Včera i dnes. Biblické otázky 3. Solí ozdobená. Dva essaye zvěstovatelské

Citation preview

VČERA I DNES BIBLICKÉ

3

OTÁZKY

SOLÍ OZDOBENÁ

DVA ESSAYE Z V ĚSTO V ATELSKÉ

Vadnutí (Mt 7, 29)

Kazy (R 7, 6)

VČÉR A

I

DNES

BIBLICKÉ OTÁZKY

3

NE JAKO ZÁKONNÍCH

KAZATELSKÝ FADING A VLNY ZJEVENÍ.

Kazatelský fading a vlny zjevení — příměr, který se vy­ nasnaží, aby kulhal co nejméně. Fading, česky únik — doslovněji vadnutí — příjmu nastává, když ze svazku elektrických vln zachycovaných přijímačem ze směru vysílače některé se ztrácejí nebo zpožďují, takže jejich účinek se odčítá místo sečítá, jak tomu při plném pří­ jmu, a výsledkem dostává se poslech slábnoucí až za­ nikající. Rozmanitost v povaze a příčině fadingu pak jest mi podkladem dnešního přirovnání. Rozumí se, že vy­ sílačem vln zjevení může být jen Písmo. Ale nelze jen tak jednoduše říci, že přijímačem jest kazatel — přijí­ mačem arci s amplionem. Kazatel se pohybuje přece na zemi, tedy v určitém prostředí, on však také dýchá z určitého tlaku ovzduší. Nuže, právě atmosféra i milieu přijímače jsou nabity závadami v cestě vlnám vysíla­ ček. Sem ovšem nepatří výboje atmosférické elektřiny, působící známé šelesty a praskoty, ani vrčení a bzučení z motorů nebo roentgenů pracujících v blízkém okolí — to patří do kapitoly Posluchačské disturbance, za něž

75

kazatel nemůže sám zrovna tak jako ten, kdo přijímač obsluhuje, byť mu začasté znemožňovaly ladění zvláště. O nich jakož i o pravém posluchačském fadingu si mů­ žeme povědět jindy. Nemyslím také na poruchy, které zavinuje vskutku operator. Víte snad, co dovedou vy­ pínače v bytě ba v domě. Ale kazatel i sám si chce někdy na vlnu jako posvítit, a nebo zakopne o vedení. To potom ,krev Kristova nás ospravedlňuje od hříchu, to (1) jest (!) ukazuje nám náš stav* a ,Bůh vrací člověku jeho skutečný obsah1. Každý vyskočí, když někdo pustí do přijímače zbytečně mnoho proudu. Nejinak, začnou-li na kazatelně řádit ,věkopamátné okamžiky v chrámě* s .naléhavou démonickou zvědavostí* Židů, nebo kolem Ježíše se ozve .šílené volání davu* .zpitého šílenou ne­ návistí*. A hrůza poslouchat, když si špatně uzemníte amplion, zrovna tak jako když kazatel si na zem rovnou sedne a pří kázání čte noviny. Jenže to všecko jsou pou­ hé kazatelské vady, nikoli vadnutí, jen poruchy, nikoliv únik. Ten je důsažnější ba osudnější než u rozhlasu. Mám po ruce pět čerstvých kázání. A děkuji bratřím nejen, že mi poskytli materiál, ale zvláště za útěchu, kterou mi poskytli v pozoufání nad církví. Dali mi totiž (částečně i slyšetí) skutečná kázání, nikoli kasání nebo dokonce káchání. Totě přec útěcha takhle namátkou se přesvědčiti, že se pořád ještě káže, ano že se přese všecko dá kázat. Budiž to i povzbuzením jak jim tak ostatním. Aby pak ti ani oni netoliko nezpyšněli, ale ani se nespolehli, o to se už postará tento referát.

76

Mám-li daná kázání sestavit a rozdělit účelně a důvod­ ně, jsem nucen vrátit se ještě k svému obrazu. Fading vzniká u krátkých vln tím, že se z nich prostorové vlny nepravidelně odrážejí od nevodivé nadoblačné vrstvy po Havesidovi nazvané. U středních vln pak se únik množí a vzmáhá tím, že ke všemu i vlny povrchové, podél země postupující, se míjejí či interferují s vlnami prostorovými. Též kazatelé jsou laděni na takovýto dvojí druh a rozsah vln zjevení. Jsou, kdož se zvlášť lehce pohybují na jeho výšinách, ba vznášejí se na perutích víry, lásky a naděje, někdy ovšem také Ikarových či Junkersových, jen tak letmo že se zadívají na zem. Káží o církvi, jmenovitě neviditelné, o duši a pro duši lidskou, o Kristu a Duchu, o věčném spasení a o posledním soudu. A již tušíte, že dogmatika, obrácení, ale také mystika nebo psychologie tu způsobuje únik z plnosti zjevení. Ponejvíce mladí kazatelé jsou vystavení slabinám tako­ vého duchovně prostorového zaměření. To však nikterak není vázáno věkovou hranicí právě tak jako u středních vln, stále ještě snad nejobecněji užívaných, má únik ob­ dobu v údělu přiměřeném kazatelům středního věku. Tu již se potkávají vlny pozemské s ponebními skoro pravi­ delně. A hned je patrno, že s dogmatikou závodí ethika, od obrácení v intimitě se odčítají obraty v historji, s mys­ tikou soutěží sékularisace a psychologji uhání socialisace. Ale tam i zde — na rozdíl od přijímačů — jest u našich kazatelů každý téměř únik takřka zhola zby­ tečný dluh. Zcela jistě však jako již u dnešních aparátů jsou prostředky proti němu. U rozhlasu hlavně stupňo­ vání t. ř. selektivity a čehos podobného lze se nadití 77

rovněž u kazatelů, jak se pokusím dovodit. Samozřejmo, že se musím omeziti na doklady typické, jakože — a na­ štěstí — vyhrazené po jednom každému z těchto pěti kázání. Jsem ovšem ochoten v příhodné oběma chvíli prohřátí s autory všecky zaznamenané í vady, najmě pak závady (od zavadati). Teď nejdříve dvě, abychom se mohli stručně vyjad­ řovat, .krátkovlná* kázání.

Text: A téměř všecko podlé zákona krví očíslováno bývá a bez krve vylití nebývá odpuštění (vin) — Hbr 9, 22. Cituji tak, aby také stavba i obsah kázání byly v pod­ statě zachyceny: Poselstvím Velkého pátku jest smrt Syna Božího skrze (?) krev, která nás očišťuje od hříchu... Co znamená prolití krve Syna Božího?... Jestliže někdo myslíme na krev Ježíšovu, která byla prolita kdysi v určitě době na urči­ tém místě za určitých historických okolností, znamená pro nás všecka tato historičnost něco zcela neurčitého, nejasného, vzdáleného a bezvýznamného. Ptáme-lí se, jak se my můžeme spoléhat! na (krev, jež byla) tak dávno prolita, a na to co vykonal člověk v tak daleké zemí, nemůžeme dobře (?) odpovědět!. Jaký smysl (+vůbec) může pro nás míti prolitá krev s bílými a červenými krvinkami ?... A tu si hned poznamenejme (recte: při­ pomeňme), co jsme si řekli o krvi zvířat obětních... Jestliže vidíme, že (obětovat) byl příkaz Boží, pak po­ znáváme, že obět nekonal vlastně ani lid ani kněz ani velekněz, nýbrž Bůh sám... (Lid) obětoval to co jen Bůh chtěl, aby bylo obětováno. A Bůh to přijímal. I dálo se tu dílo Boží... Ne lid, ale Bůh bral a dával ze svého... Pán Bůh... už zdávna obětmi starozákonními ukazoval na to, co učiní jednou (v budoucnu ?). Na zemi církev 78

starozákonní viděla a konala to co Bůh učiní jednou (item) v nebesích. Oběti zemské ukazovaly na oběti ne­ beské, které činí sám Bůh (—nebeský— přepjetí 1). Krev kozlů a volků ukazovala na krev nebeskou, kterou při­ nese Bůh sám. Až sem by všecko ušlo, není-lí bezvadné. Ale slyšte: Kristus, Bůh, vydal se za nás a pro nás. Vydal Bohu jinou krev, než je schopen vydati (+ze sebe) člověk čí zvíře, tu krev (rozuměj: vydal), kterou vydává sám ze sebe (rozuměj: už nejen ze svého) Bůh, aby jí dal nám a aby sám přijal jakoby od nás. Nedivil bych se, kdyby průměrné posluchače pozaražilo ,vydání“ krve ze sebe u Boha vedle člověčí a zví­ řecí. Písmákovi to sice vadí též, ale nehoršil by se nad anthropomorfísmem. Přísně vzato zní to ještě hůř než kacířství (doketistické), tož jako hotový paganism, jakože ten zná vskutku zvláštní, od živočišné odlišnou krev bohů. Co tu chybí, jsou však jenom náležité distinkce biblické. Řekněte: Kristus, Bůh Syn, vydal Bohu Otci anebo jen: Kristus vydal Bohu krev, kterou dává sám ze sebe Bůh v Kristu — a vše jest v pořádku. Tak to asi bylo také myšleno, ale mělo být i řečeno neb aspoň podáno. Nebeská krev, Bůh přinášející obět v nebi, to všecko jde obrazně či duchovně. Ale Bůh vydávající stejně jako nevydávající krev jest pohanství. Tedy zby­ tečný fading. Říkal jsem vždycky nebo snad už i napsal, že každý kdo vysloví Kristus atp attribut, musí vědět, co říká. A dnes říkám a píši: z dogmatiky by u mne dostal pětku každý, kdo nedbá, že Syn Boží, Kristus a Bůh v Kristu patří k sobě a na jednu stranu, na druhou pak Bůh Otec, Ježíš a Ježíš jedno s Otcem. To nejsou

79

zbytečné škatulky, jak seznáte z koruny tohoto úniku — to nejhorší je totiž pokračování inkrimínované věty: Teprve touto jeho krví děje se to, co se dálo i se sva­ tyní svátých: očištění, odpuštění. Tou svatyní je církev. Tím veleknězem je Kristus. Tou svatyní svátých jest nebe. Tu přestává vnímat i profesor theologie. Předně: kde zůstal velekněz u nebe? Nu, řekněme: Tím veleknězem jest Bůh (jako u církve Kristus). Za druhé však: mělo snad býti řečeno: Tou svatyní svátých jest církev? Pak ovšem nebe — církev, rozumí se, neviditelná. Jenže hned zase následující věta říká: A tak jako svatyně byla očiš­ ťována, tak je očišťována i církev od všelikých hříchů — a rozumí se církev přece viditelná. Či by jako svatyně svátých měla býti očištěna od všelikých hříchů také církev už svítězilá čili — nebe ? Vím, stává i kazatelský nejenom novinářský chvat. Ale mám doklad, že tu při nejmenším nebyl sám. Jistě vás překvapí, že kořen vadnutí tkví zde prostě v zkrácení dvou citátů biblických, jež jsem schválně vynechal před větou o krvi Kristově. První je známé povědění: Nebo nevsel Kristus do svatyně rukou udělané... ale v samo nebe — tu kazatel přerušuje a pokračuje: ne aby častokrát obětoval sebe šatného atd. (9, 24n). Zde máte zřídlo nebeské krve a oběti, jak jsem řekl nezávadných o sobě. Ale ve skutečností — a tu jsme u kořene — apoštol říká jasně: Kristus všel v samo nebe, aby tam nyní přítomný byl tváři Boží za nás, nikoli tedy oběto­ vat! se v nebi, kam všel teprve po své oběti na zemi. Kazatel si arci potvrzuje své pojetí další větou: 80

Tu obět dokonalou a jedinou... nevykonal za nás člo­ věk, ani jeho tělo ani krev ani cokoli jiného na zemi, nýbrž vykonal ji za nás Bůh sám na nebi skrze Ducha věčného (14), v němž se Kristus vydal Bohu. Jenže zase, citovaný verš říká něco víc: Kristus Bohu samého sebe skrze Ducha věčného nejen snad obětoval (Kralický výklad a na př. Sodenův u JHJ), ale přinej­ menším také sebe neposkvrněného skrze Ducha věčného — jakože četné kodexy (D P al) a celá tradice latinská mají: skrze Ducha svátého, a Kraličtí u neposkvrněného odka­ zují na Beránka v 1. P 1, 19! Příčina úniku tedy: změtení nesounáležítých a v posledu zadržení sounáležitých prvků textových. Prostře­ dek proti takovému kazatelskému vadnutí: texty (a tak i citáty) krátit — ano, ale nikoli zjednodušovat, texty (a tak i terminy) volno kondensovat, ale ne konfundovat. A naučení z toho, jedním slovem: text před kázáním všemožně dočerpatl

Druhé krátkovlné má textem: Amen, amen, pravím vám : Bude-li kdo zachovávali slovo mé, smrti neuzří na věky — Jh 8, 51 a z .odpovědi* Židů 52. Teprve po zařazení jsem si všiml shody, že obě tato exklusivně duchovní kázání mají nápadně krátké texty naproti středovlným. Což může, ale sotva bude náhodou — snad ani to ne, že oba kazatelé čtli u stolu Páně z 9. listu k Židům. Avšak znovu připomínám: není v tom, že by kazatelé byli věkem ,krátcí*. Patrně bude takováto affinita souviset s ,prostorovým* založením kázání. Nicméně se vše kom­ plikuje právě skutečností, že obě kázání překračují zvo­ 81

lený text a předpokládají onen aspoň 14 a 24-26 téže kapitoly, jak jsme viděli, tento pak docela (druhou) půl kázání věnuje dalšímu oddílu 53—59, nemluvě o před­ pokladu 39 a 48 úvodem. Než, taková problematika ná* leží spíše do synthetického referátu, který jsem zatím aspoň slíbil. Dnes je z toho důsledkem pouze, že do­ stačí citovat jen vadnoucí passus. Navazuje na Ježíšovo ceterum autem: jestit, kdo hledá a soudí (50), praví kazatel sedmi řádky: Soud Boží jest blízký proti těm, kdož odpírají poctu Zvěstovateli pravdy (49); ale jest ještě pomoc proti sou­ du Božímu: Amen, amen pravím vám: Tiude-h kdo zacho­ vávali slovo mé, smrti neuzří na veky... (+Tak) mystérium přemožené a spoutané smrti a vítězícího života se v Pánu Ježíši představuje zrakům (Židů). Jak se uchopí tohoto velikého zaslíbení? Jsou vděčni? Jsou rozveseleni touto nadějí? Nikoli; stavějí se, jako by nerozuměli. A zase bych se nedivil, kdybyste řekli: Totě jako by nové zjevení! — Což teda nevím, ale fakt je, že mí to bylo novým objevem, třeba v tom byla pořád jen ona stará zvěst: pomoc proti soudu Božímu nabídnutá ne­ jen všem — ale vlastněji řečeno: protože všem, tedy také Židům pokoušejícím (6) 1 Není-li nové, jistě to jest plné zjevení. Totiž, zase vlastněji: bylo by. Kdyby ne­ byla do této vlny zapadla jiná jeho vlna předčasně, řeknu hned a prosím: plnými jedenácti řádky ! A máte po ra­ dosti. A posluchači po zvěsti. Ale, řeknete: tak zlé to snad nebylo? Efekt arci zmizel, ale nerozhoduje přece? — Jistě, pokud ovšem nerozumíte jím věcně: účinek (nikoli tedy jen ,dojem*) — to pak už věc není tak jistá! Ostatně pro svou osobu dávám u kazatelů přednost efektu před

82

afektem, neřku-li afektovaností. Ale zde vůbec neběží o efekt, nýbrž o defekt. Na důkaz poslyšte vsuvku, kte­ rou však zařadím hned na místo, které jí patří. Pokračují, kde jsem přestal: Nikoli, staví se jako by nerozuměli. Ač Ježíš řekl: neuzří smrti na veky, podkládají těmto jasným slovům smysl, jako by Ježíš sliboval věřícím oproštěnost a immunitu od smrti tělesné, jako by věřící člověk vůbec ne­ musel umřít. Kdežto Ježíš pravil, že (tak navazuji násle* dující teď vsuvku:) zachování slova jeho jest záchrana a spása proti soudu Božímu a smrti věčné. Takový užitek a moc mají jeho slova, že ponesou věřící vítězně a spásně skrze soud a smrt, ba i přes soud a smrt. A co může znamenati zachovávat slova Kristova, než věřit jím a věrně je plnit, jakože víra a poslušnost náleží neroz­ lučně k sobě. Kdo takto celým životem zachová slovo Ježíšovo, ten nikdy neuzří nejposlednějšího nepřítele smrt, knížete děsů a hrůz a krále nicoty a zmaru. Tak zasvitne v temnu a mrákotě lidské existence blažené a světlé tajemství věčného života. Ale Židé projevují uspo­ kojení, že polapili Ježíše v řeči...

A jsme zase u textu. Teď se podíváme na vsuvku trochu z blízka. Nejen že ruší předcházející vlnu, ale nějak nejistě se ohlíží po zemí: co může znamenati... než... Má to snad být jen řečnická otázka? A co je nám zrovna teď do toho, zda víra a poslušnost náleží nebo nenáleží nerozlučně k sobě? Kdo takto celým ži­ votem zachová — nu právě: kdo ? Na doklad kazatelova sklonu k tomuto způsobu fadíngu a spolu, jak zbytečně znehodnocuje svá kázání, ještě jednu ukázku: 1 Abraham, otec vás veselil se, aby viděl den můj, i viděl

83

a radoval se. Všecky naděje a všecko očekávání Abra­ hamovo bylo soustředěno ke dni Ježíše Krista. Abraham očekával Den zjevení Ježíše Krista, od něho očekával svůj život. (Tím) Abraham sám vědomě podřídil se Kristu Božímu. „Tedy ne já vyzdvihuji se nad Abrahama, ale Abraham podčinil se mně. Abraham má za předpoklad svého života můj život, a ne obráceně“. 2 Opět (+však) překrucují Židé jeho slova a začínají docela hmotně počítat podle letopočtů. Padesáti let nemáš a Abrahama jsi viděl? 3 Řekl jím Ježíš slavnostním (?) ujištěním: Amen, pravím vám. Prvé než Abraham byl, já jsem. V duchovním světě platí jiné kalendáře a roky než v našem pozemském. 4 (Sem přenesu nejprve zpožděnou autorovu sedmou větu:) Jakože apoštol mohl říci: Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky (Hbr 13, 8). Vědomí Kristovo, že jest od věků, jest docela v sou­ hlase (+s tímto předpokladem) žalmu: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě (2, 7). Ježíš (+tedy) zůstává (+tu) vě­ ren (+jen) pravdě (a u) věrností svému vědomí, že jest Syn Boží. 5 Abraham otec váš veselil se, aby viděl den můj. Jakou jasnost a hloubku poznání z onoho světa zde Pán pro­ zrazuje (?) ? Co žádný pouhý člověk nemůže vědět, on, světlo světa a Syn Boha Otce, ví a zvěstuje. 6 Kde jen rozum lidský rozhoduje atd. (Kazatel řadil 1523674.)

Jak si tady vysvětlili kazatelský únik? Malou chvíli mne napadlo pomyšlení, že mám před sebou prostě za sebou jdoucí věty a obraty příslušné biblické statí, pro­ ložené Kralickými či jinými poznámkami tam, kde na ně v textu ukazují indexové číslice či písmenka. A hned jsem si řekl: kdyby to mělo takhle dopadat, to bych ra84

ději Kralické výklady nevydával. Než závada tkví jinde, soudím. Totiž v atomisací textu a z toho následující jeho devalorisaci. Z prášku třeba zlatého nebo démantového dá se udělat pozlátko nebo leštidlo, ale nikoli čekat ona koruna života (Ak 2, 10) nebo onen kamének bílý (17). Spolehlivý prostředek proti takovému znehodnocení poskytuje Bengelovo pravidlo, nyní v čele také Nestleovy edice řeckého Nového zákona tištěné a právě rozsuzu­ jící co nepatří k sobě: Te totum applica ad textům, rem totam applica ad te. Celý se upni na text, celý text upni na sebe — a ovšem na posluchače. Tudíž: místo atomisace jakási íonisace textu, který zůstává stále, třeba po částech pohromadě, protože u něho zůstává kazatel, zatím co hezky zvlášť se usazují všecky věci, tvořící jakousi jeho repliku. Odtud rada proti digressím od vln zjevení: napřed vyříditi text a pak teprv aplikovat, nej­ dřív zachytit situaci a generalísovat až potom. Jedním slovem zase řečeno: textu vše další z kázání odčerpat 1 Zbývající tři kázání označím zase zkrátka, byť ne zrov­ na nejpěkněji ,střednovlná‘ (správněji než ,středovlná‘). Jen první z nich (a jediné vůbec) je thematické, ač nikoli zplna synthetické: Náboženské probuzení se ilustruje a charakterisuje z textu: Rci 'všemu lidu této země i knéžím takto: Když jste se postívali a kvílili pátého a sedmého měsíce, a to po sedmdesáte let, zdaliž jste se opravdu mně, mně, pravím, postili? A když jíte aneb pijete, zdaliž ne pro sebe jíte a ne pro sebe pijete? (Zj 7, 5—6). První díl kázání má tuto myšlenkovou osnovu:

V naší (?) kapitole vidíme pěkný příklad náboženské­ ho probuzení. K proroku Zachariášovi přichází několik mužů, pravděpodobně knížata lidu... V pamětný den rozboření (+chrámu a) Jeruzaléma postili se s pláčem... po sedmdesát let zajetí. Nyní však nastala doba nová. Vrátili se do starého domova, město je znovu zbudo­ váno, stejně i chrám... Jak se má projevovat nábožen­ ské probuzení ve změněných poměrech? Nemá-li tu být... více radostnosti v jejich zbožností? Jest jim to zřejmě vážnou otázkou, protože chtějí zachovat způsoby z náboženského probuzení. Když slyšíme od nich zprávu o duchovním probuzení v Babylóně, musíme z něho mít opravdovou radost. Tak jako u nich má se projevovat a projevuje se každé du­ chovní probuzení. Především zdravé a správné je, že se postili a plakali. To není samozřejmé... pláč nad sebou samým, vědomí vlastních vin a chyb. Druhou zdravou věcí bylo, že své pokání projevovali veřejně... Živé náboženské probu­ zení... projeví se i společným vyznáváním při společ­ ných pobožnostech a účastí na životě církve. A teprve druhý díl kázání se věnuje textu nikoli ne­ účinným protějškems A přece prorok ve jménu Božím klade i k tomuto krásnému (!) náboženskému probuzení svou kritickou otázku... varuje před tím... že člověk může činit po­ kání s pláčem a s modlitbami... ale (jen proto,) že ho zdolala a pokořila bída a ubohost vlastní... může činit pokání a kvílet před Hospodinem a při tom má na mysli pořád jen své cíle. Opravdové probuzení začíná tam, kde člověka zdolá sám Bůh. Jeho skutečnost, jeho svatost, pravda a láska v Kristu zjevená... Hříšný a sobecký člověk narazí pří poznání Ježíše na docela jiný svět, než na jaký je zvyk­

86

lý... On jako by na tebe čekal, pro tebe všecko činil a říkal... Vždyť jsem docela takový jako ti lidé, s nimiž jednal. Proto... k nim mluvil, že (byli) takoví, jako jsem já. A... naše překvapení se projeví neobyčejnou lítostí: Tobě, tobě samému zhřešil jsem. To pak už není pokání so­ bě, ale pokání Pánu Bohu. Nuže, tomu říkám hřebík a k tomu ještě hřebík řádně na hlavičku uhozený. Ale — to je také všecko. Ne, že by nestačil jeden hřebík. Ani nemyslím, ač to už sou­ visí nějak také s fadingem u tohoto kázání, že by víc než řečnicky vadil nepoměr úvodu (‘/e), prvního dílu (silné 2/s) a druhého (slabé 2/b) — závěr lze vůbec klidně postrádat. Naopak odstavec, který ještě následuje po pře­ čteném syllabu druhého dílu, jest nevšední, zdravá a záslužná aplikace. Přihlédneme-lí však blíž, zpozoruje­ me, že tato šťastná aplikace jen visí na hřebíku tak správ­ ně vybraném a naraženém, jak jsem řekl. Záleží te mír Popelář, Bohuslav Pospíšil, Miroslav Růžička

a Štěpán Šoltész půjčili kázání. První hrstku Theo>

logické korrespondence z let čtyřicátých - kazatelům abecedu - vybrali Mirjam Daňkova a Miloslav Bohatec.

DVA ESSAYE Z VESTO V ATELSKÉ II SOLÍ OZDO. BENÁ II NAPSAL SLAVOMIL DANĚK V LETECH

1942-194511 VYDALI MIRJAM DAŇKOVA A MILO-

SLAV BOHATEC NÁKLADEM KALICHA V PRAZE V DUBNU 1948 TŘETÍ SKUPINOU V ŘADĚ BIBLIC* KÝCH OTÁZEK II VČERA I DNES II OBÁLKU PRO«

VEDL OLDŘICH UDATNÝ V PR AZE II VYTISKL A

KNIHTISKÁRNA ŽALMÁNEK A SPOL. NA VSETÍNĚ