Slavné bitvy naší historie 8090160611

Citation preview

S IA V N EB IT V YN A SIH IST O R IE

Petr Čornej , Pavel Bélina_ _ _ _ _

SIAVNE BITVY NAŠI HISTORIE

A

MIHIM

SLOE BITVY NASI HISTORIE

I!

SLAVNÉ BITVY NAŠÍ HISTORIE Jiří Fidler Petr Havel Antonín Kostlán Vladimír Pilát Jan Urban

NAKLADATELSTVÍ MARSY AS PRAHA 1993

© Pavel Bělina, Petr Čomej, Jiří Fidler, Petr Havel, Antonín Kostlán, Vladimír Pilát, Jan Urban

SLAVNÉ BITVY NASI HISTORIE Úvod

České země samy o sobě nepatřily v minu­ losti k frekventovaným válčištím Evropy. Ur­ čitou výjimku představovala období počátků českého státu, husitské bouře, třicetiletá vál­ ka, války slezské. Ale i tak se naše země staly čas od času svědkem bitvy, která v dlouhodo­ bé perspektivě rozhodovala o dalším politic­ kém vývoji nejen jich samých, ale i střední Evropy nebo celého kontinentu. A naopak, do jejich osudu často zasahovala střetnutí svede­ ná v tisícikilometrových vzdálenostech, tu a tam i mimo kontinent. Poprvé se projevila tendence k zamlčení některých významných události české váleč­ né historie v době pobělohorské, to jest v do­ bě, kdy se ve střední Evropě utvářela státní idea novodobého státu. Avšak již napoleonské války ukázaly na jistou užitečnost oživování válečných tradic českých zemí, včetně tradic husitských. Tento prvý pokus o nestranný třebas poněkud naivní - pohled na minulost se odrazil i na stránkách pozdějších vojen­ ských kalendářů. Vznik Československé re­ publiky doprovázela snaha o „pozitivní selek­ ci“ významných bitev naší minulosti, která mimo jiné nalezla svůj výraz v Kratochvílově knize „Památné bitvy našich dějin“. Období habsburské monarchie tu bylo například cha­

rakterizováno vojenskými porážkami (Štěrboholy, Slavkov, Sadová). Tato selekce dosáhla určitého vrcholu v Kurfůrstově díle „Válečné dějiny českoslo­ venské“. Teprve nástup „hnědého režimu“ v sousedním Německu vedl k poznání, že účast českých vojáků v bitvách svedených habsbur­ skou monarchií nebyla pouze bojem v cizích službách a ne vždy tato účast končila vojen­ ským neúspěchem. Nejdále ve stupňování selekce pokročil komunistický režim, kdy i z Kratochvílovy knihy vymizely zmínky o bo­ jích československých legií. Místo toho se zdůrazňovaly aféry, které měly s válečnými dějinami českých zemí málo společného (sel­ ské rebelie, svatodušní bouře roku 1848, stáv­ kové boje, Slovenské národní povstání). Ze všech uvedených důvodů jsme do této knihy zahrnuli bitvy, které nesou zmíněné označení právem. Autorům nešlo o nic více ani o nic méně, než aby na popisovaných střetnutích - vítězných i prohraných - dolo­ žili podíl českých zemí a jejich obyvatel na tvorbě vlastních i evropských dějin. Ne náho­ dou začínáme své líčení bitvou, která rozhod­ la o přičleněni střední Evropy k civilizační­ mu okruhu západního křesťanství.

(7)

LESSKE POLE (10. 8. 955)

Lešské pole - název údolní nivy řeky Lech jihovýchodně od bavorského města Augsburg. V době největších maďarských nájezdů do celé Evropy zde spojené vojsko německých vévodství v čele s králem Otou I. (za účinné české pomoci) rozbilo maďarské kočovníky obléhající Augsburg. Otovo vojsko tvořilo na 7000 těžkooděnců, proti nim stálo více než 8000 jezdců. Porážka znamenala podlomení vojenské moci Maďarů a donutila je k usedlému způsobu života.

Časně ráno 10. srpna 955 vložil německý panovník, král Sasů, Bavorů, Švábů a Fran­ ků, Ota I. z rodu Liudolfovců, osud svůj, celého vojska a vlastně i střední Evropy do rukou svátého Vavřince, jemuž byl tento den v katolické církvi zasvěcen. V případě vítěz­ ství v bitvě se zavazoval zřídit světci biskup­ ský chrám, alternativa porážky se rovnala smrti či zajetí, neboť nepřátelská maďarská jízda byla daleko mobilnější než těžkooděná vlastní jízda a pěchota. Maďarské vojsko stá­ lo před Augsburgem a celá západní a jižní Evropa s hrůzou sledovala, zda se je Olovu vojsku podaří odrazit zpět, či zda se Francií a Itálií opět přežene zkázonosný nájezd vý­ chodních kočovníků. V první polovině 10. století představovala Evropa cílovou stanici pro nájezdy z východ­ ních stepí, severních fjordů i z pod palem Orientu. Veslové lodi s dračí hlavou na přídi připlouvaly po moři k ústím západoevrop­ ských řek a proti jejich proudu se dostávaly hluboko do vnitrozemí. Jejich posádky, tvoře­ né skandinávskými Vikingy, drancovaly fran­ couzská i anglická města. Ve Středomoří ple­ nili italské pobřeží arabští nájezdníci, přiná­ šející pod zelenou korouhví Prorokovu pra­ vou víru pro ďaursképsy. V dunajské kotlině se na počátku 10. století usadiliMaďaři a z ne­ dostatku jiné činnosti projížděly jejich houfy na rychlých koních střední Evropou, Francií a severní Itálií, získávajícepleněním prostřed­ ky pro obživu i směnný obchod.

Jako by tyto pohromy nestačily, vedli záro­ veň různí evropští panovníci mezi sebou ne­ ustálé boje a jako spojence získávali nezřídka právě Vikingy a Maďary. Mezi Dunajem a La­ bem probíhala již více než století nekonečná válka mezi Němci a jednotlivými slovanský­ mi kmeny. Teprve v roce 950 uzavřel právě Ota I. mír a spojenectví s nejmocnějším slo­ vanským panovníkem té doby, českým Bo­ leslavem I. Spolupráce obou panovníků dáva­ la Evropě šanci na odstranění jednoho z latentních nebezpečí, maďarských nájezdů. V roce 933 porazil Otův otec, král Jind­ řich I ., Maďary v bitvě u Riadea uzavřel s ni­ mi mír, v němž se poražení zavázali po 20 let neútočit na německá vévodství. Po dvacetileté přestávce však Maďaři využili rozporů mezi německý mi vévody a v létě 954 zaútočili pro­ ti toku Dunaje. Za obrovského pustošení pro­ nikli maďarští jezdci Bavorskem a Švábskem do Lotrinska, pokračovali střední a jižní Fran­ cií a přes severní Itálii se vrátili do svých táborů v Podunají. Ohromná kořist, kterou ziskali, dávala tušit opakování těchto nájez­ dů. Léto roku 955 začalo v severním Německu novým bojem mezi Sasy a Slovany. Tato vál­ ka zcela vyřadila saské kontingenty z možné­ ho užití proti maďarskému vojsku. V červen­ ci zastihla v oblasti Labe krále Otu I. zpráva jeho bratra Jindřicha o novém maďarském vpádu do Bavorska. Německý král okamžitě vyhlásil hotovost v celé říši a požádal svého

(9)

Válečné výjevyze Svatohavelského žaltáře, poslední čtvrtina 9. století.

spojence Boleslava I. o pomoc. Se svou osobní družinou pak spěchal do ohroženého Bavor­ ska. Asi 10 000 maďarských jezdců zatím po­ stupovalo rok předtím ověřenou cestou proti tokuDunajea obracelopřilehláůzemív poušť. Na rozdíl od let minulých, kdy se opevněným místům vyhýbali, je však nyní zlákaly poško­ zené vály biskupského města Augsburgu. Nečetná posádka se však za pomoci obyvatelstva a pod vedením biskupa Oldřicha statečně brá­ nila a umožnila tak Otovi získat čas na shro­ máždění co největšího vojska. Počátkem srp­ na se král spojil s bavorskými oddíly, na cestě k Augsburgu se kněmu přidali Frankové, Švábové a pomocný český sbor. Den před bitvou dorazil s družinou i nedávný Otův od­ půrce, vévoda lotrinský Konrád. Velitel českého pomocného sboru přinášel německému králi zprávu od Boleslava L, která byla další Jobovou zvěstí. Veškeré vo­ jenské síly českého panovníka jsou již vázány

bojem s jiným maďarským oddílem, a tak Ota I. nemůže počítat s dalším posílením své­ ho vojska osvědčenými českými bojovníky. Chce-li zachránit Augsburg, musí riskovat bitvu se zjevně početnějším protivníkem prá­ vě zde, na Lešském poli, a s vojskem, které má k dispozici. Ota i jeho vojsko si vyprošují nebeskou podporu a těsně před zahájením boje skládá německý král do rukou prelátů slib sv. Vavřinci. Po ranní mši se vojsko řadí k bitvě. Přední linii tvoří tři bavorské oddíly, které mají Maďarům nejvíce co splácet. Zálohou přední­ ho voje jsou Frankové v čele s vévodou Kon­ rádem. V druhé lini stojí těžkooděný jezdecký sbor pod přímým velením krále a dva švábské oddíly. Zálohu celého vojska tvoří pomocný český sbor, o němž kronikář napsal, že „jeho zbroj byla lepší než válečné štěstí“. Avšak Bavoři na čele vojska marně vyhlíželi přibli­ žujícího se nepřítele. Pro krále Otu byla bitva málem ztracena ještě dříve, než jeho předvoj Maďary vůbec zahlédl. Rychlá a pohyblivá maďarská jízda totiž neriskovala čelní nájezd na sešikované bavor-

Přilba sv. Václava, 10. stol.

(10)

Výstroj a výzbroj bojovníka.

ské těžkooděnce. Úplná mobilita vojska umož­ nila maďarským velitelům provést hluboký obchvat a nepozorovaně proniknout do týlu králova vojska, kde narazili na tisícovku čes­ kých bojovníků. Úder několikanásobné přesily do týlu byl pro český sbor osudný. Záplava šípů decimo­ vala české vojáky a těžce odění a vyzbrojení bojovníci se marně snažili otočit svůj šik a srazit řady. Prudký úder rozbil i oba švábské oddíly a Češi spolu se Šváby hustě pokryli Lešské pole padlými. Jejich odpor však vyčer­ pal maďarský útok a poskytl čas Frankům a Bavorům, aby s čerstvými silami zasáhli do bitvy. Jako první pronikl k bránícím se zbytkům českých a švábských bojovníků vévoda Kon­

rád na čele své družiny. Na druhém křídle pronikl ocelovým klínem do maďarského hou­ fu král Ota a v rozhodující chvíli dorazila i bavorská pěchota z předvoje. Maďaři, tísně­ ni ze tří stran, se dostali zády k řece Lechu a byli tak zbaveni své hlavní zbraně, možnosti manévru. Jejich prudký útok se zarazil o zad­ ní voj a k novému zformování již neměli pro­ stor. Kolem poledne se bitva mění v zoufalý pokus zbytků maďarského vojska o ústup přes řeku, která se však stává hrobem pro mnoho z nich. Na Lešském poli zůstává pouze triumfující Otovo vojsko - a hromady mrtvol vlastních a nepřátelských. I pro vítěze je bilance otřes­ ná. Čeští a švábští bojovníci padli téměř do posledního, na čele franckého klínu zahynul uprostřed maďarského vojska i Konrád Lotrinský. Vážné mezery zejí mezi příslušní­ ky Otovy panovnické družiny, mnoha druhů se nedopočítávají i Bavoři. Avšak na bojišti a ve vlnách řeky zůstává většina nájezdníků, kteří koncem jara vyrazili z dunajské kotliny, do zajetí se dostali i vůdci maďarského voj­ ska. Po několika dnech dostává Ota I. zprávu od Boleslava I. Také české vojsko zvítězilo nad Maďary a zajalo jejich vůdce jménem Lele. Během srpna 955 tak Maďaři přišli o většinu svých bojovníků, výzbroje i koní. Obě poráž­ ky zlomily jejich nájezdnickou sílu a zbavily střední Evropu hrozby rychlých útoků kočov­ níků na tři století. Ironií osudu právě porážky z léta 955 dokázaly Maďary přinutit k usedlé­ mu životu a přechodu od kočovnictví k země­ dělství. Po půlstoletí pak tento přechod dal vzniknout uherskému státu, jenž se stal jed­ ním z mocenských prvků středoevropského prostoru na devět století. Vítězným Bavorům, Frankům. Švábům a Čechům zmizel po bojích v srpnu 955 nej­ větší a nejobávanější protivník. O to snadněji mohli v dalších desetiletích bojovat mezi sebou.

CHLUMEC (18. 2. 1126)

Obec v Podkrušnohoří, zhruba devět kilometrů od centra Teplic. V blízkosti nedalekého hradiště zaujal postaveni český kníže Soběslav I. a svedl tu vítěznou bitvu s německými, převážně saskými oddíly římského krále Lothara III. Ten se snažil pomoci k českému stolci Otovi, údělnému knížeti olomouckému. Ota v bitvě zahynul spolu s dalšími několika sty muži. Soběslavovo vojsko mělo jen nepatrné ztráty.

Prostory Pražského hradu byly opět jednou svědkem okamžiků radostného vzrušení. Dne 16. dubna 1125 zasedl na starobylý knížecí stolec Soběslav, nejmladší syn prvního české­ ho krále Vratislava II. I stařičký kronikář Kosmas, pamatující za osmdesát let svého žití osm vládců značně rozdílných kvalit, komen­ toval událost se zjevným uspokojením. Nový panovník se podle dějepiscova mínění vyzna­ čoval rysy téměř ideálního panovníka. A tak v Kosmově díle čteme, že Soběslav byl „ moud­ rosti nad zralé zralejší, štědrý dárce, obyva­ telům milý, lidu obojího pohlaví i stáří pří­ jemný“, a proto se za „svorného souhlasu všech Čechů “ a v souladu s dědičným prá­ vem ujal vlády. Autorovi kroniky i většině soudobé české společnosti Soběslav I. impo­ noval. V čase, kdy byl uváděn na pověstný knížecí stolec, měl již za sebou pohnuté, ba přímo dobrodružné osudy. Několikrát v oba­ vě o svůj život odešel z Čech do vyhnanství, dokázal uniknout ze zajetí a vydobyl si pro­ slulost rozvážností, rozhodností i statečností, která udivovala pozorovatele i v oněch dáv­ ných a drsných dobách. Osobní vlastnosti ho vskutku předurčovaly k panovnickému dů­ stojenství a napovídaly, že po více než třiceti letech zmatků a častých výměn na knížecím stolci stane v čele českého státu výrazná po­ stava. Samotný nástup a první měsíce Soběslavo­ vy vlády ale neproběhly bez komplikací. Kosmovo tvrzení, že se dostal na nejvyšší

místo „podle dědičného práva“, není asi doce­ la přesné. Nástupnický řád se v tehdejších Čechách řídil zásadami, které krátce před svou smrtí roku 1055 stanovil kníže Břeti­ slav I., otec pěti synů a Soběslavův děd. Vlá­ da v Čechách měla připadnout vždy nej starší­ mu mužskému členovi přemyslovské dynas­ tie. Byl to princip, jenž působil velké nesnáze a vyvolal mnoho zlé krve i konfliktů, poně­ vadž téměř každý panovník chtěl v roli ná­ stupce vidět svého prvorozeného syna. V roce 1125 Soběslav zřejmě nebyl nejstarším žijí­ cím Přemyslovcem. Tímto primátem se mohl pravděpodobně chlubit olomoucký kníže Ota, Soběslavův bratranec, který od roku 1123 spravoval celou Moravu s výjimkou znojem­ ského údělu. A bylo obecně známo, že si Ota, zvaný Černý, dělá na pražský stolec neskrýva­ ný nárok. Na počátku roku 1125 vše nasvěd­ čovalo tomu, že jej opravdu získá. V lednu, hned po Třech králích, onemoc­ něl panující český kníže Vladislav I. a jeho choroba nedávala naději na vyléčení. Ledva Soběslav zprávu o bratrových zdravotních po­ tížích uslyšel, na nic se neohlížel a spěchal do Čech. PřímodoPrahysi však netroufal. S Vla­ dislavem se nesnášel, a tak mohl snadno přijít k úhoně. Také proto, že Vladislavova man­ želka Richenza byla sestrou Otovy ženy Žofíe. Po Vladislavově skonu by Richenza pochopi­ telně ráda viděla v roli českého panovníka právě dosavadního olomouckého knížete. Pražský dvůr tedy Soběslavovi nepřál a ambi-

(12)

Římský císař Lothar III.

ciózní Přemyslovec musel hledat oporu jinde. V únoru a březnu Soběslav trpělivě objíž­ děl Čechy a snažil se získat přízeň vlivných mužů. Agitace se mu vcelku dařila, ale sama o sobě nestačila. Zdálo se, že v případě Vladi­ slavova úmrtí vzplane o hodnost českého kní­ žete válka. Ota Olomoucký dokonce již přijel na Vyšehrad, aby bratrancovu smrt náhodou nepromeškal a zajistil si vládu. Již jednou, před patnácti lety, takovou příležitost propásl. Nedočkal se však ani tentokrát. Do chodu událostí totiž zasáhla královna-vdova Svata­ va, která vyzvala bratry k usmíření. Na Zele­ ný čtvrtek, 25. března 1125, uvítal nemocný Vladislav ve vyšehradském paláci Soběslava a přijal ho na milost. Tím jej vlastně uznal za svého nástupce. Olomoucký kníže Ota, jenž už dříve přísahal, že na cestě za panovnickou hodností neustoupí, i kdyby měl zahynout, odjížděl z Prahy s nepořízenou. Jednou z prvních Soběslavových vládcovských starostí bylo oslabit Otovo postavení na

Moravě. V podzimních měsících se do mo­ ravských úvalů vypravil a Otovi odňal Brněn­ sko. Olomoucký kníže se třásl touhou po pomstě. Sám na svržení svého bratrance ne­ měl dostatek sil a naděje na zesnování spik­ nutí byla nepatrná. Soběslav, ač neholdoval oblíbené medovinč a svou energii vybíjel více na vojenských taženích než v milostných objezích, byl ve svém okolí oblíben. Dopustil se ale diplomatického poklesku. Dal přednost uspořádání poměrů na Moravě před návště­ vou Říše, jejíž panovník tradičně, byť formál­ ně, uděloval novému českému knížeti český stát v léno. Soběslav byl natolik neprozíravý, že nezajel ani za císařem Jindřichem V., ani za králem Lotharem, který roku 1125 vystří­ dal svého zemřelého předchůdce. Ne, že by se do Říše dostavit nechtěl. Prostě nenalezl do­ statek času a snad i spoléhal na dřívější dobré styky, které ho s Lotharem pojily. A právě tohoto opomenutí Ota využil. V listopadu na­ vštívil římského panovníka v Řezně, aby jej upozornil na Soběslavovo nevhodné chování a zároveň aby ho přesvědčil o svých nárocích na český trůn. Český kníže zatím důkladně poplenil Otův moravský úděl. Lothar popřál Otovi sluchu ze dvou důvo­ dů. Jednak se každý tehdejší vládce snažil co nejvíce rozšířit svůj vliv a zanedbatelné neby­ ly ani Otovy nabídky. Olomoucký kníže slibo­ val Lotharovi peníze i drahé kovy a ujišťoval jej, že vojenská výprava do Čech bude pro­ cházkou prostou rizika i obětí. Téměř všichni čeští předáci Soběslava opustí a přejdou na Otovu stranu. Stačí jen, aby se Lotharovi muži objevili na druhé straně pomezního hvozdu. Král svůdně znějícímu přemlouvání podlehl a rozhodl se olomouckému knížeti pomoci. Ostatně nebylo by špatné mít na českém stolci vděčného a povolného člověka. Ota nebyl ani prvním, ani posledním Přemyslovcem, který se ve snaze získat český trůn obrátil přímo do Říše a umožnil tak jejímu panovníkovi zasa­ hovat do českých záležitostí. Ale Lothar ne­ patřil k prosťáčkům. Věděl, že se Soběslav ujal vlády v souladu s vůlí českých předáků, na jejichž mínění bylo radno brát ohled. Proto

( 13)

Meč kolínského arcibiskupa Siguina, druhá pol. 11. stol.

učinil pokus o klidné řešení problému. Pozval Soběslava k svému dvoru. Český kníže se ale v stanoveném termínu osobně nedostavil. Lothar tak získal pádnou záminku k vojen­ skému tažení. Zima na přelomu let 1125-1126byla krutá. Kronikářské záznamy uvádějí, že napadlo „ takové množství sněhu, Jaké prý žádný člo­ věk neviděl“ a spousta lidí zemřela prochla­ zením a hlady. V daném případě neskýtalo počasí dobré podmínky k válečnému podni­ ku. Lothar se však na rozmary přírody neohlí­ žel. Uvěřil Otovi, že výprava potrvá krátce a skončí vítězstvím. Snad i z tohoto důvodu neshromažďoval brannou moc z celé Říše, nýbrž spoléhal převážně na bojovníky z vý­ chodní poloviny saského vévodství. Již tato okolnost naznačovala, že král udeří na české území ze severu, od Krušných hor. Soběslavově pozornosti Lotharovy válečné přípravy neunikly. Také on se chystal na boj a sázel na své nesporné přednosti - odvahu a energii. Na zprávy o záměrech zbavit jej vlády a vypudit z Čech reagoval prý krátkým a klidným výrokem: „Doufám v milosrdenstvíbožía v zásluhy svátých mučedníků Kris­ tových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydá­ na naše země do rukou cizinců. “ Zároveň dělal vše pro povzbuzení českých bojovníků. Svého kaplanaposlal do vsi Vrbčan (mezi pozdějšími městy ČeskýmBrodem a Ko­ línem), která dle tradice náležela kdysi rodu Slavníkovců, z něhož pocházel svátý Voj­ těch. Kaplan nalezl v prostorách místního kostela údajný Vojtěchův praporec a přinesl jej do Prahy. Zde cennou památku připevnili

na kopí svatého Václava a vše svěřili do opa­ trování kaplana Víta. Relikvie, o jejichž pra­ vosti nikdo nepochyboval, měly posílit sebe­ vědomí českého vojska, s nímž se kníže So­ běslav vydával vstříc nepříteli. V kritické si­ tuaci se projevilo, jaké důvěře své družiny i předních mužů se panovník těší. Bez ohledu na nejistý výsledek střetnutí ho podpořili té­ měř všichni, kdo v Čechách něco znamenali. Předpovědi Oty Olomouckého v tomto bodě zcela selhaly. Dne 16. února 1126 přišla velká obleva. Možná právě na ni Lothar čekal a o dva dny později vydal svým oddílům příkaz překročit míšeňsko-české pomezí. Mráz sice povolil, ale současně začal tát sníh a pukaly ledy. Z potoků byly říčky a z potůčků potoky. Sníh se bořil a činil cestu nadobyčej namáhavou. Jezdci raději sesedli z koní a většina bojovní­ ků sňala z těla brnění, které znesnadňovalo pochod náročným terénem. Čelo výpravy tvo­ řil oddíl vedený Otou Olomouckým. Kdo jiný měl znát záludnosti trasy než iniciátor akce a příslušník české dynastie? Ve středověku bývalo běžným zvykem, že vojsko operující na neznámém či cizím území mělo svého velite­ le, ale cesty určoval člověk, který znal krajinu z vlastní zkušenosti. Přesto se nelze ubránit dojmu, že Lothar uvažoval alibisticky a Otu pověřil nejnebezpečnějším úkolem zcela pro­ gramově. Ostatně český trůn chtěl olomoucký kníže, a Lothar ho pouze podpořil. Lotharova výprava postupovala na úzkých lesních ces­ tách v dlouhé koloně, rozčleněné do několika skupin. Bitevní formaci hodlala zaujmout až po průchodu pomezním hvozdem.

(14)

Přemyslovské kníže z počátku 12. stol, podle nástěnné malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě.

(15)

Pokud se Lothar s Otou domnívali, že So­ běslava překvapí náhlým přesunem v zasně­ ženém podhůří, pak se krůtě mýlili. Čeští zvědové pracovali spolehlivě a pražský kníže dostával o směru protivníkova pochodu přes­ né informace. Podle soudobých zvyklostí za­ mýšlel svést jedinou bitvu, jež by rozhodla o výsledku celé války. Soběslav očekával ne­ přítele u hradiště Chlumce pod Krušnými horami. Hradiště mu sloužilojako opěrný bod a snad i jako útočiště před zimní nepohodou. Český panovník si věřil. Spoléhal na únavu protivníka, jemuž ubíral síly těžký sníh, i na záseky, kterými ještě více znesnadnil postup nepřátelských vojsk na lesních cestách. Čeští bojovníci svírali své zbraně a mysleli na blí­ žící se střetnutí. Ztichlá zimní krajina náhle ožila orlím křikem. Dravec se vznášel nad lesy a oči českých vojáků ho se zájmem sledovaly. Ne­ chyběly hlasy, že je to šťastné znamení. Pták si již prý mezi Sasy vybírá mrtvoly. Z nedale­ kého hradiště zněl zvonek. Modlili se tam za zdar Soběslavových zbraní. Zraky přítom­ ných se stále častěji obracely ke kaplanu Vítovi, který, jsa oděn v brnění a s přílbou na hlavě, vypadal jak bájný Achilles. V ruce třímal kopí svátého Václava s praporcem svá­ tého Vojtěcha. I kaplan svýmjménem (byla to náhoda či záměr?) připomínal světce, jehož kult zavedl v Čechách právě svátý Václav. Přízeň tří v Čechách nejpopulárnějších svět­ ců bděla nad Soběslavovými voji. Co víc si mohl kníže přát? Jakoby na potvrzení těchto úvah náhle pro­ mluvil kaplan Vít. Obracel se ke skupině lidí střežících vzácný praporec, symbolizující v da­ né chvíli pospolitost Čechů odpovědných za osudy země. Tomu odpovídalo i složení oddí­ lu. Byli tu zastoupeni nejpřednější velmožové i představení významných kostelů. Nyní na­ slouchali vzrušeným Vítovým slovům: „ Dru­ hové a bratři, buďte stáli, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svátého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje za vás. I vy, pohleďte! “ Užaslí velmo­ žové, další bojovníci i kněží hleděli sem i tam,

ale nic nespatřili. Věřili však kaplanovým větám, poněvadž pouze vyvoleným dovolí Bůh uvidět zázrak. Strženi Vítovou promlu­ vou i celkovou atmosférou alespoň vzdychali, někteří slzeli a všichni vzpínali ruce k nebe­ sům a volali „Kyrie eleison“. Oni přece byli čeledí svátého Václava, věčného českého pa­ novníka a patrona, jenž se zjevil svým věr­ ným. Nikdo už si nepřipouštěl obavy. Koneč­ né vítězství připadne Čechům! Ota Olomoucký situaci nezvládl. Jím vede­ ný předvoj klopýtal údolím a více než nepří­ tele sledoval cestu. Bojovníci stáleještě nemě­ li nasazená brnění a po úmorném pochodu mnozí z nich pociťovali hlad. Náhle s pře­ kvapením zjistili, že se ocitli v českém obklí­ čení. Na zformování bitevního šiku nikdo ani nepomyslela ustoupit nebylo kam. Rozpouta­ la se řež, v níž Sasové nestačili vzdorovat odpočinutým a dobře připraveným Čechům. Bílý sníh se zbarvil německou krví. Pouze několika Lotharovým bojovníkům se podaři­ lo probít. Ostatní byli zajati nebo padli. Mrtví se počítali na stovky. Byli mezi nimi jak štítonoši, tak přední osobnosti. V nelítostném zápase zahynul i původce střetnutí Ota Olo­ moucký, který tak dostál své přísaze. Na české straně prý zemřeli jen tři lidé, což ale sotva odpovídá skutečnosti. Král Lothar nemohl masakru zabránit. Byl odříznut od přední skupiny a terén vylučoval, aby jí poskytl pomoc. Hleděl se proto přichys­ tat na druhou fázi bitvy. Uchýlil se na nedale­ kou výšinu a štítonoši vytvořili kolem něj a jádra jeho družiny živou hradbu. Záhy však poznal, že nemá nejmenší příležitost vyváz­ nout. České vojsko obklíčilo návrší a přehra­ dilo všechny cesty. Lothar se rozhodoval mezi dvěma možnostmi. Buď podstoupit boj a být poražen, nebo vyjednávat. Vybral si druhé řešení. Vyslal k triumfujícímu Soběslavovi jako posla hraběte Jindřicha Grojčského s žá­ dostí o rozmluvu. Český kníže nabídku neod­ mítl. Chápal totiž, že úplná Lotharova poráž­ ka by vzápětí vyvolala dlouhodobou válku s celou Říší. K Lotharovi se vydal s převahou vítěze i se střízlivou kalkulací politika.

( 16)

S nepočetným doprovodem signalizujícím mírové úmysly, předstoupil před krále a oslo­ vil jej jako první. Řeč statečného českého vládce byla sotva tak vzletná, jak ji zapsal pozdější kronikář. Její obsah však zřejmě odpovídá skutečnosti. Soběslav pojal bitvu jako boží soud, který vydal zjevné svědectví, na čí straně stojí pravda a spravedlnost. Svůj proslov pak zakončil nabídkou míru, návr­ hem na propuštění všech zajatců a ochotou přijmout české knížectví v léno. Lothar přiro­ zeně souhlasil. Učinil tak ochotně a bez roz­ paků, neboť strůjce nešťastné výpravy byl již mrtev. Poté předal Soběslavovi korouhev na znamení lenního poměru. Soběslav se nezachoval jako slaboch a opatrník. Dosáhl všeho, čeho dosáhnout chtěl. Pro všechny žijící Přemyslovce i vlivné velmože

byl nyní nezpochybnitelným držitelem české­ ho knížecího stolce a navíc v Lotharovi získal mocného spojence. Stejně chápala Soběsla­ vovo počínání česká veřejnost. „S největší slávou a ctí, za nesmírného jásotu lidu, “ se vítězný kníže vracel na Vyšehrad. Ještě 14 let pak prokazoval schopnosti kombinovat sta­ tečnost s politickou rozvahou. Zemřel 14. úno­ ra 1140. čtyři dny před výročím svého největ­ šího vítězství, které dodnes připomíná rotun­ da Svatého Jiří na hoře Říp. Byla postavena v souladu se Soběslavovými přáním záhy po bitvěu Chlumce. Na české vítězství pod Kruš­ nými horami se nezapomnělo ani po staletích a zmiňuje je každá slušnější učebnice dějepi­ su. Málokdo však ví, že Soběslav byl prvním českým vládcem, jehož kronikáři nazvali Ot­ cem vlasti.

( 17)

MILAN (6. 8.-8. 9. 1158)

Italské velkoměsto Milán (Milano) netřeba představovat. Druhé největší město země a průmyslová metropole severní Itálie má však i bohaté antické a zejména středověké dějiny, kdy bylo centrem bohaté a sebevědomé městské republiky a od 14. století mocného vévodství. V létě 1158 spory s římskoněmeckým císařem Bedřichem Barbarossou o míru městských svobod a stupeň závislosti na středověké Říší přivedly před jeho hradby mocnou armádu, jejíž ne nejslabší části bylo vojsko novopečeného českého krále Vladislava I. (vládl 1140-1172, zemřel 1174). Podle pozdní zprávy jednoho milánského kronikáře historici odhadují jeho počet na 10 000 mužů, kteří se během bojů mnohokrát vyznamenali. Nakonec se pyšné město po měsičnim obléháni císaři podrobilo, třebaže ne nadlouho.

„ Téhož roku Vladislav, vévoda český, při­ šel se svými velmoži do Rezna na císařský sněm a tam se dostalo na veřejnost, co bylo tajně dojednáno. Neboť pan císař ozdobil J1. ledna svrch uřečeného vévodu zajeho věr­ nou službu královskou korunou, a učiniv ho z vévody králem, vyznamenal ho tak vysokou důstojností.. Proto král Vladislav, aby nějak oplatil tak velikou poctu, slíbil, že osobně potáhne se svými velmoži a silným vojskem obléhat Milán, prastaré královské město lombardské, přirozenou polohou velmi chrá­ něné a obdivuhodným vojskem silně háje­ né... LETOPIS VINCENCIŮV

Těmito slovy vylíčil soudobý letopisec po­ čátky válečného tažení, jež bylo ještě v minu­ lém století považováno za jedno z nejskvělejšíchčeských vítězství celého přemyslovské­ ho období a za jakousi předehru mocenského vzestupu středověkého českého státu v násle­ dujícím 13. století. Vladislavu II., devate­ náctému českému knížeti z rodu Přemyslova, se na řezenském sněmu v lednu 1158 podařilo dosáhnout celkem bez obtíží totéž co jeho slavnému dědovi, prvnímu českémukráli Vra­ tislavu. Zatímco ten získal kýžený královský titul (1085) až po letech věrné podpory císaře

Jindřicha IV. v jeho souboji s papežstvím (Če­ chové se např. v r. 1083 vyznamenali při dobývání Říma), Vladislavovi se dostalo krá­ lovského vínku zdánlivě snadno. A nejednalo se o ledasjakou poctu. Královský' titul vy dělo­ val českého panovníka z řady říšských knížat a řadil ho zdánlivě po bok již etablovaných národních království, jako byly Uhry, Dánsko či Anglie... Pochopitelně se tak nestalo z ně­ jaké zvláštní přízně německého panovníka: cílevědomý a sebevědomý Bedřich I. Barba­ rossa (vládl vletech 1152-1190; římským císařem byl od r. 1155) potřeboval pomoc přemyslovského vládce v prestižní výpravě proti severoitalským městům na čele s moc­ ným Milánem protivícím se uznat jeho auto­ ritu. Šlo tedy o jakousi zálohu a teď jen zbý­ valo za udělenou poctu zaplatit. Zdálo se, že to nebude obtížné. Vladislav II. (jako král bývá označován jako Vladislav I.) tou dobou seděl ná českém vladařském stolci osmnáctý rok a za tu dobu se projevil jako silný, energický a panovačný vládce. Jeho vladařské začátky nebyly snadné: po smrti rázného strýce Soběslava I. si ho v roce 1140 vybrali čeští předáci v rozporu s předešlými sliby, že zvolí nejstaršího syna zemřelého. Nový kníže se však nestal povolnou loutkou, jak si představovali, a tak brzy nato vznikl

( 18)

Dobýváni města ve druhé polovině 12. stol.

proti knížeti odboj, podporovaný moravský­ mi údělnými knížaty. Vladislav ho potlačil jen s pomocí tehdej šího německého krále Kon­ ráda III.; brzy však tvrdými opatřeními získal doma plný respekt, třebaže s odporem vůči své osobě se musel potýkat vlastně po celou dobu vlády. Projevil se jako schopný a zkuše­ ný válečník, a proto shromáždění dostatečné­ ho počtu bojovníků na výpravu do Itálie ne­ mělo být pro něj nijak složitou záležitostí. Problémy přesto nastaly. Proti tažení se postavili, nasněmuk tomuto účelu svolaném, čeští šlechtičtí předáci argumentující, že se tak stalo bez jejich vědomí. Aby tuto opozici překonal, prohlásil Vladislav výpravu za svou soukromou akci a slíbil všem dobrovolníkům, kteří se k ní připojí, bohatou odměnu. Krá­ lova výzva překonala všechna očekávání. V květnu se v Praze shromáždilo početné voj­

sko složené převážně z mladších příslušníků šlechtických rodů, nechyběly tu ani osoby neurozené. V čele vojska, které koncem mě­ síce vytrhlo pod růžovými zástavami do Ba­ vorska, stáli kromě krále jeho mladší bratr Děpold a pražský biskup Daniel I., vynikající diplomat evropského formátu. I on přivedl vlastní bojovníky a v jeho družině nechyběli ani četní církevní hodnostáři jako například vyšehradský probošt Geryasius a také kaplan Vincencius, jemuž vděčíme za podrobný po­ pis celé výpravy. Shromažďování říšské hotovosti trvalo Barbarossovi poněkud déle, a tak se Čechové, kteří se rozložili v okolí Řezná, ocitli v pozici jakéhosi předvoje. A protože dle tehdejšího zvyku si museli potraviny obstarat sami, brzy byla veškerá okolní krajina vypleněna. Násle­ doval proto rychlý pochod do Itálie skrze

(19)

Římský císař Bedřich I. Barbarosa jako křižák.

Tyrolsko, brixenské a tridentské biskupství (teprve zde se dosyta najedli a hlavně napili), aby se nakonec Vladislavovo vojsko koncem června po krátké zastávce ve Veroně zastavilo před hradbami dalšího severoitalského města Brescie, rovněž s císařem znepřátelené. Jeho okolí se proto stalo vítanou zásobovací zá­ kladnou. Zpustošení širokého zázemí Brescie prováděli čeští bojovníci tak důkladně, že vzdorné město raději začalo prostřednictvím pražského biskupa vyjednávat. A tak když se zde objevil 6. července s hlavními silami císař Bedřich, mohl mu český král věnovat jako malou pozornost kapitulaci Brescie. V okolí města se pak k výpravě připojily ještě oddíly z Rakouska, Korutanska a Štýrska, načež spo­ jené síly vytrhly přímo proti Milánu. Hlavní obrannou linii Milána tvořila tehdy rozvodněná alpská řeka Adda. Když k ní Bar­ barossa 23. července dospěl, shledal, že všech­ ny mosty nepřítel zničil, takže kvůli vysoké­ mu stavu vodyje řeka, na druhém břehu nadto hlídaná milánskými oddíly, téměř nepřekročitelná. Císař se tedy rozložil před poškoze­

ným mostem u Casana, Češi asi o míli jižněji u obce Conegliano. Zatímco vůdcové a jejich vojska odpočívali, dva ze zvláště netrpělivých a kořisti dychtivých českých rytířů jménem Odolen a Bernard spolu s ještě dalším dru­ hem se pokusili přeplavat řeku a navzdory velkému nebezpečí, že budou uchváceni dra­ vým proudem, se jim to podařilo. Jak se o tom český král dověděl, poručil udeřit do bubnů a celému svému vojsku rozkázal je následo­ vat. Překvapení Milánských bylo dokonalé. Když se přece jen pokusili zabránit přechodu Vladislavova vojska, to již stálo celé na dru­ hém břehu a bez námahy protiútok nepřítele odrazilo. Zároveň se pustilo do urychlené opravy casanského mostu, po němž se příští­ ho dne dostaly na západní břeh řeky i ostatní císařovy oddíly. Překročením Addy byla českou zásluhou vítězně rozhodnuta bitva o přístupy k Milá­ nu. Po ní již následovalo obléhání vzpurného města, zahájené 6. srpna, když den předtím Barbarossa odmítl nabídku Milánských na vyjednávání. K souvislému obléhání lidnaté­ ho a rozsáhlého města nestačila ani velká císařova armáda (posílená nyní navíc dalšími kontingenty zBurgundska, Lotrinska, Švábska a Frank). Barbarossa seji proto rozhodl roz­ dělit do sedmi sborů střežících každou ze

Český král Vladislav II., zadní strana pečeti z r. 1160.

(20)

sedmi městských bran; sám s jádrem vojska se rozložil na jih od města při bráně směřující k Římu. Poměrně velkých vzdáleností jednot­ livých částí německého vojska využili Miláňané hned na počátku k útoku na sbor vedený císařovým bratrem Konrádem, jenž zaujal pozicepřed severní branou sv. Dionýsia. K vý­ padu použili velkých sil a skutečně se jim podařilo nepřítele překvapit. Dříve, než. se bitva zvrhla v katastrofu obléhatelů, přispěla napadeným na pomoc česká jízda vedená osobně králem Vladislavem, jenž v urputné řeči údajně vlastnoručně probodl vůdce Mi­ lánských Tazza dc Mandella, českými prame­ ny nazývaného Decius. Výpad pak ztroskotal, nakonec byli prchající Miláňanérádi. že divo­ cí čeští bojovníci jim nepronikli v patách do vlastního města. Srážka před svatodionýskou branou před­ stavovala druhý vrchol české účasti na milán­ ském taženi. Zbytek obléhání již proběhl bez vzrušivějších událostí (pokud jimi nerozumí­ me drobné půtky před hradbami, rušivé výpa­ dy obléhaných a pak pochopitelně rabovací jízdy obléhatelů do širokého okolí). Českému králi byla svěřena „ochrana“ brány sv. Dioný­ sia, snad jakožto výraz uznání císaře za po­ moc jeho bratru Údajně jedině z ní se již Milánští nepokusili o výpad a dokonce ji co nejdůkladněji zazdili a zatarasili; takový měli z Čechů respekt. Čím více srpnová vedra ubírala energii i sílujak obléhaných, tak oblé­ hatelů, stupňoval se diplomatický- ruch, v němž vynikal agilní biskup Daniel. Miláňané se totiž ve snaze sjednat co nejmírnější pod­ mínky kapitulace obrátili s žádostí o zpro­ středkování nejprve na českého krále, o němž se domnívali, že má na císaře obzvláště velký vliv. Po více než týdenním smlouvání byly mírové podmínky dojednány 8. září. Pro Miláňany byly zdánlivě dost tvrdé: kajícné poko­ ření před císařem, pokuta 9000 hřiven stříbra, postavení rukojmí, znovuobnovení měst Lodi a Como. které Miláňané dříve pro jejich spo­ jenectví s císařem rozbořili, a především slib věčného poddanství a poslušnosti římskému císaři. Ale vzhledem k perspektivě úplného

zničení města, na němž ještě nedávno císař neústupně trval, to vlastně ani moc vysoká cena nebyla. Atak 8. září 1158 došlo před městskými hradbami poblíž císařova tábora k ponuré a zároveň k velkolepé kapitulační slavnosti, v jakých si středověk tolik liboval. Přcdcísařc sedícího na vyvýšeném trůně a ob­ klopeného říšskými knížaty přivedli v dlou­ hém průvodů poražené Miláňany. Nejdříve kráčel milánský arcibiskup provázený veške­ rým kněžstvem, za nimi následovali - kajícně oddění, bosí a s obnaženými meči nad hla­ vami - konšelé a přední měšťané, aby před císařskými majestátem sklonili své meče. Na­ to slavný právník Oberto de Orto učinil veřej­ né pokání a prosil Barbarossu o milost, jíž se mu také dostalo. Celý akt byl zakončen slav­ nostní bohoslužbou, při níž císař opět vlastnoručněozdobil Vladislavall. královskou koru­ nou. údajně darovanou anglickým králem, uznávaje tak neocenitelné služby, jimiž se český- panovník přičinil o zdar výpravy. Protože hlavního a „smluvně dojednané­ ho“ cíle bylo dosaženo, pomýšleli unavení a italským vedrům nepřivyklí Češi na návrat. Mnoho se jich nakazilo různými nemocemi, na lůžko museli ulehnout dokonce král Vladi­ slav i jeho biskup. Jen nerad je císař propouš­ těl. Nejlepšímu ze svých spojenců daroval 1000 hřiven stříbra, tedy jednu devítinu mi­ lánské pokuty. Kromě toho ti z českých vojá­ ků, kterým se podařilo ve zdraví přežít, si odváželi domů nemalou vlastnoručně nashro­ mážděnou kořist. Na zpáteční pochod se Češi vydali v polovině září, aby byli počátkem příštího měsíce s velkou slávou uvítáni doma. Slavné milánské tažení a osobní triumf Vla­ dislava. představovaný královskou korunou, se paradoxně stal počátkem hlubokého úpad­ ku přemyslovského státu. Hlavní jeho příči­ nou byla agresivní politika Bedřicha Barba­ rossy, onoho nejněmečtějšího a také nejauto­ ritativnějšího z římských středověkých císa­ řů, jenž si brzy zvykl považovat českého krále, ostatně podobně jako ostatní německá kníža­ ta, za poslušného vasala a nutil ho nevybíra­ vým nátlakem ke stálé podpoře svých přečet­

(21 )

ných válek. Po Vladislavově abdikaci (v roce 1172) abr2ké smrti (roku 1174) se situace ještě zhoršila, neboť nastalo téměř čtvrtstoletí bojů uvnitř přemyslovské dynastie o pražský stolec, při nichž Barbarossa a posléze jeho syn Jindřich VI. si navykli rozhodovat, kdo z pretendentů se stane českým knížetem (krá­ lovský titul se tedy navzdory slibům nestal dědičným). Z tohoto nedůstojného stavu vy­ vedl český stát na samém konci století teprve Vladislavův mladší syn Přemys' I., jenž zase využil pro změnu bojů o císařský trůn v Ně­ mecku k definitivnímu zisku královského ti­ tulu pro Čechy, legitimovaný tentokrát sou­ hlasem papežské kurie. Zlatou bulou sicilskou z roku 1212 od Barbarossova vnuka Bedřicha II. dosáhl nakonec toho, oč usiloval marně jeho otec: přednostního postavení českého

království uvnitř středověké Říše a plné auto­ nomie přemyslovského vládce na moci římskoněmeckých císařů. Následující 13. století se pak stalo za vlády králů Přemysla I. Otakara (1197-1230) a je­ ho syna Václava I. (1230-1253) dobou vše­ stranného rozkvětu Čech a Moravy, a to jak po stránce ekonomické (začátek kolonizace, zakládání měst) a kulturní (pronikání goti­ ky), tak i politické. České království se těšilo dlouhému vnitřnímu míru a s výjimkou mon­ golské invaze, která v roce 1241 zasáhla pou­ ze část východní Moravy, nepoznalo žádný útok zvenčí. Takto nastřádané síly vyvřely v roce 1253 po nástupu Přemysla Otakara II., mladšího syna Václava I., do mocenské ex­ panze, která učinila z českého království před­ ní středoevropskou mocnost...

(22)

KRESSENBRUNN (12. 7. 1260)

Vesničku Kressenbrunn lze nalézt jen na nejpodrobnějších mapách Dolního Rakouska severozá­ padně od ústi řeky Moravy do Dunaje. Mezi vesnicí a Moravou došlo k velké bitvě, v níž čeští a rakouští rytíři smetli uherské vojsko nastupující k rozhodnému střetnuti o získání vlády nad Rakouskem a Štýrskem. Vítězný panovník, Přemyslovec Přemysl Otakar II. (narozen 1233, vládl 1253-1278), se ocitl na vrcholu moci, ctěn i obáván celou Evropou. Jeho poražený protivník, „mladší“ uherský král Štěpán V. (samostatně vládl v letech 1270-1272), musel s plány na odvetu počkat až na smrt svého otce Bely IV. Zprávy o počtech vojsk jakož i o ztrátách jsou nejisté a nadsazené; např. uherské vojsko mělo čítat až 50 000 či dokonce 100 000 mužů.

Také Jaroš, purkrab í pražský, muž hodno­ věrný, prohlásil, že jeho vojsko, v jehož stře­ du byl nesen praporec svátého Václava mu­ čedníka, neutrpělo žádné škody ani ztráty na koních ani na lidech, nýbrž kamkoli se obrá­ tilo, nepřátelé se obraceli odjejich tváře na útěk. Také železný hrot toho kopí, na němž visel praporec řečeného mučedníka, spatřili mnozí, jak se třpytí jako přejasný paprsek sluneční. Poslové krále uherského, kteří byli od něho posláni ke knížeti českému, vypravo­ vali, že když v hodinu vzájemného utkání Ce­ chové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň vydanou svátým Vojtěchem, kte­ rou lid zpívá každou neděli i o jiných svátcích při procesí, koně protivníků se dávali proti vůli jezdců na útěk. PŘÍBĚHY KRÁLE PŘEMYSLA OTAKARA II. (tzv. Druhé pokračováni Kosmovy kroniky’)

Moravské pole je název roviny v Dolním Rakousku severovýchodně od Vídně, až 50 km dlouhé a 20 km široké, ohraničené na východě řekou Moravou, na jihu pak Duna­ jem. Právě tento prostor, tak příhodný pro válečná střetnutí (odehrály se zde mimo jiné Napoleonovy bitvy u Aspern a Wagramu), se stal svědkem dvou největších životních střet­ nutí pátého českého krále Přemysla Otaka­ ra II. Obě bojiště se nacházejí vzdálena od

sebe jen několik málo kilometrů, přesto sym­ bolizují zcela odlišné okamžiky života velké­ ho Přemyslovce: největší triumf v roce 1260, kdy jeho vojsko rozdrtilo uherského krále, a posléze o 18 let později tragický pád a smrt v beznadějném boji. Oslnivá osobnost i vr­ cholně dramatické osudy toho krále spolu s křiklavým kontrastem mezi někdejší slávou a pozdějším truchlivým pádem zaujaly celou tehdejší Evropu. Dokonce i italský současník Přemyslův, slavný básník Dante Alighieri, ho vzpomenul ve své Božské komedii. První z Přemyslových dvou bitev na Mo­ ravském poli, totiž ta u Kressenbrunnu, se nejeví příliš komplikovanou jak z hlediska příčin, tak nakonec i průběhem. Jednalo se o typické střetnutí feudálních vojsk, kde dů­ vodem byl vleklý spor o ovládání alpských zemí po smrti posledního rakouského vévody z rodu Babenberků Bedřicha II. Bojovného, jenž v roce 1246 padl v pohraniční bitce prá­ vě proti Maďarům. Lepší výchozí pozici zde měl český král, jenž se již jako dvacetiletý stal roku 1251 rakouským vévodou díky sňatku s Markétou, o 30 let starší sestrou posledního Babenberka. Byla to tedy od mladičkého čes­ kého prince jistá oběť, ale odměna stála jistě za to, zvláště když starosti o dědice v tomto věku netíží. K největším konkurentům Přemyslovců ta-

(23)

Výjev z války Přemysla Otakara II. s uherským králem Belou IV.

dy patřil uherský král Bela IV., ale válečný konflikt byl roku 1254 ukončen rozdělením babenberských zemí tak, že si český král ponechal Horní a Dolní Rakousy, zatímco Štýrsko připadlo uherskému králi. Šlo o chatr­ ný kompromis, s kterým byly nespokojeny obě strany, a tak netrvalo dlouho a konflikt se rozhořel znovu. Příčinu k němu zavdal syn a následník Bélův Štěpán V., tehdy mladší král, když v roce 1259 ze Štýrska napadl a krůtě poplenil území českého spojence korutanského vévody Oldřicha. Tím zbavil Pře­ mysla Otakara II. povinnosti zachovávat mír a ten již koncem roku podpořil povstání štýr­ ské šlechty, nespokojené s poněkud despo­ tickou uherskou nadvládou. Většina uher­ ských posádek byla rychle vyhnána a celá země přijala českého vládce za dědičného vévodu. Válka se tím rázem stala neodvrat­

nou a jakmile oschly meze, v březnu 1260, vytáhli oba králové do pole. Nicméně počasí a zásobovací obtíže jim nedovolily rozvinout bojové akce, a tak oba raději uzavřeli příměří, které mělo vypršet na svátek Jana Křtitele, tedy 24. června. Přestávky využily obě strany k usilovnému zbrojení a shánění spojenců. Zatímco Bela mobilizoval kromě svých Uhrů (a tedy i Slo­ váků) i nesčetné závislé národy svého rozsáh­ lého království, jako byli Srbové, Chorvati, Šikulové, Bulhaři, obávaní pohanští Kumáni a dokonce i Tataři; z cizích spojenců pak ně­ která ruská a polská knížata. Ani Přemysl Otakar nelenil. Mohl pochopitelně počítat s rytířskými družinami zvláštních zemí, tj. Čech, Moravy, Rakouska a nedávno „osvobo­ zeného“ Štýrska, ze zahraničí mu pak přispěli jeho švagr braniborský markrabě Ota III.,

(24)

Přemysl Otakar II. na jezdecké pečeti.

slezští vévodové Jindřich Vratislavský a Vla­ dislav Opolský, pochopitelné též Oldřich Korutanský, zprávy o jeho štědrosti a slávě pak přivábily nejednoho bojovníka z Němec. Sraz všech těchto sil byl stanoven na 26. června u dolnorakouského města Lávy' (Laa) nad Dy ­ jí poblíž moravských hranic. Soustřeďování sil však bylo narušeno výpadem silného uher­ ského oddílu osobně vedeného mladším krá­ lem Štěpánem, který' ve snaze napadnout při­ cházející posily z Moravy a Slezska, tábořící mezitím u jihomoravských Pohořelic, zablou­ dil a omylem napadl právě 26. června samot­ ný tábor u Lávy; při ústupu, částečně předstí­ raném, vylákali Uhři řadu rakouských pánů i s jejich družinami do léčky, napadli je a na­ konec pobili. Tento nezdar zapůsobil na morálku Pře­ myslova vojska velice depresivně a nechyběly ani návrhy výpravu rozpustit. Teprve 4. čer­ vence se podařilo českému králi pozdvihnout náladu svých oddílů a přesunout je v bojovém pořádku k ústí řeky Moravy, kde rozbily tábor poblíž obce Kressenbrunn. Na druhém břehu řeky se naproti tomu rozprostíralo úctyhodně vyhlížející ležení obou uherských králů a ny­ ní záleželo, kdo první najde odvahu a pokusí se přejít řeku, při čemž se vystaví nebezpečí, že bude při této choulostivé akci nepřítelem

napaden. Nakonec ji nenašel nikdo a když se čekání při červencových vedrech stalo pro obě strany nesnesitelné, došlo 11. července k ja­ kési rytířské dohodě. Podle ní mělo české vojsko couvnout ke Kressenbrunnu a umož­ nit uherskému vojsku nerušenou přepravu přes řeku Moravu a pak sešikování k rozhodnébrtvě; za tím účelem byl sjednánklid zbraní trvající půldruhého dne. do poledne 13. čer­ vence. Podle pramenů dohodu navrhl Přemysl, který' rovněž Bélovi nabídl, aby si vybral, na jakém břehu chce bojovat. Ten prý' vědom si své převahy zvolil rakouskou stranu; určitou roli jistě hrála i skutečnost, že odtud mohl po očekávaném vítězství ry chleji kořistit v doby­ té zemi. Skutečně, ačkoliv žádné prameny neudávají hodnověrně sílu obou vojsk (a ani historici seproto nepokusili o nějaký přesnější odhad), všeobecně se předpokládá, že Uhři co do početnosti byli ve značné převaze. Ne však co do kvality, aspoň podle soudobých měřítek. Zatímco velkou většinu Belova vojska tvořila lehká jízda, jádrem Přemyslových oddílů byla ry tířská obrněná jízda, v níž se shromáždila téměř veškerá českomoravská šlechta. V čes­ kém táboře spatřujeme téměř všechny přísluš-

Uherský král Bela IV.

(25)

niky předních panských rodů na čele s Vokem z Rožmberka, Oldřichem z Hradce. OjířemzeSvin, Borešemz Riesenburka, Smilem z Lichtenburka. Bavorem ze Strakonic, Ratmírem z Krasikova, Zdislavem ze Šternberka, Purkartem z Janovic, Jindřichem z Lichtenštejna a mnohými dalšími; četné many přive­ dl též olomoucký biskup Bruno. Ne nevý­ znamnou část vojska tvořili rovněž rakouští a štýrští feudálové se svými družinami, če­ muž se nelze divit, protože jejich země by se v případě Přemyslovy porážky staly první obětí polodivokých uherských válečníků, o jejichž dobrých úmyslech si Rakušané ani Štyřané už z titulu staletých sousedských zkušeností ne­ mohli dělat žádné iluze. Skutečně hned ráno 12. července se uher­ ské oddíly vedené mladším králem začaly přepravovat na uvolněný pravý břeh Moravy. Údajně k tomu využily brodů připravených tajně předešlé noci. Přemyslovo vojsko couv­ lo a při vědomí dohodnutého příměří se cho­ valo včetně svého velitele až nepochopitelně bezstarostně. Silný oddíl vyslal král s dnes neznámým posláním do města Hainburgu na protilehlém břehu blízkého Dunaje, další houfy se rozjely po okolí shánět zásoby. Podle po­ zdější Přemyslovy zprávy papeži zůstala v je­ ho blízkosti jen menší část vojska - dokonce údajně pouhá desetina, ale to se nezdá pravdě­ podobné. Proto zapůsobilo jako blesk z čisté­ ho nebe, když se ještě během dopoledne uher­ ské oddíly, jichž se přepravila mezitím přes řeku podstatná část, začaly šikovat k útoku a přibližovat velkým půlkruhem k nepřipra­ venému vojsku Přemysla Otakara II. Není známo, zda šlo o předem zamýšlenou zradu či projev nekázně, ať už Štěpána či jeho polodivokých Kumánů. Ostatně po prvních projevech nepřátelství nezbyl na úvahy čas. Po odeslání zprávy rozcouraným oddílům ne­ chal český král své oslabené voje sešikovat a ještě než se mohly stát cílem soustředěného nepřátelského útoku ze všech stran, dal povel k útoku. Jeho realizací pověřil především čes­ kou šlechtu soustředěnou pod vedením praž­ ského purkrabího Jaroše z Poděhús pod sva­

továclavskou korouhví. Skutečně, králův nouzový rozkaz přišel v nejvyšší čas a přinesl úspěch. Náraz těžké jízdy, rozkurážené nadto zpěvem svatovojtěšského chorálu „Hospodine pomiluj ny“ a podle pozdějších líčení i exaltované různý­ mi viděními (například žehnajícími českými patrony či stínem obrovitého orla), měl na lehkou uherskou jízdu drtivý účinek. Podle kroniky takzvaného Dalimila první se z čes­ kých bojovníků střetl s uherským předvojem Vok z Rožmberka se svými muži, později odměněný za své hrdinství úřadem štýrského zemského hejtmana. Drcen, rozbita pošlapán se obrátil uherský předvoj v panický útěk, který strhl i ostatní nastupující houfy. Navíc se k bojišti začaly sjíždět a postupně zapojo­ vat do boje i ty části Přemyslova vojska, které se ráno rozjely za jinými úkoly a byly nakvap svolány. Výsledkem se zanedlouho stal všeobecný úprk všech uherských oddílů, které před pár hodinami s takovými nadějemi překračovaly řeku. Nyní je však čekala cesta zpět se straš­ livými železnými rytíři v patách. Ve vlnách Moravy si také smrt vybrala z řad prchajících Uhrů největší daň; podle Otakarova obrazné­ ho příměru z již zmiňovaného dopisu papeži mohli jeho bojovníci po mrtvolách padlých nepřátel a jejich koní přejít řeku jako po mos­ tě. Prchající se nestačili zachytit ani v uher­ ském táboře na druhém břehu, kde ještě dlela část uherského vojska i s králem Belou; i ta byla stržena sebou a všichni pak pokračovali v divém běhu až za řeku Váh, který se rovněž měl stát hrobem dalších panice propadlých bojovníků. Vítězná bitva pro české bojovníky vyvrcholila obsazením uherského ležení se všemi nashromážděnými zásobami a boha­ tou kořistí. Z nich první udeřil na královy vozy Boreš z Riesenburka, aby tam ukořistil kořist nejvzácnější - prst sv. Jana Křtitele, darovaný pak oseckému klášteru. Pronásle­ dování zbytků uherského vojska zabralo ještě celý následující den; pobitých nepřátel prý zůstalo na bojišti 18 000, v řece mělo utonout 14 000 dalších.

(26)

Konec války pak rychle následoval. Be­ la IV. neměl již žádného vojska a byl zcela bezbranný. Jeho vítězný protivník, ač se ho­ ledbal, že mohl dobýt celé Uhry, moudře po obsazení Bratislavy dal přednost mírovým jednáním, v nichž se uherský král vzdal všech nároků na alpské země a napřesrok dal Pře­ myslovi, jenž se mezitím vyvázal z neplodné­ ho manželství, dokonce niku své krásné vnuč­ ky Kunhuty. Český král se tak octil na vrcholu moci, kdy přezdívka „král železný a zlatý“ trefně vyjadřovala obdiv celé okolní Evropy. A závěrem tak trochu kacířský dovětek. Nemohlo to všechno být nakonec zcela jinak? Cokdyžpříměří porušil nikoliv Štěpán V., ale naopak český král, který se svou těžkou jízdou předčasně napadl nepřipravené Uhry? Všech­

ny podrobnosti o uherské zradě a o nepřipra­ venosti českého vojska známe většinou pouze z Přemyslova listu papeži, který působí poně­ kud propagandistickým dojmem a jakoby ně­ co vysvětloval a omlouval. Proč také v pod­ mínkách definitivní mírové smlouvy' zjara příštího roku je klauzule o klatbě na hlavu Přemysla Otakara II. v případě jejího poruše­ ní, když na uherskou stranu, která přece podle nynějších historiků dohodnutá příměří poru­ šovala a měla tedy být méně věrohodná, se podobná podmínka nevztahovala? A nesou­ visel snad tak trochu nevysvětlitelný úpadek Otakarovy popularity a věrohodnosti v okol­ ním světě v dalším desetiletí s jeho tehdejší případnou věrolomností?

(27)

DURNKRUT (26. 8. 1278)

Dúmkrut neboli Suché Kruty se jmenuje malé rakouské městečko nedaleko levého břehu řeky Moravy, 32 kilometrů jižně od Břeclavi. Na východ od něho se odehrála bitva mezi vojsky českého krále Přemysla Otakara II. a římského panovníka Rudolfa I. Habsburského (1273-1291), která rozhodla mocenský boj o převahu ve střední Evropě a položila základy vzestupu habsburské dynastie. Sila českého vojska se odhaduje maximálně na 25 000 mužů, z toho 1000 těžkooděnců, zatímco Rudolf měl spolu se spojeneckými Uhry číselnou převahu, obrněných rytířů však o něco méně. Kromě obou korunovaných protagonistů, z nichž Přemysl Otakar v bitvě zahynul, nejvíc proslul, byť negativně a možná i nezaslouženě, český pán Milota z Dědic (zemřel po roce 1307).

Chvějí se kopí a pole i lučiny mokvají krví, jedny tu vraždí a jiné zas chytají živé jak ptáky, většina po meči hyne; jak zloději však mnozí z Cechů hledali záchranu v útěku a ha­ nebně opustili krále uprostřed nepřátel s hrst­ kou svých mužně bojujícího. Ale protože od­ por hrstky proti většině nemohl dlouho trvat, král v zápalu boje byl konečně zajat a proti důstojnosti říše po zajetí hned usmrcen; jeho smrti král Rudolfhořce želel a dal pochovati jeho tělo ve Znojmě... PETR ŽITAVSKÝ, Kronika Zbraslavská

Přenesme se střihem o 18 let později. Je opět patrné léto a Přemysl Otakar II. znovu stojí se svým vojskem na Moravském poli, tentokrát o něco severněji, blíže moravské hranici. Ale jak se mezitím změnily kulisy! Předně „král železný a zlatý“ se už nenachá­ zel na území vlastním, ale na nepřátelském, navíc v církevní i říšské klatbě. Také řady jeho bojovníků i spojenců prořídly a jejich nadšení viditelně ochladlo tváří v tvář protiv­ níkovi, proti němuž boj se zdál mít jen nepa­ trnou šanci. Pád velkého Přemyslovce však započal ne­ pozorovaně již mnohem dříve, v okamžiku, kdy stál na vrcholu moci. Příčin bylo jistě více, např. skutečnost, že se stal pro svou moc

a bažení po římské koruně nepohodlným a ne­ bezpečným pro většinu říšských knížat i sa­ motnou papežskou kurii. Ještě vážnější důvod Přemyslova pádu tkvěl však ve vnitřní politi­ ce, kdy svou ráznou a autoritativní vládou si postupně znepřátelil většinu českomoravské i rakousko-štýrské šlechty. Když ho pak nově zvolený římský král, doposud málo význam­ ný švábský hrabě Rudolf z Habsburku, které­ ho mocný český král dlouho odmítal brát na vědomí, vyzval k vydání alpských zemí, které prý držel protiprávně, a dal ho proto do říš­ ského achtu, ocitl se Přemysl náhle v izolaci, opuštěný většinou spojenců. Navíc ho roku 1276, kdy konflikt vrcholil a Rudolf vtrhl do Rakouska, zradila téměř všechna rakouská šlechta. K dovršení všeho zlého mu vypuklo v týlu povstání části českého panstva, kon­ krétně celého rodu Vítkovců na jihu a mocné­ ho Boreše zRiesenburka na severu Čech. V beznadějné situaci, kdy mu z celého Ra­ kouska zachovala věrnost toliko Vídeň, Pře­ myslovec kapituloval. V Rudolfově ležení se před ním pokořil, vzdal se všech alpských zemí a přijal od něho Čechy s Moravou lé­ nem. S vědomím holé nezbytnosti, ale s pal­ čivou touhou po odvetě. To si uvědomoval i Rudolf, jinak cílevědo­ mý a chladně uvažující počtář, který si byl navíc vědom, že pokud českého krále defini-

(28)

tivně nezlomí, bude jeho pozicejak v Říši, tak v Rakousku a Štýrsku, které zabral pro sebe i svůj rod, neustále ohrožena. Proto provoko­ val Přemysla dalším paktováním s jeho vzpur­ nými barony, snažil se dokonce úpravami Zlaté buly sicilské oslabit samostatné posta­ vení českého státu. Když koncem roku 1277 Přemysl zlikvidoval panskou vzpouru (Boreš z Riesenburkabyl popraven, Vítkovci na čele se Závišem z Falkenštejna vyhnáni nebo do­ nuceni podrobit se), došlo k definitivní roz­ tržce. Rudolf pohnul papeže Mikuláše III. k vyhlášení klatby nad českým králem, uza­ vřel spojenectví s uherským Ladislavem IV. (bratrancem Otakarovy manželky Kunhuty) a mobilizoval pomoc z celého Německa. Jeho sok obrátil svou pozornost zejména na severoněmecká knížata a také na slezské a polské Piastovce, kterým najednou připomínal spo­ lečný slovanský původ. Zejména však spolé­ hal na pokles Rudolfovy popularity jak v Ně­ mecku, tak v samotných alpských zemích, způsobený jeho centralizační a tvrdou fiskál­ ní politikou. Mohl se vykázat i jistými úspě­ chy např. přetažením bavorského vévody Jind­ řicha do svého tábora či vytvořením spikle­ neckého podhoubí v Rakousku. To však na jaře 1278 bylo odhaleno a jeho vůdcové ví­ deňský měšťan Paltram a hrabě Jindřich z Kuenringu potrestáni. Přemysl s povstáním nespokojených Ra­ kušanů i nadále počítal. Proto koncem čer­ vence 1278 s ještě ne zcela připraveným voj­ skem - oddíly českých a moravských pánů stejně jako zahraničních spojenců se na shro­ maždiště v Brně dostavovaly velmi liknavě - překročil rakouskou hranici. Prý pouze s 6000 muži oblehl pohraniční městečka Drozdovice a Lávu. Zklamáním musel být pro něho jejich tuhý odpor, nepovstala však ani Vídeň, ani rakouská šlechta. Ještě horší však bylo, že promarnil šanci vážněji ohrozit Rudolfa v nedaleké Vídni shromažďujícího vojsko u Hainburku. Tomu se to dařilo ještě pomaleji než Přemyslovi. Zejména posily ze Švábska a horního Rýna, na které římský král spoléhal nejvíc a které verboval jeho prvoro-

Přemysl Otakar II., tuniba v katedrále sv. Víta v Praze.

ženec Albrecht, byly zdržovány při postupu Bavorskem. Navíc mu tentokrát žádnou po­ moc neposkytla řada knížat, např. týnský falckrabě či tyrolský hrabě.

(29)

Teprve v půli srpna překročily Rudolfovy oddíly Dunaj. Spojily se za ním s uherským vojskem, přiváděným osobně Ladislavem IV. a tvořeným hlavně divokými Kumány a oddí­ ly lehkého jezdectva, aby pak společně zamí­ řily podél pravého břehu řeky Moravy na sever s úmyslem vpadnout na nechráněnou jižní Moravu. Aby tomu zabránil, zanechal český král marného obléhání Lávy a přehra­ dil jim s vojskem zvětšeným o opozdilce (ti ostatně přicházeli i v době bitvy) u vesnice Durnkrut (Suché Kruty) cestu. Stalo se tak pouhých 30 kilometrů od Kressenbrunnu, dě­ jiště jeho největšího vítězství. Přemysl Otakar se rozhodl buď ho zopakovat, nebo padnout. Bojiště bylo projezdeckou srážkujako stvo­ řené. Jednalo se o pruh roviny při řece, rovný jako dlaň a široký asi dva kilometry, který na západě lemoval řetěz nizoučkých pahorků (nejvyšší Hochfeld dosahuje výšky pouhých 195 metrů). Právě zde došlo po několikaden­ ním vyčkávání 26. srpna 1278 k rozhodující­ mu střetnutí. Kupodivu jasných a zcela ověře­ ných informací o něm nemáme mnoho. Ne že by se o této „události roku“ málo hovořilo a psalo, naopak zmiňovali se o ní kronikáři i v tak vzdálených zemích jako Itálie či An­ glie. Většinou se však jednalo o snůšku ne­ ověřených, často protichůdných informací, zkazek a drbů, leckdy tak tendenčně zahrocených, že se historik Josef Šusta domníval, že musí ztroskotat jakýkoliv pokus podat víc než ten zcela nejobecnější obraz události. Spory a polemiky dějepisců se točily (a dodnes točí) především kolem vlastního průběhu bitvy, údajné zrady Miloty z Dědic a způsobu smrti poraženého českého krále. Dnes se historici většinou shodují, že ini­ ciativu převzal římský král, jehožvojskobylo, především díky početným Uhrům, mnohem větší. Bylo rozděleno na tři části, z nichž první tvořily uherské oddíly, druhou Rakuša­ né a třetí posily z Říše. Naproti tomu Přemysl Otakar disponoval větším množstvím do žele­ za zakutých těžkooděnců - z celkového počtu 25 000 mužů jeho vojska jich byla téměř tisícovka, což mu dávalo jakousi šanci na

úspěch. Také on rozčlenil své bojovníky do tří šiků: v prvním stáli Čechové a Moravané pod velením zemského hejtmana Miloty z Dědic z rodu Benešoviců, druhý, jemuž se osobně postavil do čela, byl složen z čet najatých v Durynsku, Míšeňsku, Braniborsku a Ba­ vorsku, konečně třetí tvořili poněkud lehčeji vyzbrojení Poláci a Slezané, sloužící rovněž za žold. Bitvu zahájili asi po 9 hodině dopolední netradičně divocí Kumáni zasypávající Pře­ myslovo vojsko deštěm šípů, za nimi udeřila lehká uherská jízdy vedená též Matúšem Čákem Trenčanským, která zaměstnala první Přemyslův šik. Po nich zakrátko vyrazily do boje i oddíly z alpských zemí, vyztužené 250 těžkooděnci. Rudolf totiž použil tehdy dost neobvyklou taktiku součinnosti útočící lehké jízdy a rytířského boje zblízka, za což později sklidil uznání vojenských teoretiků. Nezapřel svůj původ z vojensky vyspělého německého jihozápadu, kde navíc zdomácněla už i váleč­ ná lest. Ještě před bojem totiž vyčlenil se zvláštním posláním vybraný oddíl 50-60 švábských rytířů pod Ulrichem z Kapellu, snad zesílený větším počtem dalších bojovní­ ků. Ten zůstal zatím skrytý v záloze, ale jejich čas měl teprve přijít. Přemysl útok Rakušanů přivítal, teprve ny­ ní totiž nabyl boj řádných a zaběhnutých fo­ rem srážky dvou skupin obrněných rytířů. Se svým druhým šikem vyrazil vpřed a zatlačil protivníka zpět. Ale to již nastoupil třetí, nejúdernější Rudolfův oddíl na čele se samot­ ným římským králem (ten údajně při přecho­ du vyschlého řečiště potoka Weidenbachu byl sražen jakýmsi jezdcem, krále ale zachránil od jisté smrti a jeho vojsko od porážky družiník Walter z Ramswagu). Situace se znovu změnila, tlak Přemyslových těžkooděnců na okamžik zeslábl a výsledek byl stále na váž­ kách. Do boje zasáhlo i polskéjezdectvo, když tu povstal asi po dvou hodinách bitvy na pravém křídle Přemyslových oddílů zmatek. Příčinou byl náhlý a zcela nečekaný boční útokjiž zmiňovaného Rudolfova vyčleněného oddílu. Situaci se snažil ještě zachránit sám

(30)

Římský císařRudolfI. Habsburský, kopie náhrobní desky.

Milota z Dědic, jenž se skupinou rytířů chtěl nové útočníky zezadu objet a tentokrát vpad­ nout do zad zase jim. Místo zvratu však způsobil paniku, neboť řada jeho spolubojov­ níků v tom spatřovala útěk a zradu.

Morálně nepevné Otakarovo vojsko se ná­ hle zhroutilo a po částech se dalo na útěk. Marně se král snažil zabránit panice, nakonec zůstal se zbytkem svých věrných na bojišti osamocen, aby zde (řečeno slovy Rudolfa Habsburského) „takřka všemi již opuštěn, přece nehodlal ustoupit, nýbrž bránil se, ob­ řím duchem i mravem, s podivuhodnou sta­ tečností, až někteří z našich rytířůjej smrtel­ ně zraněného spolu s ořem k zemi srazili Naopak Milota z Dědic stržen všeobecným chaosem se z bitvy zachránil, aby o několik století později, zejména v obrozeneckém 19. století, obdržel Kainovo znamení zrádce, jenž na čele Přemyslových záloh do bitvy vůbec nezasáhl. Ovšem nikdo ze současníků mu nic takového nevytýkal, naopak Milota dosáhl ještě vysokých hodností a dožil se požehnané­ ho věku, aby zemřel v roce 1307. Je pravda, že někteří soudobí letopisci spekulovali nad mož­ nostmi zrady. Vynořily se i zkazky o varová­ ních, kterých se Přemyslovi dostalo, o jeho pohnuté schůzce s podřízenými veliteli v no­ ci před bitvou, kdy mu měl nabídnout pomoc i zrádný Záviš z Falkenštejna, což prý rekovný český král s odporem odmítl. Podobně rozpornými se jeví i nejrůznější podání o Přemyslově smrti, podle nichž měl být zajat, drsnými pacholky oloupen o zbroj, ale pak poznán a úkladně zavražděn rakous­ kým číšníkem Bertoldem z Emmersberka, jenž se tak králi pomstil (prý podobně jako Milota) za odsouzení jeho bratra na smrt. Údajný příkaz Rudolfův šetřit Přemyslův život přišel pozdě, a tak vítězný král mohl s pohnutím patřit na mrtvého nepřítele. Pravděpodobněj­ ší však bude, že český král padl v bojia zneuctě­ no či oloupeno bylo pouze jeho mrtvé tělo. Ani útěk neznamenal pro všechny prchající záchranu. Mnozí byli zajati (např. Přemyslův levoboček Mikuláš Opavský), další ztratili život ve vlnách řeky či v mokřiskách kolem ní. Podle Rudolfovy písemné zprávy papeži mělo být na české straně 12 000 mrtvých. Toho dne opravdu zakrvavená Morava „huče­ la temně a plakal všechen lid“. Pro poražené království byly důsledky tra­

(31)

gické: okupace Moravy Rudolfem, v Čechách „zlá léta“ pod braniborskou okupací, hlado­ mory, všeobecná anarchie. Ještě závažnějším se ukázalo, že „král železný a zlatý“ byl vlast­ ně posledním panovníkem starého, ještě pat­ riarchálního typu, zatímco na druhé straně se ze společnosti jasně začaly vydělovat nové společenské třídy jako šlechta či měšťanstvo. Jen pomalu se zbídačená země vzpamatová­ vala. Pak sice nastal krátký, ale o to velkole­ pější rozmach, kdy se české království stalo za Přemyslova syna Václava II. (ti305) opět středoevropskou velmocí. Podepřen bohatý­ mi stříbrnými doly, mincovní reformou

a oboustranně výhodnou spoluprací s pan­ stvem získal Václav polskou korunu a pro stejnojmenného synakorunu uherskou. Mohl vítězně podstoupit válečný konflikt s Rudolfo­ vým synem Albrechtem Habsburským, jehož vojsko neúspěšně obléhalo Kutnou Horu, aby nakonec zdecimováno prchalo ze země (1304). Po tragické smrti Václava III. však nečekaně dynastie Přemyslovců končí. Čechy se na čtyři roky stávají kolbištěmjednotlivých ucha­ zečů o jejich dědictví. Teprve koncem roku 1310 získává osiřelý trůn sňatkem s poslední Přemyslovnou mladičký synek římského cí­ saře Jan Lucemburský...

(32)

KRESCAK (26. 8. 1346)

Kresčak, francouzský Crécy, je severofrancouzské městečko v departementu Somme poblíž města Abbeville, v jehož blízkosti se odehrála jedna z nejslavnějších bitev středověku. Stanuly proti sobě invazni anglické vojsko o síle asi 20 000 mužů na čele s králem Edvardem III. (vládl v letech 1327- 1377) a početně mnohem silnější armáda francouzská, kterou přivedl král Filip VI. (1328 - 1350). Bitva skončila rozhodným vítězstvím bránicích se Angličanů, opírajících se o pěší lukostřelce, nad neukázněnou rytířskou jizdou Francouzů, kteří utrpěli těžké ztráty: údajně přes 30 000 padlých. Pro české dějiny je památná účastí českého krále Jana Lucemburského, jenž přivedl na pomoc Francouzům pomocný sbor a v boji zahynul.

Přitom padl i chrabrý český král Jan Lucem­ burský, syn císaře Jindřicha Lucemburského. Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil:,, Pánové, jste dnes všichni mými přá­ teli a bratry ve zbrani; proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče. “ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidi, svázali otěže koni dohromady. Krále pak dle jeho přáni vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům... Král vjel do řadprotivníka a on i jeho druho­ vé bojovali velmi statečně. Postupovali však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé s koňmi navzá­ jem spojenými. JEAN FROISSART. Kroniky Francie. Flander, Anglie, Skotska a Španělska

K českému králi Janu Lucemburskému měl i obyvatelé zemí koruny české vždy tak trochu dvojznačný a neujasněný vztah. Najedné stra­ ně byl „král cizinec“ nehodným nástupcem domácí dynastie, považujícím své království za zdroj příjmů k financování dobrodružných toulek Evropou a nákladného života, přičemž

doslova uštval manželku Elišku Přemyslovnu a dokonale ztratil autoritu posledních Pře­ myslovců. Na straně druhé pak byl zakladate­ lem nové královské dynastie - mužem, jenž proslavil české jméno jako nikdo druhý a roz­ šířil království o Chebsko, Lužici a velkou část Slezska. Tyto územní zisky měly na rozdíl od expanzivních pokusů posledních Přemyslovců trvalou platnost. A v neposled­ ní řadě byl také otcem největšího českého panovníka Karla IV., jehož sice někdy dost svérázným způsobem vychovával, ale které­ mu zejména na konci života usnadnil jeho závratnou kariéru. Třebaže svým kořistnickým stylem vlády prakticky vyčerpal hospodář­ skou podstatu královské moci v Cechách a na Moravě, svou aktivní zahraniční politikou zas dosáhl toho, že za celou dobu jeho panování nepoznalo království cizí vpád. Ne nadarmo se o něm říkalo, že „ bez Boha a českého krále nelze vyřídit svou věc “. Druhé a ještě slavněj­ ší rčení spjaté sjeho jménem, totiž „toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“ se však vztahuje k již samotnému závěru Ja­ novy pozemské pouti, kdy zestárlý a několik let zcela osleplý se musel vzdát svého oslnivé­ ho životního stylu. Avšak aktivní roli na poli zahraniční politiky, tentokrát po boku svého prvorozeného syna Karla, hrál až do posled­ ního okamžiku. Ten přišel v proslulé bitvě

(33 )

u Kresčaku. jíž se zúčastnil jako spojenec francouzského krále Filipa VI. v jeho boji proti Angličanům. Účast Čechů a jejich panovníka v tomto prvním velkém střetnutí „stoleté války“ nevy­ plývala z nějakých českých zájmů, ale spíš ze spojeneckých závazků, které tradičně pojily Lucemburky s pařížským královským dvo­ rem. Možná také počítali s francouzskou po­ mocí v jejich zápase s Ludvíkem Bavorem. V roce 1346 totiž vyvrcholil dlouholetý kon­ flikt Lucemburků s tímto klatbou postiženým císařem Svaté říše římské, který svým lstivým a nevypočitatelným jednáním několikrát Ja­ nu Lucemburskému ošklivě vypálil rybník. Dne 11. července 1346 zvolilo pět kurfiřtů na přímou výzvu papeže Klimenta VI. na rýnském ostrově Rhense mladšího z obou Lucemburků za římského krále. Když se pak zdržovali v Trevíruu Janova strýce arcibiskupa Balduina Lucemburského, aby zorganizovali proti sesazenému císaři ozbrojený boj, dostihla je zpráva, že 12. července se na severním pobře­ ží Francie vylodil s velkým vojskem anglický' král Edvard III. a táhne na Paříž. Zároveň francouzský král žádal všechny své spojence o co nejrychlejší pomoc. Kořeny válečného konfliktu mezi Anglií a Francií, pustošícího přes jedno století fran­ couzskou půdu, byly hluboké. Jednak tu hrála velkou roli stará rivalita obou zemí ještě z do­ by, kdy angličtí králové vlastnili ve Francii rozsáhlé rodové državy (např. Normandii, Bretaň, Akvitánii, Anjou a Maine), takže je­ jich moc převyšovala moc samotných fran­ couzských králů. Teprve na počátku 13. sto­ letí se Filipu II. Augustovi podařilo zvrátit tento nepříznivý stav a odejmout anglické dynastii Plantagenetů až na vévodství Guyenne na jihozápadě země většinu jejich francouz­ ských lén. K napětí politickému přistoupily ve 14. století i důvody hospodářské, kdy oba státy usilovaly o ovládnutí bohatých Flander. Zatímco Anglie počítala s podporou bohaté­ ho městského patriciátu, Francie sázela na zdejšího hraběte. Nakonec šlo i o spory dy­ nastické. V roce 1328 totiž vymřela ve Fran­

cii přímá linie královského rodu Kapetovců a na trůn nastoupil právě Filipem VI. rod Valois, odvozující původ od mladšího bratra krále Filipa IV. Sličného, jenž zemřel v roce 1313. Háček byl však v tom, že Edvard III. byl vnukem řečeného krále, avšak po ženské linii, jeho matka Isabela byla totiž francouzskou princeznou. Francouzské právo ale nástup­ nické nároky žen na trůn neuznávalo, a tak byl anglický uchazeč odmítnut. To se nakonec stalo přímým důvodem k otevřenému kon­ fliktu, který byl formálně vyhlášen již v roce 1337. V roce 1340 anglo-flanderské loďstvo zničilo francouzskou flotilu u Sluis, ale jinak se až na potyčky v kraji Guyenne dlouho nic vážnějšího nedělo, a to poživačný pařížský dvůr poněkud ukolébalo v ostražitosti. Tím více se cítil zaskočen náhlým Edvardovým vyloděním v západní Normandii. Jediné, co mohl nepřipravený Filip VI. učinit, bylo zničení mostů přes dolní Seinu, aby Angličanům zabránil posílit se flanderskými spojenci. Proto Edvard zamířil po levém břehu řeky na Paříž a cestou zle pustošil fran­ couzský venkov. Narychlo sebrané francouz­ ské vojsko na čele s králem ho sledovalo po druhém břehu řeky, zatímco u Paříže se shro­ mažďovala rytířská hotovost a od jihu se vra­ cel narychlo povolaný následník francouz­ ského trůnu Jan. Třebaže se Angličanům po­ dařilo kolem 10. srpna proniknout téměř až na dohled Paříže, jejich situace se rychle zhoršila, neboť jim náhle hrozilo obklíčení mnohem silnějším nepřítelem. V této chvíli se objevili na scéně Lucemburkové, kteří počátkem srpna sebrali vojsko čítající údajně až 500 těžkooděných rytířů a asi 13. srpna dorazili do francouzského tábora u St. Denis. Nutno odmítnout názor, že doprovod obou králů (Karel jako římský král vedl vlastní oddíl) tvořili pouze Češi. Naopak, jeho drtivou většinu představovali kromě stá­ lých družiníků, z nichž nejznámějším byl ja­ kýsi Janův pobočník, rytíř Jindřich Mnich z Basileje, bojovníci sebraní v Porýní a v Ja­ nově rodném lucemburském hrabství. Pocho­ pitelně nemohli chybět ani někteří příslušníci

(34)

Český král Jan Lucemburský v plné zbroji.

Jezdecká bitva podle Velislavovy bible, první polovina 14. stol.

české šlechty, zejména ti mladší, v okolí své­ ho dobrodružného krále si vysluhující váleč­ nické zkušenosti a rytířské ostruhy. Soudobé zprávy jmenují s určitostí Jindřicha z Rožmberka, nejstaršího syna nejvyššího ko­ morníka Petra z Rožmberka, Jindřicha Bítovského z Lichtenburka a Jindřicha z Klingenburka. Ostatní udávaná jména (Da­ libor zKozojed, Ješek zRožďalovic, Licek z Riesenburka, Valkoun zBořešína, Bolek z Vlašimi, Kunart z Pavlovic) však známe až z pozdní veršované zprávy o bitvě u Kresčaku a nejsou potvrzena dobovými prameny. Francouzi však nevyužili příhodného oka­ mžiku. Filip VI. místo aby zaútočil na tísně­ ného nepřítele, začal s ním vyjednávat o mís­ tě bitvy. Edvard toho využil k opravě mostu v městě Poissy severně od Paříže a posléze k úniku severním směrem 16. srpna. Násle­ dující dny byly ve znamení usilovného ústupu Angličanů a neméně usilovného pronásledo­ vání ze strany Francouzů, kteří jim bránili

překročil další řeku Sommu a zatlačovali je k rovinatému pobřeží, kde početně slabší an­ glické vojsko nemělo mít oproti přesile fran­ couzského těžkého jezdectva žádnou šanci. Dva pokusy Angličanů dostat se na druhý břeh Sommy, a tím do větší blízkosti Flander, pak byly odraženy u Granvilliers 18. srpna a u Pont Rémy 22. srpna. Těchto potyček se aktivně zúčastnili i rytíři z lucemburského oddílu. Teprve 24. srpna se Angličanům po­ dařilo přejít řeku, když podplatili jednoho sedláka, aby jim ukázal pod městem Abbe­ ville brod schůdný pouze při mořském odlivu. Odtud zamířili urychleně do pikardského vnit­ rozemí, kde hledali příhodnější terén pro obranu. O vzájemném poměru sil hovoří kronikáři, že prý na jednoho anglického rytíře připadalo až osm francouzských. To je sice poněkud přemrštěné, nicméně Francouzi byli přinej­ menším dvakrátpočetnější.Odlišnébyloi slo­ žení obou armád. Francouzská prý čítala až

(36)

Výjev z bitvy u Kresčaku.

50 000 mužů, z toho 10 000 rytířů, a její jádro tvořila těžká obrněná jízda. Zvláštní postave­ ní v ní zaujímal šestitisícový sbor najatých janovských pěších střelců s kušemi. Naproti tomu Edvardovo vojsko, početně vyčíslené na 20 000 vojáků, se opíralo o 4000 rytířů a pak zejména o desetitisícový sbor lučištníků, se­ stavený většinou ze svobodných sedláků, kteří byli skvělými střelci a dokázali vysílat šípy z velmi průrazných luků až čtyřikrát rychleji než z tehdy obvyklé kuše. S nimi a ostatní pěchotou se anglický král zastavil na návrší za vsí Kresčak, aby zde svedl rozhodující bitvu. Nutila ho k ní nejen vyčerpanostjeho vojáků, ale také potřeba vykázat se nějakým úspě­ chem a získat kořist. Navíc měl k dispozici celý den odpočinku, neboť hlavní síly Fran­

couzů se po ztrátě kontaktu s Angličany vrá­ tily pro příliv do Abbeville, kde francouzský král strávil celý den slavením svátku sv. Lud­ víka, svého praděda. Když 26. srpna vyrazil konečně za nepřítelem, nalezl jej odpočatého a sešikovanéhove velmi výhodném postavení na jižním svahu protáhlého návrší, jehož vý­ chodní a západní strany spadaly strměji do údolí dvou potoků. Své vojsko anglický král rozdělil do tří šiků, z nichž jednomu velel osobně, druhému hrabata Northampton a Arundel a třetímu teprve šestnáctiletý ko­ runní princ waleský Edvard, pozdější proslu­ lý Černý princ. V historické literatuře se uvá­ dí, že právě houf prince Edvarda s 800 rytíři a 20001učištníkya pěšáky stál nejblíže nepří­ teli. Naprosto neobvyklé a na svou dobu té­

(37)

měř revoluční bylo, že anglicky- král nařídil a 30 000 pěšáků. Mezi padlými byli např jízdním lytířům sesednout z koní a vyplnit králův bratr vévoda z Alenconu. hrabě Lud­ tak mezery mezi pěšáky a lučištníky'. Smys­ vík Flanderský, v nebezpečí života se ocitl lem tohoto opatření bylo posílit morálku pě­ i sám Filip VI., pod nímž byl zastřelen kůň. ších bojovníků a všem pak případně zabránit Mezi zabitými francouzskými princi zaují­ v úmyslu před nepřátelskou přesilou uprch­ mal nejčelnější místo právě český král Jan. nout. Obvykle se uvádí, že se nacházel se svým Oč pečlivěji se připravovali k bitvě Angli­ oddílem až v zadním voji a piý ani nemusel čané, o to méně řádua disciplíny bylovidět na do prohrané bitvy' zasahovat, zvláště když byl straně jejich protivníků. Když za horkého o jejím průběhu podrobně zpravován. Přesto odpoledne 26. srpna se unavené a pochodem v pozdním odpoledni, kdy většina Francouzů roztažené francouzské oddíly blížily ke Kresča- již ve zmatku prchala, dal rozkaz svým rytí­ ku, vyslal Filip VI. čtyři zkušené rytíře (jed­ řům k útoku na nepřítele. Zdá se, že šlo ním z nich byl již zmíněný pobočník krále o spontánní akci, neboť sejí zúčastnila pouze Jana Jindřich Mnich), aby zdálky obhlédli stovka rytířů. Římský král Karel, Janův syn, anglické pozice. Všichni zcela rozumně do­ se vrhl do boje již předtím, po poranění šípem poručili rozbít tábor, shromáždit všechny síly, se však moudře z bojiště vrátil. Ne tak jeho nechat je odpočinout a příštího dne zaútočit otec, který jako slepec již nemohl nic ztratit veškerou silou na nepřítele. Král sice nařídil a naopak hledal smrt hodnou své lytířské pochod zastavit, ale jiného názoru byly pověsti. Šlo tedy o jakousi okázalou sebevraž­ neukázněné rytířské houfy a někteří vysocí du. Předtím piý nechal svázat svého koně feudálové, zejména v předvoji. Jakmile totiž s koňmi Jindřicha Mnicha a Jindřicha spatřili nenáviděné Angličany, neudrželi svou z Klingenburka a následován nejvěrnějšími, bojovnost na uzdě a začali bezhlavě útočit mezi nimiž nechyběli ani čeští rytíři (Jindřich navzdory královým příkazům. Sám Filip VI. z Rožmberka a Jindřich z Lichtenburka), vy­ stržen válečným zápalem změnil názor a na­ jel do své poslední seče. Jistě jsou přehnané řídil na smrt znaveným Janovanům postoupit legendy líčící, jak český nájezd pronikl téměř vpřed a ostřelovat z kuší anglické pozice. Ti do středu anglického vojska, kde dokonce však pod smrtonosným mrakem anglických ohrozil Černého prince. Naopak pravděpo­ šípů začali couvat, což považovali Francouzi dobnější je, že stejně jako většina ostatních za zradu a začali zezadu najíždět dojejich řad. ani čeští bojovníci k anglickým řadám nedo­ Výsledkem všeobecného zmatku byla série jdi. Přímí svědci zahynuli, a tak volné pole - prý až čtrnácti - chaotických a neuspořáda­ dostaly i ty nejnepravděpodobnější zkazky. ných útoků francouzských jízdních houfů. Ani onen slavný Janův výrok nemusel vůbec Většinou ani nestačily dorazit k anglickým padnout. pozicím, neboť většinu útočících sestřelili Král Jan tedy nalezl rytířskou smrt upro­ angličtí lučištníci. Bezbranné těžkooděnce střed bitevní vřavy. Shodou okolností se tak pak dobíjeli velští nebo irští pěšáci vyzbrojení stalo na den svátého Rufa, přesně 68 let po dlouhými tesáky. tragickém skonu Přemysla Otakara II. Avšak Jen málokterým skupinkám francouzských jaký rozdíl! Zatímco po Moravském poli při­ rytířů se podařilo vniknout do anglických řad, šla zlá léta, Kresčak se stal naopak začátkem kde pak proti nim zasáhli angličtí rytíři roz­ největšího rozkvětu Čech spjatého se jménem místění mezi lučištníky. Nakonec zdecimova- Janova syna a nástupce Karla IV. Císařský né francouzské oddíly ve zmatku prchaly titul, založení univerzity a Nového Města praž­ a strhávaly vše s sebou. V bitevní vřavě podle ského, horlivá stavební činnost, rozšiřování nadsazených anglických součtů zahynulo království, hospodářská prosperita. I epide­ 11 francouzských knížat, na 2000 rytířů mie „černé smrti“ se českým zemím víceméně

(38)

vyhnula. Pocelou dobu vlády se dokázal velký Lucemburk, ačkoliv několikrát musel čelit koalicím žárlivých sousedů, mistrovsky vy­ manévrovat ze všech válečných konfliktů. Po smrti Karla IV. se za panování jeho syna, neschopného Václava IV., začaly stupňovat krizové jevy vedoucí později k výbuchu husit­

ských válek. Je však třeba zdůraznit, že až do léta roku 1400 nepoznaly Čechy žádný větší válečný konflikt či nepřátelský- vpád. Připočteme-li k tomu i většinu let vlády krále Jana, ukáže se, že prožily téměř jedno století bez válek. Věc v tehdejší Evropě zcela výjimečná.

(39)

SUDOMER (25. 3 1420)

Vesnice v jižních Čechách, ležící zhruba na polovině cesty mezi Strakonicemi a Pískem. Během vy nuceného přesunu z Plzně na nově založený Tábor se nevelký husitský zástup, čítající přibližně 400 osob a vedený Janem Žižkou, v blízkosti vsi ubránil přesile 700 těžkých jezdců, jimž veleli čelní katoličtí šlechtici (Petr Konopišťský ze Šternberka, Hanuš z Kolovrat, Jindřich z Hradce, Bohu­ slav ze Švamberka a Mikeš Divůček z Jemniště). K prvnímu většímu vítěznému boji husitů došlo u rybníků Markovce a Škaredého. Pro vyčíslení ztrát neexistují pramenné podklady. Po odraženi nepřátelského útoku dovedl Žižka husitský houf do bezpečí Tábora.

Kola dvanácti vozů se otáčela těžce a po­ malu. Nebylo divu. Povrch cesty byl těžký, blátivý a bořily se do něho i nohy podivného zástupu poutníku. Ncjtěžši úsek je teprve če­ kal. Pozvolna se blížili ke kraji plnému bažin, rákosi a rybníků Bůh ví. jak budou vypadat stezky za Štěkni. Nesmělé jarní slunce přes poledne trochu hřálo, ale na vysušení louží jeho svit ještě nestačil Šli mlčky a výrazy jejich tváří prozrazovaly zvláštní zaujetí. Krá­ čeli už třetí den, vytrvale a odhodlaně, ale ženy již ztratily chuť do zpěvu. Předevčírem a včera se jejich vážné hlasy nesly ztichlou přírodou, leč únava a nedobré zprávy vykona­ ly své. Snad Hospodin milostivě pohlédne na 400 poutníků a dovede je do nově budované obce, řídící se pouze jeho zákonem. Do obce, kde není vrchností a poddaných, kde mezi lidmi vládne vzájemná láska a kde se oprav­ doví křesťané dočkají nastolení tisícileté Kris­ tovy říše. Ano, onen na pohled různorodý zástup nevalně ozbrojených mužů, prostě odě­ ných žen a odrostlejších i malých dětí, zá­ stup, z něhož se vymykalo pouze devět jezdců, směřoval na Hradiště hory Tábor. Psal se 25. březen a většina obyvatel českých zemí si připomínala svátek Zvěstování Panny Marie. Z Plzně vyrazili už 23. března. Trochu posmutněli, poněvadž si dlouho mysleli, že se i západočeské město stane vzornou obcí bratří a sester, žijících v souladu s božím slovem.

Proto mu také přezděli „město Slunce“. Vše vypadalo nadějně ještě v závěru minulého roku, kdy se do plzeňských hradeb stáhli shodně uvažující husité z různých míst. Uči­ nili tak poté, co zjistili, že Praha, byť lpící na kalichu a Husově učení, se nevzdá a nemůže vzdát některých zvyklostí, které ji příliš sva­ zují s pozemským světem a jeho špatnostmi. Navíc pražští konšelé uzavřeli příměří s krá­ lovskou stranou, reprezentovanou vdovou po zemřelém Václavu IV. a nejvyššími zemský­ mi úředníky, ochotnými dohodnout se s legi­ timním dědicem českého trůnu, římským a uherským králem Zikmundem Lu­ cemburským. Husité z venkova a hlavně Plzeňští, vedeni oblíbeným a výřečným kaza­ telem Václavem Korandou, proto po 13. listo­ padu 1419 Prahu opustili a vrátili se do svých domovů, pevně přesvědčeni, že největší české město je pro skutečný život v božích pravdách ztraceno. Do Plzně s nimi z Prahy odešel i jed­ nooký Jan Žižka z Trocnova, bývalý vrátný dvora krále Václava. Jeho jméno už pozvolna vstupovalo do širšího povědomí. Stál přece u prvních činů, jimiž se ohlašoval výbuch husitské revoluce. Dopoledne 30. června 1419 se zúčastnil akce, při které rozhořčený zástup novoměstských husitů svrhl z oken radnice nenáviděné konšely, a později pomohl praž­ ským stoupencům kalicha alespoň ke krátko­ dobému ovládnutí Vyšehradu.

(40)

Útok rytířské jízdy na husitskou vozovou hradbu. Podle obrazu V. Černého.

Žižkovy staré válečnické zkušenosti při­ cházely Plzeňským vhod, neboť se necítili vázáni příměřím s královskou stranou a hod­ lali proti nepřátelům bojovat s nasazením vlastních životů. Zvláště, když se z kazatelen

ozývala proroctví o brzkém zániku pozem­ ského světa a strašlivém Posledním soudu, který věrným křesťanům zabezpečí blaženství ve vítězném a věčném nebeském králov­ ství. Před apokalyptickými hrůzami a Hospo­

(41)

dinovým hněvem se upřímní křesťané měli zachránit pouze na „horách“, kde už od veli­ konoc 1419 konali husitští venkovští radiká­ lové pobožná shromáždění, a dále v pěti vy­ volených městech: Žatci, Lounech, Slaném, Klatovech a Plzni. Vize rychlého konce nedo­ konalého a hříšného pozemského světa i spa­ sení spravedlivých byla natolik podmanivá, že jí uvěřily nejen senzitivní ženy, ale i muži z různých společenských vrstev. Plzeňští husité patřili k těm, kdo chtěli příchod božího království předejmout a uspí­ šit. Proto ve svém městě poničili oba kláštery, peleše zbytečného, marného a prázdného ži­ vota, a ze stejného důvodu se rozhodli rozdrtit zjevné protivníky božích pravd, jichž bylo v západních Čechách nemálo. Na prvním mís­ tě pan Bohuslav ze Švamberka, držitel pev­ ných hradů a úhlavní nepřítel husitského pro­ gramu. Zatímco v jižních Čechách hlásali kazatelé nadále evangelické ideály nenásilí a mírnými slovy přesvědčovali váhavé a za­ tvrzelé o nezbytnosti přijmout husitský vý­ klad Kristova zákona, chopili se plzeňští pří­ vrženci kalicha zbraní. Přesně ve shodě s vý­ zvou, kterou Václav Koranda pronesl už na sklonku září. Město Slunce se tím rázem stalo přitažli­ vým pro obdobně smýšlející skupiny i jednot­ livce. Vedle Jana Žižky nalezli v jeho zdech uplatnění i urozený pán Břeněk Švihovský z Rýzmberka, příslušník nižší šlechty Valkoun z Adlar i dva vladykové ze Strakonicka, brat­ ři Chval a Kuneš z Machovic. S nimi se do Plzně uchýlil též houf husitů ze Sezimova Ústí, mající za sebou krvavou potyčku s dru­ žinou katolického pána Petra Konopišťského ze Šternberka. Největší pozornost veřejnosti však na sebe právem strhával JanŽižka z Troc­ nova. Vždyť v závěru roku 1419 porazil u Nekmíře Bohuslava ze Švamberka, který poprvé poznal, jakou pevností může být vozo­ vá hradba. Jednooký', bezmála šedesátiletý muž, dle soudobých měřítek vlastně stařec, využíval cenných zkušeností, nabytých kdysi v lapkovských družinách, v tlupách desperá-

tů i v žoldnéřských službách. Jeho akce se vyznačovaly pozoruhodnou kombinací prak­ tik drobné záškodnické války, spoléhající na improvizaci, důvěrnou znalost terénu a nej­ různější lsti i léčky, s téměř klasickými postu­ py větších vojsk i se smyslem pro novinky a netradiční prostředky, jaké v oné době před­ stavovaly palné zbraně a bojové vozy. Bitva u Nekmíře umocnila jeho věhlas. Největší střetnutí, jimiž se měl natrvalo zapsat do dějin a získat pověst nepřemožitelného vojevůdce, však bývalého trocnovského zemana teprve čekala. Po listopadových a prosincových úspěších se postavení plzeňské husitské obce začalo rychle zhoršovat. Královská strana, ač se mnozí její představitelé hlásili ke kalichu, nehodlala již dále přihlížet šířícímu se nekli­ du v zemi a pokračujícímu rozvratu. Kurs přitvrdila hlavně po opatřeních, vyhlášených králem Zikmundem v prosincovém Brně. Zá­ stupci české i moravské šlechty a husitská Praha zde totiž uznali Zikmundovy dědické nároky a přijali jej za panovníka. Ryšavý vládce neváhal a ihned provedl personální změny v řadách nejvyšších zemských úředníků. Kališníka Čeňka z Vartenberka sice ponechal ve funkci nejvyššího purkrabího, ale horlivější husity a bývalé důvěrníky svého zesnulého bratra Václava IV., totiž mincmistra Petra Zmrzlíka staršího ze Svojšína, karlštejnského purkrabího Jana Sádla ze Smilkova a podko­ mořího Jana Bechyně z úřadů odvolal. Na jejich místa přišli katolíci. Zástupcům Prahy pak dal na srozuměnou, že žádný náznak odporu trpět nebude. Až Pražané zajistí v uli­ cích pořádek, přijede do města, přijme jejich hold a teprve poté se s nimi bude bavit o ka­ lichu. Nikdo přitom nepochyboval, že Zik­ mund do Prahy zavítá teprve u příležitosti své korunovace na českého krále. Husity v pro­ vinčních městech a na venkově vůbec nepo­ kládal za partnery hodné jednání. Byli to podle něho sprostí chlapi a vzbouřenci, zaslu­ hující nejpřísnější tresty. Zikmundův postoj a změny v úřadech zastrašily mnohé šlechtice, dosud otevřeně

(42)

Cep, typická zbraň husitských bojovníků.

podporující kalich i uvádění Husova učení do praxe. Řada z nich s obavami hleděla ke slez­ ské Vratislavi, kde se od ledna 1420 konal říšský sněm. Zikmund odtud vyzýval své čes­ ké přívržence k represivním zásahům proti „kacířům“ a stále častěji vyhrožoval, že nebu­ de váhat s použitím vojenské síly k vykořeně­

ní husitských bludů. Četní bývalí obdivovate­ lé Jana Husa nyní váhali a rozmýšleli se, zda zachovat loajalitu nově přijatému králi, nebo svému přesvědčení. Byla to těžká volba, která ve většině případů vyústila v pozoruhodnou politickou nečinnost. Tvrdí katolíci typu Petra Konopišťského ze Šternberka a Bohuslava ze Švamberka měli volnou ruku v akcích proti venkovským husi­ tům. Přepadali je, zajímali a odváděli do Kut­ né Hory, která za každého lapeného kališníka vyplácela na ruku jednu kopu českých grošů a za husitského kněze dokonce kop pět. Pan Oldřich, vrchnost v Sezimově Ústí, vypudil již v listopadu 1419 všechny zbylé husity ze svého města. Postižení hledali úto­ čiště, kde se dalo, někteří i v blízkých lesích. Rovněž kolem Plzně se stále hrozivěji svíral nepřátelský kruh. Obavami a represemi sužo­ vaní jihočeští a západočeští husité chtěli sly­ šel slova naděje a útěchy. Jejich zjitřené mysli se proto snadno upínaly k vizím kazatelů, že konec útrap se neodvratně blíží, neboť již mezi 11. a 14. únorem 1420 dojde k zániku pozemského světa a k vysvobození všech věr­ ných. Únor byl mírný. V prorokovaný termín pršelo. Špatný a zkažený pozemský svět trval dále a s ním všechny obtíže a úzkosti. Snášet je už nemohli a nehodlali husité vyhnaní ze Sezimova Ústí. Když se nenaplnily věty kaza­ telů, vzali osud do svých rukou. Kryti noční tmou přepadli 21. února Sezimovo Ústí, jehož obyvatelé vyspávali masopustní veselí. Město bylo rázem jejich. Setrvat však na rovinách u řeky Lužnice nemohli a nechtěli. Obávali se odvety ze strany vrchnosti. Proto se brzy odebrali na nedaleké trosky města Hradiště, ležícího na strategicky výhodné ostrožně nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka. A zde se rozhodli programově vybudovat no­ vou obec bratří a sester, podřízenou pouze božímu zákonu. Dali jí jméno Tábor, připo­ mínající jak místo spjaté s Kristovým působe­ ním, tak jméno návrší, na němž se od jara 1419 nejčastěji scházeli. Nová obec, kde vše patřilo všem a která předjímala život v božím království, přitaho­

(43)

vala husity z okolí i ze vzdálenějších oblastí. Přicházeli sem, odevzdávali svůj majetek do pověstných kádí, stavěli si domy a budovali opevnění. Zakladatelé Tábora, mezi nimiž vynikal kněz Petr Hromádka, přistěhovalce vítali. Lidé ze Sezimova Ústí nezapomněli ani na své příbuzné a přátele, kteří dočasně pobý­ vali v Plzni. Hromádka je prostřednictvím posla vyzval k urychlené cestě na Tábor. Ne­ musel ani udávat důvody. Již v první polovině března dorazil jejich zástup bez problémů do nové komunity. Stalo se tak i zásluhou Chvá­ la z Machovic, který držel Řepici na Strako­ nicku a znal bezpečnou cestu. Zato Žižkovi hořela v Plzni půda pod noha­ ma. A nejen jemu, nýbrž celé plzeňské husit­ ské obci. Ti, kdo s ní nesouhlasili, vytušili po odchodu Chvalovy skupiny příležitost. Rep­ tali proti knězi Korandovi, opevňovali se ve svých domech a volali po obnovení dřívějších pořádků. Za zády cítili mocnou podporu kato­ lické šlechty z celého Plzeňska. Převrat ve městě byl na spadnutí. Jaké by byly jeho důsledky, si každý dovedl představit. Pouliční boje, bratrovražedná střetnutí a posléze zma­ sakrování všech přívrženců Václava Korandy, Břeňka Švihovského a Jana Žižky. Ne, město se nedalo udržet. Kolem 20. března proběhla jednání mezi představiteli plzeňských husitů a královskou stranou. Její zástupci přislíbili husitům volnou a bezpečnou cestu ze západo­ českého města na Tábor. Krátce před svým odchodem snesli husité najednu hromadu své cennosti a drahá oblečení. Potom je zapálili. Symbolicky tak zpřetrhali pouta s okázalostí a neupřímnosti zkaženého světa. Zvláště že­ ny si dávaly na tomto gestu záležet. Byla mezi nimi i bohatá Kateřina Pabijánková. Rovněž ona se rozhodla odejít na Tábor. Nevěděla ovšem, že tam nevydrží příliš dlouho. Ráno 23. března husitský houf, v němž vynikali Václav Koranda, JanŽižka, Břeněk Švihovský a Valkoun z Adlar, vykročil na cestu k nové­ mu životu. Bohuslav ze Švamberka Žižku a husity ne­ náviděl. Proto se zaradoval, když mu zástupci královské strany sdělili, kam mají plzeňští

přívrženci kalicha namířeno. Nebyl sám, ko­ mu čerstvou novinku vzkázali. Stejnou zprá­ vu obdrželi Petr Konopišťský, mincmistr Mi­ keš Divůček, Hanuš z Kolovrat, Jan Městecký z Opočna a několik méně známých katolic­ kých šlechticů. Ti všichni se chtěli vrhnout na zástup kacířů, který se zdál být snadnou obětí. Zatím ho zpovzdálí sledovali pouze pan Bo­ huslav spolu s Hanušem z Kolovrat. Oba do­ hromady disponovali 300 jezdci, silou schop­ nou zadupat hlouček poutníků do země. Jejich vítězství však mělo být úplné. Proto husitům ponechávali náskok a čekali na správný oka­ mžik. Stejně jim opěšalí a znavení lidé, nocu­ jící pod širým nebem a provizorními přístřešky, neuniknou. Jednu věc však museli Žižkovi, který byl vojenským vůdcem výpra­ vy, přiznat. Cestu zvolil šikovně. Táhl přes Kasejovice, Lnáře a Sedlec, všechno statky kališnických vrchností. Kdyby ho napadli tam, mohly by vzniknout komplikace s maji­ teli. Lepší bude zachovat klid a udeřit na příhodnějším místě. Odpoledne 25. března oznámilajízdní hlíd­ ka Žižkovi aBřeňkovi nepříjemnou zvěst. Švamberkseu Strakonic spojil s oddílem zdej­ ších johanitů pod velením komtura Jindřicha

Válečná sekera, 15. stol.

(44)

z Hradce a nyní táhnou za nimi. Pro husitský houf začal závod s časem. Ještě, že tu s nimi bylo několik lidí Chvala z Machovic. Chvalův stateček Řepice ležel kousek za Strakoni­ cemi a jeho obyvatelé znali okolní krajinu více než důvěrně. Snad jim tyto vědomosti pomohou. Sotva Žižkův houf protáhl Štěkni, obdržel další Jobovu zprávu. Po levém břehu, přímo proti nim, se od Písku blíží královské vojsko, vedené Mikšem Divůčkem a Petrem Konopišťským. Jsou v kleštích, z nichž není úniku. Teď už zbývala jediná a slaboučká naděje. Odbočit čtvrt hodinky na jih a přejít v Přeborovicích Otavu dříve, než se tam obje­ ví Švamberk, Kolovrat a johanité. Nebezpečí zmobilizovalo poslední síly husitského zástu­ pu. Podařilo se. Nyní zbývá najít terén vhodný k obraně. Cesta na východ teď vedla podél rybníků a blat. Chvílemi přestávalo být dokonce zře­ telné, kde končí louka a začíná močál. Chvalovi muži upozornili jednookého vůdce na blízkost velkých rybníků za Sudoměří. Jen tam být brzy, pokud možno hned. Nepřátelé od Strakonic nejsou daleko a královským z Písku nebude dělat větší potíže zdolat u Kestřan Otavu. U Sudoměře to vyhlíželo slušně. Rybníků zde bylo tolik, že hráze slou­ žily zároveň jako cesty. Jan Žižka rychle zhodnotil situaci. Ano, u toho vypuštěného rybníka se pokusí bránit. Jeho název zněl podivně. Jmenoval se Škaredý... Po hrázi, oddělující lesknoucí se hladinu rybníka Markovce od bahna Škaredého, kvap­ ně prošly ženy s dětmi, aby stanuly na svahu nepatrné vyvýšeniny, tvořící mezi podmáče­ nými Inkami a rybníky jeden z mála pevných a suchých ostrůvků. Dalo se sem jít i odjinud, ale jen úzkou pěšinou kolem mokřisk a nádr­ ží. Jízda tudy útok vést nemohla. Husitský houf, obklopený rybníky Markovcem, Škare­ dým a ještě třetí nádrží na jižní straně (dnes se rybník jmenuje Prostřední a jeho existence v 15. století není doložena, nebyl-li tu, pak se zde určitě rozkládala neprostupná mokřina), se mohl cítit alespoň trochu bezpečný. Navíc Žižka přikázal přehradit průchod mezi Škare­

dým a Markovcem vozy, které částečně stře­ žily hráz i proti úderu z prostoru vypuštěného rybníka. Dlouhá staletí bývalo zvykem, že vozy chrá­ nily vojenské ležení. Po dobré zkušenosti u Nekmíře však tentokrát měly sloužit jako hradba proti předpokládanému útoku jízdy. Na vozy proto vystoupili nejzdatnější muži, ozbrojení cepy a sudlicemi. Okovaný cep či řemdih dokázal prorazit přílbu a plátovou zbroj lépe než krátký palcát. Háky sudlic zase umožňovaly stáhnout jezdce ze sedla. Něko­ lik lidí s kušemi a luky bylo připraveno uvítat útočníky sprškou šípů. Těsně za vozovou hrad­ bou, nevyžadující příliš početnou posádku, stáli záložníci, ochotni kdykoli nahradit padlé či zraněné druhy. Větší skupinu bojovníků, pověřených případným výpadem, měl na sta­ rosti Břeněk Švihovský. Jak je patrné, opírala se Žižkova taktika o vozovou hradbu. Postavení bojovníků na vozech eliminovalo výškovou převahu jezdce a zbavovalo jej tak jedné z hlavních výhod. Další přednost těžké jízdy, schopnost zdrcují­ cího úderu, který smete vše, co mu stojí v ces­ tě, omezil jednooký válečník výběrem bojiště. Po hrázi či úzké přístupové cestě mohl útočit jediný bojovník na koni, nikoli velká skupina jezdců jako na široké pláni. Přesila nepřátel byla ovšem obrovská. Pouze mimořádná sta­ tečnost a odvaha k oběti dávaly husitskému houfu naději, že vstoupí na vysněnou půdu Tábora. Krátká modlitba mu měla zajistit boží přízeň. Protivníci se objevili záhy. A z obou stran. Bohuslav ze Švamberka a Jindřich z Hradce překvapeně zírali na Mikše Divůčka a Petra Konopišťského. Do této chvíle o sobě nevědě­ li. Při pohledu na postavení husitského hlouč­ ku se bojovníci v plátové zbroji a na pěkných koních neubránili úsměvu. Na dálku působila vozová hradba nezvykle, ale i poněkud uboze. Mezi „železnými pány“, jak se tehdy v Če­ chách těžké jízdě říkalo, se šířila bezstarostná nálada. Co zmůže pár set chatrně vyzbroje­ ných „chlapů“, byť vedených třemi šlechtici, proti 700 vycvičených válečníků. Vždyť je­

(45)

den jediný jezdec měl stejnou bojovou sílu jako deset pěších. S „kacíři“ budou rychle hotovi! Bohuslav ze Švamberka a Petr Konopišťský, kteří se už s husity bili, zcela nesdí­ leli růžové představy svých mužů, ale o ko­ nečném vítězství nepochybovali. Mělo by o něm být rozhodnuto dřív, než padne sou­ mrak. A ten se nezadržitelně blížil. První snad zaútočil Jindřich z Hradce se svýmijohanity, jejichž kříže se zlověstně lesk­ ly v zapadajícím slunci. Ještě nežjezdci přira­ zili k vozové hradbě, zahrnuli je husité dáv­ kou šípů. Pán z Hradce jel na špici. Zavazoval ho k tomu rytířský kodex a nepsaná povin­ nost. Náhle pocítil bolest v noze, ale nevěno­ val jí větší pozornost. Ovzduší bitvy už ho zcela pohltilo a zásah šipkou nebyl vážným zraněním. To ještě netušil, že jeho následkům do roka podlehne. Úder proti vozové hradbě se zastavil. Po úzké šíji nebylo možné stabilní a dobře hájené vozy rozrazit či převrhnout. Husitské sudlicea kopí udržovalyjezdce v do­ statečné vzdálenosti od vozové hradby a neje­ den z útočníků byl stržen z koně a nyní se namáhavě pokoušel vstát. Nevadí. Nevyšel-li atak proti vozům, poda­ ří se z boku, přes vypuštěný lybník. Dvanáct vozů nemohlo pokrýt potřebný prostor, který přímo vyzýval k akci. Postup „železných pá­ nů“ však zbrzdilo bahno. Jarní slunko vysuši­ lo dno rybníka pouze na povrchu. To, co vypadalo jako šedivá a pevná hmota, se nyní propadávalo pod nohama. I když bahno ztě­ žovalo a zpomalovalo pohyb útočníků, ti před­ stavovali pro husity vážné nebezpečí. Ani boj o vozovou hradbu nebyl u konce, takže husit­ ské postavení bylo ohrožováno ze dvou stran. Nezbývalo než nasadit zálohy. Oddíl Břeňka Švihovského se vyřítil na protivníka. Pan Břeněk, jak mu velelo postavení i urozený původ, zahynul v jeho čele s mečem v ruce. Úporná husitská obrana útočníky překva­ pila. S něčím takovým nepočítali. Na obou stranách už leželi mrtví a sténali ranění. Boj však stále zůstával bez rozhodnutí. Pro

Švamberka, Divůčka, Kolovrata a Petra Konopišťského to byla pohana. Pořád ještě dou­ fali, že husitům dojdou síly. Slunce již před časem zmizelo za obzorem a na bojiště se snášela tma. Spolu s mlhou dodávala bitevní scéně působivý, takřka přízračný kolorit. V podmínkách prudce snížené viditelnosti ztrácelo pokračování zápasu smysl. Ne, dnes již královští Žižku nepřemohou. S obličeji zračícími rozčarování a zklamání odvolali ve­ litelé „železné pány“ z bitevního pole. Ti s sebou vlekli tři desítky zajatců. Znavení husité nevěřili svým očím. Ubrá­ nili se. Dosáhli prvního velkého vítězství. Bůh stál na jejich straně a ukázal všem, že vedou spravedlivou při. Snad ještě na bojišti se začaly rodit pověsti, které po letech průběh střetnutí obestřely sítí tajemství a zázraků. Brzy se vyprávělo, že „železných pánů“ byly plné 2000, že slunce náhle zapadlo, jako by je někdo vystřelil z praku, že nepřátelé ztratili orientacia zabíjeli se navzájem a žeBůh ochro­ mil jejich ruce i zbraně. Později se zrodil příběh, který přisoudil roli přítomným husit­ ským ženám. Ty prý na bahnitém dně rybníka Škaredého rozložily roušky a pleny, do nichž se nepřátelé při útoku zamotali. Skutečnost byla prostší. Husité přenocovali na bojišti a ráno pochovali své mrtvé. Cesta na Tábor byla volná. Obec bratří a sester přivítala vítěze od Sudoměře s jásotem. Po několika dnech, v nichž se nově příchozí zapojili do práce v táborské komuně, atmosféra nadějí opět zvážněla. I na Tábor dorazila zpráva, která se rychlostí bles­ ku šířila po celé zemi. Dne 17. března 1420 vyhlásil na říšském sněmu ve Vratislavi pa­ pežský legát Fernando křížovou výpravu proti kacířským Čechům. Dokument zpečetil pa­ pež Martin V. již 1. března. Nikdo nepochy­ boval, že hlavní zájem na konání vojenského tažení má Zikmund Lucemburský. Jeho hlav­ ním cílem bude pokořit husitskou Prahu. Po její kapitulaci by likvidace dalších husitských center byla pouze otázkou času...

(46)

VÍTKOV (14. 7. 1420)

Vrch Vitkov, nazývaný nej později od roku 1427 téžZižkov, se nyní nachází na území hlavního města Prahy (městská část Praha 3), ve středověku však ležel několik set metrů východně od hradeb souměstí. Na h řebenu kopce, těsně nad příkrým západním svahem, dal Jan Žižka v průběhu června a července 1420 vybudovat provizorní pevnost, které připadla klíčová úloha v době obležení husitské Prahy křížovou výpravou, vedenou králem Zikmundem Lucemburským a čítající zhruba 30 000 bojovníků. Zikmundova snaha zmocnit se Vítkova a plně tak izolovat vzdornou Prahu, skončila neúspěšně. Třicetičlenné husitské posádce, bránící pod velením Jana Žižky návrší, přišly brzy na pomoc posily z města. Na bojišti zůstalo 144 mrtvých křižáků, počet padlých husitů prameny neudávají. Bitva menšího rozsahu tak ve svých důsledcích přispěla ke zmaru křižáckého taženi.

Byl odtud pěkný výhled. Pražské hradby a štíhlé věže kostelů se zdály téměř na dosah a jasný den přibližoval i tvář krajiny, obklo­ pující rozlehlé souměstí. Jan Žižka z Trocno­ va však neměl ani pomyšlení oddávat se po­ klidu horké a uspávající červencové neděle. Zachmuřeně pozoroval druhou stranu Vltavy a svůj zrak pomalu stáčel od výrazných obry ­ sů Hradu s dominantou nedostavěné Svato­ vítské katedrály k dlouhému návrší, táhnou­ címu se od sídla českých panovníků a pozvol­ na klesajícímu až k štvanickému brodu. Při­ padalo mu, že celá letenská pláň je přímo poseta stany a boudanů Zikmundových křižá­ ků, jejichž zbraně a zbroj se leskly v ostrých slunečních paprscích. Konec vojenského le­ žení se ztrácel kdesi v dálce, až na mírné stráni, svažující se z roviny Letné ke vsi Ovenec. Množství křižáků budilo v husitské Praze hrůzu. Nikdo nedokázal odhadnout jejich počet. Běžně se mluvilo o 100 000, ale strach mívá velké oči. V chladivém stínu staroměst­ ských podloubí si lidé vyprávěli o nepřátel­ ském vojsku, čítajícím až 200 000 ozbrojenců, připravených utopit obhájce kalicha v krvi. Nikdo z pražských obyvatel však nevěděl, kolik lidí žije v jejich městě. Zdálo se jim, že

dost, ale přesto žalostně málo v porovnání s interventy, kteří do Čech přišli téměř ze všech koutů Evropy, hlavně ovšem z němec­ kých částí Říše a Uher. Ale nechyběly mezi mnu ani družiny českých a moravský ch šlech­ ticů. Sám Žižka, ač starý a zkušený voják, dosud nikdy neviděl tak ohromné vojsko po­ hromadě a nedovedl určit, že ho tvoří „jen“ 30 000 mužů. Převaha nepřátel mu sice vrývala vrásky do čela, ale neděsila jej. Od sklon­ ku června totiž předpokládal, že se křižáci přímého útoku na pravobřežní část Prahy neodváží. Bývalý trocnovský zeman znovu zkoumavě pohlédl na město pod sebou a výšiny v jeho blízkosti. Ne, nemohl si zvolit lepší místo. Vybudování alespoň provizorního opevnění tady, na Vítkově hoře, dávalo Praze a vlastně všem husitům naději, že se ubrání křižáckým oddílům. Větší šance na úspěšné hájení praž­ ského souměstí vzaly za své už před měsícem, přesněji 12. června 1420. Až do té chvíle měli husité časový předstih, poněvadž věděli, že si příprava křižáckého tažení do Čech vyžádá určitou dobu. To dáva­ lo znepřáteleným stranám možnost všelijak kličkovat a lavírovat. Zikmund Lucemburský prahnul po svatováclavské koruně a pokládal

(47)

za urážku, žepoprosincovýchjednáníchv Br­ ně zpochybnila část kališnické šlechty i husit­ ská Praha jeho nároky na český trůn. Proto zvolil krajní řešení. Doufal, že hrozba ozbro­ jené intervence přiměje vzpurné „kacíře“, zvláště Prahu, k povolnosti ještě před začát­ kem vlastních vojenských operací. Královo varování skutečně zastrašilo některé husitské pány a neminulo se účinkem ani v pražských městech. Část vlivných staroměstských měš­ ťanů hledala cestu ke smíru a svůj názor prosadila v okamžiku, když Zikmund vtáhl, zatím s poměrně malým vojskem, na české území, bez odporu vstoupil do Hradce Králo­ vé, střediska východočeského husitství, a vzá­ pětí se ubytoval v katolické Kutné Hoře. Sem, do pyšného a sebevědomého prostředí, zbo­ hatlého těžbou stříbra, směřovali zástupci kališnické Prahy, aby se pokusili naposledy dohodnout s ryšavým králem a odvrátili ho od úderu proti srdci Čech. Neodradilo je ani, že v polovině března přikázal Zikmund zmu­ čit a upálit novoměstského měšťana Krásu, jenž se za svého vratislavského pobytu odmítl zříci kalicha. Zikmund cítil převahu a s netajeným úsměškem naslouchal hlasům klečících vyslanců pražské obce. Prosili ho, aby ráčil býtjejich milostivým pánem, abyjim odpustil všechna provinění a aby přišel do Prahy nejen otevřenými branami, ale i probořenými zdmi. Přednesené žádosti pokládal římský a uher­ ský král za projev slabosti a zároveň za potvr­ zení správnosti své taktiky. Ve snaze Pražany ještě více zlomit a pokořit podmínil příjezd do hlavního města bezpodmínečným staže­ ním a odevzdáním všech zbraní. Brzy však zjistil, že se tentokrát přepočítal. Potupená husitská Praha nekapitulovala, nýbrž roz­ hodla se povstat proti legitimnímu dědici trůnu. Byla to vzpoura v českých dějinách do té doby neslýchaná. Ihned po krachu kutnohorských rozhovorů vyjeli z pražských bran poslové, aby ve vý­ znamných husitských městech žádali o vo­ jenskou pomoc. Jednání v Kutné Hoře pro­ běhla 15. května a již o pět dní později uvítalo

Hrot sudlice ušaté, 15. stol.

(48)

hlavní město 3000 táborů, mezi jejichž nej­ sazení Vítkovy hory, tyčící se jen několik přednější hejtmany patřil Jan Žižka. Dne minut cesty východně od pražských hradeb. 23. května pak přibyli do Prahy husité ze Ža- Bylo to místo prvořadého strategického vý­ tecka. Lounská a Slánská. Spolu s východo­ znamu, umožňující kontrolovat dvě silnice, českými orebity, kteří v české metropoli po­ které zajišťovaly husitům styk s venkovem. bývali už od 30. dubna, představovali venkov­ Jižní svah Vítkovy hory, pokrytý od časů ští přívrženci kalicha značnou sílu. S Pražany Karla IV. vinicemi, chránil cestu, vycházející z Horské brány (stávala v místech nynější mohli postavit do zbraně celkem 9000 mužů. K obraně staroměstských a novoměstských Hybernské ulice) a směřující k Českému Bro­ hradeb to bohatě stačilo. Přesto však nebyla du a odtud dále do Kolína a ke Kutné Hoře. situace husitů v pravobřežní části souměstí Všechna tři jmenovaná města sice drželi záviděníhodná. Tvrdý Vyšehrad, který tvořil Zikmundovi stoupenci, pro husity ale bylo od časů Karla IV. organickou složku novo­ důležité, že po silnici proudily do Prahy země­ městského opevnění, kontrolovala posádka dělské produkty alespoň z nejbližšího okolí. věrná Zikmundovi. Ze svého postavení měla Pod severními srázy Vítkovy hory, na rozleh­ Nové Město jako na dlani. Sama o sobě však* lém Špitálském poli za Poříčskou branou, nepředstavovala větší nebezpečí. Hlubší oba­ bylo dobře vidět silnici, která pokračovala vy naháněl na protilehlé straně Vltavy Praž­ úrodnou krajinou k Staré Boleslavi. Pokud by ský hrad, rovněž obsazený Zikmundovými chtěl Zikmund husity v Praze vyhladovět, bojovníky. Bylo jisté, že se panovník po svém musel ovládnout Vítkov. Tato jednoduchá úvaha motivovala Žižkopříchodu ku Praze opře právě o tuto pevnost, odřízne město od levého břehu a následně se vo počínání. Na sklonku června začala nad pokusí zamezit jeho zásobování. Přede žněmi prudkým západním svahem návrší vyrůstat by to bylo tragické. Zatím mu naštěstí chyběli provizorní pevnůstka. Měl-li Zikmund v dr­ lidé. Příchod hlavních křižáckých sborů do žení Pražský hrad a Vyšehrad, budovali si nitra Čech se očekával na konci června. husité na Vítkově hoře aspoň tvrz. V předvečer dne, zasvěceného památce Husitští hejtmane to věděli a rozhodli se zmocnit Pražského hradu dříve, než dorazí apoštolů Petra a Pavla, tedy 28. června, vjel Zikmund. UŽ28. května sevřeli pražští, tábor­ Zikmund konečně na Pražský hrad. Zároveň ští, žatečtí i východočeští husité pevnost do sejeho oddíly přesunuly ze stanoviště u Zbras­ nepropustného krunýře. Obléhání velel Žiž­ lavi na Letnou a čekaly zde na další posily ka. Posádka Hradu, sužovaná hladem, pojída­ z německých oblastí Svaté říše římské. Bylo la koňské maso i listí vinné révy a čekala na krásné počasí a Zikmund, který už dlouho zázrak... Dostavil se 12. června. Zchytralý nenavštívil rodnou půdu, neodolal a druhý Zikmund si dovedl poradit a s využitím klam­ den se z Letné kochal vyhlídkou na nádherné, ného manévru dodal svým lidem na Hrad leč vzpurné souměstí. Zdánlivě mu leželo potraviny i prach do pušek a děl. Obléhání u nohou, krásné a impozantní... Panovníko­ pevnosti ztratilo tím pádem smysl. Žižka po­ vi se až sevřelo srdce z představy nelítostných chopil, že levý vltavský břeh je pro husity bojů, přinášejících oběti a utrpení. Po chvíli ztracen. Proto z něho ustoupil a na vypálené zabloudil očima na spáleniště Malé Strany, ke Malé Straně ponechal osamělý předsunutý zničenému arcibiskupskému paláci a k žalu­ bod. Bylajím mostecká věž, která spolu s blíz­ jícím troskám ohořelých domů i chrámů. kým domem saských vévodů střežila vstup na V mysli se mu rázem vybavila vzpomínka na jediný pražský most. rozbité a vydrancované kostely, jež spatřil za Po zmaru nadějí na ovládnutí Pražského svého nedlouhého českého pobytu. Lítost se hradu zbýval jediný krok, který mohl zabránit v něm začala mísit s hněvem. Ovládl se však totální blokádě pravobřežního souměstí. Ob­ a jakoby k sobě, ve skutečnosti ale tak, aby jej (49)

slyšeli jeho společníci, německy pronesl: „Ó Praho, mé pravé otcovské dědictví, jak jsem tě shledal. “V tu chvíli se jednomu z dvořanů zdálo, že vidí na obloze tři krvavé kříže, symbol nadcházejících událostí... Jejich počátek se pro Zikmunda nevyvíjel příznivě. Hradec Králové se v předposlední červnový týden opět dostal do husitských rukou a brzy poté obdržel král další neradost­ nou zprávu. V časných ranních hodinách dne 30. června utrpěli těžkou porážku Oldřich z Rožmberka, Lipolt Krajíř z Krajku a ra­ kouské oddíly, obléhající oslabený Tábor. Po pět nocí jel táborský hejtman Mikuláš z Husí v čele 350 jezdců po odlehlých cestách z Pra­ hy k Táboru. Ve dne se skrývali. Téměř nikdo o nich nevěděl. Tak se stalo, že Rožmberští a Rakušané na překvapivé útoky, vedené sou­ časně jak z obléhané táborské obce, tak pa­ nem Mikulášem, nestačili reagovat. V plánu na takřka souběžné pokoření Tábora i Prahy se objevila trhlina. Křižáci ji ovšem mohli zacelit před Prahou. Při pohledu na pravobřežní Prahu Zikmundovi neunikal ani ruch na Vítkově hoře. Žižkovi táboří usilovně stavěli opevně­ ní, ale tlačil je čas. Křižáků den ode dne přibývalo. Během 9. července přitáhli pod vedením vévody Albrechta Habsburského Ra­ kušané a položili se u vsi Bubny, z druhé strany štvanického brodu. Teď už měl Zik­ mund celé vojsko pohromadě a musel krotit jeho netrpělivost. Kořist ležela tak blizoučko, stačilo jen udeřit na město a pobít několik set měšťanů a sedláků, kteří se zbraněmi neumě­ li příliš zacházet. Žižka však Zikmundovy záměry předvídal naprosto přesně. Král nehodlal vzít pra­ vobřežní souměstí útokem ze dvou důvodů. Uvědomoval si nadmíru dobře, že by taková akce mohla snadno skončit fiaskem. Útok přes Vltavu, ať již po kamenném mostě, hlí­ daném z obou stran husity, nebo v prostoru některého z brodů nepřicházel vůbec v úva­ hu. Ani ofenzíva, vedená proti pevným novo­ městským hradbám, obsazeným odhodlaný­ mi husity, neměla naději. A i kdyby se čirou

náhodou podařilo města dobýt, nikdo by již nezabránil zdivočelým křižákům v zabíjení, drancování a pustošení. Jak by se na takové počínání tvářili čeští páni, kteří jej vyzývali k co nejmímějšímupostupu a bezjejichž účasti se nemohl konat ve Svatovítském chrámu korunovační ceremoniál, si Zikmund dokázal dobře představit. Sám sice zamýšlel vůdce husitských vzbouřenců exemplárně potrestat, ale jako správný panovník nesměl krutost vůči poddaným přehánět. Rozhodl se proto zlomit husity hrozbou hladu. Kromě Vítkova mu vše hrálo do not. Na levý vltavský břeh se husité neosmělovali, a pokud ano, postačovalo, aby z křižáckého ležení vyrazilo několik jezdců a zahnalo od­ vážlivce na ústup. Vyšehradská posádka po­ zorně střežila silnici vedoucí na jih a cestu do Posázaví zase hlídali lidé hejtmana Fulštejna na Novém hradě u Kunratic. Zbývalo pouze obsadit Vítkovu horu, a to ještě přede žněmi. Čím dříve, tím lépe. Nová úroda už zlátla v letním slunci a křižáčtí bojovníci nadávali na nečinnost a hlasitě si stěžovali na špatné zásobování, drahotu potravin i množství do­ těrného hmyzu. Husitskou Prahu však Zik­ mund hodlal udržovat v domnění, že hlavní útok povede přímo proti městu. I proto se usmíval, když si křižáci z dlouhé chvíle stou­ pali na okraj letenského srázu nebo k ma­ lostranskému brodu a pokřikovali na husity: „ Ha, ha, ha. Hus kacíř, Hus kacíř! “ Praha se vskutku strachovala a část jejích obyvatel očekávala nejbližší dění s úzkostí, která nalezla výraz v úpěnlivé prosbě, začle­ něné do Svatováclavského chorálu: „Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“ Obavy však stále častěji přehlušovalo přesvědčení husit­ ských zástupů, že právě jim vyjevil Bůh zá­ vazné pojetí svého zákona a neopustí je ani v obtížné zkoušce, v které stanuly samy proti všem. A toto vědomí vlévalo odvahu do žil a posilovalo touhu obětovat vlastní tělesný život za naplnění božích pravd. Každý husita se mohl poučit, za jaký program bojuje. Pře­ hledně a stručně jej shrnovaly čtyři pražské články, přijaté na poradě představitelů všech

(50)

Kachle s reliéfem husitských bojovníků.

husitských proudů. Slovo boží musí být svo­ bodně kázáno, odpovědné orgány musí vymý­ tit smrtelné hříchy, církev nesmí vlastnit po­ zemkový majetek ani zasahovat do světských záležitostí a přijímání pod obojí způsobou je závazné ke spasení každého křesťana. Smělost husitských mužů a žen Žižka sice oceňoval, leč působila mu též starosti. Odva­ ha, s níž se obránci kalicha vrhali do půtek s nepřítelem, stála husitskou stranu už desít­ ky zbytečných obětí. Když Zikmund v podve­ čer 12. června zásobil Pražský hrad, dali se mnozí husitští bojovníci strhnout natolik, že chaoticky zaútočili proti královu voji a utrpěli

poměrně těžké ztráty. Naposledy se podobný případ opakoval v sobotu 13. července. Vlta­ vu přebrodil silný oddíl křižáckých jezdců, snadno se dostal na Špitálské pole a bezpro­ středně ohrožoval hradby. Husité se neuspo­ řádaně vyhrnuli z města a vzápětí několik z nich leželo v tratolišti krve. Teprve potom se vzpamatovali a uposlechli své hejtmany. Křižáci neriskovali větší střetnutí a raději se stáhli. Svého cíle ovšem dosáhli. Ověřili si. jak dalece je husitská Praha připravena a sou­ časně naznačili, že hlavní útok povedou proti jejím hradbám. Průzkum bojem jim vyšel dokonale.

(51)

Jednooký hejtman měl tedy všechny důvo­ dy netrpělivě sledovat, jak pokračuje stavba opevnění na Vítkově. Vedle viničně věže, již tu dal kdysi vybudovat původní majitel, rostly dva nevelké, k východu obrácené sruby. Před nimi vyhloubily táborské ženy tři příkopy. Přetínady návrší v nepatrné vzdálenosti za nejužším místem. Žižka se bezděčně usmál. Co se povedlo u Sudoměře, mělo by se zdařit i nyní. Útok na pevnůstku mohl směřovat pouze z východní strany, odkud byl na dlouhý hřeben poměrně snadný přístup. Odjinud úder jízdy přijít nemohl. Koně by nezdolali prudké svahy a sráz. Předpokládaný drtivý nápor ko­ vem oplátovaných ozbrojenců měl ztlumit úzký hřeben Vítkovy hory a příkopy, pojíma­ né spíše jako překážka pro koně. Teď šlo jen o to, aby bylo opevnění dokončeno včas. Nedělní odpoledne pokročilo, ale sluneční žár zatím slábl jen nepatrně. Žižka se znovu zadíval přes řeku. A ihned zpozorněl. To již směremk Bubnům vzrušeně ukazovali i ostat­ ní přítomní táboří. V rakouském ležení nastal ruch a nebylo pochyby, že se tam lidé chystají k boji. Čilé přípravy probíhaly i na Letné. Podle oblaků prachu se dalo usuzovat, že se k akci připojí rovněž míšeňští a durynští kři­ žáci, tábořící u Ovence. Hradby Pražského hradu se zaplnily ozbrojenci a podobně to zřejmě vyhlíželo i na Vyšehradě. Husité dole, v Praze, pochopitelně nelenili. Stovky mužů zaujaly postavení na hradebních zdech, pře­ devším v blízkosti Poříčské a Horské brány, odkud hrozilo největší nebezpečí. V ulicích, vedoucích k branám, shromažďovali hejtmané své oddíly. Hlasité modlitby husitských bojovníků, hájících pražské souměstí, na Vítkov slyšet nebyly. Zato sem zaléhal hlas zvonů, vzývajících v těžké hodině Boha o po­ moc. Také posádka vítkovské tvrze vroucně odříkala modlitbu. Nebylo zde mnoho lidí. V dané chvíli pouze 26 mužů a dvě ženy. Ani menší hrady nemívaly více obránců. Ovšem málokdy musely odolávat takovému množ­ ství nepřátel a obvykle na nich nechyběl do­ statečný počet šípů a prach do houfnic. Přípravy v křižáckých leženích nedopřáva-

Hákovnice z počátku 15. stol.

(52)

ly naději, že bude následovat fingovaný útok, který husité zažili včerejšího dne. Praha se chystala na zoufalý boj o přežití. Porážka by znamenala pokoření hlavního města i konec husitského úsilí o nápravu celé křesťanské společnosti. Z pražských hradeb již vzrušeně hlásili, že nekonečné houfy křižáků brodí Vltavu, zaplavují Špitálské pole a zcela jistě se pokusí proniknout do města. Husité na obou mosteckých věžích zase pozorovali, jak z Pražského hradu sestupuje nepřátelský od­ díl a přes poničenou Malou Stranu míří k Saskému domu. Udeří-li ještě Vyšehradští, bude se Praha nucena bránit na několika místech zároveň. Vydrží takový' nápor? Ne­ jedna matka, jejíž mysl ještějitřila ranní slova husitských kazatelů, k sobě tiskla své děti. Jiné ženy poklekly a jejich nářek plynule pře­ cházel v modlitbu. Žižka v útok na město nevěřil. Bylby v roz­ poru s jeho vojenskými zkušenostmi. A Zik­ mund se svými vojevůdci, mezi nimž nejvíce proslul Ital Pippo Spano z Ozory, si jistě uvědomoval totéž. Hlavní úder přece musí vést na Vítkovu horu! Vše ostatní je úskok, sloužící k odvrácení pozornosti a k ochrome­ ní Prahy, která v obavách před nepřítelem neotevře ani na okamžik své brány, ponechá slabou posádku vítkovské pevnůstky smutné­ mu osudu, a tím sama nad sebou vyřkne ortel smrti. A to vše před zraky nenáviděného Zik­ munda, který na počátku akce zaujal postave­ ní na Letné, aby v doprovodu říšských knížat, hrabat a církevních celebrit přihlížel triumfu svých bojovníků. Žižka měl pravdu. Pražské zvony sice nepřestávaly vyzvánět a Špitálské pole se dále plnilo pestrobarevným křižáckým vojskem, ale rozhodující dění se odvíjelo na místě skrytém očím stálých i dočasných obyvatel města. Tíha odpovědnosti spočívala na mí­ šeňském zemském hejtmanu Heinrichovi z Isenburgu. Jeho oddíl, složený z několika stovek míšeňských a rakouských bojovníků, přebrodil ve vší tichosti u Libně řeku. Za zády křižáků, stojících na Špitálsku v bezpečné vzdálenosti od pražských hradeb, stoupali

nyní koně s jezdci vzhůru povlovnou strání, aby od východu zaútočili na vítkovskou tvrz. Už se ocitli u vinice Ohrady a nyní se mohli rozjet přímo proti Žižkovu opevnění. Pravda, nešlo to tak lehce, jak si představovali. Na neširoký hřbet se vedle sebe vměstnalo jen několik bojovníků, ale i tak se lavina útočí­ cích křižáků objevila ve chvilce před husit­ skými sruby. Jejich údernou sílu ale poněkud ztlumil zužující se hřeben, takže k prvnímu příkopu vjížděli jako do trychtýře. Koně se před nenadálou překážkou začali vzpínat, ale nemohli zpět. Za nimi se tlačili další a další křižáci V tu chvíli je husité zasypali kamením a hrstkou šípů. Na okamžik propukl zmatek, ale netrval dlouho. Někteří křižáci seskočili z koní a bez ohledu na kameny snadno zdolali první a druhý příkop. Za nimi se stejným způsobem vydali jejich druhové. V momentě zněl vítězný křižácký pokřik na třetím příko­ pě, těsně pod nevysokou zdí, na které se cepy, sudlicemi, oštípy i kopími udatně oháněli obránci pevnůstky. Heinrich z Isenburgu bo­ joval na špici. Do chvíle, než utrpěl smrtelné zranění. Bezvládné tělo míšeňského hejtma­ na však útočníky od jejich záměrů neodradilo. Křižáci již šplhali na zídku. Žižka, pozoruje střetnutí i situaci na Špitálském poli, už před časem vypravil do města posla s žádostí o po­ moc. Praha byla pořád ještě zaujata sama se­ bou a očekávala, kdy se nepřátelé vyřítí proti hradbám. Teprve po drahné době si její obrán­ ci povšimli urputného zápasu na Vítkově. Bylo otázkou času, kdy posádka tvrze pod­ lehne přesile. Jedna ze dvou přítomných hu­ sitských žen svírala cep z posledních sil, ale dodávala sobě i ostatním kuráže voláním: „ Před Antikristem nesluší věrnému křesťanu ustupovat!“ Nepřátelská zbraň vzápětí ukon­ čila její život. Žižka se již na nic neohlížel a přispěchal na kritické místo. Musí pevnůstku udržet, dokud nedorazí posily z Prahy. Stál na okraji zdi a bil se s protivníky. Náhle mu však ujela noha a než stačil získat ztracenou rovnováhu, pocítil na sobě ruce křižáků, kteří se ho snažili stáhnout dolů. Táborští cepníci

(53)

ale nebezpečí zažehnali a vyrvali svého veli­ tele jisté záhubě. Odpor husitů již slábl, když se situace pronikavě změnila. Hejtmané v Praze pocho­ pili záměry nepřátel a také Žižkův posel spl­ nil svůj úkol. Z Horské brány, před niž se křižáci neodvážili, vyrazili ozbrojenci na po­ moc Vítkovu. Nejprve zdolal jižní svah kopce oddíl 50 střelců a cepníků, v jejichž čele po­ spíchal kněz, držící na tyči zavěšenou schránu se svátostí oltářní. A po chvíli za nimi vystu­ povali ze zeleně vinných keřů další husité. Křižáci zprvu nedokázali zjistit, kdo a proč je tlačí k příkrému severnímu srázu. Teprve po chvíli poznali, že je z boku napadl početný husitský sbor. Většina z nich propadla panice a snažila si zachránit holý život. I přední řady ustaly v útoku na pevnůstku a hleděly se pro­ bít zpět. Za daného stavu nezbývalo křižáckým hejtmanům nic jiného než své lidi z Vítkovy hory odvolat. O spořádaném opuštění bojiště však nemohlo být řeči. Ústup se změnil v úprk z dosahu husitských sudlic a cepů. Někteří zoufalci zcela ztratili orientaci a doplatili na neznalost terénu. Pokuso útěk severním a již­ ním svahem končil pády a nezřídka smrtí. V bojovém zaujetí husité nešetřili raněných a bez milosti je posílali na věčnost. Křižáci prchající z Vítkova s sebou strhli i sbory čekající na Špitálském poli. Zmatek byl dokonalý a dovršila jej střelba z děl od Poříčské brány. Ne všichni bojovníci se zna­ mením kříže byli ochotni posečkat v tlačenici u brodu. Vjížděli či vcházeli do Vltavy a lec­ kdy poznali svůj omyl příliš pozdě. Znechuce­ ný Zikmund odjel z Letné do klidnějších pro­ stor Pražského hradu s vědomím, že pečlivě promyšlený plán selhal a naděje na kapitulaci města se opět vzdálila. Onen nedělní večer 14. července husitská Praha jásala. Prosebný hlas zvonů se změnil v oslavné poděkování Bohu i vítězům, nářky a pláč jakoby zázrakem přerostly v úlevné veselí. Na Vítkově hoře odnášeli vítězové pobité křižáky, svlékali mrtvoly z oděvů a zabavovali jejich zbraně a zbroj. Nahá těla pak položili k příkopu a zapálili. V letním vedru

to bylo rozumné opatření. Kosti potom skon­ čily v společném hrobě. Rovněž nešťastníky, zahynuvší po pádu ze severního srázu, pohl­ tila jáma narychlo vykopaná na Špitálském poli. Celkem husité napočítali 144 mrtvých nepřátel. Nazítří ráno se dostavilo vystřízlivění. Půl­ druhého sta zabitých křižáků nijak zásadně neměnilo poměr sil a Zikmundova obrovská armáda nadále ležela před Prahou. Náladu ve městě dokonce několikrát narušily výstřely děl, umístěných na Letné a na Pražském hra­ dě. Jakoby chtěly vítězům alespoň trochu ztrpčit úspěch. A byť střelba nezpůsobila žád­ né škody a záhy umlkla, upozornila všechny stoupence kalicha, že jedno dílčí vítězství nemusí ještě mnoho znamenat. Zejména Žižka nevěřil, že by se Zikmund vzdal záměru dobýt Vítkov. Proto hned 15. července přiká­ zal posílit a zdokonalit tvrz nad Prahou. Tá­ boří prohlubovali příkopy a zpevňovali zdi, takže se stavba rychle měnila v malý hrad. Ale tentokrát se geniální válečník mýlil. Král i Pippo Spano věděli, že husité nový útok na Vítkov očekávají a nehodlali posílat své muže na smrt. Propásli tak čas. Kolem 20. července začaly v pražském okolí žně a Poříčskou i Hor­ skou branou vjížděly do města vozy s obilím. Sen o vyhladovění Prahy se rozplynul. Vydržovat za těchto okolností třicetitisícové vojsko, které již rabovalo vesnice na míle dalekoa pustošilo krajinu, nemělosmysl. Na­ víc mezi křižáky z rozličných zemí propukaly rozmíšky a třenice, množily se rvačky a rostla nespokojenost. S demoralizovanými vojáky Zikmund Prahu obléhat a dobývat nemohl. Přenesl tedy svou aktivitu na diplomatické pole a dal zelenou jednáním mezi představi­ teli pražských husitů a bohoslovci, doprová­ zejícími křižáckou výpravu. Rozhovory o hu­ sitském programu, shrnutém ve čtyřech praž­ ských artikulech, se konaly na Malé Straně. Skončily neúspěšně. Síly křižáckých zbraní Zikmund využil k je­ dinému, zato však okázalému aktu. V neděli 28. července 1420 se dal pod jejich ochranou a za přítomnosti 24 českých a moravských

(54)

pánů korunovat v Svatovítské katedrále čes­ kým králem. Před světem tak dosáhl alespoň částečného úspěchu. Prahu sice nedobyl ani nepokořil, leč na jeho hlavě se zaskvěla sva­ továclavská koruna. Dva dny poté křižácké vojsko rozpustil a sám odjel do Kutné Hory. Teprve tehdy si Praha ulehčené vydechla. V nejtěžší zkoušce, v konfrontaci s přesilou domácích i zahraničních odpůrců kalicha, hu­ sité obstáli. Symbolemjejich prvního vítězné­ ho zápasu se světem se stal vrch Vítkov. Dramatická, avšak nevelká bitva, svedená na strategicky důležitém návrší, rozhodla ve svých důsledcích o zmaru kruciáty. Ještě výrazněji

se do obecného povědomí vrylo jméno úspěš­ ného velitele obránců Vítkovy hory. Již v roce 1427 se kopci nad Špitálském říkalo Žižkov. To už bylo v době, kdy husité přešli do ofen­ zívy a sílu jejich zbraní stále častěji pociťova­ la cizina. V srpnu 1420 však husitská Praha považovala za svůj hlavní cíl úspěšnou obra­ nu. Vyšehrad i Pražský hrad zůstávaly v drže­ ní Zikmundových posádek a představovaly pro město permanentní nebezpečí. Okamžitě po rozpadu křížové výpravy vydali husitští hejtmané příkaz dovézt do města co největší zásoby potravin.

(55)

VYŠEHRAD (1. 11. 1420)

Královská pevnost Vyšehrad na jižním okraji pražské aglomerace znepokojovala husity svým těsným sousedstvím s Novým Městem pražským. Proto ji Pražané v polovině září 1420 oblehli a v součinnosti s venkovskými spojenci odřízli od všech zásobovacích cest. Pokus Zikmunda Lucemburského vymanit posádku ze sevření ztroskotal v bitvě, která se odehrála před vy­ šehradskými branami a která svým rozsahem a počtem obětí daleko překonala husitská vítězství u Sudoměře a na Vítkově; síla obou vojsk přesahovala 10 000 mužů, poražení měli na 500 padlých. Mimořádný podíl na úspěchu husitských zbraní měl východočeský šlechtic Hynek Krušina z Lichtenburka na Kumburce (kolem 1392-4.3.1454), který spojeným husitským oddílům velel.

Bitva u Vyšehradu (dříve též často nazýva­ ná na Pankráci) zaujímá místo třetího z korál­ ků slavných husitských vítězství. Z nich je nejvíc opomíjená a nejméně známá, nikoliv však nejméně významná. Jednak pro její ná­ sledky a také pro skutečnost, že právě v ní můžeme spatřovat první skutečně velké vítěz­ ství husitských bojovníků, kteří si zde ověřili, že mohou obstát proti profesionálním kři­ žáckým armádám i v otevřeném poli. Po rozchodu první křížové výpravy sice bezprostřední nebezpečí hrozící husitské me­ tropoli pominulo, nicméně obavy z krále Zik­ munda a jeho spojenců trvaly i nadále. Ten se stáhl se svým uherským vojskem do Kutné Hory a zde očekával, zda mu české a morav­ ské panstvo splní korunovační sliby a podrobí mu Prahu po dobrém. Marně. Ještě nepříjem­ nější však pro pražská města byla existence dvou královských hradů v jejich sousedství. Početné posádky Pražského hradu a Vyšehra­ du narušovaly zásobování pražského souměstí i jeho každodenní život. Proto brzy padlo rozhodnutí likvidovat bližší z nich - Vyše­ hrad, jenž navíc komplikoval spojení Prahy s Táborem. Obléhání začalo již 15. září, kdy se pražská hotovost rozložila na pankrácké pláni jižně od Vyšehradu a zablokovala jeho posádce zásobování po benešovské silnici. Obléhatelé si byli dobře vědomi, že tím

riskují novou konfrontaci se Zikmundem. Obrátili se proto opět na své venkovské spo­ jence a ani nyní nezůstalo jejich volání o po­ moc neoslyšeno. Dne 4. října dorazily k oble­ žené pevnosti postupně pomocné oddíly orebského bratrstva z východních Čech, poté sbory severočeských husitů ze Žatce a Loun a kolem 15. října i posila z Tábora. Díky jim mohli Pražané, rozložení zprvu v okolí koste­ líka sv. Pankráce, uzavřít vyšehradskou po­ sádku pevným kruhem, tvořeným soustavou příkopů a náspů, jež zároveň chránily husity před útokem zvenčí. Severočeští stoupenci kalicha se utábořili v údolí potoka Botiče a orebité spolu s oddíly kališnických pánů pak v okolí (později zaniklé) obce Psáry, vý­ chodně od vyšehradských hradeb. Vrchním velitelem spojeného husitského vojska se stal zkušený válečník pan Hynek Krušina z Lichtenburka, nejvyššíorebský hejt­ man. Asi nejen pro to, že orebská pomoc byla nejpočetnější (dle soudobého, avšak patrně silně zveličeného údaje čítala 7000 mužů), ale patrně z toho důvodu, že východočeský aris­ tokrat byl srdci i hlavám umírněných praž­ ských měšťanů přece jen mnohem bližší než Mikuláš z Husi. Tento svárlivý a k intrikám náchylný táborský hejtman měl zejména na Novém Městě ještě z předrevolučních časů hojně radikálních přívrženců, což poněkud

(56)

í Jan Žižka z Trocnova v čele husitských vojsk.

(57)

zvyšovalo váhu táborské pomoci, která ostat­ ně nebyla nijak početná. Zasvěcený kronikář Vavřinec z Březové hovoří dokonce o pou­ hých 30-40 jezdcích, které patrně ještě dopl­ ňoval pěší oddíl. Krušina přidělil táborům odlehlý úsek na podolském břehu a blízkém vltavském ostrovu (dnešní Císařské louce), čímž bylo dokončeno hermetické obklíčení vyšehradské posádky. Té po měsíci obléhání došly zásoby a začala v nouzi zabíjet vlastní koně, takže jedinou nadějí se pro ni stala pomoc zvenčí. To dobře věděl i král Zikmund, který k vy­ proštění Vyšehradu zoufale sháněl posily jak doma, tak v cizině. Mezitím se snažil odvést pozornost husitů diverzní akcí proti Žatci (10.-14. 10.) i vyjednáváním, které však vzá­ pětí svou prchlivostí pokazil. „Naseruť jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehra­ du, “ řval prý na vyjednavače. Pokus zásobit obležený Vyšehrad loděmi zas překazila čerst­ vá přítomnost táborů na Vltavě. Teprve na samém konci října se mu podařilo shromáždit dostatečně silné vojsko - o jeho síle však existují protichůdné zprávy, čítalo nejspíš ko­ lem 10 000 mužů - aby se s ním odvážil vytrhnout ku Praze. Tou dobou se však velitel obléhaných, mo­ ravských šlechtic Jan Všembera z Boskovic, naděje na vyproštění vzdal. Proto 28. října uzavřel s Krušinou a dalšími husitskými vůd­ ci dohodu, v níž se zavázal, že nedostane-li do konce měsíce podstatnější zásoby, odevzdá za právo volného odchodu hrad do pražských rukou. Ovšem s takovou maličkostí si král, nikdy se netající přesvědčením, že smlouvy uzavřené s kacíři či nevěřícími není nutno dodržovat, příliš hlavu nelámal. To však byl sotva důvod, proč si 31. října dovolil v blíz­ kosti hlavního města ztratit den čekáním na opožděné posily z Moravy v ležení pod No­ vým Hradem u Kunratic. 1. listopadu v 8 hodin ráno při tom mělo vstoupit v platnost příměří mezi husity a vyšehradskou posád­ kou. Zikmundovo zpoždění se asi nedá vy­ světlit jinak než obavou, že by bez morav­ ských posil mohl utrpět porážku. Čas ovšem

nečekal. Než se toho dne královští přemístili k Vyšehradu a sešikovali k bitvě, lhůta již dávno vypršela. Všembera se zachoval jako čestný rytíř a nezareagoval na znamení, které mu Zikmund dával z Kavčích hor máváním mečem. Vyšehrad brány neotevřel a Všemberovi lidé králi útok neulehčili. Mezi králem a jeho veliteli se pak rozvinu­ la diskuse, v níž zejména příslušníci domácí­ ho panstva rozmlouvali panovníkovi úmysl za změněných poměrů zahájit boj. Avšak Zikmund, rozlícen dalším neúspěchem a v koutku duše stále věřící, že se Vyšehradští pohnou, ustoupit nehodlal. Příliš se již upnul na svedení rozhodující bitvy a nemohl proto couvnout. Poté, co prohlásil „ dnes naprosto musím s těmi sedláky bojovat “, obvinil české a moravské pány ze zbabělosti. Snad je tak chtěl motivovat k boji. Moravský zemský hejt­ man Jindřich z Plumlova sice rozhořčeně na­ mítl, že „jsme hotovi jiti, kam rozkazuješ, a budeme tam, kde ty, králi, nebudeš“, ale účelu bylo dosaženo. Čeští a moravští šlech­ tici chtěli svým chováním v nastávající bitvě dokázat, že obvinění z nestatečnosti je křivé. Plán útoku královského vojska byl až prů­ zračně jednoduchý a kdyby byl stoprocentně realizován, mohl mít velkou naději na úspěch. Mělo zaútočit současně s výpadem vyšehrad­ ské posádky do týla obléhajících husitů. Zma­ tek v řadách napadených měl ještě zvýšit před­ stíraný útok posádky Pražského hradu na Malou Stranu a Kamenný (dnešní Karlův) most. Zikmund však nepočítal se dvěma okol­ nostmi. Předně se Jan Všembera rozhodl do­ stát slovu a dle sjednané smlouvy kapituloval - dokonce musel uzavřením bran bránit části vyšehradské posádky v úmyslu přeci jen se zapojit do bitvy - jednak byli husitští velitelé informováni o nepřátelských úmyslech. Po­ dařilo se jim totiž zajmout králova posla se vzkazem na Pražský hrad. Měli proto dostatek času soustředit své síly do pražského tábora na Pankráci či jeho blízkého sousedství. To se týkalo i táborského oddílu, který' Mikuláš z Husí několik dnů předtím odvedl na protest proti vyjednávání s obleženou posádkou do

(58)

Kachle s vyobrazením husitských bojovníků.

města. Husitští hejtmané rovněž vyčlenili ne­ malé síly, aby zabezpečili týl svého vojska proti výpadu Vyšehradských,jejichž neutrali­ ta nebyla do poslední chvíle jistá. Jelikož husitské oddíly byly přinejmenším stejně sil­ né jako Zikmundova armáda - někteří histo­ rici se dokonce domnívají, že měly značnou převahu - a nadto se opíraly o důkladně vy­ budovanou obranu, stály všechny výhody na straně Pražanů a jejich spojenců. Těsně před zahájením útoku Zikmund roz­ hodl, snad pod dojmem nejisté angažovanosti

vyšehradské posádky, že povede úder ze dvou stran. Zatímco uherský sbor, kontingenty z ně­ meckých oblastí Říše, Slezska a Lužice i ná­ mezdní žoldnéři měli postupovat čelně podél benešovské silnice, dostali čeští a moravští páni, rozkurážení slovní přestřelkou mezi králem a panem z Plumlova, obtížnější úkol. Měli sestoupit do úvozu táhnoucího sejihový­ chodním směrem od Podolí k Pankráci a od­ tud po strmém svahu napadnout husitské pozice v méně chráněném boku. A pak, v chladném a větrném dopoledni dne Všech

(59)

Svatých, dal král Zikmund povel k útoku. Doufal, že české kacíře konečně zkruší. Samotná bitva netrvalo dlouho. Frontálně útočící skupina přes silnou střelbu z děl a pu­ šek bránících se Pražanů pronikla zpočátku přes příkopy na náspy, kde se rozpoutal tvrdý boj. Na některých místech se Zikmundovým mužům dokonce podařilo Pražany zatlačit a přinutit k ústupu. Současně začaly útočit i oddíly českých a moravských šlechticů, kte­ ré obtížný terén donutil postupovat pěšky. Kritickou chvíli, kdy se celá obranná linie husitů začala bortit, vyřešil až Hynek Krušina z Lichtenburka řídící boj od kostelíka sv. Pankráce. Kronika Vavřince z Březového ji popsala takto: „... a když takto sešikováni mužně učinili útok z obou stran na Pražany v příkopech, ti nejprve postrašeni se obrátili na útěka hustě se shlukli okolo kostela sváté­ ho Pankráce; když to spatřil pan Krušina, zvolal silným hlasem a pravil: ‘O milí bratři, vraťte se zase a buďte dnes statečnými rytíři v boji Kristově, protože se vede ne náš boj, nýbrž Boží; uvidíte totiž, že Pán Bůh vydá všechny nepřátele naše a Boží v ruce naše. ’ Ještě dobře neskončil řeč, když druhý zvolal: ‘Běží nepřátelé, běží. ’ Uslyševše to všichni úprkem běželi, zahnali nepřátele od příkopů a obrátili je na útěk... “ Mnohem účinnější než verbální srovnání Římský císař Zikmund. s bojem Kristovým, které údajně tak pozvedlo morálku ustupujících husitů, však jistě bylo včasné nasazení záloh, snad především nem, se brzy proměnil v masakr. Pohyblivější orebských cepníků, které napadly útočníky Pražané i táborští a orebští sedláci pronásle­ v prostoru benešovské silnice, a to čelně i ze dovali ustupující s takovou zuřivostí, že „ něstran. Dle líčení Zikmundova životopisce kterév mokřinách, některé v rybníčcích a vel­ Eberharta Windeckeho se nejdříve dalo na mi mnohé na vinicích a polích sem tam utíka­ útěk 1500 žoldnéřů vedených mincmistrem jící přeukrutněpobíjeli k smrti, sedláci cepy, Mikšem Divůčkem z Jemnice, jejichž příkla­ nikoho nezajímajíce “. Vraždění ukončili te­ du zanedlouho následovali i ostatní. Zhrou­ prve husitští šlechtičtí hejtmané vysvobozují­ cením hlavního úderu byla bitva prakticky cí své pány spolubratry leckdy s nasazením rozhodnuta a do svízelné situace se dostaly vlastního života. Porážka útočníků byla tak rychlá a drtivá, kontingenty šlechtické hotovosti útočící od jihozápadu. Byly nyní odříznuty a pod sílícím že Zikmund neudělal ani to, co patrně učinit tlakem všech husitů mohly ustupovat pouze měl a co mu bylo později často vyčítáno: cestou, po které přišly. Ústup vedený nároč­ pokusit se nasazením záloh (pokud ovšem ným a pro vyčerpané rytíře nevhodným teré- nějaké měl) zvrátit průběh boje či aspoň uleh­

(60)

čit situaci oddílů dobíjených v podolských stráních. Česká a moravská šlechta také utr­ pěla největší ztráty. Podle zpráv soudobých zpravodajů zde padlo na 25 korouhevních pánů, údajně výkvět českomoravské šlechty. Mezi zabitými byli Jindřich z Plumova, je­ muž se tak vyplnila prorocká slova vmetaná Zikmundovi, Jaroslav ze Šternberka na Vese­ lí, Petr ze Šternberka na Konopišti, Racek z Rýzmburka, Vok z Holštejna, Hynek z Malenovic, VilémZajíc z Židlochovic, Jan mladší z Michalovic, Dobeš Černohorský z Bosko­ vic, Jiří Bitovský z Lichtenburka, Jindřich Lefl zLažan, Husův hostitel na Krakovci. Řada dalších, mezi nimi i pozdější pražský hejtman a nej vlivnější muž města Hašek Ostrovský z Valdštejna, padla do zajetí. Celkové ztráty královských prý dosáhly přes 500 mrtvých, zatímco na straně husitů mělo padnout těžko uvěřitelných 30 mužů. Z nich je jmenován toliko Ješek, syn Ješka zlatníka, který po bitvě spolu s Krušinou, Mikulášem z Husi a Viktorinem z Poděbrad obdržel rytířský pás za prokázanou stateč­ nost. Zato v Zikmundově okolí záhy vypukly prudké spory mezi Čechy na jedné straně a Němci a Uhry na druhé, kdo vlastně poráž­ ku zavinil. Demoralizované královské vojsko ještě téhož odpoledne ustoupilo i s raněnými k Českému Brodu, zatímco vítězní husité ovládli bojiště a až třetího dne po děkovném procesí a slavnostním pasování na rytíře po­ hřbili nepřátelské padlé. Ale již nazítří po vítězném boji převzali od vyšehradské posád­ ky, kterou hojně opatřenou potravinami do­ provodili do Kunratic a pak do Kouřimi (část žoldnéřů změnila zaměstnavatele a vstoupila do pražských služeb), příčinu celé kampaně

- kapitulující Vyšehrad, který davy z města ihned pobořily a vyloupily. Ne střetnutí na Vítkově, nýbrž až vyšehrad­ ská bitva se stala bodem zásadního vnitropo­ litického zlomu ve prospěch husitů. Teprve po 1. listopadu se totiž začala královská strana drobit a rychle upadat. Podstatná část šlechty byla pobouřena Zikmundovým jednáním bě­ hem bitvy a začala přecházet na husitskou stranu či aspoň vyčkávala, jak to všechno dopadne. Ochromena byla i královská města, v nichž se vládnoucí konšelé nemohli spoleh­ nout ani na vlastní žoldnéře. Král Zikmund se tak ocital postupně v stále patrnější izolaci a po neúspěšném pokusu postavit se v únoru příštího roku v okolí Plzně vojensky na odpor pražanům a Žižkovi měl jeho odchod z Čech téměř podobu útěku. Slavné jarní tažení spo­ jených husitů do východních Čech, po němž se do jejich rukou dostaly téměř celé východní Čechy a střední Polabí, a navazující rokování čáslavského sněmu v červnu 1421 se pak z tohoto hlediska mohou jevit jako přímé dozvuky Vyšehradu. Pádem vyšehradské pevnosti se rozhodlo také o osudu Pražského hradu, který se praž­ skými výboji v širokém okolí hlavního města stával čím dál tím víc izolovaným ostrůvkem v husitském moři. Pražané sice nechávali je­ ho posádku nějaký čas na pokoji, ale jejich blokáda byla natolik účinná, že když hrad v květnu 1421 s poměrně malými silami oblehli, netrvalo dlouho a královské sídlo jim bylo za slib volného odchodu ochotně vydáno. Naštěstí se to obešlo bez destruktivního výbu­ chu lidového hněvu, takže na rozdíl od Vyše­ hradu zůstala nejcennější architektonická pa­ mátka země uchována.

(61)

MALESOV (7. 6. 1424)

Obec s tvrzí, ležící sedm kilometrů jihozápadně od Kutné Hory. V blízkosti lokality došlo k jedné z nejkrvavějších bitev husitského období. Jan Žižka zde v součinnosti s Janem Hvězdou z Vícemilic, řečeným Bzdinka, a Janem Roháčem z Dubé porazil vojenskou koalici, složenou z umírněných husitských šlechticů, Pražanů a českých katolických leudálů. Počty vojsk nejsou známy. V bitvě padlo asi 1200 mužů na straně poražených, ztráty vítězů se pohybovaly kolem 200 lidi. Účelové spojenectví konzervativních husitů s katolíky se vzápětí rozpadlo a Žižka posílil své pozice ve středních Čechách. Bylo to však jeho poslední velké vítězství.

Ticho jarní noci rušily jen kroky hlídek, odkašlávání spáčů a občasné odfrknutí koně. Jinak vládl v ležení klid a spokojenost. Ne­ mohlo se přece nic mimořádného stát. Z bli­ zoučkého městečka, které prozrazovaly tem­ né kontury', nebylo úniku. Za jeho chatrným opevněním, vlastnějen kulovou hradbou, zcela odříznut od světa, nocoval s nevelkým voj­ skem svých věrných Jan Žižka. Starý, zřejmě zcela slepý muž, který donedávna všem svým protivníkům naháněl hrůzu. Nyní je ztracen. Stačí pouhých několik dní a bude muset kapi­ tulovat. Možná, že se pokusí probít. Ale to by byla sebevražda. Bývalý trocnovský zeman je zkušeným válečníkem a dobře ví, jak nepatr­ nou šanci má. Čeká ho smutný konec. Před dvěma a půl rokem v něm husité spa­ třovali jedinou naději. Praha jej vítala jako knížete a všichni doufali, že vojevůdcův um zachrání přívržence kalicha před dalším kří­ žovým tažením králeZikmunda Lucemburské­ ho. Věřili mu, věřili mu bezvýhradně, ačkoliv v červnu 1421 utrpěl při obléhání hradu Rábí těžké poranění jediného zdravého oka. Žižka je nezklamal. S páskou přes obě oči vedl své oddíly ke Kutné Hoře, dokázal se probít z tí­ živého sevření a uniknout z beznadějné situa­ ce. Po několika dnech se vrátil a Zikmund spěšně opouštěl nejbohatší město Českého království a prchal k moravské hranici. Na druhý břeh Sázavy se římský a uherský král

dostal, ale mnozí jeho bojovníci skončili pod ledovým příkrovem řeky a vítězným husitům padla do rukou obrovská kořist. Ne, Zikmund neměl ve válkách štěstí. A v Čechách mu nepřálo vůbec. Tehdy, 12. ledna 1422, obdr­ žel Jan Žižka před Německým Brodem za své zásluhy rytířský pás. Sám o sobě ovšem říká­ val, že je nestatečným bojovníkem za boží zákon. Ale to je minulost, to všechno bylo. Mnohé se za ten krátký čas změnilo. Nyní vojska husitské Prahy v součinnosti s někte­ rými kališnickými a katolickými šlechtici obléhají Jana Žižku, uzavřeného v Kostelci nad Labem. Čeněk z Vartenberka, kdysi nejvyšší purk­ rabí a hlava husitské šlechty, nemohl na labském břehu chybět. Nenáviděl husitské radikály a nikdy se nesmířil s tím, že on, příslušník aristokracie, musel jednat se ze­ mánky, vladyky, ukřičenými kazateli, ba i se selskými chlapyjako rovný s rovnými. I proto se na podzim 1421 podrobil v Jihlavě Zikmundovi a přestoupil ke katolictví. Usku­ tečňování Husových myšlenek a nápravu církve si v předrevolučních letech představo­ val jinak. Pod vedením šlechty a ideovým dozorem univerzitních mistrů. To, co přišlo po roce 1419, ho zaskočilo a zklamalo. Názo­ ry a činy táborů, královéhradeckých stoupen­ ců kalicha i celé řady pražanů příkře odsuzo­ val . Nejvíce ho však rozčiloval Žižka. Když se

(62)

Kachle s vyobrazením husitského hejtmana.

slepý hejtman na konci roku 1422 nepohodl s tábory a přenesl své působení do východ­ ních Čech, pochopil pan Čeněk, že je zle. Žižka mu vždycky nedůvěřoval a od listopadu 1421 ho považoval za zrádce husitské věci a člověka, který nedrží slovo. A odpadlíky obávaný válečník nejen opovrhoval, ale téžje nemilosrdně pronásledoval a krůtě trestal. Zá­ krok proti Vartenberkovi na sebe nedal dlou­ ho čekat. Již v dubnu 1423 rozdrtil Žižka

oddíly pana Čeňka u kostela svátého Gotharda nedaleko Hořic a bývalý nejvyšší purkrabí si sotva zachránil život. Ne, na porážku u Hořic pan Čeněk nezapomene. Odplatu má teď na dosah ruky. Vartenberk nebyl jediný, kdo měl s Žižkou nevyřízené účty. Po celý rok 1423 i na počát­ ku roku následujícího Žižka kolem sebe šířil děs a hrůzu. Zcela se vžil do role rytíře božího a vnímal sám sebe jako prodlouženou Hospo-

(63)

dinovu ruku, která tvrdě dopadne na každého, kdo nežije v souladu s husitským výkladem božího zákona. To ovšem neschvalovali ani táborští a pražští kněží. Nebylo přece možné, aby prostý válečník posuzoval otázky víry, rozhodoval, jaké činy odpovídají božímu zá­ konu, a určoval závazné chápání husitského programu. Řadě východočeských husitů i tá­ borů však Žižkovo razantní pojetí vyhovovalo a imponovalo. Nadto slavilo úspěchy. V červenci 1423 ovládl Jan Žižkas pomocí kněze Ambrože Hradec Králové. Nepočínal si přitom právě šetrně, neboť město vyrval ze svrchovanosti svého spojence Diviše Bořka z Miletínka. Bylo to zjevné porušení všech zvyklostí, což Diviš Bořek, někteří další hu­ sitští šlechtici a Praha, do jejíhož svazu se důležitá východočeská města hlásila, nehod­ lali trpět. Snaha vytlačit Žižku z Hradce však narazila na geniální vojenské schopnosti trocnovského zemana. Dne 4. srpna 1423 rozdrtil Žižka před Hradcem oddíly Diviše Bořka, Hynka Krušiny z Lichtenburka, Jana Pušky z Kunštátu i vojenský sbor Haška z Valdštejna. Byla to první bitva, ve které na čele obou znepřátelených vojsk kráčel husitský kněz, držící schránu se svátostí oltářní. Poraženého a zajatého kněze stihl krutý trest. Rozlícený Žižka mu rozrazil lebku palcátem. Oslabení protivníka dokázal nepřemožitelný vojevůd­ ce vždy dokonale využít. Bylo tomu tak i v tom­ to případě. Rychle ovládl Dvůr Králové, Čás­ lav i Jaroměř, čímž podstatně oslabil pozice pražského svazu ve východočeské oblasti. To mu však nestačilo. V průběhu podzimu 1423 vybudoval ve východních Čechách nový husitský vojenský svaz, opírající se především o zatím nevelké, leč stálé polní vojsko. K Žižkovu bratrstvu se hlásila čtyři města, řada bývalých spoluzakladatelů orebského sva­ zu i hejtmané, kteří geniálního válečníka ná­ sledovali z táborského prostředí. Programové zásady Žižkova mocenského seskupení obsa­ hoval organizační řád, vypracovaný přesně podle vojevůdcových pokynů. Zdůrazňoval nutnost disciplíny a všem, kteří nehodlali při­ jmout Žižkovo chápání čtyř pražských arti-

Šestiperý palcát z první poloviny 15. stol.

(64)

kůlů, hrozil nejpřísnějšími trcsty. Kdo doku­ dříve. Aby toho nebylo dost, kolem 20. května ment četl, neměl pochybnosti. Žižka se prostě otevřely slepému válečníkovi brány Žatec rozhodl vnutit svůj program celému Českému a Louny, klonící se dosud k pražanům. Žižkův svaz sílil, což byl jak neklamný důkaz přitaž­ království. A za svou vizí neúnavně kráčel. Postupem vynikajícího vojevůdce se cítili livosti jeho programu, tak přirozená reakce na ohroženi nejen čeští katolíci, ale i husitské paktování umírněných husitů s katolíky. Spojenectví ukuté na svatohavelském sně­ strany. Zatímco táboří sledovali Žižkovo po­ mu však nehodlalo růstu Žižkova vlivu přihlí­ čínání s opatrnou nervozitou, pražský husit­ žet s rukama v klíně. Přesně odhadlo oka­ ský svaz se obával další ztráty svých pozic a upínal své naděje k husitské i katolické mžik, kdy se slepý vojevůdce bude vracet se šlechtě. Strach ze Žižky nakonec překonal svým nepočetným vojskem do východních náboženské rozdíly. V polovině října 1423 se Čech. V tu chvíli udeřilo a uzamklo nepře­ v hlavním městě konal takzvaný svatohavelský moženého hejtmana v Kostelci nad Labem. sněm, jehož se zúčastnili zástupci pražanů, Řeka, její ramena a přítoky obklopovaly měs­ umírněných kališníků. katolické strany, ba tečko ze tří stran, přístupové cesty pak pečlivě i jeden táborský' spojenec. Závěrečné usnese­ střežilo vojsko svatohavelské koalice. Větši­ ní sice nikoho nejmenovalo, avšak označova­ na bojovníků pocházela z Prahy a uvěřila slo­ lo za zemské škůdce všechny, kdo se k jeho vům kněze Jana Rokycany, že Žižku je třeba textu nepřihlásí. Celé Čechy ovšem věděly, že zneškodnit silou. Ale byly zde též družiny je namířeno proti Žižkovi. Zároveň sněm kališnických a katolických šlechticů. Něko­ zvolil dvanáctičlennou vladařskou radu, slo­ lik desítek jezdců poslal před Kostelec ženou z šesti kališníků a šesti katolíků. Ne­ karlštejnský purkrabí a další vojáky sliboval chyběli v ní Čeněk z Vartenberka, Jan Puška dodat. I kdyby však nepřijeli, nic by se nesta­ z Kunštátu. Diviš Bořek z Miletínka, Hašek lo. Katoličtí páni už vypravili jízdního posla, z Valdštejna, Hynek Krušina z Lichtenburka který měl v dalekém uherském Budíně ozná­ a další šlechtici. Poražení od Hořic si podali mit králi Zikmundovi radostnou zvěst. Tento­ ruce s poraženými od Hradce Králové. Moti­ krát je s Žižkou amen. Dřevěná hradba, ramena Labe, močálovitá voval je společný cíl: boj proti „zemským půda v okolí, farní kostelík svátého Martina škůdcům“. Zůstávalo však otázkou, zda úsilí svato- a tvrz u hlavního toku řeky skýtaly Žižkovým havelského sněmu přinese ovoce. Skupina lidem alespoň určitou záruku, že protivník katolických šlechticů kolem Jana Městeckého nebude riskovat přímý útok a pokusí se je z Opočna zvolila rychlejší řešení. Rozhodla vyhladovět. Právě taktika, již pražané se svý­ se najmout člověka, který by Žižku fyzicky mi spojenci zvolili, dávala obleženým naději. zlikvidoval. Byla to marná snaha. Atentátník V ranních hodinách 3. června 1424 proklouzl neunikl pozornosti vojevůdcových přátel, takže z Kostelce muž. Nikdo ho nezpozoroval. Smě­ zadaný úkol nesplnil. Snad právě tato okol­ řoval na Poděbrady. Na koni se dala tato nost přiměla Žižku, aby počátkem roku 1424 vzdálenost snadno urazit během dne, pěšky porazil pana Městeckého i jeho druhy u Čes­ sice také, ovšem za cenu tělesného vypětí. ké Skalice a jako ničivý uragán protáhl Kdy Žižkův posel na poděbradský hrad do­ Podkrkonoším. Na jaře pak zamířil do jihozá­ spěl, není přesně známo. Nejpozději 4. června padních Čech, považovaných za táborskou po probuzení věděl čelný husitský šlechtic sféru vlivu. Kjeho svazu se zde připojili Hynek z Poděbrad a Kunštátu, že vojsku sle­ významní šlechtici, z nichž si zapamatujme pého hejtmana hrozí smrtelné nebezpečí. Po­ jméno Přibíka z Klenové. Ještě o něm uslyší­ sel pana Hynka podrobně informoval, jak si me. TakéKlatovya Sušice se přidaly na Žižko- Žižka představuje jeho pomoc. Poděbradský vu stranu, když Domažlice tak učinily již pán souhlasil. Ihned svolal členy své družiny, (65)

kteří se vyhoupli do sedel a po pravém břehu Labe opatrně spěli ke Kostelci. Přiblížit se k městu mohli ovšem až za naprosté tmy. Moment překvapení hrál v jejich riskantní akci hlavní roli. Naštěstí dobře věděli, že většina Žižkových nepřátel zaujala postavení na levém břehu, kde se rozkládalo městečko. Pravý břeh hlídala pouze vyčleněná skupina. Nebylo pravděpodobné, že by se Žižka snažil probít právě tudy, přes široký vodní tok. Starý dřevěný most (pokud roku 1424 ještě stál) se dal totiž snadno uhlídat, nebo strhnout. Noc sejiž přehoupla do své druhé poloviny, ale ráno bylo ještě daleko. Hynkovi z Podě­ brad kolovala v žilách dobrodružná krev a ris­ kantní akce miloval. Jeho lidé se neslyšně přiblížili k nepočetnému oddílu, střežícímu pravý břeh, a bleskurychle na něj udeřili Překvapení vyšlo dokonale. Než se kdokoli stačil vzpamatovat, Žižkovo vojsko prchalo i s nezbytnými vozy z Kostelce na druhou stranu řeky. Tam rychle zformovalo své šiky a vydalo se cestou k Poděbradům. Ani vyni­ kající válečník však nevěděl, zda se mu podaří uniknout až do Hradce Králové. Zklamání a rozladění svatohavelských spo­ jenců bylo obrovské. Zaútočit přímo přes řeku nemohli, a tak se rozhodli postupovat souběž­ ně s Žižkou, ovšem po protilehlém břehu. Vesničanům v Polabí se naskytlo zvláštní di­ vadlo. Po pravém břehu táhlo Žižkovo vojsko a na protější straně rozzuřené oddíly jeho protivníků. Pronásledování netrvalo dlouho. Žižkovi nepřátelé se brzy dostali na pravý břeh a octli se slepému vojevůdcovi v patách. Dramatická honička však ještě zdaleka ne­ končila. 6. června byljižŽižkův náskok mini­ mální. V otevřené a rovné krajině se nepříteli postavit nemohl a k sestavení vozové hradby mu chyběl dostatek času. Ostatně, kdoví, zda by mu v nepříhodném terénu byla něco plat­ ná. Se spásným nápadem přišel v nejvyšší nouzi Hynek z Poděbrad. Zkusí s protivníky vyjednávat, a tím je alespoň trochu zdrží. Šlechtici z druhé strany nebyli proti. Zasedli s panem Hynkem a rokovali. O čem, není známo. Snad o podmínkách příměří. Zatím

Jan Žižka z Trocnova.

všakŽižka se svými lidmi přešel Labe a získal opět předstih. Rozčilení vyjednavači svatohavelské koalice se již více s poděbradským pánem nevybavovali, zajali jej a poslali pod dozorem do blízkého Nymburka, kde byl hejt­ manem jeho příbuzný Jan Puška z Kunštátu. Později převezli Hynka na Mělník. Žižka již věděl, co udělá. Vyhne se oblou­ kem Kolínu i Kutné Hoře, stojícím na pražské straně, a zamíří do Čáslavi. S jejím opevně­ ním měl nedávno dobré zkušenosti. V srpnu 1423 ho zachránilo před lidmi, kteří jej nyní chtěli za každou cenu dostihnout. Dopoledne 7. června ještě věřil, že do Čáslavi unikne. Záhy mu však hlídky sdělily, že se náskok znovu výrazně ztenčil. Ve chvíli rychlého rozhodování se Žižka mohl poradit s vynika­ jícími a zkušenými válečníky: Janem Hvěz­ dou z Vícemilic, řečeným Bzdinka, Janem Roháčem z Dubé, jinak čáslavským hejtma­ nem, a Viktorinem z Poděbrad a Kunštátu, Hynkovým bratrem, o němž nevíme, zda byl přítomen už v Kostelci, nebo se k výpravě připojil až v průběhu jejího ústupu. Zvláště Roháčovy a Bzdinkovy postřehy byly cenné. Oba znali kraj mezi Kolínem a Čáslaví velmi dobře a Žižka si při poslechu jejich slov vyba­ voval terén alespoň ve vzpomínkách a před­ stavách. Nakonec dal za pravdu Bzdinkovi.

(66)

Nebude pokoušet osud a hnát se do Čáslavi v snadno napadnutelném pochodovém šiku, nýbrž postaví se nepříteli u Malešova. Malešov leží sedm kilometrů stranou od Kutné Hory a do Čáslavi jsou odtud dvě hodi­ ny velmi rychlé chůze. Teprvev malešovském okolí nalezl Žižka i vhodný terén pro své záměry. Do té doby táhl vlastně jen rovinou a nyní měl před sebou alespoň trochu kopco­ vitou krajinu. Do jejího profilu se zde zarývá potok Bohynka, dnes nazývaný Vrchlice. Prá­ vě pod Malešovem tvoří několik kilometrů dlouhé údolí, které přetínala cesta, pokračují­ cí přes Malešov k Bykáni a dále do Čáslavi. Jistou oporu mohla Žižkovu vojsku poskyt­ nout rovněž malešovská tvrz, již v listopadu 1421 dobýval hejtman Bzdinka. Zdá se, že Žižka v souladu s Bzdinkovými radami zaujal postavení v blízkosti Malešo­ va, na mírném svahu, a to tak, aby kontrolo­ val cestu i údolí. Část vojska předvídavě vy­ členil pro případné boční údery. Pak již pouze čekal, kdy se objeví první pronásledovatelé. Netrvalo to dlouho. Čelo šiku, tvořeného pře­ vážně pražany, vstupovalo do léčky. Nad hla­ vou rytíře Petra Turkovce pyšně vlála pražská korouhev. Na cestě v údolí se pražské oddíly nemohly dostatečně rozvinout a staly se snad­ nou obětí útočících Žižkových bojovníků. Zaskočení nepřátelé se vzmohli jen na chabý odpor a spíše se hleděli spasit útěkem. Kupře­ du po cestě však nemohli, tu zatarasil Žižka. A tak jim nezbývalo než se snažit uniknout údolím Bohynky, po cestách a pěšinách, ve­ doucích k Chlístovicům, Bykáni a Týništi. Přesto zde mnozí nalezli smrt. Pochodová formace vojsk protižižkovské koalice byla roztržena a její čelo rozdrceno. Další voje již na bojiště raději nevstoupily. Čeněk z Vartenberka se satisfakce za Hořice nedočkal. Řež v údolí Bohynky byla krvavá. Zahynu­ lo v ní více než 330 pražanů, rytíři Čeněk zMyšlína, Hlas z Kamenice i Žižkův zeť, jehož některé prameny nazývají Ondřejem a jiné Jindřichem z Dubé. Celkové ztráty po­ ražených činily 1200 mužů. Bitva u Malešova

se tak zařadila k nejkrvavějším střetnutím celého husitského období. Žižkův triumf byl dokonalý, třebaže nepo­ užil k rozdrcení nepřátel vozů naplněných kamením. Tento tah mu připsal až kronikář z přelomu 15.-16. století ve snaze umocnit vojevůdcovu velikost. Žižka to nepotřeboval a nepotřebuje. Svou genialitu, podloženou dů­ sledností a strategickým uvažováním, potvr­ dil hned druhý den, když dobyl Kutnou Horu a přičlenil ji ke svému svazu. Ochromená Praha pak v dalších týdnech bezmocně přihlí­ žela, jak se její mocenská základna tenčí. Žižka se bez nesnází zmocnil Nymburka. Českého Brodu a Kouřimi. Někdypřed 10. červnem přijel k Zikmundo­ vu dvoru v Budíně posel z Čech. Panovník si právě povídal s Oldřichem z Rožmberka a dalšími českými šlechtici. Byli v dobrém rozmaru, který ještě znásobila zpráva o Žižkově obležení v Kostelci. „ Tentokrát ten zlo­ činec neunikne, “zvolal rozjařený Rožmberk. „Ale unikne, “opáčil skepticky Zikmund. Spor vyústil v sázku o drahého koně. Za několik dní přišla zvěst o výsledku malešovské bitvy. Dala za pravdu panovníkovi. V září se zdálo, že v Čechách není síly, která by Žižku zastavila. Slepý válečník sta­ nul blízko uskutečnění svého programu. Z představy, že budou muset uznat Žižkovu převahu a jeho výklad čtyř pražských artiku­ lů, byli smutní katolíci, pražané i táboří. V prv­ ní polovině měsíce stanul rozlícený Žižka před Prahou, rozhodnut potrestat její zradu, jež vyvrcholila u Kostelce a Malešova. Co nedokázal Zikmund se záplavou křižáků, hod­ lal uskutečnit trocnovský zeman. Ležel se svým vojskem na Špitálském poli a nad jeho táborem se zdvihalo návrší Vítkova. Bratrovražedná bitva o Prahu se však nakonec nekona­ la. Jeden z viníků malešovské katastrofy, ka­ zatel Jan Rokycana, napravil svou chybu a přispěl k hejtmanovu zklidnění. Smír mezi Žižkou a pražany 14. září 1424 otevřel pro­ stor i k úmluvám mezi husitskými stranami a českými katolíky ve Zdicích.

(67)

ÚSTI NAD LABEM (16. 6. 1426)

Bojiště v místě nazývaném Na Běhání (též Na Běháni) leží přibližně pět kilometrů severozápadně od Ústí nad Labem, v těsné blízkosti vsi Hrbovice. Mírné návrší zvolila spojenecká vojska husitských sil jako svůj opěrný bod proti saským, durynským a hornolužickým oddílům. Ty se pokusily vymanit Ústí nad Labem z husitského sevření. V letním počasí utrpěly německé houfy, čítající asi 13 000 mužů, těžkou porážku. Počet padlých se reálně odhaduje na 4000 mužů, zatímco na husitské straně prý zahynulo pouze 30 lidí z celkového počtu zhruba 11 000 bojovníků.

Od počátku roku 1426 docházely na dvůr saského kurfiřta Bedřicha Bojovného a jeho manželky Kateřiny ze sousedních Čech děsi­ vé zprávy. Posly s naléhavými listy vypravo­ vali na cestu hejtmané, velící posádkám v roz­ troušené saské enklávě na severu Čech. Hans ze Sparrenberga v Mostě, Theodor Pack a Kašpar z Reichenberga v Ústí nad Labem i bojovníci na hradech Oseku, Krupce a Kyšperku se obávali útoků husitských vojsk a úpěnlivě žádali o posily. Vévoda Bedřich i jeho manželka si uvědomovali vážnost chví­ le a dělali, co mohli. Sami však, stejně jako jejich hejtmané, tušili, že žoldnéři, které urychleně naverbovali a poslali do severočeských měst a hradů, v případném střetnutí se stále silnějšími husity neobstojí. Své největší nadě­ je proto vkládali do Lipska, mocného města proslulého výrobou střelných zbraní. Ani lipská městská rada však neprojevovala nad­ šení nad výzvami k účasti ve válečném kon­ fliktu v obávané „kacířské zemi“. Svůj postoj nezměnila ani v dubnu, kdy se Bedřich Bo­ jovný podílel na přípravách říšského sněmu v Norimberku a kdy tíha organizačního zajiš­ tění vojenské výpravy spočinula na bedrech kurfiřtovy ženy Kateřiny. Její dopisy, určené saským městům a jednotlivým šlechticům, ale nedokázaly zvrátit váhavé počínání adre­ sátů a probudit je k rozhodným krokům. Slabou náplastí na Kateřinino zklamání a na její obavy bylo další posílení saských

posádek v Čechách žoldnéři i výzbrojí. Poměry v Českém království se zatím z hle­ diska saského dvora vyvíjely den ode dne hrozivěji. Pouze velká vojenská akce mohla zachránit města a hrady, které kdysi saským knížatům zastavil na českém území král Vác­ lav IV. Po roce 1419 přišla kontrola několika významných podkrušnohorských měst a hra­ dů saskému vládnoucímu rodu vhod. Jejich posádky totiž usnadňovaly vojenský nástup proti husitům a zároveň odrazovaly české „he­ retiky“ od výpadů směrem k severní hranici. Leč všeho do času. Oddílům pod korouhví s kalichem nikdo nedokázal dlouho vzdoro­ vat. Žižkovo vítězství u Malešova a následné dohody ve Zdicích podlomily pozice českých katolíků a otevřely husitům prostory, do nichž se až donedávna odvažovali pouze sporadic­ ky. Husitský příval nezastavila ani Žižkova smrt. Na místo slavného vojevůdce, který skonal 11. října 1424 u Přibyslavi, nastoupili další zdatní hejtmané. Žádný z nich sice už nedosáhl věhlasu trocnovského zemana, ale vojenské řemeslo ovládali dokonale. V prů­ běhu roku 1425 si dokonce hlavní husitské strany rozdělily sféry vlivu. Tábory zajímal český jih a západ, sirotky' (jak si brzy po Žižkově smrti začali říkat východočeští husi­ té) zase východ a severovýchod země. Kdy si mocný pražský svaz se po porážce u Malešo­ va již nevzpamatoval a jeho bývalý vliv upadl. I tak ovšem představoval významnou

(68)

Bitva husitů s křižáckými vojsky u Ústi nad Labem podle V. Černého

(69)

sílu, zejména ve středočeské oblasti. Oslabení pražanů brzy využil schopný hejt­ man Jakoubek z Vřesovic, jenž po Žižkově smrti opanoval velkou část Poohří a vytvářel tu autonomní husitský svaz, opírající se pře­ devším o velká města Žatec a Louny. Právě Jakoubek, pocházející z východní Moravy, měl bytostný zájem na vytlačení saských po­ sádek z českého teritoria a upevnění své moci v úrodných oblastech Podkrušnohoří. Osobní pohnutky hejtmana splývaly v tomto případě s potřebami celého husitského hnutí. V Bílině, kde poprvé nabyl větší proslulos­ ti, začal pan Jakoubek v průběhu dubna 1426 shromažďovat vojsko, vybavené dobývacími stroji a žebříky. Bylo jisté, že se chystá oblehnout některý z hlavních saských bodů v Čechách. Nikdo však nevěděl, zda zamíří k Mostu nebo k Ústí nad Labem, které nejspí­ še přicházely v úvahu. Téměř současně vytrhli do pole i sirotci. Pod vedením Jana Roháče z Dubé se záhy zmocnili Benešova nad Ploučnicí, náležející­ ho katolickému šlechtici Hynku Berkovi z Du­ bé. Dobytí Benešova způsobilo v Sasku i v Horní Lužici paniku. Roháčovy činy si totiž nikterak nezadaly s postupem jeho ze­ mřelého přítele Žižky. Sluha Václav, pobýva­ jící tehdy v Ústí nad Labem, sděloval městské radě v Lipsku hrůznou a zřejmě i poněkud zveličenou novinu. Sirotci údajně pobili 300 benešovských obyvatel, 100 jich zajali a po­ vraždili i všechny hochy starší dvanácti let. Purkmistra s konšely pak pověsili hlavami dolů. Potom již následovala jedna znepokojující zpráva za druhou. Počátkem května se před­ stavitelé jednotlivých husitských stran sešli v Mladé Boleslavi a krátce nato se v polích u Starého Bydžova shromáždila vojenská ho­ tovost sirotčích měst a východočeské šlechty. Za Krušnými a Lužickými horami zavládl zmatek. Šlechtici i městské rady si vyměňo­ vali často protichůdné zprávy a dohadovali se, kam husitská vojska zaútočí. Brzy převá­ žilo mínění, že se obrátí nejprve k Žitavě a uvolní si tak cestu k vpádu do Horní Lužice

i Saska. Na hrozící nebezpečí zareagovalo jako první město Zhořelec, které do Lipého (nynější Česká Lípa) vyslalo 23 střelců. Ale bylo již pozdě. Sirotci a východočeská šlechta se spojili s tábory, vypálili Mimoň a 19. květ­ na stanuli v Lipém. Ve stejném čase táhly Jakoubkovy oddíly Mosteckem. Cílem všech těchto akcí husitských vojsk nebylo jen oslabení katolických pozic, nýbrž také zabezpečení kontroly nad důležitými ces­ tami, spojujícími české vnitrozemí s bohatý­ mi saskými a hornolužickými městy. Splnění tohoto úkolu zvyšovalo husitské naděje na konečný úspěch. Husitské oblasti Čech totiž citelně postrádaly zahraniční zboží, jehož pří­ sun částečně podvázala obchodní blokáda, vyhlášená v roce 1420 proti českým „kací­ řům“ a potvrzená o tři léta později koncilem v Sieně. Vydržování stálých polních vojsk (kromě sirotčího vznikala i polní obec táborská) a dalších početných husitských od­ dílů bylo ovšem neobyčejně nákladné a pro­ hlubovalo hospodářskou nejistotu na českém teritoriu. Ovládnutí komunikací z Čech do Horní Lužice a Saska by husitům velice po­ mohlo. Výpadům za hranice by nestálo nic v cestě. A husitská vojska by na nepřátelském území šířila nejen ideály božího zákona a na­ háněla hrůzu jeho protivníkům, nýbrž si zajiš­ ťovala i vydatnou kořist. V druhé polovině května se ukázalo, že i tentokrát husité Žitavu ze svých plánů vy­ pouštějí. Zmocnili se Třebenic, Krupky i Tep­ lic, čímž jasně naznačili, že zamíří k Ústí. Podnět k tomuto rozhodnutí vzešel nepochyb­ ně od Jakoubka z Vřesovic, který se cítil saskými posádkami bezprostředně ohrožen. Navíc město nebylo tak pevné jako Most, s jehož obléháním měli husité trpké zkuše­ nosti z léta 1421. Proto se dobytí Ústí stalo prestižní záležitostí všech husitských stran. Počátkem června přitáhli k městu též pražané, vedení knížetem Zikmundem Korybutovičem a posílení spojenci z řad české i mo­ ravské kališnické šlechty. Obyvatelé Ústí i jeho posádka s obavami hleděli na nepřátele a jejich děla, praky' i vo-

(70)

Hákovnice, druhá čtvrtina 15. stol.

zy. Kolem města se brzy stáhl neprodyšný kruh, skládající se ze tří ležení: pražského, sirotčího a táborského,jehož součástí byl prav­ děpodobně též Jakoubkův sbor. Vrchní velení pražských vojsk měl Zikmund Korybutovič, který se obléhání účastnil i se svou polsko-litevskou družinou. V čele sirotků stáli býva­ lí Žižkovi přátelé Jan Roháč z Dubé a Kuneš z Bělovic. Mezi tábory zastávali nejdůležitěj­ ší funkce Jan Bleh z Těšnice a kněz Prokop Holý, který na sebe právě tady strhl poprvé výraznější pozornost. Významné slovo ovšem patřilo Jakoubkovi. Znal zdejší krajinu i po­ měry nejlépe. Už 6. června podnikli husitští bojovníci první velký útok na ústecké hradby. Zatím bezvýsledně. Neblahý vývoj v Čechách probudil k zvý­ šené činnosti i říšskou šlechtu a města. Úspě­ chy husitských sil dávaly plně za pravdu názorům kardinála Giordana Orsiniho, jehož papež Martin V. pověřil organizováním boje proti českým „kacířům“. Orsini sice už v břez­ nu zahájil velkou kampaň s cílem uspořádat v létě další velkou křížovou výpravu, leč brzy shledal, že jeho výzvy nedopadají na úrodnou půdu. Říšský sněm, od něhož očekával podpo­ ru, zasedal od poloviny května v Norimberku, avšak v nepřítomnosti římského krále Zik­ munda Lucemburského, který se omluvil pro nemoc. Zikmund se nevzdával myšlenky na vojenskou porážku husitů, ale již dávno si v tomto směru nedělal větší iluze. Snad ani on nebral vážně svůj list, v němž vyzýval říšský sněm, aby v létě vyslal do Čech armádu v po­ čtu zhruba 30 000 lidí. Ostatně bylo již pozdě a na zdar zamýšlené výpravy Bedřich Bojov­ ný čekat nemohl. Ústí hrozila každým dnem katastrofa. V době manželovy nepřítomnosti seji pokusila odvrátit saská vévodkyně Kate­ řina. Energické dámě se kvapně podařilo sesta­ vit vojsko, jehož úkolem bylo odrazit husity od Ústí a zajistit saská postavení v českém Podkrušnohoří. Ažv kritické chvíli pochopili němečtí šlechtici a městské rady severně od českých hranic, co by pád Ústí znamenal. To byl jediný důvod, pro který zapomněli na

(71)

vzájemné půtky a souhlasili s válečnou vý­ pravou. Hlavní část vojska se měla shromáž­ dit 11. června na stanovišti u vsi Velké Bobřice (GroBbobritzsch), odkud vedly cesty' ke krušnohorským přechodům. Vévodkyni, spo­ léhající především na pomoc měst, však po­ hled na vojáky spíš zarmoutil, než potěšil. Drážďany totiž vyslaly jen 15 jezdců, stejný počet jízdních přibyl i z Lipska (to alespoň postavilo 200 pěších žoldnéřů) a ani ostatní saská a durynská města se příliš nevyznamenala. Spokojenost naopak Kateřina projevila se sbory Zhořelce a dalších hornolužických měst, která ovšem nepatřila pod saskou svr­ chovanost. Míšeňští, saští, durynští a hessenští šlechtici přispěli podle svého uvážení a mož­ ností. Jejich družiny čítaly v průměru 10-30 jezdců, takže Bedřich mladší Durynský, který vypravil 300 koní, vyloženě exceloval. Celko­ vý počet mužů nepřekročil číslo 13 000. Saská vévodkyně shromážděná vojska osobně pře­ hlédla, popřála jim úspěch a se slzami v očích se s nimi rozloučila. Nikdo nevěděl, zda pla­ kala dojetím či v předtuše smutných konců výpravy. Ráno 14. června 1426 za horkého, již vy­ sloveně letního počasí se německé sbory vy­ daly na 50 kilometrů dlouhý pochod. Asi žádný z jeho účastníků nevěděl nic o dávné výpravě krále Lothara, který v roce 1126 smě­ řoval do stejných míst. Boso z Fictum, míšeň­ ský zemský fojt, pověřený vrchním velením, zatím věřil v úspěch. Německé vojsko nezdolávalo Krušné hory pohromadě, nýbrž rozčle­ něno do tří skupin, z nichž každá kráčela po jiné silnici. Po přechodu hor se pak v bezpeč­ né vzdálenosti od nepřítele opět spojily. Ještě předtím se však v Teplicích odehrál nepěkný incident. Někteří němečtí bojovníci totiž vpadli do kláštera zdejších benediktinek a příliš se neohlíželi na jejich upjaté mravy. Zdivočelost vojáků se nezastavila ani před svátostí oltářní, kterou pošlapali s odůvodněním, že se v kláš­ teře pěstuje husitská bohoslužba. Nebyla to pravda. Benediktinky zůstávaly věrné kato­ lickému vyznání a s husity pouze uzavřely příměří. Zbožnější účastníci výpravy chování

svých druhů alespoň slovně odsoudili, leč nemohli se zbavit nutkavého pocitu, že za potupení kláštera katolických panen stihne výpravu trest. Bosův válečný plán nebyl špatný. Po sou­ středění všech sil zamýšlel udeřit na jeden z „kacířských“ táborů, zničit ho, oslabit hu­ sitské síly před Ústím a dodat do města záso­ by, případně obnovit jeho spojení se světem. Postup německých sborů přes Krušné hory však nešlo utajit. Když Bosovy sbory dorazily v sobotu 15. června do blízkosti Ústí, zjistily, že se všechny husitské oddíly spojily a zaujaly obranné postavení na nevysokém návrší nad potokem Ždírnicí, asi pět kilometrů severozá­ padně od města. V nevelké vzdálenosti odtud ležely vsi Předlice a Hrbovice. Původní Bosův plán vzal za své. Bitva s připraveným protiv­ níkem byla nevyhnutelná. Výhodná a strategicky skvěle zvolená hu­ sitská pozice prozrazovala schopnosti učenli­ vých Žižkových žáků a spolupracovníků. Hu ­ sitské ležení chránila vozová hradba, skláda­ jící se ze dvou pásů. Vnější prstenec tvořily bojové vozy s posádkami, tradičně vyzbroje­ nými sudlicemi, cepy, píšťalami a kušemi. Mezery mezi vozy byly vyplněny tarasnicemi a houfnicemi. Vnitřní pás pak chránil vlastní tábor. Důsledná obranná taktika i poměrně vyrovnané síly obou znepřátelených stran (hu­ sitů bylo kolem 11000, možná i více) vylučo­ valy, že by husitské sbory zaútočily na protiv­ níka, byť zemdleného dvoudenním pocho­ dem v tropickém horku. Husitští vojevůdci klidně dovolili, aby se německé vojsko rozlo­ žilo nedaleko Chabařovic, kde mělo snadný přístup k potoku. Vodu po vyčerpávající cestě potřebovali lidé i koně. Boso z Fictum proje­ vil pro únavu svých vojáků pochopení a hod­ lal zahájit boj ráno, kdy slunce ještě tolik nepálilo. Další události jsou však skryty pod příkro­ vem tajemství. České a německé zprávy se v líčení událostí z neděle 16. června zásadně liší a nedovolují přesnější rekonstrukci. Jisté je jedno. Po celý den bylo strašlivé horko, v poledních hodinách pak dusno až k zalknu­

(72)

ti. Hned na úsvitě se husité zřejmě rozhodli vyjednávat o podmínkách vedení boje. Byl to z jejich strany trik. Všichni přece tušili, že se bitva rozpoutá co nevidět. Husitským hejtma­ nům však možná vyhovovalo oddalovat střet­ nutí. V horku a dusnu se jezdcům v těžké zbroji špatně dýchalo i bojovalo. Jednání, po­ kud vůbec proběhla, skončila krachem. Podle pozdějších verzí německé strany napsali prý husitští zástupci protivníkům urážlivou vý­ hrůžku: „Počkejte, vy psi hlavy, chceme si pospíšit, aby vaše mrtvoly žrali co nejdříve psi!" Stejně nevěrohodné české podání na­ opak vypráví, jak se čeští vojáci odmítali bít v neděli a zároveň požadovali, aby vzdávající se bojovníci byli zajímáni, nikoli fyzicky lik­ vidováni. Němci, jisti si prý vítězstvím, husit­ skou nabídku zpupně odmítli. Ale to vše je spíše pověst než historická pravda. Ať již tomu bylo jakkoli, Boso z Fictum vydal příkaz k útoku nedělního dopoledne 16. června 1426. Na předchozí den připadala památka svátého Víta, mučedníka, těšícího se dávné oblibě v Čechách i Sasku. Bosovo roz­ hodnutí bylo riskantní. Jeho vojáci měli v no­ hách náročný pochod a po krátkém nočním odpočinku se nestačili ani pořádně najíst. Co však dělat v situaci, kdy by každý den ne­ činného pobytu na českém teritoriu prohlubo­ val potíže a zvyšoval finanční náklady, aniž by pomohl Ústeckým? Touha svést bitvu co nejdříve odpovídala i rytířským zvyklostem. Nikdo již nemohl německé sbory zadržet. Dusot koní a oblaka zvířeného prachu při­ pomínaly bouřku. Nad severočeskou krajinou však zářilo slunce a rychle stoupalo ke svému kulminačnímu bodu. Nápor Němců, ač vede­ ný do mírného svahu, byl obrovský. V první chvíli se dokonce zdálo, že bude úspěšný. Útočníkům se podařilo povalit několik vozů v prvním pásu a vytvořit si tak prostor k prů­ niku do vozové hradby. Pro husity by takový vývoj znamenal takřka jistou porážku. Po krátké panice se však hejtmanům podařilo bojovníky zklidnit a nepřítele, dotírajícího na vnitřní prstenec vozů, vytlačit před vozovou hradbu. Důležité bylo, že na jiných místech se

německým bojovníkům průlom nezdařil. Přibrzdila je střelba z kuší, houfnic i tarasnic. I když husitská děla postrádala větší dostřel a účinnost, mělo jejich nasazení výrazný za­ strašovací efekt. Hlučné výstřely plašily koně, naháněly hrůzu lidem a násobily množství prachu, který byl v horkém dni všudypřítom­ ný a nesnesitelný. Pro kouř a prach „ sotva jeden druhého viděl", trpce poznamenal sou­ dobý německý kronikář. Pokud se někomu z útočníků povedlo přilnout k vozové hradbě, čekalyjej okovanécepy a sudlice, jimiž husité .. stahovali urozené pány z koní a zabíjelije “. Po tuhém a poměrně dlouhém boji bylo jisté, že husité opětovně obstáli. Příboj útoků slábl se sílícím sluncem i s vědomím útočníků, že vozová hradba odolala. Velitelé husitských vojsk pak již dlouho nečekali a rozkázali vyrazit na protivníka. Z vozové hradby se hrnuli jízdní a poté i pěší bojovníci, aby pronásledovali otřesené nepřá­ tele. Ti se nevzmohli na soustavnější odpor a většina z nich se pokoušela prchnout smě­ rem k hranici, kde pomezní hvozd sliboval úkryt v kýženém stínu. Výkvět saské a durynské šlechty ale setrval na bojišti až k hořkému konci. Tři desítky mrtvol urozených mužů dokládaly marný boj. I jejich smrt znejasnily v následujících dese­ tiletích pozoruhodné pověsti. V českém pro­ středí se říkalo, že 24 německých šlechticů sesedlo z koní a vzdávalo se husitům. Ti se však po pyšném odmítnutí svých návrhů za­ přísáhli nebrat žádné zajatce a všechny dopa­ dené protivníky nemilosrdně zabíjeli. Ně­ mecké podání znělo zcela jinak. Podle něho uprchli z bojiště jako první měšťané a venko­ vané, zatímco šlechta, vědoma si svých závaz­ ků, podstoupila nerovný, předem ztracený, ale statečný boj proti přesile. Jediný z neuro­ zených se prý zachoval příkladně. Hans Welzing, purkmistr z města Gothy, padl, chráně svým tělem hraběte Ernsta von Gleichen. Husitské oddíly se však nezastavily ani poté, co viděly bezhlavý úprk poražených Němců k česko-saské hranici. Pronásledova­

(73)

ly je až ke Krupce. Práci měly značně ulehče­ nou. Množství prchajících podlehlo nesnesi­ telným podmínkám a v letním dusnu padalo vyčerpáním. Ještě dlouho si husité vyprávěli o obrovských hromadách tvořených mrtvými těly. Pronásledování se záhy změnilo v pouhé zabíjení. Nedlouho po bitvě si na tento zběsilý pří­ stup postěžoval pan Bohuněk z Rabštejna. Nikoli ale z křesťanského přesvědčení. Smrti německých bojovníků litoval z jediného dů­ vodu. Kdyby padli do zajetí, mohli za ně severočeští šlechtici dostat vysoké výkupné. S ním asi kalkuloval i Jakoubek z Vřesovic. Snažil se zachránit život urozenému Walkenbergovi z Wolsteina, ale táborští vo­ jáci byli proti. Pana Walkenberga zastřelili přesně mířeným šípem. Sirotčím oddílům se však podařilo několik zajatců odvézt do hrad­ ních pevností a licitovat o ceně za jejich pro­ puštění. Zemskou hranici husitské oddíly při proná­ sledování nepřátel nepřekročily. Musely totiž ještě obsadit Ústí. Stalo se tak fakticky bez boje. Saská posádka i část obyvatel město ihned po bitvě opustily. V souladu s dobový­ mi zvyklostmi dostal Ústí do správy původce

jeho dobyli. V drženi Jakoubka z Vřesovic zůstalo plných deset let. Pan Jakoubek si v něm počínal rozumně. Zbylé obyvatele zřej­ mě ani nenutil k přijetí husitské konfese. Dlouhé dny a týdny se v hornolužických, saských a durynských městech ozýval nářek. Německé ztráty byly opravdu obrovské. Do svých domovů se nevrátilo na 4000 mužů. Mnohá města, kupříkladu Drážďany a Zhořelec, uspořádala za mrtvé zádušní mše, které se po několik let opakovaly. Pod dojmem tisíců mrtvých hledalo veřejné mínění viníka a zrádce. Nalezlo jej v osobě Bosa z Fictum, jenž se údajně spřáhl s českými „kacíři“ a už dávno před bitvou jim prý prodával plné vozy zboží. Nešťastného velitele se nakonec musel zastat sám Bedřich Bojovný. Naopak husité se radovali. Tvrdili, že v bitvě nezahynulo více než 30 stoupenců kalicha. Ovládnutím Ústí se jim otvírala cesta k vpádům do Saska. Dujynska a Horní Lužice. V tváři vévodkyně Kateřiny se usadil smu­ tek. Češi si o ní s chutí povídali, že zprávu o porážce svých vojsk psychicky neunesla. Když jí posel sděloval výsledek bitvy, vrhla se prý na zem, bila sebou o podlahu a z hlavy si rvala krásné rusé kadeřavé vlasy.

(74)

PLZEN (.14. 7. 1433 -9. 5. 1434)

Město v západních Čechách, za husitské revoluce jedna z nej důležitějších pevností katolické strany. K obležení západočeského centra přistoupily husitské svazy s cílem donutit představitele basilejského koncilu ke schválení husitského programu pro všechny obyvatele Čech a Moravy. V obklíčeném městě se bránilo asi 8000 stálých i dočasných obyvatel zhruba 13 000 bojovníkům táborských (duchovní vůdce Prokop Holý, hejtman polního vojska Jan Pardus), sirotčích (duchovní vůdce Prokůpek, vrchní polní hejtman Jan Čapek ze Sán) a pražských vojsk Neúspěšné obléháni vyvolalo rozkol v husitských řadách a posléze přispělo ke zrodu spojenectví umírněných kališniků a českých katolíků.

Hlídky na plzeňských hradbách nevěří svým očím. Snaží se v ranním šeru rozpoznat dosud nejasné obrysy a ušima zachytit každičký šum, který by je utvrdil v tom, co si zatím zdráhají připustit. O hodinu později již nemají nejmenších pochyb. Husité, svírající do této chvíle město ze všech stran, pochopili marnost své­ ho počínáni a likvidují vlastní ležení. Strhá­ vají stany, bourají provizorní dřevěné příbyt­ ky a nakládají na vozy vše, co se jim může v budoucnu hodit. Neskladné a poničené věci odevzdávají plamenům. Táborské polní voj­ sko opouští prostor u vsi Skvrňan, jejich žatečtí a lounští spojenci odcházejí od kostela Všech svátých, sirotci vyklízejí postavení již­ ně od města a zbytky pražských oddílů se od řeky Radbuzy vydávají na silnici, vedoucí k hlavnímu městu Českého království. To však již na hradebních ochozech stojí stovky plzeňských obyvatel a další davy se sem hr­ nou, aby jim neušla tolikrát vysnívaná podí­ vaná. Je 9. května 1434. Obležení Plzně skon­ čilo. Po devíti měsících a 23 dnech... Do vzdechů, úlevného pláče, radostných modliteb a poděkování Bohu, který vyslyšel nářky věrných, znějí halasné pokřiky a ne­ spoutaný smích. Útrapy se rozplývají, pocity štěstí rázem vytlačují ze srdcí a myslí chmury a tíseň. Pravda, nejhorší obavy zmizely již na úsvitě 6. května, když Přibík z Klenového

dodal do města takové množství obilí, které lidem umožňovalo přežít až do konce června. Obležení však nadále trvalo. Teprve dnešní ráno znamená obrat. Pyšní a hrdí plzeňští měšťané se nyní v zástupu vydávají kolem hradeb, aby se přesvědčili, že nepřátelé sku­ tečně odtáhli a zároveň, aby si připomněli všechny nelehké chvíle, jež v nedávné době prožili. Co na tom, že válce ještě není konec, co na tom, že v Plzni zůstali jen dva koně, co na tom, že městskou pokladnu tíží dluh 24 000 zlatých! Dýchá se svobodně a vše se v dobré obrátí. I přes všechny těžkosti, které ji stihly, Pl­ zeň ráda vyšle svůj oddíl do vojska, které shromažďuje západočeská šlechta, nepřemo­ žená Plzeň ráda překousne i smutný fakt, že se tento katolický sbor zanedlouho spojí s kon­ tingenty umírněných kališniků. Vždyť Přibík z Klenové je také „kacíř“ a neváhal pomoci svým nedávným úhlavním nepřátelům. Teď je ze všeho nejdůležitější spojenými silami mírných husitů a pevných katolíků rozdrtit tábory a sirotky. Teprve potom se uvidí, zda v českých zemích zvítězí střízlivější varianta husitismu, nebo věrní synové římské církve! Proč vlastně k této situaci došlo? Proč se v květnu 1434 hodlali spojit umírnění kališníci s českými katolíky? Proč skončila spo­ lupráce mezi husitskými radikály a ostatními

(75)

přívrženci čtyř artikulů, spolupráce, která zatlačila do bezvýznamného postavení české katolíky a naháněla hrůzu celé střední Evro­ pě? Proč se bývalí přátelé a druzi, vyznávající symbol kalicha, náhle chystali k bratrovražednému boji? I ta nejstručnější odpověď na tyto otázky vyžaduje obsáhlý výklad. Po bitvě u Ústí nad Labem posílily v Če­ chách své mocenské postavení oba radikální husitské svazy - táboří a sirotci. Jejich vliv se opíralo stálá polní vojska, tvořená bojovníky, pro něž se válka za boží zákon stala postupem doby řemeslem. Zatímco táboří kontrolovali značnou část jižních i jihozápadních Čech a své vojenské posádky měli též na různých místech Moravy a Slezska, sirotci ovládali kromě Podkrkonoší celé východní Čechy a ze svých opěrných bodů na Českolipsku podni­ kali výpady na území Horní Lužice. Oběma seskupením výrazně prospěl převrat, usku­ tečněný v dubnu 1427 na Starém Městě praž­ ském. Jeho vůdci zbavili vlivu umírněné hu­ sity a vytvořili předpoklad pro spolupráci hlav­ ního města s husitskými radikály. Zatímco se Nové Město pražské přímo začlenilo do si­ rotčího svazu, Staroměstští si uchovali nezá­ vislost i vlastní mocenskou doménu, ale udr­ žovali poměrně úzké kontakty s tábory. Pro­ měna staroměstské politiky úzce souvisela s činností kněze Jana Rokycany, zaníceného husity a oblíbeného kazatele. Rokycana za­ ujal v pražském svazu stejně výsadní postave­ ní jako kněz Prokop Holý mezi tábory a kněz Prokůpek v řadách sirotků. Spojenectví táborů, sirotků, pražanů i žatecko-lounského svazu brzy přineslo husitům mimořádné úspěchy. Před jejich zbraněmi uprchla roku 1427 od Stříbra a Tachova voj­ ska čtvrté křížové výpravy a podobný triumf slavili v polovině srpna 1431 u Domažlic a Kdyně. Vojenská tažení do rakouských ze­ mí, Slezska, uherské Horní země, Saska, Durynska, ba až do blízkosti Norimberku, nahá­ něla hrůzu sousedním krajinám. Kromě toho šířila husitské myšlenky a přivážela do Čech bohatou kořist i vysoké peněžní částky získa­ né jako výpalné. Čeští katolíci houfně přestu­

povali na husitskou stranu, takže se souvislej­ ší ostrůvky stoupenců katolické konfese udr­ žovaly pouze v Podkrkonoší, Podkrušnohoří a v části západních i jižních Čech. Opravdo­ vými baštami katolicismu pak zůstávaly měst­ ské pevnosti Plzeň a České Budějovice. Po útěku křižáckých vojsk od Domažlic byla převaha husitů v Českém království na­ prostá a téměř všichni se domnívali, že je jen otázkou nedlouhého času, kdy ovládnou celý stát. Tento názor sdíleli též představitelé cír­ kevního sněmu, který se roku 1431 sešel v Basileji, aby projednal otázky nápravy kri­ zového stavu římské církve. Především kardi­ nál Giuliano Cesarini, jenž na vlastní kůži zažil potupnou porážku u Domažlic, prosazo­ val nutnost mírového jednání s českými „ka­ cíři“. Bystrý politik a diplomat se mohl spo­ lehnout na podporu římského a uherského krále Zikmunda, který pořád ještě neztrácel naději, že jednou přece jen usedne na český trůn. Husité nabídku k jednání s basilejským koncilem přijali. Konečně se dočkali a budou moci vysvětlit křesťanské Evropě svůj pro­ gram nápravy církve a společnosti! Snad kon­ cil nebude tak zaslepený a uzná jejich argu­ menty jako správné, závazné a plně křesťan­ ské! Husitské poselstvo, složené ze zástupců táborů, sirotků i pražanů a vedené Prokopem Holým a jeho přítelem Vilémem Kostkou z Postupic, odjíždělo koncem roku 1432 na dalekou cestu optimisticky naladěno. Průběh dlouhé diskuse, trvající bezmála celého prv­ ního čtvrt roku 1433, je ale zklamal. Se zá­ stupci koncilu nebyla zatím možná dohoda. Rokycana, Prokop Holý i další účastníci hu­ sitské delegace opouštěli Basilej posmutnělí. Věděli, že Evropa jejich program, obsažený ve čtyřech artikulech pražských, nepřijme. Zůstávalo otázkou, zda se jim ho podaří pro­ sadit alespoň na celém území Čech a Moravy. Koncem jara 1433 pokračovalo jednání se zástupci koncilu, tentokrát v Praze. Delegace z Basileje byla neoblomná. Pokud by koncil povolil v Čechách a na Moravě čtyři artikuly pražské, pak jedině těm, kdo se k nim hlásí. Vyslanci koncilu pokládali za nemyslitelné,

(76)

Kroužková košile, druhá čtvrtina 15. stol.

aby k přijetí pražských článků byli nuceni čeští a moravští katolíci. Názory husitské stra­ ny, že potom v českých zemích vznikne trvalé dvojvěří a spory či válečné konflikty nikdy neutichnou, nehodlali brát v potaz. Husitští představitelé, zejména táborský vůdce Prokop Holý, viděli ze slepé uličky jediné východisko. Spojená husitská vojska oblehnou a donutí ke kapitulaci hlavní oporu katolicismu na české půdě, tvrdou a pyšnou Plzeň. Padne-li Plzeň, uznají čeští katolíci svou definitivní porážku, přijmou husitský program a koncil bude muset chtě nechtě potvrdit platnost čtyř pražských artikulů pro všechny obyvatele Čech a Moravy.

Dne 14. července stanula táborská vojska před Plzní a brzy je následovaly i oddíly lounsko-žateckého a pražského svazu. Když v říjnu přibylo do západních Čech sirotčí polní vojsko, vrátivší se pod velením hejtma­ na Jana Čapka ze slavné výpravy k Baltskému moři, byla izolace Plzně úplná. Husité obklo­ pili město příkopy, které obehnali roubenou hradbou, rytmizovanou devíti věžemi. Na pro­ vazech podél roubení pak zavěsili zvonečky. Jejich hlas měl obléhajícím prozradit každič­ ké narušení systému. Přívrženci kalicha se tak zároveň zabezpečovali proti nenadálým výpa­ dům z města i z nedalekého hradu Radyně, jehož silueta dominovala plzeňskému okolí.

(77)

Již třikrát v minulosti se husité o město pokoušeli. Marně. Dvakrát zde neuspěl ani samotný Žižka, jenž nezapomínal na události let 1419-1420. Počtvrté už Plzeň odolat ne­ měla. Svíralo ji 13 000 mužů a mířilo na ni 40 těžkých děl. Jejich účinný dostřel nepřesaho­ val sice 500 metrů, nicméně i tak byly škody na hradbách patrné a obránci je napravovali s vypětím všech sil. Zvláště nebezpečné byly zápalné šípy, hrozící požárem celého města. Řadu domů totiž kryly šindelové střechy a dřevo bylo stále nejpoužívanějším staveb­ ním materiálem. Hlídky na hradbách měly těžkou službu a strážní povinnost ochotně přijímali všichni mužští obyvatelé, pokudjim to zdravotní stav dovolil. Po celý podzim město vydrželo, ačkoliv se v něm tísnilo snad 8000 lidí. K stálému oby­ vatelstvu musíme bezpodmínečně připočítat katolické měšťany z jihočeských a západo­ českých měst, ovládnutých husity, protihusitsky smýšlející inteligenci a řadu duchov­ ních. Ti všichni nalezli v Plzni útočiště. Spo­ lečně tu sdíleli útrapy, posilováni pouze nadě­ jí, že Bůh je na jejich straně. Přes obtížnou a stále se zhoršující situaci neztráceli odvahu. Několika výpady zle zaskočili husity a si­ rotkům dokonce uzmuli velblouda, dar pol­ ského krále Vladislava Jagellonského. Jako důkaz mimořádné statečnosti rozmnožil vel­ bloud zanedlouho plzeňský městský znak. O vojenskou obranu města se zasloužili nejen měšťané a nepočetní žoldnéři, ale také katoličtí šlechtici z okolí, neváhající přispě­ chat na pomoc. V první řadě to byli Vilém Hlaveň hákovnice z první poloviny 15. stol. Švihovský z Rýzmberka a jeho příbuzný Děpolt z Rýzmberka a Dolan. Basilejský koncil divu. Husité obklíčili město krátce přede žně­ a císař Zikmund, k nimž se město obracelo mi. Zdánlivě jim přitom nahrálo i počasí. s žádostmi o urychlenou podporu, zasáhnout V letech 1432 a 1433 postihla střední Evropu nemohli. Chyběly jim peníze, a tím pádem dvě vlhká léta, která zle poškodila úrodu obilí i vojáci. Zoufalý zápas západočeského města a vyhnala ceny potravin do závratných výšek. Zvláště těžce strádaly Čechy, sužovanéjiž léta sledovali s účastí, leč zatím zpovzdálí. Největší nebezpečí však pro Plzeňské ne­ nepřetržitými boji a žijící vlastně z podstaty. představovala ani dělostřelba, ani zápalné Leč hmotná tíseň ovšem doléhala jak ha Pl­ šípy, nýbrž nedostatek potravin. Přední měš­ zeňské, tak na 13 000 husitů před městem. ťané sice prozíravě město předzásobili, ale I oni potřebovali jíst a žrádlo pro koně sháně­ trochu slušné jídlo rychle zmizelo. Nebylo li, kde jen mohli.

(78)

Nečekaný vzdor Plzně a nepříznivé pod­ mínky brzy vedly k rozmíškám v husitském vedení. Nejdramatičtější se odehrála už na sklonku září 1433. Tehdy se z nezdařené vý­ pravy do Bavor a Horní Falce vrátily žalostné trosky výpravy, jíž velel vrchní hejtman tá­ borského polního vojska Jan Pardus. Jeho oddíly, které měly dodat husitským vojskům před Plzní obilí a potraviny ukořistěné na cizím území, utrpěly 21. září u Hiltesriedu katastrofální porážku. K Plzni přijely s prázd­ nou a bez stovek padlých, zraněných a zaja­ tých bojovníků. Neúspěch odnesl nejen Par­ dus, jehož nespokojenci sesadili z funkce, ale též Prokop Holý. V prudké hádce byl táborský duchovní vůdce dokonce zraněn na hlavě, spoután a vypovězen z ležení. Neshody před Plzní dosvědčovaly rychlou demoralizaci husit­ ských vojsk, zejména jejich stálé polní složky. Pro husity i katolíky začal na podzim 1433 závod s časem. Zatímco se husitské síly sou­ středily na co nejrychlejší dobytí Plzně, přáli si čeští katolíci i basilejský koncil, aby zápa­ dočeské město co nejdéle vytrvalo ve svém odporu. Na sněmu husitských stran, který začal v Praze 11. listopadu 1433 (na den Svatého Martina), navrhli zástupci koncilu rozpuštění polních vojsk v případě, bude-li dosaženo přijatelné úmluvy mezi husity a Ba­ silejí. Věděli, proč tak činí. Několik tisíc příslušníků polních obcí představovalo vel­ kou sílu, jíž by husitští radikálové mohli v budoucnu využít. Návrh koncilních vyslanců však vyvolal v řadách polních vojsk pobouře­ ní. Jejich příslušníci si již zvykli na dosavadní způsob života a obávali se o ztrátu existence. Jejich obavy ještě živil sirotčí kněz Prokůpek, který tvrdil, že v případě rozchodu hrozí čle­ nům polních obcí šibenice. I to byl důvod, proč si polní vojska přála kapitulaci Plzně. Ostatně rozhodnutí pokračovat v obléhání plzeňských hradeb deklaroval i svatomartinský sněm. Jinak si však jeho účastníci uvědbmovali neudržitelnost poměrů v zemi. Nedostatek po­ travin a jejich vysoké ceny měly za následek hladomor a zoufalství, které se stupňovalo

Detail meče z první poloviny 15. stol.

s nástupem zimního počasí. Stále více lidí si přálo mír a ukončení všech běd. Sněm proto rozhodl ustavit dvanáctičlenný vladařský or­ gán a správcem země zvolil Alše Vřešťovského z Riesenburka, jednoho ze zakladatelů vý­ chodočeského husitského svazu a kdysi spo­ lubojovníka Žižkova. Jeho nařízení měly re­ spektovat i husitské svazy, včetně polních vojsk. Zároveň na sněmu sílily hlasy, volající po přijetí koncilních návrhů. Zvláště vlivné skupině umírněných kališiúckých šlechticů kolem Menharta z Hradce kopromisní doho-

(79)

da s Basilejí vyhovovala. Vůči textu dohody, takzvaným kompaktátům, nenamítali v zása­ dě nic ani Prokop Holý a Rokycana, kteří si ovšem přáli, aby byla závazná též pro katolí­ ky. Hlavní překážkou urovnání nyní zůstáva­ la polní vojska táborského a sirotčího svazu. Hned na počátku ledna 1434 se sněm ještě jednou pokusil prosadit závaznost kalicha pro všechny obyvatele Čech a Moravy. Koncil však tento princip v únoru definitivně zavrhl. Odmítavá odpověď basilejského synodu vešla na českém území ve známost před polovinou března a způsobila rozklad doposud jednot­ ného bloku táborů, sirotků a pražanů. Prodlu­ žovat katastrofální poměry nemělo dle větši­ ny husitů smysl. To byl hlavní důvod, proč se pro urychlenou dohodu s koncilem vyslovila nejen skupina kolem Menharta z Hradce, kte­ rý dokonce přijal kompaktáta, ale také zem­ ská vláda v čele s Alšem Vřešťovským. V poslední březnové dekádě se dokonce v ba­ vorském Chámu uskutečnila schůzka českých katolických i husitských šlechticů se zástupci koncilu, kteří sem přivezli finanční částku, určenou k boji proti polním vojskům. Od táborského a sirotčího svazu začal vzá­ pětí odpadávat jeden spojenec za druhým. Táborské a sirotčí vedení však zůstalo pod vlivem polních obcí a svou linii nezměnilo. Polarizace české společnosti pokračovala. Koncem března vznikla aliance umírněných husitů, nedávných táborských a sirotčích spo­ jenců i pražského husitského svazu, v němž prim hrálo Staré Město pražské. Cíl tohoto seskupení, k jehož předním členům náležel Vilém Kostka z Postupic, byl jasný - přimět polní vojska ke kapitulaci a dovést jednání s koncilem ke zdárnému závěru. Jeho splnění měla napomoci i úzká součinnost s českými katolíky. Koncil přirozeně toto sbližování pod­ poroval a právě jeho emisar Jan Palomar do­ konce předal české šlechtě několik tisíc zla­ tých na nutné vojenské výdaje. Pak již událos­ ti nabraly dramatický průběh. Otevřený konflikt vzplál nejprve v Praze. Sirotkům věrné Nové Město se pokusilo za­ strašit Staroměstské a přimět je k opuštění

nově vytvořené aliance. Staré Město bylo sice fakticky odříznuto od světa, ale odolalo. Spo­ léhalo na zásah zemského správce, který již předtím vyzval tábory i sirotky k umírněnosti a pohrozil jim silou, pokud ho neuposlech­ nou. Svá slova myslel naprosto vážně. Neda­ leko Kutné Hory, na lukách u Kačína, se pod jeho vedením začala shromažďovat vojenská hotovost husitské šlechty, rozhodnuté zaútočit proti nedávným spojencům. Na sklonku dub­ na se zde soustředilo více než 200 šlechticů se svými družinami, takže celkový počet bojov­ níků sedal střízlivě odhadnout na 6000 mužů. Obecně se soudilo, že Aleš Vřešťovský zasáh­ ne proti polním vojskům táborů a sirotků před Plzní a vysvobodí katolické město ze sevření, které je hrozilo zardousit. Zemský správce tyto domněnky podporoval a dal je i progra­ mově šířit. Všechno však bylo jinak. Dne 5. května vstoupili bojovníci pana Alše na Pražský hrad a následujcího dne zaútočili ze staroměstského prostoru na Nové Město pražské. Než se Novoměstští vzpamatovali, bylo po boji. Zemská vláda měla záhy celé město pod kontrolou. Před rychlým vpádem jejích vojsk se na poslední chvíli zachránily útěkem přední osobnosti táborského a sirotčí­ ho svazu, mezi nimi Ondřej Keřský, králo­ véhradecký kněz Ambrož a Prokop Holý, kte­ rý se ve vypjaté chvíli vrátil na dějinnou scénu, kde jej prameny naposledy zazname­ naly k 20. prosinci 1433. V týž den, kdy do rukou vojáků zemského správce padlo Nové Město pražské, ztratili husitští radikálové ja­ koukoli naději na brzkou kapitulaci Plzně. V noci z 5. na 6. května prolomil bývalý táborský spojenec Přibík z Klenové obleženi a dodal do města potraviny, jež obyvatelům Plzně dostačovaly až do 24. června ... To byl důvod, pro který Prokop Holý styli­ zoval na útěku z Prahy naléhavý list do ležení před Plzní. Žádal v něm, aby táboří a sirotci opustili západočeský prostor. Dobývání kato­ lické pevnosti ztratilo smysl. Dne 9. května se sirotčí polní vojsko vydalo do východních Čech a polní táboří odtáhli směrem ke svému mateřskému centru.

(80)

LIPANY (30. 5. 1434)

Vesnice ve středních Čechách mezi Českým Brodem a Kolínem, místo střetnutí mezi husitskými radikály (asi 10 000 mužů) a spojenými oddíly českých katolíků a umírněných husitů (přes 12 000 mužů) v čele s Divišem Bořkem z Miletinka. Porážka radikálů znamenala ukončeni téměř 15 let nepřetržitých bojů a krok k prosazení náboženské tolerance (kompaktáta) v českých zemích.

Byl sklonek května, měsíce, v němž se obrazovala příroda i lidské city. K máji patři­ ly milostné verše a vyznání lásky stejně jako flirtování se ženami. Zvláště na hradech šlech­ ticů, vychovaných v tradicích rytířské kultu­ ry. Onoho jarního dopoledne však málokdo z několika set urozených mužů, přítomných v ležení, které se rozkládalo v blízkosti vesni­ ce Hřiby, pomýšlel na galantní dobrodružství či se kochal přírodními krásami. Patnáct let trvající revoluce, vyplněná nespočetnými bit­ vami, vojenskými výpravami, utrpením a všu­ dypřítomnou smrtí, odsunula do pozadí svět­ ské radovánky. A ke všemu ještě každý, ať husita či katolík, slyšel z kazatelen neustálé horlení výřečných kněží proti svodům těla, které člověka snadno strhnou do osidel ďáblo­ vých. Ani rozkvetlá příroda neskýtala zvláštní útěchu lidským smyslům. Nedaleko odtud, u vsi Skalice, narušovaly idylický ráz krajiny ponuré a mohutné trosky zničeného chrámu Milostné Panny Marie, kdysi součásti cisterciáckého kláštera. Už 13 let žalovaly na husitské obrazoborectví a odpor k církevní nádheře. Ve vojsku, chráněném vozovou hrad­ bou, však převažovali umírnění přívrženci kalicha, kteří sice nesouhlasili s bořením kos­ telů, ale, na rozdíl od svých katolických spo­ jenců, zdevastovaných církevních staveb pří­ liš nelitovali. Více je vzrušoval pohled na protilehlé návrší, na jehož terénní vlně byla vidět vozová pevnost táborů a sirotků. Schylovalo se k bitvě, která měla rozhod­

nout o dalším vývoji českých zemí i o tom, zda se podaří ukončit dlouhá léta válek a re­ volučního chaosu. Proti sobě stála dvě vojska. Na svahu Lipské hory síly táborů a sirotků, odhodlaných vnutit program čtyř artikulů všem obyvatelům Čech a Moravy, u Hřibů pak spojené oddíly umírněných husitů, kteří vytvořili účelovou alianci s českými katolíky, aby vrátili zemi klid a uzavřeli mírové dohody s koncilem v Basileji a posléze i se stárnou­ cím Zikmundem Lucemburským. Zatím ještě zbraně nepromluvily. Zatím obě strany vážily své možnosti a přemýšlely o nejvhodnějším prostoru. V posledních dnech se toho přece tolik událo. Nebylo snad hodiny, která by proběhla v klidu a která by nestupňovala napětí. Záměr ovládnout znovu Prahu husitským radikálům nevyšel. Už 15. května 1434 se sirotci pod velenim Jana Čapka ze Sán polo­ žili u vsi Jirny, zhruba půl dne pochodu od hlavního města. O dva dny později se u vesni­ ce Krče objevili táboří. Vylákat protivníky z Prahy a svést se sbory Alše Vřešťovského bitvu mimo město se jim však nepodařilo. Naopak, o týden později museli odtáhnout s nepořízenou. Ku Praze totiž směřovalo ka­ tolické vojsko ze západních Čech. Tvořila je západočeská šlechta a lidé přímo z Plzně. Ješ­ tě před Prahou je posílil oddíl z Karlštejna a rožmberský sbor v čele s rytířem Mikulá­ šem Krchlebcem. Zemský správce jejich pří­ chod uvítal. Spolupráce kališníků s českými katolíky se stala realitou.

(81 )

Táboří a sirotci na nic nečekali a ustoupili ke Kouřimi. Spojené oddíly umírněných hu­ sitů a katolíků se setkaly u Záběhlic a pod vedením vrchního hejtmana Diviše Bořka z Miletínka začaly postupovat za nepřítelem. Dne 27. května odpoledne stanuly před Čes­ kým Brodem, hlásícím se k sirotčímu svazu. Diviš Bořek z Miletínka rozuměl svému ře­ meslu. Útok na město, hájené hejtmanem Andělem, zvaným Čert, spíše předstíral a za­ stavil jej se západem slunce. Následující den ráno obdržel zprávu, na niž netrpělivě čekal. Sirotčí a táborské oddíly vytáhly od nedaleké Kouřimi. Proto okamžitě přikázal vyrazit pro­ tivníkovi vstříc. Rovněž táboří a sirotci měli dobré špehy. Atak se stalo, že předsunuté jízdní hlídky přinesly panu z Miletínka nepří­ jemnou zvěst: táborská a sirotčí vojska zauja­ la postavení přibližně v polovině cesty mezi Kouřimí a Českým Brodem, na svahu návrší, u jehož paty se tulila vesnička Lipany. Byla to mimořádně silná pozice. Vozová hradba se pravým bokem blížila k Lipanům, její týl kryl táhlý hřeben Lipské hory a vojáci i koně měli k dispozici vodu z rybníčka Jor­ dánu i z několika potůčků, stékajících ze strá­ ně návrší. Husitským radikálům hrála do noty i skutečnost, že v případě nezdaru mohli ustoupit do blízkých sirotčích měst. Vzdále­ nost do Kouřimi činila pět kilometrů, do Českého Brodu osm kilometrů a do pře­ pevného Kolína 20 kilometrů. Nebylo však nijak pravděpodobné, že by sirotčí a táborští bojovníci museli opustit vozovou hradbu. Po­ dle všech měřítek byla jejich pozice neotřesi­ telná. Útočit do svahu proti vozové hradbě, složené z 480 vozů a střežené 40 houfnicemi, mohli pouze blázni. Diviš Bořek z Miletínka, Vilém Kostka z Postupic, Přibík z Klenové, Petr Zmrzlík ze Svojšína, Beneš Mokrovouský z Hustiřan a Jan Černín z Vysoké jimi roz­ hodně nebyli. Všichni kdysi bojovali po boku Žižkově a husitská taktika jim přešla do krve. Kališnicko-katolické oddíly na tom byly podstatně hůře. Svou vozovou hradbu zbudo­ valy na rovině, pochopitelně v takové vzdále­ nosti od nepřítele, která zaručovala bezpečí

před případnou střelbou. Vzdálenost obou nepřátelských ležení činila přibližně jeden kilometr. Hejtmanům obou bloků bylo zjevné, že dějiště nadcházející bitvy je předem dáno. Na jihu je vymezovala Lipská hora, na jihozápa­ dě ves Hřiby a o něco větší vesnice Vitice s farním kostelem svátých Šimona a Judy. Jeho věž jim sloužila jako orientační bod. Kostel totiž stojí přímo na okraji svahu, spadajícíhok potoku Bylance,jehožúdolí se vine ještě čtyři kilometry na sever. Prudké srázy údolí ohraničovaly plochu bojiště na západní straně, zatímco na severu ji limitovala silnice, vedoucí z Českého Brodu přes Vrbčany do Kolína. Na východní straně uzavírala budou­ cí bojiště Čertova brázda, přírodní rýha, dlou­ hé několik kilometrů. Počty vojsk, která se tu měla utkat, nebyly příliš rozdílné. Aliance disponovala asi 13 000 muži, z nichž bylo 1300-1500 jízdních, zatímco táborsko-sirotčí blok měl asi 10 000 pěších, leč pouze 700 jezdců. Tuto slabinu ovšem vyvažovala tak­ řka nedobytná pozice. Z vojenského hlediska nastala u Lipan pa­ tová situace. Pokud byla vozová hradba dobře sestavena, vozy spojeny řetězy a v mezerách mezi nimi umístěny tarasnice, neexistovala šance na její dobytí. Vozová pevnost však zároveň byla páteří obranné taktiky. Jestliže ani husitští radikálové nehodlali útočit na nepřítele, mohla vojska, uzavřená v bezpečí vozových hradeb, ležet tak dlouho, dokud jim stačily zásoby potravin. Kališnicko-katolickou alianci však tlačil čas. Každý den v poli znamenal obrovské výdaje. Rozhodnutí proto muselo padnout. Po zvážení všech okolností a zejména ne­ výhodného postavení došli j iž 2 8. května před­ stavitelé aliance k závěru, že bude nejlepší navrhnout táborům a sirotkům jednání o sporných záležitostech. Zemský správce tak naznačoval svou velkorysost a mírumilovnost, byť hlavním důvodem nabídky byla obava kališnické šlechty, že ozbrojené střetnutí, ať dopadne jakkoli, může podlomit pozice husit­ ských stran při vyjednávání s basilejským kon-

(82)

Výjev z bitvy u Lipan. Vyobrazení V. Černého.

cilem a českými katolíky. Vítězství radikálů by pohřbilo naději na brzkou dohodu s Basi­ lejí, porážka polních vojsk by zase posílila katolickou stranu. I mezi tábory a sirotky převládlo v osudové chvíli vědomí odpovědnosti nad pocity zloby a rozhořčení. Strach o budoucnost husitské­ ho hnutí byl příliš silný, než aby státník formátu Prokopa Holého podávanou ruku od­ mítl. Rozhovory zástupců obou znepřátele­ ných stran proběhly zřejmě na poloviční cestě mezi oběma tábory. Prameny neříkají, kdo se jich zúčastnil. Hned první slova však prozra­ dila nesmiřitelnost stanovisek. V dramatic­ kém okamžiku, kdy vášně nabývaly vrchu, se piý na lipanských pláních objevil táborský kněz a hejtman Bedřich ze Strážnice. Byla to zvláštní a rozporuplná postava, v níž se málo­ kdo vyznal. Jedno se mu však nedalo upřít. Měl dobrý instinkt. Tentokrát naléhavě vybí­ zel tábory a sirotky, aby dohodu na každý pád uzavřeli. Rozhněval je však natolik, že si stěží zachránil holý život. Ujel pryč i s třemi stov­

kami jezdců. Právě tento oddíl husitským radikálům v bitvě citelně chyběl. V neděli 30. května vznesli představitelé táborů a sirotků požadavek, aby se poměry vrátily před 5. květen 1434. Neznamenalo by to nic více a nic méně než návrat Nového Města pod kontrolu sirotků a opětovné oble­ žení Plzně. Tím se poslední iluze o mírném řešení sporu rozplynula. Delegáti kališnicko-katolické aliance ironicky přikývli a dodali, že návrh schválí v případě, vzdají-li se táboří všech statků, které v průběhu války získali. Na straně radikálů zareagoval blíže neznámý muž památnou větou: „Tak to tedy rozhodne­ me pěstmi! “ \ pozdním nedělním odpoledni obloha po­ temněla mraky a krajina očekávalajarní bouř­ ku. Od jihu se zvedl prudký vítr a hnal prach do roviny k Chrášťanůma Chotouni. Ve chví­ li, kdy poryv sílil, vydali hejtmané husitských radikálů povel k palbě z houfnic. Zkušeným válečníkům bylo jasné, že střelba nijak zvlášť nepříteli neuškodí. Hřmění děl,oblaka pra-

(83)

Válečná sekera, 15. stol.

chu z polí a cest i zlověstná atmosféra blížící se bouřky však vyvolaly v ležení aliance pani­ ku. Šířící se děs zvládli odpovědní velitelé jen s největším vypětím. Nejprve museli uklidnit své bojovníky, z nichž někteří reptali, že ne­ hodlají sloužit jako terč nepřátelských děl. Také mnozí protřelí válečníci se domáhali akce, která by skoncovala s dosavadní nečin­ ností, násobící nervozitu a napětí. Neklid vy­ volaný palbou protivníka i počasím narušo­ val záměry Diviše Bořka z Miletínka. Zahájit promyšlené a přichystané tahy v čase, kdy prach a dým snižovaly viditelnost, by bylo krajně riskantní. Avšak vyčkávání nepůsobi­ lo dobře na bojovou morálku. Proto velitelé rozhodli ukončit poslední přípravy k střetnu­ tí. Vojáci poklekli a začali odříkávat tradiční

modlitbu. Zatímco jejich slova zanikla v po­ kračující palbě, začalo pršet. Déšť částečně odstranil oblaka dýmu a poněkud pročistil vzduch. Vzápětí vítr rozehnal mraky a krátká přeháňka ustala. Déšť, který se snesl na pole a luka, byl podle mínění vojáků aliance důkazem, že Bůh vyslyšel jejich modlitbu a nastavil jim přívě­ tivou tvář. Obava z boje v nich však přetrvá­ vala. Pěší ozbrojenci dávali dokonce hlasitě najevo pochybnost, zdaje v případu porážky I ízda neopustí a neponechá napospas nepříteli. Jízdní proto na znamení dobré vůle sesedli ze svých koní, odepjali ostruhy a slavnostně prohlásili, že setrvají v bitvě až do konce. Na koních zůstalojen dvanáct podhejtmanů a ve­ litel vozové hradby Jan Černín z Vysoké. Pouze úzký kruh zasvěcených věděl, že pod svahem klesajícím k Bylance stojí připraven vyčleněný jízdní oddíl, tvořený nedávnými táborskými spojenci - Janem Malovcem z Pacova, Mikulášem zLandštejna, Arnoštem z Lestkova a dalšími šlechtici. Čekali tu na svou příležitost, ale nevěděli, zda vůbec na­ stane. Nyní se musela činit skupina podřízená Mikuláši Krchlebcovi. Odpoutala se odvozo­ vé hradby a vydala se směrem k táborsko-sirotčí pozici. Ostřílení bojovníci z řad husit­ ských radikálů zpozorněli. Je to vůbec mož­ né? Opravdu se pokouší Krchlebec o útok? Pro jistotu na jeho lidi vystřelili. Krchlebec se ale držel v uctivé vzdálenosti, pouze roztáhl svůj sbor do šířky. Snaží se tedy něco či někoho krýt? Pochyby záhy pominuly a vše se zdálo zřejmé. Ve vozové hradbě kališnicko-katolické aliance nastal náhlý ruch. Desítky mužů se tam chystaly rozpojit vozy! To zna­ mená jediné. Diviš Bořek z Miletínka nedo­ káže udržet své oddíly v bojové pohotovosti. Nepřítel propadl panice a teď se pod náporem palby chystá opustit své nejisté postavení. Zcela určitě zamíří na sever, aby se dostal na silnici. Krchlebcova skupina má pouze krýt jeho ústup proti případnému útoku. Ale to se jí nepodaří. Táborů a sirotků se rychle zmocňovala eu-

(84)

fbrie. Konečně se pomstí za Plzeň i za Nové Město pražské. Každý zkušený voják přece ví, že ve chvíli, kdy se vozová hradba mění v pochodovou formaci, bývá nejzranitelnější. Táboří to nedávno zažili na vlastní kůži u Hiltesriedu, sirotci zase na podzim 1431 na Slovensku. Krchlebec nikoho neochrání. Tá­ borští a sirotčí velitelé podlehli stejnému do­ jmu a otevřeli vozovou hradbu. Nedočkaví bojovníci se hrnuli ven. Rozdrtí Krchlebcovu skupinu a zároveň napadnou nepřítele, který se už nevzpamatuje. Za zvuku trub vyrazili táboří a sirotci na snadnou oběť. Krchlebcův oddíl se totiž podle očekávání ihned obrátil k severu a na znamení ústupu dokonce sklo­ nil své korouhve. „ Utíkají, utíkají, běží, “ ozývalo se z hrdel nadšených husitských radi­ kálů. Ale co to? Krchlebcovi lidé se náhle

Vrhací sekera, 15. stol.

otočili a postavili se překvapeným táborům a sirotkům na odpor. Současně se kolem nich přehnal početný jízdní oddíl. To Jan Malovec, Arnošt z Lestkova, Petr Zmrzlík, Petr z Jano­ vic a další plnili svěřený úkol - co nejrychleji vpadnout do otevřené vozové hradby na svahu Lipské hory. Diviš Bořek si vydechl. Klamný manévr se zdařil. Také Jan Černín se spoko­ jeně usmál. Jeho příkazy k rozpojování vozo­ vé hradby byly pouhým trikem, kterým hodlal vylákat tábory a sirotky z jejich nedobytné pevnosti. Překvapení radikálové, cítící ještě před chvilkou vítězství na dosah ruky, se nyní urputně bránili, ale jejich naděje na úspěch se rovnala nule. Mnozí z nich se nyní vzdávali do zajetí, ale katoličtí vojáci nebrali na nikoho ohled. Také oni si vyřizovali účty za Plzeň. Nejudatnější ze zaskočených bojovníků se přece jen probili z drtícího krunýře a hledali spásu v návratu do svého tábora na svahu Lipské hory. Dokud stála vozová hradba, nebyla bitva ještě úplně ztracena. Ale bylo pozdě. Vyčleněný jízdní oddíl splnil svou úlohu bezezbytku. Jeho členové pronikli ote­ vřeným místem do vozové hradby, převrátili v ní dalších osm vozů, takže vznikla poměrně široká mezera, do nížpostupovali další a další vojáci. Tato chvíle rozhodla o výsledku celé bitvy. Řež uvnitř vozové hradby, která se stala projejí obránce pastí, se brzy změnila v pouhé zabíjení. V kruté seči nalezl smrt i sirotčí duchovní vůdce Prokůpek a pravděpodobně zde zahynul též Prokop Holý. Snad stál od počátkubitvy najednom z vozů, oblečen v po­ věstném „tlustém kabátě“, jak se říkalo prošívanici, která alespoň částečně chránila tělo v bojové vřavě. Jako kněz pouze přihlížel a radil. Zbraň proti nepříteli nepozdvihl, ač­ koli pozdější podání tvrdila opak. V okamži­ ku smrti jistě doufal, že se jeho duše ocitne po boku zemřelých božích bojovníků a dojde ži­ vota věčného. Ani jméno člověka, který pro­ slulého táborského představitele sprovodil ze světa, není známo. Lidská fantazie ho hledala v Prokopově bývalém příteli Vilému Kostko­ vi z Postupic, leč sotva oprávněně. Ostatně

(85)

mrtvé tělo táborského vůdce se nikdy nena­ lezlo. Ačkoli prolomení vozové hradby stanovilo výsledek bitvy, trval boj až do večerních ho­ din. Příslušníci polních vojsk, jimž šlo o všechno, kladli houževnatý odpor a snažili se zachránit alespoň holý život. Někteří táboří a sirotci prchali do Kouřimi, jiní do Českého Brodu, alejejich útěk zpomaloval terén. Vrch­ ní sirotčí hejtman Jan Čapek ze Sán a vůdce starotáborského oddílu Ondřej Keřský se spo­ lu s dalšími jízdními dostali brzo, díky rych­ losti svých koní, na silnici a po ní směřovali do bezpečí kolínských zdí. Kouřim a Český Brod ležely sice podstatně blíže, avšak oba hejtmani věděli dobře, co dělají. V kolínské radě zasedal Keřského bratr Matěj ze Zibohlav a rovněž Čapek prostředí města na Labi důvěrně znal. Jeho rodná tvrz Sány ležela pouhých devět kilometrů od kolínských hradeb. A jejich tvrdost byla známá po celých Čechách. Patří k paradoxům dějin, že pozděj­ ší kronikáři na Keřského zapomněli a Čap­ kův čin vykládali jako zradu. Čapek však neměl žádný důvod zrazovat. V jeho osobním zájmu byla naopak porážka nepřítele, který se při obsazení Nového Města pražského zmocnil pokladny sirotčích pol­ ních rot. Čapek jednal naprosto logicky a chladnokrevně. Stejně jako ostatní husitští velitelé sdílel názor, že dojde-li k prolomení vozové hradby, je bitva ztracená. Potvrzovaly to všechny dosavadní zkušenosti. Jakmile se u Lipan podařilo vojákům aliance proniknout do vozové pevnosti, bylo jisté, že táboří a si­ rotci podlehnou. Jízdním zbývaly dvě mož­ nosti. Buď se probít z vozové hradby a klást nepříteli odpor na volném poli, nebo se poku­ sit o únik do Kolína. Keřský a Čapek zhodno­ tili situaci dokonale. Zachovali se jako profe­ sionálové a zachránili si život. Rytířské to příliš nebylo. Zatímco Čapek s Keřským prchali do Ko­ lína, početným pěším bojovníkům, následují­ cím příkladu svých hejtmanů, štěstěna nepřá­ la. Mnozí se sice dostali přes Čertovu brázdu, ale západně od Vrbčan je přepadl rožmberský

oddíl. Kolem osmé hodiny večerní kapitulo­ valy poslední hloučky poražených radikálů. Vítězné oddíly pozvolna opouštěly bojiště, ale vlahou noc osvětlovaly zlověstné ohně. To hořely stodoly u Českého Brodu, v nichž na­ lezlo smrt na 700 zajatých členů polních obcí. Uvěřili slibům vítězů, kteří jim nabídli mož­ nost další vojenské služby. Aliance se tak krůtě a programově vypořádala s válečníky, u nichž vyvstávalo nebezpečí, že se v případě uzavření míru nepodvolí zemským zákonům a budou nadále ohrožovat těžce vydobytý klid. Soudobé prameny uvádějí různé iniciátory brutálního činu: Mikuláše Krchlebce, Menharta z Hradce, plzeňské oddíly a kato­ lického pána Jana Švihovského z Rýzmberka, jenž měl všechny důvody husitské radikály nenávidět. Dvakrát mu dobyli hrad Rábí, jednou Švihov a zle zpustošili jeho statky. Kališníci si na straně vítězů počínali přece jen ohleduplněji. S jejich benevolencí mohli počítat urození bojovníci i zkušení válečníci táborské a sirotčí strany. V zajetí se tak ocitli Jan Roháč z Dubé, Jan z Bergova, Sezima Zajimač z Kunštátu i sirotčí hejtman Jíra z Řečice. Slušivým gestem vítězů bylo propuštění všech zadržených rolníků, které polní vojska donutila před bitvou opustit vesnice a vzala je s sebou, aby měla dostatek lidí k péči o koně a vozy. Vesničané, jež osud zavál náhodou do bitvy, se vrátili domů. I tak patřily Lipany k nejkrvavějším střet­ nutím celé husitské revoluce. Vítězové ztratili kolem 200 mužů a počet pobitých na straně poražených byl přirozeně vyšší. Věrohodné zprávy hovoří o 1300 mrtvých, byť si cizina jásající nad porážkou „kacířů“ toto číslo zde­ sateronásobila. Vyslovená katastrofa zřejmě postihla sirotčí polní vojsko, o jehož existenci po lipanské bitvě prameny mlčí. Naproti tomu značná část polního vojska táborského Lipa­ ny přežila. Osudové střetnutí tedy nezname­ nalo zlomení válečné moci husitských radiká­ lů, zasadilo jí však těžký úder, z něhož se politicky a mocensky již nikdy nevzpamato­ vali. V pondělí 31. května 1434 stanulo vítězné

(86)

vojsko před Kolínem. Diviš Bořek z Miletínka věděl z vlastní zkušenosti, že útok na jeho hradby nepřichází v úvahu. Po lipanské seči už žádná strana nehodlala pokračovat ve válečné kampani. Uzavření příměří bylo zále­ žitostí osmačtyřiceti hodin. Dne 2. června Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský, kteří po bitvě zaujali nejvyšší místa v čele radikálních sva­

zu a nahradili pobité osobnosti, slíbili, že se dostaví na sněm, svolaný k 24. červnu do Prahy. To byl ve skutečnosti konec polních obcí. Krátká kolínská jednání jen potvrdila výsledek lipanského střetnutí. Vůdčí postave­ ní táboríi a sirotků v zemi definitivně padlo. České společnosti se otevřela cesta ke kompaktátům.

(87)

PRAHA (3. 9. 1448)

Hlavni město českého státu, jehož kontrola byla vždy klíčem k uchopeni moci v celé zemi. Věděl to i vůdce rozhodné husitské strany Jiří z Kunštátu a Poděbrad, který- se rozhodl vyrvat Prahu z rukou konzervativních a kolísavých husitů, reprezentovaných nejvyšším purkrabím Menhartem z Hradce a představiteli pražských městských rad. Včele vojska, čítajícího 9000 bojovníků především z východních Čech, zdolal vyšehradské a novoměstské opevnění a zmocnil se s minimál­ ními ztrátami (jediný muž) celé Prahy. Tento úspěch jej brzy vynesl do postavení zemského správce a později mu umožnil vzestup ke královskému trůnu.

Vyšehradský hejtman Jan z Rabštejna ne­ měl v posledních dnech kiid. Do Prahy při­ cházela jedna poplašná zvěst za druhou. Už v červenci se rozkřiklo, že vůdce českých kališníků Jiří z Poděbrad a Kunštátu shro­ mažďuje vojsko a hodlá s ním táhnout do Saska. Jenže čert nikdy nespí. Nyní. 1. září 1448, leželi Jiříkovi bojovníci u Běchovic a Počernic Od hradeb hlavního města je dě­ lilo půl dne ostrého pochodu Docela nedáv­ no, tojcštěPodébradovy oddíly tábořily u Plaňan, poslal pan Jiřík do Prahy Jana Malovce z Pacova, Zdeňka Kostku z Postupic a dva měšťany. Anděla z Českého Brodu a bývalé­ ho staroměstského souseda Václava Duršmída. Delegace přednesla požadavky, které v Rabštejnovi budily nejhorší obavy. Chtěla volný průchod pražskými městy', prosazovala odvolání nehodných kněží, zvláště mistra Ja­ na Papouška, faráře v kostele Panny Marie před Týnem, a ostře si stěžovala na konšely i obecní starší, kteří prý neustále poděbradské­ ho pána osočují, že hodlá obsadit Prahu. Jan z Rabštejna nepatřil k politickým veli­ činám, i když měl blízké příbuzné a známé v nej vyšších českých kruzích. Rozhovor s Poděbradovými posly vedli staroměstští konšelé v čele s purkmistrem Pešíkem z Kunvaldu a pražský hejtman Hanuš z Kolovrat, katolic­ ký pán a protřelý diplomat i válečník. Před čtvrt stoletím bojoval dokonce proti Žižkovi.

Konšelé z nepříjemné situace vycouvali a sdělili, že se ke stížnostem i požadavkům vysloví později prostřednictvím svých poslů. Také pan Hanuš byl pro přímé jednání s pa­ nem Jiříkem, ovšem někde na poloviční cestě mezi Prahou a Počernicemi. Poděbradovi vy­ slanci si však přáli, aby Kolovrat a členové městských rad přijeli do tábora k Počernicům. Na to Hanuš s Pražany nepřistoupil a rozmluvy skončily na mrtvém bodě. Nikdo v Praze však nemohl přehlédnout letáky, ji­ miž se pan Jiřík obracel na všechny řemeslní­ ky a v nichž osočoval městské rady z pomluv a intrik. Atmosféra na pražských ulicích a ná­ městích zhoustla. Jan z Rabštejna si povzde­ chl a začal psát dlouhý list uznávanému ná­ čelníku katolické strany Oldřichovi z Rožmberka. Vylíčil v něm podrobně všech­ ny události posledních dnů. Raději se nepodepsal a uvedl pouze iniciály svého jména. Co kdyby dopis padl někomu nepovolanému do rukou? O několik hodin později, 2. září ráno, dal Jiří Poděbradský svým lidem pokyn přemístit se ke vsi Vršovice, ležící půl hodiny cesty od hradeb Nového Města pražského. Obvykle si počínal chladnokrevně a důležité kroky zva­ žoval dlouho dopředu, ale tentokrát cítil napě­ tí i vzrušení. V následujících hodinách se mě­ lo rozhodnout o osudu hlavního českého měs­ ta, a tím i o budoucnosti celého království,

(88)

Jiří z Poděbrad v plné zbroji na nástěnné malbě na hradě v Písku zr. 1479.

(89)

které však již devět let postrádalo krále. Šlo však i o další důležité záležitosti, především o postavení i vliv husitské strany, za niž nesl odpovědnost. Na dějinnou scénu vstoupil Jiří nezvykle brzo a za mimořádně dramatických okolnos­ tí. Jako čtrnáctiletý jinoch se po boku svého strýce a poručníka Heralta z Kunštátu zúčast­ nil střetnutí u Lipan. Naštěstí na straně vítě­ zů. Byla to jeho vůbec první bitva a skutečný křest ohněm. Sporý mladík si v ní měl ověřit, co se naučil za léta tvrdého vojenského výcvi­ ku, bez něhož se člověk jeho postavení nemo­ hl obejít. Byl v té době už dlouho sirotkem a zároveň dědicem rozsáhlých statků, spravo­ vaných zatím vzdáleným moravským strý­ cem. Jiříkův otec Viktorin, bývalý Žižkův spolubojovník, zemřel už roku 1427, nedlou­ ho po smrti svého bratra Hynka. Toho ubili nymburští měšťané. Krátce po Lipanech do­ sáhl Jiří právní zletilosti, ujal se rodového dědictví a současně se stále častěji zapojoval do veřejného života. Brzy jej nebylo možné přehlédnout. A to nejenom kvůli jeho otylé postavě. Záhy po lipanské bitvě se účelové spojenec­ tví kališníků s českými katolíky rozpadlo. Umírnění husité začali opět vystupovat jako sebevědomá síla, leč trvalo jim ještě dva roky, než uzavřeli s basilejským koncilem jednání o kompaktáta. Teprve 5. července 1436 byla platnost kompaktát slavnostně vyhlášena v bo­ haté Jihlavě. Dokument schvaloval v oslabe­ né podobě čtyři artikuly pražské pro teritori­ um Čech a Moravy, ovšem s tím, že k husit­ skému vyznání nesmí být nikdo nucen. V čes­ kých zemích tak vzniklo dvojvěří, přičemž ve vlastních Čechách se většina obyvatel hlásila ke kalichu, na Moravě pak měl katolicismus oporu hlavně ve velkých městech. Od samého počátku však v sobě kompaktáta skrývala čer­ tovo kopýtko. Jejich znění uznal pouze koncil, ale nikoli papež. Římský císař Zikmund Lu­ cemburský však s textem dokumentu souhla­ sil a zavázal se ho dodržovat. To mu konečně otevřelo cestu na český trůn. Z úspěchu se ale radovaljen krátce. Zemřeljižv prosinci 1437.

Ani jeho nástupce a zeť Albrecht Rakouský se z české koruny dlouho netěšil. Nemilosrdná smrt přervala nit ne zcela naplněného života na podzim 1439. Teprve několik měsíců po Albrechtově skonu se královské vdově Alžbě­ tě narodil potomek Ladislav, obecně nazýva­ ný Pohrobek. Vlády se pochopitelně ujmout nemohl a žil pod poručnickým dohledem své­ ho příbuzného Bedřicha III., nového panov­ níka Svaté říše římské. Český trůn tak znovu osiřel. Po celá čtyřicátá léta probíhal v Čechách nepřetržitý souboj o dosažení politické převa­ hy. Začal vlastnějiž za Albrechtova panování. Jeho aktéry byla katolická strana, vedená kulhavým jihočeským magnátem Oldřichem z Rožmberka, oslabení táboří, stále odmítají­ cí kompaktáta jako nedůstojný kompromis, a kališnická většina, považující jihlavské úmluvy a další výsledky revoluce za základní zemské zákony. Na počátku byli úspěšnější katolíci, kteří ve spojení s nejmímějšími a nejkonzervativnější­ mi husity získali kontrolu nad Prahou. A v Če­ chách vždy platilo, že ovládnutí hlavního městaje klíčem k ovládnutí celého státu. Hejt­ many pražských měst se příznačně stali kato­ lík Hanuš z Kolovrat a umírněný kališník Menhart z Hradce, zastávající od časů Zikmundovy vlády úřad nejvyššího purkrabí­ ho. S Oldřichem z Rožmberka udržoval pan Menhart úzké styky. Ve vedení rad Starého a Nového Města pražského, jejichž složení se příliš neměnilo, se octli konzervativní husité Pešík z Kunvaldu a Pavel Dětřichovic. Byla to zajímavá dvojice, jíž Pražané říkali Petr (Pešík je staročeská zdrobnělina tohoto jmé­ na) a Pavel. Zatímco Pešík vykonával funkci staroměstského purkmistra nepřetržitě po osm let, mohl se Pavel chlubit vedením novoměst­ ské rady Jen“ sedm a půl roku. Připustit vliv jiných stran v hlavních městech tato skupina nehodlala. Největší oporou husitského bloku, požadu­ jícího důsledné uplatňování kompaktát, byly východočeské kraje, bývalá základna Žižkova a posléze sirotčího svazu. V Kouřimsku,

(90)

Hrot kopí z druhé poloviny 15. stol

Čáslavsku, Chrudimská, Hradecku i ve znač­ né části Boleslavská se města, šlechtici i pod­ daní hlásili k husitskému programu. V Hrad­ ci Králové dokonce našel útočiště Jan Rokycana, hlava kališnické církve a volený praž­

ský arcibiskup, jemuž však papež odpíral uznání. Ve východních Čechách nežil z Pra­ žanů pouze Rokycana. Uchytili se zde i někte­ ří pražští měšťané, jejichž přítomnost v hlav­ ním městě považovali konzervativci za nežá­ doucí. Vedle VáclavaDuršmídatoplatí v první řadě o Janu Velvarovi, který od roku 1427 spoluurčoval politiku Starého Města pražské­ ho. Po náhlé a nečekané smrti Hynka Ptáčka zPirkštejna roku 1444 vynesly přirozené schopnosti do čela východočeské husitské strany čtyřiadvacetiletého Jiřího z Poděbrad. Nečekala ho lehká úloha. Země zůstávala bez panovníka a pokusy poohlédnout se po něm v okolních státech neutichaly. Papež kompaktáta dosud nepotvrzoval a husitská delegace, která roku 1447 jednala v Římě, nabyla dojmu, že je považuje za provizorium. O schválení Rokycany v arcibiskupském úřa­ dě nemohlo být ani řeči, ba kurie dávala zřetelně najevo, že by uvítala restituci církev­ ního majetku, zabraného v revolučních ča­ sech. Tím vším papežský dvůr nepřímo po­ vzbuzoval české katolíky k pokusům o návrat předrevolučních poměrů či alespoň o oslabe­ ní husitských pozic. Byla to hra s ohněm. Poděbradova strana si mnoho slibovala od pražské návštěvy papežského legáta Juana Karvajala, jenž do hlavního města Čech přijel počátkem května 1448. O to horší bylo zkla­ mání. Karvajal neměl žádné zplnomocnění potvrdit kompaktáta a vlastně jen rozvíjel úvahy, jež kališníky silně znepokojovaly. Svého pobytu v Praze navíc využil k skryté protihusitské agitaci. Pod Karvajalovým vli­ vem potají přestoupil od kalicha ke katolicis­ mu nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce a stej­ ný krok učinil i týnský farář Papoušek. Když za poněkud záhadných okolností opouštěl papežský legát 23. května Prahu, ležel na dně jeho zavazadla originál kompaktát. Husitští politikové o tom věděli. A tak se Karvajal ani nezdráhal a vydalje v Benešovějednomu z lipanských vítězů, Přibíkovi z Klenové a jeho ozbrojenému doprovodu. Neupřímné Karvajalovo počínání poměry v Čechách ještě více vyhrotilo. Brzy se měla vyplnit slova, jimiž

(91)

rozrušený mistr Petr z Mladoňovic, očitý svě­ dek Husovy smrti, překvapil vychytralého vyslance papežského stolce: „Pane legáte, nepotvrdíte-li nám přijímání pod oboji a Rokycanu za arcibiskupa, dříve než přijedete do Říma, uslyšíte divné věci o tomto králov­ ství! “ Po smutných květnových zkušenostech by­ lo upřímným kališníkům zřejmé, že další spoléhání na poklidná vyjednávání k ničemu nepovede. V červnu 1448 se na sněmu v Kut­ né Hoře ustavili v organizaci, jejímž progra­ mem bylo přesné dodržování kompaktát. Zá­ roveň se zavázali pomáhat si proti všem, kdo znění jihlavských úmluv porušují. Kališnická jednota měla existovat a hájit husitské zájmy až do korunovace budoucího krále. Do jejího čela byl 24. června zvolen Jiří z Poděbrad. O jednom projednávaném bodu se však sně­ movní usnesení nezmiňovalo. Byl přísně taj­ ný. Jiříka jeho přívrženci se rozhodli zmocnit co nejdříve Prahy. S jejich záměry' souhlasilo i několik katolických šlechticů, kteří buď z ohledu na příbuzenské vztahy nebo z poli­ tického oportunismu podpořili poděbradské­ ho pána. K prvním patřil Jindřich z Michalovic, manžel vdovy' po Hynku Ptáčkovi, do druhé skupiny pak Zdeněk Konopištský ze Šternberka, jenž vytušil Poděbradův hvězdný vzestup. Po 14 letech zopakoval Jiří z Poděbrad geniální tah Alše Vřešťovského z Riesenburka. Nikdo už nikdy nezjistí, zda se proň rozhodl sám na základě vzpomínky, jež se natrvalo vry la do vnímavé duše dospívajícího mládence, nebo zda mu ji poradil někdo ze starších druhů. Lidí, kteří zažili srazu Kačína na jaře 1434, měl kolem sebedost. Ale na jeho straně nyní stáli i bývalí táborští a sirotčí spojenci, s nimiž se kdysi utkal u Lipan. Dnes podporovali Poděbrada a jeho program. Podobnějako svého času Aleš Vřešťovský i Jiřík svolával vojsko na kačínské louky a podobně jako pan Aleš rozšiřoval do všech světových stran, že cílem jeho výpravy není Praha. Po­ dobně jako se v pohnutém předlipanském ob­ dobí shromažďovaly další úderné síly ka-

lišnicko-katolické aliance v západních Če­ chách, tak se i v létě 1448 soustřeďoval druhý kontingent poděbradské jednoty u Slaného. Ten však nakonec do akce nezasáhl. V druhé polovině srpna byly sbory u Kačína a v blíz­ kosti kutnohorského předměstí Kolmarku kompletní Odhady hovořily o 9000 mužích. Cesta ku Praze proběhla hladce ! ležení u Bě­ chovic a Počernic bylo výhodné. Ostatně ne­ daleko odtud tábořili v květnu 1434 Čapkovi sirotci. Husitští válečníci ctil i i po letech osvěd­ čený recept. Do chvíle, než Jiříkovo vojsko zahájilo přesun k Vršovicům, utěšovali se pražští kon­ šelé, že vojsko nakonec zamíří k Roudnici, aby tam přešlo po mostě Labe a táhlo do Saska. Nechtěli vidět a nechtěli slyšet. Do­ konce ignorovali i anonymní výstrahy od lidí z Poděbradova ležení. Když prozřeli, bylo pozdě. Dne 1. záři podepsaly rady Starého a Nové­ ho Města pražského spolu s Menhartem z Hradce zoufalou prosbu, adresovanou Hynkovi Krušinoví ze Švamberka. uznávané­ mu vůdci západočeské katolické šlechty a bratru již dávno zesnulého pana Bohuslava Žádaly v něm o ury chlenou pomoc jednoho sta jezdců. Snad ani netušily, že Hynek Kru­ šina uzavřel před pěti dny s Poděbradem smlouvu. Podle ní nesměl být Pražanům nijak nápomocen Přes varovné signály, doutnala v koutku duše všech, kdo odpovídali za obra­ nu města, jiskřička naděje. Pražské hradby už dlouhý čas nikdo neztekl. Ve tři hodiny po půlnoci 3. září Praha spala I kohouti mlčeli, do úsvitu bylo ještě daleko Náhle se u kostela svátého Štěpána poplašně rozezněl zvon. To na novoměstské hradby v prostoru Karlova, vy soko nad údolím Boti­ če, zaútočili Poděbradovi muži. Pozornost probuzených obyvatel, z nichž však jen někte­ ří cítili povinnost své město bránit, se zákoni­ tě upřela k ohroženému úseku. Málokoho na­ padlo, že Jiříkovi bojovníci nejsou lak naivní, aby vedli hlavní úder v nejméně přístupném místě. Jan z Rabštejna. odpovědný za novoměst-

(92)

skc opevnění a Vyšehrad, nespal. Po celou noc stál spolu s novoměstským konšelem Vác­ lavem Hrobkou v místě zvaném Na slupi. u otvoru v hradební zdi. Protékal tudy potok Botič a byl to nejslabší bod v celé fortifikační linii Ležel v údolí a od Vršovic se sem dalo snadno a rychle dorazit. Také proto tu měl Rabštejn několik lidí ve zbrani Jiříkovi muži se však zatím neobjevili. Zato se před Rabštejnem vynořil uštvaný Šimon Carda se vzkazem od vrátného Vaňka Běchovského, střežícího hlavní vyšehradskou bránu Špičku. Tato gotická pevnústka hlídala silnici, při­ cházející z jihu Čech a směřující přes Vyše­ hrad na Nové Město Vrátného vyděsdo po­ plašné zvonění a zvláště dojem, že Vyšehrad neubrání. U Špičky v té chvíli bylo jen šest novoměstských sousedu. Rabštejn Cardu vy­ slechl a okamžitě běžel vzhůru na Vyšehrad. Když otevřel bránu, zjistil, že před ní u příko­ pu opravdu hlídkují tři páry ozbrojenců. Aniž přikázal bránu zase uzavřít, vydal se urychle­ ně pro posily a brzy se sem vrátil se 14 muži. Špičku nyní bránilo 20 lidí, což byl počet poměrně dostatečný. Zato napravo od ní, na hradbě táhnoucí se západním směrem, stáli jen dva strážci. Byli to vyšehradský rychtář Michal a střelec Ma­ těj. Hradební zeď i fortna nad Podolím po­ strádaly jakoukoli ostrahu. Rabštejn sem po­ slal Michala spolu s Vaňkem Běchovským a zase odběhl, domnívaje se, že brzy posílí Vyšehrad o dalších 200 ozbrojenců. V Podolí se nic nedělo. Pouze pár psů zne­ pokojeně štěkalo. Náhle Michal uslyšel pode­ zřelý šramot u fortny. Zavolal proto dolů: „Kdo tu je?“ Neznámý hlas mu odpověděl: „Já jsem!“ Rychtář pokračoval ve výslechu: „A číjsi? “ Tentokrát se mu z více mužských hrdel ozvalo: „ Svoji jsme! “ Na víc už Michal nečekal a spolu s Matějem běžel ke Špičce, aby podal zprávu o nepřátelích. Byla to osu­ dová chyba. Šest Jiříkových mužů rychle zdo­ lalo hradbu v sousedství fortny a s bojovým pokřikem pronásledovalo nebohého rychtáře. Ten se stačil schovat a přemožen strachy na­ slouchal volání: „ Zabij, hr!Kunštát, hr!Hra­

dec, hr!" Dobyvatele však rychtář nezajímal. Spěchali k hlavní bráně. Cestou porazili Vaňka Běchovského a v plném běhu se řítili ke Špičce. Obránci se jim sice postavili na odpor a dokonce zabili královéhradeckého měšťana Bělíka. Ale to bylo vše, co dokázali. Vzápětí kapitulovali, poněvadž šesti stateč­ ným dorazilyod Podolí na pomoc posily. A na ně 20 Rabštcjnových ozbrojenců nestačilo. Vítězové pak spustili padací most, po kterém se do vyšehradské pevnosti, notně poničené roku 1420. hrnuli další a další Poděbradovi bojovníci. Obrana Prahy byla prolomena. Rabštcjnovi lidé zanechali marných poku­ sů a snad až příliš ochotně opustili svá posta­ vení i na jiných místech. Útočícím se tak otevřel přístup na Nové Město i z prostoru Slupi a Karlova. Vítězný pokřik se záhy ozý­ val po celém Novém i Starém Městě. Trium­ fující Jiří Poděbradský vjížděl do Prahy, po­ zdravován svými přívrženci a obdivovateli, kteří za vlády purkmistrů Petra a Pavla nedá­ vali veřejně najevo své sympatie. Před Staro­ městskou radnicí seskočil husitský vůdce z ko­ ně a vstoupil do budovy, v níž přijal hold zástupců pražských obcí. Brzy poté kapitulo­ val Pražský hrad. Hlavní město bylo v Poděbradově moci. Slavnostní atmosféru však přecejen narušila nepříjemná výtržnost. I když Jiří svým vojákům přísně zakázal jakékoli násilnosti a plenění, pražská lůza se zastavit nedala a opět jednou vydrancovala židovské ghetto. Poděbradovi protivníci na nic nečekali a pr­ chali z Prahy. Utekl Jan Papoušek, ze svého skvostného domu na staroměstském rynku, stavby náležející kdysi moravskému markra­ běti Joštovi a královně Žofii, se nepozorovaně vytratil Hanuš z Kolovrat a do rožmberských služeb unikl Pavel Dětřichovic. Zato Pesík z Kunvaldu se ocitl v zajetí, ale velkorysost vítězů mu záhy dovolila odjet na hrad Draží­ ce. Hůře se dařilo Menhartovi z Hradce. Nejvyšší purkrabí se snažil skrýt, leč mamě. Vítězům ho udal nožíř Jan Klamperna. Za­ tímco Menhart z Hradce putoval do internace na Jiříkovy Poděbrady, Klamperna zasedl

(93)

hned 4. září v nové staroměstské radě. Spolu s ním v ní byl též Václav Duršmíd a další Jiříkovi stoupenci. Praha znovu přijala též Jana Velvara a na svou faru k Týnskému chrámu se vrátil Jan Rokycana. Úspěšná a dokonale provedená akce po­ děbradské jednoty vrátila Prahu důsledným

husitům, kteří tak upevnili své pozice v Če­ chách. Husité, s výjimkou táborů, nyní pova­ žovali svého vůdce za zemského správce. Nikdo však ještě netušil, že dobytím hlavního města učinil Jiří Poděbradský jeden z rozhod­ ných kroků, které ho za deset let dovedly až na královský trůn.

(94)

TŘEBÍČ (12. 5.-9. 6. 1468)

Město na západní Moravě, v oblasti Českomoravské vysočiny. Nejbližší okolí bylo svědkem bojů mezi vojsky uherského panovníka Matyáše Korvina a oddíly věrnými „husitskému“ králi Jiřímu z Poděbrad. V dobře opevněném, původně benediktinském klášteře nad městem, se výrazné přesile 10 000 Korvínových mužů bránilo asi 3000 českých bojovníků, vedených Jiřího synem Viktorinem a zkušeným válečníkem Václavem Vlčkem z Čenova. Jiří Poděbradský vy slal k Třebíči dva sbory, které pomohly Viktorinovi a části jeho lidí uniknout. Zbývající obránci pevnosti se vzdali. Obleženi třebíčského kláštera bylo jen významnou epizodou v několikaleté válce, která neměla vítěze.

Víc než deset let byl již Jiří Poděbradský českým králem. Víc než deset let. Když jej český sněm zvolil 2. března 1458 v prostorách Staroměstské radnice panovníkem, byla to událost, která ohromila český stát i velkou část Evropy. Náhlá smrt Ladislava Pohrobka rozvířilav listopadu 1457 opět vzrušené disku­ se o nejvhodnějším kandidátovi svatováclav­ ské koruny. Zesnulý sedmnáctiletý panovník, který odešel z pozemského světa krátce před svatbou s francouzskou princeznou Magdale­ nou, českou husitskou veřejnost příliš ne­ uspokojil. Od svého příjezdu do země roku 1453 dával ostentativně najevo svůj katolicis­ mus a nechuť ke kališnickým zvyklostem. Ani jeho sklon k rozpustilým radovánkám a časné zalíbení v milostných hrátkách mrav­ ně přísnému husitskému prostředí neunikl. Vždyť Rokycanovo horlení se stále ozývalo z kazatelny Týnského chrámu a tepalo všech­ ny nepravosti odporující božímu zákonu. Zla­ tovlasý Ladislav musel brát na mínění většiny obyvatel Českého království chtě nechtě ohled. Jiřího z Poděbrad, uznávaného vůdce husit­ ské strany, proto ponechal ve funkci zemské­ ho správce a setrvání v tomto úřadě mu poti­ chu potvrdil na dalších šest let. Tělnatý vý­ chodočeský magnát mohl být spokojen. Roku 1452semupodařilopřiměti táboryk dodržo­ vání kompaktát, čímž všechny přívržence hu­ sitství církevně i politicky sjednotil. I za no­

vého krále si pak udržel svůj vliv na dění ve státě. To byly hlavní důvody, proč pan Jiří náležel po Ladislavově skonu k nejvážnějším uchazečům o český trůn. Husitská většina si ho přála. Už od roku 1420, od časů Zikmundovy porážky před Pra­ hou a jeho neslavné korunovace, se mezi stou­ penci kalicha ozývaly hlasy požadující, aby se český diadém zaskvěl na hlavě upřímného husity, neboť pouze takový panovník by byl zárukou dodržování husitského pojetí božího zákona v domácí i zahraniční politice. Byla to však myšlenka natolik převratná, že ještě nezískala dostatečnou podporu. Každý trochu zasvěcenější člověk totiž chápal, že husitské­ ho krále by cizina nepřijala a v jeho nastolení by viděla další důkaz urputnosti českého „ka­ cířství“. Dlouhé politické bezvládí, smutná zkušenost s jednoroční Zikmundovou vládou, krátkým panováním Albrechta Rakouského, neochota vévody Albrechta Bavorského při­ jmout roku 1440 českou korunu, letité váhání polských Jagellonců a rozpaky s počínáním Ladislava Pohrobka však zřetelně naznačova­ ly, že mezi katolickým monarchou a husit­ skou většinou bude vždy existovat napětí, hrozící v kritických situacích přerůst v ote­ vřený konflikt. České království, po léta zmítané vnitřními nešváry, však potřebovalo klid a stabilitu. To si nakonec uvědomila i část katolické šlechty

(95)

a v zastoupení Zděňka Konopišťského ze Šternberka podpořila Poděbrada proti zahra­ ničním uchazečům, z nichž k nejznámějším patřili saský vévoda Viléma francouzský princ Karel. Byla to pohnutá scéna, když Zdeněk Konopišťský poklekl před Jiřím z Poděbrad a zvolal: „Aťžije Jiří, král český! “ Kališnická Praha s JanemRokycanouv čele prožívala chvíle nadšení, v němž se pocity radosti pro­ línaly s dojetím a úlevou, že „ milý Buoh vy­ svobodil je z toho, že sú již vyšli z moci ně­ meckých králuov, kteříž sú myslili zlé učinili lidu českému a zvláště těm, kteříž pridrži se Ctenie svátého “. Pevní katolíci neskrývali své rozčarování, které nemělo daleko k šoku. Dědičný princip i dávné habsbursko-lucemburské úmluvy o nástupnictví nevzal český sněm v potaz a strhl na sebe právo svobodně zvolit panovní­ ka, a to bez ohledu na mínění Moravy, Horní a Dolní Lužice i slezských knížectví, tvoří­ cích integrální součást zemí Koruny české. Tyto, až na Moravu, čistě katolické oblasti se ocitly mimo hru. To byl závažný a nesnadno řešitelný problém. Druhý a stejně důležitý se rýsoval v ostrých konturách. Co Jiříkově vol­ bě řekne cizina, jak se vyrovná s fakty, že na český trůn usedl „kacíř“, vnuk Husova ctitele, syn Žižkova spolubojovníka, člověk obviňo­ vaný (ač neprávem) z otrávení svého konku­ renta Menharta z Hradce a posléze i Ladisla­ va Pohrobka, muž, který nepocházel z králov­ ského, knížecího, ba ani hraběcího rodu, a tu­ díž dle tradičních zvyklostí neměl žádný ná­ rok na panovnické důstojenství? Nový český král však otázky a pochybnosti poměrně rychle rozptýlil energickými kroky, při nichž více vsadil na diplomatickou obrat­ nost než na vojenskou sílu, byť některé tahy na politické šachovnici podložil pádnou hroz­ bou obávaných husitských zbraní. Zástupcům římské církve přislíbil, že v zemi nepřipustí kacířství, pod něž ovšem ani na okamžik nazařadil husitské vyznání, založené na kompaktátech. Katolická moravská města, Lužice i Slezsko Jiříkovo postavení brzy uzna­ ly, saské vévody si český panovník usmířil

sňatkovou politikou, rychle odstranil nedoro­ zumění ve vztahu k císaři Bedřichovi III a mocného spojence získal v uherském vládci Matyáši Korvínovi. Tomu Jiří svého času výrazně pomohl. Propustil jej z vězení, sym­ patizoval s jeho kandidaturou na uherský trůn a ke všemu za něho provdal svou dceru Kate­ řinu. Jiřík a Matyáš byli ovšem politickými přáteli i zjiného důvodu. Ani Korvín nepo­ cházel z panovnické dynastie a jeho vzestup k vládcovskému důstojenství, jež získal z vů­ le uherských stavů, nápadně připomínal drá­ hu Poděbradovu. Ovšem s tím rozdílem, že Matyáš se stal králem o necelé dva měsíce dříve. A ještě jedna okolnost nebyla zanedba­ telná. Korvín byl katolíkem a jeho země tvo­ řila hráz proti sílící expanzi osmanských Tur­ ků, kteří roku 1453 dobyli Cařihrad. Střední Evropa Jiříka na českém trůně vcel­ ku rychle přijala, západoevropských zemí se pak změna v Čechách bezprostředně netýka­ la. I na domácí půdě se Poděbradovi dařilo. Nepochybně proto, že důsledně vystupoval jako spravedlivý „král dvojího lidu“, to jest husitů i katolíků. Kompaktáta přitom pocho­ pitelně považoval za základní a neporušitelný zemský zákon. Komplikace nastaly roku 1462. Tehdy pa­ pež Pius II., vlastním jménem Aeneas Silvius Piccolomini, proslulý humanista a skvělý spi­ sovatel, expert na českou otázku, dobrý zná-

Lafetováni děl v 15. stol.

(96)

Uherský král Matyáš Korvin.

mý Karvajalův a autor oblíbené Historie čes­ ké, zasadil Poděbradovi tvrdý úder. Využil skutečnosti, že žádný z dřívějších papežů kompaktáta nepotvrdil a prohlásil je za zruše­ ná. Podlomil tak legitimnost Jiříkovy vlády, zpochybnil mezinárodní postavení českého panovníka i státu, povzbudil katolickou opo­ zici v zemích Koruny české a opětovně rozdmýchal plameny protihusitských nálad v Evropě. Zároveň dával jasné znamení, že

papežská kurie, a tím pádem i katolická cír­ kev, nehodlá výsledky husitské revoluce tole­ rovat a vyzývá k jejich revizi. Jiří čelil tlaku kurie diplomatickou ofenzí­ vou. Nepříliš úspěšně. Ale ani papež neměl dostatek sil, aby proti Poděbradovi účinně zasáhl. Vzpoura slezské Vratislavi a vždy ka­ tolické Plzně postavení českého krále neohro­ zily. Vážnější nebezpečí v sobě skrývalo zalo­ žení Zelenohorské jednoty, politického spol­

(97)

ku české katolické šlechty. Vedl ji bývalý Jiříkův spojenec Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Jednota sice existovala od roku 1465, ale spíše panovníka zneklidňovala, než aby se odvážila otevřené konfrontace. Olej do ohně přilil až papež Pavel II., který vystřídal na svatopetrském stolci zesnulého Pia II. V prosinci 1466 prohlásil Jiřího jako „kacíře“ za sesazeného z českého trůnu a vy­ zval ke křížovému tažení proti českým „here­ tikům“. Scéna pro druhou fázi husitských válek byla připravena. Zatím na ní chyběli aktéři ve zbrani. Ne nadlouho. Příznačně v den památky svátého Jiří, 23. dubna 1467, vyhlásila Zelenohorská jed­ nota českému králi nepřátelství. Jenže netrva­ lo ani půl roku a Jiříkova vojska dobyla nebo přímo zničila důležité hrady katolických vzbouřenců. Dohoda o příměří, uzavřená po­ čátkem roku 1468, byla pro Zelenohorskou jednotu vysvobozením. V převážně kališnické zemi neměli prostě katolíci naději na zásadní zvrat poměrů. Bez pomoci zvenčí se neobešli. Leč neuspořádané houfy německých křižáků, drancující a vraždící v severočeském pohra­ ničí, nebyly pravými spojenci. Obrat nastal ve chvíli, kdy se vedení „svaté války“ proti čes­ kým „kacířům“ ujal uherský král Matyáš Korvín. Jeho první manželka Kateřina bylajiž čtyři roky mrtva, a tak jej vůči bývalému tchánovi nevázaly žádné ohledy. Matyáš v žádném pří­ padě nepatřil k náboženským fanatikům, na­ opak. Tentokrát mu zájmy katolické víry po­ sloužily k tomu, aby rozšířil vliv své vlastní osoby i uherské koruny. Listem, datovaným 31. března 1468, vyhlásil Jiřímu z Poděbrad válku. Toto závažné rozhodnutí ale neschválil uherský sněm, takže Matyáš nemohl svolat zemskou hotovost. Jeho akce totiž nesměřo­ vala bezprostředně k obraně vlastní země, nýbrž počítala s útokem na cizí teritorium. Sebevědomého a energického panovníka však postoj sněmu nezaskočil. V březnu 1468 dis­ ponoval asi 15 000 bojovníky, převážně naja­ tými žoldnéři, mezi nimiž vynikali lidéčeské-

Pavéza z druhé poloviny 15. stol.

ho a polského původu. V souladu s uherskou tradicí spoléhalo Korvínovo vojsko na lehké jezdce, ozbrojené především luky a šípy. V cel­ kovém počtu mužů tvořili jezdci zhruba polo­ vinu. Kromě toho měl Matyáš i mnoho děl a vozů, což bylo v tehdejších Uhrách samo­ zřejmostí. Úspěchy husitského válečnictví prostě ovliv­ nily vojenskou taktiku a užívání zbraní v ce­ lém regionu mezi Dunajem a Bugem. Český voják se stal pojmem a byla po něm sháňka,

(98)

kdekoli hrozilo propuknutí větších či men­ ších konfliktů. Spousta bývalých bojovníků z husitských a katolických oddílů nalezla po Lipanech uplatnění v cizině, především v po­ kračujících válkách mezi Polskem a řádem německých rytířů, v sérii lokálních konfliktů v německých oblastech Říše, při obraně Uher proti Turkům a na počátku čtyřicátých let v zápase mezi Jagellonci a Habsburky o uher­ skou korunu. V tomto střetnutí se jagellonská i habsbur­ ská strana spoléhaly na um českých vojevůd­ ců. Poláci na Jana Čapka ze Sán, jemuž Lipany neubraly na vynikajícím renomé, a Habsburkové na Jana Jiskru z Brandýsa. Oba uznávaní hejtmané se přirozeně opírali o české vojáky a taktiku, vyzkoušenou za léta husitských bojů. Dominovala v ní vozová hrad­ ba a pochod ve vozovém šiku, to jest přesun vojska pod ochranou dvou či více řad vozů. Množství Čechů a Moravanů tak nalezlo exis­ tenční a finanční zajištění v žoldnéřských od­ dílech za hranicemi. Bojovali již nikoli za naplnění husitského pojetí božího zákona či za vítězství katolického vyznání, nýbrž hlav­ ně za peníze a pro peníze. Příkladu starších zkušených válečníků brzy následovali i pří­ slušníci mladších generací. Netřeba se proto podivovat, že cenění čeští žoldnéři a hejtma­ né vstupovali v šedesátých letech i do Korvínových oddílů. Znalost české vojenské taktiky byla Matyá­ šovou výhodou. Už výpravy táborských a si­ rotčích oddílů na Slovensko totiž ukázaly, že dobře postavená vozová hradba je pro uherské lehké jezdce nepřekonatelnou překážkou. Zá­ roveň se ale projevily i nesporné slabiny hu­ sitského spoléhání na samospasitelnost vozů. Při delším přesunu byla kolona, ať již postu­ povala pod ochranou vozového šiku či jiným způsobem, snadno napadnutelná. Uherští jezd­ ci se dokázali lehce dostat do její blízkosti, postřílet šípy několik tažných koní a celé voj­ sko tak ochromit, roztrhnout a nedovolit mu sestavit vozovou hradbu. Válka mezi Jiřím Poděbradským a Matyášem měla být demon­ strací předností i záporů rozdílné taktiky. Hu­

sitská strana pořád bezvýhradně sázela na užití vozů, zatímco uherské vojsko sice s vozy počítalo, ale jeho hlavní složkou zůstávalo lehké jezdectvo. Hned první vojenské akci, namířené proti českým „kacířům“, dokázal dát Korvín pat­ řičný lesk a ukázal Evropě, že mu na srdci neleží pouze osobní prospěch, nýbrž přede­ vším starost o osud katolických křesťanů a římské církve. Demonstrativně se rozhodl pomoci římskému císaři Bedřichovi III., jenž se v konfliktu s Poděbradem ocitl v prosinci 1467. Jiří považoval Bedřicha za jednoho ze strůjců protičeských akcí a rozhodl se jej za to potrestat. Vyslal tedy do Rakous svého syna Viktorina se sborem asi 2000 mužů, jejichž úkolem bylo poplenit císařovy dědičné země. Z počátku byl Viktorin úspěšný. Rychle obsa­ dil město Stockerau (česky Štokravu) nedale­ ko Vídně a odtud podnikal výpady do blízké­ ho i vzdálenějšího okolí. Trvalo určitý čas, než se císař vzpamatoval a připravil se k odvetě. Shromáždil na levém břehu Dunaje žoldnéřské vojsko, ale místo do Čech, kde se jeho vpád s jistotou očekával, vytáhl někdy po 19. březnu 1468 k Stockerau. Meze Viktorinova válečnického talentu se projevily vzápětí. Nepokusil se zabránit ne­ přátelskému nástupu, neodvážil se protivní­ kovi postavit v otevřeném poli a raději se stáhl za hradby města, ležícího na známé silnici Vídeň-Hollabrunn - Znojmo. Rakuša­ né se s daným vývojem zatím spokojili a Stockerau neoblehli, nýbrž zpovzdálí sledo­ vali. Viktorin se z města neodvažoval a kraji­ na byla ochráněna před dalším pleněním. A nyní nastala Matyášova chvíle. Nevyčkal ani shromáždění celého svého vojska a poslal císaři ku pomoci několik tisíc bojovníků, kteří měli přispět k rozdrcení osamoceného Vikto­ rinova sboru. Zoufalý Viktorin požádal o pomoc otce. Ten mezitím svolával české vojsko v obavě, že zbývající část Korvínovy armády zaútočí na české území. Záchrannou akcí proto pově­ řil svého dalšího syna Jindřicha, jenž spěchal vysvobodit bratra z nesnází. Viktorinovi se

(99)

skutečně podařilo s nevelkým počtem mužů opustit Stockerau, spojit se s Jindřichem a uniknout na Moravu. Zbývající členové Viktorinova oddílu v Stockerau setrvali a br­ zy kapitulovali. Trápení prince Viktorina neměl být ještě konec. Jiří Poděbradský se nepoučil z nezda­ niv Dolních Rakousích a Viktorinovi nadále svěřoval velení důležitých akcí. Otcovská lás­ ka a pýcha, umocňované ve středověkém šlechtickém prostředí ještě rodovu hrdostí, často přerůstaly v nekritičnost a zaslepenost. Podléhal jim chladně kalkulující Jiří stejně jako o století dříve politický génius Karel IV. Zahleděnost do Viktorina skončila však má­ lem tragicky. V polovině dubna měl již Jiří z Poděbrad pohromadě 12 000 bojovníků zemské hoto­ vosti. Veleli jim hejtmané známých jmen: Vilém Jeník z Mečkova, Petr Zmrzlík mladší ze Svojšína, Jan Pardus a Zdeněk Kostka z Postupic, syn námjiž známého VilémaKostky. Rovněž místo soustředění zvolil český král brilantně. Prostor severně od města Znojma umožňoval rychlý přesun na moravsko-rakouskou hranici. Nepřítel však byl pohotověj­ ší. Po ovládnutí Stockerau se Rakušané s po­ mocným Matyášovým oddílem uchýlili do

Šalíř z druhé poloviny 15. stol

katolického Znojmaa vyčkávali zde příchodu hlavních Korvínových sil. Ty již 17. dubna stanuly u města Laa an der Thaya (česky Láva) na rakouské straně hranice. Moravsko-rakouské pomezí pak bylo pod několik dní dějištěm manévrů a bitek mezi Poděbradovými a Korvínovými silami. Dramatické přesu­ ny, v nichž obě strany předváděly přednosti své taktiky, skončilo bez rozhodnutí. Iniciati­ va však přešla na Matyášovou stranu, poně­ vadž Jiří byl po dlouhém pobytu v poli přinu­ cen zemskou hotovost rozpustit. Sám se vrátil do Čech a na Moravě zanechal pouze žoldnéřský sbor pod velením Viktorinovým, kterému dal naštěstí k ruce vynikajícího vá­ lečníka Václava Vlčka z Čenova. Opěrným bodem 3000 mužů se stala Třebíč. Matyáš Korvín plně využil nabídnuté příle­ žitosti. Jakmile zvěděl, že velká část českého vojska odtáhla, rozhodl se zničit Viktorinův oddíl. Stržen představou rychlého a snadné­ ho vítězství přesunul k Třebíči vojsko v síle 10 000 mužů. Vzdálenost 50 kilometrů, která dělí Znojmo od Třebíče, zdolali Matyášovi lidé za jediný den, což byl výkon více než obdivuhodný. Pravda, většinu vojska tvořilo lehké jezdectvo a pěšáky Korvín posadil na tažné koně. Když se 12. května objevili Uhři před Tře­ bíčí, Viktorin nepropadl neklidu. Tušil, že se co nejdříve utká s průzkumnými či pleniiclskými oddíly nepřátel. Jako správný rytíř proto se svými jezdci vyrazil protivníkovi vstříc, přesvědčen, že jej snadno zažene od města. Ani ve snu ho však nenapadlo, že by Matyáš dokázal přemístit bezmála všechny své lidi k Třebíči v průběhu jediného dne. Svůj omyl zjistil pozdě. Po krátké šarvátce se urychleně stáhl do benediktinského kláštera, položeného na návrší nad městem. Třebíč samotnou hájit nemohl. Tento předpoklad se potvrdil o dva dny později. Dne 14. května Matyáš Třebíč dobyl, vypálil a vydrancoval. Z vojenského hlediska nešlo o mimořádnou akci. Těžší oříšek ho čekal v případě kláštera. Ale uherský král nepochyboval, že Viktorina brzy přinutí ke kapitulaci.

( 100)

Halapartna z 15. stol.

Třebíčský klášter je dnes proslulý jako po­ zoruhodná památka románské architektury, ale husité oceňovali jeho pevnostní charakter. Už na počátku třicátých let 15. věku zde byla táborská posádka pod hejtmanem Ondřejem Keřským. Také Viktorin věděl, že mu poslou­ ží stejné dobře jako pevný hrad, i když si o možnosti dlouhodobé obrany nedělal iluze. Do prostoru kláštera se vměstnalo 3000 jeho bojovníků a 300 žen, které se sem i s dětmi utekly z města. Nebylo těžké uhádnout, co všechny dočasné obyvatele kláštera čeká. Ob­ klíčení a hlad. Viktorin sice ihned vypravil posla k svému otci, ale Matyáš držel všechny trumfy v rukou. Do katolické Jihlavy napsal dopis s žádostí o posily, které by mu pomohly klášter neprodyšně sevřít a dobýt jej dřív, než se objeví Poděbradovo vojsko. Uhři nepone­ chali nic náhodě a obléhaný komplex dokon­ ce obehnali plaňkovým plotem. Český panovník opět svolával zemskou hotovost. Tentokrát na tradiční místa ke Kut­ né Hoře. Její shromažďování probíhalo ovšem pomalu, a tak Jiří opět spoléhal na svého syna Jindřicha. S oddílem žoldnéřů a hejtmanem Petrem Kdulincem zOstroměře přispěchal Jindřich k Třebíči a zřídil vozovou hradbu, snad u rybníka Kuhinda, nedaleko vsi Týn. Odtud hodlal znepokojovat týl obléhajícího vojska. Matyáš, jehož hlavní síly ležely v blíz­ kosti kláštera, nezaváhal a obsadil okolní kop­ ce, odkud jeho děla ostřelovala Jindřichovo postavení. Čeští bojovníci se pokusili chránit alespoň zákopy, leč Korvín byl důsledný a i u Třebíče projevil své známé sklony k do­ brodružství. Dne 22. května v čele pěších oddílů zákopy napadl a Jindřichovy vojáky zahnal zpět do vozové hradby. Utrpěl přitom lehké zranění. Zatím Jiří Poděbradský soustředil zemskou hotovost a vytáhl s ní na Moravu. Sám zůstal v Polnéa k Třebíči vyslal vojsko vedené Vilé­ mem Jeníkem z Mečkova a Janem Hraba­ ném. Jejich armáda se početně rovnala Ma­ tyášovu vojsku. Čítala asi 8000 pěších a dále 800-1000 jezdců. Bylo však vyloučeno, aby zaútočila na Korvínovu pozici. Uhři své leže-

(101)

ní rovněž zpevnili zákopy a nepředpokládali, v bezpečí. Prvni, s kým se potkal, byl bratr že by „kacíři“ riskovali dobytí poměrně vyso­ Jindřich. kého návrší. Pro všechny případy se ale roz­ Hrabané a Jeník úkol splnili. Dne 9. června hodli postup českého vojska zbrzdit v dosta­ nastoupilo jejich vojsko zpáteční pochod tečné vzdálenosti od Třebíče. Tuto variantu k Polné. Své postavení opustilo v noci, když oba čeští hejtmané předvídali a přibližovali se přitom bubnováním a troubením přehlušova­ k městu pod ochranou vozového šiku. Jakmi­ lo rachot kol odjíždějících vozů. Matyáš sice le zjistili v blízkosti jezdecké oddíly protivní­ za ním opět vyslal své jezdce, ale ti brzy ka, přikázali sestavit vozovou hradbu. Lehcí odtáhli s nepořízenou. Zklamanému Korvíuherští jezdci se neodvážili na vozovou hrad­ novi zůstala napospas většina Viktorinova bu zaútočit, nýbrž neustále kolem ní popojíž­ sboru, která se z kláštera buď nedostala nebo děli a obtěžovali ji svými šípy. Ničeho však měla nadále vázat síly nepřítele. Po deseti nedosáhli a po chvíli zmizeli v terénu. Sotva dnech se vzdala za předem dohodnutých pod­ se ale Češi vydali na další pochod, byli tu Uhři mínek. Uherský král se zachoval jako rytíř, znova. Ani tentokrát neuspěli. Na útěk je jenž drží dané slovo. Povolil Čechům svobod­ zahnala střelba z děl a pušek. Hrabané s Jení­ ný odchod s polovinou zbraní a za slib, že po kem pak bez problému přitáhli k Třebíči dobu jednoho měsíce nebudou konat vojen­ a 31. května zřídili vozovou hradbu na stej­ skou službu. Ženám a dětem pak poskytl ozbro­ ném kopci, z něhož před několika dny uher­ jený doprovod, který je bezpečně dovedl do ská střelba působila škody Jindřichovu tábo­ Velkého Meziříčí. ru. Jindřich se mezitím připojil k hlavnímu Svůj slib, vyslovený po dobytí Třebíče, však Matyáš nesplnil. Tehdy prohlásil, že do čtyř českému vojsku. Situace dočasných obyvatel kláštera se týdnů rozvine své vítězné korouhve v Praze. každou hodinou zhoršovala. Obležení stráda­ Čas běžel a uherskému králi se nedařilo pod­ li nedostatkem vody a v zoufalství pili vodu nítit Slezany a Rakušany ke společnému úto­ z příkopů, do nichž se jinak odhazovalo kde­ ku do Čech. Bez nich se náročného tažení co. Hlad byl rovněž krutý, ale mírnilo jej neodvažoval. Momentálně se proto spokojil koňské maso. Celkem prý při obležení padlo s menším cílem. Hodlal si podmanit Moravu. za oběť téměř 300 jezdeckých koní. Pouze Jiří a Matyáš spolu potom se střídavými v týdnu od 29. května do 4. června zkonzu­ úspěchy bojovali ještě dalši tři roky. Tu se movali lidé v klášteře 73 těchto ušlechtilých štěstí klonilo na jednu, tu na druhou stranu. zvířat. Ale to již pomoc byla na dohled. Dne 3. května 1469 se dal Matyáš v Olomouci K rozhodující bitvě se však neodhodlali ani dokonce zvolit českým králem a ziskal uzná­ Hrabané s Jeníkem, ani Matyáš Korvín. Ob­ ní obojí Lužice, slezských knížectví a většiny léhání pokračovalo, byť poněkud kuriózně. českých i moravských katolíků. Husitské Če­ Někteří čeští vojáci totiž přes hlavy nepřátel chy však odolaly. V předjaří roku 1471 ze­ stříleli do kláštera šípy s připevněnými vzka­ mřeli krátce po sobě Jan Rokycana i Jiří z Po­ zy. Tímto způsobem se Viktorin poměrně děbrad. Jejich smrtí se téměř symbolicky uza­ snadno dorozuměl s Jeníkem a Hrabaném. vírala i celá husitská epocha. Matyáš však do V noci z 5. na 6. června Viktorin vyrazil Prahy nepřijel. Jiříkovi přívrženci naplnili s nepočetnou skupinou svých druhů z klášte­ vůli svého zesnulého panovníka a zvolili čes­ ra a probil se kruhem obléhatelů. Jeník a Hra­ kým králem Vladislava Jagellonského. Tepr­ bané mu riskantní akci usnadnili. Předstírali, ve Korvínova smrt roku 1490 znamenala že pod rouškou tmy zaútočí na uherské ležení. opětovné sjednocení celého českého soustátí Matyáš klamnému manévru opravdu uvěřil pod Vladislavovým žezlem. Bylo to pět let a napřel pozornost k českému vojsku. Když poté, co i čeští katolíci uznali kompaktáta zjistil, že se dal obelstít, byl již Viktorin jako základní zemský zákon... (102)

SCHONBERG (12. 9. 1504)

Městečko v severovýchodním sousedství bavorského Řezná (Regensburg), kde došlo k závěrečné bitvě tzv. války o landshutské dědictví. Římský král Maxmilián I. tu v čele vojska, čítajícího asi 4000 pěších a 1200 jezdců, porazil oddíl 3000 českých žoldnéřů, kteří bojovali na straně falckraběte Ruprechla a po jeho smrti se vraceli domů. Přes hrdinnou obranu, řízenou hejtmanem Matyášem Libákem z Radovesic, Češi podlehli. Bitva zároveň ukončila období husitské vojenské taktiky, opírající se o užiti bojových vozů.

Temperamentní Matyáš Korví n byl po smr­ ti. Vladislav Jagellonský získal v roce 1490 i korunu uherskou, generace pamětníků Žižkových a Prokopových vítězství již nežily, ale sláva českého válečnictví nadále trvala. Dů­ kazem byla neutichající poptávka po žoldné­ řích/ Čecha Moravy. Žádalasijccelástřední Evropa. Češi a Moravané si prostě bojovat navykli a válčení se pro mnohé z nich stalo řemeslem či alespoň šancí k příležitostnému výdělku. Větších i menších vojenských kam­ paní sev surové době přelomu 15. a 16. stole­ tí, v období zvolna dohasínajícího středově­ ku, vedlo dost a dost. O jejich výsledcích stále častěji rozhodovaly žoldnéřské oddíly, spo­ lehlivější a výkonnější než různé krajské a zemské vojenské hotovosti. Novověká éra se svým neskrývaným důrazem na finance bezostyšně pronikala i do vojenské sféry. Cin­ kot stříbrných a zlatých mincí i tehdy příjem­ ně lechtal mnohé uši a ne každý odolal jeho svůdnému zvuku. V českých zemích prý v prů­ měru každý desátý obyvatel čas od času pod­ lehl lákavé nabídce a přilepšoval si vojenskou službou v cizině. Náboženské vyznání přitom nehrálo velkou roli. Kališníci zůstávali v křes­ ťanské Evropě výjimkou, obklopenou kato­ lickým mořem, a za hranicemi se málokdo ptal, zda čeští žoldnéři přijímají z kalicha nebo navštěvují katolické bohoslužby. Roz­ hodující byla jejich vojenská zdatnost a cena. Skvělá možnost vstoupit zase jednou do

„cizích služeb“ se naskytla na jaře a v létě 1504. Válka tehdy neprobíhala daleko, vlast­ ně hned v sousedství. Jejím dějištěm bylo Bavorsko, Franky a Horní Falc. Předchozího roku totiž zesnul landshutský kníže Jiří a o je­ ho dědictví vzplál prudký spor mezi dalšími členy rozvětveného rodu Wittelsbachů. Na jedné straně stál rýnský falckrabí Ruprecht, na druhé straně kníže Albrecht z mnichovské linie rodu. Právě Albrecht se cítil silnější, poněvadž jej vojensky podpořil římský král Maxmilián I. a diplomaticky téžčeskýpanov­ ník Vladislav Jagellonský. Tím ale výčet jeho spojenců nekončil. Po bok mnichovského kní­ žete se postavil braniborský markrabě Bedřich se svými syny Kazimírem a Jiřím, brunšvický kníže Erich, město Norimberk a plejáda dal­ ších říšských šlechticů i měst. Na první po­ hled se zdálo, že Ruprecht nemá ve válce o landshutské dědictví nejmenší naději na vítězství. Vývoj konfliktu, který propukl v mě­ síci dubnu, dával takovým názorům za prav­ du. Na počátku června se zmocnili No­ rimberští, spoléhající na řadu českých žold­ néřů, nedalekého města Laufu, a povzbuzeni tímto úspěchem vytáhli proti dalším Ruprechtovým pevnostem. Leč mladý falckrabě se nevzdával. Zatím neměl důvod. Věřil, že s pomocí vojska, číta­ jícího 10 000 pěších a 3000 jezdců, obstojí. Polovinu jeho bojovníků tvořili Češi, kteří se do jeho služeb dávali s radostí. Důvodem

( 103)

Vojenský tábor zabezpečený vozovou hradbou podle Mittelalterisches Hausbuch z konce 15. stol.

(104)

( 105)

nebyla pouze okolnost, že chrabrý' Ruprecht hovořil dobře česky, ale i drahota, jež v čes­ kých zemích nastala. Ceny obilí, masa a vajec šplhaly do stejné výše jako kdysi před lipanskou bitvou. A Ruprecht sliboval slušně platit. Od účasti ve válce neodradily české bojovníky ani strašlivé zvěsti o epidemii syfilidy, zle řádící mezi žoldnéři v některých západoevropských zemích, ani sympatie, jež král Vladislav projevoval knížeti Albrechto­ vi. Ostatně Vladislav žil trvale v uherském Budíně a nejvyššího kancléře Českého krá­ lovství, Albrechta z Kolovrat, přesvědčily prý Ruprechtovy peníze, aby zájemcům nebránil vstupovat do žoldu rýnskéhofalckrabéte. Z čes­ kých zemí přibylo Ruprechtovi na pomoc asi 5000 pěších a 500 jezdců katolického i kališnického vyznání pod velením bratří Jindři­ cha a Jetřicha z Gutštejna, Albrechta ze Šternberka, Jana z Veitmile, Matyáše Libáka z Radovesic a dalších šlechticů. Část těchto bojovníkůumístilfalckraběv posádkách svých pevností. Zato Albrecht na české žoldnéře již neče­ kal. Téměř všechny Čechy odradilo chování Norimberských, kteří lidem z opačné strany Šumavy nadávali kacířů a nechovali se k nim

právě nejčestněji. Po příchodu Čechů k Ruprechtovi nepřítel protičeskou kampaň a agitaci ještě vystupňoval. Dokonce samotný král Maxmilián neváhal a obrátil se na pape­ že Julia II., aby přikázal bavorskému kněžstvu podněcovat posluchače proti českým hereti­ kům. Z kazatelen tak opět zazněla známá, ale již přece jen polozapomenutá a omšelá slova o pomatených husitech, kteří skončí v pekel­ né tlamě. Válka zatím pokračovala. Vedle plenění se vojenský um po celé jaro a počátek léta vyží­ val v obléhání a dobývání jednotlivých měst a hradů. Dne 13. srpna však při obléhání Sulzbachu nečekaně skonal falckrabí Ruprecht, stár pouhých 24 let. Mladá vdova Alžběta, matka dvou malých synků, ale ne­ ustoupila a rozhodla se pokračovat v boji. Cho­ vání a názory většiny žoldnéřů znala dost dobře. Kdyby jim oznámila, že falckrabí ze­ mřel, většina bojovníků by se okamžitě vydala domů a jejich hejtmané by klidně a bez rozpa­ ků předložili na stůl účet s naléhavou žádostí o proplacení smluveného žoldu. Proto smrt svého chotě zatajila a začala hrát riskantní hru. Bylo ovšem jen otázkou času, kdy se celá záležitost provalí.

Děla na vozech a kolových lafetách podle Mittelaterisches Hausbuch z konce 15. stol.

(106)

Vojsko na pochodu podle Mittelalterisches Hausbuch z konce 15. stol.

Mnichovský kníže Albrecht se právě v do­ bě Ruprechtovy smrti obával brzkého pádu Sulzbachu a dělal vše pro jeho záchranu. Na levém dunajském břehu nedaleko Homsheimu, města ležícího jihozápadně od Řezná, se pod vedením krále Maxmiliána shromažďo­ valo vojsko, které mělo vyrazit k Sulzbachu. Nebylo velké. Čítalo jen 4000 pěších a 1200 jezdců. Římský král se však na nic neohlížel, nečekal na další posily a věren své pověsti neohroženého válečníka se vydal na pochod. Jako by chtěl dokázat, že si vskutku zaslouží přízvisko „poslední rytíř“, jímž ho obdařili historikové. Pětačtyřicetiletý Habsburk s re­ zavě hnědými vlasy se navíc těšil oblibě v nej­ širších kruzích německé společnosti. Vyprá­ věly se o něm stovky nejrůznějších anekdot a příběhů, dokládajících jeho udatnost, poho­ tovosti schopnosti milovníka. Také tentokrát Maxmiliánovi štěstí přálo. Vůdcové Ruprechtova vojska se neodvážili postavit nepříteli na odpor a urychleně se

začali stahovat od Sulzbachu k Řeznu. Bylo jim to málo platné, neboť královi zvědové pracovali spolehlivě. Maxmilián tedy zamířil rovněž k Řeznu, kde hodlal protivníka odříz­ nout od toku Dunaje. Když žoldnéři ve falckraběcích službách zjistili, že se mohou utkat s římským panovníkem, rychle zmalomyslněli. Ke všemu se ještě jako blesk rozšířila v jejich řadách zpráva o Ruprechtově utajo­ vané smrti. Rozklad vojska již nikdo nezasta­ vil. Jeho německá část se prostě rozešla a čeští žoldnéři zamířili k zeleným šumavským ho­ rám. Zvolili tradiční cestu přes Cham a Furth im Wald na Domažlice. Každý chtěl být co nejdříve doma. Jezdectvo mělo nespornou výhodu a bez ohledu na pěší oddíly spěchalo k hranicím. Snad si chtělo zachránit kůži, snad podcenilo nebezpečí. V každém případě myslel každý jenom na sebe a na své výhody. Sbor 3000 pěších bojovníků, vedených Ma­ tyášem Libákem z Radovesic, pochopitelně zaostal a noc z 11. na 12. září strávil v těsné

(107)

Přední plech zbroje z konce 15. stol.

blízkosti Řezná. Na další cestu, po silnici směrem k městu Falkenstein, se vydal hned v dopoledních hodinách. Do Čech mu zbýva­ ly dva dny pochodu. Přibližně 180 vozů, bez nichž se česká pěchota neobešla, zpomalovalo tempo přesunu, což hejtmanu Libákovi na klidu nepřidávalo. Neméně jej znervózňova­ lo, že jezdectvo s sebou odtáhlo všechna děla, střelný prach i kule. Kdyby došlo k neočeká­ vanému střetnutí, bylo by jeho vojsko od počátku v nevýhodě. Nepřítel se však zdál být daleko a nic nenasvědčovalo, že by se zabýval myšlenkou zaútočit na ustupující české žold­ néře. Byla to ale mylná domněnka. Bojechtivého Maxmiliána české vojsko přitahovalo. Bez ochrany jízdy nemohlo být přece vážnějším protivníkem. Klíčovou podmínku úspěchu si sebevědomý Habsburk uvědomoval. Nesměl za žádnou cenu dovolit, aby čeští bojovníci sestavili vozovou hradbu a nalezli v ní úkryt. Proto přikázal Kazimírovi Braniborskému pře­

kvapit Čechy přímo na cestě. Kazimír přáni splnil. Se sborem 400 jezdců napadl Libákův oddíl nedaleko městečka Schónbergu. jen pár kilometrů za Řeznem. Do pravého poledne chyběla sotva hodina... Dusot přibližujících se koňských kopyt Libákovy muže překvapil. O rychlém přesunu Kazimírova oddílu nemohli vědět. Válkou se však pravidelně či příležitostně živili, a tak kvapně a ve zmatku podnikali veškerá opa­ tření, aby Kazimírův útok zpomalili. Libák křičel ze všech sil. Jeho vzrušených pokynů nebylo v nastálém ruchu ani třeba. Podhejtmané byli natolik zkušení, že si dovedli poradit i v nenadálé situaci. Vozatajové zajížděli s vo­ zy na svah blízkého návrší s jedinou myšlen­ kou: sestavit zde co nejrychleji vozovou hrad­ bu, do níž by se pěšáci stáhli. Pavézníci, kteří do této chvíle zajišťovali bezpečí čela, závěru i boků kolony, dostali nový úkol. Ozbrojeni svými štíty a dlouhými kopími vytvořili čtvercovou formaci, která ze všech stran kryla ostatní bojovníky. Pevně sevřený útvar záro­ veň bránil přístupu ke svahu návrší, kde zbý­ vající členové vojska urychleně zřizovali vo­ zovou pevnost. Podle předpokladu udeřil Ka­ zimír právě na sešikované řady, chráněné pavézníky. Dlouhá kopí českých žoldnéřů však udržovala Kazimírovy' jezdce v dosta­ tečné vzdálenosti. První nápor útočících se zastavil na živé české zdi. Sestavení vozové hradby si však vyžadovalo značný čas. Přes veškerou snahu stále ještě nebyla hotova. A i kdyby byla, šanci zachránit se měl málo­ kdo. Kazimírovi bojovníci kroužili kolem, připraveni zmařit přesun pěších nepřátel pod bezpečnou ochranu vozů. Vzájemné vyčkává­ ní ale záhy skončilo. Netrvalo dlouho a na bojiště přitrhl král Maxmilián s hlavními silami, rozdělenými do tří kolon. Udatný Habsburk vedl osobně své vojáky do útoku. Naděje českých žoldnéřů na únik dovozové hradby definitivně zmizela. Nezbývalo jim nic jiného než zůstat v sevřené formaci a bít se s přesilou. Počínali si stateč­ ně. Útok Maxmiliánovy jízdy opět neuspěl. Sám král v zápalu boje pronikl do těsné blíz­

( 108)

kosti pavézníků a pocítil sílu českých kopí Jedno z nich jej strhlo z koně a Maxmilián byl rád, že se pohotově dostal z jeho dosahu. Ještě větší štěstí měl brunšvický' kníže Erich Utrpěl zranění a stěží si zachránil holý život. Jezdci prostě nedokázali prorazit pevné řady českých pěšáků. Maxmilián musel změnit taktiku Proti Če­ chům vyslal své pěší bojovníky, podporované jízdou. Další drtivý útok již česká formace nevydržela. Padlé a těžce zraněné pavézníky se nepodařilo okamžitě nahradit a této situace Němci ihned využili. Boj se změnil v zoufalou obranu roztržených českých hloučků a jed­ notlivců, snažících se probít z dějiště střetnu­ tí. Podařilo se to pouze 700 statečných, mezi nimi též Matyáši Libákovi. Ostatní přesile neodolali. Po urputném zápase, který trval přibližně hodinu, napočítali vítězové 1600 pobitých a 700 zajatých Čechů. Byla to neuvěřitelná čísla, dokládající hrdinství poražených. V teh­ dejších i pozdějších bitvách totiž platilo, že vojsko, které ztratilo pětinu až čtvrtinu stavu, již nebylo schopné boje. Mimořádnou stateč­ nost svých protivníků uznal i král Maxmili­ án. Všechny zajatce záhy propustil, aniž za ně požadoval výkupné. Sám si ovšem vítězství u Schónbergu cenil nad jiné úspěchy. Ještě dnes zdobí slavný Maxmiliánův sarkofág v Innsbrucku (kde ale panovníkovo tělo na­ konec nespočinulo) reliéf, zobrazující výjev z bitvy u Schónbergu. Čeští vojáci, chráněni pavézníky, na něm čelí útoku jízdy, vedené králem Maxmiliánem a dalšími říšskými kní­ žaty. V Čechách však mělo střetnutí poněkud jinou dohru. Zpráva o bitvě vyvolala rozčaro­ vání, které ještě umocnily hlasy navrátivších se žoldnéřů a stesky pozůstalých. Jako po každé těžké porážce se i tentokrát hledal vi­ ník. Pražské kališnické prostředí ho spatřova­ lo v katolických šlechticích, kteří se s dalšími jezdci vydali do Čech a ponechali pěší bojov­ níky osudu, jiní osočovali hejtmana Matyáše Libáka, jenž vojsko nedokázal vyvést z dosa­ hu nepřátelských zbraní a z bitvy pak utekl.

Vzpomeňme si, že podobné výtky dopadal) i na hlavu Bosa z Fictum po střetnutí před Ústím na Labem, vzpomeňme, co si vyslechli hejtman Pardus a kněz Prokop Holý po kata­ strofě u Hiltesriedu a nezapomeňme, jakým opovržením stíhalo veřejné mínění Jana Čap­ ka ze Sán po bitvě u Lipan. Libák sc ovšem zachoval stejnějako Čapek. Setrval na bojišti až do konečného rozhodnutí a teprve poté se probil do bezpečí. Zatímco pověsti o Čapkově zradě se zřejmě vytvořily až dlouho po boji. Matyáš Libák se s nimi musel vyrovnávat hned. Reagoval energicky. V roce 1505 sc obrátil ke komornímu soudu s žádostí o pro­ jednání urážky na cti. Soud se obeznámil s fakty i okolnostmi a seznal, že ..jest on Li­ bák vozy šikoval, lidi do bitvy vedl, je řídil a při té bitvě od počátku až do konce byl, i všemu dosti činil, což takovému hejtmanu v takové potřebě přilezl učinili". Na rozdíl od Čapka se Matyáš Libák dočkal úřední satisfakce. Bitva u Schónbergu nevstoupila do dějin svými politickými důsledky'. Ostatně zma­ sakrování malého a ustupujícího vojska čes­ kých žoldnéřů bylo pouhým dovětkem za již rozhodnutou válkou o landshutské dědictví. Její význam spočívá v něčem jiném. Svým průběhem vlastně učinila tečku za slávou českého válečnictví 15. století, válečnictví, spoléhajícího na defenzivní taktiku vozové hradby. Tuhý odpor, jímž Libákovi vojáci čelili v sevřené formaci úderu početné jízdy, i zdrcující úder Maxmiliánových pěších uká­ zal, že se pěchota může stát samostatnou zbraní, schopnou útoku i obrany bez silnější podpory jiných složek. Neznamená to však, že vozová hradba z evropských válčišť okamžitě zmizela. Na­ dále zabezpečovala a chránila polní ležení, ale v přímých vojenských akcích pozvolna ztrácela uplatnění. Pouze na východě Evropy přežila její sláva rok 1600. Není divu. Na tamních rovinách sloužila nadále jako účinná překážka proti útoku jízdy. Ve vyspělejších oblastech kontinentu se stále více prosazovalo dělostřelectvo a ukázněná, vycvičená a sebe­

( 109)

vědomá pěchota, jejíž význam jako první rozpoznali obyvatelé švýcarských kantonů. Husitům náleží v tomto případě druhé pořadí. Na rozdíl od alpských bojovníků postrádali v českých zemích výrazný horský terén, který byje chránil před úderem těžké obrněnéjízdy. Vypomohli si proto vozovou hradbou. Z hle­ diska vývoje evropského válečnictví tak hu­ sitské vojenství představuje přechodnou fázi.

Po nezbytný čas zajistilo pěším bojovníkům spolehlivou ochranu proti „železným“ jezdcům. Ve chvíli, kdy se na bojištích obje­ vilo účinné dělostřelectvo a zároveň pěchota jako samostatná a rovnocenná zbraň, začala i v evropském vojenství novověká éra. Nikoli náhodou se tak stalo na počátku 16. století.

(110)

MOHAC (29. 8. 1526)

Město v nynějším Maďarsku, ležící u toku Dunaje, nedaleko dnešní srbsko-chorvatsko-maďarské hranice. Jižně od něho došlo k bitvě mezi vojsky uherského a českého krále Ludvika Jagellonského a tureckou armádou sultána Súleymana Nádherného. Přes odvážnou taktiku, zvolenou velitelem Pavlem Tomorym, početně slabší (maximálně 25 000 mužů) Ludvíkovy sbory podlehly osmanské přesile (odhady hovoří o 55 000 bojovníků). Výsledek boje, v němž zahynulo na 15 000 křesťanů, předznamenal tureckou expanzi do Uher. Smrt krále Ludvíka pak uvolnila Habsburkům ruce k obsazeni českého i uherského trůnu.

Zdeněk Lev z Rožmitálu, nejvyšší purkrabí Království českého, přecházel nervózně po místnosti blatenského zámku sem a tam. Ne­ věděl co dělat. Zprávy přicházející z Uher byly tak rozporuplné, že mu svazovaly ruce a znemožňovaly příkladné plnění úřadu. A na svou funkci byl Zdeněk náležitě hrdý. Bez krátkého přerušení ji zastával dlouhých 16 let. Ostatně, proč ne? Byl přece synem Lva z Rožmitálu, který kdysi v čele poselstva Jiří­ ho Poděbradského navštívil přední západoev­ ropské dvory, a zároveň i synovcem královny Johany, druhé Poděbradovy manželky. A k to­ mu všemu vlastnil rozsáhlý pozemkový maje­ tek, s oblibou pobýval na zcela přebudova­ ném zámku v Blatné a běžně půjčoval obrov­ ské finanční částky věčně prázdné panovnic­ ké pokladně i předním šlechticům. Zajišťoval si tak politický vliv. Zájmy urozených vrstev hájil pan Zdeněk Lev do té míry vehementně, že většině české šlechty nevadilo jeho nábo­ ženské vyznání. Rožmitál byl katolík. Tím větší odpovědnost nyní pociťoval. V případě královy smrti totiž z titulu svého úřadu repre­ zentoval český stát a až do nastolení nového panovníka byl osobně odpovědný zajeho osu­ tyPrvní posel, který 9. září 1526 přinesl do Prahy zprávu o velké bitvě mezi vojsky české­ ho a uherského krále Ludvíka Jagellonského a osmanskými Turky, sděloval, že dvacetiletý

panovník vyvázl s hloučkem věrných živ a zdráv. O tři dny později četl Rožmitál jinou zvěst. Král Ludvík na útěku z bitvy zabloudil v dunajské zátoce, jeho kůň spadl a mladý vládce svedl marný zápas s vodou a močá­ lem. Panovník však byl jen jednou, byť nejvý­ znamnější z mnoha obětí střetnutí. Podle zpráv zahynulo na bojišti 60 000 křesťanů a 120 000 Turků. Těmto nadsazeným číslům nevěřil ani Zdeněk Lev. Ráno 14. září pak nejvyšší purk­ rabí rozpečetil list Jana Trčky z Lípy. Trčka měl jiné novinky. V poledne 11. září mu po­ sel předal vzkaz, že „Jeho Milosti královské Pán Buoh z té bitvy pomoci ráčil a že jest živ a že se Jeho Milost dobře má Co teď? Nezbývá než čekat, až do Prahy dorazí přímí účastníci bitvy s ověřenými zprá­ vami. Zdeněk Lev však nechtěl nic zanedbat. Každý den mohl hrát důležitou roli. Proto pověřil své bezprostřední podřízené, aby se vyptávali dobře informovaných šlechticů, do­ mácích i cizích obchodníků, zkrátka všech, kteří mohli o Ludvíkově osudu něco vědět. Zatím měl jistotu jedinou. Křesťanská vojska utrpěla porážku a Turci se hrnuli do Uher. S vpádem osmanských Turků na uherské území se počítalo dlouho dopředu. Ostatně jejich náporu muselo uherské království čelit již od konce 14. století. Boje s Turky vedli už Zikmund Lucemburský i jeho zeť Albrecht Rakouský a tvrdě se s nimi potýkal též guber-

(111)

Ludvik Jagellonský, král český a uherský’.

nátor János Hunyadi. Jeho syn Matyáš Korvín dával však, jak víme, přednost expanzivním válkám ve střední Evropě a snil o císařském důstojenství. Marně. Vladislav Jagellonský pak postrádal Korvínovu autoritu a nepodaři­ lo se mu přesvědčit uherské magnáty o nut­ nosti zabezpečit jižní hranice uherského stá­ tu, který byl hrází křesťanské Evropy proti agresivním šiřitelům islámu. Vladislavův po­ kus o válku s Turky skončil v roce 1500 fias­ kem a roku 1514 se nezdařilo zorganizovat ani křižáckou výpravu. Ta dokonce přerostla ve známé protimagnátské povstání, které vedl Gyorgy Székely, v Sedmihradsku nazývaný Dózsa. Šlechtici, bezjejichž souhlasu, podpo­ ry a financí měl panovník holé ruce, dávali přednost řešení dílčích aktuálních problémů a většina z nich se o otázky přesahující kaž­ dodenní horizont příliš nezajímala. Na přelo­ mu středověku a novověku to byl obvyklý jev. Přesto se nedá říci, že by turecká hrozba Uhry a celou křesťanskou Evropu nevzrušo­ vala. Novinky o pádu Cařihradu roku 1453 i o řádění Osmanů při kořistných výpravách

do Uher hltalo publikum s živým zájmem a s očima rozšířenýma strachem. Evropské státy, jejich panovníci a papežská kurie však měly dost svých vlastních těžkostí a na ko­ ordinovanou, široce založenou a finančně ná­ kladnou společnou akci rezignovaly. Také proto, že sultán Selím I. dával přednost výbo­ jům v Persii, Kurdistánu, Sýrii a Egyptě. Ne­ bezpečí se zdálo daleko a uherské pevnosti na Dunaji rychle chátraly. Bystří pozorovatelé si proto nedělali žádné iluze o schopnostech uherského království bránit se případnému tureckému náporu. Jeho pravděpodobnost se zvýšila po nástu­ pu sultána Sůleymana Nádherného, jenž krá­ čel ve stopách svého otce. Na rozdíl od něj však zaměřil svou pozornost do Evropy, v níž od roku 1519 prudce sílil vliv habsburské dynastie. Oba vnuci Maxmiliána I. se měli čile k světu. Karel se stal vládcem španěl­ ským a panovníkem Svaté říše římské národa německého, mladší Ferdinand držel rakouské země a jejich sestra Marie se provdala za českého a uherského krále Ludvíka Ja­ gellonského. Uhry proto zaujímaly v Sůleymanových plánech významné místo. Zamýš­ lel je ovládnout a učinit z nich nárazníkový stát vůči rostoucí moci Habsburků. Byl to ovšem dlouhodobější záměr, který se nedal uskutečnit přes noc. Už od podzimních měsíců roku 1525 signa­ lizovaly zprávy, pocházející z různých zdro­ jů, možnost tureckého vpádu do Uher. Budínský královský dvůrpropadl zoufalství. Chá­ pal, že proti početné a skvěle vycvičené osmanskéarmádě nemá naději na úspěch, a proto usiloval uzavřít s Turky mír. Zároveň však pro všechny případy konal přípravy k válce. Peněz na opravu podunajských pevností a na dobrou žoldnéřskou armádu se však nadále nedostávalo. V tristní situaci se ocitl i hejt­ man Dolních Uher Pavel Tomory, jinak kaločský arcibiskup a nesmlouvavý protivník Turků. Aby vůbec mohl vyplácet svým vojá­ kům žold, musel prý Osmanům prodávat sůl a nože! O Tomoryho odhodlanosti zastavit tu­ recký postup přitom nemůže být pochyb.

(112)

Velký zájem na bojích s pohanskými pro­ tivníky dávala najevo i papežská stolice. Sa­ ma poskytla svému zástupci v Uhrách Anto­ niovi Giovannimu Burgiovi 25 000 dukátů, ale nuncius mohl za tuto sumu najmout pouze 1300 moravských žoldnéřů. Kurie prostě dou­ fala, že alespoň pohne svědomím křesťan­ ských panovníků a přesvědčí je o nutnosti pomoci Ludvíkovi. Ohlas papežské propa­ gandy byl však minimální. Polsko uzavřelo s Turky roční mír, rakouský arcivévoda Fer­ dinand Habsburský sledoval své zájmy v Itálii a říšský sněm ve Špýru svolil najmout 10 000 mužů až 27. srpna 1526, kdy se střetnutí neodvratně blížilo. Republika Benátky, stále ještě středomořská velmoc prvního řádu, ne­ skrývala pragmatický přístup a vnímala Tur­ ky nikoli jako boží metlu, nýbrž jako politic­ kého a obchodního partnera. A francouzský král František I. spatřoval v muslimské moc­ nosti dokonce potenciálního spojence proti Turecký sultán Suleyman II. Habsburkům. Vize jednotné křesťanské Evro­ py, hájící své hodnoty a ideály, vzala zase nit důležitou dunajskou pevnost i proti přesi­ le, ale na příkaz budínského dvora musel hrad jednou za své. Ani čeští a moravští stavové neměli čisté vyklidit a stáhnout se do Bačky, východně od svědomí. Na uherskou šlechtu dávno žárlili Nového Sadu. Dne 28. července tak Turci bez a nepřáli jí nic dobrého. Těžce nesli, že Vla­ boje ovládli poslední důležitý uherský opěrný dislav i Ludvík zdůrazňovali větší význam bod na Dunaji. S promyšleností a rozhodností turecké ar­ Uher, sídlili v Budíně a podléhali vlivu uherských magnátů. K sestavení vojska a je­ mády se Ludvíkovy země nemohly ani v nejho vyslání do Uher vyzýval nejvyšší purkrabí menším poměřovat. Ještě 2. července nebyl Zdeněk Lev české stavy bez valného nadšení na shromaždišti uherského vojska u Tolny a spíšejen z povinnosti uposlechnout panovní­ ani jediný muž. Teprve po pádu Petrovaradíkův příkaz. České oddíly, jejichž sraz byl na vytáhl král z Budína a strhl svým příkla­ určen na 25. července 1526, se však scházely dem k následování některé dosud váhající šlechtice a jejich oddíly. Naporadáchv Tolně jen neochotně a pomalu. Suleyman Nádherný v létě 1526ještě uher­ pak opětovně vážil další postup a vyslovil ské teritorium ovládnout nechtěl. Zatím po­ souhlas s j menováním vrchních hejtmanů své­ mýšlel pouze na časově omezený kořistný ho vojska. Stali sejimi Pavel Tomory a Gyórgy vpád a svou početnou armádu hodlal do zimy Zapolský, bratr sedmihradského vévody znovu stáhnout do výchozích základen na a nejvlivnějšího uherského magnáta Jana ZaBosporu. Nicméně nástup muslimských vojsk polského. Právě na Jana Zapolského Ludvík byl rychlý a impozantní. První sled pod vele­ spoléhal. Jeho 15 000 mužů leželo u řeky ním velkovezíra Ibrahima dorazil 30. června Tisy, ale do Tolny nespěchalo. Ani početný k Bělehradua 12.července stanuliTurci před oddíl Kryštofa Frangepána neopouštěl pozice Petrovaradínem, hájeným 1500 muži Pavla u Záhřebu. Jak Frangepán, tak Jan Zapolský Tomoryho. Nesmiřitelný Tomory hodlal brá- krále přesvědčovali, aby se vyhýbal až do

(113)

( 114)

(115)

jejich příchodu jakékoli větší bitvě s Turky a raději před nimi ustupoval. Tato taktika vzbudila později podezření, že si Jan Zapolský v skrytu duše přál Ludvíkovu smrt, aby ziskal uherskou korunu. Nejspíše však šlo, jako v mnoha jiných podobných případech, o dodatečnou pomluvu. Pravdou ale je, že Zapolského a Frangepánovy oddíly mladému panovníkovi citelně chyběly, neboť jeho ar­ máda početně zaostávala za nepřítelem. Ve dnech 14.-19. srpna se Ludvíkovo voj­ sko pomalým pochodem přesunulo k městeč­ ku Moháči, ležícímu v blízkosti pozdější maďarsko-jugoslávské hranice, kde Dunaj opi­ suje výrazný oblouk. Tady se král vzdal po­ slední koketérie s myšlenkou na mír s Turky a s ohledem na Tomoryho i naléhání papež­ ské diplomacie se rozhodl svést s nepřítelem bitvu. Uherské oddíly přicházely do hlavního ležení, umístěného jižně od městečka, až do 28. srpna. V předvečer střetnutí měl Ludvík k dispozici asi 25 000 bojovníků, z nichž 8000 nepatřilok uherským oddílům. Byli mezi nimi i Češi a Moravané. Hlavní část vojenské pomoci z Čech a Moravy však k Moháči ne­ dorazila. Žoldnéřský sbor, vypravený český­ mi městy, odhadl špatně cestu a v inkriminovanou dobu se pohyboval mezi Budínem a Székesfehérvárem. Do střetnutí zasáhnout nesta­ čil a zřejmě ani příliš nechtěl. Oddíl, sebraný Jindřichem z Rožmberka a Adamem z Hrad­ ce, táhl teprve Rakousy k uherské hranici. Turecká armáda, která 23. srpna překročila řeku Drávu a již tvořilo asi 55 000 mužů, měla jasnou početní převahu. Před porážkou mohl křesťany zachránit jen zázrak. Strůjcem vojenské taktiky Ludvíkových sil byl arcibiskup Tomory. Uvědomoval si sla­ bost a zranitelnost Ludvíkových vojsk, ale nedokázal se vymanit ze zajetí představy, že křesťan musí proti pohanům bojovat za ja­ kýchkoli okolností. Plán, který vypracoval, proto přímo kalkuloval s mimořádnou oběta­ vostí a nasazením křesťanské armády. Ta, rozdělena do dvou sledů, zaujala postavení u říčky Borzy. První sled byl zřejmě rozčleněn do tří částí. Na pravém a levém křídle stálo

jezdectvo pod velením chorvatského bána Františka Batthyányho a Petra Perényiho, v centrální pozici se pak soustředila pěchota. Součást prvního sledu tvořilo i dělostřelec­ tvo. disponující asi 80 kusy. Druhý sled, v pod­ statě záloha, spoléhal na těžké jezdce, mezi nimiž byl i král. Šířka bojové formace dosa­ hovala čtyř kilometrů, jasný to důkaz, že se Tomory obával obklíčení početnějším nepří­ telem. Kaločský arcibiskup a další uherští velitelé chtěli již volbou terénu strhnout ini­ ciativu na svou stranu. Předpokládali, že Tur­ ci udeří první a budou muset postupovat ná­ ročným mokrým terénem, který mohl narušit kompaktnost jejich šiků. Dopustili se však dílčí chyby, neboť přenechali protivníkovi postavení na výšinách, skýtajících dobrý pře­ hled o rozložení Ludvíkových jednotek. Odpoledne 29. srpna 1526 zahájilo turecké vojsko útok. Pohybovalo se pozvolna. Těžký blátivý terén opravdu vykonal své. Vpředu postupovaly oddíly z Rumelie, za nimi oddíly anatolské a posléze sultánův elitní sbor. Od vsi Fóldváru je jistilo dělostřelectvo a janičáři. Zcela ve shodě s Tomoryho předpovědí se část tureckých sil, vedených beji Balim a Khasrevem, pokusila o obchvat. Kaločský arcibiskup proti nim vyslal část jízdy, ale o jejím počínání neexistují žádné zprávy. Nic­ méně situace Tomorymu nahrávala. Na bitev­ ní pole dosud nesestoupily všechny útočící turecké sbory a rumelské oddíly vyhlížely za­ tím osamoceně. Uherské dělostřelectvo na ně tedy zahájilo palbu a pravé křídlo prvního sledu se pod velením Tomoryho a Batthyány­ ho vrhlo na rumelskou formaci. Úder to byl překvapivý a zdrcující. Rumelské jednotky se pod ním hroutily a začaly couvat. Zatímco se sultán Suleyman strachoval, zda ústup předního voje nevyvolá paniku v celé armádě, Tomory cítil blízkost zázraku. Ke králi Ludvíkovi hnal posla se vzkazem, aby na nic nečekal a okamžitě se v čele záloh dostavil na bojiště. Turecká sestava měla být rozražena uprostřed. Byl to klamný odhad situace. Rumelské jednotky sice ustoupily, ale Batthyány se se svými jezdci dostal příliš

(H6)

daleko, až před Fóldvár, a náhle zíral na turecká děla, pospojovaná kvůli stabilitě řetě­ zy. Než se chorvátský bán vzpamatoval, ocitl se jeho sbor v ničivé palbě janičárských pu­ šek. O jejím účinku se záhy přesvědčila i uher­ ská pěchota, která se za jízdou poněkud opoz­ dila. Když se ještě ozvala turecká děla a osmanská pěchota zkonsolidovala své řady, uherští pěší žoldnéři i Batthyányho jezdci za­ kolísali. Poměry se během chvíle prudce změ­ nily. Ludvík Jagellonský přichvátal na místo líté seče pozdě. Poskytnout Tomorymu a Batthyánymu účinnou pomoc a zabránit zvratu již nestihl. Udatnost uherských oddílů a královy těžké jízdy byla proti dělovým kulím a přesile nepřátel málo platná. Pravé křídlo křesťanské formace utrpělo strašlivé ztráty a obrátilo se na útěk. Tomoryho plán porazit Turky po­ stupným zničením jejich oddílů ztroskotal. Nebyl špatně promyšlený, příliš však podce­ nil početnost a vycvičenost osmanské armá­ dy. Jeho autor na něj krůtě doplatil. Zahynul na bojišti, čímž se zhroutilo i jednotné velení. Očitý svědek bitvy zahlédl mladého panov­ níka v davu ustupujících. To již bylo zřejmé, že neuspělo ani Perényiho levé křídlo, které napadlo anatolské jednotky. Bylo rozhodnu­ to. Bitva, trvající půldruhé hodiny, končila. Poslední odpor ještě kladli pěší žoldnéři, zaujímající původně postavení uprostřed první­ ho sledu. Byli to zkušení vojáci a prokázali v nelehké chvíli pozoruhodnou chladnokrev­ nost. Vytvořili, podobně jako kdysi Češi u Schónberga, čtvercovou formaci a bránili se ze všech sil. Padli téměř dojednoho. V podvečerbylo osmanské vítězství úplné. Na bojiš­ ti ležely mrtvoly několika tisíc křesťanských bojovníků, mezi nimi 28 uherských magnátů včetně Gyórga Zapolského a sedmi vysokých církevních hodnostářů, a na 500 dalších uro­ zených mužů. Z přítomných českých šlechti­ ců svedli u Moháče poslední boj Štěpán Šlik, Burian z Gutštejna, Jan Buštěhradský z Ko­ lovrat i jiní, méně známí. Turkům nestála

v cestě na Budín již žádná překážka. Ani 17. září nebyl Zdeněk Lev o mnoho moudřejší. Dlel již na Pražském hradě, do hlavního českého města přijížděli přímí účast­ níci moháčské bitvy, ale o králi Ludvíkovi nikdo nic nevěděl. Jednu chvíli dokonce v Pra­ ze zvonili a stříleli z děl na znamení, že pa­ novník z boje přece jen unikl, leč vzápětí byla radostná zpráva dementována. Nej vyšší purk­ rabí si povzdechl. S králem se nejspíš setká až v nebeském království. O několik hodin po­ zději měl jižjasno. Ludvíku Moháče zahynul. Spolu se slezským šlechticem Oldřichem Cetrycem z Lorenzdorfu a Uhrem Štěpánem Acílem prchal ze ztracené bitvy. Nedaleko za bojištěm museli přebrodit říčku Csele, což po dlouhotrvajících deštích nebylo právě snad­ né. Cetryc se dostal na protější břeh jako první a po něm vjel do vody král, oděný do těžké plátové zbroje. Jeho unavený kůň se chtěl napít z říčky, ale netrpělivý Ludvík jej bičí­ kem poháněl k výstupu na břeh. V tu chvíli neudrželo zvíře rovnováhu, převráůlo se a spo­ lu s ním spadl do bahna i jezdec. Acíl chtěl svému pánu pomoci, ale utopil se také. Vydě­ šený Cetryc se tak stal jediným svědkem smutného konce dvacetiletého panovníka. Teprve po ústupu Turků z Uher se Cetryc s několika muži vrátil na místo královy smrti. V bahnité říčce nalezl jen Ludvíkovu zbraň. Panovníkovo tělo kdosi již předtím vyzvedl a pochoval nablízku. Cetryc pak královy ostat­ ky převezl do Székesfehérváru, kde byly slav­ nostně pohřbeny. O osiřelá království vzplál prudký politic­ ký zápas. Čeští stavové zvolili 23. října 1526 panovníkem arcivévodu Ferdinanda Habs­ burského, který na trůn nastoupil jako Ferdi­ nand I. Byla to i zásluha Zdeňka Lva, jenž nemohl tušit, že chytrý Habsburk zpečetí v bu­ doucnu osud rožmitálského rodu. Většina uherských předáků se vyslovila pro Jana Za­ polského. ale menší část prohlásila za krále Ferdinanda. Ten po čase vládu v Uhrách oprav­ du získal.

( H7)

VIDĚN (27. 9. - 16. 10. 1529)

Vojenský nápor osmanské říše pokračoval i po bitvě u Moháče (1526) a v první fázi vyvrcholil obležením Vídně, tehdy sídelního města rakouského panovníka Ferdinanda I. Habsburského, tou dobou i českého a uherského krále (vládl v letech 1526-1564). Obležení započalo 27. září 1529. V čele tureckého vojska stál sultán Suleyman II. řečený Nádherný (vládl v letech 1520-1566). Rakouská a německá posádka města posílená o oddíly i z jiných zemí (i z českého království) odrazila ve dnech 10.-12. října a znovu 14. října turecké pokusy o ztečení hradeb. 16. října turecké vojsko zrušilo obleženi a odtáhlo od města.

Bitvou u Moháče ani zdaleka vojenské ak­ ce tureckého sultána Súleymana neskončily. V květnu 1529 se vypravil opět z Cařihradu do Uher, a to s vojskem mnohonásobně vět­ ším než před třemi roky. Říkalo se, že prý chce dobýt Vídeň a trvale si podmanit území spa­ dající pod německého císaře. O tom druhém cíli se dá vcelku dobře pochybovat, protože hlavním účelem osmanských vpádů do střed­ ní Evropy v této době nebyla trvalá okupace dobytých území, ale spíše jednorázové obsta­ rávání nových zásob, zajatců a vojáků. O tom, že jeho cílem byla Vídeň, se však pochybovat nedalo. Jeho vojska proto rychle směřovala právě tam. Jeho nový příchod Ferdinanda I. přímo vyděsil, protože neměl k dispozici tak velkou vojenskou sílu, aby mohl turecký nápor zasta­ vit. Pokusil se proto nejprve vyjednávat a po­ slal k Turkům poselství, v němž sliboval, že jestliže Sůleyman přistoupí na desetileté pří­ měří, obdrží od něj 100 000 dukátů. Velké částky sliboval i pro Sůleymanovy bojechtivé vezíry. Poselství však nepřineslo kýžený úči­ nek, a tak se chtě nechtě musel Ferdinand I. chystat k boji. Obrátil se tedy s naléhavým manifestem k celému křesťanskému světu. „Máme naději, “ psal v tomto dokumentu, „že spomoci Boži nejenže odrazíme každé nebezpečí hrozící všem křesťanským náro­ dům Evropy, ale osvobodíme i naše bratry

zavlečené do otroctví a naše vítězné zbraně budou postupovat dopředu, dokud neosvobodime sám Jeruzalém! “ Slova to byla sice hrdá, ale nereálná. Každému bylo tehdy jasné, že Boží hrob zůstane i nadále v pohanských ru­ kou a křesťanská Evropa bude mít plné ruce práce, aby postavila hráz osmanské expanzi. Ferdinandova situace byla o to složitější, že jeho postavení jako uherského krále nebylo zcela nesporné. Za krále byl korunován - a to právě z vůle tureckého sultána - i uherský magnáta sedmihradský vévoda Jan Zápolský, držící v zemi rozsáhlé statky. Zápolský vy­ cházel s Turky po dobrém a jejich postup znamenal, že jeho moc v Uhrách stále více a více rostla. Ferdinand se mohl opřít jen o pomoc dal­ ších zemí, v nichž byl panovníkem, a o spor­ nou solidaritu dalších křesťanských států. České země mu vskutku vyšly vstříc, i když nesplnily všechno, co na nich požadoval. Když tu na sněmu v Českých Budějovicích požádal o pomoc, daly české stavy souhlas s vybíráním zvláštní válečné berně a po urči­ tém zdráhání přistoupily i na to, že k Vídni pošlou své vlastní vojsko. Nesvolaly však tzv. zemskou hotovost, v jejímž rámci by musela do bojů nastoupit velká část z nich. Rozhodly se pro najmutí profesionálních žoldnéřů. Za české peníze bylo tedy najato asi 2000 mužů, kteří byli rozděleni do čtyř praporců.

( H8)

Obléhání Vidně osmanskými vojsky v r. 1529.

Veleli jim drobnější šlechtici Vilém Zvířetický z Vartemberka, Petr Had z Proseče a Petr Opith, kterého prameny někdy také nazývají Peřinou z Malečína. Vedle toho se podařilo naverbovat i menší množství jezdectva (tomu velel Jan z Herdeka) a se svým praporcem se přihlásil i Kašpar z Říčan. Všechny tyto čes­ ké jednotky odjely na pomoc ohrožené Vídni a zapojily se tam již do příprav na obléhání. Pro úplnost můžeme doplnit, že někteří zku­ šení čeští válečníci nabídli své služby ve Vídni přímo vrchnímu velení. Mezi ně patřili ze­ jména Jiří Němec a Melichar Krokvic. V průběhu září 1529 již k Vídni dorazily první nezřízené hordy tureckých nájezdníků. Jejich obětí se staly vesnice v okolí města, které Turci nemilosrdně vypalovali a vylupovali. Houstnutí jejich akcí v okolí města neo­ mylně signalizovalo, že se blíží hlavní voj. A vskutku, 27. září stanulo turecké vojsko před hradbami Vídně v plné síle a sultán Sůleyman si dal postavit svůj honosný stan u vesnice Simmering. Vojskoměloasi 120 000 mužů a neslo s sebou náklad naložený na 20 000 velbloudů a do 800 set lodí.

Město chránila před osmanským obrem jen zeď tlustá asi šest stop a nacházelo se v něm sotva 16 000 mužů, počítaje v to i české posi­ ly. Přesila Turků byla příliš zřetelná již na první pohled. Český sněm, informován svými krajany, se proto nakonec rozhodl přece jen přistoupit ke svolání zemské hotovosti. České vojsko se však - ostatně jako vždy - scházelo jen velmi pomalu a když se mu to konečně podařilo, už ho nebylo zapotřebí, protože už bylo po všem. Turci město nejprve poměrně dlouho oblé­ hali, aniž by přikročili k zásadnějším vojen­ ským akcím. Podkopali sice na některých místech městské hradby, ale vlastní útok od­ dalovali. Možná chtěli nejprve město vyhla­ dovět nebo prostě čekali, že se obránci zalek­ nou zřetelné přesily a vzdají se. Možná právě tohle dlouhé čekání město zachránilo, proto­ že v okamžiku, kdy se Turci konečně odhod­ lali k útoku na město, počasí začalo nápadně přituhovat a noční mrazíky vyvolávaly ne­ spokojenost tureckého vojska nepříliš zvyklé­ ho na podobné počasí. Teprve ve dnech 10.-12. října se pokusili

(119)

Turecký janičár v 16.-17. stol.

Turci využit podkopaných míst ve hradbách a dostat se do města, byli však obránci odra­ ženi. Počasí bylo stále studenější a spolu s tím se stupňovala i nespokojenost mužstva. Sultá­ nova válečná rada proto rozhodla, že se po­ slední útok bude konat 14. října. Hradby byly podkopány ještě na dalších místech a morál­ ku mužstva měly zvýšit tučné odměny. Každý janičár měl dostat 1000 asperů (to odpovídalo asi dvaceti uherským dukátům). Zvláště měl být odměněn ten muž, který by první zdolal vídeňské hradby. Pokud by patřil k prostým vojákům, čekala na něj odměna 3 000 asperů. Pokud by to však byl důstojník, měl se za odměnu stát sultánovým místodržícím v do­ bytém městě. Umíme si jistě představit, s jakou vervou se v určený den turecké vojsko pustilo do dobý­ vání. Ve třech proudech se hrnuli Solimanovi vojáci k průlomům ve hradbách a stále více je rozšiřovali. Avšak jejich snaha proniknout do města byla marná. Snad skutečně pomohly modlitby křesťanských duchovních, ale za celý den se ani jedinému Turkovi průnik nepodařil. K večeru si už byl sultán jistý zbytečností takového počínání, a takjaničáry z akce odvolal. Příští den jim vyplatil slíbenou odměnu a nařídil, aby se vojsko vypravilo na zpáteční cestu. Vídeň byla zachráněna. Městem a vůbec celým křesťanským světem znělo slavné dí­ kůvzdání. Ale rakouské a štýrské vesnice v ši­ rokém okolí byly vyrabovány a tisíce obyvatel byly odtud odvlečeny do zajetí. Nikdo si však nedělal iluze o tom, že tu došlo k definitivní­ mu odvrácení turecké pohromy. Osmanská říše představovala trvalou hrozbu pro Evropu po celé 16. a 17. století a díky jejímu někdy více, jindy méně úspěšnému postupu se znač­ ná část uherského a sedmihradského území stala permanentním bojištěm, které odčerpá­ valo habsburským panovníkům veliké množ­ ství financí a na něž si adepti válečného umě­ ní z celé Evropy jezdili vysloužit své první ostruhy.

Turecký jezdec - sipáhi v 16. 17. stol.

(120)

BILA HORA (8. 11. 1620)

V bitvě na Bílé hoře (dnes součást hi. m. Prahy) se utkala spojená vojska císaře Ferdinanda II. a katolické Ligy na jedné straně s vojskem vzbouřených českých stavů a českého krále Bedřicha Falckého. V čele císařských vojsk stál Karel Bonaventura de Longueval a Vaux, hrabě Buquoy (1571-1621), včele vojsk katolické Ligy stál jako vrchní velitel Maxmilán I. Bavorský a jeho „generál-lajtnant“ Jan Tserclaes Tilly (1559-1632). Stavovsko-královskému vojsku velel Kristián st. z Anhaltu (resp. z Anhaltu-Bernburgu). V bitvě zvítězila císařsko-ligistická vojska a násled­ kem tohoto vítězství se zhroutilo české stavovské povstání a došlo k obnovení habsburské moci v českých zemích.

Bitva na Bílé hoře, na tomto nevysokém kopci několik málo kilometrů na západ od někdejších pražských městských hradeb, se stalajednou z nejvýznamnějších událostí čes­ kých dějin. Každého, kdo se blíže seznámil s událostmi, které jí předcházely, is jejím průběhem, vždy znovu zarazí rychlost, s ja­ kou se tehdy věci sběhly. Ještěv polovině roku 1620 operovala úspěšně česká stavovsko-královská armáda v rakouských zemích. Počát­ kem září však začala ustupovat do Cech před mohutnou ofenzívou spojených císařských a ligistických vojsk, aniž se pokusila o váž­ nější odpor. Zastavila se až před Prahou a byla zde poražena v šarvátce, kterou by vojenští historikové jindy váhali nazvat bitvou. Za půldruhé hodiny bylo rozhodnuto o výsledku střetnutí i o budoucích osudech zemí České koruny. Nutno podotknout, že hladký průběh bitvy na Bílé hoře překvapil všechny, poražené i vítěze, a kdybychom jej mohli vylíčit velí­ cím generálům před bitvou, hned zrána onoho sychravého 8. listopadu 1620, měli by nás asi za fantasty. České vojsko bylo sice početně poněkud slabší (mělo jen asi 21 000 mužů oproti 26 000 na nepřátelské straně), ale mělo dostatek času na zaujmutí vhodných bojových pozic a skvěle při tom využilo terénu. Pravé křídlo se opřelo o zeď královské obory, v níž

se u letohrádku Hvězda schovávalo ještě ně­ kolik elitních jednotek. Střed vojska rozesta­ věného do dvou šiků zaujal výhodné postave­ ní přes celé bělohorské návrší a levé křídlo se ozbrojilo dělostřeleckými bateriemi. Protože to bylo vojsko českých evangelic­ kých stavů, které se v květnu 1618 vzbouřily proti habsburským panovníkům na českém trůně, značnou část jednotek představovaly české a moravské oddíly. Bylo to však i voj­ sko Bedřicha Falckého, kterého odbojní sta­ vové v roce 1619 zvolili za českého krále, a tak sem byly zařazeny i jeho oddíly a vojen­ ské jednotky jiných německých protestant­ ských knížat. Z jejich řad byl vybrán i vrchní velitel, kterým se stal kníže Kristián z Anhaltu. Na pomoc přišla i vojska rovněž revoltujících stavů jiných zemí habsburského mocnářství. Velkou roli mohla v bitvě sehrát zejména uherskájízda, který byla rozestavěna v záloze za druhým šikem stavovsko-královského voj­ ska téměř v celé jeho šíři. Pozice císařsko-ligistického vojska byla o poznání horší. Bylo vměstnáno ve třech sledech mezi vesnice Ruzyň a Řepy. Poblíž Ruzyně stála vojska katolické Ligy; jejich přímému útoku na pravé křídlo české armády, které stálo přímo před nimi, však bránil hlu­ boký příkop, který tu byl v noci vyhlouben. Vpravo od ligistických vojsk byla umístěna

( 121 )

Maximilián Bavorský, velitel ligistických vojsk.

císařská armáda a jejímu pohybu vpřed bráni­ ly zase dělostřelecké baterie českého vojska i předsunuté jezdecké oddíly, které měly být připraveny při sebemenším pohybu způsobit rychlý poplach. Vojsko bylo navíc unaveno rychlým pochodem a jeho řady značně pro­ řídly. Z rakouských zemí vyšlo pod katolický­ mi prapory asi 50 000 vojáků, teď užjich byla polovina. Někde mezi najatými žoldnéři se asi nacházel i nenápadný mladý Francouz, který osobním hrdinstvím příliš nevynikal. Jeho jméno bylo René Descartes a měl se v bu­ doucnosti zapsat spíše do dějin filosofie než vyniknout hrdinskými skutky. Nevýhodného postavení císařského vojska si byl vědom generál Buquoy, kterého císař Ferdinand II. postavil do čela císařského voj­ ska. Zkušený válečník věděl, že dny českého povstání jsou sečteny a nehodlal zbytečně ris­ kovat. Po červnovém sjezdu německých kní­ žat v Ulmu, na němž se členové protestantské Unie zřekli Bedřicha Falckého, se mohl český král toužebně obracet již jen k anglickému

králi, jehož dceru si vzal za manželku. Anglie však byla příliš daleko a měla jiné starosti, ve střední Evropě se Bedřich dostával stále více do izolace a naproti tomu Ferdinandovi II. přibývalo moci a spojenců. Proto podle Buquoye mohla katolická vojska v klidu přezi­ movat a vyrazit teprve po nabrání čerstvých sil zjara příštího roku, protože s postupem času se vítězství jevilo jako stále více jisté. K Buquoyovu názoru by se nakonec zřejmě přiklonil i generál Tilly, rovněž ostřílený bo­ jovník, který stál v čele vojska katolické Ligy. Kdyby tehdy záleželo pouze na mínění váleč­ ných stratégů, bitva na Bílé hoře by se sotva uskutečnila. V generálním štábu katolických sil však byl přítomný i politik, který situaci viděl úplně jinak. Byl jím bavorský kníže Maxmilián, který stál v čele katolické Ligy a zodpovídal sejí za průběh tažení. Bavorský vladař si bezpochyby uvědomoval politické zisky plynoucí z okamžitého zúčtování s evan­ gelickým odbojem a kromějiného jej ke slav­ ným skutkům hnala i jeho nemalá osobní ctižádost. Byl to právě on, který nakonec

Karel Bonaventura Buquoy, velitel císařských vojsk.

(122)

Kristián z Anhaltu, velitel českých stavovských vojsk.

prosadil, že se toho dne přece jen bude bojo­ vat. Buquoy nakonec vyslovil souhlas s tím, že se vyzkouší síla nepřátelského vojska ve „vel­ ké šarvátce“. Zaútočit mělo pouze několik oddílů v čele s Maxmiliánem Lichtenštejn­ ským a teprve po zvážení úspěšnosti této malé akce se mělo rozhodnout, zda se do bitvy nasadí veškeré síly, či zda se katolická vojska stáhnou. A tak krátce po poledni dvě pěší škadrony a asi 1800jezdců napadly levé křídlo českého stavovsko-královského vojska. Jejich první útok byl sice odražen, ale již druhý, poněkud silnější útok měl překvapivé následky. Pěší pluk Jindřicha Matyáše Thurna, jednoho z vůdců povstání, ani nepočkal, až se nepřítel k němu dostane na dostřel, a obrátil se na útěk. Jeho počínání záhy napodobily i jiné jednotky. Pouze syn vrchního velitele, Kristián mladší z Anhaltu, jednadvacetiletý a tehdy více ztřeštěný než odvážný mladík, který velel pluku arkebuzířů, se vrhl se svými muži proti nepříteli a zastavil na chvíli jeho nástup. Byl

však brzo raněn a zajat a čekal jej pak osud salonního zajatce ve Vídni přímo na císař­ ském dvoře. Jeho otec se marně pokoušel s taseným kordem zastavit prchající vojáky svého vlastního pluku. Bylo však již pozdě. Panika se šířila lavinovitě. Jen málo vojáků stavovské armády zůstalo v bojových pozi­ cích a bylo ochotno čelit nepříteli tváří v tvář. Katolické jednotky rychle postupovaly a ne­ milosrdně likvidovaly poslední zbytky odpo­ ru. Nakonec dorazily až ke zdi letohrádku Hvězda, která měla původně krýt pravé křídlo českého vojska. Tam zůstávalo jižjen několik málo oddílů. Pozdější legenda nám sice líčí, jak udatně tu až do posledního muže své pozice hájil zejména pluk moravského sta­ vovského vojska. O tom však můžeme důvod­ ně pochybovat. Tito vojáci byli stěží připrave­ ni na hrdinské skutky více než jiné oddíly. Měli pouze horší rozhled a stáli na místě, z něhož se nesnadno utíkalo. Je ovšem prav­ da, že značná část z nich byla pobita. Jejich velitel Jindřich Šlik ale nezahynul. Byl zajat s kordem v ruce, a protože to byl ostřílený válečník, prošlý nizozemskými i uherskými bojišti, byl později omilostněn a čekala ho

Jan Tserclaes Tilly, velitel ligistických vojsk.

( 123)

Seskupováni vojsk císařských (písmeno A), ligistických (písmeno B) a českých na Bílé hoře.

( 124)

( 125)

Jindřich Matyáš Thum, velitel vojsk českých stavů.

(126)

docela slušná kariéra v císařském vojsku pod Albrechtem z Valdštejna. Inu, dobrý voják se nikdy neztratí... Otázkou, proč tehdy na Bílé hoře došlo k takovému krachu, si lámala hlavu řada sou­ časníků a později i mnoho historiků. Dosud nejsme schopni podat pro to jednoznačnou odpověď, existují jen domněnky. Víme, že v čele stavovsko-královského vojska nestáli tehdy zrovna ti nejlepší stratégové. Vrchní velitel Kristián z Anhaltu byl více politikem než vojákem a podobně tomu bylo i u dalších čelných důstojníků. Na straně českých stavů ovšem nechyběli dobří válečníci. Vedle Jindřicha Šlika, o němž jsme se již zmínili, k nim patřil zejména Petr Arnošt z Mansfeldu, který již rok před bitvou na Bílé hoře nabádal Bedřicha Falckého, že je zapotřebí vybudovat v zemi účinný obranný systém. Mansfeld však nebyl u předáků sta­ vovského povstání příliš oblíben a rozcházel se s nimi i v představě, jak čelit ofenzívě ka­ tolických vojsk. Navrhoval, aby se stavovská armáda rozptýlila do několika opevněných města tak přinutila i císařskou armádu k roz­ dělení do několika proudů. Sám se svého plánu držel a po celou dobu bitvy na Bílé hoře a ještě mnoho později neopouštěl Plzeň, kte­ rou dobyl v roce 1618. Dalším důvodem vedoucím k porážce byl zřejmě fakt, že stavovsko-královské vojsko bylo na Bílé hoře - více z ideologických než z vojenských důvodů - šikováno tzv. nizo­ zemským způsobem. Až dosud byla vojska řazena po španělském vzoru do tří sledů za sebou a jejich síla spočívala v mohutnosti ma­ sy, která se postupně dávala do pohybu a která se v průběhu bitvy dala již jen stěží zastavit. Tímto způsobem byla na Bílé hoře uspořádá­ na císařská vojska. Nizozemský způsob řadil vojáky ve velmi plochých obdélnících pouze do dvou šiků, takže bylo zapotřebí podstatně méně mužstva a jednotka byla mnohem více pohyblivější a akceschopná. Tento způsob byl nepochybně modernější a - jak se ukázalo mnohokrát v průběhu tři­ cetileté války - i účinnější. Stavovsko-krá­

lovské vojsko však na něj nebylo zvyklé a chy­ běl tu i dostatek vhodně poučených a pře­ mýšlivých důstojníků, protože právě na jejich chytrosti a zběhlosti byl tento systém založen. Mezi veliteli stavovského vojska se však často nacházeli například i synkové evangelických šlechticů, kterým tou dobou chyběly základní vojenské zkušenosti. Kristián mladší z Anhaltu vynikal alespoň - jak jsme si již připomenuli - osobní statečností, ale byl pro velení stejně nevhodný jako jen o málo starší František Bernard Thurn a další mladíci. Hlavní příčinou porážky však asi byla cel­ ková demoralizace a rozklad stavovsko-krá­ lovského vojska. Vojsko bylo složené přede­ vším ze žoldnéřů, kteří za svou účast v boji chtěli dostat dobře zaplaceno - a peněz se na straně stavovského povstání příliš nedostáva­ lo. Útrapy spojené s kvapným ústupem z Ra­ kous do Čech nebyly dostatečně finančně vyváženy a neustále rozhádaní velitelé české­ ho vojska u svých vojáků čím dál více ztráceli na autoritě. Teprve po bitvě se přiznal Kristián z Anhaltu, že dobrých 5000 vojáků neupo­ slechlo povelu k nástupu a zůstalo raděj i v do­ bě bitvy ve městě, v příjemném prostředí praž­ ských krčem a neupejpavých markytánek. Rozklad stavovského vojska, které se v pod­ statě ani nepokusilo bojovat, nám dobře cha­ rakterizuje křeče, v jakých se ke konci roku 1620 ocitlo celé české povstání. Záhy po bitvě nabídl Bedřich Falcký Maxmiliánovi příměří, ale snad ani neočeká­ val, že na ně bavorský vévoda přistoupí. Se­ stoupit ještě týž den vítězně do Prahy se však zřejmě katolická vojska obávala. Dobře uspo­ řádaná obrana města mohla totiž znamenat tvrdý oříšek, který se nemusel rozhodnout před nástupem zimy. Na nic takového však na evangelické straně nikdo ani nepomýšlel. Roz­ klad byl všeobecný, a tak se jen narychlo balilo a odjíždělo. Zatímco v ulicích se solda­ teska snažila vymoci si dlužný žold násilím od pražských měšťanů, rozhodli se evangeličtí předáci přesunout svůj hlavní Stando Slezska. Hned 9. listopadu opustil Bedřich Falcký se svým doprovodem město, v němž jako král

(127)

pobyl jen několik měsíců. Nepřátelská propa­ ganda mu proto velice rychle vynašla vskutku přiléhavé přízvisko „zimní král“. Vzápětí na­ to následovala kapitulace města, která - jak se záhy ukázalo - byla i kapitulací země. Na­ stalo mohutné rabování, jehož se účastnili nejen prostí žoldnéři, ale i přední důstojníci vítězné armády. A císař Ferdinand II. měl

otevřenou cestu k potrestání odbojníku, uplat­ nění své moci v Českém království i k rekato­ lizaci českého národa. Tečku za celou bitvou udělal hrobník kos­ tela svátého Martina ve Zdi, když pochoval mrtvoly vojáků na Bílé hoře zabitých. Byla to nepěkná práce a dostal za ni mimořádnou odměnu 51 grošů a tři denáry.

( 128)

Boj husitů s křižáky.

Jezdecká srážka (třicetileté válka). Prusové se brodí přes Vltavu u Prahy (6. 5. 1757).

Útok pruské pěchoty v bitvě u Molvic (10. 4. 1741). Bitva mezi francouzskou armádou a koaličními vojsky u Fleurus (26. 6. 1794).

Bitva mezi francouzskou a rakouskou armádou u Altenkirchenu (4. 6. 1796).

Bitva mezi francouzskou a rakouskou armádou u Stockachu (3. 5. 1800).

Rytmistr dragounského pluku rakouské armády jako kurýr (1848-1849).

Srážka Rakušanů s italskými jednotkami u Pastrenga (1848-1849). Rakouští švališeři zachraňují těžce raněného kyrysnického plukovníka (Komárno 1849).

Dobytá ruská dělostřelecká baterie v Haliči u Nadymna. Českoslovenští legionáři v záloze ve Spiazzi (obr. B. Bartoše).

Znaky čtyř československých leteckých perutí působících ve Velké Británii v době 2. světové války.

LUTZEN (16. 11. 1632)

Saské městečko západně od Lipska, kde došlo k jedné z nejdůležitějších bitev třicetileté války (1618—1648). Střetla se zde císařská armáda a armáda katolické Ligy pod vedením Albrechta z Valdštejna (asi 15 000 mužů) se švédskými a saskými vojsky krále Gustava II. Adolfa (16 000 mužů). Bitva skončila fakticky nerozhodně. Císařští měli větší ztráty (asi 5000), Švédové pohřešo­ vali o 1000 vojáků méně, ale mezi padlými byl i jejich král, vůdčí osobnost protihabsburské koalice.

Již 14 let zuřila v Evropě válka mezi kato­ lickým a protestantským světem - válka, kte­ rá měla trvat ještě dalších 16 let a jež pak měla být zapsána do análů jako tzv. válka třicetile­ tá. Evropou procházely žoldnéřské armády vydržované vrchnostmi s různým vyznáním a poměřovaly si síly v řadě bitev, které se zvláště po vstupu protestantského Švédská do války v roce 1630 často odehrávaly v příhod­ ných rovinách německé oblasti. V polovině roku 1632 proti sobě u Norim­ berku ležely dvě nepřátelské armády, v je­ jichž čele stáli největší vojevůdci 17. století. Nejznámějšímz nichbyl Albrecht z Valdštej­ na, který velel císařskému vojsku. Původně nebohatý český šlechtic se vypracoval na císa­ řova nejvyššího generalissima a domohl se za své služby toho, že mu byl přiznán titul vévody frýdlantského. Na svém panství (centrem by­ lo město Jičín) si pak budoval svůj vlastní stát ve státě, který měl být vojensky, hospodářsky i mocensky nezávislý. To sice vzbuzovalo stá­ le větší kritiku ze strany rádců tehdejšího císaře a českého krále Ferdinanda II., ale cí­ sař Valdštejna potřeboval pro jeho vojenské schopnosti a byl nucen mu leccos tolerovat. V čele vojska katolické Ligy, jež bylo Valdštejnovým spojencem, stál vrchní velitel bavorských ozbrojených sil generál Gottfried Jindřich Pappenheim, jehož vojenští odborní­ ci někdy považují za největšího stratéga žijí­ cího v dobách třicetileté války. A v čele ne­ přátelského vojska stál sám švédský král Gus­

tav Adolf, o jehož politických a vojenských schopnostech se rovněž poprávu mluvilo s úc­ tou. Nechyběli tam ani čeští bojovníci, kteří se vyskytovali v obou táborech. Na švédské stra­ ně působila řada českých emigrantů většinou v pluku již starého a unaveného Jindřicha Matyáše Thurna, někdejšího vůdce stavov­ ského povstání. Na katolické straně bojovali Češi většinou přímo pod Valdštejnem a teh­ dejší boje pro ně byly často přímo bralrovražedné. Vždyť například v bitvě, o které tu budeme vyprávět, byl rytmistrem na švédské straně Adam Berka z Dubé, zatímco jeho bratr Hanuš bojoval pod císařskými prapory. Teprve ztráty způsobené vzájemnými přestřelkami a rostoucí zásobovací potíže do­ nutily švédskou armádu v září toho roku, aby se po dvou měsících dala na ústup od Norimberka. To už přicházel podzim a Albrecht z Valdštejna začal uvažovat, kde tentokrát se svým vojskem stráví zimu. Jeho zrak padl na saské kurfiřství, které nebylo zatím průchody a ubytováním vojsk tak vyčerpáno jako jiné středoevropské kraje. Jeho panovníci spadali do protestantského tábora a když pochopili Valdštejnův úmysl, nelenili a začali volat na pomoc švédské vojsko. To mezitím stačilo načerpat síly a nové zásoby ze svých skladů za Dunajem a Gustav Adolf rozhodl, že vskutku zasáhne ve prospěch saských panovníků. Je­ jich spojenectví totižbylo příliš nejisté, proto­ že často hráli na obě strany, a pokud nechtěl švédský král jejich podporu ztratit natrvalo.

( 129)

Smrt švédského krále v bitvě u Liitzenu

musel k nim být dostatečně vstřícný. Švédské vojsko tedy rovněž táhlo do Saska a zastihlo zde císařské právě ve chvíli, kdy Valdštejn vyřazoval jednotlivé oddíly a posí­ lal je do měst a městeček, která pro ně byla vybrána jako zimní útočiště. Po několika po­ tyčkách^ nimž došlo 15. listopadu, se ukazo­ valo stále zřetelněji, že záhy dojde k nečekaně velkému střetnutí. Protestantské vojsko tehdy bylo výrazně početnější, mělo přes 10 000 pěšáků, 5100 jezdců a asi 60 děl. Katolická strana měla před bitvoujen 8000 pěšáků, 5400jezdců a 21 děl, ale další oddíly byly roztroušeny po kraji na cestě za zimním ubytováním a bylo možné je povolat zpět. Král Gustav se proto v noci ve svém cestovním kočáru radil se svými gene­ rály. Bylo zřejmé, že pokud má švédské vojsko dosáhnout úspěchu, musí zaútočit co nejdří­ ve, než se nepříteli vrátí posily. A tak bylo rozhodnuto troubit do útoku hned, jakmile se 16. listopadu objeví první sluneční paprsky.

Valdštejnovi spěšní poslové se však mezi­ tím rozjeli na rychlých koních za odcházející­ mi jednotkami a obraceli je zpět. Ještě v noci za svitu pochodní rozestavoval Valdštejn vo­ jáky do bojových pozic. Pravé křídlo svého vojska opřel o samotné město Lůtzen a neda­ leké větrné mlýny. Sem umístil 400 mušketý­ rů a čtyři jezdecké oddíly. K umístění středu využil poštovní silnici, která se táhla od Lůtzenu severozápadním směrem. Silnice totiž mě­ la po obou stranách hluboké příkopy, které by nepříteli zabraňovaly v přímém útoku. Hned za silničními příkopy, které ještě dal prohlou­ bit, rozmístil Valdštejn ve třech sledech pě­ chotu, jejíž okraje byly kryty zezadu jezdectvem. Levé křídlo se šikovalo stejně jako křídlo pravé, nebylo však opřeno o vý­ hodné strategické body. Zde byla slabina zvo­ lené sestavy a navíc se již Valdštejnovi nedo­ stávalo mužů, které by sem umístil. Aby vzbu­ dil zdání, že i zde stojí silná armáda, dal obléci do uniforem chlapíky ze zásobovacích

(130)

Albrecht z Valdštejna.

oddílů a posadil je na tažné valachy. Švédské špehy však tím neoklamal. Valdštejn sice znal nové nizozemsko-švéd-

ské způsoby boje a některé z nich tu i uplatnil. Patřilo mezi ně zejména vsunování mušketýrských oddílů mezi jezdecké oddíly a zave-

(131)

Jindřich Pappenheim.

deni lehkých polních děl u jezdeckých pluků. Většinou však zůstal u tradičních způsobů, protože dobře věděl, že většina jeho důstojní­ ků není na novoty zvyklá a neuměla by se jim přizpůsobit. Jeho vojsko bylo vyzbrojeno sta­ rým a těžkým typem mušket a bylo tudíž málo pohyblivé, a tak si frýdlantský vévoda asi od následujcího střetnutí mnoho nesliboval. Při rozbřesku stálo švédské vojsko připra­ veno k útoku. Toho dne se však vytvořila hustá mlha a nebylo vidět ani na krok. Gustav Adolf se rozhodl počkat, až se trochu vyjasní, a jeho muži zatím zpívali pro udržení bojové morálky evangelické chorály. Plné dvě hodi­ ny trvalo, než se mlha rozptýlila. Teprve před desátou hodinou se švédská armáda přiblížila k císařským na dostřel a spustila kanonádu. Zatím sestavovali švédští generálové své voj­ sko do dvou sledů, z nichž každý měl ve středu pěchotu a na křídlech jízdu. Švédský král dobře věděl, kde je nepřítelo­ va slabina a sám velel útoku proti Valdštejnovu levému křídlu. Málem se mu zde podařil i průlom. V poledne se však konečně navráti­ la i Pappenheimova armáda, hned levé křídlo posílila a Pappenheim vyslal proti Švédům svou chorvátskou lehkou jízdu, která svými nedisciplinovanými houfy způsobila v jejich řadách velký zmatek. Tou dobou už hořelo i město Lutzen a opět houstla mlha. V na­ prosto nepřehledné situaci se Gustav Adolf

odhodlal k nejpochybenějšímu a zároveň po­ slednímu rozhodnutí svého života. Spolu se svým oblíbeným plukem Smalanďanů proni­ kl do nepřátelských pozic, brzo tu však zůstal odříznut a nastala krutá seč. Králova skupina vzbudila totiž pozornost nepřítele, protože bylo jasné, že půjde o nějakého vysokého důstojníka s doprovodem. V bojích byl král zasažen do levé ruky, ale bojoval dál. Další kule ho však trefila do zad a tu se švédský panovník již neudržel v sedle a padl k zemi. Stal se hned nepřátelskou ko­ řistí. Několik bodných a sečných ran ukonči­ lo jeho život a císařští vojáci jej hned po dobovém zvyku i okradli, takže zůstal na bo­ jišti ležet jen v košili. Teprve v dalším průbě­ hu bojů se podařilo Švédům odvézt jeho tělo z bojiště a později je vystavili na katafalk v zámku Weissenfels u Lipska. Gustav Adolf byl hvězdou protestantské Evropy a byl proto označován jako „lev od půlnoci“ nebo „stateč­ ný Gideon“. Zemřel jako skutečný rytíř s me­ čem v ruce. Mezitím však bitva pokračovala dál. Švé­ dům se podařilo zprávu o králově smrti utajit

Švédský král Gustav Adolf.

( 132)

před vlastním vojskem, a tak předešli jeho demoralizaci. Ve středu bitevního pole si císařská pěchota počínala vzorně a neztratila ani jediný praporec. Ba naopak, ukořistila 64 švédských praporců a standart. Na onom ne­ šťastném levém křídle císařského vojska se však Švédům podařil velký průlom, při němž byl smrtelně zraněn generál Pappenheim. V řadách císařských propukala panika a mno­ hé oddíly se dávaly na ústup. Část ustupují­ cích si však ještě stačila naloupit proviant a při té příležitosti vyletěla do vzduchu i řada vozůs municí, čímžcísařská děla přišla o vět­ šinu střeliva. Mladičký hrabě de Contandore prchal z bitvy i se svým oddílem a císařským vojskům, která se stále ještě vracela, s očima na vrch hlavy vypravoval, že Pappenheim je mrtev, bitva prohrána a Valdštejn je už prý dávno v bezpečí v Lipsku. To samozřejmě nebyla pravda. Císařský generalissimus přispěchal osobně s částí Piccolominiho pluku na ohrožené levé křídlo a plné dvě hodiny tu v čele svých jezdců bojo­ val proti švédské převaze. V podání pozděj­ ších historiků bývá Albrecht z Valdštejna ně­ kdy líčen jako osobně nepříliš statečný muž, který se přímým střetům spíše vyhýbal. Právě na příkladu bitvy u Lůtzenu však můžeme ukázat, že to nebyla pravda. Jednu chvíli tu byl Valdštejn zcela obklíčen nepřítelem, bylo tu na něj vypáleno nejméně osm ran a jeho generálský plášť byl celý rozstřílený. Padl pod ním jeho oblíbený kůň a on sám byl poraněn na levém stehnu. Statečná obrana dokázala levé křídlo uhá­ jit, a tak se švédský štáb rozhodl zaútočit na pravé křídlo. V tom se však nečekaně objevily další později dorazivší posily císařských a za­ hájily tak silnou palbu z mušket, že se Švédo­ vé museli stáhnout. Soumrak toho studeného dne nastoupil brzo a ukončil tak válečnou vřavu, i když na obou stranách padaly osamě­ lé výstřely ještě dlouho do noci. Valdštejnovi přicházely stále nové a nové posily, takže již od večera měl i výraznou početní převahu. Na útok však nebylo ani

pomyšlení, a tak Valdštejn zavelel k organi­ zovanému ústupu. Sasko se mu po bitvě již nezdálo vhodným zimovištěm, proto nakonec armádu odvedl k přezimování do Čech. Vel­ kou radost tu tím nezpůsobil. České země byly tou dobou zcela vydrancovány nepřátelskými i spojeneckými vojsky a ubytování císařských vojsk s sebou přinášelo ještě další strázeň. V Praze se Valdštejn tvrdě vypořádal s dů­ stojníky, kteří z bitvy u Lůtzenu uprchli. Byli popraveni (včetně vyděšeného mladíčka Contandore) na Staroměstském náměstí na stejném místě, kde se 12 let předtím konala i poprava vůdců českého povstání. S velkou slávou však dal pochovat generála Pappenheima ve strahovském klášterním kostele a od­ měnil ty, kteří mu v bitvě zůstali věrni. Kdo vlastně v bitvě u Lůtzenu vyhrál a kdo tu prohrál? Na tuto otázku neuměli dost dobře odpovědět ani současníci. Z vojenského hle­ diska vzato měli by se za vítěze považovat Švédové, protože donutili nepřítele k vyklize­ ní pozic. Ti však v boji přišli o panovníka a jejich místo v evropské politice tak bylo otřeseno. Proto ve všech chrámech ve Vídni ohlašovaly zvony slavné vítězství a bylo zpí­ váno slavnostní Tedeum. Císař poslal Valdštejnovi osobní blahopřání a vévoda frýdlantský prý na adresu zvěčnělého Gustava Adolfa prohlásil: „ Dobře se stalo, že zahynul, neboť se nesnesou dva kohouti na jednom smetišti. “ Neuvědomoval si tehdy, že smrtí velkého nepřátelského stratéga poklesá i jeho vlastní cena pro vídeňský dvůr. Snad právě bitvou u Lůtzenu se započal i Valdštejnův pád, jenž vyvrcholil jeho zavražděním v Chebu o dva roky později. V císařově blízkosti získávaly stále většího slyšení hlasy, které Valdštejnovi nepřály. A on sámjako dobrý voják si byl stále více vědom neúnosnosti pozičních střetnutí, k jakým patřila i lůtzenská bitva, a začínal hledat cestičky k dohodám se švédským dvo­ rem i českými emigranty, kteří na něm půso­ bili.

(133)

JANKOV (6. 3. 1645)

Středočeské městečko jižně od Benešova, místo jednoho z nejvýznamnějších střetnutí třicetileté války. Spojená císařská vojska pod velením maršála Hatzfelda a maršála Gotze se zda snažila zastavit švédskou armádu generála Torstensona. Využitím terénní konfigurace se Torstensonovi podařilo porazit část císařských, v dalším střetnutí jej však od vlastní porážky zachránila nedisciplinovanost císařského jezdectva, které místo boje začalo plenit švédský tábor. Bitva pak skončila úplným rozbitím císařských vojsk a Švédům se otevřela cesta na Brno a Vídeň.

Vynikající vojenský' teoretik a habsburský vojevůdce kníže Raimund Montecuccoli for­ muloval ve své době velmi progresivní pouč­ ku: „Není možno zabývati se kořistěním, po­ kud nepřítel není úplně poražen!“ K tomuto názoru, dosti neobvyklému v době těsně ná­ sledující kořistnická tažení třicetileté války, dospěl maršál Montecuccoli právě studiem bitvy u Jankova, nejkrvavějšího střetnutí tři­ cetileté války na našem území. Počínající jaro roku 1645 znovu přivádí do českých zemí švédského vojevůdce Lenharta Torstensona s celou armádou. Třicetiletá vál­ ka postupně vrcholí a Švédsko se snaží získat co nejvíce trumfů pro mírová jednání, která před několika měsíci začala ve vestfálských městech Můnsteru a Osnabrůcku. Spojenec­ tví Švédů se sedmihradským knížetem Jiřím Rákoczim ohrožuje Vídeň a císař proto nasa­ zuje proti knížeti značné síly svého vojska pod velením maršálka hraběte Jana Gotze. Rákocziho pokus o spojení se švédskými posádkami na Moravě se Gótzovi podařilo překazit a sám vcelku úspěšně tísnil sedmihradské vojsko v Horních Uhrách. Rákoczi se nejprve pokoušel o mírové jednání s císařem, po jeho neúspěchu pak požádal o švédský zásah ve svůj prospěch. Maršál Torstenson, který právě úspěšně dokončil vál­ ku s Dánskem, nijak neváhal a se svými vojá­ ky zamířil k jihu, do českých zemí. V únoru 1645 stojí Švédové u Kadaně a pak

postupují západními Čechami, aby obchvátili císařskou armádu zimující u Prahy. Císař Fer­ dinand III. však využil pomalého protivníko­ va postupu a podařilo se mu shromáždit pod vedením maršálka Melchiora Hatzfelda všech­ ny dostupné síly, včetně Gótzovy armády odvolané z Uher a pomocného bavorského sboru generála Wertha. Tím získala císařská armáda převahu nad nepřítelem a Hatzfeld se rozhoduje vsadit vše na jedinou kartu a donu­ tit Torstensona k bitvě. Obě vojska se poprvé potkávají 26. února u Horažďovic a dělí je pouze řeka Otava. Ani jedna strana však nebyla ochotna přepravovat se přes řeku před očima celé nepřátelské armády, a tak dochází k manévrování silami, přičemž slabší švéd­ ská armáda se snaží odpoutat od protivníka a proniknout ke svým posádkám na Moravě. Lepší znalost terénu však císařským umož­ ňuje Švédy předejít. Když Torstenson (asi 15 000 mužů) dorazil 5. března k Jankovu, nalezl na výšinách východně od městečka sešikovanou císařskou armádu (17 000 mužů), která mu bránila v dalším postupu. Maršálko­ vi Hatzfeldovi se tak podařilo splnit první část plánu - pokud chtěli Švédové pokračovat v ta­ žení, museli s ním svést bitvu. Aby však byl plán zcela realizován, zbývaloještě Torstenso­ na porazit. Protože císařská armáda měla, při stejně silné pěchotě, jezdectvo o polovinu sil­ nější nežprotivník, nepovažoval Hatzfeld tento úkol za nereálný. Střetnutí průzkumných od-

(134)

Panoramatický pohled na bitvu u Jankova.

dílů odpoledne 5. března skončilo švédskou porážkou a dobrý počátek dával císařským naději i na podobný konec. Navečer 5. března objížděl švédský maršál Torštenson pozici a zkoumal terén a postave­ ní protivníka. Hatzfeldovo vojsko bylo rozlo­ ženo na dominantních výšinách nad lanko­ vém, levé křídlo kryl rozsáhlý les a dvě skupi­ ny rybníků. Těm věnoval švédský vojevůdce obzvláštní pozornost. Pokud byly dostatečně zamrzlé, mohl přes ně přesunout své síly do boku a týlu císařských. Pokud by ovšemjejich led nevydržel pochod tisíců lidí a koní, stal by se prostor mezi nimi pastí, v němž by Švédy zasahoval každý dělostřelecký náboj císař­ ských. Osobní rekognoskace terénu přinesla Torstensonovi příznivé zprávy, led se zdál být

dostatečně silný pro smělý manévr a švédský vojevůdce tedy sešikoval vojsko k bitvě. Císařští velitelé, spokojeni, že se jim poda­ řilo Švédy zaskočit, nevěnovali průzkumu dostatečnou pozornost. Ráno 6. března je tak čekalo nemilé překvapení. Místo předpoklá­ daného postupu proti jejich čelu, kde byla děla připravena smést vše živé, přecházeli Švédo­ vé zamrzlé rybníky a obchvacovali jejich levý bok. V tom okamžiku maršálek Gotz, velitel levého křídla, zpanikařil, rozhodl se projet lesem a prudkým útokem jezdectva rozbít po­ chodující švédskou pěchotu. Jeho devět kyrysnických pluků se dalo do cvalu, vjelo do hustého lesa-a beznadějně zde uvízlo. Mezi­ tím se bavorský generál Werth rozhodl obejít zrádný les a ocitl se tak přímo proti pravému

(135)

Mušketýr z období třicetileté války.

křídlu nastupující švédské armády. Palba švéd­ ských děl, která kosila císařské i bavorské vojáky po desítkách, způsobila obrovský zma­ tek. Švédská pěchota vnikla do lesa a obrátila císařské kyrysníky na útěk. V boji zahynul sám maršálek Gótz. Kolem poledne ustupovali císařští na celé čáře, avšak Hatzfeld tento ústup podchytil a útokem zbylého jezdectva zmasakroval část švédské pěchoty, která při pronásledování postoupila příliš dopředu. Švédům se podaři­ lo proniknout do míst, kde ráno stálo Gótzovo levé křídlo a pokládali se tím za vítěze bitvy. Jaké však bylo jejich překvapení, když na protějším návrší uviděli znovu se k bitvě řadí­ cí císařské vojsko. Torstenson, ač neměl své jednotky ještě zcela uspořádány, dal povel k novému útoku, který se mu mohl stát osud­ ným. Bavorské jezdectvo zaútočilo spolu s pě­ chotou na levé švédské křídlo a přivedlo tak na sebe pozornost celé armády. Toho využili císařští a širokým obloukem obešli pravé kří­ dlo Švédů a vpadli mu do týlu. Osud Torstensonovy armády visel v tomto okamžiku na vlás­

ku, potkalo ji však štěstí v neštěstí. Útočící císařští pronikli při svém obchvatu až k pro­ tivníkovu trénu. Pro tyto vojáky bitva okamži­ tě skončila a dali se pod vedením svých dů­ stojníků do velice příjemné činnosti - dran­ cování nepřátelského tábora. Mezi vozy se zásobami a municí se jim podařilo zajmout i Torstensonův kočár a v něm i jeho manžel­ ku. Část vojáků padla na válečnou pokladnu, část objevila tekuté zásoby. Již již vítězící vojáci císařské armády zapomněli na nepříte­ le a dali se do konzumace a rabování. Prudký tah císařských na švédské pravé křídlo zákonitě polevil, což umožnilo znovu zformovat již rozbité řady severských muške­ týrů. Po porážce bavorských pluků se na ohro­ žené místo přemístila část jízdy a obklíčila drancujícího nepřítele. Prudký útok švédské pěchoty, vedené Torstensonem osobně, dobyl zpět trén a většina císařských zahynula nad soudky a truhlami. Po odvrácení nebezpečí na pravém křídle následoval frontální útok ve středu sestavy, kde se ještě pod Hatzfeldovým velením držela císařská pěchota. Během půl­ hodiny však byla přesilou rozbita a dala se na útěk. V pozdním odpoledni již nebylo o švéd-

Kyrysnik z třicetilé války.

(136)

ském vítězství pochyb. Asi 4 000 padlých císařských mušketýrů a kyrysníků v čele s maršálkem Gótzem pokrylo bojiště. Stejný počet mužů, mezi nimi i maršálek Hatzfeld a pět dalších generálů, se ocitl v zajetí. Celý trén a většina děl císařské armády padly do švédských rukou, zároveň se podařilo získat zpět i vlastní trén, v němž císařští neměli mnoho času na drancování. Večer se maršál Torstenson opět setkal se svou manželkou, pro niž tak jankovská bitva skončila bez ná­ sledků, jako pouhá nemilá vzpomínka.

Vítězství u Jankova otevřelo Švédům cestu na Moravu, kde zůstalo jako poslední překáž­ ka v útoku na Vídeň Brno. To se však švédské záplavě ubránilo, čímž neutralizovalo jankovskou porážku a dalo císaři čas potřeb­ ný k sestavení nového vojska. Množství opěr­ ných bodů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku však švédské armádě zůstalo, a tak poslední vojenská tažení třicetileté války se odehrála tam. kde válka vlastně začala - v Českém království a přímo v Praze.

(137)

PRAHA (26. 7. - 1. 11. 1648)

V posledním roce třicetileté války se švédská vojska operující v Čechách pokusila obsadit pražská města. Jako úspěšný se ukázal postup armády generála Jana Kryštofa Kdnigsmarcka, který za pomoci přeběhlého císařského důstojníka Arnošta z Ottowaldu obsadil 26. 7. 1648 Malou Stranu a pražský Hrad. Na pravém břehu Vltavy se však Staré a Nové Město pražské připravovalo k obraně a ve dnech 31. 7.-1. 11. odolávalo útokům dvou dalších švédských armád, v jejichž čele stáli generál Arvid Wittenberg a následník švédského trůnu Karel Gustav (vládl později jako Karel X. Gustav v letech 1654-1660). Velkéůtoky švédského vojska byly podniknuty zejména 3.-4. 8., 6. 10., 10.—11. 10. a 24. 10. Obléhání ukončila zpráva o uzavření vestfálského míru.

Vc vzdálených vestfálských městech Můnsteru a Osnabrůcku probíhala sice v roce 1648 již třetím rokem jednání mezi válčícími stranami, za jakých podmínek by mohl být v Evropě uzavřen všeobecný mír, českou ze­ mí však procházela švédská vojska a loupila, kde se dalo. V polovině roku se Švédové chystali k útoku na hlavní město království, a to hned z několika stran. V Praze tehdy ležela jen malá císařská posádka, které velel hrabě Rudolf Colloredo, přesto se však její dobytí nemohlo jevit jako snadnou záležitostí ani zkušeným švédským vojevůdcům. Městské hradby tu sice byly poškozeny častými boji, ale dobrá obrana je byla s to poměrně dlouho hájit. A čas hrál ve švédských úvahách značnou roli. Vždyťv oka­ mžiku podepsání mírové smlouvy (a ten mohl nastat každým dnem) by byl i konec loupení a bohatá kořist, jakou Švédové v Praze tušili, by jim již asi navždy unikla. Tohle všechno bylo jasné švédskému gene­ rálovi Kónigsmarckovi. který již od okamži­ ku, kdy jeho armáda (2500 mužů) počátkem června 1648 překročila české hranice, marně přemýšlel o tom, jak se Prahy rychle a pokud možno beze ztrát zmocnit. Teprve teď se rozpomněl na zběhlého důstojníka císařského vojska, který mu již před časem nabízel své služby. Ten důstojník se jmenoval Arnošt

z Ottowaldu a byl velmi rozhořčen na velitele pražské posádky hraběte Colloreda. Císař mu totiž slíbil jako odškodnění za utrpení, které­ ho se mu dostalo v zajetí, žejej učiní velitelem posádky v Lokti. Colloredo však jeho jmeno­ vání neustále oddaloval a málem tak přivedl Arnoštaúplně na mizinu, protože pobytv Praze nebyl tehdy právě nej lacinější. Nakonec si Arnošt pomyslel, že na straně císařských mu už štěstí nekyne a pokusil se změnit pána. 15. července se generál Kónigsmarck opět spojil s Arnoštem z Ottowaldu a vedl s ním dlouhý rozhovor. Zjistil, že tenhle důstojník není tak zcela bez vojenských schopností a že zná mnohé, co by při dobývání Prahy mohlo být velmi užitečné. A tak s ním uzavřel doho­ du, v níž se mu Arnošt zavázal, že mu pomůže dobýt Malou Stranu bez ztrátyjediného muže. Znělo to sice troufale, ale Arnošt z Ottowaldu věděl, co dělá. Co slíbil, to i dodržel. Již o deset dnů později bylo pak Konigsmarckovo vojsko jen kousek od Prahy, v Dobrovízi. Aby na svou přítomnost zbyteč­ ně neupozorňovalo, schovalo se po lesích a setrvalo v nich až do soumraku. V Praze o nich nic netušili a měli tou dobou zcela jiné starosti. Císař se tehdy právě oženil, a tak se po celém městě konala hlučná oslava této radostné události. Bezpochyby si přihnuly i stráže hlídající město na hradbách, a tak

(138)

Jan KryštofBuchaim.

není ani divu, že té noci nebyly právě bdělé a ostražité. O půlnoci již švédské vojsko stálo nezpozorováno u letohrádku Hvězda. Zde se postup poněkud zarazil, protože z města se ozýval divný křik (Švédové netušili, že to byly pouze opilecké výkřiky) a znenadání se roze­ zněl zvon na blízkém břevnovském klášteře. Nezvonilo se však na poplach, bylo to jen zvonění, kterým se mnichové svolávali k mod­ litbám. 26. července v půl třetí ráno, když už město utichlo, nastala chvíle pro Arnošta Ottowaldského. Mezi břevnovským klášterem a Loretou vedla úzká stezka, kterou používali dělníci, když vozili kámen na opravu hradeb. Arnošt ji znal, protože nejednou z nudy pozo­ roval pokračující práce na šancích, když se mamě domáhal nového přijetí u hraběte Colloreda. Teď se spolu se 100 dalšími odvážnými muži stezkou proplížil, takže se dostal nepo­ zorovaně do těsné blízkosti hradeb. Na jed­ nom místě byly provalené a právě tam je Arnošt se svými průvodci náhle přeskočil. Stráž je sice záhy zpozorovala, ale než stačila doříci své „ Stůj! Kdo tam ? “ už její dva členo­ vé byli sraženi do příkopu a zbývajícím dvě­

ma nezbylo než vzít nohy na ramena. Arnošt a jeho lidé nelenili a seč jim síly stačily, utíkali ke Strahovské bráně. I tam byla stráž, ba dokonce o něco silnější. Přepa­ dová jednotka je však velmi rychle pobila, otevřela bránu, spustila padací most a vpusti­ la do města švédská vojska. Bez velkých potíží pak Švédové tu noc obsadili nejen Malou Stranu, ale i Pražský hrad. Konečně se tedy dočkali kořisti, po níž tak dlouho marně pošil­ hávali. Rabování a loupení bylo mohutné. Do rukou dobyvatelů padl nejen poklad hraběte Šlika, uschovanýve strahovském klášteře, ale i pohádkový majetek městského velitele Colloreda, který jim utekl v poslední chvíli, když jen v noční košili skočil do malé loďky a přeplavil se na druhý břeh. Vypráví se, že Švédové tehdy toho v Praze naloupili za 12 milionů zlatých a vzali do zajetí nejméně 180 význačných osobností, na kterých mohli požadovat výkupné. Mimo jiné jim padl do rukou i pražský arcibiskup kardi­ nál Harrach a nejvyšší purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic. Jen cenné sbírky, které kdysi na pražském hradě nashromáždil císař Ru­ dolfu., nevydal generál Kónigsmarck svým li­ dem v plen. Prohlásil je za státní kořist a po­ stavil k nim silné stráže. Jen tomu vděčíme za

Rudolf Colloredo z ll aldsee.

(139)

Obléhám Nového Města pražského Švédy r. 1648.

to, že mnohé cenné kousky z rudolfínských sbírek můžeme ještě dnes nalézt ve stockholmských muzeích. Dobytí Malé Strany neušlo pozornosti na pravém břehu Vltavy. Staré a Nové Město pražské se záhy chystaly k obraně. Organizo­ val ji šťastně zachráněný hrabě Colloredo. Situace však vůbec nebyla růžová. V neobsa­ zené části města byly jen malé posádky a ty byly navíc zlenivělé dlouhodobým pohodl­

ným životem. Bez přispění obyvatel se obrana města nemohla podařit. Jestliže Švédové spoléhali na to, že budou v pražských městech vítáni jako osvoboditelé od nenáviděného habsburského jha, jak je o tom neustále ujišťovali čeští emigranti v če­ le s nešťastným biskupem Jednoty bratrské Janem Amosem Komenským, pak byli asi těžce zklamáni. Pražané byli připraveni hájit své město vůči kterémukoli agresorovi a na-

(140)

víc zde během 30 let, které uplynuly od sta­ vovského povstání, vyrostla nová, už katolic­ ky smýšlející generace. Nelze podceňovat ani fakt, že v jejich vztahu k habsburskému rodu bylo stále více vřelosti. Pražané jako dobří obchodníci si snadno vypočítali, že právě tento rod jim do budoucna může zajistit po­ klidný vývoj. Hrabě Colloredo zorganizoval měšťanské sbory a přivítal i založení studentské legie,

v níž se shromáždili posluchači pražské uni­ versity, kteří se vojenskému řemeslu přiučili v četných nočních potyčkách s pražskou vo­ jenskou posádkou. Velitelem studentů se stal právník Jan Kauffr, daleko více však na sebe strhával pozornost zejména svými plamenný­ mi vlasteneckými projevy mladý jezuita Jiří Plachý. Povšimli si ho záhy přes řeku i Švédo­ vé, protožejeho výrazná vysoká postava nikdy nechyběla mezi rozestavěnými hlídkami. Stu­

(141)

dentský sbor měl asi 750 členů a rozdělen do osmi skupin hlídkoval na nábřeží, zda nehro­ zí švédský útok z Malé Strany. Voj sko generála Kónigsmarcka mělo ovšem plné ruce práce s loupením a ani je nenapadlo podnikat nejistý útok na zbytek města. Nebez­ pečí se ale záhy vynořilo odjinud. Od Podě­ brad se blížilo další švédské vojsko (4000 mužů), vedené tentokrát generálem Wittenbergem. 31. července už stálo před Prahou a rozložilo se mezi Vysočany a Hloubětínem. Wittenbergovi vojáci se cítili ošizeni, že jejich spolubojovníci sijižnaloupili a oni ještě niko­ li, a tak první útok na sebe nedal dlouho čekat. Ve dnech 3. a 4. srpna započal Wittenberg s mohutnou kanonádou od východu a na Ma­ lé Straně se k němu přidalo i Kónigsmarckovo dělostřelectvo. Mnoho pražských domů vzalo tehdy za své a město přitom nemohlo útočníkům oplatit stejným způsobem, protože se v něm příliš mnoho děl nenacházelo. K přímému útoku se Wittenberg neodhod­ lal a když viděl, že se město nevzdává, dal prozatím přednost loupení na jih od Prahy. Došel až k městu Tábor a dobyl je, takže jeho žoldnéři si alespoň částečně přišli na své. Po­ zději se vypravil do Horních Rakous, kde se marně pokoušel podněcovat tamní sedláky k povstání proti císaři. Obležená Praha si mohla alespoň pár týdnů odpočinout a při­ stoupit k naléhavým opravám městských hra­ deb. Koncem září se Wittenbergovo vojsko však k Praze vrátilo a spolu s ním sem dorazila i další švédská armáda (8000 mužů), které velel sám falckrabí Karel Gustav, následník švédského trůnu. 6. října došlo ke cvičnému útoku všech tří švédských armád na město, pravé peklo se však rozpoutalo až o pár dnů později, ve dnech 10. a 11. října. 24. řijna byl v Můnsteru podepsán mír, kterým se končila třicetiletá válka, jedna z nejbolestivějších epoch v evropských dějinách. O tom však v Praze zatím nevěděli ani útočníci, ani oble­ žení. Vždyť právě toho dne dal Karel Gustav

troubit k novému, již čtvrtému velkému útoku na město. Při těchto říjnových akcích útočili dobyva­ telé ze všech stran a do kanonády a poplašné­ ho zvonění se mísily vzrušené výkřiky i pláč dětí a žen. Podporováni dělostřelectvem po­ koušeli se Švédové o průlomv městských hrad­ bách. Jejich muži hradby podkopávali a sna­ žili se je pak na mnoha místech vyhodit do povětří. Největší boje byly svedenyo Horskou bránu, kterou se Švédům podařilo i dočasně dobýt. Po dřevěných mostech pak vnikali do města a nejeden ze studentů či měšťanů polo­ žili své životy, aby byla brána získána zpět. Nálada v městě klesala na bod mrazu a navíc se ukazovalo, že docházejí zásoby střelného prachu. Zbýval ho všeho všudy už pouze jediný sud. Za této situace vyjednával již hrabě Colloredo o uzavření příměří, ale narážel na tuhý odpor Pražanů, kterým podmínky, jež si klad­ li Švédové, připadaly příliš potupné. Až tepr­ ve 1. listopadu 1648 dostal Karel Gustav zprávu, že byl uzavřen mír a válka je skonče­ na. Nařídil proto švédským vojskům, aby se stáhla přes Letnou na Hradčany a Malou Stra­ nu. O den později se o míru dozvědělo i oble­ žené město a radost jeho obyvatel neznala mezí. Konečně bylo možno si vydechnout a v klidu se pomodlit za všech 219 padlých obhájců města. A teprve teď, „ kdyžjižpo kaši bylo “, jak to trefně vyjádřil kronikář obléhání Jan Norbert Zatočil, se objevily posily jdoucí na pomoc Praze z jižních Čech. Císař Ferdinand III. věděl, co jejeho povin­ ností, a spěchal, aby pražským městům vyjád­ řil svou vděčnost. Nejenže Starému i Novému Městu potvrdil všechna jejich privilegia, ba dokonce polepšil i jejich městské znaky. Ru­ ka s mečem, která se chystá hájit otevřenou městskou bránu proti nevítaným vetřelcům, jak ji můžeme vidět na dnešním znaku hlav­ ního města Prahy, se poprvé objevila v roce 1649 ve znaku Starého Města právě jako výraz císařské vděčnosti.

( 142)

VIDĚN (14. 7. - 12. 9. 1683)

V boji o habsburské sídelní město byl odražen poslední pokus Osmanské říše o ovládnutí střední Evropy. Po tříměsíční obraně města vedené Ernstem Rúdigerem ze Starhemberka a Kašparem Zdeňkem Kaplířem ze Sulevic dorazila pomocná vojska vedená polským králem Janem III. Sobieskim a lotrinským vévodou Karlem V. Vojska protiturecké koalice (65 000 mužů) rozdrtila osmanskou armádu (110 000 mužů) velkovezíra Kara Mustafa Paši.

V roce 1649 - krátce po podepsání vestfálských mírových smluv - se císař Ferdi­ nand III. obrací na stavovská zastupitelstva starorakouských a českých zemí se sdělením, že i po ukončení válečného stavu musí část naverbovaného vojska setrvat ve stálé bojové pohotovosti, protože lze očekávat další kon­ flikt s uherskými rebely a jejich prostřednic­ tvími s Osmanskou říší. Po tomto „nejvyšším rozhodnutí“ na sebe nedá dlouho čekat zveřej­ nění panovnické rezoluce, v jejímž důsledku zůstane v činné službě devět pěších, devět kyrysnickýcha jeden dragounskýpluk. I když vyjmenované útvaiy mají ještě daleko k ar­ mádě organizované anglickým diktátorem Oliverem Cromwellem - o francouzském vojsku té doby nemluvě - přichází právě v polovině 17. století i u nás na svět nová společenská kategorie. Představuje ji „miles perpetuus“, doslova přeloženo věčný voják. Doživotní vojenská služba ve stálé armádě se stane údělem mnoha rekrutů z českých zemí až do počátku 19. století. Země Koruny české si pozvolna, ale úspěš­ ně léčily těžké rány, které jim způsobila třice­ tiletá válka. Obnovovalo se opět venkovské osídlení, do měst se vracelo obyvatelstvo, zemědělství i řemesla prožívala nové období rozkvětu. Prosperita českých zemí nalezla svůj odraz v barokním umění, jehož památky zdobí krajinu až do našich dnů. Nad zdánli­ vou idylou se však záhy rozprostřel temný stín, přicházející od jihovýchodu. Osmanská

říše naposledy napjala všechny své síly ve snaze o rozdrcení „nevěřících psů“ a nastole­ ní panství Alláhova ve středoevropských kra­ jích. Malá Asie, Přední východ, severní Afri­ ka i Balkán ze sebe vydaly čtvrtmilionovou armádu, která měla ohněm a mečem přesvěd­ čit Evropany, že „není boha kromě Alláha, jehož prorokem Mohamedjest Opětné vzepětí islámu vyvolalo vlnu křes­ ťanské solidarity. Načas utichly územní spory a neustále znesvářené evropské mocnosti rych­ le uzavíraly spojenecké smlouvy, či se aspoň ujišťovaly vzájemnou blahovolnou neutrali­ tou. Nejvíce ohrožené země - habsburské soustátí, Polsko, Benátsko a část říšských ze­ mí - vytvořily Svatou ligu se závazkem při­ spět si vzájemně na pomoc všemi dostupnými silami. Byl ostatně nejvyšší čas. Dne 31. března 1683 vytáhl velkovezír Kara Mustafa z Drinopolu s elitními osmanskými jednot­ kami směrem na severozápad. U Bělehradu dosáhla jeho armáda maximálního počtu bo­ jovníků a pokračovala v cestě po obou bře­ zích Dunaje proti jeho proudu. Jejím cílem se stala Vídeň, hlavni město habsburských držav ve střední Evropě a sídlo Leopolda L, císaře Svaté říše římské. Císařská vojska v počtu pouhých 35 000 mužů se pod velením vévody lotrinského Kar­ la Leopolda shromáždila u Prešpurku. Jejich hlavním úkolem nemohlo být zpočátku nic důležitějšího než boj o čas. Ze všech soused­ ních zemí směřovaly do Rakous pomocné

(143)

nebezpečí pro obléhané představovaly ne­ zvládnutelné požáry. Boj proti nim byl stejně důležitý jako boj na hradbách, o to však těžší, že plně padal na bedra civilních obyvatel, v nemalé míře žen a odrostlejších dětí. Pro obléhanou Vídeň se stalo velkým štěstím, že v čele civilní správy a tím i v čele improvizo­ vaných hasičských sborů stál polní podmaršálek Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Vnuk jednoho z odbojných českých šlechticů, popraveného roku 1621, možná ani nemusel mít panující rod v upřímné lásce, ale jistě si dovedl dobře představit, co by čekalo české země, kdyby hlavní město monarchie padlo do rukou Turků. Večer 8. července stál nově jmenovaný velitel vídeňské vojenské posádky, polní zbrojmistr Ernst Růdiger hrabě ze Starhemberka, na hradbách a sledoval ohni­ vé moře, obklopující město kolem dokola. Popelem musela lehnout všechna vídeňská předměstí, kostely, kláštery a hospodářské usedlosti vně hradeb, aby děla obránců nemě-

Kašpar Zdeněk ze Sulevic.

Arnošt Rudiger Sturenberg.

IlilllllllllllllHlII!

sbory. Dokonce ani francouzský král, zapři­ sáhlý nepřítel Habsburků, nebránil dobrovol­ níkům ze svých zemí v odchodu do války proti osmanským Turkům. A u Krakova se shro­ mažďovala polská armáda vedená jedním z největších „turkobijců“ Janem III. Sobieským. Císařský maršál Karel Leopold Lotrinský nemohl riskovat bitvu s osmkrát silnějším protivníkem. Bylo tedy správné, že vystavil Vídeň riziku tureckého obléhání. Po jednom a půl století měly vídeňské hradby a zejména lidé na nich znovu dokázat, že umějí čelit osmanské hrozbě do posledního dechu. Dobývání opevněných měst nebylo v 17. století snadnou záležitostí ani pro armádu, která měla za sebou arabskou a mongolskou školu. V podstatě se nabízely dvě možnosti -přímý útok, či vyhladovění. Protože čas pracoval ve prospěch obležených, nemohla být Vídeň vyhladověna a musela vzdorovat dělostřeleckému bombardování i lavinovým útokům nepřítele na své hradby. Největší

(144)

Boj vídeňských měšťanů v Turky na Burg-bastionu 6. záři 1683.

la zakrytý výhled i výstřel. Necelý týden zbý­ val na poslední opravy a zpevnění ravelinů a bastionů, obepínajících kamenným a hlině­ ným pásem celé město. Na hradbách stálo asi 11000 vojáků a 5000 dobrovolníků, do všech stran otevíralojícny na 300 děl. Jádro posádky tvořil vlastní Starhemberkův pěší pluk, jehož vojáci a důstojníci sdíleli se svým plukovníkem-majitelem již patnáctý rok všechny vá­ lečné útrapy. V noci ze 13. na 14. července se objevily před Vídní tatarské oddíly, jež zapálily řadu osad v širokém okolí Vídně a zmasakrovaly jejich obyvatele, pokud se nestačili uchýlit do bezpečí. V poledne následujícího dne dorazil s hlavními silami sám Kara Mustafa, oblehl město a okamžitě přistoupil ke stavbě dě­ lostřeleckých baterií. Cílem zemních prací

a podkopů se staly Hradní a Lobelská bašta, spojené Hradním ravelinem. Tento nejvíce ohrožený úsek háj il Starhemberkův pluk, kte­ rý postupně ztratil dva velící plukovníky a má­ lem pozbyl i svého plukovníka-majitele, jenž utrpěl v boji zranění. Z mužstva zbyla sotva polovina, avšak před jeho obranným úsekem zůstalo ležet na 50 000 pobitých a zasypaných Turků. „... divý statečnosti vykonal pluk při uhá­ jení tohoto oddílu ustavičně dobývaného a he­ roické výkony tyto překonala, možno-li, bezpříkladná statečnost a tuhá vytrvalost, ja­ kou dokázala malá posádka Hradního ravelinu po tom, když po 21 dních nejzuřivějších útokůpod-i nadzemnícho krok necouvla... zní dobový český překlad slov z oficiálních dějin císařsko-královské armády. Cituje je

(145)

Polský král Jan III. Sobieský.

i Viktor Neuwirth, který na samém sklonku 19. století sepsal historii proslaveného pluku. Tehdy již více než padesát let Starhemberkovu pluku příslušel doplňovací obvod na sever­ ní Moravě a na plukovní zástavě se skvěla stuha s českým nápisem: „ Držte se, Hanáci! “ Desítky dělostřeleckých soubojů, podkopů a protipodkopů, ztečí a protiztečí, výpadů a uhašených požárů. Během 61 dnů obležení zahynulo na 5000 vojáků a 25 000 vídeň­ ských obyvatel. Kosila je nejen zbraň, ale i hlad i epidemie. Řady obránců prořídly a ně­ které úseky hradeb se proměnily v beztvarou změť trosek. Turci rovněž ztratili na 100 000 bojovníků, ale stále to byly pouhé dvě pětiny jejich celkového počtu, zatímco obránci stáli na pokraji svých sil. Nakonec snad neklesal na mysli jediný Kaplíř, který namísto zraně­ ného Starhemberka vedl poslední tři týdny obranu města. Počet raket odpalovaných z vě­

že chrámu svátého Štěpána stále stoupal. Vídeň volala zoufale o pomoc. Teprve 7. září večer se nad Kahlenbergem pětkrát zableskne a obránci si vydechnou. Vyprošťovací vojska jsou nablízku. Trvá však ještě pět dní, než se na severozápadních vrchol­ cích v blízkosti Vídně shromáždí celkem asi 75 000 mužů, vedených lotrinským vévodou Karlem Leopoldem, bádenským markrabě­ tem Ludvíkem Vilémem a polským králem JanemlII. Sobieským. Velkovezír Kara Musta­ fa proti nim vyšle přes 100 000 janičářů a spahiů, zatímco zbytek vojska se ještě jed­ nou zuřivě oboří na chatrné vídeňské hradby. Turci jsou si vědomi unikající šance a pohr­ dají vlastními životy. Císařská pěchota v pol­ ních opevněních mezi Nusdorfem a Grinzingem jich kosí celé stovky dobře mířenými salvami z mušket. Také císařské dělostřelec­ tvo na Kahlenbergu odvádí dobrou práci. Ve stejné době útočí říšská vojska na Sievering a Poláci na Dornbach. Turci však dokazují, že se dovedou bránit stejně dobře jako útočit. Krátce po poledni 12. září padne rozhodnu­ tí. Císařská armáda, která v ranních hodi­ nách nesla tíhu boje, vyráží od Grinzingu na Heiligenstadt, přímo do středu turecké bitev­ ní sestavy. Osmanské armády se zmocní pani­ ka. Nechává na bojišti svému osudu na 30 000 raněných, kteří leží promísení mezi asi 10 000 mrtvými. Ostatní prchají na jih, pryč od ví­ deňských hradeb, pronásledováni polským jezdectvem. Už se nedočkají přeměny vídeň­ ského chrámu svátého Štěpána v mešitu. Pa­ pež Inocenc XI. krátce nato nařídí slavit den 12. září jako svátek Jména Panny Marie. Na kaplířovských panstvích v severních Čechách se nebude příští léta ve stejný den chodit na robotu. Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic ze­ mře roku 1686. O rok později, 12. srpna, rozdrtí vídeňští vítězové Karel Leopold Lotrinský a Ludvík Vilém Bádenský osman­ ské vojsko v bitvě u Moháče. Českýauherský král Ludvík Jagellonský je pomstěn.

(146)

HÓCHSTÁDT (13. 8. 1704)

Bavorské město na horním toku Dunaje. Za války o dědictví španělské (1701-1714) zde zvítězila anglická (Marlborough) a císařská (Evžen Savojský) vojska v počtu 52 OOOmužů nad francouzskou (Tallard) a bavorskou (Max Emanuel) armádou, čítající 56 000 vojáků. Vítězové ztratili v bitvě 12 000 vojáků, poražení přišli o zhruba stejný počet mužů. V důsledku porážky byli Francouzi nuceni rezignovat na útočné záměry ve střední Evropě a omezit se na obranu svého území.

Není v lidských silách spočítat, kolik histo­ rických románů a kolik filmových děl čerpalo inspiraci z dob vlády francouzského „sluneč­ ního krále“ Ludvíka XIV. Bylo zapotřebí mnoho líčidla, paruk, krajek a podobného luxusu, aby zakryly množství špíny, potu a krve, jež tvořily rub kavalírského lesku té doby. Bylo třeba mnoho lidské pošetilosti, aby se zachovaly kavalírské historky podobné té, která se váže k jedné z nespočetných bitev rozdmýchaných velikášskými plány „sluneč­ ního krále“. Podle této historky rozhodl o ví­ tězství v bitvě u Hóchstadtu jeden z anglic­ kých velitelů, který vystoupil před své seřaze­ né vojáky, pozdravil své protivníky a vyzval je: „Pánové Francouzi, střílejte první!“ Ti prý uposlechli a doplatili na čertovo kopýtko zdánlivého kavalírství. Vojska byla od sebe příliš vzdálena, aby jejich salva mohla způso­ bit Angličanům vážnější škody. Ti totiž oka­ mžitě po protivníkově výstřelu vyrazili na zteč a než Francouzi znovu nabili své těžko­ pádné „ládovačky“, dostali se Angličané na tak krátkou vzdálenost, že jejich střelba děsi­ vě řádila ve francouzském šiku. Jen pro uspo­ kojení frankofilů dodávám, že podobně prý pár let předtím Angličany „vypekli“ lstiví Skotové a pár desetiletí potom zase třeba lstiví Afghánci. Již první rok zdánlivě osvíceného 18. sto­ letí byl ve znamení počínající války o dědictví španělské. Šloo první konflikt spojující v mo­ derním slova smyslu rysy celoevropské se

světovými. Na jeho počátku nevyhlíželo po­ stavení habsburské monarchie příliš růžově. Císařské armády měly plné ruce práce s vytla­ čováním osmanské moci a jejích renegátů ze zemí Koruny svatoštěpánské. Ze severu hro­ zil saský kurfiřt a polský král August II. vo­ jenským spojenectvím s dalším dědičným ne­ přítelem, jímž byl právě Ludvík XIV. Zvláště ohroženy se cítily Čechy, které na západě sousedily s jiným francouzským spojencem - bavorským kurfiřtem Maxem Emanuelem. Skutečně příhodná chvíle, v níž francouzský král dá definitivně najevo, že hodlá dosadit svého vnuka na španělský trůn, uprázdněný vymřením španělských příbuzných habsbur­ ské dynastie. Ale žádná situace není tak špatná, aby se nemohla v krátkém čase zlepšit. August II. se zapletl do války s „posledním Vikingem“ na švédském trůnu, králem Karlem XII., a na střetnutí s habsburskou monarchií neměl ani pomyšlení. Císař Leopold I. kromě toho zís­ kal za spojence braniborského kurfiřta Bedři­ cha III., jemuž udělil souhlas, aby se prohlá­ sil králem pruským. A navíc měl šťastnou niku, když povolal do čela dvorské válečné rady nejslavnějšího z turkobijců - prince Evže­ na Savojského. Velikášství Ludvíka XIV., snícího o francouzské Evropě, mělo ztrosko­ tat na přátelství tří vynikajících Evropanů, mezi něž kromě prince Evžena náležel anglic­ ký vojevůdce John Churchill vévoda z Marlbo­ rough a představený nizozemských Generál-

( 147)

Eugen Savojský.

nich stavů Antoine Heinsius. Mocnosti, které zmíněný triumvirát reprezentoval, vytvořily mocnou alianci, již nebyla Francie schopna vojensky zdolat. Počátkem srpna 1704 se anglo-nizozemské oddíly pod vedením Marlboroughovým spoji­ ly severovýchodně od bavorského městečka Hóchstadt s císařským vojskem, v jehož čele stál Evžen Savojský. Koaliční armáda zaujala postavem na severním břehu říčky Nebel mezi osadami Lutzingen a Blindheim, nazý­ vanou též Blenheim. Zde na soutoku Nebelu s Dunajem se nacházel tábor hlavních sil anglické pěchoty, vedené lordem Cuttsem. Snad proto se bitva u Hochstadtu v anglic­ kých pramenech uvádí důsledně jako bitva u Blenheimu. Jinak ovšem byla linie koaliční armády obsazena velmi slabě. Na západ od Cuttse stála podstatná část anglického jezdec­ tva v čele se samotným vévodou Marlborough. Jeho pravé křídlo se dotýkalo levého křídla Evženových vojsk, tvořeného rovněž jez­ dectvem. Západně od osady Schwennenbach stála Evženova pěchota.

Podobně netradičním šikováním se vyzna­ čovalo postavení francouzského vojska na jižním břehu Nebelu. Pěchota na křídlech a jezdectvo uprostřed sestavy. Postavení cí­ sařské armády ohrožují Bavoři, vedení svým kurfiřtem, stejně jako část Francouzů, v čele s maršálem Marsinem. Novopečený maršál Francie nemůže ani vystát svého staršího a zasloužilejšího kolegu Tallarda a odmítá s ním spolupracovat. Tallard musí sám čelit Marlboroughovi a tím je vlastně o osudu bit­ vy předem rozhodnuto. Naproti tomu princ Evžen se s anglickým vévodou plně respektu­ jí a jsou rozhodnuti vést bitvu v plné shodě. Přitomjsou početně o něco slabší než nepřítel a určitou převahu mají jen v jezdectvu. Zato dělostřelectvoje slabší téměř o polovinu a ani pěchota nebudí velkou důvěru. Je složená z oddílů celé řady zemí a států včetně Koruny české a najdeme v ní žoldnéře z celé Evropy. Obtížná strategická situace donutí Evžena i Marlborougha podstoupit riziko překvapi­ vého počátečního útoku. Říčka Nebel je věrná svému jménu, které odpovídá českému mlha. Zvláště po ránu pokrývá neprůhledný opar močálovité a hustým křovím zarostlé břehy říčky. Skiývá ovšem také poctivé dílo zákopníků a pionýrů koaliční armády, totiž řa­ du dřevěných mostů a můstků. Přes ně pře­ jdou kolem šesté hodiny ranní asi čtyři tisí­ covky Marlboroughových jezdců a udeří na citlivé místo, na nepatrnou proluku mezi šiky obou žárlivých francouzských maršálů. Fran­ couzi jsou překvapeni. Když ve dvě hodiny v noci zaslechli z protivníkova ležení budí­ ček, byli přesvědčeni, že se koaliční vojska chystají vyrazit směrem na Nordlingen. Marlboroughův útok má úspěch nejen proto, že je zcela překvapivý, ale i proto, že Tallard oslabil své levé křídlo a většinu sil komando­ val k Blindheimu, aby mohl čelitfrontálnímu útoku Cuttsových jednotek. Zpočátku Francouzi uplatní větší sílu své­ ho dělostřelectva. Doufají, že zadrží postup Angličanů a Holanďanů do té doby, než ba­ vorský kurfiřt s maršálem Marsinem vyřídí početně mnohem slabší císařské vojsko. Jenže

( 148 )

Eugen Savojskv v bitvě u HOchstadtu

( 149 )

(150)

( 151 )

právě terén přcdjcjich liniemi na horním toku Nobelu, západně od vesničky Oberglauhcim. je vhodnější pro obranu než útok. A princ Evžen vzkazuje Marlboroughovi. že v kaž­ dém případě vytrvá, aby bez obav drtil Tallardovy jednotky. Princ Evžen netuší, že jeho vojáci budou čelit bubnové palbě fran­ couzských baterií od devíti hodin ráno do druhé hodiny odpolední. Nesmí dokonce ani pomyslet na reálnou hrozbu obchvatu svého pravého křídla. Netuší, s jakými obtížemi se na opačném křídle spojeneckého postavení probíjejí Cuttsovi pěšáci mezi staveními Blindheimu. ostřelováni výhodně postavený­ mi francouzskými dělostřelci a pěšáky, napa­ dáni Tallardovým jezdectvem. Včas se však objeví anglická jízdní garda a zle pocuchá francouzskou kavalérii. Marlborough vydává rozkaz k útoku na střed francouzsko-bavorského postavení, ale sotva dvě z jeho pěších brigád překročí u Untcrglauheimu říčku Nebcl. jsou sraženy zpět. Anglický vojevůdce se staví osobně do čela dánské brigády, aby podpořil kolísající pěchotu, když se na něj náhle vrhne veškeré Marsinovo jezdectvo. Ve chvíli, kdy se zdá vše ztraceno, obrací sc Marlborough na Evže­ na Savojského se žádostí o pomoc. Císařský vojevůdce se sice nalézá v nezáviděníhodné situaci, ale rychle chápe, že nyní jde o kritický moment bitvy. Kyrysníci generála Fuggera zaženou Marsinovy jezdce a pořádek v Marlboroughových pěších brigádách je ob­ noven. Vzápětí je však princ Evžen postaven před dilema: má či nemá žádat na oplátku pomoc od anglického vévody? Útoky císař­ ského jezdectva, stejně jako pruské pěchoty vedené proslulým „execírmajstrem“ Leo­ poldem Anhaltsko-dessavským. proti přesile Bavorů selhávají. Teprve osobní domluva a příklad strhnou vyčerpané Evženovy vojáky ke třetímu útoku. Je úspěšný, ale císařské rezervy v té chvíli tvoří pouhopouhé dvě eskadrony jezdectva. Marlboroughovi naproti tomu zbývá ještě 45 eskadron, které žene do útoku na rozvráce­ ný střed nepřátelské armády. Francouzské

jezdectvo propadne panice a prchá, kam jen se dá. Nechává vlastní pěchotu napospas po­ stupujícímu protivníkovi. Maršál Tallard. již po druhé raněný, marně čeká na pomoc od Marsina. Nakonec se obrátí se svou suitou k Blindheimu. kde se dosud bijí jeho oddíly. Ve zmatku považuje hessenské vojáky, boju­ jící po boku Angličanů, za vlastní. Je poznán podle řádu sv. Ducha, který zdobí jeho hruď, a padne do zajetí. Tallardův závistivý kolega Marsin, stejně jako bavorský kurfiřt mají více štěstí a podaří se jim uprchnout. Císařské jezdectvo už nemá dost sil k jejich úspěšnému pronásledování. Nejhůře dopadne francouz­ ský generál Clerambault. Nebrání sice svým vojákům, kteří opouštějí hořící Blindheim. aby si odchodem do zajetí zachránili holý život. Sám se však rozhodne přeplavat na svém koni Dunaj, aby unikl podobnému poní­ žení. Ale spásného druhého břehu nedosáhne ani on. ani jeho kůň. Z necelých 60 000 mužů francouzsko-bavorské armády zůstane jen asi třetina schopná boje. Zbytek činí mrtví, ranění, zajatí a zbě­ hové. Vítězové se zmocní většiny děl, prapo­ rů. proviantních vozů, tažných zvířat a stanů. Zvláštní místo ve výčtu kořisti náleží fran­ couzské válečné pokladně a 34 přepychovým kočárům, sloužícím důstojnickému fraucimoru. Radost z vítězství i skvělé kořisti poně­ kud kalí vědomí vysokých ztrát: kolem 13 000 mrtvých a raněných. Vítězní vojevůdci obdr­ ží královské dary. Marlborough se stane říš­ ským knížetem a vlastníkem panství Mindelheim ve Švábsku. Od anglické koruny obdrží panství Woodstock poblíž Oxfordu, kde zahájí stavbu paláce „Blenheim“. Přecení své možnosti, nenapravitelně se zadluží a ztratí přízeň dvora. Evžen Savojský má více štěstí, či lépe prozíravosti, a těší se z darovaného vídeňského paláce na Himmelpfortgasse. Te­ prve později přistoupí k velkolepé stavbě zám­ ku Oberbelveder na předměstí Vídně. Strategické důsledky bitvy u Hóchstádtu byly mimořádně závažné. Francie byla vržena do defenzívy prakticky po celý zbytek války a ztratila spojence, z jehož území bylo možné

( 152 )

bezprostředně ohrožovat Čechy a obojí Ra­ kousy s Vídní. Podle utopických představ se pod jejími hradbami, stále ještě poznamena­ nými tureckým obléháním roku 1683. měly setkat francouzsko-bavorské armády s počet­ ným vojskem odbojného sedmihradského kní­ žete Františka II. Rákocziho. Jádro asi třicetitisícové armády sice tvořili vojensky schop­ ní polští a němečti žoldnéři a francouzští do­ brovolníci, větší část však tvořila všemožná sběř ze všech koutů zemí Koniny svatoštčpánské. Není divu, že již na vánoce 1704 utrpěli kurucové porážku u Trnavy. Definitivní ne­ úspěch pro ně znamenala bitva u Trenčína 3. srpna 1708. v níž se prosadila kázeň i bo­ jové kvality početně slabší císařské armády, vedené generálem Heisterem. Rákóczi byl nucen rezignovat na své plány k získání moravských a slezských stavů pro odboj proti Habsburkům. Můžeme si být jisti, že „osvobození“ od kuruců zůstali Moravané a Slezané po zkušenostech s turecko-tatarský-

mi nájezdy roku 1683 rádi ušetřeni. Rok 1711. kdy umíral císař Josef I.. přinesl mo­ narchii ukončení století nebezpečných rebe­ lií. které ohrožovaly její základy. Zároveň začali diplomaté vyjednávat o kompromisní ukončení války o dědictví španělské. Na madridský trůn sice usedli francouzští Bourboni. ale z dobyvatelských plánů Ludvíka XIV. zbyly jen trosky. Rakouští Habsburkové rov­ něž nebyli mírovými smlouvami příliš nadše­ ni, zaznamenali však cenné uzemni zisky. Evžen Savojský dále tiskl osmanské Turky do nitra Balkánu. Monarchii ovládl duch uspo­ kojení Nikoho nezajímaly trvalé úbytě státní pokladny, nikdo se nestaral o napůl vykrvá­ cenou armádu - štít a meč státu. Dne 21. dubna 1736 zemřel „šlechetný rytíř“ princ Evžen Savojský a pul pátá roku nato vypukla válka o dědictví rakouské. Osud monarchie se znovu ocitl na vážkách a před českými zeměmi vyvstala hrozba úpl­ ného rozdělení.

( 153)

CHOTUSICE (17. 5. 1742)

Východočeské městečko na sever od Čáslavi. Za války o dědictví rakouské (1740 - 1748) se zde střetla pruská armáda, vedená králem Bedřichem II., s habsburskou armádou pod velením Karla Lotrinského. Na obou stranách bojovalo po 18 000 vojáků, vitězni Prusové ztratili asi 6000 mrtvých a raněných, poražení asi 5000. Díky této porážce byla Marie Terezie nucena uzavřít s Pruskem mír, kterým země Koruny české přišly o většinu Slezska.

Když se 17. května začalo rozednívat, netu­ šil chotusický farář Jakub Hruška, že nastává poslední den jeho pozemského života. Tušil však, že uvedené datum vstoupí do dějin městyse, kde byl ustanoven duchovním správ­ cem. A nejen do dějin Chotusic. Vždyť již v nočních hodinách se na rolích, lukách a pastvinách v těsném sousedství městečka řadila pruská pěchota a jezdectvo. Voj ska prus­ kého krále Bedřicha II. a knížete Leopolda Anhaltsko-dessavského zaujala výhodné po­ stavení mezi rozsáhlým rybníkem na jihový­ chod od vesničky Svatý Jakub a žehušickou zámeckou oborou. Pamětihodný svatojakubský kostelík upoutal pozornost pruského krále. Nikoli svou starobylostí ani unikátní uměleckou výzdobou - na podobné věci Bed­ řich II. nedbal - nýbrž strategickou hodnotou. Z kostelní věže se dala obhlédnout pomocí dalekohledu podstatná část budoucího bojiš­ tě. Ale ani králův dalekohled neodhalil sku­ tečnost, že habsburská armáda prince Karla Alexandra Lotrinského, švagra uherské krá­ lovny Marie Terezie, útočně postupuje od Čáslavi k Chotusicům. Pouze pruský prů­ zkum ohlásil silný, pravděpodobně nepřátel­ ský sbor severně od hradeb královského měs­ ta, které se stalo posledním místem odpočin­ ku obávaného válečníka Jana Žižky. Pruský král sice počítal s tím, že Karel Lotrinský bude schopen svést bitvu až o den později, reagoval však okamžitě. Poručil do­ pravit na Kamajku dělostřeleckou zálohu,

která zahájila palbu najezdecký předvoj habs­ burské armády. V řadách husarů a dragounů vypukne zmatek, kterého využijí jezdci prus­ kého generálporučíka Buddenbrocka a pro­ sekají se až k protivníkově pěchotě. Pěšáci Thůngenova regimentu jsou jen zčásti vy­ zbrojeni střelnou zbraní a jejich palba je příliš málo účinná na to, aby zastavila útok prus­ kých husarů. S holýma rukama jim nezbude nicjiného než vzdát se. Habsburská armádaje zatlačena zpět o nějakých 600 kroků, ale ty postačí k tomu, aby se vojsko pruského krále sešikovalo do dlouhé linie mezi Církvicí a Chotusicemi. Karel Lotrinský se nenechá pruským krá­ lem zahanbit a rychle mění dispozice. Z ná­ vrší u Kalabousku rozezná slabé místo prus­ kého šiku a rozhodne se na něj zaútočit mezi Chotusicemi a žehušickou oborou. Pěchota i jezdectvo pruského generálporučíka Jeetzeho se ocitne v prekérním postavení a rozhod­ ne se pro nejlepší obranu - protiútok. Kyrysnický pluk prince Viléma se probije do týlu habsburské armády, kde málem zajme samot­ ného vrchního velitele. Jeho doprovod však tomu zabrání. Z pěti set Vilémových kyrysní­ ků zahyne, padne do zajetí, nebo je raněno 421 mužů. Až bude za nějaký čas pluk přemě­ něn na husarský, obdrží zvláštní upomínku na krvavou ataku u Chotusic. Na husarských čákách se objeví lebka se zkříženými hnáty a pověst „smrtihlávků“ si s jejich znamením příliš nezadá.

(154)

Pruskv král Bedřich II.

( 155)

Zbývající jezdecké pluky zřejmě příliš ne­ a chytat nepřátelské koně bez jezdců. Jako by stály o krvavé vavříny Vilémových kyrysní­ se vrátily časy třicetileté války nebo bitev ků. V divém úprku prolétly Chotusicemi, pro­ středověku. Když se pak prach zvířený koň­ následovány habsburským jezdectvem a hra­ skými kopyty rozptýlí, zjistí pruský král, že ničářskou pěchotou ve vlajících červených jeho jezdectvo je téměř rozbito. Ale po kava­ pláštích. S příslovečnou divokou odvahou pro­ lérii Karla Lotrinského není rovněž na bojišti niknou panduři mezi dřevěná stavení Chotu- ani vidu, ani slechu. A co je pro Bedřicha sic a šavlemi i bambitkami - nože v zubech nejradoslnější. Proti pravému křídlu jeho pě­ - zaútočí proti pruským bajonetům. Prusové choty stojí jen nepatrný počet protivníkových jsou trochu zaskočeni, ale nemíní vy dat měs- vojáků. Většina z nich se bije v úvozech a za­ tys bez boje. A tu dostane velitel jednoho hradách kolem Chotusic. z habsburských pěších pluků, podplukovník Pruský král jedná ry chle. Soustředí bojem Liewingstein, nešťastný nápad Prusy vykou­ nedotčené části pěchoty i záložní dělostřelec­ řit. Ano, vykouřit. Pěšáci podplukovníkova tvo a asi o půl jedenácté zahájí útok směrem rozkazu uposlechnou a zakrátko stojí Chotu- k jihu na Čáslav. Prořídlý šik habsburské sice v plamenech. V nich uhoří nejen řada pěchoty nedokáže postup 20 pruských pra­ Prusů, ale i několik pandurů. A ještě jednu porů a 40 děl zastavit a Karel Lotrinský' vy dá oběť si oheň vyžádá. Je to páter Jakub Hruška, rozkaz k ústupu. Ten se obejde bez větších který spěchá do hořícího kostela pro mon­ komplikací, protože Prusové spokojeni se zis­ stranci a zahyne pod zříceným krovem. kem vítězství, bezmála už ztraceného, omezí Asi se nedozvíme, jak nešťastný Liewing- pronásledování ustupující armády na dělo­ steinův rozkaz posoudil nejvyšší soudce, před střeleckou palbu. Zatímco pruští husaři s granímž měl podplukovník záhy stanout. Byl nátníky obsazují Čáslav, zaplněnou těžce ra­ jedním z těch, kdo na zranění utrpěná v bitvě něnými vojáky protivníka, jejich šťastnější zemřel. Jisté však je, že požár Chotusic habs­ druhové pomalu pochodují přes Žleby k Ro­ burským vojskům postup neusnadnil. Ba prá­ novu nad Doubravou. V bitevní relaci k tomu vě naopak, zastavil je v rozhodujícím oka­ pruský král poznamená: „ Nepřátelská armá­ mžiku a přinutil obsadit východy z městečka da nechala na čtvrt mile vzadu všechny své a ploty jeho zahrad. Když pak Prusové zahájí prapory, aby žádný nebyl námi ukořistěn. " protiútok, nedokáže jim habsburská pěchota Spořádaný ústup, tucet ukořistěných zástav, dlouho odolávat. Její střelecký výcvik nestojí několik stovek zajatců a větší množství uko­ za mnoho, zatímco vycepovaní pruští pěšáci řistěných koní - to vše budilo u současníků pálí salvu za salvou. Armádě Karla Lotrinské­ dojem, že vítězem bitvy u Chotusic byla vlast­ ho chybějí pušky a střelivo a dřevěné nabijá- ně habsburská armáda. K posílení tohoto do­ ky, které používá, se snadno lámou. Železné jmu přispěla i okolnost, že po ústupu Karla pruské „ládštoky“ jsou naopak téměř nezniči­ Lotrinského se pruské vojsko shromáždilo telné. mezi Kutnou Horou a Malešovem a zachová­ Ale snad není ještě vše ztraceno. Vždyť valo cosi na způsob nevyhlášeného příměří. nejen na pravém křídle habsburské armády To umožnilo poražené armádě posil it se rekru­ jsou pruští jezdci smeteni z bojiště. Stejná ty z Uher a společně se sbory' hraběte Khczpráva přichází i z levého křídla, kde dragou­ vcnhůllcra a knížete Lobkovice zahájit ofen­ ni a kyrysníci s podporou Nádasdyho husaru zívu proti francouzským a bavorským po­ obrátí nepřátelské jezdectvo na útěk. Úspěch sádkám v Čechách. Nadešel konec krátkého však zatemní mysl vítězů a zapomenou i na panování bavorského kurfiřta Karla Alberta, nepatrný zlomek kázně, které se jindy podři­ dosazeného v listopadu 1741 na český trůn zují. Vrhnou se na opuštěná nepřátelská leže­ pomocí francouzských bodáku. Ale cena, kte­ ní u Nových Dvorů a Žchušic. začnou rabovat rá byla za tento úspěch zaplacena, neby la ( 156)

Prosba Marie Terezie (oblečené v uherském kroji, s mečem na boku a malým Josefem, budoucím císařem na rukou) vyvolalala u uherské šlechty na sněmu r. 1741 projevy odhodlám bránit svoji královnu.

k čemu došlo počátkem roku 1742 na Mora­ vě. Odpor k pruské okupaci se projevil nej­ různějšími prostředky. Obyvatelstvo prchalo s cenným majetkem a hospodářským zví­ řectvem do lesů, odmítalo prodávat pruským markytánům potraviny a poskytovat vojsku přípřeže a důležité informace, dokonce se po­ dílelo na vojenských akcích proti pruským zásobovacím spojům. Zde královnin maršál Traun důvtipně rozeznal Achillovu patu pro­ tivníka. Bedřich II. si vysvětloval projevy prohabsburské loajality nevzdělaností a kato­ lickou pověrčivostí lidových vrstev, ale jako obvykle přestřeloval. Hlavní příčina rezisten­ ce spočívala ve smutných zkušenostech s po­ bytem Prusů v letech 1741 - 1742, který stál postižené kraje tisíce rekrutů, desetitisíce mě­ řic obilí a sena a statisíce tolarů výpalného. Když se dále zhoršila situace Prusů vystou­ pením Saska po boku habsburské monarchie, opustil koncem listopadu poslední útočník českou půdu. Vídeňská válečná rada usoudi­ la, že chvíle je vhodná k velkorysé ofenzívě, mířící snad až na Berlín, ale ta ztroskotala již 4. června 1745u Hohenfriedberku. Bedřich II. zaskočil izolované levé křídlo habsburské ar­ mády, tvořené spojeneckými saskými oddíly, a po jeho rozbití prorazil střed protivníkova

malá. Dva měsíce a jedenáct dní po bitvě u Chotusic podepsali příslušní zplnomocněnci v Berlíně separátní mírovou smlouvu mezi habsburskou a hohenzollernskou monarchií. Prusko získalo většinu Slezska s Kladskem. Šlo o podstatně větší zisk, než v jaký doufalo koncem roku 1740, kdy jeho armáda bez vyhlášení války zahájila vojenská tažení do nitra tří zemí Koruny české. Ani jedna nebyla ušetřena pruského řádění. Všechnyje pocítily poprvé, ale nikoli naposledy. Draze vykoupe­ ný berlínský mír netrval o mnoho déle než dva roky a znovu byl porušen neočekávaným pruským útokem. Koncem srpna 1744 pře­ kročila osmdesátitisícová armáda čtyřmi prou­ dy hranice Čech a počátkem září stanula před Prahou, které sepo krátkém obléhání zmocnila. Hned poté pruská vojska zaplavila téměř ce­ Vévoda Karel Lotrinský, vrchní velitel rakouských lou zemi. Opakovalo se však takřka totéž, vojsk.

( 157)

šiku. V bitvě se poprvé vyznamenala pruská kavalérie, která tentokrát nevyklidila bojiště, ale naopak dobyla větší počet nepřátelských děl, zajatců a praporu. Hohenfriedberg zlomil útočný elán králov­ niny armády, a jak se zdá, i sebedůvěru jejího velitele, prince Karla Lotrinského. On, které­ mu ještě v bitvě u Chotusic bylo možno jen velmi málo vyčítat, půjde po 4. červnu 1745 od neúspěchu k neúspěchu, než bude velení definitivně zbaven. Dne 30. září 1745 narazí poblíž Trutnova habsburský vojevůdce na ar­ mádu Bedřicha II., opouštějící opevněné leže­ ní u vsi Chlum (památné později z roku 1866), odkud se dal výhodně vyjídat královéhra­ decký kraj. Svede bitvu u Žďáru a přestože má vítězství na dosah ruky, opět utrpí nezdar. Pruský král však po svém rozpačitém úspěchu rovněž ustoupí do Slezska. Karel Lotrinský pak spěchá na pomoc spojeneckým Sasům, na rychlém pochodu poněkud rozptýlí svoji ar­ mádu a 15. prosince u Kesselsdorfu, tentokrát ovšem ve „spolupráci“ se saským maršálem Rutkowskim, podlehne. To už je pro Vídeň příliš a Marie Terezie o deset dní později přistoupí na obnovení separátní mírové smlou­ vy s Pruskem, tentokrát ujednané v Drážďa­ nech. Dává jí najevo, že upouští - alespoň na

určitý čas - od záměru získat zpět Slezsko zbraněmi. Ještě tři roky budou armády Marie Terezie zápolit v severní Itálii a v Rakouském Nizo­ zemí, než bude uzavřena mírová smlouva v Cáchách. Tou skončí válka o „dědictví ra­ kouské“, která byla v prvé řadě konfliktem o země Koruny české. Habsburské monarchii ovšem bylo zatěžko smířit se se ztrátou tak bohaté a rozsáhlé provincie, jakou Slezsko představovalo. Především proto dostal volnou ruku státní kancléř, hrabě Václav Antonín Kounic, který získal pro spojenectví Rusko, ale i tradičního soupeře habsburské monar­ chie - Francii. Protože předtím Prusko navá­ zalo tajná diplomatickájednání s Velkou Bri­ tánii, bylo zřejmé, že připravovaný konflikt se neomezí jen na Evropu, tím méně pak na Evropu střední. Ale právě zde byl zažehnut doutnák válečného požáru. V obvyklý čas čer­ stvě naplněných sýpek - koncem srpna 1756 - a obvyklým způsobem, bez vyhlášení ne­ přátelství, pruský- král přepadl a obsadil ne­ utrální Sasko. V dubnu příštího roku vpadl do Čech a 6. května 1757 zvítězil nad habsbur­ skou císařsko-královskou armádou u Štěrbohol. Vzápětí oblehl Prahu a vystavil ji ničivé­ mu dělostřeleckému bombardování.

(158)

KOLÍN (18. 6. 1757)

Bojiště sedmileté války (1756 - 1763). Po nezdaru císařské armády v bitvě u Štěrbohol oblehl pruský král Bedřich II. zbytky poraženého vojska v Praze. K vyproštění města soustředil maršálek Daun všechny zbývající císařské jednotky v Čechách a při tažení k Praze porazil Bedřichovu armádu u Kolína. Daunova armáda čítala 54 000 mužů a v bitvě ztratila přes 8000 mrtvých a raněných, Bedřichova armáda 33 000 mužů, z nichž ztratila téměř 14 000. Jednalo se o první porážku pruského krále v regulérní bitvě.

Císařsko-královský maršál, hrabě Browne, těžce zraněný u Štěrbohol, prý na smrtelném loži prohlásil, že nedokáže-li císařovna Marie Terezie udržet Prahu, bude záhy muset utíkat i z Vídně. Vídeňský dvůr si, jak se zdá, toto riziko uvědomoval. Nebylo však pro něj snad­ né přimět maršála Leopolda hraběte z Daunu k energičtějšímu vystoupení proti pruské ar­ mádě, svírající metropoli Čech s početnou posádkou. Ne nadarmo byl Daun přirovnáván k římskému vojevůdci a protivníku Hannibalovu Quintu Fabiu Maximiovi, zvanému Cunctator (Váhavec), ovšem málokdo si uvě­ domoval, že u obou lze onu příslovečnou vá­ havost označit i za prozíravost. Daun totiž věděl, že v případě vlastní porážky by už monarchie neměla velkou šanci v dalším boji obstát a že přinejmenším české země by byly zcela vydány nebezpečí pruské anexe. Proto se neukvapoval. Jeho lehké jezdectvo a ne­ pravidelná pěchota pustošily Slezsko, zatím­ co hlavní síly po šarvátce u Kutné Hory 5. červ­ na ustoupily až ke Golčovu Jeníkovu, soustře­ ďovaly rekruty z východních Čech a posilo­ valy se oddíly z Moravy a Uher. Pruský král Bedřich II. záhy seznal, že dělostřeleckým bombardováním Prahu ke ka­ pitulaci nepřiměje a rozhodl seji vyhladovět. Město skutečně trpělo nedostatkem zásob, a toještě počet obyvatel, obvyklýv době míru, byl přítomností armády prince Karla Lotrin­ ského a uprchlíků překročen téměř o dvě tře­

tiny. Ale ani zásobování Prusů nebylo dosta­ tečné. Slezsko, ohrožené neustálými vpády císařsko-královských oddílů, nepřicházelo v úvahu, okupované Sasko nebylo příliš spo­ lehlivou operační základnou a široké okolí Prahy bylo vyjedeno s příslovečnou pruskou důkladností. Bedřich II. proto pojal plán vy­ tlačit Dauna alespoň z Čech, aby se ve válkou nedotčených krajích mohl zařídit po svém. Dne 13. června opustil s nevelkými silami obléhající armádu a o čtyři dny později zaujal postavení mezi Kouřimí a Vrbčany na západ­ ním břehu říčky Kouřimky. Tam k němu dorazily oba krycí sbory- vévody brunšvickobevemského od Kutné Hory a generálporučíka von Treskowa od Sázavy. Od Prahy byl ještě přivolán kníže Mořic Anhaltský s šesti prapory pěchoty a deseti eskadronami jezdec­ tva. Daun spíše sledoval než pronásledoval Bevemůvsbora zaujal postavení mezi Svojšicemia PlaňanynavýchodnímbřehuBečvárky. Očekával zde bitvu, neboť přechody přes Bečvárku v Přehozech a Žabonosích nechal střežit hraničářskou pěchotou a proti Plaňanům vyslal silný husarský oddíl pod velením plukovníka Baboczaye. Záhy však rozpoznal Bedřichův úmysl proniknout obchvatem ze severu do jeho týlua v noci ze 17. na 18. červ­ na rozmístil větší část svých sil na návrší jižně od silnice Český Brod-Kolín, čelem k severu. Dne 18. června brzy ráno vyráží pruská armáda ve třech kolonách z Plaňan směrem

(159)

( 160)

(161)

ke Kolínu. Předvoj, vedený generálporučíkem Ziethenem, zatlačí zpět početně slabší Baboczayovy husary, kteří se připojí k jezdeckému sboru hraběte Nádasdyho a spo­ lečně s nimi zaujmou obranu na kolínské silnici severně od Bříství. Mezitím se hustá ranní mlha rozptýlí a pruský král spatří z hor­ ního patra zájezdního hostince „Nové Město“ Daunovo postavení. Okamžitě nařizuje zkrá­ tit protáhlou pochodovou linii, zatočit vpravoboka připravit se k útoku. Mezitím Ziethen vymanévruje Nádasdyho do prostoru mezi Křečhoří a Radovesnicí a sám se zastaví na čářeKutlíře-Štítary. Svým postupem dost zře­ telně naznačuje Bedřichův úmysl obchvátit pravé křídlo protivníka, dezorganizovat jeho linii a přinutit ji ke zmatenému ústupu. Ziethen obdrží rozkaz zahnat se svými 50 husarskými eskadronami Nádasdyho a zbavit krytí pěchotu rakouského pravého křídla. Na ně má vzápětí udeřit generálmajor von Hůlsen se sedmi pěšími prapory, pěti jezdeckými eskadronami a šesti těžkými děly; k tomu musí ovšem napřed obsadit Křečhoř a zejména ma­ lou doubravu jižně od vsi. Ostatní pěší jednot­ ky budou Hůlsena následovat seřazeny stup­ ňovitě vpravo od něho. Na nejzazším pravém křidle je kryje 30 eskadron generálporučíka von Penavaire, zatímco zhruba stejný počet eskadron generálmajorů von Krosigka a ba­ rona Schónaicha tvoří zálohu. Daun přesně odhadne záměr Prusů. Proto­ že jeho levému křídlu nehrozí takřka žádné nebezpečí, přesouvá veškeré zálohy k centru a pravému křídlu sestavy. Sám si zvolí za stanoviště Křečhoř a osobně dává rozmístit 12 těžkých děl na hřebeni mezi vrchem a vsí stejného jména. Mezitím pěší divize podmaršálka barona Sincěre vystřídala na návrší jezdeckou divizi generála hraběte Serbelloniho, která tvořila prozatímní clonu. Pěší divize podmaršálka hraběte Wieda za­ ujme postavení na pravém křídle a některé z jejích praporů obsadí doubravu na jih od Křečhoře. Včasný a prozíravý manévr rozhodne o osudu bitvy na jejím samotném začátku,

neboť právě ke Křečhoří směřuje útok Hůlsenových praporů, zahájený asi ve 14 hodin. O hodinu později padne do jejich rukou nejen Křečhoř, ale i baterie sedmi protivníkových děl. Ziethen, jehož jezdecký sbor byl mezitím posílen, zatlačí Násdasdyho eskadrony na jih od Radovesnického potoka; na energičtější postup však nemá. Pruští husaři - nevalná napodobenina husarů uherských - jsou přece jen svou mentalitou vícejezdectvem bitevním než lehkým. Rovněž tak Húlsenův postup uvázne, přestože císařsko-královská divize Wiedova přestává jako taktický útvar existo­ vat. Subalterní pruští velitelé dospějí rychle k závěru, že obchvatný úder se nezdařil a ko­ sý šik s vysunutým levým křídlem se začíná postupně vyrovnávat. Nejprve se zvláštní iniciativy oboří generálmajor von Manstein s pěti prapory na postavení podmaršálka ba­ rona Andlaua jižně od Chocenic a pak se do mezery mezi ním a Hůlsenem vrhne kolona Treskowova. Kolem 16. hodiny se boj rozhoří na celé frontě. Pruský král nemá možnost nedorozumění odvrátit a musí ponechat vě­ cem volný průběh, spoléhaje na osvědčenou disciplínu a střelecký výcvik svých jednotek. Na pováženou ovšem je, že se beztak nepatrné pruské zálohy ještě více rozmělnily zalepová­ ním mezer v neúnosně protáhlém šiku. Cí­ sařsko-královská pěší divize podmaršálka hra­ běte de Puebla a jezdecký sbor generála hra­ běte Stampacha naproti tomu zůstávají bojem nedotčeny. Přesto se zdá, že Prusové získali půdu. Sedmnáct praporů Treskowovy a Hůlsenovy pěchoty vytvořilo mocný, celistvý šik, který zatlačuje sbor generála jezdectva hraběte Serbelloniho i pěší divizi Sincěrovu nedba­ jíce dobře mířených salv protivníka a začíná ohrožovat i krajní prapory Andlauovy, které se musejí sestoupit v karé. Po 16. hodině ovládnou Treskow s Hůlsenem Křečhořský vrch a dobudou zde další baterii těžkých děl, kterou obrátí proti obráncům. Ale... ... přibližně ve stejné výši podpoří kolísající Sincěrovy prapory pěší divize podmaršálka

( 162)

Polní maršál Leopold Daun u Hochkirchu, říjen 1758.

hraběte Starhemberga. Část Wiedových jed­ notek, jež se vzpamatovala po Hiilsenově úderu, vytlačí Prusy z křečhořské doubravy. Toje významný úspěch a přichází právě včas, protože v boční palbě císařsko-královských hraničářů z dobytého lesíka vázne postup Ziethenovajezdectva, proti kterému neúspěš­ ně manévrují Nádasdyho husaři. Rovněž na západní straně doubravy se s nerozhodným výsledkem střetnou císařsko-královské eska­ drony Serbelloniho s pruskými jezdci Penavairovými. S míjející 18. hodinou padne rozhodnutí. V mezeře mezi Andlauovou a Sincěrovou di­ vizí se vynoří více než 30 eskadron jezdectva. Vedle holobrádků z pluku de Ligne jsou tu saští švališéři a jednotky od některých cí­ sařsko-královských kyrysnických a dra-

gounských pluků. Několik narychlo svola­ ných oddílů pruského bitevního jezdectva je smeteno a císařsko-královští jezdci tryskem napadají Treskowův a Hůlsenův šik. Připojí se další jezdecké oddíly, pruskou pěchotu obklíčí a během dvaceti minut zmasakrují. Bedřich II. se pokusí svým elitním prapo­ rům, krvácejícím na Křečhořském kopci, při­ spět na pomoc, ale Bevemova a Mansteinova pěchota nedokáže ztéci v prudké dělové palbě protivníka Přerovský vrch. Pruské bitevní jezdectvo je k nepotřebě, protože po několika ztečích proti výšinám koně jeví známky kraj­ ního vyčerpání a odmítají poslušnost, dělostřelcům docházejí skrovné zásoby munice a král - řečeno slovy jeho pobočníka - nemů­ že přece dokázat nemožné a dobýt sám nepřá­ telské baterie. A tak si Bedřich aspoň uleví.

( 163)

Rozkřikne se na ustupující vojáky: „ Kanálie, to chcete žít věčně!? “ Zbývající fáze bitvy už je jen odklízení trosek. Z Treskowových a Húlsenových pra­ porů se podařilo uniknout jen jednotlivcům; někteří se vzdali a mnohem víc jich přeběhlo k vítězi. Stampachovo jezdectvo zničí jeden z praporů pruské gardy a dragouny generálma­ jora von Meineckeho, chránící ústup. Po 20. hodině se rozbité pruské jednotky shromáždí uPlaňan, aby odtud nastoupily ústup přes Sadskou na Nymburk. Tam také směřuje po­ ražený pruský král pod ochranou jedné eska­ drony tělesné stráže, následován Ziethenovým jezdectvem. Za tmy průvod dorazí na nymburské náměstí. Bedřich seskočí z koně, usedne v podloubí na dřevěnou vodovodní rouru a položí hlavu na stolek, patřící některé z prodavaček ovoce. Psychický šok a fyzické vyčerpání u něho vyvolají reakci hodnou roz­ mazleného dítětě. Rozpláče se - a pak usne. Císařskému vojevůdci, maršálu Daunovi se vytýkalo, že nechal zbytky pruské armády ustoupit, ačkoli je mohl snadno úplně potřít. Daun ovšem v té chvíli věděl, že hlavního účelu bylo dosaženo. Zdánlivě neporazitelný Bedřich utrpěl zničující porážku, která nutně musela mít dalekosáhlé důsledky. Za druhé nebylo radno s vítězným, ale krajně unave­ ným vojskem pronásledovat „nepřítele ve válečném uměni tak zkušeného a lstivého “, abychom použili Daunových vlastních slov. Ozývá se tu stále známá poučka, že poražené­ mu nepříteli je třeba leckdy pro jeho ústup vybudovat třeba i pověstné zlaté mosty, aby si to náhodou nerozmyslel. A za třetí přežíval v císařské armádě prastarý zvyk přenocovat na opanovaném bojišti, učinit díkůvzdání a hlučně oslavit vítězství a přežití. Když z voj­ ska opadne bitevní fúrie, je třeba vždy nějaký čas počkat, než se znovu zmobilizuje. Čtvrtého dne po bitvě se v kostele sv. Vác­ lava ve Svojšicích konala slavnostní děkovná mše. Obec sama se otřásala pozdravnými salvami téměř půldruhé stovky děl a 30 000 ručnic. Slavnostní hlahol zvonů se rozléhal po celé monarchii. Největší úlevu však poci­

ťovaly Čechy a jejich metropole. Kupodivu v tom nikdo nespatřoval projev pragocentrismu. Mezi často kostrbatými, ale vždy naprosto upřímnými básnickými výtvory, za­ ujala čestné místo skladba selského písmáka Františka Vaváka z Milčic: „Na vše strany české zemi vzácný hlas se rozlíhá, že král Pruský s vojsky svými zase z Cech se ubírá. Dostal ránu na hlavu, ač chtěl vidět Jihlavu, od Kolína musel zpátkem a zanechal i Prahu...

Pruský král měl neobyčejné štěstí, že hrabě Daun respektoval nařízení dvorské válečné rady a vyrazil ku Praze, aby se spojil s vysvo­ bozenými oddíly císařsko-královské armády. Bedřichovi podřízení ovšem už takové štěstí neměli. Maršál Jakub Keith utrpěl 20. června těžkou porážku na památné bělohorské pláni a o necelý měsíc později byl poražen armádní sbor pruského prince Augusta Viléma mezi Českou Kamenicí a Chřibskou. Na konci ro­ ku 1757 se však pruská armáda dokázala znovu zkonsolidovat a nabýt ztracené sebevě­ domí. Zjara 1758 byla znovu připravena za­ útočit. Protože Bedřich II. vyvodil z kolínské porážky poučení, že Čechy představují nebez­ pečnou past, obrátil svoji pozornost k Mora­ vě. Nedopadl o mnoho lépe než v Čechách. Po porážce zásobovacích oddílů u Domašova nad Bystřicí ukončil neúspěšné obléhání Olo­ mouce a stáhl se do Slezska. Čechy a Morava zůstaly v dalších letech ušetřeny válečných tažení, nepočítáme-li několik málo pruských kořistnických vpádů. V únoru 1763 byla sedmiletá válka ukon­ čena podpisem mírových smluv v Paříži a na loveckém zámečku Hubertusburg nedaleko od Lipska. Habsburská monarchie získala za cenu značných obětí ztracený velmocenský respekt a uhájila Čechy s Moravou před prušáckou militarizací, luteranizací a násilným poněmčením. Přišla však definitivně o větší

( 164)

část Slezska a nedokázala zabránit „dědičné­ mu nepříteli“, pruskému království, ve vstupu mezi evropské velmoci. Mezi nimi zaujala první místo Velká Británie, která se po roce 1763 stále rychleji měnila v největší továrnu světa. Netušila však, že dny jejího panství ve třinácti severoamerických koloniálních osa­ dách jsou sečteny. Netušila ani, že brzy pove­ de o své výsadní postavení nový zápas - zápas na život a na smrt - s Francií. Její veřejné

mínění, rozladěné ostudnými vojenskými ne­ úspěchy a ztrátou téměř všech kolonií, se stále ostřeji vyhrocovalo proti monarchistickému režimu. V létě 1789 propukla ve Francii revo­ luce a další osudové události na sebe nedaly dlouho čekat. Dne 20. dubna 1792 vyhlásilo francouzské Zákonodárné shromáždění vál­ ku českému a uherskému králi Františkovi II. Válečný vítr pohltil téměř celou Evropu na takřka celé čtvrtstoletí.

( 165)

NEERWINDEN (18. 3. 1793)

Belgické městečko východně od Bruselu. Za první koaliční války proti Francouzské republice (1792 - 1797) zde císařská armáda pod vedením maršálka Josiáše Koburského (40 000 vojáků) zvítězila nad francouzskými vojsky generála Dumourieze (45 000 vojáků). Vítězové ztratili 10 000 mužů, poražení přes 15 000. Porážka vedla k demoralizaci francouzské armády a v Paříži přivedla k moci radikální jakobinskou frakci, která nastolila vládu revolučního teroru. Obětí tohoto teroru se mimo jiné stala i bývalá královna Marie Antonietta, dcera Marie Terezie.

Jeden s nespočetných obrázků Mikoláše Alše znázorňuje holobradého dragouna na koni z doby sedmileté války, kterýje doprovo­ zen dvěma nápisy. Českým: „ V paměť bitvy u Kolína!“ a francouzským: „A la fidélité et valeur signalée du Regiment de la Tour dra­ gons réconnue par TEmpereuret Roy. “V pře­ kladu to znamená: „ Od císaře a krále pluku Latourových dragounů v uznáni za znameni­ tou věrnost a chrabrost. “ Nejen Aleš věřil legendě, že francouzské motto se váže k bitvě u Kolína, nejen on byl ochoten přísahat na český původ příslušníků pluku. Skutečnost ovšem byla jiná. Dějiny útvaru začínají v Ra­ kouském Nizozemí - nynější Belgii - roku 1725. Tehdy vznikl sloučením zbytků několi­ ka valonských jezdeckých pluků, které kdysi sloužily španělským Habsburkům a po vy­ mření rodu jejich rakouským příbuzným. Po bitvě u Kolína obdržel dragounský pluk pouze peněžitý dar. Teprve v průběhu sedmi­ leté války se stal obávaným útvarem. Svědčí o tom stuha ve francouzské řeči, připjatá na plukovní standartu, jejížpřeklad zní asi takto: „Koho svrbí, ten se drbe!“ Výše zmíněný a důstojněji znějící nápis, pochází ze zlaté me­ daile o váze 200 dukátů, která však nemá s Kolínem co dělat. Byla totiž dragounům udělena za účast při pacifikaci Rakouského Nizozemí po roce 1787. Tehdy se Vlámům a zejména Valonům silně znelíbily osvícené reformy císaře Josefa II. Ten se o deset let

předtím pokoušel zbavit problematické pro­ vincie výměnou za Bavorsko a zavinil tak známou „bramborovou válku“, která postihla severní pohraničí Čech a Moravy. Josefův plán se nepodařilo prosadit a Rakouské Nizo­ zemí -jedno z nejfrekventovanějších evrop­ ských válčišť - zůstalo součástí habsburské monarchie až do roku 1797. Celý svět zdůrazňuje historický význam roku 1789 - počátku Francouzské revoluce. Zapomíná přitom, že to podstatné začalo tepr­ ve roku 1792, kdy francouzské Zákonodárné shromáždění odhlasovalo 20. dubna vypově­ zení války Františkovi II., „králi českému a uherskému“. František se ujal vlády před měsícem - příliš krátká doba na to, aby mohl stihnout císařskou korunovaci. Českým a uherským králem se však stal v duchu znění pragmatické sankce okamžitě po smrti svého otce, císaře Leopolda II. (1. března 1792). Válka ovšem znamená pro Francii zostření vnitropolitických poměrů. Královna Marie Antoinetta, teta českého a uherského krále, je uvězněna s manželem Ludvíkem XVI. a s ce­ lou rodinou. Den po vítězné bitvě u Valmy je monarchie ve Francii svržena a další den - 22. září 1792 - je vyhlášena republika. Koncem roku republika útočí na všech frontách. Novopečeným republikánským pod­ nikatelům vývoz revoluce vyhovuje. Budou získána nová odbytiště. Co s králem bez mo­ narchie? Pod gilotinu s ním! Celá Evropa,

(166)

a nejen Evropa, se otřese hrůzou. A aby ne­ měla čas se vzpamatovat, následují další vy­ povězení války. Už je v tom habsburská mo­ narchie, Prusko, Sasko, Savojsko, nyní ještě anglický a španělský král a holandský místodržitel. Zbývá ještě někdo? Množství nepřátel vyžaduje rovněž množství obránců vlasti. 300 000 mužů je posláno do zbraně. Jinak těžkopádní francouzští sedláci se rychle vzpa­ matují. Popravu krále sice ještě nestrávili, ale vojenské odvody a nové daně? Tak to tedy ne! A po celé Francii vzplanou roajalistická po­ vstání. František II. byl mezitím korunován ve Frankfurtu nad Mohanem na císaře Svaté říše římské. Netuší ještě, že se stal posledním nositelem tohoto titulu a že se o to postarají francouzští královrazi, se kterými se hodlá vypořádat. Císařsko-královskávojskasev pod­ zimní kampani 1792 příliš neangažovala, ale počátkem roku 1793 se úspěšnému Laudonovu spolubojovníku z války proti Turkům, prin­ ci Josiáši Koburskému, podaří shromáždit u Kolína nad Rýnem a Důsseldorfů sedmdesátitisícovou armádu. Její páteř tvoří pluky naverbované v českých zemích. Početný fran­ couzský armádní sbor, soustředěný v okolí Cách, utrpí 1. března porážku u Aldenhofenu. Před pomalu, ale drtivě se valícími Koburkovými oddíly vyklidí generál Miranda pevnost Maastricht. Císařsko-královská ar­ máda vstoupí do Lutychu a zamíří k Lovani, za nímž tuší hradby Bruselu, srdce Rakouské­ ho Nizozemí. Účastník tažení, c. k. poručík a český vlas­ tenec Jan Jeník rytíř z Bratříc, vysvětluje po­ malost pochodů tím, že na území říše se kromě zemí pod přímou svrchovaností císaře nachází mnoho drobných suverénů, kteří žár­ livě střeží hranice svých zemiček a o každé maršrutě se s nimi musí sáhodlouze jednat. Při rychlejším postupu mohla být snadno odříznutafrancouzskávojskav Holandsku od francouzských hranic a zničena. A ještě jed­ né podivné věci si Jeník všimne. Francouzi sice hlásají „mír chýším, válku palácům“, ale chovají se všude jako dobyvatelé. Naproti

tomu habsburská vojska nehlásají nic, ale chovají se, jako by toto heslo respektovala. Sympatie však přesto nezískávají. Jak by mo­ hl tušit, že „Brabanti“ nesnášejí bílé kabáty císařských mužů ještě z doby, kdy se museli často zaklínat: „ Před Latourovými dragouny zachovej nás, ó Pane!“ Poblíž městečka Neerwinden jsou Koburkovy oddíly náhle napadeny francouzskou armádou, která se pod velením generála Dumourieze vrací z Holandska. Dumouriez, vlastním j ménem Charles Fran