138 35 48MB
Czech Pages 247 [139] Year 1987
u N í V E R Z 1 "í j - ■ ř '-' ú ’s iV " ' _____ ______ __ ___ *U&i^frtS^řtt FAKULTA FILOZOFICKÁ
lllllllllllllllllllli^ ítígiglgí^^
s. aUCNÉ DĚJINY
Dr. Ferdinand Stíebitz
B
* * t
« «
*
।
Řecké literatury
1987
tni pedagogické nakladatel® Praha
JlJilllJi ■■■li
Filozofická fakulta UKOFIUK
380501050146321
ilBIMllBlllllilil
IBiiilili lisiiiiifii llilil’il!
illliiíl
Blllil iliiilSBilIlílllBiltsMflIlíl
/rr
lifiBÍili
’kkuIU’ ;
'9KSt^
||ÍlliOiBIÍIIIÍlllÍB^|BO BiliBitiBilBtiBIli !i^ÍiÍ|iB8|ÍÍÍttÍliÍMl! lil^fcilll|liiilBH®
se K lomu Nivstíu iw;i ....... . p. kenolopíAích studií). řlle tato rovh." iT: 7.'.j J.,.’
.'7.
>.. v o ,n
lite
podle zásad, o hn.fxr... , :' ...... ! '- ■ ■ ■ ■■ muto seznam. 7 S“4 ’ uvoto! P“n4m«, :i
V Brně dne 20. března 1967.
Jaroslav Ludvík^ký
Staří Řekové jsou tvůrci první evropské literatury.1) Vzdělali skoro všechny hlavní druhy slovesné, pokusili se se zdarem stanovití :.-jich zákony a objasnili podstatu slovesného krásna. Stali se tak zakladateli evropského slovesného umění. 2. Řecké kmeny a jejich sídla. Ve svých historických sídlech, do nichž pronikli ze sev. Balkánu, zastihli Rekové obyvatelstvo nůndoevropské, kultuině velmi vyspělé, ale upadající (kultura krétská, egejská). Smísili se s ním, ten kmen více, onen méně, a také spolu se řecké kmeny značně pomísily. Nejprve obsadili severní a -oední Řecko Achajové (asi v XV. stol. př. Kr.). Za nimi postupo vali Dorové (asi v XII. stol.). Když tito pronikali do středního Řecka, zabírali Achajové stále větší část Peloponnesu. Dorové vpadli nimi, a podrobivše si většinu Achaju, obsadili východ a jih Pe loponnesu. Nejvýznamnější z nich byli Lakonové (Lakedaimoňané, Sparťané). ' Pode jménem Achajů2) bylo v nejstarších dobách zahrnuto množ ství menších kmenu řeckých. Od nich se brzv odlišili lonové a 'vjové. ’> yto názvy se vyvinuly v Mr Asii. Vpády nových příchozích, i'--i;pežné výpravy, později i nedostatek výživy přivedl četné Řeky ■ ostrovy Egejského moře a maloasijské pobřeží. Příslušníci toho me, který zabral Aitiku, osídlili většinu Kyklad a střed maloasij ského pobřeží s přilehlými Sporadami, t. zv. lonii. Slovem lonové tedy míněni především lonové ostrovní a maloasijští; v širším smyslu jsou lak označováni i jejich příbuzní v Řecku; z nich vynikli Ailičané s hlavním městem Athénami. Ze severního a středního Řecka začali Řekové postupoVati na ‘i Slovo to je lat. překlad řeckého výrazu yga/’.-íaw«j (scii. tfyvri, grammatiké techné), označujícího původně znalost písma. Odtud také český výraz
a) Za dob historických slul tak nevelký kmen usídlený na sev. Peloponnesu.
dobrých přístavů. Prcci pcvkujgu nyrjdgda, zvJašl na východní straně, množství ic-cr-šícb j větších ostrw-i, «■ .< mir> sc na širém moří
a v iižoí čá.vi poloo-it’t'va oc ícs-my1 i-ikm-érn; : tupne, v&y bráoua člověku v Cfr-rusb. s/ J.ýšu p^oCcn/ m vyznačují povšechné krátkou zimou, jež má cU došil žáho pmH.-imy a krátkým jarem, piným bujné iížní vcřcka-o. iPc-cne Icíu byvu put >c a snerí lecsac
vé. Podzim, trvající aX d■_» bu mim bé nebe je kouzel 5. Národní povahy if-ckou lze ti:. *.'"':'h v • ké-j.; ze zeměpisné ponily pastevce, rohlíky, rybáře a námořníky. V'.i-:?. -''lenito't povrhnu způsobila, že by!i roztříštěni na vmiovu ví cb.-myeh mestSKych s-.atii (jióAftj- pcveis'i j ty se jen u n-'-.t'dik-' vrso *í>.'y stává se u&nou a
_ VZOl7’ hledá 81 nov^ch cest- Je vzděláván epigram a básnictví genrové. Rozsáhlá nauková • 1 i P® m čejného rozkvětu odborných věd Poed/to a ° neoí>y-------- -vwAywi vea. roesie tu a tam užívá nářečí a,e * ■ se “čfná v pís" j4z Obdohííímské bylo sice stále ještě dosti plodn' b
d TT
bohatá, má většinou rétorický ráa. Ijteřatura sej.” k ’éfeté
líně doby klasické, dávno již mrtvé. Vedle ní se vyvíjel Mivý lidoví jazyk, a různými nářečími. Tak vzniká jazykové rozdvojení, trvající u Řeků dodnes. Nové yadac..Jmditoly,..přineslo literatuře křestaoství. Užilo nejprve obecné řečtiny jako hlasatelky- svého učení, ale vzdělalo se potom u řeckých rétorů a filosofů a založilo IISISÍISBIbIÍBRIsIíM
...
U-U
,e -Gi’ \;.z:
m . por
dáicnav -c , ’.’ť .; .vňr. bá:-’.lí: JÍ!
podvrh,
11 ‘
u)
I ■■
■..........
i-
•
.
..
í
. ’
UG/di-..! ;• ‘i I.. . . ..i v.:-
I. OBDOBÍ PŘEDATTICKÉ. . .
1- POČÁTKY ŘECKÉ LITERATE W. 1. Zárotíky poesie. V řecké literatuře se nejprve rozvíjí epika
poeX T1Ka a -eP-VC P°tOm drama; prÓZa rozkvétá °^déji než poesie.^ lemo vývoj souvisí s vývojem řeckého národa. Podle toho EdZ Vrf^y> ty druhy literární, které odpoaaiy lormam jejich zívr-ta.. * ^ F Na počátku řeckého slovesného vývoje stojí homérské eoosv rozměrně basne, vyspělé technicky, metricky i jazykově Nemnoho pozdep se objevuje lyrika, vyznačující se bohatstvím druhů PÍ X X1 U a rýraZWOU dokonalostí. Zastihujeme tedy hned s prvn na ddy, která se písemně dochovala, řeckou literaturu uprostřed plného rozvoje. O jejích počátcích můžeme činiti jen dohady literldX ' ’’ h Řek°Vé Za neJstarších dob v prostonárodní hterature zárodky rozmanitých druhů slovesných. Boje, spojené ZStTír? t8*a do r1’zanechaiy st°py*v /nu, a Společensky avot poskytoval hodně příležitosti ■ k íX», sdruženému zpraVdl, , tan„m FmiIX“ rythmtekym. pohyby), byly to pIsně obsabu náboženského, „rčení P-ÍT r n E * ‘“: • . 4 kormi (kultura mykenská: Orchomenos, Mykény, Tiryns). První velký pohyb Dorů přerušil tento vývoj v severním a středním Řecku druhy pak i vývoj na Peloponnesu. S ukončením donkého stěho vaní zamkla starší civilisace. Tehdy začali teprve Řekové žiti svým ylastmm životem a tvořiti ze svého. A teprve za několik století, pro žitých v primitivních poměrech, ohlašuje se jejich umělecký duch
Ale ti severní Achajové, kteří se pod tlakem Dorů stěhovali na východ nesli s sebou zárodky své poesie, vypěstované .na pevnině, hlavně báje o bozích a hrdinské pověsti a písně. Za nových zápasů a kulturních dojmů nastal pak na východě další rozvoj,' a to pře-
-'■ara,zlJ1 Pri tom na tuhý odpor původního obyvatel' V .!.ra 1 “ p0 dloilhych bojích se jim podařilo pobřeží obsaditi. \ BBB ;1OvVaíy StOpy zkazck ° řcckých útocích na různé části poferezi. Ale ,ýyt|«K, hrdinských pověstí se soustředila k bojům o Ihon cih Trojí. Tak přibyl k starším řeckým cyklům pověstí nový,
totiž okruh trojský. Ta byl P™
poesii rr všech noc. ýc, .-..-v.
“^Mnohé povésti, vzniklé v Rocku i v M. A *U,
putovaly »’
ke kmeni, MBr se s jinými, novým zpracován™ mem.> poo.,,,.,, - zejména byly připojovány k oblíbený,n celky,,, okraemn ... vzrostl také cyklus trojský. Sloučilo sc v ncm nepošly Lm-m........ pověstí o zápasech Achaju, vybojovaných ve vk-smiin kux.i. .... severu i na Pcloponncsu, a o zápasech sváděných v osat.a< n. Z u. losti významu lokálního stala se tak všcřecka výprava mou 0O1, symbolisující takřka dlouhé boje Řeku proti národům rm
březí M. Asie. . , ,, .> 4. Bohatýrské zpžvy, jež rozkvetly za tohoto herojskeho věku uAiolů bylv —pokud můžeme soudit z obdob u jmyn ph.x.v Mo-hrické plstí nevelkého rozsahu, opěvující jen jednotlivé, události. Jakožto skutečné písně byly skládány písňovými rožnu ry, -y,. krátkými verši. Již za té doby sc patrně vyvíjely r.cKtuc za..,, epického stilu, vyznačujícího sc slavnostní důstojnosti v-;r..z hrdými patronymiky a zdobnými přívlastky. , Poncnáhlu přecházely epické písně v útvary urcene K Přechod asi nebyl příliš nápadný. Poněvadž by^pnzvuz --musikální, byly přízvučné slabiky pronášeny vyssum tony, — i prostá mluva působila dojmem zpěvu; nebylo tcoy U.k pumm vého rozdílu mezi slovem zpívaným a recitovaným jaw je v mu dcrních jazycích. Nadto zvyšoval slavnostní přednes « recitovaných veršů, a recitace byla tu a tam doplňovala ,a .it.
> \ , .
/ .•-■'•
■ ■ ,.......................... . 1 •
•' '•'
(XXI). Rektor, nedbaje nářku svých rodičů, vyčká Achillea před hradbami. Kdl>. h -dňér.r ... ,1
■
“■
zu|•• Theorie krystalisačni. Základem gbou básní byly dva eposy menšího rozsahu: v jednom se vyprávělo o hněvu Achilleově, v druhém o návratu Odysseově. Kc ■ lem těchto jader se pak jako krystaly seskupovaly kratší nebo delší, pozdější při dá c))Theoriejaitáfyká. Ilias a Odysseia jsou-výtvory od původu jednotné, složené Ani tyto dvě theorie ve své čisté podobě před kritikou neobstojí, proto byly všelijak upravovány. Krystalisační theorie uznávala, že byly básně rozšiřovány v duchu a podle plánů původních jader, ba že je o některé nové části rozšířil s autor. Theorie unitářská pak uznávala v obou básních drobnější i rozsáhlejší
d) S vývojem bádání se hlediska všech tří theorií značně sblížila. Z kompro misních domněnek nejvýznamnější je theorie kompilainl. Lze právem mí ti za to. žc před homérskými básněmi a vedle nich existovaly menší epické básní {stov. sír. 21). Takovýchto epických výtvorů, nikoli krátkých písní, skladatel či skla datelé homérských eposů užili k tomu, aby vytvořili díla, k nimž pojali plán a jimž tak dali umělou jednotu. Pro Iliadu lze na př. předpokládat! epickou báseň o hně vu Achilleově, drobnější básně o statečných činech jednotlivých vůdců (Diomeda, PatroHa, Hektora) a pod., pro Odysseu pak eposy líčící návrat Odysseův, různá jeho dobrodružství, výpravu Telemachovu za otcem, pomstu nad nápadníkyBásníci homérských eposů brali si pro svá díla z těchto výtvorů podněty, přejí mali z nich leccos, tu s nevelkými, onde se značnými změnami, některé starší výtvory úplně přepracovávali v duchu svého plánu a spojovali je novými parí'“mi. Ale výtvory takto vzniklé byly později ještě interpolovány rhapsody. Tato theorie jeví se kojnprornisem .všech theorií ostatních. Vidí v homérských
básničtí svod starších epických básní, ovšem spojený jednolitou myšlenkou a účel ně -opravený; to připomíná theorií písňovou. Hlavní myšlenku spojuje s jedním z oněch původních celků (hněv Achilleův, návrat Odysseův). a ty jsou tedy jaksi zakladeni, jádrem básně. A unitářské theorií sc blíží tím, že obě básně pokládá
Přes některé závady je kompilační theorie, jak se zdá, správnému uznání nejblíže. Nelze vážně pochybovati o tom, že jsou Ilias Odysseia výtvory jednotné, a že vznikly prací jednoho či dvou ■ ásníků; ale nejsou to nikterak výtvory jednolité. Předpokládáme-li, že jejich tvůrci užili starších epických předloh, vysvětlíme si nejlépe iznou básnickou cenu jednotlivých oddílů, komposiční nedostatky zarážející podivnosti, jež bez tohoto předpokladu leckdy nutno /kládati způsobem násilným nebo pravdě nepodobným.
omérských básní, třebas se většinou nevhodně řídilo požadavky přísné logičnosti a vedlo často k nesprávným závěrům, nebyla vy sílána nadarmo. Přispěla k tomu, že jim dnes rozumíme lépe, zejména objasnila epickou techniku a esthetiku homérské epiky. Tak se na př. poznalo, že se epik neodvolává na událost, kterou už říve vyprávěl, nýbrž vypráví ji znovu; že leckdy současné události líčí tak, jako by se byly udály za sebou; že dává básnickému účelu ■řednost před požadavkem logiky; že úmyslně archaisuje, nedbá
Skladatelem Wady byl nepochybně Homéros. Byl to básník . fnikájící, třebas mnoho čerpal z hotového. Od něho patrně .po ráží skvělá myšlenka soustředili všechny události kolem Achilleova sporu s Agamemnonem, a tak dáti epopeji jednotný plán. Většinu ejkrásnějších partií celé básně lze připisovali jemu, a i těm částem, kterých se opíral dosti věrně o starší předlohy, dovedl vtisknout! _ ečeýsvéhp..ducha. Ten se vyznačuje citovou hloubkou, šířkou roz jedu, znalostí lidského nitra, soustrastí s osudy hrdinů a nechutí ke uytečnému prolévání krve i surovostem války. Přes nacionalismus, vící se v zaujetí pro řeckou věc, byl to duch vpravdě humánní, nž uznával velikost i u nepřítele a cítil s jeho bolestí, a z písně sváru, divokých bojích 3. pomstě učinil epos plný smířlivých scén, ■ 9, Ráz Ilíady. Ilias .je-epos-sa/Aý, vypráví, o. bojích lidí i bohů, porážkách a vítězstvích, o slávě a utrpení bojovníku .1 jepeh ro 29
din. Člení se v jednotlivé bitevní scény, spjaté hlavním dějem: tak se projevuje při vší jednotě pestrá rozmanitost. Byla určena kruhům šlechtickým. Oslavuje činy urozených jedinců, prostého lidu nedbá. Celé ovzduší eposu a smýšlení hrdinů je aristokratické. Zrcadlí se v něm život achajské šlechty ze začátku I. tisíciletí př. n. 1. Ale děje a postavy nejsou předváděny realisticky: básník vše, druhdy i sebe prostší výjevy všedního života, idealisuje a tak po vznáší obsah nad prostou skutečnost. Idealisovány jsou postavy bohatýrů;jsou to hrdinové dávných dob, potomci bohů, nadaní nad lidskou silou a chrabrostí. Jejich činy a řeči jsou velkolepé. Bozi se s nimi stýkají a zasahují do jejich konání. Přece však řecký smysl pro pravou míru a řecká střízlivost nedovolila, aby nabyli bozi nebo lidé rozměrů fantastických a gigantických. Hrdinové jsou zcela ži votní a přirození, pláčí, strachují se, utíkají někdy před nepřítelem, a jak tomu skutečně bylo za nuzných poměrů po zpustošení, mykénské vzdělanosti Dory, žijí skromně, sami vykonávají leckteré do mácí práce. Bozi mají sice nadlidskou sílu a moc, ale ve všem, ve věcech dobrých i špatných, podobají se lidem. Jejich společnost na Olympu je zmocněným obražem tehdejší šlechtické společnosti. Rozličné záliby je rozdvojují a pudí k vzájemným svárům a bojům. Valného mravního významu pro člověka nemají, ale jsou to krásně postavy, lákající umělce k plastickému zobrazení. Ráz Iliady je pathetický, vzrušený. Hrdinové i bozi často jednají v afektech, jejich činy a slova jsou plna náruživosti, u jihozemcu zcela přirozené. A poněvadž se takové výjevy střídají ráz na ráz, nabývá celé dílo živého, dramatického spádu. Charaktery hlavních jednajících osob byly z největší části vytvo řeny a ustáleny pověstmi a jejich vzdělavateli. Jsou to typy, skvěle kreslené, ale jen zřídka se povznášející k pojetí individuálnímu. Básník je uvádí v činnost, aniž rozbírá jejich nitro. Velmi často uží vá k jejich charakteristice přímých řečí. Achilleus je silný mladý hrdina, odvážný, vznětlivý, ale poctivý a přímý; Agamemnon sta tečný bojovník, důstojný, ale prudký a pánovitý král; Nestor n>z vážný, zkušený a řečný rádce; Odysseus důvtipný, obratný vyjednávatel. K nim se připojuje několik jiných výrazných postav: Telamonův, Menelaos, Diomedes, Patroklos. Na trojské straně vyniká velebný stařec Priamos, chrabrý obránce vlasti Hektar, zženštilý, ale.
30
nikterak nestatečný Paris. Z ženských postav vyniká energická, těžce zkoušená Hekabe, choť Priamova, a zejména milující manželka Andromache. Ve dvojicích Hektora s Andromachou a Parida s He lenou. uznávající spravedlivě svou vinu, vytvořil básník pravzor čisté manželské lásky a náruživé smyslnosti, působící zkázu. 10. Poměr Odysseje k Iliadě. Skladatele Odysseie neznáme. Do dnes sice trvá leckde víra, že je Ilias i Odysseia dílem jednoho a téhož básníka, a nelze uznávati správným stanovisko starověkých’ ehorizontů (srov. str. 23), kteří upírali Odysseii Homérovi pro ma licherné rozpory mezi oběma básněmi. Ale již staří dobře pociťo vali. že jsou mezi nimi podstatné rozdíly. , Je-ii Ilias epos válečný, je Odysseia epos míru, proto má ráz mnohem klidnější. Jejím hlavním obsahem nejsou krvavé bitvy, nýbrž boje člověka proti přírodě a proti sudbě. Hrdina přemáhá četná nebezpečenství svou odvahou, důvtipem a trpělivostí. Hybnou silou dějů jest jeho touha po vlasti a po rodině. . Podkladem Iliady je bohatýrská pověst, Odysseia se zaklada na noiďistickém motivu o rytíři, jenž odešel do světa bojovat a po dlouhé době se nepoznán vrátí k své věrné manželce. Tento hlavní motiv je propleten četnými vedlejšími motivy, rázu pohádkového a dobrodlužného. Vtipně byla Odysseia nazvána prvním dobrodružným románem evropské literatury. Osnova Iliady jest jednoduchá, Odysseie složitější, a stavba umeleiši. Básník se dovedně přenáší s místa na místo, osnuje obratně zá pletky a znamenitě zvyšuje napětí. V Iliadě převládá vzrušený děj, v Odysseii popisy, dobrodružná vyprávění, líčení povah a mravů. Je-li Ilias báseň pathetická, je Odysseia báseň ethická. Představy o bozích jsou v Odysseii celkem ušlechtilejší než v Iliadě. Jsou sice stále podobni člověku, ale. nebojují divoce mezi sebou. Proti sobě stojí jen Athena, ochránkyně Odysseova, a Poseidon, jenž ho pronásleduje; oba se však podřizují vůli Diově. Mravní t-ýz.iam bohů stoupá. Objevují se i lidovější formy víry a kultu. Také jinak se ozývají z Odysseie vyšší mravní názory. Vyskytuje se v m dokonce již i myšlenka, že nikoli bohové, ale lidé sami jsou od-■(■.-.édni. ze svého jednání, a zejména ze zla, jež je v světě. Pokročilejší podobu mají i některá zřízení společenská, rozsáhlejší puti znalosti ze zeměpisu i z jiných oborů. ................ . / íeví se tedy v Odysseii jednak osobitá básnická individualita, jež 31
c
o -i! ?.i cmcm,. i.-.h-d. i . ysp.-kjší i.uhurm ■ ' -í. ! .i.» y.J-i.ii.ie --.vJA n.->™
i.-.i'.-.s; dílem téhož skladuvciM z A^uýú: JuJ žh. .'ic
lha- - dob.
mládí, Odysseia z doby stáří/JPodte všeho se zdá, že Odysseii složil jiný básník než Homéros, také sice geniální, ale značně pozdější. Ba soudí se, že své konečné podoby dosáhla ta báseň =< iir/e ve vlastním Řecku, když už v lonii epické básnictví odkvě talo, tedy po r 700; některé části vznikly asi ještě později... 11. Ostatní ráz Odysseie. Tak£Odysseia je epos dvorský. Pros tým lidem se v ní pohrdá jako v liiadč, a hlavní pozornosti se v ní dostává příslušníkům vyšších společenských vrstev, jest však rea lističtější než Ilias. Její postavy ..i s hlavním hrdinou, nejsou tolik idea lisovány, a většina všech dějů se odehrává v mezích prostého života. Básník nás uvádí nejen na Olymp a do bohatého paláce Alkinoova, nýbrž i do proA-ho domu Ottysseova, do hospodářství Polyfemova, na salaš Eumaiovu a na vinici jcačrtovu. Licí lidi při jejich denním zaměstnání a v rodinném životě. Vhodně byla Odyss. ■ , v starém věku nazvána „krásným zrcadlem lidského života4'. ; ■ ■: .--té skutečnosti všedního žh ota jí po prvé vstupuji do evropské poesie. Ale realismus Odysseie není zcela věrný, skutečnost je slilisována o. dobnč jako v lliadě, byť ne vždy tak značnou měrou. Věrnost a ži'. í tnost dějů i postav nezáleží v přesném vystihování skutečnosti, mbrž v pravdivosti básnické ilusc. ''karaktery osob jednajících v Odysseii jsou také typické, rit mnohi .u citovější, někdy až sentimentální. Básník Odysseie byl jemnější dholog. vyznamenává se již i zájmem o duševní stavy patholoOdyssea pudí domů touha po vlasti, manželce, synovi a otci; srbe větší svody ho nemohou od ní odvrátit. Jako v lhaěěje odvážj, r. důvtipný a výřečný, ale v Odysseii se jeví jeho povaha zušlechtěPozoru hodna jest jeho zvídavost — tou se projevuje jako pravý ; t-,r 07/ - -e nodO-'o*'- ’ ■> w TObásní: Hčí avypráví
v nich zširo-
ka, názorně a beze spěchu („homérský kliď‘). které se častěji opakují, užívá se ustálených versu. As, jedna třetina obou eposů skládá se z veršů ustálených. Oba eposý oplývají přímými řečmu Jy mají \ zřídka opravdových dialogů. Někdy dosahuji zrnae délky U kterÝch Pro véc Porovnávanou ne. třeba. Oživuje tak zejména líčeni bitev a budí v posluchači rialaar. Odtud vede cesta k lyrice. Obsah přirovnání je vazen z pmodv, ovzduší různých zaměstnání a ze života rodinného. V Odyssei-je přirovnání mnohem méně než v lliadě a z velke časti nejsou tak
^jW homérských básní jest't. zv. epická. ionština (srov. str. 11), jazyk umělý, v němž jsou smíšeny tvary i výrazy starodávné s mlad šími a s četnými aiolismy. Je to mluva velmi bohata, konk^etn^ výrazná; zmínky si zaslouží četná obsažna adjektrna ie prostý a iasný; hlavním jeho znakem je souradnost (parataxe). Sokolský hexametr, verš.řecké epiky, byl určen k recitovaní, jak ukazdfjeho přerývky. Vznikl asi ze dvou kratších versu. Mel velký podíl ve vývoji epického stilu, jak dosvědčují četne ustrnule obraty vyskytující se hlavně na konci verše. Svou délkou a mnohotvamos i se pro epiku dobře hodil; dodával básni pádnosti a slavnostní mont
b
13 Rozšíření a význam hornických básni. lha, a Od;™>a “ŠíSSb zasány, ale «y « v dobách po^vta
Stručné dějiny.
33
ilslnl. Rhapsodové1) z nich přednášeli při rozmanitých příleži tostech, o slavnostech a musických závodech, uzavřené ukázky Tak se dálo po celém řeckém svétě až do dobu římské; a také u Rí ■nanů se menace horné?skýró *, '.vú mstlv obíTe. Vedh? iobo se li rily i kn.ižnč. Pro řeckou vzdioanost nabyly jedinečného vyrowm ..Llrméros1' byl od V;I — VI. staletí až do konce starko válo »y ' žo» j. Ie to o J o aeléhr, tototí; vru.. ONí básně sc staly jiz za -iNto pro.’ tovj--' záktó dem ró/M’ró yyjl'jyá-1'' < to mróo si udróe ; s ' L, ró . " !")«>• r-Ňyt růz ných končil. Nxkchc veto w ró, j' >ť o ;ch ') Nejvýznamnější byía vydroro; VL ■> N-v rořčm origi nálu teprve od konce KV. si-tí. Byly vrok Jloitbt- podceňovány. Plného pochopem urr>é:»role pokusil sestavili pc-vnv system nesčeinc řecké lokám, íoáv takové, kterých Homéros neziul anebo neubag jaložto re । uctívaných prostým lidem. Boje bohů jsou chápány jako zapasy a lepší světový řád. Lidstvo, kdysi blažené, sc postupně zhoršovalo. Život lidský je pln bídy, přivoděné na svét žmion. Práce je zlo, ale bez ní není života. Po prvé tu s’ystmc evropského ol.^ěka hlásali vážnou morálku: Buď spravedlivý, ctí bohy a yarj-!') Umělecky nehc Htesioda srovnávat s Humen a, vyj 1 tíjý jiný cíl. Skutečná poesie se u Hesioda objevuje ziulka, nejspíše jesle v líčení přírody, v mohutnými) nredstavach živa ■nych ytí. mlmd’ sil a ve výpravných t lůžkách (na př. v Tfo-ogoíiii boj Diův pioti Titanům, v Pracích báje o Prométheovi a Pandoře a o pateru lid ských věků). Jinak převládají střízlivé výklady a krátké sentence. Hesiodos je především myslitel. V tradičním stilu zápasí o osobitý výraz, řadí k sobě myšlenky často bez ure< nodti; to ztézuje po’ uauměteL Ale vším tím proniká svérázná individualita -- po prvé v evropské literatuře mluví básník o sobě. ’) Šrov. křesťanské on, et labora.
39
Řekové . ítill sílu té osobnosti: kladli Hesioda hned vedle Homéra, b--; jun vlastním zakladatelem ihcologie a ethiky. Rhapsodové přednášeli jeho básně, byl čítán ve školách, zabývali sc jím filosofové, později i gramatikové a vykladači. Zvlášť byl oblíben za doby alexandrijské,1-) Jeho vliv je také cítiti v celé řecké literatuře a pronikl i do křesťanství. ) 5. Škola Hesiodova. Epos náboženský a filosofický. Starověk znal velké množství didaktických básní připisovaných Hesiodovi. Byly obsahu genealogického nebo odborně naučného, také však čistě výpravného, Vliv hesiodovské poesie projevuje se pak i v eposech bohatýrských, ba i v mladších částech homérských ijásní. Pod jeho vlivem byly skládány i eposy o založení různých měst. S dif! ->ktickou poesií souvisí hojná poesie náboženská. Vedle věšteb, hymnů, modliteb a ethických výkladů kolovaly v starém věku četné epické výtvory obsahu nábožensko-filosufického, určené členům náboženských společností. Vykládalo se v nich hlavně o původu bohů (theogonie) světa (kosmogonie), byly vyprávěny osudy bohů a proroků. Nejvíce takových básní měla sekta orfiků, vzniklá z mocněho reíormního hnutí náboženského, jež hlásalo nesmrtelnost íldské duše, potřebu mravného života a posmrtnou blaženost. Její básně byly připisovány většinou Orfeovi (srov, str. 17). Rozkvět náboženské poesie spadá .do VI. stol. . V VII a VI stol, stal se didaktický epos také oblíbenou formou pro výklady čistě filosofické. .Zbytky takových eposů sc zachovaly ve zlomcích filosofické básně Xenofanoiy, Parmenidovy a Empedokleovy; t! nich viz níže na str. 40, 74.-J'^ a
3. BÁSNICTVÍ LYRICKÉ. 1. POVAHA ŘECKÉ LYRIKY.
HNMP inmpwmmimmmn
1, Poznámky o lyrice. Poesie lyrická je právě tak stará jako poesie epická. Vyvěrá přirozeně z citů a nálad, jež se zmocňují jedince i kolektiva v rozmanitých situacích všedního i svátečního x) Vergilius nazývá svá Georgica podle Hesiodovy otčiny Ascraewn carmen; tak oznacxxje druh své básně. Přímo z Hesioda mohl pro své účely čerpat jen pramálo.
. /v ýpýy:: rr) jý;NýÍÍl|vroýA
;y\p;ppye. stielíos«HtěPoval aristokratické za(Thecgnidna). Ihcogmsv s\. ,...u iíroziN lyranidou. bosady svému miláčkovi K-cin.n i“ míšením šlecht v a lidu, lešti vyhnanství a nouze, Nll ^.mném, zbožnosti, strach před Persany iaer >< , nll!uvy jeho pravých básm. láska k mladí a pozhku -t .. . , ku;
oceňovány. , Velké množství ckgii te o = m
„bmhuie toliko dxc T-Jcha, obecnou sen
ného jen jedno, popěvek nebo prúpověd na ei./i. Takové výtvory se h , F „r s čním triem.1) sia. Formálně i obsahové se at s> y m smyslu
>;úpisem. Jeho obsah b>l zprv t řkých p nápisy stále výmluvnějšimi. Na s < • ,kových nápisů náZhL starého světa bylo n^ —‘‘‘X btZV, 2nam hrobních, věnovacích, ccsinych ajiny > mi Původně se v nich nými lokálními veršotepci i básníky vynikající sc uU» tnlstUbo se suk. elenými ohlasy mluvy epicke. H . I J lvrkký. gické distichon. Take-.ánic taklo stóádány i básn.cke Kromě rtapisnych epig X penisem. Básník v nich zacnyprojevy, které nebyly Tak se coval zhuštěnou fotmo’ vj *, *íkámc takovým výtvorům e/í....j ....pigram lyrickým pr.-J- I!- T”lU......... '
*) U hellenistických básníků se stal choliamb oblíbeným me: vir, a)., pvzbyl své ůtočnosti.
IžT -i; déjtny.
i' ■ i:t vivísslliiil
49
48 ■■
-
gramy literární. V širším smyslu tak nazýváme i ty skutečné básnické nápisy, které byly složeny umělými básníky a zachovaly se literárně. Již nejstarší lyrikové, na př. Archilochos, Anakrcon, skládali epi gramy. Ale rozkvět tohoto literárního druhu nastal až za válek řecko-perských. Tehdy skládali epigramy téměř všichni význam nější básníci. Nejvíce jimi proslul melik Simonides z Kea (viz o něm dále na str. 58). Literární epigram v užším smyslu dožil se netuše ného rozvoje za doby poklasické.
3. MELIKA.
Vývoj řecké meliky souvisí s vývojem hudby (srov. str. 42). Dojista měli také lonové vesvé prostonárodní poesii zárodky meliky, ale plně se u Reků rozvila hlavně zásluhou Aiolů a Dorů. Aiolové vzdělali vedle epické písně (srov. str. 18) meliku monodickou (sólo vou) . Ostrov Lesbos, na němž rozkvetla, převzal asi hudební pod něty z M. Asie a zprostředkoval je řeckému světu. Sborový (chorický) zpěv byl sice samorostle pěstován u všech Reků, ale zveleben byl ve Spartě. Sparťané sami ovšem neměli svých významnějších pěvců a hudebníků; Aiolům a jiným Dorům děkovali za podněty hudeb ní, Kréťanům pak za rozvoj tance. Ale tím, že jako strážcové čistě řeckých tradic převzali pokroky, přicházející z Východu, a poskytli cizím příslušníkům vhodné působiště, získali si velkou zásluhu o hudbu, tanec i sborový zpěv. Nářečím monodické lyriky byla lesbická aiolštína, jíž skládali své písně Alkaios a Sapfo. Jich následoval Ion Anakreon, ale jazyk nepřevzal. Přesto však působila aiolštína i později jak na meliku monodickou, tak na sborovou. Sborová melika měla vždycky ráz dorský. Pokud ji ovšem vzdělá vali lonovc, užívali ionstiny povrchně dorisované. Jako na všechnu lyriku, působila i na melos mluva epická. Monodické písně byly skládány většinou jednoduššími rythmy, bud stichicky, při čemž bylo vždy několik veršů spojováno v hudeb ní strofu, nebo v jednoduchých systémech a strofách.1) Sborová melika mívala skladbu rythmicky bohatší a umělejší. Byla skládána antistroficky, většinou tak, že se na strofu a antistrofu připojoval 1) Opakuje-li se stále táž strofa, je to skladba monostroficM (a a a ...).
50
ještě dopěv (?) t-najdói scil. oW/, epódos ódé), a tento trojdílný (triadický) systém1) se opakoval. 2. Počátky vokální hudby. Před rozvojem zpěvu předcházel rozvoj hudby instrumentální. Za něho se vyvinul t. zx.jiomos . To slovo’’) značilo melodii, způsob melodie; v užším smyslu se tak označovala hudební skladba původně jednoduchá, ale přísně stavě ná, účelu náboženského. Malovala tóny nějaký děj nebo náladu. Brzy se k hudbě připojil i zpěv, ale měl dlouho úlohu dost podruž nou. Podložený text býval obyčejně úryvek z homérských básní nebo jiného eposu. Odtud lze pochopili pronikání epického živlu do sborového zpěvu. Původně obsahoval nomos tři části, a patrně také tři hudební věty: vzývání božstva («p%á, archa — začátek), epické vyprávění (d/^cdó?, omfalos — pupek, střed) a modlitbu s osobními projevy (oyyuyiý, sfrágis •— pečeť). Později měl stavbu mnohem umnější (sedm částí). Nomos byl asi vzorem pro složité útvary řecké sborové lyriky. Podle toho, byly-li nomy buď jen in strumentální anebo spojeny se zpěvem, a podle nástrojů rozezná valy se nomy kitharistické a aulctické nebo kitharodické a aulodické (srov. str. 44). Nomy vokální byly v starších dobách monodické, později i chcrickc. Antická tradice zachovala jména několika hudebníků, předsta vující nejstarší vývoj řecké hudby. Ale první historická osoba je te prve Terpandros z Antissy (1. pol. VII. stol.), proslulý lesbický kitharod. Zvýšil prý u lyry počet strun ze čtyř na sedm a skládal nomy na homérské texty. Jeho příkladu následovali četní skladatelé, ale nikdo z nich nevynikl. Zato se rozmohla hudba dechová. iKlonas z Théb a Sakkadas z Argu, skládali úsj čšné aulodické nomy a také již některé druhy sborové meliky Terpandros i Sakkadas vystupo vali ve Spartě. 3. Druhy melžcfcé lyriky. Řecká melika byla druhy velmi bo hatá. Měla ráz buď světský nebo kultovní. Světského rázu byla povětšinou monodická píseň. Její obsah byl velmi rozmanitý: jsou písně pracovní, milostné (erotika), pijácké (sympotika), politické (stasiotika)3), parainetické,4) výsměšb 2) 8) *)
Schéma: aab aab atd. Srov. Weise v středověké lyrice německé. Zrásig, stasis — stav; spec, vnitřní rozbroje v obci. IlaQaívemg, parainesis — domluva, povzbuzení.
51
4*
né (skeptické)1) a pod. Zvláštním druhem písní byla t. zv. skolia?; krátké popěvky při symposiích. Obsah monodické písně nejspíše hoví našim představám o lyrice. Kultovní písně byly většinou zpívány sborově a měly proti monodiím veřejný ráz. V nejširším smyslu lze každou píseň k oslavě božstva nazvali hymnem; r užším smyslu tak slulo slavnostní vzý vání božstva u oltáře. Mimoto měla jednotlivá božstva k určitým příležitostem M ucué zpěvy.; ale časem sejejich látkový okruh rozšířil. Paian byla původně prosebná nebo děkovná píseň Apollonovi a Artemidě, později i jiným bohům kromě podsvčtních * Prosodlon^ byla píseň. zpívaná přLprocesí. Parilimeion bylo určeno pro dívčí sbor a slavilo bon} i lidi. JPušné-hppo^Miaa4) platilo především Apollonovi a bylo provázeno zvláštním výrazným tancem. Diťtyrambos oslavoval v. iš >c Tonysa, později bral látku i odjinud. Kromě toho znak Maří jeste jiné druhy náboženské lyriky, zvláště lokální. Vedle bohu byli uctirot i < /e, ba i žijící vynikající lidé; ale často! tu mívala píseň ráz kultovní. Oslatná píseň zpívaná při slavnostní hostině sluje enkomtonp) píseň vele’ Li MezsLí v zá vodech a gymnickych hrách, eepi.nikionh') (epr u.!) Skládal jako Stesiohom.i° o“” ”í’, s.konal Prf s"nrti ———_— ly^cko-epické pígng sborové, “t“™’' Znimi 1" vypraví
váni. lt ,da b”°„™
Xýixx: rpM «) p
v 01at S v- peronu báseň Helena
V I ňsni i ,.e Kraníche des Ibykos.
?
Plování písně) ony
ale nejvíce proslul svými erotickými písněmi o krásných chlapcích. Zda to byly monodic či písně pro chlapecké .-.bory, není jisté. Byla to patrně lyrika naveskrz individuální. Nepostrádal síly, výbušností citovou se blížil lyrice aiolské, ale soudíc podle nečetných zlomků, byl výrazově dosti afektovaný. Užíval také dorisované ionštiny. d) ARION (’Aqíwv, Aríón) byl lesbický kithaxod-z-Methymny. Zil nějaký čas na dvoře korintskéŘO-tyrana._Eeriandra (VII.—-VI. stol.).1) Básník to byl asi málo významný, ale proslavil je jakousi novotou v svých dithyranihech, v nichž staří viděli předzvěst tragedie (srov. dále str. 95). Snad po prvé kultivoval sborové dithyramby a patrně je provozoval se sborem převlečeným za satyry. Nezacho valo se od něho nic. e) Vrcholu dosáhla sborová iyrik„ koncem VI. a v 1. pol. V. stol, výtvory'' dvou ostrovních Tonů,.Simonida s Bakchylidcm; a Boiotana Pindara. Bylo to na přelomu dvou dob. Dorská nebo dorisující aristokratická společnost, o jejíž přísné vznešenosti a uměleckém cítění svědčí současné velkolepé chrámy, rozvinula naposledy vše chen svůj lesk. V národních řeckých hrách podávala důkazy své fysické zdatnosti i svého bohatství, jež jí dovolovalo pěstovat i nejnákladnější druhy sportu. Dvory šlechticů a tyranů z řeckých osad, hlavně kvetoucí Sicílie, závodily s ní ve cti a v nádheře. Za vítězných válek proti Peršanům uvědomilo si sjednocené malé Řec ko svou sílu. A přece byly ve vší té slávě aristokratické společnosti příznaky úpadku. Za sociálních zápasů zažila těžké rány, z ntahž se nadobro nikdy nevzpamatovala. Trpěla jednak chudnuiím, jednak povyšováním zámožnosti nad urozenost. Sportovní sláva bvia značnou inčrou jen neplodnou hrou a pozlátkem. Z lonie, za brané Peršany, přelévala se do Řecka vlna osvícenství; jeho racio nalismus bořil většinu z toho, co bylo v Řecku posvěceno aristokra tickou tradicí. Athénská demokracie, jež se stala dědičkou samo vlády Peisistratovců a po válkách řecko-perských zmohutněla, doko? ,'tvala dílo zkázy, třebas tak mnohé od aristokracie převzala. Koncem VI. stol, stávají se Ath.é.ny„dokonc.ei..učiliš.těm.hudby a ře mesla básnického; a již se začíná rozvíjeti a v několika desetiletích vrchulí obdivuhodné attické drama. P P-twlulá pověsí o zázračném zachránění dcLntem. byla na Ariona přenesena *.odjinu. c iýýiypýýS
Zvěčněna byla Schillerem
37 56
Pneh'IY°NIDESJ2í/iWÍ’/'5/" ?ímónidés) žU v letech 556-468. aze z ostrova Kea (Awóc, Keós) z rodiny hudebnickc. Vynik nuv ve vlast! byl povolán do Athén k Hipparchovi. Po smrti tyraZoerXyVl Yr™ theSSaisk>’ch kníáaí> Skopovců a Aleuovců. Za perských válek se vrátil do Athény Themistokles a Pausanias Xí WtězT' b 7 Ath7ách doMjsa stár 80 let, r. 476 sborovou
p m vítězství; bylo to jeho padesáté šesté vítězství v lyrických sbo rových závodech. Toho roku byl se synovcem Bakchylidem povolán 0 Syrakus k tyranovi Hieronovi, kde tehdy dlel i tragik Afcchylos a Žé v " aroS' měl 1 akragantského tyrana Therona v 89 íeZh '“I ? S P“darem se asi dobře nesnášel. Skonal v 89 letech svého veku-na Sicílii. driX ,a řecký lyrik. Pěstoval všechny uhy je rové lynky (epimkos prý první zavedl), elegie a ebigramy Sta„ chvahh zejména jeho něhu a uhlazenost. Prosí lá bylíjZ yporchemata pro hudebnost výrazu, a hlavně úchvatné threny. Z jedaÍZ í zacbovaI větší úryvek, baladické vyprávění o Danai
rikv ' : ynaCkOV1 Pe"Se?V1’ vedIe básní Sapfiných není z řecké lyy známo nic tak krásného a lidsky jímavého. ) Epigramu dal v eho cK f°r™\TnaČujíCÍ Se vznešenou jednoduchostí, prostou PraVýCh epigramů Se Však Od něho zachovalo Simonides náleží mezi ty Řeky, kteří dosáhli světové výše Typ Pohyblivého ona je v něm přímo ztělesněn. Prožil tři generace jrusnejsi dobu řeckých dějin; stýkal se s králi, tyrany, šlechtou’ demokraty, a sc všemi dovedl vycházeti, všude se měl dobře, všude docházel vaznost! a slávy- také ovšem tučných zisků. O jeho osobě kolovam množství anekdot; v nich se bohužel ztratil basm'k zájem
: X, -ad zájmr ° d,,°- piM° - < •>>» * ± M hí ClnnOSt1'JS°U Výrazově skvěIé a Plné citu. Myšlen kovou hloubkou a opravdovostí nedostihl ovšem svého soupeře Pin-
dara. Byl světáčtější a mělčí, přítel novodobého osvícenství a ra-
Z
■ v
^1° V Star®m v^u Přičteno velké množství epigramů pochá■' dOb? Wy jeŠtě byI íiv’ J’ednak 2 doby pozděiší Ale“ u Sinv
SSS1 d*s“»id^*pX»»:",. y
■ - ♦ ) take nelze event jako Simonidúv.
58
doaalibla, v jeho verších se ozývají předzvěsti sofistiky a rétoriky. Ale byl ti > básník opravdu velký — poslední význačný představitel básnického genia iónského, který se vynořil ku podivu právě za úpadku iónského kmene. g' BA IvCHÝIíIDES , (Bm^vXídrig) žil asi v letech 520-—450. Pocliúzr1 í Kea, byl syn sestry Simonidovy a jeho žák. O jeho životě znám > jen tolik, žc několikrát — většinou úspěšně — soupeřil -s PiiHÍa;-- m, znal se s několika knížaty, se Simonidem pobýval u Hicrona na Sicílii, kde získal větší oblibu než Pindaros, a žil ně jaký čas ve vyhnanství na Peloponnesu. Byl to chorik všestranný, skládal epiniky, dithyramby,paiany, skolia. Dříve bylo od něho známo jen málo zlomků. Ale r. 1896 bylo v Egyptě nalezeno asi 20 jeho básní, zčásti celých, zčásti neúplných. Tak jsme poznali jeho epiniky a dithyramby. Některé epiniky týkají se týchž vítězství, která oslavoval i Pindaros. Dithyramby jeho mají ráz značně baladický a látkově nesouvisí s Dionysem. Pozoruhodné i je njsratu sH vj.Jro t) Byli tedy materialističtí inerist í ’eht > t .•>» rp> 1 mki ' ' e-i < terialisty úplně ztotožňovat. Bývají oz-tačovám J^kc knnkreíni m-.ni.-i.:. — Po zoruhodné je, že moderní přírodní věda, p-Míůcená novými objevy ve fysice-a v chemii, opět je nakloněna uznávati jed.fc.ou praláiku.
log; žil kolem r. 585. Na svých cestách prý poznal Egypt. Působil jako státník a matematik. Zda byl učencem či jen znalým prakti kem, nevíme. Za pralátku pokládal vodu. Své učení patrně ne-
b) .ÁNAXÍMANDROS ('A»a^í,uav5Qoc, kolem r. 570) z Mileta
pokročil nad Thaleta. Byl to, jak se zdá, první opravdový filosof! Abstrakcí asi dospěl k domněnce, že je prálátkou cosi neurčitého, rd vbeetpov (to apěiron). Mínil tím hmotu, prostou tvaru i všech vlastností, existující od věků do věků. Vše, -co jest, z ní vzniká a dp ní zachází; tak se svět obnovuje. Z pralátky prý se vyloučila vlhkost, a v ní vznikl život. Museli tedy být první živočichové, i člověk, uzpůsobeni E životu ve vlhkém živlu jako ryby. Z takového útvaru prý teprve vystoupil člověk na souš.1) Země'prý má .podobu válce a vznáší se uprostřed světové koulej Mimo jiné zhotovil první mapu tehdejšího světa; její vliv lze sledovali až do středověků. Ana rimandros byl iiqvýznaomťjšf z miletských fysiologú. Snad to také byl nejstarší řecký prozaik. Vyložil svou nauku vpjpise Hegí fúotoc (Peri fysios, O přírodě).2) ■ č c),’ANAXIMENES (sAvaíi^évr]s) z.-Mileta,' prý žák Anaximandrův, žil kolem r. 540. Vrátil se opět k pralátce určitých vlast ností; viděl ji ve vzduchu. Z něho prý zřeďováním a zhušťováními: povstává vše. Vzduch mu byl i nositelem života. První prý vyložil podstato médeního svéfia i měsíčních fází. Napsal také spis Hegi tpwnoc. Jeho nauku nově, vzdělal v V. stol. Diogenes z Apollonie, jenž chápal vzduch:i jako princip oduševňujíčí, a postupně přešla • až ke stoikům-í— 'd • ' dý HÉRAKLEITOS.(Vfgdxáen-o?, Hérákleitos) z Efesu byl' po to-: s-mek vznešeného..rodu;...žil.koleni r. 50Ó. Zřekl prý se světských poct ■: va.y samotě se věnoval hloubání. Byl odpůrcem davu i veškeré auto:: rity. Rozhárané poměry v jeho rodišti měly vliv na jeho myšlení. Nad miletské fysiologypokročil potud, že sice hledal jedinou pralátku; ale takovou, která by nejlépe vysvětlovala stálou změnu všech yvBftí, a při tom také byla oduševňujícím principem. Nalézal jpy ohni. Svět je od. věčnosti do věčnosti ; je to svou podstatou věčný, praoheň. ■ v t), V tomto učení nejde o postupný vývoj, jako y moderní descendenční theorii; jde tu o n/énc jednou sr »•.-I yiaj « iá/u’dz m>'ně ’nythicke'io s) Sp«sy tohoto ai?w oi'po-.r ,-i: se u vě-ouhé záznamy z lékařské prakse nebo aforistické poznámky. V ji ných se čtou výklady o fysiologii, anatomii, genetice, chirurgii, die1 etice a pod., slohově nepříliš obratné. V několika dalších se obrat něji pojednává o anthropologických otázkách obecně zajímavých, o duchu lékařství a o stavu lékařském. Konečně obsahuje sbírka i populární filosoficko-lékařské deklamace, pocházející zřejmě od laiků a zabarvené sofistickou -rétorikou. . Kromě těchto spisků má hippokratoyská sbírka velkou cenu nejen historickou, ale i odbornou. Nejslabší je u iiippokratíků íysiologie s učením o čtyřech základních šťávách tělesných (jv/W, chýmoi; lat. humoreš), krvi, slizu, světlé á tmavé žluči : na jejich rovnováze se zakládá zdraví, jejím porušením vznikají nemoci. Ale bystrost pozorování, výstižné popisy, bezpečné diagnosy, rozumná therapie, zakládající se hlavně na dietě, a zdařilé zákroky chirurgické dodnes budí obdiv odborníků. Skvělý je i duch hippokratovského lékařství. Odmítá se pověra i nemístné theorétisování; vše. se^zakládá - na..-pnzorování a zkušenosti. Cílem je zdraví člověka, a věnuje se pozornost celému tělu, nikoli jen "churavějící části. Ze zachované Přísahy lé kařské ("Ogxoí, Horkos) vane ušlechtilost, pravá humanita a vědomí povinnosti. Ze spisů obecně ■ zajímavých vyniká pojednání FIeqi ásQmv, wkňaw, tóaa>v (Peri aěrón, hyďatón, topón — O vzduchu, vodách a místech). .V něm zcestovalý múž radí lékaři, aby při cho robách bral vždy v úvahu -zeměpisné podmínky každého místa,, a popisuje velkou část tehdejšího světa, dbaje souvislosti mezi pří rodou a obyvatelstvem. Je to pozoruhodný doklad iónské zvída vosti a bystrosti, řadící se čestně k dílu Hekataiovu. Corpus hippocraticum stalo se na dvě tisíciletí zákoníkem lékařské vědy, třebas- v anatomii a fysiologii už starověk pokročil nad ně. Jeho vědecký a lidský duch je lékařství-ideálem dodnes.2) v
3..DÉJEPISECTVÍ. l.JPp2átky džjepfeectvf. Historický smysl probouzel se u Řeku pozvolna, neboť jim bylo překonávali mocné poetické kouzlo mythů, v nichž byly také uloženy jejich nejstarší dějinné upomínky. Ani četné básně o založení měst (wírig, ktiseis) a rodů (srov. str. 47) nelišily se v pojetí minulosti, od herojského eposu. Od VII. stol, za čaly sice být prózou zaznamenávány různé dějinné události. Byly vedeny seznamy vítězů o národních i lokálních hrách, seznamy králů a úředníků, kněží a kněžek; byly spisovány zákony a smlouvy (srov. str. 63). Ale všechny ty památky měly jen cenu pramenů, nikoli význam literární. Mnohé z toho se nám zachovalo nápisně v hojnějším množství arci až z doby pozdější.
Obrat nastal opět v lonii. Místo o dávné bájné předky začali se . lidé zajímat o historické osoby doby přítomné nebo nedávno minulé. Ten zájem byl zvýšen velkými historickými událostmi, jejichž svědky byli maloasijští Řekové. Na východě vznikaly a zanikaly říše, mocné vladařské rody upadaly a nové se pozvedaly, kvetoucí města hynu la, jiná vzrůstala. V menším měřítku bylo totéž.pozorovati i v řec kém světě. Od zájmu o lidské osudy, projevujícího se ve vyprávění logopoiů (srov. str. 62 n.), bylo ovšem ještě daleko k historické védě. Ale i k té byl učiněn v lonii náběh. Staly se pokusy uvésti do chaosu představ o minulosti pevnou chronologii a zjišťovat kriticky pravdu. Došlo se při tom k cenným výsledkům; ale na výši plně vědeckou povzneslo se děiepisectví te_prye y Athénách. v Posuzujeme-li ovšem řecké dějepisce toliko s věcné stránky, ne jsme k nim dosti spravedliví, Antick£...di§fipise«tyí ponejvíce mělo cíl zábavně poučný jh měřítko literárně esthetické, ba i morální uplatňovalo se v něm mnohem mocněji než snaha zjišťovati a psáti pravdu. SlovQ.Awferiayjímž se v latině označuje dějepis, jest loňského pů vodu (Igtoqít), histórié) a značilo původně zkoumání, vědu. Svědčí samo jednak o pátravém duchu lonů,jednak o širokém podkladě, na němž se řecká historie vyvíjela. Zahrnovalo několik vědních oborů, především, zeměpis, národopis a sám dějepis. Jako podstatný znak přistupovala k tomu &ea>QÍrj (theórié), t. j. dívání se, pozoro vání světa, vedené jen touhou poznávati a vzdělávati se. . Stalo se v nové době zvykem nazýváti starší řecké historiky slovem fotografové. To iMiní vhodné. Slovo značí totéž co žoyonoítfc (srov. str. 65), leda
80
'
stím rozdílem, že se slovem logografos vytýká spisovatelská činnost logopoiova. Leckdy znamená slovo logografos prózaika vůtoc: někdy take mívá přízvuk hanlivý (skladatel báchorek). V pozdější době se tak nazývají skladatelé soudních řečí (viz dále o řečnieťů 'ia str. 154). Proto jest lépe toho slova o ’ :si- . « h ne užívat!.
2. Nejstarší historikové, a) Skládám fM-uAýc • _ ložení mest a prózaickýJi geiteahgh nelmu vd eb básníků, nejen látkou — nebes vyprávěli báje a pověsti—, *>, ani stylem — užívaliť básnické epické dikce, o.,zvěděné v j Takového rámi byly genealogické spisy Fmkjwovi' (srov. ,s. t>5), Kydma z Mileta a Akw.ilact z Argu (vesměs VI. století). b) Rozsáhlé cesty to c.i p tonům d ••ckr světy, jež budily toi ho po prozkoumaní. HEKATaIOS z M>‘e (rolem r. 500) 'M p-,ní vědecký cestovatel, jenž popsal Ichdrih zr.ámý svět, z veh.- ’ tí na základě autopsie. Zažil odboj lonů proti Peršanům. Mamě od něho zrazoval. Když však vypukl, prokazoval vzbouřencům cenné • služby a po jejich porážce (494) dosáhl svým vlivem toho, že byly podmínky uložené porobeným značně zmírněny. Velmi mnoho cestovaly zejména pobyl delší čas v Egyptě. Výsledkem těchto cest ’jp spis li t qié, čili UeQÍoihq y-qq (Pe«. riégésis, Periodus ?/s — Cesty po .-veté). HeKataiosJ^ěLáce?-na • homérském obrazc-světa: pokládal Zemi za plocLy-terč obtékaný ? Okeanem, ačkoli filosofové už tehdy učili, že je Země 1 , v * jeho popis zemí řeckého i Hereckého světa, z něhož bylo v ’ i se zajímal nejen o půdu, rostlinstvo a zvířectvo, nýbtz t o život, ?zvyky a mravy obyvatelů i dějmy a p ho Inosti zem., vvu svědectví o jeho všestranností a solidnosti. Sr ■ /.'’Jan .> dem popisného zeměpisu. První poznal, že je vztM mm: o 1 V .'matem země a jejím organickým životem, hlavně člověkem. Své výklady doprovodil mapou. Herodotos toho díla vydatně využil, ač jmenuje autora skoro jen tehdy, když s ním polers®ijje.. ý Také v svém druhém spise Fever] koy ía t (G“ » M - ’< " 1 báječnou historii Řecka, jevil se Hekatáios důstojným předchůdcem'; Herodotovým. Kritisoval báje, leckdy sice způsobem primitivním,? ale vždy jsa veden touhou zjistiti pravdu. Vykládal v * 4< KC.walisticky a zkoušel správnost řeckých ných o východních národech, pro jejichž kulturu b' lp‘.< vého obdivu. Hlavni jeho zásluhou však jest, re se yož sd .-o piv ' * uvésti genealogická vyprávění v chronologický systém.
Byl tedy Hekataios zdatným pracovníkem o díle osvícenském, jež konala iónská filosofie. Osobnost byl Hekataios výrazná, plná sebevědomí. Jeho díla, psaná živou ionštinou, se nedochovala, ale zanechala hluboké stopy až do doby byzantské. c) Kritikou genealogického materiálu byl podnícen dajší vývoj dějepisectví. K tomu přistupovaly práce rázu monografického. Byly vzdělávány letopisy jednotlivých obci,je.i podávaly hojnost látky z dě jin lokálních. Byly skládány monografie o dějinách^ýcWnfc/í ná rodů. Jimi vynikl XauthoS, původem Lyd (V. stol.), první „Barbar“ (cizinec), jenž řeckým spisem {Avátaxá, Lýdiaka— Lydské dějiny) informoval Reky o svém národě. Toho příkladu bylo pak zejména za doby alexandrijské cizinci hojně následováno. Xanthovo neza chované dílo mělo ráz hodně románový. Všestranný a plodný Hellanikos z Lesbu (V. stol.) psal monografie o dějinách řeckých krajin (mezi nimFprvní kroniku Atťíky čili Atthis) i o dějinách ci zích národů, I Velkému Řecku se tehdy dostává lokálních historiků. Kromě toho se.již také začínávyskytovati literatura memoinmú HERODOTOS
3. Herodotův živií-i Vlastním otcem dějepisu, jehož dílo se nám jediné z té doby zachovalo, je HERODOTOS (‘'HqóSotoq, Hérodotos). Pocházel z karského Halikarnassu, osady dorské,' ale poionštěné. Původu asi byl alespoň zčásti neřeckého. Narodil se kolem' r. 485. Jehp ujec Panyassis (srov. dále str. 91) byl epický básník a měl na něho, jak se zdá, značný vliv. Karie byla tehdy perskou provincií, v níž vládla královna Artemisie. Po její smrti bojovali Halikarnasští proti jejím nástupcům o svobodu obce. Tehdy Panyassis padl a Herodotos odešel na ostroyjiamos. Později prý se vrátil a sám se účastnil bojů proti tyranovi Lygdamidovi. Potom však byl vnitřními nepokojí nucen opus.titi otčinu. Velkou část.svéW-živuta”Vteoval cestám. Nevíme najisto, kdy je konal a v jakém pořadí; ale znal z autopsie kromě Řecka a ostrovů velkou část Malé i vnitřní Asie, pobřeží Černého moře, Thrákii, Makedonii, Egypt a část Sýrie. R. 445 pobýval v Athénách, kde ro důvěrně seznámil se Sofbklem, Periklem a jinými významnými osobami. Války řecko-perské, v nichž připadla Athénám velká úloha, i osobní vliv athénských přátel způsobily, že se stal obdivovatelem Athén a jejich demokra-
82
cie. V Athénách prý tehdy předčítal ze svého spisu a byl bohatě od měněn. Ukázky ze svých dějin patrně předčítal veřejně i v jiných řeckých městech.1) R. 444 založili Athéňané v j. Itálii na místě za niklé Sybaridy osadu Thurie. Herodotos tam odešel, stal se thurijským občanem a využil tamějšího pobytu k cestám po Sicílii a jižní a střední Itálii. O jeho dalším životě není známo nic bezpečného, ťřed začátkem peloponneské války pobýval asi opět v Athénách. R. 425 byly jeho dějiny patrně již uveřejněny. Krátce poté, jak se zdá, zemřel, bud v Athénách nebo v Thuriích. 4. Dílo Herodotovo bývá nazýváno "lawgiai (Historiai, Dějiny). Autor sám je označuje jako ioTOQÍrjc, mwEptz (histories apodexis— výkaz zkoumání), a tak je předvádí jako výsledek toho, co vyzkou- i mal svými cestami a studiemi. Je rozděleno na 9 knih, nazvaných jménem devíti Mus; ale to nepochází od Herodota. Skládal pů vodně jen menší uzavřené celky monografického rázu (Adyoc, Xóyot logos, logoi— vyprávění, výklad) o jednotlivých zemích a-národech (na př. kóyoi Alywmoi, logoi Aigyptioi—■ výklad o Egyptu), aniž mu patrně hned od začátku tanul na mysli plán velkého jednotného díla. Tyto kratší nebo delší monografie veřejně předčítal. Skládali je pro přednes, nikoli jen pro čtení, a byl v tom pokračovatelem logopoiů. Také látkově na ně navazoval, neboť velkou část jeho výtvo rů zabírala vyprávění o cizích krajinách a národech, pověsti a no-i vely, i příběhy báječné. Vítězné boje evropských Reků poskytly mu však velkolepou látku z doby nedávno minulé a přítomné. Hero dotos je dovedl zasaditi do vývoje světových dějin a dovedl spojití své monografie o dávných dějích i o válkách řecko-perských jed notným plánem v umělecký celek. Světové dějiny chápal jako odvěký zápas' mezi Řeky a východními ná rody („barbary“), mezi Evropou a Asií. Závěrečným dějstvím onoho nepřátelství byly mu války řecko-perské, jimž věnuje hlavní pozor nost. Ale jeho počátky sahají až do doby mythické. Na toto pásmo na vazuje Herodotos dějiny všech hlavníchstarověkých národů, a to tak, že ojaich vykládá monograficky v četných příležitostných odbočkách. Obsah Historií še člení na dvé hlavní části: světové dějiny do válek řeckoperských,.á. války řeckomerské samy............. *) Že by je byl předčítal Rekům shromážděným v Olympii, jak tvrdí Lukianosj jest pochybilo. Zpráva, že vzbudil zájem mladičkého Thukydida o dějepisectví,
CO w w’xmm. a Jv,
fovhyjy slávy podivuhodné činy Řeků
mbuii, vl;,)v ; . iý;>■. r y tdá ta sn.c r>a , • ’1W ; -’ml, rotí. Peršanům, ale m blRí i do ů ■ •>zásluhy barbae a ncupúm i.’!ů h výkonům obdivu. * vy ,•>1", j t * >í připomíná epickou i 1 *’ 1 ,r v Li.mé ■ ' '■ > ' V ,■ a /n >r nasma, tak je to..,'Lm zvlášť v prvním oddíle (srov. II.—-X. zpěvy up,.; * < , ,m i > >< V u m A ■ ' Jakoanivlliadě—ý- celek jednolitý. I motiv Historií je příbuzný s motivem Iliady (ne-j přátelství mezi dvěma stranami), a také v některých podrobnostech napodobil Herodotos epickou techniku. Ale byl téz současník, attické tragedie a naučil se podle ni dramaticky děj zauzlovát a stupňovat až do katastrofy. Baví tedy Historie čtenáře bohatou pestrostí látk>. n djol m v nem s y, -řu miny'., ..ILmjpiii, r. ■' , , • .< i ! * výHadenrhistoriekým. Při tom jest zájem a napětí čtenářovo dovedně udržováno až do konce. označuje některými rysy. ]jd -H Má
A mhavakrmAMR. .
do*O£ •/ 'Li / j u, i p n, Ilenxiotc. m-"., O h
•
v
•
i'-
, 'r
■
--y, ,o .'i o ’ - 1 ř) '•/ vzájerr > roM >sy z •- ’ rrvní .útok historicky zjištěný podnikli barbaři: iy iský král Kroisos napadl řecké osady v M. Asii. Sám podlehl PerSanům, vedeny a Kyrem. Ten pokořil i řecké osady a Babylonii Jýróvlicky se vypráví vždy o mmích a dějinách národů, kterým při tom výv< . i , » • > ’ ',«'o Médů, Peřšanů, řeckých osad v M. As> .* • ■ Atéňanů (I. faulu.) —Kambysova výprava y>. a jeho dějinách (II.). —- K. tomu se pojí popis Libyje (sev. Afriky) a další osudy perské říše až po Dareia I., jenž ji znovu konsolidoval. Epssody: Polykratova-ša ráda na Samu; Indie, Arábie (III.). — Dareiovo tažení proti Skythům je provázeno výkladem o SkythecM) a národech severových. Evropy. AamýSená výprava do sev. Afriky vede k výkladu o řeckých, afrických osadách (IV.). tVs dit-tó !» > ' > ■' budeThrákie a Makedonie. V M. Asii se vzbouří lenové; původce vzpoury Aristagoras hledá pomoci -ve Spartě a v Athénách. Odbočka o Thrácích, p .■ >1 ■’ mJ . Pokořivše lony, podniknou Feršané první výpravu proti Řekům; ale perské loď stvo se ztroskotá u mysu Athosů (r. 492). Druhá výprava se končí (r. 490) po rážkou Pcršanú u Marathona (VI.). — Dareiův nástupce Xentes, připraviv útok na souši i na moři, táhne na Řecko. Rekové se marně dovolávají pomoci ve Vel kém. Řecku, ohroženém Karthagiňany. Sparfané sepokusí zadrželi XerxauThermopýl, ale podlehnou (VII.). — Po nerozhodném námořním boji u • , < zaberou a vyplení Feršané opušt u i '■ < l‘‘ přimějeXerxakútěku (Vlil.). —Řekové porazí p. • . v kaly (r. 479), přecházejí sami k ofensivě a dobudou (r. 4/8) Sestu (IX.).
*) Vliv attického prostředí lze pozore *'
.
, v
. :.... >.•’! > nAy k tomu, aby ve svých uměleckých dílech řešili otázky metafysicke, 2..Satyrskádrasaa. Původní „tragedteVabsahovala prvky vážné":ý i veselé. K veselí dojista přispíval, také křepčící sbor satyrů, směšné A ustrojených. Převahou vážných látek.byla však veselost z tragedie " pozvolna vytlačována, ač v. ní jemný humor státe byl přípustný, a se sborem satyrů z ní vymizela. A1' t . 'i * .uma- ; nikle pí< lo v samostatný útvar, t. z/. sU/u/.- A, ‘ ‘ vzdycKy představoval mtyry se Sikmm, jciichž koňské atr rejdění a pošetilé chovám ciim-k ‘"v< eiovalo. Latka satyrsKeho dramatu byla také čer/m tájmm ’ -marné příběhy. Vpravíti sbor satyrů do mnohých bájí neb; m , snadné, a neobešlo se to bez násilí. Od komedie se satyrské.terama..liŠHO sborem, látkou,1) st kusu i vznešenějším stilem, Čímž je řadilo k tragedii. Když vešlo koncem. VI. stol, ve zvyk, aby básníci závodili třemi tragediemi, bývalo jako dohra připojováno satyrské drama. Est e ■ významu to nemělo.2) Historickým vývojem byly veselé prvky pů vodní tragedie odkázány až na konec, a byl to ústupek vkusu obe censtva. Významné je, žc.satymke Lvíma v Athéna- b >; ratal básník pů vodu neattického, Pratinao, pocházející t l , > 'i na Pelopon.-nesu. 3. Složení tragedie? trilogie. Původně se tragedie začínala příchodem (srdgoóoc, parbdbs)' sboru a končila, jeho odchodem («íodo?, exodos). Později byl před příchod sboru , vložen updAoyoy (prol&gds), první jednání, v němž se podávala monologicky nebo dialogicky exposice děje. Ostatní dialogické Části slují epeisodia (éneicmSiov) ;3) bývala tři nebp čtyři a odpovídala druhému až předposlednímu aktu. Závěrečné jednání slulo exodos; po něm už nebylo sborové písně. i) Někdy ovšem i komedie užívala sboru satyrů a látek mythologických, ale jinak, než se to dálo v sat. dramatě; srov. str. 123, 132. a) Soudívá se mylně, že bylo připojováno dojmu z předcházejících tří tragedií. *) Slovo epeisodion (asi „vedlejší výstup“; ’< > 'laje m . . v _•> < o původně vedlejšího proti zpěvům sboru. Tm < jme . giuch . t - •.; * .že byl hlavní osobou tragedie původně sbor. Stručné dějiny.
5T
1
Sbor vcházel za starší doby do orchestry tak, že náčelník melo dramaticky přednášel anapaestické systémy. První píseň sboru se nazyva parodosj) ostatní, které oddělovaly jednotlivá epeisodia, sluly stasinia (OTCttW píseň na stanovišti). Stasimon radostného
rázu, provázené živým tancem, jest (hyporchéma) ; býval jnn u Soioklea zvyšován dojem katastrofy, jež po něm následovala. K zpívaným eastern tragedie náležel i žalozpěv (W' názvů Thespidových k-s dramata mohla býti je jc-rž hrál několik úloh škrabošek. , i'i Cleiunta piosim mé Choirilos z e . četné tragedie. Počin?. ■„•všem muži. v 1< -A;< < o •
Mara> attického cle: >u Ikarie z tehdy patrně byly tragedie zařáděny do .i .. několika známých a obnovil a zvelebil í < o Dionysovi. Jeho ■ ; viděti, ž i íx dAmh -.řifA-rví-ví~ vi -s a h"-in V- Vynikl sladkými přítomnýchi u perskeno % zpěvy a půvabnými tanci. _ _ v Oramata vseca predctiuacb. .. u. - , r v nich lyrika. Ze všech se šachovalo jen několik veršů. ,
Vu untí V. působili .tři-Hašikové. atticfaí. tragedie-:. Atsehytos;. SoJbkles a Euripides. AISCHYLOS
ijivot Aiseliyltv (AWáoc) známe nedokonale. Žil v letech A525/4--.. 456Í5ý Pocházel z urozené , rodin7í.....x._Bleu§ipě; otec slul Ěuforion. Pýchou básníkova života bylo, že stotecnvj2pjoygj_jj..Aia, _ p. . t ■ i' ’ ^srazit. Takikbitvy u, Salaminv se zúčastnil, a snad i jiných bojů, trage diemi začal zášoditlolem V 500yTeprve jako čtyřicátník pronikl, aie potom byl tak slavný, že hýl zván k Hierpnoyuna Ucihi a provo,
.
,
■
;
...... UllVOtkl
SKI(JH11,U zívuiii Z
-..p.
' - O
.
' S'
'*
■■
‘
‘
"
">
*
dastenecké nadšen, boj za otčmu a vítězná hroost UČil se stále od starších i od mladších; dobvl mnohokráte pryní ceny a s neochabující tvořivostí dovedl zvítězit svou Oresteií. ;
2. Aischylovy tragedie. Aischylos 1 >- 1 Z ’ • - * ’* č- "’--'■‘v'-V’ ’ - ’agedií, potud. Šťastný, že dává poněkud nahlédnouti do básníkova v
-
1 •
‘
/£'lUmdm (Hiketides, Prysebniye). Danaovny prchají sňatku se syny Aigyplbvýííii. Utekou se se svým otcem Danaem do Argu. Egypťane je ttohoni a po koušejí se je násilím odvléci; ale jsou zapuzeni argivským králem Pelasgem. ..............
" "......... aurou v.aji. , >-i 1 en. Byiy s z >i b-podle báje spustil orel želvu na jeho holou hlavu a zaoii no. 1 u povést zpiacoval v dramatické básni VMcký (Smrt Aischylova. Mythy Um Aahrobmho. , , ' < i 1 ■_ ;‘ ' '■ v a cm.
101
ceny k sňatku, ale z návodu otcova zabily své manžely. Jen Hypermnestra ušetřila svého chotě Lynkea. Byla za to otcem obžalována, ale s pomocí Afroditinou osvobozena. 2. JI é g a a í (Persai, Peršané). Drama, provozované r. 472, předvádělo jako Frynichovy Foiničanky (str. 101) ohlas vítězství u Salamipy na perském dvoře. Sbor starců je zneklidněn obavou o osud vojska vyslaného proti Řecku, královnu Atossu tíží neblahý sen o jejím synu Xerxovi. Posel přináší zprávu o porážce a líčí námořní bitvu. Dareiúv duch oznamuje, že je příčinou porážky synova zpup nost, a prorokuje novou porážku (u Plataj). Nakonec přichází sám«Xerxes v cá rech a za doprovodu všech hořekuje nad sebou i nad perskou říší. 3. ’Ema énl Qrjflaq (Hepta epi Thébás, Sedm proti Th.) byl poslední kus trilogie1) o osudech prokletého rodu Laiova. Když Laiúv syn Oidipus odhalil zločiny, které nevědomky spáchal, a odešel do vyhnanství, znesvářili se jeho sy nové o vládu v Thébách. Vypuzený Polyneikes, jenž našel útočiště v Argu, uspo řádal výpravu proti rodišti, vedenou sedmi vůdci, z nichž jedním byl sám. Eteokles hájí města. Sbor mladých Thébanek vyjadřuje písněmi náladu bez branného obyvatelstva. Posel přináší zprávu, že nepřátelé chystají na sedm bran města útok sedmi proudy. Eteokles určí obhájce bran; sám jde přes prosby sboru bojovat proti oddílu Polyneikovu. V souboji bratři padnou. Jejich sestry Antigone a Isntene lkají se sborem nad jejich mrtvolami. Když je vyhlášeno, že se Polyneikovi nemá dostali pohřbu, Antigone s částí sboru jde ho přes zákaz pohřbít. 4. fí voprri Seo/id>rr;s (Prométheus desmótés, Upoutaný. Pr.). Lidu milný Titan Prometheus poskytl lidem ohně, ukradnuv jej Diovi, a podnítil množství vynálezů k zlepšení jejich osudu; na rozkaz Diův jest přikován ke skythské skále. Sbor, sestávající z Okeanoven, i sám Okeanos litují trpitele; ale marně ho napomínají, aby nevzdoroval Diovi. Prometheus setrvává ve vzdoru tím spíše, že zná tajemství, jak bude Zeus připraven o vládu. Zeus vysílá Herma, aby to tajemství z Prométhea vynutil; když se to nepodaří, je Titan i se skalou sražen do podzemí. Episodicky je vložen výstup, v němž -šílená lo, trpící pro Diovu lásku, přichází na svém bloudění světem k Prométheovi; Titan ví, že ho jeden z dalekých jejích potomků (Herakles) vysvobodí. Tato i jiné narážky ukazují, že to nebyla samostatná tragedie. Souvisela s dra maty Hq. Xvópevoq (lyomenos, Osvobození Prométhea) a ITo. nvotpŮQoq (pýrforos, Pr. nesoucí oheň); ale pořadí i obsah těch kusů je sporný. 5. —7. Oresteia, provozovaná r. 458, čerpá látku,,a.x^^ s jehož syna Pelopa přecházela kletba na vnuky Atrea aThyesta, na pravnuky Agamenmona, Atreova. syna, a Aigistha, syna Thyestova, a konečně na děti Agamemnonovy Elektru a Oresta. Trilogie se skládá z těchto tragedií: ’Ayapéfivtov (Agamemnón). Kly taimestra, choť krále Agamemnona, jenž velel výpravě proti Tróji, dovídá se p pádu města. Brzy se zjevuje sám král, jsa vítán upřímně sborem starců, licoměrné však svou chotí, jež se svým milencem Aigisthem chystá proti němu úklad. Mezi kořistí královou veze se trojská věštkyně Kassandra. Král důvěřivě vejde do domu. Kassandra vidí prorocky, co se děje a bude dít v domě: král je dvěma úkladníky zabit, a Kassandra také vchází, At Laios, Oidipus, Hepta; sat. drama Sfinx.
102
jdouc ochotně na smrt. Oba vrahové se sboru pyšní tím,, že zabili Agamem nona: choť se pomstila za obětování Ifigeneie, Aigisthos pak za svého otce Thyesta. _ XorjipÓQoi (Choéforoi, Obětující ženy). Orestes, jenž žil po léta ukryt v cizme, vrací se nepoznán do vlasti, aby na rozkaz Apollonův pomstil otce. Elektr^, kterou se sborem otrokyň vyslala Klytaimestra, vyděšená zlým , snem, vykonat smírnou obět na hrobě zabitého, setká se s Orestem a umluví se o pomstě. Orestes s Pyladem vejdou do paláce, s falešnou zprávou, že je Orestes'mrtev. Zabijí nej-:ý prve Aigistha. Maje udeřit matku,'váhá Orestes; ale Pylades mu připomene božíý rozkaz.'Hned po smrti matčině propadá Orestes šílenství, v duchu vidí mstící Erinye a prchá do Delf Evfi evl&eq (Eumenides, Milostivé bohyně). V delfském chrámě spí Erinye y Apollon očistí Oresta od krve a posílá ho do Athép. kde bude zproštěn viny. Stín Klytaimestřin vyburcuje Erinye ze spánku; pustí se za Orestem. Na athen-y ském hradě domáhá se Orestes u sochy Atheniny ochrany. Athena vkládá rozy,, bodnutí do rukou athénského areopagu. Erinye žalují na Oresta, Apollon ho hájí. Když při hlasování ovine vznikne rovnost, hlasů, Athena přiloží svůj hlas v pro spěch Orestův. Erinyím se na usmířenou dostává kultu na Areově pahorku; za, to žehnají milostivě attické zemi.
3. Dramatické umění Aischylovo má nejeden rys umění pri mitivního, zvlášť ve starších tragediích. De? jest v nich prostý, záleží zpravidla v jediné situaci, jež se přímočaře rozvádí, často pouhým vyprávěním. a podkládá náladovým zpěvem. V podstatě.je. .ta. epifat a lyrika. Sborové písně zaujímají s počátku plnou polovinu kusu; později klesají asi na třetinu. Mocný lyrický živel obklopuje všechna) jeho dramata intensivním citovým ovzduším. Zavedl druhého herce, ale jen pozvolna se ho naučil zaměstnavati v dialogu. Ve skuteč nosti jest u něho skoro stále hlavním hercem sbor; byl s dějem ne rozlučně spiat. Časem přibývá v Aischylových tragediích drama tického ruchu; vrcholu dosahuje v Eumenidách, v nichž také básník využil Sofokleovy novoty, tfetího herce. Primitivnost se projevuje i v tom, že starší tragedie nemají exponujícího prologu; ale i tomu umění se básník brzy přiučil. Také dovednost charakterisační osvojil sí teprve s vývojem; v starších dramatech se jen zřídka objevují ná běhy k charakteristice individuální. Ale tragické děje, které předvádí, vzruchy duševní i charaktery jednajících osob strhují diváka svou grandiosností. Zachycuje své hrdiny, ať je to hérós, celý národ (Peršané) nebo poíobůh (Pro metheus) , v nejdramatiČtějším okamžiku jejickosudu. Prudké efekty,, bázeňj mstivost, hněv, hrůzy války a . vraždění, posvátný děs plní jeho výtvory. Jeho hrdinové, kreslení jen několika výraznými tahy
103
J.; ;
bMMM
btz kcho pivy1 aeováni, Jí dnají takřka s živelnou dra hoto', působíce dojmem gigantů. V souhlase s tím miloval Aischylos mocné divadelní efekty. Nejen ~íct 1 Došky herců a nádhernými rouchy je odlišil od prostých •idi ■ •■odváděl i bytosti exotické, podoby fantastické nebo příšerné । j' n >né, Peršané; duchové mrtvých; šílená lo s rohy na hlavě; L'-'i vc v podobě psí s hady ve vlasech). Působil výstupy davovými " • 'elný technikou (Okeanovny přilétají na okřídleném voze; • Prométheem se propadá za hromu, blesku a. zemětřesení). Taxe b fmcMjalma Aischylova je velkolepá. Je slavnostní, vyzna čí se nádhernými. arodvážnýnii obrazy, vznešeností a mohutností, v. Dýmí složeninami, leckdy ho jen krůček dělí od bombastu^ lěšnosti. Zejména z písní sborových vane dionyská ekstase, \ má je tragik dědicem dithyrambu. Ideje Aisehylovy, Básník předvádí problémy). náboženskéř i mravní; řeší je jako člověk zbožný, věřící, ale bojující o lepší p:.zrání. Bezbožný skutek, zpupnost, p-\n lnění.stíhá trest od bohů. Oozi Aíschylovi nejsou Olympané sc svými vášněmi a chybami. Božstvo je neúprosně. spravedlivé. a nechybné. A tu se u Aischyla u jeho současníka Pindara objevuje velebná postava Diova: on je nejvyšší bůh, všemohoucí, vznešený pán všeho, představitel světového řádu. Tomu neodporuje ani- odboj Titana Prométhea oi'vd Diovi: v něm vyznívá pravěký zápas mladší generace bohů, ’,mdcné Diem, proti generaci Titanů, a ten zápas jest již u Hesioda str. 39) chápán jako zápas o lepší světový řád, Básník sice r 'spouští, aby byl v Upoutaném Prométheovi’Zeus snižován. Ale Titan trpí právem.,1) poněvadž se provinil proti Diovi, a není po chyby, že byla při konečném smíru důstojnost Diova rehabilitována. božstvo řídí lidské osudy. Na ty, kdož se příliš povznášejí, sesílá ..ssUpenost, v níž se člověk dopouští viny. Vina pak plodí novou a prochází jako kletba celým rodem. Děsné osudy rodu Laiova a Aúopovců jsou toho výmluvným dokladem. Ale jak tedy může' ot í člověk ze svého jednání činěn odpovědným? Aischylos se nepokusil rozAešiti tento problém, avšak uvědomil si jej. Když Orestes na boží rozkaz zavraždí matku, zmocňují se ho náhle pochyby, zda jednal správně; a Erinye vyvstávají z jeho vlastního nitra, jsou
mythologickým vyjádřením jeho svědomí. Neuspckojujc-li mše cítění konečné osvobození Orestovo zasažením Atheniným, velko lepá je zato myšlenka, že božstvo odkazuje provinilce na areopag: napříště má o vině a nevině rozhodovati stát, společnost. Aischylos přetvořil lyrickou hru v tragedii. Jeho starší výtvory nejsou dramata v plném slova smyslu; jsou příliš epické a lyrické. Ale v kusech Oresteie vytvořil opravdová tragická dramata a dosáhl klasické výše. Stalo-li se tak pod vlivem mladého Sofoklea, neubírá to staršímu tragikovi ceny; dílo je ryze jeho. Velký byl jeho vlastní vliv na mladší tragiky. Pro Athéňany se stal národním básníkem, představitelem pravé poesie a učitelem občanské zdatnosti z doby velikosti národní. Tomu, kdo chtěl po jeho smrti provozovat jeho dramata, povoloval stát proti obyčeji sbor. )
, j Aisshylúv PronvnA-js mní „titan“ v moderním smyslu, alegorie lidského vzde-a proti božstvu; aic z některých jeho rysů ize tuto představu vyvodit.
*) Od té doby hráli herci, odborně školeni. Některé své úlohy už Sofokles sklán viřbH.ev
104
105
SOFOKLES
1. Sofokleův žiyot. Sofokles (Doepoxkřf) byl o jednu generaci mladší Aischyla. Narodil se kolem ri„4.9.6Á.dému zvaném Kolónos Hippios (Koňský chlum), jenž ležel blízko Athén v překrásné krajině. Jako stařec oslavil svůj rodný kraj v tragedii Oidipus ha Koloně. Jeho otec Sofillbs byl zámožný průmyslník z třídy jezdců. Dal svého nada ného a sličného syna pečlivě vzdělat v uměních musických (srov. pozn. na str. 10) i v gymnastice. Své přednosti v těchto oborech uplatňoval básník i veřejně. R. 480 vedl s lyrou sbor chlapců při paianu na oslavu bitvý u Salaminy. V jedné své tragedii vystoupil jako mythický pěvec a hudebník Thamyris, v jiné jako Nausikaa hrající míčem. Ale herectví zanechal, prý pro slabý hlas.2) Jako básník došel uznání velmi brzy. Již r. 468 zvítězil nad Aischylem třemi dramaty, z nichž Triptolemos oslavovalo mythickou minulost Attiky. Po smrti Aischylpvě se stal miláčkem athénského obecenstva a po celý dlouhý život byl provázen úspěchem. Dobyl mnohokráte
první ceny, často i druhé; třetím —což se rovnalo propadnutí — nebyl nikdy. Proti Aischylovi a Euripidovi účastnil se činně veřejného života. Nijak v něm nevynikl, ale získal si znalost života i lidí. R. 443/2 byl správcem pokladny athénského spolku a v letech 441—439 jedním z velitelů ve válce proti Samu. Když v Athénách s neúspěchy ve válce peloponneské zesílil vliv oligarchů, byl zvolen r. 411 do de sítky oligarchických probulů. Po pádu oligarchic byl obžalován, ale šťastně vyvázl. Důležitější byly jeho vztahy k náboženství a ke kultu. Mimo jiné byl knězem léčivého héroa Amyna. Když pak byl r. 420 přenášen z Epidauru do Athén kult léčivého boha Asklepia, přijal boha ve svém domě a uvedl ho pg.k do jeho nové svatyně. Ve spojení s oběma byl po smrti uctíván jako hérós Dexión (Hostitel). Nejedna starověká zpráva osvětluje jeho život a povahu. Stýkal se s vynikaucími současníky jako s Periklem a Herodotem. Aischyla kritisoval, ale ctil v něm geniálního básníka a učil se od něho. Učil se i od mladšího Euripida, a ačkoli mu jeho poesie nebyla sympa tická, vzdal mu v divadle okázale poctu, když r. 406 zemřel, o něko lik měsíců dříve než stařičký Sofokles (f 406/5). Byl to člověk vlídný a snášenlivý, milý .společník, přítel životních požitků. V posledních letech svého života měl, jak se zdá, potíže s rodinou. Jeho syn lofon, jenž se také stal tragikem, strachoval prý se o dědic tví, poněvadž prý Sofokles promarňoval jmění s hetérami. Žaloval prý u rodového bratrstva (fratorů) na otce, že není pro chabý rozum schopen spravovat majetek. Tehdy prý básník místo obrany před nesl z Oidipa Kolonského, jehož právě skládal, sborovou píseň velebící Kolonos a Attiku, aby dokázal svěžest svých duševních sil; a žaloba prý byla zamítnuta. Co je na té věci pravda, nevíme. Zprá va o majetkových sporech je snad ohlasem skutečnosti; ostatek je asi jen pověst nebo také vtip komedie.1) \ 2. Sofokleovy tragedie. Sofokles působil..nějaký čas vedle Aischyla a ještě delší dobu současně s Euripidem; ale bezpečněji můžeme sledovat jen vzájemný poměr těchto dvou mladších tra giků. Sofokles složil přes 120 dramat; z nich se nám zachoval pouze výbor 7 tragedií, a ty pocházejí vesměs z mužného a. stařeckého *) Účinně využil této historky Machar v básni Poslední vítězství Sofokleovo (V záři hell, slunce).
106
období jeho činnosti. Většinou nemáme zpráv, kdy byly provozo vány; jen ze znaku, tragedií šatných můžeme přibližně stanovil jejich časové pořadí. : L.«4 í (iq (Aiás, 2. p. -anta) je patrně nejstarší. Aias, po Achilleovi nejlepší hrdina před Trojí, jest uražen, že se Achilleovy zbroje dostalo Odysseovi, a ne jemu. Odysseus slídí zrána u Aiantova stanu; Athena mu prozradí, že se Aias chystal jeho, Agamemnona a Menelaa v noci zabít; ona však ho ranila šílenstvím, a Aias místo lidí pobil kusy dobytka. Procitnuv z šílenství, cítí Aias hanbu a chce svou čest napravit sebevraždou. Sbor salaminských plavců a jeho žena Tekmessa rozmlouvají mu ten úmysl, a on na oko poslechne. Odejde však z tábora a o sa motě nalehne na meč. Poněvadž byla dána věštba, že Aiantovi hrozí zkáza, vyjde-li toho dne ven, hledá ho sbor a Tekmessa; najdou jeho mrtvolu. Nevlastní jeho bratr Teukros ji chce pohřbít!, Menelaos a Agamemnon tomu brání; Odysseus však šlechetně zakročí ve prospěch svého bývalého nepřítele. 2. *\1 v t ty v i/ (Aritigoné). Děj tragedie se odnáší k pověsti o výpravě sedmi proti Thébám (srov. str. 102). Antigone prozrazuje své sestře Ismeně, že vladař Kreon zakázal pod trestem smrti pohřbít Polyneika; jest odhodlána prokázat mu pohřební pocty. Sestra ji marně varuje. Před sborem thébských občanů vy hlašuje Kreon svůj zákap. Jeden z hlídačů mrtvoly hned hlásí, že ji kdosi posypal prstí. Při druhém pokusuje Antigone lapena. Kreon, před nímž dívka neohroženě hájí vyšší mravní zákon, odsoudí ji k pohřbení za živa. Nedbá domluv svého syna Haimona, jemuž byla Antigone zasnoubena. Teprve věštec Teiresias otřese jeho zatvrzelostí, aleje už pozdě. Antigone je mrtva, Haimon se u ní probodl, a jeho matka Eurydike si po zprávě o jeho smrti také vzala život. 3. ’Hkšxw (ÉlektráJ má touž látku jako Aischylovy Choeforoi (str. 103). Orestes s pěstounem a Pyladem přichází do Argu, jsa rozhodnut pomstít svého otce Agamemnona. Elektra zatím doma velmi trpěla od Aigistha a necitelné Klytaimestry, kdežto její sestra vycházela s vrahy dobře. Když pěstoun oznamuje domnělou smrt Orestovu, dosahuje zoufalství Elektřino vrcholu; bylť Orestes jedinou její nadějí. Ve své vášnivosti chystá se sama na vrahy. Ale poznává se s Orestem,, když přináší urnu s popelem domněle Orestovým. Jsa podněcován a podporován sestrou, zabije Orestes nejprve bezbožnou matku, po ní Aigistha. Vykonal tak slavný čin.' Sbor se skládá s argivských paní. 4. OlSínovq nvQavvoq (Oidipús tyrannos = král)1) je čerpán z thébských pověstí o rodu Laíově (srov. str. lů3)7"Oí3ipus, domněle syn korintského krále Polyba, dostal věštbu, že zabije otce a matku pojme za choť; proto se stranil Korinta. Zbavil Théby hrozné Sfingy a dostal za to lokastu, jejíž choť král Laios byl nedávno před tím zavražděn, jak se pravilo, neznámými lupiči. A vlád ne řadu let v Thébách šťastně. Město bylo navštíveno morem. Kreon, bratr lokastin, přináší z Delf věštbů: mor ustane, bude-li vypuzen ze země vrah krále Lata. Oidipus se před sborem thébských občanů ujme pátrání po vrahovi. Přivo-
*) Přívlastek „Král“ je pozdějšího původu; odlišoval tuto tragedii od druhého Sofokleova Oidipa, ale brzy byl chápán jako označení její výtečnosti. Básník však jí dobyl jen druhé ceny.
laný věštec Tcbesins cazna/ ■> e, fn> ^».s« Oi 'i -hs, ki-al v i- v ti . •, AiA Kreon> ;vg ■» švvtra vyhání ?; "erě. K ve A ,a 7 Cň