili jednotky 1. vojenského okruhu. Japonci nasadili do bojů sedm pěších divizí, zatímco Číňané měli v 1. vojenském okruhu devatenáct divizí, jednu samostatnou brigádu a tři samostatné pluky. Japonci postoupili až k řece Chung Che a dobyli město Si-an. Ná-

sledkem nekoordinovaných čínských akcí se Japoncům podařilo do 12. května zničit nebo obklíčit všechny čínské síly v této oblasti. Mezitím hodlali Číňané využít koncentrace japonských jednotek v provincii Šan-si a podniknout protiútok ve střední Číně, jehož cílem mělo být rozbití japonské 3. a 39. divize v oblasti I-čchang -Ťing-men -Ťin­ čou západně od řeky Sining-ho. Hlavní ofenzivu měly podniknout jednotky 5. a 6. vojenského okruhu za přispění 3. a 9. vojenského okruhu. Do útoku byly vyslány 33. a 26. armádní skupina v síle 200 000 vojáků za podpory 140 těžkých a středních děl. Čankajšek požadoval co největší údernou sílu, proto byla do prostoru útoku nasazena navíc 100. armádní skupina se 100 děly. K útoku došlo koncem srpna 1941 a boje u I-čchangu trvaly až do října, kdy centrální vláda oznámila vítězství a osvobození města. Mezitím již v září Japonci podnikli útok na město Čchan­ g-ša. Do akce nasadili čtyři divize, dvě samostatné brigády a tři tankové pluky, celkem 100000 vojáků. Čínská strana měla v té oblasti deset armád o celkové síle 270 000 vojáků. Oblast Čchang-ša bránila vojska 5. a 6. vojenského okruhu, na křídlech je kryly jednotky 6. a 9. vojenského okruhu. Hlavní úder podnikla japonská 3., 6. a 40. pěší divize a byl namířen na křídlo čínského uskupení. Druhé japonské uskupení (33. pěší divize), které postupovalo ve směru Kuangšuej - Chan-kchou (Hankou), dosáhlo úspěchu a obrátilo čínskou 4. a 58. armádu na ústup. Dne 19. září se japonské 6. pěší divizi podařilo odrazit vojska

Japonský voják se státní vlajkou shlíží na ruiny Nankingu dobytého císařskou armádou v prosinci 1937.

20. armády, zatímco 40. a 33. pěší divize 26. a 37. armádu k obranným bojům . Na konci září byly v prostoru Čchang-ša obklíčeny tři čínské armády- 10., 37. a 99. Zdálo se, že budou zcela zničeny, avšak Japonci udělali kritickou chybu - většinu svých sil koncentrovali v úseku umožňujícím útok na město, čímž ale oslabili křídla. Čín­ ský protiútok vedený 26., 72. a 74. armádou směřoval právě na jedno z odkrytých křídel. Japonci byli zcela zaskočeni a museli přejít do obrany. V dalších dnech proti nim podnikly útok též 10. a 99. armáda. V polovině října · se začaly japonské jednotky pozvolna stahovat z oblasti Čchang- ša, i když tam boje pokračovaly ještě do začátku prosince. Ten měsíc však přinesl podstatné změny - po japonském útoku na Pearl Harbor mohli Američané již oficiálně podpořit čínskou armádu. přinutily

CHALCHYN-GOL....--.--_ na jaře a v létě 1939 došlo na území komunistického Mon golska k tak vážnému konfliktu mezi Sovětským svazem a Japonskem, že jej lze klidně označit za malou válku. Navzdory tomu, co po léta tvrdila komunistická propaganda, neměl tento konflikt nic společného s japonským pokusem přerušit sovětské dodávky do Číny ani s pokusem získat předmos ­ tí k dobytí Mongolska. Nebyla to ani dveta za incident u jezera Chasan, kde byli předchozího roku poraženou stranou spíše Rusové. Pohraničí Mongolska a Mandžukua, v němž probíhaly boje, bylo téměř neobydlené, nejbližší osada byla vzdálena 130km od řeky ChalchynGolu a neexistovaly tam žádné cesty. Díky takové vzdálenosti od lidských sídel zde nikdy nebyla přesně vytýčena hranice - její průběh každá strana posuzovala podle vlastního uvážení. Oběma stranám konfliktu na vyřešení tohoto problému vlastně ani nezáleželo, přestože komunistické Mongolsko často vysílalo své oddíly na území sousední země. V prvním čtvrtletí roku 1939

P

ozdě

212

zaznamenal štáb Kvantungské armády třináct takových incidentů, ale v podstatě na ně nebral ohled. Když pak Rudá armáda dislokovaná na mongolském území vyslala do této oblasti jednotku pěchoty posílenou dělostřelectvem, tanky a obrněnými automobily, japonská strana se omezila pouze na vyslání jízdní hlídky. K prvnímu ozbrojenému incidentu došlo 11. května, kdy mandžuská jízda přešla na protější břeh řeky a zaútočila na mongolskou pohraniční stanici. Dne 14. května následoval podobný incident, jenže sovětská strana již byla připravena a intervenční skupina čekala na rozkaz vyrazit k hranici. Její první průzkumné oddíly překročily řeku 20. května. Došlo ke střetu s japonskými pohraničními hlídkami, které rychle podlehly sovětské přesile. Dne 23. květ­ na postoupily sovětsko - mongolské síly o celkovém počtu asi 2 300 mužů zhruba 10 km na mandžuské teritorium. Proti nim stanuly japonsko-mandžuské jednotky v počtu 2 082 mužů. Obě strany nasadily do boje děla, tanky i obrněné automobily. Díky lepšímu velení se ja-

Velitel sovětských vojsk v oblasti řeky Chalchyn-Golu, komandarm Georgij Konstantinovič Žukov, a jeho podřízený, komandarm Grigorij Michajlovič Štern.

ponské straně podařilo převzít iniciativu a útočníky částečně odrazit. Poté však japonské uskupení rozbil posílený sovětský protiútok. Přesto se po něm komunistické jednotky stáhly na západní břeh . Na konci května se japonské vojsko stáhlo z pohraničí po ztrátách 159 padlých vojáků. Sovětsko-mongol­ ská strana zaznamenala 171 padlých. Dne S. června sovětské velení sestavilo zvláštní Čitinskou vojenskou skupinu,

BOJE NA ŘECE CHALCHYN-GOLU

složenou z 1. a 2. vyčleněné armády a 57. zvláštního sboru. Zároveň do oblasti konfliktu poslalo doposud málo známého komandarma Georgije Konstantinoviče Žukova, který nad tímto uskupením převzal velení. Dne 20. červ­ na byly obnoveny boje na východním břehu a do 1. července Čitinská vojenská skupina čítající 3 200 vojáků podporovaných děly a obrněnými automobily postoupila 5-6 km od řeky. Značné sovětské síly přitom zůstaly v záloze. Japonci zpočátku plánovali obchvatnýmanévr, avšak jejich tanky nebyly schopny překonat řeku, a proto se rozhodli pro frontální útok. Teprve 30. června se japonské velení zorientovalo, že hlavním protivníkem není mongolské vojsko, nýbrž Rudá armáda. Protiútok podniknutý 2. července nepřinesl kýžený výsledek, většího úspěchu dosáhlo japonské severní uskupení, které překročilo řeku a porazilo mongolské oddíly. V boji s Japonci použila sovětská strana převážně tanky BT-3, které se v terénu pohybovaly rychlostí do 50 km/h, ovšem bez podpory pěchoty utrpěly značné ztráty. Pokus o obklíčení a zničení japonských sil pod horou Bain-Cagan selhal, Rudá armáda tam ztratila 77 tanků a 37 obr-

něných automobilů. Nápor sovětských vojsk byl nicméně tak silný, že se Japonci rozhodli pro evakuaci, kterou ukončili 5. července ráno. Ztráty jejich jednotky, která měla původně 8 000 vojáků, činily 800 mužů. Boje na východním břehu Chalchyn-Golu byly obnoveny 3. července. Do 7. července byly japonské útoky zadržovány, přičemž docházelo k tankovým soubojům obou stran. Teprve 8. července dosáhli Japonci úspěchu a posunuli frontovou linii. Na konci července pak definitivně převzali iniciativu a pokusy sovětských vojsk o postup končily fiaskem. Sovětské protiútoky ve dnech 1.-2. a 7. -8. července nepři­ nesly žádné změny. Japonské velení to utvrdilo v přesvědčení, že jde o nejdů­ ležitější úsek fronty, proto právě tam nasadilo nové jednotky. Po dvoutýdenním období relativního klidu zahájily 20. července obě strany opět vojenské akce. Sovětské velení využilo uplynulé dva týdny k vypracování plánu obklíčení japonského vojska na východním břehu řeky a shromáždilo k tomu potřebné síly. Navzdory velké převaze v obrněné technice a dělostřelectvu postupovala Rudá armáda na východ

jen s velkými obtížemi. Japonci se ještě 24. a 25. července pokoušeli o protiútoky, avšak 27. července se dali na ústup. Část jejich jednotek ustoupila, část byla obklíčena a v průběhu následujících tří dnů zničena. Ještě na počátku září došlo k několika nevýznamným střetům, ale 15. září bylo v Moskvě podepsáno příměří platné od 13.00 následujícího dne. Kvantungská armáda přišla celkem o 8 632 padlých vojáků ze 75 736 nasazených v boji. Rudá armáda měla 9 703 padlých, zemřelých a nezvěstných. Mongolské vojsko mělo 165 padlých. t Konflikt na řece Chalchyn-Golu měl pro budoucnost dvojí význam. Za prvé si japonské velení uvědomilo možnosti sovětské armády, což následně ovlivnilo rozhodnutí neútočit na SSSR, neboť bylo zjevné, že válka se Sovětským svazem by stála mnoho sil, které byly potřebné pro boj se Spojenými státy. Druhým efektem konfliktu v asijských stepích byl start Žukovovy oslnivé kariéry, což mělo v nedaleké budoucnosti stát Rudou armádu miliony životů jejích vojáků, kteří přišli o život v jím naplánovaných nezdařených operacích ve válce s Ně­ meckem.

Japonští vojáci s ukořistěným sovětským tankem BT-5.

213

i ,.RO

·u

roce 1854 po „návštěvě" námořní eskadry amerického komodora Matthewa Perryho Japonsko přerušilo svou dobrovolnou izolaci od zbytku světa. Bylo přinuceno otevřít své přísta­ vy a uzavřít obchodní dohodu s USA a posléze i s dalšími státy (mj. s Velkou Británií, Francií a Nizozemím). Zakrátko byla v zemi zahájena průmys ­ lová revoluce. Díky přílivu moderních technologií byly rozšířeny a zmodernizovány japonské ozbrojené sily, zvláště námořnictvo, které následně zvítězilo ve dvou bitvách - 17. září 1894 s Čí, any v ústí řeky Jalu a 27.-28. května 1905 u ostrova Cušimy, kde doslova rozdrtilo ruskou flotilu. Do první světové války Japonsko vstoupilo jako spojenec Velké Británie a dne 23. srpna 1914 vypovědělo válku Německu . Díky tomu získalo Japonské císařství bývalé německé kolonie na Dálném východě, jejichž cena vysoce překračovala válečné výdaje. Slabostí Japonska byl nedostatek surovin. Ropa, železná ruda i rudy barevných kovů musely být dováženy ze zahraničí, především z jihovýchodní Asie. Rozvinutý průmysl a současně nedostatek surovin byly důvodem politiky teritoriální expanze, kterou Japonsko

V

214

zahájilo již na konci devatenáctého sto letí. V meziválečných letech navíc došlo k nebezpečnému vzrůstu nacionalistických tendencí, stále početnější stoupenci japonské expanze na kontinent hlásali heslo „Asie Asiatům" a japonská vláda s nimi tento názor sdílela. Následkem dávné rivality a neochoty ke spolupráci však došlo k rozdílné volbě strategických cílů armády a námořnictva. Ta první si jako cíl expanze zvolila území Číny, zatímco druhá strana preferovala jižní směr expanze, aby se Japonsko mohlo zmocnit surovinového bohatství Francouzské Indočíny (dnešní Vietnam, Kambodža a Laos) a Nizozemské východní Indie (dnešní Indonésie). Pro realizaci japonských imperiálních ambicí byla nezbytná modernizace jak armády, tak válečného námořnictva.

ROZVOJ JAPONSKÉHO NÁMOŘNICTVA Moderní japonské válečné námořnictvo bylo po otevření země světu vytvo-

řeno

prakticky z ničeho. Vzniklo díky novým technologiím a pomoci důstojní­ ků a inženýrů ze zahraničí. Prvním velkým námořním plavidlem byla pancéřo ­ vá loď Kótecu, zakoupená ve Spojených státech v roce 1867. Třebaže byla zpočát­ ku většina jednotek japonského loďstva stavěna v zahraničí, předevš ím ve Velké Británii, Japonci měli v plánu začít jejich stavbu ve vlastních loděnicích - první moderní loděnice vznikla v Jokosuce, následovaly další v Maizuru, Kure a Sasebu. Po ukončení války s Čínou v letech 1894-1895 byl zahájen intenzivní rozvoj japonského námořnictva . V roce 1894 mělo japonské loďstvo 58 lodí o celkovém výtlaku 61000 tun, v roce 1904 to bylo již 154 lodí o celkovém výtlaku 268 000 tun a stavělo se dalších 36 plavidel o plánovaném výtlaku 77057 tun.

RŮST MOCI JAPONSKA

Po rusko-japonské válce posílily Japonska ukořistěné či spíše vyzvednuté a opravené ruské lodě. V první polovině dvacátých let byla většina japonských válečných lodí stažena ze služby jako důsledek washingtonské smlouvy, která omezovala tonáž válečných flotil. Na základě zkušeností z průběhu a povahy námořních bojů první světové války byly ve stavu ponechány pouze lodě nejnovější konstrukce. Na významu získaly minové lodě (minonosky i minolovky) , ponorky a důležitou součástí námoř­ ních sil se stalo také námořní letectvo. Japonsko bylo prvním státem na světě, který postavil letadlovou loď, která byla od samého počátku projektována jako nosič letadel. V meziválečném dvacetiletí byla zahájena rovněž stavba celých sérií moderních plavidel - od bitevních lodí po torpédoborce. válečné loďstvo vítězného

WASHINGTONSKÁ NÁMOŘNÍ SMLOUVA Záhy po ukončení první světové války zorganizoval prezident Spojených států amerických Warren G. Harding konferenci ve Washingtonu, která byla zahájena 12. září 1921 a byli na ni pozváni představitelé vlád Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska, Číny, Belgie, Nizozemí a Portugalska. S ohledem na vnitrostátní situaci nebylo přítom ­ no Německo a sovětské Rusko. Cílem konference bylo omezení závodů v námořním zbrojení. Spojené státy na ní dosáhly úspěchu, neboť se jim podařilo omezit růst japonského loďstva a dosáhnout parity s Velkou Británií. Fakticky však washingtonská konference zbrzdila námořní zbrojení pouze na několik let. Její signatáři sice přerušili stavbu nových velkých jednotek, z nichž vět­ šina byla sešrotována a zbytek přestavěn na letadlové lodě , nicméně redukce námořních sil šla většinou na úkor

starších lodí. Dobu, po kterou bylo zastaveno zbrojení, využila většina států na výzkum a vývoj nových konstrukcí, vyhovujících strategickým koncepcím novodobého námořního boje. Smlouva podepsaná 6. února 1922 zástupci Spojených států, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie stanovila povolenou tonáž hlavní třídy válečných plavidel, za něž byly považovány bitevní lodě . Vzájemný poměr mezi uvedenými státy činil 5: 5: 3: 1,75 : 1,75. Maximální limity výtlaku pro jednotlivé státy byly následující: Bitevní lodě - Spojené státy a Velká Británie po 525 000 tun, Japonsko 315 000 tun, Francie a Itálie po 175 000 tun, přičemž byl omezen výtlak jednoho plavidla na 35 000 tun a ráže děl na 406 mm. Velké Británii bylo povoleno ponechat ve službě bitevní křižník HMS Hood. Lodě námořního letectva (letadlové lodě a lodě pro přepravu hydroplánů) - Spojené státy a Velká Británíe po 135 000 tun, Japonsko 81000 tun, Francie a Itálie po 60 000 tun, přičemž byl omezen výtlak jednoho plavidla na 33 000 tun, ráže děl na 203 mm a jejich počet na 10 kusů u plavidla do 27 000 tun tonáže nebo 8 kusů u plavidla vyšší tonáže. Každému ze signatářů bylo povoleno přestavět na letadlové lodě dvě rozestavěné bitevní lodě nebo bitevní křižníky. Křižníky - výtlak byl omezen na 1O000 tun a ráže děl na 203 mm. Obchodní lodě - u této třídy platil zákaz přestavby na válečná plavidla v době míru, avšak bylo povoleno zesílit paluby pro možnost budoucího umístě­ ní děl do ráže 152 mm.

Japonská letadlová loďAkagi byla původně projektována jako bitevní křižník, avšak ještě v průběhu stavby došlo k celkové změně plánu.

Japonská bitevní loďJamaširo střílí z hlavních děl. Při svém spuštění na vodu v roce 191 7 patřila tato loď k nejmodernějším na světě.

Spojeným státům bylo navíc povoleno stavět námořní opevnění na západním pobře ží USA, na Aljašce, v koridoru Panamského průplavu a na Havaji. Nebylo jim dovoleno opevňovat Aleuty, Filipíny a Guam. Velká Británie směla stavět opevnění na pobřeží Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a Singapuru, ale nebylo jí dovoleno opevňovat Hongkong. Japonsko mohlo stavět pobřežní obranu mateřských ostrovů, Korejského průlivu a Sachalinu, nesmělo opevňovat Kurily, Boninské ostrovy, Pescadory, Rjúkjú a Formosu (Tchaj-wan). Omezení washingtonské smlouvy byla upravena na tzv. první londýnské námořní konferenci, která probíhala od 21. ledna do 22. dubna 1930. Byly Bitevní loď Nagato byla v době svého dokončení na počátku dvacátých let nejsilnějším vá lečným "plavidlem na světě. Ve třicátých letech prošla kompletní modernizací. Její primární výzbroj tvořilo osm děl ráže 406 mm. Z paluby této lodě vydal admirál Isoroku Jamamoto historický rozkaz k útoku na Pearl Harbor.

215

ENCYKLOPEDIE II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Ráno 7. prosince 1941 startuje z paluby letadlové lodě Hirjú k útoku na Pearl Harbor japonský bombardér B5N „Kate': nesoucí letecká torpéda o váze 800 kg.

na ní stanoveny dodatečné předpisy týkající se hlavně nového třídění váleč­ ných plavidel, jejich tonáže a maximální ráže jejich děl. SPOLEČENSKÉ

A HOSPODÁŘSKÉ ZÁKLADY JAPONSKÉ EXPANZE Japonská agrese proti zemím jihovýchodní Asie byla připravena již léta před útokem na Pearl Harbor. Japonsko uvedlo do chodu mohutnou válečnou mašinérii, nemělo ovšem dostatečnou surovinovou a potravinovou základnu pro vedení války. Zemi se nevyhnula ani světová hospodářská krize v třicátých letech dvacátého století. Podobně jako ve většině států zhoršila také v Japonsku materiální situaci celé společnosti a vyvolala její celkovou nespokojenost. To posilovalo nacionalistické tendence,

které byly v Japonsku vždycky velmi silné. Vznikaly různé nacionalistické organizace, jejichž předáky byli nejčastěji důstojníci pozemních vojsk. Nacionalisté tvrdili, že špatnou situaci zavinilo přijetí příliš mnoha kulturních vlivů ze Západu a proklamovali návrat k tradičním japonským hodnotám a vojenskou expanzi, která měla zajistit prostředky nutné k dalšímu rozvoji státu. Prvořadým cílem japonských plánů se stalo Mandžusko, odkud měly při­ cházet suroviny pro průmysl a potraviny pro obyvatelstvo ostrovů. Současně mělo být toto závislé teritorium odbytištěm japonských výrobků. Poněkud menší důležitost byla přisuzována Koreji, Mongolsku, severní Číně a Sibiři, nicméně i tyto oblasti ležely v zájmové oblasti japonských politických a vojenských kruhů. Od prosince 1934 se Japonsko postupně začalo vymaňovat ze všech mezinárodních smluv a závazků, které brzdily nebo mohly brzdit jeho agresivní záměry, a jako první vypovědělo washingtonskou smlouvu o omezení námořního zbrojení. Krokem k další militarizaci země byl zákon o všeobecné mobilizaci státu, vyhlášený 1. dubna 1938. Díky němu mohla japonská vláda bez jakéhokoliv omezení kontrolovat všechna odvětví ekonomiky, získala možnost zasahovat do všech sfér společenského života i právo omezovat základní občanské svobody. Největší úsilí bylo vyvinuto ke zvýšení vojenské výroby, což se odrazilo na civilních sektorech hospodářství, přesto byly v roce 1941 vojenské výdaje Japonska dvakrát

nižší než vojenské výdaje Spojených Japonské námořnictvo oznámilo své potřeby již na počátku třicátých let a od té doby bylo postaveno mnoho válečných plavidel a naplánována stavba dalších. I zde však vyšlo najevo, že japonský průmysl na tento úkol nestačí, a to navzdory třikrát vyšším vojenským výdajům v roce 1944 oproti roku 1941. Spojené státy, které byly hlavním protivníkem Japonska v oblasti Tichého oceánu, zaznamenaly za stejné období devítinásobné zvýšení vojenských výdajů, přitom na vedení války v Pacifiku určily Spojené státy jen asi třetinu této částky. Japonsko muselo zase polovinu svého válečného rozpočtu vynaložit na nancování války a udržování posádek na asijském kontinentě, zejména v Číně. Nelze opomenout, že ke spojeneckému úsilí v pacifickém a dálněvýchodním regionů přispěly rovněž jiné státy, mj. Velká Británie a Sovětský svaz. Výdaje na zbrojení zainteresovaných států v letech 1935-1944 činily (v miliardách dolarů) : Japonsko - 172,5; Kanada - 61,5; Německo - 601; USA - 972,9; Velká Británie 401,5; Sovětský svaz - 596. Samotné srovnání dovoluje postulovat tvrzení, že navzdory počátečním úspěchům bylo Japonsko odsouzeno k porážce. Obtíže v zásobování, nedostatek strategických surovin a pohonných hmot způsobovaly, že ve válce utrpěné ztráty nebylo možno nahrazovat. Přesto se postupem času jako nejcitelnější ukázaly ztráty vycviče­ ného vojenského personálu, především pilotů námořního letectva. států.

Stavba japonské bitevní lodě Puso byla zahájena v roce 1912 v loděnicích Kure, do služby byla zařazena v roce 1915 a ve třicátých letech na ní byly provedeny rozsáhlé konstrukční úpravy. Její primární výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 356 mm.

216

TANKY 1933- 1941

■ TANČÍK TYP 94 TE-KE

JAPONSKO

Dvacátá a třicátá léta byla obdobím celosvětové obliby tančíků, proto i Japonsko vyrábě l o podobná vozidla urče n á především k průzkumu. V roce 1932 vyrobila firma Jshikawajima Motorcar Manufacturing Company malé obrněné vozidlo pod označením Typ 92 Jyú-sókósha (těžké obrněné auto). V následujícím roce firma Tokyo Gasu Denki Kokyo stroj zmodernizovala a nová verze dostala označení Typ 94 TK doplněné zpravidla o zkratku krycího označení TK = Tokushu Ken-insha (speciáhú traktor). V roce 1937 se úpravou podvozku dosáhlo lepší průchodnosti terénem. V průběhu služby byly tančíky přezbrojovány kulomety ráže 7,7 mm, některé i kanony ráže 37 mm . Obě verze byly poprvé bojově nasazeny v Čú1ě v roce I 935. Na po čátku roku 1942 se zúčastnily tažení v Malajsii a Barmě. Z výzbroje byly staženy v roce 1943.

TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA ■

Celková hmotnost: 3,4 f; , Délka: 3 080mm ■ Šířka: l 620 mm ■ Výška: l 620 mm ■ Motor: kapalinou chlazený zážehový čtyřválec Mitsubishi Typ 94 o výkonu 23,8 kW (32 HP) ■ Rychlost: 40 km/h ■ Dojezd na silnici: 200 km ■ Osádka: 2 mu ži ■ Výzbroj: kulomet Typ 91 ráže 6,5 mm ■ T louštka pancíře: 4-12 mm ■

Tanéík Typ 94 TK z 3. tankového pluku Kvantungské armády, červenec

I 939.

ZAJÍMAVOSTI ■ tančík měl

■

originální systém zavěšení a odpruže1ú pojezdových kol, který vynalezl m ajor Tomio Hara; tento systém umožňoval poměrně rychlou jízdu i v obtížném terénu nevelké rozměry tančíku jej dovolovaly používat i v terénu nepřístupném pro větší obrněná vozidla

TECHNICKO -TAKTICKÁ DATA ■

Celková hmotnost: 7,4 t ■ Délka: 4 380 mm ■ Šířka: 2 070 mm ■ Výška: 2 280 mm ■ Motor: vzdud1em chlazený dvoutaktní dieselový šestiválec Mitsubishi NVD 6120 o výkonu 89,4 kW ( 120 HP) ■ Rychlost: 45 km/h ■ Dojezd n a siln ici: 210 km ■ Osádka: 3 muži ■ Výzbroj: kanon Typ 94 rá že 37 mm nebo 2 kulomety Typ 91 ráže 6,5mm, od roku 1938 kanon Typ 98 ráže 37mm nebo 2 kulomety Typ 97 ráže 7,7 mm ■ Tlouštka pancíře: 6- 12mm

tanků

Typ 94 při zastávce. Již v době konfliktu byl tento stroj zastaralý, avšak při nedostatku nové ob rněné techniky byl nadále používán.

Kolona

pohraničního

■ LEHKÝ TANK TYP 95 HA-GO JAPONSKO V roce 1934 vyvinula firma Mitsubishi lehký tank, který dostal typové číslo Typ 95. Sériová výroba byla zahájena v roce J 936, ale teprve po dvou letech zača ly být tyto tanky vyráběny ve velkém. Podobn ě jako všechny japonské typy z tohoto období mě l velmi slabý pancíř, nedostatečný úhel palby a omezený výhled ven. Tyto stroje utrpěly těžké ztráty ve střetech se sovětskou obrněnou technikou u Chalchyn-Golu. V roce 1938 byly v tancích tohoto typu vyměněny kanony za novější typ stejné ráže, ale s delší hlavní. Kulomety ráže 6,5 mm byly nahrazeny kulomety Typ 97, což byly kopie československého lehkého kulometu ZB26. Vcelku měl tank jednoduchou, až primitivní konstrukci, avšak o to snazší byla jeho obsluha a údržba. Tank Typ 95 ze 4. tankového pluku Kvantungské armády, če rven ec 1939. Vozidlo má zesílený, tzv. mandžuský podvozek.

ZAJÍMAVOSTI ■ Sovětští

tankisté si prohlížejí ukořistěný tank

Ha-Go.

■ T YP

■

do roku 1943 bylo vyrobeno 1 164 (1 250) exemplářll tohoto stroje, který se tak stal nejpočetněj šún japonským tankem v roce 1935 po cvičení v Mandžusku došlo k modifikování podvozku přidáním menšího kolečka do každého pojezdového vozíku

89 CHI-RO

JAPONSKO

V roce 1927 dokončil arsenál v Ósace prototypový tank č. 2, označovaný také jako Typ 87 Chi-I, o hmotnosti 9,8 tun . Na konstrukčnún základě tohoto tanku a s technickými řešenúni zakoupeného britského tanku Vickers Mark C byl v roce 1929 vyvinut tank Typ 89 1-Go. Výroba byla zahájena ještě v témže roce a šlo o první sériově vyráběný japonský střední tank. Během výroby byl vyměněn kanon ráže 47mm za Typ 97 ráže 57 mm. Zpočátku byl tank poháněn benzmovým motorem Daimler, který však byl brzy nahrazen japonským agregátem Mitsubishi. V roce 1936 se do verze Typ 89 Chi-Ro Otsu začal montovat vzduchem chlazený dieselový šestiválec Mitsubishi o výkonu 89,4 kW ( 120 HP) s možností chlazení kapalinou. V tancích poslediú vyráběné série byl výkon tohoto motoru zvýšen na 119,3 kW (160 HP) a byl zmodernizován podvozek. Na konci tři ­ cátých let byl tento stroj už značně zastaralý, tankisté si stěžovali hlavně na stísněný prostor a špatný výhled.

TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA ■

Celková hmotnost: 11 ,8 t

■

Délka: 5 750 mm

■ Šířka: 2 180mm Výška: 2 560 mm

■ ■

Motor: kapalinou chlazený zážehový šestiválec Mitsubishi o výkonu 89,4 kW (120 HP) ■ Rychlost: 27 km/ h ■ Dojezd na silnici: 160 km ■ Osádka: 4 mu ži ■ Výzbroj: kanon Typ 90 ráže 57 mm, 2 kulomety Typ 91 ráže6,S mm ■ Tloušťka pancíře: 10-17mm Předností

Tank Typ 89 Chi-Ra Koze 4. tankového pluku Kvantungské armády. Na korbě je napsáno vlastenecké heslo, v závorce za ním dárce a patron stroje - město Fukuoka.

ZAJÍMAVOSTI ■

do roku 1937 bylo postaveno 230 tanků tohoto typu

tanku Typ 89 byla možnost překonáván í značných

terénních překážek. Pomáhal mu při tom vzadu připevněný

,,chvost''.

TANKY 1933-1941

■ SAMOHYBNÉ DĚLO SU-12

SSSR

Vozidlo tohoto typu mělo zajistit dělostřeleckou podporu v místech, kde nemohly koňské zápřahy ani mechanické tahače postupovat s útočícími mechanizovanými jednotkami. Prototyp SU-1-12 vznikl v roce 1932 montáží plukovního kanonu vzor 1927 ráže 76,2 mm na podvozek nákladního automobilu Ford-Timken. Při sériové výrobě byly používány podvozky dovážených automobilů Moreland, Ford-Timken a později GAZ-AAA, což byl vlastně licenčně vyráběný Ford. Všechna vozidla měla náhon typu 6x4. Třebaže byly zkoušky SU-12 ukončeny až v roce 1933, sériová produkce byla zahájena již o rok dříve v podniku Krasnyj Putilověc. Během bojů u Chalchyn-Golu tato děla spolupracovala s jízdními a tankovými útvary, avšak kolový podvozek se nehodil do těžkého terénu a byl náchylný na častá poškození. Část samohybných děl SU-12, byť ve velmi špatném stavu, vydržela ve službě až do léta 1941. Samohybné dělo SU-12 ráže 76,2 mm na podvozku automobilu GAZ-AAA. Vozidlo dělostřeleckého oddi?u 11. tankové brigády, květen 1939.

TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA ■

Celková hmotnost: 6,4 t Délka: 5 610mm ■ Šířka: I 900 mm ■ Výška: 2 325 mm ■ Motor: kapalinou chlazený zážehový čtyřvál ec GAZ-ANGAZ-MM o výkonu 31,3/37,2 kW (42/50 HP) ■ Rychlost: 40/43 km/h ■ Dojezd na silnici: 370 km ■ Osádka: 4 muži ■ Výzbroj: plukovní kanon vzor 1927 ráže 76,2 mm ■ Tlouštka pancíře: kanon s nýtovaným pancéřovým štítem 4 mm, kabina nechráněná

■

ZAJÍMAVOSTI ■ ■

prvních 39 kusů z roku 1932 bylo montováno na podvozek automobilu Moreland a neslo název SUM v roce 1933 bylo vyrobeno 36 děl, v následujícím roce 26; celková produkce činila 101 exemplářů, ale některé prameny uvádějí pouze 99 kusů

Samohybné dělo SU-12 na podvozku automobilu Moreland.

■ LEHKÝ OBRNĚNÝ AUTOMOBIL FAI TECHNICKO-TAKTICKÁ DATA ■ ■

■ ■

■

■

■ ■ ■

■

Celková hmotnost: 2 t (2,28 I) Délka: 3 750mm (4 310mm) Š [řka : I 680mm (1 750mm) Výška: 2 240 mm Motor: kapalinou chlazený zážehový čtyřválec GAZ-AA o výkonu 31,3 kW (42 HP), GAZM-1 o výkonu 37,2 kW (50 HP) Rych lost: 80 km/h (90 km/ h) Dojezd na silnici: 220km (315km) Osádka: 2 muži Výzbroj : kulomet DT ráže 7,62 mm se zásobou střeliva l 323 (1 512) nábojů, u verze FA1-ŽD 2 520 nábojů Tlouštka pancíře: 4-6 mm

Ve srovnání s lidskou ._,..,._... postavou vyniknou nevelké rozměry

obrněného

vozidla FAI.

SSSR

Když se v roce 1931 začal v Sovětském svazu licenčně vyrábět osobní automobil Ford A, vznikl ihned plán na využití jeho podvozku pro lehké obrněné vozidlo. V letech 1932-1934 bylo vyrobeno po 25 kusech modelů D-8 a D-12. Současně vznikla vylepšená konstrukce s otočnou věží. Sériovou výrobu zahájila v roce 1933 továrna v Ižorsku pod označením FAI (Ford A Ižorskij). Později výrobu převzal podnik DRO. V roce 1933 byl tento automobil v Ižorském závodě upraven k jízdě po kolejích, a to upevněním kovových obručí na pneumatiky. Tato verze, označená FAI-ŽD, vozila rovněž větší zásobu munice. V roce 1938 se začala vyrábět modernizovaná verze FAI-M se silnějším motorem GAZ-MM na podvozku modernější konstrukce, s novou převodovkou a větším objemem nádrže.

Obrněný automobil FAI z 9. tankové motorizované brigády, červenec 1939. Červený pásek na věži je pozůstatkem starého taktického označení vozidel patřících k 1. praporu.

ZAJÍMAVOSTI ■ ■

v letech 1933-1936 bylo vyrobeno 676 automobilů FA! všech verzí nedostatkem vozidla byl náhon pouze na zadní nápravu a převodovka se dvěma (u verze FAI-M se třemi) rychlostními stupni dopředu a jedním zpět

■ OBRNĚNÝ TAHAČ T-20 KOMSOMOLEC

SSSR

TECHNICKO -TAKTICKÁ DATA

ZAJÍMAVOSTI ■ ■

v závodech STZ a GAZ bylo do ukončení výroby v roce 1941 vyrobeno 7 780 tahačů T-20 v muzeu tanků v Parole (Finsko) se dodnes zachovaly dva kořistní exempl áře tahače „Komsomolec"

Skupina sovětských Chalchyn-Golu.

vojáků

na

tahači

T-20 v okolí

KALENDÁRIUM

■ KALENDÁRIUM

Leden

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI LEDNA A ÚNORA 1941

■ ■

1• /2 • 1•

nálet britských bombardérů na německá města, hlavní úder namířen na továrnu Focke-Wulf v Brémách

álet, který Britové podnikli na letecký podnik Focke-Wulf v Brémách byl ukázkou nové taktiky, kterou převzali od svých protivníků . Letadla shazovala především zápalné bom by, aby založila oheň, který měl dokončit ničivé dílo. Záměr se podařil - již po první vlně vypukl tak velký požár, že jeho světlo bylo vidět ze vzdálenosti 190 km. Brémy byly častým cílem n áletů RAF, protože ve městě byly velké loděnice , letecké podniky, nádrže nafty a potravinářské závody. Luftwaffe podnikla o dva dny později odvetný nálet na Cardiff se stejnou taktikou použití zápalných bomb.

N

první let britského bombardéru Avro 9. 1. Lancaster

T toval

ěžký čtyřmotorový

Nejnovější

britský bombardér Avro 683 Lancaster, který již za n ěkolik m ěs íců ponese hlavní tíhu nále tů na n ěmecké území.

stroj odstarke svému prvnímu letu ráno z letiště Ringway. Nový letoun reprezentoval pokrok ve výzbroji RAF - měl větší dolet a nosnost než všechny dosavadní britské bombardéry. V budoucnu se Lancastery staly základními britskými bombardéry dalekého doletu, k tomuto dni však existoval pouze prototyp. Při pohledu na stroj pilotovaný zkušebním letcem Billem Thomem řekl ředitel podniku Avro sir Roy Dobson svému hlavnímu konstruktérovi Royi Chadwickovi: „To je ale letadlo, chlapče. Opravdu skvělé letadlo!"

německé střemhlavé

1Ona• britskou 1 • bombardéry Junkers Ju 87 letadlovou

útočí

loďHMS

Illustrious, která je po jejich náletu vážně poškozena

ouze šest a půl minuty stačilo

německým

Ju 87 k tomu, aby poP škodily britskou letadlovou Illustrious, Junkersům

těžce

loď

plující jako doprovod konvoje na Maltu . letadla patřila k elitnímu X. leteckému sboru a jejich posádky byly speciálně vycvičeny k útokům na lodě. Zpočátku nic nezvěstova l o hrozící nebezpečí - při zpozorování dvou blížících se italských torpédových letadel odstartovaly z paluby letadlové lodě její vlastní stroje. Začaly pronásledovat prchající Italy a ponechaly mateřskou loď bez Plameny a kou ř nad palubou bombami ochrany. Právě na tuto chvíli čekali němečtí p o ničen é letadlové lodě HMS Illustrious. letci, kroužící nedaleko britského konvoje. Třicet štuk zaúto č ilo z výšky 3 500 metrů. Němci zasáhli britské plavidlo celkem šestkrát, jedna z bomb vybuchla na zádi, kde prorazila a zničila startovací palubu. Ukázalo se, že jde o vážná poškození - rovněž byl poničen kormidelní systém. Hořící , kouřem zahalené plavidlo zamí ř ilo pomalu do přístavu v La Vallettě , kde byly provedeny první provizorní opravy. Německá

■

■ ■ ■

1941

1./2. - na německá města útočí 141 britských letadel, hlavním cilem bombardování je letecký podnik Focke-Wulf v Brémách 2. - ve Velké Británii se poprvé schází Výbor 20, jehož úkolem byla koordinace dvojitých agentů (anglický název Twenty Committee má původ v označení Double Cross vyjádřeném dvěma křížky XX, tedy římskou dvacítkou) 2. - britské lodě ostřelují Bardíju, připravují tak útok na město 3. - první den útoku na Bardíju - australské jednotky berou do zajetí asi 30 000 italských vojáků 3. - v Albánii přistávají letadla Luftwaffe, která mají pomoci Italům v bojích s řeckými vojsky 4. - n ěmecká herečka Marlene Dietrichová získává americké občanství

■

5. - italská posádka v Bardíji se vzdává Britům ■ 6. - z Gibraltaru vyplouvá konvoj vezoucí zásoby na Maltu ■ 7. - Britové dobývají letiště v Tobruku ■ 7. - japonský admirál lsoroku Jamamoto předkládá plán operace „Z", při níž chce eliminovat americkou flotilu kotvící na havajské námořní základně Pearl Harbor a dobýt britské državy Hongkong a Singapur ■ 9. - do Řecka jsou převeleny tři letky stíhaček Hurricane a dvě letky bombardérů Blenheim - britská pomoc Řekům ve válce s Italy ■ 9. - zkušební let nového britského bombardéru Avro 683 Lancaster ■ 10. - Kongres USA zahajuje rozpravu nad zákonem o půjčce a pronájmu ■ 10. - podpis nové sovětsko - německé obchodní smlouvy, v jejímž rámci posílá SSSR do Německa ropné produkty, potraviny a nezpracované suroviny výměnou za stroje a technologie ■ 10. - nizozemští občané židovského původu jsou povinni registrovat se na úřadech ■ 10. - po těžkém náletu německých střemhlavých bombardérů na britskou letadlovou loď HMS Illustrious je plavidlo vážně poškozeno ■ 10./1 I. - mimořádně ničivý německý nálet na Portsmouth, 155 bombardérů svrhává 140 tun bomb a více než 40000 zápalných bomb ■ ll. - Hitler vydává direktivu č. 22, v níž rozkazuje připravit vojenské jednotky na pomoc Italům v Albánii a severní Africe ■ 11. - německý bombardér Junkers Ju 87 potápí nedaleko Malty britský křižník HMS Southampton ■ 13. - řecký generální štáb žádá velitele britských vojenských sil v oblasti Středozemního moře generála Archibalda Wavella o vyslání devíti divizí, které by Řekům pomohly čelit očekáva­ né německé invazi ■ 14. - německý nátlak na rumunskou vládu, aby vyhlásila vstup Rumunska do války na straně států Osy ■ 19. - velitel 4. a S. indické divize generál William Platt zahajuje britskou ofenzivu v Eritreji ■ 20. - Franklin Delano Roosevelt skládá ve Washingtonu prezidentskou přísahu na své třetí funkční období ■ 21. - japonský ministr zahraničních věcí Josuke Matsuoka varuje Spojené státy před vměšováním se do asijských záležitostí ■ 22. - kapituluje italská posádka v Tobruku, Britové obsazují město ■

■

■

■

náčelník bulharského generálního štábu generál Vasil Tenev Bojdev přistupuje na podmínky, za nichž mají v bulharské armádě působit němečtí vojenští poradci 24. - jedna z prvních tankových bitev v severní Africe - tanky britské 4. obrněné brigády porážejí a nutí k ústupu italské sily v oblasti El Mekíli 24. - v Bukurešti potlačují vládní jednotky vzpouru nacistické Železné gardy, a činí tak přítrž třídennímu brutálnímu vraždění rumunských Židů 27. - peruánský vyslanec v Tokiu Ricardo Rivera Schreiber varuje svého amerického kolegu Josepha Grewa před nečekaným japonským útokem majícím zničit americkou Tichomořskou flotilu; americký ambasador informaci posílá do Washingtonu

23. -

23

KALENDÁRIUM

■

27. - všichni francouzští vládní úředníci musí složit přísahu maršálu Pétainovi 29. - tajná schůzka vysokých představitelů vlád Velké Británie a USA ve Washingtonu, na niž se plánuje společná strategie v případě vstupu USA do války 29. - unúrá řecký premiér a vrchní velitel ozbrojených sil generál loannis Metaxas 31. - štáb Wehrmachtu dokončuje plán útoku na SSSR - operace „Barbarossa" je připravena

věrnosti

■

■ ■

Únor ■ ■

■ ■ ■

■

■

■ ■

■

1941

3. - německé bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau pronikají přes Severní moře do Atlantiku 4. - britské jednotky ve východní Africe zahajují bitvu o pevnost Keren, která hájí přístupovou cestu k eritrejskému hlavnúnu městu Asmaře - boje budou probíhat následující dva měsíce 6. - novým velvyslancem USA ve Velké Británii je jmenován John Gilbert Winant 6. - Hitler jmenuje generála Erwina Rommela velitelem Afrika Korpsu 6. - britská vojska vstupují do Benghází 7. - po dvou dnech bojů se vzdává italská pevnost Beda Fomm, do britského zajetí padne asi 20 000 italských vojáků, je ukořistěno 213 děl a 120 tanků 8. - výměna ministra zahraničí francouzské vlády ve Vichy - Pierre Étienne Flandin je nahrazen admirálem Jeanem Fran~oisem Darlanem 8. - němečtí a bulharští vojenští velitelé se scházejí v Berlíně, aby dohodli vstup německých vojsk do Bulharska 8. - americká Sněmovna reprezentantů přijímá zákon o půjčce a pronájmu, který umožní pomoc válčící Velké Británii IO. - Španělsko uzavírá s Německem tajnou dohodu, v níž se zavazuje zabránit jakémukoli pokusu o útok ze strany Spojenců

■

IO. - operace „Colossus" - první bojová akce britských parajejichž komando ničí akvadukt Tragino u městečka Calitri v jihoitalské Kampánii 10./11. - první bojový let nových britských bombardérů Short Stirling, jehož cílem jsou naftové nádrže v Rotterdamu 12. - generál Georgij K. Žukov je jmenován šéfem sovětského generálního štábu a náměstkem lidového komisaře obrany 12. - do Tripolisu přilétá generál Rommel 12. - italští alpští myslivci vytlačují větš i nu britských jednotek z okolí Kerenu 14. - do Libye připlouvají první oddíly německého Afrika Korpsu 14. - německý těžký křižnik Admiral Hipper se vrací do pří­ stavu, během své čtrnáctidenní plavby potopil 64 spojeneckých obchodních lodí 14. - další personální přesuny ve vichystické vládě - ministrem vnitra se stává admirál Darlan, který si však ponechává i do avad.ní funkce 14. - při setkání v Berchtesgadenu přemlouvá Hitler jugoslávského premiéra Dragišu Cvetkoviče ke vstupu jeho země do Paktu tří 15. - první deportace rakouských Židů do polských ghett v Lublinu a Kielcfch - každý měsíc je deportováno zhruba 1000 Židů 15./16. - na území Polska se dostávají první „cichociemni" vojáci, vycvičení v Británii k akcfm v týlu nepřítele, kteří mají v zemi organizovat místní výzvědné struktury a připravovat odboj 17. - americký Senát zahajuje rozpravu nad zákonem o půjčce a pronájmu 18. - italské letectvo podniká těžký nálet na přístav v Benghází - poškození jsou tak rozsáhlá, že Britové nemohou přístav používat 22. - do Bulharska se začíná přepravovat sednrnáct němec­ kých ciivizí, z nichž osm se zúčastní útoku na Řecko 24. - admirál Darlan se stává předsedou vlády ve Vichy 25. - vlna demonstrací a stávek v Nizozemí donutí složky SS zanechat pronásledování místních Židů

1 O• 1 •

Kongr~~ Spojených států zahajuje rozpravu nad návrhem zákona o půjčce a pronaJmu

ázory amerických kongresmanů se lišily - část zákonodárců byla ochotna pomoci Velké Británii, jiní chtěli pokračovat v neutrální politice, obávajíce se zatažení země do váleč­ ného konfliktu. Přišel nicméně čas, kdy se záležitost podpory válčící Británie ocitla na ostří nože, neboť přívrženci prezidenta Roosevelta požádali Kongres, aby mu udělil pravomoci, které - pokud by byly odhlasovány - by mu ponechaly prakticky volnou ruku při pomoci Britům . Tak byl navržen zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act). Jeho přijetí mělo prezidentovi USA umožnit posílat zbraně, střelivo a technickou pomoc všem zemím, jejichž obranu by uznal za nezbytnou pro bezpečnost Spojených států. Současně by podle dalších článků tohoto zákona mohl zakázat prodávat státům Osy šest surovin označených za strategické - měď, bronz, mosaz, cín, nikl a potaš (uhličitan draselný).

N

rumunská Železná garda • 1 • je zastavena vojskem, které 24 trvající více než tak ukončí

měsíc

bouře

a třídenní protižidovský pogrom

V

eřejnost

se dovídá o tragic~ém osudu set rumunských Zidů, kteří byli v posledních třech dnech brutálně povražděni členy nacistické organizace Železná garda. V řadě rumunských měst gardisté zorganizovali pogromy, některé Židy upálili zaživa v jejich vlastních domech, jiné surově povraždili - padesáti Židům byla na měst­ ských jatkách v Bukurešti při parodii rituální porážky podříznuta hrdla, desítky jich byly sťaty. Sto šedesát známých osobností židovského původu, uvězněných předtím ve věze­ ní v Jilavě, bylo postříleno na nedalekém poli. Armáda teprve po třech dnech potlačila toto krvavé řádění. několika

šutistů,

■

■ ■ ■ ■

■

■

■

■

■

■

■

■

■ ■

24

Členové Železné gardy při pochodu v ulicích Bukurešti.

14 • 2 •

va dny po příletu velitele Afrika Korpsu, generála Erwina Rommela, na čer­ ný kontinent za ním připluly jeho první oddíly. Afrika Korps neměl snadný úkol - Němci museli pomoci svým italským spojencům, které v poslední době stíhala porážka za porážkou. Do zajetí padlo již více než 130 000 jejich vojáků, bylo ztraceno 80 tanků a 845 děl. Prvními jednotkami generála Rommela v Africe byly průzkum ­ ný prapor a protitankový prapor. Slíbené dvě divize, z nichž jedna měla být tanková, měly dorazit teprve v dubnu. Německý vojevůdce se rozhodl oklamat nepřítel e trikem - na automobily Volkswagen nechal připevnit překližkové „pancíře", aby je britský průzkum považoval za tanky. Navíc neposlechl Hitlerův rozkaz, aby nečinně če ­ kal na zbytek svých sil, ale naplánoval první operace - pro začátek jen průzkum bojem, aby zjistil sílu svých protivníků. Jeho šance vzrostly, poněvadž zkušená britská 7. obrněná divize byla stažena na odpočinek do Egypta a na její místo nastoupila nová 2. obrněná divize.

D

Příslušníci německého

Afrika Korpsu vykládce vojenské techniky v jednom z afrických přístavů.

při

do Libye připlouvají první oddíly Afrika Korpsu