Den, kdy zemřel Kristus

Citation preview

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

jim bishop den, kdy zemřel Kristus

Vyšehrad praha 1971 © HARPER & BROTHERS, NEW YORK TRANSLATION © JAN CULÍK, 1970 ~strana 2 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

TUTO KNIHU VĚNUJI SVÉ MATCE JENNY TIER BISHOPOVÉ, KTERÁ NÁS UČILA HO MILOVAT

~strana 3 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

ÚVODEM

Tato kniha pojednává o ne ¡dramatičtějším dni v dějinách světa, o dni, kdy zemřel Ježíš Nazaretský. Začíná v 6 hodin večer, což je začátek židovského dne, kdy Ježíš s deseti apoštoly prošel průsmykem mezi Olivovou horou a horou Pohoršení do Jeruzaléma k Poslední večeři. Končí ve čtyři hodiny odpoledne následujícího dne, kdy byl Ježíš sňat s kříže. Víc než všechny mé dosavadní práce je tato kniha výsledkem znalostí a nadání jiných lidí. Základní výzkum provedli dávno čtyři výteční žurnalisté: Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Další podrobnosti, zrnko k zrnku, kapku ke kapce, doplnila řada mužů, jejichž jména zní staletími nezničitelnou silou psaného slova: Cyril Jeruzalémský, Josephus Flavius, Ederheim, Gamaliel, Danby, William, Ricciotti, Lagrange, Kugelman, Hoenig, Benoit, Barbet, Goodier, Prát. Tito a ještě mnozí jiní přispěli k souhrnu informací, jimž tato kniha vděčí za svůj vznik. Jde mi o realistický přístup k událostem onoho dne; o přístup žurnalisticko-historický spíše než teologický. Chtěl jsem především vidět 9 Krista člověka v době, kdy se rozhodl trpět jako člověk. Snažil jsem se ho1) vidět, jak se pohybuje ve své zemi, kde ho mnozí milují jako Božího Syna a kde jím knězi jeruzalémského chrámu pohrdají jako podvodníkem. A současně s ním jsem se snažil co nejpřesněji vypodobnit dvanáct mužů, ~strana 4 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus které si Ježíš zvolil, aby předali jeho poselství světu; a tisíce učedníků, kteří s ním chodili po všech koutech země. Snažil jsem se pochopit, proč stařec Annáš a mladší Kaifáš tak zoufale usilovali o jeho smrt. Pokud jsem schopen, snažil jsem se změřit hranice, které si Ježíš jako host na této zemi sám uložil, a snažil jsem se postihnout jeho vztah k Bohu Otci a svátému Duchu. Každá kapitola knihy je hodina; navíc jsou tři kapitoly, které obsahují všeobecnější údaje: jedna se jmenuje „Židovský svět“, druhá nazvaná „Ježíš“ popisuje Kristovo rodinné prostředí, třetí je „Římský svět“. Nejdůležitější je „Židovský svět“, neboť neporozumí-li čtenář Palestině a jejímu lidu, jaký byl před dvěma tisícími léty, nepochopí den, o který nám jde. Právě proto, že Kristu tolik Židů uvěřilo, považovali starší chrámu za nutné ho odstranit, jinak by podle veleknězových slov „zavedl lid na scestí“. Tento den zplodil lásku i zatvrzelost, a ty jsou stále s námi. Vyvýšil národy, aby je vzápětí ponořil do tmy věčného zapomenutí. Přinesl lidstvu dobré i zlé a ovlivnil život bilionů jednotlivců. A přece, když přátelé sňali Krista s kříže, nepovažoval to svět ani Palestina za významnou událost. Mnoho lidí v Jeruzalémě i v Galileji a malých vesničkách roztroušených po kraji věřilo, že Ježíš je Mesiáš, a bylo zklamáno. Podle jejich představ měl povolat legie andělů a porazit Římany i velekněze, kteří jej poslali na smrt. Měl se posadit na oblak v kruhu apoštolů a vyhlásit novou světovládu. Zen to neudělal, že se rozhodl zemřít, aby vykoupil hříchy

~strana 5 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus člověka, bylo podle nich fiasko. Ukřižování považoval každý za tak potupný způsob smrti, že ani apoštolově o tom dlouho nechtěli mluvit. Mým nejdůležitějším úkolem bylo správně se orientovat v událostech dne. Při tom mi byla jedinou výzbrojí předně celoživotní víra, že Ježíš je Bůh a druhá božská osoba, dále neuhasitelná zvídavost, jíž jsem propadl, a konečně přesvědčení, že Ježíš opravdu každého miloval a podal pro to důkazy. Během svého studia jsem se často octl na rozcestí. Měl jsem na vybranou dát se do leva či doprava. Na příklad: Byl římský prokurátor, Pontský Pilát, toho dne v Antoniově tvrzi nebo prošel městem do Herodova paláce? Není to snad tak důležité, ale jsou důkazy pro obojí možnost. V takovém případě jsem důkazy nezkoumal a zvolil to, co se zdálo logické. Nic v této knize neodporuje učení Bible. Kdo věří pravdě evangelií (a já věřím), musí u sebe počítat s jistým nedostatkem objektivity. Považuji se však současně za žurnalistu, jehož prvořadým úkolem je postupovat nezávisle. Když jsem sbíral materiál pro tuto knihu, podnikl jsem cestu do Jeruzaléma v doprovodu své dvanáctileté dcery; jí vděčím za nekonečné rozhovory, nevinné otázky a vřelý cit, s nímž se o mne celou cestu starala. V Jeruzalémě — míním hradbami obklopené staré město, nikoliv krásnou moderní část na západní straně — lze dosud jít po křížové cestě, pokleknout v Getsemanské zahradě, zastavit se na vrcholu Olivové hory a představit si, jak vypadalo Svaté město před dvěma tisíci lety, dotknout se místa, kde stál kříž, a jít odtud asi čtyřicet metrů na severozápad ke Kristovu hrobu. Spisovatel se tu setká s archeology různých vyznání. Tito

~strana 6 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nadšenci — katolíci, židé, anglikáni, baptisté, metodisté, luteráni — jsou strašně ochotní a každý přispěl svým dílem k vytvoření tohoto obrazu. Úzkými uličkami Jeruzaléma, v nichž žhavé slunce vrhá modré stíny, mě provázel vousatý františkán Otec Simon Bonaventura O. F. M.: „Tady stál, když řekl Pilát: Ejhle, člověk... A tady na tom rohu klesl pod křížem ... Tamhle plakaly jeruzalémské ženy.“ V městském muzeu se nad šálkem turecké kávy projevila přízeň mohamedánského správce Josefa Saada; prohlédl jsem si židovské památky z prvního století: lžičku, urnu, několik předmětů městského života doby Ježíšovy. Také mi velice pomohl Otec

Pierre

Benoit,

učenec

Biblické

školy

jeruzalémské,

který

rekonstruoval poslední den Kristova života tak podrobně, že jsem měl dojem, jako by přede mnou promítal film. Představená řádových sester Notre Dame de Sión mi ukázala lithostrotos, kde byl Ježíš bičován, a hluboké sklepy, v nichž Pontský Pilát měl zásoby vody pro Antoniovu pevnost. Za mé nepřítomnosti sestavili dva vědci různého vyznání (což je mi důkazem osvícenosti doby) seznam knih, které jsem měl přečíst, až se vrátím. První byl Otec Ralph Gorman, C. P., redaktor časopisu The Sign, bez jehož podpory a pomoci by tato kniha nebyla napsána; druhý byl dr. Sydney B. Hönig, profesor Yeshivské university, židovský učenec, který by možná nesouhlasil se vším, co jsem napsal na těchto stránkách. Oba mi ušetřili nesmírně mnoho času tím, že vymezili hranice mému studiu a pomohli mi opatřit díla nutná k pochopení Krista a jeho prostředí.

~strana 7 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Otec Richard Kugelman, C. P., vynikající znalec doby, o níž píši, byl tehdy těžce nemocen, ale přesto byl schopen říci: „Nikoliv, pouhé dohady!“ nebo „Nejde o římské legionáře, nýbrž o syrské vojáky,“ a podrobit tak mou práci ostré kritice. V Římě se papež Pius XII. doslechl o mé knize, a když jsem mu řekl, že to nemá být vědecké dílo, nýbrž prostá publikace pro široký okruh čtenářů, usmál se a řekl: „To je dobře. To je velice dobře.“ Taková slova nesmírně povzbudí, zvláště když morálka spisovatele začne kolísat a autor sám začne pochybovat, zda je povolán k tomu, aby zkoumal Spasitelův život. Jindy, když jsem přerušil tuto práci, abych pro jistý časopis provedl interview s Dwightem Eisenhowerem, zeptal se mě president: „Také jste měl ve Svaté zemi pocit, že se na všechno díváte jako dalekohledem? Také vám připadalo všechno mnohem menší, než jste čekal?“ Potěšilo mě to, neboť jsem měl přesně tentýž dojem a několik týdnů se mi zdálo, že se mýlím; ve skutečnosti však Jeruzalém obklopený hradbami, Olivová hora, Betlém, Getsemanská zahrada, Bethanie, kde byl Lazar vzkříšen z mrtvých, a Kalvárie nejsou od sebe vzdáleny ani osm kilometrů. President, který všechno viděl na vlastní oči, měl stejný pocit jako já. Než jsem začal psát, měl jsem dvanáct set hustě popsaných stran výpisků, které jiní udělali za mne. Ani opisovat jsem je nemusel. Provedla to Miriam Lynchová a sestry řádu Ježíšova jména Jana Gillilandová, Florana Walterová a Virginie Lee Frechettová. Každý citát měl číslo udávající použitou knihu, svazek a stránku. Původně jsem měl v úmyslu vysvětlit tento systém v bibliografii, aby se každý, kdo si chce ověřit příslušnou

~strana 8 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus citaci nebo studovat další materiál, mohl snáze orientovat. Opustil jsem však tento záměr a dal jsem přednost plynulému vyprávění. V hrubé podobě pročtlo můj rukopis kriticky několik významných badatelů různých vyznání. Ale kniha není zdaleka taková, jakou bych si ji přál mít. Není také úplná, neboť mnoho událostí onoho posledního dne zmizelo v propadlišti času. S fakty jsem nenakládal libovolně, leda zcela výjimečně kvůli souvislosti či „logice“ vyprávění, a to jen tehdy, když veškerá pravděpodobnost ukazovala tím směrem. Uvedu dva příklady: první setkání Jidáše Iškariotského s veleknězem Kaifášem a příchod chrámové stráže a Římanů do místnosti, kde se konala Poslední večeře. V prvním případě Matoušovo a Lukášovo evangelium uvádí několik faktů. V druhém případě přítomnost mladého Marka v nočním oděvu v Getsemanské zahradě dokazuje téměř nezvratně, že dům Markova otce, kde se konala Poslední večeře, byl tou dobou již obsazen. Pomůže-li tato kniha alespoň jedinému člověku porozumět Ježíšovi lépe a pochopit jeho poslání, nebyla má práce marná. Jsem zavázán mnoha vědcům a teologům za jejich práci i rady. Největší a soustavné pomoci se mi však dostalo od mé matky. Chci tu vyjádřit víc než osobní dík, protože její vyprávění — o Ježíšově všemohoucnosti, odpuštění, Lásce, a především o úctě k němu — začalo, když mi byly tři roky, a skončilo, až když nás rozloučila svátost manželství. Je to kniha, která by jistě nalezla její souhlas a ocenění. Škoda jen, že dřív než jsem ji dokončil, maminka oslepla. Jim Bishop Sea Bright, New Jersey

~strana 9 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

vyprávění

6. dubna roku třicátého ~strana 10 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

ŠEST HODIN VEČER

Přicházeli pomalu průsmykem mezi kopci jako lidé, kteří jsou neradi, že končí jejich pouť. Jedenáct mužů oblečených v bílém, sandály zaprášené od křídových kamenů na cestě, okraj šatu ztmavlý prachem, na tváři starosti. Patřili k posledním skupinám lidí proudícím do bran Jeruzaléma na slavnost velikonoc. Bylo šest hodin večer, čtrnáctého dne měsíce Nisanu roku 3790. 2) V městě zapadlo slunce již před několika minutami, ale z průsmyku mezi Olivovou horou a horou Pohoršení bylo ještě vidět jeho kotouč uprostřed zlatých věží velechrámu. Na konci průsmyku se vůdce skupiny zastavil. Byl větší než ostatní a jeho družina se shromáždila kolem něj, jako by chtěl říci něco významného. Ale neřekl. Podíval se přes malé údolí na Jeruzalém a v jeho ~strana 11 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus hnědých očích se na chvíli odrazila slavnostní nádhera města. Leželo před nimi jako krásný bílý šperk třpytící se uprostřed hnědých hradeb. Jeruzalém vévodil pyšně zeleným údolím a svahům, které byly v této době posety stany 300 000 poutníků. Ježíš se díval na město s láskou. A toužil po něm. Až dosud se je vždy snažil získat a cítit s nimi, a Jeruzalém se vysmíval a pochyboval o upřímnosti jeho snah; teď se ho město bálo — alespoň jeho malá, ale významná část — a ukládalo mu o život. Večerní vánek pohyboval jeho šatem a deset apoštolů se dívalo na jeho tvář ve snaze vyčíst z ní něco jiného než zármutek. Nebyl to „hezký“ obličej. Kdysi dávno o něm psali, že bude ošklivý pro ty, kdo v něho nevěří, a krásný těm, kdo v něho věří, Nevíme, jak vypadal, ale můžeme se domnívat, že se podobal matce. Dlouhým pomalým krokem začal sestupovat do údolí Cedronu a oněch deset šlo za ním kolem nespočetných stanů, odkud se ozýval dětský pláč, vonělo pečené maso a hlaholila aramejština rozmlouvajících mužů. Šli nerovnými uličkami Siloamu a lidé, kteří ho spatřili, se buď odvrátili, nebo na něj ukazovali a šeptali si s ústy zakrytými dlani a s očima odvrácenými, neboť Žid nepokládá za slušné civět cizincovi do tváře. Ježíš byl známá osobnost. Říkalo se, že uzdravuje nemocné, křísí mrtvé, vrací zrak slepým a hlásá království lásky. V Palestině žily tři miliony Židů. Většina z nich ho nikdy neviděla. A přece čekali tito lidé už staletí s nepochopitelným zápalem na Mesiáše. Pro ty, kdo Ježíše viděli a slyšeli, byl prorokem nebo podvodníkem, Mesiášem nebo kouzelníkem, knížetem Satanovým nebo náboženským blouznivcem. Asi osm tisíc občanů věřilo,

~strana 12 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus že je Bůh a Syn Boží — Mesiáš. Po kamenném mostě přešli potok Cedron a vstoupili do Jeruzalému Zřídelní branou. Tam se setkali s davem lidí, kteří se po skončení třetí oběti ve velechrámu vraceli do poutnických stanů. Na ramenou nesli mrtvá jehňata jako rudé kožešinové límce. Někteří je nesli svázané za nohy. U rybníka se Ježíš dal vzhůru po širokých bílých římských schodech, které vedly do nejvyšší části města. Řekl několik slov těm, kteří mu byli nejblíž, a jeho slavnostní vzezření se ještě zvýšilo. Mluvil hovorovou aramejštinou se slabým galilejským přízvukem. Někdy mluvíval hebrejsky, jazykem, kterého používali v té době jen učenci, a vyznal se i v mluvě vzdělanců, v řečtině. Pak vedl apoštoly na Římskou cestu. Byl vysoké štíhlé postavy a kučeravé vlasy, rozdělené prostě, jak se slušelo na muže, pěšinkou uprostřed, mu splývaly na ramena; neboť stříhat na krátko, aby byly vidět uši, nebo vůbec nějak upravovat kromě krácení příliš dlouhých vlasů, považoval Žid za marnivost. Bylo příjemné jít za večera po této cestě. Na úpatí kopce stály vysoké rovné cypřiše a v slábnoucím světle bylo ještě vidět žluté a červené trsy polního kvítí, jímž zarůstaly zaprášené stráně. Dole u Zřídelní brány se hemžili vycházející a vcházející poutníci jako mravenci na mraveništi. Kromě poutníků bylo za branou jen málo lidí — předvečer velkých svátků panovalo v Jeruzalémě zvláštní napětí a hemžení dostupovalo vrcholu před západem slunce. Uvnitř i vně města bylo teď téměř půl miliónu lidí připraveno děkovat Jahvemu za bezpečné vysvobození z egyptského

~strana 13 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus otroctví. Jahve sám přikázal Mojžíšovi, aby vyvedl tento lid, Bohem vyvolený národ, přes Rudé moře z krutého poddanství do bezpečí zaslíbené země. A Mojžíšovým prostřednictvím s nimi učinil po cestě úmluvu o zachování božího zákona. Celý týden, počínaje dnešním večerem, budou slavit památku tohoto vysvobození.*) Nad město se snášel soumrak a Ježíš se svými přáteli vstoupil do úzkých, hrubě dlážděných ulic. Šli jižní čtvrtí od východu na západ. V jihozápadní části bydlily bohaté rodiny. Na dvorech jejich domů rozsvěcovalo služebnictvo lampy. Pouliční osvětlení neexistovalo, protože obyvatelé Palestiny zůstávali po setmění doma. Báli se na tmavých silnicích a tlupy potulných lupičů strach ještě zvyšovaly. Obchodník, i když byl jen několik kilometrů od domova, se často raději ubytoval v hospodě, než by pokračoval v cestě za tmy. Silnice byly dobré. Vybudovali je Římané, kteří ve všech provinciích používali k jejich stavbě otroky a v obsazených zemích vymáhali za luxus silnic daň. Skládaly se ze tří vrstev. Spodní, nazývaná statumen, byla směs kamení s cementem. Střední vrstva, nazývaná rudera, se skládala z jemnějšího štěrku a střepů, horní vrstvu tvořily přesně lícované čtvercové dlažební kameny s pískem ve spárách. Povrch silnic byl klopený, takže dešťová voda odtékala do postranních struh. Většina židů začínala slavit už ve Čtvrtek večer, někteří však byli toho názoru, že velikonoce začínají až v pátek.

~strana 14 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Římané stavěli dobré silnice především z vojenských důvodů; zkracovaly dobu potřebnou pro přesuny císařských legií. Spojovaly sice podrobené země s Římem a usnadňovaly dopravu zboží, přitom však nikdy nespojovaly víc než dvě provincie mezi sebou. Od severu k jihu se táhne Jeruzalémem úzké údolí podobající se svým tvarem kořenům stoličky. Skupinka nyní toto údolí překročila a vystupovala na úzký kopec směrem k západní straně hradeb. Někteří z apoštolů se na chvíli zastavili a dívali se z tohoto vyvýšeného místa na střechu chrámu posázenou hroty, jež měly zabraňovat znečištění ptactvem. Poslední světlo dne umíralo na plochých hliněných střechách jeruzalémských domů a v dálce po levé straně svítil sněhobílý Herodův palác. Uvnitř mramorové krásy chrámu četl velekněz dvanáctou kapitolu Kundu. Obřad byl časově uspořádán tak, že když zmizel poslední rudý jazyk slunečního světla, Kaifáš pronesl závěrečná slova: „A celé shromáždění Izraele jej zabije.“ Při slovu „zabije“ tři levité, kteří stáli nad třemi beránky, zvedli těmto třem zvířatům hlavu a jediným rázem jim vrazili do krku ostrý nůž. Usmrcení bylo třeba podle rituálu provést naráz a oběť nesměla vydat hlásku. Poutnici to pozorovali s tichou radostí. Trochu krve každého zvířete bylo zachyceno do zlaté misky a předáno řadou kněží poslednímu, který stál u posvátné skály a vylil krev na kámen. Krev stékala rychle po kameni do odpadní stružky u nižšího konce oltáře a mizela ve tmě chrámového sklepení.

~strana 15 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Pak byly tyto poslední oběti rušného dne polity horkou vodou, zavěšeny na háky a pečlivě staženy, protože kůže určená k spálení musela být neporušená. Nato kněží stažená zvířata prohlédli, a když zjistili vady, jako nenormální zabarvení kůže, boule, černé skvrny, zvíře bylo odmítnuto. Když pak tři kněží dali znamení, že oběti jsou přijatelné, levité bleskurychle jedním dlouhým řezem otevřeli břicha visících jehňat. Vyjmuli břišní tuk, ledviny a „předstěru nad játry". Tyto vnitřnosti byly položeny do ohně na oltáři a oběť hořela a kouřila na žhavém dříví, až ji žár strávil. Kaifáš, jak se slušelo na předsedu rady starších, stál ve svém velekněžském rouše u oltáře a mlčky a rozvážně sledoval, jak kněží vtírají sůl do masa zabitých jehňat a jak odřezávají pravou přední nohu a část hlavy každého zvířete jako dar chrámovým kněžím — neboť podle Zákona jim z oběti, kterou přinášel lid, náleželo rameno a měkké části hlavy. Poslední denní oběť skončila a na vnějším nádvoří nastoupila noční chrámová stráž. Když kněz na nejvyšší věži zvolal, že vidí na východě tři hvězdy, zazněla pod večerní oblohou trojí fanfára stříbrných trubek. Byla to chvíle, Kdy Izraeli začínal nový den, a 240 levitů přišlo převzít novou hlídku. Kolem chrámu bylo čtyřiadvacet bran a strážních míst a každé stanoviště bylo celou noc obsazeno deseti muži. Kapitán chrámové stráže tyto posádky ustavičně obcházel a vyžadoval od každé hlášení, že je vše v pořádku. Když noční hlídka nastoupila do služby, jediným světlem ve velechrámu bylo rudě žhnoucí ohniště se spálenými obětmi na oltáři.

~strana 16 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Když apoštolově uslyšeli trubky, věděli, že začínají velikonoce. Byly to velké a radostné svátky, neboť i když Judea v té době podléhala Římu, Židé mohli svobodně uctívat Hospodina a zachovávat své zákony, pokud tyto zákony neodporovaly zájmům římského impéria. I když snad apoštolově toužili účastnit se všeobecné radosti velikonoc, utlumilo tuto touhu už na cestě z Bethánie Ježíšovo mlčení; zdálo se, že celou cestu přemýšlí. Ještě dopoledne v Bethanii působil skoro bezstarostným dojmem, když oznamoval své matce a hostitelkám, sestrám Martě a Marii, a ostatním přátelům, kteří s ním přišli z Elraimu, že půjde s dvanácti do Jeruzaléma. Znamenalo to, že chce slavit slavnost s těmi, kdo budou předávat jeho slova světu, až odejde. Jeho matka chápala, jak důležité je pro něho být stále ve styku s apoštoly — někdy se zdálo, jako by vyučování pravdám, které byly nutné pro jejich poslání, nemělo nikdy skončit — přesto jí muselo být líto, že s ní večer nevypije obřadem předepsané čtyři poháry vína. Něžné rozloučení jí však alespoň trochu vynahradilo jeho nepřítomnost. Ráno přikázal Ježíš Petrovi a Janovi, aby šli do Jeruzaléma připravit večeřadlo. Řekl, aby vstoupili do města Zřídelní branou, a až budou v městě, aby hledali člověka, který nese vodu. Měli jít za ním do jeho domu, kde je uvede do velké místnosti v horním poschodí. Tam měli připravit večeřadlo a pak jít na městský trh, koupit beránka a vzít ho do chrámu k oběti. Nebyl to těžký úkol. Petr, energický muž mohutné postavy s krátkým římským mečíkem za pasem, vedl mladšího Jana čtyři kilometry cesty do Jeruzaléma. Za Zřídelní branou snadno poznali člověka, za nímž měli jít,

~strana 17 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus protože v Judeji nosili muži vodu jen zřídka. Chodit denně ke studni s vysokým štíhlým džbánem na hlavě, načerpat vodu a odnést jí domů byla ženská práce. Ježíš neřekl, jak se ten muž jmenuje, ale oba apoštolově hned poznali, že je to bohatý otec mladého učedníka Marka. Vedl je po velkých římských schodech přes město k svému domu, kde přešli dvůr a po vnějším schodišti vystoupili do místnosti, která zabírala celé první poschodí. Byl tam krb na opékání masa i veškeré náčiní, kterého je třeba na večeři pro třináct lidí. Oba apoštolově vyšli ven a koupili jehně, saláty, koření a chléb. Pak se vydali do chrámu a obětovali. Město se hemžilo Židy z celého tehdy známého světa, protože podle Zákona žádný Žid neměl žít dál než devadesát dní cesty od jeruzalémského chrámu, neboť bylo žádoucí, aby každoročně vykonal velikonoční pouť do velechrámu. Mohl se sice zúčastnit bohoslužeb v synagoze kdekoliv — v Antiochii, v Římě nebo v Alexandrii — ale tato bohoslužba mu měla jen připomenout, že přichází o setkání se svým Bohem v Jeruzalémě. Petr a Jan se vrátili do večeřadla nejkratší cestou od západní brány chrámu. Šli kolem velkého římského gymnasia a jako pravověrní Židé sklonili hlavu a odvrátili tvář. Gymnasion bylo zbudováno před 150 léty Antiochem a Římané tu holdovali sportu a krutým hrám a měli tu veřejné lázně. Palestince nahota pohoršovala a pro sportovní hry a zápolení neměli pochopení. V městě bylo tento týden mnoho římských vojáků. Na hlavní židovské svátky povolával prokurátor vždy zvláštní oddíly z pobřeží. Neboť kdyby Židé připravovali vzpouru nebo demonstraci proti svým

~strana 18 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus přemožitelům, došlo by k ní pravděpodobně o velkých svátcích, a to na území chrámu v nádvoří pohanů. Prokurátor byl v Jeruzalémě. Oficiální sídlo měl v Caesareji na pobřeží Středozemního moře, ale v takovýchto dnech bylo zapotřebí jeho přítomnosti v hlavním městě. Poměr Pontského Piláta k Židům byl vždy čistě formální. Byl to intelektuál schopný rovným dílem jedu i krutosti a nikdy nevynechal příležitost zbičovat své poddané: slovem, symbolicky, nebo i fyzicky. Kdykoli přijel Pilát do Jeruzaléma, mohl si vybrat, kde chce bydlet. Nejčastěji si volil Herodův palác blízko západní brány, protože byl velký a přepychový a nádvoří zdobil alabastr. Stál v nejluxusnější části Jeruzaléma vedle bohatých domů velekněze Kaifáše a jeho tchána Annáše. Herodův palác býval kdysi příbytkem Heroda Velkého. Nynější vládce, Herodes příjmením Antipas, se po svém příchodu do Jeruzaléma usadil ve vznosné budově zvané palác Hasmoneovců, který stál na úpatí západního pahorku blízko postranního vchodu do velechrámu. Pilát a Herodes Antipas se stýkali jen velmi málo, protože král byl uražen. Prokurátor dal totiž před časem popravit několik Galilejců a Herodes protestoval proti zneužití svého královského práva Římany, ale nemohl nic víc, než se zlobit. Kdyby byl chtěl, Pilát mohl zabrat Herodův palác pro svůj krátký pobyt v Jeruzalémě, zdálo se však, že chce trpělivě hledat příležitost, jak znovu navázat srdečnější vztahy s králem. Další možnost dočasného pobytu poskytovala Pilátovi obávaná Antoniova tvrz ležící jako velký kámen proti srdci velechrámu. Tam uchovával prokurátor ve zdobené

~strana 19 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus truhle velekněžská roucha a den před hlavními svátky ji odmykal a předával šat pod přísahou Kaifášovi, který jej musel do osmi dnů zase vrátit do truhly. Tentokrát se Pilát, a jeho žena usídlili v tvrzi.

Petr a Jan se proplétali odpoledními davy. Město bylo přeplněno po samé hradby obyvateli i poutníky: Židé z provincií v hrubých šatech, ospale mluvící Galilejci, pohanští Rekové, oblečení s marnivou elegancí a podobní bohatým turistům, obhroublí Syřané, kteří přišli ze severu, aby pracovali v karavanách nebo aby se dali zapsat do císařského vojska, bohatí Židé z Egypta ve sněhobílých řízách. Jeruzalémští Židé se chovali snobsky a povýšeně nejen k pohanským cizincům, ale i k svým přespolním souvěrcům. Pro Židy, kteří méně přísně zachovávali Zákon, nebo se nemyli, měli název am haarec, což znamená venkovan a v hovorovém jazyce tupec. Byla to nadávka. Naopak ti, kdo plnili Zákon do posledního písmene, byli nazýváni chaberim (přátelé). Oba apoštolově si všimli, že město prodělalo jako každoročně velký úklid. Ulice rozryté zimními dešti — Petr a Jan jen zřídka viděli v městě padat sníh — byly vyspraveny a kamenné mosty byly zpevněny. Všechny hroby byly znovu obíleny; byl odvezen hnůj nahromaděný před obydlím a někdy i uvnitř. Chrám zářil a skvěl se jako vždy; nebylo třeba zvláštního čištění, protože se denně o něj staralo sedm tisíc kněží a stovky levitů a prach se nesměl usadit ani na obrovském hroznu z ryzího zlata, který zdobil východní stěnu.

~strana 20 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Odpolední slunce už bylo nízko nad kopci za domem, když se oba muži vrátili do večeřadla. Rozdělali oheň a jali se připravovat večeři. Beránku nesměli zlámat žádnou kost, protože byl symbolem Izraele, celistvého a nerozděleného. Petr, který byl zkušenější, ho nabodl na rožeň a zavěsil do zděného vykachlíčkovaného ohniště tak, aby se žádná část nedotýkala stěny. Jan krájel kulatý tenký nekvašený chléb na menší kousky. Byly to macesy připravované podle obřadu; takový chléb Židé jedli, když šli s Mojžíšem, který sjednotil jejich kmeny v svátý národ, milovaný Bohem. Nazývali jej též chlebem soužení, protože Izraelité opouštěli Egypt v takovém spěchu, že jejich ženy neměl v kdy dát chleba vykvasit. Nadělali také z jednoho z pěti druhů nahořklých rostlin salát, který měl účastníkům večeře připomenout, že egyptské otroctví bylo trpké. Dále naplnili octem mísu, v níž se hořké listy salátu měly později namáčel, a připravili červené víno — chudí je mohli koupit v chrámu za režijní cenu — které pak hostitel mísil v poměru jeden díl vody na čtyři díly vína. Nakonec připravili charoset, pokrm cihlové barvy skládající se z mandlí, fíků, datlí, vína a skořice. Nebyli ještě s prací hotovi, když přišel Ježíš. Přivítali ho bez okázalosti. Prohlédl si pozorně večeřadlo. Bylo to pro něj důležité místo a důležitý večer. Nemluvil však o tom. co cítí. Apoštolům se zdálo, že je nadmíru soustředěn do sebe. Čekali nějaký náznak deprese nebo i povznesené nálady, něco, co by usměrnilo jejich vlastní náladu: asi lak, jako když blesky křižují nebe a burácí hrom, ovce se nedívají na oblohu, nýbrž na pastýře.

~strana 21 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Na pohled byli klidní, ale pod povrchem byla nervozita. Pozdravili se šeptem. Dvanáct vousatých mužů v průměru kolem třiceti let, ale různé postavy a pleti, prostí lidé, kteří si někdy uvědomovali, že žijí v přítomnosti Božího Syna a jindy se zas báli a jejich přesvědčení kolísalo. Jejich víra v Ježíše byla velká, pokud nebyla přetěžována. V minulosti už přestáli mnoho zkoušek, ale tentokrát to byla těžká chvíle. Slyšeli, jak Kristus se zřejmým smutkem hovoří o nadcházející smrti, a každý měl na jazyku jedinou otázku, kterou se bál vyslovit: „Což nemůžeš povolat anděly svého Otce a zničit město a svět a zasednout pak s námi a soudit lidské duše?“ Nikdo se nezeptal. Stáli po dvou a po třech u sloupů podpírajících střechu, dívali se na něj a se zármutkem si sdělovali svou nejistotu. Markův otec poslal nahoru dva služebníky, aby pomohli při večeři. Modrý kouř z pečeného jehněte se jim vznášel nad hlavou a pohyboval se ve směru jejich pohybů. Uprostřed místnosti postavili sluhové stůl. Byl podkovovitého tvaru a asi půl metru vysoký. Otevřeným koncem byl obrácen k vchodu, který vedl na schody, u uzavřeného konce podkovy ležel hostitel, Ježíš. Po mnoho století jídávali Židé jak uznali za vhodné, ale Bekové prohlašovali, že pouze svobodní lidé smějí při jídle ležet, kdežto otroci musí stát, a tak Židé převzali tento zvyk od římských podmanitelů. Lehátka, která měl Kristus a apoštolově, se nazývala triclinia a vyskytovala se v různých velikostech, délka byla dva až tři a půl metru. Ohyb podkovy se považoval za čestnou stranu stolu a byla tam tři místa. Ježíš jako hostitel byl uprostřed, čestné místo po levici zaujal Petr. Dostat u stolu místo po

~strana 22 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus levé straně hostitele se podle židovských zvyklostí považovalo za větší vyznamenání než stejné místo na protějším lehátku; bylo to — i když vlastně za zády hostitele — první čestné místo. Druhé čestné místo bylo po hostitelově pravici a patřilo obyčejně pokladníku Jidášovi; tentokrát je však zaujal mladý Jan. Všichni tři měli velké společné lehátko, jež u stolu dosahovalo přibližně roviny talířů, kdežto vzadu bylo mnohem nižší. Hodovník vstupoval na lehátko od nízkého zadního konce, položil se, upravil si tři volné polštáře, jak mu nejlépe vyhovovalo, a pak se opřel o levý loket, ponechávaje si pravou ruku volnou k jídlu. Apoštolově jedli s Ježíšem v domech boháčů i venku na horských stráních. Většinou se každý snažil dostat k Mistrovi co nejblíž a tak, kdykoliv se Ježíš, Petr a Jidáš posadili, zbylých deset se strkalo a dohadovalo, kam si sednou. Nedělali to ovšem nápadně, neboť se báli Kristova hněvu, nicméně se to neobešlo bez polohlasitých projevů nespokojenosti a vzájemného předbíhání. Tentokrát stáli po dvou či po třech a čekali, až večeře začne. Ježíš stál sám a čekal též.

Jako mlha zakrývá krajinu, tak dovede opravdu

soucitný člověk skrýt před ostatními své citové rozpoložení. Ježíš miloval všechny lidi, a v této chvíli nemohl nemyslit na Jidáše. Než skončí večeře, obviní jednoho ze svých lidí ze zrady. Už teď věděl koho. A také věděl proč. Jidáš stál vždycky mimo. Všichni ostatní byli Galilejci, jen on pocházel z Judey. Dovedl slušně hospodařit a někdy ho shánění peněz pro Ježíše a rozdělování almužen zaujalo natolik, že neměl kdy na nepomíjivé lekce, jichž se dostávalo ostatním apoštolům. Jidáš se považoval za něco víc než ostatní, protože měl větší zkušenosti. Někdy obracel přímo na

~strana 23 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Krista a žádal ho, aby ostatním zakázal dělat věci, jež on pokládal za nemoudré. Roztržka mezi Jidášem a ostatními se zvětšila v posledních měsících, kdy některé ze zámožných žen, které Ježíše podporovaly, nařkly pokladníka, že krade. Nic se nedokázalo, Ježíš pravděpodobně, aniž se ptal na podrobnosti, přešel celou záležitost mlčením. Ale Jidáš, i když ho Mistr chránil před ostatními, si musel uvědomit, že už nikdy nezíská jejich plnou úctu. Sbíral dál peníze, jak chtěl Ježíš, dál hradil všechny výlohy, rozděloval almužny a vedl pokladnu, jako by ho býval nikdo zlodějem nenazval. Nikdy nepozbyl přízně svého pána, a kdyby býval věřil, že je Ježíš Bůh, byl by také věděl, že dovede číst jeho myšlenky. V tom případě by tento malý snědý muž s pocitem nadřazenosti musel Kristovi vysvětlit svůj čin a prosit za odpuštění. Neexistuje však zmínka, že by byl Jidáš kdy přišel k Ježíšovi s osobním problémem. Čekalo by ho odpuštění, protože Ježíš stále zdůrazňoval, že je třeba promíjet. Když se jednou Petr zeptal, zda stačí odpustit bratru sedmkrát, Ježíš se usmál a řekl sedmasedmdesátkrát a pak znova. Zdá se, že byl přesvědčen, že chybujícímu je třeba odpouštět neustále. Z toho plyne, že Jidáš nevěřil, že je Ježíš Bůh. Lstivý a podnikavý Jidáš neprosil za odpuštění, protože si myslel, že je Ježíš obětí sebeklamu. A když zjistil, že krádež není stíhána hněvem. Dodal si odvahy a prodal svého Mistra veleknězi.

~strana 24 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Toho večera hleděl Ježíš na Jidáše s lítostí a odpuštěním. Podle předpovědi ho jeden z dvanácti zradí. Kdo jiný to mohl být, než člověk, který věří jen v peníze? Bylo téměř sedm hodin, čas, kdy začínala slavnost.

~strana 25 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

SEDM HODIN VEČER

Beránek byl přípraven. Když ho opatrně sundávali z rožně, Ježíš i apoštolově zvolali: „Není Boha kromě Hospodina!“ Kristových dvanáct mužů ve večeřadle představovalo v mnoha směrech průměr lidstva, jež přišel spasit. Byli to zbožní lidé v době, kdy zbožnost byla běžná. Většinou nešlo o nadprůměrný intelekt nebo vzdělání, někteří neuměli snad ani číst a psát, ale všichni znali Zákon, kterému se učili na klíně svých rodičů. Byli to nadšenci horující pro debaty, v nichž odpovědí na otázku byla obyčejně další otázka. Jako většina tehdejších obyvatel Palestiny měřili průměrně 165 cm, ačkoli někteří, jako Petr, byli vyšší. Nosili bílý šat, leckdy s červeným lemem, pokud si někdo potrpěl na módu. Všichni měli plnovous a nestříhané vlasy, protože Boží zákon varoval před jakoukoli marnivostí. Ti, co bývali rybáři v Galileji, byli hrdí na své povolání, ale v Jeruzalémě se za

~strana 26 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus ně styděli, protože kosmopolité v Svatém městě prohlašovali, že šaty rybářů páchnou rybami. Než začala večeře, stáli ve skupinkách, myli si podle předepsaného obřadu ruce a, hovořili. Pokud nebyl nějaký důležitý důvod shromáždit se kolem Ježíše, tvořili obvykle tři nebo čtyři hloučky, jako teď. Petr a Jan se zabývali jehnětem, jehož vůně naplnila místnost a byla neobyčejně příjemná všem, neboť jídávali maso jen o svátcích. "Většina apoštolů měla dvě jména, z nichž druhé jim dal Kristus. Z toho občas vznikalo nedorozumění, protože nové jméno jednoho se krylo s původním jménem jiného. Byli dva Jakubové, dva Simonové a dva Judové. Největší Ježíšově důvěře se těšili tři z dvanácti. Petr a bratři Jakub a Jan. O nich promluvíme později. Apoštol Ondřej byl malý, snědý a svalnatý. Pocházel z Kafarnaum. Jeho starší bratr byl Petr, a když ho Ježíš ustanovil hlavou apoštolů, začal Ondřej říkat bratrovi „Otec Petr“. Nikdy se prý nepouštěl do rozhovorů. Apoštolově dokonce žertem říkali, že Ondřej nemluví, leda když se chce na něco zeptat. Mezi galilejskými rybáři byl znám pro svou odvahu při bouřích. Vyznačoval se hlubokou vírou, a než se setkal s Kristem, byl učedníkem Jana Křtitele. Kdy Ondřej zemřel, nevíme; víme jen, že to bylo o mnoho let později na kříži tvaru X. Vysoký, štíhlý a hezký Bartoloměj býval z apoštolů oblečen nejelegantněji. Dokonce prý i jeho spodní šat byl lemován královským purpurem. S rezavými vousy a černými vlasy, které splývaly s hlavy v těžkých prstencích, vypadal velmi ušlechtile. Narodil se v Káni, otec mu dal jméno Nathanael a Nathanael se stal vinařem. Byl naivní

~strana 27 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus a smutné příběhy ho dojímaly k pláči. Jeho největším přítelem byl Filip. Po Kristově smrti kázal v Persii a východních zemích a byl umučen tak, že z něho byla zaživa stažena kůže. Filip byl veselá kopa. Byl snědý, malé postavy, a podle jeho názoru dlouhá cesta životem k nebi byla docela zábavná záležitost. Bydlel v Betsaidě v Galileji a měl tam ženu a podle některých též tři dcery a sestru Marianu. Jako většina ostatních byl prostý a důvěřivý, ale zároveň vtipný a družný. Človíček, který stál u jednoho z kamenných sloupů a nespustil oči se svého Mistra, byl Jakub, syn Alfeův (nesmí být zaměňován s Janovým bratrem); později se bude jmenovat Jakub Mladší nebo Jakub Spravedlivý. Byl až chorobně plachý. Kdykoli mluvil, šeptal. Byl nejmenší z dvanácti. Jeho otec se jmenoval Alfeus, matka Marie a byla prý sestrou Ježíšovy matky. Ježíš nazýval Jakuba svým bratrem. Jakub ho měl velmi rád, ale těžko se mu věřilo, že je Ježíš Mesiáš. Byl starší než Ježíš a znal ho od dětství. Všichni Židé s výjimkou nevzdělaných venkovanů zachovávali Zákon velmi přísně, ale Jakub Alfeův tuto přísnost přeháněl až k fanatismu. Nikdy se nedotkl vína, lihovin nebo masa, ledaže to ukládalo Písmo; nenatíral si vlasy olejem a nekoupal se. Modlil se vkleče tak často, že mu kolena „zrohovatěla jako velbloudovi“. V posledních dvou letech viděl svého „bratrance“ konat mnoho zázraků a v tu chvíli ve své intelektuální poctivosti uznával, že je Ježíš vskutku Mesiáš; ale několik dnů nebo týdnů po zázraku v této víře už kolísal.

~strana 28 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Při velikonoční večeři byl ještě jeden Ježíšův bratranec, Juda. Mezi apoštoly nijak nevynikal a je o něm známo jen málo. Někteří soudí, že to byl Jakubův bratr, jiní ho pokládají za jeho syna. Říkali mu Juda, Juda Tadeáš nebo Juda Jakubův, Byl jako Jakub klidný a téměř uzavřený; navzdory tomu hlásal o několik let později s velkým nadšením Ježíšovo poselství v Arábii, Mezopotámii, Persii a Sýrii, kde také zemřel násilnou smrtí. Nepopsanou deskou je tvář Simona Horlivce. Někdy se nazývá též Simon Kananejský. Nevíme, ani jak vypadal, ani jaké bylo jeho místo mezi apoštoly. Kázal prý v Persii a v Egyptě a prý rád cestoval. Apoštolově byli v průměru o několik let mladší než Ježíš, kterému bylo kolem třiceti; jestliže Simonovi bylo tehdy také třicet, měl před sebou ještě hodně dlouhý život, neboť podle podání byl zabit, když kázal v Egyptě roku 107 po Kr. Tomáš byl odvážný apoštol. Věděl, že málo věcí povede k dobrému. Proto byl ze všech nejméně překvapen, když Ježíš prohlásil, že jeho království není z tohoto světa a že si apoštolově nemají představovat, že s ním budou soudit dvanáct kmenů izraelských. Tomáš chtěl spíš zemřít a přenechat hlásání Kristova poselství ostatním. Dovedl se nadchnout pro smrt. Když Ježíš řekl, že odchází do Jeruzaléma, kde se dokoná všecko, co je psáno, zvolal Tomáš odhodlaně: „Pojďme tedy také, abychom zemřeli s ním!“ Byl z dvojčat, což vyjadřoval řecký přídomek „Didymus“. Pracoval v Galileji jako tesař a v prvních dnech apoštolátu sedával večer a rokoval s

~strana 29 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíšem o krovech domů a výrobě nábytku. Jeho oddanost Ježíšovi nelze vyjádřit slovy. Zajímavou osobností mezi těmito lidmi je Matouš. Býval výběrčí daní, publikán, a jeho souvěrci se na něj dívali jako na hříšníka, protože pracoval pro Césara, člověka nečistého. Jmenoval se původně Levi a byl zaměstnán na celnici na břehu Galilejského jezera poblíž Kafarnaum. Zde vybíral úřední poplatky ze všeho, co přišlo na břeh, ať to byly kovové předměty nakoupené v daleké cizině nebo právě vylovené ryby. Ježíš šel kolem, podíval se na Leviho a řekl: „Pojď se mnou.“ A celník se vzdal okamžitě svého povolání a stal se apoštolem. Mesiáš ho pojmenoval Matija — dar Hospodinův. Překřtěný Matouš — s elegantně přistřiženým vousem, s navoněnými vlasy, v bezvadném oblečení, půvabný vzdělaný společník, který dovedl číst i psát hebrejsky, který navštěvoval nejlepší rabínské školy — se zeptal Krista, zdali by nebyl jeho hostem při slavnostní večeři, než oba opustí Kufarnaum. Ježíš souhlasil a při této příležitosti seděl a jedl s „hříšníky a celníky“. Farizeové v Galileji mu to vytýkali a prohlašovali, že je Kristovi jedno s kým stoluje. Přít Matouše nebylo lehké vzdát se marnivosti a pohodlí, na něž byl zvyklý, Ale dokázal to. Dovedl citovat zpaměti dlouhé odstavce z Písma a měl zálibu v rodokmenech a v odvozování jmen a dat. Nejvíc práce ze všech — právě vysvětloval oběma služebníkům, které poskytl pán domu, jak mají nosit na stůl — měl Jidáš Iškariotský. Byl malý, snědý a tmavých kudrnatých vlasů. Nejmenoval se Iškariot, nýbrž

~strana 30 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Judas iš Keriot — z Keriotu. Jeho otec byl Simon iš Keriot. Pod svrchním bílým šatem nosil Jidáš koženou zástěru s dvěma obrovskými kapsami, kde měl peníze. Také prý nosil malou pokladničku v podpaždí. Jeho povinnosti z něj udělaly drsného skrblíka; od ostatních vyžadoval zevrubná vyúčtování svěřených peněz, sám se však za celkové příjmy a vydání necítil odpovědný nikomu. Ačkoli pocházel z hornaté Judeje a jeho rodina se nepočítala mezi vzdělané, cítil se vůči Galilejcům nadřazen. K řadě zámožných žen, jež pečovaly o Ježíše, patřila Salome z Betsaidy. Tak pevně věřila v jeho poslání, že mu dala za apoštoly své dva syny — Jakuba a mladšího Jana — a sama často doprovázela pěšky Ježíše na jeho cestách. Její manžel, Zebédeus, byl bohatý galilejský rybář, měl velký dům a služebnictvo a pro své lodě najímal pracovní síly. Byl známý a vážený i v Jeruzalémě. Často propadal výbuchů a hněvu, ale ti, kdo ho znali, mu zřídkakdy zavdali příčinu. Když Ježíš vyzval k následování Jakuba a Jana, pracovali oba na lodi s otcem a oba ihned odložili sítě a šli za Ježíšem. To Zebedea rozzlobilo tak, že začal křičet a spílat jim. Z obou mladých mužů měl Ježíš rád nejvíce Jana, s nímž jednal jako se synem. Janovi se vždy podařilo vzbudit na Ježíšově tváři laskavý otcovský úsměv a přemluvit ho, když se ostatní namáhali marně. Ze všech apoštolů byli oba bratři spolu s Petrem Ježíšovi nejbližší. Jan zdědil něco z výbušného temperamentu svého otce a jednou, když samaritánská vesnice odmítla Krista přijmout, byl hotov shladit její obyvatele ohněm a sírou ze zemského povrchu.

~strana 31 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Jeho starší bratr Jakub byl zase až příliš klidný. Mluvil málo a k věci. Význačným rysem jeho povahy byl hluboký smysl pro spravedlnost. Bylo mu souzeno, aby ze všech apoštolů zemřel první, a jako jediný v městě, kde byl ukřižován jeho Mistr — v Jeruzalémě. Ode dne Poslední večeře žil ještě dvanáct let, aby vykonal Kristovu vůli. Petr, první mezi apoštoly, byl velký statný rybář hlubokého hlasu, jímž promlouvalo milující srdce. Často jednal netaktně a nejednou ho musel Ježíš usměrnit otázkou: „Co je ti do toho?“ Petr příliš rád mluvil, aniž si předem rozmyslel, co řekne; místo rozumu mu diktovalo slova až příliš často srdce. Jednal bez rozvahy. Jednou, když viděl Ježíše, jak kráčí po vlnách, vyskočil z člunu a také šel po vodě až do té doby, než zapochyboval o nadpřirozené síle, která mu to umožňuje. Pak se začal topit a volal o pomoc. Říkali mu Šimon, Šimon Petr, Kéfas nebo Symeon. Ježíš ho pravděpodobně nazval aramejsky Kéfas, což je, převedeno do řečtiny, Petr — kámen, skála. Původně se jmenoval Šimon bar Jona, syn Jonášův. Byl ženat a bydlel se svou manželkou, tchyní a bratrem Ondřejem, který s ním lovil ryby, v pěkném domě v Kafarnaum. Když Ježíš získal Petra na břehu Galilejského jezera, slíbil mu, že ho učiní „rybářem lidí“.

3)

Později ukázal

Ježíš na Petra a řekl: „Na této skále postavím svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Tato slova musela ohromit apoštoly, kteří do té doby netušili, že Ježíš chce založit církev. Domnívali se, že Mesiáš zamýšlí předělat bohoslužbu židovských shromáždění tak, aby se líbila Bohu Otci. Ježíš dal Petrovi také velkou, téměř neomezenou moc, když řekl: „Dám ti

~strana 32 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus klíče království nebeského, a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ V následujících letech byl Petr třikrát vězněn, hlásal Kristovu zvěst daleko široko, a když zestárl a zeslábl, byl podle některých pramenů, ukřižován — na vlastní žádost hlavou dolů. Jeho největší výrok, podivuhodný vírou a pokorou, byl: „Ty, Pane, víš všechno. Ty víš, že tě miluji.“

Apoštolově zaujali svá místa u stolu. Mísy se salátem byly připraveny. Oba služebníci přinášeli poháry a talíře umyté předepsaným způsobem a kladli je z vnitřní strany podkovovitého stolu před každého hodovníku. S nastávajícím večerem začalo být v místnosti chladno a sluhové zažehli koše s dřevěným uhlím. Pak položili na sněhobílý ubrus horké, do hněda upečené jehně. Vedle číší bylo koření, hořké saláty a ovoce. Apoštolové se dívali na Krista, Kristus se podíval na ně a řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dřív než budu trpět; neboť vám pravím, že už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“ Nespustili z něho oči, jako už častokrát předtím, neboť chtěli dobře rozumět každému slovu. Vykládali si je tak, že chce z lásky k nim slavit s nimi velikonoce ještě jednou a naposled, pak že už je nebude slavit, dokud Judea, která ho odmítla, neuzná jeho božství. Svou učitelskou činností, jež trvala asi dva roky a několik měsíců, toužil získat tuto zemi pro své

~strana 33 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus království, ale nepodařilo se mu to. Teď byl připraven, zachovávaje celistvost staré úmluvy, přidat k ní novou s novým způsobem bohoslužby. Po těchto slovech se Ježíš posadil, otevřel nádobu s vínem, naplnil velký pohár a vzal jej do levé ruky; dlaň pravé ruky držel nad pohárem. „Vezměte to,“ řekl tiše, „a rozdělte mezi sebe; neboť vám pravím, že už nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království.“ Rozuměli tomu. Mínil první pohár vína velikonočního obřadu a to, že už jej nebude pít, dokud se všichni lidé na světě nestanou učedníky jeho Otce. Zatímco číše kolovala, hleděli na sebe závistivě, poněvadž každý chtěl být co nejblíž. Po závistivých pohledech následoval šepot, který pozvolna sílil. Někteří zdůrazňovali, jak bývá v podobných okamžicích zvláštního napětí, svou osobní oddanost a sympatie a začali vypočítávat a připomínat velké okamžiky, které prožili s Kristem. Petr se nezúčastnil těchto řečí, protože ležel po Ježíšově levici. Místo na pravé straně zaujal, jak již bylo řečeno, mladičký Jan, ačkoliv mu tato čest vlastně nepříslušela. Jsa rychlý a obratný, využil příležitosti a zabral lehátko vedle Ježíše. Zprvu nikdo nic neříkal. Někteří z apoštolů se odjakživa báli i na něco zeptat a záviděli teď Janovi, který se nejenom usadil v Mistrově blízkosti, ale dokonce se odvážil položit mu hlavu na prsa. Jan zřejmě dovedl udeřit u svého Mistra na strunu otcovských citů. Ježíš často nazýval Jana a jeho bratra Jakuba „Boanerges“ — syny hromu. Ne snad proto, že by dělali víc hluku než ostatní, ale pro hněvivý výbuch jejich otce Zebedea, když viděl, jak oba jeho synové odcházejí od

~strana 34 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus rybářských sítí za ním. Proto synové hromu. Janův starší bratr Jakub si vybral místo na konci stolu. Byl to skromný člověk malé postavy, širokých ramen a vpadlé hrudi, a kdykoli ho Mistr oslovil, sklopil zrak a díval se na zem. Často a dlouho spával a někdy popuzoval ostatní tím, že dřímal v situacích, které oni považovali za vzrušující nebo nebezpečné. Jakub se nedohadoval o místo u stolu; pravděpodobně by se nepoložil vedle Ježíše, k němuž vzhlížel s nezměrnou úctou, ani kdyby byl vyzván. Je třeba si uvědomit, že žádný z apoštolů ležících teď kolem stolu ničím nevynikal. Byli to většinou nevzdělaní rybáři hrubých mravů a nevalné inteligence. Když se poprvé setkali s Kristem, páchli rybinou. Kromě lásky k svému Mistru měli velmi málo společného. Těchto dvanáct mužů žilo a putovalo s Kristem téměř po celou dobu jeho dvouletého veřejného působení. Když Ježíš kázal v různých částech země, skupina se rozrůstala. Stále více lidí začínalo věřit, že byl skutečně poslán Bohem, aby spasil Izraele, a že jde vskutku o Mesiáše (ačkoliv mnozí chápali význam jeho příchodu docela jinak). Někteří myslili, že ohlašuje konec světa. Mnohdy ho ti, kdo šli za ním, opustili, ale přicházeli další a po roce působnosti

měl

již

tolik

následovníků,

že

z nich

mohl

vybrat

dvaasedmdesát a rozeslat je po dvojicích po kraji, aby hlásali jeho slovo. Ježíš kázal v horku, dešti i zimě, mluvil na horách, v údolích a na březích velkých jezer, v městečkách i velkých městech jako Jeruzalém a Jericho, v příbytcích chudáků. Mluvil v podobenstvích a alegoriích, v hebrejských symbolech i modlitbou. Většinou mluvil o lásce — o lásce člověka k Bohu a o lásce člověka k člověku.

~strana 35 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Následovalo ho stále víc lidí a někteří viděli, jak koná zázraky. Bohatě ženy opouštěly domov a dávaly svůj majetek na denní potřeby věřících; hříšníci i světci šli za ním bílým prachem; apoštolově, kteří jednou měli být osvíceni svátým Duchem, se mnohdy víc zajímali o to, jak by si proklestili cestu davem a uhájili své místo v Mistrově blízkosti, než jak šířit jeho slovo. Neboť byl-li přítomen Ježíš, kdo měl zájem, poslouchat oněch dvanáct?

Noční hlídka u Suské brány velechrámu toho večera první spatřila vycházet měsíc. Objevil se jako velký pomeranč nad horou Moab. První den velikonoc musel být vždy úplněk, a pokud mlhy nebo mraky zahalovaly noční oblohu, docházelo mezi kněžími, kteří určovali datum svátků, k neshodám. Na cestě od Suské brány šli hlídači kolem vyhlášky, které byla toho dne vyvěšena na vnějším nádvoří chrámu a která vyzývala všechny Židy mužského pohlaví v okruhu dvaadvaceti kilometrů od Jeruzaléma, aby přišli do chrámu. Každý měl s sebou přinést jehně ne mladší osmi dnů a ne starší jednoho roku. Toho dne bylo prý obětováno dvě stě tisíc jehňat. Stráže věděly, že oběť má svůj původ v útěku Izraelitů z Egypta. Zatímco tehdy ženy pekly nekvašený chléb, nejstarší mužský člen rodiny zabil beránka a pokropil jeho krví veřeje domu a práh jako znamení pro anděla smrti. Mojžíš pak nařídil, aby se to připomínalo každý rok. Od té doby se tento příkaz dodržoval, avšak během let, když puristé a liberálové začali vykládat Zákon

~strana 36 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus po svém, docházelo v obětním obřadu k změnám. Původně směl být beránek zabit v kterékoli svatyni; nyní mohl být obětován jen v jeruzalémském velechrámu. Svár o místo mezi apoštoly se uklidnil. Jan zůstal vedle Ježíše a Jidáš se rozzlobeně natáhl na lehátko opodál. Je docela možné, že nejmladší ze shromáždění zeptat hostitele: „Čím se tato noc liší od všech ostatních nocí?“ Byl-li Jan Ježíšovi nablízku, mohl snáze konat tento úkol vyžadovaný obřadem. A Ježíš pak měl vyprávět dávnou historii o útěku z Egypta a na závěr pronést vstoje, při čemž by ostatní také povstali, toto díkůvzdání: „Velebíme tě, věčný Bože, který jsi vysvobodil Izraele. Velebíme tě, náš Pane, Králi světa, Stvořiteli vinného plodu.“ Také Janovo mládí mohlo být omluvou pro tuto smělost, ale apoštolově na to brzy zapomněli, neboť se naskytlo něco nového a mnohem důležitějšího. Kristus se odchýlil od předepsaného obřadu. Místo služebníka, kterým jim měl rozdat poháry s vínem, naplnil sám jediný pohár vínem a vodou a dal jej kolovat. Nic neposvěcoval; řekl jen, že si toužebně přál jíst s nimi velikonočního beránka a že je to naposledy, a také prohlásil, že už nebude pít víno, dokud svět nebude spasen pro Boha. Když všichni okusili vína, včetně Jakuba Spravedlivého, kterému však nebylo útěchou, měl druhý služebník obejít s velkým umyvadlem a džbánem vnější obvod lehátek a nalít každému vodu na ruce. Po osušení rukou se měla podávat petržel namočená v octě. Potom měl Ježíš podle obřadu rozlomit na talíři před sebou první kus nekvašeného chleba.

~strana 37 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Apoštolově — většina, z nich znala velikonoční rituál nazpaměť — viděli, že se Kristus poprvé neřídí Zákonem, v němž byli všichni vychováni. Ale neříkali nic. Židovské společenské mravy neměly sice se Zákonem nic společného, ale byly též přísné. Host se měl hostiteli přizpůsobit ve všem, i když mu něco nebylo po chuti. Nevyhovět přání hostitele bylo základním společenským přestupkem, podobně jako když někdo přivedl nepozvaného hosta. Přesto však, když hostitel vyzýval hosta k pití, bylo dobré neuposlechnout hned, nýbrž podržet chvíli pohár v ruce. Pít bez váhání, hltavě, se považovalo za nezdvořilé jako sbírat nebo smetal drobky; neboť hostitel se svého Otce Ježíš ovšem nevinil lid, nýbrž jeho náboženské vůdce. Druhý služebník přinesl umyvadlo, prošel kolem lehátek a zastavil se za Ježíšem. Ten, místo aby si nechal na ruce nalít vodu, vstal a odebral překvapenému sluhovi umyvadlo, vodu i ručník. Apoštolově oněmělí úžasem se posadili. První služebník ve večeřadle nebyl, odešel odevzdat kůži jehněte majiteli domu, jak přikazoval zvyk. Mistr postavil náčiní na podlahu, uvolnil si v pase svrchní šat a svlékl si ho přes hlavu. Přísnýma očima, vlasy poněkud rozcuchány, se rozhlédl pokojem po překvapených obličejích, pak se přepásal ručníkem, zvedl umyvadlo a džbán a podoben otroku se vydal kolem Stolu k poslednímu místu napravo, kde poklekl, aby umyl svému hostu ne ruce, ale nohy. Mlčky mu zul sandály, položil je pečlivě na podlahu a začal omývat nohy teplou vodou. Potom, rovněž mlčky, vzal ručník, osušil jím nohy svého překvapeného a protestujícího žáka a přistoupil k dalšímu. Když byl tam hotov, postupoval dál a dál, umyl a utřel nohy Jidášovi a Janovi a přišel k Petrovi.

~strana 38 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Mezitím se apoštolově vzpamatovali z překvapení, a jako se před půlhodinou přeli o místa, tak nyní začali dokazovat, že se nehodí, aby jejich Pán a Mistr před nimi klekal a myl jim nohy. Petr, který Krista zbožňoval, a kterému bylo toto počínání zvlášť proti mysli, schoval nohy pod šaty. Ježíš se na něj vyčítavě podíval a Petr, rozhlížeje se, zda najde u ostatních pro své odmítnutí podporu, řekl bázlivě: „Pane, ty mně chceš mýt nohy?“ „Co já dělám,“ zněla odpověď, „ty teď nevíš, ale pochopíš později.“ První z apoštolů si dodal odvahy a řekl rozhodně: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Byla to chyba. Pro tyto lidi byl Ježíš buď Bohem nebo ničím. Jako Bůh se mýlit nemohl, a jestliže se rozhodl umývat svým dvanácti následovníkům nohy, měl pro to jistě dobrý a zřejmý důvod: poučit je, že pokora je ctnost, kterou nutno pečlivě pěstovat a živit; a nejlepší způsob jak vštípit tuto pravdu bylo ukázat jim, že ano Bůh není povznesen nad mytí zaprášených nohou svých služebníků. „Jestliže tě neumyji,“ řekl Ježíš tiše, „nebudeš mít se mnou podíl.“ To bylo ultimátum. Bude-li Petr dál schovávat nohy pod šatem, přestane bát Ježíšovým učedníkem. Plavovlasý apoštol dovedl nejen bojovat za to, čemu věřil, ale dovel se pokorně a úplně podřídit. „Pane,“ řekl hlasitě a prohrábl si řidnoucí kštici, „nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Za jiných okolností by tato odpověď vyvolala v Ježíšově tváři úsměv, bylo však ještě mnoho věcí, které jim chtěl povědět a málo času. Na úsměv nebylo kdy. Kristus umyl Petrovi nohy, pominul jeho přání umýt

~strana 39 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus ruce i hlavu a pokračoval dál u ostatních po levé straně stolu. Ti, když viděli, že Petrův protest nic nepomohl, přestali se bránit. Netrpělivě čekali na každé další slovo. Když se dostal k poslednímu místu na konci stolu, Ježíš řekl: „Kdo se vykoupal, nepotřebuje si umýt než nohy a je celý čistý.“ To souhlasí, myslili si. Po krátké cestě si ten, kdo je čistý, umyje jen nohy. „I vy jste čistí,“ pokračoval Ježíš a vztyčil se, „ale ne všichni.“ To je zarazilo. Zřejmě mínil, že někteří, nebo alespoň jeden z nich, čistý není. Pravý význam slov jim všem, snad až na jednoho, unikal. Být nečistý znamenalo být v hříchu. Apoštolově čekali na další vysvětlení, ale Mistr si umyl ruce a vrátil se do čela stolu, kde si oblékl svrchní šat. Pak se opět položil na lehátko a všiml si, že ostatní sice jedí pečené maso, ale že jsou jejich oči obráceny k němu s tázavým pohledem. Dnes ráno v Bethanii se všichni vykoupali, Ježíš to věděl. Teď jim umyl nohy a současně prohlásil, že nejsou všichni čistí. „Chápete, co jsem učinil?“ zeptal se. Dívali se jeden na druhého v naději, že někdo odpoví, nikdo se však nenašel; Ježíš se rozhodl, že pro objasnění věci bude nejlepší, když nejprve srovná své postavení s jejich. „Nazýváte mě Mistrem a Pánem,“ řekl, „a máte pravdu, neboť jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte mýt nohy jeden druhému.“ To bylo jasné — snad trochu zvláštní, ale pochopili a souhlasili. „Dal jsem vám příklad,“ pokračoval Ježíš, přičemž položil důraz na slovo příklad, „abyste i vy dělali, jako jsem já učinil vám.“ Aby zdůraznil svou myšlenku, Kristus často začínal svou větu, na které mu záleželo, slovy:

~strana 40 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Amen, amen, pravím vám,“ což znamenalo „Co řeknu, dobře si zapamatujte.“ Použil toho nyní: „Amen, amen, pravím vám, služebník není větší než jeho pán ani posel není větší než ten, kdo ho poslal.“ To byla hluboká řeč. Chápali, že se to týká jich, že oni jako služebníci nemohou být větší než pán, který se neštítil jim umýt nohy. Slova o poslu, který není větší než ten, kdo ho poslal, se týkala Krista a jeho vztahu k Bohu Otci. Kristus není větší než ten, kdo ho poslal na svět, tak tomu rozuměli a dávali najevo svůj souhlas. Zamyšlenýma očima zkoumal Ježíš jeden obličej za druhým, až si byl úplně jist, že pochopili. „Víte-li to, budete blahoslavení, jestliže podle toho budete jednat.“ Pak už se dali s chutí do jídla, oddělovali maso od kostí, utírali si prsty a namáčeli je do mísy s hořkými saláty. Chápat vlastní malost samo o sobě nestačí, říkali si. Je třeba cvičit se v pokoře, nejlépe veřejně, jako on. Začali opět rozmlouvat po skupinkách, Matouš s Judou, Filip s Janem, Jidáš s Jakubem. Večeře pokračovala. Druhý sluha prohrábl uhlí v železných koších a ve velké místnosti se rozhostilo příjemné teplo Až ke stropu vysokému skoro pět metrů. Ježíš trochu jedl a chvílemi poslouchal Jana, který musel naklánět hlavu dozadu, aby ho bylo ve všeobecném šumu slyšet. Hvězdnatá obloha se leskla stříbrem jako duté zrcadlo a ve všech částech města probíhala slavnostní velikonoční večeře, ačkoli někteří № saducejské elity tvrdili, že se má slavnost konat až druhého dne večer, kdy začínala sobota. V Jeruzalémě byl klid. Římské stráže procházely ulicemi v

~strana 41 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nevelkých skupinkách. Hovořily jen zřídka, neboť dobylo nic tak důležitého, co by upoutalo jejich pozornost. Měsíc se trochu zjasnil, a když se později vyhoupl nad Olivovou horu, zaplavil město bílým světlem. Dvě ulice od domu, kde byl Ježíš se svými apoštoly, večeřel velekněz Kaifáš se svým tchánem, mocným Annášem, a se svou rodinou. O několik domů dále hodoval ve skvělém paláci Hasmoncovců král Herodes Antipas bez ohledu na židovské tradice, jejichž zachovávání jen předstíral. Dále na severovýchod seděl Pontský Pilát se svou ženou, neboť byl jeden z mála prokurátorů, kteří si směli vzít s sebou do provincie manželku. Za několik hodin se všichni setkají. Kromě Kaifáše na to teď nikdo z nich nemyslel; tím méně si dovedl představit, co setkání bude znamenat. „Nemluvím o vás všech.“ Řekl Ježíš, jako by si uvědomoval, že apoštolům není ještě jasná jeho poznámka o nečistotě. „Vím koho jsem si vyvolil.“ Znělo to jako by jim dával vysvědčení. „Ale aby se splnilo Písmo – „ a tu Ježíš poněkud zvýšil hlas, aby zdůraznil starobylá slova žalmu: „Ten, kdo jí se mnou chléb, pozdvihl proti mě svou patu.“ Všichni přestali jíst. Rozuměli správně? Každý byl vychován v pravé víře a znal tato slova jako rysy matčina obličeje. Znamenalo to, že přítel zradil Krista. V minulých letech Mesiáš několikrát použil Písma, aby ukázal, že události jeho života byly předpověděny již dávno.

-

Nyní jim řekl, že jeden z dvanácti činí úklady svému pánu. Občas na nich chtěl, aby věřili věcem, jimž bylo nesnadno uvěřit, ale poněvadž to žádal on, naučili se přijímat jeho slova a uzavírali je v srdci jako pravdu.

~strana 42 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

Ale tohle? Kdo to jen může být? Zrozpačitěli a báli se pohlédnout jeden na druhého. Kdo? Kradmo se dívali kolem sebe a rychle klopili zraky. Nemohl přece mínit úklady velekněze; věděli o nich už přes týden a pomyšlení, že jsou v Jeruzalémě blízko Kaifášova domu, je děsilo. Ale Kaifáš nebyl tem, kdo „jí se mnou chléb“.

~strana 43 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

intermezzo

židovský svět

~strana 44 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

Palestina, země, kde Ježíš žil a učil, byla světem pro sebe a středem tohoto světa bylo posvátné město Jeruzalém. Židé, její obyvatelé, byli mírumilovní, stateční, citoví a kulturní. Uctívali jediného Boba, Hospodina. V době Poslední večeře byla Palestina částí římské říše, ale Jeruzalém a židovské obyvatelstvo bylo v jistém smyslu ovládáno teokracií, veleknězem Kaifášem a jeho tchánem Annášem; pak tu byl král Herodes a prokurátor či místodržitel, Pontský Pilát, odpovědný Římu. Když Ježíš vstoupil do města k Poslední večeři, věděl dobře, že ze všech lidí právě tito mužové a Jidáš budou mít svůj zvláštní podíl odpovědnosti za jeho soud, utrpení a smrt.

Byla to neveliká země ležící v písku Středozemi. Vzdálenost mezi Caesareou Filippovou na severu a Bersabe na jihu byla 240 km, mezi pobřežní Joppou napříč k Ammonu jen 120 km. Pro malou rozlohu podřídil Řím Palestinu jiné provincii, Sýrii. Přesto tu žily zbytky dvanácti kmenů, existovaly nejméně tři dialekty, několik provincií jako Judea, Samařsko a Galilea, velký počet měst a městeček a zhruba tři milióny obyvatel. Byla to země jílovitých polí v subtropickém podnebí. V hornatém

~strana 45 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus kraji kolem Jeruzaléma a Betléma zřídka kdy stoupla teplota nad 30 °G. Naproti tomu v Jerichu vzdáleném odtud pouze 40 km se udržela i několik dní na 50 °C. Období dešťů se střídalo s obdobím sucha. Většina ročních srážek (63 cm) spadla v době od konce listopadu do začátku dubna. Pak začala temně zelená tráva kopců a údolí na horkém slunci blednout, až v říjnu dostala barvu slámy a řečiště bylo možno přejít suchou nohou. Když deště přišly znovu, byly to prudké lijáky z velkých mraků, které postupovaly od hor západně od Jeruzaléma, a voda stékající v proudech po stráních vyrývala do hlíny klikaté strouhy a tvořila v údolích bystřiny. Spodní voda byla hluboko a jednotliví hospodáři si nemohli dovolit kopat studně. Zřizovala je proto města. Každé ráno na kamenech kolem studní praly ženy prádlo, přetřásaly poslední události a odnášely domů na hlavě džbány s vodou. Za dne byla země většinou prohřátá, v noci chladná kromě parného léta, kdy ji středomořský vítr sirocco pokrýval rozpáleným pískem z pouště na jihu. Lidé si stěžovali spíš na vedro než na zimu. Pracovní den začínal první hodinou (6 hodin ráno), od šesté hodiny (12h) do deváté (15h) byla polední přestávka, kterou lidé trávili pod střechou, a pak se pracovalo až do dvanácté hodiny (18h). Mezi polednem bylo vidět venku jen psy, vojáky a hmyz. Země neoplývala dřevem. Stromy — cypřiše, cedry a olivy, moruše, meruňky, švestky a borovice — se považovaly spíš za okrasu než materiál.

~strana 46 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Dřevo bylo tak vzácné, že Židé nazývali otroky přezdívkou „dřevorubec nebo syn dřevorubce“. Domy, hradby i mosty byly z kamene. Nejvíc bylo vápence, který ležel jako hutná šedá sýrová hmota pod nevelkou vrstvou půdy á jílu. Pastýři vytesávali v horách do měkkého vápence chodby a upravovali je na obydlí. Velký kámen umístěný před vchodem Chránil jejich příbytek před deštěm a nepohodou a upozorňoval kolemjdoucí, že tu bydlí lidé. V nížinách a na úpatí hor se pěstovalo obilí. Ovoce se dařilo všude a bylo výborné. Ženy v Římě byly vždy ochotny zaplatit o něco víc za palestinské hrozny, olivy, datle, fíky a sladké kaštany. Poutníci se živili spadlým ovocem; jistý pocestný si stěžoval, že na cestě do Jeruzaléma se brodil šťávou z fíků. Domácí zvířata byli osli, psi, ovce a kozy. V horách žilo hodně divokých zvířat — medvědi, lvi, hyeny, lišky, šakalové a horské kozy. Psi, pokud nehlídali stáda ovcí nebo dům, nebyli oblíbeni. V Jeruzalémě jich bylo vidět jen málo, neboť město mělo proti toulavým psům přísná Opatření. Kozy se vyskytovaly také zřídka, protože vládlo přesvědčení, že mají - neustále horečku, a nikdo nechtěl ručit za jejich zdraví. Kozí mléko se však velmi cenilo a prodávalo se draho. Kravského mléka se používalo pouze pro telata. Kuřata byla v Palestině oblíbenou novinkou. Také se začínaly chovat kachny a husy. Na holuby byli Izraelité zvyklí, pěstovali a křížili je po staletí. Holubice se prodávaly jako obětní dary v chrámu. Jejich cena byla nízká, pouze nejchudší lidé si je nemohli dovolit.

~strana 47 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Palestinské zemědělství bylo na výši, což znamená, že odpovídalo zemědělství egyptskému a řeckému. Mladý židovský zemědělec nezískával své vědomosti z knih, vyučil se svému zaměstnání u otce nebo u příbuzných. Orbu obstarávali dva voli spřažení jhem. Ke jhu byla připojena silná větev, kterou obě zvířata táhla mezi sebou. Na konci větve byla rovná dřevěná radlice — kus dřeva přiříznutý do klínového tvaru — a vyrývala brázdu a kypřila půdu. Oráč ovládal voly dlouhým prutem, kterým bil zvířata do boků. Obilí se selo ručně z pytle zavěšeného přes rameno. Žalo se kamenným nebo železným srpem — kromě hospodáře se zúčastnily žní i jeho manželka a děti. Výmlat a čištění obilí se konalo na veřejných mlatech při hlavní silnici. Někdy, se obilí čistilo též na ploché střeše - hospodářova domu. Koncem října a začátkem listopadu se oralo a selo. V prosincových deštích se kopce zazelenaly novou trávou a v údolí začalo vyrůstat svěží osení. Začátkem dubna kolem velikonoc byla úroda zralá ke žním. Nejprve se sklízely boby a čočka, pak ječmen a jiné obilniny. V této době se každé ráno hospodář díval s obavami na oblohu, neboť prudký déšť mohl zničit veškerou jeho námahu. Od listopadu do jara se hrozil sucha, východního větru, krup, plevele, cizopasných hub a kobylek. Před žněmi pak byl jeho nepřítelem déšť, který ho za jediný den mohl připravit o všechno. Tuto běžnou nejistotu vyjadřuje úsloví: „Lépe sklízet o dva dny dříve než o dva dny později.“ Ve své bezmocnosti vůči

~strana 48 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus živlům vyhledával hospodář Hospodina v chrámu, prosil ho o pomoc a obětoval mu první plodiny z každé úrody. Někdy, byla-li úroda bezpečně pod střechou, odmítl obětovat v chrámě její prvotiny, a aby neurazil Boha, obviňoval kněze, že žádají na chudákovi příliš mnoho. Žid, ať se octl kdekoli, byl poctivý, svědomitý, ale uzavřený. Obchodoval s pohany; ale nepřátelil se s nimi. V cizině považoval vždy své odloučení od Jeruzaléma, ať trvalo sebedéle, za dočasné. I když se mu dařilo dobře, byl nešťasten, musel-li žít mimo vlast. Miloval svůj národ až k sentimentalitě, měl smysl pro rodinu, dal se snadno pohnout k soucitu, byl citlivý k urážkám, dovedl používat svého jazyka obratněji než jiní lidé, měl rád děti. Odmítal bojovat ve vojsku, které neuznávalo sobotu, ale nebál se zemřít a často raději volil smrt, než by se podrobil příkazu, který byl v rozporu se Zákonem. Jeruzalémský chrám byl středem veškerého židovského života a všichni Židé platili chrámu základní daň půl šeklu ročně. Byly nejméně tři druhý šeklů; jeruzalémský šekel byl hrubě zakulacený stříbrný peníz z 220 zrn stříbra. Na jedné straně byl pohár představující nádobu s mannou a nápis „Posvátný Jeruzalém“, na druhé trojité lilie se slovy: „Budu Izraeli jako rosa; a poroste jako lilie.“ S úmyslem vyřadit jeruzalémský šekel z oběhu zavedli Římané vlastní peníz ražený ze 120 zrn zlata. Většina pravověrných Židů se ho však bála dotknout, poněvadž na něm byl obraz císaře Augusta a nápis: „Caesar Augustus, syn boží, otec vlasti.“ Pro Židy bylo jedno z nejdůležitějších přikázání odmítat úctu nepravých bohů a jakoukoli sebenevinnější modlu

~strana 49 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pociťovali jako porušení tohoto přikázání. Svého času se Židé vzbouřili, protože dvanáctá legie vstoupila do Jeruzaléma s césarovým obrazem na korouhvích. Jestliže téměř tři milióny Židů platily chrámovou daň, jež zhruba představovala dnešní hodnotu 25 centů, pak chrámový důchod ze základní daně činil asi 750 000 dolarů. Připočteme-Ii k tomu první plodiny z každoroční úrody, maso tří set tisíc jehňat obětovaných o velikonocích, denně docházející dary na odčinění hříchů, velké dary bohatých rodin, prodej obětních zvířat a ptáků (prodávaly se tu jen bezvadné kusy), zdá se, že se do chrámové pokladnice stékalo každoročně přepočteno na dnešní měnu asi 1 250 000 dolarů. Palestina měla teokratickou vládní formu a chrám byl vlastně nejen centrem veškeré bohoslužby, ale současně i královským palácem a nejvyšším zemským soudem. Lid podléhal mnoha zákonům, z nichž dva hlavní byly povinnost obřízky a zachovávání soboty. Obřízka byla znamením mužské účasti ve víře Abrahamově. Symbolizovala též právo každého Žida podílet se na úmluvě, kterou uzavřel Abraham s Hospodinem, a když otec obřezal syna osmého dne po narození, slavil tento den jako svátek. Být dobrým Židem nebylo lehké. Nauka se většinou tradovala ústně

4)

a to vedlo k neshodám mezi učiteli, kteří ve snaze po objektivitě

rozlišovali pozitivní Zákon a jeho výklad, jak jej podávaly často v protichůdném smyslu různé rabínské školy. Zákon byl zdrojem neustálých dohadů a diskusí. 5)

~strana 50 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Například každou sobotu za soumraku se měla hlava rodiny zeptat: „Připravili jste desátky? Uklidili jste nářadí?“ A měla dát příkaz k rozsvícení lamp. Zákon však pokračuje: „V případě pochybnosti, zda se setmělo či nikoliv, není třeba oddělovat desátky ani není třeba uklízet nářadí nebo rozsvěcovat lampy ...“ Téměř pro všechno v denním rodinném životě existoval nějaký předpis. V sobotu „nesmí žena vycházet s vlněným nebo lněným pásem ani nesmí mít stuhu ve vlasech. Když se ukládá k spánku, musí je rozvázat...“ Rovněž nesmí vycházet se síťkou na vlasech, náhrdelníkem, nosními kroužky, prstenem bez pečeti nebo s jehlou bez ucha. Učiní-li to však, „není povinna přinést smírný dar“ tj. poplatek chrámu na odčinění svého hříchu. Muž nesmí vycházet s okovanými střevíci nebo s jedním střevícem, nemá-li druhou nohu poraněnou, rovněž nesmí vycházet s fylakteriemi, *) krunýřem nebo helmou. Žena nesměla opouštět domov s krabicí vonného koření nebo s voňavkou, jinak se dopouštěla hříchu a musela ho odčinit smírnou obětí. Některé rabínské školy dovolovaly ženě se objevit na veřejnosti se zlatým nebo falešným chrupem, „mudrci to však zakazovali“. „Muži smějí mít vajíčko sarančete, šakalí zub nebo nehet ukřižovaného jako léčebný prostředek.“ Moudří však prohlašovali: „Je to zakázáno i ve všední den, neboť je to mrav pohanů.“ „Jestliže do domu vběhne gazela, ten, kdo ji v domě zavře, je vinen; avšak zavřou-li ji dva, neprovinují se. Jestliže však jeden člověk sám ji nedokázal zavřít, a dva ano, jsou vinni oba.“

~strana 51 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Při bolestech zubů není dovoleno sát ocet skrze zuby (v sobotu), připouští se však použití octa navyklým způsobem. Při bederních bolestech není dovoleno vtírání vína nebo octa, lze však záda mazat olejem, nikoli však růžovým. Příslušníci královské rodiny smějí ošetřovat rány olejem, poněvadž je to jejich zvykem i ve všední den.“ Manžel smí v sobotu pomoci rodící ženě nebo zavolat porodní bábu a „kvůli matce mohou znesvětit sobotu a zavázat pupeční šňůru“. I pro případ, že někdo v sobotu zemře, dává Zákon přesné směrnice: „Pozůstalí smějí připravit vše, co je nutné, mohou mrtvého umýt a natřít olejem za předpokladu, že nepohnou jeho údy. Mohou pod ním odstranit slamník a nechat ho ležet na písku, aby déle vydržel; mohou mu podvázat bradu, ne, aby ji zvedli, ale aby neklesala. Nesmějí však v sobotu zatlačit mrtvému oči, ani to nesmějí učinit ve všední den ve chvíli, kdy odchází duše; kdo zatlačí oči ve chvíli, kdy odchází duše, prolévá krev“. * V sobotu smí Žid ujít dva tisíce loktů od místa bydliště, což je asi 1 km. Jestliže se však předpokládá, že může jíst nejméně dvě denní jídla ve vzdálenosti jednoho kilometru od domova, považuje se toto místo za jeho příbytek a může ujít další kilometr. Jestliže někdo na cestě usne a probudí se v sobotu, smí ujít dva tisíce loktů kterýmkoli směrem. Moudří však povolují jen čtyři lokte. Někdy se zdá, že se učení rabíni rozhodli dovést svou kasuistiku na nejzazší mez lidských možností, na druhé straně však některé školy používaly svého práva vykládat Zákon k tomu, aby jeho plnění usnadňovaly.

~strana 52 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Sobotním předpisům se učily děti již od pěti let, ještě dřív než sečítání a odčítání. Existovala pravidla pro vázání a nesvazování uzlů, pro zhášení lamp, šití, psaní písma, rozdělávání ohně, atd. Farizeové, kteří vykládali Zákon, rozpitvávali náboženské předpisy do nemožných podrobností. Například desátky odváděl rolník původně jako výraz díkůvzdání za výtěžek své práce. Farizeové rozšířili 45 tuto povinnost na víno a dřevo, přestože se odváděly desátky již z hroznů a že se dřevo většinou dováželo a draze platilo hotovými penězi. Předpisy o mytí talířů, hrnců a kuchyňského náčiní se staly tak složitými, že o několik století později, když byly zapsány v hehrejštině, tvořily celou kapitolu obřadní knihy.

Žid věřil v jedinnost. Uznával jediného Boha, jediný chrám, jediný národ, jediný kmen, jediný rod. A věřil v ně z plna srdce. Z této jedinosti vyplýval symbol jeho vztahu k Bohu: archa úmluvy. Archa obsahovala dvě kamenné desky, na nichž bylo vyryto desatero. Tyto desky dostal Mojžíš od Hospodina a byly uloženy v podlouhlé truhle vykládané uvnitř i vně zlatém. Na víku byla Stolice milosrdenství nesená zlatými cheruby, celá truhlice byla 124 cm dlouhá, 80 cm široká a 80 vysoká. Židé ji nazývali aron a byla to pro ně nejposvátnější věc na světě, neboť desky uvnitř předal přímo člověku sám Bůh. Představovala

~strana 53 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus také smlouvu s Bohem; na čtyřech stranách desek bylo desatero přikázání; stačilo je zachovávat a tím získat spasení. Archa byla uložena v prvním velkém chrámu, ale během mnoha válek a nejistého míru zmizela. Nikdo nevěděl kdy, ale bylo tomu tak. Židé byli ztrátou zkormouceni, utěšovalo je však vědomí, že i bez archy mají místo, jež je jediným Hospodinovým příbytkem na zemi — chrám. Dějiny chrámu začínají Davidem. Žil deset století před Ježíšem v době, kdy byli Židé v zaslíbené zemi teprve krátce. Kmenům vládli soudcové a nebylo mezi nimi jednoty. Lidé žádali krále. Stal se jím Saul, který však neuposlechl příkazu soudců a byl nahrazen Davidem. David věděl, že se národ nesjednotí, dokud nebude mít královské sídlo. Zalíbil se mu Jeruzalém, ale musel ho nejprve dobýt. Město bylo už tenkrát obklopeno hradbami a dobývání by stálo mnoho krve. Slíbil proto vrchní velení v armádě tomu, kdo donutí Jeruzalém ke kapitulaci. Joab se dověděl, že od Panenské studně za ' hradbami vede podzemní chodba do pevnosti uprostřed města. Tak získal vrchní velení a David nové hlavní město. Archa dostala svůj trvalý příbytek, David si postavil palác a zvítězil v mnoha bitvách. Jeho království se nakonec rozprostíralo od egyptských hranic až k Eufratu a Jeruzalém se stal natrvalo posvátným místem synů izraelských. Čím byl David starší, tím víc se obracel od krveprolévání k Bobu. Chtěl vybudovat velký chrám, ale neměl pro to předpoklady. Jednoho dne, když pozvedl oči k hoře Moria v Jeruzalémě, spatřil anděla msty s mečem

~strana 54 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus obráceným proti městu. I prosil o odpuštění za své hříchy, koupil na hoře Moria Ornanův skalnatý mlat a dal tam postavit oltář pro oběti Hospodinovi. Chrám na Omanově skále postavil teprve Davidův syn, Šalamoun. Provedením pověřil tyrského krále Hirama a za sedm let byl dokončen chrám 487 m dlouhý a 295 m široký. Byla to nejnákladnější stavba, jakou kdo do té doby podnikl, a její krása omračovala zástupy prosebníků, kteří sem přicházeli. Pro Žida to byl vskutku Hospodinův stan na zemi, a přestože i jinde stavěli Židé své modlitebny zvané synagogy, tyto modlitebny se nikdy nemohly rovnat chrámu. David vládl čtyřicet let a Šalamoun rovněž. David se před smrtí kál z vražd a prolévání krve. Šalamoun zemřel čině pokání za svou smyslnost. Používal po útěše žen a na kopci zvaném Hora pohoršení východně od Jeruzaléma dal postavit palác, kde měl pět set souložnic. Po jeho smrti se země rozdělila na dvě království — Judsko a Izrael. Došlo k válkám a Židé umírali na obou stranách. Národ oslabený roztržkou se stal obětí vpádu Babyloňanů, kteří dobyli Jeruzalém v šestém století před Kristem. Země byla zpustošena. Babyloňané strhli jeruzalémské hradby, vyplenili chrám a odvedli do zajetí všechno obyvatelstvo „kromě těch nejchudších“. Do opuštěné, země se nastěhovali Chaldejci a Médové. Později, když Peršané porazili Babyloňany, židovští zajatci se mohli rozhodnout, zda se chtějí vrátit do vlasti. Asi dvaačtyřicet tisíc se vydalo na cestu.

~strana 55 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Plamen svobody hořel jasně v srdci těchto dvaačtyřiceti tisíc a „těch nejchudších“, kteří stále ještě obdělávali zemi. Když se však dověděli, že Samaritáni přijali část židovské víry, vznikl proti nim odpor. Pravověrní Židé pohrdali těmito vetřelci a odmítali jejich pomoc při stavbě nového chrámu. Zatím co Šalamounův chrám byl obnoven v menších rozměrech, Samaritáni si postavili vlastní svatyni na hoře Garizim. V té době už Židé neměli své bývalé sebevědomí. Jejich ženy se vdávaly za pohany a jejich děti mluvily mnoha nářečími. Začalo se mluvit jazykem sousedů — aramejštinou, která vytlačila hebrejštinu. Po čtvrtém století před Kristem připadla vláda v Palestině generacím veleknězi, kteří vládli občansky i nábožensky. Město Jeruzalém se stalo hříčkou v rukou jakéhokoli dobyvatele, který byl dosti silný, aby se ho zmocnil a aby si ho udržel. Stalo se kořistí Alexandra Velikého, Ptolemaia, Syřanů, egyptských králů a nakonec césarů. Každý z nich měl pochopení pro povahu svých poddaných a celkem vzato směli Židé uctívat svého Boha, jak chtěli. Místní vláda zůstávala v rukou veleknězi, kterým pomáhala rada starších, Sanhedrin — velerada. Herodové začali vládnout v královské funkci asi třicet pět let před Ježíšovým narozením. Palestina, malá provincie velkého římského světa, hýla podřízena svrchovanosti Heroda Velikého v 40 roce př. Kr. Jmenování provedl Řím, ale skutečné dosazení Heroda na trůn si vyžádalo tři roky práce římských legií. V odporu proti tomuto rozhodnutí si Židé počínali moudře. Herodes Veliký byl krutý a ctižádostivý. Stavěl velké budovy, skvělé paláce,

~strana 56 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nádherná města, a ačkoli o sobě prohlašoval, že je Žid, a konal ve velechrámu nákladné oběti, kořil se současně Římu. Za manželku si vzal Mariannu, dceru velekněze, a když mu porodila dva syny, dal ji i chlapce popravit. Celkem byl Herodes Veliký ženat desetkrát. Dal zavraždit několik členů své rodiny buď z rozmaru nebo pro podezření. Císař Augustus se vyjádřil, že je bezpečnější být Herodovým vepřem než Herodovým synem. Herodes dal přestavět chrám a přestavěl i tvrz zvanou Antonia. Chrámem si zbudoval pomník, na který dějiny nezapomenou. Zednické práce provádělo deset tisíc řemeslníků, z nich bylo tisíc levitů nebo kněží,6) kteří se vyučili ve zvláštních kursech, aby posvátnější části chrámu byly vybudovány jejich posvěcenýma rukama. Práce si vyžádaly mnoho let a dávno před dokončením zaujímal chrám téměř celou východní část Jeruzaléma. Růžový alabastr jeho věží se leskl v ranním slunci a patnáctimetrový reliéf hroznů z ryzího zlata zdobil východní průčelí. Z Antoniovy tvrze se mohli římští prokurátoři dívat, jak na vnějším nádvoří přicházejí Židé po šedém dláždění. Východní část chrámu se nazývala sloupoví Šalamounovo; jižní strana směrem k údolí Hinnomových synů královské sloupoví. Část obrácená k Olivové hoře nad mohutnými městskými zdmi měla čtyři řady sedmimetrových žlábkovaných sloupu s korintskou hlavicí. Vnější nádvoří se nazývalo nádvoří pohanů a až sem směli nevěřící. Na vnitřní straně tohoto nádvoří bylo mramorové zábradlí, na němž byly

~strana 57 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus zavěšeny řecké, latinské a hebrejské nápisy, že neobřezaným je vstup zakázán pod trestem smrti. Za zábradlím na severní straně bylo nádvoří Izraele. Do tohoto prostoru směl každý Žid a východní část byla vyhrazena pro ženy. Dále bylo nádvoří kněží, kde byl oltář celopalů. Za tímto místem už byl vlastní chrám skládající se z prostorné předsíně a dvou místností, z nichž vnější se nazývala svatyně a vnitřní velesvatyně. Před svatyní visel těžký závěs, na němž byly vyšity různé druhy květin a zemských plodin, ale bez zvířat. Ve svatyni byl sedmiramenný svícen, stůl s dvanácti chleby a oltář pro kadidlo. Velesvatyně, v níž kdysi bývala archa, byla prázdná. Obě místnosti odděloval těžký závěs, který chránil velesvatyni před zraky všech kromě velekněze a některých kněží, kteří bývali přizváni, aby se o velkých svátcích zúčastnili bohoslužby. Velekněz konal bohoslužbu jen jeden den v roce — v den pokání. Opona, rovněž bohatě zdobená, krásná a těžká, byla zavěšena obrovskými zlatými kruhy na oblouku, a splývala v záhybech mezi pěti masívními sloupy. Každý díl opony měl před sebou ochranný závěs, který zabraňoval usazování prachu a stahoval se pomocí provazů. Roztrhnout hlavní oponu před velesvatyni by byla zkouška i pro samotného Hospodina. Prý ani prorok neměl dost síly, aby dokázal shodit z vnější stěny vele- svatyně jednu z velkých masívních zlatých desek. Herodes přestavěl hlavní budovu za něco víc než sedm let, výzdoba však trvala čtyřicet šest let a v Ježíšově době nebyla ještě dokončena. Herodovi znamenalo náboženství společenský zvyk vyvolaný strachem. Bál

~strana 58 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus se do té míry, že současně se stavbou jeruzalémského chrámu stavěl v Caesareji na pobřeží Římanům pohanské svatyně. Než zemřel, nařídil popravu svého dalšího syna Heroda Antipatra, a když ležel na smrtelné posteli, dověděl se, že mudrci prohlašují, že se v Palestině narodil Mesiáš. Rozkázal tedy vyvraždit všechny chlapce do dvou let — a pak zemřel. Po něm nastoupil jeho syn Herodes Antipas, který se stal tetrarchou Galileje a Peřeje. Byl to dobrý politik a proradný potměšilec. V té době vládl v Římě Tiberius a Herodes Antipas se stal jeho osobním donašečem. Slabostí nového císaře bylo, že podezíral své služebníky, takže Herodes posílal do Říma osobní zprávy, v nichž přehnanými slovy líčil soukromý život římských prokurátorů a legátů na středním východě. Tyto drobné práce navíc udržovaly Heroda Antipu v císařově přízni. Jako zvláštní hold dal Herodes postavit u Galilejského jezera nové město a nazval je Tiberias. Prokurátorem Palestiny byl v té době Pontský Pilát, muž středního věku, který neměl žádné známky velikosti kromě ctižádosti. Do roku 26 po Kristu, kdy nastoupil v Caesareji jako nový prokurátor, není v římských análech o Pilátovi zmínky. Snad byl obchodníkem nebo nižším úředníkem. Potrpěl si na královskou okázalost a byl žárlivý na privilegia svého úřadu, zároveň však věděl, že za své postavení vděčí své ženě, Claudii Procule, a jejímu vztahu k římskému trůnu. Byla prý vnučkou císaře Augusta, ale ať je to pravda nebo ne, není to důležité, protože její blahovolná moc pocházela od Tiberiova rádce Sejana. Sejanus přesvědčil

~strana 59 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Tiberia, aby ustanovil Piláta vladařem Židů, a zasadil se nejenom o jeho jmenování, nýbrž vymohl i Claudii Procule řídkou výsadu, že směla provázet svého manžela na jeho působiště. Claudia byla společensky velmi náročná a pořádala nákladné hostiny v prokurátorových palácích v Caesareji, v Jeruzalémě a v Samaří. Byla pověrčivá v náboženských věcech, a ačkoli uctívala všechny bohy císařského Říma — včetně posvátné osoby samotného Tiberia — bála se zasahovat do zvyklostí jiných kultů, Židy nevyjímaje. To neplatilo o jejím manželovi. Pilát byl ateista, který se klaněl římským bohům jen proto, že byli částí římského života jako tóga nebo navoněný účes. Císař mu udělil ius gladii, právo vynést rozsudek smrti, a s dvěma či třemi římskými legiemi na východní hranici Palestiny nepotřeboval vskutku nic víc. Pilát pohrdal Židy. Používal svého ius gladii podle rozmaru a cestoval po svém panství v doprovodu ne méně než jedné kohorty vojáků — asi pěti set mužů — kteří na jeho pokyn tloukli a ubíjeli protestující davy Židů. Byl chytrý, výbušný a nesnášenlivý a občas prý vynikal v konversaci. Nastoupil po Valeriovi Gratovi, který byl odvolán do Říma, poněvadž měl stálé spory s velekněžími. Ti totiž, ať to byl Annáš Ismael, Eleazor nebo Šimon, sabotovali jeho vládu od chvíle, kdy je Valerius Gratus ustanovil. Posledním veleknězem před odchodem Valeria Grata do Říma byl Josef, kterému Židé říkali Kajafa a Římané Caiphas. Pilát si ho dal zavolat, blahosklonně vyslechl jeho servilní hold a rozhodl se, že ho ponechá ve funkci. Věděl, že velekněžský úřad je vlastně

~strana 60 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus v rukou starého Annáše, který býval nejenom sám veleknězem, nýbrž i jeho čtyři synové po něm. Kaifáš byl jeho zeť a Pilát si dobře uvědomoval, že když rozmlouvá o občanských a náboženských věcech s Kaifášem, vnímají ho ve skutečnosti uši a oči Annášovy, ale pokud nedocházelo k zjevnému odporu, byl spokojen. Než odjel na své nové působiště, poučili ho v Římě zejména o dvou věcech: že císařova politika vůči této malé vznětlivé provincii má být otcovským chlácholením a že za své činy je odpovědný svému novému nadřízenému, legátu v Sýrii. Mezi jinými důležitými věcmi, které se nový prokurátor dověděl po svém příchodu do Caesareje, bylo, že všichni Židé jsou vyňati z vojenské služby v římských legiích, čímž se Palestina stala jedinou provincií, kde se obyvatelstvu nevnucovala ochrana Říma násilím. Že Žid nesmí být pohnán před soud v sobotu, že římští vojáci nesmějí mít na praporech obraz císaře a že se pro Palestinu razí zvláštní římské mince se symboly místo podobizen césarů. Nedlouho po svém nástupu také poznal, že král Herodes Antipas nikterak neusiluje o jeho přízeň. Poněvadž Pilát dával při každé příležitosti králi i lidu najevo, že pouze prokurátor je skutečným vládcem země, oba krutí mužové se začali pozvolna vzájemně odcizovat. Pilát doufal, že se Herodes Antipas bude časem snažit navázat přátelské styky, ale král byl pyšný stejně jako místodržitel a nepodnikl nic. Když Pilát zjistil, že král s potěšením zaznamenává drobné poklesky a administrativní přehmaty římských prokurátorů a uvědomuje o nich Tiberia, napětí stouplo.

~strana 61 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Po určitou dobu dělal Pilát Židům všechno naschvál. Jeruzalémští občané například čerpali po staletí pitnou vodu z Panenské studně a z rybníka Siloe. V letních měsících bylo vody málo, ale lidé si zvykli na, období sucha a nebyli ochotni hradit náklady za nějaký další zdroj vody. Roku 28 po Kr., když byl Pilát v Palestině necelé dva roky, rozhodl, že je třeba zajistit další vodu, a aniž se dotázal na mínění lidu, velekněží nebo velerady, nařídil svým stavitelům, aby vybudovali vodovod mezi Šalamounovou studní u Betléma a městem. Židé protestovali, a to jako vždy demonstracemi na vnějším nádvoří chrámu. Aby dal najevo své pohrdání, prokurátor vzal peníze na nový vodovod z chrámové pokladnice. Tato zpráva se šířila od úst k ústům a na velikonoce připravovali Židé rozhořčenou demonstraci. Pilát byl rozhodnut, že ji potlačí. Rozkázal skupině římských vojáků, aby se převlékli za Židy a vmísili se na chrámovém nádvoří mezi demonstrující. Když se dav protestujících Židů rozběhl s křikem a bitím v prsa proti Antoniově tvrzi, převlečení vojáci vytáhli z šatů hole a karabáče a způsobili masakr, v němž mnoho Židů na nádvoří pohanů přišlo o život. Příliš pozdě se Pilát dověděl, že mrtví Židé nebyli z Jeruzaléma, nýbrž že to byli poutníci z Herodovy Galileje. Vojáci ubili nepravé lidi a Pilát byl příliš pyšný, aby uznal svou chybu. Napětí mezi ním a Herodem se prohloubilo v nepřátelství.

Nalevo od oltáře kněží na vnitřním nádvoří velechrámu byl čtvercový sál zvaný poradní místnost velerady. Zde se scházeli starší lidu a

~strana 62 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus prostřednictvím velekněze vládli Palestině. Sešli se tu též, aby rokovali o smrti galilejských poutníků, ale nedospěli k žádnému závěru, i když vražda na chrámovém nádvoří byl strašný, do nebe volající zločin. Velerada věděla, že nemá moc potrestat prokurátora. Kromě toho nenáviděla Heroda, který byl tím větší rouhač, poněvadž tvrdil, že je Žid, a přitom stavěl chrámy bohům pohanů. Velerada vznikla několik staletí před Ježíšovou dobou. Byl to nejvyšší zemský soud a zároveň zákonodárný sbor. Skládala se většinou z kněží, zákoníků a starších — nejbystřejších hlav v Palestině. Lidé ji nazývali Velkou radou, ale málokterý Žid, nevyjímaje ani ty, kdo konali denně pobožnost v chrámu, ji viděl zasedat. Podobné rady byly i v jiných městech Palestiny, avšak rozhodnutí a zákony, které vydávaly, podléhaly schválení Velké rady jeruzalémské. V ojedinělých případech se některý vynikající člen provinciální rady, jehož věhlas pronikl do Jeruzaléma, mohl stát členem nejvyššího tribunálu země. Herodes Veliký oslabil podstatně moc velerady a na smrtelné posteli rozkázal, aby v den jeho smrti byly zavražděni někteří její členové, aby tak byly při jeho pohřbu prolévány slzy. Římané, kteří se vyznali v umění ovládat podmaněné národy, podporovali její vážnost a dali jí velkou moc. Velerada byla nejvyšší autoritou v náboženských věcech a měla i značnou pravomoc v záležitostech občanských. Velerada směla vydávat a prosazovat zákony týkající se vnitřního života země; zahraniční politiku určoval Řím. Mohla podle místního práva vynést rozsudek smrti nad Židem

~strana 63 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nebo dokonce i nad pohanem, pokud to nebyl římský občan, rozsudek však musel být potvrzen římským prokurátorem. Skládala se normálně z jednasedmdesáti členů, včetně předsedy, jímž byl vždy velekněz. Někdy ztenčila počet členů smrt, plné obsazení však zajišťovalo optimální rovnováhu hlasů, členové patřili třem třídám. Nejdůležitější byly kněžské rodiny, většinou saduceové popírající autoritu ústního podání. Uznávali pouze psaný Zákon. Obyčejně to byli lidé, kteří někdy zastávali velekněžský úřad, nebo členové jejich rodin. Byla to elita země — bohatí konzervativci. Druhou skupinu tvořili starší lidu. Jak vyplývá z pojmenování, byli to mužové pokročilejšího věku, kteří se jako laikové dopracovali úspěchu a za své zásluhy se stali členy nejvyššího soudu. Mnoho starších patřilo též k saduceům. Třetí skupina byli zákonici. Byli to většinou mladší lidé, horliví a někdy i bystří znalci práva, dynamická složka shromáždění. Někteří ze zákoníků náleželi k saduceům, ale většinou to byli farizeové, kteří znovu a znovu vykládali tradici a usilovně se snažili najít vnitřní smysl starého psaného Zákona. Již před dávným časem zvítězili farizeové nad kněžskými Saduceji tím, že prosadili názor, že celý Zákon není zahrnut v Mojžíšově psaném Zákoně, nýbrž že jeho větší část je obsažena v ústním podání a v obsáhlých právních výkladech zvaných Halakha a Hasgada. Jakmile byla nepsaná část Zákona uznána za doplněk psaného desatera, bylo jen otázkou času a neustávajícího nátlaku, aby nepsaný Zákon převládl nad psaným.

~strana 64 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Farizeové pak mohli vydávat tolik zákonů, kolik chtěli, a vymýšlet nové, které by vyhovovaly novým situacím. Tím získali téměř neomezenou moc ve výkladu práva. Saduceové s odporem odmítali farizeje jako neortodoxní a prohlašovali se za jediné pravé strážce Zákona. To vedlo časem k paradoxní situaci: saduceové jakožto konservativní elita se čím dál víc stýkali s pohanským světem a zvlažněli v zachovávání Zákona; farizeové, radikální novátoři prostého původu, se stali tak přísnými, že lze, obrazně řečeno, mluvit o náboženských žonglérech. Zdá se, že bohatí saduceové neměli nic jiného na práci než vymýšlet potupné názvy pro farizeje. Tak například jednou z oblíbených „zábav“ doby bylo jmenovat sedm druhů farizejů, z nichž šest byli špatní Židé. První byl „kupčík“, který se stal farizejem z obchodních důvodů, pak „tichošlápek“, který se hrbil a chodil šouravým krokem, aby tak dal najevo svou pokoru; třetí typ byl „fanatik“, který raději zavřel oči a vrazil do zdi, aby se nemusel podívat na krásnou ženu, čtvrtý „nalomený“ chodil stále v předklonu, jako by měl křivou páteř, pátý „horlivec“ dával okázale všem na vědomí, že vykonal víc, než je jeho povinnost vůči Jahvemu, a víc že dělat nemůže. „Farizej z lásky“ bylo značení pro člověka bez osobnosti, který se stal farizejem kvůli přátelům. Poslední kategorie, „farizej ze strachu“, byl prostě člověk bojící se Hospodinova hněvu. Zákoník, jak již bylo řečeno, se mohl stát Saducejem nebo farizejem. Popularita byla ovšem na straně farizeů. Lidé věřili všemu, co jim řekli farizeové, i když to občas odporovalo slovům saducejských kněží. Palestinské ženy měly před přísnými farizeji bezmeznou úctu a ačkoli jejich

~strana 65 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus vliv na rodinných poradách nebo náboženských shromážděních byl nepatrný, jejich podpora znamenala mnoho, protože ve veřejných debatách vždycky stranily farizejům. Kněží, starší lidu a zákonici tvořící veleradu podléhali veleknězi, který mohl její zasedání svolat kdykoli. Byl-li velekněz slabý, byla velerada silná, jestliže byl silný velekněz, stala se velerada nástrojem v jeho rukou. Kaifáš byl silný a kromě toho měl oporu ve svém tchánu Annášovi; velerada ho poslouchala, spíš než aby ho vedla. Veleradě podléhalo sedm tisíc chrámových kněží, dále chrámová stráž a rabíni a civilní úřady po celé zemi. Vždy v případě hrdelních zločinů si velerada připomínala starý aforismus: „Velerada, která vynese rozsudek smrti častěji než jednou za sedm let, jedná unáhleně.“ Schůze byly nepravidelné, závisely spíše na počtu případů, které vyžadovaly projednání. Konaly se v kamenné síni v jihozápadní části 54vnitřního chrámového nádvoří, ale mohly se také odbývat na Kaifášův příkaz v jeho domě. Rád, jímž se velerada při zasedání řídila, byl zapsán až o několik století později; nebudeme však daleko od pravdy, představíme-li si, že její členové seděli v půlkruhu, aby na sebe vzájemně viděli. Seděli ve třech řadách nad sebou, velekněz uprostřed a po obou stranách podle věku starší lidu. Vpředu před půlkruhem seděli dva úředníci, jeden napravo, druhý nalevo. Jednalo-li se o trest smrti, po vyslechnutí svědků vyvolávali úředníci jména členů velerady počínajíc nejmladšími, aby neupadli do

~strana 66 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus rozpaků, kdyby se snad jejich mínění lišilo od mínění starších. Jeden z úředníků sbíral hlasy pro osvobození, druhý pro odsouzení. Velerada byla schopná usnášení, bylo-li přítomno aspoň třiadvacet členů. Jestliže chtěl někdo během zasedání odejít, nejprve vstal a spočítal ostatní členy. Bylo-li jich třiadvacet nebo víc, mohl se vzdálit. Ne-li, musel zůstat, dokud se počet zasedajících nezvětšil alespoň na třiadvacet. Soud zasedal od doby ranní oběti (9h) do doby večerní oběti (16h). Soukromé pře zahajoval žalobce nebo obhájce, trestní případy směl zahajovat pouze žalobce. Pro kladný nebo záporný rozsudek stačila v soukromých sporech převaha jednoho hlasu; v trestních případech stačila převaha jednoho hlasu na osvobození, k odsouzení však bylo třeba převahy dvou hlasů. Při soukromých sporech se mohl kterýkoli soudce nebo i všichnisoudcové společně postavit na stranu žalobce nebo obhájce. V trestních případech mohli všichni soudci hlasovat pro osvobození, ale ne všichni pro odsouzení. V soukromých sporech mohl soudce podle svého uvážení podporovat žalobu, obratem ruky však mohl své stanovisko změnit a podporovat obhajobu. V trestních případech však, hlasoval-li původně pro osvobození, nesměl změnit své mínění a hlasovat pro odsouzení. Soud zřídkakdy trval déle než jeden den. Soukromé spory se projednávali během dne a rozsudek byl vynesen večer. Trestní případy probíhaly během dne a byly uzavírány příštího dne, ledaže byl obžalovaný osvobozen, což se zpravidla ohlašovalo ještě téhož dne. Byl-li obžalovaný usvědčen, směl být odsouzen až následujícího dne, kdy se předpokládalo,

~strana 67 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus že soud bude rozhodovat s chladnější myslí. Z tohoto důvodu bylo protizákonné zahajovat trestní řízení večer před sobotou nebo jiným svátkem, protože v těch dnech nemohl být nikdo odsouzen. Přelíčení začínalo zpravidla dopoledne přečtením žaloby a vyslechnutím svědků. Svědectví obžalovaného platilo velmi málo a obžalovaný zřídka kdy vystupoval v roli svědka, ačkoliv i to bylo možné, byl-li ochoten čelit dotěrným otázkám tolika členů velerady. Soud dospíval k závěru na základě výpovědí svědků, kteří byli nejprve dotazováni na sedm bodů Zákona: V kterém sobotním cyklu? V které roce? V kterém měsíci? Kterého dne v týdnu? Kterou hodinu? Na kterém místě? Kdo to viděl? Po vyslechnutí všech svědků soudcové odešli v dvojicích něco pojíst, nepili však žádné víno; pak se vrátili do kamenné síně, aby zhodnotili svědecké výpovědi. Některé případy vyžadovaly několik hodin, jiné zabraly celou noc. Když se hlasovalo, soudce, jehož jméno bylo vyvoláno, vstal a řekl: „Byl jsem pro osvobození a názor jsem nezměnil,“ nebo „Byl jsem pro odsouzení, ale nyní jsem pro osvobození.“ Jiná možnost nebyla. Jestliže rovnováha hlasů rozhodnutí znemožňovala, poslal velekněz pro další dva členy velerady, což činil tak dlouho, dokud nebylo dosaženo výsledku. Obžalovaný měl největší naději na osvobození při plném počtu soudců. Jestliže třicet šest hlasovalo pro odsouzení a třicet pět pro osvobození, soud zasedal tak dlouho, dokud jeden ze soudců hlasujících pro vinu nezměnil své mínění.

~strana 68 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Hebrejské slovo pro veleradu, sanhedrin, pochází z řeckého synedrion — shromáždění, rada. Židé tohoto označení používali pouze formálně, v hovorovém jazyce se velerada nazývala beth din (soudní dvůr) a její předseda naši (vůdce). Politicky udržovala velerada rovnováhu mezi stranou saduceů, kteří uznávali pouze psaný Zákon, a stranou farizejů, obhájců tradice. Jako zastánci ústního podání upoutávali na sebe farizeové větší pozornost a jejich chování na veřejnosti bylo upjatější než u saduceů. Vykřikovali, že židovství je odsouzeno k zániku, nestane-li se farizejský výklad božího zákona zákonem celé Judeje. Přes politickou rovnováhu měli farizeové v jistém smyslu ve veleradě za Kaifášova předsednictví větší vliv. Kaifáš byl Saducej, opíral svou moc o jiného Saduceje, Annáše, avšak zřejmě nejčastěji a nejhlasitěji 56se ve veleradě ozývali farizejové, kteří vystavovali na odiv svou přepjatou zbožnost. Neměli víc hlasů než saduceové — snad i o něco méně, protože úřadující velekněz patřil k saduceům — ale svými předpověďmi o zkáze a soudu působili na lid. Druhým důvodem bylo, že moc saduceů upadala již několik století. Kdysi vedli národ k Bohu, nyní jim nezbývalo nic než poslouchat křik farizejů. Systém volby nových členů velerady vede k domněnce, že se většina jestliže chtěla, mohla udržet u moci. Bylo-li

třeba,

aby

nový

člen

doplnil

požadovaný

počet

jednasedmdesáti,7) posadili se soudci proti trojité řadě čekatelů, mezi

~strana 69 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nimiž byli kněží, obchodníci, starší lidu, rabíni (náboženští učitelé) nebo i obyčejní lidé. Od čekatele se požadovala zevrubná znalost Zákona. Uchazeči byli několikrát zkoušeni podle různých výkladů, a jestliže prošli, směli vstoupit do třetí řady čekatelů. Kromě znalosti Zákona se vyžadoval též smysl pro spravedlnost, dobré srdce a moudrost. Jestliže chtěla velerada doplnit svůj počet, shromáždila všechny čekatele a vybrala jednoho z první řady. Potom, po dalším zkoušení čekatelů z druhé řady, byl jeden přemístěn do řady první a jeden z třetí řady byl po náležitém přezkoušení přeložen do řady druhé. Nakonec přešel ze skupiny nových uchazečů jeden do třetí řady čekatelů. 8) Členství ve veleradě bylo doživotní. Někteří členové sice v pokročilém věku uvolňovali místa mladším, většina však zůstávala ve funkci až do smrti. Pokud je známo, pouze dva druhy lidí se nemohli ucházet o členství: mužové nemanželského původu a konvertité. Na úsvitě křesťanství byla politická moc velerady veliká. Velekněží byli považováni za vůdce národa proti Herodům a Římanům. V té době byl velekněz mnohem víc než předsedou velerady; byl ve skutečnosti hlavou státu a velerada uznávala jeho vedení a podrobovala se jeho vůli. Velerada měla své zákony, z nichž nejdůležitější, pokud se týká Ježíše, byl: „Kmen, falešný prorok a velekněz smějí být souzen i pouze radou jednasedmdesáti.“ Jestliže Spasitel měl být zatčen a souzen, smělo to být jedině podle tohoto zákona, jako falešný prorok. A nesměl ho soudit žádný nižší tribunál, jen Velká rada židovská.

~strana 70 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Moc velerady bylo nejjasněji vidět na procesu se soudcem, který se postavil proti jejím rozhodnutí. Trestem bylo zardoušení. Když byl předveden před soud, velerada mu darovala život s odůvodněním, že ústy sice rozhodnutí popíral, svou veřejnou činností však plnil vůli velerady. Většina procesů probíhala v křiku a vřavě. Soudci seděli v půlkruhových křeslech a na lavicích napříč sálem seděli čekatelé. Po každé svědecké výpovědi probírala velerada za spoluúčasti čekatelů argumenty pro a proti. Čekatelé směli vyjadřovat svůj názor o svědectví, avšak nezúčastňovali se konečného rozhodování a nehlasovali. Každý soudní případ vyžadoval bezpodmínečně svědků, protože základem židovského práva bylo svědectví, avšak jiných osob než obžalovaného. Soud se skládal z žalobce, obhájce a porotních soudců. Všechno byla funkce soudcovská, zvláštní právníky ve funkci žalobce nebo obhájce Židé neměli. Každý člen velerady, ať stranil komukoliv, musel vyslechnout žalobu i obhajobu. Rozsudky ve věcech trestních bývaly přísné. Věznice neexistovaly. Ani právo asylu. Mírným trestem bylo vyhnanství, obvyklým rozsudkem byl trest smrti prováděný čtverým způsobem: ukamenováním, upálením, stětím nebo zardoušením. Z nich bylo nejběžnější ukamenování. Odsouzený byl zahnán z vyvýšeného místa před shromážděný dav. Ten jej chvíli pozoroval, a jakmile se odsouzený pohnul, začali na něj házet kamení a neustali, dokud nešťastník nezemřel. Každý rozsudek smrti byl před popravou předkládán římskému prokurátorovi. Obyčejně jej potvrdil bez námitek. Považoval-li za vhodné

~strana 71 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nebo přimlouval-li se někdo u něho soukromě, mohl si předvolat obžalovaného i žalobce a vyslechnout případ před svou soudnou stolicí. Zvrátil-li rozsudek, byl odsouzený propuštěn a velerada byla bezmocná. Potvrdil-li jej, byl vězeň zpravidla nucen podstoupit římský způsob popravy: ukřižování. Kromě saduceů a farizejů byly v Palestině ještě drobné politické strany. Zeloti předčili svým fanatismem i farizeje. Byli to extrémní nacionalisté, kteří neuznávali jinou autoritu než boží a dodržovali tuto zásadu tak tvrdošíjně, že často raději podstupovali kruté tresty a smrt, než by se před někým sklonili. Essenští byla zvláštní sekta, která žila na venkově, jejich centrem však bylo En-Gedi blízko Mrtvého moře. Byli to asketičtí náboženští horlivci počtem asi čtyři tisíce a žili po způsobu mnichů. Žid, který chtěl být přijat k Essenským, si musel nejdřív odbýt roční noviciát a pak ještě další dva roky zkušební doby, než směl složit slavné sliby členství. Prováděli praktický komunismus; zboží, nástroje, zemědělské produkty a peníze byly společné. Manželství bylo zakázáno. Pracovali na polích a ve volném čase se modlili. Kromě modlitby měli uloženo přísné mlčení. Mojžíšův Zákon vykládali s extrémní přísností a v sobotu se zdržovali jakýchkoli tělesných funkcí. V Jeruzalémě se pravděpodobně nikdy neubytovalo víc než 100 000 lidí. Obvod hradeb byl necelých pět kilometrů a obklopoval plochu asi sto dvaceti hektarů. Velechrám měl rozměry 48 krát 30 metrů. Antoniova tvrz byla vestavěna do severozápadní části hradeb. V západní části města byly paláce a prostorné domy boháčů. Počet obyvatel Jeruzaléma byl

~strana 72 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pravděpodobně méně než 100 000 — nejhustěji zalidněna byla jihovýchodní část, kde bydlela chudina poblíž rybníku Siloe. Město se prostíralo asi osm set metrů pod širým nebem, takže vzduch byl poměrně čistý a chladný. Většina domů byla z bílošedého vápence nalámaného v okolních kopcích. V úzkých a strmých uličkách klopýtalo množství oslů obtížených zbožím metropole. Vlekli se pomalu a různými směry ve strachu před dlouhou holí, kterou držel jejich majitel kráčející několik kroků za nimi. Úzkými uličkami ze žhavého slunce do tmavomodrého stínu se pohybovaly jakoby stále na cestách dva protichůdné proudy lidí v pruhovaných pláštích, narážely do sebe, mísily se a opět oddělovaly. Občas prošli otroci s nosítky a služebníci se hlasitě dožadovali uvolnění cesty pro svého bohatého pána. Na volných prostranstvích vlekli velbloudi saně s kamením pro nové budovy. Obuvníci s hřebíčky mezi rty opravovali sandály a civěli nepřítomným pohledem ze svých krámků; opřený o zeď domu seděl písař a psal dopisy pro ty, kdo neuměli psát; bohatá dáma si kupovala 59 brokát na plášť; na jedné misce vah byla látka, na druhou kladla pozorována okolostojícími zvědavci zlaté mince; když zlaťáky vyvážily zboží, byl brokát její. Krámy a dílny měly úzké vchody bez dveří. Někteří řemeslníci, jako hrnčíři, vzájemně spolupracovali a vyráběli ve velkém mísy, nádoby a talíře. Byli tam řezníci a hokynáři, obchodníci vyvážející víno, klenotníci, lékaři, tesaři, prodavači tretek, kadeřníci, košíkáři, podnikatelé pohřbů,

~strana 73 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus kameníci, rybáři, kotláři, kováři, námořníci, zámečníci, krejčí, bednáři, porodní báby, lékárníci, ševci, malíři, mlynáři, námezdní dělníci, poslové a otroci, kteří nosili kolem krku na řetízku velkou rozpoznávací tabulku. Průměrně bývalo ve městě na sto padesát tisíc poutníků, kteří sem přišli, jak jim přikazoval Zákon, poklonit se Hospodinovi v jeho domě. Mnozí z nich pocházeli z diaspory, ze vzdálených končin civilizovaného světa. Většina doplula lodí do nejbližšího přístavu Joppy a odtud šla obyčejně pěšky do Jeruzaléma. Bývali vždy unešeni velikostí a krásou chrámu a sedmi proslavenými tržišti, kde se prodávalo železné zboží, dobytek, vlna, oděvy, zbraně, dřevo, chléb, zelenina a ovoce. Trhy se konaly v pondělí a v úterý; v těch dnech se také scházel soud ke čtení tóry. Ceny zboží určovali městští úředníci ustanovovaní veleknězem za souhlasu prokurátora. Žádný Žid nesměl podbízet ani nesměl žádat za kvalitnější zboží víc než stanovenou cenu. Městská rada ceny neustále upravovala, aby obchodníci měli ze svého zboží stanovený zisk — ne méně a ne více. Místní hostince dosahovaly značného obratu; jídelní lístek obsahoval mořské nebo sladkovodní ryby, smažené kobylky, horkou zeleninu, polévku, pečivo, ovocné koláče, víno a egyptské pivo. Bankéři byli povoleni Zákonem a směli půjčovat za úrok nejvýše osm procent ročně. Nazývali se šulchanim a každé ráno rozestavovali své stoly na vnějším nádvoří chrámu. Vydělávali víc výměnou peněz než půjčováním. Průměrný poplatek za výměnu řeckých, římských nebo egyptských mincí za chrámové šekely potřebné k obětem se zhruba rovnal

~strana 74 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus třiceti haléřům za minci. Přes velkou příležitost k zbohatnutí se málo Židů věnovalo tomuto povolání, protože Zákon směnárníkům nepřál. Synové bohatých rodin se věnovali spíše dovozu a vývozu zboží nebo pojišťování karavan. Palestina prodávala pšenici, olivový olej, balsám, med, sušené ovoce a kupovala dřevo, kovy, jablka z Kréty, sýr, víno, médské a egyptské pivo, indické tkaniny, závoje, sandály, nádobí, koše, džbány, mísy. Městské

úřady

podporovány

veleradou

vydávaly

nařízení

upravující denní život města. Velkoobchodník byl povinen čistit své váhy jednou za měsíc, prodavač v drobném dvakrát týdně. Při prodeji tekutin museli obchodníci přidávat na každých pět litrů tři dekagramy na rozlití. Obchod nebyl uzavřen, dokud prodavač neměl v rukou peníze a zákazník zboží. Každý, kdo mohl dokázat, že byl podveden nebo že pevné jeruzalémské ceny nebyly dodrženy, mohl žádat vrácení rozdílu a potrestám viníka. Prodávané víno se nesmělo ředit. Clen velerady pokutoval obchodníky, kteří dávali dárky dětem, aby odpoutali pozornost rodičů. Žena, která si vypůjčila od sousedky bochník chleba, musela současně určit jeho hodnotu v penězích, protože cena mouky mohla později náhle stoupnout. Při pronájmu pole bylo nutné, aby nájemce zaplatil hned a hotově, protože jinak, stoupla-li poptávka po pozemcích, mohl majitel zvýšit cenu. Pracovní sdružení a cechy byly ve velké vážnosti. Každé nové sdružení musel povolit římský císař, který žádost zamítl, jestliže mu jeho

~strana 75 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus poradci hlásili, že sdružení je politicky neúnosné. Tyto palestinské „odbory“ určovaly jednotlivým řemeslům pracovní dobu a pracovní dny, vyjednávaly lepší mzdy a pojišťovaly své členy proti ztrátě oslů a nářadí. Na kopcích kolem Jeruzaléma a vůbec v celé zemi pastýři pouze vodili svá stáda. Každý pastýř měl píšťalku, kterou jeho ovce slyšely zdaleka, a hned šly za ním. Když se ovčáci setkali, jejich stáda se smíchala tak, že ani Šalamoun ve vší své moudrosti by je nedokázal spravedlivě rozdělit; ale stačilo, aby jeden při odchodu slabě zapískal, a jeho ovce se beze zbytku vydělily z množství a šly za ním. U napajedla mohl pastýř poručit svým ovcím, aby čekaly, a ovce ho poslechly, ať měly sebevětší žízeň. Když ovce pily a pastýř viděl přicházet jiné stádo, mohl jim přikázat, aby přestaly pít, a rozkaz byl splněn. Nemocné jehně nosíval ovčák na ramenou, takže se břichem dotýkalo jeho teplé šíje. Pro večerní počítání ovcí se stavěly malé kamenné ohrady. Vchodem mohla projít jen jedna ovce a pastýř sedící na zídce přepočítával stádo proudící dovnitř. Své přátelství projevovali Židé tak, že se při chůzi drželi za ruce. Nikdo nespal ve tmě, v rodinné ložnici vždy svítila lampa. Chléb se nekrájel, lámali ho ve tvaru klínu, aby ho mohli použít při jídle jako lžíce, a namáčeli jej do společné mísy. Annášovo tržiště kazilo vznešenou krásu chrámu. Po celý den tam volali prodavači na poutníky, gestikulovali a handrkovali se o ceny. Zvířata bečela a chrochtala a naplňovala nádvoří čpavkovým zápachem svých výkalů. Ve všední den si mohl chudý poutník koupit za nepatrný peníz dva obětní holuby, o velikonocích však stoupala jejich cena až na

~strana 76 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus padesátinásobek. S trpkou ironií nazývali chudí toto i místo „bazar Annášových synů“. V prvním století vyjádřil Josephus Flavius, co si Židé myslí o své teokralicko-politické vládě, takto: „Jaký způsob vlády může být posvátnější? Jak důstojněji lze uctívat Boha než tam, kde celý národ má jediné náboženství, kde se od kněží vyžaduje mimořádná péče a kde celý stát je stále připraven jakoby pro nějakou náboženskou slavnost. Když cizinci pozorují naše obřady, dívají se na ně jen několik dní a nazývají je tajemné a posvátné; my se jich zúčastňujeme s velkou rozkoší a neochvějným přesvědčením po celý život.“ „Jaké jsou to věci, které nám jsou ukládány či zakazovány? Jsou to věci prosté a snadno pochopitelné. První přikázání se týká Boha a prohlašuje, že Bůh obsahuje všechno a že je to bytost v každém směru dokonalá a šťastná, že sám sobě stačí a že z něho všechno vychází, že je počátek, střed i konec všeho.“ „Projevuje se ve svých dílech a dobrodiních, je zřejmější než kterákoli jiná bytost, co se však jeho tvaru a velikosti týče, je nejvýš záhadný. Žádnou sebevzácnější látku není možno použít k vytvoření jeho obrazu, žádné umění není s to vyjádřit pojem, který bychom o něm měli mít. Nejsme schopni ho vidět ani si ho představit, zbožnost nedokáže vytvořit jeho podobu.“ „Vidíme jeho díla, světlo, nebe, zemi, slunce a měsíc, vody, plození živočichů, úrodu ovoce. Tyto věci učinil Bůh bez použití rukou, bez

~strana 77 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus námahy, nepotřeboval k tomu ani pomoci ani spolupráce, ale jak jeho důmysl rozhodl, aby věci vznikly a byly dobré, tak vznikly a staly se okamžitě dobrými. Všichni lidé by měli poslouchat tuto bytost a uctívat ji ctností: neboť tento způsob bohoslužby je ze všech nejsvětější.“

.

Dávno před prvním stoletím po Kristu si Židé spočítali, že mrtví Časem převýší počet živých a že nebude stačit hřbitov. Městská rada problém vyřešila, Za prvé rozhodli, že je nečisté pohřbívat mrtvé kdekoli uvnitř města. Za druhé vydali příkaz pohřbívat do rodinných hrobů. Každá rodina měla na hřbitově kamenný sarkofág vyčnívající asi metr nad zem. Po určité době (asi sedm let od pohřbu) z mrtvoly uložené v sarkofágu nezbyly než kosti, které byly přeneseny do malé kamenné schránky čtyřicet šest centimetrů dlouhé a dvacet centimetrů vysoké vedle sarkofágu. Tak se časem vystřídala v sarkofágu celá rodina, aby skončila v malých kamenných „pokladnicích“. Bydlení živých nebylo tak velkým problémem. Chudí si stavěli kamenné nebo hliněné chatrče. Jejich nejnákladnější část byly trámy, na nichž ležela rovná střecha. Dřevo bylo vzácné a drahé. Krov se však kupoval jednou provždy a zapouštěl do prohlubně na horním okraji zdivá, přes krov se kladly palmové listy a větve, které tvořily doškovou střechu. Na venkově žilo hodně zemědělců ve vápencových jeskyních. Byly téměř vždycky na svahu á byly chráněny před silným větrem a zimními dešti. Jako hliněné domy v městě se i tyto příbytky skládaly z jedné velké místnosti s metrovou vyvýšeninou pro spaní v levém zadním rohu. Pod touto vyvýšeninou byla pec, která zahřívala obyvatele za chladných nocí.

~strana 78 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Celá rodina spala pohromadě, obyčejně v spodním šatě. Postele chudé rodiny neměly. Spaly na slaměných rohožích a přikrývaly se společnou přikrývkou. Boháči si stavěli domy z kamene nebo z pálených cihel. Před domem býval dvůr ohrazený zdí, na níž byly zavěšeny olejové lampy. Malta cihlových domů bývala horší kvality a následkem prudkých tropických lijáků „mýdlovatěla“ a vypadávala ze spár mezi cihlami. Velcí boháči budovali domy z tesaných kvádrů a tyto stavby přetrvaly až pět století. Domy mívaly jen málo oken a vysoko nad zemí. Někdy byly v oknech mříže, většinou však závěsy. Podlaha normálního domu byla z udusané hlíny. Vrstvou hlíny se také pokrývala došková střecha. Bláto, které vzniklo na střeše po dešti, se urovnávalo kamenným válcem. Vně domu vedly na střechu kamenné schody. Střechy se používalo k několika účelům: krejčí, švec, tkadlec, koželuh tam provozoval své řemeslo; rolník tam prosíval obilí, sušil nelisované hrozny nebo nechával dozrávat ovoce; a občas se na střeše i spalo. Ve městech mívali chudí v svých příbytcích i zvířata. Napravo v zadní části místnosti býval klenutý prostor se žlabem pro osla nebo krávu. Nad klenbou vedly schody do jakési spižírny, kde si rodina uchovávala zásoby — sýr, chléb, víno a sváteční nádobí. Bohatí lidé spali na postelích, které měly čtyři krátké nohy a někdy opěradlo a dvě postranice jako naše pohovky. Používal se polštář a matrace s lámaného rákosí, jež šustilo, nebo bezhlučné matrace péřové. Nejdražší potahy byly tmavě červené, purpur byla barva králů.

~strana 79 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus V chudých příbytcích, které bývaly často bez oken, se používalo tlustých, po domácku vyráběných lojových svíček s rákosovým- knotem. Nový oheň se vykřesával z pazourku a železa. Obyčejně si však lidé přinášeli oheň ze sousedství na smolné louči. V noci se udržovalo teplo nastavením kamenů před hliněnou pec. Žhavý popel zahříval jednak kameny, z nichž sálalo teplo do okolí, jednak pec samu, na jejíž horní ploše rodina spala. Bohatí lidé používali malých ohřívacích košů z bronzu a mohli si dovolit topení dřevem. Sluhové naplnili koše poleny, zapálili je na dvoře a když se dříví proměnilo v rudé oharky bez kouře, vnášeli je do domu. Většina zločinů včetně krádeže se sice trestala smrtí, ale na některé druhy krádeže se vyměřoval trest podle knihy Exodus: zloděj musel okradenému zaplatit dvojnásobek toho, co ukradl. Jestliže někdo ukradl dobytče, musel zaplatit dvojitou cenu. Jestliže dobytče zabil nebo prodal, musel zaplatit čtyřnásobek s výjimkou krádeže volů, kde byla pokuta pětinásobná. Vymlouval-li se zloděj, že je chudý a nemůže zaplatit, musel se stát sluhou okradeného. Bylo zákonnou povinností dávat správné informace cizincům vyptávajícím se na cestu a „nepovažovat za kratochvíli,“ jak píše Josephus Flavius, „pošleme-li druhé schválně špatným směrem.“ „Ten, kdo zkope těhotnou ženu a ta potratí, ať platí peněžitou pokutu, protože umenšil počet obyvatel- o dítě, které bylo v jejím lůně, a ať zaplatí též manželovi té ženy; jestliže žena zemře, ať pachatel zemře také, neboť Zákon považuje za spravedlivé, aby byl dán život za život.“ Jestliže někdo bez náležitého důvodu přinesl domů jed, byl

~strana 80 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus odsouzen k smrti otrávením tímtéž jedem, „protože stejné zlo by byl způsobil jiným“. Jestliže někdo druhého zmrzačil nebo způsobil, že přišel o ruku nebo o nohu, soud rozhodl, že postižený si může zvolit z dvojího druhu zadostiučinění: buď přijmout od pachatele peněžitou náhradu nebo mu způsobit stejné zmrzačení. Zákon ve své moudrosti pamatoval i na nastávající matky. Těhotné ženy se nesměly koupat v horké vodě, aby nepotratily. Nesměly jíst čerstvou zeleninu, slaná jídla a tuky. Musely jíst ryby a hořčici. Novorozeňata byla vykoupána v teplé vodě, namasírována solí a zabalena do plenek. Chlapci byli osmého dne obřezáni. Většina matek kojila své děti dva, někdy i tři roky. Školní docházka byla v Palestině povinná. Každé město mělo školu a děti ji musely navštěvovat od šesti let. V předškolním věku bylo povinností matky vzdělávat dítě v náboženství, v domácích pracích odpovídajících jeho silám a schopnostem a v dobrém chování. Farizejové prohlašovali, že je proti Zákonu bydlet ve vesnici, kde není škola. Mnoho škol bylo v synagogách. Žáci při vyučování stah, ledaže je učitel za dobrého počasí vyzval, aby se posadili venku pod stromem. Vyučovalo se náboženství, čtení a psaní. U dívek se nepovažovalo za nutné, aby znaly víc než základy čtení a psaní. Většina chlapců se do deseti let učila znát Písmo (převážně to, co nyní nazýváme Starý zákon), pak Zákon podle ústního podání a výklad Zákona. V patnácti letech se mohl chlapec účastnit teologických diskusí v Bet Midraš v Jeruzalémě nebo v místní synagoze po sobotní bohoslužbě. Octl se obyčejně v kruhu expertů, kteří na něj dotírali

~strana 81 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus škodolibými otázkami. Jestliže se zakoktal nebo zarazil, dostávalo se mu více pomoci, než mohl potřebovat a pochopit. Mnoho vzdělaných mužů tehdejšího světa — který představoval především oblast Středozemního moře — se vyznalo v různých vědních oborech a toužili poznávat stále víc. Také nadanější Židé se věnovali vědě. Základní poučky matematické, fyzikální a technické byly známy již patnáct století před touto dobou. V Mezopotámii se zabývali učenci astronomií a víc než po dva tisíce let předávali své poznatky Židům stejně jako Římanům a Egypťanům. Šest set let před Kristem stanovili fáze měsíce, dráhu slunce a většiny hvězd první velikosti. Židé této doby nebyli neznalí hygieny. Věděli, že špína způsobuje nemoce a nemoce propukají v epidemie. Zdravotnická opatření v Jeruzalémě se sice nevyrovnala Římu, avšak Jeruzalém, i když se považoval za provinění město, měl v tomto ohledu vyšší úroveň než ostatní města stejného druhu. Všechny kanály a stoky vedly do údolí Cedr onu, jež leželo mezi městem a Olivovou horou. Všechny cisterny musely být podle zákonného nařízení kryté. Žádný hřbitov nesměl být blíž než třicet metrů od hradeb; uvnitř města nesměla pracovat žádná koželužna ani ve dne ani v noci. V přízemí budovy, v jejímž prvním poschodí bydleli lidé, nesměla být pekárna nebo barvírna. Malomocní nesměli pod trestem smrti vstupovat do měst a museli se zdržovat co nejdále lidských obydlí. Domy nesměly mít okna, z nichž bylo vidět na sousední dvůr. Všechny střechy, i ploché, musely mít alespoň

~strana 82 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus dvoustupňový sklon, aby se na nich nedržela dešťová voda. Nebylo dovoleno mít nezakrytou studni nebo jámu, rozviklané schodiště nebo hlučného psa. V odívání neexistovala móda a její proměny. Nepsaný Zákon určoval do podrobností, jak se mají muži a ženy oblékat. Muži nosili těsně přiléhající bavlněnou čapku. Svrchním šatem byl tallith, modlící přehoz, jehož oba příčně pruhované konce visely volně pod pás. Volný bílý šat, obyčejně bez rukávů sahal od krku ke kotníkům. Na dlouhých cestách nebo při slavnostních příležitostech nosili sandály. Jinak chodili bosi a mytí nohou bylo téměř tak důležité jako mytí rukou. Ženy nosily plátěný kolbur dosahující nad kolena a připomínající spodničku. Na to se oblékala baldinajja, dlouhý plátěný oděv, pak istomukhviá svazovaná tkanicemi, zástěra zvaná pirzomata a přes to pestrý pás s pruhy V barvách kmene. Velký šátek, který ženy nosily na hlavě, zakrýval značnou část obličeje před zraky zvědavců a splýval volně po zádech jako dlouhý závoj. Doma nosili muži krátkou tuniku s rukávy. Byla z jednoho kusu a prodávala se bez otvoru pro hlavu, aby bylo vidět, že je nová. Majitel si v ní sám vyřízl otvor ve tvaru klínu. Někdy ještě manželka sešila několika tlustými stehy spodní okraj, kde ponechávala dva velké otvory pro nohy. Lidé pracující na poli si zastrkovali volné konce tohoto šatu za pás. Tallith, který byl každý Žid povinen podle Zákona nosit, měl připomínat odlišnost Izraele od ostatních národů. Vnitřně bylo takové ustanovení pro zemi dobré, protože vedlo k jednotě, jaká v jiných státech

~strana 83 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus neexistovala. Ve vztazích Palestiny k ostatnímu světu to však způsobovalo jistou nesnášenlivost. Neboť Židé byli vyvoleným národem. Prakticky všichni Židé byli věřící. Jestliže se našli heretikové nebo ateisté, patřili mezi am hárec, nevěřící. Věřící Žid byl nucen už svou vírou k zvláštnímu pocitu sounáležitosti. Pocit odlišnosti byl často ještě silnější u Židů, kteří žili v pohanských městech jako Řím, Athény nebo Alexandrie. Zvyšoval odpor cizích národů, kteří nechápali jejich náboženství a obchodní podnikavost, hanobili je a překrucovali jejich smysl. Židé byli tupeni, biti, podváděni, zabíjeni. Tato krutost jen prohlubovala nedůvěru vůči druhým a pocit osamocenosti. Žid usídlený v cizině byl nucen se hájit a začal pochopitelně studovat právo. Obyvatelé Palestiny jedli dvakrát denně: v poledne a po západu slunce. Někteří pili ráno odvar z bylin nebo jedli chléb, avšak většina mívala jen dvě jídla. Nemajetné rodiny si někdy vařily ovčí oháňku v hrnci se zeleninou. Běžnou stravou byly fazole, čočka, cibule, pór, dýně, česnek. Tento chudý jídelníček zpestřovaly datle, fíky, olivy a melouny. Nejdůležitější plodinou byla oliva. Olivové háje byly všude. I nejchudší příbytky měly nablízku malou košatou olivu s pokrouceným kmenem a ověnčenou bohatými trsy plodů. Dobrý strom dával až padesát litrů oleje. Olivy se trhaly v říjnu, sklizeň měly na starosti ženy a děti. Tloukly do stromů a třásly jimi a sbíraly, co spadlo. Bylo zakázáno probírat strom podruhé, neboť po skončení sklizně mělo něco zůstat chudým. Olivy

~strana 84 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus šly do lisů, kde z nich byl tlačen hustý zelenavý olej. Část oliv se nakládala do nádob se slanou vodou. Vylisovaný olej se nechal usadit, aby kal klesl ke dnu. Pak byl nalit do nádob a převezen od getsemanu (olivového lisu) k uskladnění v kamenných cisternách. Téměř obřadně byly první olivy — alespoň jejich malá část — nasypány doma do žíněných pytlů a zpracovávány chodidly ženských členů rodiny, jimž připadla čest vylisovat první olej roku. Také hroznové víno bylo velmi důležité a vinice pokrývaly nižší 67 svahy hor temnou zelení. Červnových hroznů, nezralých a kyselých, se používalo jako projímadla. Skutečné vinobraní začínalo v červenci a byla to velká slavnost, doba veselí a romantiky. Palestina nebyla nijak zaostalou zemí. Lidé byli zvídaví a učenliví, a jediné, co přijímali z pohanského světa, byly vědomosti. Například co se týče medicíny, všichni kvalifikovaní lékaři museli mít základní znalosti z chirurgie. Věděli, že údy postižené snětí je nutno amputovat, a dovedli podvazovat žíly. Používali anestetika zvaného nepenthe, bylo nejběžnější ze silných sedativ; jiní používali mandragory, její odvar udržoval pacienta během operace v malátném a apatickém stavu. Mezopotámie měla lékařský kodex starý dva tisíce let. Řecko se v té době pokusilo o stavovskou medicínu, ale neuspělo. Jen v Římě lékařem pohrdali jako šarlatánem, neboť toto centrum světové kultury dávalo přednost domácím lektvarům. Lékařství se tam věnovali většinou otroci; bohatí jim platili nadměrné honoráře, chudí byli léčeni zdarma.

~strana 85 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Palestině užívali lékaři skalpelů a chirurgického náčiní dokonalých tvarů. V Egyptě prováděli operace na lidském oku a tracheotomie při neprůchodnosti hrtanu. Ve všech krajinách kolem Středozemního moře používali lékaři jehel pro chirurgické šití, měli kleště různých velikostí, sondy, chirurgické nůžky na gynekologické operace a vynalezli zařízení na dilataci otvorů. Mnoho let před Kristem uzákonila velerada požadavek, aby v každém palestinském městě byl lékař — chirurg. Také chrámoví kněží v Jeruzalémě měli svého lékaře. — Je známo, že palestinští lékaři první úspěšně operovali šedý zákal. Umělý chrup byl v té době běžný již pět století. Používalo se zubů mrtvých lidí a zvířat. Židé si denně čistili zuby práškem z ústřicových lastur a kostí, který byl rozdělán medem. Bolesti zubů se léčily octem nebo myrhou, sanytrem nebo práškem z jeleních parohů. V oblasti mechaniky se Židé učili od jiných národů. Vodní síly využívali nejrozmanitějším způsobem a mlýnská kola dovedli seřídit s takovou přesností, že bylo možno na příklad lisovat olivy bez rozdrcení jádra, jehož úlomky byl olej znečistily. Vyznali se též y použití jeřábů, kladek a převodů pro zdvihání různých druhů břemen. Původní modely si vypůjčovali od Římanů, kteří jeřáb nazývali machina tractoria. Židé si též vypůjčili od Římanů starověkou verzi taxametru, zařízení, které se montovalo na veřejné povozy a po určitém počtu otáček kol vystřelovalo do prázdné krabičky oblázek. Po skončení jízdy cestující spočítal oblázky a zaplatil taxikáři.

~strana 86 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Čas se v celé provincii měřil tradičním primitivním způsobem. Začátek dne se počítal od západu slunce, což ovšem vedlo k nepřesnostem, protože každý nový den začínal v jinou dobu. Noc dělili na tři hlídky: večerní, půlnoční a ranní. Lidé znali přístroje na měření času, ale nepoužívali jich. Neměli prostředky, jak dělit hodinu na menší části a proto byli nedochvilní. Východ slunce byl další proměnnou veličinou. Římané používali tři sta let slunečních hodin, poněvadž však byly k nepotřebě ve dnech, kdy bylo zataženo, a v noci, obrátili se k vodním hodinám. Voda odkapávala přesněji než písek, a když tyto hodiny přinesli do Palestiny, očekávali, že je lidé uvítají s nadšením. Nestalo se tak. Židé byli přesvědčeni, že čas pochází od Boha a že jakýkoli systém, který opomíjí jeho slunce, měsíc a hvězdy, je pohanský systém. Židovské měsíce se řídily podle lunárních fází. Nevycházelo to přesně a úplněk v prvním měsíci roku, Nisanu, byl pokaždé jindy, vždycky však spadal na konec března nebo na duben. Židé především očekávali Mesiáše. Národ byl posedlý touto slastnou ideou. Byla to extáze, příslib nevýslovného štěstí a radosti; byl tu balsám pro unavené údy utrmáceného zemědělce, když se ukládal se svou rodinou k spánku; byla to poslední a jediná naděje starců; věc, kterou dítě hledalo v sněhobílých oblacích, byla to naděje pokořené a spoutané židovské země, Mesiáš byl příslib budoucích dnů.

~strana 87 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Byla to vlna radostné útěchy vzdouvající se v srdci každého pravověrného Žida, v době Kristově tvořila duši národa. Byl to poslední schod při výstupu k věcnosti. Mesiáš je hebrejské slovo, jež značí Pomazaný. Každý Žid věděl, že jeho zmrtvýchvstání budou předcházet dvě velké události: Mesiášův příchod a konec světa. Někdy splývaly obě věci dohromady, jako by Mesiáš současně se svým příchodem měl přinést zkázu země. Někdy to byly události odlišné. Mudrci o nich rokovali v nekonečných debatách, citovali slova proroků a posvátných knih, mluvili o tom opatrně a s utajovanou radostí a nikoho nikdy neunavilo je poslouchat. Nové a nové generace přicházely na svět, dospívaly a umíraly; avšak každé nové pokolení věřilo, že právě ono se dožije obou těchto událostí, a čím více slyšeli, že i lidé před nimi měli podobné naděje, tím víc byl každý přesvědčen, že se blíží jejich splnění. Dávní proroci slibovali, že velký vyvolený přijde od samého Boha a že osvobodí izraelský lid; pak, bude-li toho národ hoden, budou zničeni jeho nepřátelé. Izrael bude vládnout všem pohanským národům světa a přivede je k jedinému pravému Bohu, jehož jméno je Jahve, a to bude konečné vítězství Hospodinovo. Všichni mudrci se shodovali v tom, že Mesiáš bude z rodu Davidova; bude nazván Syn člověka, ale vyjde z rukou Božích, kde existoval dávno před stvořením hvězd a slunce. Lidé četli Danielova proroctví a Žalmy a ostatní části Písma a byli přesvědčeni, že Mesiášův příchod nemůže být daleko, protože mnoho předpovědí se již splnilo.

~strana 88 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus V knize proroka Enocha, napsané pravděpodobně o něco méně než sto let před Kristem, se Mesiáš nazývá vyvolencem božím, který přebývá u Boha. Přijde jako žezlo spravedlivých a světlo národů; všichni lidé před ním padnou na tvář; „v něm sídlí duch moudrosti a duch osvícení, duch vědění a síly, duch těch, kteří zesnuli v spravedlnosti. Bude soudit všechny národy a potrestá ty, kdož utlačovali Spravedlivé; o jeho příchodu vstanou mrtví z hrobu, nebe i země se promění, spravedliví se stanou nebeskými anděly a budou s ním přebývat na věky.“ V Žalmech vidí prorok Mesiáše přicházet jako krále, který rozdrtí odpůrce Izraele, očistí Jeruzalém a nepřátelské národy obrátí na útěk. Potom bude Mesiáš vládnout Palestině v míru a spravedlnosti a pohané přijdou ze všech končin země, aby viděli slávu Jeruzaléma. Každá doba měla o Mesiáši své proroctví. I Izaiáš předpověděl jeho příchod. Výpovědi proroků se sice do jisté míry lišily, ale všichni — zejména ti, kteří se vyjadřovali konkrétněji — se shodovali v tom, že jeho narození zůstane utajeno, pak že se náhle objeví, aby provedl svůj úkol — spasení Izraele; pak opět zmizí — pravděpodobně na čtyřicet pět dnů — a znovu přijde a zničí hříšné mocnosti tohoto světa. V této poslední fázi se celý národ izraelský vrátí ze všech končin světa a bude opět pánem ve vlastní zemi — všech deset kmenů bude žít pohromadě — ale jen pod podmínkou, že lidé budou činit pokání za své hříchy. Mrtví vstanou z hrobu, hříšníci trápení v pekle ustavičným ohněm obživnou. Židé, kteří zemřeli a byli pohřbeni mimo svou vlast, se

~strana 89 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Mesiášovým zázrakem přivalí pod zemí do Jeruzaléma a tam jim bude navrácen život. Všeobecné zmrtvýchvstání bude oznámeno hlasem mohutné trouby. Mnohé představy o Mesiášově příchodu byly zmatené. Někteří z mudrců na příklad prohlašovali, že až se toto všechno stane, Jeruzalém se zaskví v slunci a mezníky na cestách budou z perel a drahého kamení. Město a jeho hradby bude vyzvednuto do výše asi devíti mil. Mesiáš dá postavit nový krásný chrám a obnoví v něm zejména pět věcí: zlatý svícen, archu, oheň na obětním oltáři zapálený z nebe, přítomnost boží a cherubíny. Čeho se varovali proroci, tomu podlehli mudrcové: začali mesiášskou doktrínu „rozvíjet“. Jakmile začali dávné proroctví domýšlet do větších podrobností, ztratili půdu pod nohama. Jeden tvrdil, že až bude obnoven chrám, budou obnoveny též staré Mojžíšovy obřady. To se zdálo mnohým přijatelné, protože si nedovedli představit Mesiáše, jehož učení by nebylo srovnatelné s Mojžíšem. Jiný si kladl otázku, jak budou v tom případě uctívat Boha poražení pohané. Podle některých měli též poslouchat Mojžíšův Zákon, jiní naopak učili, že pohané nejsou Mojžíše hodni. Třetí škola hlásala, že lze očekávat, že Mesiáš přijde s vlastními představami o bohoslužbě. Z toho vznikl myšlenkový zmatek a nové teorie, které řešily problém, zda Nový zákon bude platit jen pro pohany nebo též pro Židy. Nakonec bylo rozhodnuto — ale ne většinou — že Nový zákon bude vázat Izraele a že Mesiáš dá pohanům zákony zvláštní — pravděpodobně třicet přikázání.

~strana 90 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Objektivní vědci (zvlášť liberálové) byli přesvědčeni, že až přijde Mesiáš, jediným svátečním dnem bude Den pokání a že chrámové oběti budou omezeny pouze na oběti děkovné. I předpisy o čistých a nečistých pokrmech budou, jak se domnívali, zrušeny. Všichni věřili, že to bude doba svaté radosti, odpuštění a míru. Nebude utlačovatelů ani nepřátel. Orientální představivost Židů pracovala na plné obrátky a líčení, jak bude vypadat život za Mesiášovy vlády, se vzájemně překonávala: do vnějších bran Jeruzaléma zasadí andělé obrovské drahokamy, rovněž okna a dveře budou z drahých kamenů, zdi budou stříbrné a zlaté, posázené drahými kameny; po ulicích budou rozházeny šperky a každý Žid si jich bude moci nabrat, kolik bude chtít; Svaté město Jeruzalém bude velké jako Palestina a Palestina bude veliká jako svět. Půda se stane úrodnou mávnutím ruky; budou se nosit nejkrásnější šaty a jíst nejvybranější jídla, pšenice bude vysoká jako palma; větrný vír ji semele na vrcholcích hor a vysype mouku do údolí; všechny stromy, i neovocné, ponesou obrovské ovoce; manželky budou rodit každý den jedno dítě, takže se časem každá rodina vyrovná počtem svých členů izraelskému národu v době útěku z Egypta; bolest a nemoc zmizí; a z Mesiášova příkazu ani smrt nebude mít moc nad pravověrnými; pohané budou umírat, až jim bude sto let, a v tom věku budou jako děti. Na místo čtvrté světové monarchie (římské) přijde pátá. Jeruzalém bude hlavním městem světa a sídlem Mesiáše. Až padne deset pohanských národů, bude poslední soud na dosah ruky. Bude se konat v údolí Josafat a

~strana 91 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus bude mu předsedat Jahve obklopen nebeskou veleradou skládající se ze starších Izraele. Pohanské národy budou prosit o milost, ale nedostanou ji a propadnou trestu. Až se to stane, věčná radost zavládne na nebi i na zemi, nikde nebude temnot a zmizí náklonnost ke zlému. Nebude hříchu. Otázka, zda budou existovat živočišné funkce těla, nebyla vyřešena. Na druhé straně se většina mudrců shodovala s proroctvím Baruchovým, že při všeobecném zmrtvýchvstání vyjdou lidé z hrobu přesně v té podobě, jakou měli zaživa; a až se ukáží svým rodinám a známým, pravda o zmrtvýchvstání bude zjevná všem. Až Hospodin povolá k sobě dobré a zlé odsoudí k trestu, spravedliví se promění v krásné anděly a provinilci zmizí Bobu s očí. Byl to obraz uspokojující všechny Židy, ba co víc, byl to pro ně obraz odůvodněný. Vyhovoval výborně běžným představám o Bohu, posmrtném životě, spravedlnosti, odměně a trestu a připomínal slova starých^ proroků. Spravedlivým lidem se stal smyslem života. Mohl se uskutečnit hned; mohl se uskutečnit v příštím nebo přespříštím pokolení, ale na tom nezáleželo, nezáleželo na době, protože znamenal sjednocení všech dobrých lidí, kteří se milovali. Slabinou celé této slibné představy o Mesiáši bylo, jak ho poznat, až přijde. Znamení byla neurčitá a bylo jich málo: bude z rodu Davidova, jeho narození bude neznámé současníkům; Izrael bude napaden z vnějšku. Davidův rod čítal v té době mnoho tisíc členů a děti se v něm rodily pravidelně; národ byl krůtě utiskován nevěřícími Římany.

~strana 92 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Zbožní byli na rozpacích. Hledali, ale nevěděli kde a kdy. K zvýšení zmatku přicházeli občas do Jeruzaléma nepraví Mesiášové v doprovodu neortodoxních odrodilců, kteří křičeli: „Hosana Synu člověka!“ Nepraví Mesiášové byli dvojího druhu: šarlatáni a šílenci. Ti druzí to pochopitelně mysleli vážně. A vždycky to, jak se zdá, končilo stejně: Chrámoví kněží na něj pokřikovali a farizejové mu dávali úskočné otázky, aby ho lapili v řeči, a lid žádal zázraky jako důkaz jeho božství. Skoro ve všech případech byl podvodník brzy odhalen a Jeruzalém se vrátil k normálnímu životu rozhodnut, že už 'se nedá duchovně svést. Nejspíše mohl lidu pomoci velekněz. Jako vykládač Zákona měl Kaifáš právo dát si předvést k prozkoumání každého, kdo se prohlašoval za Mesiáše. A kdyby Kaifáš upřímně toužil Mesiáše najít a dospěl by k přesvědčení o jeho pravosti, byl by před ním první padl na kolena. Jeho skutečný postoj byl patrný z činnosti levitů, kněží a farizeů, kteří žili z jeho přízně; shodně se snažili dokázat, že žádný Mesiáš není, že každý, kdo se jím prohlašuje, je bez diskuse „egyptský kouzelník“, který za své rouhání zasluhuje smrt. I když do Jeruzaléma přicházeli falešní Mesiášové, byl tento názor nesprávný, protože za takových okolností nemohl být příznivě přijat ani ten pravý. Kaifáš se zajímal pouze o to, aby sám měl velekněžský úřad co nejdéle a aby udržel chrám v dosavadním stavu — duchovně i hospodářsky. Tyto dvě věci nesměly být ohroženy. Kaifáš věděl, že dříve býval velekněz volen na doživotí, avšak po příchodu

~strana 93 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Herodů a železné vlády Říma byli velekněží politickými figurkami a mohli být rychle a nemilosrdně sesazeni, jestliže se zlíbilo jejich světským pánům. Kaifáš byl patnáctým veleknězem za posledních pětašedesát let. Dojde-li na chrámových schodech k nepokojům, které podráždí Římany, bude veleknězem někdo jiný. V Kaifášově případě to byla zvlášť nebezpečná možnost, protože by byl z Annášovy rodiny poslední, kdo zastával takový úřad; nový velekněz by byl z jiné kněžské rodiny. V takovém případě, i přes velký politický vliv Annášův, by směnárníci a trhovci podléhali někomu jinému. Nikdo v celé Judeji nevěděl lépe než Kaifáš a jeho tchán, že i velekněžské roucho je zamčeno v římské truhlici v hlubinách Antoniovy - tvrze.

~strana 94 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

vyprávění

6. dubna roku třicátého

~strana 95 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

OSM HODIN VEČER

Apoštolům bylo smutno a teskno. Ježíš měl zemřít. Věděli to, protože jim to mnohokrát řekl. Ale jako děti nadané nesmírnou vírou byli ve skrytu duše přesvědčeni, že až přijde rozhodující okamžik, Ježíš povolá legie trestajících andělů, kteří vyhubí jeho nepřátele, potřou římské vojsko a zničí svět ohněm; pak zasedne v oblacích nad údolím Cedronu se svými apoštoly na zlaté stolice a bude soudit živé i mrtvé. Před několika týdny jej matka Synů hromu popadla za rukáv a žádala ho s mateřskou starostí o zlatá křesla pro své chlapce vedle jeho trůnu. Ježíš namočil palec a ukazováček do mísy s hořkými saláty. Viděl jejich zármutek a víčka nad jeho hnědýma očima ztěžkla. „Říkám vám to, než se to stane,“ řekl téměř s omluvou, „abyste, až k tomu dojde, neztráceli víru, že jsem ten, který má přijít.“ Miloval je a mrzelo ho, když viděl jejich skleslost, ale současně měl na mysli i jejich slabost, poněvadž někdy pochybovali, že je Mesiáš. Věděl, že než zemře, budou potřebovat horu důkazů na utvrzení své víry. Proto se uchýlil k proroctví, aby dokázal, že je „ten, který má přijít.“ A aby pochopili,

~strana 96 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus že spasit lidstvo je jejich společným úkolem, řekl: „Kdo vás přijímá, mne přijímá; a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mě poslal.“ Sklonil hlavu a sepnul ruce na polštáři vedle sebe. Věděl, co ho čeká, bylo to otřesné, a nemohl se ubránit vnitřní úzkosti. Po krátkém zamyšlení splynulo z jeho rtů: „Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí.“ Opět sklonil hlavu a sevřel křečovitě prsty, jako by se styděl za to, co jeden z nich udělá. Apoštolově hleděli nedůvěřivě jeden na druhého. Připravil je, pomalu, ale cílevědomě, na tuto trapnou zvěst. Ale stejně ji nečekali. Přijali ji s otevřenými ústy. Někteří se dívali rozčileně kolem, jiní vstávali, jako by chtěli utéci. Pak ukazovali na sebe a ptali se: „Jsem to já, Pane? Jsem to já?“ Ježíš neodpověděl. Hostina trvající už hodinu se náhle proměnila ve zmatek. Služebníci s poháry třpytivého vína na podnosech odstoupili od stolu a nevěděli, nemají-li seběhnout dolů a říci pánovi domu, že velikonoční večeře v prvním poschodí nepěkně skončila. Petr, ústa otevřená překvapením, si hladil nepřítomně bradu a chtěl se zeptat přímo, ale netroufal si. Zažil už jednu trapnou situaci ani ne před půl hodinou a nehodlal riskovat další nepříjemnost, i kdyby se jeho jméno neměl dovědět nikdy. Obrátil se směrem k Ježíšovi, zachytil pohled mladého Jana opírajícího hlavu o mistrovu hruď a zeptal se ho němou pantomimou: „O kom to mluví?“ Jan, který miloval Ježíše tak, že nevěděl, co je strach, se podíval Kristovi do očí a řekl stručně: „Pane, kdo to je?“.

~strana 97 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíš zvedl hlavu a zašeptal s očima stále ještě plnýma úzkosti: „Je to ten, komu dám sousto namočené v míse.“ Jidáš přestat už dříve jíst a byl zřejmě zděšen jako ostatní. Také on se ptal s předstíraným překvapením: Jsem to já, Pane? a jako ostatní nedostal odpověď. V nitru se chvěl a říkal si, že někdo z Kaifášových lidí mluvil venku na ulici o tom, co se chystá, a že některému z Ježíšových stoupenců prozradil, že jeden z apoštolů slíbil vydat Krista v noci veleknězi. Ale věděl Ježíš, kdo to je? Jidáš se domníval, že ne. Ježíš vzal kus chleba, namočil ho ve víně, nechal odkapat a podal Jidášovi. Pokladník, který neslyšel Janovu otázku ani tichou odpověď — s potěšením otevřel ústa a snědl nabídnuté sousto. Považoval to za znamení přízně. Potom, nabyv jistoty, že je mimo podezření, se zeptal znovu — tentokrát bez ostatních — „Jsem to já, mistře?“ A Nazaretský tiše odpověděl: „Ty jsi řekl,“ což je v hovorové aramejštině ano, ale znamená víc než ano. Znamená též: „Ty jsi to řekl, ne já.“ Těchto slov použil Ježíš před svou smrtí ještě jednou. Kromě Jana a snad Petra nikdo u stolu nepostřehl, oč jde. Ostatní rozčileně a zmateně mluvili o tom, že musí přesvědčit Ježíše, aby se vrátil do Bethanie nebo až do Efraimu, kde se ho zrádce neodváží zajmout. Nepochybovali o Ježíšově vůli zemřít za hříchy lidstva. Ale čekali, že jeho smrt bude alespoň slavná, hodná Boha. Cekali, že se vznese na ohnivém oblaku rovnou k svému Otci do nebe, počítali, že toho budou svědky, a někteří doufali, že je vezme s sebou. Nejvíc se báli smrti potupné, kterou

~strana 98 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus umírají zločinci, a věděli, že právě taková smrt hrozí Ježíšovi toho večera v Jeruzalémě. Jidáš polkl a podíval se na muže, který o sobě prohlašoval, že je Mesiáš. Ježíš opětoval jeho pohled klidně, bez hněvu. „Co musíš učinit, učiň rychle,“ řekl a Jidáš pochopil. Ti, kteří to slyšeli, se domnívali, že Mistr nařídil Iškariotskému, aby ještě téhož večera šel nakoupit zásoby pro slavnost, která měla trvat ještě týden, nebo že má rozdat nějaké peníze ze společného měšce chudým. Jidáš slezl z nízkého lehátka a vstal. Na okamžik se rozhlédl po spolustolovnících a pak bez rozloučení obešel stůl a s měšcem v ruce sestoupil po schodech na dvůr a zmizel do tmy. Jen tři osoby ve večeřadle věděly o jeho úmyslu — Jan, Petr a Ježíš. Nebylo nic snazšího než zabránit Jidášovi v odchodu. Kdyby byl Ježíš upozornil ostatní a řekl: Tohle je zrádce, rozhněvaní apoštolově by jej zadrželi a pravděpodobně ztloukli. To, že Petr i Jan věděli, o koho jde, a neudělali poplach sami, vede k domněnce, že jim to Ježíš nedovolil. Neboť jako mnohokrát předtím i v této chvíli božská stránka jeho povahy převládla nad bázlivým lidstvím. Jako Bůh Ježíš věděl, že musí zemřít a podstoupit pro hříchy člověka nepředstavitelná muka. Jako člověk se jim chtěl vyhnout tím, že zadrží Jidáše a uteče s apoštoly z Jeruzaléma. Když však řekl: „Syn člověka sice jde, jak je psáno; ale běda tomu, kdo ho zradí,“ jeho osud byl zpečetěn. Ten, kdo postrádá víru jako Jidáš, potřebuje něco, oč by se mohl opřít, co by udržovalo jeho citový život. Většina takových lidí si zakládá na

~strana 99 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus svém praktickém smyslu. I Jidáš byl praktický člověk. Jako jeden z dvanácti se držel Krista, pokud to znamenalo dobré živobytí. A pro pokladníka takového nadšeného hnutí to dobré živobytí bylo, neboť stovky a později tisíce lidí uvěřily, že Ježíš je ten, koho přislíbil Jahve Izraeli. A bohatí přívrženci nejenom před ním klekali, plakali, prosili o odpuštění a líbali lem jeho zaprášeného roucha, ale též přispívali ze svého majetku na podporu Mesiáše. Někdy, spatřil-li zázraky jako nedávné vzkříšení Lazara, který byl čtyři dny v hrobě, musel Jidáš alespoň částečně uvěřit v Ježíše. Ale pak mu jeho praktický smysl řekl, že takové věci jsou, jak každý ví, egyptská kouzla a že je Ježíš s Lazarem i ostatními uzdravenými smluven. Byl to dobrý podnik, pokud prosperoval. A Jidáš zůstal u Krista právě jen tak dlouho. V posledních týdnech, když Ježíš mluvil stále otevřeněji o své blížící se smrti, dospěl Jidáš k názoru, že se podnik nevyplácí. Když se dozvěděl o štvaní farizeů proti Mesiáši, uvědomil si, že se blíží konec, poněvadž jich bylo hodně a byli mocní, kdežto Ježíš byl slabý a sám. A když pak někteří z Ježíšových stoupenců přispěchali z Jeruzaléma do Efraimu, aby ho varovali, že velekněz Kaifáš jej hodlá zatknout a odsoudit pro rouhačství, Jidáš pochopil, že toto dobrodružství pro něj definitivně skončilo. Naskýtala se praktická otázka: jak vyváznout se zdravou kůží? Jidáš mohl utéci a neukázat se v Jeruzalémě, dokud se na Ježíše nezapomene. Mohl zůstat, vyneslo by mu to ještě několik šekelů, ale tím by jako jeden z apoštolů riskoval vězení. A riskovat neodpovídalo jeho praktické povaze. Nejchytřejší bylo jít ke Kaifášovi a nabídnout mu, že mu Ježíše vydá. Tím by

~strana 100 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus dosáhl několika věcí: stal by se - veleknězovým spojencem a vyhnul by se tak uvěznění. Získal by tím odměnu, protože se Kaifáš neodvažoval zatknout Ježíše pro jeho četné a všudypřítomné stoupence za dne. Jidáš si mohl za vydání Nazaretského určit cenu; stal by se tak dokonce v jistém smyslu i hrdinou chrámu, protože tím, že vydal rouhače, pracoval pro Hospodina. Získal by též veleknězovu přízeň a mohl ho požádat o nějakou laskavost — třeba aby směl v chrámu prodávat holubice. A konečně, udáním rouhače by získal pověst spravedlivého muže, takže by mohl brát od lidí — kromě vyslovených zločinců — úplatky a nikdo by ho nemohl nařknout z obohacování. Byly to logické a praktické úvahy. Á byl to nejlepší únik ze stále se zhoršující situace. Spatné řešení by to bylo jen tehdy, kdyby se ukázalo, že Ježíš Nazaretský je pravý Mesiáš, Syn Boží. V takovém případě by Jidáš byl nejsprostějším zrádcem v dějinách světa a Jidáš to věděl a musel o tom přemýšlet, neboť Ježíš se prohlašoval za Mesiáše a Jidáš to dosvědčoval před davy lidí v každém městě. Praktický smysl řekl Jidášovi, že Ježíš je pomatený náboženský fanatik. Nemohl ho považovat za podvodníka; znal ho natolik, že věděl, že s láskou a oddaností sloužil všem lidem, Židům i pohanům, a že pro sebe nežádal nic. Jidáš věděl, kdo jsou podvodníci, protože byl sám jeden z nich. Pro jeho způsob myšlení musel být Ježíš naivní snílek, který jakýmsi pominutím mysli dospěl k přesvědčení, že je Bohem. Ježíšovy zázraky přičítal tomu, co jedni nazývali magií a jiní dílem Belzebubovým. Vyběhl z večeřadla a zamířil ke Kaifášovu domu, který stál asi o dvě ulice dále na sever. Apoštolově o tom nemluvili a nechtěli o tom ani psát,

~strana 101 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus ale Jidáš měl dostat třicet stříbrných, které mu Kaifáš slíbil; byla to cena otroka. Velekněz přijal nabídku pod podmínkou, že Jidáš zařídí Ježíšovo zatčení ve chvíli, kdy kolem něho nebude dav jeho stoupenců. Tato chvíle nastala; neboť jakou vhodnější dobu mohl vybrat než tu, kdy Kristus byl už uvnitř městských hradeb? Kaifášův i Annášův dvůr měl společný vchod. Sluha si prohlédl v blikavém světle lampy Jidášovu zpocenou tvář a řekl mu, aby počkal. Jidáš čekal. Chvěl se rozčilením; měl získat peníze a současně i přízeň nejmocnějšího ze svých židovských souvěrců. Nevadilo mu, že člověk, který si koupí zradu jiného člověka, není hoden být nejvyšším knězem náboženství, jež klade velký důraz na slovo Boží, spravedlnost a práva svobodných bdí. Jidáš, egoistický zrádce, se měl setkat s Kaifášem, egoistickým náboženským vůdcem v jednom z nejslavnějších okamžiků dějin. Kdyby byli oba měli dobrou vůli a čest v těle, bylo by to dopadlo jinak. Jidáš si nemohl myslet, že tu na Ježíše čeká menší trest než smrt, neboť znal přísnost židovského zákona. Rouhač byl větší zločinec než vrah. Věděl, jaký trest ho stihne, a Kaifáš také. Čekal a byla už skoro třetí hodina noční hlídky, když Kaifáš vyšel ven. Velekněz byl snědý muž s holou lebkou, jeho oděv i způsoby 80prozrazovaly příslušnost k nadřazené třídě. Jidáš mu byl naprosto lhostejný. Setkal se s ním jen proto, že počítal, že tento hnusný bezvýznamný kupčík bude ochoten vydat Nazaretského. Kaifáš jednal z nepozvaným návštěvníkem svrchu. Zeptal se ho, jakým právem se ho odvažuje vyrušovat zrovna v tuto hodinu. Zrádce řekl,

~strana 102 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus že přináší dobré zprávy, že Ježíš a apoštolově sedí právě v tuto chvíli při velikonoční večeři nedaleko veleknězova domu. Kaifáš byl potěšen a ani se to nesnažil zakrýt. Ježíš měl u něj mnoho vroubků, čím dál tím hlubší. Přišel odnikud, říkal, že je prorok, nebo se choval jako prorok a prostí lidé naslouchali jeho slovům, jako by byl skutečně prorokem. Velekněz měl dost zkušeností s jinými, kteří prohlašovali, že je poslal Bůh; Jeruzalém zřejmě přitahoval šílence. Ale ti padli obyčejně vlastní vahou. Slibovali, že vrátí do chrámu archu úmluvy, že se Bůh zjeví v ohnivém mračnu, že vrátí slepým zrak nebo uzdraví malomocné; a lidé, kteří je nejprve v dobré víře následovali, se potom, když se velké zázraky neuskutečnily, chápali kamení. Ježíš byl jiný. Nezachovával ani předpisy. Jedl s publikány a někdy si ani nemyl podle obřadu ruce. Konal zázraky a levité a farizeové, kteří šli s ním, aby se mu posmívali, se vraceli do chrámu otřeseni a zděšeni, protože ho prý viděli konat tyto věci. Tento Ježíš kromě toho zlehčoval kněze, odsuzoval vnější zbožnost farizeů a hlásal lásku k Bohu a lásku k bližnímu. Přišel do chrámu a zpřevracel stoly směnárníků, vyhnal obchodníky prodávající obětní zvířata. Tím způsobil, že Annáš vzkázal svému zeti, zda hodlá nadále trpět toto proradné chování a nemá-li odvahu tomu učinit přítrž dřív, než Ježíš odvrátí lid od velechrámu, což poskytne Římanům vítanou záminku, aby zabrali tuto velkou svatyni pro pohanské cíle. Kaifáš a členové velerady zamýšleli uvěznit Ježíše již začátkem týdne, ale mnozí radili počkat až po velikonocích, aby se nedělal rozruch mezi lidem o svátcích. Avšak zpráva o jejich úmyslu se dostala k Ježíšovi a

~strana 103 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus apoštolům a div divoucí, jeho druhořadý apoštol přišel sám s nabídkou, že ho vydá při první příležitosti. Kaifáš byl potěšen a současně na rozpacích. Nečekal, že se příležitost zaujmout falešného Mesiáše naskytne tak brzy. Nebylo nic připraveno. Chrámovou stráž mohl sice zavolat v deseti minutách, ale v tomto případě bylo moudré zajistit si spolupráci Římanů, seznámit s celou věcí Pontského Piláta a přimět ho, aby přikázal svým vojákům doprovodit chrámovou stráž. Velekněz s prstem na ústech přecházel po dvoře. Byl tu též jeho osobní problém. V celé Palestině byl jen jediný člověk mocnější než Kaifáš a to byl Annáš. Jeho tchán dovedl lidi povýšit i zničit, byla to osobnost tak velká, že by dokázala připravit hezkých pár bezesných nocí králi Herodovi i Pilátovi. Říkali mu Annáš, ačkoli jeho skutečné jméno bylo Ananiáš. Byl malý a subtilní, pedantický a přesný. Když bylo Ježíšovi jedenáct let, ustanovil Annáše veleknězem Publius Sulpicius Quirinus, který tehdy začínal své druhé služební období jako římský legát v Sýrii. Annáš zbohatl a jeho vliv přesáhl hranice Palestiny. Byl to obratný intrikán, jehož se báli mužové mnohem mocnější, než byl on sám. Po deseti letech byl Annáš sesazen. Valerius Gratus, tehdejší římský místodržitel v Judeji, se rozhodl, že Annáše zničí. Odvolal ho z úřadu, ale Annáš si ponechal dozor nad chrámovými obchody jako soukromé zaměstnání a nikdo nekoupil beránka, holubici a dokonce ani obětního vola, aniž zaplatil Annášovi, protože je na území chrámu

~strana 104 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus prodávali jeho lidé. Byl to Annáš, který na nádvoří pohanů umístil stoly s penězoměnci a židé směli dávat Jahvemu pouze chrámové šekely — které ovšem bylo nutno směnit za příslušný poplatek. Annáš si rovněž ponechal velekněžskou hodnost jako nástroj osobní moci. Po něm zastávalo úřad nejvyššího kněze jeho pět synů. Nyní měl tuto funkci jeho zeť Kaifáš. Kaifáš se neodvažoval podniknout nic, co by přesahovalo obřadní práva jeho velekněžské moci. Když Ježíš na sebe poprvé upozornil jako galilejský buřič, Kaifáš ihned předložil věc Annášovi, který rozhodl nedělat nic. Ve své době zažil několik Mesiášů, kteří sice vždycky k sobě přilákali bláznivý hlouček důvěřivých lidí, ale za krátko zmizeli. Proto Annáš radil: Nech ho být. Jsi veleknězem už téměř dvanáct let a viděl jsi podobné Mesiáše přicházet do Jeruzaléma se slávou a odcházet po krátké době s oslím trusem ve vousech. Zdá-li se ti, že má příliš mnoho přívrženců, pošli farizeje, ať na něj dotírají otázkami. Zesměšní ho a jeho vlastní lidé se mu vysmějí. Kaifáš to udělal a Ježíš odpověděl na otázky tak skvěle, že se někteří farizeové vrátili do chrámu a šeptali si: „Tenhle je jiný. Mluví jako velký znalec Zákona. Je v něm hlas Mojžíše a Izaiáše.“ Což když je tento Ježíš skutečný Mesiáš? A nejvyšší kněz začal mít ohavy. Pobuřovala ho odvaha, s jakou Ježíš přišel do chrámu, aby tam hlásal své novoty. A byl zděšen, když Galilejský veřejně odsoudil farizeje a jejich dílo a zpřevracel stoly Annášových směnárníků.

~strana 105 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Vyprávěl svému tchánu, co se stalo, a tu si Annáš uvědomil, že Ježíše podcenil. Je opravdu jiný. Popřeje-li se mu ještě několik let, jeho podmanivá síla pravděpodobně prorazí stěny velechrámu a bezpochyby uchvátí moc saduceů. A tu starý Annáš přikývl svému zeti a přikázal mu, aby „opatrně“ připravil proces s obviněním, že Ježíš se rouhá Hospodinu. Teď ho měli. Kaifáš se zeptal Jidáše, kde zločinec je, a ten mu popsal přesně dům. Velekněz byl trochu překvapen, protože věděl, že Markův otec je bohatý a vážený jeruzalémský občan se značným vlivem v chrámu. Uvědomil si, že Ježíšovi učedníci mohou být všude. Řekl Jidášovi, aby počkal na dvoře. Pak zvedl lem svého drahého roucha a pospíšil do domu, aby oznámil novinu Annášovi a poradil se s ním. Kdyby si byl Jidáš všiml spokojeného výrazu na knězově tváři, byl by si řekl, že prodal Ježíše příliš lacino. Kdyby byl věděl, jakou důležitost má vysoký vesničan ze severu pro společensky nadřazené jeruzalémské Saduceje, byl by žádal stokrát víc, než mu slíbili. Když mu řekli, že mu mohou podle Zákona nabídnout cenu otroka,9) souhlasil. Rozhlížel se po dvoře a všiml si lamp zavěšených na žerdích na vnitřní straně bílých zdí. S obdivem si prohlížel velké barevné dlaždice pod nohama, a ačkoli nebyl pozván dovnitř, obdivoval krásný dům nejvyššího kněze a viděl, jak na balkoně služebníci zapalují železné koše proti chladu této jasné noci. V deseti minutách byl Kaifáš zpět. Mluvil stručně. Velitel chrámové stráže, pro kterého dal poslat, přijde za chvíli se skupinou mužů. Ti počkají

~strana 106 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus s Jidášem na římské legionáře. Kaifáš sám půjde k Pontskému Pilátovi a požádá ho, aby mu pro zatýkání ve večeřadle přidělil setníka. Jidáš se zděsil. Předpokládal, že jde o bezvýznamnou záležitost, která bude do ráno zapomenuta. A zatím se nejvyšší kněz radí s velkým Annášem a posílá ne pro jednoho strážce, ale pro celou tlupu, a chce jít v této pozdní hodině k představiteli římského císaře, aby mu přidělil setníka a další vojáky. Kaifáš řekl, že Jidáš jako věrný syn Judeje musí být připraven ráno dosvědčit, že Ježíš hlásal, že je Mesiáš, Syn Boží, který přišel spasit svět. Nevděčný úkol dokázat rouhačství provede tak jeden z jeho vlastních lidí. Jidáš se zachvěl. Svědčit? Ne. Svědčit nebude. Nikdy. Ježíš byl jeho dobrodincem, jeho přítelem. Jidáš se uvolil, že je k němu dovede, že jim ho ukáže, aby ho poznali, ale nikdy nebude na něho žalovat. Ať si velekněz najde někoho jiného. Kaifáš zdůraznil, že zatknout a dokázat vinu jsou podle židovského Zákona dvě různé věci. Stačilo by, kdyby před soudem ukázal na Ježíše a řekl pouze pravdu: „Slyšel jsem, jak se tento člověk prohlašuje Bohem a Synem Božím.“ Ale Jidáš zatvrzele odmítal. Jako drobní zloději věděl, kam až může jít. Žádá pouze třicet stříbrných a volnost. V slabém šafránovém světle olejových lamp se Kaifáš usmál. Jidáš byl z těch, kteří ukradnou mince s očí mrtvého, ale nedotknou se prstenu na jeho ruce. Upozornil ho, aby zůstal na svém místě. Budou ho potřebovat později, aby zavedl vojáky k svému pánu.

~strana 107 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

V horním poschodí domu Markova otce pokračovala večeře. Ježíš a jedenáct apoštolů leželo kolem stolu. Namáčeli sousta v omáčce a jedli. Myli si ruce. Pili víno. Když Ježíš mlčel, apoštolově živě rozmlouvali. Když promluvil, zmlkli. Občas, jak bývá při hostině, někdo se hlasitěji zeptal nebo hlasitěji odpověděl nebo se zasmál. Zpozorněli, když Ježíš, teď už s tváří nezastřenou zármutkem, řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví ho i Bůh sám v sobě, a to bez prodlení.“ Usmál se, což bylo u něho zřídka kdy, a jeho obličej se rozhořel plaménky lásky: „Už jen krátký čas budu s vámi,“ řekl tiše. „Budete mě hledat, ale i vám pravím to, co jsem řekl Židům: Tam, kam jdu já, vy přijít nemůžete.“ Rozzářili se teplem jeho úsměvu, i když si hýli jisti, že jde o další alegorii-velké hloubky a nad jejich pochopení. „Nové přikázání vám dávám,“ řekl, „abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, abyste se i vy navzájem milovali. Potom všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít vzájemnou lásku.“ Bylo to sotva nové přikázání, leda v tom, že bylo řečeno velmi jasně. Kázal často o lásce k lidem a apoštolově se bezpochyby pamatovali na každý den i místo. Miluj Boha jako Bůh miluje tebe; miluj svého bližního jako on má milovat tebe. Nový tu byl způsob, jakým to řekl, jako by dělal za vším tečku: „Jako já jsem miloval vás.“ Ostatní se podívali, na Simona Petra. Ten se naklonil k Ježíšovi a snažil se říci pokud možno klidně: „Pane, kam jdeš?“

~strana 108 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kristus obrátil hlavu a přes pravé rameno pohlédl na okamžik do tváře prvního z apoštolů. „Tam, kam jdu,“ řekl pomalu a dost hlasitě, aby to všichni slyšeli, „nemůžeš za mnou jít teď, ale půjdeš později.“ Petrovi chvíli trvalo, než tuto odpověď strávil. Nechápal, proč nemůže jít hned, nýbrž až později, a vytasil se s novou otázkou: „Pane, proč nemohu za tebou jít teď? Svůj život za tebe položím.“ Ježíš se už neotočil: „Položíš za mne svůj život?“ řekl a zavrtěl hlavou. „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“

~strana 109 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

DEVĚT HODIN VEČER

V Jeruzalémě byl klid. Metropole monotheistického Boha jako by usínala. Ulice odpočívající v černém sametu tmy byly bez lidí i bez zvířat, jenom střechy a alabastrové vížky odrážely světlo měsíce. Na hradbách Antoniovy tvrze stál na stráži s rukama založenýma proti chladnému východnímu větru římský voják a pozoroval své druhy, kteří měli volno a hráli dole na obrovitých dlažebních kamenech v kostky. Pochechtával se hlučným rozepřím, které následovaly po každém vrhu, náhle však jeho pozornost upoutala hlídka v dvojité západní bráně. Vystoupila do ulice a tasila meč. Viděl, jak ve tmě před branou s někým mluví a jak mu za chvíli kyne, aby šel dovnitř do dvora. Ale ať to byl kdo chtěl, nemohl jít dál než mezi obě brány. V bledém světle olejových lamp se objevil velekněz a vedle něho silný velitel chrámové stráže. Hlídka na hradbách si odplivla. Židé by nepřišli, kdyby nechtěli něco od Piláta. Vždycky si přejí, aby něco udělal nebo něčemu zabránil, říkal si strážný. Podíval se dolů a viděl, jak voják zasouvá meč do pochvy, zvedá dlaně k ústům a volá přes dvůr, že velekněz Kaifáš si žádá okamžitě ~strana 110 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus mluvit s Pontským Pilátem, z milosti jeho císařského majestátu Tiberia Caesara prokurátorem Judeje a Samaří. Strážnému na hradbách bylo nápadné, proč Židé nejdou do pevnosti. Ale pak si vzpomněl, že tito divní lidé považují za hřích a poskvrnu vstoupit do pohanského příbytku. Někdy jich několik vešlo na dvůr pevnosti a čekali tam; jiní, přísnější jako tenhle stáli venku nebo pod klenbou dvojité brány. Nepamatoval se, že by některý vkročil do pevnosti, i kdyby ho byl prokurátor pozval do soukromého bytu v horních poschodích. Výjimkou byli ovšem vězni. Byli vlečeni do podzemních kobek, které byly vedle kamenných sklepů se zásobami, a skoro všichni bědovali nad svým poskvrněním. Syřanům, kteří sloužili ve zdejším římském vojsku, to připadalo komické, poněvadž šlo o zloděje a vrahy a lidi, kteří neplatili daně. Syřané neměli rádi Židy z několika důvodů. Jedním důvodem byla povinnost vojenské služby; Židé z ní byli vyňati, protože jejich víra zakazovala bojovat v sobotu. V Sýrii museli uctívat kromě domácích bohů i římského císaře; Palestina nemusela, byla jedinou provincií, na níž se nevztahoval dekret o božské poctě césarů. Židé pohrdali vojáky a půjčovali jim peníze na lichvářský úrok. Na tržištích se Židé posmívali syrským vojákům jazykem, kterým legionáři nerozuměli. Stejné antipatie byly u Židů. Židé žijící v Sýrii vzkazovali domů, že domorodci s nimi krůtě nakládají, podvádějí je při obchodování, posmívají se jim, házejí kamením do jejich krámů, znásilňují jejich ženy. Na všech známých místech světa považovali Syřané pronásledování Židů za

~strana 111 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus kratochvíli. Ve srovnání s Římany, Reky a Egypťany byly Syřané hrubí a nekultivovaní. Římskou nadvládu považovali Židé za dost pokořující, avšak trpět ještě k tomu zvůlí syrských žoldnéřů bylo nesnesitelné. Hlídka na hradbách konstatovala s uspokojením, že Pilát nechal Kaifáše čekat. Antoniova tvrz byla vlastně pomstou odrodilce. Dal ji postavit otec Heroda Antipy, Herodes Veliký. Byl to položid, který rád budoval složité stavby a krásná města, a když ho Římané udělali králem, pojmenoval pevnost, jež měla udržovat Jeruzalém v poddanství, po svém příteli Marku Antoniovi. Tvrz byla postavena důmyslně. Chrám zabíral téměř polovinu východní části města a čněl majestátně nad cedronským údolím, které leželo těsně pod hradbami. Jižní hradby města byly též chráněny malým údolím a stejným způsobem byl ztížen přístup nepřítele i k západní zdi. Pouze na severovýchodě byl terén poměrně plochý, tam však stála jako velký kamenný klín, zčásti vně, zčásti uvnitř hradeb, tvrz. Vchody vně hradeb umožňovaly posilám ze severu přístup dovnitř pevnosti pro případ, že by Židé obsadili ostatní městské brány. Na jižní straně vedly podzemní chodby přímo na chrámové území, takže v případě povstání mohli Římané snadno obsadit nádvoří pohanů, po případě i celý chrám. Mnohé z hradebních kamenů posvátného města byly až deset metrů dlouhé a pět metrů široké a byly přivezeny zdaleka. Hradby,

~strana 112 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nemluvě o hloubce údolí pod nimi, byly průměrně dvanáct metrů vysoké a měly nadto ještě asi třímetrové cimbuří a věže. Antoniova pevnost, Herodův dar Římu, však překonávala svou mohutností i hradby. Byla 162 metrů dlouhá, 91 metrů široká a 26 metrů vysoká. Původní stavba byla o něco menší a nazývala se věž Hananelova a znal ji prorok Jeremiáš. Josephus Flavius píše o ní o půl století později: „Kámen a jeho spoje ve zdivu byly právě tak krásné jako posvátná stavba sama.“ Antoniova tvrz měla terasy, lázně, velká nádvoří dlážděná obrovskými kameny, obytné místnosti, dvě cisterny, z nichž každá mohla pohodlně pojmout četu vojáků, kasárny pro celou posádku legionářů (Dvanáctá legie tam byla často ubytována); procházela tudy veřejná silnice z Golgoty k Ovčí bráně. Uvnitř tvrze byla tato silnice dlážděna kvádry silnými dvacet a pětadvacet centimetrů a příčně rýhovanými, aby tažná zvířata neklouzala po dlažbě za deštivého počasí. Celá pevnost byla v noci osvětlena několika tucty bronzových a železných lamp na olivový olej, které visely vysoko na zdech. Na straně směrem k chrámu byla věž vysoká 36 metrů. Uvnitř pevnosti byly též krámy. Dlažba na nádvořích i na střechách byla mírně skloněna, aby dešťová voda stékala do žlabu, odkud padala do cisteren dvanáct metrů pod úrovní ulice. Pro židy byla Antoniova tvrz ležící uvnitř městských hradeb jako obnažený nerv v bolavém zubu. V domě Markova otce pokračovala velikonoční večeře. V určitých časových intervalech hodovníci jak bylo

~strana 113 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus předepsáno, zvedali číše s vínem a lámali nekvašený chléb. Nevíme, jak přesně se Ježíš řídil tradičním postupem. Lze se jen domnívat, že po úvodních slovech a skličující předpovědi, že už s nimi nebude jíst velikonočního beránka, zachovával obřad věrně, namáčel hořké saláty do octa, žehnal je a dával každému z jedenácti. Rozlomil nekvašený chléb a dal kus stranou. Tento kus zvaný Afikvomon se měl sníst po večeři. Když žehnal první mísu chleba, zvedl ji a řekl: „Toto je chléb utrpení, kteří naši otcové jedli v zemi egyptské. Všichni, kdo hladovíte, pojďte a jezte. Všichni, kdo jste v nouzi, pojďte a slavte velikonočního beránka.“ Když apoštolově už po několikáté zvedli číše k obřadnímu přípitku, víno rozproudilo jejich krev a zapomněli — nebo předstírali, že zapomněli — že Ježíš předpověděl svou blížící se smrt, a nepřemýšleli o tom, že jeden z nich je zrádce. Devět z jedenácti nevědělo, že Ježíš obvinil Jidáše. Dva, kteří to věděli, důvěřovali v svého Mistra a mlčeli. Stráže na hradbách vyvolaly čtvrtou hodinu noční hlídky. V jeruzalémských domech se první Seder10) blížil ke konci.

~strana 114 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

DESET HODIN VEČER

Ježíš se podíval kolem stolu na jedenáct apoštolů, kteří mu zbyli. Jedli s chutí těch, kdo znají, co je hlad. Naslouchal jejich hovoru, zkoumal jejich myšlenky a znovu se přesvědčoval o tom, co už věděl — že jsou to dobří lidé. Byl zarmoucen, protože s nimi prožíval poslední chvíle a měl jim ještě tolik co říci. Pojedl několik soust, aby si nevšimli, že s nimi nesdílí velikonoční nadšení. Zřejmě věděl, že ho Kaifáš nezajme v této místnosti. Kdyby byl očekával, že pro něho přijde sem, nebyl by si ponechal některá velmi důležitá slova na pozdější dobu, až půjdou k olivovému lisu. Věděl, že Kaifáš nestojí o rozruch ve městě. Měl množství přívrženců - uvnitř i za hradbami města a po celé zemi; jeho veřejné zatčení by způsobilo rozruch, který by mohl vést k nepokojům — a nepokoje měly vždy za následek krvavý „policejní“ zásah ze strany Římanů. Zatčení musí být provedeno pokud možná v tichosti. Kaifáš to věděl a Ježíš ~strana 115 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus také. A po veleknězově návštěvě v Antoniově tvrzi to věděl i Pilát. Byl ochoten dát nejvyššímu knězi potřebnou pomoc, ale ne kvůli zachování klidu; chtěl prohloubit nesnáze Židů tím, že urychlí 90událost, která nutně musela vést k rozdělení lidu na dva nepřátelské tábory. Až bude Ježíš zajat, Pilát byl rozhodnut celý případ zveřejnit a vrhnout jej jako kus bláta do očí veřejnosti. Bude předstírat zájem o spravedlnost a trvat na tom, aby zatčený byl veden ulicemi Jeruzaléma k němu na výslech. Pro to, co onoho dne učinili, měli oba muži víc důvodů, než bylo na první pohled zřejmé. Syn člověka to věděl a věděl mnohem víc, jako by toto drama bylo napsáno už na úsvitě dějin, o čemž není pochyby. Slova vyslovená ten den měla být nesmazatelně vypálena na tělo budoucích století. Když dopili třetí pohár vína, viděl, že někteří z apoštolů se na něj dívají v očekávání, že zakončí slavnostní večeři. Opřel se o loket a zpola se posadil, aby hleděl všem do obličeje včetně Petra. „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět,“ řekl hlubokým jasným hlasem ke sklíčeným posluchačům. Část bolesti, již připravovala budoucnost, pronikla k jejich srdcím. „Pravím vám,“ pokračoval zvedaje zvolna pravici, „že už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v božím království.“ Apoštolově zmateni tajemnými slovy mluvili šeptem mezi sebou. Nechápali, jaké události musí předcházet tomuto naplnění ani co míní naplněním. Myslí snad nové velikonoce? A kde budou? Od kdy do kdy? Má

~strana 116 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus snad na mysli blížící se konec světa? Zatím co se tiše dohadovali, vzal do ruky kulatý nekvašený chléb. Apoštolově ztichli a zpozorněli. Vstal. Pozvedl ruku nad chléb a podíval se tmavýma očima vzhůru. S téměř nepohnutých rtů splynulo sotva slyšitelné požehnání. Stejně tiše pak poděkoval, rozlámal chléb a dal každému z jedenácti kousek. „Toto je mé tělo,“ řekl, „které se za Vás vydává. Vezměte a jezte.“ A oni začali jíst chléb, ale nechápali jeho počínání, leda v tom, že se náhle odchýlil od velikonočního obřadu. Usmál se na ně. „Čiňte to na mou památku.“ Teď pochopili. Chtěl, aby to dělali znovu a znovu, až už nebude mezi nimi. Ježíš se vrátil k svému lehátku a vzal velký kovový kalich, který stál na stole a byl naplněn vínem smíšeným s vodou. Apoštolově 91 dojídali chléb a dívali se na Mistra. Opět pohlédl vzhůru a zašeptal druhou modlitbu. Pak obešel jednoho po druhém a podal každému kalich. „Pijte z toho všichni,“ řekl, „neboť toto je má krev Nového zákona, která bude prolita za mnohé na odpuštění hříchů.“ Pili a Ježíš je pozoroval s potěšením. „Ale pravím vám,“ pokračoval, „od této chvíle nebudu pít z tohoto plodu révy až do onoho dne, kdy ho budu pít nový v božím království.“ I když tito prostí lidé dosud neznali to, co je měl teprve naučit Duch svátý, chápali význam chleba a vína, protože jedno nazval svým tělem a druhé krví a řekl, že to mají činit na jeho památku. Věděli, že v této chvíli se oddělil od řádu staré Judeje a založil nový řád, novou úmluvu s

~strana 117 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Bohem, prostředek spasení pro všechny lidi; Bohočlověk se obětoval z lásky jako se obětuje obětní beránek. Někteří z apoštolů si možná nedovedli vysvětlit, proč Ježíš učinil tuto úžasnou věc, proč jim dal jíst své tělo a pít svou krev v Jidášově nepřítomnosti. Ale Petr a Jan věděli, proč musel počkat s ustanovením nové svátosti, až pokladník odejde. Chtěl mít kolem sebe novou naději světa neposkvrněnou přítomností hříšníka.

Pískové hodiny se blížily k jedenácté a Kaifáš čekal na dvoře svého domu. Byl netrpělivý. To, co se mělo stát, mělo být provedeno hned a v klidu. Římské stráže se dosud nedostavily a Kaifáš soptil hněvem proti Pilátovi. Kolem stáli služebníci a čekali na rozkazy. Dal si zavolat Jidáše, ale sotva se na něj podíval, jeho úslužnost se mu hnusila. Nebyl hloupý a věděl, že jestliže Jidáš mohl žít s někým, kdo se prohlašoval božím vyvolencem, a pak ho zradit, že takový člověk by při vhodné příležitosti zradil i velekněze a třeba i za méně peněz. Především šlo o to zjistit, jaké jsou možnosti. Nařídil apoštolovi, aby zavedl zatýkací četu do domu, kde se konala večeře, a aby vhodným způsobem ukázal římským vojákům pravého muže. Předpokládal, že přitom možná dojde k šarvátce a že by Ježíš mohl uprchnout. Kdyby proklouzl nastraženou sítí, mohl by utéci do Galileje nebo na poušť a ukázat se v Jeruzalémě až na podzim.

~strana 118 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Zatýkat apoštoly této noci neměl v úmyslu. Byli jako ovce, které se rozprchnou při prvním útoku na pastýře. Zavolal si velitele svých lidí a vysvětlil mu, že je třeba apoštoly pouze postrašit. Budou se bát, že je také uvězní, a to zatím postačí. Nutno vyhovět Zákonu a soudit zatím jen jednoho. Apoštolově rozhlásí mezi Ježíšovými stoupenci, že byl zatčen, souzen a usvědčen z rouhačství, což bude daleko nejúčinnější. Tak tento nový kult či sekta neslavně skončí a lidé se vrátí k pravé bohoslužbě v chrámu. Zkoumaje tyto možnosti, Kaifáš se zeptal Jidáše, co se stane, unikne-li kořist z večeřadla. Jidáš odpověděl, že slavnost bude pravděpodobně pokračovat ještě asi hodinu a že mohou prostě obklíčit dům a poslat četu vojáků po vnějších schodech nahoru — jiný východ odtud není — sám že je povede a ukáže jim Ježíše tak, že k němu přistoupí a políbí ho. Kdyby snad Ježíš se svými přáteli mezitím z večeřadla odešel, doporučoval Jidáš jít do Getsemanské zahrady na úpatí Olivové hory, kde Ježíš a jeho lidé obyčejně spávali, kdykoliv byli v Jeruzalémě. Kdyby ani tam nebyli, vojáci mohou jít do Bethanie do domu Marie a Marty, protože to je jediné další místo, kde by se Ježíš mohl zdržovat. A poněvadž je Bethanie jen něco přes hodinu cesty od veleknězova domu, mohou ho zajmout mnohem dřív, než začne svítat, a než se město probudí. To se Kaifášovi líbilo. Pokud bude oběť na jednom z těchto tří nedalekých míst, není důvodu k obavám. Nejjednodušší by ovšem bylo, kdyby mohli zastihnout Ježíše ve večeřadle. Kdyby se bránil, Římané by ho

~strana 119 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus vyřídili kopím. Tím by velekněz,- velerada a vlastně i chrám zůstali stranou. Nenávist tisíců Ježíšových stoupenců v městě i kolem města by se obrátila proti Římanům, což by byla pro Kaifáše ideální situace. S nějakým odporem se však dalo sotva počítat, ledaže by farizeové pochopili toho člověka nesprávně. Podle jejich zpráv z poslední doby hlásal Mesiáš lásku a odpuštění a doporučoval raději trpět násilí než se ho dopouštět. Tato charakteristika nevedla k domněnce, že by se pustil o půlnoci do boje s vojáky. V Ježíšově případě si dosud Kaifáš počínal liknavě. Teď si to uvědomoval. Mohl ho snadno dát zatknout už dříve, velerada ho mohla odsoudit jako rouhače, a kdyby se ukázalo, že je to jen hlupák, mohl být poslán do vyhnanství. Kdyby se zjistilo, že je nebezpečný, mohl být ukamenován dřív, než získal tolik stoupenců. Teď, když zástup jeho následovníků stále vzrůstal a autorita chrámu byla otřesena, bylo na Ježíšovo zatčení, odsouzení a smrt skoro pozdě. Všechno tohle měl Kaifáš na mysli v této pozdní večerní hodině. Byl rád, že je v Jeruzalémě takový klid. Když šel do Antoniovy tvrze, všiml si, jak málo lidí je venku. Tito ojedinělí chodci nesli zakryté lampy; většina obyvatel byla doma a končila posvátnou večeři a připravovala se k spánku. Jen kdyby Římané se svými vyleštěnými Štíty na sebe nedali dlouho čekat; zatčení, odsouzení a ukamenování by mohlo být do rána hotovo. Vzdělaný kněz tehdejší doby měl v tomto případě uvažovat o pěti možnostech: 1) Ježíš je skutečný Mesiáš,

~strana 120 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus 2) je to podvodník, 3) podlehl sebeklamu a považuje se za Mesiáše, 4) je to dobrý duch, 5) je to zlý duch. Zdá se však, že Kaifáš ani velerada nepřipustili jinou možnost, než že jde o podvod. Důvod byl patrně v tom, že spravovat chrámové záležitosti znamenalo velkou politickou zátěž, takže se vznešený kněz stal necitlivým politickým praktikem, který během let ztratil právě to, co chtěl spasit — vlastní duši. Navykl si vážit všechny věci, duchovní i časné, na těch že špinavých vahách. Časem se takový člověk začne vysmívat každému projevu nadpřirozená. Rozklad, který vidí u jiných, je v jeho vlastním srdci. Součástí židovského náboženství byla víra v nespočetné množství dobrých a zlých duchů, kteří vyplňovali svět vezdejší i záhrobní. Dobří duchové byli vždy poslové boží a vedli člověka na cestu spravedlnosti a lepšího života; zlí duchové podléhali sice boží autoritě, avšak potírali jeho vůli a nenáviděli člověka. Látkou všech duchů bylo buď zářivé nebo tmavé éterické fluidum. Pro tyto bytosti měli Židé název andělé. Byli andělé, kteří tvořili věčnou boží stráž; jiní bývali posíláni na svět, často v lidské podobě, aby vykonali určitý, Bohem uložený úkol. Jiní vedli hvězdy a zemi po vytčených drahách. Někteří se starali o mrtvé, někteří byli přiděleni k ochraně národů a kmenů, velké množství andělů mělo za úkol pomáhat jednotlivým lidem. Někteří měli za povinnost týrat démony.

~strana 121 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Mezi těmi, kteří setrvávali u Boha, bylo sedm zvláště vyvolených a tři z nich byli Michael, Rafael a Gabriel. Michael měl za úkol obranu božího majestátu, Rafael byl anděl osobní péče a Gabriel měl na starosti zvláštní poselství. Vůdce zlých duchů se nazýval Satan, to jest „odpůrce“ nebo „protivník“. Později, v době Ježíšově, dostal též jiná jména: Belial, Belzebub, Asmodeus, Mastema. Zlí duchové se pohybovali ve vzdušných vrstvách nejblíže zemi, nejraději na místech opuštěných a nečistých: v opuštěných domech, na hrobech a zříceninách, a jestliže cítili, že by mohli být vítáni, též v lidských příbytcích. Projevovali se pouze v noci a vyvolávali veškerá fyzická a mravní zla, nehody, šílenství, pohoršení, nešváry a války. Jejich úlohou bylo pokoušet spravedlivé, vést bezbožné k dalším potupným činům, podporovat modloslužbu, učit čarám a kazit Zákon. Kaifáš znal tyto věci právě tak, jako znal ne příliš určitá znamení, podle nichž se měl rozpoznat Mesiáš. Pomyšlení, že by Ježíš mohl být pravým Mesiášem, bylo pro něj strašné. Znamenalo by to, že má moc nad všemi lidmi a všemi národy a že by mohli zničit Kaifáše i jeho chrám. Taková představa dokáže člověka zmrazit a zbavit veškeré aktivity. Za takových okolností by se každý — nejen učený kněz — distancoval od jakéhokoli záměru usilujícího o Ježíšův život. Vlastně by tu byla i jistá naděje, že velké sliby proroků jsou snad přece jen na dosah ruky. Bylo by třeba co nejbedlivěji zkoumat a jestliže zkoumání ukáže, že tento novotář vyhovuje všem náboženským požadavkům a navíc uzdravuje nemocné, křísí mrtvé, vrací zrak těm, kteří ho nikdy předtím neměli, dokáže číst v

~strana 122 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus srdcích lidí a dělá ještě jiné věci veřejně a v přítomnosti cizinců, věci vyhrazené nadpřirozeným silám samého Hospodina — pak by měl Kaifáš padnout na kolena a prosit za odpuštění. Tuto možnost však Kaifáš nepřipouštěl a stejně tak ji nepřipouštěl ani jeho tchán. Oba se spolu radili o této věci a bezpochyby se ptali též na mínění některých vlivných členů velerady. V jejich očích byl Ježíš podvodník, který se pro ně stával každým dnem nebezpečnější. Zatím co se prostí vesničané obraceli stále ve větším počtu k Ježíšovi a vzdávali se svých domovů i svého majetku, aby mohli jít za ním, chrámová elita byla čím dál tím víc proti němu.

Ve večeřadle zatím apoštolově pozorně naslouchali svému Mistru, který mluvil se zvláštní naléhavostí jako učitel, který ví, že nezbude čas na opakování. Varovná napomenutí se týkala Petra, který se při každé příležitosti dětinsky vychloubal neochvějnou oddaností k svému Pánu. „Šimone, Šimone,“ řekl Ježíš, „Satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale prosil jsem za tebe, aby tvá víra nepřestala.“ Pak, jakoby se už nechtěl zmiňovat o své smrti, tiše dodal: „A ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry.“ Petr, muž silné postavy i silných slov, ho hlučně přerušil: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do žaláře i na smrt.“ Ježíš zavrtěl hlavou. „Petře, pravím tobě, ještě dnes, než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš, že mě znáš.“

~strana 123 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Petr rozhořčeně zvedl ruce. Pak se podíval na Pána a změkl. Všiml si silného citového gesta, kterým Ježíš doprovázel svůj výrok. Dva služebníci přišli uklidit talíře a mísy a přinesli další víno, kdyby chtěl někdo ještě pít. Když odešli, Ježíš zamyšleně mlčel. Jeho prsty se dotýkaly prázdného poháru a jeho oči putovaly pomalu, jako by se nemohly odtrnout, z jednoho obličeje k druhému. „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm.“ Mínil novou a svátou oběť, kterou ustanovil. „Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví ho i Bůh sám v sobě, a to bez prodlení.“ Apoštolově opět nerozuměli. Nemohli porozumět, protože mluvil o blízké budoucnosti; jeho Otec ho oslaví smrtí, neboť vykoupí duše všech lidí, a oslaví ho zmrtvýchvstáním, které bude téměř bezprostředně následovat. Jeden z apoštolů si přitáhl na lehátko svou mošnu; pravděpodobně si chtěl schovat kousek chleba na potom. Ježíš si ho všiml a obraceje se ke všem, řekl: „Když jsem vás posílal bez měšce, bez mošny a bez obuvi, scházelo vám něco?“ Zavrtěli hlavou a někdo řekl: „Nic.“ Ježíš přikývl. „Ale teď je to jiné. Kdo má měšec, ať ho vezme s sebou, a rovněž, kdo má mošnu. A kdo je nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč.“ Tomuhle porozuměli všichni ihned. Brzy zůstanou bez Pána a potom pro ně život nebude lehký. Už nebudou chráněni před hladem, zimou, bídou a útoky božích nepřátel. Budou muset hlásat Ježíšova slova v nesnázích a trampotách.

~strana 124 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Ano,“ dodal, „pravím vám, že se na mně musí naplnit ještě tento výrok Písma: ,A byl připočten k zločincům.' “ Pokrčil lehce rameny. „Tak se naplňuje všechno, co se mne týká.“ „Pohleď, Pane,“ odpověděli a ukázali na zbraně opřené o jeden ze sloupů. „Jsou tu dva meče." Mávl rukou, jako by chtěl tu myšlenku zahnat, a řekl jim: „To stačí."

~strana 125 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

JEDENÁCT HODIN VEČER

Večeře skončila. Dopili poslední pohár, vstali a zazpívali hallel. Tento slavnostní chvalozpěv doznívající ve velkém sále se stal spojovacím článkem epoch, které budou napříště označovány jako Starý a Nový zákon. Až do tohoto večera platil Zákon; od této chvíle však je Starý zákon a Nový zákon, který je zjevením Boha Otce skrze Ježíše, jeho Syna. Ježíš sestoupil ze svého lehátka, ale neměl se ještě k odchodu; a tak se i ostatní dali do hovoru plného dohadů. Mluvili o nové posvátné oběti a zdá se, že v této vážné chvíli přes složitost a nepřehlednost situace díky předchozím Ježíšovým výkladům porozuměli, oč jde. Pochopili, že tento večer je novým vrcholem jejich života a že se stali knězi nového náboženství. Někteří si vzpomněli, jak před rokem jim Ježíš v synagoze v Kafarnaum řekl, že jim dá své tělo a krev, a že nebudou mít v sobě Života, nebudou-li jeho tělo jíst a jeho krev pít. Tehdy jim připadala ta představa odporná. Teď to chápali. Věděli, že když požehnal chléb a učinil jej svým ~strana 126 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus tělem a víno smíšené s vodou svou krví, že přijetí těchto darů znamená posvěcení jeho duchem. Také po-chopili, že když řekl: „To čiňte na mou památku“, že to mohou dělat celý život a že také mohou předat tuto moc druhým. Čtyři apoštolově, Petr, Tomáš, Filip a Juda, začali potom mluvit o Ježíšově nastávajícím odchodu, ale roztesknilo je to tak, že zmlkli. Ježíš byl dojat a poprvé je oslovil něžným jménem, při čem v podstatě opakoval to, co řekl už dřív: „Děti moje, už jen krátce budu s vámi. Budete mě postrádat, ale jak jsem řekl Židům,11) nemůžete jít tam, kam jdu já.“ Apoštolově byli na pokraji zoufalství. Laskavá slova nebyla nic platná. Stáli se skloněnou hlavou a dívali se do země nebo krátce na svého Mistra. Nikomu nebylo do řeči, smutek stádii jako chladný noční vzduch. Ježíš cítil jejich sklíčenost a chtěl ji nějak rozptýlit. Sám jako člověk musel prožívat něco podobného; ve svých čtyřiatřiceti letech byl mladý a plný elánu, veřejně působil pouhé dva roky a několik měsíců, jeho nesmírná schopnost lásky zabírala široký okruh — od matky až k dětem neznámých lidí. Hluboce se ho dotýkalo, že má zemřít jako zločinec, že se odloučí od všech, kteří mu byli drazí. Ježíšova lidská přirozenost se děsila myšlenky na smrt, jako nás děsí vše, co s sebou nese hrůzu. „Nesmíte se rmoutit,“ řekl mírně, téměř s úsměvem. „Věříte v Boha, ve mne věřte. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ Někteří z apoštolů zvedli hlavu a z jejich očí zazářila naděje.

~strana 127 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „A až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. „Nyní se už všichni dívali zpříma a usmívali se. Dva roky nebo i déle věřili, i když někdy s lidskými pochybnostmi, že tento člověk je Mesiáš, obětovali mu svůj normální život, svůj majetek a v některých případech i své rodiny. Když řekl, že zemře, byli zoufalí. Ale když řekl, že zemře a opět přijde a vezme je k sobě, jejich radost byla veliká a hluboká. „Kam já jdu, cestu znáte,“ řekl jim. Jejich vítězosláva náhle opadla. Znali tu cestu? Jakou cestu? Podívali se na Tomáše, protože on jediný, kdykoli vznikla podobná choulostivá situace, věděl, jak se zeptat. Tomáš chvilku váhal, pak si odkašlal a řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš; jak můžeme znát cestu?“ Někdy vyvolali podobným vyptáváním jeho nelibost — obyčejně to býval Petr — tentokrát však Ježíš neprotestoval. Položil ruku na prsa a řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Znali cestu k věčnému životu, protože to byla cesta skrze něho. „Nikdo nepřichází k Otci, leč skrze mne,“ řekl a rozpřáhl ruce, aby zdůraznil význam svých slov. „Znáte-li mne, znáte i mého Otce.“ V jejich očích se opět ukázal zmatek a Ježíš jako otec, který předstírá zoufalství nad tím, že jeho děti nerozumějí těm nejjednodušším věcem, pokračoval: „Vždyť ho znáte a díváte se na něj.“ Nemohlo to být jasnější. Říkal, že Bůh Otec a Bůh Syn jsou jedno. Jak se dalo cekat, bylo to příliš velké, než aby to pochopili naráz. Někteří přikyvovali, jako že rozumí, ale nerozuměli. „Pane,“ řekl Filip hladě si hustý vous, „ukaž nám Otce a stačí nám to.“ Běžnou a uznávanou praxí doby byl směnný obchod: něco za něco.

~strana 128 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ukaž nám ho a my uvěříme. Ať se tu zjeví, třeba jen krátce a nebudeme se ptát, „stačí nám to“. „Filipe,“ řekl Ježíš stroze, „tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě? Kdo vidí mne, vidí i Otce.“ Pak zavrtěl hlavou jakoby v zoufalství: „Jak můžeš říci: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“ Objasnil to, jak nejlépe dovedl, a jejich nechápavost ho unavovala. „Slova, která k vám mluvím, neříkám sám od sebe.“ Pomalu a slavnostně přisvědčovali. „Co se týče mých skutků, Otec, který zůstává ve mně, je činí. Věřte mi, říkám-li, že já jsem v Otci a Otec je ve mně. Neuvěříte-li, věřte alespoň pro skutky samy.“ Měl trpělivost s těmito lidmi, protože chápal, jak je pro člověka těžké představit si dvě božské osoby v jedné božské bytosti. Věděl, že by mu všichni uvěřili — i Kaifáš a Annáš by před ním padli na tvář — kdyby byl ochoten

projevit

své

božství

nějak

hmatatelně,

avšak

hlavním

předpokladem jeho nauky bylo, že člověk musí věřit, aniž by viděl, a někdy, aniž by rozuměl. Bůh Otec se už jednou pokusil je přimět, aby viděli. Sestoupil na vrcholek hory a mluvil k Mojžíšovi a dal mu desky Zákona. Možná že následkem toho se člověk domníval, že může vyjednávat se Stvořitelem. Byl ochoten slíbit, že bude dodržovat Zákon, jestliže mu Bůh za to předem určí odměnu. Chtěl zejména vědět, kde a kdy a jak veliká a jak dlouhá bude boží účast na té úmluvě. A co víc, chtěl vidět nějaký důkaz. Ježíš, který byl vtělená láska, nikdy neztrácel trpělivost s tvory svého Otce. „Vpravdě pravím vám,“ řekl dívaje se na svých jedenáct, a skrze ně na celé

~strana 129 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus lidstvo budoucích věků, „kdo věří ve mne, bude též činit skutky, které já činím, ha ještě větší než já, neboť jdu k Otci. A o cokoliv budete prosit v mém jménu, učiním to, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li oč prosit v mém jménu, učiním to.“ Očima se dožadoval víry; nechápou-li, musí mít víru. Měl ještě tolik co říci těmto prostým dobrosrdečným lidem. „Milujete-li mne,“ zašeptal a podíval se k zemi, „budete zachovávat má přikázání.“ Byl připraven k odchodu. Rozhlédl se večeřadlem a dal znamení Petrovi. Byla už skoro půlnoc, když vyšli. Ježíš sešel po schodech první a zastavil se dole na dvoře, aby poděkoval otci mladého učedníka Marka. Pak vyšli ven, malá skupina mužů rozmlouvajících polohlasně v zářivém svitu měsíce. Dali se směrem na jih, k údolí Hinnomových synů, ale byli ještě uvnitř hradeb a ulice byly liduprázdné. Od západu vál mírný vítr a po tmavé obloze pluly k měsíci bílé mraky. Viděli tisíce hvězd, zářících v klenotnici nebeské báně. Měsíc svítil tak jasně, že se vápencové kameny na římských schodech bíle leskly a stromy na ně vrhaly stíny. Šli pomalu a Ježíš mluvil. Poněvadž by jej při chůzi všichni neslyšeli, zastavil se občas a jedenáct apoštolů se shromáždilo v stříbrném světle kolem něho. Když domluvil, hnuli se dál a tak pokračovali celou jižní částí Jeruzaléma a po římských schodech až k Zřídelní bráně. „Požádám Otce,“ řekl,“ a dá vám jiného Utěšitele, aby byl s vámi na věky, Ducha Pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Ale vy ho poznáte, protože zůstane s vámi a ve vás.“ V měsíčním

~strana 130 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus polosvětle ucítil jejich strach. „Nenechám vás jako sirotky, vrátím se k vám,“ řekl. Slovo „Utěšitel“, kterého Ježíš užil, zní řecký paraklétos, a řekl-li „jiného Utěšitele“, vyjádřil tím zároveň, že on sám byl apoštolům utěšitelem. Pošle však duchovního rádce, který zůstane s jeho žáky a stoupenci trvale. Tak je tedy seznámil se svátým Duchem. „Ještě krátký čas a svět mě už nespatří; vy mě však uvidíte, neboť zůstávám živ a vy také budete žít. Ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijímá má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo miluje mne, toho bude milovat můj Otec, a já ho též budu milovat a zjevím mu sám sebe.“ Opět vykročili kupředu a sestupovali po schodech, které byly dost široké, takže celá společnost mohla jít v jedné řadě vedle sebe, když Juda, jindy mlčenlivý a nenápadný, se zeptal: „Pane, a z jakého důvodu se chceš zjevit nám a světu ne?“ Bylo dobře, že se rozhodl položit tuto otázku, protože Ježíšova odpověď rázem vysvětlila mnohé: „Každý, kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, má slova nezachovává. Vězte, že slova, která slyšíte, nejsou moje, nýbrž Otce, který mě poslal.“ „Každý, kdo mě miluje ...“ Na slovo každý položil důraz. „Toto jsem k vám mluvil, pokud jsem zůstával u vás; ale Utěšitel, Duch svátý, kterého Otec pošle v mém jménu, vás naučí všemu a

~strana 131 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus připomene vám všechno, co jsem vám řekl. Pokoj svůj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám. Ne jako svět dává, já vám dávám.

V tuto dobu byl v Jeruzalémě největší klid. Za několik minut, o půl, noci, se vymění stráže a bude slyšet osamělé volání vojáků na ochozech Antoniovy tvrze. Brzy se otevřou velké brány chrámu a vstoupí první poutníci, aby obětovali šagigah, a na vnějším nádvoří budou chudí prosit o almužny a maso na tyto posvátné dny velikonočních svátků. Nad městem stále ještě svítil úplněk a jen od severovýchodu bylo slyšet zvuky. To oddíl římských vojáků vycházel z dvojité brány tvrze a jejich těžké kroky se rozléhaly v drsném rytmu po kamenném dláždění Lithostrotu. Normálně velel takové četě setník, Kaifáš však ve své žádosti o pomoc Římanů vylíčil případ jako velmi důležitý, a tak tentokrát velel vojákům sám tribun — významný vojenský funkcionář města. Tribun věděl, kam až sahá v této situaci jeho pravomoc. Do zatýkání se nemohl plést, protože rouhání Jahvemu nebyl zločin proti Římu a v římském právu neexistoval zákon, podle něhož by Ježíš mohl být souzen. Byla to záležitost čistě židovská; případ provinčního buřiče, který nějakým způsobem narušoval zvyklosti a prestiž velechrámu. Tribun mohl jen přispět svou pomocí k tomu, aby chrámová stráž vykonala rozkazy nejvyššího kněze. Dojde-li k odporu, Římané budou mít plné právo utlouci k smrti pár Židů.

~strana 132 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus V čele oddílu a vzadu byly neseny lampy. Tribun šel po straně a dohlížel na pochodující útvar. Šli směrem k západu a na rozcestí u malé brány, za níž bylo vidět pahorek nazývaný Židy Golgota, to jest lebka, zatočili doleva, k jihu. Minuli návrší napravo od Tyropeonského údolí, Herodův palác a palác Hasmoneovců. Pochodovali ostrým vojenským krokem a ve světle pohupujících se lamp se jejich holé nohy zdály tančit po tmavém dláždění. Rozkaz zněl hlásit se, u velekněze. Ten jim ukáže cestu k provinilci. Kaifáš se už nemohl dočkat a ve své netrpělivosti poslal do Antoniovy tvrze dalšího posla. Ten potkal vojáky po cestě a utíkal zpět informovat velekněze. Po této zprávě zapomněl Kaifáš na své rozčilení nad loudavostí Římanů a začal znovu vyslýchat Jidáše, aby zjistil, zdali v plánu není nějaká trhlina. Věděl, že nenajdou-Ii Ježíše té noci, stane se Římanům terčem posměchu a zpráva o jeho nezdaru se rozšíří ráno z Antoniovy tvrze na všechny strany. Musí najít Ježíše; a musí ho zajmout co nejdřív. Jidáš, kterého zavolali přes dvůr k veleknězi, řekl, že pochybuje, že by se Ježíš s apoštoly vracel ještě v noci až do Bethanie, protože zachovává velmi přísně Zákon a nebude chtít v sobotu jít dál, než bylo dovoleno, to jest asi osm set metrů. Také řekl — neboť měl kdy o věci předtím uvažovat — že jsou dvě místa, kam by Ježíš mohl odejít, kdyby nebyl ve večeřadle. První byl olivový lis na úpatí Olivové hory, místo, o němž se zmínil veleknězi už předtím; anebo to mohla být velká jeskyně asi v první třetině cesty na vrchol

~strana 133 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Olivové hory, kde Ježíš s apoštoly občas spával. Jedno bylo jisté: že dále nepůjdou. Chrámová stráž byla na dvoře už delší dobu a dostala své rozkazy. Bylo jen třeba počkat na Římany, kteří propůjčí celé akci svou autoritu. Stáli na prostorném dvoře před přepychovými domy Kaifáše a Annáše. Když si Annášova dcera vzala Kaifáše, přála si, aby její nový domov byl zbudován vedle příbytku jejího otce a aby obě stavení tvořila jeden celek s jedním vchodem. Starý Annáš nevyšel toho večera před dům, aby se zeptal, proč tu stojí zástup mužů polohlasně se bavících a mávajících holemi. Nebylo toho zapotřebí. Patrně sám prozíravě navrhl požádat o pomoc Piláta. V městě se dělo málo věcí, o nichž by někdejší předseda velerady nevěděl, a ještě méně bylo takových, na něž by ho neupozornil jeho oddaný zet. Annáš věděl, že večeřadlo je jen dvě ulice od jeho domu a že Ježíš mohl být zajat kdykoli tento večer několika služebníky nejvyššího kněze. K zvláštnímu opatření, to je použít Piláta a jeho vojáků, sáhl proto, aby zabránil pomluvám farizeů. Řekl Kaifášovi, že je v tomto případě nezbytné zachovat právní řád až do posledního písmene, aby snad někdo později neřekl, že tohoto šarlatána zabili z pouhé svévole. Jakmile bude Ježíš zatčen, jako další krok bude třeba ihned rozeslat služebníky a svolat veleradu k okamžité schůzi v Kaifášově domě. Podle saduceů bylo možno takové zasedání svolat, obžalovaný však směl být souzen pouze za dne. Možná že členové soudu chtěli využít času před svítáním a vyslechnout ho, aby zjistili, do jaké míry porušoval Zákon.

~strana 134 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Jestliže ano, jestliže se bude prohlašovat Mesiášem, zaplete se pravděpodobně tak, že se odhalí a usvědčí sám. Ne-li, bude zapotřebí svědků. Kaifáš to věděl a doufal, že k tomu donutí Jidáše přesto, že Jidáš už jednou odmítl. Pro případ, že by se svědkové nenašli, zajistil Kaifáš svědectví několika chrámových strážců, kteří slyšeli Ježíše mluvit. Bylo by zajímavé vědět něco o setkám velekněze s prokurátorem. Bohužel však o tom nemáme zpráv. Také neexistuje žádný doklad o tom, že k podobnému rozhovoru došlo. Je však známo, že římští vojáci byli posláni ke Kaifášovi, aby podpořili jeho zatýkací četu. Pilát měl na starosti všechny Římany v Palestině a nenáviděl Židy. Není proto pravděpodobné, že by poslal vojáky na pomoc Kaifášovi v náboženské věci, leda za předpokladu, že z toho chtěl mít nějaký prospěch. Prokurátor se vyznal v židovském právu stejně dobře jako v zákonech římského impéria. Věděl, že se rouhání trestá smrtí, a také, že rozsudek nelze provést, dokud jej on nepotvrdí. Rovněž mu bylo známo, že Ježíš je pro veleradu vleklým a stále rostoucím problémem, a to ho muselo těšit. Na Ježíšovi neměl o nic větší zájem než dejme tomu na štíru, který by zalezl Kaifášovi do postele. Byl na straně štíra, dokud štír velekněze neuštkl; po splnění tohoto úkolu by jej Pilát prostě rozšlápl. Kdyby na příklad Židé Ježíše zatkli a odsoudili, Pilát by s potěšením použil své pravomoci a odsouzeného osvobodil, jestliže by tím Annášovi a jeho zeti mohl uškodit.

~strana 135 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Je jisté, že by nebyl poskytl Kaifášovi pomoc, kdyby se byl velekněz dopustil té bláhovosti, že by poslal k Pilátovi pouhou delegaci. Mnohem taktičtější byla osobní návštěva. Kaifášovi byla nepříjemná nejenom proto, že Piláta znal a věděl, jak Židy nenávidí, nýbrž i z toho důvodu, že návštěva pohanské pevnosti pro něj znamenala osobní poskvrnu, zejména o velikonocích. Musel tyto věci zvážit a porovnat s výhodami, které mu mohla poskytnout římská pomoc. Tyto výhody byly dvě: Za prvé, na Ježíšovo zatčení se budou podílet cizinci, takže bude možno vzbudit u jeho stoupenců dojem, že to byla spíše římská záležitost než záměr velerady. Za druhé, poskytnutím pomoci bude Pilát vlastně zavázán k souhlasu s rozsudkem smrti, který bude nutně následovat, neboť je nemyslitelné, že by se s tím zúčastnil zatýkací akce a pak připustil, že jde o nevinného člověka. Svou lstivostí si oba intrikáni nezadali. Každý si uvědomoval zrádnou strategii svého protivníka. Věděli, že Ježíš je pouze jednou kostkou ve větší hře. Zápasili o moc: Kaifáš a Annáš chtěli udržet svou moc v Jeruzalémě, Pilát chtěl Židy srazit na kolena. Podmínkou noční audience bylo, že velekněz přijde až do Pilátova bytu v Antoniově tvrzi, Tím lze vysvětlit, proč se později Pilátova žena, Claudia Procula, začala o případ zajímat. Pravděpodobně byla svědkem rozmluvy, nebo jí Pilát o tom pověděl, než šli spát. To, že Pilát vyslal velkou skupinu mužů, mohl udělat schválně jako ironický žert, Jako kdyby proti kulhavému vytáhl batalión vojska vedený generálem.

~strana 136 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

~strana 137 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

intermezzo

ježíš

~strana 138 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

Ježíš se narodil v době kolem zimního slunovratu roku 6 př. Kr.12) v jeskyni v Betlémě jako jediné dítě Marie. Toto narození má dvě stránky, přirozenou a nadpřirozenou, a obě spolu souvisí tak těsně, že je nemožné zkoumat jednu bez ohledu na druhou. Marie i její manžel, vousatý mladý tesař jménem Josef, pocházeli z Davidova rodu. Podle tehdejších zvyklostí se Marie zasnoubila patrně ve dvanácti nebo třinácti letech a vdala se, když jí bylo čtrnáct. Není pravděpodobné, že byla starší. Poněvadž ani Bible ani historie nesděluje nic opačného, lze se domnívat, že toto manželství bylo uzavřeno stejně jako většina hebrejských manželství té doby. Josefovi rodiče navštívili rodiče Mariiny a začalo se předběžně jednat. Ženichovi bylo osmnáct až dvacet čtyři let; rozhodně už byl vyučeným tesařem, jinak by neuživil manželku. Přes královský původ obou rodin je pochybné, zda se mluvilo o věnu, neboť šlo o chudé větve Davidova rodu. Josef pravděpodobně viděl Marii ve společnosti jejích rodičů a Marie se mu zalíbila. Když s ním potom

~strana 139 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus jeho rodiče mluvili o ženitbě, řekl, že by si chtěl vzít Marii, A to dalo popud k jednání. Jakmile se obě rodiny dohodly, konal se zásnubní obřad zvaný kidušin. Byl závazný a měl stejnou platnost jako svatba. Po uzavření zásnubní smlouvy jediný způsob, jak se ženich mohl zbavit nevěsty, byl rozvod. V Judeji opravňovalo zasnoubení k pohlavnímu styku, i když oba mladí lidé museli až do svatby žít u rodičů. V Galileji, kde žil Josef i Marie, i v jiných částech Palestiny, se zachovávala pohlavní zdrženlivost až do svatby, jež se konala rok po zasnoubení. Jestliže ženich mezitím zemřel, jeho snoubenka byla považována za i

jeho

zákonnou

vdovu.

Byla-li

snoubenka svému snoubenci nevěrná, stihl ji trest za cizoložství. Doba mezi zasnoubením a svatbou byla věnována stavbě, nájmu nebo zařizování domova. Svatba — nissu’in — záležela v slavnostním přijetí nevěsty do domu, který pro ni připravil ženich. Někdy mezi zasnoubením a svatbou navštívil Marii v domě jejích rodičů v Nazaretě anděl Gabriel a řekl jí: „Zdrávas, milosti plná! Pán s tebou! Jsi požehnaná mezi ženami!“ Dívka tím nebyla ani překvapena ani potěšena, avšak chvěla se neznámou hrůzou. Anděl pokračoval: „Neboj se, Marie. Nalezla jsi milost u Boha. Budeš matkou a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude se nazývat Syn Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn otce Davida a on bude kralovat v domě Jakubově navěky a jeho království nebude konce.“ Židé věřili, že andělé jsou poslové boží, a bylo zcela běžné v každém městě po celé zemi, že starší lidé přetřásali případy, kdy kterého

~strana 140 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus jejich souseda navštívil anděl s příznivým či katastrofálním výsledkem podle toho, šlo-li o ducha dobrého či zlého. Proto takováto návštěva galilejskou dívku nepřekvapila. Bylo to spíš poselství samo. Co chce Bůh? „Jak se to stane, když zůstávám pannou?“ řekla Marie, A anděl vysvětloval: „Duch svátý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude svaté a bude nazváno Boží Syn. Tvá příbuzná Alžběta také počala syna ve svém stáří, a ačkoli myslela, že je neplodná, je teď už v šestém měsíci. Neboť u Boha není nic nemožné.“ Marie pochopila plně tuto poctu. Měla se stát matkou Božího Syna. Nevěděla jak a proč, ale neptala se. Byla vychována v zbožnosti a k posvátným věcem měla hlubokou úctu. Dovedla přijímat a poslouchat. „Jsem pokorná služebnice Páně,“ řekla. „Ať se stane podle tvých slov.“ Byl jen jediný způsob, jak se Marie mohla přesvědčit, že to, co slyšela, není sen. Odešla bez prodlení do horského městečka v Judeji navštívit svou příbuznou Alžbětu, manželku kněze, který se jmenoval Zachariáš. Přestože Alžběta dlouho prosila Boha, nebylo jí mnoho let dopřáno mít dítě. Teprve nyní, na prahu stáří, se jí zjevil tentýž anděl, a když jí Marie navštívila, byla opravdu v šestém měsíci. V červnu se jí pak narodil chlapec a dostal jméno Jan, později zvaný Křtitel, předchůdce Kristův, který kázal a pokřtil mnoho lidí. Když Marie přicházela k Alžbětinu domu, její příbuzná stála na prahu a ucítila, jak se v ní dítě hnulo, a se slzami v očích odpověděla na Mariin pozdrav: „Požehnaná jsi mezi ženami.

~strana 141 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus A požehnaný je plod života tvého.“ Marie téměř oněměla překvapením. Alžběta zřejmě věděla víc než ona sama. „Jaká to čest,“ řekla Alžběta vážně, „že matka mého Pána přišla ke mně. Sotva se dotklo tvé pozdravení mých uší, zaradovalo se mé dítě ve mně. Můžeš být šťastná, že jsi uvěřila, neboť se vyplní to, co ti předpověděl Pán.“ Rozlišujeme-li rozdíl mezi vírou a přesvědčením, musíme říci, že Marie věřila, to jest vyslechla Gabrielova slova, rozuměla jejich smyslu a považovala je za pravdivá. Kdykoli si však pomyslila, že má být matkou Boží, připadala jí tato představa jako troufalost a rouhání. Teprve když uslyšela slova stárnoucí Alžběty, která ji znala téměř od narození, dostavilo se přesvědčení, neboť její příbuzná pochopila božské poselství lépe než ona. Místo odpovědi rozpřáhla Marie radostí ruce, jako by chtěla Alžbětu za taková slova na prahu jejího domu obejmout, a s jejích rtů splynulo básnické Díkůvzdání: „Má duše velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že shlédl na svou prostou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, neboť velikou milost mi prokázal ten, jenž je mocný; jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení pro ty, kdo se ho bojí.

~strana 142 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Divy učinil svou mocí: Rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí v svém srdci, sesadil mocné s trůnu a povýšil ponížené; hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se Izraele, svého služebníka, jak slíbil našim otcům, pamětliv svého milosrdenství k Abrahamovi a jeho potomstvu na věky.“

Marie zůstala u tety tři měsíce, téměř do Janova narození. Pak se vrátila domů. Byla v třetím měsíci a zanedlouho se měla konat svatba. Řekla svému snoubenci, že čeká dítě, ale nic mu nevysvětlovala. Mladý tesař byl zdrcen. Zamiloval si Marii a byl přesvědčen, že dívka, jíž věnoval svou láskou je nevinná jako novorozeně. Marie byla tři měsíce pryč; a vrátila se těhotná. Mohla to Josefovi vyložit, nebyl důvod k mlčení. Dítě potřebovalo otce a kdo mohl být lepší než laskavý a zbožný Josef? Marie však uzavřela ve svém srdci největší poselství, které kdy Bůh sdělil světu, a Josef chodil, trápil se a přemýšlel, co má dělat. Mohl si ji vzít a doufat, že v malém městě jako Nazaret nebudou lidé pokládat narození dítěte šest měsíců po svatbě za nic zvláštního. Anebo se s ní mohl rozvést; v tom případě by musel udat důvod a zjistí-li se, že je těhotná a on odpřisáhne, že ji

~strana 143 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „nepoznal“, bude

odsouzena pro

cizoložství, za což byl trest

ukamenováním. Nebo ji mohl propustit tajně; dát jí peníze a poslat ji někam daleko. Tam by porodila a už by se nevracela. Tesař přemýšlel o těchto věcech znovu a znovu. Nakonec se rozhodí. Propustí ji tajně. Bude to milosrdné. Věděl, že už nebude milovat žádnou jinou ženu, tak ho to sklíčilo. Když dospěl k tomuto rozhodnutí, usnul. A ve spánku ho navštívil anděl, který řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, k sobě, neboť co se v ní počalo, je z Ducha svátého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on spasí svůj lid z jeho hříchů.“ Tím se mělo splnit proroctví, které Josef znal: „Hle, panna počne a porodí syna a nazvou ho jménem Emanuel, což znamená Bůh je s námi.“ Josef uvěřil. Když se probudil, cítil se osvěžen a lze se domnívat, že řekl Marii, že všemu rozumí. Byl zmaten a šťasten a současně měl strach ze všeho, co je čeká. Vzal Marii k sobě, ale nežil s ní ani před narozením dítěte ani po něm. Jestliže se tím vším měla naplnit slova proroctví, pak něco nebylo v pořádku. Všichni Židé věděli, že zaslíbený král králů se má narodit v Betlémě — městě Davidově. Na podzim byla Marie v pokročilém stupni těhotenství a neměla v úmyslu někam chodit. Josef pracoval v Nazaretě a Marie ho poslouchala a byla spokojená. Když uléhala vedle Josefa k spánku a dítě se v ní pohnulo, chvěla se radostí. Starší ženy ji už dlouho předtím varovaly, aby nechodila nikam daleko, a tak nikdo nemohl mladou ženu přesvědčit, aby šla dál než kolem vlastního domku nebo k sousedům.

~strana 144 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus V té době však svolal Caesar Augustus v Římě senát a rozhodl, že císař nemůže mít přesný přehled o daních, nebude-li vědět, kolik má poddaných a odkud pocházejí. Vydal proto císařský edikt, že se všichni obyvatelé jeho říše mají dostavit k sčítání do města, z něhož pocházel zakladatel rodu. Věděl, že to mnoha lidem způsobí potíže a že tím vzniknou i hospodářské těžkosti. Na takové námitky však odpovídal, že se každý dostaví na místo svého původu začátkem zimy, čímž se zabrání tomu, aby byli lidé sčítáni dvakrát nebo vůbec ne v případě osob bez stálého bydliště. Marie se nechtěla vydat na cestu. Bránil jí v tom mateřský instinkt. Josef jí řekl, že budou muset jít do Betléma a že není vyhnutí, protože je to zákon. Půjdou po silnici asi sto čtyřicet kilometrů na jih a podívají se do Jeruzaléma, který leží na cestě. To možná Marii trochu obměkčilo. Pravděpodobně nikdy předtím neviděla Svaté město ani Šalamounův chrám. Jela na šedém oslu, s nímž Josef rozvážel své výrobky. Židé zřídka používali přímé cesty přes Samařsko, poněvadž považovali tento kraj za nečistý. Putovali údolím Jordánu do Jericha a tam se obrátili k západu do Jeruzaléma. Denně vykonala rodina asi patnáct kilometrů; přespávali za poplatek ve veřejných noclehárnách hostinců. Když došli do Betléma, dostavily se porodní bolesti. Josef zamířil rychle do hostince, který stál na skalním útesu proti pohoří na východě, kde pastýři pásli svá stáda, a zatímco Marie čekala se zvířetem venku, vyjednával s majitelem domu. Podle židovského zákona tu se v podobných případech měla ihned zavolat

~strana 145 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus porodní bába, Marie však dala najevo, že jí o to nejde. Víc než po pomoci toužila po soukromí. Hostinský šermoval odmítavě rukama. Město je přeplněno. Sešli se všichni členové Davidova rodu a obsadili všechny příbytky, v hostinci není místečka, lidé spí na ulicích i mimo město v horách. Tesař chce místnost? Soukromí? Vyloučeno. Josef byl mlčenlivý člověk. Zeptal se klidně, kam by měl tedy jít se svou ženou, která bude rodit. Hostinský se radil se svou manželkou. Noc byla chladná, hvězdy zářily studeným světlem. Pastýři spali pod pláštěm přetaženým přes hlavu. Kam? Do chléva pod skálou. Není sice nejvhodnější pro narození dítěte, ale je tam alespoň tepleji než venku a nepřijdou tam lidé. Je plný zvířat, ale Josef a Marie se tam ještě vejdou. Mladá žena stála venku v chladné noci a držela osla. Byla unavena. Její bledý obličej, ruce a nohy pokrýval ještě bílý prach cest. Všecko ji bolelo a věděla, že nastal její čas. Když se manžel vrátil, oznámil jí zprávu, která pro něj byla pokořující; pro ni však znamenala v úlevu. Skalní útes, na němž hospoda stála, měl tvar obrovské zakulacené lodní přídi. Po obou stranách vedly dolů cesty podobné tmavým mořským vlnám a setkávaly se uprostřed svahu. Tam zavedl Josef Marii. Omlouval se, že se mu nepodařilo najít lepší přístřeší. Mrzelo ho, že selhal, zrovna když ho potřebovala. Nesehnal ani porodní bábu. A tak v patnácti letech musela tato dívka, které se ze všech žen dostalo největší pocty, projít svou zkouškou sama, jako o třicet čtyři let později podstoupil svou zkoušku její syn — také sám.

~strana 146 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Od dětství říkali Marii, že cesty Hospodinovy jsou nevyzpytatelné, nezměřitelné a nezvažitelné člověkem; byla-li jeho vůle, aby se Syn Boží narodil v jeskyni pod hospodou, Marie přijala tento úradek Hospodinův, i když se nemohla zříci slabé naděje, že místo bude alespoň čisté. Josef pln rozpaků přivedl svou manželku do stáje. Rozsvítil a zavěsil lampy, rozhlédl se po němých tvářích, jež na něho civěly nechápavýma oslněnýma očima, a jal se sbírat slámu, aby připravil jakési lůžko. Pak sundal s osla vědro a šel pro vodu. Chtěl rozdělat oheň, ale nenašel suché dříví, vrátil se tedy do hostince a koupil trochu dřevěného uhlí. Rozdělal oheň před vchodem do jeskyně. Když vyndal z velkého koženého vaku hrnce, talíře a šálky, zavedl osla dovnitř. Potom po tiché rozmluvě s Marii vyšel ven a nechal ji samotnou. Nad rudě žhnoucím uhlí hřál vodu a šeptal při tom modlitby o smilování. Snažil se něčím zaměstnat: Avšak kdykoli zafrkalo zvíře uvnitř jeskyně, lekal se. Krčil se před ohněm a prohraboval uhlí, a když přestalo kouřit, upravil je tak, aby teplo šlo alespoň trochu do jeskyně. Zena majitele hostince se mohla přijít podívat, nepotřebuje-li Marie pomoc. Ale nepřišel nikdo. Čas se vlekl a obsahoval nevýslovnou opuštěnost: jeho mírou byl tep dvou srdcí — jedno bilo pomalu a s těžkou námahou, druhé rychle a lehce jako srdce králická, kterého držíme v dlani. Čas se nedal uspíšit ani zpomalit nad svůj obvyklý rovnoměrný krok. Sel stále kupředu a Josef sedící nad zpopelavělým uhlím spatřil nad Moabským pohořím novou jasnou hvězdu.

~strana 147 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Zavolala ho. Vešel bázlivě kolem oddychujících dobytčat a spatřil Marii schoulenou vedle jeslí. V jeslích byly široké pruhy bílé látky, kterou vzala s sebou na pleny. A když se sklonil níž a nahlédl pod načechraný cíp látky, uviděl červený obličejíček děťátka. Tohle je tedy ten, o němž mluvil anděl, řekl si Josef a klesl na kolena. Byl to Mesiáš.

Když unikli Herodově hněvu krátkým pobytem v Egyptě, Marie a Josef se vrátili s dítětem domů a žili normálním životem. Ježíš vyrůstal v Nazaretě, kde ho lidé považovali za Josefova syna. Jeho matka ho vyučovala v Zákoně mnohem dřív, než začal chodit do školy, aby se naučil číst a psát. „Prospíval moudrostí, věkem i milostí,“ ovšem v souladu se svými léty. Měl kamarády ze sousedství a můžeme-li usuzovat podle toho, co známe o dospělém muži, byl to chlapec vážné povahy. Neprováděl nezbednosti, i když měl pravděpodobně dostatek fantazie, aby si hrál na hromadě písku a snil. Několik kilometrů severně od Nazaretu bylo řecké město Seforis, kam Židé z této části Galileje chodili na velké nákupy. Josef tam byl mnohokrát, držel Ježíše za ruku a naslouchal rychlé řečtině prodavačů. V městě bylo vládní skladiště zbraní a vojáci. Když si Josef koupil nové nářadí, prodavač nabídl dítěti cukroví — sladkou pokroutku ze sudu — Ježíš však jako všechny židovské děti věděl, že nesmí přijmout dar od pohana, a odmítl s hlubokou úklonou a hlasitým díkem.

~strana 148 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Mezi palestinskými městy byl Nazaret, zapadlý v severní hornatině, naprostá nula. V Judeji se o Nazaretu leda jen žertovalo. Starý zákon sice zná mnoho místních jmen, ale Nazaret mezi nimi není. Jméno pochází z hebrejského nazar, prut. V Starém zákoně ¡nazval Izaiáš Mesiáše prutem z kořene Jesse. Každoročně v měsíci nisanu putoval Josef do Jeruzaléma na velikonoční slavnost. Ženu a chlapce nechával doma, dokud mu nebylo dvanáct. V tomto věku se stal Ježíš dospělým Židem, který byl povinen plnit náboženské povinnosti stejně jako jeho pěstoun. Marie nemusela jít do Jeruzaléma, zbožnost jí však byla samozřejmá jako vzduch, a proto šla také. Základy židovské víry dala Ježíšovi ona a rovněž jej dala zapsat do rabínské školy, aby se naučil číst a psát a mohl stále víc studovat Zákon. Učení nešlo Ježíšovi lehce prostě jen pro božskou, stránku jeho přirozenosti. Tím, že vzal na sebe lidskou přirozenost, stal se též v jistém smyslu lidsky zranitelný. Jestliže se řízl nožem do prstu, tekla mu krev jako jiným chlapcům. Plísnila-Ii ho jeho matka, mrzelo ho to. Hobloval-li v Josefově dílně prkno na přesnou tloušťku a Josef ho pochválil, byl Ježíš na to pyšný a snažil se ještě víc. Každoroční pouť do Jeruzaléma byla vždy plná vzrušení. Byla to' pro každého slavnost. Sousedé šli společně v malých karavanách, muži po cestě žertovali a měli z cesty radost. Malé karavany se spojovaly s jinými malými karavanami a cesty byly ucpány pout- niky, všichni se šťastně usmívali, přátelsky zdravili a ukláněli. Malé děti často seděly celou cestu otcům rozkročmo na ramenou.

~strana 149 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Bylo-li teplo, přespávalo se pod širým nebem. Jestliže bylo v noci zima nebo pršelo, bylo nutno vyhledat hostinec. Hostince mívaly čtvercový půdorys s dvorem uprostřed, kde bývala přivazována zvířata. V staveních kolem dvora bylo několik malých místností pro bohaté a jedna společná místnost pro chudé. V této společné místnosti se Židé chovali zcela svobodně a nezávisle. Nikdo nikomu nepředpisoval, kam si má jít lehnout nebo kdy má přestat mluvit. Někteří debatovali dlouho do noci o otázkách Zákona nebo o odbytu výrobků, jiní se dlouho a hlasitě modlili, jiní seděli ve skupinkách opření o zeď a zpívali do časných ranních hodin žalmy. Děti se schoulily na podlahu vedle rodičů a při tom všem rámusu spaly. Většina rodin dorazila do Svatého města den nebo dva před 14. nisanem. Někteří se vraceli hned den po svátcích, ale zbožní zůstávali vně nebo uvnitř Jeruzaléma celý týden do 21. nisanu. Ve dvanácti letech byl Ježíš na svůj věk snad o něco vyšší a vážněji než většina chlapců stejného stáří. Josef a Marie odešli ze Svatého města se svou nazaretskou karavanou domů a po jednodenní cestě zjistili, že jejich syn není nikde k nalezení. V obavách a starostech se rozloučili se svými přáteli a pospíchali zpět do města. Prohledali místo, kde minulý týden bydleli, ale nebyl tam. Jejich starost byla nevýslovná. Ježíš byl víc než jejich syn, měl posvátné poslání a jen oni o tom věděli. Byl jim svěřen Bohem, a teď se jim ztratil. Prošli úzkými uličkami, nahlíželi do krámů, běželi za každým vysokým a štíhlým chlapcem, který se jim objevil v dohledu, aby shledali, že to není

~strana 150 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus on, ptali se úředníků, nenašel-li se dvanáctiletý chlapec bez rodičů, ale všude dostávali stejnou odpověď: nikdo ho neviděl. Třetího dne, unaveni na těle i na duchu, vstoupili do chrámu, aby prosili jeho pravého Otce o pomoc. A tam ho spatřili, jak sedí v jednom ze sloupoví mezi rabíny, naslouchá jejich složitým výkladům, jak se ptá a odpovídá. Rabíni byli zřejmě potěšeni hochovou bystrostí a znalostmi. Matka, které se ztratí dítě, mívá strach a pláče a myslí jen na nejhorší, co by se mu mohlo přihodit, jakmile je však spatří a zjistí, že se mu nic nestalo, bývá bezprostřední reakcí hněv.

'

„Synů,“ řekla Marie přísně, „proč jsi nám to učinil? Tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali.“ Ježíš se podíval na matku. Byl zřejmě překvapen úzkostí, kterou viděl na její a Josefově tváři. „Proč jste mě hledali?“ řekl mírně smířlivě. „Nevěděli jste, že musím být u svého Otce?“ Rabíni byli bezpochyby zmateni touto otázkou a lze se domnívat, že ani Marie a Josef neporozuměli. Jeho pravý Otec byl Bůh zde v chrámě. Avšak Ježíš byl poslušný syn. Vstal, poděkoval rabínům a vrátil se se svými rodiči do Nazaretu. Dalších dvacet let, až do svého dvaatřicátého roku žil v Nazaretě, znám pouze své rodině, příbuzným a přátelům. Poněvadž náležel dvěma rodům, Josefovu a Mariinu, měl mnoho příbuzných. Na východě bylo zvykem udržovat vřelé vztahy se všemi, i se vzdálenějšími bratranci. Bratranec a sestřenice prvního a druhého stupně se nazývali bratr (ach) a sestra (achoth), takže Ježíš měl mnoho bratrů a

~strana 151 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus sester, i když v užším smyslu neměl žádné. Milovali ho, jako on miloval je, a při svatbách a obřízkách se účastnil rodinných slavností.

,

Nikdo z nich nepovažoval Ježíše za něco zvláštního. Byl snad trochu vážnější a přemýšlivější než jiní hoši jeho věku, nežertoval a neflirtoval s hezkými sestřenicemi; spíš sedával mezi staršími a poslouchal nebo se tu a tam účastnil jejich hovoru. Samozřejmě ho nepokládali za dokonalejšího než ostatní, neboť zbožnost byla u Židů součástí každodenního života do té míry, že náboženství proniklo jejich myšlení i hovor, zvyky při jídle a pití a dokonce i při spaní. Dobrý člověk se mohl jevit lepší než ostatní pouze tehdy, jestliže se u něho objevily vlastnosti proroka. A to u Ježíše zatím nebylo. Pomáhal svému pěstounu v dílně, a když vyrostl a zesílil, přebíral Josefovu práci stále větší měrou, zvláště když se Josefův zdravotní stav začal horšit. A když tento klidný věrný muž zemřel, Ježíš prolil první slzy dospělosti nad hrobem toho, jenž mu dal nejen své otcovství před zákonem, ale především svou lásku. V zármutku nebyl ovšem Ježíš sám. Syn a Matka zůstali spolu.

Kristova veřejná činnost — dílo spásy a vykoupení lidstva — začala v druhé polovině 27. roku. Dospěl v dvaatřicetiletého muže, jehož oči mluvily o neznámém smutku. Trávil méně času v dílně a více mezi lidmi, učil a poslouchal. Mnozí z Galileje ho znali a on znal mnohé, ale nevěděli o jeho poslání a on o něm nemluvil. Věděl o jejich problémech a tužbách a

~strana 152 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus oni ho znali jako jednoho ze svých, pravého Galilejce měkké a splývavé výslovnosti. Ježíš jistě věděl, že tento způsob mluvy je v Judeji předmětem posměchu a vtipkování. Známá byla historka o galilejském rolníkovi, který si chtěl koupit vlnu a ptal se, kde může dostat „amar“. Prodavač řekl: „Hloupý Galilejce, co vlastně chceš — hamor (osla), hamar (víno), immar (jehně) nebo amar (vlnu)?.

'

Zemědělci na severu znali Ježíše od vidění. Chodíval sám a bos, ledaže cesta byla daleká; nosil prostý bílý šat bez červeného lemování, ani neměl modlící destičky. Někdy lidé na polích přestali pracovat a dali se s ním

do

hovoru.

Vyhledávali

ho,

jako

vyhledáváme

moudrého

sympatického člověka — učitele — vyprávěli mu o svých problémech a byli překvapeni bystrostí jeho úsudků. Byl nyní téměř připraven začít dílo spásy, věděl však, že podle Písma má mít předchůdce. Izaiáš prorokoval: „Hle, posílám svého posla před tvou tváří, který ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, urovnejte mu stezky!“ Ježíš věděl, že jeho předchůdce bude ten, který jej předešel narozením: Jan, syn stárnoucí Alžběty. Ježíšův bratranec byl na poušti. Stal se z něho přísný asketa břitkého jazyka. Když mu Bůh zjevil jeho poslání, odešel do bohaté zelené krajiny na březích Jordánu a křtil všechny, které se mu podařilo přesvědčit. Nosil dlouhý šat z velbloudí srsti a hrubý kožený pás; jedl kobylky a med divokých včel a jeho zbrání byl hněv. Přicházeli k němu lidé ze všech končin

~strana 153 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus země nevyjímaje Jeruzalém. Stál po kolena v Jordáně, vyznávali mu své viny a on jim lil na hlavu vodu na odpuštění hříchů. Když jednou mezi prostými venkovany spatřil Saduceje a farizeje, obrátil se k nim a zvolal: „Pokolení zmijí! Kdo vám ukázal, jak byste unikli blížícímu se hněvu? Dobrá, ať tedy vaše mravy ukáží změnu srdce!“ Na jeho tváři bylo pohrdání. „A nemyslete si: Otce máme Abrahama; neboť pravím vám, že Bůh může Abrahamovi vzbudit syny z těchto kamenů.“ Přistupovali k němu bázlivě připraveni činit pokání a Jan pokračoval: „Již je přiložena sekera ke kořeni. Každý strom, který nerodí dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ „Já vás křtím vodou k pokání, avšak ten, jenž přijde po mně, je mocnější než já a nejsem hoden ani nést mu jeho opánky. On vás bude křtít svátým Duchem — nebo ohněm.“ Jan zvedl obě ruce varovně do výše. „Prověje a vyčistí svůj mlat; pšenici shromáždí na sýpku, ale plevy bude pálit neuhasitelným ohněm.“ Křtil lidi ve velkých zástupech a oni se ho ptali, co mají dělat, aby dosáhli spasení. A Jan volal: „Kdo má dvě sukně, dej jednu tomu, kdo nemá žádnou; a kdo má pokrmy, ať jedná podobně.“ Také výběrčí daní se ho ptali a on jim řekl: „Nevybírejte víc, než máte stanoveno.“ A vojákům: „Nikoho neutiskujte, nikomu nekřivděte a buďte spokojeni se svým žoldem.“ Přišel den, kdy se ho zeptali, kdo vlastně je. Jan jim rozuměl, bylo mu jasné, že chtějí vědět, není-li Mesiáš. Zavrtěl rozhodně hlavou a řekl: „Nejsem Mesiáš!“ „Kdo tedy jsi? Eliáš?“

~strana 154 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Nejsem.“ „Jsi prorok?“ „Ne.“ „Tak kdo jsi? Musíme odpovědět těm, kteří nás poslali. Co pravíš o sobě?“ „Jsem hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, jak pravil prorok Izaiáš.“ Farizeové se zachvěli lákavým podezřením: „Proč tedy křtíš, nejsi-li Mesiáš ani Eliáš ani prorok?“ „Já křtím vodou,“' zahřměl Jan, „ale mezi vámi stojí ten, kterého neznáte — ten, který má přijít po mně a jemuž nejsem hoden rozvázat řemínky u jeho obuvi.“

Když druhý den kázal zástupům na břehu Jordánu, spatřil, jak k němu přichází Ježíš a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. To je ten, o němž jsem pravil: Po mně přijde muž, jenž je přede mnou, neboť byl dřív než já. Já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ Neznal se se svým bratrancem. Neviděl ho od dětství.13) Ježíš si vykasal šat a vstoupil do řeky, ale Jan zavrtěl odmítavě hlavou: „Já mám zapotřebí být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně?“ Mesiáš však postoupil dále do vody. „Jen mě nech,“ řekl a sklonil hlavu,

~strana 155 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus aby na ni Jan mohl nalít vodu, „neboť tak vyplníme veškerou spravedlnost.“ Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil z hnědého proudu na břeh. Tu se otevřelo nebe a Boží Duch v podobě holubice sestoupil na něj a zdáli byl slyšet hlas: „Tento je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo.“ Tak oznámil Jan Křtitel lidem Mesiášův příchod a ukázal jim ho. Ježíš jako Boží Syn nepotřeboval křest, ale podstoupil ho, aby dal příklad ostatním lidem. Druhý den odpoledne prokázal Jan svému bratranci poslední milou službu. Byly asi čtyři hodiny odpoledne a na obou březích Jordánu se shromáždily zástupy lidí a naslouchaly Janu Křtiteli. Stál po kolena ve vodě, vedle svého učedníka Ondřeje, hřímal mávaje rukama, odsuzoval hřích a vyzýval k pokání. Když spatřil Ježíše stojícího poněkud opodál davu, odmlčel se. „Hle, Beránek Boží,“ řekl tiše, takže ho slyšel jen Ondřej. Musel vědět, že po takových slovech ho jeho učedník opustí. Hlásal neustále, že je jen Mesiášovým předchůdcem, teď ukázal na neznámého muže a nazval ho Beránkem Božím, to jest sluhou Božím a obětí Boží. Ondřej se s Janem ani nerozloučil, vykasal si jen o něco výš svůj oděv a brodil se k vzdálenému břehu. Jeho myšlení bylo zcela prosté: jestliže tamten je Mesiáš, na něhož svět čekal tolik staletí, pak všichni ti lidé kolem jsou hloupí, že poslouchají hlučného Jana Křtitele, když je mezi nimi Syn Boží.

~strana 156 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ondřej vylezl na vyprahlý břeh a zjistil, že Ježíš odchází po cestě směrem k Jerichu. Na polích dozrávalo obilí a tu a tam se ve vlnícím moři ječných klasů objevila slaměná chatrč. Ježíš si všiml, že za ním Ondřej jde, zastavil se a zpola se k němu otočil. „Co si přeješ?“ řekl. „Mistře,“ zněla tázavá odpověď, „kde bydlíš?“ Ježíš se usmál a pokynul mu ukazováčkem: „Pojď a uvidíš.“ Tak získal prvního z dvanácti. Nevyptával se na jeho charakter ani nezkoumal jeho srdce, ani nechtěl vědět, jak se jmenuje. Možná že těch dvanáct bylo předem vyvoleno Bohem Otcem, a jestliže tomu tak je, lze vysvětlit, proč jeden z nich byl zrádce. Apoštolově, se svými lidskými slabostmi, chabým a povrchním vzděláním a kolísající vírou, zdaleka nebyli nejkvalitnějšími lidmi, které Ježíš mohl v Palestině nalézt. Přijímal je prostě tak, jak k němu přicházeli, jednoho po druhém, Petra, Filipa, Judu a ostatní. Téměř anekdotická situace vznikla, když Filip spatřil svého přítele Bartoloměje, jak sedí v poledním slunci pod

fíkovníkem,

a

řekl

mu

nadšeně: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně a proroci: je to Ježíš z Nazaretu, syn Josefův!“ Bartoloměj (známý též pod jménem Nathanael) k němu ospale vzhlédl a odtušil: „Copak může z Nazaretu vzejít něco dobrého?“ „Pojď a uvidíš,“ řekl Filip. Po chvíli rozmýšlení Bartoloměj vstal a zívaje následoval Filipa k místu, kde stál Ježíš obklopen malým zástupem.

~strana 157 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti,“ řekl mu Kristus. „Odkud mě znáš?“ zeptal se: Bartoloměj a Ježíš mu odpověděl: „Dřív než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem, viděl jsem tě.“ „Mistře,“ řekl Bartoloměj vřele, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král izraelský.!“ Ježíš zavrtěl smutně hlavou: „Věříš, protože jsem ti řekl, že jsem tě viděl pod fíkovníkem. Ale spatříš větší věci.“ Pak se obrátil, k ostatním, jako by byl Bartolomějovým vyznáním víry trochu zklamán: „Vpravdě pravím vám, uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ Jan Křtitel už víc pro Ježíše nevykonal. Věděl, že Kristus začal veřejně působit, že získal několik učedníků a že odešel na poušť, I aby se postil a byl pokoušen Satanem. Brzy po křtu v Jordáně byl Jan uvězněn Herodem a sťat pro rozmar tetrarchových žen. Všechna jeho netrpělivá horlivost je obsažena v šesti slovech, která hlásal, kudy chodil: „Čiňte pokání! Přiblížilo se království nebeské!“

Období dvou let a několika měsíců, které leží mezi Ježíšovým křtem a dnem jeho smrti, je v celku vzato známé i neznámé. Bylo podrobně vylíčeno apoštoly a existují i zmínky osob, které byly téměř Kristovými současníky, přesto se však zdá, jako bychom pozorovali obraz, na který, svítí slunce skrz mříž. V některých rysech je zřetelný — co Kristus dělal, co říkal, kde a často též proč. Jiné rysy jsou mlhavé, o některých

~strana 158 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus věcech najdeme jen letmou zmínku a máme pocit, že z Kristova života vypadávají celé týdny, ba měsíce. Žádný z kronikářů se na něj nedívá z lidské stránky — jako na člověka z masa a krve, který má splnit své úžasné poslání v krátkém čase a v prostředí, jež je jeho cílům cizí. Viděli ho jako Boha, který vyhladí své nepřátele ohněm a meči andělských legií a chtěli být při tom. První čin svého veřejného působení vykonal Kristus v Káně v Galileji. Ženil se známý Ježíšovy rodiny a pozval Marii, Ježíše a jeho přátele. Hostitelé nebyli bohatí. Došlo jim víno. Marie chápala s mateřskými sympatiemi rozpaky svatebčanů. „Nemají víno,“ řekla synovi. „Co mám dělat?“ odpověděl jí šeptem u stolu. „Ještě nepřišel můj čas.“ Chtěl tím říci, že nemá v úmyslu začít své veřejné působení právě teď. Matky, které si jsou jisté bezvýhradnou láskou svých synů, se chovají v každé době stejně. Už o tom nemluvila, věděla, že nějak pomůže, když ho jednou upozornila. Přivolala znervóznělého sluhu: „Učiňte, cokoli vám řekne.“ U stěny za lehátky stálo šest kamenných nádob. Byly prázdné. Každá měla obsah asi hektolitr a na konci hostiny ¡se jich mělo použij k obřadnému mytí rukou. Ježíš pohlédl rozpačitě na své nové apoštoly. Pak řekl služebníkům: „Naplňte nádoby vodou.“ Sluhové se na sebe podívali a pokrčili nechápavě rameny. Pak z malých kamenných džbánů okázale nalévali vodu do

~strana 159 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus obrovských štoudví. Když byly naplněny po okraj, Kristus nad ně vztáhl ruku a pak řekl: „Nalijte a neste správci svatby.“ Učinili, jak jim přikázal. Správce svatby nápoj ochutnal a zjistil, že je to velmi dobré víno. Byl tak překvapen, že místo k Ježíšovi přistoupil k ženichovi a řekl mu: „Každý nejdříve předkládá dobré víno, a když se podnapili, to špatnější. Ty však jsi zachoval dobré víno až dosud.“ Když to uviděli apoštolově, uvěřili v Ježíše. Jeho matka ovšem nepotřebovala zázrak, který by ji ujistil o jeho božství. Význam tohoto zázraku není v tom, že byla voda proměněna ve víno, nýbrž v tom, že i bohočlověk byl vázán poslušností. Matčino přání mu bylo rozkazem. Po této svatbě odešel Ježíš s matkou, svými bratranci a učedníky do rybářského městečka Kafarnaum na severním břehu Galilejského jezera. Bylo to asi padesát kilometrů a cesta trvala dva dny. Je to jeden z tmavých pruhů na obraze Kristova života. Nikde se nedovídáme, proč k této cestě došlo, jsme postaveni pouze před fakt, že Galilejský učinil Kafarnaum centrem své činnosti místo Nazareta. Historikovi jsou tato nejasná místa zdrojem zklamání z několika důležitých důvodů: Židé si krátili dlouhé pěší putování výbornou konverzací a zejména výměnou názorů; Ježíš právě zahájil “svou veřejnou činnost a byl v této chvíli se svými nejbližšími — s matkou, bratranci a prvními apoštoly; cestou jim pravděpodobně vysvětloval své cíle a upozorňoval v podobenstvích na těžkosti, které je čekají. Přesun z Nazaretu do Kafarnaum je ovšem logický. V městě svého mládí nemohl Ježíš vystupovat jako Mesiáš. V Nazaretě měl řadu

~strana 160 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus příbuzných, kteří ho znali jako dítě ničím se nelišící od ostatních. Jeho zesnulý pěstoun a matka měli v Nazaretě mnoho známých, pro ně byl Ježíš průměrný mladý muž, sledovali jeho vývoj s větším či menším zájmem od kolébky, možná že se jevil i méně schopný než ostatní mladí muži, kteří se mezitím už stali třeba zdatnými zemědělci či obchodníky vodící karavany do Sýrie. Nazaretští ovšem neznali nic o zvláštních okolnostech jeho narození ani o jeho božském původu. Ježíš dobře věděl — jsou pro to důkazy — že až se pověst o jeho podivuhodných skutcích v Jeruzalémě a v Kafarnaum dostane do Nazareta, lidé řeknou: Což to není syn tesaře Josefa, kterého jsme všichni znali? Není jeho matkou Marie, ta úctyhodná žena, kterou jsme všichni zdravili? Kde získal své vědomosti, že se stal vykladačem Zákona? Zázraky? Jaké zázraky? Což není pravděpodobné, že jiní lidé se dají snáze ovlivnit jeho slovy než my, kteří ho známe? Nazaretští se nechtěli dát ovlivnit. Někteří z jeho sousedů budou za čas stát před Ježíšem a vyčítat mu, že dělá zázraky všude jinde, jen ve svém městě ne. Ježíš se hrozil slova zázrak. Chápal slabosti člověka — vždyť slíbil svému Otci, že položí svůj život na odčinění těchto slabostí — ale skličovalo ho, že je jim milejší, když dělá zázraky, než když jim vypráví, jak se dostat do nebe. Byli jako děti a všude, kam přišel, se na něj šklebili, mnuli si ruce, pokyvovali hlavou a žádali „znamení“. Totéž žádali na Janu Křtiteli, ale ten s nimi neměl trpělivost. Křičel na ně, že Mesiášův čas je vzácný a že se mají raději kát; znamení, ta mohou pocházet od Satana. Ale Ježíš nedokázal odpovídat tímto způsobem.

~strana 161 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Miloval lidi z celého srdce. Jejich dětinskost ho zřídka kdy popudila k hněvu; jeho odpovědí byl soucit a ještě víc lásky. Neúnavně opakoval stejná naučení naivním duším v dospělých tělech, lidé poslouchali, rozmlouvali s ním, a když získal jejich důvěru a podívali se mu zpříma do očí, žádali znova o „znamení.“ Ačkoli nejednou vyhověl jejich rozmaru a vykonal zázrak, žádali ho znovu a znovu. Bez důkazu s ním nechtěli nic mít, A nejvíc ho mrzelo, že jeho dvanáct vyvolenců potřebovalo zázraky též. O velikonocích roku 28 přišel Ježíš se svými stoupenci do Jeruzaléma. Jeho první veřejný čin platil matce, druhý teď vykonal pro svého Otce — Hospodina. Zastavil se mezi strkajícím se davem na nádvoří pohanů a slyšel vyvolávání směnárníků, za jakou cenu lze převést normální peníze ha chrámové šekely, cítil výkaly ovcí a volů, slyšel, jak se nádvořím rozléhá jejich mečení a bučení. Jak mohl jeho lid učinit z příbytku jeho Otce obrovský páchnoucí chlév? Co má tak světská věc jako peníze co dělat s řádným uctíváním jeho Otce? Ježíš — člověk byl zhnusen. Široce otevřenýma očima pozoroval to divadlo. Věděl, že je nesčíslně mnoho způsobů, kterými člověk krok za krokem může znehodnotit krásnou myšlenku. Řev a zápach pronikal až do velesvatyně a to byla pro Ježíše svatokrádež. Hněv se ho zmocnil zřídka kdy. Ale když se dostavil, podobal se zamračenému tichu před blížící se bouří; bylo jej vidět, než propukl. Beze slova se shýbl k zemi, sebral několik provazů a udělal z nich důtky s uzlovatými konci. Apoštolově ho pozorovali, podívali se na sebe, ale neptali se na nic.

~strana 162 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Pak vykročil napříč mramorovým nádvořím mávaje karabáčem napravo i nalevo. Penězoměnci byli nejprve překvapeni, nakonec dostali strach a klidili se z cesty. Ježíš zpřevracel jejich stoly, takže se hromady lesklých mincí s cinkotem rozkutálely po velkých dlažebních deskách. Zděšení poutníci potom viděli, jak od směnárníků míří k Annášovu trhu. Odvázal voly a ovce a pustil holuby. Dýchal těžce a jeho obličej zrudl. Když přišel k prodavačům, zvolal: „Odstraňte to odtud a nečiňte z domu mého Otce tržiště!“ Zvířata se rozběhla po nádvoří. Směnárníci a prodavači se neodvažovali Ježíše napadnout, protože někteří z poutníků ho povzbuzovali. Nevěděli, o koho jde, ale sympatizovali s jeho city. „Jak mám dokážeš, že máš právo dělat tyto věci?“ ptali se někteří trhovci. Ježíš stále ještě rozhněván s povzneseným chladem ukázal na sebe: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím.“ Věděl, že jej chtějí zabít za to, co učinil, a naznačoval, že stane-li se tak, vstane za tři dny z mrtvých. Nerozuměli mu však. Mysleli, že mluví o velechrámu. „Čtyřicet šest let byla stavěna tato svatyně,“ řekli s úžasem, „a ty ji postavíš ve třech dnech?“ Odvrátil se od nich a kráčel zpět k apoštolům, kteří se tetelili na okraji zástupu. Pak zařídil, co bylo třeba k oběti. Na vnějším nádvoří se lidé dohadovali o tom, že tento cizinec s galilejským přízvukem musí být buď šílený nebo velice nebezpečný, neboť jeho násilný čin je troufalostí proti nejmocnějšímu muži v Palestině — Annášovi. A kromě toho, ten, kdo tvrdí,

~strana 163 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus že by dokázal postavit celý chrám za tři dny, není zřejmě odpovědný za svá slova. Když velikonoce skončily, odešel Ježíš z Jeruzaléma s ostatními poutníky. Cítil se lépe mezi prostými lidmi a strávil teplé slunné dny na písčitých březích Galilejského jezera, kde přemýšlel a kázal. Na svých cestách získal další apoštoly, často zcela náhodně a téměř neopatrně. Simon například zatahoval síť, když mu Ježíš řekl, aby šel s ním, že ho učiní rybářem lidí, a změnil mu jméno na Kefas — Petr — Skála. Jakub a Jan, synové Zebedeovi, pracovali s otcem v prosperujícím rybářském podniku. Když je Ježíš zavolal, opustili sítě, ryby i zajištěnou budoucnost a šli bez prodlení za ním. A tak tomu bylo i s ostatními — každý jakoby hypnotizován jeho podmanivým pohledem a pokynem ukazováčku následoval jeho výzvu okamžitě. Jakmile začal Kristus kázat, pověst o něm se rychle šířila. Lidé mu věřili pro upřímnost, která byla patrná v jeho očích i v jeho slovech. Celé rodiny opouštěly své domovy a hospodářství. Někteří se snažili vzít i část svého majetku. Ježíš jim musel připomínat, že v království, kam on je vede, světské statky neznamenají nic. Několik týdnů po tom, co zahájil své působení, bylo vidět, jak se pohybuje po prašných cestách od města k městu v čele zástupu čítajícího stovky mužů, žen a dětí. Mnozí z jeho stoupenců nebyli nevzdělaní vesničané, nýbrž intelektuálové. Nikodém, jeden z předních farizeů, přišel k Ježíšovi tajně v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit zázraky, které ty činíš, není-li s ním Bůh.“

~strana 164 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíš se podíval na představitele odpůrců Nového zákona, poznal, že je to člověk dobrého srdce, a řekl mu vlídně a upřímně: „Nenarodí-li se kdo znova, nemůže vidět království Boží.“ Mínil tím, že se člověk musí vzdát starého života, přijmout křest Ducha svátého a začít znovu podle přikázání lásky.

Až do této doby Galilejský nepoužíval jména Mesiáš. 14) Teď k tomu přišla vhodná doba. Příležitost mu poskytla cizoložnice, chudá položidovská Samaritánka. Seděl sám u Jakubovy studně poblíž města Sichar. Bylo kolem poledne a na obzoru se proti levandulovému nebi rýsovala hora Garizim, kde Samaritáni postavili svatyni, jež měla konkurovat Šalamounovu velechrámu v Jeruzalémě. Učedníci odešli nakupovat do města a Ježíš seděl v chládku na kamenném roubení a odpočíval. K studni přišla žena, aby navážila vody, a Ježíš se s ní dal do hovoru a pověděl jí o jejích hříších, ačkoliv ji vůbec neznal. „Měla jsi pět mužů,“ řekl, „a ten, s kterým teď žiješ, není tvůj muž.“ Samaritánka zvedla hlavu a pohlédla zpříma na Ježíše. „Vidím Pane, že jsi prorok. Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy pravíte, že v Jeruzalémě je místo, kde se patří klanět.“ „Přichází čas,“ odpověděl Ježíš, „kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy se klaníte tomu, co neznáte; my se klaníme tomu, co známe.“ Odmlčel se na okamžik, aby žena mohla

~strana 165 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus domyslet význam jeho slov. „Spása je ze Židů. Avšak přichází hodina, vlastně už je zde, kdy se praví ctitelé budou klanět Otci v duchu a v pravdě.“ Tvář Samaritánky se rozzářila porozuměním. „Vím, že přijde Mesiáš, který se nazývá Kristus,“ řekla, „a až přijde, oznámí nám všechno.“ Ježíš se usmál a řekl prostě: „To jsem já, který mluví s tebou.“

Apoštolově se vrátili se svým Mistrem na několik dnů do Galileje, a byl-li kdy Ježíš překvapen, stalo se to teď, neboť jeho krajané mu připravili uvítání. Kdysi prohlásil v synagoze, že nikdo není prorokem ve své vlasti, nyní však ho přijali s úctou. Shromáždili se v hloučcích na cestě do Kánů a s úklonami a úsměvy se připojili k jeho průvodu. Ježíš věděl proč. Mnoho z nich bylo o velikonocích v Jeruzalémě a slyšeli, jak zpřevracel stoly směnárníků. Nadšení pro mladého krajana trvalo několik dní. Pak se opět vrátili k jihu přes Pereu až k Olivové hoře. Tam jednoho večera spatřili apoštolové Ježíše, jak klečí bez pohnutí a dívá se k hvězdám. Viděli ho tak už dřív, ale nikdo se nezeptal, co to znamená. Věděli, že nějakým způsobem rozmlouvá s Otcem. Když skončil, jeden z apoštolů řekl nesměle: „Pane, nauč nás modlit, jako Jan naučil své učedníky.“ Svým způsobem to byla ironie, protože Židé měli mnoho druhů modliteb. Měli zvláštní modlitby před jídlem a po jídle, pro různé situace, při obdržení dobré nebo špatné zprávy, pro denní pobožnosti, při svítání a

~strana 166 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus při soumraku, pro smrt, narození, sobotu, pro oběti, pokání, díkůvzdání, za úrodu, obchodní podnikání, za přátele. Měli schéma, vyznání víry a osmnáct formulí, jež tvořily jejich oficiální modlitbu. „Když se modlíte,“ řekl Ježíš, „modlete se takto.“ Poklekl a ostatní též. Bylo to pro ně nové, protože většina Židů se modlila vstoje. Pak pravil: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“

Ježíš nechtěl, aby to považovali za jedinou možnou modlitbu. Dal jim příklad, schéma, které obsahovalo potřebné prvky: úctu, pokoru, prosbu. Pamatovali si tuto modlitbu (ačkoli dva z apoštolů ji nepodávají ve stejném znění) a tvořili podle ní vlastní modlitby. Jednou, když se Ježíš vracel domů do Kafarnaum, královský úředník — pravděpodobně význačný člen družiny Heroda Antipy — ho potkal na předměstí a prosil ho, aby se ihned šel podívat na jeho synka, který umíral. Úředník nebyl Ježíšovým stoupencem; jako člen královské rodiny byl asi saducej. Plakal a prosil. Ježíš na něj pohlédl se soucitem smíšeným s rezignací a řekl: „Neuzříte-li zázraky a divý, neuvěříte.“

~strana 167 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Muž mu neodporoval. „Pane, pojď, dřív než můj syn umře,“ nutil ho. Opět prosba o zázrak. Tito lidé, kdyby se násilím neodvracel od jejich prosebných tváří, by ho donutili používat božské výsady každý den a mnohokrát denně. „Jdi,“ pokynul prosebníkovi, „tvůj syn je zdráv.“ Královský úředník nevěděl, má-li odejít či zůstat. Předpokládal, že divotvorce, má-li se dostavit úspěch, musí být u lože nemocného. Po chvíli rozpaků poděkoval a pospíchal domů. Měl před sebou dlouhou cestu a druhý den, když se blížil k cíli, jeho služebníci mu vyšli naproti. „Tvůj syn je zdráv,“ zvěstovali mu. Úředník nemohl radostí ani promluvit. Když byl opět schopen slova, zeptal se, kdy se mu ulevilo. „Včera v jednu hodinu po poledni mu přestala horečka,“ řekli služebníci.

'

Úředník poznal, že to je přesně ta doba, kdy mu Ježíš řekl: „Jdi, tvůj syn je zdráv“, a uvěřil v něho s celou svou rodinou. Avšak takovou víru Mesiáš nehledal.

V říjnu se Ježíš vrátil do Jeruzaléma na slavnost Stánků. Tou dobou už dosahoval počet jeho stoupenců několik set a jejich nezvyklý průvod zabíral značnou délku silnice. Kromě toho mnoho set lidí, věřících, že je Ježíš Mesiáš, čekalo v Jeruzalémě. Bylo jich tolik, že saduceové a farizeové začali mít obavy a vyptávali se na něj. Pro jejich způsob myšlení to byl muž, který chce založit novou židovskou náboženskou sektu jako kdysi Essenští

~strana 168 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus a utvořit vlastní zákony bez ohledu na chrám. Již dávno se saduceové a farizeové shodli na tom, že bude-li docházet k takovým rozkolům, Izrael se rozpadne na skupiny a žádná se nebude vázat na chrám. Pro udržení slávy chrámu je proto třeba rozkolníky znemožnit. Ježíš s sebou vzal několik apoštolů a odešel k rybníku Bezetha nedaleko Ovčí brány. Místo bylo několik desítek metrů severně od Antoniovy tvrze. Pod pětiřadým sloupovím tam leželi nevyléčitelně nemocní a ochrnutí, mrzáci, slepí, senilní starci. Lékaři v městě už pro ně dávno nemohli nic udělat, ale přesto zbylo každému ještě trochu naděje. Přišli k rybníku, protože znali legendu, která se o něm vypráví. Čas od času prý anděl Páně vstoupí do vody a rozhýbe ji. Kdo z nemocných se pak ponoří první do rozkolébaných vln, bývá uzdraven, ať trpěl jakoukoli nemocí. Jeden z nemocných tam čekal už osmatřicet let; ještě dřív, než se Ježíš narodil. Kristus prošel mezi rohožemi a pohlédl na ochrnulého. Muž se podíval na Ježíše, ale nic na něm nežádal. Mesiáš se k němu sklonil a řekl vlídně: „Chtěl bys být zdráv?“ Nemocný se usmál; „Ovšem, Pane, ale nemám nikoho, kdo by mě spustil do rybníka, když se začne voda hýbat. Než se tam dostanu sám, předběhnou mě jiní.“ Ježíš pokýval soucitně hlavou. „Vstaň,“ řekl, „vezmi své lože a choď!“ Překvapený muž se opřel o loket a vstal. Pak vzal rohož a odešel. Uzdraveného zastavili farizeové a řekli mu: „Dnes je sobota. Nesmíš nosit své lehátko.“

~strana 169 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus On jim však odpověděl: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď.“ „Kdo je ten člověk,“ zeptali se ho, „který ti řekl, abys vzal své lože a chodil?“ Muž nevěděl. Rozhlížel se kolem, aby ukázal na svého dobrodince, ale už ho nespatřil. Teprve, když odešel do chrámu, aby tam poděkoval, nalezl tam Ježíše. „Nyní jsi zdráv,“ řekl mu Ježíš, „nehřeš už, aby se ti nepřihodilo něco horšího.“ Muž se uklonil na znamení díků, a když potkal farizeje, řekl jim, že byl uzdraven někým, kdo se jmenuje Ježíš z Nazaretu. Když farizeové obvinili Ježíše, že porušuje sobotu uzdravováním nemocných, odpověděl jim: „Můj Otec je stále činný, i já jsem činný.“ Uvědomili si, že Ježíš je nebezpečnější než předpokládali, nejen proto, že dělá zázraky, nýbrž i tím, že mluví o Hospodinu jako o svém Otci, čímž dává najevo, že je rovný Bohu. Ironie kolosálních rozměrů je v tom, že čím víc se Ježíš blížil k svému cíli, jímž bylo vykoupení člověka pro nebeské království, tím víc se ho náboženští vůdci báli a tím víc se ho hleděli zbavit. Jeho úspěchy byly přímo úměrné hrozbě smrti. V tomto prvním roce činnosti přálo Ježíšovi smrt jen málo lidí. Moudří v chrámu však věděli, že byli už dříve jiní „egyptští kouzelníci“ a nepraví Mesiášové, a když se jim povolilo dostatečně široké pole působnosti, lid sám je nakonec ukamenoval.

~strana 170 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Začátkem března roku 29 odešel Kristus k severním břehům Galilejského jezera. O obrovských zástupech, které šly za ním, se zmiňují i apoštolově. Někteří lidé jeli po lodích, jiní vedli osly podél pobřeží od Kafamaum ke Gaulanitis. Tam, kde kokosově zbarvené hory, dosahují svými stráněmi až k jezeru, se Ježíš usadil uprostřed svých učedníků. Kolem něho se shromáždil hustý dav podobný černému mraku kobylek na poli. Chtěli se setkat a promluvit s mužem, který zbaví Izraele pout, který je povede, jak doufali, do velkého pozemského království, jímž Židé ovládnou svět, a potom do nebeského království, jež ve svém majestátu potrvá navěky. Chtěli se s ním setkat, ale ostýchali se a nechtěli se vnucovat. Nespustili z něj oči, ale když na sobě pocítili tíhu jeho pohledu, odvraceli se a stěží ze sebe vypravili slovo. Ježíš řekl Filipovi: „Kdy nakoupíme chléb, aby se tito lidé najedli?“ Tento problém nebyl Filip s to vyřešit ani kdyby býval měl dost peněz, neboť nikde v okolí nebylo možno sehnat chléb; a i kdyby se byl nějaký pekař našel, nebyl by měl dostatek zásob pro nasycení několika tisíců. Problém mohl vyřešit jedině Ježíš. „Chléb za dvě stě denárů nestačí, aby každý dostal něco málo,“ odpověděl Filip. Ondřej ve snaze nějak pomoci řekl: „Je tu jeden hoch, který má pět ječných chlebů a dvě ryby, ale co je to pro takové množství?“ Ježíš přikývl a zadíval se na zástup. Nebyl to pohled právě povzbudivý; věděl, že většina těchto lidí mu nerozumí a neví, co chce. Hladovějí pro čest a slávu a vítězství; ukáže-li jim na tvrdou cestu k nebi, odvrátí se.

~strana 171 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Řekněte lidem, ať se posadí,“ pravil. Apoštolově se ihned vydali mezi zástup a volali, aby si každý sedl do trávy. Kristus požádal o pět bochníků a dvě ryby. Donesli mu je. Požehnal je a vzdal díky Otci a pak řekl apoštolům, aby je nesli mezi lidi. Apoštolově vzali koše a rozdávali každému ze sedících kus chleba a ryby. Čím víc rozdělovali, tím víc zbývalo, až nakonec museli zavolat několik chlapců na pomoc a sehnat další koše. Zástup čítal na pět tisíc lidí. Když se každý najedl dosyta, řekl Ježíš učedníkům: „Seberte zbylé kousky, ať nepřijdou nazmar.“ Stalo se a učedníci se vrátili k svému Mistru s dvanácti plnými koši. Lidé si toto všechno uvědomovali a někteří z mužů začali volat: „To je jistě ten prorok, který má přijít na svět.“ Volání rostlo a ženy volaly hosanna. Ježíšovi to nebylo příjemné. Věděl, že ho budou chtít učinit králem. Uprostřed davového nadšení zmizel do hor. Odešel sám a davu, který se mu chystal provolat slávu, se toho dne už neukázal. K večeru se zástupy rozptýlily a apoštolově nevěděli, co mají dělat. Ježíš se nevracel a na jezeře vál studený severozápadní vítr. Až pojedou přes jezero, bude si jejich velká loď muset razit cestu mohutnými vlnami. Nikdo nevěděl, kam Ježíš šel. Nechtěli ho opustit, ale když zapadlo slunce, vykasali si šat a spustili loď na vodu. Kafarnaum bylo asi osm kilometrů na západ, takže museli veslovat proti větru. Vlny měly bílé pěnové čepice a ve tmě připadaly veslařům jako přízraky. Když se dostali asi do půli cesty, spatřili za sebou cosi světélkujícího a ulekli se. Někteří se chtěli vrátit, jiní se modlili.

~strana 172 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Pak se záře rozptýlila a posádka spatřila Ježíše, jak k nim kráčí po vlnách. „To jsem já,“ řekl jim, „nebojte se.“ Byli zděšeni, ale zároveň se radovali, a když vstoupil do loďky, děkovali mu, že utišil vlnobití. Pak se ohlédli kupředu a spatřili náhle protější břeh. Většina veslařů byli rybáři, rozuměli plavbě a znali palestinské vody ze zkušenosti i z doslechu, nemohli však pochopit, jak mohla jejich loď urazit zbývající vzdálenost tak rychle. Pak si uvědomili, že toho dne vykonal Kristus další zázrak.

Někdy konal Ježíš bohoslužbu v kafarnaumské synagoze, a pokud to bylo známo předem, přicházelo mnoho lidí z Nazaretu a z Kány, aby si ho poslechli. Nechápali, oč jde, a záviděli mu. Někteří měli stejně staré syny, kterým se dostalo pečlivějšího rabínského vzdělám než Ježíšovi, a říkali si, jakým právem si tento mladý muž dovoluje vykládat Zákon. V soukromých rozhovorech uznávali, že je učený, ale odkud se to vzalo? Rozhodně ne z nazaretské provinciální školy. Ježíšovou učitelkou byla pak už jen jeho matka, ale která žena v Izraeli má takovou moudrost jako tento člověk mluvící z rabínského místa v synagoze? Často je jeho řeč rozzlobila, neboť když mluvil v podobenstvích, brali jeho výroky doslovně. Mnozí z jeho stoupenců ho opustili. Bylo jich tolik, že Ježíš volá k apoštolům: „Chcete i vy odejít?“ a Petr odpovídá za všechny: „Pane, ke komu půjdeme, vždyť ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Mesiáš, Syn Boží.“

~strana 173 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Drsné soudy a chmurná varování, jež jsou zaznamenány v evangeliích, nám říkají o Ježíšově osobnosti velmi málo. Jako bychom chtěli odvozovat povahu soudce z jeho soudních výroků. Kdyby bylo možno lásku — jež je projevem trvalé nesobecké oddanosti — zhmotnit tělem, rukama a nohama, podobou obličeje, svaly, mozkem, byl by výsledkem Ježíš z Nazareta. I ti, kteří v něho a v jeho poslání nevěřili, uznávali jeho hlubokou lásku k lidem. Ale ani to ho nevystihuje. Byl to dárce. Ale za laskavost a soucit, který nabízel neznámým lidem, se mu dostávalo posměchu. Za útěchu a radost se mu odvděčili hřeby a kopím. Plakal nad Jeruzalémem, který miloval, město však pro něj připravovalo smrt. Otevřel své srdce dvanácti, které mu dal Otec, ale oni mu spláceli slabostí, nepochopením a zbabělstvím. Kdyby nebyl měl splnit své poslání v tak krátké době, byl by asi strávil většinu času uzdravováním nemocných — vracel by zrak slepým, chůzi chromým, umírající děti by vstávaly ze svého lůžka a běžely by si vesele hrát. Když někdy nebylo dost jídla pro všechny členy jeho malé skupiny, omluvil se apoštolům a odešel se modlit. Ježíš viděl do Jidášova srdce a věděl o každé jizvě, každém poskvrněném místě; a přece neřekl nic, čím by se tohoto muže dotkl, i když nepochyboval o tom, že Jidáš krade společné peníze a že v něho už nevěří. Byla to láska? Bylo to cosi neobyčejného, co umožňovalo, aby Ježíš nepřestal nazývat tohoto člověka apoštolem, aby se zdržel jakýchkoli

~strana 174 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus projevů nepřízně, takže při Poslední večeři nikdo neuhodl jméno zrádce a všichni se ptali po řadě: „Jsem to já, Pane? Jsem to snad já?“ Byl jím Jidáš. A Ježíš to věděl od začátku. „Milujte se navzájem, jako já miluji vás,“ říkal jim. Na důkaz své lásky učinil to, co by neudělal nikdo: lezl po kolenou a myl jim nohy. Láska byla v jeho hnědých očích, když poslouchal chytráky z měst žádajících „znamení“. Nemohli v něj uvěřit, nevykoná-li něco, co by bylo nad jejich rozum — zázrak. Kdyby je byl méně miloval, mohl by je také žádat o „znamení“, jež by zase jemu umožnilo věřit v člověka. Člověk zrazoval Krista skoro pokaždé, když se mu naskytla příležitost. Nazýval ho podvodníkem; rozšiřoval o něm lži; choval se nadutě a plival svému Vykupiteli do tváře; bil ho a vymýšlel krutosti, aby si vylil zlost na tom, který k němu přicházel s rukama obtíženýma laskavostí. Až na jediný případ, žádný z evangelistů nepsal o Ježíšově vztahu k dětem. Nikdo, ani apoštolově, nepovažoval za významné, že maličtí dokázali vykouzlit na Ježíšově tváři spontánní a upřímný úsměv. Byly to chvíle, kdy se tento vážný muž dovedl rozesmát, kdy sdílel jejich nevinná tajemství, kdy malé buclaté ručky ho beztrestně tahaly za hnědý vous; tehdy se radovalo jeho ztrmácené srdce, neboť viděl — jakoby v neobvyklém snu — že láska, kterou rozdává, se mu vrací plnou měrou. Žádný z jeho životopisců neuznal za vhodné popsat výraz jeho tváře, když se díval na modrooký obličejíček vyhlížející zvědavě z náručí mladé matky. Nebylo to důležité. Nemělo to vztah k jeho hrůzyplnému poslání spasit člověka. Nezatoužil Ježíš na zlomek okamžiku pochovat si

~strana 175 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus ten malý uzlíček a vnímat teplo a nevinnou dobrotu vyzařující z bezzubého úsměvu. Ovšemže ano. Přišel na svět jako člověk se všemi vlastnostmi člověka — se smyslem pro radost i zármutek-, pro lidské náklonnosti i bolesti. Tyto vlastnosti Krista neustále omezovaly a zraňovaly, spoutávaly jeho božskou přirozenost jako dobrovolně přijaté okovy, které vázaly jeho nohy k zemi, zatímco jeho duše toužila vzlétnout do výše. Občas se pouta zařezávala a Ježíš se zlobil na své nejbližší, kteří se ¡mu snažili porozumět, ale nedokázali to. Malá skupinka jeho spolubojovníků s ním nedokázala bdít ani poslední noc jeho života na této zemi. V té či oné situaci selhali všichni kromě jeho matky. Ona jediná ho chápala, ne rozumem, ale citem. Stačilo jí, že ví, kým její syn je. Věděla, že jí je oddán; dokázal to tím, že zahájil své veřejné působení dřív, než byl úplně připraven. Stačilo jí, že ví, že koná mnoho podivuhodných věcí, aniž znala jak nebo dokonce proč. Ježíš raději sedával s hříšníky než se světci. Světec se už líbil jeho Otci a nepotřeboval další péče, neboť již přinesl plod potřebný ke spasení. Ale hříšník byl také člověkem — možná že v jistém paradoxním smyslu lidštější než světec — jenže plul se zalíbením v temnotě. Pouze Ježíš věděl, že se jednou plavec unaví a že se začne topit. A proto byl nejen ochoten, nýbrž toužil sedět a stolovat s hříšníky. Nekáral je. Neodsuzoval. Nevypočítával jejich chyby. Rozdával lásku, milost, odpuštění. Nikdo nechápal slabost lidského srdce jako on a

~strana 176 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nikdo nebyl ochoten věnovat se záchraně jednoho zbloudilce, zatím co dobří a spravedliví reptali přede dveřmi. A když nastal čas zemřít, bál se a rmoutil se a potil krev a propadl nezvládnutelné úzkosti ještě dřív, než přišel do zahrady pletichářský zrádce, aby ho políbil. Byli mužové, kteří šli na smrt stoičtěji než on. Od doby kamenné jsou větrem ošlehané stránky dějin naplněny jmény lidí, kteří se směle dívali smrti do tváře a pro silnějšího nepřítele měli jen smích. Ježíš nepřišel na svět, aby byl statečný. Přišel, aby byl zkoušen jako člověk, aby trpěl a cítil bolest, která je k nevydržení, aby byl ponížen a aby zemřel. Bylo zapotřebí — z lidského hlediska — citlivého, téměř přecitlivělého člověka, jehož mysl by mohla být vydána v plen všem hrůzám ještě dřív, než přijdou; který žil dosti dlouho, aby se naučil milovat všechny lidi a byl ochoten podstoupit mučení z rukou těch, kterým chtěl dát své srdce. Nebylo jiné cesty. Bolest musela být zveličena v člověku, který dovedl plakat. I tím byl Ježíš. Nerozhodnost se nesrovnává s podstatou boží, i když Bůh na sebe přijímá hranice lidské mentality. Ježíš se zdál nerozhodným jen jednou. Bylo to v době slavnosti Stánků. Jeho galilejští „bratři“ jej nutili, aby šel do Jeruzaléma. „Činíš-li takové věci,“ radili mu, „zjev se světu.“

~strana 177 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíš prohlásil, že nepůjde. Svět ho nenávidí, protože vydává svědectví o jeho zlých skutcích. „Nepůjdu na tu slavnost, ještě nepřišel můj čas.“ Všichni odešli a Ježíš zůstal v Galileji sám. Věděl, že politikové v Jeruzalémě mu už teď ukládají o život, a v jistém smyslu litoval své učedníky, srovnal-li dobro, které mohl vykonat kázáním v Galileji, se zlem, které způsobí dotěrné otázky farizeů, až se jich budou ptát, proč v této posvátné době není Mesiáš v chrámě. Měl by tam být, navzdory nebezpečí. Co činit? Jeho úkolem je spasit člověka, ale člověk ho chce zabít. Ukazoval mu cestu k věčnému životu, a člověk ho vedl na cestu smrti. Objeví-li se v chrámě, farizeové vzbouří lid a jejich plán zbavit se ho se rychle uskuteční. Bylo třeba ještě mnoho vykonat, říci mnoho slov, vštípit mnoho naučení těm, kteří ponesou Nový zákon ve svých srdcích a na svých rtech. Náhle se rozhodl, že půjde. Vydal se do Svatého města sám, vyhýbaje se zástupům na silnicích a zůstal nepoznán. Po nádvořích dlážděných mramorem chodili farizeově a hlasitě se ptali: „Kde je ten člověk? Proč není zde, v domě svého takzvaného Otce?“ Lidé poslouchali tyto řeči a někteří prohlašovali: „Je dobrý,“ jiní však tvrdili: „Nikoli, neboť svádí lid na scestí.“ Slavnost byla v půli, když Ježíš stanul na chrámových schodech, aby učil. V ruce měl psané svitky a někteří chrámoví kněží se divili: „Jak to, že zná Písma, když se jim neučil?“ Což dokazuje, že chrámoví představitelé už

~strana 178 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus tehdy zkoumali, co je Ježíš zač, á že vyslali své vyšetřovatele až do Galileje zjistit, jaká je jeho minulost. Ježíš tehdy vypadal starší než byl ve skutečnosti. Jeho veřejný život, i když začal teprve před nedávném, vrýval kolem očí drobné vrásky starostí a kolem úst stopy únavy. Byl hubenější než kdysi na svatbě v Káně. Jeho hlas byl silný jako vždy a ruce zdůrazňovaly jeho výroky širokými mužnými gesty. Ale život člověka opovrhovaného člověkem je namáhavý: ani silný dub neodolá náporu seker pracujících ze všech stran. „Mé učení není ode mne, nýbrž od toho, který mě poslal,“ řekl, dívaje se přes hlavy svých posluchačů na kněze. „Bude-li kdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení od Boha nebo mluvím-li sám od sebe. Kdo mluví sám od sebe, hledá vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, je pravdomluvný a není v něm nespravedlnosti.“ Kolem dokola na něj civěly bezvýrazné tváře podobné vejcím narovnaným v bedně. Ježíšova lidská stránka se snažila dosáhnout pochopení. „Což vám nedal Mojžíš Zákon?“ zvolal. „A přece nikdo z vás ho neplní. Proč tolik usilujete o mou smrt?“ Lidé se zasmáli. A někteří používajíce rukou jako hlásné trouby na něj křičeli: „Nemáš to v hlavě v pořádku; kdo usiluje o tvou smrt?“ Ježíš věděl, že jejich záměr vznikl, když v sobotu uzdravil nemocného. Obyčejní lidé, kteří stáli před ním, o tom nevěděli nic. Jen několik levitů stojících vzadu vědělo, že se chrámová rada chystá proti rouhači zakročit.

~strana 179 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Jeden skutek jsem učinil,“ řekl Ježíš, „a všichni se divíte. Mojžíš vám dal obřízku — ne, že by pocházela od Mojžíše, nýbrž od otců — a vykonáváte ji v sobotu. Přijímá-li člověk obřízku v sobotu, aby se nerušil Mojžíšův Zákon, proč se horšíte na mne, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka? Nesuďte podle zevnějšku, nýbrž suďte spravedlivým soudem.“ Poslední den slavnosti poslali velekněží stráž, aby Ježíše zatkla. To bylo nebezpečí, na které myslel, než se vydal do Jeruzaléma. Ale nebyl ještě ochoten se dát zajmout. Zatímco se stráže prodíraly zástupem, Ježíš mluvil dál. Mluvil o živé vodě a o víře v sebe a svého Otce a pochopové se zastavili a mlčky naslouchali. Když Ježíš skončil, slyšeli, jak mnozí říkají: „To je skutečně prorok! To je Mesiáš!“ Někteří však nesouhlasili a namítali, že podle Písem Mesiáš nemůže pocházet z Galileje a tento člověk je z Nazareta 134v Galileji. Mesiáš musí být z rodu Davidová, z vesnice Betléma, kde žil David. Chrámová policie se vrátila k velekněžím, kteří se ptali: „Proč jste jej nepřivedli?“ Pochopové pokrčili odmítavě rameny: „Ještě nikdo nemluvil tak jako tento člověk.“ Farizeové se na sebe podívali a jeden z nich řekl: „Cožpak i vy jste se dali svést? Uvěřil snad v něho někdo z členů velerady nebo z farizeů?“ Nejmenovaný farizej pronesl v hněvu větu, která zní dutě prostorami času: „Jen tenhle zástup, který nezná Zákon — prokletí na ně!“ Nikodém, který přišel kdysi tajně v noci za Ježíšem, byl přítomen tomuto výjevu a svědomí mu otevřelo ústa. „Odsuzuje náš Zákon člověka,“ řekl nesměle, „dřív než ho vyslechne a zjistí, čím se provinil?“

~strana 180 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Farizej pohlédl na člena Velké rady a zasmál se. „Snad nejsi také z Galileje?“ řekl. „Přečti si Písma a zjistíš, že v Galileji se proroci nerodí.“ Druhého dne ráno byl Ježíš opět v chrámu. Slavnost Stánků už skončila a zůstali tu jen jeruzalémští kosmopolité. Přicházeli k němu v proudech, protože byl teď osobností, o niž se vede spor. Mluvilo se o něm. Bylo třeba něco vědět o Galilejském Mesiáši a pochlubit se: „Viděl jsem ho. Slyšel jsem ho. Řeknu vám, co si o něm myslím ...“ Lidé stáli pod schody vedoucími z nádvoří pohanů na nádvoří žen a Ježíš stál nad nimi. Jako vždy, učil. Mluvil o tom, že vztah mezi Bohem a člověkem je mnohem jednodušší, než jak ho představují složité předpisy židovského náboženství. Odsuzoval vnější projevy zbožnosti; odsuzoval pýchu a vychloubání; odsuzoval formalismus v bohoslužbě. Mluvil proti stavění náhrobků mrtvým. Hájil dobročinnost, bratrství a lásku bez naděje na odměnu. Jeho Otec, řekl, očekává od lidí, že ho oslaví, a za to oslaví on je. Křest znamená vzdát se starého a přidržet se nového a vzdát se všech minulých hříchů; po cestě do nebe nejdou ti, kdo si jsou vědomi své vlastní dobroty, nýbrž spíše ti, kdo cítí, že jsou nejchudší a poslední z lidí. Ještě mluvil, když zákonici a farizeové, k němu přivedli ženu choulící se strachem a hanbou. Byla přistižena při cizoložství. Rozhodli > se, že Ježíše polapí do pastí lásky, soucitu a slitování. Zákon o cizoložství tyl jasný; pocházel od Mojžíše, jehož slova nepřipouštěla jiného výkladu: trestem bylo ukamenování. „Mistře,“ řekl jejich mluvčí hlasitě, poněvadž chtěl Ježíše kompromitovat před lidem, „tato žena byla dopadena při cizoložství.“ Držel-li ji za

~strana 181 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus zápěstí, snažila se však schoulit co nejvíc k zemi. Měla skloněnou hlavu a tmavé vlasy jí zakrývaly obličej. Jeden z farizeu jí odhrnul několik pramenů vlasů z tváře, aby ji všichni přítomní viděli. „V Zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co tomu říkáš?“ Aniž se na ženu podíval, sestoupil Ježíš o několik schodů níž na malý čtverec písku a beze slova začal malovat ukazováčkem na zem drobné kruhy. Řekne-li, že Zákon platí, žena zemře, jako by ji odsoudil on sám — ne Zákon — což se nesrovnává s láskou a odpuštěním, které hlásá. Nařídí-li ji propustit, postaví se tím proti uznávanému příkazu velkého Mojžíše, který vyvedl Židy z otroctví a učinil s Bohem úmluvu, z níž vyplynul dar desatera. Nakonec se zvedl a jakoby v souladu se Zákonem řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem.“ Pak se sklonil a kreslil do písku další obrazce. Farizeové a zákonici se zamysleli nad jeho slovy a podívali se vzájemně na sebe. Pak se jeden po druhém, aby si toho dav nevšiml, vytratili. Zástup mlčky: čekal; když Ježíš nepřestával kreslit do písku podivně obrázky, začali též jeden po druhém odcházet. Nakonec zbyla na schodech jen chvějící se a vzlykající žena. Ježíš zvedl hlavu a poprvé, se na ni podíval. „Kde jsou?“ řekl tiše. „Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo,“ zašeptala. „Já tě také neodsoudím,“ pravil a vztyčil se. „Jdi a už nehřeš.“

~strana 182 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Večer sedával Ježíš s apoštoly na vrcholku Olivové hory. Rudý kotouč slunce zapadající nad cypřiše na kopcích na západní straně Jeruzaléma ozařoval zlaté věže chrámu a vrhal modré stíny na blízkou stranu mohutných hradeb. Ježíš se díval na nádherný klenot města, jež miloval, a uvědomoval si, že nikdy nebude jeho. Toužil po Jeruzalému; věděl však, že s ním tato obec naloží ne jako s ženichem, nýbrž jako s vrahem. Když apoštolově viděli, že je zamyšlen, neodvažovali se ho rušit. Zabývali se zástupem lidí, kteří Krista následovali i sem, starali se, jak je nasytí a kam je uloží na noc. Snědý Jidáš touto dobou obvykle kontroloval pokladnu; přepočítával dary, které jim přes den věnovali příznivci; vydával peníze na potraviny pro všechny, kdo byli s nimi; Stěžoval si ostatním apoštolům, že se příliš utrácí; přivazoval svůj měšec pečlivě k pasu. Někdy si vzal osla a jel do Jeruzaléma, aby nakoupil laciněji zeleninu, dýně a chléb.

Osm jeruzalémských bran bylo vždy plno žebráků. Slepí, beznozí; nevyléčitelně nemocní — každý ze svého vysezeného místa — vztahovali hubené ruce k procházejícím poutníkům a žadonili srdceryvně o almužnu. Byli špinaví, pokrytí strupy a žebrali ve jménu Hospodinově. Jednoho dne si apoštolově cestou od Ovčí brány všimli slepce, který se snažil dostat do chrámu hmataje podél zdi. Věděli to, protože neměl oči a víčka byla zřejmě srostlá.

~strana 183 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Mistře,“ řekli Ježíšovi, „kdo zhřešil, on či jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Mesiáš se obrátil a pohlédl na slepého. „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče,“ odvětil tiše, aby ho slepec neslyšel. „Stalo se to, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Zastavil se. Několik metrů opodál se zastavil i slepý opíraje se o zeď. „Mou povinností je,“ pravil Ježíš apoštolům, „pokud je den, činit skutky toho, který mě poslal. Přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlem světa.“ Pak sebral v ústech sliny a plivl na zem. Shýbl se a uhnětl s hlíny a slin malý kousek. Zatím se shromáždil kolem dav poutníků, kteří přišli od brány, a čekal, co se bude dít. Ježíš vzal mokrou hlínu, přistoupil k nevidomému a začal bláto roztírat po měkkých prázdných důlcích. Pak řekl: „Jdi a umyj se v rybníku Siloe.“ Slepec nervózně odklopýtal, ohmatávaje prsty chladné kameny hradeb a mumlaje cosi sám pro sebe. Kristus odešel na severní stranu nádvoří pohanů, aby učil. Asi za hodinu, kdy slunce už začalo pálit, se slepec vrátil, mnul si hystericky obličej a křičel, že vidí. Za ním šel dav lidí, kteří viděli, jak si myje oči v rybníce u Zřídelní brány a kteří byli neméně vyjeveni zázrakem. Hluk a všeobecný zmatek vzbudil pozornost ně-kolika levitů a kněží. Jiní, kteří naslouchali Ježíšovi, pohlédli na muže, z jehož očí tekly teď skutečné slzy, a řekli: „Není to ten, který sedával a žebral?“. Mnozí přisvědčovali: „Je to on.“ Jiní však říkali: „Není, ale je mu podoben.“ Muž s novýma očima se však prodral zástupem a volal: „Já jsem

~strana 184 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus to, já jsem to.“ Levité se ho otázali: „Jak se otevřely tvoje oči?“ a on šťasten odpověděl: „Ten člověk, který se nazývá Ježíš, udělal bláto, pomazal mi jím oči a řekl mi: „Jdi k rybníku Siloe a umyj se.“ I šel jsem, umyl jsem se a vidím.“ Zpráva o zázraku se rychle rozšířila a z celého města přicházeli lidé, aby se podívali na uzdraveného. Kněží ho zavolali do chrámu a ptali se ho: „Kdo je ten člověk?“, ale bývalý slepec jen krčil rameny: „Nevím.“ Pak ho předvedli před farizeje, a ti, jakmile vyslechli jeho vyprávění, ihned poukázali na to, že je sobota. „Ten člověk není od Boha,“ řekli mu, „protože nezachovává sobotu.“ Jiní z farizeů prohlašovali: „Jak může hříšník činit takové zázraky?“ Pak se začali o věci hádat mezi sebou, což dokazuje, že Ježíš měl přátele i mezi mocnými chrámu. Jeden z nich se obrátil k žebrákovi a řekl: „Co si o něm myslíš, když ti otevřel oči?“ Tázaný odpověděl prostě: „Je prorok.“ Velekněze a některé členy velerady případ velmi znepokojil a doufali, že dokáží městu, že muž, který vidí, není slepý žebrák, jejž znali. Povolali jeho rodiče a v chrámu se konal mimořádný výslech. „Je to váš syn?“ řekli a ukázali na uzdraveného. „Ano,“ odpověděli staří manželé. „A pravíte, že se narodil slepý?“ „Ano.“ „A jak to, že teď vidí?“ Starci dostali strach. Slyšeli, že chrámová vrchnost není divotvorci nakloněna, a že vyhrožovala, že vyobcují z chrámu každého, kdo se ho

~strana 185 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus bude zastávat. Slepcův otec vykoktal: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý, ale jak to, že vidí, nevíme; ani nevíme, kdo mu otevřel oči. Ptejte se jeho, je přece dost starý, ať mluví sám za sebe.“ Později toho dne velekněží předvolali muže, který býval slepý. Když vstoupil, řekli mu: „Vzdej chválu Bohu.“ A ohledně Ježíše dodali: „Víme, že ten člověk je hříšník. “Žebrák se nebál. „Zda je hříšník, nevím,“ odpověděl. „Vím jen jedno. Byl jsem slepý a teď vidím.“ „Co ti učinil?“ zeptali se. „Jak ti otevřel oči?“ „Už jsem vám to pověděl,“ řekl, a neposlouchali jste. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad také stát jeho učedníky?“ V síni nastalo pozdvižení. Kněží se bili v prsa a spílali mu. „Ty jsi jeho učedníkem,“ křičeli jedovatě, „ale my jsme učedníci Mojžíšovi. Víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud je“ „Je vskutku podivné,“ řekl žebrák, „že nevíte, odkud je, když mi otevřel oči. Víme, že hříšníky Bůh nevyslyší, ale uctívá-li kdo Boha a činí jeho vůli, toho vyslyší. Od věků nebylo slýcháno, aby někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by učinit nic.“ Kněží mu na to s opovržením řekli: „Celý ses narodil v hříších a chceš nás poučovat?“ A dali příkaz strážím, aby ho vyhnaly z chrámu. Zpráva o tom se donesla k Ježíšovi, který žebráka vyhledal a otázal se ho: „Věříš v Syna Božího?“ Tázaný odpověděl opatrně: „Kdo je to, Pane, abych v něho věřil?“ „Díváš se na něho,“ řekl Ježíš. „Je to ten, který s tebou mluví.“

~strana 186 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

Ve dnech, týdnech a měsících po slavnosti Stánků roku 28 bylo Ježíšovo jméno v Jeruzalémě nejčastějším předmětem hovoru. Zázračné uzdravení ochrnutého starce a slepého žebráka vzbudilo zájem bohatých i chudých vrstev. Každým dnem rostl mezi Židy počet jeho stoupenců, zatím co počet jeho nepřátel zůstával omezen — pravděpodobně nedosahoval ani jednoho sta osob. Byla to však mocná skupina. Přesto se nikdo z nich neodvažoval zkoumat, jak hluboká by byla v této věci přízeň lidu, protože nepokoje by vyvolaly římskou intervenci, která by zase vedla k oslabení světské moci kněží. A tak se nedělo nic. " Mesiáš odešel z Jeruzaléma na venkov. Přišel čas, aby nové evangelium bylo hlásáno mnoha ústy v mnoha městech. Když poprvé vystoupil v Galileji, nemluvil o organizaci misionářů. Nejprve šel učit do synagogy. Tyto stavby měly po celé Palestině jednotný styl. Byla to velká, pravoúhlá místnost rozdělená zpravidla na dvě části řadou sloupů. Schody vedoucí zvenčí byly téměř vždy na straně obrácené k Jeruzalému (v Galileji to bylo na jih), věřící seděli uvnitř čelem ke vchodu. V pozadí bylo matroneum, balkón pro ženy. Před budovou stála na podstavci kamenná nádrž na mytí rukou. Někdy, byla-li obec bohatá, byly stěny vyzdobeny malbami nebo mozaikami znázorňujícími stromy, květiny nebo vodní rostliny; obrazy zvířat nebo lidí Židé dělat nesměli. Po obou stranách hlavního sálu byly

~strana 187 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus malé místnosti používané jako učebny pro děti. Vpředu Vedle malé kazatelny stála, obrácená směrem k Jeruzalému, posvátná truhlice (árón) se svitky Písma. Před touto truhlicí či archou svítilo věčné světlo. Muži seděli v okrouhlých křeslech rozestavěných po místnosti. První řada byla vyhrazena osobám, které si činily nárok na čestné místo. Při bohoslužbách se čtly předepsané texty z thory nejprve hebrejsky, potom, protože velmi málo lidí rozumělo tomuto jazyku, každá část znovu aramejsky. Když Ježíš vstoupil do kafarnaumské synagogy, byla sobota. S ním vešel do synagogy velký zástup lidí, mezi nimi i několik farizeů, kteří ho sledovali z Jeruzaléma. U vchodu spatřili člověka s uschlou rukou a zpozorněli. Ubožák se prosebně zadíval na Ježíše a ten se zastavil. „Uzdraví ho v sobotu?“ říkali si farizeové. Ježíš se obrátil k zástupu a pravil: „Kdo z vás, bude-li mít jednu ovci a ta mu spadne v sobotu do jámy, ji neuchopí a nevytáhne?“ Nikdo neodpověděl. „Oč dražší je člověk než ovce? Je tedy dovoleno vykonat dobrý skutek v sobotu.“ A přikázal prosebníkovi, aby zvedl nemocnou ruku, učinil nad ní znamení a ruka byla zdráva jako druhá. Farizeové rozhlásili ve shromáždění, že je Ježíš zlý a musí být zničen. Mesiáš opustil město a odešel na břeh Galilejského jezera. Ke všem těm, kteří ho provázeli, kamkoli se obrátil, přibylo nyní mnoho Galilejců, kteří slyšeli, že koná zázraky, a přivedli s sebou všechny chromé a slepé a nemocné, jež našli.

~strana 188 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Tlačili se tak blízko, že Ježíš, který stál zády k tříštícím se vlnám jezera, požádal apoštoly, aby na něj čekali s lodí, aby ho dav neumačkal. Uzdravil mnohé a mnozí prosili, aby se jich alespoň dotkl. Hříšníci padali na kolena a volali: Ty jsi syn Boží. A on je žádal s nezvyklou přísností, aby to nerozhlašovali a aby nemluvili o zázracích, které konal onoho dne. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, neboť zakrátko měl v jediném kázání stanovit řadu základních zásad, jimiž se jednou bude řídit jeho církev. Pak vystoupil na horské úbočí následován dvanácti apoštoly. Dal jim moc uzdravovat nemocné, chromé, zmrzačelé a slepé a sílu vymítat démony. Uložil jim však též odpovědnost za tento dar a zde na této hoře jim udělil první a nejdůležitější lekci jako lidem, kteří budou hlásat jeho poselství do končin země.

Zástupy se rozsadily kolem po kamenech a skalách a Ježíš mluvil pomalu a procítěně, aby všichni rozuměli a především, aby si jeho slova pamatovali. „Blahoslavení v duchu chudí,“ pravil, „neboť jejich je království nebeské. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou za úděl zemi. Blahoslavení lkající, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení, kteří lačněji a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“

~strana 189 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Na chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel, a pak pokračoval: „Blahoslavení pokojní, neboť oni budou zváni božími syny. Blahoslavení, kteří trpí příkoří pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blahoslavení jste, když vás budou pro mne tupit a pronásledovat a mluvit všecko zlé lživě proti vám. Radujte se a plesejte; neboť vaše odplata je hojná v nebesích. Vždyť tak také pronásledovali proroky, kteří žili před vámi.“ „Vy jste sůl země. Jestliže se sůl zkazí, jak se znovu stane slanou? K ničemu se už nehodí, leda ji vyhodit a nechat pošlapat od lidí.“ „Vy jste světlo světa. Není možné ukrýt město postavené na hoře. Vždyť ani svíci nerozsvěcují a nestavějí pod kbelík, nýbrž na svícen, aby svítila všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a chválili vašeho Otce, který je v nebesích.“ Na obloze zvolna plula oblaka a odpoledne se začalo chýlit v podél večer. Dole na jezeře pleskaly drobné vlny do připoutané loďky. Početný zástup kolem i apoštolově stáli nebo seděli bez hnutí a lapali každé slovo. Ježíš s rukama sepnutýma v klíně a s očima upřenýma na apoštoly mluvil o tom, co je třeba činit, abychom dosáhli věčného života. „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Vpravdě pravím vám: Dokud nepominou nebesa a země, nepomine jediné' písmenko nebo jediná čárka ze Zákona — nepomine, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jedno z těchto, třeba i nejmenších přikázání a naučil tomu lidi, bude nejmenší v království nebeském; kdo však by je plnil a jim učil, ten bude velikým v království

~strana 190 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nebeském. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než zákoníků a farizeů, nevejdete do království nebeského!“ To bylo pro apoštoly velmi důležité. Zaradovali se, protože před časem, kdy Ježíš začal mluvit hlouběji o svém poslání, začali se bát o svou víru. Každý z nich — stejně jako Kristus — se narodil jako Žid a víru otců ctí všichni dobří lidé bez rozdílu věku. Teď slyšeli, že i on se hlásí k víře Abrahamově a Mojžíšově; jeho kritika se týkala zachovávání Úmluvy. Nechtěl měnit Zákon, ale zdůrazňoval, že je nutno zachovávat jeho ducha na rozdíl od farizeů a saduceů, kteří zachovávají pouze literu. Chtěl zmodernizovat starý Zákon naukou Otce, Syna a Ducha svátého. „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ! Kdo by zabil, propadne soudu. Já však pravím vám, že každý, kdo se hněvá, na svého bratra, propadne soudu. Každý, kdo řekne svému bratru „hlupáku“, propadne veleradě; a kdo by řekl „blázne“, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar před oltářem, odejdi a napřed se smiř se svým bratrem; potom teprve přijď a obětuj svůj dar.“ To bylo příliš složité i pro apoštoly. Ostrá kritika zbožnosti obvyklá v Judeji tu byla vyhrocena negací; mnoho poutníků se klanělo Hospodinovi s nenávistí v srdci. Ježíš stanovil jako zákon (proto jeho autoritativní „já však pravím vám“), že oběť nemá cenu v očích Božích nemá-li ten, kdo obětuje, čisté srdce. Je lepší nechat oběť před oltářem, odejít, očistit srdce láskou a pak se teprve vrátit. „Vyrovnej se se svým protivníkem včas,

~strana 191 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus dokud jsi s ním na cestě; jinak tě vydá soudci a soudce žalářníkovi a budeš uvržen do vězení, odkud nevyjdeš, dokud nezaplatíš poslední haléř.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezcizoložíš! Já však pravím vám, že každý, kdo hledí na ženu s hříšnou touhou, již s ní zcizoložil v svém srdci. Svádí-li tě pravé oko k hříchu, vyloupni je a odhoď je od sebe; neboť je ti prospěšnější, aby zahynula jedna část tvého těla, než aby bylo tvé tělo uvrženo do pekla. A svádí-li tě k hříchu tvá pravá ruka, utni ji a odhoď od sebe; neboť je ti prospěšnější, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby bylo celé tělo uvrženo do pekla.“ „Bylo také řečeno: kdo chce propustit svou manželku, ať jí dá propustný list. Já však pravím vám, že každý, kdo propustí svou manželku — vyjma pro cizoložství — uvádí ji v cizoložství; a kdo propuštěnou pojme za manželku, cizoloží.“ „Rovněž jste slyšeli, že bylo řečeno: Nepřísahej křivě, nýbrž dodrž své přísahy Pánu. Já však pravím vám, abyste vůbec nepřísahali: ani při nebi, neboť je to trůn boží; ani při zemi, neboť je to podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, neboť je to město velikého krále. Ani při své hlavě nepřísahejte, neboť nemůžete učinit jediný vlas ani bílým ani černým. Vaše řeč budiž: Ano, ano — ne, ne. Co je nad to, je zlé.“ „Slyšeli jisté, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já však pravím vám, abyste neodpírali zlému, naopak udeří-li tě někdo v pravou tvář, nastav mu i levou; a kdo se chce s tebou soudit a vzít ti tvou sukni, tomu zanech i plášť. A přinutí-li tě někdo, abys s ním šel jednu míli, jdi s ním dvě.

~strana 192 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kdo tě prosí, tomu dej; a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Těmito slovy vykovával Ježíš podstatu Nového zákona a každý jeho úder dopadal těžce na hrubou podstatu existujících regulí, které připouštěly mstu a vyhlazování nepřátel. Opotřebovanému nástroji tak dával vlastně nový tvar. „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují, abyste byli dětmi nebeského Otce, jenž přikazuje slunci vycházet na dobré i zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. Neboť milujete-li ty, kteří vás milují, jakou budete mít odplatu. Což to nečiní i celníci? A budete-li se chovat přátelsky jen k svým bratrům, co zvláštního činíte? Což to nedělají i pohani? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý i váš nebeský Otec.“ „Mějte se na pozoru, abyste nekonali dobré skutky před lidmi proto, aby vás viděli; jinak nebudete mít odplatu u Otce v nebesích. Kdykoli tedy dáváš almužnu, nevytrubuj to, jako činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé ctili. Vpravdě pravím vám: Dostali svou odplatu. Když však ty dáváš almužnu, ať neví levice, co činí pravice. Tak bude tvá almužna v skrytu a tvůj Otec, který vidí, co je kryté, ti odplatí.“ „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci, kteří se modlí nápadně v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Vpravdě pravím vám: Dostali svou odplatu. Když však se ty modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři

~strana 193 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus dveře a pomodli se k svému Otci v skrytu. A tvůj Otec, který vidí, co je skryté, ti odplatí.“ „A kromě toho, modlíte-li se, nemluvte mnoho jako pohani. Ti se totiž domnívají, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nenapodobujte je. Váš Otec zajisté ví, čeho je vám zapotřebí, dřív než ho prosíte.“ „A kdykoli se postíte, nebuďte jako pokrytci zasmušilí. Ti hyzdí svůj obličej, aby bylo zjevno, že se postí. Vpravdě pravím vám: Dostali svou odplatu. Když se ty postíš, pomaž si hlavu a umyj si tvář, aby tvůj půst neviděli lidé, nýbrž tvůj Otec, který vidí, co je skryté, a odplatí ti.“ „Neskládejte si poklady na zemi, kde je kazí rez a mol a kde je zloději vykopávají a kradou; skládejte si poklady v nebi, kde je ani rez ani mol nekazí a kde je zloději nevykopávají ani nekradou. Neboť kde je tvůj poklad „tam bude i tvé srdce.“ „Svící tvého těla je tvé oko. Je-li tvé oko zdravé, bude mít celé tvé tělo světlo; je-li však tvé oko špatné, bude celé tělo ve tmě. Jestliže tedy světlo v tobě je tmou, jaká je to temnota!“ „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům; neboť buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, anebo jednoho se přidrží a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ „Proto vám pravím: Nepečujte úzkostlivě o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, čím se budete odívat. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje ani nežne ani neshromažďuje do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což nejste cennější

~strana 194 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus než oni? Kdo z vás může svou starostlivostí přidat k svému věku jediný loket? A proč pečujete úzkostlivě o svůj oděv? Pozorujte polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, a pravím vám, že ani Šalamoun nebyl v celé své nádheře tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak odívá polní trávu, která dnes je a zítra se hází do pece, oč spíše vás, malověrní?“ „Nebuďte tedy příliš úzkostliví a neříkejte: Co budeme jíst, anebo co budeme pít, anebo čím se budeme odívat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude přidáno. Nestarejte se proto úzkostlivě o zítřek, neboť zítřek se postará sám o sebe. Každý den má sám dost své lopoty.“ Zástup byl cele zaujat krásou slov, která tak jasně a zřetelně plynula z Ježíšových rtů; když se jeho řeč chýlila ke konci, byly hlavy všech naplněny myšlenkami k prasknutí. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete posuzování, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Nebo jak to, že říkáš svému bratru: Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka a přitom máš ve vlastním oku trám? Pokrytče, odstraň nejdřív z vlastního oka trám, a potom prohlédneš, abys mohl odstranit třísku z oka svého bratra.“ „Nedávejte svaté věci psům, ani neházejte své perly před vepře, aby je snad nepošlapali, neobrátili se a nerozsápali vás.“

~strana 195 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Což dá někdo z vás vlastnímu synu kámen, bude-li ho prosit o chléb? Nebo poprosí-li ho o rybu, podá mu hada? Jestliže tedy vy, ačkoli jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, tím spíše dá nebeský Otec dobré věci těm, kteří ho prosí!“ „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, dělejte i vy jim, neboť toto je smysl Zákona i proroků.“ „Vcházejte těsnou branou. Neboť široká je brána a prostranná je cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo těch, kteří ji nalézají!“ „Mějte se na pozoru před nepravými proroky. Přicházejí k vám v ovčím rouše, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po' ovoci. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom rodí dobré ovoce a špatný strom špatné. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani špatný strom dobré. Každý strom, který nerodí dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Nuže tedy, po jejich ovoci je poznáte.“ „Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského, nýbrž jen ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. V onen den mi mnozí řeknou: ,Pane, Pane, což jsme v tvém jménu nevymítali zlé duchy a v tvém jménu nečinili mnoho zázraků? Ale tehdy jim prohlásím: ,Nikdy jsem s vámi neměl nic společného. Pryč ode mne, pachatelé nepravosti! „Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude jako moudrý muž, který postavil svůj dům na skále. Snesl se příval deště, spadly proudy vod,

~strana 196 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus přišla vichřice a opřela se do toho domu; ale dům se nezřítil, neboť byl postaven na skále. A každý, kdo slyší tato má slova, ale neplní je, bude jako pošetilec, který postavil svůj dům na písku. Snesl se příval, spadly proudy vod, přišla vichřice a opřela se do toho domu; dům se zřítil a jeho pád byl veliký.“ Ježíš vstal; na jeho tváři byla vidět únava, ale současně i vzrušení. Kázání na hoře skončilo. Lidé stáli chvíli jako omráčení, ale pak mu začali provolávat hosana. I apoštolově vstali a usmívali se; někdo prohodil, že to, co Kristus řekl, by stačilo k přemýšlení na celý život. Jiní poznamenali, že nový způsob výkladu Zákona jej učinil uznávanou autoritou. Zpráva o Ježíšových skutcích se roznesla do všech končin země;“ i na místech, kde Ježíš nikdy nebyl, plakali Židé radostí, že tento muž je konečně pravý Mesiáš.

Ježíš konal v Galileji zázraky — uzdravil malomocného, uzdravil ochrnulého služebníka římského setníka a ještě řadu dalších. Ale nejdůležitější byla práce s apoštoly; musela být skončena dřív, než se velerada rozhodne ke konečnému útoku. „Žeň je sice velká,“ řekl Ježíš smutně svým dvanácti žákům, „ale dělníků málo.“ Touhou jeho srdce bylo spasit Izraele ještě dřív, než se jeho evangelium rozšíří do ostatního světa, ale misionářů nebylo dost ani pro jeho vlastní národ. „Proste tedy Pána žní, aby poslal dělníky na svou žeň.“

~strana 197 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Na zkoušku chtěl apoštolům uložit první misionářské poslání v sousedních provinciích. Než odešli, dal jim několik naučení: „K pohanům nechoďte a nevstupujte do samaritánských měst. Jděte raději k ztraceným ovcím z kmene Izraelova. A při svém putování hlásejte: Přiblížilo se nebeské království.“ „Posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi, ale nevinní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi: budou vás chtít vydat soudcům a bičovat v synagogách: I před vladaře a krále budete předváděni kvůli mně.“ „Budete vydávat o mně svědectví jim i pohanům. Ale až vás předvedou, nestarejte se, jak nebo co máte mluvit; bude vám to dáno v tu chvíli. Neboť to nebudete vy, kteří mluvíte, nýbrž Duch vašeho Otce, který bude mluvit za vás Pro mé jméno vámi budou všichni pohrdat. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ „Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného; a budou-li vás stíhat v druhém, prchněte do dalšího.“ „Co k vám mluvím ve tmě, hlásejte ve světle; a co vám šeptám do ucha, provolávejte na střechách. A nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Bojte se spíše toho, kdo může duši i tělo zatratit do pekla. Což se neprodávají dva vrabci za laciný peníz? A přece nespadne ani jeden z nich na zem bez vůle vašeho Otce. U vás jsou sečteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; jste dražší než mnoho vrabců.“

~strana 198 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus A znovu poukázal na význam a důležitost víry: „Každého, kdo mě vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem v nebesích. Kdo však mě zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem v nebesích.“ „Nedomnívejte se, že jsem přišel zavést na zem pokoj; nepřišel jsem zavést pokoj, nýbrž meč. Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tato slova apoštoly překvapila, protože místo smířlivé mírnosti vyjadřovala bojovné nadšení. Při tom si začali uvědomovat, že Ježíšova nauka má rysy, které na první pohled vzájemně nesouvisí. „Kdo vás přijímá, mne přijímá,“ řekl závěrem, „a kdo přijímá mne, přijímá toho, jenž mě poslal. Kdo přijímá proroka proto, že je prorok, dostane odplatu proroka; a kdo přijímá spravedlivého proto, že je spravedlivý, dostane odplatu spravedlivého. A kdokoli podá jednomu z těchto nejmenších jen číši studené vody, proto, že je to můj učedník, vpravdě pravím vám, nepřijde o svou odplatu.“ Když se učedníci rozešli po dvojicích po kraji, Ježíš zůstal v Galileji, kázal, uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Mluvil v mnoha podobenstvích a posluchači mu rozuměli, neboť tento způsob vyprávění byl u Židů běžný. Někdy obědval s výběrčími daní a s hříšníky a ležel s nimi na lehátku u stolu. Farizeové na to poukazovali, a když se Ježíš o tom doslechl, pravil: „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ,Milosrdenství chci a ne oběti. Neboť jsem nepřišel volat spravedlivé, nýbrž hříšníky.“ Jindy volal Ježíš takřka básnickým jazykem k chudým, kteří ho obklopovali: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste unaveni, a já vás občerstvím. Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý

~strana 199 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus a pokorný. Tak naleznete pro sebe pokoj. Neboť mé jho je mírné a mé břímě lehké.“ Poněvadž působení dvanácti apoštolů bylo úspěšné, Ježíš vybral dvaasedmdesát učedníků a poslal je, aby kázali na místech, kam hodlal sám přijít. Když se s nimi opět setkal, hlásili mu s radostí: „I démoni nás poslouchají, protože mluvíme tvým jménem.“ Jednoho odpoledne vystoupil Ježíš s Petrem, Jakubem a Janem na horu, aby se tam modlil. Všichni tři apoštolově, jak bylo jejich zvykem, ho pozorovali z povzdálí a náhle si všimli, že jeho tvář zazářila světlem a že se jeho šat zaskvěl bělostí. Zjevili se Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním. Záře, kterou byli obklopeni, oslňovala apoštoly, takže si mnuli oči a napínali zrak ve snaze vidět co nejlépe. Pak se jich zmocnil strach a po nějaké době únavou a vyčerpáním usnuli. Když se probudili, Mojžíš a Eliáš už byli na odchodu. Petr řekl: „Pane, dobře je nám zde ..“ Ale když mluvil, obklopil je světlý oblak a z oblaku zazněl hlas: „Toto je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo, toho poslouchejte.“ Pak se mrak rozptýlil a hlas dozněl. Tři apoštolově se rozhlíželi kolem, ale viděli jen Ježíše. Dlouhou dobu se o té události neodvažovali s nikým promluvit. Jiného dne se vydali lidé z města Ježíšovi naproti a vzali s sebou i své děti. Apoštolově, kteří se snažili vždy dávat najevo, že Kristus patří především jim, šli napřed a vytýkali rodičům, že děti dělají hluk a zmatek. Ježíš však vstoupil doprostřed davu a zarazil apoštoly. Pak se

~strana 200 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus obrátil k dětem, větším i docela malým; některé se ho bály, jiné se ho držely za záhyby šatu, jiné se na něj podívaly a daly se do pláče. Na Kristově tváři se objevil nesmírně laskavý úsměv. Vlídně, hlasem, v němž bylo znát hluboké pohnutí, řekl: „Pusťte děti ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří boží království. Vpravdě pravím vám, kdo nepřijme boží království tak, jako je přijímá dítě, nevejde do něho.“ V prosinci roku 29 přišel Ježíš do Jeruzaléma na slavnost posvěcení chrámu. V druhé polovině měsíce měl třicáté Čtvrté narozeniny, avšak nikomu se o tom nezmínil. Zbývaly necelé čtyři měsíce na dokončení díla. Byl chladný den, jakých bývalo v Jeruzalémě jen málo, a studený vítr vál od Olivové hory přes údolí Cedr onu a narážel jako mořský příboj na zdi velechrámu. Ježíš se procházel v Šalamounově sloupoví. Apoštolově stáli v hloučku u zábradlí a čekali jako vždy na jeho pokyny a současně pozorovali zákoníky a farizeje, kteří ho obklopovali a doléhali na něj otázkami. „Jak dlouho nás ještě budeš držet v napětí?“ zapřísahali ho. „Jsi-li Mesiáš, pověz nám to zjevně.“ Ježíš se na ně podíval s nekonečnou trpělivostí. „Řekl jsem vám to, ale vy nevěříte. Skutky, které činím ve jménu svého Otce, vydávají o mně svědectví. Nechcete věřit, protože nepatříte k mým ovcím. Mé ovce slyší můj hlas. Znám je a ony jdou za mnou a dávám jim věčný život. Nezhynou na věky, neboť je nikdo nevytrhne z mé ruky. Otec, který mi je svěřil, je všemohoucí, a nikdo nevytrhne nic z jeho ruky. Otec a já jsme jedno.“

~strana 201 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Druhá část odpovědi — o tom, že se Kristus neodloučí od svých následovníků zdánlivě nesouvisí s otázkou. Farizeové ho žádali, aby se prohlásil Mesiášem. Bylo by to rouhání a farizeové věděli, že kdyby to připustil, vydal by se soudu a smrti ukamenováním. Ježíš si však uvědomoval, že chrámovým kněžím nejde tentokrát, o jeho smrt, nýbrž, o to, aby se lid neodcizil chrámů. Proto jim řekl, že ať se stane cokoli, chrám stejně nezíská zpět ovce, které se Krista vinou chrámu ztratily. Tato slova, vrcholící větou „Otec a já jsme jedno“ popudila zákoníky a farizeje tak, že vyběhli na nádvoří a sbírali kamení. Ježíš však neutekl. Když se vrátili s kameny v rukou a obstoupili ho, řekl: „Mnoho dobrých skutků jsem vám prokázal z poslání svého Otce; pro který z nich mě chcete ukamenovat?“ „Není to pro dobrý skutek,“ křičeli, „nýbrž pro rouhání, poněvadž se děláš Bohem, ačkoli jsi člověk.“ Ježíš zvedl obě ruce. „Což není psáno ve vašem Zákoně: V očích Hospodinových jste bohové? Jestliže bohy nazval ty, jimž bylo určeno slovo boží — a Písmo zrušit nelze — proč nazýváte rouhačem toho, koho Otec posvětil k své službě?“ „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Avšak činím-li je, věřte alespoň mým skutkům, nechcete-li věřit slovům. Tak poznáte pravdu a pochopíte, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Tato slova některé uklidnila, jiní soudili, že je to opět rouhání. Začali se dohadovat, ale než se dohodli, že ho zatknou, Ježíš zmizel. Stalo se to krátce po 25. kislevu uprostřed období dešťů (listopad — prosinec).

~strana 202 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Když Ježíš s apoštoly odcházel v noci z Jeruzaléma, aby se ukryl před svými nepřáteli, velechrám za jejich zády zářil oslnivými světly. V mlze a větru nastoupila malá skupinka cestu do kraje zvaného Perea. Ježíš byl poražen a nechtěl-li zemřít předčasně, musel ze Svatého města odejít. První noc se stavěli na krátký odpočinek v Bethanii u Ježíšova přítele Lazara a jeho sester, Marty a Marie. Ježíš u nich přespával často, když bylo zima nebo pršelo a nemohl zůstávat v Getsemanské zahradě. Bethanie byla jen asi tři kilometry od jeruzalémských hradeb, takže vlastně ještě patřila do okruhu hlavního města. Kristus měl takovou důvěru v Lazara a jeho sestry, že často u nich nechával svou matku, nebyl-li si jist bezpečným přijetím v Jeruzalémě. Ráno se vydali přes pusté žlutavé hory do Jericha vzdáleného třicet pět kilometrů. Kraj byl zamořen lupiči a lidé se báli tudy chodit i za dne a raději se přidávali k velkým karavanám. Třetí den sestoupil Ježíš s apoštoly z horské pustiny do svěžího travnatého údolí, v němž jako růžový keř uprostřed zahrady leželo Jericho. Z Jericha pak pokračovali dál na východ přes Jordán až do pustých Moabských hor, kde si zvolili dočasný úkryt. Tam pověděl Ježíš apoštolům, co se s ním stane a co čeká od každého z nich před svou smrtí a po ní. V této krajině zůstali několik týdnů a prokazovali dobrodiní obyvatelům Bethabary a vesnic pod horou Nebo. Na krátko zavítal též do samařského Efraimu, kde s potěšením vyslechl zprávy od dvaasedmdesáti učedníků, které před časem rozeslal po kraji. Jako člověk však a jako přítel se rmoutil, neboť věděl, že na jaře musí zemřít.

~strana 203 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Začátkem března vzkázaly z Bethanie sestry Marie a Marta, že je Lazar nemocen, a prosily Ježíše, aby přišel. Když to Kristus uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, nýbrž k boží slávě. Skrze ni bude Syn člověka oslaven.“ Pak, jako by se nic nedělo, pokračoval ve své práci, učil a kázal. Dva dny na to při rozmluvě s apoštoly se náhle odmlčel, zbledl a pak prohlásil: „Vraťme se do Judeje.“ „Mistře,“ řekli apoštolově, „nedávno tě v Jeruzalémě málem ukamenovali a ty tam zase chceš jít?“ Ale Kristus řekl téměř v hněvu: „Což nemá den dvanáct hodin? Chodí-li někdo ve dne, neklopýtá, neboť vidí světlo tohoto světa; chodí-Ii však v noci, klopýtne, neboť mu schází světlo.“ Neodpověděli. Nechápali jeho rozhodnutí, avšak podřídili se. „Lazar, náš přítel,“ řekl Ježíš, „spí; ale půjdu ho probudit.“ „Pane,“ řekli apoštolově, „spí-li, bude zdráv.“ V Ježíšových očích se objevil smutek. „Lazar je mrtev,“ řekl. „Jsem rád kvůli vám, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.“ Všichni byli přesvědčeni, že jít do blízkosti Jeruzaléma bude osudné a dostali strach kromě Tomáše, který pravil: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním.“ Do Bethanie bylo několik dnů namáhavé cesty. Když tam přišli, dověděli se, že Lazar je v hrobě už čtyři dny. Lazarův dům byl plný lidí, kteří přišli z Jeruzaléma, aby potěšili obě sestry. Když Marta uslyšela, že přichází Ježíš s apoštoly, vyběhla mu naproti. Marie zůstala doma se smutečními hosty. Ježíš se ubíral po 151

~strana 204 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus silnici v půlkruhu svých přátel a sotva ho Marta spatřila, dala se do pláče. „Pane, kdybys tu byl, bratr by nezemřel. Ale i teď vím, že o cokoli požádáš Boba, Bůh ti dá.“ Ježíš se zadíval na její uplakaný obličej. „Tvůj bratr zase vstane,“ řekl a vykročil k domu smutku. „Vím,“ odpověděla Marta žalostivě, „že vstane při vzkříšení v den poslední.“ Kristus řekl vážně: „Já jsem vzkříšení a život: Kdo věří ve mně, i kdyby umřel, bude živ; a nikdo, kdo žije a ve mne věří, neumře na věky. Věříš tomu?“ „Ano, Pane,“ řekla, „pevně věřím, že jsi Mesiáš, boží Syn, který přišel na tento svět.“ Pak běžela napřed, zavolala Marii stranou a řekla jí: „Mistr je zde a ptá se po tobě.“ Marie se rychle protlačila davem truchlících, kteří zaplňovali každou část domu, a vyběhla ven. Farizeové a ostatní, kteří byli uvnitř, se„ domnívali, že jde k hrobu, a šli za ní. Marie však běžela k Ježíšovi, padla mu k nohám a řekla s pláčem stejně jako její sestra: „Pane, kdybys tu byl, bratr by nezemřel.“ Farizeové slzeli též. Znali Lazara jako hodného člověka a dobrého přítele. Pohled na dívku klečící v prachu cesty působil silným dojmem. Kristus se rozhlédl a byl hluboce dojat (evangelista Jan praví, že se v duchu zachvěl) pohledem na tolik plačících. „Kde jste ho pochovali?“ zeptal se. „Pojď se, Pane, podívat,“ řeklo několik lidí. Vydali se ulicí do kopce.

~strana 205 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíš si najednou přejel rukou oči a začal plakat též. Kráčel za lidmi, kteří ho vedli k hrobu, a po tváři mu kanuly slzy. „Hle, jak ho miloval,“ pravili někteří. Jiní říkali: „Otevřel oči slepému; proč nemohl zabránit jeho smrti?“ Na otvor do hrobu vytesaného ve skále byla přiklopena kamenná deska. „Odstraňte ten kámen,“ řekl Ježíš tiše. Tu přiběhla Marta a řekla ustrašeně: „Pane, tělo teď už je v rozkladu. Je mrtvý čtyři dny.“ „Neřekl jsem ti,“ odpověděl Ježíš vlídně, „že budeš-li věřit, uzříš slávu Boží?“ Když odvalili kámen, objevil se temný vnitřek hrobu, z jehož slizkých stěn kapala voda. Ježíš sepjal ruce a zvedl oči k obloze: „Otče, děkuji ti, že mě slyšíš. Vím, že mě vždycky vyslyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí, kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“ Pak rozpřáhl ruce a upřel oči na odkrytý hrob a zvolal silným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Dav pohlédl na Krista a pak na hrob. Nic se nedělo. Ježíš stál s rozpřaženýma rukama a zíral před sebe. Lidé mlčeli, ale jejich srdce bila rozčilením. Čekali a nespouštěli oči z hrobu. Pojednou se objevila hlava zabalená do bílého plátna, pak tělo na vratkých nohou, rovněž zavinuté plátnem, které téměř znemožňovalo pohyb. Ústa diváků se otevřela v hrůzném údivu, když spatřili Lazara svázaného obvazy na rukou i na nohou a s tváří zahalenou šátkem. „Rozvažte ho,“ řekl Ježíš, „a nechte ho, ať odejde.“

~strana 206 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Mnoho farizeů teprve teď uvěřilo. Uznali, že je Ježíš Mesiáš. Jiní pospíšili do Jeruzaléma, při čemž většinu cesty běželi, aby pověděli tomto velkém zázraku velekněžím v chrámu. Když se zpráva rozšířila, Kaifáš okamžitě svolal zvláštní zasedání Velké rady. Sešli se plni obav a starostí. Tichý zápas, který vedli s Ježíšem, pro ně nevypadal nepříznivě. Nejen že odvedl chrámu tisíce věřících, ale odpadávali i někteří farizeové. A to byla vážná věc. Rozhodnutí už nebylo možné odkládat, ať bude jakékoli. „Co podnikneme, vždyť ten člověk činí mnoho divů? Necháme-li to tak, uvěří v něho všichni, a pak přijdou Římané a skoncují s námi, s naším národem.“ Byla to promyšlená slova a vyjadřovala podstatu problému. Dnes křísí mrtvé na jeruzalémském předměstí, zítra může přijít do města vzkřísit některého z proroků. Bude-li nadále bez zábran pokračovat v své činnosti, brzy v něj uvěří celý svět; nikdo nezabrání, aby lidé uvěřili v člověka, který, bude-li chtít, dokáže nemožné. A dojde-li to tak daleko, přijdou římské legie, obsadí chrám a zbaví kněze jejich postavení i příjmů. Něco je nutno podniknout. Ale co? „Jste neprozíraví a nechápete,“ řekl klidně, téměř sarkasticky Kaifáš, „že je pro nás prospěšnější, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý národ zahynul.“ Kaifášův plán byl hanebný. Chtěl zabít Ježíše, aby zachránil své postavení. Nevědomky se však stal součástí mnohem většího plánu, jehož původcem byl sám Bůh. Ježíš měl zemřít, aby vykoupil hříchy lidstva, a bylo nutno, aby se někdo postaral o jeho záhubu.

~strana 207 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Toho dne se velerada usnesla, že vydá Ježíše na smrt. Zbývalo jen, aby velekněz určil nejlepší způsob, jak plán uskutečnit. Vůli velerady měl Kaifáš provést urychleně a v souladu se Zákonem. Ze všeho nejdůležitější bylo vyhnout se jakýmkoli nepokojům, které by mohli vyvolat Galilejcovi přívrženci. Proto musel Kaifáš postupovat s největší opatrností; nesměl Ježíše zajmout za denního světla. Ježíš s apoštoly opustil Bethanii ještě téhož dne a vrátil se do Efraimu. Tam zůstal čtrnáct dní až do konce března. Tou dobou už z celé země putovali lidé do Jeruzaléma na velikonoční slavnost a Ježíš se svou skupinkou se mohl připojit ke kterékoli karavaně směřující na jih. Místo toho se však vydal s apoštoly jihovýchodním směrem do Jericha. Měl pro to důvod — jako pro vše, co činil. Věděl, že to bude jeho poslední cesta. Efraim ležel na silnici mezi Galilejí a Jeruzalémem a Ježíš nechtěl vstoupit do Svatého města s galilejskou karavanou, aby se nezdálo, že se utíká pod ochranu svých rodáků. V Jeruzalémě dostali všichni kněží a chrámoví služebníci příkaz, aby okamžitě hlásili Kaifášovi, kdyby se někdo z nich dověděl, kde se Ježíš zdržuje. Začátkem měsíce nisanu — poslední týden v březnu — nastoupil Ježíš se svými věrnými poslední pouť z Jericha do Jeruzaléma. Apoštolově se báli a loudali se zá svým Mistrem hledajíce záminku pro sebemenší zdržení. Ježíš se zastavil a svolal je k sobě.

~strana 208 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Jdeme do Jeruzaléma,“ řekl, „a Syn člověka bude zrazen velekněžím a zákoníkům a ti ho odsoudí k smrti a vydají pohanům. Budou se mu posmívat a plivat na něho, zbičují ho a pak ho zabijí. Ale po třech dnech vstane z mrtvých.“ Pak se opět dali na pochod, tentokrát už s určitou nadějí. Apoštolově dovedli snést pomyšlení na nastávající tragédii, jen pokud jim Ježíš neustále připomínal, že vstane z mrtvých a že za tři dny po své - smrti bude opět s nimi. Dokázali zapomenout na to, co bylo pro ně nesnesitelné, jestliže se upnuli na jediný světlý bod této zlé situace. Cestou Jakub a Jan, synové hromu, se připojili k Ježíšovi, který šel několik kroků před ostatními. „Mistře,“ začali, „chtěli bychom, abys nám splnil, oč tě poprosíme.“ „Co chcete, abych vám učinil?“ „Dopřej nám, abychom v tvé slávě seděli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Jeho, slávou byla jeho smrt. Pro tuto bolestnou a potupnou smrt lidé na něj budou vzpomínat. A bratři chtěli sedět vedle něj v nebi. „Nevíte, oč prosíte,“ řekl bystrým mladíkům. „Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěn i křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ „Ano,“ řekl a zahleděl se daleko do budoucnosti. „Kalich, který já piji, sice pít budete, a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni, avšak sedět po mé pravici či levici není mou věcí vám dát, nýbrž je to pro ty, pro něž je to připraveno.“

~strana 209 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Když zbývajících deset uslyšelo, co chtěli, rozzlobili se na Jakuba á Jana a vytýkali jim jejich jednání. Ježíš je znovu svolal a řekl jim: Víte, že pohanští panovníci vládnou nad svými poddanými a že je utlačují svou mocí. To nesmí být mezi vámi. Naopak, kdo chce mezi vámi vládnout, ať je vaším služebníkem; a kdo chce mezi vámi vést, ať je otrokem všech. Neboť ani Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Druhého dne odpoledne už byli v dohledu východních svahů Olivové hory. Ježíš byl připraven podstoupit své utrpení. Bylo to roku 30 po Kr. podle gregoriánského kalendáře, 784 podle římského kalendáře a 3790 podle židovského kalendáře. Den byl 31. březen. Když došli do Bethanie, byl Ježíš přijat s ovacemi. Stal se hrdinou, ba víc než hrdinou — osobností, jež mohla zachránit všechny. Lazar přivítal Krista se slzami v očích; Simon Malomocný, boháč vyléčený z této nemoci, ho pozdravil s úctou; Marie a Marta mu vyšly vstříc s obdivem; obyvatelé Bethanie volali hosana a návštěvníci z Jeruzaléma se před ním hluboko ukláněli. Simon Malomocný uspořádal velkou hostinu. Lazar ležel na lehátku vedle Ježíše, Marta trvala na tom, že bude připravovat jídlo a nosit na stůl. Byla to veselá hostina, všichni se cítili šťastní a spokojení, i Ježíš si mezi svými věrnými oddechl a trochu zapomněl na to, co ho čeká. Před domem stály davy lidí, aby Krista alespoň zahlédli. Každý se mu chtěl poklonit a sousedé znovu a znovu chtěli spatřit Lazara, kterého viděli mrtvého, dotknout se ho, mluvit s ním.

~strana 210 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Dobrá nálada při hostině byla nakažlivá a Marie, sestra praktické Marty, odešla na chvíli z místnosti a vrátila se s librou vonné indické masti z pravého nardu. Chtíc dát najevo svou lásku, vylila část Kristovi na hlavu a pak, zatímco společnost žasla nad její smělostí, přistoupila k dolnímu kouči lehátka a pomazala Spasitelovy nohy zbytkem masti. Dům se naplnil levandulovou vůní. Hosté se s překvapením dívali na Marii, která se šťastným úsměvem vtírala mast do Ježíšových nohou a když skončila, setřela přebytek svými dlouhými vlasy. Ježíš neříkal nic. Jeho zrak bloudil po místnosti z jednoho hosta na druhého. Všichni věděli, že mast stála víc než celá hostina. Nikdo však nic nenamítal, až Jidáš, který ležel po Kristově pravici se posadil a řekl hlasitě, aby ho všichni slyšeli: „Proč nebyla ta mast prodána za tři sta denárů a nebylo to dáno chudým?“ Snad byla tato otázka dobře míněna, rozhodně však přišla pozdě. „Proč jí to máš za zlé?“ řekl Ježíš smířlivým tónem rozhořčenému Jidášovi. „Tím, že vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. Vždyť chudé máte vždycky s sebou, mne však vždycky mít nebudete!“ Co se stalo, stalo se, a Ježíš, který věděl, že za týden už tou dobou bude mrtev, nebyl nerad. Jeho lidská stránka zřejmě potřebovala důkazy lásky a tento projev impulzivní mladé ženy byl vítán. V neděli ráno věděla o Ježíšově příjezdu každá ulička Svatého města. Lidé nebyli už vázáni sobotou, která skončila předešlý večer, a vyšli na cestu vedoucí po svahu od chrámu k Bethanii, aby ho pozdravili.

~strana 211 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Přišli jako na slavnost a velekněží, kteří pozorovali celé dění z výšin Šalamounova sloupoví, byli hněvem bez sebe a rozhodli se, že odsoudí Lazara k smrti. Věděli, že Lazarovo vzkříšení vzrušilo jeruzalémský lid téměř k šílenství; i ti, kteří kdysi s velkou rozhodností zastávali názor, že Ježíš není vyvolencem božím, nyní uznávali, že je, a účastnili se průvodu, který mu šel vstříc. Bylo jasné, chladné, svěží ráno jarní slunce se třpytilo na oroseném listí a obloha nad bílým mramorem chrámových věží měla barvu modrého porcelánu. Byl to den, který omamoval smysly svou krásou a silnice do Bethanie byla brzy přeplněna rodinami, jež se většinou Více nebo méně odklonily od chrámu. Někteří z galilejských poutníků se připojili ke svým judským bratřím a mnozí začali sekat palmové větve a prostírat je na cestu, po níž měly kráčet nohy Pomazaného. V Bethanii poděkoval Ježíš svým hostitelům a vydal se s apoštoly a učedníky na cestu. Když přišli na rozcestí, ukázal na vesnici ležící 156na úpatí Olivové hory a řekl dvěma učedníkům: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vstoupíte, najdete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo neseděl. Odvažte je a přiveďte. A řekne-li vám někdo: Co to děláte? odpovězte: Pán je potřebuje.“ Oba učedníci šli do vesnice a nalezli mladého osla, ne vyššího než metr, přivázaného k sloupu. Rozhlédli se a když nikoho neviděli, odvázali ho. Znenadání se však objevili dva muži a s nedůvěřivým pohledem se zeptali, proč osla odvazují. Učedníci byli na rozpacích, ale odpověděli, že Pán ho potřebuje, a majitelé se hluboce uklonili a odešli.

~strana 212 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Když se učedníci vrátili, ostatní přehodili přes hřbet oslátka — bylo to šedivé stvoření, jakých je v Palestině plno, s něžnými kopýtky — své pláště a Kristus se na ně se strany posadil. Ježíšovi přátelé chtěli nejprve vést zvíře za ohlávku, ale po obou stranách se tlačilo tolik lidí, že nebylo třeba ukazovat směr. Silnice byla hustě obsazena tak, že některé rodiny musely vylézt na okolní stráně, aby Mesiáše spatřily. Ti, kteří stáli po stranách, prostírali své pláště pod kopyta oslátka a byli šťastni, když zvíře nesoucí Spasitele šláplo na jejich šat. Jiní házeli na cestu palmové ratolesti a první jarní květiny. Průvod vystupoval po východním svahu Olivové hory. Když dospěl na vrchol cesty a začal sestupovat po západním úbočí, Ježíšovi učedníci zůstali užasle stát nad neobvyklým panorámatem, které se jejich zraku naskytlo v údolí: po celé délce silnice se tísnily davy lidí až k severovýchodní bráně velechrámu. I začali zpívat: „Požehnaný, jenž přichází jako král ve jménu Páně! Pokoj na nebi a sláva na výsostech.“

Oslík pomalu sestupoval po úbočí Olivové hory a zástupy tlačící se ze všech stran volaly „Hosana Synu Davidovu!“ Lidé sekali ratolesti ze stromů a vystýlali zelení cestu až do Jeruzaléma. Uprostřed hluku volali někteří z farizeů na Ježíše: „Mistře, pokárej své učedníky!“ Ale Kristus byl dojat těmito spontánními projevy náklonnosti a odmítl: „Pravím vám,

~strana 213 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus budou-li oni mlčet, kamení bude volat.“ Procesí se ubíralo kolem Getsemanské zahrady, pak překročilo potok Cedron a pokračovalo podél hřbitova s bílými kameny a schránkami na kosti k severovýchodní bráně mezi chrámem a Antoniovou tvrzí. Římské stráže pozorovaly celé dění a přivolali i velitele, aby se přišli podívat, jak se Židé radují. Ze všech stran znělo hosana a otcové zvedali své děti co nejvýše, aby jim umožnili spatřit Krista. Skupina saducejských kněží se snažila vstoupit touto branou do chrámu, tlačící se dav je však donutil obejít hradby až k západní bráně. Byli zděšeni, co Ježíš učinil s jeruzalémským lidem, a někteří hlásili Kaifášovi, že ho uznali za Mesiáše nejen obyčejní lidé, nýbrž že i někteří z farizeů a starších byli spatřeni jak se klanějí tomu podvodníkovi. Jestliže Kaifáš rychle něco neučiní, chrám ztratí svou vážnost. Když Kristus dojel do chrámové brány, zastavil osla 15). Dav lidí tlačících se k němu ze třech stran nyní vzrostl o poutníky, kteří přibíhali z nádvoří pohanů. Už nemohl dál. V jeho očích se zatřpytily slzy a z jeho úst se ozvalo vzlykání. Sklonil hlavu a zašeptal: „Kéž bys poznalo i Ty, alespoň v tento svůj den, co je ti k pokoji! Ale nyní je to skryto před tvýma očima. Přijdou na tebe dni, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem,

~strana 214 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus oblehnou tě a sevřou ze všech stran a na zem povalí tebe i tvé děti; a nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení. 16)

Jen několik učedníků přitisknutých davem k oslíku slyšelo tato slova a vidělo slzy. Ježíš sestoupil a šel pěšky na nádvoří chrámu. Směnárníci a prodavači dobytka tam opět provozovali své obchody. Ze severní strany Šalamounova sloupoví pozorovali velekněží, jak se odděluje od zástupu a znovu vyhání obchodníky z nádvoří. „Je psáno,“ křičel, „můj dům je dům modlitby, vy však jste jej učinili peleší lotrovskou.“ Pak šel k místu, kde stáli někteří z hlavních kněží. Děti, které běhaly po nádvoří, se zastavily a s úsměvem se obrátily k Ježíšovi. „Hosana Synu Davidovu,“ volaly, „požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“! „Slyšíš, co říkají?“ zeptali se velekněží nemile dotčeni. Ježíš si osušil oči a usmál se na děti. „Ano,“ řekl, „nikdy jste nečtli: Ústa nemluvňat a kojenců ti vzdávají chválu?“ Kněží se tak rozlítili, že už se déle nedovedli dívat na Ježíšův triumf. Prokleli ho. Bylo nad jejich síly připustit třeba jen na chvíli, že by mohl být skutečným a pravým Mesiášem; avšak stejně obtížné bylo pro ně pochopit i hloupost lidu, který tím, že se klaněl Ježíšovi na chrámovém nádvoří, vlastně uctíval falešné bohy. Ježíš obešel vnější nádvoří a lidé mu dělali cestu a hlasitě chválili Boha, že ho k nim seslal. Několik Beků na nádvoří pohanů přistoupilo k

~strana 215 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus snědému dobromyslnému Filipovi s prosbou: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filipovi byla jejich žádost příjemná; jako ostatní apoštolově byl přešťasten, protože tento den znamenal Spasitelův triumf. Ježíš předpověděl smutné věci, dokonce smrt, a zatím — lidé ho nazývali Mesiášem! Byl to skutečně první den, kdy Kristus vstoupil do svého pravého království na zemi. Avšak přes všechno radostné vzrušení si Filip netroufal obrátit se na Ježíše přímo. Šel k Ondřejovi, ukázal na Řeky a zmínil se o jejich přání. Svalovitý rybář navrhl, aby promluvili s Kristem oba. Mesiáš je vyslechl a zastavil se. Bekové přišli právě včas, když začal mluvit. Kolem něho se shromáždily davy lidí a zář vycházející z jeho pohledu se odrážela na jejich obličejích. „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka,“ řekl. „Vpravdě pravím vám: Nepadne-li pšeničné zrno do země a nezemře-li, zůstává samo; zemře-li však, přináší mnoho užitku. Kdo si příliš cení svého života, ztratí jej; kdo si naopak nezakládá na svém životě na tomto světě, zachová jej pro život věčný. Kdo mi chce sloužit, musí mě následovat: a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Bude-li mi kdo sloužit, poctí jej můj Otec.“ Odmlčel se a pohlédl na zem na špičky svých nohou. Řekové, apoštolově i ostatní se dívali vzájemně na sebe ve snaze porozumět lépe jeho slovům. Většina z nich pochopila, že ve službě Mesiáši nelze příliš lpět na životě a že tak zachovají duši pro věčnost a poctu Boha Otce.

~strana 216 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kristus přehlédl shromážděný dav, a místo aby se radoval, zdálo se, že zesmutněl. „Má duše je zkormoucena, ale co mám říci? Otče, ušetři mě této zkoušky? Ne, ne, vždyť právě proto jsem přišel.“ Povzdechl a řekl liše a odevzdaně: „Otče, oslav své jméno.“ Tu se ozval z dálky hlas jako hrom burácející v horách: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Někteří ze zástupu se zahalili úže do pláště a pravili „Zahřmělo.“ Jiní řekli: „Nikoliv, mluvil k němu anděl.“ „Ne kvůli mně,“ pokračoval Ježíš, „zazněl ten hlas, nýbrž kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude kníže tohoto světa vypuzen. A já, až budu povýšen od země, potáhnu všecko k sobě.“ Lidé byli zmateni. Mužové si hladili vousy a dívali se jeden na druhého. Slyšeli slovo „povýšen“. Byl to dobový výraz a stejně jako „nést strom“ znamenal jedinou věc: ukřižování. Ale co s tím měl společného Syn člověka nebo kníže tohoto světa? Jak by mohl být Syn člověka „povýšen“? Kým a proč? Mesiáš jim byl přislíben před mnoha sty lety a měl přijít v lesku slávy, snad na oblaku obklopen legiemi andělů — nebo jako neznámý z Davidova města Betléma. „Učili jsme se v Zákoně,“ pravili uctivě, „že Mesiáš zůstane na věky. Jak to, že říkáš, že Syn člověka musí být povýšen? Kdo je Syn člověka?“ „Ještě krátký čas je světlo mezi vámi,“ odpověděl Ježíš. „Choďte, pokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma.“ Tím chtěl říci: neváhejte přijmout Mesiáše, pokud je ještě mezi vámi, jinak až odejde, budete žít v duchovní temnotě. Ale oni neporozuměli.

~strana 217 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Farizeové pozorovali tuto scénu z výše položených míst chrámu a řekli si: „Hle, jde za ním celý svět.“ Ježíš odešel a vrátil se s apoštoly do Bethanie. Apoštolově byli v povznesené náladě; šli zvesela a hrdě probírali podrobnosti velkého Ježíšova triumfu v tuto neděli palmových ratolestí. Sotva si všimli, že Kristus vedle nich kráčí s očima upřenýma na kamennou cestu. Neměl pocit vítězství. Neboť nešlo o plné vítězství Boží pravdy. Byl to pouze jeden den v Ježíšově životě, kdy jeho uznání dostoupilo vrcholu, kdy se lidé silně snažili mu porozumět a kdy mu vzdali čest. Nepochopili však jeho poslání; dokazovaly to jejich otázky. Když vyšli za městské hradby, jeden z apoštolů vyslovil obdiv nad obrovskými kameny hradeb a zářivou bělostí chrámu: „Mistře, pohleď, jaké jsou to úžasné kvádry a jaká skvělá stavba.“ Tak nepřímo vyjádřil pochybnost o tom, co Ježíš předpověděl o zkáze města. Kristus zarmouceně odvětil: „Obdivujete tu mohutnou stavbu? Všechno bude rozmetáno a nezůstane tu kámen na kameni.“ Ostatní zpomalili své bezstarostné kroky a začali mezi sebou uvažovat o jeho slovech. Nedovedli si představit, že by zdi mohly utrpět při obléhání — což se také stalo — a čím víc přemýšleli o Ježíšově výroku, tím víc nabývali přesvědčení, že mluví o konci světa. Toto téma dráždilo ustavičně mysl Židů, protože Zákon učil, že konec světa přijde, ovšem nikdo nevěděl kdy. Apoštolově zatím neříkali nic, ale když došli k velké skále na vrcholu Olivové hory, kde se Ježíš

~strana 218 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus posadil, Petr, Jakub, Jan a Ondřej se ho důvěrně zeptali: „Pověz nám, kdy to bude, a co bude znamení tvého příchodu a konce světa?“ Kristus seděl proti slunci zapadajícímu nad obrysem Svatého města. Ochladilo se. Dole na stráních tisíce rodin stavělo velikonoční příbytky. Za hodinu čtyřiadvacet chrámových bran bude zavřeno a objeví se bílý kouř, až kněží omyjí kámen obětního oltáře a zapálí na noc ohně. „Hleďte, ať vás nikdo nesvede,“ pravil. „Neboť přijdou mnozí v mém jménu a řeknou: ,Já jsem Mesiáš' a svedou mnohé. Až budete slyšet o válkách a rozbrojích, nelekejte se, neboť to musí nastat, ale to nebude ještě konec . . .“ Pak mluvil o moru, hladu, zemětřesení a jiných útrapách. „Budete v nenávisti u všech pro mé jméno,“ řekl. „Ale kdo vydrží až do konce, bude spasen.“ Chtěli pochopitelně vědět o konci světa ještě víc, a Kristus je opět varoval před falešnými proroky a zmínil se o dalších hrozných katastrofách. Nejdůležitější však je být připraven. „O tom dni nebo té hodině neví nikdo,“ řekl Ježíš dívaje se na čtyři tváře, před sebou, „ani andělé v nebi ani Syn, toliko Otec. Mějte se na pozoru a bděte, neboť nevíte, kdy ta chvíle nastane. Jako když pán domu odcestuje a dá služebníkům plnou moc, každému jeho práci a vrátnému přikáže, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy se pán domu vrátí, zda večer nebo o půlnoci, nebo o kuropění či ráno, aby vás při nenadálém příchodu nenalezl ve spánku. Co pravím vám, pravím všem: Bděte!“ Po těchto vážných slovech Ježíšova tvář opět zjihla. Ještě chvíli zůstal stát. Obloha nad městem hýřila levandulovou modří a nízké husté

~strana 219 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus mraky byly zbarveny rudými skvrnami. Městské hradby vrhaly tmavý stín na potok Cedron a nad Jerichem za Ježíšovými zády vycházel nový měsíc. Fíkovníky na svahu hory se podobaly mlčenlivým posluchačům. V údolí bojovaly žlutavé elipsy s tmou. Byl to krásný večer; pro toho, kdo měl kdy se dívat. Ježíš vykročil směrem k Bethanii a jeho tvář ve stříbrném světle měsíce vypadala unaveně.

Do konce zbývalo už jen několik dní a ty prožil v chrámu, uzdravoval nemocné a těšil zarmoucené. Dvě noci odpočíval v Bethanii v Lazarově domě, kde rozmlouval se svou matkou a snažil se jí připravit na to, co bude těžkou ranou pro její duši. Pozdní večerní hodiny trávil se svými učedníky, vykládal jim Písmo ve světle své nové zvěsti a připomínal jim, aby kvůli němu byli laskaví ke všem. Naučil je mnoha novým věcem a zopakoval staré. Uprostřed týdne odcházel večer s několika vybranými učedníky do malé zahrady u olivového lisu, zvané getsemanská, a tam buď podlehl únavě a usnul nebo vzrušen a ztrápen chodil nervózně spínaje a rozpínaje dlaně pod krajkovým listím nízkých oliv. Jako by kroky měřil svou celu. Úterý večer 4. dubna strávil s dvanácti apoštoly a mluvil o posledním soudu. Seděl na kameni s lokty opřenými o kolena. Ruce zdůrazňovaly drobnými gesty jeho slova a pohyb hlavy provázel myšlenky, jež chtěl vštípit svým posluchačům.

~strana 220 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Až přijde Syn člověka v slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a před ním budou shromážděni všichni národové. I oddělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce po své pravici, kozly pak po levici/'„Tehdy řekne král těm, kteří budou po jeho pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, a vládněte královstvím, které je pro vás připraveno od počátku světa. Neboť jsem měl hlad a dali jste mi jíst; měl jsem žízeň a dali jste mi pít; cizincem jsem byl a ujali jste se mě; byl jsem nahý a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě; byl jsem uvězněn a přišli jste za mnou. Tu se ho otáží spravedliví: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě nebo žíznivého a dali jsme ti pít? A kdy jsme tě viděli jako cizince a ujali jsme se tě? Nebo nahého a ošatili jsme tě? A kdy jsme tě viděli nemocného nebo v žaláři a navštívili jsme tě? A král jim odpoví: Vpravdě vám pravím, co jste učinili jednomu z nejmenších těchto mých bratří, mně jste učinili.“ „Potom řekne těm, kteří budou po levici: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho služebníkům. Neboť jsem měl hlad a nedali jste mi jíst; měl jsem žízeň a nedali jste mi pít; byl jsem cizincem a neujali jste se mě; nahý a neoblékli jste mě; nemocný a ve vězení a nenavštívili jste mě. A tu se ho i oni otáží: Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, jako cizince nebo nahého nebo v žaláři a neposloužili jsme ti? On jim odpoví: Vpravdě vám pravím, co jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili. A tak půjdou tito do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“

~strana 221 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíš mluvil jasně a apoštolově pochopili. Pak vstal a pohlédl na svou nečetnou armádu: „Víte, že za dva dny budou velikonoce. V tu dobu bude Syn člověka vydán soudu a bude ukřižován,“

Ráno jednoho z posledních dnů — snad ve středu — vstoupil Ježíš na území chrámu naposled. Jako dřív lidé na sebe volali a sdělovali si dobrou zprávu, že se vrátil prorok z Galileje, a spěchali na nádvoří pohanů, aby ho spatřili a naslouchali jeho slovům. I kněží to slyšeli a sestoupili s posvátných prostor o tři metry níž na dvůr kněží, pak ještě níž na nádvoří žen a odtud na nádvoří pohanů. Tam se s ním setkali: „Jakou pravomocí ty věci činíš?“ otázali se. Kdyby řekl, že pravomocí boží, znamenalo by to, že se prohlašuje Mesiášem, a kněží by ho obvinili před shromážděným davem z rouhání. Proto se rozhodl čelit jejich nepřátelství tím, že na dotaz od- 33 poví dotazem. „Odpovíte-li mi na mou otázku, řeknu vám, jakou pravomocí činím ty věci. Odkud byl Janův křest, z nebe či od lidí?“ Knězi hleděli rozpačitě jeden na druhého. Galilejec, kterého chtěli usvědčit z rouhání, jim sám nastražil past. Poodstoupili a radili se. Nemohli si však nic vymyslet. Řeknou-li, že Janův křest byl z nebe, znamená to podkopat základy židovské víry, poněvadž křest vodou byla novota cizí Mojžíšovu Zákonu. Řeknou-li naopak, že Janova moc křtít pochází od lidí, popudí proti sobě dav, který čeká na odpověď. Všichni Židé do jednoho byli totiž přesvědčeni, že Jan Křtitel je pravý prorok.

~strana 222 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Vrátili se tedy k Ježíšovi a řekli otevřeně: „Nevíme.“ A Ježíš odpověděl: „Ani já vám nepovím, jakou pravomocí to činím.“ Zatím přinesli na nosítkách několik nemocných. Dav čekal, kdežto kněží se vzdálili, ale za několik okamžiků se znovu objevili s přátelským úsměvem, jako by se i oni chtěli podrobit. Ve skutečnosti se hodlali ještě jednou pokusit, zda ho polapí, tentokrát tím, že ho usvědčí — na radu Annášovu a ostatních členů rady — že brojí proti césarovi. „Mistře,“ řekli skromně, „víme, že jsi přímý a podle pravdy učíš cestě boží a nedbáš na nikoho, neboť nikomu nestraníš. Sluší se platit daň císaři či nikoliv?“

.

Davem proběhla vlna vzrušení. Byla to opravdu výtečná otázka, chytrý útok hodný starých rabínských škol, v nichž se pěstoval podobný druh intelektuálních půtek. Slovní hříčka ne nepodobná starověkým hádankám, na něž nebylo odpovědi. Řekne-li, že placení daně pohanskému panovníkovi je správné, ztratí sympatie Židů, kteří nenáviděli césara a jeho římské legie. Odpoví-li, že daň je nesprávná, a že by se platit neměla, oznámí kněží tento výrok prokurátorovi, který bude povinen Ježíše zatknout a ukřižovat pro pobuřování. „Ukažte mi denár,“ odpověděl Kristus a nastavil dlaň. Ačkoli neodpovídalo Zákonu nosit u sebe peníz s obrazem člověka, jeden z kněží ho vylovil ze záhybů svého šatu a podal Ježíšovi. Ten jej několikrát zvolna obrátil v prstech.

~strana 223 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Čí je to podoba a nápis,“ řekl drže lesklou stříbrnou minci tak, aby ji každý viděl. „Císařův,“ odpověděli kněží. „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři,“ pravil Ježíš a hodil peníz majiteli zpět, a co je božího, Bohu.“ Kněží, kteří ho nenáviděli, se museli usmát v obdivu nad jeho odpovědí. Tehdy Ježíš řekl učedníkům: „Varujte se zákoníků, kteří se zálibou chodí v dlouhých řízách a potrpí si, když je na náměstí pozdravují, a rádi sedí na prvních křeslech v synagogách a na čestných místech při hostinách. Na mizinu přivádějí domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. Stihne je velmi přísný soud.“ Když večer odcházeli všichni z chrámu, Jidáš zůstal. Řekl, že musí ještě něco zařídit, protože se blíží velikonoce a jako pokladník má ještě mnoho práce. Ježíš se na něj podíval, pak se beze slova otočil, vyšel za ostatními z chrámu a vydal se do Bethanie, aby se rozloučil s matkou. Jidáš osaměl. Nezařizoval nic. Stál na vnějším nádvoří chrámu a přemýšlel. 17) Octl se na křižovatce dějin a bylo v jeho moci rozhodnout se libovolně pro ten či onen směr. Žaludek se mu počal svírat nepříjemným pocitem strachu. Mohl jít ke kněžím a vydat Ježíše. Anebo mlčet a čekat na Ježíšovu smrt, což si umínil už několikrát předtím. Kterou cestou půjde? Kterým směrem se dá? Mesiáš — šlo-li vůbec o Mesiáše — byl k němu vždy laskavý, ale to nebyl důvod pro člověka vychovaného v rodině nevěřících. Ale i kdyby byl Ježíš pouhý člověk, věrnost neznamenala mnoho pro Jidáše, který si víc cenil bohatství než čistého svědomí. Ostatní apoštolově to

~strana 224 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nazvou zradou; to bylo Jidášovi jasné. Ale jejich pohrdání mu nemohlo vadit, protože stejně s ním celou dobu nakládali jako s cizím. Zázraky mohl Kristus dělat. Jen kdyby byl zůstal pokojně v Galileji; kdyby si byl nepostavil hlavu a nepředváděl svou moc chrámovým kněžím; všichni by bývali časem zbohatli z darů. Ale to on nechtěl. Snažil se zdolat samotného velekněze, a teď se ve všech ulicích šeptá o úkladech proti Ježíšovi. Ale stejně, dřív než to všechno začalo, Ježíš sám prohlásil, že musí zemřít. Jestliže je tomu tak, velekněz vyhraje. Rozumný člověk je povinen myslet na budoucnost. Až Ježíš zemře, Kaifáš dá určitě apoštoly obklíčit a ukamenovat. Nebylo by za těchto okolností lepší, kdyby předstoupil před Kaifáše a nabídl mu, že Ježíše vydá? Třeba za výhodnou cenu? Výhodnou či nevýhodnou; už to, že nabídne spolupráci řádně ustaveným úřadům mu bude jednou připočteno k dobru. Kaifáš mu bude zavázán a Jidáš nebude psancem jako ostatních jedenáct. Kaifáš mu bude dlužit cenu jednoho života. Neustále se vracela myšlenka, že kněží se bojí Ježíše zajmout. Když byl chrám plný lidí, Kristus se objevoval zcela veřejně a Kaifáš se neodvažoval na něho vztáhnout ruce. Na noc většinou zmizel z města a nikdo přesně nevěděl, kde ho má hledat. Jidáš chápal veleknězův problém. Bude-li smět Ježíš o velikonocích vstoupit do chrámu, budou přítomni poutníci z diaspory, a až se tito lidé vrátí domů, bude se o Ježíšových podivuhodných skutcích vyprávět po celém světě. Chrám ztratí polovinu své autority. Možná i víc. Kdo bude naslouchat Kaifášovým výkladům Zákona, postaví-li se Ježíš na nádvoří a bude-li uzdravovat nemocné, vracet slepým zrak a křísit mrtvé před očima

~strana 225 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus davů? Dokáže snad tyto věci Kaifáš? Veleknězi proto nezbývá než dát Krista uvěznit, je však při tom naprosto nutné splnit dvě podmínky: musí se to stát před svátky a nesmí dojít k nepokojům. A zas naopak, Ježíš stejně čekal, že bude zatčen a popraven. Nepříjemný pocit v žaludeční krajině zmizel. Jidášovi napadlo, že v tomto procesu má vlastně jen funkci katalyzátoru, který urychlí přirozený spád událostí. Malý intrikán se zahalil do pláště a těsně před západem slunce vykročil po schodech vzhůru přes nádvoří ke kněžským síním. Tam řekl, že chce mluvit s Kaifášem. Určitě se mu vysmáli, neboť kněží byli zvyklí na stovky podobných bláznů, kteří se naivně dožadovali slyšení u samotného velekněze. Nebrali ho vážně a ptali se ironicky, zda s ním má něco dojednáno a zdali si snad přeje, aby velekněz přišel za ním do chrámu či bude-li se obtěžovat jít přes město a navštívit ho v jeho domě. Z hlediska lidských vztahů byli kněží hrubci. Vůči lidem nižšího postavení se zřídka kdy chovali slušně. Snažili se odbýt Jidáše dřív, než se zavřou brány, když však jim řekl, že chce mluvit s Kaifášem ohledně Galilejce a že by mu mohl za peníze poskytnout informace, jejich postoj se změnil. Zvážněli. A když Jidáš, stále ještě plný strachu z toho, co by se mu mohlo stát, bojácně přiznal, že je jeden z učedníků, kněží se okamžitě zeptali, jak to, že nemluví galilejským nářečím. Jidáš vysvětlil, že jediný z dvanácti pochází z Judeje. Tu začali být uctiví, obstoupili ho, aby se snad nerozmyslel a neutekl. Slíbili, že ho doprovodí do veleknězova domu a poslali jednoho ze

~strana 226 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus svého středu napřed, aby Kaifáše seznámil s významnou zprávou. Samou pozorností div netančili kolem svého nového spojence, vyptávali se ho na rodinu a na přátele a klnuli Kristu, aby zjistili, jak bude Jidáš reagovat. Za soumraku, který měl barvu purpurových hroznů, vedli udavače přes město na dvůr veleknězova domu. Tam čekali a Jidáš si nebyl jist, zdali ten, kdo nastražuje past, nebyl teď do ní chycen sám. Přiznal, že je učedníkem člověka, kterého hledají, což samo o sobě bylo provinění, takže už nemohl smlouvat. Mohl být ukamenován na základě svědectví kterýchkoli dvou kněží, kteří slyšeli, jak říká, že je jeden z dvanácti. Strach se opět vrátil. V měsíčním světle se Jidáš rozhlížel po nádherném dvoře, viděl, jak kněží něco šeptají sluhům a ukazují na něj, a věděl podle toho, jak plivali na mramorové dláždění, že jím pohrdají. To mu však nevadilo, protože získá-li přízeň mocného Kaifáše, budou mu nakloněni i tito lidé. U vchodu do domu nastal rozruch a za chvíli velekněz doprovázen j staršími sešel po schodech na dvůr k Jidášovi. Jidáš si nepamatoval, { že by býval měl tu čest spatřit velekněze někdy předtím, a je jisté, že ani Kaifáš nikdy předtím neviděl Jidáše. Nejodpornější z lidských tvorů si prohlížel jednoho z nejmocnějších; velekněz se snížil k hnusnému zrádci. Pak začali vyjednávat. „Co mi chcete dát,“ řekl Jidáš maje na mysli především peníze, „a já vám ho vydám?“ Velekněz mu nejdříve položil několik otázek. Když se přesvědčil, že tento člověk je nade vší pochybnost jeden z Kristových nejbližších, pocítil nadějné vzrušení. Mohl slíbit Jidášovi, vydá-li mu Krista tajně, polovinu chrámového pokladu, aniž by si musel

~strana 227 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus vyčítat, že za- I platil příliš mnoho. Jenže Kaifáš se vyznal v Zákoně a Jidáš byl podle vlastního doznání spoluviníkem toho rouhače. Řekl tedy stroze, že je ochoten dát „třicet stříbrných“ a že Jidáš ý svým činem prokáže velkou službu Hospodinu. Pokladník souhlasil. Kaifáš se pak zmínil o tom, že je nebezpečné zatýkat Ježíše kdekoli za denního světla. Kdyby bylo možné provést věc až po svátcích, nebyl by proti tomu, neboť by nebylo vhodné zatýkat ho až bude ve městě přítomno množství jeho stoupenců. Jidáš byl srozuměn. Slíbil Kaifášovi, že se vrátí k Ježíšovi a vyčká vhodnou dobu. Bude-li možno to provést v noci bez nebezpečí, a bez rozruchu, vrátí se a dá veleknězi potřebné informace. Dohodli se a potvrdili úmluvu úsměvem a přikývnutím. Stráže propustili Jidáše ven bez potíží. Vyšel ze dvora a zamířil ven za město k Olivové hoře.

~strana 228 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

vyprávění

7. dubna roku třicátého

~strana 229 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

PŮLNOC

Nikdy neslyšeli apoštolově mluvit Ježíše tak často a s takovou platností. Po každé, když ušli kousek cesty, se zastavoval a oni ho obstupovali téměř jako přízraky v bledém svitu měsíce a Ježíš mluvil s velkým důrazem přehlížeje půlkruh svých posluchačů, a když skončil, opět se rozestoupili, aby mohl jít první. Bylo už po půlnoci, když minuli Starý rybník a kráčeli k Zřídelní bráně, kde potkali několik poutníků z hornatých krajů na východě. Za branou zahnul Ježíš vlevo na prašnou cestu vedoucí podél velkých východních hradeb města. „Ať se vaše srdce nechvěje ani neleká,“ řekl při jednom zastavení na této cestě. „Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím, ale přijdu zase k vám. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já.18) Pravím vám to teď, dřív než se to stane.“ Možná že vycítil, že už je unavuje pamatovat si tolik věcí. „Nebudu už s vámi mnoho mluvit, neboť přichází kníže tohoto světa. Proti mně nezmůže nic, ale svět musí poznat, že miluji Otce a jednám tak, jak mi Otec přikázal.“ Apoštolově odpočívali na okraji cesty a Ježíš zakončil slovy: „Vstaňte, pojďme odtud!“ ~strana 230 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Měsíc překročil vrchol své dráhy a vrhal stín mohutných hradeb na cestu, po níž šli. Vedla asi necelý metr nad potokem, jehož vystouplé vody začaly v měsíci nisanu klesat. Nalevo minuli vesnici Gihon, která se krčila pod městskou zdí, a o kus dál přešli kolem vesnice Siloam na druhé straně potoka. Všude kolem tábořilo tisíce rodin a dohořelá ohniště žhnula ještě v nočním vánku. Cesta na Olivovou horu se nyní odklonila od hradeb a vedla do kopce. Odtud se naskýtal jiný krásný pohled na velechrám. Bylo po půlnoci a po celé délce Šalamounova sloupoví svítily lampy. Zdola vyrůstaly hnědé majestátní hradby s obrovskými dvanáctimetrovými kvádry a nad nimi se chladně a vznešeně tyčila dlouhá řada sloupů v záři tisíce umělých světlušek. A nad tím vším se vypínalo východní průčelí chrámu s obrovským hroznem z ryzího zlata a pozlacenými věžemi, které se třpytily v bílém světle jarního měsíce. Ježíš se zastavil, zadíval se na zářící zlatý hrozen a řekl: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřeže a každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla víc.“ „Vy jste již čisti slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte se mnou a já zůstanu s vámi. Jako ratolest nemůže nést ovoce, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li se mnou. Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Kdo zůstává se mnou a já s ním, ten přináší mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane se mnou, bude odhozen jako ratolest a uschne. I seberou ji a hodí do ohně a bude hořet. Zůstanete-li se mnou a zůstanou-li má slova ve vás, cokoli budete chtít, proste a

~strana 231 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus dostanete. V tom je oslava mého Otce – že přinášíte mnoho užitku a dokazujete tak, že jste mými učedníky.“ Pak se opět hnuli dál, apoštolově však byli nesmírně unaveni. Od svítání v Bethanii, kde Ježíš ponechal svou matku péči Marie a Marty, se nezastavili. Teď už přešla půlnoc a oči rybářů se klížily a nohy vypovídaly službu. Kromě toho jim Kristus pověděl tolik věcí, že je z toho brněla hlava. Nestěžovali si, protože měli pocit, že to jsou pravděpodobně jeho poslední naučení, a věděli, že si je musí zapamatovat, mají-li šířit jeho zvěst. Ale bylo to nad jejich síly. Zármutek nad utrpením a blížící se smrtí milovaného Mistra ochromil mladého Jana právě tak jako jeho bratru Jakubovi zabránila pokora, aby si uvědomil, že stačí na úkoly, které ho čekají. „Jako Otec miluje mne, tak já miluji vás. Budete-li zachovávat má přikázání, udržíte si mou lásku, jako já zachovávám přikázání svého Otce a on mě miluje. Říkám vám to, aby má radost byla vaše a aby, vaše radost byla dokonalá.“ Přiblížili se k hřbitovu, jehož temné náhrobky a kamenné schránky na kosti vypadaly jako řady zlámaných zubů. Pak přešli kamenný most přes Cedron a ubírali se k nevelké zahradě u olivového lisu, kde měli přenocovat. Když šli kolem tří velkých náhrobků — jeden z nich byl postaven Absolonovi — které tu stály zanedbány a opuštěny již pět století, Ježíš na ně krátce pohlédl; již před časem odsoudil tyto památníky mrtvých. „Mé přikázáni zní takto,“ řekl. „Milujte se navzájem, jako já miluji vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

~strana 232 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Jste moji přátelé,“ rozhlédl se po bledých zarostlých tvářích, „budete-li činit, co vám přikazuji. Už vás nebudu nazývat služebníky, neboť služebník neví, co činí jeho pán. Přáteli jsem vás nazval, neboť jsem vám oznámil všechno, co jsem se dověděl od Otce. Nezvolili jste si vy mne, nýbrž já jsem vyvolil vás a uložil jsem vám, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby zůstával. A Otec vám dá vše, až ho poprosíte mým jménem. To jediné vám přikazuji, abyste se navzájem milovali.“ Toto přikázání lásky, tak často opakované, jistě zapustilo kořeny v srdcích apoštolů. Přeneslo je nejen přes strastiplné období, jež mělo začít už za několik hodin, nýbrž stalo se na věky ústředním tématem křesťanství a rozpoznávacím znamením křesťanů. Byli asi dvě stě metrů od malého lisu v údolí, jež odděluje Jeruzalém od Olivové hory, a ubírali se směrem od města. Getsemanská zahrada byla vzdálena od hradeb necelého půl kilometru. Ježíš už nepromluvil, dokud nedošli k jeskyním s velkými otáčivými lisy, z nichž se šířil zápach starého oleje. Celou cestu se snažil zopakoval svým zástupcům několik základních zásad Nového zákona, kteří- v nich zapustil své kořeny a vydá nové ratolesti, až 172budou rozdílet jeho požehnání a svátosti. Přenesou je na další dosud neznámé mladé muže a zahájí tak nejpodivuhodnější duchovní hnutí v historii člověka. Bylo nutné, ba naléhavé, aby dobře porozuměli všem pravdám o Bohu Otci, Bohu Synu a svátém Duchu, o němž mluvil teprve dnes večer a který je jako Utěšitel navštíví.

~strana 233 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Tito prostí věřící lidé se s velkou námahou a obtížemi snažili pochopit jeho slova, utěšovalo je však vědomí, že po Kristově odchodu přijde Duch svátý a zůstane v nich nezávisle na tom, co znají; objasní jim mnoho věcí a zbystří jejich paměť, takže si přesně a jasně vzpomenou na to, co jim řekl Ježíš. Nedaleko hlavní silnice vedoucí do Jericha odbočili z cesty a kráčeli v měsíčním světle mezi nízkými olivami na úpatí hory. Ježíš věděl, že ho čeká další úkol. Musí jim říci něco o budoucnosti. Neměli tušení o zkouškách, které je čekají; byly to lidské třtiny, které se snadno ohnou i zlomí; někteří neobstojí ani v první zkoušce této noci. Musel jim to však povědět, aby si v budoucnosti vzpomněli na jeho slova a byli vyzbrojeni jeho předpověďmi. „Jestliže vás svět nenávidí“ řekl, když vstoupili do velké vápencové jeskyně, „uvědomte si, že dřív než vás nenáviděl mne. Kdybyste byli ze světa, svět by vás miloval. Ale vy nejste ze světa, já jsem vás ze světa vybral, a proto vás svět nenávidí.“ Nic z toho neodpovídalo obrazu, který si udělali o Mesiáši jako děti. Mluvil o nenávisti světa jako o samozřejmé věci. Ale byl to pravý opak toho, co dosud znali; představa, že budou po jeho boku, až přijde soudit, se změnila v strach a varování před budoucím nepřátelstvím světa. Nestanou se z nich králové, kteří budou sedět na trůnech vedle něho; budou muset hlásat jeho slova lidem, kteří nebudou chtít poslouchat; a nejen nebudou chtít poslouchat, ale budou jimi pohrdat a budou je ostouzet a často krůtě zabíjet ty, kdo k nim přinesli slovo boží. Na čas

~strana 234 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus určitě ztratili svou vizi vítězství. S chvályhodnou odvahou mohl Petr bez rozmyšlení nabídnout svůj život, ale v této chvíli ztratil náboženský (i hrdinský) smysl pro vítězství v smrti. Nejsnáze se s brutální pravdou o budoucím mučednictví smiřoval Tomáš. Byl první, který přivítal takovou úlohu. „Pamatujte, co jsem vám řekl: služebník není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat; jestliže mé slovo zachovávali, i vaše budou zachovávat. Ale toto všechno vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, kdo mě poslal. Kdybych nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Teď však nemají výmluvu pro svůj hřích.“ „Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych mezi nimi nekonal skutky, které nekonal nikdo jiný, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece nenáviděli mne i mého Otce. To však proto, aby se naplnilo, co je psáno v Zákoně: Nenáviděli mě bez příčiny.“ Olivovým listím pronikalo do jeskyně trochu měsíční záře. Jeden z apoštolů rozsvítil několik starých lamp visících na zdi, takže v slabém šafránovém světle viděli Krista o něco lépe. Vypadal vyšší a větší a někteří si po prvé všimli, že je bos. Někteří seděli, jiní stáli opřeni o stěnu jeskyně uvědomujíce si, že v této chvíli si musí vrýt do paměti každý rys, každý pohled, každé gesto a každé slovo, aby jednou, až už nebude s nimi, mohli říci novým Ježíšovým učedníkům: Takhle vypadal. Takhle mluvil. Tohle nám řekl, abychom vám pověděli. Nikdo neví, co si mysleli o tom, co řekl, zvláště o slovech „byli by bez hříchu“. Ježíš pověděl všem, zejména farizeům a saduceům, že vnější

~strana 235 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus poslušnost božího zákona neznamená nic, naprosto nic. Takoví lidé jsou bezcenní jako stromy s tlustou kůrou, která skrývá shnilý vnitřek. Přišel s poselstvím lásky, s přikázáním lásky od svého Otce, a způsobil zděšení. Po mnoho staletí zachovávali bedlivě vnější formy náboženství, vyslovovali předepsané formule a konali věci přikázané Hospodinem, a teď venkovan odněkud ze severu chtěl odhodit všechnu tu vnější maškarádu, modlící destičky a rituální modlitby, a nahradit je láskou pramenící ze srdce a proudící k Bohu a k všem lidem. „Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude svědčit o mně. Ale i vy budete svědčit, protože jste byli se mnou od začátku.“ Bylo to už během hodiny po druhé, co je ujišťoval, že nezůstanou sami, až odejde. „Toto jsem vám pověděl, abyste nezakolísali ve víře. Ze synagogy vás vyloučí,“ řekl klidně a rozhlédl se kolem, aby zjistil, zda strach, který prostupoval ovzduší, je na nich patrný. Nebyl, a Kristus pokračoval: „A nejen to: přichází chvíle, kdy každý, kdo vás zabije, se bude domnívat, že slouží Bohu.“ Ti, kteří se opírali o zeď, se posadili a naslouchali. „A to učiní, protože nepoznali Otce ani mne.“ V očích posluchačů se začal objevovat strach. „Ale dost už,“ řekl Kristus. „Pověděl jsem vám to, abyste si vzpomněli, až přijde ten čas, že jsem o tom mluvil. Z počátku jsem vám to neříkal, neboť jsem byl s vámi.“ Nepotěšilo je to. Přijímali možnost náhlé smrti jako denní riziko rybářského zaměstnání na Galilejském jezeře, když však Mesiáš některým z nich předpověděl násilnou smrt jako důsledek práce, kterou budou konat z

~strana 236 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus lásky k němu, bylo to téměř nesnesitelné. Podívali se na sebe a někteří zklamaně polkli. „Nyní však jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mne neptá: Kam jdeš? Ale že jsem vám to pověděl, zármutek naplnil vaše srdce. Ale říkám vám pravdu. Je pro vás užitečné, abych odešel; neodejdu-li, nepřijde k vám Utěšitel; odejdu-li, pošlu ho k vám. A až přijde, dokáže, že se svět mýlí ohledně hříchu, nevinnosti a odsouzení: hříchu, že ve mne nevěří; nevinnosti, že jdu k Otci a už mě nespatříte; odsouzení, že kníže tohoto světa je již odsouzen.“ „Ještě mnoho bych vám mohl říci, ale nejste dost silní, abyste to teď mohli snést. Ale až přijde onen Duch pravdy, naučí vás celé pravdě. Nebude mluvit sám ze sebe, nýbrž to, co uslyší, a oznámí vám budoucí věci. Oslaví mě, neboť z mého vezme a vám zvěstuje. Vše, co má Otec, je mé; proto jsem vám řekl: Z mého vezme a vám zvěstuje.“ Ježíš byl jejich utěšitelem v lidské podobě; napříště budou mít duchovního utěšitele, který je neopustí. Ospalí apoštolově se napřímili a někteří začali chodit po jeskyni, aby zahnali spánek. Znovu tu byla naděje; až nebudou mít Ježíše, povede je zaslíbený Paraklétos, který je také Duch Boží jako Otec a Syn. Jedenáct mužů, kteří byli Ježíšovi v jeho službě světu nejbližší, začalo tušit existenci božské Trojice. Určitě nechápali podstatu tajemství, již ostatně nepochopí nikdo, leda v obrazném přirovnání mlhy na zamrzlém jezeře, přičemž led, voda a pára jsou sice oddělená jsoucna, avšak jen trojí skupenství téže látky. Poučeni Kristem postoupili v svém myšlení od

~strana 237 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus jediného Boha, jímž byl Hospodin, nejprve k Bohu Otci a Bohu Synu, a tohoto večera též k svátému Duchu, který s nimi tvoří Trojici nerozdílnou a nedělitelnou. Ježíš rozhodně nečekal, že porozumějí, nýbrž spíše, že přijmou jeho slova, že uvěří. Stejně jeho věta „Otec je větší než já“ tajemství jen prohloubila a spolu s konstatováním, že „Otec je ve mně a já v něm“, by zmátla i proroka. Svatý Duch měl být v představě apoštolů především zdrojem pravdy, utěšitelem, neviditelným svědkem. „Jen krátko, a už mě neuvidíte,“ řekl Ježíš, „a opět krátko, a uvidíte mě.“ Také to bylo záhadou pro všechny okolostojící, protože tato slova nevztahovali na jeho smrt — domnívali se spíše, že míní nějakou cestu. Pak se začali ptát jeden druhého, co to znamená, a Ježíš, ačkoliv byl unaven, měl s nimi trpělivost. „Hovoříte o tom, co znamená: Jen krátko a už mě neuvidíte a opět krátko a uvidíte mě? Vpravdě pravím vám: Budete naříkat a plakat, ale svět se bude radovat. Budete se rmoutit, ale váš zármutek se obrátí v radost.“ „Když žena rodí, má zármutek, neboť přišla její chvíle: ale když porodí dítě, nemyslí už na bolest pro radost, že se narodil člověk na svět. Tak i vy máte nyní zármutek, ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nevezme nikdo. A pak už se mne nebudete ptát na nic. Budete-li o cokoli prosit Otce mým jménem, dá vám. Dosud jste neprosili o nic mým jménem. Proste a dostanete, aby vaše radost byla úplná.“

~strana 238 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Těmito slovy naznačil nejen svou smrt a zmrtvýchvstání z nového hrobu; bylo to mnohem víc — přímá výzva pochybovačům (byl-li někdo takový mezi přítomnými), aby si ověřili jeho božství tím, že požádají Otce o něco jeho jménem. V posledních patnácti hodinách svého života byl Kristus ochoten podstoupit před svými apoštoly i tuto zkoušku. „Doposud jsem k vám mluvil v obrazech,“ řekl Ježíš závěrem. „Přichází chvíle, kdy už nebudu mluvit obrazně, nýbrž zjevně. Bude to doba, kdy budete prosit mým jménem; neříkám, že budu prosit Otce za vás, neboť Otec sám vás miluje, protože vy jste milovali mne a uvěřili, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel na svět.“ „A nyní opouštím svět a jdu k Otci.“ Apoštolově byli tak potěšeni jeho krátkou řečí, že ho přerušili: „Hle, teď mluvíš zjevně a neužíváš obrazů. Teď víme, že znáš všechno, a nemusíme čekat, až se tě někdo zeptá; proto věříme, že jsi vyšel od Boha.“ Ježíš zpola potěšen, zpola zarmoucen přikývl. „Nyní věříte? Vězte, že se blíží hodina, ano už je tu, kdy se rozprchne každý jinam a necháte mě samotného. Ale nebudu sám, protože Otec je se mnou. Upozorňuji vás na to, abyste našli mír duše ve spojení se mnou. Mějte odvahu: já jsem přemohl svět.“ Kdysi na vrcholu hory se apoštolově ptali Krista, jak se mají modlit, a on pohleděv na jasnou modrou oblohu začal slovy: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Rybáři poslouchali v tichém obdivu. Nyní, když skončil svá ponaučení, podíval se na každého s láskou, sepjal ruce, obrátil zrak k nebi a pronesl svou poslední veřejnou modlitbu.

~strana 239 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Otče,“ řekl hlasitě, „má chvíle přišla.“ „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Dal jsi mu moc nade vším lidstvem, aby dal věčný život všem, které jsi mu svěřil. A to je věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“

„Oslavil jsem tě na zemi, že jsem dokonal dílo, které jsi mi uložil, a nyní oslav ty mne, Otče, a sebe slávou, kterou jsem měl u tebe, dřív než byl svět.“

Apoštolově byli jako ve snách. Stáli uctivě opodál a neskrývali své překvapení nad tím, že se jim dostalo výsady vyslechnout Kristovu řeč k Otci. Neunikla jim žádná podrobnost této modlitby, protože Ježíš mluvil „zjevně“. Skládal počet ze svého pozemského díla, které dokončil ukázav apoštolům a skrze apoštoly i světu cestu k věčnému životu. Hned nato navázal druhou část své modlitby za jedenáct věrných, kteří mu zbyli.

„Oznámil jsem tvé jméno lidem, které jsi vyvolil ze světa.

~strana 240 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Tvoji byli a mně jsi je svěřil, a zachovávají tvé slovo. Nyní vědí, že všechno, co jsi mi dal, je opravdu od tebe. Neboť poselství, kterým jsi mě pověřil, jsem oznámil jim a oni je přijali. A vpravdě poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.“

„Za ně prosím: Ne za svět, nýbrž za ty, které jsi mi svěřil; neboť jsou tvoji. Vše, co je mé, je tvé a co je tvé, je mé; a oni jsou mou slávou a korunou.“

„Nebudu už dlouho na tomto světě, ale oni zůstávají; kdežto já se vracím k tobě. Otče svátý! Ať jsou věrni tvému jménu,

~strana 241 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, byli věrni tvému jménu. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul až na toho, který si zvolil svou záhubu, aby se naplnilo Písmo. Nyní však jdu k tobě a říkám to, než opustím svět, aby v duši měli moji radost měrou vrchovatou.“

„Oznámil jsem jim tvé poselství, avšak svět je nenávidí, poněvadž nejsou ze světa jako ani já nejsem.“

„Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil zlého. Ze světa nejsou, jako ani já nejsem. Posvěť je pro službu pravdě;

~strana 242 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus tvé slovo je pravda.“ „Jako jsi mě ty poslal na svět, tak také já jsem je poslal do světa; a kvůli nim posvěcuji sebe sama, aby i oni byli vpravdě posvěceni.“

Tomu také Ježíšovi věrní rozuměli. S posvátnou bázní si uvědomili, že pouze oni a Bůh Otec slyší tato slova, a byli překvapeni, že Otec je vyvolil za apoštoly — včetně Jidáše. Tím lze vysvětlit, že když je získával, nesnažil se zkoumat jejich povahu nebo se jich vyptávat. Na většinu z nich se pouze podíval, pokynul a řekl: Pojď se mnou. Ježíš zakončil svou prosbu modlitbou za všechny, kteří uvěří.

„Neprosím však pouze za ně, nýbrž i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří, aby všichni jedno byli, jako ty Otče ve mně a já v tobě; aby i oni v nás jedno byli, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi mi dal, aby jedno byli jako my —

~strana 243 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus já v nich a ty ve mně; aby byli v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že jsi mě poslal a že je miluješ jako mne.“

„Otče, chci, aby ti, které jsi mi svěřil, byli se mnou tam, kde jsem, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před ustanovením světa.“

„Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám; i tito lidé poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby láska, kterou mě miluješ, byla v nich jako já jsem v nich.“

~strana 244 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Nikde nevyjádřil Ježíš s větší jasností jediný důvod svého pozemského zrození, dospívání, veřejné činnosti a smrti než slovy': „aby všichni jedno byli“. Tato věta je jeho krédem. Není to zjednodušování. Vše, co chtěl Ježíš vykonat na tomto světě, obsahuje tento výrok. Víc už neřekl. Pokynul Petrovi, Jakubovi a Janovi a odešel z jeskyně.

~strana 245 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

JEDNA HODINA PO PŮLNOCI

Dílo bylo dokonáno. Skončila kázání, zázraky, vyučování apoštolů, proroctví. Zbývalo jen čekat — zhruba devadesát svobodných minut, v nichž nemusel dělat nic podstatného. Před očima jedenácti vydal Otci počet ze své práce, prosil za sebe, za ty, kdo ponesou jeho poselství ostatním lidem, konečně za všechny věřící všech dob. Nezbývalo už nic důležitého, co by byl neřekl nebo nevykonal, a to v mnoha případech několikrát kvůli zdůraznění. Ježíš se nabídl světu, ale ta část světa, která nejkultivovaněji a nejlépe chápala monotheismus, jím pohrdla. Jestliže nedosáhl úspěchu v Palestině, jistě by byl mnohem dřív pronásledován v římském světě mramorových bohů nebo v Řecku, kde lidský intelekt byl často bystřejší než uctívaní bohové — nebo v Alexandrii, v Galii, v Kartágu a všude jinde, kde se lidé báli umírat v tmách. Když kdysi řekl svému Otci, že se chce narodit a žít a především zemřít jako člověk, věděl, že ta chvíle zkoušky bude zdlouhavá a < strašná a že jeho božská stránka mu neušetří ani trochu bolesti a hanby, ba naopak ještě mu přitíží v tom, že bude předem vědět o všech hrůzách, které přijdou. Zbývalo jen čekat. Mohl se procházet olivovým hájem v bledém světle úplňku; mohl sedět s apoštoly a mluvit s nimi o době, kdy se setkali ~strana 246 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus poprvé, o době, kdy ze všech koutů země přicházeli Židé přesvědčení, že on je vskutku ten očekávaný Mesiáš. Mohl mluvit o minulé neděli19), kdy stovky lidí ho nadšeně pozdravovaly jako Davidova syna a jejich hosana znělo od Bethanie až do Jeruzaléma, kde ozvěna volání umírala mezi lesknoucími se sloupy velechrámu. Místo toho pokynul Petrovi, Jakubovi a Janovi. Tito tři, kteří měli jeho zvláštní důvěru, s ním vyšli z jeskyně přes šedé schody, vedoucí od chrámu k Cedronu a odtud na vrchol Olivové hory, a vstoupili do Setmělého olivového háje. Bylo tu skoro vždycky teplo. Naproti tomu ve výše položených částech města ¡bývalo chladno a vítr a ještě teď bylo vidět u Zlaté brány poutníky zahalené do plášťů. Na vrcholu Olivové hory bylo také zima, avšak stráně blízko údolí Cedronu byly prohřáté, protože slunce se do nich opíralo do poslední chvíle před západem. Ježíš se zastavil pod stromy. V ornamentech listí postříkaného měsíčním světlem spatřili apoštolově v jeho tváři strach. Jeho dlouhé štíhlé ruce se třásly. Obličej dostal barvu popela s modrými skvrnami. Svaly kolem úst ochably a oči vystouply z důlků vidmou hrůz, jež ostatním byly skryty. Petr, Jakub a Jan mu chtěli pomoci, nějak ho potěšit, ale Kristus jen mávl rukou. Lidská pomoc mu nebyla nic platná, protože v této chvíli byl víc člověkem než Bohem. Jako člověk byl schopen snést nastávající utrpení v celé jeho šíři. Byl nejen vázán jako člověk na svůj citlivý nervový systém, ale jako Syn Boží věděl, co ho čeká.

~strana 247 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Zdálo se, že je nesmírně unaven. Bylo to zvláštní, protože ještě před několika minutami dával poslední rady a ponaučení svým misionářům a vydržel, aniž ochabl, až do konce. Apoštolově zmlkli a odvrátili svůj zrak, poněvadž nepovažovali za správné dívat se na Krista v jeho slabé chvíli. Zaťal pěsti a položil je na prsa. „Má duše je smutná až k smrti,“ řekl nahlas a s hořkostí. Zarmoucení apoštolově se bezradně dívali na svého Mistra. Ježíš pohlédl vzhůru větvemi oliv na miniaturní krásu tisíce jiných světů a pak na chrám, který ležel přes údolí téměř na dosah ruky. „Zůstaňte zde a bděte,“ řekl naléhavě. Mlčky přisvědčili a pozorovali ho jak odchází prodíraje se nízkými větvemi oliv o kus dál k velké ploché skále, kde na okamžik poklekl. Pak podléhaje náporu smrtelné úzkosti se vrhl celým tělem na skálu obličejem dolů a řekl silným hlasem: „Otče, je-li možno, odejmi ode mne tento kalich.“ Věta splynula z jeho úst téměř proti jeho vůli, a pak, jako by se bál mít strach: „Ale ne jak já chci, nýbrž jak Ty.“ Nikdo nevěděl lépe než Ježíš, že kdyby zemřel jako Syn Boží, gesto by bylo malé, oběť bezvýznamná. Od tohoto okamžiku až do chvíle, kdy vydechl naposled, věděl, že musí trpět mnohem víc, než kdokoli jiný, kdo by se odhodlal jít stejnou cestou a vydržet stejné věci; už pouhé čekání bylo téměř nad jeho síly. Každou minutu každé hodiny musí teď snést jako člověk bezpříkladné odvahy, aby dosáhl vítězství Boha, jediného Boha.

Tou dobou přiběhl do Getsemanské zahrady mladý Marek. Bylo mu asi sedmnáct, byl celý udýchaný a v nočním úboru. Rozčileně vrazil do

~strana 248 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus jeskyně na kraji cesty, probudil osm spících apoštolů a řekl jim, že dům jeho otce byl přepaden a že je tam velký zástup lidí ozbrojených klacky, že je vedou římští vojáci, chrámové stráže a někteří zákonici, farizeové a starší, že prohledali všechny místnosti a ptají se po Kristovi. V sousedství že je pozdvižení a že přicházejí lidé s pochodněmi a svítilnami na dlouhých tyčích. Tribun a někteří z židovských předáků vyslýchali jeho otce a pak odešli; prý do chrámu. Po této zprávě jeden z osmi běžel přes cestu, aby informoval Ježíše, když ho však nenašel, řekl to šeptem Petrovi a ostatním, kteří tam čekali. Nikoho, kromě hocha, který zprávu přinesl, ta věc, jak se zdá, nevzrušila. Apoštolově se zřejmě domnívali, jestliže prohlídka Markova domu byla neúspěšná, že to tím končí. Jejich relativní bezstarostnost dokazuje nejlépe to, že jak osm mužů v jeskyni, tak tři, kteří seděli v zahradě opřeni o olivy, usnuli. Několikrát se Jan probudil a slyšel silný a strašný Ježíšův hlas, ale přes všechnu svou lásku a soucítění těžká víčka jeho očí vypověděla službu a zavřela se. Tak se v malé zahradě u olivového lisu zcela nepřiměřeně mísil hlas Syna člověka prosící o milost se zvuky spánku zdravých mužů, jejichž dobrá vůle byla ochromena únavou. A tak byl Ježíš v zahradě skutečně sám. Modlitbou se jeho úzkost prohlubovala a stávala se nesnesitelnou. Vstal. Byl téměř strnulý hrůzou z toho, co viděl, a šel zpět k třem apoštolům, snad pro kousek lidské útěchy. Jeho vzrušení bylo patrné na první pohled. Zdálo se, že zestárl, kráčel shrbený, vlasy obyčejně hladce sčesané na ramena byly rozcuchány a lepily se na zpocené čelo.

~strana 249 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Pohlédl na zem, a když zjistil, že ti tři spí, zesmutněl ještě víc. Jan se pohnul, probudil se a strčil do ostatních. „Jak můžete spát?“ řekl Ježíš. „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“ Mrzelo ho, když viděl, jak se jeho budoucí zastánci rozespale omlouvají a snaží se postavit na nohy. Dvanáct jich sice vyvolil jeho Otec, těmto třem se však dostalo zvláštní cti — pouze Petr, Jakub a Jan viděli jeho proměnění na hoře a pouze oni byli přítomni, když vzkřísil Jairovu dceru z mrtvých. Ježíš vykročil zpět, tentokrát ještě hlouběji do říše bolesti. Ale ještě než došel ke skále, jeho přátelé už zase spali. Tentokrát poklekl, čelo opřel o kámen a kýval se při modlitbě dopředu a dozadu, jako by tím chtěl zmírnit hlubokou fyzickou bolest. Bude to těžká cesta. Ale jiná, snazší neexistovala. Lidská povaha se přirozeně děsí myšlenky na smrt, zvlášť když je tělo zdravé a žilo by normálně ještě dlouhá léta. Lidská stránka jeho přirozenosti vystupovala stále víc do popředí, když pomyslel na to, jak brzy bude přerušen svazek podivuhodně utvořeného těla, svalů, krve, kostí, s myslí uvězněnou ve schráně lebky, a přece svobodnou myslit a chtít. Myslel na duši, která se neodloučí od tohoto těla, dokud tělo ve strašném utrpení nezemře. Lidská stránka jeho přirozenosti se nesmířila se smrtí. Po čtyřiatřiceti letech pozemského života bylo pomyšlení na smrt ochromující. A přece si ji vybral. Přišel na Svět, aby zemřel pro člověka.

~strana 250 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Otče, odejmi ode mne tento kalich,“ volal znovu a modlil se; chvílemi šeptem rychle, jindy pomalu, zřetelně a jasně. Jednu chvíli se podíval nahoru na skálu a zmlkl. Spatřil anděla. Byl to skvělý pohled, ale nepovzbudil ho. Anděl neřekl nic. Jeho mlčení pravděpodobně znamenalo, že Otec neučiní nic, aby zmírnil Ježíšovo utrpení. Pomalu s pomocí obou rukou se zvedl a šel k mužům, kteří byli ochotni za něj položit i život. Opět spali, a když Petr pootevřel oči, Ježíš řekl polohlasně: „Šimone, spíš? Nemohl jsi zůstat vzhůru ani jedinou hodinu? Bděte a modlete se všichni, abyste nepodlehli pokušení.“ Vzdychl. „Duch je připraven, ale tělo je slabé.“ V této chvíli to platilo o něm i o nich. Jeho tělo bylo tak slabé, že všechna jeho duševní síla nemohla zabránit tomu, aby nezrazovalo vůli, která je oživovala. Všechny nepravosti lidstva, praví Izaiáš, složil na něho Pán a váha nespočetných hříchů obtížila jeho ramena, když opět poklekl, aby řekl Otci, že kalich přijímá. Slaný pot lesknoucí se na obličeji začal měnit barvu. Potemněl a zrudl a Ježíš si ve svém smrtelném zápase uvědomil, že je to krev. Lepila se na tváře a stékala pomalu po bradě a skapávala na skálu nebo zasýchala ve vousech. Lékařský název je haematidrosis. Vzniká kumulací několika vrstev strachu, kdy utrpení přichází v nových a nových vlnách, takže vysoce senzitivní organismus prostě není schopen bolest déle snášet a dochází obvykle k ztrátě vědomí. V tomto stadiu se podkožní kapiláry rozšíří tak, že

~strana 251 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus když se dostanou do styku s potními žlázami, praskají. Krev se mísí s potem, a to obyčejně po celém těle. Lukáš, který byl lékařem, později napsal: „Jeho pot se změnil v kapky krve stékající na zem.

~strana 252 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

DRUHÁ HODINA PO PŮLNOCI

Byla klidná noc. Ani vánek nepohnul listím pokroucených mladých oliv v Getsemanské zahradě. Ještě před chvílí se na cestě z Bethanie do chrámu ozývaly hlasy poutníků; teď bylo ticho. Kdyby se Ježíš podíval od skály, byl by si všiml, že průchod Zlatou bránou byl v obou směrech zastaven. Na polích ustal monotonní monolog cvrčků. Měsíc byl nyní hluboko nad západním obzorem a chrám byl ponořen v smuteční stín. Kdesi daleko v horách zahvízdla píšťala osamělého pastýře. I potok Cedron, černý a chladný, se neslyšně valil přes kulaté kameny svého koryta směrem k údolí Hinnom. Bylo to napjaté ticho bolestivého čekání. Uvnitř hradeb se město začínalo probouzet k životu. Této noci lidé obvykle spávali jen čtyři hodiny nebo méně, aby přivítali sladký čas velikonoční s plným vědomím. Velikonoční večeře skončila a po celé zemi zněla pomalu, slavnostně a vřele vyslovovaná prosba závěrečné modlitby: „Ať nás Všemohoucí učiní hodnými Mesiášových dnů a života budoucího věku.“ První věřící spěchali do Šalamounova sloupoví, které podmaňovalo š\ou krásou jejich smysly. Kroky jejich sandálů na mramorovém

186dláždění se rozléhaly vysokou vznosnou kolonádou. Za této jasné noci ~strana 253 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus bylo vidět daleko přes vrchol Olivové hory až k Moabskému pohoří nad západními břehy Mrtvého moře. Dole se rýsovaly městské hradby, Cedron, nad ním tmavozelený olivový háj kolem lisu a v pozadí jako stříbrná čára vyleptaná v temnotě, silnice do Bethanie. Někde v sloupoví zasedli hudebníci v sněhobílých řízách k svým harfám a hráli až do prvních ranních červánků oblíbené žalmové melodie. V jiné části chrámu se ozýval jakýsi druh varhan, zvaný magrafa, a v záři tisíce žlutých lamp proudily hloučky lidí z nádvoří do nádvoří. Leckterý zbožný Žid se této noci zastavil mezi sloupy a zašeptal: „Hospodin nás má vskutku rád!“ Nebyl-li to zrovna některý z Kristových přívrženců, jeho radost by nebyla zkalena, kdyby se dověděl, že nedaleko, uprostřed olivového háje na druhé straně potoka leží na skále ten, který o sobě říká, že je Boží Syn, a potí krev. Taková zpráva by ho nemohla přivést z míry, protože je-li trpitel skutečně Mesiáš, proč, místo aby plakal sám na skále, nesedí raději v chrámě přímo ve velesvatyni? A kromě toho, je vůbec možné se domnívat, že by velekněží, kteří by o takových věcech měli přece vědět, dovolili Mesiášovi soužit se v Getsemanské zahradě, když by měli před ním klečet na kolenou? Nikoli. Zbožný Žid by řekl moudře: „Ať roztrhne chrámovou oponu. A pak uvěřím.“ Tím by rozhovor skončil, protože každý věděl, že chrámová opona je největší, nejtěžší a nejkrásnější na světě a že pravý Mesiáš vykoná tento symbolický čin. Řada věřících, kteří chodili po nádvořích, museli vidět Jidáše a ostatní, jak odcházejí Zlatou branou. Byl to velký dvojitý východ v dolní

~strana 254 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus části chrámové zdi a průvod s pochodněmi, lampami, meči a holemi opouštějící město musel vzbudit pozornost poutníků. Nikdy předtím totiž nebylo vidět farizeje s římskými legionáři a je mimo pochybnost, že by se kdy legionáři Spojili se saducejskými předáky. Každá z těchto skupin měla důvod nedůvěřovat druhým dvěma. A všechny tři vedl Jidáš Iškariotský, jeden z vybraných učedníků toho rouhače. Výprava pod vedením chiliarcha*) vyšla z hradeb a sestupovala po příkrých schodech do údolí a odtud šla druhou stranu potoka. *) Velitel deseti setnin. Všechny tři skupiny se spojily jen pro tuto chvíli. Separatističtí farizeové byli ozdobeni modlícími destičkami a ve své radikální zbožnosti by za normálních okolností nechtěli toho dne mít nic společného s takovým dobrodružstvím, neboť zřídkakdy souhlasili^ s výjimkou ze Zákona, ať byla situace jakákoli. Avšak i jako „separatisté“ uznávali, že Ježíš je vážným nebezpečím pro chrám, a byli tentokrát ochotni učinit výjimku v přísném dodržování litery Zákona. Na druhé straně nebyla tato „koalice“ ničím mimořádným, neboť pokud šlo o politické a správní záležitosti země, farizeové často hlasovali se Saduceji. Diváci pozorující průvod shora byli ovšem velmi překvapeni, že vidí farizeje ve společnosti pohanských Římanů, ježto farizeům byla čistota náboženství nade vše. Svět dělili na židovský a pohanský a s tím, co vypadalo, páchlo nebo znělo pohansky, nechtěli mít nic společného.

~strana 255 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíšův názor na farizeje a zákoníky lze zhustit do -dvou radikálních vět: „Zákonici a farizeové sedí na stolici Mojžíšově. Vše, co vám řeknou, zachovávejte a čiňte, podle jejich skutků se však neřiďte.“ V tlupě, která mířila do Getsemanské zahrady, byli pravděpodobně též herodovci, protože Herodes, který nedůvěřoval ani kněžím ani Římanům, měl všude své lidi. Nebyla to politická skupina a v politických stranách neměli valný vliv. Byli to pouze laxní Židé podporující Heroda Antipu, tetrarchu galilejského, který byl Židem pouze napůl a který věřil hlavně a především v sebe.

Když tento velký, nesourodý průvod dospěl do údolí, Jidáš požádal o zastavení a zavolal k sobě náčelníka zákoníků a legionářů. Napadlo ho, že až dojdou k lisu, neuvidí nic, než bílé postavy unikající do tmy. Proto řekl: „Bude to ten, kterého políbím. Chopte se ho a dejte pozor, až ho budete odvádět.“ Vůdcové souhlasili. Byl to dobrý nápad, který zjednoduší situaci. Nebudou se muset starat o prchající apoštoly. Jediným jejich úkolem bude jít za Jidášem k muži, kterého políbí. Mezitím skončil Ježíš své modlitby a vstal. Jeho tvář nabyla opět klidu a důstojnosti. Vrátil se k třem apoštolům, kteří se ihned probudili a posadili. Teď však, když překonal muka opuštěnosti, bylo mu jich líto. „Spěte dál, a odpočívejte,“ řekl a opět odešel, avšak za několik okamžiků už spatřil skrze listí oliv pochodně a lampy a slyšel řinčení zbraní a lidské hlasy.

~strana 256 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Vrátil se tedy k Petrovi, Jakubovi a Janovi a řekl jim: „Přišla chvíle, kdy Syn člověka bude vydán do rukou hříšníků.“ Pohlédli na něj zmateně a nezmohli se na jediné slovo. „Vstaňte a pojďme! Přichází ten, který mě zradil.“

~strana 257 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

TŘETÍ HODINA PO PŮLNOCI

Všichni tři apoštolově rychle vyskočili a Jakub s Janem běželi na druhou stranu silnice, aby varovali ostatní. Petr, jak se slušelo, zůstal u svého Mistra. V následujících minutách se zahrada zaplnila hlukem, světly a lidmi pohybujícími se mezi stromy a keři. Osm apoštolů, kteří spali v jeskyni, a mladý Marek mohli uprchnout po silnici vzdálené ani ne sto metrů do Bethanie, byli však příliš poplašeni a zmateni; místo útěku se vydali na druhou stranu zahrady, ani ne tak proto, aby viděli, co představitelé zákona učiní Ježíšovi, nýbrž co Mesiáš učiní jim. Nastal zmatek. V světle pochodní bylo Kristovu tvář i postavu dobře vidět. Petr stál vedle něho a chvěl se. Ostatní apoštolově pozorovali scénu z povzdálí a bylo jim divné, že se nikdo k Ježíšovi nepřibližuje, ačkoli zahrada byla plná lidí. Klopýtali a volali jeden na druhého, objevili se i vojáci, avšak nikdo z nich se neodvážil vstoupit první na malou mýtinu, kde stál Ježíš. Konečně vystoupil apoštol, který až do této chvíle chyběl. Jeho oči se rozšířily předstíraným překvapením a kolem úst se objevil úsměv. ~strana 258 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Rozpřáhl ruce a přistoupil k Mesiáši. „Buď zdráv, Mistře!“ řekl. Ostatní mohli být překvapeni, že se právě teď vynořil ze zástupu chrámových stráží a vojáků, ale současně se mohli domnívat, že byl zatčen. Pokladník objal oběma rukama Ježíše a přitiskl rty na jeho tvář. Kristus se na něj podíval s politováním: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Na odpověď nebylo kdy. Stráže, vojáci a dokonce i někteří kněží, zákonici a farizeové stáli na kraji mýtiny. „Koho hledáte?“ zeptal se Kristus představitelů velechrámu s předstíranou neinformovaností. „Ježíše Nazaretského,“ zazněla odpověď jakoby jedněmi ústy. „Já jsem to,“ řekl Ježíš a ukázal oběma ukazováčky na sebe. V té chvíli muži v předních řadách ustoupili o krok. Znovu nastal zmatek. Bylo zřejmé, že chrámoví strážci slyšeli o jeho zázracích a dostali strach. Římané byli znechuceni zbabělostí svých dočasných spojenců a tlačili je znovu kupředu. „Koho hledáte?“ opakoval Ježíš znovu jasně a zřetelně. Tentokrát se připojili i Římané: „Ježíše Nazaretského.“ „Řekl jsem, že jsem to já,“ pronesl Ježíš, když dozněl jejich křik. „Jestliže tedy hledáte mne, nechte tyto, ať odejdou,“ a ukázal dozadu na apoštoly. Útočníci si dodali odvahu, vykročili kupředu a obstoupili ho neodvažujíce se ho zatím dotknout. Při této příležitosti se Jidáš vytratil a zmizel v davu. „Jako na lotra jste na mě vyšli s meči a kyji,“ řekl Ježíš představitelům chrámu tónem, v němž bylo znát pohrdání. „Denně jsem učíval u vás

~strana 259 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus v chrámě a nejali jste mě.“ Nezmohli se na odpověď. Někteří se dívali stranou. „Ale to všechno se stalo, aby se naplnila Písma,“ dodal tiše. Jeden z apoštolů podal zezadu Petrovi starý meč. Petr jej vytáhl z pochvy a beze slova předstoupil před Ježíše a mávl mečem šikmo vzhůru. Mířil na krk služebníka nejvyššího kněze, který však útok zpozoroval a uhnul hlavou a chiliarchos očekávaje střetnutí nařídil svým lidem, aby tasili. Kristus byl nemile překvapen. Podíval se na Petra a řekl přísně: „Zasuň meč do pochvy. Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ Petr učinil, jak mu bylo přikázáno. Služebník, který se jmenoval Malchus, si držel poraněnou hlavu a naříkal. Ježíš ho pevně uchopil jednou rukou a druhou se dotkl rány a okamžitě ji zahojil. O tomto zázraku se však už na veřejnosti nemluvilo. Římany mezitím přešla trpělivost. Přistoupili k Ježíšovi a zajali ho. Běžný způsob byl uchopit oběť za pravé zápěstí, zkroutit ruku dozadu tak, aby se kotníky dotýkaly zad, a současně šlápnout patou na pravý nárt. To byl počátek trýznění, které měl Ježíš toho dne podstoupit. Chrámoví strážci, aby si nezadali před pohany, ho uchopili za druhou paži, otočili ji dozadu a svázali obě ruce provazem, který ještě omotali kolem krku. Ježíš se nebránil. Teprve když byl takto bezpečně spoután a nedošlo k žádným pohromám, levité si dodali odvahy a začali vydávat rozkazy. Chiliarchos chtěl vědět, zda má být zajatec odveden na soud do chrámu, což způsobilo další dohadování. Přední saduceové a farizeové se

~strana 260 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus radili a nakonec prohlásili, že zajatec musí být odveden do domu nejvyššího kněze. Organizátoři průvodu upozorňovali, že není radno vracet se chrámovou branou. Římané si zatím prohlíželi rouhače, ale nezjistili nic, než že je to zcela mírumilovný člověk. Stál klidně s hlavou skloněnou, takže se jeho brada dotýkala šatu na prsou. Někteří z chrámových strážců se ho začali vyptávat — většinou na jeho božský původ — ale Ježíš nehnul ani brvou. Pohané rozhlížejíce se kolem si říkali, že někteří přátelé zajatce jsou určitě nebezpečnější. Pak někdo strčil do Ježíše a celý zástup se dal na pochod. Dav šel před ním, vedle něho i za ním. Kněží byli potěšeni, že se celá věc odbyla tak klidně. Kristus nepronášel zaklínadla, nesvolával na ně oheň a síru, aby je zničil. Což ovšem jen dokazovalo, že není vůbec žádný Mesiáš. Kdyby byl, určitě by je všechny zahubil. Jestliže nepoužil své moci, pak ji nemá, a nemá-li ji, je pouze podvodníkem, který zaslouží trest. Všeho do času, říkali si. Kdyby zůstal v Galileji a kázal o lásce, mohl být jednou bohatý. Ale nechtěl. Musel dobýt Jeruzaléma a o Jeruzalému je známo, že zabíjí i pravé proroky. Jakou naději mohl mít kouzelník z Nazaretu? Stráže v zadních řadách si všimly, že Ježíšovi apoštolově jdou za nimi. Mrkly na sebe a otočily se, jako by je chtěly pronásledovat. Apoštolově se ihned dali na útěk a zmizeli ve tmě tak rychle, že se Římané smáli a dělali si žerty z toho, jak uhánějí. Jeden z nich dostihl mladého

~strana 261 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Marka a chytil ho za jeho noční šat. Marek se jako šílený vytrhl a utekl po silnici nahý. Z Getsemanské zahrady se průvod ubíral po silnici do leva a pak vzhůru k severní části města, kam vstoupil vchodem Antoniovy tvrze. Ježíš kráčel bos s hlavou skloněnou, s rukama na zádech a smyčkou kolem krku. Na jejich dotěrné otázky neodpovídal. Když byli uvnitř hradeb, chiliarchos rozkázal zastavit a zeptal se, zda je ještě zapotřebí římské pomoci. Židé řekli, že ne. Ježíš byl v podstatě vězněm chrámu a musel být předveden veleknězi. Římané zůstali v pevnosti a podivovali se, proč jich bylo při této akci zapotřebí a proč v tak velkém počtu. Pak se průvod opět hnul kupředu. Na štěstí bylo v severozápadní části města na ulicích jen málo lidí. Zastavovali se sice a pozorovali udiveně hlučný dav s lampami a pochodněmi, ale nikdo neprotestoval. Možná že Ježíše ani nepoznali. Kněžím a ostatním Kristovým nepřátelům se vyplatilo, že zvolili delší cestu zpět. Bylo totiž docela možné, že se chrám tou dobou hemžil Ježíšovými stoupenci, a kdyby byl Ježíš veden Zlatou branou, byli by protestovali a naříkali a třeba i napadli stráže. Bylo by došlo k srážce, která by skončila jedině tak, že by Pilát poslal na nádvoří pohanů vojsko. Teď se bez potíží dostali až k Makabejskému paláci a šli kolem Herodova paláce k jihu. Cesta vedla přes nevelký pahorek zvaný Sión. Když se blížili k přepychovým příbytkům Kaifáše a Annáše, zákoníkům a farizeům se ulevilo. Teď, když už jejich úkol byl skoro splněn, neváhali se

~strana 262 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus přiznat jeden druhému, že v malé olivové zahradě tam nahoře jim nebylo do smíchu. Každý z nich slyšel něco o divech, které Ježíš vykonal a každý měl větší nebo menší strach. A zatím se ukázalo, že je to docela obyčejný venkovan. Teď se skoro styděli za to, že pokládali za nutné zorganizovat k přepadení jednoho člověka tolik lidí. Jeden muž s holí by byl snadno zahnal Ježíšovy společníky na útěk, a protože Galilejec neuznával násilí, mohl být spoután a odveden bez boje. Když sluhové odemkli vrata Kaifášova a Annášova domu a průvod vstoupil do velkého dvojitého dvora, byli dokonale šťastni. Za normálních okolností by vešli postranní brankou, ta však byla teď pro vítěze příliš malá. Vhrnuli se dovnitř strkajíce oběť před sebou. Na dvoře byly ihned rozsvíceny další lampy, protože v domě byla vznešená společnost, která si chtěla zajatce dobře prohlédnout. Narychlo svolaní členové velerady vybíhali z Kaifášova domu a ve spěchu si vyhrnovali bílé řízy, aby se jim nepletly pod nohy. Také některé domácí ženy vyšly ven a zůstaly stát ve stínu pod balkónem, aby se podívaly na člověka, o němž jejich mužové tak často rozmlouvali. Několik organizátorů akce běželo k starému Annášovi, aby mu oznámili, že polapený rouhač teď stojí před jeho domem. Kaifáš sešel pomalu po schodech na dvůr. Měl teď dost času i trpělivosti, neboť konec byl v dohledu. Jeho prvním zájmem nebyla osoba Ježíšova, nýbrž hlášení jeho lidí, jakým způsobem došlo k zatčení, jaký je asi postoj Římanů, kde jsou Ježíšovi učedníci a zdali tento krok velerady nevyvolal odpor mezi lidem. Velekněz vyslechl hlášení. Všecko proběhlo

~strana 263 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus uspokojivě. Celá záležitost byla vyřízena diskrétně, aniž město mělo nejmenší tušení o tom, co se stalo. Kaifáš byl v povznesené náladě. Vykonal dobrý čin pro Hospodina a pro chrám. Na těle národa byl bolavý vřed a on, nejvyšší kněz, jej vypálil. Pohladil si svůj hedvábný vous čtverhraného střihu a nařídil, aby převedli tak zvaného Mesiáše jeho tchánu Annášovi. Byl to diplomatický tah. Kaifáš mohl počkat. Slušelo se, aby si zajatce prohlédl nejdřív Annáš a aby zahájil výslech. Kromě toho Kaifáš dobře věděl, co jeho tchán učiní: vrátí vězně ihned nejvyššímu I knězi a veleradě — na soud. Takže tímto zdvořilým gestem nemohl nic ztratit. Díval se za chrámovými strážci, jak odvádějí Ježíše přes dvůr, jak ho strkají hrubě před sebou, až klopýtá po dláždění. Kaifáše však zajímalo víc to, že se akce zúčastnili saduceové i farizeové a že jsou teď k sobě přátelští a gratulují si vzájemně k svému nočnímu úspěchu. Bylo to důležité, protože přepjatí farizeové ve veleradě i mimo ni byli pro něj, jako předního Saduceje, zdrojem neustálých nepříjemností. Byl hrdý, že se protichůdné síly této noci spojily, neboť toho dosáhl on tím, že ustanovil výbor, který měl doprovázet stráže a dohlížet, aby všechno proběhlo podle Zákona. A kdo zkonstruoval past pro Římany? Kdo šel k Pontskému Pilátovi a téměř žebral odpomoc v záležitosti, která se nikterak netýkala barbarských pohanů? Kaifáš. A teď, až bude vynesen nad Ježíšem rozsudek smrti, jak by mohl Pilát přiznat, že při zatčení pomáhali Tiberiovi vojáci, a při tom se zdráhat rozsudek potvrdit? Kdyby odmítl dát k popravě souhlas,

~strana 264 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pak by vlastně mlčky uznal, že poslal dvě setniny zajmout nevinného. A to by bylo šťavnaté sousto pro Heroda posílajícího tajné zprávy císaři. Ano, Pilát byl v pasti, a to bez možnosti úniku. Tato věc však nevyžadovala bezprostřední pozornost. Kaifášovi šlo teď o to, že musí vzkázat všem členům velerady, aby se ihned dostavili na zvláštní zasedání, zajistit mezi chrámovými levity svědky, kteří se zúčastní výslechu a odpřisáhnout, že se Ježíš při kázání na nádvoří pohanů činil Božím Synem, a sehnat hned ráno v chrámě klaku provokatérů, která by, až Ježíš bude předveden Pilátovi na potvrzení rozsudku, budila dojem, že všichni občané jsou pro jeho smrt. Zařizoval právě tyto věci, když ho někdo upozornil na malého muže stojícího ve stínu. Byl to Jidáš. Kaifáš se vytrhl ze svých složitých plánů a řekl: „Zaplaťte mu. Doveďte ho do chrámu a dejte mu třicet stříbrných, jak bylo dohodnuto.“ Stalo se. Spěšně, bez přátelského slova byl odveden ulicemi kolem Siónu do malého údolí Tyropeon a odtud přes viadukt do chrámu. Přítomní kněží byli informováni o Kaifášově přání. Bekli Jidášovi, aby nastavil dlaně a odpočítávali odměnu. Stříbrné mince padaly s cinkotem do jeho zvlhlých rukou. Jidáš počítal spolu s knězem pomáhaje si kýváním hlavy, a když dospěli k číslu třicet, hluboce se uklonil, poděkoval a nasypal peníze do měšce, který skryl v záhybech svého šatu. Prodal muže, který mu slíbil život věčný.

~strana 265 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

ČTYŘI HODINY RÁNO

Annáš nevzal zajatce do domu. Vyšel do podloubí a poručil, aby ho k němu přivedli. Stráže Krista strkaly a táhly, ale ne z nenávisti, nýbrž aby starý Naši viděl, jak jsou horliví. Když nešel dost rychle, kopali ho. Stařec se posadil a prohlížel si zajatce. Nevíme, jaké myšlenky ho napadaly, ani jaké otázky vyslovovaly jeho rty. Možná že si jen tak mimochodem řekl, z jakého asi důvodu se tento mladý muž „odnikud“ vydává za Spasitele světa. Nevypadal jako blázen. Zprávy, které o něm dostával déle než rok, mluvily o opaku. Ježíš z Nazareta byl inteligentní; vyznal se dobře v Zákoně, ačkoli nikdo nevěděl, do jaké rabínské školy chodil; byl vysoký a svalovitý jako rolník; nepotrpěl si na výstřednosti ani neholdoval vínu; nebyl zasnouben a zatím žádná skvrna nelpěla na lemu jeho roucha.

~strana 266 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Proč tedy? Proč chtěl být Mesiášem? Víc než dva roky stupňoval napětí v Palestině — nejdřív v rodné Galileji, pak v Jeruzalémě a dokonce i v Jerichu. Jeho hlavní zásadou byla láska, což v očích starého kněze nebylo nebezpečné. Ale lidé začali odpadávat od chrámu, nejprve v malých skupinkách, pak ve větších. Někdo donesl zprávu — stařec se už nepamatoval, kdo to byl — že nedávno, když Ježíš odcházel z jednoho města, většina obyvatelstva opustila domov, práci i půdu a šla za ním. Annáš ho dlouho pozoroval. Neměl chuť soudit tohohle člověka. Ať to provede Kaifáš. Zákon stanoví, že hrdelní zločiny musí soudit nejméně třiadvacet členů velerady, a stařec si byl jist, že tou dobou už jeho zeť dal probudit a zavolat soudce. Ale stejně by bylo zajímavé zjistit, proč se ten člověk vydával za Mesiáše, když přece musel vědět, že dřív nebo později narazí na autoritu chrámu. Nebezpečí, že si znepřátelí chrám, bylo vlastně přímo úměrné úspěchu každého takzvaného Mesiáše. A tenhle měl velký úspěch. A kromě toho, možná že by byl unikl tomuto nebezpečí a nebyl by obviněn z rouhání, kdyby byl nezpřevracel stoly Annášových směnárníků a neodsoudil Annášův dobytčí trh. Annáš si přitáhl pruhovanou řízu těsněji kolem scvrklých údů. Otázal se Ježíše, proč učí kacířským věcem. Také se zeptal, kdo jsou jeho žáci a kolik jich je. Nazaretský se podíval do očí muži, který bude brzy stát před Otcem a zodpovídat se ze svých činů. „Já jsem mluvil před světem zjevně,“ řekl Ježíš se zdvořilostí, s jakou všichni Židé respektovali věk. „Učil jsem v synagogách a v chrámě, kde se všichni Židé scházejí. Proč se mne ptáš?“ Věděl totiž dobře právě tak

~strana 267 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus jako Annáš, že podle pravidel soudního jednání nesmí být vymáháno svědectví na nikom kromě svědků. A mimo to, podle Zákona žádný obžalovaný nesměl být vyslýchán předběžně. „Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem mluvil. Ti vědí, co jsem mluvil.“ Jeden ze strážců přistoupil k Ježíšovi a udeřil ho do tváře. „Takhle odpovídáš nejvyššímu knězi?“ řekl. Ježíš zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval z rány. „Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém; pak-li dobře, proč mě biješ?“ Annáš se usmál a nerozhodně pokrčil rameny. Pak vstal a rozkázal, aby Ježíše odvedli ke Kaifášovi. Noc byla chladná. Od západu vál vlhký vítr a strážní si vzali pláště a zapálili na dvoře v železném koši oheň. Choulili se kolem a na jejich obličejích kmital obraz žhnoucího uhlí. Mezi ohřívajícími se stál také Jan, kterého Ježíš tolik miloval. S Petrem sledoval průvod a oba viděli, jak jejich mistr zmizel v bráně. Dohadovali se, mají-li jít za ním. Jan chtěl dovnitř, Petr však byl pro opatrnost. Když byl Ježíš před Annášovým domem, mladý apoštol zaklepal na postranní vrátka. Vrátnou dělala jedna ze služek. Pootevřela dveře a posvítila lampou Janovi do obličeje. Jan ji pozdravil a ona jeho a pak ho vpustila bez dotazu dovnitř, protože jeho rodina byla s nejvyšším knězem zadobře. Jan chodil chvíli po dvoře, snažil se navázat rozhovor se strážci, ptal se s předstíranou nezaujatostí, kam vězně odvedli, a pak si stoupl jako ostatní k ohni.

~strana 268 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Když se ujistil, že nevzbuzuje podezření, šel k vrátné a požádal ji, zda by nevpustila i jeho přítele, který čeká venku, že se za něj zaručuje. Vrátná si posvítila na Petra, svalnatého chlapíka š rozcuchanými nazrzlými vlasy a vousy; jeho hlas zněl jako ze záhrobí. „Nejsi snad jeden z učedníků toho člověka?“ řekla. Petr se zarazil. Polkl a zíral vyděšeně na vrátnou. „Nejsem,“ zahučel. Jan ho zavedl k ohni a Petr s pláštěm vyhrnutým až po bradu si ohříval ruce. Ve vzdáleném koutě dvora si kohout načechrával peří. Strážci mluvili o Ježíšově zajetí a o tom, jak apoštolově utekli hned při prvním zastrašovacím gestu vojáků. Jan se neúčastnil hovoru. I Petr mlčel. Jeden z pochopů na protější straně nespouštěl z Petra oči. První z apoštolů si toho všiml a zakryl si pláštěm obličej až k nosu. Muž ukázal prstem na Petra. „Ty jsi jeden z nich,“ řekl. Petr otáčel hlavu ze strany na stranu. „Mýlíš se,“ zvolal, snaže se zakrýt svůj obličej. „Nejsem.“

Tou dobou začali přicházet členové Velké rady; každý se letmo rozhlédl dvorem a směřoval ke Kaifášovu obydlí. Někteří' byli staří, jiní mladí. Většina měla špatnou náladu, protože byli vytrženi ze spánku. Kráčeli důstojně přidržujíce si na prsou oba okraje pláště jak se slušelo na soudce, a vystupovali po schodech do domu. Konat výslech obžalovaného v noci bylo proti Zákonu a někteří se domnívali, že Kaifáš odloží soud do rána.

~strana 269 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Přesto však se nikdo neodvažoval proti jeho rozhodnutí dovolávat Zákona, protože v tomto případě dokonce i farizeové byli na veleknězově straně. I když zbývala do svítání jen hodina, nikdo by se býval nepostavil vedle Krista a neřekl, že podle předpisů je nutno čekat. Od Annášova domu se ozval hluk a muži kolem ohně obrátili pozornost tím směrem- Po schodech sestupovali služebníci s lampami a Ježíš uprostřed nich. Petr ve strachu o svého Pána vystrčil hlavu z pláště a jeden ze strážců, příbuzný toho, který přišel v zahradě o ucho, pravil: „Tenhle byl určitě s ním. Vždyť je to také Galilejec.“ Petr hlasitě zaklel a řekl: „Člověče, nevím, o čem mluvíš.“ Kdesi na dvoře kohout zamával křídly, protáhl krk a zakokrhal. Stráže šly právě kolem ohně a Kristus v jejich středu utkvěl pohledem na Petrově tváři. První apoštol se chvíli tupě díval za odcházejícím Kristem, pak se dal do pláče, zakryl si rukama obličej a utíkal do tmy.

Do veleknězova domu přicházeli další členové velerady i po té, co byl Kristus zaveden dovnitř. Opozdilci znali obžalovaného a věděli, oč se jedná, neboť v poslední době se hovořilo o galilejském Mesiáši na všech zasedáních nejvyšší rady a uvažovalo se o nejlepším způsobu, jak ho zneškodnit. A tak, i když mnozí členové přišli pozdě, mohli zaujmout svá místa v trojitém půlkruhu a naslouchat soudnímu řízení s porozuměním. Jednání bylo tajné. Později se sice různé věci dostaly na veřejnost, ale jen málo lze považovat za věrohodné. Kaifáš chtěl mít tribunál v plném počtu, takže než proces začal, sedělo v jednací místnosti na sedmdesát

~strana 270 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus členů velerady. Nebylo to v tomto domě poprvé; služebnictvo připravilo židle a stoly v předepsaném pořádku, rovněž zapisovatelé zasedli každý na jednom konci půlkruhu. Jednání bylo zahájeno přečtením seznamu Členů počínaje veleknězem a konče nejmladším členem. Pak následovala žaloba, kterou přednesl Naši vstoje. Kristus byl obviněn, že se při různých příležitostech prohlašoval za Mesiáše, pravého Syna Božího, a tím se dopustil rouhání proti Bohu a zneuctil chrám. Nikdo se Ježíše předem nezeptal, zda a jak se chce hájit. Stál celou dobu svázán na rukou i na nohou se strážci za zády. Proces měl být zahájen obhajobou, a velekněz pravděpodobně vsedě vyzval třikrát Ježíše, aby se hájil. Nedostal však odpověď. Pronikavé oči obžalovaného probíraly obličej za obličejem, řadu za řadou, dokud si je všechny neprohlédl. Mezi soudci viděl nejméně dva své učedníky. Vysoké postavení jim ovšem bránilo, aby se k Ježíšovu učení hlásili veřejně. Ani v této chvíli se neukázali jako hrdinové, právě tak jako Petr a ostatní. Seděli, pravděpodobně se sklopenýma očima naslouchali jednání. Možná že na výzvu, kdo z přítomných chce převzít funkci obhájce a kdo žalobce, zvedl jeden z nich bojácně ruku a řekl: „Není-li vhodnější osoby, ujmu se věci tohoto muže.“ Radit se s obžalovaným by však bylo bývalo bez užitku, protože Kristus se hájit nehodlal. Syn člověka musel zemřít, aby se naplnilo Písmo. Tito lidé ho zneuznali a odmítli jeho poselství; a proto nemělo smysl snažit se zabránit tragédii.

~strana 271 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Pohled na Ježíše nebyl nikterak povznášející. Na tvářích a ve vousech měl zaschlou krev. Jeho šat byl ušpiněn, protože ho celou cestu strkali a kopali. Nohy měl bosé a špinavé od chůze. Jeho hubená tvář postrádala přirozené barvy, neboť do posledního odpočinku prožil velmi mnoho. Oči byly zarudlé a víčka naběhlá. Na vzdálenost několika metrů vypadal jako odhmotněná troska člověka; nešťastník, kterého všechno opustilo. Z několika stran doléhaly otázky, ale Ježíš neodpovídal, ba ani nehnul hlavou. Velekněz vyzval hlasitě přítomné, chce-li někdo mluvit ve prospěch obžalovaného, ať vystoupí a vydá svědectví. Jeho slova zazněla sálem, ale zanikla v tichu. Nikdo nepovstal. Nikdo nepřišel, aby řekl: „Je to dobrý, mírumilovný člověk. Je to pravý Mesiáš, který přišel spasit Izraele.“ Nikdo. Na podporu obvinění byli předvoláni svědkové. Podle předpisu se děl jejich výslech jednotlivě. Většinou šlo o sluhy zaměstnané v chrámu. Předstoupili před veleradu, udeřili se v prsa a odpřisáhli, že slyšeli, jak se tento Galilejec prohlašuje za vyslance samotného Hospodina. Odpřisáhli ještě mnoho jiných věcí, a členové nejvyšší rady, aby udrželi zdání řádného postupu, jim dávali podrobné otázky. Výpovědi byly tak různé, že každý pochopil, že jde o výmysly. Předáci a starší se rozpačitě dívali jeden na druhého. Byli povoláni další svědkové. Ti si však odporovali tak zjevně, že nebylo nutné je dále vyslýchat, aby se ukázalo, že svědčí křivě. Ježíš mlčel. Patrně mu připadalo jako trapná ironie, že Židů, kteří usilovali o jeho život, je tak málo a těch, kteří věřili, že je Mesiáš, tak

~strana 272 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus mnoho; a přitom první skupina mu nemůže nic dokázat, zatím co druhá nehne prstem, aby mu pomohla. Velekněz byl nucen zavolat svědky vyššího řádu, kteří citovali — 200s větší či menší obratností — Ježíšův výrok: „Zničte tento chrám a ve třech dnech jej opět postavím.“ Příklad osvětluje výrazovou složitost palestinské mluvy prvního století. Zatím co Ježíš mínil své tělo, kněží se domnívali, že mluví o chrámu Šalamounově. Ale i tak by výrok nebyl rouháním, natož hrdelním zločinem. Farizeové ve svém běžném denním výkladu Zákona hrubě nadsazovali. Zdálo se, že soudcové, kromě Kaifáše, zapomněli, že v podstatě není důležité, z čeho bude obžalovaný obviněn; šlo především o to, vybrat takové obvinění, jehož závažnost by uznal římský prokurátor. Tvrzení, že se Ježíš činí Synem Božím, bylo poněkud zvláštní, protože příchod pravého Mesiáše na svět byl poslední nadějí celé Judeje, a předloží-li pohanskému vládci takovéto obvinění, vyvolá to možná jen posměch. Ale není-li jiných důkazů viny, bude muset stačit i tohle. Kaifáš doufal, že se mu podaří usvědčit Krista z toho, že svádí a přemlouvá lidi k modloslužbě. Takovéto obvinění by bylo ideální, neboť Římané byli velmi citliví na zavádění novot mezi obyvatelstvem, ať už šlo o věci politické či nikoli, protože ze zkušenosti věděli, že takoví proroci odcizují lid Římu. O tom, že Kristus svádí lid, svědkové, mluvili, avšak neshodli se ani v tom, co řekl, ani jak ani kde to řekl. Podle Mojžíšova zákona bylo třeba shody alespoň dvou svědků, a tak obvinění padlo. Kaifáš byl ve směšné situaci a věděl, že se celá jeho akce proti Ježíšovi hroutí na nedostatek

~strana 273 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus svědků, kteří by dokázali jednotlivě vypovídat totéž. Nicméně vstal, napřímil se ve svém kněžském hávu a kuželovité čepici, ukázal přísně na Ježíše a řekl: „Nic neodpovídáš na svou obranu?“ Obžalovaný se podíval na velekněze a mlčel. „Co říkáš věcem, které tito lidé svědčí proti tobě?“ Tato otázka pravděpodobně vyvolala kyselý úsměv v řadách učených soudců, ale Ježíš přesto zachoval klid. Kaifáš byl ve slepé uličce. Nemohl dokázat obžalovanému vinu a nemohl žádat na nestranných soudcích, aby hlasovali pro odsouzení. Je zcela možné, že většina soudců Ježíše nenáviděla a bála se jeho náboženských novot, v zásadě to však byli spravedliví lidé. Chtěli ho usvědčit a poslat na smrt kvůli nebezpečí, jež podle jejich představ znamenal pro chrám, avšak především potřebovali dva svědky, kteří by nezávisle na sobě potvrdili potřebná fakta. Nejvyšší kněz stále ještě stál. Bude-li obžalovaný nadále odmítat výpověď, velerada ho propustí. Zvolal proto zoufale a téměř prosebně: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám pověděl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží?“ Podíval se zpříma na Ježíše, ale nedoufal v odpověď. Věděl, že se obžalovaný až příliš dobře vyzná v Zákoně a že je mu jasná dvojí možnost, Řekne-li, že není, přizná před množstvím svých stoupenců, že lhal a že je jen obyčejný člověk bez poslání; řekne-li, že je, usvědčí se z rouhání, neboť v očích těchto mužů Ježíš Mesiášem nebyl a nemohl doufat, že je někdy o svém božském poslání přesvědčí. A proto, mlčel-li až doposud, bylo možno očekávat, že neodpoví ani na tuto konečnou otázku, a odejde z Kaifášova paláce svoboden. Ježíš

~strana 274 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus však nemlčel. V této nejnebezpečnější chvíli se rozhodl promluvit a tak zachránil Kaifáše před pohromou. „Ty jsi řekl,“ odpověděl Ježíš zděšenému knězi, „ano, já jsem; avšak pravím vám: Napříště uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet v oblacích nebeských.“ Veleknězi se nesmírně ulevilo. Když všechno selhalo, Ježíš se odsoudil sám. Přiznal se k své vině, třebaže ne přesně tak, jak si představoval Kaifáš. Už nebylo třeba hloupých svědků, i když podle Zákona slova obžalovaného neměla pro soud platnost. „Ano, já jsem.“ To stačilo. Celá velerada mohla nyní dosvědčit, že Ježíš řekl, že byl poslán Bohem, aby spasil Judeu. Protože další slova by mohla přiznání jen oslabit, Kaifáš se rozhodl jednat co nejrychleji. Oběma rukama roztrhl svůj šat od límce dolů a zvolal: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, nyní jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Hlasování jednotlivců nebylo nutné. Zločin byl spáchán před očima soudců. Odpověděli v trapném souzvuku. „Hoden je smrti.“ Ježíš stál klidně a mírnýma očima hleděl z jednoho na druhého. Viděl, že tváře soudců jsou zkřiveny hněvem. Mohl říci: Soudili jste mě v noci, což Zákon zakazuje. Mohl říci: Nemůžete vynést rozsudek smrti ve stejný den, kdy byl proveden výslech. Mohl dokonce říci: Bez mých slov, bez mého doznání, že mě Otec opravdu poslal k vám, byste mě nemohli odsoudit.

~strana 275 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ale neřekl nic. A když Kaifáš ohlásil, že se líčení přerušuje až do rána, kdy se opět sejdou v chrámě, soudcové se opět zvedli ze svých stolic a někteří přistoupili k Ježíšovi a plivali mu do tváře. Jiní v davu, který se kolem něho shromáždil, ho bili pěstmi. Neřekl nic, i když se mu po některých ranách zatmělo před očima. Kaifáš nařídil, aby byl vězeň vzat ven a dobře hlídán. Sluhové ho vyvedli z podloubí a odtud po schodech na kamenný dvůr. Čekali unaveni celou noc a když přišla zpráva, o odsouzení, chystali se též, že si ztropí z Mesiáše posměch. Jan byl na dvoře. Když se Petr rozplakal lítostí a odešel, Jan zůstal, aby zjistil, co učiní nejvyšší rada. Když uslyšel, že byl Ježíš obviněn z rouhačství a odsouzen k smrti, počkal, aby ještě jednou mohl pohlédnout do tváře muže, který ho miloval. Mladému apoštolu bylo do pláče, když uviděl, jak vedou jeho Mistra na dvůr. Ježíš byl spoután, špinavý, pokrytý modřinami, v obličeji popliván, nohy se mu třásly slabostí a únavou. Pak Jan odešel. Jeho mladé nohy by bývaly potřebovaly křídla, protože musel ještě mnoho vykonat. Musel rozšířit tragickou zvěst mezi Kristovými přívrženci a bohužel musel též běžet do Bethanie, aby to oznámil Ježíšově matce.

~strana 276 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

PĚT HODIN RÁNO

Několik kněží se přišlo vyptávat na různé věci, ale Kristus neodpovídal. Byl vyšší než oni a díval se přes jejich hlavy, jako by je neviděl. Ruce měl svázané za zády, nohy mírně rozkročené. Někteří si ho důkladně prohlíželi, ale při nejlepší, vůli nenašli na něm nic, co ještě nedávno přitahovalo tolik lidí. Přistupovali k němu bázlivě, pohlédli mu do tváře a opakovali starou otázku: „Odkud máš svou moc?“ Měli strach, že každou chvíli může dojít k nějakému divu, třeba že plameny vyšlehnou z dlažebních kostek nebo neočekávaně zahřmí. Když se nic nestalo, zatvářili se znechuceně a se slovy opovržení odcházeli. Strážci přenesli koš s žhavým uhlím do kouta, kde stál Kristus. Jeho smutný obličej a vousy polila rudá zář. Strážce zlobilo, že neodpovídal na otázky kněží. Projevoval tím nedostatek úcty. Začali se vyptávat sami, a když se jim nedostalo odpovědi, políčkovali ho a ptali se znovu. Každý před ním postál chvíli a ostré políčky dopadaly na jeho tvář zprava i zleva.

~strana 277 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Brzy se jim taková kratochvíle zalíbila. Od políčků přešli k pádným ranám do hlavy, do prsou a do břicha. Když se Ježíš zkroutil 204 205bolestí, udeřili ho do tváře, což ho opět napřímilo. Plivali mu zblízka do obličeje a dívali se, jak po něm stékají sliny. Pak dostal jeden z nich žertovný nápad. Vzal kus hadru a zavázal Ježíšovi oči. Tančili kolem něho, tloukli ho pěstmi a dobírali si ho: „Jsi přece prorok. Hádej, kdo tě udeřil.“ A nadávali mu krůtě a sprostě. Ježíš se unavil dřív než oni. Začala se mu podlamovat kolena, takže ho museli podpírat, dokud se nevzpamatoval, aby mohl stát sám. Pak ho bili znovu. Věděli, že nedělají nic nezákonného, neboť tento muž byl odsouzen veleradou k smrti, a znali ze zkušenosti, že se odsouzenec stává legitimní kořistí sadistických pudů svých strážců. Pokud byl při kamenování, rdoušení či křižování při vědomí, nikdo se nad takovým počínáním nepozastavil. Zjistili, že tenhle člověk je slabý. Buď v posledních dnech pořádně nejedl nebo se nevyspal, protože vydržel jen asi půl hodiny. Zhroutil se a padl na kolena a když ho zvedli, viděli, že se mu oči obracejí v sloup. Tváře měl propadlé, na čele vrásky a v rudé záři ohně vypadal jeho zkrvavený obličej se slepenými vousy bolestně a zmučeně. Museli ho podpírat, aby nepadl. Došla zpráva, že si velekněz přeje, aby byl vězeň hned za svítání doveden do chrámu. Strážci vzali vodu a otřeli Ježíšovi hadrem, kterým měl zavázány oči, obličej. Má-li jít do chrámu, není třeba, aby vzbuzoval soucit ranních návštěvníků. Na dvoře začalo svítat, když byl Ježíš schopen

~strana 278 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus se sám postavit. Následkem ran do žaludku se nemohl narovnat a belhal se sehnutý kolem ohně.

Na nejvyšší chrámové věži stál službu konající levita a díval se k východu. Jeho hnědé oči odrážely první bledou zeleň a červeň vzdáleného obzoru. Dole stál v hloučku svých kolegů jeden z hlavních kněží a hleděl vzhůru. Levita mlčel. Nespouštěl zraky z východního nebe nad Mrtvým mořem a plošinou Moabských hor. Kdyby byl býval méně zaujat svým úkolem, možná že by se byl podíval dolů a potěšil se kouzelným pohledem na sněhobílý chrám a město a údolí Cedronu. Jediný krátký pohled dolů by mu pověděl, že všech čtyřiadvacet bran vedoucích do posvátného prostoru je obsazeno lidmi, kteří čekají na jeho slovo. Kdyby byl jen trochu sklopil zrak, byl by spatřil přímo před sebou hemžení tisíců rodin na svazích Olivové hory. Byl si však vědom vážnosti svého úkolu a i kdyby měl oslepnout, neobrátil by zrak jiným směrem. Ani ve snu by ho nenapadlo, aby se podíval za sebe, kde z mnoha domů už vystupoval klikatící se modrý kouř a zůstával viset nad Jeruzalémem podoben velkému závoji rozprostřenému pod neviditelným stropem. Ani k západu nepohlédl, kde se poutníci v karavanách blížili k Svatému městu od Joppy. Ti, co přicházeli od severu, sestupovali po silnici, která se setkávala se silnicí od Joppy před západní branou u místa zvaného Golgota či Kalvárie. Tam se obě cesty protínaly a tvořily bledý bílý kříž.

~strana 279 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Na obloze začalo svítat. Bledě zelená a rudá ustoupily žluté a pruhům nepopsatelně růžové. Barvy se smísily a rozstříkly se po nebeské báni a v následujících okamžicích pozorný levita spatřil záblesk prvních slunečních paprsků. Přiložil dlaně k ústům a zavolal dolů: „Slunce právě vychází!“ Hluboko pod ním vedoucí kněz odpověděl rituální otázkou: „Je obloha osvětlena až k Hebronu?“ To bylo město za Betlémem vzdálené dvacet sedm kilometrů. Levita si zaclonil oči a zkoumal kopce směrem na jih. Když spatřil sluneční jas odrážející se od hradeb Hebronu, přiložil opět ruce k ústům a zvolal: „Ano.“ V té chvíli začal v Jeruzalémě den. Bylo 5 hodin 44 minut ráno. Kněz dole se otočil a zatleskal. Na nádvoří několik kněží zvedlo k ústům dlouhé stříbrné trouby a třikrát zadulo v mohutném signálu, jehož zvuk proletěl městem a odrazil se ozvěnou od vnitřku hradeb. Jeruzalém se začal probouzet. Uvnitř chrámu vyšlo mlčky na nádvoří padesát kněží, kteří měli toho dne službu, a jejich bosé nohy se tiše pohybovaly po mramorovém dláždění. S mnoha jinými se těchto padesát shromáždilo před svítáním v kamenné síni a měli štěstí, neboť byli vybráni losem. Tak byly přidělovány veškeré chrámové služby počínajíc tou nejžádanější: slavnostní zápalnou obětí dne. Ten, kdo si vytáhl tento nejčestnější los, byl automaticky vyloučen z příštího losování. Ve skupině byli kněží středního věku, kteří dosud nikdy tuto funkci nezískali. Z padesáti kněží se pak část oddělila a odešla do zvláštní místnosti, kde byl čtyři dny chován beránek pro dnešní ranní oběť. Dřív než byl vybrán, byl pečlivě prohlédnut, zda je bez vady. Nyní ho prohlíželi znovu.

~strana 280 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Mezitím stráže otevřely všechny brány chrámu a lidé se hrnuli dovnitř jako voda protrženou hrází, rozptýlili se po nádvořích a valili se jako vodopád po schodištích. Muži se shromáždili na jednom nádvoří, ženy na druhém, a každý začal tichým vyznáním svých hříchů Hospodinu. Pak byly čteny dva úryvky z Písma, následovalo kázání, odříkávání desatera a nakonec se zpívaly žalmy. Ve všech známých částech světa následovala po východu slunce bohoslužba se stejným pořadem. Obětnímu beránku byla podána voda v zlaté míse. Na znamení přišli do oltářní místnosti kněží s posvátným nářadím. Beránek byl přiveden k oltáři a tam byly jeho přední a zadní nohy svázány k sobě. Bečel strachem, když mu prostrčili hlavu železným kruhem v podlaze tak, aby byla obrácena na západ. Pak přišli dva kněží v slavnostních řízách a jeden nasypal kadidlo do kaditelnic a zapálil je. Druhý zažehl sedmiramenný svícen. U oltáře si kněz stoupl rozkročmo nad jehně, zvedl mu hlavu a položil ostří nože na jeho krk. V této pozici několik okamžiků čekal, a pak řízl. Beránek se chvěl v smrtelném zápase. Další kněz zachytil jeho krev na zlatou mísu pokropil jí oltářní kámen. kamenné síni jiný služebník Páně provázen dvěma pomocníky vzal kladivo, rozmáchl se a udeřil vší silou do obrovského gongu. Zatím co jeho zvuk zněl chrámem, kněží i poutníci svorně „padli na tvář před Hospodinem“ a modré obláčky dýmu stoupaly ze svatyně k ranní obloze. Den začal starou obětí a měl skončit novou.

~strana 281 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kaifášově domě čekali členové velerady na vhodnou hodinu k dalšímu zasedání. Se svým služebnictvem přicházeli a odcházeli ze dvora; někteří ve svých dlouhých řízách a špičatých kloboucích se zastavovali, aby se podívali na odsouzence, jiní přecházeli bez povšimnutí. Bylo tu rušno: neustále přibíhali a odbíhali poslové, v podloubí pod balkónem stály význačné osobnosti. Všichni byli spokojeni. Podařilo se polapit náboženského podvodníka, a nejen to, sedl jim na lep a sám se usvědčil z rouhání. Přede všemi měl tu nehoráznou drzost nazvat se Mesiášem. Několik mírnějších členů velerady to vedlo k domněnce, že je Ježíš blázen, avšak kdyby tento názor byl přijat, nesměli by ho podle Zákona usmrtit. A tak byli umlčeni většinou. Ježíš byl shledán „vinným“. Stačilo už jen ho odsoudit za dne a úkol byl splněn. Měl-li snad některý ze soudců sebemenší pochybnost o tom, zda Ježíš přece jen není Mesiáš, stačilo podívat se na dvůr do kouta, kde stál. Nebylo na něm nic božského. Byl to člověk, přesně řečeno lidská troska. Obličej měl plný šrámů, zkrvavený a oteklý, na lícních kostech bylo vidět rudé podlitiny, oči byly opuchlé. Spoutané ruce se mu třásly a byl shrbený jako sedmdesátiletý stařec. To měl být Mesiáš. Ani zdání. Byl to hříšník, který byl polapen, když způsobil nesmírný zmatek v mysli věřících. Židovští předáci si však uvědomovali, že spatří-li ho teď jeho stoupenci, vyvolají v chrámě rozbroj a povstání a každá osoba v kněžském šatě bude s největší pravděpodobností ukamenována rozzuřeným davem.

~strana 282 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Velerada odbyla neoficiální zasedání a neoficiální soud; až dá Kaifáš pokyn, sejdou se ještě jednou v chrámě a vydají rozhodnutí, kterým se tento chudák odsuzuje k smrti. Bude to oficiální rozsudek a dokument o tom bude předložen prokurátorovi k potvrzení. Nikdo z členů velerady — kromě jednoho nebo dvou, kteří byli tajnými učedníky — Ježíše nelitoval. Se soucitem se tehdy šetřilo. Lidé litovali poraněné dítě, někdy též bodnou umírající ženu. Ale skutečný soucit byl vymazán z myslí mnohých lidí přísností dobových náboženských pravidel a neúprosnými pohromami — od kobylek k malomocenství — které stíhaly obyvatelstvo bez rozdílu. Jednotlivý život byl pro společnost zanedbatelnou hodnotou; byl důležitý jen pro toho, kdo ho měl ztratit. Ježíš očividně slábl. Stráže ho proto přivedly ke kamennému sloupu, svázaly mu ruce dozadu za sloup a napjaly provaz tak, že mu v padání zabraňovala silná bolest. Mezitím se rozednilo a slunce stoupalo nad vrcholek Olivové hory. Jeho teplé paprsky dopadaly dovnitř města. V úzkých uličkách bylo vidět obchodníky chřestící klíčemi a připravující se otevřít své krámy. Pro řadu lidí nebyl dnešní den prvním dnem velikonoc, avšak večer v šest hodin začínala sobota pro všechny a mnozí obchodníci ani neotvírali. Pohané z Bečka a Egypta byli tou dobou také už na nohou. Někteří byli turisté, ale většinou to byli obchodníci, kteří chápali a respektovali náboženské obřady země20). Svou činnost končili v poledne a kolem třetí hodiny už odcházeli z města v některé z karavan. Ulicemi procházely též

~strana 283 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus římské patroly, jimiž utlačovatel připomínal svou moc. Lidé hýli na to zvyklí, jejich hrdost se však nikdy nesmířila s římským jhem. Kdykoli radikální farizeové potkali vojáky, odvraceli svou tvář. Zeny stahovaly své závoje. Před mladými Židovkami dělali vojáci vyzývavé posunky. Ke cti žen však nutno říci, že málokdy docházelo ke skandálům. Když se rozednilo, vyšel z Kaifášova domu jeden ze sluhů a řekl strážcům, aby dovedli vězně do chrámu, kde má čekat na další rozhodnutí velekněze. Pouta hýla uvolněna a Ježíš byl vyveden ze dvora. Venku na druhé straně ulice vroubené stromy stál hlouček lidí. Mezi nimi bylo několik učedníků, kteří chtěli být Kristovi nablízku, aniž by riskovali zatčení. Se zármutkem pozorovali průvod vycházející z brány, a když Ježíš zvedl hlavu a podíval se na ty, kdo stáli opodál na druhé straně ulice, někteří z nich se odvrátili a dali se do usedavého pláče. Stráže s odsouzencem zamířily k severovýchodu přes siónské návrší do údolí Tyropeon a odtud na viadukt, který vedl přímo do chrámu. Na ulicích je spatřilo mnoho lidí, ale málokdo poznal, že opuchlá a zkrvavená tvář je tvář Ježíše z Nazareta, kterého uctívali jako Mesiáše. Mezi těmi, kdo čekali před Kaifášovým domem, byl i Jidáš. Dostal zaplaceno za svou službu, ale chtěl vědět, co se stane s jeho Pánem a Mistrem. Proto čekal, a když Ježíš vyšel ven, Jidáš se zděsil. Byl otřesen tím, co viděl, a zaplavila ho vlna lítosti. Nevěřil sice, že je Ježíš Mesiášem, ale věděl ze zkušenosti, že je to nejlepší člověk pod sluncem. Průvod šel kolem něj a Jidáš si všiml, jak stráže Ježíše strkají a kopají, kdykoli se zapotácel. Jeho lítost vyrostla v hrůzu a opakoval si znovu

~strana 284 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus a znovu, že tohle nechtěl. Ježíš snad zasloužil potrestání: mohl být poslán jako vyhnanec do Galileje nebo i dál. Ale ne tohle. Posedla ho zuřivost. Musí zjistit, co bude dál. Přehodil si plášť přes dolní polovinu obličeje a v bezpečné vzdálenosti se rozběhl za svým velkým přítelem.

~strana 285 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

Intermezzo

římsky svět ~strana 286 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

Římská říše trvala v této době již sedm století, a přestože zahrnovala velkou část světa, který Ježíš přišel spasit, stále ještě rostla. Kristova života a jeho lidských zkušeností se jistě dotýkala tak, jako žádná jiná oblast světa. Ovládala pobřežní krajiny Středozemního moře a vládla mnoha národům různých barev. Římské prapory vlály podél Rýna, Dunaje, v severoafrickém Atlasu, v dnešním Portugalsku a Belgii, v Sýrii, v Egyptě. Císařem byl sedmdesátiletý Tiberius. Hubený, zatrpklý, uhrovitý stařec. Největším potěšením jeho života bylo studium, největším trápením jeho matka Livie. Sužovala ho po celou dobu jeho politického vzestupu, a když dosáhl posledního stupně žebříčku, přestal se na ni ohlížet. Byl to silný muž, oddaný státu, ale nešťastný ve dvou věcech. Snadno se zaplétal do triviálních problémů státní správy a byl neschopen citu. Někteří z jeho kolegů v římském senátě nazývali Tiberia „maskou“. Jako mladý důstojník se naučil potlačovat veškeré citové projevy a v stáří nedokázal dát najevo ani radost ani smutek. Hledal útěchu v astrologii a o římské bohy se nestaral. Kdysi se zamiloval do ženy jménem Vispanie a vzal si ji za manželku. V její přítomnosti byl duchaplný a veselý a jí odkrýval ~strana 287 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus hloubku svého citu, jako dítě ukazuje příteli tretky, o nichž rodiče neví. Ale jeho matka a Caesar Augustus způsobili intrikami, že se s Vispanií rozvedl a vzal si Julii. Julie ho podváděla. Oficiálně vládl podle ústavy. Prakticky tomu tak nebylo; na počátku své vlády se choval nadmíru uctivě vůči senátu a předkládal mu k rozhodování i bezvýznamné státní záležitosti. Zásadně se účastnil zasedání senátu a jako člen senátu často hájil i menšinu. Senát mohl vydávat svá rozhodnutí i proti jeho přání, aniž měl Tiberius připomínky. Někteří vtipálkové zesměšňovali jeho i jeho rodinu, a když byl tázán, co o tom soudí, odpovídal, že musí být svoboda projevu a smýšlení. Tacitus jej kritizuje, ale uznává, že návrhy na jmenování vyšších úředníků, které císař předkládal, byly moudré. Tiberius chtěl, aby Řím byl jako za starých časů, kdy konsulové a prokurátoři a jiní úředníci mohli plně využívat svých práv; chtěl, aby na hranicích římské říše byl mír, aby nebyly ukládány nové daně a podrobené národy netrpěly útlakem; každému, kdo s ním nesouhlasil, doporučoval, aby věc předložil řádnému soudu. V šestapadesáti letech se ujal vlády s minimální znalostí hospodářských problémů. V sedmdesáti se v nich vyznal výtečně. Stojí za zmínku, že na počátku jeho vlády bylo ve státní pokladně 100 000 000 sesterciů. Když zemřel, zanechal 2 700 000 000. Přísné respektování zákonů a občanských práv trvalo devět prvních let Tiberiovy vlády. V té době často prohlašoval, že odvozuje svou moc ze senátu a z lidu a že je pouze nejvyšším úředníkem ve státě. Jestliže se později z něho stal pozvolným vývojem samovládce, je to možná vina zákonů, protože podle nich byl císař absolutním panovní-

~strana 288 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus kem v provinciích, avšak demokratickým vládcem doma. Tento dvojí aspekt jeho vlády se nakonec ukázal neudržitelný. Autokratická stránka jeho úřadu se časem projevila i v Římě. Tiberius se stal absolutním vládcem v Itálii i mimo ni. Stále větší moc přecházela do stále menšího počtu rukou; udělování úřadů v Římě používal jako odměnu přátelům; někdy začátkem patnáctého roku své vlády umístil za římskými hradbami obrovskou vojenskou posádku, která podléhala pouze jemu. Stala se zjevnou hrozbou všem jeho nepřátelům, ale skrytým nebezpečím pro něho. Tiberius byl v mnoha směrech spravedlivý, ale nelítostný. Jeho vláda v provinciích byla účinnější než doma a legát nebo prokurátor, kterého přistihl, že utlačuje poddané, pocítil nemilé následky jeho hněvu. Tyto úředníky udržoval téměř v stálém strachu; jak už bylo řečeno, byl Tiberius chronicky podezřívavý a používal udavačů; I když na přímluvu Pilátovy ženy a svého konfidenta a špeha Sejana přidělil Pontskému Pilátovi nevýznamnou funkci palestinského prokurátora, byl ochoten pod sebemenší záminkou Piláta odvolat a poslat do vyhnanství, i když naopak prý jednou prohlásil, že raději nechává vládnou prokurátory delší dobu, protože když ztloustnou z toho, co nakradli, nechají poddané na pokoji. Město Řím, střed, kolem něhož se točilo kolo celého impéria, bylo podivnou směsicí kultury a nevázanosti, obchodních úspěchů a pokoutní politiky, obrovské síly a laciného slovíčkaření. I v oblasti práva se Římanům podařilo spojit pokrokové smýšlení se směšným zpátečnictvím. Zákony se

~strana 289 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus zdály rozporné samy v sobě, počínajíc psaným právem, které mělo dvě části: ius civile, občanské právo, a ius gentium, právo národů. Také zvyklosti a mravní normy římského lidu byly velmi zajímavé u srovnání s extrémními náboženskými skrupulemi města, jako byl Jeruzalém. Zatímco morálka římských dívek byla pod přísnou kontrolou, dozor nad chováním jejich bratrů byl velice mírný. Nepovažovalo se za hanbu, jestliže mladý muž z dobré rodiny se šel do lupanaria pomilovat s prodejnou ženou. Všechna taková místa měla úřední povolení a byla pod kontrolou. Dvě hlavní zásady byly, že nevěstinec musel být za hradbami města a že směl být otevřen až po setmění. Všechny prostitutky byly registrovány a musely místo stoly nosit tógu. V této době začal tento druh prostituce ustupovat vzdělaným hétérám, které dovedly zpívat, tančit, recitovat básně a hovořit na všemožná témata. Oba typy provozovaly svou činnost ve všech částech města, koketovaly dokonce i v Isidině chrámu. Ovidius je nachází v sloupoví, v divadle i v Cirku Maximu a praví, že „je jich jako hvězd na nebi“. Kvetla i mužská prostituce a takovouto službu bylo možno za peníze obstarat až do domu. Homosexualita byla sice trestná, zákon ji však nestíhal. (V Jeruzalémě bylo trestem ukamenování.) „Jsem zasažen ostrými šípy lásky k Lyciscovi, jehož něžnost překoná každou ženu,“ zpívá Horatius. Domov a rodina bojovaly proti těmto sokům a starostliví rodiče používali dohazovačů, aby zajistili dcerám sňatek co možná v nejranějším věku. V devatenácti letech se svobodná dívka považovala za starou pannu.

~strana 290 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Jako v Palestině, svatba byla především záležitostí rodičů. Hoch a dívka se v době zasnoubení většinou neznali. To, co míníme slovem známost, neexistovalo. Jazyk pro to nemá slovo. Zestárlý Seneca napsal, že Říman, než koupí, vyzkouší všechno kromě nevěsty. Literárně nadaný mladík nikdy nepsal básně pro dívku svých snů. Věnoval je vdaným ženám, které obdivoval, nebo té, s níž neměl úmysl se oženit. Koketování a milostná dobrodružství byly u vdaných žen běžné. V mladších letech Seneca napsal, že vdaná žena, která se spokojí jen s dvěma milenci, je ctnostná. Ovidius se cynicky vyjádřil, že „čisté ženy jsou jen ty, kterých nikdo nepožádal. Muž, který se zlobí pro zálety své ženy, je neotesanec.“ Juvenalis píše o ženě, která se vdala osmkrát v pěti letech, což nebyl případ nikterak výjimečný. I ženy byly cynické: některé prohlašovaly, že je spravedlivé odevzdat věno manželovi a tělo milenci. Oblečení jeruzalémských žen se řídilo přísnými předpisy. Římské dámy však právě začínaly používat jako spodního prádla jemných tkanin. Půvabné šátky jim zahalovaly, či spíše odhalovaly ramena. Průsvitné závoje dovedně zakrývaly jen hrubší pleť obličeje, používalo se i kosmetických prostředků, nemluvě o parukách, účesech a manikúře. V chladných zimních dnech oblékaly dámy kožichy. Hedvábí a plátno nosily ženy i muži, barvení látek bylo nákladné. Bylo módou vyšívat drahé tkaniny zlatou nebo stříbrnou nití, podobným způsobem se zdobily šaty, koberce, závěsy, přikrývky a šátky. Bohaté římské domy byly, vzato podle jakéhokoli měřítka, zařízeny přepychově. Podlahu tvořil zrnitý mramor nebo mozaika, rýhované sloupy zdobící velké místnosti byly z barevného mramoru nebo z

~strana 291 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus čirého onyxu, někdy i z alabastru. Na zdech byly nástěnné malby bitev nebo krajin. Stropy byly kryty tepaným zlatém nebo zhotoveny celé ze skleněných desek. Dřevěné stoly stály na nohách z nejbělejší slonové kosti. Pohovky byly zdobeny slonovinou, stříbrem nebo zlatem. Postele byly z bronzu a s rozhrnovacími závěsy proti komárům. Rovněž svícny byly bronzové nebo skleněné. Všude byly sochy a malby. V rozích pokojů stály velké vázy z korintské bronzi nebo murrhinského skla. Takové vybavení měly ovšem jen lepší domy, ale těch bylo v Římě bodně. Bylo třeba nakupovat otroky, kteří hlídali bohatství těchto paláců, v některých domech jich bylo až čtyři sta. Jediné, co si majitel vznešeného obydlí nemohl koupit, bylo soukromí; při jídle stáli dva otroci po jeho boku; když se oblékal, obouvali mu střevíce; a i při koupeli ho sledovaly mlčenlivé, výmluvné oči otroků. Od časného rána se činili drobní podnikatelé ve svých krámech a dílnách. V poledne byla přestávka na oběd a krátký spánek, pak se pracovalo až do západu slunce. Ve volném čase navštěvovali nezámožní lidé veřejné lázně. Všichni Římané dbali vlastně na osobní čistotu víc než na uctívání bohů. Koupali se často, většinou ve veřejných lázních a první na světě zavedli kapesníky (sudaria) na utírání potu. S oblibou používali zubních past a prášků a dávali si ošetřovat chrup lékařem. Stravu chudiny tvořil převážně pšeničný nebo ječný chléb, sýry, zelenina, ovoce a ořechy. Bohatí jedli maso všeho druhu; oblíbené bylo pečené vepřové. Na ulicích tlačili prodavači vozíky a nabízeli horké párky (botuli). Nechutenství zmlsaných boháčů bylo třeba povzbuzovat novými

~strana 292 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus jídly. Pro potěšení hostů otroci často přinášeli velkou živou rybu, kterou hodili do vařící vody, takže hodovníci mohli pozorovat, jak umírá a mění barvu. Vybranou pochoutkou byla též pštrosí křídla, husí játra a špičaté jazyky plameňáků. Jakýsi Apicus vyráběl paštiku z jater sviní, které vykrmil čerstvými fíky. Římské ulice měly nejlepší dláždění na světě a v časných ranních hodinách tudy chodily zástupy lidí do práce. Všichni muži vypadali celkem stejně, neboť prakticky všichni římští občané mužského pohlaví nosili krátké vlasy, volný oděv a stejný typ střevíců. Obyčejně kráčeli v hloučcích, které tvořili příslušníci jednoho zaměstnání, a živě debatovali o svých problémech nebo hlučně zdravili své přátele. Byli to lidé, kteří prostřednictvím senátu a císaře ovládali většinu známého světa. Císař Augustus, který vládl před Tiberiem, vyžadoval, aby všichni římští mužové dávali najevo svou nadřazenost nad ostatními nošením tógy, a kdykoli projížděl ve svém kočáru ulicemi a viděl málo tog, zlobil se. Vydal zákon, kterým povolil tógu pouze římským občanům a opouštěl veřejná shromáždění, jestliže zjistil, že mužští účastníci ji nenosí. Římská móda a zvyky pronikaly do provincií. V Jeruzalémě nejvíc zlobilo a pohoršovalo Židy římské divadlo postavené v blízkosti chámu a amfitheatr zbudovaný na pláni za městem. Jako ve všech provinciích byly obě stavby napodobeninami římských origiálů a snažily se velikostí předstihnout svůj vzor. V divadle směly hrát i ženy, avšak jen pod tou podmínkou, že byly hodnoceny jako prostitutky. Na programu byly většinou řecké tragédie

~strana 293 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nebo římské obscénní frašky. Při některých příležitostech bylo obecenstvu dovoleno vyzvat herce, aby se svlékli do naha. Mezi herečkami se nikdy nevyskytly židovské ženy; nebylo je vídat ani mezi diváky, kromě některých známých krále Heroda, jež byly sice židovského původu, avšak založením Římanky. Amfitheatr za městem nebyl používán často, protože uspořádání brutálních her bylo nákladné. Někdy prý uplynulo i pět let bez představení a v těch mrtvých obdobích používali areálu vojáci na cvičení, manévry a k mučení otroků a válečných zajatců. Když uspořádal hry Herodes, bylo to po vzoru císařských her, což znamená, že všichni známější Římané a Herodovi přívrženci přihlíželi zápasům mezi válečnými zajatci vyzbrojenými kopím a trestanci z celé provincie, kteří měli krátký plochý meč. Soupeřům bylo vždy přislíbeno, že mohou získat svobodu, budou-li bojovat statečně a půvabně. V nejvyšší části terasovitého hlediště seděl v soukromé lóži zvané suggestum prokurátor, jeho královský hostitel a dvorní hosté. Ostatní místa v amfiteátru od nejvyšší terasy až k písčité aréně zaujímaly nižší šarže římských patolízalů. Vstup byl volný. Místo soch obvyklých v Římě tu bylo několik vodotrysků rozprašujících do vzduchu navoněný déšť. Diváci si kupovali jídlo a pití od prodavačů, kteří nabízeli své zboží mezi řadami sedadel. Proti vládní lóži hrál smyčcový orchestr a snažil se přizpůsobit náladu hudby ději probíhajícímu y aréně. Hry však nebyly tak důmyslné ani tak kruté jako v Římě, kde v úvodním programu vystupovaly cvičené opice jezdící na psech, drobná zvířata táhnoucí za sebou vozíky,

~strana 294 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus bosí chlapci tančící na hřbetech býků a sloni, kteří psali do písku písmena latinské abecedy. Dopolední představení v Římě zahrnovalo scénu, v níž čtyři sta tygrů bojovalo na život a na smrt s býky a slony. V den slavnostního otevření Kolossea tam zahynulo pět tisíc zvířat. Zvířata, která nechtěla zápasit, byla usmrcována kovovými bodci a rozžhaveným železem. Nejpopulárnější podívanou, která nevyžadovala zvláštní úpravu scény, byl zápas mezi člověkem a býkem. Vzněcovala, jak se zdá, vášně davu víc než jakékoli jiné divadlo. Lidé řvali nadšením, když byl gladiátor naboden na roh nebo když se býk po opakované ráně dlouhým nožem zapotácel a na jeho černé kůži se zaleskla krev. Odsouzenci, kterým se vždy před představením připomnělo, že by jinak stejně zemřeli na popravišti byli oblékáni do zvířecích kůží a tak posíláni do arény. Z druhé strany byly vpuštěny hladem šílící šelmy. Dav s napětím sledoval, jak se člověk ve zvířecí kůži plíží k mantinelu v naději, že nebude spatřen, zatímco vyhublí lvi a tygři běhali po aréně, zvedali hlavu k divákům, větřili a nevědomky, se stále přibližovali k své oběti, která nebyla ozbrojena. Po představení si brali mrtvoly těchto lidí lékaři a studovali na nich anatomii. Není známo, zda se v jeruzalémských hrách vyskytovaly scény běžné v Římě, kde odsouzenec dostal příkaz hrát Médeina soka. Byl oblečen do nápadného kostýmu, který v určité chvíli vzplanul a herec uhořel. Diváky vzrušovalo především pomyšlení, že herec ví, co se stane, a dav s

~strana 295 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus napětím naslouchal jeho slovům a snažil se rozpoznat, objeví-li se v jeho hlase záchvěv strachu. V Římě byli lidé toho názoru, že vlastně prokazují odsouzencům nebo vzdorným otrokům milost, dovolí-li jim, aby bojovali o svůj život. Říkali si: „Stejně musí zemřít. Poskytujeme jim příležitost, aby se zachránili.“ Muž, který bojoval s vynikající statečností a zvítězil, mohl dosáhnout pochvaly obecenstva a být okamžitě propuštěn na svobodu. Ten, kdo bojoval a zvítězil bez zvláštního výkonu nebo byl raněn, ošetřen lékařem a uzdravil se musel bojovat znovu. Válečný zajatec, který po tři roky přežil všechny zápasy, byl propuštěn do otroctví. Jestliže sloužil dva roky svému pánu k jeho plné spokojenosti, dostal svobodu. Počet sebevražd byl vysoký. Někteří se vrhali střemhlav z výšek; jiní strkali hlavu mezi loukotě kol pohybujících se vozů; jiní si probodávali břicho mečem. Zranění gladiátoři předstírající smrt byli zkoušeni do bělá rozžhaveným železem; jestliže se zachvěli, byli biti do hlavy dřevěnými palicemi. Téměř všichni Židé odvraceli svou tvář, kdykoli šli kolem římského divadla či amfiteátru.

Jednou z historických vymožeností římského císařství i republiky bylo systematické sjednocování Evropy. Pod římskou nadvládou se utvořil společný trh pro suroviny nutné k všem lidským potřebám. Římské loďstvo a karavany dopravovaly nejlepší zboží každého národa. Jinou výhodou bylo, že římské legie udržovaly mír v celé říši, která zahrnovala kromě Říma

~strana 296 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus a Itálie třicet provincií. Vždycky ovšem existovalo nebezpečí vzpoury a k nejvážnějším docházelo obvykle v Galii, Hispanii, Mauretánii a Thrákii, Syrskému legátu působila Palestina potíže jen zřídkakdy. Byla malá a slabá a neměla domorodou armádu. V době sporu mezi Ježíšem a velekněžími byla Palestina nebo její části římským protektorátem třicet devět let. Ať byl Řím vůči Palestině sebeblahovolnější, Židé nebyli spokojeni, protože si svobody cenili nade vše. Jejich největší výroční slavnost připomínala osvobození národa z egyptského otroctví. I když Římané jednali s Židy jako se sobě rovnými, obyvatelé Palestiny nestáli o jejich přátelství. Ve světě, kde spojenectví nabývalo stále větší důležitosti, malá písčitá zahrada na východním pobřeží Středozemního moře chtěla samostatnost. Soudní Židé přesto ochotně uznávali, že se od Římanů mnohému naučili, zejména v technice: v stavbě lepších silnic, odvodňovacích příkopů, vodovodů a kanalizace. Naučili se dokonce i lepším společenským způsobům. Na druhé straně nesnášeli pohled na římské hlídky — setníka a čtyři vojáky — a bouřili se proti spoustě drobných daní. Platily se daně za převod smluv, nepřímé daně za potraviny kupované v obchodech, daně z otroků (jich měli Židé málo), ze zisku, dovozní a vývozní cla, všeobecná jednoprocentní daň z prodeje, daně z pohřbů a preventivní daň určená na krytí nákladů za potlačení eventuální vzpoury v některé z ostatních provincií.

~strana 297 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Nejpotupnější bylo, že Římané nevybírali daně sami. Ve všech městech a vesnicích pronajímali toto právo Židům. Na řádný odvod daní dohlížel prokurátor, který věděl, že na příklad z města Kány má dostat na všech typech daní řekněme 50 000 šekelů ročně. Pronajal právo vybírat tyto daně místnímu občanovi a podporoval jeho autoritu vojensky. Za tuto službu ponechával Řím publikánovi 10 procent jako odměnu. Byl-li výběrčí hrabivý, mohl vydělat víc než 5000. Římané však přísně dohlíželi na tyto věci a zřídkakdy připustili nadměrné vydírání. Dbali též, aby výběrčí nebrali úplatky. Měl-li na příklad obchodník odvést roční daň 500 šekelů, mohl se dohodnout s výběrčím formálně na 250 šekelech a pod rukou mu zaplatit 150 šekelů navíc. Publikán pak vyrovnal rozdíl vyšším zdaněním chudých nebo neinformovaných lidí. Takové případy Řím trestal zmrskáním. Ve věčném městě kontroloval veškeré daně císařský úředník zvaný censor. Věděl, kolik poddaných a kolik hrubého důchodu má každá z třiceti provincií a jakou částku musí každá provincie odvést do státní pokladny v Římě. Každý císař dával razit mince se svým obrazem a stahoval z oběhu peníze svých předchůdců. Existoval aureus, půlaureus a stříbrný denár. Jeden aureus měl 25 denárů, 100 sesterciů nebo 400 assů. Každý císař uveřejňoval prohlášení, že jeho mince jsou zákonným platidlem po celém světě, kromě nich však platila v každé provincii i místní měna. V Římě a kolem Říma se cestovalo v kočárech tažených dobrým spřežením koní, v nosítkách, která nesli otroci, ve vozech, které jezdily jednotlivě nebo v karavanách a na oslech. Cestování po moři bylo

~strana 298 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus zdlouhavé a často nebezpečné. Mezi 10. listopadem a 10. březnem bylo Středozemní moře pro normální provoz uzavřeno, protože toto období se považovalo za bouřlivé a nespolehlivé. Nejkratší doba, za kterou kurýr dospěl z Říma do Jeruzaléma, byla šestačtyřicet dní. V únoru ohlašovali majitelé obchodních lodí, že římští Židé si u nich mohou zajistit velikonoční pouť do Jeruzaléma. Jelikož v Římě žilo osm tisíc Židů, místa byla brzy vyprodána a obchodníci vymáhali na cestujících úplatky. Tento nešvar se rozšířil tak, že si ho všiml i císař Augustus a vydal dekret zaručující všem Židům právo jet na svátky do „vlasti“ za úředně stanovenou cenu. Jednadvacet let před Kristovým narozením rozdělil císař Augustus římské provincie do dvou skupin. Klidné provincie — na příklad Itálie — se nazývaly senátské a spravoval je římský senát pomocí prokonsulů. Prokonsulové sloužili jeden rok a nebývali voleni znovu. Druhý typ byly většinou provincie na hranicích impéria a řídili je prokurátoři nebo legáti, které dosazoval císař. Prokonsulové byli obyčejně římští senátoři, kdežto prokurátoři bývali obchodníci, jimž se dostalo zvláštní politické přízně, a zůstávali ve funkci, dokud se ne- znelíbili císaři. Palestina byla pohraniční provincií.

Jako celek vydržela římská armáda déle než jakákoli jiná vojenská instituce v dějinách lidstva. Vznikla jako pouhý prostředek obrany a vyvinula se v skvělou organizaci vždy připravenou k boji. Na počátku se

~strana 299 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus skládala pouze z občanů, ke konci jen z námezdných žoldnéřů. Zprvu bylo jejím úkolem chránit Řím, na vrcholu své slávy ovládala svět. Byla poddajným nástrojem politiky a měnila se ustavičně — každé desetiletí. Když barbarští jezdci porazili pěchotu, římská legie si opatřila koně. Když kopí bylo překonáno katapultem, Řím vycvičil své kohorty v používání této nové zbraně. V době míru bývalo římské vojsko jen o něco málo silnější než vyžadovaly zájmy státu. Za války narukovali všichni muži od sedmnácti do šedesáti let schopní udržet zbraň a starci do čtyřiasedmdesáti bojovali v zázemí. V

dlouhodobé

strategii

byl

Řím

nepřekonatelný.

Začal

podmaněním Itálie a trvalo téměř tři sta let, než ovládl Evropu a civilizoval Asii a Afriku. Jeho armáda selhala pouze jednou — na dlouhém pochodu proti Hannibalovi — avšak ani tentokrát se ji nepodařilo vítězícímu nepříteli úplně porazit. Kristově době byla základní jednotkou římského vojska legie, skládající se z 4500 mužů: 3000 těžké pěchoty, 1200 lehké a 300 jezdců. Hlavní síla legie záležela v těžkých pěšácích. Každý měl velký kovový štít, kovovou přílbu, kožený pancíř, který kryl tělo od ramen k pupku, a zbraně. Polovina vojáků byla vybavena krátkými španělskými meči, druhá polovina házecími oštěpy. Legie se dělila na manipuly po 120 mužích a každý manipul v bitvěútočil nebo ustupoval jako figurka na šachovnici. Manipuly udržovaly mezi sebou odstup tak, aby jednotky bojující vpředu mohly ustoupit a být vystřídány novými útvary. Bojová taktika kolem 30. roku po Kr. byla

~strana 300 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus taková, že liché manipuly nejprve zasypaly nepřítele deštěm oštěpů, načež došlo k boji muže proti muži krátkými meči. Na dané znamení se liché manipuly stáhly do výchozích pozic a sudé postoupily do boje na jejich místa. Velitelem každé legie byl tribun čili legatus legionis, dnešní divizní generál. Manipul řídil centurio, obyčejně déle sloužící důstojník nebo mladý šlechtic začínající vojenskou kariéru. Pomocné oddíly tvořili „spojenci“ z podrobených krajin, jimž byla vnucena vojenská služba. 0 jejich organizaci a výcvik pečovali římští důstojníci. Tyto spojenecké jednotky byly rozdrobeny na kohorty čítající maximálně pět set mužů. Obvykle kryly boky útočících legií. Pomocné útvary pocházely z podmaněných italských provincií, používalo se však i numidských jezdců, haleárských prakovníků, krétských lučišníků a jiných. V boji byly římské legie uprostřed, „spojenci“ po stranách a římská jízda na křídlech. Tribuni a konsulové útočili střední částí tohoto útvaru, kdežto „spojence“ ponechávali v záloze. V bitvě u Ilipy ve Španělsku překapil Scipio Africanus svého protivníka tím, že toto uspořádání obrátil: spojence umístil doprostřed, římské legie po stranách a jízdu na obě křídla. Pak dal legiím povel k útoku, střed držel v záloze a — zvítězil. Profesionální římský legionář sloužil v armádě průměrně dvacet let. Žold byl hubený a služba tvrdá. Když po dvaceti letech odešel do penze, dostal menší částku peněz nebo zemědělskou půdu v provincii. „Spojenci“ museli sloužit déle za menší žold a jako vysloužilci dostávali římské občanství pro sebe, ženu a děti.

~strana 301 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Palestině byla dvanáctá legie rozdělena na brigády. První, složená z římských vojáků, sloužila v Caesareji. Druhá, většinou Syřané, byla umístěna podél arabských hranic a tvořila posádku Antoniovy tvrze. K nim patřily zvláštní oddíly velbloudí jízdy lučištníků, techniků, obléhatelů, lékařů a zdravotníků, zvěrolékařů a vojenské policie. Ačkoli Židé jedli maso jen o svátcích, syrské jednotky v Jeruzalémě dostávaly kilo masa a obilí na muže denně. Pastýři v horách kolem Jeruzaléma prodávali Římanům mnoho jehněčího a skopového. Syřané byli pod velením římských důstojníků, zůstávali v Palestině a jen zřídka byli posíláni bojovat jinam. Nadřazenost Židů vůči vojákům odloučeným od domova a bez přátel plodila nenávist. Lidé často plivali, když spatřili pochodující oddíl mužů s kovovou přílbou, korálové červenou kápí sepnutou u krku, v tunice, která měla krátké rukávy a sahala jen nad kolena, a v hrubých kožených střevících ušněrovaných provazem kolem nártu. Nepřátelské projevy občanů nesměli vojáci oplácet. Ani v době volna nenašli v Jeruzalémě rozptýlení a trávili volný čas hraním v kostky na rozsáhlém Lithostrotu. Po dvou až třech letech služby v Palestině byli tito vojáci bráni na krátkou zotavenou do města Antiochie, které bylo postaveno východně od Jordánu pro Reky, Římany a Syřany. Milovníci vepřového si přišli v Antiochii na své; kromě toho se tam vyráběly různé druhy alkoholických nápojů. Na hlavní třídě bylo možno v malých krámcích koupit koberce a tkané pokrývky. Město mělo závodiště a dva amfitheatry pro římské hry, jejichž humor byl tvrdý a uzpůsobený vkusu vojáků.

~strana 302 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Nelze si představit větší kontrast než nevázaný, liberální, vysoce civilizovaný život Říma a strohý život v Palestině, kde každá minuta dne podléhala přísným náboženským předpisům. A přece oba tyto světy, stejně důležité, musel mít Kristus na mysli, když vyprávěl lidem svá podobenství, a oba tyto světy se spojily, aby vynesly nejzávažnější rozsudek smrti v dějinách lidstva.

~strana 303 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

vyprávění

7. dubna roku třicátého

~strana 304 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

ŠEST HODIN RÁNO

Jidáš sledoval zpovzdáli skupinu odvádějící ochromeného muže, kterého zradil, až došel k mostu spojujícímu horní část města s chrámem a odtud k chrámové bráně. Vmísil se mezi poutníky a vešel na nádvoří, aniž vzbudil pozornost. Zmocnilo se ho zoufalství. Kéž by býval mohl popadnout Krista za ruku a prchnout…. Kéž by mohl jít zpět ke Kaifášovi a vysvětlit mu….. Nepříjemný pocit v žaludeční krajině se vystupňoval v svíravou bolest. Ne proto, že snad věřil v Ježíše nebo se považoval za jeho přítele. Zrádce není schopen přátelství. Jidáše skličovalo to, že je Ježíš mírný a laskavý i vůči těm, kteří mu ubližovali nejvíc. Příliš pozdě si Jidáš uvědomil, že nesnese pohled na jeho utrpení. V jihozápadním cípu chrámového areálu, blízko místa, kde největší nádvoří tvořilo výběžek směrem k rybníku Siloe, byla kamenná síň, v níž se sešla velerada. Stěny tu byly vyloženy černobílým zrnitým mramorem a na každé straně stály tři řady polokruhovitých křesel proti sobě. Ježíš byl zaveden dovnitř mezi řady křesel. Sto metrů odtud byl neúnavně uctíván jeho Otec. Padesát metrů odtud chodili v královském sloupořadí Židé, kteří v něho věřili a ptali se, zdali Kristus dnes přijde do chrámu, aby učil a uzdravoval. Na tomto místě byl však Ježíš., nebezpečnou stvůrou, kterou nutno rychle a v tichosti zlikvidovat a zajistit tak věrnost země jeho Otci.

~strana 305 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Při pomyšlení na tento paradox se jen trpce usmál. Obličej měl oteklý od ran, pro únavu stál sotva na nohou. Vyprahlým jazykem se dotýkal rozpukaných zkrvavených rtů a toužil po doušku vody. Požádat o ni by však bylo bláhové, poskytl by strážcům jen další příležitost ke krutostem. Proto mlčel a prosil v duchu Otce o více síly. Pak začali přicházet pomalu a slavnostně členové velerady. Každý se na něj letmo podíval a pak se usadil do svého křesla. Ježíš se napřímil a hleděl na protější stěnu. Když i náhradníci zaujali svá místa na druhé straně sálu, vstoupil Kaifáš a bez průtahů zopakoval zálohu. S vězněm se už nezdržoval, nevymáhal na něm další informace ani mu nic nevytýkal. Měl na zřeteli vyšší cíl: Ježíšovu smrt. Obrátil se proto ve své závěrečné řeči k přítomným. Soudcové si hladili své kněžské brady, kývali hlavou na souhlas s určitými výroky, špulili rty a šilhali ke stropu, jako by přemýšleli. Velekněz jim připomněl, že se soudní shromáždění již shodlo na tom, že obžalovaný pro své rouhačství zaslouží smrt a že uvádět znovu svědectví a dokazovat vinu není nutné. Je třeba, aby každý jednotlivě hlasoval a jaksepatří potvrdil rozsudek. Za normálních okolností, řekl Kaifáš poněkud rozpačitě, by se měl ponechat jeden den na rozmyšlenou, jak předpisuje Zákon, avšak v sobotu, která nastane během několika hodin, nelze rozmýšlet. Připomenul, že obžalovaný mnohokrát sobotu znesvětil, že v tento den, jak známo, léčil nemocné, domněle slepým vracel zrak a své spojence křísil z mdloby, která vypadala jako smrt. A jestliže Zákon praví, že všichni, kdo berou meč, mečem zahynou, co je spravedlivější než

~strana 306 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus usmrtit rouhače dřív, než zapadající slunce zahájí nejvýznamnější sobotu v roce? „Dopustil se rouhání!“ zvolal Kaifáš. Úředníci pak začali číst jmenný seznam, počínaje nejmladšími členy. Každý vstal a řekl: „Je vinen. Ať zemře!“ Když všichni takto bez výjimky projevili svůj souhlas, úředník napsal odsouzencovo jméno, vinu a rozsudek. Listina současně s obžalovaným měla jít k římskému prokurátorovi na potvrzení ortelu. Dvě křesla ve Velké radě zůstala prázdná. Nikodémovo a Josefa z Árimathie, kteří byli Ježíšovými přáteli. Celkový počet soudců, kteří měli jeho život v rukou, nebyl větší než šedesát osm: každý tedy vzal na sebe dva roky Kristova života. Kaifáš jako Naši nehlasoval. Velekněz opustil své místo a odebral se do zadní části síně. Tam sundal ze své mitry zlatou pásku, znamení svého úřadu, na níž bylo hebrejsky napsáno: Svatost Hospodinu. Podle staré legendy Bůh při posledním soudu přečte tato slova na zlaté pásce a usmířen odpustí všem, kdo se rouhali. Během tohoto krátkého přelíčení byla vězni uvolněna pouta a Kristus, si mnul rozedřená zápěstí a držel bolavý žaludek. Vzadu u protější stěny seděl Kaifáš a radil se polohlasně se zákoníky. Dalším krokem bylo předvést Ježíše Pilátovi a toho se přes všechny starosti se zatýkáním, usvědčováním a souzením bál Kaifáš nejvíc. Trpělivě dovedl snášet Pilátovy ironické poznámky, sarkasmus, předstíraná nepochopení židovských právních předpisů, vytáčky i špatně skrývané pohrdání židovským národem. Avšak prohlásí-li, že vina není taková, aby zasloužila trest smrti,

~strana 307 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pak budou marné všechny logické a právní důvody. Ježíš bude osvobozen a bude mít mezi lidem větší vliv než doposud. Možná že dojde i k zavření chrámu. Jeden zákoník sedící s Kaifášem nadhodil, že před několika dny byl svědkem, jak Ježíš prohlížel římský peníz a řekl, že je spravedlivé dávat císaři, co císařovo. Z toho prý by bylo možno vyjít, věc je ovšem třeba dobře promyslit. To, co Galilejec ve skutečnosti řekl, mohlo Piláta jen potěšit, neboť výrok vlastně schvaloval spravedlivé zdanění i druh mince. Kdyby ho však trochu pozměnili — třeba v tom smyslu, že provokoval lid proti císaři a že vyzýval k vzpouře proti římským zákonům. Pilát, ať už uvěří, že je to pravda nebo ne, si netroufne Ježíše osvobodit. Kdyby se syrský legát nebo Tiberius v Římě dověděli, že se Pilát odvážil propustit člověka, který hlásal svržení césara, byla by ohrožena jeho vlastní svoboda. Velekněz slíbil, že o návrhu rozváží. Před dvěma roky byl donucen změřit své síly s Pilátem v zápase, ke kterému dal popud prokurátor. Pilátovi bylo nařízeno, že římští vojáci nesmějí nosit do Jeruzaléma, votivní desky s císařovým obrazem, protože by se Židé bouřili. Pilát dal tedy vyvěsit stovky těchto obrazů na zeď Antoniovy tvrze přímo proti chrámu, což ovšem také pobuřovalo lid. Kaifáš s Annášem se poradili a podali stížnost přímo k Tiberiovi. Císař vzkázal Pilátovi, aby obrazy ihned odstranil a uložil je v Augustově chrámu v Cesareji. Kaifáš zařídil, aby při sundávání obrazů stál na nádvoří pohanů proti tvrzi posmívající se dav. Pilát byl pokořen. Oba si to pamatovali. Také nezapomněli na dobu, kdy Pilát vyvlastnil chrámové peníze pro stavbu svého viaduktu.

~strana 308 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Velekněz věděl, že Ježíšův případ bude znamenat další souboj. Ne že by se Pilát o obžalovaného nějak zajímal. Ježíš byl pro něj jeden z bezvýznamných poddaných a na tom, zda bude žít či zemře, vůbec nezáleželo. Kaifáš se bál, že i když přiměl Římany, aby se zúčastnili Ježíšova zatčení, Pilát učiní vše, aby představitele chrámu, ať jsou v právu či neprávu, dostal do úzkých. Na druhé straně však tento pyšný pohan nesměl zasahovat do vnitřních záležitostí země. Bez námitek potvrzoval rozsudky smrti nad Židy. Tři kůly zaražené do země na Golgotě — Kalvárii posloužily v posledních dnech k několika popravám. Římané jich ovšem používali i pro vlastní zločince a pro Židy odsouzené za protistátní činy. Právě včera odsoudila Velká rada k smrti dva násilníky, kteří nyní čekali ve vězení Antoniovy tvrze na ukřižování. Pontský Pilát potvrdil rozsudek bez váhání. Možná že i dnes to půjde bez potíží. Kaifáš a jeho nevelká saducejská klika má možná zbytečné obavy. Byli to chytří mužové, kteří věděli,' že největší naději na úspěch budou mít, nezdůrazní-li příliš Ježíšův náboženský význam. Musí ho předvést jako drobného bezvýznamného náboženského podvodníka z Galileje. Doví-li se Pilát o davech lidí, kteří stojí za ním, bude vše ztraceno, neboť se ihned pokusí postavit jedny proti druhým. Kdyby se mu podařilo Palestinu takto rozdělit, dojde k rozkolu v národě a takový stav z hlediska římských utlačovatelů by byl ideální. Mimo to se Kaifáš obával, že podobný rozkol by v podstatě znamenal roztržku mezi lidem a chrámem. V takovém zápase by stále víc lidí přicházelo na stranu Ježíšovu, protože dovede dělat zázraky, kdežto kněží

~strana 309 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus ne. A nakonec by se Šalamounův velechrám stal tím, čím jsou egyptské pyramidy — obrovský náhrobkem. Jeden ze starších navrhl, že by bylo prospěšné, kdyby mohli zajistit dav, který by dával před Pilátem najevo své nepřátelství vůči Ježíšovi. Každý ocenil účinnost a jednoduchost tohoto nápadu. Ale kde sehnat lidi? Nejlépe bude použít chrámové stráže a „policejního“ sboru. Ti, kteří jsou svým živobytím závislí na chrámu, by měli přispět k jeho zachování. Nezáleží na tom, čemu věří nebo jak na ně zapůsobila fantastická zpráva o Lazarově vzkříšení — provedou, co se jim nařídí. Bylo tedy rozhodnuto shromáždit pod dozorem několika kněží co největší počet chrámových zaměstnanců. Až půjdou do Antoniovy tvrze, obklopí tito lidé vězně tak, že se Kristovi jeruzalémští stoupenci nedostanou do jeho blízkosti, ha ani nebudou řádně vědět, koho vedou. V Antoniově tvrzi bude sehnaná klaka křičet podle pokynů kněží, kteří zůstanou skryti v dvojité bráně pevnosti. Kaifášovi se ulevilo. Nařídil připravit vězně k odchodu, jakmile bude k dispozici tento umělý dav. Ježíš stál a čekal.

V královském sloupořadí pod kamennou síní udíleli kněží rozkazy. Strážci a poslové je vyslechli a rozběhli se zástupem věřících, kteří byli překvapeni tímto nevhodným chováním v domě Hospodinově. Bylo jasné svěží ráno a v chrámových prostorách se pohybovalo už teď asi třicet tisíc poutníků. K polednímu, až dorazí poslední karavany z

~strana 310 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus diaspory, se počet ještě zvýší. Všechny brány a schodiště vedoucí na různá nádvoří byly přeplněny lidmi. V tlačenicích zvedali otcové děti na ramena a stavěli je na zem, teprve když bylo možno bezpečně přejít. Jiní, kteří přišli zdaleka a nikdy předtím chrám neviděli, se slzami v očích obdivovali jeho krásu. Na některých místech lidé odříkávali v monotónním rytmu žalmy; někteří leželi s rozpřaženýma rukama na zemi a tiskli horké čelo na studený mramor, jiní klečeli a šeptali si sami pro sebe, jiní s pohnutím jen zírali kolem a zapomínali na modlitbu. Jidáš stál na okraji sloupořadí a pozoroval ten ruch. Bál se zeptat na rozhodnutí nejvyšší rady, ale současně měl strach nezeptat se. Poslové odběhli a za několik minut byli zpátky. Kněží mluvili šeptem mezi sebou a hrubě odmítali dotazy kolemjdoucích poutníků. - Jidáš se opíral o zábradlí a ranní slunce se odráželo od jeho melasovitě žluté tváře. Několikrát vyskočil, aby se přímo zeptal, co se stalo uvnitř, ale po každé si uvědomil, že by se tím uvedl v nebezpečí. Mohli by ho obvinit, že chce Ježíše osvobodit, a jen Kaifáš a několik ostatních vědělo, že kdyby nebylo Jidáše, Ježíš by teď sotva byl v moci nejvyššího soudu. Jidáš očividně zestárl. Slunce se nemilosrdně opíralo do jeho propadajících se tváří a do ohyzdných váčků pod očima. Musel se zeptat. Musel to vědět. Škoda, že nezůstal doma v Keriothu, kde byl život bez komplikací; škoda, že se nabídl, že provede tento čin pro Hospodina, neboť si tím přivodil trápení, kterému nebude konec. Bude muset nějak přesvědčit kněze, že se zmýlili. Ježíš se nedopustil žádného zločinu. Neudělal nic zlého. Je nevinný jako beránek, kterého ráno obětovali. Kdyby

~strana 311 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus tohle mohl říci Kaifášovi, všechno by bylo v pořádku, protože Kaifáš je spravedlivý člověk, zákonodárce. Byl čím dál tím nervóznější. Pálilo ho celé tělo. Lidé si začali všímat divokého výrazu jeho očí a jeho rukou, kterýma nevědomky přejížděl po prsou, po nohou, po krku. Někteří se zastavovali, dívali se na něho a smáli se. Civěl na ně nechápaje, oč jde. Pak se podíval na ruce a zjistil, že jsou zašpiněné. Prudkým pohybem je schoval do záhybů svého šatu a dotkl se starého koženého měšce, kde měl schované peníze. Jidáš vzdorně pohlédl na tváře kolemstojících. Někteří připomínali podobou či chováním Ježíše. Dostal strach, že přijde o rozum. Přitiskl ruce k spánkům a proběhl davem. Málem vrazil do jednoho z poslů, zastavil se a udýchán ze sebe vypravil otázku, na čem se usnesla velerada. Ale posel řekl, že nemá na dotazy kdy. Jidáš začal prosit. Pravil, že musí vědět, co se stalo s prorokem s Galileje. „Ach ten,“ odpověděl posel: „Ještě dnes půjde na kříž.“

~strana 312 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

SEDM HODIN RÁNO

Jidáš popadl posla za rukáv. Okamžitě musí mluvit s veleknězem. Posel ho udeřil přes ruku a vytrhl se mu. Velekněz má příliš mnoho práce, než aby se zabýval takovými blázny, křičel. Jidáš se nejistě rozhlédl a zjistil, že se kolem začínají shlukovat lidé. Byl přesvědčen, že se mu všichni snaží zabránit, aby vysvětlil, jak se inu tato původně bezvýznamná událost vymkla z rukou. Polkl a rozhodl se, že se pokusí mluvit klidně. Avšak to, co chtěl říci, diktovaly strašlivé výčitky svědomí a hlas se mu třásl a vypovídal poslušnost, takže mu nikdo nerozuměl a lidé se začali smát. I posel se dal do smíchu; protlačil se okolostojícími a pokračoval v cestě, aby doručil svou zprávu. Jidáš běžel za ním a nezvučným ochraptělým hlasem ho žádal, aby zůstal stát a vyslechl ho. Když posel neposlechl, Jidáš hrozil, že vrátí třicet stříbrných. Velekněz pak podle práva bude muset vrátit zatčeného. To přece musí, je to otázka spravedlnosti a bezpráví, mumlal si pro sebe. Lidé se mu před očima rozplývali v beztvaré postavy a ztráceli se v bělosti mramorových sloupů. Byl opět sám. Chytil se rukama za krk a klestil si cestu davem ke kněžskému nádvoří. Běžel, co mohl, kličkoval, vyhýbal se, vrážel do lidí beze slova omluvy. Když doběhl na kněžský dvůr, vešel do ~strana 313 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus místnosti obětních darů. Skupina kněží tam o čemsi rokovala. Znali Jidáše, protože mu před několika hodinami vyplatili peníze. Když ho uviděli, zavládlo mezi nimi mrazivé mlčení. Přistoupil k nim s úklonami a s patolízalským úsměvem a mnul si ruce. Přišel s prosbou a nechtěl narazit, proto předstíral, že nevidí jejich nadutost. Navlhčil si jazykem rty a řekl si, že nesmí mluvit příliš nahlas. Odkašlal si a pravil tak mírně, jak jen se mohl donutit: „Chybil jsem. Zradil jsem krev nevinného.“ Kněží se podívali na sebe a pak na zrádce. Už jim nebyl odporný. Velekněz s ním jednal o vydání nebezpečného buřiče a zaplatil mu za to. Záležitost byla skončena. Kněží ani nevěděli, co se s Ježíšem stalo, a také je to příliš nezajímalo. Dostali příkaz vyplatit apoštolovi z chrámové pokladny třicet stříbrných, což se stalo; měli na to svědky. Proč je teď obtěžuje? „Co je nám do toho?“ řekl nejstarší z nich. „To je tvoje věc.“ Jidáš otevřel ústa, ale nebyl schopen slov. Tak otřesnou odpověď nečekal. Chápali vůbec, oč jde? Byl to všechno omyl. Chtěl s nimi znovu promluvit, ale kněží už byli zabráni v živém hovoru o jiných věcech a venku před dveřmi čekali kajícníci, aby odevzdali obětní dary za své hříchy. Jidášovi se chtělo plakat, ale slzy lítosti mu byly odepřeny. S otevřenými ústy a vyděšenýma očima civěl na kněze. Jeho myšlenky, uvězněné v zmateném zrádcovském mozku, vířily v bezvýchodných kruzích. S neodvolatelnou jistotou si uvědomil, že s celou věcí nechtějí už mít nic společného. K Ježíšově záchraně nebyli ochotni hnout

~strana 314 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus ani prstem, a zradil-li Jidáš, jak doznal, krev nevinného, byla to jeho vina, ne jejich. Chvíli stál Jidáš bezradně. Pak se rozhodl. Vraždu lze odčinit, vrátí-li peníze. Nepřijme-li nic za svou zradu, není to zrada. Nemůže to být. V Zákoně je psáno, že obchod není uzavřen, dokud každá ze zúčastněných stran nepřevezme zboží. Kaifáš sice dostal Ježíše, ale Jidáš zruší smlouvu tím, že vrátí peníze. Sáhl do záhybů svého šatu, odvázal řemeny a vytáhl měšec. Kněží přestali hovořit a pozorovali jeho počínání. Třesoucí se rukou odpočítal Jidáš třicet stříbrných. Pak nemaje jistotu nevrací-li snad jednatřicet, počítal znovu. Bylo jich třicet. S kletbou je hodil na zem. Prostornou místností se rozlehl cinkot mincí, které tančily, kroužily a kutálely se stále pomaleji, až zůstaly ležet na podlaze. Jidáš se otočil a s prázdným měšcem a s vlajícími řemeny vyběhl ven. Jeden z mladších levitů se jal sbírat mince, ačkoli si nebyl jist, zda se jejich dotykem neposkvrní. Stejný pocit měli i ostatní kněží. Shodli se bez výjimky na tom, že je to mzda krve, kterou nelze vrátit do pokladnice. Korban nebyl nikdy pošpiněn penězi, které by s čistým úmyslem nevěnoval nějaký dárce z lásky k Hospodinu. Zatímco o tom mluvili, přistoupil levita s lesklými mincemi v dlaních. Nikdo se jich nechtěl dotknout. Jeden ze starších kněží, když viděl, jak stavějí na odiv svou neposkvrněnost, poznamenal, že Zákon nezakazuje použít jakýchkoli peněz — i krvavých — ve prospěch chudých. Jiný řekl, že každý rok vznikají svízele s úmrtím neznámých poutníků, kteří musí být pohřbeni na útraty chrámu. Kněží

~strana 315 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus souhlasili a nejstarší připomněl, že na druhé straně Údolí Hinnomových synů nabídl hrnčíř na prodej své pole k tomuto účelu. Dohodli se, že je koupí. Hrnčířovo pole bylo nazváno Hakeldama, pole krvavé.21) Jidáš vyběhl z chrámu jako šílenec, který se bojí zastavit. Vykasal si šaty a jednou rukou si držel plášť; druhou mával měšcem. Běžel bez rozvahy a bez cíle vrážeje do lidí nejprve po mostě a pak po západní straně údolí Tyropeon. Pálilo ho na prsou a lapal po dechu, ale nezastavil se. Běžel úprkem s vyvalenýma očima obytnou čtvrtí boháčů a lidé, kteří vyšli do svátečního rána na procházku, ho považovali za Blázna. Někteří na něj volali, ale Jidáš neviděl a neslyšel. Dlouhými skoky přelétl široké římské schody a pak se hnal alejí cypřišů, které čněly k nebi jako zelené vykřičníky, k hradbám, kde podoben štvanému zvířeti hledal východ, kudy uniknout z města. Našel ho o kus dál k západu v bráně, odkud vedla cesta do Betléma. Proti němu se valily proudy lidí, ale Jidáš se ponořil do davu a rukama nohama si klestil cestu opačným směrem. Za hradbami se obrátil na úzkou pěšinku nad Údolím Hinnomových synů. Malé pole, k jehož koupi dal popud, leželo přímo před ním, ale to Jidáš nevěděl a ani nechtěl vědět. Zpomalil do normální chůze, protože cesta vedla těsně podél hradeb a na jedné straně byl příkrý sráz. Hluboko dole ležely ostré úlomky balvanů, které zbyly po stavbě zdi.

~strana 316 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kráčel opatrně, až přišel k osamělému fíkovníku. Rostl na cestě a jeho větve s mladým listím visely nad propastí. Jidáš opřel nohu o kmen a vší silou se ho snažil vyvrátit, ale strom se ani nepohnul. Udýchán a zničen se rozhlížel kolem, jako by něco hledal. Pak se podíval na prázdný měšec, který držel v ruce, a vyšplhal se po kmeni do koruny stromu, našel silnou větev a zkusil, zda ho udrží. Mírně se houpala. Sedl si na ni rozkročmo a přivázal k ní jeden kožený popruh své brašny. Druhý řemen si uvázal pevně kolem krku. Za uchem udělal několik uzlů a pak se pomalu a opatrně spouštěl dolů. Chvíli se držel oběma rukama a zíral přímo do slunce naříkaje jako malé dítě, které má strach, že se mu něco stane. Pak se pustil jednou i druhou rukou. Sklesl o něco níž a kýval se zvolna v ranním slunci sem a tam. Větev praskala při každém pohybu. Po několika vteřinách se snažil zachytit řemenu a vytáhnout se nahoru. Ústa se otevřela a zkřivila, ale nevydala hlásku. Nohy se křečovitě zdvihaly skoro až k hrudi. Ještě jednou se pokusil vytáhnout, ale pak mu ruce sklesly podle těla, které se bezvládně houpalo dál ve velkém oblouku. Ozval se silný praskot. Větev se ulomila a Jidáš i s měšcem podoben loutce připevněné na tyči padal do údolí Hinnomových synů. Tam zůstal ležet a už se nepohnul. Zemřel jako první z apoštolů, ještě dřív než jeho mistr a pán, kterého prodal.

~strana 317 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Z poradní místnosti vyšli nejprve kněží, pak stráže s Ježíšem uprostřed a nakonec levité a chrámoví sluhové, kterých byl značně velký zástup. Museli si obléci jiné šaty, aby nebylo vidět jejich spojení s chrámem. Mohli vést Ježíše přímo nádvořími k Antoniově tvrzi, ale nechtěli vzbudit pozornost, a proto vyšli nejprve k západu na hlavní silnici poblíž paláce Hasmoneovců a teprve odtud k severu. Bylo jich mnoho a vězeň musel být veden středem ulice. Před ním, po stranách i za ním šel dav, takže náhodný chodec nerozpoznal, jde-li o průvod, který doprovází vězně, nebo o skupinu chrámových kněží a levitů ubírajících se k nějakému slavnostnímu obřadu. : Velekněz cekal u vchodu Antoniovy tvrze. Dovnitř vstoupit nemohl, aby se neposkvrnil, a proto zůstal v dvojité bráně, jíž vedla silnice od východu na západ, a vyslal k Pilátovi posla se zprávou, že Velké rada ve své moudrosti shledala jakéhosi Ježíše z Nazareta vinným - z rouhání, neboť klamal lid předstíraje, že je králem Židů. Tento Ježíš byl zatčen, souzen podle Zákona a odsouzen, k smrti. Velká rada žádá, aby Pontský Pilát, prokurátor Tiberiova císařského majestátu, laskavě potvrdil rozsudek a zařídil jeho provedení, ještě téhož dne do západu slunce, než nastane Sobota.

Římané právě, tak jako Židé vstávali brzy; zejména římští úředníci v provinciích, kteří pracovali od šesti ráno do dvanácti. Zbytek dne trávili v společných zábavách nebo cestami a pochůzkami. Posel s Kaifášovým vzkazem přešel nádvoří Lithostrotos a vystoupil po příkrých kamenných schodech, které vedly do soukromých síní pevnosti, přímo před

~strana 318 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus prokurátora. Pilát přečetl zprávu bez připomínek a vzkázal veleknězi, aby čekal. To byla hrubost hned na začátku, a Kaifáš byl na ni připraven. Stál v bráně s ostatními židovskými předáky a pozoroval, jak nenáviděné pohanské hlídky přecházejí na svých stanovištích. Jednoho dne se Svaté město s pomocí boží zbaví všech těchto živlů. Znal historii a sílu této mocné tvrze právě tak jako historii a sílu své saducejské rodiny. Naštěstí věděl, co může očekávat a kam až se může odvážit. Čtyři věže pevnosti byly postaveny tak, že i kdyby se Židům podařilo tvrz se všemi jejími místnostmi a podzemními prostorami obsadit, římští lučištníci by dokázali ještě dlouho potom rozsévat smrt z těchto čtyř věží. Nejhorší bylo, že odtud mohli ovládat celou severní stranu chrámu, která ležela přímo pod nimi. Kromě toho mohla kdykoli přijít posila a v noci vstoupit do tvrze bez ohledu na městské hradby. Kdyby došlo k povstání, velekněz by si dovedl představit, jak by se římští vojáci vyrojili podzemními východy do chrámových prostor. Věděl, že dvanáctá legie čítající několik tisíc mužůbyla rozdělena do posádek na východní hranici Palestiny a v Caesareji, Ale i přesto měl Pilát v Antoniově tvrzi dostatečný počet mužů-; kdyby velekněze posedla ctižádost a napadlo ho zaútočit na pevnost, mohl s jistotou počítat, že v prvních čtyřiadvaceti hodinách boje bude Svaté město vydrancováno; tato obava stačila udržet jakékoli náročnější představy na uzdě.

~strana 319 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kaifáš jen vzdychl a zahleděl se na přecházející vojáky. Jeden ze starších, který stál před branou, oznámil, že právě přivádějí Ježíše. Skoro ve stejnou chvíli vyšel na balkón Pilát a za ním jeho úřednický štáb.

~strana 320 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

O SM HODIN RÁNO

\

Kněží přikázali davu, aby se rozestoupil a propustil dopředu Ježíše se, strážemi. Byl předveden do brány, několik kroků před velekněze. Na prostranném nádvoří lelkovali syrští vojáci v římských uniformách. Dívali se na balkón, kde stál prokurátor uprostřed svých rádců. Byli připraveni na jeho sebemenší pokyn pobít Židy stojící v bráně. Plni očekávání vzhlíželi k svému veliteli, ale Pilát pouze pokynul davu a šeptal něco svým pobočníkům. Sluha přinesl vladařské křeslo a prokurátor sešel po pravém schodišti (které bylo nejblíže k chrámu) a posadil se do křesla, jež bylo postaveno na kamenné odpočívadlo pět schodů nad Lithoštrotem. Ježíš byl svázán pouze za zády na rukou, druhý konec krátkého provazu držela stráž. Stál sám v popředí davu. Pontský Pilát viděl Ježíše poprvé a rovněž Ježíš se poprvé takto setkal s představitelem římské moci. Dojem, kterým oba na sebe vzájemně zapůsobili, nebyl nijak monumentální. Kristus měl před sebou malého asi padesátiletého muže

~strana 321 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus patricijského vzhledu. Zdálo se, že je nervózní. Jeho vystouplé zarudlé oči těkaly neklidně ze strany na stranu a ulpívaly rychlé na- všem, co se hnulo. Měl prošedivělé vlasy, pozlacené sandály a byl oblečen v drahou tógu. Dva vojáci z vladařovy osobní stráže vystřídali pobočníky, kteří se uklonili a vrátil se nahoru do pevnosti. Stráže stály s rozkročenýma nohama v krátkých tunikách, opírajíce se o kopí, které držely před sebou. Prokurátor se zadíval na Ježíše. Viděl Žida vyšší postavy s naběhlými rty a obličejem plným modřin, v, zašpiněném a místy zkrvaveném oděvu. Za Ježíšem spatřil Kaifáše a několik dalších kněžských hodnostářů, kteří byli v přítomnosti pohanů uctiví, ale trochu nesví. Za nimi byla hrána nabitá lidmi; někteří dokonce viseli na držácích lamp. Prokurátor zvedl pravou ruku. V několika vteřinách ustal šumot davu. Z pozadí dvora vypochodoval setník jménem Abenadar se čtyřmi legionáři a postavil se vedle vězně. Chrámová stráž ustoupila dozadu. Od této chvíle rozhodnutí o Ježíšově případu bylo v rukou Říma. „Jakou žalobu vedete proti tomuto člověku?“ zeptal se Pilát hlasitě a ukázal na Ježíše. Židovské předáky tato otázka nemile překvapila. Kaifáš byl přece večer u vladaře, aby s ním případ projednal a vysvětlil mu jeho závažnost z hlediska hebrejského práva. A kromě toho všichni kněžští hodnostáři věděli, že tribun, který vedl zatýkací četu, určitě podal Pilátovi po svém návratu podrobné hlášení. Nač tedy předstírá, že, o Ježíšovi neví? Kněží si vyměnili nejisté pohledy. Znamená to, že tento krutý utlačovatel Palestiny hodlá soudit Ježíše sám? V tom případě by mohl

~strana 322 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus odmítnout jejich obvinění pro nedostatek důkazů. Pilátova otázka se zatím rozšířila venku v davu, který začal křičet tak, že Kaifáš musel počkat s odpovědí, až nastane klid. »Kdyby tento člověk nebyl zločinec,“ řekl velekněz, ukazuje Ježíšovi na záda, „nevydali bychom ti ho.“ Jeho slova byla jen sarkastickou - vytáčkou. Neodpovídala na vladařovu otázku, která se týkala povahy provinění. Ve jménu chrámových zájmů si Kaifáš nasadil masku zbožného kněze, který by nevydal úřadům nikoho kromě zločince. Drzost a sarkasmus mohou být nebezpečné, použije-li se jich proti člověku, který může z pouhého rozmaru zkřížit plány svého protihráče. Pilát nedal znát své překvapení nad Kaifášovou odpovědí. Celý případ mu byl jasný. Chápal zoufalou situaci, která veleradě diktovala rozsudek smrti, a uvědomoval si, jak velikou hrozbou je pro představitele chrámu Ježíšovo mírumilovné učení. Avšak všechny tyto informace byly neúřední. Jako císařův zástupce považoval za správné zahájit výslech otázkou o povaze viny. „Odveďte si ho tedy a suďte ho podle svého Zákona,“ zvolal a vstal s úmyslem odejít." Věděl samozřejmě, že Velká rada už tohoto rouhače soudila a rozhodla se pro smrt, ale ve svém chladném záští byl rozhodnut, že poslední úder tohoto souboje slovních významů musí připadnout jeho zbrani. Aby srazil velekněze symbolicky na kolena, stačilo předstírat nezávažnost celé věci a vzdálit se ze scény. Několik kněží přiložilo dlaně k ústům a volali společně: „Nemáme moc poslat člověka na smrt.“ Neřekli, že nemají moc odsoudit k smrti,

~strana 323 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nýbrž že jen nemohou vykonat svůj rozsudek. Rouhačství byl zločin specifický pro vnitřní poměry země a Palestina měla právo taková provinění soudit. Pilát i Kaifáš to věděli stejně dobře. Vladař neodpověděl. Obrátil se ke kněžím zády a jal se vystupovat po schodech. Žalobci dostali strach. Klaka chrámových sluhů zůstala jako opařená. Zdálo se, že tím výslech skončil. Jeden z hlavních kněží zvolal: „Přistihli jsme ho, jak vyzývá národ ke vzpouře. Odmítá platit daně císaři a praví, že je Mesiáš — král.“ Prokurátor se zastavil na polovině cesty do svého příbytku a ohlédl se. Přidržoval si svou dlouhou tógu nad kameny a uvažoval o slovech, která právě uslyšel. Věděl, že jestliže je Kaifáš okamžitě nepopře, znamená to změnu žaloby proti Ježíšovi. Rouhání je jiná věc. Každý blázen si může myslet, že je bohem. A každý podvodník, který není blázen může předstírat totéž kvůli prospěchu. Ale když skupina odpovědných občanů použije slov jako vzpoura, daně a císař, obviňují vězně z těžkého zločinu proti Tiberiovi a římské říši. Pilát si prohlížel hrstku vybraně oblečených kněží a musel si s úsměvem přiznat, že je vlastně obdivuje. Zbavili se Ježíše jako místního problému a hodili mu jej na krk jako člověka, který ohrožuje impérium. Prokurátor nemohl přijmout roli Ježíšova obhájce. Nepatřilo to k jeho funkci. Byl nejvyšší soudce a nejvyšší správce země. Přesto "však zbývalo ještě trochu místa pro manévr. Vyhlídky nebyly valné. Ale existovaly.

~strana 324 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus V jednom z Pilátových soukromých pokojů v jihozápadní věži probudilo volání davu Claudii Proculu. Vladařova žena ležela ve velké bronzové posteli, otevřela oči a zadívala se bílou sítí ke stropu. Hluk zvenčí se podobal mořskému příboji. Zavolala otrokyni a zeptala se, kolik je hodin a proč ti lidé tak křičí. Služka řekla, že je třetí hodina ranní hlídky a že prokurátor je venku na dvoře a vyšetřuje případ jakéhosi Ježíše, kterému mu předvedli Židé. Claudia Procula se posadila. Věděla, že včera večer navštívil jejího manžela v neodkladné záležitosti Kaifáš, a když odešel, Pilát jí vykládal, než šla spát, o Ježíšově případu. Byla to pravá Římanka. Věřila v mnoho bohů a snažila se, aby si žádného nerozhněvala. Už dříve slyšela od manželových rádců o tomto člověku a o zázracích, které konal mezi Židy. Začala mít obavy, protože nechtěla, aby odpovědnost za jeho smrt zůstala na Pilátovi. Je docela možné, napadlo ji, že Ježíš je bůh, který přišel vyzkoušet víru a dobrotu tohoto popudlivého lidu. Jestliže tomu tak je, rozhněvá se na každého Římana, který rozsoudí případ nespravedlivě. Claudia Procula bez ohledu na neupravené černé vlasy požádala o pergamen a brk. Otrokyně je přinesla a její velitelka jí pověděla, že se jí o Ježíšovi zdálo a že její manžel mu nesmí ublížit. Napsala: „Nic neměj s tímto spravedlivým,“ a poslala ten vzkaz Pilátovi. Zpráva ho zastihla právě na odchodu. Přečetl ji, zamračil se a zmačkal list v dlani. Nemohl se zbavit Ježíšova pohledu. Vladařským krokem odešel na balkón a odtud do úředních síní.

~strana 325 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Tam se posadil na pohovku a odložil soudcovskou lhostejnost. Nebylo mu to jedno. Až dosud si byl jist, až inu Kaifáš a Annáš předloží Ježíšův případ, že zmate snadno jejich úmysly tím, že bude předstírat, že na tomto provinciálním. Mesiáši nenalézá viny, a že ho propustí. Učiní-li to veřejně, způsobí tím rozkol mezi Židy a oslabí autoritu lstivého starce, který řídí vnitřní záležitosti provincie. Co dělat? Nastala nová situace, v níž by musel podle toho, co říkají židovští předáci, hájit vlastně buřiče, který chce vést lid proti císaři. Seděl a uvažoval a tloukl při tom pěstí do čalouněného opěradla pohovky. Pak si všiml zmačkaného listu své ženy. Narovnal jej, znovu přečetl a odhodil. Její hrozná pověrčivost mu šla na nervy. Na rozdíl od své manželky nevěřil v nic. Věděl, jak to na světě chodí. Za mlada se snažil prospět svému štěstí uctíváním všech bohů, i starého Caesara Augusta, ale nebylo to k ničemu. Jeho zdravý rozum ho o tom přesvědčil už dávno. Už dávno si uvědomil, že bohové neexistují a že nadpřirozené bytosti vynalezl člověk sám, aby zmírnil strach venkovanů a současně aby se lidé báli konat zlo. Moudře přestal prosit bohy o úspěch a místo toho si vzal Claudii Proculu a dosáhl úspěchu téměř okamžitě. Vzkázal na dvůr setníku Abenadarovi, aby mu přivedl Ježíše. Současně poslal svého pobočníka k manželce, aby neměla obavy, že nehodlá potvrdit rozsudek smrti. Ježíš byl přiveden a zůstal stát uprostřed místnosti. Římané a Syřané si ho poprvé mohli dohře prohlédnout. Chtěli vidět velikost, která naháněla kněžím takový strach, ale nespatřili nic než žalostnou postavu

~strana 326 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus muže zbaveného důstojnosti, Pilát se podíval na své lidi. Pokrčili jen nechápavě rameny. Pak přistoupil k Ježíšovi. „Ty jsi král židovský?“ řekl. Naběhlé rty se pohnuly. „Pravíš to sám od sebe,“ odpověděl Ježíš, „nebo ti to o mně pověděli jiní?“ Slova zaznamenaná evangelistou však nevyjadřují skutečný význam: Viděl jsi ty, římský vladař, že jednám jako židovský král, nebo ti jiní pověděli o mém duchovním království? Pilát nepochopil odpověď ve formě otázky. „Cožpak já jsem Žid?“ řekl a přítomní pohané se dali do smíchu. „Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Co jsi učinil?“ Jeho tón byl mírný a sympatický. Doufal, že Kristus všechno popře. Potřeboval to. Věděl, že Kristus ze sebe nedělal židovského krále v politickém smyslu a že ani po tom netoužil. Věděl též, jak to bylo s císařovým obrazem, protože měl všude své špehy. Věděl, že pud sebezáchovy je u každého člověka nesmírně silný, a chtěl dát Ježíšovi příležitost, aby se zachránil. „Mé království,“ řekl Ježíš zvolna, jako by volil slova se zvláštní péčí, „není z tohoto světa.“ A hned podepřel své tvrzení důkazem. „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bránili, abych byl vydán Židům; ale mé království není odtud.“ Pilát byl rozmrzen hloupostí zbožného divotvorce. „Tedy* jsi přece jen král?“ řekl a pohlédl bezmocně na okolostojící. Tvrdošíjnost židovských náboženských nadšenců byla nevysvětlitelná.

~strana 327 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus „Ano, já jsem král,“ řekl Ježíš uváděje vladaře do stále většího zmatku. „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát se napřímil a jakoby povyrostl. Na jeho rtech se objevila křivka pohrdání. „Co je pravda?“ odsekl. Pak dal pokyn vojákům, aby Ježíše odvedli ven. Vojáci a vězeň šli napřed, Pilát se svými úředníky za nimi. Dav v bráně s napětím pozoroval, jak prokurátor schází se schodů a jde přes Lithostrotos skoro až ke kněžským hodnostářům. Sluha přinesl kurulské křeslo a postavil je za Piláta. Mělo kobaltově modrou barvu a Pilát ho používal, kdykoli měl vynést rozsudek. Když usedl, dav napětím ani nedýchal. Kristus stál vpravo a několik vojáků s tasenými meči se postavilo mezi křeslo a zástup. Vladař přešel bez okolků k věci. „Já na něm žádné viny nenalézám,“ řekl. Chvíli bylo mrtvé ticho, ale pak se ozvaly rebelantské reptající hlasy. Vojáci se obrátili obličejem k zástupu. Kněží se začali bít do čela a působili na lid němou výzvou. Řev sílil. Někteří vojáci mimo službu běželi do posádkové zbrojnice, vzali si řemení a meče a nastoupili na stráž. Pilát sedě v křesle, pozoroval rozvášněné obličeje a usmíval se. Kaifáš a ostatní členové velerady věděli, že Pilát vězně propustí, už proto, aby způsobil zmatek. Ježíš pohlédl na stovky tváří pod klenbou průjezdu a ve všech očích viděl plameny nenávisti. Byl sám. Vojáci začali dělat výhrůžná gesta. Dav se uklidnil.

~strana 328 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kněží přistoupili k Pilátovi, obřadně se uklonili a řekli: „Svým učením pobuřuje lid“ — ukázali na klaku v bráně — „po celé židovské zemi. Začal v Galileji a skončil zde.“ Prokurátor, který rozmrzele naslouchal, uchopil náhle opěradla kurulského křesla a napřímil se. V Galileji? Zapomněl, že vězeň vlastně pochází ze severu. Na tváři se mu objevil spokojený výraz. Zeptal se, zda obžalovaný je Galilejec. Ovšem, odpověděli kněží. Každý, kdo zná tohoto svůdce lidu, ví, že pochází z malého města zvaného Nazaret. Také se tak jmenuje: Ježíš Nazaretský, syn tesaře Josefa. „Dobrá,“ řekl Pilát, „ten případ mi vlastně nepatří. Spadá pod pravomoc galilejského tetrarchy. Odveďte ho k Herodovi.“

~strana 329 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

DEVĚT HODIN RÁNO

Kněží nevěřili svým uším. Pilát věděl o tomto buřiči i o jeho původu, a kdyby to byla otázka pravomoci, byl by řekl včera večer Kaifášovi, že vězeň vlastně patří Herodovi, který byl v Jeruzalémě na velikonoce. To už se rovnalo nebezpečnému vměšování do vnitřních záležitostí Palestiny. Nepravý Mesiáš byl Žid, byl obžalován z náboženského zločinu v Jeruzalémě a k tomu přistoupil ještě zločin proti císaři. Proč má být předveden Herodovi, jehož pravomoc je omezena jen na Galileu? Kromě toho — což hnětlo Kaifáše nejvíc — se neúprosně blížila sobota a Pilát věděl, že jim jde o čas. Nebude-li s Ježíšem skoncováno co nejdříve, nastane sváteční den22), který nesmí být znesvěcen popravou. S tím Pilát počítal. Schválně odkládal rozhodnutí tak dlouho, až už nebude možné něco podniknout. Nedojde-li k popravě před sobotou, bude muset být odsunuta nejméně o osm dní a do té doby povstane proti chrámovým představitelům tisíce Ježíšových přívrženců a povede to ke krveprolití a možná i k rozkolu v zemi. Pilát vstal. Nehodlal dále o věci diskutovat. Nejprve Ježíše propustil, pak se rozmyslel a nařídil, aby byl poslán k muži, kterého kdysi urazil. Pokynul vojákům, aby převzali vězně a

~strana 330 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus zavedli ho k Herodovi. Příjemný pocit opožděné radosti vyvolal na Pilátově tváři úsměv, když se vracel přes dvůr a po schodech do svých síní. Byl to výtečný tah, napadlo ho. Nestýkal se s Herodem od té doby, co římští vojáci zabili omylem v prostorách chrámu několik Herodových poddaných. S římské strany to teď bylo gesto přátelství nebo i úcty. Jinak si to Herodes nemohl vykládat. Pilát tím projevil židovskému tetrarchovi uznání, a Herodes bude podle zvyku nucen toto gesto nějakým způsobem oplatit. Nad bezcenným tělem Galilejce bude jejich roztržka opět zapomenuta. A kromě toho, Herodes bude mít tak svůj podíl na Ježíšově případu, a ať to dopadne jakkoli, nebude moci poslat Tiberiovi lživý jedovatý udavačský dopis, poněvadž by bylo velmi snadné dokázat, že obžalovaný byl předán Herodovi, aby s ním naložil, jak uzná za vhodné. Jediným skvělým gestem se Pilát vyprostil z choulostivé situace, zapletl do ní Heroda a současně projevil Herodovi vysoké uznání a přivedl Annáše a Kaifáše do nebezpečného, téměř neudržitelného postavení. Prokurátor se vrátil do své pracovny neobyčejně potěšen.

Před branou Antoniovy tvrze se kněží dohadovali o tom, co se mělo nebo nemělo říci Pilátovi. Shluk přivábil i lidi, kteří nepatřili k zaměstnancům chrámu, a mezi nimi byli určitě i Ježíšovi stoupenci. Kněžští hodnostáři začínali mít starosti. Ještě před několika hodinami to byla nevýznamná utajená věc; nyní hrozilo nebezpečí, že se Ježíšův případ stane veřejnou záležitostí, v níž lidé zaujmou stanovisko sami. To si velerada

~strana 331 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nemohla dovolit. Až bude Ježíš mrtev, diskuse bude zcela neškodná a za několik dní přejde sama. A kromě toho, bude-li Ježíš usmrcen, umlčí to i jeho učedníky. Neboť kdo se odváží tvrdit, že byl bohem, zahyne-li rukou člověka? Nezbývalo než jít k Herodovi. Kaifáš vyslal k tetrarchovi kurýra, aby ho předem obeznámil s okolnostmi a řekl mu, že vězeň a kněží u něho budou co nevidět. Římané pod vedením Abenadara utvořili kolem Krista čtverec a celý zástup se vydal dolů z návrší západním směrem prodíraje se všudypřítomnými davy. Lidé se zastavovali nebo vybíhali z krámů a ptali se: „Kdo to je? Co udělal? Proč jdou v průvodu knězi? Není to nějaká královská návštěva?“ Nedostávali odpověď, protože vojákům bylo nařízeno, aby se nikoho nevšímali a neprozrazovali jméno vězně. Když dorazili k vnitřní straně západních hradeb, zabočili do leva k Herodovu paláci. Minuli bránu na kopci, která vedla na římské popraviště Golgotu. Lidé se už dávno přestali shromažďovat za branou, aby se dívali na drama smrti, protože na kříži umírali odsouzenci dlouho. V Sýrii dal legát Varus najednou ukřižovat dva tisíce Židů a trvalo přes dva dny, než poslednímu klesla hlava na prsa. Herodes se svým dvorem přijel z Galileje před třemi dny, aby obětoval v chrámě. Podle zvyku, kdykoli pobýval v Jeruzalémě, bydlel v paláci Hasmoneovců, který stál nedaleko Xystovy brány chrámu. Když dostal od posla' zprávu, byl potěšen a ihned se rozhodl, že se s Pilátem smíří.23) Považoval za neobyčejně diplomatické, že prokurátor poslal Galilejce ke galilejskému králi. A kromě toho uvítal příležitost setkat se s mužem, který ho kdysi nazval liškou.

~strana 332 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Odešel do přijímací síně a čekal, až se návštěva objeví. Do vrátnice vzkázal, aby kněze i vězně poslali bez prodlení k němu. Mezitím jednal o případu se svými rádci. Věděl o Ježíšovi hodně, a hned z počátku prohlásil, že má v úmyslu ho pouze vyslechnout a pak poslat zpět k Pilátovi pro konečné rozhodnutí, ledaže by někdo uvedl pádný důvod, proč by měl tento-případ soudit on sám. Herodův záměr byl stručný a rozumný: V rodné Galileji má Ježíš mnoho přívrženců. Nač by si měl tyto lidi znepřátelit? Nechť odpovědnost za jeho smrt nesou kněží zde v Jeruzalémě a Pilát. Nikdo z dvořanů nenamítal nic proti tomuto názoru. Žaloba proti Ježíšovi i svědkové pocházejí z Jeruzaléma. Ať je zločinec předveden králi a pak — jako projev úcty vůči Římu — vrácen Pilátovi. Pojmenování „liška“ bylo výstižné. Herodes byl úskočný intrikán. Nebyl krutý jako Pilát a ani se nedal podplatit jako Annáš. Možná že nebyl duševně zcela zdráv. Jeho otec zabil matku a pak ji celé týdny v palácových chodbách volal jménem. Jeho předkově byli chorobně ctižádostiví a žárliví a trpěli chronickým stihomamem. V politických vztazích měnili všichni Herodové směr jako korouhvička podle větru, který právě vane. Byli nespolehlivými spojenci. Herodes byl střední postavy, měl velké břicho a vous čtverhranného střihu. Odznaky svého úřadu — korunu, královskou mitru a žezlo — nosil při všech možných příležitostech. A Jako jeho otce pronásledoval přízrak zavražděné manželky, tak i Antipas měl na svědomí člověka, jehož se nemohl zbýt. Byl to Jan Křtitel, kterého dal štít, protože Herodiadma dcera Salome to žádala jako odměnu za tanec. Zdráhal se, ale nemohl odmítnout, protože slíbil, že

~strana 333 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus učiní vše, co je v jeho moci, a Salome si přála Křtitelovu hlavu. Když ji přinesli, Herodes Antipas zjistil, že, ta Scéna triu nikdy nevymizí z mysli. Nyní se měl setkat s mužem, který se podle jeho představ podobal Janu Křtiteli. Mohl částečně odčinit svou vinu tím, že ušetří jeho život. V každém případě však toužil spatřit Ježíše, jako dítě touží shlédnout polykače ohně.

Průvod dospěl k bráně paláce Hasmoneovců a služebníci řekli kněžím, že dav má zůstat venku. Byli vpuštěni pouze kněží, Ježíš a římské stráže. Kristus viděl palác zblízka po prvé. Nad jeho krásou by venkovan zůstal stát bez dechu. Někteří-ho přirovnávali k velkému bílému orlu, který s rozpjatými křídly sedá na zem. Palác měl skutečně dvě křídla ze sněhobílého mramoru bez jediné poskvrny nebo kazu. V bráně byl terén upraven tak. že příchozí měl dojem, jako by stoupal směrem k paláci do kopce, při čemž obě křídla se objevila mezi ním a kobaltovou oblohou. Uprostřed mezi křídly byly prostorné síně. Jen hodovní sál měl na sto lehátek. V průčelí a kolem celé volné plochy zářilo v ranním slunci sloupořadí barvami nejvzácnějších mramorů světa. Na Ježíše to neučinilo dojem. To, co věděl o Herodovi, se vrylo hluboce do jeho paměti. Král byl vrahem jeho bratrance Jana. Byl to zbabělec, který nedokázal být věrný nikomu, a cizoložník, který uloupil ženu vlastnímu bratrovi. Takový člověk neudělá nic, bude jen chtít, aby mu Kristus předvedl svou moc.

~strana 334 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Když vešli do paláce, Herodes jednal s vězněm jako s hostem. Nabídl všem židle, ale Ježíš zůstal stát. Kněží byli rozčileni a nervózní a také si nechtěli sednout. Považovali toto divadlo za ztrátu času. Nemohli dokázat, že se Ježíš provinil rouháním v Galileji, a pouze doufali, že je Herodes mstivě podpoří, takže se budou moci rychle vrátit k Pilátovi a oznámit mu, že se Ježíš rouhal i v kraji Herodově. Král se posadil. Jednal s nimi srdečně; prý mnoho slyšel o Ježíšovi. Ten však mlčel. Podíval se na krále a pak upřel oči na jedno místo na stěně a jeho ústa zůstala zavřená. Herodovi se to nelíbilo a doufal, že ho obměkčí dalšími řečmi o mesiášské moci. Byl-li Ježíš z Nazareta opravdu poslán Bohem, pak by rád spatřil několik prostých důkazů jeho síly. Mohl by je Ježíš předvést? Žádná odpověď. Snad nějaké malé kouzlo? Malý zázrak? Ať třeba voda teče ze stěn nebo ať zahřmí. Opět žádná odpověď. Kdyby byl povolnější, prospělo by to jeho situaci, naléhal tetrarcha. Pak začali mluvit kněží a využili mlčení k vypočítávání vin, jichž se Ježíš dopustil. Herodes se zamračil. Umlčel je mávnutím ruky. Co je mu do jejich žaloby a právních předpisů? Svolal přátele a dvořany a slíbil, že jim Galilejský ukáže věci, které nikdy předtím neviděli. Nejen že je Ježíš odmítl předvést, ale měl i tolik neomalenosti, že neodpovídal tomu, kdo měl moc poroučet. Pokusil se ještě jednou. Nebylo času nazbyt. Ježíš stál a díval se na stěnu a pod očima mu vyvstávaly stále patrnější rysy únavy. Herodes

~strana 335 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus mluvil vlídně a přátelsky, ale Ježíš neodpovídal. Herodes čekal. Ptal se Ježíše, zda slyší svého tetrarchu, ale odpovědí bylo jen mlčení. Král byl rozmrzen. Ježíšovo chování uráželo jeho vladařskou důstojnost. Kněží povzbuzeni vězňovou zatvrzelostí začali znovu žalovat, že uzdravuje v sobotu, že si říká Syn člověka a předstírá, že je Mesiáš. Heroda to popudilo a okřikl je, aby mlčeli. Slíbil svým přátelům kouzelnické představení a kouzelník ho zklamal a pokořil. Herodes vstal a obořil se na Ježíše. Z kalojemu paměti vytahoval slova používaná jen v nepříčetném hněvu. Vysmíval se Ježíšovi a nedával mu. Nazval ho králem z Nemanic a vladařem bez poddaných. Chodil kolem něho a dělal ironické poznámky na jeho ubohé vzezření, rozbitý- obličej, špinavé šaty, neumyté nohy a naběhlé oči. Opravdu, král! Komu vlastně kraluje? Pak dostal nápad. Zavolal jednoho ze svých pobočníků a něco mu pošeptal. Pokynul kněžím a všechno ztichlo. Za několik minut se pobočník vrátil s krásným pláštěm z lesklé šarlatové látky, jakou by snad mohl nosit král nomádského kmene, ale spíš na divadle než ve skutečnosti. Herodes jej vzal do ruky a setřásl z něho prach. Pak jej s přátelským úsměvem přehodil Kristu přes ramena a zavázal mu kolem krku červené tkanice. Bylo to komické. I kněžští hodnostáři se museli smát. Ježíš byl nejtrapnějším a nejsměšnějším králem, jakého kdy viděli. Herodes nařídil, aby byl vězeň vrácen Pilátovi a Ježíš, který již stál mnoho hodin a slabostí se nemohl udržet na nohou, vyklopýtal ze sálu.

~strana 336 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Mladý apoštol Jan si počínal velmi dobře. Bekl si, že nejlepší způsob, jak rozšířit tragickou zvěst, je obejít několik klíčových míst a požádat, aby zprávu předávali dál. Nejprve navštívil dům Markova otce; pak vyhledal Petra a několik dalších apoštolů a řekl jim, že Kristus byl odsouzen k smrti a že teď je, pokud ví, na římském praetoriu. Pak běžel do Bethanie, aby to oznámil Lazarovi, Martě a Marii, a především co nejšetrněji Kristově matce. Byl to zvláštní úkol, který si Jan uložil. Věděl, že Marie slyšela ze synových úst o tom, co ho čeká, uvědomoval si však, že ani slova samotného Krista nemohla zmírnit její žal. Udýchán dorazil do Bethanie a pověděl jim podrobně o všech posledních událostech Kristova života. Mluvil o tom, co se stalo při poslední večeři a uvedl dokonce i modlitby, které Ježíš pronesl v Getsemanské zahradě. Vyprávěl o přepadení, zatčení a o soudu. Posluchači tiše plakali, ale ovládli svůj zármutek. Vyptávali se ho se slzami v očích a přijímali všechno jako vůli Kristova Otce. Zejména Marie byla rozhodnuta, že nebude zvyšovat utrpení svého božského syna projevy vlastního žalu. Když Jan skončil a nikdo se už na nic neptal, řekla, že s ním půjde do Jeruzaléma. Mladý muž měl námitky. Nechtěl vystavovat tuto ušlechtilou ženu, kterou si zamiloval a uctíval téměř jako Krista, surovostem a krutostem, které čekaly na jejího syna. Žádal ji, aby zůstala s Marií a Martou, a slíbil, že se vrátí, než nastane sobota, a bude jí všechno vypravovat.

~strana 337 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Marie však nesouhlasila. Řekla, že půjde. Předpověděl-li Kristus, že zemře ve Svatém městě, pak chce být s ním. Jan prosil pohledem Lazara o pomoc, ale Lazar neučinil nic. Sebezdvořilejší a logičtější přesvědčování nemělo smyslu. Marie byla u svého syna, když poprvé začal dýchat; není divu, že s ním chce být, až vydechne naposled.

~strana 338 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

DESET HODIN DOPOLEDNE

Slunce stálo vysoko na obloze a po její jasné klenbě rozháněl teplý jižní vítr mraky. Do města plného svěžesti a ruchu přicházely branami od Joppy a Galileje poslední karavany se zpívajícími poutníky. Jeruzalémem procházela vlna slavnostní nálady; byla to chvíle, kdy srdce je lehké, protože Bůh je drží v dlani. Prodavači stáli před svými krámy a volali na kolemjdoucí, aby si pospíšili, že všechny obchody budou brzy zavřeny kvůli sobotě. Děti běžely po ulicích s kyticemi polního kvítí, které natrhaly na kopcích, a předháněly se, kdo je první donese do chrámu. Starci s dlouhými vlnitými vlasy a s prořídlými bílými vousy se procházeli v dvojicích v chrámovém sloupořadí a rozprávěli o svých rodinách, o úrodě, o prohřešcích svých sousedů a o neuvěřitelných hloupostech, jež tropí mladí. Na vzdáleném úbočí Olivové hory zapískal pastýř a ovce spásající první jarní trávu šly za ním. Na silnici vedoucí z jihu do Betléma se zastavovaly židovské rodiny putující až z Alexandrie, jakmile poprvé zdálky spatřily Svaté město. Pohled na věže chrámu odrážející zlaté sluneční ~strana 339 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus paprsky byl víc než podmanivý. Jeruzalému patřilo jejich srdce. Byl to domov. V této atmosféře byl Ježíš veden zpět do Antoniovy tvrze. Strážím bylo zřejmé, že je unaven. Jeho krok se zpomalil ¡a tvář byla poznamenána utrpením. Ústa měl pootevřená, aby se mu snáze dýchalo. Oči bloudily ze strany na stranu. Kněží byli na rozpacích a jejich jedinou útěchou bylo, že prokurátor bude zmaten ještě víc. Odmítl se zabývat tímto případem a poslal jej ke galilejskému králi. Nyní se případ vracel k jeho prahu a bude muset rozhodnout, tak či onak. Problém kněží byl v tom, že začali tuto akci a musí ji dovést úspěšně dokonce. Cesta byla příliš úzká, než aby se mohli odvážit zpět. Věc, která začala podle jejich názoru jako obyčejné rouhačství, neustále rostla a v této chvíli dosáhla už takových rozměrů, že může ohrozit celý národ. Kdyby byl Pilát, který večer poskytl pomoc při zatýkání, uznal jejich obvinění a držel se římského zvyku přenechávat místním úřadům rozhodování o jejich případech, byl by bez námitek potvrdil nález a řekl kněžím, aby vězně ukamenovali podle svého Zákona nebo by podle římského obyčeje dal Ježíše ukřižovat. Ale to ne — zlobil se na Annáše a Kaifáše, a proto raději předstíral, že nic neví. Na zpáteční cestě se vedoucí saduceové shodli na tom, že jejich výmluvnost asi Piláta nepohne, aby potvrdil rozsudek, avšak mohl by ho přesvědčit důrazný hlas lidu. Jestliže se Pilát domnívá, že zveličením případu uvede velekněze do rozpaků, oni sami by ho mohli zvětšit ještě víc

~strana 340 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus tím, že navedou dav, aby volal po Ježíšově krvi. Tím se opět celý problém vrátí k Pilátovi, protože se sotva odváží odporovat veřejnému mínění ve vnitřní, celkem bezvýznamné záležitosti. A tak celým zástupem prošel od úst k ústům příkaz, že se má čekat ha znamení a pak že mají co nejhlasitěji žádat odsouzencovu smrt. Průvod došel do brány tvrze a prokurátor byl informován, že Herodes vyslechl zajatce, ale neshledal na něm žádné provinění proti Galileji. Za několik okamžiků vyšel opět Pilát se svou suitou a posadil se do kurulského křesla na Lithostrotos. Usmíval se, protože myslel, že vyhrál. Propustil Ježíše; a Herodes dospěl k témuž závěru. Šedovlasý vladař byl připraven, že své protivníky trochu potýrá. Čekal. Opodál po levé straně praetoria hrálo několik vojáků na obrovských dlažebních kamenech v kostky. Byla to hazardní hra zvaná „král“. Do dlažebního kamene byly vytesány symboly. Hry: pták, trojúhelník, kohout a vladař s korunou. Kostky se vrhaly ze střevíce a vyhrával ten, kdo nejdříve dostal svou značku přes všechny obrázky ke králi, který v tomto případě nebyl skutečným králem, nýbrž jakýmsi předmětem posměchu. Dav se utišil a Pilát se chystal promluvit, když tu si všiml Krista. Uvědomil si ihned, že Herodes ho oblékl do šarlatového pláště jako krále, a vyložil si to tak, že Ježíš připadal Herodovi komický — šašek mezi králi. „Přivedli jste tohoto muže před můj soudní tribunál,“ řekl hlasitě, „protože podněcoval národ k vzpouře. Slyšte výsledek: Konal jsem šetření osobně ve Vaší přítomnosti, avšak nenašel jsem na něm žádné viny v souvislosti s žalobou, kterou proti němu vedete.“ Lidé naslouchali, ale

~strana 341 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus začali být neklidní. „Ani Herodes na něm nenalezl viny,“ zvolal prokurátor a mírnějším hlasem pokračoval: „neboť ho poslal zpět k nám. Toto je tedy rozsudek: Neučinil nic, aby zasloužil trest smrti.“ Na popud kněží začal dav protestovat. „A proto,“ vykřikl Pilát, „potrestám ho a pak ho propustím.“ Když vynesl svůj druhý rozsudek, zůstal stát. Ale křik jedovaté nenávisti byl tak silný, že Pilát znejistěl a zadíval se na povykující dav. Y jeho pohledu bylo v té chvíli patrno, že přestal být vladařem a že se bojí. Z burácejícího řevu vnímal zlomky slov a útržky vět a uvědomil si, že někdo žádá velikonoční amnestii pro vězně, který se nazýval Bax-Abbas, Barnabáš. Bylo zvykem propustit každoročně na počátku velikonočních slavností nějakého vězně. Pilát na to zapomněl. Lidé, kteří žádali svobodu pro Barabáše, nebyli titíž, co přišli s kněžími. Byli to političtí přátelé muže, který byl uvězněn v sklepním žaláři tvrze. Byl to rebel, který vyvolal vzpouru a ve vzniklé vřavě zabil člověka. Měl ten den zemřít spolu s dvěma zloději. Pilát se rozhodl, že použije velikonoční amnestie, aby uzavřel Ježíšův případ. Dá lidem na vybranou, zda chtějí propustit Barabáše nebo Ježíše, a srovnávaje známého vraha s člověkem zřejmě ušlechtilým, Pilát si byl jist, že vyberou Ježíše zvaného Kristus. Byl však naivní. Během ranních hodin se dopustil několika chyb. Z kurulského křesla oznámil, že vězně propouští, čímž svému výroku dal úřední platnost, a pak, ovlivněn protesty kněží a davu, poslal Ježíše k židovskému králi, aby byl souzen podle židovského práva.

~strana 342 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Tím vlastně zrušil první rozsudek, nebo ho alespoň řádně oslabil. Nyní, když se dověděl, že Herodes Ježíše propustil jako šaška ne- bodného pozornosti, byl ochoten ho propustit podruhé, avšak aby uchlácholil veleradu, Ježíš měl být „potrestán“, tj. zbičován. Mezitím dav žádal svobodu pro Barabáše a vladař ve snaze získat čas jim nabídl volbu mezi vrahem a prorokem. Zvedl obě ruce na znamení, že žádá klid a řekl: „Koho chcete, abych vám propustil, Barabáše nebo Ježíše zvaného Kristus?“ Byla to vskutku osudná, nešťastně položená otázka. Dav se nyní skládal z dvou skupin: z těch, kteří pracovali v chrámu a tvořili kněžskou klaku, a těch, kteří přišli zcela nedávno, aby se pokusili dosáhnout svobody pro svého politického spolubojovníka Barabáše. Kromě toho i označil Ježíše jako Krista, to jest Mesiáše nebo krále, což muselo ještě zvýšit nepřátelství lidí z chrámu. „Barabáše!“ zvolali takřka sborem. Velekněží nemuseli tentokrát napovídat. Pilát byl zděšen. „Co tedy učiním s Ježíšem, který se nazývá Kristus?“ řekl vyčítavě. „Ukřižuj ho!“ řvali. „Proč? Co zlého učinil?“ řekl Pilát. Lidé nevěděli, o jakou vinu jde, a křičeli dál: „Ukřižuj ho!“ Kaifáš a jeho společníci byli spokojeni. Znovu zvítězili nad tímto tvrdošíjným pohanem, a to dokonale. Pilát správně usoudil, že rozvášněný dav se mu začíná vymykat z rukou. Nechtěl, aby došlo ke srážce a rozhodně netoužil, aby byl označen za jejího původce. Obrnil se zbytkem

~strana 343 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus své důstojnosti a nařídil centuriovi, aby ihned propustil Barabáše a Ježíše aby dal zbičovat. Po celou dobu stál Kristus, ve svém rudém plášti před vladařem zády k davu. Voják ho vzal za ruku a odvedl napříč Lithostrotem na malý uzavřený dvůr. Na stěnách bylo rozvěšeno vojenské nářadí. Uprostřed dvora stály tři tlusté asi metr vysoké patníky, každý s dvěma velkými železnými kruhy. Ježíše přivedli k nejbližšímu patníku, svlékli do naha a přehnuli a obě ruce mu přivázali ke kruhu na druhé straně sloupu. Pak nastoupila celá kohorta posádky — asi čtyři sta mužů — a postavili se kolem dvora na stráž. Římské bičování se nazývalo „poloviční smrt“, protože zbičovaný míval smrt na jazyku. Nebylo spojováno s žádným jiným trestem. Oba zloději, kteří měli toho dne zemřít, bičováni nebyli. Židovský zákon — Mitbab Arikbta — zapovídal jakékoli prodlužování smrti odsouzenců. Židé nazývali své bičování „přechodnou smrtí“, ale nebylo tak kruté jako římský způsob. Palestinským zvykem bylo vysázet vězni „čtyřicet ran bez jedné.“ Prováděl to placený kat, který dloubou pružnou bolí dal třináct ran na každé rameno a třináct ran na záda. Postižený zemřel zřídkakdy, avšak hanba a pokoření zůstávaly, i když se jizvy časem, zahojily. Římské bičování bylo horší. Prováděl je školený odborník zvaný lictor — v Palestině však nebyli — a používal krátkého zaobleného dřeva, k němuž byly připevněny kožené řemínky. Ke konci každého řemínku byla přišita kost nebo kousek řetězu. Nástroj se nazýval flagellum. Počet

~strana 344 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus řemínků nebyl předepsán a zákon neurčoval ani části těla, které smějí být postiženy. Ježíš byl přehnut přes nízký sloup a pevně přivázán. Tribun se pak obrátil ke kohortě a vysvětlil, že tento vězeň se provinil tím, že se činil židovským králem, což vyvolalo bouři chraptivého smíchu. Obhroublí syrští vojáci věděli, že židovským králem není nikdo jiný než Tiberius, jejich král. Každý, kdo by se chtěl stavět na místo césarovo, je vskutku blázen. Bývalo zvykem, že při takových příležitostech se směli vojáci pobavit na účet trestaného za předpokladu, že ho neusmrtili. Někteří dostali nápad, jak si s Mesiášem zažertují, a požádali tribuna o dovolení zajít si do kasáren. Nahý Kristus se bezděčně chvěl v chladném ranním vzduchu. Přistoupil voják, který byl pověřen v jeruzalémské posádce bičováním, a ze zvědavosti se sehnul a pohlédl oběti do tváře. Pak poodstoupil asi půl druhého metru za Ježíše a rozkročil se. Rozmáchl se a řemínky karabáče zasvištěly vzduchem a dopadly s tlumeným zaduněním na odsouzencova záda. Kůstky a řetízky se ovinuly kolem boků a zanechaly na prsou drobné krevní podlitiny. Z Ježíšových úst se vydralo zasténání a téměř omdlel. Kolena poklesla, ale s námahou se opět narovnala. Vojáci to kvitovali s uznáním, protože viděli jiné omdlévat dřív, než se jich dotkly důtky. Flagellum dopadlo znovu, tentokrát níž, a narazilo na kůži a maso. Ježíšovy rty se pohybovaly jakoby v modlitbě. Rány padaly v pomalém těžkém rytmu. Přihlížející dělali sebevědomé poznámky o židovské změkčilosti a o tom, jak nekrálovsky vypadá tento Žid. Také tribun přihlížel, ale z jiného

~strana 345 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus důvodu. Měl přerušit „výkon trestu“, jakmile by zjistil. že by ho odsouzený nepřežil. Zarazil kata a přistoupil k Ježíšovi. Nedotkl se ho. Pouze se sehnul, aby zjistil, kolik života v něm ještě zbývá. Podle ran a podlitin na kůži to nebylo možné posoudit, takže se spokojil tím, že pozoroval pohyby hrudníku při dýchání. Byly rychlé a krátké. Rozkázal tedy přestat. Bičování netrvalo déle než tři minuty. Když skončilo, poslal tribun dva muže pro ručníky a studenou vodu. Kat, který neměl víc soucitu než kněz s obětním beránkem, jemuž ráno v chrámu prostrkoval hlavu do železného kruhu, odvázal Krista, a ten se okamžitě svalil i s patníku na zem zády na kamenné dláždění. Byl v bezvědomí. Omytí studenou vodou nebylo ze soucitu, nýbrž přivedlo odsouzence k bolestnému vědomí. Tribun poručil jednomu z vojáků, aby pomohl Kristu vstát. Ježíš se však neudržel na nohou. Voják ho podpíral oběma rukama v podpaždí, dokud se trochu nevzpamatoval, pak si směl sednout na kamenný patník. Celé tělo bylo postupně zachváceno bolestí, která začala nejprve jako o tupé vysilující chvění a vystupňovala se v nesnesitelnou palčivost. Nikdo ho nelitoval. V představě vojáků byl každý, kdo klesl takhle hluboko, buď hlupák nebo darebák, a když viděli, jak s ním nakládají vlastní lidé, neměli by s ním soucit, i kdyby ho byli schopni. Jako se kněží domnívali, že odstraněním Krista slouží Bohu, tak i tito vojáci byli přesvědčeni, že zbičují-li ho téměř k smrti, vykonají svou běžnou povinnost. Ti, kteří žádali o dovolení zajít do kasáren, se teď vrátili, dívali se na Ježíše a šklebili se. Přinesli starý šarlatový plášť, těžkou třtinu a

~strana 346 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus klobouk z trní. Tribun si hladil bradu a usmíval se; pochopil, oč í jim jde. Ježíš prohlašoval, že je králem, a vojáci ho oblečou jako krále. Bude to v podstatě Herodův žert, jenže přehnaný. Jejich zbědovaná oběť seděla na patníku a třásla se v křečích, které v pravidelných vlnách zachvacovaly celé tělo, a jektala zuby. Obličej byl zakryt maskou utrpení. Když se znovu roztřásl, voják mu přehodil přes záda šarlatový plášť. Pak ho donutil na chvíli vstát, aby se plášť srovnal podle těla. Trnový klobouk byla důmyslná práce, protože místo pouhé koruny měl tvar čepice po způsobu římských výrobků, které byly z plsti a přiléhaly těsně na hlavu. Vědra se suchým trním24) stála kolem dvora; trní se používalo na podpal. Vojáci vložili lehce Ježíšovi na hlavu trnový klobouk a trochu poodstoupili, aby viděli, má-li ho rovně. Pak mu dali do ruky jako žezlo tlustou třtinu, klekali před ním na jedno koleno, klaněli se a volali: „Ať žije židovský král!“ Po této výsměšné poctě přistupovali blíž, plivali mu do tváře a políčkovali ho. Neříkal nic, pouze pozoroval, jak se baví. Jeden voják měl dojem, že je příliš mnoho klanění a málo trestů. Vzal Ježíšovi z ruky třtinu a začal ho bít. Na praetoriu čekali kněží netrpělivě, až vojáci skončí svou zábavu, protože slunce neúprosně stoupalo stále výš. A kromě toho to alespoň některým připadalo nechutné. Když vojáci skončili, pomohli Ježíšovi na nohy, kolem beder mu uvázali roušku a oblékli ho. Neopominuli mu dát najevo, že činí ústupek nadměrné židovské změkčilosti a že je to další důkaz, jak jsou Římané vlídní i v maličkostech: Ježíš neodpovídal. Je možné, ba dokonce

~strana 347 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pravděpodobné, že jako člověk podléhající všem důsledkům mučení, utrpěl šok.

~strana 348 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

JEDENÁCT HODIN

Dav kolem vchodu do Antoniovy tvrze prořídl. I pro sehnaný chrámový personál byl den příliš nádherný, než aby jej strávili jen ničemnostmi. Čekání je unavovalo a volaly povinnosti v chrámě. Barabášovi stoupenci si vítězoslavně odvedli svého vraha. Před průjezdem stáli velekněží ve vysokých kloboucích a vznešených hábitech a s rukama sepnutýma na břiše. Polohlasně rozmlouvali. Byli přesvědčeni, že Pilát, až dokončí bičování, bude tvrdit, že je to dostatečný trest a bude se snažit Ježíše propustit pod záminkou jeho zbědovaného zjevu. Kaifáše dráždil tento způsob myšlení. Což nedovede prokurátor pochopit, že Ježíš, pokud bude naživu, bude nebezpečnou hrozbou moci státní i duchovní? Lidí v bráně i kolem brány bylo stále ještě dost, aby mohli svými hlasy něčeho dosáhnout. Byli poučeni, že mají žádat Ježíšovu krev, ať říká Pilát cokoli. Ještě se o tom šeptalo, když nastoupil Abenadar s četou vojáků a Pilát sešel po schodech na dvůr po třetí. Sum davu rázem ustal. Vladař se znovu posadil do křesla. Tentokrát se zdál netrpělivý. Zlostně se podíval na dav, zvedl pravou ruku do výše a řekl: „Hleďte, vedu vám ho znovu a chci, abyste pochopili, že na něm žádnou vinu nenalézám.“ Kněžská klaka začala reptat. Kaifáš se podíval na svého protivníka a řekl si, že k úplné porážce už není daleko. Ještě trochu nátlaku a ~strana 349 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus nesouhlasných projevů a Pilát vyklidí pole. Z levého rohu dvora přiváděl centurio a několik vojáků Ježíše. Nebylo ho vidět, protože dva vojáci šli vpředu, ale pomalý krok průvodu dával tušit, že vězeň není v dobrém stavu. Skupina se přiblížila k bráně a zastavila se vedle prokurátora. Vojáci se rozestoupili a bylo vidět Ježíše, jak stojí z každé strany podpírán jedním vojákem. Davu se zatajil dech. Byl to děsivý pohled. Mokré vlasy pod trnovou korunou byly zašpiněny tak, že ztratily přirozenou barvu. Jen stěží bylo možno na znetvořeném obličeji rozeznat původní rysy. Horní část oděvu byla prosáklá krví a tělo se zvolna hroutilo nazad. Vojáci, aniž hnuli hlavou, se přitiskli blíž, aby ho udrželi na nohou. Pilát pohlédl na zbičovaného, pak na dav a viděl přirozený soucit normálních lidí vůči utrpení. Jejich oči vyjadřovaly hrůzu a někteří se odvraceli. Chtěl využít tohoto rozpoložení, vstal a přistoupil k Ježíšovi. Vzal ho za ruku a zvedl mu ji do výše. „Hleďte, člověk!“ zvolal k davu. Ale velekněží a zástup křičel znovu: „Na kříž! Na kříž!“ Zděšen pustil Pilát vězňovu ruku. Nechtělo se mu věřit, že lidé, i když jsou pod Kaifášovým poručnictvím, mohou být tváří v tvář této lidské trosce tak necitelní. Cítil, že je nervózní, ale nedovedl si vysvětlit, čeho se bojí. Museli přece vědět, že stačilo, aby kývl malíčkem, a tento člověk byl kdykoli během výslechu propuštěn. Proč naléhají na ukřižování, když je zřejmé, že

~strana 350 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus soudce nesouhlasí s trestem smrti? Což nevědí, že je může dát všechny hned uvěznit? Uvědomil si — ale příliš pozdě — že se neměl vůbec dohadovat ani s kněžími ani s lidem. Bylo by bývalo mnohem lépe, kdyby byl použil prokurátorského práva moci ius gladii, a rozkázal Ježíše propustit pro nedostatek důkazů. Hodnou chvíli nespustil oči z davu. Několikrát se pokusil něco říci, ale nepodařilo se mu to. Nakonec znechuceně prohlásil: „Vezměte si ho sami a ukřižujte., Já na něm vinu nenalézám.“ Kaifáš i Pilát a vlastně všichni přítomní dobře věděli, že Židé nemají moc někoho ukřižovat. „My máme Zákon,“ pravil jeden ze starších, „a podle Zákona musí zemřít, neboť se prohlašoval za božího Syna.“ Vladař byl s rozumem v koncích. Celou dobu předpokládal, že se Ježíš vydával za hebrejského proroka; o tom, že se činil Bohem, dříve neslyšel. Nebylo mu do smíchu, zvlášť když si vzpomněl na manželčin vzkaz, aby nedělal s tímto mužem nic, že kvůli němu mnoho zkusila ve snách. Pilát ničemu takovému nevěřil, ani božství ani snům, ale přesto se nemohl zbavit nepříjemného pocitu. Obrátil se a šel ve svých zlatých střevících do budovy a poručil Abenadarovi, aby vězně přivedl za ním. Všecko se zřejmě obrátilo proti němu. Původně chtěl propustit Ježíše, jen aby zkřížil Annášovy a Kaifášovy plány. Teď se ho zmocnil nepříjemný strach, ačkoli nechápal, čeho se vlastně bojí. Prohlížel si muže bolesti, který stál před ním, a zeptal se vlídně: „Jaký je tvůj původ?“

~strana 351 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Neřekl „Kde ses narodil?“ nebo „Jaké je tvé rodiště?“ Otázka po původu je mnohem hlubší. Zdálo se, že Ježíš sbírá sílu. Ale nedokázal ani samostatně stát. Krátce se podíval na Římana, pak svěsil- hlavu a neodpověděl. Pilát pohlédl na okolostojící s nepříjemným pocitem marnosti. Během tří hodin tohoto slunného rána se změnil z velitele v prosebníka. Snažil se zachránit člověka, který o záchranu nestál. „Nevíš,“ řekl Pilát se zaťatými zuby, „že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“ Suché, rozpraskané rty se pohnuly a ozval se ochraptělý hlas. „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ Byla to velmi důležitá slova. Zřejmě znamenala, že nikdo, ani Pilát, by nemohl Kristu ublížit, kdyby to nebyla vůle Boha Otce. Vladař dal opět vyvést Ježíše ven před zbývající dav. Pák vyšel ven a znovu se posadil na soudnou stolici. Kněžští hodnostáři i ostatní na něj volali: „Propustíš-li ho, nejsi přítel císařův, neboť každý, kdo se činí králem, protiví se císaři.“ Byla to zjevná výhrůžka Pilátovi, který znal Tiberiovu podezřívavou povahu a věděl, že by císař propůjčil sluch jakémukoliv obvinění ze strany Židů, zvláště kdyby vyšlo od „odpovědných“ osob jako Kaifáš. Zvedl ruku a hluk pozvolna utichl. „Hleďte, váš král!“ řekl ironicky, ale lidé křičeli: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“ Prokurátor předstíral zděšení: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ To rozzlobilo kněze i jejich

~strana 352 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pomahače a v změti zvuků Pilát rozeznal jen slova: „Nemáme krále, jen císaře!“ Zcela paradoxně si nyní obě strany vyměnily politickou úlohu: Židé byli loajálnější k Césarovi než sám vladař Césarem osobně ustanovený. Pontský Pilát se v této chvíli vzdal boje. Dal přinést umyvadlo s vodou, vstal, namočil do něho obě ruce a dívaje se přímo na Kaifáše řekl: „Jsem nevinen krví tohoto spravedlivého. Odpovědnost je na vás!“ Nebylo to původní gesto. Bylo ho použito mnohokrát předtím. Znamenalo pouze to, že se soudce nehodlá dále přít a svoluje, aby odpůrce prosadil svou vůli. Dav odpověděl voláním: „Ať je jeho krev na nás i na našich dětech!“ Kaifáš dosáhl nad Římanem velkého vítězství, ale teď raději mlčel, aby Pilát své gesto neodvolal. Ježíš měl zemřít. Setník Abenadar rozkázal, aby byl s Ježíše sňat královský plášť. Pilát odcházel zvolna do budovy. Ohlédl-li se, bylo to, aby se ještě jednou podíval na podivného vězně, kvůli němuž tolik a tak neobratně bojoval. Až se ho Claudia Procula zeptá, odpoví po pravdě: „Nechtěl jsem ho odsoudit. Jeho vina byla náboženská, proto jsem ho předal Kaifášovi.“ Hned na to dostal nápad, zavolal Abenadara a přikázal zhotovit dřevěnou tabuli, která bude přibita na kříž a na níž bude ve třech jazycích, hebrejsky, latinsky a aramejsky, napsána Ježíšova vina. Účelem trestu smrti bylo odstrašovat, a proto se popravovalo veřejně, aby to všichni viděli. Bylo též nutné, aby lidé věděli, čím se odsouzený provinil. Nápis, řekl Pilát, bude znít: „Ježíš Nazaretský, židovský král.“ To bylo jeho jméno i vina.

~strana 353 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Abenadar se zeptal, jak to bude s oděvem, protože věděl, že ve většině případů, šlo-li o Židy, Pilát dovoloval, aby odsouzený měl něco na sobě. Prokurátor přikázal setníkovi, aby postupoval, jak je obvyklé. Ukřižovaný smí mít kolem beder kus hadru. Mají být «statní dva vězni — lotři — popraveni současně? Ano, odpověděl Pilát. Vezmi oddíl, dej napsat tabule a proveď popravu všech tří. Dává jeho výsost nějaký zvláštní příkaz? Nikoli. Začněte, ať je to hotovo. Pilát se vrátil po kamenných schodech do pevnosti. Dav dole byl klidný. Jeho úkol, hlásat mnoha ústy požadavek kněží, byl skončen. Skončil i úkol Pilátův. I Kaifášův. Pouze Abenadarovi nastala práce. Nebyla to právě nejpříjemnější z povinností, ale mnohem lepší než hlídat hranice s krátkým mečem. Při této službě jako ve válce musí někdo umírat; ale voják si je vždycky jist, že to nebude on. Tabule pro odsouzence byly urychleně napsány a když kněžští hodnostáři zjistili, že pro Ježíše je určen nápis „židovský král“, rozčilili se a žádali o okamžité slyšení u Piláta. Byli přijati a jako jediné a poslední přání uvedli, aby byl nápis změněn. Nechtěli, aby se veřejnost dověděla, že se Ježíš prohlašoval za židovského krále. Nebyl jím a také nic takového netvrdil. Ale neodvažovali se to říci. Mohli poukázat na to, že Ježíš byl souzen pro rouhání a že nápis by měl správně znít: „Ježíš Nazaretský, rouhač.“ Byli však chytří a věděli, že kdyby použili tohoto důvodu, Pontský Pilát by obnovil soudní řízení pod

~strana 354 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus záminkou, že jim špatně rozuměl a že se domníval, že si Kristus činí nároky na trůn a snaží se odvést obyvatelstvo od císaře. Proto řekli co nejzdvořileji. „Nepiš židovský král, nýbrž že řekl, že je židovský král.“ Pilát se jen nepříjemně ušklíbl a poznamenal: „Co jsem napsal, zůstane.“ *) Nápis zněl aramejský: „Jeshu han nostri malka dihudaej“ latinsky: „Hic est Jesus rex Judaeorum“.

To byl nejsilnější vladařův výrok a jediné rozhodnutí, v němž neustoupil. Byl to člověk krutý a neschopný, třetí v řadě slabochů, kteří přivedli Krista na kříž. Jidáš ho zradil pro peníze; Kaifáš ho odsoudil alespoň zčásti proto, aby se zalíbil svému tchánu; Pilát se pokusil hrát s Ježíšem politickou hru, avšak ztratil svého krále už při třetím tahu. Nápis byl proveden ták, jak Pilát chtěl. Vojenský tesař zhotovil z tenkých borových prken tabuli asi šedesátkrát třicet centimetrů a natřel ji bílou, snad olovnatou či sádrovou barvou. Písmena byla černá. Tabule se obyčejně zavěšovala na řetězu odsouzenci kolem krku, v tomto případě ji však nesl před ním voják. Na popravišti byla připevněna na kříž, aby ji všichni viděli. Abenadar byl schopný voják. Podobnou práci konal už dřív a věděl, čeho je zapotřebí — od provazů až po hřebíky. Rozkázal, aby několik vojáků došlo do vězení pro lupiče a aby je postavili do řady za Ježíše. Jednomu jezdci nařídil osedlat koně a zaujmout místo v čele průvodu. Četa vojáků ozbrojených kopím utvořila kolem vězňů kordon a kromě toho šly před každým z odsouzenců tři stráže nesoucí tabule se jménem a proviněním. ~strana 355 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Pak přikázal, aby byly ze skladiště přineseny „stromy“. Tři vojáci opustili řadu a šli pro ně. Oba vězni se dívali žádostivě na povídající a žertující vojáky, kteří hasili žízeň vínem nebo vodou. Odsouzeným nebylo nabídnuto nic. Jeden z lotrů požádal o doušek, ale byl odmítnut. Abenadar běhal sem a tam po dvoře s různými pokyny. Krátce pohovořil s katem, vojákem, který byl k tomuto účelu vyškolen v Římě a který přesně rozuměl svému řemeslu. Také zajistil zásoby pro vojáky, kteří měli stát u popravených na stráži. Když bylo vše hotovo, „stromy“ byly naloženy na pravé rameno každého ze zločinců. Byla to jen příčná břevna; kolmá část kříže byla trvale zaražena na popravišti a používána mnohokrát. Příčný trám byl z cypřišového dřeva, asi osm centimetrů silný třináct centimetrů široký a dva metry dlouhý. Vážil asi patnáct kilogramů a byl hrubě přitesán katovou širočinou. Uprostřed byl podlouhle vydlabán, aby zapadl do svislého trámu. Sem se také přibíjela tabule a velké hřeby pak držely obě části kříže pohromadě. Každý z odsouzenců vzal svůj strom na ramena, a to přesně podle předpisu. Zápěstí byla svázána tak, aby mezi rukama zůstala vzdálenost asi patnáct centimetrů. Trám byl položen na pravé rameno a provlečen mezi svázanýma rukama, při čemž asi třetina jeho délky čněla dopředu, kdežto dvě třetiny směřovaly šikmo k zemi vzadu. Jestliže odsouzencovy dlaně třesoucí se strachem sklouzly s trámu, krátký provaz mezi zápěstím zabránil, aby se břevno svezlo na zem před vojáka, který šel za ním. 25)

~strana 356 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ježíš působil setníkovi starosti. Zloději nebyli bičováni a byli silní. Ježíš Se však stěží držel na nohou, natož aby ještě nesl patnáctikilový trám. Když se průvod seřadil, setník jej přehlédl a dal povel k pochodu. Když procházeli branou, kněží ustoupili na stranu a pozorovali, jak se Ježíš, oči strnule upřené na záda vojáka, který šel před ním, potácí pod svým břemenem. Jejich práce skončila, byli jen trochu nejisti, jak zapůsobí nápis na obecný lid. Několik starších se rozhodlo, že půjdou před průvodem. Kdyby nápis nějak působil na obyvatelstvo, obrátí to v žert a vysvětlí, že to byl nápad prokurátorův. Hlavním předmětem jejich hovoru po cestě bylo chování Piláta, který se znemožnil takovým způsobem, že nad tím kroutili hlavou. Také to mytí rukou — byl to hebrejský symbol, ne římský. Mojžíš jej uvádí v 21. knize Deuteronomia. Ve své původní formě to bylo opatření v případě nevysvětlitelné vraždy. Starší města, které leželo nejblíže místu činu, měli zabít jalovici a umýt si nad ní ruce se slovy: „Ani naše ruce neprolily tuto krev ani naše oči ji neviděly.“ Kněží ovšem byli rádi, že lidé odpověděli „Ať je jeho krev na nás i na našich dětech.“ Byla to správná odpověď na Pilátovo obvinění. Necítí-li člověk vinu, nemůže mít odpovědnost. Cesta od Antoniovy tvrze na Golgotu26) byla dlouhá skoro přesně tisíc kroků — necelý kilometr. Nejprve stoupala sotva čtyři metry širokou ulicí, pak začala prudce klesat do údolí. Všude po cestě byly domy a obchody. Slunce, které stálo už vysoko, pálilo do zad. Lidé se shromažďovali na okrajích střech a pozorovali smutný průvod, dívali se na obličeje odsouzenců a snažili se

~strana 357 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus přečíst nápisy na tabulích. Útvar se pohyboval pomalu, protože Ježíš nedokázal jít rychleji, než co noha nohu mine. Po obou stranách se u zdí tísnili poutníci a hlasitě se dohadovali o vině nebo nevině kolemjdoucích. Legionáři zatlačovali dav z cesty, v případě potřeby používali i kopí, a jezdec, který vedl průvod, ustavičně volal, aby lidé uvolnili místo římskému vojsku. Za normálních okolností by byl Abenadař vedl průvod hlavní částí města, protože odsouzence mělo zásadně vidět co nejvíc lidí, aby si každý rozmyslel dopustit se něčeho podobného. Poněvadž se však blížila sobota a Pilát dostal od syrského legáta kdysi dávno příkaz, aby zbytečně neporušoval náboženské zvyky obyvatelstva, průvod se ubíral ke Golgotě nejkratší cestou. Když začali sestupovat s prudkého kopce k západu, Ježíš pod svým břemenem klopýtal a potácel se ze strany na stranu. Židé stojící u domů a krámů ho litovali a hlasitě protestovali. Někteří, zejména ženy, si zakrývali dlaněmi obličej a odvraceli se. V údolí zatočil průvod doleva. Míjeli velké jeruzalémské tržiště a lidé se sbíhali, když spatřili vojáky a konce „stromů“ vyčnívající za hradbou kopí. Ježíš se obrátil za ostatními, ale byl tak zesláblý,- že se Abenadar musel několikrát vrátit a nutit ho, aby se hnul. Podařilo se vykročit jednou nohou, ale druhá už neměla sílu. Nebyl s to se pohnout, přestože se celým tělem snažil dostat kupředu. Velký trám se začal kymácet a lidé se dívali, jak ho setník nutí, aby pokračoval. Druhá noha se zvedla, avšak celé tělo ztratilo rovnováhu. Cítil, že padá, ale nemohl uvolnit ruce od trámu. Klesl na pravě koleno a oba lokty; hlava se

~strana 358 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus mu svezla dopředu podél trámu, který se nejprve opřel jedním koncem o zem a pak se svalil vedle Krista. Setník, který chtěl, aby vše probíhalo v pořádku, byl znechucen. Když viděl jeho zašpiněný obličej a potůčky krve vytékající pod trnovou korunou přes pravou tvář, uvědomil si, že nemá smyslu, aby před davem nutil tohoto člověka vstát a vzít břemeno opět na ramena. Učinil, co se mu zdálo nejvhodnější. S rukama opřenýma v bok se netrpělivým pohledem rozhlédl po zástupu, zda najde silného muže, který by odnesl strom zbývající kus cesty. Spatřil venkovana s mohutnými snědými svaly, velkou hlavou a černými vousy. Kývl na něho a poručil mu, aby vzal trám a nesl ho. Silák klnul své zvědavosti, která ho přiměla protlačit se na okraj zástupu. Jmenoval se Simon z Kyrény a přišel ze svého venkovského hospodářství Vyřídit něco do města. Nebyl Žid, nýbrž pohan27), zámožný člověk, který neměl v úmyslu plést se — ani proti své vůli — do židovských a římských problémů. Učinil však, jak mu bylo poručeno. Zvedl trám z prachu cesty, s úšklebkem si jej naložil na rameno a volnou rukou si vykasal oděv. Byl připraven. Po jeho pravici však ležel Ježíš a těžce oddychoval. Abenadar se shýbl a vzal ho za ruku. Řekl mu poněkud podrážděně, že už nebude muset nést strom; silný zemědělec mu prokáže tu čest. Jezdec se dal znovu do pohybu: co nejpomaleji. Kyréňan šel za Ježíšem a věděl, že tento zkrvavený Žid je blízký úplnému vyčerpání, protože

~strana 359 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus mu nohy stěží nesly váhu těla. Smutný průvod kráčel dál ulicí k jihu a pak zabočil doprava. Cesta stoupala do příkrého kopce směrem k Efraimské bráně. Víc než polovinu už měli za sebou. Na kopci už nestálo tolik diváků, byla to obytná čtvrť. Mnozí četli nápisy a ptali se s bezvýchodným smutkem: „Proč jste to udělali?“ Ježíš neodpovídal. Ani lotři neodpovídali. Zákon dovoloval soucit s obžalovaným, avšak zakazoval soucit s odsouzencem. V Jeruzalémě existovalo jakési dobročinné sdružení žen (chaburat ir), které dávaly dary při obřízkách, zásnubách a svatbách a nešetřili penězi ani slzami, navštívila-li smrt chudou rodinu. Když se Ježíš vlekl do kopce, dýchal tak těžce, že to slyšeli i kolemstojící, mezi nimi i tyto dobročinné ženy. Litovaly Krista, a když se jedna dala do pláče, začaly naříkat všechny. Kristus se zastavil. Jeho hruď pracovala s nesmírnou námahou a zrak bloudil trhaně od jedné ženy k druhé, až je spatřil všechny a uvědomil si, že roní slzy — první slzy prolité za jeho smrt. Stiskl křečovitě dlaně a na okamžik se zdálo, že bude plakat s nimi. Místo toho však hlasem k nepoznání změněným, předpovídaje blízké zařičení města, řekl zvolna a s obrovskou námahou: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou; plačte samy nad sebou a nad svými dětmi. Neboť přijdou dny, kdy lidé řeknou: Blaze neplodným! Blaze lůnům, která nerodila, a prsům, které nekojily! Tehdy řeknou horám: Padněte na nás! a pahorkům Přikryjte nás!“ Naposledy mluvil Ježíš jako prorok k ženám dobrého srdce, které nesnesly pohled na cizího člověka na

~strana 360 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pokraji smrti. „Neboť činí-li toto na stromě zeleném,“ dodal zvolna, „co se bude dít na suchém?“28) Vtom přiběhl Abenadar a nutil průvod kupředu. Ženy hleděly na Ježíše uslzenýma očima. Slyšely jeho slova, ale nerozuměly jim. Průvod se opět hnul a Ježíš s ním. Před jezdcem v čele průvodu se objevila Efraimská brána. Setník pospíšil napřed a vyvěsil na vnější stranu vrat tabuli s nápisem, kdo budě toho dne z příkazu císaře Tiberia popraven a zač. Byla to pro Ježíše dlouhá a obtížná cesta; a bylo mu téměř útěchou, že padesát dalších kroků jej přivede na vrchol jeho slibu — zemřít za všechny.

~strana 361 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

POLEDNE

Efraimskou branou proudili do města noví poutníci. Jezdec s koněm, vjel do obrovských vrat a přikázal jim, aby ustoupili stranou. Protestovali. Většina z nich přišla zdaleka — byla to křižovatka silnic do Joppy a Samaří — a vadilo jim další zdržení protože putovali celou noc, aby mohli vstoupit do Svatého města před sobotou. Kromě toho to byla pro ně radostná cesta; protivilo se jim, když viděli, jak Římané vyvádějí Židy na popravu. Postavili se neochotně stranou. Děti žvatlaly otázky, proč ti Iři nesou klády. Chtěly vědět, co udělali, že si zaslouží smrt, a některé se ptaly, co je smrt a zda bolí. Ani ty nejmenší se neubránily pohnutí, když se podívaly skrz nohy vojáků a spatřily zkrvaveného Ježíše. Přitiskly se blíž k svým otcům a ptaly se, co ten člověk udělal, že je tak zakrvácen. Otcové si přečetli nápis, ale neodpověděli. Za branou pokračoval průvod ještě asi třicet metrů. Na Golgotě dal setník povel k zastavení. Byl to skalnatý asi pět metrů vysoký výstupek těsně nad místem, kde se sbíhaly dvě silnice. Za ním na mírném svahu byla ~strana 362 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus zahrada posetá růžovým a Červeným polním kvítím a asi třicet metrů na severozápad nově vytesaný skalní hrob Josefa z Arimathie. Cizinec si nemohl nevšimnout, že jde o popraviště, protože tu k nebi trčely tři holé kůly. Někdy jich bylo i víc, avšak nikdy méně než tři. Byly to obyčejné cypřišové kmeny podobné příčným břevnům, která nesli odsouzenci, pouze v horní části byly přitesány, aby k nim dobře zapadl zářez příčného trámu. Ježíš se unaveně podíval na kůly a na krásnou jasnou oblohu nad nimi. Měl skoro pocit úlevy. Stál mírně předkloněn a rozkročen, protože v této pozici mohl zřejmě nejlépe udržet rovnováhu. Opodál se shromáždil dav, v němž zahlédl obřadní klobouky velekněží. V klínu sbíhajících se silnic utvořili vojáci půlkruh a vpustili dovnitř hlouček lidí. Ježíš se pokusil o úsměv, spatřil mezi nimi svou matku. Kdyby jí nebyl mnohokrát řekl, že musí zemřít rukou lidí, nechtěl by, aby zde byla. Ale snažil se jí vždy obrnit pro tuto chvíli a proměnit její přirozený mateřský strach v představu, že jeho smrt nebude porážkou, nýbrž trvalým slavným vítězstvím. Provázeli ji její švagrová Marie (matka Jakuba Mladšího), Salome, žena Zebedeova," Marie Magdalena a milovaný apoštol Jan. Pokusila se promluvit, ale hrdlo se jí stáhlo pláčem. Beze slova k němu vztáhla ruce. Ježíš ji chtěl obejmout, ale jeho šat byl od krve. Když ostatní ženy viděly matčiny slzy, začaly vzlykat. Kristus jí musel připomenout, že proto přišel na svět a že je to vůle jeho Otce. Rozuměly mu a věděly, že slíbil, že

~strana 363 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus se k nim vrátí třetího dne; ale pohled na něho, na zbitého člověka, jehož zápěstí a nohy mají za chvíli probodnout hřeby, byl nesnesitelný. Kristus se obrátil o pomoc ženám k Janovi a byl pohnut, když zjistil, že mladý muž, kterého tolik miloval, si rovněž utírá oči. Ježíš byl připraven na utrpení, které měl podstoupit, ale zármutek těch, které miloval, ho dojímal jako máloco. Obrátil se a snažil se očistit si-ústa, aby mohl mluvit. Prosil je, aby se nermoutili, a výmluvným pohledem žádal Jana, aby co možná ušetřil matku účasti na věcech, které ještě přijdou. Jan přikývl a jeho oči se zamžily. Marie chtěla sice zůstat po boku svého jediného dítěte, ale Jan ji odvedl o kus dál s ostatními. V zbývajících minutách Ježíšova života — bylo jich asi 180 — se Jan snažil Marii uchránit zdrcujících pohledů na umírání jejího božského Syna. Po rozmluvě s katem nařídil setník ukřižovat nejprve Krista. Jeden z lotrů hlasitě dokazoval, že není obyčejný, nýbrž politický provinilec. Někteří z vojáků se dali do smíchu a navrhli mu, aby o tom promluvil s Ježíšem, který je král. Druhý zloděj se zřejmě bál. Neměl mezi okolostojícími ani přítele ani příbuzného a sepjal ruce k modlitbě. Dav se mu posmíval. Abenadar přikázal Simonovi z Kyrény, aby složil trám za Ježíšem. Pohan se podíval na Galilejce se soucitem. Bylo zřejmé, že chce říci něco sympatického, avšak nic ho nenapadlo, pokrčil jen rameny a zmizel v davu. Setník nařídil třem vojákům, kteří nesli tabule, aby pomohli katovi a pak aby se postavili vedle křížů na stráž. Sám se k ním připojí též.

~strana 364 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Křižování vynalezli Féničané. Usmrcovali kopím, vařením v oleji, narážením na kůl, kamenováním, rdoušením, topením, upalováním — zjistili však, že to všechno příliš rychle končí. Chtěli trestat zločince pomalu a nelítostně, proto vymysleli kříž. Byl to způsob téměř ideální, protože ve své původní formě zaručoval smrt stejně zdlouhavou jako bolestnou (lidé často umírali na parném slunci dva i více dní) a odsouzenec byl při tom navíc vystaven pohledu veřejnosti. Druhou předností byla nahota. Zvyšovala zločincovu hanbu a současně ho bez obrany vydávala napospas létavému hmyzu, zatímco mrchožraví ptáci a drobná zvířata čekali na svou chvíli, až ukřižovaný zemře. Římané převzali křižování jako odstrašující prostředek a věřili v jeho účinnost. Časem je rozvinuli v umění s přesnými pravidly. Vojáci impéria měli v tomto oboru velkou praxi. Když bylo potlačeno Spartakovo povstání, za jediný den bylo mezi Kapuí a Římem ukřižováno šest tisíc otroků. Z počátku proráželi nohy oběti bodcem a ruce pouze přivazovali, to však odčerpávalo sílu zločinců tak pomalu, že stráž musela stát u paty kříže i několik dní. Později opustili bodce i lana a zaráželi do zápěstí á do nohou hřeby. Nebyl-li odsouzenec zvlášť silný, umíral během několika hodin. Podle jejich názoru to bylo na místě, protože zájem diváků stejně časem ochaboval a odcházeli domů. V prvních dobách císařství byl tento trest vyhrazen otrokům a vzbouřencům. Úředník odsuzující člověka k smrti používal dlouhou dobu věty: „Pone crucem servo — vlož na otroka kříž.“ Část, která zůstávala

~strana 365 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus trvale v zemi, se nazývala stipes crucis. Příčné břevno, které Ježíš nesl, dokud nepadl, se jmenovalo patibulum. Svislý trám byl vysoký asi dva metry, což stačilo pro většinu zločinců, protože viseli s pokrčenými koleny. Tento kříž nazývali Římané crux humilis — nízký kříž. Byl ještě jiný méně častý kříž, crux sublimus, který byl mnohem vyšší. Používalo se ho pro osobnosti, které Římané chtěli vystavit na odiv — jako Regulus nebo Bomilcar u Kartága nebo odsouzený hispánský vrah, který se odvolal k císaři Gallovi s odůvodněním, že není otrok, nýbrž římský občan. Při nejstarších popravách se jako patibula používalo závory od vrat. Byla přibita na svislý trám, takže vznikl skutečný kříž, crux immissa (vklíněný) nebo capitata (s hlavou). Časem se však zjednodušil do podoby velikého T. Lépe se zhotovoval (vyráběl ho kat) a lépe se s ním zacházelo. Římané někdy zaráželi do svislého trámu kolík, sedile, na němž jako na opoře spočívalo rozkročmo tělo ukřižovaného, Bývalo to zvykem v době Senekově, později od této praxe upustili, protože se časově nevyplácela. Dav se uklidnil. Abenadar postavil ke každému lotru čtyři vojáky, kteří čekali na rozkaz. Popravčí četa teď stála na tmavé skále, která se tyčila nad rozcestím podobná lebce. Za řetězem vojáků se tísnily zástupy lidí. Zvědavci se hádali s vojáky, vojáci je tlačili zpět. Kordonem stráží prošly dobročinné jeruzalémské ženy s nádobou a poháry. Přinášeli odsouzencům víno s příměsí narkotika. Byl to milosrdný skutek, který Římané dovolovali. Abenadar trpělivě čekal, až skončí.

~strana 366 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Přistoupily k jednomu z lotrů — tomu, který celou cestu mlčel a nalily víno do poháru. Obsahovalo několik zrnek kadidla, jež údajně mělo omamující účinek. Nebylo tomu ták, ale pomáhala i pouhá sugesce. Odsouzenec vypil nápoj a díval se na ženy, které plakaly. Zdálo se, že je překvapen: jeho život měl za chvíli skončit, a přece jeho oči zůstávaly suché; kdežto ty, které budou žít dále, vzlykaly pro někoho, koho vůbec neznaly. Pak poodešly k Ježíšovi a nalily mu nápoj do dalšího poháru. Podíval se na víno a na dárkyně, ale odmítl. Nechtěl pít. Musel cítit bolest neztenčenou. Zeny se odebraly k druhému lotru, ale některé se ohlížely na onoho zvláštního člověka, který pohrdl dnes jejich darem a který jim sotva před hodinou řekl tak divné věci. Třetí muž vzal pohár, obrátil jej do sebe a začal hlasitě mluvit o tom, jak je nespravedlivé křižovat politické odpůrce. Svědkové ho nazvali zlodějem, ale není jím. Ve skutečnosti je odpůrcem politických mocnářů v Jeruzalémě, a jestliže kradl, bylo to z politických, nikoli z osobních důvodů. Stále ještě mluvil, když ženy opustily skálu Golgoty. Ahenadar dal znamení. Čtyři vojáci obstoupili vězně a začali je svlékat. V zástupu stojícím dole pod skalou zašumělo. Poprava začala. Když byli vězni svlečeni do naha, byl jim ovinut kolem beder a v rozkroku kus látky a volný konec zastrčen vzadu za pás. Jejich šaty a střevíce byly naházeny na hromadu před každého z nich.

~strana 367 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Bylo několik minut po poledni. Slunce stálo vysoko na obloze a pálilo. Pod velkou holou skálou se v mírném vánku chvěly listy oliv a keřů. Hejno rorýsů přeletělo přes popraviště a zapadlo do zahrady, aby hledalo potravu a ostražitýma očima pozorovalo, co se děje. Při prvním zašumění davu opět vzlétli. Kat položil příčný trám za Ježíše, vzal ho za ruku a povalil na záda. Vyrovnal mu trám pod hlavou a vojáci mu klekli na ruce. Ježíš neodporoval a mlčel, pouze zasténal, když padl na znak a trny se mu zaryly do rozbité hlavy. Pak šlo všechno ráz na ráz. Kat měl na sobě zástěru s kapsami. Dva asi třinácticentimetrové hřeby podržel v zubech, vzal kladivo a klekl vedle pravé ruky. Voják přitlačil předloktí k dřevu. Kat prohmatal Ježíšovi zápěstí29), až našel malou prohlubeň, vyndal z úst čtverhranný železný hřeb, přiložil ho tam, kde končí tak zvaná životní čára a několika pádnými ranami ho zatloukl. Kat přeskočil tělo na druhou stranu. Opodál držel Jan Marii na svých prsou — jednak aby ji utěšil, jednak aby nic neviděla. Mnoho diváků se odvrátilo hrůzou. Někteří křičeli nebo se modlili. Někteří odcházeli k Efraimské bráně. Když se přesvědčil, že se odsouzenec nemůže odtrhnout a spadnout s kříže, rychle vzpažil na znamení, že trám je možno zvednout. Dva vojáci popadli dřevo každý na jednom konci a zvedli Ježíše na nohy. Sténal při každém dechu. Pak se přidali další dva, zdvihli a připevnili příčný trám zářezem na svislý kůl. Jeho tělo se svíjelo bolestí.

~strana 368 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Oba lotři, kteří pozorovali katovu práci, se odvrátili hrůzou. Mírnější z nich, který až dosud mlčel, se začal tiše modlit. Druhý začal křičet a přesvědčoval stráže, že v jeho případě jde o justiční omyl. Jeden z velekněží se podíval na svého kolegu a poznamenal, že už viděl lepší Mesiáše; tenhle že za mnoho nestojí. Když byl příčný trám řádně upevněn, kat přibil ještě nahoru tabuli s odsouzencovým jménem a vinou. Pak klekl před patou kříže. Dva vojáci mu přispěchali na pomoc a každý přidržel jednu nohu za lýtko. Podle předpisu měla být pravá noha přibita přes levou, což byl pravděpodobně nejobtížnější kus práce. Kdyby nohy zůstaly natažené a byly přibity dole u země, odsouzenec by v krátké době umřel. Dlouholetá zkušenost naučila Římany pokrčovat nohy tak, aby se oběť mohla opřít o hřeby a vytáhnout se vzhůru. Ježíš byl ukřižován. Naposledy hleděl na svaté město. Mistr popravčí provedl tutéž exekuci s dalšími dvěma odsouzenci. Davu shromážděnému kolem křížů se zdálo, že smrt musí nastat pozvolnou únavou. Rány na nohou a na rukou nebyly smrtelné. Ustavičná bolest však nutila ukřižovaného k dalším mučivým pohybům. Diváci nespustili z Ježíše oči, protože velekněží rozšířili zprávu, že jde o nepravého Mesiáše, který řekl, že bude-li velechrám zničen, postaví jej znovu za tři dny. Na cizince působil Ježíš jako zcela obyčejný zubožený zločinec. Náhodný pozorovatel na něm neviděl nic odlišného ani neobvyklého. Jako ostatním mu občas klesala hlava a brada se dotýkala prsou. Pak se v náhlé křeči obracela k jednomu či druhému ramenu, oči se dívaly

~strana 369 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus do slunce a rty se pohybovaly. Když se tělo únavou svezlo dolů, celá jeho váha visela na hřebech v zápěstí a kolena se prohnula dopředu. Paže byly rozpjatý ve tvaru velkého V a Ježíš si uvědomoval dvě nesnesitelné věci: předně, že bolest v zápěstí je nesmírně krutá a že svaly na rukou i na ramenou tuhnou v bolestivém napětí; za druhé že svaly po stranách hrudního koše ochrnuly a nepracují, což ho proti jeho vůli uvádělo ve zmatek, neboť zjistil, že sice může vdechnout, ale není s to vydechnout. V té chvíli se Ježíš musel vzepřít o krvácející nohy. Jakmile se však váha těla přesunula na chodidla, hřeb, kterým byly obě nohy probodeny, tlačil silně na horní okraj rány. Ježíš byl nucen se zvolna zvedat stále výš až narazil hlavou do tabule, na níž byla napsána jeho vina. Jakmile se ramena dostala na úroveň paží, dech se zrychlil a byl snazší. Jako druzí dva ukřižovaní musel zápasit s bolestí v nohou, aby mohl několik okamžiků dýchat. Když pak už nebyl schopen snést bolest dole — i stehna zachvátila křeč tak silná, že ji nevydrželi ani ti nejodolnější — klesalo jeho tělo stále níž a jeho kolena se prohýbala čím dál víc, až s hrůzou zjistil, že opět visí za ruce. Tento proces se opakoval mnohokrát. Židovští předáci si neodpustili, aby jeho trápení neztrpčili posměchem. Přiložili dlaně k ústům a volali: Boříš prý boží chrám a ve třech dnech jej zase postavíš.“ Tato jízlivost odpovídala situaci, neboť kdykoli se Ježíš zhroutil dolů, zdálo se, že už nenabere sil, aby se opět napřímil. Jiný křičel: „Pomoz si sám, jsi-li Syn Boží, a sestup s kříže!“

~strana 370 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Ale Ježíš neodpovídal. Kaifáš se mu hlasitě vysmíval: „Jiným pomáhal, ale sám sobě pomoci nemůže.“ Hlouček kněží na něj volal sborem: „Je to král izraelský; ať sestoupí s kříže a uvěříme v něho!“ (Opět: chceme vidět znamení!) „Doufal v Boha, ať ho nyní vysvobodí, má-li v něm zalíbení; vždyť tvrdil: Jsem Boží Syn!“ Jeden z vojáků nechal hry v kostky a začal se posmívat spolu s kněžími. Stoupl si před kříž, opřel ruce v bok, podíval se na Ježíšovu zmučenou tvář a řekl: „Jsi-li židovský král, zachraň se!“ Jedna žena ze zástupu se obrátila k svému manželovi á prohodila, že je nějak špatně vidět. Její muž se podíval na oblohu, podívali se i ostatní — ale byla bez mráčku. Její jasně modrá barva se však změnilo v tmavší odstín. Začalo se pozvolna stmívat. Lidé na okamžik zapomněli na tři ukřižované a ukazovali na nebe. Někteří soudili, že se blíží bouře. Zástup se začal rozcházet a vracel se k městské bráně. Zeny si přehodily přes hlavu šály a utíkaly s dětmi, aby byly pod střechou, než přijde bouře. Ale nehřmělo, ani se neblýskalo. Nebylo z čeho. Bezmračná obloha se setměla tak, že bylo možno se upřeně dívat do slunce. Všechno zahalil soumrak. Lidé se báli a ptali se, co to je. Rozšafnější soudili, že jde o obrovskou písečnou bouři, která zvedla milióny tun písku mezi nebe a zemi. Jiní však tvrdili, že i nejstarší pamětníci zažili nad Jeruzalémem pouze písečné bouře menšího rozsahu.30) Tma trvala až do večera.

~strana 371 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

~strana 372 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

JEDNA HODINA

Provoz na obou hlavních silnicích se ztenčil. Několik karavan, které se přitrmácely ze severu, se zastavilo na rozcestí a vyptávalo se na ukřižované. Z města vycházeli jen pohanští obchodníci směřující na západ do Joppy, kde doufali, že zastihnou loď. Z brány se vykolébal na velbloudu Peršan vydávající se navzdory špatnému počasí na dalekou cestu a pohlédl s pohrdáním na tři ubožáky visící na kamenné výšině. Smrt byla v Palestině běžným zjevem. Přicházela a odcházela. Navštěvovala mnohé, avšak v žádném domě nezůstávala dlouho. Sotva kdo si všiml mrtvého žebráka na silnici. Nemoce a horečky byly u dětí tak časté, že matka, která vychovala čtyři děti, aniž některé z nich zemřelo, se mohla považovat za vzácnou a šťastnou výjimku. Průměrný věk byl dvacet pět až třicet let.

~strana 373 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus V prvních hodinách se o Ježíšův osud zajímal málokdo. Zůstalo jen několik velekněží, ostatní se vrátili do chrámu. Také většina zvědavců odešla, protože se báli polední tmy. Ptáci ztichli. Stromy, keře i květiny se v bezvětří ani nepohnuly. Bylo slyšet jen bolestné sténám umírajících. Ušli již dlouhý úsek na cestě utrpení a dlouhou cestu měli ještě před sebou. Zbylí diváci se občas ukázali na jednoho ze tří a pravili: „Tenhle je mrtev. Už se nehýbá.“ Některý z odsouzenců pravděpodobně občas omdlel, avšak ne na dlouho. Jakmile se totiž dostal do sladkého bezvědomí, přestal dýchat. Nepřišla-li rychle smrt, probral se k vědomí v bolestech mnohem krutějších než předtím, kdy mu diváci i jeruzalémské hradby začali tančit před očima a propadali se v ohlušujícím hukotu do tmy. Za ukřižovanými na druhé straně skály házeli vojáci kostky a hlasitě se hádali. Podle zákona propadal majetek všech odsouzených osob státu. V daném případě si čtyři vojáci přidělení každému vězni směli rozdělit jeho svršky mezi sebou jako kořist. Jeden ze čtyř za Ježíšovým křížem byl Abenadar. Byl by mohl na úkor svých lidí prosadit právo velitele a vzít si všechno. Rozhodl však, aby nejprve pojedli svůj polední příděl. Pak si nalili laciné víno, připili Ježíšovi a se zvednutými poháry ho žádali, aby si s nimi také připil. Ptali se ho, jak se má, jak mu je a podobně. S plnými číšemi se dali znovu do hry a při tom se častovali hrubými nadávkami. Abenadar obešel kříž a vzal Ježíšovy věci. Prvnímu vojáku hodil obnošené sandály, druhému široký bílý pruh látky, který Ježíš nosil jako

~strana 374 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pokrývku hlavy. Třetímu dal zakrvavený plášť a sám si nechal jeho pás. Pak kývl na ostatní, aby si rozdělili svršky zlodějů. Vojáci vyskočili a vrhli se na smutnou kořist. Jedna část Ježíšova oděvu zbyla. Byla to tunika — spodní šat podobný dlouhé košili. Prosákla jí sice Spasitelova krev, ale Abenadar měl o ni zájem, protože se zdálo, že je bez švů. Stál na skále a prohlížel otvor pro krk a obracel ji na všechny strany snaže se najít šev. Ale neměla ho. Setník byl spravedlivý. Hodila by se mu, až se vypere, bude cennější než ostatní části oděvu. Rozhodl však, že se se svými přáteli ještě trochu napije a pak budou o tuniku losovat. Vojáci si ji podávali, ohmatávali a hledali šev, ale nenašli. Když začali losovat, Ježíš zvedl oči k nebi a řekl nahlas: „Otce, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Bylo to tak neočekávané, že vojáci přestali na chvíli hrát — i u podnapilých vojáků musila tato neobyčejná slova vyvolat úžas. Marie, která celou tu dobu plakala, náhle přestala, odtrhla se od Jana a zadíval se na svého syna. Ježíš prosil za odpuštění pro vojáky, kteří ho ukřižovali jako zločince a rozdělili si jeho oděv. Slovem „jim“ však mínil nejen vojáky. Týkalo se i velekněží, farizeů, saduceů, všech lidí a celého světa. Zahrnovalo i muže, který toho dne ve svém šílenství zničil dva životy — Jidáše Iškariotského. Takové bylo jeho pojetí lásky. Tři odsouzence na kříži opouštěly síly. Někteří vojáci se dívali na oblohu a divili se, proč bouře tak dlouho nepřichází. Jiní zmoženi Vínem si sundali přilby a usnuli.

~strana 375 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Každá minuta se plížila šedesáti pomalými kroky přes tváře ukřižovaných. Každou vteřinou se bolest stupňovala. Ale smrt nepřicházela. Ruce, nohy i trup se svíjely bolestí. Nervy byly napjaty jako struny na houslích a ¡míjející čas je utahoval čím dál víc. „Politický“ odsouzenec31) po levici pohlédl na Krista. Vypadalo to, jako by se na neznámého, který umíral s ním, tajně zlobil. Chvíli na něj zamračeně civěl a nakonec vybuchl v hněvu: „Jsi-li Mesiáš, pomoz sobě i nám!“ Ježíš se podíval na člověka, kterého přemohla bolest. Neřekl nic. Mlčenlivý odsouzenec se vztyčil na zkrvavených nohou a pokáral druhého: „Ani ty se Boha nebojíš, ač trpíš stejný trest?“ Politický se mezitím sesul dolů a neslyšel nic. „Kromě toho,“ pokračoval mlčenlivý, „my trpíme spravedlivě a dostáváme odplatu za své viny. Ale tenhle nic zlého neučinil.“ Místo odpovědi se ozývalo jen bolestné chroptění. Odsouzenec po pravici se zdlouha nadýchl, než začal klesat, a řekl s poníženým zoufalstvím. „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš se vztyčil, s námahou nabral dech a odpověděl: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Mesiáš — umírající jako člověk se všemi fyzickými zážitky člověka — cítil mnohonásobnou bolest. Pomalu, ale jistě se dusil, jako by ho někdo rukama škrtil kolem krku. Ztráta krve nebyla smrtelná. Ani v zápěstí ani na nohou nebyly přeťaty tepny, i když pozbyl mnoho krve bičováním a trnovou korunou.

~strana 376 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Příčinou smrti při římském způsobu křižování nebyla ztráta krve, nýbrž většinou zadušení, I lotři byli zesláblí; postupné ubývání sil za vzrůstajících bolestí bylo vlastně smyslem ukřižování. Avšak jejich slabost nedosahovala slabosti Ježíše, který byl zbit a nejedl ani nepil od jedenácti hodin večer. Ústa i hrdlo všech odsouzených volaly po vodě, a čím hlouběji se oběť dostával do šoku, tím více tekutiny ztrácela, takže kůže byla na dotyk čím dál vlhčí. Ježíš byl blíže smrti než oba zločinci.

~strana 377 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

DVĚ HODINY

Nastala Kristova poslední hodina na kříži. Proud lidí procházející Efraimskou branou se ztenčil na minimum. Žebráci přivolávali hvízdáním své příbuzné, aby přišli a odnesli je. Vojáci dřímali na tmavé skále. Hrstka lidí kolem Golgoty se skládala už jen z několika těch, kteří Ježíše milovali, a z několika, kteří ho nenáviděli. Obloha zůstávala zabalena černým závojem; někteří sice říkali, že to musí být zatmění slunce, ale vzdělanější věděli, že to není možné, protože slunce bylo na západní straně oblohy a měsíc měl vyjít večer na východě. Město uvnitř bran mělo i v přítmí sváteční náladu. Hemžení věřících v chrámu nebylo příčinou neshod, nýbrž spíše bratrské radosti. Na vnějším nádvoří se shromáždilo tisíce lidí, kteří čekali na výzvu k odpolední oběti. Málokdo věděl o Ježíšově osudu. Co dělali kromě Jana a Jidáše v této době apoštolově, není známo. Je pravděpodobné, že se styděli — a ze studu se drželi stranou. Také kněží mlčeli, protože nechtěli, aby se zpráva o Ježíšově popravě rozšířila mezi jeho početnými stoupenci. V chrámovém ~strana 378 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus sloupořadí se toho dne odpoledne mnoho lidí ptalo: „Kdepak je velký Ježíš, který učí ve jménu Hospodinově?“ „Kde je Galilejec, jenž křísí mrtvé a slepým vrací zrak?“ „Slyšeli jsme mnoho o Ježíšovi. Kde ho najdeme?“ Nikdo to nevěděl. Nikdo to neřekl. Těch několik málo, kteří ho viděli na kříži a poznali podle nápisu nad hlavou, nebylo ochotno se o tom bavit, protože řeč o tom, že někdo visí na římském kříži by tlumila posvátnou velikonoční radost; a kromě toho, kdo by se nestyděl přiznat, že ten, kterého pokládal za slíbeného Mesiáše, umírá jako otrok za západními hradbami Svatého města. Bohužel. Kdyby tisíce, které v Krista věřily, ho teď uviděly v jeho zuboženém stavu, snad by se pohoršily nad vražedným plánem Jidáše a Kaifáše, ale na druhé straně by musely přiznat, že to, co spatřily na Golgotě, neodpovídá jejich představě o Mesiáši. Ježíš věděl lépe než kdokoli jiný, že smrt je blízko. Záleželo na jeho vůli, kdy ji přijme; přál si však ukázat lidem svou lásku tím, že bude trpět na nejzazší mez, a toho bodu ještě nedosáhl. Neumřít v krutých, nepřestávajících bolestech vyžadovalo velkou sílu vůle. Ježíš pohlédl na hlouček těch, které miloval. Stáli několik kroků opodál. Jan držel Ježíšovu matku kolem ramen. Na druhé straně stála Mariina „sestra“. Vedle věrné Salome byla též Marie Magdalena, kterou Ježíš kdysi zbavil sedmi ďáblů. Kristus pokynul s kříže Janovi. Apoštol viděl jeho znamení uslzenýma očima a nevěděl, má-li přistoupit sám nebo s Ježíšovou matkou. Když vyměnil s ženami šeptem několik slov, rozhodl se, že půjde s Marií.

~strana 379 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Vojáci viděli, jak přicházejí, a dva se chopili kopí, setník jim však přikázal, aby se do ničeho nemíchali, a vojáci si sedli na prohřátou skálu a čekali. Marie a Jan se zastavili těsně před křížem. To, co viděli, způsobilo, že Marie sklonila hlavu a dala se do pláče. Ježíš nechtěl vzbuzovat jejich soucit. Měl jim co říci. Jeho pěstoun byl už dávno mrtev a on, jediné Mariino dítě, umíral; nebude nikoho, kdo by se o ni staral v jejím věku. Příbuzných měli sice mnoho, ale ti se nebudou Marie ptát, zda něco nepotřebuje, a Ježíš nechtěl, aby jeho matka chodila od jednoho k druhému, i kdyby k ní byli sebelaskavější. Aby mohl mluvit, musel se vytáhnout do výše. Zaťal zuby, aby 280překonal bolest, narovnal kolena a nadechl se. Pak řekl šetře slovy: „Matko, hle, tvůj syn.“ A Marie pohlédla na Jana. Ježíš nespustil oči z Jana a pravil: „Synu, hle, tvá matka.“ Apoštolova paže se ovinula kolem Mariiných ramen o něco pevněji. Podíval se vzhůru Kristovi do očí a přikývl. Porozuměl. Pak se obrátili a odcházeli k ostatním. Pro Syna Člověka to byla tragická chvíle. Díval se za matkou. Cípatý šátek jí splýval od hlavy k pasu. Opouštěla ho a místo jeho ruky ji objímala paže Janova. Ježíš zaslzel a bolest umírání na okamžik ustoupila většímu žalu. Nebylo to dlouhé loučení. Mohl říci mnohem víc. Mohl otevřít nepoddajné srdce, jež obyčejně nehovoří příliš výmluvně o synovské lásce, a mohl ji říci, jak ji miluje, co pro něj znamenala její naučení, jak plně chápe, co zkusila během let jeho veřejné činnosti, jak je mu líto, že jí způsobil tolik zármutku v této hrozné chvíli. Ale neudělal to.

~strana 380 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Dobře věděl, že podobná slova by nejen nezmenšila její žal, nýbrž ještě zvětšila a krůtě oživila. Bylo lépe povědět všechno jen několika důležitými slovy. Ve svém zármutku musela být hluboce přesvědčena o synově konečném vítězství. Minuty ubíhaly. Velekněží začínali být nesví. Vodní hodiny se blížily k deváté a nehodilo se, aby Ježíš a oba lotři dále bojovali se smrtí. Nechtěli se sice zdát necitelní, ale za něco víc než tři hodiny nastane sobota. Proto se poradili a poslali k Pilátovi spěšnou žádost, aby dal tři ukřižované usmrtit, aby mohli být pohřbeni ještě před západem slunce. Galilejský neměl do smrti daleko. Už delší dobu visel bez opory nohou a před očima se mu míhaly nejasné podoby jeho milovaných, obrazy městských hradeb a obličeje velekněží. Přítmí zhoustlo a Ježíš pocítil mrazivou hrůzu z blížící se smrti. S velkým úsilím nabral dech a vytáhl se za zápěstí vzhůru, aby zabránil přicházejícímu bezvědomí. Když dosáhl vrcholu, vydechl a podíval se ještě jednou na svět a lidi. „Eli, Eli! Lema sabachthani! (Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!),“ zvolal. Jeho hlas byl tak silný, že někteří z kolemstojících mysleli, že volá proroka Eliáše. „Volá Eliáše,“ řekl jeden s údivem. Jiný poznamenal: „Počkej, ať uvidíme, přijde-li ho Eliáš vysvobodit.“ Ale Ježíš nevolal proroka. Volal svého Otce. A v agónii, která ještě nedosáhla bodu, kdy mozek odmítá přijmout další zatížení a přechází zkratem do bezvědomí, citoval slova žalmu.

~strana 381 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Když se opět probral k plnému vědomí, rozhlédl se kolem sebe. Viděl úzkost svých přátel a triumf kněží, kteří usuzovali, že nemůže být Boží syn, volá-li v bolestech o pomoc pouhého proroka. „Zazním,“ řekl Ježíš. Slovo zaznělo na skalnaté výšině jako nesmyslný žert. Kdo mu pomůže? Má umřít, ne pít. Svaly na rukou tančily v křečích, zatímco se snažil udržet na kříži co nejvýš. Za jeho zády zaslechl voják, co ukřižovaný říká. Pohnul se a vstal a zadíval se na tmavou oblohu. Pak vzal kopí, nabodl na něj houbu32) a namočil ji do nádoby se směsí zkysaného vína, vody a rozšlehaných vajec. Byl to běžný nápoj legionářů. Zvedl kapající houbu na kopí k Mesiášovým rtům. Ježíš hlasitě vykřikl, ale nepil. Octová směs se zaleskla na jeho rozpraskaných rtech a kutálela se v kapkách po jeho vousech. Voják pokrčil rameny. Shodil houbu s kopí a posadil se za kříž.

~strana 382 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

TŘI HODINY

Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. „Otče,“ zvolal, „do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu. Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: „Dokonáno jest.“ Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti. Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo. Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.33) Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. „Jistě to byl Syn Boží,“ řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli — snad aby se jich zeptal — zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány. Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem ~strana 383 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo. Strážci přešli skálu a oznámili setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy. Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z biřiců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt. Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi.

Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi. Chtěl se přesvědčit, nepředstíráli smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.

~strana 384 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu. Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Ahenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věcí. To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta. Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboř tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rady a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem. Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka. Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva, že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem.*) *) Tím se vyplnilo proroctví Starého zákona o beránkovi, jehož kosti nesměly být zlomeny.

~strana 385 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota. Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě si Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou. Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan. Podle římského zvyku zůstávala těla na kříži, dokud ptáci, psi, nebo jiná zvířata a hmyz neohlodali mrtvolu na kost. Teprve císař Augustus porušil tento zvyk a dal Židům právo sejmout prokazatelně mrtvá těl a pohřbít je, než nastane sobota. Josef i Nikodém věděli, že až přijdou na Golgotu, někteří kněží tam ještě budou a s pohoršením zkonstatují, že dva z nejváženějších mužů země se bez ostychu ujali úkolu uložit rouhače k poslednímu odpočinku. Tím, ačkoli skrývali svou oddanost, dokud byl Kristus naživu, teď po jeho smrti na sebe uvalili odsouzení sobě rovných do konce života. Jeruzalémská elita jim nikdy neodpustí, že pomohli ničemovi, který byl ukřižován.

~strana 386 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Nikodém poslal služebníka do svého domu pro sto liber vonné látky, směsi myrhy a aloe, jíž bylo zapotřebí k nabalzamování mrtvoly. Josef koupil pruhy jemného plátna a obstaral ještě další nutné věci. Když přišli na Golgotu, Josef a Nikodém přistoupili k Ježíšovým přátelům a řekli Janovi, že Římané povolili Arimathijskému ukřižovaného pohřbít. Jan se na ně nedůvěřivě podíval, ale shledal v jejich tváři jen lásku a soucit. Domluvili se, že je třeba si pospíšit, aby nebyla znesvěcena sobota, a Josef řekl, že nablízku je hrob, který dal nedávno vytesat do skály. Jan se chystal sejmout tělo s kříže, avšak oba mužové mu doporučili, aby raději zůstal s Ježíšovou matkou, že to provedou sami, když Římané už odešli. Několik velekněží, kteří stále ještě stáli opodál, téměř oněměli překvapením, když zjistili, že dva velcí představitelé chrámu se domlouvají s rouhačovými přáteli. A když se dověděli, že Ježíš bude uložen v Josefově hrobě, pohoršeni pospíšili do Jeruzaléma, aby to oznámili Annášovi. Jan prohlásil, že musí vykonat poslední službu svému Mistru; Marie může zůstat s ostatními ženami. Bylo mu trapné, že jsou apoštolově pryč. Splnila se Kristova slova, až budou bít pastýře, že se rozprchnou jako ovce. Mrzelo ho, že v těchto posledních chvílích by měl být Ježíš v cizích rukou. Řekl, že jim pomůže: trval na tom. Kdo jiný má vzít do milujících rukou Kristovo tělo než ten, komu svěřil svou matku? Hlouček žen zůstal u brány. Kromě Ježíšových přátel už nebyl na Golgotě nikdo.

~strana 387 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Tři Marie chtěly poslat někoho do města a nakoupit vzácné koření a voňavky. Muži by byli souhlasili, avšak nebyl čas, neboť pohřeb musel být vykonán urychleně. Řekli, že Nikodém už obstaral vše potřebné, ale to ženy neuspokojilo. Chtěly též prokázat ukřižovanému svou poslední službu a nemohly nabídnout nic než slzy. Jan navrhl, že se mohou vrátit s voňavkami nazítří nebo v neděli, ale v jejich očích četl jen smutek a zklamání. Josef z Arimathie je trochu usmířil doporučením, aby napustily plátna vonnými mastmi. Ve svém věku dovedl pochopit ženy lépe než mladý apoštol. Mužové přistoupili ke kříži. Nebyl to snadný úkol. Když se jim podařilo uvolnit příčný trám a vytáhnout hřeby, sňali Ježíše a položili ho na skálu, aby ho umyli. Přitom viděli, jak opodál přicházejí ženy. Marie Alfeova a Marie Magdalena se snažily zdržovat Kristovu matku, která plakala a vší mocí chtěla kupředu. Jan opustil mrtvé tělo a běžel k ní. Utěšoval ji a připomínal Kristova slova, že jeho smrt nebude porážkou, nýbrž slavným vítězstvím; že přišel, aby vykonal tuto oběť a že by ho mrzelo, kdyby viděl, jak je zarmoucena a truchlí. Avšak navzdory všemu přesvědčení se i sám dal do pláče. Nenechala se přemluvit. Přistoupila k mrtvému tělu svého syna, který ležel na skále tak, jak ho sundali s kříže. Josef z Arimathie mu klečel za hlavou, zatlačil mu oči a otíral mu jemně, konejšivě mokrým šátkem obličej. Když omyl krk a ramena, vzal pruh čistého plátna a ovázal jej kolem brady.

~strana 388 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Marie seděla na skále u svého syna a mužové se často po ní ohlíželi i při své naléhavé práci. Cítili s ní, a přáli si, aby raději odešla; jejich úkol byl i bez jejích slz smutný. Spěšně umyli tělo, jak nejlépe dovedli. Dva je drželi na boku, zatímco třetí myl ¿krvavenou hlavu, záda a nohy. Marie to všechno pozorovala a druhé dvě ženy stály u ní a hladily jí ruce ve snaze dodat jí odvahu. Vedle na zemi rozvinul Nikodém plátno. Všichni tři pak zvedli Ježíše, položili jej na ně a natřeli některé části těla vonnou mastí. Pak bylo nutno ohnout ruce podle těla a narovnat nohy. Ale nechtěli to dělat v matčině přítomnosti. Josef dostal šťastný nápad. Navrhl, aby odnesli mrtvolu do předsíně hrobu a tam tuto práci dokončili. Zvedli tedy tělo i s plátnem a pomalu a opatrně je nesli asi čtyřicet metrů doprostřed níže položené zahrady. V předsíni hrobu je položili na kamennou desku. Jan vynesl plátno ven a požádal Marie, aby je napustily aromatickými látkami. Zeny byly rády, že mohou prokázat Vykupiteli tuto službu, a to snad na chvíli zmírnilo jejich žal. Hrob nebyl nijak vyzdoben. Lze dokonce říci, že podle měřítek lidí, kteří si mohli podobný přepych dovolit, byl zcela prostý. Byl vytesán do čtyřmetrové skalní vyvýšeniny nedaleko Efraimské brány a od vchodu k żądni stěně měřil pět metrů. Byl široký asi půldruhého metru a vysoký dva metry. Josef z Arimathie jej zbudoval pro sebe s možností dalšího rozšíření pro své děti a děti jejich dětí.

~strana 389 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Před vchodem byl malý otevřený prostor, zvaný atrium. Samotný vchod nebyl vyšší než půldruhého metru a byl uzavřen kruhovým kamenem, podobným velkému mlýnskému kameni o průměru přes půldruhého metru a tloušťce asi dvacet pět centimetrů. Vážil tolik, že jeden člověk s ním naprosto nemohl pohnout. Seděl ve vyhloubeném žlabu, a když dva nebo více lidí jej chtělo odvalit napravo či nalevo od vchodu, jeden jej musel založit velkým balvanem, protože žlab byl nejhlubší uprostřed a na obě strany se zvedal, takže kámen měl vždy snahu valit se zpět do svého původního postavení před vchodem. Za kamenem byla předsíň dlouhá asi dva metry a jako celá hrobka byla vytesána do vápence. Stěny i strop byly hrubě opracovány. Od vlastního hrobu oddělovala předsíň tenká kamenná stěna s otvorem jen asi metr vysokým, takže ten, kdo se chtěl dostat dovnitř, musel se hluboko sehnout. U pravé stěny předsíně byla plochá kamenná deska, která sloužila návštěvníkům jako lavice. Na ní v tom těsném prostoru připravovali muži spěšně Krista k poslednímu odpočinku. Zapálili svíce a připevnili je na stěny. Nikodém se v podobných věcech vyznal, a když umístili Ježíše na kamennou lavici, položil ještě zemřelému pod nos lehké pírko. Nepohne-li se během určité doby, tj. asi patnácti minut, je to důkaz, že duše opustila tělo. Pírko se nepohnulo.

~strana 390 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Kolem dokola chrámu hořelo tisíce světel na počest velké soboty, která měla nastat už za dvě hodiny a měla být tentokrát pro jisté židovské předáky dvojnásob významnou. Poslední oběť dne byla už téměř u konce a lidé s jehňaty v náručí se valili po nádherných mramorových schodech jako vodopád. V kněžském sále seděl Annáš v soukromém rozhovoru s velekněžími, kteří viděli Krista umírat. Annáš byl starý a moudrý a zděšené vyprávění o milosrdných skut-cích Josefa a Nikodéma ho vůbec nevzrušovalo. Podobné úchylky se během času u některých členů velerady vyskytovaly zcela běžně. Za svého dlouhého života viděl Annáš vzestup nových rabínských škol, zažil však též jejich úpadek a konec. Viděl i davy, které se hnaly s nadšením za každým novým náboženským učitelem a uctívaly ho, jako by ho seslal sám Bůh, Nebylo to důležité. Nikodém a Josef přijdou brzy sami do chrámu, aby se káli, anebo budou pozváni na zvláštní zasedání Velké rady, aby se zodpovídali ze svého bludu. Buď v něm setrvají a odejdou, nebo se ho zřeknou a podrží své místo mezi váženými kolegy. Annáše spíš znepokojovalo to, že ten podvodník Ježíš, dokud ještě učil, řekl, že vstane za tři dny. Teď, když je mrtev, bude třeba udělat ještě jedno opatření. Velekněží budou muset ráno zajít k Pontskému Pilátovi a požádat ho, aby postavil k hrobce Josefa z Arimathie stráže, aby snad prohnaní učedníci toho člověka neukradli mrtvolu a netvrdili později, že vstal z mrtvých. A tak, když jeho zeť a ostatní vylíčili s dostatečným pohoršením potupné chování obou členů velerady, Annáš navlhčil své zvadlé rty a

~strana 391 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus doporučil jim, aby se raději zabývali Ježíšovou předpovědí, že se vzkřísí z mrtvých. To velekněze nenapadlo a začali hned mluvit páté přes deváté. Annáš je umlčel a řekl jim, aby vyslali delegaci k pohanovi v Antoniově tvrzi a přiměli ho, bude-li to možné, aby na několik dní postavil k hrobu stráž. Je to důležité z dvojího důvodu: předně, bude to mít stejný význam, jako když se Římané zúčastnili přepadení v Getsemanské zahradě — když už se jednou takové akci propůjčili, budou muset hájit své zájmy a nedovolit, aby někdo tělo ukradl; za druhé, slovo Římanů bude mít u jeruzalémského obyvatelstva tentokrát větší váhu. Řeknou-li kněží, že Ježíš z hrobu nevstal, stoupenci Galilejského budou tvrdit, že kněží lžou, aby zakryli svou odpovědnost za ukřižování; řeknou-li to Římané, lidé jim uvěří, poněvadž jim bude jasné, že nehájí zájmy té ani oné strany.*) Kaifáš pochválil svého tchána jako člověka velké moudrosti. *) Následujícího, rána skutečně předstoupili veleknězi s tímto požadavkem před Piláta, prokurátor však odmítl spolupráci a nařídil jim, aby hlídali hrob sami. Učinili to a také hrob zapečetili. Když Kristus vstal z mrtvých v neděli ráno, velekněží rozhlásili, že tělo bylo ukradeno, zatímco stráže spaly.

~strana 392 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

ČTYŘI HODINY

Josef sňal peří z Ježíšova obličeje. Jan vyšel ven k ženám a vzal pruhy plátna napuštěné vonnými látkami. Byly dvojího druhu: pryskyřičný výtažek z agáve a sokotrinské aloe, jež voní jako balsám, uprostřed mezi myrhou a šafránem. Mužové pracovali rychle a bez hluku. Jeden namazal tělo balzámovým olejem a vtíral jej oběma palci; druhý trhal velké pruhy plátna na menší; třetí jimi ovíjel ruce a nohy. Pak obalili mrtvolu velkým bílým lněným plátnem a odstřihli je několik centimetrů za prsty u nohou. Ze zbytku nastříhali úzké pruhy či obvazy, jimiž převázali celý rubáš u krku, v pase a kolem kotníků. Horní část rubáše zakrývala i hlavu, avšak obvaz kolem krku umožňoval hlavu kdykoli odkrýt a zemřelého identifikovat. První týden nebo dva po pohřbu byla látka z obličeje odhrnuta, takže bylo vidět podobu mrtvého. Obvaz kolem pasu měl přidržovat ruce u těla a obvaz kolem kotníků držel pohromadě nohy. Když bylo vše hotovo, muži vnesli Ježíšovo tělo kamenným otvorem do zadní části hrobky a uložili je do kamenného výklenku v pravé stěně. Tváří byl obrácen k Jeruzalému a plocha výklenku byla vyté- sána tak, že hlava ležela o něco výš. V rychlosti upravili tělo tak, že se zdálo, že ~strana 393 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus odpočívá. Bílé plátno bylo odhrnuto z obličeje. Celá místnost byla prosycena těžkou kořennou vůní a Jan pospíšil ven, aby přivedl tři Marie. Přitom zdůraznil, že vše provedli narychlo, že Ježíš nebyl řádně nabalzamován, ale že se Marie Magdalena a Marie Alfeova mohou nazítří nebo v neděli vrátit a dokončit vše jaksepatří. Uvnitř bylo přítmí osvětlované žlutými plameny dohořívajících svíček, jež vrhaly na stěny pohyblivé stíny. Vnitřní část hrobky byla tak malá, že mužové museli vyjít ven, aby ženy mohly vstoupit. Kristova matka se sehnula a vešla první. Její stín s dlouhým závojem padl na mrtvé tělo. Hleděla na svého božského syna a cítila, že už nemá slzy. Za ní stály druhé dvě Marie; rozum jim říkal, že tohle přece Ježíš chtěl, avšak srdce je přesvědčovalo o tragédii. Zůstaly několik minut a pak se opět sehnuly a vyšly ven. Šeptem se domlouvaly, kdy se vrátí, aby prokázaly Mesiáši poslední poctu. Magdalena chtěla jít hned do města nakoupit voňavky, ale Nikodém ji upozornil, že brzy nastane sobota a že nemá smyslu spěchat. Jan se vrátil dovnitř, aby zhasl dohořívající svíčky. Ježíšovo tělo mizelo pozvolna jeho zrakům, až nakonec utonulo v sametové tmě. Vyšel ven a pokusil se poděkovat Josefovi z Arimathie a Nikodémovi, ale ti nechtěli o díku ani slyšet. Ujistili Jana, že existují věci, o kterých on neví. Pak se všichni tři chopili kulatého kamene a hnuli s ním nejprve směrem od vchodu, aby mohli vyndat podložený balvan a pak jej zvolna, váhavě nechali sklouznout do vyhloubeného žlabu před vchodem.

~strana 394 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Nikodém sebral obaly od mastí a zbylé pruhy plátna, zadíval se dlouze do tváře Ježíšovy matky a pak se beze slova rozloučení obrátil a odešel. Josef se uklonil ženám a šel za ním. Mladý Jan pohlédl bezmocně na velký kulatý kámen a pak řekl Ježíšově matce, že je čas jít „domů“. Marie lehce přikývla a dokázala se dokonce trochu usmát na svého nového syna. Vzal ji za ruku a šli. Zahradou plnou polního kvítí k ploché skále s třemi kůly a přes rozcestí a branou do Svatého města. Marie Alfeova prohlásila, že ještě nechce jít. Sedla si před velký 291 kulatý kámen — golet — a opřela se zády o jeho světle hnědý hrubý povrch. Marie Magdalena se usadila vedle ní a také se opřela o kámen. Byl to dlouhý den. Až příliš dlouhý. Událo se tolik věcí, které si jedni budou pamatovat tak a jiní onak. Mnohé se dělo v tajnosti, přestože poprava byla veřejná, a bude trvat týdny, než zpráva dojde do městeček v Galileji a do osad na východ od Jericha. S bolestí ji uslyší Ježíšovi stoupenci, ale jejich žal bude jako prchavá hořlavina, která se stráví rychle mocným plamenem. Nepochopí. (V té chvíli ani chápat nemohli.) Pro jejich způsob myšlení to bude tragická porážka. A přece šlo o vítězství daleko přesahující hranice jejich představ. Přišel na svět, aby zemřel. A také zemřel. Přišel, aby kázal o nové úmluvě se svým Otcem, a také kázal. Přišel, aby řekl člověku, že cestou k věčnému životu je láska — láska k bližnímu, láska k Bohu a boží láska všem lidem — a dokázal to tím, že za ně položil život v přívalu bolesti.

~strana 395 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus Nezemřel jenom za židy nebo za pohany. Zemřel za člověka. Za celé lidstvo. Přišel do Palestiny, aby položil základy nové úmluvě, protože on ani jeho Otec nebyli spokojeni se starou. Jeho Otec neudělal úmluvu s Římany, Řeky nebo Egypťany. Učinil ji skrze Mojžíše s Židy. Předáci národa však během staletí úmluvu překroutili a bohoslužba se stala vnější záležitostí bez vnitřního obsahu lásky. Jestliže měla nová úmluva nahradit starou, musela být projednána se stejným lidem. Proto musel zemřít v Palestině; proto ze všech izraelských měst musel zemřít ve Svatém městě — v městě svého Otce. Velekněží ho odmítli, spojili se proti němu a zabili ho. Lid nikoli. Lid se těšil; na Mesiáše a čekal netrpělivě. A ačkoli Ježíš nevyhovoval jejich představě skvělého Mesiáše oděného oblaky slávy, byli ochotni mu naslouchat. A naslouchali. A mnozí z nich se vzdali majetku a šli za ním. Byli to lidé dobrého srdce. Ježíš v hrobě nebyl mrtev. Kdyby byl, všichni lidé by byli mrtvi; sunuli by se neodvolatelně do tmy. Ale nebylo tomu tak. Příliš mnoho věcí svědčilo o opaku. Dva a čtvrt roku ukazoval Ježíš cestu, a kdyby byl poslouchal hlasu svého srdce, byl by jen léčil a uzdravoval. Zázraky rušily v jistém smyslu jeho poslání, jehož účelem bylo kázat dobrou zvěst a zemřít. Jeho tělo muselo být rozerváno a muselo přestat žít, jeho duše však byla touto obětí oslavena. Ale i v tom ukázal člověku cestu. Obě Marie seděly opřeny o kámen. Milovaly ho a při své lásce nepostřehly obrovský triumf; nový příslib; dobrou zvěst. A nevšimly si ani, že svítí slunce.

~strana 396 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

jim

bishop den, kdy zemřel kristus

Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU THE DAY CHRIST DIED, VYDANÉHO NAKLADATELSTVÍM HARPER AND BROTHERS' V NEW YORKU 1957, PŘELOŽIL JAN CULÍK. OBÁLKU A VAZBU NAVRHLA A GRAFICKY UPRAVILA DANA STORMOVÁ / VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD V PRAZE 1971 JAKO SVOU 311. PUBLIKACI / PRVNÍ VYDÁNÍ / ODPOVĚDNÝ REDAKTOR LADISLAV JEHLIČKA. ZE SAZBY PÍSMEM DIDOT VYTISKLA STRAŽ, TISK. ZÁVODY, N. P., VIMPERK / AA 18,09, VA 19,10 / NÁKLAD 30 000 VÝTISKŮ NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD PRAHA 2, KARLOVO NÁMĚSTÍ 5

22-602/865 Cena Kčs 24,33-311-71

13/34

~strana 397 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

1

Úmyslně se v této knize vyhýbám velkým písmenům u osobního zájmena, í když

jsem tomu osobně zvyklý. Hodlám psát o Kristu především jako o člověku a myslím, že by velká písmena vadila oku a rušila plynulé čtení. Není to z nedostatku úcty. 2

Podle římského kalendáře to byl rok 784 od založení Říma, označený později

jako čtvrtek 6. dubna roku 30 po Kristově narození. 3

Ondřej byl získán krát re před svým bratrem Petrem, neboť jako učedník Jana

Křtitele byl svědkem Kristova křtu a hned se k němu přidal. 4 5

Talmud vznikl až o dvě stě let později. Uvedené příklady nejsou zdaleka vyčerpávající. Chci pouze ukázat, do jakých

podrobnosti zacházely teokratické předpisy tehdejší doby.

f) fyiakterion (řec. slovo pro amulet) —kožené pouzdro s úryvky Zákona: Exodus 3, 1 — 10, 11 — 16. Deuteronom. 6, 4—9,11. 13—21. Židé je nosili přivázané řemínky na čele nebo pod levou paží. 6 7

Levita a kněz byly dědičné tituly, kdežto velekněz bylo označení úřadu. Čtenář si snad všiml podobnosti mezi počtem členů velerady a kardinálského

kolegia katolické církve, které čítá s papežem též jedenasedmdesát hlav. 8

Pravidlo pro čekatele napsané dvě stě let po Kristu zní takto: „Pročež poslali a

zjistili, kdo je moudrý a pokorný a skromný a bohabojný a vážený ostatními, takže se nejprve stal soudcem ve svém městě. Odtud byl povýšen na Chrámovou horu, odtud k soudu Hil a odtud k soudu Gazit. 9

Ve skutečnosti to bylo „odškodnění“ za otroka zabitého volem. Sv. Matouš,

mluví o „třiceti stříbrných“ a míní patrně třicet hebrejských šekelů v hodnotě 120 denárů. Denár byla denní mzda řadového vojáka či dělníka. 10

Část čtení ze Starého zákona.

~strana 398 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

11

Kdykoli Kristus použil slova „židé“, mínil zřejmě ty, kteří byli proti němu,

zejména farizeje. 12

Mnich Dionysius, který uspořádal gregoriánský kalendář, ji dopustil početní

chyby a stanovil Kristovo narození o šest let později než ve skutečnosti. 13

Když se Jan narodil, byli jeho rodiče už staří a zemřeli pravděpodobně než

dospěl. Jan strávil dvacet let na poušti, a když uviděl svého bratrance při křtu v Jordáně, neznal ho. 14

Neboli Kristus z řeckého Christos, jež znamená Pomazaný. Mesiáš a Kristus jsou

prakticky synonyma. 15

Tím se naplnila slova proroka Zachariáše, který řekl: „Král siónský přichází k

tobě tichý, sedě na oslátku 16

Tak onoho dne, tj. 2. dubna roku 30, předpověděl Ježíš obležení a dobyti

Jeruzaléma roku 70. 17

Tato scéna není založena na evangeliích ani na jiném uznávaném díle. Její

závěr však, zejména přímou řeč a jednání s kněžími, popisuje Matoušovo, Markovo i Lukášovo evangelium. 18

Jako člověk, kterým Ježíš byl, když pronesl tato slova, podléhal Otci, Jako Bůh

Syn je rovný Otci a stejné podstaty s ním. 19

Slova neděle (v našem případě Květná neděle) je použito v moderním smyslu k

označení dne. 20

Rozhodně nenarazili u těch, kteří byli přesvědčeni, že prvním velikonočním

dnem toho roku je sobota, jejich činnost se vsak nepochybně nelíbila těm, kdo pokládali za první den pátek.

~strana 399 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

21

Dávno předtím prorokoval Jeremiáš a Zachariáš: A vzali třicet stříbrných,

odhadnutou cenu za člověka, kterého tak ocenili izraelští synové, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán. 22

Pro mnoho Židů byl svátkem už patek, první den velikonoční, ale Kaifáš jako

saducej uznával za svátek pouze sobotu. 23 24 25

Od té doby byli trvalými přáteli. Jde o rostlinu paliums aculeatus, která roste kolem Jeruzaléma. Byly i jiné způsoby, парř, přivazování trámu na záda. Avšak vše nasvědčuje

tomu, že v Palestině užívali Římané způsobu popsaného zde. 26

Slovo znamená lebku, lysinu, holý vrch. Kalvárie je slovo původu latinského.

Svým dvěma synům dal pohanská jména Rufus a Alexander. 28

Ježíš byl zeleným, mladým dřevem, hříšníci dřevem suchým. Jestliže se toto děje

jemu, co se bude dít špatným a nešlechetným? Některé z těchto žen se za čtyřicet let dožijí dobýváni Jeruzaléma a zakusí jeho nevýslovné hrůzy. 29 30

Hřeby se nikdy nezatloukaly do dlaní. Temnota, jejíž představu nám může přiblížit pohled zvlášť tmavými brýlemi,

nastala patrně v této chvíli na celém světě. Flegón napsal, že ve čtvrtém roce dvousté druhé olympiády zažila Evropa zatmění, jakého nebylo pamětníka. V poledne prý bylo vidět hvězdy. Současně způsobilo zemětřesení v Nikaji velké škody. Později poznamenává Tertullian, že našel v římských archívech zprávu o světovém zatmění, které si tehdejší státníci nedovedli vysvětlit. Obyvatelé Jeruzaléma byli zřejmě zvyklí na náhlé změny počasí, jinak by byla tato událost 274 vyvolala v té době větší rozruch. 31

Tradice vymyslela pro oba lotry jména. Ten, který protestoval, že není zloděj,

nýbrž politický odpůrce, byl nazván Cestas, což snad znamená zatvrzelý, zarputilý. Druhý byl

~strana 400 ~

Jim Bishop: Den kdy zemřel Kristus

nazván Dysmas, což lze volně, přeložit jako ten, který se obrací k zapadajícímu slunci. Jiná jejich jména jsou Dumachas a Titus, Joca a Matha, Nisimus a Zustin. 32

Někteří autoři uvádějí, že voják použil lodyhy yzopu. Otec Lagrange, známu

moderní vědec, který působil v Jeruzalémě, soudí, že lodyha yzopu je příliš tenká, aby unesla houbu. Domnívá se, že původní řecké slovo nebylo hyssopo, nýbrž hysso — krátkým oštěpem. 33

Puklou zemi muselo obyvatelstvo pokládat za „přírodní“ úkaz, neboť už

několikrát před tím došlo k zemětřesení. Roztržení chrámové opony by bylo zůstalo lidu utajeno.

~strana 401 ~