Stručné dějiny anglické literatury
 3119010674, 8071767050, 9788071767053

  • 0 0 0
  • Like this paper and download? You can publish your own PDF file online for free in a few minutes! Sign Up
File loading please wait...
Citation preview

MZK - Pedagogická knihovna

Zajímavý pohled na nej důle le a základní díla jednotlivý ských dějin od doby Chance časnost a zároveň detailní průřez poválečnou prozaickou, básnickou i dramatickou tvorbou anglických autorů přináší tato živě napsaná knížka Roberta Barnarda, jenž léta působil XA jako profesor anglické literatury na norské univerzitě v Troms0. On sám svou publikaci hodnotí slovy: „Tyto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalos­ ti anglického písemnictví.“ Pan profesor se ve svém odhadu nemýlil potvrzují to úspěšné reedice jeho díla ve Velké Británii i v USA. Nyní se uchází o přízeň českého čtenáře.

STRUČNÉ O z w Q

Z

ROBERT

co

ISBN S0-85946-83-1

HRANA

9 "788085 946833'

SVK-SPK Brno

IlllllflllillJIllllllllllllll

ROBERT BARNARD

STRUČNÉ

DĚJINY ANGLIC BRÁNA KNIŽNÍ KLUB

MZK - Pedagogická knihovna

Zajímavý pohled na nej důle le a základní díla jednotlivý ských dějin od doby Chance časnost a zároveň detailní průřez poválečnou prozaickou, básnickou i dramatickou tvorbou anglických autorů přináší tato živě napsaná knížka Roberta Barnarda, jenž léta působil XA jako profesor anglické literatury na norské univerzitě v Troms0. On sám svou publikaci hodnotí slovy: „Tyto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalos­ ti anglického písemnictví.“ Pan profesor se ve svém odhadu nemýlil potvrzují to úspěšné reedice jeho díla ve Velké Británii i v USA. Nyní se uchází o přízeň českého čtenáře.

STRUČNÉ O z w Q

Z

ROBERT

co

ISBN S0-85946-83-1

HRANA

9 "788085 946833'

SVK-SPK Brno

IlllllflllillJIllllllllllllll

ROBERT BARNARD

STRUČNÉ

DĚJINY ANGLIC BRÁNA KNIŽNÍ KLUB

MZK - Pedagogická knihovna

Zajímavý pohled na nej důle le a základní díla jednotlivý ských dějin od doby Chance časnost a zároveň detailní průřez poválečnou prozaickou, básnickou i dramatickou tvorbou anglických autorů přináší tato živě napsaná knížka Roberta Barnarda, jenž léta působil XA jako profesor anglické literatury na norské univerzitě v Troms0. On sám svou publikaci hodnotí slovy: „Tyto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalos­ ti anglického písemnictví.“ Pan profesor se ve svém odhadu nemýlil potvrzují to úspěšné reedice jeho díla ve Velké Británii i v USA. Nyní se uchází o přízeň českého čtenáře.

STRUČNÉ O z w Q

Z

ROBERT

co

ISBN S0-85946-83-1

HRANA

9 "788085 946833'

SVK-SPK Brno

IlllllflllillJIllllllllllllll

ROBERT BARNARD

STRUČNÉ

DĚJINY ANGLIC BRÁNA KNIŽNÍ KLUB

MZK - Pedagogická knihovna

Zajímavý pohled na nej důle le a základní díla jednotlivý ských dějin od doby Chance časnost a zároveň detailní průřez poválečnou prozaickou, básnickou i dramatickou tvorbou anglických autorů přináší tato živě napsaná knížka Roberta Barnarda, jenž léta působil XA jako profesor anglické literatury na norské univerzitě v Troms0. On sám svou publikaci hodnotí slovy: „Tyto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalos­ ti anglického písemnictví.“ Pan profesor se ve svém odhadu nemýlil potvrzují to úspěšné reedice jeho díla ve Velké Británii i v USA. Nyní se uchází o přízeň českého čtenáře.

STRUČNÉ O z w Q

Z

ROBERT

co

ISBN S0-85946-83-1

HRANA

9 "788085 946833'

SVK-SPK Brno

IlllllflllillJIllllllllllllll

ROBERT BARNARD

STRUČNÉ

DĚJINY ANGLIC BRÁNA KNIŽNÍ KLUB

HZK-PK Brno

!II1IIIIIIIII|IBIIIIIIII »3119010674»

Předmluva

Originální vydání A Short History ofEnglish Literature Second Edition

yto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalosti anglického písemnictví. Při psaní jsem se řídil především ohledem na tyto své budoucí čtenáře. Proto jsem práci rozvrhl tak, aby co nejvíce prostoru do, stala dvě poslední staletí, jejichž představitelé tvoří patrně nej­ větší díl četby jak u začínajících studentů, lak u běžných čtenářů. Vypustil jsem také celou řadu méně významných spisovatelů, kteří by se za normálních okolností v dějinách literatury objevit měli, a důraz položil na autory zásadního významu. Z téhož důvodu jsem zařadil pouze spisovatele tvořící výhradně v Británii. Čistě symbolicky zmínit několik anglicky píšících spisovatelů ze zemí Britského společenství mi připadalo urážlivé; krom toho se domní­ vám, že je na čase psát kupříkladu o australských spisovatelích v rámci australské literatury a ne je brát jako nějaký přívažek k literatuře anglické. Konečně při výkladu o významných auto­ rech jsem se omezil jen na několik jejich děl, většinou na ta, která nejspíše přijdou čtenáři do ruky. Předpokládám, že je to užitečné pro studenty, a zároveň doufám, že tímto způsobem, prostřednic­ tvím těch nej důležitějších děl, pomohu i běžnému čtenáři lépe pochopit přední anglické tvůrce. Mým hlavním cílem při psaní této knihy, jež by měla sloužit jako úvod do celé anglické literatury, bylo seznámit čtenáře s tra­ dičním výkladem vybraných spisovatelů a období. Neměl jsem na­ prosto v úmyslu se zabývat současnými módními interpretacemi nebo omračovat nějakým zbrusu novým pojetím; pokud snad tedy v knize naleznete originální myšlenku, zcela jistě se tam dostala omylem a pravděpodobně bude úplně scestná. V druhém, revidovaném vydání jsem neprováděl žádné výrazné změny. Pouze dvě poslední kapitoly jsem přepracoval a aktualizo­ val. Ňejtěžším úkolem je vždycky vybrat vhodné autory a díla ze současnosti, Kritéria, kterými jsem se při své volbě řídil, byla, zda

Přeložil Zdeněk Beran.

-y vX

MDT

Státní pecLEKjOgicX Umhovna BRN 1__ sign-: ✓ÍM.OÍř

Copyright © Robert Bamard, 1984,1994 Translation © Zdeněk Beran, 1997 ISBN 80'85946-83-1 (BRÁNA) ISBN 80-7176-705-0 (KNIŽNÍ KLUB)

7

se mně osobně autor líbí a zdaje pravděpodobné, že se o něm bude učit na univerzitě. Zejména v druhém bodě nebylo snadné utvořit si jednoznačný úsudek a já dobře vím, že v knize chybí spousta spisovatelek z 80. let, o kterých se dnes přednáší. Na svou obranu mohu jen říci, že žádný z autorů, o kterých jsem uvažoval, se mi nezdál natolik jednoznačný, že by prostě v poslední kapitole musel být. S novým vydáním se situace zcela jistě změní. Za četné podněty a názory vděčím několika generacím studentů na univerzitách v Nové Anglii. Bergenu a Tromso. Nesmírné vděč­ ný jsem své ženě Louise Barnardové za sestavení rejstříku a za přepsání konečné verze rukopisu, v níž opravila některé chyby, které by byly věru ostudné. Za ty, které v knize zůstaly, nesu odpovědnost jen já sám. Rád bych poděkoval také svým norským a švédským kolegům za jejich rady a připomínky a v neposlední řadě i Norské radě pro humanitní vědy, díky jejímuž grantu mohla být tato kniha dokončena v řádném termínu. R. B.

8

Chaucerova doba nglie poloviny 14. století, ta Anglie, v níž vyrůstali Chaucer, Langland a autor skladby o Gawainovi, se po všech stránkách jevila jako země vrcholného rozkvětu. V jejím čele stál uhran­ čivý a zdatný panovník, král Eduard III., dbající na okázalé projevy monarchistického zřízení, slavnosti, udílení poct, patronství. Jeho dvůr se stal vyhlášeným centrem kultury a rytířstva, známým po celé Evropě. Vzhledem k tomu, že moc Francie byla v té době poměrně slabá, přestávala být Anglie vnímána jako bezvý­ znamný okrajový ostrůvek a měnila se v evropskou velmoc. Ang­ ličtí mořeplavci propojili zemi s celou Evropou a severní Afrikou, angličtí obchodníci prosperovali a vytvářeli základy solidního středního stavu. Doba to byla sebevědomá a bujará. Vždyť právě tehdy král zavedl nejvyšší vyznamenání anglických rytířů, Podvazkový řád, odvozený od proslaveného rytířského činu, jejž on sám prokázal hraběnce ze Salisbury. Skutečnost byla ovšem poněkud odlišná - stejně jako tomu bylo jinak v případě zmíněných podvazků (podle jednoho podání byla hraběnka ženou králova nejlepšího přítele a král ji prostě znásil­ nil). Černá smrt roku 1348 a následné, jen o něco méně kruté morové rány podlomily samy základy feudální společnosti a selské povstání roku 1381 spolu s občanskými válkami v dalším století svědčily o úpadku a konečném krachu tradičního středověkého uspořádání společnosti. Eduardovy války s Francií, vedené na základě pochybných nároků na francouzskou korunu, odčerpávaly zásoby bohatství a po celých sto let jako bláhová vidina sváděly anglické krále a vysávaly zemi. Eduardovská Anglie se tak podo­ bala okázalé stavbě vybudované na chatrných základech - a právě tuhle bohatou, vzrušující, proměnlivou dobu ve svém díle výborně vystihl její největší básník. Geoffrey Chaucer (? 1340-1400) je první anglický spisovatel, kterého i dnes čteme celkem bez obtíží a který oslovuje zejména moderního čtenáře. Sloužil u královského dvora a občas působil i jako vyslanec v zahran ičí, přestože pocházel ze středních vrstev, 9

HZK-PK Brno

!II1IIIIIIIII|IBIIIIIIII »3119010674»

Předmluva

Originální vydání A Short History ofEnglish Literature Second Edition

yto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalosti anglického písemnictví. Při psaní jsem se řídil především ohledem na tyto své budoucí čtenáře. Proto jsem práci rozvrhl tak, aby co nejvíce prostoru do, stala dvě poslední staletí, jejichž představitelé tvoří patrně nej­ větší díl četby jak u začínajících studentů, lak u běžných čtenářů. Vypustil jsem také celou řadu méně významných spisovatelů, kteří by se za normálních okolností v dějinách literatury objevit měli, a důraz položil na autory zásadního významu. Z téhož důvodu jsem zařadil pouze spisovatele tvořící výhradně v Británii. Čistě symbolicky zmínit několik anglicky píšících spisovatelů ze zemí Britského společenství mi připadalo urážlivé; krom toho se domní­ vám, že je na čase psát kupříkladu o australských spisovatelích v rámci australské literatury a ne je brát jako nějaký přívažek k literatuře anglické. Konečně při výkladu o významných auto­ rech jsem se omezil jen na několik jejich děl, většinou na ta, která nejspíše přijdou čtenáři do ruky. Předpokládám, že je to užitečné pro studenty, a zároveň doufám, že tímto způsobem, prostřednic­ tvím těch nej důležitějších děl, pomohu i běžnému čtenáři lépe pochopit přední anglické tvůrce. Mým hlavním cílem při psaní této knihy, jež by měla sloužit jako úvod do celé anglické literatury, bylo seznámit čtenáře s tra­ dičním výkladem vybraných spisovatelů a období. Neměl jsem na­ prosto v úmyslu se zabývat současnými módními interpretacemi nebo omračovat nějakým zbrusu novým pojetím; pokud snad tedy v knize naleznete originální myšlenku, zcela jistě se tam dostala omylem a pravděpodobně bude úplně scestná. V druhém, revidovaném vydání jsem neprováděl žádné výrazné změny. Pouze dvě poslední kapitoly jsem přepracoval a aktualizo­ val. Ňejtěžším úkolem je vždycky vybrat vhodné autory a díla ze současnosti, Kritéria, kterými jsem se při své volbě řídil, byla, zda

Přeložil Zdeněk Beran.

-y vX

MDT

Státní pecLEKjOgicX Umhovna BRN 1__ sign-: ✓ÍM.OÍř

Copyright © Robert Bamard, 1984,1994 Translation © Zdeněk Beran, 1997 ISBN 80'85946-83-1 (BRÁNA) ISBN 80-7176-705-0 (KNIŽNÍ KLUB)

7

se mně osobně autor líbí a zdaje pravděpodobné, že se o něm bude učit na univerzitě. Zejména v druhém bodě nebylo snadné utvořit si jednoznačný úsudek a já dobře vím, že v knize chybí spousta spisovatelek z 80. let, o kterých se dnes přednáší. Na svou obranu mohu jen říci, že žádný z autorů, o kterých jsem uvažoval, se mi nezdál natolik jednoznačný, že by prostě v poslední kapitole musel být. S novým vydáním se situace zcela jistě změní. Za četné podněty a názory vděčím několika generacím studentů na univerzitách v Nové Anglii. Bergenu a Tromso. Nesmírné vděč­ ný jsem své ženě Louise Barnardové za sestavení rejstříku a za přepsání konečné verze rukopisu, v níž opravila některé chyby, které by byly věru ostudné. Za ty, které v knize zůstaly, nesu odpovědnost jen já sám. Rád bych poděkoval také svým norským a švédským kolegům za jejich rady a připomínky a v neposlední řadě i Norské radě pro humanitní vědy, díky jejímuž grantu mohla být tato kniha dokončena v řádném termínu. R. B.

8

Chaucerova doba nglie poloviny 14. století, ta Anglie, v níž vyrůstali Chaucer, Langland a autor skladby o Gawainovi, se po všech stránkách jevila jako země vrcholného rozkvětu. V jejím čele stál uhran­ čivý a zdatný panovník, král Eduard III., dbající na okázalé projevy monarchistického zřízení, slavnosti, udílení poct, patronství. Jeho dvůr se stal vyhlášeným centrem kultury a rytířstva, známým po celé Evropě. Vzhledem k tomu, že moc Francie byla v té době poměrně slabá, přestávala být Anglie vnímána jako bezvý­ znamný okrajový ostrůvek a měnila se v evropskou velmoc. Ang­ ličtí mořeplavci propojili zemi s celou Evropou a severní Afrikou, angličtí obchodníci prosperovali a vytvářeli základy solidního středního stavu. Doba to byla sebevědomá a bujará. Vždyť právě tehdy král zavedl nejvyšší vyznamenání anglických rytířů, Podvazkový řád, odvozený od proslaveného rytířského činu, jejž on sám prokázal hraběnce ze Salisbury. Skutečnost byla ovšem poněkud odlišná - stejně jako tomu bylo jinak v případě zmíněných podvazků (podle jednoho podání byla hraběnka ženou králova nejlepšího přítele a král ji prostě znásil­ nil). Černá smrt roku 1348 a následné, jen o něco méně kruté morové rány podlomily samy základy feudální společnosti a selské povstání roku 1381 spolu s občanskými válkami v dalším století svědčily o úpadku a konečném krachu tradičního středověkého uspořádání společnosti. Eduardovy války s Francií, vedené na základě pochybných nároků na francouzskou korunu, odčerpávaly zásoby bohatství a po celých sto let jako bláhová vidina sváděly anglické krále a vysávaly zemi. Eduardovská Anglie se tak podo­ bala okázalé stavbě vybudované na chatrných základech - a právě tuhle bohatou, vzrušující, proměnlivou dobu ve svém díle výborně vystihl její největší básník. Geoffrey Chaucer (? 1340-1400) je první anglický spisovatel, kterého i dnes čteme celkem bez obtíží a který oslovuje zejména moderního čtenáře. Sloužil u královského dvora a občas působil i jako vyslanec v zahran ičí, přestože pocházel ze středních vrstev, 9

HZK-PK Brno

!II1IIIIIIIII|IBIIIIIIII »3119010674»

Předmluva

Originální vydání A Short History ofEnglish Literature Second Edition

yto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalosti anglického písemnictví. Při psaní jsem se řídil především ohledem na tyto své budoucí čtenáře. Proto jsem práci rozvrhl tak, aby co nejvíce prostoru do, stala dvě poslední staletí, jejichž představitelé tvoří patrně nej­ větší díl četby jak u začínajících studentů, lak u běžných čtenářů. Vypustil jsem také celou řadu méně významných spisovatelů, kteří by se za normálních okolností v dějinách literatury objevit měli, a důraz položil na autory zásadního významu. Z téhož důvodu jsem zařadil pouze spisovatele tvořící výhradně v Británii. Čistě symbolicky zmínit několik anglicky píšících spisovatelů ze zemí Britského společenství mi připadalo urážlivé; krom toho se domní­ vám, že je na čase psát kupříkladu o australských spisovatelích v rámci australské literatury a ne je brát jako nějaký přívažek k literatuře anglické. Konečně při výkladu o významných auto­ rech jsem se omezil jen na několik jejich děl, většinou na ta, která nejspíše přijdou čtenáři do ruky. Předpokládám, že je to užitečné pro studenty, a zároveň doufám, že tímto způsobem, prostřednic­ tvím těch nej důležitějších děl, pomohu i běžnému čtenáři lépe pochopit přední anglické tvůrce. Mým hlavním cílem při psaní této knihy, jež by měla sloužit jako úvod do celé anglické literatury, bylo seznámit čtenáře s tra­ dičním výkladem vybraných spisovatelů a období. Neměl jsem na­ prosto v úmyslu se zabývat současnými módními interpretacemi nebo omračovat nějakým zbrusu novým pojetím; pokud snad tedy v knize naleznete originální myšlenku, zcela jistě se tam dostala omylem a pravděpodobně bude úplně scestná. V druhém, revidovaném vydání jsem neprováděl žádné výrazné změny. Pouze dvě poslední kapitoly jsem přepracoval a aktualizo­ val. Ňejtěžším úkolem je vždycky vybrat vhodné autory a díla ze současnosti, Kritéria, kterými jsem se při své volbě řídil, byla, zda

Přeložil Zdeněk Beran.

-y vX

MDT

Státní pecLEKjOgicX Umhovna BRN 1__ sign-: ✓ÍM.OÍř

Copyright © Robert Bamard, 1984,1994 Translation © Zdeněk Beran, 1997 ISBN 80'85946-83-1 (BRÁNA) ISBN 80-7176-705-0 (KNIŽNÍ KLUB)

7

se mně osobně autor líbí a zdaje pravděpodobné, že se o něm bude učit na univerzitě. Zejména v druhém bodě nebylo snadné utvořit si jednoznačný úsudek a já dobře vím, že v knize chybí spousta spisovatelek z 80. let, o kterých se dnes přednáší. Na svou obranu mohu jen říci, že žádný z autorů, o kterých jsem uvažoval, se mi nezdál natolik jednoznačný, že by prostě v poslední kapitole musel být. S novým vydáním se situace zcela jistě změní. Za četné podněty a názory vděčím několika generacím studentů na univerzitách v Nové Anglii. Bergenu a Tromso. Nesmírné vděč­ ný jsem své ženě Louise Barnardové za sestavení rejstříku a za přepsání konečné verze rukopisu, v níž opravila některé chyby, které by byly věru ostudné. Za ty, které v knize zůstaly, nesu odpovědnost jen já sám. Rád bych poděkoval také svým norským a švédským kolegům za jejich rady a připomínky a v neposlední řadě i Norské radě pro humanitní vědy, díky jejímuž grantu mohla být tato kniha dokončena v řádném termínu. R. B.

8

Chaucerova doba nglie poloviny 14. století, ta Anglie, v níž vyrůstali Chaucer, Langland a autor skladby o Gawainovi, se po všech stránkách jevila jako země vrcholného rozkvětu. V jejím čele stál uhran­ čivý a zdatný panovník, král Eduard III., dbající na okázalé projevy monarchistického zřízení, slavnosti, udílení poct, patronství. Jeho dvůr se stal vyhlášeným centrem kultury a rytířstva, známým po celé Evropě. Vzhledem k tomu, že moc Francie byla v té době poměrně slabá, přestávala být Anglie vnímána jako bezvý­ znamný okrajový ostrůvek a měnila se v evropskou velmoc. Ang­ ličtí mořeplavci propojili zemi s celou Evropou a severní Afrikou, angličtí obchodníci prosperovali a vytvářeli základy solidního středního stavu. Doba to byla sebevědomá a bujará. Vždyť právě tehdy král zavedl nejvyšší vyznamenání anglických rytířů, Podvazkový řád, odvozený od proslaveného rytířského činu, jejž on sám prokázal hraběnce ze Salisbury. Skutečnost byla ovšem poněkud odlišná - stejně jako tomu bylo jinak v případě zmíněných podvazků (podle jednoho podání byla hraběnka ženou králova nejlepšího přítele a král ji prostě znásil­ nil). Černá smrt roku 1348 a následné, jen o něco méně kruté morové rány podlomily samy základy feudální společnosti a selské povstání roku 1381 spolu s občanskými válkami v dalším století svědčily o úpadku a konečném krachu tradičního středověkého uspořádání společnosti. Eduardovy války s Francií, vedené na základě pochybných nároků na francouzskou korunu, odčerpávaly zásoby bohatství a po celých sto let jako bláhová vidina sváděly anglické krále a vysávaly zemi. Eduardovská Anglie se tak podo­ bala okázalé stavbě vybudované na chatrných základech - a právě tuhle bohatou, vzrušující, proměnlivou dobu ve svém díle výborně vystihl její největší básník. Geoffrey Chaucer (? 1340-1400) je první anglický spisovatel, kterého i dnes čteme celkem bez obtíží a který oslovuje zejména moderního čtenáře. Sloužil u královského dvora a občas působil i jako vyslanec v zahran ičí, přestože pocházel ze středních vrstev, 9

HZK-PK Brno

!II1IIIIIIIII|IBIIIIIIII »3119010674»

Předmluva

Originální vydání A Short History ofEnglish Literature Second Edition

yto stručné dějiny anglické literatury jsem psal jako úvodní učební příručku pro studenty angličtiny. Přesto doufám, že se setkají se zájmem i u běžného čtenáře, který by rád svou četbu obohatil o základní znalosti anglického písemnictví. Při psaní jsem se řídil především ohledem na tyto své budoucí čtenáře. Proto jsem práci rozvrhl tak, aby co nejvíce prostoru do, stala dvě poslední staletí, jejichž představitelé tvoří patrně nej­ větší díl četby jak u začínajících studentů, lak u běžných čtenářů. Vypustil jsem také celou řadu méně významných spisovatelů, kteří by se za normálních okolností v dějinách literatury objevit měli, a důraz položil na autory zásadního významu. Z téhož důvodu jsem zařadil pouze spisovatele tvořící výhradně v Británii. Čistě symbolicky zmínit několik anglicky píšících spisovatelů ze zemí Britského společenství mi připadalo urážlivé; krom toho se domní­ vám, že je na čase psát kupříkladu o australských spisovatelích v rámci australské literatury a ne je brát jako nějaký přívažek k literatuře anglické. Konečně při výkladu o významných auto­ rech jsem se omezil jen na několik jejich děl, většinou na ta, která nejspíše přijdou čtenáři do ruky. Předpokládám, že je to užitečné pro studenty, a zároveň doufám, že tímto způsobem, prostřednic­ tvím těch nej důležitějších děl, pomohu i běžnému čtenáři lépe pochopit přední anglické tvůrce. Mým hlavním cílem při psaní této knihy, jež by měla sloužit jako úvod do celé anglické literatury, bylo seznámit čtenáře s tra­ dičním výkladem vybraných spisovatelů a období. Neměl jsem na­ prosto v úmyslu se zabývat současnými módními interpretacemi nebo omračovat nějakým zbrusu novým pojetím; pokud snad tedy v knize naleznete originální myšlenku, zcela jistě se tam dostala omylem a pravděpodobně bude úplně scestná. V druhém, revidovaném vydání jsem neprováděl žádné výrazné změny. Pouze dvě poslední kapitoly jsem přepracoval a aktualizo­ val. Ňejtěžším úkolem je vždycky vybrat vhodné autory a díla ze současnosti, Kritéria, kterými jsem se při své volbě řídil, byla, zda

Přeložil Zdeněk Beran.

-y vX

MDT

Státní pecLEKjOgicX Umhovna BRN 1__ sign-: ✓ÍM.OÍř

Copyright © Robert Bamard, 1984,1994 Translation © Zdeněk Beran, 1997 ISBN 80'85946-83-1 (BRÁNA) ISBN 80-7176-705-0 (KNIŽNÍ KLUB)

7

se mně osobně autor líbí a zdaje pravděpodobné, že se o něm bude učit na univerzitě. Zejména v druhém bodě nebylo snadné utvořit si jednoznačný úsudek a já dobře vím, že v knize chybí spousta spisovatelek z 80. let, o kterých se dnes přednáší. Na svou obranu mohu jen říci, že žádný z autorů, o kterých jsem uvažoval, se mi nezdál natolik jednoznačný, že by prostě v poslední kapitole musel být. S novým vydáním se situace zcela jistě změní. Za četné podněty a názory vděčím několika generacím studentů na univerzitách v Nové Anglii. Bergenu a Tromso. Nesmírné vděč­ ný jsem své ženě Louise Barnardové za sestavení rejstříku a za přepsání konečné verze rukopisu, v níž opravila některé chyby, které by byly věru ostudné. Za ty, které v knize zůstaly, nesu odpovědnost jen já sám. Rád bych poděkoval také svým norským a švédským kolegům za jejich rady a připomínky a v neposlední řadě i Norské radě pro humanitní vědy, díky jejímuž grantu mohla být tato kniha dokončena v řádném termínu. R. B.

8

Chaucerova doba nglie poloviny 14. století, ta Anglie, v níž vyrůstali Chaucer, Langland a autor skladby o Gawainovi, se po všech stránkách jevila jako země vrcholného rozkvětu. V jejím čele stál uhran­ čivý a zdatný panovník, král Eduard III., dbající na okázalé projevy monarchistického zřízení, slavnosti, udílení poct, patronství. Jeho dvůr se stal vyhlášeným centrem kultury a rytířstva, známým po celé Evropě. Vzhledem k tomu, že moc Francie byla v té době poměrně slabá, přestávala být Anglie vnímána jako bezvý­ znamný okrajový ostrůvek a měnila se v evropskou velmoc. Ang­ ličtí mořeplavci propojili zemi s celou Evropou a severní Afrikou, angličtí obchodníci prosperovali a vytvářeli základy solidního středního stavu. Doba to byla sebevědomá a bujará. Vždyť právě tehdy král zavedl nejvyšší vyznamenání anglických rytířů, Podvazkový řád, odvozený od proslaveného rytířského činu, jejž on sám prokázal hraběnce ze Salisbury. Skutečnost byla ovšem poněkud odlišná - stejně jako tomu bylo jinak v případě zmíněných podvazků (podle jednoho podání byla hraběnka ženou králova nejlepšího přítele a král ji prostě znásil­ nil). Černá smrt roku 1348 a následné, jen o něco méně kruté morové rány podlomily samy základy feudální společnosti a selské povstání roku 1381 spolu s občanskými válkami v dalším století svědčily o úpadku a konečném krachu tradičního středověkého uspořádání společnosti. Eduardovy války s Francií, vedené na základě pochybných nároků na francouzskou korunu, odčerpávaly zásoby bohatství a po celých sto let jako bláhová vidina sváděly anglické krále a vysávaly zemi. Eduardovská Anglie se tak podo­ bala okázalé stavbě vybudované na chatrných základech - a právě tuhle bohatou, vzrušující, proměnlivou dobu ve svém díle výborně vystihl její největší básník. Geoffrey Chaucer (? 1340-1400) je první anglický spisovatel, kterého i dnes čteme celkem bez obtíží a který oslovuje zejména moderního čtenáře. Sloužil u královského dvora a občas působil i jako vyslanec v zahran ičí, přestože pocházel ze středních vrstev, 9

v té době si rychle upevňujících své postavem. Z toho důvodu měl rozsáhlé styky, od nejvyšších kruhů vratké feudální společnosti až po ty nejnižší, a poněvadž vynikal obzvláštním postřehem pro veškeré projevy lidské ctižádostivosti a pošetilosti, dokázal vystih­ nout podstatu života 14. století takovým způsobem, jakému se nevyrovnal žádný jeho současník ani v Británii, ani ve zbytku Evropy. Chaucerovo poslední a největší dílo, Canterburské povídky, není svou koncepcí nijak originální: autor tu svedl dohromady nesouro­ dou směsici postav, vyprávějících různé příběhy, mravokámé, ro­ mantické či košilaté historky, bajky. Chaucerovo geniální umění charakterizace a jeho cit pro společenské vztahy, pro osobní, mrav­ ní a stavovské rozpory mezi lidmi však jeho dílu dodaly vřelost a hloubku, jakou obdobné středověké sbírky postrádají. Účastníci pouti do Canterbury jsou vesměs popsáni ve skvělém Obecném úvodu, často se ještě sami představí na počátku jednotlivých poví­ dek, další rysy své povahy odhalují - mnohdy nevědomky - samot­ ným výběrem příběhu a jeho podáním, a z hovorů, debat a hádek rozpoutávajících se mezi povídkami získáváme nové a nové před­ stavy o středověkém člověku v nepřikrášlené a nepokryté podobě. Portréty poutníků v Úvodu patří k drobným skvostům povahokresby; tam, kde na první pohled vidíme jen pouhé hromadění detailů, často zcela náhodné, při pozornějším čtení odhalíme řadu obratných narážek a jemných juxtapozic. Abatyše například nosí sponu s nápisem Amor vincit omnia (nade vším vítězí láska), ale chce tím vyjádřit lásku k Bohu, nebo k muži? A co si máme myslet, když se dovíme, že Lodník „své soky pouštěl domů po vodě“? (Nic víc, než že je prostě utopil.) Anebo co nám chce vlastně Chaucer naznačit slovy, že žena z Bathu (která si od pouti slibovala jednak pěknou procházku, jednak příležitost vyhlídnout si manžela) měla dost zkušeností ze svých „poutí“? Spojení dvou veršů objasní povo­ lání i pravou povahu postavy. Popis kuchařových výtečných kuřá­ tek na smetaně sousedí těsně se zmínkou o jeho ošklivém bérco­ vém vředu, charakterizace laického mnicha jakožto příkladného preláta následuje ihned po líčení jeho vybraných labužnických choutek; a při vypodobnění ženy z Bathu se mimo jiné dovídáme: Po celý život žila spořádaně, pět mužů pojala před tváří Páně... (Přel. František Vrba) 10

Canterburské povídky zůstaly nedokončeny. Největší dokonče­ nou skladbou je o něco ranější Troilus a Kriseida. vynikající verze populárních středověkých doplňků k-legendám o trojské válce. Vnější rámec tvoří příběh kurtoazní lásky - princ Troilus se dvoří půvabné vdově Kriseidě, taje poslána za otcem do řeckého tábora a tam je svému milému nevěrná. Ovšem Chaucerovo zpracování tohoto jednoduchého příběhu je svým charakterem naprosto mo­ derní, zejména v pojetí hlavních postav. Kriseida představuje první ženu v anglické literatuře, která je vykreslena skutečně do hloubky, a přitom doposud ojedinělým způsobem. Jako vdova žije smířena se svou osamělostí a nezávislostí: Vždyť jsem svou paní při své volnosti... Mně manžel nedá mat! Vždyť, na mou duši, manžel div žárlivostí nezahyne buď poroučí, anebo shání jiné. (Přel. Zdeněk Hron)

Chaucerovy sympatie s Kriseidou se projevují v tom, jak de­ tailně rozvádí důvody, které ji vehnaly do Troilova náručí: od chvíle otcova přeběhnutí k Řekům zůstává sama v nepřátelském městě, polichocena princovou náklonností má pocit, že je jí souzeno hvězdami, aby byla jeho, navíc ji soustavně obtěžuje bratranec Pandarus, který dělá příteli Troilovi náhončího. Chaucer tak z prototypu nevěrnice, jak Kriseidu líčila většina středověkých spisů, vytváří tragický symbol vlivu války na lidské vztahy a osudy. Neznámý autor Pana Gawnina a Zeleného rytíře, tvořící přibliž­ ně ve stejné době jako Chaucer, má na první pohled k dnešnímu čtenáři dále: aliterovaný verš, jímž píše, nebyl v módě už za jeho života, jeho angličtina, opírající se o severozápadní nářečí, je pro nás daleko obtížnější a ani námět v nás hned nevzbuzuje pocit příbuznosti se středověkým člověkem, jaký cítíme u nejlepších povídek Chaucerových. Pan Gawain je příběhem o rytířích krále Artuše, ale dvorská romance se tu pojí s archetypy lidových bájí a s náboženstvím: Artušovy rytíře vyzve o Vánocích ke klání Ze­ lený rytíř, který je sice bezhlavý, ale přesto mluví a přednese vý­ zvu, jež se vztahuje na příští Vánoce. Nejedná se ovšem o nějaký prostoduchý příběh: za onou zvláštní směsicí dvorských, křesťan­ ských a mytických prvků se skrývá vytříbená moralita o povinnos­ tech muže coby rytíře, milence a křesťana. Tím, že autor zaplétá

Místy hovoří tyto postavy tak přirozeně nebo zas naléhavě, až máme pocit, jako by nás od nich ani nedělila přehrada staletí. „Že lidem láska bez hříchu, ach, není!“ volá žena z Bathu, která kromě svých pěti manželů měla i jiné „pletky v mládí“, takže v tomto ohledu jistě nepřišla zkrátka. .M Augustin svou dřinu ponechá sil“ rozhorlí se mnich, když mu připomenou, že zakladatel jeho náboženského řádu počítď do každodenních povinností mnichů i tvrdou práci. Jednotlivé povídky skládají dohromady vynikající obraz všech stránek života za středověku, ale zároveň je v nich i něco z naší doby a nám se až tají dech, jak blizoučko máme k jejich vypravě­ čům. Odpustkář kupříkladu vypráví o bojovné skupince mladíků, která se rozhodla vyhledat a zabít Smrt, a my v nich poznáváme mladistvé výtržníky z dnešních ulic. Jeptiščin kněz vykládá zvířecí bajku o slepicích - o kohoutu Kokrháčovi, který má šest žen, vychloubá se svou učeností a je nesmírně samolibý, prostě doko­ nalá ukázka mužské namyšlenosti - i v naší době můžeme potkat chabý odlesk takového typu. Peprné historky mlynářovy a rychtá­ řovy dodnes neztrácejí vtip právě díky svižnému, přiléhavému a vlídnému vylíčení lidí, které dobře poznáváme: příběh o tom, jak kdosi dostal cejch na holou zadnici, nás může rozesmát už při prvním přečtení, ale napodruhé je vtipný, jen pokud se zajímáme o to, komu ta zadnice vlastně patří. Najdeme tu rozmanité typy povídek a řadu moderních vypravěč­ ských postupů. V úvodu svého vyprávění (delším a lepším než sa­ ma povídka) sděluje žena z Bathu s nestoudnou detailností, jak si postupně podmanila všechny své manžely, až se nabízí příměr s Joyceovou Molly Bloomovou; rychtářova povídka, líčící složité střídání souložníků, zase ze všeho nejvíc připomíná moderní fran­ couzskou frašku. V jednom okamžiku Povídky kněze jeptišek se Kokrháč, kterému se zdálo, jak ho chytila liška, sáhodlouze rozho­ voří o teorii snů, o jejich významu v dějinách a v literatu ře, jen aby usadil své hloupé manželky, které se opovržlivě vysmívaly proroc­ kému významu jeho snu. Jeho výklad je tak dlouhý a spletitý, že si už říkáme, jak je to všechno přežilé, středověké, když tu znenadání Kokrháč své řečnění utne a nadmut pýchou na svou učenost a na převahu nad svými ženami zapomene, k čemu měl jeho rozklad směřovat, seskočí dolů na dvorek - a tam ho chytne liška. Ten rozvleklý výklad slouží za vzor Chaucerova mistrovského zvlád­ nutí jedné složky vypravěčského umění - práce s časem.

0

pana Gawaina s nadpřirozenou výzvou, odnímá mu řadu atributů, které z něho činí dokonalého rytíře, a tím, že připustí, aby hů sváděla žena jeho hostitele, nastoluje pro něho citlivé otázky svě­ domí, týkající se jeho povinností rytíře a hosta - otázky, jejichž řešení spočívá jedině ve skloubení dvorských a křesťanských zá­ sad. Tyto dva dějové prvky tak zdařile uvádějí do vzájemného vztahu idealizovaný artušovský svět s reálným světem autorovy zkušenosti. Gawain na nás jako na čtenáře klade větší nároky než Chaucer, ale přesto nabýváme nezvratného přesvědčení, že jeho autor je rovněž velký umělec. Tento dojem potvrzují i další básně, pravděpodobně vzešlé z jeho pera a svázané do téhož dochovaného rukopisu - zejména Perla, nářek nad ztrátou vlastní dcery, báseň, která poněkud vyvrací úsudek Barbary Tuchmanové, že středo­ věký člověk se nezajímal o děti a že „city projevované vůči nim se jen zřídka objevují v umění a literatuře“. Další velké dílo Chaucerovy doby, Vidění o Petru Oráěi. je psané aliterovaným veršem stejně jako Gawain, ale představuje úplně jiný druh myšlení. O autorovi víme jen to, že se jmenoval William Langland; obvykle se soudí, že to byl venkovský kněz, kterého pohoršovaly společenské nešvary jeho doby. Rámec básně tvoří sen, oblíbený středověký prostředek, a sama skladba se pohybuje v rozmezí od společenské satiry k náboženské alegorii, neboť v ní autor rozvádí své představy o pravé křesťanské společnosti a o tom, nakolik se od nich současná Anglie odchyluje. Nenávist k pýše, chamtivosti a okázalosti a jeho takřka „nonkonformistické" svě­ domí ho přiřa zují k pozdějším autorům puritánské tradice, jako je Milton ve svém Lvcidovi a John Bunyan. A podobně jako Bunyan zůstal i on oblíben mezi prostými čtenáři dlouho po své smrti, nejméně do alžbětinské doby. Po této zázračně vydatné úrodě literárních veledučhů se nám 15. století jeví jako smutný a jalový věk. Nádhera Eduardova dvora byla tatam, jeho místo zaujaly lidové bouře, mocenské pů­ tky a pustošivé, zcela zbytečné války dvou růží, během nichž se dva šlechtické rody jako bandy hrdlořezů tahaly o korunu, která za to nakonec ani nestála. V Anglii navzdory zřízení Caxtonovy tis­ kárny literární aktivita zcela upadla - přinejlepším se ještě zmoh­ la na různě imitace, ale byla bezradná a před nevlídnou přítom­ ností se utíkala k nostalgii. I Artušova smrt, sbírka přetavující rané francouzské a anglické artušovské legendy, jakkoli je zname­ nitou ukázkou možností anglické prózy, působí občas ochable a má­

v té době si rychle upevňujících své postavem. Z toho důvodu měl rozsáhlé styky, od nejvyšších kruhů vratké feudální společnosti až po ty nejnižší, a poněvadž vynikal obzvláštním postřehem pro veškeré projevy lidské ctižádostivosti a pošetilosti, dokázal vystih­ nout podstatu života 14. století takovým způsobem, jakému se nevyrovnal žádný jeho současník ani v Británii, ani ve zbytku Evropy. Chaucerovo poslední a největší dílo, Canterburské povídky, není svou koncepcí nijak originální: autor tu svedl dohromady nesouro­ dou směsici postav, vyprávějících různé příběhy, mravokámé, ro­ mantické či košilaté historky, bajky. Chaucerovo geniální umění charakterizace a jeho cit pro společenské vztahy, pro osobní, mrav­ ní a stavovské rozpory mezi lidmi však jeho dílu dodaly vřelost a hloubku, jakou obdobné středověké sbírky postrádají. Účastníci pouti do Canterbury jsou vesměs popsáni ve skvělém Obecném úvodu, často se ještě sami představí na počátku jednotlivých poví­ dek, další rysy své povahy odhalují - mnohdy nevědomky - samot­ ným výběrem příběhu a jeho podáním, a z hovorů, debat a hádek rozpoutávajících se mezi povídkami získáváme nové a nové před­ stavy o středověkém člověku v nepřikrášlené a nepokryté podobě. Portréty poutníků v Úvodu patří k drobným skvostům povahokresby; tam, kde na první pohled vidíme jen pouhé hromadění detailů, často zcela náhodné, při pozornějším čtení odhalíme řadu obratných narážek a jemných juxtapozic. Abatyše například nosí sponu s nápisem Amor vincit omnia (nade vším vítězí láska), ale chce tím vyjádřit lásku k Bohu, nebo k muži? A co si máme myslet, když se dovíme, že Lodník „své soky pouštěl domů po vodě“? (Nic víc, než že je prostě utopil.) Anebo co nám chce vlastně Chaucer naznačit slovy, že žena z Bathu (která si od pouti slibovala jednak pěknou procházku, jednak příležitost vyhlídnout si manžela) měla dost zkušeností ze svých „poutí“? Spojení dvou veršů objasní povo­ lání i pravou povahu postavy. Popis kuchařových výtečných kuřá­ tek na smetaně sousedí těsně se zmínkou o jeho ošklivém bérco­ vém vředu, charakterizace laického mnicha jakožto příkladného preláta následuje ihned po líčení jeho vybraných labužnických choutek; a při vypodobnění ženy z Bathu se mimo jiné dovídáme: Po celý život žila spořádaně, pět mužů pojala před tváří Páně... (Přel. František Vrba) 10

Canterburské povídky zůstaly nedokončeny. Největší dokonče­ nou skladbou je o něco ranější Troilus a Kriseida. vynikající verze populárních středověkých doplňků k-legendám o trojské válce. Vnější rámec tvoří příběh kurtoazní lásky - princ Troilus se dvoří půvabné vdově Kriseidě, taje poslána za otcem do řeckého tábora a tam je svému milému nevěrná. Ovšem Chaucerovo zpracování tohoto jednoduchého příběhu je svým charakterem naprosto mo­ derní, zejména v pojetí hlavních postav. Kriseida představuje první ženu v anglické literatuře, která je vykreslena skutečně do hloubky, a přitom doposud ojedinělým způsobem. Jako vdova žije smířena se svou osamělostí a nezávislostí: Vždyť jsem svou paní při své volnosti... Mně manžel nedá mat! Vždyť, na mou duši, manžel div žárlivostí nezahyne buď poroučí, anebo shání jiné. (Přel. Zdeněk Hron)

Chaucerovy sympatie s Kriseidou se projevují v tom, jak de­ tailně rozvádí důvody, které ji vehnaly do Troilova náručí: od chvíle otcova přeběhnutí k Řekům zůstává sama v nepřátelském městě, polichocena princovou náklonností má pocit, že je jí souzeno hvězdami, aby byla jeho, navíc ji soustavně obtěžuje bratranec Pandarus, který dělá příteli Troilovi náhončího. Chaucer tak z prototypu nevěrnice, jak Kriseidu líčila většina středověkých spisů, vytváří tragický symbol vlivu války na lidské vztahy a osudy. Neznámý autor Pana Gawnina a Zeleného rytíře, tvořící přibliž­ ně ve stejné době jako Chaucer, má na první pohled k dnešnímu čtenáři dále: aliterovaný verš, jímž píše, nebyl v módě už za jeho života, jeho angličtina, opírající se o severozápadní nářečí, je pro nás daleko obtížnější a ani námět v nás hned nevzbuzuje pocit příbuznosti se středověkým člověkem, jaký cítíme u nejlepších povídek Chaucerových. Pan Gawain je příběhem o rytířích krále Artuše, ale dvorská romance se tu pojí s archetypy lidových bájí a s náboženstvím: Artušovy rytíře vyzve o Vánocích ke klání Ze­ lený rytíř, který je sice bezhlavý, ale přesto mluví a přednese vý­ zvu, jež se vztahuje na příští Vánoce. Nejedná se ovšem o nějaký prostoduchý příběh: za onou zvláštní směsicí dvorských, křesťan­ ských a mytických prvků se skrývá vytříbená moralita o povinnos­ tech muže coby rytíře, milence a křesťana. Tím, že autor zaplétá

Místy hovoří tyto postavy tak přirozeně nebo zas naléhavě, až máme pocit, jako by nás od nich ani nedělila přehrada staletí. „Že lidem láska bez hříchu, ach, není!“ volá žena z Bathu, která kromě svých pěti manželů měla i jiné „pletky v mládí“, takže v tomto ohledu jistě nepřišla zkrátka. .M Augustin svou dřinu ponechá sil“ rozhorlí se mnich, když mu připomenou, že zakladatel jeho náboženského řádu počítď do každodenních povinností mnichů i tvrdou práci. Jednotlivé povídky skládají dohromady vynikající obraz všech stránek života za středověku, ale zároveň je v nich i něco z naší doby a nám se až tají dech, jak blizoučko máme k jejich vypravě­ čům. Odpustkář kupříkladu vypráví o bojovné skupince mladíků, která se rozhodla vyhledat a zabít Smrt, a my v nich poznáváme mladistvé výtržníky z dnešních ulic. Jeptiščin kněz vykládá zvířecí bajku o slepicích - o kohoutu Kokrháčovi, který má šest žen, vychloubá se svou učeností a je nesmírně samolibý, prostě doko­ nalá ukázka mužské namyšlenosti - i v naší době můžeme potkat chabý odlesk takového typu. Peprné historky mlynářovy a rychtá­ řovy dodnes neztrácejí vtip právě díky svižnému, přiléhavému a vlídnému vylíčení lidí, které dobře poznáváme: příběh o tom, jak kdosi dostal cejch na holou zadnici, nás může rozesmát už při prvním přečtení, ale napodruhé je vtipný, jen pokud se zajímáme o to, komu ta zadnice vlastně patří. Najdeme tu rozmanité typy povídek a řadu moderních vypravěč­ ských postupů. V úvodu svého vyprávění (delším a lepším než sa­ ma povídka) sděluje žena z Bathu s nestoudnou detailností, jak si postupně podmanila všechny své manžely, až se nabízí příměr s Joyceovou Molly Bloomovou; rychtářova povídka, líčící složité střídání souložníků, zase ze všeho nejvíc připomíná moderní fran­ couzskou frašku. V jednom okamžiku Povídky kněze jeptišek se Kokrháč, kterému se zdálo, jak ho chytila liška, sáhodlouze rozho­ voří o teorii snů, o jejich významu v dějinách a v literatu ře, jen aby usadil své hloupé manželky, které se opovržlivě vysmívaly proroc­ kému významu jeho snu. Jeho výklad je tak dlouhý a spletitý, že si už říkáme, jak je to všechno přežilé, středověké, když tu znenadání Kokrháč své řečnění utne a nadmut pýchou na svou učenost a na převahu nad svými ženami zapomene, k čemu měl jeho rozklad směřovat, seskočí dolů na dvorek - a tam ho chytne liška. Ten rozvleklý výklad slouží za vzor Chaucerova mistrovského zvlád­ nutí jedné složky vypravěčského umění - práce s časem.

0

pana Gawaina s nadpřirozenou výzvou, odnímá mu řadu atributů, které z něho činí dokonalého rytíře, a tím, že připustí, aby hů sváděla žena jeho hostitele, nastoluje pro něho citlivé otázky svě­ domí, týkající se jeho povinností rytíře a hosta - otázky, jejichž řešení spočívá jedině ve skloubení dvorských a křesťanských zá­ sad. Tyto dva dějové prvky tak zdařile uvádějí do vzájemného vztahu idealizovaný artušovský svět s reálným světem autorovy zkušenosti. Gawain na nás jako na čtenáře klade větší nároky než Chaucer, ale přesto nabýváme nezvratného přesvědčení, že jeho autor je rovněž velký umělec. Tento dojem potvrzují i další básně, pravděpodobně vzešlé z jeho pera a svázané do téhož dochovaného rukopisu - zejména Perla, nářek nad ztrátou vlastní dcery, báseň, která poněkud vyvrací úsudek Barbary Tuchmanové, že středo­ věký člověk se nezajímal o děti a že „city projevované vůči nim se jen zřídka objevují v umění a literatuře“. Další velké dílo Chaucerovy doby, Vidění o Petru Oráěi. je psané aliterovaným veršem stejně jako Gawain, ale představuje úplně jiný druh myšlení. O autorovi víme jen to, že se jmenoval William Langland; obvykle se soudí, že to byl venkovský kněz, kterého pohoršovaly společenské nešvary jeho doby. Rámec básně tvoří sen, oblíbený středověký prostředek, a sama skladba se pohybuje v rozmezí od společenské satiry k náboženské alegorii, neboť v ní autor rozvádí své představy o pravé křesťanské společnosti a o tom, nakolik se od nich současná Anglie odchyluje. Nenávist k pýše, chamtivosti a okázalosti a jeho takřka „nonkonformistické" svě­ domí ho přiřa zují k pozdějším autorům puritánské tradice, jako je Milton ve svém Lvcidovi a John Bunyan. A podobně jako Bunyan zůstal i on oblíben mezi prostými čtenáři dlouho po své smrti, nejméně do alžbětinské doby. Po této zázračně vydatné úrodě literárních veledučhů se nám 15. století jeví jako smutný a jalový věk. Nádhera Eduardova dvora byla tatam, jeho místo zaujaly lidové bouře, mocenské pů­ tky a pustošivé, zcela zbytečné války dvou růží, během nichž se dva šlechtické rody jako bandy hrdlořezů tahaly o korunu, která za to nakonec ani nestála. V Anglii navzdory zřízení Caxtonovy tis­ kárny literární aktivita zcela upadla - přinejlepším se ještě zmoh­ la na různě imitace, ale byla bezradná a před nevlídnou přítom­ ností se utíkala k nostalgii. I Artušova smrt, sbírka přetavující rané francouzské a anglické artušovské legendy, jakkoli je zname­ nitou ukázkou možností anglické prózy, působí občas ochable a má­

v té době si rychle upevňujících své postavem. Z toho důvodu měl rozsáhlé styky, od nejvyšších kruhů vratké feudální společnosti až po ty nejnižší, a poněvadž vynikal obzvláštním postřehem pro veškeré projevy lidské ctižádostivosti a pošetilosti, dokázal vystih­ nout podstatu života 14. století takovým způsobem, jakému se nevyrovnal žádný jeho současník ani v Británii, ani ve zbytku Evropy. Chaucerovo poslední a největší dílo, Canterburské povídky, není svou koncepcí nijak originální: autor tu svedl dohromady nesouro­ dou směsici postav, vyprávějících různé příběhy, mravokámé, ro­ mantické či košilaté historky, bajky. Chaucerovo geniální umění charakterizace a jeho cit pro společenské vztahy, pro osobní, mrav­ ní a stavovské rozpory mezi lidmi však jeho dílu dodaly vřelost a hloubku, jakou obdobné středověké sbírky postrádají. Účastníci pouti do Canterbury jsou vesměs popsáni ve skvělém Obecném úvodu, často se ještě sami představí na počátku jednotlivých poví­ dek, další rysy své povahy odhalují - mnohdy nevědomky - samot­ ným výběrem příběhu a jeho podáním, a z hovorů, debat a hádek rozpoutávajících se mezi povídkami získáváme nové a nové před­ stavy o středověkém člověku v nepřikrášlené a nepokryté podobě. Portréty poutníků v Úvodu patří k drobným skvostům povahokresby; tam, kde na první pohled vidíme jen pouhé hromadění detailů, často zcela náhodné, při pozornějším čtení odhalíme řadu obratných narážek a jemných juxtapozic. Abatyše například nosí sponu s nápisem Amor vincit omnia (nade vším vítězí láska), ale chce tím vyjádřit lásku k Bohu, nebo k muži? A co si máme myslet, když se dovíme, že Lodník „své soky pouštěl domů po vodě“? (Nic víc, než že je prostě utopil.) Anebo co nám chce vlastně Chaucer naznačit slovy, že žena z Bathu (která si od pouti slibovala jednak pěknou procházku, jednak příležitost vyhlídnout si manžela) měla dost zkušeností ze svých „poutí“? Spojení dvou veršů objasní povo­ lání i pravou povahu postavy. Popis kuchařových výtečných kuřá­ tek na smetaně sousedí těsně se zmínkou o jeho ošklivém bérco­ vém vředu, charakterizace laického mnicha jakožto příkladného preláta následuje ihned po líčení jeho vybraných labužnických choutek; a při vypodobnění ženy z Bathu se mimo jiné dovídáme: Po celý život žila spořádaně, pět mužů pojala před tváří Páně... (Přel. František Vrba) 10

Canterburské povídky zůstaly nedokončeny. Největší dokonče­ nou skladbou je o něco ranější Troilus a Kriseida. vynikající verze populárních středověkých doplňků k-legendám o trojské válce. Vnější rámec tvoří příběh kurtoazní lásky - princ Troilus se dvoří půvabné vdově Kriseidě, taje poslána za otcem do řeckého tábora a tam je svému milému nevěrná. Ovšem Chaucerovo zpracování tohoto jednoduchého příběhu je svým charakterem naprosto mo­ derní, zejména v pojetí hlavních postav. Kriseida představuje první ženu v anglické literatuře, která je vykreslena skutečně do hloubky, a přitom doposud ojedinělým způsobem. Jako vdova žije smířena se svou osamělostí a nezávislostí: Vždyť jsem svou paní při své volnosti... Mně manžel nedá mat! Vždyť, na mou duši, manžel div žárlivostí nezahyne buď poroučí, anebo shání jiné. (Přel. Zdeněk Hron)

Chaucerovy sympatie s Kriseidou se projevují v tom, jak de­ tailně rozvádí důvody, které ji vehnaly do Troilova náručí: od chvíle otcova přeběhnutí k Řekům zůstává sama v nepřátelském městě, polichocena princovou náklonností má pocit, že je jí souzeno hvězdami, aby byla jeho, navíc ji soustavně obtěžuje bratranec Pandarus, který dělá příteli Troilovi náhončího. Chaucer tak z prototypu nevěrnice, jak Kriseidu líčila většina středověkých spisů, vytváří tragický symbol vlivu války na lidské vztahy a osudy. Neznámý autor Pana Gawnina a Zeleného rytíře, tvořící přibliž­ ně ve stejné době jako Chaucer, má na první pohled k dnešnímu čtenáři dále: aliterovaný verš, jímž píše, nebyl v módě už za jeho života, jeho angličtina, opírající se o severozápadní nářečí, je pro nás daleko obtížnější a ani námět v nás hned nevzbuzuje pocit příbuznosti se středověkým člověkem, jaký cítíme u nejlepších povídek Chaucerových. Pan Gawain je příběhem o rytířích krále Artuše, ale dvorská romance se tu pojí s archetypy lidových bájí a s náboženstvím: Artušovy rytíře vyzve o Vánocích ke klání Ze­ lený rytíř, který je sice bezhlavý, ale přesto mluví a přednese vý­ zvu, jež se vztahuje na příští Vánoce. Nejedná se ovšem o nějaký prostoduchý příběh: za onou zvláštní směsicí dvorských, křesťan­ ských a mytických prvků se skrývá vytříbená moralita o povinnos­ tech muže coby rytíře, milence a křesťana. Tím, že autor zaplétá

Místy hovoří tyto postavy tak přirozeně nebo zas naléhavě, až máme pocit, jako by nás od nich ani nedělila přehrada staletí. „Že lidem láska bez hříchu, ach, není!“ volá žena z Bathu, která kromě svých pěti manželů měla i jiné „pletky v mládí“, takže v tomto ohledu jistě nepřišla zkrátka. .M Augustin svou dřinu ponechá sil“ rozhorlí se mnich, když mu připomenou, že zakladatel jeho náboženského řádu počítď do každodenních povinností mnichů i tvrdou práci. Jednotlivé povídky skládají dohromady vynikající obraz všech stránek života za středověku, ale zároveň je v nich i něco z naší doby a nám se až tají dech, jak blizoučko máme k jejich vypravě­ čům. Odpustkář kupříkladu vypráví o bojovné skupince mladíků, která se rozhodla vyhledat a zabít Smrt, a my v nich poznáváme mladistvé výtržníky z dnešních ulic. Jeptiščin kněz vykládá zvířecí bajku o slepicích - o kohoutu Kokrháčovi, který má šest žen, vychloubá se svou učeností a je nesmírně samolibý, prostě doko­ nalá ukázka mužské namyšlenosti - i v naší době můžeme potkat chabý odlesk takového typu. Peprné historky mlynářovy a rychtá­ řovy dodnes neztrácejí vtip právě díky svižnému, přiléhavému a vlídnému vylíčení lidí, které dobře poznáváme: příběh o tom, jak kdosi dostal cejch na holou zadnici, nás může rozesmát už při prvním přečtení, ale napodruhé je vtipný, jen pokud se zajímáme o to, komu ta zadnice vlastně patří. Najdeme tu rozmanité typy povídek a řadu moderních vypravěč­ ských postupů. V úvodu svého vyprávění (delším a lepším než sa­ ma povídka) sděluje žena z Bathu s nestoudnou detailností, jak si postupně podmanila všechny své manžely, až se nabízí příměr s Joyceovou Molly Bloomovou; rychtářova povídka, líčící složité střídání souložníků, zase ze všeho nejvíc připomíná moderní fran­ couzskou frašku. V jednom okamžiku Povídky kněze jeptišek se Kokrháč, kterému se zdálo, jak ho chytila liška, sáhodlouze rozho­ voří o teorii snů, o jejich významu v dějinách a v literatu ře, jen aby usadil své hloupé manželky, které se opovržlivě vysmívaly proroc­ kému významu jeho snu. Jeho výklad je tak dlouhý a spletitý, že si už říkáme, jak je to všechno přežilé, středověké, když tu znenadání Kokrháč své řečnění utne a nadmut pýchou na svou učenost a na převahu nad svými ženami zapomene, k čemu měl jeho rozklad směřovat, seskočí dolů na dvorek - a tam ho chytne liška. Ten rozvleklý výklad slouží za vzor Chaucerova mistrovského zvlád­ nutí jedné složky vypravěčského umění - práce s časem.

0

pana Gawaina s nadpřirozenou výzvou, odnímá mu řadu atributů, které z něho činí dokonalého rytíře, a tím, že připustí, aby hů sváděla žena jeho hostitele, nastoluje pro něho citlivé otázky svě­ domí, týkající se jeho povinností rytíře a hosta - otázky, jejichž řešení spočívá jedině ve skloubení dvorských a křesťanských zá­ sad. Tyto dva dějové prvky tak zdařile uvádějí do vzájemného vztahu idealizovaný artušovský svět s reálným světem autorovy zkušenosti. Gawain na nás jako na čtenáře klade větší nároky než Chaucer, ale přesto nabýváme nezvratného přesvědčení, že jeho autor je rovněž velký umělec. Tento dojem potvrzují i další básně, pravděpodobně vzešlé z jeho pera a svázané do téhož dochovaného rukopisu - zejména Perla, nářek nad ztrátou vlastní dcery, báseň, která poněkud vyvrací úsudek Barbary Tuchmanové, že středo­ věký člověk se nezajímal o děti a že „city projevované vůči nim se jen zřídka objevují v umění a literatuře“. Další velké dílo Chaucerovy doby, Vidění o Petru Oráěi. je psané aliterovaným veršem stejně jako Gawain, ale představuje úplně jiný druh myšlení. O autorovi víme jen to, že se jmenoval William Langland; obvykle se soudí, že to byl venkovský kněz, kterého pohoršovaly společenské nešvary jeho doby. Rámec básně tvoří sen, oblíbený středověký prostředek, a sama skladba se pohybuje v rozmezí od společenské satiry k náboženské alegorii, neboť v ní autor rozvádí své představy o pravé křesťanské společnosti a o tom, nakolik se od nich současná Anglie odchyluje. Nenávist k pýše, chamtivosti a okázalosti a jeho takřka „nonkonformistické" svě­ domí ho přiřa zují k pozdějším autorům puritánské tradice, jako je Milton ve svém Lvcidovi a John Bunyan. A podobně jako Bunyan zůstal i on oblíben mezi prostými čtenáři dlouho po své smrti, nejméně do alžbětinské doby. Po této zázračně vydatné úrodě literárních veledučhů se nám 15. století jeví jako smutný a jalový věk. Nádhera Eduardova dvora byla tatam, jeho místo zaujaly lidové bouře, mocenské pů­ tky a pustošivé, zcela zbytečné války dvou růží, během nichž se dva šlechtické rody jako bandy hrdlořezů tahaly o korunu, která za to nakonec ani nestála. V Anglii navzdory zřízení Caxtonovy tis­ kárny literární aktivita zcela upadla - přinejlepším se ještě zmoh­ la na různě imitace, ale byla bezradná a před nevlídnou přítom­ ností se utíkala k nostalgii. I Artušova smrt, sbírka přetavující rané francouzské a anglické artušovské legendy, jakkoli je zname­ nitou ukázkou možností anglické prózy, působí občas ochable a má­

v té době si rychle upevňujících své postavem. Z toho důvodu měl rozsáhlé styky, od nejvyšších kruhů vratké feudální společnosti až po ty nejnižší, a poněvadž vynikal obzvláštním postřehem pro veškeré projevy lidské ctižádostivosti a pošetilosti, dokázal vystih­ nout podstatu života 14. století takovým způsobem, jakému se nevyrovnal žádný jeho současník ani v Británii, ani ve zbytku Evropy. Chaucerovo poslední a největší dílo, Canterburské povídky, není svou koncepcí nijak originální: autor tu svedl dohromady nesouro­ dou směsici postav, vyprávějících různé příběhy, mravokámé, ro­ mantické či košilaté historky, bajky. Chaucerovo geniální umění charakterizace a jeho cit pro společenské vztahy, pro osobní, mrav­ ní a stavovské rozpory mezi lidmi však jeho dílu dodaly vřelost a hloubku, jakou obdobné středověké sbírky postrádají. Účastníci pouti do Canterbury jsou vesměs popsáni ve skvělém Obecném úvodu, často se ještě sami představí na počátku jednotlivých poví­ dek, další rysy své povahy odhalují - mnohdy nevědomky - samot­ ným výběrem příběhu a jeho podáním, a z hovorů, debat a hádek rozpoutávajících se mezi povídkami získáváme nové a nové před­ stavy o středověkém člověku v nepřikrášlené a nepokryté podobě. Portréty poutníků v Úvodu patří k drobným skvostům povahokresby; tam, kde na první pohled vidíme jen pouhé hromadění detailů, často zcela náhodné, při pozornějším čtení odhalíme řadu obratných narážek a jemných juxtapozic. Abatyše například nosí sponu s nápisem Amor vincit omnia (nade vším vítězí láska), ale chce tím vyjádřit lásku k Bohu, nebo k muži? A co si máme myslet, když se dovíme, že Lodník „své soky pouštěl domů po vodě“? (Nic víc, než že je prostě utopil.) Anebo co nám chce vlastně Chaucer naznačit slovy, že žena z Bathu (která si od pouti slibovala jednak pěknou procházku, jednak příležitost vyhlídnout si manžela) měla dost zkušeností ze svých „poutí“? Spojení dvou veršů objasní povo­ lání i pravou povahu postavy. Popis kuchařových výtečných kuřá­ tek na smetaně sousedí těsně se zmínkou o jeho ošklivém bérco­ vém vředu, charakterizace laického mnicha jakožto příkladného preláta následuje ihned po líčení jeho vybraných labužnických choutek; a při vypodobnění ženy z Bathu se mimo jiné dovídáme: Po celý život žila spořádaně, pět mužů pojala před tváří Páně... (Přel. František Vrba) 10

Canterburské povídky zůstaly nedokončeny. Největší dokonče­ nou skladbou je o něco ranější Troilus a Kriseida. vynikající verze populárních středověkých doplňků k-legendám o trojské válce. Vnější rámec tvoří příběh kurtoazní lásky - princ Troilus se dvoří půvabné vdově Kriseidě, taje poslána za otcem do řeckého tábora a tam je svému milému nevěrná. Ovšem Chaucerovo zpracování tohoto jednoduchého příběhu je svým charakterem naprosto mo­ derní, zejména v pojetí hlavních postav. Kriseida představuje první ženu v anglické literatuře, která je vykreslena skutečně do hloubky, a přitom doposud ojedinělým způsobem. Jako vdova žije smířena se svou osamělostí a nezávislostí: Vždyť jsem svou paní při své volnosti... Mně manžel nedá mat! Vždyť, na mou duši, manžel div žárlivostí nezahyne buď poroučí, anebo shání jiné. (Přel. Zdeněk Hron)

Chaucerovy sympatie s Kriseidou se projevují v tom, jak de­ tailně rozvádí důvody, které ji vehnaly do Troilova náručí: od chvíle otcova přeběhnutí k Řekům zůstává sama v nepřátelském městě, polichocena princovou náklonností má pocit, že je jí souzeno hvězdami, aby byla jeho, navíc ji soustavně obtěžuje bratranec Pandarus, který dělá příteli Troilovi náhončího. Chaucer tak z prototypu nevěrnice, jak Kriseidu líčila většina středověkých spisů, vytváří tragický symbol vlivu války na lidské vztahy a osudy. Neznámý autor Pana Gawnina a Zeleného rytíře, tvořící přibliž­ ně ve stejné době jako Chaucer, má na první pohled k dnešnímu čtenáři dále: aliterovaný verš, jímž píše, nebyl v módě už za jeho života, jeho angličtina, opírající se o severozápadní nářečí, je pro nás daleko obtížnější a ani námět v nás hned nevzbuzuje pocit příbuznosti se středověkým člověkem, jaký cítíme u nejlepších povídek Chaucerových. Pan Gawain je příběhem o rytířích krále Artuše, ale dvorská romance se tu pojí s archetypy lidových bájí a s náboženstvím: Artušovy rytíře vyzve o Vánocích ke klání Ze­ lený rytíř, který je sice bezhlavý, ale přesto mluví a přednese vý­ zvu, jež se vztahuje na příští Vánoce. Nejedná se ovšem o nějaký prostoduchý příběh: za onou zvláštní směsicí dvorských, křesťan­ ských a mytických prvků se skrývá vytříbená moralita o povinnos­ tech muže coby rytíře, milence a křesťana. Tím, že autor zaplétá

Místy hovoří tyto postavy tak přirozeně nebo zas naléhavě, až máme pocit, jako by nás od nich ani nedělila přehrada staletí. „Že lidem láska bez hříchu, ach, není!“ volá žena z Bathu, která kromě svých pěti manželů měla i jiné „pletky v mládí“, takže v tomto ohledu jistě nepřišla zkrátka. .M Augustin svou dřinu ponechá sil“ rozhorlí se mnich, když mu připomenou, že zakladatel jeho náboženského řádu počítď do každodenních povinností mnichů i tvrdou práci. Jednotlivé povídky skládají dohromady vynikající obraz všech stránek života za středověku, ale zároveň je v nich i něco z naší doby a nám se až tají dech, jak blizoučko máme k jejich vypravě­ čům. Odpustkář kupříkladu vypráví o bojovné skupince mladíků, která se rozhodla vyhledat a zabít Smrt, a my v nich poznáváme mladistvé výtržníky z dnešních ulic. Jeptiščin kněz vykládá zvířecí bajku o slepicích - o kohoutu Kokrháčovi, který má šest žen, vychloubá se svou učeností a je nesmírně samolibý, prostě doko­ nalá ukázka mužské namyšlenosti - i v naší době můžeme potkat chabý odlesk takového typu. Peprné historky mlynářovy a rychtá­ řovy dodnes neztrácejí vtip právě díky svižnému, přiléhavému a vlídnému vylíčení lidí, které dobře poznáváme: příběh o tom, jak kdosi dostal cejch na holou zadnici, nás může rozesmát už při prvním přečtení, ale napodruhé je vtipný, jen pokud se zajímáme o to, komu ta zadnice vlastně patří. Najdeme tu rozmanité typy povídek a řadu moderních vypravěč­ ských postupů. V úvodu svého vyprávění (delším a lepším než sa­ ma povídka) sděluje žena z Bathu s nestoudnou detailností, jak si postupně podmanila všechny své manžely, až se nabízí příměr s Joyceovou Molly Bloomovou; rychtářova povídka, líčící složité střídání souložníků, zase ze všeho nejvíc připomíná moderní fran­ couzskou frašku. V jednom okamžiku Povídky kněze jeptišek se Kokrháč, kterému se zdálo, jak ho chytila liška, sáhodlouze rozho­ voří o teorii snů, o jejich významu v dějinách a v literatu ře, jen aby usadil své hloupé manželky, které se opovržlivě vysmívaly proroc­ kému významu jeho snu. Jeho výklad je tak dlouhý a spletitý, že si už říkáme, jak je to všechno přežilé, středověké, když tu znenadání Kokrháč své řečnění utne a nadmut pýchou na svou učenost a na převahu nad svými ženami zapomene, k čemu měl jeho rozklad směřovat, seskočí dolů na dvorek - a tam ho chytne liška. Ten rozvleklý výklad slouží za vzor Chaucerova mistrovského zvlád­ nutí jedné složky vypravěčského umění - práce s časem.

0

pana Gawaina s nadpřirozenou výzvou, odnímá mu řadu atributů, které z něho činí dokonalého rytíře, a tím, že připustí, aby hů sváděla žena jeho hostitele, nastoluje pro něho citlivé otázky svě­ domí, týkající se jeho povinností rytíře a hosta - otázky, jejichž řešení spočívá jedině ve skloubení dvorských a křesťanských zá­ sad. Tyto dva dějové prvky tak zdařile uvádějí do vzájemného vztahu idealizovaný artušovský svět s reálným světem autorovy zkušenosti. Gawain na nás jako na čtenáře klade větší nároky než Chaucer, ale přesto nabýváme nezvratného přesvědčení, že jeho autor je rovněž velký umělec. Tento dojem potvrzují i další básně, pravděpodobně vzešlé z jeho pera a svázané do téhož dochovaného rukopisu - zejména Perla, nářek nad ztrátou vlastní dcery, báseň, která poněkud vyvrací úsudek Barbary Tuchmanové, že středo­ věký člověk se nezajímal o děti a že „city projevované vůči nim se jen zřídka objevují v umění a literatuře“. Další velké dílo Chaucerovy doby, Vidění o Petru Oráěi. je psané aliterovaným veršem stejně jako Gawain, ale představuje úplně jiný druh myšlení. O autorovi víme jen to, že se jmenoval William Langland; obvykle se soudí, že to byl venkovský kněz, kterého pohoršovaly společenské nešvary jeho doby. Rámec básně tvoří sen, oblíbený středověký prostředek, a sama skladba se pohybuje v rozmezí od společenské satiry k náboženské alegorii, neboť v ní autor rozvádí své představy o pravé křesťanské společnosti a o tom, nakolik se od nich současná Anglie odchyluje. Nenávist k pýše, chamtivosti a okázalosti a jeho takřka „nonkonformistické" svě­ domí ho přiřa zují k pozdějším autorům puritánské tradice, jako je Milton ve svém Lvcidovi a John Bunyan. A podobně jako Bunyan zůstal i on oblíben mezi prostými čtenáři dlouho po své smrti, nejméně do alžbětinské doby. Po této zázračně vydatné úrodě literárních veledučhů se nám 15. století jeví jako smutný a jalový věk. Nádhera Eduardova dvora byla tatam, jeho místo zaujaly lidové bouře, mocenské pů­ tky a pustošivé, zcela zbytečné války dvou růží, během nichž se dva šlechtické rody jako bandy hrdlořezů tahaly o korunu, která za to nakonec ani nestála. V Anglii navzdory zřízení Caxtonovy tis­ kárny literární aktivita zcela upadla - přinejlepším se ještě zmoh­ la na různě imitace, ale byla bezradná a před nevlídnou přítom­ ností se utíkala k nostalgii. I Artušova smrt, sbírka přetavující rané francouzské a anglické artušovské legendy, jakkoli je zname­ nitou ukázkou možností anglické prózy, působí občas ochable a má­

lo přesvědčivě - jako by rytířský ideál, jejž autor této knihy Tho­ mas Malory oslavoval, připadal i jemu vzdálený a neuskutečni­ telný v zemi rozdělené její vlastní šlechtou vedví. Nejhojnější básnická žeň přišla až na sklonku století ve Skot­ sku. Toto království, těšící se za vlády schopných stuartovských králů nebývalé stabilitě, zrodilo několik významných básníků, především Roberta Henrysona (?143O-?1506) a Williama Dunbara