110 87 1MB
Czech Pages 303 [286] Year 1999
Na přebalu: Jean Fouquet (1415/20 - před 1481) Kristus před Pilátem miniatura z Livre ď Heures ď Etienne Chevalier (Kniha hodinek Etienna Chevaliera), 1452 Chantilly, Musée Condé
Roland Frohlich Lebendige Kirchengeschichte © Verlag Herder Freiburg im Breisgau, 1990 Translation © 1999 Mgr. Ondřej Bastl a Ing. Tomáš Bastl ISBN 80-7021-268-3
OBSAH
Předmluva
První
11
kapitola
Z J E R U Z A L É M A DO Ř Í M A 13 1. Ježíš - zakladatel církve? 13 Ježíšovo vystoupení - Opuštění Zákona - Společenství nebo hierarchie 2. Pronásledování křesťanů 18 Spor mezi Židy - Nenáviděni Římany - „Nepřátelé státu" 3. Konstantinovský obrat 25 v .' .i Od chudoby k bohatství - Od pastýřů k vládcům - Svazek mezi císařem a církví 4. Starost o čistotu víry 31 Gnóze - Ježíš Kristus: Bůh a člověk - „Jedné podstaty s Otcem" - „Pravý Bůh a pravý člověk" 5. Křesťanská zbožnost 39 Bratrství a ochota pomoci - Eucharistie - Láska ke Kristu Křestní zbožnost - Ochota k mučednictví - První mniši
Druhá
kapitola
POKŘESŤANŠTĚNÍ EVROPY 1. Síření víry v římském impériu 2. Jediné povolené náboženství 3. Křest Germánů
52 52 56 59
Gótové - Frankové jako průkopníci katolické Evropy - Irské a anglické misie 4. Misie mezi Slovany 68
Třetí
kapitola
PAPEŽ A CÍSAŘ JAKO NOSITELÉ JEDNOHO K Ř E S Ť A N S K É H O S V Ě T O V É H O ŘÁDU 1. Francký král jako „Imperátor a Augustus" Posvěcený král - Ochráněná církev - Od „Patrimonia Petři" k papežskému státu 2. Císař - pán církve Duchovní leníci 3. Boj o biskupa Teorie o vztahu církve a státu - Církev - Vliv Čluny Konfrontace - Rozlišení duchovního a světského Rozšíření papežské jurisdikce 4. Konec církevního společenství s Konstantinopolí 5. Touha po opravdovém křesťanství Křížové výpravy - Hnutí chudoby - Obrana a obnova Inkvizice - Nové řády - Rozum a srdce při hledání Boha Aristoteles - Univerzity - Mystikové
Čtvrtá
72 72
78 82
90 93
kapitola
NEÚSPĚCH CÍSAŘE A PAPEŽE 1. Trvalá krize „Velké schizma" - Neuskutečněná reforma - Renesanční papežové 2. „Síly odporu" Konciliarismus - „Heretikové" - Učenci 3. Martin Luther
112 112
119 126
„Ospravedlnění z víry" - Exkomunikace - Evangelium a světský řád 4. Reforma církve Reformátoři - Koncil - Jezuité 5. Nová doba Nový svět - „Redukce" - Misie v Asii
Pátá
137 146
kapitola
VZPOURA PROTI CÍRKVI 154 1. Knížata určují vyznání 154 2. Věda jde vlastní cestou 160 3. Zbožštění rozumu 166 Osvícenství - Proti vlivu církve - Církev podřízená státu Boj proti pověrám - Tolerance a vzdělání 4. Rozum srdce proti rozumu ducha 176
Šestá
kapitola
O D D Ě L E N Í C Í R K V E O D STÁTU 1. Francouzská revoluce Napoleon a Pius VII. 2. Vyvlastnění církve v Německu (Sekularizace) 3. Zánik církevního státu 4. Papež jako útočiště a střed Vyhlášení papežské neomylnosti 5. Střetnutí s „duchem doby" Syllabus 6. Začátek obnovy Kulturkampf - Katoličtí laici - Řády a kongregace
181 181 186 188 190 194 197
Sedmá
kapitola
C Í R K E V V E 20. S T O L E T Í 1. První světová válka Úsilí papeže o mír - Uložený mír
i
204 204
2. Nové směry 210 Ekumenické hnutí - Nová organizace katolické církve Katolická sociální nauka - Úloha laiků - Církev jako misie 3. Církev tváří v tvář diktaturám 218 Konkordáty - Italský fašismus - Reakce na italský fašismus - Výzva nacionálního socialismu - Evangeličtí křesťané - Židé - Válka
Osmá
kapitola
V Ý V O J P O R O C E 1945 1. Druhý vatikánský koncil 2. Ekumenismus 3. Církev jako obhájce chudých „Teologie osvobození"
230 230 235 238
4. Církev a sociální otázky 5. Vyhlídky
240 241
Orientační data Pontifikáty Literatura Zkratky Poznámky Rejstřík
243 273 277 279 280 290
PŘEDMLUVA
„Být křesťanem, to ano, ale ne v církvi" - takové vyznání není ojedinělé. Tvář církve se mnohým zdá být stará, zkostnatělá a opotřebovaná. Církev mlčí tam, kde by měla mluvit, a tam, kde mluví, by měla z nedostatku kompetence spíše mlčet. Je lep ší hledět na Krista samotného, na jeho hluboké lidství, které k němu přivádí chudé a opovrhované. Pro jiné je církev mladá, nacházejí v ní svoji budoucnost, přátele, povzbuzení. Přes všechna selhání je v diktaturách páte ří odporu, v základních společenstvích je místem živé víry, na sněmech církve a katolíků je nadějí mladých. Ten, kdo nechce žít jen sám pro sebe, hledá společenství, a to tím úporněji, čím více se cítí být osloven vírou. Církev se pro něj může znovu stát otázkou a způsobit vnitřní rozpolcení. Na chází v ní přitažlivé, charismatické osobnosti, ale i nesrozumi telnou tradici a úzkoprsost. Odpověď je možné nalézt pouze v úsilí o nalezení plné pravdy i tam, kde je zahanbující nebo strašná. Neboť jedině tak může křesťan převzít svoje dědictví, žít Z jeho síly, obrátit se, stát se alternativou. Kdo chce porozumět strukturám naší společnosti, setkává se s církví, i když se od ní distancuje. Bez ní - a budiž to přiznáno i ve sporu s ní - by nevznikl ani evropský humanismus, ani mo derní přírodověda. Jen položíme-li otázku dějinám, lze rozeznat její podpůrný či brzdicí vliv a pouze tak mohou být překonána obvyklá klišé kritiky nebo chvály. Pak je třeba přistoupit k druhému kroku, a to k začlenění de tailů, bez nichž dějiny nežijí, do širší souvislosti. To druhé nelze učinit svévolně, ale v souvislosti s výsledky bádání o církevních dějinách. Na rozdíl od příruček, které shrnují všechny podstatné údaje pro pozdější využití, stojí v pozadí otázka, jaký postoj má-
11
me k církvi zaujmout. Na to není možné dát odpověď, ale její hledání je třeba podporovat. K tomu slouží také četné citace z pramenů, které mají čtenáře podnítit k dalším otázkám, k dal šímu bádání, které mu přinese odpověď na otázky, jež jsou pro něj důležité. Tubingen, červenec 1990
Roland
Frohlich
PRVNÍ K A P I T O L A
Z Jeruzaléma do Říma 1. J E Ž Í Š - Z A K L A D A T E L C Í R K V E ? Základem církve, všech křesťanských církví, je podle jejich vlastního vyznání Ježíš Kristus. Všichni ti, kteří v něj věří a chtějí být „pravou" církví, se snaží Kristu porozumět, nalézt v něm základ, cíl a měřítko pro vytvoření církve v tomto světě. Ježíšova osobnost, stejně jako osobnost každého člověka, je přístupná jen tomu, kdo pochopí „ducha", z něhož pramení jeho jednání. S Ježíšovými slovy a činy se setkáváme pouze zpro středkovaně, v podání těch, kteří je předali. Skrze svědectví, která byla v rané církvi považována za pravdivá a jež byla se brána v Novém zákoně, se křesťané pokoušejí stále znovu se mu přiblížit, proniknout trochu do tajemství, které již pochopili a jež přesto, jak říká list Efesanům, každé pochopení přesahuje (Ef3,18n).
Ježíšovo
vystoupení
Evangelista Marek vyjadřuje obsah Ježíšova kázání stručně: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Boží království - co je tím míně no? Na tuto otázku není snadné odpovědět; neexistuje žádné soudobé vysvětlení, a Ježíš sám o tom mluví pouze zakrytě, v podobenstvích, která zůstávala pro mnoho jeho posluchačů nesrozumitelná. Z jejich reakcí můžeme usuzovat, že ačkoliv
13
všichni Židé toto království očekávali, tato očekávání se od se be velmi lišila. Mnozí kladli důraz na politický aspekt. Znovuzřízení Davi dova trůnu, tedy obnovení židovského království, si představo vali pouze skrze povstání, skrze vítězství nad římskými okupan ty. Vedle toho existovali horlivci Zákona. Až Bůh převezme vládu, bude nemilosrdně soudit všechny, kteří nedbali na jeho zákon, a tak se Izrael stane opět svatým národem. Pravá víra Izraele bude sloužit všem národům k osvícení a přivede je k uctívání jediného Boha. Jiní zase doufali ve „vykoupení": Bo ží království chápali jako dokonalý mír, odpuštění hříchů, konec všeho utrpení, které nás lidi tíží. Boží království bude panovat navěky, souzeni budou i mrtví, nastane nové stvoření, zlo a smrt budou přemoženy. Boží vláda, jeho „království", jak říkají svatá Písma, přijde v osobě a skrze jeho Pomazaného (hebrejsky Mesiáš, řecky Christos). Pomazáni bývali králové na znamení svého vyvolení a svého poslání. Král, Davidův potomek, bude také ten Pomaza ný, na němž spočine Boží zalíbení (Mk 1,11). Kdo hlásal - jako Ježíš - Boží království, stanul před otázkou (např. Lk 7,18nn): „Jsi ty Mesiáš?" Víme, jak rozdílné byly názory lidí na muže z Nazareta (Mt 16,13nn). Ježíš sám místo jednoznačného prohlášení neodkazo val neustále na svoje činy a znamení proto, aby prostě potvrdil očekávání národa, nýbrž aby dal v lidech „dobré vůle" vyrůst novému, hlubšímu pochopení Božího království. I když v něj učedníci věřili, přesto jimi jeho smrt na kříži hluboce otřásla: „Jak mohl Bůh opustit toho, kdo tak bezvýhradně za něj vystu poval?" Až setkání se Zmrtvýchvstalým a s tím spojené nové pochopení Písma, totiž že ponížení a utrpení spravedlivého pat ří k spásnému plánu vykoupení (Iz 53), upevnilo jejich víru na tolik, že od té chvíle „neochvějně vydávali svědectví": Ježíš je ten očekávaný Mesiáš, o kterém svědčí Písmo, jej vyvýšil Bůh po své pravici, nastaly poslední dny (Petr ve své letniční pro mluvě, Sk 2,14nn).
14
Opuštění
Zákona
Svědectví apoštolů se zaměřilo nejprve na příslušníky vlastního národa. Jejich záměrem bylo přivést všechny Izraelity k uznání Ježíše za Mesiáše a tím k záchraně při nadcházejícím posledním soudu. Bolestně v nich rostla jistota, že vedoucí autority Izraele nejsou ochotny revidovat svůj rozsudek nad Ježíšem, ba že do konce přešly k pronásledování jeho stoupenců. Mladá církev upadla do nebezpečí, že bude vytlačena jako „židovská sekta" do existence v ghettu. K tomu nedošlo díky otevření společen ství i pro nežidovské spoluobčany. Toto rozšíření nebylo nouzo vým řešením, ani překvapivým pokynem shora. Ve Sk 10 čteme, že Petr ospravedlňuje křest Římana Kornelia viděním a faktem, že Duch svatý sestoupil na posluchače ještě před křtem. Rozho dující ovšem nebylo toto vidění, ale poznání, projevující se také skrze mnoho jiných znamení, že Bůh „i pohany povolal k poká ní" (Sk 11,18; srv. také Sk 13,44-49). Obrat k pohanům zároveň odpovídal vnitřní logice víry. Jest liže na posledním soudu neexistuje záchrana než skrze vyznání Ježíše (srv. např. Sk 4,12), pak už nemohla zároveň (bez vztahu ke Kristu) platit stará základní věta, že „účast na Božím králov ství bude mít jen ten, kdo bude dbát na Zákon (s jeho více než 600 jednotlivými předpisy)". Byl to zvláště Pavel, který pře svědčivě a neúnavně učil, že Zákon přikrývá pouze naši slabost a hříšnost, ale spásaje darována skrze příslušnost k Ježíšovi, do svědčenou ve víře a dokonanou ve křtu. (Jestliže je ovšem nejhlubším smyslem Zákona oslava Boha a naplnění jeho vůle za chraňující lidstvo, je tedy v Kristu žitá láska naplněním Zákona: Řím 13,8-10). Řešení otázky, zda "Řekové", tedy Ne-Zidé, kteří se hlásili ke Kristu, musejí přijmout obřízku a židovský Zákon, bylo pro to logické a mělo dalekosáhlý význam. Způsob, jakým se řeše ní hledalo, ukazuje, že zde šlo o věc zásadního významu. Pavel kvůli tomu putoval za apoštoly do Jeruzaléma, kde s nimi pobý val i Petr. V 15. kapitole Skutků apoštolských čteme Petrovy ar-
15
gumenty, které rozhodly: „Dobře víte, bratří, že Bůh... neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil ví rou. Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Ježíše." Tím v podstatě padly, i když ne v praxi (jak ukazují pozdější spory, srv. Gal 2,1 lnn.) přehrady mezi Židy a pohany. Církev se stala nyní otevřenou pro všechny, neboť přijetí Ježíše za „Spasitele", Pána, neznamenalo převzetí odlišného způsobu života. Uznání Ježíše za jediného Pána všech křesťanů se mělo ovšem brzy střetnout s absolutním nárokem římských císařů.
Společenství nebo
hierarchie?
V dnešním úsilí o znovunastolení jednoty církve hraje výklad církevního úřadu klíčovou roli. Papežský nárok středověku, pro test Martina Luthera či dogma o neomylnosti z roku 1870 vyvo laly intenzivní zájem o ranou církev: Nakolik v ní byl založen pozdější vývoj papežství a hierarchie? Odpovídal duchu evan gelia, nebo byl scestný? Dva protikladné názory hledají argu menty. Jeden chce dokázat, že v zásadě lze papežství najít již v evangeliích, druhý v nich zase vidí odmítnutí veškeré autori ty; ta patří pouze a výlučně Božímu slovu, jemuž se musejí jeho šiřitelé podřídit stejně jako posluchači. Mezitím teologové po stavili mosty 1 : Dnešní pojetí papežství není nezbytným pokračo váním počátků, ani na začátku neexistovala obec věřících, která by pospolu žila bez hierarchie v demokratickém řádu. To poslední by se vymykalo i tehdejším názorům. Křesťanské společenství přijalo svoji podobu podle způsobu svého vzniku a orientace z existujícího - židovského - modelu náboženského soužití. Proto bylo samozřejmé a nesporné, že byli „starší" a „představení" a že také ti, s nimiž Pán za svého pozemského života a pak po zmrtvýchvstání mluvil a které vyslal, měli zvláštní postavení a moc rozhodovat. To platilo v první řadě
16
o „Dvanácti" , ale i o Pavlovi, jemuž se Pán zjevil na cestě do Damašku (Sk 9). Avšak významnější než rozlišení autorit je vě domí nutnosti být společenstvím a zachovávat jednotu. K tomu není oprávněn ani pouze Petr ani (v prvních dvou stoletích) je ho nástupci v Římě, ale povolání k odpovědnosti za celek cítí všichni biskupové, a proto píší a napomínají, když je ohrožena jednota obce a hrozí rozštěpení. Zvláštní postavení Petra je ovšem zřejmé již od počátku. V evangelních seznamech apoštolů je uváděn na prvním místě; jemu říká vzkříšený Ježíš: „Pas mé ovce" (Jan 21,17); za něj se Ježíš modlil, aby jeho víra nezakolísala a aby utvrzoval svoje bratry (Lk 22,32), pouze jeho označil Ježíš za „skálu, na níž po staví svoji církev" (Mt 16,18). Jeho autorita není - jak ukazuje tehdejší praxe - ani autoritou nejvyššího soudce (např. v otázce obřízky (Sk 15) rozhodují „apoštolově a starší") ani autoritou toho, kdo za všechno odpovídá, kdo všechno vede, plánuje a ko ordinuje. Jsou to např. „apoštolově", kteří posílají Petra a Jana do Samaří, aby tam na pokřtěné vložili ruce (Sk 8,14). Je spíše svým způsobem zárukou, někým, u koho lze najít ducha Kristo va, koho nelze opominout při schvalování nějaké církevní praxe nebo názorů, které musí teprve on plně potvrdit. Rozhodující in stancí mezi spornými stranami se pak římský biskup stával až později, v průběhu 3. a 4. století. V zásadních otázkách věrouky však nerozhodoval on, ale koncily; ovšem koncil, který se sešel bez něj nebo bez jeho souhlasu, nebyl shromážděním církve. Otázka po omezení pravomocí nemohla být v rané církvi v popředí již proto, že byla přesvědčena, že alespoň někteří ze současné generace zažijí druhý Kristův příchod. Do té doby pla tilo žít pospolu ve svatosti a bratrství - právě tak se v nich pro jevovalo působení ducha Kristova, který „povolal jedny za apo štoly, jiné za proroky, jiné za pastýře a učitele" (1 Kor 12,28; Ef 4,11).
17
2. PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ v
Spor mezi Židy Ježíš zemřel, ačkoliv Pilát na něm nenalezl žádnou vinu. Židov ští žalobci nehledali spravedlnost, ale smrt člověka, o němž ne mohli říci nic špatného (Mt 27,23). Když apoštolově oznamova li Ježíšovo zmrtvýchvstání, Boží čin, který ještě jednou potvrzoval Ježíšovo poslání, změnili sice mnozí svoje smýšlení - Skutky apoštolské mluví asi o třech tisících lidí, kteří přijali po Petrově svatodušním kázání křest (Sk 2,41) -, ale Velerada přesto zakázala kazatelům brát jméno odsouzeného do úst a br zy přikročila k prvním uvězněním. K nejzarytějším protivníkům Ježíšových učedníků patřil také farizej Pavel (Sk 9), než jej zce la proměnilo ohromující setkání se Zmrtvýchvstalým na cestě do Damašku. Od té doby procházel maloasijskými a řeckými městy a nejprve se pokoušel přesvědčit tamější Židy, že svědec tví Písma potvrzuje, že Ježíš je Mesiáš. To ovšem nebylo snad né. O úspěchu jeho činnosti svědčí dopis korintským křesťanům: „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jed né, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, tři krát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem strávil jako trosečník na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moří, v nebezpečí mezi falešnými braťřími" (2 Kor 11,24-26). Jeho osud je jakýmsi zrcadlem pronásledování. Všude, kde byl Ježíš prohlašován za Mesiáše, došlo k rozštěpení mezi návštěvníky synagogy - zkušenost, o níž se zmínil Ježíš v Ma toušově evangeliu: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina" (Mt
18
10,34-36). Rozsah nepokojů mezi Židy můžeme vytušit z mís ta v Suetoniově životopisu císaře Klaudia, napsaném kolem ro ku 120: Císař „vypudil Židy z Říma, protože tam z podněcová ní Chřestová (impulsore Chresto) vytrvale tropili nepokoje" (toto opatření je zmíněno i ve Skutcích apoštolských 18,2; Suetonius, Životopisy dvanácti císařů, Svoboda 1974, s. 2 6 1 - 2 6 2 pozn. překl.).
Nenáviděni
Římany
Situace se změnila roku 70, kdy Římané dobyli po dvouletém obléhání Jeruzalém. Trestem za povstání nebyly jen četné po pravy, Židé museli mimo to opustit svá města v Judsku a odejít do diaspory po celé římské říši, nenáviděni Římany. Pád Jeruza léma nepřinesl křesťanům žádnou úlevu, zažili již poprvé zášť nastávajícího pronásledování státem. Když v roce 63 shořel Řím, tušili obyvatelé Města, že žhářem je císař, protože krátce předtím vyjádřil úmysl Řím zcela přestavět. Hrozila vzpoura. Tacitus o tom podává zprávu: „Aby zamezil řečem, označil Nero za viníky jiné a uvalil ty nejvybranější tresty na ty, kteří, nenáviděni pro své hanebné činy, byli lidem na zýváni křesťany. Muž, od něhož toto jméno pochází, Kristus, byl po praven za Tiberiovy vlády z podnětu prokurátora Pontia Piláta... Nejprve byli uvězněni ti, kteří se přiznali, pak bylo na základě jejich přiznání obviněno množství Udí ani ne tak ze žhářství, jako z nenávist ného postoje k lidskému pokolení. A když šli na smrt, udělal se s nimi jistý žert, totiž že byli zašiti do kůží divokých zvířat a byli roztrhání psy, nebo přibiti na kříž byli určeni ke smrti ohněm, když sloužili na 2 sklonku dne jako noční osvětlení." Musí nás zarazit jedna poznámka: křesťané "nenávidění pro své hanebné činy", s "nenávistným postojem k lidskému pokolení". Nečekali bychom spíše obdiv okolí nad jejich zbožností, mrav ní přísností a ochotou pomáhat, když ve Skutcích apoštolských čteme: „Chválili Boha a byli všemu lidu milí" (Sk 2,47)? Exis-
19
tuje přímé svědectví, že tyto výhrady se netýkaly křesťanů. Ko lem roku 112 píše z Bithýnie místodržící Plinius císaři Traiánovi, že vyslýchal odpadlé křesťany. Ti vyznali, „že se scházeli v určitý den před úsvitem, zpívali střídavě píseň k poctě Krista jako boha a zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložství, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jeho vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět se shromažďova li k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného." Křesťané, které nechal mučit, tyto výpovědi potvrdili. 3 Jisté pochopení pro námitky, vznesené Tacitem, můžeme na jít v tzv. apologiích, písemných obranách křesťanů 2. a 3. stole tí proti výtkám jejich okolí. Minucius Felix nechává mluvit po hana Caecilia: „Vy křesťané se straníte veškeré radosti, i té nejnevinnější. Nechodíte do divadel, pohrdáte veřejným stravováním, opovrhujete hrami k poc tě bohů, masem obětí a vínem, obětovaným na oltáři. Proto sc bojte bohů, jejichž existenci popíráte!" 4
Tento odstup od zbytku společnosti si mohli Římané vykládat jen negativně. Tacitus mluvil o "nenávistném postoji k lidskému pokolení". Nehledě na to, že tajemnost křesťanů - jejich boho služeb se pohani nesměli účastnit - zavdávala příčinu k do mněnce, že páchají zločiny (pití krve Kristovy!), byl tím nasto len zásadní konflikt. Tehdejší veřejný i soukromý život byl prostoupen náboženskými, božstva vzývajícími zvyky; účast na nich musela připadat křesťanům jako povážlivý kompromis s bludným systémem nebo jako lež. K tomu přistupovalo to, že pokora a mírnost v jednání nepla tily pro všechny právě jako ctnost. Křesťané zřetelně cítili pře vahu své víry nad tradičními názory svého okolí, a když došlo ke sporu, mohl toho každý zneužít. Tertullián, advokát a vyni kající řečník, nejenom že ve své obhajobě (kolem roku 200)
20
poučuje, ale zároveň zahrnuje svoje protivníky posměchem a ironií: „Pokud jde o vaše bohy, vidím toliko jména jakýchsi dávno zemřelých, slyším různé pověsti a v hlavě si promítám posvátné zvěsti o nich. Co se však týče samotných soch, nic jiného v nich nevidím, než sestry ná dob a věcí či z těchto nádob a věcí vytvořené a jakoby posvěcením změněné podle vůle umělce v něco posvátného... Ale jsou to naši bo hové, namítneš. Proč však vás kárají za to, že se chováte bezbožně, hříšně a neuctivě vůči svým bohům, když zanedbáváte ty, o kterých předpokládáte, že existují, když ničíte ty, které ctíte, a vysmíváte se těm, které hájíte?... S bohy, uctívanými v domácnostech, které nazývá te láry, jednáte doma jak se vám líbí. Zastavujete je, prodáváte je, ně kdy vyměňujete za Saturnův hrneček, jindy zase za Minervinu nabě račku. Pána domu již omrzelo dlouhé uctívání lara a tak uznal, že je třeba jej vyměnit za lepšího boha. Platí majestát zisk. Hanobíte svoje státní bohy svým státním právem stejně, jako byste je nabízeli ve své aukční síni na prodej."5 Tuto převahu nacházíme, i když ne tak ostře a trefně formulova nou, i v martyrologiích, částečně doslova zapsaných soudních 6 jednáních proti křesťanům . Není divu, jestliže zvyšovala hněv soudců, zvláště když křesťané přijímali trest smrti s vyzývavým klidem, nebo když ho dokonce vyžadovali.
„ Nepřátelé státu " K nové, pro křesťany osudové situaci došlo ve 3. století. Vliv prohlubujícího se rozpadu říše, způsobeného nejen porážkami v bojích s Germány, ale i životem v přepychu a rozkoších, od padem od starých bohů k orientálním kultům Mithry, Maniho a Isidy, vyvolal naléhavou potřebu rozsáhlé obnovy. Ta musela, jestliže měla zasáhnout zlo u kořenů, zmobilizovat i náboženské síly. K tomu vedl i těžko definovatelný a přesto široce rozšířený pocit viny. Pro Římany bylo samozřejmé, že porážky a katastro-
21
fy signalizují hněv bohů. Ti více požadovali náležitou úctu než dodržování morálních norem. Nestěžoval si již Plinius, že chrá my jsou zpustošeny a že nejsou přinášeny oběti? Když úřady za čaly vyžadovat obnovení rituálního uctívání bohů, upozornili na sebe křesťané sami. Byli to oni, kdo nectil bohy, „ateisté", jak je nazývali Rímani! Svědkem panující nálady je opět Tertullián: „Rozlije-li se Tiber za městské hradby, nedá-li nebe vláhu, je-li zemětřesení, nastane-li hlad, mor, ihned vykřikují: Křesťany lvům!" 7 Když se císař Decius roku 249 rozhodl vynutit v říši jednotu kultu, přičemž vyžadoval od všech poddaných uctívání řím ských bohů a uznání kultu císaře, přepadl Ježíšovy následovní ky ochromující strach. Tentokrát proti nim měl být nasazen ohromný státní aparát, který jim nedával žádnou vyhlídku na únik. Každý občan měl předstoupit před místní komisi a tam za přítomnosti lidu přinést oběť: položit na oltář kadidlo, přinést úlitbu (při ní vylil obětník trochu vína na oltář, zbytek vypil) a pojíst z masa obětí. Na to mu bylo vystaveno potvrzení (libellus), jichž se dochovalo velké množství. Jsou napsána podle jednotného schématu, jako např. potvrzení Aurelia Diogena: „Komise, zvolená ke kontrole obětí ve vesnici Alexandru - Nesos. Alexandr Diogenes, asi 72 let starý, jizva na pravém očním víčku. Vždy jsem obětoval bohům, i nyní za vaší přítomnosti obětuji, při náším úlitbu a požívám z obětního masa podle nařízení a prosím vás o potvrzení. Buďte zdrávi! Já, Aurelius Diogenes, jsem podal žádost úřadu. Já, Aurelius Syrus, jsem tě viděl obětovat se synem. Dáno v 1. roce císaře Caesara Gaia Messia Quinta Traiana Decia Pia Felixe Augusta, 2. Epeiph (26. června 250)" 8 . Pokud nemohli utéci do pouště, křesťané raději umírali po tisí cích, než by zapřeli svoji víru. Krutost, s níž byli mnohde popravováni - páleni v nehašeném vápně, vláčeni ulicemi, ubíjeni
22
k smrti - prozrazovala zcela jiné vášně než starost o císaře a ří ši. Někomu ovšem vzalo mučení odvahu k odporu. Tito křesťa né pak obětovali nebo se pokoušeli získat potvrzení pomocí úplatku, aniž by museli předstoupit před soudní stolici. Po pro následování vyvstaly v obcích prudké diskuse, jak s těmito ..se lhavšími" naložit. Po císařově smrti provádění těchto životu nebezpečných stát ních opatření ustalo. Decius padl po dvouleté vládě v boji proti Gótům (roku 251). V roce 257 jeho nástupce Valerián znovu obnovil pronásledo vání: měli být popraveni biskupové, kněží a jáhni, senátoři a vá žení mužové měli přijít o svůj majetek a úřady, a v případě, že by zůstali i nadále křesťany, měli být popraveni. 9 Avšak i Valeri án přežil svůj edikt jen o krátký čas: roku 260 upadl na válečné výpravě do rukou Peršanů, kteří s ním jednali jako s otrokem a popravili ho. Po jistém období snášenlivosti za císaře Galiena (260-268) a jeho nástupců se císař Dioklecián rozhodl křesťanské nábožen ství zakázat. Nejprve došlo (od roku 285) k rozsáhlé správní a vojenské reformě. Ta rozdělila říši na východní a západní část, samostatně spravované císaři (augusty), jimž pomáhali mladší spoluvládci (caesarové), kteří pod jejich dohledem spravovali přidělené části říše a měli je v budoucnu vystřídat ve funkci cí sařů (tetrarchie). V obou částech říše platily stejné zákony. Sta ré náboženství, za něhož Řím dosáhl své velikosti, se nyní také mělo stát jediným základem státu. První edikt proti manichejcům (296), kterým hrozil trest smrti, mj. říká: „Největším zloči nem je odmítat to, co kdysi staří určili a ustanovili a čím se řídi li... Proto nyní dbáme horlivě o potrestání zatvrzelých zlých lidí, kteří proti starým bohoslužbám zavádějí nové a neslýchané sek ty". 1 0 Dioklecián váhal s pronásledováním křesťanů možná proto, že si byl vědom velkého počtu stoupenců této víry. Když pode psal 23. února 303, v den boha Termina (— konec, mezník; již současníci v tom viděli pokyn, že má být připraven konec křes-
23
ťanství"), svůj první edikt, po kterém následovaly další, zahájil tím nejkrvavější pronásledování. Příkaz přinutit všechny oběto vat bohům se opět spojil s krutostí a sadismem. Caesarejský bi skup Eusebius, očitý svědek mnoha mučení (nar. kolem roku 263), píše: „Nelze ani vylíčit, jaká muka vytrpěli mučedníci v Thébách. Místo že leznými drápy jim drásali tělo ostrými střepy tak dlouho, až z nich vy prchal život. Zeny se svázanýma nohama byly strojem vytaženy do vý še a nahé s nepokrytými těly hlavou dolů visely vysoko ve vzduchu. Byl to příšerný pohled na ně. Jiné zase byly přivázány na větve stro mů a tak umíraly. Strojem si totiž přitáhli k sobě velmi silné větve, při vázali jednu nohu mučedníka k větvi a větev pak nechali vymrštit do původní polohy. To si vymyslili proto, aby údy mučedníků byly jed ním rázem od sebe odtrženy. A toto se dělo ne několik málo dní nebo vůbec krátký čas, nýbrž nepřetržitě více let. Jednou jich bylo usmrce no více než 10, jindy zase více než 20. Někdy jich bylo ne méně než 30, ano tu a tam skorém 60, jindy zase 100 za den. Muži s ženami a dětmi byli zabíjeni různým způsobem. Já sám jsem viděl za svého pobytu v té krajině, kolik najednou v jednom dni jich bylo sťato nebo upáleno. ... Tehdy jsem také všude viděli obdivuhodnou statečnost, opravdu božskou sílu a veselou mysl u těch, kteří věřili v Pomazaného Božího. Vždyť sotva byl vynesen rozsudek nad jedněmi, hned jiní z různých stran spěchali k soudnímu tribunálu a hlásili se jako křes ťané."12
Zdá se, že v západní polovině říše pod Maximianovou správou byly edikty prováděny s menší intenzitou. Konstantinus Chlorus, caesar Galie, na jehož dvoře v Trevíru působila řada křesťa nů, se omezil na propuštění křesťanů ze svého vojska a na zni čení několika chrámů. Konec utrpení přinesly teprve boje mezi nástupci Diokleciána a Maximiana, kteří se dobrovolně (k tomu docházelo v ději nách jen zřídka) vzdali po dvacetileté vládě moci (roku 305). Rozhodující při tom byla bitva Konstantina proti jeho rivalovi (v západní polovině říše) Maxentiovi. Na základě vnuknutí (snu
24
nebo vidění) označil svoje vojsko Kristovým monogramem (labarum), vsadil tedy na křesťanského boha, protože podle řím ského pojetí se válečné štěstí získávalo jen s pomocí "mocnější ho boha". Rok po svém vítězství před branami Říma u Mulvijského mostu vydal spolu s Augustem Liciniem tole ranční edikt (tzv. "edikt milánský"), který povoloval křesťanské náboženství a zrovnoprávňoval je s jinými kulty, čímž zahájil novou epochu křesťanských dějin.
3.
K O N S T A N T I N O V S K Ý OBRAT
Od chudoby k bohatství Nepočítáme-li dva roky trvající vládu Juliána Apostaty (361363), skončily ediktem milánským pokusy státu podřídit křes ťanství tradičnímu pohanskému kultu. Pro ty, kdo byli ohroženi, to bylo nadechnutí, záchrana, za niž nemohli Bohu dost děkovat. Nejenom že bylo naplněno znění ediktu, že "nikomu nemá být odpírána náboženská svoboda, nýbrž každý může podle svého názoru a vůle svobodně vykonávat náboženské úkony... Každý si může svobodně zvolit křesťanské náboženství a je vykonávat. Každý se má svobodně rozhodnout, komu má dát své srdce a které sám považuje za nejvhodnější, aby nám mohlo božství 13 prokazovat svou starostlivost a přízeň" .Křesťanské nábožen ství bylo zároveň podporováno, ba i protěžováno, což církvi přineslo jiné postavení, ale mělo to pro ni znamenat i nové ohrožení. Tento „konstantinovský obrat" odsoudil již dříve záporně Je roným (roku 420): „Dříve (církev) díky pronásledování rostla a byla korunována mučednictvím; ale za vlády křesťanských cí sařů sice roste její bohatství a moc, jejích ctností však ubývá." 1 4 Jestliže křesťan riskoval před rokem 313 postavení, veškerý ma-
25
jetek, ba i život, pak již za Konstantina se stala příslušnost k té to náboženské obci velmi výhodnou. Dříve přiváděla nové kate chumeny k církvi mravní přísnost, ochota pomáhat i nekřesťa nům a především pevnost v mučednictví, díky které mohl Tertullián kolem roku 200 říci: „ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev křesťanů je semenem." 1 5 Nyní přitahovala mnohé ke křtitelnici spíše vyhlídka na kariéru. Na otázku, zda byl tento nový vývoj, svazek mezi císařem a církví, dobrý nebo špatný, se nedá s konečnou platností odpovědět. Během událostí, které ne mohla ovlivnit, byla církev postavena před novou situaci, která sice již od ní nevyžadovala svědectví krve, ale kladla na ni vel ké nároky. Již edikt milánský stanovil, aby „místa, kde se dříve shro mažďovali... ten, kdo šije koupil ... těmto křesťanům bezplatně, bez jakéhokoliv nároku na náhradu, bez váhání a vytáček vrá til." 1 6 To ovšem nestačilo: Bezprostředně po svém vítězství nad Maxentiem daroval Konstantin římskému biskupovi lateránský palác i s příslušnými pozemky. Papež Silvestr zde dal postavit kostel Nejsvětějšího Vykupitele, vysvětil ho 9. listopadu 324 17 (církev slaví tento den svátek Posvěcení lateránské baziliky) . Následovaly další církevní stavby, postavené na císařovo přání nebo s jeho podporou. Jen v Římě jich bylo deset (mj. kostel apoštolů na Via Appia, bazilika nad hrobem sv. Pavla, kostel sv. Kříže, bazilika sv. Petra), v Jeruzalémě bazilika Božího hrobu, další na Olivové hoře na místě Nanebevstoupení, v Betlémě kostel na místě Ježíšova narození; nádherné domy Boží vyrostly také v Antiochii a Nikomédii. Církev opustila chudobu. Závažnější než dary byl zákon, kte rý prohlašoval, že církev je oprávněna dědit. Majetek, který zbožní lidé odkázali církvi, se nyní mohl předávat z generace na generaci. Majetek církvi umožňoval rozšířit naléhavě nutnou so ciální činnost (sv. Ambrož a Augustin pro to tavili církevní stří bro): péči o sirotky a vdovy, starost o cizince a poutníky, pohřbí vání chudých a neznámých. Tato činnost byla tak jednoznačná,
26
že císař Julián (361-363) ji při svém pokusu o restauraci pohan ství křesťany nepřímo ocenil: „Díky této bezbožnosti (křesťan ství) se rozrostla filantropie vůči cizincům, péče o pohřbívání mrtvých a zdánlivá čistota jejich života... Bezbožní Galilejští ži ví mimo svoje vlastní ještě i naše chudé." 1 8 A křesťan Laktancius, od roku 317 vychovatel Konstantinova syna Crispa, charak terizuje křesťanskou lásku nedostižným způsobem: „Místo příbuzenských vztahů nastupuje lidskost; tam, kde je zapotřebí člověk, tam jsme osloveni my." 1 9 Ze majetek má i jiné stránky pokušení využít ho ku vlastnímu prospěchu, nutnost jeho ochra ny, náklady na jeho správu, nebezpečí, že mu věnujeme příliš pozornosti - to poznala církev až později.
Od pastýřů k vládcům Vedle proměny z chudé církve na bohatou připisují mnozí Konstantinovu vlivu rozdělení církve na klérus a lid. Za proná sledování byli biskupové a věřící na jedné lodi, představení ob cí byli ohroženi jako první. Konstantin neposkytl jenom nábo ženskou svobodu a finanční podporu. Tendence učinit vedoucí silou říše to náboženství, jehož bůh mu byl zřejmě nakloněn, rok od roku stoupala. Muselo se přitom projevit jako výhoda, že křesťané nepředstavovali nějaký neorganizovaný dav věncích, ale že byli vedeni biskupy a kněžími. Ty si vybral za svoje ad resáty. Poprvé se zvláštní postavení kněží, kteří si doposud vy dělávali na živobytí vykonáváním nějakého zaměstnání, ukáza lo v zákoně, kterým byli osvobozeni od živnostenské daně: „Je přece jisté, že zisk z práce svých rukou dávají chudým." 2 0 Důležitější bylo rozhodnutí, že výroky biskupů ve sporech mezi křesťany mají právní platnost, tedy že jsou státem uznává ny; biskupové mimo to dostali postavení vyšších úředníků a ja ko jediní nemuseli při audienci u císaře vzdávat mu úctu poklek nutím. Otevřel se jim tedy přístup k státní moci, a kdo by jim
27
chtěl zazlívat, že vyvíjeli s pomocí policie tlak tam, kde nestači ly argumenty? Kdo škodil obci učením nebo způsobem života, mohl být nyní odstraněn. Při sporech mezi biskupy bylo rozho dující, která strana získala na svoji stranu císaře. Jak se dalo očekávat, stal se biskupský úřad cílem kariéry, a prostředky v boji o moc se nevybíraly. Osvětlit to může překvapující udá lost. Pohanský důstojník a historik Ammianus, který ale nebyl nepřítelem křesťanů, byl svědkem sporu v římské obci: „Damasus a Ursinus vzplanuli velikou touhou získat pro sebe biskup ský stolec a vedli o něj prudký boj, při němž zůstávali v pouličních půtkách na obou stranách mrtví a ranění. Městský prefekt Viventius nebyl s to je potlačit nebo uklidnit a stáhl se před tlakem násilí na svůj statek před městem. Je jisté, že v bazilice v Sicininu, kde se konaly bo hoslužby křesťanské obce, bylo v jednom dni nalezeno 137 mrtvol za bitých a že se později podařilo uklidnit zjitřený dav jen s námahou. Musím uznat, když nyní pozoruji nádheru městských poměrů, že lidé, kteří jsou naplněni takovou touhou, musejí bojovat s vypětím všech sil, aby dosáhli svého cíle. Neboť když už ho jednou dosáhli, jsou do budoucna tak zajištěni, že se obohacují obětními dary bohatých žen, na veřejnosti se ukazují jen sedící ve voze, skvostně se oblékají a pořáda jí marnotratné hostiny, že se s nimi nemůže srovnávat ani královská ta bule. Mohli by být skutečně šťastní, když by mohli bez ohledu na ve likost města, které potřebují k zastření svých neřestí, žít podobně jako mnozí provinční biskupové. Ty totiž jejich střídmost v jídle a pití a do konce prostota jejich oděvu a k tomu pohled upřený k věčnému Bohu doporučuje Jeho skutečným ctitelům jako vzor čistoty a mravnosti." 2 1 To bylo v roce 366. Jednotlivý případ, který ukazuje pokušení biskupského úřadu, zároveň ale varuje mnohé, jež budou, do brovolně či nedobrovolně, ve svém postavení vzorem křesťanům i nekřesťanům.
28
Svazek mezi císařem a církví Ze žalářů k císařské tabuli: tento obrat způsobil svazek mezi stá tem a církví, který měl - v různých variantách - trvat půldruhé ho tisíciletí a jenž založil jednotu „křesťanského západu". Po vítězství pod Kristovou korouhví nad Maxentiem se ale Konstantin nedal pokřtít. Čekal s tím až do roku 337, když byl již poznamenán nemocí, která ho v temže roce zkosila. Rozho dující asi nebyl důvod, který uvádí Eusebius, že císařovým přá ním bylo nechat se pokřtít v Jordánu 2 2 . Pozdní křest spíše odpo vídal Konstantinovu sebepojetí. Ten, kdo přijal křest z rukou církve, stával se jejím „synem", patřil do „stáda", jehož pastýři byli biskupové. I když by to neznamenalo žádné bezprostřední důsledky - jak by se měl Konstantin napříště vyhnout požadav ku poslušnosti, která byla oprávněná ovšem jen v otázkách víry, ale velmi rychle mohla zasahovat do politiky? Konstantin se necítil jako hříšník, toužící po milosti odpuště ní přiznáním se k Ježíši Kristu a jeho církvi. Vyvolil jej bůh ne bo to božské, vyskytující se v různých podobách a nábožen stvích. Jakkoli se jeho chápání víry v průběhu let prohlubovalo, zůstávalo přesvědčení o přímém pověření bohem křesťanů nedo tčeno. To se týkalo nejenom řízení říše, ale zahrnovalo to také péči o stoupence tohoto boha, o obec křesťanů. Odpovídalo po měrům, ale i jeho taktu, že uměl jasně rozlišovat vnitřní a vněj ší záležitosti církve. Ani nedosazoval biskupy - to vyčítal Atanáš (Athanasius) Konstantinovu nástupci, ani jim nebránil ve 23 svobodných poradách a rozhodnutích, jak zdůrazňuje Ambrož . Svoji úlohu spatřoval v zachování nebo znovunastolení jednoty církve. Konstantin neváhal. Již v prvním roce své vlády zasáhl ve sporu o biskupský stolec v Karthágu, kde proti sobě stanuli stou penci Donata a Ceciliána. Donatisté Ceciliánovi vyčítali, že je den z biskupů, který jej světil, byl „traditor", který za pronásle dování vydal posvátné knihy, a tedy proto je jeho svěcení neplatné. Konstantin pověřil biskupy z Galie, aby spolu s řím-
29
ským biskupem vynesli rozsudek. Ti se jednoznačně vyslovili proti Donatovi. Protože jeho stoupenci nechtěli uznat rozsudek kvůli procesním nedostatkům, svolal císař na státní náklady zá padní biskupy do Arles. Jejich rozhodnutí, které opět vyznělo ve prospěch Ceciliána, bylo konečné. Donatisté museli vyklidit svoje kostely, jejich biskupové byli posláni do vyhnanství, oje dinělý odpor krvavě zlomili vojáci. Jiný spor otřásl východní částí říše. Od roku 318 učil alexan drijský kněz a teolog Arius, že Boží syn Ježíš Kristus není stej né podstaty s Otcem, nýbrž je stvořený. Arius byl sice egyptský mi biskupy exkomunikován, ale jeho myšlenek se chopili jiní, mezi nimi biskup Nikomédie, a vystoupili na jeho obranu. Konstantin se opět pokusil řešit spor na synodu: sezval roku 325 západní i východní biskupy do Niceje (Nikaia) k prvnímu kon cilu obecné církve. Shromáždilo se asi 300 biskupů, spolu s cí sařem jako „spolu-služebníkem", který usedl na trůn až na jejich výzvu. Ariovy názory byly odmítnuty nově formulovaným vy znáním víry, tzv. „nicejským symbolem": Ježíš Kristus, Syn Bo ží, je „zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem" („Homoousios tó patři": DS 125). Arius a jeho dva přátelé z řad biskupů, kteří jako jediní odmítli podepsat, odešli do vyhnanství. Obraz jednoty, společenství mezi císařem a církví byl pro koncilní otce potěšujícím zážitkem. Na závěr koncilu, který byl zároveň dvacátým výročím jeho vlády (počítal svoji vládu od Diokleciánovy abdikace v roce 305), uspořádal císař slavnostní hostinu: „U císařovy tabule, jejíž nádhera přesahuje všechno líčení, nechyběl žádný biskup. Nedá se popsat, co se tam dělo: tělesná stráž a trabanti stáli na stráži s tasenými meči kolem nádvoří císařského paláce; boží mužové mohli ale volně zcela bez obav mezi nimi procházet a vcházet až do nitra paláce. Zde jedni leželi na temže polštáři u stolu jako císař, zatímco jiní odpočívali na polštářích po obou stranách. Skoro by se zdálo, že je to obraz Božího království, ale byl to všechno jen sen a ne skutečnost."24
30
Toto Boží království - císař sjednocený s církví jednou vírou, s různými úlohami, ale se společnou odpovědností - zůstává snem nebo spíše ideálem, vymykajícím se jakékoli trvalé reali zaci. Není možné se shodnout na tom, „co je boží a co je císařo vo", ani zabránit, aby oba stále více rozšiřovali ve jménu práva nebo pod záminkou práva svoje nároky. Ve sporných případech nechal Konstantin církev rozhodnout na základě většiny a proti poražené straně potom použil státní mocenské prostředky. Avšak již v pozdějších letech jeho vlády se prosadil jiný faktor. Biskupové, kteří stáli sluchu panovníka blíže, jej mohli ovlivňovat více než nepřítomná většina; proto císař naléhal na uznání a rehabilitaci již odsouzeného Aria. Cír kev, která považovala imperátora jí příznivě nakloněného za zá zrak, jej neobtěžovala s požadavky. Ale viděla ráda, když ničil pohanské chrámy, které zraňovaly její mravní cítění, jako např. smilstvem proslulý Venušin chrám ve fénické Heliopoli, nebo Aeskulapův chrám v kilikijské Aigai, kde se démon „jednou zje voval spícímu v chrámu, jindy uzdravoval nemoci tělesně trpí cích, zatímco však byl naopak zhoubcem duší, jenž odváděl leh kověrné lidi od pravého vykupitele a sváděl je k bezbožnému bláznovství. Císař, který se jako jediný držel žárlivého Boha ja ko pravého Vykupitele, proto jednal správně, když rozkázal srovnat tento chrám se zemí." 2 5 Později bude církev vyžadovat od státu, aby odepřel každé falešné víře sebemenší právo na ve řejné působení a šíření - až k fyzickému zničení heretiků na hra nici.
4. STAROST O Č I S T O T U VÍRY „Obec věncích měla jedno srdce a jednu duši" (Sk 4,32). Tento obraz prvotní církve nás naplňuje závistí. Při bližším pohledu ovšem nacházíme i spor, boj různých názorů. V evangeliích se zdá, že učedníci jsou jednomyslně kolem svého Mistra - přitom víme, že se přeli o přední místa v budoucím božím království
31
(Mk 9,33nn) 2 6 nebo že na Ježíše dotírali otázkami nebo výčitka mi, prozrazujícími falešné pochopení božího království 2 7 . Ježí šova slova na rozloučenou podle Jana zní skoro jako zapřísahá ní: „Aby všichni byli jedno..., aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal" (Jan 17,21). O prvním významnějším sporu již byla řeč: zda je pro poha ny, vstupující do křesťanské obce, závazný židovský Zákon. Skutky apoštolské mluví o „velkém rozčilení a prudkém sporu" (Sk 15,2). Pavel proklíná ty, kdo by hlásali „jiné evangelium", zvláště ospravedlnění ze Zákona (Gal 1,6-9). Kontroverzi vyře šilo rozhodnutí apoštolů a starších v Jeruzalémě (Sk 15) a ještě více rychlé přijetí křesťanů nežidovského původu. Místo toho se vynořily nové problémy, které vyvstaly právě ze setkání křes ťanské misijní zvěsti a její židovské tradice se zcela odlišně utvářeným řeckým myšlením. Výsledkem dialogu odlišných kultur jsou trinitární a kristologické disputace 4. a 5. století a částečně také spor o gnozi v 1. až 3. století.
Gnoze Jako chobotnice s mnoha chapadly zasáhla gnoze podstatu křes ťanské víry. Nebyla definovanou naukou, nebyla to vymezená filosofická škola, nýbrž označovala to pravé vědění (gnosis=poznání) o vlastní osobě, o původu světa a zla, které má vést k vy koupení. Jako spásné učení se může v tomto širokém pojetí při rozeně chápat i křesťanství, které také vždy bylo stavěno do protikladu - především Klementem Alexandrijským (t před ro kem 215) - vůči ostatním falešným jako to „pravé poznání". K tomu ale přistupoval - ještě přede všemi obsahy - rozhodují cí rozdíl. Pro věřící je Kristus středem dějin spásy, nepřekona telným zjevením Boha. Pro gnostiky je pouze aktem v dramatu osvobození z moci temnot, není ale ani středem ani cílem. Vtě lení Boha bylo znehodnoceno, vykoupení už nebylo ve víře při jatým „bláznovstvím kříže", v němž se božská moudrost stavě-
32
la proti lidské (1 Kor 1,18-25), ale všechno bylo vysvětleno, všechno nacházelo své místo v působivé (např. učení Valentino vo 2 8 ), ale lidským duchem vytvořené a podle jeho měřítka redu kované stavbě. Gnostikové vysvětlovali světové dění jako boj mezi silami světla a tmy. Použili k tomu mýty různých náboženství - proto můžeme potom rozlišovat babylónskou, iránskou, egyptskou, židovskou a helénskou gnozi 2 9 . Přitom lze rozeznat určité zá kladní schéma. Z boží plnosti (pleroma) proudí božské síly (emanace), které jsou vlastními bytostmi (aióny). Odvratem od od Praotce - v mnoha gnostických směrech také působením již přítomného opačného principu - vznikla hmota a stvoření. V člověku se nachází obojí: hmota (temnota) i stopy světla; Kristus jako božská síla v lidské podobě ukazuje svým učením cestu k „rozloučení" hmoty a světla. On sám zvítězil při svém nanebevstoupení nad aióny nepřátelskými bohu. Tento pohled na proces vykoupení vedl k různým důsledkům. Jestliže by byla hmota nepřítelem světla, pak by pro zbožného bylo tělo nevyhnutelně vězením ducha a poutem duše, zdrženli vosti, překonání a umrtvení žádostí. Mnozí teologové odmítali manželství, protože váže k tomuto světu (Markión, Montanus), nebo alespoň druhý sňatek (jako pozdní Tertullián); z dříve do brovolného postu chtěli učinit povinnost a za pronásledování za kazovali útěk. Nepřijatelná byla pro ně myšlenka, že by Boží syn souhlasil s tělesnou, fyzickou existencí: podle nich byl člo věkem pouze zdánlivě (dokétismus), a proto je také třeba odmít nout jako nepravé vyprávění o jeho narození a dětství a zdánli vé bylo tedy i jeho utrpení na kříži. Zmrtvýchvstání věřících bude netělesné. Tento samodělný kosmický výklad se stal normou, podle níž byly posuzovány pravdy víry. To vyniklo zvláště u Markióna. Ve smyslu gnostického dualismu stavěl proti Bohu Starého zá kona Boha Nového zákona. První byl podle něj hněvivý, v ne milosrdné spravedlnosti trestající Stvořitel (Démiurgos), za tímco v Novém zákoně se zjevil Bůh lásky. Judaizující stopy
33
v novozákonních spisech proto nejsou autentické: Markión uznal za kanonické pouze Lukášovo evangelium (bez popisu Je žíšova dětství) a deset Pavlových dopisů (bez listu Židům a pas torálních listů). Římská obec jej roku 144 vyloučila ze svých řad (pocházel ze Sinope u Černého moře a přišel do Itálie kolem ro ku 140), on však začal s velkou energií budovat vlastní obce, které se po nějakou dobu těšily velkému zájmu. S tímto učením se musela vypořádat celá řada církevních autorů, mezi nimi Jus tin a Tertullián.
Ježíš Kristus: Bůh a člověk Ten, kdo by chtěl srovnávat Aristotelova „nehybného hybatele" s Bohem bible, který oslovuje Mojžíše z hořícího keře, cítí roz díl, dělící „boha filosofů" 30 od Boha zjevení. S rostoucím poč tem „Řeků" (označení pro nežidovské, především řecky mluví cí sousedy) se vynořily otázky, které byly židovské tradici cizí. Všichni Židé očekávali Mesiáše, Syna Božího, krále, který zalo ží říši trvalého a univerzálního míru. Žádná kniha Starého záko na se nezabývá spekulacemi o vztahu mezi Bohem a Mesiášem. Povelikonoční zvěst vyznává, že Bůh vyvýšil Ukřižovaného po své pravici a že mu předal vše, tak že je jediný „kyrios" (Pán). Pro Řeky nadhodilo vyznání Ježíše jako Syna Božího nutně otázku, jak je to slučitelné s monoteismem: jako poslední prin cip veškeré skutečnosti mohl být bůh jen jeden; Ježíš byl tedy tento jeden bůh, nebo byl jen člověk, anebo byl něco mezi tím. Tuto otázku si klade již Janovo evangelium. Jestliže byl Kris tus bohem stejně jako Otec, musel být také věčný. Jak se to srov nává s jeho narozením v Betlémě? Jan si pomáhá výrazem „lo gos": Syn přebývá (zjednodušeně řečeno) od věčnosti u svého Otce jako nevyslovené „slovo" v Duchu; jeho vyslovením nezí skává ani neztrácí nic na plnosti, stává se pro jiné „tělem", tzn. smyslově viditelným a názorným. Tím mohla být naznačena odpověď na otázku po Kristově
34
preexistenci. Nejasným zůstává, zda mohl být Logos před vtěle ním označen za samostatnou osobu. Rek Justin, narozený v Pa lestině, později vedoucí školy v Římě (t 165), říká o Logu, že je „jiný co do počtu, ne co do smýšlení" - jedná se zde o výtku „ditheismu" (dvojbožství). Jeho protivníci, monarchiáni, zdů razňovali, že u Boha může být přijat jen jeden princip (jedna monarchie) - a byli obviněni, že popírají samostatnost, resp. božství osoby Ježíše Krista. Jiní (např. Sabellius) hledali řešení v tom, že jedinému Bohu připisovali tři způsoby působení („mó di", odtud modalismus): Stvořitel (Otec), Vykupitel (Syn) a Světitel (Duch svatý). Jiný výklad zněl, že na kříži trpěl Otec (patripassianismus). Tento poslední vůbec neodpovídal dosavadnímu hlásání víry. Učení Theodota Staršího, které chápalo Ježíše jako pouhého člověka, na něhož sestoupil při křtu v Jordánu boží Duch, se zdálo přijatelnější. Proti tomu ovšem mluví Janovo evangelium, především první kapitola, a také zpráva Matoušova evangelia o holdu cizích mudrců, která ukazuje, že již nově na rozené dítě mělo božskou důstojnost. Hledání správného pojetí jedinečnosti Ježíše Krista vedla k naznačované, ale také pro odborníky nepřehlédnutelné rozma nitosti vysvětlení a interpretací, které vykrystalizovaly v arianismu. Zdálo se, že jeho myšlenková konstrukce dává přiměřené místo jak Boží jedinosti tak i Ježíšově výjimečnosti. Arius (srv. výše) uznával „jednoho Boha, jediného nezrozeného, jediného nesmrtelného, jediného moudrého, jediného dobrého". Ten zplodil „mimo čas" a „přede vším stvořením" syna, „dokonalé stvoření", odlišného od ostatního stvoření, neměnného a nepro měnného, kterému dal Otec všechno za dědictví 3 1 . Není prý ov šem legitimní označovat Ježíše Krista za boha (jako např. po chybující Tomáš ve svém vyznání „Můj Pán a můj Bůh", Jan 20,28). Prvním Áriovým kritikem byl jeho představený, bi skup Alexandr. Ten Ariovi vyčítal, že podle tohoto chápání by Syn nebyl ani „svou podstatou roven Otci, ani by nebyl pravdou a podle přirozenosti Logem Otce, ani jeho pravou moudrostí; takto je stvořenou a zrozenou bytostí a pak je neprávem nazý-
35
ván Logem a moudrostí... Jestliže je Otec neviditelný i pro Sy na, pak on ho ani dokonale a důkladně nezná a ani ho nemůže dokonale vidět." 3 2 Právě ta poslední poznámka připomíná, proč se boj vedl tak vášnivě (nakolik také působily politické a osobní důvody). Jest liže by měl Arius pravdu, pak by se nám Bůh nezjevil, nestal by se člověkem. Pak by neexistovalo žádné skutečné sebesdělení Boha, nebylo by plné zjevení. A když se nám Bůh nezjevil v osobě Ježíše Krista, nemůže pak být ani Kristus středem, k ně muž směřovalo celé stvoření a v němž se uskutečnilo smíření Boha s člověkem (Kol 1,13-20). Pak by už eucharistie neměla význam podílu na jeho těle a my bychom se nestali Božími dět mi. I když Arius prohlašoval, že je Ježíš nejvyšším stvořením, zasáhl jádro křesťanské víry, protože i kdyby byl Ježíš tím největším stvořením, přesto by zůstala vzdálenost od Boha nezměr ná. Vtělení a vykoupení by tím bylo zrušeno.
„Jednépodstaty
s
Otcem"
Na pozvání císaře Konstantina se sešli ve dnech od 20. května do 25. července 325 biskupové z říše - podle Eusebia jich bylo přes 250. mezi nimi i pět ze západní části - v Niceji (Nikaia), kde měl Arius možnost přednést osobně svoje názory. Po dlou hých disputacích zformulovalo shromáždění vyznání víry, které vylučovalo jakékoliv podřízení Syna Otci: „Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, stvořitele všeho vidi telného a neviditelného, a v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jenž se zrodil z Otce, jednorozený, to znamená z podstaty Otce, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvo řený, jedné podstaty s Otcem... Ti pak, kteří tvrdí, že byl čas, kdy Syn nebyl Bohem, a že neexisto val před svým narozením, a že byl stvořen z ničeho nebo že je jiné sub stance nebo podstaty, nebo že Syn Boží je proměnný a proměnlivý - ať jsou vyloučeni z apoštolské a katolické církve."33
36
Usnesení koncilu odmítli podepsat jen dva biskupové, kteří by li spolu s Ariem exkomunikováni.
„Pravý Bůh a pravý člověk" Rozhodnutí koncilu ariány sice ohnulo, ale nepřesvědčilo. V ná sledujících desetiletích se jim podařilo obsadit četné biskupské stolce svými stoupenci. Zvláštním úspěchem pro ně bylo vyhná ní biskupa Athanasia z Alexandrie, neboť on měl hlavní zásluhu na závěru nicejského koncilu. Vlivu je konečně zbavil až další koncil v Konstantinopoli roku 381, na němž byli ariáni podruhé poraženi - navíc došlo k posunu teologické diskuse. Nicejský koncil vyjádřil sice naprosto jasně rovnost Kristovy podstaty s Otcem, ale ponechal otevřenu otázku, jak může být Kristus zároveň Bůh a člověk. Vášně nyní vzplanuly kolem to hoto problému. Nešlo přirozeně pouze o souboj myšlenek v pozadí stála také rivalita slavných teologických škol - antiochijské a alexandrijské - a brzy také konkurence mezi alexan drijským a konstantinopolským patriarchátem, přičemž ten dru hý navazoval na antiochijský směr. Pro spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu použil ale xandrijský patriarcha Cyril (od roku 412) obraz jednoho kusu uhlí nebo dřeva, který je pohlcen ohněm a sám se stává ohněm, a podle toho mluvil o „jedné přirozenosti vtěleného Logu". Po dle názoru antiošských naproti tomu přebýval Logos v člověku Ježíšovi „jako ve chrámu". První obraz popíral samostatnost lid ské přirozenosti v Kristu, druhý ponechával obě přirozenosti ve dle sebe bez vnitřního vztahu. Konstantinopolský patriarcha Nestorius (od roku 428), žák antiošských teologů, proto odmítal označit Marii za „theotókos" (=Bohorodičku), protože prý při vedla na svět pouze člověka Ježíše, v němž přebýval Bůh: a Bůh přece není dvou- či tříměsíční dítě. Sporné otázky měl rozhodnout koncil, který svolal císař Theodosius do Efesu. Cyril Alexandrijský (který zároveň zastu-
37
poval papeže) zahájil koncil 22. června 431, ačkoliv dosud ne dorazila antiošská strana - stoupenci Nestoria, a to přes protes ty císařova zástupce. Okamžitě prosadil Nestoriovo odsouzení, které podepsalo 192 přítomných biskupů. S několikadenním zpožděním dorazilo 43 antiošských biskupů, kteří vytvořili protikoncil a vyloučili ze své strany Cyrila a efeského biskupa Memnona z církve. Obě strany požádaly o potvrzení císaře. Ten prohlásil dosavadní usnesení za neplatná a přikázal pokračovat v jednání. V dalším průběhu zamítla většina účastníků koncilu rozhodnutí antiošských a exkomunikovala jejich patriarchu Jana a jeho stoupence. Mimo to schválil koncil šest kánonů proti Nestoriově učení a potvrdil pro Marii titul „Theotókos" (Bohorodička). Problémy byly naproti tomu s císařovým potvrzením. Na na léhání obou stran potvrdil nejprve sesazení jak Nestoria tak i Cyrila. Pod vlivem dalších zpráv se pak Theodosius přiklonil na Cyrilovu stranu. Nestorius byl poslán do vyhnanství v jed nom klášteře u Antiochie, posléze byl vypovězen do Horního Egypta, kde zemřel kolem roku 451. Dodnes je sporné, nakolik byly jeho názory bludné, nebo zda způsobily nedorozumění. Spory pokračovaly i po Cyrilově smrti (roku 444). Musel být svolán nový koncil, který se sešel roku 451 v Chalcedonu na maloasijském pobřeží naproti Konstantinopoli. Shromáždění předsedali legáti římského biskupa (tři biskupové a dva kněží). Dopis papeže Lva Velikého o dvojí přirozenosti v jedné osobě Kristu se setkal se širokým souhlasem a představoval základ pro pozdější prohlášení koncilu. Bylo v něm odmítnutí monofyzitského učení (o jedné přirozenosti) alexandrijské školy i teologie o dvou oddělených přirozenostech (podle Nestoria): „Vyznáváme jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného, exi stujícího ve dvou přirozenostech nesmíšených a neproměnných, neod dělených a neodlišených. Nikdy ať není zrušen rozdíl mezi přiroze nostmi kvůli sjednocení, ať je spíše uchován zvláštní ráz každé přirozenosti, které se setkávají v jedné osobě a podstatě (hypostasi). Nevyznáváme jednoho ve dvou osobách rozděleného a roztrženého,
38
nýbrž jednoho a téhož jednorozeného Syna, Slovo Boží, Pána Ježíše Krista, jak již dříve hlásali proroci a jak nás učil sám Pána Ježíš Kris tus a jak nám to bylo předáno ve vyznání víry našich otců." 3 4
5. K Ř E S Ť A N S K Á Z B O Ž N O S T Věříme-li Skutkům apoštolským, pak vyvstane před našima oči ma obraz ideální obce: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodáva li svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dě lili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli vše mu lidu milí" (Sk 2,44nn). Sen o návratu k prvotní církvi odjakživa podněcoval reformáto ry, kteří onen obraz církve ve Skutcích srovnávali s aktuálními nešvary. Při pečlivém čtení dokumentu se ale ukáže, že tehdejší obce neměly o nic menší problémy než ty současné. Ne všichni prodávali svůj majetek, a ten, kdo to učinil, nebyl bezpodmíneč ně nezištný - jako Ananiáš a Safira, kteří chtěli vystupovat jako velcí dárci, přitom si ale nechali část pro svoji soukromou potře bu (Sk 5,1-11). Povznášející nebyla vždycky ani večeře Páně Pavel kárá, že někteří byli opilí již před začátkem eucharistické části (1 Kor 11,17-34). A konečně všichni nebyli vždy „jedno srdce a jedna duše", jinak by Pavel nemusel vyčítat, že členové téže obce nechávají rozhodovat ve svých sporech pohanské soudce (1 Kor 6). Kdo chce u prvních křesťanů hledat stíny, najde jich dostatek, a nelze pravděpodobně rozhodnout, zda tehdy žáci duchu svého Mistra odpovídali více než křesťané dnešních dnů. Přesto zůstá vají vzorem: v tom, o co usilovali, a v tom, co se jim podařilo uskutečnit. Neboť v rané církvi byly hlavní rysy naší víry zjev né, ty, jež v jiných epochách zářily méně a které i u nevěřícího okolí probouzely obdiv.
39
Křesťané se především společně setkávali v lásce a ochotě pomoci. Mnoho svědectví o tom je ve Skutcích apoštolských a v apoštolských listech: péče o vdovy, pohostinnost k putujícím bratřím, štědrost vůči obcím, trpícím nouzí. Tento obraz zůstává v prvních čtyřech stoletích stejný - až poté, co císař ukončil pro následování křesťanů a zvýhodnil je, přišly do církve masy - z důvodů velmi rozdílných. U Tertulliána (kolem roku 200), který chce chránit křesťany před předsudky a podezřením, najdeme o bratrské péči v obcích podrobnosti: „Předsedají zkušení starší, kteří se osvědčili ve víře. Je to důstojnost, která se nekupuje za peníze. Nic totiž, co je od Boha, se nedá koupit za peníze. I když máme jakýsi druh pokladny, neukládá se do ní popla tek, cosi zač si možno koupit víru. Měsíčně tam ukládá skromný po platek každý, kdo chce, jestli chce a jestli může. Nikdo není nucen, při náší to každý dobrovolně. Jsou to jakoby uschované peníze. Vždyť neslouží k tomu, aby se z nich pořizovaly hostiny, při kterých se lidé přejídají a opíjejí, ale slouží k výživě potřebných, na pohřeb, k pomo ci osiřelým chlapcům a děvčatům a opuštěným rodičům, nemocným li dem, těm, kdo se ocitli v neštěstí, odsouzeným do dolů, poslaným na ostrovy a do vězení... Co se týče toho, že si říkáme bratři, domnívám se, že je tomu jinak než co u nich předstírané pokrevní příbuzenství. Jsme i vašimi bratřími právem přirozenosti jedné matky, třebas si toho nezasluhujete, poněvadž jste špatnými bratry. Oč důstojněji se tak na zývají a jsou skutečnými bratry ti, kdo poznali jednoho Boha, kdo pi jí jednoho ducha svatosti, kdo z jednoho lůna neznalosti s úžasem při šli k jednomu světlu téže pravdy! Snad proto jsme považováni za méně řádné občany, že nevystavujeme na obdiv své bratrství, ani že nejsme bratry takové rodiny, která u vás téměř zničila bratrství. Tudíž kdo jsme jednoho smýšlení, neváháme pomoci druhému. Vše krom manže lek máme společné." 35 (Čtvrtá patristická čítanka. Tertullianus - Apologeticum, ČKCh Praha 1987, s. 61 - pozn. překl.).
Ve velkoměstě Antiochii to znamenalo nasytit denně kolem 3000 osamělých žen, k tomu ještě „uvězněné, nemocné a rekon-
40
valescenty v xenodochiích (útulcích), cizince, mrzáky, klérus a ještě další, kteří denně náhodně přicházeli". V tomto městě by lo, jak dále uvádí tamější slavný rodák kazatel Jan Chrysostomos, deset procent chudých, kteří neměli vůbec nic, a deset pro cent bohatých. Celkové příjmy antiošské církve (většina obyvatel již byla křesťany) neobnášely více než příjem jednoho jediného boháče plus jednoho člověka ze střední třídy. K odstra nění chudoby by však bylo třeba desetinásobku 3 6 . Nejcennější uznání křesťanské caritas pochází z úst nepřítele církve. Císař Julián, který chtěl 25 let po Konstantinově smrti oživit staré římské státní náboženství a potlačit křesťanství, do chází k závěru: „To, čemu dala tato bezbožnost (křesťanské ná boženství) vzejít, byl jejich (tj. křesťanů) lidumilný postoj (filan tropie) vůči cizincům, jejich péče o pohřbívání mrtvých a zdánlivá čistota jejich života." „Ti bezbožní Galilejští živí mi mo své vlastní ještě i naše chudé." 3 7 To vlastní křesťanského společenství, střed, ze kterého žilo, zůstávalo okolí skryto, nebo lépe řečeno, zůstávalo pro ně há dankou. Místodržící Plinius dal dvě křesťanky mučit, aby proni kl do pozadí tajných aktivit této sekty, a napsal o tom císaři Trajánovi (kolem roku 112), že nemohl objevit nic jiného, než „nějakou zvrácenou, hloupou pověru". Při výslechu křesťané tvrdili, že „celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom že se scházeli v určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Krista jako boha a zavazovali se přísahou ne k nějaké mu zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložství, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až bu dou požádáni o jeho vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět se shromažďovali k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevin ného." 3 8 Těmito několika větami se Plinius, aniž by to tušil, dotkl já dra křesťanské víry. Neboť od židovské tradice, ale i od jejich římsko-řeckého okolí odlišovalo křesťany to, co pro ně zname nal Ježíš Kristus. Římský rozum jistě popudilo, že považovali tesaře z Nazareta za nějakou neobvyklou osobnost. Vidět v něm
41
ale vtěleného boha muselo Římanům, kteří ho přece přibili na kříž, připadat směšné a přesahující zdravý rozum. Ale přesto by lo možné křesťany - jejich modlitby, jejich slavení eucharistie, jejich lásku k bližnímu, význam, který připisovali křtu, jejich připravenost k mučednictví - pochopit jen skrze Krista. Od počátku slyšíme stále znovu o slavení hostiny obce. Tím se rozumělo lámání chleba na památku Kristova ustanovení a Boží oslava v modlitbě, spojená se čtením ze svatých Písem (Starého zákona), brzy také z Pavlových listů a z evangelií. Dí ky teologu Justinovi (t 165) se dozvídáme, jakou formu měla ta to slavnost ve druhém století (jak v ní poznáváme naši vlastní bohoslužbu!). Stejně jako Tertullián píše k poučení nekřesťanů: „V den, který se nazývá neděle, se koná shromáždění těch, kteří bydlí ve městech nebo na venkově; přitom se předčítají paměti apoštolů ne bo spisy proroků, pokud se to hodí. Když lektor přestane číst, napome ne a vyzve představený v promluvě k napodobení všech těchto činů. potom se všichni zvedneme a modlíme se. A jak již bylo zmíněno, při nášíme na konci modlitby chléb, víno a vodu, představený pronese vší mocí modlitbu, vzdá díky a lid to potvrdí svým Amen. Nato se koná rozdílení, každý dostane svůj díl z konsekrovaného; nepřítomným to ale přinesou jáhni... O nedělích ale konáme setkání proto, že je prvním dnem, v němž Bůh stvořil proměnou temnoty a pralátky svět a proto že Ježíš Kristus, náš Vykupitel, vstal v tento den z mrtvých. Neboť byl den před dnem Saturnovým ukřižován, a v den po Saturnově dnu, tj. v neděli, se zjevil svým učedníkům a učil je tak, jak jsme i my učili vás. " 3 9 Kdyby byl Ježíš považován jen za proroka, pak by ho nebylo za potřebí, když se jeho učedníci obraceli k Bohu. On byl ale Syn Boží, pak bylo možné předstupovat před Boha pouze společně s ním. Justinus proto důsledně píše (v souvislosti s citovaným místem): „Při všem ale, co přijímáme, chválíme Stvořitele veškerenstva skrze jeho Syna Ježíše Krista a skrze Ducha sva tého." 4 0 Neviditelný, nepochopitelný, a proto v jistém smyslu vzdále ný Bůh Staré smlouvy se - podle přesvědčení křesťanů - přiblí-
42
žil v Ježíšovi k lidem. Láska k Bohu nebyla proto oddělitelná od lásky ke Kristu a naopak. Tato jednota dala prostor pro „osobní" zbožnost, pro lásku, která zahrnovala i hlubiny mysli a je srov natelná s intenzivní formou lidské náklonnosti, přátelství a man želské lásky. Taková osobní „komunikace" se vždy znovu děje v těch, kdo věří v Ježíše Krista. Třeba u Pavla: „Život je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk... Táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás." (Flp l,21nn). Nebo odpověď biskupa Polykarpa, kterého soudce vyzval: „Odpřisáhni, a budeš volný! Proklej svého Krista!", a on odpověděl: „Už osmdesát šest let mu sloužím, a nikdy mi neublížil. Jak bych tedy mohl proklínat svého krále a Vykupitele?" 41 Podobná svědectví můžeme nalézt u svatých středověku a u vynikajících křesťanů našich dnů. Láska ke Kristu ale ústí bezprostředně do lásky k bližnímu: Zmrtvýchvstalého potkáváme v „nejmenších" jeho bratrech - to jsou chudí, hladovějící, pronásledovaní, uvěz nění (Mt 25,31nn) - a proto nikdo nemůže milovat Boha, aniž by miloval své bližní: této vnitřní souvislosti odpovídá, že křes ťané byli od počátku nápadní svou láskou k bližním. Ježíš Kristus jako střed víry - to není jenom vysvětlení pro to, proč byli jeho stoupenci nazýváni křesťany a proč si tak ne chali říkat (Sk 11,26). Umožňuje to také pochopit, proč byl křest v liturgii a vědomí mladé církve tak význačnou událostí. Kdyby byl jako u Jana Křtitele pouze znamením pokání, obratem k ži votu podle Božích přikázání, sotva by se lišil od něčeho na způ sob „velikonoční zpovědi". Jeho vlastním obsahem však bylo vyznání, že Ježíš je Mesiáš (řecky Kristus), Syn Boží, kterého Otec vyvýšil po své pravici a učinil naším jediným Pánem (Sk 2,32nn). Tím bylo vysloveno něco nového, něco, co si činilo ta kový nárok, že nemohlo strpět žádné jiné náboženství jako rov nocenné. Židé, kteří odmítli Ježíše jako Mesiáše, byli proto v očích učedníků „ztracení" při nadcházejícím soudu (Sk 2,40); pohané žili v temnotě a poblouzení (Řím 1,18-32), křesťané ale byli ti „zachránění" (Sk 2,47), nový lid Boží, tvořící Boží krá-
lovství. Křest byl novým zrozením (Jan 3,3nn), symbolizova ným ponořením a následným oblečením do bílého oděvu - jako ti zachránění před Beránkovým trůnem (Zj 7,9). Příprava na křest, který byl udílen především o Velikonocích, trvala ve 3. století již tři roky. Přísné podmínky platily pro při puštění ke katechumenátu: podle římského Hippolytova církev ního řádu ze začátku 3. století má být odmítnut každý, kdo se poskvrnil smilstvem, zúčastnil se pohanských obětních slavnos tí, šel do arény (na závodiště), učil zabíjení nebo válce nebo chodil na lov. A ten, kdo se po křtu těžce provinil, musel počítat s věčným vyloučením (exkomunikací) ze společenství. Teprve pozvolna a po dlouhých diskusích se prosadila mírnější praxe vícenásobného odpuštění hříchů. Vedle křtu charakterizovala křesťany prvních století připrave nost k mučednictví. Pravděpodobně si umíme jen stěží předsta vit, co se dělo v srdcích těch, kteří museli počítat s možností strašné smrti, zůstanou-li věrni své víře. „Strach před tím, co nám hrozilo, se mocně stupňoval. Již byl vydán i edikt (Deciův) o pronásledování. Rovnalo se to téměř nejhroznější předpovědi našeho Pána: že totiž, bude-li to možné, odpadnou i vyvolení. Všechny přepadl strach." 4 2 Eusebius, svědek pronásledování za Diokleciána, znal strach před mučením. Mnozí byli slabí: „Vy voláni jménem přistupovali k nečistému a nesvatému obětování. Někteří zbledli a třásli se strachem, jako kdyby sami sloužili bo hům za obětní zvířata. Početný stojící lid se jim vysmíval jako zbabělcům, kteří nechtějí ani umírat ani obětovat. Jiní šli ochot ně k oltářům s jistou drzostí, protože dříve nebyli žádnými křes ťany." 43 Obstát při martyriu bylo nejkrásnější palmou vítězství (raně křesťanské umění znázorňovalo mučedníky s palmou v ru ce), ale toto vítězství bylo milostí, po které nesměl člověk sáh nout sám: mučení nevydrželi pak právě ti, kteří se dobrovolně hlásili u soudců. Směl se ale za ni modlit. Antiošský biskup Ignác téměř úpěnlivě prosil římskou obec, když byl jako vězeň na cestě do Říma, aby se nezasazovali o jeho život:
44
„Píšu všem církvím a všem ohlašuji, že rád zemřu pro Boha, pokud vy tomu nebudete bránit. Zapřísahám vás, abyste neprokázali dobré v pra vý čas. Nechte mne stát se potravou šelem, skrze něž mám dojít Boha. Jsem pšenice boží a když mne rozemelou zuby šelem, budu shledán čistým chlebem Kristovým."44 Touha po mučednictví se napájela z více pramenů. Připodobnit se milovanému Pánu vlastním osudem - dar lásky, který byl stejně přijat jako darován. Zároveň byla tato smrt dokonalým vyznáním víry. Soudci se ptali Polykarpa: „Co je vlastně špatné na slovech: Císař je pán (kyrios)?" Nechápali, že jádro křesťan ského vyznání zní: Ježíš Kristus je jediný Pán!, ale cítili, že od mítnutí křesťanů obsahuje popření jakékoliv suverénní autority, vší bezpodmínečné poslušnosti, a proto je trestali s krutostí, kte rá dávala tušit skryté hlubiny, o něž šlo. Ten, kdo svým životem dosvědčil víru, byl čistý, nemusel se bát budoucího soudu, měl již účast na společenství s Pánem.
První
mniši
Koncem 3. století došlo k nepřehlédnutelnému vývoji, který pak pokračoval celými dějinami církve: „odloučení", anachoreti. Mužové, kteří opustili svůj obvyklý život a důvěrně známé pro středí, odcházeli na vzdálenost j e d n o - nebo vícedenní cesty do pouště, aby vedli v jeskyních nebo malých celách život v nejpřísnějším odříkání. Většinu dne a noci se věnovali modlitbě. Potravu jim přinášeli přátelé, nebo ji získávali výměnou za drobné ruční práce, např. pletené košíky. Odříkali se co možná nejvíce spánku, kontaktů s jinými lidmi, leda jednou týdně při slavení eucharistie, spojeném se společným jídlem. Neboť pous tevník zůstával zřídkakdy sám, v jeho blízkosti se usazovali dal ší, aby vedli stejný život. Ti starší se stávali duchovními vůdci nových (noviců) - vývoj organicky směřoval k mnišské ko-
45
munitě, která dostala svoji první psanou formu v Pachomiově řeholi. Nejprve se zdálo, že vznik mnišství, které vlivem svých kláš terů výrazně charakterizovalo křesťanský Západ, je dobová zá ležitost, která se z Egypta rozšířila na celý řecky mluvící vý chod. Ve 4. století se nacházejí kláštery také v Palestině, Sýrii, Malé Asii; křesťané z Říma putují do Jeruzaléma a Egypta, aby tam po nějaký čas žili v mnišském společenství (např. Jeroným). Již před rokem 346, ještě za Pachomia, vznikly první ženské kláštery. Z roku 380 pak pochází první zpráva o „západním" ženském klášteře: Římanka Melanie (Starší), manželka římské ho městského prefekta (starosty), založila po smrti svého muže komunitu na Olivové hoře. Krátce nato vznikl díky Římance Pa vle (Starší) za Jeronýmovy podpory druhý klášter v Betlémě. O příčinách této rychle se šířící náklonnosti k osamělosti se mnoho přemýšlelo. Objevili křesťané v době pronásledování kouzlo pouště, která jim poskytla útočiště? Podněcoval luxus a úpadek mravů, který bylo možno pozorovat ve městech, pře devším v Římě, k alternativní formě života? Ukazoval nedosta tek duchovní orientace, který vedl k rozkvětu nesčetných orien tálních kultů v impériu, cestu k niternosti? Způsobil to manicheismus a gnostické myšlení, které prohlašovaly tělo a je ho potřeby když ne přímo za nepřítele, tak alespoň za příčinu zla, a proto chtěly cvičením (askezí) v odříkání dosáhnout svo body od žádostí? Nebo to byla židovská tradice, která se zde prosadila? Pro ni byla - máme zde na mysli Jana Křtitele, pro roky, společenství v Kumránu, Ježíšovo pokušení - poušť mís tem setkání s Bohem, ale i střetu s mocnostmi, nepřátelskými Bohu. Tyto proudy hrály jistě svoji roli, ale za všemi dobově pod míněnými podněty stojí důvod, který shrnul Karl Baus ve své studii o náboženskodějinném pozadí: „Duch, ze kterého žilo starokřesťanské mnišství, je zcela jiný než ten, kterého vyvolaly navenek podobné náboženské proudy nebo způsoby chování. Otázka po konkrétním podnětu, který vyvolal ve 2. polovině 3.
46
století příklon tolika křesťanů k mnišskému způsobu života, mů že být zodpovězena snad jen tím, že dozrál a natolik zesílil již dlouho v tehdejší křesťanské společnosti hlásaný a ve své rané formě také již uskutečněný asketický ideál, že nutil nezadržitel ně vlastní vahou k realizaci ve své nejvyšší formě, jaká v té do bě byla v Egyptě a Sýrii pochopitelná." 4 5 Tím je řečeno, že mnišství samo vytrysklo z hlubin víry. Křesťané v něm objevo vali následování Pána, k němuž byli povoláni, ne sice jako jedi nou možnou formu, ale jako jednu z možností. Jen tak lze chá pat, že život podle evangelijních rad, tj. v chudobě, čistotě a poslušnosti, opět nezmizel v proměnách epoch. Následování Krista, zřeknutí se zla, krajní vydání se skrze odříkání všeho, co činí život - v běžném chápání - příjemným, totiž majetku, lásky, suverenity - to jsou cíle, které vedly - po dle jejich vlastních slov - první mnichy. I když nebyl prvním, je z nich nejznámější Antonín. V 35 letech si zvolil samotu a vy držel v ní žít 70 (!) let (t356). O něm máme zvláště dobré infor mace, protože jeho přítel, alexandrijský biskup Athanasius (Atanáš, t373), jenž u něj za pronásledování nějakou dobu žil, nám zanechal jeho životopis. Poskytuje nám poučení, co bylo moti vem pro poustevníky, k čemu směřovali a jak působil vydařený život eremity na okolí: „Antonín však poučen z Písma věděl, jak četné jsou metody nepřítele, proto se usilovně cvičil v askezi. Uvažoval takto: jestliže nepřítel ne mohl svést jeho srdce tělesnou rozkoší, užije všech jiných metod, aby mu nastražil léčku, protože ďábel miluje hříchy. Antonín proto pořád víc a více ukázňoval a podroboval službě svoje tělo, aby když v jed nom zvítězil, v jiném nepodlehl. Rozhodl se tedy, že si bude zvykat na tvrdší život. Mnozí se tomu divili, on však tuto námahu lehce snášel, protože dlouhodobá duševní horlivost mu přinášela dobrou schopnost i nepatrnému podnětu, který přijal od jiných, věnovat značnou píli. Bděl tolik, že často celou noc nespal. A to se stávalo ne jednou, leč mnohokrát, takže se všichni podivovali. Jedl jednou za den, když slun ce zapadlo. Někdy jedl až za dva nebo nezřídka až za čtyři dny. Pokr mem mu byl chléb se solí a nápojem pouze voda. Je úplně zbytečné se
47
zmiňovat o mase nebo víně, jestliže ani u jiných horlivých asketů se nic takového neobjevovalo. Na spaní mu sloužila rohož z rákosí, nej častěji však lehával na holé zemi. Olejem se vůbec nemazal a pouka zoval na to, že právě mladým sluší, aby se cvičili horlivě v askezi a ne hledali ty věci, které činí tělo změkčilým, ale aby ho přivykali na námahy a přitom rozjímali apoštolova slova: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný"(2 Kor 12,10). Tenkrát říkával: „Síla duše mohutní, když se zmenšují tělesné rozkoše." Vskutku míval i některé paradoxní myšlenky: nezdálo se mu např. správné měřit cestu ctnosti nebo její ústup časem, ale podle touhy a předsevzetí. Sám proto nevzpomínal na uplynulou dobu, nýbrž se denně znovu a znovu začínal cvičit v askezi a vyvíjel větší úsilí o pokrok v ní a přitom na sebe stále vztahoval slo va apoštola Pavla: „Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou" (Flp 3,13). „Takto prožil Antonín asi dvacet let. Žil asketicky o samotě. Nikam nevycházel a po celý ten čas ho nikdo nespatřil. Posléze však, když mnozí toužili a chtěli napodobovat jeho asketicky život, někteří ze známých přišli a silou otevřeli dveře. Antonín zahalen tajemstvím vy šel jako z nějaké svatyně, zasvěcenec mystérií a božstvím prozářen. A těm, kdo k němu přišli, se ze své ohrady poprvé ukázal, oni jakmile ho uviděli, divili se, že si jeho tělo uchovalo dřívější vzhled, že neztloustlo nedostatkem pohybu ani nevyschlo od postů a v důsledku bojů s démony. Antonín byl stále takový, jakého jej znali předtím, než se stal poustevníkem. Ve své duši byl stále tak mravně čistý. Neod dával se smutku, neupadl v bujaré nadšení, nesmál se, nebyl za rmoucen, ani nebyl neklidný, když uviděl zástup lidí, a neradoval se, když ho všichni začali vítat. Naopak zůstal vždy netečný, protože se ří dil rozumem a nic jej nemohlo vyvést z obvyklého přirozeného stavu. Pán skrze něj uzdravil mnohé, kteří tam byli přítomni a trpěli těles nými chorobami, z jiných vyhnal démony a daroval Antonínovi mi lost, aby mluvil jeho slovy. Mnohé, kteří byli velice smutní, potěšil. Smířil rozhádané a všem vštěpoval, že se ve světě nemá ničemu dávat přednost před láskou ke Kristu. A ve svých rozmluvách měl často na paměti „budoucí hodnoty" a Boží lásku k lidem. „Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním neda roval také všechno ostatní?! (Řím 8,32) Přesvědčil mnohé, aby na se be vzali poustevnický život. Tak se stalo, že v horách vznikly kláštery a poušť byla osídlena mnichy, kteří opustili, co bylo jejich, a zapsali se
48
k životu v nebeské obci (srv. Flp 3,20, Žid 23)." 46 (sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, Refugium Velehrad 1996, s. 24-25, 30-31 pozn. překl.) I v našich dobách jsou mniši pro křesťanské Kopty v Egyptě uči teli života duchovního života. Biskupové jsou voleni pouze z je jich řad. Kněží se naproti tomu smějí ženit, musejí ale před svým svěcením strávit měsíc v jednom z pěti pouštních klášterů. Duchovní a kulturní význam mělo studium Písma svatého a ruční práce, k nimž se první společenství podle Pachomiovy řehole zavazovala. K prvnímu bylo zapotřebí umět číst a psát. Učilo se nazpaměť celým částem Písma. Spekulativnímu teolo gickému myšlení se nepřikládala žádná cena. (To, jak se zdá, na šlo dodnes svoje pokračování. Mniši z Vádí Natrun v Dolním Egyptě mi říkali, že vidí ve způsobu, jímž se na Západě pěstuje teologie, spíše nebezpečí pro zbožnost; budoucí teologové se za bývají spíše teologickými spekulacemi než modlitbou a medita cí pod vedením duchovních otců). Co se týče světského vzdělá ní, je vstup do asketického společenství chápán právě jako zřeknutí se světské žádostivosti po vzdělání. Stejně jako křesťanství, našlo si cestu z Východu na Západ i mnišství. Hned po vyhlášení náboženské svobody se již kona ly poutě do Jeruzaléma. Mnozí žili po nějaký čas u mnichů v Dolním Egyptě. Vyhnaní biskupové jako Atanáš a putující as ketové předávali myšlenkové bohatství Východu na západ; k to mu přispívaly i překlady řeckých spisů (např. „Vita Antonii") do latiny. Zatímco „Bohu zasvěcené panny" a asketi, žijící v chudobě a celibátu, jsou i na Západě doloženi již na počátku 4. století, se tkáváme se zde s organizovaným klášterním životem až po roce 350. K průkopníkům mnišského života zde počítáme Martina z Toursu, od roku 371 biskupa města, jakož i Honorata, který se usadil na ostrova Lerinum (Lérins u Cannes) a shromáždil zde za 20 let kolem sebe, než se stal roku 428 biskupem v Arles, vel kou klášterní obec. Po desetiletém pobytu mezi egyptskými ana-
49
chorety založil Jan Kassián, jehož mnišská řehole se stala důle žitou orientací pro rozvíjející se mnišský život, kolem roku 416 klášter v Marseille. Úchvatné ve svých účincích je dílo, které uvedl do pohybu Benedikt z Nursie (*kolem roku 480, |547?). 4 7 Narodil se v dnešní Norcii a byl poslán svými rodiči, svobodnými statkáři, na studia do Říma. Brzy se připojil k asketům v Sabinských ho rách. Od nich se odloučil, aby žil v údolí Subiaco (80 km vý chodně od Říma) jako poustevník. Shromáždil kolem sebe žáky, jejichž společný život organizoval do více skupin. Kolem roku 529 se rozhodl založit klášter na Monte Cassinu, kde ještě stál Jupiterův (podle jiných Apollonův) chrám. Jeho řehole, kterou navrhl pro komunitu, v níž použil nejen svoje zkušenosti, ale i myšlenky z jiných řeholí, 4 8 se stala základem pro četné další kláštery, pro „benediktiny". Až do 12. století můžeme označit jeho řeholi za jediný základ západního mnišství. 4 9 Její přednosti jsou mnohostranné. Život v komunitě má chrá nit před neukázněností, nemá se ale stát těžkým břemenem. Opat má brát ohled na individuální potřeby (míněno je přede vším zdraví), stejně jako bratří musejí respektovat skutečnost, že jeden potřebuje více a druzí méně (kap. 34). Ochranou před chybami ve vývoji je pro všechny poslušnost, jíž se přiznává ústřední význam, a pro opata povinnost předkládat důležité otázky všem bratřím („Určili jsme tak proto, aby byli všichni svoláni k poradě, protože Pán zjeví často někomu mladému, co je nejlepší" 5 0 ). Hlavním posláním mnichů je chválit Boha, k če muž se shromažďují sedmkrát denně. Kvůli vyloučení zahálky je zbylý čas vyplněn duchovní četbou a prací (asi 7 hodin), proto že pravý mnich žije z práce svých rukou (kap. 48). Vnitřní kon centrace však nemá v žádném případě zavírat oči před bližním. Podpora chudých a velkorysá pohostinnost patří k pevně daným úlohám kláštera. Na současníky působil neobyčejně přitažlivě jak ideál žít pro slávu Boží, tak také opatství jako dobře řízené, trvalé hospodář ství (kdo jednou vstoupil do kláštera, zůstal mu upsán na celý ži-
50
vot). K tomu také přispívalo to, že duchovní vzdělání mnichů brzy převyšovalo okolí. Jestliže Benedikt položil předpisem denní četby jistý duševně-duchovní základ, pak tuto tendenci posílil Cassiodorus svými ustanoveními. Tento dřívější ministr ostrogótského krále Theodericha výslovně předepsal mnichům svého kláštera ve Vivariu (založen roku 555 u Squillace v jižní Itálii) studium teologických prací. Pro lepší pochopení teologic kých prací měla být přibrána i světská literatura. Pro rozmnožo vání rukopisů sloužilo skriptorium (pisárna). Studium světské literatury sice po jeho smrti (kolem roku 580) ochablo, ale jím navržený studijní program působil v benediktinském řádu dále, stejně jako zřízení skriptoria a obsáhlé knihovny. Most mezi vzděláním a mnišstvím byl upevněn především přičleněním klášterních škol (nejstarší zpráva o tom pochází z roku 522 a tý ká se založení školy ve Valencii), i když byly zpočátku zaměře ny na znalost Písma svatého. Tento vývoj podporovaly i jiné vy nikající osobnosti, např. milánský biskup sv. Ambrož (f397) a jeho společenství kleriků, stejně jako Augustin, biskup v Hippo (1430), který ve svých „Pravidlech" vyžaduje od kněží stálé studium, pro něž byl sám se svým obsáhlým teologickým dílem nedostižným vzorem, nebo Řehoř Veliký: mnich, teolog a ko nečně papež (590—604). Západní mnišství se tak stalo důleži tým nositelem vzdělání. Mezi velkými učenci středověku až po Luthera není snad nikoho, kdo by nebyl mnichem.
51
DRUHÁ KAPITOLA
Pokřesťanštění Evropy 1. Š Í Ř E N Í VÍRY V Ř Í M S K É M I M P É R I U V evangeliích (napsaných mezi lety 70-100) je jasně vyjádřeno přesvědčení, že Ježíšovo poselství se týká všech lidí, ne pouze židovského národa. „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření" (Mk 16, 15; srv. Mt 28, 19 a Lk 24, 47). O ná růstu tohoto vědomí svědčí Skutky apoštolů. Petrovo kázání při letnicích přivedlo do společenství apoštolů na 3000 nových stoupenců (Sk 2, 41); krátce na to (Sk 4, 4) se zjišťuje, že počet lidí vzrostl na 5000. Lukáš vícekrát ujišťuje: „A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu" (Sk 5, 14; podobně 2, 47; 6, 7; 9, 31). Apoštolově kázali nejprve v Jeruzalémě a okolí, z vlastní iniciativy nebo posláni jinými (Sk 8, 14; 11, 22) nebo vedeni božími znameními (10, 9 nn; 13, 2; 16, 9). Nechtěně při tom byli podporováni židovskými úřady: věznění a šikanování (např. Sk 4; 5; 18nn), jež lid považoval za nespravedlivé, jim zí skávalo další sympatie. Nezamýšlené, ale účinné bylo také to, co Lukáš popisuje takto: „Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruza lémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěs tovali jenom židům. Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pá na Ježíše také pohanům" (Sk 11, 19n). Pronásledování takto po sloužilo misijní činnosti. Křesťanští uprchlíci se v cizím prostře dí neomezovali pouze na zachování věrnosti své víře v Krista, chtěli i jiné pohnout, aby „dosáhli života" (Sk 11, 18).
52
Skutky apoštolů i listy dosvědčují, že na konci 1. století exi stovala široce rozvětvená síť křesťanských obcí, rozprostírající se především po Palestině a Malé Asii, zasahující však už i Řec ko a zakotvená také v Římě. Jednotlivé obce mezi sebou udržo valy čilé písemné i osobní kontakty. Sporné otázky většího významu se předkládaly „apoštolům a starším" v Jeruzalémě (Sk 15, 2); později požívali zvláštní autority jako nástupci apo štolů biskupové těch obcí, kde apoštolově působili a především biskup římský 1 . Při své cestě od Židů k Řekům zapustilo evangelium výhon ky již na počátku také u „Římanů", latinsky mluvících vojáků, kontrolujících Palestinu. Stopy nalezneme v evangeliích - set ník v Kafarnaum, který se obrací na Ježíše (Mt 27, 54); setník pod křížem, označivší Ježíše za Syna Božího (Mt 27,54); Kornélius ze Skutků apoštolských (Sk 10), žádající Petra o poučení a přijavší víru s celým svým domem - ti všichni ukazují na to, že někteří z okupantů sledovali duchovní a náboženský dialog mezi Židy a byli jím ovlivněni. Protože se římské legie přesou valy křížem krážem po celé říši, přicházely stále nové oddíly do styku s křesťanskými obcemi, zejména když u křesťanů brzy pa dly bariéry (Sk 15) židovského zákona (ten např. Židům zaka zoval vstoupit do domu Římana a jíst s ním, Sk 10, 28; 11, 2n). Vojáci legií roznášeli víru dále a získávali pro ni další. Vý mluvným svědectvím toho jsou četné popravy v řadách armády během pronásledování křesťanů, jak je zaznamenává Římské martyrologium. V důsledku nerovnoměrného rozmístění křesťanů uvnitř im péria lze jen stěží odhadnout jejich počet. Existuje ovšem dosta tek dokladů toho, že již v prvních dvou stoletích tvořili v mno ha městech významnou menšinu. Když se Plinius, místodržící v Bithýnii (v severní Malé Asii), dotazoval kolem roku 111 cí saře Traiana na radu, jak má postupovat vůči křesťanům, odů vodňoval svůj dotaz velkým počtem těch, kteří byli z té pověry obžalováni:
53
„Proto jsem zastavil další vyšetřování a obracím se s dotazem na te be. Usoudil jsem totiž, že si ta věc zaslouží, abych se tě dotázal pro velký počet ohrožených, protože mnoho lidí všeho věku, všech stavů a obojího pohlaví je a bude ještě pohnáno před soud. Nákaza této po věry se rozšířila nejen do měst, ale také do menších obcí a na ven kov; avšak myslím, že je možno ji zarazit a vyléčit. Alespoň je bez pečně známo, že se začínají plnit chrámy, které téměř zely prázdnotou, že se opět konají posvátné obřady, na dlouhou dobu pře rušené, a že se všude prodávají obětní zvířata, jež dosud jen tu a tam někdo kupoval."2
Dojem velkého počtu křesťanů potvrzují také soudobé dopisy Ignáce z Antiochie sedmi maloasijským obcím. Jeho napomíná ní ke svornosti s nositeli úřadů (biskupy, presbytery a diákony) předpokládá v jednotlivých místech dobře organizovanou a po četnou církev. Ze Západu víme díky Eusebiovi, že v Galii našly za císaře Marka Aurelia (161-180) při místním pronásledování, zvláště v Lyonu, smrt „desetitisíce mučedníků". Podle Tacitovy výpovědi muselo být v Římě již za doby císaře Nerona ( 5 4 - 6 8 ) „veliké množství" (multitudo ingens) křesťanů 3 . Vedle počtu je Pliniův údaj pozoruhodný i tím, že k nové ví ře náleželi „lidé všech stavů". Pavel psal kolem roku 55 do Korintu: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených..." (1 Kor 1, 26). Postupem času však už křesťanství zřejmě nebylo privilegiem prostých lidí. Kolem roku 95 byla např. Flavia Domitilla, neteř tehdejšího římského konsula Flavia Klementa, vypovězena na rozkaz císaře Domiciána na ostrov Pontia 4 . Také apologetické spisy 2. a 3. století ukazu jí, že křesťanství tehdy přijímali vynikající zástupci vzdělaných vrstev. Toto osvobození od pověsti chátry, jak se jeví křesťané ještě u Tacita (křesťanská víra je tam jednou z ohavností, které do Říma pronikají z celého světa 5 ), nezůstalo pro církev bez ná sledků. Na jedné straně zostřovalo spory, které nyní pronikaly do světa učenců a záhy i do politiky, na druhé straně však záro-
54
ven víru činilo „hodnou dvora" - a to doslova, neboť křesťany můžeme už nalézt v nejbližším okolí mnoha císařů a vidět, jak ovlivňují jejich postoje. Rychlý růst se zastavil mimo jiné také během několika pro následování ve 3. století. Než se Dioklecián rozhodl k donucovacím opatřením vůči křesťanům, dlouho váhal, protože měl na mysli velký počet postižených 6 . Důsledné provádění také faktic ky ztroskotalo: křesťanů bylo příliš mnoho, říše příliš veliká a vládci se měnili. Důvodem bylo i špatné svědomí pronásledo vatelů. Když byl císař Galerius postižen rakovinou, začal po chybovat, nebyla-li jeho nemoc znamením, že se na něj bůh křesťanů hněvá, protože zakázal jeho uctívání. V posledních mě sících svého života (f 311) zastavil ediktem pronásledování ve své východní polovině říše a povolil křesťanům znovu postavit jejich kostely 7 . Slabé přesvědčení o správnosti vlastních náboženských před stav bylo také jistě jedním z důvodů, proč se tak mnozí otvírali nové víře. Jiný důvod spočíval v obsahu křesťanské zvěsti a v hodnověrnosti jejích hlasatelů. Milosrdný Bůh, o kterém učil Ježíš, mocnější než všichni ostatní bohové, byl přesvědčivější než Jupiter a ostatní řecko-římští bohové, ale také než Isis a Osiris nebo kult Mithrův. Přikázání pomáhat všem trpícím, i nepřátelům, ba zásadně považovat všechny lidi za bratry, muselo oslovit přemýšlivé lidi více než náboženské ospravedl ňování stávajících sociálních rozdílů. Posvátnost manželství a příkaz věrnosti jedné ženě se dotýkaly hlubších tužeb než ná zor, který prohlašoval za zcela legitimní jít za svou novou náklonností. Pronásledování navíc odhalilo na křesťanech něco nového. Postoj, s nímž šli na smrt, byl pro Římany nepochopitelný: sta tečnost, s níž se drželi svého Krista; připravenost snášet všech ny druhy mučení, ačkoliv se od nich vyžadovalo přece tak málo - j e n gesto oběti; jejich ochota odpustit, co jim kdo způsobil; je jich klid, ba radost, s níž přijímali svůj osud. To, co se odehráva lo před soudem nebo v aréně, mohlo fascinovat nebo vzbuzovat
55
odpor, ale v každém případě to diváky hluboce zasáhlo a u mno hých vedlo k zamyšlení. Tertullián (f okolo roku 220) pronásle dovatelům říká do tváře, že „krev křesťanů je setbou" 8 .
2. JEDINÉ POVOLENÉ NÁBOŽENSTVÍ Když opatřil Konstantin před bitvou u Milvijského mostu (312) své vojsko znakem boha křesťanů a pak zvítězil nad svým sou peřem Maxentiem, nebyl jen rozhodnut nové náboženství povo lit. Stále více dával křesťanům dokonce přednost - posílen no vými vítězstvími ve jménu boha křesťanů, především vítězstvím (324) nad svým posledním konkurentem Liciniem - a dával si od jejich biskupů radit. Tradiční kult bohů ještě nebyl dotčen, ale křesťanská kritika nábožensko - sexuálních výstřelků vedla k uzavření několika kultovních míst, např. Afroditina chrámu v Aphace (Libanon) 9 . Postupně také Konstantin dával najevo své pohrdání tradiční vírou v božstva. Zatímco toleranční edikt přiváděl ke katechumenátu všechny, kteří ze strachu před hrozbou smrti dosud váhali, hnal nový vítr do církve i ty, kteří mysleli na kariéru. Protože Konstantinovi následníci pocházeli (nejdříve) z jeho rodiny a byli také křesťa ny, tento směr se udržel (přerušen byl jen třemi lety vlády Juliánovy 361-363). Přistupovalo k tomu i zákonodárství, které stá le více omezovalo pohanství, zakázalo oběti a věštění (Konstantin pro západní, stejně jako Konstantius II. pro východ ní část říše). Přísně trestány byly však jen magické úkony, pro vádění obětí bylo brzy opět povoleno (Konstantius II. po své ná vštěvě Říma). Ještě řidčeji docházelo k zavírání chrámů, tu a tam od křesťanů požadovanému. K energičtějšímu postupu proti pohanství došlo až ve druhé polovině 4. století. Gratianus (375-383) odňal kněžím a vestálkám státní platy a chrámům za bavil statky. Ze zasedací auly římského senátu dal odstranit 350
56
let starý oltář bohyně vítězství Viktorie. 10 Jeho nástupce Theodosius zakázal roku 392 jakoukoliv formu pohanského kultu: „Nikdo ať se neposkvrňuje obětí, nikdo ať nezabíjí nevinné obětní zví ře, nikdo ať se nepřibližuje obětním truhlicím, nenavštěvuje chrámy ani neprokazuje obdiv obrazům bůžků, vytvořeným námahou smrtel níka, aby na sebe nepřivolal božské nebo lidské tresty. I pro soudce ať je závazné toto pravidlo: když někdo z vás z oddanosti pohanské bo hoslužbě navštíví někde mimo nebo ve Městě (Římě) chrám, aby tam vykonal modlitby, má být zadržen a okamžitě musí zaplatit 15 hřiven zlata...." 11 Tvořili-li křesťané v nějakém městě většinu nebo alespoň významnou skupinu, mohlo docházet i k výtržnostem. O ničení chrámů existují jednotlivé zprávy, které se vztahují na okolí Ří ma, Galii a severní Afriku 12 . Zvláště v téměř křesťanském Egyp tě - kolem roku 325 tam bylo již 90 biskupství - se choval dav agresivně. Při průvodu zesměšňujícím pohanské bůžky došlo v Alexandrii roku 391 ke krvavé řeži. Císař Theodosius na to re agoval uzavřením Serapidova chrámu a jeho předáním křesťa nům! Agrese vzplanuly ještě více v roce 415: vedoucí alexan drijské novoplatónské akademie Hypatia byla fanatickými křesťany zabita. (K výtržnostem došlo i z druhé strany, Římské martyrologium např. zmiňuje k 21. březnu několik křesťanů za bitých za císaře Konstantina v Alexandrii na Velký pátek ariány a pohany, kteří vtrhli do kostela 1 3 ). I když takovéto útoky pomineme, nelze ovšem mluvit o pros té proměně dřívějšího pronásledování křesťanů. K tomu nebyli disponováni ani křesťané, ani jejich protivníci. V Římě vyvinul senát respektující tradice značný odpor proti císařské nábožen ské politice (svědčí o tom žádost senátora Symmacha o zacho vání Viktoriina oltáře). Přesto nebyl odpor zlomen ani násilím, ani s nasazením života. Pohanství ztratilo svoje pozice, protože jeho zastánci nebyli ochotni je bránit - a to ani tak z nedostatku odvahy, nýbrž spíše proto, že již dlouho předtím se od tradiční ho náboženství vnitřně odklonili.
57
Pozoruhodný je v této souvislosti vývoj sebepochopení císa ře. Křesťanská výchova a vliv silných osobností, zvláště milán ského biskupa Ambrože (od roku 374), vedly k tomu, že imperátor uznával suverenitu církve v náboženské oblasti. Je příznačné, že se roku 382 Gratiánus vzdal titulu „pontifex maximus" (nejvyšší kněz); ještě více pak císařův ústupek ve sporu s Ambrožem. Ve sporu o milánský biskupský stolec se měli Am brož a arián Auxentius podrobit císařovu rozhodnutí. Ambrož však poučil Theodosia, že laici nemohou ve věcech víry řídit kleriky; „císař je v církvi, nikoli nad církví" 1 4 ; tento sporný pří pad by mohla řešit pouze biskupská synoda. Se stejnou důsled ností žádal Ambrož po Theodosiovi církevní pokání, když dal císař při odvetné akci za vraždu svého delegáta zabít několik ti síc obyvatel Soluně (byli pozváni na stadion a pak zmasakrová ni). Theodosius se podrobil - Ambrož by jinak odmítl slavit v jeho přítomnosti eucharistii. Jakkoli málo se chtěl Ambrož vměšovat do politiky, přesto byl přechod k tomu plynulý. Tím, že církev posuzovala mravní přípustnost císařova jednání a vznášela na císaře (jako křesťana) odpovídající požadavky, zrušila v podstatě jeho suverenitu, resp. ji omezila na administrativu (jmenovitě na všechno, co se v rámci mravního řádu nabízí jako možnost volby). Od tohoto pojetí je jen krůček k tomu, chápat císaře jako prodlouženou ru ku, jako vykonavatele církevních nároků víry: císař musí svoji moc, kterou má od Boha, užívat v poslušnosti vůči Bohu 1 5 . „Po slušnost vůči Bohu" zde konkrétně znamená poslušnost vůči těm, skrze něž Bůh promlouvá: je to církev ve svých pastýřích, biskupech. Na osobnosti a mocenských poměrech záleželo, jak dalece se v této podřízenosti zašlo. Ale nárokem církve (z hlediska víry oprávněným) podřídit morálnímu soudu i politiku byl nastolen nevyhnutelný konflikt, který poznamenal celý středověk: boj mezi papežem a císařem, resp. mezi církví a státem, kteří sice mohli rozlišovat svoji kompetenci podle „vnitřního" a „vnější h o " člověka, ale v nároku na konkrétního člověka se museli stře-
58
távat. K zostření přispělo jak to, že stát si chtěl ovládnutím círk ve sám určovat své morální hranice (např. Jindřich VIII.), tak ta ké to, že papežové používali náboženských požadavků k politic kým cílům (např. použití exkomunikace). Dokonce i na čisté osobnosti Ambrožově nás nutně udivuje, že použil náboženskou autoritu k varování císaře Theodosia před tím, aby nechal na cír kevní náklady znovu postavit křesťany vypálenou židovskou sy nagogu v Kallinikonu. Ambrož oslovil císaře při bohoslužbě v Miláně a hrozil, že nebude ve mši pokračovat tak dlouho, do kud císař slavnostně neslíbí, že od svého záměru upustí 1 6 . Za Theodosia dostala říše zákonem ustavený křesťanský řád. Podílelo se na tom jedno osudové vítězství. Když se dal Flavius Eugenius, spojený s Frankem Arbogastem a pohanskými řím skými senátory, provolat v Itálii císařem a táhl do rozhodující bitvy s Theodosiem, odevzdal svoje vojsko pod ochranu Herku lovu a Jupiterovu, zatímco Theodosius svěřil svoje oddíly křes ťanskému Bohu. Oba nakonec očekávali boží soud. Theodosiovým vítězstvím (394) prohrálo pohanství svoje poslední povstání a opakovaně ztratilo svoji věrohodnost - současníkům, např. křesťanskému historiku Theodoretovi, to připomínalo Konstantinovo vítězství na Milvijském mostě (312) 1 7 .
3. KŘEST GERMÁNŮ Nezadržitelné prolínání a pronikání germánských kmenů přes severní hranici impéria mohlo znamenat konec křesťanství (jako se stávalo tam, kde vítězili muslimští Arabové). Došlo však k opaku. Přijetí křesťanství Germány vedlo k nábožensko - kul turní jednotě Evropy, charakterizující celý „západní svět". Vidě no očima víry, mohl se politický zánik Říma jevit jako moudré řízení božské prozřetelnosti. „Spíše než pozemskou vládou máš vládnout skrze Bohem založené náboženství jako svatý kmen, vyvolený národ, kněžské a královské město." 1 8 Tak oslavuje pa pež Lev Veliký (440-461) Řím a označuje i jeho dřívější veli-
59
kost jako božské poslání: „Boží prozřetelnost připravila římskou říši, aby se nepopsatelná milost (Boží) projevila v celém světě. Říše se rozšiřovala, aby celé společenství národů ze všech svě tových stran bylo jeho nejbližším sousedem. Neboť odpovídá zvláštním způsobem božskému plánu, aby bylo mnoho říší ve spojení s impériem, aby mělo hlásání víry snazší přístup k náro dům, spojeným pod jedinou vládou." 1 9 Rozmanitost germánských kmenů, jejich tažení a zakládání říší se vzpírají přesnému popisu. Prameny nás často nechávají časově i zeměpisně v nejistotě. Abychom si učinili představu, podívejme se na germánské sousedy na severním pomezí římské říše, na dunajsko-rýnské hranici. Počátkem 4. století sídlili na severním pobřeží Černého moře východní Gótové (Ostrogótové), na něž navazovali na dolním toku Dunaje, v oblasti dnešní ho Rumunska, západní Gótové (Vizigótové); v ohybu Dunaje (dnešní území Slovenska a Maďarska) Kvádové a Sarmati, se verně od nich pak Vandalové. Severně od německé části Duna je žili Markomani, u pramenů Dunaje Alemanové, jejichž zá padní hranici již tvořil Rýn; na dolním toku Rýna, severně od Kolína, žili Frankové; mezi Labem a Weserou Durynkové a Langobardi; mezi Labem a Odrou Burgundové a Svébové.
Gótové Vedoucí úlohu, jak politickou, tak i náboženskou, převzali nej prve Gótové. Kontakty existovaly již dlouho předtím, než si pod náporem Hunů vynutili přijetí na území říše (375): např. nicejského koncilu v roce 325 se zúčastnil jeden biskup z „Gótie" 2 0 , pravděpodobně z Krymu; na velké křesťanské skupiny mezi Gó21 ty se dá usuzovat i z nálezů mincí . Většího významu nabylo působení Wulfily (Ulfily), který vešel do dějin jako „apoštol Gótů". Sám gótského původu byl roku 341 vysvěcen v Konstantinopoli na „biskupa křesťanů na gótském území". Sedm let ká zal mezi západními Góty a dosáhl pokřtění jejich vůdce Fritige-
60
ra. Ten zvítězil v bitvě proti svému rivalu Athanarichovi, křes ťanům nepřátelskému. Při ústupu před Huny dosáhl Fritiger při jetí u Římanů jako smluvní spojenec (foederatus) a k pobytu mu byla vykázána Thrákie. Tam Wulfila a další misionáři dovršili pokřesťanštění. Velkou pomocí při tom byl gótský překlad bib le; Wulfila pro něj vytvořil vlastní abecedu dílem z germán ských run, dílem z latinských a řeckých písmen. Západní Gótové používali svoji bibli po staletí (její nejdůležitější fragment je uchován v Uppsale jako „Codex Aureus"). Od západních Gótů přešlo křesťanské vyznání na východogótské kmeny, zvláště poté, co roku 454 obdrželi jako spojenci císaře Markiana sídelní právo v Panonii (část dnešního Maďar ska, jihozápadně od Dunaje). Stejně jako Vizigótové přejali i Ostrogóti křesťanství v ariánské formě (arianismus popírá, že Kristus je stejné podstaty s Otcem a tvrdí, že je Otci pouze po doben). Wulfila byl totiž vysvěcen na biskupa v době, kdy v Konstantinopoli převládal za podpory císaře Konstantia (II) a později Valense ariánský směr. Biskup Eusebius z Nikomédie, který jej světil, byl arián. Tato zpočátku snad bezvýznamná „va rianta" křesťanství byla později příčinou napětí a nepřátelství jak s „Římany", zastánci nicejského, „katolického" vyznání, tak i s katolickými Franky. Roku 395 Vizigótové znovu vyrazili - nespokojení se svým postavením v říši a kvůli nespravedlivému jednání císařských úřadů (to vedlo roku 378 k povstání, které vyvrcholilo bitvou u Adrianopole [dnešní Edirne na řecko-turecké hranici], při níž přišel císař Valens o vítězství i o život). Po cestě vedoucí přes Řecko a Balkánský poloostrov došli roku 410 pod Alarichovým vedením do Říma a plenili město tři dny. Tato katastrofa dala podnět k Augustinovu dílu „O obci boží". Augustin zde dokazu je, že dřívější kult model nezajistil římské říši blaho; tím chtěl vyvrátit argument pohanů, že křesťanská víra je základem všeho zla, které nyní na impérium dopadá. Nový domov našli však Gótové až ve Španělsku. Tam přestoupil král Rekkared roku 589 na
61
katolickou víru. Západogótská říše zanikla roku 711 pod nápo rem Arabů. I východní Gótové narazili na byzantskou vládu. Aby se cí sař Zenon vyhnul hrozícímu konfliktu, poslal je do Itálie, kde měli zlomit moc Odoakra, Germána z kmene Skirů; ten vstoupil jako vojevůdce do římských služeb a poté roku 476 sesadil západořímského císaře Romula Augustula. Z východořímského pověření tak měli vládnout v Římě Ostrogótové. Theodorich přemohl Odoakra a vytvořil v Itálii ostrogótské království (493). Nové spory Ostrogótů s Byzancí vedly k dlouholetým „gótským válkám", o nichž zanechal podrobné svědectví očitý svědek Prokopios. V nich byli Ostrogótové dvěma velkými vojevůdci Belisariem a Narsem (553) - poraženi. Východní Řím ovšem nebyl tak mocný, aby zadržel Langobardy, kteří pronikali do ří še od roku 568. Pro východoevropské germánské kmeny hráli Gótové roli předvoje. Jejich příklad a vliv urychlovaly přijetí křesťanství, aniž by pro to mohli být jediným, natož rozhodujícím důvodem. Skutečnost, že také Langobardi, Burgundové, Svébové, Vanda lové, prakticky všechny germánské kmeny, které pronikly do římské říše, přijaly křesťanství, ukazuje bez ohledu na všechny konkrétní faktory, jako jsou působení misionářů nebo politické důvody, na všeobecný sklon: podobně jako se v naší době šíří bez nátlaku a bez plánování západní kultura a západní způsob života, tak se křesťanství zmocnilo germánských vetřelců. Patr ně se v římské říši setkali s nábožensko - kulturním světem, kte rý je přesahoval a zároveň je oslovoval. Historikové poukazují na to, že Germánům musela být blízká myšlenka poslušnosti Kristu Králi, bojujícímu proti zlu a obětujícímu se za všechny své. Nejpádnějším svědectvím spojení Kristovy postavy s ger mánskou tradicí může být Heliandlied 2 2 (starosaský epos nezná mého autora čerpající z Nového zákona o zhruba 6000 verších, vzniklý kolem roku 850 - pozn. překl.). S výjimkou Franků bylo křesťanství přejato v ariánské formě (domněnka, že Burgundové a Vizigóti byli katolíky, byla před
62
nedávnem vyvrácena) 2 3 . To je pochopitelné, pomyslíme-li na význam Gótů a misijních akcí, vycházejících z Konstantinopole. Pro ariánsky orientované východořímské císaře znamenalo jejich vyznání zároveň i sebevymezení vůči Římu a jeho náro kům, pro germánské kmeny zpočátku výraz politického spojení s Byzancí. Když pak Gótové odtáhli na západ a usadili se v dnešním Španělsku, jižní Francii a v Itálii, ztratilo jejich vy znání svou důležitou funkci. Východní Řím (Byzanc) byl dale ko, jeho podpora byla slabá, jeho nároky zeslábly. V zemi, již ovládali, představovala katolická církev díky svým biskupům propojeným vzájemně i s Římem moc, která se jim sice nestavě la vojensky na odpor, ale přesto znemožňovala integraci vládců a ovládaných. Před stejnou situací přirozeně stáli i ostatní ariánští nájezdníci.
Frankové jako průkopníci katolické Evropy Již současníci aspoň částečně tušili význam, který retrospektiv ně spojujeme s Chlodvíkovým křtem. Biskup Řehoř z Toursu, lí čící tyto události o 80 let později, vidí v pokřtěném „nového Konstantina" 2 4 , a biskup Avitus z Vienne píše králi nadšeně: „vestra fides nostra victoria est" (vaše víra je naším vítěz stvím) 25 . Vánocům roku 496 (nebo 498), kdy Chlodvíka pokřtil biskup Remigius v Remeši, opět předcházelo vítězství ve jménu Kristově. Když totiž jeho vojsko zakolísalo před Alemany, zali ly se Chlodvíkovy oči „slzami a on řekl: Ježíši Kriste, moje manželka Chrodichilda o tobě hlásá, že prý jsi syn živého Boha; že prý pomáháš strádajícím a dáváš vítězství těm, kdo v tebe doufají - v pokoře k tobě volám o mocné zastání: dopřeješ-li mi vítězství nad těmito nepřáteli a přesvědčím-li se tak o oné moci, jíž se pyšní lid, zasvěcený tvému jménu, že ji s tebou zakusil, uvěřím v tebe a dám se pokřtít ve tvém jménu. Neboť vzýval jsem své bohy, ti však, jak vidím, jsou vzdáleni toho, aby mi po mohli. Myslím proto, že nemají žádnou moc, nepomáhají-li těm,
63
kteří jim slouží. A tak teď vzývám tebe a toužím v tebe uvěřit; jen mě vytrhni z rukou mých odpůrců! A sotva to řekl, Alemanové se obrátili a dali se na útěk.' " 2 6 T o t o zbožné podání, byť asi vytvořené samým Řehořem, dobře reprodukuje pohled té doby i způsob, jakým byl Kristus předkládán pohanům - jako ten, který propůjčuje vítězství. Prameny poukazují i na jiné vlivy, které vedly ke Chlodvíkovu křtu: jeho katolická manželka, kte rá již před Chlodvíkovým obrácením prosadila křest jeho dvou synů Chlodomera a Ingomera; souhlas lidu, který si zjednal před tímto krokem; a konečně závažné rozhodnutí nepokračovat už dále ve spolku s Góty (a tím uznávat jejich nadvládu; ještě v ro ce 494 se Chlodvíkova sestra vdala za Theodoricha Velikého). Křtem franckého krále byl do ariánského bloku Germánů vražen první klín. Pro rozchod s Góty, proti nimž došlo v roce 507 k prvnímu, pro Franky vítěznému tažení (vizigótský král Alarich II. přitom zahynul), získal Chlodvík podporu církve i románského obyvatelstva. Nezávisle na Francích nebo ještě před jejich vítězstvími se obrátili na katolickou víru další Germáni: Burgundové kolem roku 515 (roku 534 dobyli jejich říši Chlodvíkovi potomci), Vizigótové 587, Švábové 550, Langobardi 653. Změna náboženské orientace germánských dobyvate lů od Byzance na Řím upravila spolu s nadvládou Franků cestu onomu památnému vánočnímu dni roku 800, kdy papež Lev III. postavil Řím a církev pod ochranu franckého krále Karla. Císař ská korunovace znamenala zároveň jasné zřeknutí Konstantinopole a uznání nejvyšší politické autority franckých králů.
Irské a anglické misie Křest germánského krále neznamenal bezpodmínečně i přestup jeho lidu. Tradiční náboženské praktiky byly mimo královský dvůr provozovány a trpěny i nadále. Zapouštěla-li víra u ven kovského obyvatelstva přesto postupně kořeny, bylo to dílem misionářů, stále znovu vysílaných a podporovaných činorodými
64
biskupy. V německých zemích působili především iroskotští mniši, kteří přesvědčovali lid kázáním i asketickým životem a zakládáním klášterů vytvářeli církvi organizačně a podnětně působící orgány. I Anglie a Irsko přijaly kdysi víru prostřednictvím misionářů. V Londýně a Yorku existovali biskupové již v roce 314 a v tem že roce se zúčastnili tři britští biskupové synody v Arles 2 7 . Tato města se však ale podobala ostrovům a malá hrstka křesťanů se cítila izolována ještě více, když v letech 4 0 8 - 4 1 0 římské oddí ly Británii vyklidily a uvolnily místo Anglům, Sasům a Jutům. Když se papež Řehoř I. (|604) otázal na římském tržišti otroků, kteří jej zaujali světlou barvou kůže a udávali, že jsou z Britá nie, zda jsou na ostrovech nějací křesťané, dostal odpověď, že to jsou pohané 2 8 . Roku 429 vyslal papež Celestin I. jáhna Palladia, aby obrátil Brity („Britanni") na katolickou víru (o dva roky později byl vy svěcen na biskupa). Známější a zřejmě také úspěšnější bylo pů sobení sv. Patrika. Narodil se kolem roku 385 v Británii a po delším pobytu v Galii dospěl k poznání, že jeho povoláním je ir ská misie. Do Irska přišel roku 432 jako biskup a působil tam 28 let (zemřel kolem roku 460). Misie mezi Anglosasy se připisuje především iniciativě papeže Řehoře Velikého. Roku 596 poslal opata Augustina se skupinou mnichů do Kentu, jehož král, kte rý měl za ženu franckou šlechtičnu, jim poskytl přístřeší a dovo lil jim kázat. Brzy si získali sympatie obyvatelstva, jak o 100 let později píše učený benediktin Beda Ctihodný, sám Brit: „Když si přivezli ze svého domu majetek, začali žít jako apoštolově prvotní církve: sloužili Bohu neustále modlitbami, bděním a posty, ká zali slovo života, jak jen mohli; opovrhovali tím, co bylo z tohoto svě ta, jenž jim byl zcela cizí; od těch, které učili, brali jen to, co nezbyt ně potřebovali ke svému životu; žili v každém směru podle svého učení a byli vždy připraveni pro pravdu, kterou hlásali, snášet jakéko li zlo, ano i zemřít. Je pochopitelné, že někteří lidé brzy uvěřili a při jali křest, plni obdivu k prostotě nevinného života a k sladkosti jejich nebeského učení." 29
Po několika letech (601) Augustin papeži vzkázal, že národ Anglů přijal křesťanskou víru a zároveň ho prosil v různých zá ležitostech o radu. Řehoř ve své odpovědi stanovil, jak mají být rozdělovány dary věřících: jeden díl pro biskupa a jeho domác nost, aby mohl poskytovat pohostinství a útulek, druhý díl pro duchovenstvo, třetí pro chudé a čtvrtý pro udržování kostelů. Další odpovědi se týkaly toho, jak se mají vyplácet ženatí kleri kové, zda se má zavádět římská nebo galská liturgie (v této otáz ce ponechal papež úplnou svobodu) a jak to má být se svěcením biskupů. Zvlášť významný byl Řehořův pokyn, adresovaný opa tu Mellitovi, který do Anglie přišel s Augustinem, jak se má na kládat s pohanskými kultovními místy: „Nuže, když vás nyní všemohoucí Bůh přivede k ctihodnému muži, našemu bratru biskupu Augustinovi, oznamte mu, co jsem po dlouhém přemýšlení rozhodl ve věci Anglů. Pohanské chrámy tohoto lidu ať se neničí, jen podobizny bůžků v nich; pak ať se tyto chrámy vykropí svě cenou vodou a ať se tam postaví oltáře a uloží relikvie; neboť jsou-li ty to chrámy dobře postavené, mohou se docela dobře proměnit z místa démonů v domy pravého Boha, takže když lid sám uvidí, že se jeho chrámy neboří, odloží ze svého srdce omyly, uzná pravého Boha a bu de se mu klanět a podle svého starého zvyku bude chodit na obvyklá místa. A protože jsou zvyklí zabíjet mnoho volů na počest démonů, má se i toto proměnit v určitý druh slavnosti: o výročí posvěcení chrámů nebo při narozeninách svatých mučedníků, jejichž ostatky tam odpočí vají, se mají kolem chrámů, které vznikly z oněch svatyň, postavit chý še z větví a slavit tam církevní slavnost. Pak už neobětují voly ďáblu, nýbrž zabíjejí zvířata pro svou hostinu k oslavě Boží. Neboť když se vám dostane nějakých radostí zvenčí, pak přivyknete snáze i radostem vnitřním. Nelze totiž odkrojit veškerou tvrdost mysli najednou, proto že i ten, kdo chce vystoupit až na nejvyšší vrchol, se propracovává 30 vzhůru postupně, krok za krokem, a ne skokem..." Misionáři v Irsku a Anglii byli mniši. Jejich vzorem byl Kristus putující, proto nebyly jejich kláštery místem spočinutí, ale vý chodiskem dalších misijních cest. Irští mniši kázali v Anglii, a z obou ostrovů, hlavně však z Irska, odcházeli misionáři i na
66
kontinent. Kolem roku 590 se vydal Kolumbán, mnich z klášte ra v Bangoru (Severní Irsko), s dvanácti druhy na misijní cestu do říše Merovejců. Klášter v Luxeuil, který založil, se stal ma teřským klášterem asi stovky dalších klášterů v Burgundsku a v dnešní východní Francii. Z Luxeuil putoval Ir Kilián (Chilianus) k Frankům do Wůrzburgu a Eustasius k Bavorům - z je ho osady u Řezná vzniklo opatství Weltenburg. Kolumbán kázal Alemanům mezi Curyšským a Bodamským jezerem. Jeho prů vodce Havel (Gallus, f kolem 641) zůstal na jednom místě jako poustevník a na místě jeho poustevny vznikl roku 720 klášter St. Gallen, který svým vlivem pronikal hluboko do jihoněmeckého území (na počátku 13. století měli opati tohoto kláštera hodnost říšských knížat). Kolumbánova cesta skončila v Itálii: klášter v Bobbiu (jihozápadně od Piacenzy), který roku 612 založil, se stal teologickým a kulturním střediskem celé Itálie a jeho dce řiné kláštery zasahovaly až na byzantské území. Z nejvýznamnějších misionářů 6.-8. století, z nichž mnozí byli svatořečeni, mj. Willibrord (v Echternachu), Pirmin (v Reichenau), Korbinián (ve Freisingu), Fridolín (v Sáckingen), Ven delín (v St.Wendelin v Sársku), Rupert (v Salcburgu), Emmeram-Jimram (v Řezně), se musíme pro Německo zmínit především o Winfridovi - Bonifáci. Narodil se kolem roku 675 v anglickém Wessexu, po 13 letech v klášterech Exeter a Nurslingu (u Southamptonu) odešel roku 716 na misie k Frísům. Při jedné návštěvě Říma (719) jej Řehoř II. pověřil kázáním evan gelia všem národům Německa. Vysvětil roku 722 Bonifáce na biskupa a jeho nástupce Řehoř III. jej jmenoval arcibiskupem. Mimo Bonifácovo působení ve Frísku, Hessensku a Durynsku, spojené s četným zakládáním klášterů (mj. Kitzingen, Ochsenfurt, Tauberbischofsheim, a především jeho oblíbený klášter ve Fuldě, kde je i pohřben) spočívá jeho význam v zakládání bis kupství a v pevné vazbě německé církve na Řím. Bonifác byl zabit roku 754 Frísy na pláni u Dokkumu i s 52 průvodci. Na konci vlády Karla Velikého (814) byla po krvavém pod robení a obrácení Sasů (roku 780) celá jižní a západní Evropa
67
křesťanská. K rozšíření křesťanství na sever a na východ došlo v následujících třech staletích. Nejdůležitějším výchozím bo dem pro skandinávské země bylo opatství Corvey na Veseře (za lož. 882). Nejprve císař Ludvík Pobožný pověřil mnicha Ansgara (narozen roku 801 v Pikardii) šířením víry v Dánsku a Švédsku, pak papež Řehoř IV. roku 832 jmenoval Ansgara legátem pro severské národy a jmenoval ho biskupem hambur ským a brémským. Ansgar zemřel roku 865 v Brémách. - Ko lem roku 1060 bylo Dánsko plně křesťanské, misie ve Švédsku a Norsku se završuje rovněž v i l . století.
4 . M I S I E M E Z I SLOVANY Mezi 8. a 11. stoletím se obrátily ke křesťanství i východoevrop ské národy. Spolupůsobila tu opět souhra několika faktorů. Vlastní původní náboženství (zbožštění přírodních sil, obrana před démony) podlehlo křesťanskému pojetí Boha. Na tuto půdu padla slova misionářů, jejich odhodlanost a obětavost. Svou ro li sehrály také politické úvahy. Pro Řím a Franky znamenalo spojení dalších národních skupin s jejich církevní organizací stejně jako pro Konstantinopol rozšíření sféry moci a vlivu. Do misionářské horlivosti se vmísila i konkurence mezi Východem a Západem, mezi řeckou a latinskou církví. Ze slovanské strany mohlo být přijetí křesťanství součástí spojenecké politiky orien tované buď na franckou říši, nebo na Byzanc. Kromě toho být křesťanem bylo prostě „moderní", tato víra byla nutnou podmín kou příslušnosti k mocným a kulturně vůdčím národům. Nejprve se obrátili jižní Slované - Chorvaté a Srbové v 7. století. U Chorvatů působili misionáři, vyslaní Římem, Srbové se obrátili poté, co si je podmanil císař Heraklios. Slovinci (Korutanci) přijali křesťanství ve druhé polovině 8. století působením misionářů ze salcburské a pasovské diecéze. Bulha ři přijali křesťanství v 9. století: roku 864 se dal jejich král Bo ris s velkou pompou pokřtít v Konstantinopoli (v úsilí o samo-
68
statnou bulharskou církevní organizaci se přikláněl střídavě k Římu a k Byzanci, až se nakonec, především pod vlivem Me todějových žáků, rozhodl ve prospěch Reků). Žádost velkomoravského knížete Rostislava o věrozvěsty (862), adresovaná byzantskému císaři Michalovi, byla výrazem odporu vůči Frankům. Byli vysláni bratři Cyril (Konstantin) a Metoděj, kteří vešli do dějin jako „apoštolově Slovanů". Cyri lova metoda byla revoluční, protože kázal posluchačům v jejich mateřštině; nekryl politické začlenění závislostí církevní, nýbrž vychovával domácí klérus. Tomuto duchu odpovídal také jeho průkopnický „vynález": pomocí jím vytvořených liter dal slo vanskému jazyku vlastní písmo (hlaholici) a povýšil slovanštinu na kulturní jazyk. Toto vše snadno vyvolalo odpor ze strany pasovské a salcburské diecéze. Lze považovat jak za znamení moudrosti, tak i starosti o jednotu církve, že Cyril a Metoděj předložili svůj koncept ke schválení papeži. Dostalo se jim plné podpory, Hadrián II. je dal vysvětit (868) a církevní svěcení udělil také jejich slovanským průvodcům. Napětí tím bohužel odstraněno nebylo. Metoděje (jeho bratr zemřel v Římě několik týdnů po svěcení) uvrhli bavorští biskupové do vazby a drželi ho v ní po tři roky, znovu ho propustili až na papežův zásah a pak ho obžalovali v Římě pro nedostatek pravověrnosti. Me todějova návštěva v Římě v roce 880 ukázala nepravdivost všech obvinění. Od papeže dostal - přes protesty jihoněmeckých biskupů - svolení slavit mši ve slovanském jazyce. Jeho smrt roku 885 ovšem znamenala obrat: papež Štěpán V. přinutil Moravu slavit liturgii latinsky a na místa Metodějových žáků (kteří našli nové pole působnosti v Bulharsku) nastoupili ně mečtí duchovní. Vývoj ruské říše v evropskou mocnost přinesl bádání o po čátcích křesťanství u východních Slovanů nové impulzy. Celko vý obraz je ovšem pro nedostatek solidních pramenů zatížen četnými nejasnostmi. 31 Výrazným datem je křest kyjevského knížete Vladimíra. Ten přijal se svým lidem křesťanskou víru mezi léty 987 a 989 a záhy dostal ruku byzantské princezny
69
Anny, sestry vládnoucího císaře Basilea II. Vliv křesťanství je však prokazatelný již řadu let předtím. Kyjevskou říši založili Varjagové, obyvatelé pobřeží Baltské ho moře. Ti sjednotili roku 862 několik slovanských kmenů a roku 882 získal novgorodský varjažský kníže pod svou moc Kyjev. Nelze předpokládat, že Varjagové již byli křesťany, i když díky Ansgarově misii ve Skandinávii mohli o křesťanství něco vědět. O šedesát let později (944) se dovídáme ze smlou vy, uzavřené mezi Byzantinci a Rusy, že křesťané odpřisáhli do hody v kostele sv. Eliáše (v Kyjevě), pohané pak na jednom pa horku, zasvěceném bohu Perunovi 3 2 . Kněžna Olga, vdova po kyjevském knížeti Igorovi, se obrátila ke křesťanství roku 957 a od římskoněmeckého císaře Oty I. Velikého si vyžádala bisku pa. Ten poslal Adalberta z Kolína (pozdějšího arcibiskupa mag deburského a učitele sv. Vojtěcha - pozn. překl.), který se po ně kolika letech vrátil zpět bez úspěchu, snad kvůli Olžinu synu Svjatoslavovi, jenž se obrátil proti křesťanství. Zmíněným křtem Svjatoslavova syna Vladimíra se křesťanství stalo jediným ofici álním náboženstvím, byla převzata slovanská liturgie a cyrilice. Vladimírův syn a nástupce Jaroslav Moudrý (1015-1054) po kračoval energicky v otcově započatém díle dále, stavěl kostely, kláštery a školy a vytvořil církevní organizaci se sídlem v Kyje vě - kronikář Thietmar (Dětmar) z Merseburku se v roce 1018 33 zmiňuje o 400 kostelích v Kyjevě . Když došlo roku 1054 k cír kevnímu rozkolu mezi Římem a Konstantinopolí, pokračovaly přátelské vztahy s Římem i nadále až do konce 12. století 34 . Přijetí křesťanství národy Evropy nevytvořilo jen nábožensko - kulturní společenství „křesťanského Západu", muselo se ve zpětném pohledu jevit současníkům jako podivuhodné naplnění evangelního příslibu (široce sdílené očekávání konce světa v ro ce 1000 se mohlo zajisté kromě číselné mystiky a biblicko - te ologických spekulací opřít o Matoušova slova [24, 14]: „Toto evangelium o Božím království bude hlásáno po celém světě na svědectví všem národům. A teprve tehdy přijde konec"). Zdálo se nepochybné, že celý (známý) svět bude brzy spojený vírou
70
a jediným křtem. Na rozdíl od současnosti přitom méně stálo v popředí soukromé rozhodnutí pro víru než utváření státního a společenského života na základě principů víry. Nastupuje stře dověká souhra císaře a církve: hlásání a výklad poselství víry je úlohou církve, realizace víry v zákonech státu je úlohou císaře.
71
TŘETÍ KAPITOLA
Papež a císař jako nositelé jednoho křesťanského světového řádu 1. F R A N C K Ý K R Á L J A K O „IMPERÁTOR A AUGUSTUS" „Začátkem srpna přišel (král Karel) do Mohuče. Odtud táhl do Itálie... a dorazil se svým vojskem do Ravenny. Tam plánoval výpravu proti Beneventu. Po osmidenním pobytu se obrátil do Říma, zatímco vojsko vyslal pod vedením svého syna Pipina vyplenit Benevento. Den před jeho plánovaným příjezdem do Říma mu vyšel papež Lev s Římany naproti až Nomentu a pozdravil jej s velkou pokorou a úctou. Papež s ním na jmenovaném místě pojedl, pak před ním odjel do města (Ří ma) a pozdravil ho, když následujícího dne sestoupil z koně a vystou pil po schodech do baziliky sv. Petra, osobně, spolu s biskupy a klé rem. To se stalo osmého dne před prosincovými kalendami (24. listopadu). O sedm dní později svolal král shromáždění a vysvětlil, proč přijel do Říma. Od té doby se denně věnoval těmto cílům. Nejtěžší a nejrozsáhlejší část, do které se pustil, bylo vyšetření obvinění, vznesených proti pontifikovi. Když nikdo nechtěl zločiny dosvědčit, vzal papež před lidem, přítomným ve svatopetrské bazilice, do rukou evangelium a za vzývání Nejsvětější Trojice se očistil přísahou ze všech zločinů, které mu byly připisovány... Slavnost narození Páně oslavil (král) v Římě. Když se na hod Boží vánoční zvedl po modlitbě od hrobu apoštola (Petra), vložil mu papež Lev na hlavu korunu a vše chen římský lid se dal do křiku: ,Karlu, zbožnému Augustovi, Bohem korunovanému, velikému a mírumilovnému císaři, život a vítězství.' Po tomto oslavném volání mu holdoval po způsobu starých císařů ná stupce apoštolů a nahradil jeho titul .Patricius' (Ochránce) titulem Jmperátor a Augustus (císař)'." 1
72
To se stalo v roce 800. Zpráva franckých říšských letopisů se zdržuje jakéhokoliv hodnocení. To není proto, že by tato událost byla považována za nedůležitou. Provolání za „Imperátora a Augusta" znamenalo převzetí dědictví římských císařů. Bylo to zároveň odmítnutí konstantinopolského císaře, jehož nárok na vládu se vztahoval - po sesazení západořímského císaře Romula Augustula Germánem Odoakrem (roku 476) - i na západní část říše. Zní proto věrohodně, že podle zprávy jeho důvěrníka Einharda 2 byl Karel překvapený a pohněvaný, proto že nechtěl potíže s východním Římem. Přesto korunu přijal: „Závist a hněv (východo)římských císařů nad nabízeným titu lem snášel s velkou trpělivostí. Nad jejich urážkami vítězil svou vnitřní silou, jíž byl nad ně bezpochyby daleko povznesen - po sílal k nim četná poselstva a nazýval je ve svých listech bratry." 3 Ospravedlnění Karlova postoje přinášejí loršské anály (801): Římský trůn byl vlastně uprázdněn, protože Řekům vládla žena (Irena); mimo to byl v Karlově moci Řím, který byl vždy pova žován za sídlo císařů, i ostatní vládní města v Itálii, Galii a Ger manii. „Protože mu všemohoucí Bůh odevzdal všechna tato panství, zdálo se jim (papeži, kléru a křesťanskému lidu města Říma) správné, že s Boží pomocí a na přímluvy všeho křesťan ského lidu nosí tyto tituly. Takovou prosbu nechtěl král Karel odmítnout..." 4 Papežská kancelář nakonec zcela opomíjí vypo vězení loajality vůči Byzanci a mluví pouze o tom, že lid viděl Karlovu lásku a připravenost chránit svatou římskou církev, a proto ho provolal císařem 5 . Pestrost zpráv ukazuje, že si již tenkrát dosah událostí uvědo movali. Mezitím propůjčilo dějepisectví korunovaci symboliku, kterou nemohli současníci tušit: svazek mezi papežem a císařem jako nosných sloupů středověké Evropy, jako ideu souhry du chovní a světské moci, jako vizi, v níž dostává království Boží podobu politické skutečnosti - a zároveň jako stálého konfliktu o nezávislost nebo nadvládu nad partnerem.
73
Posvěcený král - ochráněná církev Jednání papeže Lva bylo více než jen gestem vděčnosti za Kar lovu pomoc proti římským žalobcům. Vztahy mezi papežem a vládci francké říše se upevňovaly již po několik generací. Nos ným bylo sblížení životně důležitých zájmů na obou stranách. Království potřebovalo podporu církve z důvodů vnitropolitic kých. Když se za Merovejců soustředila skutečná moc v rukou majordomů (nejprve správce královského dvora, pak nejvyšší úřad státní správy) a král živořil jen jako stínová existence, po třebovali tito k převzetí moci souhlas církve. Proto položil Pipin (Krátký) papeži otázku, „zda je dobré, aby vládli francké říši králové bez královské moci". Zachariáš odpověděl povzbudivě, že je lepší, „aby se králem nazýval ten, kdo má moc, než někdo bez královské moci - tím nebude porušen řád" 6 . Nato poslal Pi pin Merovejce Childericha III. do kláštera, dal se na říšském sněmu v Soissonsu zvolit za krále a pomazat franckými biskupy (roku 751). Jeho kralování se tak dostalo náboženského požeh nání, jež mu zajistilo loajalitu církve, vůči kterému se musel je vit každý akt neposlušnosti poddaných jako vzpoura proti Bohu. Zakotvení své vlády v náboženství musel Pipin považovat za velmi důležité, protože se nechal o tři roky později při papežo vě návštěvě v St. Denis znova pomazat spolu se svými syny Karlem a Karlomanem. Tím se stali králi „z Boží milosti", titul, který Karel Veliký použil roku 769 poprvé pro sebe. Papežové se cítili po zániku západořímské říše vydáni napos pas kočovným národům. Byzanc byla příliš vzdálená, její oddí ly přicházely pozdě a nedostačovaly, a po okázalých a střída vých pokusech Justiniánových (527-565) vojevůdců Belisara a Narsa o obnovení římského panství v Itálii se pozvolna ukazo valo, zejí k tomu prostě nedostačují síly a v budoucnosti se ne dala očekávat nějaká změna. Pro Římany vyrostl jejich biskup v uznávanou hlavu města, jež se nestarala pouze o záležitosti církve, nýbrž která zachránila obyvatele před hunským mečem, když roku 452 šel Lev naproti Attilovi k Mantově a odvrátil ho
74
od tažení na Řím, nebo když roku 455 získal od vandalských ná jezdníků slib, že ušetří město vraždění a ohně (musel strpět ple nění). V polovině 8. století se vynořilo nové nebezpečí: Langobardi. Již roku 739 se obrátil Řehoř III. na franckého majordoma Karla Martella s prosbou o pomoc a za jeho přispění vyjednal s langobardským králem Liutoprandem dvacetiletý mír. Avšak za nového vládce Aistulfa (od 749) dobyli Langobardi Ravennu (roku 751) a pochod na Řím byl už jen otázkou času. Papež zno vu hledal pomoc u Franků, Štěpán II. jel dokonce sám do Galie, aby se setkal s Pipinem v Ponthionu (Champagne). Král jej ujis til svou podporou a skutečně také v následujících letech zachrá nil Řím před obsazením Langobardy; papež potvrdil Pipinovi a jeho synům království a propůjčil jim titul „Patricius Romanorum" (Ochránce Římanů), který byl obyčejně vyhrazen byzant skému zástupci v Ravenně.
Od „ Patrimonia Petři" k papežskému státu Pipinova ochrana neuchránila Římany jen před tím, aby se stali kořistí Langobardů. Pipin ochránil i papežský, resp. církevní majetek, „Petrovo dědictví" (Patrimonium Petři). Od Konstanti nova obdarování se pozemkový majetek římské církve dále zvětšoval (dosahoval velikosti dnešního Švýcarska). Pipin tento majetek, zjevně nedotčený východním Římem, po svém vítěz ství nad Aistulfem potvrdil a sám rozšířil o Ravennu a některá další města, ležící jižně od ní: „Položil ve svatopetrském chrámu klíče od Ravenny a některých dal ších měst exarchátu spolu s královskou darovací listinou a daroval je tím Božímu apoštolovi a jeho nástupci, nejsvětějšímu papežovi, a všem jeho nástupcům, aby je navěky drželi a spravovali. Jednalo se přitom o Ravennu, Pensauro, Concu, Fano...(aj.)."7 Nejvyšší práva franckých králů nebyla sice nijak definována, ale na nároky Konstantinopole se bral zřetel stále menší. Východo-
75
římské císařství sice nebylo - půl století před Karlovou koruno vací - teoreticky popřeno, fakticky bylo ale odepsáno. Tento od stup zvýraznil Hadrián I. (772-795), když roku 774 požádal franckého krále o potvrzení Pipinova obdarování a o „darování Svatému stolci jemu patřících měst a země na věčné časy do pevného držení". Karel přání vyplnil a slíbil předat území „od Luny počínaje, včetně ostrova Korsika, državy v oblasti Suria, Mons Bardonis, Berceta, Parmy, Regia, Mantovy a Mons Sicilis, mimo to celý exarchát ravennský v jeho původním rozsahu, provincii benátskou a Istrii, konečně vévodství spoletské a beneventské" 8 . Od tohoto zabezpečení se papež cítil jako suverén: jeho listiny nebyly již datovány podle roků vlády císaře, ale po dle jeho vlastního pontifikátu; z mincí zmizel obraz císaře, jejž nahradil portrét papeže. Za Hadriána (nebo za jeho tří předchůdců) bylo vyhotoveno podle mínění historiků „Konstantinovo obdarování" (také Donatio Constantini nebo Constitutum Constantini), falzum pochá zející pravděpodobně z papežské kanceláře, které se snažilo za kotvit rovnost papeže s císařem jak rodem tak i vznešeností a přiznat mu univerzální církevní jurisdikci. V dokumentu Konstantin prohlašuje, že byl po křtu od papeže Silvestra zá zračně uzdraven z malomocenství: „Právě tak, jako nám patří pozemská císařská moc, tak máme my po dle našeho rozhodnutí i jeho (Boží) nejsvětější římskou církev náleži tě uctívat; a více než naše císařství a náš pozemský trůn má být slavně vyvýšen nejsvětější stolec svatého Petra, tím že mu propůjčujeme moc, slavnou hodnost, vládu a slávu císaře. A my rozhodujeme a nařizujeme, že má mít nejvyšší vládu nejen nad čtyřmi hlavními biskupskými sídly Antiochií, Alexandrií, Konstantinopolí a Jeruzalémem, nýbrž i nad všemi církvemi Božími na celém okrsku zemském, a ten papež, který právě předsedá nejsvě tější římské církvi, má být vznešenější a knížetem nade všemi kněžími celého světa, a podle jeho soudu se má řídit všechno, co náleží k bo hoslužbě nebo péči o pevnost křesťanstva.... Aby nebyla papežské hodnost menší, nýbrž aby byla ještě více než
76
vznešenost pozemských vládců vyznamenána mocí a slávou, předává me a přenecháváme podle našeho císařského práva náš palác jakož i město Řím a všechny provincie Itálie a západu, zemi i města, často jmenovanému blaženému papeži, našemu otci Silvestrovi, nejvyššímu veleknězi. Ustanovujeme pevným císařským rozhodnutím skrze tuto naši božskou svatou ruku a právoplatným výnosem, že jemu a jeho ná stupcům je přenechána vláda a moc a že vždycky zůstane v pravomo ci svaté římské církve. Proto považujeme za správné přeložit sídlo naší vlády a královské moci na východ a v provincii Byzanc vystavět na určeném místě měs to s naším jménem a tam zřídit sídlo naší vlády, neboť není správné, aby tam, kde ustanovil nebeský vládce prvního kněze a hlavu křesťan ské církve, vykonával pozemský císař svoji moc..."9 Papež jako císař na Západě - tím byl (v době sepsání) odmítnut jakýkoliv nárok východního Říma, ale také potvrzena církevní svrchovanost Říma nad východními patriarcháty. Není známo, jak bylo falzum použito ve své době - jeho znění nacházíme po prvé v pseudoisidorských dekretáliích z 9. století. Je jisté, že po celý středověk panovalo přesvědčení o hodnověrnosti Konstan tinovy donace a její text vedl k odůvodnění papežského nároku, než konečně humanisté v 15. století (Lorenzo Valla a Mikuláš Kusánský) prokázali její nepravost. Mnoho se dnes diskutuje o pozitivních a negativních důsled cích existence papežského státu. Zdá se jako protiklad chudé, nepolitické a slabé církve, která přesvědčuje pouze hlásáním a proměnou života. Mnozí poukazují na to, že existencí „Patrimonia Petři" byla usnadněna sociální činnost církve, nezávislost církevní správy i nezávislost papežských rozhodnutí. Z historického hlediska musíme konstatovat, že se církevní stát nestal nikdy politickou veličinou hodnou zvláštní pozornos ti a že nemohl soutěžit s mocnostmi ani počtem obyvatel ani hospodářskou silou. Vatikánský stát konce 20. století také uka zuje, jak se může církev spokojit s minimem teritoriální suvere nity, aniž by ztratila na působivosti. Na druhé straně můžeme dobře sledovat, jak existence církevního státu nutila papeže zvý-
77
razňovat v politice svoji důležitost - třeba aby zabránil sjedno cení jižní Itálie a Sicílie s říší. Státní suverenita je také sváděla k vydržování dvora, jenž by se rovnal, ba přesáhl dvory evrop ských knížat v okázalosti, kterou papežové - přinejmenším v době renesance - v rozporu s duchem evangelia pěstovali. Ve směs se však církevní stát jeví jako podřadné téma na poli pro blémů, jak se měla církev chovat k vlastnímu majetku a světské moci.
2. Císař - pán církve Z ochrany se stává vláda. Nic nemůže tento vývoj lépe ozřejmit než synoda v Sutri (asi 80 km severozápadně od Říma), na níž Jindřich III. rázně sesadil tři soupeřící papeže a nabídl k volbě Němce, bamberského biskupa Suitberta. To nebylo první sesa zení: Ota I. dal roku 963 na synodě sesadit Jana XII., spojence svých protivníků, stejně jako Římany zvoleného jeho nástupce Benedikta V. ve prospěch svého vlastního kandidáta Lva VIII. Otu III. ustanovil roku 996 za kandidáta svého příbuzného Bru na z Korutan (Řehoř V.) a dal s podporou Byzance uřezat zvole nému vzdoropapeži Janu XVI. uši, nos a jazyk a nechal jej na synodě sesadit. Přestože tato opatření - s výjimkou sesazení Benedikta V. řešila nouzový stav v církvi, sloužila také i císařovým zájmům. Již Lothar I. prohlásil za nutné před volbou papeže císařské schválení (roku 845), Ota I. pak (roku 967) vyžadoval před svě cením přísahu věrnosti. Kontrola kandidátů na nejvyšší úřad a obsazovaní biskupských stolců podřizovalo vposledku církev i v jejím duchovním poslání rukám „laiků" (i když se toto vědo mí teprve pomalu prosazovalo, protože král platil za posvěce nou, s biskupy srovnatelnou osobu). Papežům, často vystave ným vlivu římských šlechtických rodin, otevíral císařský dozor svobodný prostor; církvi, která chtěla dosadit do čela diecézí a opatství muže podle svých kritérií, znamenalo obsazování míst
78
králem a politika prebend (obročí) překážku, ohrožení jejího ná boženského poslání. V královském postoji se obrážela stará tradice. Obsazování církevních úřadů bylo v oblasti franckého panství od 6. století běžné 1 0 . Mnohá biskupství sice měla právo biskupské volby, fakticky však mohl úřadu dosáhnout jen kandidát schválený krá lem. To se jeví jen jako přirozené vzhledem k podpoře a ochra ně, kterou biskupové ze své strany dostávali od krále, zvláště při své misijní činnosti. Tak vysvětil Bonifác Pipinem jmenované arcibiskupy Remeše, Sensu a Rouenu, nebo papež Sergius na Pipinovo přání mnicha Willibrorda na arcibiskupa Frísů (roku 695). Tato praxe mohla poukázat také na teoretické zdůvodnění. Podle svého náhledu neměl král chránit církev jen proti vnějším nepřátelům, nýbrž měl pečovat o (vnější) církevní pořádek v ob lasti své vlády. Jedna taková definice tohoto sebepojetí se nám dochovala od Karla Velikého. Ten napsal roku 795 papeži Lvu III: „Nám přísluší s Boží pomocí bránit všude svatou církev Kristovu na venek zbraněmi proti útokům pohanů a proti pustošení nevěřícími, a vnitřněji upevňovat poznáním pravé víry. Vaše úloha, Svatý otče, je pozvedat jako Mojžíš paže k modlitbě a tak pomáhat našemu vojsku, aby tak na Vaše přímluvy pod Božím vedením a pod zárukou křesťan ského lidu byli vždy nepřátelé jeho svatého jména poraženi a jméno 11 našeho Pána Ježíše Krista aby vládlo po celé zemi." V tomto rozdělení úloh se může jevit srovnání s Mojžíšem ještě přijatelné, sotva ale omezení jeho role na modlitbu. Musí pře kvapit formulace, že Karel chce církev „vnitřně upevňovat po znáním pravé víry". Míněna je přitom pravděpodobně péče o náboženské vzdělávání lidu a kontrola kázně kléru (žádný král se sám neoznačoval za rozhodujícího teologického soudce), ale rozumí se také, že král postupoval proti heretikům a urovnával spory v církvi - řešení sporů v církvi mocí má pochybné výsled ky (jako na synodě v Mohuči, která odsoudila učení mnicha Gottschalka o predestinaci, jíž předsedal sám císař, nebo při se-
79
sazování soupeřících papežů, aniž by byly vyjasněny právní otázky). Ze jedinci sice nepřísluší považovat církev za jeden dům, ale že nese odpovědnost za její stav a vnitřní pořádek, je právě tak zřejmé, když Karel Veliký napomíná papeže Lva, aby „vedl počestný život, horlivě dodržoval svatá nařízení a aby zbožně vládl svaté církvi" 1 2 , nebo když roku 789 v „admonitio generalis" (všeobecné napomenutí) stanovuje podřízení biskupů metropolitům, připomíná kléru povinnost kázat a předepisuje římskou liturgii jako normu. V tomto směru pokračovali i jeho nástupci. Ludvík Pobožný zadal reformnímu koncilu v Cáchách v roce 816 stanovení způ sobu života kněží a řeholníků. Klášterům byla předepsána Bene diktova řehole, byly určeny jednotlivé normy pro jídlo a pití, noční bdění, liturgii a klauzuru. I světský klérus v kanovnických a kolegiátních chrámech musel žít v komunitách (společné dormitáře a refektáře), jemu ale bylo povoleno vlastnit soukromý majetek. Další nařízení z let 818/819 se týkala vlastnických (patronátních) kostelů. Názor, že vlastník má volnou ruku pro za opatření kostela jím zřízeného, vedl k různým výstřelkům: do sazený kněz žil v naprosté závislosti (byl také případně zbit), výnosy jeho půdy byly často pod existenčním minimem, jeho vzdělání a kvalifikace ustupovaly praktickým ohledům. Císař Ludvík zřídil biskupskou kontrolu nad postavením, způsobem života a propouštěním kněží, stanovil jejich základní zaopatření a zakázal svěcení nesvobodných na kněze. Seznam císařských „zásahů" až do vlády Jindřicha IV. by mohl ještě dlouho pokračovat. Jak bylo řečeno, vznikaly z císa řova pojetí jeho úřadu, které mělo dlouhou tradici. Církev dlou ho pociťovala takové jednání jako oprávněné nebo vhodné, nebyla-li schopna řešit svůj stav nebo svoje problémy vlastními prostředky. Již od Konstantinovy vlády považovala vždy za le gitimní povolat na pomoc rameno císařovo, jestliže jí neposta čovaly vlastní síly k prosazení rozhodnutí (např. proti donatistům a ariánům). Nesmí se také zapomínat, že za královskými nařízeními stáli duchovní rádci, kteří je navrhovali a s králem
80
probírali (např. Alkuin jako důvěrník Karla Velikého; Benedikt Aniánský, poradce Ludvíka Pobožného; clunyjský opat Odilo a Gerbert z Aurillaku jako přátelé Oty I I I ) .
Duchovní leníci Další vývoj spojil nerozlučně říši a církev: povýšení biskupů a opatů na leníky. Protože se stěží dalo zabránit dědičnosti jejich léna, zvolil Ota Veliký (936-973) vědomě tuto cestu. V pozadí stály trpké zkušenosti s jeho vlastními příbuznými, jimž dal v lé no Bavorsko, Švábsko a Lotrinsko a kteří se proti němu spojili a dokonce se spolčovali s Uhry, pronikajícími do země. V no vém řádu po vítězství v bitvě na řece Lechu (roku 955) vsadil Ota na církev: nejen že díky biskupům, žijícím v celibátu, odpa daly spory o dědictví, ale kromě toho se církev stále zasazovala o posílení jednoty říše. Propůjčením území a výsostných práv (soudních pravomocí, osvobození od cel, udělení tržního, min covního a celního práva) biskupům a opatům vznikala vzájem ná závislost. Pro krále bylo určení osoby leníka nezrušitelné (bi skup vložil svoje sepjaté ruce do otevřených, je objímajících rukou krále a složil přísahu, král mu předal biskupskou berlu a od Jindřicha III. také biskupský prsten); církev ze své strany přijímala nejenom závazek poslušnosti (např. vystrojit pro pří pad války ozbrojence, v míru být k dispozici pro službu vyslan ce a pro kontrolní úkoly), ale postupně její duchovní i světské povinnosti splynuly natolik, že se zdálo nemožným je od sebe odlišit. (Když Paschalis II. ve snaze ukončit spor o investituru přikázal roku 1111 německým biskupům, aby se vzdali svých lén a výsostných práv a tím umožnili svobodnou volbu biskupa, zvedla se taková bouře nevole, že se papež musel svého úmyslu rychle vzdát).
81
3. BOJ O B I S K U P A Světská a duchovní role biskupa mohly spolu souznít pouze v přesvědčivé osobnosti, pokud k tomu ještě přispěly příznivé okolnosti doby. Císař a církev se však s vnitřní důsledností hna li vstříc konfliktu: vlastní úřad se zdál zvládnutelný pouze za předpokladu závislosti toho druhého. Po celé dějiny církve lze sledovat vzájemné pokusy o podmanění, je však obtížné rozlišit, zda se periody šťastného partnerství uskutečňovaly za rovnosti sil nebo při zřetelné převaze jedné strany.
Teorie o vztahu církve a státu Nechybějí pokusy o založení vztahu církve a státu na nějaké te orii. Důrazně se zabýval touto otázkou papež Gelasius. Roku 494 napsal císaři Anastasiovi: „Existují totiž dvě moci, vznešený císaři, které řídí na nejvyšších mís tech tento svět: posvěcená autorita biskupů a císařská moc. Z nich je závažnější břemeno kněží, neboť ti musejí před Bohem vydat účty i za pozemské krále. Neboť Vy víte, nejmilostivější synu: i když sice pře vyšujete hodností celé lidstvo, přesto skloníte zbožně šíji před správ cem božských věcí a očekáváte od něho prostředky pro spásu duše. Stejně tak uznáváte, že při přijímání nebeských svátostí, když jsou pa třičně udělovány, jste pokorně přijímající, nikoli ten, kdo rozkazuje. V těchto věcech jste tedy závislý na úsudku kněží a nesmíte je podři zovat své vůli. Jestliže totiž i představitelé náboženství v oblasti státo právního řádu ochotně uznávají, že se vám dostalo císařské vlády Bo žím řízením, a proto také poslouchají vaše zákony, aby se ve světských záležitostech neprotivili vašim rozkazům, jak radostně pak, ptám se vás, je třeba poslouchat ty, kteří jsou ustaveni k udílení viditelných ta jemství?"1-1 Učení o dvou mocích se v následujících stoletích udrželo. Je tře ba poznamenat, že Gelasius vyvozoval obě plné moci bezpro středně z Boží vůle: jedna tedy nezávisí na druhé. Na jiném mís-
82
tě to říká jasněji: „Žádná (z obou mocí) nemůže pyšně tvrdit, že má obě hodnosti, a každá spravuje pouze oblast jí příslušející." 14 Duchovní autoritě byla v následující době sice přiznávána vyšší hodnost, zůstávalo ale u myšlenky dvou oddělených oblastí. S rostoucím významem Říma pro církevní jurisdikci se však ta ké měnilo sebepojetí papeže. Jak poznamenal Řehoř VII., smí (jenom) papež sesazovat a překládat biskupy, předsedat pro střednictvím svých legátů synodám, jen jemu jsou vyhrazeny všechny důležité záležitosti apoštolského stolce. Z této univer zální odpovědnosti vyplývají také důsledky vůči světské moci: papež „může vyvázat poddané z jejich závazků věrnosti vůči světské moci" a „je mu dovoleno sesazovat císaře" 1 5 . To, co praktikoval Řehoř VII. a co soukromě sepsal roku 1075 v „Dictatus Papae", ohlásil Bonifác VIII. roku 1302 v slavnostním pro hlášení: „K této jeho (papežské) moci patří podle učení evangelia dva meče, duchovní a světský. Neboť když apoštolově říkají: „Tady jsou dva me če" (Lk 22,38) - přirozeně v církvi, protože zde mluví apoštolově - ne říká Pán, že je to příliš, ale že to stačí. Skutečně, ten, kdo popírá, že i světský meč patří k plné moci Petrově, nedbá na slova Pána: „Vrať svůj meč na jeho místo" (Mt 26,52). Oba meče tedy patří k moci círk ve, ten duchovní i ten světský. Jeden je pro církev, druhý má církev vést; jeden rukou kněží, ten druhý rukou králů a vojáků, avšak na pří kaz a se strpěním kněží... Proto nemůže žádný člověk dosáhnout spásy, nepodřídí-li se řím skému veleknězi. To prohlašujeme, říkáme, definujeme a vyhlašuje me." 1 6 Už se nemluví více o samostatnosti světské moci. Jako „náměs tek Kristův" se papež považuje za nej vyššího pána světa, který řídí pozemskou moc, sám ale „nemůže být souzen lidmi, ale jen Bohem" 1 7 . Tomuto vrcholu papežského nároku z počátku 14. století předcházel boj o investituru, při němž římskoněmecký císař podstoupil cestu do Canossy. Také tato událost, tento nečekaný obrat mezi rokem 1046, kdy Jindřich III. sesazoval a dosazoval
83
papeže, a rokem 1077, kdy se Jindřich IV. objevil bosý a v kajícnickém rouchu před papežem, dlícím na hradě v Canosse, měl rozsáhlou předehru, která vyvrcholila v přesvědčení, že blaho církve souvisí nerozlučně se svobodnou, jenom církve se týkají cí volbou jejích biskupů a opatů. Nikdy nechyběl odpor a protesty proti investituře (=dosazení do církevního úřadu), praktikované franckými králi. Za doby Ludvíka Pobožného (814-840) požadovali svobodu biskupské volby teologové Agobard a Florus z katedrální školy v Lyonu. Podobně vystupoval i opat Wala z Corbie; pro něj zahrnovala církev dva stavy, „kněžský" a „královský", přičemž - závažné rozlišení - řadil krále přes jejich pomazání mezi laiky. Svobodu biskupské volby požadovali i za Ludvíka III. (879-882) západofranští biskupové pod vedením Hinkmara z Remeše.
Vliv Čluny Toto ojedinělé volání, vztah mezi církví a králem nepříliš pod statně měnící, dostalo zcela novou váhu poté, co v církvi získa lo prostor clunyjské hnutí. Tento klášter, založený roku 909 akvitánským vévodou, byl od svého počátku podřízen přímo Svatému stolci a byl tedy uchráněn manipulace ze strany bisku pa nebo vévody. Nejen že jeho přísná řehole přitahovala mnoho kandidátů (v 90. letech v něm žilo již 200 mnichů), za reformy mu byly podřízeny četné jiné kláštery, takže spolu s nově za loženými měl clunyjský svaz kolem roku 1100 asi 2000 pobo ček. Vedle pěstování liturgie, modlitby, života v odloučenosti a mlčení vystupovali „clunyjští" intenzivně proti manželství kněží, proti udílení církevních úřadů laiky a proti jejich prodá vání (simonie) a v širokém slova smyslu proti jakékoliv vládě laiků nad církví. K tomu přispěla šťastná konstelace: za 155 let se vystřídali ve vedení kláštera pouze tři opati (Majolis, Odilo a Hugo), kteří zaručili, vybráni svými předchůdci, neobvyklou kontinuitu.
84
Roku 1073 se stal clunyjský mnich jménem Hildebrand pape žem Řehořem VII. Ten neváhal zahájit reformu církve v duchu clunyjských ideálů. Na římské postní synodě o rok později ob novil a zostřil dekrety svých předchůdců proti simonii a proti manželství kněží (to poslední vedlo v Německu a ve Francii k bouřlivým diskusím, a trvalo mnoho desetiletí, než byly před pisy o celibátu uznány). „Libertas ecclesiae", svoboda (od vlády laiků) zůstávala předpokladem každé reformy, i když díky dobrým vztahům Ře hoře VIL s mladým králem Jindřichem IV, které zpočátku pa novaly, nebyla aktuální. Tento názor se v této době prosadil již v širších kruzích. Byly také již podniknuty první rozhodující kroky: roku 1059 zbavil Mikuláš II. římské šlechtické rodiny vlivu na volbu papeže: jeho dekret ponechával právo volby jen kardinálům. Císaři byla zajištěna jen „náležitá úcta a čest", ale žádné ustanovující právo nebo právo veta. Tato lateránská syno da zakázala přijímání církevních úřadů z rukou laiků, bez ohle du na to, zda přitom byly vyžadovány peníze nebo ne.
Konfrontace Na římské postní synodě roku 1075 obnovil Řehoř VII. posledně uvedená rozhodnutí, zvláště odmítl předávání biskupského úřadu německým králem. Když v temže roce Jindřich dosadil milán ského biskupa, pohrozil mu papež v případě opakování klatbou a sesazením. Král se rozhodl pro konfrontaci. V lednu 1076 dal na říšském sněmu ve Wormsu Řehoře VII. sesadit. 26 přítom ných biskupů tento závěr potvrdilo, připojila se k tomu synoda lombardských biskupů v Piacenze. Ve svém dopise „mnichu Hildebrandovi" odsoudil Jindřich Řehořův nárok, odporující tradici: „Považoval jsi naši pokoru za strach, a proto jsi se nebál povstat proti naší královské moci, propůjčené Bohem; odvážil jsi se hrozit, že nám ji odebereš, jako kdybychom od tebe přijali království, jako by králov ská a císařská vláda nespočívala v rukou Božích, ale tvých...
85
Také mne, pomazaného - byť nehodného mezi pomazanými - za krále, jsi se dotkl, mne, o němž tradice svatých Otců učí, že může být souzen pouze Bohem, a jež ujišťuje, že nemohu být sesazen za žádný zločin, leda že bych se - ať je to ode mne daleko - odchýlil od víry. Neboť i Juliána Apostatu nepodřídili svatí biskupové ve své moudros ti vlastnímu soudu, ale odevzdali ho k odsouzení a sesazení Bohu. Sám svatý Petr, pravý papež, volá: „Bojte se Boha a ctěte krále"; ty mě ale haníš, protože se nebojíš Boha, který mě ustanovil. Proto nevyjmul svatý Pavel na místě, na němž nedovoluje ani ne beskému andělovi učit něco jiného, ani tebe, který učíš něco jiného. Říká totiž: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!!" (Gal 1,9). Proto pak sestup ty, prokletý touto kletbou a rozsudkem všech našich biskupů a námi zatracený, opusť stolec apoštolů, který sis přivlastnil. Jiný vystoupí na stolec svatého Petra, někdo, kdo nezastírá násilí zbožností, ale učí čistou nauku svatého Petra. Já, Jindřich, z Bo ží milosti král, říkám spolu se všemi svými biskupy: Odstup, od stup!" 18 Řehoř odpověděl do čtyř týdnů. V listě z 15. února 1076 formu lovaném jako modlitba ke svatému Petrovi zdůvodnil Jindřicho vo sesazení: „Tvou (Petrovou) milostí je mi dána od Boha moc svazovat a rozvazo vat na nebi a na zemi (srv. Mt 16). Na to spoléhám, a na svrchovanost a ochranu tvé církve, ve jménu všemohoucího Boha, Otce i Syna i Du cha svatého, skrze jeho moc a pověření zakazuji králi Jindřichovi, sy nu císaře Jindřicha, který povstal v neslýchané pýše proti tvé církvi, ří zení celé říše Němců a Itálie a zbavuji všechny křesťany pout přísahy, kterou mu dali nebo dají, a zakazuji, aby mu někdo sloužil jako králi. Je přece správné, aby ten, kdo se snaží zmenšit vznešenost tvé církve, sám svoji domnělou vznešenost ztratil. A protože on jako křesťan opovrhl poslušností a nevrátil se k Bohu, kterého opustil, protože se spolčil s proklatci a mými napomenutími, určenými k jeho spáse, jak víš, pohrdal a oddělil se od tvé církve ve snaze ji rozdělit, svazuji jej na tomto místě klatbou, a tak jej svazuji v důvěře v tebe, aby to národy věděly a uznaly: ty jsi Petr, a na tvé ská le postavil Syn živého Boha svoji církev, a brány pekelné ji nepřemo hou" (Mt 16,18).19
86
Tedy vzájemné sesazení a klatba s dosud nevídanou ostrostí. Srážka dvou pojetí úřadu, které při současné nemožnosti vzá jemného odpoutání nebo možnosti podmanit jeden druhého již nešlo vzájemně sjednotit: král bez duchovní kompetence, církev bez (dostatečné) světské moci, oba spolu nerozlučně spojeni v celkové struktuře. Jestliže na počátku sporu stála vůle církve po sebeurčení, po vymanění z vlivu laiků, pak šlo nyní o zásadní vztah papežské a královské plné moci. Jindřich IV. reagoval nejprve takticky: zvolil podrobení. Německá knížata mu hrozila sesazením, nezbaví-li se klatby do jednoho roku. Tím, že se objevil před Ře hořem jako kajícník a přinutil jej ke zrušení exkomunikace, vzal německým knížatům právo odmítat mu poslušnost. Přesto se Rudolf Švábský prohlásil v březnu 1077 za vzdorokrále. Násle dující roky proběhly ve znamení Jindřichových bojů o jeho krá lovský nárok. Když se papež postavil po jistém váhání na Ru dolfovu stranu a dal znovu Jindřicha do klatby (roku 1080; král mu údajně pohrozil vzdoropapežem, neexkomunikuje-li Rudol fa), nechal Jindřich zvolit vzdoropapežem ravennského arcibis kupa Wiberta (Klement III.). Současný plán přemoci Řehoře vo jensky ztroskotal na Normanech, kteří mu přispěchali na pomoc. Obrat Jindřichovi nepřinesla ani Řehořova smrt roku 1085 v Salernu. Po krátkém šestiměsíčním pontifikátu Viktora III. se stal nejvyšším pastýřem opět mnich z Čluny - Urban II., který ob novil zákaz laické investitury, klerikové navíc nesměli žádnému laikovi skládat přísahu. Urban podporoval proti Jindřichovi IV. (Rudolf Švábský mezitím zemřel) jeho syna Konráda, který pře šel roku 1093 k papežské straně. Urbanův nástupce Paschalis II. (od roku 1099) dal Jindřicha znovu do klatby (roku 1102), ačko liv jeho vzdoropapež (Klement III.) se rozžehnal se životem (t 1100). Jindřich zemřel roku 1106. Poslední roky jeho života byly zastíněny bojem proti jeho synovi Jindřichovi (V), který jej oklamal, uvěznil a poté donutil vzdát se trůnu.
87
Rozlišení duchovního a světského Po Jindřichově smrti pokusy o vyřešení boje o investituru pod robením soupeře pokračovaly. Jako král se Jindřich V. nechtěl starých práv na investituru vzdát. Když dal uvěznit papeže ve svatopetrské bazilice a ten po dvouměsíčním věznění souhlasil s investiturou biskupů prstenem a berlou, zdálo se, že je blízko vítězství. Mezi všemi francouzskými biskupy, kteří sledovali li nii zemřelého papeže Řehoře, ze zvedla bouře protestů. Papež se cítil nucen toto „ničemné privilegium" („pravilegium" místo „privilegium") odvolat a přidat k tomu Jindřichovu klatbu, vy hlášenou na více synodách (1115). Paralelně k tomuto po desetiletí trvajícímu sporu se rozvíjelo duchovní úsilí o jasný popis a respektování práv krále a církve. Základní pokrok přinesly úvahy církevního právníka Iva z Chartres. Ten od sebe odlišil „duchovní" aspekt („spiritualia") od „světského" nebo „časného" („temporalia"). Laiky nemohly být proto předávány duchovní symboly biskupské hodnosti (prsten a berla), nýbrž ty symboly, které provázely předání léna. Byla také dovolena přísaha věrnosti králi. Podle těchto představ byla upravena na konci 11. století (kolem roku 1098) investitura ve Francii a roku 1105 v Anglii. Jejich příklad vedl roku 1122 k wormskému konkordátu mezi papežem Kalištěm II. (od roku 1119) a Jindřichem V., který, zbaven klatby, se zřekl investitury berlou a prstenem. Svobodně zvolený biskup měl být dosazen do léna předáním žezla, v Německu před biskupským svěcením (přičemž odmítnutí krále mělo za následek odklad svěcení), v Itálii a v Burgundsku po svěcení (tam německému králi nezá leželo tolik na tom, kdo se stane biskupem, tím spíše ale na tom záleželo papeži).
88
Rozšíření
papežské jurisdikce
S touto úpravou bylo možné žít: zaručovala životně důležité záj my oběma stranám, byla však přesto vítězstvím církve, která zí skala svobodu. Zároveň byl rozhodnut boj o směr ve vlastních řadách. Jindřichova cesta do Canossy představovala také signál pro jeho biskupy: král se proti klatbě a jejím důsledkům nemo hl bránit, jejich vlastnímu postavení nabízela loajalita vůči pa peži větší jistotu než přísaha věrnosti králi. Svobodná církevní volba, jak ji stanovil wormský konkordát, ponechávala sice krá li v jednotlivých případech možnost odmítnutí, vesměs ale mo hl jen postavit ty protikandidáty, o jejichž loajalitě církvi bylo volební grémium přesvědčeno. Papež boj o svoje biskupy vy hrál, nejen proti králi, ale i proti biskupům samotným, i když to to vítězství tehdy nebylo ve svém dosahu ani známé ani defini tivní. Posílil vývoj, který můžeme sledovat od poloviny 9. století. S rostoucím uvědoměním moci svazovat a rozvazovat, o kterou se opíral již Lev Veliký (440-461), šlo ruku v ruce rozšíření pa pežské jurisdikce, a to nejprve v západní části někdejšího impé ria. Zatímco se volba a svěcení biskupa odehrávala ve značné míře nezávisle na Římu, budovala kurie důsledně svoji funkci rozhodující instance ve vnitrocírkevních sporech. Od Mikuláše I. (858-867) lze úsilí o ústřední vládu v církvi zřetelně rozpoz nat. Papež předvolal ravennského metropolitu do Říma (roku 861) a zakázal mu jmenovat sufragánní biskupy bez papežského schválení. Roku 863 sesadil arcibiskupy v Kolíně (nad Rýnem) a v Trevíru za to, že se v manželském konfliktu Lothara II. ne drželi papežských pokynů, remešského arcibiskupa Hinkmara přinutil vzít sesazení biskupa Rothada zpět. Za jeho pontifikátu nebo za jeho předchůdců vznikly tzv. „pseudoisidorské dekretálie", sbírka koncilních usnesení a zčás ti pravých, zčásti zfalšovaných papežských listů, která měla za úkol podpořit římskou svrchovanost. Lze se domnívat, že její vydavatel, který se jmenoval Isidor Mercator (současníci věřili,
89
že je tím míněn sevillský biskup Isidor [f636]), pocházel z remešské diecéze a že chtěl svými falzy pomoci biskupům proti metropolitům tím, že posílí papežský primát. Jeho myšlenky že papež je hlavou celého světa (caput totius orbis) a že jemu (a ne králi) přísluší svolávat synody a potvrzovat je, že je při ža lobách proti biskupům odvolací instancí a že pouze jemu patří ve všech důležitých záležitostech poslední rozhodnutí - se staly v již zmíněném „Dictatus Papae" (1075) Řehoře VII. pevným papežským přesvědčením. Metropolité byli svázáni s Římem propůjčením palia (bílý pás široký asi dlaň s vytkanými šesti černými křížky), odznaku arcibiskupské hodnosti. Od 11. stole tí jim už nebylo palium zasíláno, ale předáváno pouze v Římě. Od 12. století musejí vykonat každé čtyři roky návštěvu u kurie (tzv. „visitatio liminum Apostolorum" - „návštěva u prahů apo štolských", tj. u hrobů apoštolských knížat, dnes musí každý diecézní biskup podat vždy po pěti letech papeži zprávu o stavu své diecéze). 2 0
4. KONEC CÍRKEVNÍHO SPOLEČENSTVÍ S KONSTANTINOPOLÍ Oddělení řeckého východu spadá do doby, kdy papežové začali chápat péči o celou církev i jako právní nárok. Z pověření Lva IX. vyžadoval kardinál Humbert ze Silva Candida od konstantinopolského patriarchy poslušnost a zdůvodňoval ji univerzál ním nárokem na vedení, který byl podle evangelia předán řím skému biskupovi jako nástupci sv. Petra. Když se Michael Kerularios neumoudřil, sepsal Humbert exkomunikační bulu a položil ji 16. července 1054 před věřícími, shromážděnými k bohoslužbě, na oltář chrámu Hagia Sofia. Patriarcha odpově děl odvetnou exkomunikací. Dosavadní rozdělení římského a ortodoxního křesťanstva bylo zpečetěno. Vinou Západu? Historikové (jako např. K. Bihlmeyer a H. Túchle 2 1 ) v tom spatřují jen to, že se „skryté schizma změ-
90
nilo v otevřené". Skutečně agresivní odlišnost mezi řeckým vý chodem a latinským západem, rivalitu mezi Římem a Konstantinopolí bylo možné sledovat daleko do minulosti. Již na chalcedonském koncilu roku 451 vznikl odpor proti rozhodnutí, že biskupský stolec „nového Říma" (Konstantinopole) má požívat stejných výsadních práv jako starý Řím. Papež Lev I. odmítl po tvrdit závěry tohoto koncilu, ačkoliv ho o to jeho účastníci a cí sař Marcián žádali. Touha Konstantinopole po samostatnosti, podpořená přítomností císaře, se projevila i ve vlastním vývoji liturgie, náboženských zvyků a teologických názorů. Východ vyčítal „Římanům" odklon od pravého Kristova učení a označo val pouze svoji nauku za „ortodoxní" (pravověrnou). Situace se vyhrotila, když papež rozšířil svůj politický i církevní vliv i na jižní Itálii a Dalmácii. K první roztržce došlo roku 867. Při sporu o stolec patriarchy se na papeže obrátil Ignatios, donucený k odchodu svým nástupcem Fotiem, podporova ným císařem. Fotios přitom vznesl nárok na jurisdikci v jižní Itálii a vystupoval proti působení římských misionářů v Bulhar sku. Mikuláš I. požadoval Fotiovo sesazení. Výsledkem byla sy noda východních patriarchátů (k nim patřily ještě Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém), která vyloučila - za císařovy přítom nosti - římského biskupa za herezi z církve. Schizma naštěstí netrvalo dlouho. Nový císař Basileios I. se přiklonil zpět ke sta rému patriarchovi a navázal znovu vztahy s Římem. Na koncilu shromážděném v Konstantinopoli v 1. 8 6 9 - 8 7 0 byl sice Fotios okamžitě na žádost papeže Hadriána II. exkomunikován, přesto se však stal již o osm let později znovu patriarchou. Po Ignatiově smrti směl s císařovou přízní znovu zaujmout svoje staré místo a protože latinská církev očekávala pomoc Byzance proti Saracénům, byl papež Jan VIII. ochoten jej uznat. Na tom mů žeme poznat, jak hluboko pronikaly do života církve politické a panovnické zřetele a jak málo byla zbraň exkomunikace po užívána jen proti přestupkům proti víře a mravům. Křehká dohoda nevydržela novou zátěž, která vyšla od Kerularia (Cearularius), jenž byl patriarchou od roku 1043. Těžko ří-
91
ci, co ho podnítilo více: zda úmysl zabránit papežské jurisdikci v jižní Itálii, nebo touha zamezit (podle jeho názoru) chybnému vývoji západní církve, anebo ctižádost zastávat ve východní církvi podobnou pozici jako papež (Konstantinovu donaci poz ději vztáhl na biskupský stolec svého města). V každém případě vedl svoje tažení za oddělení vědomě a důsledně. R. 1053 uza vřel latinské kostely a kláštery v Konstantinopoli. V listě, jehož byl iniciátorem, ostře kritizoval západní „omyly": nekvašený chléb (azyma) používaný pro hostie, požívání zadušených zví řat, v nichž je ještě krev, omezování zpěvu Aleluja v postní do bě, prosazování celibátu kněží. Později se přidalo obvinění z mylného pojetí Ducha svatého, který podle latinského vyzná ní víry vychází „z Otce i Syna" (filioque), zatímco správně zně ní musí být podle řeckého pojetí „z Otce skrze Syna." Snad by byla nějaká moudrá reakce tyto útoky odvrátila, ale osud chtěl, že na Západě spravoval církev papež, prosazující nárok na pri mát. K tomu byl navíc kardinál Humbert da Silva Candida (z Moyenmotiers), jehož papež pověřil vyvrácením obvinění a kterého pak také do Konstantinopole poslal, stejně inteligent ní jako domýšlivý. Nespokojil se teologickou obranou, ale napa dl ze své strany Reky a prohlásil ve svém spise „Dialogus" (1053) manželství kněží, povolené na Nicejském koncilu roku 325 a na Východě praktikované, za „smilstvo" a jejich pojetí Ducha svatého za kacířství. Nadto ještě pohrozil exkomunikací. Památný 16. červenec se tedy jevil jako den odloučení, trva jícího po staletí. Do schizmatu byly zataženy i církve závislé na Byzanci - tedy církve na Rusi a na území Rumunska, Bulharska a Srbska. Ze rozkol nezavinili jedinci, ukazuje skutečnost, že nebyl odstraněn ani později, resp. že pokusy o znovuvytvoření církevního společenství (např. 2. koncil v Lyonu roku 1274 ne bo unijní koncil ve Florencii-Ferraře v roce 1439) neměly dlou hé trvání. Vztahy s řeckou ortodoxní církví se průběžně zlepšo valy až v tomto století. To vedlo ke vzájemnému zrušení exkomunikace 7. prosince 1965 ve stejnou hodinu v Římě a Konstantinopoli.
92
5. T O U H A PO OPRAVDOVÉM KŘESŤANSTVÍ Svazek církve a říše nebyl jen zdrojem neustále se opakujícího napětí. Otevíral pro náboženské nadšení obzory a úkoly, jaké náležely v době velkých objevů ve světské oblasti státům. Sna ha vypořádat se s nimi vyvolala množství hnutí a osobností, kte ré mohou ve zpětném pohledu (odhlédneme-li od stinných strá nek) vyvolávat dojem doby slávy a rozkvětu 2 2 . Ten, kdo se narodil v 11. - 13. století, se mohl stát rytířem, mnichem nebo učencem - v žádné z těchto oblastí nemusel pokračovat po stá ru, nýbrž stál na počátku činu, vzbuzujícího nadšení, na počátku doby těhotné událostmi.
Křížové výpravy „Už dlouho utiskuje bezbožný národ Saracénů svatá místa, po kterých chodil Pán, svou tyranií a podrobuje si a zotročuje věřící. Na svatá místa přišli psi a to nejsvětější je znesvěceno. Lid, který oslavuje pra vého Boha, je ponížen... Chrám Páně, z něhož Ježíš vyhnal ve svatém zápalu kupce a prodavače, aby se dům jeho Otce nestal peleší lotrov skou, se nyní stal sídlem ďáblovým. Město Krále králů, které jiným da lo zákony pravé víry, musí sloužit pohanské pověře. Chrám svatého Zmrtvýchvstání, místo Pánova spočinutí, je pod panstvím těch, kteří na zmrtvýchvstání podíl nemají, naopak budou muset sloužit jako slá ma k udržování věčného pekelného ohně... Ozbrojte se, milovaní bratři, Boží horlivostí, připněte na svoje bo ky meč, vyzbrojte se a staňte se syny Mocného! Je lépe zemřít v boji, než vidět náš lid a svaté trpět. Ten, kdo hoří pro Boží zákon, ten se při pojí k nám. Chceme pomoci našim bratřím. Vydejte se na cestu, a Bůh bude s vámi. Obraťte zbraně, s nimiž trestuhodně proléváte krev svých bratří, proti nepřátelům křesťanů a křesťanské víry. Zloději, lupiči, žhá ři a vrazi nedojdou do Božího království; vykupte si dostatečnou po slušností milost Boží, aby vám rychle odpustil vaše hříchy, jimiž jste vzbudili jeho hněv, pro tyto zbožné skutky a spojené přímluvy svatých. My ale odpustíme skrze milosrdenství Boží a s podporou svatých apo-
93
stolů Petra a Pavla všem věřícím, kteří se chopí zbraně proti pohanům a vezmou na sebe břímě poutě, všechny tresty, které na ně církev uva lila za jejich provinění. A jestliže tam někdo podstoupí opravdové po kání, může s jistotou věřit, že mu budou odpuštěny jeho hříchy a do stane se mu ovoce věčného života."23 Touto řečí (která je tradována ve vícero, ne zcela identických verzích) rozdmychal Urban II. první křížovou výpravu. Přednesl ji 27. listopadu 1095 na synodě v Clermontu. Tisíce posluchačů, které se kvůli velkému návalu shromáždily na volném prostran ství, propukly v nadšené volání: Deus lo volt - Bůh to chce. S křížem z červeného plátna, který si připínali na plece, přebíra li také posvátný závazek zúčastnit se křížové výpravy. Jedním z prvních byl Raimund IV., hrabě z Toulouse: později se připoji li dolnolotrinský vévoda Gottfried z Bouillonu spolu se svým bratrem Balduinem z Boulogne, mocný flanderský hrabě Ro bert II., vévoda Robert z Normandie a Normané Bohemund z Tarentu, nejstarší syn Roberta Guiscarda, provázený svým synov cem Tankredem. Nejen rytířstvo, „ale i chudí byli zachváceni plamenem horlivosti, takže se žádný z nich nezdržoval pomyšle ním na své skromné příjmy nebo přemýšlením, zda si může do 24 volit vzdát se svého domu, své vinice nebo svého pole" . To po slední způsobil vliv muže, který se v očích lidu o vznik křížové výpravy zasloužil více než kdo jiný: Petr Eremita (Poustevník), zvaný také Petr z Amiensu podle biskupství, kde se narodil. Procházel severní Francií jako potulný kazatel oděný do hrubé kutny, chudý, bosý, bez potravy, dělící se o almužnu. Ten vyrazil na východ již v dubnu 1096, a to s „nesmírným" množstvím, ačkoliv oficiální termín stanovil papež na 15. srpna téhož roku. „Úspěch clermontské výzvy je dodnes ne úplně vysvětleným a už vůbec ne dokonale vysvětlitelným jevem" - k tomuto vý sledku docházejí odborní historikové jako např. H. E. Mayer 2 5 . Mezitím se objevily některé motivy, které k tomu přispěly: ros toucí ohrožení Araby (Španělsko, jižní Itálie, Malá Asie); pros ba východního Říma o pomoc; po staletí živá myšlenka poutí na svatá místa v Palestině; jistota odpuštění hříchů a prominutí
94
trestů za hříchy; ekonomické a sociální problémy rytířského sta vu; vidina dobrodružství a kořisti. V tom bylo zahrnuto i nábo ženské nadšení a ochota k oběti: záleželo na jednotlivcích, zda to byla jen ozdoba navenek nebo vlastní hnací síla - to se mo hlo projevit až v průběhu dalších událostí. Velmi brzy se ukázalo, že křižáci uměli bojovat a umírat: ne vzdávali se ani při velkém strádání. Ale válečné řemeslo dikto valo i jim svoje zákony: jejich cestu provázelo plenění a excesy. Touha po penězích a nenávist, posílená náboženskými argumen ty, a agitace jednotlivců, zvláště hraběte Emericha (Emicha) z Leiningen, vedly k povraždění četných Židů ve Spýru, Mohuči, Wormsu, Xantenu, Neussu, Trevíru a Metách. Biskupové a křesťanští spoluobyvatelé se často marně pokoušeli - snad ze soucitu - procházející hordy mírnit. Východisko nalezli jen v Kolíně: po více dní se každý Žid ukrýval u spřáteleného křes ťana, než zuřiví poutníci zase odtáhli. Zástupy, které táhly přes Uhry s Petrem z Amiensu, se záso bovaly po svém. „Nikdo už nepomyslel na to, že by si koupil po třebné věci; každý žil jak mohl, vraždami a rabováním, a všich ni se chvástali nepochopitelnou drzostí, jako by už hospodařili 26 u Turků." Zbožný poustevník už nebyl schopen tyto propuka jící vášně krotit, ovšem Uhři se ale bránili a mnoho lupičů zabi li. Do Konstantinopole z nich došla pouze menší část. Ta se od vážila, aniž by vyčkala na přicházející rytířské vojsko, na maloasijský břeh (6. srpna 1096) a byla tam při jedné srážce s Turky úplně vyhlazena (21. října). Hlavní vojsko dorazilo do Konstantinopole v dubnu 1097. Po obtížných jednáních o tom, komu by vlastně měla patřit dobytá území, při nichž nakonec knížata uznala svrchovanost byzant ského císaře Alexia (aniž by se tím později řídila), začal v květ nu pochod Anatolií. Po vítězných šarvátkách stanuly oddíly 21. října před Antiochií, která byla klíčem k Sýrii. Do města se jim podařilo vtáhnout až 3. června následujícího roku pomocí vlast ní lsti a cizí zrady. Edessu získal bez boje již v únoru Balduin. Vytoužený Jeruzalém spatřili křižáci 7. června 1099. Brzy hro-
95
žilo nebezpečí, že se obležení změní v důsledku nedostatku vo dy a kvůli vedru ve fiasko; k tomu se ještě blížila egyptská ar máda. Vize křižáka Petra Desideria slibovala pád města během devíti dní, jestliže bojovníci podstoupí půst a ve slavnostním procesí obejdou město. Poslední prošlo 8. července. O pět dní později začal útok a 15. července se podařilo překonat hradby. Po dosažení města neznalo opojení vítězů hranic, pohltilo kaž dého, na koho narazili: „Poté co naši konečně srazili pohany k zemi, chopili se v chrámu vel kého množství mužů a žen, a zabíjeli je nebo nechali žít, jak se jim zlí bilo. Křižáci brzy probíhali celým městem a uchvacovali zlato, stříbro, koně a mezky, rabovali domy přeplněné bohatstvím. Potom, šťastní a plačíce radostí, naši vyšli uctít hrob našeho Vyku pitele a vzdávali mu svoje díky. Následujícího dne vylezli naši na stře chu chrámu, brali Saracény, muže a ženy, a mečem jim sráželi hlavy. Někteří se vrhali z výšky chrámu dolů. Tento pohled naplnil Tankreda rozhořčením. Naši rozhodli v radě, že každý má udělovat almužny a modlit se o to, aby Bůh vyvolil toho, kterého si přeje mít za vládce ostatních, aby spravoval město. Byl také vydán rozkaz vyhodit z města všechny mrt vé Saracény kvůli nesmírnému zápachu, neboť celé město bylo naplně no jejich mrtvolami. Živí Saracéni tahali mrtvé z města a házeli je na velké hromady. Nikdo tehdy neslyšel ani neviděl podobnou krvavou lázeň mezi pohany. Hranic bylo jako patníků, a nikdo mimo Boha ne znal jejich počet."27 Tato zpráva neznámého křižáka (jeho údaje potvrzují i jiné pra meny) dobře odráží pozoruhodnou směs protikladů v lidském srdci: rytíři, „šťastní a plačící radostí", klečí u Kristova hrobu, a pár hodin předtím a potom byli posedlí lačností po majetku a krvi. Oni sami se hrozili nad svými činy a litovali jich v kajíc ném procesí. Evropa nadšeně přijala, že hrob Páně je znovu v křesťanských rukou. Křížové výpravy pod korouhví, nebo pod pláštíkem religio zity? Odpověď závisí i na osobním rozhodnutí uznat víru jako původní skutečnost a nejenom za pláštík, za který se schovají
96
lidské potřeby. Přes zmíněnou brutalitu a utrpení, které přece známe i z jiných válek, byla křížová výprava pro většinu účast níků, zvláště pro urozené, odříkáním a rizikem, před nímž ro zumné zvážení vlastních zájmů muselo odrazovat; neboť roz hodnutí muže přijmout kříž bylo pro ženu a děti, i pro něj samotného většinou rozloučením se životem. Cena, kterou tato idea představovala, byla tím, co nasazení postavení a života vy žadovalo a ospravedlňovalo. Není proto náhoda, že z křížových výprav vznikly rytířské řá dy: johanité (nebo také „špitálníci", pojmenovaní podle špitálu sv. Jana Křtitele v Jeruzalémě; tam se věnovali od roku 1050 nejprve péči o nemocné poutníky, po dobytí Jeruzaléma pak pře vzali i vojenské úkoly); templáři (pojmenovaní podle svého prv ního sídla v Jeruzalémě na půdě Šalamounova chrámu [templu]; řád založil roku 1119 francouzský rytíř Hugo z Payens); řád ně meckých rytířů (vznikl roku 1198 ze špitálního bratrstva půso bícího již devět let v Akkonu). V těchto společenstvích se spo jovala myšlenka připodobnit se Kristu životem v chudobě, čistotě a poslušnosti, s konkrétními úkoly jako fyzická ochrana poutníků a potom také obrana svatých míst. Skrze tyto řády do stal ideál křesťanského rytíře, který kolem roku 1090 poprvé na stínil biskup Bonizo ze Sutri 2 8 , svoji konkrétní podobu. Vítězství první křížové výpravy vedla k založení knížectví, tzv. „křižáckých států" - Edessa, Antiochie, Jeruzalém a Tripo lis - jejichž existence byla od počátku ohrožena. Hrozilo, že je zardousí arabský pás, táhnoucí se od Eufratu po Egypt. Téměř dvě stě let se udržely jen díky tomu, že kalifové byli jen zřídkak dy schopni jednotné akce. Již roku 1144 byla ztracena Edessa a roku 1187 Jeruzalém. V obou případech měla nová křížová vý prava ztracená města vrátit, k tomu však nestačily síly. Až do konce 13. století se snažil Západ stále novými útoky - celkem bylo křížových výprav sedm - vytvořit trvalé spojení s Palesti nou, kolébkou své víry (úspěch by snad přinesl konec rozkolu mezi západním a východním [byzantským] křesťanstvem). Dějiny však šly svou vlastní cestou mimo plány zbožných
97
papežů a geniálních panovníků. Po pádu Akkonu opustili Pale stinu poslední křižáci, v křesťanských rukou zůstaly jen ostrovy Kypr a Rhodos. O obnovení křížových výprav se už vážně ne uvažovalo. To nepřekvapuje, pomyslíme-li na avignonský exil papežů (1309-1377), na politickou a církevní rozervanost Zápa du (stoletá válka [od roku 1337] mezi Francií a Anglií; velké schizma [1378-1417], pád Konstantinopole roku 1453). Těžiš tě zájmů se nakonec přeneslo ve věku objevů jinam a nabídlo zcela nové možnosti náboženského nasazení (misie).
Hnutí
chudoby
Boj o investituru byl výrazem sebevědomé církve, která hledala svoji vlastní identitu v uvolnění z královského poručnictví. Po stavením biskupů jako říšských knížat a nárokem papeže na funkci univerzálního smírčího soudce převzala církev panovnic ké funkce ve světské oblasti. Nutně tím byla přinucena používat světské prostředky: politické svazky, taktiku, podplácení, budo vání vlastní mocenské struktury. Měla-li by se vyhnout chybám ve vývoji, musela by se skládat pouze ze světců. Základna círk ve cítila více než její vedení, že se církev vzdaluje svému vzo ru, že není možné už rozeznat v biskupských pastýřích chudého Krista. Tato nespokojenost, která sahala hlouběji než vědomí o jejích příčinách, povzbudila úsilí, které „alternativně" vychá zelo usedlé církvi vstříc chudobou a zřeknutím se kariéry. K to mu bylo nezbytné objevit původního Krista místo toho, jímž ofi ciální církev ospravedlňovala svoje nároky. Docházelo k obratu k bibli, k evangeliím - tento směr později nalezl svého důrazné ho a teologicky vzdělaného reprezentanta v Martinu Lutherovi. Nejvýraznější postavou tohoto směru se stal František z Assisi, který našel svoje povolání v Ježíšových slovech učedníkům, jimiž je posílá do izraelských vesnic (Mt 10,5 nn): být bratry chudých, sloužit jim jako ten „menší" (minor). Později, když se k němu připojili druhové a vyvstala potřeba společných pravi-
98
del, odkázal je František pouze na evangelium. Z úryvků evan gelií také sestávají „Pravidla", která předložil Inocencovi III. (roku 1209). Jak sám prohlašoval, jeho jediným přáním bylo žít podle evangelia. Přes tehdejší přesvědčení, že každé řádové spo lečenství potřebuje pevné příjmy, si zvolil nejistotu v důvěře, že Bůh se o ně postará skrze dary bližních (františkáni jsou prvním žebravým řádem). Františkova pozornost se nezaměřuje na reformu církve, ale na následování svého Mistra Ježíše Krista. Ostatně se zdá, že nějakou obnovu nepotřebuje ani činorodý a ryzí Inocenc III., ani církev onoho století. Naopak se církev, pevně spjatá s Římem, úspěšná v boji proti simonii a laické investituře, nabízí jako ve doucí síla jak duchovně - společenských iniciativ (výzvy ke kří žovým výpravám!) - tak i co do politického vlivu; Inocenc III. byl lenním pánem téměř celé Evropy. Smyslu pro hlubší realitu odpovídá pověst, která se šířila již tehdy o snu, který měl papež při zvažování, zda má schválit předloženou řeholi, totiž že Fran tišek podpírá hroutící se Lateránskou baziliku (jež je jako nejstarší římský kostel symbolem celé církve). Téměř paralelu k to mu představuje zážitek mladého Františka, který (jako čtyřiadvacetiletý) při modlitbě v kapli San Damiano u Assisi uslyšel hlas Ukřižovaného: „Postav znovu můj dům, který se rozpadá." Nechápaje, co je tím míněno, začal opravovat kapli. Obě události mohou být legendou, ale pak také jsou - vyprávěl je již Celano, který patřil od roku 1215 k Františkově společen ství 2 9 - symptomem toho, že se církev, byť udělala roku 1215 na současníky dojem skvělým Lateránským koncilem, cítila ohro žena, že ji chudoba a bratrství hodlají opustit. Stejně jako František zvolil cestu chudoby i Petr Valdes. Po hnut příkladem sv. Alexia (římský patricij, žijící ve 4. a 5. stol., který v den svatby opustil nevěstu a rodinu a pak vedl nepoznán život v chudobě) a evangelia (zvi. Mt 19,21: „Chceš-li být do konalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým ..."), rozdal svůj majetek, zaopatřiv svoji ženu a obě dcery. Dal si dvěma kleriky přeložit Nový zákon do provensálského nářečí a jako František
99
se zaměřil na Mt 10 a posílal svoje druhy, aby žijíce pouze z al mužen pohnuli svým kázáním lid k životu podle evangelia. Pak se ale cesty rozcházejí. Zatímco pro Františka patřila shoda s církevní vrchností k odkazu jeho Pána Ježíše Krista (na smrtelném loži odpověděl na otázku po zásadách svého života: vzájemná láska, úcta k chudobě a věrnost církvi 30 ), byli valden ští o svých názorech natolik přesvědčeni, že se proti uloženým omezením postavili: Alexandr III. jejich chudobu chválil, povo lil jim mravní kázání, ale zakázal jim kázání věroučná (výklad teologických problémů). I proti prohřeškům kléru vystupovali jinak než František. V důsledku toho je roku 1184 papež Lucius III. exkomunikoval. V jejich odloučení brzy vznikly vlast ní názory na víru: připouštěli jen svátost křtu pro dospělé, poká ní a večeři Páně, odmítali úctu ke svatým a k relikviím, odpustky a pěstovali čtení bible v národním jazyku. (Dnes se odhaduje jejich počet na 45 000, více než polovina žije v Itálii, zvláště v alpských údolích dřívějšího Savojska a Piemontu). Spolu s valdenskými byli z církve vyloučeni kataři, kteří hlá sali a žili chudobu. Jako potulní kazatelé podle vzoru apoštolů pěstovali nejpřísnější askezi. Za tím byla pozoruhodná učení, která vykazovala původ cizí Západu. Podle nich byl bohem Sta rého zákona Satan, který stvořil tento smyslový svět, zatímco dobrý bůh je Pánem duchovního bytí. Tento bůh poslal jednoho ze svých andělů, Krista, aby poučil Satanem spoutané duše o je jich pravé vlasti. Osvobození z moci ďábla se uskutečňuje po mocí nejvýše možného osvobození od světa (odmítání manžel ství, požívání masa, práce, válek). Poprvé - bez ohledu na dualistická učení manicheismu, messalianismu a rozličných gnostických proudů prvního století - nacházíme takové názory u Bogomila, kněze byzantské církve z 10. století, žijícího prav děpodobně v Makedonii. Jeho stoupenci, bogomilové, byli ve 12. století vyhnáni z Konstantinopole. Setkáváme se pak s nimi opět především v Bulharsku a na Balkánském poloostrově. Jed notlivě sc pak asi dostávali také na západ; vyskytla se ale i do mněnka, že jejich myšleny převzali křižáci.
100
V severní Itálii a pak v jižní Francii se ke katarům (=čistým, jak se jejich hnutí nazývalo) přidávali mnozí, ovlivnění jejich příkladným způsobem života. Pozvolna se mezi nimi vytvořila hierarchická struktura a vlastní církevní organizace s několika diecézemi. K nejlépe organizovaným a nejvlivnějším mezi nimi patřila „ecclesia Albigensis", diecéze Albi, založená roku 1150 severofrancouzskými katary, podle níž dostali kataři také jméno „albigenští". Za tím, kdo hlásal chudobu, přísnost mravů a evangelium ja ko normu přicházeli lidé - spíše „laici" než klerikové nebo šlechta. Podíl na tom měla nevědomost a nedostatek soudnosti, a možná ještě více mezera, která se rozevírala mezi druhým a třetím stavem a s tím spojená a zakoušená nespravedlnost v rozdělení moci a majetku. Ze však nezávisle na tom pronika lo náboženské nadšení do hnutí chudoby a prostoty, je zřetelným znamením, jak silně bylo pociťováno bloudění, které hrozilo církvi na jejích „stolcích". Proto později (roku 1540) Ignác z Loyoly zavázal svoje řádové spolubratry slibem, že odmítnou každou nabídku na biskupský úřad!
Obrana a obnova Stejně pestrá jako hnutí chudých byla ve své podobě i ve své motivaci reakce vedení církve. V ní se spojovala náboženská pé če a pronikavá diagnóza zkreslování víry s obranou moci a indi viduálních zájmů. Radikální požadavky, které vznesl kolem ro ku 1150 augustinián - kanovník Arnold z Brescie (aby se biskupové a klérus zřekli majetku, církevních statků a práva vládnout) ohrozily celý společenský systém. To také vysvětluje, proč se obrana před „kacíři" (odvozeno ze slova „katar") usku tečňuje často v plné shodě s králi a knížaty. Tvrdost a pohrdání základními lidskými právy, které opatření často provázely, je možné vysvětlit právě tak z praxe a názorů tehdejší doby jako i z poklesků a zvrácenosti.
101
Arnold z Brescie, vydaný Barbarossou papeži Hadriánovi IV., byl roku 1155 upálen před branami Říma a jeho popel na sypán do Tibery. Za Arnoldem stál římský lid, který cítil v Arnoldových kázáních potvrzení svých požadavků po větší sa mosprávě. Energický zásah proti katarům zbyl na Hadriánova nástupce Alexandra III. Ten získal Ludvíka VII. pro vojenský zásah proti kacířům v jižní Francii a vydal pro toto tažení stejné odpustky a privilegia jako pro křížovou výpravu do Svaté země. Zároveň napomenul biskupy, aby nečekali na žaloby, ale sami aktivně pátrali po nepřátelích víry a zahájili s nimi proces. Usvědčení kacíři ztráceli všechen majetek a byli vydáváni svět skému rameni k popravě. Ten, kdo projevil lítost, byl odsouzen k těžkému pokání nebo, učinil-li tak jen ze strachu, k doživotní mu žaláři. 3 1 K válečným opatřením však došlo až za Inocence III. (1209). Po dvacetileté válce, vedené z obou stran s velkou zarputilostí, byli albigenští a kataři decimováni, aniž by se je podařilo vyhu bit. Otřesnou vzpomínkou zůstává „krvavá lázeň v Béziers" z roku 1209, při níž bylo po dobytí města zmasakrováno pape žovými věrnými v kostele Sainte-Madeleine na 7000 žen, dětí a starců.
Inkvizice Pátrání po kacířích pokračovalo dále a protože biskupské kont roly nebyly dostatečně účinné, přenesl Řehoř IX. vyhledávání (=inquisitio) na dominikány (roku 1232), kteří byli díky svému poslání snáze dosažitelní. Ti rozšířili svoje vyšetřování i na pře stupky jiného druhu, jako jsou rouhání (blasfémie), magie a ča rodějnictví, a vyvinuli se ve všeobecně obávanou „státní poli cii", proti níž byly bezmocné i vysoce postavené osobnosti, jestliže upadly do podezření z kacířství. Osudným se stalo roz hodnutí Inocence IV, jímž povoloval při výslechu použít muče ní. To dosáhlo brzy takové dokonalosti, že ho někdo vydržel jen
102
ve velmi výjimečných případech. Při procesu samotném byl ža lobce i se svědky držen v tajnosti, byla přijímána udání a nebyl připuštěn obhájce. Již král Petr Aragonský použil roku 1197 trest smrti upálením, v říši byl tento trest zaveden - se svolením nebo alespoň bez odporu církve - roku 1224 císařem Fridri chem II. Dochoval se také jeho pokyn magdeburskému biskupo vi Albertovi: „Kdo je usvědčen biskupem své diecéze jako he retik, má být co nejrychleji na jeho žádost předán světské soudní autoritě a postaven na hranici. Jestliže mu soudci ve svém milo srdenství darují život, má mu být alespoň vytržen jazyk, jímž hanobil katolickou víru." 3 2 Pronásledování a útisk nebyly jedinou, ani nejúčinnější reak cí napadené církve. Jinak smýšlející se také pokoušela od počát ku získat rozhovory o víře. Víme např. o jedné diskusi katolic kých teologů s katarským biskupem Bernardem Simorrem v Carcassonnu roku 1204 za přítomnosti Petra II. Aragonského jako smírčího soudce nebo o teologické disputaci na zámku hra běte Raimonda Rogera v Pamiers (roku 1207). Ta poslední skončila konverzí mnoha katarů. Inocenc III. je přijal stejně ja ko jiné konvertity bez sankcí nazpět do církve a povolil jim vy toužený život v chudobě, podrobí-li se poslušně vedení církve. Nebyla to jen vrchnost, kdo tušil, jaké společnosti nebezpeč né následky bude mít heretická věrouka. Reagoval na ni i pros tý lid - souhlasně nebo prudkým odmítnutím (to převažovalo v severní Francii, kde místní obyvatelstvo katary pozabíjelo). K odporu proti herezím nepřímo přispěli všichni, kdo se chopi li této záležitosti (života v chudobě podle evangelia), ale drželi se přitom v praxi a v otázkách víry přísně v hranicích vymeze ných úřadem církve. K tomu patřila laická bratrstva, pečující 0 nemocné a malomocné, která vznikala především ve městech. 1 stanovy cechů oné doby obsahovaly tuto novou orientaci na evangelium, jak o tom svědčí probošt Gerhoh z Reichersbergu (1092-1169): „Soudci, vojáci, výběrčí daní, obchodníci, sedláci následují apoštolský způsob života (regula apostolica). 3 3 K tomu patřily i „bekyně" (Beginen): ženská společenství, která vznikla
103
kolem roku 1170 v Belgii (označení vzniklo pravděpodobně po dle jejich šedého [=bigio] oděvu). Bekyně žily, aniž by skládaly sliby, v chudobě, tj. z darů a z výdělku práce rukou, a sloužily ve špitálech. K tomu patřilo i množství laiků, žijících podle zá sad života františkánů, benediktinů nebo premonstrátů jako „tře tí řád" (terciáři a terciářky), aniž by se vzdávali manželství ne bo svého povolání.
Nové řády Většina z nábožensky uchvácených laiků se však tlačila do no vých řádů. Walter Nigg vysvětluje vznik nových společenství jako „odpověď svatých" na potřeby doby 3 4 . O františkánech již byla řeč. Velmi přitažliví byli cisterciáci, větev benediktinů, kte ří se chtěli vrátit k původní přísnosti. Roku 1098 založil Robert z Molesme první reformní klášter v Citeaux (asi 30 km jižně od Dijonu) a tam žil s 20 druhy v přísné chudobě a odloučenosti z práce svých rukou. Roku 1112 vstoupil do tohoto kláštera mla dý burgundský šlechtic Bernard z Clairvaux. Jeho osobnost teo loga, mystika a vynikajícího řečníka podstatně přispěla k rychlé mu rozšíření řádu, který měl v roce Bernardovy smrti (1153) již 350 klášterů a kolem roku 1200 se počet zvýšil na 530 sídel. Přísnou chudobu zvolili také augustiniáni - eremité (1256), karmelitáni (v roce 1238 byly zakládány první kláštery mnichů z hory Karmel v Palestině, kteří přesídlili do Evropy), kartuziáni (podle prvního kláštera Chartreuse u Grenoblů, založeného roku 1084). Po „evangelní dokonalosti" zatoužili i někteří du chovní při katedrálách a kapitulách. Ti si vyžádali a roku 1059 také dostali řeholi, která je jako „řeholní kanovníky" zavazova la k životu ve společenství a bez soukromého majetku. Ve stře dověku je možné doložit přes 4500 takových skupin kleriků, společenstvím kleriků byli původně také přátelé kolem Norber ta z Xanten, který se roku 1121 v Prémontré zavázal žít podle ře hole sv. Augustina a stanovil si za cíl osobní chudobu, kázání a pastoraci.
104
Všechny tyto skupiny byly významnými silami v sebeozdravném procesu církve. Svým způsobem přispěly k tomu, že kritika separatistických hnutí chudoby nerozbila církev. Zvláštní zmínku si však zaslouží dominikáni. Jejich řád vznikl z bezpro střední zkušenosti úspěchu katarů a valdenských v jižní Francii, kterou získal řeholní kanovník Dominik na jedné cestě jako prů vodce biskupa z Osmy. Jemu i Diegovi bylo jasné, že neúspěchy papežských legátů spočívají především na způsobu jejich vystu pování. Kataři a valdenští učili, že pravdu má jen ten, kdo žije jako apoštolově. Legáti však cestovali s velkým průvodem, ne chali v místech svolat obyvatele, aby je poučili o bludech a po hrozili jinak smýšlejícím tresty, které má pro ně světské rameno připraveno. Místo toho měli, jak psal Diego do Říma, „jednat a učit podle příkladu našeho Pána a Mistra, to znamená vystu povat zcela pokorně, chodit pěšky, bez zlata a stříbra, a ve všem napodobovat život apoštolů" 3 5 . Zároveň biskup konstatoval, že faráři, ba i biskupové mají často jen právě tolik vědomostí, ko lik potřebují k výkonu svého úřadu. Proto se neodvažují vést s vůdci nových hnutí disputace, protože by jim v diskusi podle hli. Toto poznání přivedlo Dominika a jeho biskupa k tomu, že přiváděli bloudící nazpět do církve jako potulní kazatelé žijící v největší chudobě (biskup např. poslal svoje služebnictvo do mů). Diego zemřel roku 1207. Dominik ve společném díle po kračoval a požádal pak roku 1215 Inocence III. o církevní schválení pro společenství, které se kolem něj vytvořilo (řeholi schválil jeho nástupce Honorius III. o rok později). Povinnost základního teologické vzdělání, kterou si řád uložil vedle chu doby a kazatelské činnosti, z něj nevytvořila pouze obávaného soupeře kacířů, ale i vedoucí teologickou sílu církve.
Rozum a srdce při hledání Boha Paralelně s hnutím chudoby docházelo k rozkvětu teologie a mystiky. Obě se potřebovaly navzájem jako různě vybavení
105
bratři: teologie, aby unikla strohosti pojmů, mystika, aby nepa dla za oběť nedefinovatelným hnutím nitra. Ideální bylo, jestliže v jedné osobnosti došlo k syntéze obou jako ve své době v To máši Akvinském, teologovi a současně mystikovi, nebo Bernar du z Clairvaux, mystikovi a zároveň teologovi.
Aristoteles Až dosud bylo teologické myšlení doma v kapitulních a klášter ních školách a orientovalo se na Písmo svaté a na církevní otce, především na Augustina. Nyní se prosadil nový směr, známý pod jménem scholastika, který měl formovat středověkou teo logii až do počátku novověku. Vyrostl ze setkání se znovuobje veným aristotelským myšlením, rozšířil se pomocí univerzit a získal na průbojnosti pomocí nových řádů dominikánů a fran tiškánů. Rozchod s řeckým myšlením mnozí datují (symbolicky) k ro ku 529, kdy byla uzavřena platónská Akademie v Athénách a zároveň byl založen benediktinský klášter na Monte Cassino. Ve skutečnosti však působilo platónské myšlení ve východní i v západní církvi i nadále, zatímco Aristoteles byl i mezi Reky již dříve zapomenut. K jeho znovuobjevení nedošlo v řeckém prostředí a nestalo se tak ani stykem byzantské církve se Zápa dem, ale kontaktem s Araby ve Španělsku a v jižní Itálii. Ti (ja ko Alfarabi, Avicenna, Averroes) a významní židovští filosofo vé (Avencebrol, Moše ben Maimon - Maimonides) převzali Aristotela. Pouze toto však nemůže vysvětlit ohlas, s jakým se setkaly jeho myšlenky u křesťanských teologů. Samotné západ ní myšlení se nacházelo se svým realisticko-přírodovědným po jímáním světa v neplánovaném sousedství s Aristotelem, z ně hož pak vzniklo přátelství (nepřijatelné pro řecko-křesťanský Východ). Ve své analýze pohybu (např. nebeských těles) a vůbec kaž dé změny došel Aristoteles k počátku, který - sám nehybný, ne-
106
měnný, a mimo čas - jako předmět touhy vyvolává pohyb. By lo nasnadě, že je v tom možné vidět paralelu ke křesťanskému pojetí Boha. Tato podobnost, opakující se i v mnoha jiných úva hách, by mohla jen stěží vysvětlit nadšení, s jakým teologické školy Aristotela přijaly. Spočívala v tom spíše zásadní, fascinu jící možnost: víra a rozum nejsou protiklady, ale lze je chápat ja ko vzájemně se doplňující a potvrzující jednotu. Věty „fides quaerens intellectum" (víra touží po rozumu) a „credo, ut intelligam" (věřím, abych rozuměl) Anselma z Canterbury (1033-1109), „otce scholastiky", vyjadřují tuto novou potřebu. Od té doby je katolická teologie pevně přesvědčená o tom, že ví ra není popřením rozumu („credo quia absurdum"), ale je jeho světlem, v němž dospívá k vlastním, víru potvrzujícím, nebo přinejmenším jí neodporujícím výsledkům. To je ukázáno v Anselmově důkazu Boží existence a - ještě rozvinutěji - v dů kazech Tomáše Akvinského, podle nichž se Boží existence jeví jako nutný logický požadavek rozumu a tak se setkává v téže pravdě zjevení s řádem přírody.
Univerzity Aristotelské myšlení by se sotva stalo hávem teologie bez uni verzit. Na počátku 13. století se spolčili učitelé a žáci církevních škol a dosáhli jako „universitas" (obecný svazek, Gesamtverband) papežského uznání a zvláštních práv. Hlavní univerzity vznikly v Paříži (založena roku 1215), Boloni a v Oxfordu. Na stal jejich rozmach, protože si studenti mohli svobodně zvolit místo studia a akademické diplomy byly uznávány po celé Ev ropě. Renomovaní učenci přitahovali mnoho žáků, nadaní po sluchači podporovali kvalifikovaný výběr a ctižádost profesorů. Velký dosah mělo rozhodnutí františkánů (roku 1217) a dominikánů (1219) o vzdělávání jejich dorostu v Paříži. Nejen že z je jich řad vzešla řada velkých vědců, ale brzy sami ovládli větši-
nu učitelských míst, což se neobešlo bez hněvu ze strany svět ského kléru. Jenom krátké představení významných teologů této doby by přesáhlo vymezený rámec. Z dominikánů byl „největší" Tomáš Akvinský, který se narodil roku 1225 na zámku Roccasecca u Neapole, učil v Paříži v letech 1252-59 a 1268-1272 ( t l 2 7 4 ) . Jeho „Summa theologica", souhrnný výklad teologie, byla (ve dle jiných prací) tak promyšleným dílem, že se stal pro nadchá zející staletí natolik rozhodující autoritou, že ještě CIC (Codex iuris canonici) z roku 1917 předepisoval (kánon 1366,2), že pro filozofii a teologii na církevních fakultách je závazný co do ob sahu, formy a zásad „Doctor angelicus". K františkánům patřil Bonaventura, narozený roku 1217 u Orvieta (Bagnoreggio), kte rý studoval s Tomášem Akvinským v Paříži. Svůj učitelský úřad, který zde roku 1255 obdržel, však nemohl dlouho vykoná vat, protože jej řád zvolil roku 1257 za svého generálního minis tra. Pro mnohé je Bonaventura ( t i 274) největším scholastickým teologem po Tomášovi, rozhodující autoritou ve františkánském řádu se však stal Jan Duns Scotus (kolem roku 1265-1308). K dominikánům je počítán i Albertus Magnus (kolem roku 1200-1280), učitel Tomáše Akvinského, nazývaný pro svoje obsáhlé vzdělání „doctor universalis", dále Vincenc z Beauvais ( t l 2 6 4 ) , tvůrce největší středověké encyklopedie, z františkánů pak Bonaventurův učitel Alexandr z Hales ( t l 2 4 5 ) , Roger Bacon ( t l 2 9 2 ) , známý a spory vyvolávající svým přírodovědným myšlením, Raimund Lullus (t asi 1315), vynikající znalec arab ské filosofie. K slavným jménům této epochy patří dále Petr Abelard (1079-1142), Robert Grosseteste (tl-253), Siger z Brabantu ( t l 2 8 4 ) , Hugo od sv. Viktora ( t H 4 1 ) a Petr Lombardus ( t i l 60).
108
Mystikové Snaha o pochopení víry nevedla pouze ke smíření s rozumem. Ten se mohl příliš snadno stát i pánem víry tím, že by jí podří dil svému okamžitému horizontu. Bůh, Vtělení. Trojice - to vše chno se zdálo rozumné, srozumitelné, hodnověrné. Nepochopi telný Bůh, jemuž náleží úcta, ustoupil za „hádanku Bůh". Tyto spekulativní pokusy nazval Bernard z Clairvaux „Stultilogií žvaněním bláznů" (ve vztahu k Petru Abélardovi). Cítil pýchu (hybris), troufalost, tkvící v takových pokusech a vyzdvihl pro ti rozumovému poznání žár srdce, který hledá Boha a s nímž se ve své hloubce setkává. Tuto cestu nazýváme mystikou, přičemž tento pojem zahrnuje v širším smyslu všechny, kteří hledají Bo ha na cestě vnitřní zkušenosti, a v užším smyslu ty, kteří proží vají zvláštním způsobem Boží přítomnost a spojení s ním v hloubi svých duší, často za doprovodu vytržení, vizí, proroc tví a zázračných sil. Rozkvět teologického myšlení byl zároveň dobou mystiky. Mluvili jsme již o jednotlivých osobnostech, v nichž se spojova lo obojí. Vedle Bernarda z Clairvaux k nim patří i Tomáš Akvinský. V posledním roce svého života přerušil Tomáš práci na svém díle „Summa theologica". Na otázku, proč tak učinil, údaj ně odpověděl: „To, co jsem napsal, je sláma ve srovnání s tím, co jsem viděl." Jednotu teologického myšlení a vnitřního prožit ku nacházíme také u Bonaventury, u Huga a Richarda od sv. Viktora ( f l l 4 1 , příp. t H V 3 ) a u německého trojhvězdí, dominikána Mistra Eckharta ( t i 3 6 6 ) a jeho žáků Johanna Taulera ( t i 3 6 1 ) a Heinricha Seuse ( t l 3 6 6 ) . Mystický prožitek však v podstatě nezávisel na odborném teologickém vzdělání. Zbož ní „laici" popsali duchovní cestu od očištění k osvícení až ke sjednocení. Uznávanými autoritami zde byly i ženy jako Hildegarda z Bingen ( t H 7 9 ) , Brigita Švédská ( t l 3 7 3 ) , Mechtilda z Magdeburgu (tkolem 1285), Angela z Foligna ( t l 3 0 9 ) a Ka teřina Sienská ( t l 3 8 0 ) . K velkým mystikům počítáme i nemluv ného Mikuláše z Flúe, dříve sedláka, který se v padesáti letech
109
rozhodl pro poustevnický život a žil - podle svědectví současní ků - dvacet let bez potravy ( t i 4 8 7 ) . Přestože je mystika trvalým prvkem křesťanství a ve všech dobách najdeme její vynikající příklady, vykazuje mezi 12. a 15. stoletím společné znaky, charakterizující ji jako „mystiku středověku". Prožitek a blízkost Boha jsou bez výjimky nalézá ny v opuštění světa. Tvorové jsou považováni více za nebezpe čí rozptýlení než za Boží obraz. „Čisté je to, co se liší a odlišu je ode všeho stvoření, protože všechna stvoření jsou poskvrněná, jsou ničím." Tento postoj Mistra Eckharta 3 6 se na chází v knize, která je ze světové literatury po bibli nejrozšířenější, v „Následování Krista" (Imitatio Christi) Tomáše Kempenského (f 1471) (existuje přes 700 rukopisů této knihy, byla přeložena do 95 jazyků a měla více než 3000 vydání). „Pamatuj na to, aby tvé srdce nebažilo po tom, co je zjevné, a aby se po zvedlo k tomu, co je nezjevné. Kdo následuje svoje sklony, po skvrňuje svoje svědomí a ztrácí milost Boží." 3 7 Mystiky charak terizuje život v ústraní, askeze a meditace. Teprve až když je nitro zcela sjednoceno s Bohem, pak se může v podobě účinné lásky vrátit do světa. I mystici věděli o nebezpečí, že v prožitku vnitřního usebrání a povznesení mohou setrvat. Johannes Gerson ( t l 4 2 9 ) varoval před nadbytkem citů a sebeklamem; Johan nes Tauler ukazoval cenu nezištného plnění povinností: „Vězte, že kdybych nebyl knězem a nežil v nějakém řádu, považoval bych za velikou věc umět vyrobit boty, a chtěl bych to dělat raději než cokoli jiného a rád bych si zasloužil svýma rukama chléb... Znám jed noho z nejvyšších přátel Božích: byl to vždy oráč, po více než čtyřicet let, a je jím dodnes. Ten se jednou zeptal našeho pána, zda má nechat práce a jít do kostela. Dostal odpověď: Ne, to nemá udělat, má v potu své tváře získávat svůj chléb, ke slávě nejdražší krve Páně." 38 Mnozí hledají kontemplativní život proto, aby se jim dostalo vnitřního osvícení nebo zjevení. Jejich vize pak byly většinou přeludem. Ale i tam, kde můžeme předpokládat původní proži tek Boha, vede jeho představa k falešné nebo mylné formulaci:
110
po smrti Mistra Eckharta tak bylo odsouzeno jeho 26 článků ja ko heretické nebo jako podezřelé z hereze (1329). Jiní, jako Gerhard Groote ( t i 3 8 4 ) , který prohlásil za těžký hřích účast na mši sloužené knězem žijícím ve veřejném konkubinátu nebo kdyby takový byl zvolen biskupem, směřovali k rigorismu a bu dili odpor církevních nadřízených. I když byla mystika příkla dem a úvodem do duchovního života, přesto vzbuzovala výhra dy vedení církve. To zdůrazňovalo, že kritériem každé platné mystické zkušenosti má být „Sentire cum ecclesia", shoda s církví a v poslušnosti hlásaná vůle k jednotě.
111
ČTVRTÁ KAPITOLA
Neúspěch císaře a papeže
1. TRVALÁ K R I Z E V boji o investituru prosadila církev svobodnou volbu biskupů, při křížových výpravách převzala vedení Západu, za Inocence III. dosáhla její politická moc svého vrcholu. Císařové museli ustoupit. Papežské klatbě se postavila jen jednota říšských kní žat, ti však čekali pouze na císařovo oslabení. Ke změně by možná došlo za Barbarossy (1152-1190) nebo za Fridricha II. (1212-1250), ale první utonul v Salefu, druhý kvůli říšským zá ležitostem ustoupil. Posílil totiž suverenitu knížat tím, že jim postoupil důležitá královská práva, aby dosáhl jejich souhlasu s volbou svého syna (v „Confoederatio cum principibus ecclesiasticis" [1220] a v „Statutům in favorem principium" [1232]). Porážkou jeho vnuka Konradina v boji o dědictví (1268) skon čilo království Staufů a vláda císaře v Itálii. Sebevědomí papežů mezitím dále rostlo. Jako „náměstkům Kristovým" byla papežům v podstatě dána veškerá moc, a i když příležitostně ujišťovali, že se nevměšují do čistě svět ských záležitostí, přesto se vždy dalo využít spojení víry a mo rálky. Bonifác VIII. proto nečinil, jak již bylo zmíněno (viz vý še kap. III/3), velké rozdíly: papeže má poslouchat každý člověk. Když se nepohodl s francouzským králem nejprve kvů li zdanění kléru a pak kvůli předání biskupství Pamiers a Filip IV. neustoupil, připravoval jeho slavnostní exkomunikaci a se-
112
sazení. Avšak den před plánovaným vyhlášením (8. září 1303) zaútočili královi přátelé na papežský palác v Anagni (v blízkos ti Říma) a papeže zajali - měl být odvezen k soudu do Francie. Obyvatelé Říma sice zakročili a papeže osvobodili, jeho smrti (12. října), způsobené nejspíše rozčilením a vyčerpáním, však již nezabránili. Papežové sesazovali krále, ale svoji vlastní bezpečnost si za jistit nedovedli - tento nepoměr se stal slabinou, když kurie chtěla rozhodovat politické mocenské otázky. Mohla bojovat jen duchovními zbraněmi, které však častým používáním ztratily svoji moc. Možná by se vykázaly úspěchem, kdyby kardinálové a biskupové stáli jednomyslně za papežem, ale vlastní zájmy, smysl pro spravedlnost nebo i jiné důvody je nutily vždy znovu změnit stranu. Zvláště francouzští kardinálové vděčili za svoje jmenování králi, který přirozeně navrhoval kandidáty sobě od dané.
„ Velké schizma " Zdá se jako velká ironie osudu, že po vznesení univerzálního ná roku na vládu, vyjádřeného v bule „Unam sanctam", následoval pád do bez významnosti. Dva roky po Bonifácově smrti se ne chal Francouz Klement V. přimět k přeložení svého sídla do Avignonu. Když zahájil proces proti zemřelému Bonifácovi, ro ku 1312 zrušil přes nesouhlas většiny účastníků koncilu ve Vienne řád templářů a roku 1323 suspendoval z úřadu císaře Ludvíka Bavora, všem bylo jasné, že francouzským zájmům ne stojí nic v cestě. „Avignonský exil" trval až do roku 1377 (ozna čovaný tak historiky s jistou narážkou na „babylónský exil" Izraele [586-538]). Na naléhání dvou jak populárních tak sva tých žen, Kateřiny Sienské a Brigity Švédské, se pak vrátil Ře hoř XI. do Říma. Měly na to vliv ovšem i jiné důvody: města církevního státu odmítala platit; Milán a Florencie uzurpovaly papežské území a musela být organizována trestná výprava pro-
113
ti Viscontiům, pánům Milána. Když 17. ledna 1377 Řehoř vjel v doprovodu 13 kardinálů slavnostně do Říma, vysvitla naděje na obrat k lepšímu. Došlo k opaku. Všechny naděje, spojené s jeho osobou, po hřbila v následujícím roce (27.března 1378) jeho smrt. Nový pa pež Urban VI. prokázal natolik diktátorské sklony, že o několik měsíců později prohlásili kardinálové jeho volbu za neplatnou a zvolili Klementa VII. Po 36 let chtěli nyní církvi vládnout dva, občas i tři papežové současně. Dodnes je sporné, zda byla Urbanova volba platná. Je jisté, že voliči byli vystaveni nátlaku. Lid požadoval za papeže Říma na nebo Itala s takovým důrazem, že by se 16 kardinálů (11 Francouzů, 4 Italové, 1 Spaněl) muselo v případě odmítnutí obá vat o svůj život. Když demonstranti vnikli do konkláve, prohlá sili shromáždění rychle za papeže římského kardinála Tebaldeschiho (8. dubna 1378). Při volbě nového papeže 20. září téhož roku prohlásili předchozí volbu za neplatnou pro nátlak a strach. Byl zvolen Francouz (Klement VII. - pozn. překl.), který přelo žil svoje sídlo opět do Avignonu. Nejasný právní stav teď každé mu knížeti umožňoval rozhodnout se podle svých zájmů pro Urbana či pro Klementa, nebo za ústupky svoji pozici znovu změnit. Roztržka se táhla mezi biskupy, řády, kněžími i věřícími (každý z papežů exkomunikoval svého konkurenta a jeho stou pence), a když byli nyní v Římě a v Avignonu zvoleni nástupci, stal se rozkol trvalým. Tento neúnosný stav vyžadoval rozumné řešení: kardinálové obou papežů se dohodli na svolání koncilu. Synoda v Pise roku 1409 pak prohlásila oba vládnoucí papeže Řehoře XII. (Řím) a Benedikta XIII. (Avignon) za nepřátele ví ry (protože podle ustanovení církevního práva smí být papež se sazen jen kvůli herezi) a zvolila Alexandra V. Křesťanstvo se ny ní těšilo ze tří papežů, protože opustit svoje stolce neměli sesazení v úmyslu. Teprve když si vzal německý král Zikmund jednotu církve za svoji záležitost a zajistil si svou obratností a nekonečnými vyjednáváními souhlas evropských knížat, po dařilo se na kostnickém koncilu (1414-1418) vynutit odchod
114
Řehoře XII. a sesazení Benedikta XIII. a Jana XXIII. Uznání nově zvoleného Martina V. bylo zajištěno. Krize, ohrožující život církve, tím byla překonána. Těžko lze změřit škody, které morální autorita papežství utrpěla. Papežové nebyli považováni za pastýře, ale za překážku, zdálo se, že sta rost o celou církev přešla do rukou kardinálů a koncilů, kterých měli být papežové poslušni.
Neuskutečněná
reforma
Kostnický koncil si výslovně předsevzal vyřešit četné otázky re formy. Měly se týkat „hlavy a údů", ale brzy se soustředily vý lučně na hlavu církve. „Avignonský exil" a schizma pomohly k tomu, aby dozrálo poznání, že situaci nezmění ani inteligence ani dobromyslnost budoucích papežů. Problém spočíval v systé mu, ve špatném právním řádu. Jeden z reformních spisů z roku 1406 označil za příčinu všech dalších neřádů „kurii, komoru a potestas plenaria" - papežský dvůr, papežský soud a neomeze nou papežskou moc 1 . Každá země mohla zpívat písně o vměšo vání Říma do předávání beneficií, do procesů, při nichž si Řím vyhrazoval právo posledního slova, a do udílení zvláštních práv (privilegií), omezujících nároky králů nebo i biskupů (např. vů či klášterům a řádům). Všechno bylo spojeno s poplatky a daně mi, které kurie s velkou vynalézavostí neustále zvyšovala. Vý mluvným svědectvím toho jsou stížnosti („gravamina"), posílané německými knížaty a biskupy do Říma. Frankfurtský sněm knížat si v roce 1456 stěžuje: „Různě jsou německé země zatíženy: papežský dvůr vydává zvláštní práva, různě je vykládá, mění, ruší výsledky voleb; propůjčuje prela tury, hodnosti, prebendy nezpůsobilým, neučeným a cizincům, kteří tam pak nevydrží, neznají svoje ovečky a poddané, nerozumějí jejich jazyku, a proto zanedbávají péči o jejich duše. Také se zatahuje mno ho věcí, duchovních či světských, z německých zemí na papežský dvůr
115
a tam se protahují tak dlouho, že mnozí se musejí pro svoji chudobu svého práva vzdát."2 Pomoci mohl jen koncil. Němcům se v Kostnici nepodařilo pro sadit, aby se o reformách rozhodlo ještě před volbou papeže. Pak ale se nedostávalo času, jednoty a také vůle Martina V., kte rý ukončil synodu pět měsíců po svém zvolení. Přesto koncilní otcové schválili v období bez papeže dva důležité dekrety: jeden („Sacrosanta", příp. „Haec sancta") vyhlašoval, že koncil má svoji moc bezprostředně od Krista, že reprezentuje církev a že i papež je vůči němu zavázán poslušností; druhý („Frequens") stanovoval termíny konání příštích koncilů: po pěti, pak po sed mi a pak vždy po deseti letech. Zdálo se, že obě ustanovení po skytují dostatečnou záruku pro uskutečnění reforem. Nový pa pež tomu neodporoval, ale ani to výrazně nepotvrdil. Jeho nástupce Evžen IV. (1431-1447) pak dal na vědomí, že uznává kostnický koncil potud, pokud jeho závěry neodporují právu, hodnosti a přednosti apoštolského stolce. Praxe pak ukázala, že se ani on ani jeho nástupci rozhodnutím koncilu necítili vázáni. Byly sice svolány synody - roku 1423 do Pavie (později byla přeložena do Sieny, roku 1424 rozpuštěna, aniž by byly schvá leny dekrety), roku 1431 do Basileje (roku 1438 přeložena do Ferrary a roku 1439 do Florencie), ale reformy, jež by omezily papežská práva, nebylo možné prosadit, U reforem, přinášejí cích omezení prelátů, se nepodařilo dosáhnout jednoty. Hlavně ztroskotal pokus basilejských otců prosadit svoji autoritu vůči papeži. Nebyli jednotní v názoru na papežem zamýšlené přelo žení koncilu, mimo to vyvstávala naděje na znovusjednocení s ortodoxní církví, kterého se ve Florencii skutečně podařilo do sáhnout, ale o pár měsíců později bylo opět zrušeno. Zdálo se, že je tím energie k obnově vyčerpána (nejbližší shromáždění se uskutečnilo za sedmdesát let!). Přetrvával strach papežů před koncilem, který by nebyl - jako V. lateránský koncil v roce 1512 - zcela pod jejich vlivem. Zklamal i jiný prostředek o zajištění reformy hlavy: povinnost kardinálů přísežně slíbit před volbou
116
papeže ve „volební kapitulaci" splnění určitých reformních opa tření - po volbě se už necítili být přísahou vázáni.
Renesanční
papežové
Současníkům skrytý, ale s odstupem velmi zřetelný dějinný vý voj pokračoval dále: integrující síly papeže a císaře, které sjed nocovaly zvláště za křižáckých válek Západ, ochably; politiku určovaly partikulární zájmy knížecích dvorů. Jako důsledek lze uvést dva křiklavé případy: zánik východořímské říše a rene sanční papežství. Roku 1438 se zdálo, že nadešla hvězdná hodina dějin, když do Ferrary dorazil východořímský císař Jan VIII. Palailogos s více než 700 členy doprovodu, mezi nimiž byl i konstantinopolský patriarcha. Císař byl ochoten kvůli získání pomoci proti Turkům i obnovit církevní společenství s Římem a ukončit tak schizma trvající od roku 1054. Jednota byla skutečně zpečetěna. Unijní dekret „Laetentur caeli" (Radujte se nebesa) dával svým názvem tušit dojetí účastníků, kteří se směli po téměř čtyřsetleté exkomunikaci opět obejmout. Ve všech hlavních otázkách Řekové v naději na křižácké vojsko proti Turkům ustoupili. Po moc se však nedostavila - křesťanská knížata nebyla schopná nějakou společnou akci uskutečnit. Konstantinopol byla dobyta 29. května 1453. Opakovaly se stejné scény jako při dobytí Je ruzaléma: „Na mnoha místech nebyla vidět země pro samé mrtvoly, které se tu povalovaly. Byl to strašlivý výjev, žalostný pohled na odváděné nespo četné zajatce všech stavů, vznešené dámy, panny a Bohu zasvěcené jeptišky, jak je vytahovali za vlasy z chrámů za strašného žalostného nářku, k tomu pláč a nářek dětí, znesvěcená svatá místa - kdo může popsat všechnu tu hrůzu?"3
117
Císař Konstantin XI. přišel při obraně o život. Se zánikem jeho říše skončila znovu církevní jednota: Rekové roku 1472 formál ně svůj souhlas odvolali. Jestliže o čtyři století dříve probudilo volání „Bůh to chce" šlechtice všech zemí - ti pak dnes zůstávali doma s vědomím, že svému malému státu dávají svou vznešenou osobou skvělý střed. Papežové nebyli žádnou výjimkou. Pro Řím a Vatikán vypracovávali umělecké stavební plány, na papežský dvůr se hrnuli učenci; shromažďovaly se knihy a rukopisy; budovala se vatikánská knihovna (za Mikuláše V. v letech 1447-1455). Vy braní umělci v papežských službách jako Bramante, Michelangelo, Raffael dosvědčovali kulturní úroveň svých zákazníků. A o vystupování vládce církevního státu svědčí popis návštěvní ka Říma: „Místo vlídného obrazu otce nej vyšších církevních knížat nesli kolem mne čtyři muži mladíka zahaleného do purpuru, zlata a diamantů, kte rý měl být náměstkem toho, který neměl ani kde hlavu složit. Jeho ob ličej byl vzdorný, zamračený a vyhlížel zpustle; na hlavě měl sameto vou čepičku se třemi vrstvami. Z jeho uší visely cinkající těžké zlaté kříže, vytahující lalůčky. Všechny jeho prsty byly pokryté blyštivými zlatými prsteny, přezka jeho pláště u krku vypadala jako sedmibarevná duha, zářila rubíny, jaspisy, topasy, safíry, smaragdy, opály a dia manty, připomínající jeruzalémskou svatyni, jejíž nádhera je popsána ve Starém zákoně. Na nohou měl hedvábné lazurové punčochy a jeho střevíce byly sešity zlatou nití, se zlatými špičkami. S takovou nádhe rou se objevil velekněz v domě Božím... Avšak nejen papež vystavo val na podiv takové drahocennosti, ale i stovka dalších církevních kní žat, nazývaných kardinálové, legáti, arcibiskupové a převorové. Na krásně vyzdobených oslech jezdili kolem od jedné zábavy ke druhé, vždy obklopeni krásnými chlapci a půvabnými služkami."4 I s ohledem na to, že to nepsal žádný přítel, je zde dostatek do kladů nezodpovědnosti církevních vůdců, kterou dnes můžeme jen stěží pochopit. Kardinály byli jmenováni mladíci (Giovanni de Medici ve 13 (!) letech, Césare Borgia v 16 letech). Děti Rodriga de B orgii narozené z poměru (tehdy kardinála) s vdanou
118
Vanozzou Catanei neznamenaly překážku pro zvolení papežem (Alexandr VI.). Papežové (Inocenc VIII.) zaopatřovali bez zá bran svoje nemanželské syny a synovce vysokými církevními úřady, z čehož vznikl výraz nepotismus (z lat. nepos = synovec). Přitom se nejednalo o krátkodobé záchvaty slabosti. Vzorem ne byli již avignonští papežové. Světice Kateřina Sienská (f 1380) si nebrala servítky: „Ty, Inocenci VI.! Horší než židovský lich vář, ty zrádce větší než Jidáš, krutější než Pilát! Jak veliký ká men budeš vržen do pekla, tvoje kardinály pohltí oheň, který strávil Sodomu." A papeži Řehořovi, kterého chtěla pohnout k návratu do Říma: „Řehoři, proč nepřicházíš? ... Tvoji duchov ní porušují všechna církevní přikázání. Nosí krátké suknice, pod nimi meč a pancéřovou košili. Beze studu objímají svoje milen ky a svoje děti. Kláštery se proměnily v nevěstince." 5 Proti radosti z nádherných uměleckých staveb Říma, za něž vděčíme iniciativě papežů, musíme postavit soud uznávaného církevního historika Augusta Franzena: „Je možno obdivovat velké kulturní výkony renesančního papežství v Římě, avšak posuzovány z hlediska božského úkolu církve nejsou vůbec ekvivalentem jejich selhání po jiné stránce. Nemyslí se tím pře devším morální selhání několika papežů té doby (nikoli všech), ale na základní postoj k náboženskému všeobecně církevnímu úkolu jejich vysokého úřadu. Odpovědnost padá stejně na kardinálské kolegium, které volilo papeže, ale padá opět na papeže samotné, neboť oni jmenovali kardinály." 6
2. SÍLY O D P O R U K důvěře v budoucnost církve bylo vzhledem k takovému zpust nutí zapotřebí velké důvěry v Boha. To, že církev nezanikla spo lu se svým náboženstvím stejně jako bohové egyptští, řečtí a římští a že z jejího středu povstala nová náboženská síla, ne bylo tak samozřejmé, i když s tím byla spojena nová nebezpečí.
119
Konciliarismus Avignonské období a velké schizma ukázaly, že i sám papež mů že být překážkou nezbytných reforem. Protože na druhé straně platila právní zásada a papežové na ni vždy znovu přísahali, že neexistuje žádná pozemská instance, jež by stála nad Svatým ot cem a která by jej mohla soudit („prima sedes a nemine iudicatur"), neexistovala žádná cesta přes toto úskalí. Jediným výcho diskem se zdál „všeobecný koncil": ten, kdo se uzavřel vůči jeho rozhodnutím, už nemohl tvrdit, že mluví ve jménu Krista a církve, a stal se nepřítelem Božím. Neslučitelné s úřadem nejvyššího pastýře již bylo koncilu bránit (papežové se proto ome zovali na jejich odkládání, překládali je na svoje území, svěřo vali jejich vedení oddaným kardinálům). Teologické bádání, především na pařížské univerzitě, se zaměřilo na přezkoumává ní starých právních ustanovení. Dalo se přece předpokládat, že přinejmenším soupeřící papežové nebudou akceptovat rozhod nutí koncilu. Učení o nadřazenosti koncilu (zmíněný koncilia rismus) rozvinuli především Marsilius z Padovy, prozatímní rektor pařížské univerzity, a oxfordský profesor Vilém Ockham (Occam). Jejich argumenty hrály velkou roli: použil je např. Ludvík Bavor při odvolání proti rozhodnutí papeže ke všeobec nému koncilu, nebo Martin Luther a německá knížata. Marsilius zdůraznil (ve svém díle „Defensor pacis"), že kaž dý kněz má stejnou duchovní moc: „a římský biskup nebo kdo koli jiný nemá větší (nárok na plnou moc) než každý takzvaný prostý kněz" 7 . Jedinou hlavou církve je Kristus, všichni ostatní tvoří jeho tělo, tj. církev. Ockham zpochybnil, že by Kristus pro půjčil Petrovi neomezenou moc ve světských a v duchovních záležitostech. „Proto nemůže papež nikoho zbavit jeho práva, zvláště ne práva, které nedostal od něj, ale od Boha nebo od pří rody nebo od jiného člověka, a z téhož důvodu nemůže někoho jiného zbavit svobod propůjčených mu Bohem nebo přírodou." 8 Úloha papeže je stejná jako biskupů: modlitba, čtení, kázání slova Božího, bohoslužba a „všechno to, co je nezbytné pro
120
křesťana k dosažení věčného života" 9 . Z toho lze vyvozovat, že nárok na zastupování církve si nesmí činit žádný jednotlivec, ale pouze všeobecný koncil. Kostnické shromáždění otců si tuto myšlenku osvojilo. De kret „Haec sancta (synodus Konstantiensis)" vysvětloval, že tento koncil reprezentuje katolickou církev, má svoji moc bez prostředně od Krista, že je mu každý stav a každá hodnost, včet ně papežské, zavázán poslušností „ve všech otázkách víry a k odstranění schizmatu a ke všeobecné reformě v hlavě a údech" 1 0 . I když tento nárok opakovaly i synody v Basileji a ve Ferraře, přesto se nepodařilo konciliarismus prosadit. Vedle nebo za všemi jednotlivými důvody stál asi pocit, že papež a koncil sice mohou v extrémních případech stát proti sobě, že ale nejde ospravedlnit zásadní podřízení jednoho nebo druhého, že to je nesmysl. Žádný z tehdejších papežů nezamýšlel „nahradit" prostě autoritu koncilu svou vlastní a naopak se koncily neodvá žily definovat úřad nejvyššího pastýře jako „správce".
„Heretikové" Silou protivící se zlu v církvi byli tehdy také mnozí bezejmen ní, kteří, aniž by zásadně pochybovali o církevním zřízení, skr ze své následování Krista uzdravovali tam, kde jiní ničili. Ně kteří z nich - světci - byli potvrzeni jako příklad: chudí jako František z Assisi nebo Alžběta Durynská, učenci jako Tomáš Akvinský a Dominik, mystikové jako Bonaventura nebo Kateři na Sienská. Jiná skupina, která prosazovala reformu svým způ sobem, se dostala - přes nebo kvůli svým dobrým záměrům - do konfliktu s církví. Odpor této skupiny si vynutil konfrontaci s je jími argumenty, nechal padnout liché důvody, posílil jeho váhu tam, kde nebylo možné vyvrátit její přesvědčení. Kostnický koncil zůstal v povědomí ještě více než ukonče ním schizmatu upálením Jana Husa. Český kněz, narozený ko-
121
lem roku 1370 v Husinci v jižních Čechách, od roku 1400 upo zorňoval na sebe v Praze svým kázáním. Nejenom že nemilo srdně pranýřoval zlořády, ale kritizoval i nosné pilíře církevní autority. Každého kritika totiž šlo umlčet odkazem na posluš nost, jíž je povinován biskupovi a papeži - i když ti nežili pří kladně. Hus naproti tomu zpochybnil, že může jiným rozkazo vat někdo, kdo sám žije ve smrtelném hříchu, nebo že je platné rozhřešení nehodného kněze. Lze těžko vypátrat, zda soudní ří zení proti němu vyvolala jeho kritika, nebo jeho teologické ná zory. Kostnický koncil měl rozhodovat o jeho názorech - Hus sám dostal od císaře Zikmunda listinu zaručující svobodný ná vrat. Přestože se mnohým křivým a lživým obviněním ubránil, byl těsnou většinou shledán vinným a ještě téhož dne předán světskému rameni k upálení (6. července 1415). Zemřel pře svědčen o své nevině, vzývaje Kristovo jméno. Pochybný roz sudek vyvolal protestní dopis 452 šlechticů adresovaný koncilu. V Čechách a na Moravě se vzbouřila šlechta i města proti cír kevnímu řádu - začaly „husitské války". Na jiné hranici byl ve stejném století upálen ve Florencii Girolamo Savonarola. Tento dominikán a převor kláštera sv. Mar ka ovládl po pádu Mediceů město a přeměnil je na náboženskou republiku. Dosáhl toho, že měšťané žili zcela podle přikázání zbožnosti (např. procesí a duchovní hry místo karnevalu, zřek nutí se okázalé nádhery, šperků a povrchní četby, zrušení ná vštěv šermířských a tanečních škol, časté zpovědi a přijímání eucharistie, hojné společné modlitby). Srážka s papežem Ale xandrem VI., který chtěl město začlenit do Svaté ligy (Benátky, Ferdinand Španělský, Anglie), zatímco se on přikláněl k Francii, na sebe nenechala dlouho čekat. Zákaz kázání měl zbavit skvě lého kazatele jeho nejdůležitější zbraně. Četné pokusy o dorozu mění pomocí dopisů a poslů ztroskotaly. V Savonarolovi dozrá lo stejně jako později v Lutherovi poznání, že papeži chybí dobrá vůle, že snad ani není křesťanem. V dopisem panovníkům Evropy vysvětloval:
122
„Ve jménu Božím zde dosvědčuji, že tento Alexandr není žádným pa pežem a ani jím být nemůže. Neboť bez ohledu na smrtelný hřích simonie, díky níž získal papežský stolec a z něhož denně prodává požeh nání církve těm, kdo nabídnou nejvíce, a stejně tak nehledě na jeho jiné veřejné vady, prohlašuji, že není křesťanem a že nevěří v Boha, což je vrchol bezbožnosti."" Když papež exkomunikoval Savonarolu a celému městu pohro zil interdiktem, jestliže si s mnichem neporadí, dosáhli jeho pro tivníci v radě Girolamova uvěznění. Za pomoci mučení z něj nu tili doznání, formulované právníkem, že není poslán od Boha a že klamal lid. Před generálem dominikánského řádu, který při jel z Říma, svoji výpověď odvolal. Mučením byl přinucen k no vému přiznání. Jako kacíře jej se dvěma spolubratry 23. května 1498 oběsili, pak upálili, jeho popel pak pečlivě sebrali a vhodi li do Arna. O 400 let později byla umístěna na místě popravy pa mětní deska, od roku 1955 usilují dominikáni o jeho svatořeče ní.
Učenci I oni působili - ať už v souladu s pokyny svých představených, nebo v rozporu s nimi - proti hrozícímu úpadku církve. Učení dominikáni a františkáni se zasloužili, jak již bylo zmíněno, o to, že univerzity - především Paříž - vychovávaly znalce teologie. Scholastika, která spojila dohromady teologii s aristotelskou fi lozofií, vnesla do církve brizantní kritérium: jestliže si víra a ro zum, majíce svoje kořeny v Bohu, nesmějí protiřečit, pak by musely všechny nároky a přikázání církve obstát před rozumo vými normami. Renesance a humanismus, jež znovu zaměřily pozornost na rozumem obdařeného, svobodného a rozvinutého člověka, posílily úsilí o autonomii jednotlivce a jeho vědomí a vyzvednout úsudek vlastního svědomí jako poslední instanci. Příklon k antickým textům rozvinul zároveň kritickou histo rickou vědu - rozruch vzbudil důkaz humanistů Lorenza Vally
123
a Mikuláše Kusánského, že Konstantinova donace (viz kap. III/l) je falzifikát, což těžce otřáslo světskými nároky papežství. Do konfliktu s církví se dostal františkán Vilém Ockham. Na rodil se kolem roku 1285 v Ockhamu (Anglie), o třicet let poz ději jej nacházíme jako docenta na univerzitě v Oxfordu. Jeho důvtipné spekulace o absolutní svobodě Boha, který by mohl přikázat i opak existujících přikázání, a napjaté vztahy s kanclé řem univerzity vedly k jeho předvolání k papežské kurii do Avignonu. Spolu s generálem františkánů Michaelem z Ceseny, na jehož stranu se postavil ve sporu o chudobu s Janem XXII., utekl ještě před rozsudkem na dvůr Ludvíka Bavora (roku 1328) Jeho působištěm se stal od nynějška Mnichov. Tam i zemřel podle nápisu na hrobě, který je však sporný - v roce 1347. Současné bádání stojí na stanovisku, že „můžeme bez pře hánění tvrdit, že učení Ockhama a jeho žáků ovládlo ve 14. a 15. století evropské univerzity" 1 2 . Jeho filozofické pře svědčení, že naše všeobecné pojmy neoznačují podstaty, ale jsou to pouze jména (nomina, odtud nominalismus), kterými mezi sebou označujeme různé předměty, nalézá svůj ekvivalent v jeho pojetí církve. To není žádná svébytná veličina, žádné „mystické tělo", nýbrž jen souhrn jednotlivců. Kristus sice svěřil Petrovi péči o věřící, nikoli však ve smyslu neohraničené plné moci, ale jen potud, pokud je to nutné pro spásu duší a k vedení věřících. Každý jednotlivec může bloudit, i papež, a naopak církev je reprezentována v každém, kdo má víru, a to mohou být i děti 1 3 . Poslední instancí v otázkách víry pro něj ne ní všeobecný koncil, ale Písmo svaté a rozum. Není těžké rozeznat v těchto názorech první náznaky novo dobého individualismu. Najdeme u něj i demokratickou větu: „Určovat moc, zákony a lidská práva patří především a v zása 14 dě lidu. Ten je převádí na císaře." Tradiční mocenský nárok církve, ale i státu odmítá. Pro objev různých pramenů poznání filosofie a teologie, pro zdůraznění intuice proti dedukci je Vi lém Ockham „rozhodně odpovědný za položení základů vědec 15 kého přístupu ke skutečnosti" .
124
V Oxfordu učil také John Wyclif (Jan Viklef; narodil se ko lem roku 1330). I on byl - jako profesor teologie - obžalován z bludného učení. Roku 1382 bylo odsouzeno 24 tezí z jeho děl, on sám se musel vzdát učitelského místa a stáhnout se na svoji farnost Lutherworth, kde po dvou letech - ještě před tím, než se proti němu rozpoutala bouře - zemřel. Protože se jeho myšlen ky velmi rozšířily - nacházíme je v kněžském a laickém spole čenství lollardů, velmi výrazně u Jana Husa a pak u Martina Luthera - považovali biskupové za nezbytné umlčet i tohoto mrtvého „evangelického doktora" (jak byl Viklef pro svoji zna lost bible nazýván). Roku 1413 odsoudil Jan XXIII. všechny VIklefovy spisy a v roce 1415 zatratil kostnický koncil 45 tezí, ač koliv tyto byly - podle tehdejšího zvyku - vytrženy ze souvislostí, zatímco v souvislém textu dávaly jiný smysl, který by je někdy i úplně zbavoval ostří 1 6 . Ale i přes tyto výhrady lze poznat, že Viklef otřásal základy tehdejší církve. Například tvr dil: Jestliže biskup nebo kněz žije ve stavu smrtelného hříchu, pak nemů že ani platně světit nebo proměňovat, ani udělovat svátosti nebo křtít. (DS 1154) Není psáno v evangeliu, že by Kristus ustanovil mši. (DS 1155) Projeví-li člověk náležitou lítost, je zpověď zbytečná a neužitečná. (DS 1157) Je-li papež zavržený a špatný, a tedy je údem ďáblovým, pak nemá žádnou moc nad věřícími, i kdyby mu byla dána císařem. (DS 1158) Každý jáhen nebo kněz smí kázat i bez svolení Apoštolského stol ce nebo biskupa.(DS 1164) Nikdo nesmí zastávat světský úřad, být biskupem nebo prelátem, pokud žije ve stavu smrtelného hříchu. (DS 1165). Světští vládcové mohou libovolně odnímat církvi časné statky, jest liže jejich uživatelé žijí obvykle ve stavu hříchu. (DS 1166) Dávat kléru majetek je proti Kristovým pokynům. (DS 1182) Pro spásu není nutné věřit, že římská církev má před druhými před nost. (DS 1191) Je bláznovství věřit odpustkům papeže a biskupů. (1192)
125
Tyto teze se jevily jako natolik nebezpečné, že nový papež Mar tin V. nařídil zničení Viklefových spisů a rozkázal lincolnskému biskupovi exhumovat a spálit Viklefovy ostatky (jak se i stalo). Ockham, Viklef, Hus, Savonarola - církvi se ještě podařilo „disidenty" umlčet. Nedosáhla toho tím, že by vlastní reformou odstranila příčinu jejich kritiky, ale autoritářskými zásahy. Ne zadržitelně narůstala nespokojenost a vůle k odporu, a bylo už jen otázkou času, jak dlouho bude ještě možné vykonávat ver dikty papežů.
3. MARTIN LUTHER 17. dubna 1521, kolem šesté hodiny odpolední stál ve Wormsu před císařem a knížaty Martin Luther, mnich z řádu augustiniánů-poustevníků, mistr svobodných umění, doktor teologie, pro fesor biblických věd. Otázali se jej, zda napsal oněch dvacet předložených knih a zda chce odvolat jejich obsah nebo alespoň jejich část. Luther si vyžádal čas na rozmyšlenou. Následujícího dne dostal stejnou otázku, na niž odpověděl: „Nebudu-li pře svědčen svědectvím Písma nebo zřejmými rozumovými důvody - neboť nevěřím papeži nebo koncilům, protože se ukázalo, že se častěji mýlili - pak trvám na těch místech Písma, která jsem uvedl, a moje svědomí je vázáno slovem Božím. Proto nemohu a nechci odvolat nic, neboť jednat proti svědomí je obtížné a ne bezpečné a nepřináší spásu. Bůh mi pomáhej, amen!" 17 Císař dal 25. dubna Lutherovi na vědomí, že jako ochránce církve ny ní musí proti němu zasáhnout. O čtyři týdny později (26. května 1521) podepsal císař wormský edikt: „Mocí naší císařské hod nosti, svrchovanosti a autority, jednomyslnou vůlí a úradkem naším a kurfiřtů, knížat a stavů Svaté říše římské zde shromáž děných ... uznáváme a prohlašujeme, že zmíněný Martin Luther má být námi, vámi a všemi považován za úd odloučený od círk ve, za zatvrzelého rozkolníka a zjevného kacíře." 1 8
126
Tím byl Luther, který odcestoval z Wormsu 26. dubna, zba ven cti a práv. Nikdo mu nesměl poskytnou přístřeší, každý měl za povinnost oznámit místo jeho pobytu a přičinit se o jeho uvěznění.
„ Ospravedlnění z víry " Jak došlo k tomu, že ten, který se skláněl před Písmem svatým jako před nejvyšší normou, byl prohlášen za kacíře? Až do 31. října 1517 nebyl sice Martin Luther úplně nezná mým, ale nebyl také kamenem úrazu. Zlomem se stal den, kdy vydal svoje teze. Jeho teze - formulované jako pozvání k teologické disputaci - mířily bezprostředně proti prodeji odpustků: „Kdo věří, že si skrze odpustky zajistí spásu, bude navěky zavržen i se svými učiteli" (Teze 32). „Každý křesťan, který pociťuje skutečnou lí tost, má nárok na úplné odpuštění viny a trestu bez odpustků" (Teze 36). „Křesťané se mají učit, že je lépe dát něco chudým a potřebným než kupovat odpustky" (Teze 43) 1 9 . Jeho teze ne byly pouze kritikou způsobu kázání o odpustcích, ale mířily pro ti odpustkům vůbec. A tento útok opět vyvolalo poznání, které bylo pro život Martina Luthera rozhodující a na němž proto lpěl celým srdcem: ospravedlnění z víry. Stejně jako jeho současní ci, ale zvlášť intenzivně, měl neustále před očima okamžik, kdy bude člověk muset předstoupit před soudní stolici Boží, aby při jal rozsudek, určující jeho osud na věčnosti. Již jeho vstup do kláštera ovlivnila starost, aby se pak setkal s milosrdným Bo hem. „Pro svoji spásu jsem slíbil... Když vstoupím do kláštera 20 (myslel jsem si) a budu sloužit Bohu, on mě odmění a přijme." V klášteře zdvojnásobil svoje úsilí vystříhat se každé chyby a konat pokání. To jej vnitřně přivedlo na pokraj pochybností: „Cítil jsem ale, že i kdybych vedl jako mnich vzorný život, že před Bohem nemohu jako hříšník s neklidným svědomím spolé hat na to, že Boha usmířím svým dostiučiněním.. Proto jsem se
127
hněval na Boha, a i když jsem jej skrytě nehaněl, přesto jsem vzdorovitě reptal a řekl jsem: Nestačí, že ubozí hříšníci a na zá kladě dědičného hříchu věčně zatracení budou trápeni různým zlem podle ustanovení Starého zákona, ne, Bůh chce ještě skrze evangelium vršit jedno trápení na druhé, přičemž se i skrze ra dostnou zvěst na nás hrozivě obrací jeho spravedlnost a jeho hněv... Po dnech a nocích uvažování se nade mnou Bůh smilo val...Tu jsem začal chápat Boží spravedlnost jako tu, skrze niž spravedlivý žije díky Božímu daru, a to skrze víru... Najednou jsem se cítil jako znovuzrozený a jako bych otevřenou formou vstoupil do ráje.... tak velká byla před tím moje nenávist ... tak velká byla nyní láska, s níž jsem to nyní velebil jako nejsladší slovo." 2 1 Toto poznání, k němuž došel s nezpochybnitelnou jistotou na základě studia listu Římanům (Řím 1,17), se stalo základem je ho náboženského života, východiskem pro všechny jeho další závěry, které tak dlouho nemohl odvolat, neboť je viděl v neod dělitelné souvislosti se svým základním poznáním. Proto musel vidět ve všem, co se pokoušelo bránit této pravdě a její aplika ci, dílo ďáblovo - a to i v papeži, v němž pozvolna začal tušit Antikrista. „Reformátorský objev" shrnul v roce 1537, snad jako nástin evangelických postojů pro plánovaný koncil, ve šmalkaldských článcích: „Že Ježíš Kristus, náš Bůh a Pán,,zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění' (Řím 4,25), on je ,beránek Boží, který snímá hřích světa' (J 1,29), na kterého Bůh .vložil hříchy nás všech' (Iz 53), item (rovněž): ,Všichni zhřešili ..„jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši' etc. (Řím 3). Protože tak je nyní třeba věřit, a nemusí toho být dosaženo a vyjádřeno žádným dílem, zá konem nebo zásluhami, tak je to jisté a jasné, že pouze taková víra náš může ospravedlnit, jak říká sv. Pavel ve 3. kapitole listu Římanům: J s m e totiž přesvědčení, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona', item: ,Aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedl ňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše'. Od tohoto článku se nesmí ustou-
128
pit nebo povolit, i kdyby padala nebesa i země... A na tomto článku spočívá všechno to, co učíme a žijeme proti papeži, ďáblu a světu. Pro to si tím musíme být jistí a nepochybovat. Jinak je všechno ztraceno, a vítězství a právo získá papež a ďábel a všichni protivníci."22
Exkomunikace K první reakci vrchnosti nevedly teologické, ale finanční dů sledky těchto názorů. Neboť na co nejvyšším výnosu z prodeje odpustků měl zájem papež, biskup Albrecht a bankéři Fuggerové. Papež z něj chtěl financovat přestavbu svatopetrské baziliky, mohučský arcibiskup potřeboval splatit vysoké dluhy a Fuggerové byli biskupovi věřitelé. Julius II. vypsal již v roce 1507 plnomocné odpustky a Lev X., který byl papežem od roku 1513, obnovil nabídku vykoupení časných trestů za hříchy finanční obětí (odstupňovanou podle finančních možností) a tím osvobo zení trpících duší z očistce. Výlučný monopol v Německu si za jistil Albrecht Braniborský, který se stal již ve 23 letech (roku 1513) magdeburským arcibiskupem a administrátorem Halberstadtu. K dodatečnému převzetí mohučského arcibiskupství a kurfiřtství musel zaplatit do Říma 26 000 dukátů. Po rozmlu vě s papežem si vypůjčil peníze od Fuggerů a Řím mu kvůli to mu přenechal na osm let vyhlašování odpustků. Polovinu výno su si směl ponechat, případně použít na vyrovnání svých dluhů, druhou měl poslat do Říma. Pro hladký chod zástupci firmy Fugger provázeli kazatele odpustků a rovnou svůj podíl inkaso vali. Byl to pak také Albrecht Mohučský, kdo Lutherovy teze odeslal ještě v temže roce do Říma. Postup proti Lutherovi by se přes to všechno asi nevyvíjel tak rychle, kdyby nenarazil na ge nerálního komisaře mohučského arcibiskupství Tetzela, pověře ného prodejem odpustků, a organizaci, jejíž nitky vedly přímo do Říma. Tetzel se svěřil inkvizici, řádu dominikánů, jehož byl sám členem. Kapitula saské dominikánské provincie se rozhodla v březnu 1518 obvinit Luthera z podezření z kacířství.
129
Podle očekávání by muselo zahájení kacířského procesu zna menat konec jeho protestu proti obchodování s odpustky. Buďto by byl odsouzen - pak jej čekala stejná hranice jako Jana Husa před sto lety, nebo by odvolal - pak by vzal účinnost svým ar gumentům, nebo by mu nebyla prokázána žádná hereze - přes to by však musel počítat přinejmenším s příkazem mlčení. Pro tivníci viděli v těchto třech možnostech svoji šanci a brzy zkoušeli prosadit jednu či druhou. Za to, že nedopadl jako Hus v roce 1415 nebo Savonarola v roce 1498, vděčil Luther souhře více pro něj výhodných okolností, přičemž však jeho život čas to visel na vlásku. Jedna z těchto okolností spočívala v Lutherově zvyku obra cet se vždy znovu k široké veřejnosti. Již publikaci svých tezí neomezil na Wittenberg, ale rozeslal je současně více biskupům a zajistil jejich rozšíření pomocí nově vzniklých tiskáren: v ně kolika týdnech byly známy po celém Německu. Po nich násle dovaly v krátkých intervalech další listy, latinsky učencům, ně mecky všem zájemcům, vedle toho ale i cílené výzvy jako „An den christlichen Adel deutscher Nation" (Křesťanské šlechtě ná roda německého). Jeho výmluvnost, srozumitelnost jeho vývo dů a kousavá polemika pomohly tomu, že spor o něj dosahoval stále větších rozměrů. Rozhodující však bylo, že jeho teze a ty, které po nich násle dovaly, padly i s argumentací ji podkládající na půdu, která če kala právě na takováto slova. Kvůli penězům, které proudily do Říma, a na vměšování Říma do světských záležitostí, si němec ká knížata stěžovala na poměry v římské kurii už více než šede sát let. O náladě v Německu vypovídá zpráva papežského legáta Alexandra z 8. února 1521: „Celé Německo je v jasné vzpouře. Pro devět desetin je bojovým pokřikem ,Luther', pro ostatní, jimž je Luther lhostejný, alespoň ,Smrt římské kurii', a každý křičí a požaduje koncil." 2 3 Knížatům přišlo vystoupení wittenberského profesora proti odpustkům, proti přednostnímu postavení papeže a za rovnost všech křesťanů, i za pověření kní žat postarat se o církevní reformu na svém území velmi vhod.
130
Jejich odpor se projevoval také oddalováním uskutečnění wormského ediktu, přičemž poukazovali na nutnost objasnit otázky spjaté s koncilem, jejž papež sliboval. Nejprve však pověřil papež Lev X., poté co jej dominikáni upozornili na Luthera, teologa Silvestra Prieriase Mazzoliniho (rovněž dominikána!) vypracováním posudku na teze. Výsledek byl patřičně negativní, takže mnich byl nyní - v srpnu 1518 pozván do Říma. Luther dosáhl toho, že byl místo toho vyslý chán v Německu kardinálem Kajetánem. Rozhovor se konal od 12. do 14. října 1518 v Augsburgu, avšak nepřinesl žádné výsledky. Nepodařilo se vyvrátit ani Lutherovy argumenty z Písma, na něž se stále znovu odvolával, ani kardinál nemohl účinně použít autoritu papeže, protože - jak jej na to doktor Luther upozornil - právě v otázce odpustků žádné závazné pro hlášení nevyšlo. Kardinál si pospíšil tuto mezeru zaplnit: na zá kladě jeho návrhu předložil Lev X. v konstituci „Cum postquam" z 9. listopadu 1518 plnou moc v otázce odpustků. Je prý učením církve, že papež může zrušit udělováním odpustků tres ty za hříchy, protože je mu svěřen poklad zásluh Krista a sva tých; toto prominutí může být na základě přímluv použito i pro zemřelé. Tím byly splněny nutné předpoklady pro úspěšný kacířský proces proti Lutherovi, jenž v souvislosti s dřívějším odsouze ním Husa mezitím veřejně zpochybnil učitelskou autoritu pape že a neomylnost koncilů. Z politických důvodů došlo ještě jed nou k odkladu. Právě Lutherovi nakloněný kurfiřt Fridrich Sasky (Moudrý - pozn. překl.) se stal v otázce volby císaře dů ležitým papežovým spojencem, neboť i on odmítal kandidaturu Habsburka Karla. Lev X. propůjčil kurfiřtovi Zlatou růži, jedno z nej vyšších vyznamenání, a prosil ho, aby dal hlas francouz skému králi (Františkovi I. - pozn. překl.), neboť ten jinak šanci získat císařskou korunu neměl. Přitom papež chtěl vyjít kurfiř tovi všemožně vstříc a jednoho z jeho přátel (tím mohl být mí něn i Luther, který byl v Římě považován za kurfiřtova přítele) povýšit na kardinála. 2 4
131
Po volbě císaře 28. června 1519, která nakonec přece jen vy zněla pro Karla, nestálo procesu nic v cestě. Bula „Exsurge Domine" z 15. června 1520 odsoudila 41 článků z různých Luťherových spisů jako „heretické, štvavé, bludné, zbožné uši pohoršující, svádějící prosté mysli a odporující katolickému učení" 2 5 , aniž by ovšem přiznávala jednotlivým větám jistou kvalifikaci. Zároveň hrozila Lutherovi klatbou, jestliže do šede sáti dnů po doručení buly neodvolá. V den uplynutí lhůty, 10. prosince 1520, spálil Martin Luther spolu se svými studenty před branami Wittenbergu exkomunikační bulu a knihy kano nického práva. Lev X. jej dal 3. ledna 1521 do klatby (bula „Decet Romanům Pontificem"). Císař měl nyní povinnost kacíře za držet a popravit. Protože ovšem ve volební kapitulaci slíbil neodsuzovat žádného kacíře, který nebyl vyslechnut říšským sněmem, následovalo Lutherovo předvolání do Wormsu. Teprve tam - kdyby odmítl odvolat - by byl císařem vyobcován. Zdálo se, že tím případ Martin Luther skončil. Chyběla jen závěrečná tečka - protože mnich zmizel. Neznámí jezdci unesli odsouzeného na zpáteční cestě z Wormsu, na kterou dostal glejt zaručující svobodu, ve vší tichosti na hrad Wartburg. Císař mu sel brzy uznat, že hlavní problém nespočívá v Lutherově dopa dení - vzdal se už i myšlenky vyžadovat od Fridricha Moudré ho ultimativně jeho vydání, když odsouzený od března 1522 opět kázal ve Wittenbergu. Reforma se už oddělila od osoby re formátora. Jeho kritika církve i obsah jeho požadavků vycházel vždy ze stejné argumentace: všechno srovnával s evangeliem ja ko jedinou normou. To bylo srozumitelné, to byla konečně pro mnohé zbraň, s níž se bylo možné postavit přehnaným nároků kurie a jejímu nástroji, kanonickému právu. Bible byla pro kaž dého přístupná, německý překlad již také existoval (mezi léty 1461 a 1522 vyšlo 14 hornoněmeckých a čtyři dolnoněmecká vydání), hlavně ale po roce 1522, kdy se v září rychle rozšířil Lutherův překlad Nového zákona. Bez ohledu na to, zda šlo o mnicha, šlechtice nebo sedláka, všichni sáhli po evangeliu, aby v jeho duchu reformovali poměry.
132
Na všeobecné volání po reformě mohl císař stěží odpovědět pronásledováním protestantů, tím méně, že proti Turkům potře boval podporu i evangelických stavů. S nadějí na blížící se kon cil zaručoval vždy znovu zachování státu quo, ale koncil byl stá le v nedohlednu. Koncem roku 1521 zemřel Lev X., pontifikát jeho nástupce Hadriána VI. trval jen rok a Klement VII. nepři kládal reformě nějakou váhu. Císař se zároveň cítil být podve den papežem, který se spojil s francouzským králem Františ kem I. - odvetou za to bylo Sacco di Roma, strašlivé vyplenění Říma vojáky Karla V. v roce 1527. Protestantské stavy se nako nec zorganizovaly ve šmalkaldském spolku i vojensky. Mocí, která mohla vynutit náboženskou jednotu, disponoval císař až roku 1547, po vítězství nad šmalkaldským spolkem a po smrti Františka I., s nímž vedl více válek. Za kacířství odsoudil k smrti protestantské vůdce kurfiřty Jana Fridricha Saského a Filipa Hessenského (rozsudky ovšem nebyly vykonány). Pro to jej přestup Mořice Saského z císařského do evangelického tá bora v roce 1522 strhl z vrcholu úspěchů znovu na počátek jeho snažení. Mořice před vězením zachránil pouze jeho útěk z Innsbrucku. Pomyšlení na vítězství nad protestantským tábo rem se opět ztrácelo v nedohlednu. Po neúspěšném obléhání Mét proti Jindřichu II., s nímž se Mořic spojil, se zlomený Ka rel stáhl zpět do Nizozemí. 25. října 1555 předal Nizozemsko a španělské državy svému synu Filipovi a o rok později, 12. zá ří 1556, pak císařskou korunu svému bratru Ferdinandovi. Vyřešení boje o víru v Německu přenechal svému bratru Fer dinandovi již v roce 1552. Po namáhavých jednáních byl uzav řen na říšském sněmu, svolaném ještě Karlem, „augsburský ná boženský mír". Nové uspořádání, kterého zde bylo dosaženo, na jednotné vyznání v německé říši konečně resignovalo a kníža tům a říšským stavům přenechalo na vůli, zda zůstanou u řím ské církve nebo se připojí k evangelickému vyznání. Pro podda né platila zásada „cuius regio eius religio" 2 6 : museli přijmout náboženství svého zeměpána (samozřejmě se rozumí jen volba mezi římským a protestantským křesťanstvím), resp. mohli pro-
133
dat své statky a vystěhovat se. Duchovní říšská knížata (bisku pové) se musela v případě svého přestupu k augsburskému vy znání vzdát svých prebend (tzv. „duchovní výhrada"). Po oddělení ortodoxních v roce 1054 utrpěla nyní jednota křesťanstva novou ránu, a nebylo to jen nevypočitatelnou hrou událostí. Ve středověku nosná idea jednoty západního křesťan stva, spočívající na papeži a císaři, byla vystavena nenápadné atomizaci v důsledku úsilí knížat po autonomii, které bylo od 13. století stále zřetelnější. Mohutná snaha Karla V. nemohla dě jiny zastavit. Římská církev přispěla svým způsobem k rozděle ní - uvězněna ve struktuře, proti které neskýtalo morální úsilí jednotlivců nebo náboženských skupin, zvláště řádů, žádnou protiváhu. Provázanost náboženské a politické moci, financí, válek a intrik jako neodstranitelných prostředků tehdejší politi ky vedla jak k nešvarům tak k neúspěšnosti zahájené reformy. V jistém smyslu musel Luther přijít 27 , církev ke své reformě po třebovala někoho, kdo by stál mimo její dosah.
Evangelium a světový řád Martin Luther zemřel 18. února 1546 poté, co několik dní před tím pociťoval svírání v prsou. Říšský sněm ve Wormsu byl jeho posledním velkým vystoupením. Ani k němu se nenutil, před cí saře a před říši jej postavila jeho nezlomnost a běh událostí. Je ho následné uchýlení se na Wartburg může být chápáno jako symbol: reformace a reformátor šli každý svou vlastní cestou, jako vývoj, jenž začal již před Wormsem a který pokračoval dá le. Martin Luther se nikdy nepokoušel založit novou církev a postavit se do jejího čela. Nikdy mu nešlo o to, aby stoupal po žebříčku hodností nebo o materiální obohacení. Konstantou po sledních tří desetiletí jeho života bylo, jak on to chápal, šíření čistého evangelia. Ještě na Wartburgu začal s překladem bible do němčiny. V zá ří 1522 se objevil „Nový zákon v němčině". První tři tisíce exem-
134
plářů byly tak rychle vyprodány, že již v prosinci následoval vy lepšený dotisk. O rok později byl již hotový překlad pěti knih Mojžíšových a v roce 1532 celý Starý zákon. Paralelně k tomu sepisoval knihy o zpovědi, mši, manželství a řeholních slibech, o papežství a světské vrchnosti, velký a malý katechismus, četné církevní písně. Wartburg opustil v březnu 1522, aby ve Wittenbergu zbrzdil nešetrný reformní zápal Karlstadta, který vyhazo val z kostelů ozdoby a obrazy. Kázal, roku 1523 opět počal před nášet, ujímal se lidí, kteří upadli do bídy, mezi nimi i pěti řeholnic (1523), jež opustily klášter. Jedna z nich, Kateřina z Bory, se sta la jeho ženou. Práce ho zcela pohlcovala. Ještě v lednu 1545, rok před svou smrtí, si stěžoval: „Přeji si, aby už nadešly poslední dny, abych si mohl odpočinout od práce. Nevidím jiný konec psa ní a života v neklidu." 2 8 Do radosti, jak se moc evangelia drží přes všechny (římské) překážky, se mísila brzy starost, protože každý četl, používal a zneužíval slova Písma podle svého. Luther musel vlastním spisem „Wider die himmlischen Propheten" (1524) va rovat před horlivým Karlstadtem, jenž odstraňoval z kostelů obrazy a varhany, škrtl obětní část mše, nechal zpívat německé písně, zrušil křest dětí, ale naproti tomu zřídil podpůrnou poklad nu pro chudé. Podobně se rozešel s Tomášem Múntzerem. Ten z evangelia vyčetl požadavek bezvýhradné sociální spravedlnos ti a vedl se sedláky válku proti knížatům (roku 1525). S Huldrychem (Ulrichem) Zwinglim, který přiměl radu města Curychu k uzavření klášterů, odstranění mší, zrušení hry na varhany a spo lečného zpěvu při bohoslužbách, se musel Luther přít roku 1527 o správné chápání večeře Páně. Zatímco Luther trval na reálné přítomnosti Krista, viděl Zwingli ve slovech „Toto je moje tělo" odkaz na symbol (tento chléb znamená moje tělo). V roce 1529 ztroskotala na této otázce „marburská náboženská disputace". Luteráni a reformovaní se rozpadli do dvou ostře oddělených tá borů, mezi nimiž bylo až v roce 1973 dosaženo v tzv. „Leuenberské konkordii" církevní a eucharistické jednoty. Protože z evangelia nevyplývala dostatečně jasně jednota ví ry, případně forem víry, musel Luther sáhnout i k prostředkům
135
vnějšího nátlaku. Jestliže byl dříve pro spásu duší svých podda ných příslušný biskup jako duchovní a světská vrchnost v jedné osobě, pak nyní Luther nabádal panovníka, aby on pečoval o uspořádání náboženských poměrů na svém území. Od roku 1526 se uskutečňovaly z kurfiřtova nařízení vizitace kostelů a škol - tak začal církevní režim vládců země na evangelických územích. Přes svůj záměr byl píšící a učící doktor biblických věd - po celý svůj život spatřoval v této universitní hodnosti důstojnost a poslání - neustále zatahován do sporů šedé zóny, v níž se stý ká duchovní a světské. Selská povstání jím hluboce osobně otřá sla. Ve jménu evangelia se zde obhajovala svobodná volba fará ře, zrušení nevolnictví, zmírnění roboty, svobodná honitba a rybolov 29 . A Luther dával sedlákům za pravdu. Nešetřil vůči knížatům otevřeností: „Týráte a odíráte, abyste mohli vést život v přepychu a pýše, až ubohý obyčejný člověk to už nemůže dé le vydržet." A když bijí sedláky, vzbudí Bůh jiné: „Bůh sám se vám postaví, aby zkrotil vaši zuřivost." 3 0 Avšak potom, o ně kolik měsíců později, došlo k obratu: povstání nyní označil za největší bezpráví, „proto je třeba je (sedláky) srážet, rdousit, a bodat, veřejně nebo tajně, kdo může, a pamatuj, že není nic je dovatějšího, škodlivějšího, ďábelštějšího než povstalec... Zdá-li se to někomu příliš tvrdé, nechť pomyslí, že povstání je nesnesi telné, a každou hodinu může svět čekat zkázu..." 3 1 Nehledě na to, že se zde, jak soudí H. Bornkamm, „odráží ne smírná vášeň, které byl Luther schopen, jako i nesmírná starost, 32 která jej poháněla" , objevuje se také základní rys jeho nábo ženského pojetí světa. Můžeme říci, že řád je pro něj posvátným pojmem: řád stvořil Bůh. Povstalce proto pohání dabel a musí být potřeni, „stejně jako se musí ubít vzteklý pes" 3 3 . Luther ni kdy neobětoval svoji strukturu řádu, založenou na víře, politic kým zájmům, nepodporoval ani neshody mezi knížaty, ani vál ku proti císaři. Vyzýval k boji, i ozbrojenému, jenom tam, kde byl tento řád ohrožen silami Antikrista (papežem nebo Turky). Požadavky sedláků mohly být třeba oprávněné, ale s evangeliem
136
se neslučovala ani vzpoura proti Bohem ustanové vrchnosti, ani soukromá pomsta. „Utrpení, utrpení, kříž, kříž je křesťanovým právem, to a nic jiného." 3 4 Byl na něm zřejmý ještě jeden - ty picky středověký - rys: rozlišování mezi dvěma říšemi. K první říši patřilo všechno, co se týkalo víry a spásy duše. Ke druhé to, co mělo neutrální hodnotu: organizace společnosti, politická vláda. To druhé dostalo od Boha jiné poslání, a proto smělo po užívat i jiných prostředků: sílu místo trpělivosti, trest místo od puštění. K této druhé říši počítal také disponování tělem (které ho se přece bezprostředně netýkal osud duše). Jen tak lze vysvětlit brutální požadavky na dávení a bodání sedláků. A zde je zajedno s katolickou církví: ani on ani ona nevidí nápadný rozpor v hlásání bezmezné dobrého a milosrdného Boha - je muž se budeme podobat - současně s popravo váním kacířů. Když Martin Luther 18. února 1546 zemřel, začínal svoje jednání tridentský koncil, zahájený 13. prosince 1545. Měl se zabývat teologickými otázkami, které vyslovil Luther, spolu s reformou církve. O co marně usilovali po dvě století předcho zí koncily, svatí a kacíři, se konečně stalo skutečností: koncil za hájil pronikavou vnitřní reformu katolické církve, tzv. protire formaci.
4. REFORMA CÍRKVE Tridentský koncil začal, když se reformace velmi rozšířila. Lé pe řečeno „reforma", protože ani Martin Luther ani jeho přátelé nezamýšleli vytvořit nové církevní společenství, spíše chtěli při vést stávající církev zpět k evangeliu. Bible - slovo Boží - jako jediná norma, před níž se sklánějí všichni, i papež - to bylo jas né, naléhavé, zdálo se, že to při všech sporech poskytuje jediný společný a nenapadnutelný základ. Ačkoli se brzy ukázalo, že tato norma nebyla v mnoha případech jednoznačná, překážela tomu, aby se Martin Luther stal vůdcem a papežem nového hnu tí. Stejně jako druzí byl jen „posluchačem slova" a musel se sna-
137
žit mu porozumět. „Reformátoři" proto tedy nejsou Lutherovými učedníky, ale samostatnými veličinami, spojenými orientací na bibli a rozdělenými různými odpověďmi, které někdy našli na své otázky
Reformátoři Ve Švýcarsku byli iniciátory reformy především Huldrych Zwingli a Jan Kalvín (Jean Calvin). První z nich, kazatel a svět ský kněz, přesvědčil roku 1522 radu Curychu, že „všichni du chovní by měli kázat a žít podle Písma". Roku 1523 byly z kos telů města odstraněny obrazy, 1524 pak zrušeny mše. Bylo nově organizováno školství a péče o chudé a zrušeno nevolnictví. Curyšský model převzala jihoněmecká města jako Štrasburk, Kost nice, Memmingen a Lindau, ve Švýcarsku to byl Bern, St. Gallen a Basilej, zatímco pět původních kantonů (Schwyz, Uri, Unterwalden, Zug, Luzern) se postavilo na odpor. V roce 1531 došlo k válce. Curyšští prohráli 11. října 1531 bitvu u Kappelu a Zwingli přišel v boji o život. Jan Kalvín měl pokračovat v reformě. Jeho církevní řád pro Ženevu, schválený roku 1541 městskou radou, upravoval veřej ný život do detailů podle norem založených na bibli. Existoval např. zákaz luxusního oblékání (např. kalhoty podšité hedvá bím), hrozily tresty za „pohoršující hry, tance a podobné výstřel ky", také za opilství. Nově bylo organizováno i vedení obce: čtyři duchovní úřady (pastoři, doktoři, presbyteři a jáhni) odpo vídaly za kázání, cvičení, církevní kázeň a péči o chudé. Konsistoř, sestávající z dvanácti nejstarších, dohlížela na proměnu ži vota měšťanů. Její členové měli např. volný přístup do každého domu, udíleli církevní tresty nebo navrhovali u rady světský trest. Z kostelů byly odstraněny obrazy, oltáře a varhany, boho služby se omezily na kázání, modlitbu a zpěv žalmů. Pokus vnutit morálku násilím vzbudil mnoho protivníků. „Svobodu, svobodu! Kalvín nás souží více než čtyři biskupo-
138
vé!" volal vážený měšťan Favre, když musel kvůli uvolněnému životu do vězení. Kalvín mu odpověděl: „Musel byste si založit pro sebe nové město, ve kterém byste si mohl žít sám pro sebe, když se zde nechcete s námi ohnout pod jhem Božím... I kdyby bylo ve Favreho rodině tolik korun, kolik je neklidných hlav, přesto by to nezabránilo, aby Pán stál ještě výše." 3 5 Tam, kde věřil, že hájí Boží požadavky, Kalvín neustoupil ani 0 píď a stále byl připraven přijmout svoje vyhnání (ke kterému již jednou roku 1538 došlo). Nakonec se prosadil - i když za ce nu 56 rozsudků smrti a 78 vyhnanců za prvních pět let nového církevního řádu. To proto, že stejně jako podle římské církve tak 1 podle něj měla každá vrchnost pečovat o dodržování Božích přikázání. Kdo se postavil proti, měl být přiveden na správnou cestu, v případě nutnosti vyobcován. Tomuto reformnímu hnutí dodávaly zvláštní atmosféru přísné zákony, jednoznačné předpi sy, ujišťování, že vlastní vyvolení k věčné spáse (predestinace) lze poznat podle ovoce své práce a plnění povinností. V násle dujícím období nacházíme tuto atmosféru opět u francouzských hugenotů, u puritánů v Anglii a ve Skotsku a u holandských bo jovníků za svobodu proti Španělsku. Zmínku zaslouží ještě třetí hnutí: křtěnci (novokřtěnci; Wiedertáufer). Ti si mysleli, že odmítnutí křtu dětí odpovídá prvot ní církvi. Víra vede k záchraně pouze skrze svobodné a vědomé rozhodnutí. Zwingli sice kritiku křtu dětí odvolal (1523), ale ně kteří přátelé pod vedením Konráda Grebela vypověděli posluš nost. S prvním křtem dospělého v Curychu v prosinci 1524 za čalo i pronásledování křtěnců. Poslední utekli do Německa, kde jim však také z rozhodnutí špýrského říšského sněmu (23.4.1529) hrozil trest smrti. Přitom už nešlo pouze o otázku křtu. Zážitek násilného převratu, posílený prožitou selskou vál ka, živil přesvědčení, že začal konec světa a tedy soud nad bez božnými a tisíciletá vláda Krista a jeho věrných (Zj 19 a 20). Právě křtěnci se považovali za ty, kdo budou na konci ča sů vyvoleni; mezi nimi vyrostli blouznivci a proroci, odvoláva jící se na vidění a zjevení. Laik Melchior Hofmann procházel
139
severním Německem a Švédskem a kázal s přesvědčením, že je jedním ze dvou svědků, uvedených v Apokalypse (Zj 11,3-7), který má hlásat pokání. Ve Štrasburku, který si pak vyhlédl za místo nového nebeského Jeruzaléma, byl uvězněn (roku 1533) a až do konce svého života (ji543) držen ve vazbě. V Múnsteru získali novokřtěnci většinu rady; nárok na neomezenou auto ritu si činili prorok Jan Matthijs (nebo Matthys) a po něm Jan van Leiden. Po neúspěchu ve Štrasburku byl prohlášen za nový Jeruzalém Múnster (podle Zj 21,9nn). Odlišně smýšlející byli vyhnáni a zbytek brzy zjistil, že je pod diktaturou „osvícených", kteří každou pochybnost vymýtili popravou. „Říši Kristovu v Múnsteru" ukončily až biskupovy oddíly v červnu 1534. Její vůdcové byli po hrozném mučení popraveni. Pád Múnsteru - ani ne tak vojenským neúspěchem, jako otře senou hodnověrností vůdců - nadšení novokřtěnců utlumil. Umírněné stoupence zorganisoval fríský kněz Menno Simons (*1496) v Nizozemí do obcí (roku 1536). Mennonité, rozšíření dnes po celém světě (asi 550 000), trvají na křtu dospělých (kte rý je udílen asi ve věku 14 let), vyžadují vedení přísného života (zákaz tance, alkoholu, přepychu) a odmítají přísahu. Zvlášť ná padný je požadavek úplného oddělení církve od státu. Nepřijí mají vojenskou službu ani státní úřady, žijí často na zvláštních usedlostech a dají se poznat podle jednotného oblečení. Díky rolnictví a řemeslům bývají značně soběstační.
Koncil Všeobecný koncil se konečně sešel až 28 let poté, co Martin Luther přibil svoje teze na vrata a 27 let po jeho výzvě ke svo lání koncilu. Papež, který jej dal do klatby, byl již dlouho mrtev (1521), stejně tak i jeho nástupci Hadrián VI. (f 1523) a Klement VII. (|1534). Mimo Hadriána se všichni snažili uskutečnění koncilu všemožně zabránit. To se nyní změnilo za Pavla III. (1534-1549). Vysoce inteligentní Alessandro Farnese se zaru-
140
čil, že se mu žádným způsobem nevyhne: naléhal na něj Ka rel V., biskupové, veřejnost; konec rozštěpení církve byl jinak v nedohlednu. Již brzy po nástupu do úřadu svolal na 23. květ na 1537 koncil do Mantovy, která jako říšské léno ještě odpo vídala požadavku Němců na koncil na německém území. Současně učinil všechno, aby zde udržel otěže ve svých rukou: jednání měli vést tři papežští legáti, na reformním programu mě la již od počátku pracovat jím jmenovaná komise. Válečný kon flikt mezi Španělskem a Francií si ale vynutil odklad jednání na neurčito. Plánovaného koncilu se měli zúčastnit i protestante. Bylo možné pomýšlet na věcnou diskusi nad spornými otázkami s otevřeným východiskem? Podivně musela působit dohoda me zi císařem a papežem, podle níž měla být před pozváním protes tantů zrušena jejich vojenská moc - šmalkaldský spolek. Na koncilu by pak stáli bezmocně proti většině a v případě, že by byli prohlášeni za kacíře, museli by se obávat o svůj život. Pro to je pochopitelné, že nejprve odmítli do Tridentu přijet. Když po své porážce v roce 1547 vyslali delegaci (1552), požadovali před zahájením rozhovorů, aby se biskupové vyvázali ze své přísahy věrnosti papeži a ten aby se podřídil závěrům koncilu; mimo to se o dekretech, které již byly schváleny, mělo znovu di skutovat. Ze své strany nemohli protestante slevit ze svých pod mínek, na druhé straně nemohl nikdo vážně očekávat, že budou přijaty. A i kdyby: jak již ukázaly předchozí náboženské rozho vory, nešlo docílit jednoty ani v boji vedeném biblickými argu menty. Protestante by neustoupili, právě tak jako Martin Luther, hlasu většiny tam, kde by s biblí nevystačili. Praktické sjedno cení bez mocenských prostředků bylo nemyslitelné a podle toho se i vyvíjely události. Když už po překvapivé změně fronty Mo řicem Saským v roce 1552 jiná možnost dosáhnout jednoty ve víře neexistovala, spokojily se obě strany s úpravou augsburské ho náboženského míru z roku 1555. Vážnou snahu o vzájemné sblížení pomocí přesvědčování nelze zaznamenat. Za to ovšem nelze svalovat odpovědnost na nedostatek horlivosti ve víře. Po-
141
litická moc byla až příliš svázána s náboženskými pozicemi, uvažovalo se až příliš podle tradice, která na katolické straně po nechávala bloudícím jen možnost návratu a vlastní hlubokou proměnu považovala (třeba k dnešní církvi) za nemožnou. Vyjasnění otázek, nadhozených reformátory, a jednání o re formě církve měly v Tridentu probíhat současně. Bylo dosaženo obou cílů, i když toho prvního ve větší míře. Proti „Sola Scriptura" (bible jako jediná norma) Martina Luthera byla postavena také „nepsaná tradice, kterou apoštolově přijali z Kristových úst nebo která byla předávána od apoštolů z vnuknutí Ducha svaté ho z ruky do ruky a tak se dostala až k nám" (DS 1501; NR 87), jako legitimní zdroj poznání. V nauce o ospravedlnění byla ve dle víry zdůrazněna nezbytnost konání dobrých skutků, výslov ně byly povoleny odpustky a uctívání relikvií a obrazů. Bylo rozvinuto učení o sedmi svátostech (proti třem svátostem u pro testantů), pro jejichž udílení byly vypracovány přesné směrnice (např. tajně uzavřená manželství byla prohlášena za neplatná, a ne jako doposud za nedovolená; platné bylo jen manželství uzavřené před příslušným farářem za přítomnosti nejméně dvou svědků). U reformních otázek došlo k jistému posunu. Jestliže koncily předchozích staletí zamýšlely uskutečnit především re formu hlavy církve, pak nyní to chápali papežští legáti jako ve doucí koncilu za oklesťování práv papeže. Když se krátce před plánovaným ukončením mělo diskutovat o vztahu papeže a kon cilu, přeložil legát Morone závěrečné zasedání na dřívější dobu, přičemž mu papežova nemoc pomohla získat souhlas účastníků. Papežova předčasná smrt by totiž ohrozila potvrzení všech usnesení koncilu. Po ukončení koncilu 4. prosince 1563 papež Pius IV. potvrdil 26. ledna 1564 bez výjimky všechny dekrety. Trident byl reformním koncilem i bez omezení práv papeže. Hlavní příčiny úpadku církve byly odstraněny zákazem kumula ce prebend a příkazem sídelní povinnosti biskupů. Byly stano veny úkoly kardinálů a biskupů a předepsány každoroční diecézní synody, tříleté provinciální synody a biskupské vizitace diecézí. Došlo k nové úpravě dómských kapitul a obsazování
142
farností, ke vzdělání způsobilého kléru měla každá diecéze zří dit kněžský seminář. Teoreticky by mohly být takové závěry Římem znovu napa deny, jak se to stalo o století dříve. Naopak: papežové sami bdě li prostřednictvím kolegia kardinálů, ustaveného roku 1564, nad prováděním dekretů. Trident mohl rozvíjet svůj vliv jen proto, že vůle k reformě církve byla vesměs pochopena. Papežové se pozvolna a nená padně měnili z kulturou posedlých renesančních knížat ve váž né vůdce církve. Nedocenitelný význam pro reformu církve mě la zprvu nenápadná událost: výběr kardinálů. Deset let před zahájením koncilu začal Pavel III. vybírat do sboru kardinálu li di nakloněné reformě (Contarini, Carafa, Sadoleto, Aleander, Morone, Badia, Cortese), kteří zde posílili již existující reformní skupinu. Duchovně omládlé grémium později nevybíralo pouze papeže a legáty, ale jako protektoři různých řádů tlačili kardiná lové také zde na dodržování řeholí, na větší chudobu, větší peč livost při výběru nových členů a na posílení ústřední moci (ge nerálních představených). Novým duchem byli proniknuti dominikáni, františkáni, augustiniáni-poustevníci a karmelitáni. Reformní zápal mohl dostat (v našich očích) i velmi pochyb né rysy, jak ukazuje reorganizace inkvizice. Ta byla před tím svěřena dominikánům, nyní (21. července 1542) ji podřídil Pa vel III. papežské komisi složené ze šesti kardinálů. Jejím prvním opatřením byl zákaz dovozu protestantských knih do Itálie. Prá ce v komisi byla pro Pavla IV. oblíbeným koníčkem: nechyběl při žádném zasedání a nepřenechal kardinálům nejen vyhledá vání bludných nauk, ale i morálních přestupků. Z jeho iniciati vy byl opět obnoven Index (seznam) zakázaných knih, zařízení předepsané ještě v CIC z roku 1917 (can. 1395-1405). Obsaho val přirozeně spisy reformátorů, ale i mnohá vydání bible a raněkřesťanských autorů. Obnovil předpis III. lateránského konci lu proti Židům, že „nesmějí bydlet mezi křesťany, nýbrž v oddělené části města nebo vesnice... a sice tak, že židovská
143
čtvrť je od křesťanských obydlí oddělená plotem, zdí nebo příko pem" 3 6 . Mimo to museli nosit žluté klobouky. Naštěstí zůstal až neurotický strach před heretiky tohoto star ce, kterému bylo při zvolení v roce 1555 již 79 let, výjimkou. Římané se mu za jeho horlivost odvděčili: po jeho smrti v roce 1559 zpustošili sídlo inkvizice a urazili hlavu jeho soše na Ka pitolu.
Jezuité Znamením církevního jara byl i vznik nových náboženských společenství. Theatini, založení roku 1524 Kajetánem z Thiene a Giampietrem Carafou, pozdějším Pavlem IV., slibovali pečli vé plnění všech kněžských povinností (modlitba breviáře, kázá ní, pastorace). Podobnou náplň měli barnabité (od roku 1533), kteří viděli svoje zvláštní poslání v lidových misiích. Somaskové (od roku 1540) zakládali sirotčince a starali se o nemocné a chudé. Mezi františkány vznikl roku 1525 přísný směr kapucí nů (samostatným řádem se stali od roku 1619), kteří se chtěli vrátit k původní františkánské chudobě. Péči o nemocné se od roku 1540 věnoval řád milosrdných bratří, který se brzy rozšířil po celé Evropě. Vznikla i řada nových ženských společenství. Od roku 1530 se anglické sestry sv. Pavla ujímají ohrožených dívek. Do roku 1536 sahají počátky voršilek, které měly hrát se svými dívčími internáty a školami v Evropě brzy důležitou roli ve vzdělávání. Z řádů nově založených do tridentského koncilu měli dosáh nout velkého významu jezuité, které mnozí historikové označu jí za největší sílu katolické protireformace. Jejich pastorační, ale i politické působení bylo z velké části obsaženo v jejich zřízení. Původně chtěl vést Bask Ignác (Inigo) z Loyoly (narozen 1491) se svými přáteli v Palestině život co nejpodobnější Kristu. Po ztroskotání plánu kvůli přerušení lodního spojení se Svatou ze mí v důsledku války s Turky se dal se svými druhy k disposici
144
papeži. Později byla do konstituce řádu začleněna jako čtvrtý slavnostní slib (vedle chudoby, čistoty a poslušnosti) připrave nost přijmout každý pastorační úkol daný papežem (což se v mnoha misijních zemích rovnalo cestě do nebe). Jezuité tak byli papeži vždy k disposici, a proto byli používáni ve všech dů ležitých oblastech poslání církve. K jejich způsobilosti napomá halo důkladné vzdělání, které řád od svých členů vyžadoval a na něž nelitoval nákladů ani rizika. (Posílal např. svoje lidi na nejlepší univerzity, především do Paříže, kde také Ignác získal ma gisterský titul a nalezl své první druhy.) Prospěšným se ukázal i interní zákaz přijímat hodnost biskupa - bylo to prý na výslov ný rozkaz papeže. Cílem toho bylo uniknout nebezpečí majetku a hodnosti, zachovávalo to zároveň pohyblivost, která by při vazbě na diecézi byla nemožná. K této využitelnosti přispělo i to, že řád upustil od modliteb v chóru - pro tehdejší dobu sen zace, ba pohoršení - aby nebyl ve dne vázán na určitou hodinu. A konečně můžeme říci, že k církevněpolitickému významu řá du přispěl i jeden typicky středověký rys jeho šlechtického za kladatele. Víra pro Ignáce znamenala zároveň i odpovídající for mu společenského řádu. Z tohoto ohledu si více považoval toho, když se obrátil nějaký kníže než prostý řemeslník. Jezuité se proto snažili získat uši a srdce především těch, kdo odpovídali za život státu (skutečně se jim podařilo dosadit zpovědníky na téměř všech evropských knížecích dvorech). Zároveň byli prů kopníky moderní, existenciální zbožnosti. Každý, kdo chtěl, mohl nalézt svoji zcela osobní životní cestu při třicetidenních duchovních cvičeních (exerciciích), v naprostém mlčení a den ních šestihodinových modlitbách. Z této školy vycházeli muži i ženy, kteří - jak Ignác ne zcela prost pýchy poznamenal - ne sou svůj život z vlastního přesvědčení a zůstávají věrni svým ideálům i za nej těžších životních podmínek.
145
5.
NOVÁ DOBA
V neustálých změnách, které se táhly dějinami - proto je vždy sporné jakékoli dělení na epochy - existovaly přece okamžiky, v nichž je zhroucení starých pořádků obzvlášť zjevné. Za sym bol přelomu nové doby si mnozí zvolili objevení Ameriky (1492), jiní reformaci nebo Francouzskou revoluci (1789). Za takový symbol může být považováno i odstoupení Karla V. Na přelomu let 1555/1556 se císař postupně vzdal vlády nad ně meckým, nizozemským a španělským územím. Důvodem neby lo jeho zdraví. Ve svých 55 letech byl sice v té době starým člo věkem, kterého už asi deset let sužovala dna a, jak se dnes domníváme, i cukrovka. Rozhodujícím důvodem bylo ztrosko tání jeho plánů i ztráta vyhlídek na změnu situace v dohledné době. V roce 1547 se zdálo uskutečnění jeho cílů na dosah. Jeho velcí protivníci byli ze hry: Francouz František I. v tom roce ze mřel, stejně tak Jindřich VIII. v Anglii; protestantský svaz, šmalkaldský spolek, byl v dubnu poražen, Martin Luther byl již více než rok po smrti. Zdálo se, že se konečně podaří obnovit jednotu církve. První rána, která ho postihla, přišla od Pavla III. Výskyt tyfu v Tridentu posloužil papeži jako záminka pro přeložení koncilu do Boloně. Pro sjednocení s protestanty, kteří byli ochotní přijet pouze do Tridentu, byl proto koncil nepoužitelný. Přes svůj pro test nedosáhl císař zrušení tohoto rozhodnutí (k tomu došlo až za nového papeže Julia III. v roce 1551). Druhou překážku před stavovala německá knížata svým bojkotem císařské politiky, protože se obávala oslabení své autonomie. Nepodařilo se reali zovat plánovaný spolek, protože scházel tlak na protestantské říšské stavy. Již zmiňovaným přechodem kurfiřta Mořice Saské ho do protestantského tábora vzaly Karlovy vojenské úspěchy znovu za své. Do plánů vstoupil i nový protivník, francouzský král Jindřich II., se kterým se Moric spojil. Neúspěšné obléhání Mét roku 1552 muselo povzbudit protivníky jako náznak císařo-
146
vy slabosti. A ke všemu nastoupil v květnu 1555 na papežský trůn císařův úhlavní nepřítel - tvrdohlavý, nepoddajný Pavel IV. Již za obléhání Mét se měl císař vyjádřit, že by raději všeho nechal a odešel do Španělska. Když o tři roky později tento plán uskutečnil, zvolil si za své bydliště San Yuste v pohoří Estremadura (asi 200 km jihozápadně od Madridu), kde měli svůj kláš ter hieronymité (jeronýmovci), řád založený roku 1373, zabýva jící se vědou a pastorací. Jeho dům se opíral o kostel, vnitřní okno nabízelo pohled na oltář. Jeho tělesné potíže se množily, podle názoru lékařů také příliš jedl. Jeho život zhasl 21. září 1558. Ve zpětném pohledu nejsou jeho léta pouze fascinujícím sle dem úspěchů a neúspěchů. V žádných jiných rukou se v posled ních staletích nesoustředila taková moc. Přesto se mu nepodaři lo zachovat jednotu křesťanstva, jak bylo úkolem císaře a za niž se cítil před svým svědomím odpovědný (svému bratru Ferdi nandovi psal v roce 1555 o výčitkách svědomí, které mu způso bily nevyhnutelné ústupky protestantům). Svými neúspěchy po hřbil nosnou ideu středověku o dvou mečích, která vedla papeže a císaře k vnitřní a vnější ochraně křesťanstva. Netruchlil pro něj nikdo. Církev se začala starat o své záležitosti sama, přes dosud četné a přetrvávající vazby na krále, se stále menší podporou státu; knížata, stále více nezávislá na císaři, převzala jeho sebepojetí pro svoje území a při správě svých církví si udržovala od papeže co největší odstup .
Nový svět Bez povšimnutí zůstala v diskusích a závěrech tridentského koncilu epochální změna orientace, ke které došlo. Útok na zá mořská území vzbuzoval stále více zájmy vlád a měl v církvi vzbudit téměř raněkřesťanské nadšení. Na konci 15. století obeplouvaly portugalské lodě pobřeží Afriky, roku 1487 dosáhly mysu Dobré naděje (Bartolomeu
147
Diaz), brzy nato dopluly do Indie (1488 Pedro de Covilhao, 1498 Vasco da Gama). Od Kolumbova objevu roku 1492 a tordesillaské smlouvy z roku 1494, která přiznávala území, ležící západně od 46.stupně délky Španělsku a východní území Portu galsku, se obrátil zájem Španělska na západ. Roku 1519 dobyl Cortés Mexiko a v letech 1531 - 33 Pizarro říši Inků (Peru). Od dnešního chilského pobřeží bylo až po severoamerický Oregon do padesáti let vše španělské! Na východě pokračovaly portu galské objevy. Roku 1511 nalezli na Molukách žádaný hřebíček, probádali Velké a Malé Sundy, díky náhodě objevili Japonsko. Při postupu z Mexika narazili Španělé v Pacifiku na Portugalce, s nimiž se dohodli roku 1529 v Zaragoze na nové demarkační čáře, která sledovala stupeň délky, oddělující západní část Ja ponska, ostrov Kjúšú, od hlavního ostrova (asi 133. stupeň vý chodně od Greenwiche). Tyto objevitele a dobyvatele poháněla různá přání. Vždy je ale provázelo vědomí, že jsou ve službách koruny, jejíž vážnost a lesk chtěli zvýšit, a ve službách víry, která má uchvátit všech ny národy ke slávě Boží a ke spáse duší. Toto sebevědomí dosvědčuje Bernal Díaz del Castillo, prů vodce Cortésův. Vypráví o „zabrání země": „To bylo při té příležitosti, když on (Cortés) zabral tento pás země pro Jeho veličenstvo a také pro sebe ve jménu krále. To se stalo takto: vy tasil svůj meč a vyryl tři velké vrypy do silného stromu, zvaného ceiba, který tam rostl. Přitom řekl, že kdyby někdo vznesl nárok, že bude svoje právo bránit mečem a štítem, který má na rameni. My vojáci, kteří jsme u toho byli, jsme potom řekli, když se toto stalo, že učinil dobře, když zabral tento královský majetek ve jménu Jeho majestátu, a že mu přispěcháme na pomoc, kdyby se někdo odvážil tomu odporo 37 vat. Tento akt se uskutečnil za přítomnosti královského notáře." O zřejmě bezproblémovém spojení Boha, krále a vlastní osoby svědčí setkání Cortése ještě před příchodem do Mexika s jedním místním představeným (kazikem). Pomocí tlumočníka mu řekl:
148
„,Dávám vám na vědomí, že přicházíme z dalekých zemí, na rozkaz našeho pána a krále Dona Carla, jehož jsme poddaní a významní vaza lové. On nás poslal rozkázat vašemu velkému Montezumovi, abyste nezabíjeli a neobětovali žádné Indiány, neokrádali jeho poddané, neza bírali žádná další území a abyste přísahali našemu pánu a králi posluš nost. Nyní vám tedy říkám - Olintecle a všem dalším přítomným kazikům: skončete s vašimi oběťmi, nepožívejte již maso svých bližních, upusťte od svých hanebných neřestí a škodlivého jednání podle svých mravů, neboť tak rozkazuje Bůh, náš Pán, v něhož věříme, který dává život a smrt a který nás chce přivést do nebe.' Řekl jim ještě mnoho dalších věcí o naší svaté víře, zatímco oni ve velkém tichu naslou chali." 3 8 Mezi autoritami, na něž se Cortés odvolává, chybí papež nebo zmínka o církvi. Církev převzala řízení misií teprve až se zříze ním „Kongregace pro šíření víry" (De propaganda fide) v roce 1622. Přivést svoje nové poddané (s větším či menším nátla kem) k pravé víře bylo předtím samozřejmým úkolem krále. Všechny expedice proto doprovázeli i misionáři, pocházející především z řádů františkánů, dominikánů a také jezuitů. Ty mo hly pro to uvolnit lidi, kteří kázali domorodcům s velkou horli vostí o dobrém Pánu Ježíši Kristu. Přes strádání činili tak zcela přirozeně, a skutečně se brzy daly v koloniích pokřtít tisíce lidí - přirozeně i proto, aby dobře vycházely s mocnými Evropany. Brzy se ale ukázala závažná překážka. Mezi hlásanou vírou a skutečným chováním Evropanů byl nepřekonatelný rozpor. V Novém světě byli Indiáni nuceni k práci; od roku 1542 byli nahrazováni otroky z Afriky (byli silnější a vydrželi více). Roz sah obchodu s otroky mohou ilustrovat údaje portugalských místodržících v Angole: podle nich bylo mezi léty 1575 a 1591 „vyvezeno" z Angoly 52 023 otroků 3 9 . Celkový počet černých otroků z Afriky, kteří byli odvlečeni za tri a půl století, se odha duje na 30 milionů; k nim je třeba připočíst dalších třicet milio nů, kteří zemřeli dříve, než byli předáni kupcům 4 0 .Misionáři ny ní stáli před neřešitelnou úlohou být bratry vykořisťovatelů
149
i vykořisťovaných. Slouží jim ke cti, že z jejich řad pocházeli rozhodní obránci práv Indiánů a otroků.
„Redukce" Vedle jednotlivých osobností, jako byl dominikán a biskup Bartolomé de las Casas (1474-1566), jenž působil v Mexiku a se dmkrát odcestoval do Španělska, aby se tam před králem zastal Indiánů, nebo jezuitského kněze Pedra Clavera (1580-1654), který v Cartageně, překladišti otroků na pobřeží Kolumbie, pe čoval po čtyřicet let o přibyvší černochy, dosáhl povolení jejich účasti na bohoslužbách bílých a zastupoval je u soudů, vedle těchto jednotlivců existovaly „redukce", velkolepý podnik, kte rý měl ochránit Indiány před vykořisťováním. Indiánská sídliště pod vedením misionářů - bez přístupu jiných Evropanů - jed notlivě zřizovali již na počátku 16. století dominikáni a františ káni. Většího významu dosáhly jezuitské redukce v Paraguaji. Ve 30 vesnicích žilo a pracovalo asi 100 000 Indiánů, společně vyráběli a výnosy si rozdělovali mezi sebou. Vedení spočívalo v rukou otců; ti také vedli náboženskou formaci. O podobě ta kového života máme zprávy z více pramenů: „Protože Indiáni byli od přírody líní, mohl celou hospodářskou struk turu udržet jen systém dobře organizované práce. Lidé, vykonávající zvláštní práci, byli přidržováni ke společné práci jen dva dny v týdnu, buďto na polích nebo na veřejných stavbách; v době žní to bylo častě ji. Volný čas byl využíván na přirozené činnosti jako honitba nebo ry bolov. Starost o dům připadala ženám. Nosily pitnou vodu od studní nebo z řeky, připravovaly jídlo, vyráběly z hlíny džbány, pánve, talíře a mí sy. Každá matka rodiny mohla tkát. Obdržela každý týden ze společ ných zásob bavlnu a odevzdala vyrobený materiál hospodáři. Plátno, které nebylo potřeba ve vlastním sídlišti, se prodalo a z výtěžku se po řídily nové nástroje. Zeny obvykle pomáhaly i při polních pracích ne bo provázely svoje muže na vzdálené dvory.
150
Po hodině katechismu a mši v kostele dostali chlapci snídani na dvoře fary. V pracovní den odvedl někdo starší ty, kteří nemuseli do školy, na pole. Tam chlapci obdělávali pole anebo vybírali kameny z cest. Vždy při práci zpívali a měli při sobě sochu patrona rolníků, svatého Isidora.Večeři dostávali stejně jako snídani na farním dvoře. I děvčata byla zaměstnána. Pod dohledem konala lehké práce na poli. V příslušné době trhala otevřené květy bavlny a plašila papoušky a ji né ptáky od setby. Žádná dívka nesměla vstoupit do domu patres. Dív ky dostávaly potravu stejně jako chlapci společně. Do kostela vstupo valy se ženami vlastním vchodem a měly svoje vlastní místo. Toto oddělení bylo skrze Indiánské zákony povinné. Nepřítomnost dětí bě hem dne umožňovala ženám věnovat více času tkaní."41 Dobře spravované vesnice s četným dobytkem, čajovými plan tážemi a řemeslně zručnými Indiány se staly brzy cílem lovců otroků a patres nenašli jiné východisko než naučit domorodce zacházet se střelnými zbraněmi. Když Španělsko odstoupilo ro ku 1750 Portugalsku území se sedmi redukcemi, byla sídliště zpravidla dobyta vojenskými oddíly. Zrušení jezuitského řádu v roce 1773 - portugalská území v Jižní Americe museli opustit již v roce 1759, španělská roku 1767 - znamenalo zánik tohoto tak slibného experimentu.
Misie v Asii Domorodci v Asii se stejně jako v Americe hrnuli ke křtu (Goa, Malakka, Moluky, Filipíny). Od evropských kmotrů si „obráce n í " slibovali meče nebo alespoň výhody. Velmi přitahovala po stava Františka Xaverského, jehož paže byla, jak psal, unavena celodenním křtěním. Tam, kde Evropané neovládli zemi, a pro to nemohli nabídnout žádné výhody, misionáři mohli přesvědčo vat pouze obsahem svého poselství nebo svým vystupováním. Přitom vyvinuli zcela nové postupy. Jejich cílem bylo dosáhnout úcty svých hostitelů. Proto studovali jazyky, zvyky a tradice ze mě a odívali křesťanské poselství do pojmů a hodnotových před-
151
stav jiných kultur. Jezuita De Nobili (1577-1656) se naučil na př. tamilštinu, telugu a sanskrt a žil v Indii jako hinduistický bráhman. V Japonsku bylo nevyhnutelné ovládnout pravidla vy brané zdvořilosti; protože tam se zvláště cenila vznešenost, roz hodl se František Xaverský, který v Goe kázal jako chudý kněz, že tam bude vystupovat v plném lesku papežského legáta. V Čí ně byli zase vzdělaní posluchači. Dva jezuité, Matteo Ricci (1552-1610) a Adam Schall (1591-1666), pronikli díky svému vzdělání v astronomii a matematice až do Pekingu a získali cí sařovu důvěru. Tato deeuropeizace křesťanství (např. misionáři dovolovali čínským křesťanům dál uctívat jejich předky v pros torách, podobným chrámu) mnohým teologům připadala jako ohrožení podstaty křesťanství. „Spor o rity" v 17. století skončil zákazem dosud dovolených asijských zvyků Klementem XI. (1707) a Benediktem XIV. (1742). K omezenému povolení do šlo až v roce 1939. K závratnému rozšíření křesťanské víry v 16. a 17. století do šlo - j i n a k to ani nemohlo být - zcela v duchu převzatých před stav. Misionáři viděli svůj cíl v záchraně duší skrze křest a na dále i konec svého snažení. (Poučná je zde modlitba Františka Xaverského: „Da mihi animas, cetera tolle - dej mi duše, všech no ostatní si vezmi"). Noví křesťané byli přirozeně vedeni k zá kladní křesťanské praxi, k modlitbám, bohoslužbě a zpovědi, ale panovala krajní zdrženlivost v jejich připouštění ke svatému při jímání a zcela se upouštělo od výchovy domorodých kněží. Koncil v Mexiku roku 1555 dokonce zakázal udělovat Indiá nům, mesticům a mulatům vyšší svěcení. Byla to také středově ká mentalita, která viděla náboženský postoj ne jako existenciální změnu, ale jako dodržování církevních předpisů. Zjednodušeně řečeno, tam, kde byl dodržován náboženský rá mec, tam byl svět v pořádku. Nebyly sice schvalovány sociální rozdíly, výstřelky a vykořisťování, nebyly ale ani také slučitelné s vírou, v níž měl hříšník svoje legitimní místo. A začalo se již váhavě s rozlišováním pokladu víry od jeho evropského ražení. Pro domorodce znamenal proto křest zároveň převzetí evrop-
152
ských zvyku a (pro kmenová knížata) uznání papeže a císaře za dvě hlavy krestanstva, aniž by to zprvu muselo mít konkrétní důsledky.
153
PÁTÁ K A P I T O L A
Vzpoura proti církvi Skutečnost, že šíření víry v nově objevených územích bylo zprvu zcela v režii španělského a portugalského krále, dokud se Řím nepokusil o její centralizaci založením kongregace „De propaganda fide", je příznakem všeobecného vývoje. Na cestě k absolutismu knížata držela ve svých rukou i církevní záleži tosti, nepřikládala žádnou hodnotu dialogu s kurií, ale blokova la její vliv, nakolik to bylo možné. To se dělo především tam, kde se reformace neprosadila, ve věrně katolických oblastech Vedení států zpočátku ani nebrala na vědomí, že se šíří myš lenky osvícenství. Uvolňovalo jednotlivce od církve a nakonec živilo jejich vzpouru proti tradičnímu pořádku. Po Francouzské revoluci pak stát přebíral stále více zásadu oddělení církve od státu, až potom na začátku 20. století bylo dosaženo opět sblíže ní a určitého způsobu koexistence a kooperace.
1. KNÍŽATA U R Č U J Í V Y Z N Á N Í Augsburský náboženský mír z roku 1555 dal vládcům zemí na výběr, jaké vyznání zvolí pro svoje území. Toto pozoruhodné poručníkování poddaných lze vysvětlit tak, že v širokém pově domí nestály v popředí dogmatické rozdíly, ale že existovaly dva různé způsoby křesťanské praxe, katolický a reformační. Za vnější řád odpovídal již vladař země, o jehož osobu nyní začala velká tahanice. Reformace získávala na severu Německa rychle půdu; kolem roku 1750 se hlásilo podle odhadu kolem sedmi de-
154
setin německého obyvatelstva k protestantství. Přes „duchovní výhradu" z roku 1555, podle níž ztrácel biskup při změně kon fese svůj úřad a příjmy a biskupské sídlo tedy zůstávalo v rukou katolické církve, se reformovala četná území včetně více než tuctu biskupství (mj. Brémy, Magdeburg, Lubeck, Osnabriick, Merseburg, Míšeň, Halberstadt), přičemž se využívalo mezer v říšském řádu nebo nejasných prováděcích předpisů. Biskup se např. nahradil šlechtickým „administrátorem", který pak prová děl reformaci. Později, když katolická Liga získala moc, bylo požadováno vrácení (restituční edikt z roku 1629). To podnítilo velkou část agrese, která se vybila ve třicetileté válce. Náboženské rozhodování knížat, které vedlo až ke konfesní akrobatice (např. obyvatelé kurfiřtské Falce [Kurpfalz] změnili za 150 let šestkrát svoje vyznání), bylo od počátku také politic kým: jako katolíci patřili k španělsko-habsburskému táboru, ja ko protestante k jeho protivníkům, tedy k Francii nebo Anglii nebo Nizozemsku. Přitom se mohly lehce stát mocenské otázky rozhodujícím hlediskem pro změnu víry. Neuburský falckrabě luterán Wolfgang Wilhelm se rozhodl stát katolíkem proto, aby získal pomoc katolické Ligy (a mohl se oženit se sestrou bavor ského vévody). Mezi dvěma ohni seděli kalvinisté, kteří měli občas za protivníky nejen katolíky, ale i luterány (v Sasku se ří kalo „raději papistický, než kalvinistický"), než bylo jejich vy znání uznáno vestfálským mírem v roce 1648. V konkurenčním konfesním boji byli protestante zdrženlivěj ší než katolíci. Proti nim stála stále ještě silnější, i když neorga nizovaná a většinou akceneschopná přesila katolických států. Spolupůsobil i náboženský důvod. Protože podle jejich chápání bible nesměla existovat žádná centrálně řízená církev - ve smy slu papežského pastýřského úřadu - a nebyl také přípustný žád ný instančně závazný výklad Písma, nemohli se evangelíci po važovat za „jedinou pravou církev". Právě v tom ale tkvělo (a tkví) přesvědčení katolické strany. Ta nemohla proto uznat zvláštní cestu reformace, ba dokonce viděla jako svoji povinnost přivést bloudící nazpět, konkrétně: obnovit ztracenou vládu ka-
155
tolických knížat. Ve shodě se svým svědomím neváhali katolíci použít pro dobré cíle sporných prostředků. Proto vyloučil Albrecht V. Bavorský protestantské šlechtice ze zemského sně mu, vyžadoval od všech úředníků a profesorů uznání dekretů tridentského koncilu a kontroloval všechny knihy, zda neobsahují věroučné omyly. Arcivévoda Ferdinand, pozdější císař, používal při očištění Štýrska, Korutan a Kraňska od protestantismu i vo jenské prostředky. Skutečně se podařilo mnohé oblasti získat na zpět, avšak napětí mezi konfesemi narůstalo. Třicetiletá válka, v níž se ventilovaly agrese, začala roku 1618 vzbouřením protestantských stavů v Praze proti císařské mu katolickému místodržícímu Martinicovi, který byl spolu se svým sekretářem (a s dalším místodržícím Slavatou - pozn. překl.) vyhozen z okna kanceláře na Pražském hradě (tzv. 2. praž ská defenestrace). K náboženským zájmům se velmi brzy přida ly i rozpory mezi Francií a habsburským Španělskem. Vmísil se do toho i Gustav Adolf Švédský (který pak ztratil v bitvě u Lutzenu život). Po proměnách válečného štěstí (po zprvu působi vých vítězstvích Valdštejna a Tillyho na straně Ligy) následova ly malé šarvátky a nekonečné plenění procházejícími vojsky, až všeobecné vyčerpání konečně utišilo zbraně. Smlouvy „vestfál ského míru", podepsané 24. října 1648 v Munsteru a Osnabrucku, znovu potvrdily závěry augsburského náboženského míru z roku 1555 včetně „duchovní výhrady". Přes přání katolické strany byl stanoven za rozhodující rok pro majetkové nároky rok 1624. Protestante tím získali četná duchovní území na seve ru Německa, naopak katolíkům byla přiznána území na jihu Ně mecka, která do této doby znovu získali. Inocenc X. sice protes toval, rozhodnutí však již zvrátit nemohl. S koncem války zmizela definitivně i naděje na sjednocení Německa pod jednou konfesí. Začala dlouhá cesta bok po boku (následovalo např. paritní obsazení říšského komorního soudu a výborů říšského sněmu [deputace říšského sněmu]). Ke sblíže ní došlo až ve 20. století. Z neúspěšnosti papežského protestu je zřejmé, nakolik se již emancipovala i politika katolických států
156
od Říma. Doba se změnila natolik, že papež se už také neodva žoval pomýšlet na sesazování katolických panovníků nebo na zproštění poddaných přísahy věrnosti. Rostoucí odstup od Říma lze pozorovat také u Francie a Anglie. Již dlouho (od kostnického koncilu) požadované „galikánské svobody" byly zajištěny konkordátem z roku 1516 me zi Lvem X. a Františkem I.: král jmenoval 93 biskupů a 527 opa tů, zdanil církev, stal se odvolací instancí proti rozsudkům církevních soudů. Stejná vůle po nezávislosti přiměla Františ ka I. a jeho syna a nástupce Jindřicha II. (1547-1559) k podpo ře německých protestantů na straně jedné a k jejich pronásledo vání ve vlastní říši na straně druhé. Cíl hugenotských válek (1562-1598) nespočíval jenom ve znovunastolení náboženské jednoty, ty byly zároveň sporem mezi šlechtickými rody. Když navarrský král Jindřich z bourbonské větve, uchazeč o králov ský trůn, přestoupil na katolickou víru (měl prohlásit, že „Paris vant bien une messe - Paříž stojí za mši"), naklonila se váha de finitivně na katolickou stranu. Protestante utrpěli již předtím těžkou, i když ne rozhodující porážku, když za „bartolomějské noci" z 23. na 24. srpna 1572 byly přepadeny a pobity v Paříži a pak i v jiných městech tisíce hugenotů. Ve svém dalším vývoji zůstávala Francie sice rozhodně kato lickou, posunula se však svým směřováním k samostatnosti až na pokraj schizmatu. Velká část episkopátu stála blíže státu než papeži, a dvě vynikající osobnosti, jimž byla po desetiletí svěře na francouzská politika, kardinál Richelieu (1585-1642) a kar dinál Mazarin (1602-1661), tuto tendenci posilovaly. Roku 1682 byla na národním koncilu schválena „Čtyři prohlášení galikánského kléru" („čtyři galikánské články"): 1. knížata jsou ve světských věcech nezávislá na duchovní moci; 2. moc papežů v duchovních věcech je podle prohlášení kostnického koncilu vázána na autoritu všeobecných koncilů; 3. výkon apoštolské pl né moci se musí držet církevního práva, ale i legitimních pravi del, zvyků a ustanovení galikánské církve; 4. rozhodnutí papeže ve věcech víry je možné revidovat, dokud je neschválí celá cír-
157
kev. Tyto teze sice roku 1693 Ludvík XIV. na nátlak Inocence XII. stáhl, jejich zrušení však parlament nepřijal, takže zůstaly v platnosti až do revoluce. Také v Anglii sahaly národně církevní snahy až do doby před reformací. Rozhodnutí parlamentu z let 1343, 1351 a 1353 od mítala platit poplatky Římu za udělení církevních úřadů a zaka zovala odvolání k církevním soudům mimo území Anglie. For mální odmítnutí autority Říma následovalo roku 1543. Podnět k tomu nebyl v žádném vztahu k důsledkům. Král Jindřich VIII., vládnoucí od roku 1509, usiloval od roku 1527 o církevní zru šení jeho již osmnáct let trvajícího manželství s Kateřinou Aragonskou, protože si chtěl vzít dvorní dámu Annu Boleynovou, která podmiňovala cestu do jeho postele, jak říkala, pouze svat bou. Když Klement VII. shledal v roce 1534 po dlouhém váhá ní jeho manželství platným, odpověděl Jindřich VIII. „supremačním aktem", který schválil parlament. Ten prohlašoval krále za jedinou a nejvyšší hlavu církve v Anglii. Část kléru, mezi ni mi rochesterský biskup John Fisher a také kancléř Tomáš Morus, „supremační akt" odmítli, stejně jako jeho nové manželství, a byli za to popraveni (roku 1535; o rok později je následovala Anna Boleynová, která již Jindřicha omrzela, když mu nedala mužského potomka). Převážná část duchovenstva se však nehodlala stát mučední ky věrnosti papeži. Brzy pocítili ruku nového pána. Do dvou let bylo zrušeno 191 mužských a 100 ženských klášterů, jejich ma jetek zabaven a brzy následovaly další. Roku 1540 bylo vy vlast nění (nebo „dobrovolné" předání) všeho klášterního majetku ukončeno. Papež prohlásil (1538) krále za sesazeného a zprostil jeho poddané přísahy věrnosti. Klatba však zůstala bez účinku, v Německu a ve Francii nebyla dovolena ani její publikace. Náboženství a církev se staly nástroji absolutistické politiky. Na svazek Francie a Španělska odpověděl Jindřich sblížením s německými protestanty. Vítr se obrátil, když do Londýna roku 1539 přicestovali luteránští teologové. Francie se znovu opřela o Anglii, která proto chtěla vypadat katoličtěji. Král dal vyhlásit
158
„Šest článků" , které pod hrozbou těžkých trestů důrazně přika zovaly přijmout pro protestanty urážlivé základní články: učení o skutečné proměně chleba a vína při eucharistii (transsubstanciace), přijímání pod jednou způsobou, závazek celibátu pro kněze a závazné dodržování řeholních slibů, povolení soukromé mše a nutnost ušní zpovědi. Když se později Jindřich spojil s Karlem V. proti Francii, vyšel protestantům opět vstříc v nau ce o ospravedlnění v „King's Book" (1543), lidovém katechis mu, a v označení primátu papeže za lidský vynález. Po reformační vlně za nového krále Eduarda VI. (1547-1553) a reakci za Marie Katolické (1553-1558) potvrdila Alžběta I. vlastní cestu anglikánské církve. Převzala náboženskou politi ku Eduarda VI. a použila jeho vyznání víry, formulované ve 42 článcích, opírající se o Kalvínovu nauku o Večeři Páně a ospra vedlnění, za normu pro anglickou církev. Na exkomunikaci Piem V. roku 1570 odpověděla ostrými zásahy proti všem katolickým tendencím. Sesadila 15 biskupů, kteří odmítli složit přísahu věrnosti, l i z nich zemřelo ve vězení. Pod trestem smrti zakáza la slavení mší a ukrývání tajných kněží. Za tyto „přestupky pro ti víře" bylo za její vlády (1558-1603) popraveno 124 kněží a 61 laiků. Je zvláštní, že ve Španělsku, evropské velmoci, reformace žádný ohlas neměla - pro tento jev nemají historikové žádné vy světlení. Můžeme zde poukázat na dobře fungující inkvizici, která od roku 1530 potírala myšlenkové bohatství Erasmovo, pronikající na univerzitu v Alcalá, nebo na brzy prosazené okleštění papežských práv. Již na národní synodě v Seville roku 1478 bylo omezeno propůjčování prebend papežem a exempce řádů, ze kterého byla vyloučena moc krále a biskupů a které po dléhalo pouze papeži. Synoda dále zavedla účinné reformy žebravých řádů a držitelů prebend, např. rezidenční povinnost po dobu nejméně šesti měsíců v roce. Přitom hrálo nosnou roli vy vážené partnerství mezi biskupy a králem. O tom, že zde nepo vstal žádný Martin Luther, rozhodlo asi to, že zde neexistovalo žádné nepřátelství proti Římu srovnatelné s poměry v Německu,
159
a také fakt, že mentalitě španělských vzdělanců zůstávalo ještě vzdáleno úsilí o osvobození jednotlivce, jež můžeme pozorovat u humanistů a u Martina Luthera. Důvodem pro to byla jistě ta ké „rekonquista", která pohlcovala pozornost a síly do té doby, dokud pádem Granady roku 1492 neskončilo 700 let trvající arabské panství na španělské půdě. Až na zanedbatelné pokusy rozšířit vlastní hřiště taktizováním s protestanty pozorujeme loa jalitu šlechty ke králi.
2. VĚDA JDE VLASTNÍ CESTOU Stejně jako vlády tak i vědy se v průběhu 16. a 17. století vyma ňovaly z vlivu církve. Mezníkem pro to je v našich očích proces proti Galileimu, jeho porážka a jeho vzdorné „A přece se točí". Kořeny odcizení mezi vědou a církví sahají až do 13. století. Už u Rogera Bacona (* 1214) čteme věty jako např.: „Jenom v matematice dojdeme k plné, neomylné pravdě, k jistotě bez omylu." Z toho vyplývá, že „každý teolog musí ovládat mate matiku... Matematika je Božímu myšlení nejblíže." 1 To, co mů že být chápáno jako odpustitelná nafoukanost nějakého přírodo vědce, se při bližším pohledu ukazuje jako nebezpečný obrat. Zde se už nemluví o slovu Božím, které je jediné neomylné, tím méně pak o autoritě církve. Na jeho místo nastoupil úsudek ro zumu o evidentním stavu věci, rozumu, který si skrze zkušenost, skrze ověření při pokusu uvědomuje sám sebe. Tento františkán ještě držel dveře otevřené víře. Vedle zkušenosti přijímané vněj šími smysly připouští „vnitřní zkušenost skrze Boží inspiraci". Přesto už příliš nedůvěřuje vědě tradičně nejvyšší: „Ti pisálko vé o teologických a filosofických tématech nevědí nic o koře nech své vědy, protože se jich nikde nedotkli. Je jisté, že nechá pou nic z přírodních věd ani z filosofie. Přesto nejen oni, nýbrž téměř všichni filosofové nedělají nic jiného, než že se mýlí. Li tuji jejich hlouposti: neboť bez nich (přírodních věd) nemohou 2 vědět nic."
160
Bacon se necítil být nepřítelem ani víry a ani církve. Ta byla dosti citlivá na útoky na svoje základy. Jeho řád jej vsadil na dlouhou dobu do vězení - jednou na 11 let a podruhé na 15 let - a pokoušel se všemi prostředky mu zabránit v psaní. (Světlým obdobím byl pontifikát Klementa IV., který z osobních důvodů Bacona podněcoval k sepsání jeho myšlenek a poznatků.) Po slední čtyři roky strávil na svobodě. Nový řádový představený jej přes nesouhlas Říma uznával: „On není pouze obdivuhod ným učitelem (doctor mirabilis), ale i podivuhodným mni chem!" Roger Bacon zemřel roku 1294 v Oxfordu v požehna ném, tehdy biblickém věku 80 let. Opatření proti Baconovi kvůli „podezřelým novotám" a údaj né magii (jeho chemickým experimentům) nesměřovala ani tak proti jeho osobě: on nikdy neodmítl poslušnost. Představovala spíše část boje proti nastupující přírodní filosofii, jejíž odcizení vůči víře bylo okamžitě patrné. Roku 1210 zakázal pařížský arcibiskup Petr z Corbeil pod trestem exkomunikace studium Aristotelových knih o přírodní filosofii, roku 1215 se připojila univerzita. Roku 1228 zakázali dominikáni svým členům stu dium přírodních věd a 1231 zopakoval Řehoř IX. zákaz namíře ný proti Aristotelovi, jehož spisy o přírodě by bylo třeba teprve přezkoumávat a vylepšit. Ale ani papež nemohl zastavit ducha doby: pařížská universita převzala roku 1255 přes všechny zá kazy Aristotelovy spisy o fyzice a metafyzice do svého učební ho plánu. Matematika a experimentální fyzika nastoupily svoje vítězné tažení, zprvu skoro bez povšimnutí ze strany teologie, která se od sporů s protestanty soustředila na dějiny vlastního vývoje. Baconovy myšlenky převzaly pozdější generace téměř doslova, Johannes Kepler se třeba vyjádřil, že „když duch opustí říši 3 kvantity, putuje do říše temnoty a pochybností" , nebo Galilei: „Filosofie je zaznamenána v této velké knize vesmíru, vystave na navždy našemu pohledu. My ale nemůžeme této knize poro zumět, pokud se dříve nenaučíme jejímu jazyku a jejím znakům, 4 kterými je napsána. Je sepsána řečí matematiky."
161
Matematická vášeň poháněla Descarta (1596-1650). Svoje vzdělání získal v letech 1604-1612 v jezuitské koleji La Fléche, o níž Bertrand Russell prohlásil, že tam „získal mnohem lepší základy moderní matematiky, než které mu mohla nabídnout většina tehdejších univerzit" 5 . V duchu matematické přesnosti se pokoušel zřídit novou stavbu filosofie. Hledal „Archimédův bod", neotřesitelnou a nezpochybnitelnou jistotu, která by mohla sloužit jako východisko pro všechny další závěry. „Předpoklá dejme," říkal, „že zlý duch, a sice jeden z nejmocnějších a nejzchytralejších, vynaloží veškerou píli na to, aby mě oklamal. Je možné, že moje smysly budou oklamány, že na světě není vůbec nic, žádné nebe, žádná země, žádní duchové, žádná těla. tedy ta ké, že neexistuji ani j á ? " To poslední není možné. I kdyby mě zlý duch ještě více podvedl, „přesto nedokáže, že nejsem, dokud budu přemýšlet, že něco jsem; takže, poté co jsem všechno více než dostatečně promyslil, musím nakonec konstatovat, že toto hlavní základní tvrzení ,Já jsem, já existuji' je nevyhnutelně pravdivé, kdykoli je vyslovím, nebo na ně pomyslím." 6 Může se zdát vítané, že Descartovo hledání nepochybné jis toty bylo úspěšné (on sám vykonal jako dík za nové poznání pouť do Loreta). Na druhé straně mohl mít jeho výchozí princip „de omnibus dubitandum - o všem musí být pochybováno" zhoubné následky. Ve kterých věcech víry bylo vůbec možné dosáhnout Descartem požadované jistoty? Mohlo sice uklidňo vat, že tuto jistotu přisoudil také Boží existenci. Ptal se, zda mů že být idea Boha jako „substance (podstaty), která je nekoneč ná, nezávislá, vševědoucí a všemohoucí a která stvořila i mne samotného, stejně jako všechno ostatní, co je, v případě, že exi stuje", vytvořena člověkem samotným, a dospěl k závěru: „Ačkoliv ve mě existuje idea substance díky tomu, že já sám jsem substancí, pak přesto nevlastním, protože jsem konečný, ideu nekonečné substance, pokud nepocházím ze substance, kte rá je skutečně nekonečná." 7 Vyjádřeno jednoduše: bez Boha ne existuje žádná představa o Bohu. Přesto i když považujeme toto uvažování za logické (Kant se je pokoušel vyvrátit), byla to jen
162
další cesta k důkazu hodnověrnosti Kristova učení a autority církve. Descarta chránil před obtěžováním ze strany církve za jeho života sklon k životu v ústraní (v letech 1628-1649 pobý val na třinácti různých místech Holandska a sdělil svoji adresu jen jednomu příteli). V posledních měsících svého života našel útočiště u Kristiny Švédské, u níž se, jak se s požitkem uvádí v jeho životopisech, nachladil a na to za několik měsíců zemřel. Královně dával soukromé lekce filosofie, které se konaly - pro ty, kteří vstávají pozdě - v barbarskou dobu, totiž v pět hodin rá no. Při těchto nočních procházkách sněhem k zámku dostal v zi mě 1649 zápal plic, který 11. února 1650 ukončil jeho život v 54 letech. Po jeho smrti nechyběly ani pokusy dát jeho díla na index ani uznání za podání důkazů o základech víry, např. od Bossueta a Fénelona. Program autonomního rozumu zprvu nezaznamenal, jak ohrozil víru. Středověkému člověku byla vzdálená pochybnost o Boží existenci nebo o pravdivosti křesťanských dogmat. I když byl požadován přísně rozumový důvod, víra ještě dostávala pro stor. Bacon připustil možnost „vnitřní zkušenosti skrze Boží in spiraci". Descartes se vyjadřoval podobně, že „nás rozum neodvrací od víry ve věci, které byly zjeveny božím způsobem 8 a které jsou jistější než naše nejjistější poznání" . Ke srážce mě lo dojít tam, kde přírodní věda opustila po pozorováních a mě řeních představu o světě, o níž se - jak se zdálo - opíraly výpo vědi víry. To se stalo v procesu s Galileim. 24. května 1543 zemřel Mikuláš Koperník. Mezi léty 1507 a 1517 uveřejnil „malý komentář" (Commentariolus) o pohybu nebeských těles. Hájil tam názory: „Střed Země není středem vesmíru, ale jen gravitace a dráhy měsíce." „Všechny dráhy ob klopují Slunce, jako by stálo v jejich středu, a proto leží střed vesmíru v blízkosti Slunce." „Země se otáčí... jednou za den ko 9 lem svého pólu." Klement VII. se dal v roce 1533 informovat o jeho názorech, jež vyvolaly ve vědeckém světě souhlas i kriti ku (pozorování a výpočty totiž vzájemně zcela nesouhlasily, protože Koperník předpokládal kruhový pohyb planet kolem
163
Slunce, který pak Jan Kepler [1534-1549] mohl opravit na elip tický). Církev sledovala jeho teorie s blahovolným zájmem, Pa vel III. byl sám mecenášem astronomů. Odpor přišel nejprve z protestantské strany. Martin Luther označil Koperníka za bláz na, který chce celé umění astronomů převrátit. „A i kdyby při tom stál na hlavě, chci přesto věřit Písmu svatému. Protože Jo zue přikázal Slunci, aby se zastavilo, a ne Zemi." 1 0 Dosud otevřenou diskusi o Koperníkově teorii vyhrotil Galilei rozhodným prohlášením, spojeným s útokem na římský úřad: „Střežte se zatratit pohyb Země jako blud, neboť zde není mož né napravit - jak tomu často je - dodatečným překroucením slo va chybu, ke které došlo." 1 1 Na tuto výzvu se začalo Svaté oficium zabývat tím, zda může být Slunce středem vesmíru. Komise 11 teologů (dominikánů a jezuitů) došla (1616) k závěru, že ta kový názor je heretický, protože odporuje Písmu svatému. Galileiho pod hrozbou vězení upozornili, že svůj názor nemá uvádět jako tvrzení, ale jen jako hypotézu. Komise dala na index knihy, které tvrdily, že Koperníkovo učení bibli neodporuje. Z Galileiho soukromého dopisu z téhož roku vyplývá, jak jej problém rozporu s biblí zaměstnával: „Zdá se mi, že bychom neměli v diskusi o problémech přírody vychá zet z autority bible, ale ze zkušenosti smyslů a z nezbytného uvedení důkazů. Protože Písmo svaté a příroda pocházejí stejným způsobem z Božího slova, jedno jako diktát Ducha svatého, to druhé jako nejposlušnější provádění Božích příkazů. K tomu je Písmu svatému dovole no (protože je přizpůsobeno lidskému chápání) říkat mnohé věci - po kud se týká čistého významu slov - zdánlivě odlišně od absolutní pravdy. Ale příroda je naproti tomu nevysvětlitelná a neměnná; nikdy nepřekračuje hranice zákonů, které jí byly uloženy, jako by se nermou tila tím, zda jsou její temné základy a pochody člověku pochopitelné nebo ne. Je jasné, že ony věci, týkající se přirozených pochodů, které nám bud' staví před oči zkušenost nebo nám ukazují nezbytné demon strace, nesmějí být v žádném případě zpochybňovány nebo dokonce odsuzovány na základě textů Písma, které pravděpodobně míní něco jiného, neboť nějaký výraz v Písmu svatém není vázán na striktní pod mínky jako každý přírodní jev, a Bůh se zjevuje stejně nádherně v pří rodních jevech jako ve svatých slovech Písma. 164
Přirozeně není úmyslem Ducha svatého nás učit fyziku nebo astro nomii nebo nám ukázat, zda se Země pohybuje nebo ne. Tyto otázky jsou teologicky neutrální; my však máme svatý text respektovat a tam, kde je to vhodné, použít výsledky vědy, abychom poznali jeho vý znam." 12 Galilei zde předvídal důležité výsledky pozdější exegeze. K pro cesu by možná ani nedošlo, kdyby se Galilei nedopustil rozho dující psychologické chyby. V jeho „Dialozích", uveřejněných roku 1632 s církevním schválením, v nichž diskutují tři učenci nad Koperníkovými teoriemi, se poznal v omezeném zastánci aristotelské tradice vládnoucí papež Urban VIII.; mimo to se je den jezuita cítil vědecky zesměšněn. Galilei byl pozván do Ří ma kvůli obvinění, že „imprimatur" (církevní schválení tisku) získal podvodně a že porušil dříve uloženou povinnost mlčení. Galileiho neposlušnost a mylné názory byly potrestány neome zeným vězením (tři z deseti kardinálů rozsudek nepodepsali). Mimo to musel Galileo „odpřisáhnout": „Já, Galileo Galilei, 70 let starý, osobně přítomný před soudem a kle čící před vašimi Eminencemi se svatými evangelii před očima, přísa hám, že jsem vždycky věřil, věřím a s Boží pomocí budu věřit tomu, co katolická církev tvrdí, rozhoduje a učí. A protože jsem napsal kni hu, v níž vykládám již zavržené učení, aniž bych připojil následné vy světlení, jsem proto podezřelý z hereze, tj. že jsem učil a a věřil, že Slunce je nehybným středem vesmíru a že Země není středem vesmí ru a že se pohybuje. Proto, abych se nyní zbavil tohoto podezření, od volávám, proklínám a zatracuji s upřímným srdcem vyjmenované blu dy a kacířství, k tomu ať mi pomáhá Bůh a tato jeho svatá evangelia, jichž se dotýkám svou rukou... a na potvrzení podepisuji vlastnoručně tuto listinu mého odvolání, kterou jsem slovo od slova pročetl. Řím, klášter Minerva, 22. června 1633." 13 Vězení bylo mírné - ještě v prosinci téhož roku směl odjet na svůj statek u Florencie. Nebylo na překážku, že se jeho kniha již v následujícím roce objevila - mimo papežův dosah - v Nizoze-
165
mí, kde vyšla roku 1638 i jeho další práce, „Discorsi". Galileo zemřel v roce 1642. Galileiho odsouzení vzbudilo v Evropě vlnu pobouření. Na druhé straně otázky po podílu viny vyvolaly neblahé důsledky: byly zbořeny mosty mezi přírodními vědami a teologií, komuni kace uvázla. Isaac Newton (1643-1727), který dal koperníkovskému obrazu světa - po opravách - přesné vědecké zdůvodně ní, se totiž nalézt slučitelnost s biblí už nepokoušel. Začal ústup teologie před stále znovu potvrzovanými vědeckými výsledky. Rozsudek nad Galileim zrušil až v roce 1979 Jan Pavel II.
3. ZBOŽŠTĚNÍ ROZUMU 10. listopadu 1793 vjela slavnostně mademoiselle Candeilleová, zpěvačka pařížské opery, do Notre-Dame. Byla oblečena jako bohyně svobody, katedrála přejmenována na „Chrám Ro zumu". Průvod zpíval hymnu svobody, složenou zvlášť pro tuto příležitost. V následujících dnech byly Rozumu zasvěceny i os tatní pařížské kostely. Pařížský biskup Jean-Baptista Gobel si nasadil rudou čapku svobody. O několik týdnů později začala vláda teroru výboru pro veřejné blaho. Věk rozumu dosáhl svého groteskního vrcholu, nebo lépe: vykolejení odhalilo hranice rozumu. Bylo jasné, proč církev na stoupila do tažení proti jeho nárokům a s nimi spojeným svobo dám. Církev přitom sama tento vývoj připravovala. Když byly ve 13. století znovu přijaty myšlenky řecké filosofie, které defino valy člověka jako „rozumnou bytost" (animal rationale), přijala snadno toto pojetí. Nebyl Bůh sám „duch" a dech, kterým dal prvnímu člověku život, sdělením ducha, myšlenkové síly, kterou se stal člověk obrazem Božím? Tomáš Akvinský poukázal na to, jak blízko byl Aristoteles výpovědi víry - a na tom také nebylo přece nic divného, protože lidský rozum byl rovněž Božím dí lem stejně jako zjevení, kterého se nám dostalo v Kristu. Proto
166
jako logický (a přesto nebezpečný) důsledek odtud vyplynulo, že se víra a rozum musí v zásadě shodovat. Očekávalo se, že ra cionální myšlení dojde k závěrům, které teologie potvrdí, a pro to bude ochotna vyhradit na univerzitách pevné místo filosofii jako „služce teologie" (ancilla theologiae). Když k souhlasu ne docházelo, prováděli sebekritiku filosofové, ne teologové. Přírodovědci byli, jak jsme viděli, první, kteří nechali ve spo ru stranou teologické výpovědi a drželi se pouze toho, co bylo dokazatelné a přezkoumatelné, rozumu. Duchovědci následova li s jistým zpožděním. Jejich emancipace od teologie byla sou hrnně označována jako „osvícenství" a definována Kantem jako „východisko lidí z jejich nedospělosti, kterou si zavinili sami", přičemž „nedospělosti" mínil „neschopnost používat svůj rozum bez vedení druhých".
Osvícenství Dlouho před bouřlivými událostmi Francouzské revoluce bylo možné rozpoznat v četných příznacích proměnu vědomí. Může me se zde zmínit pouze o některých oblastech, v nichž vyvolala míra rozumu změnu myšlení a postojů. Když si víra a rozum navzájem odpovídaly, nabízela se otáz ka, zda víra vůbec obsahovala poznatky, ke kterým by nemohl rozum dospět sám. Ba dokonce zda je víra, nakolik není ospravedlnitelná rozumem, vůbec legitimní. Tímto směrem se ubíra lo nejprve anglické myšlení, přičemž roli hrál jemný rozdíl: ja ko rozumné neplatilo to, co neodporovalo rozumu, ale jen to, co bylo buď absolutně jasné („evidentní") anebo co bylo možné do statečně doložit. Všechny výpovědi víry, jež nutně nevycházely z rozumového uvažování nebo které nebyly pochopitelné, mu sely být tedy škrtnuty. Tento postup se jevil o to nezáludnější, že podle všeobecně panujícího přesvědčení bylo náboženství samo požadavkem ro zumu. Ateismus odmítal i nepřítel církve Robespierre: „Nikdy
167
jsme nezamýšleli zrušit panství pověry, abychom je nahradili vládou ateismu." 1 5 Vyslanec anglické koruny v Paříži (1583-1648) lord Herbert z Cherbury došel na svých četných cestách k názoru, že všem náboženstvím je vlastních pět zásad, vyplývajících z lidské přirozenosti: víra v existenci Boha; jeho uctívání; požadavek ctnosti a zbožnosti; pohrdání hříchem; po trestání hříchů v životě pozemském i na věčnosti. Jevilo se to ja ko vystižení podstaty obsahu křesťanské víry rozumovým po znáním, a proto zjevení nad to sahající nebylo ani nutné ani přípustné, protože nebylo přístupné rozumu. Dílo Matthew Tindala (1653-1733) obsahuje ve svém názvu současně i shrnutí tohoto myšlenkového směru, označeného později jako „deismus": „Křesťanství tak staré jako stvoření, nebo Evangelium ja ko nové poslání přirozeného náboženství" 1 6 . Ještě dále zašel Da vid Hume z Edinburghu (1711-1776): na počátku nebylo všem lidem společné přirozené náboženství, které pak bylo kněžími zfalšováno, nýbrž náboženství se rozvíjelo jako dějinný proces. Ve své bezmocnosti povýšil člověk na božstvo nejprve síly, kte ré jej ohrožovaly nebo zachovávaly, a teprve pozvolna se prosa dil monoteismus, odpovídající rozumu. S vysvětlením náboženství jako „přirozeného" byla reduko vána, i když jen nepozorovaně, Kristova role vykupitelského Syna Božího na učitele (poučovatele) lidstva, kterého zase na hradili přece jen jasněji formulující filosofové. Mimo to bylo zpětným převedením náboženství na psychické pochody zbave no své původnosti a jeho existence byla omezena na dobu, po níž člověk nedokáže jinak naplnit svoje potřeby. Rychlé rozšíře ní deismu, jenž pak zapustil kořeny ve Francii a v Německu, ne jde vysvětlit pouze rolí, kterou přisoudil rozumu. Odmítnutí zje vení zároveň znamenalo únik nárokům církve. Myšlení požívalo nové svobody bez špatného svědomí. Venkovský šlechtic John Anthony Collins obhajoval roku 1713 svou knihou „Discourse of Free-thinking" svobodu myšlení - v Evropě zdomácnělo „volnomyšlenkářství".
168
Kdo si představí, nakolik určovala církev - nezávisle na vy znání - duchovní a kulturní život, jak byla přinejmenším ohro žena sociální existence toho, kdo učil jinak než ona, ten může pochopit, že si osvícenství vytvořilo nejen od církve odstup, ale že ji zahrnulo polemikou a útočností. Hlavním duchaplným a ironickým posměváčkem byl Voltaire. Ačkoli hlavním cílem jeho útoků se stala netolerance katolické církve, nešetřil ani jiné autority. Tento syn notáře (*1694) strávil rok v Bastile (1717-1718), protože se Ludvík XIV. domníval, že ho Voltaire urazil. Jeho kritika francouzských poměrů - po pobytu v Anglii - popudila parlament a přinutila ho k odchodu do Lotrinska; ro ku 1750 se odebral na dvůr obdivovaného Fridricha II. Pruské ho, ale po dvou letech byli oba rozladěni vzájemným posmě chem. V Ženevě Voltaira pronásledoval dav. Když se v roce 1778 vrátil do Paříže, zahrnulo jej město poctami - avšak v tem že roce zemřel. Na jeho příkladu je vidět, že nové myšlenky ne byly jen vzpourou proti církvi, ale že postihovaly všechny abso lutistické vlády, i když ty ještě míru nebezpečí nepociťovaly, neboť myšlenek osvícenců využívaly k získání vlastního prosto ru proti organizované církvi.
Proti vlivu církve Zrušení jezuitského řádu, které provedly hlavní evropské vlády, muselo vzniknout z úmyslu zmenšit vliv církve. Silou, působící proti královskému absolutismu, nebyly pouze univerzity a ško ly, v nichž jezuité formovali duchovní elitu země; ještě více va dila důsledná věrnost papeži a nad státy se rozpínající vlastní centralizovaná organizace. Tažení proti jezuitům zahájilo Portu galsko, kde spravoval státní záležitosti markýz de Pombal, jenž chtěl provádět reformy v duchu osvícenství, ale diktátorskými prostředky. Roku 1759 vypověděl jezuity ze země; totéž učinila roku 1762 Francie a roku 1769 Španělsko. Všechny tyto země pak zpracovávaly papeže, aby řád úplně zrušil. Španělský vysla-
169
nec Monino pohrozil vyhnáním všech řádů ze Španělska a pře dal papeži návrh na bulu ke zrušení řádu. Klement XIV. se sice vzpíral, ale nakonec podlehl. Tak se stalo, že se papež musel zbavit těch, kteří skrze zvláštní sliby byli jeho „služebníky nejposlušnějšími": „Po tolika a takových bouřích a nejprudších nepokojích doufal každý dobře smýšlející, že objeví se konečně jednou onen žádaný den, jenž by mír a pokoj v míře nejhojnější přinesl. Avšak za vlády téhož Klimenta XIII. mnohem těžší a bouřlivější nastaly časy. Neboť když kaž dodenně více se množily stížnosti a žaloby proti řečenému Tovaryš stvu, ano když i velmi nebezpečné na mnohých místech vznikly různice, nepokoje, třenice a pohoršení, jež po zeslabení a úplném pře tržení svazku křesťanské lásky mysli věřících k stranictví, nenávist a nepřátelství mocně povzbuzovaly, zdálo se, že věc k takovému stup ni a nebezpečí dospěla, že i ti, jichž dávná láska a náklonnost k Tova ryšstvu jakýmsi dědičným právem od otců přešlá skoro jednosvorně nejvýše se chválí, totiž nejmilejší v Kristu synové naši, králové Fran cie, Španělska, Portugalska a obou Sicílií úplně přinuceni byli, ze svých království, zemí a krajin jezuity vypověděti a vyhnati, majíce za to, že pouze nejkrajnější tento prostředek zbývá proti takovému zlu, a že jest úplně nutný, má-li se zameziti, aby se křesťanští národové v samém lůně svaté matky církve navzájem nepopouzeli, nedráždili a nerozervali.... Když jsme tedy tolika potřebných a nutných prostředků použili, hleděli jsme podle povinnosti úřadu svého pokoj a mír mezi křesťany udržeti a ze všech svých sil odsUaniti vše to, co by bylo křesťanstvu na úkor a k záhubě; a když jsme mimo to nabyli přesvědčení, že dotčené Tovaryšstvo Ježíšovo nemůže více přinášeti ony přehojné a rozsáhlé prospěchy a užitky, pro něž bylo ustanoveno, od tolika předchůdců na šich schváleno a značnými výsadami opatřeno, ano, že jen stíží aneb žádným způsobem pravý a trvalý mír církve vrátiti se nemůže, pokud ono nedotknuto zůstává, pročež těmito velmi závažnými příčinami po hnuti a jinými nuceni důvody, jež nám jak pravidla moudrosti, tak sta rost o nejlepší řízení církve všeobecně podávají, a jež hluboko v duši své uschované chováme, po zralém uvážení, z bezpečného poznání a z plnosti moci apoštolské často jmenované Tovaryšstvo Ježíšovo zru šujeme a potlačujeme..." 1 7 (Tomáš V. Bílek, Dějiny řádu Tovaryšstva
170
Ježíšova a jeho působení vůbec a v zemích království českého zvláště, Praha 1896, s.268-269 - pozn. překl.) Když se po vítězství nad Napoleonem v roce 1815 spojily hlavy Rakouska, Pruska a Ruska do Svaté aliance, aby vedly svoje poddané „v duchu Písma svatého" a jako „otcové rodin", byl ta ké na naléhání knížat, kteří v tom viděli - po zkušenostech Fran couzské revoluce - vhodný prostředek k výchově mládeže k úc tě k Bohu a k poslušnosti králi, řád jezuitský obnoven.
Církev podřízená státu V tom, že osvícenství požadovalo státní církev stejně jako její oddělení od státu, rozpor není. To první proto, že se stát chápal jako reprezentant a vykonavatel (přirozené) religiozity svých poddaných a převzal jako svoji úlohu náboženský kult do svých rukou, to druhé proto, že stát neměl pro církev, která se nepodrobila zákonům jeho rozumu („raison"), místo. Zatímco ve Francii bylo posilováno již tradiční spojení círk ve a státu - kardinálové, jako např. Richelieu nebo Mazarin, za stávali bez nejmenšího váhání nejvyšší úřady státu, jemuž pře devším platila jejich loajalita - zakusily habsburské státy vzorový příklad osvíceného monarchy. Již Marie Terezie (1740-1780) prováděla z návodu svého kancléře hraběte Kounice reformy, které se dotýkaly jak vnitřního, tak i vnějšího ži vota církve. Od roku 1750 kontrolovala pomocí dvorské komi se církevní finance, později omezila svými zákony možnosti církve rozmnožovat svůj majetek, zrušila osvobození kléru od daní. Zakázala skládat řeholní sliby před dosažením 24 let, zru šila klášterní vězení, zrušila více než 50 církevních svátků. Ná sledovala opatření proti exorcismu a procesím. Marie Terezie ještě usilovala o získání souhlasu Svatého stol ce, její syn Josef II. (1780-1790) však pokračoval v nastoupené cestě bez ohledů a s menší prozíravostí. Rok po té, co začal sa-
171
mostatně vládnout, nařídil (29. listopadu 1781) zrušení všech řá dů, které se nezabývaly pastorací, sociální péčí nebo vyučová ním, s odůvodněním, že se „nemohou líbit Bohu, jestliže jsou pro bližní zbytečné". Celkem bylo zrušeno v habsburském sou státí kolem 800 klášterů rozjímavých a žebravých řádů, tedy asi třetina celkového stavu. Z jejich statků a jmění byl zřízen tzv. náboženský fond (Religionsfond), z něhož byly financovány charitativní, školské a církevní potřeby, mj. zřizovány nové far nosti a lokálie. O dva roky později zrušil všechna bratrstva, mís to kterých zřídil „Bratrstvo činné lásky k bližnímu". Od vlády Marie Terezie potřebovaly papežské výnosy nejen státní, ale i biskupské povolení („placet regium"). K zamezení nekontrolo vatelných vnějších vlivů sloužil zákaz přímých kontaktů bisku pů s Římem, bylo zakázáno odvolání k římským soudům (to se týkalo hlavně manželských otázek - pozn. překl.). Důležité opa tření znamenala úprava hranic diecézí podle hranic státních, jež zamezila vměšování cizích metropolitů. Více než 600 dekretů upravovalo i takové maličkosti, jako počet svící při bohoslužbě, což Josefu II. vyneslo posměch Fridricha II., který ho označil za „hlavního sakristána Svaté říše římské". Papež Pius VI. se mar ně pokoušel odvrátit svou osobní návštěvou Vídně na jaře 1782 mnohá rozhodnutí. Josefova návštěva Říma v následujícím roce jen pomohla zabránit otevřené roztržce. Na konci josefínského desetiletí vzrůstal odpor k takovému diktátu. Protestovali bisku pové Vídně, Ostřihomi a celých Uher, ještě prudčeji protestova li biskupové rakouského Nizozemí. Jakmile vypuklo v Mecheln hnutí za nezávislost, musel Josefův bratr a následník Leopold II. (1790-92) v Belgii všechny reformy opět zrušit. Když Josef II. umíral, byl si vědom, že se mu nepodařilo dosáhnout mnoha cí lů - i v ostatních dědičných zemích došlo k odvolání některých reforem - jeho koncepce však poznamenala jako „josefinismus" další vývoj rakouského soustátí a sloužila jako vzor pro němec ké jihozápadní země - Bavorsko, Wurttembersko a Bádensko.
172
Boj proti pověrám I když osvícenství častěji zaměňovalo rozumový ideál s okamži tým stavem své mysli, přesto bylo mezi oním iracionálním, kte ré chtělo odstranit, mnohé, co bylo pro společnost osvobozující a co položilo základy našeho současného chápání života. Osvícenství ukončilo temnou kapitolu pronásledování čaro dějnic. Strach z magie byl pro stát a církev starým dědictvím, ale až od 13. století na sebe vzal hroznou podobu. Kouzelnictví a čarodějnictví byly nyní považovány za kacířství a tím se staly objekty pro inkvizici. Procesy dostaly, zvláště používáním mu čení, vlastní dynamiku. Neměl šanci na přežití ten, kdo byl ob viněn a podroben „právu útrpnému", protože přiznání stejně ja ko zapírání mohly být vykládány jako spolek s ďáblem: „Jestliže se obžalovaná přizná, pak je to jasné, je samozřejmě popra vena, jak již bylo řečeno. Jak jsme již zmínili, je jakékoliv odvolání zbytečné. Jestliže se nepřizná, ať je vícekrát opakováno mučení. Zde je ale všechno dovoleno: při zvláštních zločinech nejsou předpisy na dél ku, ostrost nebo opakování tortury. Soudcové zde nemají žádnou vinu, z níž by se museli odpovídat před svým svědomím. Jestliže pak čarodějnice na mučidlech kroutí bolestí očima nebo je upírá najedno místo: to jsou nové indicie. Jestliže kroutí očima, pak to znamená, že hledá svého milého. Jestliže je upírá na jedno místo, tak říká, že ho již nalezla, již ho vidí. Jestliže nepřestane ani po několike rém mučení mlčet, jestliže pitvoří v boji proti bolesti svůj obličej, do znává svoji bezmocnost atd., pak křičte, že se směje nebo že spí při tortuře, používá k mlčení kouzlo a její vina je zřejmější, patřilo by se proto ji zaživa upálit... Stane-li se, že nějaká obžalovaná vypustí při 18 mučení duši, pak tvrďte, že jí ďábel zlomil vaz." Tento popis pochází od očitého svědka, zpovědníka čarodějnic, jezuity hraběte Fridricha von Spee, který vydal roku 1631 ano nymně svůj protest. Poukazuje také na osudnou řetězovou reak ci. Oběť řekne při mučení na otázku po komplicích další jména, často svých nepřátel. „Když tito lidé potom vidí, že jsou sami udáni a ve vězení, zvedají nejprve oči a naříkají, ale marně! Čím
173
horlivě dřív byli proti čarodějnicím, za tím horší zločince jsou nyní považováni, protože se schovávali za svoji horlivost jako za pláštík. A pak jsou nesnesitelným mučením donuceni k do znání." 1 9 Přesný počet upálených čarodějnic není k dispozici, částečně kvůli ztrátě podkladů, částečně kvůli různému názoru na problém, které procesy lze - při různých obviněních - pova žovat za čarodějnické. Ale „badatelé se mohou shodnout v tom, že čarodějnické procesy v Německu způsobily po pronásledová ní Židů největší neválečné masové zabíjení lidí lidmi, protože toto svědectví se týká i bez rozlišování toho, co může být zahr nuto do čarodějnických procesů". 2 0 Známe jednotlivé počty, na př. v Ellwangenu bylo roku 1612 popraveno 167 čarodějnic, v Gerolshofenu u Wůrzburgu v roce 1619 jich bylo 99, v Trevíru a okolí v průběhu sedmi let (1587-1593) 306 2 1 ; v Nassau me zi léty 1590 a 1660 přes 400, ve vévodství vestfálském přes 800, v hrabství Lippe přes 300; mezi léty 1625 a 1631 ve Wůrzburgu asi 900, v Bambergu přes 300 2 2 . S postupem osvícenství se množily protesty proti čarodějnickým procesům. Vedle Fridricha von Spee patřil k těm, kdo od halovali absurditu procesů, i filosof a právník Christian Thomasius (1655-1728); poznamenává, že u těchto žalovaných zločinů chybí jakýkoli corpus delicti: „Dejme tomu, že by tisíce čarodějnic něco takového dobrovolně a nevynuceně přiznaly - nakolik se obávám, zda by se z těch tisíců milio nů, které byly odsouzeny k upálení, mohlo uvést deset, které něco ta kového dělaly: proto se ptám, který soudce by byl tak nemožný a pošetilý, aby okamžitě uvěřil tisícům žen, i kdyby např. vypovídaly jednotně, že byly v nebi, tančily se svatým Petrem nebo že souložily s honícím psem! Nyní je přece jasné, že to, co se dovídáme z výpově dí čarodějnic, je daleko - nechci říci směšnější (protože hrozné zachá zení s čarodějnicemi vyžaduje spíše smutný výraz), ale daleko blázni vější než toto. Nyní proto lehce odpadají společné vytáčky našich učených právníků: jestliže předstírají, že nemohou mít o skrytých ne řestech, které jsou podle jejich způsobu vyjadřování facti transeuntis, jako cizoložství, smilstvo, příprava jedů, hadačství atd., jinou jistotu
174
o spáchaném zločinu než domněnku a náznaky, pak jsou při takových zločinech položeny místo důkazů jenom domněnky... Neboť u všech ostatních zločinů existuje alespoň občas corpus delicti, proto také o je jich skutečné existenci žádný rozumný člověk nemůže pochybovat. Ale protože při čarodějnictví toto nikdy nebylo pozorováno, pak nevi dím, jak může být tato neřest srovnávána s ostatními."23 V Rakousku ukončila pronásledování čarodějnic Marie Terezie. Obecně zanikly procesy v průběhu 18. století (ve Wúrzburgu např. roku 1749, v Kemptenu 1775, v Glaru 1782, v Poznani 1793).
Tolerance a vzdělání Ruku v ruce s osvícenstvím šla ochota k toleranci. I zde byla průkopníkem Anglie. Roku 1689 byla povolena všechna nábo ženská společenství, pokud složila přísahu věrnosti králi, nepopírala Nejsvětější Trojici a nebyla katolická nebo ateistická. To lerance byla též jedním ze základních principů anglických lóží svobodných zednářů, spojených roku 1717. Patřila i k trvalému inventáři francouzských osvícenců, jako byli Voltaire a Mirabeau. Jejím přesvědčeným stoupencem byl i Josef II., který vydal (1781) pro luterány, reformované a ortodoxní věřící své říše to leranční patent. Svobodu náboženství a vyznání zaručil každé mu občanu svého státu i Fridrich II. Pruský. Katolická církev, která byla ještě daleko od dekretu o nábo ženské svobodě, schváleném na II. vatikánském koncilu, proti tomu protestovala. Hlubší základy její netolerance vyjadřovala papežská prohlášení, která vyšla relativně pozdě (1823 Lev XII., 1832 Řehoř XVI.): vc věcech náboženství je mylné se domní vat, že každý má od Boha svobodu se připojit k nějaké sektě po dle své chuti, aniž by tím neohrozil svoji věčnou spásu. 2 4 Církev nemohla sdílet základnu tehdejších zastánců tolerance: názor, že jednotlivá náboženství představují rovnoprávné variace přiroze né, každému člověku dané religiozity - nebo že přinejmenším
175
nejsou rozdíly mezi jejich pravdami, jak to ve svém dramatu „Moudrý Nathan" znázornil Lessing se třemi prsteny. Takové zrovnoprávnění považuje za falešné i dnes; svůj názor změnila, když byla ve státě připuštěna dalekosáhlá svoboda výkonu ná boženství. Vysoké ocenění rozumu přineslo také nové hodnocení vzdě lání. Stát teď považoval školství za svoji úlohu a povinnost, ve vědě stále více nahrazovali laici kleriky, ve městech byly „saló ny" místem společného předčítání, kde se scházeli učenci. V en cyklopediích bylo intelektuálům přístupné celé tehdejší vědění. Ale doba nového rozkvětu ducha měla i svá bílá místa: nově ob jevená přirozená svobodná práva člověka nebyla použita ani vů či otrokům, ani vůči absolutistickému nároku státu a ani vůči imperialistické expanzivní politice.
4. ROZUM SRDCE PROTI ROZUMU DUCHA „Le coeur a ses raisons que la raison ne connait point - Srdce má svoje důvody, které rozum nezná." 2 5 Slovní hříčkou s „rai son" (rozum, také chápání, důvod) se Blaise Pascal (1623-1662) obrací proti přeceňování rozumu. Ačkoli je mate matikem a představuje senzační výsledky bádání (již v 19 letech vynalezl počítací stroj, později vyvinul počet pravděpodobnos ti, objevil zákon o rovnováze kapalin), byl hluboce přesvědčen o tom, že hlubší skutečnost rozumu zůstává uzavřena. „Jen srd ce cítí Boha, nikoli rozum. V tom právě je víra: Bůh nazřený srdcem, nikoli rozumem." 2 6 Po šesti letech světáckého života v Paříži prožil v noci na 23. prosinec 1654 hodinu pravdy, kte rou zajíkavě popisuje: „Oheň. Bůh Abraháma, Bůh Izáka, Bůh Jákoba - ne filosofů a učenců. Jistota, jistota, uchvácení, radost, mír. Bůh Ježíše Krista.
176
,Mému Otci a vašemu Otci.' (J 20,17) Tvůj Bůh bude mým Bohem. (Rt 1,16). Zapomenout na svět a všechny věci mimo Boha. 27 Dá se nalézt jenom na cestách evangelia..."
Vědec se přestěhoval do blízkosti kláštera Port-Royal, v němž žila jeho sestra. Plánoval sepsání velkolepé „Obrany křesťanské ho náboženství", ale smrt jej odvedla v 39 letech, po nemoci, která jej trápila od osmnácti let. Zlomky jeho přípravných prací byly později vydány pod názvem ,Pensées" (Myšlenky). Obrana křesťanství byla pro Pascala zároveň obranou janse nismu, jehož centrum tehdy bylo v klášteru Port-Royal na kraji Paříže. I tento teologický směr, založený belgickým biskupem Janseniem ( t i 6 3 8 ) , zdůrazňoval v návaznosti na Augustina pro ti přeceňování rozumu a vůle převahu Boží milosti. Ocital se tím v rozporu s vládnoucí aristotelsko-tomistickou teologií a jejími vedoucími zástupci, jezuity (Pascal proti nim bojoval anonym ními „Lettres Provinciales", tj. fiktivními dopisy, v nichž rozvá dí do absurdna a komična především jezuitské morální postoje). Když jansenismus pomalu rozděloval církev ve Francii a přesa hoval do Belgie, Nizozemí, Itálie a Německa, přivolal na sebe v roce 1705 papežovo odsouzení, také proto, že se mnohé teolo gické formulace o predestinaci a o církvi zdály neslučitelné s tradicí. Roku 1709 byl Port-Royal vojensky obsazen, údajně na naléhání králova zpovědníka, jezuity Telliera, a řeholnice při nuceny k opuštění kláštera. V následujících letech byly budovy srovnány se zemí. Zatímco jansenismus táhl za pomoci augustinské teologie do boje proti racionalismu pozdní scholastiky, vyvíjela se ve špa nělské mystice zbožnost, která představovala ve své neoslabené věrnosti církvi a Římu jedinečný doplněk nizozemské mentali tě. Za hlavní reprezentanty této duchovní cesty, která usilovala o vnitřní sjednocení („unio mystica") s Bohem, ale současně po háněla k vnější aktivitě, mohou být považováni Ignác z Loyoly a Terezie z Avily.
177
Ignác z Loyoly (* 1491) učinil na nemocničním lůžku pozo ruhodný postřeh. Když se zabýval světskými plány do budouc nosti, „našel v tom sice velké zalíbení; když ale potom unavený od nich upustil, cítil se vyprahlý a rozmrzelý. Když však pomy slel na pěší pouť do Jeruzaléma, na níž by se živil planými byli nami a umrtvoval tělo, jak to činili světci, tu ho naplňovala útě cha, a to nejen dokud se zabýval takovými myšlenkami, ale cítil se svobodný a veselý i poté, co přestal..." 2 8 To ho podnítilo k je ho učení o „rozlišování duchů", tzn. které vnitřní podněty při cházejí od Božího ducha a které jsou od ducha zlého. Cílem by lo poznat pro sebe Boží vůli a být schopný přijmout za každé situace jeho hlas. Tento ideál „contemplativus in actione" - toho, který v žád né činnosti neopouští vnitřní obrácení k Bohu - dal tehdy pod nět k intenzivním diskusím. V řádech se považovala kontemplace za nejvyšší životní formu možnou pro člověka, vždyť přece Ježíš řekl naslouchající Marii, že zvolila lepší úděl (ve srovnání s péčí o vnější věci: Lk 10,38-42). Z toho se vyvozovalo, že koncentrace na tajemství víry, konkrétně doba meditace a mod litby, je důležitější než studium, kázání a pastorace. Ignác napro ti tomu omezil dobu modlitby, která ve španělských noviciátech trvala 6 - 8 hodin, ve prospěch dvojího denního zpytování svě domí: souzvuk s Boží vůlí pro něj byl důležitější než tiché (čas těji sebestravující) prodlévání duše ve zbožných myšlenkách. Rozlišování duchů bylo obzvlášť důležité při čtyřtýdenních exerciciích, jejichž jádro představovala „ volba", tj. rozhodová ní o budoucí životní cestě. V meditacích nad Ježíšovým životem měl exercitant, podporovaný vedoucím exercicie, pocítit, k jaké mu způsobu následování Krista je povolán. Nezpochybnitelným předpokladem přitom pro Ignáce bylo, aby všechny podněty Bo žího ducha nikdy nevedly k neposlušnosti proti viditelné církvi. Tímto způsobem náboženské uchvácení vždy představovalo vnitřní reformní sílu církve. Terezie z Avily, mladší o 24 let než Ignác, vstoupila ve dva ceti letech do kláštera karmelitek v rodném městě (1535). Více
178
než dvě desetiletí proběhly bez událostí, jenom v jejím nitru se uskutečnil bouřlivý vývoj, který Terezii přivedl k intenzivnímu prožitku Boží blízkosti. Hluboké pro ni bylo rozhodnutí (v roce 1560) neustále se zdokonalovat. Pro ni to znamenalo založit klášter s přísnější observancí. Na všech stranách se vyskytli pro tivníci, ale i přátelé - až konečně došlo na základě papežského rozhodnutí k oddělení „bosých karmelitánek" od nereformovaných (1580). Cestu duše k sjednocení s Bohem popsala Terezie v knize „Hrad duše". Rozum a vůle musí uvolnit místo vyšší skuteč nosti. „Jestliže Jeho majestát chce, aby rozum zanechal svého konání, činí si On na něj nárok jiným způsobem a dává poznání osvícení, které je vznešenější než to, čeho my od sebe můžeme dosáhnout, takže rozum je uchvácen. A tu zakouší, aniž by věděl jak, vyučování, které je mno hem lepší než všechno, čeho by se svou horlivostí, která ho jen vrhá hlouběji do ztracena, mohl dosáhnout. Neboť Bůh nám dal duševní sí ly proto, abychom s nimi pracovali a pro každou získali její mzdu. Ne ní žádný důvod, proč bychom je měli zatěžovat ochromujícími klatba mi. Chceme je spíše nechat vykonávat jejich úřad, než jim Pán dá nějaký vyšší úkol... Rozum by se měl spíše zamyslet nad tím, že stojí 29 před Bohem, a že si zpřítomňuje Jeho bytí." Podobně jako Ignác sjednotila Tereza v posledních letech svého života neúnavnou vnější činnost (zakládání a vizitace klášterů) s hlubokým vnitřním usebráním. Spolu s ním byla v roce 1622 svatořečena; o pět let později ji prohlásili španělští stavové za patronku celé země. S Kateřinou Sienskou je jedinou ženou, které přiznal Pavel VI. titul „učitelka církve". Reakci na osvícenský racionalismus zažili i evangeličtí křes ťané; tu do značné míry poznamenal pietismus. Proti přehnané mu zdůrazňování vědění postavili praxi „vroucí lásky mezi na šimi křesťany, nejprve mezi sebou a pak vůči všem lidem" 3 0 : proti teologickým spekulacím četbu bible, proti vědecké exege zi osvícení, které se objevuje při čtení Písma svatého (Zinzendorf). Podle toho víra nebyla chápána jako poslušnost rozumu
179
a vůle vůči hodnověrnosti zvěstování, ale jako .probuzení", ná hlé obrácení. V Anglii se vydali (od roku 1648) tímto směrem kvakeři (=„třesoucí se", název vznikl kvůli častým extázím), pro něž vyzařování vnitřního světla znamenalo rozhodující prožitek; rovněž metodisté, jejichž stoupenci pocházeli z „buditelských" kázání bratří Charlese a Johna Wesleyových. Přirozeně nebylo možné od sebe oddělovat extáze z milosti a excentrické, ale velmi lidské citové pohnutky, za což ortodox ní protestante kritizovali pietisty, že „dělají velký humbuk z vnitřního světla, zjevení, přesvědčování, upadlého křesťanství, čtyř modlářských chrámů, také ze třech stupňů výstřední takzva né mystické teologie, vybočující ze svých mezí, jako i knih Weigelových, Bohmových a jiných blouznivců." 3 1 Silná vnímavost těchto zbožných vedla také často k netoleranci a omezenosti. Na druhé straně z těchto názorů a odpovídající praxe vyrůstala hlu boká osobní zbožnost, nové formy soužití (např. ochranovská jednota) a výzva k misiím.
180
ŠESTÁ KAPITOLA
Oddělení církve od státu Společnost, spoléhající na vlastní rozum, se od autority církve, zastupující víru, oddělovala během dlouhého procesu, tento vý voj probíhal v jednotlivých státech s časovým posunem, uděla la Evropa tento krok společně. Obecná změna myšlení, jdoucí ruku v ruce s přerozdělením hospodářské moci ve prospěch měšťanstva, dosáhla v americkém Prohlášení nezávislosti v roce 1776 a ve Francouzské revoluci (1789) poprvé síly měnící spo lečenský systém, stala se revolucí. Ve Spojených státech to ne vedlo k žádné církevní změně - katolíci byli v menšině a v po předí zájmu stál cíl nezávislosti na britské vlasti. Jinak tomu bylo ve Francii: odmítnutí tradiční stavovské společnosti abso lutního království ji díky Napoleonovi rozprostřevší se do všech koutů Evropy donutilo k novému uspořádání vztahů mezi stá tem a církví.
1. F R A N C O U Z S K Á R E V O L U C E Když Ludvík XVI. svolal v květnu 1789 generální stavy k pro vedení daňové reformy, netušil, že přikládá hořák k sudu s pra chem. Třetí stav, který si uvědomoval, že svými daněmi a svou prací udržuje stát, se prohlásil po několika týdnech za Národní shromáždění (17. června 1789) - za instanci, která má co rozho dovat o zvýšení daní. Královou odpovědí byl rozkaz - vzhledem ke skutečnosti, že se většina šlechty a duchovenstva postavila na stranu třetího stavu a použití síly se jevilo jako riskantní - ke
181
sjednocení dosud všech odděleně zasedajících stavů do jednot ného Shromáždění (27. června). Vznikla tak šance pomocí záj mových protikladů učinit přítrž radikálním požadavkům třetího stavu. Ludvík XVI. se však zmýlil v loajalitě šlechty a kléru. Když se Národní shromáždění prohlásilo za „ústavodárné" (9. července), bylo jasné, že by se absolutní monarchie měla změ nit v konstituční monarchii a že rozhodování o tom se přesunu lo od krále do rukou zástupců národa stojících proti němu. Jeho jednota dosáhla v nadšené noci na 4. srpna svého vrcholu: šlech ta a klérus se vzdaly svých privilegií, to znamená dávek a zvlášt ních práv, které jim patřily jako feudálním pánům (např. osvo bození od daní, právo na služby, výhradní právo honitby a rybolovu, vrchnostenské soudy, nárok na desátek). Byl tím vy hlášen konec po staletí trvající společnosti tří stavů. Prohlášení občanských a lidských práv 27. srpna téhož roku (1789) dokon čilo novou rovnost, která se od nynějška stala základem všech dalších ústav. Sen o jedné jediné vůli jedinou myšlenkou naplněné společ nosti, v níž církev není nad, nýbrž uprostřed lidu, brzy dostal svoje první trhliny. Ve stále akutnější finanční nouzi biskup Talleyrand navrhl rozprodat církevní statky za peníze. Odůvod nil to tím, že klérus má právo na svoje statky jen do té míry, ko lik potřebuje na svoji obživu; přebytek má sloužit na údržbu kostelů a chudým; stát může převzít statky, převezme-li obživu kléru a bude-li plnit dávky, uložené zakladatelem 1 . Národní shromáždění rozhodlo 2. listopadu většinou 568 hlasů proti 346 o vydání církevních statků národu se závazkem, že převezme náklady na bohoslužby, duchovní a podporu chudých. Faráři mají dostávat roční plat nejméně 1200 livrů. Doplňujícím kro kem bylo zrušení klášterů (13. února 1790), jejichž majetek byl rovněž převzat. S vědomím, že jako orgán národa převzali funk ce královského domu, se členové sněmu také věnovali novému zřízení církevní správy. 12. července 1790 schválili Civilní ústa vu kléru (Constitution civil du clergé). Ta redukovala počet die cézí na 83 (dříve 135) podle departmentů, počet farností, upra-
182
vila platy duchovních a přikázala bezplatnost všech církevních služeb. Biskupové a faráři měli být od nynějška voleni občany, jejich dosazování se mělo dít nezávisle na souhlasu papeže. Bi skup byl v mnoha rozhodnutích vázán na souhlas „kněžské ra dy". K přeměně rozhodnutí Národního shromáždění v církevní právo bylo však třeba souhlasu papeže nebo alespoň národní sy nody. Tu revolucionáři nechtěli riskovat. Papež vyčkával, nech těl ztěžovat situaci Ludvíka XVI. a označoval pařížské události za „přechodný záchvat horečky". Zatím došlo na jihu Francie a v Alsasku k prvním nepokojům proti plánovaným novotám a prodeji církevních statků. K jejich zajištění požadovalo Národní shromáždění (dekretem z 27. lis topadu a 26. prosince 1790) od všech biskupů, farářů a vikářů stejnou přísahu na ústavu, jakou museli skládat ostatní úředníci. Odmítnutí se mělo rovnat resignaci na úřad. Opatření prozradi la nebezpečné nepochopení situace a ukázala, jak se rozdělují cesty zákonodárců a lidu. Přísahu bylo ochotno složit jen sedm biskupů a asi třetina farního kléru. Když měli být odmítači vy střídáni, propukly nepokoje, a nakonec vznikla jakási dvojí cír kev, v níž se dva faráři dělili o tytéž věřící. O tři měsíce později odsoudil Pius VI. Civilní konstituci: po rušovala volbou a dosazováním biskupů Bohem stanovenou strukturu církve. Krátce nato (13. dubna) zakázal nově vysvěce ným výkon úřadu; všichni kněží, kteří přísahali na ústavu, měli přísahu odvolat. Zároveň kritizoval vyhlášení lidských práv: od porovala katolickému učení o původu státní moci a správnému chápání náboženské svobody. Tím započal boj mezi církví a revolucí. Národní shromáždě ní, v němž zasedalo i třicet biskupů, ho neplánovalo, ale byl do jisté míry nevyhnutelný, jestliže reformy chtěly přetvořit společ nost, která nebyla nijak revoluční, ale hledala jen ulehčení toho, co jí ztěžovalo život: tíhy dávek, hladu, chudoby, nespravedl nosti stavovské společnosti. Proti zásahům ze strany Říma po stoupil konvent - od října 1792 výkonný orgán Národního shro máždění, pověřený výkonem vládní moci - na vyšší pozici: stát
183
stojící nad církví se sám stává ochráncem náboženství. 7. květ na 1794 oznámil: „Francouzský národ uznává existenci Nejvyšší bytosti a nesmrtelnost duše. Vyznává, že lidskou povinností je prokazovat Nejvyšší bytosti pat řičný kult. Do tohoto kultu v první řadě patří: opovrhování nevěrou a tyranií, potrestání tyranů a zrádců, podpora nešťastných. Mají být ustanoveny svátky, mající ten účel, aby přivedly lidi zpět k myšlenkám božství a k důstojnosti života."2 Už ne církev, ale stát sám jako bezprostřední interpret božství převzetí tradičního kultu jím samým se jeví jako důsledné: 18. září téhož roku byl škrtnut rozpočet pro církev, v následujícím únoru (1795) je zaručena dřívějším odpíračům přísahy svoboda kultu. Tím se stal stát odpovědným za církev a vývoj probíhají cí později v jiných evropských státech v tom našel svůj vzor.
Napoleon a Pius VIL Od roku 1795 spočívala exekutiva v rukou pětičlenného Direk toria. V listopadu 1799 je Napoleon zbavil moci, jako„první konsul" on sám převzal řízení státu. Ačkoli sám zbožný nebyl, o významu náboženství se vyjádřil jasně. V červnu 1800 řekl: „Žádná společnost nemůže vydržet bez morálky, a není morálky bez náboženství", a dodal: „Jsem sice mocný, ale kdybych chtěl změnit staré náboženství Francie, obrátil bych se proti sobě a sám bych se porazil." 3 Po těžkých jednáních uzavřel s Piem VII. (papežem od března 1800) konkordát (15. července 1801). V něm uznává „vláda republiky, že katolické, apoštolské a římské náboženství je náboženstvím velké většiny francouz ských občanů" (papeži se nepodařilo, aby bylo prohlášeno za náboženství státní). Katolické náboženství „bude svobodně vy konáváno. Jeho kult bude veřejný, přičemž bude v souladu s po licejními předpisy, které uzná vláda jako nezbytné k udržování
184
veřejného pořádku." 4 Následně vyjádřil papež souhlas s novým obsazením všech biskupských stolců, přičemž jmenování měl provést první konsul; vzdal se rovněž obnovení církevních stat ků; vláda ze své strany přislíbila duchovním přiměřené platy, dále měly být ve prospěch katolické církve povoleny nadace. Krátce nato dal Napoleon vyhlásit za zákon 77 „organických článků", obsahujících některé body, těžko slučitelné s konkordátem: k uveřejnění papežských listů bylo třeba souhlasu státu, ta ké ke konání synod, bylo zakázáno uzavírání církevního sňatku před civilní svatbou; nejen vytváření nových farností, ale též zři zování soukromých kaplí musely schválit státní úřady. Protest Pia VII. zůstal bez povšimnutí. Papež se vzdal protiopatření, aby neohrozil celou dohodu. Po deseti letech zazněly 18. dubna 1802 na velikonoční neděli opět zvony z Notre-Dame, aby při vítaly za jásotu věřících smíření mezi státem a církví. Zprvu se zdálo, že církev ve Francii zachránila, co bylo mož né. Na příkaz papeže se muselo 92 řádných biskupů vzdát svých diecézí, zatímco vláda přinutila k odchodu 59 biskupů „konstitučních"; pak bylo předáno novým biskupům 60 nově zřízených diecézí (mezi tím 28 původních). V očích Pia VII. podstoupenou oběť opravňoval závazek státu dodržovat pravidla a naděje na lepší budoucnost. Napoleonovi nabízel konkordát možnost vy řadit odpor církve a zároveň jí používat jako podporu jeho poli tického řádu. (V novém jednotném katechismu z roku 1806 vy zývali např. biskupové svoje věřící k „lásce, úctě, poslušnosti a věrnosti vůči Napoleonovi, našemu císaři, k výkonu branné povinnosti a placení daní, uložených k udržování a obraně vlas ti a jeho trůnu". 5 ) Jak se brzy ukázalo, Napoleon církev za nezá vislou partnerku nikdy nepovažoval.
185
2. V Y V L A S T N Ě N Í C Í R K V E V N Ě M E C K U (SEKULARIZACE) Další rána postihla církev v říši. Po svých vítězstvích nad prusko-rakouskou koalicí dosáhl Napoleon lunévillským mírem od stoupení území na levém břehu Rýna; poškozená dědičná (tedy ne biskupská) říšská knížata měla být za to odškodněna na pra vém břehu Rýna (což bylo přirozeně možné jenom zrušením sa mostatných teritorií). Osmičlenný výbor říšského knížecího ko legia (Říšská deputace) vypracoval s Napoleonem a jeho ministrem zahraničí Talleyrandem plán na rozdělení. Závěrečné rozhodnutí hlavního výboru Deputace, oznámené 25. února 1803, znamenalo pro církev katastrofu: ztratila téměř úplně svůj majetek a s ním spojené příjmy. Světská knížata cítila šanci po žadovat odškodnění, která přesahovala utrpěné ztráty: Prusko dostalo pětinásobné, Wurttembersko čtyřnásobné, Bádensko de setinásobné, Hessensko-Darmstadt osminásobné. Skutečnost, že církevní území dostaly i státy, které neztratily vůbec nic, ukazu je, nakolik se odškodňování změnilo v plenění (např. Švýcarsko, Nizozemsko, říšské město Frankfurt, vefkovévodství Modenské a Toskánské). Ušetřeno bylo území řádu německých rytířů (z ohledu na rakouského velmistra arcivévodu Antonína Vikto ra) a johanitů (pro jejich péči o raněné), dále pak řezenské bis kupství, které se obrátilo na Napoleonova přítele Karla Theodo ra von Dalberg, se obohatilo o území zrušeného kurfiřtství mohučského a kostnického biskupství. Z duchovních knížectví zůstávalo jen knížectví řádu němec kých rytířů a řezenské. Jako duchovní státy skončilo kurfiřtství mohučské, kolínské a trevírské, arcibiskupství salcburské a 18 dalších biskupství, 44 říšských opatství a takřka 200 kláš terů. Nové pány dostalo více než 90 000 k m 2 s více než třemi mi liony obyvatel, církev ztratila téměř 21 milionů zlatých ročních příjmů. Jako náplast zůstalo zajištění „pevného a trvalého vydr žování kapitul", „penze pro zrušené duchovenstvo" a „proti zru šení a příkořím všeho druhu zajištěné pokračování výkonu ná-
186
boženství" (protože mnozí katolíci dostali protestantskou vrch nost) 6 . Německá církev ze dne na den zchudla a následky byly nedo zírné: citelně byly zasaženy sociální služby, školní zařízení (by lo zrušeno 18 katolických univerzit), pastorace, výchova kněž ského dorostu. Vyvlastněný majetek církve - umělecká díla, archivy, knihovny, rukopisy - byl prodáván pod cenou (v Trevíru byly cenné knihy použity jako topivo, v Kolíně strženo na padesát kostelů a kaplí) 7 . Spolu s církevními knížectvími ze mřela i říše, která žila ze součinnosti duchovních a světských států pod jednotícím svazkem krále nebo císaře. Rakouský Fran tišek II. z toho vyvodil důsledky a složil 6. srpna 1806 císařskou korunu. To, že „hrozný zánik práva" (Treitschke) pomůže církvi ke vzniku nové vnitřní síly, nemohl nikdo tušit a původci to ani ne zamýšleli. Pius VII. sice protestoval, ale nedůrazné. V popředí jeho zájmu stály církevní poměry ve Francii a dobré vztahy s Napoleonem, na němž všechno záviselo. Roku 1804 se papež vydal do Paříže. Napoleon předstíral, že podlehl nátlaku senátu, požadujícím pro něj hodnost císaře, a chtěl být pomazán pape žem! Pius VII. se rozhodl k cestě přes nej větší pochyby kuriálních kardinálů v naději, že posílí díky konkordátu navázané vztahy a docílí stažení některých „organických článků". Napo leon ho pozdravil při lovecké party v lese u Fontainebleau a pa pež vjel do Paříže v doprovodu (nekřesťanských) mameluků (!). 2. prosince 1804 Napoleona pomazal, ale císařskou korunu si nasadil na hlavu Napoleon sám. Předtím schválil francouzský národ nové císařství většinou 3 572 329 hlasů „ano" proti 2 568 záporným hlasům. Přes vlnu sympatií, kterou mu obyvatelstvo projevovalo, se v dubnu 1805 papež vrátil zpět do Říma bez ústupků. Všechno probíhalo podle Napoleonova přání, a přece se v osobě dřívější ho benediktina a profesora teologie zmýlil. Papež statečně od mítl vzdát se za koaličních válek (od roku 1806) své neutrality i tehdy, když francouzské oddíly obsadily v březnu 1808 Řím
187
a Napoleon vyhlásil v květnu 1809 anexi církevního státu. Nyní použil Pius VII. „proti všem lupičům Patrimonii Petři" exkomu nikace. Z obavy před povstáním obyvatelstva francouzští vojáci odvlekli papeže, kterému byl vykázán pobyt v S a voně. Zde byl držen v úplné izolaci, zatímco Napoleon připravoval přesídlení kurie do Paříže, která se měla stát novým Římem.
3 . Z Á N I K C Í R K E V N Í H O STÁTU Po Napoleonově pádu byl na vídeňském kongresu roku 1815 církevní stát znovu obnoven. Znovuzískání území, sekularizo vaných v Německu roku 1803, bylo neprosaditelné, a Pius VII. byl dost moudrý, než aby o to žádal. Ke svému konci ale spělo i přes tisíc let trvající „Patrimonium Petři". Je možné to připsat řadě politických okolností a chybných rozhodnutí papeže, ale zasloužila se o to spíše změněná doba, která pohřbila světské pa nování církve. Prvním chybným krokem kurie bylo zrušení správní reformy, zavedené za Napoleona (13. května 1814). Důsledkem byla po vstání v markách a Romani. Lev XII. (1823-1829) požadoval centralizaci a vytlačoval laiky z rozhodovacích grémií. V únoru 1831, dva dny po zvolení Řehoře XVI., povstala proti vládě pa peže Bologna. Povstání potlačily rakouské oddíly, povolané na pomoc papežem. Jak anachronický režim církevního státu byl, je patrno z toho, že Rakousko, Francie, Prusko, Anglie a Rusko sepsaly společné memorandum, radící Řehořovi reformy, které „zájem Evropy" žádá: „všeobecné připuštění laiků do správních a justičních úřadů a zavedení volebního systému na městské a provinciální úrovni". 8 Papež byl uražen a k nejnepatrnějším změnám se rozhodoval těžce. Nepokoje, které krátce nato vypu kly v Romani, papežské oddíly brutálně potlačily. Papežova smrt 1. června 1846 vyvolala u obyvatelstva výbuch radosti. S radostí byla přivítána i volba Pia IX., jehož předcházela po věst liberála. Když dal 14. března 1848, tedy několik týdnů po
188
únorové revoluci ve Francii a ve dnech březnové revoluce v Ně mecku, církevnímu státu ústavu a zaručil svobodu tisku, svobo du shromažďování, podíl laiků na správních úřadech, stoupla je ho popularita ještě více. Mezi bojovníky za „risorgimento", národní sjednocení Itálie, se zdálo, že mají pravdu stoupenci Gioberta s jeho koncepcí národního státu liberálního ražení, ale pod vedením papeže, zatímco Mazzini viděl v církvi baštu auto ritářské vlády, kterou je potřeba odstranit. Pius IX. však nebyl tím, za koho byl považován. Je pochopitelné, že nemohl schva lovat Mazziniho program, znamenající konec jeho vlastní suve renity. Ale i liberalismus „nových guelfů" pro něj zacházel pří liš daleko (již v listopadu 1846 se vyslovil proti základním principům liberalismu 9 ). V každém případě byl pro omezení ra kouského vlivu v Itálii. Když v temže roce povstali Piemonťané proti Rakousku a všichni vlastenci od něj očekávali alespoň mo rální podporu, spokojil se s vyhlášením neutrality (29. dubna 1848). Nálada se změnila: nyní platil za nepřítele národa. Atmo sféru zahušťovaly hospodářské problémy a požadavky suvereni ty národů, které vyvstávaly po celé Evropě. V listopadu byl za vražděn papežův ministerský předseda hrabě Pellegrino Rossi, povstalci obsadili papežský palác s požadavkem zákonodárného shromáždění a vyhlášení války Rakousku. Papež uprchl v pře strojení do neapolského království. V Římě vyhlásilo ústavodárné shromáždění sesazení papeže jako nejvyšší hlavy státu a pro klamovalo republiku (21. ledna 1849). Vládu lidu rychle ukončily v červenci 1849 francouzské, ra kouské, španělské a neapolské oddíly. Obnovená vláda papeže zrušila téměř všechny dosud zaručené svobody a podíl lidu na politické moci. Kolo dějin nezastavily ani takovéto „úspěchy". Liberalismus, risorgimento a porážka obou opor církevního státu, Rakouska a Francie, ve válkách s Pruskem byly účinnější než boj papeže za jeho práva - byl hluboce přesvědčen o tom, že bez světské vlády nemůže zaručit nezávislost svého duchovního poslání. Cavourova propaganda živila nespokojenost občanů církevního
189
státu. Několik provincií požadovalo v roce 1859 přičlenění k piemontskému království; byla ztracena Romagna, Umbrie i marky (1860), papežské dobrovolnické vojsko porazil Garibaldi, jenž vyhnal i neapolského krále Františka II. z Neapole, kte rá se připojila hlasováním lidu k sardinskému království. Jeho vládce Viktor Emanuel II. nato přijal titul italského krále, jejž schválil nově zvolený italský parlament. Řím byl prohlášen za budoucí hlavní město (v březnu 1861). Roku 1866 přestoupila Itálie ve válce proti Rakousku na stranu Pruska. Rakousko utr pělo rozhodující porážku u Hradce Králové. Itálie získala - přes porážky u Custozzy a u ostrova Visu - díky pruskému vítězství Benátky. Malý zbytek území Říma byl nyní obklíčen ze všech stran. Svaté město chránila ještě francouzská posádka, která odvrátila v listopadu 1867 Garibaldiho útok. Konec nastal po zahájení prusko-francouzské války v roce 1870, kdy po prvních poráž kách musely francouzské oddíly opustit Řím. Okamžitě po je jich odchodu obsadily po krátkém ostřelování piemontské oddí ly Řím (20. září 1870) včetně Vatikánu. Pius IX. se nepokoušel uprchnout. S pocitem ukřivděnosti odmítl vládou nabízenou zá ruku svobodného výkonu duchovní autority a prohlásil se za „vatikánského vězně". Změnu situace přinesly až Lateránské dohody s Mussolinim v roce 1929.
4. PAPEŽ J A K O Ú T O Č I Š T Ě A S T Ř E D Zatímco byla církev ve svém prvním biskupovi ponížena a bez světského majetku se zdála být hříčkou vlád, vyrostla v ní nová forma vlivu a moci: „duchovní" a „morální" autorita. Současně se přesouvalo těžiště uvnitř církve: papež získal na úkor bisku pů větší možnost rozhodovat, zároveň stoupl význam laiků. Když v roce 1789 vzniklo ve Francii nepřátelství mezi revo lucí a církví, stal se papež oporou biskupů, kteří odmítli přísahat na novou ústavu. Značná část lidu musela dát po popravě krále
190
a jakobínském teroru za pravdu papeži, který revoluci odsoudil. Napoleon intuitivně pochopil rozměr spojenectví s Římem, po minul biskupy, které sám vyvolil, a obrátil se přímo na papeže Pia VII., který kvůli jednotě se vzdal francouzských biskupů, které on sám ustanovil, a přiměl je k odstoupení. Takové maso vé sesazení biskupů by bylo po celý středověk nemyslitelné. Osobní statečnost Pia VII. a jeho nástupce, kteří dali přednost izolaci a zajetí, než aby hráli roli, kterou jim uzurpátor přisou dil, stejně tak i později papež jako „vatikánský vězeň" - to způ sobilo pouto solidarity křesťanů se Svatým otcem v Římě. Co bylo požadováno konkrétními podmínkami, to brzy nepo strádalo ani teoretické zdůvodnění. Ve Francii se množily více z řad kněží než biskupů hlasy, které viděly ve spojení trůnu a ol táře (obnoveném po Napoleonově pádu) a galikánské církevní ústavě (tedy v co největší nezávislosti na Římu a v úzké spolu práci národní církve s vládou) základní ohrožení církve a jejího duchovního poslání. Bretoňský abbé de Lammenais byl vý mluvným obhájcem ultramontanismu (tj. vazby na Řím). Brzy se kolem něj shromáždili vedoucí intelektuálové, kteří tvrdě kri tizovali galikánsky orientované biskupy. Podle nich se měla cír kev zcela oddělit od státu a stát se podle své ústavy monarchic kým organismem, řízeným pouze Božími zákony. (Když pak Lammenais dospěl po roce 1830 k liberálním a demokratickým 10 názorům, přivolal na sebe odsouzení ze strany Říma .) V Německu byli biskupové po sekularizaci odkázáni v mno ha otázkách na Řím. Vlády německých států přispívaly k římské orientaci, protože nepřikládaly téměř žádnou cenu reorganizaci německé národní církve, ale upravovaly spíše svoje vztahy se vzdáleným a (ještě) nevlivným Svatým stolcem (formou konkordátu jako Bavorsko 1817, Rakousko 1855, pruské cirkumskripční buly 1821, Hannoversko 1824, Wurttembersko, Bádensko, Hessensko, Nassavsko 1821). Kněží, profesoři, horliví katolíci (Klement Maria Hofbauer, Fridrich Schlegel, kněžna Golicynová a její přátelé, von Górres a jeho okruh) agi-
191
tovali pro myšlenku církve, pevně semknuté kolem Říma, i za plnou moc papeže zasahovat do diecézí.
Vyhlášení papežské
neomylnosti
Vůči ultramontanistickým snahám byla kurie nejprve zdrženli vá. Zkušenosti revolučního roku 1848 a také povstání v církev ním státě navozovaly přesvědčení, že posílení papežské autority bylo nezbytné. Nyní to bylo vědomě vyžadováno. Profesoři pa pežské Gregoriánské univerzity, jejíž posluchače tvořili seminaristé ze všech zemí, usilovali o posílení papežského primátu a jeho neomylnosti: přispívaly k tomu i vatikánské noviny „Civiltá Cattolica", vedené jezuity. Učebnice, upřednostňující galikánský model církve, byly staženy z oběhu. Papežští nunciové se v jednotlivých státech ve stále větší míře vměšovali do diecézních otázek a „papež stále častěji jmenoval biskupy bez ohle du na návrhy příslušného místního vyššího kléru a dával často přednost nevýznamným mužům, jimiž si byl jist, před schopněj šími, ale k nezávislosti směřujícími konkurenty"". Když Pius IX. vyhlásil v červnu 1867 záměr svolat všeobec ný koncil, nešlo mu o vyhlášení papežské neomylnosti. To ani nebylo v programu přípravných komisí. Měly být znovu účinně ukázány zjevené pravdy víry proti omylům doby. K tomu muse ly být přizpůsobeny církevní zákony - po třech staletích bez koncilů - novým skutečnostem. Téměř všichni konzultoři (z cel kového počtu 96 poradců bylo 60 členem kurie), pověření vy pracováním koncilních materiálů, byli známí svým ultramontánním a antiliberálním postojem. Ještě před zahájením koncilu se vynořila zpráva, že neomylnost papeže má být schválena aklamací, tj. bez diskuse, což vyvolalo bouřlivé souhlasné a nesou hlasné polemiky. Poté, co se celý měsíc od zahájení koncilu, otevřeného 8. pro since 1869, diskutovalo o otázkách moderního racionalismu a také o otázce církevní disciplíny, požádalo 480 účastníků
192
(z celkových asi 700) peticí papeže, aby do programu začlenil otázku neomylnosti. Na protestní petici se sešlo 136 podpisů. Papež se přiklonil k většině. Příslušný koncilový dekret byl při jat 18. července 1870 (533 hlasů pro, 2 hlasy proti; při předběž ném hlasování 13. července bylo 451 pro, 88 proti, 62 s výhra dou pro, před závěrečným hlasováním většina odpůrců odcestovala). Pasáže, týkající se papeže, byly vloženy do konsti tuce „O církvi Kristově" (De ecclesia Christi) a netýkaly se pou ze neomylnosti, nýbrž také rozsahu papežských pravomocí: „Proto učíme a prohlašujeme, že Kristova církev má podle Pánova ustanovení přednost vlády před všemi ostatními a že jurisdikce pape že je skutečná a bezprostřední. Proto jsou pastýři a věřící jakéhokoli ri tu a postavení, jak jednotlivci tak i všichni společně, vázáni hierarchic kou poslušností a podřízeností. To platí nejen pro záležitosti víry a morálky, ale také pro otázky vnitřní disciplíny a vedení světové círk ve. Tímto způsobem - při zachování společenství a jednoty vyznání s římským biskupem - má církev Kristova být jedním stádem pod jed ním nejvyšším pastýřem. To je učení katolické pravdy, od které se ni kdo nemůže odchýlit bez nebezpečí pro svoji víru a svou spásu... Proto setrváváme ve shodě s tradicí, předávané od počátků křesťan ské víry. Ke slávě Boha, našeho zachránce, k vyvýšení katolického ná boženství a ke spáse křesťanských národů proto učíme a definujeme ja ko Bohem zjevené dogma a se souhlasem posvátného koncilu: Že papež, když mluví „ex cathedra", to znamená, když při výkonu svého úřadu pastýře a učitele všech křesťanů definuje nějaké učení ví ry nebo morálky jako závazné pro celou církev, díky Božímu přispění, které přislíbil svatému Petrovi, má neomylnost, kterou chtěl božský Vykupitel vybavit svoji církev při definování nauky víry a mravů. Pro to jsou taková prohlášení (definice) papeže nezrušitelná (irreformabiles) sama ze sebe, ani souhlasem Církve."12 Jak prudké byly diskuse před schválením, tak jednoznačně byl na druhé straně závěr schválen velkou většinou. Několika účast níkům, kteří hlasovali proti, nevadil obsah, ale vhodnost takové ho tvrzení. Existovali ovšem také teologové, kteří zpochybňova li věcné oprávnění tohoto prohlášení. Všichni opoziční
193
biskupové se poslušně podřídili hlasu většiny, ne ale profesoři teologie. Duší odporu německých fakult byl mnichovský církev ní historik Ignác von Dollinger. Prvního kongresu odpůrců ne omylnosti se v září 1871 v Mnichově zúčastnilo 300 delegátů z Německa, Švýcarska a Rakouska. Druhé setkání následujícího roku přineslo rozhodnutí vytvořit vlastní církevní organisaci. Vratislavský profesor Reinkens se nechal vysvětit na biskupa (sice nedovoleně, ale platně) a založil po své exkomunikaci Piem IX. odloučenou starokatolickou církev. Ta zastávala názor, že brání katolické dědictví proti bludnému I. vatikánskému kon cilu (v následujících letech se zaváděly novinky jako používání národního jazyka v liturgii a zrušení závazného kněžského celi bátu). Dnes mají starokatolíci asi 450 000 členů (Německo asi 40 000, Švýcarsko asi 30 000, Rakousko asi 40 000, USA asi 250 000, Polsko asi 94 500).
5. S T Ř E T N U T Í S D U C H E M D O B Y Z dnešního pohledu je zarážející řada papežských odsouzení lid ských práv, náboženské svobody a suverenity národů. Mnozí to odsoudí jako „konzervativismus" nebo „lpění na vlastní moci". Pokusíme-li si představit, jaký dojem musel v kurii zanechat evropský vývoj, pak bude verdikt shovívavější, aniž by to zna menalo omluvu její slepoty vůči oprávněnosti nových názorů, která se netýkala pouze Říma. To, co se dělo ve jménu svobody a rozumu během Francouz ské revoluce, by tyto pojmy muselo diskreditovat. Požadavek větší svobody byl sice slučitelný s křesťanským obrazem člově ka (např. pro třetí stav), ale zcela nepřijatelné zase bylo dělat soudce toho, co je dovoleno, z individuálního nebo státem za stupovaného rozumu. Vzhledem k omylnosti vlastního poznání musela sloužit člověku jako ukazatel cesty poslušnost k Božímu zjevení, jehož strážkyní a (neomylnou!) interpretkou byla cír kev. Suverenita rozumu - jak můžeme pozorovat - vedla k po-
194
žadavku svobody svědomí, k rovnoprávnosti náboženství, k otřesení hodnot, na nichž (dosud) společnost spočívala. Papež jako hlava církevního státu byl suverénem mezi suve rény. Sdílel s nimi proto názory, o něž se dosud opíral státní řád a jeho funkčnost a které se musely jevit jako Bohem chtěné, pro tože se zdálo, že nové myšlenky vedou teoreticky i prakticky k chaosu. Církev proto nemohla totiž dělat nic jiného, než se po kusit o znovuzískání ztracených pozic. Když Napoleon odevzdal svůj meč a na trůn nastoupil Ludvík XVIII., bratr krále poprave ného roku 1793, zdálo se, že zlý sen skončil. Církev sice nemo hla počítat s navrácením svého majetku, ale státní sekretář Consalvi houževnatě pracoval na tom, aby se starý pořádek vrá til aspoň v principech. Podařilo se znovu pozvednout katolickou víru na státní náboženství, zakázat rozvod, prohlásit církevní sňatek za plně platný a převzít opět školství. Odpor proti ještě rozsáhlejší restauraci nepřicházel ani tak od monarchů jako od šlechty a měšťanů, kteří se dožadovali větší míry politické spolu účasti. Sílu jejich vlivu ukazuje fakt, že Ludvík XVIII. sice z vlastní vůle nařídil ústavu, nebyl ale s to obnovit předrevoluční královskou moc: legislativu musel postoupit dvěma komorám, složeným ze šlechty a bohatých měšťanů, které však také nebyly kvůli nedostatku zákonné iniciativy sto se na něčem usnést. Podobně, ba ještě více, se pokoušel Pius VII. a jeho nástupci 0 obnovení přednapoleonských poměrů v církevním státě. Ne šťastný pokus o skromnou liberalizaci z roku 1848 musel Pia IX. utvrdit v přesvědčení, že liberalismus a zachování státního po řádku jsou neslučitelné. Opatření, která učinil po útěku, vylučo vala měšťanstvo (v tomto případě laiky) ze spoluvlády. Za prav du mu musel dát - z jeho pohledu - i vývoj v Piemontu. Když se tam prosadili liberálové spolu s antiklerikální levicí, nebyl výsledkem jen zánik církevních privilegií (jako např. církevní soudnictví nebo pravidlo „mrtvé ruky" v dědickém právu), ale 1 rozpuštění několika klášterů (zákon z 22. května 1855), roz puštění řádů, zabavení církevního majetku (zákon ze 7. červen ce 1866). V Piovi IX., který vedl církev 32 let (1846 - 1878, nej-
195
delší pontifikát), dozrál plán, jak dát na omyly doby souhrnnou odpověď. Učinil to nejprve v seznamu („Syllabus") mylných ná zorů, zásadní odsouzení měl přinést koncil.
Syllabus Od roku 1860 probíhaly v Římě přípravy na „soupis omylů, vládnoucích v Evropě". Pius IX. na něm nepracoval sám, ale s několika kardinály a biskupy. V temže roce připojit Gerbet z Perpignanu ke svému pastýřskému listu „Omyly současnosti" seznam 85 mylných tvrzení. Syllabus, který konečně vyšel v Ří mě roku 1864, citoval 80 chybných vět - valnou část z nich ob sahoval Gerbetův list, jiné zas soupis papežových promluv a do pisů od roku 1846. Dotýkaly se širokého spektra názorů - je téměř nemožné podat souhrnný obsah. Mnohé věty se týkaly lidského rozumu a svobody. „Lidský rozum, bez nějakého vztahu k Bohu, je jediným soudcem o pravdě a lži, dobrém a špatném; je sám sobě zákonem, a jeho přiro zené síly stačí na vykonání dobra pro jednotlivce nebo společnost." (3) „Každému člověku je dovoleno přijmout a vyznávat to nábožen ství, které, veden svým rozumem, považuje za dobré." (15) Jiné věty, ocejchované jako mylné, se týkají práv církve: „Církev nemá žádné právo na použití moci a také žádnou přímou ne bo nepřímou časnou (tj. politickou) moc." (24) „Svěcení služebníci církve a papež jsou zcela vyloučeni z každé pé če o světské statky a z jakékoli jejich správy." (27) „Celé veřejné školství, v němž je vzdělávána mládež křesťanského státu, může a musí - s jistými výjimkami pro kněžské semináře - být podřízena státu, a sice tak, že žádná jiná autorita nemá právo se vmě šovat do školního řádu, učebního plánu, udělování akademických hod ností a do výběru a povolání učitelů." (45) „Církev je oddělena od státu a stát od církve." (55)
196
Následují výpovědi o přirozené a křesťanské etice, o cti, o pape ži jako hlavě státu. Poslední věty se obracejí proti veřejnému vý konu náboženství jiných kultů. Falešné je tvrzení: „V naší době je nežádoucí považovat katolické náboženství za jediné státní náboženství a vylučovat jiné kulty," (77) „Je totiž špatné, že občanská volnost každého kultu jako i všem za ručená možnost hlásat jakýkoliv názor a myšlenky se vší otevřeností a před veřejností vede k snazšímu zkažení mravů a mysli a šíří mor indiferentismu." (79) „Papež se může a musí smířit a vyrovnat s pokrokem, s liberalis mem a s novým občanským státem." (80)13 Reakce na uveřejnění byla bouřlivá. Mezi katolíky je uvítali ultramontanisté proto, že byly konečně vytyčeny hranice moder nímu duchu doby; liberální skupiny byly dotčeny a pokoušely se rozlišovat mezi oprávněnými a neoprávněnými podobami libe ralismu - Syllabus se obracel pouze proti té druhé. Protestanty a volnomyšlenkáře to posilovalo v jejich soudu nad katolickou církví. Ačkoliv byl postoj Říma dostatečně známý, postavil Syllabus tím, že v něm chybělo jakékoli kladné zhodnocení no vého vývoje, zeď mezi církví věrnou Římu a mezi moderní spo lečností, která sc znovu zmenšila až o patnáct let později díky Lvu XIII. K velkému zúčtování s duchem doby pomocí koncilu nedo šlo. Den po schválení papežské neomylnosti vypukla německo -francouzská válka (19. července 1870) a 20. září 1870 obsadi ly Řím piemontské oddíly. O měsíc později papež rozhodl o od ložení koncilu na neurčito.
6. ZAČÁTEK O B N O V Y Osud katolické církve v Evropě od počátku Francouzské revo luce mohl být současníky vnímán jako souvislý řetěz úpadku.
197
Nejen že ztratila ve velkém rozsahu politickou a hospodářskou moc, ale musela čelit i stále větší antiklerikální veřejnosti. Ukázaly se však brzy i pozitivní stránky nového (ne)řádu. Tam, kde se stát choval anticírkevně, nutil fakticky katolíky k větší vzájemné soudržnosti s biskupy a především s papežem. Svědectví o víře, k nimž byli věřící ochotni, i citelné nevýhody, se kterými počítali, v nich rozvíjely sílu, kterou nemohla žádná vláda ignorovat. Sice už nebylo možné přitahovat společnosti morální korzet, což církev dříve díky císařsko-královské ruce, již měla k disposici, mohla prosazovat. Její věřící se nyní muse li držet pohromadě přesvědčováním a ve státě získávali váhu, odpovídající počtu voličů věrných církvi.
Kulturkampf Ilustrací této nové role může být „Kulturkampf (kulturní boj). Byl to Bismarckův pokus o kontrolu a omezení politického vli vu katolické církve v Prusku po vyhlášení nového - protestant ského - císařství (18. ledna 1871). Po zrušení katolického oddě lení na ministerstvu kultu (8. července 1871) následovala řada zákonů, které byly tak jasně namířeny proti právům církve, za kotveným v pruské ústavě, že tam musely být přijaty změny, aby mohly vůbec platit. „Kazatelnový paragraf (prosinec 1871) za kazoval duchovním pojednávat v kázáních veřejně o státních zá ležitostech „způsobem ohrožujícím veřejný mír"; v březnu 1872 převzal stát také dohled nad soukromými školami, v červenci zakázal říšský zákon jezuitský řád a jim příbuzné řády (redemptoristy, lazaristy, špitální bratrstvo Ducha svatého, dámy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova); roku 1873 byl všem teologům, kteří chtěli v Prusku vykonávat církevní úřad, předepsán „Kulturexam e n " (z filosofie, historie a literatury), stát také přebíral dohled nad teologickými semináři, církevní disciplinární tresty mohly v Německu platit jen tehdy, jestliže je uložila německá církevní instance (tedy ne Řím), v Prusku (1874) a pak v říši (1875) se
198
stalo civilní manželství závazné; v květnu 1875 byly v Prusku zrušeny všechny řády, které se nezabývaly péčí o nemocné. Odpor měl být zlomen peněžními tresty nebo vězením, opo ziční biskupové v Kolíně, Hnězdně, Paderbornu, Vratislavi a Munsteru byli sesazeni. V „košíčkovém zákonu" (22. dubna 1875) stát škrtl peníze pro diecéze, které se nedržely nových zá konů (ty byly Piem IX. prohlášeny 5. února toho roku za neplat né). Pruskou linii sledovalo Bavorsko, Bádensko-Hesensko, Darmstadtsko a Sasko, zatímco Wurttembersko zůstalo díky do brým vztahům mezi Karlem I. a rottenburským biskupem Hefelem ušetřeno sporů. Z dvanácti biskupů zůstali v roce 1878 v Prusku jen čtyři, semináře byly zavírány, asi 1000 far uzavře no. Boj přitvrdil. Uvěznění biskupů - čtyři seděli až šest měsíců ve vazbě - postavilo katolíky proti státu a připravilo Prusko o ne bezvýznamnou pověst tolerantního státu. V parlamentu se vyvi nula strana Centrum (Zentrum) pod vedením advokáta Windthorsta v nekompromisní opozici, posílenou odsouzením Pruska ze strany Vatikánu. K Bismarckovým uznávaným přednostem patřila schopnost vzdávat cíle, kde neměl naději na úspěch. Když jeho kurs ne podpořilo Rakousko ani Itálie a v Prusku samotném mizela na děje, že se podaří vměstnat církev do vymezeného rámce — a když se také konečně zvětšoval jeho odstup od liberálů - za čala se připravovat změna vnitřní politiky. Nový pontifik Lev XIII. usnadnil Bismarckovi ústup. Po dvouleté fázi vyjednávání s Vatikánem následovala mezi léty 1880 a 1887 řada zákonů, které zase ve velkém rozsahu zrušily tvrdost kulturního boje.
Katoličtí laici Čím méně používala církev rukou státu, tím více byla odkázána na službu svých věncích. Ty nebylo třeba popohánět ani se ne dali prosit. Intuitivně pochopená situace probouzela ochotu sdružovat se v kongregacích, spolcích a bratrstvech, ne proti
199
kněžské církvi, nýbrž v souladu s pastýři, kteří často, třebas ne vždy, přebírali iniciativu a vedoucí funkce. Jezuitský řád, obno vený roku 1814, znovu obnovil mariánské kongregace, k jejichž hlavnímu poslání patřil apoštolát, tj. nasazení pro realizaci křes ťanské společnosti. Mnoho spolků (v Německu se spojily v „Caritasverband") se pokoušelo o zmírnění masové chudoby, pečo valy o nemocné, staraly se o trestance, alkoholiky, opatrovaly vystěhovalce; jiné se zas věnovaly péči o vzdělání a kultuře (na př. „Volksverein fůr das katholische Deutschland", založený ro ku 1890, měl v roku 1914 přes 800 000 členů), vědě (např. Gores-Gesellschaft) nebo se specializovaly na péči o určitá povolání. Současně se rozvíjel katolický tisk. O uvědomění katolických laiků, o jejich odpovědnosti za cír kev a společnost svědčí také „Katholikentage" (Katolické sjez dy), které se konají od roku 1848. Podnětem pro to bylo shro máždění v kostele sv. Pavla ve Frankfurtu, kde se sešli zvolení poslanci německých států, aby zde vypracovali ústavu jednotné ho Německa. Byla to myšlenka mohučského kanovníka Lenniga, který od zaručení svobody shromažďování v březnu 1848 spojoval mezi sebou vzdělávací spolky, a proto svolával jejich zástupce ke společnému zasedání koncem října 1848 do Mohuče; setkání se od té doby konala každý rok a byla v roce 1872 označena jako „Generální shromáždění katolíků Německa". Vůdčí myšlenkou nejprve bylo přispět katolickými názory k po době budoucího Německa (na frankfurtské národní shromáždě ní přišlo přes 1100 peticí katolických spolků). Po ztroskotání prvního německého parlamentu byly katolické sjezdy (od roku 1859) místem protestu proti opatřením státu nepřátelským círk vi: zároveň odtud pocházely podněty k rozvoji katolického tis ku a zakládání katolických univerzit.
200
v
Rády a kongregace Za Napoleona musely četné kláštery zavřít svoje brány. Přitom nešlo jen o to, aby se ucpala nenasytná ústa státní kasy. Život v odloučenosti od světa, modlitba a náboženská cvičení, jež ne přinášely společnosti viditelný prospěch, odporovaly cítění do by, a proto vlády přistupovaly k rušení řádů, které se nevěnova ly sociální činnosti (především péči o nemocné). Protože školství převzal stát, staly se nadbytečnými i ty řády, které se vě novaly vzdělávání mládeže. Na vídeňském kongresu 1814/15 převládala naděje koruno vaných hlav, že Napoleonův konec bude také tečkou za všemi revolučními snahami. Restaurace, znovunastolení předrevolučního společenského řádu, se zdálo žádoucí a možné. I když ne byl církvi vrácen její majetek, pak alespoň obdržela možnost volného zakládání a činnosti náboženských společností. I zde se ukazovalo, stejně jako v oblasti politiky, že nestačí navázat na tradice, ale že nová doba vyžaduje i nové řády. Jedním z prvních činů Pia VII. po vítězství aliance bylo obnovení jezuitského řádu. Odůvodnění tohoto kroku vykazuje při srovnání s dekretem o zrušení z roku 1773 úplnou změnu si tuace: „ Starost o celou církev, která je svěřena Božím řízením naší nepatrné osobě, i když nemá odpovídající zásluhy ani síly, nás nutí chopit se všech pomocných prostředků... Denně k nám docházejí a doléhají k nám naléhavé prosby o znovuzřízení jezuitského řádu; přicházejí od našich ctihodných bratří, arci biskupů a biskupů, od vysoce postavených osob a sdružení všeho dru hu, s jednotným souhlasem téměř celého křesťanského okrsku zemského, zvláště poté co všude pronikly zprávy o přebohatém ovoci, které přineslo Tovaryšstvo v zmíněných oblastech, Tovaryšstvo, které svým bohatým dorostem přináší naději, že bude oráčem Páně, který 14 bude nejlépe obdělávat a rozšiřovat."
201
Toto oficiální dovolení - neoficiálně, ale s papežským svolením působilo Tovaryšstvo po svém zrušení dále v Rusku, protože Kateřina II. odmítala uveřejnit breve o zrušení - vedlo k jeho ry chlému rozkvětu: od 800 patres v roce 1814 ke 2000 v roce 1820 (ve 20. století byli pak nej větším mužským řádem vůbec s 30 000 členy). I nadále se řád věnoval na papežův pokyn pas toraci: jeho činností v Evropě se stala opět kolegia, kázání a li dové misie. Nový život začali i dominikáni, františkáni, benediktini, i když s většími obtížemi, protože chyběl klášterní majetek, jenž by jim zajišťoval obživu, zčásti i proto, že se nemohli dohodnout o směru své budoucí činnosti, kterým úkolům dají prioritu. Vcelku mohly téměř všechny staré řády otvírat svoje sídla a zí skávat novice. Zvláštní zmínku si zaslouží redemptoristé. Toto společenství, scházející se od roku 1732 kolem Alfonse z Liguori (*1696 Neapol), se věnovalo především venkovskému oby vatelstvu, běžné pastoraci těžko dostupnému. Roku 1784 vstou pil do kongregace Rakušan Klement Maria Hofbauer (původem Čech z Tasovic - pozn. překl.). Kolem jeho zářivé osobnosti od roku 1808 působil ve Vídni - se shromažďovali básníci, učenci a teologové (mj. Fridrich Schlegel, Adam Muller, Zacharias Werner). Jeho veskrze antiliberální linie mu zajišťovala ná klonnost Františka I., kterému také vyhovovala jeho prořímská orientace církve. Aktivity ,apoštola Vídně" přiváděly do řádu dorost a umožňovaly zakládat sídla po celém Rakousku a po ro ce 1815 i v takřka všech zemích střední Evropy. Ženské větve tradičních řádů sice také prožívaly renesanci, ztrácely se ale v lavině nově vznikajících kongregací a spole čenství, zabývajících se charitativní činností a vzděláváním. „Přesný počet společenství není statisticky podchycen; jejich zachycení by bylo díky mnohým fúzím, dělením a stejným náz vům jen těžko proveditelné." 1 5 Římský úřad (kongregace) pro řády, který je po přezkoumá ní všech norem povoluje, byl zahlcen. Lev XII. se zmínil fran couzskému biskupovi Mazenodovi: „Počet těchto žádostí, které
202
k nám často přicházejí z Francie, přiměl kongregaci ke zvláštní mu způsobu přezkoumání, které spočívá v chválení a povzbuzo vání, aniž by se vyslovilo formální schválení." 16 (Pozdější počet to může dokreslit: ve třech letech, od 1862 do 1865, bylo Ří mem schváleno 74 nových kongregací a institucí. 17 ) Všechny ženské řády předčily velikostí vincentky (milosrdné sestry). To to společenství, založené Vincencem z Pauly roku 1633 jako „Filles de la Charitě", které se věnuje především péči o nemoc né, zažilo v 19. století Evropě, Asii a v Americe bouřlivý roz voj: rozrostlo se na největší ženské náboženské společenství (kolem roku 1900 jich bylo asi 30 000, v roce 1961 45 500 ses ter). Cíle, které si nově založené mužské řády a kongregace stano vily, ukazují na potřeby tehdejší doby. Zanedbané turínské mlá deži se věnoval Don Bosco. Jeho druzi, sjednocení od roku 1857 jako saleziáni, pokračovali v jeho díle dále a položili těžiště na práci s mládeží ve školách, domovech a dílnách. Lidem, zjevně nedosažitelným normální pastorací, jako jsou dělníci, rodiče a mládež, se snaží vyjít vstříc salvatoriáni (od roku 1881), po dobně jako kněžské společenství pallotinů (od roku 1835). Pro rozšíření křesťanského učení a pro návrat odloučených církví pracují assumptionisté, založení v Nimes roku 1845, misiím v dalekých zemích se věnuje „Společnost Slova Božího", která vznikla v nizozemském Steylu (steylští misionáři).
203
SEDMÁ KAPITOLA
Církev ve 20. století Čím blíže jsou události, o nichž se vypráví, tím je těžší rozlišit významné od nepodstatného. To pak snadno vede buď k tomu, že se plnost křesťanského života rozšiřuje výčtem, nebo že se orientuje na církevní „vládu", a z dějin církve se pak stávají dě jiny papežství. Také vzhledem k tomu, že výběr a hodnocení událostí se stává zlomkovitější a spornější než v dřívějších sto letích, je zde třeba odhalit hlubší vývoj. Obě světové války jsou pro pamětníky nejen vzpomínkou na strašnou dobu, která zastí nila všechno obvyklé; ony zcela změnily pocit ze života. Opti mismus, z něhož žila občanská svoboda, rozvoj věd a evropský rozmach, spojený s důvěrou ve vlastní morální úroveň a s misi onářskou horlivostí, s níž Evropané přinášeli „divochům" blaho evropské kultury, roztál s novými pochybnostmi o člověku sa motném. Zároveň s propojením států vyvstaly v rychlém sledu celosvětové problémy jako hlad, chudoba, přelidnění, ekologic ké škody a zbrojení k novému násilí. To představovalo zcela no vou výzvu také pro církev.
1.
PRVNÍ S V Ě T O V Á VÁLKA
Když Rakousko zaslalo 23. července 1914 Srbsku ultimátum, události následovaly rychle za sebou: Srbsko mělo soudně zakro čit za účasti rakouských úředníků proti všem účastníkům atentá tu na následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu (28. června) a kromě toho potlačit všechnu propagandu proti Ra-
204
kousko-Uhersku (tzn. podporu úsilí Slovanů o autonomii). Na odpověď mělo 48 hodin. Protože Rusko ujistilo Srbsko svou pomocí, odmítli Srbové rakouské požadavky, resp. dali jen neurčité přísliby. Proto vy hlásilo 28. července Rakousko Srbsku válku. Dvanáctihodinové ultimátum Německa Rusku na zastavení mobilizace nebylo re spektováno, proto 31. července následovalo německé vyhlášení války Rusku. Francie pak ve stejnou dobu neodpověděla kladně na německé ultimátum, aby do 18 hodin vyhlásila svoji neutra litu vůči Německu ve válce s Ruskem, proto Německu vyhlási lo 3. srpna válku také Francii. Ve snaze o rychlé ukončení války na dvou frontách vítězstvím na západě vpochodovala německá armáda do neutrální Belgie. To mělo za následek vstup Anglie do války. V necelých deseti dnech byly do války zapleteny hlavní moc nosti Evropy. Itálie se v květnu 1915 přidala ke spojencům, USA pak v dubnu 1917, kromě nich se zapojilo do války ještě více než 25 malých států. Než 11. listopadu 1918 zbraně umlk ly, ztratilo svůj život deset milionů lidí. V národech, které vedly válku, žilo 188 milionů katolíků, te dy dvě třetiny všech lidí (z toho 64 milionů katolíků v ústřed ních mocnostech). Jejich vyznání jim nebránilo v tom, aby s na dšením a pocitem, že slouží právu, šli do války. Naopak se zdálo, že válka spíše zbožnosti prospěla: „Začátek války přinesl téměř ve všech zemích se vzplanutím lásky k vlasti a národním nadšením i posílení zbožnosti a církevní aktivity, především v Německu. Zvýšila se znatelně návštěvnost kostela a ze strany katolíků i přistupování ke svátostem. Ochota k oběti a vědomí sounáležitosti širokých kruhů se projevila v krásných činech. Vojenské duchovenstvo mělo mezi pochodujícími a bojujícími oddíly a v laza retech vděčné pole působnosti. Mezi stranami a konfesemi a mezi vzá jemně se potírajícími světovými názory panoval přinejmenším na ně jakou dobu tichý mír."1
205
V rámci dějin církve se pro období první světové války obvykle poukazuje jen na mírové snahy Benedikta XV. O postoji zbytku církve, nakolik se za mír zasazovali biskupové, kněží a řeholníci, se dozvídáme jen málo. Světovou válku církevní historikové zprvu vysvětlovali jako výsledek chybných politických postupů, její hlubokou příčinou však bylo „odcizení se států a národů Bo hu v novější a poslední době, jejich odpad od křesťanských ide álů a od někdejšího ducha společenství, jejich vědomý příklon k materiálním hodnotám a k nekřesťanskému národnímu egoismu" J . Válka byla událostí mimo církev, ta ji nechtěla ani ne schvalovala - církev byla bez viny.
Úsilí papeže o mír Pius X. zemřel v osmdesáti letech, tři týdny po vypuknutí války. V předchozích letech měl častěji vyjádřit obavy z vypuknutí vál ky. Nepozvedl-li svůj hlas s prorockým varováním, pak snad jen proto, že měl jen stěží naději na to, že jeho hlas bude vyslyšen, ale i z toho důvodu, že rozsah a hrůzy ničení předvídat nemohl. Na vlastenecko-národní sebereflexi tehdejší doby měli znač ný podíl jak katolíci, tak i protestante. V Německu vzdala roku 1897 katolická strana Centrum svůj odpor proti plánům na zbro jení a nechala si od kancléře von Bulow blahopřát ke své „německé národní politice". Ve Francii se všechno „správně ka tolické" rovnalo všemu „správně francouzskému" a protiněmeckému. Když roku 1909 založil lyonský inženýr Vanderpol „Li gu francouzských katolíků za mír", zajímalo se o ni pouze 700 věřících a na kongres za německo-francouzské porozumění, kte rý zorganisoval s lutyšským biskupem, vyslali svého zástupce pouze čtyři biskupové. Nedůvěra vůči pacifistickým kruhům spočívala sice i v tom, že byly vedeny především socialisty a zednáři, stejnou roli ale hrálo i tradiční chápání, že vyrábět zbraně je ušlechtilé, že odvaha je veliká ctnost a že smrt za vlast je nejvyšší ctí.
206
Zdá se (přes mnohá protichůdná svědectví) 3 , že když se Pi us X. dozvěděl o ultimátu Srbsku, postavil se za tvrdou linii Ra kouska. Je však jasné, že na válku mezi velmocemi přitom ne pomyslel. Již 2. srpna 1914, dva dny po německém vyhlášení války Rusku, vyslal svoji mírovou výzvu ke katolíkům všech zemí. Benedikt XV., rodilý Jano van, nenechal od počátku nikoho na pochybách, že má v úmyslu zachovávat přísnou neutralitu. Jak vyplývá z jeho prohlášení z 22. ledna 1915, jakýkoli jiný po stoj by míru neprospěl, ale vnesl do církve spor. Jako náměstek Kristův se považoval za otce všech lidí. Tomuto postoji odpovídají opatření na pomoc pro oběti vál ky, která okamžitě zavedl. Nedbal přitom ani na vyznání ani na státní příslušnost trpících. Zorganizoval přes Švýcarsko výměnu válečných zajatců, zařídil převoz více než 100 000 raněných ne bo nemocných do neutrálních zemí, staral se o zacházení s vá lečnými zajatci a zorganizoval pátrání po pohřešovaných. Po mocí osobních dopisů sultánu Mehmedu V. se - s dílčím úspěchem - pokusil ukončit masakr Arménů a asyrských Chaldejců. Vzhledem ke všeobecnému utrpení to byla jen kapka v moři, pro mnohé jednotlivce ale pomoc, zachraňující život. Vstupu Itálie do války se Benedikt XV. pokusil zabránit dip lomatickou cestou. Zdálo se, že je to možné jen územními ústupky Rakousku. Pracovník papežského státního sekretariátu Eugenio Pacelli (pozdější Pius XII.) byl na počátku roku 1915 vyslán do Vídně, od císaře Františka Josefa se mu však nepoda řilo získat žádné přísliby. Dne 23. května vyhlásila Itálie válku Rakousko-Uhersku (28. srpna 1916 i Německu). Před tím se však nechala Spojenci ujistit, že se Vatikán nebude podílet na budoucích mírových jednáních. Papež hledal vytrvale další ces ty k míru. Na jaře 1916 navázal kontakty s Matthiasem Erzbergerem, členem německého říšského sněmu, aby probral mož nosti separátního německo-belgického míru, protože obnovení Belgie se zdálo být hlavní podmínkou dohody s Anglií. Když Německo veřejně oznámilo 12. prosince 1916 svoji ochotu
207
k mírovým rozhovorům, dala Anglie Vatikánu na vědomí, že pa pežova podpora této mírové ofenzivy je nežádoucí, neboť pozi ce ústředních mocností je příliš výhodná. Následně se kurie po kusila o zprostředkování dohody mezi válčícími mocnostmi. Eugenio Pacelli, od května 1917 papežský nuncius v Mnichově, odcestoval v červnu do Berlína k rozhovorům s Bethmann-Hollwegem. Když říšský kancléř hovořil o úmyslu obnovit ne závislosti Belgie a nevyloučil ani resignaci na Alsasko-Lotrinsko při úpravě hranic, zdálo se, že dojde ke zlomu. Následná jednání s rakouským císařem Karlem I. (30. června) naznačova la i zde zásadní ochotu k územním ústupkům Itálii. Na tomto zá kladě vypracovala kurie mírovou výzvu, kterou zaslala 9. srpna (datována byla 1. srpna) válčícím mocnostem. Nota obsahovala konkrétní návrhy: vyklizení všech území k tomuto datu obsazených (výslovně bylo požadováno stažení německé armády z Belgie a Francie a navrácení německých ko lonií Anglií), oboustrannou resignaci na náhradu válečných škod, Belgie měla získat plnou politickou, vojenskou a hospo dářskou nezávislost, Německo a Francie, Rakousko a Itálie mě ly přezkoumat svoje územní požadavky „v duchu usmíření" a přitom brát ohled „na přání národů podle měřítka spravedlnos ti a možností". Pro zajištění míru navrhl papež všeobecné od zbrojení a ustavení smírčího soudu, který by ovšem měl mít moc k prosazení svých rozhodnutí proti vzpouzejícím se státům. Rusko, Itálie a Francie neodpověděly, Anglie vyjádřila s ná vrhy, aniž by se k nim zavazovala, zásadní souhlas, požadovala ale ještě závazné záruky stran budoucnosti Belgie. Wilson pro hlásil za Spojené státy, že bez odstoupení Viléma II. nemůže do jít k mírovým jednáním. Německo papeži zdvořile odpovědělo a vyjádřilo neurčitou ochotu přistoupit na návrhy. Rakousko da lo na vědomí, že není možné vyhovět italským nadějím ohledně Tridentu a od příslibů daných Pacellimu tím ustoupilo. Když po tom 24. září odmítl nový říšský kancléř Michaelis (od 14. čer vence) vydat jasné prohlášení k otázce Belgie, rozplynuly se vy hlídky na papežský mírový program úplně. Přesně vzato neměly
208
naději na úspěch, protože válčící státy sice chtěly mír, ale s pod mínkami, které se opačné straně zdály nepřijatelné. Přispěla k tomu i zvláštní přání vojenského velení. Pokračování ve válce slibovalo šance na lepší výchozí pozice pro jednání, a to i za ce nu oběti života statisíců.
Uložený mír Nebyl to ani národ ani císař, kdo přiměl zbraně umlknout, ale nej vyšší velení armády. V polovině srpna 1918 prohlásili Hindenburg a Ludendorff, že již není možné zvítězit a na konci zá ří vyzvali vládu, aby neodkladně zajistila klid zbraní. Podmín ky, které musela podepsat německá delegace 11. listopadu v Compiěgne, se rovnaly kapitulaci. Následující mírové rozho vory v Paříži (od 29. ledna 1919) bez účasti Němců se spíše po dobaly dělení kořisti: Německá říše ztratila versailleskou smlou vou (28. července 1919) 13% svého území a 10% svého obyvatelstva, 28% svých uhelných zdrojů a 7 5 % nalezišť želez né rudy. Po vojenské stránce byla se svým stotisícovým vojskem bez těžkých zbraní degradována na úroveň bezvýznamnosti. Po prohlášení o „jediném viníku války" muselo nahradit škody přesná suma spočítaná vítězi činila do roku 1921 132 miliard marek ve zlatě splatných ve splátkách do roku 1988. Bylo dosaženo bezmocnosti Němců, myslelo se tedy, že je možné zapomenout na jejich vůli po míru. Nemálo lidí samo zřejmě varovalo před „versailleským diktátem". Francouzské požadavky se pokusili zmírnit např. Lloyd George a prezident Wilson. K zamyšlení mělo nutit také to, že neutrální Benedikt XV. označil smlouvu za nespravedlivou. Jeho se ale na mínění nikdo neptal - státy, i ty katolické, se již dříve rozhodly, že už nedovolí církvi mluvit do mezinárodní politiky. Ovlivnila světová válka změnu myšlení? Nemůžeme se zde pokoušet o analýzu vlivu válečných zážitků v rovině politické, náboženské, filosofické, literární a umělecké. Na konci války
209
nebyl pochopitelně počáteční entuziasmus - a to ani u vítězů. Bitevní pole nebyla památníky slávy, ale hřbitovy a touha po mini byla u všech silná. Ocitala se ovšem v konfliktu s rostou cím nacionalismem. Toto rozpolcení bylo zřejmé v odporu pro ti iniciativě prezidenta Wilsona za založení Společnosti národů: návrh sice podpořili všichni, nepostoupili však svá práva na su verenitu, která by umožnila zavést sankce Společnosti národů proti rušiteli míru (když např. Itálie zahájila tažení proti Habeši). Stejně tak se vůle ke všeobecnému odzbrojení střetala s tou hou po velikosti národa, a proto zůstala jen na papíře. Válka usnadnila u poražených proměnu společnosti: během poslední války padl v Prusku trojtřídní volební systém, v celé říši byly připuštěny k volebním urnám i ženy. Své trůny museli opustit tři císařové: car Mikuláš II. v březnu 1917, císař Vilém II. 9. listo padu a rakouský císař Karel I. 11. listopadu 1918. Po žádném z nich nenastoupil dynastický nástupce, což bylo znamením, do jaké míry se prosadily demokraticko-republikánské představy.
2 . N O V É SMĚRY ( 1 9 1 8 - 1 9 3 3 ) Církev nepatřila ani k vítězům ani k poraženým. Poprvé se cho pila - po značné ztrátě svých politických a hospodářských pozic v Německu, Francii a Itálii - účinně své nové role: starat se, na pomínat a pomáhat znesvářeným státům. V „caritas", kterou praktikuje bez ohledu na hranice států a vyznání, se odráží nové sebepochopení, které vystupuje v průběhu století stále zřetelně ji: církev jako obhájce člověka a především lidství, nejen jako ochránce vlastních věřících.
Ekumenické
hnutí
Ti, které zasáhla válka, zažili, jak utrpení odstranilo bariéry me zi přítelem a nepřítelem, mezi stranami a světovými názory. To
210
postihlo i náboženství. Náznaky dialogu a spolupráce, které se objevily již v době před počátkem války, pokračovaly s větší in tenzitou. Katolická církev se sice zpočátku chovala značně zdr ženlivě, dlouhou dobu se vyhýbala účasti na mezikonfesních se tkáních a v organizacích, protože se bála, že by takto vyjádřila rovnoprávnost s ostatními církvemi a tím se prohřešila proti ná roku vlastní víry. I v ní se však změnilo ovzduší, které pak ve dlo na II. vatikánském koncilu ke zcela nové definici jejího vztahu k ostatním křesťanským církvím. Ve dvacátých letech se z vlastní iniciativy pokoušela najít bližší vztah k odděleným vý chodním církvím. Nesmyslnost toho, že se křesťané pobíjejí navzájem, přiměla luteránského biskupa z Uppsaly Nathana Soderbloma k napsání výzvy, již adresoval na konci září 1914 všem církvím, zataže ným do války. V Uppsale se však sešli jen zástupci neutrálních zemí - jejich mírové snahy zůstaly bez úspěchu. Soderblom ve svém úsilí nepolevil: roku 1925 dosáhl svolání „Světové konfe rence křesťanských církví" do Stockholmu (zúčastnili sejí i pra voslavní), jejímž tématem se stala spolupráce v praktických ob lastech. Církve, které měly ve svém závazku titul „Křesťanství v praxi" (Life and Work), chtěly ve společných komisích vypra covat stanoviska k hospodářským a sociálním otázkám, k etic kým problémům a k mezinárodním vztahům. Ve stockholm ském motu „Nauka rozděluje, služba sjednocuje" zazněla již jako cíl jednota, nejenom spolupráce. Toto hnutí se setkalo s jiným, k němuž se stala podnětem trapně pociťovaná konkurence více křesťanských církví v misij ních oblastech. Roku 1910 se konala v Edinburghu z podnětu „Křesťanského světového svazu studentů" (John R. Mott) misij ní konference, která spojila na deset dnů 1335 delegátů. Výsled kem bylo nejen založení „Mezinárodní rady misií", ale také, po dalším setkání (1920) v Lambethu (londýnské rezidenci canterburského arcibiskupa), i vůle po sblížení v oblasti nauky. Po od povídajících přípravách bylo potom v roce 1927 založeno hnutí „Víra a řád církve" (Faith and Order), na němž přislíbily spolu-
211
práci vedle velkého množství evangelických denominací (pře devším z USA) i církve anglikánská a pravoslavná. Církve zjis tily, že se navzájem téměř neznaly a že by se měly nejprve za bývat „religionistikou". Prvním úkolem bylo v tématech „podstata církve, duchovní úřad, svátosti a jednota církve" pře zkoumat, kolik je společného a kolik otázek je rozdílných. Dopis konstantinopolského patriarchy všem křesťanským církvím z roku 1920, v němž navrhuje založení svazu církví po dle vzoru Společnosti národů, ukazuje, nakolik k takovému sblí žení všeobecně přispěly dobové proudy a nová zkušenost, že lidstvo je jedna v úzkém společenství žijící rodina, v níž již ne existují žádné izolované osudy. Vytvoření společného orgánu zodpovědného za otázky jednoty křesťanů měly za cíl i závěry jednání „Life and Work" a „Faith and Order". Nová Ekumenic ká rada církví (1937) měla mít svoje sídlo v Ženevě, sídle Spo lečnosti národů. Byla definována jako „společenství církví, kte ré uznávají našeho Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele". Avšak k prvnímu společnému zasedání - a tím i oficiálnímu za ložení - došlo kvůli nové světové válce až v roce 1948 v Amste rodamu. Zde vydalo 147 církví ze 44 zemí (bez církve katolic ké a pravoslavné ) prohlášení: „Kristus nás učinil svým vlastnictvím a v něm není žádné rozdělení. Tam, kde Jej hledáme, najdeme Ho společně. Zde v Amsterodamu jsme od Něj a tím i jeden od druhého přijali novou povinnost, a proto jsme vytvořili tuto Ekumenickou radu církví. Máme pevnou vůli zůs tat pospolu. Vyzýváme křesťanské církve celého světa, aby vyjádřily souhlas s tímto závěrem a aby ho společně ve vlastním životě uskuteč ňovaly." 4
Nová
organizace
katolické církve
Ačkoliv můžeme ve všech obdobích dějin církve nalézt reformy a vnitřní pnutí, mohou opatření 20. století platit za zvláště inten zivní nástup k nalezení odpovědi na novou situaci církve pone-
212
chané sobě samé. Jestliže patřila až do 19. století k prvořadým úkolům papeže politická taktika, pak se může nyní záměrně do vést ke konci odklon od politiky. Byl to Pius X., který se inten zivněji zaměřil na „vnitřní" úkoly. Reorganizoval kuriální sprá vu, rozdělení církve ve světě na arcibiskupství, diecéze, prelatury, apoštolské vikariáty, apoštolské prefektury a misijní stanice a již v roce po svém zvolení (1903) zahájil práce na no vém kodexu kanonického práva. Trvalo dvanáct let, než papež - nyní již Benedikt XV. - ozná mil dokončení nového „Codexu Iuris Canonici", který vstoupil v platnost 19. května 1918 a platil pro celou církev latinského obřadu. Přes svoji neprůhlednost pro řadové věřící (který pocí til důsledky manželského práva zvláště intenzivně při rozdílnos ti vyznání a při rozvodu) vytvořil pro život církve jednoznačněj ší společný základ, než ve své dřívější podobě. A protože papež sám právo prosazoval a jím stanovená komise kardinálů auten ticky interpretovala jednotlivá ustanovení, zesílila vazba na Řím. Tato linie odpovídala Codexu i svým obsahem, protože sil něji omezovala dosavadní práva metropolitů a dávala papeži svobodně jmenovat biskupy. S rostoucí rolí „vlády církve" z Říma pravděpodobně souvi selo i to, že papežové nyní vystupovali výrazněji jako učitelé ce lé církve. V encyklikách, které vycházely téměř každý rok, ve vánočních, velikonočních a svatodušních poselstvích zaujímali postoj k širokému spektru témat, přes věrouku a křesťanskou vý chovu k manželství a kněžství, k eucharistii, mariánské úctě, li turgii, k otázkám společenského řádu. Tato poselství si sice ne činí nárok na neomylnost, jsou však důležitou orientací pro věřící a pro veřejnost a pro teologické fakulty jsou normou, jež těžko může být překročena.
213
Katolická sociální nauka Nej větší pozornosti se samozřejmě těšila vyjádření k sociálním otázkám, zvláště k otázkám týkajícím se dělnictva. Církev se na tuto půdu vydávala jen velmi váhavě. Masová chudoba dělníků, tzv. „pauperizace", existovala již téměř padesát let, než si její naléhavost uvědomil též nejvyšší pastýř. Lev XIII. odůvodňuje svoji encykliku „Rerum novarum" z roku 1891 slovy: „Dělnic ká otázka pronikla do popředí celého dění." 5 V encyklice dále uvádí: „Je to otázka plná obtíží a nebezpečí. Je totiž obtížné ur čovat práva a povinnosti ve vzájemném poměru mezi zámožný mi a proletáři, mezi těmi, kdo propůjčují kapitál, a těmi, kteří poskytují svou práci. A nebezpečný je tento spor proto, že ho na všech stranách zneužívají radikálové a vychytralí lidé k tomu, aby zmátli správný úsudek a tak lid štvali a pobuřovali." 6 Z těchto slov zaznívá trojí výzva papeže: k odstranění chudoby pracujících, k urovnání konfliktů ve společnosti a k boji proti komunismu. Jeho vývody se staly základními milníky katolické ho sociálního učení. Hlavním prostředkem pro odstranění prvního problému je podle Lva spravedlivá mzda. Obrací se proti extrémnímu hospo dářskému liberalismu: „Dejme tomu tedy, že dělník a zaměstnavatel svobodně ujednají pra covní smlouvu, a speciálně o mzdě; přesto stále platí cosi z přirozené spravedlnosti, co má vyšší platnost a co je starší než svobodná vůle smluvních stran, že totiž mzda musí stačit na to, aby se z ní skromný a poctivý dělník uživil. Když však dělník, dohnán nutností nebo ze strachu před ještě horším zlem, přijímá mzdu nižší, kterou, ač nechce, přijmout musí, protože mu ji zaměstnavatel vnucuje, je to stejné jako 7 podrobovat se násilí, proti němuž existuje spravedlnost." Model tndnmo boje Karla Marxe nahrazuje papež obrazem spo lečnosti jako těla, v němž jsou práce a kapitál různými údy kte ré se navzájem potřebují a musí žít ve „svornosti a rovnováze"*
214
Této harmonie je dosaženo, plní-li obě strany svoje povinnosti, k nimž je vede církev. S hlavním požadavkem komunistů - pře vedením výrobních prostředků do vlastnictví lidu - se encykli ka vypořádává rozlišením mezi vlastnictvím a využitím. Vlast nictví je dovoleno a je potřebné, ale „člověk nemá vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly spo lečné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi" 9 . Dů ležitým krokem bylo, že papež uvítal když ještě ne odbory, tak dělnická sdružení, a apeloval na zodpovědnost státu, aby pama toval na zákonnou ochranu dělníků. O čtyřicet let později obnovil a potvrdil tuto koncepci Pi us XI. (encyklika „Quadragesimo anno" z roku 1931) a charak terizoval nejnovější vývoj: „Volná soutěž zničila sama sebe, na místo volného trhu nastoupila hos podářská diktatura... Co se pak týká vzájemných vztahů mezi jednotlivými státy, z téhož pramene pocházejí dva různé důsledky: přehnaný nacionalismus nebo též hospodářský imperialismus na jedné straně a z druhé strany pak ne méně zhoubný a zavrženíhodný finančně-kapitalistický internaciona lismus neboli mezinárodní finanční imperialismus, jehož vlast je tam, kde se vede dobře." 10 Právě tak ostře kritizoval socialismus. I když obsahuje něco pravdy, v jeho základech spočívá mylné chápání společnosti. Vznešené, Bohem určené poslání člověka je mu zcela neznámé. „Co nejlepší zabezpečení člověka věcmi, které by sloužily k zpříjemnění pozemského života, se stává tak důležité, že vyš ší statky člověka, svobodu nevyjímaje, musejí ustoupit a třeba i být obětovány potřebám vysoce efektivní výroby. Jeho závěr, podle něhož je nemožné být zároveň řádným katolíkem a oprav dovým socialistou, se sice vztahuje především na teorii o spo lečnosti, měl by však mít i politické důsledky, pokud by ztěžo val sbližování se socialistickými stranami."
215
Úloha laiků Množství pokynů a rad pro církevní život, jež nyní zaznívaly z Říma, odpovídalo obrácení dovnitř, péči o vlastní dům. Přede vším Pius X. se považoval za pastýře duší v obecné církvi. Řím skému kléru předepisoval pravidelné exercicie (vždy po třech letech), všem kněžím doporučoval kontemplaci a duchovní čet bu, zpytování svědomí a duchovní cvičení. 1 2 Biskupové se měli v první řadě starat o náboženskou výuku mládeže, o přípravu na přijetí svátostí, o další vzdělávání dospělých ve víře. 1 3 Radil k častějšímu, dokonce každodennímu přijímání eucharistie a k prvnímu svatému přijímání připouštěl děti asi od sedmi let (jakmile byly schopny „rozlišovat mezi eucharistickým a oby čejným chlebem"). Vydal také normy pro církevní hudbu a pro začínající liturgické hnutí. Jak se během desetiletí po Francouzské revoluci aktivizoval odpor katolíků proti vládám nepřátelským nebo nelaskavým vů či církvi, tak tomu bylo i v první polovině 19. století ve společ nosti, oddělující se od církve. Katolíci se shromažďovali a de monstrovali svoji přítomnost. Eucharistické kongresy původně (1874) poutní setkání k uctívání eucharistie - nabízely stále více příležitostí k sebepoznání katolického lidu a k demon straci víry, loajality k církvi a společenského významu. Předsta vitelé církve si také uvědomovali, že protestní ústup stranou po vy vlastněních, zákonech o odluce a po obsazení církevního stá tu znamenal, že utváření společnosti církev přenechala jiným skupinám - k vlastní škodě a ke škodě pro poselství víry. Samot ný Řím se ujal sjednocování laiků, podporoval spojení 4200 ka tolických spolků Itálie do „Unione cattolica popolare italiana" (1906), požadoval pro Německo katolické dělnické spolky a sta 14 novil normy pro účast na mezikonfesních odborech . Pro Fran cii vyžadoval vytvoření „Sillons catholiques" (Katolické bráz dy) pod vedením biskupů místo „Sillon" Marka Segniera, katolíka, který vzdaloval hnutí (založené roku 1893 ke křesťan ské formaci společnosti) stále více od církve a připouštěl do něj
216
i ostatní vyznání a dokonce i svobodné zednáře. Výrazným zna mením obratu bylo, když Pius X. zmírnil roku 1905 dekret „Non expedit" (platný od roku 1868), který zakazoval italským kato líkům účast na státních volbách: „Jde-li o nejvyšší blaho společ nosti, které musí být v každém případě zachráněno, je možné připustit, aby byl v některých případech udělen dispens, zvláště rozpoznáte-li, že jde přitom o spásu duší a o nejvyšší zájmy va ší církve." 1 5 Pius XI. se nakonec pokusil o definici aktivity kato lických laiků - „actio catholica": „Je účastí na hierarchickém apoštolátu s cílem šířit všude základy křesťanské víry a křesťan ského učení, účinně je bránit a uskutečňovat je jak v soukromém tak i ve veřejném životě." 1 6
Církev jako misie Nové poznání světa rychlým odkrytím dosud bílých míst na ma pě světa, lepší informační a komunikační možnosti a k tomu no vé sebepochopení církve jako instituce, která se má starat z opačné strany mezistátní politiky o spásu všech lidí oživily zcela nově misijní nadšení. „Cítíme", vyznává Benedikt XV, „jako by nás hlas Pána povzbudil jako kdysi Petra: zajeď na hlu binu! Tak velmi nás nutí zápal otcovské lásky k nesčetným li dem, abychom je přivedli do jeho náruče." 1 7 Na rozdíl od misií 16. století mu už nešlo o začlenění Indiánů a černochů křtem do církve vedené Evropany. Vzrostla úcta k vlastní kultuře cizích národů, misionáři se nyní učí bezvadně ovládat jazyk misijní ze mě, její mravy a její dějiny. Je zřejmá snaha vyjít co nejvíce vstříc zvykům a tradicím těch druhých. Kongregace pro šíření víry vyhlašuje roku 1935 pro Čínu, že by mohla být křesťanům za určitých podmínek dovolena úcta ke Konfuciovi a účast na slavnostech za zemřelé - o dvě století dříve zasadila opačná pro hlášení misiím v Číně těžkou ránu. Nově se také projevuje sna ha o církev vedenou domorodým klérem. Pius XI. vysvětil ostentativně na svátek Krista Krále roku 1926 šest čínských bi-
217
skupu, rok nato jednoho Japonce, o šest let později Vietnamce a Inda. Ve stejném roce 1926 byla ve Vatikánu otevřena výstava o misiích, kterou navštívilo více než milion návštěvníků a jež je vedena dále jako stálá expozice. Nadšení odpovídalo faktům: za sedmnáct let vlády Pia XI. se rozrostl počet katolíků v Indii o je den milion, v Africe se celé kmeny hrnuly k výuce víry, takže misionáři byli na konci svých sil; podobně tomu bylo i v jižních mořích
3. C Í R K E V T V Á Ř Í V T V Á Ř DIKTATURÁM Druhá světová válka a události, které ji doprovázely, zejména záměrné vyhlazování Židů, se vryly tak hluboko do našeho vě domí, že hledáme viníky, abychom pochopili nepochopitelné. Otázka, zda selhala církev, je jednou částí této knihy. Ten, kdo sleduje dějinný vývoj, musí konstatovat, že senzační selhání, „obětní beránek", neexistuje. Slepota a egoismus, vně i uvnitř církve vždy více či méně skrytě existující, vykrystalizovaly za určitých okolností v katastrofu.
Konkordáty Po sekularizaci a po ztrátě církevního státu se Řím, stíhaný do bou protestů a politické abstinence, pokusil nalézt modus vivendi s novými mocnostmi. Dřívější protest proti zrovnoprávnění náboženství byl zapomenut. Protože vlády a ústavy zaujímaly stále více nadkonfesní stanovisko, šlo nyní o zajištění právního statutu církve. K tomu musely být v důsledku teritoriálních změn po první světové válce a vzniku nových států po rozpadu rakousko-uherské monarchie nově uspořádány mnohé církevní vztahy. Vhodným řešením se zdály být konkordáty, tzn. úprava církevních záležitostí pomocí státní smlouvy, jež navrhl Bene dikt XV. roku 1921. Následovala vlna ujednání: s novým státem
218
Lotyšskem (1922), Polskem (1925), Rumunskem (1927), Lit vou (1927), Rakouskem (1933), Jugoslávií (1935 - nebyla však pro odpor pravoslavných Srbů ratifikována), s Českosloven skem nebyl uzavřen konkordát, ale „modus vivendi" v roce 1928. Další konkordáty byly uzavřeny s Bavorskem (1924), Pruskem (1929), Bádenskem (1932), dále dohody s Francií (1926) a Portugalskem (1928), a nakonec Lateránské dohody ro ku 1929 a konkordát s nacionálně socialistickým Německem ze dne 20. července 1933. Při jednáních šlo církvi především o zajištění svobody nábo ženské činnosti, výchovu vlastního dorostu v katolických ško lách a svobodné obsazování biskupských stolců; vládám byla zajištěno jen právo uplatnit politické námitky proti navrženému biskupovi. Zájmu církve vyšel vstříc zájem státu: ten si přál, aby církev nezasahovala do politiky, a získal obvykle příslib, že bu de bráněno jakékoli stranicko-politické angažovanosti ze strany duchovních a řeholníků. Aniž by si uvědomovala dosah, uzavře la se církev do zvláštní nepolitické existence, podporované rov něž vynětím duchovních z branné povinnosti. Katoličtí laici, do jejichž působnosti spadalo politické prosazování křesťanských představ o společnosti, neměli totiž vlastní vedení, které by ne podléhalo kléru. Výběr při volbách byl zcela ponechán jejich vlastnímu politickému názoru (výjimku představovala situace, kdy se zdálo, že jsou ohroženy tradiční pozice církve - např. v otázkách morálky - nebo svoboda církevních spolků mládeže nebo škol). Nepředstavovali tedy pro diktatury překážku, kterou by bylo nutno brát vážně.
Italský
fašismus
Postoj církve k nacionálnímu socialismu nemůže být posuzován nezávisle na její zkušenosti se sovětskou diktaturou a italským fašismem. Nedůvěra k socialismu a odmítání marxistické teorie společnosti 19. století byly potvrzeny, ba dokonce upevněny vý-
219
vojem po Říjnové revoluci. Komunismus se musel jevit se svým deklarovaným ateismem (i když hrál v marxistické teorii jen po družnou roli) jako vlastní ohrožení církve, ba celého světa. Na léhavost tohoto nebezpečí odsouvala do pozadí všechny ostatní hrozby, politická hnutí byla dokonce hodnocena podle toho, zda směřují k potlačení komunismu.
Reakce
na
italský fašismus
Vítaným spojencem proti šíření komunismu v Itálii se stal Mussolini, který svým „pochodem na Řím" (28. října 1922) převzal politické vedení. Na druhé straně vyvolalo vykročení jeho fašistů hlubokou skepsi - Vatikán před volbami roku 1924 výslovně odsoudil jejich násilné činy. Kurie se opatrně pokusila o právní zajištění svého postavení. Obnovení církevního státu nebylo myslitelné, stejně jako další pokračování dobrovolného věznění papeže ve Vatikánu. První znamení smíru přišlo ze strany círk ve již v roce 1920, když Benedikt XV. přestal odmítat přijetí ka tolických hlav států, které navštívily římskou vládu. K navázání kontaktů s Mussolinim nutily i finanční úvahy, protože Banca di Roma, vedená Vatikánem, by se bez státní pomoci ocitla před konkursem. Mussolini sledoval ze své strany politický úspěch: konečné vyjasnění „římské otázky" bylo proto jeho zásadní podmínkou. Po několikaletých rozhovorech byly roku 1929 uza vřeny „Lateránské dohody" a s nimi spojený konkordát. Byla uznána plná suverenita papeže nad 400 hektary města Vatikán, bezpečnost a ochrana papeže byla postavena na roven ochrany krále a bylo zaplaceno 1,75 miliard lir jako odškodnění. Papež uznal ze své strany Italské království v čele s Římem jako hlav ním městem. Katolické náboženství bylo prohlášeno za státní náboženství, stát převzal církevní manželské právo. Všem kněžím byla zakázána politická činnost a zároveň byli i s řeholníky vyňati z branné povinnosti. Obě strany považovaly dohodu za úspěch: Pius XI. proto, že věřil, že zachránil Itálii jako katolic-
220
ký stát, a Mussolini proto, že zvedla jeho reputaci a protože se cítil být vázán paragrafy jen potud, pokud to bylo pro něj výhod né. Již v roce 1931 rozpustil všechny církevní spolky mládeže pro jejich údajnou politickou činnost. Byly znovu povoleny kvůli zostřující se výměně názorů, vyvolané encyklikou „Non abbiamo bisogno" (29. června 1931), avšak již nikoli jako jed notná „Katolická akce", ale jako 250 navzájem nezávislých diecézních spolků, jejichž poslání bylo definováno tak úzce nábo žensky, že jim byl zakázán dokonce i sport. Kurie souhlasila s touto úpravou jen váhavě, protože na totální konfrontaci s re žimem nebyli italští katolíci připraveni. V roce 1938 tomu bylo jinak: tehdy papež odmítl přijmout nový zákon, který z hlediska státu neuznával manželství mezi katolíkem a Židem, ať už po křtěným nebo nepokřtěným. Tentokrát stál lid církve na straně papeže, novelizaci však přesto nezabránil.
Výzva nacionálního socialismu Zdálo se, že v Německu je nacionálně socialistické hnutí drženo v mezích ústavou výmarské republiky a církev mu zprvu nevě novala pozornost. Paragraf č. 24 programu strany z roku 1920 mohl uklidňovat: „Požadujeme svobodu všech náboženských vyznání ve státě, pokud neohrožují jeho stav nebo se neproviňují proti mravním a morálním ci tům germánské rasy. Strana jako taková zastává stanovisko pozitivní ho křesťanství, aniž by se vázala na určité vyznání. Bojuje proti židovsko-materialistickému duchu vně i uvnitř a je přesvědčena, že trvalé ozdravení našeho národa může nastat jen podle zásady .Prospěch obecný před prospěchem osobním.'" 18 Také Hitlerův „Mein Kampf" obsahuje podobně uklidňující, i když neurčité věty: „Úlohou hnutí není náboženská reformace, ale politická reorganizace našeho národa. Ta vidí v obou nábo ženských vyznáních stejně cenné opory pro existenci našeho ná-
221
roda a bojuje proti těm stranám, které chtějí snížit tento základ nábožensko-mravnfho a morálního zpevnění našich lidových mas na nástroj svých stranických zájmů." 1 9 Biskupové začali va rovat své věřící až roku 1930, kdy NSDAP získala ve volbách do říšského sněmu 18,3% hlasů (oproti 2,6 % o dva roky dříve!). Mohučský ordinariát k tomu řekl: „Ptáme se: Co to jsou morální a mravní city germánské rasy... Co je tu třeba chápat pod pojmem pozitivní křesťanství? Vůdci NSDAP chtějí německého Boha, německé křesťanství a německou církev.... Tímto pojetím náboženství se nacionální socialisté dostali do posta vení nepřátelského ke katolické církvi, proto také nacionálně socialis tičtí řečníci opakovaně vyslovují myšlenku: Bojujeme proti Judovi a Římu. Hitler snad napsal ve své knize Mein Kampf slova uznání o křesťanském náboženství, to nás ale nezmate, protože kulturní poli tika nacionálního socialismu stojí v rozporu s katolickým křesťan stvím. Předchozí vývody nám dávají odpověď na otázky: Může být kato lík zapsaným členem Hitlerovy strany? Může katolický farář dovolit, aby se členové této strany korporativně účastnili církevních pohřbů ne bo jiných událostí? Smí být katolík, který se hlásí k zásadám této stra ny, připuštěn ke svátostem? Na to musíme odpovědět záporně." 2 0 V roce 1932, poté co volební zisk NSDAP stoupl na 37,3%, po tvrdila biskupská konference ve Fuldě toto hodnocení: „Je spo lečným osudem katolického kléru a věrných katolických obrán ců zájmů církve ve veřejném životě, že se pro církevní zájmy katolíků otevírají ty nejtemnější vyhlídky, jestliže tato strana zí ská vytouženou samovládu v Německu." 2 1 Toto stanovisko bylo velmi jasné, i když musí udivit, že zde šlo pouze o zájmy „církevní", resp. „katolické", a nemluví se zde o neštěstí pro celý německý národ ani o osudu Židů a komu nistů. Jak je ale možné, že o pouhých sedm měsíců podpořili ti tíž biskupové novou nacionálně socialistickou vládu? „Je třeba konečně uznat, že od nej vyššího zástupce říšské vlády, který je zároveň autoritativním vůdcem tohoto hnutí, byla dána veřejně a slavnostně prohlášení, jimiž vláda vysloveně zaručuje neporušitel-
222
nost katolické víry a výčet nezměněných úloh a práv, jakož i plnou platnost státních smluv uzavřených jednotlivými německými zeměmi a církví. Episkopát věří, aniž by rušil odsouzení určitých nábožensko - mravních omylů, která byla obsažena v našich dřívějších opatřeních, že může vyjádřit důvěru, že výše uvedené zákazy a varování nebude muset považovat za nezbytné." 22 Hitler skutečně poskytl žádané záruky a opět zdůraznil význam církví pro svůj stát. Je třeba brát ohled na to, že církev má hájit poslušnost vůči právoplatné státní autoritě (mimo zákonů a na řízení, které odporují Božím přikázáním), i na to, že Hitler vy tyčil jako ohnisko propagandy cíl zformovat a morálně eticky obnovit německý národ a že každého skeptika označoval za ne přítele národa. Byla však tato vyslovená důvěra skutečně opráv něná? Po požáru Říšského sněmu (Reichstag) byla na základě nouzových opatření zrušena platnost základních práv a byly uvězněny stovky lidí, ale čtyři dny před ním odhlasoval říšský sněm Vůdci „zmocňovací zákon" a sám se umlčel! Zdálo se však, že důvěru ospravedlňovala i další gesta. Hitler nabídl církvi úpravu vzájemných vztahů konkordátem. Již 20. června byla smlouva připravena k podpisu. Říšská vláda zaruči la církvi svobodný výkon náboženství a samostatné řízení svých záležitostí, náboženství vyhlásila za řádný vyučovací předmět, povolila konfesní školy a „katolické organizace a spolky, slou žící výhradně náboženským, čistě kulturním a charitativním účelům" (čl. 31), Svatý stolec slíbil „ustanovení, vylučující členství duchovních a řeholníků v politických stranách a jejich činnost pro tyto strany" (čl.32). Později bylo církvi vyčítáno, že konkordátem dodala Hitlerově vládě mezinárodní oprávnění a vzala tak katolické opozici půdu pod nohama. Ale nehledě na to, že tehdy nebylo možné předvídat další vývoj, by zdráhání nevedlo k lepším výsledkům, spíše by bylo církvi vyčítáno, že sabotuje cestu k zajištění nebo k porozumění. Ihned po podpisu konkordátu zazněly první stížnosti na jeho porušování. Katolické spolky mládeže byly všude vystavovány tlaku, dílem zakázány (s obviněním z politické činnosti), dílem
223
nuceny k dobrovolnému rozpuštění a k přechodu do Hitlerových organizací, aby „při budování Říše nestály stranou". Kněžím, kteří nepodporovali režim, bylo zakazováno kázat, katolický tisk byl postupně umlčován, aktivní katolíci byli zastrašováni násilnými činy, ba dokonce vraždami. Celá církev pak měla být zostuzena pomocí procesů za údajné sexuální delikty svých du chovních. Do poloviny roku 1934 Hitler odstranil všechna po tenciální opoziční seskupení: odbory a strany už neexistovaly, země byly „zglajchšaltovány", vůdce SA Rohm byl „odsouzen" Hitlerem (bez soudu zastřelen). Gestapo (Geheime Staatspolizei - tajná státní policie) pod novým šéfem Heinrichem Himmlerem (20. dubna 1934) kontrolovalo život občanů - k uvěznění stačil jen sebemenší náznak kritiky. Lid ještě věřil říšskému kancléři, který po smrti Hindenburga (2. srpna 1934) převzal i prezident ský úřad: jeho sliby a jeho úspěchy (např. pokles nezaměstna nosti ze 6 na 4 miliony v roce 1933) dovolovaly, aby se porušo vání práva, páchaná podřízenými bez vědomí a pověření Vůdce, jevila jako podružná záležitost. Jeden americký očitý svědek ro ku 1934 informuje: „Mezi členy církve panuje ve vztahu k Hitlerovi jednomyslnost, pro niž existuje více důvodů. Mají k němu důvěru. Cítí, že národ potřebu je silnou ruku. Věří v jeho upřímnost a v jeho nezištný zájem o stát a o národ. Více členů církve zdůrazňovalo Hitlerovu osobní poctivost a jeho víru v morální charakter státu, v jeho úspěch, v to, že zruší tříd 23 ní bariéry a že docílí jednoty." To mohlo platit na začátku roku 1934. Další vývoj nenechal ni koho na pochybách, že se nacionálně socialistický stát chová vůči církvi nepřátelsky. Mluvčí strany se od roku 1936 vyjadřo vali, že „křesťanství a nacionální socialismus proti sobě stojí ja 24 ko oheň a voda". Od září 1933 do března 1934 poslal Vatikán německé vládě více než sedmdesát nót a stěžoval si na porušování práva a na opatření nepřátelská víře. Nakonec se Pius XI. obrátil k němec-
224
kým katolíkům encyklikou „Mit brennender Sorge" ze 14. břez na 1937, k níž není co dodat: „Názorné příklady v minulém roce ukazují, kdo je zodpovědný. Odha lují machinace, jejichž cílem nebylo od samého začátku nic jiného než ničivý boj... Ten, kdo vyjímá rasu nebo národ, státní útvar nebo nositele státní moci nebo jiné základní hodnoty pozemského zřízení společnosti, kte ré hájí své podstatné a ctihodné místo v tomto pozemském řádu, z té to jejich pozemské stupnice hodnot a učiní je nejvyšší normou všeho, i náboženských hodnot, a zbožští je v modlářský kult, ten převrací a falšuje řád věcí stvořený a nařízený samotným Bohem.... Jenom po vrchní duch může propadnout této obludné nauce, mluvit o národním bohu, o národním náboženství, a pokoušet se o šílenou věc, chtít uvěz nit Boha, Stvořitele světa, Krále a zákonodárce všech národů, před je hož velikostí jsou národy tak malé jako kapka v sudu, do krvavé soutěsky jedné jediné rasy...."25 Bylo příliš pozdě. Ačkoli bylo papežovo slovo, distribuované v nejpřísnější tajnosti, čteno na Květnou neděli (21. března 1937) ze všech kazatelen, nestalo se podnětem pro povstání ani pro odklon katolíků od nacionálního socialismu. Všemocná pro paganda, Hitlerovy úspěchy a strach z odplaty vysvětlují tuto pasivitu jen částečně. Příliš mnoho lidí v sobě neslo pravděpo dobně část toho, proti čemu měli bojovat.
Evangeličtí
křesťané
Reakce protestantů proti nové ideologii a proti nové vládě byly podobné jako u katolíků, jen s tím rozdílem, že oni - organizo váni v zemských církvích - podávali extrémnější příklady jak odporu tak i konformity než centralizovaná katolická církev. Před převzetím moci sice existovali ojedinělí nacionálně socia listicky smýšlející faráři (v Durynsku byl roku 1927 založen na cionálně socialistický kruh farářů a učitelů, který roku 1929 při jal název „Němečtí křesťané" - Deutsche Christen), avšak
225
oficiální místa se výrazně distancovala a „Svaz náboženských socialistů" s Paulem Tillichem jednoznačně odmítala. Po pře vzetí moci následovalo několik měsíců zdrženlivého postoje, ale po Hitlerově vládním prohlášení z 23. března 1933, které uklid ňovalo církve a vyzdvihovalo jejich význam, se množily proje vy loajality. Vrchní církevní rada evangelické církve v Berlíně 16. dubna prohlásila, že by chtěla spolupracovat na „vzepětí nejhlubších sil našeho národa k vlasteneckému sebevědomí, pravé mu společenství národa a náboženské obnově". Hitler podporo val přípravy k vytvoření říšské německé evangelické církve ale v jeho duchu. Jmenoval faráře Ludwiga Múllera z „Němec kých křesťanů" svým pověřencem pro záležitosti evangelické církve a pokusil se vší mocí tisku a propagandy prosadit jeho zvolení říšským biskupem. Když delegáti zvolili pastora von Bodelschwingh, vynutil si Hitler jeho odstoupení (L. Muller ob sadil s SA-many budovu Německého evangelického církevního svazu). Po přijetí návrhu ústavy Německé evangelické církve všemi zemskými církvemi (11. června 1933) se konaly 23. čer vence církevní volby. „Němečtí křesťané", podporovaní ze stra ny NSDAP všemi prostředky, získali 6 0 - 8 0 % hlasů. Otevřený rozkol v evangelické církvi nastal, když měla i cír kev přijmout „árijský paragraf", vylučující židovské úředníky. Martin Niemoller shromáždil všechny, kdo v tomto zákonu vi děli provinění proti Písmu svatému a proti vyznání evangelické církve, do „Nouzového svazu kněží" (Pfarrernotbund), který měl v lednu 1934 již přes 7000 členů. Proti agitaci říšského bi skupa Mullera nyní vystoupily „svobodné synody" „vyznavač ské církve", z nichž sestavila „Barmenská synoda" (29.-31. května 1934) základní program. „Teologické prohlášení", navr žené Karlem Barthem, obsahovalo podstatu evangelické víry a charakteristiku vztahu mezi církví a státem: „Zavrhujeme falešné učení, podle něhož by se stát mohl a měl stát na základě svého zvláštního pověření jediným a totálním řádem lidského života a tak také naplňovat poslání církve. Zavrhujeme falešné učení, podle něhož by si církev mohla a měla na základě svého zvláštního po-
226
věření přisvojit povahu státu, státní úkoly a důstojnost, a tak se sama stát státním orgánem."26 Následující roky pak sice přinesly ztroskotání říšského biskupa Múllera (v říjnu 1935) a Německých křesťanů, ale to nezname nalo zmírnění státních zásahů. Jedna ze skupin vyznavačské církve se odvážila napsat Vůdci memorandum (28. května 1936), v němž zaujala stanovisko nejen k církevní politice: „Evangelické svědomí, které ví o své spoluodpovědnosti za národ a za vládu, je nejvíce obtíženo skutečností, že v Německu, které se označu je za právní stát, stále ještě existují koncentrační tábory a že činy taj né státní policie nepodléhají soudnímu vyšetřování."27 Protože byl tento dopis znám i v zahraničí, byli jeho autoři ob viněni z vlastizrady a vedení církve se od nich distancovalo.
Židé Jak se stavěli křesťané k pronásledování Židů? Odpověď není těžká jenom proto, že se snadno může obrátit v obžalobu nebo obhajobu, a protože archivní materiály, které by poskytly nové argumenty pro jednu či druhou stranu, nejsou ještě všechny pří stupné. Je těžká i z toho důvodu, že tato otázka je součástí jiné, obsáhlejší otázky, proč německé obyvatelstvo vůbec trpělo dis kriminaci a pronásledování svých spoluobčanů. Tam, kde byl nacionální socialismus kritizován, tam byla kri tizována i jeho nauka o rasách. Církve zčásti energicky odmíta ly vylučovat spolukřesťany židovského původu ze života obcí. Četné také byly individuální pomocné akce pro židovské přáte le. Chyběl však veřejný protest, srovnatelný s intenzitou protes tu církve proti porušování jejích práv ze strany státu. Dnes již víme, že se papež již několikrát veřejně postavil pro ti pronásledování Židů v Německu. Je také jisté, že byl velmi brzy informován o hrůzách koncentračních táborů. Sporným zůs-
227
tává důvod, kterým Pius XII. obhajoval svoji zdrženlivost: hla sitý protest by opatření proti Židům ještě více zostřil. Je však ne sporné, že papež i se svými spolupracovníky ve Vatikánu pomá hali podle svých sil Židům v útěku nebo skrývat se. Musí se nás bolestně dotknout, že Barmenská synoda neřekla ani slovo o antisemitismu, ačkoliv se o to zasazoval Dietrich Bonhoeffer. Politováníhodné je i to, že když církve mluvily po válce o své vině, nezmínily se o nedostatku soucitu s bližním, se Židem.
Válka Zájem o dějiny církve může snadno vést k tomu, abychom po važovali církevní otázky za stěžejní bod všeho dění. „Zglajchšaltování" církví bylo pro Hitlera sice nutným, ale dlouhodobým cílem. Jeho válečné plány, předložené již v listo padu 1937 vrchnímu velení wehrmachtu (Hossbachův proto kol!!) nestrpěly žádné prudké vnitropolitické spory. Jak ukázalo schvalování „anšlusu" rakouskými a německými biskupy v roce 1938, bylo nacionálně socialistické smýšlení běžné i nej vyšších církevních kruzích a kalilo pohled do pozadí i na počátek války (výjimkou byl rottenburský biskup J. B. Sproll). Působilo zde také vědomí vlastenecké povinnosti, i když již vzdálené entuziasmu z roku 1914. Neměl snad umlk nout odpor k nacionálnímu socialismu před rozhodujícím bojem mezi křesťanskou západní kulturou a bolševismem? Církev po slala blahopřejné telegramy Vůdci dokonce k jeho záchraně při atentátu 20. července 1944! Hitler ze své strany nařídil v roce 1940 zastavení všech opatření namířených proti církvi. Krize ovšem nastala kvůli programu eutanazie. Od začátku roku 1940 byli mentálně postižení a nevyléčitelně nemocní „překládáni" do nových státních ústavů. Brzy nato obdrželi je jich příbuzní zprávu o jejich úmrtí a aby na požádání převzali urnu. Této likvidace postižených osob si okamžitě povšimli ve-
228
doučí církevních pečovatelských ústavů. Někteří církevní před stavitelé intervenovali u státních úřadů, a to jak evangelický bi skup Wurm, tak i kardinálové Bertram a Faulhaber, biskupové z Kolína nad Rýnem, Paderbornu, Limburku a také pastor Brau ne, vedoucí evangelických ústavů v Lobetalu, který se přimlou val na čtyřech ministerstvech a byl potom za „sabotáž opatření strany a státu" uvězněn. Nejsilněji však zazněl protest munsterského biskupa hraběte von Galen, který 3. srpna 1941 z kazatel ny oznámil, že podal trestní oznámení za vraždu duševně ne mocných. Odezva mezi obyvatelstvem byla tak silná, že Hitler nařídil zastavení transportů (akce pokračovala pouze na výcho dě, kam církev ani obyvatelstvo neviděli). Samo trestní oznáme ní zůstalo bez odezvy. Na ministerstvu vnitra si slibovali, že po válce s Galenem zúčtují. Z ustanovení, která upravovala roku 1940 církevní poměry ve „Vartské župě" (Warthegau v západním Polsku), je možné zjistit pravděpodobný osud církve po „konečném vítězství": „Z pohledu státu již neexistují žádné církve, jenom náboženské církev ní společnosti s významem spolků... Všechny konfesní podskupiny jakož i organisace (skupiny mláde že) jsou zakázány.... Ve školách se již nesmí provádět příprava ke konfirmaci... Kromě spolkového příspěvku se nesmějí dávat žádné finanční dary církvím... Spolky nesmějí vlastnit žádný majetek, jako např. budovy, pole, domy, hřbitovy, kromě kultovních místností... Všechny nadace a kláštery se ruší, protože neodpovídají německé etice a politice osídlovaní..."28
229
OSMÁ KAPITOLA
Vývoj po roce 1945 Poválečná doba je z velké části svěřena vlastním vzpomínkám. Vylíčení dějin církve se chýlí ke svému závěru: až budoucnost ukáže, které události je možné vysvětlit jako výraz hlubších pro cesů, které proudy jsou slabě tekoucími vedlejšími říčkami a které razí nové cesty. Některé rozvíjejí po desetiletí dynamiku, jež se ukáže jako neutuchající - a o tom bude řeč.
1. D R U H Ý VATIKÁNSKÝ K O N C I L Když zemřel roku 1958 Pius XII., hodnotily jej nekrology jako jednoho z největších papežů. Nikdo neočekával, že ho jeho ná sledník předstihne. Zvolenému kardinálu Roncallimu, biskupu a patriarchovi benátskému, bylo již 77 let. Tisk o něm hovořil jako o „přechodném papeži" a on nezklamal - jeho pontifikát tr val jen pět let, do svatodušního pondělí 1963. Avšak tento krát ký čas mu stačil k tomu, aby dal církvi novou vnější i vnitřní tvář. Papežova osoba a koncil si navzájem odpovídaly neobvyklým způsobem: v souladu s vlastní otevřeností dal koncilu prostor pro nové cesty, takže se neprosadili strnulí strážci tradic, ale ti „otevřenější". Pius XII., syn římské úřednické rodiny, ztělesňoval ve svém vystupování aristokrata: vzdělaný, ovládající se, kultivovaný, přátelský, ale s nádechem odstupu, který dával - byť nechtěně -
230
pocítit jako někdo, kdo ví, že stojí výše. Jan XXIII., rolnický syn ze Sotto il Monte (Bergamo), zůstal i na papežském trůnu jed ním z lidu. Místo aby se omezil na úzký okruh tradičních povin ností, které musel splnit a na nabídku pouze obvyklých slavnost ních vystoupení na veřejnosti, začal navštěvovat nemocnice, dokonce i vězení, a činil tak se samozřejmostí biskupa, který se stará o své svěřence. Tomuto postoji odpovídalo i svolání du chovních pastýřů Říma ihned po jeho nástupu do úřadu, aby s nimi projednal společné úkoly. Společně s oznámením římské diecézní synody vydal 25. led na 1959 prohlášení, které přišlo jako blesk z čistého nebe, že chce svolat všeobecný koncil. Na pozdější dotaz Jan XXIII. od pověděl, že se nejednalo o dlouho připravovaný plán, ale o „vnuknutí". Senzačnost tohoto oznámení oživil průběh konci lu: struktury tridentského koncilu, staré 400 let, byly rozbity ne čekaným způsobem. Jak zřejmý je význam koncilu pro laiky, tak málo byli naklo něni koncilům papežové posledních století: po Tridentu (1545-1563) se konalo všeobecné shromáždění církve jen v ro ce 1870, od něhož očekával Pius IX. jednomyslné odsouzení moderních myšlenkových proudů. Po prohlášení o papežské ne omylnosti a jeho plné moci k vedení se zdály být koncily zby tečné: v nejlepším případě se mohly zdát vhodné k působivému podání římského stanoviska celé církvi. Po vyhlášení koncilu panovalo skutečně velké napětí, zda koncil ponese rysy kuriálních úřadů, nebo zda bude odpovídat 1812 „postulátům" bisku pů, řádových představených a katolických fakult. Zdálo se, že pravdu budou mít skeptikové. Když byl 11. října 1962 zahájen koncil s 2540 účastníky s hlasovacím právem, byla prvním úko lem volba deseti komisí, které měly redigovat dekrety, které se pak měly předkládat plénu ke schválení. Kurie navrhla jednodu še převzít teology komisí, kteří připravovali koncil (a již patřili většinou ke kurii), a předložila příslušné volební seznamy. Plé num odmítlo k nemilému překvapení kurie tento návrh, vyžáda lo si čas a předložilo potom seznamy sestavené zcela jinak.
231
Účastníci koncilu dali zřetelně najevo, že nechtějí na koncilu pouze schvalovat návrhy připravené v režii Říma. Když toto pa pež Jan přijal, předpověděl tím v podstatě další průběh koncilu. Jeho skromnost a vposledku hluboký realismus mu dovolily ukázat, že odpověď církve na otázky doby se dá nalézt jen spo lečným hledáním. Symbolem toho, že chápal sám sebe spíše ja ko bratra než „Otce", může být i to, že u vchodu do koncilové auly (svatopetrská bazilika) opustil nesený papežský trůn a mís to s tiárou vstoupil mezi své spolubratry jen s biskupskou mitrou na hlavě. Ve své zahajovací řeči prohlásil, že očekává od koncilu co nejúčinnější zprostředkování posvátné tradice lidem s ohledem na změněné životní poměry a společenské struktury. Témata diskusí v plénu ukazují, co měl přitom na mysli: církev v dneš ním světě, náboženská svoboda, ekumenismus, vztah k nekřes ťanským náboženstvím, misie. Jiný komplex se týkal vnitřního života církve: času odpovídající obnovení života řádů, úlohy bi skupů, kněží a laiků, podstaty křesťanské výchovy a liturgie. Orientačními podklady pro tyto oblasti byly konstituce „o círk vi" a „o božím zjevení". Tato témata se jevila jako obsáhlý po kus o vzájemné propojení víry a moderních životních zkušenos tí. Církev konečně dala svůj souhlas nosným hodnotám světské společnosti, jako je svoboda vyznání a svědomí, a připustila, že i u ostatních křesťanských církví, nejen u katolické, působí Duch boží a přináší ovoce, zavrhla „jako cizí Kristovu smýšlení ja koukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich ra su nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství". 1 Zá roveň otevřela dokořán dveře pro „nové" směry: liturgické hnutí, ekumenismus, dialog křesťanů s moderními přírodními vědami a ideologiemi. Témata úlohy a plné moci papeže se úmyslně neprojednávala. O jeho úřadu se mluví také v dogmatické konstituci „O církvi" a v dekretu o „pastýřské úloze biskupů", kde jsou potvrzena tra diční práva. Tento závazek zcela odpovídá stylu, praktikované mu Janem XXIII,. který pak převzal za vlastní i Pavel VI.: kole-
232
gialita místo autoritativního vedení. Napříště měla stát papeži po boku „rada" zvolených biskupů, což mělo vyjadřovat, „že se všichni biskupové v hierarchickém společenství podílejí na péči o celou církev" (dekret o pastýřské úloze biskupů, č. 5). Pavel VI. svolal tuto biskupskou synodu poprvé roku 1967 do Říma k jednoměsíčnímu rokování o pokoncilních problémech. Jan XXIII. zemřel po prvním jednacím období koncilu dne 3. června 1963. V úřadě jej vystřídal o osmnáct dní později mi lánský arcibiskup kardinál Montini jako Pavel VI. Ihned prohlá sil, že chce pokračovat v koncilu v duchu svého předchůdce. Dne 7. prosince 1965 se otcové shromáždili k poslednímu zase dání v chrámu sv. Petra. Papež s pohnutím zhodnotil koncil a s tímto okamžikem spojil zvláštní gesto: oznámil, že v tuto ho dinu byla jím v Římě a patriarchou Athenagorasem v Konstantinopoli zrušena vzájemná exkomunikace z roku 1054. Církevní vývoj v následujících desetiletích byl sice spoluurčován koncilem, avšak ne pouze jím a ne v hlavní věci. Nemož nost oddělit jasně vlivy vede k tomu, že kritikové přisuzují kon cilu to, co druzí zásadně odmítají. Častější výtkou je, že koncil zahájil zmatek podporou pluralismu v teologii, který způsobil „klesající počet věřících na nedělních bohoslužbách, velký po čet kněží a členů řádů, kteří opustili svoje povolání, vzrůst smí šených manželství a rostoucí náboženskou lhostejnost" 2 Kardinál Ratzinger vidí (v souvislosti se vznikem „teologií osvobození") důsledky koncilu v „nové teologické poloze": „Vyskytl se názor, že dosavadní teologická tradice již vůbec není nos ná a že se proto nyní musí hledat zcela nové teologické a spirituální orientace přímo z Písma a ze znamení doby. Myšlenka obrácení se ke světu a k zodpovědnosti za svět se mno hokrát zvrtla v naivní vědeckou víru, která převzala humanitní vědy ja ko nové evangelium, aniž by chtěla dbát jejich hranic a svých vlastních problémů. Psychologie, sociologie a marxistický výklad dějin se jeví jako podložené vědecky, ke kterým se proto nemá křesťanské myšlení obracet.
233
Kritika tradice u moderní evangelické exegeze, zvláště u Rudolfa Bultmanna a jeho školy, se stala rovněž pevnou teologickou instancí, která zkrátila cestu k dnešní podobě teologie a tím tolik povzbudila k novým konstrukcím."3 Extrémní byla reakce francouzského biskupa Lefebvra na kon cil. V novotách, zvláště pokud šlo o liturgii a ekumenu, spatřo val odpadnutí od závěrů Tridentina, a proto se zdráhal uposlech nout nových směrnic. Svévolným vysvěcením biskupů se sám vyloučil roku 1988 z církve. Na druhé straně stojí hlas těch, kteří ve „zradě na koncilu" vi dí nebezpečí pro současnou církev. Odvolávají se na různá opa tření kurie, na styl vedení a na teologické akcenty, které dosud charakterizují pontifikát Jana Pavla II. Podle Hanse Kunga ukazují dvě poslední desetiletí „pohled jen té římské církevní byrokracie, která nechtěla a nepřála si 2. vatikánský koncil, která požadovala nesmlouvavě středověko-protireformačně-antimodernistický obraz papeže z předkoncilní doby, aby jej co možná nejdříve opět vytáhla, a to třeba i osvětlený moderní tech nikou - jako nedávno fresky v Sixtinské kapli. Tato církevní byrokra cie pomáhá byrokracii restaurace, která zachvátila i ostatní církve, ná boženství, státy. Pokouší se držet řídící páku moci v rukou tím pevněji, čím naléhavěji potřebují dějinně nutné změny novou orientaci: nejen v jednotlivostech, ale i pokud jde o struktury, včetně náboženských in stitucí. Tento spor postihuje vědu, technologie, světovou ekonomiku, 4 politiku a přirozeně i náboženství: Je pro lidstvo otázkou přežití." V jednotlivostech poukazují teologové tohoto směru na praxi Říma při jmenování biskupů, na omezující směrnice pro ekume nismus, na postup proti odchylujícím se teologům, na postoje v otázkách morálky (kontrola porodnosti) a teologie („Znesvě cení historicko-kritické metody", „Přijde opět ďábel?") a na ne dostatečnou roli ženy v církvi. 5
234
2.
EKUMENISMUS
Ke zkušenostem všedních dnů křesťanů v mnoha zemích patří souběžnost křesťanských konfesí, která se - při stoupajícím po čtu smíšených manželství - může stát i problémem osobním. Z různých pohnutek se vyvinulo, jak již bylo ukázáno (viz kap. 7.2 nn.), ekumenické hnutí. To vedlo roku 1937 k rozhodnutí za ložit Ekumenickou radu církví (ERC), roku 1948 došlo v Amsterodamu k prvnímu valnému shromáždění 147 církví (bez církve katolické a pravoslavné). ERC se nechápe jako ně jaká „nadřazená církev", ale jako „nástroj, jehož by jednotlivé církve měly používat k tomu, aby spolu navázaly kontakt a uči nily kroky ke sblížení". Plenární zasedání se koná vždy po sed mi letech. Další desetiletí ukázala, nakolik byla touha po větší ekumeně nesena právě základnou, tj. věřícími. Při všeobecném setkání v Evastonu (USA) v roce 1954 vzrostl počet členských církví na 163, roku 1961 v Dillí na 198, roku 1968 v Uppsale na 235, ro ku 1975 v Nairobi na 271, roku 1983 ve Vancouveru na 304. Do roku 1961 přistoupila většina ortodoxních církví, katolická cír kev se zúčastňovala shromáždění pouze prostřednictvím oficiál ních pozorovatelů (roku 1960 zřídil Jan XXIII. při kurii „Sekre tariát pro jednotu křesťanů" pod vedením kardinála Bey). Zpřísnily se i vnitřní struktury. Od setkání v Dillí už nebyla pod mínkou pro členství jen víra v Krista, ale bylo požadováno nad to trinitární vyznání: „Ekumenická rada je společenstvím církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista podle Písma svatého jako Bo ha a Spasitele, a proto společně usilují o splnění toho, k čemu 6 jsou povolány, ke slávě Boha Otce, Syna a Ducha svatého." V Nairobi (1975) byla jednota prohlášena za výslovný cíl Eku menické rady. Ta „vyzvala církve k cíli viditelné jednoty v jed né víře a v jednom eucharistickém společenství, jež vidí svoje vyjádření v bohoslužbě a ve společném životě v Kristu a v ces 7 tě k této jednotě, aby svět uvěřil."
235
S tímto posláním pracovaly jednotlivé odborné skupiny (již roku 1965 byla ustavena společná pracovní skupina katolické církve a ERC). Zvláštní pozornosti se dostalo Komisi pro víru a řízení církví, když roku 1982 schválila v Limě „Prohlášení o konvergenci křtu, eucharistie a úřadu" (tzv. Limský dekret). Katoličtí teologové se na něm plnoprávně podíleli, aniž by kato lická církev byla členem ERC. Dosažené úmluvy byly nyní pře dloženy vedením církví, která vesměs tento výsledek přivítala (do poloviny roku 1987 došlo 160 stanovisek), avšak - ke zkla mání účastníků a mnohých, kteří věřili v rychlý pokrok - někte ří si přáli ujasnění dalších podrobností: katolická církev pojetí úřadu, pravoslavní pojetí církve, evangelíci body týkající se na př. zdůraznění osobní víry namísto křtu dětí, kázání oproti Veče ři Páně, nepřeceňování úlohy církve). Reakce ukázaly, že vyšší jednota je i nadále cílem, že překážky a těžkosti existují v mno ha církvích, nejen v katolické, že rozpaky vycházejí především z vedení církví, zatímco teologové, kteří se zúčastnili jednání, nalezli v ústředních otázkách víry společnou řeč. Potvrdila se slova renomovaných německých teologů Karla Rahnera a Hei nricha Friese z roku 1983: „My sami jsme pesimističtí v otázce, zda nositelé úřadů všech těchto církví uskuteční v bližší budouc nosti jednotu, i když jim nemůžeme upřít dobrou vůli. Ale jsme přesvědčeni a vesměs optimističtí, že za dnešních objektivně da ných možností lze v dostatečné míře dosáhnout jednoty církve." 8 Od svého nástupu do úřadu v roce 1978 se Jan Pavel II. hlá sí opakovaně a důrazně k ekumeně. Biskupovi Hanselmannovi, prezidentu Světového svazu luteránů, při audienci 4. března 1988 zdůraznil: „Protože již křtem sdílíme svazek jednoty s Kristem, nemůžeme být nikdy spokojeni s něčím menším, než s plným společenstvím." 9 Již dříve ukázal na změnu katolické ho postoje ve srovnání s minulostí, když při Lutherově jubileu roku 1983 hovořil o „hluboké zbožnosti" německého reformáto ra, „kterého pohánělo palčivé zanícení pro otázku po věčné spá 10 se" , nebo když kázal téhož roku na třetí neděli adventní v evangelickém kostele Ježíše Krista v Římě:
236
„Přišel jsem, protože nás Duch boží poslal v našich dnech skrze eku menický dialog ke hledání plné jednoty křesťanů. Víme o složité his torii této evangelické luteránské obce v Římě, o jejích svízelných za čátcích a o světle a stínech jejího vývoje v podmínkách tohoto města. Tak uprostřed všech viditelně existujících rozdílech v učení a v ži votě se vidíme hluboce spojeni v solidaritě se všemi křesťany adventu. Toužíme po jednotě a usilujeme o jednotu, aniž bychom se nechali od radit těžkostmi, které se mohou nakupit podél cesty..." 11 Přes všechna ujištění se zdá, že se ekumena v mnoha očích do stala do stavu nečinnosti (v tomto smyslu se vyjádřili delegáti ústředního výboru ERC na svém ženevském setkání v lednu 1987). Nikdo neví, jak by mohly být odstraněny z cesty výhra dy vyjádřené některými církvemi. Ve vztazích ke katolické círk ve je nevyřešeným problémem otázka papežského úřadu. Nadě je na předjímanou praxi jako např. otázka interkomunia nebo „výměna kazatelny" jsou blokovány ze strany katolíků: eucharistické společenství je možné až při plné jednotě (katolíci se ovšem směli ve zvlášť nouzových případech zúčastnit eucharistických slavností pravoslavných). Zůstává oprávněná naděje, že přes tyto bariéry proces sbližování jak ve vztahu ke katolické církvi tak i mezi nekatolickými společenstvími pokračuje. Již roku 1973 došlo v „Leuenberské konkordanci" ke shodě věrou ky asi 80 luterských, reformovaných a evangelických unijních církví, které se dohodly v otázce kázání a interkomunia, od ro ku 1988 se praktikuje interkomunio mezi luterány a starokatolíky, na základě rozhovorů anglikánů a katolíků byl zveřejněn ro ku 1987 společný dokument o „Církvi a vykoupení" - nebyl ovšem ještě potvrzen církevním vedením obou stran, je však označován za průkopnický. Musí ale především povzbuzovat k tomu, aby rostla samozřejmost společného jednání na základ ně, to je ve společenstvích. Jako zvláštní znamení rostoucí ekumeny se pociťuje, že se 15.- 21. května 1989 setkalo 700 delegátů všech křesťanských církví, z toho polovina katolíků, v Basileji jako „Evropské eku-
237
menické shromáždění", aby nalezli společné názory a výpovědi na téma „Spravedlnost, mír a ekologie". Velmi účinným faktorem, který pohání ekumenu, je ovšem sama naše doba. V okolí, které je stále více nevěrecké až pře svědčeně ateistické, se stává náboženská a křesťanská existence jasnou alternativou. Náboženství a církve se společně nacházejí najedná „lodi" nebo ve stejném „bloku". Tváří v tvář negaci ne bo zapomenutí principu svého života moderní průmyslovou společností mají společný osud, Jsou bratry, jejichž vzájemné rozdílnosti ztrácejí před společnou hrozbou význam.
3. CÍRKEV JAKO OBHÁJCE CHUDÝCH Zatímco ve středověku, kdy stát a církev vedly společně křes ťanstvo, vystupovala církev jako strážce Bohem daného řádu a čistoty víry, od počínajícího oddělení církve od státu se stává obhájcem lidí proti státu, hospodářským silám a vládnoucím zájmovým skupinám. Nejprve hájí práva katolíků, postupně brá ní ale také práva všech lidí. To se projevilo za první světové vál ky v záměrné neutralitě papeže, v jeho mírových snahách, v úsi lí Říma pomoci nezávisle na vyznání. Tento postoj zesílil po druhé světové válce. Církev chápala jako výzvu k sobě, že hladoví dvě třetiny lidstva. Pomocné ak tivity jako Caritas, Misereor, Adveniat jsou spolu s velkými da ry věncích znamením rostoucí solidarity se všemi, kdo trpí nouzí.
„ Teologie osvobození" Péče o hladovějící a chudé vedla v Jižní Americe v šedesátých letech k teologické reflexi a k pokusu o uchopení jádra poselství víry jako „osvobození" a o jeho aplikaci na společenské pomě ry. „Jak můžeme mluvit o Bohu tváří v tvář nevinně trpícím?"
238
Tak charakterizuje nový směr Gustavo Gutiérrez, který je spolu s Leonardo Boffem hlavním teologem teologie osvobození 1 2 . Kvůli pohoršení nad bídou a utlačováním v Jižní Americe je evangelium prožíváno nově jako poselství „chudým" a „lidu", protože chudoba není v této části světa pouze materiální, nýbrž spočívá v „tělesném, duchovním a kulturním ničení lidí, které vychází z nespravedlivých společenských struktur" 1 3 . Křesťan ské poselství přinese osvobození nikoli cestou útěchy, ale praxí, odstraňující bídu. Ta spočívá v novém jednání lidí, kteří si mu sí uvědomit, že víra a osvobození jsou v jejich rukou. Model pro to jsou „základní obce" (Basisgemeinden), společně plánující své bohoslužby a náboženské vzdělávání, jež ale zároveň způ sobují, že se jejich víra stala společensky účinnou, přičemž zmírňují vzájemnou pomocí bídu jednotlivce, snižují hospodář skou závislost zřizováním výrobních družstev a chtějí politický mi akcemi dosáhnout změny systému. Nepřekvapí, že tyto úvahy vyvolaly také rozpaky. Kongrega ce pro víru v čele s kardinálem Ratzingerem se proti některým aspektům teologie osvobození (instrukce ze 6. srpna 1984) po stavila. Varovala před tím, aby se „chudí" bible nesrovnávali s třídou - proletariátem ve smyslu marxismu, a aby se při osvo bození z nespravedlivých struktur nezapomínalo na vlastní osvobození, přinesené Kristem, totiž z moci hříchu. V pojmu „lidové církve" tkví hrozba snadného přehlédnutí svátostné a hi erarchické struktury církve. K tomu Jan Pavel II. vícekrát vy světlil, že k úlohám kléru nepatří politická angažovanost. Tři kněží - ministři nikaragujské vlády (ministr zahraničí Miguel ďEscoto Brockman, ministr kultury Ernesto Cardenal a jeho bratr ministr výchovy Fernando Cardenal) byli v r. 1984 posta veni před volbu, zda se vzdají svého úřadu politického nebo kněžského (zvolili to druhé). Vyjasňování platných obsahů teologie osvobození trvá - Řím dočasně sáhl k represivním prostředkům, jako byl zákaz veřej ného působení a kázání pro Leonardo Boffa. Ukazuje se však již, že základní myšlenky teologie osvobození byly převzaty
239
v celém světě (platí to především pro Afriku, Indii, Srí Lanku, Tchajwan, Filipíny - tedy pro země s někdejším koloniálním útlakem). Jihoamerický model je přitom modifikován, protože nesvoboda není ve všech zemích pociťována hlavně jako mate riální chudoba. Pro Afriku je „skutečnost, že Afričanům bylo uloupeno jejich lidství, jejich lidská důstojnost, jejich kulturní a jazyková identita, přinejmenším tak skličující jako fyzická a materiální chudoba" 1 5 . Asiaté naproti tomu vyzdvihují nesvo bodu v důsledku pověr a ritualismu. „Teologiím osvobození" je společné přesvědčení, že poselství víry musí být nově promyš leno na základě zkušeností „lidu" (což je téměř synonymum pro utlačované masy), aby mohlo být vyzdvihnuto odcizené lidství, a že různé podoby a příčiny odcizení mohou být objeveny v jed notlivých kulturních oblastech.
4. C Í R K E V A S O C I Á L N Í OTÁZKY Mohlo-li se církvi na počátku století vyčítat, že se ke společen ským problémům nevyjadřuje buď vůbec anebo příliš pozdě, pak to jistě neplatí pro naši dobu. Téměř ke všem otázkám, kte ré se veřejně probírají, se hlásí ke slovu také církev a staví se přitom, jako v teologii osvobození, na stranu ukřivděných a „slabých hlasem". Jenom od roku 1945 (do roku 1990 - pozn. př.) vyšlo k úloze 16 dělnictva a k otázkám sociální spravedlnosti pět encyklik. Cír kev jako „expert na lidskost" vidí svoji úlohu „vyhledat znamení doby a vyložit je ve světle evangelia"; považuje za svoji povin nost poukazovat na „křiklavé rozdíly životních podmínek", „na určení světských statků pro všechny", na „těžký závazek" lépe rozvinutých národů, aby „pomáhaly zemím na cestě k rozvoji". 17 Zvláštní pozornost si zaslouží poslední vyjádření Jana Pavla II. : „Rád bych zde poukázal na jedno: na volbu nebo přednostní lásku (církve) k chudým. To je opce nebo zvláštní přednost toho druhu, jak je prováděna křesťanská láska; taková opce je osvědčována celou tra-
240
dici církve. Vztahuje se k životu každého křesťana, pokud následuje ži vot Kristův, platí ale stejně tak pro naše sociální závazky, a proto i pro náš způsob života, jakož i pro odpovídající rozhodnutí ohledně vlast nictví a užívání statků... Náš každodenní život jako i naše rozhodování v politice a hospo dářství musí být ovlivněny těmito danostmi. Stejným způsobem zod povědní činitelé národů a mezinárodních institucí, kteří jsou dokonce povinni klást do svých programů skutečný lidský rozměr vždy na prv ní místo, nesmějí zapomínat na to, aby dávali přednost jevu rostoucí chudoby. Počty chudých bohužel neustále rostou, místo aby se snižo valy, a to nejen v méně rozvinutých, ale také, což je stejně tak skandál ní, i ve více rozvinutých zemích."18 Není zde těžké rozeznat základní směřování teologie osvoboze ní, ale rovněž i změněný postoj církve, která se dnes obrací ke všem lidem. Papežové i biskupové (a přirozeně také teologové) zaujímali stále častěji stanovisko i k problému míru a odzbrojení (např. Jan XXIII. ve své encyklice „Pacem in terris" z r. 1963, Pavel VI. ve své řeči k plénu Spojených národů 4. října 1965 a i Jan Pavel II. ze stejného místa 2. října 1979). Neúnavné jsou i napo menutí k ochraně nenarozeného života. Tématem papežské en cykliky „Mulieris dignitatem" se stala i důstojnost ženy, třebaže praxe je ještě velmi vzdálená pokynu biskupské synody: „Zeny se mají bez jakékoli diskriminace zúčastňovat i konzultací a vy pracování rozhodnutí o životě církve." 1 9
5.
VYHLÍDKY
Budoucnost není tématem pro psaní dějin. Taje na druhé straně jen dalším pokračováním dějin a toho, co prožíváme v součas nosti. Aniž bychom mohli blíže popsat ono „jak", lze tváří v tvář současným vývojům předpovědět významné změny: Proces demokratizace, jenž se prosadil v Sovětském svazu za Michaila Gorbačova a který přesáhl do socialistických zemí, dal
241
církvím svobodu a netušené pole působnosti. V příštích deseti letích se ukáže, jak dalece společnost, dosud označovaná za ate istickou, založí svůj nový řád na křesťanském myšlení a najde v něm jednotu. Úsilí křesťanů o mír, boj proti hladu a chudobě, ochrana životního prostředí může s pomocí ekumenického hnu tí získat větší politickou váhu. Zvyšuje se počet i význam křesťanů třetího světa. Jsou patr ny snahy o vlastní teologii (Afrika), nebo jsou již velmi výraz né (Latinská Amerika). Evropské rysy v tváři církve se začínají vytrácet. Klesající počet kněží a řeholníků vede - i když by se měl ten to trend měnit - k novému rozdělení úloh v církvi. V důsledku rostoucí kompetence laiků i v teologických otázkách je požado vána nutně jejich spolupráce, jejich spolurozhodování v záleži tostech státu vede nutně k analogickým požadavkům v církvi. Emancipace ženy vyžaduje, aby na ni byly v církvi přenášeny nové úkoly. Princip „Communio" mezi Římem a místními církvemi si žá dá další úpravy, zvláště co se týče obsazování biskupských stol ců a dozoru nad teologickými fakultami. Biskupové si přejí ví ce kolegiality a úcty k jejich samostatnosti ze strany římské kurie. Moderní vývoj dává očekávat, že víra se stane osobním způ sobem života, pramenícího z uvědomělejšího rozhodnutí. Místo toho aby bez otázek pokračoval v daných tradičních formách, se křesťan bude muset uhájit proti přesile jinak smýšlejícího okol ního světa. Právě tím ale sám prožije sílu víry a stane se alterna tivou pro druhé.
242
O R I E N T A Č N Í DATA
kolem 30 smrt Ježíše na kříži kolem 32 Pavlovo obrácení 64 Po požáru Říma obvinil Nero křesťany ze žhářství. Mezi popravenými Petr a Pavel. 70 Židovské povstání proti římské nadvládě skončilo doby tím Jeruzaléma Titem a zničením Chrámu. 70-100 Sepsání evangelií podle Marka, Matouše, Lukáše a Jana. kolem 112 Plinius, místodržící v Bithýnii (Malá Asie) se dotazuje cí saře Traiana, zda má popravovat křesťany, před 200 Muratoriho zlomek podává seznam novozákonních spi sů (chybí jen list Židům, Jakubův list a oba Petrovy listy). Novozákonní kánon je v podstatě uzavřen. 248 Řím slaví 1000 let od svého založení 250 Pronásledování křesťanů císařem Deciem v celé říši (249-251). 284-305 Císař Dioklecián podniká rozsáhlou reorganizaci státu. Křesťané mají být násilím přinuceni (od r. 303) k uznání císařova kultu. 313 Konstantin vydává po vítězství nad svým soupeřem Maxentiem edikt, povolující a zrovnoprávňující křesťanství. kolem 320 Pachomius zakládá v Dolním Egyptě první mnišskou ko munitu. Později (od r. 347) i ženské kláštery. V této době žije také Antonín, „otec eremitů". Po 70 letech poustevnického života umírá Antonín ve věku 105 let.
325 K urovnání sporu kolem Ariova učení svolává císař Konstantin biskupy do Niceje (1. ekumenický koncil). Ve vyznání (symbolům) je - proti Ariovi- definována rovnost podstat Otce a Syna. kolem 340 Wulfila, vysvěcený v Konstantinopoli za biskupa Gótů, přeložil Písmo svaté do gótštiny a vytvořil pro to vlastní znaky. 381 Koncil v Konstantinopoli (2. ekumenický) zopakoval
243
385 387
391 394 410
429
431
odsouzení arianismu. Prohlášení o Duchu svatém, že „vy chází z Otce". Řekové to později interpretovali, že vychá zí „z Otce skrze Syna", Západ ale „z Otce i Syna" (poz ději jeden z hlavních sporů mezi katolickou a ortodoxní církví). Je uznána přednost římského biskupa před konstantinopolským a ostatními patriarchy. (až asi 406) Jeroným přeložil bibli do latiny (Vulgáta). Augustin, narozen 354 v Tagaste v severní Africe (na vý chodní hranici dnešního Alžírska), pokřtěn milánským bi skupem Ambrožem, nejvýznamnější starokřesťanský teo log latinského západu (1430). Císař Theodosius vydává zákaz pohanských kultů (konec pohanství ve veřejném životě). Poslední olympijské hry ve starověku. Západní Gótové (Alarich) dobyli a vyplenili Řím. Jejich tažení končí v jižní Francii a severním Španělsku (Toloská západogótská říše 418-507, hlavní město Toulouse). Pod Geiserichovým vedením táhli Vandalové ze Španěl ska do severní Afriky (429-534 vandalská říše v Africe). Při obležení Hippa zemřel 430 Augustin, biskup tohoto města. Koncil v Efesu (3. ekumenický) odsoudil konstantinopolského patriarchu Nestoria (od 428), který upíral Marii ti tul „Bohorodička" (Theotókos). Odsouzení pelagianismu. Pelagius, irský (skotský?) asketa, učil v 1. 3 8 4 - 4 1 0 v Římě, že lid ská vůle má plnou svobodu k dobrému a zlému, tedy že není osla bena dědičným hříchem.
od 432 Misie Irska působením sv. Patrika. 440-461 Papež Lev I. Veliký. Jeho osobnost v sobě spojovala kněžskou zbožnost, teologické znalosti a politickou mou drost. Zajistil na Západě primát římského biskupa, na kte rý si výslovně činil nárok. 451 Koncil v Chalcedonu (4. ekumenický). Byly zde rozhodnu ty teologické spory o vztah lidské a božské přirozenosti v Kristu: v Ježíši Kristu, v jedné osobě existují dvě přiroze nosti „nesmíšené, neproměnné, nerozdělené a neodlišené". Attilova porážka na Katalaunských polích (u Troyes) zastavila dal
ší pronikání Hunů.
244
476 Poslední západořímský císař Romulus Augustulus sesa zen Germánem Odoakrem (konec západořímské říše). 493 Východní Gót Theodorich obsazuje z pověření východořímského císaře Itálii jako ochránce proti Odoakrovi. Jeho vláda (493-526) znamená pro Itálii konečně dobu míru. 494 Ve svém dopise císaři Anastasiovi I. mluví papež Gelasius o dvou mocích, které vládnou světem, posvěcená au torita kněží (auctoritas sacrata pontificum) a královská moc (regalis potestas). Toto pojetí se později vyvinulo do středověké teorie dvou mečů (viz 1302). 486 n. 498 Křest franckého krále Chlodvíka po jeho vítězství nad Alamany remešským biskupem Remigiem. Dobré vztahy Franků s římskou církví jako předpoklad pozdějšího svaz ku mezi církví a Francií (Karel Veliký). 507-511 Západní Gótové ve Španělsku. 516 Burgundové přestupují od arianismu ke katolické víře 527 -565 Justinián I. Za jeho vlády získal východní Řím zpět roz sáhlá území v Itálii, severní Africe a Španělsku. 534
Justinián pověřil svého ministra Triboniana sepsáním platné
ho římského práva (od 12. století označení Corpus iuris civilis) a vytvořil tak předpoklad pro rozšíření římského práva do středově ku.
529 Benedikt z Nursie, nar. kolem 480, založil klášter Monte Cassino (v polovině cesty mezi Římem a Neapolí). Je ho pravidla jsou základem rozvíjejícího se řádu benedik tinů. V temže roce dal Justinián uzavřít platónskou Akademii v Athénách (mnozí v tom viděli symbolický konec pohanského starověku).
540 f Dionysius Exiguus (Skyth), od 500 mnichem v Římě. Navrhl jako první počítání času od Kristova narození, které vypočítal na rok 753 od založení Říma. Jeho počítá ní se používá na Západě od poloviny 8. století. 553 2. konstantinopolský koncil (5. ekumenický) odsoudil bludné učení Theodora z Mopsvestie, Theodora z Cyru a Ibase z Edessy o Kristu („Tři kapitoly"). 568-774 Říše Langobardů v Itálii, hlavní město Pavie. Mezi 6 0 0 - 7 0 0 pozvolna opustili Langobardi arianismus a pře šli ke katolickému vyznání.
245
kolem 570 Mohamed se narodil Mekce (1632) kolem 580 t Cassiodorus. Dlouhodobý ministr Theodoricha (507-526) založil v Kalábrii klášter Vivarium, pro jehož mnichy je další vzdělávání v teologii a světských vědách výslovně závazné. Studium a opisování převzaly násled ně i další kláštery; staly se tak hlavním zprostředkovate lem antického myšlení. 590-604 Řehoř I. Veliký, první mnich na papežském trůně (popr vé použil pro sebe označení „Servus servorum Dei" - slu žebník služebníků Božích). Dosáhl odchodu Langobardů od Říma (593, zprostředkoval mír s Byzancí [599]). Od něj vyšel rozhodující popud k pokřestění Anglosasů. od 592 Iroskotští mniši přicestovali a konali misie v západní Ev ropě. Kolumbán Mladší (=Columbanus, 1615) založil klášter Luxeuil ve Vogézách, později Bobbio v severní Itálii. Jeho žák Havel položil základy kláštera St. Gallen (Švýcarsko). 596 Založení arcibiskupství Canterbury. 601-636 Biskup Isidor Sevillský, ve Španělsku nejvlivnější v té době. Sepsal dvacetisvazkovou encyklopedii, v níž se po koušel o shrnutí veškerého světského a duchovního vědě ní (tzv. „Etymologiae" nebo „Origines"). 622 Odchodem Mohameda (kolem 570-632) a jeho stoupen ců z Mekky (hidžra) do Jathribu (Medina) začíná doba is lámu (počáteční rok islámského datování). 630 Všechny arabské kmeny uznávají Mohameda za vůdce. 634 Omar zakládá teokratickou arabskou říši, jejíž kalif je jako nástupce proroka „Otec věřících". 635 Dobytí Damašku vítězstvím nad Peršany. 637 Dobytí Jeruzaléma a Antiochie. 639-641 Dobytí Egypta. 640-644 Dobytí Persie. do 650 Velké části Afriky přičleněny k arabské říši. 674-678 Konstantinopol se ubránila čtyřnásobnému pokusu arab ské flotily o jeho dobytí. Východ Evropy tak zůstal Arabům uzav řen. 680-681 3. konstantinopolský koncil (6. ekumenický), tzv. Trul-
246
lanům (podle kopulového sálu císařského paláce, kde se koncil konal). Odsoudil monotheletismus a monenergismus (podle nich je v osobě Krista jenom jedna boholidská vůle resp. energie). Již zemřelý papež Honorius I. (625-638) byl údajně zatížen klatbou, protože prý nadr žoval monotheletismu. od 690 Působení Anglosasa Wilibrorda mezi Frísy (695 biskup utrechtský). V jeho díle pokračoval Bonifác (viz 719). 711 Po vítězství u Jerez de la Frontera pronikli Arabové až k Pyrenejím. 732
Vítězství Franka Karla Velikého u Toursu a Poitiers zabránila
Arabům proniknout do Galie.
719 Řehoř II. pověřil Bonifáce (*673 Wessex v jižní Anglii) misiemi u Germánů na východ od Rýna. 723
Bonifác porazil v Geismaru (Hessensko) posvátný dub Thó-
rův, aby dokázal bezmocnost germánských bohů. 742-747
Na více synodách vznikl pod Bonifácovým vedením
francký církevní řád, následně vyhlášený jako říšský zákon. 754
Pohanští Frísové zavraždili Bonifáce i s 52 druhy. Dostal poz
ději titul „Apoštol Německa".
724 Založení kláštera Reichenau na stejnojmenném ostrově v Bodamském jezeře Pirminem (mnich a biskup). 735 t Beda Venerabilis, mnich v klášteře Jarrow v Anglii. Podobně jako Isidor Sevillský (viz 601) sepisuje tehdejší vědění: traktáty o astronomii a matematice, komentáře k Písmu svatému, homilie, především však dějiny anglo saské církve. Ve středověku platil za významnou teologic kou autoritu. 754
Papež Štěpán II. odcestoval z obavy před Langobardy do Quierzy v Galii, kde uzavřel s Pipinem smlouvu o ochra ně. Papež pomazal v St. Denis (u Paříže) Pipina a jeho sy ny Karla (Velikého) a Karlmana na krále a udělil jim čest ný titul „Patricius Romanorum", který dosud patřil ravennskému exarchovi. Papežovi bylo přislíbeno navrá cení území obsazených Langobardy (Pipinovo obdaro vání). 756 dostal papež území ravennského exarchátu: tak vznikl církevní stát. Z této doby pochází tzv. Konstantinova donace, falsum, které se
247
vynořilo kolem poloviny 9. století a bylo až do 15. st. považováno za pravé. Jeho posláním je zaručit právní nárok papežův na území exarchátu: císař Konstantin (1337) měl papeži Silvestrovi ( | 3 3 5 ) předat vládu nad Ř í m e m a západní polovinou říše.
772-785
Války Karla Velikého se Sasy. Po jejich vynuceném křtu 777 následovalo Widukindovo povstání, které Karel po trestal popravou asi 4500 Sasů u Verdenu (782). Widukind se nechal pokřtít 785 - tím skončil jeho marný odpor.
787 2. nicejský koncil (7. ekumenický) se vyslovil v boji o obrazy (od 730) pro zachování ikon: odlišilo se uctívá ní od zbožňování, které patří pouze Bohu. 800 Při vánoční bohoslužbě byl ve svatopetrské bazilice francký král Karel nečekaně korunován papežem Lvem III. na římského císaře (Augustus et Imperator Romanorum). Stal se tak ochráncem západního křesťanstva. 826 Harald Klak, dánský král, se dal se 400 šlechtici v Mohuči pokřtít. V jeho doprovodu se vydal Ansgar, mnich z Corvey, do Dánska, kde hlásal (a ve Švédsku) víru. 843 Verdunskou smlouvou byla francká říše rozdělena mezi Lothara I. (Itálie, Burgundsko, rýnské oblasti), Ludvíka Němce (východní Franky) a Karla Holého (západní Fran ky). mezi 847 a 852 vznikly pseudoisidorské dekretálie. Neznámý autor Isidorius Mercator - možná arcibiskup Isidor Sevilský (f636) - předstírá sestavení církevního práva a používá k tomu skutečné prameny i falsa. Jeho cílem bylo proká zat přednostní postavení papeže proti králům a biskupům. Až do 15. století byly považovány za pravé a posílily vý znamně papežský primát, od 860 Bratři Cyril a Metoděj na misiích u Slovanů. Jejich pře klad Písma do slovanského jazyka, pro nějž vypracovali glagolskou abecedu, a úvod do slovanské liturgie měly velký význam pro rozvoj slovanského křesťanství. 864 Bulharský kníže Boris se dal pokřtít a přinutil svůj lid k přijetí křesťanství. Církevně podléhal Konstantinopoli. 867 Papež Mikuláš I. odmítl schválit nového konstantinopolského patriarchu Fotia (jeho předchůdce byl k odchodu
248
přinucen) a dal jej na synodě sesadit a exkomunikovat (začátek Fotiova schizmatu). 869-870
Synoda pod vedení papežského legáta (4. konstantinopol-
ský koncil, 8. ekumenický) exkomunikoval Fotia a jeho stoupence. 877 n. 878
Díky císařově přízni je Fotios novým patriarchou a ne
chává na nové synodě prohlásit koncil z 869 za neplatný. K odcho du jej přinutil až následující císař Lev VI. r.886.
po 877 t Johannes Scotus Eriugena. Ir, představený dvorní ško ly Karla Holého, rozvinul v pěti knihách „De divisione naturae" (O rozdělení přírody) první filosoficko - teolo gický systém středověku, orientuje se na Augustina a novoplatonské řecké myslitele. 904-932 Papežové upadli do plné závislosti na římských šlechtic kých rodinách. Vražda - prostředek, kterým odklízeli svo je konkurenty i papežové - ukončila život Lva V, vzdo ropapeže Christofora, Jana X. a Jana XI. od 906 Útoky Uhrů. 944
Útok Uhrů na Sasko odrazil Jindřich I. nad Unstrutou.
955
Vítězství Oty I. na Lešském poli u Augsburgu - konec uher
ských nájezdů.
909 Založení kláštera v Čluny vévodou Vilémem Akvitánským bylo výchozím bodem hluboké reformy církve (za čátkem 12. století podléhalo Čluny již 1200 opatství). Reformním centrem se stal také klášter Gorze v Lotrinsku, založe ný biskupem Adalbertem Métským 9 3 3 .
936-973 Ota I. Veliký. Povýšil biskupy na říšská knížata (až do 1803 trvalo toto spojení duchovní a politické moci v úřa dě říšského biskupa). 962
Císařská korunovace Oty v svatopetrské bazilice Janem XII.
Oto potvrdil Pipinovo a Karlovo obdarování, na druhé straně měl napříště každý papež složit před svým dosazením přísahu věrnosti (tzv. „Pactum Ottonianum").
968 Po přijetí křesťanství knížetem Měškem (966) vzniklo v Poznani první polské biskupství. Ve stejném roce bylo založeno Otou I. kvůli misiím u Slovanů arcibiskupství magdeburské. 973 Z iniciativy českého knížete Boleslava II. vzniká v Praze biskupství.
249
993 Poprvé se koná při kanonizaci biskupa Ulricha Augsbur ského (f973) papežem plánované svatořečení (obecně rozhodují biskupové nebo provinciální synoda o úctě sva tých na svém území). 995 Donucováním zavádí norský král Olaf Trygvasson křes ťanství ve své zemi. 1000 Papež Silvestr II. posílá korunu Štěpánovi (*kolem 969), který je korunován v Ostřihomi jako první uherský král. (11038, od 1083 uctíván jako světec). 1007 Založeno biskupství v Bambergu Jindřichem II. kvůli misiím u Slovanů, od 1031 Rozpadem říše Umajjovců (Kordovský chalifát) začalo ve Španělsku znovudobývání Araby obsazeného území (reconquista skončila 1492 dobytím Granady). 1040 Zaveden Boží mír (treuga Dei) v jižní Francii: omezoval boje šlechty jen na určité dny v týdnu). 1046 Král Jindřich III. sesadil na synodě v Sutri a v Římě tři soupeřící papeže (Řehoře VI., Silvestra III., Benedik ta IX.). Novým papežem se stal Klement II. (bamberský biskup Suidger), díky němuž získalo reformní clunyjské hnutí vliv v Římě. 1054
16. července položil vyslanec papeže Lva IX. na oltář Hagia Sofia exkomunikační bulu proti konstantinopolskému patriarchovi Michalu Kerulariovi. Vzájemnou exkomuni kací vznikla od Říma oddělená ortodoxní církev. (1965 sňaly obě strany ze sebe klatbu, aniž by se však znovu spojily v jednu církev.)
1059 K zajištění svobody církve odňal papež Mikuláš II. voleb ním dekretem císaři a šlechtě vliv na obsazování nejvyššího úřadu, od nynějška směli volit papeže pouze kardinálové. Po první diskusi v 9. stol. o přítomnosti Krista ve svátosti oltářní rozhodla římská synoda proti Berengarovi z Toursu, že chléb a víno se stávají skrze proměnění (transsubstanciaci) Tělem a Krví Kristo
vou (2. spor o Večeři).
1066 Vítězstvím Viléma Dobyvatele v bitvě u Hastingsu se Anglie dostala pod normanskou vládu. 1076 Na zákaz laické investitury reagoval Jindřich IV. sesaze ním Řehoře VII., který odpověděl císaři klatbou.
250
1077
Pokáním v Canosse dosáhl Jindřich zrušení exkomunikace.
Spor s papežem o investituru však v příštím roce vzplál znovu. 1122
Wormský konkordát
mezi Jindřichem V. a Kalištěm
II.
ukončil boj o investituru: král se vzdal investitury prstenem a ber lou, před s v ý m svěcením dostávali svobodně svěcení biskupové v N ě m e c k u léno (odepřel-li král předání žezla, nemohlo následovat biskupské svěcení).
1084 Bruno Kolínský (*kolem 1033 v Kolíně, později kněz a profesor teologie v Remeši) odešel se šesti druhy do horského údolí Cartusia u Grenoblů. Jejich sídlo „La Chartreuse" se stalo mateřským klášterem kartuziánů. 1093 Anselm, nar. 1033/34 v Aostě, opat v Bec (Normandie), stal se canterburským arcibiskupem. Je považován za otce scholastiky ( t i 109). 1096 1. křížová výprava. Účastníci jsou hlavně francouzští, normanští a flanderští rytíři. 15. července 1099 dobyli Je ruzalém a zřídili tam království jeruzalémské pod vládou Gottfrieda z Bouillonu. 1098 Robert z Molesme, benediktinský opat v diecézi Langres, založil s myšlenkou návratu k původní přísnosti re formní klášter na samotě v Citeaux (lat. Cistercium). To byl počátek cisterciáckého řádu, který pak dosáhl za Ber narda z Clairvaux (* 1091) vážnosti a rozšíření (při jeho smrti měl řád na 350 klášterů). 1113 Z bratrstva sv. Jana, které se v Jeruzalému věnovalo nej prve péči o nemocné a pak také ozbrojenému boji proti nevěřícím, vznikl řád johanitů. Hlavním sídlem řádu se později stala Malta (1530-1798), podle níž se také nazý vali maltézští rytíři. 1120 V údolí Prémontré u Laonu založil Norbert z Xanten (* kolem 1082, od 1115 kněz a potulný kazatel) kontemplativní asketicky klášter. R. 1126 byli premonstráti po tvrzeni Honoriem II. jako řád. 1119
O s m rytířů z Francie, mezi nimi H u g o z Payens, se spojilo
k ochraně poutníků do Jeruzaléma. Podle jejich sídla na (domnělém) místě Jeruzalémského chrámu se jejich společenství o z n a č o v a l o ja
ko řád templářů.
1123 1. lateránský koncil (9. ekumenický) vyžadoval např.
251
dodržování Božího míru, zostřil zákaz simonie a zaručil křižákům plnomocné odpustky (odpuštění časných trestů za hříchy). 1139 2. lateránský koncil (10. ekumenický) prohlásil poté, co byli 1130 vzhledem k neshodě kardinálů zvoleni dva pa pežové Inocenc II. a Anaklet II., všechna svěcení a opat ření Anakléta, který mezitím zemřel, za neplatná. Ohledně celibátu stanovil 7. kánon koncilových rozhodnutí, že od nynějška jsou manželství kleriků (od podjáhnů) a mnichů neplatná (nejenom jako dosud nepovolená). 1139 Hrabství Porto, samostatné od 1094, se vyhlásilo za králov ství (Alfons I.). K uznání Portugalska papežem došlo o 40 let poz ději.
od 1140 Nástup katarů, především v jižní Francii. 1142 Umírá Abelard. Jeho vědecké metody se staly vzorem pro scholastiku. Narodil se 1079 v Palais u Nantes. Po studiu teologie učil v Paříži dialektiku a teologii. Jeho láska k Heloise vzbudila odpor jejího strýce, pařížského kanovníka Fulberta, který svoji neteř přinutil ke vstupu do kláštera. Abélard se stal mnichem v Saint Denis.
1147-1149 Bernard z Clairvaux vyzývá po dobytí Edessy Seldžuky k nové křížové výpravě, která neměla úspěch. 1150 Založena pařížská universita. Kolem 1150 zakládá Hildegarda (*1098 v Bermersheimu [?]) na Rupertově hoře u Bingen ženský klášter podle řehole sv. Benedikta. Její zapojení do reforem, její mystické zážitky, její teologické a pří rodovědné spisy z ní učinily jednu z nejváženějších žen své doby.
1152-1192 Fridrich I. Barbarossa 1156 Na hoře Karmel v Palestině vzniklo poustevnické spole čenství. Jejich přísnou řeholi schválil 1226 Honorius II. 1238 přesídlili karmetitáni před islámskou hrozbou do Evropy. 1158 Umírá Gratián, mnich a učitel v Boloni (* kolem 1100). Jeho sbírka platného církevního práva (Decretum Gratiani) vytvořilo základ církevního práva jako vědeckého od větví. 1160 Umírá Petr Lombardus, učitel v pařížské kapitulní škole,
252
1170
1176
1179
1187
od 1159 biskup tohoto města. Jeho „Čtyři knihy sentencí" byly až do 16. st. nedostižnou knihou pro náboženská cvi čení. Tomáš Becket, 1155-1162 kancléř Jindřicha II. v Anglii, zavražděn v katedrále královými rytíři. Odporoval omeze ní duchovní pravomoci. Král se 1174 na jeho hrobě kál. Lyonský kupec Petr Valdes se zřekl majetku a kázal chu dobu a následování Krista, kritizoval také brzy hříchy klé ru. 1184 byli dáni „valdenští" do klatby. 3. lateránský koncil (11. ekumenický) stanovil, aby za bránil budoucímu rozdělení, že papeže musí zvolit dvou třetinová většina kardinálů. Sultán Saladin dobyl Jeruzalém - podnět pro 3. křížovou výpravu pod vedením císaře Fridricha Barbarossy. 1191 Přes smrt Barbarossy dobyli křižáci pevnost Akra a uzavřeli se Saladinem příměří. Křesťanským poutníkům bylo dovoleno na vštívit svatá místa v Jeruzalémě.
1190 Z bratrstva pečujícího o nemocné během obléhání Akko nu vznikl německý řád, který se změnil 1198 v řád němec kých rytířů. 1198-1216 Inocenc III. V 37 letech papežem, dosáhl obratnou politi kou lenní závislosti několika evropských panovníků (Sicí lie, Anglie, Aragonu, Portugalska, Dánska, Polska, Čech, Uher). Jeho pontifikát je považován za vrchol papežské moci. 1202 Inocenc III. vyzval k nové křížové výpravě, která skonči la v Konstantinopoli. Křižáci si vynutili po dobytí Konstantinopole připojení řecké církve k latinské. Byzantincům byl vnucen za císaře Balduin I. 1261 Obnovení řecké vlády v Konstantinopoli Michaelem VIII. Palaeologem. Konec latinského císařství. 1208 František z Assisi, nar. 1181 (nebo 1182) v Assisi jako syn obchodníka s látkami, zvolil podle evangelia (Mt 10) ži vot v největší chudobě jako potulný kazatel. Připojili se k němu druhové. 1212 Klára (Sciffi) a její sestra Anežka z Assisi se rozhodly ke stejnému životu v chudobě (od 1253 řád klarisek). 1223 Honorius III. schvaluje františkánskou řeholi.
253
1226 František, od 1224 stigmatizován, umírá 3. října v Porciunkuli po složení „Písně bratru Slunci" (svatořečen 1228). 1209 Inocenc III. vyzývá po zavraždění papežského legáta ke křížové výpravě proti katarům (albigenským, podle města Albi, centra hnutí). Do 1229 je většina „kacířů" zničena. 1212-1250 Fridrich II., král Německa a Sicílie (císařská korunovace 1220). 1215 4. lateránský koncil (12. ekumenický), s účastí 400 bis kupů a 800 opatů chápán jako „ekumenický" ^zahrnují cí celý svět). Reformní ustanovení se týkala mnohých ob lastí církevního života. 1216
Společenství kolem Dominika (nar. 1170 v Caleruega v Kastílii) potvrdil Honorius III. jako kazatelský řád (OP = Ordo praedicatorum). Když Dominik 6. srpna 1221 zemřel, tvořili dominikáni již 8 pro vincií s 60 kláštery.
kolem 1220 Ženy, které nebyly přijaty do přeplněných klášterů, se rozhodly ke společnému životu bez řádových slibů. Bekyně (Beginnen, pravděpodobně podle oděvu šedé barvy [bigio]) se rychle rozšířily ve Francii a v Německu, od 1230 Pařížská universita se stala centrem scholastiky. Ve 13. století zde učili Alexandr z Halsu (kolem 1185-1245), Albertus Magnus (kolem 1200-1280), Bonaventura (1221-1274), Duns Scotus (kolem 1256-1308). Od 1256
učil v Paříži i dominikán Tomáš Akvinský. Teologii
představil a promyslel tak přesvědčivě, že od 1278 měli všichni do minikáni povinnost zabývat se Tomášovým učením, které doporučo val ještě 1 9 2 3 Pius XI. za měřítko teologie.
1231 Papežové převzali Řehořem IX. vyšetřování kacířů (inkvizici) od biskupů a svěřili ji dominikánům. 1245 1. lyonský koncil (13. ekumenický) byl ve znamení napě tí mezi císařem a papežem. Inocenc IV. dosáhl slavnostní ho odsouzení Fridricha II., kterého sesadil za porušení přísahy, rušení míru a podezření z hereze. 1260 Mnich Jáchym z Fiore (1130-1202) vypočítal začátek tře tího věku a tím i konce časů. To vedlo v Itálii k (prvnímu) vystoupení flagelantů. Druhá vlna táhla Evropou v polo vině 14. století.
254
1268 Popravou Konradina, vnuka Fridricha II., v Neapoli Kar lem z Anjou skončilo štaufské království a moc císaře v Itálii. 1271-1295 Cesta Benátčana Marka Pola do Číny, kde získal důvěru císaře. Vznik prvních misijních obcí. 1291 Dobytí Akkonu, poslední významné pevnosti křesťanů, muslimy ukončilo období křížových výprav. 1294 Poustevník Pietro del Murrone, zvolený kvůli pověsti sva tosti od kardinálů papežem jako Celestin V, se necítil do statečně vybaven pro tento úřad a po pěti měsících dobro volně odstoupil. 1302 Bulou „Unam sanctam" vyhlásil Bonifác VIII., že papež je i nositelem nejvyšší moci na zemi. Králové jsou podle toho Kristovým náměstkem pověřeni vést podle jeho po kynů svůj meč. 1309 Klement V. se dal přemluvit k přeložení svého sídla do Avignonu. On i jeho nástupci tak upadli do plné závislos ti na francouzských králích (tzv. babylónské zajetí církve 1309-1377). 1311-1312 Koncil ve Vienne (15. ekumenický). Předmětem jednání byla obvinění proti řádu templářů, vměšování světské mo ci do záležitostí církve, problém exempce (biskupové si stěžovali na velký počet klášterů, které nepodléhali jim, ale přímo papeži). 1312 Bohatství a vliv templářů (viz 1119) přiměly Filipa IV. k požadavku na jejich zrušení, kterému papež Klement V. podlehl. 1326 Marsilius z Padovy (* kolem 1275/80, t 1342/43) ve svém sporném spisu „Defensor pacis" (Obránce míru) aplikuje demokratické představy na vnitrocírkevní zříze ní. Za nejvyšší orgán církve má platit universální koncil, na němž musí být zastoupeni i laici, ne jenom hierarchie (počátek tzv. konciliarismu). 1327
Umírá Mistr Eckhart. Nar. 1260 v Hochheimu u Gothy, vstup do kláštera dominikánů, od 1311 učitel teologie v Paříži, Štrasburku, Kolíně. Je s Johannem Taulerem (ko lem 1300-1361) a Heinrichem Seuse (kolem 1295-1366) vynikajícím zástupcem německé mystiky.
255
1339-1453 Stoletá válka mezi Anglií a Francií. 1348-1352 Morová epidemie v Evropě, jíž padla např. v Německu za oběť asi třetina obyvatel. Oživení poutí flagelantů (viz 1260). V Alsasku a v Rakousku byly pobity tisíce Židů kvůli podezření, že otrávili studny. 1349 Umírá Vilém Ockham (nar. kolem 1285 u Londýna, fran tiškán). Jeho učení, že mimo rozum nejsou obecné pojmy reálné, ovlivnila jako nominalismus další vývoj filosofic kého myšlení. kolem 1350 Studium antické literatury vede v Itálii k epoše humanis mu - vědecko-duchovní stránky renesance (Petrarca 1304-1347, Poggio 1380-1459, L. Valla 1406/07-1457). 1373 Umírá Brigita Švédská (* 1303). Po smrti šlechtického manžela zakládá ve Vadstenu 1346 řád brigitinek (nebo také vykupitelský řád). Od 1350 v Římě, díky svému asketickému životu, viděním a zjevením získala úctu svého okolí (svatořečena 1391). 1377
S Řehořem XI. se vrací sídlo papeže z Avignonu zpět do Říma.
1378
Nejednotnost kardinálů vedla k dvojí volbě: Urban VI. (uznaný Německem, střední a severní Itálií, Flandry a Anglií) a Klement VII. (Francií, jižní Itálií, Sicílií). Vel ké západní schizma trvalo 37 let. kolem 1380 Mystik a kazatel pokání Gerhard Groote (1340 - 1384) byl iniciátorem „Devotio moderna" (hnutí zbožnosti, sta vící do centra vnitřní lásku ke Kristu (známé skrze Imitatio Christi [Následování Krista] od Tomáše Kempenského [1379/80-1471]). 1384 Umírá Jan Viklef (nar. kolem 1328 v Anglii, profesor te ologie v Oxfordu). Přeložil bibli do angličtiny. Jeho pře svědčení, že může platit jen to, co je v bibli, jej přivedlo k odmítnutí papežství a hierarchie. 1391 Pronásledování Židů v Kastilii, Aragonu a Katalánii (čas to jen volba mezi křtem a smrtí), rovněž násilné obracení Maurů. 1409 Koncilu v Pise se nepodařilo ukončit rozdělení církve. Odstoupit a uznat nově zvoleného Alexandra V. nechtěl ani Benedikt XIII. ani Řehoř XII.
256
1414-1418 Kostnický koncil (16. ekumenický). Zvolením Martina V. skončilo „velké schizma". Odsouzení Viklefova (viz 1384) a Husova učení (nar. kolem 1370). Hus přes ochranný glejt císaře Zikmunda uvězněn a upálen. 1429 Johanka z Arku, „Panna orleánská", přivedla po několika vítězstvích nad Angličany Karla VII. ke korunovaci v Re meši. 1431
V dalším průběhu války padla Johanka do rukou Angliča nů a byla upálena jako kacířka (1920 svatořečena). 1431 Basilejský koncil (17. ekumenický) chtěl rozhodnout o důležitých reformách. Protože se stavěl nad papeže, po koušel se ho Evžen IV. nejprve zrušit, přes protest menši ny pak dosáhl jeho přeložení do Ferrary (1437). 1439
Po sjednocení s přítomnými zástupci řecké ortodoxní círk
ve byla slavnostně vyhlášena unie. (Pro nedostatek podpory ze strany řeckého kléru unie po dobytí Konstantinopole Turky 1 4 5 3 zanikla.)
1438 Francouzské Národní shromáždění zveřejňuje svémocně řadu reformních dekretů basilejského koncilu, omezují cích práva papeže. „Pragmatická sankce z Bourges" se stala základem galikanismu (francouzské národní církve). 1448 Vídeňským konkordátem dosáhl Fridrich III. s Mikulá šem V. dohody o papežském právu obsazovat místa v Ně mecku (platné do 1803). kolem 1450 Johann Gutenberg vyvinul v Mohuči knihtisk litými ko vovými literami. 1453 Konstantinopol, ponechaná bez pomoci Západu, dobyta Turky. V následujícím období se stala novým církevním centrem ortodoxních křestanů Moskva („Třetí Řím"). 1467 Sjednocením Kastilie a Aragonu sňatkem Isabely a Ferdi nanda se Španělsko zařadilo mezi evropské velmoci. 1484-1492 Inocenc VIII. Svatební slavnosti jeho nemanželských dě tí ve Vatikánu. Úpadek mravů italských renesančních kní žat zachvátil kardinály a papežský dvůr. Bulou „Summis affectibus" vytvořil Inocenc základ pro čarodějnické pro cesy. 1492-1503
Vrchol intrik, chtivosti moci a nevázanosti za Alexan
dra VI.
257
1492 Při hledání západní cesty do Indie objevil Kryštof Kolum bus Ameriku. D o b y t í m maurského granadského království se dostalo celé Španěl sko pod křesťanskou vládu.
1498 Kritika Alexandra VI. dominikánem Girolamo Savonarolou vedlo k Savonarolově popravě (upálení) ve Florencii. 5-1517 5. lateránský koncil (18. ekumenický) nedosáhl jednoty ohledně reforem. 1517 Martin Luther uveřejnil 31. října ve Wittenbergu svých 95 tezí. 1483 Martin Luther se narodil jako syn horníka v Eislebenu ( 1 0 . listopadu). 1505 Luther vstupuje do augustiniánského kláštera v Erfurtu ( 1 5 0 7 kněžské svěcení, 1512 promován doktorem teologie, převze tí profesury ve Wittenbergu, 1520 vydání základních reformačních spisů). 1521
Lutherova exkomunikace na říšském sněmu ve Wormsu. Po
útěku na Wartburg se věnuje překladu bible do němčiny. 1525
manželství s dřívější cisterciáckou Kateřinou z Bory. Inten
zivní literární prací v následujících letech se Luther snaží uchránit reformaci před chybným vývojem a nalézt nové formy života círk ve (mše, církevní zpěv, katechismus aj.). 1546 Martin Luther umírá v Eislebenu (18. února).
1519 Zvolením Karla V. za císaře se spojuje habsburské, bur gundské a španělské dědictví v jedné ruce. 1522 Povzbuzen Martinem Lutherem zavádí Zwingli (1484-1531) v Curychu církevní reformy. 1536 Třetí centrum reformace vzniká po Wittenbergu (Luther) a Curychu (Zwingli) v Ženevě (Kalvín, 1509-1564). 1524 Selské povstání na mnoha místech Německa, způsobené hospodářskou a sociální nespravedlností, bylo knížaty brutálně potlačeno (tzv. „selské války"). 1530 Na říšském sněmu v Augsburgu předkládají protestante memorandum o svém pojetí víry, sepsané Filipem Melanchtonem (Augsburská konfese). 1534 Když papež odmítl anglickému králi zrušit manželství s Kateřinou Aragonskou, přinutil Jindřich VIII. anglický klérus, aby ho uznal za nejvyšší hlavu anglické církve (Suprematsakt).
258
1536 Umírá Erasmus Rotterdamský, nej významnější humanista tehdejší doby (nar. 1466 u Rotterdamu). 1540 Pavel III. potvrzuje společenství Ignáce z Loyoly (1491-1556) jako jezuitský řád. 1552
Umírá František Xaverský (nar. 1506 u Pamplony ve Špa
nělsku), jezuita. Jemu vděčí církev za zapuštění kořenů v Indii, v Ja ponsku a Srí Laňce (Cejlon).
1543 Umírá Mikuláš Koperník (nar. 1473 v Toruni). Jeho uče ní, že středem našeho planetárního systému není Země, ale Slunce, je symbolem počátku nové doby. 1545-1563 Tridentský koncil (19. ekumenický). Zabýval se všemi tématy nadhozenými Lutherem (nauka o ospravedlnění, prameny víry, učení o dědičném hříchu, svátosti), upravil úřední povinnosti biskupů a v z d ě l á n í kněží. 1555 Augsburský náboženský mír ustanovil, že v budoucnu ur čují konfesi (katolickou nebo protestantskou) svého úze mí knížata. 1556 Abdikace Karla V. Císařská hodnost přešla na jeho bratra Ferdinanda I. Š p a n ě l s k o , B u r g u n d s k o a Nizozemí dostal
jeho syn Filip II. od 1560 Protireformace vykazuje v ý s l e d k y : Bavorsko, Báden-Bádensko, Š t ý r s k o jsou opět katolické, Kolín zůstává i přes přestup biskupa von Truchsesse k protestantismu. 1562-1598 Spojení protestantismu se zájmy stavů vede ve Francii ke konfliktu s korunou (hugenotské války). 1572
24. srpna bartolomějská noc. Královna Kateřina využila pří
tomnosti četných hugenotů v Paříži k povraždění tisíců hugenotů, včetně jejich vůdce Colignyho. 1598
Nantský edikt zaručoval hugenotům omezenou náboženskou
svobodu (zrušeno 1685).
1582 Terezie z Avily (* 1515). Mystickou zkušenost spojila s praktickou energií a lidským poznáním. Od 1562 založi la řadu reformovaných karmelitánských klášterů. Spolu s Kateřinou Sienskou dostala (1970) jako jediná žena titul „doctor ecclesiae" (učitel církve). 1588 Porážka španělské flotily (Armády) udělala z Anglie prv ní námořní velmoc, od 1609 Jezuitské misie shromažďují se souhlasem španělské vlá-
259
dy asi 150 000 Indiánů v oblasti La Plata (Paraguay) do vlastních, bílým nepřístupných sídlišť (redukce existovaly po 150 let). 1609 Angličanka Marie Wardová (t 1645) zakládá společenství šlechtických žen, z něhož vznikla 1703 kongregace ang lických panen. 1610 Františka de Chantal zakládá s podporou Františka Saleského (1567-1622) řád Navštívení Panny Marie (salesiánky). 1618-1648 Třicetiletá válka. 1620 Angličtí puritáni - Otcové poutníci - plují na lodi Mayflower do Severní Ameriky. 1622 Pro koordinaci misií zřídil Řehoř XV. Kongregaci pro ší ření víry (Congregatio de propaganda fide), jíž byly pod řízeny všechny misie. 1633 Galileo Galilei (1564-1642) odvolal pod hrozbou muče ní svoje učení o pohybu Země kolem Slunce. 1638 Umírá Cornelius Jansenius, profesor teologie na univerzi tě v Lovani, naposled biskup v Yprách. O jeho pojetí pů sobnosti Boží milosti se přela celá Francie, od 1660
Ludvík XIV. potírá z politických důvodů jansenismus,
odsouzený I n o c e n c e m X. (1653). 1709 zrušen kláštera Port Royal.
1642 Umírá kardinál Richelieu (* 1585 v Paříži). Po svém jme nování prvním ministrem Ludvíka XIII. (1642) měl vý znamný vliv na francouzskou politiku. 1643-1715 Francie pod vládou Ludvíka XIV. Rozkvět absolutismu. 1650 Umírá René Descartes (* 1596). Metodické pochybování jako východisko myšlení přivedlo k epoše racionalismu, který vedl k ostrému rozdělení rozumu a zjevení, víry a vědění. 1664 V cisterciáckém klášteře La Trappe v Normandii založil Jean Le Bouthilier de Rance řád trapistů. 1668 Vincentem z Pauly založené společenství žen bylo potvr zeno Klementem IX. jako kongregace Milosrdných sester (vincentky). 1675 Dílo Filipa Jakoba Spenera „Pia desideria" bylo popudem pro pietismus v německém luterství. Ve stejném směru působil v Halle August Hermann Francké.
260
1683 Neúspěšné obléhání Vídně Turky. 1688 Sesazením Stuartoven („slavná revoluce" - Glorious Revolution) ztroskotal poslední pokus navrátit Anglii katolicizmu. 1699 Karlovický mír ukončil turecké ohrožení v Evropě. 1701-1714 Válka o španělské dědictví. mezi 1710-1750 V Anglii se rozvinul v návaznosti na Thomase Hobbese (1588-1679) a Johna Locka (1632-1704) deismus: uznávání Boha - tvůrce, který však po stvoření vesmíru na něj dále nepůsobí. Deismus brzy zachvátil Francii (Voltair) a podpořil v Německu racionalismus (Kant). 1717 Čtyři stavební hutě kostela sv. Pavla v Londýně se spoji ly do jedné velké lóže svobodných zednářů k rozvíjení humanity a bratrství. Rychlé rozšíření lóží na pevninu. 1722 Kolem hraběte Zinzendorfa (1700-1760) se shromáždila - v duchu pietismu - ochranovská jednota (Herrnhuter Briidergemeinschaft), která zakládala vlastní sídla a 1732 vyslala misionáře do západní Indie a Grónska. 1738
V Anglii vzniklo - v kontaktu s ochranovskou jednotou -
probuzenecké hnutí metodistů, založené bratry Johnem a Charlesem Wesleyovými ( 1 7 0 3 - 1 7 9 1 a 1 7 0 7 - 1 7 8 8 ) .
1732 Alfons z Liguori (* 1696 u Neapole, +1787) založil pro pastoraci a cvičení mládeže řád redemptoristů (potvrzen 1749 Benediktem XIV). od 1780 N o v ý řád se rozšířil především díky Klementu Maria Hofbauerovi v jižním Německu, Rakousku a Polsku.
1740-1780 V Rakousku zasáhly reformy císařovny Marie Terezie hluboko do života církve (zavedení daní pro klérus, státní dohled nad správou církevního majetku, státní cenzura knih aj.). 1740-1786
Vláda Fridricha II. Velikého v Prusku.
1750-1780 Ve Francii se projevuje myšlenka osvícenství ve velkole pé encyklopedii věd, vydané Diderotem (1713-1784) a ďAlembertem (1717-1783) K tomuto okruhu patřil ta ké Voltaire (1694-1778), který se jako stoupenec deismu postavil vášnivě proti každému pozitivnímu náboženství a proti katolické církvi. 1755 1. listopadu zničilo silné zemětřesení Lisabon (30 000 mrtvých).
261
1756-1763 Sedmiletá válka. 1762 V „Contract sociál" (Společenské smlouvě) zakládá Rousseau (1712-1778) demokratický stát. Myšlenky tvo ří základ revolučních teorií 1789. 1773 Na nátlak bourbonských dvorů ruší Klement XIV. řád je zuitů (obnoven 1814). 1776 13 severoamerických států vyhlašuje nezávislost na brit ské koruně. 1780-1790 Církevní úpravy Josefa II. zacházející až do nejmenších detailů, mají silný vliv na Bavorsko, Wurttembersko a Bádensko. 1789 Pád Baštily 14. července byl symbolem výbuchu Fran couzské revoluce. 2 6 . srpna 1793
vyhlášení lidských a občanských práv.
2 1 . ledna: poprava Ludvíka XVI.
od 1797
1800-1823 Pius VII.
Napoleon přebírá politickou moc.
1801 Uzavření konkordátu mezi Napoleonem a Svatým stol cem: zaručení výkonu svobodného kultu pro církev, ze strany církve resignace na její statky, zabavené za revo luce. 1803 Usnesení Říšské deputace přineslo odškodnění němec kým knížatům za ztráty na levém břehu Rýna ve prospěch Francie zabavením téměř všech církevních statků (sekula rizace). Zemřel Johann Gottfried Herder (* 1744), spisovatel, filosof a evan gelický teolog. Dal podstatné podněty pro filosofii jazyka. Jeho filosofie dějin je poznamenána myšlenkami šířícího se humanismu.
1804 Hlasováním lidu se dal Napoleon zvolit císařem Francouzů. Zemřel Immanuel Kant (* v Královci [Konigsbergl). Jeho „Kritika čistého rozumu" ( 1 7 8 1 ) , která chtěla odkrýt nezrušitelné hranice lid ského poznání, otřásla středověkými důkazy Boha.
1806 Po Napoleonově ultimatu složil císař František II. římsko-německou císařskou korunu - konec Svaté říše římské národa německého. 1815 Po Napoleonově porážce u Waterloo (18. června) nastolil vídeňský kongres znovu předrevoluční pořádky včetně církevního státu, nezrušil ale sekularizaci.
262
Četné konkordáty stavěly nové základy vztahů mezi církví a státem: Francie, Bavorsko a Piemont-Sardinie 1817, Neapol 1818, Cirkumskripční bula pro kongresové Polsko 1818, Prusko a jihoněmecké státy 1821.
1823-1829 Lev XII. 1829 Anglickým katolíkům je zaručena plná občanská rovno právnost a tím i přístup ke státním úřadům, od 1830 Náboženská probuzenecká hnutí především v anglické oblasti. 1830 Presbyterián Edward Irwing zakládá v Londýně apoštolskou katolickou církev (irvingiáni), od níž se 1907 odštěpila v Německu novoapoštolská církev. Farmář William Miller ( U S A , t 1849) hlásá blízký konec světa na 1844. Jeho stoupenci, adventisté, zůstávají i po termínu jako církev ní společnost, roztříštěná do více skupin. (Nejvýznamnější jsou „ad ventisté sedmého dne".) V U S A se utváří po objevení „Knihy Mormon" (1830) Josephem Smithem ( 1 8 0 5 - 1 8 4 4 ) mormonská církev s centrem v Salt Lake City.
1831-1846 Řehoř XVI. 1832 Požadavek některých teologů (Lammenais, Lacordaire, Montalembert) na politickou svobodu pro všechny náro dy a na oddělení církve od státu byl odsouzen encyklikou „Mirari vos" (1830 červencová revoluce ve Francii!). 1834 Umírá Fridrich Schleiermacher (* 1768 ve Vratislavi). Je ho pojetí náboženství jako „bezprostředního pocitu napro sté nezávislosti na nekonečnu" má velký vliv na další vý voj protestantské teologie. 1837-1838 Kolínský církevní spor. Ve sporu o vzdělávání dětí ve smíšených manželstvích dala pruská vláda uvěznit kolín ského arcibiskupa von Droste-Vischering, musela ale pak po všeobecných protestech ustoupit. 1846-1878 Pius IX. 1848 Únorová revoluce ve Francii. Březnová revoluce v Ně mecku dosáhla svolání všeněmeckého parlamentu (shro máždění v kostele sv. Pavla). 14. března: zavedení ústavy v církevním státě neutlumilo národní hnutí (zavraždění papežského ministerského předsedy R o s s i h o 24. listopadu). Papež se uchýlil do Gaety, než francouzské oddíly obno vily pořádek.
263
Říjen:
první sjezd německých katolíků (Katholikentag) v Mohuči.
Zemřel Johann Joseph (von) Górres (* 1776 v Koblenci), vedoucí zástupce německého katolicismu. Naléhavost dělnické otázky. Karel Marx a Bedřich Engels vydali Komunistický manifest.
1853 Umírá Johann Sebastian Drey (* 1777), zakladatel spolu s Johannem Baptistou Hirscherem (1788-1865) a Johannem Adamem Mohlerem (1796-1838) katolické tiibinské školy: nová syntéza křesťanských základních dogmat s ohledem na historicko-kritické bádání a Hegelovu dia lektiku. Ve stejné době se kolem Ferdinanda Christiana Baura ( 1 7 9 2 - 1860) seskupuje evangelická tiibinská škola, která v návaznosti na Hege lovu filosofii kriticky promýšlí N o v ý zákon a dějiny církve a dog mat.
1854 Pius IX. vyhlašuje za dogma Neposkvrněné početí Panny Marie. 1855 Umírá Sóren Kierkegaard (* 1813 v Kodani). Se stravují cí intenzitou a v rozporu se zemskou církví se pokouší o existenčně filosofickou reflexi víry. 1858 Zjevení Matky Boží Bernadettě Soubirousové (1844-1879) učinilo z Lourd největší poutní místo Fran cie. 1859 Don Bosco (1815-1888) zakládá k výchově mládeže řád saleziánů. Umírá Jan Maria Vianney, po čtyřiceti letech kněžské služby v Arsu (u Lyonu).
1864 Pius IX. vydává soupis 80 hlavních omylů doby, tzv. Syl labus (errorum). Ve s v é knize „ D i e Arbeiterfrage und das Christentum" (Dělnická otázka a křesťanství) zdůrazňuje m o h u č s k ý biskup Ketteler ( 1 8 1 1 - 1 8 7 7 ) , že dělnický problém je řešitelný pouze novou organi zací společnosti, která nesmí být ani liberální ani totalitní. Jeho myš lenky posloužily jako základ pro rozvíjející se katolické sociální učení.
1865 Umírá Adolf Kolping (* 1813), z jehož iniciativy se rozší řily v Německu, Rakousku a Švýcarsku tovaryšské spolky.
264
1869-1870 1. vatikánský koncil (20. ekumenický) chtěl odstranit omyly doby, zvláště racionalismus. Na návrh mnoha bis kupů (380 z 774) byla také definována papežská neomyl nost. Koncil byl 20. 10. 1870 přerušen na neurčito kvůli obsazení Říma Piemonťany. 1871 B y l o vyloučeno z církve několik německých profesorů teo logie pod vedením Ignáce Dollingera z Mnichova, kteří neuznali ne omylnost papeže. „Starokatolíci" ustavili vlastní církev.
1871 Po obsazení církevního státu byl Řím prohlášen za hlavní město italského království, papeži byl ponechán jen Vati kán. Protest kurie ponechával „římskou otázku" v trvalém napětí s italskou vládou až do 1929. 1874
Papež zakazuje italským katolíků účast na politických vol
bách (dekret „Non expedit"). 1871
Protikatolická opatření pruského ministerského předsedy
von Bismarcka zahájila „Kulturkampf (do 1878). 1871
18. leden: po vítězství nad Francií je ve Versailles prohlášen
Vilém I. za císaře znovuobnovené N ě m e c k é říše.
1872 Charles Russel (f 1916) zakládá v USA „Společnost váž ných badatelů bible" (Svědkové Jehovovi). 1878-1903 Lev XIII. od 1879 Ve Francii začínají proticírkevní opatření třetí republiky. 1905
Parlament rozhodl o oddělení církve od státu.
1881 Kněz František Jordán (1848-1918) zakládá v Římě Spo lečnost Božského Spasitele (Salvatoriáni) k šíření víry slovem a písmem (od 1888 také salvatoriánky). Umírá Johann Heinrich Wichern (* 1808). Od 1833 se věnoval zmírňování bídy ve velkoměstech, chápané jako „vnitřní misie" (u spolukřesťanů). Z jeho iniciativy vznikla mužská diakonie.
1890 Umírá John Henry Newman (* 1801 v Londýně) Po své konverzi 1845 studoval teologii, 1879 jmenován Lvem XIII. kardinálem. Jeho teologické a literární práce a jeho milá osobnost podstatně přispěly k lepšímu obrazu katoli cismu v Anglii. 1891 Encyklikou „Rerum novarum" navrhl Lev XIII. sociálně politický koncept řešení dělnické otázky v průmyslových státech.
265
1903-1914 Pius X. (Giussepe Sarto, * 1835 v Riese v severní Itálii, od 1893 patriarcha Benátek). 1907 Encyklikou „Pascendi dominici gregis" z 8. září vystoupil Pius X. proti modernismu, který chápal dogmata jako do bově a citově podmíněné symboly za nimi ležící nedosa žitelné pravdy. 1911
Portugalsko ohlásilo po vyhlášení republiky (říjen 1910) oddělení církve od státu. Vztahy s Římem byly 1913 zce la přerušeny.
1913 Albert Schweitzer (1875-1965) začíná svoji lékařskou činnost v Lambaréne (Střední Afrika). 1914 28. července : Začátek 1. světové války. 3. září: boloňský arcibiskup kardinál G i a c o m o della Chiesa, (* 1854 v Janově) zvolen papežem jako Benedikt XV. 1917 1. září: mírové poselství papeže k válčícím mocnostem zůs talo bez odezvy. 1917 říjen: v Rusku přebírají moc bolševici pod Leninovým vede ním ( V Ř S R ) . Kvčten-říjen: zjevení Matky Boží dětským pastýřům ve Fatimě (Portugalsko), která se stala největším poutním místem Evropy. Papež oznamuje vydání Codexu Iuris Canonici, n o v ě zpracovaného církevního práva, ohlášené Piem X. 1904.
1918
11. listopadu: konec válečných operací příměřím v Compiégne. (9. listopadu Německo prohlášeno za republiku). 1919
2 8 . června: mírová smlouva ve Versailles.
1919 Ústava výmarské republiky (11. srpna) staví stát nad kon fese, jimž zaručuje svobodný výkon náboženství. Vyučo vání náboženství je řádným vyučovacím předmětem. J e d notlivosti upravují konkordáty s německými zeměmi. 1924
2 4 . března: konkordát s Bavorskem.
1929
14. června: konkordát s Pruskem
1932
12. října : konkordát s Bádenskem.
1922 6. února zvolen Pius XI. (Achille Ratti, * 1857 v Desiu u Monzy, od 1921 arcibiskup Milána a kardinál). 2 3 . prosince:
encyklikou „Ubi arcano" upravuje Pius XI. Katolic
ké akce (spolupráce laiků při hlásání evangelia). Po pádu z e m s k é vlády ( 1 9 1 8 ) se evangelické z e m s k é církve Ně mecka
spojují
pod jedinou
společnou
zastřešující
„ N ě m e c k é h o e v a n g e l i c k é h o církevního svazu".
266
organizaci
1925 První Konference světových církví pro praktické křesťan ství ve Stockholmu (druhé setkání 1927 v Lausanne). 1938
V návaznosti na Konferenci světových církví v Oxfordu
( 1 9 3 7 ) je zřízena Ekumenická rada církví (ERC) se sídlem v Že nevě.
1928 Založení tajného sdružení Opus Dei ve Španělsku. Tato katolická organisace složená z kněží a laiků získala hlubo ký vliv v politickém a hospodářském životě Španělska. 1929 Lateránskými dohodami mezi Vatikánem a Mussoliniho režimem je odstraněna „římská otázka", neřešená od ob sazení církevního státu. Papež dostal plnou suverenitu nad Vatikánem, sám pak uznal Řím za hlavní město Itálie. V konkordátu, spojeném s lateránskými dohodami, bylo deklarováno katolické náboženství za státní vyznání. 1932 Pomocí „Glaubensbewegung Deutsche Christen" (Hnutí víry německých křesťanů) se nacisté pokoušeli získat evangelickou církev pro cíle NSDAP. 1933
Z e m s k é církve se dohodly na ústavě německé evangelické
církve.
1933 Adolf Hitler je 30. ledna jmenován od říšského preziden ta Hindenburga říšským kancléřem. 20. července:
konkordát mezi národnčsocialistickým režimem
a Svatým stolcem zaručoval církvi plnou svobodu v jejích vnitřních záležitostech. Biskupové byli zavázáni k přísaze věrnosti státu, du chovní a řeholníci se vzdali členství ve stranách a stranické politic ké činnosti jakéhokoli druhu. Září:
Martin Niemoller vyzývá k založení Pfarrernotbundes (Nou
zový svaz kněží) proti Německým křesťanům, kteří chtějí převzít „árijské paragrafy". 1934
Církev vyznavačská (Bekennende Kirche), zformovaná pod
vlivem Karla Bartha, předložila na synodě v Barmen svoje zásady.
1937 Pius XI. se vší rozhodností odsuzuje kvůli pronásledová ní církve nacistické rasové učení a státní totalitarismus (encyklika „Mit brennender Sorge") V temže roce odsu zuje komunismus encyklikou „Divini redemptoris". 1938 Církve neprotestovaly proti antižidovským výtržnostem při „křišťálové noci" z 9. na 10. listopadu. 1939 Pius XII. (Eugenio Pacelli, * 1876 v Římě, kardinál od 1930) přebírá 2. března nejvyšší úřad v církvi.
267
1. září
Ú t o k e m na Polsko rozpoutává Hitler 2. světovou válku.
1941 Proti programu eutanazie ostře protestují katolický biskup hrabě von Galen a evangelický biskup Wurm. Akce byla nadále za stavena. 1942 20. ledna: na konferenci ve Wannsee pro příslušné zástupce S S , stranické funkcionáře a říšské ministry bylo rozhodnuto o ko nečném řešení „židovské otázky" (tj. vyhlazení Židů). 1944
Po nezdařeném atentátu na Hitlera četná zatýkání a popravy
i lidí, kteří jen projevili nesouhlas s vládnoucí diktaturou. Mj. ze mřeli Dietrich Bonhoeffer (9. dubna 1945) a jezuita Alfred Delp (2. února 1945).
1945 879. květen: bezpodmínečná kapitulace německé branné moci. Srpen: použití atomových bomb (6. srpna Hirošima, 9. srpna Na gasaki) otevřelo netušené možnosti ničení). Od 1954 vodíkové bom by, které mají výbušnou sílu 2 5 0 0 bomb použitých v Hirošimě nebo 50 miliónů tun běžných trhavin.
1948
14. května vyhlášení izraelského stát. Po téměř 2500 le tech má židovský národ zase svoji vlast. 13. července: dohodou základního řádu v Eisenachu vzniká Ně mecká evangelická církev (Evangelische Kirche Deutschlands. EKD). 2 3 . srpna
V Amsterodamu se schází ke svému ustavujícímu zase
dání Ekumenická rada církví.
1949 Rozdělením Německa vzniká Německá spolková republi ka (zákon z 24. května) a Německá demokratická repub lika (DDR, 7. října). 1950 Pius XII. vyhlašuje dogma o tělesném nanebevzetí Panny Marie. 1950-1953 Korejská válka. 1958 28. října - 3. června 1963: Jan XXIII. (* 1881 v Sotto il Monte u Bergama, benátský patriarcha od 1953). 1960 Při kurii je zřízen Sekretariát pro jednotu křesťanů pod ve dením kardinála Bey. 1961 Jan XXIII. věnuje po Lvu XIII.(„Rerum novarum") a Piu XI. („Quadragesimo anno") sociálním otázkám en cykliku „Mater et magistra". 1963 11. září: encyklikou „Pacem in terris" chce papež udržet svě tový mír (kubánská krize!).
268
1962 11. října: zahájení 2. vatikánského koncilu (21. ekume nický). Po čtyřech zasedacích periodách končí 8. prosin ce 1965. 1963 21. června - 6. srpna 1978: Pavel VI. (* 1897 v Concesio u Brescie, od 1954 arcibiskup milánský). 1964-1973 Válka ve Vietnamu. 1965 7. prosince: návštěva Pavla VI. v Jeruzalémě a setkání s konstantinopolským patriarchou Athenagorem (v lednu 1964): oba ze sebe ve stejnou hodinu vzájemně snímají klatbu z roku 1054. 13. června 2 2 . října
umírá Martin Buber (* 1878). umírá Paul Tillich (* 1886).
1966 5. října Pavel VI. vyzývá před Valným shromážděním OSN v New Yorku k udržení světového míru všemi pro středky. 1967 30. ledna: rozhovor papeže s předsedou prezídia Nejvyššího sovětu Podgorným ve Vatikánu je znamením změny klimatu. 3 1 . ledna
umírá Otto Dibelius (* 1880, 1 9 4 9 - 1 9 6 1 předseda N ě
meckých evangelických církví).
1968 Pavel VI. vydává encykliku „Humanae vitae" k otázce kontroly porodnosti, která vyvolala silnou vnitrocírkevní diskusi. 4. dubna: 1. října:
v Memfisu zavražděn M. L. King (* 1929). umírá Romano Guardini (* 1885).
10. prosince
umírá Karl Barth (* 1886).
1973 Leuenberská konkordie, jejímž cílem bylo vytvořit cír kevní společenství na evropské úrovni mezi luterskou, re formovanou a unijní církví (jedná se o Evangelische Kirche der Union, založená 1817 - pozn. překl.). 1975 Pavel VI. ruší dosavadní předpisy o cenzuře knih. 1976 30. června: umírá Rudolf Bultmann (* 1884). 1978 26. srpna: vedení církve přebírá jako Jan Pavel I. kardinál Albino Luciani (* 1912 ve Forno di Canale u Belluna, od 1969 patriarcha benátský). O několik týdnů později umí rá na srdeční infarkt 28. září. 16. října: ke všeobecnému překvapení je zvolen za papeže - po 4 5 6 letech - Neital: krakovský kardinál Karol Wojtyla z Polska, kte-
269
rý volí j m é n o Jan Pavel II. (* 18. května 1920 ve Wadowicích u Kra kova).
1979 17. října: Nobelovu cenu míru dostává Matka Tereza. 15. prosince: kongregace pro nauku víry odnímá profesoru dog matiky Hansi Kungovi (Tubingen) církevní povolení učit.
1980 24. března: sansalvadorský arcibiskup Romero (67), který se zasazoval za rolníky a pozemkovou reformu, byl za střelen u oltáře. 15.-19. listopadu: návštěva Jana Pavla II. v N ě m e c k u . Při setkání s E K D je d o m l u v e n o vytvoření společné komise pro vyjasnění roz dílů ve víře.
1981 20.-24. dubna: čtvrté setkání základních skupin (Basisgemeinde) Brazílie v Itaici (300 účastníků z 71 diecézí včet ně několika biskupů). 13. května: papež je na svatopetrském náměstí těžce zraněn vý střely z pistole. 14. září: Jan Pavel II. vyzdvihuje ve své sociální encyklice „Laborem exercens" důstojnost lidské práce a její přednost před kapitá lem. Listopad: kardinál Josef Ratzinger, od 1977 mnichovský arcibis kup, se stává v e d o u c í m papežské Kongregace pro víru (dřívější „Posvátné officium").
1982 leden: v Limě shromážděná „Komise pro víru a církevní zřízení" Ekumenické rady církví vydala ve spolupráci s katolickými teology „Prohlášení o souběhu křtu, eucha ristie a úřadu" (tzv. Limské dohody). 10. října: svatořečení polského františkánského kněze Maxmiliána Kolbeho, který v koncentračním táboře Osvětim nastoupil dobro volně na místo o t c e rodiny, odsouzeného k smrti (t 14. srpna 1941 ve věku 41 let).
1983 listopad: při 500. výročí narození Martina Luthera ocenil Jan Pavel II. hlubokou zbožnost tohoto reformátora. Také oznámil, že bude o 3. neděli adventní kázat v německém luteránském kostele v Římě při evangelické bohoslužbě. 27. listopadu:
v platnost vstoupilo nové církevní právo.
1984 18. února: podpis nového konkordátu (po Lateránských dohodách z 1929) mezi Itálií a Svatým stolcem.
270
6. března:
umírá Martin Niemóller (* 1892).
30. března: Červen: 16. října:
umírá Karl Rahner (* 1904).
Papež navštívil Ekumenickou radu církví v Ženevě. jihoafrický anglikánský biskup Tutu (Johannesburg) do
stal N o b e l o v u cenu míru jako jeden z nejlepších zástupců nenásilné ho boje proti apartheidu. 19. října:
v Polsku byl tajnou policií unesen a zavražděn kněz Jer-
zy Popieluszko ( 3 7 ) . Celosvětový rozruch přinutil vládu k procesu proti vrahům. 15. listopadu:
generální synoda anglikánské církve (Church of
England) se vyslovila pro připuštění žen ke kněžskému úřadu. 2 8 . prosince - 1. ledna:
sedmé setkání evropské mládeže spole
čenství v Taizé se tentokrát konalo v Kolíně nad Rýnem za účasti ví ce než 20 0 0 0 mladých lidí.
1985 24. června: sekretariát pro jednotu křesťanů vydal „Poky ny pro správné představování Židů a židovství v kázáních a katechezi katolické církve". Je potřeba si uvědomovat neustálou přítomnost židovského dědictví v katolické ví ře. 24. listopadu - 7. prosince: v Římě se sešla zvláštní biskupská sy noda k „Slavení, přezkoumání a požadování" II. vatikánského kon cilu (1965). Koncil je mnohými údajně jednostranně interpretován.
1986 22. března: Kongregace pro víru varuje v instrukci o „Křesťanské svobodě a osvobození" před vztahováním svobody a nesvobody na třídy v marxistickém duchu. (Teologu osvobození Leonardo Boffovi bylo v předcho zím roce uloženo mlčení.) V Cáchách 89. sjezd německých katolíků (Katholikentag). 27. října:
k vyzdvižení významu náboženství pro mír se papež zú
častnil v Assisi modliteb za mír.
1987
10. března: Kongregace pro víru odmítla ve své instrukci umělé oplodnění. 1 7 . - 2 1 . června: Červenec:
22. sjezd německých evangelíků v Hamburku.
Luterský světový svaz oslavil v Lundu (Švédsko) 4 0 .
let svého trvání (je v něm sjednoceno 104 církví s 55 milióny čle nů). 30. prosince: nová sociální encyklika „Solicitudo rei socialis" Ja na Pavla II. ( 2 0 let po encyklice „Populorum progressio" Pavla VI.) chápe „vývoj" c e l o s v ě t o v ě a chce ho skloubit se spravedlností.
271
1988 6. ledna: Interkomunio mezi starokatolíky a luterány je považováno za důležitý krok na cestě k jednotě církví. 2 6 . června:
Hans Urs von Balthasar (* 1905) umírá dva dny před
převzetím kardinálského klobouku. 30. června:
s v é m o c n ý m svěcením čtyř biskupů se tradicionalistic-
ký biskup Lefébvre odděluje od Říma. 30. září:
list papeže se věnuje důstojnosti ženy („Mulieris dignita-
tem"). Ženě je přiznána plná rovnoprávnost, ale odmítnuto kněžské svěcení.
1989 leden: 163 teologů z Německa, Rakouska, Nizozemí a Švýcarska uveřejňuje svůj protest proti římské praxi ob sazování biskupských stolců a kateder na katolických fa kultách (tzv. „Kolínské prohlášení"). 15. - 2 1 . května: evropské ekumenické shromáždění v Basileji (asi 7 0 0 delegátů, z toho polovina katolíků) se vyslovuje proti raso vé diskriminaci, hladu a chudobě ve třetím světě a proti devastaci přírody. 25. května - 1. června: 10. světová misijní konference ERC v San Antonio (Texas). Problém vyvstává v různém chápání misií. 16. listopadu: v San Salvadoru je zavražděno šest jezuitů nepoho dlných režimu a zastřeleny dvě ženy patřící ke stanici. 1. prosince: delší setkání Jana Pavla II. s Michailem Gorbačovem (od 1985 generálním tajemníkem K S S S ) v Římě.
1990 6.-12. března: „Světové shromáždění pro spravedlnost, mír a zachování stvoření ve světě" v Soulu (více než 300 církví, z Říma ale posláno jen 20 pozorovatelů), nesplni lo očekávání rozhodného slova ze strany křesťanů - ztros kotalo se na různých prioritách a rozdílných představách o řešení. 8. března: sté narozeniny nestora katolického sociálního učení Oswalda Nell-Breuninga. Do dubna:
Po odstranění komunistických režimů v loňském roce
jsou všechny diecéze v Československu a Rumunsku opět obsazeny.
272
PONTIFIKÁTY
l . s v . Petr
f64/67 (?)
31. sv. Eusebius
2. sv. Linus
6 4 - 7 9 (?)
32. sv. Miltiades
7 9 - 9 0 / 9 2 (?)
3 3 . sv. Silvestr I.
314-335
4. sv. Klement I.
90/92-101 (?)
34. sv. Marcus
336
5. sv. Evarist
9 9 / 1 0 1 - 1 0 7 (7)
35. sv. Julius I.
337-352
6. sv. Alexandr I.
1 0 7 - 1 1 6 (?)
3 6 . sv. Liberius
352-366
1 1 6 - 1 2 5 (?)
3 7 . sv. Damasus I.
(Melchiades)
3. sv. Anaklet (Anaklétos) I.
Felix II.
7. sv. Sixtus (Xystus)I.
308 [ 3 0 9 , 3 1 0 ] 310-314
3 5 5 - 3 5 8 (t 365) 366-384
1 2 5 - 1 3 8 (?)
Ursinus
366-367
1 3 8 - 1 4 2 (?)
38. sv. Siricius
384-399
10. sv. P i u s l .
142-154/155 (7)
39. sv. Anastasius I.
399-402
11. sv. Anicet
1 5 4 / 1 5 5 - 1 6 6 (7)
40. sv. Inocenc I.
402-417
12. sv. Soter
1 6 6 - 1 7 4 (?)
4 1 . sv. Zosimus
417-418
Eulalius
418-422
8. sv. Telesfor 9. sv. Hygin
13. sv. Eleuther
1 7 4 - 1 8 9 (?)
14. sv. Viktor I.
1 8 9 - 1 9 8 / 1 9 9 (?)
4 2 . sv. Bonifác I.
418-419
15. sv. Zefyrin
1 9 9 - 2 1 7 (?)
4 3 . sv. Celestin I.
422-432
16. sv. Kališti.
217-222
44. sv. Sixtus III.
432-440
217-235
4 5 . sv. Lev I. Veliký 4 4 0 - 4 6 1
17. sv. Urban I.
222-230
4 6 . sv. Hilarius
461-468
18. sv. Poncián
230-235
4 7 . sv. Simplicius
468-483
19. sv. Anterus
235-236
4 8 . sv. Felix II. (III.) 4 8 3 - 4 9 2
20. sv. Fabián
236-250
4 9 . sv. Gelasius I.
492-496
2 5 1 - 2 5 8 (?)
5 0 . Anastáz
496-498
253-254
5 1 . sv. Symmachus
498-514
2 3 . sv. Štěpán
254-257
Laurentius
498-506
24. sv. Sixtus II.
257-258
5 2 . sv. Hormisdas
514-523
25. sv. Dionysius
259/260-267/268
5 3 . sv. Jan I.
523-526
26. sv. Felix I.
268/269-273/274
54. sv. Felix III. ( I V . ) 5 2 6 - 5 3 0
sv. Hypolit
Novatian 22. sv. Lucius I.
27. sv. Eutychianus 2 7 4 / 2 7 5 - 2 8 2 / 2 8 3 28. sv. Caius
282/283-295/296
29. sv. Marcellinus
296-304
55. Bonifác II. Dioskur
530-532 530
56. Jan II. (Mercurius)
30. sv. Marcellus I. 3 0 7 - 3 0 8 (?)
273
533-535
57. sv. Agapet I.
535-536
5 8 . sv. Silverius
536-537
59. Vigilius
537-555
60. Pelagius I.
556-561
6 1 . Jan III.
561-574
62. Benedikt I.
575-579
63. Pelagius II.
579-590
93. sv. Pavel I. Konstantin II. Filip 7 6 8
64. sv. Řehoř I. Veliký
590-604
65. Sabinián
604-606
66. Bonifác III.
607
67. sv. Bonifác IV.
608-615
69. Bonifác V.
619-625 625-638
7 1 . Severinus
640
7 2 . Jan IV.
640-643
7 3 . Theodor I.
643-649
74. sv. Martin I.
649-653
75. sv. Evžen I.
654-657
76. sv. Vitalianus
657-672
77. Adeodatus II.
672-676
78. D o n u s
676-678
79. sv. Agatho
678-681
80. sv. Lev II.
682-683
8 1 . sv. Benedikt II.
684-685
82. Jan V.
685-687
8 3 . Konon
686-692
Theodor Paschalis
687-692 687-701
8 5 . Jan IV.
701-705
86. Jan VII.
705-707
87. Sisinnius
708
88. Konstantin I.
708-715
89. sv. Řehoř II.
715-731
9 1 . sv. Zachariáš Štěpán II. 92. Štěpán II. (III.)
741-752 752 752-757
772-795
96. sv. Lev III.
795-816
9 7 . Štěpán IV. (V.)
816-817
98. sv. Paschalis I.
817-824
99. Evžen II.
824-827
Jan
827 827-844. 844
102. Sergius II.
844-847
103. sv. Lev IV.
847-855
104. Benedikt III. Anastasius III.
855-858 855
105. sv. Mikuláš I.
858-867
106. Hadrián II.
867-872
107. Jan VIII.
872-882
108. Marinus I. (Martin II.) 109. sv. Hadrián III.
882-884 884-885
110. Štěpán V. (VI.)
885-891
lll.Formosus
891-896
112. Bonifác VI.
896
113. Štěpán VI. (VII.)
687
84. sv. Sergius I.
768-772
95. Hadrián I.
101. Řehoř IV.
615-618
70. Honorius I.
94. Štěpán III. (IV.)
100. Valentin
68. sv. Deusdedit (Adeodatus) I.
757-767 767-768
896-897
114. Romanus
897
115. T h e o d o r l I .
897
116. Jan IX.
898-900
117. Benedikt IV.
900-903
118. Lev V.
903
119. Christoforus
903-904
120. Sergius III.
904-911
121. Anastasius III.
911-913
122. Lando
913-914
123. Jan X.
914-928
124. Lev VI.
928
125. Štěpán VII. (VIII.)
929-931
126. Jan XI.
931-935
127. Lev VII.
936-939
274
128. Štěpán VIII. (IX.)
939-942
129. Marinus II. (Martin III.)
Albert
1118-1119
Řehoř VIII.
1118-1121
942-946
130. Agapet II.
946 - 9 5 5
131. Jan XII.
955-963
132. Lev VIII.
963-965
133. Benedikt V.
964
134. Jan VIII.
965-972
135. Benedikt VI.
973-974
Bonifác VII. (Franco)
162. Kalist II. 163. Honorius II. CelestinlI. 164. Inocenc II.
974
1102
lól.GelasiusII.
1119-1124 1124-1130 1124 1130-1143
Anaklet
1130-1138
Viktor IV.
1138
165. Celestin II.
1143-1144
136. Benedikt VII.
974-983
166. Lucius II.
1144-1145
137. Jan X I V
983-984
167. bl. Evžen III.
1145-1153
138. Bonifác VII.
984-985
168. Anastasius IV.
1153-1154
139. Jan XV.
985-996
169. Hadrián IV.
1154-1159
140. Řehoř V.
996-999
170. Alexandr III.
1159-1181
Jan XVI. 141. SilvestrlI. 142. Jan XVII.
997-998
Viktor IV.
1159-1164
999-1003
Paschalis III.
1164-1168
Kalist III.
1168-1178
1003
143. Jan XVIII.
1003/1004-1009
144. Sergius IV.
1009-1012
145. Benedikt VIII.
Inocenc III. 171. Lucius III.
1179-1180 1181-1185
1012-1024
172. Urban III.
1185-1187
1012
173. Řehoř VIII.
1187
146. Jan XIX.
1024-1032
174. K l e m e n t i n .
1187-1191
147. Benedikt IX.
1032-1045
175. Celestin III.
1191-1198
1045
176. Inocenc III.
1198-1216
148. Řehoř VI.
1045-1046
177. Honorius III.
1216-1227
149. Klement II.
1046-1047
178. Řehoř IX.
1227-1241
150. Damasus II.
1048
179. Celestin IV.
1241
151. sv. Lev IX.
1049-1054
180. Inocenc IV.
1243-1253
181. Alexandr IV.
1254-1261
Řehoř VI.
Silvestr III.
152. Viktorii.
1055-1057
153. Štěpán IX. (X.)
1057-1058
182. Urban IV.
154. Benedikt X.
1058-1059
183. Klement IV.
1265-1268
155. Mikuláš II.
1058-1061
184. bl. Řehoř X.
1271-1276
156. Alexandr II.
1261-1264
1061-1073
185. bl. Inocenc V.
1276
1061-1071/72
186. Hadrián V.
1276
157. sv. Řehoř VII.
1073-1085
187. Jan XXI.
1276-1277
158. bl. Viktor III.
1086-1087
188. Mikuláš III.
1277-1280
Honorius II.
159. bl. Urban II.
1088-1099
189. Martin IV.
1281-1285
160. Paschalis II.
1099-1118
190. Honorius IV.
1285-1287
1100-1102
191. Mikuláš IV.
1288-1292
Theoderich
275
192. sv. Celestin V.
1294
227. sv. Pius V.
193. Bonifác VIII.
1294-1303
228. Řehoř XIII.
1572-1585
194. bl. Benedikt XI.
1303-1304
229. Sixtus V.
1585-1590
195. Klement V.
1305-1314
2 3 0 . Urban VII.
1590
196. Jan XXII.
1316-1334
2 3 1 . Řehoř XIV.
1590-1591
1328-1330
232. Inocenc IX.
1591
Mikuláš V.
1566-1572
197. Benedikt XII.
1334-1342
233. Klement VIII.
1592-1605
198. Klement VI.
1342-1352
234. Lev XI.
1605
199. Inocenc VI.
1352-1362
235. Pavel V.
1605-1621
200. bl. Urban VI.
1362-1370
236. Řehoř XV.
1621-1623
201. Řehoř XI.
1370-1378
237. Urban VIII.
1623-1644
202. Urban VI.
1378-1389
238. Inocenc X.
1378-1394
239. Alexandr VII.
1655-1667
1389-1401
240. Klement IX.
1667-1669
1394-1423
241. Klement X.
1670-1676
204. Inocenc VII.
1404 - 1 4 0 6
242. bl. Inocenc XI.
1676-1689
205. Řehoř XII.
1406-1415
243. Alexandr VIII.
1689-1691
1409-1419
244. Inocenc XII.
1691-1700
207. Jan XXIII.
1410-1415
2 4 5 . Klement XI.
1700-1721
208. Martin V.
1417-1431
246. Inocenc XIII.
1721-1724
1423-1429
247. Benedikt XIII.
1724 - 1 7 3 0
Klement VII. 203. Bonifác IX. Benedikt XIII.
206. Alexandr V.
Klement VIII. 209. Evžen IV.
1644-1655
1431-1447
248. Klement XII.
1730-1740
1439-1449
249. Benedikt X I V
1740-1758
2 1 0 . Mikuláš V.
1447-1455
250. Klement XIII.
1758-1769
211. Kalist III.
1455-1458
2 5 1 . Klement X I V
1769-1774
212. Pius II.
1458-1464
252. Pius VI.
1775-1799
213. Pavel II.
1464-1471
2 5 3 . Pius VII.
1800-1823
214. Sixtus IV.
1471-1484
254. Lev XII.
1823-1829
215. Inocenc VIII.
1484-1492
255. Pius VIII.
1829-1830
216. Alexandr VI.
1492-1503
256. Řehoř XVI.
1831-1846
217. Pius III.
1503
257. Pius IX.
1846-1878
218. Julius II.
1503-1513
258. Lev XIII.
1878-1903
Felix V.
219. Lev X.
1513-1521
259. sv. Pius X.
1903-1914
220. Hadrián VI.
1522-1523
260. Benedikt XV.
1914-1922
2 2 1 . Klement VII.
1523-1534
261. Pius XI.
1922-1939
222. Pavel III.
1534-1549
262. Pius XII.
1939-1958
2 2 3 . Julius III.
1550-1555
2 6 3 . Jan XXIII.
1958-1963
2 2 4 . Marcellus II.
1555
264. Pavel VI.
1963-1978
2 2 5 . Pavel IV.
1555-1559
2 6 5 . Jan Pavel I.
1978
226. Pius IV.
1559-1565
266. Jan Pavel II.
1978-
276
REJSTŘÍK
Poukazy na časovou tabulku data k orientaci jsou tištěny kurzívou.
Abelard, Petr 108, 109, 252 Absolutismus 169, 176, 182, 260 Adalbert Kolínský 70 Adveniat 238 Adventisté 263 Akkon 97, 98, 253, 255 Alamanové 60,245 Alarich 61, 64 Albert Magdeburský 103 Albertus Magnus 108, 254 Albigenští 101,254 Albrecht Braniborský 129 Albrecht V. Bavorský 156 Alexandr III. 100,102 Alexandr V. 114,256 Alexandr VI. 119, 122, 257 Alexandr Haleský 108, 254 Alexandrie 37, 57, 91 Alexios, císař 95 Alfarabi 106 Alfons z Liguori 202, 261 Alžběta I. 159 Alžběta Durynská 121 Ambrož 26,29,51,58,244 Ammianus 28 Anachoreti 45, 50 Anastasius, císař 82, 245 Angela z Foligna 109 Anglické panny 144, 260 Anglikáni 159,212,237,277
Anselm z Canterbury 107, 251 Ansgar 68, 70, 248 Antiochie 26, 37n, 40, 52, 91, 95, 97, 246 Antonín 47,243 Apologie 20 Apoštolově 17, 52 Ariáni, arianismus 35,57,61, 63, 80 Árijský paragraf 226 Aristoteles 34, 106n, 161, 166 Arius 30,31,36,.245 Arnold z Brescie lOln Ars, farář arský (J. M. Vianney) 264 Askeze 46, 48, 50 Assumptionisté 203 Atanáš Alexandrijský 29, 37, 47 Athenagoras 233,269 Atila 74,244 Augsburský náboženský mír 133, 141, 154, 258n, Augustin 26, 51, 61, 106, 177, 244 Augustin, opat 65n Augustiniáni poustevníci 104, 143 Augustiniánská řehole 104 Averroes 106 Avicenna 106 Avignon 98, 113n, 119, 256
290
Avitus z Vienne
63
Babylonské zajetí 255 Bacon, Roger 108, 160, 163 Bádensko 219 Balduin z Boulogne 94, 95 Balthasar, Hans Urs von 272 Bamberk 250 Barmenská synoda 226, 228, 267 Barnabité 144 Barth, Karl 226, 267, 269 Bartolomějská noc 157,259 Basilejský koncil 116,257 Basilius I. 91 Baur, Ferdinand Chr. 264 Bavorsko 67, 81, 172 Bea, kardinál 235, 268 Beda 65,247 Bekyně 103n, 254 Belisar 62,74 Benedikt V. 78, Benedikt XIII. 114n, 213,256 Benedikt XIV. 152,267, Benedikt XV. 206n, 217n, 220, 266 Benedikt z Nursie 50, 51, 245 Benediktini 50, 202, 245 Benediktinská řehole 80 Beneficia 115 Berengar z Toursu 250 Bern 138 Bernadetta Soubirousová 264 Bernhard z Clairvaux 104, 106, 109, 257 Bertram, kardinál 229 Bethmann-Hollweg 208 Bible 99, 124, 127n, 142, 179, 239 Biskupové 26, 54, 78, 155, 159, 185n, 190, 192, 199, 215, 249 Biskupové, jmenování 219,234
Biskupové, volba, viz také Investitura Bismarck 198n, 265 Bobbio 67,246 Bodelschwingh, von 226 Boff, Leonardo 239, 277 Bogomilové 100 Boj o investituru 82n, 250 Boleynová, Anna 158 Bologna 107 Bolševismus 228 Bonaventura 108n, 121, 254 Bonhoeffer, Dietrich 228, 268 Bonifác 67, 79, 247 Bonifác VIII. 83,112,255 Borgia, Césare 118 Boris, bulharský král 69, 248 Bosco, Don 203, 264 Bossuet 163 Boží království 13n Boží mír 250 Boží přátelé 110 Brémy 68, 155 Brigita Švédská 109,113,256 Bruno Kolínský 257 Buber, Martin 269 Bulhaři 68 Bulow, von 206 Bultmann, Rudolf 234, 269 Burgundi 60, 62, 64, 245
291
Canossa 83n, 257 Canterbury 246 Carafa, Giampietro 143 n Caritas 200 Cassian, Jan 50 Cassiodor 51 Cavour 189 Celestin I. 65 Celestin V. 255 Celibát 81,159,252 Centrum, strana 199, 206
Církev podřízená státu 171n Církevní právo 157,195,252 Církevní stát 188n, 195, 247, 262n, 267 Cirkumskripční bula 191,263 Císař a Církev/Papež, viz také Stát, Církev 58, 70, 74n, 82n, 112n, 248 Cisterciáci 104 Citeau 104,251 Civiltá Cattolica 192 Claver, Pedro 150 Clermont 94 Čluny 84n, 249 Codex aureus 61 Codex Iuris Canonici 108, 143, 213, 266, 270 Consalvi, státní sekretář 195, Corpus iuris civilis 245 Corvey 68,248 Curych 135, 138, 258 Cyril Alexandrijský 37n Cyril a Metoděj 69, 248 Čarodějnice, pronásledování 173n, 257 Československo 219,272 Čína 152, 217, 255 Dalberg, Karl Theodor von 186 Damasus 28 Decius 22, 44, 243 Deismus 168,261 Delp, Alfréd 268 De Nobili 152 Descartes, René 162, 260 Deutsche Christen 225n, 266 Devotio moderna 256 Dělnická otázka 264 Dělnické spolky 216 Dibelius, Otto 269 Dictatus papae 83, 90
292
Diego z Osuna 105 Dillí 235 Dioklecián 23n, 44, 55, 243 Dionysius Exiguus 245 Ditheismus 35, Dokétismus 33 Dollinger, Ignác von 194, 265 Dominik 105,121,254 Dominikáni 102, 105n, 123, 129, 131, 143, 149, 161, 164, 202, 254 Domitian 54 Donatisté 29,80 Drey, Johann Sebastian 264 Droste zu Vischering 263 Duchovní výhrady 134, 155, 156, Duns Scotus 108, 254 Dvě moci (Dva meče) 82, 83, 245 Eckhart, Mistr 109n, 255 Edessa 95, 97, 252 Eduard VI. 159 Efes, koncil 37, 244 Echternach 67 Ekologie 238 Ekumenická rada církví 212, 235n, 267n, 270n Ekumenismus 210n, 232, 234n, Erasmus Rotterdamský 159, 259 Erzberger, Matthias 207 Eucharistický kongres 216 Eucharistie 216 Eusebius z Caesareje 24, 29, 36, 44, 54 Eusebius z Nikomédie 61 Eutanazie 228n, 268 Evangelische Kirche Deutschlands, viz Německá evangelická církev
Františkáni 99, 106n, 121, 123, 143, 149, 160, 202 Freising 67 Fridrich I. Barbarossa 102, 112, 252n FridrichlI. 103,112,169,172, 175, 254 Fridrich Sasky 131 Fridrich II. Pruský 169, 175n, 261 Fridrich von Spee 173, Fries, Heinrich 236 Frísové 67, 79, 247 Fugger 129 Fulda 67,222
Evanston 235, Evropa 59 Evžen IV. 116,257 Ex cathedra 193 Exempce 115, 159, 255 Exercicie 145, 178, 216 Exkomunikace 9 ln, 112, 117, 129n, 132, 158n, 233, 248, 250 Faith and Order 21 ln Fašismus 219n Fatima 266 Faulhaber, kardinál 229 Fénelon 163 Ferdinand I. 122, 133, 156, 259 Ferrara, koncil 116, 257 Filioque 92 Filip II. 259 Filip IV. 112,255 Filip Hesenský 133 Filipíny 151, 240 Flagelanti 254, 256 Florencie 92, 113, 116, 122 Fotius 91,248 Francie 105, 113, 122, 141, 155n, 169, 171, 181n, 188, 190, 205n, 219 Francké, August Hermann 260 Francouzská revoluce 146, 167, 171, 181n, 262 Frankové 60,62, 68n, 72n, 75, 245 František I. Francouzský 131, 133, 46, 157 František I. Rakouský 187, 202 František II. Neapolský 190 František II. Rakouský 262 František Saleský 260 František Xaverský 151,152, 259 František z Assisi 98, 253 Františka de Chantal 260
Galen, hrabě 229, 268 Galielo Galilei 161, 163n, 260 Galikanismus 191,192,257 Galikánské svobody 157 Golicynová, kněžna 191 Garibaldi 190 Gelasius I. 82, 245 Gerson, Johannes 110 Gestapo 224 Glorious revolution 261 Gnoze 32, 46, 100 Goa 151n Gorbačov, Michail 241 Gorres Johann Josef 191,264 Gorresgesellschaft 200 Gorze 249 Gótové, viz Východní- nebo Západní Gótové Gottfried z Bouillonu 94, 251 Granada 160,250 Gratian 56, 58, 252 Gravamina 115 Grebel, Conrad 139 Groote, Gerhard 111,256 Grosseteste, Robert 108 Guardini, Romano 269
293
Gustav Adolf 156 Gutiérrez, Gustavo 239 Hadrián I. 76 Hadrián II. 69,91 Hadrián IV. 102 Hadrián VI. 133,140 Halberstadt 129 Hanselmann, biskup 236 Harald 248 Hastings, bitva 250 Hefele, biskup 199 Heliandlied 62 Heraklios 68 Herbert z Cherbury 168 Herder, Johann Gottfried 262 Hidžra 246 Hierarchie 16n Hieronymité 147 Hildebrand 85 Hildegarda z Bingen 109, 252 Himmler, Heinrich 224 Hindenburg 209, 224, 267 Hinkmar 84, 89 Hippolyt 44
Humbert da Silva Candida 92 Hume, David 168 Hunové 60, 74, 244 Hus, Jan 121n, 125, 257 Husitské války 122
90,
Chalcedon 38, 91, 244 Chartreuse 104,257 Chlodvík 63, 64, 245 Chorvaté 68 Chrysostomus Jan 41 Chudí 238n Ibas z Edessy 245 Ignác Antiochijský 44, 54 Ignác z Loyoly 101,144, 177n, 259 Imitatio Christi viz Následování Krista Imperialismus 215 Inde 143, 164 Indiáni 150 Indie 152, 240, 259 Inocenc III. 99, 102n, 105, 112, 255« Inocenc IV. 102, 254 Inocenc VI. 119 Inocenc VIII. 119,257 Inocenc XII. 158 Inkvizice 102n, 143, 173, 254 Interkomunio 237,272 Investitura 81,84,88,98,99, 112, 250 Iroskotští řeholníci 65, 66 Irsko 244 Irving, Edward 265 Isidor Sevillský 90, 246, 248 Islám 246 Itálie 72, 74, 88, 91, 100, 112, 143, 177, 189n, 199, 205n, 216, 245, 248
Hirscher, Johann Baptist 264 Hitler, Adolf 22 ln, 267 Hnutí chudoby 98n Hobbes, Thomas 261 Hofbauer, Klement Maria 191, 202, 267 Hofmann, Melchior 139 Honoratus 49 Honorius I. 247 Honorius III. 105, 253 Hospodářský liberalismus 214 Hugenote 139 Hugenotské války 157, 259 Hugo od sv. Viktora 108, 109 Hugo z Payens 97 Humanae vitae 269 Humanismus 123, 256, 262
294
Ivo z Chartres 88 Izrael, stát 268 Jáhni 40 Jáchym z Fiore 254 Jan VIII. 91 Jan XII. 78, 249 Jan XVI. 78 Jan XXII. 124 Jan XXIII. (1410-1415) 115, 125 Jan XXIII. 230n, 235, 268 Jan VIII. Palaeologos 117 Jan Pavel I. 269 Jan Pavel II. 166, 234, 236, 239, 241, 270 Jan Scotus Eriugena 249 Jansenismus 177,260 Jeroným 46,244 Jeronýmovci, viz Hieronymité Jeruzalém 19, 26, 49, 53, 91, 95, 97, 246, 251, 253, 269 Jezuité, řád 144n, 149, 151, 164, 169n, 177, 192, 198, 200, 201, 259, 262, 272 Jindřich I. 249 Jindřichu. 133,250 Jindřich m. 78,81,83,250 Jindřich IV. 80, 84, 85, 87, 250 Jindřich V. 87, 88, 257 Jindřich II. Francouzský 146, 157 Jindřich VIII. Anglický 59, 146, 158, 258 Jindřich Navarrský 157 Johanité 97, 186, 257 Johanka z Arku 257 Josef II. 171,175,262 Josefinismus 172 Jugoslávie 279 Julián Apostata 25, 27, 41, 56 Julius H. 129
Julius III. 146 Justinián I. 74, 245 Justinus 34, 35, 42 Kacíř 101 Kajetán z Thiene 131, 144 Kalist II. 88, 257 Kalvín, Jan 138, 159, 258 Kalvinisté 155 Kant, Immanuel 162, 167, 267, 262 Kapucíni 144 Kardinálové 85, 143, 165, 171, 250 Karel I. Veliký 64, 67, 72, 79, 80, 81, 247, 248 Karel V. 133,134,146,255 Karel Martell 75, 247 Karlstadt 135 Karmelitáni 104, 143, 179, 252, 259 Kartágo 29 Kartuziáni 104,257 Kataři 100, 101, 103, 252 Katechumenát 44 Kateřina II. 202 Kateřina Aragonská 258 Kateřina Sienská 109,113, 119, 179, 259 Kateřina z Bory 135, 258 Katolická akce 217, 221 Katolické sjezdy 200, 264, 271 Kazatelnový paragraf 198 Kepler, Jan 161,164 Kerullarios, Michael 90, 250 Ketteler, W. E., svobodný pán von 264 Kierkegaard, Soren 264 King, Martin Luther 269 Klarisky 253 Kláštery 45n, 158, 171n, 179, 182, 186, 195, 198n, 201n, 243
Klatba, viz Exkomunikace Klement III. 87 Klement IV. 161 Klement V. 113,255 Klement VII. 114, 133, 140, 158, 163, 256 Klement XI. 152 Klement XIV. 170, 262 Klement Alexandrijský 32 Klérus, Klerici 27, 80, 104, 182 Kněz 232 Kněžské semináře 142 Kolbe, Maxmilián 270 Kolín nad Rýnem 89, 186, 199, 229 Kolínské prohlášení 272 Kolínský církevní spor 263 Kolping, Adolf 264 Kolumbán 66,246 Komunismus 215n, 220 Komunistický manifest 264 Konciliarismus 116,120,255 Koncily 17 Konec času 14, 140 Konfucius 217 Kongregace víry 149, 217, 260, 270, 271 Konkordáty 157, 184, 187, 191, 218n, 223, 262, 263, 266, 267, 270 Konstantin 24,26,27,29,31, 41,56, 80, 243 Konstantin XI. 118 Konstantinopol 37, 60, 63, 64, 68, 70, 73, 77, 90, 91, 94, 100, 117, 233, 243, 245, 246, 248, 253, 257 Konstantinova donace 75, 76, 92, 124, 247 Konstantius II. 56, 61 Koperník, Mikuláš 163, 259
Koptové 49 Korbinián 67 Korutany 68, 156 Kostnice (Konstanz) 138, 186 Kostnický koncil 114n, 121, 122, 125, 257 Košíčkový zákon 199 Kristina Švédská 163 Křišťálová noc 267 Křižácké státy 97 Křížové výpravy 93, 251 Kult císaře 243 Kulturkampf 198n, 265 Kumrán 46 Kiing, Hans 234, 270 Kvakeři 180 Kyjev 70 Laici 78, 87, 101, 103, 109, 159, 176, 188, 190, 199n, 216n, 219, 231, 266 Laktancius 27 Lambeth, konference 211 Lammenais, abbé de 191, 263 Langobardi 60, 62, 64, 75, 245 Las Casas, Bartolomé de 150 Lateránské dohody 190, 219, 220n, 267 Lateránské koncily 85, 99, 116, 143, 257, 253, 254, 258 Lazaristé 198 Lefébvre, biskup 234, 272 Lciden, Jan van 140 Leník, duchovní 81,257 Leopold n. 172 Lerinum (Lérins) 49 Lessing 176 Leuenberská konkordie 135, 237, 269 Leví. 38,59,72,74,89,91, 244 Lev III. 64, 79, 80, 248
296
Lev Vin. 78 Lev IX. 90, 250 LevX. 129,131,132,157 Lev XII. 188,202,263 Lev XIII. 175, 197, 199, 214, 265 Licinius 56 Lidská práva 182n, 238, 262 Life and Work 211,212 Liga, Katolická 155 Liga, Svatá 122 Limské dohody 236, 270 Liturgie 66, 69, 70, 84, 216, 232, 248 Liturgie, římská 66, 80 Litva 219 Lloyd George 209 Locke, John 261 Logos 34, 35, 36, 37 Lollardi 125 Lothar I. 78, 248 Lotyšsko 219 Lubeck 155 Lucius III. 100 Luddendorff 209 Ludvík XIV 158, 169, 260 Ludvík XVI. 181, 182n, 262 Ludvík XVIII. 195 Ludvík Bavor 113,120,124 Ludvík Pobožný 68, 80, 81, 84 Lurdy 264
Maimonides 106 Majordomus 74 Malaka 151 Maltézští rytíři 186, Manichejci, manicheisi 46, 100 Mantova 74, 141 Manželství, civilní Marburské náboženské 135 Marco Polo 255 Mariánské kongregace Marie Katolická 15' Marie Terezie 171, Markion 33,34 Markus Aurelius 54 Marsilius z Padovy Martin V. 115n, 12í Martin z Toursu 49 Martyrium 44 Martyrologium, rimskí 57 Marx, Karel 214, 2t Marxismus 219,23: Matthijs, Jan 140 Maurové 256 Maxentius 24, 26, 1 Maximian 24 Mazarin, kardinál 1 Mazzini, Giuseppe Mediceové 118, 12: Mechtilda Magdebursl Mekka 246 Melanchton, Filip 2 Mennonité 140 Merovejci 74 Merseburg 155 Metodisté 180,267 Mexiko 152 Michal VIIL Palaeolof Mikuláš I. 89, 91, 2 Mikuláš n. 85, 210
Luteráni 155, 158, 175, 211, 269, 270 Luterský světový svaz 236, 277 Luther, Martin 16, 120, 125, 126n, 137, 142, 146, 164, 236, 258, 270 Luxeuil 67,246 Lyon 54, 84, 92, 254 Magdeburg
155,249
297
Mikuláš Kusánský 77, 124 Mikuláš z Flúe 109 Milán, edikt 25, 26 Milosrdné sestry, viz Vincentinky Milosrdní bratři 144 Minucius, Feli 20 Mír 238, 241 Mirabeau 175 Mirari vos, encyklika 263 Míšeň 155 Mit brennender Sorge, encyklika 225, 267 Mnišství 45n, 243 Modalismus 35 Modernismus 266 Mohamed 246 Mohler, Johann Adam 264 Mohuč 72, 79, 186, 200, 248 Moluky 148, 151 Monarcháni 35 Monenergismus 247 Monofyzité 38 Monotheletismus 247 Montanus 33 Monte Cassino 50, 106, 245 Mor 256 Mormoni 263 Morone, legát 142 Morus, Tomáš 158 Mořic Sasky 133, 141, 146 Mott, John 211 Mše 138, 159 Mučedníci, akta 21 Mučení 103, 173 Muller, Adam 202 Muller, Ludwig 226, 227 Munster 140, 156, 199 Miintzer, Tomáš 135 Muratoriho zlomek 243 Mussolini 190, 220, 267 Mystika 105, 109n, 256
Nacionalismus 210,215 Nacionální socialismus 22 ln Nairobi 235 Nantes, edikt 259 Napoleon 171, 181, 184n, 186, 187, 195, 201, 262 Narses 62,74 Následování Krista 110, 256 Neděle 42 Nell-Breuning, Oswald von 272 Německá evangelická církev 267, 268 Německá mystika 255/i Němečtí křesťané, viz Deutsche Christen Němečtí rytíři, řád 97, 186, 253 Neomylnost, papežská 192n, 231, 265 Nepotismus 119 Nero 19, 54, 243 Nestorius 37, 38, 244 Nevolnictví 136 Newman, John Henry 265 Newton, Isaac 166 Nicea (Nikája) 30, 36, 60, 92, 243, 248 Niemoller, Martin 226, 268, 271 Nikaragua 239 Nominalismus 124,256 Norbert z Xanten 104, 257 Novoapoštolská církev 263 NSDAP 222n, 226, 267 Obchod s otroky 149 Ockham, Vilém 120,124,256 Odbory 216 Odoaker 62, 73, 245 Odpustky 127, 129n, 131 Odzbrojení 209, 241 Ochranovská jednota 180,267 Ochsenfurt 67 Omar, kalif 246
298
Opus Dei 267 Ortodoxie 117,211,235n Ortodoxní církev 92, 175, 212, 235, 244, 250, 257 Osnabrlick 156 Osvícenství 167n, 169, 171, 173, 261 Otal. 70,78,81,249 Ota III. 78 Oxford 107, 125, 161, 256 Pacelli, Eugenio 207, 208 Pacem in terris, encyklika 241, 268 Pactum Ottonianum 249 Pachomius, řehole 46, 49, 243 Pallium 90 Pallotini 203 Papež, papežství 16, 75n, 82n, 117n, 120n Papež, volba 85, 250, 253 Paraguay 150 Paříž 107, 108, 120, 123, 145, 157, 161, 166, 168, 177, 187, 209, 252, 254 Pascal, Blaise 176 Paschalis II. 81,87 Patriarcháty 76,91,244 Patricius Romanorum 72, 75, 247 Patrik 65,244 Patrimonium Petři 75, 77, 188 Patripasianismus 35 Pavel 15,17,18,19,32,34, 39, 42, 43, 54, 243 Pavel III. 140, 143, 146, 164, 259 Pavel IV. 144,147 Pavel VI. 179, 232n, 241, 269 Peking 152 Pelagius 244 Petr 17, 53, 120, 243
Petr Lombardský 108, 252 Petr z Amiensu 94, 95 Pfarremotbund 226,267 Piemont 189n, 195, 265 Pietismus 180, 260 Pietro del Murone 255 Pipin Krátký 72, 74, 75, 247 Pipinovo obdarování 76, 247 Pirmin 67,247 Pisa 114,256 Pius IV. 142 Pius V. 159 Pius VI. 172,183 Pius VII. 184n, 187, 191, 195, 201, 262 Pius IX. 189n, 192, 195, 196, 199, 231, 263, 264 Pius X. 206, 207, 213, 216, 217, 266 Pius XI. 215,217,220,224, 254, 266, 267 Pius XII. 207, 228, 230, 267, 268 Platónská akademie 106,245 Plinius 20, 22, 41, 53, 243 Počítání času, islámské 246 Počítání času od Kristova narození 245 Polsko 219 Polykarp 43,45 Port - Royal 177, 260 Portugalsko 151, 169, 219, 252 Poznaň 249 Pragmatická sankce z Bourges 257 Praha 122, 156, 249 Pražská defenestrace 156 Prebendy 79, 159 Predestinace 79, 139 Preexistence Krista 35 Premonstráti 104,257 Prémontré 104
299
Prierias, Silvestr 131 Primát 90,159,192,244,245 Prokop 62 Propaganda fide 149, 154, 260 Protestante 155, 158, 197 Protireformace 137 Prusko 171,186,219 Pseudoisidorské dekretálie 77, 89, 248 Puritáni 139,260 Qudragesimo anno
215
Racionalismus 192, 260, 265 Rahner, Karl 236, 271 Raimundus Lullus 108 Rakousko 171, 188, 199, 204n, 219 Rasa 221n, 232 Ratzinger, Josef 233, 239, 270 Ravenna 72, 75, 76, 89 Redemptoristé 198, 202, 261 Redukce v Paraguayi 150n, 260 Reformace, viz také Martin Luther 154,258 Regulace porodnosti 269 Reichenau 67,247 Reinkens 194 Rekonquista 160,250 Remeš 63,257 Remigius 63,245 Renesance 78, 123, 25(5 Rerum novarum 214, 265 Restituční edikt 155 Rezidenční povinnost 159 Ricci, Matteo 152 Richard od svatého Viktora 109 Richelieu, kardinál 157, 171, 260 Risorgimento 189
Robert II. Flanderský 94 Robert z Molesme 104, 257 Robespierre 167 Romero, arcibiskup 270 Rousseau, Jean-Jacques 262 Rozum 166, 167, 171, 194 Rudolf Švábský 87 Rumunsko 219,272 Rupert 67 Rytířské řády 97 Řeholní kanovníci 104 Řehoř I. Veliký 51, 65, 66, 246 Řehoř II. 67, 247 Řehoř III. 67, 75 Řehoř IV. 68 Řehoř V. 78 Řehoř VII. 83, 85, 87, 90, 250 Řehoř IX. 102,161,254 Řehoř XI. 113,256 Řehoř XII. 114n, 256 Řehoř XV. 260 Řehoř XVI. 175, 188, 263 Řehoř z Toursu 63, 64 Řezno 67, 186 Říjnová revoluce 220, 266 Řím 19, 26, 35, 46, 53, 54, 57, 61, 64, 67, 68, 69, 70, 72, 75, 77, 85, 90, 113, 118, 129, 165, 172, 187, 189n, 196, 220, 231, 243, 265 Římská otázka 265, 267 Říšská deputace, usnesení 186, 262 Sabellius 35 Sacco di Roma 133 Sagnier, Marc 216 Salcburk 67, 69, 186 Saleziáni 203,264 Saleziánky 260 Salvatoriáni 203,265
300
Sarmati 60 Sasko 67, 199, 248 Savonarola 122,258 Schall, Adam 152 Schisma, velké západní 98, 113n, 256 Schlegel, Fridrich 191, 202 Schleiermacher, Fridrich 263 Scholastika 106, 123, 251, 254 Schweitzer, Albert 266 Sekretariát pro jednotu křesťanů 235, 268, 271 Sekularizace 186,262 Selská válka 135, 136, 258 Seuse, Heinrich 109, 255 Siger Brabantský 108 Silvestr I. 26, 76 Silvestr II. 250 Simonie 84, 85, 99, 252 Slované 69 Slovinci 68 Socialismus 219 Sociální nauka, katolická 214n, 240n, 264, 271 Soderblom, Nathan 211 Somaskové 144 Soul, světové shromáždění 272 Spener, Filip Jakob 260 Spojené národy 241,269 Společnost Srdce Ježíšova 198 Spor o obrazy 248 Spor o poslední večeři 250 Spor o rity 152 Sproll, biskup 228 Srbové 68, 204n St. Denis 74 St. Gallen 67, 138, 246 Starokatolíci 194, 265, 272 Starší 16,53
Suetonius 19 Supremační akt 158, 258 Sutri 78 Svatá říše římská národa německého 262 Svatořečení 250 Svátosti 142 Svědkové Jehovovi 265 Světová válka, první 266 Svévové 60, 62, 64 Svoboda náboženství 175, 196n, 232 Svoboda svědomí 175, 195, 232 Svobodní zednáři 175, 217, 261 Syllabus 196n, 264 Symmachus, senátor 57 Šmalkaldské články 128 Šmalkaldský spolek 133,141, 146 Španělsko 141, 151, 156, 158, 169, 257 Špitální bratrstvo Ducha svatého 198 Štěpán II. 75, 247 Štěpán V. 69 Štěpán Uherský 250 Štrasburg 138, 140 Štýrsko 156 Tacitus 19, 20, 54 Taizé 277 Talleyrand, biskup 182, 186 Tankred 94, 96 Tauler, Johanes 109, 110, 133 Templáři, řád 97, 113, 251, 255 Teologie osvobození 238N, 241, 271 Terciáři, viz Třeli řád
Stát a církev 82,181,197,265 Steylští misionáři 203
301
Uctívání předků 152 Uctívání relikvií 100,142 Uctívání svatých 100 Učitel(ka) církve 179 Uhry 81,172,249 Ulrich z Augsburgu 250 Ultramontanisté 191, 197 Unam sanctam 113, 255 Univerzity 107n, 187 Uppsala 211,235 Urban II. 87, 94 Urban VI. 114, 256 Urban VIII. 165
Terezie z Avily 177n, 259 Tertullián 20, 22, 26, 33, 34, 40, 42, 56 Tetzel 129 Teze Martina Luthera 127, 130, 258 Theatini 144 Theodor z Mopsvestie 245 Theodoret z Cyru 245 Theodorich 51,62,64,245 Theodosius 37, 38, 57, 58, 59, 244 Theodotos Starší 35 Thietmar z Merseburgu 70 Thomasius, Christian 174 Tillich, Paul 226, 269 Tilly 156 Tindal, Matthew 168 Tolerance 175n Tomáš Akvinský 106, 107, 108, 109, 121, 166, 254 Tomáš Becket 253 Tomáš Kempenský 110, 256 Toulouse 244 Tovaryšské spolky 264 Tradice 142, 193 Traián 20,41,53,243 Transsubstanciace 159,250 Trapisté 260 Treuga Dei 250 Trevír 89, 186 Trident, koncil 137,
Valdenští 99, 100, 105, 253 Valdštejn 156 Valens, císař 61 Valentin, gnostik 33 Valerián 23 Valla, Lorenzo 77, 123 Vancouver 235 Vandalové 60, 62, 244 Vatikán 118,190,199,218, 220, 224, 265, 267 Vatikánský koncil, první 192n, 265 druhý 211, 230n, 269 Vendelín 67 Verdunská smlouva 248 Versailleská smlouva 209 Vestfálský mír 156 Vídeň 172, 202, 207, 261 Vídeňský kongres 188, 201, 262 Vídeňský konkordát 257 Vienne, koncil 113,255 Viklef Jan 125, 256 Viktor III. 87 Viktor Emanuel 190 Vilém Dobyvatel 250 Vincenc z Beauvais 108 Vincenc z Pauly 203, 260
140n, 231, 259 Tripolis 97 Trullanum 246n Tubinská škola 264 Turci 95, 117, 144, 257, 261 Tutu, biskup 271 Třetí řád (terciáři) 104 Třetí svět 272 Tři kapitoly 245 Třicetiletá válka 155, 156, 260
302
Vincentinky 203, 260 Vivarium 51, 246 Vlastnictví 215 Volební kapitulace 117,132 Voltaire 169, 175, 261 Voršilky 144 Vulgáta 244 Východní Gótové 60, 62, 245 Východní Řím, viz Konstantinopol Výmarská republika 221, 266 Vyznavačská církev 226, 227, 267
Zikmund, král 114, 122, 257 Zinzendorf 179,261 Zpověď 159 Zug 138 Zwingli 135,138,255 Žebravé řady 159 Žena v církvi 235, 241, 2 77, 272 Ženeva 138 Židé 16, 18, 34, 43, 52n, 95, 143, 174, 222, 226, 22 7n, 243, 256, 268, 271
Wala, opat z Corbie 84 Wannsee, konference 268 Wardová, Marie 260 Wartburg 132 Weltenburg 67 Werner, Zacharias 202 Wesley, Charles a John 180, 261 Widukind 248 Wichern, Johann Heinrich 265 Wilibrord 67, 79, 247 Wilson, prezident 208, 209 Windhorst 199 Wittenberg 130, 132, 258 Worms, říšský sněm 85, 126, 134 Wormský edikt 126 Wormský konkordát 88, 251 Wulfila 60,243 Wurm, biskup 229, 268 Zachariáš, papež 74 Základní společenství 239, 270 Západ, křesťanský 29, 46, 70 Západní Gótové 60, 61, 62, 64, 244, 245 Západořímská říše 245 Zbožnost bible 98n Zenon 62
303