Kristus v obětech starozákonních

Citation preview

F.J. Křesina

Kristus v obětech starozákonních Nákladem časopisu „Ze slov pravdy a lásky“ Praha – Spořilov Předmluva K těmto krátkým pojednáním o „Kristu v obětech starozákonních" jsem čerpal a některé stati volně upravil z obsáhlých spisů cizojazyčných. Byly to spisy od A. Jukese, J. G. Kärgera a C. H. Mackintosche. Ponejvíce jsem se řídil myšlenkami Jukesovými, ačkoli tytéž jsou i v jiných spisech. Toužím po tom a prosím Pána, aby tento spisek sloužil k oslavě Boží a aby náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus stal se mnohým věřícím těmito úvahami dražším a vzácnějším. Prosme za to, aby se nám při rozjímání Slova Božího vedlo tak, jako měšťanům DušeČlověka na hodech v hradu Emanuelově: „Tu je častoval vzácnými, lahodnými pokrmy, jaké nerostly na polích kolem DušeČlověka, aniž v říších celého světa se daly nalézti ... Ježto Duši-Člověka všecko, co viděla a slyšela, zdálo se tak záhadným a nepochopitelným, usoudil Emanuel, že bude dobře, když své hosty ještě hádankami potěší, které moudrost Otcova vymyslila, jeho tajemník (Duch svatý) sepsal (2Pt 1,21) a jakých nebylo lze nalézti v žádných královstvích. Hádanky byly o králi Šaddaiovi, jeho synu Emanueli, jejich radách a skutcích v nebi i na zemi ... Musili si vyznati, že neměli žádného tušení, jak slavné věci tak málo a zcela obyčejnými slovy povědíti se dají. Vždy jasněji poznávali, že Emanuel je ten Předivný, v kterémž se všechny tyto hádanky rozřešují, všechna slova a věc jen obraz, podobenství a stín jeho (Kol 2,17). Nebo popatřili-li na něho, volali: Tento jest ten beránek a ta oběť, to jest ten chléb, voda a skála, to jsou dveře a cesta, pastýř a vinný kmen (Jan 1,29; Žd 9,13-14; 2M 16,4; Jan 10,7; 14,6; 15,5) O dojmu, jaký hody na měšťany učinily, nemůže si nikdo ani představy učiniti. Byli opojeni radostí, neboť byli napojeni rozkoší (Ž 36,9), a podivení jejich nade vším, čeho požívali a co jim bylo odkryto z hlubokých tajemství Emanuelových, neznalo žádných mezí; a když zase byli ve svých domích, přemýšleli o všem ještě jednou v tichosti, a Emanuel zůstal jejich myšlenek jediným předmětem, řeči a chvály, takže i v noci se jim o něm zdálo." (Bunyan: Svatá válka). Kristus v obětech starozákonních „Zákon zajisté, maje stín budoucího dobrého, a ne sám obraz těch věcí." „Kteréžto jsou stín věcí budoucích, ale pravda tělo jest Kristovo." (Žd 10,1; Kol 1,17.) „Ptejte se na Písma: nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a ta svědectví vydávají o mně" (Jan 5,39). Tato slova řekl Pán Ježíš. Nový zákon tenkráte ještě nebyl napsán, a proto se tato slova vztahují na Starý zákon. Když pak mu Židé nechtěli věřiti a odvolávali se na Mojžíše, opět řekl: „Nebo kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně; nebo on o mně psal" (Jan 5,46). Po svém zmrtvýchvstání, jako i dříve, svědčil učedníkům, že se musí naplniti všecko, což psáno je v zákoně Mojžíšově a v prorocích o něm (Lk 24,27). Všecko, co bylo psáno o něm, se naplnilo aneb se ještě naplní. Kde však je psáno o Kristu ve Starém zákoně? Na to nám často dává odpověď Nový zákon. V něm jsou nám připomínána mnohá místa Písem Staré smlouvy, která se na něho vztahují. Pán Ježíš se odvolával na nejrůznější věci, události a ustanovení těchto Písem, když mluvil o sobě a když zvěstoval sebe. Vpravdě, všecko to mluví o něm, Synu Božím. My ovšem musíme hledat a bádat na všech stránkách Písma, abychom jej tam uviděli - třeba jen jako v zrcadle, ale přece. Hledíme-li tedy na mnohá ustanovení o stánku úmluvy, o obětech, kněžích, měděném hadu, chrámu, slavnostech atd., patříme toliko na stín - skutečnost však je Kristus.

Milý věřící čtenáři, který jsi vírou v Krista obdržel odpuštění hříchů a věčný život, přemýšlej spolu se všemi vykoupenými lidmi více o Pánu Ježíši! On je klíčem ke všem Božím plánům o spasení ve všech obdobích, původce věčného spasení (Žd 5,9), a základ našeho vykoupení! Vzrůst v známosti Krista Ježíše Pána. Kristus je souhrn a obsah všech obětí. On je obětí zápalnou, obětí suchou, obětí pokojnou, obětí za hřích a obětí za viny (3M 7,37 - Žd 10,4-10). V jeho oběti na kříži byl význam veškerých obětí Starého zákona naplněn; pozorujeme-li je, vidíme při nich mnohé zvláštnosti, které byly všecky soustředěny v oběti Kristově. Tyto různé zvláštnosti mají takovou cenu, že Bůh chtěl míti jejich náznak či obraz v dobách minulých ustavičně před svým lidem, ano i před sebou; a ony jsou církvi tak důležité, že na jejich poznání je závislá naše radost, náš pokoj i naše síla. Žel, že mnozí věřící nemají valné známosti o těchto rozdílech, ba ani přání, aby k této známosti přišli. Čtou o něm jako o oběti zápalné a oběti za hřích, ale tento rozdíl nevzbuzuje v nich nijaké myšlenky o skutečném vnitřním významu. Jim stačí, že jeho krví jsou „veřeje jejich dveří" pokropeny a neptají se, zda by nemohli ještě více věděti o tom, jehož krví jsou vykoupeni ze zahynutí. To však nejsou Boží myšlenky a ani těch, kteří znají radost z obecenství s ním. Tito jdou od síly k síle v známosti jeho milosti a díla. Když jej poznali jako Beránka velikonočního, jehož drahou krví jsou vykoupeni z věčného odsouzení, touží, aby se na své pouti k nebesům seznámili více s jeho dokonalou obětí, jak na ni oběti ze stánku úmluvy ukazovaly. Poznali-li jej jako chléb z nebe a vodu života, přejí si, aby více věděli o něm jako o nejvyšším knězi, vůdci a dokonavateli jejich víry. Kéž by tato touha i nás naplňovala! Kéž bychom rostli v známosti jeho, v poznání utrpení i moci vzkříšení jeho, v poznání jeho svaté vůle! Jen tak půjdeme od síly k síle v jeho službě a nebudeme v ní unaveni, jako někteří jsou, a také nebudeme konat nic v tělesné horlivosti, ale v moci Ducha svatého. Ve třetí knize Mojžíšově (1,1) čteme, že Hospodin mluvil k Mojžíšovi ze stánku úmluvy. Dříve mluvil s hory Sinai, odkud vydal lidu zákon. Na hoře se zjevil lidu jako Bůh spravedlivý a svatý a ukázal tam, co jako Bůh spravedlivý a svatý požaduje. Ve stánku úmluvy se zjevil jako Bůh milosti a ukázal, co jako Bůh milosti připravil pro hříšníka, aby mu mohl odpustit. Třetí kniha Mojžíšova je knihou obětí a obecenství. Bůh mluví zde o rozličných obětech a rozděluje je na dvě třídy. O jedněch je zde povědíno, že jsou „vůní spokojující Hospodina", kdežto o druhých to není prohlášeno. Tyto první odpovídají požadavkům a přáním Božím; ty druhé naší potřebě v bídě hříchu a nepravosti. Ze všech se však radujeme a je oceňujeme jako dítky Boží. Oběť za viny. Bůh začíná s vysvětlením o oběti zápalné a končí obětí za viny. Hříšník však, když se blíží k Bohu, začíná opačně: obětí za viny a končí obětí zápalnou. Jak hluboký to má význam, poznáme později. Jakmile nás Duch svatý usvědčil z našich hříchů, jakmile jsme poznali svá přestoupení a oko naše hledí na uplynulý, v hříchu a ve světě promarněný život, v němž jsme rmoutili laskavého Boha, tu potřebujeme vidět Pána Ježíše jako oběť za svá provinění. Díky jemu, že obé jsme viděli: i své hříchy i oběť za ně! Obé bylo nám zjeveno Slovem Božím. Ono probudilo naše svědomí a ukázalo nám netoliko naše hříchy proti Bohu a lidem, ale zjevilo nám také Pána Ježíše, jako oběť slitování za naše hříchy, nepravosti a zlé činy, jichž jsme se dopustili. Tuto stránku jeho oběti vidíme v oběti za viny. Oběť za hřích.

Po svém obrácení rosteme. Činíme pokroky v duchovním životě. Tu pozvolna dospíváme k poznání žalostné skutečnosti, že hříchy, jichž jsme se dopustili, nejsou nic jiného, než výhonky zlého kořene, výtoky otráveného pramene, který je v naší přirozenosti - a který Písmo nazývá „hříchem v těle". Pavel dí: „Vím zajisté, že nepřebývá ve mně, to je v těle mém, dobré" (Řím 7,18). Díky Bohu, že Jeho Slovo nás učí, že Pán Ježíš nezemřel toliko za naše hříchy, za výhonky toho zlého v nás, ale také za nás, padlé, v zlém stavu se nacházející stvoření. Ono nás také učí, že Pán Ježíš byl za nás „učiněn hříchem" (2Kor 5,21), a že „Bůh poslal Syna svého v podobnosti těla hřícha, a příčinou hřícha odsoudil hřích v těle" (Řím 8,3). Odsoudil náš stav, onen zlý pramen v nás, čili „hřích v těle", a ne toliko zlé činy, jichž jsme se dopustili. Na tyto věci nám ukazuje oběť za hřích. Oběť pokojná. Když jsme vírou dospěli k tomu, že jsou nám odpuštěny naše hříchy, že jsme ospravedlněni a že Bůh na hříchy naše a nepravosti naše více nevzpomíná, poněvadž jednou pro vždy byly „spáleny" v naší oběti za hřích a za viny, a tak odstraněny, tu naše srdce je blaženo v obecenství s ním, do něhož jsme jako jeho dítky uvedeny. Kristus je základ našeho pokoje, naší radosti a našeho děkování. To je Boží cesta, a žádná jiná nevede k dosažení pokoje a blaženosti. Tisíce duší razilo si své nové cesty; hledaly pokoje, toužily a žalostnily po něm a chtěly ho dosáhnouti dříve, nežli položily své ruce v důvěře na Krista jako na oběť za svůj hřích a za své viny. Takové duše nikdy nedosáhly pravého, žádoucího pokoje, poněvadž neviděly své přestoupení odpuštěno a své hříchy odsouzeny. A proto také musí člověk nejdříve poznat oběť za hřích a viny, nežli může porozumět oběti pokojné čili oběti chvály. Náš drahý Spasitel je tudíž také předmět naší pocty, našeho chvalořečení a velebení, poněvadž je také „pokoj náš" (Ef 2,14). Oběť suchá. Jakmile zakoušíme sladkost obecenství s Kristem, poznáváme také, čím je Kristus Bohu a čím je nám. V obecenství s ním chceme jej více poznávati a jemu býti podobnějšími, jemu, krásnějšímu nad všecky syny lidské (Ž 45,3). Dokonalost Pána Ježíše je nevyčerpatelná. Při něm nebylo nijaké poskvrnky a vrásky. On jako člověk plně uspokojil Boha. Na jeho pozemský život a jeho dokonalé člověčenství ukazuje nám oběť suchá. On byl Otci vůní sladkosti i ve svém pozemském putování. Jen o něm Bůh řekl: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo" (Mt 3,17). Oběť zápalná. Konečně oběť zápalná nám poukazuje na Krista, kterak Bohu přinesl v oběť sama sebe bez poskvrny k jeho úplné spokojenosti a radosti. Tato oběť byla Bohu vůní sladkosti a byla mu nesmírně drahá. V oběti zápalné je Kristus výhradně určen pro srdce Boží. Jen Bůh dovedl plně ocenit jeho osobu a jeho oběť, která byla projevem jeho úplné oddanosti a poslušnosti. Tato oběť není ve spojení s našimi hříchy, tedy ani s vylitím soudu Božího na Krista. Na tuto oběť se nevztahují slova: „Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem" (2Kor 5,21). Za to o ní platí ona krásná slova, napsaná v Ef 5,2: „On zamiloval nás a vydal sebe samého za nás, dar a oběť Bohu u vůni rozkošnou." To je kratičký přehled obětí, o nichž uvažujeme. Při tom si již nyní připomeňme, že přišelli někdo s obětí ke dveřím stánku úmluvy, před obličej Hospodinův, musil vložit ruce na hlavu obětního zvířete. Tímto úkonem prohlašoval obětující, že je zajedno s obětí. Ať to byla oběť jakákoli, vždy zaujímala místo obětujícího a byla pokládána za jedno s ním. Při obětech, které byly vůní spokojující, stál zde obětující jako od Boha přijatý ctitel, jenž mu vzdává poctu, který se zcela pokládá na oltář Hospodinův, aby mu byl vůní sladkosti. Ale při obětech za viny a za hřích, kdy obětující přišel s vyznáním svých hříchů, předal se ve své

oběti jako hříšník soudu Božímu a byl jako prokletý - ve své oběti ovšem - zavržen od tváře Boží. Jak šťastni jsme, že známe Pána Ježíše, který v obou případech za nás stál, když ve svém těle, které mu bylo připraveno, sama sebe za nás dal - v prvním případě jako oběť zápalná a v druhém jako oběť za náš hřích a naše viny. Oběť zápalná (Brandopfer) O této oběti čteme: „Povolal pak Hospodin Mojžíše, a mluvil k němu ze stánku úmluvy, řka: Mluv k synům izraelským a rci jim: Když by kdo z vás obětoval oběť Hospodinu, z hovad, totiž z volů aneb z drobného dobytka obětovati budete oběť svou. Jestliže zápalná oběť jeho byla by ze skotů, samce bez vady obětovati bude. U dveří stánku úmluvy obětovati jej bude dobrovolně, před obličejem Hospodinovým. A vloží ruku svou na hlavu oběti zápalné i bude příjemná jemu k očištění jeho. Tedy zabije volka toho před tváří Hospodinovou, a obětovati budou kněží, synové Aronovi, krev a pokropí tou krví oltář svrchu vůkol, kterýž jest u dveří stánku úmluvy. I stáhne kůži s oběti zápalné a rozseká ji na díly své. A dají synové Arona kněze oheň na oltář, a narovnají dříví na tom ohni. Potom spořádají kněží, synové Aronovi, díly ty, hlavu i tuk, na dříví vložené na oheň, kterýž jest na oltáři. A droby jeho i nohy jeho vymyjete vodou. I páliti bude kněz všecko to na oltáři, zápal je v oběť ohnivou, vůně spokojující Hospodina" (3M 1,1-9; viz též v. 10-17 a kap. 6,8-13). Na základě uvedených míst Písma budeme uvažovati o oběti zápalné a věříme, že Pán a Spasitel Ježíš Kristus stane se nám vzácnějším a dražším. Tato oběť byla nejhlavnější obětí v levitské bohoslužbě a zaujímala první místo v očích Božích. Proto Bůh také o ní mluví nejdříve. Člověk se ovšem nemohl nejdříve ukázat s touto obětí před Bohem, ale podle potřeby, buďto s obětí za hřích neb s obětí za viny. Teprve po těchto obětech, když hřích a viny nebylo třeba vyrovnávat, mohl i častěji obětovat oběť zápalnou (viz 3M kap. 9 a kap. 14 a j.). Význam oběti zápalné. Oběť zápalná byla celá pro Hospodina. Její jméno „Olah" znamená (podle Jounga) „vystupovati, vzhůru jíti“. A také vskutku žádná oběť nebyla celá položena na oltář a žárem strávena „vzhůru k Bohu", jako tato oběť. Byly to jen jednotlivé části druhých obětí, které byly spáleny a které „obdržel Hospodin"; vše ostatní jedli buď kněží neb obětující, nebo byly spáleny vně za stany a nikoli na oltáři. Z oběti zápalné nesmělo se nic jíst; vše bylo výhradně pro Hospodina: „zápal je v oběť ohnivou, vůně spokojující Hospodina" (3M 1,9.13.17). Tato oběť nám poukazuje na Pána Ježíše v jeho utrpení a smrti, jak k libosti Otce vyplňuje jeho svatou vůli a věčné Boží uložení. V ní se bere v úvahu Bůh a jeho požadavky a nikoli hříšník. V ní vidíme Pána Ježíše pro Boha, jako vůni sladkosti, jak mu zcela tělo, duši i ducha pokládá na oltář. V celé své pozemské pouti (právě tak jako od věčných věků) náležely Bohu veškeré jeho síly, čas, vůle, milování, život atd. Tato odevzdanost se nejvíce zjevila a byla prokázána v jeho nezměrné lásce na kříži. Jedině Bůh ji mohl cele vystihnouti, oceniti a okoušeti. Žádné stvoření, ani andělé, nebylo toho schopno. Vše pro Boha. Bůh žádá celého člověka. To vyjádřil Pán Ježíš slovy zákona: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své" (Mt 22, 37). Na tuto celost poukazují jednotlivé části oběti: hlava, tuk, droby (vnitřnosti) a nohy. Hlava je sídlo myšlenek; tuk poukazuje nám na zdravost v celku neb moc a vznešenost (viz 5M 32,15); vnitřnosti na pocity a náklonnosti srdce; nohy pak na obcování, chození. V Pánu Ježíši vše toto bylo bez poskvrny a zcela pro Boha, jak to bylo požadováno od oběti zápalné (v. 3. bez vady; v. 9. všecko). Kdyby v něm byla povstala jen jedna nepoddajná myšlenka, jen jedna nepoddajná neb hříšná náklonnost, kdyby byl použil té nejmenší části své síly k něčemu

jinému než k oslavě Boží a kdyby byl učinil jen jeden krok, který by nebyl pro Boha, nebyl by se mohl Bohu obětovat jako celá oběť zápalná, a také by ovšem nemohl být obětí za naše provinění a za hřích. Pán Ježíš však dal vše Bohu, byl zcela pro něj na oltáři jako dar a oběť, jako „vůně rozkošná", vystupující „vzhůru k Bohu". Kdyby Pán Ježíš byl býval jen trochu jiný, jen trochu podle světa, byli by jej lidé jistě více ctili, vice mu rozuměli a více jej obdivovali. Ale takhle, tak cele pro Boha, nikoliv, tomu svět nerozuměl a nebude rozuměti. Ale uvědomme si, že oběť zápalná byla přijata Bohem a nikoliv člověkem a byla Bohu příjemná (v. 3 a 4). První slova z úst Pána Ježíše, která nám Duch svatý nechal zaznamenat, jsou klíčem k celému jeho životu: „Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, které jsou Otce mého, musím já býti?" (Lk 2,49). Spojme pak tato slova se slovy Ž 40,7-9, a v duchu těchto slov hleďme na poslední slovo, které se týká jeho díla na kříži: „dokonáno jest" (Jan 19,30), a spatříme hlavní rys v jeho pozemské pouti: zcela pro Boha. Tato odevzdanost a úplnost měla své mohutné vyvrcholení na kříži. Co se stalo na kříži. Často pozorujeme kříž Kristův jedině s toho hlediska, kde mezi Boží spravedlností a onou obětí bez poskvrny byla projednána otázka hříchu, kde bylo zadost učiněno za naše viny a dobyto vítězství nad satanem. Nejraději se zabýváme myšlenkou, co my máme ze smrti Pána Ježíše, co se tam stalo pro nás, co odpovídá našim potřebám, co nás uspokojuje a co nám přináší blaženost. Díky spasitelné a nás hledající lásce Boží, že i s tohoto hlediska se smíme dívat na kříž, poněvadž se to vše na kříži stalo. Ale tam se stalo daleko více! Tam se nejvíce projevila láska Kristova k Otci; její pravý projev dlužno hledat na kříži. Tam to bylo, kde byly Otcova vůle, dobrota a zalíbení více ceněny nežli život (Ž 63,4). Tam naplnil Pán Ježíš radu Boží (Sk 2,23; 4,28) a jej oslavil a zvelebil (Jan 17,4). Zde „skrze Ducha věčného samého sebe obětoval neposkvrněného Bohu" (Žd 9,14). Zde dobrovolně z lásky k Otci (a ovšem i k nám) položil duši svou, aby ji zase vzal, a proto řekl: „Nižádný ji nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe (Jan 10,17-18). Tam na kříži je tedy to místo, kde, smíme-li tak lidsky říci, srdce Boží plesalo nad poslušností a odevzdaností Synovou. Bohu, který vše obsahuje, náležel a náleží ten, který vše naplňuje. Kristus Bohu a spolu s ním také i my jemu. Celá oběť! Kříž nemluví tedy jenom k nám a o našem vykoupení, ale mluví také k Bohu, a to takovou řečí, jíž jedině Bůh rozumí. Neboť „žádný nezná Syna, jedině Otec" (Mt 11,27), a my můžeme dodati: Nikdo nezná kříž, kříž v jeho plnosti, moci a věčném vlivu na všecky světy a pro všecky věky, jedině svatý, nanejvýš moudrý a velebný Bůh. I náš život náleží Bohu. Milý čtenáři, jistě poznáváš, že Pán Ježíš, jako oběť zápalná, byl zcela pro Boha. Byl jí pro nás. Avšak i ty, i já, máme přinést Bohu sebe jako celou oběť podle slov apoštola Pavla: „Prosím pak vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou; a nepřipodobňujte se světu tomuto ..." (Řím 12,12). Ty i já máme být zcela pro Boha. Podle toho, jak mnoho s Pánem obcujeme, bývá požadován náš život. Čím větší a užší obecenství s Ním, tím více si může Bůh našeho života žádat a upotřebit. Čím více rozumíme Bohu, tím méně rozumí nám svět i mnozí věřící. Čím více Bůh s námi hovoří a nám se svěřuje v Kristu, tím více lidé hovoří proti nám. Čím větší má Bůh zalíbení v naší oběti živé a svaté, tím více nás svět nenávidí. Slovo kříže a naše služba. Všimněme si, že jedině pro službu slova kříže nás svět nenávidí! Jen pro jeho jméno, jen pro jeho službu v novém stvoření snášíme protivenství. Opustili-li bychom tuto službu a věnovali-li bychom se toliko sociální práci, podporovali-li bychom nemocné a chudé, bude

nás svět za to ctít. Nezapomínejme na tuto práci, ale to vězme, že k ní si Bůh většinou upotřebuje lidí neobrácených, poněvadž k nim stojí v poměru Stvořitele. Zesvětštělé sbory velkých denominací Ameriky i Evropy pozvolna zaměnily službu slova kříže za sociální práci - za službu „lásky k bližnímu“. Tato práce je v očích světa vzácná. Pro ni není nikdo nenáviděn. Ani Bůh ovšem tuto práci nepodceňuje. On ji však svěřuje netoliko svým dítkám, ale většinou i neobráceným lidem, kteří mu z ní budou jednou skládat počet. Dítkám svým svěřuje především službu Slova kříže, t. j. evangelium našeho spasení, které je ve spojení s jeho plánem v tomto přítomném věku. Přirozená mysl nikdy nemůže rozuměti službě Slova kříže, poněvadž jí připadá bláznovstvím. To proto, že je od Boha a pro Boha! Jen on jí rozumí a oceňuje ji, jen on touží po oné chvíli, až jeho milý Syn ukáže mu výsledky této služby: výsledky Božího věčného uložení a rady, Kristovy oběti a našeho spolupůsobení s Duchem svatým : „Aj, já a dítky, které dal mi Bůh" (Žd 2,13). Jsi v této službě cele, milý bratře a sestro, pro Boha? Či trochu pro Boha a trochu pro svět a trochu pro sebe? Pane, vezmi vše, co jsme i co máme a toto všej „k své jen službě zasvěcuj", jak v známé písni zpíváme: Vezmi, Pane, život můj, k své jej službě zasvěcuj! Moje dny, můj každý dech slávu Tvou vždy hlásat nech! Vezmi ruce, uč mne sám, co a jak kdy konat mám, vezmi také nohy mé, ať jsou hbity k službě Tvé. Boží zalíbení v Kristu. Oběť zápalná patřila k obětem, které byly vůní spokojující. Taková oběť byla pravým opakem oběti za hřích. V ní nemůžeme tedy Pána Ježíše pozorovat jako beránka, který nesl naše hříchy, ale jako bytost, která ve své dokonalosti plně uspokojila Boha. Proto v ní není také ona myšlenka: „Bůh toho, který hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem" (2Kor 5,21), ale ona z Ef 5,2: „Který miloval nás, a vydal sebe samého za nás, dar a oběť Bohu u vůni rozkošnou." Pán Ježíš, jehož jméno budiž pochváleno, je naším zástupcem jak v oběti zápalné, tak v oběti za hřích, Když byl poslušen až do smrti kříže, byl poslušen za nás; když trpěl, trpěl za nás. V oběti zápalné ukazuje se nám jako ten, který Bohu přináší nejpříjemnější oběť. Zde lze vidět něco, co nikde jinde nevidíme: bytost, která přináší Bohu nejvzácnější oběť. Tato oběť má věčnou platnost a Bůh v ní nalézá věčné uspokojení. Takovou oběť mohl přinést jen Pán Ježíš, poněvadž byl bez poskvrny a vrásky a Bohu cele oddán. Bůh v něm nalezl své uspokojení. Jak často toto přehlížíme! Myslíme na jeho smrt a nemyslíme na jeho život. Ale bez jeho čistého a svatého života by jeho oběť nemohla být příjemná. Naše názory jsou tak sobecké a úzké, že jsme-li spaseni, nehledáme nic více. Většina věřících lidí potřebuje oběť Kristovu jen k odpuštění hříchů. Čím je tato oběť Bohu, čím je pro stvoření, pro zem i nebesa, do toho jim nic není! Ale to nemá tak být. Nebo čím více roste věřící v milosti, tím více mívá pochopení pro smýšlení Boží, směřující k Pánu Ježíši; tím více se raduje z radosti Boží nad Kristem a má v Něm své zalíbení. Mezitím, co Pán Ježíš nesl zlořečení a odsouzení za hřích a rovněž jako zavržený musil „ukrýti tvář svou", radovalo se srdce Boží z jeho nezměrné lásky a odevzdanosti, která šla až do propasti smrti. Tyto jeho vlastnosti se plně podřídily vůli Boží. Mluvily takovou řečí, že jedině Boží ucho jim rozumělo. Lidé jeho lásce a odevzdanosti nerozuměli, ba ani je nepostřehli. Ačkoli slova Pána Ježíše: „Žádný nezná Syna, jedině Otec", jsou v každém směru pravdivá, přece je musíme, co se týče jeho lásky a odevzdanosti, obzvláště podtrhnout. Ony nám získaly vykoupení a Boží zalíbení v nás. On budiž za vše veleben! Jaká je oběť v očích Božích, takový je i obětující.

Připomeňme si, že obětující byl pokládán za jedno s obětí. Jaká oběť, takový byl i obětující. Byla-li oběť příjemná, byl i obětujicí příjemný. Jako při jiných obětech, tak i při této, jedním z hlavních úkonů bylo vložení rukou na hlavu obětního zvířete před tváří Hospodinovou. Vyznání hříchů však ze rtů obětujícího nebylo slyšet. Nebylo také vidět slzy pokání, ani sklíčenost nad nahromaděnými hříchy a vinami. Nikdo nezaslechl vzdechy hluboké úzkosti a strachu, ačkoli všecko toto se mohlo objevit při oběti za hřích a za viny. Nikoli, zde mohli lidé spatřit radostný obličej, který prozrazoval jakési blažené očekávání. Vždyť tuto oběť přinesl, aby „byl příjemný před obličejem Hospodinovým", a v očekávání, že toho dosáhne, spočinuly jeho ruce na oběti. Dobře věděl, že tato příjemná oběť, vůně spokojující Hospodina, učiní jej samého příjemným před obličejem Božím, ano, že i on sám bude vůní sladkosti - ovšem pod jednou podmínkou: když vloží ruce na oběť a tak se s ní prohlásí za jedno. Byla-li oběť bez poskvrny a bez vady a byla-li příjemná, byl obětující v ní též příjemný. Veškerá cena a vznešenost oběti přešla před tváří Boží na obětujícího jeho činem víry: vložením rukou na oběť. U oběti za hřích a za viny přenášel obětující svůj stav i svá přestoupení na oběť. Při zápalné oběti byly však veškeré její přednosti jemu připočteny. Abelovi, který kdysi věrou Bohu lepší oběť přinesl nežli Kain, dostalo se tímtéž způsobem svědectví, jak čteme v Žd 11,4: „skrze kterouž svědectví obdržel ... jakož Bůh darům jeho svědectví vydal". Bůh vždy vydává svědectví o oběti. Jaký je dar obětujícího, jaká je jeho oběť, takový je sám v Božích očích. Když naše ruce spočívají na oné příjemné oběti před tváří Hospodinovou - na Pánu Ježíši Kristu - jsme v něm příjemní, jako je on sám. Čím on je v očích Božích, tím jsme i my v něm. Když ruce víry naší v radosti a v plné jistotě spočívají na něm, tu voláme: „A protož není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši ..." Vždyť není žádného, kdo by odsoudil, jakož psáno je: „Kdo jest ježto by odsoudil?" „Kristus jest, který umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, který i na pravici Boží jest, který i oroduje za nás" (Řím 8,1.34). Od té chvíle jsme v „Něm doplněni" (Kol 2,10), „vzácnými učiněni v tom nejmilejším" (Ef 1,6), a jsme „Kristova vůně dobrá Bohu" (2Kor 2,15) i „spoluměšťané svatých a domácí Boží" (Ef 2,19). Jak blahoslavené je to postavení! Je blaženější a slavnější než to, jež mají andělé! A lze ho dosáhnouti jedinou cestou, cestou víry. Vírou v Pána Ježíše! Čím jsme před Bohem, jsme jedině a cele svou zápalnou obětí. Nejsem-li tím v Kristu, nejsi-li ty tím v Kristu, můj bratře a sestro, co jsme? Nic; ano více nežli to, jak praví onen muž Boží Woltersdorf ve známé písni „Kdo jako choť je Krista, víš?": „Ach, tůň jsem hříchu, Pane, vím." – Jsme-li však v Kristu, ó, jak jsme bohatí! Veškerá sláva, všecka svatost, vše, co je na bytosti Bohu příjemné, je v Kristu Ježíši naše, a do všeho toho jsme jím na věky uvedeni. Právě tak, jak v oné písni je napsáno: Co já jsem, když tak v sebe zřím? Ach, tůň jsem hříchu, Pane, vím. Co v tvé jsem, Jezu, ozdobě? Jsem člověk ve tvé podobě, tak čist a krásný, vyvolený tvůj, že nemůž vypraviti jazyk můj. To div je Boží milosti, to dílo Jeho moudrosti! Jak mistrný to slávy zjev! To způsobila Krista krev. Tu lze vám, Serafové, zpytovat a divit se, a plésat, děkovat. Nejen serafům a cherubínům lze tyto věci zpytovat, ale i nám, kteří jsme té milosti účastni. A zpytujíce, musíme se divit a plesat a děkovat ... Co znamená „očištění" při oběti zápalné?

Jak se máme však dívati na „očištění" při oběti zápalné: „I bude příjemná jemu k očištění jeho" (3M 1,4)? Toto očištění znamená zcela něco jiného, než při obětech za hřích a za viny. Zde je v hebrejském slovo „kaphar" - přikrytí.

V naší české bibli se „kaphar" překládá slovem „očistění"; v německé je „Sühnung"; v anglické „atonemenť. Zdá se, že všecka tato slova více vyjadřují než hebrejské „kaphar", které podle Jounga znamená „přikrytí". Oběti Starého zákona „přikrývaly" hříchy, dokud Syn Boží, Pán Ježíš, nepřinesl tu pravou obět‘, která i ty minulé „předešlé" (Řím 3,25, sr. Žd 9,15) shladila. „Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy" (Žd 10,4). Tyto oběti, ačkoli zajistily ihned Boží odpuštění přestupníkovi, byly toliko „směnkami", ukazujícími na skutečné zaplacení ve „zlatě". Hříšník svou obětí vyznával své hříchy a prohlásil, co si zaslouží - smrt; a Bůh „přikryl" a „přenesl" je na oběť Pána Ježíše, která obětována byla také „k vyplacení přestoupení těch, kteráž byla za první smlouvy" (Žd 9,15).

Při oběti zápalné nikdy není toto slovo kaphar, očištění, ve spojení s hříchem, jako v 3M 4,20.26.31; 5,6.10.13.16.18; 6,7. Zde při oběti zápalné, kaphar - očištění, znamená asi tolik, jako uspokojení.

Že „kaphar" při oběti zápalné znamená „uspokojení" a že by tak mohlo býti i přeloženo, toho důkazem je jedno místo v naší české bibli, kde je kraličtí tak překládají: „A řekl David Gabaonitským: „Což vám učiním a čím vás spokojím (kaphar), abyste dobrořečili dědictví Hospodinovu?" (2Sam 21,3).

Uspokojení může býti dvojího druhu, předně: když vyplníme svaté a spravedlivé požadavky Boží aneb: když zadost učiníme či uspokojíme uraženou spravedlnost. To první je v oběti zápalné, to druhé v obětech za hřích a za viny.

Význam rozličných zvířat. Povšimněme si také rozdílů mezi zvířaty. I ty jistě mají svůj význam. K zápalné oběti byla ustanovena zvířata: volek, samec z ovcí neb z koz a hrdlička nebo holoubátko. Mladý volek, který je určen k dílu (Přísl 14,4), vzbuzuje v nás myšlenku na službu, na trpělivou, neúnavnou práci. Beránek z ovcí neb z koz je obraz tiché odevzdanosti, v níž není roztrpčení. Beránek je stále v Písmě připomínán, aby nám zobrazil odevzdanost a tichost Kristovu: „Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých" (Iz 53,7). Hrdlička neb holoubátko poukazuje nám na oběť Pána Ježíše se zcela jiné stránky. Při nich nemyslíme na práci, ani na odevzdanost, v níž není vzdoru, ale na trpící nevinnost, jak psáno jest: „lkal jsem jako holubice" (Iz 38,14) a „sprostní jako holubice" (Mt 10,16). To jsou pohledy na našeho Spasitele, v jehož oběti vidíme věrnou službu, tichou odevzdanost a trpící nevinnost. Všecko toto je stejně pravdivé, stejně drahocenné a stejně utěšené. A vše pro tebe a pro mne! Halelujah! Bez vady: ani na povrchu, ani uvnitř. Každá oběť byla „před tváří Hospodinovou" zabita a rozpůlena, jakoby Bůh chtěl říci: „Když na ni patřím, nenalézám nijaké vady, ale nyní pohlédněme dovnitř!" Všecky vnitřnosti a nohy obětního zvířete pak byly vymyty vodou. Tento úkon učinil oběť obrazně tím, čím Kristus byl ve skutečnosti: vnitř i zevnitř čistý před tváři Boží. On to byl, jenž mohl říci: „Kdo z vás obviní mě z hříchu" (Jan 8,46) a jenž prohlásil, že: „jde kníže světa tohoto a nic nemá na mně" (Jan 14,30). O něm bylo napsáno, že „lest není nalezena v ústech jeho" (1Pt 2,22), a pak sám Otec o něm řekl: „Tento je ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo" (Mt 3,17). Vpravdě: On hříchu nepoznal (2Kor 5,21), hříchu neučinil (1Pt 2,22) a hříchu v něm nikdy nebylo a není (1Jan 3,5). Jděme nyní k oltáři. Zde hořel již oheň, který synové Aronovi připravili dříve, nežli oběť byla rozsekána. Krví byly již všecky strany oltáře skropeny, potom byly jednotlivé kusy této oběti položeny na oheň, který je strávil před tváří Boží. Tento oheň nesměl nikdy vyhasnout. Byl stále udržován podle příkazu: „Oheň ustavičně hořeti bude na oltáři a nebude uhašen" (sr. 3M 6,5-6). Šťastný Izrael! Ve dne či v noci oheň plápolal a „vůně uspokojující Hospodina" stále mluvila pro ně, a také jim dosvědčovala, že jsou příjemní tomu, který mezi nimi přebýval nejen ve svatosti a spravedlnosti, ale i v milosti. Čím příjemnějšími však jsme my, kteří

nespoléháme na prolitou krev býků a kozlů, ale na krev našeho Spasitele, který jedinou obětí dokonalé na věky nás učinil (Žd 10,14) a jenž je před tváří Boží pro nás! Náš nejvyšší kněz vnesl vůni své oběti před obličej Boží, a proto máme „čas příhodný" „den spasení" a „léto Páně vzácné" (1Kor 6,2; Iz 61,2; Lk 4,19). Co máme tedy říci v pohledu na plnost požehnání, které v Kristu připravil Bůh lidu, vyvolanému pro jeho jméno? Nemáme zvolat s Mojžíšem, který na konci své pozemské pouti praví: „Blahoslavený jsi, Izraeli! Kdo je podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé"? (5M 33,29). Kéž bychom tato požehnání denně zakoušeli, abychom měli moc vejít do výšin svého postavení a abychom svůj život obětovali jemu jako vůni sladkosti tak, jako on sám sebe za nás obětoval! Oběť suchá (Speiseopfer) „Když by pak který člověk obětoval dar oběti suché Hospodinu, mouka bělná bude oběť jeho. I poleje ji olejem a vloží na ni kadidlo. Přinese ji pak k synům Aronovým kněžím a vezme odtud plnou hrst svou té mouky bělné a toho oleje se vším kadidlem jejím; i páliti to bude kněz na památku její na oltáři, v oběť ohnivou, vůně spokojující Hospodina... Když bys pak obětoval dar oběti suché, pečené v peci, ať jsou z mouky bělné koláčové nekvašení, zadělaní olejem, aneb oplatkové přesní olejem pomazaní ... Žádná oběť suchá, kterou obětovati budete Hospodinu, nebude kvašena; nebo nižádného kvasu, ani medu nebudete obětovati v oběť ohnivou Hospodinu ... Také všeliký dar suché oběti své solí osolíš a neodejmeš soli smlouvy Boha svého od oběti suché. Při každé oběti své sůl obětovati budeš ..." (3M 2. Kap. Prosíme, aby čtenář tuto celou kapitolu v Bibli přečetl; viz též řád této oběti 6,14-18). Nyní budeme uvažovati o oběti suché, jak je nám popsána v 2. kap. a její řád v 6. kap. třetí knihy Mojžíšovy. V mnohých biblích je nazvána „pokrmovou obětí", což odpovídá i jejímu určení. Lid i kněží přinášeli tuto oběť. Přinesl-li ji kněz, byla celá určena pro Boha. Přinesl-li ji někdo z lidu, byla jen část, hrst mouky, spálena na oltáři „pro Boha"; ostatní jedli kněží na místě svatém v stánku úmluvy. Význam oběti suché. Jako všecky, tak i tato oběť poukazuje nám na Krista. On je stálým pokrmem srdci Otcovu a denní mannou, chlebem s nebe jeho dítek. V oběti suché vidíme, jak Kristus přináší sebe co pokrm srdci Božímu a celé jeho kněžské rodině. Boží srdce bylo a je naplněno vroucí žádostí hned od počátku stvoření po tom, aby člověk byl k chvále slávy jeho; aby byl jeho rozkoší, radostí a slastí — a proto ho stvořil k obrazu a podobenství svému. Ale člověk šel svou cestou a za svými myšlenkami; vkročil na cestu zahynutí, poněvadž opustil toho, který chtěl býti jeho radostí, slávou a blažeností. Člověk se odvrátil, Bůh však nikoli. Člověk se sice změnil a odvrátil, ale Bůh se nezměnil a neodvrátil od člověka, ani od svých úmyslů s ním, totiž: „aby byl k chvále slávy milosti jeho". Proto ho vidíme, jak hledá člověka hned po jeho pádu a dává mu dříve zaslíbení o Vykupiteli, nežli mu oznamuje trest. Celé Písmo zjevuje nám Boha hledajícího při člověku to, co je jeho srdci pokrmem a nápojem. Tam čteme: „Slyšte nebesa a ušima pozoruj země ... syny jsem vychoval a vyvýšil, oni pak strhli se mne" (Iz 1,2). Není to hlas zarmouceného srdce Otcova, kterého nechtějí poslouchat ti, jež On miluje? A zda slova: „Rozprostíral jsem ruce své na každý den k lidu vzpurnému, kterýž chodí cestou nedobrou za myšlenkami svými" (Iz 65,2), nám to též nepotvrzují? Ano, Hospodin štípil vinici a „očekával soud, a aj, nátisk; spravedlnost, a aj, křik" (Iz 5,7). Hledal ovoce lásky a oddanosti, avšak nenašel. Ani zaslíbení, ani napomínání, ani tresty neodvrátily člověka od jeho zlých cest. A tak touha srdce Božího zůstala neukojena, dokud nepřišel on, Syn člověka, na jehož pozemský život nám poukazuje oběť suchá. On, prvorozený všeho

stvoření, Pán z nebe, hlava nového stvoření, uspokojil všecky žádosti a tužby srdce Božího. Z práce duše jeho viděl užitek, jímž byl nasycen. Jen o něm řekl Otec: „Tentot jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo" (Mt 17,5). Avšak nejen Jeho oběť na kříži, nýbrž i celá jeho pozemská pouť byla Bohu „vůní rozkošnou". Obět zápalná zobrazuje nám Krista ve smrti, oběť suchá v jeho životě. V ní vidíme jeho pozemský život a dokonalé člověčenství. Oběť suchá patřila mezi oběti, které byly „vůní spokojující Hospodina" (3M 2,9). Při ní se tedy neobjevuje myšlenka na hřích; s ní přicházel obětující před Boha se srdcem plným chvály. Smýšlení Kristovo a smýšlení naše. Tato oběť se skládala z mouky, oleje a kadidla. Při ní netekla krv; život nebyl obětován! Její hlavní součástka byla mouka. Zrno bývá mleto, „drceno", abychom z něho měli chléb, který je naším pokrmem. Pán Ježíš, jenž je naším chlebem života, je nám zde zobrazen jako ten, který byl „raněn a potřen" (Iz 53,5). Jen pohlédněme do jeho pozemské pouti, do jeho člověčenství! Byl stále zarmucován mnohými lidmi, ano i učedníky. Jak často byl zarmoucen slepotou a zatvrzelostí jejich srdcí. Od počátku znal svou cestu a věděl o každé bolesti a každém utrpení, které ho mělo potkat. Viděl své zavržení i potupnou smrt. Pohrdnut, když chtěl žehnat. Nepochopen, když chtěl vyučovat. Podezříván, když dobré obmýšlel a úplně opuštěn, když byl vydán v ruce lidské. Náš drahý Pán nešel zpět při všech těchto bolestech, neodvrátil se, nezakolísal. Stále miloval své učedníky i nepřátele a ještě na kříži prosí: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Až do posledního okamžiku své pozemské pouti zůstává „chlebem života, který s nebe sestoupil.

Aby nenastalo nedorozumění, nutno si uvědomiti toto: Sytí-li se neznovuzrozený člověk toliko dokonalostmi člověčenství Kristova, nedostane se mu věčného života. Člověk, který se nesytí „tělem a krví Páně", nemá života, t. j. ten, který k svému spasení nepoznal Krista v kráse ran a krve jeho. K našemu životu bylo potřebí nejen toho, aby se Kristus stal člověkem, ale především toho, aby Syn Boží za nás zemřel. Jeho tělo musilo býti probodeno, krev vylita a On od země povýšen - jinak by byl zůstal sám. „Zrno pšeničné padnouc v zemi, neumře-li, ono samo zůstane, a pak-li umře, mnohý užitek přinese". (Jan 12,24). My se sytíme jím, za nás ukřižovaným Spasitelem, t. j. věříme v toho, který za nás podstoupil smrt. Když jsme uvěřili v něho, jako v Beránka Božího za nás obětovaného, obdrželi jsme život a přišli jsme do spojení s oslaveným Kristem skrze Ducha Svatého. On je ve svatyni a my s ním. Jsme kněžími. Mysl naše se nyní zaměstnává nejenom za nás ukřižovaným, ale i z mrtvých vstalým a oslaveným Kristem, jakož i dokonalostmi jeho člověčenství. Tak se jím sytíme. Kdo však nevěří v jeho smrt za hříšníky, v jeho oběť slitování, pak víra v jeho dokonalý pozemský život mu nic neprospívá. Takový člověk může býti třeba oslněn krásou pozemského života Kristova, může dnem i nocí o něm přemýšlet a obdivovat se jeho krásám a dokonalosti, ano i za příklad si ho brát a nadšeně o něm a jeho dokonalém člověčenství hovořit, přes to přece jenom nepřešel ze smrti do života. Je synem zatracení; má oběť suchou bez krvavé oběti. Oběť suchá nebyla nikdy obětována sama o sobě, ale vždy s některou krvavou obětí. Hříšník se musí k Bohu blížit nejdříve s obětí za hřích a za viny a pak teprve s ostatními. Kdo však Pána Ježíše nepřijal jako oběť za své hříchy, ten se vzdálil života, Kristus v něm nepřebývá a on v něm také nikoli (Jan 6,53-58).

Žel, že my, učedníci, často nejsme svému Mistru ani zdaleka podobni. Stihne-li nás zármutek a soužení proto, že jsme Páně, hned si chceme pomáhat a odstranit to. Jen ne nějaké utrpení pro Pána! Myslíme, že naše odevzdání musí mít svou hranici. Nechceme dopustit, aby bylo dotčeno „naše dobré jméno", naše pověst. Je-li naší dobrotou pohrdáno, zdá se nám, že nepotřebujeme opakovati důkazů své lásky. Domníváme se, že dostačí jednou, nejvíce dvakrát odpustit. Nechceme dopustit, aby o náš odpočinek a zotavení nás někdo připravil. Náš Pán tak nesmýšlel. On zcela jinak jednal. Ve všem nás převyšoval. Jeho pevné srdce nic neodvrátilo od konání dobrého; nic, ani nerozumnost jeho učedníků, ani nenávist jeho nepřátel, ani lest satanova, ani chvála, ani hana, ani sláva, ani ponížení. Nikdy se nezdráhal, nikdy nezakolísal ve svém sebeobětování. Byl samá dokonalost ve všem, tedy i v utrpení.

Pán Ježíš kráčel cestou kříže. Z utrpení Pána Ježíše zůstane nám mnoho skryto. Jen někdy, když sami procházíme utrpením pro jeho jméno, zvláště oním, které nám bratři v Kristu způsobují, když jim sloužíme, lépe rozumíme bolestem Kristovým. Mnozí věřící vůbec nevědí o utrpeních, které přináší s sebou služba pro Pána. Proč? - poněvadž, poznavše vůli Boží a jeho přikázání, se jimi neřídí. Nestali se svědky oněch věcí Božích, které nejsou, jak říkají „podstatné" k jejich spasení. Proto také nevědí nic aneb jen velice málo o utrpeních pro něj a pro jeho jméno mezi falešnými i skutečnými bratřími. Jen Bůh sám znal míru Kristových utrpení, jak mnoho byl raněn, potřen, ubit a ztrápen. Mnohé žalmy nám mluví o tomto utrpení Páně (viz Ž 69,20-21; 22,15-16 a j.), které vyvrcholilo v oněch posledních dnech jeho pozemské pouti, kdy položil svůj život na oltář. Jaké naučení pro každého věřícího, který chce sloužit svým bratřím. Život Pána Ježíše svědčí nám o sebeobětování. Také dnes musí býti zrno rozemleto, aby z něho byl chléb - a čím více naše služba bude jeho službě podobná (přes to, že vždy zůstaneme nekonečně vzdáleni za ním), tím více budeme podobni tomu, jenž byl raněn, potřen a ubit. Ty cestou kříže, Pane náš, jsi kráčel k oslavě, a touže cestou vodíváš i všecky údy své. Soulad vlastností Pána Ježíše a nesoulad našich. Oběť suchá nepozůstávala toliko z mouky, ale z „bělné" mouky, t. j. z jemné mouky. V jemné mouce není nerovnosti - není hrubých zrn. Krásný to obraz na Pána Ježíše. V něm nebylo nijaké nerovnosti. V jeho jednání bylo viděti samou souměrnost. Pevný, nepohnutelný, povýšený nad každou úroveň, ale přes to stále tichý, jemnocitný a pokorný. Jeho přísnost nikdy nevyvinula se v tvrdost, jeho klid nikdy v lhostejnost. Jeho dobrota nestala se nikdy slabostí a také při svém nebeském smýšlení nikdy nezapomněl na druhé. Zcela jinak je tomu při nás. Jaká nerovnost a nesouměrnost se jeví ve všem tom při nás, ano i při těch největších jeho služebnících! Jedna jejich vlastnost zastiňuje druhou, ano je jí na úkor. Při Pavlovi vidíme, jak jeho silná vůle je na úkor jeho opatrnosti; je stržen k slovům vůči nejvyššímu knězi, která musí odvolat (Sk 23,3-5). Poslal dopis Korintským a litoval, že jej psal; za nějakou dobu toho opět nelitoval. Bůh ovšem, vida upřímnost Pavlovu, způsobil, že jinak velice snad přísným dopisem byli Korintští zarmouceni k pokání (2Kor 7,7-8). Také při Petrovi vidíme někdy přílišnou horlivost a jindy bázlivost. V horlivosti se přeceňuje a dosvědčuje, že Pána neopustí (Mk 14,29); v horlivosti stává se ukvapeným, udeří služebníka nejvyššího kněze a utne mu ucho (Jan 18,10) a v bázlivosti zapírá Pána před děvečkou! Jan z lásky ku Pánu chce býti první v království (Mt 20,20-24) a chce, aby oheň sestoupil na ty, kteří ho nepřijali a nechtěl dopustit, aby vymítal ďábly ten, kdo s nimi nechodil (Lk 9,49-55). Obrátíme-li zrak od apoštolů na sebe, tu nám na naši nesouměrnost nikdo nemusí ani ukazovat. Jsme jí plni. Jsme zcela jinými lidmi před Bohem v komůrce, než před svými bratřími. Někdy jsme zdlouhaví, když máme jednati rychle. Jsme ukvapení, když máme jednat pomalu. Dnes jsme reci, zítra slaboši; dnes nadšeni v práci pro něho a zítra skleslí neb roztrpčení. Někdy jsme plni pokoje Božího a jindy zmateni. Dnes cedíme komára a zítra požíráme velblouda. Tyto a mnohé jiné nesouměrnosti vidíme při sobě i při všech Božích lidech - nikoli však při svém drahém Spasiteli. Když jej pozorujeme, vidíme, že jedna jeho milost nezastiňuje druhou, a že všecky jeho vlastnosti byly vespolek v nejlepším souladu. On je „znamenitější nežli deset tisíců jiných" - vše na něm bez poskvrny a „všecek je přežádostivý" (Píseň 5,9-16), protože „mu Bůh požehnal až na věky" (Ž 45,3).

Olej oběti suché - Pán Ježíš pln Ducha svatého. Druhou součástkou oběti suché byl olej. Tento, jak je nám všem z Písma známo, ukazuje na Ducha svatého. Je to obraz či náznak, ukazující na něho a na jeho uzdravující a zmocňující činnost. Pán Ježíš, veliký Bůh a Spasitel (Tit 2,13), byl také skutečný člověk, ovšem s tím rozdílem, že nebyl ze země, ale z nebe. „První člověk ze země - zemský, druhý člověk - sám Pán z nebe" (1Kor 15,47). Jeho tělo bylo svaté tělo. Ač jeho tělo bylo vystaveno únavě, bolesti, hladu, žízni - v jeho těle nikdy nepřebýval hřích. On přišel toliko „v podobnosti" těla hřícha nikoli „v těle hřícha" (Řím 8,3). Proto i jako člověk měl svůj počátek v nebesích, nebo „Bůh způsobil mu tělo" (Žd 10,5) a to mocí Ducha svatého, jak anděl řekl Marii: „Duch svatý sestoupí na tě, a moc nejvyššího zastíní tebe; proto i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží" (Lk 1,35, revid př.). Též i Josefovi bylo andělem oznámeno, že, „což v ní je počato, z Ducha svatého jest" (Mt 1,20). Zde je odhaleno tajemství čistého a dokonalého člověčenství Kristova - skutečnost, stvrzená Slovem Božím. Ta svatá nebeská nádoba: „Bůh zjevený v těle" - Pán Ježíš - byla též pomazána a vedena Duchem svatým. Když počal náš Pán veřejně vystupovati, jsa „obětí suchou", sestoupil „Duch svatý v tělesném způsobu jako holubice na něj" (Lk 3,22). (Olej byl vylit na mouku.) Hned na to čteme v kap. 4,1: „Ježíš pak, pln byv Ducha svatého, vrátil se od Jordánu," a ve verši 14: „I navrátil se Ježíš v moci Ducha do Galilee." Když pak přišel do školy v Nazaretě a dána mu kniha proroka Izaiáše, otevřel ji a nalezl místo: „Duch Páně nade mnou, protože pomazal mne, kázati evangielium chudým poslal mne, a uzdravovati zkroušené srdcem ... (Lk 4,1619). At‘ Pán kázal či učil, sytil hladové, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé či vymítal d'ábelství - všecko to činil v síle pomazání Duchem, jak Písmo dí: „Kterak Ježíše z Nazareta pomazal Bůh Duchem svatým a mocí, kterýž chodil, dobře čině a uzdravuje všecky utištěné od ďábla; nebo Bůh byl s ním (Sk 10,38). Dobře čině! A jaká odměna? Pohrdali jím a pronásledovali jej. Vezměme jen jeden příklad z téže 4. kapitoly Lukášovy. Sotvaže veřejně vystoupil, již povstali a vyvedli ho z města na vrch hory, aby jej dolů srazili (v. 29), „zrno drcené, ale nebylo bez oleje". Odešel, jistě se srdcem sklíčeným nad jejich tvrdostí, ale aby jiné učil. A učil je v síle Ducha svatého; „i divili se velmi učení jeho nebo mocná byla řeč jeho" (Lk 4,32). Též dábelství vymítal a nemocné uzdravoval Duchem svatým (verše 36, 39, 40, 41). Pozorujeme-li Pána Ježíše jako člověka, vidíme, že je vždy naplněn mocí s výsosti. Je vždy pln moci Ducha svatého, i když je sklíčen a sevřen. Když jsme my sklíčeni a sevřeni, jsme bezmocní, popudliví, nervosní. Často také konáme některé věci ve své síle a nikoli v síle Ducha svatého. Horlíme, ale někdy je to horlivost těla a nikoli Ducha. Co jsme obdrželi, když jsme uvěřili. Připomeňme si, že v oné chvíli, kdy jsme uvěřili v Pána Ježíše, jsme obdrželi Ducha svatého. Byla to Boží odpověď na naši víru. V té chvíli nás Bůh také pomazal a znamenal Duchem svatým, dal nám Ducha též jako závdavek. „Ten pak, který potvrzuje nás s vámi v Kristu, a který pomazal nás, Bůh jest. Který i znamenal nás a dal závdavek Ducha v srdce naše" (2Kor 1,21-22). Kdy se to všecko stalo? Když jsme uvěřili, jak jsme již podotkli (viz Ef 1,13). V těchto třech slovech je popsána plnost požehnání, spojená s přijetím Ducha svatého. Každý, kdo má Ducha svatého, má tato požehnání, i kdyby si toho z neznalosti Písem nebyl vědom a neradoval se z toho. Abychom mohli býti pomazáni a znamenáni Duchem svatým a abychom jej mohli obdržet jako závdavek, k tomu bylo potřebí, aby Kristus dokonal vykoupení, aby odešel k Otci a Ducha seslal (Jan 14,16.26; 16,7). Co se nás pak týče, tu bylo zapotřebí očištění jeho drahou krví. Toho se nám rovněž dostalo v oné chvíli, když jsme uvěřili. Duch svatý může přebývat jen v očištěných a svatých nádobách. My jsme byli očištěni a jednou provždy pro Boha

odděleni při svém obrácení. Od té doby jsme „posvěceni v Kristu a povolaní svatí, spolu se všechněmi, kteří vzývají jméno Pána našeho Jezukrista" (1Kor 1,2) a Duch svatý v nás přebývá. Všichni věřící lidé mohou říci: „Který zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví svou" (Zj 1,5). Jsme čisti, umyti. Jdeme však pouští, kde je plno prachu a tu se potřebujeme očišťovat. „Kdo je umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl; nebo čist jest všecken" (Jan 13,10). Jdeme k nebesům jako dítky Boží, spěcháme ku příští Pána našeho Jezukrista a víme, že „když se ukáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jaký jest". Apoštol však k tornu dodává: „A každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jako i on čistý jest" (1Jan 3,2-3). Naplnění Duchem. Toto očišťování, o němž Pán mluví Petrovi (Jan 13,10), o němž se Jan zmiňuje (1Jan 3,3), je připomínáno i na jiných místech Písma svatého (2Kor 7,1; 2Tm 2,21 a jinde). My se musíme očišťovati a konati posvěcení v bázni Boží, chceme-li být naplněni Duchem svatým. Kdo Ducha svatého má, může jím být také naplněn, aneb může být „pln Ducha svatého", jak o tom čteme ve Sk 4,8.31; 6,3.5; 7,55; 9, 7; 13,9.52 a na jiných místech. Duch svatý, který je v nás, chce cele naplniti naše srdce; chce, aby mu celé náleželo. Přechováváme-li ve svém srdci něco ze světa a něco, co je ve světě, jako „žádost těla, žádost očí a pýcha života" (1Jan 2,16), nemůže ho Duch svatý naplnit. Očistíme-li se však od těch věcí, které jsou ve světě, budeme nejen nádobami ke cti, posvěcenými a užitečnými Pánu, ale i naplněnými Duchem (2Tm 2,21). Naše srdce není nikdy prázdné; buďto je naplněno vínem vlastní vůle a věcmi tohoto světa anebo Duchem svatým. Ke své službě pro Pána potřebujeme býti naplněni a vystrojeni Duchem svatým. Učedníci Páně byli častěji po letnicích naplněni Duchem, jak jsme z předchozích citátů seznali. Mohli jít a kázat. Byli posláni a vystrojeni. Jaké ponaučení pro nás! Jak náchylný je člověk běžet, aniž je poslán. Mnohé se zdá službou - a není to nic jiného než neklidná, neposvěcená činnost vlastní přirozenosti. Tato přitahuje lidi k člověku a k dílu člověka. Jak mnoho lidí je připoutáno zase jen na lidi místo na Pána a na Boží zásady. Lidé přicházejí a odcházejí, ale Slovo Páně zůstává na věky, a kdo na sebe neb na druhé poutá, staví na písek, který dnes je a zítra není. Člověk naplněný Duchem svatým vede však k Pánu a k Božím zásadám. Jeho osoba se ztrácí. Kristus roste, on se menší. Oslavuje a vyvyšuje toho, který je nade všecko povýšen a jemuž je dáno jméno nad každé jméno (Fil 2,9-11). V naší službě pro Pána, v našem poměru k lidem potřebujeme Ducha obzvláště v milosti a moci. Je zapotřebí zvláštní milosti v jednání s věřícími i nevěřícími. Co tu všelijakých těžkostí, neporozumění a podezřívání - výsledky to tělesného smýšlení. To nás deptá, skličuje, a tu potřebujeme olej, Ducha milosti, který nás zmocňuje, abychom to vše nesli jako synové Boží. Bez tohoto pomazání nedovedli bychom v milosti a moci čeliti zlu a nepřátelství. Nedovedli bychom „řeřavé uhlí" sypati na hlavy nepřátel (Řím 12,20-21). A proto, milý bratře a sestro, v moci tohoto pomazání „nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé!" Význam kadidla v obětech suchých. Další součástkou oběti suché bylo kadidlo. Ono vydává trvalou, libou vůni; byl to vhodný obraz líbeznosti a drahocennosti služby našeho Pána. Co konal, konal v Duchu svatém a k oslavě Boží. Poněvadž byl s Bohem ve stálém spojení a Bůh s ním, mohl také jedině Bůh oceniti tuto líbeznost a drahocennost. Kadidlo bylo při této oběti všecko spáleno na oltáři. Bylo jedině pro Boha. Proto nám mluví též o poctě a oslavování. Celý život Pána Ježíše byl poctou, vzdanou Otci a oslavením Otce. On mohl říci na konci své pozemské pouti: „Já jsem oslavil tebe na zemi" (Jan 17,4).

Krása života a služby Pána Ježíše. Jaký je náš život? Je také plný líbeznosti a drahocennosti? Je také ku poctě a k oslavě Boží? Vězme, že každá naše služba pro Pána má býti prosycena nebeskou krásou a drahocenností. Obé máme mít více na zřeteli v těchto dnech, plných horečného a zběsilého chvatu, v nichž mnoho je pro Pána děláno a podnikáno za malou cenu a v malé ceně. Služba našeho blahoslaveného Pána byla prosycena drahocenností, vroucností a krásou, o nichž málo uvažujeme. Jak velkou drahocennost a vroucnost lze vidět v jeho úplném zasvěcení se Bohu! Jak velkou v jeho denní práci, v obcování, v rozmluvách, v utrpeních a v soucitu! Jak velká drahocennost, okrasa a vroucnost vyzařuje z jeho nočního bdění na modlitbách a v slzách! (Mt 14,23; Lk 6,12; Žd 5,7). Nezarmucujme proto Ducha svatého, a nepřekážejme mu, tak aby mohl hojně této drahocennosti a krásy vytvořit a to jak v našem životě, tak v naší službě pro Pána Ježíše. Oběť suchá neměla býti kvašena a žádný kvas, ba ani med nesměl s ní býti obětován. Kvas je v Písmě vždy obrazem zlého, proto i v tom, co mělo zobrazovat „člověka Krista Ježíše", nesmělo být to, co zlé zobrazovalo. Med, obraz přirozených vlastností. Med, který je obrazem vlastností „sladkých a přitažlivých", také byl vyloučen z této oběti. Ač mnohé vlastnosti naší přirozenosti se mohou nám i druhým líbit, přece neobstojí ve zkouškách před očima Božíma, právě tak, jako med nesnese ohen‘, ale kvasí v něm. Jinak je tomu však s kadidlem. Právě v ohni vydává vůni. Není těžké přenést tento obraz na Pána Ježíše. Byl nepřetržitě pod zkouškou ohně Boží svatosti - a vše v něm byla nejsladší vůně. Nic v něm „nebouřilo" a „nekvasilo". Svatost Boží jen ukázala, že v něm nebylo nic z naší přirozenosti, nic zdánlivě, ale skutečně svaté, vše z Ducha svatého. Co činil, činil skrze něho. I sama jeho čistá a neposkvrněná přirozenost se poddala Duchu svatému, takže nic neučinil sám od sebe, ani nic nemluvil sám od sebe (Jan 5,19.30; 7,17). Vše, vše byly Bohem a v Bohu učiněné skutky skrze Ducha svatého. Zcela jinak je tomu při nás věřících v něho. Mnohý má ve své přirozenosti něco sladkého, co se nám nějaký čas líbí, avšak v ohnivé zkoušce to nevydrží. Ano, postačí někdy jen malá zkouška, a to sladké začne kvasit. Co není z Ducha svatého, to nevydrží a ve zkoušce neobstojí. Někdo je z přirozenosti štědrý, dává, ale čeká pochvalu neb odměnu. Nedostane-li ji, kvasí to v něm a pohorší se. Jiný je z přirozenosti laskav, ale jak mnoho miluje, tak mnoho dovede nenávidět pro sebemenší nedorozumění. Ó, jak mnoho jest ještě v naší službě pro Pána, co tam nepatří a co mu není „vůní sladkosti"! Tak tomu nebylo při našem Vykupiteli. Bůh pomazal ho „olejem veselí nad účastníky jeho, a mirrou, aloe a kasií všecka roucha jeho voní" (Ž 45,8-9). Pro tuto vůni je jméno jeho jako „mast rozlitá" (Píseň 1,3), takže je nevěstě „svazečkem mirry milý její" (Píseň 1,13). Ale nejenom jí, nýbrž i Otci byl a jest stále vůní sladkosti, také i na kříži, když byl za ni obětován. Nelze nám přehlédnout, že přirozené „sladké" vlastnosti jsou často největší překážkou působení Ducha svatého. Člověk se „chytne" sladkostí, a Duch svatý a Slovo Boží je pak zavrženo. Známe bratry a sestry v Kristu, kteří pravdu poznali, ale podle pravdy nejednají. Proč? Poněvadž stojí pod vlivem lidí nadaných, jimž je přednější med než sůl (Kol 4, 6), kteří oplývají (často zdánlivou) něžností a sladkostí a zvěstuji jim pravý opak toho, co je psáno v Písmě. Jejich nadání a sladkost má často větší vliv na některé věřící než samo Slovo Boží a Duch svatý. Kolik věřících lidí zavrhne některou jasně zjevenou pravdu Písem jediné proto, že tamten a onen „takový milý, zbožný bratr" ji také neuznává! A kolik dítek Božích dává přednost názorům člověka proto, že se do jejich srdce zapsal, místo zjevným Božím zásadám, pravidlům a přikázáním. Soudná stolice Kristova ukáže, jak člověk a jeho „sladkost" usadili se v srdci mnohého dítka Božího, ano leckde i v celém sboru, tedy tam, kde měl vládnout jedině Kristus a jeho Slovo.

Sůl v oběti suché. Ještě jednu součástku oběti suché připomíná nám Písmo svaté. Je to sůl. Ta nesměla chybět při žádné oběti. Duch svatý ji nazývá „solí smlouvy Boha tvého" (3M 2,13). Sůl je všeobecně známý prostředek proti hnilobě; v Písmě je též obrazem stálosti a neporušitelnosti. Když chtěl Pavel poukázat na Slovo čistoty a pravdy, kterým mají býti věřící stále vedeni, pravil: „Řeč vaše budiž vždycky příjemná, ozdobená solí" (Kol 4,6). Když Bůh nazývá svou smlouvu „věčnou smlouvou soli před Hospodinem" (4M 18,19 rev. překl.), chce tím říci, že je to smlouva, která je před ním v stálé platnosti a v počátečním významu (viz 2Par 13,5: smlouvou soli, což ovšem znamená, jak je přeloženo „smlouvou trvanlivou"). A poněvadž Kristus je prostředník Nové smlouvy, smlouvy trvanlivé, proto také sůl nesměla chybět v žádné oběti, ať již ta oběť poukazovala na jeho smrt, nebo na jeho život. Sůl má vliv na druhé věci, s kterými je spojena, a předává jim svou slanost. Tak i náš drahý Pán má vliv na nás, když jej, svou oběť suchou, která obsahuje sůl, přijímáme a stále se jím sytíme. Tím jsme utekli onomu porušení, které je na světě v žádostech a stali jsme se účastníky nebeské přirozenosti, ano dokonce i solí země. Halelujah - jak veliké to dílo Boží milosti (2Pt 1,4; Mt 5,13). Prorocký význam slavností Hospodinových. Ke konci povšimněme si ještě rozdílu mezi obětí suchou a obětí prvotin (3M 2,12). V oběti suché nesměl být kvas, poněvadž ukazovala na Krista, kdežto v oběti prvotin kvas byl (poněvadž ukazuje na nás). Laskavý čtenář nechť si přečte ze třetí knihy Mojžíšovy kapitolu 23. V oné kapitole jsou vyjmenovány slavnosti Hospodinovy. První svátek byla veliká noc: Jití Hospodinovo, čili slavnost beránka velikonočního (v. 5). Tato slavnost byla úzce spojena se slavností přesnic (v. 6). Potom následoval svátek prvotin, v němž první den po sobotě byl snopek, prvotiny žně, obracen před Hospodinem (v. 10-14). Další svátek byly letnice o padesát dní později, kdy byly Hospodinu obětovány dva bochníky, také jako prvotiny. Význam těchto nařízení je patrný. Kristus, náš beránek velikonoční, byl obětován, a to ve dni k tomu ustanoveném (sr. Jan 18,28 s 1Kor 5,7). První den po sobotě Kristus vstal z mrtvých (Mk 16,1-2) a byl „prvotiny těch, kteří zesnuli" (1Kor 15,20). Poněvadž v něm nebylo žádného hříchu, byl sám v sobě vůní sladkosti Bohu; tedy s onou obětí prvotin, snopkem, která ukazovala na vzkříšení Ježíše Krista, nebyla obětována oběť za hřích! S ní byla obětována toliko obět zápalná. (3M 23,12-13. sr. s 3M 2,14-16). Po padesáti dnech, kdy přišel den letnic, byla církev, na niž je obrazně poukázáno v předložení dvou kvašených bochníků, předložena jako prvotiny Bohu. Nebo i my jsme prvotiny, jak apoštol Jakub píše: „Zplodil nás slovem pravdy k tomu, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho” (1,18). Poněvadž tato oběť měla v sobě kvas, musela být obětována ještě s jinými oběťmi, aby byla příjemná. Proto byly tyto dva kvašené chleby obětovány nejenom s obětí zápalnou, suchou a pokojnou, ale i s obětí za hřích (v. 18 a 19) a to z té příčiny, jak již uvedeno, že v ní byl kvas. Kněz vše pospolu musil obraceti před Hospodinem (v. 20). Naše postavení a náš stav. Církev přichází spolu s Kristem a v Kristu před tvář Boží. Je Bohu předložena v Kristově drahocenném díle pro ni. Sama o sobě nemůže obstát před Boží svatostí, poněvadž je v ní kvas, který ani sebe větší množství oleje (Ducha sv.) nepromění v něco Bohu libého a příjemného. Ona je však Bohu příjemná v Kristu a s ním i k vůli němu, jako on sám. Když je (a také bude) církev Bohu představena, tedy nikdy nepřichází v jeho přítomnost sama, ale vždy ve sladké vůni toho, čím je Kristus pro ni. Jak veliké to naučení pro ty věřící, kteří hledí více na působení Ducha svatého v sobě, nežli na dokonalé dílo Kristovo pro ně. Naše přijetí u Boha není založeno na díle Ducha svatého v nás, ale na díle Kristově pro nás.

Práce Ducha svatého v nás, i kdyby byla sebevětší a mocnější, nezmění a nezničí naši starou přirozenost. Tělo zůstane vždy tělem a nikdy v něm nebude přebývati dobré (Řím 7,18). Ono bylo stále v Pavlovi, také i potom, když byl vtržen do ráje. Poněvadž v něm bylo, proto potřeboval osten do těla, aby ho držel v pokoře (2Kor 12,4-7). Co se narodilo z těla, tělo jest (Jan 3,6); jeho moc může být ovládána i zeslabena, ale kvas je v něm a číhá na okamžik, aby se projevil. Onen zlý kořen je v nás, ačkoli nemusí vyrážet silné a viditelné výhonky; z toho důvodu máme se vírou míti za mrtvé (Řím 6,11) a nechat vládnout Ducha svatého v nás. Ale právě pro to zlé v nás, protože jsme padlé stvoření, i kdybychom sebevíce byli naplněni Duchem svatým, nemohli bychom sami v sobě býti příjemní před Bohem. Jsme však příjemní, Bohu buď chvála, v Kristu Ježíši, Pánu a Spasiteli našem. Tyto úvahy o oběti suché jisté postačí k dalšímu rozjímání o ní a o jejím významu. A nejen k rozjímání, ale i k následování našeho Pána v obcování, ve službě a v odevzdání se Bohu. Kéž jsme vždy plni touhy po tom, aby „táž mysl byla při nás, jako i při Kristu Ježíši byla" (Fil 2,5)! Kéž by tyto úvahy vedly nás také k srdečnější poctě, kterou hledá Otec a který nám tak dokonalou oběť připravil. Buďme za ni vděčni. Prosme, abychom mohli hlouběji pohlédnout do Božího uložení: čím Kristus je pro nás a čím chce býti v nás. Oběť pokojná (Friedensopfer) „Jestliže pak oběť pokojná bude oběť jeho, když by ze skotů obětoval, buď vola neb krávu, bez vady bude obětovati je před tváří Hospodinovou. Tedy položí ruku svou na hlavu oběti své a zabije ji u dveří stánku úmluvy; a kropiti budou kněží synové Aronovi, krví na oltáři vůkol ... (Viz celou 3. kap. 3M). „Tento pak bude řád oběti pokojné, kterouž by obětoval Hospodinu: Jestliže by ji obětoval v oběti chvály, tedy obětovati bude v oběť chvály koláče nekvašené, olejem zadělané a oplatky nekvašené, olejem pomazané a mouku bělnou smaženou, s těmi koláči olejem zadělanými. Mimo ty koláče také chléb kvašený obětovati bude oběť svou, v obětech chvály pokojných obětí svých. A bude z něho jeden pecník, ze vší té oběti Hospodinu oběť ku pozdvižení, a ten přináležeti bude tomu knězi, který kropil krví té oběti pokojné. Maso pak oběti, z té oběti chvály, jež jest oběť pokojná, v den obětování jejího jedeno bude ..." (3M 7,11-21; 29-34). Předmětem našeho pojednání je nyní oběť pokojná, někdy též oběť chvály zvaná. O této oběti čteme ve výše uvedených místech Písma svatého. Význam oběti pokojné. Tato oběť rovněž poukazuje na Krista v jeho oběti a to jako na základ našeho obecenství s Bohem a Synem jeho Jezukristem a vespolek. Jako ve všech, tak i v této oběti vidíme Krista pro nás. Všude je naším zástupcem. Za nás byl vně za stany ukřižován, nesl pokutu za naše hříchy, za nás položen na oltář a za nás byl přijat, uspokojiv Boží spravedlnost, svatost i lásku. V oběti zápalné vidíme Krista, jak se Bohu obětuje. V oběti suché spatřujeme jeho dokonalé člověčenství. V oběti za viny máme zadostučinění za hříchy, jichž jsme se dopustili a v oběti za hřích vidíme odsouzený hřích v těle, a rovněž i sami sebe odsouzené. V oběti pokojné tou nejhlavnější myšlenkou je obecenství. V ní není Kristus výhradně pro Boha, ale též pro nás; nebo o tuto oběť se dělil Bůh, kněz i člověk, jenž ji přinesl. Také tato oběť byla vůní spokojující Hospodina. Proto myšlenka na hřích i při této oběti odpadá jako při oběti zápalné a suché. S ní nepřicházel člověk proto, aby mu bylo odpuštěno, ale že mu bylo odpuštěno. Netoužil po hříchů odpuštění, ale po děkování a chválení. Chtěl vyjádřiti svou vděčnost za mnohá dobrodiní. Jako při každé oběti, tak i při této, jde o poměr mezi Bohem a člověkem, a člověkem a Bohem. Kdo ji přinesl, vyjadřoval touto obětí svůj dík, úplnou spokojenost a nezkalený vnitřní soulad s Bohem a Stvořitelem.

Cesta do obecenství s Bohem. V žádné oběti není myšlenka na obecenství tak rozvinuta jako v oběti pokojné. Ale jak vcházíme do obecenství s Bohem? Jedině Boží cestou. A tou je Kristus. V něm, v jeho oběti za hřích a viny, máme rozřešenu otázku našeho provinění, odsouzení i ospravedlnění. Vírou jsme přijali, že Boží soud byl vykonán nejenom za naše hříchy, ale i nad námi, že požadavky Boží svatosti a spravedlnosti byly naplněny a že nyní jeho zalíbení spočívá na nás. Když jsme tomu všemu uvěřili, následoval pokoj: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista" (Řím 5,1). To je Boží cesta k pokoji i k obecenství s ním a žádná jiná! Tisíce a tisíce lidí usilovalo jíti jinou cestou. Chtěli dosáhnouti pokoje a býti v obecenství s Bohem a s věřícími lidmi dříve, nežli „položili ruce své víry" na Krista jako na oběť za své viny a hřích. Tací lidé ho nikdy nedosáhli. Nadějeme se však, milý čtenáři, o tobě lepších věcí. Doufáme, že jsi šel Boží cestou a že jsi poznal Krista, Beránka obětovaného za tvé hříchy; že jsi ve víře přijal oběť za viny a za hřích, oběť, kterou ti Bůh opatřil. Činil jsi pokání, opustiv cestu zlou a nyní spoléháš na Slovo Boží. Je-li tomu tak, pak jsi ovšem spasen, vykoupen a nacházíš se na cestě k věčným příbytkům. Putuješ bez bázně, neboť víš, že jsi přešel ze smrti do života (1Jan 3,14) a že pro tebe už není žádného odsouzení (Řím 8,1). Duch Boží osvědčuje tvému duchu, že jsi syn Boží (Řím 8,16). Raduješ se, že jsi příjemným, či vzácným učiněn v tom Nejmilejším (Ef 1,6), poněvadž víš, že drahocennost oběti Kristovy, jako oběti zápalné, přešla na tebe. Tvá radost je denně hojnější a čistší, neboť když je Bůh spokojen s obětí Kristovou za tebe, pak i ty jsi s ní spokojen. Proto se raduješ, plesáš a často v roztoužení ptáš se sama sebe: „Čím se odplatím Hospodinu za všechna dobrodiní jeho mi učiněná?" Když jsi vzal kalich mnohého spasení, když jsi vyproštěn ze sítí čižebníka, když pouta tvá byla rozvázána, tedy: „obětuj oběť díkůčinění" (Ž 116,12). Z čeho se skládala obět' pokojná. Uvažujme nyní o tom, z čeho se tato oběť skládala. Byla-li to jen obyčejná oběť pokojná, musilo býti zabito některé ze zvířat Bohem určených (3M 3,1). Byla-li to oběť chvály, dobrovolná neb ze slibu, musily při ní býti obětovány nekvašené koláče z mouky bělné, smažené, olejem zadělané a pomazané (7, 12).

Oběť pokojná byla též obětována jako oběť chvály i jako oběť ze slibu a z dobré vůle - dobrovolná (Viz 3M 7,11-21). K těmto obětem byly přidávány koláče, oplatky a bělná mouka smažená. Při obětech chvály byl obětován i kvašený chléb. Nebyl však spálen (na oltář nesměl býti položen kvas), ale byl dán knězi. Vysvětlení je v dalších statích.

O čem svědčila tato oběť? Obě části této oběti poukazují na Krista. Ta první část na Krista ukřižovaného, ta druhá ukazuje nejen na Krista ukřižovaného, ale též na jeho člověčenství, jak se nám jeví v jeho pozemském životě. Poněvadž v této oběti je poukázáno na obecenství člověka s Bohem, musila tato oběť býti krvavá. Měla mluvit o základě našeho volného přístupu k Bohu. Měla jasným způsobem svědčit o tom, jak člověk dosáhl pokoje a jak byl uveden do obecenství s Bohem. Mluvila o dání života za nás, abychom všeho toho dosáhli. Její řeč byla: V místa chvály a velebení se člověk dostane beze svých zásluh a skutků - ale skutkem Toho, který přijíti má. Sem si nezjedná přístup něčím, co koná, trpí, zamýšlí. Ten mu umožní jedině oběť Pomazaného Božího, jehož příchod je zaslíben. On však už přišel, sebe sama za nás obětoval a my dnes můžeme zpívat, že i do slastného obecenství s Bohem: nám svobodný přístup dává krev Jeho za nás prolitá. Milí bratři, Kristus a Jeho smrt jsou základem a příčinou našeho přijetí u Boha. Nic jiného! Nic z nás a nic v nás! Jeho úplné odevzdání a položení života za nás bylo příčinou našeho přijetí za syny, dědice a údy jeho těla - církve. Co jsme, jsme skrze něho a pro něho.

„Hodujme a bud‘me veselí!" Proč se však stále ještě tak mnozí moří a trápí tím, co prožívají, proč touží po svých zásluhách, proč hledají stále něco, aby pomocí toho dospěli za oponu? Poněvadž dosti nepoznali toho, který způsobil a uskutečnil cestu do svatyně. Ve svém hledání přehlížejí, že dveře jsou otevřeny a za nimi veliká bohatství milosti a požehnání bez konce. Vše je tvé, bratře a sestro, vše je pro tebe připraveno, jen ber! Když přišel marnotratný syn domů, nezůstal na dvoře. Musil odložit své hadry! Přestal naříkat a plakat, přestal vzdychat. Byl čas radosti a nikoli nářku; vždyť otec řekl: „Hodujme a buďme veselí!" Proč? Víš, milý bratře, proč i ty máš hodovat a být vesel? Protože jsi se snažil Bohu zalíbit? Nikoli! Protože jsi byl nespokojen sám s sebou? Ne! Protože jsi pracoval pro Boha? Také ne! A proč? Protože jsi v náruči Otcově! Poněvadž „tento můj syn, který umřel, zase ožil, byl zahynul a nalezen jest. I počali veseli býti" (Lk 15,23-24). Oběť chvály či díků neb ze slibu musila obsahovat mimo zvíře ještě nekvašené koláče z mouky bělné, smažené, olejem zadělávané a pomazané. V bělné mouce a v koláčích při oběti suché viděli jsme obraz dokonalého člověčenství Kristova. V této oběti jej nacházíme opět. Jako v koláčích při oběti suché, tak i v těchto nesměl být kvas - tedy Kristus bez poskvrny a vrásky. Olej, jako všude, tak i zde je obraz či znamení Ducha svatého, jímž Pán Ježíš byl naplněn. Celá tato oběť zobrazuje tedy Krista v jeho pozemském životě a putování, naplněného Duchem svatým, bez hříchu a bez veškeré nepravosti. Ale ještě jedna věc, zdánlivě k tomuto celku se nehodící, musila být přidána, totiž: kvašený chléb. Tento měl být obětován spolu s ostatními nekvašenými koláči. Kvašený chléb s nekvašeným čili my s Kristem. Jestliže nekvašený chléb je obrazem neposkvrněného člověčenství Kristova, tedy kvašený je obrazem poukazujícím na nás. Ačkoli naše hříchy nás již netíží, poněvadž obět za viny byla obětována, přece jenom je hřích v nás. Je zde kořen všeho zlého. Nemůže se sice rozrůstat, poněvadž Kristus v nás působí, ale je zde. Tak jako onen kvašený chléb byl s nekvašeným předložen Hospodinu, tak i my jsme před tváří Boží vždy s Kristem. V něm i my jsme příjemnou obětí, obětí vůně spokojující. Jsme v Kristu, v něho oblečeni, v něm doplněni a v něm učiněni příjemnými. Též i naše služba, skutky, chvála a veškeré duchovní oběti jsou vzácné Bohu toliko ve spojení s Kristem, čili „skrze něho" (1Pt 2,5). Právě tak, jako onen kvašený chléb přišel před Boží obličej s obětmi vůně spokojující (7,13; 23,17-18), tak i naše skutky, pocta a chvalořečení, poněvadž je vše nedokonalé, by nikdy nemohly přijíti před Boha samy o sobě. Vše přichází s Kristem před Boží tvář, on je tam pro nás (Žd 2,24) a my skrze něho obětujeme oběti chvály vždycky (Žd 13,15). Z obětí pokojných dostalo se podílu Bohu, knězi i tomu, který je přinášel. Nebylo vše spáleno na oltáři jako při oběti zápalné, ale jen určité části. Ostatní obdržel kněz i obětující k jídlu. Zde nebyla tedy vyjádřena ona myšlenka, aby toliko Bůh našel své uspokojení jako při oběti zápalné, ale je nám zde poukázáno na obecenství, poněvadž Bůh i člověk dělil se o oběť. Co je obecenství? Zde nutno nejdříve odpověděti na otázku: Co je obecenství? Obecenství není pouhý sebedůvěrnější styk s někým, ale znamená to míti podíl s někým na něčem. Mám-li s někým podíl na něčem, mám s ním ovšem také i styk. Chceme-li tedy mít obecenství s Bohem, musíme s Ním mít podíl na něčem, a poněvadž on je svatý, tedy podíl na něčem skutečně svatém a čistém. Mohou to být naše dobré skutky? I ty jsou poskvrněny a proto nemohou být postaveny za základ našeho obecenství s Bohem a nemohou nám ho nikterak zajistit. Ale díky Bohu, že Kristova drahá oběť nám je zajišťuje a je jeho základem. Chceme-li mít s Bohem obecenství, tedy se s Ním musíme dělit o tuto oběť. Zde je příčina, proč my, věřící lidé, máme mezi sebou tak málo obecenství. Styku, leckdy i dost důvěrného, máme mezi sebou dosti; ale skutečného obecenství - jak málo! Příčina toho je

ta, že když se věřící spolu sejdou, sotva mají něco z Pána Ježíše, oč by se mohli společně dělit. Všemožné, jen nikoli on, často naplňuje srdce leckoho z nás. Totéž platí i o našem blížení se k Bohu. I s Bohem může mít člověk styk bez obecenství. Jak často, když se k Bohu blížíme, mluvíme s ním jen o svých pocitech, zkušenostech a záležitostech, o svých hříších a utrpeních. To vše je správné, činíme-li tak a máme-li s ním obecenství. A bylo by to věru smutným svědectvím pro nás, kdybychom to našemu Otci nesdělili. Mluvíme-li s ním však toliko o svých bídách a nedostatcích, neznamená to, že bychom s ním už měli obecenství. Našimi nedostatky nemůže se ani Bůh ani my sytit. Když přicházíme před tvář Boží, bud‘me naplněni Kristem; bud‘me jím cele proniknuti a zaměstnávejme se jeho životem, jeho obětí, jeho osobou, laskavostí, přímluvou, příchodem atd. Kéž tyto naše nedostatky jsou pobídkou k usilovným prosbám, aby Otec nás obohatil Kristem, aby náš styk s ním a s věřícími vespolek proměnil se v pravé obecenství, abychom jej Otci i sobě vespolek předkládali a v něm „své všecko" nacházeli! Co znázorňuje oběť pokojná. Uvažujme dále, kdo a s kým má mít obecenství. Z oběti pokojné dostalo se podílu Bohu, knězi i těm, kteří ji přinášeli. Tato oběť poukazuje nám: 1. Na naše obecenství s Bohem. Chceme-li s ním mít obecenství, musíme, jak jsme již řekli, s ním mít podíl na něčem, co je skutečně svaté a čisté a co může býti postaveno za základ tohoto obecenství. Tím je jen Kristus a jeho drahá oběť. Bůh v ní našel své uspokojení a potěšení a my, jeho dítky, rovněž. 2. Na naše obecenství s Kristem. Kněz - Aron - představuje Krista jako prostředníka. On rovněž nachází ve své oběti uspokojení, svůj pokrm, jak už prorok Izaiáš dí: „Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude" (53,11). - Jeho oběť uspokojila Boha, a člověk v ní našel též své uspokojení. Když to vidí náš Prostředník, je též spokojen. On ví, že to učinila jeho oběť. Pán Ježíš je potěšen, vidí-li nás v šťastném obecenství s Otcem. On není vzdálen od tohoto obecenství. Je stále tam, kde je Otec. Proto i dnes ještě praví: „Žádostí žádal jsem jísti tohoto beránka s vámi" (Lk 22,15). Naše obecenství je tedy s Otcem a Synem jeho Jezukristem.

Kristus je obětí i knězem. Mluvíme-li o něm jako o oběti, máme na mysli jeho dílo, které za nás vykonal a jeho život, který za nás položil. Mluvíme-li o něm jako o knězi, máme na mysli jej v jeho služebnosti před tváří Boží na nebesích. Bez oběti by nebyl knězem. Stal se knězem až tehdy, když řekl:, „Dokonáno jest". My však nemáme obecenství s obětí, nýbrž s knězem, Pánem Ježíšem i Otcem a vespolek.

3. Na naše obecenství vespolek. Synové nejvyššího kněze Arona měli též podíl na této oběti (3M 7,32; 4M 18,9-11). Oni jsou obraz ukazující na nás, jako na kněze Boží, kteří máme přístup do svatyně. V ní se přimlouváme za druhé. Máme-li však obecenství s Bohem, máme též obecenství jeden s druhým. Jinak to ani nemůže býti; má-li kdo obecenství s Bohem, musí míti také obecenství s tím, s kým on je má. Oběť, z které se radujeme, spojuje nás s celou kněžskou rodinou. To je jeden svazek, který nás pojí se všemi vpravdě vykoupenými. Ve spojení s účastenstvím na oběti pokojné nesmíme přehlédnout jednu pravdu, která je zde vyjádřena, totiž, že ani z kněžské rodiny nesměl z této oběti jíst nikdo, kdo nebyl čist (3M 7,20-21; 22,1-7). Zde se učíme, že je rozdíl mezi knězem a čistým knězem. Ačkoli nečistý kněz nepřestal být členem rodiny, přece byl vyloučen z účasti na pokrmech s oltáře. Pro určitá zjevná poskvrnění musejí se i dnes lidé vyloučit z obecenství: „Vyvrztež tedy toho zlého sami ze sebe" (1Kor 5,13). Čistí kněží Boží pak dovedou rozeznat, činil-li vyloučený člověk pokání a očistil-li se, či nikoli - aby mohl být po čase uveden zase zpět do obecenství (2Kor 2,4-11). Kde se na čistotu nedbá, tam následují soudy Boží (1Kor 11,29). Z čeho se Kristus a také i my těšíme? Pohlédněme ještě na verš 13 a 14 (3M 7), kde je řeč o kvašeném chlebu. Řekli jsme již, že tento byl přinesen před tvář Boží jako oběť pozdvižení toliko s nekvašeným chlebem. Také

nebyl spálen, ale byl dán knězi za pokrm. Podle toho obdržel kněz dva chleby, jeden nekvašený a druhý kvašený. To nás vede k tomu, že Kristus jako kněz má pokrm a uspokojení nejenom ve své drahocenné a dokonalé oběti, ale že se sytí též „kvašeným chlebem". To znamená, že oběť církve, přes veškeré své nedostatky, též ho uspokojuje. Celá církev, v jistém smyslu, je obětí, poněvadž její část, my z pohanů, jsme nazváni obětí, a je celá „vzácná, posvěcená skrze Ducha svatého" (Řím 15,16). Ale i ty rozličné oběti, které církev přináší, jsou Bohu a Pánu Kristu milé a vzácné (Žd 13,15; 1Pt 2,5). Také i my sami, kteří tvoříme část církve Páně, nacházíme potěšení v jejích obětech. Pavel se potěšil láskou svatých (2Tm 1,16-18 „nebo často mě rozvlažil" rev. překl.; Filem. 7 a 20; Fil 4,10-18). Jan se radoval z upřímnosti a lásky Gaiovy, že „vyprovázel" bratří (je podporoval). Ačkoli tyto oběti mohou se nám zdát velice vzácné a mohou naše srdce potěšit v Pánu, přece samy o sobě by před Bohem nikdy nemohly býti příjemné. Nikdy by také nemohly býti základem našeho obecenství s ním. Tak jako byl Bohu předložen chléb kvašený s nekvašeným, tak i tyto naše oběti jsou Bohu příjemné toliko ve spojení s obětí Kristovou. Odvrať se od náboženství bez krve kříže Kristova! Jak klamou tedy sebe i druhé lidi kazatelé, kteří oběť Kristovu zavrhují a lidem poukazují toliko na „humanitu", „skutkářství" a „zušlechťování sama sebe". Tito kazatelé jsou samý „pokrok", mají „své náboženství", přizpůsobené chuti člověka dvacátého století. Sestřásli se sebe, jak říkají, těžkopádnost, tmu a názory středověku. Jsou plni libozvučných hesel a pokynů; chtějí získat lidi pro „dobro", pro „lásku k bližnímu", pro „sebezdokonalování a zušlechťování". Chtějí náboženství „činnosti" a nikoli víry v „oběť smíření", a v „krev kříže Kristova". Jejich náboženství je jako nevěstka, volající: „Oběti pokojné jsou u mne, dnes splnila jsem slib svůj. Protož vyšla jsem vstříc tobě, abych hledala tváři tvé, i nalezla jsem tě" (Přísl 7,14-15). Takovým způsobem vábí k sobě náboženství padlého člověka, a běda duším, které se jím nechají svést, neboť nevědí, že „jejich bezživotí jest". Jsi snad také, milý čtenáři, mezi těmi, kteří se nechali okouzlit onou nevěstkou náboženstvím padlého člověka, třebaže dvacátého století? Pakli ano, pak se zastav a začni tam, kde Bůh chce, abys začal. Postav se do řady ztracených hříšníků a vztáhni ruce své na oběť slitování za tvé hříchy, na hlavu toho, „který hříchu nepoznal" a jehož Bůh „za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli Boží spravedlnosti v něm" (2Kor 5,21). V tom okamžiku, když toto ve víře učiníš a když v plné důvěře spolehneš na Kristovo dokonalé dílo smíření a vykoupení, vejdeš do obecenství s Otcem a Synem jeho Jezukristem. Též dveře do obecenství s vykoupenými lidmi ti budou otevřeny dokořán. Budeš se pak těšit z lásky Kristovy a z něj samého. Kéž by to bylo zkušeností všech čtenářů! Oběť za hřích (Sündpfer) „Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv synům izraelským a rci: Když by kdo zhřešil z poblouzení proti některému ze všech přikázání Hospodinových, čině, čehož býti nemá, a přestoupil by jedno z nich; jestliže by kněz pomazaný zhřešil hříchem jiných lidí; tedy obětovati bude za hřích svůj, kterým zhřešil, volka mladého bez poskvrny Hospodinu v oběť za hřích. I přivede volka toho ke dveřím stánku úmluvy před obličej Hospodinův a položí ruku svou na hlavu volka toho, a zabije ho před obličejem Hospodinovým. Tedy vezme kněz pomazaný krve z volka toho, a vnese ji do stánku úmluvy ... kropiti jí bude sedmkrát před Hospodinem ... ostatek pak vyleje k spodku oltáře zápalu ... a celého volka vynese ven za stany na místo čisté ... a spálí jej na dříví ohněm" (Viz celou kap. 3M 4 a 5,1-13).

V předcházejících statích jsme ukončili pojednání o první řadě obětí: o obětech, jež byly vůní spokojující. Přicházíme ke druhé řadě, k obětem za hříchy. K těmo to patří oběť za hřích a oběť za viny. Význam oběti za hřích. Při obětech, které byly „vůni spokojující", nebylo řeči o hříchu. S nimi předstupoval obětující jako ctitel Boží, aby mu přinesl něco libého a vzácného. Naproti tomu při obětech za hřích a za viny, které nebyly „vůní spokojující", se připomíná hřích. S nimi předstupoval obětující před tvář Boží jako hříšník, aby se mu v jeho oběti dostalo odsouzení, kterého vyžadoval jeho hřích nebo jeho viny. Postup při obětování těchto dvou obětí, které nebyly „vůní spokojující" byl tento: Nejdříve byla oběť, která musela býti bez vady, přivedena „před obličej Hospodinův", ke dveřím stánku úmluvy. Hříšník i oběť stáli před Bohem pospolu. Potom hříšník vložil svou ruku na hlavu své oběti, dobytčete, a zabil je. Kněz pak učinil s krví, tukem a celou obětí tak, jak Hospodin nařídil. Zde, před Božím obličejem byl přenesen hřích obětujícího na nevinnou a čistou oběť, rozsudek vynesen a proveden. Nevinná a bezvadná oběť zemřela za hříšníka, aby mu mohlo být odpuštěno, neboť: „bez krve vylití nebývá odpuštění vin" (Žd 9,22). Pán Ježíš stál před tváří Boží. Připomeň si, milý věřící čtenáři, že i Pán Ježíš „stál před obličejem Hospodinovým". Nižádné poskvrnky nebylo na něm nalezeno. On jediný mohl říci: „Kdo z vás obviní mne z hříchu?" (Jan 8,46) a „jde kníže tohoto světa, ale nemá nic na mně" (Jan 14,30). Satan nemohl žalovat na něho, jako žaluje na bratry. (Zj 12,10). On byl čistý, svatý a dokonalý. Znovu si připomeňme, „že v Pánu Ježíši hříchu nebylo a není" (1Jan 3,5), že „hříchu neučinil" (1Pt 2,22) a „hříchu nepoznal" (2Kor 5,21). Proto ho Bůh mohl „učiniti za nás hříchem, abychom my učiněni byli Boží spravedlností v Něm" (2Kor 5,21) a Hospodin mohl na něj „uvaliti nepravosti všech nás" (Iz 53,6). Čí nepravosti? Všech věřících lidí, všech těch, kteří ve víře přinášeli oběti, ruce své na ně kladli a ve víře, pokud jim zjeveno bylo, hleděli dopředu na Krista. Hříchy všech těchto lidí byly přeneseny na Beránka Božího (2Sam 12,13; Žd 9,15). Také nepravosti všech nás, kteří hledíme ve víře zpět na jeho dokonalou oběť za nás. I zde, před tváří Boží, rozsudek vynesen a proveden. Proto mu nebylo odpuštěno. „Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej". V proroctví Izaiášově (53,6); je to Bůh, který uvrhl na něj naše nepravosti; při oběti za hřích je to v náznaku (obrazně či v podobenství) úkon hříšníkův, který ve víře přenesl své hříchy na Krista. Nyní však je to čin víry, čin mého a tvého srdce, kterému už zdávna předcházel čin Boží. - O, nevyzpytatelná moudrosti Boží, tys ve svém odvěkém předzvědění a uložení učinila s mými hříchy už dávno to, co jsem já teprve nedávno ve víře učinil! Buď Ti za to čest i sláva věčná! - Tak může mluvit každý věřící. Rozdíl mezi obětí za hřích a za viny. Ve třetí knize Mojžíšově v celé kapitole 4. a též v kap. 5,1-13, se mluví o oběti za hřích. V kap. 5,14-19 a v 6,1-7 je řeč o oběti za viny. Mnozí věřící lidé nečiní mezi těmito dvěma oběťmi nijakého rozdílu. Nemohou pochopiti, že Bůh rozlišuje mezi hříchem a vinou. Kdyby nebylo rozdílu mezi hříchem a vinou, byl by Bůh jistě nežádal zvláštní oběti za hřích a zvláštní za viny. Izraelita, který přinášel oběť za hřích, ať byl kdokoli, chudý nebo bohatý, učený nebo neučený, kněz nebo kníže, předstupoval s ní před Boha jako hříšník. V jeho oběti za hřích bylo poukázáno více na jeho stav nežli na jeho činy. Více na to, čím sám v sobě byl, nežli na to, co činil.

Člověk obyčejně teprve ze svého jednání a obcování, tedy podle svých činů, poznává, v jakém se nachází stavu. Právě tak, jako Adam a Eva teprve po pádu si uvědomili - poznali, že „jsou nazí". Při své krátkozrakosti upíráme oči spíše na to, co člověk činí, nežli na to, co člověk je; a i když přiznáme, že člověk zle činil, sotva si uvědomíme, že člověk je zlý! Náš svatý Bůh však soudí právě tak to, co jsme, jako to, co činíme. On rovněž soudí hřích, který v nás přebývá, jako naše přečiny. Jeho oči poznávají naši hříšnou přirozenost právě tak, jako naše provinění, která jsou jenom ovocem naší přirozenosti. On nepotřebuje čekat až se objeví zlé ovoce. Ví, že když kořen je zlý, i pohnutky a žádosti i ovoce budou zlé. Proto ustanovil dvoje oběti. Jednu oběť za to, čím člověk je: to je oběť za hřích; a druhou oběť za provinění člověka: to je oběť za viny. Co vyniká v oběti za hřích a co v oběti za viny? Rozdíl mezi obětí za hřích a za viny je ten, že ta první má co činiti s naší přirozeností a ta druhá s jejím ovocem. To je patrné z podrobností při jedné každé oběti. Při oběti za hřích je nám poukázáno na určitou osobnost jako na skutečného hříšníka, i když se v ní též činí zmínka o hříchu. Při oběti za viny jsou vyjmenovány určité činy, kdežto osoba odchází do pozadí. Při oběti za hřích vidíme, že osoba, která potřebuje smíření a odpuštění, přináší jako hříšník oběť za sebe - za svůj hřích. Při oběti za viny vidíme mimo oběť i určité zlé činy, které musejí býti odčiněny, aby byla křivda napravena. Ačkoli při oběti za hřích lze viděti více osobu - přestupníka zákona než jeho činy, musil přece jen být podán důkaz, že je hříšník. To se dálo jednoduchým poukázáním na zákon, který byl přestoupen (3M 4,2.13.22.27). To postačilo, neboť každý „hřích je přestoupením zákona" (1Jan 3,4). Nebyly vyjmenovány jednotlivé hříchy, jako při oběti za viny (3M 6,1-5). Postačilo to proto, poněvadž, jak jsme již podotkli, při této oběti se bere v úvahu více hříšník ve svém stavu a hřích v něm přebývající nežli jeho činy, ačkoli ani tyto nejsou přehlíženy. Všecky oběti směřovaly ke Kristu; a když všecky, tedy i tato. Náš drahý Spasitel a Pán byl také obětí za náš hřích, v nás přebývající, za nás porušené a nečisté stvoření. On, svatý, trpěl za nás hříšníky, spravedlivý za nespravedlivé. On vstoupil na naše místo, abychom my mohli vstoupiti na Jeho. „Tak se líbilo Hospodinu jej stírati a nemocí trápiti, aby, polože duši svou v oběť za hřích, viděl nás, símě své“ (Iz 53,10). Není to předivné tajemství, že ten „Svatý Boží byl učiněn hříchem za hříšníky?" (2Kor 5,21). O, nevyzpytatelná a nepopsatelná lásko! - ten nejvýš milovaný učiněn zlořečenstvím za zlořečené! (Gal 3,13). Nic dobrého v nás! Kéž by to všichni věřící lidé poznali! Jistě, že by potom mnozí nebyli tak zmítáni, když poznají, že nepřebývá v jejich těle nic dobrého. Mnozí věřící lidé znají oběť za viny, která zobrazuje opět jen jednu stránku oběti našeho Spasitele a vědí málo neb nic o něm, jako o oběti za náš hřích. Nemluvíme zde o nevěřících lidech. Tito většinou nemohou nic jiného znát než určitá provinění. Že by hřích v nich přebýval, to obyčejně rozhodně popírají. Podobně daří se i mnohému věřícímu neb nově na víru obrácenému. Jeho řeč je, že se dopustil toho neb onoho zlého; že je však skrz naskrz zlý, to přehlíží. Podívejme se však na věřícího člověka, který v milosti učinil pokroky a který roste v známosti Boží. Ačkoli nepřehlíží své činy a má veliký zármutek nad každým sebemenším proviněním, přece více než cokoli jiného pociťuje „hřích, který v něm přebývá". Tento znovu a znovu chce panovati v smrtelném jeho těle (Řím 6,12-13); a to není nic potěšujícího. Věřící ovšem ví, že není dlužníkem těla, aby podle těla živ byl. Nebo kdyby byl živ podle těla, zemřel by; bude-li však Duchem mrtviti skutky těla, živ bude (Řím 8,12-14). I tento stav je jednou z příčin našeho lkání a touhy po tom, abychom byli „oblečeni v příbytek, který je s nebe" (2Kor 5,2). Duch svatý, který v nás přebývá, ovšem stále volá: Abba, Otče! a stále „žádá proti tělu". Přes to však vidíme, že ani naše lkání, ani náš boj, ani naše přání, ani Duch svatý nepolepšuje „tělo", ale toliko zjevuje, jak mnoho „tělo žádá proti

Duchu" (Gal 5,17). Jak se však uklidní takové duše, které tímto bolestným způsobem si uvědomují, co jsou, poznají-li, že Kristus zemřel nejenom za naše provinění, ale také i za náš hřích v nás přebývající, který nám mnohou trpkou chvíli způsobuje. Poněvadž jsme padlé stvoření, otrávený pramen, planý fík, hříšníci z přirozenosti, v nichž hřích přebývá, proto Syn Boží obětoval sama sebe za nás, i jako oběť za náš hřích. Odkud přichází pokušení? Žel, že je tato pravda málo pochopena; a proto to zneklidnění, objeví-li vykoupená duše, že v ní hřích přebývá, i když se Bohu cele oddala. Před lety jsem často hovořil s jedním přítelem, bratrem v Kristu. Ten stále tvrdil, že když se k Bohu obrátil a jemu cele zasvětil, je nyní v takovém stavu, že z něho nevycházejí žádná pokušení. Je prý pokoušen toliko „zvenku". „Byl bych úžasně nešťasten a ani bych žít nechtěl, kdybych měl býti pokoušen ještě z vnitřku kdyby mě mé srdce nebo má přirozenost měla svádět k hněvu, k závisti a k jiným hříchům. Jsem pokoušen a sváděn k nepravosti toliko zvenčí," tak mluvil. Říkal jsem, že jako všichni, i on je pokoušen též z vnitřku. Po takových rozmluvách býval přece jen sklíčen, ano i velice znepokojen. Po letech jsme se sešli, a tu mi říkal, jak Bůh mu ukázal, že pokušení vycházejí i z něho. Nyní ví, že v něm hřích přebývá, že v jeho těle není nic dobrého, ale Bůh mu dává milost, aby vítězil. A k těmto vítězstvím přidružuje se i svatý pokoj, takže ho ani to zlé, které v něm přebývá, neděsí, neboť ví, že je příjemný učiněn v tom Nejmilejším. Ale tenkráte, když Bůh ve svém milosrdenství, působením Ducha svatého, mu ukázal jeho hříšnost, byl „k zoufalství nešťasten". Mnozí jsou tomuto milému bratru podobni. Když poznají, co jsou, a že jsou pokoušeni i ze svých srdcí ke hněvu, zlosti, závisti a jiným hříchům, jsou zmateni. Myslí si, že snad ani nemají Ducha svatého. Čím jsme spaseni: dílem Kristovým pro nás aneb dílem Ducha svatého v nás? Takovým věřícím můžeme položiti otázku: Jsme jako hříšníci spaseni neb vykoupeni od věčného zahynutí dílem Kristovým na Golgotě, anebo dílem Ducha svatého v nás? Máme jistotu svého spasení v tom, že Kristus za nás zemřel a že Slovo Boží nám to stvrzuje, anebo máme jistotu svého spasení v tom, že „nepociťujeme nijaké pokušení"? Na to odpovídáme slovy A. J., který o tomto předmětu píše: „Boží svědectví zní, že jako hříšníci jsme spaseni Kristem, to jest: dílem Kristovým, které vykonal za nás, nikoli však dílem Ducha svatého v nás. Dej Pán, abychom víc a více zakoušeli působení a dílo Ducha svatého v nás. Přes to však není toto základem našeho pokoje s Bohem a jistoty spasení. Slovo Boží nás učí, že poznání hříchu v nás přebývajícího nepotřebuje otřásti vírou v odpuštění. Vždyť víra nehledí jenom na to, že jsme zhřešili a že je v nás hřích, ale také na to, že ten Svatý Boží byl za nás učiněn hříchem, abychom my byli učiněni Boží spravedlností v něm (2Kor 5,21). Pochybovat o odpuštění, když poznáme, že v nás nepřebývá dobré, je nedostatek víry. Takováto pochybnost ukazuje, jak málo mnozí oceňují oběť Kristovu a jak malá je jejich důvěra v Boží lásku a věrnost." Proto, že Ducha svatého máme, jsme Duchem i živi. Jsme však vybídnuti, abychom Duchem i chodili (Gal 5,16.25). Kdo chodí Duchem, vítězí nad skutky těla, nebot‘ „kteří jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a žádostmi" (Gal 6,24). Kde je Duch svatý, tam je i ovoce Ducha, jako láska, radost, pokoj, tichost ... tam je i opatrnost, abychom Ducha nezarmucovali a neuhašovali a abychom skrze něho byli vždy vítězi ve všelikém pokušení. Několik druhů oběti za hřích. Proč? Připomeňme si nyní, že bylo několik druhů obětí za hřích. Předně: oběť za kněze (3M 4,312); potom za všecko množství izraelské (4,13-21); pak za knížete (4,22-26); dále za člověka z lidu (4,27-35) a konečně za zvláštní hříchy (5,1-13).

Ty první dvě oběti se od sebe nelišily, neboť jedno a totéž bylo s nimi učiněno (srov. 4,3-12 s verši 13-21). Hřích kněze měl právě tak zhoubný vliv jako pobloudění „všeho množství izraelského". Také hřích knížete, ačkoli jeho postavení nebylo tak vlivné jako kněze, měl zhoubnější vliv než hřích obyčejného člověka z lidu a proto i jeho oběť musila býti větší. Čím vlivnější je postavení člověka, tím horší je jeho hřích, tím větší dává pohoršení a proto i dnes musí býti hlubší pokání u všech těch, kteří stojí v popředí a zhřešili. Všimněme si, že když zhřešil kněz (ať jakýmkoli, třeba sebemenším hříchem), nebo pobloudilo celé množství shromáždění izraelského, že se s krví musilo až do svatyně, kde se před oponou sedmkráte kropilo. Též byly pomazány krví oné oběti rohy oltáře, na němž se pálilo kadidlo. Když však zhřešil kníže aneb někdo z lidu, byla krev vylita pouze u spodku oltáře zápalu, který stál venku před svatyní. Proč tento rozdíl? Proto, že hřích kněze a hřích „celého shromáždění", jak jsme již podotkli, měl daleko zhoubnější vliv než hřích prostého člověka, ano i knížete. K očištění kněze a celého shromáždění musilo se jít s krví až do svatyně. K očištění ostatních lidí se mělo s krví jít jen k oltáři zápalu. Jak máme jednat s věřícími lidmi, kteří se prohřešili? Je nutné, abychom si onoho rozdílu povšimli. Nemysleme si, že každý hřích bratří a sester, je-li poznán, musí se bezpodmínečně projednávati ve sboru. Jsou věci, které stačí uvést do pořádku doma, v komůrce aneb toliko mezi těmi, jichž se celý poklesek přímo týče. V Gal 2,11-14 čteme o tom, že byl Petr „přede všemi" pokárán: „hoden zajisté byl trestání", a to pro dalekosáhlý význam rozepře. Odděloval se od věřících z pohanů, a Pavel, aby uhájil jejich rovnocenné postavení s věřícími ze Židů, bez zachovávání zákona, musil Petra trestati přede všemi. Kdyby se byl tohoto přestupku dopustil bratr, který nebyl v popředí, jistě že by ona záležitost nebyla projednávána přede všemi. Anebo kdyby se byl onoho činu někdo dopustil, jsa „mdlý ve víře", t. z. kdyby si byl pokládal za hřích jísti s věřícími z pohanů, nikdy by byl Pavel jeho čin nenazval „pokrytstvím" a také by ho nebyl trestal veřejně. Byl by celou záležitost osvětlil toliko světlem nového období, období milosti. A tak i dnes při napravování a napomínání musíme hledět na osobu, pohnutky a význam přestoupení a podle toho jednat. Tento úsudek není nikterak v rozporu s místy Písma na př. 1Tm 5,20-21; 1Pt 1,17 a j. Při oběti za hřích za některé zvláštní hříchy (kap. 5,1-13) není vzat v úvahu hříšník, ale jeho určitý čin. V těchto zvláštních, výjimečných případech skoro úplně přestává rozdíl mezi obětí za hřích a obětí za viny. Musíme si též připomenout, že obět‘ za hřích, jejíž krev byla vnesena do svatyně, byla spálena venku za stany (3M 4,12.21 sr. s 6,30; Žd 13,11). Všecky ostatní oběti byly spáleny na oltáři před stánkem. Zde však bylo toto poručeno: „Kůži pak volka toho i všecko maso jeho s hlavou i s nohama jeho atd... a tak celého volka vynese ven za stany ... a spálí jej na dříví ohněm" (4,11-12). Význam tohoto rozkazu je jasný. Ono obětní zvíře bylo považováno za jedno s hříšníkem, za kterého trpělo, a podle toho bylo s ním také naloženo. Jedna část jeho, tuk, byla ovšem spálena na oltáři jako svědectví, že ona obět‘, ačkoli trpěla za hříšníka, byla sama v sobě dokonalá. Ale tělo oné oběti - celá obět‘ - byla vyvržena ven za stany. „Vně za branou". „Proto i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl" (Žd 13,12). On byl vyvržen z Jerusaléma, kde pro něho nebylo více místa. Kdo dovede pochopiti tajemství této hodiny, když se stín, onen tajemný obraz, naplnil na Pánu Ježíši, když byl vyveden vně za stany, ukřižován, a kdy nesl hanu a hněv, kterých hříšníci zasloužili! Jeho vlastní slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?", dávají nám tušit hloubku onoho utrpení. Jistě, že jako člověk trpěl, obviňován jsa. Trpěl posměchem a opovržením. On jistě pociťoval výsměch svých nepřátel a těžce nesl útěk svých učedníků. Jak velice tím trpěl, ukazují nám mnohé

žalmy. Ale to všecko ho nepřimělo k onomu úzkostlivému zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Jeho bolest a úzkost spočívaly v tom, že Bůh skryl svou tvář před ním a že jako náš zástupce musil býti na čas i Bohem opuštěn. On mohl ujíti všemu tomu, kdyby se byl šetřil. Ale jak by byl potom jeho Otec oslaven? A jak bychom my mohli býti spaseni? On však chtěl oslavit Otce a nás spasit. A proto svatý trpěl za hříšníky a spravedlivý zemřel za nespravedlivé. On vstoupil na naše místo, abychom my mohli vstoupiti na jeho. On byl zavržen, abychom my mohli býti přijati. Jemu za to budiž čest a sláva! Krev do svatyně, tělo ven za stany! To první je základem našeho dobrořečení a naší pocty, kterou vzdáváme Otci, to druhé základem našeho učednictví. Jaká oběť, takový pokoj. Člověk nemůže dříve Boha v duchu a v pravdě velebit, dokud jeho svědomí nebylo očištěno a dokud nedosáhl pravého pokoje. Jakmile uvěří v Pána a pozná, že za něho byla prolita krev Beránkova, krev dokonalé oběti, má také dokonalý pokoj. Tato věčně platná oběť zjednala věčně platný pokoj. Jaká oběť, takový i pokoj! Když oběť byla dokonalá, může být i dokonalý pokoj. A kde je tento, tam člověk z hloubi srdce Bohu Otci poctu vzdává, děkuje, chvalořečí. Milý čtenáři, bylo i tvé svědomí přivedeno k dokonalému pokoji? Můžeš říci, že Bůh ti hříchů již nepočítá? Máš jistotu ze Slova Božího, že krev Kristova odstranila všecky tvé hříchy? Vyznáváš, že Bůh byl obětí, kterou za tebe Kristus přinesl, spokojen a že ho proto vzkřísil z mrtvých? Pakli ano, proč by ses stále neradoval: „z Boha, spasení svého" a ze spasení a proč bys neměl míti trvalý a hluboký pokoj? A proč bys neměl chválit a velebit svého Otce a to každé chvíle? Obrať svůj zřetel ke krvi Kristově, jako základu svého pokoje s Bohem, svého spasení a veškerého svého dobrořečení. Jaké místo zaujímá Pán Ježíš dnes na světě? „Tělo spáleno venku za stany." To nám poukazuje na místo, kam svět vyobcoval Pána Ježíše. Jeho utrpení, které nám zjednalo místo na nebesích, ukazuje nám také na naše místo zde na zemi. „Vyjděme tedy k němu ven ze stanů !" Jak rozuměli tomuto vyzvání věřící Židé, jimž ona epištola byla psána? Pro ně stanem bylo židovství. Toto bylo ode dne, kdy Kristus byl ukřižován, náboženstvím mrtvých forem a obřadů. Oni měli opustit chrám a oběti a nikdy se k nim již nenavracovat. Měli oltář vně za branou - kříž - a proto neměli již sloužiti „stánku". „Vyjděme k Němu ven, ze stanů!" Pro nás tento stan je svět, jeho náboženství, jeho církve a všecko, co je oblíbeno u světa. I náboženství je u světa oblíbeno. Je to ovšem náboženství bez Krista, bez krve kříže, náboženství přizpůsobené chuti a požadavkům „osvíceného století". V tomto století nesmí se kázat slovo kříže, Kristus ukřižovaný za naše hříchy, poněvadž by se nedosáhlo „úspěchu".

Můžeš kázat, jak v jednom velkém sále v Praze bylo kázáno, „že Kristus měl tytéž náměty a ideály, jako mají dnes mnozí velcí lidé; že usiloval o vnitřní přerod lidstva a národů, jako se o něj i dnes všude usiluje; že chtěl míti království, po kterém i dnes je všude veliká touha, království, kde by se vykonávala spravedlnost z vnitřního popudu". Můžeš kázat, že Kristus je naším vzorem, že byl mučedníkem, že zemřel za pravdu a - budeš rád slyšen. Kázání takovéhoto Krista není moderním lidem ani bláznovstvím ani pohoršením (1Kor 1,23). Budeš-li však zvěstovati Krista ukřižovaného za naše hříchy, z mrtvých vstalého pro naše ospravedlnění, a jako toho, který byl a jest a který přijíti má, zdůrazníš-li, že k přerodu bylo třeba zadostiučinění za naše hříchy, pak špatně pochodíš. Jistě, že ti řeknou: „Tvrdá je tato řeč, i kdo ji slyšeti může." Ale tato tvrdá řeč: Kristus ukřižovaný, bude povolaným „mocí Boží k spasení" (1Kor 1,24; Řím 1,16).

Nesmí se zvěstovat, že přijde pro svou církev, to jest pro všecky znovuzrozené lidi, aby ji k sobě vzal a že přijde soudit svět (Sk 17,31) se všemi jeho církvemi. Takovýto Kristus se nehodí do náboženství světa a jeho církví, a proto se do nich také nehodí učedníci Kristovi. Pro ně platí: „Vyjděte tedy k němu ven ze stanů!" (Žd 13,13).

Je ovšem zapotřebí určitého duchovního rozhledu k tomuto „vyjití ven" ze stanů! Také mnoho duchovní síly a rozhodnosti! Neboť není to maličkost být zavrženým lidem a zavrženou církví zavrženého Pána Ježíše. Svět miluje, co je jeho, co je Kristovo, to nenávidí. Začne-li svět milovat některou církev, začne-li se k ní houfně přidávat, otevře-li některá církev světu brány dokořán - pak ovšem ji svět miluje, ale pro učedníka Kristova tam není místa. Kristus a svět nebyli nikdy jedno. A proto se neklamme: chceme-li chodit s opovrženým Kristem, musíme být u světa opovrženou církví či sborem. Co konají učedníci Kristovi. Učedník Kristův není zmaten, vidí-li, že se k té neb oné světské církvi přidávají celé vesnice. Ví, že to není Boží umění získat celé kraje pro nějakou církev! To není Boží umění z lidí neobrácených, pro nějakou myšlenku nadšených, utvořit „sbor". Božím uměním, mocí a moudrostí jest a zůstane: „Kristus ukřižovaný" (1Kor 1,23-24). Zvěstujme ho v moci, v Duchu svatém a v plné jistotě! Zcela určitě pak přivedeme některé duše k spasitelnému poznání Pána Ježíše Krista a tím k spasení. K tomu pracují Boží lidé, jimž jeho moc a moudrost nejsou neznámou věcí. Učedníka Kristova nesmí nikdy zaraziti opovržení a spílání. Nesmí si nic dělat z toho, že nebude míti „úspěchy" - které by oslňovaly svět. Jeho Pán také neměl takový úspěch, přes to, že mocně kázal a veliké a mnohé divy činil. Žádná města nečinila pokání (Mt 11,20-25), a po jiném úspěchu, po prázdném nadšení pro něho, Pán netoužil (Jan 2,23-25). Věrný učedník Kristův, i když nebude mít úspěch v očích světa, bude jej míti v očích a srdci Božím. V příchodu Ježíše Krista uvidí svůj úspěch, duše, které přivedl na cestu spásy anebo je na ní utvrzoval. Ony budou jeho slávou a radostí (1Tes 2,19-20). Proto i ty, můj bratře, orej, rozsévej, zalévej a shromažd‘uj k Pánu Ježíši, jak on si přál! Buď jeho věrný učedník a svědek a protivenství snášej jako ctný rytíř Ježíše Krista! (2Tm 2,3.) Věz, že „není učedník nad Mistra svého" (Mt 10,24). Protivili se Pánu Ježíši, budou se protivit i tobě. Jsi-li učedník tohoto Pána, jsi-li vně za stany, jistě se ti budou protivit. Vše z lásky k našemu Spasiteli. Končíme toto pojednání slovy C. H. M., jenž píše: „Náš Pán je opovržený Kristus, zavržený Kristus vně za stany. Proto, milý křesťanský čtenáři: „vyjděme k Němu ven ... pohanění jeho nesouce!" Nevyhřívejme se v paprscích přízně světa! Svět ukřižoval toho Nejmilejšího a nenávidí nenávistí velikou toho, jemuž děkujeme za přítomné i věčné štěstí a jenž miluje nás láskou, jíž ani velké vody nemohou uhasit. Neuznávejme přímo ani nepřímo nic, co se jmenuje jeho jménem, co však ve skutečnosti nenávidí jeho osobu, jeho cestu, jeho pravdu, ano i pouhou vzpomínku na jeho příchod! Buďme věrni svému nepřítomnému Pánu! Žijme tomu, který za nás zemřel! On sám buď předmětem naší lásky, tak aby naše oddělení od přítomného zlého věku nebylo věcí studených zásad, ale ovocem milujícího srdce, které předmět své lásky nenachází zde na zemi. Abychom světu a jeho věcem unikli, k tomu potřebujeme toliko hlubokou oddanost Synu Božímu a srdečné zasvěcení jemu s tělem, duší i duchem k jeho službě a upřímnému očekávání jeho příští. To je to, milý čtenáři, co ty i já potřebujeme zvláště v této době, ve které žijeme. Nechceš tedy z hloubi srdce spolu se mnou volati: „O, Pane, dílo své obživ v našich dnech!"? Doplň brzo počet svých vyvolených!" A „přijdiž brzo, Pane Ježíši" a přítomností svou oblaž ty, které jsi sobě vykoupil svou krví!" Oběť za viny (Schuldopfer) I tato oběť, jako předešlá, nebyla obětí „vůně spokojující", poněvadž měla co činiti s hříchem jako vinou či proviněním. O této oběti čteme v 3M 5,14-19 a 6,1-7. V těchto dvou místech Písma svatého vidíme, že byly dva druhy této oběti, které měly co činiti se zadostiučiněním za provinění vůči Bohu a za provinění vůči člověku, jak čteme:

„Kdyby člověk přestoupil přestoupením a zhřešil by z poblouzení, ujímaje věcí posvěcených Hospodinu: tedy přinese oběť za vinu Hospodinu, skopce bez poskvrny z drobného dobytka, podle ceny tvé, ve stříbře na loty, vedle lotu svatyně, za vinu. A tak, což zhřešil, ujímaje posvěcených věcí, nahradí, a pátý díl na to přidá, daje to knězi; kněz pak očistí jej skrze skopce oběti za vinu; a bude jemu odpuštěno." Dále čteme: „Kdyby člověk zhřešil a přestoupením přestoupil proti Hospodinu, bud' že by oklamal bližního svého ve věci sobě svěřené, aneb rukou půjčené, aneb mocí by vzal, aneb podvedl bližního svého - buď že nalezna ztracenou věc, zapřel by ji, bud' že by přisáhl falešně, kteroukoli věcí z těch, kterou přihází se člověku učiniti a zhřešiti jí, když by tedy zhřešil a vinen byl: navrátí tu věc, kterou mocí vzal, aneb tu, kteréž lstivě s útiskem dosáhl, aneb tu, kteráž mu svěřena byla, aneb ztracenou věc, kterou nalezl, aneb o kterékoli věci falešně přisáhl. Tedy navrátí to zcela a nad to pátý díl přidá tomu, čí bylo; to navrátí v den oběti za hřích svůj. Oběť pak za hřích svůj přivede Hospodinu z drobného dobytka, skopce bez poskvrny, vedle ceny své v oběť za vinu ke knězi" (3M 5,15-16 a 6,2-5). Význam oběti za viny. V těchto verších je posuzováno provinění vůči Bohu a člověku jako bezpráví či křivda. V každém případě to byl nějaký zlý čin, kterým byl druhý, ať Bůh či člověk, poškozen. Za takovýto hřích byla požadována oběť za viny. Vinníkova osobnost zde ustupuje do pozadí a je poukázáno toliko na vzniklou křivdu. Vina je tedy skutečná křivda či bezpráví, kterou druhému bylo ublíženo. A přece se stávalo, že vinník o tom nevěděl, že Bohu ublížil a že se dopustil křivdy (3M 5,17-18). Takovéto provinění týkalo se vždy „svatých věcí". Mnohý Izraelita neznal nařízení zákona a nevěděl, co Bůh požadoval při stánku úmluvy (ovšem že svou nedbalostí) a tak konaje něco, co bylo chybné, prohřešil se proti Bohu. Na žádnou křivdu není poukázáno v těchto dvou kapitolách, již by byl člověk spáchal proti bližnímu a nebyl by o tom věděl. Proč? Proto, že člověk spíše rozumí svému bližnímu, co pro něho má a nemá konat, nežli Bohu a jeho požadavkům. Jistotně, že si vzpomeneme na svou službu pro Pána a svědectví, které jsme vydávali, kdy jsme mysleli, že vše je v pořádku. Po čase však, když jsme měli více světla, aneb když jsme byli uvedeni do jiných okolností, poznali jsme svá provinění. Vina je vina a křivda je křivda, ať ji poznáme či nepoznáme. Naše nevědomost, ačkoliv nám ji přikrývá, ji neodstraňuje. Jak hluboce toto pociťoval Pavel, když řekl: „Nebo ač na sebe nic nevím (co se mé věrnosti týče), však ne skrze to jsem spravedliv učiněn; nebo ten, ježto mě soudí, Pán jest" (1Kor 4,2-4). Měřítko pro naše činy: Boží zjevená pravda. Jak vážná je to skutečnost, že hřích a provinění nemůžeme s jistotou měřit ani svým svědomím, ani rozumem a důvtipem, ale jedině jistě a určitě Boží zjevenou pravdou! Bůh posuzuje věci ve své svatyni podle pravdy, kterou zjevil, - a nikoli podle našeho ponětí o této pravdě. Někdo by mohl namítnouti, že to není správné - ale příkladem objasníme, že i my tak soudíme. Prohlašujeme-li něco nebo někoho za nečistého, bereme za základ své posouzení jako měřítko o čistotě a nikoliv posouzení druhých. Jistá dívka vstoupila do služby. Utírala prach v jednom pokoji. Setřela jej. Myslela, že už je vše čisté. Paní ji však vzala za ruku a na mnohých místech jí ukázala, že špatně utírala. Tak i náš Bůh nás někdy vezme za ruku a ukáže nám, že jsme se leckdy vůči němu provinili, i když jsme o tom hned neměli ponětí. Čím se proviňujeme proti Bohu. Připomeňme si, že kdo nedbale konal nějakou práci pro Pána, dopustil se křivdy proti Bohu. Pastýř málo se staral o duše jemu svěřené. Učitel je ledabyle uváděl do Boží pravdy. Kdo měl řádně vyučovat v nedělní škole, nevěnoval tomuto vyučování náležitou péči. Všichni

tito měli stále pokoj. Ale po čase jim Bůh ukázal jejich nedbalost. S časem, zda jej náležitě vykupujeme (Ef 5,16), je tomu právě tak. Máme jej využitkovat k Boží cti a slávě. Na to musíme dbát všichni, nejen ti, kteří se věnují cele práci Páně. Mnohý služebník Kristův si myslil, že řádně čas vykupoval, ale v pozdější době mu Bůh ukázal, že tomu tak nebylo. I zde bylo provinění ve „svatých věcech" Božích. Mezi lidem izraelským dála se Bohu křivda i v desátcích (Mal 3,8-10). Zda i my v těchto věcech nekřivdíme Bohu a neproviňujeme se proti němu? Pán však, který nás povolal, vede nás pozvolna k tomu, abychom posuzovali a poznávali věci tak, jak on je posuzuje. On zjevuje nám netoliko svou milost, ale i to, jak velice jí potřebujeme. Bohu buď dík za to, že neukázal nám toliko naše viny, ale také i toho, který je: obětí za naše provinění! Kdo uvěřil v Pána Ježíše, v Beránka Božího, vidí, že za jeho provinění bylo zadost učiněno. Pán Ježíš nesl pokutu za ně a výplatu zaplatil. On nejen, že duši svou položil v oběť za hřích, ale také nesl naše nepravosti a naše hříchy. Naše viny vzal na sebe - a nám, přestupníkům, zástupcem byl (Iz 53,10-12). Zde, jako v oběti za hřích, trpěl spravedlivý za nespravedlivé (1Pt 3,18) a dokonale zaplatil za naše provinění. V něm jsme uspokojili požadavky Boží svatosti a spravedlnosti. Na tuto stránku oběti Kristovy poukazuje nám oběť za viny. Provinění proti bližnímu jsou pochopitelnější. V té věci jsme sami sobě zákonem, neboť: „všecko jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim" (Mt 7,12). To je zákon i proroci. Zde nemůže tedy býti řeči o „neznalosti" a „nevědomosti". Mně není neznámo, že nemám o svém bližním lhát, jej oklamat, okrást, mocí mu něco vzít. To mi praví ten zákon, který má každý člověk „napsaný na srdci svém" (Řím 2,14-15). Náhrada a přídavek. Při oběti za viny děje se zmínka o náhradě. Komu bylo ublíženo, ať Bohu či člověku, tomu musilo býti vše nahraženo. Mimo náhradu musil býti dán ještě přídavek „o pětinu více". „A tak což zhřešil, ujímaje posvěcených věcí, nahradí, a pátý díl nad to přidá" (3M 5,16 a 6,5). Boží milost, která se nám zjevila ve vykoupení Kristově, je podle jeho bohatství. On netoliko nesl naše provinění a nejenom že za ně zadost učinil, ale On přivedl nás také zpět k Bohu. Ve chvíli, kdy jsme se k Bohu obrátili, dáváme mu zpět, co mu patří: tělo, duši i ducha a vyznáváme, že jedině on má na vše právo. A tak Bůh dostává své vlastnictví zpět skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Ale jaký div! On dostává více, než se mu ztratilo. Neboť není to jenom ztracené stvoření, jež přichází zpět, ale povstává tu nové stvoření, které je s ním spojeno - jeho syn a dědic jeho přirozenosti i slávy. Bohu se jistě více dostává slávy a cti ve vykoupení, nežli by se mu dostalo toliko v prvním stvoření. A jestliže „prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní a plesali všichni synové Boží" (Job 38,7), když byla stvořena země, čím více musili plesati a prozpěvovati, když slyšeli slova: „Dokonáno jest" a když spatřili Kristův hrob prázdný? My bychom také nikdy nemohli zpívat: „Vykoupils nás krví svou", kdyby nebylo naší ztracenosti. A tak vpravdě Bohu dostává se zpět více, než se mu ztratilo. Na druhé straně připomíná nám tato náhrada v oběti za viny jasný pokyn, abychom: „vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou" a abychom se nepřipodobňovali světu tomuto (Řím 12,1-2). Nebo co je vykoupeno, je vykoupeno Bohu a my nemáme práva to zadržovati pro sebe. Nedejme se odvrátit od pravdy. Oběť za viny mluví nám též o tom, abychom se snažili poznávat vše tak, jak Bůh tu neb onu věc posuzuje. Poznat a činit vůli Boží má být naším nejvnitřnějším přáním. Žel, že někteří věřící nemají velkou touhu po tom, aby ji poznali. Jiní ji opět znají, ale jednají proti ní z ohledu na své příbuzné. Žena k vůli muži, muž k vůli ženě, jiný k vůli svému známému. Jak

snadno dovedou lidé odvést své známé od vůle Boží „marnými řečmi" - překrucováním jasných pravd Písma! Nedejme se svésti! „Žádný vás nesvod' marnými řečmi; nebo pro takové věci přichází hněv Boží na syny nepoddané" (Efez 5,6). „Nebývejtež tedy účastníci jejich!" Při provinění proti Bohu je nejdříve zmínka o oběti za vinu, pak o náhradě a přídavku. Při provinění vůči bližnímu je řeč nejdříve o navrácení či náhradě, pak o přídavku a konečně o oběti. Náprava a smíření. Tento rozdíl má jistě svůj hluboký význam a poukazuje nám na to, že když jsme se jako věřící provinili na svém bližním, musíme začíti u něho. Nikoli nejdříve u oltáře, ale u bratra, jemuž jsme ukřivdili. „Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu by ses rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě, nechej tu daru svého před oltářem a odejdi; prve smiř se s bratrem svým a potom přijda, obětuj dar svůj" (Mt 5,23-24). Jak neprozřetelně jedná tedy věřící, který se provinil proti svému bratru neb bližnímu, když se domnívá, že vše uvede do pořádku na kolenou! Odtud, od oltáře, jej Bůh posílá k poškozenému, aby se s ním smířil a vyrovnal. On nám ukazuje již v tomto obraze na to, když krev oběti za viny ocišťuje svědomí, že zákon této oběti posílá vinníka k poškozenému s náhradou a přídavkem. Základem našeho obecenství s Bohem a vespolek zůstane ovšem Kristus a jeho drahá krev za nás prolitá. On, ve své oběti za nás přinesené, je jedinou cestou k Otci a mezi vykoupený Boží lid. Také jediným základem, na němž nám svatý a spravedlivý Bůh mohl odpustit hříchy, je Kristova drahá krev „neboť bez krve vylití nebývá odpuštění vin" (Žd 9,22). Přes to však, dorustili-li jsme se zlého činu proti svým bratřím neb bližním, ukřivdili-li jsme jim, musíme svůj zlý čin napravit a s nimi se usmířit. Kolikrát máme odpustit? Jak se má však zachovati ten, jemuž bylo ukřivděno, k vinníku? Má mu odpustit! Kolikrát? „Sedmasedmdesátkrát!" To je Boží způsob, jak mají bratří jednat vespolek. „Snášejíce jeden druhého a odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu žalobu. Jako i Kristus odpustil vám, tak i vy" (Kol 3,13). Když jsem se provinil proti bližnímu, prohřešil jsem se zároveň i proti Bohu - a tím utrpělo i mé obecenství s Bohem. Každý hřích proti bližnímu je hříchem proti Bohu, jak se i u marnotratného syna učíme: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou." A tak Bůh i v zákoně o této oběti dí: „Oklamal-li kdo v čem koho, zhřešil a přestoupením přestoupil proti Hospodinu" (6,2). Pozorujeme-li všecka tato ustanovení, musíme zvolat s žalmistou: „Bože, svatá jest cesta tvá" (Ž 77,14). Tato cesta nám mluví o tom, že Bůh to nebere s hříchem na lehkou váhu, a že každý náš hřích uvolňuje naše obecenství s ním. Připomíná nám, abychom byli svatí, jako i on svatý jest (1Pt 1,16), abychom se nepřipodobňovali světu tomuto (Řím 12,1) a byli svatí v obcováních a pobožnostech. O čem nám mluví a k čemu nás vybízí oběť Pána Ježíše. Tím ukončujeme tato nedokonalá pojednání o dokonalé oběti Pána Ježíše, jak nám ji zobrazují oběti starozákonní. Ony všecky svědčí o něm, Synu Božím, a Beránku Božím. Jak mnoho nám všecky vypravují o Boží svatosti a spravedlnosti a o jeho věčné lásce k nám! Připomínají nám také, že Bůh, „který ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej," na nás nezapomíná a že mu je v jeho veliké lásce k nám nemožné, aby „nám s Ním všech věcí nedal!" (Řím 8,32). Nezapomeňme také, že naše porušení a veškerý náš hřích a provinění byly něčím tak hrozným, že k vykoupení z následků všeho toho bylo potřebí oběti Syna Božího. Díky jemu, že tato oběť byla přinesena a že je větší a účinnější než všecka naše provinění! Krev této oběti má stále na mysli Bůh - ona je věčně před Jeho tváří. Odtud ji nikdo nemůže odstranit. Ona je tam, i kdybychom my ji měli ztratit s očí - čehož Bůh

nedopusť - a zůstane tam na svědectví, že zadost jest učiněno za naše provinění a že cesta do svatyně nám zůstává otevřena. Ano, cesta do svatyně je nám otevřena, ale do světa zavřena! Světu nepatříme, jsme z něho vyvoleni a vykoupeni a stali jsme se účastníky Krista v jeho opovržení i v jeho slávě. To nám stále připomíná ona „milost Boží spasitelná", která se i nám zjevila ve věčně platné oběti Kristově a jež nás vyučuje, „abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě, očekávajíce té blahoslavené naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Jezukrista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků" (K Tit 2,11-14). Z celého Slova Božího, je jasno, že i my, jako jeho milý Syn, musíme jíti tímto světem jako příchozí a poutníci, a býti „bez poskvrny a bez úhony až do zjevení Pána našeho Ježíše Krista, které časem svým ukáže ten blahoslavený a sám mocný Král kralujících a Pán panujících, kterýž sám má nesmrtelnost a přebývá ve světle nepřistupitelném, jehož žádný z lidí neviděl, aniž viděti může, kterémuž čest a síla věčná. Amen." (1Tm 6,14-16). Dodatek „Zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli." (Jan 14,3). To je zaslíbení Pána Ježíše. První křesťané čekali příchod Pána Ježíše. Jak často se mluví v epištolách o jeho příchodu! Pavel píše v epištole k Římanům, že věřící lidé prvotiny Ducha mající, „zvolení synů očekávají a tak vykoupení těla svého" (Řím 8,19-23. „Nebo nadějí spaseni jsme" (Řím 8,24). Korintští „očekávali zjevení Pána našeho Jezukrista" a měli zaslíbení, že Bůh je „utvrdí až do konce bez úhony ke dni Pána našeho Jezukrista" (1Kor 7,8). Efezští neměli zarmucovat Ducha svatého, kterýmž znamenáni byli ke dni vykoupení (Ef 4,30). Filipenští měli své měšťanství (obecenství) na nebesích, „odkud i Spasitele očekávali (Fil 3,20). Kolosenští věděli, že až se ukáže Kristus, život jejich, že i oni se ukáži s Ním v slávě (Kol 3,4). Tessalonicenští sloužili Bohu živému a pravému a očekávali Syna jeho z nebe (1Tess 1,9-10). Židé, kteří uvěřili v Pána Ježíše, těšili se ve svých souženích, že „ten, který přijíti má, přijde a nebude meškati" (Žd 10,37). Jsme jim podobni? Jsme lid čekající Pána svého? Čekáme-li svého Pána, budeme ho čekat v práci. Nebudeme zahálet. První křesťané byli mocnými svědky jistě také i proto, že čekali příchod Páně. Svědčili o jeho drahé oběti, o jeho zmrtvýchvstání, o jeho nanebevstoupení, o jeho příchodu. Bůh chce, aby všickni lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli (1Tm 2,4). My také máme některé přivést k spasitelnému poznání Pána Ježíše Krista. Zvěstujme jej! Ukazujme jasně, mocně, v Duchu svatém a v plné jistotě víry na Krista v jeho drahé oběti, jako na základ našeho spasení a ospravedlnění. Ukažme neznovuzrozeným lidem na to, že chtějí-li se k Bohu blížit, potřebují oběť, která by zadost učinila požadavkům svatého a spravedlivého Boha. Touto obětí je Pán Ježíš. Zdůrazněme jim, že svatý Bůh, který přijal oběť Pána Ježíše, přijme v něm každého, kdo v něho uvěří. Zvěstujme jim Krista, jako oběť slitování za naše hříchy, pro níž se Bůh může a chce slitovati nad každým hříšníkem, činícím pokání. Nezapomeňme však na Pána Ježíše jako na nejvyššího kněze. Do obecenství s Bohem jsme uvedeni obětí Syna Božího. Pozorujeme-li po svém obrácení svůj stav, vidíme v něm mnohé nedostatky. Proto potřebujeme Pána Ježíše jako nejvyššího kněze, který by nás zastupoval a za nás se přimlouval. On je pln soucitu s námi a my můžeme v dětinné důvěře spoléhat jak na jeho dokonalou oběť za nás přinesenou, tak na jeho ustavičnou přímluvu před tváří Boží. Každý hříšník může ruce své víry položit na Beránka Božího a říci: „Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa" - hřích můj!

Každý vykoupený člověk může hledět k němu, knězi nejvyššímu a spoléhat na jeho přímluvu. Jeho oběť na kříži nemůže býti opakována a jeho přítomná služba jako nejvyššího kněze nemůže býti přerušena. Bud‘me za jeho oběť a za jeho přímluvu vděčni. Sklánějme se před ním, vzdávejme mu poctu a vyznávejme a zvěstujme jej všude jako Spasitele a Pána. Obsah Předmluva Kristus v obětech starozákonních Vzrůst v známosti Krista Ježíše Pána Stručný přehled obětí Oběť zápalná Význam oběti zápalné Vše pro Boha Co se stalo na kříži I náš život náleží Bohu Slovo kříže a naše služba Boží zalíbení v Kristu Jaká je oběť v očích Božích, takový je i obětující Co znamená „očištění" při oběti zápalné? Význam rozličných zvířat Bez vady: ani na povrchu, ani uvnitř Oběť suchá Význam oběti suché Člověk se odvrátil, Bůh však nikoli Smýšlení Kristovo a smýšlení naše Pán Ježíš kráčel cestou kříže Soulad vlastností Pána Ježíše a nesoulad našich Olej oběti suché - Pán Ježíš pln Ducha svatého Co jsme obdrželi, když jsme uvěřili Naplnění Duchem Význam kadidla v obětech suchých Krása života a služby Pána Ježíše Med, obraz přirozených vlastností Sůl v oběti suché Prorocký význam slavností Hospodinových Naše postavení a náš stav Oběť pokojná. Význam oběti pokojné Cesta do obecenství s Bohem Z čeho se skládala oběť pokojná? O čem svědčila tato oběť? „Hodujme a buďme veselí" Kvašený chléb s nekvašeným čili my s Kristem Co je obecenství Co znázorňuje oběť pokojná Z čeho se Kristus a také i my těšíme Odvrať se od náboženství bez krve kříže Kristova! Oběť za hřích. Význam oběti za hřích Pán Ježíš stál před tváří Boží

Rozdíl mezi obětí za hřích a za viny Co vyniká v oběti za hřích a co v oběti za viny? Nic dobrého v nás! Odkud přichází pokušení? Čím jsme spaseni: dílem Kristovým pro nás aneb dílem Ducha svatého v nás? Několik druhů obětí za hřích. Proč? Jak máme jednati s věřícími lidmi, kteří se prohřešili? „Vně za branou" Jaká oběť, takový pokoj Jaké místo zaujímá Pán Ježíš dnes na světě „Vyjděme k němu ven, ze stanů!" Co konají učedníci Kristovi Vše z lásky k našemu Spasiteli Oběť za viny. Význam oběti za viny Měřítko pro naše činy: Boží zjevená pravda Čím se proviňujeme proti Bohu Náhrada a přídavek Nedejme se odvrátit od pravdy Náprava a smíření Kolikrát máme odpustit O čem nám mluví a k čemu nás vybízí oběť Pána Ježíše Dodatek