Ošetřovatelství I/1: pro střední zdravotnické školy

Citation preview

Jikdy nebyla sama b svou nemocí - diabetem. '. tomu, aby svou nemoc ípe ovládala...

Měla vás...

A nyní Vy máte nás. Život bez Vás by byl

pro ni velmi složitý. A právě tak,

jako Vy pomáháte svým pacien­ tům, tak i nová Aliance (Eli Lilly,

Boehringer Mannheim, Léčiva, Becton-Dickinson

a

partneři)

nabízí pomoc Vám.

Chceme Vám pomoci

širokým

výběrem

kvalitních

výrobků pro léčbu a kontrolu

diabetů,

servisem

vědeckých

informací, službami v oblasti

edukace a rychlým vývojem no­

vých technologií.

^i_seivA |bd| Usnadnit život s diabetem - náš společný cíl

Alianci reprezentuje: Eli Lilly ČR, s. r. o. Pařížská 11, Praha 1 Tel.: (02) 248 11 319 Fax: (02) 232 16 45

Denní místnost umožňuje chodícím nemocným trávit volný čas, popř. pobýt s návštěvami mimo pokoj. Bývá vybavena televizorem, rozhlasovým přijímačem, knihovnou, popř. společenskými hrami. Na dětských odděleních je nahrazena hernou. Útulné zařízení přispívá k pocitu pohody. Hygienické zařízení ošetřovací jednotky tvoří koupelny a klozety. Koupelna je na ošetřovacích jednotkách vybavena vanou, která má být přístupná ze tří stran. Přístupnost vany usnadňuje sestrám účinně pomáhat hůře pohyblivým nemocným dostat se do vany a z vany. Vany by měly být vybaveny speciálními madly, jichž se může nemocný při vstupu a výstupu z vany chytit. Z hygienických důvodů se dnes dává přednost sprchování. Do sprchovacího koutu se také méně pohyblivým nemocným lépe vstupuje. Sprchový kout je vhodné vybavit jednoduchou omyvatelnou sedačkou, která umožní nemocným sprchovat se vsedě. Koupelna musí mít signalizační zařízení, aby mohl nemocný v případě nevolnosti přivolat pomoc, protože sestra nemusí být vždy při koupání přítomna. Koupelna se zevnitř nemá zamykat, sestra musí mít do koupelny kdykoli přístup. Na druhé straně musíme nemocnému zajistit při koupání intimitu např. tím, že na dveře koupelny umístíme tabulku s nápisem OBSAZENO. Vanu je nutné po každém použití umýt dezinfekčním prostředkem. Podlaha a kachlíky se myjí a dezin­ fikují každý den. Počet klozetů na ošetřovací jednotce se řídí hygienickými normami a závisí na počtu lůžek. Vždy jsou oddělené klozety pro muže, ženy a personál. Před klozetem je předsíň, v níž jsou police se sběrnými nádobami na moč, podložními mísami, popř. nočníky. Je v ní velká výlevka na čištění a vyplachování pomůcek a umývadlo. Je samozřejmé, že na klozetech je k dispozici toaletní papír. Čisticí místnost je určena k čištění, dezinfekci a uložení některých pomůcek, např. nepoužívaných podložních mís, močových láhví, emitních misek. Tato místnost je vybavena velkou výlevkou nebo vanou určenou k mytí a dezinfekci těchto pomůcek. Na některých jednotkách se zde také shromaždůje použité ložní prádlo, než je transportováno do ústavní prádelny. Bývají tu uloženy i pomůcky k úklidu. Práce v čisticí místnosti provádí nižší a pomocný zdravotnický personál. Je třeba ji udržovat trvale v čistotě a pořádku. Vzhledem k možnosti šíření kapénkové infekce, zejména při manipulaci s prádlem, je třeba používat při práci ochranný oděv včetně ústenky. Provoz ošetřovací jednotky vyžaduje dostatečně velké skladovací prosto­ ry. V příručním skladu, za který odpovídá staniční sestra, je uloženo čisté prádlo, zásoby ošetřovatelských pomůcek a materiálu, popř. malá zásoba vzácnějších léků. Kromě tohoto skladu potřebuje ošetřovací jednotka prostory vyhrazené k uskladnění různých vozíků a rozměrnějších pomůcek (dlah, pomocných zařízení lůžka atd.).

33

Vybavení ošetřovací jednotky Malba stěn. Monotónní bílá barva stěn postupně z nemocnic mizí. Pokoje bývají vymalovány pastelovými barvami, které působí dobře na psychiku nemocných a vytvářejí útulnější prostředí. Vybavení pokojů se blíží stále více spíše hotelovému nebo domácímu prostředí, postupně mizí nemocniční stro­ host. Interiér zlepšují obrázky na stěnách, případně drobné umělé květiny. Dolní části stěn by měly být opatřeny vkusným omyvatelným nátěrem, protože při provozu někdy nelze zabránit jejich potřísnění. Podlaha je krytá jednolitým materiálem, který se snadno omývá. V zaří­ zeních sanatorního typu se můžeme setkat s textilní podlahovou krytinou. Osvětlení ošetřovací jednotky patří k důležitým požadavkům správné hygieny práce. V pracovních prostorách je nutné dostatečné osvětlení, často v nich totiž není denní světlo. Především je třeba dobře osvětlit pracovní stoly, kde se připravují pomůcky k různým výkonům nebo dokonce provádějí různé vyšetřovací a léčebné úkony. V pokojích by mělo mít každé lůžko samostatné osvětlení, které dovoluje nemocnému používat ho individuálně a současně sestře umožní dobře vidět na ošetřování nemocného. Okna pokojů mají být opatřena žaluziemi nebo roletou, aby sluneční paprsky nepadaly nemocným přímo do očí a aby, zejména v letních měsících, nebyly pokoje přehřáté. Někteří nemocní, zvláště jsou-li v těžším stavu, dávají přednost příšeří. Na každém pokoji je samo­ zřejmě také centrální světlo. Na některých specializovaných jednotkách, např. na jednotkách intenzívní péče, psychiatrii, jsou v pokojích tlumená noční světla, která jednak umožňují sestře lepší kontrolu nemocných, jednak dovo­ lují nemocným lépe se orientovat. Ovzduší často zhoršují různé pachy, např. zápach z hnisajících ran či sekretů nemocných. Klimatizace zatím patří spíše k luxusnímu vybavení, proto velmi často větráme. Vždy ráno po ustlání lůžek a během dne ještě několikrát — samozřejmě po každém výkonu spojeném se zápachem. Před­ nost dáváme přímému větrání okny, ale musíme se postarat, aby zejména při chladném počasí byli nemocní dobře přikrytí. Pokud je venku velká zima, můžeme větrat nepřímo — nejprve dobře vyvětráme chodbu a potom otevřeme dveře pokojů. Po několika minutách uzavřeme pokoje a chodbu znovu vyvětráme. Proti zápachu nejúčinněji bojujeme tím, že inkontinentní nemocné udržujeme stále v čistotě a suchu.

Pro zlepšení ovzduší lze používat různé dezodoranty. Uvědom si však, že neodstraňují zápach, můžeš jimi jen provonět prostředí! Nezapomínej na nemocné, kteří mají dýchací potíže.

(

Větrání pomáhá udržovat správnou teplotu a vlhkost vzduchu v pokojích. Pro dospělé je nejvhodnější teplota kolem 20 °C, pro kojence asi 22 °C.

34

Optimální vlhkost vzduchu se má pohybovat kolem 55 %. Zejména v zimních měsících nezapomínáme zvlhčovat na pokojích vzduch, který je při vytápění ústředním topením velmi suchý. Pokud má nemocnice klimatizační zařízení, je vlhkost vzduchu i teplota udržována automaticky. Signalizace. Nemocný má mít jistotu, že může kdykoli v případě potřeby přivolat sestru nebo lékaře. Spojení sester s nemocnými umožňuje signali­ zační zařízení umístěné u každého lůžka. í Popiš spolužačce, na jak vybavené ošetřovací jednotce bys chtěla ležet, l kdybys musela být hospitalizována. Co by sis přála, abys měla k dispozici? Co ti chybělo, pokud už jsi v nemocnici ležela? Vyprávěj si o tom chvíli I s ostatními!

Hospodaření s inventářem Vybavení ošetřovací jednotky se nazývá inventář. Tvoří ho veškeré zařízení včetně nábytku, přístrojů a všech pomůcek, které musí být evidovány. Za zařízení (inventář), jeho obnovu a doplňování odpovídá na ošetřovací jednotce staniční sestra. Evidenci inventáře všech pracovišť v nemocnici provádí inventární oddělení, jehož pracovníci pravidelně kontrolují jednotlivé úseky a jsou v úzkém kontaktu se staničními sestrami. V privátních zdravotnic­ kých zařízeních sleduje hospodaření s inventářem samozřejmě jeho majitel.

Evidence a kontrola inventáře Aby se zabránilo odcizování nebo ničení inventáře, jsou předměty evido­ vány v inventárním deníku, který je vyhotoven dvojmo — originál má staniční sestra, duplikát je uložen na inventárním oddělení nemocnice. Změny v záznamu (odpis znehodnocených předmětů nebo připiš nových) je možné provést pouze se souhlasem inventárního oddělení, a to v obou tiskopisech. Nákladné předměty jsou evidovány pod inventárním číslem, které odpovídá číslu na kovovém štítku upevněném na příslušném předmětu. S inventářem je třeba zacházet hospodárně a dobře jej ošetřovat, aby dlouho sloužil svému účelu. Úprava a čistota zdravotnického zařízení napo­ vídá nemocnému, jaký k němu máme vztah — zda si ho vážíme a chceme vzbudit jeho důvěru, a proto ho vítáme v prostředí příjemně vybaveném, čistém a úpravném, anebo zda nám na něm nezáleží a je nám lhostejné, jaký dojem si ze zdravotnického prostředí odnese. Na druhé straně i zdravotnickým pracovníkům se v dobře upraveném prostředí mnohem lépe pracuje. Vedle inventarizovaných předmětů je na každém pracovišti ještě celá řada pomůcek a materiálů, které slouží ke spotřebě a neevidují se. Označují se jako

35

spotřební materiál. Je to obvazový materiál, buničina, jednorázové po­ můcky, dezinfekční roztoky apod. Je třeba s nimi zacházet velmi hospodárně, neboť jsou rovněž nákladné a zbytečné plýtvání zvyšuje ekonomické nároky na provoz pracoviště. Není snad třeba zdůrazňovat, že spotřební materiál

pracovníci nemohou odnášet domů k vlastní potřebě.

Péče o prádlo Nejčastěji používanou součástí inventáře ošetřovací jednotky je nemoc­ niční prádlo. Manipulaci s prádlem, které může být velkým zdrojem nemoc­ ničních nákaz, je třeba věnovat velkou pozornost. Čisté prádlo má být na ošetřovací jednotce uložené v příručním skladu v uzavřených skříních, v nichž je roztříděno podle jednotlivých druhů. Skříně s prádlem je nutno pravidelně uklízet a dezinfikovat nejméně jedenkrát v týdnu. Čisté prádlo je přístupné sestrám v dostatečném množství, aby mohly kdykoli v průběhu dne převléknout potřebné nemocné či lůžko. S použitým prádlem se musí zacházet jako s infekčním materiálem, neboť může být vydatným zdrojem nemocničních nákaz. Po použití s ním proto manipulujeme co nejméně. Opatrně je vkládáme do přichystaných vaků, které se po naplnění uzavřou. Vaky se znečištěným prádlem se na ošetřovací jednotce shromažďují v místnosti k tomu vyhrazené, kterou je rovněž třeba udržovat v čistotě a pořádku. Se znečištěným prádlem vždy manipulujeme v ochranném oblečení (empírový plášť, tj. plášť zavazovací vzadu, ústenka, gumové rukavice). V ústavní prádelně se znečištěné prádlo vyměňuje za čisté zpravidla denně. Prádlo předávané do prádelny se na oddělení z hygienických důvodů nepočítá. V moderních provozech, kde se předpokládá vysoká morální úroveň personá­ lu, se v prádelně odevzdá veškeré použité prádlo bez přepočítávání a vy­ zvedne se potřebné množství čistého prádla. V některých nemocnicích zásobuje zdravotnická pracoviště prádlem speciální firma, která zajišťuje jak dovážku čistého prádla až na oddělení, tak jeho odvoz a vyprání. Prádelna má vracet čisté prádlo nepoškozené a opravené.

ZÁSADY PRO ZACHÁZENÍ S PRÁDLEM

1. S prádlem zacházej hospodárně, neplýtvej s ním, ale ani přehnaně nešetři (nemocný nesmí ležet v pomočeném prádle, prádlo které přišlo do kontaktu s jedním nemocným, nesmíš použít u jiného, i když se ti zdá čisté!). 2. Prádlo je součástí inventáře, nesmíš ho zcizit ani znehodnotit. I poško­ zený kus se odevzdá do prádelny. 36

3. Používej prádlo jen k tomu účelu, k němuž je určeno. Neutírej plenkami nebo utěrkami noční stolky, nepodkládej nemocného povlakem na pokrývku apod. 4. Vyměňuj nemocným prádlo vždy podle potřeby, avšak těm, kteří prádlo hrubě neznečišťují, převlékej lůžko alespoň jedenkrát v týdnu. 5. Zabraňuj styku čistého prádla s prádlem znečištěným. Na vozík s čistým prádlem, který používáš při převlékání lůžka, zásadně neodkládej prádlo již použité. 6. Použité prádlo nikdy neodkládej na podlahu, vlož ho přímo do připra­ veného transportního vaku. Každá manipulace s použitým prádlem zvyšuje množství původců nemocničních nákaz v ovzduší. 7. Nemocnému zásadně neposkytuj poškozené prádlo např. košili, pyžamo bez tkanic a knoflíků — v takovém oblečení se cítí velmi ponížen.

37

4

Organizace práce sester

Na každém oddělení pečuje o nemocné skupina zdravotnických pracovní­ ků, které označujeme jako zdravotnický tým. Je tvořen zdravotnickými pracovníky různých kategorií: lékaři, sestrami, fyzioterapeuty, dietní sestrou, ošetřovatelkami atd. Cílem tohoto týmu je v co nejkratší době navrátit nemocnému zdraví, zvýšit jeho soběstačnost a připravit ho pro denní život v domácím prostředí, popř. zmírnit jeho utrpení při nevyléčitelném onemoc­ nění. Každý člen zdravotnického týmu má vymezeny v této činnosti své specifické úkoly. Předpokladem úspěchu je však dobrá spolupráce a koordi­ nace jednotlivých činností všech účastníků. Součástí zdravotnického týmu je ošetřovatelský tým, který zajišťuje ošetřovatelskou péči. Tvoří ho sestry s různým stupněm kvalifikace, ošetřo­ vatelky a sanitářky.

Náplň práce ošetřovatelského týmu Pro plynulý a nepřetržitý provoz ošetřovací jednotky, a zejména pro zajištění kvalitní ošetřovatelské péče a pohodlí nemocných, je především nutné dobře zorganizovat práci ošetřovatelského personálu, který tvoří nejpo­ četnější část zdravotnického týmu. Při ošetřování nemocných provádějí sestry velmi mnoho rozličných činností, které můžeme z hlediska jejich obsahu rozdělit do těchto skupin: 1. Základní ošetřovatelská péče: činnosti zaměřené na uspokojování základních potřeb člověka, které mohou být onemocněním pozměněny nebo si je nemocný není schopen zajistit sám. Patří sem zajištění osobní hygieny, péče o prostředí, polohu a lůžko, péče o výživu, vyprazdňování, spánek, odpočinek, ale i bezpečí nemocného, pocit jistoty, zajištění sociálního kon­ taktu apod. Základní ošetřovatelská péče tvoří velkou část pracovní náplně sestry a je velmi významná z hlediska prevence různých komplikací. Blíže se o ní dozvíš později. I když se jednotlivé činnosti zdají na pohled jednoduché, mohou být vzhledem k závažnosti zdravotní poruchy nemocného velmi rizikové. Proto je v některých případech musí provádět sestra a v jiných např. ošetřovatelka.

38

2. Diagnosticko-terapeutická činnost: diagnostická činnost zahrnuje práce spojené s přípravou a provedením různých vyšetření, včetně následného pozorování nemocného a jeho ošetření, ale také např. odběry biologického materiálu na vyšetření. Do terapeutické činnosti patří všechny úkony týkající se sledování stavu a léčení nemocného, např. měření fyziologických funkcí, podávání léků různými způsoby, zhotovování obvazů, převazy, obklady, rehabilitační cvičení apod. 3. Administrativní práce: zahrnují vedení ošetřovatelské dokumentace, záznamy o nemocném, vyplňování žádanek na vyšetření, výkazy pro zdra­ votní pojišťovny atd. Administrativní práce jsou sice potřebnou součástí práce sestry, nesmějí ji však odvádět od její hlavní povinnosti ošetřovat nemocné. Proto je nutné vždy uvážit, které práce jsou nezbytné a které jsou zbytečné. V dobře řízených nemocnicích provádí většinu administrativních prací admi­ nistrativní pracovníci a na zdravotnících zůstává jen nezbytná administrativní práce s odborným obsahem. 4. Přípravné a dokončovací práce: jsou to činnosti spojené s přípravou ošetřovatelských, diagnostických a léčebných výkonů, péče o pomůcky včetně jejich dezinfekce a sterilizace, doplňování materiálu, léků atd. Tyto práce s výjimkou specializovaných výkonů může provádět ošetřovatelka, popř. sanitářka. Při používání pomůcek k jednorázovému použití (injekční stříkač­ ky, jehly, nástroje, plenkové kalhotky, rukavice, odběrový materiál, katetry atd.), které se po výkonu znehodnotí, se rozsah těchto prací výrazně snižuje. Současný vývoj v organizaci a řízení práce ošetřovatelského personálu směřuje k tomu, aby se v pracovní náplni sester snížil podíl administrativních, přípravných a dokončovacích prací, kde je její kvalifikace poněkud nadbyteč­ ná. Sestra se má převážně věnovat vlastní přímé ošetřovatelské péči, při které je v bezprostředním kontaktu s nemocným, na kterého může působit i po stránce výchovně vzdělávací a získat ho ke spolupráci na úpravě jeho zdravotního stavu. Tomuto cíli napomáhají některá moderní organizační a technická opatření:

— centralizace pomocných služeb, — používání jednorázových pomůcek, — vícestupňový způsob ošetřovatelské péče.

Centralizace pomocných služeb Pomocnými službami rozumíme činnosti ve zdravotnických zařízeních, které umožňují zajištění kvalitní ošetřovatelské, diagnostické i terapeutické péče, udržují čistotu, pořádek a hygienickou úroveň zdravotnických pracovišť. Patří sem čištění, dezinfekce či sterilizace pomůcek, transport nemocných i biologického materiálu, úklidové práce apod. Provádějí je zpravidla pomoc -

39

ní, nižší, popř. střední zdravotničtí pracovníci. Tyto práce, pokud jsou individuálně prováděny na každém pracovišti, jsou časově velmi náročné, a tedy neekonomické. Proto v minulých letech vznikla snaha zajišťovat pomocné práce centrálním způsobem — pro celé zdravotnické zařízení (popř. pro celý region). Centralizace pomocných služeb má řadu výhod. Centralizované pracoviště lze vybavit nejmodernější technikou, která zajistí vysokou kvalitu a úsporu práce. Zaměstnanci centralizovaného pracoviště mohou být pro požadované úkoly lépe připraveni. Kvalitu jejich práce lze snadno kontrolovat. Centralizace je úsporná z hlediska počtu pracovníků i z hlediska spotřeby času nutného k vykonávání pomocných služeb. Ošetřovatelský tým je osvobozen od mnoha pomocných prací a může se více věnovat vlastní ošetřovatelské péči.

V současné době se můžeme setkat s řadou centrálních pomocných služeb: — centrální sterilizace zajišťuje čištění, dezinfekci a sterilizaci pomůcek; — centrální doprava materiálu zajišťuje svoz biologického materiálu na

vyšetření a rozvoz výsledků; — centrální úpravna lůžek čistí, dezinfikuje a připravuje lůžka pro jednotlivá oddělení nemocnice; — centralizace úklidových prací: úklidové práce na oddělení jsou prová­ děny pracovníky řízenými centrálně nebo firmou najatou vedením nemocnice.

Řídící funkce sester Za organizaci práce ošetřovatelského personálu a kvalitu ošetřovatelské péče v nemocnici odpovídá hlavní sestra (v některých nemocnicích je nazývána ředitelkou ošetřovatelské péče), která je blízkým spolupracovníkem ředitele nemocnice. Její poradní sbor tvoří vrchní sestry jednotlivých nemoc­ ničních oddělení. Vrchní sestra (manažerka) organizuje a kontroluje kvalitu práce sester na příslušném oddělení. Je blízkou spolupracovnicí vedoucího lékaře — primáře oddělení. Po dohodě s ním řídí organizační systém práce ošetřovatelského personálu vhodný pro dané oddělení a kontroluje kvalitu poskytované ošetřo­ vatelské péče. Rozepisuje služby a připravuje pracovní náplně. Vypracovává harmonogram práce příslušného oddělení. Odborná oddělení jsou zpravidla tvořena z několika ošetřovacích jednotek. Tak např. interní oddělení může mít ošetřovací jednotku pro muže, ošetřovací jednotku pro ženy, jednotku intenzívní péče, jednotku pro dlouhodobě ne­ mocné apod. V čele každé ošetřovací jednotky (stanice) odpovídá za práci ošetřovatelského personálu staniční sestra. Organizuje práci sester, ošetřova­ telek i pomocného personálu, sleduje, jak je systém ošetřovatelské péče na ošetřovací jednotce zabezpečován. Kontroluje kvalitu poskytnuté péče. Dbá

40

o dodržování hygienických předpisů. Dbá o zajištění dostatečného množství pomůcek, prádla a léků na pracovišti. Na některých náročných pracovištích je pro zajištění plynulé péče o ne­ mocné nezbytné, aby v každé směně, nejen dopolední, odpovídala některá sestra za celý provoz pracoviště a za organizaci práce personálu v dané směně. Této sestře se říká směnová sestra. Směnovými sestrami jsou zpravidla nejzkušenější a nejlépe odborně připravené sestry.

Zajištění nepřetržitého provozu ošetřovací jednotky Provoz na ošetřovací jednotce musí být zorganizován tak, aby byla zajištěna nepřetržitá ošetřovatelská péče a přítomnost sestry i lékaře. Zatímco lékaři mají pravidelnou dopolední pracovní dobu a potom zajišťují pohotovos­ tní službu, pracují sestry ve třech plnohodnotných osmihodinových (výji­ mečně ve dvou dvanáctihodinových) pracovních směnách. Aby si sestry mohly nemocné i pracoviště řádně předat, měly by se směny překrývat o 15 až 20 minut. Směnný provoz je charakteristickým rysem povolání sestry. Většina sester a téměř všechny mladé nastupující sestry musejí pracovat v nepřetržitém provozu, který je organizován tak, že sestra v pravidelných cyklech střídá dopolední, odpolední a noční služby včetně sobot a nedělí. To je třeba si uvědomit již v průběhu přípravy na toto těžké povolání. Výjimečně je provoz zajištěn týdenními směnami (celý týden dopolední, nebo odpolední či noční služby). Zatím ojediněle zaměstnávají některé nemocnice sestry např. na částečný úvazek výhradně pro noční služby (v některých zemích je to běžné). V každé směně mají sestry vymezeny určité povinnosti, které jsou v harmonogramu práce oddělení. Teprve po jejich splnění, po zajištění veškerých ordinací lékaře, základní ošetřovatelské péče a prací vyplývajících z harmonogramu práce, může sestra předat službu sestře, která ji následuje v další směně.

Dopolední služba Největší pracovní zatížení je v dopolední směně, proto je obsazena největším počtem pracovníků. Koordinujícím činitelem v dopolední směně je staniční sestra, která pracuje jen v dopoledním provozu. Odpoledne ji může vystřídat tzv. směnová sestra. Organizuje a vede práci celého ošetřovacího týmu. Dopolední služba začíná v 6 až 6.30 hodin po předání služby noční sestrou sestrám z dopolední služby, a to buzením nemocných. Ošetřovatelský tým společně zajistí ranní toaletu nemocných, přestele lůžka a připraví nemocné i pokoje k lékařské vizitě. Převaha sesterských prací v dopolední službě

41

spočívá v diagnosticko-terapeutických činnostech. Dopolední služba končí osobním předáním nemocných sestrám z odpolední služby.

■

Vyprávěj své spolužačce, jak si představuješ pracovní náplň sestry v do­ polední směně (vymez si na to 5 minut).Pokud jsi již v nemocnici ležela, popiš své dosavadní zkušenosti.

Odpolední služba Hlavní práce v odpolední službě jsou zaměřeny kromě pokračování v terapii na zajišťování základních potřeb nemocných, přípravu k následnému vyšetření nebo operaci a na kompletizaci ošetřovatelské dokumentace (shro­ mažďování informací o nemocných). Odpolední služba je zpravidla klidnější. Sestra může využít čas k rehabilitačním úkonům, např. k dechovým cvičením s nemocnými, kondičnímu cvičení. Při odpolední službě mají sestry příležitost setkat se s příbuznými a návště­ vami nemocných a navázat s nimi kontakt potřebný pro vzájemnou spolupráci a informovanost. Sledují současně, aby měli nemocní zajištěn potřebný klid k odpočinku. V průběhu odpolední služby by měly sestry navštěvovat pokoje a kontrolovat, jak nemocní dodržují léčebný režim. Večer předají nemocné sestrám z noční služby.

Noční služba Sestra v noční službě po předání nemocných zjistí, který lékař má pohotovostní službu. Provede nezbytné ordinace a připraví nemocné ke spánku. Vyvětrá pokoje, popř. podá naordinovaná hypnotika. Před usnutím instruuje příslušné nemocné o jejich příštím ranním programu, např. aby zůstali lační, aby shromáždili moč do připravené nádobky. V průběhu noci pravidelně obchází pokoje — nečeká jen na zvonky — a kontroluje všechny nemocné. Častěji dohlíží na těžce nemocné. Pohybuje se maximálně tiše, aby nerušila spánek nemocných. Noc prožívají nemocní v nemocnici velmi nepříjemně. Většina z nich má narušený spánek. Starosti, které byly během dne potlačeny denními událostmi, se v noci jeví mnohem naléhavější, zvětšují se obavy a strach z diagnózy, operace, vyšetření, z budoucnosti. Proto má být sestra vždy velmi ohleduplná ke spánku nemocných (viz příslušná kapitola). Všechny práce vymezené harmonogramem provádí velmi šetrně. Je trestuhodné, je-li personál zbyteč­ ným zdrojem hluku v průběhu noci (např. hlasitý hovor z pracovny sester ruší spánek nemocných na přilehlých pokojích), i když se někdy nelze v naléha­ vých případech hluku vyvarovat. 42

Vyprávěj své spolužačce o svých zkušenostech nebo zkušenostech svých příbuzných či známých z pobytu v nemocnici. Napiš pozitivní i negativní zážitky z průběhu noci. Co by se dalo zlepšit? Jak bys připravila nemocné ke spánku?

Předávání služby Na konci každé služby je sestra povinna řádně předat nemocné i pracoviště nově příchozí sestře. Forma předávání služby může být různá, vždy však písemná i ústní. Písemné hlášení provede sestra do zvláštního sešitu, který slouží jako úřední dokument (obr. 2). Hlášení musí obsahovat tyto údaje: — datum a druh směny, — ordinace předávané pro další směnu, — záznam o mimořádných ošetřovatelských úkolech, — záznam o událostech v minulé směně, o nově přijatých a propuštěných nemocných, — závažné informace o nemocných, — záznam o sledovaných inventárních předmětech (zapůjčení, rozbití, ztráta apod.). Kromě formální části (ordinace, terapie atd.) by mělo hlášení obsahovat i část neformální, tj. zvláštnosti o ošetřování některých nemocných, údaje o jejich chování, náladě apod. Obsah písemného hlášení odpovídá charakteru práce v jednotlivých klinických oborech. Hlášení má být přehledné, čitelné a podepsané plným jménem předávajících a přejímajících sester. Ústní předávání služby by mělo probíhat jak v pracovně sester tak, u jednotlivých nemocných. V pracovně si sestry předají informace, které by neměli nemocní slyšet. Předávání u lůžka má především psychologický vliv: nemocný cítí, že je péče o něj svěřena další sestře, má pocit větší důvěry v ošetřovatelský personál. Získá informaci o tom, která sestra bude mít příští službu. Ústní hlášení doplňuje hlášení písemné, nikdy ho však nesmí nahra­ zovat.

Organizační systémy práce ošetřovatelského týmu Ošetřování nemocných představuje velmi mnoho různých ošetřovatelských činností, které zajišťují různé kategorie ošetřovatelských pracovníků, tvořících ošetřovatelský tým. Práce ošetřovatelského týmu musí být dobře zorganizo­ vaná, aby každý z nich měl přesně vymezené úkoly. Organizační formy poskytování ošetřovatelské péče mohou být různé, všechny by však měly

43

Datum:

Počet nemocných:

Zvýšená ošetřovatelská péče:

Návštěva nemocného:

Mimořádné události:

1.

službu

2.

předala

převzala

R.

3.

4.

2. O

1. N

1.

Příjem

Předán na jiné odd.:

Propuštění

Převzat z jiného odd.:

Dovolenka: Úmrtí:

a

44

Dopolední hlášení:

Podpis sestry:

Vizitu provedl:

Odpolední hlášení:

Podpis sestry:

Vizitu provedl: Noční hlášení:

Podpis sestry:

Staniční sestra:

Lékař ošetřující jednotky:

Kontrola:

b Obr. 2. Sešit pro předávání služby a — denní přehled o příjmu a propuštění nemocných; b — hlášení jednotlivých služeb

45

zajistit plynulý chod ošetřovací jednotky, zajištění všech ordinací a optimální uspokojování potřeb nemocných. Starší organizační systémy byly zaměřeny především na rozdělení úkolů v průběhu směny mezi jednotlivé pracovníky. Moderní systémy vycházejí z toho, že sestry mají svěřenou péči o konkrétní nemocné a u nich zajišťují vše, co jejich ošetřování vyžaduje. Za tyto nemocné pak nesou odpověd­ nost. Dále uvedeme nejčastější organizační systémy práce ošetřovatelského týmu.

Systém skupinové péče Tento systém spočívá na principu zvýšené odpovědnosti sestry za jmeno­ vitou skupinu nemocných. Ošetřovací jednotka je rozdělena do několika pracovních úseků — sestra se zpravidla během směny stará o nemocné na určených pokojích. Každá sestra tak ošetřuje stále stejnou skupinu nemocných a zajišťuje u nich celý léčebný a ošetřovatelský program. U nemocného se střídá určitá skupina ošetřovatelského personálu. Sestry mohou lépe poznat problematiku každého nemocného ve své skupině, mezi sestrami a nemoc­ nými vznikají pevnější vazby.

Systém primárních sester Tento systém umožňuje poskytování individualizované ošetřovatelské péče prostřednictvím ošetřovatelského procesu. Po přijetí do nemocnice je nemoc­ nému přidělena sestra, která za něj nese po celou dobu jeho hospitalizace odpovědnost a zajišťuje jeho celkovou péči za pomoci dalších ošetřovatel­ ských pracovníků. Nemocný má tak „svoji“ sestru. Tato sestra se označuje jako sestra primární. Má za úkol nejen sesbírat jeho ošetřovatelskou anamnézu, ale kompletně zajišťovat jeho ošetřování, informovat o jeho problematice ostatní zdravotnické pracovníky na oddělení a nést za něj odpovědnost až do jeho propuštění. Každý pacient tak zná „svoji“ sestru a ví, že se na ni může kdykoli obrátit, má-li nějaké problémy. Protože primární sestry znají problematiku každého svého nemocného velmi podrobně a vedou o něm ošetřovatelskou dokumentaci, je informovanost všech pracovníků o nemocných na oddělení mnohem vyšší. Každá primární sestra má na starosti několik svých nemocných, i když samozřejmě ošetřuje i další, protože při směnném provozu je třeba zajistit péči o všechny nemocné, i když jejich primární sestra právě ve službě není. V zahraničí je tento organizační systém většinou již samozřejmý.

46

Funkční systém Tento systém patří ke starším formám organizace práce sester. Je založen na tom, že sestry a ošetřovatelky mají pro pracovní směnu určeny různé skupiny výkonů (funkce). Každá z nich tak během směny plní samostatný program složený ze zajištění určených výkonů u všech nemocných, kteří je mají ordinovány. Sestra tak pracuje se všemi nemocnými na ošetřovací jednotce, ale je zaměřena více na provedení ordinací, než na problémy jednotlivých nemocných, které nemá možnost poznat blíže. V tomto systému, který je dodnes používán na řadě ošetřovacích jednotek, se vytrácí individualita nemocných a konkrétní odpovědnost sestry za jmeno­ vitou skupinu nemocných. Sestra spíše odpovídá za zajištění všech ordinací a provozu oddělení. Osobní kontakt a komunikace mezi pacientem a ošetřo­ vatelským personálem je malý. Organizační formy práce ošetřovatelského personálu se na různých oddě­ leních a v různých směnách modifikují podle potřeb jednotlivých medicín­ ských oborů i podle složení a počtu ošetřovatelského personálu. Seznámili jsme se pouze se třemi základními modely, se kterými se můžete setkat v různých variantách. Všechny systémy by však měly směřovat k tomu, aby ošetřovatelská péče vycházela především ze znalosti potřeb každého nemoc­ ného a k navázání osobního kontaktu s ním, aby nebyla zaměřena pouze na zajištění ošetřovatelských výkonů.

Vícestupňový způsob ošetřovatelské péče Vícestupňový způsob ošetřovatelské péče je vhodným organizačním opat­ řením, které vede ke zlepšení kvality ošetřovatelské péče. Je založen na důsledné dělbě práce v ošetřovatelském týmu mezi několik typů ošetřovatel­ ských pracovníků s různým stupněm vzdělání. Až do nedávné doby totiž naše sestry prováděly velmi širokou škálu činností od vysoce specializovaných prací po práce pomocné, často včetně úklidu. To samozřejmě vedlo nejen k jejich pracovnímu přetížení, ale také ke snižování společenské prestiže a zejména kvality poskytované ošetřovatelské péče a práce s nemocným, na kterou jim zbývalo stále méně času. Při vícestupňovém způsobu ošetřovatel­ ské péče jsou ošetřovatelské činnosti rozděleny. Vrchní, staniční nebo smě­ nová sestra nesou odpovědnost za jejich zajištění a určují, kdo je provede jednak podle pracovních náplní jednotlivých typů pracovníků, a jednak podle momentálního stavu jednotlivých nemocných. Při vícestupňovém způsobu ošetřovatelské péče se můžeme setkat s těmito kategoriemi ošetřovatelského personálu:

— sestra bakalářka nebo magistra s vysokoškolským vzděláním; 47

— sestra specialistka nebo diplomovaná sestra s pomaturitním specializač­ ním studiem nebo vyšším odborným vzděláním; — sestra, absolventka střední zdravotnické školy; — ošetřovatelka, absolventka nižší dvouleté zdravotnické školy,' odbor­ ného učiliště nebo dlouhodobého nemocničního kursu; — sanitářka, absolventka krátkodobého nemocničního kursu. Vícestupňový způsob ošetřovatelské péče je úspěšný pouze v případě vysokého stupně vzájemné spolupráce, avšak každý člen ošetřovatelského týmu plní své přesně stanovené úkoly dané jeho kompetencí. V každém týmu nejsou samozřejmě zastoupeny všechny kategorie, stačí alespoň dvě či tři.

48

5

Obvazování a obvazový materiál

Obvazový materiál Umět obvazovat kteroukoli část těla pohotově, hbitě a účelně patří k nezbytným dovednostem sestry. K obvazování a k různým chirurgickým zákrokům se používá obvazový materiál. Dělí se podle toho, z čeho je vyroben a k čemu slouží na tkaniny, vlákniny, látky ztužující obvazy, postřikové obvazy, dlahy a dýhy.

Tkaniny Jsou to látky utkané na stavu ze lnu, bavlny, popř. s přidáním umělých vláken. Mezi tkaniny patří hydrofilový mul, kaliko, pružná tkanina na elastická obinadla, pružná síťovina — Pruban, trikot, tylexol. Hydrofilový mul je řídká bílá tkanina, z níž se dělají obinadla, čtverce, longety, tampóny, břišní roušky apod.

Obr. 3. Skládání longety a — pruh obinadla 12 cm širokého složíme po délce do pruhu o šířce 3 cm (vznikne čtyřnásobná vrstva mulu); b — přetočíme přes prsty jako předénko; c — volný konec pruhu zasuneme do středu přadénka

49

Hydrofilová obinadla jsou dlouhá 5 až 10 m a široká 3 až 20 cm, aby je bylo možno použít jak k obvázání prstu, tak k obvázání hrudníku. Slouží i k jinému účelu než k obvazování. Připoutá se jimi k postranici lůžka paže nemocného při infúzi, splétá se z nich copánek jako pomůcka k posazování nemocného v lůžku apod. Mulové čtverce různých velikostí (3x3, 6x6, 10x10 cm i větší) se používají sterilní ke krytí ran. Skládají se z nastříhaného mulu tak, aby všechny třepivé okraje byly založeny uvnitř čtverce. Longety jsou asi 1 m dlouhé pruhy obinadla (asi 12 cm širokého) složené na šířku 3 cm. Složený pruh se stočí přes prsty jako přadénko {obr. 3). Hotové longety se skládají do balíčku po třech a sterilizují. Používají se k sušení ran při operaci. Při operaci se přísně sleduje počet použitých kusů a před ukončením operace se počítají.

Pokus se zdůvodnit uvedené přísné opatření. Mulové drény jsou pásy z obinadla v délce asi 7 m a šířce 4 až 5 cm, naskládané — podobně jako longety — do proužku širokého 1 až 1,5 cm. Stočí se do kotoučku jako pásková míra {obr. 4). Kotoučky se skládají do dóz, zalijí vazelínou a sterilizují se. Zavádějí se do ran, aby z nich odváděly sekret či hnis. Tampóny — smotky se zhotovují z různě velkých mulových čtverců (15 x 15, 20 x 20, 25 x 25 cm). Na očním oddělení se používají malé tampónky, na chirurgii velké. Vy sterilizované tampóny slouží k odsávání sekretu a krve z rány, politými dezinfekčním prostředkem dezinfikujeme pokožku.

do pruhu o šířce

50

Břišní roušky o velikosti asi 20 x 20 cm jsou sešity z několika vrstev mulu. Užívají se při operaci k odsávání větších krvácejících ploch. Jejich počet se stále kontroluje. Mulové čtverce, longety, mulové drény a tampóny se připravují centrálně a na oddělení jsou dodávány sterilní, ve vzduchotěsně uzavřených sáčcích. Tam, kde je spotřeba materiálu velká, jako jsou např. operační sály, skládají se čtverce, longety, tampóny a břišní roušky do sterilizačních bubnů a steri­ lizují se parou. Balíček pro první pomoc je sterilní mul naskládaný v neprodyšně uzavřené obálce z neprodyšného materiálu. Po odstřižení jedné strany obálky je připraven k použití. Kaliko je látka nažloutlé barvy, utkaná z bavlněné příze s příměsí viskózových vláken. Vyrábějí se z něho třícípé šátky. Pružná tkanina na elastická obinadla je tkaná tak, že podélná nit (osnova) je z různě kroucené příze a příčná nit (útek) je z běžné příze. Tím se dosáhne toho, že obinadlo je po délce pružné. Obinadla se vyrábějí 6 až 14 cm široká a 5 až 10 m dlouhá. Dají se prát i sterilizovat. Používají se ke zpevnění kloubů při úrazech, ke kompresi určité části těla, ke zpevnění dolních končetin při křečových žilách apod. Pružná síťovina — Pruban je tkanina z bílené bavlny a latexových nití s polyamidem. Má tvar punčochy různého průsvitu. Průsvit je označován číslem 1 až 10. Je dodáván v kotouči, z něhož se odstřihne potřebná délka. Po zakrytí rány sterilním mulem se prubanová punčocha navlékne na kteroukoli část těla. Má krycí účel. Trikot je pružný úplet beze švu. Užívá se na ortopedickém nebo chirur­ gickém oddělení k podkládání škrobových a sádrových obvazů a ke zhotovení extenční punčošky. Punčoška se připevní k pokožce nedráždivým lepidlem. Má za úkol udržet nohu s bércem v pravém úhlu. Trikotový úplet se používá i na kožním oddělení ke krytí ošetřené kůže na obličeji (pro nos, oči a ústa se vystřihne otvor) a ke krytí kůže na končetinách. Tylexol je tkanina podobná tylu. Nastříhané kusy tylexolu různých velikostí se vkládají do dóz, napouštějí mastí, prokládají papírem a sterilizují. Slouží ke krytí postižené kůže na chirurgickém nebo popáleninovém oddělení.

Vlákniny Jsou to látky vyrobené z bavlny nebo celulózy. Patří k nim obvazová vata, buničina a perlan. Obvazová vata je vyrobena z čisté bělené bavlny. Užívá se k podkládání škrobových a sádrových obvazů, zhotovují se z ní štětičky k čistění zubů a k výtěrům z mandlí. K čistění zubů je lépe užívat štětičky obalené mulem. Postup při zhotovení štětičky je na obr. 5.

51

Obr. 5. Zhotovení štětičky z vaty a špejle konec špejle asi 15 cm dlouhé nebo nerezavějící drát namočíme do vody; na drát nasadíme chomáček vaty a přidržíme prsty jedné ruky; a — volným koncem špejle otočíme tak, jako bychom chtěli špejli do vaty „zašroubovat“; b — štětičku můžeme obalit kouskem mulu a pevnou nití přichytit

Vata se nikdy nepřikládá přímo na ránu!

|

Vysvětli proč.

Buničitá vata je druh savého papíru lisovaný do plátů. Připravují se z ní obinadla k obalování drátěných dlah, čtverce různé velikosti (k dezinfekci pokožky asi 4 x4 cm, k otírání úst 15 x 15 cm), válečky vkládané do úst při ošetřování chrupu, kapesníky k jednomu použití, hygienické vložky, dětské pleny, smotky k čištění nosu a úst kojence, plenkové kalhotky pro děti

i ležící dospělé pacienty apod. Perlan — umělá tkanina. Vyrábějí se z ní roušky, podložky, prostěradla, utěrky, žínky k jednomu použití.

Látky ztužující obvazy Některé tkaniny se napouští látkami, které zpevňují obvazy. Je to sádra, škrob, zinkoklih a kaučuková pryskyřice. Obvazy se používají ke zpevnění poraněných kloubů a kostí a ke znehybnění některé části těla. Sádrou se v tovární výrobě prosypávají hydrofilová obinadla o šířce 8 až 14 cm a délce 5 až 10 m. Obinadla jsou zabalena v obalu, který nepropouští vlhkost. Vlhkem sádra tvrdne a obinadlo se stane nepotřebným. Před použitím se obinadlo potřebné šířky ponoří asi na 30 sekund až 1 minutu do vody teplé 40 °C. Nepohybujeme jím, aby se sádra nevysypala. Po vyjmutí se z něj voda lehce vymačká (obr. 6) a ihned se přikládá.

52

| Vzpomeň si, čím se podkládají sádrové obvazy.

Sádrový obvaz rychle tuhne, ale pomalu prosychá. Škrobem (rýžovým, pšeničným nebo bramborovým) se při tovární výrobě napouštějí obinadla z řídkých tkanin s nepevnými okraji. Až do použití musí být uložena v suchu. Před použitím se namáčejí do horké vody a promačkávají tak dlouho, až voda prostoupí všechny vrstvy obinadla. Po vyjmutí se vyždímají (obr. 7) a přikládají na určenou část těla předem obalenou vatou a trikotovou punčoškou. Jednotlivé otočky se nesmějí příliš utahovat, protože se obinadlo po uschnutí srazí. Obvaz schne několik hodin. Škrobovým obvazem se zpevňují klouby tam, kde není nutné větší znehybnění.

Obr. 6. Vymačkání vody ze sádrového obinadla

Obr. 7. Ždímání škrobového obinadla

Zinkoklih je mírně nažloutlá pružná hmota, která se nanáší na hydrofilní obinadlo. Jsou-li obinadla dobře zabalena, udržují stále vlhkost. Znehybňují se jimi menší kloubní poranění. Kaučuková pryskyřice se rozpuštěná nanáší na pevnou bavlněnou látku a vytváří na ní lepivou hmotu. Látka s lepivou hmotou se pak nazývá leukoplast nebo náplast. Je navinuta v pásech různé šířky na cívku a slouží k zachycení konců obinadel či ke zhotovení jednoduchých obvazů. K rychloobvazům se používá leukoplast s obvazovou vložkou uprostřed. Je-li potřeba

53

překrýt větší plochu pokožky, přikryje se mulem a přelepí širokým pruhem leukoplasti s obvazy — perforovaná leukoplast. U lidí přecitlivělých na běžnou leukoplast se používá speciální prodyšná leukoplast, tzv. leukopor.

Postřikové obvazy Sprejový obvaz slouží ke krytí aseptických ran, čistých drobných poranění či pooperační jizvy. Stříká se na suchou pokožku. Po chvíli zaschne a vytvoří průhledný film. Pokožku nedráždí a nezadržuje pot. Odstraňuje se tampónem s benzínem. Před použitím tekutého obvazu si předem pozorně přečti návod uvedený na | obalu nádobky.

Dlahy a dýhy Jsou to pomůcky, kterými se zpevňují obvazy. Dlahy jsou pomůcky k podpírání zlomené či jinak poraněné části těla, hlavně kloubů v sousedství zlomeniny. Jsou vyrobeny z různých materiálů včetně plastů. Stále se používají žebříčkové dlahy ze zinkového drátu — dlahy Kramerovy. Žebříčky jsou různě široké a dlouhé. Lze je přizpůsobit tvaru končetiny. Před použitím se obalí buničitou nebo měkkou vatou a obinadlem a upraví se do potřebného tvaru. Dlahy lze zhotovit i z několika pruhů sádrového obinadla. Dýhy jsou pružné pruhy z lipového dřeva, asi 2 mm silné, různě široké a dlouhé. Zpevňují se jimi někdy škrobové obvazy. Než se použijí, namočí se do vlažné vody, aby byly pružnější.

Obvazování Obvazy se zhotovují ze šátků, z náplastí a z obinadla. Výběr obvazového materiálu se řídí účelem obvazu. Obvazy se dělí podle účelu. 1. Zpevňující — fixační: zpevňují klouby, zlomenou kost, celou končetinu. 2. Krycí: ochraňují ránu před vnějšími vlivy, nečistotou a chladem. 3. Tlakové — kompresívní: zastavují krvácení. 4. Natahující — extenční: vyrovnávají zkrácení na končetinách způso­ bené zlomením kosti. 5. Podpůrné: udržují určitou část těla v žádoucí poloze (např. při úrazu nebo při ochrnutí). 6. Nápravné — regresní: pozvolna mění tvar určité části těla (užívají se hlavně v dětské ortopedii).

54

V další části textu se seznámíš s šátkovými, náplasťovými, prakovými a obinadlovými obvazy a obvazy z Prubanu. Uvědom si, že máš-li obvazovat pohotově, hbitě a úpravně, musíš techniku obvazování dokonale ovládat. Dosáhneš toho jedině tak, že budeš nácvik každého obvazu opakovat tak dlouho, dokud nezískáš naprostou dovednost. Zkoušej si obvazování na spolužácích, na příslušnících rodiny i na sobě. ZÁKLADNÍ ZÁSADY PŘI OBVAZOVÁNÍ

7. Před obvazováním si připrav potřebný materiál a pomůcky (nůžky, leukoplast atd.). 2. Pečlivě si umyj ruce. 3. Nemocného pohodlně posaď nebo polož- Je-li následkem zranění nescho­ pen pohybu, najdi způsob, jak přiložit obvaz co nejšetrněji a přitom účelně. 4. Část těla, kterou obvazuješ, uveď šetrně do takového postavení, které nejvíce odpovídá fyziologické poloze. Dbej, aby se postavení v průběhu obvazování nezměnilo. 5. Pracuj ohleduplně, citlivě a stále udržuj s nemocným slovní kontakt. 6. Při obvazování (o výjimce se dozvíš později) stůj před nemocným, abys mohla sledovat jeho projevy a stav a kdykoli to bude potřeba, mu pomoci.

Šátkové obvazy Šátek je nejjednodušší obvazovou pomůckou. Máme jej téměř vždy po ruce, a proto z něho při první pomoci zhotovujeme fixační, kompresní, krycí a podpůrné obvazy. Šátkem také můžeme přichytit obkladovou látku. K šátkovým obvazům se užívají většinou třícípé šátky z režného obvazo­ vého kalika. Lze je nahradit jakýmkoli čistým čtyřcípým šátkem přeloženým

Obr. 8. Třícípý šátek

55

Obr. 9. Skládání šátku do kravaty a — vrchol šátku přehneme na základnu; b — vzniklý pruh ještě jednou přeložíme; c — kravatu upravíme do potřebné šířky

po úhlopříčce. Dobře použitelný je šátek o rozměrech uvedených na obr. 8. K některým obvazům skládáme šátek do pruhu, tzv. kravaty (obr. 9). Kravatu klademe na tělo hladkou stranou. Cípy šátku zavazujeme plochým uzlem, aby netlačily. Jsou-li cípy krátké, navážeme je kouskem obinadla nebo kapesníkem. Obvazy hlavy

Slouží většinou jako obvazy krycí. Zranění překryjeme sterilním čtvercem mulu, při první pomoci přežehleným čistým kapesníkem. Obvaz celé hlavy Třícípý šátek položíme základnou na čelo asi 1 až 1,5 cm nad obočí, vrchol šátku směřuje ke krční páteři. Oba cípy vedeme nad uši, v týle je překřížíme a znovu vedeme na čelo, tam cípy svážeme plochým uzlem. Vrchol šátku zasuneme za zkřížení nebo připneme špendlíkem (obr. 10). U dětí a neklid­ ných nemocných vedeme cípy šátku ze zátylí pod bradu a tam je svážeme.

Obr. 10. Obvaz hlavy třícípým šátkem

56

Obr. 11. Šátkový obvaz oka

Obvaz oka Obvaz se zhotoví ze šátku složeného do pruhu. Pruh položíme na nemocné oko tak, aby jeho kratší část vedla směrem pod ušní boltec, delší část vedeme přes temeno hlavy do zátylí. Tam oba cípy překřížíme, vedeme na čelo a svážeme (obr. 11). Obvaz ucha Zhotovuje se podobně jako obvaz oka. Pruh se položí na nemocné ucho, oba cípy se v zátylí překříží a na čele zavážou. Obvazy horní končetiny

Slouží většinou ke krytí ran.

Obvaz celé ruky, tzv. pacička Šátek položíme na podložku, vrchol směřuje k prstům ruky, základna šátku je pod zápěstím. Na šátek položíme nemocnému ruku, vrchol šátku přehneme přes hřbet ruky, oba cípy po stranách upravíme podle šířky hřbetu ruky, zkřížíme, obtočíme kolem zápěstí a zavážeme (obr. 72).

Obvaz hřbetu a dlaně Šátek složíme do pruhu širokého podle velikosti ruky. Podložíme jej nemocnému pod dlaň. Cípy vedeme přes hřbet ruky, tam je zkřížíme, obtočíme jimi zápěstí a zavážeme (obr. 13).

Obr. 12. Obvaz celé ruky, tzv. pacička

Obr. 13. Šátkový obvaz hřbetu a dlaně ruky z tzv. kravaty

57

Obvaz ramena Potřebujeme k němu 2 šátky. Jeden šátek položíme na podložku základnou k sobě, druhý na něj položíme tak, že jeho vrchol je asi v dolní třetině spodního šátku, 10 cm od středu. Spodní šátek stáčíme od vrcholu tak dlouho, až jím zachytíme vrchol horního šátku (obr. 14). Takto připravený šátek přiložíme na rameno, kratší cíp pruhu směřuje k hrudní kosti, delší vedeme přes záda až do podpaží opačné končetiny. Oba cípy zavážeme vpředu na hrudníku. Základnou druhého šátku obtočíme paži a oba cípy na její vnější straně zavážeme (obr. 15).

Závěs horní končetiny z thcípého šátku Obvaz je podpůrný. Podpírá končetinu při zlomeninách kostí horní konče­ tiny, při zlomeninách klíční kosti, při poranění ramenního kloubu. Šátek položíme základnou kolmo přes prsa, jeden cíp směřuje k nohám, druhý na rameno nemocné končetiny (obr. 16). Nemocnou končetinu vložíme do šátku, základna musí podpírat i dlaň ruky. Dolní cíp zvedneme a vedeme přes zdravé rameno, tam svážeme. Vrchol šátku přichytíme k rameni šátku spínacím špendlíkem nebo na něm zavážeme uzel. Jednoduchý závěs z třícípého šátku Z šátku upravíme kravatu. Podložíme jí zápěstí a ruku postižené končetiny. Cípy kravaty svážeme na opačném rameni, jako u předešlého obvazu.

58

Obr. 16. Závěs horní končetiny z třícípého šátku

Obvazy dolní končetiny

Slouží jako obvazy krycí a jako obvazy fixační.

Obvazy celé nohy a nártu nohy Provádějí se podobně jako obvazy ruky.

I Zkus si sama obvázat celou nohu a nárt. Obvaz paty Základnu šátku podložíme pod plosku nohy, vrchol směřuje na Achillovu šlachu, viz Somatologie — kapitola o svalech. Oba cípy šátku překřížíme na nártu, vedeme je na patu, obtočíme jimi kotníky a zavážeme. Vrchol podsuneme (obr. 17).

Obr. 17. Šátkový obvaz paty

59

Obvaz hlezenného kloubu Užívá se při první pomoci ke zpevnění vyvrtnutého kotníku. Noha s bércem svírá pravý úhel. Velký čtyřcípý šátek upravíme na třícípý a z něho složíme pruh o šířce asi 13 až 14 cm. Je-li šátek menší, je třeba na oba cípy předem navázat kapesníky. Pruh podložíme pod patu tak, aby horní část pruhu překrývala Achillovu šlachu (obr. 18a). Oba cípy vpředu překřížíme (obr. 18b). Cíp ze zevní strany nártu (b I) vedeme přes vnitřní kotník na patu a přichytíme jím horní okraj pruhu. Dále vedeme cíp přes horní část nártu, znovu nad vnější kotník a přes Achillovu šlachu dopředu. Cíp z vnitřní strany (b II) vedeme pod plosku (přichytíme jím dolní okraj pruhu) a dále na nárt. Tam oba cípy svážeme (obr. 18c). Protože jde o zpevňující obvaz, má být vedeno zejména rameno I co nejpevněji.

Obr. 18. Šátkový obvaz hlezenného kloubu a — pruhem z šátku překryjeme patu přes Achillovu šlachu; b 1 — cípy šátku vpředu překřížíme — jeden přichytí horní okraj pruhu; b II — druhý dolní okraj; c — oba cípy svážeme vpředu nad kotníkem

Obvaz kolena Může sloužit jako obvaz krycí i jako obvaz fixační. Šátek složíme do širšího pruhu. Jeho střed položíme přes koleno vpředu. Cípy pod kolenem zkřížíme, jedním cípem přichytíme pruh nad čéškou, druhým pod ní, znovu cípy pod kolenem překřížíme a zavážeme nad čéškou.

60

Obr. 19. Šátkový obvaz kyčle

Obvaz kyčle Provádíme podobně jako obvaz ramene. Šátek stočený do pruhu upevníme v pase. Druhým šátkem kryjeme kyčel. Jeho cípy vedeme kolem stehna a na vnější straně nebo vpředu zavážeme (obr. 19).

Náplasťové obvazy Náplast se používá hlavně k přichycení mulových čtverců. Pokožka, na niž náplast lepíme, musí být suchá, odtučněná benzínem nebo éterem. Zarostlou část těla se doporučuje oholit. Proužky leukoplasti se kladou horizontálně. Chceme-li připevnit obvazový materiál na kónickou (rozšiřující se) část těla, nastřihneme okraje pruhu leukoplasti v pravidelných úsecích (obr. 20). Náplast lepíme tak, že na užší části těla se nastřižené úseky přeloží přes sebe, na rozšířenou část se podle potřeby rozvinou do vějíře. Tak se např. přichytí krycí materiál na krku, na stehně apod. Náplast snímáme opatrně, pomocí tampónu s benzínem nebo éterem. Zpevňující obvaz při zlomeninách dolní čelisti Používá se rovněž při první pomoci. Obvaz připravíme ze tří pruhů leukoplasti 2 až 3 cm širokých. Pruhy vedeme postupně od jedné spánkové

I

I I |

Pf’Pevn®nl obvazového materiálu leukoplastí na kónické části těla

61

Obr. 21. Zpevňující náplasfový obvaz dolní čelisti

Obr. 22. Zpevňující náplasfový obvaz hrudníku — jednostranný

Obr. 23. Zpevňující obvaz hrudníku a — z leukoplasti — cingulum; b — při zlomenině horního žebra doplníme cingulum pruhem leukoplasti vedeným přes rameno

krajiny pod bradu a na druhou tak, aby se jednotlivé pásy poněkud překrývaly (obr. 21). Je-li spánková krajina porostlá vlasy nebo vousy, doporučuje se předem oholit. Zpevňující obvaz při zlomeninách žeber Nazývá se cingulum. Jeho úkolem je zmenšit pohyby žeber a urychlit jejich hojení. Ke zhotovení se použije několik pruhů náplasti asi 10 cm široké, perforované. Pruhy vedeme kolem zraněné části hrudníku od páteře směrem k hrudní kosti. Střední čáru přesahují pruhy asi o 8 cm. První pruh lepíme v dolní části hrudníku, ostatní pruhy klademe stříškovitě směrem nahoru (obr. 22). Každý pruh se přikládá při výdechu. Zarostlý hrudník je nutno oholit.

62

Jiný obvaz se provádí tak, že se širokým pruhem perforované leukoplasti obtočí ve výdechu celá dolní část hrudníku {obr. 23a). Je-li zlomeno horní žebro, vede se široký pruh náplasti od dolního pruhu zpředu přes rameno na záda k pruhu zezadu {obr. 23b).

Prakové obvazy Některé části těla se nesnadno obvazují, jako např. brada nebo nos. Na tato místa přikládáme prakové obvazy. Připravíme je z pruhu hydrofilového obinadla, který na obou koncích nastřihneme směrem ke středu {obr. 24). Vzniklé proužky na obou stranách zavážeme na uzel. Nenastřižená část vytvoří jakousi kapsu.

Obr. 24. Prakový obvaz a — pruh mulového obinadla o šířce 5 až 7 cm nastřihneme z obou stran ke středu a vzniklé proužky zavážeme na uzel; b — nastřižená část utvoří kapsu, kterou kryjeme nos či bradu

Prakový obvaz nosu Používá se nejčastěji při krvácení z nosu nebo po operaci na nose. Z obinadla širokého asi 6 cm ustřihneme pruh a upravíme jej podle předcho­ zího návodu. Střední, nenastřiženou část, přiložíme na nos, dolní pásky vedeme zezdola nad ucho a v zátylí zavážeme. Přebytečně dlouhé konce odstřihneme. Horní pásky vedeme pod ušní boltec do zátylí, tam zkřížíme, vedeme je nad čelo a svážeme {obr. 25). Prakový obvaz brady Používá se po ošetření poraněné brady nebo zánětlivého procesu. „Koší­ ček“ vytvoříme z pruhu z obinadla širokého 8 cm a přiložíme na bradu přikrytou sterilním mulem. Horní pásky se vedou přes spánky na temeno hlavy a tam se svážou. Přebytečně dlouhé konce odstřihneme. Dolní pásky se vedou do zátylí, tam se zkříží, vedou se nad boltec, podvléknou se pod horní (svislé) pásky a na čele se zavážou {obr. 26).

63

Obr. 25. Prakový obvaz nosu

Obr. 26. Prakový obvaz brady

i Zkus si obvázat prakovým obvazem nos nebo bradu a pak vyzkoušej | podobný obvaz na některém členu rodiny.

Obinadlové obvazy ZÁSADY PŘI OBVAZOVÁNÍ OBINADLY

I. Šířku obinadla zvol úměrně k obvazované části těla. 2. Hlavici obinadla drž vždy v té ruce, kterou obvazuješ (praváci v pravé, leváci v levé) a volný konec v druhé ruce. Hlavice obinadla se rozvíjí do dlaně proti palci (obr. 27). 3. Ránu překryj sterilním mulem a pak teprve obvaž4. Na místa, kde se těsně dotýkají dvě zdravé plochy kůže (mezi prsty,

Obr. 27. Rozvíjení obinadla a — hlavice obinadla; b — volný konec

64

v podpaží, v třísle, pod prsy), vlož kousek vaty lehce zasypaný zásypem. Zabráníš tím otlačení nebo opruzení. 5. Všechny otočky veď jedním směrem, následující otočkou překryj předchozí otočku ze dvou třetin. 6. Většinu obvazů povedeš směrem k srdci — od užší části těla k širší. Výjimkou jsou obvazy ruky (od zápěstí k prstům) a prsty nohy (od hlezenního kloubu k prstům). 7. Otočky ani příliš neutahuj, ani je nenechávej příliš volné. Obvaz musí být účelný a přitom úpravný. 8. Na počátku a na konci každého obvazu zpevni obvaz kruhovou otočkou. 9. Obinadlo nastavíš tak, že konec nového obinadla podložíš pod volný konec předchozího obinadla a zpevníš kruhovou otočkou. 10. Nezapomeň, že obvazuješ nemocného nebo raněného člověka, který má bolest a často také obavy a strach. Dej mu najevo svoji spoluúčast. Pracuj hbitě a přitom co nejšetrněji. Přichycení obinadel

Konec mulového obinadla přichytíme proužkem náplasti nebo rozstřihneme a zavážeme. Konec elastického obinadla se přichytí sponkami nebo spínacím špendlíkem. (Nepoužívej u dětí!) Druhy otoček

Aby obvaz dobře držel na kterékoli části těla, je nutno klást otočky určitým způsobem. Podle toho, jak otočky klademe, rozlišujeme obvaz kruhový, hoblinový, spirálový, osmičkový, klasový, rozbíhavý a sbíhavý. Kruhový obvaz Otočky vedeme několikrát po sobě na tomtéž místě tak, že se kryjí (obr. 28a). Kryjeme tak menší rány.

Hoblinový obvaz Zavazujeme jím části těla, které se cylindricky zužují nebo rozšiřují, např. končetiny. Každou další otočku kryjeme zčásti předchozí a postupujeme stále nahoru (obr. 28b). Spirálový obvaz Jsou to řídce kladené otočky, které se nepřekrývají (obr. 28c). Používá se k přichycení dláh nebo podkladové vrstvy obvazu.

Osmičkové obvazy Užívají se při zavazování některých kloubů. Vedené obinadlo vytváří dvě smyčky, které se kříží v podobě osmiček v jednom bodu (obr. 28ď).

65

Obr. 28. Druhy otoček a — kruhový obvaz; b — hoblinový obvaz; c — spirálový obvaz; d — osmičkový obvaz; e — klasový obvaz; f — rozbíhavý obvaz

Klasový obvaz Jsou to vlastně hustě kladené osmičkové otočky, které se kříží na straně natahovačů. Klasový obvaz buď vystupuje směrem nahoru — pak je to obvaz vzestupný; nebo sestupuje směrem dolů a pak jej označujeme jako obvaz sestupný. Křížení jednotlivých otoček musí probíhat v přímce jedno nad druhým (obr. 28e). Klasovým obvazem se obvazují cylindrické části těla. Rozbíhavý obvaz Užívá se při ošetření lokte, kolena nebo paty. Základní otočku vedeme přes střed ohnutého kloubu a osmičkovými otočkami se postupně vzdalujeme od středu. Otočky se zčásti kryjí. Obvazu říkáme také želvový (obr. 28f).

Sbíhavý obvaz Začínáme kruhovou otočkou pod kloubem nebo nad ním. Osmičkovými otočkami se postupně blížíme ke středu kloubu. Poslední kruhová otočka se vede středem kloubu. Obvazu říkáme také stříškový. Každý obvaz začneme tak, že volný konec položíme poněkud šikmo (ve směru dalšího postupu obvazu) na obvazovanou část těla a obtočíme kruhovou otočkou. Vyčnívající cíp volného obinadla přeložíme a znovu uděláme kruhovou otočku. 66

Obvazy horní končetiny

Obvazy horní končetiny jsou většinou obvazy krycí. K obvazování ruky používáme obinadla asi 3 cm široká (na prsty a hřbet ruky), na paži 6 cm široká, na rameno 8 cm široká.

Klasový obvaz palce ruky Obvaz začínáme otočkou na zápěstí. Obinadlo vedeme šikmo přes hřbet ruky na palec. Potřebujeme-li ovázat špičku palce, přehneme obinadlo něko­ likrát přes konečný článek prstu. Podle prof. Knoblocha uděláme tzv. ná­ prstek (obr. 29a) a zajistíme kruhovou otočkou. Z palce vedeme obinadlo opačným směrem po jeho vnější straně na zápěstí. Tyto otočky opakujeme. Každá další otočka překrývá částečně předešlou (obr. 29b). Obvaz ukončíme na zápěstí. Není-li to nutné, necháme špičku palce volnou.

Obr. 29. Klasový obvaz palce ruky a — krytí špičky palce; b — jednotlivé otočky

Klasový obvaz hřbetu ruky Obvaz je vzestupný. Základní otočkou obtočíme prsty ve výši posledního článku prstu. Druhou otočku vedeme přes hřbet ruky k palci, který zůstane volný. Přes dlaň probíhají otočky vodorovně. Pokračujeme přes hřbet ruky do výše posledního článku malíku. Klasovými otočkami překryjeme celý hřbet ruky.

Obvaz celé ruky — pacička Obinadlo vedeme středem dlaně od zápěstí přes špičky prstů na hřbet ruky a k zápěstí. Obinadlo přeložíme a přidržujeme druhou rukou. Další otočky vedeme střídavě od středu ruky ke stranám tak, abychom zakryly všechny

67

Obr. 30. Obinadlový obvaz celé ruky, tzv. pacička

prsty. Vrátíme se na zápěstí a všechny otočky zpevníme. Obinadlo vedeme spirálovou otočkou od zápěstí šikmo přes hřbet ruky vodorovně přes dlaň pod palec a šikmo přes prsty k posledním článkům. Na spodní straně prstů vedeme otočku vodorovně a znovu šikmo přes hřbet ruky. Palec zůstává volný. Postupujeme dále stejným způsobem až do dokončení obvazu. Poslední otočku vedeme kolem zápěstí (obr. 30). Obvaz prstů — rukavička Po základní otočce na zápěstí vedeme obinadlo přes hřbet ruky k nejvzdále­ nějšímu prstu (na pravé ruce k palci, na levé k malíku). Spirálovitou otočkou postupujeme ke špičce prstu, kryjeme ji několika vrstvami a hoblinovitými otočkami postupujeme na hřbet ruky, odtud opačným směrem, než jsme vedli

68

obinadlo na prst, postupujeme na zápěstí. Obtočíme je a stejným způsobem za­ vazujeme další prst. Obvaz ukončíme na zápěstí. Dlaň zůstává volná (obr. 31).

Obvaz předloktí Obvaz je vzestupný. Začínáme jej na zápěstí a pokračujeme obvazem hoblinovým nebo klasovým. Obvaz lokte Loket zavazujeme buď obvazem rozbíhavým, nebo sbíhavým.

I

Přečti si ještě jednou návod jak se tyto obvazy dělají a pak oběma způsoby loket zavaž. Zkus zavázat sama sobě palec ruky a ukazovák. Zavaž si hřbet ruky klasovým obvazem.

Vzestupný obvaz ramena K základním pomůckám připravíme ještě zapudrované čtverce mulu nebo smotky měkké vaty. Základní otočku uděláme v horní třetině paže. Obinadlo vedeme směrem od těla na vnější stranu paže. Z vnější strany paže postupujeme přes rameno a záda do podpaží zdravé končetiny. (Do obou podpaží vkládáme zapudro­ vané smotky, aby tam nevznikly opruzeniny.) Pokračujeme šikmo přes prsa na paži postižené končetiny, do podpaží a znovu přes rameno a záda do opačného podpaží tak dlouho, dokud není rameno zakryto obvazem celé. Obvaz ukončíme kruhovou otočkou kolem ramena (obr. 32).

Obr. 32. Obvaz ramena vzestupný

Obvazy dolní končetiny

Obvazy dolní končetiny jsou obvazy krycí a zpevňující. Na prsty se volí obinadlo 3 až 4 cm široké, na patu 6 cm, na bérce 7 až 8 cm. Na kyčel je nutno použít obinadlo široké 12 cm.

69

Obvaz palce nohy Začínáme nad kotníkem základní otočkou. (Z vnitřní strany nohy na vnější stranu.) Obinadlo vedeme přes hřbet nohy k malíku, na plosku nohy a na palec. Zde uděláme kruhovou otočku (je-li třeba, kryjeme celou špičku palce nohy) a vracíme se zpět přes nárt pod plosku nohy na kotník, který obtočíme. Další otočky provádíme stejným způsobem. Obvaz zakončíme nad kotníkem (obr. 33). Obvaz nártu nohy Základní otočku vedeme kolem nártu blíže k prstům nohy. Obinadlo pak vedeme šikmo přes nárt nad kotníkem, nad Achillovu šlachu a kolem druhého kotníku šikmo přes nárt, kde se otočky kříží. Další otočka vede na plosku nohy. Jde vlastně o obvaz osmičkový. Každou další otočkou vystupujeme o něco výše, až je pokrytý celý nárt. Obvaz zakončíme kolem kotníku.

Obvaz paty Chceme-li krýt patu, používá se hydrofilový mul, chceme-li zpevnit kotník, používá se elastické obinadlo. Jde o obvaz rozbíhavý. První otočku vedeme středem paty, dalšími otočkami postupujeme do středu (obr. 34), až je zakrytá celá pata. Obvaz ukončíme kruhovou otočkou nad kotníkem. | Zavaž sama sobě palec nohy, nárt, patu. Obvaz bérce Nejčastěji užíváme elastické obinadlo. Obvaz začínáme nad kotníkem nebo (např. na chirurgii před operacemi) jej napojujeme na obvaz nártu, takže počáteční otočka je vedena nad prsty nohou. Před obvazováním má být dolní končetina ve zvýšené poloze, aby se zabránilo městnání krve v žilách. Nad kotníkem uděláme několik hoblinových otoček a pak postupujeme klasovým obvazem až pod koleno. Ukončíme několika hoblinovými otočkami a kruho­ vou otočkou.

70

Obvaz kolena Provádí se rozbíhavým nebo sbíhavým způsobem, koleno je při obvazo­ vání nepatrně ohnuto. Obvaz kyčle Obvaz je podobný obvazu ramene. Začínáme jej základní otočkou kolem stehna asi 20 cm nad kolenem (záleží na výšce nemocného). Obinadlo vedeme ze stehna šikmo přes kyčelní kloub dozadu, přidáme zpevňující otočku kolem pasu a vracíme se zpět na zevní stranu stehna, odtud na vnitřní stranu stehna a přes bok dozadu. Jde vlastně o jakési nepravidelné osmičky. Každá další otočka kryje otočku předchozí. Klas se tvoří podle výskytu poranění na přední, postranní či zadní straně stehna {obr. 35). Obvaz ukončíme kolem pasu. Obvaz kyčle je možno provést jako sestupný. Začínáme jej kruhovou otočkou v pase. Zkus si jej doma!

Obvaz obou kyčli Začínáme kruhovou otočkou v pase a střídavě osmičkami zakrýváme pravý a levý bok. Obvaz končíme v pase {obr. 36).

Obr. 35. Obvaz kyčle

Obr. 36. Obvaz obou kyčli

Obvazy hlavy

Obinadlové obvazy hlavy jsou obvazy krycí. Obinadlo volíme o šířce 4 cm na oko a ucho, jinak 6 až 7 cm široké.

Obvaz oka (monokulus) Obvaz začínáme kruhovou otočkou kolem čela. Při obvazování pravého oka začínáme nad levým spánkem, při obvazování levého oka začínáme nad pravým spánkem. Z čela postupujeme přes kořen nosu pod oko a pod ušní boltec nad spánek opačné strany. Každou další otočku vedeme nad spánkem, přes oko o něco výš. K přichycení sterilního čtverce stačí 3 až 4 otočky. 71

Obr. 37. Obvaz oka

Obr. 38. Obvaz obou očí

Obr. 39. Obvaz ucha

Obvaz příliš neutahujeme a dbáme, aby druhé oko zůstalo zcela volné. Obvaz ukončíme kolem čela (obr. 37).

Obvaz obou očí (binokulus) Obvaz začínáme nad pravým boltcem otočkou kolem čela a zátylí. Z pravého spánku sestupujeme šikmo pod levé oko a boltec do zátylí, pod pravý boltec, pod pravé ucho, šikmo přes oko na levý spánek. Ke krytí očí stačí opět 3 až 4 otočky. Obvaz ukončíme otočkou kolem čela (obr. 38). Obvaz ucha Základní otočku vedeme kolem čela, od nemocného ucha ke zdravému. Z čela sestupujeme na nemocné ucho, do zátylí, na čelo a na nemocné ucho. Uděláme ještě asi 3 až 4 otočky, až je ucho zakryto. Obvaz ukončíme kruhovou otočkou kolem čela (obr. 39).

Hippokratova čepice Obvaz se zhotovuje ze dvou obinadel širokých asi 7 cm. Jedno obinadlo kryje temeno hlavy otočkami vedenými ze zátylí na čelo a zpět (od středu střídavě doleva a doprava), druhé obinadlo, vedené kolem hlavy, přidržuje předchozí otočky na čele a v zátylí, aby obvaz nespadl, vpředu nad obočí. Obvazuje se tak dlouho, až je celá hlava pokrytá. Poslední otočku vedeme kolem hlavy (obr. 40). Obvaz zátylí Při tomto obvazu stojí sestra výjimečně za nemocným. Obinadlo se vede základní otočkou kolem hlavy. Další otočky vedeme nad levé ucho do zátylí, pod pravé ucho a na krk. (Aby obvaz nemocného neškrtil, vsuneme mu pod bradu, kolmo k hrtanu, roličku obinadla o síle prstu.) Dále se obinadlo vede pod levé ucho, přes zátylí, nad pravé ucho a na čelo. Otočky vytvářejí klas, který sestupuje od horní části temene směrem ke krční páteři (obr. 41) a kryje celé zátylí. Obvaz se zakončuje kruhovou otočkou kolem čela. Po dokončení obvazu se rolička obinadla opatrně vyjme.

72

a

Obr. 40. Hippokratova čepice

Obr. 41. Obvaz zátylí

Obr. 42. Levostranná ohlávka a až d — střídání otoček, které zakrývají bradu, tváře, čelo a temeno

Levostranná ohlávka Zakrývá bradu, tváře, spánek, čelo a temeno. Nesmí tlačit na boltcích a na čele, škrtit na krku a zakrývat oči. Obinadlo se vede nad pravým boltcem, přes 73

čelo nad levý boltec hluboko do zátylí, dále nad pravý boltec, přes čelo nad levý boltec, pod záhlaví, pod pravý boltec, na bradu, k levému úhlu čelisti. Před levým boltcem vystupuje obinadlo na temeno hlavy (obr. 42), za pravý boltec, pod bradu a přes levou čelist a levou tvář na temeno, za pravý boltec na záhlaví. Potom se obinadlo vede kolem týla pod levý boltec, přes bradu pod pravý boltec na zadní část krku, pod levý boltec, pod bradu, k pravému úhlu čelisti, přes pravou tvář na temeno hlavy, za levý boltec, přes zátylí pod pravý boltec, k pravé straně krku, pod bradou k levému úhlu čelisti, na levou tvář, na temeno hlavy, nad pravý boltec, přes zátylí nad levý boltec a na čelo. Obvaz se zakončuje kruhovou otočkou kolem hlavy. Pravostranná ohlávka se dělá opačným způsobem. Obvaz je velmi náročný na zapamatování, a proto je zapotřebí jej mnohokrát procvičovat.

Obr. 43. Oboustranná ohlávka

Oboustranná ohlávka Kryje temeno hlavy, obě tváře, bradu a zátylí. Kruhovou otočku vedeme od temene hlavy na levou tvář, pod bradu, na pravou tvář a znovu k temeni. Dále se obinadlo vede za levý boltec, do zátylí, pod pravé ucho, pod bradu, přes levou tvář a na temeno hlavy. Z temena se vede otočka za pravé ucho, přes zátylí, pod levé ucho, pod bradu a přes pravou tvář na tememo. Pak pokračuje za levý boltec, do zátylí, pod pravé ucho, přes bradu (6. otočka). Dále obtočíme obinadlem krk a pod bradou vystupujeme na levou tvář a po zadním okraji 3. otočky na temeno. Z temena jde obinadlo za pravé ucho, do zátylí a odtud nad pravé ucho a na pravou stranu čela. Obvaz se zakončí kruhovou otočkou kolem čela a záhlaví (obr. 43). Obvazy hrudníku

Obvazy hrudníku mají účel krycí, kompresní, podpůrný a fixační. Obinadla volíme o šířce 8 až 10 cm. 74

Obvaz prsu Je to obvaz podpůrný a kompresní. Začínáme základní otočkou kolem hrudníku pod prsy. Při obvazování pravého prsu vedeme otočku z pravé strany hrudníku pod pravý prs na protější rameno, které obtočíme (v podpaží je zasypaný chomáč vaty) a vracíme se přes záda opět na pravý prs, ale na jeho horní část. Dalšími otáčkami, které postupují přes prs směrem sbíhavým ke středu (a střídají se s otáčkami přes rameno), se prs zvedá a stlačuje. Otočky na rameni obvaz zpevňují a brání jeho sklouznutí z prsu. Vytvářejí sestupný klas (obr. 44). Obvaz se zakončuje otočkou pod prsy.

Obvaz zad a prsou Jde o krycí obvaz zad, prsou a ramen. Používáme obinadlo široké 8 cm. Do obou podpaží se vloží zasypané chomáče vaty. Obvaz začíná otočkou kolem hrudníku — v našem případě z pravé strany na levou. Postupujeme z pravého podpaží šikmo přes hrudník na levé rameno, na záda, pod pravou paži. Křížíme otočku 2 a vystupujeme na pravé rameno. Obtočíme pravý ramenní kloub (otočka 4). Šikmo přes záda vedeme obinadlo do levého podpaží a obtočíme levý ramenní kloub (otočka 5). Přes záda vedeme obinadlo znovu do pravého podpaží a vystupujeme jako při otočce 2 přes levé rameno na záda. Od této chvíle se všechny otočky opakují tak dlouho, až je krytý celý hrudník zpředu i zezadu a obě ramena (obr. 45). Desaultův obvaz Desaultův (čti Dezótův) obvaz se používá nejčastěji při zlomenině klíční kosti. Má vyvolat tah ramene dozadu, podepřít horní končetinu postižené strany a současněji táhnout dozadu. Z materiálu se používají kromě mulových obinadel obinadla škrobová nebo sádrová. Do podpaží postižené strany se vkládá klín zasypané vaty. Horní končetina téže strany je ohnuta v pravém úhlu. Nemocný si ji zpočátku podpírá druhou rukou.

75

Obvaz začíná přichycením vatového klínu v podpaží a přes rameno. Dále se postupuje do podpaží zdravé končetiny, na záda a na rameno (otočka 2). Z ramene se podepře svislou otočkou (otočka 3) předloktí. Otočka postupuje na záda, šikmo přes hrudník do zdravého podpaží (obr. 46a), kolem paže a hrudníku (jako otočka 2, ale v opačném směru) a dále přes záda na rameno postižené strany. Pak pod ohnuté předloktí na záda (jako otočka 3), na rameno a šikmo přes hrudník do podpaží zdravé strany (jako otočka 4). Při dalším postupu opakujeme předchozí otočky tak dlouho, až jsou hrudník a paže fixovány (obr. 46b). Poslední otočkou podepřeme ruku v zápěstí (obr. 46c).

Obr. 46. Desaultův obvaz a — obvaz se přikládá při zlomenině klíční kosti; b — táhne rameno dozadu, podpírá horní končetinu a táhne ji dozadu; c — poslední otočka podpírá zápěstí

Obvazy z pružné tkaniny Pro krytí ran s velkou sekrecí na různých částech těla se místo mulových obinadel užívá pružná síťovina. Její výhodou je rychlé použití. POKYNY PRO PRÁCI SE SÍŤOVINOU

Zvol vhodný průměr síťoviny tak, aby obvaz tlakem nesnižoval krevní oběh (tab. 1). Potřebnou délku síťové punčochy naměř podle obvazované části těla, aniž bys materiál napínala, a odstřihni ji (obr. 47). Na ránu přilož krycí vrstvu mulu a lehce přichyť proužkem leukoplasti. Vše přetáhni síťovinovou punčoškou. Síťovina se natahuje tak, že dovnitř vsuneme prsty nebo ruce, síťovinu vypneme a navlékneme. Obvaz se nepřichycuje.

76

Tab. I. Přehled doporučených velikostí pružné síťoviny Pruban

Obvazovaná část těla jednotlivé prsty dva prsty hřbet a dlaň ruky kolena nárt a ploska nohy hlava trup: hrudník, břicho, podbřišek, genitál, kyčle

Číslo velikosti

1 2 3 4-5 4-6 5-7 7-10

Podle potřeby nastřihni do síťoviny otvor (viz obvaz hlavy). Tam, kde by síťovina mohla při pocení vyvolat odření pokožky (v podpaží nebo mezi stehny), podlož ji vatou nebo mulem. Při převazu rány vsuň pod obvaz ruce, roztáhni jej a opatrně sejmi. Není-li síťovina znečištěna, lze ji znovu použít. Obvazy ze síťoviny, používané v domácnosti, je možno po použití vyprat a znovu použít. Obvazy horní končetiny

Obvaz prstu ruky Síťovinu velikosti 1 odměňme a po odstřižení navlékneme na ošetřený prst. Zbylou část u špičky přetočíme a opět navlékneme na prst (obr. 48). Obvaz hřbetu a dlaně ruky Po odměření navlékneme síťovinu velikosti 2 až 3 na ruku až k zápěstí a nastřihneme otvor pro palec. Prsty protáhneme síťovinou bez nastřižení. Zbylou část obvazu přetočíme, znovu jí provlékneme prsty a přetáhneme již přes zápěstí (obr. 49).

77

Obr. 48. Obvaz prstů ruky ze síťoviny a — odměření síťoviny; b — navlečení síťoviny na ošetřovaný prst; c, d — dvojité přetočení zbytku Obr. 49. Obvaz hřbetu ruky ze síťoviny a — odměření síťoviny; b — navlečení síťoviny na ruku, pro palec se nastřihuje otvor, prsty se protáhnou síťovinou: zbylá část obvazu se dvakrát přetočí a znovu přetáhne na dlaň a hřbet; c — prsty se provlečou oky síťoviny

78

Obr. 50. Obvaz ramena a — odměření síťoviny; b — přestřižení obvazu 5 cm od kraje v délce 15 cm; c — navlečení zkřížené části na rameno a přetažení kratší části přes hlavu do druhého podpaží; d — hotový obvaz

Obvaz ramena Odměřenou síťovinu velikosti 4 až 5 prostřihneme asi 5 cm od kraje v délce 15 cm (obr. 50a, b). Další — nenastřiženou část — navlékneme jako rukáv na nemocné rameno, kratší část přetáhneme přes hlavu až do druhého podpaží (obr. 50c). Obě podpaží podložíme vatou. Obvazy dolní končetiny

Obvaz nohy Síťovinu velikosti 4 až 6 (u dítěte menší) natáhneme na prsty nohy a po dvojím otočení obvaz přetáhneme přes nohu až na kotníky. Aby obvaz na patě nedřel, prostřihneme do něho otvor (obr. 51). Při ošetření hlezenného kloubu se síťovina navlékne tak, aby sahala od plosky nohy na dolní část holeně. Při obvazu kolena se síťovina navlékne jako punčocha (obr. 52).

Obvaz kyčle a stehna Po odměření síťoviny se obvaz ve výši hýždí nastřihne do hloubky 1 cm a navlékne podobně jako punčochové kalhoty (obr. 53). 79

a — odměření síťoviny; b — nastuzení síťoviny ve výši hýždí (1 cm); c — natažení síťoviny na ruce; d — oblečení síťoviny jako punčochové kalhoty

80

Obvazy hlavy

Obvaz temenní části hlavy Síťovinu velikosti 5 až 7 natáhneme přes temeno hlavy až po zátylí. Zbytek obvazu přetočíme na temeni a znovu navlékneme (obr. 54).

Obvaz hlavy a krku Síťovinu velikosti 5 až 7 navlékneme na hlavu tak, že jeden konec otvoru navlékneme až na krk, druhý obklopuje obličej (obr. 55). Obvazy hrudníku

Síťovinu velikosti 7 až 10 přetáhneme přes hlavu, ve výši ramenních kloubů nastřihneme otvory, jimiž nemocný protáhne paže (obr. 56).

Obr. 54. Obvaz temena hlavy a — navlečení síťoviny na temeno hlavy a přetočení zbytku obinadla; b — znovunavlečení síťoviny na hlavu

Obr. 55. Obvaz hlavy a krku a, b — navlečením odměřené síťoviny se kryje hlava a krk

81

Obvaz pánve

Síťovinu velikosti 7 až 10 po odměření prostřihneme 10 cm od konce do hloubky 1 cm a navlékneme jako kalhotky (oi>r. 57). Vyzkoušej si práci s Prubanem dříve, než jej budeš užívat u nemocných.

Obr. 56. Obvaz hrudníku a — odměření síťoviny; b — pře­ tažení síťoviny přes hlavu, ra­ mena a trup; c — nastřižení ot­ vorů pro paže; d — protažení paží obvazem

Obr. 57. Obvaz pánve ► a — odměření síťoviny; b — na­ střižení obvazu 10 cm od konce do hloubky 1 cm; c, d — navle­ čení obvazu jako kalhotky

82

d

6

Ochrana personálu a nemocných před infekcí

Nové vyšetřovací a léčebné metody i preventivní postupy mají ve zdravot­ nictví i některé negativní důsledky. Jedním z nich je zvýšený výskyt nemoc­ ničních (nozokomiálních) nákaz. Nemocniční nákazou se rozumí nákaza, která vznikla v souvislosti s pobytem osoby ve zdravotnickém zařízení, a to v lůžkové nebo v ambulantní části. Zdravotničtí pracovníci jsou povinni při své činnosti postupovat tak, aby nedocházelo ke vzniku a šíření nemocničních nákaz. Specifické nemocniční nákazy jsou charakteristické pro některá zdravot­ nická pracoviště. Původci těchto nákaz se rozšiřují do celého prostředí, vyskytují se na stěnách, povrchu nábytku, předmětech, oděvech, prádle, rukou personálu. Vyvolávají např. hnisání operačních ran, novorozenecké infekce, hepatitis typu B. Nespecifické nemocniční nákazy jsou přineseny do zdra­ votnického zařízení zvenku. Jsou vyvolány klasickými původci infekčních onemocnění. Mohou způsobit průjmy, chřipku, hepatitis typu A apod. Jsou stejně nebezpečné jako specifické nákazy. Nemocní lidé jsou ohroženi nozokomiálními nákazami mnohem více než zdravý člověk, protože jejich organismus je oslaben základním onemocněním, a proto jsou pro infekci mnohem vnímavější. Nozokomiální nákaza znamená vždy poškození nemocného, komplikaci jeho základního onemocnění, pro­ dloužení hospitalizace, popř. zbytečnou ztrátu života. I ekonomické důsledky jsou značné. Proto je třeba věnovat ochraně nemocných před nákazou v provozu zdravotnických pracovišť a při práci zdravotnických pracovníků velkou pozornost všem preventivním opatřením.

Druhy nemocničních nákaz Podle klinických projevů lze nemocniční nákazy rozdělit do několika skupin.

1. Ranné infekce vznikají v souvislosti s operačním výkonem a s poruše­ ním celistvosti kůže a sliznic. Proto se s nimi setkáváme především na chirurgických odděleních. Jejich původci jsou nejčastěji stafylokoky a strep­ 83

tokoky. Hlavním zdrojem infekce může být personál nebo jiný pacient. Nejčastěji se přenášejí přímým stykem nebo nepřímo vzdušnou cestou.

2. Kožní infekce postihují kůži (impetigo, pyodermie) i podkožní tkáň (eryzipel, furunkulóza). Jejich hlavními původci jsou pyogenní stafylokoky a streptokoky, ale i plísně, kvasinky a jiné bakterie. Objevují se především na novorozeneckých a kojeneckých odděleních, ale i všude tam, kde se prevenci nevěnuje dostatečná pozornost. Přenášejí se především rukama personálu, ale i přímým kontaktem s infikovanými předměty v okolí pacienta. 3. Gastrointestinální infekce se projevují obvykle jako těžká průjmová onemocnění. Jejich původci jsou nejčastěji salmonely, shigely, gramnegativní tyčinky, ale i stafylokoky. Zdroj nákazy zůstává někdy neobjasněn, protože k přenosu došlo potravinami z distribuční sítě, ale zdrojem může být i nedostatečně kontrolovaný kuchyňský personál. Přenáší se špatně umytýma rukama po použití klozetu (po odchodu stolice), např. hepatitis typu A.

4. Močové infekce jsou velmi časté u nemocných, u nichž bylo třeba provést jakýkoli výkon v močových cestách. Zdrojem nákazy jsou nejčastěji jiní, již postižení pacienti, kteří silně infikují své okolí. Přenáší se nástroji a pomůckami, které nejsou řádně sterilní. Možný je i přenos rukama či vzdušnou cestou. Jako původci převládají gramnegativní tyčinky, streptokoky, enterokoky a kvasinky. 5. Respirační infekce se projevují jako záněty horních cest dýchacích (způsobené různými viry) nebo jako záněty plic (způsobené nejčastěji bakté­ riemi, pneumokoky a stafylokoky). Jsou velmi časté na dětských a interních odděleních. Zdrojem nákazy může být jiný nemocný, personál, ale i sám nemocný. K přenosu dochází vzdušnou cestou, nebo přes rezervoár, např. inhalátor či ventilátor. 6. Sepse. V posledních letech přibývá vážných nozokomiálních sepsí, které postihují nemocného celkově a vážně ohrožují jeho zdravotní stav. Jejich původci mohou být různí. Branou vstupu jsou lékařské výkony ve žlučových a močových cestách, operace střev, různé operační rány, dýchací cesty. Přenos může zapříčinit nedostatečná úroveň hygieny a dekontaminace pomůcek a prostředí. 7. Virová hepatitis typu B se může přenést při kontaktu s krví, popř. tkáňovou tekutinou infikovaných osob buď přímo, nebo nedokonale sterilizo­ vanými nástroji. Jako brána vstupu stačí nepatrné poranění kůže či sliznice (např. injekční jehlou). Postihuje i zdravotnický personál (profesionální nákazy), který je ohrožen zvláště při neopatrné manipulaci s biologickým materiálem infikovaných osob. Původcem nákazy je virus.

84

Prevence nemocničních nákaz Protiepidemický režim Nejobecnějším preventivním opatřením je požadavek vysoké hygienické úrovně nemocničního provozu, která zahrnuje přísný protiepidemický režim (zabránění přenosu infekce) a dekontaminaci (účinné ničení původců infekce). Přísný protiepidemický režim vyžaduje, aby zdravotničtí pracovníci: — používali osobní pomůcky vyčleněné pouze pro vlastní pracoviště (ochranný oděv, ústenky, boty, popř. čepice atd.); — přistupovali k nemocným až po umytí rukou a vždy po styku s infekčním pacientem, biologickým materiálem, použitým prádlem si ruce dezinfikovali; — využívali bariérové ošetřovatelské péče, např. maximálně individua­ lizovali pacientům pomůcky pro osobní hygienu, teploměry, podložní mísy a močové láhve; — ke všem výkonům spojeným s porušením celistvosti kůže používali výhradně sterilní pomůcky; — při odběru biologického materiálu (zejména krve) používali povinně gumové rukavice, a to jen jednou.

Dekontaminační postupy Mezi základní dekontaminační postupy, kterými odstraňujeme z před­ mětů a prostředí původce nozokomiálních nákaz, patří úklid, mytí a praní. Úklid je širší pojem, který zahrnuje i mechanické odstraňování prachu, větrání apod. Ve zdravotnických zařízeních je nutné úklid vždy provádět navlhko, aby se zbytečně nevířil prach včetně původců nákaz. Mytí se týká jen omyvatelných povrchů. Pokud lze při mytí pomůcky ponořit do vody, omýváme je zásadně pod hladinou vody, neboť při mytí pod proudem vody se vytváří infekční aerosol, kterým se šíří infekce do okolí. Při důkladném úklidu, mytí a praní se dá odstranit téměř 95 % původců nákaz. Velmi účinnými prostředky dekontaminace jsou dezinfekce a sterilizace. Dezinfekce je proces ničení původců infekce zpravidla působením chemic­ kých látek. Při dezinfekci se používají různé dezinfekční prostředky. Některé jsou při vyšší koncentraci velmi účinné a působí i na viry, plísně a spory. Pak hovoříme o vyšším stupni dezinfekce, dříve označované jako chemická sterilizace. Sterilizace je pracovní postup, při kterém se zpravidla fyzikálními metodami ničí všechny mikroorganismy včetně velmi odolných forem. Je to tedy účinnější metoda než dezinfekce. Při sterilizaci se využívá převážně účinků vysokých teplot nebo záření.

85

Kvalita dezinfekce a sterilizace je podmíněna přesným dodržováním tzv. expoziční doby. U chemických prostředků je to minimální čas, po který je předmět bezprostředně vystaven účinku chemického dekontaminačního pro­ středku. U fyzikálních metod je to doba, po kterou na předmět působí

požadovaná teplota nebo záření. Expoziční doba je rozdílná u jednotli­ vých prostředků, materiálů i druhů dekontaminace a je třeba se s ní předem seznámit.

Péče o ruce Ruce zdravotnického personálu hrají významnou roli při přenosu nozokomiálních nákaz, ať již je zdrojem pacient nebo zdravotnický pracovník. Na rukou jsou přenášeny mikroorganismy typické pro nemocniční flóru, které mají jiné vlastnosti než v nezdravotnickém prostředí. Získaly je dlouhodobou přítomností ve zdravotnickém zařízení a jsou vysoce odolné (rezistentní) na dezinfekční prostředky, antibiotika a chemoterapeutika. Z uvedených důvodů je nezbytné, aby se důkladná péče o ruce stala u sestry základním profesionálním návykem. Kromě správného mytí používá sestra v určitých situacích různé antiseptické prostředky, které kůži rukou dezinfikují. V praxi rozlišujeme: a) Mechanické mytí rukou: ruce si myjeme alespoň 15 sekund mýdlem a vodou, které odstraní patologickou flóru na horních vrstvách kůže. Ruce je třeba si umýt vždy před běžným kontaktem s nemocným či před výkonem i po něm, před jídlem, po použití WC apod.

Vzpomeň si, jak často a jak důkladně si myje ruce zubní lékař. Až budeš sedět na zubním křesle, všimni si toho.

(

b) Hygienické mytí rukou: po mechanickém umytí se aplikuje antisep­ tický dezinfekční prostředek a nechá se působit potřebnou dobu (expoziční doba), pak se ruce opláchnou čistou vodou. Tento způsob je nutný vždy, přijde-li sestra do přímého kontaktu s biologickým materiálem, po vyšetření nemocného s infekcí, před a po převazu hnisavé rány, po manipulaci s prádlem potřísněným biologickým materiálem apod. c) Chirurgické mytí rukou: po důkladném mechanickém mytí rukou předepsaným způsobem (alespoň 5 minut) se použije příslušný dezinfekční prostředek, ale ani tak se nedosáhne úplného zničení všech původců infekce. Proto se vždy k chirurgickým výkonům i po důkladném mytí oblékají sterilní gumové rukavice.

Pokud budeš dodržovat uvedené zásady prevence nozokomiálních nákaz, j budeš se současně účinně chránit před nebezpečím přenosu AIDS, virové hepatitidy typu B a dalších nákaz. Nepodceňuj proto nikdy uvedené pokyny | a zacházej s každým nemocným, jako by byl infikován. 86

Při mytí se snažíme důkladně očistit všechna místa na dlaních i hřbetech ruky. Přesto, že máme pocit, že si umíme ruce dobře umýt, výzkumy ukázaly, že převážná část zdravotnických pracovníků věnuje při mytí některým oblas­ tem sice důkladnou pozornost, ale jiná místa opomíjí (obr. 58).

I

Každý den si při ranní a večerní hygieně úmyslně umývej ruce důkladněji než obvykle a věnuj zvýšenou pozornost místům uvedeným na obrázku. Nauč se správnému postupu.

A

B

Obr. 58. Mytí rukou místa, jimž je nutné věnovat zvýšenou pozornost: A — dlaň; B — hřbet ruky; a — tmavá barva označuje nejvíce opomíjená místa; b — šedá barva označuje opomíjená místa; c — bílá barva označuje místa nejlépe umytá

Dezinfekce Na trhu je dnes velké množství vysoce účinných dezinfekčních prostředků, které se od sebe liší jak chemickým složením, tak firemními názvy, způsobem použití i účinností. Návod, jak který prostředek používat, je vždy uveden na obalu a je třeba ho při manipulaci s prostředkem přesně dodržovat. Vzhle­ dem k uvedené různorodosti se jednotlivými prostředky nebudeme zabývat, ale seznámíme se s některými obecnými zásadami platnými pro jejich používání. 87

Podívej se, které dezinfekční prostředky jsou ve škole k dispozici a opiš si, v jakých koncentracích se s nimi pracuje a jak jsou účinné. Sežeň si i jinde informace alespoň o čtyřech dezinfekčních prostředcích. Můžeš se zeptat v lékárně, v drogerii, na zdravotnickém pracovišti atd. Udělej si přehledj nou tabulku.

Dezinfekční prostředky ničí baktérie, spory, plísně a viry. Vyrábějí se ve formě práškové, např. Chloramin, nebo tekuté, např. Lysetol FF. Před použitím se ředí na pracovní roztoky. K dezinfekci kůže se používají zpravidla speciální průmyslově vyrobené roztoky, které není třeba ředit, např. Sekusept. Dezinfekční prostředky jsou na zdravotnickém pracovišti uloženy v uzam­ čené skříni. Musí být zřetelně označené a oddělené od léků. Při volbě vhodného dezinfekčního prostředku volíme vždy ten, který nejlépe splňuje tato kritéria: — — — — — —

je vysoce účinný, a má široké spektrum účinku, snadno se používá a ředí, působí v krátké době, voní, nebo alespoň nezapáchá a nepůsobí toxicky, nepoškozuje dezinfikovaný materiál, je cenově dostupný.

Aby byla dezinfekce účinná a cílená, je třeba vědět, kteří původci nákaz se na daném pracovišti vyskytují a podle toho potom volit nejvhodnější dezinfekční prostředek. Proto se mají pravidelně odebírat vzorky epidemiolo­ gického materiálu (stěry z nábytku a stěn, vzorky vzduchu, stěry z rukou, z prádla apod.) a teprve na základě těchto výsledků se rozhodnout pro určitý dezinfekční prostředek. Žádný prostředek však nelze užívat dlouhodobě. Po určité době (2 až 3 měsících) by měl být vystřídán jiným, jinak se vytváří rezistence mikroorganismů na používaný prostředek, který se tak stává neúčinným. ZÁSADY PRO PROVÁDĚNÍ CHEMICKÉ DEZINFEKCE

1. Dezinfekci provádíme zpravidla nejméně ve dvou etapách: předmět je třeba nejprve dobře mechanicky očistit a teprve potom provést vlastní dezinfekci. Některé nové vysoce účinné prostředky dovolují spojit mecha­ nické čištění i dezinfekci do jedné etapy. To znamená, že předmět se do nich vloží a v průběhu expoziční doby (tj. doba působení dezinfekčního prostředku na předmět) jej sestra může mechanicky očistit. Tato možnost je vždy na obalu výslovně uvedena! 2. Předpokládáme-li znečištění předmětu biologickým materiálem, poklá­

88

dáme jej vždycky za infikovaný. Pak je nutné po použití předmět ponořit nejprve do dezinfekčního roztoku a teprve potom jej mechanicky očistit a znovu vydezinfikovat, popř. vysterilizovat. Biologickým materiálem je míněna krev, moč, stolice, sputum a jakékoli další sekrety nebo exkrety. 3. Dezinfekční prostředek volíme cíleně podle původce nákazy, materiálu, z něhož je předmět vyroben a stupně kontaminace. 4. Dezinfekční prostředky ředíme přesně podle návodu a užíváme v účin­ ných koncentracích. Pamatuj si, že vyšší než doporučená koncentrace účinnost prostředku nezvyšuje, avšak nižší koncentrací nedosáhneme dostatečného účinku ani když prodloužíme dobu působení. 5. Dodržujeme expoziční dobu. 6. Průmyslově vyráběné roztoky pokládáme vždy za 100%, pokud není na návodu uvedeno jinak. Z nich se na pracovišti připravují tzv. pracovní roztoky užívané k vlastní dezinfekci. Pracovní roztoky se připravují čerstvé a vymě­ ňují se maximálně po 24 hodinách. 7. K práci s dezinfekčními roztoky používáme ochranné rukavice. Při opakovaném kontaktu pokožky s dezinfekčním roztokem se může totiž vyvinout alergie. 8. Zlepšení účinnosti dezinfekčního roztoku lze dosáhnout zvýšením tep­ loty roztoku.

Chemickou dezinfekci můžeme provádět několika způsoby: — postřikem: mechanicky dobře očištěný předmět se postříká sprejem dezinfekčního roztoku, který se na něm nechá zaschnout; — omytím: po mechanickém očištění předmět omyjeme dezinfekčním roztokem; — ponořením: některé předměty můžeme do dezinfekčního roztoku ponořit.

Tento způsob se nejčastěji používá v situacích, kdy je předmět znečištěn biologickým materiálem.

Příprava dezinfekčních roztoků Při přípravě dezinfekčních roztoků se řídíme doporučenou koncentrací, která je uvedena na obalu. Nejčastěji se doporučují koncentrace v rozmezí 0,5 až 5 %. Pracovní roztoky připravujeme pečlivým odměřením příslušných dá­ vek. Čím menší množství roztoku si chystáme, tím přesněji musíme postu­ povat. Malé množství dezinfekčního roztoku připravujeme vždy tak, že do nádoby nejprve pomocí odměrného válce nebo odměrky odměříme potřebnou dávku dezinfekčního prostředku a doplníme ji do požadovaného množství vodou. 89

Spočítej, kolik mililitrů dezinfekčního prostředku budeš potřebovat k pří­ pravě 2 13% roztoku, kolik gramů práškového prostředku odměříš pro přípravu 500 ml 0,5% roztoku. Vymysli si ještě několik dalších příkladů! Při přípravě velkého množství dezinfekčního roztoku postupujeme v praxi zpravidla méně přesně. Odměříme požadované množství vody (např. 10 1) a přidáme do ní potřebnou dávku dezinfekčního prostředku. Ani při tomto hrubším ředění však neředíme odhadem, tzv. od oka. V případě, že nemáme k dispozici odměrku, můžeme používat lžíci nebo skleničku. Pamatuj si: polévková lžíce čajová lžička sklenice na vodu hrnek kbelík střední kbelík menší

asi 10 ml 5 ml 200 ml 300 ml 10—12 l 6—8 l

Obsah 10 g prášku 5 g prášku

Běžné koncentrace pracovních roztoků se pohybují v rozmezí 0,5 až 5 %. Expoziční doba bývá 5 až 30 minut v závislosti na dezinfikovaném materiálu, použitém roztoku a jeho koncentraci. Vždy je třeba řídit se návodem na obalu.

Péče o pomůcky Pomůcky k ošetřování nemocných a ke zdravotnickým výkonům se vyrábějí z různých materiálů, nejčastěji z plastů, skla, gumy, hydrofilového mulu, netkaného textilu, buničiny a vaty. Pomůcky z klasických materiálů se na zdravotnickém pracovišti pravidelně musí čistit a dezinfikovat. Tím se sníží riziko přenosu infekce jak na nemocného, tak na personál. Manipulace s použitými pomůckami probíhá zpravidla v čisticí místnosti, která je k tomu vyhrazena a vybavena. Především se zde ošetřují pomůcky, které přišly do styku s biologickým materiálem (emitní misky, podložní mísy, močové láhve apod.). Místnost má být vybavena dvojitým dřezem, popř. velkou nádobou, do níž lze větší pomůcky nakládat do dezinfekčního roztoku. Měl by tu být pracovní stůl a závěsné zařízení sloužící k sušení gumovek, rukavic apod. Drobnější pomůcky se čistí a dezinfikují zpravidla v pracovně sester, např. nástroje použité k převazům, teploměry atd. Dezinfekci a sterilizaci mohou provádět zdravotničtí pracovníci, kteří absolvovali zvláštní školení. O pomůcky na oddělení může pečovat např. sanitářka nebo ošetřovatelka. Za kvalitu však nese odpovědnost sestra. Postup se vždy řídí obecnými pokyny. K práci používáme ochranný oděv a kůži rukou chráníme gumovými rukavicemi, kterými současně zabraňujeme vzniku alergie.

90

Do příslušně velké nádoby si nejprve připravíme saponátový roztok, do něhož čištěné pomůcky ponoříme. Pak je dobře pod hladinou vody umyjeme kartáčkem a houbou a vložíme do další nádoby, do níž jsme si připravili pracovní dezinfekční roztok. Po uplynutí expoziční doby narovnáme pomůcky na stůl a necháme je oschnout. Některé dezinfekční prostředky mají i čisticí schopnost a není tedy třeba postupovat dvoufázově. Pomůcky znečištěné biologickým materiálem nejprve nakládáme do dezinfekčního roztoku a te­ prve potom čistíme. Péče o gumové předměty

Guma je choulostivý materiál, který se při nesprávném udržování rychle znehodnocuje. Nejčastěji se setkáme s gumovými podložkami, které se vkládají do lůžka a chrání je před znečištěním. Nejsou-li dobře ošetřovány, brzy zachytí zápach moči a stolice, který se šíří po celém oddělení. Proto je nejméně jedenkrát týdně a vždy po znečištění, nebo propuštění nemocného důkladně očistíme. Nejprve podložku namočíme do dezinfekčního roztoku, pak očistíme v tep­ lém roztoku saponátů a popř. znovu otřeme dezinfekčním roztokem. Vlhké podložky zavěsíme a roztok necháme zaschnout. Suché podložky můžeme srolovat nebo složit. Pokud povrch podložky lehce napudrujeme, neslepuje se. Gumové rukavice se užívají jednak k ochraně před znečištěním biologic­ kým materiálem např. při odběrech krve, jednak sterilní k operacím nebo některým zákrokům. Vyrábějí se z tenké pevné gumy v různých velikostech. Užívají se nejčastěji jednorázově. Po výkonu je stáhneme z rukou a opatrně odložíme do odpadu. Při ošetřování dalších drobných gumových pomůcek, např. vaků na led, termoforů, podložních kol, postupujeme podle popsaných obecných pravi­ del. Protože vždy můžeme předpokládat, že jsou znečištěny biologickým materiálem, dezinfikujeme je jak bezprostředně po použití, tak po mechanic­ kém očištění. Dodržujeme zásadně požadavek, že pomůcka je individualizo­ vaná, tj. slouží vždy pouze jednomu nemocnému. Péče o skleněné a smaltované předměty

Sklo je křehký materiál, proto se skleněnými pomůckami zacházíme opatrně. Přestože mnoho skleněných pomůcek dnes nahradily plasty, stále je v nemocniční praxi řada skleněných předmětů, které je nutno uchovávat čisté a vydezinfikované. Laboratorní sklo (odměrné nádoby, kádinky, Petriho misky atd.) čistíme v saponátovém roztoku. Duté předměty vyčistíme kulatým kartáčkem. Pak je naložíme na potřebnou dobu do dezinfekčního roztoku.

91

Močové láhve, špičatky, sběrné nádoby na moč, podložní mísy čistíme zásadně v čisticí místnosti. Každou pomůcku po použití vypláchneme vodou. Jedenkrát denně je nutno je dobře umýt a dezinfikovat. Tato práce se provádí zpravidla hromadně. Od nemocných posbíráme močové láhve a všechny pomůcky shromáždíme v čisticí místnosti. K čištění je třeba použít ochranný oděv a gumové rukavice. Nádoby vypláchnuté dezinfekčním prostředkem ponoříme do saponátového roztoku a omyjeme štětkou. Do dalšího dřezu připravíme dezinfekční roztok, do kterého čisté nádoby ponoříme na potřeb­ nou dobu. Pak je necháme oschnout a vrátíme nemocnému neboje narovnáme do polic vytřených dezinfekčním roztokem. Pokud můžeme použít dezinfekční prostředek, který má současně čisticí schopnosti, celý proces se výrazně zkrátí. Musíme-li použít k odstranění usazenin močových solí některý silně účinný chemický prostředek, zacházíme s ním velmi opatrně a chráníme si oči ochrannými brýlemi. Lékařské teploměry se po použití opatrně mechanicky očistí v saponáto­ vém roztoku a pak se naloží do dezinfekčního roztoku na účinnou dobu. Suchý teploměr obdrží zpravidla nemocný při příjmu a po celou dobu hospitalizace ho používá výhradně pro sebe. Na ambulancích, u dětí a všude tam, kde nelze nemocným teploměr svěřit, jsou očištěné teploměry ponořeny alespoň do poloviny v nádobce s dezinfekčním roztokem. Po použití se vždy mechanicky očistí a vloží zpět do nádobky. Sklenice na vodu jsou přísně individualizovány. Denně se myjí a dezinfi­ kují. Protože nejsou zpravidla označeny, sbírá je sestra v přesném pořadí, které po celou dobu dekontaminace dodržuje. Po umytí v saponátu je naloží do dezinfekčního roztoku a nakonec opláchne čistou vodou. Výhodnější je nahradit sklenice kelímky z plastu, které nemocným dáváme denně nové. Péče o plastové předměty

Plasty velmi dobře nahrazují tradiční materiály. Množství pomůcek z plas­ tů, které používáme k ošetřování nemocných, stále stoupá. Mají totiž mnoho předností. Pokud nejsou určeny k jednorázovému použití, dají se snadno čistit a dezinfikovat, mají delší trvanlivost a pěkný vzhled. Ošetřují se stejně jako pomůcky z tradičních materiálů.

Pomůcky k jednomu použití Pomůcky k jednomu použití jsou velkým přínosem pro práci sester. Vyrábějí se z plastů či netkaného textilu a jsou poměrně levné. Jsou průmyslově připraveny k okamžitému použití. Sterilní pomůcky přicházejí nepropustně baleny jednotlivě nebo v souborech.

92

Pomůcky k jednomu použití nepotřebují žádnou údržbu, po výkonu se odkládají do vaků, v nichž se transportují do spalovny. Žádná pomůcka se nepoužívá dvakrát. Při opakovaném použití ztrácejí své původní vlastnosti i kvalitu. V současné době těchto pomůcek ve zdravotnictví stále přibývá. Nejčastěji se můžete setkat s pomůckami: — k základní ošetřovatelské péči: podložky, čepce, ústenky, zástěry z netkaného textilu, kapesníky, roušky, plenkové kalhoty pro inkontinentní nemocné, gumové rukavice, pohárky na tekutiny, některé druhy nádobí atd.; — k diagnostickým a terapeutickým výkonům: operační roušky, injek­ ční jehly, stříkačky, pinzety, infúzní soupravy, transfúzní vaky, katétry různých druhů, nádobky na odběr biologického materiálu atd. Udělej si vlastní průzkum na nejbližším zdravotnickém pracovišti, zeptej se známých zdravotníků, jaké jednorázové pomůcky používají a jaké s nimi mají zkušenosti.

[

Sterilizace Sterilními předměty můžeme např. získat vzorek biologického materiálu (tkáně, krve, moči atd.) sterilní cestou. Při jejich používání současně zabraňu­ jeme přenosu infekce, postupujeme-li asepticky. Asepse je tedy soubor opatření, která zabraňují kontaminaci prostředí používáním sterilních pomů­ cek — nástrojů, tampónů, prádla, gumových rukavic apod. Pro drobnější výkony jsou k dispozici jednorázové sterilní pomůcky, včetně chirurgických nástrojů, jednotlivě balené. V některých nemocnicích jsou zřízena centrální pracoviště, která připravují sterilní pomůcky pro celé zdravotnické zařízení. Nazývají se centrální sterilizace. Sterilizace probíhá ve zvláštních přístrojích — sterilizátorech, specific­ kých pro různé druhy sterilizace. Některé z nich využívají účinků vlhké, ohřáté a stlačené páry (autoklávy), jiné jsou založeny na principu účinku vysoké teploty a suchého prostředí. V některých přístrojích se působení fyzikálních a chemických vlivů v přístroji kombinuje (účinek chemických prostředků při zvýšené teplotě, např. etylenoxidu, formaldehydu). Termický sterilizační cyklus probíhá v následujících fázích:

1. fáze přípravná: materiál se dobře očistí, zabalí a naplní do přístrojů; 2. fáze vlastní sterilizace: a) vyhřívací doba — obsah sterilizátoru se zahřívá na sterilizační teplotu, b) expoziční doba — doba účinné sterilizace, c) doba ochlazování — doba od vypnutí přístroje do ochlazení obsahu na 60 °C; 3. fáze konečná: po otevření přístroje se materiál vyjme (popř. se uzavřou otvory bubnů), označí datem a uskladní se; o sterilizaci se provede záznam. 93

Sterilizace parou pod tlakem Tento postup patří ke klasickým účinným sterilizačním metodám. Provádí se v autoklávech, v nichž lze sterilizovat všechny materiály, které snášejí teplotu do 140 °C: sklo, porcelán, kov, obvazový materiál, prádlo, guma, termostabilní plasty. Sterilizační cyklus je řízen zpravidla automaticky. Tab. 2. Sterilizace v autoklávu

Teplota (’C)

Tlak (MPa)

Expoziční doba (min)

110 120 125 135

0,15 0,20 0,25 0,30

40 20 15 10

Postup sterilizace v autoklávu: Čistý materiál se vloží do obalu, který tvoří speciální papírové sáčky Lukasterik nebo kovové bubny s dvojitým pláštěm, umožňující průnik páry k materiálu. Obaly se dobře uzavřou a vloží do autoklávu. Pak se z něj odsaje vzduch a napustí pára. Po dosažení požadovaného tlaku a teploty začíná vlastní sterilizace (expoziční doba), na jejímž konci je nutno páru odsát a materiál usušit (tab. 2). Bezprostředně po otevření autoklávu se uzavřou pláště bubnů a materiál se označí datem sterilizace.

Sterilizace varem ve vodě pod tlakem Var ve vodě pod tlakem je jednou z moderních sterilizačních metod. Předměty se vyvářejí ve vodě horké 134 °C pod tlakem 0,3 MPa po dobu 30 minut. Sterilizátory se dají hermeticky uzavřít. Vařící voda vytváří tlakovou páru. Předměty jsou uloženy buď ve vodě, nebo nad její hladinou. Tento způsob se užívá na operačních sálech při sterilizaci nástrojů.

Sterilizace horkým vzduchem Probíhá při teplotách 150 až 220 °C (tab. 3). Je vhodná pro všechny materiály, které tuto teplotu snášejí jako je sklo, porcelán, kov apod. Sterilizace probíhá automaticky. Ve sterilizátorech proudí horký vzduch, proto předměty vkládáme do sterilizátoru pouze v jedné vrstvě v otevřených obalech. Tak se k nim horký vzduch lépe ze všech stran dostane a předměty 94

Tab. 3. Horkovzdušná sterilizace

Teplota (°C)

Expoziční doba (min)

160 170 180 200

60 40 30 20

se snadněji prohřejí. Po otevření sterilizátoru ihned obaly uzavřeme. S hor­ kovzdušnými sterilizátory se můžeme setkat na jednotlivých zdravotnických pracovištích, zejména v ordinacích zubních lékařů.

Sterilizace etylenoxidem Etylenoxid je plyn, který proniká většinou plastových materiálů, papírem i volně uloženým textilním materiálem. Sterilizace probíhá ve speciálním přístroji, do nějž se jednotlivé pomůcky vkládají v zatavených polyetyléno­ vých obalech nebo Lukasteriku. Sterilizační proces probíhá při zvýšené teplotě. Nevýhodou tohoto velmi účinného postupu je, že etylenoxid je toxický a musí ze sterilizovaných předmětů alespoň 24 hodin odvětrávat. Sterilizované předměty tedy nelze používat ihned po sterilizaci. Na druhé straně však lze sterilizovaný materiál, pokud nedojde k poškození obalu, dlouhodobě uchovávat. Na obalu musí být vždy vyznačeno datum sterilizace a exspirační doba.

Sterilizace zářením Záření se v běžné zdravotnické praxi užívá poměrně zřídka. Ionizující záření je užíváno při průmyslové přípravě sterilních materiálů, zejména pomůcek k jednorázovému použití. Nástroje mohou být sterilizovány ve speciálních přístrojích infračerveným zářením.

Centrální sterilizace Centrální sterilizace zabezpečuje sterilizaci veškerého materiálu pro řadu zpravidla regionálních zdravotnických zařízení. Výjimku tvoří sterilizace pro potřeby operačních sálů. Je to samostatné pracoviště vybavené potřebným technickým zařízením pro čištění, dezinfekci a sterilizaci pomůcek i pro jejich uskladnění. Pracuje zde speciálně školený personál. 95

Použité pomůcky se na jednotlivých odděleních pouze dezinfikují, a je-li to nutné, odstraní se z nich hrubá nečistota. Pak se dodávají v obalech do centrální sterilizace, kde jsou znovu důkladně čištěny a kontrolovány. Ke sterilizaci se balí do vysoce kvalitních obalů, které snesou transport sterilních pomůcek zpět na pracoviště. Centrální sterilizace je velmi výhodná jak po stránce ekonomické, tak i z hlediska zajištění vysoké kvality sterilizačního procesu. Zajišťuje vysokou spolehlivost sterilizace, která je předpokladem účinné prevence nozokomiálních nákaz. Centrální pracoviště může být vyba­ veno velkokapacitními moderními sterilizátory, které jsou využívány ve směnném provozu. Centrální sterilizace také šetří čas ošetřovatelského personálu na oddělení, neboť odpadá většina přípravných a dokončovacích prací při manipulaci s pomůckami. Ušetřený čas by měl být věnován samozřejmě přímému kontaktu s nemocnými.

ZÁSADY PRO ZACHÁZENÍ SE STERILNÍM MATERIÁLEM

1. K manipulaci se sterilním materiálem přistupujeme s umytýma rukama a v čistém pracovním oděvu, popř. v obličejové masce (při chirurgických výkonech při nachlazení apod.). 2. Sterilní materiál vyjímáme z obalu nebo bubnu až těsně před jeho použitím. Nad materiálem nemluvíme, nekašleme, bubny okamžitě rychle a pečlivě uzavřeme. 3. Sterilní materiál z bubnů vyjímáme zásadně sterilními kleštěmi (podávkami). Do bubnu nesaháme rukou. Je-li nutno vyjmout sterilně jednorázo­ vou pomůcku z obalu, otevře sestra obal a má-li celá pomůcka zůstat sterilní, další osoba vyjme pomůcku rukou ve sterilní rukavici nebo sterilními kleštěmi. 4. Kleště na podávání materiálu jsou uloženy v toulcích na sucho. Do toulce patří jen jedny kleště. Nejméně dvakrát denně vyměníme toulec i kleště za nové sterilní. Kleště používáme výhradně k podávání sterilního materiálu. Dotkneme-li se jimi zevního okraje toulce nebo nesterilního předmětu, ihned je vyměníme. 5. Sterilizovaný obsah bubnů, popř. kazet pokládáme za sterilní 48 hodin, pokud nebyly vůbec otevřeny. Pak je nutná resterilizace. 6. Nebyl-li sterilní materiál od prvého otevření bubnu spotřebován do 24 hodin, musí se znovu sterilizovat. Materiál z ostatních obalů (Lukasterik, PVC sáčky) je nutno spotřebovat ihned po otevření. Proto se tak balí jen jednotlivé pomůcky nebo malé množství obvazového materiálu. 7. Porušíme-li sterilitu materiálu v bubnu nebo kazetě, otevřeme plášť bubnu nebo jinak viditelně označíme, že je materiál nesterilní.

96

8. Sterilní předmět, který vyjmeme z bubnu nebo obalu, nesmíme vrátit zpátky, i když nebyl použit.

I

Prohlédni si v učebně nebo na zdravotnickém pracovišti bubny používané ke sterilizaci a seznam se s jejich principem. Podívej se i na jiné obalové materiály.

97

Základní ošetřovatelská péče

Potřeby člověka Život člověka je naplněn neustálým uspokojováním různých potřeb, z nichž některé jsou zcela zásadní pro lidskou existenci (potřeba jídla, vody, kyslíku atd.) a jiné vytvářejí život bohatším, příjemnějším, vytvářejí pocit fyzické i psychické životní pohody. První uvedenou skupinu potřeb lze označit jako základní životní potřeby. Druhá skupina je zpravidla nazývána vyššími potřebami. Na rozdíl od základních životních potřeb jsou tyto potřeby velmi individuální stejně tak, jako způsoby jejich uspokojování, které každý člověk prožívá jako příjemný pocit, radost, pohodu atd. Tyto vyšší potřeby a způsoby jejich uspokojení vytvářejí v životě každého z nás určitou hodnotovou orientaci, vyjádře­ nou našimi přáními, tužbami, ideály, přesvědčením, vytvářejí naše životní hodnoty. Nejčastěji užívanou klasifikací potřeb je Maslowova klasifikace (schéma 1). Maslow řadí potřeby v určité hiearchii (trojúhelníku), v níž vyšší potřeby mohou být uspokojeny teprve tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby základní. Potřeby se týkají tří základních stránek člověka a podle toho se dělí na: — potřeby biologické: potřeba dýchání, potravy, tepla, potřeba nemít bolest atd. — potřeby psychické: potřeba uplatnit se (seberealizace), potřeba jistoty a bezpečí, — potřeby sociální: např. potřeba nebýt sám, být milován, být druhými vážen atd.

Pokud je člověk schopen tyto potřeby uspokojit v přiměřené míře, pokládá život za normální, běžný a nijak v této oblasti nestrádá. V základní ošetřova­ telské péči často hovoříme o uspokojování biopsychosociálních potřeb ne­ mocného člověka. Skála potřeb je u každého člověka velmi individuální. Ovlivňují ji jak některé základní obecné faktory (pohlaví, věk, psychické vlastnosti, tělesné dispozice), tak individuální osobnostní faktory (vzdělání a výchova, rodinný

98

Schéma 1. Maslowova hierarchie potřeb

' potřeba 1 seberealizace

potřeba sebeúcty potřeba lásky a společnosti potřeba bezpečí a jistoty fyziologické potřeby

stát se tím, čím se mohu stát, naplnit své možnosti růstu a vývoje být druhými vážen, ceněn, být sám sebou kladně hodnocen

patřit někam, někomu, být přijímán a milován uhýbání neznámému, hrozivému, hledání jistoty

potrava, teplo, vyměšování, nemít bolest, rozmnožovat se, dýchat atd.

stav, ekonomická úroveň) a společenské faktory (např. celkový životní standard).

Uspokojování potřeb K procesu uvědomění si potřeby a nutnosti ji uspokojit dochází vždy v situaci objektivního nedostatku nebo přebytku něčeho uvnitř organismu nebo kolem nás, který vyvolá základní nelibý pocit. Tento nepříjemný pocit může mít zcela konkrétní podobu (hlad, žízeň, osamocení, strach z něčeho) nebo se může projevit obecným pocitem nespokojenosti. Nelibý pocit vyvo­ laný touhou uspokojit danou potřebu vyvolá popud ke konkrétní činnosti, vedoucí k naplnění dané potřeby a k pocitu jisté libosti. Teprve jsou-li uspokojeny základní životní potřeby, může nastat proces uspokojování potřeb vyšších. Kvalitu uspokojení základní potřeby ale výrazně

99

ovlivňuje, jsou-li současně uspokojovány vyšší potřeby. Například potřebu jídla signalizovanou hladem uspokojíme nemocnému podáním stravy. Pocit uspokojení je mnohem vyšší, umožníme-li nemocnému stravovat se kulturně. Objeví-li se překážka zabraňující uspokojení potřeby, vzniká u člověka dlouhodobý stav nelibosti a nepohody, který se nazývá frustrací. Takovou překážkou může být onemocnění a všechny nepříjemné okolnosti s ním spojené (např. ztráta soběstačnosti, hospitalizace). Frustrace základních i některých vyšších potřeb negativně ovlivňuje průběh nemoci i její prožívání nemocným.

Pojetí ošetřovatelské péče V běžné denní praxi mají tvořit převážnou část pracovní náplně sestry činnosti, které provádí v přímém kontaktu k nemocným — označujeme je jako přímou ošetřovatelskou péči. V přímé ošetřovatelské péči má sestra možnost dobře poznat nemocného z lidského i zdravotnického hlediska, získat o něm informace potřebné pro jeho správné ošetřování. Současně ho může získávat ke spolupráci a potřebně ho informovat. Vedle přímé ošetřovatelské péče vykonává sestra také mnoho prací, u nichž nemocný přítomen není. Označují se jako nepřímá ošetřovatelská péče. V dobře organizovaném a řízeném ošetřovatelském týmu převažuje tendence zbavit sestru všech činností v nepřímé péči, které mají charakter přípravných, dokončovacích nebo pomocných prací. Zde je možné ji nahradit jinou kategorií pracovníka. Cílem této snahy je dát jí dostatek času pro přímou práci s nemocným. Pod pojmem přímá ošetřovatelská péče se skrývá mnoho různých ošetřo­ vatelských činností. Z hlediska komplexního a aktivního přístupu k nemoc­ ným můžeme tyto činnosti rozdělit zhruba do tří okruhů:

— základní ošetřovatelská péče, — diagnosticko-terapeutická činnost, — vysoce specializované činnosti. Základní ošetřovatelská péče zahrnuje všechny činnosti sestry zaměřené na vyhledávání a uspokojování biopsychosociálních potřeb nemocného, které jsou nemocí pozměněny, a nebo onemocnění zabraňuje nemocnému v jejich naplnění. Činnost sestry zaměřená na uspokojování potřeb nemocných tvoří více než polovinu veškeré ošetřovatelské péče. Kvalitní uspokojení základních potřeb ovlivňuje nejen subjektivní prožívání pocitu pohody či nepohody pacienta, ale výrazně se podílí na úspěchu jeho léčby, zkracuje hospitalizaci, zvyšuje jeho soběstačnost a nezávislost na péči jiných apod. Proto je nezbytné, aby sestry ani lékaři základní ošetřovatelskou péči nepodceňovali a nepokládali ji za neodbornou a podřadnou práci, která náleží méně kvalifikovaným či laickým osobám.

100

Mezi diagnosticko-terapeutické činnosti sestry patří veškeré práce, při kterých sestra připravuje nemocného a pomůcky k vyšetření a asistuje při něm, odebírá biologický materiál k různým vyšetřením, podává léky, provádí různé léčebné procedury nebo při nich asistuje apod. Většina z nich je popsána v dalších kapitolách.

Složky základní ošetřovatelské péče Tyto složky vycházejí z teorie potřeb a jejich uspokojování. Jsou to oblasti, na které se sestra při ošetřovatelské péči musí zaměřit, aniž by čekala na ordinaci lékaře. Hledá, do jaké míry je schopnost nemocného uspokojit tyto potřeby narušená, a podle toho potom buď potřeby nemocného pomáhá uspokojit, nebo zajistí jejich naplnění sama. Základní ošetřovatelskou péči tvoří tyto složky:

1. pomoc pacientovi s dýcháním; 2. pomoc při příjmu potravy; 3. pomoc při vyměšování; 4. pomoc při udržení žádoucí polohy při chůzi, vleže, vsedě; pomoc při změnách polohy; 5. pomoc při odpočinku a spánku; 6. pomoc při používání vhodného oděvu, pomoc při svlékání a oblékání; 7. pomoc při udržování tělesné teploty v normálním rozmezí; 8. pomoc při udržování čistoty a upravenosti těla, ochrana pokožky; 9. ochrana nemocného před nebezpečím z okolí (nákazy, úrazy, násilí); 10. pomoc při komunikaci nemocného, při vyjádření jeho pocitů a potřeb; 11. pomoc při vyznávání víry, akceptování jeho pojetí dobra a zla; 12. pomoc při produktivní (pracovní) činnosti nemocného; 13. pomoc v odpočinkových (zájmových) činnostech; 14. pomoc nemocnému při učení. Sestra by měla do ošetřovatelské péče, v oblastech týkajících se jednotlivých principů, zahrnout podle potřeby nemocných dále uvedené činnosti. 1.

Pomoc pacientovi s dýcháním

— — — — — — — —

sledovat a hodnotit dýchání; uložit nemocného na vhodné lůžko (sklopná horní část, podpěra); uložit nemocného do správné polohy (Fowlerova poloha); dbát o správnou teplotu a vlhkost ovzduší (větrání, klimatizace, zvlhčování vzduchu); zajistit rychlou pomoc při akutní dusnosti, mít připraveny pomůcky, kyslík; znát správný postup při inhalační kyslíkové terapii; umět poskytnout umělou plicní ventilaci; ovládat práci s respirátory.

101

Pomoc nemocnému při jídle a pití

2.

— znát pravidla správné výživy, vychovávat a vést k jejich dodržování zdravé i ne­ mocné občany, — poskytovat nemocným rady v dodržování a přípravě diet; — hledat příčiny nechutenství, eliminovat stres, vyhovět individuálním návykům; — sledovat, kolik nemocný sní a vypije; — zajistit dostatek tekutin, vést nemocného k pití; — respektovat stravovací návyky lidí různých kultur a náboženství; — přivézt nemocného do jídelny i na vozíku, přeje-li si jíst s ostatními; — podporovat estetický dojem naservírovaného jídla; — zajistit, aby podávání jídla bylo příjemným zážitkem; — krmení je pro nemocného nepříjemné, proto krmit nemocného, jen když není schopen jíst sám, někdy je možné využít pomoci rodiny; — zajistit, aby pauzy mezi jídly nebyly příliš dlouhé (večeře — snídaně). Pomoc nemocnému při vyměšování

3.

— — — — — — 4.

sledovat a hodnotit výměšky (moč, sputum, stolici, pot); znát hodnoty latoratorních testů; respektovat sociální tabu: zajistit soukromí a tělesné pohodlí při vyprazdňování; pečovat o inkontinentní; udržovat čistou pokožku při zvýšeném pocení; užívat dezodorační prostředky;

Pomoc při udržování žádoucího držení těla při chůzi, vsedě, vleže. Pomoc při změnách polohy

— — — — — — — — 5.

Pomoc při odpočinku a spánku

— — — — — 6.

znát zákonitosti tělesné mechaniky (znalosti potřebné i pro ochranu vlastního zdraví); ukládat nemocného na správné lůžko (matrace, výška, šířka, délka); vést nemocného ke správnému držení těla; ukládat nemocného do správné polohy, polohovat potřebné části těla; zajistit nemocnému pohodlí; často měnit polohu nemocného; ovládat manipulaci s přepravními vozíky, zvedáky; pomáhat při používání pomůcek umožňujících pohyb: hole, berle, rámy.

hledat a odstraňovat příčiny nespavosti (hluk, zápach, bolest, stres, strach); naučit nemocného relaxaci; zajistit nemocnému pohodu, upravit prostředí, vyvětrat; dodržovat navyklý usínací rituál nemocného; respektovat spánek nemocného (násilně nebudit, ne časné vstávání).

Pomoc používat vhodný oděv, pomoc v oblékání a svlékání

To, co si oblékáme, co nosíme na sobě, má určitý význam. Oděvem vyjadřujeme svoji osobnost a individualitu. Pečlivé a čisté oblečení vyjadřuje harmonii osobnosti, špinavý a nepořádný oděv je známkou disharmonie. Nezvyklý oděv, fetiše nacházíme u lidí s poruchou psychiky. Oděv často zvyšuje sebeúctu — věříme, že nás zkrášluje — oblékáme

102

se pro druhé i pro svůj vlastní dobrý pocit. Oblečení má význam psychologický, ale i ochranný — chrání nás proti chladnému i teplému okolnímu prostředí. Připravíme-li člověka o jeho oděv a oblékneme ho do oděvu, který si nevybral, ztrácí pocit svobody (nemocniční košile, pyžamo). V jednotném oblečení přejímá roli pacienta, zvyšuje se pocit jeho anonymity. Proto je dnes tendence nechat nemocným, pokud je to možné, vlastní prádlo. Oblečení přispívá k prožívání určité sociální role — jsem- li během dne v pyžamu, pokládám se za nemocného, naopak, jsem-li v denním oděvu, cítím se zdravěji. Proto je vhodné, aby chronicky nemocní, rekonvalescenti apod. trávili čas mimo lůžko v denním, nikoliv v nočním oblečení. Nemocným s poruchou hybnosti radí sestra, jak se svlékat a oblékat, popř. jim pomáhá. 7. Pomoc při udržování tělesné teploty v normálním rozmezí

Člověk reguluje tělesnou teplotu prostřednictvím centrální nervové soustavy, avšak svým vhodným chováním umí zabránit tomu, aby se nepřehříval nebo neprochladl. Vhodným oděvem, větráním, odchodem z přetopené nebo chladné místnosti reguluje aktivně příjem a výdej tepla. Nemoc tuto svobodu omezuje, což vede k pocitu nepohody nemocného, který se stal závislým více či méně na svém okolí. Sestra v takové situaci: — udržuje kolem nemocného přiměřenou teplotu vnějšího prostředí; — pečuje o nemocného s horečkou; — ovládá techniku celkových studených i zahřívajích zábalů. 8. Pomoc při udržování čistoty a upravenosti těla, při ochraně pokožky

Čistota těla má psychologický i fyziologický význam. Upravenost člověka je vnějším znakem jeho vnitřního stavu. Důkladná hygienická péče, zejména u nesoběstačných nemocných, je časově náročná a řada našich sester ji pokládá za práci nekvalifikovanou, nedůležitou, která patří do kompetence především nižšího zdravotnického personálu. Řada hygienických výkonů má však vedle vlastní očisty nemocného velký význam psychologický: pacienti rádi „vychutná­ vají“ relativně dlouhý čas, který s nimi sestra tráví při hygienické péči, protože se stávají na chvíli středem její pozornosti, mají příležitost k hovoru, doteky sestřiných rukou jsou příjemné a pocit čistoty a upravenosti je velmi pozitivní. Sestra má zároveň možnost velmi dobré zpětné vazby — radost z dobře viditelné práce, ze spokojenosti nemocného, má příležitost k navázání kontaktu a získání řady potřebných informací, popř. k poučení nemocného. Hygienická péče se proto nemá podceňovat. Pokud je nemocný alespoň částečně soběstačný, vede ho sestra k samostatnosti a při hygienické péči mu pomáhá. Pro poskytování hygienické péče jsou doporučeny následující standardy:

— každý pacient má mít k dispozici vše, co potřebuje k mytí těla, vlasů, k péči o nehty, nos, ústa, zuby; — sestra udržuje pacienta čistého bez ohledu na jeho tělesný, psychický a emocionální stav; — při celkové koupeli dáváme přednost koupání ve vaně před koupelí na lůžku; — vlasy upravujeme podle navyklého stylu pacienta, raději častěji — nestahujeme je do nehezkého cůpku; — pravidelně vlasy myjeme i nemocným na lůžku;

103

— — — —

umožníme, aby muži byli oholení; dbáme, aby všichni nemocní měli čisté a upravené nehty; ústa a zuby umožníme vyčistit 2 x denně; kojencům, batolatům a lidem s porušeným vědomím podle potřeby čistíme nos.

9. Ochrana nemocného před nebezpečím z okolí (poraněním, nákazou, násilím)

Zdravý člověk se chrání před nebezpečím sám. Nemocný nemůže, nebo se chránit neumí. Sestra má znát nebezpečí, kterými může být nemocný ohrožen: úraz při spadnutí z lůžka, uklouznutí, nozokomiální nákaza, poškození chemikáliemi, automutilace, sebevražda nebo napadení jiným pacientem na psychiatrii apod. 10. Pomoc nemocnému při komunikaci, při vyjádření jeho pocitů a potřeb

Sestra má významné místo při zprostředkování komunikace nemocného s okolím: — častým navázáním komunikace uspokojuje u nemocného potřebu sociálního kon­ taktu; — má příležitost získat od nemocného mnoho důležitých informací potřebných pro vhodnou ošetřovatelskou péči; — nemocného může verbálně ovlivňovat (uklidňovat, poučit, informovat); — umožňuje kontakt nemocného s rodinou; — různými technickými prostředky pomáhá nemocnému s poruchou komunikace vyjád­ řit své potřeby a pocity (papír, tužka, doteky, pohyby očí atd.); — je prostředníkem v komunikaci — umí podle výrazu nemocného interpretovat jeho potřeby; — je prostředníkem v komunikaci nemocného s lékařem (sestra tráví s nemocným mnohem více času, má o něm mnohem více informací). 11. Pomoc nemocnému při vyznávání víry, akceptování jeho pojetí dobra a zla

Lékař ani sestra nemohou měnit pacientovo přesvědčení. Ať jsou sami jakéhokoli náboženství, měli by: — znát základní principy nejrozšířenějších náboženství; — respektovat víru a duchovní potřeby nemocného; — umožnit nemocnému vyznávat víru (vytvořit intimní prostředí, zavolat kněze, umož­ nit účast na obřadu); — umožnit nemocnému zachovávat náboženské požadavky: např. nejíst v pátek maso, různá omezení ve výběru pokrmů, půsty. 12. Pomoc při produktivní (pracovní) činnosti

Mezi základní potřeby člověka patří potřeba seberealizace ve smysluplné práci materiální nebo duchovní povahy. Pacient potřebuje mít pocit, že je ještě schopen něco udělat, že je ještě užitečný. Proto je třeba i na lůžku nemocného aktivizovat a pomoci mu nabídkou jednoduché pracovní činnosti. Uspokojení ze smysluplné práce je někdy v nemoci důležitější než ve zdraví. Aktivizace zahrnující např. prvky rehabilitace (chůze na lůžku, dechová cvičení) i různé práce prospěšné okolí nemocného nebo i sestře vyvolává pocit užitečnosti, odpoutání, zvyšuje pozitivní motivaci a ladění nemocného.

104

13. Pomoc v odpočinkových (zájmových) činnostech

Vedle práce potřebuje člověk také zábavu, rozptýlení, potřebuje si hrát. Tyto činnosti nedělá zpravidla kvůli výslednému produktu, ale pro celkové uvolnění, relaxaci. Patří sem např. hudba, četba, sledování televize, poslech rozhlasu, plavání, ale i nakupování. V plánu ošetřovatelské péče má být místo i pro relaxační činnosti. Sestra může:

— zjistit zájmy nemocného a hledat možnost jejich naplnění; — umožnit nemocnému opustit lůžko, pokoj např. na vozíku a zařídit návštěvu nemocniční kantýny; — zajistit donášku denního tisku a časopisů; — umožnit výpůjčku knih, návštěvu nemocniční čítárny; — umožnit sledování televize a poslech rozhlasu; — aktivizací nemocného (nácvikem chůze, cvičením) a vhodným vybavením oddělení (madla, berle, vozíky) zvyšovat soběstačnost nemocného. 14. Pomoc nemocnému při učení

Nemoc je často způsobena špatnou životosprávou. Jindy má nemocný nedostatečné znalosti v léčbě své nemoci a v prevenci komplikací. Aby sestra získala nemocného k aktivní spolupráci, potřebuje často změnit jeho postoje, zvýšit jeho znalosti a informovanost. Má k tomu dostatek příležitosti, neboť je s ním v častém kontaktu. Tento čas by se měl stát časem produktivním: — sestra vede nemocného k rozvoji svého zdraví; — poučí nemocného o vhodném léčebném režimu a podporuje terapii nabádáním nemocného k jeho dodržování; — dává nemocnému užitečné rady pro běžný život s chronickým onemocněním (např. jak si má starý člověk připravit jednotlivé dávky léků, aby si je nezapomněl brát, jak si upravit domácnost); — učí nemocné a jejich rodinné příslušníky některým dovednostem (aplikace inzulínu, převaz bércového vředu, ošetřování kolostomie, sebeobslužné činnosti apod.).

Základní ošetřovatelská péče se tedy netýká pouze biologických potřeb, ale patří do ní celá řada dalších ošetřovatelských činností preventivního a léčebného charakteru směřujících rovněž k psychickým a sociálním potře­ bám nemocného.

V mnoha dalších kapitolách se budeš postupně s jednotlivými složkami základní ošetřovatelské péče seznamovat a najdeš v nich způsob, jak základní potřeby nemocných uspokojit. Projdi si doma učebnici a vypiš si příslušné kapitoly do sešitu.

I

Význam základní ošetřovatelské péče Základní ošetřovatelskou péči nelze chápat jen jako nekvalifikovanou pomoc při umytí a nasycení nemocného, popř. úpravy jeho lůžka. Význam základní ošetřovatelské péče je mnohem širší a spočívá:

105

— v uspokojení základních biopsychosociálních potřeb člověka s růz­ ným stupněm snížené soběstačnosti; — v maximálním využití fyzické i psychické kapacity nemocného, aby zůstal pokud možno nezávislým na svém okolí v činnostech denního života; — v prevenci komplikací, vznikajících často právě z nedostatečné ošet­ řovatelské péče, jako jsou proleženiny, záněty plic, záněty sliznice ústní dutiny, zácpa apod., kterým můžeme správnou základní ošetřovatelskou péčí zabránit, nebo jejich riziko podstatně snížit; — ve snížení výskytu nemocničních nákaz; — v urychlení léčebného procesu, a to zejména tím, že nemocného ukládáme do správné polohy, pokud je to možné, udržujeme ho duševně i tělesně aktivního, snažíme se zvyšovat jeho soběstačnost apod. To všechno vede postupně k vytvoření určité pohody, která získá nemocného k aktivní spolupráci. O potřebách a jejich uspokojování se podrobněji dozvíš ve 2. ročníku v předmětu psychologie a pedagogika.

Co nemocný od sestry očekává:

— — — —

pochopení jeho problémů i jeho situace, zajištění pocitu jistoty, pozornost a emocionální podporu, fyzickou a psychickou stimulaci.

Uspokojení těchto potřeb vyvolává pocit důvěry v poskytovanou péči, urychluje adaptaci nemocného na nemoc a hospitalizaci a pozitivně jej ladí pro budoucí spolupráci. Co sice nemocný neočekává, ale co potřebuje:

— aby sestra předvídala jeho možné budoucí problémy, — aby předvídala komplikace a včas proti nim zasáhla, — aby poskytovala včasnou a vstřícnou (aktivní) péči. Kvalitu ošetřovatelské péče netvoří jen vlastní ošetřovatelské výkony. Podstatně ji zejména z hlediska nemocného ovlivňuje chování a jednání sestry, které výkony doprovází. Může nemocného velmi pozitivně ovlivňovat, pokud je z něj cítit laskavost, zájem a ochota pomoci. Profesionální a lidský přístup, promítající se do jednání a chování sestry, je možno shrnout do několika požadavků nemocného: „Opravdu poslouchejte, co říkám.“ „Ptejte se mě, co si myslím.“ „Nepodceňujte moje problémy.“ „Nejednejte se mnou jako s diagnózou, ale jako s člověkem.“ „Mluvte vždy se mnou, ne pouze ke mně.“

106

„Respektujte moje soukromí.“ „Nenechávejte mě čekat.“ „Postarejte se, abych byl náležitě informován.“ „Když mi říkáte, co mám dělat, vysvětlete mi také jak a proč to mám dělat.“ „Berte v úvahu, kdo jsem byl dříve.“ „Dávejte mi najevo, že o mě máte zájem.“

Vzájemný vztah, který se při správném jednání mezi sestrou a nemocným vytvoří, umožňuje úzkou spolupráci a urychluje terapeutický i ošetřovatelský proces. Nevhodné jednání sestry může naopak snižovat lidskou důstojnost nemocného a komplikovat ošetřovatelskou i léčebnou péči.

Základy ošetřovatelského procesu Ošetřovatelská péče není tvořena pouze různými činnostmi, které sestra provádí buď podle lékařské ordinace, nebo pro zajištění provozu nemocnič­ ního oddělení. Správná ošetřovatelská péče vychází z poznání nemocného a z vyhledání jeho potřeb a problémů, které mohou být za pomoci sestry řešeny. Sestra se musí naučit: — — — — —

navázat kontakt (komunikovat) s nemocným, nacházet jeho problémy, stanovit ve spolupráci s nemocným nej vhodnější způsob jeho ošetřování, získat nemocného ke spolupráci na vlastním uzdravování, hodnotit, jak je tato individuální péče účinná.

Takovému způsobu odborné práce s nemocným říkáme ošetřovatelský proces. Sestra ho uplatňuje při jakémkoli kontaktu s nemocným. Při každé příležitosti se snaží získat o nemocném co nejvíce informací, které jí pomáhají najít různé ošetřovatelské problémy jak v oblasti somatické (bolest, horečka, neschopnost pohybu atd.), tak v oblasti psychické (strach z operace, smutek, apatie atd.), nebo sociální (pocit osamělosti, neschopnost Pasivní péče

Aktivní péče

uspokojeni biologických potřeb uspokojení terapeutických potřeb uspokojeni psychosociálních potřeb

Schéma 2. Ošetřovatelský proces

107

komunikovat atd.). Důležité informace sděluje sestra průběžně jak lékaři, tak ostatním zdravotnickým pracovníkům, protože sama někdy jeho problém řešit nemůže, ale dozví-li se o něm příslušný odborník, může zasáhnout ve prospěch nemocného. Odborné znalosti pomáhají sestře připravit pro nemocného vhodný plán ošetřovatelské péče, který je mu „šitý na míru“. Taková péče je vždy mnohem účinnější, než když je sestra během pracovní doby soustředěna jenom na zajišťování výkonů bez hlubší znalosti jednotlivých nemocných. Ošetřovatelský proces probíhá v několika fázích, které se vzájemně prolínají a stále se opakují (schéma 2). FÁZE OŠETŘOVATELSKÉHO PROCESU

1. Shromažďování informací o nemocném — ošetřovatelská anamnéza. Kdo je můj nemocný? 2. Ošetřovatelská diagnóza. Co ho trápí? 3. Plánování ošetřovatelské péče. Co pro něj mohu udělat? 4. Aktivní individualizovaná péče. 5. Zhodnocení efektu poskytnuté péče. Pomohla jsem mu?

y O ošetřovatelství a ošetřovatelském procesu se později dozvíš mnohem i více. Zatím si zapamatuj tyto základy a při jakémkoli kontaktu s nemocným, | při jakémkoli výkonu, který mu budeš provádět, nebo který se budeš ve třídě učit, si stále v duchu pokládej uvedené otázky. Naučíš-li se tímto 6 způsobem uvažovat, bude z tebe jednou výborná sestra. Pamatuj si jednu zásadu: nikdy neošetřuj nemocného „naslepo“, aniž bys | o něm měla základní informace, aniž bys znala jak jeho, tak jeho onemocnění!

Aktivní a pasivní ošetřovatelská péče Pracovní náplň sestry tvoří pestrá škála různých ošetřovatelských činností. K některým se rozhoduje na základě zhodnocení potřeb nemocného a provádí je samostatně, např. prevenci zácpy, rozvíjení soběstačnosti apod. Protože je sestra provádí aktivně na základě vlastního rozhodnutí, hovoříme o aktivní ošetřovatelské péči. Aktivní ošetřovatelská péče je pro ošetřovatelský proces nezbytná, protože sestra často musí vhodnou péči nemocnému včas nabídnout, aby zabránila různým komplikacím, např. vzniku zánětu žíly při dlouhém ležení.

108

Jiné činnosti (např. podání léku, aplikace injekce, úprava lůžka) jsou určeny ordinací lékaře, provozem oddělení apod. Převažuje v nich zpravidla složka pasivní. Zahrnují se pod pojem pasivní ošetřovatelská péče (schéma 3).

Podnětem k pasivní ošetřovatelské péči jsou zpravidla: — ordinace lékaře; — běžný provoz ošetřovací jednotky, tj. denně se opakující činnosti vymezené provozem pracoviště, např. stlaní lůžek, mytí nemocného; — výzva nemocného — sestra splní žádost nemocného (podá podložní mísu, upraví polštář, dá napít čaje atd.). Činnosti vymezené pasivní ošetřovatelskou péčí tvoří podstatnou část pracovní náplně sestry. Sestra by je neměla provádět pasivně, ale naopak se zájmem o nemocného. Nemůže také ztotožňovat svoji pracovní náplň pouze s tím, že odpovědně a správně zajistí úkoly, k nimž byla vyprovokována uvedenými vnějšími podněty. Aktivní ošetřovatelská péče zahrnuje činnosti, k nimž se sestra sama rozhodne na základě sledování a zhodnocení stavu a potřeb nemocného, aniž by byly ordinovány lékařem, tedy na základě ošetřovatelského procesu. Podnět k aktivní péči je závislý na vnitřní motivaci, kdy sestra sama cítí potřebu ošetřovatelsky zasáhnout.

109

8

Lůžko pro nemocné a jeho úprava

Lůžko je základním zařízením pokoje pro nemocné. Protože na něm tráví nemocný převážnou část doby svého pobytu v nemocnici, musí být pevné a pohodlné. Jednoduchá konstrukce z kovových trubek umožňuje lůžko dobře, stlát, snadno mýt a dezinfikovat. Běžné nemocniční lůžko má pevnou ložnou plochu, aby se neprohýbala pod případnou větší hmotností nemocného, Zvednutím hlavové či nožní části lze lůžko upravit do jiné polohy. Běžné lůžko má ustálené rozměry: délka 200 cm, šířka 82 cm a výška 54 cm. Uvedené rozměry, zvláště výška, vyhovují nejen nemocnému, ale i ošetřujícímu personálu.

Pokus se přijít na to, jakou výhodu má lůžko vysoké 54 cm: : • pro nemocné, M • pro sestry, • pro lékaře, | • pro uklizeče.

Na některých odděleních jsou i jiné typy lůžek, zpravidla z chromovaných trubek. Dají se upravit buď mechanicky (klikou), nebo elektrickým tlačítkem do různých poloh: sníží nebo zvýší se ložná plocha, zvedne se hlavová nebo nožní část lůžka, lůžko lze naklonit na stranu. Po stranách lůžka je možné vysunout postranice, které mají zabránit pádu nemocného z lůžka. Na horní čelo může být připevněn ohnutý rám na zavěšení hrazdičky (o ní se dozvíš později). Taková lůžka jsou např. na jednotkách intenzívní péče. : Jsou i jiné typy lůžek. Seznam se s nimi v nemocnici a nauč se s nimi | zacházet. Nejdříve s prázdnými a později s těmi, na nichž leží nemocný. : Podívej se do kapitoly Prevence proleženin na jeden z typů lůžek.

Umístění lůžka v pokoji Lůžko má být postaveno tak, aby to vyhovovalo především nemocnému. Nemocný nemá být rušen ani denním, ani umělým světlem a oslňován sluncem. Nejde-li to zařídit jinak, je nutno chránit po dobu největší světel­

110

nosti okna roletami a k osvětlení pokoje používat stolní nebo nástěnné lampy. Nemocní nemají ležet v přímém proudění vzduchu — „na cestě“ mezi otevřeným oknem a dveřmi. Oslnění a průvan ztrpčují život zejména nemocným upoutaným na lůžko. Jednotlivá lůžka mají být od sebe vzdálena nejméně 75 cm, a to proto, aby mohl nemocný pohodlně vstát a také proto, aby se omezil přenos kapénkové infekce. Kromě toho, jsou-li lůžka postavená blízko sebe, má nemocný nepříjemný pocit průniku do svého (už tak značně omezeného) soukromí. To může zvyšovat jeho podrážděnost a vést k neklidu. Požadovaná vzdálenost mezi lůžky stejně tak, jako přístupnost k lůžku ze všech tří stran, usnadňuje sestrám upravovat lůžka a ošetřovat nemoc­ né.

Základní vybavení lůžka K základnímu vybavení patří: — molitanová matrace v nepromokavém potahu; — přikrývky lehké, teplé a snadno čistitelné; — polštáře střední velikosti, naplněné peřím nebo syntetickým materiá­

lem (to je nezbytné u nemocných alergických na peří); — podložka z PVC o rozměrech asi 150 x 100 cm, slouží k ochraně lůžka před promočením; — ložní bavlněné prádlo. Na matraci se pokládá prostěradlo. Mělo by být tak velké, aby se dalo úpravně zastlat ze všech stran. Plátěná podložka se klade na střední část lůžka přes podložku z gumy nebo z plastu. Musí být o něco delší a širší než podložka plastová. Přikrývky a polštáře se povlékají do povlaků. Jsou-li u povlaků tkanice, mají být pečlivě zavázány. Ložní prádlo musí být vždy čisté a celistvé. Někde se používají prostěradla a podložky z perlanu. Slouží k jednomu použití. Ke každému lůžku patří noční stolek a židle. Noční stolek má stát na té straně lůžka, která vyhovuje nemocnému a má být natočen tak, aby si z něho nemocný mohl sám a bez problémů cokoli vzít. Na příčku nočního stolku se věší ručníky a žínky, na horní plochu se pokládají sklenice s nápoji a lékovka s léky. (Některé typy lůžek mají stolek připevněný k postranici.) Do stolku si

nemocný ukládá věci osobní potřeby. I když respektujeme právo nemocného na soukromí, nemůžeme dopustit, aby měl ve stolku nepořádek, tím méně zbytky jídla nebo nevyužívané léky. Židle stojí vedle lůžka. Je určena pro posazování nemocného a pro posazení náštěv a pro odkládání pomůcek. Na vícelůžkovém pokoji by měly být mezi lůžky závěsy. 111

Úprava lůžka Dobře upravené, vždy čisté a suché lůžko zpříjemní nemocnému pobyt v nemocnici a je ukázkou kvalitní práce sestry. | Pamatuj si a podle zapamatovaného se řiď! Lůžko steleme všem nemocným každý den po ranním umytí, před spaním a je-li to třeba i během dne. Na pojízdný vozík připravíme dostatek čistého ložního prádla a nepro­ mokavé podložky z PVC nebo gumové podložky. Dovoluje-li to stav nemocných, otevřeme na pokoji okna a pokoj vyvětráme. Při nepříznivém počasí větráme dveřmi do chodby. Pokud jsou na pokoji ležící nemocní s horečkou a nemocní zpocení, nevětráme průvanem (i když je to větrání nejúčinnější). Pokud je to (např. pro značný zápach na pokoji) nezbytné, dobře nemocné přikryjeme a chráníme jim hlavu a ramena rouškou nebo suchým ručníkem. K odložení polštářů a přikrývek použijeme židli přistavenou k dolnímu čelu lůžka. Při práci se bráníme přenosu nozokomiální infekce. Pracujeme tak, aby se lůžkoviny nedotýkaly pracovního oděvu. Špinavé prádlo odkládáme pouze do pytlů z PVC nebo do pojízdných vozíků k tomu určených. Prádlem netřepeme, abychom nevířili prach. Při úpravě lůžka postupujeme od hlavy nemocného k nohám. Základ lůžka usteleme co nejpečlivěji, aby byl upravený celý den.

Stlaní prázdného lůžka Nejlépe se ustele a vyvětrá prázdné lůžko. Pokud to jen trochu dovoluje stav nemocného, požádáme ho, aby si na chvíli sedl do křesla nebo na židli. S přemístěním, je-li to třeba, mu pomůžeme. Pracujeme hbitě a úpravně. Na židli položíme polštáře a na čtvrtinu nebo polovinu složenou přikrývku. Uvolníme prádlo kolem lůžka a rozvážeme cípy prostěradla. Na židli odložíme na polovinu složenou plátěnou podložku a na čtvrtinu složené prostěradlo. Nepromokavou podložku odložíme na příčku dolního čela lůžka. Je-li některý kus prádla znečištěn, vyřadíme jej. Matraci vysuneme směrem k hlavě lůžka. Čas od času ji obrátíme. Prostěradlo rozložíme po celé ploše matrace a je-li dostatečně velké, podsuneme jej ze všech stran pod matraci. Horní a dolní cípy svážeme. Nestačí-li cípy prostěradla, navážeme je pomocí smyčky z tkalounu nebo obinadla (obr. 59). Prostěradlo pak dobře vypneme a postranní okraje zasuneme co nejdále pod matraci.

112

Obr. 59. Svazování prostěradla tkanicí a — tkanici (obinadlo) asi 70 cm dlouhou přeložíme na polovinu a navlékneme na hřbet ruky; b — prsty uchopíme volné konce tkanice a protáhneme okem na hřbetu ruky tak, aby vznikla smyčka; c, d — okem vzniklé smyčky protáhneme roh prostěradla a smyčku utáhneme

Obr. 60. Ustlané lůžko přikrývka je po stranách založena na šířku lůžka, dolní část přikrývky je zasunuta pod matraci

Na střed lůžka postupně položíme nepromokavou a plátěnou podložku a zasteleme tak, aby byly dobře vypnuté. Na pevně upravený základ lůžka položíme přikrývku. Část přečnívající po stranách založíme tak, aby byla stejně široká jako základ lůžka. Dolní část přikrývky podsuneme pod matraci (obr. 60). Přikrývka musí stačit k zakrytí ramen nemocného. Potřebuje-li nemocný ještě jednu přikrývku, povlékneme ji a zasteleme stejným způsobem. Stelou-li lůžko dvě sestry, pracují proti sobě po stranách lůžka. Při skládání a rozložení prádla se střídají. Než si nemocný do lůžka lehne, složíme přikrývku do nohou (obr. 61). 113

Obr. 61. Lůžko připravené pro nemocného, přikrývka je složená do nohou lůžka

Stlaní lůžka s nemocným Lůžko je nutno ustlat i tehdy, nemůže-li je nemocný opustit. Buď jde o úpravu bez výměny prádla, nebo se podle potřeby prádlo vymění. Stlaní bez výměny prádla

Z lůžka odstraníme pomůcky, přikrývku a dovoluje-li to stav nemocného i polštáře. | Uvědom si, že na lůžku leží nemocný člověk, který — má-li s tebou | spolupracovat — potřebuje vědět, jak bude výkon probíhat. Vysvětluj postupně, co děláš a vyzývej nemocného k součinnosti. Nemocného šetrně otočíme na bok. Na volné straně lůžka uvolníme prádlo a postupně vypneme a zasteleme prostěradlo a obě podložky. Vymeteme z lůžka drobky. Otočíme nemocného na ustlanou polovinu lůžka a volnou polovinu upravíme. Přetočíme nemocného na záda, vložíme mu pod hlavu načechraný polštář a upravíme přikrývku.

Přesvědč se pohledem i dotazem, zda se nemocnému dobře leží. Stlaní s výměnou prádla

Připravíme čisté prádlo, nepromokavou podložku a vozík nebo pytel na špinavé prádlo. Může-li se nemocný otáčet, odložíme na židli polštáře a přikrývku a otočíme jej na bok (viz dále).

114

Uvědom si, že budeš mít práci usnadněnou, budeš-li s nemocným v neustálém kontaktu a v průběhu celého výkonu jej budeš laskavě vyzývat ke spolupráci.

Na volné straně lůžka uvolníme prádlo, rozvážeme cípy prostěradla. Použité prádlo stočíme až k tělu nemocného. Na prázdnou matraci položíme čisté prostěradlo a podložky (obr. 62) a úpravně zasteleme. Přetočíme nemocného na ustlanou polovinu lůžka. Špinavé prádlo sbalíme a odložíme do vozíku. Nepromokavou podložku, je-li suchá, odložíme na příčku v nohách lůžka. Rozložíme, vypneme a zasteleme prostěradlo a podložky a otočíme nemocného na záda. Podle potřeby převlékneme pokrývku a polštář a upravíme na lůžku. | Přesvědč se, zda nemocný pohodlně leží.

Obr. 62. Výměna prádla nemocnému, který se může otočit na bok

Obr. 63. Výměna prádla nemocnému, který se nemůže otočit na bok

Nemůže-li se nemocný otočit na bok (např. při zlomeninách dolních končetin, při zranění páteře, při déletrvající infúzi), vyměňuje se prádlo po šířce lůžka. Prádlo vyměňují dvě sestry. Polštář a přikrývku odloží.

Řekni nemocnému, jak budete měnit prádlo a stlát lůžko a dovolí-li to jeho ft zdravotní stav, vyzvi jej ke spolupráci. Špinavé prádlo postupně shrnujeme od hlavy k nohám. Na horní část uvolněné matrace položíme prostěradlo stočené po šířce, zasteleme a svážeme cípy. Postupně stočíme pod nemocným špinavé prádlo a rozvinujeme čisté prostěradlo (obr. 63). Zasteleme je pak pod dolní část matrace a po stranách. Položíme bavlněnou podložku na nepromokavou, stočíme z jedné strany

115

po šířce do poloviny a podsuneme pod nemocného. Jedna sestra pomáhá nemocnému nadzvihovat pánev (nemocný se chytí hrazdičky), druhá pod něho podložky podsune. Společně pak zastelou podložky pod matraci. Obvyklým způsobem se převlékne a upraví polštář a přikrývka.

Neodcházej od nemocného dříve, než se přesvědčíš, že je s úpravou lůžka spokojen.

{

ÚKLID POMŮCEK Vozík nebo pytel se špinavým prádlem odvezeme do vyhrazené místnosti a zařídíme jeho přepravu do prádelny. K uvolnění základu lůžka můžeme nemocného nadzdvihnout pomocí některého z typů mechanického nebo automatického zvedáku (je-li na oddě­ lení k dispozici) a volné lůžko pak pohodlně převléknout a upravit.

Změny poloh nemocného na lůžku V lůžku se má nemocnému ležet co nejpohodlněji. Přispívá k tomu čisté a pěkně upravené lůžko, vhodná poloha a použití některých pomůcek, jimiž se lůžko doplní. Vhodná poloha:

— — — —

zmírňuje bolest i neklid nemocného, zabraňuje vzniku proleženin, usnadňuje dýchání, přispívá ke klidnému spánku.

Přesvědčuj nemocného, že se má — i při omezených možnostech — na lůžku pohybovat, protože vynucený klid a pasivita zhoršují celkový zdra­ votní stav. Kromě toho při nedostatečném pohybu dochází k poruchám 1 krevního oběhu, je omezeno větrání (ventilace) plic, ochabnou kosterní | svaly a u starších lidí se zvyšuje nebezpečí odvápnění kostry. Někdy je potřeba dosavadní polohu nemocného změnit. Taková situace nastane:

— jestliže se nemocný posune na lůžku tak, že se mu pak špatně leží; — jestliže nemocného myjeme, upravujeme mu lůžko a vyměňujeme ložní prádlo; — provádíme-li u nemocného nějaký výkon; — chceme-li odlehčit těm částem těla, na nichž nemocný dlouho ležel; — převážíme-li nemocného na vyšetření. 116

Spolupráce s nemocným

Při jakékoliv změně polohy je nezbytné, abys získala nemocného pro spolupráci, byť by byla, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, sebemenší. Vysvětli nemocnému klidně a laskavě, co, proč a jak budeš dělat. To, co říkáš, má být srozumitelné a názorné. Rukou lehce přiloženou na končetiny, rameno a bok nemocného mu naznač, jak má být pohyb proveden. Oslovuj nemocné paní, pane a příjmením. Příklad: „Paní Šťastná, potře­ buji Vám umýt záda. Pomalu se obraťte na pravý bok. “ Dotkni se lehce rukou jejího pravého ramena a boku a naznač otáčivý pohyb. Pomoz jí pohyb uskutečnit. OBECNÉ POKYNY PRO SESTRU

Předem je třeba si promyslet, jak budeme při práci postupovat. Dbáme o bezpečnost nemocného. Šetříme co nejvíce svůj pohybový systém, zejména páteř a klouby dolních končetin. Váhu těla přenášíme na nakročenou dolní končetinu (je to ta, která je blíž nohám lůžka). Druhou končetinu mírně pokrčíme v kyčli (obr. 64). Stažením břišních a hýždbvých svalů zpevníme pánev. Při přesunu nemocného přeneseme váhu na nakročenou dolní končetinu (blíže k hlavě nemocného) a pomalu se narovnáme. Vyvarujeme se otáčení trupu, abychom si nepoškodili pánev.

|| Nauč se všem pohybům dříve než budeš zacházet s nemocným. Zkoušej si je se spolužačkou tak dlouho, až si je zautomatizuješ.

Obr. 64. Postoj sester při změně polohy nemocného

117

Posouvání nemocného Sesune-li se nemocný do nohou lůžka a je pohyblivý, poradíme mu, aby se chytil hrazdičky, pokrčil jednu dolní končetinu (nebo obě), opřel se patou o podložku, stáhl hýžďové svaly a vysunul se k hornímu čelu. Hlava a ramena zůstávají při pohybu nad lůžkem, protože by se jinak shrnul polštář. Není-li u lůžka hrazdička, podsuneme jednu ruku pod záda, druhou pod pánev. Nemocný se opře o paty, stáhne hýžďové svaly a vysune se. Nakonec je třeba upravit polštáře.

I Pohyb proběhne hladce, když nemocného srozumitelně poučíš o tom, co a jak má udělat. Méně pohyblivého nemocného vysunou dvě sestry. Mohou stát na jedné straně lůžka, nebo proti sobě. Stojí-li na jedné straně, nadzdvihne jedna sestra rukou a předloktím horní část trupu ve výši ramen a druhou ruku vsune pod záda nemocného. Druhá sestra podepře nemocnému pánev a kyčle. Nemoc­ ného požádají, aby se opřel o paty a společně pohyb dokončí. Stojí-li proti sobě, podsunou ruce pod lopatky nemocného a spojí je. Ruce blíže k nohám podsunou pod hýždě, nemocný se opře o paty a vysune se. Nehybného nemocného by měly vysunout tři sestry (nebo dvě sestry s pomocí sanitáře). Ta sestra, která je nejblíž k hlavě nemocného, podepře mu jednou rukou hlavu a druhou rameno. Zbylé dvě sestry podloží nemocnému lopatky, pas, hýždě a kolena, a všechny tři jej najednou vysunou. Lépe je předem odložit polštář a vložit jej do lůžka až po úpravě polohy. Jsou-li na práci jen dvě sestry, vysunou nemocného (ovšem bez jeho pomoci) jako méně pohyblivého nemocného.

Otáčení nemocného na bok Klidnému a spolupracujícímu nemocnému sestra poradí, jak se má otočit na bok. Pohyb je snazší, není-li v lůžku polštář a přikrývka je složena do nohou. Nemocný vzpaží paži na té straně, kam se bude otáčet. Druhou paži (blíže k sestře) si položí přes břicho. Dolní končetinu na téže straně pokrčí v koleni a kyčli a postaví ji na chodidlo. Opře se o chodidlo a přetočí se na bok. Rukou, která ležela přes břicho, se opře před hrudníkem. Skrčené koleno položí až na podložku a opře nohu o nárt. Nataženou paži ohne v lokti a podloží si jí hlavu (obr. 65). Tím je poloha stabilizována.

| Předem nemocného pouč a pomoz mu polohu změnit. Nehybného nemocného nebo nemocného v bezvědomí otáčejí dvě sestry. Podsunou mu ruce pod záda, pas, hýždě a stehna, přitáhnou jej k sobě a otočí

118

Obr. 65. Otočení pohyblivého nemocného na bok a — nemocný vzpaží horní končetinu na straně, kam se bude otáčet, druhou paži položí přes břicho, dolní končetinu na téže straně pokrčí v kyčli a koleně a postaví ji na chodidlo; b — opře se o chodidlo a přetočí se na bok; rukou, kolenem pokrčené nohy a nártem se opírá o podložku; nataženou paži ohne v lokti a podloží si ji pod hlavu

Obr. 67. Schéma otáčení nehybného nemocného směrem k sobě

směrem od sebe (obr. 66). Obdobně lze nemocného přetočit směrem k sobě (obr. 67). V obou případech je pak třeba opatřit lůžko postranicemi.

Podívej se na obr. 68 a podle něj zajisti polohu na boku své spolužačce, jako by byla nehybný nemocný. Nejlépe nemocnému poradíš a pomůžeš, když si všechny změny poloh dohře nacvičíš se spolužačkami na cvičném lůžku v učebně. Můžeš to zkoušet i doma na pevné podložce na zemi. 119

Obr. 68. Zajištění polohy nehybného nemocného na boku

Přenášení nemocného Nemocného přenášíme na jiné lůžko nebo vozík, chceme-li vyměnit celý základ lůžka nebo nemocného převézt na vyšetřovnu, na jiné oddělení nebo na operaci. Je třeba předem zvážit své síly a uvědomit si pohyblivost a hmotnost nemocného. Přenášení nemocného o větší hmotnosti je nebez­ pečné jak pro něho (mohl by upadnout a vážně se zranit), tak pro sestry (mohly by si poškodit páteř a kloubní systém). Proto mají být u výkonu nejméně dvě, lépe však tři osoby. Je-li nemocný při vědomí, seznam ho s tím, co, proč a jak se bude dělat a vysvětli mu, jak může být nápomocen. Přenášet nemocného lze různými způsoby: vozík nebo lůžko postavíme do blízkosti lůžka s nemocným, ale v opačném směru (obr. 69). Sestry stojí na vnitřní straně lůžka, na němž nemocný leží, jedna mu podepře hlavu

120

a ramena, druhá záda a pánev, třetí kolena a hlezenní klouby (všechny zachovávají techniku ochrany vlastního hybného aparátu, popsanou výše). Přenesou váhu na pokrčenou končetinu, najednou nemocného zdvihnou, otočí se o 180° a šetrně jej uloží na volné lůžko nebo na vozík. K přemístění nemocného z lůžka na lůžko lze použít různé pomůcky. Jsou to např.: — pruhy z pevné látky s poutky (oůr. 70). Podloží se nemocnému pod ramena a pánev. Obě lůžka se přisunou k sobě (musí být stejně vysoká). Sestry se postaví na boční stranu volného lůžka, natáhnou se pro poutka popruhů (po­ zor na vlastní páteř!) a nemocného šetrně přetáhnou na volné lůžko (obr. 71)-,

CTr

□

Obr. 70. Pásy k přesunutí nemocného na druhé lůžko a — pevné poutko; b — pás z popruhů nebo několikrát složené a prošité látky

Obr. 71. Přemisťování nemocného z jednoho na druhé lůžko pomocí pásu

— podložky složené do pruhů širokých asi 30 cm. Mohou nahradit pruhy z pevné látky. Pod nemocného je podložíme jako pásy. Na bližším konci je stočíme, aby je bylo za co zachytit; — nemocného můžeme přemístit i pomocí prostěradla, na němž leží. Uvolníme je kolem celého lůžka a na straně blíže k sobě stočíme až k tělu nemocného. Druhé lůžko s volnou matrací přisuneme těsně k lůžku nemoc­

121

ného, zachytíme prostěradlo za stočenou část a nemocného na volné lůžko přetáhneme (obr. 72); — je-li na oddělení zařízení s rámy a pevnou plátěnou podložkou nebo s popruhy, podsuneme je pod nemocného a zařízení uvedeme pomocí elektrického ovladače do chodu. Až se setkáš s takovým zařízením, pozoruj, jak se s ním pracuje a postupně si práci s ním pod dohledem sestry sama vyzkoušej.

Obr. 72. Přemísťování nemocného pomocí stočeného prostěradla

Posazování nemocného Nemocného na lůžku posazujeme, potřebuje-li upravit polštář, namazat záda, a také když jej lékař chce vyšetřit poslechem a poklepem. Nemocný se posadí pomocí hrazdičky, žebříčku nebo uzdičky (s pomůckami se seznámíš dále), nebo jej sestra vezme za ramena a vsedě přidrží. | Nezapomeň říci nemocnému, co má udělat, jak a proč.

Je-li nemocný schopen opustit lůžko, pomůžeme mu posadit se na židli nebo na křeslo.

| Řekni nemocnému, proč si má sednout na židli (křeslo), jak bude děj | probíhat a požádej ho o spolupráci. Do blízkosti lůžka připravíme židli (křeslo). Nemocného na lůžku posadí­ me: jednu paži mu zasuneme podpažím pod záda, druhou pod kolena. Otočíme se směrem do místnosti a zároveň nemocného posadíme s nohama

122

Obr. 73. Posazování nemocného na lůžku a převedení do křesla a — jednu paži sestra vsune pod paži nemocného, druhou pod kolena; b — otočením nemocného posadí; c — nemocného přidržuje v pase a převede jej ke křeslu

spuštěnýma z lůžka. Potom se postavíme k nemocnému z boku a položíme mu paži kolem pasu. On se nás chytí kolem ramen. Přidržíme mu zápěstí. Nemocný se postaví a s naší pomocí přejde ke křeslu (obr. 73).

| Zkus přemístit z lůžka do křesla svou spolužákyni a ověř si, jestli tvé j pokyny byly srozumitelné a tvá pomoc účinná.

Pomůcky doplňující lůžko Nemocným, kteří leží na lůžku delší dobu, vkládáme do lůžka různé pomůcky, abychom jim pobyt na lůžku zpříjemnili a umožnili jim pohybovat se na lůžku bez pomoci. Pomůcky mají několikerý význam:

— — — — — —

upravují nebo mění polohu nemocného, usnadňují mu pobyt na lůžku, zabezpečují nemocného před pádem z lůžka, zvyšují pohodlí nemocného, umožňují nemocnému spojit se se sestrou, snižují tlak na jednotlivé části těla.

Některé z pomůcek uvádíme, o jiných se dozvíš později na oddělení.

123

K úpravě polohy slouží: Nastavitelné panely jsou součástí lůžka. Podhlavní panel podpírá nemoc­ nému hlavu a záda, má-li na lůžku sedět. Nastavíme jej tak vysoko, jak je to nemocnému příjemné. Nožní panel zvedáme, má-li mít nemocný zvýšené dolní končetiny, např. při zánětu hlubokých žil a při šoku. Drátěné dlahy obalené vatou a hydrofilovým obinadlem zpevňují konče­ tinu při některém výkonu (např. při infúzi). Kojencům a batolatům se navlékají přes loketní kloub lehké manžety z plastů. Zabráníme jimi, aby se škrabali např. při svědivých vyrážkách. Sáčky s pískem (povlečené) se pokládají k vnější straně kyčelního kloubu, k vnější a vnitřní straně kolenního kloubu a po stranách hlezenného kloubu. Končetina má směřovat kolenem a prsty ke stropu a nevyvracet se do stran. Válce ze stočených polštářů nebo molitanové válce se pokládají k zádům a hýždím nemocného, když leží na boku. Pohyb nemocnému usnadní: Hrazdička, která se zavěšuje na kovový rám nad lůžkem (obr. 74). Nemocný se jí chytí oběma rukama, zpevní zádové a hýždbvé svaly, opře se o paty a vysune se nahoru. Nejčastěji bývá doplňkem lůžek na chirurgickém, traumatologickém a ortopedickém oddělení. Žebříček je pomůcka z dřevěných, hladce upravených válečků, propoje­ ných po obou stranách polyamidovou šňůrou. Volné konce šňůry se připojí ocelovými kroužky k dolnímu čelu lůžka. Nemocný se postupně chytá příček bližších nohám a tím se posazuje (obr. 75).

Obr. 74. Použití hrazdičky při posazování v lůžku

124

Uzdička může nahradit žebříček. Dá se uplést jako copánek ze tří pruhů obinadla, širokého 10 i více cm a dvojnásobně dlouhého než je vzdálenost od dolního čela lůžka k předpaženým rukám nemocného (je to asi 2,5 m). Konce copánku se přivážou k trubce dolního čela lůžka (obr. 76). Hrazdička, žebříček i uzdička, kromě toho, že usnadňují nemocnému pohyb, jsou výbornou pomůckou k posilování zádových, břišních a hýžďových svalů. Upozorni na to nemocného a je-li to jen trochu možné, vyzvi ho ke cvičení.

Vyzkoušej si všechny pomůcky na lůžku v učebné a uvědom si, které svaly při pohybu zapínáš. Budeš moci lépe poradit nemocnému, jak má pomůcky J používat.

(

125

Obr. 77. Postranice a — pružiny; b — úchytky na postranní část lůžka

K zabezpečení nemocného před pádem z lůžka použijeme: Postranice. Jako doplněk běžných lůžek se používají postranice z úzkých

smaltovaných trubek. K lůžku se připevní hákem. Tahem za hák se vypne pružina a ta umožní zaklesnout hák za horní a dolní čelo lůžka. Postranice viz obr. 77. Než použiješ postranici, nauč se s ní dobře zacházet buď v učebně, nebo na volném lůžku v nemocnici. Až budeš později potřebovat nemocného zajistit, půjde ti to hladce. Dětská lůžka pro kojence a batolata mají postranice tak vysoké, aby kojenec nevypadl a batole postranici nepřelezlo. Dětské ochranné popruhy, tzv. kšíry, se připínají neposedným a příliš pohyblivým kojencům a batolatům přes ramínka a kolem pasu. Používají se jen tehdy, je-li po určitou dobu žádoucí klid, protože jinak omezují dítě v pohybu a ten je pro jeho růstový rozvoj nezbytný. Pomůcek, které mají zpříjemnit pobyt nemocného na lůžku, není bohužel v nemocnicích mnoho, a přesto by je nemocný potřeboval. Patří k nim: Jídelní stolek (obr. 78). Je to pomůcka víceúčelová. Slouží ke kulturnímu stolování, ke čtení, k psaní, ke zhotovování drobných ručních prací apod.

Obr. 78. Použití jídelního stolku

126

Podívej se v nemocnici, který typ jídelního stolku se užívá a nauč se s ním zacházet. A hlavně jej pravidelně přistavuj k lůžku každého ležícího nemocného. Stojánek na knihy podpírá knihu, kterou nemocný právě čte; dlouhé držení knihy nemocné unaví. Nejlépe je postavit stojánek na jídelní stolek (obr. 79). Kapsu na drobné předměty (tužky, klubíčka, háček, kapesní nůž apod.) lze ušít z pevného pracího materiálu nebo z koženky s několika přihrádkami. Pověsí se na tu stranu nočního stolku, která je blíže k nemocnému (obr. 80).

Rozhlížej se po pokoji pozorně a uvažuj, kterými pomůckami bys ještě mohla nemocným zpříjemnit pobyt v nemocnici. Možná, že na dobrý nápad přijdou tvoji známí či příbuzní. Signalizační zařízení je určeno pro spojení sestry s nemocným. Musí být vždy provozuschopné a umístěné na dosah ruky nemocného. Jinak ne­ mocný trpí oprávněnými obavami, že se sestry, když to bude naléhavě potřebovat, nedovolá.

Obr. 80. Kapsa na drobné předměty pro po­ třebu nemocného

127

Pomůcky, které snižují tlak na určité části těla se používají k prevenci dekubitů. Seznámíš se s nimi v kapitole o proleženinách.

Dětská lůžka a jejich úprava V léčebných zařízeních jsou lůžka pro děti do 10 let opatřena postranními zábranami. Lůžka pro děti do 2 let mají zábrany 80 cm vysoké, lůžka pro děti od 5 do 10 let jsou vysoká 50 až 60 cm. Většina lůžek má kolečka, aby se dala snadno přemísťovat. Lůžka dětí starších než 10 let jsou podobná lůžkům dospělých. Ložná plocha všech lůžek je pevná, neprohýbá se. Lůžka pro novorozence nemají tak vysoké zábrany, ale mají výše položenou ložní plochu. Pokud je dítě v postýlce, musí být zábrany vždy zvednuté! | Buď při práci pozorná. Pečlivým zavíráním postýlek zabráníš úrazu dětí. Vybavení dětského lůžka:

— pružná molitanová matrace; — plena z PVC — u kojenců a batolat pokrývá celou postýlku; — prostěradlo, popř. plátěná podložka; — povlečená flanelová přikrývka (pro kojence a batolata) větší děti mají přikrývky stejné jako dospělí; — malé povlečené polštářky se podkládají pod hlavičku batolatům. Starší děti mají polštáře větší, jsou plněné peřím, pro alergiky molitanem. Úprava lůžek je podobná jako u dospělých. Lůžko musí být vždy čisté a suché. Při stlaní je možno přemístit dítě do jiné postýlky (chráněné čistou podložkou). Musí být chráněno před pádem.

Polohování nemocných Správná poloha těla nebo jeho postižené části může zlepšovat léčebný proces a zabraňuje mnoha komplikacím, které mohou nesprávným uložením nemocného vzniknout, např. zánětu plic, ztuhnutí kloubů v nefyziologické poloze apod. Tyto polohy označujeme jako polohy léčebně preventivní. Také pro mnohá vyšetření je nezbytné uvést nemocného do určité polohy — tyto polohy označujeme jako polohy vyšetřovací a jsou popsány u jednot­ livých vyšetření. Ukládání nemocného nebo jednotlivých částí těla do správné polohy se nazývá polohování. K úpravě polohy se užívají různé polštáře, klíny, sáčky s pískem apod. Většina nemocných je schopna ležet v aktivní poloze, tzn. že nemocný

128

aktivně udržuje polohu, do níž byl uložen a je schopen ji znovu upravovat. Je-li nemocný zesláblý nebo je v bezvědomí, leží bezvládně na lůžku a jeho poloha je zhroucená, protože není ovládána vůlí nemocného, ale zákony zemské tíže. Totéž se týká např. polohy nehybných končetin, které, nejsou-li polohovány, tuhnou v nepřirozené poloze a to později komplikuje rehabilitaci. Tuto polohu nazýváme polohou pasivní. Pasivní poloha je vždy dokladem vážného stavu a je současně příkazem k pečlivému a opakovanému polohování nemocného. Protože léčebná poloha často přináší úlevu, ukládá se do ní obvykle nemocný sám, aniž je k tomu vybídnut. Někdy však nemusí být pro nemocného potřebná poloha zpočátku příjemná a musí si na ni zvykat (např. poloha v polosedě při spánku v noci).

Fowlerova poloha Je to poloha vsedě či v polosedě. Poloha vsedě je nejčastěji užívaná léčebně preventivní poloha (obr. 81). Nemocný má zvednutou zádovou část lůžka, v nohou bedničku nebo podložku, o kterou se opírá chodidly. V lůžku je hrazdička a žebříček, umožňující nemocnému pohyb (zvedání na podložní mísu, posazování atd.). Protože vzniká velký tlak na kostrči a hýždích, podkládáme pod nemocného molitanovou podložku. U zesláblých nemocných je třeba pod pokrčená kolena vložit válec nebo stočenou houni. Paty odleh­ číme chráničem nebo molitanem.

Obr. 81. Fowlerova poloha

Do Fowlerovy polohy ukládáme nemocné s chorobami srdce a plic, nemocné po operaci v břišní a hrudní dutině, nemocné ohrožené zánětem plic při dlouhodobém ležení (např. starší lidé). Poloha zajišťuje optimální plicní ventilaci. Zesláblí nemocní se však v lůžku často sesunou (jsou v pasivní poloze) a poloha tak může ztratit svůj léčebně preventivní význam, protože hrudník není zvýšen a plíce špatně ventilují. Proto sestra opakovaně polohu nemocného kontroluje a podle potřeby znovu obnovuje. Čas od času je vhodné pootočit nemocného na krátkou dobu do mírné boční polohy, aby se stlačené partie odlehčily (viz dále). 129

Než půjdeš večer spát, polož se do popsané Fowlerovy polohy a zůstaň v ní alespoň půl hodiny bez pohnutí. Napiš do sešitu svoje pocity. Představ si, j že nemocný musí v této poloze ležet mnoho a mnoho hodin.

Ortopnoická poloha Ortopnoická poloha je vhodná u nemocných se selháváním srdeční činnosti nebo u nemocných s plicními chorobami, zejména při záchvatu dušnosti. Nemocný při ní sedí na lůžku, má spuštěné nohy z lůžka a drží se lůžka. Často spontánně usedá mimo lůžko v mírném předklonu a rukama se opírá o stůl nebo opěradlo židle (obr. 82). V ortopnoická poloze se zvyšuje vitální kapacita plic a zlepšuje se plicní ventilace. Vsedě při fixaci pažního pletence (nemocný se o něco opírá ) se mohou uplatnit při dýchání i pomocné dýchací svaly. Při spuštěných dolních končetinách se v nich hromadí krev, a tím se uleví namáhanému plicnímu oběhu.

Obr. 82. Ortopnoická poloha

Ortopnoickou polohu může sestra nemocnému upravit i na lůžku. Zvedne horní část lůžka, aby nemocný dobře seděl. Jídelní stolek, vsunutý do lůžka, umožní fixaci horních končetin. Chodidly se nemocný opírá o pelest lůžka nebo bedničku. Účinnější je tato poloha se spuštěnýma nohama. Snadno ji lze upravit na polohovacím lůžku, které sklopíme a vytvoříme z něj křeslo pro nemocné se srdečními chorobami.

130

Poloha na boku Poloha na boku je vhodná po operaci ledvin (umožňuje odtok z drénu), u některých onemocnění v břišní dutině. Často se užívá při transportu poraněných lidí, kteří jsou v bezvědomí a zabraňuje vdechnutí případných zvratků (označuje se jako stabilizovaná poloha). Nemocný leží na pravém nebo levém boku. Končetina na opačné straně je pokrčená a kolenem se opírá o podložku, tím je poloha těla fixována. Záda svírají s podložkou úhel 90°. Dbáme na to, aby nemocný neměl spodní paži pod sebou. Poloha na boku se používá v prevenci proleženin, kdy je třeba často měnit polohu nemocného. Proto se poloha na zádech střídá pravidelně s polohou na boku, kterou můžeme upravit v různých variantách. Mírná boční poloha — nemocný je mírně pootočen na bok, trup je více přetočen na záda a svírá s podložkou úhel asi 30°. Nadzvednutou část hrudníku podložíme klínem nebo stočenou pokrývkou (obr. 83). Střední boční poloha — viz stabilizovaná poloha obr. 84. Velká boční poloha — nemocný je otočen téměř na břicho. Hrudník odlehčujeme zpředu klínem nebo molitanovou podložkou apod. (obr. 85).

131

Trendelenburgova poloha Poloha zajišťuje lepší prokrvení mozku po větších ztrátách krve. Nemocný leží „hlavou dolů“ — hrudník a hlava jsou níž než dolní končetiny (obr. 86). Polohu můžeme upravit sklopením ložné plochy nebo podložením dolních nohou lůžka. Nemocný leží bez polštářů. Polohu můžeme upravit i na operačním stole. Je výhodná pro operace na orgánech v malé pánvi, které jsou v této poloze odlehčeny. Vyzkoušej si uvedené polohy v praxi na sobě i na svých spolužačkách nebo členech rodiny. Vysvětli jim, jaký význam každá poloha má a poslouchej, co ti sdělí o svých prožitcích. Lépe se pak vcítíš do pocitů nemocných.

Obr. 86. Trendelenburgova poloha

132

9

Péče o hygienu nemocných

Péče o čistotu těla a pravidelné vyprazdňování je základní potřebou kulturního člověka. Chodící nemocný pečuje o svou hygienu sám, ležící a zejména nehybný nemocný je odkázán na pomoc druhých. Je správné učit nemocné soběstačnosti a vést je k tomu, aby o čistotu svého těla pečovali sami, ale to neznamená, že jim nezařídíme vše potřebné, když to vlastními silami nezvládnou. || Pro tebe je samozřejmostí, že se sama umyješ, čistíš si zuby, používáš | klozet. Ale vžij se na chvíli do představy, že bys mohla udržovat svou osobní hygienu pouze tehdy, když by ti někdo přinesl umyvadlo, pomohl | umýt se, podal a vynesl podložní mísu a močovou láhev a převlékl ti II znečištěné prádlo. A to ne jednou, ale den co den, třeba celý týden nebo měsíc. To už tak samozřejmé není, viď? Uvědom si přitom, že osobní čistota II a pravidelné vyprazdňování hrají téměř tutéž roli, jako podávání léků.

Pečovat o hygienu nemocných je třeba pravidelně. Patří k tomu: — — — — — — — —

péče o čisté osobní a ložní prádlo, čištění zubů a péče o,dutinu ústní, ranní mytí, česání, stříhání nehtů, umytí celého nemocného na lůžku, hygienické vyprazdňování, ošetření znečištěného nemocného, péče o vlasy, prevence a ošetření dekubitů.

Osobní a ložní prádlo Nemocný je oblečen ve vlastním nočním prádle nebo v ústavním pyžamu či košili. Těžce nemocným a málo pohyblivým oblékáme košili, která se navléká zpředu a zavazuje na zádech (říká se jí „andělíček“).

| Všimni si někdy, jestli nemocný s takovou košilí nemá holá záda. Postarej | se, aby neprochladl. 133

Ústavní prádlo má být čisté, celistvé, přiměřeně velké, se všemi knoflíky nebo tkanicemi. Těm nemocným, kteří to potřebují, při převlékání čistého prádla pomůžeme. Má-li nemocný zdravé končetiny, oblékáme nejdříve kabátek pyžama a potom kalhoty. Pomůžeme mu zapnout všechny knoflíky. Košili zřasíme, přetáhneme přes hlavu, oblékneme postupně oba rukávy a košili stáhneme přes celý trup, aby nikde nebyly záhyby. Má-li nemocný poškozenou některou končetinu, oblékneme ji napřed. Ta druhá se pak pohybu lépe přizpůsobí. Málo pohyblivého nemocného by měly převlékat dvě sestry. Je to šetrnější a pro nemocného méně namáhavé. Ložní prádlo se vyměňuje podle potřeby.

Dozvěděla jsi se o tom v kapitole Lůžko pro nemocné a jeho úprava.

Čištění zubů a péče o dutinu ústní

Péče o zdravou dutinu ústní Chodící nemocný si zuby vyčistí sám. Rovněž ležící pohyblivý nemocný. Tomu je třeba podat kartáček na zuby s pastou, kelímek s vodou, emitní misku, ručník. Kelímek s vodou a emitní misku je nejlépe postavit na jídelní stolek. Ručník si dá nemocný pod bradu. Nepohyblivým nemocným nebo nemocným s postiženými horními končetinami vyčistí zuby sestra. Kromě výše uvedených pomůcek připraví ještě trubičku na pití. Po pečlivém umytí rukou nemocného posadíme a zvedneme podhlavní panel. Prádlo chráníme ručníkem. Pomocí trubičky dáme nemocnému vypláchnout ústa. Obsah úst zachytíme do emitní misky. Kartáčkem a pastou šetrně, ale důkladně čistíme horní zuby od dásní dolů, dolní od kořenů nahoru, od posledních stoliček až k řezákům. Skusné plochy zubů se čistí krouživými pohyby. Vnitřní plochy zubů čistíme rovněž od dásní směrem dolů a nahoru. Zuby se lépe vyčistí kartáčkem s malou čisticí hlavou a mírně prohnutou, ohebnou rukojetí (na to, jaký má nemocný kartáček, nemáme vliv, ale můžeme mu jej doporučit). Podle potřeby dáme nemocnému vypláchnout ústa. Nakonec si může vykloktat ústní vodou.

Požádej spolužačku nebo člena rodiny, aby ti vyčistili zuby, jako bys měla obě ruce v sádrovém obvazu. Zapamatuj si všechny pocity, které budou výkon doprovázet a vzpomeň si na ně, až budeš čistit zuby nemocnému.

Má-li nemocný umělý chrup, vyjmeme jej opatrně čtverci mulu a vlo­ žíme do emitní misky. Důkladně jej umyjeme kartáčkem a pastou pod te­ koucí vodou. Nemocnému dáme vypláchnout ústa a pak mu chrup vložíme do úst. Čistý umělý chrup je dobré vložit na noc do sklenice s vodou, v níž je

134

1 lžíce- bělícího prášku na čištění umělého chrupu nebo šumivá tabletka. Ráno se čhrup dostatečně opláchne a pak teprve vloží nemocnému do úst. Všechny použité pomůcky pečlivě umyj a ulož-

Zvláštní péče o dutinu ústní Nemocným při horečce, při ochrnutí lícního nervu, po mozkové mrtvici, po operaci, po úrazech, nemocným v bezvědomí a nemocným umírajícím se hromadí v ústech hleny a na sliznici se tvoří povlaky. Nahromaděné hleny může nemocný vdechnout, a to ztíží jeho dýchání. Povlaky se rozkládají a vyvolávají zápach. Rozpraskaný jazyk ztěžuje sání a promíchání potravy. Proto je nutno vyčistit ústní dutinu několikrát za den!

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• malé a střední tampóny vysterilizované, v polyamidovém sáčku, nůžky; • 2 peány (jedním vyjímáme tampóny ze sáčku a druhým čistíme dutinu ústní); • vatové štětičky obalené mulem; • nádobka s vlažným odvarem heřmánku, řepíku lékařského, či roztoku 3% peroxidu vodíku (nebo s jiným prostředkem, který určí lékař); • boroglycerin, jelení lůj; • ústní lopatky, elektrická svítilna; • trubička na pití, sklenice s vlažnou vodou; • 2 emitní misky; • čtverce buničiny.

POSTUP PŘI ZVLÁŠTNÍ PÉČI O ÚSTNÍ DUTINU

Dobře si umyjeme ruce a všechno potřebné přeneseme k lůžku. Je-li nemocný při vědomí, laskavě mu sdělíme, že se mu postaráme o dutinu ústní a po celou dobu s ním udržujeme kontakt. Zvedneme podhlavní panel, aby nemocný seděl, a pod bradu mu dáme ručník. Polohu nehybných nemocných a nemocných v bezvědomí neměníme. Za pomoci ústních lopatek a kapesní svítilny šetrně zkontrolujeme dutinu ústní. Do nádobky s odvarem nebo s jiným prostředkem namočíme několik tampónů a pomocí peánu jimi čistíme jazyk od kořene ke špičce, vytíráme patro odpředu dozadu a předsíň dutiny ústní od zadních stoliček dopředu

Vyšší odborná á$ola misijní a teologická

v Zídkách 402, 280 02 Kolín II

(nemocný má při tom skousnuté zuby, má-li je). Tampóny měníme podle potřeby. Doplňujeme je do roztoku ze sáčku nepoužitým peánem. Malými tampónky nebo smočenými štětičkami čistíme postupně všechny plochy zubů tak dlouho, dokud je nezbavíme povlaků. Nemá-li nemocný chrup, vytíráme šetrně dásně. Použité štětičky a tampóny odkládáme do emitní misky. Dá-li se s nemocným komunikovat, umožníme mu vyplachovat si během výkonu ústa. Obsah úst zachytíme do druhé emitní misky. Drsný jazyk potřeme tampónem s boroglycerinem. Na rozpraskané rty je nejlépe použít jelení lůj. Opary se ošetřují některým z osvědčených prostřed­ ků, které má nemocnice k dispozici. Do pocitů nemocného, který je naprosto odkázán na pomoc sestry, se opět nejlépe vžiješ tím, že se položíš do lůžka v učebně, coby nehybný pacient | a tvoje spolužákyně ti provede zvláštní péči o dutinu ústní. Až budeš jednou j sama provádět výkon u nemocného, vybav si všechny ty nepříjemné pocity, | kterými byl výkon doprovázen a potom zvaž, jak budeš pracovat, aby byl výkon co nejšetrnější a co při něm bude potřeba nemocnému sdělit. Všechny pomůcky ihned po výkonu pečlivě umyj a ulož-

Ranní mytí, česání a stříhání nehtů K hygienickým návykům patří denní péče o pokožku. Umytý člověk, s vyčištěnými zuby, ležící v čistém a dobře upraveném lůžku, má pocit uspokojení, což značně přispívá k jeho dobrému psychickému stavu. Jsou-li návyky něčím narušeny, necítí se člověk dobře, je rozladěný, má pocit bezmocnosti. A takový stav do značné míry brzdí proces uzdravování.

i Nezapomeň, že nemocného léčí nejen léky a operace, ale i pečlivá hygiena j a pravidelná denní životospráva.

Hygiena soběstačných nemocných Chodící nemocný se o svou hygienu postará sám. Nemocného, který není zcela soběstačný, ale může se pohybovat, doprovodíme k umyvadlu nebo do koupelny, posadíme jej na židli a na dosah ruky mu připravíme žínku, ručníky, pomůcky k čištění zubů a čisté prádlo. Podle potřeby mu pomůžeme umýt záda, učesat se, ošetřit nehty. Ležícím nemocným, kteří nemohou nebo nesmějí opustit lůžko, ale jsou

schopni se umýt sami, připravíme vše potřebné na dosah ruky, nejlépe na dobře stabilizovaný jídelní stolek. I těmto nemocným s ranním mytím

136

pomáháme. Ležícím ženám umožníme umýt si genitál — připravíme jim na to umyvadlo určené na mytí dolní části těla, žínku a roušku k jednomu použití.

Mytí nemocného v koupelně Ležící nemocné, kteří se sami nemyjí, ale jsou schopni převozu, nejlépe umyjeme v koupelně. Není-li k dispozici speciální pojízdný vozík, na němž lze nemocného mýt i sprchovat, převezeme jej na běžném vozíku nebo v pojízdném křesle. Předem o tom nemocné informujeme.

POTREBNE POMŮCKY

• • • • •

žínky, ručníky, mýdlo, kartáček na ruce, masážní krém, hřeben, nůžky, čisté prádlo.

Vše úpravně složíme na malý pojízdný vozík. POSTUP PŘI MYTÍ NEMOCNÉHO V KOUPELNĚ

Nemocného svlékneme a šetrně umyjeme. Postupujeme od obličeje, uší, krku, paží, hrudníku až k nohám. Každou část těla dosucha otřeme. Pečlivě omyjeme genitál a okolí konečníku. Může-li nemocný chvíli stát, vezmeme jej pod sprchu, která má na stěně madlo, toho se nemocný přidrží. Předem zjistíme, zda je podlaha sprchy protiskluzová. Nejdříve nemocného lehce osprchujeme přiměřeně teplou vodou, a pak postupně umyjeme namydlenou žínkou od hlavy k nohám. A znovu osprchujeme. Každou část těla dosucha otřeme. Posadíme nemocného na židli nebo na lehátko, namasírujeme mu záda, krajinu bederní a křížovou a oblékneme čisté, suché prádlo. Učešeme jej a podle potřeby ostříháme nehty.

Mytí nemocného na lůžku Někteří nemocní ani nemohou opustit lůžko, ani není v jejich silách, aby se sami umyli. Je naší povinností je denně pečlivě umýt.

137

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• • • • •

žínky, ručníky, mýdlo, umyvadlo, nepromokavá podložka (k ochraně prádla), čisté osobní a ložní prádlo, podložní mísa, nádoba z plastu s hubičkou.

Další pomůcky je nejlépe uložit do tzv. toaletního košíčku, nebo na malý pojízdný vozík. Jsou to:

• • • • • • • • •

žínky a roušky k jednomu použití, kartáček na ruce, skelná houba, tzv. pemza, na odstranění hrubé kůže z pat a chodidel, nůžky nebo kleště na nehty, pilník, masážní krém nebo mazání, zásyp, chomáčky vaty v sáčku, větší čtverce buničité vaty, ochranné rukavice (k jednomu použití nebo zasypané gumové rukavice), emitní misky.

■■■■■■■■■■■■■■i

POSTUP PŘI MYTÍ

Řekni nemocnému, že ho umyješ, protože chceš, aby mu bylo dobře a zeptej se, jak teplou vodu si přeje. Rozvaž, kam a jak pomůcky umístíš, abys je měla po ruce a aby žádná z pomůcek (ani podložní mísa!) neležela na zemi.

Zavřeme okna i dveře. Na židli postavíme umyvadlo s vodou a kolem potřebné pomůcky. Svlékneme kabátek od pyžama nebo košili. Dovolí-li to stav nemocného, odejmeme polštáře. Pod hlavu položíme ručník. Lehce vyždímanou žínkou — bez mýdla — myjeme obličej. Oči myjeme rohy žínky od vnitřních koutků k vnějším. Věděla bys, proč tak a ne obráceně?

Obličej dosucha otřeme. Namydlenou žínkou pak postupně umyjeme uši, krk, hrudník, břicho a obě paže. Každou část těla po opláchnutí důkladně osušíme. Prádlo chráníme nepromokavou plenou či ručníkem. Může-li se nemocný otočit na bok, šetrně ho otočíme, umyjeme a dobře osušíme záda. Suchá záda namasírujeme dlaněmi a prsty od páteře směrem nahoru a do stran (obr. 87).

138

Obr. 87. Masáž zad

Silným ženám zasypeme místa pod prsy zásypem. Oblékneme košili nebo pyžamový kabátek. Ženám je nutno umýt i genitál! Vyměníme umyvadlo za jiné, určené k mytí dolní poloviny těla, a napustíme do něho teplou vodu. Oblékneme si rukavice, nemocnou posadíme na podložní mísu a namydle­ nou žínkou k jednomu použití myjeme zevní rodidla od stydké spony ke konečníku!

Když nebudeš tento postup dodržovat, zaneseš do močové trubice nečistoty | z konečníku! Podle potřeby genitál opláchneme od shora dolů teplou vodou z nádobky s hubičkou a pečlivě otřeme rouškami k jednomu použití. Použité pomůcky (smotky, žínky, roušky k jednomu použití, rukavice) odkládáme do emitní misky. Po umytí odneseme pomůcky a dáme je do pořádku až dokončíme úpravu nemocných. 8 Sleduj po celou dobu stav a chování nemocného, povídej si s ním a věnuj i|| mu plnou pozornost. Pochval nemocného za to, že s tebou dobře spolupra­ coval.

Usteleme lůžko a podle potřeby vyměníme jednotlivé kusy ložního prádla.

Česání Ranní péči ukončíme česáním. Nejlépe nemocné učešeme, mohou- li sedět. Přes ramena nebo polštář položíme ručník. Dlouhé vlasy nejprve šetrně rozčešeme řídkým hřebenem od konečků vlasů a potom je učešeme hustším

139

hřebenem. Má-li žena dlouhé vlasy (dlouhé vlasy může mít i muž), na­ vrhneme jí, že vlasy spleteme do copánků, aby se nepotila v zátylí a na šíji. Ručník s vyčesanými vlasy vytřepeme do koše na odpadky.

Stříhání nehtů Zkontrolujeme, zda nemocný nepotřebuje ostříhat nehty. Na rukou stří­ háme nehty do obloučku, na nohou je zastřihujeme rovně (obr. 88). Nesprávně stříhané nehty na nohou zarůstají do kůže, bolí a deformují se do tvaru drápů. Ostříhané konce nehtů upravíme pilníčkem. Při stříhaní podkládáme ruku i nohu ručníkem. Zbytky nehtů vytřepeme do odpadků.

Obr. 88. Úprava nehtů na rukou a na nohou

ÚKLID POMŮCEK Po umytí nemocných je nutno dát do pořádku všechny pomůcky. Použitý mul, smotky, vatu a pomůcky k jednomu použití se odstraní do odpadků. Umyvadla, džbánek, emitní misky a nepromokavé pleny se umyjí saponátem, dezinfikují, osuší a uloží na vyhrazené místo. Gumové rukavice se po obou stranách omyjí, dezinfikují, osuší a zasypou. Toaletní košíček je nutno doplnit chybějícími pomůckami, aby byl připraven k dalšímu použití. Žínky nemoc­ ného je třeba vyprat a spolu s ručníky pověsit na příčku nočního stolku. Špinavé prádlo se odveze na vyhrazené místo.

Celkové umytí nemocného na lůžku Ležící nemocné, které nemůžeme převézt do koupelny, umyjeme nejméně jednou týdně celé na lůžku. Postupujeme jako při ranním mytí.

Při mytí zavři okno a dveře!

140

K pomůckám přidáme ještě jedno umyvadlo, vyhrazené k mytí dolní části těla. Dodržujeme důležitou hygienickou zásadu: horní polovinu těla — od hlavy k pasu — myjeme v umyvadle vyhrazeném k tomu účelu, jednou žínkou a utíráme jedním ručníkem a dolní polovinu těla — od pasu k nohám — v jiném umyvadle, jinou žínkou a jiným ručníkem. Po umytí horní části těla nemocného oblékneme. Pak umyjeme a pečlivě otřeme obě dolní končetiny od nohou ke kyčlím. Ztvrdlou kůži na patách a chodidlech odstraníme skelnou houbou. Nakonec omyjeme podbřišek, hýždě, okolí konečníku a vnější genitál. Prádlo chráníme nepromokavou plenou nebo ručníkem.

I Povídej si s nemocným. Zajímej se o to, jak se vyspal, jak se mu leží, zda 9I jsi ho všude dobře utřela. Podporuj příjemné pocity nemocného tvrzením, že když je čistý, jistě se mu lépe daří.

Obr. 89. Nafukovací vana k mytí nemocného na lůžku nebo na vozíku a — vana s polštářem; b — hadice k odvodu použité vody

Výhodnou pomůckou k celkovému umytí nemocného na lůžku (nebo na vozíku v koupelně) je nafukovací vana (obr. 89). Z lůžka odstraníme polštáře a pokrývku, nemocného svlékneme a podsuneme pod něj — dosud prázdnou — nafukovací vanu. Napustíme okraje vany vzduchem a otvor v dolní části spojíme s hadicí, která bude vyvádět z vany vodu do kbelíku. Pak pohodlně celého nemocného umyjeme, můžeme použít i přenosnou spršku (viz mytí vlasů). Odstraníme z vany všechnu vodu a vypustíme z ní vzduch. Nemoc­ ného otřeme, vyjmeme vanu z lůžka a dokončíme úpravu nemocného: dosušení kůže, oblečení. Odstraníme pomůcky, usteleme lůžko, učešeme nemocného a podle potřeby ostříháme nehty.

141

ÚKLID POMŮCEK

Po skončení výkonu dáme do pořádku všechny pomůcky tak, jak je uvedeno v předchozím textu.

Hygienické vyprazdňování Pravidelně se vyprazdňovat patří k základním potřebám člověka. Narušené vyprazdňování nepříjemně komplikuje zdravotní stav. Je nezbytné denně kontrolovat, zda se nemocný vyprázdnil a jeho sdělení zapsat do dekursu. Dojde-li k narušení pravidelnosti vyprazdňo­ vání, postarat se o nápravu! Chodící nemocní se vyprazdňují na klozetu. Kabina by měla být opatřena madlem, aby se méně pohybliví nemocní mohli při sedání a vstávání z klozetové mísy přidržet. Dbáme, aby byla madla denně umyta a dezinfikována. Nemocný, který nemůže opustit lůžko, např. pro zranění, pro oběhovou poruchu nebo při dlouhodobě zavedené infúzi, použije různé pomůcky a vyprázdní se na lůžku. Nehybný nemocný, který byl dosud zvyklý vyprazdňovat se na klozetu bez pomoci druhých, je narušeným návykem vyveden z rovnováhy. Příčinou bývá nezvyklá poloha při vyprazdňování, obava, že znečistí lůžko, stud před ostatními nemocnými a ostýchavost před sestrou. Trvá často dost dlouho, než si vytvoří návyk vyprazdňování na lůžku s použitím pomůcek.

I

Pamatuj na to a měj pro nemocného pochopení. Při dostatečné trpělivosti pomůžeš nemocnému překážky zvládnout.

Již tehdy, když je nemocný přijat s ordinací lékaře neopouštět lůžko, má mu sestra s přirozenou samozřejmostí říci, že se bude od této chvíle vyprazdňovat na míse a vlídně mu poradit, jak si má na mísu sednout. Právě tak poradíme nemocnému, jak užívat močovou láhev.

Cenné budou tvé rady obzvláště tehdy, když si sama vyzkoušíš na cvičném lůžku, jak se na mísu sedá.

Podkládání podložní mísy a použití močové láhve Použití podložní mísy Ženám se podkládají mísy jak při močení, tak při odchodu stolice. Mužům pouze při odchodu stolice. Mísu podáváme ihned, pocítí-li nemocný nutkání na stolici či moč a požádá nás o ni. Mísa má být čistá, vydezinfikovaná 142

a neoprýskaná. Přinášíme ji přikrytou malou gumovkou, plenou z PVC nebo v návleku z rozpustilého materiálu. Lehké a příjemné na dotyk jsou podložní mísy z plastu (vyráběné v pastelových barvách). Na vnitřní straně mísy je graduování v úrovni 200, 400 a 600 ml. Slouží pouze k orientačnímu měření množství moči. Tam, kde je nutno znát přesné množství vyloučené moči, měří se v graduovaném válci. Je-li to jen trochu možné, má nám nemocný při podkládání pomoci. Potřebuje však vědět, jakou spolupráci od něj vyžadujeme, např. pokrčit dolní končetiny v kolenou a kyčlích, chytit se hrazdičky a nadzdvihnout pánev; nebo pokrčit dolní končetiny v kolenou a kyčlích, opřít se patami a dlaněmi o podložku a nadzdvihnout pánev. Jakmile nemocný pánev nadzdvihne, mísu pod něj šetrně zasuneme, plnou částí pod hýždě, otevřenou směrem k nohám. i Jak si poradíš s nemocným, který má jednu ruku v sádře a v druhé || zavedenou infúzi? Podívej se do kapitoly Rehabilitační ošetřování, jak || zapojíme paretického nemocného k aktivní spolupráci při posazování na mísu.

Bezvládné nemocné otočíme šetrně na bok, k hýždím jim přiložíme mísu a znovu je přetočíme zpět. Po vyprázdnění umožníme nemocnému hygie­ nicky se otřít, popř. se ještě omýt žínkou k jednomu použití a umýt si ruce! Plnou podložní mísu přikryjeme, nikdy ji neklademe na zem! (Ani prázdnou mísu neklademe na zem!) i Řekni, proč je tento požadavek zdůrazněn. Zapamatuj si jej a nikdy ho || neporuš! Obsah mísy vylijeme do klozetu. Pozorná sestra, než mísu vylije, si všimne, jaký vzhled má stolice a jaké je její množství. Je-li dobře odborně připravena, pozná závažné změny (viz kapitola Sledování fyziologických funkcí). Mísu vypláchneme proudem tekoucí vody a dobře vyčistíme zvnitřku plnou část mísy. Pak ji vydezinfikujeme a uložíme na místo. Gumovku nebo plenu rovněž umyjeme a dezinfikujeme.

Použití močové láhve Močové láhve (skleněné nebo plastové) s prodlouženým hrdlem se užívají u mužů. Jsou opatřeny zátkou nebo příklopkou. U žen se někdy používají močové láhve, jejichž hrdlo je přizpůsobeno tvaru zevního genitálu. Uzavřenou močovou láhev má nemocný zpravidla u sebe v dolní části lůžka a používá ji podle potřeby. Několikrát za den je nutno láhev vylít, umýt a dezinfikovat. | Pozor! Než vyliješ moč z mísy nebo z láhve, přesvědč se, zda nemocný moč nesbírá. Jestliže ano, přelij ji do jeho sběrné nádoby. 143

Pokojový klozet Nemocným, kteří mohou s naší pomocí sestoupit z lůžka, přistavíme k lůžku pokojový klozet. Jde o jakýsi druh židle, jejíž sedací ploše je otvor. Do něj je vložen kbelík z plastu. Nohy pokojového klozetu jsou opatřeny pevnými gumovými návleky, aby neujížděly. Vyprazdňování vsedě je pro nemocného přirozenější. A proto mu je umožníme vždy, dovoluje-li to jeho stav. Sedačku postavíme téměř k lůžku, odklopíme víko kbelíku, nemocnému pomůžeme sestoupit z lůžka a posadit se. Po vyprázdnění mu pomůžeme očistit se a znovu uložit. Kbelík ihned přiklopíme a postaráme se o jeho obsah, umytí a dezinfekci jako při podávání podložní mísy. Některé typy pokojových klozetů mají kolečka. Dá se s nimi odjet z pokoje, což je nemocnému i jeho okolí příjemnější. Je-li sedačka pokojo­ vého klozetu vyšší než klozetová mísa, můžeme nemocného zavézt — po odstranění kbelíku — na klozet.

Ošetření znečištěného nemocného Lidé, kteří mají ochrnuté vnější svěrače močové trubice a konečníku, nedokáží udržet moč a stolici — jsou inkontinentní. Odchod moče lze řídit zavedením stálé cévky (viz kapitola Cévkování a Klyzma), odchod stolice nikoli. Existují různé pomůcky, které absorbují (vstřebávají) moč a zachycují stolici, a brání tak znečištění. Jsou to např.: — savé podložky různé velikosti, složené z několika vrstev zvlášť upra­ vené buničiny, které se podkládají pod hýždě nemocného; — plenkové vložky absorbují i větší množství tekutiny do spodní vrstvy; — pruhy buničiny v několika vrstvách zachycují moč i stolici; — plenkové kalhotky přidržují plenkové vložky nebo pruhy buničiny. Jsou různých typů a velikostí. U ležících a málo pohyblivých nemocných se užívají kalhotky, které se vpředu zapnou na malý zip nebo na knoflíky. U nemocných, kteří se mohou alespoň trochu pohybovat, ale špatně udrží moč, se používají navlékací kalhotky z pružné síťoviny.

POTŘEBNÉ POMŮCKY

• • • •

savá podložka nebo plenkové kalhotky, ochranné rukavice, umyvadlo s teplou vodou,

144

• • • • • •

mýdlo nebo šamponová pěna, žínky a roušky k jednomu použití, velké čtverce buničiny, nepromokavá plena, nádoba na odpadky, ochranný krém. Z uvedených pomůcek je třeba vybrat ty, které se budou používat.

Není-li v silách nemocného udržet moč a stolici, nezlob se, že se znečišťuje. Jistě ani jemu není příjemné být odkázán na pomoc druhých. Snaž se, aby I byl vždy v pořádku. POSTUP PŘI MYTÍ ZNEČIŠTĚNÉHO NEMOCNÉHO Oblékneme si ochranné rukavice. Odstraníme do odpadků savé vložky nebo pruhy buničiny (jsou-li plenkové kalhotky suché a čisté, odložíme je stranou). Nemocného otočíme na bok. Má-li pod sebou savou podložku, stočíme mu ji k tělu. Na volné lůžko položíme nepromokavou plenu. Čtverci buničiny otřeme stolici. Namydlenou žínkou pečlivě omyjeme hýždě, rýhu mezi hýžděmi, oblast kosti křížové, třísla, vnější genitál od spony stydké ke konečníku a okolí konečníku. Každou část těla důkladně opláchneme a do sucha otřeme. Oblast křížové kosti, hýždě a vnitřní stranu stehen natřeme ochranným krémem. Odstraníme nepromokavou plenu, přiložíme na hýždě a genitál suchou savou vložku nebo pás z naskládané buničiny a plenkové kalhotky. Odstraníme nepromokavou plenu a na uvolněnou část lůžka přiložíme čistou savou podložku, nemocného na ni přetočíme. Z druhé poloviny lůžka odstraníme znečištěnou savou plenu a rozvineme čistou. Nemocného přetočíme na záda a plenkové kalhotky zapneme. Menší znečištění je možno odstranit čisticí pěnou a vlhkými rouškami (obojí vyrábějí různé firmy). Pokožku postříkáme čisticí pěnou a stíráme i s nečistotou vlhkými rouškami. Ošetřená místa natřeme ochranným krémem. Přiložíme čistou vložku a oblékneme kalhotky.

ZÁVĚREČNÉ PRÁCE Přesvědčíme se, jestli jsou všechny ochranné pomůcky dobře přiloženy (kal­ hotky s vložkami, savá podložka), a zda nikde nemocného neškrtí nebo netlačí.

145

Upravíme lůžko a podle potřeby vyměníme prádlo. Odneseme použité po­ můcky a nádobu nebo pytel s odpadky. Vyvětráme pokoj.

Co myslíš, nebylo by dobře v tuto chvíli nemocného pohladit a usmát se na něj? ÚKLID POMŮCEK Pytel nebo nádobu s pomůckami k jednomu použití (ochranné rukavice, žínky, roušky, savé podložky, plenkové vložky atd.) odložíme k odpadkům. Umyvadlo, nepromokavou plenu a gumové rukavice důkladně omyjeme, dezinfikujeme a uložíme.

Péče o vlasy K celkové hygieně patří čisté, upravené vlasy. Denně si je nemocní sami nebo s naší pomocí učešou. Jednou za týden, až za 10 dnů je třeba vlasy umýt.

Mytí vlasů chodícím nemocným Chodící a soběstační nemocní si vlasy umyjí sami u umyvadla na pokoji nebo v koupelně. Méně pohyblivým nemocným vlasy umyjeme. Doprovo­ díme je k umyvadlu nebo do koupelny. Na některých odděleních jsou v koupelně k dispozici mísy na stojanu, jaké se používají v kadeřnictví. Připravíme všechny potřebné pomůcky, pohodlně nemocného usadíme a prádlo mu chráníme nepromokavou pláštěnkou. Pozornost je třeba věnovat starším nemocným, u nichž se mohou vyskyto­ vat degenerativní změny na krční páteři. Tito nemocní těžko snášejí polohu se záklonem hlavy a stěžují si na bolest. Záklon může vyvolat i závrať a bezvědomí.

Protože si myješ vlasy sama a často, víš, jak se to dělá a co je k tomu | zapotřebí. Připrav si všechny potřebné pomůcky a rozmysli si, jak nemoc­ ného umyješ u umyvadla a jak s použitím stojanu. B Na co bys neměla při mytí vlasů zapomenout: Zajímej se o to, zda je pozice (s hlavou v předklonu nebo záklonu) nemocnému příjemná. Všímej si jeho projevů. Teplotu vody řiď podle přání nemocného. B Dbej, aby mu do očí nestékal šampon. | Oplachuj mu vlasy tak dlouho, dokud nezačne odtékat čirá voda. | Podle přání spláchni vlasy kosmetickým přípravkem, který nemocný užívá, | nebo odvarem z bylin (heřmánek, kopřivy), který si předem připravíš.

146

Vysuš vlasy ručníkem a dosuš fénem a podle přání je učeš. Usměj se na nemocného a řekni mu něco pěkného. Třeba jak mu to sluší. | Odveď ho na pokoj, ulož a pak pečlivě umyj a ulož pomůcky.

Mytí vlasů ležícím nemocným Mýt vlasy na lůžku je namáhavé jak pro nemocného, tak pro sestru. Kromě toho není vyloučeno, že se při takovém mytí smáčí ložní i osobní prádlo. Přesto je nutné dlouhodobě ležícím nemocným vlasy nejméně jednou za 10 dnů umýt. Je-li to jen trochu možné, umyjeme vlasy mimo lůžko. Nemocného převezeme na vozíku do koupelny a vlasy pomocí sprchy umyjeme. V některých nemocnicích jsou pro mytí vlasů na lůžku různé pomůcky, jako např. nafukovací vanička a nádrž z plastu se sprškou (obr. 90). Každý ze dvou oddílů vaničky se napustí vzduchem (jako nafukovací matrace). K vaničce se připojí odtoková hadice a uzavře se. Vak se sprškou se zavěsí na stojan nebo na rám hrazdičky a naplní se teplou vodou (asi 4 až 5 1). Předem se uzavře tlačka ke spršce. K lůžku se přistaví kbelík na vodu vypouštěnou z vaničky. Z lůžka odstraníme polštáře, místo nich položíme vaničku. Dolní oddíl bezpečně podpírá krční páteř a ramena. Při ruce máme šampon. Palcem uvolníme tlačku na spršce, vlasy smočíme a důkladně šamponem umyjeme (obr. 91). Použitá voda se vypouští do kbelíku.

Obr. 90. Nafukovací vanička k mytí vlasů na lůžku a — vanička po napuštění okrajů vzduchem; b — nádrž z plastu o obsahu 4 až 5 litrů (zavěsí se na stojan nad lůžko); c — odvodná hadice se sprškou; d — tlačka k regulaci proudu vody; e — hadice odvádějící použitou vodu do kbelíku

147

◄ Obr. 91. Mytí vlasů na lůžku s použitím nafukovací vaničky

Po důkladném osprchování zabalíme hlavu do ručníku. Odstraníme z lůžka vaničku, místo ní vložíme polštář, vlasy dosušíme ručníkem, popř. fénem a pěkně učešeme. Nakonec odstraníme, umyjeme a uložíme pomůcky. Přečti si znovu celý postup a zapiš do sešitu, co všechno budeš potřebovat J k mytí vlasů s vaničkou.

Nejsou-li k dispozici jiné pomůcky, můžeme postupovat podle obrázku (obr. 92). Nemocný se posune blíž k nohám lůžka, pohodlně se položí a pokrčí dolní končetiny v kolenou a kyčlích. Pod ramena a lopatky mu podložíme klínový polštář tak, aby horní část matrace zůstala volná. Klínový polštář a prostěradlo na volné části matrace chráníme nepromokavou podložkou. Pod hlavu podložíme umyvadlo nebo kadeřnickou mísu s výřezem. Vlasy umyjeme obvyklým způsobem. Čistou vodu nabíráme z jednoho kbelíku

148

a použitou vyléváme do druhého. Ke splachování můžeme použít i irigátor zavěšený na rámu u horního čela lůžka. Po skončení nejdříve odstraníme pomůcky z lůžka i kolem lůžka a upra­ víme nemocnému lůžko. Vysušíme vlasy, upravíme je a postaráme se o vyčištění, dezinfekci a úklid pomůcek. Řekni, co všechno budeš potřebovat k mytí vlasů na lůžku. Nezapomeň si | .v nemocným při výkonu povídat a sledovat jeho projevy. Při projevu jakékoli nevolnosti rychle výkon ukonči a pohodlně nemocného polož

Odvšivování Přes veškerou snahu o udržení hygieny se někdy u nemocných objeví ve vlasech vši, častěji u dětí, někdy však i u žen. Veš se usazuje ve vlasech a nanáší na ně kulatá vajíčka — hnidy. Ty na vlasech pevně drží. Jestliže se vši a hnidy včas neodstraní, mohou se rozmnožit a přenést na další nemocné i na ošetřující personál. Hubení vší se provádí různými dezinfekčními prostředky. V poslední době se užívá Difusil H sprej. Podle návodu uvedeného na tlakové lahvičce, se má Difusil H nastříkat na 5 až 10 míst hlavy. Vlasy se na tom místě vždy rozhrnou a postříkají co nejblíže pokožce. (Pozor! Je nutno chránit oči.) Prostředek se vetře bříšky prstů do kůže. Za 4 až 12 hodin se vlasy umyjí šamponem. Vyskytnou-li se vši i po tomto zákroku, je třeba proceduru opakovat.

J Po použití přípravku si pečlivě umyj ruce!

Hygienická péče o kojence a batolata Udržování hygieny kojenců a batolat je důležitou součástí denní péče o zdravé i nemocné děti.

■ Kdykoliv přijdeš do styku s dítětem, pamatuj na to, že je pro jeho psychický i tělesný vývoj nesmírně důležitý sociální kontakt: || — oslovuj dítě jménem, na které je zvyklé z domova; || — mluv na ně klidně, pomalu, srozumitelně a chlácholivě, a to i tehdy, když jde o kojence, který ještě neumí mluvit, a usmívej se; — při ošetřování se dítěte laskavě dotýkej, při výkonech nespěchej; || — při každé příležitosti dítě pohlaď a chvilku pochovej; I — sleduj pozorně projevy dítěte a změny v jeho chování a změny zdravotního stavu; nic nenech bez povšimnutí; — dbej o bezpečnost dítěte — nenech je bez dozoru na vyšetřovacím nebo přebalovacím stole; pečlivě zavírej postýlku.

149

Koupel kojence V domácnosti se dítě koupe večer — lépe usíná, v léčebných zařízeních se z provozních důvodů koupe ráno.

POTŘEBNÉ POMŮCKY • • • • • • • • • •

žínka, nedráždivé dětské mýdlo, nevysušující, osuška, pasta na ošetření kůže, např. Pytiol, čisté osobní prádlo (košilka, kabátek, dupačky), pleny, popř. plenkové kalhotky, malé nůžky na nehty, hřeben, drsnější kartáč na vlasy, emitní miska, koš na použité pleny a špinavé prádlo.

V případě, že se bude dítěti čistit nos a uši ještě: • smotky, popř. dětský olej. Pomůcky jsou při ruce na vozíčku vedle přebalovacího stolu nebo na poličce nad stolem. Kojence koupeme ve vaničce, v některých zdravotnických zařízeních pod sprškou. Vanička musí být pečlivě umytá.

I

Podívej se u známých (nebo doma, máš-li malého sourozence), jak se koupe a obléká kojenec.

POSTUP PŘI KOUPÁNÍ. BALENÍ A OBLEČENÍ KOJENCE

Při koupeli pomalu a konejšivě na dítě mluv a postupně každý úkon provázej slovy, např.: „Rozbalíme Ivánka, .... umyjeme mu očíčka,“ atd. I když ti dítě ještě nerozumí, vnímá tvůj laskavý hlas, a to přispívá k jeho blahodárnému vývoji.

I

V místnosti zkontrolujeme teplotu — má se pohybovat mezi 20 až 22 °C. Kojence na postýlce svlékneme a opatrně přeneseme na osušku na přebalovací stůl. Držení kojence při přenášení znázorňuje obr. 93. Mokrou žínkou bez mýdla šetrně omýváme obličej od čela k bradě. Každé oko otřeme jedním cípem žínky od vnitřního koutku k vnějšímu. Obličej osušíme. Namydlenou žínkou myjeme uši, vlasatou část hlavičky, krk, horní končetiny, hrudník a bříško. Pečlivě vymyjeme pupeční jizvu.

150

Otočíme dítě na bok, namydlíme záda, znovu je přetočíme na záda a namyd­ líme dolní končetiny. Nakonec namydlíme genitál — od podbřišku k zadečku — a hýždě. Při mytí nevynecháváme žádný záhyb, ani rýhu. Namydlenou žínkou prová­ díme vlastně kromě mytí i lehkou masáž celého těla. Přeneseme dítě do vaničky a umyjeme mýdlo od hlavičky k nohám. Při mytí podpíráme loktem hlavičku a dáme pozor, abychom nevstříkli do očí dítěte mýdlo. Užívá-li se sprška, má být jemná. Obličej nesprchujeme. Starší kojenec může ve vaničce sedět.

Obr. 93. Přenášení dítěte jednou rukou podpíráme loktem hlavičku a přidržujeme dítě pod ramínkem; prsty druhé ruky roztaženými do vějíře podpíráme hýždě — palec je v třísle

Na přebalovacím stole osušíme pečlivě každou část těla; zadeček, třísla a vnitřní stranu stehen natřeme ochrannou pastou. Zabalíme dítě do plen (látkových nebo absorbčních), popř. mu navlékneme ochranné kalhotky. Oblékneme neškrtící košilku, popř. košilku i kabátek. Je-li to třeba, vytřeme suchými smotky vnější zvukovody a smotky, lehce namočenými v dětském oleji, nosní dírky.

Dítě bývá někdy neklidné a výtěrům se brání. Nepoužívej násilí. Klidně a konejšivě na ně mluv.

I

Česání a péče o nehty Oblečeného a zabaleného kojence učešeme hřebínkem nebo kartáčkem (vpředu i v zátylí) a prohlédneme mu nehty. Stříháme je malými ostrými nůžkami s mírně zahnutými konci (jako jsou v manikúře) dokulata. Ručku šetrně, ale pevně přidržujeme, abychom dítě při nečekaném pohybu nezranili.

Přenes dítě do čisté postýlky, pohlaď je, usměj se na ně a něco hezkého mu řekni.

{

151

Přebalování kojence Vždycky, když se dítě znečistí, musí být přebaleno. Přebalujeme je i před jídlem, po jídle, před vizitou a na noc. Výhodné je používat pleny s vyšší absorbční vložkou, které udrží dítě celou noc suché.

ÚKLID POMŮCEK

Použité prádlo se vloží do koše nebo do nádoby k tomu účelu určené. Pleny k jednomu použití se odstraní do pytle s odpadky. Všechny ostatní pomůcky se pečlivě umyjí, osuší a uloží.

Péče o hygienu batolete Menší batolata koupeme jako kojence. Starší batolata koupeme ve Vody má být tolik, aby sahala dítěti k pupíku. Posadíme je do vaničky na plenu a podáme mu nějakou hračku do Chvíli si s ním pohrajeme a popovídáme. Omyjeme a otřeme obličejík. Postupně namydlíme všechny části těla od hlavy k nožkám (jako jence) a oplácheneme je žínkou nebo ruční sprškou. Pečlivě dítě mimo vanu osušíme a oblékneme do čistého pyžamka. Posadíme je na židličku, hezky učešeme a podle potřeby ostříháme (na rukách do kulata, na nohou rovně). Uložíme je do čistě ustlané postýlky.

vaně.

vody.

u ko­

nehty

| Nezapomeň dítě pohladit, usmát se na ně a něco veselého mu říci. Při každé příležitosti pěstujeme a upevňujeme u dětí hygienické návyky: aby umělo používat nočník a přihlásilo se, potřebuje-li jít močit nebo na stolici, aby umělo používat kapesník a umělo se vysmrkat, pomalu a ukázněně jíst, česat se, samostatně se oblékat.

Vážení kojenců a batolat V léčebných zařízeních se kojenci váží každý den. Před vážením se váha vyváží s plenou (po vážení každého kojence se korýtko váhy umyje). Kojenec se váží svlečený. Dbáme o jeho bezpečnost! Na stupnici odečteme hmotnost, dítě oblékneme a zabalíme. 152

j Co uděláš, když se během vážení dítě pomočí nebo pokálí?

Do dekursu zapíšeme hmotnost v gramech a zaznamenáme do teplotní tabulky. Batolata se váží zpravidla 1 x týdně, podle potřeby častěji, a to vstoje, na automatické váze. Mají být vždy přibližně ve stejném oblečení. Hmotnost se zapisuje do dekursu v kilogramech.

Měření tělesné teploty kojenců a batolat Kojencům a mladším batolatům se měří tělesná teplota zpravidla před koupáním rektálním teploměrem v konečníku. Sklepaný teploměr před použitím opláchneme vodou a konec se rtutí natřeme dětským olejem nebo heřmánkovou mastí. Jednou rukou držíme nožky dítěte, druhou teploměr zavádíme do koneč­ níku (obr. 94). K měření se používá maximální teploměr upravený tak, že sloupec rtuti vystoupí ihned po zavedení do konečníku na úroveň maximální výšky naměřené teploty. (Není nutno měřit 10 minut.) Po vyjmutí z konečníku se teplota odečte, teploměr se otře, sklepe a dezinfikuje. Naměřená teplota se zaznamená do teplotní tabulky. V domácnosti se může teplota dítěte měřit páskovým kontaktním teploměrem. Proužek speciálně upraveného papíru se přiloží dítěti na čelo a podle změny barvy proužku se podle stupnice, přiložené do obalu, určí výška teploty. Měření je pouze orientační.

Obr. 94. Měření tělesné teploty kojenců

153

10

Prevence proleženin

Proleženina (dekubitus) je místní odúmrť tkáně. Postihuje kůži a hlubší vrstvy podkožní tkáně až k okostici (periostu). Může se utvořit také na sliznici a podslizničním vazivu. Proleženina vzniká jako důsledek nedostatku kyslíku ve tkáni dlouhodobě vystavené zvýšenému tlaku. Současně však působí řada dalších vyvolávajících faktorů, např. celkový těžký stav nemocného, podmí­ něný základním onemocněním. Proleženina je vždy jedním z projevů pacien­ tova špatného stavu.

Mechanismus vzniku proleženin Leží-li nemocný dlouhodobě bez pohybu, trpí stlačené tkáně i cévy nedostatečným přísunem živin a kyslíku. Krevní proud ve tkáních se postupně zpomaluje až se zastaví a následkem drobných trombóz vázne odsun krve ve stlačených cévách. Kyslík se tkáněmi rychle spotřebuje, nový není přisunován v dostatečném množství a dostatečně rychle. Prohlubuje se hypoxie tkání (tj. snížené dodávání kyslíku). Nedostatkem kyslíku a živin tkáně rychle odumí­ rají — vzniká nekróza. Nekrotický proces je navíc urychlován tlakem působícím na samotnou tkáň. Při postižení centrální nervové soustavy je porušena inervace (vedení nervových vzruchů) a vazomotorická schopnost kapilár (přívod krve vlásečnicemi). Proto nejsou tkáně schopny zužitkovat dodané živiny. Metabolismus živin se v postiženém místě postupně zastaví a tkáně se pak rozpadají mnohem rychleji.

Místa výskytu proleženin Kožní dekubity postihují oblasti, kde jsou kosti blízko pokožky a jsou málo izolovány tukovou vrstvou. Nejčastěji vznikají na tzv. predilekčních místech (místa nejvíce vystavená tlaku), obr. 95. Predilekční místa se liší podle polohy nemocného. V poloze na zádech je to zejména kostrč, lopatky, trn 7. obratle, záhlaví, popř. paty a lokty. V poloze na boku např. hřeben kosti kyčelní,

154

Obr. 95. Místa nejčastějšího výskytu dekubitů v po­ loze na zádech a — trn 7. krčního obratle; b — hřebeny lopatek; c — kloub loketní; d — krajina kosti křížové; e — paty

kotníky, vnější strany kolen, ale i spánková oblast. V poloze na břiše to mohou být ramena, brada, přední strana kolen. Čím je člověk hubenější, tím více jsou predilekční místa ohrožena. Na sliznicích se vytvoří dekubitus dlouhodobým tlakem cizího tělesa, např. zubní protézy, nosní sondy, katetru. Polož se doma na podlahu a lež bez hnutí alespoň 10 až 15 minut na zádech. Na nákres siluety lidského těla pak zakresli, kde jsi pocítil(a) největší tlak a bolest. Pak si lehni na bok a na břicho a udělej totéž.

Místní projevy V místě vystaveném tlaku se nejprve objeví známky zánětu: bolest, zarudnutí, zduření. S postupným odčerpáváním kyslíku z krve a hypoxií tkání červená barva kůže tmavne, zbarvuje se do fialova až zhnědne a zčerná. Podle hloubky postižení kůže rozlišujeme 4 stupně dekubitů:

155

I. II. III. IV.

stupeň stupeň stupeň stupeň

— — — —

zarudlá kůže, bolest, puchýře, porušená celistvost tkáně, obnaženo podkoží, nekróza, může být obnažen až periost.

Při postižení pouhé kůže mluvíme o dekubitu povrchním, při postižení hlubších struktur o dekubitu hlubokém. Jakmile je porušena celistvost tkáně, hrozí nozokotniální infekce, která způsobuje hnisání, dále podporuje rozpad tkání a snadno se šíří do okolí po svalových fasciích (povázkách). | Zopakuj si ze somatologie stavbu kosterních svalů.

Mezi svaly vznikají hluboké choboty vyplněné hnisem a nekrotickou drtí. Přejde-li nekróza v gangrénu, tkáň rozbředne, hnilobně páchne a její zbytky mají žlutozelenou barvu. Vznikl nebezpečný gangrenózní dekubitus. Bakté­ rie a toxiny z takového dekubitu se mohou dostat do krevního oběhu a vyvolat celkovou sepsi, která může být příčinou smrti nemocného.

Příčiny vzniku proleženin Vznik proleženin způsobují jednak místní, a jednak celkové faktory. Mezi místní faktory patří především: — mechanický tlak působící dlouhodobě na jedno místo. Jeho vliv podporují nevhodné matrace, shrnuté osobní a ložní prádlo, špatně uložené pomůcky pro zajištění polohy nemocného apod.; — vlhkost a nečistota, zejména u inkontinentních nemocných, vedou k maceraci (rozmáčení) kůže. Z močoviny se uvolňuje čpavek, který podpo­ ruje vznik proleženin, a proto tito nemocní mají proleženiny mnohem častěji; — místní poruchy krevního oběhu, např. sklerotické zúžení tepen.

Z celkových faktorů se nejčastěji uplatňují: — poruchy centrálního nervového systému, zejména poškození mozku a míchy, a těžké infekční choroby s mozkovými příznaky. Ke vzniku dekubitů může dojít již za několik hodin i při působení zcela malého tlaku; — choroby srdce a cév, ledvin, těžké otravy, všechny jsou provázené ochabnutím kapilárního oběhu;

—

dlouhotrvající těžké choroby a horečnaté stavy.

Prevence proleženin Proleženiny znamenají vždy velmi závažnou komplikaci celkového těž­ kého stavu pacienta. Jejich ošetřování a léčení je svízelné. Proleženinám lze však úspěšně předcházet, nebo alespoň snížit jejich riziko. 156

V prevenci proleženin je velmi důležitá správná ošetřovatelská péče, která může téměř vždy vyloučit vliv místních faktorů, zejména dlouhodobého tlaku, vlhka a nečistoty. Izolovaná místní prevence však zabránit vzniku proleženin nestačí. Současně s ní je třeba ovlivňovat celkové faktory, tj. zlepšovat celkový těžký stav nemocného. Prevence proleženin je proto jak záležitostí sester, tak lékaře či dalších členů zdravotnického týmu.

Sestra aktivně provádí tato základní preventivní opatření:

— — — —

mění často polohu nemocného, provádí masáže ohrožené kůže a podkoží, odlehčuje predilekční místa preventivními pomůckami, udržuje kůži suchou a čistou.

Změny polohy nemocného Střídání různých poloh nemocného je jedním z nejúčinnějších preventiv­ ních opatření, provádí-li se systematicky po 2 až 3 hodinách. Při obracení z polohy na zádech na bok, pak na břicho, popř. na druhý bok a zpět na záda, odlehčujeme střídavě příslušná predilekční místa, umožňujeme jejich lepší prokrvení, provzdušnění a působení světla na kůži. Vhodné je i krátkodobé ozařování horským sluncem. Obracení nemocných se zraněním páteře je zpravidla možné jen ve vodorovné poloze ze zad na břicho a zpět. Takové obracení umožňuje speciální lůžko, tzv. Strykerovo (čti strajkrovo), které může v ose otáčet ložní plochu o 180° i s nemocným. Při obracení se nad nemocného uloží další ložní plocha, nemocný se k oběma plochám upevní a celá konstrukce se otočí i s nemocným, takže pak leží na čisté ploše v poloze na břiše (obr. 96) a použité „lůžko“ se odstraní, umyje a připraví k další výměně. Polohovací hodiny umožňují pravidelně měnit polohu nemocných ohrože­ ných proleženinami. Nejsou to skutečné hodiny, ale ciferník, který má místo čísel obrázky chodidel, podle nichž lze usoudit na polohu nemocného. Ohrožení nemocní se pravidelně ukládají přes den po 2 hodinách a v noci po 4 hodinách do vyznačených poloh. Hodiny jednak umožňují kontrolovat, zda je poloha změněná, jednak, jsou- li v pracovně sester, upozorňují sestru, že je třeba nemocné otočit.

Masáž Včasné masáže predilekčních míst zvyšují odolnost kůže. Mohou se provádět po každé změně polohy. Zlepšují prokrvení a výživu kůže i podkoží. Význam má i podráždění kůže vyvolané důkladnou masáží. Pro snazší masáž

157

b

b — otočení konstrukce lůžka o 180°

je vhodné používat různé prokrvující masti nebo krémy. Silikonový olej, který je do nich někdy přidán, vytváří na kůži jemný, prodyšný, vodu odpuzující film, a tak chrání kůži před vlhkostí. Účinné jsou i různé hydrofobní spreje. PROVEDENÍ MASÁŽE

Ruce si natřeme vydatně masírovacím prostředkem. Masírovat začínáme jemnými pohyby dlaní, postupujeme spirálovitě krouživými pohyby po obou stranách páteře od hýždí až po ramena a pak zpět tahem rukou bez kroužení (obr. 97a). Dále masírujeme celou plochou dlaní záda dlouhými oválnými tahy (obr. 97b). Kůži přitom mírně stlačujeme. Potom provádíme střídavě

158

levou a pravou rukou vodorovné tahy směrem od páteře a k páteři, od hýždí ramenům nejprve na jedné a pak’ na druhé polovině zad (obr. 97c). Nakonec můžeme záda lehce propleskat (jako když se brousí břitva o řemen). Masírujeme velmi jemně. Je-li kůže prosáklá nebo zarudlá, zásadně ji už nemasírujeme!

Obr. 97. Masáž zad při prevenci dekubitů a — spirálovité tahy; b — podélné dlouhé tahy; c — střídané vodorovné krátké tahy

Pomůcky k prevenci proleženin Intenzívní tlak, působící na poměrně malý okrsek tkáně nad kostními hrboly, je třeba rozložit na větší plochu těla. Tomu napomáhají preventivní pomůcky z různých materiálů. Jejich volba závisí na lokalizaci stlačeného místa a na pohybových možnostech nemocného. Pomůckami můžeme podklá­ dat jednotlivá místa i celý trup nebo končetiny. Polyuretan Mezi nejvhodnější materiály patří polyuretan (molitan). Vyrábějí se z něj různé pomůcky, např. kroužky k ochraně pat a loktů. Dají se z něj nastříhat různě velké obdélníkové podložky vhodné k podložení hýždí, lýtek, hlavy apod. Z vysokého molitanu jsou také připraveny různé matrace, které mají uprostřed otvor a nemocný se na ně ukládá tak, že místa ohrožená proleženinami jsou uložena nad otvorem. Polyuretanové pomůcky jsou lehké a dají se dobře prát. Větší podložky se podkládají povlečené, menší bez obalu. Po použití u jednoho nemocného a vždy po znečištění se vyperou, popř. vymáchají v dezinfekčním prostředku. Ošetření se řídí stupněm znečištění pomůcky.

159

Syntetické rouno Dalším materiálem, z něhož se vyrábějí preventivní pomůcky, je syntetické rouno. „Kožešinová“ podložka se zásadně podkládá nepovlečená, neboť její preventivní efekt není jen v rozložení tlaku, ale také ve dráždění kůže vyvolaném rounem. Z rouna se také vyrábějí ochranné pomůcky na paty a lokty, které se připevňují suchým zipem. Antidekubitor Antidekubitor je velkoplošná podložka pod nemocného, vytvořená nafuko­ vacím trubicovým systémem, v němž se střídavě mění tlak pomocí kompre­ soru umístěného vedle lůžka. Antidekubitor má preventivní účinek pouze tehdy, je-li na něj nemocný uložen včas, tj. v době, kdy ještě dekubity nemá. Již vzniklé dekubity antidekubitor nevyléčí.

Závěsy Některé preventivní pomůcky se nepřikládají na predilekční místa, ale do jejich okolí tak, aby ohrožené oblasti byly zcela odlehčené. Například končetinu lze zavěsit na speciální konstrukci nad lůžkem tak, že lýtka a paty zůstanou volně v prostoru. Nafukovací polštářky, vysoký pružný polštář Nafukovací polštářky se mohou připnout manžetou k dolní polovině lýtka tak, že pata přečnívá. Téhož efektu dosáhneme vysokým pružným polštářem z porézní hmoty, který lze podložit pod dolní končetinu od podkolenní jamky k patě, kterou necháme volně přečnívat přes jeho dolní okraj.

V minulosti se často používaly různé pomůcky z gumy, např. podložní kola naplněná vzduchem, vodní lůžka či polštáře naplněné vodou. Můžeš se s nimi ještě na některých pracovištích setkat. Podívej se, jestli se ve vaší nemocnici ještě používají a porovnej jejich vlastnosti s modernějšími 1 pomůckami.

Péče o kůži Pro účinnou prevenci proleženin je naprosto nezbytné udržovat kůži trvale suchou a čistou. Po každém znečištění nemocného omyjeme, dobře osušíme, popř. kůži zapudrujeme zásypem. Mýdlo zbavuje kůži přirozené kyselosti, která zvyšuje její odolnost proti mikrobiální a plísňové infekci. Proto je vhodnější důkladné omytí čistou vodou bez použití mýdla. Osušenou kůži můžeme natřít silikonovým olejem nebo promastit kakaovým máslem. Osobní a ložní prádlo zvlhčené potem, sekretem, stolicí nebo močí, musí být neprodleně vyměněno. Místa ohrožená proleženinami jsou často prosáklá a velmi citlivá na otlačení a poranění např. shrnutým osobním nebo ložním prádlem. Proto 160

dbáme, aby podložky pod nemocným byly trvale napnuté a neshrnovaly se. Nemocného oblékáme do košil, které se navlékají zepředu. Záda a hýždě zůstávají volné.

Léčení a ošetřování proleženin Léčení a ošetřování proleženin je velmi svízelné a vyžaduje velkou trpělivost jak sester a lékařů, tak nemocného. Proleženiny se hojí velmi pomalu. Při projevech začínající proleženiny (zarudlá kůže, lehká odřenina) stačí kůži opláchnout slabým roztokem hypermanganu, osušit, zasypat, popř. poškozenou kůži potřít 1% roztokem genciánové violeti. Kůži je třeba nechat v klidu, vyloučit jakýkoli mechanický tlak a nepoškozovat ji žádným zása­ hem. U vyvinuté nekrózy rozhoduje o způsobu léčení a ošetřování lékař. Protože došlo k porušení celistvosti kůže, ošetřujeme proleženinu jako každou jinou ránu. Dodržujeme aseptický postup a chráníme ránu před dalším poškozením a před nozokomiální infekcí. Postižené místo se zpravidla vyplachuje antisep­ tickými roztoky, přikládají se masti podporující odlučování nekrózy a čištění rány. Jednotlivá pracoviště mají zpravidla své vlastní osvědčené postupy. Mezi ně patří např. časté sprchování rány fyziologickým roztokem, ozařování postižených míst horským sluncem, biolampou, provzdušňování, použití různých aseptických roztoků, gelů apod. Jednoznačně však platí, že pro úspěšné hojení dekubitu je nutné zbavit ránu nekrotických tkání. Často je nutný i chirurgický zásah (radikální odstranění nekrózy). ZÁSADY PRO OŠETŘOVÁNÍ DEKUBITŮ

1. Dekubity převazuj často, nenechávej přiložený prosáklý obvaz. 2. Postupuj přísně aseptický, zabraň přenosu i šíření infekce. 3. Dbej, aby byl dekubitální vřed stále dobře krytý. Krycí vrstvu nepřilepuj na okolí rány náplastí, používej prubanový návlek. 4. Měň často polohu nemocného, nenechávej ho ležet na dekubitu.

V prevenci i léčbě nestačí působit pouze na místa, která jsou ohrožena nebo postižena proleženinami. Současně je třeba ovlivňovat i celkové faktory: léčit základní onemocnění, zlepšit celkový stav nemocného úpravou výživy bohaté především na bílkoviny a vitamíny a předcházet septickým komplika­ cím. Bez toho jsou místní opatření neúčinná.

161

11

Stravování nemocných

Výživa tvoří důležitou součást životosprávy. Člověk potřebuje přijímat potravu, aby byl schopen existence. Potrava obsahuje živné látky (živiny), jejichž vhodný vzájemný poměr je zárukou správné výživy. V jídelníčku zdravého člověka musí být všechny živné látky dostatečně zastoupeny. Význam výživy stoupá při onemocnění. Velmi často se musí z léčebných důvodů vzájemný poměr živných látek v potravě měnit nebo se některé látky omezí či zcela vyloučí. Takové stravě, která je z léčebných důvodů upravena, říkáme dieta. Dieta je často významnou součástí léčby.

Léčebného účinku diety lze dosáhnout: a) vhodným výběrem potravin (např. výrobky bez cukru u diabetiků, potraviny se sníženým množstvím tuků u onemocnění žlučníku); b) technologickým postupem při kuchyňské úpravě (např. dušení masa bez tuku, neslaná úprava jídla); c) specifickým složením potravy (např. vyloučení živočišných tuků, níz­ kokalorická potrava, omezení cukrů a uhlovodanů). Dietní strava musí vyhovovat těmto požadavkům:

— mít vyhovující energetickou hodnotu; — mít odpovídající biologickou hodnotu, tj. správný poměr, jednotlivých živin se zřetelem na charakter onemocnění; — být nezávadná z mikrobiologického a hygienického hlediska; — být chutná a esteticky upravená; — pokud musí nemocný dlouhodobě dodržovat dietu, snažíme se zajistit co nejpestřejší jídelníček.

Nemocniční dietní systém Pro snadnější orientaci v dietách se v našich nemocnicích používá zpra­ vidla jednotný dietní systém, zavedený již před mnoha lety (tab. 4). Obsahuje seznam základních diet, které jsou označeny číslem. U každé diety je přesně vymezeno její složení a indikace. Tento systém umožňuje jednoduchou

162

Tab. 4. Dietní systém

Číslo a název diety

0 — tekutá

Energetický obsah (kJ)

6 000

OS — čajová

Nejčastější indikace

krátkodobě po operacích v ústech a na trávicím ústrojí pouze po lžičkách

1 — kašovitá

11 000

operace na trávicím ústrojí, vředová choroba

1 S — tekutá

12 000

výživné tekutiny, nemůže-li nemocný přijímat tuhou stravu

2 — šetřící

12 000

onemocnění žlučníku, pankreatu, infarkt myokardu

3 — racionální

12 000

normální strava

4 — s omezením tuku

11 000

přechodně u onemocnění žlučníku, při žloutence, onemocnění pankreatu

4 S — s přísným omezením tuku

7 000

akutní zánět žlučníku, infekční žloutenka, onemocnění pankreatu

5 — bílkovinná bezezbytková

12 000

průjmy

6 — nízkobílkovinná

10 000

onemocnění ledvin

7 — nízkocholesterolová

9 000

arterioskleróza

8 — redukční

6 000

otylost

9 — diabetická

8 000

cukrovka

9 S — diabetická šetřící

9 000

cukrovka provázená onemocněním trávicího ústrojí

10 — neslaná šetřící

10 000

onemocnění srdce a cév s otoky; onemocnění jater s otoky

11 — výživná

14 000

pro zvyšování tělesné hmotnosti

12 — strava batolat 13 — strava větších dětí

8 000

pro děti od 1,5 do 3 let

11 000

pro děti od 4 do 15 let

163

orientaci v základních dietách a zajištění stejné stravy, i když pacient změní zdravotnické zařízení.

Dietní systém obsahuje dvě skupiny diet: 1. Hromadně připravované diety: jsou označovány čísly 0 až 13 a do­ stává je většina nemocných. Patří mezi ně: — diety, v nichž je léčebného účinku dosaženo vhodným výběrem potravin a kuchyňskou úpravou. Složení jídla a poměr hlavních živin se v podstatě nemění. Jsou to např. diety 1, 2; — diety, v nichž jsou některé části potravy omezeny, vyloučeny úplně nebo je jejich množství naopak zvýšeno, např. dieta 4 S (vyloučeny tuky), 5 (zvýšené množství bílkovin), 9 (omezené množství uhlovodanů); — diety sloužící k rychlé realimentaci (obnovení výživy) nemocných, např. dieta 11 (výživná). 2. Individuální diety: jsou v nemocnicích připravovány podle standar­ dních receptů individuálně pro konkrétní pacienty (např. diagnostické diety, Karelova mléčná dieta), nebo podle individuální ordinace lékaře.

Sestra musí ovládat principy a označení jednotlivých diet, protože se podáváním jídla podílí na dietoterapii. Dietní chyba nebo záměna diety může nepříjemně komplikovat stav nemocného. Nemocný má být o své dietě dobře poučen, aby věděl, proč ji musí dodržovat, jaký je její princip a účinek a co může vyvolat dietní chyba nebo nedodržování diety vůbec. Poučení nemoc­ ného patří k základním povinnostem lékaře a sestry. Jen tak lze nemocného získat k aktivní spolupráci v dietoterapii. Při podávání jídla nemocným má sestra stále na paměti nejen základní složení diet, ale sleduje také, co nemocný jí během dne kromě nemocniční stravy, zda se proti dietě neprohřešuje. Například zda si při redukční dietě nekupuje stravu v nemocniční kantýně. Sestra si rovněž všímá, co nemoc­ nému přinášejí návštěvy, popř. je taktně upozorní na nutnost dodržování diety. Dietu ordinuje lékař. Zapíše ji do teplotní tabulky, nebo do dekursu obvykle číslem. Individuální dietu, která není v seznamu, zajišťuje dietní sestra po dohodě s lékařem i nemocným. K dietě se někdy ordinují přídavky jako je smetana, mléko, šunka, druhá večeře.

Objednávání a přeprava stravy Podle ordinací lékaře objednává sestra denně na zvláštním tiskopisu v ústavní kuchyni stravu pro všechny nemocné včetně přídavků. Objednávku provádí brzy ráno. Podle této objednávky se strava vydává po celý den na jednotlivá oddělení. Změny v dietách i počtu nemocných (nově přijatí, propuštění), k nimž během dne došlo, se telefonicky ihned hlásí do ústavní kuchyně a dodatečně se vyplní nová objednávka.

164

Při přepravě nemocniční stravy musí být dodržovány nejen přesné pra­ covní postupy potřebné pro udržení kvality dietní stravy, ale také přísné hygienické požadavky. Všichni zaměstnanci kuchyně jsou pod pravidelnou lékařskou kontrolou. Při práci používají čistý ochranný oděv, pracovní prostředí udržují v naprosté čistotě a pořádku. Dbají, aby se pokrmy neničily nevhodnou úpravou a skladováním. Strava pro nemocné musí být vždy čerstvá. Na přípravu a kvalitu jednotlivých diet dohlíží dietní sestra a dietní lékař ústavu. Strava se z ústavní kuchyně expeduje podle objednávek z jednotlivých ošetřovacích jednotek různým způsobem. Z moderních způsobů přepravy je u nás oblíben tzv. podnosový systém. V kuchyni se kompletní jídlo pro každého nemocného připraví přímo na podnos se jmenovkou a číslem diety nemocného, který se vloží do speciálního vozíku. Talíře s teplým obsahem jsou vloženy do obalů, které dlouho udrží teplotu jídla. Na oddělení sestra roznese podnosy s jídlem a pak se může věnovat krmení těžce nemocných. Odpadá zcela příprava jídla na talíře. Po jídle se podnosy s nádobím naskládají do vozíku a odvezou do ústavní kuchyně, kde se nádobí myje na automatické lince. Na oddělení se nádobí nečistí ani neskladuje. Jídlo není třeba ohřívat. Starší způsoby přepravy předpokládají, že se jídlo dodává ve velkých termosových nádobách nebo ve vyhřátém vozíku a teprve na oddělení je sestry připravují na talíře a servírují nemocným, což je samozřejmě časově mnohem náročnější.

Podávání jídla nemocným Na oddělení, zvláště při starším způsobu přípravy jídla, by měla být alespoň v poledne přítomna dietní sestra, která dohlédne, aby byly diety správně podány. Jinak tuto funkci zastává staniční sestra. Velkým problémem při stravování v nemocnici bývá nechutenství, kterým trpí většina nemocných. Může být vyvoláno nejčastěji těmito činiteli: — základním onemocněním; — dietou: některé diety nejsou příliš chutné, pestrost jídelníčku je chudá, jídla se často opakují a snadno se přejedí; — nemocničním prostředím: nemocný těžko snáší pobyt v nemocnici spojený s nepříjemnými jevy (pohled na těžce nemocného, zvracejícího, inkontinentního nemocného, zápach moči, stolice, hnisajících ran apod.), které vzbuzují nechutenství; — nedostatečnou kulturou stolování; — nedostatkem pohybu.

165

Při přípravě jídla a jeho podávání proto sestra postupuje tak, aby vkusným servírováním, příjemným a čistým prostředím, v němž se nemocný stravuje, a dodržováním alespoň základních požadavků na kulturu stolování podpořila u nemocných chuť k jídlu nebo alespoň zmírnila jejich nechutenství. Velmi důležité je i chování sestry během podávání jídla. Nemá zapomenout popřát dobrou chuť a snaží se, pokud je to možné, vyhovět individuálním požadav­ kům a potřebám jednotlivých nemocných, např. rozkrájí maso, namaže pečivo máslem, džemem. I když se jí všechny příčiny nechutenství asi nepodaří odstranit, může často jeho míru výrazně snížit. SíSWtt «

J.'

POSTUP PŘI PODÁVÁNÍ JÍDLA

Aby všichni nemocní dostali jídlo včas a teplé, přinese sestra neprve jídlo chodícím nemocným do jídelny, pak těm, kteří budou sami jíst na lůžku a nakonec si nechá nemocné, které je potřeba nakrmit. Pro chodící nemocné upravíme vkusně jídelnu nebo jídelní kout. Na stole nemá chybět ubrus a vázička s květinami. Snažíme se, aby prostředí působilo kulturně a aby bylo pokud možno útulné. Pokud dává některý pacient přednost jíst v intimitě na pokoji (třeba není zvyklý jíst mezi mnoha lidmi nebo má potíže se zubní protézou), nenutíme ho jíst s ostatními v jídelně. Nemá-li oddělení jídelnu, upravíme obdobně stůl pro nemocné ke stolování na pokoji. Jen nechodící nemocní by měli jíst na lůžku. Ležící nemocné na lůžku posadíme. Podáme jim umývadlo nebo mokrou žínku, aby si mohli umýt ruce. Upravíme je do polohy vsedě. Může-li nemocný spustit nohy z postele, přisuneme k lůžku jídelní stolek a upravíme jeho výšku tak, aby vzdálenost jídla od úst byla co nejmenší. Třesou-li se nemocnému ruce, servírujeme jídlo do hlubších talířů, nebo mělký talíř opatříme obrubníkem. Zásadně např. polévku nedáváme v hrnku! Pod krk dáme nemocnému podložku z netkaného textilu, která chrání prádlo nemoc­ ného i lůžkoviny před potřísněním. Podobně postupujeme i v situaci, kdy nemocný nemůže spustit nohy. Jídelní stolek vsuneme do lůžka. U ležících nemocných je třeba podporovat jejich soběstačnost při jídle. To však znamená nejen přinést jim jídlo k lůžku, ale také technicky zajistit jeho co nejsnadnější konzumaci (přisunout stolek, rozkrájet maso, dát jídlo do přiměřené vzdálenosti atd.) ZÁSADY, KTERÉ JE NUTNÉ DODRŽOVAT

1. Než začneme roznášet jídlo, umožníme ležícím nemocným, aby si mohli umýt ruce, a připravíme je do polohy, v níž se jim bude nejlépe jíst. 166

Do lůžka zasuneme jídelní stolky. Nemocné posadíme a pod krk jim dáme podložku z netkaného textilu, chránící osobní prádlo i lůžko před znečištěním, vyvětráme pokoje. Jídlo podává pouze pracovník, který má k tomu patřičné vzdělání. K servírování jídla si oblékne čistý plášť nebo zástěru určenou pouze k této činnosti. 2. Jednotlivá jídla dáváme do příslušného druhu nádobí: tekutiny do celistvých neoprýskaných hrnečků, kompot do kompotových misek, polévku do hlubokého talíře nebo polévkové misky, hlavní jídlo na mělký talíř. 3. K jídlu vždy nabízíme kompletní příbor. Ke snídani patří lžička a nůž na namazání másla, tvarohu, džemu, paštiky, medu apod. Pečivo klademe vždy na talířek nikoli pouze na noční stolek nebo přímo do rukou nemocného. 4. Zajistíme, aby nemocný dostal jídlo dostatečně teplé, za tímto účelem je můžeme servírovat na předehřátých talířích. Pokud musíme jídlo dodatečně ohřát, ohříváme je vždy ve vodní lázni, nebo mikrovlnné troubě. 5. Dbáme, aby jídlo bylo kulturně a esteticky upravené a vypadalo chutně, i když mnohé diety příliš chutné nejsou. Jídlo roznášíme na podnosech.

Zeptej se svých známých, kteří leželi v nemocnici, zda jsou uvedené zásady při podávání jídla dodržovány.

(

Krmení nemocných Někteří nemocní nejsou z různých důvodů schopni se sami najíst. Jsou to např. pacienti, kteří mají ochrnuté, operované nebo poraněné horní končetiny, nemocní zesláblí, dezorientovaní apod. Nemocné, které je nutno nakrmit, si necháváme naposled, abychom na ně měli dostatek času. Ke krmení připravíme nemocného stejně jako v předešlém případě. Pokud má umělý chrup, který je uložen v nočním stolku, a je schopen potravu žvýkat, opláchneme jej a vložíme nemocnému do úst. Vždy dáváme přednost přirozenému příjmu potravy (žvýkání) před kašovitou konzistencí stravy. Závisí to však samozřejmě na stavu nemocného a na jeho onemocnění. Po jídle je třeba umělý chrup vyčistit a znovu uložit. Jídlo přineseme dostatečně teplé a kompletní. Teprve před nemocným ho upravíme (nakrájíme na kousky), aby neměl pocit, že mu přinášíme zbytky. Ke krmení se posadíme a nemocnému dáme najevo, že není třeba spěchat. U některých nemocných je krmení celkem jednoduchá záležitost (např. mají-li zlomené ruce) a může ji zajistit i ošetřovatelka. Nemocné v těžším stavu má však zásadně krmit sestra. Hrozí nebezpečí zakuckání, vdechnutí sousta nebo tekutiny. Zejména krmení pacienta vleže patří k velmi náročným výkonům. Polévkou plníme lžíci jen do poloviny, abychom ji nerozlévali. Protože řada nemocných má porušen polykací reflex, vkládáme jednotlivá sousta do úst opatrně. 167

Suchou stravu, např. housky, chléb, piškoty můžeme po dohodě s nemoc­ ným nalámat do mléka nebo kávy a potom teprve podávat. Tekutiny můžeme nemocnému podávat malým džbánečkem, z něhož se může dostatečně napít. Pití pomocí krátké hadičky je pro něj často namáhavé, neboť musí při nasávání vytvořit značný podtlak. Po jídle dáme nemocnému dostatečně napít a vypláchnout ústa. Je to velmi důležité také proto, že někteří nemocní ztrácí samočisticí schopnost dutiny ústní a sousta v ní pak zůstávají i několik hodin, rozkládají se, nebo je nemocný může vdechnout. Po celou dobu krmení laskavě nemocného povzbuzujeme, aby se pokusil sníst co nejvíce. Striktním nařízením zpravidla nic nezmůžeme, nebo nakonec vyvoláme zvracení. Snažíme se, abychom při krmení zachovali u pacienta pocit lidské důstojnosti. Je to pro něj vždy velmi nepříjemná situace.

Abys věděla, co cítí nemocný při krmení a jak je to pro něj náročné, zahřej si při večeři nebo obědě na nemocného. Polož se na gauč a popros maminku nebo sourozence, aby tě nakrmili, a to včetně polévky. Zítra zase ty nakrm některou kamarádku nebo spolužačku. V příští hodině si vyprá­ vějte o svých zkušenostech! OBECNÉ POKYNY KE STRAVOVÁNÍ NEMOCNÝCH

Pátrej po příčinách nechutenství, u některých nemocných je můžeš odstra­ nit! Sleduj: — dodržuje-li nemocný ordinovanou dietu, — zda si nedělá zásoby jídla v nočním stolku, — nemá-li v nočním stolku zkažené potraviny (ovoce, zákusky, maso), — nevyměňuje-li si jídlo s jiným nemocným. Všímej si, jak se nemocný najedl, neodnášíš-li od něj celé porce zpět. Možná ho jen odradil namáhavý způsob přijímání jídla a ty mu můžeš pomoci! Nemocným upoutaným na lůžko (zejména starším) dávej během dne často napít. Většina z nich nemá pocit žízně, ale jejich organismus trpí nedostatkem tekutin. Měří-li se nemocnému příjem a výdej tekutin, nezapomeň ihned po jídle nebo po napití zaznamenat množství přijatých tekutin (sklenička na vodu obsahuje asi 200 ml, hrnek 250 ml). Pokud budeš nemocného krmit, udělej si pro něho dostatek času, nepospí­ chej. Jinak ho odradíš a sní toho málo. Nemocniční strava je určena pouze nemocným. Nedovol, aby z ní ujídal někdo jiný. Zbude-li po rozdávání jídlo, nabídni je nemocným, někteří si rádi přidají.

168

Příprava čajů Léčebné čaje jsou i v nemocnici častým doplňkem léčby. Sestry je připravují čerstvé přímo na ošetřovací jednotce. Čaje se připravují buď jako odvary, nebo jako nálevy. Odvar je čaj, který připravíme tak, že do vařící vody vsypeme potřebné množství čaje a určenou dobu ho necháme povařit. Nálev získáme přelitím čaje, který jsme vsypali do hrnku, vařící vodou, zakryjeme pokličkou a ne­ cháme určitou dobu vyluhovat. Čaj by měl nemocný popíjet teplý nebo alespoň vlažný. Protože ho sestry vaří zpravidla ráno, je vhodné postavit ho nemocným na noční stolek v termosce. Návody k přípravě jednotlivých čajů jsou vždy uvedeny na obalu a je třeba se jimi řídit. Nejčastěji se na oddělení připravují tyto čaje: — urologický (species urologicae planta): nemocný by ho měl vypít denně 1 až 2 litry; — žlučníkový (species cholagogae nebo Salvat): pije se horký 3 x denně před jídlem; — plicní (species pectorales): pije se 3 x denně šálek vlažného čaje; — projímavý (species laxantes planta): pije se šálek vlažného čaje večer; — heřmánkový nebo dětský čaj s heřmánkem: podává se průběžně během dne, množství určí lékař.

Sledování tělesné hmotnosti nemocných K péči o zdravotní stav nemocného patří také pravidelné sledování jeho hmotnosti. Podle tělesné hmotnosti se také u dospělých i dětí dávkují některé léky, např. antibiotika. Hmotnost někdy kolísá, a proto je třeba vážit nemoc­ ného, dovoluje-li to jeho stav, denně. Postup při vážení Váhu předem vyvážíme. Při týdenním cyklu v týdnu. Vážení zařazujeme do přestávky mezi nebo mezi oběd a svačinu). Nemocný má být hodnot dosáhneme, je-li také vždy vyprázdněn. dekursu.

Í

vážíme vždy ve stejný den jídly (mezi snídani a oběd, stejně oblečen. Přesnějších Zjištěné údaje zapíšeme do

Nezapomeň, že neopatrně vyslovená poznámka o příliš nízké či příliš vysoké hmotnosti se může nemocných nemile dotknout. Příliš hubené taktně vyzvi, aby více jedli a ty příliš silné, povzbuď v úsilí zhubnout. Zjistíš-li při příštím vážení, že došlo ke změně v jejich prospěch, pochval je za to.

169

12

Výživa kojence

Přirozená výživa Kojení Základem kojenecké stravy je mateřské mléko. Obsahuje vše, co dítě ke svému rozvoji potřebuje. Je dobře stravitelné, hygienicky nezávadné a přimě­ řeně teplé. Při kojení působí příznivě na rozvoj dítěte jeho dotyk s tělem matky. Dítě by mělo být kojeno minimálně 3 měsíce. O nejzazší době trvání kojení je třeba se poradit s pediatrem. Překážkou kojení ze strany matky může být nedostatek mléka, nemoc matky nebo nedostatečně vyvinuté bradavky. Překážkou kojení ze strany dítěte může být nemoc dítěte, rozštěp rtu a patra, chybějící sací reflex (u nedonošených dětí).

Umělá výživa Nemůže-li dítě přijímat matčino mléko, je krmeno sušenými přípravky z kravského mléka.

Mléčná kuchyně Na kojeneckých odděleních nemocnic a v kojeneckých ústavech se připra­ vuje mléko pro novorozence a kojence v mléčné kuchyni. Mléčná kuchyně má zpravidla tyto části: přípravnu mléčné stravy, přípravnu zeleniny, umývár­ nu, sterilizační zařízení a sociální zařízení. S oddělením je spojena chodbou. Sestry, které jídlo připravují, musí být zdravé (nesmí trpět žádnou infekcí, ani rýmou a nesmí být bacilonosiči). Oblékají se do plášťů, obouvají si galoše, ústa a nos kryjí ústenkou. Příprava jídla pro kojence Jídlo pro kojence se připravuje na 24 hodin. Plní se do předem označených sterilních kojeneckých láhví. Jejich hrdlo se kryje fólií z plastu. Na lahvičku se napíše dermografem jméno a příjmení kojence, druh stravy a její množství. Lahvičky se ukládají do chladničky k tomu určené.

170

Sušené mléčné přípravky a jejich příprava Feminar je sušené rychlorozpustné mléko. Je tzv. adaptované (přizpůso­ bené zažívání dítěte) a je určeno pro výživu kojenců do 6. měsíců. Svým složením se přibližuje mateřskému mléku. Příprava: 13 g Feminaru (1 odměrka nebo 1 polévková lžíce) se rozpustí ve 100 ml převařené vlažné vody. Nesladí se. Sunar je rovněž sušené mléko pro kojence. Je obohacen železem v orga­ nické formě. Příprava: 13 g Sunaru se rozpustí v malém množství převařené vody, dobře rozmíchá a doplní převařenou vodou do 100 ml. Sladí se 5 g cukru (1 velká kostka cukru nebo 1 čajová lžička sypkého cukru).

Dietní sušené mléčné přípravky Femilaktát je rychle rozpustné adaptované mléko, obohacené léčebnou mikroflórou. Je určen pro kojence v prvních měsících života. Podává se i kojencům s poruchou trávení nebo při použití antibiotik pro obnovení střevní mikroflóry. Příprava: 13 g Femilaktátu se rozpustí ve 100 ml vlažné převařené vody. Evico je polotučné mléko. Pro nízký obsah tuku se užívá při onemocnění trávicího ústrojí kojenců. Příprava: 10 g Evica (odměří se odměrkou) se rozmíchá v malém množství převařené vody a doplní do 100 ml vlažnou převařenou vodou. Přidá se 5 g cukru (1 velká kostka). Lakton je sušené kravské podmáslí. Je vhodný pro výživu kojenců s průjmovým onemocněním. Příprava: 10 g Laktonu se rozmíchá v malém množství převařené vody a doplní do 100 ml rýžovým odvarem. Ke slazení se používá řepný cukr, nebo rozhodne-li tak lékař, hroznový cukr Glukopur. Před podáváním se mléka v lahvičkách ohřívají ve vodní lázni na teplotu těla, tj. 37 °C.

Odvary Odvary z rýže nebo vloček se kojenci podávají při realimentaci (podávání výživy, která byla na určenou dobu přerušena, např. při zvracení nebo průjmech). Rýžový odvar — 1 polévková lžíce rýže se vypere ve studené vodě a vaří v 1 1 vody asi 60 minut. Uvařená rýže se rozmixuje i s vodou, v níž se vařila. 171

Vločkový vývar — 1 a 1/2 polévkové lžíce vloček se propere a namočí asi na 1 hodinu do 1/2 1 studené vody. Pak se v téže vodě vaří asi 30 minut. Uvařené vločky se rozmixují a přidá se k nim tolik převařené vody, aby vzniklo 1/2 1 odvaru.

Doplňky kojenecké stravy Zeleninový předkrm se připravuje z různých druhů kvalitní zeleniny bez dusičnanů, jako je mrkev, špenát, rajská jablka, květák, petržel apod. Dobře očištěná a opraná zelenina se dusí ve vodě až změkne. Poté se rozmixuje, popř. nepatrně přisladí. Podává se kojenci po lžičkách. Zeleninová polévka — různé druhy kvalitní zeleniny se uvaří a rozmixují. Na 2 lžíce rozmixované zeleniny se přidá 200 ml zeleninového vývaru, 1 kávová lžička oleje a 1 lžička krupičky. Obden je možno přidat 1 až 2 lžičky libového vařeného masa (drůbeží, telecí či libové vepřové maso), které se také rozmixuje. Polévka se nesolí, ale lze ji lehce přisladit. Podává se kojencům od 5. měsíců. Od 8. měsíce je možné rozmíchat do polévky žloutek. Kaše — krupicová, rýžová, vločková, sucharová a sunarka jsou instantní. Nevaří se, přípravek se pouze rozmíchá do horké vody (návod je uveden na obalu každého přípravku). Přisladí se, ale nemastí. Podává se od 8. měsíce. Do 1 roku se nepodává s kakaem. Kaše ovocná se připravuje z jednoho oloupaného, rozstrouhaného nebo rozmixovaného jablka a 5 piškotů. Je-li kaše příliš hustá, rozředí se trochou čaje nebo šťávy z ovoce. Ovocnou kaši lze nahradit ovocnou přesnídávkou. Čaj se připravuje nejčastěji z dětské čajové směsi nebo heřmánku. Má mít světlou barvu. Čaje je třeba mít vždy dostatek a podávat jej dítěti během dne, aby nedošlo k dehydrataci v důsledku přehřátí organismu.

Nádoby Všechny nádoby pro přípravu dětské stravy mají být vyrobeny z kvalitního materiálu (nerez, varné sklo či porcelán) a užívané jen k tomu účelu. Nesmí se používat nádoby hliníkové a nádoby otlučené. Všechny nádoby mají být vzorně čisté a vypařené. Příklad jídelníčku smíšené stravy pro 6 až 8měsíčního kojence

ráno dopoledne v poledne odpoledne večer 172

— — — — —

sunar ovocná kaše zeleninová polévka sunar kaše

Koncem 1. roku se začíná dítěti podávat pevnější strava. Přečti si ještě jednou pečlivě celou stať o kojenecké stravě a napiš do I sešitu, co všechno budeš potřebovat k přípravě:

• stravy ze sušeného mléka, • rýžového odvaru, • zeleninové polévky. Uvědom si, že máš zabránit tomu, aby byla strava čímkoli znečištěna a infikována.

Krmení kojence Zdravému kojenci se strava podává z láhve se savičkou nebo lžičkou.

Krmení kojence z láhve Kojenecká láhev je skleněná a má obsah 250 ml. Je graduovaná po 10 ml, takže se dá snadno určit, kolik potravy kojenec vypil. Na lahvičku se nasadí vysterilizovaná savička ve tvaru prsní bradavky. V savičce se udělají rozžhavenou jehlou 3 až 4 otvory: pro tekutou stravu malé, pro kaši a zeleninovou polévku větší. (Dítě má potravu dobře sát a nezahltit se.) Lahvička s potravou se ohřeje na teplotu těla: ve zdravotnických zařízeních ve speciálním ohřívači, v domácnosti v nádobě s horkou vodou. Před krmením má být dítě přebaleno a má mít prázdné nosní průduchy. | Řekni, proč má být přebaleno a má mít prázdný nos? Po ošetření kojence si pečlivě umyjeme ruce. Kojence držíme na klíně v mírně zvýšené poloze (obr. 98), pod krk položíme plenu nebo bryndáček.

I

Vždycky, když budeš krmit dítě, jemně je k sobě tiskni a laskavě k němu promlouvej.

Obr. 98. Krmení kojence z láhve se savičkou

173

Děti, které musí ležet, krmíme v postýlce. Hlavičku a hrudník mírně podložíme. Při krmení držíme láhev nakloněnou tak, aby potrava zaplňovala savičku a hrdlo láhve (obr. 99).

Zdůvodni, proč je tento sklon držení lahvičky nutný. Odmítá-li dítě další potravu, nebo když začne kašlat, krmení přerušíme. Po nakrmení zvedneme dítě do svislé polohy (obr. 100) a necháme odříhnout — vypudit ze žaludku vzduch. Otřeme dítěti okolí úst a uložíme je do postýlky. Množství vypité potravy se v ústavech zapisuje do teplotní tabulky.

Krmení lžičkou Lžičkou začínáme podávat dítěti nový druh potravy, např. zeleninový předkrm, krupicovou kaši apod. Potravu příslušně teplou postavíme do nádobky s teplou vodou, aby nevychladla. Ke krmení používáme malou nerez lžičku. 174

Dítě držíme na klíně (obr. 101). Lžičku s potravou dáme do úst až ke kořeni jazyka. Další sousto dítěti podáváme, až když předchozí potravu polklo. Po nakrmení necháme dítě odříhnout.

Krmení kapátkem nebo sondou Kapátko nebo sonda se užívá k podávání potravy u dětí, které nejsou schopné přijímat potravu jinak (např. nemají ještě vyvinutý sací reflex).

I

Podívej se na začátek kapitoly a přečti si znovu, která z překážek může bránit běžnému krmení. Než budeš poprvé krmit dítě kapátkem nebo sondou, sleduj dříve pozorně práci zkušených sester.

ÚKLID POMŮCEK

Všechny nádobky, savičky a lžičky, kapátka a sondy propláchneme studenou tekoucí vodou, dobře omyjeme a vyvaříme, nebo sterilizujeme.

Krmení batolat Batolata při jídle sedí za stolečkem, obleček chráníme bryndáčkem. Dítě krmíme lžičkou. Další sousto vkládáme do úst až tehdy, když dítě polklo. Od dvou let můžeme dítě zapojit do jídla. Do ruky mu dáme lžičku a sledujeme, jak jí. Zpravidla je třeba ještě dítě dokrmit.

175

13

Bolest

S bolestí se sestra setkává při ošetřování nemocných často. Je častým příznakem mnoha onemocnění. Také řada léčebných a ošetřovatelských zákroků vyvolává větší či menší bolest. Nemocný ji prožívá jako negativní, nepříjemný pocit, který zvyšuje jeho strádání. Bolest je způsobena fyzikálním, chemickým nebo bakteriálním podráždě­ ním periferních zakončení nervových vlákem citlivých na bolest. Jejich hustota je na různých místech organismu různá, proto jsou některé oblasti více a jiné méně citlivé na bolest. Při podráždění dochází ve tkáni k biochemické reakci. Vytváří se zde zvláštní látky, které jsou příčinou pocitu bolesti. Z postižené tkáně je vzruch veden senzitivními vlákny do talamu a odtud do kůry mozkové. Tak si nemocný bolest uvědomuje. Bolest je subjektivní příznak, který zatěžuje celý organismus. Na silnou bolest nemocný reaguje jako na každou jinou zátěž: zvyšuje se činnost některých žláz s vnitřní sekrecí, mění se činnost vegetativní nervové soustavy, dochází ke změnám vnitřního prostředí organismu. Bolest současně ovlivňuje lidskou psychiku a člověka tělesně i duševně vyčerpává. Vyčerpání zase zpětně zvyšuje citlivost na bolest. Z uvedeného je patrné, že odstraňování a zmírňování bolesti musí tvořit důležitou součást účinného léčebného režimu. Lze toho dosáhnout šetrnou ošetřovatelskou a lékařskou péčí, podáváním léků tlumících bolest a pokud jde o chronickou velmi silnou bolest také některými speciálními lékařskými zákroky.

Význam bolesti Na počátku onemocnění je bolest zpravidla varovným signálem informu­ jícím o poškození orgánu. Tím, že člověk ucítí bolest, může se chránit před dalším poškozením (např. při popálení). Bolest také informuje nemocného i lékaře, který orgán je onemocněním postižen (např. při zánětu slepého střeva). Ve všech těchto případech je bolest účelná. Nemocného i zdravotníka vede k činnosti, která bolest snižuje a současně zabraňuje dalšímu poškození postiženého orgánu. Tak např. ucítí-li člověk náhlou silnou bolest na hrudníku 176

(stenokardii), zastaví se, odpočívá a srdce je chráněno před přetížením. Při bolesti způsobené zánětem každý samovolně omezíme pohyb v bolestivém místě, postižená část v klidu méně bolí a zánětlivý proces se lépe hojí. Bolest také vede člověka k vyhledání odborné pomoci. | Vzpomeň si, kdy tě naposledy něco bolelo a jak ses při tom chovala. Po| piš svoje subjektivní pocity do sešitu a zdůrazni, co z toho jsi prožívala (nejhůře. Pokud tě již dlouho nic nebolelo, najdi někoho ze svého okolí a zeptej se. Některá onemocnění, zejména nádorová, provází silná bolest, která ztrácí svůj smysl. Velmi komplikuje stav pacienta a připravuje mu nesmírné utrpení. V takových případech je nutno nemocného systematicky a dlouhodobě bolesti zbavovat. Dnes se této problematice dokonce věnuje samostatný lékařský obor.

Intenzita bolesti Bolest může být různě silná. Čím je silnější, tím více nemocného objek­ tivně i subjektivně zatěžuje. Slabá bolest je pro nemocného celkem snesitelná, i když je nepříjemným průvodním příznakem onemocnění. Vliv na celkový stav organismu zpravidla nemá. Střední bolest již nemocný snáší hůře, zejména trvá-li dlouho. Zde se rozdílně uplatňuje individuální citlivost každého jedince. Objevují se již první známky celkové odezvy organismu, např. se zrychluje dýchání či puls.

Silnou bolest prožívá nemocný jako krajní nepříjemnost, která je dopro­ vázena vegetativním syndromem: tep a dech jsou zrychleny, zvýšil se krevní tlak, nemocný se potí, hledá úlevovou polohu, někdy pláče. Zrychluje se střevní peristaltika, někdy dokonce není člověk schopen udržet moč a stolici. Při nesnesitelné bolesti může nemocný vlivem obrovského pocitu bolesti dokonce ztratit kontrolu nad svým chováním. Hlasitě křičí, naříká bez ohledu na situaci, ve které se nachází. Může se vyvinout obraz šoku. Nesnesitelná bolest vede někdy ke zkratkovitému jednání, např. k pokusu o sebevraždu. Některým nepříznivým životním okolnostem se organismus umí postupem času přizpůsobit — adaptuje se na ně, naučí- se s nimi žít, pokud je nelze odstranit. U bolesti je adaptace jen velmi nepatrná. Člověk v podstatě cítí bolest stále stejně intenzívně.

177

Vnímání bolesti Bolest je pociťována a prožívána individuálně. Každý člověk je na bolest jinak citlivý. Citlivost k vnímání bolesti je ovlivňována vrozeným typem nervové soustavy, ale také na ni působí předchozí zkušenosti člověka, způsob jeho výchovy, ale i strach, který ji často doprovází. Citlivost k vnímání bolesti ovlivňuje i pohlaví, věk člověka, příslušnost k určité etnické skupině, ale také momentální psychický stav. Psychické faktory zvyšují nebo snižují citlivost na bolest velmi silně. Tak např. strach z diagnózy, z pobytu v nemocnici, z neznámého zákroku či vyšetření, z operace, z budoucího osudu prohlubuje vnímání bolesti. Čím víc se nemocný bojí, tím hůře snáší bolest. Nedostatek spánku, nepohodlí, sklíčená nálada, neosobní jednání zdravotnického personálu rovněž zvyšují vnímání bolesti. U dětí se přidružuje ztráta pocitu jistoty při odloučení od matky, obavy z neznámého prostředí, nedostatek zkušeností. Vliv na vnímání bolesti má také denní doba. Během dne, zejména dopoledne, je bolest pro nemocného snesitelnější, protože dopoledne se děje mnoho věcí, které odvádějí pozornost nemocného od koncentrace na obtěžu­ jící bolest. V odpoledních a zejména nočních hodinách je nemocný k bolesti mnohem vnímavější. Jednak se cítí více unaven, jednak ubývá podnětů, které ho během dopoledne rozptylovaly. Při ošetřování nemocných je vždy nezbytné brát v úvahu jak individuální citlivost na bolest, tak všechny ostatní faktory, které tuto citlivost zvyšují. Nezapomeň, že to, co jeden nemocný může vnímat jako bolest snesitelnou, může být pro jiného nemocného velkým zdrojem strádání. O bolesti nemocného nepochybuj a neříkej: „To vás přece nemůže bolet!".

Charakteristika bolesti Bolest lze charakterizovat z různých hledisek, např.:

— podle orgánu, z něhož vychází: bolest srdeční, kloubní, zubů, hlavy, břicha, bolest ranná; — podle subjektivních pocitů nemocného: bolest ostrá, tupá, štípavá, bodavá, palčivá, svědivá atd. Pro bolest je charakteristický také její nástup a průběh v časovém období. Někdy se bolest objevuje velmi náhle a její intenzita se dále nemění. Jindy začíná bolest pozvolna, ale stále narůstá. V některých případech cítí nemocný sice slabou, ale trvalou tupou bolest v určité oblasti a nedovede určit, kdy začala. V průběhu trvání bolesti se může její charakteristika i intenzita měnit: porodní bolesti, kolikovitá bolest, pulsující bolest.

178

Zmírňování a odstraňování bolesti ZÁSADY PŘI OŠETŘOVÁNÍ NEMOCNÉHO TRPÍCÍHO BOLESTÍ

1. Respektuj individuální citlivost každého člověka na bolest. 2. Pomoz nemocnému najít a zaujmout úlevovou polohu: některé polohy snižují intenzitu bolesti, např. pokrčené dolní končetiny při bolestech břicha, stočená poloha na boku, tzv. do klubíčka při kolikovitých bolestech některých orgánů v dutině břišní atd. 3. Ordinovaná analgetika podávej co nejdříve a sleduj jejich účinek. 4. K tišení bolesti používej i podpůrných psychologických prostředků. 5. Nebuď sama dalším zdrojem bolesti. Léky tišící bolest (analgetika) mají zásadní význam při tišení bolesti. Při jejich podání se sestra vždy řídí ordinací lékaře, který rozepisuje buď jejich dávkování, nebo léky ordinuje „podle potřeby“. V takovém případě je sestra oprávněna rozhodnout, kdy analgetikum a v jaké dávce podá — zpravidla se řídí potřebou pacienta. Po podání musí vždy zapsat dávku a čas do dekursu. Mezi účinné psychologické prostředky ke zmírnění a tišení bolesti patří především vstřícné chování sestry k trpícímu člověku projevované vlídným slovem, zájmem, konejšivým uklidňováním nemocného. Strach a úzkost vždy účinně snižuje, když s nemocným hovoříme o jejich příčinách. Rozhovor podporuje důvěru v poskytovanou péči, vyvolává pocit bezpečí a jistoty a snižuje vnímání bolesti.

J Nebuď nikdy při ošetřování nemocného němá! Některé ošetřovatelské, diagnostické i léčebné výkony jsou bolestivé. Šetrným postupem však lze bolestivost těchto postupů maximálně snížit. Ohleduplná práce sestry (šetrná manipulace s nemocným na lůžku i při jeho přemísťování, šetrné provádění převazů, šetrná aplikace injekcí apod.) má při snižování bolesti stejný význam jako použití vhodných a dobře fungujících pomůcek.

lj Nikdy zbytečně nezpůsobuj nemocnému bolest!

179

14

Spánek a odpočinek nemocných

Zajištění dostatečného spánku a odpočinku tvoří důležitou součást základní ošetřovatelské péče. Dostatečný odpočinek a spánek jsou nezbytnou podmín­ kou lidského zdraví. Nedostatek spánku způsobuje rychlou únavu člověka, snižuje jeho odolnost a zvyšuje citlivost k subjektivním obtížím. Nemoc i hospitalizace jsou častým důvodem, proč pacient špatně spí. Cítí se pak unavený a nevyspalý se všemi průvodními znaky provázejícími tento stav. Proto je třeba věnovat této složce základní ošetřovatelské péče patřičnou pozornost. Spánek chrání organismus před přetížením a následným poškozením. Nepřináší jen fyzický odpočinek, ale je potřebný i pro duševní regeneraci, neboť ve spánku dochází také k obnově emoční rovnováhy jedince. V biolo­ gickém rytmu člověka se v určitých pravidelných intervalech střídá stav bdění se spánkem. Bdění se zvyšuje:

— — — —

intenzívní duševní činností, zvýšenou svalovou činností, emocemi, stresy, zvukovými, světelnými, tepelnými a jinými podněty.

Nemůže-li člověk uspokojit potřebu spánku, fyzicky i psychicky strádá.

Fyziologie spánku V průběhu spánku dochází k pravidelnému střídání dvou spánkových fází. Tento cyklický spánek je charakteristický pro téměř všechny druhy savců. Každá fáze spánku má své zvláštnosti. 1. fáze spánku bývá označovaná jako pomalý, synchronizovaný spánek. Člověk v této fázi leží volně se zavřenýma očima, klidně dýchá. Krevní tlak se mírně snižuje stejně jako tělesná teplota, oční bulvy se nepohybují. Tato fáze má 4 stadia:

— usínání: člověk ztrácí zájem o okolí, redukuje se schopnost sebekontroly, občas lze zachytit myoklonii (záškuby svalů); — lehký spánek: pokračuje postupná ztráta vědomí až po jeho vymizení; — středně hluboký spánek: organismus je v psychickém a fyzickém klidu, jde o stav bezvědomí;

180

— hluboký spánek: toto stadium je považováno za nejcennější z hlediska celkové regenerace sil. I v tomto stadiu jde o bezvědomí, panuje psychofyzický klid. Pokračuje pokles krevního tlaku a tělesné teploty, zpomaluje se puls a dech. Pomalý spánek tvoří asi 80 % z celkové doby spánku. 2. fází spánku je spánek paradoxní, aktivní. I když se člověk jeví relativně neklidný, jakoby dřímal, spí velmi tvrdě a probudit ho v této fázi je mnohem těžší než v první fázi spánku. Prudce klesá svalové napětí zejména u svalů obličeje a krku, zvyšuje se průtok krve mozkem. Jsou viditelné rychlé oční pohyby. Srdeční rytmus je nepravidelný, dýchání zrychlené, stoupá krevní tlak a produkce některých hormonů. Tento spánek tvoří 20 % z celkové doby spánku. Dochází v ní hlavně k duševnímu odpočinku. Nedostatek spánku ve druhé fázi pociťuje člověk daleko hůře než nedostatek v první fázi spánku.

Jednorázový spánek, v němž se opakovaně střídají obě fáze, označujeme jako spánkový cyklus. U zdravého člověka se během 1 cyklu vystřídá 4 až 5 spánkových period. Spánek vždy nastupuje první fází, která se prohlubuje až do ztráty vědomí. Toto hluboké stadium trvá asi 40 minut a pak se spánek opět změlčuje. Na druhou fázi navazuje plynule znovu spánek první fáze. Trvá 10 až 15 minut a znovu nastupuje druhá fáze. Během noci se však hloubka i délka jednotlivých fází mění. Zvečera převažuje spánek první fáze, je 3 až 4 x delší než spánek druhé fáze. Člověk spí mnohem hlouběji než k ránu, kdy je spánek mělčí. K dosažení plnohodnotného odpočinku je nutné, aby byl fyziologický spánkový cyklus v průběhu noci zachován. Opakováním jednotlivých spánkových period se střídavě uplatňují mechanismy, které odstraňují napětí vytvářené během dne různými stresory a obnovuje se i emoční rovnováha organismu.

Potřeba spánku Potřeba spánku je u jednotlivých lidí různá a během života se postupně mění. S přibývajícím věkem potřebuje člověk zpravidla méně spát. Novoro­ zenec spí průměrně asi 20 až 22 hodin denně, šestileté dítě již jen 10 až 12 hodin, dospělý člověk asi 7 až 8 hodin a ve stáří klesá zpravidla potřeba spánku na 5 až 6 hodin. Kromě věku ovlivňuje délku spánku také tělesná konstituce a typ nervové soustavy, druh práce, celková životospráva a způsob života vůbec. Mimoto si člověk přináší na svět v podstatě neměnný biologický rytmus svého dne, v němž se střídá jeho výkonnost a potřeba odpočinku. Tak známe tzv. ranní ptáčata, která po celý život brzy ráno vstávají a jsou velmi čilá zejména v dopoledních hodinách, ale večer potřebují jít brzy spát a jsou nevýkonná. A zcela jinak se projevují tzv. noční sůvy, které si rády ráno pospí, dlouho se pak probírají a nejvýkonnější jsou až odpoledne a večer. Vydrží pracovat dlouho do noci a chodí spát pozdě. Všimni si, jak dlouho spí členové vaší rodiny. Zaznamenávej alespoň týden, kdy šli spát a kdy vstávali a spočítej, kolik hodin průměrně spali. Zjisti, zda se cítí vyspalí, něho mají-li nějaké potíže se spánkem. Pokus se přijít na to, proč špatně spí a poraďjim.

181

Nespavost V životě mnoha lidí se často stává, že začnou najednou špatně spát — trpí nespavostí. Někteří špatně usínají, jiní se často v noci budí, nebo jsou vzhůru již velmi brzy ráno. Nevyspalý člověk se cítí během dne unavený, je depresivní a nervózní. Příčinou nespavosti mohou být různé starosti, stres, ale i zdravotní potíže. Méně často je nespavost samostatným onemocněním a pak je třeba, aby byla odborně léčena. V průběhu onemocnění, kdy je organismus oslaben, stoupá potřeba spánku a odpočinku. Na druhé straně pozorujeme, že právě onemocnění a pobyt v nemocnici bývají častou příčinou poruchy spánku.

Projevy nespavosti Nespavost se projevuje v různých fázích spánku jako: a) porucha usínání — nemocný těžce a dlouho usíná. Často se objevuje u nově přijatých nemocných; b) mělký noční spánek — nemocný spí povrchně, často se probouzí, i slabé podněty ho budí (kroky, chrápání, vrzání podlahy, šepot, štrachání v nočním stolku souseda); c) časné probuzení — nemocný večer usíná rychle a snadno, avšak noční spánek je krátký. Probouzí se velmi časně a do rána již nedokáže usnout. Tyto poruchy se mohou vzájemně různě kombinovat. Během probdělé noci se zdá čas velmi dlouhý, všechny tělesné a duševní potíže prožívá nemocný mnohem silněji. Nedostatek spánku zhoršuje celkový stav nemocného, zvy­ šuje jeho citlivost k subjektivním potížím. Nevyspalý nemocný je pak během dne ospalý, malátný, unavený, má pesimistickou náladu. Cítí se hůře, bolest se mu zdá větší, snižuje se jeho odolnost. I lékařské výkony a ošetřovatelskou péči snáší hůře, je snadno vyčerpaný. Spolupráce s ním je obtížnější.

Příčiny nespavosti Příčiny, které nejčastěji zabraňují kvalitnímu spánku nemocných, můžeme rozdělit do několika skupin: 1. Potíže vyplývající z onemocnění — bolest, svědění, zvracení, nevol­ nost, průjmy, nezvyklá poloha vynucená nemocí apod. často zabraňují spánku. 2. Psychické příčiny — onemocnění a pobyt v nemocnici přinášejí mnoho starostí jako je strach z diagnózy, z bolestivých výkonů, obava z budoucnosti, o rodinu. Nemocný zpravidla obtížně snáší nové podmínky, které nemoc vytvořila.

182

3. Prostředí nemocnice — nemocniční prostředí může působit na nemoc­ ného velmi negativně a narušovat jeho léčebný režim, zejména možnost dostatečného odpočinku a spánku. Tyto nepříznivé podmínky, v nichž má člověk spát, např. nepohodlné lůžko, nedostatek intimity, spánek mezi mnoha lidmi, noční hluk, nemožnost dodržovat navyklý „spánkový rituál“ (jít spát v určitou hodinu, číst si před spaním, usínat pod tenkou dekou nebo „duchnou“, v teple nebo v chladu atd.) jsou častou příčinou nespavosti. Ohleduplná a vstřícná ošetřovatelská péče však může řadu těchto příčin odstranit. 4. Příčinou nespavosti však může být i bezohledný postup zdravotnic­ kých pracovníků během noci, kteří ruší spánek nemocných hlasitým hovo­ rem, zbytečným hlukem a špatnou organizací práce. Je neodpustitelné, je-li práce sester organizovaná na oddělení tak, že nemocné začínají budit již mezi 4. až 5. hodinou, aby stihly všechny práce, které jim náleží, do 6. hodiny, kdy jim končí noční služba.

Přemýšlej chvíli, které další okolnosti by mohly způsobit poruchu spánku u nemocného člověka. Napiš si je do sešitu a pokus se najít řešení, jak je odstranit.

Zajištění odpočinku a spánku V léčebném režimu nemocných musí být vždy vyhrazen dostatečný čas pro odpočinek a spánek. V domácím řádu nemocnice je určena doba odpoledního a nočního klidu, kterou má respektovat každý nemocný i zdra­ votnický pracovník. Všímavá a pozorná sestra kromě toho může velmi rychle zjistit řadu okolností, které brání nemocnému v dobrém spánku. Mnohé z nich může poměrně snadno odstranit a spánek nemocných zlepšit, aniž musí nemocný přijímat léky, které spánek vyvolávají.

Odpolední odpočinek Obecně platí zásada udržovat a rozvíjet tělesnou i duševní aktivitu nemocných z hlediska prevence např. imobilizačního syndromu a nenechávat nemocným během dne příliš mnoho neproduktivního času, v němž se zbytečně zabývají sami sebou, svými potížemi i perspektivami a zhoršuje se jejich psychosomatický stav. Avšak dobu, která je určena v denním řádu nemocnice k odpočinku nemocných, by měli respektovat jak všichni zdravot­ ničtí pracovníci, tak všichni nemocní a jejich návštěvníci. Bývá to zpravidla doba mezi 13. až 15. hodinou. Ve 13 hodin by měly být skončeny všechny procedury i oběd. Sestra dohlédne, aby byli nemocní na lůžku, ošetření a pohodlně mohli odpočívat.

183

Někteří nemocní usínají, jiní dají přednost četbě či ruční práci. Pokud je někdo raději s návštěvou, měl by být mimo pokoj, nebo se chovat velmi ohleduplně k ostatním. Na pokojích má být klid. Sestra vstupuje na pokoj jen v nezbytných případech.

Příprava k nočnímu spánku Každý hospitalizovaný nemocný má mít možnost se ve večerních hodinách ke spánku dobře připravit. Umožníme mu proto důkladnou večerní toaletu, ležící nemocné sestra umyje. Vyvětráme pokoje, lůžka přesteleme. Nemoc­ nému pomůžeme podle potřeby a možností zaujmout pohodlnou polohu. Sestra má příležitost při těchto pracích zjistit, nemá-li některý nemocný strach z očekávaného vyšetření, operace nebo jiné starosti. Pokud takového pacienta najde, měla by si najít chvilku času, aby s ním ještě před spaním o jeho problémech pohovořila. Někdy stačí naznačit pochopení, lépe nemocného informovat o tom, co ho čeká a nemocný uklidněn lépe spí. Veškeré práce, které má sestra provést přímo u nemocných, např. aplikace injekcí, podávání léků, převlékání inkontinentních nemocných by měly skon­ čit nejpozději kolem 21. hodiny a pak už by měl být na pokoji klid. Mezi poslední práce patří podání podložní mísy nechodícím nemocným. Před odchodem z pokoje by sestra měla nemocným splnit i některá drobná přání, jako upravit polštáře, přidat rezervní pokrývku, přinést čaj apod. A samo­ zřejmě popřeje dobrou noc. Každý z nás si časem navykne na určitý večerní „předspánkový obřad“, který navozuje usnutí, např. četba, určitá poloha. Pokud je to možné, měla by sestra nemocnému tento navyklý způsob usínání umožnit. Nemocné bychom také neměli nutit ke společnému usínání v určitou hodinu tím, že na pokoji zhasneme světlo. Nespavci těžko usnou brzy zvečera. Situaci může vyřešit šetrné osvětlení u každého lůžka, které umožní, aby si před usnutím mohli někteří pacienti chvilku číst apod. Světlo však samozřejmě nesmí rušit ostatní. Popiš, jak jsi navyklá denně usínat a jaké návyky mají členové vaší rodiny. Představ si, že jsi v nemocnici. Co by ti mohlo vadit v usínání?

Noční klid Častým důvodem, proč nemocní nemohou v noci v nemocnici spát, je velký hluk, který vzniká při nešetrném nočním provozu oddělení. Mělo by být zcela samozřejmé, že hovoříme na pokoji i na chodbě tiše, zbytečně neboucháme dveřmi, pracujeme opatrně. Ke klidu je nutné nabádat nejen zaměst­ nance, ale i nemocné, kteří třeba nemohou spát. V tichosti provádíme kontrolu

184

pokojů a nemocných, jen v nezbytných případech pracujeme přímo u nemoc­ ných — samozřejmě se tomu nevyhneme u nemocných v těžkém stavu, kteří vyžadují zvýšenou ošetřovatelskou péči bez ohledu na denní dobu. I u těchto nemocných je výhodné individuální osvětlení. Nemocný potřebuje spát dostatečně dlouho. Mnoho hospitalizovaných nemocných (i ti, kteří netrpí nespavostí) si však někdy naříká, že se v nemoc­ nici nevyspí, protože jsou buzeni velmi časně ráno dokonce již mezi 4. a 5. hodinou, protože sestra začíná umývat nechodící nemocné. Je-li práce sester dobře organizována, jsou všechny ranní práce včetně hygieny nemocných zařazeny do pracovní náplně sester v dopolední službě a nemocné je možno nechat spát alespoň do 6 hodin.

Podávání léků podporujících spánek Zdánlivě nejjednodušším prostředkem proti nespavosti, a proto bohužel nejrozšířenějším, je podávání léků podporujících spánek — hypnotik. Měli bychom k nim však přistoupit pouze tehdy, vyčerpáme-li všechny možnosti, které mohou upravit spánek bez medikamentů. DŮLEŽITÉ ZÁSADY PŘI PODÁVÁNÍ HYPNOTIK

1. Sestra nemá podat lék bez ordinace lékaře. 2. Jednotlivá hypnotika mají různou délku účinku a různou rychlost vstřebávání. Některá podporují usínání — účinkují rychle a krátce, jiná prohlubují mělký spánek — účinkují středně rychle. Hypnotika s pomalým a dlouhodobým účinkem jsou vhodná pro nemocné, kteří se příliš časně budí. Lék by měl být cíleně zvolen podle typu spánkové poruchy. 3. Sestra má znát účinek ordinovaného hypnotika, aby lék podala ve vhodnou dobu, většinou asi půl hodiny před usnutím. 4. O každém podání léku musí být učiněn záznam (název léku a dávka). 5. Sestra sleduje účinek podaného léku, je-li příliš silný, je třeba dávku snížit.

Péče o spánek dětí Potřeba spánku je u dětí mnohem větší než u dospělého člověka. Nedostatek spánku dítě více vyčerpává. Malým dětem nestačí noční spánek, jsou zvyklé spát i několikrát během dne. Ošetřovatelský personál může vhodnou organizací práce a individuálním přístupem ke každému dítěti ovlivnit kvalitu i délku jeho spánku. Velký význam má i společný pobyt dítěte s matkou v nemocnici. 185

Vždy dodržuj dále uvedené požadavky. Pokud není společně s dítětem přijata i matka, zjisti při příjmu od rodičů způsob usínání a spánkové návyky dítěte a zaznamenej je. Tyto zvyklosti se pak snaž během hospitalizace respektovat. Děti umísťuj na pokoje podle věku, aby se vzájemně nerušily při různých spánkových cyklech. Snaž se omezit negativní vliv nemocničního prostředí na spánek dítěte — trpělivě odstraňuj jeho strach, navazuj s ním citový kontakt. Děti ke spánku dobře připrav, na dobu vyhrazenou pro spánek neplánuj žádný program. Během spánku dítě neruš a nikdy je násilně nebuď K dětskému spánku buď vždy nanejvýš ohleduplná!

Péče o spánek starších lidí Stan lidé trpí nespavostí častěji než ostatní pacienti. Je to způsobeno především tím, že potřebují mnohem méně spánku. Spánek také není tak kvalitní, starý člověk spí povrchně, často se v noci budí. Častou poruchou u starých lidí je obrácený rytmus spánku — spánková inverze: člověk během dne, někdy i z nedostatku vnější stimulace, několikrát spí, v noci pak spát nemůže, je čilý, aktivní a ruší ostatní nemocné. Spánkové inverzi lze předcházet tím, že dbáme, aby byl starý člověk během dne dostatečně a přiměřeně aktivní a neměl mnoho příležitosti během dne spát. Snažíme se pro něj najít během dne vhodný program, zaměstnáváme ho např. rehabilitačním cvičením, četbou, ručními pracemi, doporučíme návštěvy. Noční spánek pak může být kvalitnější.

186

15

Příjem, přeložení a propuštění nemocného

Příjem nemocného do nemocnice Při některých onemocněních není možné nemocného důkladně vyšetřit, stanovit diagnózu a zahájit léčení ambulantním způsobem. Také náhlá těžká onemocnění, úrazy vyžadují pobyt v nemocnici. Důvody k přijetí do nemoc­ nice (hospitalizaci) jsou převážně diagnostické (pomocí různých vyšetření se určuje druh choroby) a terapeutické (po stanovení diagnózy je nemocný léčen). Nemocní jsou přijímáni na základě doporučení praktického lékaře, ale mohou být přivezeni i rychlou záchrannou službou a nebo přicházejí po předchozí dohodě např. k plánované operaci. Nemocnici, v níž chce být nemocný hospitalizován, si může zvolit podle vlastního přání. Zpravidla se řídí minulou zkušeností, dostupností i pověstí, kterou nemocnice má.

Příjem nemocného na ambulanci Nemocný může být přijat na centrálním příjmovém oddělení nebo přímo na ambulanci příslušného oddělení, popř. přímo na oddělení. Ve všech případech však zpravidla první místností, do níž nemocný přichází, je čekárna. Zde si nemocný vytváří první dojem o zdravotnických službách, zde se posiluje nebo naopak ztrácí jeho důvěra v poskytovanou péči. Proto je vhodné věnovat vybavení čekárny dostatečnou pozornost.

Vzpomeň si na čekárnu u zubního lékaře. Sdělte si zkušenosti s ostatními i spolužačkami o tom, s jak vybavenými čekárnami jste se setkaly a jak na vás prostředí působilo.

V zájmu nemocného i zdravotníků by měl nemocný v čekárně setrvávat co nejkratší dobu, i když bude komfortně a esteticky vybavená. Dlouhé čekání zvyšuje nervozitu a napětí, zhoršuje strach z neznáma, z operace, z odloučenosti od svých blízkých. Pokud sestra důvody zdržení nemocným vysvětlí, narůstající napětí zmizí. Sestra, která pracuje v ambulanci, řídí pořadí nemocných, v němž přichá­ zejí do ordinace. Má mít stále dobrý přehled o čekajících nemocných. Náhlé 187

případy uvede dovnitř přednostně. Mělo by být samozřejmé, že sestra jedná velmi slušně, laskavě a zdvořile, i když se někdy může setkat se zvýšenou nervozitou nemocných nebo jejich rodinných příslušníků. Stejně samozřejmá je úprava zevnějšku sestry. Tím, jak vypadáme, dáváme nemocným i ostat­ ním klientům najevo, jak si jich vážíme, zda nám stojí za to, abychom pro ně vypadali dobře, čistě, upraveně. Laskavé a pozorné chování sestry nemocného uklidňuje a má velmi dobrý vliv na další průběh přijetí i vlastní hospitalizace. Po vstupu do ordinace se lékař představí a nemocného vyšetří. Pak provede příjem po stránce administrativní. S nemocným se zpravidla sepíše tato dokumentace:

1. Potvrzení o přijetí nemocného — nemocný nebo jeho doprovod je odevzdají v přijímací kanceláři nemocnice. 2. Chorobopis — část titulní strany vyplňuje přijímací lékař, část přijí­ mací kancelář a část ošetřující lékař příslušného oddělení. Přijímací lékař zpravidla také založí dekurs a stanoví základní postup vyšetření a léčení, které je nutno ihned po přijetí zajistit. 3. Potvrzení pracovní neschopnosti — pokud je nemocný v pracovním poměru a hospitalizací je zahájena jeho pracovní neschopnost. Dokumentace jednotlivých nemocnic se může lišit, závisí také často na úrovni jejich technické vybavenosti nemocnice. Některé nemocnice jsou již vybaveny počítačovými sítěmi, do kterých se údaje o nemocných vkládají. Pro přesnou evidenci všech dat nemocného je nutno evidovat jeho rodné číslo a číslo zdravotní pojišťovny. Všechny údaje uvedené na tiskopisech se vyplňují po předložení průkazu pojištěnce a občanského průkazu přijímaného nemocného, u dětí do 15 let předkládá občanský průkaz jeden z rodičů nebo průvodce dítěte. Nikoho nelze hospitalizovat proti jeho vůli, k hospitalizaci musí dát každý člověk souhlas. U dítěte je třeba souhlasu jeho zákonného zástupce. Pokud je nemocný v bezvědomí, nebo je zmatený, a jeho vědomí se do 24 hodin neupraví, musí dát k přijetí souhlas soudce. Není-li bezpečně zjištěna totožnost nemocného, např. u nemocných v bezvědomí, zmatených pacientů, ale i u bezdomovců, je třeba ihned telefonicky vyrozumět policii. I když jsou administrativní záznamy při přijetí velmi důležité, nesmí se jejich úloha přeceňovat. Stále si máme uvědomovat, že přijímáme nemocného člověka, který potřebuje co nejdříve ošetření. V některých nemocnicích odejde nemocný s dokumentací přímo na oddělení, někde je zvykem, že nemocný nebo jeho doprovod ještě navštíví přijímací kancelář k administrativnímu dokončení příjmu. Při příjmu nemocného s těžkým akutním onemocněním ohrožujícím jeho život usiluje celý zdravotnický tým samozřejmě v první řadě o záchranu jeho života nebo zmírnění jeho utrpení. Administrativní záznamy se provádějí teprve po zvládnutí kritické situace.

188

Příjem nemocného na oddělení Jakmile je skončen příjem nemocného na ambulanci, odvede jej sestra na oddělení, kde ho osobně předá příslušné sestře. Nepůsobí dobře, hledá-li nemocný bez doprovodu oddělení, kde má ležet, sám a snaží se najít někoho, kdo by se ho ujal. Sestra, která nemocného přijímá, se nemocnému nejprve představí. Je vhodné, když ho seznámí s uspořádáním oddělení a organizačním řádem. Nemocný se pak lépe orientuje a cítí se jistější. V průběhu příjmu by se také měl dozvědět, kdo bude jeho ošetřujícím lékařem, popř. primární sestrou, se kterou bude v nejužším kontaktu. Nově přijatý nemocný má projít sanitárním filtrem, tj. vykoupe se nebo osprchuje. Během koupání, i když se nemocný myje sám, si sestra všimne, v jakém stavu přišel po stránce hygienické, byl-li čistý nebo zanedbaný, jak vypadá jeho kůže, nemá-li vyrážku, proleženiny, není-li zavšiven apod. Po koupeli se nemocný oblékne do pyžama a županu (zpravidla má svoje) a sestra ho odvede na pokoj. Nemůže-li se znečištěný nemocný ze závažného důvodu vykoupat, je sestra povinna ho před uložením do lůžka umýt na vozíku, na němž byl přivezen na oddělení. Na lůžko bychom měli vždy ukládat nemocného čistého. Oděv nemocného se ukládá buď do společné nemocniční šatny, nebo do šatny na oddělení, výjimečně do skříně přímo na pokoji. U sebe má pak nemocný pouze věci denní potřeby, popřípadě rezervní prádlo, knihu, ruční práci, dopisní papír atd. Pokud si nemocný ukládá oděv do společné šatny, vyhotoví sestra potvrzení o úschově svršků, do nějž zapíše jednotlivé druhy ukládaného oděvu. Průpis dá nemocnému, originál připevní na oděv, který na ramínku a vložený v obalu odnese do šatny. Je-li na ošetřovací jednotce šatna se skříňkami, vydá sestra nově přijatému nemocnému proti podpisu klíč od skříňky, do které si uložil oděv a osobní věci. Uvedené činnosti může samozřejmě podle stavu nemocného provádět také ošetřovatelka. Pokud má u sebe nemocný větší obnos peněz, cenné šperky nebo zbraň, je nutné je uschovat do ústavního trezoru a vydat mu potvrzení o jejich uložení. Dále sestra vydá nemocnému některé pomůcky, které bude používat po celou dobu hospitalizace, a to teploměr, příbor apod. (Tento způsob závisí na zvyklostech oddělení.) Před příchodem nemocného na pokoj je třeba připravit pro něj lůžko. Nebude-li delší dobu chodit, opatříme lůžko gumovou a plátěnou podložkou. Na lůžku upravíme příslušnou polohu (např. Fowlerovu). Zvrací-li nemocný, připravíme mu emitní misku a buničinu na otírání úst. Zkontrolujeme signalizační zařízení, aby se nemocný v případě potřeby dovolal pomoci. Nemocného pak přivedeme na pokoj a představíme ho ostatním nemocným. Dáme mu potřebné informace o dalším postupu a pak zajistíme ordinace. Pořadí ordinací závisí na stavu nemocného, např. u bolestivého onemocnění

189

podá sestra naordinované analgetikum. Každého přijatého nemocného je třeba přihlásit ke stravování v ústavní kuchyni. Práva nemocných

Kromě informací o nemocničním režimu má být každý nemocný seznámen se svými právy. Práva nemocných jsou na některých odděleních vyvěšena a chodící nemocní si je mohou kdykoli přečíst. I ležící nemocní a rodinní příslušníci o nich mají být informováni. Stejně tak existuje deklarace práv hospitalizovaných dětí. Vztah mezi zdravotníkem a pacientem nikdy není zcela vyvážený. Nemocný je vždy v poněkud závislém postavení, neboť zdravotníci mají často v rukou nejen jeho další osud, ale i prožívání nebo zmírňování jeho utrpení. V minulosti jsme si zvykli zcela samozřejmě rozhodovat o nemocném, a proto se dnes musíme postupně učit novému postavení pacienta vyplývajícímu ze Základní listiny práv a lidských svobod, která byla u nás přijata v r. 1991. Etický kodex práv pacientů znamená aplikaci těchto práv ve zdravotnické praxi a byl u nás zveřejněn v r. 1992. Vytváří morální normu, která respektuje pacienta jako rovnop­ rávného partnera v uskutečňování zdravotní péče. Pacienti se se svými právy teprve postupně seznamují a začínají je uplatňovat v praxi. Etickým kodexem práv pacientů by se však především měli řídit všichni zdravotničtí pracovníci. Etický kodex práv pacientů

1. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky. 2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takového způsobu (tzv. kontinuálních návštěv) může být provedeno pouze ze závažných důvodů. 3. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického a terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Kromě případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o dalších léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní. 4. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. 5. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byl v souvislosti s programem léčby brán maximální ohled na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace, vyšetření a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být prováděny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral. 6. Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.

190

7. Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností vyhovět jeho žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému ústavu, popř. tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto překladu a ostatních alternativách, které přitom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit. 8. Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, kteří lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu po propuštění k dispozici. Má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař informován o tom, jaká bude jeho další péče. 9. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoli, a to i bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, i když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí. 10. Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. 11. Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, v níž se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

Je-li přijat na oddělení nemocný v bezvědomí nebo s těžkým akutním onemocněním, zavolá sestra ihned po jeho příchodu ošetřujícího lékaře. Často je pak nutné především bojovat o záchranu jeho života a obvyklý postup při příjmu jde stranou. Zpravidla je takový příjem předem oznámen buď z dispečinku rychlé záchranné služby, nebo z ambulance, což umožňuje

připravit včas vše potřebné (včetně personálu).

Zvláštnosti příjmu dítěte Dítě zpravidla přichází k přijetí do nemocnice v doprovodu rodičů. Na přijetí reaguje velmi citlivě. Odloučení od matky a nucený pobyt v cizím prostředí pro ně znamenají ztrátu pocitu životní jistoty a bezpečí. Zpravidla trvá několik dní, než se dítě na pobyt v nemocnici adaptuje. Při příjmu dítěte postupuje sestra velmi šetrně. Laskavým a citlivým vstřícným jednáním se snaží dítě i rodiče maximálně uklidnit. Pro další péči o dítě a jeho snadnější adaptaci by měla sestra zjistit co nejdříve řadu informací o dítěti, které jí pomohou jednak volit nejvhodnější způsob přístupu k němu, jednak respektovat řadu zvyklostí dítěte a jeho psychomotorický rozvoj. Zdrojem informací jsou především rodiče doprová­ zející dítě a v závislosti na věku také samozřejmě samo dítě. Od rodičů bychom měli zjistit:

— jak dlouho a čím dítě doma trpělo a jaké má potíže; — zda již dříve leželo v nemocnici a jaké má s tímto pobytem zkušenosti; — jak se doma dítě běžně chová, jaké vlastnosti jsou pro ně typické; 191

— jak prospívá ve škole, jak se chová v kolektivu dětí; — jak snáší odloučení od rodičů; — u menších dětí jaké má hygienické, spánkové a stravovací návyky a jaká je jeho oblíbená hračka, — jak dítě rodiče oslovují. Při příjmu je třeba uklidňovat nejen dítě, ale zpravidla i rodiče, kteří se o své nemocné dítě bojí a neradi je opouštějí. Proto jsou dnes na mnoha dětských odděleních nejen volné návštěvy, ale matky malých dětí mohou být v nemocnici trvale s nimi. Pokud nezůstávají rodiče v nemocnici, poučíme je o návštěvách, o tom, co mohou a mají dítěti z domova přinést (např. hygienické potřeby, ovoce, oblíbenou hračku, školní potřeby) a jak se mohou do nemocnice dovolat. Laskavé klidné vystupování sestry může rodiče i dítě velmi uklidnit a vzbudit důvěru v další péči. Naopak sestra lhostejná či dokonce hrubá tuto pro dítě i rodiče velmi náročnou situaci velmi zhorší a vyvolá zbytečný strach a obavy.

Přeložení nemocného Během hospitalizace může být nemocný přeložen na jinou ošetřovací jednotku nebo na jiné oddělení v rámci nemocnice. Někdy okolnosti vyžadují, aby byl přeložen do jiného, např. vysoce specializovaného zařízení. Přeložení je vždy včas projednáno jak s nemocným, popř. jeho nejbližšími (je třeba souhlasu), tak s příslušným pracovištěm. Sestra a lékař připraví příslušnou dokumentaci a poučí nemocného o dalším postupu. Z šatny přinese sestra nemocnému oděv, pomůže mu zabalit věci. Nemocný odevzdá vše, co měl zapůjčeno. V dohodnutou dobu doprovodí sestra nebo ošetřovatelka nemocného na nové místo pobytu, kde ho osobně předá i s dokumentací ošetřující sestře. Pro nemocného je přeložení vždy vzrušující událostí. Proto má probíhat plynule a klidně. Na novém oddělení má mít nemocný vždy předem připra­ vené lůžko. Nepůsobí dobře, když se sestry a lékaři teprve před nemocným dohadují, kam ho uloží. Jednání personálu a organizace přemístění mají posilovat důvěru nemocného v další léčení. Při přeložení nemocného do jiného zdravotnického zařízení se postupuje jako při propuštění.

Propuštění nemocného Návrat zdraví, rekonvalescence probíhají mnohem úspěšněji, může-li být nemocný ve svém navyklém domácím prostředí. Hospitalizace je nákladná

192

záležitost, která má vedle pozitivních i mnoho negativních stránek. Proto není třeba nechávat v nemocnici nemocného zbytečně dlouho. Jakmile to jeho stav a možnosti jeho doléčení dovolí, je propuštěn do domácího ošetření. Propuš­ tění je vždy předem plánováno a dohodnuto s nemocným i jeho rodinou, popř. s jeho praktickým lékařem. Někteří nemocní odcházejí z nemocnice na vlastní žádost — v tom případě podepisují tzv. revers, tj. písemné prohlášení, kterým na sebe bere nemocný odpovědnost za komplikace, které může předčasný odchod z nemocnice způsobit. Jen v ojedinělých případech může být nemocný propuštěn okamžitě, protože hrubě porušil nemocniční řád nebo léčebný režim. O propuštění rozhoduje ošetřující lékař. Několik dní předem po dohodě s nemocným a jeho nejbližšími lidmi, stanoví datum jeho propuštění. Před propuštěním uzavře ošetřující lékař dokumentaci a připraví zprávu pro příslušného praktického lékaře, kterou předá nemocnému, nebo odešle poštou. Kompletní uzavřená dokumentace je pak uložena v archívu nemocnice. Ošetřující lékař poučí nemocného před odchodem z nemocnice o změně životosprávy, dietě a dalších požadavcích na vhodný léčebný režim potřebný pro rekonvalescenci a další vývoj zdravotního stavu. Před propuštěním má lékař i sestra spolupracovat s rodinou. Před propuštěním mají být nemocný i jeho rodina dobře poučeni a připraveni na další život. Mají znát datum kontrolního vyšetření. Domácí prostředí, do něhož se vracejí dlouhodobě postižení pacienti, by mělo být upraveno podle potřeb jejich léčebného režimu (nemocní po úrazech, amputacích, s kolostomií, ochrnutím atd.). V den propuštění odevzdá nemocný všechny zapůjčené věci. Sestra jej vybaví léky asi na 3 dny nebo mu lékař předepíše léky na recept. Doprava z nemocnice je pro nemocného zajištěna zpravidla příbuznými, kteří ho odvezou domů, nebo mu sestra zajistí převoz sanitním vozem. Jen výjimečně cestuje veřejnou dopravou. S nemocným by se měla osobně před jeho odchodem podáním ruky rozloučit. Je milé, když sestra najde chvilku času a nemocného k vozidlu vyprovodí. Snad není třeba zdůrazňovat, že nabízené dárky nebo peníze taktně odmítne. Po odchodu nemocného (při přeložení i propuštění) je třeba jej odhlásit ze stravování a odepsat ze stavu nemocných. PÉČE O LŮŽKO A NOČNÍ STOLEK

Lůžko uvolněné po odchodu nemocného svlékneme a necháme větrat. Pak je i s nočním stolkem omyjeme čisticím a dezinfekčním roztokem. Moderní dezinfekční roztoky mají čisticí schopnosti a lze je použít jednorázově. Roztokem bychom měli otřít i matrace. Nakonec prázdné lůžko povlékneme do čistého ložního prádla a pěkně je upravíme. Pokud je v nemocnici centrální úpravna lůžek, vymění se celé používané lůžko za čisté.

193

Všechny uvedené práce by měly probíhat teprve po odchodu nemocného. Velmi nevhodné je, když nemocný musí opustit lůžko již ráno a pak připraven k odchodu několik hodin sedět v pokoji u stolu a čekat, až si pro něj někdo přijede. Tato situace by měla být zcela výjimečná.

Reakce nemocného na hospitalizaci a jeho adaptace Skutečnost, že člověk onemocněl, spojená se strachem, úzkostí a nejistotou před dalším osudem; je pro každého velkou zátěží. K ní se přidružuje přijetí do nemocnice, které narušilo běžný způsob života. Nemocný ztratil do jisté míry své soukromí, nemůže dodržovat navyklý denní režim, je nucen podřídit se požadavkům hospitalizace. Reakce každého z nás na tuto situaci může být různá. Je závislá na typu osobnosti, na schopnosti adaptovat se na nové prostředí i na povaze nemoci. Jen výjimečně, zvláště u starších osamělých lidí, může být hospitalizace vnímána jako určité „vysvobození“ z jejich svízelné životní situace spojené s nemocí, kdy v důsledku ztráty soběstačnosti nebyli schopni si zajistit ani základní životní potřeby (jídlo, teplo, hygienu atd.). Zvládnout nežádoucí reakce při přijímání nemocného a pomoci mu, aby se přizpůsobil novým životním podmínkám je velmi důležitou složkou péče o nemocné. Všechny negativní činitele nelze vždy zcela vyloučit, zdravot­ nický personál však může vstřícným, ohleduplným chováním a dobrou organizací práce snížit jejich nepříznivý vliv. Nemocný se pak rychleji přizpůsobí nemocničnímu prostředí.

Adaptační syndrom Přizpůsobení na nemocniční prostředí probíhá v několika fázích. Označu­ jeme je jako adaptační syndrom.

1. Období náhlé změny životního stylu: náhlý přechod ze zdraví do nemoci spojený s přijetím do nemocnice je obvykle provázen bouřlivou reakcí, zejména u dětí. Někteří nemocní jsou silně psychicky traumatizováni a hospitalizaci pak provází déle trvající stav netečnosti a deprese. Jiným typem reakce je úzkost, spojená s pláčem a nářkem. Zvlášť bouřlivé reakce můžeme vidět u dětí, zejména jsou-li hospitalizované poprvé, nebo mají-li z předchozí hospitalizace nedobré zkušenosti. Nemocný hledá ztracenou jistotu a pocit určitého bezpečí u zdravotnických pracovníků, na kterých závisí jeho další osud, jeho zdraví i život. Pokud mu pomohou tuto reakci překonat, není toto období dlouhé. 2. Období aktivní adaptace je charakteristické celkovým uklidněním. Nemocný znovu nabude duševní rovnováhu. Má zájem o uzdravení, aktivně 194

spolupracuje se sestrou i lékařem při uskutečňování léčebného programu. Hlavním prostředkem úspěšné pomoci sestry je vstřícné jednání a individua­ lizovaná péče, z níž je cítit zájem a pochopení nepříjemné situace nemocného. Je třeba rychle navázat kontakt s nemocným, vyslechnout ho, získat jeho důvěru a dobře ho informovat o tom, co ho čeká a jaká má práva a povinnosti. 3. Období psychického selhání: někdy se nemocný adaptuje velmi ob­ tížně nebo se adaptace vůbec nedaří. Pak hovoříme o maladaptaci. Setkáme se s ní tehdy, trvá-li nemoc dlouho nebo se stav nemocného nelepší, ale také tehdy, nepomůžeme-li nemocnému se dobře adaptovat (podrobněji se o ma­ ladaptaci dozvíš později v psychologii). V této fázi nemocný ztrácí víru v uzdravení i důvěru k práci zdravotnického personálu. Je podrážděný, přecitlivělý, nesnášenlivý, snadno vyvolává konflikty i z malicherných důvo­ dů. Psychické selhání nepříznivě ovlivňuje celkový stav nemocného.

4. Období rezignace je nebezpečná forma psychického selhání, která se projevuje naprostou pasivitou nemocného, který přestal bojovat o své zdraví. Nejeví o nic zájem, nespolupracuje, ztrácí smysl dalšího života. Dojde-li i přes veškeré úsilí u nemocného k psychickému selhání, pomáhá mu sestra trpělivě znovu obnovit duševní rovnováhu a snaží se obnovit jeho zájem o spolupráci, což často není vůbec jednoduché. Sestra proto má být dobře odborně připravena a potřebuje ovládat různé komunikativní techniky a základy psychoterapie. Současně se má umět v každé situaci hrozící konfliktem chovat naprosto profesionálně a nenechat se vyprovokovat k vy­ volání konfliktu. To se jí podaří pouze tehdy, dovede-li se vcítit do situace nemocného (má schopnost empatie) a pochopit důvody jeho chování. Na průběh zdárné adaptace má často velký vliv i rodina nemocného. Je vhodné, když navážeme kontakt se členy rodiny a společně se dohodneme, jak nemocnému pomoci v jeho svízelné situaci. Rodina může mít velký podpůrný význam. Cílem adaptace není jen to, aby se nemocný pasivně přizpůsobil nárokům a změnám, které jeho onemocnění přineslo. Nemocný musí znovu najít nové životní hodnoty a jistoty, naučit se často novému způsobu života. Proto usilujeme o aktivní adaptaci nemocného. Dobře adaptovaný nemocný se stává spolupracovníkem zdravotníků v procesu vlastního léčení. To je cílem aktivní adaptace.

Vliv nemocničního prostředí na hospitalizaci Jak již bylo uvedeno, je pobyt v nemocnici (hospitalizace) pro nemocného vždy spojen s množstvím větších či menších nepříjemných okolností. Přijetí do nemocnice vytrhlo nemocného z jeho běžného způsobu života. Ztratil 195

zpravidla svoje soukromí, nemůže dodržovat navyklý denní režim, je nucen podřídit se požadavkům hospitalizace. To samo o sobě je pro většinu lidí zátěží. K ní se přidružuje skutečnost, že člověk onemocněl, spojená s nejisto­ tou, úzkostí a strachem před dalším osudem. Záporný vliv pobytu v nemocnici je nejčastěji zvyšován dále uvedenými příčinami.

1. Anonymitou nemocného: nemocný je označován mezi personálem číslem pokoje nebo chorobou, jako by ztratil jméno („ten žlučník z pětky“, „nový příjem na desítce“ apod.) I v čekárně někdy vyvolávají sestry nemoc­ ného číslem nebo volají „další“ atd.

2. Nedostatečnou informovaností nemocného: nemocný nezná domá­ cí řád nemocnice, neví, jak se může po nemocnici pohybovat, není infor­ mován o svém příštím vyšetřovacím a léčebném programu. V opačném případě zahltí sestra nemocného ihned po příjmu množstvím informací a pokynů, které si není schopen zapamatovat. Je pak zvýšeně úzkostný, obává se, že nesplní správně úkoly, které mu byly uloženy, např. shromaž­ ďovat moč do připravené nádoby, zůstat lačný, připravit sputum, být v určitou hodinu v nějaké místnosti, kde bude vyšetřen atd. Jindy mohou být informace, které nemocný dostal, nepřesné a není jeho vinou, že nesplnil naše očekávání. 3. Nemocničním provozem a lékařským prostředím: nemocný naslou­ chá neosobnímu „nemocničnímu“ jazyku, kterým o něm hovoří lékaři a sestry mezi sebou (např. při vizitě). Má pocit, že jeho osoba není brána na vědomí, že je pouze jedním z případů. Cítí se nepatrnou bezejmennou součástí rušné provozní organizace nemocnice. Má pocit, že činnost ošetřujícího personálu vyplývá spíše z provozu než z jeho vlastních potřeb.

4. Pobytem mezi těžce nemocnými: nově přijatý nemocný je často poprvé v životě vystaven tváří v tvář nemocným ve velmi těžkém stavu, nemocným velmi trpícím, umírajícím. Takové situace v něm vzbuzují soucit, obavy z vývoje vlastní nemoci. Pohled na zvratky, výměty nemocného, hnisající, zapáchající rány u mnohých lidí vyvolávají odpor. 5. Izolací nemocného od běžného života: životní prostor nemocného se při pobytu v nemocnici výrazně zmenšil. Je omezen jen na ošetřovací jednotku, nebo dokonce na pokoj, na němž je nemocný umístěn, či jen na lůžko. Nemocný trpí pocitem osamění, opuštěnosti, strádá nedostatkem styku s rodinou a se společností. 6. Poruchou soběstačnosti v činnostech denního života, která je důsled­ kem omezeného pohybu nemocného na lůžku. Nemocný musí o všechno požádat, není schopen se samostatně vyprázdnit, umýt, vyčistit si zuby, má potíže s přijímáním jídla, tekutin atd. 196

Hospitalismus Pokud se nemocnému nepodaří se přiměřeným způsobem adaptovat, projevují se u něj některé problémy, které označujeme jako maladaptaci. Jednou z relativně častých forem maladaptace, vznikající zejména u dětí, je hospitalismus. Je důsledkem silné negativní reakce na pobyt v nemocnici, která je umocněna nucenou nečinností nemocného. Čím déle je nemocný hospitalizován bez naší pomoci, tím větší je u něj pravděpodobnost vzniku hospitalismu. U dětí se ve velké míře uplatňuje nedostatek vnějších stimulů a citové strádání (ztráta citového kontaktu s rodiči). Negativně také působí chudé stereotypní nemocniční prostředí.

Příklady některých forem hospitalismu: — regrese: dítě jako by se vracelo do předchozího vývojového období svého života. Malé děti (batolata, kojenci) někdy vývojově zaostávají nebo ztrácejí některé návyky, jako je udržování tělesné čistoty, schopnost samo­ statně se najíst, obléknout. Mluví hůře a méně, znovu „patlají“. Vlivem menší chuti k jídlu přestává dítě prospívat a přibývat na váze; — po stránce citové někdy pacienti, zejména děti, reagují sklíčeností, pláčem nebo naopak zlobnými protesty, neklidem. Projevem hospitalismu je také nápadná uzavřenost (dítě si nehraje, nemluví, odmítá navazovat kontakt s ostatními); — negativismus: dítě nereaguje na naše pokyny nebo provádí opak toho, co po něm požadujeme; — poživačnost: pacient (větší dítě) záhy pozná, že i v nemocnici se dá žít pohodlně a bezstarostně, a využívá toho. Vyhýbá se povinnostem, lenoší; — stereotypní pohyby: celková otupělost a nedostatek vnějších podnětů mohou vést k tomu, že dítě provádí stereotypní kývavé pohyby, dumlá si prsty, vydává neartikulované zvuky, které neodpovídají jeho věku.

U dospělých se setkáváme s hospitalismem častěji u starších chronicky nemocných, kteří opakovaně a delší dobu žijí v nemocničním prostředí. Může se projevovat netečností, apatií, depresí, ale i nechutenstvím, nespavostí, podrážděností nebo dokonce poživačností.

Prevence hospitalismu Chceme-li předejít hospitalismu, musíme se snažit, aby nemocniční pro­ středí a režim dne byly dostatečně stimulující. Nemocné je třeba udržovat v tělesné a duševní aktivitě, přiměřené jejich stavu. V dopoledních hodinách přichází na dětské oddělení učitelka základní školy při nemocnici a vyučuje děti školního věku. Výchovnou péči o mladší

197

děti částečně zajišťují učitelky mateřské školy, která bývá rovněž zřízena při nemocnici. Sestra má být v úzkém kontaktu s matkami a dětmi a využívá jejich přítomnosti k pozitivnímu působení na děti, které mají cítit společné úsilí sester i matek o jejich blaho a mít jistotu, že se jim nic zlého nemůže stát. Reakce každého dítěte (pacienta) je individuální stejně jako jeho osobnostní vlastnosti a projevy. Z této individuality je třeba vycházet. Snažíme se, aby děti nelenošily, ale také je zbytečně nepřetěžujeme. Velkým pomocníkem v adaptaci a boji proti projevům hospitalismu jsou volné návštěvy, které poskytují nemocnému oporu, pomáhají mu při nácviku různých rehabilitačních a rekondičních prvků a dávají mu pocit, že ve svém trápení není sám.

Pomoc sestry při adaptaci nemocného Cílem všech členů zdravotnického týmu je pomoci nemocnému účinně se na náročnou situaci v co nekratší době adaptovat. Sestra je s nemocným zpravidla nejdéle a nejčastěji, a proto má nejvíce příležitosti nemocného ovlivnit.

Jak můžeš pomoci nemocnému při adaptaci? Nemocného vždy oslovuj příjmením. Důvěrné oslovování „dědečku", „ba­ bičko" není vhodné. Informuj nemocného srozumitelně o požadavcích léčebného režimu a pře­ svědč se, že ti porozuměl a zapamatovat si je. Neváhej je zvlášť u starších lidí, opakovat. Měj stále na mysli, že pobyt v nemocnici je pro nemocného náročnou a nezvyklou životní situací. Pokud pracuješ v přítomnosti nemocného (např. upravuješ lůžko, podáváš mu léky), nebuď němá, hovoř s ním o jeho problémech. Používej takových výrazů, kterým nemocný rozumí. Z tvého jednání má být poznat upřímnost a skutečný zájem (nezatěžuj však nemocného svými problémy). Uchop nemoc­ ného během hovoru občas za ruku, dotkni se ho. Posílíš tak účinek svého jednání. Nikdy si nevyměňuj v přítomnosti nemocného s kolegyní informace ani o něm, ani o jiných nemocných. Pokud to provoz ošetřovací jednotky dovolí, soustřeď nemocné v těžkém stavu do jednoho pokoje, aby ses jim mohla častěji věnovat a aby nerozrušo­ vali zbytečně ostatní nemocné. Snaž se maximálně umožnit nemocnému kontakt se životem mimo nemoc­ nici a s jeho rodinou. Je-li to možné, poskytni mu možnost zatelefonovat si. Zajisti, aby měl k dispozici denní tisk, časopisy, rozhlas, televizi. Přiměřenou psychickou a fy zickou aktivizací bojuj proti nečinnosti nemoc­ ného. Stále dávej nemocnému najevo, že si ho vážíš a respektuješ ho. 198

16

Pojetí moderního ošetřovatelství

V minulosti byla práce sester zaměřena zejména na provádění různě náročných ošetřovatelských výkonů, jako je úprava lůžka, mytí nemocného, podávání jídla apod., a na zajištění všech ordinací lékaře — podání léků, injekcí atd. V posledních desetiletích ošetřovatelství zcela změnilo svoji koncepci. Stalo se samostatnou disciplínou zaměřenou vedle těchto instru­ mentálních činností především na vyhledávání a uspokojování potřeb nemoc­ ných, které nemoc ovlivňuje, na prevenci onemocnění a jeho komplikací, na rozvoj soběstačnosti nemocného apod. Současné ošetřovatelství se tak stalo samostatnou disciplínou, jejímž posláním je vhodnými metodami systematicky uspokojovat individuální potřeby člověka vzniklé nemocí a pomáhat těm, kteří o sebe nemohou, neumějí nebo nechtějí pečovat. Světová zdravotnická organizace formulovala několik základních cílů současného ošetřovatelství:

— — — —

udržet a upevnit zdraví, navrátit zdraví, rozvíjet soběstačnost člověka, zmírnit utrpení nemocného a umožnit důstojnou smrt.

Aby mohla sestra tyto cíle splnit, musí poskytovat nemocným vedle zajištění lékařských ordinací samostatnou ošetřovatelskou péči, která vychází z potřeb každého jednotlivého nemocného. Práce sester je organizována tak, že každá z nich komplexně pečuje o konkrétní skupinu nemocných a nese za jejich ošetřování plnou odpovědnost. Při tomto způsobu sestra nemocného podrobně zná a umí pro něj naplánovat nejvhodnější ošetřovatelskou péči.

Vyhledej si kapitolu o organizaci práce sester na oddělení a zopakuj si, co ’■ je systém skupinové péče a jakou úlohu mají primární sestry.

Moderní ošetřovatelství vycházející z uvedených cílů má některé charak­ teristické rysy, jako je:

— individualizovaná ošetřovatelská péče, — komplexní (holistický) přístup k nemocnému, 199

— — — —

preventivní charakter poskytované péče, týmová práce sestry, vědeckost ošetřovatelské péče, aktivní ošetřovatelská péče.

Individualizovaná ošetřovatelská péče a komplexní přístup k nemocnému Individualizovaná ošetřovatelská péče je založena na komplexním (holistickém) přístupu sestry k nemocnému, kterého chápeme jako biopsychosociální jednotku. Předpokládá stanovení a systematické uspokojování základ­ ních životních potřeb, které si soběstačný člověk stačí uspokojit sám, nebo jsou mu v normálních podmínkách zajištěny v rámci rodinného života. Tyto ošetřovatelské činnosti se týkají především biologických potřeb jako je příjem potravy, vyprazdňování, osobní hygiena, péče o prostředí, v němž nemocný žije, ale i psychosociálních potřeb jako je potřeba kontaktu s druhými lidmi, potřeba jistoty a bezpečí apod. Individualizovaná ošetřovatelská péče vychází z koncepce tzv. ošetřova­ telského procesu. Je to určitý model práce sestry s nemocným, který lze stručně popsat takto: na základě všestranného poznání nemocného jako konkrétní osoby a zhodnocení jeho současného stavu stanoví sestra nejdů­ ležitější potřeby a stanoví plán ošetřovatelské péče vzhledem k individuální situaci nemocného. Současně určí opatření, kterými může tyto potřeby uspokojit. V závěrečné fázi je nezbytné, aby sestra zhodnotila efekt poskyt­ nuté ošetřovatelské péče a stanovila další, popř. nové postupy. Podrobněji se s touto problematikou seznámíš v kapitole Ošetřovatelský | proces.

Pro poskytování individualizované ošetřovatelské péče potřebuje mít sestra hluboké znalosti v ošetřovatelské péči, ale nezbytná je i průprava pedagogic­ ká, psychologická a sociální. Aby uměla shromažďovat informace rychle a účelně, musí ovládat techniku pozorování nemocných a komunikace s nimi i se členy zdravotnického týmu.

Preventivní charakter ošetřovatelské péče Ošetřovatelství je zaměřeno nejen na ošetřování nemocného člověka, ale i na prevenci vzniku chorob. Preventivní zaměření ošetřovatelství se odráží: 200

— v primární prevenci: výchova ke zdravému způsobu života; — v sekundární prevenci: prevence vzniku onemocnění u osob, které jsou jimi ohroženy a udržení jejich soběstačnosti; — v terciární prevenci: zabránění komplikacím při již probíhajícím onemocnění.

Úloha sestry v primární prevenci Sestra by měla při každém kontaktu se zdravými i nemocnými lidmi zvyšovat jejich zdravotní uvědomění. Zdraví pokládá převážná většina lidí za nejvyšší životní hodnotu. Přesto však člověk jako jednotlivec je velmi často vůči vlastnímu zdraví necitlivý a záměrně si je poškozuje. Kromě slovního působení (vysvětlování, poskytnutí zdravotně výchovného materiálu atd.) má být sestra vždy příkladem, a to jak v pracovním, tak v osobním životě. Sestra, která se sama prohřešuje proti zdravému způsobu života, nemůže mít v půso­ bení na své okolí žádný úspěch.

Uveď několik příkladů, v jakých formách může sestra provádět primární prevenci.

Úloha sestry v sekundární prevenci Hlavní úkoly sekundární prevence se týkají zejména základní ošetřovatel­ ské péče. Sestra se snaží předejít zhoršování soběstačnosti a závislosti nemocného na jeho okolí a pomoci mu znovu získat co nejvyšší možný stupeň soběstačnosti. Nácvik soběstačnosti za pomoci rehabilitačního oddě­ lení předpokládá aktivní účast nemocného a jeho rodiny, jejich aktivní a vzájemnou spolupráci. Chceme-li vrátit nemocného z nemocnice do jeho domácího prostředí co nejdříve, musí být soběstačný alespoň v základních činnostech denního života. Pocit soběstačnosti příznivě ovlivňuje nejen fyzickou stránku nemocného, ale i jeho psychiku. O spolupráci a aktivitu nemocného i jeho rodiny je třeba trpělivě usilovat. Především je třeba získat ochotu pacienta a jeho rodiny podílet se na uzdravování vlastní aktivní účastí. Sekundární prevence v ošetřovatelské péči předpokládá, že sestra nemoc­ ného vede neustále k tomu, aby se sám pokoušel provádět základní sebeobslužné činnosti. Často se musí obrnit velkou trpělivostí a empatií, aby dala nemocnému dostatek času a vytvořila motivující prostředí pro jeho úsilí. Zpravidla je pro ni totiž jednodušší a rychlejší provést výkon sama, než při něm nemocnému pomáhat (při mytí, při jídle, při doprovodu na WC apod.).

201

Úloha sestry v terciální prevenci Omezení pohybu a zejména dlouhodobý pobyt v klidu na lůžku vede postupně k projevům tzv. hypokinetického — imobilizačního syndromu. Projevuje se poruchami krevního oběhu, dýchacího systému, kostry, svalů, kloubů, poruchami gastrointestinálního traktu, močového ústrojí, kůže i podkoží, ale i poruchami psychického stavu pacienta. Uvedeným komplikacím můžeme zabránit, nebo jejich riziko podstatně snížit správnou a včasnou ošetřovatelskou péčí. Mezi základní opatření v předcházení následkům imobilizačního syndromu patří včasné vstávání a zvýšená pohyblivost. Předchází se tím poruchám hybného ústrojí, dýchajícího ústrojí, oběhovým poruchám a vzniku proleže­ nin. Velký význam při léčbě dlouhodobě ležících nemocných má také výživa zaměřená na dostatečný přísun bílkovin, ovoce, zeleniny, vápníku, vitamínu, zejména vitamínů D a péče o pravidelné vyprazdňování. Při poruše pohyblivosti je nutno brát na zřetel závažnost psychických změn. Pocit bezmocnosti a závislosti na okolí vedou často k úzkostně depresivním stavům. Tato psychická zátěž mění funkci řady orgánů a potíže z toho vyplývající (např. nechutenství, nespavost, kolísání krevního tlaku) a prohlubuje stresové reakce. Vhodnou ošetřovatelskou péčí, především vstřícným přístupem k těmto nemocným se účinek stresových reakcí pod­ statně snižuje. Proto musí být sestra dobře vzdělaná i v oblasti psychologie, což jí umožní nemocného pochopit a psychoterapeuticky ovlivnit. POKYNY PRO PREVENCI IMOBILIZAČNÍHO SYNDROMU

Ukládej nemocného, který bude déle upoután na lůžku, na polohovací lůžko vhodných rozměrů a výšku uprav podle potřeby. Lůžko vždy opatři hrazdičkou, popř. dalšími doplňkovými pomůckami. Zajisti nemocnému možnost uspokojení základních potřeb a maximálního pohodlí. Nezapomínej, že pro nechodícího nemocného tvoří lůžko po dlouhou dobu veškerý životní prostor, důkladně mu ho přestýlej alespoň dvakrát denně. Večerní úprava může přispět k prevenci poruch spánku, které jsou v nemoc­ nici velmi časté. Zajisti nemocnému dostatečnou hygienickou péči. U většiny nemocných upoutaných na lůžko jsou zcela zachovány hygienické potřeby, jen možnost jejich uspokojení je omezena možnostmi, které nemocný na lůžku má. Omezuj množství neproduktivního času ležících nemocných. Aktivitu ne­ mocných na lůžku výrazně podpoří zvláštní režim vypracovaný pro nechodící nemocné včetně systematické péče o přiměřené zaměstnávání nemocných v průběhu dne.

202

Předcházej aktivně následkům imobilizačního syndromu. Mezi základní opatření patří: 1. časné vstávání; 2. trvalá systematická rehabilitace zaměřená na prevenci poruch pohybo­ vého, dýchajícího a oběhového ústrojí, např. „chůze na lůžku“, dechová a kondiční cvičení, opatrné a postupné postavování nemocného (blíže v kapi­ tole Rehabilitační ošetřování v učebnici Ošetřovatelství 1/2); 3. Fowlerova poloha; 4. ochrana nemocného před nozokomiální infekcí; 5. správná výživa nemocného zaměřená na dostatečný přísun bílkovin, vápníku, zeleniny a tekutin, popř. vitamínu D; 6. prevence proleženin; 7. prevence poruch vyprazdňování; 8. psychická stimulace a vzbuzení pocitu, že s nemocným cítíš.

Týmová práce sestry V klinické praxi přichází zdravotnický pracovník do styku s mnoha lidmi. Kvalitní péče vyžaduje úzkou spolupráci s ostatními odborníky. Sestra od nich potřebuje řadu informací pro zajištění správné ošetřovatelské péče. Při práci s nemocným získá také mnoho informací užitečných pro další členy týmu. V dobře organizovaném týmu má každý člen přesně vymezenou svoji odpovědnost a zná svoji úlohu. Vzájemná spolupráce jednotlivých členů týmu urychluje terapeutický proces, zkracuje hospitalizaci, vzbuzuje pocit důvěry nemocného v práci zdravotníků. Současně také zvyšuje pracovní spokojenost každého zdravotníka. Zdravotnický tým je tvořen všemi kategoriemi zdravotnických pracovníků, kteří se buď přímo, nebo nepřímo podílejí na zdravotní péči. Týmová práce předpokládá u sester schopnost spolupráce s ostatními členy týmu a doved­ nosti v předávání informací o nemocných mezi členy týmu.

Vědeckost ošetřovatelské péče Typickým znakem vyspělého ošetřovatelství je jeho vědeckost. Ošetřova­ telská péče poskytovaná podle uvedených požadavků potřebuje důkladnou teoretickou vědeckou základnu. Ošetřuje-li sestra nemocného na základě vědeckého poznání, přistupuje k práci mnohem uvědoměleji, zná příčiny jevů a dovede předvídat následky změn stavu nemocného a rozhodnout se pro nejvhodnější způsob péče. K tomu však musí být dobře vybavena teoretic­ kými poznatky jak z ošetřovatelství a lékařských oborů, tak z humanitních věd, především psychologie, pedagogiky a sociologie.

203

Aktivní ošetřovatelská péče Aktivní ošetřovatelská péče rozšiřuje a obohacuje plán léčebné péče. Činí ošetřovatelství samostatnou profesí. Její podíl v pracovní náplni sestry je závislý na vysokém stupni profesionální aktivity, která se projevuje v hlu­ boké a aktivní snaze pomoci nemocnému, na vztahu sestry k povolání i na jejích etických postojích, na její informovanosti o individualitě každého nemocného. Sestra nemůže čekat jen na vnější pobídku k ošetřovatelské péči od lékaře ani od samotného nemocného, protože nemocný často nemůže své potřeby dostatečně projevit (signalizovat). Signalizaci potřeby ošetřovatelské péče ze strany nemocného nejčastěji ovlivňující dále uvedené činitele.

1. Celkový stav nemocného: se stoupající závažností celkového stavu nemocného ubývá jeho soběstačnosti, zvyšuje se riziko komplikací a zvětšuje se samozřejmě potřeba kvalitní ošetřovatelské péče. Čím těžší je však stav nemocného, tím méně od ošetřovatelského personálu žádá. Nemalou roli zde může hrát i psychofarmakologické ovlivnění nemocného.

2. Věk nemocného: následkem somatických i psychických změn se nejen snižuje schopnost člověka vyslovit své potřeby, ale mění se i některé reakce organismu, např. ztráta pocitu žízně u starého člověka. Rovněž malé dítě není vždy schopno říci, co potřebuje. 3. Typ osobnosti nemocného: extrovertní, sanquinistický (otevřený, živý) typ člověka snáze i v cizím nemocničním prostředí sestru o něco požádá, je tedy častěji vnějším motivačním činitelem pro činnost sestry, než typ introvertní (uzavřený).

4. Celková atmosféra pracoviště: vzájemné vztahy mezi ošetřujícím personálem a nemocnými. Čím jsou tyto vztahy chladnější, odcizenější a lhostejnější, tím méně nemocní najdou odvahu o něco personál požádat, byť by to bylo pro ně velmi důležité.

Přehled aktivní ošetřovatelské péče Vlastní aktivní péče prováděná u lůžka nemocného je zaměřena na dvě oblasti — péči o tělesné pohodlí nemocného a o zajištění duševní pohody. Veškeré aktivity se však dají rozdělit na činnosti v přímé péči (tedy pro nemocného a za jeho účasti) a činnosti v nepřímé péči, u nichž není nemocný přítomen. 204

Aktivita v přímé péči

1. Aktivní péče o tělesné pohodlí nemocného: — hygienická péče, — péče o polohu nemocného, — péče o stravování, — péče o vyprazdňování, — individuální péče vzhledem k symptomům a diagnóze, — zvyšování tělesné aktivity a soběstačnosti, — účast v základní rehabilitaci. 2. Aktivní péče o duševní pohodu nemocného: — zájem o osobnostní vlastnosti, — zajištění sociálního kontaktu, — zajištění pocitu bezpečí a důvěry, — informování nemocného, — psychická aktivizace. Aktivita v nepřímé péči

Dobrá informovanost o nemocném. Znalost jeho diagnózy. Průběžné sledování výsledků vyšetření a terapie. Aktivní předávání informací o nemocném mezi jednotlivými členy zdra­ votnického týmu. 5. Aktivní spolupráce s rodinou nemocného.

1. 2. 3. 4.

Aktivní ošetřovatelská péče je uvědomělá činnost sestry, kterou vykonává samostatně na základě vlastního zhodnocení nemocného. Sestra si musí aktivní péči osvojit, být pro ni vyzbrojena řadou specific­ kých vědomostí, které dají aktivním činnostem odborný obsah. Současně potřebuje ovládat řadu specifických dovedností pro práci s nemocným, které jí usnadní navázat rychlý a účinný kontakt.

205

17

Práce s informacemi o nemocném

K tomu, aby sestra mohla nemocného správně ošetřovat a aby mohla prakticky provádět individualizovanou ošetřovatelskou péči, potřebuje mít o nemocném dostatek potřebných informací. Má být dobře seznámena nejen se současným stavem nemocného a s jeho onemocněním, ale má jej dobře poznat také jako člověka s jeho osobitými vlastnostmi, reakcemi a problémy, které ovlivňují jeho pocity, potřeby i průběh onemocnění. Současně sestra potřebuje znát i sociální prostředí, z něhož nemocný přichází, a jeho vztahy k ostatním lidem i okolnímu světu. Čím více informací sestra o nemocném získá, tím lepší a přístup může volit v jednání s ním a zejména při vlastní ošetřovatelské péči. Práce sestry s informacemi o nemocném začíná ihned po jeho přijetí:

— nejprve sestra zjistí jméno a věk nemocného a naléhavost situace, a podle toho pak postupuje. Je-li stav nemocného vážný, plní v první řadě potřebné ordinace; — připraví si vstupní rozhovor, který vyžaduje více času a dohodne se s nemocným, kdy si spolu promluví; — co nejdříve po vstupním rozhovoru vyhodnotí informace a připraví plán ošetřovatelské péče; — důležité informace předá ostatním členům zdravotnického a ošetřova­ telského týmu; — informace neustále doplňuje a upravuje podle nich průběžně plán ošetřovatelské péče. Vstupní rozhovor označovaný někdy jako sesterské zhodnocení pacienta bychom měli provést co nejdříve. Informace sestra zanese do ošetřovatelského záznamu, který je přílohou zdravotnické dokumentace nemocného.

Význam informací Při shromažďování informací o nemocném a jejich hodnocení má sestra příležitost poznat nemocného lépe po stránce zdravotní, psychologické i so­ ciální. 206

Význam dobře provedeného hodnocení nemocného:

— pacient je mnohem více chápán jako celek včetně sociálních a psycho­ logických aspektů, sestry znají pacienta mnohem lépe jako člověka, přestává být „tělem na lůžku“; — hodnocení umožňuje vyhledat specifické problémy a potřeby ošetřova­ telské péče o nemocného a takovou péči mu potom poskytovat, usnadňuje sestře najít, co je u pacienta „normální“, co má nebo nemá rád, co na něj může působit pozitivně, co mu naopak uškodí a unaví jej, co ho může posílit a co unavit; — vede k vytvoření dobrého vztahu spolupráce a důvěry mezi sestrou a jejím pacientem; — dává pacientovi příležitost, aby se mohl ptát na věci, které jsou mu nejasné; — umožňuje včas informovat pacienta o příštím postupu, popř. dát instrukce, jak se má nemocný připravit na vyšetření atd. Pacient je trvale získáván k aktivní účasti na své vlastní péči; — umožňuje sestře získat ke spolupráci v ošetřovatelské péči i rodinu nemocného; — umožňuje každému, kdo o nemocného pečuje, určitý stupeň samostat­ nosti a řízení vlastní práce; — péče je koordinovaná a plynulá, protože informace o nemocném jsou k dispozici všem, kteří je v péči o nemocného mohou uplatnit. Shromážděné podklady jsou důležité pro další sesterské činnosti. Nedosta­ tek informací vede k nevhodné péči.

Věř, že dostatek vhodných informací je pro správnou individualizovanou ošetřovatelskou péči naprosto nezbytný. Například při přijetí se mohu ihned dozvědět, že panu Černému je 65 let a je přijat k operaci prostaty určené na úterý. Ale nemusím už zjistit zdánlivě nedůležité věci, např. že má zlomenou zubní protézu, že nemá rád ovocné šťávy a že od úrazu v r. 1950 nikdy při spánku neleží na zádech. Všechny tyto životní detaily mohou velmi ovlivnit průběh a prožívání období po operaci. Informace o nemocném jsou často sbírány poněkud nahodilým způsobem, obvykle bychom potřebovali být u nemocného déle. Také si nemůžeme zapamatovat úplně všechno. Proto zejména zachytíme to, co je pro pana Černého specifické. Je však důležité, abychom našli problémy, které mohou být pro další ošetřování i pro určité pohodlí a spokojenost nemocného podstatné, jako poloha pana Černého po operaci, jeho problém se zubní protézou atd.

207

Obsah informací Obsahové zaměření informací určuje, které informace potřebuje sestra o nemocném vědět, aby ho mohla správně a dobře ošetřovat, které informace jsou tedy z ošetřovatelského hlediska nejdůležitější. Už při prvotním setkání s nemocným (např. při příjmu) začíná sestra shromažďovat informace z těchto tří oblastí:

1. Identifikační údaje: jméno, věk, důvod přijetí nebo příchodu do ordinace apod. Tyto informace sestře umožňují ihned s nemocným, popř. s osobou, která jej doprovází, navázat dobrý osobní kontakt.

2. Informace o současném zdravotním stavu: při přijetí nemocného na oddělení musí sestra rychle zhodnotit závažnost stavu nemocného, intenzitu jeho obtíží a příznaků. Podle toho pak určí pořadí plnění ordinací lékaře a další postup v ošetřovatelské péči. V průběhu dalšího ošetřování doplňuje potřebné informace, sleduje zdravotní stav nemocného, registruje jeho změny a podle toho upravuje další postup. 3. Celkové anamnestické informace o nemocném: pro dobrou ošetřova­ telskou péči nemůže sestře stačit, aby se orientovala podle současného stavu pacienta. Je třeba vzít v úvahu také řadu celkových informací, které mohou ovlivnit ošetřovatelskou péči a pomoci pochopit pacientovy reakce. Tuto oblast tedy tvoří vlastní anamnestické údaje z oblasti zdravotní, psychologické i sociální. V oblasti zdravotní by měla sestra zjistit např. mimo jiné i léky, které nemocný doma dlouho bral a se vší pravděpodobností si je do nemocnice přinesl s sebou. Lékař při přijetí může naordinovat jiné léky. Měl by o tom samozřejmě nemocného informovat a vysvětlit mu důvody této změny. Pokud však nemocný není informovaný, může sestra zabránit tomu, že se po přijetí dožaduje svých léků (protože má pocit, že bez nich se jeho stav ještě více zhorší), popř. se „dokrmuje“ z vlastních zásob, které má v nočním stolku. O tom všem má být sestra informovaná, aby mohla nemocného poučit. Informace o možnostech uspokojení potřeb vycházejí zpravidla z koncepce Virginie Henderson. V. Henderson je americká sestra, průkopnice ošetřovatelství, která se významně zasloužila o rozvoj ošetřovatelství 20. století. Jako první vymezila základní principy ošetřovatelské péče, z nichž vycházely všechny další koncepce a modely ošetřovatelství, zaměřené více na člověka a jeho problémy, než na nácvik ošetřovatelských výkonů. V. Henderson vymezila složky ošetřovatelské péče, které orientačně vymezují okruhy základních potřeb pacienta, o nichž by sestra měla být informována. Jsou to: výživa, dýchání, vyprazdňování, spánek, normální tělesná teplota, pohyblivost, hygiena, schopnost komunikace, bezpečí a jistota, sociální, duchovní a vzdělávací potřeby. Uvedený přehled může být dobrým návodem, na co zaměřit zejména vstupní hodnocení nemocného.

Vyhledej si zpětně v učebnici kapitolu Základní ošetřovatelská péče a zopakuj si ji.

208

Základní informační okruhy pro sesterské zhodnocení nemocného Fyzikální hodnocení:

hygiena, odpočinek/spánek, dýchání, vyprazdňování, pohyblivost/bezpečí, současné obtíže, alergie, bolest/pohodlí. Sociální hodnocení:

rodina/přátelé, zaměstnání/rekreace, návštěvy, bydlení, zájmy. Psychologické hodnocení:

duševní stav, reakce na nemoc/nemocnici, vyrovnání se stresem, duchovní potřeby.

Při provádění sesterského zhodnocení je pro sestru velmi potřebné vědět zvláště u starších nebo handicapovaných lidí, jak žili doma před přijetím do nemocnice, jaký je styl jejich denního života. Proto se její otázky nemohou zaměřit pouze na zjišťování současného stavu. Tyto zdánlivě nepodstatné informace mohou významně ovlivnit další ošetřovatelskou péči.

Zdroje informací Informace lze získat různými způsoby a z různých zdrojů, zejména:

— — — týmu, —

vlastním pozorováním nemocného; rozhovorem s nemocným; z lékařské dokumentace, ordinací, od dalších členů zdravotnického např. ostatních sester, lékařů, fyzioterapeutů, sociální pracovnice atd.; od příbuzných a přátel pacienta apod.

209

Při shromažďování informací vždy bereme v úvahu:

— pacientovo vlastní vnímání situace, jeho potřeby a jeho problémy; — naše pozorování a záznam pacientova současného tělesného, psychic­ kého a sociálního stavu; — jak současné onemocnění a malá soběstačnost ovlivňují jeho normální způsob života; — lékařskou anamnézu, vyšetření a ordinace. K získávání informací by měla sestra využívat všech dostupných zdrojů. Především je to sám nemocný a jeho dokumentace. Důležitým zdrojem informací jsou také ostatní členové zdravotnického’ týmu, ale i spolupacienti, kteří jsou s nemocným v době, kdy je sestra nepřítomna. Velmi užitečné a potřebné informace mohou poskytnout rodinní příslušníci, popř. nejbližší osoby nemocného. Kontakty s rodinou a přáteli nemocného jsou velmi důležité nejen jako zdroj informací, ale současně jako psychická podpora a zdroj spolupráce při ošetřovatelské péči, rehabilitaci a přípravě nemocného na návrat do domácího prostředí.

Nemocný jako zdroj informací Nemocný je nejdůležitějším a nejpřístupnějším zdrojem informací. Sestra od něj získává informace přímo při jeho soustavném pozorování a při rozhovoru s ním. Nepřímo (zprostředkovaně) se o nemocném informuje z dalších zdrojů (z dokumentace, od lékaře, od příbuzných atd.). Pozorování nemocného Při jakékoli příležitosti a při každé činnosti si sestra všímá změn v celko­ vém stavu nemocného, v jeho chování, náladě, pozoruje objektivní příznaky, hodnotí projevy subjektivních příznaků. ZÁSADY PRO SPRÁVNÉ POZOROVÁNÍ NEMOCNÉHO

1. Pozorování mají být cílevědomé a systematické. Sestra sleduje nemoc­ ného, kdykoliv je mu nablízku. Aby uměla nejen zaregistrovat získané informace a patologické odchylky, ale také zhodnotit jejich závažnost, musí mít dostatek odborných znalostí, jinak vůči nim zůstane slepá. 2. Sestra pozoruje nemocného nenápadně, tak, aby o tom nevěděl, např. jak se chová, jakou má náladu. I při měření dechu je nutno zjišťovat dechovou frekvenci bez vědomí nemocného. Jinak nejsou výsledky objektivní. 3. Je-li to možné, doplní sestra pozorování důsledným změřením, chce-li získat přesnou hodnotu (např. tělesné teploty).

210

4. Do pozorování nevnáší sestra žádné osobní postoje a vztahy k nemoc­ nému (sympatie, antipatie) a snaží se o naprosto objektivní hodnocení. 5. Výsledky pozorování sestra stručně, pohotově, přesně zaznamená do zdravotnické dokumentace nemocného. Podle zvyklostí na oddělení např. do dekursu, ošetřovatelského záznamu, sešitu hlášení. Obsahové zaměření pozorování: — celkový stav nemocného: stav výživy, celkový tělesný a duševní stav, držení těla, způsob chůze; — chování nemocného, stav vědomí: reakce na okolí, zda se sám orientuje v prostoru a čase, zda se chová přiměřeně situaci, jakou má náladu (skleslý, popudlivý, apatický, plačtivý atd.), je-li schopen komunikovat, jak jedná s rodinou, ostatními nemocnými i zdravotníky apod.; — soběstačnost v základních činnostech denního života: zda je schopen pohybu a je soběstačný při mytí, oblékání, jídle, vyprazdňování, při použití hole, berlí atd.; — spánek: zda spí klidně, dostatečně dlouho, jak usíná, trpí-li nespavostí nebo naopak spí nadměrně; — funkce smyslových orgánů: případné poruchy zraku, sluchu, čichu, hmatu, chuti. Jaké kompenzační pomůcky používá; — objektivní příznaky: stav kůže (čistota, zahmyzení). Změny fyziolo­ gických funkcí (teplota, puls, dech, krevní tlak, vyprazdňování);

Blíže se s objektivními příznaky a jejich změnami setkáš v dalších | kapitolách této učebnice a v předmětu vnitřní lékařství. — reakce nemocného na terapii: sestra musí znát žádoucí a zejména nežádoucí či vedlejší účinky každého léku, který nemocný přijímá, aby je mohla sledovat a včas upozornit lékaře na jejich negativní vliv. Znalosti jí dovolují také správně nemocného o očekávaném účinku léku informovat.

Rozhovor s nemocným Kvalita získaných informací závisí ve velké míře na tom, jak je sestra schopná navázat s nemocným kontakt, a na její ochotě s nemocným hovořit (komunikovat). Rozhovor s nemocným je záměrný organizovaný dialog mezi sestrou a pacientem, který je provázen pozorováním. Hlavním cílem rozhovoru je zejména:

— doplnit a upřesnit informace získané z dokumentace a při pozorování, — doplnit a upřesnit anamnestické údaje potřebné pro ošetřovatelskou péči, — získat a objektivizovat údaje o subjektivních potížích a příznacích, — poučit a uklidnit nemocného, 211

— uspokojit jeho potřebu sociálního kontaktu, bezpečí a jistoty, — získat ho k další spolupráci v léčebném a ošetřovatelském procesu. Kvalita získaných informací závisí ve velké míře na komunikativních dovednostech sestry a její ochotě s nemocným komunikovat. V první řadě však zjistíme, jak je nemocný schopen komunikovat. Aby rozhovor probíhal

úspěšně, je třeba, aby každá sestra ovládala správné komunikační techniky, které napomáhají snadno a účinně navázat s nemocným kontakt a získat v relativně krátkém čase potřebné informace. Touto tematikou se budeš zabývat podrobněji v předmětu psychologie, přesto si dobře prostuduj a zapamatuj další pokyny.

ZÁKLADNÍ POKYNY PRO SPRÁVNÉ VEDENÍ ROZHOVORU S NEMOCNÝM

Nejprve zjistíme, jak je nemocný schopen komunikovat, zda slyší, vidí, může mluvit apod. Rozhovor je úspěšnější v dopoledních hodinách, nemocný myslí jasněji než odpoledne, kdy již může být dezorientovaný, unavený apod. Pro vstupní rozhovor je dobré se s nemocným dohodnout, zda si nepřeje, aby byl přítomen někdo blízký. Nejenže si sestra může ověřit informace podané nemocným, ale má současně příležitost sledovat, jak mezi sebou jednají. Tento postup nikdy nevolíme proti vůli nemocného. Pro rozhovor zajistíme potřebnou intimitu, většina nemocných se nerada svěřuje v přítomnosti spolupacientů. Předem se s nemocným dohodneme na délce rozhovoru. Staří lidé rádi „využívají“ situace, kdy má pro ně někdo chvíli času a projevuje zájem je vyslechnout a zdlouhavě vyprávějí o svém předchozím zdravotním stavu. K rozhovoru se posadíme blízko nemocného a čelem k němu — dáváme tím najevo svoji vstřícnost. Při rozhovoru klademe jednoduché a krátké otázky, mluvíme pomalu a přiměřeně nahlas. Někdy je třeba otázku opakovat. Zbytečně však nezvyšu­ jeme hlas. Klíčem k otevřenému rozhovoru je naše trpělivost. Nesmíme dávat najevo svoji převahu a hovořit s nemocným jako s dítětem. Pacient lépe vnímá naše chování, necítí-li, že ho chceme ovládat a rozhodovat za něj. Nemocný má mít dostatek času a příležitosti, aby se mohl vyjádřit. Proto trpělivě naslou­ cháme, snažíme se pochopit, co nám chce nemocný říci či naznačit. Zbytečně nemocného nepřerušujeme, přitakáme spíše pokývnutím hlavy než slovy. Otázky klademe tak, aby se rozhovor týkal informací potřebných pro sestru, zbytečně se nevlekl a nerozbíhal. Výsledek rozhovoru je vždy ovlivněn vzájemným dojmem, jakým sestra a nemocný na sebe již při prvním setkání působí. Fyzický vzhled sestry, 212

úprava jejího zevnějšku již samy o sobě vzbuzují důvěru či nedůvěru. Úspěch také podmiňuje příjemné a pozorné chování sestry, z něhož je patrný zájem o jeho problémy. Nemocného vždy oslovujeme příjmením. Vynechání oslovení, stejně jako použití „paní“, „pane“, působí velmi neosobně. Familiární „dědo“, „babi“,

„teta“ může nemocného urazit, neboť v této roli se ve svém životě nikdy neocitl. V některých zemích se sestra s nemocným předem dohodne, jaké oslovení je pro něj nejpřijatelnější, často se používá i křestního jména. U nás tento způsob není obvyklý a měli bychom se jej vyvarovat i u mladých lidí a mentálně postižených osob, kde je v praxi užíván nejčastěji. Pokud se však předem dohodneme, může i oslovení napomoci ve vzájemné důvěře.

Nemocného oslovujeme často, většinou čeká na příležitost k rozhovoru a svěří se sestře více než lékaři. Abys uměla dobře získávat informace o svém nemocném, potřebuješ dostatek zkušeností. Uč se všímat si a naslouchat. Shromažďování informací nikdy nekončí. Nezapomeň doprovázet rozhovor i neverbálním kontaktem s nemoc­ ným: výrazem pochopení, úsměvem, pohlazením ruky, uchopením paže apod. Příliš dlouhé vyptávání se nesmí stát důležitější, než samotný nemocný. Je nezbytné vždy zvážit, které otázky jsou odůvodněné. Obsahové zaměření rozhovoru

Rozhovor, kterým zjišťujeme informace o nemocném, můžeme označit jako rozhovor diagnostický. Pomáhá nám lépe poznat nemocného a jeho problémy. Rozhovor by měla sestra navázat co nejdříve po přijetí do nemocnice, aby získala co nejvíce informací potřebných pro zahájení indivi­ dualizované péče.

V příloze 2 najdeš příklad ošetřovatelského záznamu, který pomáhá sestře rychle a účinně shromáždit o nemocném potřebné informace. Užívá se jako základ pro vstupní rozhovor. Přečti si jej a vrať se k němu, až budeš ve vyšším ročníku konat praktická cvičení v nemocnici. Terapeutickým rozhovorem chceme na nemocného působit, ovlivnit jej, uklidnit a poučit. Jeho základní prvky se proto mají objevit ve vstupním rozhovoru, častěji ho však používáme v rozhovorech následných. Používá-li sestra velmi kvalifikovaně rozhovoru jako terapeutické metody, hovoříme o psychoterapii. Ta však již patří do rukou specializovaného odborníka.

Jakmile sesbíráš potřebné informace, můžeš přemýšlet, které údaje ti budou užitečné a jak s nimi budeš dále zacházet. Je tu něco, co potřebovat nebudeš, co je zbytečné? Formulovala jsi správným způsobem otázky, tak, aby pacient neodpovídal stroze pouze „ano — ne“? Například na otázku

213

„Bolí vás zuby?“ můžeš dostat pouze odpověď „ano-ne“, ale otázka „Máte nějaké potíže se zuby?“ umožňuje nemocnému siřeji popsat potíže, které má, např. s protézou, bolestmi, zubním kazem atd.

Zdravotnická dokumentace jako zdroj informací Údaje ze zdravotnické dokumentace poskytují sestře především informace o vyšetřovacím a léčebném plánu nemocného. Obsahují pokyny pro diagnostickoterapeutickou činnost sestry. Informují o průběhu onemocnění, o obtížích a příznacích. Sestra si doplňuje údaje ze sociální, rodinné, pracovní i lékařské anamnézy. Základními zdroji informací jsou tyto dokumenty:

— chorobopis, — dekurs, — teplotní tabulka.

Rodina jako zdroj informací Příbuzní, přátelé, popř. spolupracovníci nemocného mohou být velmi užitečným informačním zdrojem. Při rozhovoru s nimi můžeme doplnit a upřesnit údaje, které jsme získali od samotného nemocného. Navázání dobrého kontaktu s rodinou může mít také silný terapeutický vliv, protože za podpory rodiny nemocný zpravidla se zdravotníky mnohem lépe spolupracuje.

Spolupracovníci jako zdroj informací Také spolupracovníci, a to všichni členové zdravotnického týmu, mohou být pro sestru důležitým zdrojem informací. Při své práci přicházejí do styku s nemocným i v jiných situacích než sestra a mohou zjistit řadu závažných informací o jeho stavu, problémech i chování, které doplňují celkovou charakteristiku nemocného a které sestra může při jeho ošetřování využít. Proto sestra úzce spolupracuje nejen s ošetřovatelským týmem, ale i s lékaři, rehabilitačními pracovníky, dietní sestrou, sociální pracovnicí, učitelkami základní školy při nemocnici apod.

Předávání informací Informace, které sestra o nemocném shromáždí, splní svůj účel jen tehdy, dostanou-li se na základě správného rozhodnutí sestry včas k těm pracovní­

214

kům, kteří je mohou využít ve prospěch pacienta. Informace lze předávat písemně (záznam do dokumentace) nebo ústně. Závažné informace hlásí sestra neprodleně lékaři. Mohou být důležité pro upřesnění diagnózy i pro správný terapeutický postup. Stejně tak může naopak sestra získat důležité informace od lékaře, např. při vizitě. Neformální výměna informací probíhá v ošetřovatelském týmu neustále. Sestry si sdělují nejen informace o nemocných, ale i zkušenosti z jejich ošetřování. Mezi nejčastější formy předávání informací patří:

— porada ošetřovatelského týmu, — návštěva nemocných ošetřovatelským týmem, — hlášení o předání služby.

Porada ošetřovatelského týmu Pravidelné porady ošetřovatelského týmu vedené staniční sestrou přispívají významně ke vzájemné výměně informací o nemocných. Bývají zařazeny na začátku nebo před ukončením dopolední směny. Účastní se jich všichni členové ošetřovatelského týmu, kteří jsou přítomni ve směně, popř. pracovníci ze směny, která jí předchází nebo následuje (noční, odpolední), popř. vrchní sestra a ošetřující lékař. Porady mohou být spojeny s předáváním služby. Pod vedením staniční sestry referují ostatní sestry stručně o závažných ošetřovatelských problémech a potřebách jednotlivých nemocných. Společně pak stanoví, jak bude zajištěna péče u těchto nemocných. Sestry také hodnotí účinnost poskytované péče a podle potřeby upravují ošetřovatelské plány. Na poradách se také řeší naléhavé provozní problémy. Porady mají být krátké a operativní.

Návštěvy nemocných ošetřovatelským týmem Na některých pracovištích se osvědčují návštěvy nemocných ošetřovatel­ ským týmem (ošetřovatelské vizity). Provádějí se 2 x až 3 x týdně, zpravidla v době předávání dopolední služby. Obchůzky nemocných se zúčastní staniční a vrchní sestra, kterým ostatní sestry referují o svých nemocných. Současně má vření (staniční) sestra příležitost zkontrolovat kvalitu poskytované ošetřo­ vatelské péče. Získané poznatky umožňují výměnu informací o nemocných a bezprostřední řešení jejich potřeb. Na některých pracovištích se tímto způsobem provádí každé předávání služby, takže sestry organizovaně navště­ vují nemocné i 3 x denně. Hlášení o předání služby bylo probráno v kapitole Organizace práce ( sester. Přečti si ji znovu. 215

Příloha 1. Mezinárodní organizace sester

Různé národní organizace sester, kterých je ve světě v současné době již více než 120, se sdružily do mnoha mezinárodních organizací, které zastupují sestry při různých mezinárodních jednáních a které organizují četné meziná­ rodní sesterské konference. Kromě toho jsou sestry zastoupeny v některých významných mezinárodních institucích, jako je např. zdravotnický výbor Rady Evropy. Členství ve všech mezinárodních organizacích je buď kolektivní (např. v Mezinárodní radě sester může být členem pouze národní sesterská organi­ zace), nebo individuální (např. členství ve specializovaných organizacích sester). Každý člen však musí zaplatit členské poplatky — při kolektivním členství za každého člena národní organizace. Všechny aktivity mezinárodních sdružení sester mají tyto společné cíle: — vychovat vysoce odborně vzdělanou, kultivovanou sestru s vysokým stupněm empatie vůči nemocnému, ochotnou mu aktivně a samostatně pomoci; — rozvíjet ošetřovatelství jako teoreticko-praktický vědní obor opírající se o vlastní vědeckovýzkumnou základnu; — hájit profesní stavovské zájmy sester v mezinárodních institucích a organizacích; — podporovat zvyšování kvality praktické ošetřovatelské péče v člen­ ských zemích.

Mezinárodní rada sester

(International Council of Nurses, ICN)

Jde o nejstarší a nejsilnější mezinárodní profesní organizaci sester, která sdružuje více než 120 národních sesterských organizací z celého světa. Sídlem jejího výkonného výboru je Ženeva. ICN vznikla 1. ledna 1899. Byla založena jako federativní organizace a postupně ovlivnila vznik dalších národních organizací sester nejen v Evropě, ale především v bývalých britských koloniích. I v současné době je ICN věrna cílům, které si stanovila při svém založení, a to: 216

— podporovat vznik národních společností sester v zemích, kde ještě neexistují; — podporovat úsilí sester o vysokou kvalitu jejich kvalifikační i speciali­ zační přípravy; — pomáhat sestrám při snaze o zlepšení kvality ošetřovatelské péče; — rozvíjet teoretické i praktické základy ošetřovatelství a podporovat ošetřovatelský výzkum; — usilovat o zlepšení sociálního postavení sester, být významným zástup­ cem sester na mezinárodní úrovni; — zprostředkovávat a udržovat spolupráci a mezinárodní kontakty sester. V čele Mezinárodní rady sester stojí prezidentka, která je volena na sjezdu organizovaném každé 4 roky. ICN vydává 3 odborné sesterské časopisy. Československé sestry byly poprvé přijaty do ICN v r. 1933, avšak události po r. 1945 členství přerušily. Teprve v r. 1982 bylo po dlouholetém úsilí čs. sester členství obnoveno a trvá dodnes. Pracovní skupina evropských sester pracujících ve výzkumu (Workgroup of European Nurses-researchers, WENR)

Skupina sdružuje zástupce členských organizací ICN z více než 25 zemí Evropy. Začala pracovat v r. 1978. Čs. společnost sester se stala členem této skupiny v r. 1985. WENR organizuje spolupráci sester zabývajících se výzkumem s cílem rozvíjet a zkvalitňovat výzkum v ošetřovatelství jako jednu z podmínek dosažení vysoké úrovně ošetřovatelské péče, Umožňuje výměnu informací o výzkumu v ošetřovatelství mezi evrop­ skými zeměmi a napomáhá, aby ve vzdělávacích programech jednotlivých zemí byly sestry připravovány i pro výzkumnou práci v ošetřovatelství. WENR se každoročně schází ke dvoudennímu pracovnímu jednání v ně­ které evropské zemi, a to na pozvání národní organizace sester. Skupina organizuje každé 2 roky velkou mezinárodní konferenci, které se zúčastní kolem 500 sester z celého světa. Přednesené práce prezentují závěry výzkum­ ných studií zaměřených k tématu konference. V r. 1993 zasedala skupina v Praze. Bylo to v historii českého ošetřovatelství první mezinárodní setkání sester z celé Evropy, které probíhalo na území naší republiky. Stálý výbor sester Rady Evropy

(Permanent Committee of Nurses of the Europen Council, PCN) Výbor vznikl v r. 1971 a je Radou Evropy pokládán za oficiální zástupce sester v tomto orgánu. Prosazuje zájmy sester v Radě Evropy. Členy PCN jsou národní sesterské organizace, které jsou členy ICN a jejichž státy patří do Evropské unie.

217

Výbor vydává zásadní doporučení pro ošetřovatelství, včetně požadavků na kvalifikační přípravu sester v členských zemích s cílem dosahovat vysoké a vzájemně srovnatelné úrovně jejich vzdělání, která umožní volný pohyb pracovních sil. Členské země Evropské unie samozřejmě tato doporučení respektují. Současné vzdělávání našich sester těmto doporučením neodpovídá, avšak připravovaná reforma k jejich realizaci směřuje. Činnost PCN je dále zaměřena na to, aby Rada Evropy obrátila pozornost k větší spolupráci se sestrami v otázkách týkajících se zejména vytvoření podmínek pro terénní ošetřovatelskou praxi. Cíle PCN:

— prosazovat v Radě Evropy otázky vztahující se k ošetřovatelskému povolání a k poskytování zdravotní péče; — prezentovat v Radě Evropy a jejích institucích názory sester a vydávat doporučení v ošetřovatelských otázkách; — působit na zdravotní komisi a výkonný výbor Rady Evropy jménem a v zájmu ošetřovatelského povolání; — shromažďovat údaje o sestrách v členských státech Evropské unie; — být prostředníkem v organizování spolupráce mezi mezinárodními zdravotnickými organizacemi, výzkumnými institucemi a Radou Evropy. Evropská ošetřovatelská skupina (European Nursing Group, ENG)

Sdružuje národní sesterské organizace zemí jižních států Evropy. Má statut pozorovatele v PCN. Prostřednictvím této mezinárodní organizace chce umožnit propojení sesterských organizací k Radě Evropy a Evropské unii i v zemích, které zatím nejsou členy. Severská federace sester

(Northern Nurses Federation, NNF) Sdružuje národní organizace sester severských států — Švédská, Finska, Dánska a Norska. Je velmi aktivní v oblasti vzdělávání, výzkumu, organizuje řadu mezinárodních konferencí a pracovních jednání. Vydává vlastní odborný časopis v angličtině. V ICN reprezentuje společné zájmy sester této oblasti. V poslední době velmi pomáhá zejména sestrám ze střední a východní Evropy při jejich studijních pobytech v zahraničí. Uvedená mezinárodní sdružení sester významně napomáhají prosazovat zájmy sester, vytvářet teoretickopraktické normy pro ošetřovatelskou péči, kterými se sestry členských organizací řídí. Tím pomáhají zvyšovat a sjedno­ covat kvalitu a způsob ošetřovatelské péče. Umožňují vzájemné kontakty,

218

výměnu zkušeností, znalostí a názorů. Významná je i mezinárodní podpora požadavků a potřeb jednotlivých národních sesterských společností, kterou právě v současné době sestry v zemích střední a východní Evropy potřebují. Světová zdravotnická organizace (SZO) (World Health Organization, WHO)

WHO je mezivládní organizace sdružující většinu států světa. Není to profesní sesterská organizace, ale pro ošetřovatelství má velký význam. Vznikla v r. 1948 jako součást Spojených národů podobně jako UNICEF nebo UNESCO. Na počest prvního shromáždění, které se konalo 7. dubna 1948, je toto datum vyhlášeno každoročně jako Světový den zdraví. Cílem WHO je dosažení nejvyšší možné úrovně zdraví lidstva. Uvedený cíl je rozpracován v generálním programu WHO Zdraví pro všechny do r. 2000. Program stanoví prioritní oblasti, jimž je třeba věnovat v zabezpečení a rozvoji zdravotní péče v jednotlivých zemích zvýšenou pozornost. Je specifikován i do ošetřovatelství a samostatné práce sester v nemocniční, ale zejména v terénní péči. Činnost WHO se soustřeďuje:

— na vydávání různých doporučení pro rozvoj jednotlivých úseků zdra­ votní péče a zdravotnických služeb, — na zajišťování poradenských služeb a expertů pro jednotlivé země, — na poskytování a podporu stipendijních pobytů, — na vypracování studií v oblasti organizace a řízení zdravotnictví, — na vydávání materiálů a příruček vhodných pro jednotlivé státy, — na realizaci výzkumných programů zejména prostřednictvím svých spolupracujících center, — na vzdělávání zdravotnických pracovníků (pro sestry jsou zřízeny 2 mezinárodní ošetřovatelské školy v Manchestru a v Lyonu).

Nejvyšším orgánem WHO je světové shromáždění ministrů zdravotnic­ tví, které se každoročně koná v sídle WHO v Zenevě. V čele stojí výkonný výbor, tvořený 24 zástupci zvolenými světovým shromážděním na 3 roky. V Zenevě trvale pracuje úřad a sekretariát WHO, v jehož čele stojí generální ředitel jmenovaný na 5 let. Úřad tvoří mnoho mezinárodních specializovaných odborníků a úředníků, kteří organizují realizaci generálního programu WHO Zdraví pro všechny do r. 2000 prostřednictvím regionálních ústředen a spolu­ pracujících center v jednotlivých zemích. Členské státy platí ústředně každo­ ročně příspěvky, které jsou využívány pro činnost WHO. WHO je rozdělena do 6 teritorií (Evropa, Amerika, Afrika, Jihovýchodní Asie, Východní Středomoří, Západní Tichomoří), v nichž má své regionální ústředny. Regionální ústředna pro Evropu má své sídlo v Kodani v Dánsku. V každé regionální ústředně je zřízeno oddělení pro ošetřovatelství a po­

219

rodní asistentky, jehož činnost je zaměřena na rozvoj ošetřovatelství, pod­ poru a zvyšování kvality vzdělávání Sester a porodních asistentek, výzkum v ošetřovatelství a kvalitu ošetřovatelské péče. Oddělení usilují ve svém regionu o plnění generálního programu WHO v oblasti ošetřovatelství. Úzce spolupracují s mezinárodními sesterskými organizacemi a zejména s hlavními sestrami ministerstev zdravotnictví. Oddělení v některých zemích zřizuje spolupracující centra WHO, která organizují a uskutečňují jednotlivé ošetřo­ vatelské programy (studie potřeb nemocných, terénní ošetřovatelská péče, vzdělávání sester atd).

220

Příloha 2. Ošetřovatelský záznam

Jméno a příjmení............................................................................................... Rodné číslo................................................ Věk ............................................................ Povolání ...................... Vyznání...................................................... Národnost .................... Adresa ........................................................ Telefon ........................ Osoba, kterou lze kontaktovat........................................................................... Oslovení .............................................................................................................

Datum přijetí....................................................................................................... Hlavní důvod přijetí........................................................................................... Datum a kam propuštěn.....................................................................................

I LÉKAŘSKÁ DIAGNÓZA

1 ........................................................................................................................... 2........................................................................................................................... 3........................................................................................................................... 4...........................................................................................................................

Jak je nemocný informován o své diagnóze?................................................... Osobní anamnéza............................................................................................... Rodinná anamnéza............................................................................................. Vyšetření.............................................................................................................

Terapie ...............................................................................................................

221

Vyšší odborná škola misijní a teologická

V Zídkách 402,280 02 Kolín II

Důležité informace o stavu nemocného..........................................................

Alergie: jídlo léky jiné Nemocný má u sebe

ne ne ne tyto

ano pokud ano, které ano pokud ano, které ano pokud ano, na co léky..........................................................................

Je poučen, že je nemá brát ano ne jak je má brát ano ne Psychický stav (vědomí, orientace, neklid, nálada)........................................

Sociální situace (bydlení, příbuzní, kontakt se sousedy, sociální pracovníci atd.).....................................................................................................................

Jak pacient vnímá svou nemoc a hospitalizaci, co očekává:

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

222

Proč jste přišel do nemocnice (k lékaři)? Co si myslíte, že způsobilo vaši nemoc? Změnila tato nemoc nějak váš způsob života? Pokud ano, jak? Co očekáváte, že se s vámi v nemocnici stane? Jaké to pro vás je být v nemocnici? Jak dlouho tu podle vás budete? S kým doma žijete? Je na vás někdo závislý? Kdo je pro vás nejdůležitější (nejbližší) člověk? Jaký dopad má vaše přijetí do nemocnice na vaši rodinu? Může vás někdo z rodiny (nebo blízký) navštěvovat? Co děláte rád ve volném čase? Jak očekáváte, že se vám bude po propuštění doma dařit?

II ZÁKLADNÍ POTŘEBY 1. Pohodlí, odpočinek, spánek a) Bolest/nepohodlí

Pociťujete bolest nebo něco nepříjemného? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Měl jste bolest nebo jiné nepříjemné potíže už před přijetím? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... jak dlouho?......................................................................................... Na čem je vaše bolest závislá?..................................................................... Co jste dělal pro úlevu bolestí (obtíží)?....................................................... Došlo po naší léčbě k úlevě? úplně částečně ne Pokud budete mít u nás bolesti/potíže, co bychom mohli udělat pro jejich zmírnění? ....................................................................................................... Hodnocení sestry:

b)

Odpočinek/spánek

Máte nějaké potíže se spánkem nebo odpočinkem od té doby, co jste přišel do nemocnice?............................................................................................... ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Měl jste potíže i doma? ano ne Usínáte obvykle těžko? ano ne Budíte se příliš brzy? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Co podle vás způsobuje vaše potíže?........................................................... Máte nějaký návyk, který vám pomáhá lépe spát?.................................... Berete doma léky na spaní? ano ne pokud ano, které................................................................................. Zdřímnete si i během dne? ano ne pokud ano, jak často a jak dlouho?.................................................. 223

Hodnocení sestry:

2. Osobní péče

Můžete si všechno udělat sám? Potřebujete pomoc při mytí? Potřebujete pomoc při čištění zubů? Máte obvykle kůži Pokud máte problémy, jak si ošetřujete Potřebujete pomoc při koupání? Kdy se obvykle koupete? ráno

ano ne ano ne ano ne suchou mastnou normální doma pleť? ano ne odpoledne večer je to jedno

Hodnocení sestry:

3.

Bezpečí Lokomotorické funkce

a)

Máte potíže s chůzí? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Měl jste potíže s chůzí už před přijetím? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Řekl vám zde v nemocnici někdo, abyste nechodil? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Očekáváte nějaké problémy s chůzí po propuštění? ano ne nevím pokud ano, jak očekáváte, že je zvládnete?.................................... b)

Zrak

Máte nějaké potíže se zrakem? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Nosíte brýle? ano ne pokud ano, máte s nimi nějaké problémy?...................................... 224

c)

Sluch Slyšíte dobře? ano ne pokud ne, užíváte naslouchadlo? ano ne Jak jinak si pomáháte, abyste rozuměl?...........................................

Hodnocení sestry:

4.

Strava/dutina ústní

a) Jak vypadá váš chrup? dobrý vadný Máte zubní protézu? horní dolní žádnou Dělá vám stav vašeho chrupu při jídle potíže? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Máte rozbolavělá ústa? ano ne pokud ano, ruší vás to při jídle?....................................................... b) Myslíte, že máte tělesnou hmotnost přiměřenou? vyšší (o kolik?).......................... nižší (o kolik?)...................... c) Změnila se vaše hmotnost v poslední době? ano ne pokud ano, o kolik kg jste zhubnul.................. přibral.................... d) Změnila nemoc vaši chuť k jídlu? ano ne Co obvykle jíte? Je něco, co nejíte? ano ne pokud ano, co a proč?....................................................................... Máte zvláštní dietu? ano ne pokud ano, jakou?............................................................................. Měl jste nějaké problémy s jídlem, než jste přišel do nemocnice? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Co by mohlo váš problém vyřešit? Čekáte, že po návratu z nemocnice budete mít speciální dietu? ano ne pokud ano, očekáváte, že ji budete schopen dodržovat?................ Hodnocení sestry:

225

5. Tekutiny

Změnil jste příjem tekutin od té doby, co jste onemocněl? snížil nezměnil zvýšil ovocné šťávy Co rád pijete? vodu mléko kávu nealkoholické nápoje čaj Co nepijete rád?.......................................................................................... Kolik tekutin denně vypijete?...................................................................... Máte k dispozici dostatek tekutin? ano ne Hodnocení sestry:

6. Vyprazdňování a) Střeva

Máte obvykle normální stolici? Jak často chodíte obvykle na stolici? Kdy se obvykle vyprazdňujete? Berete si projímadlo?

zácpu

průjem

pravidelně často příležitostně nikdy ne Pomáhá vám něco, abyste se vyprázdnil? ano pokud ano, co to je?...................... ne Máte nyní problémy se stolicí? ano pokud ano, jak by se daly řešit?.....

b) Močení

Měl jste potíže s močením před příchodem do nemocnice? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Jak jste je zvládal?............................................................................ Co by vám pomohlo řešit potíže s močením v nemocnici?...................... Očekáváte potíže s močením po návratu z nemocnice? ano ne pokud ano, myslíte, že to zvládnete?.............................................. Hodnocení sestry:

226

7.

Dýchání

Měl jste před onemocněním nějaké problémy s dýcháním? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Měl jste potíže před příchodem do nemocnice? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Jak jste je zvládal?............................................................................. Máte nyní potíže s dýcháním? ano ne pokud ano, co by vám pomohlo?..................................................... Očekáváte, že budete mít potíže po návratu domů? ano ne nevím pokud ano, zvládnete to?................................................................... Kouříte? ano ne pokud ano, kolik?............................................................................... Hodnocení sestry:

8.

Kůže

Pozorujete změny na kůži? Svědí vás kůže?

ano ano

ne ne

Hodnocení sestry:

9.

Aktivita/cvičení/záliby

Chodíte do zaměstnání? ano ne pokud ano, co děláte?....................................................................... Máte potíže pohybovat se v domácnosti? ano ne Máte doporučeno nějaké cvičení? ano ne pokud ano, upřesněte......................................................................... Víte, jaký je váš pohybový režim vnemocnici? ano ne Máte nějaké záliby, které by vám vyplnily volný čas v nemocnici?........ Můžeme něco udělat v jejich uskutečnění?.................................................

227

Hodnocení sestry:

Sexualita (otázky závisí na tom, zda pacient považuje za potřebné o tom

10.

mluvit) Způsobila vaše nemoc nějaké změny ve vašem pohlavním životě? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Očekáváte, že se váš pohlavní život změní po odchodu z nemocnice? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Hodnocení sestry:

III RŮZNÉ

Jakou školu jste ukončil?............................................................................ Očekáváte, že se po odchodu z nemocnice změní vaše role manžela (manželky), otce (matky), nebo jiné sociální vztahy? ano ne pokud ano, upřesněte........................................................................ Jak velká je vaše rodina?............................................................................ Kdo se o vás může postarat?...................................................................... V jakém bytě žijete?.................................................................................... Máte dostatek informací o vašem léčebném režimu? ano ne Máte dostatek informací o nemocničním režimu? ano ne Máte nějaké zvláštní problémy týkající se vašeho pobytu v nemocnici? Chcete mi ještě něco říci, co by nám pomohlo v ošetřovatelské péči? Hodnocení sestry:

228

IV JAK SESTRA NEMOCNÉHO SOUHRNNĚ VIDÍ

Pacient: snadno odpovídá odpovídá váhavě neptá se mlčenlivý hovorný spolupracuje úzkostlivý vyděšený nejistý nedůvěřivý rozzlobený

smutný rychle chápe pomalu chápe nechápavý aktivní přizpůsobivý nepřizpůsobivý psychicky stabilní psychicky labilní dobře se ovládá špatně se ovládá

Shrnutí závěrů důležitých pro ošetřovatelskou péči.........................................

229

Rejstřík

adaptace 194, 195 - aktivní 194, 195 aktivizace 104 analgetika 179 anamnéza ošetřovatelská 108 balení kojence 150, 151 bolest 176-179 - nesnesitelná 177 - silná 177 - slabá 177 - střední 177

cyklus spánkový 181 - termický sterilizační 93 čaj 172 - heřmánkový 169 - léčebný 169 - plicní 169 - projímavý 169 - urologický 169 - žlučníkový 169 čas neproduktivní 183 časopis Diplomovaná sestra 17 - Sestra 20 - Zdravotnická pracovnice 19 čekárna 187 česání 139, 140, 151 činnost diagnosticko-terapeutická 39, 101 čtverce mulové 50

dekontaminace, postup 85 dekubitus 156-161 deník inventární 35 dezinfekce 87-93 - chemická 88, 89

230

dezinfekce chemická omytím 89 — ponořením 89 ---- postřikem 89 - , vyšší stupeň 85 diagnóza ošetřovatelská 108 dieta 162 - , dietní systém 163 - hromadně připravovaná 164 dietoterapie 164 dlahy drátěné 124 - z pruhů sádrového obinadla 54 - žebříčkové - Kramerovy 54 doba expoziční 86 dokumentace zdravotnická 214 doplňky kojenecké stravy 172 doprava materiálu 40 drén mulový 50 Dunant Henry 16 dýhy 54 Evico 171

fakulta filozofická UK 19 Femilaktát 171 Feminar 171 filtr sanitární 189 frustrace 100 harmonogram práce 41 historie ošetřovatelství 13 hlášení písemné 43 hmotnost tělesná 169 hodiny polohovací 157 hospitalismus 197, 198 hrazdička 124 hypnotika 185 chorobopis 188

index odbornosti 29 informace o nemocném 206-216 ------- anamnestické 208 Institut pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků 19 inventář 35 inverze spánková 186 jednotka ošetřovací 31,34 jídlo, podávání nemocným 165-167

kaliko 51 kaše instantní 172 - ovocná 172 klasifikace potřeb podle Maslowova 98 klid odpolední 183 - noční 183-185 klozet pokojový 144 kodex etický sester 24 - práv pacientů 190, 191 košíček toaletní 138 koupel kojence 150, 151 krmení batolat 175 - kojenců 173-175 ---- kapátkem 175 ---- lžičkou 174 ---- sondou 175 ---- z láhve 173 - nemocných 167, 168 láhev močová 143 Lakton 171 látky ztužující obvazy 52, 53 ------- , sádra 52 ------- , škrob 53 ------- , zinkoklih 53 ------- , pryskyřice kaučuková 53 léky tišící bolest 179 leukoplast 53 leukopor 54 longety 50 lůžko 110 - dětské 128 -stlaní 112-116 - Strykerovo 157 - , umístění 110 - , úprava 112 - , vybavení 111 Macharová Sylva 17 maladaptace 195

masáž 157-159 materiál obvazový 49 - spotřební 36 měření tělesné teploty kojenců a batolat 153 mísa podložní 142, 143 místa výskytu proleženin 154 mul hydrofilový 49 mytí nemocného na lůžku 137, 138, 140, 141 - rukou hygienické 86 ---- chirurgické 86 ---- mechanické 86 - vlasů 146-149 nákazy nemocniční nespecifické 83 ---- specifické 83 nálev 169 návštěvy nemocných ošetřovatelským týmem 215 negativismus 197 nechutenství 165 nespavost 182, 183 Nightingalová Florence 14, 15 obinadlo hydrofilové 50 oblékání kojence 150, 151 obřad předspánkový 184 obvaz krycí 54 - nápravný - regresivní 54 - natahující - extenční 54 - podpůrný 54 - postřikový 54 - tlakový - kompresivní 54 - zpevňující - fixační 54 obvazy náplasťové 61-63 ---- dolní čelisti 61 ---- žeber 62, 63 - obinadlové 64-76 ---- dolní končetiny 69-71 ---------- , bérce 70 ---------- , kolena 71 ---------- , kyčle 71 ---------- , nártu 70 ---------- , obou kyčli 71 ---------- , palce nohy 70 ---------- , paty 70 - - hlavy 71-74 ------- , Hippokratova čepice 72 ------- , levostranná ohlávka 74 ------- , obou očí 72

231

obvazy obinadlové hlavy, oboustranná ohlávka 74 ------- , oka 71 ------- , ucha 72 ------- , zátylí 72 ---- horní končetiny 67-69 ---------- , celé ruky 67 ---------- , hřbetu ruky 67 ---------- , lokte 69 ---------- , palce 67 ---------- , prstů 68 ---------- , předloktí 69 ---------- , ramena 69 — hrudníku 75, 76 ------- , Desaultův obvaz 75, 76 ------- , prsu 75 ------- , zad a prsou 75 ---- , typ hoblinový 65 ---- , - klasový 66 ---- , - kruhový 65 ---- , - osmičkový 65 ---- , - rozbíhavý 66 ---- , - sbíhavý 66 ---- , - spirálový 65 - prakové 63, 64 ---- brady 63, 64 ---- nosu 63, 64 - šátkové 55-61 ---- dolní končetiny 59-61 ---------- , celé nohy a nártu 59 ---------- , hlezenného kloubu 60 ---------- , kolena 60 ---------- , kyčle 61 ---------- , paty 59 ---- hlavy 56, 57 ------- celé 56 ------- ,oka 57 ------- , ucha 57 ---- horní končetiny 57, 58 ---------- , celé ruky 57 ---------- , hřbetu a dlaně 57 ---------- , ramena 58 ---------- , závěs 58 - z pružné tkaniny 76-82 ---------- dolní končetiny 79, 80 ---------------- , kyčle a stehna 79 ---------------- , nohy 79 ---------- hlavy 81 ------------- , krku 81 ------------- , temenní části 81

232

obvazy z pružné tkaniny horní končetiny 77-79 ---------------- , hřbetu a dlaně 77 ---------------- , prstu ruky 77 ---------------- , ramena 79 ---------- hrudníku 81 oděv pracovní 26 odpočinek 180 - odpolední 183, 184 odvar 169 - rýžový 171 odvšivování 149 organizace Česká asociace sester 29 - Česká společnost sester 29 - Československá společnost sester 19 - Mezinárodní organizace Červeného kříže 16 - Mezinárodní rada sester 24, 29 - profesní 29 - Slovenská společnost sester 19 - Unie středních zdravotnických pracovníků 29 orientace hodnotová 98 ošetření znečištěného nemocného 144-146 ošetřovatelka 28 ošetřovatelství moderní 199-205 ozařování horským sluncem 157

panel nastavitelný 124 pásy k přenášení nemocného 121 péče ošetřovatelská aktivní 108, 109, 204, 205 ---- individualizovaná 108, 200 ---- bariérová 85 ---- nepřímá 100, 204, 205 ---- pasivní 109 ---- přímá 100, 204, 205 ---- základní 38, 100, 101 - o dutinu ústní 134-136 ---- gumové předměty 91 ---- hygienu batolete 152, 153 ---- nehty 151 ---- plastové předměty 92 ---- ruce 86, 87 ---- skleněné a smaltované předměty 91-92 - preventivní 200-203 perlan 52 Pirogov Nikolaj Ivanovič 16 plán ošetřovatelské péče 200

pokoj pro nemocné 32 polévka zeleninová 172 poloha na lůžku aktivní 128 - Fowlerova 129 - léčebně preventivní 128 - na boku 131 - pasivní 129 - ortopnoická 130 - stabilizovaná 131 - úlevová 179 - vyšetřovací 128 pomoc sestry při adaptaci 198 pomůcky k jednomu použití 92 ---- prevenci proleženin 159, 160 popruhy dětské ochranné 126 porada ošetřovatelského týmu 215 postranice 126 potřeby biologické 98, 200 - psychické 98 - sociální 98 - , uspokojování 99 - vyšší 98 - základní životní 98 potvrzení o pracovní neschopnosti 188 ---- přijetí nemocného 188 povinnost mlčenlivosti 22 pozorování nemocného 210, 211 práce administrativní 39 - přípravné a dokončovací 39 - s informacemi 206 - týmová 203 pracovna sester 32 prevence hospitalismu 197, 198 - imobilizačního syndromu 202, 203 - nemocničních nákaz 85 - primární 201 - sekundární 201 proces ošetřovatelský 107, 108, 200 proleženiny 156-161 - gangrenózní 156 - hluboké 156 - povrchní 156 -prevence 156-160 - , příčiny vzniku 156 propuštění nemocného 192, 193 prostředky dezinfekční 88 ---- práškové 88 ---- tekuté 88 provoz směnný 22 Pruban 51

pryskyřice kaučuková 53 přebalování kojence 152 předkrm zeleninový 172 přeložení nemocného 192 příjem nemocného 187-192 - - dítěte 191, 192 ---- na ambulanci 187, 188 ------- oddělení 189, 190 příprava čajů 169 - kvalifikační 27 - mléčných přípravků 171 - specializační 27 přípravky mléčné sušené 171

reakce na hospitalizaci 194, 195 — terapii 211 revers 193 rezignace 195 režim protiepidemický 85 rouno syntentické 160 rouška břišní 51 rozhovor s nemocným 211-214 - diagnostický 213 - terapeutický 213, 214 sáčky s pískem 124 sádra 52 sanitáři 28 sanitářky 28 sestra diplomovaná dětská 28 ---- psychiatrická 28 ---- všeobecná 28 - hlavní 40 - primární 46 - směnová 41 - staniční 40, 41 - vrchní 40 služba, centralizace pomocných služeb 39 - ošetřovatelská a zdravotní v rodinách 18 -, předávání 43 spánek dětí 185, 186 - paradoxní 181 - starších lidí 186 - synchronizovaný 180 spolek diplomovaných sester 17 sterilizace 85, 93 - centrální 85 sterilizace etylenoxidem 95

233

- horkým vzduchem 94 - parou pod tlakem 94 - varem 94 - zářením 95 sterilizátor 93 stojánek na knihy 127 stolek jídelní 126 strava, objednávání 164 -příprava 164, 165 stříhání nehtů 140 studium kvalifikační 28 - specializační 28 - vysokoškolské 28 ---- -bakalářské 28 ---- -magisterské 28 Sunar 171 syndrom adaptační 194, 195 - hypokinetický - imobilizační 202

škola ošetřovatelská 15 —, první v Praze 16 ---- , státní dvouletá 17 škrob 53 tampón 50 tkanina 49 - pružná na elastická obinadla 51 trikot 51 Tylexol 51 tým ošetřovatelský 38 ---- , týmová práce sestry 203

234

údaje identifikační 208 uzdička 125

válce molitanové 124 - ze stočených polštářů 124 vata buničitá 52 - obvazová 51 vážení nemocných 169 - kojenců a batolat 152, 153 vlákniny 51 vnímání bolesti 178 vstávání časné 202 Vyšší ošetřovatelská škola 18 Vyšší sociální škola 18 vývar vločkový 172 výživa kojence 170-175 ---- přirozená 170 ---- umělá 170-173 zařízení signalizační 127 zdroje informací 209-211 zinkoklih 53 zhodnocení pacienta sesterské 206, 209 změny poloh nemocného na lůžku 116-122 ------- , otáčení na bok 118, 119 ------- , posazování 122 ------- , posouvání 118 ------- , přenášení 120-122

žebříček 124 životospráva sestry 25-27

PhDr. MARIE ROZSYPALOVÁ doc. PhDr. MARTA STAŇKOVÁ, CSc., a kolektiv

OŠETŘOVATELSTVÍ 1/1 pro střední zdravotnické školy Vydalo nakladatelství Informatorium, spol. s r.o., Na Topolce 10, 140 00 Praha 4, v roce 1996 jako svou 116. publikaci Odpovědná redaktorka Ing. Iva Brzáková Obálka Luboš Walter Grafická úprava a technická redakce Ivona Malinová Sazba Tercie Praha Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Vydání druhé, přepracované

MOU ARE LOOKING*AT THE END OF “BLIND ENTRY”

ENDOPATFX

OPTIVIEW

Optical Surgical Obturator

ETHICON ENDO-SURGERY a

company

Johnson & Johnson, spot, s r. o. IBC, Pobřežní 3, 186 00 Praha 8 tel ./fax: 02-232 68 76, fax: 02-232 68 33

HARTMANN pomáhá léčit

HARTMAN

fí HARTMANN-1

HARTMANN je přítomen všude, kde je třeba pomoci člověku. V nemoc­ nicích, v domovech pro staré lidi, v ordinacích praktických lékařů, na místech první pomoci.

Za poslední desetiletí došlo k výraznému rozšíření sortimentu hygieny o celou řadu dalších výrobků. Dnešní vyráběný sortiment uspokojí většinu požadavků na něj kladených, počínaje potřebami pro nemocnice a konče řadou výrobků pro kojence. To vše na zák­ ladě cílevědomého zaměření výroby na nové požadavky pomocí postupné racionální přestavby používané technologie.

Soudobá rozsáhlá šíře sortimentu výrobků se stala nosným pilířem charakteristiky firmy HARTMANN. Modrý ovál na obalech je světová značka, zaručující vysokou kvalitu všech vyráběných výrobků firmy HARTMANN, jak v oblasti medicíny, tak na širokém poli působnosti v oblasti hygieny.

? 124-

HARTMANN-RICO A.S. CZ-64471 Veverská Bítýška