Civilizace a dějiny: historie světa pohledem dvaceti českých vědců 9788020023018, 8020023011

Citation preview

Civilizace a dějiny Historie světa pohledem dvaceti českých vědců

1

2

Civilizace a dějiny Historie světa pohledem dvaceti českých vědců Miroslav Bárta, Martin Kovář a kolektiv autorů

Academia Praha 2013 3

Tato publikace vznikla v rámci řešení a vědecké spolupráce Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 12: Historie v interdisciplinární perspektivě a č. 14: Archeologie mimoevropských oblastí. Výzkum civilizace starověkého Egypta: Kulturní a politické adaptace severoafrického civilizačního okruhu v průběhu starověku (5. tisíciletí př. Kr.–1. tisíciletí po Kr.). Publikace vyšla s přispěním Ludvíka Hegerlíka.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Bárta, Miroslav Civilizace a dějiny : historie světa pohledem dvaceti českých vědců / Miroslav Bárta, Martin Kovář a kolektiv autorů. -- Vyd. 1. -- Praha : Academia, 2013. -- 348 s. ISBN 978-80-200-2301-8 930.85 - dějiny civilizace - kolektivní monografie 930.85 - Dějiny civilizace. Kulturní dějiny [8]

© Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013 Editors © Miroslav Bárta, Martin Kovář, 2013 © k jednotlivým příspěvkům: Václav Hampl (předmluva), Jiří Drahoš (předmluva), Miroslav Bárta, Martin Kovář (Civilizace a dějiny), Václav Vančata (1.), Jiří Svoboda (2.), Jan Turek (3.), Miroslav Bárta (4.), Alžběta Danielisová (5.), Petr Charvát (6.), Jiří Macháček (7.), Václav Drška (8.), Jaroslav Pánek (9.), Martin Kovář (10.), Miroslav Petříček (11.), Jakub Rákosník (12.), Václav Cílek (13.), Petr Pokorný (14.), Jan Kozák (15.), Marie Šedivá Koldinská, Ivan Šedivý (16.), Jiří Janák (17.), Jan Royt (18.), Michal Stehlík (19.), 2013 Cover photo © Miroslav Bárta, 2013 ISBN 978-80-200-2301-8

4

OBSAH

Václav Hampl Předmluva rektora Univerzity Karlovy v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . .

15

Jiří Drahoš Předmluva předsedy Akademie věd České republiky . . . . . . . . . . . . .

17

Miroslav Bárta a Martin Kovář Civilizace a dějiny Hledání smyslu dějin lidských civilizací a kultur na počátku 21. století (nejen) pohledem archeologa a egyptologa a historika moderních světových a obecných dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

19

PRVNÍ ČÁST – ČLOVĚK A DĚJINY 1. Václav Vančata Zrození lidstva Od nejstarších homininů k počátkům moderního člověka (7 milionů – 50 000 př. Kr.). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

25

Nejstarší příbuzní člověka se na Zemi objevili před 7 miliony lety. Australopitéci se vyvíjeli ve dvou fázích jako archaičtí australopitéci a pokročilí australopitéci. Evoluce rodu Homo zahrnuje tři základní fáze: 1. Vznik raných forem rodu Homo, 2. Evoluce archaických druhů rodu Homo a vznik archaického Homo sapiens, 3. Diferenciace Homo sapiens na neandrtálce a anatomicky moderního člověka. Homo habilis a Homo erectus/ergaster vznikli paralelně, ale pouze Homo erectus/ergaster byl přímým předkem člověka. Neandrtálci a anatomicky moderní člověk 5

CIVILIZACE A DěJINy

(AMČ) vznikli na konci Risského glaciálu diferenciací z archaických forem Homo sapiens – neandrtálci na území Evropy a západní Asie a AMČ v Africe. Neandrtálci byli AMČ geneticky velmi blízcí a obě skupiny se mohly vzájemně křížit. Neandrtálci postupně vymřeli a AMČ začal před 65 tisíci lety kolonizovat svět. 2. Jiří Svoboda Formování naší identity Vznik a expanze kultur starší a střední doby kamenné (200 000–10 000 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

49

Výsledky genetického, antropologického i archeologického výzkumu přinášejí během posledních tří desetiletí nové argumenty pro koncepci afrického původu moderního člověka před 200 tisíci lety. Na tomto kontinentě se dotvářela naše „moderní“ postava a fyziognomie, ale projevila se zde i regionální diferenciace, která se během následných migrací mohla dále prohloubit. Mezi 90–60 tisíci lety př. Kr. expandovaly moderní populace tzv. jižní cestou, stále ještě v rámci tropického a subtropického pásma, a teprve mezi 50–40 tisíci lety př. Kr. vstoupily tzv. severní cestou poprvé na území severní Eurasie, kde ovšem převládalo studené a suché podnebí glaciálu a kde dosud žili domorodí neandrtálci. Reprezentativní umění (s významy zvíře, žena, znak…) vytvořili moderní lidé před 40 tisíci lety právě v tomto novém klimatickém, krajinném a sociálním prostředí, což mezilidskou komunikaci posunulo na vyšší úroveň. 3. Jan Turek Na prahu nového řádu První tvůrci chrámů a keramiky (10 000–4000 př. Kr.) . . . . . . . . . . .

71

Kapitola se věnuje především vzniku neolitu na Předním východě a jeho následnému šíření a transformaci v podmínkách evropského kontinentu. Pro ostatní oblasti světa nelze zcela dodržet absolutně chronologický rámec stanovený v názvu kapitoly. Neolit se totiž uplatňoval v různých částech světa různým způsobem a v různých časových intervalech. Budeme tedy spíše sledovat proces domestikace a vývoje směřujícího k prvním komplexním společnostem. Proč se lidé rozhodli změnit tak zásadním způsobem svůj způsob života a obživy? Bylo to především proto, že lidská společnost dospěla do stádia vývoje, ve kterém potřebovala řešit svůj další rozvoj. Mohla volit mezi zakonzervováním lovecko-sběračského způsobu života s drastickým omezením nárůstu populace a rozvoje společenských vztahů a mezi radikální změnou, která vyžadovala celou řadu obětí, vedla však k vítězství lidského druhu v biologické soutěži. Lidstvo si zvolilo cestu ze6

OBSAH

mědělství, která vedla k nebývalému rozrodu lidské kultury a vzniku prvních civilizací. 4. Miroslav Bárta Zrychlování tempa Svět bohů, králů a monumentů (4000–1000 př. Kr.). . . . . . . . . . . . . . 111 Při hledání skutečných počátků prvních civilizačních okruhů jsme v současné době schopni dojít až na konec 4. tisíciletí př. Kr. V té době a krátce poté vznikla celkem čtyři velká civilizační centra, která vycházela ze svébytných tradic a jejich odkaz je dodnes součástí naší civilizace. Jde o starověký Egypt, civilizace Předního východu, oblast severozápadní Indie a Pákistánu a východní Číny. Zde, v těsné blízkosti velkých řek, došlo ke zrodu civilizací s rozrůzněnou sociální strukturou, monumentálními symbolickými stavbami, rozvinutým administrativním aparátem a propracovaným písemným systémem. V tomto období byla vytvořena rovněž mnohá umělecká a filozofická díla, ze kterých těží náš civilizační okruh dodnes. Vyvinuly se písemné systémy, světlo světa spatřily první právnické dokumenty a mezinárodní smlouvy, zrodily se významné náboženské koncepce. Kromě toho došlo k prvním zásadním a zdokumentovaným reakcím civilizací na proměny klimatu. Svět zažil i první hromadné migrace. Analýza vzestupu a pádu těchto (a nejen těchto) civilizací poměrně jasně ukazuje, že je velmi ošidné se domnívat, že náš moderní svět prochází zcela odlišnými procesy a čelí jiným problémům, než jak tomu bylo v minulosti. 5. Alžběta Danielisová Počátky moderního světa Státy a říše starověku (1000–0 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Dlouhé tradice civilizací vyvíjejících se v 1. tisíciletí př. Kr. od Asie po Mezoameriku měly několik společných znaků: umožnily koncentraci obyvatel v městských centrech, podporovaly intenzivní produkci potravin a zaštiťovaly se byrokratickým aparátem, který společně s armádou zajišťoval nerušený chod států a říší. V této kapitole se zaměříme na nejzajímavější aspekty tohoto období. Od technologického vývoje tzv. doby železné přes krátkou zastávku u dějin nás bude nejvíce zajímat sociální a politický vývoj států, jaké měl nejdůležitější znaky a v neposlední řadě, jaké aspekty tehdejšího světa na něj měly největší vliv. Můžeme se poučit z historického vývoje, dokážeme si uvědomit jeho nejdůležitější principy, a dokonce se na základě nich dívat do budoucnosti?

7

CIVILIZACE A DěJINy

6. Petr Charvát Bouřlivá plavba dějinami Vzestupy a propady starověkých a raně středověkých říší (0–600) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Ve světových dějinách náleží období vymezené letopočty 0 a 600 především vzniku, rozvoji a transformaci velkých říší. Na rozdíl od pojednání, která jsou dnes na knižním trhu k dispozici, se autor v tomto textu soustřeďuje na „ideály, na jejichž základě státy vznikly a které je pomáhají udržet při životě“. Autor provází čtenáře dějinami příslušného chronologického úseku říše římské, sásánovského Íránu, soustátí indického a impéria čínského, jakož i státních útvarů kontinentu amerického. Snaha o souhrnný pohled na úsilí lidstva v daném období ho pak vede i k stručným charakteristikám dějinného vývoje populací žijících v onom časovém pásmu v předstátních společenských formacích – lovců a sběračů, usedlých zemědělců a kočovníků. 7. Jiří Macháček Nový začátek U kolébky dnešních civilizací (600–1000) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Studie seznamuje čtenáře s dějinami druhé poloviny 1. tisíciletí našeho věku. U nás nazýváme onu periodu raným středověkem, i když jednou nohou vězí ještě v antice a tvoří svého druhu přestupní stanici mezi dvěma velkými epochami. Nejen v Evropě je to období dramatických změn, hlubokých pádů i nových začátků. Je to doba, kdy se dějiny neplazily, ale skákaly. Text pojednává o čtyřech velkých civilizacích, z nichž tři přežily až do dnešních dnů a jedna nenávratně zmizela. Kromě evropského Západu to je i jeho sourozenec, bezprostřední soused a především hlavní historický rival – islámský svět. Dále svět východní Asie, jehož ústředním státem je již po tisíciletí starobylá Čína. A nakonec mayská civilizace, která – izolovaná od všech ostatních – zažila v inkriminovaném období svůj největší rozkvět i totální pád. Ke srovnání čtyř civilizačních bloků se přistupuje ze dvou hledisek – diachronního a synchronního. První hledisko odráží historický vývoj komparovaných civilizací. Synchronní pohled se zaměřuje na jejich formativní znaky. 8. Václav Drška Od „universalismů“ ke globalizaci Svět mnoha „světů“ (které se neznaly?) (1000–1450) . . . . . . . . . . . . . . 259 Esej analyzuje čtyři a půl století vývoje lidstva jako období civilizační pestrosti, která se dále vyhraňovala. Jednalo se o „světy“, jejichž uzavřenost byla veliká, nikoliv však absolutní. Vzájemný kontakt tak neměl charakter racionálního a systematického poznávání. Můžeme ho 8

OBSAH

mnohem spíše označit jako nahodilé, dílčí a netypické. Vědomí o jiných mělo tedy povahu konstrukce a fikce, v nichž se prolínala složitě tradovaná fakta s alegorickými obrazy a představami. Tři civilizace si s sebou nesly ambici, již bychom mohli označit za globalizující: křesťanská, islámská a mongolská; že nakonec svět začali dobývat právě Evropané, se jeví spíše jako shoda náhod než proces mající vlastní logiku. 9. Jaroslav Pánek Velký encounter Setkávání a střetání civilizací na prahu novověku (1450–1789). . . . 281 Evropské atlasy a veduty, částečně i kosmograie z 16. a 17. století vytvářely harmonický vizuální obraz světa, a to ve vztahu k evropské civilizaci i k civilizacím ostatním. Leč svět na konci středověku a v raném novověku této idealizaci ani zdaleka neodpovídal. Samotná Evropa byla kontinentem nabitým projevy soupeření a konlikty mezi státy, konfesemi a sociálními vrstvami. Od velkých asijských civilizací, ale také od Afriky a Ameriky se však lišila daleko dynamičtějším vývojem; rozdílnost byla umocněna rezignací dálněvýchodních civilizací na expanzi a jejich uzavřením do vlastního nitra. Divergentní vývoj Evropy a Asie otevřel prostor pro vzestup Evropy. Od objevných plaveb a rozšiřování horizontů vedla cesta k sepětí evropských metropolí s koloniemi a k vytvoření nového ekonomického a politického řádu světa. Setkávání civilizací, jež bylo doprovázeno velkými oběťmi, a nové komunikační možnosti umožnily na počátku novověku nebývalé kulturní propojení světa. 10. Martin Kovář Staletí běsů i nadějí Od Velké francouzské revoluce k válce Západu proti mezinárodnímu terorismu aneb „dlouhé“ devatenácté a „krátké“ dvacáté století jako příběh bez konce (1789 – současnost) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 Tato studie je analytickou úvahou o hlavních událostech z dějin lidstva od konce 18. po počátek 21. století. Hlavní pozornost je věnována důsledkům Velké francouzské revoluce a napoleonských válek, četným peripetiím vývoje především Evropy (ale i Ameriky a Asie) v „dlouhém“ 19. století, zásadnímu zlomu, jímž byla pro celý svět první světová válka, meziválečnému období, kdy se zrodily ony „běsy“ z názvu studie, zejména fašismus a nacismus, s nimiž světové demokracie a Sovětský svaz svedly vítězný boj na život a na smrt ve druhé světové válce, stejně jako poválečnému střetu mezi sovětským komunismem a demokratickým Západem v tzv. studené válce, která skončila na přelomu osmde9

CIVILIZACE A DěJINy

sátých a devadesátých let minulého století rozpadem východního bloku i samotného SSSR a triumfem Spojených států amerických a jejich spojenců. Závěrečná část studie je zamyšlením nad situací, v níž se západní civilizace nachází v současnosti, tj., s nadsázkou řečeno, v době huntingtonovského „střetu civilizací“.

DRUHÁ ČÁST – ČLOVĚK A JEHO SVĚT 11. Miroslav Petříček Dějiny bez ilozoie dějin Události, trhliny, znaky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355 Autor se ve své eseji zamýšlí nad odstupem „historie historiků“ od „ilozoické historie“ a ptá se, zda má vůbec ilozoie k dějinám ještě co rozumného říci. Vychází přitom z předpokladu, že odmítnutí ilozoie dějin neznamená popření dějinnosti. Naopak, určité teoretické výklady či určitá pojetí dějin může člověk mít již jen proto, že jim rozumí. Filozoické tázání se po nějakém „dějinném vnějšku“ pak vychází z předpokladu, že o dějinách je v jistém smyslu nutné přemýšlet jakožto o jednotném čísle – celku, který zachycuje univerzální historii světa. Tato perspektiva má jako svůj korelát i určité vnímání času, jež vychází z tzv. „světaširého teď“ – toho, že dějiny se teď dějí všude, cokoli se děje, děje se jako moment tohoto času. Spojí-li se časová a „světová“ extenze, vznikne ilozoický základ, na němž lze budovat univerzální dějiny. 12. Jakub Rákosník Dějiny světového hospodářství Od nasycených tlup migrujících k hladovým miliardám usedlých?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361 Kapitola pojednává o vývoji hospodářství od neolitické revoluce do moderní doby. Kladen je důraz na globální perspektivu, jež poněkud zbavuje příběh ekonomického vývoje světa obvyklé eurocentrické perspektivy, ke které sledování vývojových linií vedoucích k modernímu tržně-kapitalistickému systému obvykle svádí. Evropa se dostává do centra pozornosti teprve v momentu „velké divergence“ raného no vověku, kdy se tento v předchozím tisíciletí nijak zvlášť významný západní výběžek Eurasie vymanil z malthusiánské pasti, v níž končívaly etapy dlouhodobého ekonomického růstu předchozích civilizací. Zvláštní pozornost je věnována právě tomuto klíčovému zlomu svě tových hospodářských dějin a rozdílným perspektivám výkladu jeho kauzality ve světové historiograii. Závěr se soustředí na stručnou klasiikaci základních cest rozličných národů k politické, ekonomické a sociální modernizaci. 10

OBSAH

13. Václav Cílek Dějiny přírodních zdrojů a technologií Energie, suroviny a technologie jako sociální a globalizační síly . . . 385 Abychom světu vůbec dokázali porozumět, musíme si jej představit v nějakém zjednodušeném modelu, o kterém ve skutečnosti víme, že má celou řadu výjimek. Při hodnocení současných společenských trendů se mi osvědčuje model, který má tři základní úrovně: 1) Svrchní, nejlépe patrná úroveň se týká běžné, každodenní politiky, která tvoří základ denních zpráv; 2) Prostřední úroveň náleží sociální sféře, kde působí jak demograické faktory včetně vnitřní i zahraniční migrace, tak i vzorce kulturního chování; 3) Základní úroveň se týká životního prostředí včetně klimatických změn, dále dostupnosti energetických zdrojů a množství dosažitelných nerostných surovin. Rostoucí počet lidí a příslušníků střední třídy vede k odhadům, že v roce 2030 bude svět potřebovat o nejméně 35–40 % více potravin a zhruba o 50 % více energie. Budoucnost tak velmi pravděpodobně bude představovat onen závod mezi vyčerpáním přírodních zdrojů a lidskou kreativitou. Bude to jako vždy předtím náročný a křehký proces. 14. Petr Pokorný Dějiny lesa K poznání vztahu člověka a přírodního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . 401 Úspěch evoluční strategie dřevin se stal příčinou toho, že lesy jsou na celé naší planetě „nejpřirozenějším“ suchozemským prostředím, které nakonec převládne všude tam, kde nepůsobí vnější omezující vlivy, jako jsou přílišná zima, sucho, zamokření, nevhodný substrát, nebo všelijaká jednorázová či opakovaná narušení. „Teorie ideálního lesa“ umožňuje popsat vlastnosti lesa v ideálním a stabilním prostředí, čímž vytváří předpoklady pro poznávání rozmanitých omezujících faktorů, událostí a procesů. Pozitivním výsledkem takového přístupu je mimo jiné to, že se lesy mohou stát objektem historického zkoumání. Autor se v kapitole soustředí na klimatické, ekosystémové a civilizační souvislosti vývoje lesů v měřítku celé planety a v současné geologické epoše – holocénu. Pojednává takové jevy, jako je přirozená degradace ekosystémů, pastva divokých a domácích býložravců, odlesňování či vznik „nové divočiny“. 15. Jan Kozák Dějiny vztahu člověka a planety Příspěvek k historii přírodních katastrof . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427 V textu je nastíněn proces postupného lidského chápání přírodních katastrof. Ukazuje se totiž, že tento proces je odrazem všeobecného civilizačního vývoje lidstva, především v průběhu posledních 2–3 tisíciletí. 11

CIVILIZACE A DěJINy

Tyto proměny jsou v textu ilustrovány na příkladech některých velkých katastrof minulosti. V souhrnu lze říci, zatímco nejsilnější přírodní kolapsy mohou do jisté míry (dočasně, regionálně) porušovat rovnoměrnost růstu té které civilizace, tedy zasahovat do jejího vývoje, obráceně taková závislost zatím neplatí, i když současné, exponenciálně se rozvíjející obory vědy a technologie takový překvapivý vývoj naznačují. Čtenář se tedy může zamyslet nad tím, zda při takových dech beroucích (ale dosud nevyzkoušených) úspěších, kdy by lidstvo – byť i jen částečně – dokázalo řídit přírodu a přírodní děje, včetně katastrof, nestanulo již za zenitem pozitivního věku své civilizace. Tedy na počátku konce. 16. Marie Šedivá Koldinská a Ivan Šedivý Dějiny válek a válečnictví Válčí lidé lépe než šimpanzi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451 V předkládané studii se autoři pokoušejí formulovat svůj přístup k problematice války a válčení v průběhu lidské civilizace. Vycházejí přitom z metodologických podnětů a konceptů, které podtrhují diverzitu forem a podob války v průběhu dějin. Takový přístup umožňuje na jedné straně hledat kořeny válčení již v předstátních společnostech a na straně druhé sledovat i současné postmoderní formy válek. Autoři sledují především civilizační souvislosti válek a válčení: o to plastičtěji vystupuje současný převládající ne-válečný evropský diskurz, jenž může podle autorů do budoucna ohrozit i samu podstatu evropské civilizace. 17. Jiří Janák Dějiny náboženství jako dějiny spásy Ospravedlnění, vykoupení, osvícení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 473 Tato kapitola pojednává dějiny náboženství jakožto dějiny spásy, přesněji jako historii vývoje lidských představ o spáse. Zabývá se staro věkým Egyptem a dále třemi hlavními světovými monoteistickými náboženstvími (judaismem, křesťanstvím a islámem). Dále se zabývá pohledem na spásu v hlavních náboženských a myšlenkových tradicích vycházejících z prostředí Indie a východní Asie. Přestože se téměř všechny formy lidského pojetí spásy v různé míře objevují ve všech probíraných náboženstvích, zaměříme se v jednotlivých oddílech na pro ně typické aspekty spásy. První část se věnuje touze Egypťanů po obnově řádu a života, v judaismu tématu naplnění Božích zaslíbení a příchodu mesiáše, na které navazuje nástin teologického zpracování motivu vykoupení člověka a jeho návratu do Boží blízkosti v rámci křesťanství. Přiblížení spásy v islámské věrouce dominuje téma escha12

OBSAH

tologické odplaty. V nástinu hlavních myšlenek náboženství vzešlých z indického prostředí se zaměříme na problematiku představ o vysvobození z cyklu zrození a zániku. 18. Jan Royt Dějiny výtvarného (vizuálního) umění „Zadání patří Otcům, provedení umělci“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 509 Tato studie je příkladem toho, že „příběh umění“ lze vnímat i jako „příběh dějin umění“. Dějiny výtvarného umění vznikly jako samostatná disciplína sice až na počátku 19. století v okruhu německých romantiků, tomu však předcházela dlouhá staletí vývoje, počínaje antickým starověkem, přes středověk, renesanci, barok, osvícenství a klasicismus, Carla Fridricha von Rumohr a vznik dějin umění, „berlínskou školu dějin umění“, determinismus a pozitivismus, znalectví, školu metodickou, neoromantismus, formalistickou estetiku, školu „čistého vidění“, „starší-první“ vídeňskou školu dějin umění, vídeňskou školu a památkovou péči, metodické znalectví, nový empirismus, ikonologii a „mladší“ vídeňskou školu dějin umění. 19. Michal Stehlík Dějiny demokracie a demokratických procesů Dvě století rozvoje, anebo degradace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 537 Dějiny demokracie a demokratických procesů jsou pohledem na vývoj demokratických systémů především mezi 18. a 20. stoletím. Nejedná se logicky o vyčerpávající přehled všech historických událostí a forem vývoje demokracie, ale spíše o sondy do klíčových zlomů a především východisek, ze kterých demokratizační procesy vyplývaly. Pozornost je tak věnována nejen samotným politickým krokům, ale i podmínkám sociálním, ekonomickým a také náboženským, které byly předpokladem pro tyto samotné kroky. Pohled se zaměřuje nejen na vývoj v tradičních euroatlantických centrech demokracie, ale rovněž na demo kratizační procesy (pokusy) v zemích mimo tento civilizační prostor, především v Asii a v Africe, samozřejmě, při vnímání speciik a jiných místních východisek. Závěr se snaží postihnout také aktuální situaci a rizika vývoje demokratických systémů na prahu 21. století. SEZNAM AUTORŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 549

13

Předmluva rektora Univerzity Karlovy v Praze

Vážení čtenáři, dovolte, abych Vás přivítal na stránkách této mimořádné publikace jako představitel univerzity, na níž převážně vznikla. Již od dávných dob jejich vzniku se od univerzit očekává, že připraví mladé lidi pro kreativní život, v němž rozvinou a naplní svůj intelektuální potenciál. Jistě při tom jde ve významné míře o praktickou přípravu k výkonu kvaliikované profese (a často i o perspektivu dobrého hmotného zajištění). Všichni nicméně tušíme (minimálně všichni rodiče, kteří vypravují do života své milované děti), že je to v posledku důležitá součást širší snahy napomoci k prožití spokojeného, naplněného a smyslu nepostrádajícího života. Od univerzit se právem očekává také to, že tomuto cíli přispějí i tím, že „promoří“ společnost kultivovanými osobnostmi, což by mělo napomoci lepšímu životu všech jejích členů. Univerzita se snaží na tomto cíli pracovat poskytováním vzdělávání propojeného s kvalitní vědeckou prací ve všech na ní pěstovaných oborech. Je ale zřejmé, že historie a související obory mají z tohoto pohledu poněkud speciické postavení. Snaží se totiž pochopit naše vlastní dějiny, proč se věci udály tak, jak se udály, a potažmo poskytnout poučené podněty pro naše současné jednání a rozhodování. Dalo by se říci, že historie pomáhá převádět na úroveň společnosti to, čím se snažíme řídit v individuálním životě, totiž že jen hlupák dělá stejnou chybu dvakrát. Kniha, kterou držíte v rukou, je smělým a vysoce kvaliikovaným počinem právě v tomto směru. Nejde jí „jen“ o analýzu historických událostí, ale daleko více o snahu pochopit je a poučit se z nich. Co, myslím, stojí za obzvláštní vyzdvižení, je důraz autorů na celosvětový 15

CIVILIZACE A DěJINy

kontext dějin a na univerzalitu lidské zkušenosti. Vždyť, i když – slovy mého oblíbeného barda – ‘times they are a-changin’ – v jádru zůstávají lidé se svými motivacemi, touhami, hlavními potřebami a „instrumentáriem“ působení ve společnosti v podstatě stejní. To mne vrací obloukem zase na začátek – kde jinde by měla takováto kniha vzniknout než na univerzitě, která má z deinice usilovat o univerzální (celosvětové, všelidské) poznání, chápání a porozumění. Přeji Vám strhující a oči otvírající čtení. V Praze, 31. srpna 2013

16

Václav Hampl

Předmluva předsedy Akademie věd České republiky

Vážení čtenáři, kniha, kterou právě otevíráte, má název Civilizace a dějiny. Historie světa pohledem dvaceti českých vědců. Publikace jako celek odhaluje dlouhou, bohatou, ale i velmi spletitou tradici lidské existence na planetě Zemi. Jde vlastně o knihu-pouť s úchvatným příběhem člověka, s jehož objevením se na scéně dějin byl do světa vnesen princip svobody. Té svobody, která člověku umožnila emancipovat se od přírody, uvědomit si vlastní dějiny, zakládat kultury a vynalézat techniky, ale jejímiž stinnými stránkami byly miliony lidských obětí nebo ekologická devastace naší planety. Přesto všechno je tato svoboda nejvyšší výsadou člověka, jenž se stal svobodným, protože si uvědomil svoji povinnost volby. Od počátku byl nucen volit mezi jednáním vedeným zděděnými instinkty, nebo podřízením se daným racionálním hlediskům, z nichž postupem věků vykrystalizovaly jeho komplexní postoje k životu a světu. Jejich odrazem jsou racionalita, jazyk, kultura, technika, umění, náboženství nebo ilozoie – tedy to, co dosud tvoří jádro všech civilizací a co lze také nazvat „přírodou“ člověka. Autoři provázejí čtenáře touto „přírodou“, přičemž jsou si dobře vědomi, že být člověkem je něco výrazně jiného než jen být pouhou součástí přírody. Zamýšlejí se nad tím, jak se lidé v různých dějinných epochách pokoušeli více či méně úspěšně otisknout svoji paměť do okolního světa, aby sloužil jejich kulturním a civilizačním představám. Na půdorysu dějinného vývoje pak autoři poukazují na některé neuralgické body naší civilizace. Dozvídáme se o tom, jak vlastně planeta Země nesla břímě lidské existence a jakými peripetiemi musel projít člověk (a společnost), aby mohl stanout na prahu moderního věku. 17

CIVILIZACE A DěJINy

Zároveň jsme nuceni zamyslet se nad tím, kam až vlastně lidstvo dospělo a zda vážně neohrožuje své vlastní bytí na této planetě. Kniha ukazuje, že civilizace se proměňují, ale jejich tvůrci si vždy nesou svoji naději. A tak i my mějme naději na pokračování, zrozenou z těch fragmentů civilizačních forem, které slouží založení a rozvoji lidského společenství na principech svobody, demokracie a respektu k základním lidským právům, což vytváří podmínky pro kontinuitu generací a tím také pro paměť a pro dějiny. Pokud čtenář objeví pod vrstvou důvěrně známých faktů původní podkladovou desku položenou zde na planetě Zemi před tisíciletími, či dokonce miliony let generacemi našich předků a pocítí touhu vydat se temnými zákoutími dlouhé cesty člověka, pak si troufám tvrdit, že chvályhodné úsilí autorů této publikace nepřišlo vniveč. Rád bych popřál všem čtenářům vzrušující pouť příběhem člověka na planetě Zemi a autorům poděkoval za zajímavý příspěvek do mozaiky mého oblíbeného druhu literatury. V Praze, 31. srpna 2013

18

Jiří Drahoš

Civilizace a dějiny Hledání smyslu dějin lidských civilizací a kultur na počátku 21. století (nejen) pohledem archeologa a egyptologa a historika moderních světových a obecných dějin

Dnešní doba je jakýmsi přechodem; včerejší pravdy, zákonitosti a jistoty jako by neplatily; dnešku tak chybí smysl a směr, zatímco zítřek se stále ještě ztrácí v mlze. Rozhodnutí, kterým směrem budeme kráčet, může mít zásadní význam pro budoucnost naší civilizace. Tyto a podobné myšlenky nás napadaly během dlouhých měsíců v letech 2011 až 2013, tj. v době, kdy jsme sledovali vraždění lidí a destrukce nesmírně cenného kulturně-historického dědictví na Blízkém a Středním východě a v severní Africe, v době, kdy britskou metropoli zachvátila nejsilnější vlna pouličního násilí od konce druhé světové války, a v době, kdy se Západ stále ještě zcela nevyrovnal s devastujícími následky hospodářské a finanční krize, jakou nepamatuje od časů Great Depression, tedy od třicátých let minulého století… Tyto tragédie, problémy a krize nejsou, bohužel, ani zdaleka u konce a navíc nejsou jediné; v jiných částech planety se odehrávají mnohé další. Část cesty, jež vedla ke vzniku této knížky, je proto i produktem tohoto vývoje. Kniha, kterou máte před sebou, nepřímo navazuje na naši předchozí úspěšnou monografii na téma kolapsu a regenerace komplexních společností vydanou v nakladatelství Academia roce 2011. Tehdy jsme shledali, že spolupráce a půtky archeologů, historiků a přírodovědců mohou vést k nanejvýš inspirativním výsledkům. Jsme rádi, že se nám pro náš nový, nejen v českém prostředí unikátní projekt podařilo nadchnout jedny z nejlepších vědců, které tato země má, dvě desítky špičkových autorů z oblasti společenských a přírodních věd. První část knihy tvoří studie, jejichž autoři analyzovali hlavní rysy vývoje lidstva na této planetě od jeho počátků po současnost. Autoři druhé, volně 19

CIVILIZACE A DěJINy

navazující části, se pak soustředili na specifické oblasti výtvorů lidského intelektu, které civilizacím vtiskávaly a vtiskují jejich jedinečnou povahu. Podle našeho názoru jde o práci, jež má v rámci současného vědeckého bádání obrovský smysl. Myslíme si to mimo jiné proto, že jedním z účelů vědecké práce je potřeba hledání nových cest a forem poznání, nových prostor, kam je ve smyslu popperovského hledání nových významů možné vrhnout světlo. Jsme přesvědčeni o tom, že žijeme v přelomové době. Den co den nás média doslova zahlcují informacemi, jejich význam a platnost jsou ale často velmi pochybné a jejich trvalost jepičí. Na druhé straně se na univerzitách a v akademických ústavech koncentruje poznání, jehož sdílení se však z mnoha důvodů stává, bohužel, velmi omezeným. I s tímto neblahým trendem se snažíme bojovat. Předkládané texty vznikaly v době, která je prodchnuta implicitním úsilím mnoha badatelů určitým způsobem sumarizovat a zpřehledňovat stav současného poznání. V posledních letech zaplavily knižní trh encyklopedie a přehledová díla všeho druhu. V tomto ohledu se naše úsilí zdánlivě neliší od mnoha podobných. V čem jsme jiní, je zejména pojetí a jakási filozofie našeho „díla“. Soudíme, že smyslu lidské existence se můžeme dobrat, popřeme-li do značné míry dosavadní, velmi rozšířené klišé o tom, že civilizace se vyvíjely odděleně a nezávisle na sobě. Proto jsme vždy vědomě usilovali o specifický sumář vývoje planety Země v konkrétních časových úsecích. Stejně tak jsme se chtěli dobrat podstaty fungování jednotlivých civilizací na základě rozboru jejich specifického charakteru a vztahu člověka a prostředí, které ho obklopovalo, respektive obklopuje, a vždy se měnilo, respektive mění. Právě proto není studium archeologie a historie civilizací a kultur pouhou „učitelkou života“. Představuje zásadní klíč i k pochopení toho, co se děje v dnešním světě, neboť procesy, jimž čelíme, nejsou z velké části nikterak nové. Díky dlouholeté a soustavné práci mnoha mezioborových týmů jsme schopni velmi detailně analyzovat anatomii a dynamiku působení jednotlivých historických fenoménů. Věříme, že poznání jejich potenciálu a možných scénářů jejich dopadů může mnohým neblahým událostem předejít, nebo je alespoň výrazně omezit. Hlavní problémy a rozpory dnešního světa jsou politické, ekonomické, sociální, náboženské, antropologické, jazykové, přírodovědné i jiné povahy. Většina oborů, která umožňuje tyto strategické aspekty civilizací studovat, je nicméně v současné době z politických či ekonomických, po hříchu smyšlených důvodů, vytěsňována na samou hranici přežitelnosti. Sami si tak nasazujeme slepecké brýle. Pokud se něco nestane, oslepneme docela. Malým příspěvkem proti tomuto trendu jsou i studie obsažené v tomto kolektivním díle. 20

SLOVO ÚVODEM

Díky jeho jednotlivým kapitolám i díky četným signálům zvenčí a práci jiných odborníků a týmů v mnoha částech světa jsme si téměř jisti, že, jak jsme již naznačili, žijeme v přelomové době či přímo na počátku nové epochy. Díky luxusu a pohodlí jsme se stali v mnoha ohledech naivními a bezbrannými. Z našich životů se vytrácejí víra a cit pro normalitu. Za normální naopak považujeme ekonomický redukcionismus, formalismus místo hledání podstaty a mýcení čehokoli, co se nedá prodat. Mnozí z nás by nejraději odstranili přirozené rozdíly mezi mužem a ženou a vytvořili hermafrodita. Politikové jsou posedlí popíráním evropských kořenů naší civilizace – mimo jiné proto, že se jim zoufale nedostává informací. V rámci politické korektnosti pácháme soustavnou sebevraždu; démotizace a zprofanovanost politické sféry vedou k destrukci vzdělávacího systému na všech úrovních, místo vědy se používají pouze termíny „inovace“, „aplikovaný výzkum“ a další podobné. Navzdory tomu jsme přesvědčeni, že tato práce může pomoci nejen porozumět historii lidstva, ale i dlouhodobým trendům, ovlivňujících naši současnost, trendům, které nelze, ať už mediálně či politicky, diskreditovat či zjednodušovat. Na závěr už jen jedinou větu: Pouze tehdy, nalezneme-li cestu k našim kořenům, jenom projdeme-li určitou duchovní katarzí, může se nám podařit zanechat po sobě podobně cenný odkaz, jakým nás obdařili naši předkové. V Praze, 31. srpna 2013

Miroslav Bárta a Martin Kovář

21

7. Nový začátek U kolébky dnešních civilizací (600–1000)1 Jiří Macháček

Jak chápat dějiny Zabývají-li se lidé s jistou umanutostí, znovu a znovu, svými dějinami, lze za tím tušit různé pohnutky. Tou hlavní je patrně víra, že v duchu okřídlené fráze „historia magistra vitae“ skrze činy svých předků lépe pochopíme vlastní přítomnost a možná nahlédneme i do vzdálené budoucnosti. Že v dějinách najdeme jakousi metafyzickou pravdu o sobě a svém světě, že odhalíme vzorce, zákony či trendy, které, „skryté pod povrchem historického vývoje“, usměrňují naše životy (Popper 2000, 12). Tyto snahy však dosud nebyly úspěšné a úspěšné být ani nemohou. Náš výklad dějin totiž není objektivní a univerzální, ale vždy subjektivní a parciální. Historie získává svůj smysl až skrze konkrétního člověka, který o ní přemítá ve více či méně vzdálené budoucnosti, obklopen problémy a výzvami své vlastní doby. To, co v minulosti nalézá, se zákonitě mění s úhlem jeho pohledu, který ovlivňuje řada různých faktorů. Dějiny, jak je píšeme, mohou být pouze správné, nikoli však pravdivé. Historická věda se má pokoušet jen o to, aby se ony „správnosti“ shodovaly s našimi prameny (Třeštík 2001a, 358) a nestaly se snůškou nepodložených tvrzení a banalit. Při vědomí těchto souvislostí byl napsán i následující text. Nemohu a nechci v něm přistupovat k historii lidstva z perspektivy jakéhosi univerzálního humanismu, ovládán chimérou o všelidských hodnotách a jedněch společně sdílených dějinách. Na druhou stranu však ani přízemní národovectví, nacionalismus či lokální šovinismus, s nimiž se dějepisectví zvláště v našem regionu často potýkalo, nepovažuji za 1

Poděkování: Tento text vznikl s podporou projektu Grantové agentury ČR reg. č. P405/12/0111.

231

CIVILIZACE A DěJINy

vhodný odrazový můstek pro další úvahy. Myslím, že dobrým výchozím bodem může být civilizace jako nevyšší úroveň lidské společnosti, s níž jsme schopni se ještě hodnotově identifikovat. Pokud na takové pojetí dějin světa přistoupíme, pak jejich středobodem může být jen naše vlastní civilizace, nazývaná západní či euro-atlantická, jejíž nepříliš pevnou, přesto nezpochybnitelnou součást posledních tisíc let tvoříme. Právě odtud vychází základní hodnoty, které se staly alfou i omegou naší individuální a národní existence. V této kapitole dějin civilizací se budeme ptát, kdy a jak se tyto hodnoty vlastně zformovaly, jak se k nám dostaly a v čem byly a dosud jsou ve světě výjimečné. Bezpochyby nás budou zajímat i vztahy k jiným kulturám a také to, co vlastně přispělo k životaschopnosti západní civilizace, co ji naopak ohrožovalo a co přivedlo jiné, méně úspěšné společnosti k úpadku nebo úplnému zániku. Dlouhá časová perspektiva, s níž budu pracovat, a malý počet stran, který je v tomto kompendiu každému z dějinných úseků věnován, dovolí abstrahovat od „nepodstatných detailů“, jakými jsou přesná data či jména panovníků, jež tolik otravují život žákům na hodinách dějepisu. Naopak nás přinutí všímat si důležitých trendů a zlomů, jinými slovy jakési esence dějin daného období. Rezignuji na rychle pulsující události a zaměřím se na historii hospodářských, sociálních či demografických cyklů, projevující se konjunkturami a úpadky, i Braudelovský čas dlouhého trvání, který je naplněn strukturami tak stabilními, že jejich změny lze zachytit až s odstupem mnoha staletí. Věnovat se budeme druhé polovině 1. tisíciletí našeho věku. U nás jsme si zvykli nazývat onu dobu raným středověkem, i když ještě vězí jednou nohou v antice a tvoří svého druhu přestupní stanici mezi dvěma velkými světovými epochami. Podle Chrise Wickhama, předního znalce této doby, charakterizuje raný středověk rozpad i kontinuita zároveň (Wickham 2005, 10–12). Nejen u nás v Evropě je to období dramatických změn, hlubokých pádů i nových počátků. Je to doba, kdy se dějiny neplazily, ale skákaly (k tomu viz Taleb 2011, 47–48).

Civilizace a jejich role v dějinách Roli civilizací v lidských dějinách lze chápat různým způsobem. I proto existuje řada někdy protichůdných přístupů k jejich studiu. V následujícím textu budu vycházet z obecně známého a zároveň rozporuplně vnímaného díla Samuela Huntingtona z roku 1996 (česky 2001) – Střet civilizací. A to přesto, že tím jistě nevyvolám nadšení mezi stoupenci multikulturalismu, různými libertariány, levicovými internacionalisty a dalšími všemožnými univerzalisty, kteří s Huntingtonovým pojetím dějin zásadně nesouhlasí (souhrnně například Holubec 2007). Činím 232

NOVý ZAČÁTEK

tak proto, že Huntington chápe dějiny lidstva především jako dějiny civilizací (Huntington 2001, 31). Takovým přístupem se sice neliší od dalších významných historiků a sociologů naší doby, Maxem Weberem počínaje a třeba Immanuelem Wallersteinem s jeho teorií světového systému konče, avšak na rozdíl od mnoha jiných nezastírá svoji hodnotovou orientaci a nesnaží se o vytváření „objektivního“ (a tedy z pod staty falešného) obrazu světa. Uvědomuje si, že „v našem podvědomí jsou ... skryté předpoklady, předpojatosti a předsudky, které určují naše vnímání reality a posuzování faktů, stejně jako posuzování jejich důležitosti a hodnoty“. Svět chápe jako místo, kde jednotlivé civilizace vedle sebe po staletí a tisíciletí bez zájmu koexistují, ale také se spolu občas intenzivně střetávají a soupeří (Huntington 2001, 41–42). Co však mají Huntingtonovy dějiny civilizací společného s obdobím raného středověku, který nás zde zajímá nejvíce? Překvapivě mnoho. Především jeho přesvědčení, že vzestup Západu začal právě v této době, přesněji v 8. a 9. století. Tehdy se tvořily základy naší současné identity, náš hodnotový žebříček. Má-li západní civilizace v silně konkurenčním a globálními sítěmi protkaném světě přežít, musí obnovit svoji vlastní identitu, zároveň však i akceptovat kulturní odlišnost okolního světa (Huntington 2001, 43, 388–389). Jedna z možných cest, jak toho dosáhnout, je studium počátků dnešní světové kulturní divergence. Musíme poznávat kořeny, z nichž naše civilizace vyrůstala, i znaky, které ji už v té době odlišovaly od ostatních civilizačních okruhů. Jinými slovy – musíme se zajímat o raný středověk. Je to zvláště důležité v naší sekularizované zemi, kde náboženství nehraje primární roli a identita odvozená z historického vědomí má mimořádný význam.

Západ a ostatní civilizace mezi antikou a středověkem Chceme-li pochopit specifika západní civilizace v období, kdy se teprve rodila, nezbývá nám nic jiného než vyjít z širší komparace s dalšími společnostmi, které tehdy společně tvořily světový řád. Takové srovnání nemůže být jiné než velmi povrchní a zároveň silně determinované omezenými znalostmi autora a rozsahem jedné kapitoly knihy. Jestliže se i přesto na tuto „mission impossible“ společně vydáme, pak hlavně proto, abychom zažili zajímavé intelektuální dobrodružství a možná se i trochu zamysleli nad světem okolo nás. Žádné větší ambice si klást ani nemůžeme. Pojednám o čtyřech velkých civilizacích, z nichž tři přežily až do dnešních dnů a jedna nenávratně zmizela. Kromě Západu to bude jeho sourozenec, bezprostřední soused a především hlavní historický rival – islám. Dále svět východní Asie, jehož ústředním státem je již po tisíciletí starobylá Čína. A nakonec mayská civilizace, která, izolovaná 233

CIVILIZACE A DěJINy

od všech ostatních, zažila v inkriminovaném období svůj největší rozkvět i totální pád. Ke srovnání oněch čtyř civilizačních bloků přistoupím ze dvou hledisek – diachronního a synchronního. První hledisko bude odrážet historický vývoj komparovaných civilizací ve druhé polovině 1. tisíciletí n. l. Synchronní pohled se zaměří na jejich formativní znaky, přičemž referenčním souborem bude západní civilizace a její charakteristika popsaná Samuelem Huntingtonem.

Obr. 1. Čtyři světové civilizace z let 600–1000 n. l. (Autor Jiří Macháček)

Diachronní hledisko Prolog Naše výprava časem začíná v době, kdy v Evropě usedal prach z pádu obrovského kolosu – západořímské říše. Její kolaps nepřišel náhle, ale probíhal postupně. Známé datum 476 pro současníky asi příliš neznamenalo (Bednaříková 2003, 317). Jen v Ravenně vystřídali poslední římské císaře germánští králové – nejdříve Odoaker a po něm Theodorich Veliký. Celý civilizační blok se drolil již delší dobu. Kulturní výdobytky a společenské struktury mizely nejdříve na okrajích říše. Římská admi234

NOVý ZAČÁTEK

nistrativa i legie opouštěly nejprve vnější provincie (například Británii již roku 410, nám blízké Noricum až roku 488) a zanechávaly zde vakuum, které využily nejrůznější etnické skupiny rozpohybované v důsledku stěhování národů, provázejícího civilizační kolaps. V jádru bývalé říše se posléze začaly formovat římsko-germánská království Franků, Burgundů, Ostrogótů, Vizigótů, Vandalů či Langobardů, která, existujíce vedle sebe, vstřebávala do značné míry vnitřní struktury a kulturu svého předchůdce a pomáhala tak udržovat římský svět alespoň v malém měřítku. Mezi novou vládnoucí třídou a starou římskou aristokracií nebyly příliš velké kulturní rozdíly a etnické odlišnosti se postupně stíraly (Wickham 2005, 80–83). Nově příchozí především přebírali nové náboženství a s ním i novou ideologii – křesťanství. Jako první, již v druhé polovině 3. století, to byli Vizigóti, kteří dali světu díky svému biskupovi Vulfilovi nejstarší překlad bible do národního jazyka (Bednaříková 2003, 73–75). Kromě germánských kmenů utvářeli obrázek Evropy té doby i středoasijští nomádi, kteří v pravidelných vlnách zaplavovali Evropu. Na počátku stěhování národů to byli Hunové, o 200 let později Avaři a ke konci raného středověku i Maďaři. Velmi dynamické období stěhování národů, kdy se kolíkoval nový prostor pro

Obr. 2. Ravenna – mausoleum ostrogótského krále Theodoricha Velkého. Místo, kde se antika změnila v raný středověk. (Foto Jiří Macháček)

235

CIVILIZACE A DěJINy

následující historické události, končilo rokem 568, v němž germánští Langobardi obsadili sever Itálie a ve střední, východní i jižní Evropě se objevilo poslední z velkých etnik, které dodnes formuje obraz kontinentu – Slované. Kolaps západořímské říše tak zanechal Evropu silně regionalizovanou (Wickham 2005, 831). Ve východní části Středomoří mezitím odolávala nájezdům Ostrogótů, Avarů i Slovanů východořímská říše, která za panování Justiniána I. (527–565) zažívala poslední období svého imperiálního rozmachu (Zástěrová et al. 1994, 63–74). Jen na Balkáně vybudoval tento císař více než 600 pevností a jeho armáda pod vedením slavného vojevůdce Belisaria znovudobyla severní Afriku, kde vyvrátila panství Vandalů, jejichž bojová morálka upadla poté, co přejali pozdně antický životní styl a oddali se luxusu a zahálce. Nikoho zatím příliš nevzrušovaly loupeživé kmeny, jejichž příslušníci pod vedením bojovných šejchů přepadali v pouštích Arabského poloostrova kupecké karavany. Tito svobodomyslní a otužilí nomádi, kteří zde žili po staletí stejným způsobem života, zatím vyznávali jen tradiční náboženství plné různých bůžků, džinů a démonů. Dosud neexistovala žádná síla, která by usměrnila jejich výjimečnou bojovnost (Tauer 2006, 16–20). Není asi propastnějšího rozdílu než mezi prostým světem arabských beduínů a civilizací, která se po staletí rozvíjela ve východní Asii. Již dynastie Šang, panující v období od 17. do 11. století př. Kr., po sobě zanechala písemné památky, města opevněná hradbami, kovolitecké dílny a jiné kulturní vymoženosti. Od 5. století př. Kr. disponovali Číňané souborem státotvorných textů, v nichž byly zaznamenány myšlenky Konfucia o vládnutí, mravnosti a řádu světa. První sjednocená říše Čchin vznikla ve 3. století př. Kr. Její ideologie, založená na podřízení osobní svobody jednotlivce státu (legismus), společenské struktury a instituce přežily prakticky až do 20. století. Období našeho raného středověku však předcházela v Číně krize centralizovaného byrokratického státu v době tzv. tří říší, následovaná zmatky a vpády kočovných kmenů (například Xiongnu/Siungnuové, Hunnu) z mongolských stepí (Palát, Průšek 2001, 25–26; Liščák 2002, 32–53). Daleko od ruchu Euroasie rostla od 2. tisíciletí př. Kr. na území dnešní Guatemaly, Hondurasu, Belize a východního Mexika nejrozvinutější předkolumbovská kultura Ameriky. Mayové, jak její nositele nazýváme, byli svojí vyspělostí plně srovnatelní s civilizacemi Starého světa. Již v 7.–4. století př. Kr. zde vznikaly první městské útvary, písmo se objevilo někdy v 1. století př. Kr. Období, které nás nyní zajímá, spadá do tzv. klasické fáze (2.–9. století n. l.), kdy dochází k největšímu rozkvětu mayské civilizace (Křížová 2011, 13–21).

236

NOVý ZAČÁTEK

Období konsolidace a rozkvětu Podle S. Huntingtona existuje v každé civilizaci místo, které je považováno za principiální zdroj dané kultury. Většinou se nachází uvnitř ústředního státu příslušné civilizace, který je nejmocnější a kulturně dominantní (Huntington 2001, 152). Immanuel Wallerstein je ve své teorii světového systému nazývá civilizačními jádry (core). Uvnitř rodící se západní civilizace vznikl takový primární stát (Randsborg 1980, 7–8; Hodges 1982, 188–190, 194) na teritoriu, které bývalo dříve součástí římských provincií. Do jednoho státního útvaru zde charismatický vůdce Karel Veliký a jeho předchůdci spojili království od Pyrenejí až po Jutsko. Jádro jeho říše se začalo formovat již za vlády předchozí merovejské dynastie, kdy se Frankové staly dominantní silou v Evropě, zatímco ostatní germánsko-římská království postupně zanikala, pohlcená mocnějšími rivaly – Vandalové v severní Africe Byzantinci, Vizigóti na Pyrenejském poloostrově Araby a Berbery, Burgundi ve východní Galii a Langobardi v severní Itálii pak Franky (Schulze 1998, 28–30; Bednaříková 2003). Za Karlovců v 8. a 9. století dosáhla franská říše svého vrcholu. Nebyla to jen kultura, jejíž odraz nacházíme v tzv. karolínské renesanci, či vojenské a politické úspěchy, které symbolizovala císařská koruna Karla Velikého. Kvetla i ekonomika, zčásti již monetizovaná, jak ukazují například nálezy jednotlivých mincí z důležitých sídlišť říše, které se náhodně ztratily při obchodních transakcích či jen v běžném ruchu na místních tržištích. Jejich výskyt kulminuje právě v druhé a třetí čtvrtině 9. století (Blackburn 1993). Franskou říši obklopovaly tzv. sekundární státy a společnosti, které ještě nedosáhly takové úrovně komplexity, abychom je mohli státem nazývat. Bez ohledu na stupeň vývoje té které komunity však u nich pod vlivem impulzů působících z ústředního státu docházelo k překotnému vývoji ve všech oblastech lidského života – v kultuře, politice, vojenství, sociální struktuře, právu, výrobních technologiích a především v náboženství. Křesťanství, jakožto úhelný kámen západní civilizace, se v té době začalo šířit i mimo území bývalé římské říše. Spolu s ním se k Vikingům či Slovanům dostávalo i dědictví antické vzdělanosti, včetně písemnictví. Nastartoval se proces, který Jan Klápště nazval europeizací kontinentu či středověkou změnou – transformací (Klápště 2005, 7, 401–406). Žádná z pojednávaných civilizací neprodělala tak explozivní vývoj jako islám (Tauer 2006, 20–83). Již dvacet let po vystoupení Proroka Muhammada ovládal ústřední teokratický stát, založený na novém náboženství, rozsáhlá území byzantské a perské říše v Egyptě, Sýrii, Palestině, severní Africe, Iráku a Iránu. Bojové vášně arabských beduínů směřovaly vně islámského státu. Expanze, umožněná sjednocením 237

CIVILIZACE A DěJINy

Obr. 3. Aristokracie karolínského světa (9. století) v archeologických a ikonografických pramenech. A – ikonografické prameny: (1) Codex Aureus z kláštera sv. Emmerama v Řezně, (2) freska z kostela sv. Benedikta v Mals v jižním Tyrolsku, (3) sakramentář Karla Holého, (4) Vivanova bible. (Kresba podle původní předlohy A. Radvanová) B – archeologické prameny: Pohansko u Břeclavi (Česká republika), hrob (Nr. 193) s karolínským kováním podkoleních řetízků. C – Pohansko u Břeclavi (Česká republika). Hrob (Nr. 257) s karolínským mečem. (Foto: Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita Brno)

238

NOVý ZAČÁTEK

všech Arabů pod hlavičkou islámu a hospodářskou i politickou slabostí jejich protivníků, pokračovala v následujících stoletích, kdy se k Arabům postupně přidávaly další válečně naladěné národy, jakými byli třeba afričtí berbeři. Jejich spojená vojska obsadila na počátku 8. století Pyrenejský poloostrov a usadila se i v jižní Francii. Další postup do nitra kontinentu zastavil až franský majordomus Karel Martell a rozpory mezi muslimskými dobyvateli. Nástupci Proroka – chalífové – nově organizovali dobytá území, kde vládli prostřednictvím místodržících. Majetek obyvatel z podrobených zemí se stal kořistí muslimů a jejich půda trvalým společným vlastnictvím dobyvatelů. Dosavadní majitelé, kteří na ní mohli zůstat, z ní museli platit pravidelné roční nájemné. Tak začalo plynout do Medíny, Damašku a později Bagdádu obrovské bohatství, které zcela změnilo arabskou společnost. Její vládcové se z asketických arabských knížat postupně stali orientálními despoty stojícími v čele obrovské nadnárodní říše sjednocené idejemi islámu. Svět se v jejich očích rozdělil – na část, která již patřila islámu (dár al-islám), a tu druhou (dár al-harb), kterou bylo nutno ještě dobýt. Největšího kulturního i ekonomického rozkvětu dosáhla islámská říše někdy v průběhu 9. století, kdy mimo jiné zmizely poslední zbytky naturálního hospodaření a rozvinulo se peněžnictví, včetně používání směnek a šeků. V Číně je období 7.–8. století nazýváno „zlatým věkem“ (Liščák 2002, 67–75). V té době zde vládla dynastie Tchang (618–906), kterou v roce 618 založil císař Li Jüan. Číňané porazili východní Turky a ovládli Střední Asii až po Kirgízii. Vznikl tak státní útvar, který byl ústředím celé východní Asie a neměl v tehdejším světě sobě rovného (Palát, Průšek 2001, 25–31). Jejich hlavní město Čchang-anu se rozrostlo do nebývalých rozměrů (84 km2) a stalo se s dvěma miliony obyvatel nejlidnatějším místem na Zemi. Konaly se zde ohromné trhy, na něž se sjížděli obchodníci z celé Asie. S obchodem souviselo také intenzivnější užívání peněz (i papírových), které někdy ve funkci platidla nahrazovalo hedvábí, jehož produkce v té době rychle stoupala. Budovala se a zdokonalovala síť komunikací. Čínské hospodářství se prudce rozvíjelo. Rostl celkový objem zemědělské výroby, rozšířily se i nové plodiny, jako byl čaj či cukrová třtina. Prosadil se nový vynález – knihtisk. Čína dosáhla jednoho ze svých civilizačních vrcholů. Podobně jako Čína zažila i mayská civilizace v období, které u nás nazýváme raným středověkem, svůj největší rozkvět (Křížová 2011, 21–56). Existovalo zde až 80 měst, každé s mnoha tisíci obyvateli, mezi nimiž probíhaly ustavičné války. Byla to autonomní centra, která se však sdružovala do větších koalic na základě vazalských či jiných vztahů. V 7. až 9. století tak vznikla dvě hlavní soupeřící „království“ – tikalské (centrum Tikal, dnes v Peténu) a calakmulské (centrum Calakmul, 239

CIVILIZACE A DěJINy

dnes ve státu Campeche v Mexiku). Řád založený na dvou velmocích byl velmi stabilní, i když jednotlivá města přecházela z jednoho „království“ do druhého. Samotný Tikal se rozkládal na ploše 16 km2 a jeho zázemí tvořilo až 60 000 obyvatel usazených v menších osadách, roztroušených vesnicích či jakýchsi sekundárních správních střediscích. Ekonomika Mayů byla založena především na extenzivním žárovém zemědělství, budovali však i zavlažovací systémy a vysoušeli bažiny. Nejobvyklejší plodinou byla kukuřice. Mayové konzumovali jen velice málo masa, které bylo luxusem. Získávali ho většinou lovem, domestikován byl jen krocan a pes. Společenská elita držela velké pozemkové vlastnictví a rolníci odevzdávali část úrody do centra. U Mayů vzkvétal i obchod, především s luxusním zbožím (jadeit, kakao, peří vzácných ptáků). Někdy se jako platidlo používaly kakaové boby. Většinou však šlo o výměnný obchod kontrolovaný elitami. Hlavní činností mayských vládců byly války, které vedli kvůli územní expanzi, hmotnému zisku, ale především tak získávali zajatce, jež obětovali při známých krvavých rituálech. Mayové znali logografické i slabičné písmo, které se učili příslušníci elitních rodů, jimž sloužilo jako nástroj vlády. Vynikali v astronomii a matematice. Dodnes obdivujeme jejich architekturu, především chrámové pyramidy.

Globální krize 10. století. Hořké konce i nové naděje Období, kterým se v této kapitole zabýváme, končí v 10. století. Z hlediska českých dějin se jedná o mimořádně významný věk, kam klademe počátky naší státnosti, hlavního města i první vládnoucí dynastie. V globální perspektivě je však vznik českého národa jen důsledkem hluboké krize, která zasáhla na přelomu 9. a 10. století významnou část tehdejšího světa. V Evropě postihl tento úpadek především ústřední stát západní civilizace – franskou říši (Schulze 1998, 392–399). Po delší agonii vy mřela v roce 911 Ludvíkem Dítětem východní větev dynastie Karla Velikého. Dekompozice jeho říše byla provázena vpády vikingských Normanů, muslimských Saracénů i nomádských Maďarů. Zároveň s nimi rozkládaly Říši i její vnitřní problémy, jakými byly nedostatky v administrativním systému, hospodářsko-sociální konflikty či těžko řešitelné napětí mezi světskou a církevní mocí. Celek, do něhož byly spojeny jednotlivé národy a země, se ukázal jako příliš heterogenní a nesoudržný. Mezi jednotlivými částmi říše existovaly příliš velké rozdíly v úrovni hospodářského a sociálního vývoje, zvycích, kultuře i jazycích. S úpadkem centrální moci sílila stále nezávislejší aristokracie, která se však současně mezi sebou vybíjela v brutálních vendetách. 240

NOVý ZAČÁTEK

Všeobecný zmar celkem dobře dokumentují nálezy jednotlivých ztrátových mincí, jejichž počet se na konci 9. a v prvních dvou třetinách 10. století radikálně snížil. Lze to vysvětlit buď celkovým ochabnutím ekonomiky, nebo regresí již poměrně silně monetizovaného obchodu, který se vrátil k užití primitivnějších forem platidel a barterové směně (Blackburn 2011). Úpadek primárního státu stáhl ke dnu také jeho satelity. Ve víru dějin tak zmizela před rokem 907 i zlatem zářící Velká Morava, která byla s franskou říší propojena řadou politických, hospodářských i kulturních vazeb. Chaos, který nastal, však neznamenal pouze ničení a ztráty na materiální a duchovní podstatě srdce Evropy, ale zároveň vytvořil i základ, z něhož vzešlo nové uspořádání západní civilizace. Až 10. století je podle Dušana Třeštíka datem vzniku dnešní Evropy (Třeštík 1999, 167). Teprve tehdy se rozpadly všechny tradiční struktury, sahající svými kořeny do pozdní antiky či ještě mnohem hlouběji, a začal proces první modernizace našeho kontinentu. Do 10. století se datuje i politický rozklad islámského teritoria (Tauer 2006, 98–142). Úpadek centrální moci začal pozvolna s nástupem nové vladařské dynastie v polovině 8. století – Abbasovců. Ti přišli již na počátku své vlády o Pyrenejský poloostrov, kde se u vlády udrželi příslušníci předchozí umajjovské dynastie. Za panování Abbasovců ztratil islám svůj výlučně arabský charakter. Říši nyní dominovaly dva národy – Arabové a Peršané. Náboženství získalo větší význam než národnost. Obyvatelstvo teokratického státu se islamizovalo a jazykově arabizovalo. Správa celé říše se dostávala do rukou úřednictva. Nejvyšší říšský úředník – vezír – u sebe soustředil veškerou výkonnou moc. Místodržící v provinciích – emírové – posilovali svoje postavení na úkor centra. Území ovládané abbasovskými chalífy se neustále zmenšovalo. Postupným rozkladem říše ubývalo i příjmů z provincií. Výdaje však zároveň rostly, protože panovník byl nucen kromě vydržování nákladného dvora financovat i silné gardové sbory složené z žoldnéřů a otroků cizího původu, neboť na žádný z obou hlavních národů říše se již nemohl plně spolehnout. Krizi ukončila invaze Seldžuků ze Střední Asie v 11. století, které již říše neodolala (Tauer 2006, 173–188). Expanzí turkických národů začíná nová kapitola historického vývoje Malé Asie, východního Středomoří, Balkánu a potažmo i celé střední a jihovýchodní Evropy, která končí o šest století později pod Vídní. Také Čína čelila v této době velkým problémům (Liščák 2002, 76–85). Zlatý věk sice oficiálně skončil až roku 907, kdy přestala vládnout dynastie Tchang, avšak úpadek ústřední moci začal již v osmdesátých a devadesátých letech 9. století. Čínská říše se rozpadla na řadu fakticky nezávislých panství. 10. století se tak v čínských dějinách symbolicky označuje jako období pěti dynastií a deseti království. Politická 241

CIVILIZACE A DěJINy

Obr. 4. Mešita Ibn-Tulna. Největší a nejstarší dochovaná mešita v Káhiře, vybudovaná za Abbasovců v druhé polovině 9. století n. l. (Foto M. Frouz)

rozdrobenost měla neblahé důsledky. Armáda, i přes rostoucí vojenské výdaje, nebyla schopna čelit nečínským říším na severu, k nimž patřila například kitanská říše Liao. Klesaly daňové výnosy. Správní aparát se stal obětí plíživého úpadku. Zároveň upadala původní aristokracie, která byla nahrazována novou vrstvou úředníků-literátů, kteří měli nejen vzdělání, ale postupně získávali do svého držení různé prebendy a pozemkové majetky. Právě tehdy začala nová éra byrokracie, která vedla k jisté jednotvárnosti a nakonec i postupnému zaostávání Číny, vrcholícímu v 19. století a první polovině století dvacátého. Počínající izolaci země zaznamenáváme již v 10. století. Ještě v průběhu 10. století se však Čína vzpamatovala a začal proces jejího znovusjednocování. Severní Sung porazil kitanskou říši a došlo k novému nevídanému rozmachu hospodářství a obchodu. Čína však současně směřovala k další hluboké krizi, personifikované postavou obávaného Chubilaje-chána a jeho hordami z mongolských stepí (Palát, Průšek 2001, 28–54). Čtvrté ze sledovaných světových civilizací se nepodařilo to, co třem ostatním – tedy přežít 10. století. Kolaps Mayů přichází okolo roku 909 (Tainter 2009, 25, 201–231; Křížová 2011, 57–66). O jeho příčinách se vedly intenzivní debaty, aniž se dospělo k jednoznačným závěrům. Nejčastěji je zmiňována nekontrolovaná populační exploze a přehnaná urbanizace. Vysoká hustota lidí na jednom místě, která například 242

NOVý ZAČÁTEK

v Copánu dosahovala až 8000 osob na km2, zapříčinila velké organizační a subsistenční problémy, vedla k nestabilitě a sociálnímu napětí. Taková společnost pak byla velice citlivá na různé vnější impulzy, jako například útoky zvenčí, přerušení obchodních tras či ekologické problémy. Jestliže se mezi roky 700 a 850 každých 90 let v Copánu zdvojnásoboval počet obyvatel, pak po roce 850 došlo v průběhu několika desetiletí k vylidnění města a jeho okolí. Lidé se částečně přesunuli na venkov. Počet obyvatel Copánu nakonec klesl o 75 %. Společnost se zároveň silně militarizovala. Popisovaný kolaps však přece jenom nebyl totální. Opuštěny byly jižní nížiny a osídlení se přesouvá z původní oikumeny do vysočin a jiných regionů, například na yucatánský poloostrov, kde vzniká nové centrum v Chichén Itzá. Neuhasíná ani dálkový obchod, který spojuje celý mezoamerický region. K dalšímu zjednodušování kultury dochází až ve 12. století a města jsou hromadně opouštěna v 15. století. V polovině 16. století sem přichází Španělé a mayská civilizace je definitivně nahrazena civilizací latinskoamerickou a západní.

Diskuze Je zajímavé, že natolik odlišné civilizace zažívaly v druhé polovině 1. tisíciletí velmi podobný vývojový cyklus, který charakterizuje rozkvět v 8.–9. století následovaný úpadkem ve století následujícím. Můžeme-li u třech z nich vysvětlit tuto nápadnou shodu vzájemnými kontakty, pak u čtvrté je to zhola nemožné, neboť se rozvíjela samostatně, od všech ostatních izolovaná tisíci kilometrů oceánských mas. Nemáme-li co do činění s nevypočitatelnou náhodou, kterou ovšem u nečekaných událostí s fatálními následky typu „černé labutě“ nelze vyloučit (k termínu viz Taleb 2011), pak musíme hledat společného hybatele, jenž by byl natolik silný, aby ovlivnil vývoj lidstva na různých místech severní hemisféry a spustil tzv. multiplikační efekt zpětných vazeb, který vede ke zhroucení (ale i explozivnímu rozvoji) společenských systémů (Renfrew 1972, 487), kritickému poklesu mezních výnosů (k termínu viz Tainter 2009, 160–170) a přerušení dosavadních rovnováh (Bárta, v tisku). V úvahu přichází v podstatě jediná síla, a to globální klima. Poznání jeho vývoje pokročilo v posledních letech značně kupředu, zvláště v souvislosti s aktuální a bohužel značně zpolitizovanou diskuzí o globálním oteplování. I díky ní však dnes disponujeme poměrně kvalitními modely, které zčásti pokrývají i naše zájmové období. Jsou vypočítávány z různých nepřímých proxy dat, počínaje vrty v grónském ledovci, kde zachycujeme impakt vulkanické činnosti, přes dendrochronologické záznamy o růstu stromů až po historické 243

CIVILIZACE A DěJINy

zprávy. Z těchto modelů vyplývá, že období mezi roky 800 a 900 patřilo k nejteplejším během posledních dvou tisíciletí, odhlédneme-li od několika posledních dekád. Naopak první polovina 10. století znamená nástup studenější fáze. Krátké ochlazení končilo okolo roku 950 a následovala teplá fáze trvající až do roku 1100 (McCormick, Dutton, Mayewski 2007, 871, 874, 876). S ochlazením na počátku 10. století, které předcházelo tzv. „středověké teplé periodě“ (Medieval Warm Period), počítá i model vývoje povrchové teploty země, který obsahuje zpráva zvláštní komise zřízené Národní akademií USA pro výzkum světového klimatu (National Research Council 2006, Fig. 11/1). Během chladné části 10. století dochází navíc ke třem významným vulkanickým událostem (900–902, 913, 939), z nichž především výbuch sopky Eldgja na Islandu v roce 939 zanechal mimořádně silné stopy v grónském ledovci i ohlasy v písemných pramenech, které zmiňují krutou zimu v Německu, Švýcarsku a možná i Nizozemsku a Irsku (McCormick, Dutton, Mayewski 2007, 879–887). Ať již byly rozmach 9. a krize 10. století způsobeny výkyvy klimatu nebo jinými, pro nás dosud neznámými faktory, je zjevné, že každá ze zkoumaných civilizací zareagovala na vnější podněty odlišně. Mayové se z krize již nikdy zcela nevzpamatovali a nezadržitelně spěli ke svému konci, Čína upadla do jisté strnulosti, společnosti Západu a Islámu se transformovaly, aby v neustálých vzájemných střetech dožily moderní doby, která znamenala další přerozdělení rolí mezi civilizacemi. Přírodní podmínky pouze vymezovaly obecný rámec historických dějů, v němž se pohybovala společenstva konkrétních lidí, kteří žili vlastní životy a svobodně tvořili své dějiny. Mnohem více než záplavy, bouře, sucha či kruté zimy ovlivňoval jednotlivé civilizace soubor základních hodnot, k nimž se tito lidé hlásili a které jim pomáhaly přežít rozmary přírody i konkurenci ostatních.

Synchronní hledisko Při synchronním pohledu na civilizace raného středověku nás již nebude zajímat jejich vývoj v čase, ale znaky, které určují jejich charakter. Referenčním souborem se stane naše vlastní civilizace, s níž budeme poměřovat všechny ostatní. Je zřejmé, že takový postup nemůže být objektivní či neutrální a vzhledem k omezenému rozsahu textu ani komplexní. Na několika příkladech se pokusím ukázat, v čem je západní civilizace, podle mého názoru, výjimečná již v raném středověku a čím se podstatným způsobem odlišuje od ostatních.

244

NOVý ZAČÁTEK

Charakteristické znaky západní civilizace Hlavní znaky dnešní západní civilizace nejsou výsledkem modernizace, jak se někdy mylně uvádí, ale formovaly se již ve středověku (Huntington 2001, 68–71, 183). Patří k nim antické dědictví, které Západ integroval v mnohem komplexnější podobě než jiné nástupnické civilizace, jako například islám či pravoslaví. Historicky nejdůležitějším znakem je západní křesťanství, jehož východní hranice dodnes odděluje naši civilizaci od muslimského a pravoslavného světa. Charakteristická je jazyková a národnostní pestrost, v jejímž důsledku se Evropa, kde zavládla „jednota v pluralitě či pluralita v zásadní jednotě“, stává „koncertem“ národních států, jak to svého času nazval Dušan Třeštík (Třeštík 1999, 132, 167). Střety mezi státem a církví, které byly institucionálně odděleny, přispěly k rozvoji svobody na Západě. Tradice vlády zákona konstituovala základy právní ochrany, včetně práv majetkových, a přispěla k rozvoji individuálních svobod a individualismu jako takovému. Ten kontrastuje s kolektivismem typickým pro jiné kultury. Společenský pluralismus západní společnosti se projevil vznikem různých autonomních skupin, mezi nimiž dominovala silná aristokracie, ale přidávaly se i další sociální třídy, jako obchodníci, řemeslníci a jejich cechy, mnišské řády apod. Příbuzenské a pokrevní vazby postupně ztrácely svůj význam. Zastupitelské orgány se sice formovaly až o něco později, jejich kořeny je však možné vystopovat již ve starých sněmech, jako byly things či folkmote Vikingů či Anglosasů. Nebyly to však jen tyto hodnoty, které pomáhaly Západu dobývat svět, ale i jeho větší schopnost používat organizované násilí. Bezprostřední příčiny rychlého rozvoje evropské civilizace pak lze společně s Hun tingtonem vidět ve společenské struktuře, rozvoji měst a obchodu, decentralizaci moci a především v technologickém pokroku a válečném umění (Huntington 2001, 45).

Tradice Součástí západní kultury je antická tradice, která je v ní dnes obsažena v mnohem větší míře než u jiných civilizací, které kdy přišly do styku s dědictvím římské říše. Situace raného středověku však byla ještě poněkud jiná. Antické duchovní dědictví se na Západ často dostávalo zprostředkovaně přes sousední civilizace – byzantskou a islámskou. To není nic překvapivého, neboť byzantská (dnes ortodoxní) civilizace byla přímým pokračovatelem východořímské říše a tradice vycházející z antiky zde byla velice silná, i když transformována (a zčásti i odmítána) pod vlivem křesťanství. Na Západě došlo k recepci antické 245

CIVILIZACE A DěJINy

tradice především během tzv. karolínské renesance, která je spojována s literárním vzděláním a úzce souvisela s latinským písemnictvím a latinou jako takovou. Lze říci, že základy evropské kultury se formovaly pod vlivem antické tradice právě na dvoře Karla Velikého (Schulze 1998, 274–296). Islám těžil z toho, že se rozkládal na území, které mělo ve starověku největší kulturní úroveň. Rozvíjel orientálně-křesťanskou a byzantskou vzdělanost, kterou obohatil o prvky arabské a perské. Z duchovního odkazu antiky si vybral především vědy exaktní a přírodní, například medicínu a filozofii. Hlavní a naprosto dominantní zdroje jeho tradice však vždy tvořily texty Prorokovy a dalších imámů (Tauer 2006, 113–118). Čínská duchovní tradice byla v době, o které pojednávám, mnohem starší, propracovanější i různorodější než u dalších civilizací. Již Konfucius, který žil v 6. století př. Kr., navazoval na původnější texty, jakými byla například básnická Kniha písní či historická Kniha dokumentů. Konfucianismus však nebyl jediným filozofickým a náboženským směrem starověké Číny. Vedle něj existovala i tradice taoismu, který obhajoval životní styl založený na harmonii s přírodou a později přibyl i původně indický buddhismus (Palát, Průšek 2001, 215–234).

Náboženství, vztahy mezi profánní a sekulární mocí Křesťanství latinského ritu patří k historicky nejdůležitějším znakům naší civilizace. Ačkoli se křesťanství profilovalo jako náboženství založené na milosrdenství a v počátcích se opíralo o nižší a někdy i pronásledované vrstvy, v raném středověku již bylo šířeno silou, která se projevila například při hromadném křtu Sasů za Karla Velikého. Křesťanství se stalo politickým programem a ideologií raně středověkých elit a bylo využíváno při dekompozici starých pořádků. „Každý, kdo se při křtu odřekl ‚ďábla‘, to jest pohanských bohů, ... nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy ... Odděloval se od kmenového společenství“ (Třeštík 2001b, 129). Christianizace se v zásadě překrývala s expanzí Západu a vznikem středověkého státu. I přes spojitost obou procesů zůstala světská a církevní moc oddělena, což lze dodnes pokládat za jednu z hlavních předností západní civilizace. Jestliže křesťanství má k násilí spíše negativní vztah (či ambivalentní v případě pohanů, heretiků a jiných nepřátel), jak to vyjadřuje i páté přikázání imperativem „Nezabiješ“, pak islám, přestože z křesťanství a židovství vychází, násilí nezavrhuje. V přikázání „Nezabíjet, leč po právu“ se odrazila tradice krevní msty, která byla u arabských kočovní246

NOVý ZAČÁTEK

ků mimořádně silná. Islám samozřejmě obsahuje také silnou složku milosrdenství, k němuž nabádá Bůh Muhammada, když s ním v jeho zjeveních hovořil o lásce k bližnímu, káral utiskování chudých a sirotků či týrání otroků. Již činy samotného Proroka, zvláště po příchodu do Jathribu/Medíny, když se stal i politikem, vládcem a vojevůdcem, však byly veskrze násilné. Poté, co nezískal pro své učení tamní židy, kteří se mu kvůli komolení biblických zpráv vysmáli, tvrdě proti nim zakročil. Všechny tři židovské kmeny zlikvidoval nebo vyhnal. Jak konstatoval velký znalec arabského světa Felix Tauer, „islám se z původní nauky lásky k bližnímu stává bojovným náboženstvím, jež podle příkazu Prorokova má vést boj s nevěřícími až do jejich obrácení na víru, anebo úplného vyhlazení“ (Tauer 2006, 29). Idea společného náboženství, služba jednomu Bohu a poslušnost jeho Prorokovi položila základy teokratického státu. Nástupci Proroka – chalífové – byli především duchovními představenými věřících (imámy), zároveň však ve svých rukou soustředili i nejvyšší moc soudní a správu všech věcí světských. Stát a islám splynuly v jedno. Ve vzájemné shodě zakazovala obě monoteistická náboženství Starého světa lidské oběti. Ty jsou naopak považovány za typický znak náboženství Mayů, kteří se v krvavých rituálech vyžívali (Kostićová, Křížová, Květinová 2011). Jejich panteon byl velice bohatý a zároveň poměrně proměnlivý. Vyznávali kult vody, kukuřice, plodnosti, přírodních sil i nebeských těles. Podle mayské víry se bohové a lidé navzájem potřebovali. Bohové dali lidem život a ti jim to spláceli v podobě životadárné tekutiny – lidské krve. Získávali tak péči bohů, kteří se starali o vesmírný řád. Přísun zajatců určených k obětování byl jedním z hlavních motivů trvalých válek mezi mayskými městy. Jejich vedení se stalo zároveň jednou z hlavních činností vládců, kteří často deklarovali své příbuzenství s mytickými postavami. Byli nazýváni „božskými pány“ a v rituálech sebeobětování sami obnovovali pouto mezi lidmi a bohy svojí krví a bolestí (Křížová 2011, 24–25, 48–56). V Číně dominantní konfucianismus byl především souborem rad, jak dobře vládnout. Je otázkou, zda se vůbec jednalo o náboženství v pravém slova smyslu. Metafyzické problémy byly totiž čínskému uvažování cizí. Nevznikaly zde církve a náboženské vyznání bylo fakticky soukromou záležitostí jedince, o niž se stát většinou nestaral. Konfucianismus byl více než náboženstvím státní ideologií, jejíž podstata tkvěla v sakralizaci stávajícího mravního řádu. Z toho pramení i představa, že vládce Číny je ke své pravomoci předurčen nebesy, a disponuje tedy absolutní neomezenou mocí (Palát, Průšek 2001, 21, 215). Konfucianismus prosazoval svoji představu správné společnosti a státu, kde by hierarchie sociálních vztahů odpovídala vztahům v rodině. Na tento princip navázal později i legismus, požadující důsledné plně247

CIVILIZACE A DěJINy

ní povinností poddaných vůči státu pod hrozbou přísných sankcí a krutých trestů (Liščák 2002, 118, 147–148). Jistým protipólem konfucianismu se stal pacifistický taoismus, který se formoval fakticky současně, ale zdůrazňoval životní styl v harmonii s přírodou, prostotu a mírnost. Proklamoval i svůj nezájem o věci veřejné (Palát, Průšek 2001, 215–227).

Jazyková a národnostní pestrost Evropa se od raného středověku vyznačuje jazykovou a národnostní rozrůzněností. V období stěhování národů byla zaplněna kmeny germánského, slovanského i asijského původu, které se promísily s původním substrátem římských provincií, přičemž ani ten nebyl nikterak homogenní a kromě Románů obsahoval i další etnické složky. Po jejich usazení započal proces, který dříve či později vedl ke vzniku různých státních útvarů, mezi nimiž dominovala merovejská, karolínská a nakonec otonská říše jako ústřední a primární stát vznikající civilizace. I když Západ od počátku vycházel z latinské tradice a křesťanského univerzalismu, zůstával zde dostatečný prostor pro národní specifika. Vždyť i základní náboženské texty byly překládány do národních jazyků – jako první do gótštiny již ve 4. století biskupem Vulfilou. V této souvislosti je nutno zmínit i mimořádné dílo soluňských bratří Konstantina a Metoděje, kteří 500 let po Vulfilovi položili základy slovanské literatury. Regionalizace Evropy vyvrcholila na konci 9. a v 10. století v souvislosti s krizí karolínské říše. Až tehdy došlo ke konečnému rozkladu původní římské jednoty. Jednotlivé regiony Evropy se vyvíjely již víceméně samostatně, a proto musely být i značně flexibilní. Post-římský svět se podle Chrise Wickhama stal jedním velkým laboratorním experimentem, který vedl k dnešnímu uspořádání Evropy (Wickham 2005, 829–830). Islámská civilizace se vydala přesně opačným směrem. Chalífa Umara ibn al-Chattáb vypověděl židy a křesťany z Arabského poloostrova, kde napříště nesměli bydlet vyznavači jiného náboženství než islámu. Již Prorok Muhammad začal za svého pobytu v Medíně formovat islám v čistě arabské náboženství. S tím, jak postupovala islámská expanze, se musela teokratická říše vyrovnat s integrací různých poražených národů. Silnou pozici získali především Peršané, kteří se v Abbasovském chalífátu stali druhým nejsilnějším národem. Tento proces provázela jazyková arabizace a od 10. století také intenzivnější islamizace nearabského obyvatelstva, která dříve nebyla příliš vítána. Arabština sloužila jako vědecká řeč, byla řečí liturgickou a až do konce 10. století výhradní řečí úřední a jediným spisovným jazykem (Tauer 2006, 115). 248

NOVý ZAČÁTEK

Dnešní čínština obsahuje řadu dialektů, které se od sebe často značně liší. K regionalizaci jazyka docházelo již v období před přelomem našeho letopočtem. Významnou roli proto hrála tzv. klasická čínština, používaná v době dynastií Čou a Chan. Později se stala administrativním a literárním jazykem, který se vyučoval na školách a sloužil při správě obrovské říše. Čínské písmo, které patří k nejstarším na světě, je složeno z tisíců znaků a jeho obtížnost se stala brzdou při šíření znalostí čtení a psaní. Čínská říše byla kulturně poměrně homogenní. Kočovnické kmeny, které na ni útočily, se často počínštily a splynuly tak s většinovou společností. Vážnější problém nastal až ve 13. století, kdy přišli Mongolové, kteří nebyli schopni vyšší čínskou kulturu přijmout. Mayové se v podstatě nikdy kulturně a politicky nesjednotili. Podstata mayské civilizace byla založena na autonomních městských centrech, s nimiž se jejich obyvatelé plně identifikovali. Žádný vyšší stupeň identity zde neexistoval, i když elity byly zapojeny do sítě vzájemné komunikace a sňatkové politiky. Se zánikem města mizela také identita jeho obyvatel. Neustálé soupeření mezi jednotlivými centry vedlo nejen k soustavným válkám, ale také k vytvoření konkurenčního prostředí,

Obr. 5. Geofyzikální výzkum prováděný pracovníkem Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v mayském městě Uaxactun v Guatemale. (Foto Peter Milo)

249

CIVILIZACE A DěJINy

které podněcovalo intelektuální a technický rozvoj (Křížová 2011, 22). Znalost písma byla vyhrazena pouze nejvyšším vrstvám a stávala se zdrojem jejich prestiže a moci. Mayské jazyky byly značně různorodé. Jako prestižní komunikační jazyk však sloužilo choltí, v němž byla napsána většina nápisů a které hrálo podobnou roli jako latina a klasická čínština.

Individualismus a kolektivismus, vlastnictví a svoboda Individualismus, tak charakteristický pro dnešní západní civilizaci, sahá svými kořeny již do raného středověku. Není to však jen šlechta, tradičně spojovaná – především německou historiografií – s agresivní svobodou (Herrschaft), která formovala Západ (Třeštík 1999, 166). Právě raný středověk je totiž dobou její relativní slabosti (Wickham 2005, 827–828). Možná důležitější je to, že do jisté míry se autonomní stávalo (či zůstávalo) i běžné zemědělské obyvatelstvo, ať již to byli původně svobodní příslušníci barbarských kmenů a gentes či část obyvatelstva bývalé římské říše. Tito lidé byli více či méně nezávislí na aristokratické dominanci. V Evropě existovaly dva druhy autonomní rolnické ekonomiky. Jeden, odvozený z původních kmenových struktur, byl typický především pro severní a střední Evropu, kde jednotlivé vesnické komunity sice platily tribut panovníkovi, ten byl ovšem relativně malý a nemotivoval k vytváření příliš velkého nadvýrobku, ani zásadně neohrožoval jejich autonomii. Druhý typ existoval v místech s velkým pozemkovým vlastnictvím odvozeným z pozdně římské éry, kde žili závislí nájemci půdy a nezávislí sedláci navzájem promíšeni. V takovém případě hledali členové elity autonomních vesnic ochranu pro svoji komunitu u patrona, což býval nejbližší pán. Alternativní feudální mód ekonomiky, který se postupně prosazoval, spočíval v dominantním postavení pozemkového vlastníka, žijícího z nad výrobku závislých nájemců půdy či z práce osobně nesvobodných nevolníků (Wickham 2005, 304, 539–542, 828). Vznikl zde systém tzv. raně středověkého velkostatku (Grundherrschaft), který se stal jednou z nejdůležitějších organizačních forem hospodářského a sociálního života středověku. Pod pojem „Grundherrschaft“ lze zahrnout nejen vlastní pozemkové vlastnictví, ale i pravomoc nad lidmi, kteří získali od majitele velkostatku polnosti k hospodářskému využití. Důležité je, že vztahy, které takto vznikaly, nebyly jednostranné a také rolník, jako osoba ekonomicky závislá, měl svoje individuální práva. Musel sice odvádět majiteli pozemků dávky a služby a byl svému pánovi povinován věrností a poslušností. Za to však získal právo na dům, dvůr i pozemky, které mohl dlouhodobě užívat, většinou až do konce života. 250

NOVý ZAČÁTEK

Pokud plnil své povinnosti, byl právně chráněn a statek mu nemohl být odebrán. Pán musel své poddané také ochránit před násilím i nouzí způsobenou různými faktory (Schulze 2004, 95–97). Existovali samozřejmě i osobně nesvobodní nevolníci (servus), politická i sociální dimenze tohoto nevolnictví se však podstatně lišila od otrokářského systému antiky (Smith 2005, 156) či otroctví v islámském světě. Naproti tomu, přestože běžné obyvatelstvo upadalo během času do stále větší feudální závislosti, zůstávala jistá, i když malá část sedláků stále svobodná. V českých zemích se v 11.–12. století jednalo podle odhadů ještě asi o 4–5 % obyvatelstva (Petráček 2003, 197). Lidé západního světa tak nebyli nikdy úplně znevolněni. I když islám vznikl jako náboženství nespoutaného arabského živlu, postupem času společnost výrazně proměnil. Jistě to souviselo s učením o predestinaci a osudu, které považuje vlastní vůli za pouhý sebeklam. Muslim věří v jediného a pravého Boha, musí se plně odevzdat do jeho moci a být poslušný Prorokovi i jeho nástupcům. Při prvotní expanzi islámu se vůbec nepočítalo s konverzemi. Z Arabů/muslimů se měla stát privilegovaná vrstva, zatímco podrobené (neislámské) obyvatelstvo mělo zůstat v podřízeném postavení. Z půdy, která se na novém území stávala společným majetkem dobyvatelů, museli její bývalí majitelé platit nájem islámskému státu, který tento zisk následně přerozděloval ve formě renty Arabům. Došlo k jakési primitivní formě zestátnění velké většiny půdy. To je zřejmě i hlavní důvod, proč v islámské teokracii nevznikla pozemková šlechta. Společná půda byla sice postupně zcizována a přidělována ve formě služebních statků, avšak majiteli velkých pozemků a manufaktur se stávali spíše bohatí kupci a bankéři, tedy jakási „buržoazie“. Asi i proto stáli v čele muslimské společnosti vyšší úředníci, teologové a právníci, nikoli šlechtici. Významnou pracovní silou pak byli otroci, nejdříve řeckého, pak i slovanského a posléze tureckého původu. Nikterak nepřekvapí, že správa takové říše se pak postupně stávala veskrze byrokratickou, obstarávanou měsíčně placeným úřednictvem v četných úřadech ústředních i provinčních. Vedlo to postupně k hypertrofii úřednictva, což vytvořilo obrovský latentní problém v celé společnosti. S důsledky tohoto vývoje se ostatně země východního Středomoří a Balkánu potýkají dodnes. Individualismus býval čínské civilizaci cizí. Souviselo to s konfu ciánskou představou o světě, který musí být harmonizován v zájmu celku. Podle učení legismu, politické filozofie odvozené z učení Konfucia, musí být osobní svobody podřízeny silnému státu s panovníkem neomezené autority. Žádoucího stavu lze dosáhnout s pomocí přísných zákonů a krutých kolektivních trestů, kterými je nutné za všech okolností udržovat mezi lidmi pořádek (Palát, Průšek 2001, 216–219). Snaha o silný centralizovaný stát vedla již za dynastie Tchang v 7.–8. století 251

CIVILIZACE A DěJINy

k oslabování vojenské moci a politické aristokracie. Vytěsňoval ji vzdělaný úřednický aparát pocházející z nižší šlechty. Velkou moc měli ve svých rukou i palácoví eunuši, kteří kontrolovali i armádu a zastupovali zájmy císaře v provinciích. Přechod k éře byrokracie byl završen za

Obr. 6. Chrám Velkého Jaguára v Tikalu (8. století n. l.). Jedno z hlavních městských center klasické fáze mayských dějin. (Foto Peter Milo)

252

NOVý ZAČÁTEK

krize 10. století, kdy aristokracie jako zvláštní skupina zanikla. Vláda úřednictva v dlouhodobé perspektivě negativně ovlivnila celou společnost. Čínští vládní úředníci omezovali individuální aktivity a tradičně se stavěli proti soukromému obchodu a podnikání. Ještě za dynastie Ming (1368 až 1644 n. l.) zakazovali mingští vládci soukromá jednání mezi Číňany a cizinci a nedovolovali soukromé cesty do zahraničí jen proto, aby uchovali centrální vládě monopolní kontrolu zahraničních styků a obchodu a aby alespoň částečně uchránili Číňany před nakažením „barbarskými“ zvyky (Liščák 2002, 106). V 10. století vedla hospodářská nutnost mnoho rolníků buď k tomu, že se zbavili své půdy a stali se nájemci nebo nájemními dělníky bohatých sousedů či poddanými mocného příznivce. Čína byla značně rozpolcená i ve vztahu k soukromému vlastnictví půdy. Tradiční konfucianismus předpokládal, že veškerá půda má být státním vlastnictvím a plné dispoziční právo k ní má mít pouze vladař. Naopak legisté podporovali v zájmu zvyšování produkce soukromé vlastnictví (Palát, Průšek 2001, 57–60). Mayská společnost se do jisté míry podobala svému evropskému protějšku. Byla silně hierarchizovaná. Důležitou roli zde hrála válečnická tradice. Zdůrazňovány byly veřejné rituály. Charakteristická byla mužská dominance ve všech složkách společnosti. Zároveň to však byla i společnost korporativní – na úrovni rodin a rodových občin zde panovala silná solidarita. Elity, které tvořily jen 2 % populace, disponovaly velkým pozemkovým rodovým vlastnictvím. Rolníci odevzdávali zřejmě část své úrody do nejbližšího městského centra ve formě tributu. Míra zásahů vládní moci do vlastnictví a hospodářských záležitostí běžného obyvatelstva je doposud nejasná. Je však téměř jisté, že centrálně se rozhodovalo i o výstavbě infrastruktury v podobě kanálů, nádrží či komunikací i velkých veřejných budov. Zdá se, že s kolapsem mayské civilizace v 10. století souvisela i předchozí populační exploze, kdy se výrazně zhušťovalo městské obyvatelstvo a neúměrně se rozšiřovala neproduktivní vrstva úředníků, správců a písařů (Křížová 2011, 30–32, 57–58).

Závěr Mezi lety 600 a 1000 tvořilo světový řád několik civilizací, z nichž některé se právě rodily. Patřil k nim i Západ, v němž je naše společnost hodnotově ukotvena. Západní civilizaci již v době vzniku charakterizovalo několik znaků, které pro ni zůstaly dodnes typické. Jde především o vyvážený poměr mezi jednotící univerzální ideou, kterou představovalo křesťanství latinského ritu kombinované s antickou tradicí na straně jedné a regionální, jazykovou či kulturní pestrostí na straně druhé. Dalším formativním znakem Západu je existence individuální253

CIVILIZACE A DěJINy

ho vlastnictví a individualismus jako takový, který se neváže jen na šlechtu (i když na ni především), ale v jisté omezené míře i na vrstvy běžného, povětšinou zemědělského obyvatelstva, které, přes svoji pozici na nejnižších příčkách společenské hierarchie, požívalo výhod právní ochrany v rámci středověkého velkostatku. Paralelně s ním dožívaly v raném středověku autonomní vesnické komunity, které odvozovaly svoji nezávislost ze starších tradic. I když s postupující feudalizací tyto svobody upadly, objevily se nové možnosti jak si nezávislost zachovat. Vznikala první právní města, kde se již dýchal vzduch úplně nového typu svobody. Uvnitř západní civilizace se vytvářelo konkurenční prostředí, v němž jednotlivci i separátní skupiny soupeřili o moc a svoji vlastní nezávislost. V konečném důsledku to vedlo ke značnému společenskému i ekonomickému rozkvětu. Ostatní tematizované civilizace druhé poloviny 1. tisíciletí, jakkoli byly ve své době významné a povětšinou i mnohem bohatší a úspěšnější než Západ, v sobě obsahovaly prvky, které vedly k jejich pozdějšímu úpadku či zaostávání. Některé z nich byly nekompromisními teokraciemi, které postrádaly pozitivní napětí mezi profánní a sakrální mocí, nebo se až příliš fixovaly na svá božstva, jimž obětovávaly neúměrně velký díl společenského produktu, včetně vlastních lidí. Jako zhoubná se ve všech případech ukázala hypertrofovaná byrokratizace, která dusila rozvoj společnosti. Některé civilizace se vyčerpávaly vnitřní i vnější agresí vedenou ve jménu náboženské ideje, jiné naopak trpěly umělou izolací od okolního světa. Škodlivá byla bezesporu i přílišná daňová zátěž, která měla devastující účinky na morálku a loajalitu obyvatelstva a významně přispěla nejen k pádu západořímské říše, ale i k oslabení říše východořímské (Bednaříková 2003, 31–32; Wickham 2005, 57, 62–64; Tauer 2006, 48). Jestliže naše civilizace vykazuje mnoho příznaků probíhajícího úpadku, pak je nutné více než kdy jindy v zájmu jejího přežití „uchovat, chránit a obnovovat jedinečné kvality“, které ji definují (Huntington 2001, 370, 380). To je také důvod, proč je tisíc let stará historie i dnes pro nás tak důležitá a vlastně stále aktuální.

Výběrová literatura Bárta, M. Forthcoming, Ancient Egyptian history and the punctuated equilibrium theory, an outline of the problem. In Journal of Egyptian History 2013. Bednaříková, J. 2003 Stěhování národů. Praha: Vyšehrad. 254

NOVý ZAČÁTEK

Blackburn, M. 1993 Coin circulation in Germany during the Early Middle Ages: the evidence of single-finds. In Kluge, B. (ed.). Fernhandel und Geldwirtschaft, Beitrage zum Deutschen Munzwesen in sachsischer und salischer Zeit. Ergebnisse des Dannenberg-Kolloquiums Sigmaringen. Sigmaringen: Thorbecke, s. 37–54. 2011 Coinage in its archaeological context. In Hamerow, H.; Hinton, H. D.; Crawford, S. (eds.). The Oxford Handbook of Anglo-Saxon Archaeology. Oxford: Oxford University Press, s. 580–599. Hodges, R. 1982 Dark Age Economics. Londýn – New york: Duckworth – St. Martins Press. Holubec, S. 2007 Samuel P. Huntington: Střet civilizací (Kritická reflexe díla). In Šubrt, J. (ed.). Historická sociologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Huntington, S. P. 2001 Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers. Klápště, J. 2005 Proměna českých zemí ve středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Kostićová, Z. M.; Křížová, M.; Květinová, S. 2011 Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky. Praha: Nakladatelství XyZ. Křížová, M. 2011 Mayové: víc než záhady dávné civilizace. Praha: Aleš Skřivan. Liščák, V. 2002 Čína. Praha: Libri. McCormick, M.; Dutton, P. E.; Mayewski, P. A. 2007 Volcanoes and the climate forcing of Carolingian Europe, A.D. 750–950. In Speculum-a Journal of Medieval Studies 82/4, s. 865–895. National Research Council 2006 Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years. Washington, D.C.: The National Academies Press.

255

CIVILIZACE A DěJINy

Palát, A.; Průšek, J. 2001 Středověká Čína: společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. Praha: DharmaGaia. Petráček, T. 2003 Fenomén darovaných lidí v českých zemích 11.–12. století. Praha: FF UK, Ústav hospodářských a sociálních dějin. Popper, K. R. 2000 Bída historicismu. Praha: Oikoymenh. Randsborg, K. 1980 The Viking Age in Denmark. The Formation of a State. Londýn: St. Martin’s Press. Renfrew, C. 1972 The Emergence of Civilisation: The Cyclades and the Aegean in the Third Millennium B.C. Londýn: Methuen. Schulze, H. K. 1998 Vom Reich der Franken zum Land der Deutschen. Merowinger und Karolinger. Berlin: Btb. 2004 Grundstrukturen der Verfassung im Mittelalter, Band 1. Stuttgart: Kohlhammer. Smith, J. M. H. 2005 Europe after Rome: a new cultural history 500–1000. Oxford – New york: Oxford University Press. Tainter, J. A. 2009 Kolapsy složitých společností. Praha: Dokořán. Taleb, N. 2011 Černá labuť: následky vysoce nepravděpodobných událostí. Litomyšl: Paseka. Tauer, F. 2006 Svět islámu: dějiny a kultura: nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do nichž proniklo učení arabského proroka, od jeho vystoupení do konce první světové války. Praha: Vyšehrad. Třeštík, D. 1999 Mysliti dějiny. Praha – Litomyšl: Paseka. 2001a K poměru archeologie a historie. In Archeologické rozhledy 53, s. 357–361. 2001b Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 256

NOVý ZAČÁTEK

Wickham, C. 2005 Framing the early Middle Ages: Europe and the Mediterranean 400–800. Oxford – New york: Oxford University Press. Zástěrová, B. et al. 1994 Dějiny Byzance. Praha: Academia.

257