Duchovní realismus Terezie z Lisieux 8085527030, 9788085527032

Citation preview

VICTOR SION

Duchovní realismus Terezie z Lisieux Předmluva od Mgr Guy Gauchera, biskupa z Meaux

KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ

1992

Předmluva

Nihil obstát: P. Vojtěch Kodet O. Carm.

cenzor Imprimi potest: P. Josef Jančář O. Carm.

generální delegát pro ČSFR

© Les Éditions du Cerf Translation © Terezie Brichtová, OP. 1992

ISBN 80-85527-03-0

Jsou knížky, které jsou napohled nenápadné a nedělají skoro žádný hluk, ale mají vydatnou náplň a živí celé ge­ nerace čtenářů. Tak je tomu s „Odevzdaností Boží prozře­ telnosti“ od jezuity P. Jean-Pierre de Caussade, s „Moud­ rostí chuďasa“ od františkána Eloi Leclerca nebo s tímto „Duchovním realismem Terezie z Lisieux“ od otce Viktora Siona, karmelitána. Tuto knihu vydal Lethielleux (1956), byla přeložena do pěti jazyků a znovu uveřejněna ve „Foi Vivante“ (1972). Toto je nové vydání, které si vynutily naléhavé žádosti čtenářů, zklamaných, že už nenalézali toto klasické dílo v knihkupectví. Otec Viktor rozjímal po celý svůj život nad texty od Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře. Jeho hluboká bytost se s nimi sžila. Již v r. 1940 ho matka Anežka od Ježíše (Pavlína Martinová) přijala v hovorně lisieuxského Karmelu jako mladého novicmistra a dala mu jako „heslo“: „Důvěru, nic než důvěru, která vede k lásce...“ Potom po chvíli mlčení dodala: „...a bratrskou lásku.“ Když čtla „Duchovní realismus“ sestra Jenovéfa (Celina Marti­ nová), říkala autorovi: „Vy jste pravý učedník mé malé sestřičky. “ Kolik generací karmelitánů se od něho naučilo prožívat tuto odevzdanost v Tereziině škole! Kolik lidí bylo osvo­ bozeno a uniklo depresi nebo sebevraždě, když se setkali s otcem Viktorem! Dal jim objevit neslýchanou lásku Otce — „Abba“ — a povzbudil je k důvěře dítěte, které bylo konečně obnoveno, osvobozeno od všech svých ran a od svých strachů a otevřelo se budoucnosti.

5

Právě proto, že sám žije z této tereziánské moudrosti při nejprostších úkonech každodenního života, mohl otec Viktor pomoci tisícům bytostí, které ve dne v noci klepaly na jeho dveře a hledaly pramen živé vody. Mohu to do­ svědčit, když jsem žil šestnáct let v karmelitánském bra­ trstvu v naší HLM v ulici Kamila Flammariona u pramene (v Orléansu), kde jsme se modlili, sdíleli strasti i radosti, společně vařili a myli nádobí se všemi, kdo přicházeli z nej­ různějších prostředí. Nezapomeňme ani na hejna dětí ze všech zemí světa, které za ním běhaly na ulicích, aby je objal a aby od něho přijaly pokoj a dobrotu, zářící z jeho modrých očí. Vezměme, čtěme znovu a znovu tuto malou tereziánskou klasickou knížku, která se může stát, jako pro tolik jiných čtenářů, knihou nejmilejší. Její prostota neznamená chu­ dobu, ale plnost. Náš složitý a roztříštěný svět to naléhavě potřebuje. Člověk může znovu nalézt svou hlubokoujednotu jen v úkrytu svého srdce, tam, kde sídlí Nejsvětější Trojice. „Kdybys znala Boží dar...“ (Jan 4,10). Svatá Terezie z Lisieux nám odhaluje, že tento dar je také pro každého z nás, ať jsme kdokoli, vyhoštění, „vypískaní“, křesťané starého ražení, bohatí nebo chudí, kněži nebo laici... Neboť všichni jsme handikapovaní a potřebujeme, aby nás uzdra­ vila Milosrdná láska. „Důvěru, nic než důvěru, která vede k lásce...“ BRATR GUY GAUCHER, KARMELITÁN, BISKUP Z MEAUX, O SVÁTKU NAROZENÍ PANNY MARIE 8. ZÁŘÍ 1986

Úvod

„Konečně jsem nalezla své povolání! Mým povoláním je láska! Ano, nalezla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože! V srdci své Matky církve budu láskou... Tak budu vším1.“ Tento text je neustále citován a je nevyčerpatelný. Jistě prozrazuje jeden z nejhlubších úmyslů svaté Terezie od Dítěte Ježíše, jedno z nejčistších osvícení, kterých se jí dostalo od Boha. Ale tyto horoucí řádky se nevztahují pouze na její po­ volání karmelitky, na její úlohu ve světě jako kontemplativní řeholnice. Mohou dát mnoho i lidem, kteří jdou po jiných cestách a mají jiné úkoly, neboť nejlépe vyjad­ řují to, co je na Tereziině objevu a poselství všeobecné. Prozrazují její intenzívní božský život1 2, ke kterému jsou všechny Boží děti povolány, aby ho s ní sdílely. Připusťme, že Terezie sice přitahuje mnoho lidí, a to i těch, kdo jsou mimo církev, ale že zklame nebo odradí jiné, kteří pociťují při její četbě jistou nechuť, jako by to bylo nějaké „zlevněné křesťanství“. V jejím osudu jsou udivující paradoxy. Po zdánlivě bezvýznamném životě v odloučení od světa

1 Rk B, 3 v. 2 Božským životem nazýváme život v hlubinách, vlastní úkon křes­ ťana, jediný a stále obnovovaný, při kterém tři božské ctnosti, víra, naděje a láska tvoří jakoby vzestupný oběh nebo jakoby oživující tlukot srdce (v biblickém smyslu): víra přijímá, láska dává v ovzduší naděje.

6

7

je prohlášena Piem X. za „největší světici moderních časů“. Je kontemplativní mniškou, a papež Pius XI. se nebojí udělat ji patronkou všech misií. Nemá žádné pozo­ ruhodné literární vlohy a zůstává při dětské obrazotvor­ nosti, ale podává úžasně bohatou nauku. Ve styku s ní se prohloubila teologie a obnovila spiritualita a ani jedna ani druhá dosud nevyčerpaly všechnu její blahodámost. Jaká je hluboká příčina těchto paradoxů? Je tato: život, jaký vedla Terezie, a „malá cesta“, kterou odhaluje duším, jsou podstatně božské (teologální). Nuže, nic nevypadá skromněji než to, co je božské. Anebo přesněji, nic se lépe nesnoubí s podstatou obyčejných věcí, nic se neskrývá s větší radostí pod jejich slupkou, nic se šťastněji nevyjad­ řuje jejich prostřednictvím než čistý božský život. Pravda, někdy nadpřirozeno vynikne nad obecnou existencí, když propukne navenek v mimořádných jevech. Ale v tom, co je „nejpodstatnější“, živí se naopak tiše vším, co se mu namane v nejvšednějším toku dní. Život člověka, stvoře­ ného Bohem, vykoupeného Kristem a přetvořeného Du­ chem, zůstává a má zůstat životem lidského dítěte. A čím hlouběji božský je tento nový život, tím víc také zůstává hluboce a prostě lidský. Taková je základní pravda, kte­ rou staví do popředí zkušenost a učení svaté Terezie. V tomhle bezpochyby je doopravdy moderní tato mladá dívka, která nikdy neodděluje ani ve své lásce, ani ve svém hlubokém hledání, ani ve svých každodenních zaměstnáních zemi od nebe, konkrétní a křehké pod­ mínky svého pozemského dobrodružství od požadavků svého božského povolání. Bezpochyby také proto, že uměla nalézt v tomto napětí rovnováhu a uskutečnění svého života, stala se učitelkou duchovního života pro dnešní lidi. Terezie se podobá velkým osobnostem dějin, jejichž konkrétní, reálné bytí je i v hlubší rovině symbolické. Není jen velmi velikou světicí, je obrazem lidí naší doby. Naprosto ne výhradně těch, které Bůh volá do kláštera, ale všech, kdo hledají své místo v tajemném těle a trpí,

když všude pociťují omezenost svých sil a nekonečnost svých tužeb. Nuže, Terezie nalezla své místo v srdci církve tím, že šla po své „malé cestě“, a uměla si toto místo skvěle udržet. Je proto důležité, aby ti, kdo chtějí přes svou vrozenou slabost plnit své povolání v tomto převráceném světě tak, jak to Bůh očekává, správně pochopili teolo­ gální hloubku této cesty, kterou jim Terezie otevřela. Nedomnívali jsme se, že se pro snazší pochopení Tereziina poselství musíme pokusit o teologické studium jejích spisů nebo o duchovní rozbor její zkušenosti ve vlastním smyslu slova. Práce tohoto druhu už provedli úspěšně jiní1. Tento esej zůstává spíš v rovině pedagogiky božského (teologálního) a chtěl by mnohem spíš před­ stavit, jak Terezie postupně objevovala a konkrétně pře­ dávala svůj ideál, než teoreticky vykládat její nauku. Ne­ boť dříve než učila svět své malé cestě, musela ji zaživa sdělovat kolem sebe. Pius XI. to zdůraznil už 17. května 1925: „Této ,cestě dětství4 učila (svátá Terezie) svými slovy a svými příklady novicky svého kláštera a dala ji objevit všem ve svých spisech.“ Toto je tedy vůdčí linie tohoto eseje: po stručném roz­ boru Tereziina životního prostředí na Karmelu, ovzduší, které kolem sebe vytvářela, aby odhalila svou cestu lásky (hl. 1), pokusíme se studovat její osobní zkušenost. Nej­ prve se budeme snažit vyzkoumat úmysl, jaký ji vedl při jejím duchovním hledám (hl. 2), potom uvidíme, jak bude postupně objevovat všechny prvky svého učení (hl. 3).

8

9

1 Srv. zejména: L. Liagre, Duchovní cvičení se sv. Terezií z Lisieux, Lisieux 1953; H. Petitot, Svatá Terezie z Lisieux, Duchovní obroda, Paříž 1925; M. M. Philippon, Svatá Terezie z Lisieux, „Zcela nová cesta“, DDB, 1958; Mgr A. Combes, Úvod do spirituality sv. Terezie od Dítěte Ježiše, Vrien 1948, a všechny jeho ostatní spisy; C. de Meester, Dynamika důvěry, Vznik a struktura „cesty duchovního dětství“ u svaté Terezie z Lisieux, Cerf 1969; G. Gaucher, La Passion de Thérése de Lisieux, Cerf 1972, atd.

Potom budeme naslouchat, jak učí a předává ovoce své vnitřní zkušenosti. Nejprve ukáže požadavky „malé cesty“, základní rozpoložení, jaké se vyžaduje, aby někdo na ni bezpečně vstoupil (hl. 4). Potom ozřejmí podstatné kroky Božího dítěte na jeho cestě k Otci: víru v Lásku, která se jeví jako základ cesty dětství (hl. 5), obětování se Lásce: rozhodné nastoupení této cesty (hl. 6); konečně odevzdanost, která je ustavičným cvičením duše, jež se oddala lásce (hl. 7). Na závěr spojíme v jeden svazek těchto několik úvah kolem Tereziiny oblíbené myšlenky: srdce církve. To je styčný bod věcí stvořených a nestvořených. Tam vede malá cesta Terezii. Toto životodárné prostředí vyvolalo podivuhodný rozkvět božského života. Srdce církve, rozvinutí v důvěře a lásce. K těmto vrcho­ lům chce Terezie za sebou táhnout mnoho přátel.

ZKRATKY, POUŽÍVANÉ V TEXTU

Rk A: Rk B: Rk C: ZS: RV: DL: PR: Duch:

DD: DT: N: ÚKL: NV: B: ZR: Sum II:

Rukopis A (1895) Rukopis B (1896) Rukopis C (1897) Žlutý sešit (Poslední rozhovory, sebrané matkou Anežkou od Ježíše). Rady a vzpomínky, ÚKL, 1952, od sestry Jenovéfy. Dokumentace lisieuxského Karmelu. Poslední rozhovory, Cerf-DDB, 1971, se svazkem „Příloh“. Duch bl. Terezie od Dítěte Ježíše, podle jejích spisů a očitých svědků jejího života, ÚKL, 1922 Dějiny duše, vydání z r. 1955. Dopisy svaté Terezie z Lisieux, Cerf-DDB, 1972 Nekrolog od sestry Marie od Nejsv. Trojice, Karmel v Li­ sieux, 20. 2. 1944 Ústřední kancelář v Lisieux. Novissima verba, vydaná r. 1927, převzatá do PR, svazek „Příloh“. Básně sv. Terezie z Lisieux (v DD). Zbožné rekreace sv. Terezie z Lisieux (v DD). Souhrn kanonizačního procesu, Řím 1920.

10

HLAVA 1.

Terezie ve svém životním prostředí

Tolik jsme si zvykli všímat si u svaté Terezie od Dítěte Ježíše jejího osobního vzestupu v její rodině a poté na Karmelu, že skoro nemyslíme na to, abychom ji před­ stavili v její úloze vychovatelky. Tím zapomínáme, že strávila v noviciátě celý svůj ře­ holní život, tedy něco přes devět let (kromě posledních měsíců, kdy se dostala do nemocničky, aby tam zemřela). Po čtyři roky zastávala prakticky úkoly novicmistrové, ale bez tohoto titulu. Takže se nemohla opírat o autoritu, která jí nebyla oficiálně přiznána, nýbrž jen o svůj osobní pokrok. Z toho vznikala choulostivá situace, ale byla jako stvořená k tomu, aby ukázala Tereziinu svatost, a také pevnost a důslednost jejího poselství. Terezie v noviciátě: tady ji máme v jejím nejlepším roz­ voji, uprostřed boje. Proto ze všeho nejdřív stručně při­ pomeneme prostředí, ve kterém žila a vyvíjela se. Terezie složila sliby 8. září 1890 a byla by měla nor­ málně opustit noviciát za tři roky. Ale její dvě starší ses­ try, matka Anežka od Ježíše a sestra Marie od Nejsvětějšího Srdce, byly na lisieuxském Karmelu už před ní. Zvyk oné doby nepřipouštěl, aby zasedaly v jedné a téže konventní kapitule víc než dvě členky jedné rodiny. Te­ rezie byla z kapituly vyloučena a byla ponechána v no­ viciátě. Nadále se zúčastnila každý den poučování matky Marie Gonzágy a vyprošovala si od ní dovolení jako novicky... 20. února 1893—Terezii bylo tenkrát dvacet let — byla matka Anežka od Ježíše zvolena převorkou. Dřívější no-

13

1 To znamená byla hospodářkou. 2 Viz přílohu I. o úkolu novicmistrové. 3 Řeho,nice> která má za úkol zasvěcovat nově příchozí do zvyklostí klášterního života.

Ale proměnlivá nálada matky převorky nedovolila Te­ rezii, aby dělala dlouhodobé plány. V zaměstnáních ne­ existovala žádná stálost. Ke všem těmto těžkostem při­ stupovalo Tereziino mládí. Musela radit, povzbuzovat, a případně kárat novicky, starší než byla sama. Vidíme, za jakých lidsky nepříznivých podmínek musela zastávat svůj úkol, a to až do smrti. Avšak právě na tom se po­ světila. Bylo to nepatrné pole působnosti — řeknete — ten noviciát na Karmelu. Jistě, u této existence, zcela skryté, zcela soustředěné do nitra, nevystupuje na povrch žádná výjimečná událost. Když jde člověk za tím, co je pod­ statné, nutně ztrácí vnějšek svou důležitost. Ale zde právě hrdinství vyrůstá z jednotvárnosti, z každodenní věrnosti, a hodnota skutků se už neměří podle jejich okázalosti, nýbrž podle toho, jak jsou naplněny láskou. Tímto chudým rámcem, tak náročným pro vůli, se čás­ tečně vysvětlí bystrost a jemnost Tereziina pohledu na její vlastní sklony a na reflexy jejích družek. V tomto světle nabývají všechnu svou výraznost její příklady, ať se zdají sebenepatrnější a sebebezvýznamnější. A naopak lépe pochopíme bohatství jejích intuicí a její vhled do lidského srdce. A ještě víc: její zkušenost, její učení, opí­ rající se o úplně obyčejné, ano i fádní skutečnosti, jsou takřka „přenosné“ na všechna společenská a psycholo­ gická prostředí. Všeobecný úspěch „Dějin duše“ je toho dosti výmluvným svědectvím. Tereziin génius vskutku nejen instinktivně vytušil nej­ hlubší zákony našeho bytí, ale hlavně objevil nanejvýš jednoduchý prostředek, jak je zaměřit k Bohu. Nemohla se spokojit s tím, že nalezla svou „cestičku“ a že po ní kráčela. Ale uměla na ni přitáhnout lidi a pomáhat jim k jejich rozvíjení v ovzduší, které kolem sebe vytvořila. Terezie sama uznává, že Pán Bůh jí dal podivuhodnou schopnost duchovní pedagogiky. Svěřuje se s tím matce Marii Gonzáze a připomíná jí, jak byla překvapena, když ona, tak mladá, byla pověřena výchovou svých družek.

14

15

vicmistrová, matka Marie od Andělů, se stala podpřevorkou. Bývalá převorka, matka Marie Gonzága, byla jmenována ukladatelkou1 a novicmistrovou. Nová převorka požádala svou mladou sestru Terezii, aby pomáhala matce novicmistrové v jejím úkolu1 2. Tím jí svěřila choulostivé poslání. Bude k němu zapotřebí vel­ kého jemnocitu a velké rozvahy, vzhledem k nedůvěřivé a nedůtklivé povaze matky Marie Gonzágy. Ostatně, k tomuto jmenování nedošlo nijak úředně. Terezie měla v noviciátě jen titul „anděl3“ dvou sester laiček: sestry Marie od Ježíše, která vstoupila na Karmel 23. prosince 1887, tedy před Terezií, a sestry Marie Magdaleny od Nejsvětější Svátosti, která vstoupila 22. července 1892. Sestra Terezie od Dítěte Ježíše se takto musela diskrétně zabývat duchovní formací svých dvou družek, které byly starší než ona. Když za dva roky, 16. června 1894, vstoupila na Kar­ mel sestra Marie od Nejsvětější Trojice, převorka jí po­ nechala všechnu svobodu, chce-li se obracet na svého „anděla“ se svými těžkostmi jak vnitřními, tak praktic­ kými. Brzy byly Terezii svěřeny jiné dvě novicky: sestra Jenovéfa, jíž nebyl nikdo jiný než její sestra Celina, která vstoupila 14. září 1894, a sestra Marie od Eucharistie, jejich sestřenice Marie Guérinová, která přišla 15. srona 1895. Taková byla situace během tříletého převorátu matky Anežky od Ježíše. Nové volby 21. března 1896 vrátily do čela komunity matku Marii Gonzágu, a ta rozhodla, že si kromě převorátu ponechá i úřad novicmistrové. Matka Anežka jí diskrétně poradila, aby co nejvíc používala u novicek výpomoc sestry Terezie. Matka Marie Gon­ zága si ji velmi cenila a prakticky jí noviciát přenechala.

„Má matko“, píše, „snad jste si vzpomněla, že Pán často se zálibou uděluje moudrost maličkým... Vy jste se jednou nebála mi říci, že Pán Bůh osvěcuje mou duši, že mi dává zkušenost celých leť.“ Jak Terezie chápala a zastávala svůj úkol, se můžeme zeptat jí samotné, neboť nám o tom zanechala svědectví „Autobiografické spisy“ (dříve „Dějiny duše“) jsou spíš skoupé na podrobnosti o tom, co nás zajímá. Když ke konci života na příkaz matky Marie Gonzágy Terezie sepisovala stránky, které měly být jejím posledním ru­ kopisem, tázala se matky Anežky: „O čem chcete, abych psala?“ — „O lásce, o novickách,“ odpověděla její starší sestra. Terezie poslechla, ale ve skutečnosti je v těchto kapitolách řeč více o lásce a o životě v odevzdanosti, než o novickách. Její lístečky a dopisy jejím novickám jsou svrchovaně cenné, v nich ji můžeme zastihnout v čin­ nosti. Tak je tomu i se vzpomínkami, které zanechala sestra Jenovéfa. Oběžník, napsaný matkou Anežkou po smrti sestry Marie od Nejsvětější Trojice r. 1944, je také bohatý na podnětné body. Konečně můžeme čerpat in­ formace z akt kanonizačního procesu a z rukopisů, uve­ řejněných otcem Františkem od Panny Marie. Musíme velmi děkovat lisieuxskému Karmelu za to, co nám las­ kavě předal. 1. ŽIVÁ NAUKA

Podívejme se tedy na Terezii v jejím přímém styku s osobami, které má vychovávat pro řeholní život v duchu Karmelu. Nejde jen o to poučovat rozum, ale podněcovat vuh. Nauka by nestačila, je třeba předávat život. To je trpělivé dílo, ve kterém čas spolupracuje s Bohem a ve kterém je důležitá každá podrobnost, poněvadž každý okamžik může tlumočit nebo zradit Lásku.

Terezie přináší svým družkám Krista, jak uvidíme. Ale Krista, který prosvítá v ní. Čtyři roky budou stačit, jiby dospěla na vrchol, čtyři roky prožívané s nikdy neocha­ bující vůlí k pokroku, a její novicky ji uvidí umírat přímo „v běhu“. Těmto ženám, bezpochyby nezkušeným, ale žíznícím po absolutnu, neunikne skutečná hloubka jejich sestry a její spojení s Bohem, vždyť se s ní stýkají častěji a důvěrněji než s kteroukoli jinou řeholnicí. Jsou uchváceny jejím rozvíjením, které se nijak nehonosí strohým zevnějškem, ale projevuje se nejvzácnější prostotou. Novicky touží Terezii napodobovat a ona ve své pokoře souhlasí být pro ně ideálem. Často se dokonce mladá novicmistrová odvolává na tuto jejich touhu. Od­ poví například novicce, která příliš lpí na smyslových milostech: „Prosit o útěchy!... Chcete-li se mi podobat, vy víte dobře, že říkávám: „,Ach, neboj se, Pane, že tě probudím. Pokojně čekám na nebeský břeh11 !’“

„Zdá se mi, že měla všechno, čeho bylo zapotřebí, aby nás vedla a aby nás dovedla k svatosti“, svědčí jedna z jejích novicek. „Bylo vidět, že dělá všechno, co nám říká, a to také nás pobízelo, abychom ji následovaly23 .“ Terezie je tedy pro své sestry živým příkladem, a to bez nucenosti a bez nového hledání, ale jen svým spojením s Bohem. Kromě toho svatost jí dává přes její mladý věk „zkušenost celých leť“. Terezie pod vlivem Ducha svá­ tého rychle dozrála, rozumem i duchovně. A intenzita jejího vnitřního života, v mlčení a samotě, jí vynáší hlu­ bokou znalost Božích cest v duších. Je obdařena pevnou, harmonickou osobností, jejíž při­ rozené možnosti jsou zdesateronásobeny a jakoby skvost-

1 2 3

Rk C, 4,1.

16

B 15, Žít z lásky, 26. 2. 1895. Sum. II. S. Marie Magdalena od Nejsv. Svátosti. Rk C, 4,1.

17

ně vytříbeny Božím působením. Novicky dobře cítí, že jejich sestra je sice blízko u Boha, ale že také je zcela u nich. Proto se budou bez váhání utíkat k její zkušenosti. Budou se jí tázat na tajemství její dynamičnosti a její udivující jistoty. A Terezie odpovídá bez námahy na jejich potřeby. Není otázky, kterou by si byla už sama nepoložila a na kterou by neměla řešení. Boje, pokušení, všechny ty „truchlivé city přirozenosti'“, jaké zakoušejí novicky, po­ znala Terezie už před nimi a s pomocí milosti je přemohla. Pochopí, co bylo jen napověděno, a dokonce to sama uhodne. Vysvětlí a vyřeší. „Velmi dobře jsem všemu porozuměla“, píše jedné novicce. „Nemusíte mi to dlouze vykládat1 2.“ Ale Terezie není pro novicky jen osvědčenou vůdkyní. Přináší jim také životní nauku, osobní, hlubokou, která je plodem její modlitby a jejího spojení s Bohem. Její sestry cítí, jakou má jistotu ve svém učení. A to není bez důležitosti, protože tyto mladé duše potřebují právě tak solidní stravu, jako zkušené a pevné vedení. „Kdopak vás naučil“, táže se jedna z nich, „této cestičce lásky, která tolik rozšiřuje srdce?“ — „Jenom Ježíš. Žádná kniha, žádný teolog mě jí ne­ naučil, a přesto cítím v hloubi srdce, že mám pravdu.“ — „Tolik tomu věřím,“ odvětí její družka, „že kdyby mi papež řekl, že jste se zmýlila, nevěřila bych mu.“ v „Ach,“ zvolá živě Terezie. — „Papeži by se muselo věřit především. Ale nic se nebojte, až přijdu do nebe a dozvím se, že jsem vás uvedla v omyl, brzy se vám zjevím a řeknu vám, abyste se ubírala jinou cestou. Ale jestli se nevrátím, věřte v pravdivost mých slov3.“ Které jsou tedy hlavní známky učení mladé novicmistrové4? 1 Rk C, 19,1. 2 DT 240, 3. 6. 1897. 3 N. Budeme studovat jeho podstatu v dalších kapitolách.

18

Především je věrné duchu jejího řádu. Z tohoto ducha Terezie čerpala, z něho žila v letech utrpení a hledání. Matka Anežka svědčí: Od svého vstupu postulantka pilně studovala spisy svaté Terezie a svátého Jana od Kříže. Nemůžeme tvrdit, že přečetla jednotlivě všechna díla avilské karmelitky. Nicméně často je doslova cituje. Vliv spisů svátého Jana od Kříže je patrnější. V letech 1890 a 1891 se jimi živí skoro výlučně. Avšak bible, která se má na Karmelu rozjímat ve dne v noci1, je hlavní pramen malé cesty. Od prvopočátku svého řeholního života bývá Terezie hluboce dojata tím, co slyší nebo čte ze slova Božího. Dokonce přijde den, kdy jí Písmo postačí. Musíme ji vidět, když trpí, pochy­ buje nebo touží, jak otvírá Izaiáše, knihu Moudrosti, svá­ tého Pavla nebo evangelium. Tehdy jí poskytnou živý obraz, který hledá, ano často jí poslouží k vyjádření její vlastní myšlenky. Dochází k jakémusi neustálému setká­ vání mezi Tereziinou duchovní intuicí a Zjevením. Světice celá žije v souzvuku s Božím slovem. Proto je Tereziina nauka celá evangelijní, a i to odpo­ vídá duchu karmelitánské spirituality. Tato nauka, osvo­ bozená od lidských pojetí, od příliš zvláštních rámců, je jak jen možno věrným a od všeho oproštěným výrazem cesty, kterou otevřel duším sám Kristus. Toto jí dodává univerzálnosti, kterou uznala církev, a dělá ji to tak útěš­ nou. Malá cesta se opravdu nejeví jako strnulá a pro všechny stejná metoda. Přizpůsobuje se každé duši a vy­ žaduje od ní osobní přilnutí. Tereziiny novicky se na ní necítí sešněrované, ani jako v umělém ovzduší. Jejich novicmistrová čerpá při jejich vedení, utěšování, poučování z Nového zákona, ze žalmů, z proroků, z Písně písní. Jaký postup by jim mohl umožnit větší duševní uvolnění, dát jim víc jistoty? Ostatně, Terezie nevnucuje svou nauku autoritativně.

1

Karmelitánská řehole.

19

Dokázala přivést no vičky k tomu, aby ji měly rády a tou­ žily po ní. A to je plodnější. Když je povzbuzuje, aby šly po její stezce, nechce v ničem omezovat jejich svobodu. Jejím úmyslem je pouze postavit je pod zvláštní vedení Ducha svátého a vést je tam, kam on chce.

Terezie, obrácená k Bohu a živená jím, vytváří v noviciátě ovzduší široké, silné a radostné. Především zavádí ovzduší vzájemné důvěry, které novickám umožňuje, aby se o ni opíraly. „Mluvila s nimi (s novickami) o tom, co je mohlo v té chvíli zajímat1.“ A záleží jí na tom, aby se jí mohly otvírat nenuceně: „Má milovaná matko, chápe­ te, že novickám je všechno dovoleno. Je třeba, aby mohly říci to, co si myslí, bez jakéhokoli omezení, dobré i špatné1 2... S prostotou, která mě uchvacuje, mi říkají o všech zápasech, které jim působím, o tom, co se jim na mně nelíbí. Zkrátka, neostýchají se víc, než kdyby byla řeč o některé jiné. Vědí, že mi to dělá velké potěšení, když si takhle počínají3.“ Tento přístup není radostí jen pro Tereziinu pokoru. Ale uklidňuje novicky, osvobozuje je, dovoluje jim, aby měly v sobě jasno, už tím samým, že vyslovují to, co si myslí. Terezie vidí správně, když si přeje, aby směly říci všechno, a dokonce i o pokušeních proti jejich novicmistrové. Tato naprostá otevřenost je známkou dokonalé důvěry, nutnou podmínkou účinného vedení. Ale jakou pokoru žádá od novicmistrové taková prostota! Terezie ostatně ani neváhá, považuje-li to za nutné, povědět no­ vickám o svých bojích a nesnázích. Když je třeba, umí šetrně povzbudit k důvěrným sdě­

lením: „Když jsem byla u ní na duchovním vedení a když jsem měla říci něco, co mě hodně stálo, zavedla mě před zázračnou sochu, která se na ni v dětství usmála, a řekla mi: ,To, co je vám těžké, nepovíte mně, povíte to svaté Panně? Podvolila jsem se a ona poslouchala vedle mne mé sdělení. Potom mi uložila, abych políbila Panně Marii ruku, dala mi své rady, a v mé duši se rozhostil mír1.“ „Byla také velice diskrétní“, upřesňuje jiná novicka. „Mohla jsem jí svěřit všechno, i své nejintimnější myšlen­ ky. Nemusela jsem se ničeho bát, nikdy z toho ani slovo neopakovala, ani když hovořila se svými třemi sestrami2.“ Avšak nestačí moci všechno říct. Kde je důvěra, jestliže čekáme od druhého jen málo? Protože Terezie touží jen po Bohu, pro sebe i pro své sestry, cítí ony, že se mohou v svém hledání Boha spolehnout víc na svou novicmistrovou, než na sebe samy. Terezie zas důvěřuje svým novickám, poněvadž věří v Kristovo mocné působení v jejich srdcích. Podivuhodně zná, jak v ní pracuje milost, a to jí dává vytušit jejich absolutní potřebu Boha i divý, jakých jsou s jeho pomocí schopny. Jedna z jejích novicek zakoušela ve svém kanonickém roce tolik těžkostí, že se všechno zdálo beznadějné. Te­ rezie se jí jednou zeptala: „Důvěřujete, že se vám to přece podaří?“ „Ano, jsem přesvědčena, že Pán Bůh mi prokáže tuto milost, že nic mě nemůže přimět, abych o tom po­ chybovala.“ „Zachovejte si svou důvěru“, odvětila roz­ hodně novicmistrová. „Je nemožné, aby na ni Bůh ne­ odpověděl. Vždycky měří své dary podle naší důvěry. Ale přiznám se vám, když bych byla viděla, že ve své naději ochabujete, byla bych sama pochybovala. Natolik je z lidského hlediska každá naděje ztracena3!“ Novicka

1 RV (v originále str. 6). 2 Rk C, 26,1 a 5. 3 RkC, 27,1.

1 Sum. II. (s. Marie od Nejsv. Trojice). 2 Sum. II. (s. Marta od Ježíše). 3 N.

2. OVZDUŠÍ NOVICIÁTU

20

21

složila sliby, přesvědčena, že za tuto nedocenitelnou mi­ lost vděčí své novicmistrové. Ta se zdála toho dne stejně šťastná jako ona! Tereziino chování bylo opravdu nad­ přirozené. Posuzovala povolání své no vičky podle její víry v Boha, a ne podle její tvrdošíjné vůle, mít úspěch. Ale ovzduší, v jakém mají žít Tereziiny novicky, nepozustává jen z naprosté důvěry. Je v něm také mužnost. Terezie zůstává velmi náročná. Přestože zachovává do­ konalou ohleduplnost, nezná kompromisy, polovičatosti které vykrystalizují do „prostřednosti“. Příliš mnoha li­ dem připadá řeholní život jako skrýše, útočiště pro sla­ bost. Terezie, která ho plně prožívá, ví, co stojí, ví, jak tato tvrdá bitva vyžaduje vyvážené povahy, pevné duše. Uci novicky, aby se nepokládaly za nic, aby zanechaly všeho, co není Bůh, aby stále zapomínaly na sebe. „Ne­ mohla snést“, sděluje sestra Jenovéfa, „aby někdo přičítal důležitost dětinským trampotám1.“ Jedné své družce říká: „Chtěla bych, abyste byla vždycky jako udatný voják, který si nenaříká na své bolešti, který shledává vždycky velmi těžkými zranění svých bratn, a svoje pokládá jen za škrábnutí12.“ „Malá cesta“ nenapomáhá dětinskosti. Terezie často opakuje, že novicky jsou děti-válečníci, děti-apoštolé, mi­ sionáři a mučedníci3, a že se proto musí zbavovat příliš dětských útěch4, že musí umět bojovat v aréně5 a nesvalovat odpovědnost za své chyby na tělesné příčiny6. Cesta dětství je cesta maličkých, ale ne neduživých ani zbabě­ lých. „Je třeba pěstovat malé ctnosti“, vysvětluje Terezie „Někdy je to těžké, ale Pán Bůh nikdy neodpírá první milost, která dává odvahu k přemožení sebe; jestliže na Sum. II. (s. Jenovéfa). DD (v originále str. 217). DD (v originále str. 231, 376). 4 DT 210. 5 DD, (v originále str. 231). 6 DD (v originále str. 217). 1 2

22

ni duše odpoví, ihned je ve světle. Vždycky na mne za­ působila chvála, adresovaná Juditě: Jednala jsi mužně, tvé srdce se upevnilo1.4 Nejprve se musí jednat odvážně. Tím se srdce posílí a člověk jde od vítězství k vítězství2.“ Terezie byla hrdá a statečná jako Jana z Arku, kterou tolik milovala, a ani zkoušky, ani utrpení nemohly nikdy narušit její nakažlivou veselost. Nebyli bychom dooprav­ dy charakterizovali ovzduší noviciátu, kdybychom ne­ zdůraznili radost, jaká v něm vládla. Terezie neměla ráda smutek. Ještě jako dítě s oblibou opisovala jako nějakou stránku z bible: „Smutný svátý je smutný svátý.“ Dávala přednost Teofanu Venardovi před svátým Aloisem Gonzágou, protože tento „byl vážný i v rekreaci“, kdežto prvý byl „stále veselý3“. Ona sama bývala v rekreaci velmi veselá. Její příjemný, du­ chovní, mnohdy duchaplný hovor činil schůzky komu­ nity půvabnými. Při své poslední nemoci projevovala ustavičnou radost a snažila se povyrazit spolusestry, zdrcené její blízkou smrtí. Tuto radostnost, kterou vy­ zařovala, chtěla nalézat i u spolusester: na jejich tvářích, v jejich slovech, a ještě víc v jejich srdci. Připomínala jim, „že by byla nedůslednost vléci namáhavě řeholní život jako břemeno, když přece v den profese nahlas prohlásily, že přijímají řeholi zcela upřímně a dobrovolně4.“ Důvěra, mužnost, radostnost: tři dispozice, které po­ kládá Terezie za nutné pro formaci. Tři psychologické prvky, které jsou zdánlivě jen dosti volně spojené, ale které se doplňují. Všechny přispívají k vytvoření jednoho a téhož ovzduší otevřenosti. Důvěřivé srdce se otevírá a propůjčuje vlivu ostatních. Mužné srdce se nestahuje do sebe, ale zapomíná na sebe a rozdává se v lásce. Pokud jde o radost, ta je současně znamením i prostředkem to1 2 3 4

Judit, 15,11. ŽS 8.8.3, PR (v orig. str. 312). ŽS 27.5.10. PR (v orig. str. 216). Duch (v orig. str. 204).

23

hoto oproštění. Tryská z bytosti ve chvíli, kdy už na sebe nemyslí. Je majetkem srdce, které je zcela zaujato svou láskou. Tereziin noviciát není uzavřená společnost, tak jako se její nauka neváže na toporné osy. Terezie uvádí instinktivně novicky do nutných psycho­ logických podmínek, aby mohly plnit to, co se od nich žádá: nezůstávat u svých osobních problémů, nežít už pro sebe, ale žít v někom Druhém, a dokonce žít život toho Druhého. 3. TEREZIE VE SLUŽBĚ NOVICIÁTU

Nikde v Tereziině díle nenajdeme výklad nějaké „me­ tody“ vedení noviciátu. Když mluví na žádost matky Anežky o své odpovědnosti, dělá to proto, aby vyjádřila svůj úmysl, jímž je jednat jen pro Boha, a tajemství své činnosti, jímž je jednat jen skrze něho. Potom následují bez určitého pořadí psychologické nebo duchovní po­ známky, velmi důležité, ale ne soustavné. Terezie se neuzavírá do metody. Svou duchovní intuicí a svým po­ střehováním odstínů záhy vycítila, že není možná žádná standardní práce, když máme co dělat s osobami, že žádný recept tu neplatí pro všechny. Proto zaznamenává jako první podmínku účinnosti zřeknutí se jakéhokoli systému a rozmanitost, pružnost ve výchovných prostřed­ cích. Píše: „Cítíme, že je třeba naprosto zapomenout na své záliby, na svá osobní pojetí, a vést duše cestou, jakou jim vytýčil Ježíš, nenutit je, aby kráčely naší vlastní cestou'. (...) Řekla jsem vám, milovaná matko, že poučováním druhých jsem se mnohému naučila. Nejprve jsem viděla, že všechny duše mají skoro stejné boje, ale na druhé stra­ ně, že se od sebe tak liší, že chápu to, co říkal otec Pichon:

,Je mnohem větší rozdíl mezi dušemi než mezi tvářemi.4 Proto je nemožné zacházet se všemi stejným způsobem1.“ Terezie nepoužívá prostředky moderní psychologie. Ale vystihla hlubokou odlišnost letor a povah a potřebu přizpůsobovat se každé z nich, stát se opravdu a účinně „všechno všem1 2.“ Také dobře viděla, že Bůh se dává každému podle jeho zvláštních způsobů. Rozjímala o různých květinách, které Pán pěstuje ve své zahradě34 , a hledala vnitřní důvod této různosti. Jednoho dne pochopila, že právě tato roz­ manitost se líbí Bohu, protože tvoří půvab a krásu celku. Když se teď stala zahradnicí duší, byla od ní daleko myš­ lenka chtít vyrovnávat rozdílnosti, směšovat polní květ a květ zahradní, chtít všechno pěstovat stejným způso­ bem, prořezávat a trhat všechno v témže ročním období. Její způsob? Sledování Ducha svátého, jen jeho samot­ ného. Proto je tento způsob vždycky živý a samovolný. Terezie improvizuje. Tvoří jako sám Bůh. Pomysleme na roztomilý nápad s lasturou u příliš plačtivé sestry, na hru s vlkem, atd.... Nemiluje tuhé rámce, „počtářství“, „praktiky“ (počítání zbožných úkonů, obětí — pozn. překl.). Přinutí se k tomu jen z lásky a nebojí se pak přiznat Celině: „Dokonce jsem nucena mít růženec prak­ tik. Udělala jsem to jen z lásky k jedné spolusestře. Jsem polapena do sítí, které se mi pramálo líbí4.“ Přesto není v Tereziině přístupu nic neurčitého. Neexis­ tence jednotných metod není u ní mezera, nýbrž odmítla je dobrovolně, protože ji k tomu dovedla zkušenost. Z ce­ lého jejího učení ostatně jasně vysvítají přesné směrni­ ce,jak dále uvidíme. Avšak jestliže se stále tak pečlivě přizpůsobuje všem svým novickám, je to především proto, že každá je pro 1 2 3 4

Rk C, 22,5 a 23,1.

24

Rk C, 23,5. PR (v orig. str. 640). Rk A, 2,1. DT 144, 23. 7. 1893

25

ni nenahraditelnou osobou, předmětem zvláštní Ježíšovy lásky. Ve svém vedení noviciátu se Terezie neupoutává na vnějšek. Jejím hlavním cílem jsou hlubiny osobnosti v kterých působí Bůh. Nic povrchového ji nezastaví’ opravuje zevnějšek jen s ohledem na nitro a jde přímo k podstatnému. Nemůže nás udivovat, že Terezie, dnes kanonizovaná, skoro „učitelka“ spirituality, vzala na sebe za svého ži­ vota a v okolnostech, v nichž se nalézal její Karmel (málo duchovního přínosu zvenčí), tuto úlohu rádkyně. V té míře, v jaké se jí některá novicka otevře, může jí novicimstroyá poskytnout svou milost a svou zkušenost a vést ji tím účinněji, čím lépe zná vnitřní život novicky a její tisícerý způsob reagování při styku s každodenními sku­ tečnostmi. Dodejme však, že zůstává místo pro vnější kontrolu (kaplan, přechodný kazatel, atd.). Novicka má vždycky právo se k nim uchýlit a novicmistrová je k tomu často povinna. Je-li pravda, že všechny osoby musí mít svobodu a že se nikdy nesmí znásilňovat svědomí a nerozvážně „vyta­ hovat“ bolestná sdělení, je přesto fakt, že ideální novicimstroya je současně matkou a sestrou. Jejími názory se sestry řídí s důvěrou a radostí, protože cítí, že je vnuká nejprozíravější láska. Láska nesmí zůstávat uzavřená v srdci. Ježíš pravil: „Nikdo nerozsvítí pochodeň, aby ji přikryl pokličkou, ale postaví ji na svícen, aby svítila všem v dome1.“ Nuže, Terezie, hluboce učenlivá k Duchu svátému, má podivuhodnou znalost osob a duchovního života. Jedi­ ným pohledem rozuzlí spletité choulostivé a nejasné zje­ vy, které se odehrávají na dně svědomí. Řeklo by se, že cte v srdcích jako v otevřené knize, natolik jsou její po­ kyny bystré, její rady přiléhavé. Novicky jí ča&to říkají:

Rk c, 12,1.

26

„Ale vy máte na všecko odpověď! Myslela jsem, že vás tentokrát uvedu do rozpaků... Kampak chodíte na to, co říkáte1?“ Když se jedna z nich pokusí skrýt před ní své city, je to zbytečná námaha. „Ctnost přirozeně září,“ říká Terezie (a pro její očištěný pohled je tomu tak). „Jakmile tu už není, hned to vidím1 2.“ „Některé jsou dokonce tak naivní, že věří, že čtu v jejich duši, poněvadž jsem jim už předem řekla, co si myslí3.“ Mladá novicmistrová se tomu usmívá, ale přece při­ znává: „Často se divím, že vidím tak jasně4.“ Odkud má tuto překvapující jasnozřivost? Naprosto ne z rozsáhlého lidského vzdělání. Její křehké zdraví, její vstup na Karmel v patnácti letech, jí nedovolily dokončit normální studijní běh. Naprosto ji nemá z dlou­ hého styku s lidmi, který by byl mohl vytříbit její přiro­ zenou bystrost. Terezie žila málo ve světě a neznala ho příliš. Získala snad tuto zkušenost častou četbou knih o spi­ ritualitě? Ovšem, v tomto bodě nebyla Terezie ignorantkou. Její duchovní život spočívá na solidní znalosti křes­ ťanské nauky, která jí byla vštěpována od dětství. Jak jsme viděli, byla ve styku s duchovními autory. Ale jak lehko se od toho odpoutává! Stačí číst její dopisy, její lístečky, pozorovat její vztahy k spolusestrám, abychom viděli, jak málo knižní je její nauka, jak malou zálibu má v abstraktním učení mistrů. Je zřejmé, že toto není první, podstatný pramen její znalosti Božích cest. Pochází tedy tato její znalost z nějakého charismatic­ kého duchovního daru? Ani to ne. Terezie se tomu brání! „Byla jsem jista, že nemám dar číst v duších5.“ Její intuice 1 RkC, 26,1. 2 ŽS 26.7.3., PR (v orig. str. 282). 3 Rk C, 26,1. 4 RkC, 23,1. 5 RkC, 26,1.

27

je jenom normální plod darů Ducha svátého, přivedených k vysokému stupni dokonalosti a takřka vybroušených tím, jak je přijímala. Terezie vydána napospas božským vjemům ”Zn,V1ZÍ tsky ’t,m JemneJší K její citlivost, tím je pohleď jejího ducha pronikavější v tom, co se týká života milosti Jlst]e’?z^va’ -Poučováním druhých se mnohému naučila’ . Ale tvrdí: „Věru, jenom Pán Bůh zná nitro srdcí*“ Presto ho prosí bez ustání, aby krmil své děti. A ve spoiení s mm ma ucast, v celé míře, jak to potřebuje, na jeho duverne znalosti všech jeho tvorů. „Jedné noci si jedna z mých družek usmyslela, že přede mnou skryje bolest, kterou velmi trpěla. Hned ráno ji potkám, a ona se mnou mluví s usměvavou tváří Já neodpovím na to, co povídá, a řeknu jí přesvědčivě- Vy mate zármutek. Kdybych jí byla shodila měsíc k nohám myslím, ze by se na mne nebyla podívala s větším úžasem’ Její ohromeni bylo tak veliké, že přešlo i na mne. Na okamžik se mne zmocnil nadpřirozený úděs. Byla jsem Jista, ze nemám dar číst v duších, a toto mě udivovalo nV6 tO ‘?k padl°' Dobře Jsem “tila, že Pan Buh je zcela blízko, ze, aniž jsem si toho všimla líe odJ NěhoV deCk° Sl°Va’ kteá neP°cházeJÍode “ne, „Novickám, překvapeným, že uhádne jejich nejintimnejsi myšlenky, prozradí: „Hleďte toto je mé tajemství: Nikdy vám nic nevytýkam dokud nevzývám svátou Pannu. Prosím ji, aby mi vnukla, co vam nejvíc prospěje, a já sama se často divím tomu, čemu vas ucim. Cítím prostě, když vám to říkám ze se nemyhm a ze mými ústy k vám mluví Ježíš5.“ 1 Rk C, 3,1. 2 RkC, 23,5. 3 Rk C, 19,5. 4 RkC, 26,1. 5 DD (v orig. str. 190). Sum. II. (s. Marie od Nejsv. Trojice).

28

Tereziino spojení s Bohem dává tedy její pedagogice výjimečnou účinnost. Její vedení je zcela odstíněné, těžko se dá definovat a staví na hlavu všechny obvyklé rámce. Její odpovědi, mnoho jejích způsobů jednání a reagování v této věci, která je choulostivější než kterákoli jiná, by zasloužily podrobný rozbor. Vyzdvihněme jen několik příznačných, obzvlášť důležitých rysů. Tereziina pedagogika je jistá a pružná. Nelze oddělovat tyto dvě známky, protože její jistota není strnulost, její pružnost není nepřesnost ani nejistota. Terezie především zná cíl, k němuž kráčí, ale ví také, jak zacházet s každou duší, aby ji dovedla až k němu. Přivádí novicky k tomu, aby se ptaly Ducha svátého, naslouchaly mu, aby ho prakticky sledovaly. Je daleka myšlenky, aby nechala své sestry vyústit do pomyslné „dokonalosti“, pozůstávající z povznesenosti a maskované sebelásky. Terezie nechce, aby směřovaly k ideálu, který by si mohly samy vytvořit, ale zve je, aby odpovídaly na zvláštní volání Ducha svá­ tého. Chce je naučit, aby vystihly Boží přání v přítomném okamžiku, aby byly k nim poddajné. Její vedení se tím stává konkrétním, praktickým, přesným. Podle ní sebezápor je žádoucnější než krásné myšlenky. Nedůvěřuje velkým umrtvováním, do kterých se vkrádá víc přiroze­ nosti než ctnosti. Její sestra Jenovéfa si vzdychne: „Když si pomyslím, co všechno musím nabýt!“ Terezie ji ihned opraví: „Řekněte spíš: pozbýt...,“ atd.1.... Učí, že je třeba chtít ztrácet, a ne získávat, sestoupit do nejhlubšího údolí pokory a pěstovat tam malé ctnosti; nepokoušet se o slavný výstup k dokonalosti. Nepřipouští ani zvláštnost ani složitost ani rafinova­ nost, ani nic neurčitého. Prostota, pravdivost1 2345: tento vnitřní postoj chce pro všechny. Ale tento postoj se bude ' ŘV (v orig. str. 26). 2 „Mám ráda jen prostotu. Hrozím se přetvařování.“ (ŽS 7.7.4, PR (v orig. str. 242). „Já vám říkám celou pravdu. Když ji někdo nechce znát, ať za mnou nechodí.“ (ŽS 18.4.3, PR (v orig. str. 203).

29

projevovat u každé různě. Nesnáze, tak jako schopnosti se různí podle povah, a Terezie nežádá od každé novicky totez úsilí ani tentýž postup. V každém zvláštním případě vystihuje pravé „dno“, skutečný stav, vyhmátne jejich slabosti, jejich pnhš přirozený instinkt zapomínat na jedme potřebné a zanedbávat je, opírat se o své vlastní sily, komplikovat duchovní život. Terezie tu nabízí bez­ prostřední a účinný lék na zlo, na vybočení nebo na trá­ peni. Bez váhání sáhne přesně na místo, na které maií zament pozornost a snahu. Jedna no vička jí řekne: „Ztrá­ cím odvahu, když nemohu napodobit vaši tak něžnou lásku k Panu Bohu.“ Terezie ihned postřehne, ne zdán­ livou dobrou vůli, na kterou by se byl mohl povrchní pozorovatel „nachytat“, ale sotva znatelnou žárli­ vost, která se takto odhaluje. A bez váhání odpoví: „Po­ každé, když pocítíte toto pokušení, pomodlete se tuto modlitbu: ,Muj Bože, děkuji ti, že nemám ani jediný nezny cit, a mám radost, že je vidím u druhých/“ Potom dodá pro povzbuzení: „To bude Pánu Bohu milejší, než kdybyste byla vždycky bezúhonná’.“ Sestra Marta od Ježíše přiznává: „Velmi často, kdy­ bych se byla řídila svou přirozeností, byla bych se chránila J!í,na duchovn> vedení k Boží služebnici. Dobře jsem vě­ děla, ze me chyby budou objeveny. Ale její svatost mě tak silné přitahovala, že jsem k ní chodila skoro proti sve vuh12. Terezie se dotýká srdce nejen tam, kde je třeba, ale jeste víc: jak je třeba. Chce-li přivést novicky k tomu aby se zapíraly, aby se vrátily k Bohu po svých nevěr­ nostech, aby se pevně držely milosti a jenom jí, umí vy­ čkávat. Přeje si napomáhat Božímu působení, ale ne je předcházet. Potom řekne, co je třeba říci a jak je třeba to nci. Byva pevná a přísná k jedněm, pokorná a přívětivá

1 2

k druhým, spravedlivá a pravdivá vždycky. Někdy se jed­ noduše zasměje, dovede nic nepřehánět, ale i nic nezmen­ šovat. Jednou jedna novicka, která právě dostala vyhu­ bováno, přijde malomyslně k své novicmistrové a řekne jí smutně: „Já už nemám povolání!“ Na toto vážné pro­ hlášení odpoví Terezie... výbuchem smíchu. Terezie vy­ cítí špatnou náladu, roztrpčený vrtoch. Nebere věc tra­ gicky — a pobouření vyprchá. Od této události, jestliže se zdá, že něco jde špatně, předejde novicmistrová hnutí malomyslnosti slovy: „Nuže, dnes už nemáte povolání, viďte...“ A boj je zažehnán, jako prvního dne1. „Všimněte si,“ vykládá jedné pokoušené novicce, „ja­ kou metodou se leští měděné přeměty: pokryjí se blá­ tem, hmotou, která je pošpiní a učiní je matnými. S tím se silně třou a ony se pak lesknou jako zlato. Pokušení jsou pro duši jako tohle bláto, slouží jen k tomu, aby v ní zazářily ctnosti, opačné od těchto pokušení2.“ Říká-li Terezie „vždycky pravdu“, říká ji s Ježíšovou láskou a něhou. „Její rozhodnutí jsou velmi jasná a velmi spravedlivá3.“ Ale nepočíná si násilně, autoritativně. Vy­ světluje, přesvědčuje, záleží jí na tom, aby napřímila, a ne zlomila. Během nemoci sestry Terezie dostaly novicky jen zřídka dovolení ji navštívit. „Jednoho dne“, vypravuje sestra Marie od Nejsvětější Trojice, která světici velmi milovala, „když už jsem ve svém trápení a boji nemohla dál, šla jsem do nemocničky a vyříkala jsem své nářky před jinou sestrou. Boží služebnice mě pořádně vyplísnila za můj nedostatek ctnosti a poslala mě pryč. Ale večer mi poslala tenhle lísteček: „Má drahá sestřičko, nechci, abyste byla smutná. Víte, o jaké dokonalosti sním pro vaši duši, proto jsem s vámi

1 N. 2 N. 3 Sum. II. (s. Marie od Nejsv. Trojice).

Duch (v orig. str. 134). Sum. II. (s. Marta od Ježíše).

30

31

mluvila tak přísně. Byla bych pochopila váš boj a byla bych vás mírně potěšila, kdybyste to byla neříkala nahlas a kdybyste si to byla podržela v srdci po celou dobu, po kterou by to byl Bůh dopustil. Už vám mohu jen připomenout, že naše náklonnost musí zůstat od nynějška skrytá1!“ Takto bude Terezie s nekonečnou obezřetností1 2 hledat v hloubi srdce velkodušnou jiskérku, která ještě doutná, částečku dobré vůle, touhu po Bohu, která stále přetrvává i uprostřed bouří, stínů, nebo při rozvířené hladině. Od­ volává se na lásku no vičky k Ježíši, probouzí ji a často ji rozdmýchává svým vlastním žárem. Jedna její družka jí jednou vyložila svou obavu, že ztrácí milosti svými ma­ lými každodenními nevěrnostmi. Dostane tuto odpověď: „Poněvadž Bůh je milosrdenství samo a vy máte dobrou vůli, nejste to vy, kdo ztrácí, ale láskou ztrácí On3.“ Ob­ divuhodné rozřešení! Žasneme nad hloubkou Tereziiny duše i nad její pedagogikou. Těmito několika slovy zažene strach, který ochromuje. Ale ještě víc: roznítí nejčistší, nejnezištnější lásku, odvrátí pohled, který se zastavoval u sebe, a upoutá ho na Boha. Sestra Jenovéfa svědčí: „Všem, aniž to přiznávaly, se líbilo Tereziino vedení, a třebaže si vůbec nepotrpělo na něžnůstky a změkčilosti, utíkaly jsme se k němu z přiro­ zené potřeby pravdivosti4.“ V takovém ovzduší otevřenosti, jasnozřivé lásky, za vedení novicmistrové, která ani zdaleka nezaclání Bohu, ale chce být jen jeho nástrojem, vydávají novicky ze sebe maximum svých možností. Jak by mohly zapomenout na tak živé lekce? Důvěra, radost, svoboda: všechno při­ spívá k zajištění jejich harmonického a osobního růstu.

1 DT 249, 8.—13. 7. 1897. 2 Srv. Duch (v orig. str. 82). 3 Duch (v orig. str. 12). 4 Sum. II. (s. Jenovéfa).

HLAVA 2.

Tereziin úmysl

Všichni géniové a všichni svati znají toto neúnavné sle­ dování jednoho velkého plánu, který se táhne celou jejich existencí a dává jí jednotnost. Ale tato vůdčí myšlenka, která u géniů vychází z osobní intuice, rodí se u svátých ze skutečné božské inspirace, za kterou věrně jdou a den­ ně ji promýšlejí a prohlubují. Terezie prohlašuje bez okolků, co bylo její základní intuicí, a celé její počínání potvrzuje toto svědectví. Vždycky měla jen jedinou touhu: MILOVAT JEŽÍŠE A PŘIČIŇOVAT SE, ABY BYL MILOVÁN. „Prosím vás,“ píše jedné sestře ze saigonského Karmelu, „požádejte Ježíše, abych ho i já milovala a přičinila se, aby byl milován1.“ „Chtěla bych Ho milovat ne obyčejnou láskou, ale jako svati, kteří pro něho tropili pošetilosti2.“ A bratru Simeonovi: „O jedinou věc vás žádám: vyproste mi milost, abych milovala Ježíše a přičiňovala se, jak jen je mi to možné, aby byl milován3. “ Toto je opravdový refrén všech dopisů z jejích posled­ ních let. To je ústřední úmysl, který se zmocnil celého jejího života a ovládal její práci u novicek. Ale abychom lépe pochopili důležitost této dominanty v životě svaté Terezie, když se stala novicmistrovou, mu­ síme studovat alespoň souhrnně její počátek a vývoj v průběhu jejího duchovního života. 1 DT 225, 2. 5. 1897. 2 DT, tamtéž. 3 DT 218, 27. 1. 1897.

32

33

1. HLEDÁNÍ „SAMOTNÉHO JEŽÍŠE“ V TEREZIINĚ ŽIVOTĚ

Když má někdo Tereziin realismus, nebuduje svůj život s výlučným zřetelem na jednu hodnotu, ať jakoukoli, jest­ liže dřív nezakusil její naléhavost a spolehlivost. Aby byla Terezie ve věku dvaceti let tak radikálně zaměřena ve svém úkolu a ve své každodenní existenci k samotnému Bohu, musela mít s ním už hlubokou zkušenost. Tato zkušenost jí byla vskutku dána už v dětství a byla den ze dne přesvědčivější. Zachvacovala celou oblast je­ jího rozumu, poutala její vůli a její srdce, uspokojovala celou její bytost, jak to dovedou jenom realita a láska Boží. Terezie, přirozeně velmi nadaná, milovala bezděčně to, co je veliké, krásné', a měla zjemnělost, jasnou intuici, která naráz proniká na dno věcí a nenechá se oslnit vnějš­ kem. Víra, které se jí dostalo ve výjimečné křesťanské rodině, oživovala ještě její přirozenou jasnozřivost. Proto vidíme, jak dítě už od velmi předčasného probuzení ro­ zumu tuší, že Bůh je Všechno a že všechno vedle něho je marnost. Měla jakoby instinktivně tuto jistotu, kterou nabyli svátý Augustin a jiní až po často dlouhé a bolestné zkušenosti: vše, co není Bůh, pomíjí, vše, co pomíjí, je nic a toto nic ponechává naše srdce, chce-li se jím sytit, absolutně nenasycené1 2. Toto poznání si vyvodila Terezie z věcí zdánlivě bez­ významných: „zestárlá a vsáklá marmeláda3“, jednodenní jehňátko, které umírá, atd. „Ty nevíš, má milá kmotřičko, jak mě smrt toho zvířátka přiměla k zamyšlení. Ach ano, na zemi nesmíme ulpět na ničem, ani na věcech nejnevinnějších, protože

1 Rk A, 46,5. 2 Tato slova se musí brát v mystickém smyslu, tak jako na jiných podobných místech: tvor není nic mimo Boha. Je pouhý vztah k němu. 3 Rk A, 14,5.

34

vám selžou ve chvíli, kdy na to nejméně myslíte. Jen to, co je věčné, nás může uspokojit1.“ Hlubokým lidem stačí k zamyšlení málo. Tak je tomu i v životě Tereziině. Skromné události byly pro ni důležité, protože její po­ hled na ně byl veliký, a veliké bylo i srdce, které se rozechví válo při styku s nimi. A dítě, které si dělalo zkušenost o světě prostřednictvím svého malého vesmí­ ru, dotýkalo se smutně jeho hranic a hladovělo po něčem jiném. To nebyla pouhá melancholie sirotka, ale plod oprav­ dové milosti: Terezka byla v Boží škole a Bůh jí odhaloval vědu svátých tím, že mluvil v úkrytu jejího srdce nebo prostřednictvím podrobností, které byly dostupné jejímu věku. Terezie vskutku připomíná dobu svého dětství, kdy v samotě své světničky „myslela“ na rychlý spád života, na věčnost, a prohlašuje: „Teď chápu, že jsem se nevědomky modlila a že mě už Pán Bůh vskrytu poučoval2.“ Touha milovat Ježíše a za každou cenu se přičiňovat, aby byl milován Bůh je všechno, a to, co je pomíjivé, nezaslouží, aby k tomu člověk přilnul. Ale kdo nezakusil, že v tomto hrozném znehodnocení stvořeného před skutečností Boha je nebezpečí zoufalství? Nebo neskončil by člověk tím, že by odkázal tuto jistotu do oblasti pomyslného a žil by fakticky tak, jako by o ní nic nevěděl? Ale pravda je, že existuje něco jiného. Mezi vznešeným Vším, kterým je Bůh, a klamným „nic“ člověka existuje nejživější, nej skutečnější a nejtajemnější pouto: Láska. A protože Terezie poznala Boží lásku k ní, stala se její první intuice vřelým, naprosto neodolatelným přesvědče-

1 DT 42, 21. 2. 1888. 2 Rk A, 33,5.

35

ním. Hlavně v den svého prvního svátého přijímání za­ kusila Terezie lásku: „Ach, jak sladký byl mé duši Ježíšův první polibek! Byl to polibek lásky, cítila jsem, že jsem milována1.“ Od té doby to, co ví - že Bůh je Všechno a ostatní že je nic - a to, co cítí - že je osobně milována nekonečnou Láskou - tvoří jediný pohyb: Terezie tíhne jen k samot­ nému Bohu, obětuje se mu úplně, miluje jen jeho: „Miluji tě a dávám se ti navždy* 2.“ Vyústěním tohoto hlubokého a rychlého vývoje je defi­ nitivní volání na Karmel. Boží pozvání zaslechla dívenka ve věku sotva dva a půl roku3. Ale teprve jednoho dne v září nebo říjnu 1882 je toto pozvání neodvolatelně přes­ né: „Cítila jsem, že Karmel je ta poušť, kam Pán Bůh chce, abych se také šla skrýt... Pocítila jsem to tak silně, že jsem neměla v srdci nejmenší pochybnost4.“ A dítě naráz při­ jme tuto výzvu s takovou jistotou, že neváhá promluvit o ní se svou starší sestrou i se samotnou převorkou. To je nejpřísnější logika: „Být jen pro samého Ježíše5,“ šeptalo Tereziino srdce, a řeholní život se jí ukázal jako místo, kde nejdokonaleji uskuteční tuto touhu. Zdá se, že tu není ještě nic, co by zblízka nebo zdaleka připravilo Terezii na to, aby se stala apoštolkou. Srdce děvčátka je obráceno výhradně k Bohu. Dobrá! Právě od Krista jí přijde láska k bližnímu, neboť láska pochází od Boha. Popravdě řečeno, skrze milost o vánocích 18866 otevřel už Bůh pro bližní toto srdce, které bylo celé jeho. Ale milostí v červenci 18877 to udělá jasně a ukáže jí smysl

' 2 3 4 5 6 7

Rk A, 35,1. Rk A, 35,1. Rk A, 6,1. Rk A, 26,1. DT 141, 25. 4. 1893. Rk A, 45,1. Rk A, 45,5 a ŽS 1.8.1, PR (v orig. str. 291).

36

vykoupení. Od tohoto dne, kdy Terezie viděla, jak na­ darmo teče krev Ukřižovaného, zahoří láskou k hříšní­ kům. Avšak miluje je a chce je jen pro Ježíše: „Čím víc jsem mu dávala pít“, píše, „tím víc rostla žízeň mé ubohé malé duše, a On mi dával tuto palčivou žízeň jako nej­ lahodnější nápoj své lásky1...“ Snad málokdy byla apoštolská trýzeň, ne-li pociťová­ na, tedy alespoň vyjádřena v užším, hlubším vztahu k je­ diné lásce ke Kristu-Spasiteli. Ale to je láska horoucí a hrozná, která unáší daleko. Aby Terezie ukojila žízeň svého Milovaného, chce zachraňovat lidi: „Nepřitaho­ valy mě ještě duše kněží, ale duše velkých hříšníků. Hořela jsem touhou vytrhnout je z věčných plamenů... Za kaž­ dou cenu jsem chtěla zabránit, aby (Pranzini) nespadl do pekla2.“ Slyšela o tomto pověstném vrahovi, který byl předmětem novinových článků, a rozhodla se, že mu modlitbou a obětí vyprosí lítost. A opravdu, ve chvíli, kdy měl být popraven, políbil Pranzini třikrát krucifix, na který se předtím odmítal podívat. Terezie ho vždycky pokládala za své „první dítko“. Začne tedy milovat utrpení a mít z něho radost. Vidíme ji, jak po celý život přijímá statečně zkoušky, kterými je zahrnována, jak neustále touží po kříži a důkonce si ho volí v podobě tisícerých malých každodenních obětí. Ale ať vypadá utrpení jakkoli, pro Terezii má napříště vždycky smysl, apoštolskou cenu. A to tak dalece, že před smrtí může zvolat: „Nikdy bych byla nemyslela, že je možné tolik trpět!... Umím si to vysvětlit jen svou pla­ noucí touhou zachraňovat duše3.“ Takto světice, která ví, co Bůh v ní vykonal, neváhá — a to na svém smrtelném lůžku! — spojovat své ne­ smírné utrpení s žárem, jaký ji stravuje. Výmluvné svě-

1 Rk A, 46,5. 2 Rk A, 45,5. 3 ŽS 30.9., PR (v orig. str. 383).

37

Jak odpoví Terezie na tento dvojí požadavek — mi­ lovat Ježíše a přičiňovat se, aby byl milován? Hrdinnou věrností k povolání, kterého se jí dostalo, jeho vnitřnímu smyslu i jeho liteře, a to v každém oka­ mžiku. Jen touto věrností totiž je možné udržet takovou milost a využít ji. Méně pozorná srdce ji často ztratí nebo promrhají. Terezie ví, že je povolána na Karmel, a je hotova tam vstoupit. Dokonale zná své povolání jako povolání k ži­ votu čistě kontemplativnímu. A její tak žhavá apoštolská horlivost není ani zdaleka překážkou tomuto životu, ale skutečně s ním už tvoří jedno. Jestliže Terezie přes svou touhu věnovat své síly apoš­ tolským dílům uposlechne Božího volání, které ji od všeho odlučuje, je to proto, že si je jista Ježíšovými pří­ sliby: její věrnost Bohu bude světu užitečnější než nějaká činnost, kterou On od ní nechce. Přesto se nezříká žádné ze svých dvou lásek. Naopak, jsou už tak těsné spojené v jejím srdci, že může říci bez rozdílu: „Chci se ukrýt v klášteře, abych se mohla úplněji dát Bohu1“ a: „Když jsem se navěky rozloučila se světem, bylo mým jediným cílem zachraňovat duše, hlavně duše apoštolů1 2.“ Bůh neklame Terezii a nic jí neodnímá. Právě naopak. Ve své věrnosti první lásce objeví světice lépe rozměry lásky druhé: „Čím víc jsem s Ním spojena, tím víc také miluji všechny své sestry3.“ „Když se duše nechala za­

jmout opojnou vůní Tvých mastí, nemůže běžet sama. Všechny duše, které miluje, jsou unášeny za ní. Toto se děje nenuceně, nenásilně, je to přirozený důsledek toho, že je k Tobě přitahována1.“ Terezie, při svém apoštolském ideálu věrná svému vnitřnímu povolání, není méně věrná při volbě prostřed­ ků. První a největší prostředek je pro ni bezvýhradné plnění její stavovské povinnosti. Nechce si nechat ujít žádnou z obětí, které vyplývají ze zachovávání řehole, chce prožívat svůj řeholní život s jeho požadavky v celé plnosti. Tím, že dělá od okamžiku k okamžiku všechno, co má dělat, chce působit na duše, blízké nebo vzdálené. Vzpomeňme si, jak je vysílena únavou a jak „kráčí za jednoho misionáře2“, pohleďme, jak přijímá krutou zkoušku proti víře s myšlenkou na nevěrce3 a jak za ně obětuje utrpení ve své nemoci. Všechno v Tereziině exis­ tenci a práci je poznamenáno touhou po všestranné pů­ sobnosti, kterou je její srdce zaníceno. A nade všechno, v každém okamžiku, se utíká k neomylnému prostředku: k modlitbě! Modlitbou vyplňuje svůj život. Takto zůstává v hluboké logice toho jediného, co ji vábí: světu nechce dávat nic menšího než Ježíše, a lidi chce dávat jenom Ježíši. To je nadpřirozený cíl a toho nemůže dosáhnout sám od sebe žádný pozemský prostře­ dek, žádné slovo, žádné lidské opatření. Boha nepředá­ váme, nedisponujeme jím. Ale můžeme ho láskou naklo­ nit, aby se dal, On, který je Láska... Na tohle On čeká a po tom touží. Takový je Tereziin plán: Používá k tomu tedy přede­ vším ty nejvlastnější apoštolské prostředky, které jí po­ skytuje její povolání, a usiluje být co nejúžeji oddána Boží vůli.

1 Celině: Duch (v orig. str. 26). 2 DT 201, 1. 11. 1896. 3 Rk C, 12,5.

1 RkC, 34,1. 2 DD (v orig. str. 177). Slova, řečená s. Marii od Nejsv. Srdce Sum. II.). 3 Rk C, 5,5.

dectví! A kterýkoli apoštol se o tom může předsvědčit s Terezií: aby se jen jediná bytost obrátila k Bohu, k tomu je třeba mnoho obětovat, mnoho trpět. Věrností k svému povolání

38

39

Tím se nevědomky připravuje na svůj vychovatelský úkol. Neboť dříve, než byla vůdkyní a oporou druhých, musela být nezbytně a plně a jenom pro Ježíše tím, co si On od ní přál. 2. HLEDÁNÍ „SAMOTNÉHO JEŽÍŠE“ VE STYCÍCH S LIDMI

Taková se nám jeví Terezie ve svém životě, takovou ji nalézáme v její vychovatelské úloze. Jak by byla mohla hledat něco jiného než Krista ve své funkci u svých mla­ dých sester? Tady víc než kde jinde usiluje výhradně „mi­ lovat jeho a přičiňovat se, aby byl milován1.“ Podívejme se tedy na ni při práci. Její služba byla skrytá tak jako její život. Nebylo jí to nevhod. Snažila se v mlčení a pokoře sjednotit se s Izaiášovým trpícím Služebníkem se zahalenou tváří. Považo­ vala se za „malý bezcenný štěteček1 2“, za „malou služku3“ svých novicek, za „malou misku, položenou na zem4.“ Věděla, že Bůh by se mohl docela dobře obejít bez ní: „Co mi na tom záleží, jestli ukážu tuto cestu duším já, nebo některá jiná? Jen když ji někdo ukáže, na nástroji nezáleží5.“ Tato odpoutanost dělala z ní dokonalý ná­ stroj. Závisela ve všem na převorce a projevovala jí podrobenost a úplnou úctu při zastávání svého úkolu. Nebylo to bez zásluh, vzhledem k hlubokému povahovému roz­ dílu mezi Terezií a matkou Marií Gonzágou. Ale i tady shledávala Terezie dobrým, že se setkávala s odporem a s křížem. Její chování bylo tak dokonalé, že po její smrti jí mohla převorka vydat toto velkolepé svědectví: „Byla dokonalým vzorem pokory, poslušnosti, lásky, ro­ 1 2 3 4 5

DT 220, 24. 2. 1897. Rk C, 20,1. Srv. Rk C, 26,5. DD (v orig. str. 214). ŽS 21.7.5, PR (v orig. str. 274).

40

zumnosti, odpoutanosti a řeholního ducha. Úkol novicmistrové, uložený z poslušnosti, zastávala tak důvtipně a dokonale, že se tomu nevyrovnalo nic než její láska k Bohu1.“ Stávalo se, že matka převorka nebo komunita dělaly Terezii výtky a stěžovaly si na malý pokrok no­ vicek. Těžila z těchto příležitostí k tomu, aby se obviňo­ vala, brala zřetel na názory, které jí byly sdělovány, a myslela, že pocházejí od Boha. „Nikdy nemluvila o svých trampotách a o svých nepříjemnostech... Při svých nesnázích vkládala všechnu svou důvěru v Boha2.“ Ve svém přátelství k sestrám je nezištná: „Jsem hotova dát za ně (za svá jehňátka) svůj život“, píše. „Ale má příchylnost je tak čistá, že netoužím, aby o ní věděly3.“ Není pochyby, že Terezie upřímně miluje své novicky takové, jaké jsou, s jejich vlastnostmi a nedostatky. Ale pochází to z lásky, kterou Ježíš vlévá do jejího srdce, a je to proto, aby je přitáhla k němu. Uchovává si srdce ne­ rozdělené, neboť její láska, plná něhy4 a vzácné starost­ livosti, pramení zcela přirozeně z její lásky ke Kristu. A novicky „v nitru cítí, že je má ráda opravdovou lás­ kou5“, jedinou, jakou potřebují být milovány. Nesnaží se ani, aby ji milovaly pro ni samu. Je pozoruhodné, že se nikdy nesnažila získat si sympatie novicek ústupky, diktovanými lidskou opatrností. Snažila se jedině o jejich dokonalost a dokazovala to i za cenu své oblíbenosti. Matka Anežka prohlašuje: „Stokrát jsem byla svědkem, jak věrně s nimi jednala podle svého svědomí6.“ „Její horlivost vůči mně, jako i vůči ostatním novickám“, svědčí sestra Marta od Ježíše, „byla velmi čistá a nezištná. Nebála se, že budeme nespokojené a že tak

1 2 3 4 5 6

Dopisy (1948) (v orig. str. 324, pozn. 1). Sum. II. (matka Anežka). Rk C, 23,5. Srv. PR, roztroušeně. Rk C, 23,1. Sum. II.

41

přijde o oblibu a o projevy náklonnosti, které by jí snad byla zjednala větší slabost k našim chybám'.“ Terezie však neodmítá lásku druhých, je-li čistá. Není jí neznámo, že je to nutný prvek při vedení duší. „Je hod­ ná, má mě ráda,“ píše o jedné ze svých „dcer“ své sestře Celině1 2. Ale neúnavně pracuje na očištění tohoto přilnutí, na posílení srdcí novicek. Chce je usměrňovat jen k Bohu a k autoritě, která ho zastupuje. „S Ježíšovou milostí jsem se nikdy nesnažila získat si jejich srdce. Porozuměla jsem, že mým posláním je vést je k Bohu a dát jim po­ chopit, že na této zemi jste vy, matko, viditelným Ježíšem, kterého mají (jehňátka) milovat a mít v úctě3.“ Jinak víme z jejího vlastního svědectví, jak bděla nad tím, aby láska jejích sester k jejich převorce se opravdu očistila. Jen Bohu je chce dát bez rozdělení4. Když je pověřena vý­ chovou řeholnic, Kristových snoubenek, ví, že by to byla nevěrnost, kdyby si vzala pro sebe jen trochu jejich při­ rozené náklonnosti. Ví to, protože zpytovala hlubiny svého povolání, požadavky lásky ke Kristu, a také štěstí, jaké člověk zakouší, když se obrátí celou svou bytostí k němu. Usiluje o Boha s tak nesmlouvavou ryzostí, že není jejím cílem ani „prokazovat dobro duším“, dát jim po­ chopit to či ono, vidět, jak jdou kupředu dík její péči. Pracuje jen pro Boha a jen od něho očekává všechnu účinnost. Terezie se celá odhalila v jednom vzácném sdělení sestře Jenovéfě: „Doba, kdy jsem se zabývala novickami, byla pro mne válkou, bojem. Pán Bůh pracoval pro mne, já jsem pracovala pro něho, a nikdy má duše tolik nepokročila... Nesnažila jsem se být milována, nestarala jsem se, co může někdo o mně říci nebo si myslet, snažila jsem 1 2 3 4

Sum. II. DT 167, 18. 7. 1894. Rk C, 23,5. Srv. historii sestry Marty, Rk C, 21,1/5.

42

se jen dělat svou povinnost a uspokojovat Pána Boha. Nikdy mi nešlo o to, aby mé námahy nesly ovoce. Je třeba sloužit Bohu, milovat dobro a neznepokojovat se, jestliže to vezme za své. Na nás je pracovat, Ježíši patří úspěch. Nikdy se nebát bitvy, když jde o dobro bližního, znovu se do toho dát na úkor svého osobního klidu, a ne tolik za tím cílem, abychom otevřeli oči novickám, ale mnohem spíš, abychom sloužili Bohu. Stále pracovat a ponechat na Bohu starost o zdar1.“ Jde Terezie v odpoutanosti příliš daleko? Je to nesprávné snažit se prokazovat dobro? Nezáležela její úloha právě v tomhle? Beze vší pochyby. Terezie první není lakomá na nic, co může podepřít, osvítit, formovat a potěšit její sestry. Rozdává se jim bez počítání, ale nejedná ani pro své vlastní uspokojení, ani proto, aby dosáhla jakéhokoli výsledku. Docela prostě chce plnit svou povinnost beze stínu sobec­ tví. Tento přístup jí umožňuje, aby plnila svůj úkol neúnav­ ně. Protože nečeká na úspěch, není nikdy zklamána, když ho nedosáhne. Nemá žádný důvod k omrzelosti, k malo­ myslnosti, neriskuje, že by dala přednost této sestře před onou, že by udělala více pro jednu než pro druhou. „Shledáme-li, že některá duše je nepříjemná, nenechme se od­ strašit, nikdy ji neopouštějme. Mějme stále ,meč Ducha‘, abychom jí pomohli od jejích chyb, nenechávejme věci být, abychom si zachovali svůj klid. Bojujme bez oddechu, ano i bez naděje, že bitvu vyhrajeme. Co záleží na úspěchu! Jděme stále, aťje zápas jakkoli namáhavý... Je třeba konat svou povinnost až do konce2.“ Terezie je hotova všechno riskovat, vydat samu sebe všanc pro dobro duší: „Ať se stane cokoli,“ slibuje, „řeknu vám pravdu! Raději bych byla, kdybych byla nucena opustit komunitu, než abych nechala jedinou duši v nevědomosti3.“

1 Sum. II. (sestra Jenovéfa). 2 ŽS 6.4.2, PR (v orig. str. 201). 3 Sum. II. (sestra Marie Magdalena od Nejsv. Svátosti).

43

Modlitba a oběť zůstávají jejími vybranými zbraněmi1. Vždyť to není bez nesnází, když jedná tak přímočaře, bdí nad svými sestrami a kárá jejich chyby! Přiznává: „Ale cítím, že je velmi nutné, aby mi to bylo utrpením, neboť jednáme-li z přirozeného popudu, je nemožné, aby duše, kterou chceme upozornit na její chyby, pochopila, že je v neprávu* 2. Podle mého názoru je tomu jako se vším ostatním... A tak když mluvím s novickou, snažím se přitom se umrtvovat... Zdá se mi, že nemůžeme udělat nic dobrého, když hledáme sami sebe3.“ Terezie uplatňovala tyto zásady tak vytrvale, že sestra Jenovéfa mohla prohlásit v kanonizačním procesu: „Co bylo celou silou naší mladé novicmistrové, byla její úplná odpoutanost od sebe. Úplně na sebe zapomínala a vždycky dbala, aby se umrtvovala4.“ Za tuto cenu si mohla Terezie udržet při stycích s novickami svůj jediný pohled na Boha. Za tuto cenu také mohla vykonat dílo opravdu pevné a trvalé. Celina nebyla jediná, kdo jí vydal toto svědectví. Pří­ most Tereziina života působila silným dojmem na všechny její novicky. Když se k ní přibližovaly, všechny tušily nepopiratelnou velikost, jakou dává zasvěcenému životu tak neochvějný úmysl. Svědčí o tom obdivné gesto jedné mladé sestry, sestry Marie od Nejsvětější Trojice, která si před ní jednou dokonce klekla. Sepjala ruce, sklo­ nila hlavu a zvolala: „Ach sestro Terezie od Dítěte Ježíše, vy nejste jako ostatní. Jsem jistá, že po vaší smrti budou před vámi klekat a říkat: ,Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, oroduj za nás!“‘ Vyloudila si od Terezie toto milé poká­ rání: „Jste vy ale děcko! Přestaňte se mi přece posmívat5!“

' Rk C, 33,5. 2 RkC, 23,1. 3 Rk C, 32,5. 4 Sum. II. 5 N (v orig. str. 14).

HLAVA 3.

Tajemství Tereziina působeni

„Jen Ježíš1“: milovat ho, přičiňovat se, aby byl milován, ve věrnosti k svému osobnímu povolání — takový úmysl tedy ovládá a oduševňuje myšlenky Terezie jako novic­ mistrové. Ale jak si počíná, aby provedla svůj záměr, aby pracovala s neustálým pohledem na Ježíše2? Jedním slo­ vem, co je tajemstvím její udivující činnosti? Když Terezie vyjadřuje svůj způsob, jak pomáhat svým sestrám, nalezla už svou vlastní cestu k svatosti a tyto dvě věci tvoří pro ni jednotu. Proto chceme-li opravdu porozumět Terezii jako vychovatelce, bude nám tu zas užitečné sledovat ji při zkušenosti, která předcházela a která ji přivedla k objevení její „cestičky“. 1. TEREZIINO TAJEMSTVÍ V JEJÍM ŽIVOTĚ

Terezie sama přiznává, že neobjevila svou cestu důvěry a lásky hned. Tápala, hledala, trpěla, modlila se. Vidíme, že v celém svém životě se Terezie obzvlášť snaží dělat všechno, co může. Dala se Kristu bez výhrady a je Božím milostem tak věrná, že přiznala jedné ze svých novicek: „Ano, od svých tří let jsem Pánu Bohu nic ne­ odepřela3.“ Její slabost jí nikdy nebyla záminkou, aby se vyhnula námaze. Jakkoli byla maličká, chtěla dávat svou plnou 1 B 32, 15. 8. 1896. 2 RkC, 22,1. 3 DD (v orig. str. 212).

44

45

míru, vyhovovat všem Božím požadavkům, odpovídat na všechny Boží nabídky. „Snažím se vždycky jednat tak, jako bych ho byla složila (slib dělat vždy to nejdokona­ lejší). Ostatně, nechápu, že duše, která miluje Pána Boha, a zvláště karmelitka, může jednat jinak, neboť to je po­ vinnost našeho povolání1.“ Terezie nekonala podle svého vyjádření „skutky svá­ tých1 2.“ Ale v celém svém životě, až do posledních dnů dávala Ježíši minutu za minutou to, co mohla dát „velmi malá duše, která může nabídnout Pánu Bohu jen velmi malé věci3“ Nic mimořádného není na jejích skutcích a na jejích obětech, leda jemnocit lásky, která si nenechá ujít nic, aniž by to obětovala. Říkala: „Když při smrti uvidím, že mě tak dobrý Bůh chce zahrnovat po celou věčnost svou něhou a že já už mu nebudu moci dokazovat obětmi svou lásku, bude to pro mne nesnesitelné, jestliže jsem na zemi neudělala pro jeho potěšení všechno, co jsem mohla4.“ A ona to udě­ lala. Skutečnost, že na „malé cestě“ je jen málo místa pro vyhledávání vnějších umrtvení, že tu chybějí mimořádné skutky, a také některé Tereziiny výroky nás nesmějí kla­ mat a vést k zlehčování této cesty. Kdo rozjímá „Dějiny duše“, snadno objeví trny, přesto jak zaníceně trhá Te­ rezie růže, za kterými se trny skrývají. Říkáme to proto, abychom chápali cestu dětství v ovzduší, v jakém ji chtěla mít Terezie, to znamená jako opak lenivého kvietismu a vší opovážlivé důvěřivosti. Jedné novicce, která jednou zatoužila sdělit její malou nauku svým rodičům a přátelům, odpověděla mladá novicmistrová živě: „Dejte si pozor, jak se vyjádříte. Protože je-li naše malá cesta špatně pochopena, mohla by být N (v orig. str. 13). 2 ŽS 9.8.4, RP (v orig. str. 314). Srv. Rk A, 75,5. -■ RkC, 31,1. 4 Duch (v orig. str. 48).

46

pokládána za kvietismus nebo iluminismus. Nemyslete, že je to cesta odpočinku1.“ Pro Terezii odpočinkem ne­ byla. Ale když usiluje dělat všechno, aby se líbila Bohu, má její zkušenost přitom dvojí tvář: zápornou a kladnou. Denně lépe poznává svou naprostou neschopnost posvě­ tit se, konat to, co Bůh od ní čeká, a současně se pře­ svědčuje, jak účinné je Boží působení, když v ní usku­ tečňuje nemožné. Terezie ovšem byla i jako dítě pokorná. Přesto, přes svou chtěnou závislost na Bohu, žije dlouho v jistém napětí pocházejícím z mezery, jakou zjišťuje mezi svými nejvyššími tužbami a chudobou toho, co každodenně uskutečňuje. Zkušenost o vlastní nemohoucnosti byla pro ni bolestná, tak jako je pro každého z nás. Stačí sledovat průběh její existence, abychom shledali, kolika strastem a úzkostem je Terezie vydána napospas, už jen pro svou slabost: trauma způsobené smrtí její matky (je jí čtyři a půl roku), drastický odchod Pavlíny (její druhé ma­ minky) na Karmel, skrytá obava, že lhala, když vyprávěla o svém zázračném uzdravení 13. května 1883, hrozná nemoc skrupulanství trvající sedmnáct měsíců, marný boj proti její přecitlivělosti a její sklon k slzám až do čtrnácti let2. Pomyslíme-li, že snáší všechny tyto útrapy najednou., posoudíme lépe, jaké bylo její utrpení, ale také pochopí­ me, že toto utrpení ji upevňuje v pokoře. Prostřednictvím těchto porážek, anebo ve smutku nad svými vnitřními pochybnostmi si Terezie bolestně uvědo­ muje svou nicotu. Avšak Bůh ji nenechává trpět ani na­ darmo, ani stále. A když ji on samojediný osvobodí od všech jejích zkoušek, získá Terezie tuto hlubokou jistotu:

1 Cituje P. Petitot v „Une rennaissance nouvelle“, str. 193. ŽS, N (v orig. str. 14). 2 O tom všem srv. Rk A.

47

Bůh nakonec vykoná sám to, o čem myslíme, že to chce od nás, zatímco pouhá naše úsilí jsou bezúspěšná. Milost o vánocích roku 1886je obzvlášť plodná a uklid­ ňující. „V jediném okamžiku provedl Ježíš dílo, které bych byla nesvedla za deset let. Spokojil se s mou dobrou vůlí, která mi nikdy nechyběla. V krátkém čase mě Bůh uměl vyvést z úzkého kruhu, ve kterém jsem se motala a nevěděla, jak z něho vyjít1.“ Hlavně od té chvíle se upevnila její jistota o Boží všemohoucnosti při její sla­ bosti. Přesto bude muset ještě mnoho trpět, dřív než pozná, co to je, když se Kristus úplně zmocní některé bytosti, dřív než ji Kristus ustálí v nenarušitelné důvěře a v pokoji. Ale po jejím vstupu na Karmel ji nadále mučí obavy a zmatky12. Říká nám: „Měla jsem tehdy velké vnitřní zkoušky všeho druhu3.“ Teprve v roce 1891, po třech letech řeholního života, je „podivuhodně pochopena“ otcem Alexisem. Tento řeholník ji ujistil, že chyby, které ji znepokojovaly, „nezarmucují Pána Boha4“. Byla to ozvěna jejích tajných myšlenek. „Spustil mě s plnými plachtami na vlny důvěry a lásky, které mě tak silně při­ tahovaly, ale po kterých jsem se neodvažovala plout5.“ Terezie, takto vedená Bohem od utrpení k utrpení, od úskalí k úskalí, celá se napříště přenechá důvěře, jejíž cesta jí byla právě otevřena. Kdo jí napříště zabrání, aby se stala „velkou světicí“, jakou chce být? S láskou nejen jde vpřed, ale letí6. Přesto nebylo všechno snadné, všechno se v ní nezmě­ nilo pouhou skutečností, že má důvěru. Tyto řádky

1 2 3 4 5 6

Rk Rk Rk Rk Rk Rk

A, A, A, A, A, A,

45,5 a 46,5. 70,1. Sum II. (matka Anežka). 80,5. 80,5. 80,5. 80,5.

48

z června 1897 nás staví doprostřed problému, který nyní vyvstává: „Vy víte, matko, že jsem vždycky toužila být světicí. Ale běda! Když jsem se srovnávala se svátými, vždycky jsem zjišťovala, že je mezi nimi a mnou stejný rozdíl jako mezi horou, jejíž vrchol se ztrácí v oblacích, a skrytým zrnkem písku, po kterém šlapou nohy chodců1.“ To je příliš pravdivé a příliš málo povznášející a každý z nás to svým časem zjišťuje. Avšak Terezie nezmalomyslní, ani se nevyčerpává nemožným úsilím. Ani nečeká, že pěstování ctností ji učiní schopnou stát se světicí. Ani si nemyslí, že milost bude moci v ní udělat všechno bez ní2. S vírou a tvrdošíjností hledá jen prostředek, jak se stát svátou pomocí toho, čím je: malá, nedokonalá a bez síly. „Chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou... Já bych taky chtěla nalézt zdviž, která by mě vynesla až k Ježíši, poněvadž jsem příliš malá, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti3.“ Důvěra v toho, který „nikdy nevnuká tužby, jež by nemohl naplnit4.“ Terezie se obrací k němu, táže se Písma svátého a čte tato slova, která vyšla z úst věčné Moud­ rosti: „Kdo je maličký, ať přijde ke mně5.“ Srdce se jí zachvěje. Nabídka je jasná: Bůh nečeká, až maličcí do­ rostou, aby se jimi zabýval. Zve je takové, jací jsou, aby se k němu přiblížili. „Tedy jsem přišla, uhádla jsem, že jsem nalezla to, co jsem hledala. Abych se dověděla, Bože, co uděláš s tím

' Rk C, 2,5. 2 „Místo abych zmalomyslněla, řekla jsem si: Pán Bůh nemůže vnukat neuskutečnitelné touhy... Abych vyrostla, to je nemožné. Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi“ (DD, v orig. str. 119; Rk C, 2,5). 3 RkC, 2,5 a 3,1. 4 DT 197, 17. 9. 1896. 5 RkC, 3,1.

49

maličkým, který odpoví na tvé volání, hledala jsem dál a hleďte, co jsem našla: ,Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, na klíně vás budu chovat, na kolenou houpat14.“ Terezie nalezla. Nejen maličcí mohou dosáhnout do­ konalosti, ale opět sám Bůh se jich ujme v jejich trápení a vykoná všechno svou laskavostí a svým milosrdenstvím. „Ach, nikdy nepotěšila mou duši slova něžnější, melo­ dičtější. Zdviž, která mě má vynést do nebe, to je tvá náruč, Ježíši1 2!“ Takže Bůh je všechno pro maličké. Nejen je jejich je­ diným cílem, ale dělá se také jejich cestou, jejich božskou zdviží. Potřebují jen nechat se sebou nakládat a sledovat jeho hnutí. Terezie zakusila Boží působení. Věděla, že je ne­ schopna posvětit se svými silami. Měla nechat Boha, aby jednal v ní. S důvěrou se přenechala jeho práci. Toto už je krok v duchovním životě, který jen málokteří velko­ dušně udělají. Ale vlastní originálnost světice jde ještě dál. Má veš­ kerou odvahu dítěte, které ví, že je milováno, a mimoto má překvapující důvtip a logiku. Ví, že Bůh může udělat všechno v její duši. Z Písma svátého poznává, že chce udělat všechno v duši malič­ kých. Tak tedy se rozhodne nejen, že nechá Boha jednat, ale že se přičiní, aby jednal v ní, pro ni a skrze ni, a že se bude neustále přičiňovat, aby v ní jednal. Jak tedy míní provést tento záměr? 1. Tím, že zůstane maličká. — Terezie nemůže ani dělat ani dosáhnout toho, co chce, ale ví, že Ježíš to může.

Prohlásí tedy bez okolků, že chce stále zůstat maličká, že chce, aby si nikdy nedokázala vytvořit svou svatost, aby ji Bůh uskutečnil sám. „Proto nepotřebuji růst,“ říká, „naopak, musím zůstat maličká, menšit se čím dál tím víc1.“ „I chudí dávají dítěti, co potřebuje, ale jakmile vyroste, jeho otec už je nechce živit a řekne mu: Teď pracuj, můžeš být soběstačný. Abych nemusela tohle slyšet, nechtěla jsem růst, neboť jsem se cítila neschopná vydělat si na živobytí, na věčný život v nebi. Proto jsem zůstala vždycky maličká2...“ Počítá, že takto přinutí Boha, aby se snížil k její nicotě. Tenkrát, ale jenom tenkrát v životě Tereziině jí navždy zachutná zkušenost o její slabosti. Zamilovaně se „za­ bydlí“ ve svém stvořeném „nic“. Její bída je její radostí, její obživou, používá ji v každém okamžiku jako vnadi­ dlo, jako lákadlo pro Boží všemohoucnost. Neboť Terezie, i když zůstává maličká, nezříká se přesto svých velkých ctižádostivých tužeb po svatosti. Právě naopak! Když dobrovolně a radostně přijala svou bídu, nalezla v ní jediný prostředek, jak uskutečnit své nekonečné touhy: prostředek, jak přimět toho, který je vložil do jejího srdce, aby je uskutečnil on sám. Terezie souhlasí být nedokonalá a ubohá, aby Bůh sám byl v ní její dokonalostí, její silou a její svatostí. Tak dospěje podle svého přání „na vrchol hory lásky3“, ano dospěje tam rychleji než kteroukoli jinou cestou. Opravdu objevila, pro sebe i pro nás, „hodně krátkou4“ cestičku, která vede až do Božího srdce v mnohem kratší době, než všechna lidská schodiště. Takový je tedy záviděníhodný úděl ma­ ličkých: velcí mají spoustu složitých prostředků, aby do­ spěli k dokonalosti — nebo se o to pokoušeli — maličcí mají jen jeden, ale neklamný, a je to Bůh sám. 1 2 3 4

1 Rk C, 3,1 (Iz 66,12-13). 2 RkC, 3,1.

50

RkC, 3,1. ŽS 6.8.6, PR (v orig. str. 308). Rk B, 1,5. RkC, 2,5.

51

2. Tím, že se obětuje Lásce. Terezie tedy přijímá svou maličkost a podává ji neustále Bohu jako pohnutku pro něho, aby jednal v ní a skrze ni. Ale dělá ještě druhý krok: obětuje se Milosrdné lásce. Proč? Protože v Izaiášově textu1 i v celém evangeliu se jí ukazovala zvláště Láska, působící v maličkých, Láska, která se nad nimi sklání a ustavičně je obklopuje. Proto hoří touhou celá se jí odevzdat. Ale když Terezie objeví své tajemství, cítí — při své odvaze —, že objevila zároveň tajemství Ježí­ šovo, jeho žízeň, aby „zaplavoval proudy své nekonečné něhy, které jsou v něm uzavřeny12“, mnoho malých duší, chudých na jakoukoli lidskou moc, a tím otevřených pro jeho působení. Když Terezie vidí, že Boží Láska takto plane touhou, aby se mohla rozlévat, a když pochopí, jakou na tom může mít ona účast, nemá už její ctižádost mezí. V kaž­ dém okamžiku chce sledovat hnutí lásky, usiluje zachy­ covat neustálý božský příliv. Obětuje se, „aby setrvávala v úkonu dokonalé lásky*“ Snažně prosí Boha, aby „ji ne­ ustále stravoval“. Touží ztotožnit se s ním, až by sdílela jeho podstatu4. „Prosím Ježíše, aby mě vtáhl do plamenů své lásky, aby mě tak těsně spojil se sebou, aby On žil a jednal ve mně5.“ Nechce potlačit v sobě všechno lidské (to by byl kvietismus), ale aby to Bůh vzal na sebe, a toto se děje láskou. Navečer svého života, když jí matka Anežka říkala, že musela asi mnoho bojovat, aby dosáhla stupně svatosti, na jakém ji vidí, odpoví Terezie s nedefinovatelným pří­ zvukem: „Ach, to není ono6.“ V jediném zvolání shrnuje celé své tajemství a svou duchovní ctižádost. Nepochybně

1 2 3 4 5 6

Iz 66,13. Srv. Úkon obětování (Rk, Příloha). Srv. Úkon obětování (Rk, Příloha). Rk C, 36,1. RkC, 36,1. ŽS 3.8.2, PR (v orig. str. 299).

52

se v životě snažila, ale byla to jen jedna snaha: aby zůstala spojená s Kristem, aby všechno očekávala jen od něho. Ale z této jediné snahy se zrodila všechna skutečná Tereziina síla, všechna její účinnost, neboť nikdy nehleděla přímo na překážku, stále měla upřený důvěřivý pohled jen na Ježíše. Místo aby se znepokojovala o svou svatost, aby se o ni namáhala, vrhla Terezie všechno na Boha. Ode­ vzdala se mu a starala se jen o to, aby měla srdce stále otevřené, aby ho mohlo přijmout. Tento skok do Lásky, toto absolutní a božské úsilí, toto rozpoložení srdce dovo­ lily Bohu, aby se sám ujal Tereziiny činnosti a překonal její očekávání, aby se „On sám stal její ctností a její svatostí1“. Neboť její tajemství ji neoklamalo, „všechny její naděje se naplnily2“. 2. TEREZIINO TAJEMSTVÍ V JEJÍCH VZTAZÍCH S NO VIČKAMI

Když Terezie v roce 1893 podstoupila svůj vychovatelský křest, nebyla její osobní cesta tak vyhraněná jako v roce její smrti. Její nové povinnosti vyžadovaly od ní ještě větší bdělost a takřka ji přinutily, aby dříve dala konkrétní tvar svým duchovním objevům tak, aby je mohla předávat. Ať je tomu jakkoli, už na začátku jejího poslání vidíme, že Terezie uplatňuje v praxi své základní intuice. Nezanedbá nic, co je v její moci. Ale protože zná svou nemohoucnost, čeká jen od Boha sílu, aby mohla konat to, co je povinna. A ještě lépe, touží přimět k práci Jeho, aby On pracoval jejím prostřednictvím. Terezie bere svůj úkol vážně. Je si vědoma důležitosti svého poslání a vážně se do něho pouští, jako „malý ště­ teček, který si Ježíš vybral, aby mohl malovat svůj obraz v duších3.“ Můžeme použít na tuto okolnost jiné důvěrné

1 2 3

Úkon obětování. ŽS 31.8.9, PR (v orig. str. 351). Rk C, 20,1.

53

sdělení. V téže době jí matka Anežka nabídla úlohu du­ chovní sestry jednoho budoucího misionáře. Chápe se jí se stejnou věrností: „Porozuměla jsem, jaké závazky na sebe beru. Proto jsem se dala do díla a snažila se o dvoj­ násobnou horlivost1.“ Její bdělost je opravdu neobyčejná: „Od té doby, co jsem zaujala místo v Ježíšově náruči, jsem jako strážce, který pozoruje nepřítele z nej vyšší věže pevnosti. Nic neunikne mým zrakům... Nikdy nenapodobím nájemce, který když vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk. Jsem hotova dát za ně (za svá jehňátka) svůj život12.“ Po celý den má jedinou starost, aby je „často vodila na stinnou pastvu, aby jim poukazovala na nejlepší a nejvydatnější píci, aby je upozorňovala na lákavé květy, kterých se nesmějí nikdy dotknout, leda aby je po­ šlapaly3.“ Mladá novicmistrová se oddává bezvýhradně svým úkolům tak usilovně, že novicky ji shledávají „přísnou4.“ Ale jedná v jejich zájmu, ačkoli to její přirozenost mnoho stojí. „Dříve, když jsem viděla, že některá sestra dělá ně­ co, co se mi nelíbilo, co se mi zdálo neřeholní, řekla jsem si: Kdybych jí tak mohla říci, co si myslím, ukázat jí, že chybuje, to by mi udělalo dobře! Od té doby, co trochu provozuji toto řemeslo, ujišťuji vás, milá matko, že jsem úplně změnila smýšlení. Když se stane, že vidím některou sestru dělat něco, co se mi zdá nedokonalé, ulehčené si oddechnu a řeknu si: Jaké štěstí! Není to novicka, nejsem nucena ji pokárat5!“ Tato povinnost opřavovat její sestry je jí skutečně tak trapná, že dokáže docela dobře omluvit proroka Jonáše, když utekl před Pánovou tváří, aby nemusel oznamovat 1 2 3 4 5

zkázu Ninive1. Ale Tereziina horlivost necouvne před ničím: „Nejednou jsem slyšela toto: ,Chcete-li u mne něco po­ řídit, musíte jít na mne s mírností. Silou nedosáhnete ničeho.4 Ale já vím, že nikdo není dobrým soudcem ve své vlastní při2.“ „Rady a vzpomínky“ ji ukazují neustále ve střehu. Plísní novicku, která si stěžuje, že je unavená, která chce hledat u Krista útěchy, která si přichází pro pochvalu za nějaký úkon ctnosti, nebo zevluje cestou do prádelny3. Učí své sestry, aby se příliš neoddávaly tomu, co dělají, aby nebyly příliš usoužené při svých zaměstnáních, ale aby vždycky jednaly s oproštěným duchem4... V jiných chvílích utěšuje, povzbuzuje, ukazuje, jak při­ jímat pokoření nebo těžit z roztržitostí. Napíše modlitbu, aby vyprosila tu nebo onu milost. Skládá tyto lístečky, v kterých se prozrazuje její něžné srdce i její pronikavý psychologický a duchovní smysl. Půjčí knihu, která je s to pomoci některé sestře ještě dříve, než ji dočte. Dává svým sestrám těžit ze všech svých vnitřních osvícení5. Tento jednoduchý náčrt Terezie při práci nám stačí, abychom si nepředstavovali, že se ztrácí ve falešné sa­ motářské a mlhavé kontemplaci. Láska k Bohu ji pudí, aby sloužila svým sestrám způsobem velmi praktickým, velmi konkrétním, který ji zaměstná v každém okamžiku jejího života. Jedná, ale beze zmatku, bez chvatu, silně a pokojně. Ani na okamžik ji nevidíme neklidnou nebo v napětí, nevidíme, že by vyšla ze svého klidu, ze své usebranosti. Poplašenosti některé novicky čelí dokona­ lým sebeovládáním. Ve vážném nebezpečí, jako napří­ klad, když z něčí neopatrnosti mohla zaživa uhořet, zů1 RkC, 23,1. 2 Rk C, 23,5 a 24,1. 3 Srv. DD (v orig. str. 223) 4 Srv. ŽS 14.7.1, PR (v orig. str. 262). 5 DL.

RkC, 32,1. Rk C, 23,1 a 5. RkC, 3,5. Rk C, 23,1. Rk C, 27,5.

54

55

stane klidná, plná důvěry, a mlčky, bez pohnutí se obětuje Bohu'. To proto, že si nedělala marné naděje o smyslu a do­ sahu svého jednání. Už nepotřebuje přesvědčovat se kon­ krétně o své nemohoucnosti. Už ji příliš dobře změřila při práci na svém posvěcení. Protože je neschopná změnit samu sebe, cítí naráz, že bude ještě neschopnější refor­ movat druhé. K její vlastní nemohoucnosti přistupuje v tomto úkolu ještě nemohoucnost jejích sester a jejich svoboda. Terezie si tedy pudově uvědomí své meze. „Když mi bylo dáno nahlédnout do svatyně duší, ihned jsem viděla, že úkol je nad mé síly1 2.“ „Zdálky to vypadá docela růžově,“ vykládá, „proka­ zovat dobro duším, přičiňovat se, aby víc milovaly Boha, zkrátka ztvárňovat je podle svých vlastních názorů a podle svých osobních myšlenek. Zblízka je tomu zcela opačně... Cítíme, že konat dobro je bez Boží pomoci tak nemožné jako učinit, aby v noci svítilo slunce3.“ Terezie si je vědoma, že když jí Bůh svěřil tuto odpo­ vědnost, dal jí vykonávat božské dílo. Jasně chápe, že může a smí být přitom jen nástrojem — ale naprosto ne nečinným — a že si musí udržet pružnost a učenlivost. Nuže, bez nejmenšího váhání uplatní Terezie svůj objev a více než kdy jindy se vrhne do své „zdviže4“. Píše: „Tu jsem se vrhla Pánu Bohu do náručí jako malé děcko ... a řekla jsem mu: Pane, jsem příliš malá, než abych mohla krmit tvé děti. Chceš-li jim dávat mým pro­ střednictvím, co se pro každé z nich hodí, naplňuj mou malou ruku. Aniž bych se vymanila z tvé náruče, aniž bych i jen odvrátila hlavu, budu dávat tvé poklady duši, která mě přijde požádat o potravu512.“ Skutečnost, skrý­

1 2 3 4 5

RV (v RkC, RkC, RkC, Rk C,

orig. str. 157). 22,1. 22,5. 3,1. 22,1 a 5.

vající se pod obrazy, jež ji vyjadřují, je jasná a snadno si ji vyvodíme. Terezie zachovává ve své úloze novicmistrové stejnou taktiku, jako při svém vlastním posvěco­ vání: míří jen ke spojení s Bohem, přičemž plně přijímá svou neschopnost a zůstává maličká a odevzdaná Lásce, a tím ji nutí, aby sama jednala. „Od té doby, co jsem pochopila, že je mi nemožné, abych udělala něco sama ze sebe, nezdál se mi už úkol, který jste mi uložila, těžký. Cítila jsem, že jediná potřebná věc je, abych byla čím dál víc spojena s Ježíšem, a že ostatní mi bude přidáno navíc. Vskutku, nikdy jsem se ve své naději nezklamala. Pán Bůh naplňoval mou malou ruku pokaždé, když bylo třeba, abych krmila duši svých sester1.“ Nedávat novickám nic, co by nebyla Boží milost, ale dávat naplno to, co od něho dostane, bez znetvoření a bez újmy, jíž by byla ona příčinou — toto je zjevně ctižádost Terezie, schoulené v Boží náruči. Nicméně, i když při plnění jejích povinností je její je­ dinou starostí spojit se vnitřně s Bohem2, víme, že vůbec nemíní vyloučit tím veškerou osobní a přímou činnost. Ani na chvíli neodděluje Terezie Boží působení od lid­ ských prostředků, do nichž se obyčejně toto působení vtěluje. Ale používá je v naprosté závislosti na Bohu a když je On chce očividně použít, aby se mohl dávat duším. V tom záleží všechna správnost jejího postoje. Nalezla dokonalou rovnováhu mezi angelismem, který by se chtěl obejít bez všeho lidského a očekával by z nebe hotové skutky, a aktivismem, který by se spoléhal jen na své síly. Když se stala Terezie z Boží vůle první družkou novicek, musí plnit vůči svým sestrám velmi reálnou a velmi konkrétní stavovskou povinnost. Nedomnívá se, že Bůh

1 Rk C, 22,5. 2 RV (v orig. str. 73—74).

56

57

udělá všechno bez ní. Ale věří, když ji vyvolil přes její maličkost nebo právě pro ni, že je jí ve velké míře povi­ nován osvíceními a milostmi, nutnými pro její úkol. Chce si je tedy věrně vyprošovat, aby je mohla předávat svým no vičkám. Co pro to prakticky dělá? Nic jiného, jak přiznává, než že zůstává v habituálním spojení s Kristem1, že neřekne ani nepodnikne nic sama od sebe bez navázání kon­ taktu s ním a bez toho, že by vzývala svátou Pannu. „Když se jí někdo ptal,“ svědčí jedna novicka, „vždycky chvíli přemýšlela, než odpověděla1 2.“ Potom, ať už se cítí inspirována nebo ne, Terezie věří v Boží pomoc. Její zá­ vislost na Bohu ji hrouží do nej radikálnější pokory. „Ště­ tec by se nemohl vychloubat mistrovským dílem, které vytvořil. Ví, že umělci si bez rozpaků hrají s těžkostmi a s oblibou si mnohdy vybírají nástroje slabé a vadné3.“ Ale současně jistota, že to, co dává, pochází od Boha, jí dovoluje, aby byla dokonale pevná. „Budu dávat tvé poklady duši, která mě přijde požádat o potravu. Bude-li jí chutnat, budu vědět, že za to nevděčí mně, nýbrž tobě. Jestli si naopak bude stěžovat a to, co jí podám, shledá trpkým, můj postoj to nerozruší. Budu se snažit ji pře­ svědčit, že tato potrava je od tebe, a budu se chránit, abych pro ni nehledala jinou4.“ Tato pevnost není pro vychovatelku méně nutná než pokora. Plodnost jejího působení a její vlastní pokoj na tom závisí. Terezie to sama zdůrazňuje. Nicméně, třebaže Bůh tím, že ji udělal novicmistrovou, uskutečňuje skrze ni část svého díla, ona nezapomíná, že je ještě jiné dílo, skrytější, důležitější, ke kterému On ne­ musí chtít její prostřednictví. Nepokládá se za nutnou. Umí se smazat a modlit se za své družky a prosit Ježíše, 1 2 3 4

Rk C, 22,5 a srv. RV (v orig. str. 73-74). Sum. II (sestra Marie od Nejsv. Trojice). RkC, 20,1. RkC, 22,5.

58

aby v nich pracoval přímo. Slyšme ji, jak prohlašuje jedné novicce: „Zvoní na modlitbu, nemám čas vás potěšit. Ostatně, jasně vidím, že bych se zbytečně namáhala. Pán Bůh chce, abyste v této chvíli trpěla sama1.“ Avšak tímto odmítnutím se nepokládá za zproštěnou povinnosti a umí se modlit za svou sestřičku. „Prosí Pána Ježíše, aby ji potěšil, aby proměnil její duši a ukázal jí cenu utrpení2.“ A byla na místě vyslyšena. Podobná udá­ lost se opakovala později během Tereziiny nemoci. Táž novicka, vnitřně přetvořená Bohem na modlitbu své novicmistrové, přišla jí říci: „Neznepokojujte se o mne, už nemám trápení. Cítím, že se za mne modlíte, a vaše utrpení mi vyprošují mnoho milostí.“ — „Jaká je to pro mne útěcha“, odpověděla jí Terezie, „že Ježíš tak dob­ rotivě vyslyšel mé modlitby za vás3!“ Tereziino tajemství tedy nezáleželo v tom, že by se zdrá­ hala brát na sebe plně svou choulostivou povinnost, ale že ji nikdy nepovažovala za dílo lidské a osobní. Že se nehodlala kvůli ní znepokojovat a že ji naopak používala k tomu, aby se pevněji přimkla k Ježíši. Chtěla vzít na sebe všechny své povinnosti, ale neměla přitom jinou sta­ rost než Lásku. Hrdinsky překonávala všechen vnitřní i vnější rozruch a ze svého úkolu dělala záležitost Ježí­ šovu. Nikdy se nesnažila sama lidsky řešit tisícero kaž­ dodenních nesnází. Ale udržovala si styk s Bohem a uměla si počínat tak, aby všechny věci konal On jejím prostřednictvím a místo ní. Terezie, silná touto zkušeností a jistá účinností své me­ tody, mohla prohlásit několik dní před smrtí: „Člověk může zůstat maličký i v nejobávanějších úřadech, i když žije velmi dlouho. Kdybych umřela v osmdesáti letech,

1 DD (v orig. str. 236). 2 DD (v orig. str. 236). 3 N.

59

kdybych byla bývala v Číně, dobře cítím, že všude bych byla umírala tak malá jako dnes1.“ *

*

*

Ve svém úkolu poskytovat duchovní formaci se tedy Terezie opírá o touhu po Bohu, jakou nalézá u svých novicek. Pracuje na tom, aby osvobodila, upevnila a plně uspokojila tuto touhu a vedla ji k jejímu cíli. U této intuice, která dává všechen smysl jejímu učení, se nyní zdržíme.

ŽS 25.9.1, PR (v orig. str. 375).

60

Učení

*

*

*

Aby Terezie očistila žízeň svých sester po Bohu od veš­ keré příměsi, je jejím prvním cílem přesvědčit je, že všech­ no, co není Bůh, je jen nicota. Potom se snaží dát jejich duchovnímu životu jako neochvějný základ víru v Lásku. Konečně, aby dovedla jejich touhu k dokonalému na­ plnění, učí novicky odevzdávat se Lásce v přítomném okamžiku. Ostatně, nesleduje samo evangelium stejné pořadí? Ne­ můžeme dost upozorňovat, jak dalece nalezla Terezie mízu radostné zvěsti a její životodárný pohyb: „Připravte cestu pro Pána, vyrovnejte mu stezky“ (Lk 3,4-5), po­ žaduje Jan Křtitel, zahajující Boží dílo. „Věřte ve mne“ (Jan 14,1), žádá Kristus po celý svůj život. To znamená, věřte v nesmírnou lásku Boha, který se celý zjevuje v mé osobě. „Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). Toto je jeho poslední doporučení věrným učedníkům, kteří ho obklopují v předvečer jeho smrti. Terezie se rovněž opírá, ne střídavě, ale současně (ne­ boť život se nedá kouskovat), o to, co můžeme nazvat třemi stálými veličinami jejího učení: sebezápor z lásky, víra v lásku, sebeobětování lásce vede lidi od jejich vstupu na Boží cestu až do jejich plné duchovní podoby.

63

Hlava 4.

Požadavky evangelijního dětství

1. TOUHA PO BOHU

by nemohl naplnit1.“ Terezie nedopustí, aby bázlivý zpovědník uhasil její horoucí žízeň po Milovaném, kte­ rou pokládal za opovážlivou. „Pán... ve mně vzbudil touhu po tom, co mi chtěl dát,“ tvrdí1 2. Ve věku pouhých čtrnácti let udělala Terezie vycho­ vatelkou zkušenost, která ji celou odhaluje a která jí dává světlo o důležitosti této touhy. Na několik dní jí svěřili opatrování dvou dětí. Když chtěla dostat trochu moudrosti ze svých dvou děvčátek..., „mluvila jim o věč­ ných odměnách“. A tento způsob, jak je získat, se ukázal tak účinným, že se při této vzpomínce nemůže ubránit výkřiku obdivu! „Svatý křest zřejmě vkládá do duší velmi hluboký zá­ rodek božských ctností, když se projevují už v dětství a když naděje v budoucí dobra stačí, aby (děti) souhlasily s obětmi3.“ Terezie měla tenkrát co dělat jen s dětmi. Nebude muset změnit způsob, až bude mít před sebou dospělé, povolané k dokonalé lásce. Jako se kdysi opírala o touhu po věčné odměně, opírá se teď ještě silněji a oprávněněji o touhu po Bohu, který se daruje. Chytne své novicky „za srdce4“, tak jako „chytla Krista“. Potom dodá, čímž ukazuje, jak považuje toto počínání za podstatné: „Kolik duší by do­ spělo k svatosti, kdyby byly správně vedeny5!“ Ale na začátku řeholního života není ještě tato touha po Bohu ani dost silná, ani dost čistá. Novicka právě opustila svět. Možná, že je v něm ještě skrytě zapletena, a kromě toho jí hrozí, že uvázne i ve spletitých věcech duchovního života. Proto první práce novicmistrové zá­ leží v tom, aby uvolnila místo, aby osvobodila tuto touhu

Každá osoba, která vstoupí do řeholního života, ať je více či méně mladá a vzdělaná, více nebo méně odpoutaná a oddaná modlitbě, dělá to z vroucí touhy po Bohu, jest­ liže je její povolání pravé. Tato touha je nejlepší ukazatel skutečného povolám. Je to téměř jediný rozhodující prvek, který si novicka přináší do kláštera, a bez něho je všechno ostatní vedlejší. Tato touha tíhne hlavně k láskyplnému spojení s Bohem v případě povolání kontemplativního, k služ­ bě z lásky k Bohu v případě povolání k životu činné­ mu. Ale ať má tu nebo onu formu, je nezbytná. Neboť dynamika milosti je v své podstatě u všech pokřtěných totožná. Každý křesťan je syn putující k Otci. Každá pokřtěná duše směřuje ke spojení s Kristem-Snoubencem. Řeholní povolání není nic než Boží výzva, která činí tuto touhu po něm tak rozechvělou, tak absolutní, že všechno před ní ustoupí. Jako odpověď na vyvolení žádá Bůh, aby člověk nechal volný průběh vnitřnímu hnutí, které se rodí z Něho a vede k Němu. Opřít se o touhu po Bohu tedy znamená opřít se o samotného Boha. Už svátá Kateřina Sienská učila, že jenom touha je v nás schopna dosáhnout Boha, protože se může rozšiřovat do nekonečna. Terezie z Lisieux zná­ zornila svým úchvatným příkladem tuto tak jistou a příliš zapomínanou nauku. Touha má u ní zvláštní důležitost. Ve svém působení u duší i ve svém životě se nebojí sázet na ni. Říká, opírajíc se o zásadu svátého Jana od Kříže: „Pán Bůh nikdy nevnuká touhy, které

1 DT 197, 17. 9. 1896. 2 RkC, 31,1. 3 Rk A, 52,5. 4 DD (v orig. str. 226): „Je třeba umět ho (Ježíše) chytit za srdce. To je jeho slabá stránka.“ 5 Rk A, 53,1.

64

65

od všeho, co ji může dusit, aby ona byla jedinou hybnou silou všech skutků. Terezie proto neúnavně staví své mladé sestry před sku­ tečnost Boha a jeho stvoření. Žádá je, aby se nezastavo­ valy na cestě, ale aby rozhodně volily mezi Bohem a ni­ cotou. „Jenom Ježíšjc,“ opakuje, „všechno ostatní není'. Zajisté, toto absolutní prvenství Boha je sám základ její spirituality. Zkušenostní vědomí, jaké má o něm duše, smysl pro absolutno a žízeň po jednoduchosti, které z toho vyplývají, jsou nepostradatelné podmínky karme­ litánského povolání. Ale chtěl-li Bůh učinit v naší době Tereziino poselství s jeho karmelitánskými kořeny vše­ obecným, neodpovídá tím na zvláštní potřebu dnešních lidí a není to ozvěna hluboké intuice, kterou jim on sám dává, intuice o absolutní skutečnosti toho, že Bůh je lás­ ka? Jak se zdá, každodenní zkušenost těch, kdo se stýkají s mládeží, to dokazuje. Vyskytuje se u nich nenasytná lačnost po tom, co pomíjí, a současně mučivý stesk po něčem jiném, a u těch nejlépe nadaných strašlivá schop­ nost jít bezprostředně až do konce všeho, nezkrotná po­ třeba všechno riskovat. Ale potřebují také experimentovat, aby mohli uvěřit, a zvláště, aby se mohli dát. Kristus neváhá vydat se na­ pospas jejich požadavku. Takto můžeme potkat novicky, ještě plné nepopiratelných chyb, a zahrnuté rovněž ne­ popiratelnými milostmi: „Čeho jsme se rukama dotkly o Slově života12“, mohou svým způsobem říci se svátým Janem. A přes všechny své bědy jsou pak bez sebe touhou a jsou schopné opustit všechno pro Toho, který je při­ tahuje. 1 DT 96, 15. 10. 1889. V červenci 1890 psala Terezie své mladé ses­ třenici Marii Guérinové, která si stěžovala na svou slabost: „Marie, jestli ty nejsi nic, nesmíš zapomínat, že Ježíš je všechno. Proto musíš ztratit své malé nic v jeho nekonečném všem a myslet už jen na toto vše, které jediné je hodné lásky“ (DT 109). 2 1 Jan 1,1.

66

2. SVOBODA

„Pán je Duch. Kde je Duch Pána, tam je svoboda'.“ Tato svoboda, u Terezie tak oblíbená, je spodní tón většiny poučení, která shromáždily její novicky. Svoboda a sebezápor, to jsou totiž dva zásadní požadavky, které lze vykřesat z množství rysů, jež máme a jež jsou jakoby hlavní dvojicí v jejím učení. Nuže, která zásada je zákla­ dem svobody a sebezáporu a působí, že se doplňují, ne-li tato: Všechno, co není Ježíš, není nic. Je třeba se toho zbavit a udělat místo jen Ježíši. Mírně, ale s neúnavnou pevností odstraňuje mladá kar­ melitka všechno, u čeho se novicky, jak se zdá, zastavují. „Toto není Bůh,“ říká vždy stejně, když vidí, že se některá pro něco znepokojuje. „Takhle si nesmíte počínat,“ když zjistí, že některá příliš živě, příliš přirozeně něco hledá. A vždycky: „Na Boha je třeba se dívat, po něm toužit, jeho nechat jednat.“ Ale jak je často obtížné dát jim pochopit, co je tato duchovní svoboda, přestože hluboce pociťují její potřebu! Kolik rozumnosti je zapotřebí, aby ji rozlišily od jejího padělku, to je od uvolněnosti, kolik pevnosti, aby si ji samy na sobě vydobyly! Toto vnitřní obnažení, tuto svobodu ducha Terezie úporně chtěla pro své novicky, protože toto vytváří ovzduší, ve kterém se může bez překážky rozvíjet pravá touha po Bohu. Ona sama ve svém životě zakusila, jak je to potřebné. Aby mohla jít cestou, kterou jí Bůh vy­ značil, musela se Terezie vymanit z většiny svých prvot­ ních představ i od mnoha zvyklostí, které viděla kolem sebe a které beztak nepatřily k řeholi. V jedné chvíli si mohla myslet, že jsou pro ni dobré, ale jednoho dne mu­ sela uznat, že nenáležejí k tomu, k čemu ji přitahuje mi­ lost. Terezie ví, za jakých podmínek pokory, poslušnosti a věrnosti není tato svoboda bludičkou, a vidíme, jak 2 Koř 3,17.

67

pevně drží v této věci své novicky. Přesto, že podobné osvobození vyžaduje velkou odvahu, usiluje Terezie bez oddechu, aby k němu došlo, neboť ví, jaké ovoce z něho vzejde. . v v Terezie nepřijímá pro své sestry nic, co lidi zbytecne znásilňuje, znavuje nebo tísní. Chce je omezit na to, aby byly čirou touhou po Bohu, prostým pohledem na něho. Určuje jako zásadu: „Prosté duše nepotřebují složíte pro­ středky'.“ Odhazuje všechno, co zavání neklidem nebo napětím ve všech oblastech, ať jde o spojení s Bohem, o modlitbu, o snahu o dokonalost, o samotné umrtvo­

vání. , , v Terezie stále ukazuje na Boha a vede k němu a neza­ stavuje se u prostředků: Bůh jediný je cíl, je Vše. Pro­ středky mají cenu a jsou důležité jen v té míře, v jaké je on chce. Když si jedna novicka naříká, že nevěnuje dost pozornosti tomu, aby výslovně zaměřovala svou yuli k Bohu a že mu nedovede říci nic z toho, co by chtěla, Terezie ji upokojí: ' v. . A , „Toto zaměřování není nutné pro dusí, zcela odevzda­ nou Pánu Ježíši. Nepochybně je dobré usebrat mysl, ale mírně, protože nucení neoslovuje Pána Boha. Sám uhádne krásné myšlenky a výrazy lásky, které bychom chtěli pro Něho nalézt, a spokojí se s našimi tužbami. Což není nas Otec a nejsme my jeho malé děti12?“ Nekomplikuje ani modlitbu. Modlitba je pro Terezu služba lásky3“, „je to něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem4.“ Modlitba, takto zredukovaná na podstatné, je prostá, protože všechno se může stát láskou. Jedna novicka si stěžuje na své roztržitosti. Novicmistrová jí vysvětlí, jak ona tězi ze svých roztržitostí tím, že se modlí za osoby, ktere ji za­ 1 Rk C, 33,5. 2 Duch (v orig. str. 193). 3 Rk B. 5,1. 4 Rk C, 25,1 a 5.

městnávají. Jiná je zneklidněna těkavostí své obrazotvor­ nosti: „Přijímám všechno,“ odpovídá Terezie, „z lásky k Bohu, i všechny výstřední myšlenky, které mě napad­ nou1.“ Jde-li o to modlit se na ten či onen úmysl, je u ní táž svoboda: „Nedokázala jsem říkat: Bože, to je za cír­ kev, Bože, to je za Francii, atd.... Pán Bůh dobře ví, co má s tím udělat. Já jsem mu všechno dala, abych mu udělala radost. A pak, příliš by mě unavovalo říkat mu: Tohle dej Petrovi, tohle dej Pavlovi. Udělám to hodně rychle, jen když mě o to některá sestra poprosí, a potom už na to nemyslím2.“ Svoboda v modlitbě, svoboda i v hledání dokonalosti. Terezie chce osvobodit své sestry od jejich úzkých pojetí. Matka Anežka si jednou přála zvědět její názor na různá cvičení zbožnosti nebo dokonalosti, ke kterým radí jistí duchovní autoři a která berou odvahu. Terezie jí odpovídá: „Co mne se týká, já už nenalézám v knihách nic, jen v evangeliu. Tato kniha mi stačí. S roz­ koší poslouchám tato Ježíšova slova, která mi říkají všechno, co mám dělat: ,Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem? Potom nalézám mír3.“ Terezie bude stále bojovat proti (zbožným) cvičením, nebo přesněji proti dojmu, že svatost záleží v tom či onom cvičení, v té či oné ctnosti. Neboť potom se člověk upne na tyto věci a ne na Boha. Takhle, aniž to možná cítí, hodně zpomaluje svou cestu k Bohu, k jedinému potřeb­ nému. Dopustí, že touha po samotném Ježíši, jediný opravdu účinný prostředek, aby k němu dospěl, v něm vybledne. I v umrtvování je třeba zachovat si svobodu, učí no­ vicky. Před vším, co donucuje srdce a zaneprázdňuje mysl,

1 ŽS 4.6.3, PR (v orig. str. 220). 2 ŽS 4.8.8, PR (v orig. str. 302). 3 ŽS 15.3.3, PR (v orig. str. 207).

68

69

dává Terezie přednost lehkému, čistému pohledu na

Boha. . v , Za nic na světě (musíme to říci?) nejde o to, ze by dávala novickám nebo vymáhala pro sebe svobodu jed­ nat špatně ani svobodu volit mezi dvěma věcmi tu méně dokonalou nebo příjemnější. Jde o ryzí duchovní svobo­ du, o svobodu podle Ducha. Sama udává její definici: „Protože všichni se řídili hnutím Ducha svátého a protože Pán řekl: Povězte spravedlivému, že všechno je dobré. Ano, všechno je dobré, když hledáme pouze Ježíšovu vůli'." A jaká je Boží vůle, ne-li, aby mezi ním a člověkem bylo trvalé spojení, skutečná výměna lásky? Tereziiným cílem je tedy přivést osoby do vnitřního stavu prostoty a obnaženosti a udržovat je v něm. Tento stav jim umožní, aby se nechaly přitahovat Bohem a nenechaly se mcim zastavit. Dává také příhodnou půdu touze, kterou do nich Bůh vložil jako drahocenný zárodek. Můžeme říci, že Terezie takto poskytuje samotnému Bohu svobodu, aby mohl silněji přitahovat její novicky, působit v nich, přičemž by je nic nepoutalo k něčemu jinému než k němu. Ostatně, novicmistrová respektuje Boha a jeho dílo moudré lásky tak dalece, že dokonce chce, aby seo to mysl nestarala. „Nepotřebujete rozumět, co Pán Buh ve vás dělá“, pravila, „jste příliš maličká*2.“ , , , Několik uvedených textů dokazuje, že odvoláváním se na Terezii nesmíme nesprávně chápat pravý smysl věr­ nosti v maličkostech. Tato věrnost nezáleží ani v nad­ bytku cvičení nebo pobožností, které jsou svěrákem, ani v přehnaném puntičkářství, které by vyčerpávalo živé síly. Když Terezie pomáhá novickám získat vnitřní svo­ bodu, chce udělat místo vanutí Ducha. Když od nich vyžaduje každodenní pokornou věrnost, učí je vtělovat ducha do litery, kterou jenom on oživuje.

3. SEBEZÁPOR

Nesmíme-li svazovat srdce, abychom nechali místo pro Pána, není proto méně nutné odpírat jim přirozená uspo­ kojení. Proto, souběžně s vnitřní svobodou a aby tato nebyla klamná, žádá Terezie od novicek svrchovanou bdělost v přinášení obětí. Nemá v úmyslu je lámat, drtit jejich osobnost. Když je povzbuzuje k sebezáporu, chce jen, aby byly lépe ote­ vřené pro Boha, chce umožnit, aby láska v nich rostla bez míry. Mladá novicmistrová je jistě velmi přísná ve svém požadování obětí, hodlá v tom solidně vychovávat své sestry. Chce, aby odumřely všemu, co není Bůh. Proto okamžitě kárá všechna pochybení, která zpozoruje. Do­ konce je energicky trestá, ale přitom ukazuje pouze na kladnou stránku věcí: na lásku. Jedna no vička vypráví: „O jednom svátku mi zapo­ mněli v jídelně dát zákusek, který dostaly všechny a který jsem měla ráda. Po večeři jsem šla navštívit sestru Terezii od Dítěte Ježíše a našla jsem u ní právě svou sousedku od stolu1. Dala jsem jí obratně na srozuměnou její nedo­ statek pozornosti. Sestra Terezie mě slyšela a uložila mi, abych šla o ten zákusek požádat sestru, která měla službu’ Snažně jsem ji prosila, aby mi neukládala tento pokořující úkon. ,To bude vaše pokání,4 řekla mi přísně. ,Nejste hodna obětí, které Bůh od vás žádá. To on dopustil toto opomenutí a vy jste zklamala jeho očekávání, když si stěžujete.4 Mohu říci,“ uzavírá sestra, „že tato lekce měla účinky po celý můj život2.“ Své sestřenici Marii, která seděla vedle ní v jídelně, prý Terezie velmi často připo­ mínala, aby klopila oči. „Nikdy se vám nepodaří nechat oči sklopené, jestli si to nepoznačíte na svém růženci obětí pokaždé, když v tom pochybíte. To je jediný prostředek...

' Každá karmelitka má za úkol bdít v refektáři nad tím, aby její sou­ sedce nic nechybělo. 2 N, str. 13-14. Srv. PR (v orig. str. 781).

1 Rk C, 2,5. 2 Duch (v orig. str. 192).

70

71

Vy tedy nechcete z lásky k Pánu Bohu klopit oči? Po­ myslete, že děláte úkon lásky pokaždé, když je nezved­ nete..., že zachraňujete jednu duši1.“ Příliš dohřeje známa Tereziina věrnost v nej nepatrněj­ ších zvyklostech, než aby bylo užitečné dlouze to zdůraz­ ňovat. Ale je důležité poukázat na to, že tato bdělost nemá být plodem vnější horlivosti, že musí tryskat přímo ze srdce. Vždyť zač by stálo zachovávání pouhé formy? Za nic! Kdežto styk s Bohem je všechno. Sebezápor, jaký Terezie žádá, je tedy jednoduše nutnost mít vnitřní pohled pozorně upřený na Boha. Hoří láskou, a proto se zdá tento pohled tak zaostřený, její věrnost v nejmenších vě­ cech tak veliká a současně tak málo tísnivá. Nebylo tomu tak od začátku12. A Terezie ví ze zkušenosti, že je zapotřebí času a solidní výchovy, aby se dospělo k této nenucené pozornosti. Proto sice nevyžaduje dokonalost okamžitě, ale stále staví do popředí její hlubokou pohnutku. Právě proto, že „spojení s Bohem je jedna z věcí, které obzvlášť doporučuje3“, kárá novicku, která si roztržitě prozpěvuje písničku, jinou, která se z nepozornosti posadí na židli obráceně. Nato řekne smutně: „Ach, jak málo je dokonalých řeholnic, které nedělají nic ledabyle nebo povrchně a neříkají si: ,Konec konců, nejsem k tomuhle povinna... Není to nic zlého tuhle mluvit, na tomhle si pochutnat../ Jak vzácné jsou ty, které dělají všechno co nejlépe4!“ V žádném okamžiku dne nemá člověk právo zapomenout na Boha: Terezie vyzývá příliš živou sestru Marii od Eucharistie, aby zapomínala na sebe ve chvílích zotavení: „Pročpak chodíte do rekreací? Abyste uspoko­ jila sebe a nalezla tam zábavu? Je třeba chodit tam jako ke každému jinému úkonu komunity, z věrnosti. Nikdy se nezastavujte, když tam jdete. Když vycházíte z jídelny, 1 Cituje P. Piat: Marie Guérinová (v orig. str. 73). 2 Rk A, 48,5. 3 Duch (v orig. str. 99). 4 ŽS 6.8.5, PR (v orig. str. 307).

72

máte se ihned odebrat do rekreace. Nemáte dovolení za­ stavovat se u něčeho jiného, ano ani na minutu, abyste promluvila s některou sestrou... Potom v zotavení pěs­ tujte ctnost, buďte milá ke všem, ať jste vedle kohokoli. Buďte veselá ze ctnosti, a ne z rozmaru. Když jste smutná, zapomeňte na sebe a dávejte najevo veselost. Zdálo by se, že v rekreacích se má hledat jedině potěšení a nemyslet na ctnost, nezabývat se Pánem Bohem. Ale je to úkon komunity jako každý jiný. Potěšte se, ale hlavně láskou k druhým. Nikdy nepřestaňte být sebou, zůstaňte ctnostná i uprostřed zábavy. Měla byste přinést tu oběť, že byste si nesedla vedle těch, které máte ráda. Ano, vždycky byste se toho měla zříci. Je to dobré být veselá v zotavení. Ale existuje řeholní způsob, jak být veselá, jak pobavit druhé. Vy jste někdy veselá bláznivě a myslíte, že se to sestrám líbí. Smějí se vašim pošetilostem, to je pravda, ale nepovznáší je to... Buďte laskavá, přívě­ tivá... V rekreacích poslužte starším, jděte jim pro židle. Při každé příležitosti buďte úslužná: malá novicka by měla vždycky dělat mnoho navíc. Bylo by to tak pěkné1!“ Jestli však Terezie žádá od novicek, aby vkládaly celé své srdce do toho, co dělají, protože „bez lásky všechno je marnost“ (svátá Terezie z Avily), pracuje ještě víc na tom, i když to snad bylo méně pozorovat, aby neustále pozvedala jejich srdce. A tento způsob sebezáporu není nejsnadnější. S jemným psychologickým smyslem zvláště usiluje, aby byly její sestry povzneseny nad tisíceré ma­ lichernosti, které bývají tak důležité v řádovém a klauzurovaném životě, kde nejprostší nečekané příhody vy­ padají někdy jako bouře ve sklenici vody, kde pachtění za titěrnostmi hrozí pohltit touhu po Bohu. Terezie na­ příklad neúprosně „odhání“ své novicky od jejich drob­ ných lopocení2, velí k ústupu, když vidí, že jsou zabředlé

1 2

Cituje P. Piat: Marie Guérinová (v orig. str. 74). RV (v orig. str. 74); DD (v orig. str. 229).

73

v něčem, co se jich příliš zblízka dotýká. To není Bůh, to je nesmí od něho odvádět! „Příliš se oddáváte tomu, co děláte1, příliš se trápíte pro svá zaměstnání... Zabýváte se v této chvíli tím, co se děje na ostatních Karmelech? Jsou-li řeholnice v tísni nebo ne? Jejich práce vám překážejí v modlitbě? Nuže, vy sama se musíte odehnat i od své osobní lopoty. Svě­ domitě při ní používat předepsaný čas, ale s oproštěným srdcem1 2. Musíme pracovat jen jednou rukou a druhou bránit svou duši proti rozptýlení, které jí překáží spojit se s Pánem Bohem3.“ Ale Terezie jde ještě hlouběji. Nespokojuje se s tím, že kárá své sestry pro jejich vnější postoj nebo při jejich vnějších zaměstnáních. Chce je také a hlavně střežit před jejich city, před jejich neočištěným a příliš lidským způ­ sobem myšlení. Toto je choulostivé dílo, ale zásadní, a ona to ví. Jde o to očistit nitro srdce, jak je to jen možné, uvolnit místo pro příchod Boha. Snad nikde se nejeví Terezie laskavější a pevnější. Je pevná — nikdy nenechá projít hledání sebe, byť sebeskrytější a sebenenápadnější, aniž upozorní na toto vybočení. Je laskavá — nebojuje proti tomu „zpředu“, nepohoršuje se, nýbrž vysvětluje, přesvědčuje, vyloží jednoduše svou myšlenku a vzbudí touhu milovat. Její sestřenice, která se příliš zabývala sebou, přišla za ní a svěřila sejí s nějakým neklidem. Terezie ji pokárala: „Prosím vás, zabývejte se trochu méně sebou, zabývejte se tím, abyste milovala Pána Boha, a sebe nechte být. Všechny vaše skrupule jsou hledání sebe. Vaše zármutky, vaše trampoty, to všechno se týká vás, točí se to pořád kolem stejného čepu. Ach, prosím vás, zapomeňte na se­ be, myslete na spásu duší4.“ 1 2 3 4

Duch (v orig. str. 98). DD (v orig. str. 229). DD (v orig. str. 230). Cituje P. Piat: Marie Guérinová (v orig. str. 86).

74

Požaduje umrtvování citů1, úsudku2, sebelásky, a to neomezeně. Je jista, že zabývá-li se někdo příliš sebou a řídí-li se všemi svými sklony, je neschopen hledat Boha a žít z něho tak, jak On to chce. „Kdybyste se měla vždycky takhle chovat,“ říkala novicka Terezie sestře Martě, která příliš lpěla na své matce převorce, „byla byste udělala lépe, kdybyste byla zůstala ve světě3.“ Novicmistrová Terezie nemluví jinak: „Nechcete-li se snažit o ctnosti, vraťte se do světa!“, prohlašuje energicky4. Usmívá se naivním sebeklamům svých sestřiček a umí jedním slovem vrátit všemu pravou hodnotu, dát pocítit závislost stvoření a nekonečnost Boží. Jedna novicka se jednou chlubí, že se jí podařilo, aby byla přijata její myš­ lenka: „Ach,“ zvolá Terezie, „vy se chcete uplatnit!... Já se chráním tohoto řemesla. Raději opakuji s Pánem Je­ žíšem: Já nehledám svou slávu, kdosi jiný se o ni posta­ rá5.“ Když vidí, že se její sestry znepokojují nebo trápí pro úsudek, jaký o nich druzí mají, má pro to pochopení, ale je nesmlouvavá: „Když vás vždycky shledají nedokonalou, to je to, co potřebujete, to je váš zisk/. Když o vás usoudí, že jste bez ctnosti, nic vám to neodnímá a neochuzuje vás to, to ony ztrácejí na vnitřní radosti, protože nic není pří­ jemnější než myslet si o bližním dobré6.“ „Když jsme ne­ pochopeny a nepříznivě posuzovány, k čemu by bylo se hájit? Nechrne to být, neříkejme nic, je tak sladké nic neříkat, nechat se ledajak posuzovat! Nevidíme v evan­ geliu, že by se byla svátá Magdalena hájila, když ji její DD (v orig. str. 241). DD (v orig. str. 206-207). Srv. Marii Guérinové: „Pána Boha to vždycky trošičku bolí, když se trošičku mudruje o tom, co říká matka převorka. A bolí ho to hodně, když se mudruje hodně, třeba jen v srdci“ (PR, v orig. str. 778). 3 Cituje P. Petitot: „Duchovní obroda“ (v orig. str. 218). Sum. II. (sestra Marie Magdalena od Nejsv. Svátosti). Duch (v orig. str. 91). 6 DD (v orig. str. 213).

'

75

sestra obviňovala, že sedí u Ježíšových nohou a nic ne­ dělá1.“ Měly bychom se povznést nad to, co sestry říkají, co dělají... Měly bychom být v klášteře, jako kdybychom v něm měly strávit jen dva dny12.“ Neužitečná zaměstnání, zbytečné pachtění, to všechno není Bůh, jen Bůh je důležitý! A Terezie vede k němu jedinému své novicky prostřednictvím vnějších okolností. Ale s nemenší pozorností je vede v celé jejich vyloženě duchovní aktivitě. I tam, a tam hlavně, chce, aby lpěly jen na Bohu, aby se sebezápor rozvinul v čistotu úmyslu. Jedné novicce, která se těší na duchovní cvičení, protože v nich užije trochu odpočinku: „Vy tedy jdete do duchov­ ních cvičení, abyste si odpočinula? Já do nich jdu, abych dala ještě víc Pánu Bohu... Připomeňte si tato tak prav­ divá slova z,Následování4: Jakmile kdo začne hledat sebe, v tom okamžiku přestává milovat3.“ Jiná ji žádá o radu ohledně duchovního vedení: „Myslím, že je třeba dát si dobrý pozor, abychom ne­ hledaly sebe, protože pak bychom měly zraněné srdce a mohly bychom popravdě říci:,Hlídači si vzali můj plášť, poranili mě... Až když jsem od nich poodešla, nalezla jsem svého Milovaného.4 Myslím, kdyby se byla duše pokorně zeptala hlídačů, kde je její Milovaný, byli by jí ukázali, kde se nalézá. Ale poněvadž chtěla být obdivo­ vána, upadla do zmatku, ztratila prostotu srdce4.“ Terezie bez nejmenší skrupule zbavuje své sestry jejich zdánlivě nejsvětějších hledání. Jedna novicka, která si přála připomínat si místa z Písma svátého, slyšela od­ pověď: „Ach, vy chcete mít bohatství, mít majetek! Opírat se o něj znamená opírat se o žhavé železo. Zůstane z něho znaménkol Je nutné neopírat se o nic, ani o to, co nám 1 ŽS 6.4.1, PR (v orig. str. 201). 2 Sum. II. 3 Duch (v orig. str. 38). 4 ŽS 25.7.13, PR (v orig. str. 280).

76

může pomáhat ke zbožnosti. Nic je pravda, nic znamená nemít ani přání, ani naději na radost (smyslovou). Jak je potom člověk šťastný! Kde najdeme někoho, kdo je doko­ nale prost ostudného hledání sebe?, praví Následování'“ Stejnou čistotu úmyslu měla i při přijímám svátostí: „Nabídla jsem se Ježíši nějako někdo, kdo touží přijímat jeho návštěvu pro svou vlastní útěchu, nýbrž naopak pro potěšení Toho, který se mi dává2.44 Radila svým sestrám, aby si počínaly také tak, aby přijímaly proto, že Ježíš se rád dává, a nechtěly si z toho vzít žádnou sladkost pro sebe. „Ježíš je ve svatostánku schválně pro tebe, pro tebe jedinou, plane touhou vstoupit do tvého srdce3.44 „Nermuť se, že nepociťuješ žádnou útěchu při svátém přijímání. To je zkouška, a je třeba snášet ji s láskou4.“ Terezie takto vnáší sebezápor i do toho, co se týká vztahů s Bohem. Tím připravuje své novicky na pravý duchovní život. Mluví o sebezáporu jen se zřetelem na spojení s Bohem. Ale v tomto smyslu se jí zdá nezbytný, poněvadž umožňuje Boží působení, a na tom jediném záleží. Píše: „Náš Bůh, Host našeho srdce, to dobře ví (že nic nezmůžeme sami ze sebe). Proto přichází k nám s úmyslem, že najde příbytek, prázdný stan uprostřed po­ zemského bojiště. Nežádá nic než toto“, a On sám se postará o ostatní5. V takovém učení zaznívá absolutno. Terezie vskutku žádd.?d novvicek vnitřní askezi, která je náročnější, obá­ vanější, než všechno tělesné pokání. Učí je odstraňovat „všechno stvořené, které není nic“, a udělat „místo pro nestvořené, které je skutečnost6.“ Navyká je, aby žily

1 2 3 4 5 6

RV (v orig. str. 29). Rk A, 79,5. DT 92, 30. 5. 1889. DT 93, 14. 7. 1889. DT 157, 7. 7. 1894. DT 116, 7. 9. 1890.

77

samy před Božím zrakem. Tím jde Terezie opravdu ke kořeni a tato hluboká práce nese viditelné plody. Taková formace poznamená celý život. Novicky, upoutané na Toho, který se nemění, nebudou se cítit bezradné v den, kdy opustí noviciát, aby se defi­ nitivně zavázaly, a kdy budou víc ponechány samy sobě. Život, a snad nové úkoly, je nenaleznou kolísající v kde­ jakém větru nauky nebo soustředěné na sebe, nýbrž muž­ né, s jasným vědomím o pravé ceně věcí, schopné jednat ve všem jen z lásky. Co jim bude záležet na tom, jakou práci dostanou, co jim bude záležet i na změně předsta­ vené nebo kláštera? (A toto jsou bolestné oběti a často i úskalí i pro poctivou řeholnici.) S touhou po bezvý­ hradném sebezáporu a s jistotou, že nejlepší prostředky nejsou samy sebou nic, projdou vším, budou prosté a silné a budou hledat jen Boha. Plodná je výchova, jež dává lidem tak mocný a tak čistý počáteční podnět, který jim stačí pro celý život, aby zůstali věrní Bohu a šli ve svém povolání až do důsledků! Výchova vzácná, která je připravuje na všechny „vpády“ Lásky a na její budoucí požadavky. Neboť i toto je zas jen vstup do duchovního života.

HLAVA 5

Víra

v

lásku - základ cesty dětství

Terezie se tedy neúnavně snaží přivést no vičky před Boží absolutno a před relativnost stvoření, aby v nich vzbudila upřímnou touhu milovat Ježíše a žít jen pro něho. Novicmistrová je, jak se zdá, přesvědčena, že bez této pevné a čisté vůle se nemůže udělat nic. Ale je-li jednou dáno toto velkodušné usměrnění, všechno opravdu začíná. Přijde chvíle, kdy je třeba dát této touze solidní oporu, potravu pro každý okamžik. Neboť když člověk ze své strany dokázal první nutnou snahu o sebezápor, dá se do práce Bůh, aby nás vyzkoušel. Terezie vidí, jak jsou její novicky vydány napospas nesnázím všeho druhu, a jimi je má provést až ke stálému a definitivnímu lás­ kyplnému spojení. V této době je hlavní věcí víra v Lásku. 1. LÁSKA, V KTEROU VĚŘÍ TEREZIE

Terezie vášnivě usiluje rozluštit tvář Lásky, která se nad ní sklání. Chtěla ji poznat, aby ji mohla více milovat a přičiňovat se, aby ji druzí milovali. Nenapsala sice žádné pojednání o Lásce, ale to, co o ní ví, prosvítá z rozechvě­ lých řádků na všech stránkách jejích spisů. Snadno tedy najdeme v jejích dopisech a rukopisech známky Lásky, které na ni zapůsobily.

78

79

Láska jako Osoba

Nejprve je to láska od osoby k osobě. Bůh je sám v sobě skutečnější, osobnější než všechno, co si můžeme jako takové představit v našem vesmíru. A stvořené osoby zaslouží toto jméno jen dík své vzdálené podobnosti se svým Tvůrcem. Tento Bůh s přesažnou, transcedentní, osobitostí je však také Láska, která je v našem nitru hlouběji než my sami! Odhalení Boha jako někoho, kdo nás miluje, je plod prvních mystických milostí. Ale v každodenním ži­ votě snadno necháme vyprchat toto drahocenné poznání! Terezie přilnula vroucně k Bohu a vidíme, že s ním neustále žije v srdečném styku. „Myslím, že jsem nikdy nebyla ani tři minuty bez myšlenky na Pána Boha1.“ Ví, že Bůh jako Stvořitel a Otec přebývá v nejhlubším nitru její bytosti a že on, všemohoucí, nekonečně moudrý a dobrotivý, dává celou svou moc, svou moudrost a svou dobrotu do služeb své lásky k ní. „Ať se jí stane cokoli, nechce v tom vidět nic než sladkou ruku svého Ježíše1 2.“ Neboť pro Terezii Bůh je Ježíš a Ježíš je pro ni vše. Žije s ním v nejtěsnější důvěrnosti. Nejraději mu tyká ve skrytu své modlitby3. Sjednocuje se s tajemstvím jeho dět­ ství, a ještě víc jeho utrpení. Žije životem, který on jí dává, a proniká do božské společnosti. V jejích posled­ ních letech můžeme rozeznat, jak duše velmi výrazně tíhne k Nejsvětější Trojici4. Cítíme, že prožívá zvláštní a rozlišené vztahy ke každé z tří božských Osob. Její víra je potom tak živá, že jí zjednala nej vznešenější spojení, po jakém mohla na této zemi toužit: „Nevidím dobře, co víc mohu mít po smrti, než mám teď... Uvidím Pána

1 Sum., str. 1. 626. A RV (v orig. str. 77). 2 DT 55, 8. 7. 1888. 3 RV (v orig. str. 82). 4 Pronese svůj úkon obětování o svátku Nejsvětější Trojice a adresuje ho Trojjedinému Bohu; srv. Rk B, 5,5; DD (v orig. str. 222).

80

Boha, to je pravda! Ale být s nim, to jsem úplně už teď na zemi1.“ Jestliže však Terezie miluje Boha jako živého a zcela blizkeho přítele, je si také vědoma, že On miluje ji zcela zvláštním způsobem. Jeho božské srdce bije pro ni osob­ ně: „Já nevidím Nejsvětější Srdce jako všichni lidé. Mys­ lím, ze srdce mého Snoubence patří jenom mně, tak jako me srdce patří jen jemu, a já pak s ním mluvím v samotě y teto rozkošné srdečné blízkosti, v očekávání, že na něj budu jednou nazírat tváří v tvář2.“ v mezi Ježíšem a Terezií jsou živé, něžné, zdá se, ze kazde straně záleží jen na tom, aby zahrnovala něhou Milovaného, dávala mu přednost přede vším. „Můj Ježíši, s“a~ klam, ale zdá se mi, že nemůžeš zahrnout duši větší láskou, než jakou jsi zahrnul duši mou... Nedovedu si představit nezměrnější lásku, než jakou se ti zalíbilo ustednt zdarma mně bez jakékoli mé zásluhy3.“

Nekonečná láska Protože Bůh je nekonečný, může milovat jen nekoneč­ né. Jen jeho dary se různí, ale ne láska, s jakou je dává a která je vždy projevem „jeho nekonečné něžnosti4.“ A co je nejdůležitější: způsob, jak se něco dává, nebo to co se dává? Ať vypadá člověk v očích lidí bohatý nebo ch Jdý povýšený nebo ponížený, Bůh ho má nekonečně rád Te­ rezie je o tom přesvědčena. „Stejně jako slunce svítí sou­ časné na cedry i na každou květinku, jako kdyby byla na Z5mi Jen ona’ ta^ ’ naš Pán se zabývá každou duší zvlast, jako kdyby neměla sobě podobné, a... tak také všechno odpovídá dobru každé duše5.“ ' ŽS 15. 5. 7, PR (v orig. str. 208). DT 122, 14. 10. 1890. 3 Rk C, 35, 1. 4 Rk B, 1, 5. 5 Rk A, 3, 1.

81

Terezie tedy může popravdě říci každé své sestře: „Dobrý Ježíš vás miluje celým svým srdcem1.“ „Ach ano, Ježíš vás miluje1 2.“ A ještě s větším přesvědčením: „Pán Bůh tě miluje a zachází s tebou jako s privilegovanou... Myslíš, že svátá Terezie dostala víc milostí než ty3?“

Zdarma daná láska

Boží láska není jen nekonečná, je také naprosto zdarmadaná, „bez jakékoli naší zásluhy4.“ Terezie uznává, že „na ní nebylo nic, co by mohlo přitahovat Boží zrak5.“ Jak je možné, že nás Bůh miluje?, ptá se. Co mu nabízíme, aby to mohl mít rád? „Otázka plná tajemství... Jaký dů­ vod nám může Ježíš udat?... Jeho důvod je, že nemá dů­ vod6...“ Nic ho nemohlo přimět, aby se rozhodl milovat tvora, jen jeho svobodná volba, neboť Bůh nemiluje způ­ sobem lidským. Člověk miluje to, co shledává u druhého hodným lásky. Bůh miluje to, co do nás vkládá. A my máme před Bohem jen toto, totiž že jsme jím milováni. Avšak je-li Boží láska taková, nezávislá na naší prostřed­ nosti i na našich chybách, jaký pokoj, plný důvěry, musíme mít! Co jsme, to je tajemství, ale tajemství lásky. Není směšné měřit Boží lásku podle našich lidských norem? Přesto je jedna poslední známka lásky, která uchvátila Terezii ještě mocněji a definitivně vrhla světlo na její život. Láska, v jakou Terezie věří a k jaké vede duše, je pře­ devším Láska milosrdná7.

Láska, která žádá lásku „...My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás1.“ To je i závěr Tereziin, tak jako svátého Jana. Když Terezie zpytovala Boží srdce, objevila základní požada­ vek Lásky. Dostalo sejí nedocenitelné milosti, že pocho­ pila, „jak Ježíš touží být milován2.“ Protože uvěřila v Boží lásku takovou, jaká je, uvěřila ještě víc, můžeme-li tak říci, v neuhasitelnou žízeň, jakou má Bůh po její lásce, po lásce každé bytosti, které se dává. „Ježíš žízní3“ po lásce. „To on chce naši lásku, žebrá o ni... Přenechá se nám takřka na milost a nemilost. Nechce si vzít nic, co bychom mu ze srdce nedali, a nejmenší věcička je v jeho božských očích drahocenná4...“ Terezie je jistá, že je-li milována, znamená to, že Ježíš po ní nekonečně touží, ví, že Ježíš hledá její lásku, že se dožaduje celého jejího srdce. Toto vřelé pozvání bezhraničné a bezdůvodné Lásky bylo světlem Tereziina života a je také jejím nej účinnějším výchovným prostředkem. Může se říci, že uvěřila v Lás­ ku, nic víc. V Lásku jako pramen veškerého života, jako prostředek dokonalosti a poutničkou hůl, v Lásku jako jediný cíl. Když na smrtelném lůžku pronese tato poslední slova: „Řekla jsem všechno... Jen láska má cenu5“, zdá se, že je to zároveň všechno, co je třeba slyšet. A toto přesvědčení je nakažlivé pro všechny, kdo se k ní přiblíží. 2. VÍRA V LÁSKU

1 DT 215, 1897. 2 DT 222, 18. 3. 1897. 3 DT 107, 19. 5. 1890. 4 RkC, 35, 1. 5 Rk A, 3, 5. 6 DT 89, 26. 4. 1889. 7 Poněvadž objevení Milosrdenství v celé jeho hloubce rozhodlo u Te­ rezie o plném rozvinutí duchovního života, budeme zvlášť studovat toto hledisko lásky v příští kapitole.

82

Když Terezie pomohla svým novickám, aby poznaly Boží lásku takovou, jaká je, chce u nich dosáhnout po-

1 2 3 4 5

1 Jan 4, 19. Rk A, 84, 1. Rk B, 1, 5. DT 145, 2. 8. 1893. NV 29. 9. 6, PR, Přílohy (v orig. str. 409).

83

stoje, logicky odpovídajícího tomu, co o ní vědí. A to je víra v Lásku. Jaké jsou tedy podle smýšlení světice úloha a známky této víry? Terezie jí přisuzuje základní úlohu v duchovním životě. Bez víry v Lásku by touha po Bohu v duši vyschla, tak jako rostlina, která vzklíčila v mělké půdě. Celý přítomný život je úkon víry. Ale víra v Lásku, jakou vyjadřuje Terezie a jakou vyžaduje duchovní život, je nekonečně bohatá a plodná. Nestačí rozumem při­ jmout zjevené pravdy, je třeba uvěřit celou svou bytostí v Boží lásku, v její cesty a přísliby. Když rozebereme zblízka přístup, jaký vyžaduje Terezie od svých sester, není to zřejmě zvláštní úkon jedné izolované božské ctnosti, ani víra, ani naděje, ani láska. Ale spíš je to úkon zamilované víry, která těsně přilne k Bohu a očekává všechno od něho, protože on je Láska. Tato víra v Lásku, podstatný a vlastní postoj duchovního dětství, ctnost vpravdě evangelijní, je tedy velice prosté hnutí duše. Ale jako všechno, co vyžaduje Terezie, je to něco absolutního. Novicmistrová totiž chce založit duchovní život na na­ hé, živé a totální víře. Opravdovou a trvalou oporou duše v její touze po Bohu může být jen víra, opírající se jenom o Boha a jeho nezměrnou lásku, víra, která se stala stejně neměnnou jako on. Terezie ví, že Bůh zahrnul její sestry svými sladkostmi, že se kochaly v pociťování jeho láskyplné přítomnosti. Ale také ví, že Bůh se zdánlivě vzdaluje, když je chce utvrdit, a to skoro ihned, jakmile překročily práh kláš­ tera. Sama zná ze zkušenosti Boží taktiku, a opírá se proto o dřívější milosti, o stopu, kterou jistě zanechaly ve chvíli, kdy jejich vůně vyvanula. „My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni11 “, říká svátý Jan. Ti, kdo zaslechli Kristovy nejdůvěrnější výzvy, aby ho následovali, zakusili jeho lás­

1

1 Jan 4, 16.

84

ku a touha odpovědět na ni je přivedla do řeholního ži­ vota. Nuže, tato touha, dnes podrobená zkoušce, je, zdálo by se, blízko zániku. Myšlenka, že Bůh je vše, už nestačí k jejímu roznícení, a dokonce’se může stát drtivou. Jistota o zaslechnuté výzvě se zatemní. Vědomí vlastní bídy vzrůstá a svádí z cesty. Přistupují chvíle únavy, zevšed­ nění, pokušení. Snaha o dokonalost vypadá jako přelud, modlitba se zdá být pouhou ztrátou síly a času. Utrpení jde na nervy a člověk prožívá napětí. Terezie si tu bere za úkol podpírat, ale ne lámat, ustálit rozum a vůli nad vším smyslovým, ať lahodným nebo hořkým, v božské lásce, která nikdy nepomíjí. Víra novicek, která se dříve opírala o prožitky Boží lásky, má se napříště opírat jen o to, co o ní vědí. Svou jistotou bude jejich víra podpírat celou duchovní budovu, kterou začíná Bůh stavět. Dřívější milosti mohou sice no vičkám pomáhat, aby si zachovaly důvěru, ale nynější vyprahlost je nesmí zviklat. Terezie chce, aby využily svou zkoušku k dosažení víry, která už nepotřebuje být pociťována. Víry, která je podobná víře její a které stačí pravda. „To je má cestička — abych si nepřála nic vidět'.“ „Ach ne, netoužím spatřit Pána Boha na zemi. A přece ho miluji! Velmi také miluji svátou Pannu a svaté, a ani je netoužím vidět2.“ A ještě pevněji: „Více jsem si přála nevidět Pána Boha a svaté a zůstávat v noci víry, než si jiní přejí uvidět a chápat3.“ Terezie chce přesvědčit své družky, že když se jim dostalo od Boha tolika milostí, mají si být jeho láskou příliš jisty, než aby vyžadovaly smyslové důkazy a libovaly si víc v útěchách než v podstatě nadpřirozeného života. „Je také sladké sloužit Pánu Bohu ve tmě a ve zkoušce! Máme jen tento život, abychom žily z víry4.“ V Tereziině škole je třeba věřit v Boha, jaký je sám v sobě, 1 ŽS 4.6. 1, PR (v orig. str. 218). 2 ŽS 4.9. 7, PR (v orig. str. 362). 3 ŽS 4.8. 5, PR (v orig. str. 317). 4 DD (v orig. str. 247).

85

toužit po Bohu pro něho samého a nezastavovat se u ni­ čeho, co je nižší než on. Jen taková víra a taková touha odpovídají rozměrům Boha, který je nekonečná láska. Světice se nezastavuje u negativního pohledu na víru jako na pouhé povznesení nad všechny smyslové vjemy duše. Z holé víry chce udělat víru živou. Jako se snažila ji od všeho oprostit, tak usiluje ji živit. Její sestry vstoupily na Boží cestu z upřímné touhy milovat Boha. Proto musí nabýt jistotu, že všechno, co se jim děje, pochází z jeho lásky. Žádná událost, ať vypadá sebešalebnější, nebo ať je sebevíc pobuřující, nesmí být překážkou lásky. Všechno je nám dáno jako prostředek na cestě k Němu. „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, těm, kdo z Boží vůle jsou povoláni1.“ Jestliže se novicky ustálí v této víře, je celý jejich duchovní život zajištěn. Bez ní už není jiný obzor než zoufalství, iluze nebo prostřednost. „Všechno je mi­ lost2.“ Odtud svrchovaná důležitost vedení duchovními vůdci v této rozhodující hodině výchovy. Ale je to těžký podnik, vymýtit lpění u někoho, kdo si zvykl soudit podle svých smyslů, milovat bez obtíží, a kdo se najednou octne před svou nahou pravdou, je zbavený citelné lásky a je nucený pracovat v noci! Ale právě tady se nejjistěji uplatňuje Tereziin talent. Avšak odkud pocházejí zkoušky, které doléhají na no­ vicky? Proč tato temnota, která vystřídává světlo? Na jaře duchovního života poznaly novicky Lásku, kterou jsou milovány. Nyní potřebují poznat samy sebe, čím jsou. Z toho povstávají všechny útrapy. Právě tato Láska jim dala světlo o sobě samé, a dnes jim dává světlo o jejich chudobě. Bez onoho předchozího poznání by byly ne­ mohly snést pohled na své ubohosti. Ale zase a jedině,

1 2

Řím 8, 28. ŽS 5. 6. 4, PR (v orig. str. 221).

86

aby tato Láska lépe odhalila sebe samu, rozkopává v této chvíli s takovou zdánlivou krutostí hlubiny sobectví, které ony v sobě skrývají. Ztratí-li tehdy z dohledu Lásku, je celé dílo ohroženo. Nepřestanou-li upřeně hledět na ni, i světlo bude brzy úplné a Láska se projeví jako mi­ losrdná. Toto je pro Terezii nejvyšší ponaučení. 3. TEREZIINY RADY

Sestry z noviciátu prodělávají tedy krizi. Tereziiným úmyslem je učinit toto období co nejkratším a nejužiteč­ nějším. Proto se ani zdaleka neutápí v teorii a pracuje konkrétně. Její rady jsou přesné, praktické. Tak jak se nám Tereziina metoda jeví z dopisů a z do­ chovaných vzpomínek, odpovídá dobře tomu, co ví Te­ rezie o Lásce: upřít na ni pohled, a současně proměňovat v lásku strasti i radosti. To jsou dvě vzájemně se doplňu­ jící hlediska jednoho a téhož pohybu: víry v Lásku. Ale zatímco první postoj hrouží do Boha mohutnosti, rozum a vůli, a zdá se obzvlášť způsobilý, aby podpíral život modlitby, směřuje druhý postoj k tomu, aby co nejlépe využil všechno stvořené pro službu Bohu. Terezie hraje na těchto dvou klávesnicích, aby utvrdila novicky v jejich jistotě, že jsou milovány, a zároveň v jistotě, že Bůh touží po jejich lásce a přijímá ji se zalíbením1. Toto zjednodušení je nezbytné v tomto období duchov­ ního života, i když nebylo nezbytné předtím. Už se nemusí novickám zdůrazňovat jejich chyby. Stačí k tomu Bůh! Je třeba odstranit od nich mnohonásobnost, která je zby­ tečně unavuje. Terezie nepopírá bědy, které její sestry objevují samy v sobě. Ale staví je do světla víry a tvrdí, že jejich ubohost je další důvod, aby hleděly na Lásku. Nepopírá ani jejich utrpení ani se nedomnívá, že je lehké.

1 Používá také apoštolskou touhu. Ale podle ní tvoří tato blíženská láska jedno s láskou k Bohu.

87

Ale učí je milovat Toho, který jim je posílá z lásky. Nepopírá konečně, že vady nebo chování bližního mohou vyvolat soužení nebo smutek. Ale učí, že je třeba milovat ho takového, jaký je, vidět v něm Krista a projevovat mu svou lásku.

změní své místo, ví, že za mračny jeho Slunce stále svítí, že jeho zář se nemůže ani na okamžik zastřít1.“ Terezie takto ví, že víra se živí a posiluje ve všech překážkách, a tak mocně se oddá přesažné Boží lásce, že se povznese nad všechny vnitřní nebo vnější proměny.

1. Pohled viry na Lásku

2. Všechno proměňovat v lásku

V nezapomenutelném dopise své sestře Marii symbo­ lizovala Terezie celý život víry, tak jak ho chápe. Je to „historie jejího malého ptáčete1“. Popisuje v ní vnitřní postoj duše, zakotvené ve víře v Lásku a ovládané ne­ smírnou touhou milovat. „Přes svou svrchovanou maličkost se odvažuji upírat oči na božské Slunce, na Slunce lásky, a mé srdce v sobě cítí všechny touhy orla1 2.“ Potom přehlíží svým způsobem různé překážky, s kte­ rými se setkávají duše ve svém rozletu k Bohu. Všechny zdolává a odvolává se vytrvale na tento pohled na Lásku. Ať jde o její tělesnou slabost, která působí, že podřimuje při vnitřní modlitbě3, o nemohoucnost a bědy mravní, které jí brání pozvedat se k Bohu, o nevěrnosti, které ji od něho vzdalují, ať jde konečně o všechny zmatky, zkoušky, pokušení a temnoty duchovní, učí, že je třeba dělat jen jedno: věřit, že toto všechno nezabraňuje Lásce, aby zůstala tím, čím je; neustále na ni pohlížet nebo vracet se k ní, jakmile jsme si vědomi, že jsme se od ní odklonili; všechno doufat od této Lásky, které nic neodolá a od které nám přichází všechno dobré. „S odvážnou odevzdaností chce nadále upírat zrak na božské Slunce. Nic ho nemůže děsit, ani vítr, ani déšť, a jestli temné mraky zakryjí Hvězdu lásky, ptáček ne­

Ale Terezie ví, jak je těžké mít někoho k tomu, aby vyšel ze sebe, když všechno přispívá k tomu, aby se stáhl do sebe. Proto se snaží prakticky postavit lásku do středu zájmů svých sester a pomáhá jim, aby úplně zapomněly na sebe. Věřte v lásku, říká pořád stejně, a ze všeho, co vám vadí, co vás trápí a trýzní, udělejte lásku. Poněvadž pramenem toho všeho je nekonečná láska, jakou vás Ježíš miluje, musíte také věřit, že Ježíš v této chvíli, v této zkoušce, v této pochybnosti, v tomto pokušení čeká na vaši lásku. Všechno, co dopouští, směřuje k tomu, aby z toho vyvodil její nový, větší a čistší důkaz. Terezie chce přesvědčit své družky, že Bůh přičítá ne­ konečnou cenu jejich odpovědi, a to v trudném období, kdy objevují svou neschopnost milovat, kdy pochybují, že se jejich ubohá, tak zdráhavá a tak slabá láska líbí Tomu, kterého milují. Noc, zkouška, v níž člověk zakouší svou nemohoucnost, jsou příznivá doba k milování. Mu­ síme z ní těžit jako „lakomci2“. Když si u ní její novicky nebo spolusestry stěžují na své chyby a na svou nemohoucnost, vybízí je Terezie, aby posilnily svou lásku. To je její jediná odpověď. „Byla jsem nešťastná,“ vypráví jedna novicka, „že jsem měla tak malou odvahu. Vy si naříkáte, odpověděla jí novicmistrová, nad tím, co by mělo být vaším největším štěstím. Kde by byla vaše zásluha, kdybyste musela bo-

1 Rk B. 2 Rk B, 5, 1. 3 Tamtéž.

1 Rk B, 5, 1. 2 DT 101, 31. 12. 1889.

88

89

jovat jen tenkrát, když k tomu cítíte odvahu? Co na tom, že ji nemáte, jen když si počínáte tak, jako kdybyste ji měla! Jestli se shledáváte příliš zbabělou, abyste sebrala kousek niti, a jestli to přesto uděláte z lásky k Ježíši, máte větší zásluhu, než kdybyste udělala mnohem pozo­ ruhodnější skutek ve chvíli horlivosti. Místo abyste se tedy rmoutila, radujte se, neboť tím, že vám dobrý Ježíš nechá pocítit vaši slabost, chystá vám příležitost, abyste pro něho zachránila víc duší1.“ Terezie se na tom nezastavuje. Chce, abychom i z chyb a ze smutku, jaký nad nimi zakoušíme, vykřesali lásku. „Vy to neděláte jako já,“ prohlašuje matce Anežce, která se jí svěřila s malomyslnými myšlenkami. „Když jsem se dopustila chyby, která mě rmoutí, dobře vím, že tento smutek je následek mé nevěrnosti. Ale myslíte, že při něm zůstanu? Ach ne, nejsem tak pošetilá! Spěšně řeknu Pánu Bohu: Můj Bože, vím, že tento pocit smutku jsem si zasloužila. Ale dovol, abych ti ho přece obětovala jako zkoušku, kterou mi posíláš z lásky. Lituji svého hří­ chu, ale jsem ráda, že ti mohu obětovat toto utrpení1 2.“ Vnitřní zkoušky, pokušení, zdají se být Terezii ještě více než všechno ostatní zase jen příležitostmi, jak do­ kázat Ježíši lásku3. Zná lidi: v hodinách pochybnosti a únavy je tak těžké věřit ve skutečnost naší lásky k Bohu, jako věřit v jeho lásku k nám. „Bůh mě miluje, vím to dobře,“ řekne jedna uplakaná novicka, „ale já ho nemi­ luji!“ Nadpřirozená láska není věc smyslů. Vychází z naší vůle, ztvárněné milostí. Pokaždé, když chceme milovat, skutečně milujeme4. Není zapotřebí menší víry k tomu, abychom věřili, že naše nepociťovaná láska se líbí Bohu a dotýká se ho, než abychom věřili v jeho lásku k nám. V této chvíli Terezie považuje za nejdůležitější dát ses­

trám tuto pevnou jistotu, nezávislou na jakémkoli zážit­ ku. Takto utvrzuje a zachraňuje touhu milovat v okam­ žiku, kdy je přímo napadena. Učí své družky, aby nikdy neposuzovaly stupeň svého spojení s Bohem podle svých pocitů vroucnosti nebo vyprahlosti. Máje pouze k tomu, aby se oddaly duchem a vůlí Lásce, tak jak se jim před­ stavuje. Snaží se dát jim na srozuměnou, že spojení s Bo­ hem není nic jiného než dokonalá shoda náhledů, tužeb, vůle, při níž člověk nakonec úplně zapomene na sebe kvůli Tomu, kterého miluje. V mystickém spojení je mož­ né, líbí-li se tak Bohu, okoušet přítomnost Milovaného a radost z důvěrnosti s ním. V praktickém a tajném spo­ jení náleží mu člověk pravdivě, bez jakékoli odměny, v čistotě lásky, která je silnější než smrt, a žije z jeho milosti. Toto spojení však není tak skryté, že by v něm nebylo, alespoň chvílemi, minimum mystických milostí, které naznačuje, že Bůh má zalíbení v této skryté lásce. Je to jakási jistota v rozumu, něžnost ve vůli, hluboké hnutí srdce, které cítí, že Bůh je má v moci přímo v jeho kořenech. „Ježíš se skrývá, ale člověk ho vytuší1.“ Když pochopíme, že jde o to milovat ve víře, když toužíme po tomto spolehlivém spojení, udělali jsme velký pokrok. Bůh se dává, a setkává se s čistší odezvou. Tou­ žíme pro samotného Krista, a ne už pro sebe samy. Když se dospělo tak daleko, máme dojem, že Terezie, napomáhající milosti, otřásla vším nepodstatným a pone­ chává jen nejčistší, nejopravdovější touhu milovat. Všechno zbytečné padlo jakoby samo od sebe při úsilí o lásku.^ Touha milovat je teď tak žhavá, že ji nic nedokáže uspokojit. A Terezie může napsat jménem všech svých sester: „Pochopily jsme, že žízeň, která Tě stravuje, je žízeň po lásce. Proto chceme mít lásku nekonečnou, aby­ chom mohly Tvou žízeň ukájet.2“ Uvidíme, jak tím, že

1 DD (v orig. str. 224). 2 ŽS 3. 7. 2, PR (v orig. str. 235). 3 DD (v orig. str. 222). 4 To předpokládá pěstování odevzdanosti, o které vykládá hlava 7.

1 DT 57, 23, 7. 1888. 2 Modlitba, kterou složila pro noviciát (1895). DD (v orig. str. 260).

90

91

HLAVA 6.

své družky vydává napospas Lásce, snaží se, aby udělaly první krok, který jim otevře nej intenzivnější a nejstálejší duchovní život.

Obětování se lásce. Definitivní závazek

Novicky se potřebují ve zkoušce přesvědčit o své bídě a zachovat si spolu s upřímnou touhou milovat Boha živou víru v Lásku. Terezie jim pomáhá, aby vytrvaly v tomto smýšlení tím, že jim navrhne, aby se obětovaly Milosrdné lásce. Tento úkon opravdu zasáhne bytost v jejích hlubinách. Začne skutečný duchovní život. Proto Terezie spěchá, aby k tomu každá dospěla co nejdříve. Ovšem bez nadpřirozené a upřímné touhy milovat Bo­ ha by pozvání k sebeodevzdání bylo bezpředmětné a vedlo by k lenosti. Bez totální víry v Lásku by toto pozvání bylo marné. Ale tyto podmínky mohou být usku­ tečněny už na samém začátku duchovního života: napří­ klad u velkého hříšníka, který se právě obrátil, nebo u ně­ koho velmi nedokonalého, plného chyb, se špatnými sklony, který se dokonce dopouští těžkých poklesků. 1. MILOSRDNÁ LÁSKA

Terezie se svým úkonem obětování odevzdává bez vý­ hrad Milosrdné lásce, kterou lidé zneuznávají, a chce při­ tom táhnout za sebou „mnoho malých duší1“. Aby se někdo obětoval, nemusí nutně být už v pokročilém stavu svatosti. Mnohem lépe: toto darování skrývá v sobě vý­ chovnou cenu. Protože jenom Kristus nás má vést, chce

1

92

Rk B,5,5.

93

Terezie, abychom se mu otevřeli dokořán a co nejdříve. Sotva pojala úmysl učinit úkon obětování a obdržela k němu dovolení od matky Anežky, sdělí svůj plán Celině a pozve ji, aby se k ní přidala. Nenechá si své tajemství jen pro sebe. 11. června 1895 pronese úkon obětování za sebe a za sestru Jenovéfu, která je na Karmelu teprve deset měsíců. Zakrátko, během senoseče, vyzve svou starší se­ stru Marii od Nejsvětějšího Srdce, aby ji následovala'. Se sestrou Marií od Nejsvětější Trojice jedná s největší opatrností. Skoro o šest měsíců později ji seznámí s tímto darováním. Novicka velkodušně „ihned projevila touhu ji následovat a bylo rozhodnuto, že k jejímu zasvěcení dojde nazítří2“. Dobře známe tuto mladou sestru z „Rad a vzpomínek“ a z oběžníku. Měla živou a spontánní po­ vahu, trochu dětskou, nadchla se a hned zas byla skleslá, byla citlivá a přehnaně plačtivá, byla ráda, když ji milo­ vali a ctili, bývala sklíčená pro své ubohosti, svrchovaně se hrozila Božích úsudků, ale svrchovaně důvěřovala Te­ rezii. Rozhodně to nebyla už hotová karmelitka. Co na ní bylo dobrého ve chvíli, o níž mluvíme? Velmi upřímná touha milovat Ježíše a hluboké přesvědčení o vlastní mnohonásobné neschopnosti. Terezie dobře věděla, že jí postačí, když prozradí novicce své sebedarování Lásce, a že ji tím přivede k podobnému kroku. Ale když novicka osaměla a přemýšlela o své nehod­ nosti, došla k závěru, že potřebuje delší přípravu k tak důležitému úkonu. Vrátila se proto k sestře Terezii od Dítěte Ježíše a vysvětlila jí důvody, které ji vedou k tomu, aby odložila své obětování. Světice odvětila: „Ano, tento úkon je důležitější, než si můžeme před­ stavit. Ale víte, jakou jedinou přípravu od nás Pán Bůh žádá? Nuže: pokorné uznání naší nehodnosti. Když vám dává tuto milost, odevzdejte se mu bez obav. Zítra ráno

1 RV (v orig. str. 67). 2 N.

94

po díkůčinění zůstanu blízko vás v oratoři, kde bude vy­ stavena Nejsvětější Svátost, a zatímco budete přednášet tento úkon, budu vás podávat Ježíši jako malou oběť, kterou jsem mu připravila1.“ Takto mají novicky, které obětuje Terezie Lásce, s vroucnější a čistší žízní po Bohu současně i hlubší po­ znání svých ubohostí. A tento pohled, při němž je mnohdy riziko, že zabrzdí jejich rozlet k Bohu, prohlašuje Terezie přímo za podmínku obětování se Milosrdné lásce. Dopis sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce hovoří přesně stejným tónem: „Pochopte, že abychom milovaly Ježíše a byly jeho obětí lásky, pak čím je kdo slabší, bez tužeb a bez ctností212 1 N, str. 12. 2 Smysl výrazu „bez tužeb a bez ctností“ vysvítá ze souvislosti. Jak moudře poznamenává pan abbé Combes ve svém vydání „Dopisů svaté Terezie od Dítěte Ježíše“: „Výraz ,bez tužeb1 se nemůže brát doslova, protože dále je řečeno, že,pouhá touha být obětí stačí1. To předpokládá, že člověk není ,bez ctností4, ale že už je ovládán velmi velikou božskou láskou.“ Jak Terezie vykládá na začátku téhož dopisu, „být bez tužeb“ podle ní znamená chránit se duchovní marnivosti, která by se mohla snadno vplížit do našich plánů na dosažení svatosti: „Mé touhy po mučednictví nejsou nic... To jsou, popravdě řečeno, duchovní bohatství, která dělají lidi nespravedlivými, když si v nich se zalíbením hoví, když je považují za něco velikého... Ach, dobře cítím, že tohle vůbec není to, co se líbí Pánu Bohu v mé malé duši. Líbí se mu, že mám ráda svou maličkost a svou chudobu, líbí se mu má slepá naděje v jeho milosrdenství... To je můj jediný poklad...“ Pokud jde o ctnosti, mluví o nich Terezie 6. srpna 1897 těmito slovy: „...Být malý znamená opět vůbec si nepřipisovat ctnosti, které pěstu­ jeme, v domnění, že jsme něčeho schopni. Nýbrž uznávat, že Pán Bůh klade tento poklad ctnosti do ruky svého malého děcka, aby ho použilo, kdy to potřebuje. Ale vždycky je to poklad Boží“ (ŽS 6.8.8, PR v orig. str. 309). Především je tady míněna důvěra v sebe: „V jistém smyslu byla světice ,bez tužeb a bez ctností4. Nijak se neopírala o ty, které Bůh zdarma vložil do její ruky. Byla opravdu chudá“ (P. Lucien-Marie od sv. Josefa, kterého cituje pan abbé Combes ve svém vydání „Dopisů svaté Terezie“, str. 341).

95

(jde tady o touhy po mučednictví nebo po konání velkých věcí), tím je způsobilejší pro působení této stravující a přetvořující Lásky. Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit s tím, že zůstane stále chudý a bez síly, a to je ta potíž. Protože, kde nalézt opravdu chudého v duchu? Je třeba hledat jej hodně daleko*, pravil žalmista1.“ Co je tedy tato Milosrdná láska, aby jí příslušela taková příprava? Terezie má ostrý smysl pro Boží milosrdenství, je to její vlastní známka: „Mně dal své nekonečné milosrden­ ství a skrze ně nazírám a uctívám ostatní božské doko­ nalosti!... Tehdy se mi ukazuje, že všechny září láskou12.“ Bůh nás miluje milosrdně, to znamená, miluje nás přes naše nesčetné bědy a chyby, odměřuje své požadavky podle toho, co ví o našich silách: „Bere v úvahu naše slabosti, dokonale zná křehkost naší přirozenosti3.“ Terezie jde ještě hlouběji: Bůh nás nejen miluje i přes naše bědy a umí je brát v úvahu. Ale miluje nás kvůli nim, ví jako přeněžný otec, že čím jsme slabší, tím víc potřebujeme jeho lásku. „Bůh,“ říká Terezie, „shledává naše stébla slámy a naše nej bezvýznamnější skutky vždycky krásnými4.“ Podle Terezie se milosrdenství ne­ projevuje pouze odpouštěním, které Bůh mnohonásobně uděluje, ale také otcovskou starostlivostí, s jakou pro nás všechno zařizuje. Proto světice, která se nedopustila žádného smrtelného hříchu, pokládá se ještě víc než ob­ rácený hříšník za předmět Božího milosrdenství. To ji předcházelo a odstranilo z její cesty všechny překážky5. Láska je tedy táž pro všechny lidi: tomu, kdo se na ni spolehne, „odpustí všechno6“ předem nebo po provinění.

1 2 3 4 5 6

DT 197, 17. 9.1896. Rk A, 83,5. Rk A, 83,5. RV (v orig. str. 70). Rk C, 36,5. Srv. ŽS 11.7.6, PR (v orig. str. 254). Rk A, 39,1.

96

Terezie pochopila, že Bůh ve svých vztazích k nám je vždycky milosrdný. To je normální důsledek toho, co je On a co jsme my. Láska, s níž se Třikrát Svatý sklání k hříšníkům, není a nemůže být než milosrdenství. Boží milosrdenství je vpravdě jeho činorodá láska k nám. Celé vykoupení je jen čin Milosrdné lásky, nebo chcete-li, lásky nezištné, která přichází spasit hříšníky' tím, že je při vtělí ke Kristu a dá jim, aby žili božským životem. Vidíme, jak hluboce vystihla Terezie ducha vykoupení, úplně v tom^ smyslu, v jakém nám o něm mluví svátý Pavel v listě Římanům. Ovšem, nesnaží se, podle svátého Augustina, snižovat člověka, aby vyvýšila dílo Boží. Má za zbytečné dokazovat naši bídu. Ta je zjevná, křiklavá. Terezie se o ní přesvědčila, a zjišťuje ji u svých novicek. Avšak zdůrazňuje-li svátý Pavel cíl zákona, který nám odhaluje náš hřích, a staví ho do plného světla, chce tím přivést člověka k tomu, aby se vrhl do Boží náruče. Popisuje-li apoštol spoušť, jakou napáchal hřích v celých dějinách i v nejzazší hloubi našeho rozděleného srdce, chce tím velebit vykoupení. Neboť čím víc se rozmnožil hřích, tím víc překypuje milost. „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníci2.“ Terezie se stává ozvěnou této velkolepé nauky a inspiruje se jí ve vedení svých novicek. Proč čekat, až nebudou mít nedostatky, aby bylo možno je odevzdat Milosrdné lásce? Terezie je naopak Milosrdné lásce odevzdává proto, že jsou plné ubohostí a jsou neschopné samy se z nich napravit. Avšak upo­ zorňuje, že Láska v nich bude pracovat za jediné pod­ mínky: že souhlasí „zůstat stále chudé a bez síly3“, že budou milovat svou nemohoucnost a neustále ji budou obětovat Spasiteli. Podmínka, jakou klade Terezie pro

1 „Per viscera misericordiae Dei nostri,“ Lk 1,78. 2 Řím 5,8. 3 DT 197, 17. 9. 1896.

97

účinnost obětování, je táž — jediná — kterou stanovil Bůh pro plodnost vykoupení. Je to pravá pokora, vychá­ zející ze sebepoznání ve víře, důvěra a láska. 2. OBĚTOVÁNÍ SE LÁSCE

Ale co je to obětovat se Lásce? „Věříte,“ ptá se jedna no vička Terezie, „že stačí pronést úkon obětování, který jste složila?“ „Ne,“ odpověděla Terezie, „slova nestačí. Aby­ chom byly doopravdy obětmi lásky, musíme se úplně ode­ vzdat. Člověk je natolik stráven láskou, nakolik se odevzdá Lásce'.“ Ne, jediný úkon nemůže všechno udělat, ani sebevznešenější slova! Tereziino učení, opírající se o Nový zákon, není méně náročné než evangelium. V jádře její spirituality je živá víra ve skutečnost milosti a zkušenostní poznání naší padlé přirozenosti. Jestliže Bůh na nás narou­ boval svůj vlastní život, vybavil-li nás úplným a jemným duchovním organismem, pozůstávajícím z milosti, ctností a darů, nemyslí Terezie, že by takové hřivny měly zůstat neplodné. Jestliže se Duch svátý stává osobně také hostem naší duše, Terezie nevěří, že by tam hodlal zůstat nečinný. Terezie naopak cítí, že on nekonečně touží zmocnit se svého tvora, touží, aby mu bylo úplně přenecháno jeho vedení. Ale zatímco božský život je zde a je připraven se dávat, člověk se příliš často vzpírá milosti, neboť je klamán svou smyslovou stránkou. Je to vskutku málo povznášející skutečnost, tento náš úpadkový stav. Člověk, nakloněný k smyslovým věcem, zachovává si žárlivý sklon soustře­ ďovat všechno na sebe, zachovává si sveřepý nárok na samostatnost. Takto v nás existují vedle sebe dva životy, naprosto rozdílné a často protichůdné. Terezie, žíznící po absolut­ nu, se pudově postavila proti tomuto dualismu, který, souhlasí-li s kompromisem, zmaří božský život. Měla

1

zkušenost s tímto hlubokým sklonem člověka žít pro sebe sama a svými silami. Ač byla tak čistá a tak mladá, ne­ mýlila se o naší lidské přirozenosti a o vnitřní rozpolcenosti, kterou tak hluboce rozebral svátý Pavel: „Vždyť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které ne­ chci1.“ Ale pochopila také nekonečné milosrdenství Bo­ ha, který, ponechá-li se mu v tom svoboda, bere si na starost veškerou činnost svého tvora. A poněvadž touží být svátá a milovat až k šílenství, nepotřebuje než nechat kormidlo v Božích rukou. „Toužím být svátá. Ale cítím svou nemohoucnost a prosím tě, můj Bože, buď ty sám mou svatostí!... Cítím v srdci nesmírné touhy a s důvěrou tě prosím, abys převzal mou duši do svého vlastnictví12.“ Odevzdat se úplně Lásce tedy vyžaduje stálou připra­ venost srdce, jež zůstává vyprázdněné, vnímavé a žíznivé před překypující plností Boha, který se nám dává. Je to hluboký a nepřetržitý pohyb, z kterého musí vzniknout stav naprosté závislosti vůči Lásce. Poněvadž milosrden­ ství je Láska v činnosti, proto odevzdat se mu znamená přenechat mu své vnitřní řízení, znamená uvolnit celé místo pro Boží iniciativu. Posléze to znamená učinit Boha místo svého „já“ principem veškeré naší činnosti. Tady se Terezie ocitá ve středu problému. Otázkou není, zda budou žít dál naše přirozené mohutnosti. Ze zkušenosti víme, že tyto neumírají, a jejich potlačování nenáleží ke křesťanské svatosti. Ale otázkou je, odkud ve skutečnosti vyjde podnět k tomuto životně důležitému pohybu. Terezie odpovídá okamžitě: Jen od Boha, vždycky od Boha. A protože sama od sebe nemůže zajistit tuto změnu pramene a ví, že Bůh to může a přeje si to, pozve ho k tomu, přenechá se mu a odevzdá se mu: „Jak to bylo sladké, když jsem mu odevzdala svou vůli! Ano,

1 2

DD (v orig. str. 227).

98

Řím 7,19. Úkon obětování.

99

chci, aby se zmocnil všech mých mohutností tak, abych už nedělala skutky lidské a osobní, ale skutky zcela bož­ ské, vnuknuté a řízené Duchem lásky'.“ Jinde vykládá svátého Pavla: „Neumíme o nic prosit náležitě, ale sám Duch prosí v nás vzdechy, které nelze vyjádřit. Potřebujeme tedy jen přenechat svou duši, ode­ vzdat ji našemu velkému Bohu2.“ Naše úsilí tedy bude záležet v tom, abychom přijali hnutí svých mohutností, jakmile si je uvědomíme, aby­ chom je mírně zkrotili, hned jak cítíme jakoby pudově, že si počínají příliš nezávisle. Umrtvit nápor přirozenosti prostým pohledem na Boha nebo na svátou Pannu (Te­ rezie dělá bez rozlišení jedno nebo druhé), dotykem v modlitbě, třeba jen na vteřinu, očistěním úmyslu. Tím se poddáváme milosti, dáváme jí vládu nad veškerou svou lidskou činností. To je také nej absolutnější vnitřní sebezápor, odsunutí vlastního „já“, rychlejší než kterékoli jiné cvičení, neboť útočí ne už na jeho projevy, ale na jeho hlubiny. Je to přiložení sekyry ke kořeni stromu. Na začátku mohl mít sebezápor snad jiné formy a zdál se určitější. Ale ve skuteč­ nosti byl méně náročný, pozůstával z řady úkonů a stane se z něho skoro stav. Od nynějška je věcí každého okamži­ ku, aleje prostý a pokojný. Záleží ve vnitřním obracení se k Lásce, ne v usilovné snaze o ten či onen úkon nebo v boji proti němu. Bez přerušování a bez odvracení pozornosti napájí proud lásky a života, jaký chce Bůh dát člověku. 3. NOVÝ ŽIVOT

Terezie slíbila svým novickám, když je odevzdá Lásce, že uspokojí jejich velikou touhu milovat Pána, a to i při jejich ubohostech. Skutečně, obětování se Lásce je for-

1 2

DD (v orig. str. 236). DT 165, 7. 7. 1894; cituje Řím 8,26.

100

muloyáno s tímto zásadním a přesným úmyslem: „Abych setrvávala v úkonu dokonalé lásky1...“ Terezie tedy ne­ chce jenom lépe milovat, ale setrvávat v úkonu dokonalé lásky. Není to pošetilá, neuskutečnitelná ctižádost? Ne­ myslí si to. „Můj otec je až dosud činný, i já jsem činný,“ pravil Kristus2 farizejům, když se pohoršovali, že dělá zázraky v sobotní den. Stejně tak v uklidněném člověku, který se úplně vzdal sebe a odevzdal se jemu, jedná Bůh neustále. A jedná i tenkrát, kdyby člověk neměl ustavičně upoutanou pozornost na něho. Vždyť je to lidské slabosti nemožné! Jen když je věrný v svém sebeobětování, to je když zůstává, pokud jde o jeho činnost, v postoji pokojné závislosti. V ní bude Bůh se zalíbením působit. Nic přece není pro Lásku snadnější než ustavičně hýbat člověkem, a dokonce bez jeho vědomí, jestliže sejí člověk přenechá’ Potom už nemiluje Boha svou láskou, ale tlukotem sa­ motného Božího Srdce. Po takové lásce toužila Terezie, takovou lásku si přála pro své sestry a pro všechny „malé duše“. „Láska přitahuje lásku. Proto, můj Ježíši, má láska se vrhá k tobě, chtěla by naplnit propast, která ji vábí, ale běda! Není to ani kapka rosy, ztracená v oceánu! Abych tě mohla milovat, jako ty mě miluješ, musím si vypůjčit tvou vlastní lásku, teprve potom najdu odpočinutí3.“ „Světlý majáku lásky, vím, jak k tobě dospět, nalezla jsem tajemství, jak si přivlastnit tvůj plamen412!“ Víra v Lásku se tedy stává vírou v neustálé působení Lásky. Když Bůh přišel a vzal si do vlastnictví některé srdce, tajně je stravuje a přetvořuje. Nikdy nebudeme dost opakovat, že Terezie obyčejně nepociťovala Boží pů­ sobení, ale že v ně neochvějně věřila. A tato skutečnost, že Bůh má ve svém důvěrném vlastnictví bytost, která 1 2 3

Úkon obětování. Jan 5,17. Rk C, 35,1. Rk B, 3,5. Podtrhujeme to my.

101

to nijak nepociťuje, zdá sejí být nejžádoucnějším ideálem zdá se jí, že je to „svatost nejpravdivější, nejsvětější1.“ ’ Nicméně nám zůstává naše nemohoucnost. Žádná ná­ hlá dokonalost! Novicky vidí, že jsou zrovna tak slabé po svém darování jako před ním. Ale musí dále konat všechno, co mohou, s větší věrností. Pravda, to, co dělají je nekonečně malé, ale všechno se děje v nové perspektivě’ Toto nekonečně malé už není klamné, stává se to dokonce svrchovaně cenným, protože je to všechno, co mohou dělat, aby dokázaly svou lásku. „Trhat květy malých obětí a zpívat si přitom, házet kvítka svému Milova­ nému12“: už žádná jiná starost, žádné jiné zaměstnání, pro­ tože si už nenáležejí. A tato „nic“, sama sebou bezcenná, to je právě to, co jim přivolá Milosrdnou lásku. Svými drobnými projevy věrnosti mají neustále uvolňovat cestu božskému přílivu, v němž se ony touží svobodně pohy­ bovat. Srdce, které se vydá všanc, vniká takto v každém oka­ mžiku do podstaty věcí. Přeje si vkládat do každého skutku všechnu intenzitu lásky, jakou jí chce Duch svátý udělit. Dokonalým plněním své stavovské povinnosti v přítomném okamžiku touží se spojit co nejúžeji s Bo­ hem, který jí to předkládá jako svou vůli, ať se jí tato povinnost zdá vážná nebo bezvýznamná, příjemná nebo proti jejímu vkusu, ať jde o dílo vnější nebo o nějaký vnitřní boj. Není to nejrealističtější a nejúčinnější postoj, když přece maximálně využívá Božího daru a činí ho plodným? Neexistují ztracené hodiny, neplodné milosti, nelišné skutky. Za klidným nebo bouřlivým zevnějškem se ne­ ustále rozvíjí život, vnitřní člověk roste až k dokonalé podobě s Ježíšem Kristem. Jenže podobné věrnosti se nedosáhne hned prvního

' 2

Rk A, 78,1. Srv. její podmanivé vyprávění v tomto ohledu. Srv. Rk B, 4, 1 a 5.

102

dne! Nevadí, odpovídá Terezie, pády nejsou vážné na této cestě. Malé děti mohou nakrásně padat, ale své ro­ diče tím neurazí a nikdy si příliš neublíží1. Stačí jim, že se pokoří za své nedokonalosti, a Boží milost je zas v plné síle. „Jedním úkonem lásky, i nepociťovaným, je všechno napraveno a je to pryč2.“ Není nutné, aby úsilí končilo úspěchem. Neboť i když nedosáhlo svého viditelného cíle — určité ctnosti, určité oběti — dosáhlo nicméně svého cíle vnitřního a podstat­ ného. Pokorně přijatý nezdar, jestliže vyvolá pohled na Lásku, uvede do pohybu tuto Milosrdnou lásku, která se ustavičně sklání k naší slabosti. „Naplňuje mě to ra­ dostí, že jsem byla nedokonalá“, přiznala se Celině, „dnes mi prokázal Pán Bůh velké milosti. Byl to dobrý den3!“ Nevyžaduje se ani vyšplhat se „na první stupeň schodiště“ dokonalosti. Prostě se žádá „stále zvedat svou malou nožku4“. Právě toto dojímá Boží něhu, pobízí to Boha, aby vzal do náruče dítě, které mu patří, a vyzdvihl je jedním švihem k sobě. Všechno, co není čisté, v ní oka­ mžitě smaže Láska, která dovede ze všeho těžit a stráví všechno, co sejí může nelíbit. Terezie píše po svém úkonu obětování: „Zdá se mi, že od toho šťastného dne Láska mě proniká a obklopuje, zdá se mi, že v každém okamžiku mě tato Milosrdná láska obnovuje, očisťuje mou duši a nenechává v ní ani stopu hříchu5.“ Terezie viděla, jak se její sestry křečovitě upínají na své chyby a znemožňují jejich nápravu, protože se jich chtějí zbavit víc ze sebelásky, než aby uspokojily Boha. Nyní, když odevzdala jejich vedení Lásce, přivádí je la­ hodně, moudře k tomu, aby se neznepokojovaly pro své špatné sklony, aby jim vzdorovaly prostě a pevně, když 1 ŽS 6.8.8, PR (v orig. str. 309). 2 DT 65, 20. 10. 1888. 3 Rv (v orig. str. 23). 4 DD (v orig. str. 205). 5 Rk A, 84,1.

103

je zpozorují, a aby pokojně zůstávaly v zářivých paprscích Milosrdné lásky. Terezie od nich žádá, aby bezmezné věřily v toto očis­ ťující působení. Bůh si je vzal na starost a bude konat své dílo1, jen když ony mu nikdy dobrovolně neodejmou vedení. On sám se stane jejich svatostí. Všechno ostatní jim bude dáno navíc. Vždy mají pamatovat, že žádná ctnost jim nepatří1 2. Nic nezískávají ani nevlastní samy ze sebe. Pěstují-li všechny ctnosti, a lépe než ostatní, je to pouhý Boží dar, ano takřka v jistém smyslu „bezúročná půjčka“ Lásky. Ne­ smějí jí věnovat žádnou pozornost, která by je odváděla od Boha, a nemohou sejí chlubit. Ctnosti jsou přídavek, který dává Láska těm, kdo hledí jen na ni a žijí jen pro ni. Pěstují ctnost, jako kdyby to nedělaly schválně, a přitom cele náležejí Lásce. Snaha o dokonalost, starost o získání ctností, je často jemná překážka, klamná slepá ulička! Také kárá sestry, když se pokoušejí „zásobit se“ ctnost­ mi. Tento postoj vyvlastnění je u ní tak zásadní, že jed­ nou, když se někdo obdivuje její trpělivosti, protestuje: „Ani minutu jsem ještě neměla trpělivost! Není to moje trpělivost}... Pořád se lidé mýlí3!“ Ona se v tom nemýlila. V každém okamžiku dostává člověk všechno od Mi­ losrdné lásky. Jednoduše nakládá s dobry, které se Pánu zalíbí mu udělit. Bůh shledává, že je člověk zcela zaujatý jím a zbavený sebe, nemusí se tedy obávat, že zpychne pro jeho dary. Ani chyby, ani porážky nejsou překážky pro Boží dílo. Toto dílo pozastavuje nebo je maří jen sobecké počínání, které přičítá něco sobě nebo se opírá o své vlastní síly. To je snad nejvíc ohromující smysl Tereziiných sdělení matce Anežce:

„Ach, kdybych byla nevěrná, kdybych se dopustila jen nejnepatrnější nevěrnosti, cítím, že bych na ni doplatila strašnými bouřemi a nemohla bych už přijmout smrt.“ „O jaké nevěrnosti chcete mluvit?“ „O dobrovolně přechovávané pyšné myšlence. Kdy­ bych si například říkala: Získala jsem tu a tu ctnost, jsem jistá, že ji mohu uplatňovat. Protože potom bych se opí­ rala o své vlastní síly, a když je člověk v takovém stavu, riskuje, že spadne do propasti1.“ Ale stačí očekávat všechno od Boha, a dostane se nám toho, co zajistí naši hlubokou věrnost. Důvěra a pokora — to jsou tedy zásadní předpoklady. Což však na této tak prosté cestě, „která tolik rozšiřuje srdce2“, jak říkají novicky, nejsou žádné úzkosti, těžké vnější útrapy, krutá vnitřní pokušení? Tereziin příklad je dostatečná odpověď! „Obětujeme-li se Lásce,“ mohla říci jednoho dne, aby vyburcovala příliš lenivou novicku, „znamená to, že se vydáváme bezvýhradně napospas Božímu zalíbení a oče­ káváme, že budeme sdílet s Ježíšem jeho pokoření a jeho hořký kalich3.“ Ale jiné, bázlivější novicce: „Proč se bojíte nabídnout se za oběť Milosrdné lásce? Ano, kdybyste se obětovala Boží spravedlnosti, mohla byste mít strach. Ale Milosrdná láska bude mít soucit s vaší slabostí. Bude s vámi zacházet mírně, milosrdně4.“ Sestra Marie od Nejsvětějšího Srdce vyslovila tytéž obavy, a Terezie jí prohlásila, „že nebude trpět víc, že jde jen o to, aby mohla lépe milovat Boha za ty, kdo ho nechtějí milovat5.“ Podle sestry Jenovéfy opakovala světice: „Nemusíme

1 Srv. sv. Pavel v listě Filipanům: „Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto vynikající dílo začal, přivede je také k dobrému konci ke dni Krista Ježíše“ (1,6). 2 RKA, 76,1. 3 ŽS 18.8.4, str. 325.

1 2 3 4 5

104

ŽS 7.8.4, PR (v orig. str. 310). N, str. 14. DD (v orig. str. 174). Sum. II. (sestra Marie od Nejsv. Trojice). DD (v orig. str. 174). RV (v orig. str. 69).

105

se nijak bát obětovat se Milosrdné lásce. Vždyť od této lásky můžeme čekat jen milosrdenství1.“ Tyto myšlenky se doplňují a dobře vyjadřují celou pravdu: nikdo není vyňat ze strastí a soužení, ale Bůh je posílá, protože on sám je silou člověka a činí ho schop­ ným snášet jeho působení. Terezie to potvrdila jednak při své zkoušce proti víře, jednak při velkých tělesných utrpeních v posledních měsících: „Moje matko, nikdy jsem tak dobře necítila, jak je Pán laskavý a milosrdný. Poslal mi tuto zkoušku až ve chvíli, kdy jsem měla sílu ji snášet. Myslím, že dříve by mě byla přivedla k malo­ myslnosti12.“ „Pán Bůh mi dává odvahu úměrně k mým utrpením. Cítím, že v této chvíli bych ho neunesla víc. Ale nebojím se, poněvadž jestli se zvětší, zvětší on současně mou od­ vahu3.“ Rozhodla se pro Karmel, „aby mohla víc trpět4“. Ale na konci života je odpoutanější: „Netoužím už ani po utrpení, ani po smrti, a přece mám obojí ráda. Dnes mě vede jen odevzdanost5.“ Mohou přijít nejhorší trýzně, od­ pověď je už zde, je stále táž. Všechno je láska, je v tom milost6. Sama smrt bude prostá. Je to poslední úkon víry, skok do náruče Milosrdné lásky na celou věčnost. Není třeba se ničeho obávat. „Zdá se mi, že pro oběti Lásky nebude soudu. Ale spíš, že Pán Bůh si pospíší odměnit věčnými rozkošemi svou vlastní Lásku, kterou uvidí planout v je­ jich srdci7.“

1 RV (v orig. str. 68). 2 RkC, 7.5. 3 ŽS 15.8.6, PR (v orig. str. 321). 4 RV (v orig. str. 103). 5 RV (v orig. str. 154). 6 To je trvalý postoj Terezie během její poslední nemoci. Srv. „Poslední rozhovory“. 7 DD (v orig. str. 227).

106

Malá cesta je cesta rychlá. U osob, které se opravdu odevzdají, jde všechno rychle. Ne že by je tato cesta přivedla okamžitě na vrcholy. Ale zbaví je všech spletitých přiroze­ ných hnutí, která obyčejně narušují nebo zpomalují Boží působení. Tím jim umožní, aby kráčely Božím krokem. Ani zkoušky už nepředstavují skutečné překážky. Vůbec není třeba nových osvícení ani vysvětlení. Sám Bůh dává svým dětem ve chvíli, kdy to potřebují, jistotu, že nepodléhají klamu, žejeho láska v nich pracuje a povedeje až do konce. Takto Terezie nezklamala ani své novicky, ani očeká­ vání svého Boha. Touhu milovat, kterou v nich shledá­ vala, dovedla opravdu k dokonalému naplnění. Touhu Pána, aby byl milován, kterou objevila v jeho Srdci, uko­ jila natolik, nakolik to bylo v její moci. Všechno vzkvétá v sestrách, které jí byly svěřeny a které byly věrné. Neboť když se člověk obětuje Lásce, přiro­ zenost odumře sobě, ale znovu se rodí v Bohu. Když se člověk obětuje, dosáhne svého plného rozvinutí, a toto skutečné dobrodiní je nám uděleno v tím širší míře, když jsme je nikdy přímo nehledali. Mohutnosti, postupně osvobozené od toho, co je spoutává nebo umenšuje, se upevňují a rozšiřují, neboť přirozenost tíhne k činnosti už jen pod vlivem milosti. Tím, že Terezie vedla své sestry touto cestou, vychovala pevné služebnice Pána. Jejich nasazení ve službě církvi nabývá všechen svůj smysl a všechnu svou působivost. Ať jsou apoštolkami jen modlitbou a láskou, nebo ať k tomu přidávají vnější skutky, na tom nezáleží. Jen když plní Boží vůli! „Čeho nemohl dosáhnout Archimedes..., toho dosáhli v plnosti svati. Všemohoucí jim dal za opěrný bod sám sebe, a jenom sebe\ Za páku jim dal mod­ litbu, která zapaluje ohněm lásky... Takto pozvedají (svět) svati, kteří dosud bojují, a takto ho budou pozvedat budoucí svati až do konce věků1.“

1

Rk C, 36,1 a 5.

107

Celý jejich život těží z Milosrdenství, o kterém víme, že působí v tomto světě — a v jakých hloubkách! Jejich život je také následováním života Marie z Nazareta, která se svým „ano“ první odevzdala Lásce pro její milosrdné vý­ kupné dílo.

HLAVA 7.

ODEVZDANOST

Terezie Martinová nám vyznačila novou cestu, kterou otevřela nejprve sama pro sebe. Udělala to se svým ob­ vyklým realismem. Vyšla zároveň za základních předpo­ kladů každého duchovního života i z naší konkrétní exi­ stence. Veškerá iniciativa vychází od Otce, který volá a od­ pouští, a od Krista, který vzal na sebe lidskou přirozenost s jejími velikostmi i omezeními, který sám žil v synovské odevzdanosti a dal ji prožívat i svým učedníkům a své Matce. Pokud jde o člověka a o jeho skutečné možnosti ob­ rácení a hrdinství, Terezie ví, s čím může počítat. A její osobní zkušenost jí nenechává žádnou iluzi. Cítí, jak je křehká a bezbranná, nemohoucí a závislá jako děcko s nejistou chůzí, které padá při každém kroku. Bez pe­ simismu, ale bez zalíbení nám dává poznat naši liknavost a možnost odmítnutí a žádostivosti, jaká v nás tkví. Ale nepřehlíží, že tato slabost má velmi rozmanité formy podle jednotlivců a podle situací. Každý bude reagovat svým způsobem na evangelijní poselství o duchovním dět­ ství. Z tohoto hlediska je poučná Tereziina koresponden­ ce, zejména dopisy, které posílala svým rozdílným du­ chovním bratřím: abbé Belliérovi, bohoslovci, budou­ címu misionáři; P. Roullandovi, misionáři v Číně. Její svědectví je vždy zaměřeno k tomu, aby jim vštípilo týž synovský postoj. Ale s rozlišováním a s humorem se při­ způsobuje povaze a historii každého. Terezie tedy sama odstupňovávala své učení a přená-

108

109

šela je do jiné tóniny, a je normální, že s odstupem jed­ noho století potřebují její intuice, aby byly znovu pře­ psány jinou řečí. Důležité je udržet hlavně ducha, který diktoval její rady, a duchovní osu, podle níž jsou vyjád­ řeny: Ježíšova slova, která oslovují každého člověka za všech okolností: „Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). 1. ODVAHA K ODEVZDANOSTI

Odevzdanost: slovo, které by nás mohlo mýlit. Kdyby někdo mínil odevzdaností více méně jemné formy du­ chovní bezstarostnosti nebo ústupu, bylo by lepší ihned se tohoto slova vzdát, neboť takovým uhýbáním od po­ vinností a od odpovědnosti by křesťan zrazoval evange­ lium i Tereziin úmysl. Ale totéž slovo „odevzdanost“ může značit důvěryplnou a pokojnou formu bezvý­ hradné lásky, a v tomto smyslu dokonale vystihuje zku­ šenost, jakou prožila a vylíčila Terezie. Co dělá dítě před překážkou? Po prvním překvapení nebo zaútočení nenaléhá: volá. Především tento způsob si chce Terezie vypůjčit od dítěte. Ne jeho roztomilost nebo bezstarostnou nevědomost, a ještě méně jeho prostoduchost. Nýbrž snadnost, s jakou očekává pomoc a ochranu od druhého, kterému už vděčí za svůj život. Ne jeho nevinnost a upřímnost, které jsou ještě příliš ne­ uvědomělé, než aby to byly ctnosti, ale jeho klidnou a od­ vážnou důvěru. Dítě cítí nebo tuší, že je naprosto závislé na lásce otce nebo matky, ale jeho velkou silou je sku­ tečnost, že to shledává přirozeným. Terezie se také nediví, ani se nezlobí, že neustále padá a že každý den znovu nalézá totéž břemeno únavy a bídy. Protože chce žít v odevzdanosti, brání se tomu, že by zůstala vězet v obtížích, s nimiž se setkává. Místo aby se zarazila u dojmu nebo pokušení, které by ji ochromo vály, a místo aby je chtěla sama přemoci, obrátí se ihned k Otci a odevzdá se mu. Raději mu obětuje tu obtíž, daruje mu

110

ji. Když se jí zdá, že nějaký úkol přesahuje její síly nebo prostředky, běží k Bohu, ne aby se úkolu vyhnula, ale aby ho vzala na sebe spolu s ním. A není-li možné zdolat překážku, spokojí se tím, že „ji podleze1“. Ale vždycky před Božím zrakem, uváženým úkonem důvěry a v plné otevřenosti vůči tomu, co Bůh od ní čeká. Tento evangelijní přístup, který vyzkoušela a kterému učila Terezie, je ono „vzlétnutí“, které doporučuje svátý Jan od Kříže ve svých „Radách“12 pro opravdové osvo­ bození. Existují dva způsoby, říká v podstatě Jan od Kří­ že, jak v sobě můžeme přemoci zlo nebo pokušení. Buď mu vzdorujeme „úkony ctností“, když například nadávce čelíme trpělivostí, houževnaté zášti některou myšlenkou z evangelia. Nebo jakmile se dostaví těžkost, vnitřní nebo vnější, když odpovíme „myšlenkami na Boha, jež nám vnukne láska“. „Postavíme se před svého Boha“, a když jsme s ním spojeni, zanecháme nepřítele „zklamaného v jeho záměru“, protože už nenalézá, na koho by udeřil, podle slov žalmisty: „Zlo k tobě nedosáhne“ (Ž 81,10). Podle Jana od Kříže se musí začít vždycky tímto má­ váním křídla. A když to nestačí, protože naše láska je ještě příliš málo vřelá, je třeba použít všechny ostatní zbraně. Ale výchozí bod musí být co nejbožštější. Stejným způsobem se Terezie vrhá bezděčně k Bohu. Ne, že by se pokoušela uniknout ze skutečnosti a skrýt se před těžkostmi. Ale protože chce všechno vidět v Kris­ tově světle a dělat všechno v jeho síle. Tereziiným uměním je, že toto přilnutí vůle k Bohu proměnila v okamžitý reflex a že mu dala konkrétní vyjádření, které je s to uchránit nás od svízelného tápání, jaké velmi často od­ razuje i nejvelkodušnější osoby.

1 RV (v orig. str. 44). 2 Jan od Kříže, Sebrané spisy, Evropská knihovna, Desclée de Brou­ wer, Paříž 1958, str. 1024—1026.

111

2. POSTUPNÁ ZKUŠENOST S ODEVZDANOSTÍ

Zkušenost ukázala Terezii, že tato dětinná odevzda­ nost nedospěje jedním rázem k dokonalosti a že je třeba se v ní cvičit. Mladá novicmistrová přemítá o sobě a po­ znává, že ji k tomu Kristus přivedl pozvolna a že se mu­ sela poučovat z událostí. Chtěla ušetřit své sestry obtíž­ ných začátků, které sama prodělala. Novicky přes svou dobrou vůli často tvrdě klopýtnou o své meze a při svých neúspěších jsou v pokušení vzdát se boje. Terezie je vrací zpět a pomáhá jim kráčet krok za krokem. Respektuje lidskou pomalost i Boží pedagogiku. Terezie sama poznala dlouhou učební dobu a ví, že nereagujeme úkonem odevzdanosti samovolně a že ne­ podáváme ihned Bohu zkoušku, která vyvstane. Vypráví v tomto smyslu jednu vzpomínku, samu o sobě otřepa­ nou, ale tím zajímavější, že zůstává v jedné rovině s našimi každodenními ubohostmi: „Jednou večer po kompletáři jsem marně hledala naši lampičku na polici, vyhrazené pro tento účel. Bylo hlu­ boké mlčení, bylo nemožné sejí dožadovat... Pochopila jsem, že některá sestra, v domnění, že bere svou lampu, vzala naši, kterou jsem převelice potřebovala. Místo abych byla zarmoucena, že jsem o ni připravena, byla jsem velmi šťastná. Cítila jsem, že chudoba záleží v tom, abych byla zbavena nejen věcí příjemných, ale i věcí ne­ zbytných. Takže ve vnější tmě jsem byla vnitřně osví­ cena1...“ Příhoda dobře prozrazuje jeden zásadní postoj. Terezie nejen omlouvá řeholnici, která se zmýlila, ale pokouší se ihned ovládnout své vzplanutí. Její reakce je tím naléha­ vější, že po hodině nečinnosti ve tmě by mohlo vření v je­ jím nitru pokračovat i při matutinu. Připomene si svůj slib, že bude žít chudě pro Krista, a nechá Boha, aby v ní jednal. Její trpělivost jí umožní, aby přijala světlo,

kterého sejí dostává, a aby omezila nelibost na její správ­ nou míru. Zdá se, že od roku 1890 dosáhla dětinná odevzdanost Tereziina plné zralosti. Když se už blíží konec jejího no­ viciátu, dozví se, že představení kláštera rozhodli poně­ kud oddálit její řeholní profesi: „Musela jsem čekat ještě osm měsíců! V prvním okamžiku mi bylo hodně těžké přijmout tuto velkou oběť. Ale brzy se v mé duši rozjas­ nilo. (...) Jednoho dne jsem při modlitbě pochopila, že moje tak vroucí touha po složení slibů je spojena s velkou sebeláskou. Když jsem se dala Ježíši, abych mu dělala radost, těšila ho, ...nesmím ho nutit, aby plnil mou vůli místo své. (...) Tu jsem řekla Ježíši: ,Můj Bože, nežádám tě, abych mohla složit svaté sliby. Budu čekat tak dlouho, jak budeš chtít. Jenom nechci, aby bylo mé spojení s tebou oddáleno mou vinou'4.“ V tom už je celá odevzdanost. Terezie si uvědomuje zkoušku a trpí. Ale před Bohem, při setkání v modlitbě, se v ní rozjasní. Místo aby se bouřila, novicka hledá pří­ činu své strasti a objeví ji ve své pýše. Oddá se tedy vůli Pána, přijme tento odklad, který ji pokořuje, a nabídne své utrpení Bohu na tak dlouho, jak mu bude milé. Ostat­ ně, tato odevzdanost a toto odvážné odhodlání ztotožnit se s Božím plánem, neosvobozují od snahy, a Terezie zdvojnásobí svou velkodušnost, aby se připravila na své zasvěcení. Takže už před skončením noviciátu je mladá sedmnác­ tiletá karmelitka schopna bystře rozebrat duchovní zkoušku a vyvodit svým způsobem tři podstatné složky odevzdanosti: podívat se dobře do očí skutečnosti v Božím světle, přijmout ji pro Boha, obětovat ji Bohu. Právě jsme zjistili Tereziinu reakci ve zvlášť rozhodném okamžiku. Nemohlo kategorické odmítnutí od předsta­ veného znamenat odmítnutí od Boha? Ale víme z jedné

Rk A, 73,5 a 74,1

Rk A, 74,1 a 5.

112

113

vzpomínky sestry Jenovéfy, že Terezie velmi často obno­ vovala, i v nejprostších okolnostech, toto důvěryplné spo­ jení své vůle se zalíbením Božím: „Jednoho večera v době mlčení se stalo, že jí uložili připravit noční lampu pro pochůzky venku. (...) Strhl se ve mně velký boj, svěřila mi. Reptala jsem proti osobám a proti okolnostem, zlo­ bila jsem se na vrátné, že mi dávají práci. Pojednou se mi v duši rozsvítilo. Představila jsem si, že sloužím Svaté rodině... A tu jsem se do toho pustila s takovou láskou, že jsem chodila lehounkým krokem a se srdcem, překy­ pujícím něžností. Od té doby používám vždy tento pro­ středek'...“ Tato příhoda, ke které došlo asi na podzim 1892, nemá nic společného s odložením profese. Přesto opět nalézáme v Tereziině reakci tutéž strukturu: před Kristovým zra­ kem čelí situaci, přijímá její nepříjemnost, všechno obě­ tuje Bohu a dá se spěšněji do práce. Stačí projít Tereziiny rukopisy nebo sbírky vzpomínek a všude najdeme v osnově jejích dnů tyto projevy, plné odevzdanosti, které se pro ni staly jakoby božským re­ flexem a přivedly ji, podrobenou, šťastnou a statečnou, jak do přítomnosti Otce, tak před Krista, kterému za­ světila svůj život. Obzvláště nalézá takto na konci života mír při svých mučivých pokušeních proti víře: „Při každé nové příle­ žitosti k boji, když mě nepřítel provokuje, chovám se statečně. Vím, že souboj je zbabělost. Obrátím se proto ke svému protivníkovi zády a neuznám jej za hodna po­ dívat se mu do tváře. Ale běžím ke svému Ježíši, řeknu mu, že jsem ochotna prolít poslední kapku své krve, abych vyznala, že existuje nebe. Říkám mu, že jsem šťast­ ná, že se netěším z tohoto krásného nebe už na zemi*2.“ Tady nám zase Terezie prozrazuje tajemství svých ví­

2

tězství. Neútočí na protivníka zpředu, jako kdyby v sobě měla sílu zvítězit. Ale postaví se nejprve vedle vítěze Kris­ ta: Ve všech těchto zkouškách, říká svátý Pavel, „skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“ (Řím 8,37). Stejně tak Terezie se chrání toho, že by soupeřila s ne­ přítelem. Přesto dokazuje jakousi paradoxní odvahu, která záleží v tom, že dovolí, aby se Kristova síla projevila v její křehkosti. Odváží-li se chlubit se svými slabostmi jako apoštol, je to proto, aby na ní spočinula moc Zmrtvýchvstalého. Když je slabá a uznává to, tehdy je silná (srv. 2 Kor 12,8—10). Je chudá, ale ví, co má se svou chudobou dělat. A hlavně tím nám otvírá evangelijní cestu. 3. HLAVNÍ LINIE ÚKONU ODEVZDANOSTI

Terezie musela dlouho zachovávat věrnost, aby očistila a zdokonalila svůj dětinný postoj k Bohu. Byla proto schopna učit své novicky, jak mají opakovat úkon ode­ vzdanosti, aby se stal samovolným. Nedaří-li se jim to, je to proto, že chtěly jít příliš rychle nebo že opomenuly jeden ze tří prvků, které zaručují odevzdanosti její bož­ skou pravost: buďjasné a upřímné uvědomění si skutečné situace před Bohem, nebo — což je nejobtížnější — po­ ctivé a naprosté přijetí všech omezení, všech brzd, nebo stavu mravní bídy, nebo konečně a hlavně obětování Bohu všeho, co jsme poznali a přijali. Okolnosti a pedagogické potřeby přiměly Terezii, aby zdůraznila hned to, hned ono hledisko tohoto osvobo­ zujícího pohybu k Bohu. A uvidíme, jak si sama vyvodila tyto hlavní linie úkonu odevzdanosti. První prvek: objektivní pohled v Božím světle

Jestliže se okamžitě uchýlíme k Bohu, má nám to umožnit, abychom se dívali na každou situaci objektivně, abychom ji ani nepopírali ani ji nepřibarvovali podle

RV (v orig. str. 100). RkC, 7,1.

114

115

svého přání. Když byla Tereziina profese odložena, všimne si světice v modlitbě, že její smutek pochází zvláště ze zraněné sebelásky. Trápí-li se některá no vička, že převorka dává přednost jiné řeholnici, ať nechodí prosit o její odpíranou náklonnost... „Vy nemáte ráda naši matku, ale samu sebe1!“ Ovšem my nejsme vždycky přímo odpovědní za svůj zmatek: „Je to velká zkouška, vidět všechno černě, ale to nezávisí úplně na vás*2.“ Nicméně, jsme-li někdy sráženi následky své povahy nebo své citové historie, bylo by to laciné řešení, kdybychom se vymlouvali: „Když se pro­ viníme, nikdy to nesmíme připisovat nějaké fyzické pří­ čině, jako je nemoc nebo čas, nýbrž musíme připustit, že tento pád zavinila naše nedokonalost. Ale nikdy nesmíme zmalomyslnět3.“ Umí-li Terezie uznat slepou uličku našich duševních ubohostí, přesto se nesnaží vyhnout se každé krizi tím, že by vychovávala příliš volná svědomí. Opravdová láska ke Kristu s sebou nese ochotné přijímání Božích požadavků. Nicméně ten, kdo ví a cítí, že je hříšník, nemusí plakat „v koutě“.4 Májít k Otci, který má pochopení a odpouští. Má se bez bázně přiznat, že se provinil, protože takto vstupuje do (sféry) Božího milosrdenství. Odevzdanost se má prožívat v upřímné pokoře. Nikdy nebudeme dost jasně vidět svou slabost a Terezie žádá od novicek, aby se viděly takové, jaké jsou. Tak se sestry Jenovéfy, která prudce požadovala, aby se starší pokrývky nevytřepávaly příliš silně, Terezie táže: „Co byste dělala, kdybyste nebyla pověřena spravováním těchto pokrývek5?“ Také je zbytečné dramatizovat situaci, aby nás litovali nebo abychom na sebe upozornili. Všechno si má zachovat své správné proporce6, trampoty i nadšení.

DD (v orig. str. 242). 2 DT 241, červen 1897. 3 DD (v orig. str. 217). 4 Rk B, 5,5. 5 RV (v orig. str. 32). 6 Srv. RV (v orig. str. 10 a n.).

Chlubíte se šťastným nápadem? Jak byste byla reagovala, kdyby vám to byli jiní uložili? Poněvadž „vždycky je tu ,kdyby‘ a ,ale‘, když je třeba přijmout myšlenky druhých'.“ Takto se ve světle evangelia a Pánova přikázání do­ stává věcem, osobám a událostem jejich pravého místa, takového, jaké mají v Božím plánu.

Druhý prvek: uznání a přijetí Vidíme-li jasně své nedostatky, nesmí nás to ochromovat. To je naopak první krok k osvobození. Neboť tuto nemohoucnost a tuto zranitelnost, kterou jsme si uvědo­ mili, je třeba bez meškání před Bohem uznat a přijmout. K čemu by bylo, aby člověk utíkal před sebou, nebo se sobě ošklivil, protože se shledává neduživým a chudým? Co by získal, kdyby zhoršoval zlo tím, že by si liboval v smutku? Stačí mít se sebou trpělivost a snášet se, když jsme si jisti láskou Otce, který přijímá své děti takové, jaké jsou, aby je udělal takovými, jaké je chce mít. Už jsme uváděli tak útlocitný lístek, v němž se Terezie ke konci života omlouvá za hnutí náladovosti, kterou projevila před matkou Anežkou. Připomeňme si ještě tento text, který nám mezi mnoha jinými ukazuje mladou karmelitku, pokojnou i přes kousky, které jí ještě vyvádí její povaha: „Nic si z toho nedělám, když vidím, že jsem slabost sama. Naopak, chlubím sejí a každý den čekám, že v sobě objevím nové nedokonalosti... Přiznám se, že tato osvícení o mé nicotě mi víc prospívají než osvícení o víře2.“ Ubohost srdce je pro Terezii pramenem radosti. Místo, aby se na sebe hněvala a stáhla se do sebe, raduje se. Bůh ji pozvedne, když ji vidí tak slabou! Když se představí se svou nuzotou, Bůh se nad ní slituje: „Zakouším opravdu

1 RV (v orig. str. 134. 2 DD (v orig. str. 136).

116

117

vřelou radost, nejen proto, že jsem pokládána za nedoko­ nalou, ale hlavně, že se taková cítím'.“ Jak by se mohla trápit, že mají o ní nepříznivé mínění, když ona sama je sdílí? Druzí mají pravdu! Nač se mrzet, když tenhle tak trapný stav ve skutečnosti přivolává Boží zásah? Chudoba, takto pochopená ve víře, živí a povzbuzuje naději. Ale my se velmi často bojíme své nahoty a to zarmucuje Terezii: „Jak málo je těch, které se smiřují s tím, že klesají, že jsou slabé, které jsou rády, když se vidí na zemi a když je druzí přitom překvapí* 2.“ Opakuje přirovná­ ní, které použila v dopise sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, a takto shrnuje své učení: „Potřebujeme jen trpělivě snášet lijáky. Tím spíš, když se trochu namočíme.“ Tento typicky tereziánský způsob, jak přijímat lidskou křehkost, přímo odpovídá na Kristovu výzvu v evangeliu: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Mt 9,12). Vel­ kou silou Tereziinou je skutečnost, že tuto jistotu přenesla do svého života.

Třetí prvek: obětování sebe Nestačí, aby se člověk přijal takový, jaký je. Musí se obětovat. Neboť by mohl říci „ano“ pasivně, s čistě fata­ listickou rezignací, anebo se zvrácenou radostí, která si pochutnává na utrpení. Kdežto odevzdanost, tak jak ji prožívá a jak jí učí Terezie, zahrnuje nutně rozlet k Bo­ hu, počínání plné naděje: „Pojďte ke mně všichni“, pravil Ježíš, „kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Jde tedy o to vydat se na cestu a nečekat, až budeme hodni Boha nebo spokojeni se sebou. Terezie-novicmistrová v praxi velmi zdůrazňuje tento let k Bohu, který je jí tak blízký. Spěchá, aby se u všech jejích sester stal z tohoto třetího postoje stav duchovního

' 2

reflexu. V jejích očích je tento postoj nezbytný a záleží v tom, že duše odevzdá všechno Bohu a všechno očekává od něho. Přesto se Terezie chrání ukládat svou metodu (jiným) nepružně a bez rozdílu. Její pedagogika se při­ způsobuje osobám a okolnostem. Pro začátečnici, která se teprve začíná učit odevzdanosti, je lépe, aby nezůstala vězet v situaci, která jí působí utrpení. Vrátí se k ní poz­ ději, aby ji rozebrala v klidu. Ať se spokojí s jedním rych­ lým pohledem na zkoušku, která už tu je nebo se blíží, a ať běží bez dalšího otálení k vítěznému Kristu. Studovat sebe, dlouze spekulovat o sobě nebo o utrpení, by zna­ menalo vystavit se nebezpečí malomyslnosti, nebo na ne­ určito oddálit obětování, na které Bůh čeká: „Velmi často dáváme až po uvážení. Váháme obětovat své časné a du­ chovní zájmy. Toto není láska. Láskaje slepá1.“ Když Terezie doporučuje své sestře Jenovéfě, aby opa­ kovala to, na co přišly ve svém dětství, a „podlezla koně2“, vykládá svůj výraz takto: „Podlézt záležitosti znamená neprobírat je příliš zblízka, nerozumovat o nich3.“ Není třeba nechat se omámit těžkostmi, které vyvstanou, ani zůstat nečinně na půdě, kde jsme už předem poraženi, totiž na půdě negativních dojmů a více méně depresivních citů. Kdybychom se ve chvílích, kdy v naší citové stránce všechno vře, vrhli k někomu a svěřili se mu se svým zmat­ kem, mohlo by nás to ještě víc poplést. Chce-li některá novicka vypovědět své nepříjemnosti, ať to udělá v době, kdy už nebude „ani jiskra vášně4“. Jde o to nejdříve všechno odevzdat Bohu. Teprve potom bude moci člověk „chladně uvažovat o události, aby se lépe poznal a rea­ goval s novým srdcem. Dosti rychle, pod vlivem milosti postřehujeme klam' RV (v orig. str. 62). 2 RV (v orig. str. 44): „Byli jsme u sousedů v Alen$onu. Nějaký kůň nám zatarasoval vchod do zahrady...“ 3 Tamtéž. 4 RV (v orig. str. 158).

DD (v orig. str. 213). RV (v orig. str. 22).

118

119

nost svých pohnutek. Každé opravdové setkání s Bo­ hem nám odhaluje, jakoby kontrastem, naši omezenost a křehkost. Tu by mohlo vzniknout pokušení, abychom na sebe hleděli, naslouchali si a hodnotili se. To by zase bylo opožďování a ztrácení Božího plánu ze zřetele. Otec nám přece nedává své světlo, aby nás oslepil, ale aby nám posvítil na cestu! Ani zdaleka nesmíme ztrácet od­ vahu, když náhle vidíme, jak jsme plní odmítání a kom­ promisů. Ale musíme znovu pohlédnout na Boha a při­ jmout a obětovat mu tento svůj zdrcující obraz. Ať máme totiž sebelepší vůli, jenom Bůh nás může doko­ nale osvobodit. A Terezie pečlivě respektuje u druhých tuto práci Ducha. Jedné sestře, která už je trochu „otužilá“ a přijde sejí svěřit se svými boji a se svými pády, neodpoví otřepanými útěchami a chrání se být clonou mezi ní a Kris­ tem svou příchylností, nebo i předčasnými iniciativami. K Bohu, a jen k němu jedinému se má sestra obrátit, aby nalezla oporu. Proto, jak jsme viděli, přeruší Terezie rozho­ vor s novickou, když zvoní na modlitbu, a přiměje ji, aby se znovu setkala s Bohem. Stejně tak, když sestra Jenovéfa sklíčeně opakuje: „Nikdy nebudu dobrá!“, odkáže ji Tere­ zie na Boha, neboť u něho není nic nemožné: „Ale ano, dospějete k tomu. Pán Bůh vás k tomu přivede'.“ Nicméně tentýž reflex: začít odevzdáním se Bohu. Takže každé nové osvícení, které nám Bůh dává o naší slabosti, je z jeho strany pozvání, abychom nechali jednat jeho moc. Terezie pudově odpovídá tím, že jediným „úde­ rem křídla12“ zamíří k svému Otci. Protože je pokorná a má o sobě jasno, zůstane až do konce života věrná těmto nadějeplným projevům lásky, které ji postupně osvobodí od negativních citů. A bude pokládat za nešetrnost vůči Duchu svátému, kdyby se zdržela u prvního příliš lidského hnutí.

Tato Tereziina bdělost a její starost, aby všechno pře­ váděla na Boha, mají kromě toho dopad na její život mezi sestrami. Neboť když takto spěchá k Otci, přináší mu s sebou všechny lidské vztahy. Dokonce když se se­ tkává se svými sestrami, snaží se nejprve vystihnout, jak se Bůh na ně dívá. Proto jsou její rady o lásce tak hluboké. Kdykoli se člověk uchýlí k Bohu v duchu a v pravdě, obnoví se tím a posílí bratrský a sesterský život. Terezie dobře zná tuto logiku lásky, třebaže o ní mluví někdy s humorem: „Mnohdy se člověk cítí tak nedobře doma, ve svém nitru, že musí honem vyjít ven... Nevidím v tom případě jiný prostředek, než odejít z domova a jít na ná­ vštěvu k Ježíši a k Marii konáním skutků lásky1.“ Podle jejího učení naše nej nepatrnější úkony a podrob­ nosti všedního života nám mohou zavdat příležitost, aby­ chom se obrátili k Bohu, a to nejen bolestné chvíle, ale i to, co se nám zdá příjemné nebo pohodlné, i drobné životní radosti: „Shledala jsem jednodušším obětovat Pánu Bohu to, co mi bylo po chuti2.“ A když se Terezie nechá na chvíli ovládnout svou citovostí, je její selhání pro ni pohnutkou k novému úkonu důvěry: „Vzdor tomu, co jsem pocítila v prvním okamžiku, opakovala jsem Pánu Bohu, že ho ještě víc miluji3.“ Každý pád ji přivádí ke Kristu spasiteli a jejím největším vítězstvím je, že umí obětovat své pře­ chodné nevěrnosti: „Spěšně říkám Pánu Bohu: Můj Bože, vím, že jsem si tenhle pocit smutku zasloužila. Ale dovol, abych ti ho přece obětovala jako zkoušku, kterou mi posí­ láš z lásky. Lituji svého hříchu, ale jsem ráda, že mám toto utrpení, abych ti je mohla obětovat4.“ Obětovat se Bohu v takovém stavu, v jakém se nalé­ záme: k této dispozici je třeba se stále vracet, na začátku i na konci každé cesty v duchu evangelia, při prvním 1 2 3 4

1 RV (v orig. str. 25). 2 RV (v orig. str. 65).

120

DD (v orig. str. 223). ŽS 31. 8. 12, PR (v orig. str. 352). ŽS 25. 8. 7, PR (v orig. str. 341). ŽS 3. 7. 2, PR (v orig. str. 235).

121

obrácení i po dlouhých letech věrnosti. Neboť nikdy ne­ jsme u konce s odevzdáváním se Bohu v čím dál tím radostnější svobodě. Trpělivá askeze, jakou je odevzda­ nost, nám může mocně pomáhat, abychom dospěli k po­ stoji opravdových Božích dětí, všech těch, kdo se „ne­ chávají vést Duchem“ (Řím 8,14). 4. KONKRÉTNÍ JEDNOTA ODEVZDANOSTI

Abychom lépe rozebrali tereziánskou odevzdanost, po­ psali jsme její složky podle slov a příkladů mladé kar­ melitky. Ovšem, konkrétně tvoří tyto tři prvky jediný celkový postoj, který je prožíván od jednoho konce k dru­ hému před Bohem a v Bohu. Pro znázornění tohoto prvo­ řadě důležitého bodu vezměme si ještě několik momentů Tereziina života a pedagogiky. Říká: „Když pomyslím na strasti, na trýzně, které mě čekají, vstávám s radostí a plná odvahy. S radostí tím větší, čím víc příležitostí předvídám, kdy budu moci do­ kázat svou lásku k Ježíši a vydělat na živobytí svým dě­ tem'.“ Uvědomění, poté bezvýhradné přijetí, nakonec obětování s apoštolským úmyslem, který rozšiřuje obzor a vyhání všechno sobectví: zde jsou obratně shrnuty tři stálé veličiny. Terezie chce být jako Jana z Arku se vším spokojená a každé ráno záleží její životní program v je­ diném slově: milovat. O jedné příhodě v životě komunity svěřuje sestře Jenovéfě: „Raději jsem obviněna nespravedlivě, protože si nemám co vyčítat, a s radostí to obětuji Pánu Bohu. Po­ tom se pokořím při myšlence, že bych opravdu byla schopná udělat to, z čeho mě obviňují* 2.“ Zde je nejprvnějším reflexem obětování. Buď bezděčným úkonem víry, anebo nedůvěrou ke své slabosti vzepne se Terezie k Bo­

' 2

hu. Teprve potom se vrátí k sobě, ne aby si stěžovala nebo se hájila, ale aby pohlédla na událost, jejíž byla obětí, na pozadí svých ubohostí. V témže smyslu radí svým družkám: „Radujte se tedy, když vám dobrý Ježíš nechává pocítit vaši slabost. Vždyť tím vám chystá pří­ ležitost, abyste mohly pro něho zachránit víc duší1.“ Když chce jedné sestře vštípit návyk stálého obracení se k Bohu, ponechá ji Terezie někdy úplně sobě samé, a tak ji přivádí k tomu, „aby nic nečekala od lidí, aby se utíkala k Bohu, viděla své omyly, pokořila se2.“ Jedi­ nou útěchou, jakou jí tu dává, je připomínka jedné na­ léhavé nutnosti: je třeba se „odstředit“ a všechno sou­ středit jen na Boha. Když sestra Jenovéfa, rozladěná požadavky jedné nemocné, přijde za novicmistrovou, tato ji povzbudí odkazem na Kristovo poselství: „Chápu, že vás to mnoho stojí... Ach ano, byla bych bývala šťast­ ná, kdyby mě o to byl někdo požádal! Přirozenost by to byla snad shledala obtížným. Ale zdá se mi, že bych byla jednala s velkou láskou při myšlence na slova Pána Ježíše: ,Byl jsem nemocen, a ulevili jste mi‘3.“ Také vděčíme sestře Jenovéfě za tento rozbor Tereziiny výchovné metody: „Místo aby se pokoušela zbavit nás našich bojů tím, že by odstranila jejich příčinu, měla nás k tomu, abychom se jim podívaly do očí (...). Tak napří­ klad jsem jí říkala: ,Je sobota, a sestra, která má se mnou službu a má tento týden za úkol naplnit bednu dřeva, nemyslela na to a neudělala nic. A já to dělám tak pečlivě, když je na mně řada!‘ Terezie se pokoušela mě přimět, abych se přímo spřátelila s věcí, která mě rozhořčovala. Nesnažila se zastřít černý obraz, který jsem jí vykreslila, ani se nepokoušela ho vyjasnit. Ale měla mě k tomu, abych si ho prohlédla zblízka, a zdálo se, že je se mnou zajedno:

' 2 3

DD (v orig. str. 222). RV (v orig. str. 19).

122

DD (v orig. str. 224). DD (v orig. str. 244). RV (v orig. str. 102).

123

,Dobrá! Připusťme to. Souhlasím, že vaše družka má všechny chyby, které jí přičítáte/ Jednala tak, aby mě nezastrašila, a potom pracovala na tomto podkladě. Po­ zvolna dospěla k tomu, že jsem si zamilovala svůj úděl a že jsem dokonce toužila, aby sestry nebyly ke mně ohle­ duplné a úslužné, aby mé družky plnily uloženou posluš­ nost nedokonale, abych dostávala vyhubováno místo nich a abych byla obviňována, že jsem udělala špatně to, čím jsem ani nebyla pověřena. Prostě, vzbudila ve mně nej­ dokonalejší city. Když bylo dosaženo tohoto vítězství, zmínila se mi o neznámých příkladech ctnosti novicky, na kterou jsem žalovala. Záhy ustoupil odpor obdivu a myslela jsem, že ostatní jsou lepší než já.“ „Ale mnohem víc. Věděla, že pověstnou bednu na dřevo naplnila tato sestra po mé návštěvě, ale střežila se mi to říci, ačkoli tímto odhalením by bylo bývalo rázem po mém boji. Sledovala tedy plán, který jsem právě vy­ líčila. A když se jí podařilo vyvolat ve mně dokonalé rozpoložení, řekla mi prostě: ,Já vím, že bedna je plná‘.“ „Někdy nás překvapila obdobným objevem a využila té okolnosti, aby nám dokázala, že hodně často si člověk působí boje z důvodů, které neexistují, a pro pouhé fan­ tazie1.“ Ale nejsilnější a nejdojemnější doklad, který nám Te­ rezie zanechala o odevzdanosti, je nepochybně dopis, který napsala 29. června 1896 matce Marii Gonzáze, zvo­ lené před několika měsíci opět převorkou* 2. Podává nám v něm zároveň teorii i praxi své cestičky. Pro onu volbu bylo zapotřebí neméně než sedmi skrutinií. Snadno pochopíme, jaké vnitřní drama prožívala převorka, dezorientovaná napětím, které tušila v komu­ nitě. Lépe než která jiná odhadla světice její zmatek, po­ něvadž měla od ní důvěrná sdělení. Aby jí pomohla, mod­

' 2

RV (v orig. str. 10 a n.). DT 190, 29. 6. 1896.

124

lila se-Bezpochyby chtěla ponechat jiným radost z vidi­ telnějšího účinného vlivu. Avšak čas míjí a nic se nemění. Tehdy Terezie cítí, že musí mluvit. Ale jak sloučit úctu a pravdu, pevnost a náklonnost? Terezie nakonec najde prostředek, plný humoru a jemnocitu: dá mluvit samot­ nému Kristu! To on zasáhne, od něho jediného se převorce dostane povzbuzení a výtek. Proto si Terezie vy­ myslí alegorii o třech osobách: Dobrého Pastýře, pastýřky-převorky, která se domnívá, že ji její stádo za­ přelo, a posléze beránka (samotné Terezie), který si dá Pastýřem vysvětlit smysl zkoušky, jež postihla pastýřku. Jde o to přivést převorku k tomu, aby se poddala Kristo­ vým důvodům. Ačkoli je celá její citlivost zraněna, musí dospět k tomu, aby si už neskrývala pravdu a aby přijala rozčarování jako normální, a nesvalovala odpovědnost na druhé. A Terezie rozvádí svou argumentaci ústy Pastýře: „Ano, chápu... Ale ať se tvá pastýřka potěší. To já jsem ne dopustil, ale chtěl velkou zkoušku, pro kterou tolik trpí... Proč? Protože miluji tvou pastýřku! Už mnoho pro mne vytrpěla (...), ale ještě jí chyběla zkouška, kterou byla volba a kterou Jsem jí právě poslal.“ Ať se převorka nedomnívá, že toto těžké opětné zvolení prozrazuje, že se mezi sestry vloudil „duch světa“ nebo „přízemní smýšlení“: „Já, který všechno vidím, já ti říkám: stádo mi posloužilo jen jako nástroj mého díla posvěcení.“ I mlčení, které zachovává Pastýř, je určeno k tomu, aby uspíšilo obrácení: „Kdybych k ní mluvil, její zkouška by se vytratila... Ale já jí nechci její zkoušku odejmout, jenom chci, aby pochopila pravdu a aby uznala, že její kříž jí přichází z nebe, a ne ze země.“ A jestli se převorka diví, že trpí od sester, ke kterým lnula, připomene jí Pastýř své vlastní utrpení: „Pohledná tyto rány. Utržil jsem je v domě těch, kdo mě milovali“ (Zach 13,6). Takhle postupuje Terezie: léčí nemoc tím, že ji odha­ luje. Zjišťuje vytáčky a opravuje pohnutky. Pak s touže jemností a s týmž taktem přivede tuto mnišku, o čtyřicet let starší, k tomu, aby přijala svou zkoušku. Tato du­ chovní krize sehrála v životě převorky svoji roli. V duchu

125

vykoupení se toto zablokování citové stránky mění v utrpení, které je „milováno a vděčně přijímáno“ a připojuje se ke Kristově oběti jeho Otci. Rezignace by nestačila. Převorka by byla v nebezpečí, že by se ještě křečovitěji stáhla do sebe. Musí pochopit, že Kristus „jí odňal lidské opory, aby jen on naplnil její tak milující srdce“ a aby ji pomocí této rostoucí osa­ mělosti jako odpovědné osoby povolal, „aby se při­ mkla k němu jedinému“. Veškerá její naděje má na­ příště spočívat v Bohu: „Šťastný, kdo hledá ve mně svou oporu“ (Ž 84,6). S velmi bezpečnou duchovní intuicí uměla Terezie hned na začátku dopisu vrátit svou převorku do plného evan­ gelijního světla. Pomocí pastýřských obrazů se Tereziině alegorii podařil skvělý kousek: trpící řeholnice je oka­ mžitě odkázána ke Kristu, je přivedena zpět k němu, a před zrakem Krista-Pastýře půjde cestou důvěry, vy­ značenou Terezií. Ze zahořklé a malomyslné mnišky udělá tereziánská odevzdanost karmelitku, plně disponovatelnou pro Království. Tajemství této Tereziiny rozvážnosti a jejího důvtipu nehledejme nikde jinde než v jejím věrném, často hrdin­ ném praktikování odevzdanosti. Shrnula je ve formuli, nyní dobře známé: „Svatost nezáleží v tom či onom cvi­ čení. Záleží v rozpoložení srdce, které nás činí pokornými a maličkými v Boží náruči, vědomými si své slabosti a až odvážně důvěřujícími v jeho otcovskou dobrotu'.“ 5. DUCHOVNÍ RYZOST ODEVZDANOSTI

Odevzdanost, která jistým způsobem umožňuje Terezii ustavičně vdechovat vzduch blahoslavenství, prozrazuje jednu velmi prostou a zároveň velmi zdravou intuici.

A realismus, s jakým ji Terezie prožívala, okamžitě od­ straňuje veškerý dvojsmyslný výklad. Především, tento rozhodný a velkodušný vzlet se nedá ztenčit na čistě psychologický proces utišení vnitřních konfliktů. Úplné odevzdání sebe Bohu nemůže být mas­ kou kapitulace před tvrdostí života. Odevzdanost se ani zdaleka nerovná útěku před konkrétními požadavky. Odevzdanost zahrnuje plné uvědomění si překážek a od­ hodlání, často obtížné, že se dětinně odevzdáme Bohu, abychom jim mohli čelit. Pouze za tuto cenu dochází k proměně křesťanského jednání, jakou má na mysli Te­ rezie: „S jakou lahodností jsem mu odevzdala svou vůli! Ano, chci, aby se zmocnil mých mohutností, tak abych už nekonala skutky lidské a osobní, ale skutky zcela bož­ ské, vnuknuté a řízené Duchem lásky11.“ Takže Tereziina odevzdanost, i když dovede proměnit každou zkoušku, nemá nic společného s ulehčováním. Nemůžeme se opravdově přenechat Bohu, neodpoutámeli se prakticky od jakéhokoli sobeckého pachtění. Ostat­ ně, tato cesta duchovního dětství není vyhledávána pro zmírnění utrpení, ale aby bylo prožíváno způsobem po­ zitivním a výkupným. V celé své existenci se uměla Terezie usmívat na utrpení, prostě „aby dělala radost Pánu Bohu2“, a nespokojovala se jen slovy! Dokonce se ptala, jak bude moci vydržet v nebi bez utrpení! Tak v ní její dětinná odevzdanost probouzela ducha oběti. Terezie tedy žádá ustavičný a skrytý sebezápor. A často má spadeno na to, co nejvíce leží na srdci. Jde o starosti a znepokojení? Je třeba se zříci horečného chvatu, nene­ chat se ohlušit činností. Jde o neužitečné myšlenky? Je lepší vrátit se mírně k modlitbě. Nějaký nekontrolovaný sklon si chce přijít na své? Je třeba říci Bohu „ano“, které

1 NV; citováno v PR, Přílohy, (v orig. str. 235). Textová autentičnost tohoto textu je sporná.

1 DD (v orig. str. 236). 2 RV (v orig. str. 57). Viz zvláště při její poslední nemoci (Poslední rozhovory)

126

127

přemůže všechny zbabělosti. Cítíme-li se deprimováni pro nějakou chybu, pro svůj hříšný stav, musíme se ztišit a očekávat všechno od Božího milosrdenství. Konečně při své omezenosti nebo nemohoucnosti musíme pokorně přijmout skutečnost, že se nemůžeme změnit jedním rá­ zem, a musíme se přenechat Lásce, aby nás strávila. Aby­ chom obnovovali toto osvobozující odpoutání po celý den, k tomu by nestačila pouhá dobrá vůle. Je nutné vyzbrojit se odvahou a zároveň vzývat o pomoc Krista. Často jsme dokonce přivedeni k tomu, abychom šlápli na svou pýchu a dostatečně brzy přerušili boj, když víme, že je příliš nerovný. To také vyžaduje velkou duševní sílu. Nemůže být ani řeči, že bychom se pod záminkou ode­ vzdanosti stáhli do sebe a nechali v sobě kvasit zklamání a nepřiznanou zášť. Před nějakou vadou nebo tvrdošíj­ ným pokušením by nebylo k ničemu schovávat hlavu do písku. Překážka se neodstraní popřením skutečnosti. Ta­ kový přístup ostatně nemůže trvat dlouho. Dříve nebo později bychom našli cestu zatarasenou balvanem, ztvrdlým spolčenými sklony. Proto Terezie odrazuje své sestry od přeskakování úseků. Je třeba vzít na sebe trpě­ livě jednu obtíž po druhé, jinak se budou hromadit. Te­ rezie hledí zkouškám do očí, aby je bezpečněji svěřila Bohu, a nás vrací k pokoře konvertitů. Nesnaží se zapírat své meze, ale dělá z nich pohnutku své důvěry. Odevzdanost po způsobu Tereziině nejen odstraňuje všechno pokušení k úniku ze skutečnosti, ale vede nás neustále k rozhovoru s Bohem, když bychom měli chuť před ním utéci. Nám, těžkopádným vinou našich každo­ denních zbabělostí, chybí velkodušnost, abychom se mohli dostat k Bohu v modlitbě, nebo abychom nechali jeho dostat se k nám. Kdybychom setrvali jen okamžik před ním v pokojném očekávání, nalezlo by naše nitro v jeho světle pomalu vyrovnanost. Ale Boží pohled by nás pak tížil ještě víc než břemeno naší chudoby, a proto se mu snažíme vyhnout. Jsme příliš bojácní, než abychom se úplně přenechali Otci, příliš hrdí, než abychom

upřímně souhlasili s důvěrným setkáním, které nás za­ hanbuje. Uchylujeme se k pohlcující činnosti, intelek­ tuální nebo jiné, nepostradatelné či nikoli, která odvrací náš vnitřní pohled od Boha, ale ponechává nám výmluvu, že pracujeme pro jeho slávu. Nuže, není třeba opustit Boha, ale je třeba osvobodit sebe od veškerého zotročujícího připoutání k věcem a událostem. Terezie si nemohla odpustit, aby to nepřipomínala: „Musíte se odehnat... od svého osobního lopocení, využívat k němu svědomitě předepsaný čas, ale s odpoutaným srdcem. Četla jsem kdysi, že když Izraelité stavěli hradby Jeruzaléma, pra­ covali jednou rukou a v druhé drželi meč. To je obraz toho, co máme dělat1.“ Kromě toho odevzdanost, je-li opravdu božská, ne­ bude nikdy zastřeným způsobem, jak bychom se znovu vraceli k sobě, tím, že bychom obratně přenášeli na Boha přání, potřeby nebo žádosti, které by zůstávaly v podstatě sobecké. Někteří se domnívají, že takto spějí k Bohu, ale ve skutečnosti nikdy nepustili z očí sebe. Nic se v nich nevyjasňuje ani neočisťuje. Terezie vychovatelka mnoho­ krát strhla masku tomuto egocentrismu u sester jejího noviciátu, nebo je vyburcovala ze samolibosti (z narcisismu), kterou si udržovaly pod krásnými záminkami. Žádné iluze: vysněná svatost není skutečná svatost: „Ne­ pohrdám hlubokými myšlenkami, které živí duši a spojují ji s Bohem. Ale už dávno jsem pochopila, že se nesmíme o ně opírat a myslet, že dokonalost záleží v mnoha osví­ ceních. Nejkrásnější myšlenky nejsou nic beze skutků12.“ Novicmistrová stírá všechny nátěry, aby nalezla hrubé dřevo života opravdu evangelijního. Více méně vědomá odškodnění, více méně maskované návraty ke svému „já“, netečnost, která je příčinou, že potíže přetrvávají, anebo si v nich libuje, tisícero lstí, které si někdo vymyslí,

128

129

1 2

RV (v orig. str. 74). Rk C, 19,5.

aby ho litovali nebo se nad ním ustrnuli, to všechno se neshoduje s duchovním dětstvím. Neboť od samého za­ čátku vyžaduje toto dětství poctivé střetávání se sebou a s nesnázemi, které se nemají přemáhat, ale spíš se mají s láskou přijímat, ne popírat, ale obětovat Bohu. Čím je odevzdanost dětinnější a samovolnější, tím lépe zahléd­ neme v každé události vůli Otce a volání Krista spasitele. Tereziánská odevzdanost se takto jeví současně jako po­ hled i jako pochod. A proto tak dobře tlumočí evangelijní skutečnost víry. Terezie velmi záhy vytušila, že její poselství bude moci být užitečné „pro mnoho malých duší“ — řekněme: pro mnoho křesťanů dobré vůle, které by jiné cesty mohly odradit. Opravdu, její rady se dají přenést na každou situaci, protože jsou zakořeněny v každodennosti. Mohla si ověřit cenu své „cestičky“ zprvu u sester ve svém kláš­ teře, které ji dovedly k tomu, že upřesnila svou myšlenku. Ale vidíme, že tutéž cestu odevzdanosti navrhuje bohoslovci, misionáři v Číně a své sestře Leonii, která se vrátila do světa po vícero pokusech s řeholním životem. Terezie je dokáže povzbudit a dodat jim odvahu, protože její duchovní nauka sice znovu potvrzuje Boží nároky vůči jeho dětem a mobilizuje velkodušnost věřících, ale respek­ tuje přitom konkrétní předpoklady každé existence. Když slyšíme novicmistrovou, jak dává tak silné a do­ konce tak nadšené rady, snadno bychom zapomněli na její mládí a na její nemoc, na drsnou askezi jejího kláštera, na puntičkářskou přesnost a podřízenost, jaké byly běž­ nou mincí v řeholním životě na tomto konci 19. století. Terezie na to nezapomíná, ale nikdy v tom neuvázne. Šeď dnů se stává pro ni a pro její novicky výzvou k větší lásce. Každodenní překážky ji neodvrátí od jejího počá­ tečního úmyslu. Naopak, bere je jako příležitost, aby se vrhla k Bohu. Podle ní se svatost prožívá ve všedních šatech. Zaujímá-li odevzdanost takové místo v její pedagogice, je to proto, že zůstala až do konce osou její vlastní du­

130

chovní cesty. Právě odevzdanost umožňuje, aby její od­ vaha došla cíle a její chudoba aby se vyjádřila dětinnou mluvou. Odevzdanost otvírá v Terezii přístup světlu, které jí přináší Bůh. Díky odevzdanosti odpovídá na po­ zornosti Otce, „který nás první miloval“, a dospěje k tomu, že se obětuje Milosrdné lásce. Žít jako dítě, chudé, bezbranné, zranitelné, ale jisté tím, že je Otec mi­ luje: to je jediný Tereziin program, a odevzdanost není než uplatnění tohoto evangelijního záměru. Protože Bůh, který ji volá, chce být sám její pravdou, jejím bohatstvím a její radostí, pochopila Terezie, že jde méně o dávání, a více o přijímání, méně o námahu, a více o přenechání se Duchu, který všechno obnovuje. Ale tím, že se ochotně poddala této duchovní chudobě, mohla uvolnit nesmírný potenciál své lásky, to, čemu ří­ kala „nekonečné touhy“. Její neustálý návrat k Bohu znovu oduševňuje a oživuje její sesterskou lásku. Zůstává-li milá a usměvavá i na svém lůžku v nemocničce, je to proto, že „láska pochází od Boha'“ a že odevzdanost jí umožňuje čerpat ustavičně z tohoto pramene živé vody, aby mohla sloužit svým sestrám. A čím víc rozumí Otcově lásce, tím víc se otvírá univerzálnímu obzoru vykoupení. Její komunitou je církev. Když se obětuje a rozsévá radost ve svém klášteře, dělá to s myšlenkou na davy, které oče­ kávají spásu, na neúměrné úkoly, jež doléhají na církev, a na útrapy vzdálených misionářů. Z víry ví, že může mnoho vykonat už jen tím, když mnoho miluje, a s jas­ ným klidem vyhlíží smrt při pomyšlení na slávu u Boha. To ji ani zdaleka nepřinutí k nečinnosti, ale úžeji než kdy jindy ji to přidruží k činnosti Krista pro příchod Krá­ lovství. Taková je odevzdanost, která je souhrnem myšlení a ži­ vota Terezie Martinové, jejího stylu svatosti a všech jejích apoštolských snah. Ze dne na den úkon obětování „vy-

1

1 Jan 4,7.

131

tlouká kapitál“, vyplňuje všechny okamžiky a všechny stránky lidské existence. Není žádný úkol, žádné rozpo­ ložení, které by nemohly být odevzdány Bohu. Není žádná radost, žádné utrpení, žádný duševní stav, které by nemohl věřící na sebe vzít a svěřit je Otci. I to nejtí­ živější a nejnegativnější, co s sebou vlečeme, může být obráceno v lásku, když se to nabídne Božímu zraku. „Před ním můžeme uklidnit své svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí1.“

1

HLAVA 8.

Srdce církve

Pokusili jsme se sledovat Terezii v jejím postupném objevování evangelijního dětství a ve způsobu, jak o něm poučovala své novicky v průběhu dní a podle okolností. Další stránky by chtěly ukázat, jak tato „cestička“, která ji už dovedla k dokonalé odevzdanosti, k dokonalé lásce, dala jí současně místo přímo v srdci církve. Terezie se chtěla už od mladosti stát velkou světicí a táhnout za sebou co nejvíce duší. Věřila v reálnost Pá­ novy výzvy všem lidem: „Buďte dokonalí, jako je doko­ nalý váš nebeský Otec1.“ Starosti, bohatství a potěšení života mohou dusit Spasitelova slova, ale tato slova ne­ pominou2. „Komu se dostalo světla, kdo okusil nebeské dary, kdo přijal Ducha svátého, kdo zakusil krásu Božího slova a moc budoucího věku3“, ten nemůže nežíznit po živé vodě a pro něco prchavého pohrdnout skutečnostmi nepomíjejícími. Mnoho dnešních křesťanů bolestně po­ cítilo prázdnotu našeho světa, v němž je beznaděj rubem technického pokroku. Když denně zpytují svou hříšnou podstatu, lépe pochopili, že jenom Bůh může spasit, třeba i nej překvapivějšími prostředky. Vytušili, jaký osobní po­ díl jim přísluší v díle osvobození, o které se snaží církev, aby se znovu navázala pouta mezi hmotou a duchem, mezi milovaným tvorem a tvůrčí Láskou. Více než kdy jindy mají slovo praví Boží přátelé. Neboť jde o to vrátit 1 2 3

1 Jan 3,20.

132

Mt 5, 48. Srv. Mt 24,35. Žid 6,4—5.

133

Boha světu a svět Bohu. A jen ti jsou k tomu způsobilí, kdo ztotožnili svůj život se životem Krista-Prostředníka, kdo mají srdce dost široké a dost přímé, aby přijali Boha a nezklamali přitom lidi, a aby na sebe vzali všechno lidské a nezradili přitom Boha. Jakmile tedy chce křesťan žít a pracovat v hlubině, je pozván, aby opravil svůj příliš úzký zorný úhel, aby se pohyboval v Boží rovině a v závislosti na Bohu. Je to prozřetelnostní, že „malá cesta“ nám dává k dispozici duchovní přístup, schopný vtělit do našeho konkrétního trvání toto tíhnutí k Bohu. Terezie shrnuje v jediném pohybu tužby, jejichž různorodost nás často činí rozpol­ cenými. Tím nám světice otvírá cestu: je třeba vypěstovat si zbožštěné (teologální) srdce a prožívat evangelium v srdci církve. 1. ZBOŽŠTĚNÉ SRDCE

Zbožštěné srdce, první plod odevzdanosti, je božský způsob vidění, chtění a reagování: „Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch1.“ To je božský způsob vidění, neboť se opírá o víru. Všechno pochází od Boha, a my máme v něm život jen na základě své dobrovolné závislosti: „Neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici1 2...“ Stačí, aby se Bůh a jeho Kristus ukázali jako jediná hodnota, a život, čas, zkouš­ ka, i bolesti samotné církve nabudou všechen svůj smysl, jímž je láska. Vidíme pak svět i sebe v trvalém a důvěrném vztahu vůči tomu, který je jediný Nejvyšší. V míře, v jaké nalezne Otec přijetí v duši, projeví svou dobrotu, protože „Bůh je světlo a tma v něm není vůbec3“. To my na něj promítáme svou tmu. Jakmile se opřeme jen o Boha,

1 2 3

— což je vlastnost víry v biblickém smyslu slova —jak­ mile se on stane vším, středem i cílem, máme účast na jeho bytí a na jeho pokoji. Ihned začne působit skrze Ježíše a v Ježíši tajemství srdce člověka, uchváceného Bo­ hem a pozvolna přetvářeného ve větší, než je samo, srdce „zbožštěného1“. „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a i já ho budu milovat a zjevím se mu2.“ Nuže, každý den se člověk snaží pomocí odevzdanosti zapustit kořeny v oddané víře, odvážné a pozorné, až se přímo zamiluje do tajemství božských věcí, které ho osvítí a povede lépe než všechna lidská světla. Může říci: Pane, já už nevím, ale ty víš za mne; už nevidím, ale ty vidíš za mne; už nemiluji, ale ty miluješ ve mně. Tento způsob vidění celého života v Bohu je podmín­ kou našeho chtění a všech našich živých sil. Když přijde utrpení, tajuplná Boží pedagogika, a vzroste v nás dy­ namická jistota, je to proto, že za tímto dokazatelným světem nás čeká Ježíš v jiném životě, kde řekne: „Teď je řada na mně3.“ „Ano“, říká Terezie, „Pán udělá pro nás divý, které budou nekonečně přesahovat naše nesmírné tužby4.“ „Vždycky ve mně vzbuzoval touhu po tom, co mi chtěl dát5.“ Nic není nemožné těm, kdo nejsou „bez naděje6“. Kristus nám to řekl: otcovské srdce je vždycky dojato důvěrou svého dítěte. Ale my se bezpochyby ne­ odvažujeme žít zjevení evangelia. Zdá se, že velkým hří­ chem světa je strach z Boha. Kdybychom skutečně věřili v jeho lásku, méně bychom se divili jeho moci. Doufat jen v Boha, pro sebe i pro církev, očekávat od něho všech­ no, a především jeho samého, to je podmínka štěstí. Ale

1 DT 85, 12. 3. 1889. 2 Jan 14,21. 3 DT 107, 19.—20. 5. 1890. 4 DT 230, 28. 5. 1897. 5 DT 258, 18. 7. 1897. 6 1 Sol 4,13.

1 Kor 6,17. Lk 1,48. 1 Jan 1,5.

134

135

člověk zůstává vězněm sobecké potřeby měřit všechno svou mírou, dokonce a hlavně i Boží dary. A Otec je spoután našimi nároky. Jsme nakloněni brát si k srdci jen to, co projde našima rukama. Jenže Bůh je Docela Jiný, je ten, kterého nelze obsáhnout... Kristus je Pravda pro naši víru, je Cesta pro naši naději, ale je také Život pro naši lásku. My se snadno necháme přesvědčit, že láskaje základ a cíl dokonalosti. Ale příliš často zapomínáme, že je jejím nástrojem. Terezie nám to svým příkladem přišla připomenout. Nejen že budeme souzeni podle lásky, ale už nyní nás činorodá láska v nejmenších věcech řadí mezi Ježíšovy přátele: „Vy jste moji přátelé, když konáte, co já vám ukládám... Toto vám tedy přikazuji: milujte se navzájem1.“ Shovívavá neutra­ lita vůči Božímu daru už nestačí: „Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje1 2.“ Je totiž jeden nátlak lásky, který je nejsladší svobodou: když někdo miluje Boha, musí krá­ čet v jeho přítomnosti. Ale úkon odevzdanosti, tím, že nás takřka vsunuje do Boží vůle, odstraňuje všechnu hoř­ kost tohoto nutného vnitřního exodu. „Jen láska má cenu3.“ Vskutku, všechno je tím řečeno, poněvadž láska je jediný kvas existence, zvláště v jejím tak mariánském a tereziánském zabarvení: ve věrnosti. Věrnost je láska, která trvá, je to stopa lásky v čase lidí. Proto vtělené Slovo nechtělo milovat Otce jiným způso­ bem: „Já stále konám to, co se mu líbí4.“ Co vyjadřoval Kristus každým svým činem s nekonečností svého božství a co nám zanechal jako duchovní závěť, to musíme my opakovat namáhavě, v tajemství, po celý svůj život. Ne­ boť pro tlumočení absolutna nemáme žádný jiný prostře­ dek, než použít k tomu celý svůj čas. Je třeba milovat Boha, protože je Bůh, je třeba ho milovat intimní, vý­ 1 Jan 15,14—17. 2 Lk 11,23. 3 NV 29.9.6, PR, Přílohy (v orig. str. 408). 4 Jan 8,29.

136

lučnou a naprosto nezištnou láskou, ve všem zachovávat zaměření duše k němu samotnému. A neoddělitelně, s Tereziiným jemnocitem, je třeba milovat i nejnepatrnějšího z těch, kdo jsou jeho, už předem, „a priori“, ve spole­ čenství s tvůrčí Láskou, která činí hodným lásky to, co miluje, a která nehledá v milovaném nic, než možnost dávat sebe. Víra, čekání, láska, všechno se sbíhá k této upokojené prohlubni naší bytosti, kterou je zbožštěné srdce. Všechny naše mohutnosti jsou tu jakoby zasaženy Du­ chem svátým, který nás přivádí k jakési sladké a silné pozornosti pro aktivní přítomnost Otce, k důvěrnému a vřelému obcování s jeho Kristem. Takový je nejúplnější a vždy možný výraz naší nadpřirozené činnosti. Ovšem odevzdanost je stále mužný zápas. Skutečnost, že jsme nalezli Boha, nás nebude nikdy dispenzovat od snahy změnit sebe samy. Vždyť se nepřibližujeme ke své svatosti bez objevování radikálnějších požadavků! Bůh je jediný Svatý, a proto jediný, kdo posvěcuje. Když pů­ sobí v nás, dělá to vždycky svými prostředky a podle svých myšlenek, „které nejsou naše1“. Odevzdáme-li se jemu, neunikneme tím postavení poutníků, ani bolestným paradoxům křesťana. Jestliže láska ukřižovala Pána, mů­ žeme se divit, že nás rozdrtí? Věci se nemění vzhledem k nám, my se ve víře měníme vzhledem k nim a přistu­ pujeme k nim zevnitř, v Božím pohledu, v jeho vůli. Svatá Terezie nám nepřinesla nějaký nový řád svatosti, ve kte­ rém by přívětivost nahrazovala hrdinství, nýbrž přinesla ozvěnu Zjevení: není Otce bez dětí. Je-li Bůh láska, jsme my milováni. Jde prostě o to, abychom nezůstávali dlužni... Přesně řečeno, velkým utrpením při odevzdanosti je souhlasit s Božím darem, a největší radost, jakou můžeme udělat Pánu, záleží v tom, že nastavíme ruku, aby dal.

1

Srv. Iz 55,8—9.

137

V božské linii člověk vidí, že jeho pozitivní hodnoty mění smysl: dávat znamená přijímat. Ostatně, můžeme-li v pří­ tomnosti kráčet vpřed, abychom došli k vlastnění Boha, je to proto, že přišel Bůh nejprve k nám prostřednictvím svého Syna a „že nás napřed miloval1“. Naše nejušlech­ tilejší vzněty budou vždycky jen jednou odpovědí, a zde má kořeny blahoslavenství chudých v duchu. Boží milost jistě ani zdaleka nepotlačuje přirozenost, ale zdokonaluje ji, a Bůh příliš respektuje naši svobodu jako milujících tvorů, než aby ignoroval náš souhlas. Avšak jde-li před námi, podržuje si iniciativu. Víra je přitakání člověka, ale je také světlo od Boha. Naděje, která je důvěrou člo­ věka, je především blahosklonností Boha. A láska, dřív než je naším úkonem, je hnutím Ducha. Boží síla se takto zmocňuje lidské křehkosti. Všechna velká poslání pro­ roků Staré i Nové úmluvy znala na svém úsvitu toto nutné zřeknutí se toho, co je lidské a sobecké, zřeknutí se, které uvolňuje Boží všemohoucnost. A jenom v tomto světle božské přesažnosti (transcendence) lze pochopit žízeň po pokoře, která zachvacuje všechny opravdu zbožtěné exi­ stence. „Je vlastností lásky, že se sklání1 2“; a že poslouchá, až do smrti. A Ježíš, dokud byl v těle, chtěl žít v chudobě a opuštěnosti, ale v královské radosti, „abychom to dělali i my3“. Když Terezie říká, že je maličká, nedělá to z dě­ tinské libůstky, ale z objektivního pohledu na svůj poměr k Bohu: je-li On všechno, není ona bez něho nic, a přece s jeho milostí může všechno. Čím budeš chudší, tím víc tě bude Ježíš milovat... To je cesta na vrcholy, cesta, která tvoří opravdové křesťany, cesta, která nás nutí stoupat ke štěstí se silou, jež není naše. Nutí nás stoupat touto božskou zkratkou, tak přizpůsobenou naší slabosti, a proto tak lidskou, na

1 2 3

1 Jan 4,19. Rk A, 2,5. Jan 13,15.

138

které Terezie objevila, jak láskyplné jsou Boží požadavky. Kromě toho, ohlas odevzdanosti je tak hluboký v celé naší psychice, že se musíme obdivovat moci Ducha svá­ tého, který nám podává v nestrojených slovech Tereziiných syntézu, současně tak lidskou i tak doktriální. Především je zbožštěné srdce v člověku zdrojem vel­ kého osvobození. „Pravda z vás udělá lidi svobodné1.“ Je to osvobození od všech negativních citů, od pochyb­ nosti, od hořkosti nebo zoufalství, které otravuje náš ži­ vot. Osvobození od strachu, který ochromuje naše nej­ velkodušnější snahy a rozhlodává všechen pokoj. My to víme: „Už nemůže být řeči o nějakém odsouzení u těch, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem2.“ Neboť přišel „zvěs­ tovat usmíření těm, kteří byli daleko, i těm, kteří byli blízko3“, a „skrze něho máme i my přístup k Otci, když jsme ve spojení s jediným Duchem4“. „Dokonalá láska vyhání strach5.“ Tereziino poselství je logický komentář k těmto učedníkovýmn slovům. „Nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele6.“ „Pán je ke mně tak dobrý, že je mi nemožné se ho bát7.“ Logika lásky se zdá tvrdá. Přesto nás osvobozuje od úzkoprsosti a lakoty. Dítě nemá nic a stará se pramálo o to, aby hájilo svá práva. Žadoní o náklonnost a má to štěstí, že to shledává docela při­ rozeným. Tak zbožštěné srdce nezná, co je to dělat si zásoby. Důvěra mu stačí, a stačí ke všemu. Jeho naprostá disponovanost pro jedinou „službu lásky8“ ho osvobo­ zuje i od svěráku času, podle výslovného přání Pána v jeho modlitbě „Otčenáš9“. V této modlitbě po čistém 1 2 3 4 5 6 7 8 9

Jan 8,32. Řím 8,1. Iz 57,19; Ef 2,17. Ef2,19. 1 Jan 4,18. DT 226, 9. 6. 1897. RkC, 31,1. Rk B, 5,1. Lk 11,3—5.

139

a nezištném zaměření k Bohu: „Otče, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé“, snímá z nás Ježíš postupně jho přítomných věcí: „Chléb náš dej nám každý den“, odpor k naší minulosti: „odpusť nám naše viny“, úz­ kost z budoucnosti, nad kterou zvítězí jeho milost: „a neuveď nás do pokušení“. Člověk se neodtáhne od svě­ ta, ale má teď srdce dost široké, aby v něm mohl proží­ vat věčnost. Tehdy dojde přímo uprostřed této božské důvěrnosti k udivujícímu povýšení přirozených mohutností: bytost, ovládaná Ježíšovým Duchem, dospěje do plnosti existen­ ce^ Její rozum, její vůle, její obrazotvornost už tíhnou k činnosti jen pod vlivem milosti, a to je dokonce rozši­ řuje, zduchovňuje, „odlehčuje“ od všeho, co je omezuje nebojím překáží. Toto povznesení, toto proměnění osob­ nosti je normální, ale zdarma daný důsledek spojení s Kristem. Je udělován tím štědřeji, když ho člověk nikdy neměl přímo na zřeteli, poněvadž se všeho zřekl z jediné pohnutky — z lásky. I když je srdce takto přetvořeno, nejčastěji si není vědomo změny, jakou v něm způsobil božský dotyk. Všeobecně se těší z jeho lidské a nadpři­ rozené plnosti jen druzí, zatímco on dále žije v úplném zapomenutí na sebe. Je si vědom jen božského života, a také své naprosté závislosti na Bohu. Očištěni jeho skrytou přítomností dospíváme k plod­ nému sebepoznání, a meze našeho bytí, na které mnohdy bolestně naráží moderní myšlení, místo aby nás zatvrdily ve vzpouře, přivádějí nás k zdravému realismu. V něm naděje vyplňuje prázdnotu člověka. Objevujeme šíři ta­ jemství smrti a života, do něhož nás ponořil Pán, a týmž pohledem odkrýváme hluboký smysl lidských dějin. Pro­ tože konečně stojíme před Bohem, nalézají v nás svět a čas svou skrytou harmonii. Naše vlastní existence, ať sebevíc zklamala, stává se už nebeskou, jakmile se sám Kristus ujme jejího posvěcování. To znamená, že ve zbožštěném srdci, které má v Ježíši účast na Boží jednoduchosti, vznikne úžasná jednota.

140

„Zůstaňte v mé lásce'“... Toto Pánovo přikázání, ve kte­ rém cítíme nekonečně sladkou výzvu a nabídku neslý­ chané důvěrnosti, zdá se nám, žel, často hodně vzdálené, někdy i nelidské. Jak zůstávat v něm, když nás život svírá, rozkládá, vytrhává nás sobě samým, když únava a stud nám ukazují šedivý obzor? Jediný prostředek: Ježíš, a je­ nom Ježíš. To není nějaká technika, to je Osoba. Ani odevzdanost není technika, byť sebekřesťanštější. Protože technika je vždy harpuna, vržená na věci. Nuže, není možné „chytit“ Boha ani Bohočlověka. Je možné vidět jen otevřenou náruč a vrhnout se do ní. A už to je tak veliké a tajemné! Nevidět než Boha a doufat jen v něho, nechtít nic než jeho a všechny věci pro něho: v tom je celý život v Kristu. Terezie cítila ve svém nitru tuto touhu po jednotě v Bohu, která je šlechtictvím lidí. Ale neslibovala si tuto jednotu od úniku ze svých životních podmínek, ani od nadlidského boje. Nenechala se zlomit, dala se. „...Abych setrvávala v úkonu dokonalé lásky, obětuji se, můj Bože, jako celopal tvé Milosrdné lásce... Cítím svou nemohoucnost a prosím tě, můj Bože, buď ty sám mou svatostí12.“ Podle jejího vzoru se může každá bytost úkonem ode­ vzdanosti, podstatně stejným, ale opakovaným při každé příležitosti jako reflex lásky, přiblížit k věčné přítomnosti, kde ji Bůh vidí, miluje a očekává. Každý okamžik se pak stává setkáním, a pomalu spějí úkony lásky silou a lí­ bezností Ducha k tomu, že se z nich stane stav, kterému se dostane v nebi pečeti slávy: „Vidím to, čemu jsem uvěřila, mám to, večjsem dou­ fala, jsem spojena s Tím, kterého jsem milovala celou svou schopností lásky3.“

1 2 3

Jan 15,9. Úkon obětování. DT 245, červen 1897.

141

Takové jsou hlavní křivky božského života v terezián­ ském tlumočení. Dynamika milosti se tu zmocňuje osoby, která byla „odlehčena“ odevzdaností, zmocňuje sejí v její chudobě. Moderní svět potřeboval toto poselství, Bůh si vyhradil, že opět zažehne naději tisíců lidí od tohoto ma­ lého karmelského plamínku. 2. EVANGELIJNÍ SRDCE

Všeobecné vyzařování poselství svaté Terezie pochází z valné části z toho, že přináší mízu evangelia. Co nalé­ záme ve slovech světice, je toto ovzduší důvěry a pokory, ve kterém se podle Pánovy vůle měli rozvíjet jeho učedníci a mimo které je duchovní dětství nemyslitelné. Je třeba poddat se zřejmosti: sám Kristus uložil ducha dětství svým učedníkům skoro slavnostně, jako absolutní podmínku díla posvěcení. Velmi často potvrzuje tuto nut­ nost a vždycky proto, aby zahanbil pýchu: „Skutečně, říkám vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, ne­ vejdete do nebeského království'.“ Během jedné apoštolské cesty v Galileji zarmoutil Ježíš své učedníky tím, že jim podruhé předpověděl svá utrpe­ ní... „Oni však tomu výroku nerozuměli; jeho smysl zů­ stal pro ně zahalen12... Uhýbali před tak tragickými od­ haleními svými mrzkými starostmi. „Potom přišli do Kafarnaa, a když byl v domě, zeptal se jich: ,0 čem jste cestou rozmlouvali?4 Oni mlčeli, protože na cestě mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo je největší3.“ To bylo všech­ no, „o čem v srdci uvažovali4“. Sny ctižádostivců místo reality kříže! Před umírajícím si rozdělovali dědictví! Ježíš nic neodpovídá. Posadí se, zavolá svých dvanáct. Pak si přitáhne dítě, postaví je před sebe. Maličký, bezpochyby 1 2 3 4

postrašený uprostřed všech těchto mužů, je příliš překva­ pený, než aby byl hrdý. A Ježíš ho obejme. Kdo je nej­ větší? Ten nejmenší. Kdo je první? Ten poslední ze všech, služebník všech. Mávnutím ruky smete Ježíš všechny fa­ lešné veličiny. Vzorem se stává nedůležité dítě. Bůh si volí to, co není, aby zahanbil to, co je. Všimněme si, že Ježíš, jak se zdá, podtrhuje z dětství jen jednu věc: pokoru. „Kdo se tedy stane pokorným, jako je toto dítě, ten je největší v nebeském království1.“ Pokora dítěte přijímá samovolně své postavení, svou úplnou a ustavičnou závislost na druhých. Pán ví velmi dobře, že má co dělat s lidmi-. „Neobrátíte-li se2“, říká. To předpokládá, že je bere v takovém stavu, v jakém jsou, s jejich zatížením lety a sobectvím. Nejde o nějaké poetické rozněžnění, ale o úplné převrácení duchovních perspektiv: stávat se den za dnem jako malé děti tím, že ztratí sami sebe. Matky dobře znaly Pánovu zvláštní lásku k dětem. A on zase ochotně vyhovoval jejich prosbám: „Přinášeli mu také děti, aby se jich dotýkal3, aby na ně vložil ruce a nad nimi se pomodlil4.“ Apoštolově, kteří byli jednou vyplísněni, „rozkřikli se na lidi, kteří je přiváděli“, jako kdyby mohli jejich odehnáním obejít Kristovy požadav­ ky, jichž byli tito maličcí živým podobenstvím... Ale „když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království5.“ A doplní své ponaučení: „Skutečně, říkám vám. Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho neve­ jde6.“ Hleďme, v čem záleží pokora dětí: souhlasí s tím,

1 2 3 4 5 6

Mt 18,3. Lk 9,45. Mk 9,34. Lk 9,47.

142

Mt 18,4. Mt 18,3. Lk 18,15. Mt 19,13. Mk 10,14. Mk 10,15.

143

musí přijímat. Alespoň ony znají Boží dar a odevzdá­ vají se bez vypočítavosti Lásce, která si pro ně přichází Nam je se synoptickými evangelii při tomhle téměř drsném tvrzení bezpochyby stejně nedobře jako učední­ kům. Neboť to, co převrací naši soběstačnost, zdá se nám vždy nerozumné. Ale rozhovor s Nikodémem, který uvádí svátý Jan, nás nakonec informuje o Ježíšových úmyslech a přiměje nás, abychom ho sledovali v nadpři­ rozené rovině, která vrhá světlo na všechna jeho slova. Psychologický rámec je týž: zase je to člověk, vědomý si sve ceny, který se vzpouzí Kristovu pradoxnímu poža­ davku. „Ano, skutečně, říkám ti: Nenarodí-li se kdo shů­ ry, nemůže spatřit Boží království1.“ „Jak se může člověk narodit, když je starý?“ řekl mu Nikodém. „Přece nemůže podruhé vejít do mateřského lůna a narodit se1 2?“ Toto je hlavní námitka proti duchovnímu dětství: proč nalepovat na dospělého dětské reflexy? A starý učitel ji nadhazuje s jistým humorem: Člověk se rodí jen jednou! „Ano, skutečně, říkám ti“, odpoví Ježíš. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího krá­ lovství3.“ Duchovní dětství tkví v těchto klidných Ježíšových vě­ tách. Stejně jako nemůžeme vejít do království, aniž by­ chom se znovu narodili z vody a z Ducha, tak také bu­ deme muset růst v lásce od tohoto nového zrození. Onomu narození shůry odpovídá dětství v Duchu. Nic­ méně, a to je podstatný přínos tohoto nového textu, ani jedno, ani druhé se nezastavuje u tělesného obrazu, neboť ten je vždycky nedostatečný. „Co se narodilo z těla je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch...“ Mluví-li Ježíš o narození, je to proto, že Bůh je Otec a že plodí. Chce-li Ježíš, abychom byli dětmi, je to proto, že musíme zůstávat zq

1 Jan 3,3. 2 Jan 3,4. 3 Jan 3,3.

v Bohu jako dítky, jako Boží maličcí. Ale tyto skutečnosti narození a dětství se mají prožívat ve víře a jako tajemství. Ježíš od nás žádá jako od Nikodéma skok do neviditel­ ného: „Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit shůry. Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodí z Ducha1.“ Hodnoty nejsou překrouceny do absurdna. Ježíš prostě strhává jejich hranice a proměňuje je podle své představy. Dětství je v přirozeném životě jen přechodný stav, který nás vede k dospělému věku. Ve sféře milosti se stává sta­ vem ideálním, posledním rozvinutím celého duchovního určení. Křesťanovo úsilí už nebude záležet v překročení tohoto nového dětství, ale v tom, že k němu bude tíhnout. A pouze smrt z lásky ho může v něm ustálit. Být dítětem v Duchu znamená prodloužit neomezeně jediný úkon, kterým nám Otec dává v Ježíši svůj život. Znamená usadit se „doživotně “ přímo u pramene svého křtu. Z něho totiž plyne i naše velikost dětí (Božích) i naše naprostá závis­ lost, naše povýšení i naše nízkost. Pokaždé, když křest udělá z někoho Boží dítko, začíná duchovní dětství. Ve chvíli, kdy voda, symbol Ducha, stéká na naše čelo, dostáváme Království jako neslýchaný Boží dar. Bůh v nás působí. Necháváme ho jednat a ne­ cháváme se sebou nakládat. Duchovní dětství nás vyzývá, abychom učinili trvalou tuto dispozici nemohoucnosti a očekávání od Boha, a dává jí ráz zkoušky. „Sicut modo geniti infantes“, řekne svátý Petr. „Jako novorozené dítky žádejte ono duchovní, nefalšované mléko, abyste jím rostli ke spáse. Vždyť vy jste okusili, jak dobrý je Pán2.“ Když Terezie nalezla svou cestu v evangeliu a dlouho rozjímala o Pánově umučení, nemohla zapomenout na konkrétní předpoklady naší cesty k Bohu. My jsme ovšem

1 2

Jan 3,6—8. 1 Petr 2,2.

144 145

jeho děti, ale děti nevděčné, od Adamova hříchu pouzí ubožáci a žebráci. Nejen sdílíme postavení prvního člo­ věka a dostáváme od něho zraněnou přirozenost a sklony ke zlému. Ale svými vlastními hříchy jsme s ním spojeni v jeho vině. Terezie ví, že dějiny člověka mohou být už teď dějinami spásy, a s podivuhodně jistou intuicí udržuje pružně na své cestě odevzdanosti tři podstatné osy: že plán stvoření byl člověkem rozbit, že jenom vtělené Slovo zahájilo vykoupení a konečně že naše posvěcení vděčí za všechno Bohu, k němuž se přimykáme vírou. Adam se vzdálil od Otce, Terezie se chce k němu při­ blížit. Musí se tedy vydat směrem diametrálně opačným, nebo přesněji řečeno, musí se znovu vydat obráceným směrem a ve světle Ducha cestou, na které Adam uprchl před Láskou. Proti duchu nezávislosti staví Terezie svou podrobenost. Člověk se pokládal za pána země, zatímco mu ji podřídil Bůh. Myslel, že se může obejít bez Boha, „být jako Bůh1“, a nepochopil, že jen jeho poslušnost mu zajišťuje královskou vládu nad celým tvorstvem, je­ hož je mluvčím. Člověk se vzbouřil a osoboval si úplnou samostatnost. Když se zbavil Boha, octl se v boji se sebou samým a s celým stvořením. Terezie naopak chtěla zůstat dítětem. Už se neumí obejít bez Boha, nic nemůže a ne­ chce bez něho. Ani zdaleka se nevymanila z Otcovy ochrany, ale hledala jeho jho a shledala je lehkým. Pýcha je takto přeťata v kořeni. Adam přišel o přátel­ ství s Bohem, poněvadž popřel svou omezenost tvora. Terezie velmi záhy pochopila paradox své moci:

„Odvrhuje pýchu a raději má slabou paži dítěte1 2.“ Pán zná naši chudobu, a aby dal průchod svému přá­

1 Gen 3,5. 2 „Pasačka z Domrémy, naslouchající jeho hlasům“. (ZR 1, DD, vyd. 1946, v orig. str. 451).

146

telství, čeká jen, že vyznáme svůj hřích a přijmeme bez trpkosti své slabosti. Potřebuje obvzláště srdce, vyprázd­ něná od haraburdí, která přijmou jeho plnost: pokora je prostor pro Lásku. Pro Terezii „jen láska má cenu1“. Sobectví už nemá nad ní vládu. Tento chorobný zákrut člověkovy vůle, který ho soustřeďuje na něho, na jeho zájmy, na bezpro­ střední a vždy klamné požitky, tento zákrut staví Terezie od začátku na hlavu tím, že si volí jako jediný cíl potěšení Boha. Není u ní žádná ziskuchtivost, žádné horečné hle­ dání Boha. Vždyť co by mohla získat nebo dát, když všechno pochází od Otce? „Dal někdo Pánu něco, aby se mu to muselo oplácet2?“ Bůh nám není nic dlužen, to my jsme dlužni jemu. Jít cestou dětství tedy znamená provést tento obrat smýšlení, jaký žádá Ježíš už od svého prvního kázání a který je předehrou každého vstupu do království: „Na­ plnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu3.“ „Být jako děti“ znamená vyprázdnit se od požitkářského sobectví a nechat jednat Boha v hlu­ binách bytosti. Znamená to zříci se potřeby, tak hluboko v nás zakotvené, abychom byli sami pány na lodi a cho­ dili, kam se nám zachce, a rozhodovali podle svých roz­ marů, co bude pro nás dobré a co zlé. Proto duchovní dětství, spontánní podrobenost Boží vůli, je nejobjektiv­ nější a nejradikálnější odpověď na Adamův hřích. Člověk se odloučil od Boha v naději, že bude růst. Terezie se spojuje s Bohem, protože odmítá růst. Člověk chtěl být někým, chtěl být sám — a stal se zajatcem. Terezie si zvolila, že chce patřit Někomu, a v Bohu se osvobodila. Ale nic nás nestojí více než osvojit si duši dítěte, a to i v duchovním smyslu, jaký měl na mysli Ježíš. Neboť

1 2 3

Srv. NV 29.9.6, PR, Přílohy, v orig. str. 409. Řím 11,35. • Mk 1,15.

147

všechen boj naší existence nás táhne opačným směrem k uplatnění a potvrzení osobnosti. Je zapotřebí tolik trpět už proto, aby se člověk stal lidsky dospělým a proklestil cestu lidem ve světě, který už není lidský. Předložit udý­ chanému zápasníkovi ideál špatně usměrňovaného dítěte, by mohl být výsměch. A snad více než kterákoli jiná doba odpověděla by naše doba vzpourou, a rouháním by ještě zhoršila Nikodémovu ironii. Je důležité rozlišit, co může takový přemet v sobě skrývat zdravě křesťanského. Ne­ boť Bůh vepsal do nás zákon růstu. O samotném Ježíši nám prohlašuje evangelium, že „prospíval moudrostí, vzrůstem a oblibou u Boha i u lidí1“. A ještě více, tento růst je nám představován jako první úkol Božího Syna... „Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a spočívala na něm zvláštní Boží přízeň1 2.“ V řádu přirozenosti i v řádu milosti tedy musíme zanechat plínek a žvatlání: „Když jsem byl dítě“, řekne svátý Pavel, „mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však stal ze mne muž, všechno dětské jsem odložil3.“ Te­ rezie to ví, když napsala: „Bylo to 25. prosince 1886, kdy se mi dostalo té milosti, že jsem přestala být dítětem. Jedním slovem, dostalo se mi milosti úplného obrácení4.“ Toto postupné rozvíjení, které nás má dovést až do „Kristovy plnosti5“, je kromě toho určeno pro službu ce­ lému tělu: „Určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek, a váš užitek aby byl trvalý6.“ Takové stejnorodé dozrání křesťana se může obrátit jen k Boží slávě. Bůh tvořil z lásky a pro lásku. Nejde o to, abychom v sobě uměle zarazili všechen lidský elán a všechno nadšení. Není to pro malodušné

1 2 3 4 5 6

Lk 2,52. Lk 2,40. 1 Kor 13,11. Rk A, 45,1. Ef4,13. Jan 15,16.

osoby klamné pokušení, aby duchovním dětstvím zastí­ raly obyčejný strach ze života nebo neuvědomělý únik před odpovědnostmi, jaké má dospělý! Jít životem jako na procházku, s rukama v kapsách, bezstarostně jako školák, by bylo snadné, ale uboze lidské, a tak málo vykupitelské! Existuje povinnost stárnutí, protože Bůh nás pohroužil do času, abychom v něm v lásce vytěžili kapitál ze své svobody. Co odsuzuje Ježíš ve jménu duchovního dětství, není harmonický rozvoj schopností člověka, ale jejich rozvoj anarchický na úkor jediného potřebného. Přesto v řádu vykoupení je přechod k plné podobě Kristově paradoxně zajištěn pouze ustavičným vyvlastňováním, které „cestička“ vyjádřila vypočítáním našich běd. Musíme ustavičně překračovat náhody našich lid­ ských dějin, abychom se už na zemi podíleli na věčné přítomnosti Otce, která už v nás působí. Na lidské úrovni směřuje náš život k svému dovršení přidáváním úkonů čím dál tím bohatších. Z vyššího hlediska (Božího) krá­ lovství zárodek křtu se už nalévá překypující slávou, která je nám slíbena. Stačí jen nechat jednat Boha a odpovídat okamžik za okamžikem na jeho lásku pokorou a důvě­ rou. Otec nás nežádá, abychom hromadili poklady, které rezavějí, ale abychom denně mlčky rozšiřovali svou duši do rozměrů jeho nepomíjivých pokladů. „Tisíc let je pro něho jako jeden den1.“ A celý náš život je v jeho očích jenom den dítěte s jeho smíchem a s jeho slzami, ve kterém láska trpělivě vytesává náš věčný model. Nemůže být rozpor mezi lidským pokrokem, který nám Bůh ukládá, a letorou dítěte, v jaké chce, abychom zůstali. Neboť duchovní dětství je statické jen zdánlivě: ve skutečnosti je to „koeficient“ pokory a důvěry, který ovlivňuje každý okamžik našeho trvání. Zůstávat v Bohu znamená růst... V tom tkví zázrak křesťanské svěžesti, nevadnoucího mládí takové svaté Terezie, čerpaného

Ž 90,4. Rk C, 3,1.

148

149

z živé vody Boží bystřiny. „Nediv se říká Ježíš. Ne­ divme se, že duchovní dětství, jak se zdá, otřásá našimi časnými kategoriemi, poněvadž si bere za úkol anticipo­ vat věčnost. „Zůstaňte v mé lásce1 2“... Nuže, láska je nepřetržitý exodus. Ježíš věděl, co je v člověku, a znal moc pýchy, která ho přibíjí na kříž. Věděl, že evangelium jde proti proudu hříchu a že hříšník se bude náhle cítit jako vyhozený ze sedla a bez opory. Proto se Ježíš nespokojil s tím, že ukazuje na dětství jako na ideál. Chtěl být jeho živým příkladem. Všechno, co Terezie zahrnula do své cesty dětství, vy­ vozoval Ježíš, který je Cesta a jediný Syn, ze svého sy­ novství. Pouze vztahy lásky mezi Synem a Otcem jsou totiž náplní duchovního dětství. „To je pak věčný život: že poznají tebe, jediného pra­ vého Boha,... Otec, který ve mně přebývá, koná své skut­ ky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec že je ve mně3...“ Celé evangelium není nic jiného než portrét Otce. To je přesně to, co v něm nalezla Terezie. A protože všechno, co zjevil Otec, nese s sebou odpovídající postoj dítěte, byl křesťanský život vyryt jako reliéf už tím, že měla v sobě vtištěnu Boží tvář. Ježíš nás žádá, abychom žili jako děti, nepochybně ubohé, ale nekonečné milované. Z této křižovatky blahoslavenství vyjde Tereziina „ces­ tička“. „Per vias rectas“, přímo k nebi. Radostná ode­ vzdanost, navzdory zkoušce, navzdory tíži hříchu. Váš­ nivá důvěra marnotratného syna a slepce, pokora neužitečného služebníka: takovou linii chování vyčetla Terezie z evangelia. Několik hodin před svou smrtí bude chtít být Ježíš,

„V srdci své matky církve budu láskou4.“ Tato tak hutná formule, kterou nám zanechala Terezie jako pro­ gram celého svého života, může dávat mír, jaký ona z ní čerpala. Terezie měla vysoké mínění o misionářském

1 Jan 3,7. 2 Jan 15,9. 3 Jan 17,3; 14,11.

1 Jan 13,15—17. 2 Jan i 3,34. 3 Lk 2,48. Lk 2,7. Srv. DD, v orig. str.386: „Proč tě miluji, Maria.“ 4 Rk B, 3,5.

150

Učitel a Pán, ještě služebníkem všech. Poklekne na kolena a umyje nohy pyšných. „Dal jsem vám příklad: jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy. Ano, skutečně, říkám vám: Služebník není víc než jeho pán, posel není víc než ten, kdo ho poslal. Víte-li to, blaze vám, když podle toho jednáte1.“ To je poslední blahoslavenství, blahoslavenství Služebníka pokorného, a tedy dítěte. A až Ježíš dá své tělo a svou krev za pokrm, oné noci, kdy ho Jidáš už zrazoval, bude moci říci nakonec svým učedníkům slova, která ho tak dlouho pálila v srdci: „Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi... Dávám vám nové přikázání: milujte se navzájem2.“ Když Ježíš umíral, neměl už co dát: předal nám všechna svá synovská tajemství. Ale předává nám ještě tajemství své Matky, její lásku a její průzračnost. Dává nám svou Matku, ne abychom ji hlídali, ale abychom na ni hleděli. Neboť, když budeme vidět ji, uvidíme, jak ona viděla Boha. A jenom to je důležité. Bůh nám nabízí ve své Služebnici vzor pokory, v Panně vzor odevzdanosti. A ta, která uvádí Boha do světa, dostává poslání, aby nás uvedla do světa Božího a aby v nás vytvořila dítě, jakým byla ona, Dítě, které ona nosila. Beze vší pochyby ne­ spatříme nikdy lépe Ježíšovy rysy než v očích té, která ho oslovovala: můj synu. Prvorozeného z mnoha bratří3... 3. SRDCE CÍRKVE

151

apoštoláte a o rozměrech církve. Byla by chtěla milovat na dálku, kázat, obracet, dát svou krev za Pána jako tolik jiných. Myšlenka na ně ji pronásledovala! A přece ji vůle Boha a jeho láska uzavřely do zdí Karmelu. Boží nedůslednost? Mrhání voňavkou? Jidáš by to byl řekl ale Terezie si to nikdy nemyslela. Vězenkyně lásky, ale vězenkyně z lásky nikdy nepokládala své nesmírné touhy za spoutané nebo omezené samotou. Naopak! Terezie se setkává na poušti se svým Bohem v srdečné blízkosti a je tím osvobozena, může mít čím dál tím těsnější účast nav vykupitelském plánu a na jeho všeobecnosti. Terezie se v tichu vnořila do Boží jednoduchosti. Ponenáhlu stou­ pala v Bohu a objevovala svět čím dál tím vyšší v Páno­ vých očích. Současně vzrůstalo pole její působnosti, pře­ sahující jakoukoli hmotnou účinnost. Neboť Ježíš působil v její nemohoucnosti: v něm nalézala svou církevní di­ menzi. Církev je pro Terezii především matka. Vezměte matce její usměvavé oči, její útěšné paže, její konejšivé ruce. Zůstane jí to podstatné z jejího poslání a z její bytosti: dala život a miluje tento život, který je částí jejího těla. Srdce matky je stále se chvějící ozvěna. Matka uhádne už předem, co dítě říká, předem vytuší jeho utrpení, slzy, které vytrysknou, čte tíseň ve vyhýbavém pohledu... Žádný pád ji neudiví, žádná rána ji neodpudí, neboť každé krvácející tělo zůstane vždycky tak trochu její, a každá slabost je výzvou pro její lásku. Matka rodí po celý svůj život. Tato schopnost soustrasti a přijetí z ní dělá živé pouto rodiny. V ní se stýkají a slaďují osudy těch, které přivedla na svět. Její děti vytvářejí svůj život od ní, a nepočítají vždy, za co jí vděčí. Ale mohou kráčet celé roky bez obracení zpět, neklidná ochránkyně je sle­ duje, podpírá a povzbuzuje, srdce matky, v kterém za­ znívají jejich radosti a jejich naděje. Tak je tomu s církví. Ona je teplé mateřské ovzduší, kde ti nejmladší jsou nejvíc milováni, a současně i ohnisko výboje. Až do konce časů budou pokřtění dostávat skrze

152

ni život, světlo a potravu. A až do Ježíšova návratu budou se v ní odrážet dramata a hrdosti člověka i tápání dějin. Ale ona může všechno obsáhnout a všechno pojmout do sebe, protože srdce Snoubenky nemá jiné hranice, než bezměrnou lásku Beránka. A již dnes tajemně tká Boží království: do neměnné osnovy Boží vůle vetkává neko­ nečně pestrou stupnici povolání. Zít v srdci církve znamená naráz se zapojit do plánu spásy v celém jeho rozsahu a bohatství. Znamená to při­ svojit si rytmus horlivosti a elánu, přijetí a poslání, který tlumočí v čase a prostoru Boží lásku. Terezie se chtěla chopit této posvěcující síly církve ve stavu zrodu, tak jak plyne z Ježíšova srdce. Ovšem, každý pokřtěný tím, že je osobně přidružen k tajemnému tělu, má účast na této dynamické realitě, která nás neustále pozvedá k Otci. Ale je to jeden rys duchovního génia lisieuxské světice, že toto prožila s plným uvědoměním, a hlavně že v tom objevila prozřetelnostní možnost zapojení pro všechny bytosti, ať jsou sebeosamělejší a sebeubožejší. Protože vložila svou omezenost do srdce církve, mohla shromáž­ dit v chudobě svého srdce univerzalismus vykoupení. Zbavena veškerého hmatatelného bohatství v oblasti čin­ nosti a bez jakékoli jiné zbraně kromě své lásky, noří se v holé víře do mnohotvárné moudrosti Otce, v jistotě, že má bezprostřední účast na jeho moci. Její úspěch zůstává pro nás všechny výzvou. Terezie nám přišla připomenout, že naše posvěcení a posvěcení světa je porod, který se odehrává každý den. Vůbec není zapotřebí být silný nebo nadaný, aby byl někdo člověkem církve a sloužil její věci, aby byl světlem světa a solí země. Nejsme církev mocných, ale hříšníků a slabých. Ježíš přece přišel zachránit, co bylo ztraceno. Z jakých křižo­ vatek nás přivedl, abychom jedli u stolu Otce: kulhavé, slepé, neduživé? Co na tom? Boží království nezná jinou měnu než lásku. Pod svatebními šaty mizí všechna naše ošklivost a věci si podržují v Božích očích vždy jen tíhu lásky, jakou v sobě obsahují. Proto nemáme v nebi ve­

153

r

lekněze, „který by nebyl schopen mít soucit s námi, sla­ bými. Naopak: On sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, vyjma hřích.“ „Proto se ve všem musel připo­ dobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, umí přispět na pomoc těm, na které zkoušky přicházejí1.“ Kromě toho naše slabosti patří k našemu „královskému kněžství“ pokřtěných12, nakolik působí, že jsme zajedno s nadějí světa. Naše apoštolské vyzařování tedy závisí konec konců méně na životních podmínkách, do kterých nás Bůh po­ stavil, nebo na kvalitách naší činnosti, ale spíš na víře a důvěře, které nás vedou, abychom nyní odpovídali na jeho lásku. Byli jsme zachráněni z lásky a můžeme za­ chraňovat jen láskou. To je duchovní realismus, který Terezie pro nás omladila. Ona ho prožila s jistým spěchem a s výlučností, jakou znají jen svati. Pán ji ovšem, zbavil velmi záhy každého lidského vlivu na zástupy, a mohla proto rychleji vsadit svůj život jen na lásku. Ale každý pokřtěný, který se nechá ovládat Duchem, který ho utvrdil, má z téhož titulu moc nad Kristovým Srdcem. A jsme-li dětmi Božími v té míře, v jaké nás Duch vede, sbíhají se všechna povolání a doplňují se v srdci církve. Jsme-li totiž absolutně věrní milosti, jde mnohem méně o to, jestli pracujeme nebo nazíráme, jestli máme nebo nemáme činnost. Víc jde o to, aby v nás byl činný Duch. Úloha, jakou hraje Terezie v církvi svou láskou, nepotlačuje druhé. Naopak je předpokládá. Ale zůstává ne­ postradatelná, aby apoštolově, svědkové a mučedníci na­ lézali v tajemném těle sílu doufat a vydržet až do konce.

1 Žid 4,15; 2,17—18. o 2 Takto popisuje svátý Petr v svém prvním listě naši úlohu přimluven: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svátý, lid Bohu patřící jako vlastnictví. To proto, abyste rozhlašovaliJak veliké věci vykonal, když vás povolal ze tmy k svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9).

154

V té míře, v jaké je Terezina nauka o odevzdanosti známa a prožívána, jeví se čím dál tím více jako prozřetelnostní protilék na nesnáze naší doby. Někdy by se dokonce zdá­ lo, že karmelitka předem nejasně tušila úzkost a potřeby našeho obtíženého světa a že je chtěla zachytit do své omezené krátké existence. Kdo vypoví, jaké obohacení nám tato nauka ještě přináší v mnoha oblastech? Možná, že přináší modernímu myšlení ozdravění, tím že přijímá omezenost člověka, a svým uváženým „ano“ k postavení tvora. Eschatologie bezpochyby získá stykem s tímto rea­ lismem, který zdůrazňuje svobodu vykoupených a lásku přítomného okamžiku. A mystika si už přisvojila roz­ hodné evangelijní zaměření lásky, které jí odkázala Te­ rezie. Tereziino poslání se týká všech křesťanů. Připomíná těm, které Bůh přitahuje do kláštera, plodnost apoštolské kontemplace; apoštolům, vrženým do vřavy, připomíná prvenství jejich spojení s Vinným kmenem, oné pasivity před Bohem, v které se tajemně živí veškerá hluboká čin­ nost. Jak mohou bez toho mluvit s nakažlivou vírou o Pánu jako o příteli? Těm, které choroba odsuzuje k ne­ činnosti nebo které pronásledování pomalu odlidšťuje, přináší jistotu o nadpřirozené účinnosti, jež z nich může udělat ty největší v Království. Posléze všem, ať jsou jak­ koli deptáni prací nebo její ponurostí, ať jakkoli trpí pro své svědectví, opakuje Terezie všeobecnou výzvu k dů­ věrnosti s Bohem. Dokonalost je úžasně prostá věc, i když vyžaduje nezlomnou věrnost. Stačí zvolit si Boha, protože Bůh si zvolil nás. Aleje třeba vidět tak, jak on vidí, a chtít to, co on chce. Stát se svátým není nějaká šťastná náhoda, je to přednostní volba. Všem ukazuje Terezie „jediné po­ třebné1“. A tím je: „oblehnout“ Boží srdce ve jménu a na místě těch, kdo ho odmítají, modlitbou bez netrpělivosti a bez vrtochu. Být na každém místě a za každé okolnosti

Srv. Lk 10,42.

155

božským „proměňovatelem“, člověkem znovu zrozeným z vody a Ducha, který je schopen ve všem obětovat lidi milosrdnému zraku Spasitele, aby mu umožnil je při­ jmout a dát jim věčné jméno. Tak to dělala nazaretská Maria na Kalvárii a až do svého nanebevzetí. Neustále se otvírala neslýchaným roz­ měrům svého mateřství. Neboť posvěcení není jen indi­ viduální povznesení. Je to vždy dílo církevní. Nelze se přiblížit k Hlavě a nebýt přitom stržen ke službě tělu. Terezie dobrovolně vepsala své povolání do srdce své matky církve a tím spojila své věčné určení s určením Mariiným. Maria svým neviditelným společenstvím s Kristem je obraz církve a představuje pro nás v nebi její anticipovanou dokonalost. V tomto smyslu úloha, kterou nalezla Terezie v církvi, je jen vyvrcholení jejího mariánského života. Nyní, když se dostala ke své Matce ve slávě, jistě se Panně Marii zalíbilo svěřit jí odlesk svého mateřství, které v celém světě vzbudilo množství bytostí zasvěcených tomu, že umožňují volný průchod Lásce. Jediná věc totiž, kterou Pán hledá pro svou slávu a kte­ rou Pán skutečně potřebuje pro spásu světa, jsou „ctitelé v duchu a v pravdě1“, bytosti, v nichž žije a působí svo­ bodně, které doplňují jeho lidskou stránku12 a v kterých může plně obnovit své tajemství.

Obsah

PŘEDMLUVA MGR GUY GAUCHERA............................ 5 ÚVOD.......................................................................................... 7 ZKRATKY, UŽÍVANÉ V TEXTU.................................... 10

Praxe HLAVA 1. TEREZIE VE SVÉM ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ 1. Živá nauka.................................................................. 16 2. Ovzduší noviciátu............................................................ 20 3. Terezie ve službě noviciátu............................................ 24 HLAVA 2. TEREZIIN ÚMYSL 1. Hledání „samotného Ježíše“ v Tereziině životě . . 34 Touha milovat Ježíše a za každou cenu se přičiňovat, aby byl milován ......................................... 35 Věrností k svému povolání......................................... 38 2. Hledání „samotného Ježíše“ ve stycích s lidmi . . 40

HLAVA 3. TAJEMSTVÍ TEREZIINA PŮSOBENÍ 1. Tereziino tajemství v jejím životě.......................... 45 2. Tereziino tajemství v jejích vztazích s novickami . . 53

Učení 1 Jan 4, 23—24. 2 Podle výrazu sestry Alžběty od Nejsvětější Trojice (Vzpomínky, str. 380; P. Philipon, O.P., „Duchovní nauka sestry Alžběty od Nejsvětější Trojice,“ str. 171).

HLAVA 4. POŽADAVKY EVANGELIJNÍHO DĚTSTVÍ 1. Touha po Bohu............................................................. 64 2. Svoboda .. ........................................................................ 67 3. Sebezápor....................................................................... 71

156

157

HLAVA 5. VÍRA V LÁSKU - ZÁKLAD CESTY DĚTSTVÍ 1. Láska, v kterou věří Terezie....................................... 79 Láska jako Osoba........................................................ go Nekonečná Láska.........................................................g[ Zdarmadaná láska........................................................ g2 Láska, která žádá lásku.............................................. g3 2. Víra v Lásku................................................................. g3 3. Tereziiny rady................................................................. g7 Pohled víry na Lásku................................................... gg Všechno proměňovat v lásku......................................... g9

HLAVA 6. OBĚTOVÁNÍ SE LÁSCE. DEFINITIVNÍ ZÁVAZEK 1. Milosrdná láska............................................................ 93 2. Obětování se Lásce....................................................... 9g 3. Nový život..................................................................... 100 HLAVA 7. ODEVZDANOST 1. Odvaha k odevzdanosti................................................ 110 2. Postupná zkušenost s odevzdaností........................112 3. Hlavní linie úkonu odevzdanosti........................... 115 Objektivní pohled v Božímsvětle............................... 115 Uznání a přijetí............................................................ 117 Obětování sebe............................................................ lig 4. Konkrétní jednota odevzdanosti................................ 122 5. Duchovní ryzostodevzdanosti.................................. 126

HLAVA 8. SRDCE CÍRKVE 1. Zbožštěné srdce.......................................................... 134 2. Evangelijní srdce.......................................................... 142 3. Srdce církve................................................................ 151

VICTOR SIÓN

DUCHOVNÍ REALISMUS TEREZIE Z LISIEUX Přeložila Terezie Brichtová, OP. Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1992 v edici Karmelitánská spiritualita, svazek č. 14 Vydání v Karmelitánském nakladatelství I. Obálka Anna Kubů. Gra­ fická úprava Vladimír Viener. Sazba a tisk: Tiskárna Vimperk. Cena Kčs 45,-

158