Keltové - duchovní děti Evropy 8073365243, 9788073365240

Citation preview

Momo Edel a Bertram Wallrath

Ke lto vé duchovní Evropy děti

FONTÁ NA

O této knize Autoři se nejprve přibližují záhadě kelrstvl úplně střízlivě a věcně, rak jak ro odpovídá naší mentalitě. Potřebujeme různá myšlenková vyjádření, abychom kelcství„definovali'; např: jak tento pojem chápali Římani, jak Keleové; jako označení lingvistické skupiny; jako umělecký styl; jako duchovní postoj, jako pojem pro tzv.,,kelrské dědictví~ Jak je vidět, stojíme před komplexní úlohou. Na začátku všech interpretací ale stojí otázka: co vlasmě o Keltech víme~ Zprávy se shodují, že nadevšecko milovali přírodu. Uctívali ji ve všech jejích podobách jako božskou a ve svém duchovním životě byli na dnešní chápání velmi vynalézaví a individuální.Jejich každodenní chování by mohlo být jakékoliv jiné, jen ne nudné: byli považováni za stejně veselé i prchlivé i utvářené naivní zvědavostí. Jejich sexuální projev ještě nebyl žádné tabu jako v pozdějších stupních civilizace... Když na sebe necháme působit tento obraz, zjistíme: Keltové jsou nám mnohem bližší, než jsme si troufli pomyslet. Ano, jejich pojetí přírody a světa, celý postoj k životu jsou překvapivě aktuální. Asi je to více než náhoda, že odhalení kekství jako zárodku duchovního dědictví Evropy souvisí se znovuobjevením celostní• ho pohledu na svět. Autorům se téměř bez námahy podařilo spojit stopy minulosti s duchovním znovuzrozením Evropy.

Veškerá práva jsou vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být v žádné podobě reprodukována, uložena v nahrávacím systému nebo vysílána bez předchozího písemného svolení nakJadatele.

Momo Edel a Benram Wallrach

KELTOVÉ

duchovní děti Evropy

Krajakó

vědecká

knihovno

v Liberci

tf

Koupi

Poznejte přednosti nákupu přes Internet: www.fontana.ws www.fontana-esotera.cz

Vydala FONTÁNA, Horní n. 5, Olomouc Obálka: Juráš & Janda Přeložila Marie Bervicová Odpovědný redaktor: Alois Kokrhel Sazba: Elia Vytiskla tiskárna EPAVA, Chválkovická 5, Olomouc Náklad: I 300 ks Vydání první Distribuce: Čechy - tel.: 233 901 159 Morava - tel.: 585 221 400 © Neue Erde Verlag GmBH, Saarbriicken 2005 Original title: Die Kelten @ FONTÁNA 2009

ISBN 978-80-7336-524-0

Obsah Momo Edel!Bertram Wallrath Úvod: Evropa dospívá a objevuje své „vnitřní dítě" . . . . . . . 9

Bertram Wallrath Evropa přivádí domů své vnitřní dítě . . . . . . . . . . . . . . 10

MomoEdel Keltský panteon - raná multikulturní společnost Galerie keltských bohů Galští bohové . Iršrí bohové . . Walešd bohové

. 19 . 27 . 29 . 32 . 45

Bertram Wallrath Druidové: strážci vědění a moudrosti Druidi - neuzavřená společnost . . Byly druidky? . . . . . . . . . . . Tajemní dobyvatelé: Thuata de Danannové Fazety velké kultury . . . . . . . . . . . .

. 57 . 63 . 64 . 66 . 68

Bertram Wallrath Bardi: moc písní a slov . Bájný Taliesin . . . . Moc výsměchu . . . Tradice bardů do současnosti Teozofie a ekologie: bardscví ve 20. scoleá . ,,Potřeba zdola" Bardi naší doby . . . . . . . . .

s

. 72

. 75 . 78 . 80 . 83 . 88 . 90

MomoEdel Mužatky a královny: ,,silné" keltské ženy. . . . . . . Od Boudiccy po princeznu z Vix: kdtské královny v historii. . . . . . . . . . . . . . . . Keltské válečnice v mýtu a skutečnosti. . . . . . . Jak si vybrat toho pravého . . . . . . . . . . . . . Od Etain ke Cuchulainovi - různé podoby keltského matriarchátu . . . . . . . . . . . . . . Náboženská moc v rukou žen: druidky . . . . . . . . Momo&iel Keltský svět víry . . . . . . . . . . . . . . Jiný svět: jak si ho Keltové představovali . Keltská víra v mýtech . Christianizace Kelců . . . . . . . Sv. Patrik, patron Irska. . . . . . Zvláštní cesta keltských křeséanů. Svatá Brigita z Kildare. . . . . . Významné keltské svátky, převzetí keltských svátků

. 94 . 99 101 11 O 115 124

129 130 133 135 137 141 143 křeséany 144

Bertram Wallrath Čtyři tisíce let keltské kultury . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Bertram Wallrath Staletí Keltů - fenomén nepodléhající době . Dodatek . . .. . . . . . . . . . Spisy - mytologické prameny . Spisovatelé a kronikáři . Glosář.

Rejstřík

....... .

168

172 172 173 175 181

6

Keltské mýty, pověsti a legendy

pk rypmvénéMomoEdekm Pwyll a Arawn . . . . . . Rigani a Esus-Cernunnos Brigitin plášť. . . . Bitva u MagTuired Morrigan a Oagda . Macha a Crunnchu Morrigan a Cuchulain . Rhiannon a Pwyll . . . Gwydon a GiJvaethwy. Aranrhod a její synové. Jak Gwydon hledal Llewa . Jak spolu Ailill a Medb rozmlouvali na Jak Cuchulain bojoval proti Aífe. Bricriova slavnost . . Rusovlasá Macha . . . . . . . Grainne a Diarmaid . . . . . . Blodeuwedd - Květinová dívka Ucházení se o Etain Uisnechovi synové . . . . . Oisin a Niamh . . . . . . . Příběh Tuana mac Cairilla . Rozmluva se starcem . . . . Lirovy děti . . . . . . . . . Legenda o rituálním roce Keltů

7

. 23 . 30 . 34 . 36 . 37

. 40 . 42 . 46

. 51 . 52 . 55 polštáři

. 97 103 107

109 111 114 115 120 132 133

140 142

149

Dmid stojící 1m skále urovnává spor (rytina z 19. stolet{, anonym)

8

úvod Evropa dospívá a objevuje své „vnitřní dítě" Znovuobjevení přírodní medicíny, ezoteriky, astrologie a šetrné vě­ dy souvisí se vzpomínáním na dědictví keltské kulturní epochy. Tím, jak poznáváme důležitost celkového ekologického způsobu života, jak zrovnoprávnění pohlaví dělá nejen pokroky, ale stává se realitou, se přibližujeme vzoru našich keltských předkú. Lidé našeho úžasného světa techniky a komunikace touží opět po kouzlu vlastního dětství. Proto zde představíme naši - možná provokativní - jistě ale novátorskou myšlenku: ,,keltské období" je evropské dětství a abychom opravdu dospěli, musí Evropané, evropská kultura znovu přivést domů ideály a vize svého vlastního dětství. Kelcství je naše duchovní dědictví. Ne náhodou je keltský panteon ranou kulturní společností. Keltové jsou pro nás vzorem pro sen o jednotné Evropě, ,,jednotě v rozmanitosti" - regionů, národů a náboženství. Momo Edel a Berrram Wallrath, jaro 2005

9

Evropa přivád í domů své vnitřní dítě Na ulici si hrají děti, mohly by vyřešit některé z mých nejnaléhavěj­ ších problémů, protože mají k dispozici formy a smyslové vnímání, které už jsem dávno pozbyl. J. R. Oppenheimer, fyzik

Pokud by archeologové zhruba za 2000 let vykopali to, co zbylo z „křesřanského Západu", stáli by před tím asi cak bezradně, jako stojí dnešní vědci před svědectvím keltské kultury. Naše stavby z betonu budou zbořené, papír knih a časopisů ztrouchniví, filmový materiál se rozloží a umělohmotné výrobky se rozpadnou. Evropští křesťané by potom pravděpodobně byli popsáni: obvykle světlé barvy kůže, s dlouhým nosem, kulatýma očima, různou barvou vlasů a velikostí. A tím nabudou tyto zažité představy takové přesvědčivosti jako dnešní znázornění „Kelců" v mnohých zprávách o výzkumu a populárně nauč­ ných knihách. Jedno je jisté: žádný etnolog nebo historik, který chce být dnes brán vážně, by netvrdil, že finšcí Sámové (Laponci) a řečá kočovní pastevci patřili k jednomu stejnému „národu". Nejde také popřít, že blonďatý, vysoký Skandinávec a podsaditý Portugalec s tmavou pleá a tmavými vlasy mohou být dobří a na vážnosti nabývající křestané. Křesřanský Západ je souhrnný pojem pro kulcurní epochu (nebo civilizační stupeň), kterou sice jde prostorově nebo časově více či méně ohraničit, protože vykazuje stejnou (kulturn0 historii. Přesto mluvíme my Evropané, členové této kulturní společnosti, mnoha jazyky. Jako křesťané hájíme různé náboženské představy. Charakterizuje nás široké spektrum zvyků, obyčejů, způsobů chování a temperamentů. Přitom by

10

nikoho nenapadlo považovat nás „křesťanské Evropany" za národ nebo dokonce rasu. Přesto se přesně co velmi často stává, kdyi mluvíme o „Keltech". Tu je řeč o národu, který „přišel z temnoty" nebo „skrytém národu". Tím stále ještě nekriticky saháme po představách a pojmech z řecké antiky. Pro Acéňana nebo Korinťana byli jeho tak jiní evropšcí sousedé právě Celtoi, ,,skrytí, neznámí". Toto označení bylo přece do cé míry správné, že tyto lidi skutečně neznal. Nechápal, jaký obraz světa razil jejich zvláštní způsob života. U starých Řeků co bylo s jejich celtoi podobné jako s našimi „cizinci" nebo „návštěvníky ze zahraničí". Tak jako dnešní návštěvníci a spoluobčané z dalekých zemí, také cizinci, neznámí, které jsme potkali v antické literatuře, nebyli žádný národ. Byli, pokud vůbec, mnoho národů. Měli úplně odlišný vzhled a úplně rozdílně se chovali. Přitom přesto mluvili jedním, cím stejným jazykem. Také měli, navzdory neuvěřitelné mísení rozmanitosti světa bohů, společné náboženství. Naopak je zřejmě nezajímala státní jednota. Hodně bojovali, často vítězili a také byli často poraženi. Možná ještě častěji se úspěšně přizpůsobili novému okolí. Charakteristický rys Keltů zřejmě napadl všechny, kdo o nich v průběhu scalerí podávali zprávy: působili nenuceně a spontánně jako děti a stejně jako děti měli bohatou fantazii. Se svou fantazií „přemáhali své vítěze a jejich řádění povýšili na vyšší rytířství. Zachránili se ve snech a svými sny všechny nakazili. Většina z těchto úžasných iluzí jsou jen variace, nekonečné, nikdy neukončené příhody, které ovšem vždy začína­ ly ve Walesu. Walesané (Keltové) předali pochodeň života Evropanům; pochodeň, která mnohé osvěcuje, protože mnohé zatemňuje ve svém magickém světle poetického zpřítomnění neproniknutelného života". (Eberhard Straub: ,,Král Artuš a Ježíšek", FAZ z 22.12.1998) Nezkažená, dětsky působící tvořivá síla keltského člověka je víc než jen mýtus. Žije dál nejen v nespočetných literárních svědectvích a v dodnes neúplném bohatství lidových mýtů a tradic. Žije v každém z nás, jakkoliv hluboko vysypaná může být.

11

Přesto se přibližujeme záhadě keltství nejdřív úplně střízlivě a věc­ ně, tak jak to odpovídá naší mentalitě. Renomovaný badatel zabývající se Kelty, Colin Refrew, se domnívá, že bychom potřebovali jen osm různých myšlenkových vyjádření, abychom keltství „definovali" (v Archeology and Language. The puzzle of Indo-European Origins. 1987)

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

to, jak pojem chápali Římani; co, jak ho chápali Keltové nebo lépe ti, kteří se tak označovali; jako označení lingvistické skupiny; jako označení archeologického komplexu ve střední a východní Evropě (obvykle označovaní jako „pevninŠtÍ Keleové"); jako označení pro středověké Irsko, Wales a Cornwall (zpravidla nazývaní „ostrovní Keltové"); jako umělecký scyl; jako duchovní postoj; jako pojem pro czv. ,,keltské dědictví".

Jak vidíme, stojíme před komplexní úlohou. Na začátku všech interpretací ale stojí otázka: co vlastně o těchto Keltech víme? Zprávy se shodují v tom, že nadevšecko milovali přírodu. Uctívali ji ve všech jejích podobách jako božskou a na dnešní chápání byli ve svém duchovním životě velmi vynalézaví a individuální. Jejich každodenní chování by mohlo být jakékoliv jiné, jen ne nudné: byli považováni za stejně veselé i prchlivé i utvářené naivní zvědavostí. Jejich sexuální projev ještě nebyl žádné tabu jako v pozdějších stupních civilizace. Taky uvidíme, že na rozdíl od „klasického starověku" vůbec nedodržovali striktní rozdělení úloh a rozdílné postavení muže a ženy - alespoň na začátku. Keltky a Keleové si také, abychom to vyjádřili moderně, uvědomovali své tělo a byli extrovertní. Rádi se strojili a pomalovávali se, milovali barvy a ozdoby, byli hluční a nestálí, vysloveně sdílní a pokud budeme chrír věřit jejich trochu „přemoudřelým" římským a řeckým sousedům, nezřídka se poněkud chvástali. Doved-

12

li být lstiví a stateční ai odvážní, ale v policice a na bitevním poli jim nakonec chybělo - historie co dokazuje - strategicko-taktické pře­ mýšlení. Nejvíce obávaní byli, pokud se rozhněvali, potom se prostě pustili do úroku, bez ohledu na vlastní život. Přestože jejich duchovní vůdci byli vzdáleni klasickému ideálu vzdělanosti, jejich moudrost byla příslovečná. Jejich kouzelná síla byla považována za nepřekona­ celnou. ,,Keltský člověk" měl pověse velmi vědychtivého tvora, a protože při svých taieních po celém tehdy známém světě viděl a zažil mnoho, co mu muselo připadat podivuhodné a zajímavé, nasbíral 1..kušenosti, které zůstaly jiným současníkům uzamčené. Mnoho zažil a miloval příhody o zážitcích druhých lidí. Velmi si vážil básníků (autoři příběhů) a bardů (vypravěči pohádek). Pokud byly příběhy, pohádky a písně krásné, dokázal poslouchat hodiny, ba i dny. Napsat je pro něj ovšem nebylo důležité, neboř badatel Geralda Messadie zabývající se Kelcy pravil: ,,Pokud slova nejsou poezie, pak jsou zbytečná; a minulost je buď úžasná pohádka nebo nudná!" Konec konců se tito lidé museli vyznačovat větší vnitřní nezávislostí než ostatní, jejichž socializace je včleňovala do jemně upředené sícě společenských pravidel a zákazů. Keltové přesto nežili bez společenských vazeb, ale také jimi nebyli utlačováni. Vážili si svých předků, ale poslouchali jen vyšší moci, které nebyly z tohoto světa nebo jejich zástupce na zemi, druidy. Když na sebe necháme působíc tento obraz, zjistíme: Keltové jsou nám mnohem bližší, než jsme si troufli pomyslet. Ano, jejich pojetí přírody a světa, celý jejich životní postoj jsou překvapivě aktuální. Sbíhají se tu různá přadénka našich vlastních snů. Asi je co víc než náhoda, že objev kelrscví jako zárodečné buňky kulturního a duchovního děcscví Evropy souvisí se znovuobjevením uvědomělejšího života, celkového pohledu na svět, ohleduplné vědy. A co víc: Keleové měli velmi demokratickou představu o organizovaném životě ve společenství - a byli rozšířeni po celé Evropě. Jsou tak snad dokonce vzorem pro náš sen o jednotné Evropě, o „jednotě v rozmanitosti?"

13

Druid hrajíc( na harfu, William Blake (1757-1827)

14

(Sotva tomu uvěříme, ale v dobách Kelců už bylo taky „euro". Tzv. ,,keltské mističky" byly v celé Evropě uznávaným placicilem.) Cítíme - i když nejasnl - že zde lu hledat kořeny opravdu zdpadní tradice, které ve zvldštní mffe odpovídají bytí evropských ndrodů. Qean MarkaJe, le Druidisme, 1989)

Ptejme se znovu: kdo byli Keleové? Za vše co o nich víme, vděčíme hlavně třem druhům pramenů: jako první to jsou tradice samotných Keltů.

Ale přesně tady se nachází první problém: neexistují v písemné

formě.

Všechno své vědění, všechny své tradice předávali neustále ústní formou - ne snad proto, že by neznali písmo, nýbrž proto, že je nepotřebovali. Zakladatel ancropowfie Rudolf Steiner co kdysi vyjádřil slovy: ,,Druidové k písmenům nesvolili. Chtěli číst prvotní písmo přírody a vesmíru a žádné jiné ne. Patrně k tomu měli i metody." Také Martha Sills-Fuchs r. 1983 napsala: ,,Keleové zkoušeli vše uchopit pocitem a ne rozumem!" I když písemnosti chybí, najdeme jejich stopy i dnes především v irských a waleských mýtech, pověstech a pohádkách. Jako druhý pramen jmenujme archeologické nálezy. Zpočátku sice byly skromné, v pozdější době ale naštěstí byly čím dál obsáhlejší. Následkem je, že mnohé teorie a poznatky, které jsme, jak jsme doufali, o Kel cech získali, musí být stále revidovány a obnovovány, protože nové nálezy odhalují stále znovu nějaká překvapení. Tak se na konci roku 1998 psalo v jednom známém obrázkovém časopise, v sérii článků o archeologii: ,,Nepoznaní Keleové: nové vykopávky upravují obraz o chlastajících nevzdělancích chtivých války." Zatřetí tu jsou zprávy ostatních, tzn. protivníků, přemožitelů, sousedů Keltů. Z části je lze užívat sice velmi podnětně, ale vždy také s obezřetností. Obvykle je co jednoduchá propaganda. Pomysleme na zprávy válečných zpravodajů u příležitosti tažení, kdy byla podrobena černá Afrika. Věřili bychom bez výhrady jejich zprávám ještě dnes?

15

Za první zprávy o Kelrech vděčíme Řekům. Jsou popsáni jako sod, světlovlasí nebo zrzaví lidé s modrýma či šedýma očima. Jej vlast leží na sever od Alp, tehdy takzvaně na konci světa. Tito cizí byli údajně strašného vzhledu, měli hluboké a hrubé hlasy. Chvás se a chlubili, přece milovali přírodu, rovněž své básníky a zpěvá Jediné, co z těchto zpráv vychází jasně a jednoznačně, bychom mc shrnouc: Keleové se od Řeků v jejich očích lišili vším, čím pro ně b kultivovanost a zjemnělý způsob života. Sotva je zajímaly pozici vlastnosti těchto cizinců. Přesto obě kultury jedna věc spojovala: jich záliba ve veřejném přednesu příběhů, básní a písní. Neboť i Řel vé milovali své básníky a zpěváky! Další označení ve Středomoří používané pro neznámé národy severu znělo Norsové. Byli, ceď už trochu diferenciovaní, rozdělení tří hlavních skupin: 1. ,,Skandinávci"; co byli ci, kteří poměrně přesně odpovídali př, chozímu popisu: velcí, světlovlasí, modroocí; 2. ,,Alpinští", vyskytovali se převážně ve středoevropských hornat} oblastech jako jsou Alpy, Pyreneje, Ardeny, Vogézy a jiné. E zavalití, měli hnědé vlasy a hnědé oči. 3. ,,Jižané", ti byli střední postavy, velmi štíhlí, s tmavými vlasy a tn výma očima. Ti všichni byli Keleové! Když přesně čteme zprávy a písemná s dectví Řeků a Římanů, nemůžeme se ubránit dojmu, že zde j~ popsány děti. Jsou veselí, rozmarní a prchliví. Plní údivu putují světem a hlavně pří­ rodou: a tento svět je tajuplný a plný kouzel: velká; nádherná uzhrnda obývaná vílami a elfy. skřítky a da/Jími tajemýmí bytostmi. Nepřipomíná

nám to zázraky našeho dětství, kdy nám připa, důležitější a napínavější rozpuk květiny, otvírající se jedlová šiš zářivě hnědý kaštan v zeleném trnovém brnění nebo bedrunka p

16

vyich

cházející se po lipovém listě než ,,řádná" činnost jako třeba uklízení pokoje?

nci

tali

ky. ,hli yla vní jeko1

Oblékali se pestř-e, hýřili barvami, mikvali ozdoby, rádi se pomaÚJvávali a pokud měli chul; jednoduie odhodili šaty a nazí zaútočili.' Když se hddají a perou, pak nepostupují strategicky; nýbrž se prostě s křikem a řevem rozběhnou.

Ano, i to je chování dětí: dlouho nepřemýšlet, ale jednoduše se vybouřit. Zde procitnou vzpomínky na dětství. Kdo se rád nepřevlé­ kal nebo s přáteli rád nedováděl nahý a nepomaloval se?

. z.e

ed-

Mužské a ženské pohlaví by/Q rovnoprávné, bylo na né nahlíženo stejně. Jejich sexualita byla otevřená, bez zdbran a co se týče jídla a pití. bylo víc než nepřiměřené.'

rch lyli

To je svět děd: při společné hře ještě pohlaví nemá význam. Pamlsky a šťávu si nerozdělí, ale prostě shlmou.

na-

Milu.jí pHběhy a vypravěče, mohli by hodiny zpívat a opakovat bdsně. Když jsou písně a příběhy hezké, učí se je nazpaměl.

do

věiOU

dal

ka, ro-

Také děti milují příběhy a především opakování. Pokud čteme večer dětem u postele obrázkovou knihu, chtějí napříště slyšet stále z.novu to samé a nejpozději od čtvrtého nebo pátého večera budou text odříkávat s námi. Seznam popisů Keltů by mohl libovolně pokračovat. Je zarážející, jak silné jsou shody s našimi vzpomínkami na dětství. Když budeme dál rozvíjet myšlenkovou nit, dojdeme k poznatku: Keltové jsou děti Evropy nebo jinak: keltská doba je dětství Evropy. V dětství jsou vytvořeny z.ák.Jady pozdějšího života, už nikdy nepochopíme, nenaučíme se intuitivně a nezaujatě tak mnoho a rak ~

17

jako v tomto údobí života. Když je keltská doba dětstvím naší západoevropské kultury, může být následující „klasický starověk" Řeků a Římanů se všemi jeho myšlenkovými vzory považován za její mládí. Zatímco v dětství člověk chápal své okolí ještě z převážné části intuitivně a podle citu, v mládí je školen mozek: je to čas „vlastního" uče­ ní nebo toho, co tím ještě dnes převážně rozumíme. Následující „křeséanskou dobu" bychom mohli nazvat dospívání Evropy, tedy životní fáze zrání a používání všeho toho, co jsme se naučili. Sice rádi vzpomínáme na dětský svět kouzel a pohádek a taky po něm s lítosti truchlíme. Ale zároveň jsme hrdí na naučené a jeho používání a uplatnění. Užíváme dosaženého ... a pak se přece znovu vplíží vzpomínka na dětství s jeho zvědavostí a nenuceností oproti osobnímu postavení, rozdělení času a dalšímu, co patří do světa dospělých. Přesně tak se: vede nám moderním Evropanům vůči aktuální renesanci kelcstvf. Přes všechny výdobytky našeho úžasného světa techniky a komunikace si v hlubokém nitru stále znovu vzpomínáme na naše duševní koře­ ny a kouzelný svět našeho dětství, jak se to například odráží v popisu Philippa Carr-Gomma: Zikladem dnúdstvije mimo jinépředstava, ú máme„ naslouchat zemi~ ú ta k nám mluví a vede nás, pokudjsme schopní otevřít se jl (Philipp Carr-Gomm, The Druid Way, 1993)

Když na závěr dosáhneme životního stupně stáří - abychom zůsta• li v obraze: Evropa dosáhne své moudrosti stáří - patří se, aby přitorr přivedla domů své „vnitřní dítě." Doufáme v co pro nás všechny Vydejme se dál po stopách Keltů, dětí Evropy.

18

Keltský panteon raná multikulturní společnost Ponořme

se tedy do historie Celtoi, ,,skrytého národa", abychom opět objevili jeho hodnotu pro naši dobu. Vedle jejich původně velmi rovnoprávné a svobodné formy společnosti nám mohou posloužit jako inspirace ke znovunalezení našich vlastních kořenů zvlášť jejich představy o víře a tím pádem jejich duchovní obraz světa. K tomu se na příkladě Keltů dá dobře sledovat celkový vývoj evropských před­ stav o víře. Nejranější svědectví, která se nám o Keltech zachovala, poukazují na uctívání tvůrčí bohyně-matky, z které kdysi povstal veškerý život. Tato velká bohyně symboliwvala koloběh života, protože v sobě spojovala protiklady života a smrti. V trojí podobě panny, matky a staře­ ny symboliwvala neustálý sled narození, života a smrti. Na počátku putovaní Keltů Evropou, které začalo dobou železnou v prvním tisícilecí před Kristem, tato bohyně ustoupila pomalu do pozadí. Nejdříve keltské nebe bohů oživovali zcela rovnoprávní mužští a ženští oohové. Teprve s dobyvačnými taženími Římanů na začátku našeho letopočtu získali převahu v keltském Panteonu mužští bohové slunce válečných národů, aby nakonec s křesťanstvím přenechali vládu jedinému Bohu-otci. Doba Kelců {asi 600 před Kristem po romanizaci Galie v I .st. po Kristu, případně po christianizaci Británie v 6. st. po Kristu) může být považována za přechodnou dobu od matriarchálního po patriarchální náboženství, které nakonec vyúsůlo v křesťanství. Keltskou zvláštností je současnost těchto různých náboženství. V jejich před­ stavách o víře hrála ještě do středověku důležitou roli - na rozdíl od zbytku Evropy - Velká bohyně, což by mohlo vysvětlovat rovnoprávnost pohlaví. Na cestě Evropou, která začala kolem r. 600 před Kr. ze

'-

střední

Evropy a Středomoří, keltské kmeny poznaly představy o víl a bohy jiných národů a včlenily je do svého božstva. Tak se Jiný svě keltské sídlo bohů, podobá rané multikulturní společnosti. Zárove odráží rozmanitost i jednotu keltských kmenů. O jejich náboženském životě neexistují žádné přímé důkazy. Pře: to archeologové objevili při svých vykopávkách v Německu, Rakou: ku, Švýcarsku, Francii a Velké Británii stále znovu ta samá znázorněr bohů. Nejznámější naleziště jsou keltská pohřebiště u Hallstatt v Horním Rakousku (Vykopávky hallstanských pohřebišť charakter zují období starší doby železné v letech 1000-800 př. Kr. Tamější rn lezy podávají informace o každodenním životě a dovednostech Kelr při těžbě v solném dole.) a La Tene ve Švýcarsku ( V laténském pohřc bišti ve Švýcarsku byl objeven velký počet zbraní. Období, z něhc pocházejí tyto nálezy, se nazývá mladší doba železná- od 5. století p Kr. Dodnes zůstalo neobjasněno, k čemu však toto skladiště zbrar původně sloužilo, zda se jednalo o bitevní pole, jednoduché sídlíš, nebo obětní místo.), jímž vděčíme za mnoho informací o každoder ním životě Keltů. Do jejich tajemství se od 5. st. př. Kr. přesto pokoušeli proniknot také řečtí a římští dějepisci. Přitom nikdo nebádal cak důkladně jak G. I. Caesar, který své zážitky sepsal během dobyvačných tažení v G: lii od r. 58 do r. 51 př. Kr. Jeho dílo Zdpisky o válce gal.ské snad ješ1 mnozí znají z hodin latiny. Popisuje v něm nejen svá dobyvačná cažer v Galii, ale i zvyky a obyčeje přemožených kmenů. Caesar se sed{, s keltskými knížaty a druidy, ptal se jich na kulturu a náboženství. Další autoři, např. historik Diodoros, zeměpisci Strabon a Pompe nius Mela, spisovatelé Plínius starší a Lucan, bádali méně důkladn než Caesar. Taky se všichni nesetkali s keltskými národy. Antičtí sp sovacelé částečně sepsali své zprávy podle starších, už nedochovanýc pramenů nebo podle zpráv cestovatelů. Při pokusu pochopit svět keltských bohů však antičtí autoři ztro: korali. Nepodařilo se jim uchopit keltské bohy a představy o víl

20

c, ň

1í u l-

iů

>Ž ř.

1Í :ě I-

lt

o l-

:ě

lÍ

al

1-

h

v jejich celistvosti. Místo toho se pokusili připodobnit je k vlastním římským nebo řeckým bohům, aby je lépe mohli zařadit. Přitom nechali bez povšimnutí keltská znamení těchto bohů. O další pomýlení se postaralo množství místních božstev, jejichž vlastnosti se od sebe navzájem sotva lišily. To mělo za následek, že antičtí spisovatelé přisuzovali řúnskému bohu Marcovi téměř 70 keltských bohů! Téměř všechny naše znalosti o světě keltských bohů tedy máme od příslušníků jiných kultur a náboženství, ne však od Keltů samotných. Přitom nesmíme zapomenouc, že se jedná o zprávy vítězů, kteří pochopi celně chtěli dokázat svou morální převahu nad přemoženým nepří­ celem. S ohledem na co bychom také měli posuzovat často citované zprávy z Lucanova díla Bellum civile o lidských obětech Keltů. Hlavně popis obrovských košů, upletených z vrbového proutÍ, v nichž údajně byli lidé zaživa upalováni, se v předkřesťanském Římě postaral o velké pohoršení. Protože v té době byl římský senát stále méně ochotný poskycnout prostředky k financování války v daleké Galii, mohly tyto zprávy sloužit k ryze propagačním účelům. Dodneška nemohlo být objasněno, zda Keleové svým bohům obětovali lidí, ať už to byli váleč­ ní zajatci nebo jen jejich pravá ruka, jak o tom pojednával Scrabon. Stejně zábavným i důležitým pramenem pro moderní badatele jsou ústně předávané mýty a legendy, které od 6. st. po Kr. zaznamenávali v Irsku a Walesu křesťanští mniši. U těchto prvních mnichů se pravděpodobně jednalo o bývalé druidy, strátce znalostí, kteří v křesťan­ ství viděli dokončení druidscví. Samotná keltská víra na britských ostrovech žila ještě za římské vlády a mnohé z ní najdeme opět ve starých pověstech. Tři velké okruhy pověstí ostrovních Kelců poskytnou dobrý dojem keltských představ o víře: Severoirský ulsterský cyklus, Jihoirský fenianský cyklus a waleský okruh pověstí Mabinogi. Bohužel je v pozdějších staletích další mniši často „přepracovávali", přičemž vyškrtli nebo přepsali mnohé, co odporovalo církevnímu kánonu. Živost těchto pověsrí to naštěstí nenarušilo a nadále poskytují cenné důkazy ke zkoumání světa keltských bohů.

21

V dobách Caesara už byli mužští bohové zřetelně zastoupeni v keltském panteonu. Caesar v Zápiscích píše: ,,Všichni Galové se chlubí, že pocházejí od Dis Patera a říkají, že se co traduje u Druidů. Proto ohraničují své časové úseky ne podle počtu dní, ale podle nocí." Také ostrovní Keleové věřili, že pocházejí z rodu bohů, a sice z rodu Tuatha de Danann. Změna představ o víře vedla také ke změně každodenního života v keltské společnosti. Keltská společnost ceď byla rozdělená do cří tříd: kněží (druidové), válečníci a řemeslníci, k nimž se počítali i bardi a umělci. Každá z cěchco tříd našla svou aktuální obdobu v nebi bohů. Byl bůh války, bůh umění a bůh výmluvnosti. Nad všemi bohy stál Lug Samildanach (přezdívka znamená něco jako bůh všech uměn0, který v sobě spojoval schopnosti všech tří tříd. U Kelců dlouho splývaly hranice mezi světem bohů a světem lidí. Zvlášť živé galské křesťanství by mohlo vzejít z tohoto pocitu blízkosti bohům. ,,Jiný svět", ono tajemné místo, kde žili bohové a v němž se nacházelo také podsvětí, do kterého se člověk dostane po smrti, existoval podle keltské víry paralelně se světem lidí. Vyskytoval se v jiné dimenzi a mohli do něj vstoupit jen lidé, kteří se nacházeli ve vyšším stupni vědomí. Kdo do Jiného světa mohl vstoupit, o tom rozhodovali sami bohové. Hranice mezi hrdiny a bohy rovněž splývaly: v pověstech byli hrdinové uctíváni jako bozi a bohové se stávali hrdiny. Keltský bůh Lug se v legendách proměňuje z lidského válečníka v keltského boha slunce. Bohové si mohli vzít člověka a stát se kvůli němu/ní smrtelníkem (viz Rhiannon a Pwyll, strana 46). Ale také lidé se zamilovávali do boha nebo bohyně a žili s ním nebo s ní v Jiném světě (viz také Oisin a Niamh, strana 132). Také mezi bohy existovaly různé generace, které zuřivě bojovaly o pořadí důležitosti. A někdy bohové potřebovali pomoc lidí. Dobrým příkladem těchto bojů, ale i úzkého spojení lidí s bohy v kelt-

22

ských představách o víře, je následující příběh o Pwyllovi, králi Dyvedu, území na jihozápadě Walesu.

Pwyll a Arawn jednoho dne šeL Pwy/L, mladý dyvedský krdl na Lov. Jeho psi uwltřili kořist a on utíkal uz nimi, přičemž nezpoZ1Jroval že stdle hlouběji pronikd do mlhavého Lesa a svi společnlky ddvno nechal daleko M sebou. Tu ttSLyšel jak se k nlmu blíží štěkot jini srnečky. Krdtce nato se z křoví vynořil nddherný jelen a běžel na palouk. ProndsLedovala ho smečka psů, kteří zvíře strhli k zemi. Pwy/L ještl nikdy předtím rakovi psy nespatřil Jejich srst byla bíLd a nepřirozenl zdřila; jejich oči byLy červeni. Pwyll odehnal cizí srnečku a štvaL na jelena vlastni psy, přestože se cizích psť, velmi bdli. Za chvíli Pwy/L na kraji palouku spatřil šediho muže, který sedli na šedim koni. Muž Pwylla oslovil a ptal se ho, proč psy odehnal Pwyll si neuvldomoval žddnou vinu, nakonec lovil na svém vlastním územ{, avšak slíbil cizinci ndpravu. ,Jakého druhu md být tato náprava?"ptai se cizinec. „ Takovd, jakd odpovldd vašemu postaveni a vaši důstojnosti, " odvltil Pwyli. ,,Ale bohužel vds neznám. " ,Jsem Arawn, "odpovldél cizinec, ,,krdl Annwnu." Tu bylo Pwyllovi trochu úzko. StdL před vLddcem podsvětí, pdnem života a smrti. Teďtaké pochopil proč už nesLyšeL svi společníky a krajina kolem nlj byla tak mlhavd. Blhem lovu musel bez povšimnutípřekročit hranice Jiného svlta. Z toho vyplývalo, že už se nenachdzel ve svim vlastním království a byl Arawnovým dlužníkem kvůli uloupeni lovecki kořisti. Pwyli polknu/ a pak se zeptal: ,Jakou ndpravu si, pane, přejete?" „ Tady v Annwnu je ještl jeden krdL jménem Havgan, jehož říše hraničí s moji. ¼de proti mnl válku a nemohu jej přemoci. Za rok se má u brodu konat souboj mezi nim a mnou. Chrli bych, abys byl na mim mlstl a boj pro ml vyhrál" odpovldll Arawn.

23

,.Rdd to udělám, ale co se stane, když mě pozná?" ptal se Pwyll horlivé, protože byl dobrý vdlečník a bojoval rdd. ,.Pti.jčím ti svou potÚJbu, rok budeš vládnout v Arm wnu, iít v mém paláci a spát v posteli mé krásné královny Potom tě mí muži doprovodí k brodu a budeš moct nastoupit proti. Havganovi. Ale musíš ho zabít jediným úderem. Pokud mu zasadíš da/Jí ránu, už ho nebudeš moct zabít. A chra,í se soucitu s ním! Ze soucitu jsem mu zasadil druhou ránu a už ho nemohu přemoci, " řekl Arawn. Potom se ještě dohodli, že Arawn bude v době Pwyllovy nepřítomnosti vládnout v kráÚJvství Dyved a znovu se setkají za rok a den na tomto místě. Nakonec Arawn vyměniljejich podoby a ukázal Pwylwvi cestu do svého paláce. Pwyll v podob/ Arawna odjíidil a brzy byl radostnépřijat v paláci. Rok tam šlastné iil a annwnskému národu vládl tÚJbře a spravedlivě. Královna byla nejkrásnější žena, jakou kdy Pwyll vidél a velmi po ní toužil. Něžně a láskyplně ho přijal.a na svém wži a Pwyll by ji to rád oplatil Z věrnosti ke svému příteli se však k překrásné královně otočil zády a ani něžným hlazením, polibky a prosbami se nenechal obměkčit, aby ji miloval. Asi to byl pro néj těžší boj než mnohý souboj na bitevním poli. Přesto se mu podařilo rok odoldvat něžnostem kráÚJvny a své vlastní touze. Potom nastal den souboje a Pwy/1 se s Arawnovými společníky vydal k brodu. Tam se ráno setkal s bohem slunce Havganem, nádherným, oslňujícím mladíkem. Pwyllovi se zachvělo srdce, věřil, že ho musí milovat a toto pohnutí potlačiljen vzpomínkou na spálenou, zničenou zemi, kterou prošel na cestě sem. V tomto mladíkovi krásného vzezření se ukrýval hrozný, ničivý bůh. Byl to strašný boj. Až do pol.edne se zddlo, že Havgan stále sili a PwyLL neustdle slábne. Pwyllovi se nepodařilo zasadit Havganovi ránu, zatímco sám kvůli mnoha ranám krvácel Když však slunce překročilo svůj vrchol, Pzvyll věfil, že citi úbytek Havganových sil. Nabral novou odvahu a nakonec se mu za dlouhou dobu podařiÚJ zasadit rozhodující ránu tÚJ Havganovy hrudi. Teď krásný mladík ttmíral, díval se na něj srdcervoucím pohledenz a řekl: .,Přemohljsi mě a já zemřu.

24

Mám na tebe jako na čestného muk poslední prosbu: dej mi ránu z milosti!" Pwyll1Jvo srdce překypovalo soucitem a už zvedal svůj meč, když si znovu vybavil Arawnovo varování. Celou dobu byl na něj upřen Havgamiv zrak. S nesmírným vypětím sil se Pwyll od tohoto pohledu odpoutal a nechal svůj meč klesnout. .. Už jsi ode méjednu dostal dmhou nedostaneš." Tu Havgan pochopil b prohrál a zavolal k sobě své mtde, aby Pzvylla uznali jako nového vládce. Pwyll spojil obě království Annwnu, nechal vystrojit velkou slavnost a dalšího rdna se něžným polibkem rozloučil s kráÚJvnou, aby se setkal sArawnem. Setkali se na stejném místě jako před rokem a dnem. Arawn podlkoval PwylÚJvi za jeho přátelství, opět si vyměnili podoby a kai.dý jel do svého vlastního kráwvstvf. Když večer Arawn svou královnu přitiskl k srdci a políbil velmi se divila a jeho polibky neopětovala. ., Co je s tebou, má nejmilejší?" ptal se Arawn udiveni. „Na to se musím zeptat i jd tebe!" odpověděla mu. Celý rok jsi se ke mně obracel zády a mou nejvřelejší prosbou jsi se nenechal obměkčit. A teájsi najednou tak něžný a prudký jako dřív. " Tu Araum poznal, jakým věrným přítelem mu Pwyll byl a vše kráÚJvné povyprávěl. Také ona se divila Pwyllově věrnosti a stálosti a nazvala ho opravdovým přítelem. Přátelství Pwylla a Arawna trvalo až do Pwyllovy smrti a pak pokračovalo dál v Jiném světě. Dokud Pwyll žil obě země si vyměnily mnoho darů a Pwyli získal jako dík za svou službu jméno Pwyll Pen Annwn - .,Mudrc, který je hlavou Jiného světa. "

Mlhavý les, do kterého Pwyll na začátku příběhu vnikl, poskytuje zkušenému posluchači keltských příběhů první znamení, že se Pwyll blíží do Jiného světa. Když se otvírají hranice Jiného světa, časco mu předchází mlha. Hranice mezi světy a dimenzemi splývají a pozemský

25

hrdina neúmyslně vstupuje do jiné dimenze. V tomto příběhu nalíčil Arawn na Pwylla past. Nádherný jelen měl mladého muže nalákat přes hranice. A cak se taky stane. Pwyll odežene cizí psí smečku a chce jelena skolit sám. Přitom si myslí, že je v právu. Když si uvědomí, že se nenachází ve své zemi, chce své provinění napravit. Pwyll je čestný muž a dostojí svému slovu. Přesně z toho důvodu ho Arawn vybral pro svůj plán. Neboť i bohové jsou omezeni. V jejich světě probíhají stejné mocenské boje jako ve světě lidském. Pokud Arawn nechce přijíc o svou říši kvůli mladému bohu slunce Havganovi, potřebuje pomoc člověka. Pwyll se do obchodu pustí a prokáže se jako opravdu čestný muž, protože potlačí svou smyslnost a vášeň a nedotkne se Arawnovy krásné ženy. Zachrání tedy nejen pána podsvěcí, když v souboji přemůže jeho protivníka, ale mimo co nezneužije zoufalou situaci boha. Toto čestné chování mu zajisá věčné přátelství Arawna a vzbudí pozornost bohyně Rhiannon, která se do knížete ze světa lidí zamiluje. V Irsku byla víra ve spojení mezi bohy a světem lidí obzvlášť silná, neboť Irové se považovali za potomky Tuatha de Dananů, děti bohyně Danu. Rod bohů Tuacha de Danannové se po porážce od dětí Míleho, páté skupiny dobyvatel Irska, stáhli do kopců v zemi. Tam nadále žili jako Aes Sidhe, ,,Lidé kopců" a dodneška žijí jako národ víl v pohádkách obyvatel ostrovů. Před pokřesťanštěním Keleové věřili, že se brány k Jinému světu otvírají v určité dny, například o Samainu, v noci z 31. října na 1. listopadu. Pro lidi byl vstup do Jiného světa nebezpečný, protože tam čas plyne jinak než v lidském světě. V legendách co znamená, že hrdinové v Jiném světě strávili jen několik dní, zatímco v lidském světě uběhly stovky let. Tento jev známe z mnoha pohádek o národu víl.

26

Galerie keltských bohů Terra Mater: velká bohyně Ve víře mnoha prastarých národů je bohyně jako vládkyně nad

životem a smrtí dobrá i nemilosrdná. Daruje život a opět ho bere. Je paní nebe, země a podzemí. Keltové a středomořské národy ji ztotožňoval i s měsícem a jeho třemi fázemi: dorůstajícím měsícem, couvajícím měsícem a úplňkem. Proto bývá často zobrazována jako triáda, tzv. Matres. Tyto postavy většinou mají v klíně koš plodů nebo nesou na ruce kojence či děú. Obojí je považováno za symbol plodnosti bohyně­ matky. Zdá se, že uctívání bohyně byla jedna z nejranějších představ lidstva o víře. Lze ji doložit v celém indoevropském prostoru.

Stejně jako germánské kmeny, ani Keltové nezachycovali před setkáním s Římany lidskou podobu bohů. Např. spirála již od doby kamenné symbolizuje tvořivou sílu velké bohyně (rytina ve skále, Newrange)

27

Keltové uctívali i přírodní úkazy, stromy nebo kameny a hlavně prameny řek, jako děti matky země. Byly považovány za sídlo spásné bohyně. Mnoho evropských řek proto dosralo jméno podle bohyně: například Dunaj, Marne nebo Seina. Marne ve Francii byla pojmenována podle matrón, třech bohyní-marek a Seina podle Sequany, bohyně jejího pramene. Anglická řeka Severn byla např. pojmenována podle Sabriny a Clyde podle „boží čističky, bohyně Clóry." Keleové v bohyni neviděli jen ochránkyni země, vládkyni nad životem a smrtí, ale i zakladatelku království a dokonce samotnou zemi. Zemi se mohlo dařit jen tehdy, když se zemský král s bohyní spojil. Musel s bohyní oslavit Hieros Gamos - svatou svatbu. Rituální spojení muže s bohyní bylo důležitou součástí náboženských ceremonií. V mýtech se bohyně vtělila do smrtelnice, aby si mohla krále vzít. V legendě o královně Medb se královna v mladé podobě postupně provdala za všechny krále země. Také mimo svět pověstí Keleové zkoušeli uskutečnit svarbu mezi zemí jako ztělesněnou bohyní a králem. Kolem r. 1185 pojednává dějepisec Giraldus Cambresis (také Gerald z Walesu, Gerald de Barri) zděšeně o „královské svatbě," která se měla konat v Donegalu. Při králově uvedení na trůn byla přivedena bílá kobyla, symbol bohyně koní. Kobyla byla usmrcena, král se spojil s mrtvým zvířetem a „sám se choval jako dobytek." Následně byla kobyla naporcována a uvaře­ na. Král se ve vývaru koupal, pil ho a nakonec kobylí maso spolu s poddanými snědl. Král se tedy nejen spojil se zemí, nýbrž se do ní doslova vtělil. Velká bohyně má v keltské víře mnoho jmen a tváří. V Irsku byla uctívaná Dana popř. Danu, kmenová matka řeckých Danaů a irských Tuacha de Danann. Ztělesněním jejích tří podob jsou bohyně Morrigan, Macha a Brigit. Název Irska Eire připomíná, že bohyně Eire/Erin nabyla své podoby na Zeleném ostrově. Její tří podoby jsou Erin matka, Banba - válečnice a Fódla - věštkyně. Také ony se podle pověscí provdaly za tehdejší vládce zemí. Pevninští Keleové uctívali

28

bohyni matku v podobě bohyně koní Epony. Nejčastější archeologické stopy po uctívání velké bohyně na dřívějším keltském území dnes najdeme v Provence, Porýní a Irsku. Přesto existují záznamy jen o keltských bozích Galie, Irska a Walesu. O čtyřech stech keltských bohů a bohyní, které jsou dodneška známy, mnoho nevíme. Mnozí bohové, například bůh Lug, byli uccíváni jak na pevnině, rak v Británii a Irsku. Písemná svědectví o nebi galských bohů nalezneme v záznamech řeckých a římských současníků. Dobové okruhy pověstí v Irsku a Walesu podávají zprávy o nebi keltských bohů.

Galští bohové Caesar v Zápiscích o válce galské pojednává o keltských bozích, jejich keltská jména však nezmiňuje. Místo toho je srovnává s římský­ mi bohy Merkurem, Marcem a Jupiterem. V Galii se dochovalo mnoho poscav s dvěma nebo třemi hlavami, které jsou vykládány jako podobenstv í trojí bohyně nebo trojího boha. V galorománském období bylo nápadné čascé zobrazování párů bohů. Je zajímavé, že si bohyně uchovaly v nápisech většinou svá keltská jména. V nebi římských bohů, které bylo opravdu víc mužské než keltské, se patrně nevyskytovaly odpovídající bohyně. Možná to byl také odkaz na svatou svatbu keltské bohyně s římským bohem. Trojici keltsko-galských bohů, která byla často nalezena jako nápis u mnohých znázorněních bohů, zmínil v 1. st. po Kr. římský epik Lucanus (Marcus Annaeus Lucanus, 39-65). Jde o bohy Taranise, Teutata a Esuse. Francouzský keltolog J. J. Hatt sestavil podle archeologických nálezů a nápisů možnou verzi galské mycologie.

29

Rigani a Esus - Cemunnos Na mčdtku byla velkd bohyně-matka jménem Rigani, kterd byla součas­ ně bohyní nebe a vdlky. Vuzla si uz manžela boha nebe Taranise a v noci z 24. na 25. prosince se s dvěma průvodkyněmi vydala na cf'Stu k bohu země Esu.sovi. Ten se podle roční doby objevoval buďv lidsképodobějako Esus nebo ve svépodzemn{podobějako napůl člověk a napůljelen - Cernunnos. ŽÁrlivý Taranis za nima poslal obludu, odporného psa, který měl Ri.gani sežrat. Hrdina Smertuius však psa chytil a uzrdousil. Aby se pomstil proměnil bůh nebe s pomocíjiného psa bohyni matku a její dvě společnice v jeřdby. Smertulus obětoval tři boží býky a Rigani se svými průvodkyněmi získaly zpět Lidskou podobu. Další obě/jelena Cernunnovi umožnila dostat se na zem v lidské podobě Esuse a vzít si bohyni matku uz ženu. Za tři měsíce ho Rigani přesto opustila a vrdtila se zpět do nebe k Taranisovi. Poté se musel Esus vrdtit do pod.svět{ a přeměnil se tam v Cernunna. Spojení bohyně nebe s bohem podzemí, který se nato stal bohem zemi, se stdle znovu opakuje a je považovdno za obdobu ročních období. Podobný příběh popisuje irsko-keltský průběh roku (srovnejte s Legendou o rituálním roce Keltů, strana 149). Esus {Hu Hesus), bůh s větvičkou jmelí Esus byl bůh s větvičkou jmelí, většinou se objevoval v doprovodu kance. Často byl také znázorňován se sekerou, jak kácí strom. Byl bohem bohatství a války. Jeho jméno má duchovní význam. ,,Hu" před­ stavuje semeno a dítě, z kterého roste obr. ,,Hesus" znamená dech nebo duch, znázorňuje ducha růstu, který přebývá ve stromu. Lucanus pojednává o lidských obětech, které byly vykonány na Esusovu počest. Přitom píše: ,,Esus - Mars byl usmířen takro: člověk byl pověšen na strom, dokud mu za krveproliá neupadly údy." Není jisté, zda si pod tím máme představit, že strom byl ohnut k zemi, k němu připoután člověk a vymrštěním stromu zpět roztržen.

30

Cernunnos, bůh jelen Už v době kamenné uctívali lidé boha - jelena. Cernunnos je možná jeho následník. Většinou byl znázorňován s jeleními parohy. Jeho jméno znamená: cen, kdo má hlavu jako jelen. Byl uctíván v dalekých krajích Galie jako bůh přírodních sil, stromů, zvířat a plodnosti. Mohl symbolizovat změnu podoby, případně neustálou změnu mezi člově­ kem a zvířetem, která bývá tak často popsána v keltské literatuře. Křestané v tomto rohatém bohu, napůl člověku a napůl zvířeti, viděli ztělesnění ďábla.

Taranus (Taranis), velký hromovládce Taranis byl považován za vládce nebe a boha hromu (Taran znamená hrom). Jeho symboly jsou kůň s lidskou hlavou, ohnivé kolo, orel a stylizované oko. I on byl považován za krutého boha. Podle Lucana měli být na jeho počest ve velkých klecích z vrbového proud zaživa upalováni lidé. Teutates, bůh beran Teu~ates byl bůh hrdina a válečník. Jeho jméno by mohlo souviset s egyptským bohem Thovtem. Římané ho srovnávali s bohem války Marcem, ale také s Merkurem, protože byl považován za učitele, boha obchodníků a cestujících. Mohl to být vezír z Taranu. Bývá zobrazován v doprovodu berana nebo také kance. Jeho úkolem bylo doprovázet mrtvé na cestě do Jiného světa.

Epona, bohyně koní Epona byla bohyně chovu koní a plodnosti. Jako taková odpovídá Velké bohyni a byla zobrazovaná caké jako triáda. Byla uctívána v celé Evropě, hlavně v galorománské Francii. Většinou bývá zobrazována bě­ hem jízdy na koni v dámském sedle. Často ji doprovází pes nebo pták. Klíč v ruce symbolizuje schopnost otevřít bránu do Jiného světa. Úvodem zmíněný irský zvyk svaté svatby, během níž se ve 12. sto-

31

letí musel spojit král země s kobylou, bude srozumitelnější vzhledem ke znázornění bohyně jako kobyly. Eponu uctívali všichni jezdci, dokonce i římská kavalerie a byla jedinou keltskou bohyní, která byla uctívána během římského svátku (18. prosince) . Její waleskou obdobou je bohyně Rhiannon.

Dis Pater, pán podsvětí Podle Caesara Keleové věřili, že pocházejí od boha podsvětí, Dis Pater. Galské jméno tohoto boha už není známé. Podle všeho byli bohové pro Kelty předci a ne stvořitelé, což vysvětluje splývající hranice mezi světem bohů a lidí v keltské mytologii.

Irští bohové Podle Lebor Gabála Érenn, ,,Knihy invazí," byli Tuatha de Danannové čtvrtí dobyvatelé Irska. Přinesli s sebou duchovní vědění, umění a řemeslo. Do Irska přišli 1. května, na svátek Beltene. Legendy vyprávějí, že nejvyšší druid zatemnil nebe, aby zakryl jejich příchod. Tri dny a cři noci byla tma a tak se zdálo, jako by bytosti přímo vyscoupily z oblaku. Jiná verze legendy říká, ie Tuatha de Danannové přijeli na lodích a po příjezdu je spálili na znamení coho, že se chtějí navždy v Irsku usadit. Přinesli 4 magické poklady, které hrají důležitou roli ve všech mýtech a legendách Británie, v arcušovských legendách, dokonce v mytologii hry carotu: kámen Fál, který údajně vykřikl, když si na něj sedl opravdový král (dnes patrně stojí ve Westminsterském opatství); Lugův oštěp; Nuadův meč a Dagdův kotlík, který žije v křesťanských legendách dál jako svatý Grál. Procože tyto čtyři magické poklady hrají důležitou roli v keltském světě víry, krátce je tu představíme.

32

Lia Fál: kámen Fál První ze čtyř nezaplatitelných pokladů, který si Tuatha de Danannové donesli do Irska, byl kámen Fál. Pocházel z legendárního města Falías na severu a byl tvrdý jako diamant. Kámen ve tvaru pilíře se nacházel uprostřed Irska a byl používán jako korunovační kámen irských králů, protože podle legendy kámen vykřikl, když se na něj posadil opravdový král. Na jeho dnešní umístění existují dva různé názory: podle skotské tradice se kámen dostal do Skotska ar. 1297 ho král Edward I. dovezl do Londýna, kde od té doby stojí ve Westminsterském oparsrví pod korunovačním trůnem britských králů. Irská tradice naopak praví, že kamenný sloup vedle sochy sv. Patrika na kopci Tara, je opravdový Lia Fál. Nepřemožitelný Lugův oštěp

Druhým pokladem Tuarha de Danannů byl vítězný meč z Gorias, na jihu danajského světa. Patřil Lugovi dlouhorukému a říká se, že meč v bitvě nahlas řval a rak účastníkům naháněl hrůzu. zářivého města

Nuadůvmeč

Tretírn pokladem Tuarha de Danannů byl světelný meč z Findrias, obláčkového města na východě. Manannan s jeho pomocí zahnal pří­ šery, které při stvoření Irska slídily nad obrubou Brigitina pláště. Meč patřil králi Tuatha de Danannů, Nuadovi. Možná to byl pozdější meč Excalibur v artušovských legendách. Nevyčerpatelný Dagdův kotlík Nejcennější

poklad, který Tuarha de Danannové přinesli ze svého světa do Irska, byl ovšem kotlík hojnosti z města Murias. Patřil Dagdovi, otci všech bohů. Traduje se, že kotlík byl nevyčerpatelný a každý z něj dosral jídlo a picí, které se pro něj nejlépe hodily. Kromě toho uměl kotlík vzkřísit mrtvé k Živoru. V Mabinogi se vypráví, jak se stal osudným Branovi Požehnanému v bitvě v Irsku. Jeho protivník Mac-

33

holwch, irský král, využil kotlík ke vzkiíšení mrtvých vojáků zpět k životu. Stali se z nich bojující roboti bez duše, zabili všechny vojáky, kteří jim zkiížili cestu. Waleská i irská vojska byla téměř zničena. Jen sedm mužů se vrátilo zpět do Walesu, nesli zabalenou Branovu hlavu. Tuacha de Danannové, pocházející patrně od bohyně Danuy, nanejvýš zmátli kiesťanské spisovatele. Nemohli se dohodnouc, zda se jednalo o lidi nebo démony. Ať byli kdokoliv, iršcí Keltové je povýšili na bohy svého panteonu. V následující legendě jsou dokonce stvoři­ teli Irska. Brigitin plášť Bohyni Brigit zpívala píseň o zdzraku. Brzy se kolem ni shromáždili da/Jí bohové, přivdben{ neobvyklou melodii: Angus, vlčnl mladý; Midir, rusovlasý a Ogma. ,,sluneční zdře. "Poslouchat přišel také Dagda. Nakonec se Angus zeptal kdo tu píseň zpíval. Brigit mu odpovědi/a: ,,Zemiji zpívala." Píseň Zemi popisovala sen, sen o prapočdtku. Tak hluboce bohy w.sáhla, ú překonali strach z temné, tmavé propasti, kterou země byla a rozhodli se sestoupit dolt"t na zem. Všichni chtěli Brigit doprovodit, když zahalila zemi do pláJté, aby ji učinila úrodnou. Midir uchopilplápolající oštlp a sestoupil dolti do Chaosu. 2Abil mnoho divokých bytosti, které tam žily a další vytlačoval stdk ddl. Potom se vrátil zplt k boht"tm. „Připravil jsem místo pro tvůj pláJI, " volal na Brigit. Bohyně hodila na Zemi pláJI. Rozprostřel se jako stříbrný ohnivý koberec a přitom zatlačil obyvatel.e Chaosu. Kdyby nejmladší bůh Angus neztratil trpělivost, pláJI by se rozprostřel nad celou Zeml Angus však se smíchem seskočil a pláJI se promlnil v mlhu. Ostatní bozi Anguse ndsl.edovali. Dagda zalovil rukama v kotlíku a vytáhl zel.ený oheň. Hodil ho na zemi a ta zezelenala. Angus si s ní hrd4 vyhloubil údolí, vytvořil hory. Manannan uvidll, ú z Chaosu opět vystupují živé bytosti a uchopil svltelný meč. Obludy

34

s rachotem ustoupily, ak moře v zdřící v/ni povstalo, aby mečpozdravilo. Když Brigit pláš/pozvedla, mlha zmizela a bohovi spatřili, že se nacházej! na zeleném ostrovi s podivuhodnými horami a údolími. Brigit vzala kámen Fál a vložila ho tÚJ zeml Nato zala/a do údolíproudit čistá voda, vznikly řeky, jezera a rybníky. Brigit šla dál aby tÚJnesla plamen ratÚJsti tÚJ dalších svitů. Ostatní bohovi zůstali na ostrovi, aby vytvořili rostliny a zvířata. Než odešla, bohovi jí prosili, aby ostrov pojmenovala. ,, Tento ostrov má třijména, "odpovidlla Brigit. ,Je Bílým ostrovem, Ostrovem osudu a jeho třetíjméno zní Irsko. "

Lug, pán všech umění Caesar Luga srovnával s římským Merkurem a v Zápiscích o válce galské ho popsal takto: Z bohů nejvíc uctívali Merkura. Mil velmi mnoho soch; považovali ho za vynálezce všech umlní, vůdce na všech silniclch a cestdch a vlřilí, že má velmi velký vliv na získávání penlz a na obchod

Lug byl vysoce ctěný v Galii i v Irsku. Byla po něm pojmenována Lyon, holandské Leiden, dolnoslezské Legnica v ~ešním Polsku a anglické Carlisle. Lug je přezdíván, jak už bylo zmíněno, Samildanach, ,,Pán všech umění," protože ovládal dovednosti všech tří tříd. Byl válečník, kněz a řemeslník; bůh prozřetelnosti, věštby a medicíny. Proto stál Lug nad všemi bohy a také nad jejich společenstvím. Jmenoval se také Lug Lárnfadha, ,,ten s dlouhou rukou." Lug byl průvodce duší, doprovázel mrtvé do podsvětí a zase zpět do světa lidí. Byl bohem putování duše. Podle mýtů přišel Lug ze Země života a přinesl si z ní 3 kouzelné dary: loď, která dovedla číst myšlenky člověka a dopravila ho všude, kam chtěl; koně, který mohl chodit zemí i vodou a meč, který dovedl protnout každou drátěnou košili. Jeho zbraně byly oštěp a prak, obě měly kouzelnou moc. Oštěp města

35

tak silně burácel, že byli útočníci zděšením jako ochromení a prakem mohl Lug vymrštit cy nejsilnější úlomky skály do řad nepřátel. Byl otcem největšího irského hrdiny Cuchulaina. Nejlépe Luga vystihuje příběh o bitvě u Mag Tuired. Bitva u Mag Tui.red Tuatha de Danannové, čtvrtí přistěhovalci z „Knihy invazi," přemohli za pomoci plwodnich obyvatel Fomořanť1- v bitvě u Mag Tuired své bezprostřední předchůdce - ndrod Fiť Bolgů. Vítězi uspořddali velkou slavnost. Mohli se jí účasmit jen nejlepší z myslitelů, řemeslníkzi, umělců a vdlečnfků té doby. Proto hlídat vchod do sdlu vrdtnj Tu se objevil mladý. krmný válečník, který prosil o vstup. Když se ho vrátný zeptal na jméno, odpovédlL· ,,jsem Lug Lonandsclech, syn Ciana. jeho otec Diancecht byt bůh likařství Tuatha de Danannů. Md matka Eithneje dcerou Balora, jednookého obra Fomořanů. " Nmledkem toho v sobě spojoval 2 různé světy spolu bojujících stran, což vysvětlovalo jeho mimořddné schopnosti. Když se ho vrátný zeptal, jaké dovednosti ovládá, vypočítal všechna řemeslná a válečná povoldnl. Vrátný mu pokaždé oznámil, že v sále už je někdo, kdo takové řemeslo ovlddá. Nakonec Lug řekl· ,,Zeptej se krále, zda je v sále muž, který ovlddá všechny tyto dovednosti. " Po těchto slovech ho vrátný vpustil. V sále musel složitještě tři zkoušky: nejdřív šachy a partii vyhrdL Potom musel zvednout obrbVský kámen. I to bez potíží zvlddl. kromě toho mrštil úlomkem přes celý dům. Na závěr hrdi na harfu. 7n dny po sobě hrdi piseň spánku, píseň radosti a píseťi smutku, proktizal se jako opravdový bard Dagda, otec všech a prostopášník s kyjem Dagda byl předkeltský bůh slunce, stavěný na úroveň galským bohům Cernunnovi, Taranisovi, Teutatesovi a Dis Paterovi. Byl otec i syn bohyně Danuy, bůh smrti a současně bůh druidů. Je přezdíván Eochaid Ollathair - Otec všech, Ruad Rofessa - Pán velkého vědění a Aedh - Oheň. Byl tedy trojí bůh, bůh trojí podoby. Říkalo se mu

36

„Dobrý bůh," což znamenalo, že vše dobře uměl. Jeho vzhled však byl jakýkoliv jiný, jen ne dobrý! Dagda byl jednooký obr odporného zevnějšku. Jeho atributy byly velký, plný, rohovatý kotlík, jehož obsah nikdy nezmizel a mohutný železný kyj. Byl cak těžký, že ho muselo nést osm mužů nebo musel býc převážen na voze. Jednou stranou kyje mohl Dagda zabíjet lidi a druhou je mohl probudit zpět k životu. To z něj učinilo pána nad životem a smrtí a vládce duší. S pomocí kotlíku živil svůj národ. Ohromná nenasytnost a mimořádná zdatnost byly předmětem mnoha neuctivých legend. Tento ošklivý, chlípný bůh však byl považován i za boha harmonie. Patřily mu lyry ročních období, na které hrál tři písně radosti, smutku a spánku a vládl ročním dobám. Byl mistr hudby a magie. Následující příběh vypráví o Dagdově nenasytnosti a chlípnosti.

Morrigan a Dagda Dagda šel před bitvou u Mag Tuired vyjednávat do tdbora Fomořami. ho pod podmínkou, že s nimi pojl Aby se mu vysmáli, naplnili velkou dím v zemi kaši, do které vmíchali celé kozy, ovce a prasata. Vyhrož,ovali Dagdcvi smrtí, pokud se mu nepodaří obrovské množství kaše sníst. Vzal lžíci, tak velkou, že by se do ní vešel i zamilovaný pdr a pustil se do jídla. K velkému překvapení Fomořanů spořddal celý obsah jdmy. Potom vyčerpaný usnul. Když se dalšího rána o Samainu probudil uviděl na břehu řeky stát ženu, jak se rozkročená myla. Dagdu, jehož chlípnost byla ještě větší než nenasytnost, přepadl velký chtíč a spojil se s nl Když vyčerpáním a uspokojením padli k zemi, poznal v ni bohyni Morrigan. Když zjistila, že bťi.h Dagda jí poskytl tak velké potěšení, slíbila mu pomoc v nastávající bitvě. Přijali

(V jiné verzi legendy se Dagda nespojí s Morrigan, ale s dcerou Tccry, krále podsvětí, která mu pocé slíbí pomoc v následující bitvě.) V pověsti je popsána další varianta svaté svatby. Spojení Dagdy

37

s Morrigan neslouží, na rozdíl od kultovního sňatku knížete s bohyní, plodnosti země. Jde o ničivé síly bohyně, její aspekt smrti. Morrigan jako bohyně války ztělesňuje temnou stránku velké bohyně a Dagda svému národu prokazuje velkou službu, když získá přfzeň této mocné válečnice.

Dana, matka všech Prastará matka země Dana, známá také pod jmény Danu nebo Anu, byla známá i v Orientu a u středomořských národů. Vzdávali ji úctu v Řecku i v Irsku. Od bohyně Dana odvozovali svůj původ řečtí Danaové i irští Tuacha de Danannové. Na Krétě byla Danaé uctívána jako bohyně rolniccví. V Irsku a Walesu byla považována za velkou bohyni, matku všech bohů a lidí. Její waleské jméno bylo Don. Její trojí podoba se v Irsku vyvinula v tři bohyně: mladou ženu Brigit, „Matku Irska" Banbu a Machu případně Morrigan, která ztělesňovala smrtelný aspekt bohyně. Každá z těchto bohyní se objevovala opět v trojí podobě. Jak moc je Irsko považováno za ztělesnění bohyně matky, je vidět na jméně dvou kopců, které se nacházejí v blízkosů K.ilJarney. Jejich irský název zní: Dá Chich Annan - ,,dvě Anuina ňadra." Beli (Belin), sluneční kotouč V irské mytologii byl Beli neboli Bile považován za otce Míleho, vůdce Milesianů, jimž se podařilo přemoct Tuatha de Dananny. Následně byl považován za boha podsvětí, přičemž ho lze srovnat s galským Dis Paterem. Ve waleské mytologii byl Beli otcem Aranrhody, Gwydona, Gilvaethwyho, Govannona a Amatheona. Jako bůh slunce a král země byl ženat s bohyní země. Často je ztotožňován se sluncem. Brigit, Brigantia, Brigid, prarnáti a katolická svatá Brigit byla ztělesněním trojí bohyně matky a světa. Říkalo se jí

38

silná žena" nebo také „léto." Glosář z Cormacu, souhrn scaroirských

" z 9. se. ji nazývá: slov

dcerou Dagdy. Prdvě tato Brigit je žena učenosti, bohyni uctlvand básníky, neboljejí ochranitelskd péče byla velice velkd a velmi slavnd. Proto se ji říkd bohy11ě básníkť,: jej! sestry byly Brigit, žena likařstvl a Brigit, žena kovdřství, dcera Dagdy. Podk jejich jmen nazývali všichni Irovi kažtúJu bohyni Brigit. věštkyni (básnířkou),

Spolu s oběma sestrami, které se rovněž jmenovaly Brigit, byly bohyněmi cak různých oborů jako lékařství, válečnictví, zemědělství a básnického umění. Kromě toho byla věštkyní a ochránkyní druidů. V irském městě Kildare hořel na Brigitinu počest věčný oheň, střežený kněžkami.

Protože se Římu nepodařilo vymýtit kule Brigit, byla rovnou prohlášena za svatou. Klášter jejího řádu vešel ve známost hlavně díky zázračným uzdravením a kouzelné síle plodnosti. Také církevní svátek Hromnice na začátku února byl původně svátek Brigity.

Ceridwen, strážkyně kotlíku Ceridwen ztělesňovala aspekt smrti trojí bohyně. Obzvlášť zřetelně se v ní spojují protiklady života a smrti. Byla starou Sibylou podzimu, věštkyní. Také byla znázorňována jako bílá svině požírající mrtvoly, protože prase bylo považováno za symbol bohyně matky. Ceridwen měla velkou kouzelnou sílu a v čarovném kotlíku vařila nápoj poznání pro svého ošklivého syna Afangdu. Nápoj bylo třeba vařit jeden rok a měl ho střežit chlapec Gwion Bach. Ceridwen mu nakázala, aby jej nikdy nepil. Jednoho dne ale stříklo pár kapek nápoje na Gwionův prse. Bezmyšlenkovitě ho olízl a získal tak velké vědo­ mosti a poznání. Ceridwen mladého provinilce pronásledovala. Pokoušel se před jejím hněvem zachránit mnohými změnami podoby. Nakonec se proměnil v obilné zrno, které Ceridwen proměněná

39

v kuře, sezobla. V jejím luně vyrostl ve velkého barda Taliesina. Tím se ničitelka postarala o jeho znovuzrození. Macha, která byla rychlejší než královi koně Macha byla vedle Morrigan a Bodbh jednou ze tří vyvinutých podob bohyně války, která zase byla převtělením velké bohyně matky. Macha se rovněž objevovala v trojí podobě: jako věštkyně, válečnice 1 a matka-selka. Jako válečnice byla spojována s kůly nazývanými mesred machae, na nichž byly po bitvě vystaveny uéaté hlavy poražených

nepřátel.

Spojení válečnice s matkou je obzvláši dobře vidět v následujícím

příběhu.

Macha a Crunnchu Když zemřela manželka sed!dka Crumzchy, vstoupila jednoho dne do jeho domu překrásná tma. Rozdělala oheň a potom začala zametat podlahu. Chvíli na ni udiveně hleděl. .,Kdo jsi?" otduzl se nakonec. ,,Neptej se ml na jmlno, jinak tě budu muset opustit," odpovědi/a. Dál se tedy neptal a nechal ji dělat, co chtěla. Od jejího příchodu se dařilo polím i zvířat1im, z Crunnchy se stal zámožný muž. Na.stal den výroční schůze v U/adu. Macha nechtěla Cnmnchu doprovodit, nebol byla těhotná a brzy měla porodit. .,Buďopatrný a nic o mně nevyprávěj!" varovala ho naléhavl při roziouéenl.

.,Nedllej si starosti, "odvětil ledabyle. .,Neprozradlm naše tajemstvl " Když veselr slavil s ostatními muži a vypil už mnoho korbelti vína, přes­ to propadl lehkomyslnosti. Slyšel, že královo koňské spřežení vyhrálo závody a všichni ho chválili. Tu se začal v opilosti chvástat, že by jeho žena koním bez problémů utekla. Za urdžku krále ho uvlzni/i a pohrozili mu popravou, pokudjeho žena s korimi prohraje.

40

Král.ovský posel došel pro Machu. Když uslyšela, co po ní král chce, velmi se polekala. ,,Ale jd nyní běžet nemohu, čekám díti a za. pár dnů porodím. " ,,Král to přikázal musíte jít se mnou," odpověděl posel. Když předstoupila před krále, opakovala svou prosbu. ,,Můj krdli, vidíte, že éekdm dítl a nemohu blžet. Pokud počkáte měsíc nebo dva, rdda poběžím."

Ale král Ztlital ruoblomnj Pokud nepoběží, Cnmnchu zemře. Tu se Macha obrátila na muže stojící kolem ní. „Muži z Ulsteru, všichni zrozeni z ženy! Proste za mě, vidíte přece, že ve svém stavu běžet nemohu, "prosila. Ale muži se jen smáli a navzdjem se pro pobaveni postrkávali do stran. Macha se otočila a šla ke Crunnchuovi. ,,Poběžím ti o život, "řekla, ,,ale nikdy se k tobě nevrátím. " Se vztyčenou hlavou kráčela na místo startu. 7.á.vod za.čal. Během dlouhého, na.mdhavého běhu se břicho Machy v bolestech zdvíhalo a klesalo. V proudech po ní stékaly krev a pot, přes to všechno zdvod vyhrála. V cíli se zhroutila a porodila dvojčata. Plná hněvu proklela mu.že, kteří zdvod pozorovali a teďna ni hleděli: ,,Muži z Ulsteru! Neslitovali jste se s těhomou ženou rodící v bolestech. Od tohoto okamžiku budete ve chvíli, kdy vám bude nejvíce zapotřebí sil, devět dmi tak slabí a bezmocníjako žma v šestinedělí. Buďte prokleti, vy i vaši synové, až po devátou generaci. " Macha zmizela. Od té doby se slavnostní louka v Uladu jmenuje Emuin Macha. Emuin je irský výraz pro dvojčata. Kletba Machy oslabila muže z Ulsteru po devět generacl Morrigan, bitevní vrána Morrigan je stejně jako Macha považována za jednu z vyvinutých

podob bohyně války Morrigan, která byla vedle Danuy jednou z nejstarších podob bohyně matky, vládkyně nebe, země a podsvětí. Pověsti Morrigan popisují jako nejhroznější ze tří keltských bohyň

41

války. Povídá se, že chué Morrigany po krvi a mase obětí byla velká a sexuální touha nenasytitelná. Symbolizovala síly zkázy, záhuby, zmatku. V artušovských legendách žije dál jako víla Morgana. Když se s ní spojil bůh rvůrce a uspokojil její ch tíč, ovlivnil cak ve svůj prospěch rovnováhu sil života a zkázy. Bůh Dagda se s ní spoj il před bitvou u Mag Tuired a tím si zajistil její přízeň. Hrd ina Cuchulain ji odmíd, nato proti němu obrátila svůj zhoubný vztek, jak popisuje následující příběh . Morrigan a Cuchulain Cuchulaina, velkého irského hrdinu a krdle Ulsteru, jednou v noci vzbudil křik. Osedlal koně a vyjel, aby zjistil, kdo tu křičel Narazil na vůz tažmý ryzdkem. Na voze udila překrásnd žena s d/Quhými, rusými vlasy, celá. oblečmd v červeni barvě. Přdtelsky ho pozdravila a nabídla se mu pro tuto noc i všechny následující noci. Bitva z předchozího dne však Cuchulaina velmi vyčerpala a tak odpovldlL· ,, Vybrala jste si špatnou dobu. jsem po boji vyčerpaný a mnohem víc než lásku ženy potřebuji spdnek." „Nejsem obyéejnd žena, " odpověděla Morrigan. ,, V každim boji jsem stála na vaši straně a budu to dilat i naddle. " Cuchulain se vysmál „ V boji nepotřebuji pomoc ženy A vaši lásku takt nepotřebuji. Ani ted', ani později. " ,.Pokud pohrdnete mou láskou, " odpovldila mu Morrigan hnlvivl, „budu pří1tl bojovat na straně vašich nepřdteL Nepozndte ml, jelikož na sebe mohu vzít jakoukoliv podobu, kterou chci. Ale pocítíte mi zbrani!" „Potom bojujte se mnou," vykřikl rozzkJbený Cuchulain a tasil proti ní meč. Najednou se kůň a vůz s krásnou ženou proměnily ve vránu, která s krákáním odletlla. Cuchulain poznal, že pohrdl Morriganou. Když da/Jího dne bojoval u brodu, Morrigan se mu v podobl vodního hada ovinula kolem nohou, a tak upadl Přesto se mu podařilo rozšlapat ji žebra. Poti se promlnila ve vlčici a červenou krávu. Cuchulainovi se

42

sice podařilo vypíchnout vlčici oko a zlomit krdvl nohu, ale boj ho notnl oslabil. Morrigan byla rovnlž vdžnl zranlnd a vldlla, že ji můk vyliéit jen původce poranění. Proto sdhla po lsti a přiblížila se k nlmu v podobl jednooké stařeny s krdvou s trojitým vemenem. Cuchulain netušil nic zliho, prosil ji o dauJek m/ika a žehnal stařen! za tento dar. Tak Morriganl vyliéil rdny. V bitvl ale našel smrt.

Ulsterští muži, jejichž největším hrdinou byl Cuchulain, byli první, kteří neuctívali bohyni matku a rozhodli se pro křesťanství. To už je zřetelně popsáno v tomto příběhu. Cuchulain jí odmíme nejen právo svaté svatby, upře jí i moc ovlivnit své hrdinské činy. Je mužným válečníkem, který sice táhne do bitvy za královnu, ale pomoc ženy s pohrdáním odřekne. V příběhu o Morriganě a Cuchulainovi je zřejmé posílení mužské síly válečníka proti ženské moci bohyně. Velká bohyně v podobě Morrigany sice ještě dovede zvítězit nad muž.ným válečníkem slunce, ale on ji těžce zraní. V pozdějších pověstech je pak ženská síla úplně poražena.

Ogma, bůh výfečnosti Ogma se svým bratrem Dagdou a bohem Lugem tvoří trojici hlavních mužských bohů Tuatha de Danannů. Vyznačoval se velkou udatností v boji, ale současně byl bohem učení, básníků a jazyka. Je považován za původce keltského písma Ogham (Přesný původ tohoto písma složeného z čárek není znám. Pravděpodobně se jedná o písmo používané druidy hlavně k magickým účelům .), které mělo sloužit k tajné komunikaci mezi zasvěcenci. Řecký autor Loukianós (Lukian ze Samosary, 115- 180 po Kr.) popisuje Ogmu v 2. st. po Kr. takto: Keltovi nazývají Hérakla ve svi řeči Ogmios. ( . .) Znázorňuji ho totiž jako starého muže bllžiclho se ke konci života. je plešatý, zůstalo mu jen

43

Strana z Book oj Ballymote (14. stol), obsahuje mimo jiné úvod do písma ogham.

44

pár bílých vlasť,. vímky pokrývají kůži, která je tak spálená, jako u starých námoh,íků. (. .. )Nejpodivuhodnější je, že tento starý Hérakles za sebou vláčí houfmuH,, všichnijsou k němu připoutáni drobnými řetízky ze zlata nebo jantam na uších, podobají se krásným náhrdelníkiim. I když jsou řetězy mužtl tak lehké, že by bez potfží mohli uniknout, neudilají to, ale jdou za svým vr'tdce radostně, s potěšením, s mnoha oslavnými řečmi. Protože Hérakles už nese II pravé ruce kyj a v levé luk, malíř zřejmě nevěděl kam mu md připevnit řetězy mu.žů. Proto opa-tři/ bohovu špičku jazyka dírou pro fetězy, takže to teď vypadá tak, jako by muži následující boha, který se k nim s úsměvem obrací, byli taženi jeho jazykem.

Popis objasňuje, jakou moc Keleové přikládali mluvenému slovu. Jemné řetízky vedou od jazyka boha k uším a určitě jsou symbolického rázu. Loukianův popis je dobrý příklad neschopnosů Řeků a Ří­ manů chápat a vhodně interpretovat nebe keltských bohů. Goibniu, boží kovář Goibniu, ve waleštině Govannon, byl kovář Tuatha de Danannů a bůh kovářství. Zbraně, které ukoval, učinily bojovníka nepře­ možitelným. Keleové připisovali kovářům obecně velkou moc.

Waleští bohové Sbírka waleských legend pojednává o bozích a polobozích, kteří vládli zemi jako králové a knížata. Mniši pověsti zaznamenali ve 14. st. v místní řeči a r. 1849 byly poprvé přeloženy do angličtiny. Překlad se objevil pod názvem Mabinogi. Vydavatelka lady Charlotte Guest se přitom řídila písemnými záznamy ústních podání z knih Red Book of Hergest (1400) a White Book of Rhydderch (1325). Vypráví příběh královské rodiny z Walesu, jejíž život je nerozlučně spojen s bohy

45

Jiného světa. Cyklus pověstí je rozdělen do čtyř částf, czv. větví. První větev popisuje příběh lidského knížete Pwylla a bohyně Rhiannon. Druhá větev vypráví příběh Uyrových děá. Treá větev Mabinogi pojednává o Pwyllovu synovi Pryderim a Rhiannon. Čtvrtá nakonec vypráví o dětech bohyně - Gwydonu a Aranrhodě. Tento cyklus pověsti lze srovnat s irskými pověstmi kolem Tuacha de Danannů . Rhiannon, žena s ptáky

Rhiannon, vlastním jménem Rigacona, velká královna, ztělesňovala aspekt waleské bohyně matky Modron. Protože byla většinou zobrazována na koni, byla považována za waleskou obdobu galské bohyně koní Epony. Ve waleských pověstech je Rhiannon překrásná bohyně Jiného světa. Jede na bílém koni, doprovázejí ji kouzelní ptáci, kteří svými písněmi dovedou vzkřísit mrtvé a živé mohou uspat. Tady Jze vidět blízkost Rhiannon k původní velké bohyni, která rovněž vládla životu a smrti. V Mabinogi se Rhiannon věnují hned 2 větve - první a třecí. První větev vypráví o Rhiannon a její svatbě s dyvedským knížetem Pwyllem. Tretí větev pojednává o pozdější svatbě Rhiannon s bohem Manawyddanem. V následujícím příběhu se jedná o část z první větve Mabinogi. Rhiannoo a Pwyll jednoho dne, když byl Pwyll, kníže Dyvedu, zase na cestl poblíž hory, přes kterou už se jednou dostal do Jiného svita, spatřil překrásnou ženu, jak kolnn nlj projela na bílé kobyle. Okamžitě se do ní zamiloval

46

a zkoušelji dahonit. To by vlastni nemil být probl!m, nebol byl na svého koni, nejrychlejšího v celém Dyvedu, velmi hrdj Pustil se tedy Ul ženou. Nikolikrát horu objeli. Ale i když koni hodnipohánlL nepodařilo se mu krdsnou pan{ dahonit. To nebylo samo sebou. :zatímco svého koni témiř i,hnal k smrti, míhala se před ním v klidném, stdle stejném poklusu. Teď si byl Pwyll jistý. že md co tÍů éininí s ženou z jiného svita, ale jeho ctiMdast se probudila a chtil ji za, každou emu dahonit. Vyměnil svého k smrti vyčerpaného koni za, jiného a toho za chvíli opit vyminiL Ale i ten se dastal na konec svých sil a Pwyll se jezdkyni ani trochu ne-při­ blížil. Když kolem něj opakovani klidni proklusala, zoufale zvolal: ,.Prosím, krdsnd paní, za,stavte!" Kůň zůstal okamžitě stát. Vyčítavi na něj pohlédla. .. Kdyby vds dřív napadl.o poprosit, nemusel byste ubohé koni tak soužit, " řekla. Pwyll se zahanbeni podíval k zemi. Ona se však usmála. .,Jsem Rhiannon, " řekla. Stal se z nich pdr. Ale než se mohli vzít, musel Pwyll odvést bohyni Rhiannon z podsvltí. Jej{ otecji tam za,slíbiljinému muži. Toho si však vzít nechtěla, a proto se obrátila na človika Pwylla, který se jí mimo to velmi líbil. Kvůli nému byla dakonce připravená přijmout lidské tllo, starosti stáH a smrti. Při Pwyllovi prvním pokusu vyvést Rhiannon z podsvit{ domů jako svou nevistu, dašl.o k ndsleduj{címu: Rhiannon ho před svatební oslavou naléhavé varovala, aby dával pozor na svá slova. Pwyll však ve víru radasti propadl lehkomyslnosti a slíbiljednomu prosebníkovi vyplnit každou prosbu, kterou na něj miL Nebyl to ale nikda jiný než Gwawl, odmítnutý ctitel Rhiannon, který prosil ojejí ruku. Protože mu Pwyll dal slovo, m11Sel mu ji přenechat. Rhiannon se podařilo vymoct na Gwawlovi ke splnění přání roční odsun. Po roce se Pwyll znovu přichystal na cestu tÍů podsvití, aby Rhiannon davedi domů jako svou ženu. Tentokrát se mu to podařilo, ale jen díky lsti Rhiannon. Vynutila si na Gwawlovi uívozný slib a Pwyll se se svou ženou vrátil z Jiného svita do Dyvedu. Léta ubíhala, žili jako šiastn{ manželé, ale nebylo jim dapřdno dildtko.

47

Dyvedský národ začal reptttt. Mnozí ženě z ji1lého světa nedtivěřovali a radši by vidili Jako krdlovnu na Pwyllově trtinu jedm, ze svých dcer. Nakonec však Rhiannon přece porodila v noci před prvním květnem, svdtkem Beltene, synt1. Po porodu vyčerpaná krdl.ovna v posteli usnula. Také čtyři dvorní ddmy. které měly dávat pozor na to, aby se Rhiannon a dítěti nic nestalo, upadly do hlubokého spánku. Když se za svítání vzbudily, ke svému zděšení zjistily. že novorozenec zmizel. a strachu před trestem zabily dvorní dámy psíčka. pomazaly jeho krvi Rhiannonina ústtt a ruce a vedle ní na postel položily pár kostí. Potom se pustily do velkého pldfe a bědování, tvrdily. že Rhiannon dítě v noci během zdchvatu zuřivosti snědla.

Pwyli jim to nechtěl věřit a zdráhal se svou ženu potrestat. Nakonec se musel sklonitpřed rozsudkem druidů, kteří Rhiannon uložili ndsiedujícl trest: od této chvíle měla čekat u brdny paláce na cestující a vyprávlt svůj příběh. Potom cizincti.m musela nabídnout, že je odnese na zddech do paláce. Nedaleko bydiei ušlechtilý pdn Teymon,jehož kobyla vrhla každý rok v noci před svátkem Beltene hříbě. Dalšího rána vždy zmizelo. V noci, kdypřišlo na svět i Rhiarmonino dítě, se Teymon rozhodl hlídat. Krátce po narození hříběte se v okně stáje objevila obrovská, černá ruka, která sáhla po hříběti. Když ji Teymon spatřil. začal do ní jako divý mlátit mečem. Ruka se strašlivým výkřikem bolesti zmizel.a. Ale k pře­ kvapení Teymona ležel vedle hříběte kojenec zavinutý do cenných Utek. Teymon s manželkou byli ke svému velkému zdrmutku do té doby bezdětní. Donesl tedy dítě manželce. Vychovával.a ho jako své vl.astní. Avšak zprdva o utrpení Rhiannon pronikla i k Teymonovi a jeho ženě. Celou dobu zkoušeli zprávu ignorovat, ale za. několik let už nešlo přehlidnout podobnost chlapce s Pwyiiem. S těžkým srdcem se tedy vydali na cestu, aby osvobodili Rhiannon od newsfouženého trestu. Teymon vyprávěl na dvoře Pwylla přťbéh noci před Beltene a každý. kdo chlapce viděl. poznal. že je to Rhiannonino ditl. Rhíannon uiehčenťm vykřikl.a, protože se nyní zbavil.a velké starosti. Chlapci nadále říkali Pryderi, což znamená „starost. "

48

Také v comro příběhu může Pwyll vstoupit do Jiného světa jenom proto, že mu co dovolí bůh popř. bohyně. Rhiannon potřebuje něko­ ho, kdo ji vysvobodí z vynuceného zasnoubení. Legenda nám neprozrazuje, zda by zasnoubení mohJa zrušit bez lidské pomoci. Jako zachránce si vybrala Pwylla. Dřív, než se mohou stát párem, však musí Pwyll složit několik zkoušek. První zkoušku mu položí sama bohyně Rhiannon. Projíždí kolem něj pomalu na koni, a přestože ji pronásleduje na nejrychlejších koních v Dyvedu, nepodaří se mu ji dohonit. Naopak! Rhiannon ho vždy dohoní, i když jede klidně. Už zde se ukáže, že síla a rychlost nejsou dovednosti, kterými by si Pwyll mohl získat ženu z Jiného světa. Když ji nakonec v zoufalství poprosí, aby zastavila, složil první zkoušku a pochopil první lekci: bohyni nemůže dobýt mužskou silou, o její přízeň lze jen prosit. Získá ji, ovšem kvů­ li týrání koní si musí vyslechnouc napomenucí. Rhiannon je nakonec bohyně koní a nemůže jen tak snášet špatné zacházení se svými tvory. Po roce se Pwyll vydává do podsvětí odvést svou nevěstu domů. Rhiannon ho ještě varuje, aby dával pozor na svá slova, ale Pwyll, opojen vítězstvím, nedbá nevěsána varování. Svému soku dá osudný slib, že mu splní každou prosbu. Neuposlechnucí ženiny rady, které se mu pak stane osudným, je příkladem opakujícím se v mnoha keltských legendách. Pwyll má ale štěstí, ie jeho nevěsta je mazanější než jeho protivníci. Tak se mu na druhý pokus přece jen podaří vyvést Rhiannon z Jiného světa. Další utrpení, které musí Rhiannon při­ jmout po narození syna, může být bráno jako trest za spojení s člově­ kem. Milostné svazky mezi světy nevidí rádi v lidském světě, ani ve světě bohů.

Arawn, pán podsvěd Arawn, pán waleského podsvětí, byl šedý muž. Podle pověstí jezdil na šedém koni, byl oblečený v šedém a stále ho obklopovala mlha. Arawn vedl smečku nepřirozeně bílých psů s červenýma očima a zdravil mrtvé v Jiném světě. Ale i pánu podsvětí byly vymezeny hra-

49

nice, jak už jsme poznali v příběhu Pwyll a Arawn (viz strana 23). Tady Arawn potřeboval pomoc z říše lidí, aby mohl přemoct boha slunce Havgana a nakonec došlo k osudovému setkání s Pwyllem, knížetem Oyvedu.

Manawyddan,

bůh moře

Manawyddan je waleská obdoba irského boha moře Manannana. Pověsti Mabinogi vyprávějí, že si vzal po smrti Pwylla vdovu Rhiannon. Když moci Jiného světa proměnily království Dyved na mnoho let v pustinu, zůstali jen Manawyddan, Rhiannon, Pryderi a jeho žena lGvga. Nakonec se však také Rhiannon a Pryderi přilepili na kouzelnou studni a zajaú byli drženi v Jiném světě. Manawyddanovi, který byl jako bůh doma i v Jiném světě, se velkou chytrostí podařilo vysvo-

bodit rodinu a zemi Dyved ze za.klecí. Irský Manannan byl také bůh, který zavedl Tuatha de Dananny po prohrané bitvě proci synům Míleho do zemských pahorků, kde nadále žili.

Math, kníže Gwyneddu s vytříbeným sluchem Čtvrtá větev waleského cyklu pověstí Mabinogi je věnována Machu. Byl prastarý, tak vzdálený pozemským věcem a cak moudrý, že se jeho nohy nemohly dotknouc země, ale musely spočívat v panenském klíně. Mach měl zvláštní sluch. Vykládalo se, že slyšel všechny rozhovory, které mu vítr donesl. Byl považován za původce moudrosti a spravedlnosti a současně byl přísný soudce. Oba své synovce, když znásilnili opatrovatelku jeho nohou, proměnil za cresc na tři roky v různá zvířata. Po odpykaném trestu je vzal opět na milost. Kouzelnické umění prokázal stvořením umělé ženy z květů, Blodeuwedd (blodeu znamená ve waleštině květ).

Gwydon,

měnící

podobu

Velký druid, bard a kouzelník Gwydon byl syn Dony a Beliho.

50

Strýc Mach ho vychoval a vyučoval ho umění magie. Gwydon byl mistr myšlenek a nápadů. Byl poměrně mazaný a upřednostňoval dosažení cíle lsá místo boje. Dyvedský kníže Pwyll kdysi dostal od svého přfrele z Jiného světa prasata. Tato zvířata do té doby ve Walesu nebyla a mnozí Pwyllovi takový poklad záviděli. Gwydonovi se lsá podařilo uloupit prasata Pwyllovu synu Pryderimu. Houby proměnil v překrásné koně se zlatými uzdami a nabídl je Pryderimu výměnou za prasata. Kouzlo však trvalo jen den a noc. Když Pryderi zjistil, že byl oklamán, přichystal se k boji. Došlo k velké bitvě, v níž Gwydon Pryderiho během souboje přemohl. Následující příběh pojednává o Gwydonově mazanosti, ale i o trestu za zločin vůči svobodné vůli ženy.

Gwydon a Gilvaethwy Gwydonova mladíího bratra Gilvaethwyho sžírala l.dska ke Goewin, opatrovatelce nohou jejich strýce Matha. Goewin ml/a Matha upřlmnl rdda a nechtěla kvůli jediné noci plné l.dsky s horkokrevným mladíkem přijít o své postaveni a povlst. Gwydon se nemohl dívat na bratrovo trdpení. Pomýšlel na lest, jak by se Gilvaethwy dostal ke Goewin. Uloupil tedy Pryderiho prasata, límž rozpoutal vdlku mezi zmzlmi Dyved a Gwynedd. Prastarý Math povstal z !t"dka, aby vedl vojsko. Teďmohl Gilvaethwy proniknout do komory a pannu svést. K jeho ulnnutku však Goewin milostný cit neopltova/a. Notnl se jeho laskdní brdni/a. Zndsilnilji. Když se to Gwydon dozvldlL, zdisi/ se. Zndsilnlnl ženy bylo v rozpom se svatou hannonil, kterd předepisovala, že muž smí k ženl ulehnout jen při vuljemné ndklonnosti. Velmi doufal, že Goewin považovala své postavení opatrovatelky nohou za natolik důidité, než by se přiznala ke ztrdtl panenství. Ale to mladou ženu podcenil Když se Math po vítlzné bitvl vrdtiL, už mu nechtěla držet nohy. Když se jí zeptal na důvod, vyprdvl/a o bezprdví, které se jí stalo. Math se velice rozhnlval a uložil synovcům Gwydonu a Gilvaethwymu tlžký trest: pro-

51

měnil je

v jelena a la,í a nařídil jim, aby žili v lese a teprve po roce se vrátili. Když se M rok s kolouJkem po boku vrdtili, proměnil je v divokd prnsata a nařidil jim,aby žřli v lese a po roce se 11rdtili. Opit přišli, tentokrdt se seletem. Nyní je Math proménil ve vlky. Když před ním se ště­ nětem opět po roce stáli, vrátil jim lidskou podobu. Také tři chlapci, narozeníjako zvířata, získali lidskou podobu a byli pokřtlni. Z pečovatelky Goewin však Math učinil královnu, jako odJkodnění M bezpráví, které jí synovci učinili.

Aranrhod, paní stříbrného kola Aranrhod byla dcerou bohyně, waleské obdoby bohyně Danuy a boha slunce Beliho. Je ztělesněním měsíční bohyně. Byla bohyní otáče­ jící se hvězdné oblohy i bohyní svítání. Její zámek Caer Arianrhod, kde s třemi sestrami žila, se údajně nachází v souhvězdí Severní koruny (Corona Borealis). Názory na Aranrhod se rozcházejí. Na jedné maně byla uctívána jako bohyně měsíce, na druhé straně byla považována za zlou ženu - zaprvé proto, že byla zběhlá v umění magie a zadruhé proco, že vyhnala oba své nežádané syny. Zdálo se, že vroucí vzrah k bratrovi Gwydonovi, druidovi a kouzelníkovi, přesahoval běžnou sourozeneckou lásku. Přesto se obrátila k černé magii a ta ji zničila, zatímco Gwydon se upsal bílé magii. Čtvrtá větev Mabinogi vypráví jejich příběh. V artušovských legendách najdeme jejich obdobu v kouzelníkovi Merlinovi a víle Morganě.

Aranrhod a její synové Aranrhod chválila svou neposkvrněnost, a proto ji bratr Gwydon navrhnu!Jako opatrovatelku nohou králi Mathoví. Nebol takové místo mohla zastávatjen panna. Společně pfedstoupili př-ed krdle, ale něco v Aranrhodině chování krále zarazilo. Ohnul kouzelnou hůlku z tisového dřeva do půlměsíce a řekl: ,,Každá panna, kterd chce zastávat toto múto, se musí podrobit zkouJce. Překroč, prosím, tuto Miku. " „Nevěříte mi mad?" otdotla se pyšne Aranrhod, ale nakonec se zkoušce

52

podrobila. Při prvním kroku přes tisovou hůlku ji přepadly stmlné křeče a náhle jí z klína vypadl růžový chlapeček se světlými kadeřemi. Aranrhod utekla a na prahu ji znovu přepadly silné křeče. Gwyd()n pospíchal za ní, zvedl věc, která tam zůstala kut a než utekl, zavinul ji do hedvdbných šdtků. Krdl Math šel s kovdřem a bratrem Aranrhod Govannonem a dltltem, které si vzal pod ochranu, k moři. Tam chlapce pokřtili jmérum Dylan. Jak moc se však divili, když se chlapec vysmekl z Govannonových silných mkou, skočil do moře, plavaljako ryba a nakonec zmizel ve vlndch. Uzlíček, který Gwydon donesl, byl ovšmi předčasně narozené dítl, řádně ho„ vyseděl" v truhle před postell Jednoho dne v truhle křičeÚJ a Gwydon vytáhl krásného ch!apce. Vychoval ho na svém dvoře a mnohé prameny vyprdvějl, že se jedná o jeho vkutního syna. V té dobl byla. po11ta mezi strýci a synovci mnohem silnějšl než dnes, což by vysvědovalo velkou Gwydonovu péči. Když byli chlapci čtyři roky, Gwydon se rozhodl, že ho představí matce. Bylpřesvědčen, že Aranrhod bude při pohl.edu na krásnlho chlapce naplněna hrdostí a zamiluje si ho. Ale to Aranrhod špatně odhadl. Nepřeko­ nala. hanbu, která ji postihla. v trůnním sále krále Matha. Pověst o neposkvrněnosti pro ni byla svatd, i když už dávno panna nebyla.. Netušila, že překročení tisové hť,iky umožní uzrát každimu mužskému semenu, které do ni vniklo, v dítě. Zmizení Dyla.na ve vlnách ji naplnilo zadostiučiněním, nebol už nemohl zpochybnit její neposkvrněnost. Mali bytosti vychované GwydorU'm, kterou zanechala na prahu, si ani nevšimla. Velice se hněvala., když teďstdl Gwydon s ch!apcem pfed ni a pfedstaviJ jí ho jako syna. Nikdy by neuznala tento žijící důkaz ztraceného panenství a tak syna poprvé prokl.ela: nikdy nedostane jméno, pokud by mu ho sama nedala. A to nehodlala nikdy udělat. jméno však mělo velký magický výwa~n a ne-pojmenované dítě téměř neexistovalo. Gwydonovi se však lstípodařilo Aramhodpřimět, aby chlapce pojmenovala.

53

Proměnil

sebe a chlapu ve dva ševce, ktm dovedli zhotovit překrásné zlaté boty a jejich člun zakotvil u Aranrhodiny pevnosti. Aranrhod boty nadchly a uložila ševcům, aby jijeden pdr ušili. Dvakrát dostala nddherni boty. které ji však nebyly dobré. Potřetí se posadila k ševci a jeho synovi do člunu. Tu si na okraj člunu sedl střízlík. Chlapec na nlj prakem z.amlřil a střelil malého ptáčka přesnl do nohy. Aranrhod se radovala a gratulovala „svltlovlashnu chlapci s obratnýma rukama. "Nato Gwydon prozradil, kdo je a chlapec se od ti chvík jmenoval Linu Llaw Gyffes, což logi,cky znamená: zdřlcí, obratnl mířící ruka. Celá vzteklá prokkla Aranrhodsyna podruhi: nikdy nemll dostat zbraň, kdaú by mu ji sama dala. Ak i tuto kktbu dovedl Gwydon Lsti zrušit. Za několik kt se oba objevili jako bardi v Aranrhodinl pevnosti. Náhk se zdálo, iL ve!ki vojsko chce zaútočit na hrad. Vystrašená Aranrhod vyplnila Gwydonovy pokyny a dala Lkwu brnlnl Tu Llewa potřetí prokkla: jeho bedra se nikdy nemlla dotknout betÚr úny zrozeni z úny Tuto kktbu formulovala opatrnl, a tak ji nebylo možnipřelstít. Ml/a se stát osudnou Gwydonovi i Lúwu, ak to už je jiná historie.

Llew, bůh slunce s obratně mířící rukou O neobvyklém způsobu, jak spatřil svěclo světa, se vypráví ve čtvr­ té, poslední větvi Mabinogi. Llewa vychoval Gwydon, vyrostl v mužském světě. Matka Aranrhod ho proklela, chtěla mu upřít jméno, zbraně a ženu. Jak už jsme však viděli, Gwydonu se podařilo Aranrhod přelstíc a první dvě kletby zrušit. Tiecí kletbě, která mu zakazovala ženu z masa a kostí, však mohli uniknouc jen tím, že stvořili umělou ženu. Gwydon a Mach proto vytvořili ženu z květů, pojmenovanou Blodeuwedd nebo „Kvě­ tinová." Llew Blodeuwedd velmi miloval. Vzali se a od Macha dostali říši, jíž moudře a spravedlivě vládl. Blodeuwedd se ale zamilovala do Gorownyho a během noci plné lásky vylákala na manželovi tajemství, jak by mohl být usmrcen. Jako syn bohyně mohl být zabit jen oště-

54

pem, jehož zhotovení trvalo rok. Jednou nohou musel srát na okraji vany a druhou nohou na koze. Blodeuwedd se postarala, aby stál v této pozici a Gorowny zasáhl Llewa oštěpem. V okamžiku smrti se proměnil v orla. Gorowny, který se trochu vyznal v umění černé magie, na sebe přes den vzal Llewovu podobu a vládl království. Mach a Gwydon přesto podvod prokoukli a vydali se hledat Llewovu duši. Nenašli ji ani v lidském světě, ani v Jiném světě. Po dlouhém hledání konečně našel Gwydon zraněného orla. Proměnil ho zpět v člověka a uzdravil ho. Poté táhli do bitvy proti Gorownymu. Llew ho v souboji zabil.

Jak Gwydon hledal Llewa Když se Gwydon dozvldil, že Gorowny a Blodeuwedd zabili Lkwa, s Mathem kouzelnými smysly prohkdali ceÚJu zemi. Llewovu duši hkdali dokonce vJiném svitl, Arawnovi říši. Ale nikde neobjevili ani nejmenší stopu. Gwydon tedy na sebe vzal podobu starého barda a pifky se vydal hkdat Llewovtt duši. Prohkdal každý kout zemi, pozoroval i tu nejmenší mušku, kterd mu zkřížila cestu. Zaáwuho došel do selského staveni poblíž místa, krk kdysi bojoval proti Pryrúrimu. Tam uslyšel pozoruhodný příblh. Sedldci mlli prase, byl to potomek prasat, která Gwydon zamlada uÚJttpil Pryrúrimu. Každý den, jakmik byl otevřen chlívek, prase zmizeÚJ v lese a vrdtiÚJ se až večer při západu slunce. I když nic nežralo, bylo niwvé a kulaté. Gwydon pocítil podivné brnění předtuchy a rozhodl se, že burú příští den prase skdovat. A opravdu, sotva se otevře­ ly dveře chlívku, běúÚJ prase tak rychle do lesa, Jak mu to krátké nožky dovolily. Gwydon se pustil za ním a došli k dubu. Tam se prase posadiÚJ a s požitkem zaéaÚJ pojídat shnilé, shora padající maso. Gwydon se sotva odvdžiL podívat nahoru. Když se podíval, spatřil vyzáblého, zranlného orla. V boku ml! za.ražený hrot kopí a z rány mu odpaddvaÚJ rozklddající se maso. Gwydon našel Lewa. Přilákal ho písnl· Dub roste mezi dvlrna jezery temnotou zahalí nebe i rokli.

55

Nnnfuvlm-li nepravdtt, zde spollvajl Llewovy údy. Dub roste na pahorkudéši ho nedokdže rozpustit, horkem neuschne. Tolik bolesti, tolik utrpení Lfewa Llawa Gyjfiseho snášej/jeho vlwe. Dub stoji na strdni jaké štěstí, že jsem ho spatřil pokud nemluvím nepravdu, přiletí na můj klín. Tak se Gwydom, podařilo proniknout do vidomí ptdka, dřív plného bolesti. Orel mu důvěřoval a posadil se na k/ln. Poté ho Gwydon uvedl do stavu lilivého spdnku a navrdtil mu lidskou podob11. Dnúdové Math a Gwydion sice dovedli vyličit Llewovo ti/o, ale ne duši. Zrada milované Bwdeuwedd v ni zanechala hlubokou jizvu.

Tento

příběh

představovanou

uzavírá okruh waleských gaJerii keltských bohů.

56

pověstí

Mabinogi a

rovněž

Druidové - strážci vědění a moudrosti Vše začíná a končí na prastarých, druidských, skalnatých březích Albionu ... Adam byl druid, Noe rovněž; také Abraham byl povolán k pokračování druidské doby. William Blake

Kdo by neznal Miraculixe, druida z komixu Asterix a Obelix od Goscinnyho a Uderza, majestátního, mazaného starce oblečeného v bílém, který seče jmelí zlatým srpem? Nespatříme hned našima duchovníma očima veledruida Medina? Odkud však pochází tento fantastický obraz druida, který straší v našich hlavách - nejpozději od konce devatenáctého století osvícenou Evropu opět dostihla fáze tzv. keltomanie? O druidech máme jen málo poznatků a o jejich oblečení toho víme ze všeho nejméně. Je možné, že byli poměrně staří, a proto měli dlouhé, bílé vousy, když si představíme, že jejich vzdělání trvalo kolem dvaceti let. Slavnému římskému dějepisci a literátu Pliniu staršímu (23/24-79 n. I.) vděčíme za poznatek o (patrně) bílých oděvech. Slavný je hlavně popis keltského rituálu dubu: Nikdy Mdný ritudl neslaví bez větve tohoto stromu; mzižeme se tedy domnívat, že jméno druid pochdzi z řeltiny... Druidové neznají nic posvátnějšího než jmelí a strorn, na němž roste; věří, že jde o duby. (Plinius staršl· Historia naturalis)

Z různých kultur světa známe bílé oděvy, určené ke kultu, proč by tedy takové neměli nosit Keleové? Ale ani katoličtí duchovní nenosí ve všední den oděvy ke kultu. Pokud by tedy „pracovní oblečení" druidů skutečně bylo bílé, nosili by ho stejně tak málo. Na tomto místě můžeme odstranit ještě další předsudek, podporovaný přede57

Portrét druida z Britam1ica Antiqua Illustrata (1676)

vším řecko-římskými současníky Kelců: krvavé lidské oběti. Ač už je při rituálních oslavách druidů připomínalo cokoliv, mělo co jen symbolický charakter. Pro srovnání uveďme příklad svátosti olcářní v katolické církvi: během mše se „proměňuje chléb a víno v tělo a krev Krista." Nakonec věřící tuto „oběé" sní a vypijí. Jsou snad proto všichni katolíci kanibalové? Bez bližších znalostí bychom si co cak snadno mohli představit - a z historického odstupu dvou tisíciletí bychom co ještě pořád takto mohli chápat. Ale jakpak druidové skutečně vypadali? Možná cak, jak je popsán veledruid Merlin v díle Suice de Merlin (1886)?

58

Tu Mer/in odhrnul kapuci, která mu uzstiňovala stařecký oblilej, víc skrývala než odhalovala, a ve chvíli, kdy jej šlo vidlt, se proml nil: z dobře známi tváře s bílými vousy, s korunou z jmelí se stal ul.Hci oblilej mladlho chlapce s vavřínem ve zlatých kadeHch. Usmíval se a zvolal - jeho hlas znll jako rohy v dálce na lovu duchtt „Nebyl to lov duchů a víla? Neužili jste si, muži, dost hkdání duchů a pronáskdovdní víl? Proč jste se tu sešli - pokud nenáskdujete pHkladu Gawana, " s tlmito sÚJvy si zakryl hlavu kapud a zmizel. (Heinrich Zimmer: Abenteuer und Fahrten derSeek, 1961)

Tak známe „našeho" druida Merlina, je však jen literárním hrdinou. Za jeho stvoření zodpovídá Walesan Geoffrey of Monmouch. „Pravzor" Medina si však nevycucal jen cak z prstu. Staré, dokonce snad historické, tradice vyprávějí o Lailokenovi, který se údajně r. 575 n. I. v bitvě u Cumbrie pomátl a jako „osvícený pomatenec" bloudil skotskými lesy. Walesané ho pojmenovali Myrddin, připisovali mu všechna možná proroctví o opětovném posílení Kelců. Geoffreymu tyto tradice připadaly velice zajímavé, polatinštil waleské jméno Myrrdin na Merlina - zrodil se nanejvýš důležitý západní mýtus a s ním pravzor běžné představy o druidovi. Zeptejme se znovu: co ve skutečnosti víme o tajemných druidech? Jaké byly jejich úkoly? Keltovi svl knize nazývali druidy; ovúJdali vlšteckl umlní a všechny ostatní vidy; bez jejich souhlasu nemohl krdl jednat, ani rozhodovat, takže ve skutečnosti byli vlddci oni, zatímco krdlovl vykonávali jejich vůli jen jako služebníci. (Dion Chrysostomos: Oratio)

Existují doklady, důkazy, zprávy, které mohou tento obraz potvrdit nebo vyvrátit? Důkazy ne, zprávy ano, neboť současní řečtí a řím­ ští spisovatdé nepopsali, co se týče Keltů, nic tak přesně jako druidy a jejich rituály. I když řecko-římská civilizace považovala Keky za bar-

59

barské, druidscví je přesto fascinovalo. Přestože - nebo možná právě protože - pro ně byl duchovní obraz světa druidů současně tak nesrozumitelný, velmi se snažili, aby ho za.chytili ve všech podrobnostech. Například historik pozdního Říma Ammianus Marcellinus tak ve 4. st. konstaroval: Druidové, muži neuvěfitelně vyníkajlcl duchovní sily, byli - tak, jak napsal Pythagoras - sjednocení v bratrstvech; práce s nejutajenijfími a největšími tajemstvími je učinila vznešenými.

Za nejpodrobnější, nejpřesnější popis však vděčíme Caesarovi. V jeho nejslavnějším díle Zápisky o válce galské čteme: V celé Galii jsou dvě tiidy lidí, které opravdu mají význam a téší se vážnosti (. . .) První jsou druidové, drozí rytíři. Druidové pořádají bohoslužby, obstarávají veřejné a soukromé oběti; vykiddají ndbožmsképřed­ pisy. Vzdéldvají mnoho mladých mužů, Galové si jich velmi vdžf. Rozhoduji totiž o téměř všech veřejných a soukromých sporech, i když je spáchán zločin, vražda, dojde k hádce o dědictví nebo hranice, vynesou rozsudek, stanov/ odměnu a trest. Pokud se jednotlivec nebo kmen rozhodnutí nepodrobí, vyloučí ho z obětování. To je pro Galy nejhoršf trest, nebol na koho je uvalena tato klatba, ten je povai,ovdn za násilníka a wčince; všichni mu jdou z cesty, vyhýbají se setkání a rozhovoru, aby si stykem s nim nepřivodili neštěstí. Nemohou poW.Ovat svá práva ani nějakou úctu. V lele druidů stoji kněz těšíd se největší vážnosti. Když umře, je jeho ndsledníkem dntid, který nad ostatnímijasně vyniká nebo v případě, že je více hodných takového postavení, hlasují o sebe droidové; nlkdy dokonce o nejvyšší úřad bojují zbranlmí. V určité roční době konají druidové soud na posvátném místě v kraji Karnutu, který je považován za stfed celé Galie. Tam se sejdou odevšad všichni, kdo mají rozepře, podrob! se rozhodnuti a rozsudku. Druidské učení údajné pocházelo do Britdnie, odtud se dostala do Galie a jeftl dnes cestuje kaž-

60

dý. kdo do něj chce proniknout, vltšinott do Britdnie. Druidové se obvykle neúčastni válek, také neplatí jako ostamí dané, jsou osvobozeni od vojenské služby a všech zdvazků. Mnozl, zlákáni takovými výhodami ale i z vlastního popudu, chodí do jejich škol nebo je tam posílají rodiče a příbuzní. Říká se, že se ve škole učí nazpamll mnoho veršů. Přitom mnozí zůstanou ve škole dvacet let. Přísnl se totiž zakawje psát si učeni, zatímco v témlř všech zbylých zdležitostech, veřejném a soukromém styku, používají řecké písmo. Zdá se mi, že to dodržuji ze dvou důvodů: nechtějí vidlt své učení masově rozš{řené a navíc chtějí zabránit tomu, aby si žáci, d1ivěřujíce písmu, mdlo procvičovali paměl. Hlavní ttčeníje, že du.še neumlrd, ale po smrti přechází z jednoho těla do jiného; myslí si, že učení pobízí ke statečnosti, protože lidé ztratí strach ze smrti. Také mluví podrobně o soz,hvězdich a jejich pohybu, o velikosti světa 11 země, opHrodě; o moci a vládl nesmrtelných bohů a předávají učení mladým. Už z tohoto popisu vyplývá, že právě druidové byli pro Kelcy elita s rozsáhlými funkcemi a zmocněními. ,,Měli za úkol uspořddat a spravovat božské i lidské záležitosti. Byli stěžejní bod, kolem něhož se točil život a dění národů." Oean Markale: Le druidisme 1989)

Druidové sice byli opravdu keltský fenomén, kořeny jejich vědění a úkolů však sahají pravděpodobně mnohem hlouběji do historie národů.

Stará irská pověst vypráví o druidovi Mogu Ruichu. Na býčí kůži · si oblékal oděv ptáka a poté, co si vzal další části výzbroje, zvedl se do vzduchu a uletěl. Tyto a podobné prameny odkazují na šamanské kořeny druidství, možná na původ pravděpodobně ze středoasijské pravlasti indoevropských národů. Už samotné slovo druid by mohlo odkazovat v tomto směru: staří spisovatelé ho odvozovali od výrazu drus (dub). Původní význam slova je tedy odhadován jako „dubový znalec" nebo „mudrc z dubového lesa." Mnozí badatelé sáhnou zpět po dryádách - starořeckých kněžkách nebo dubových nymfách. Zdá se však, že přesný etymologický význam je následující: slovní kmen

61

dru znamená silný, mocný, hustý a indoevropský kořen wid nebo vid se nachází v latinském slově „videre" (vidět, vědět), slově ze sanskritu vidya ( vědět, moudrost) a anglickém slově wisdom (moudrost). Volně přeloženo, dostaneme význam „obzvlášť daleko vidící" nebo „obzvlášť mnoho znající." Toto vysvětlení podporují úlohy a funkce druidů.

Mají takéfilczofy a teology. Jednají s nimi s nesmírným respektem a nazývajíje druidy ( .. )Když proti sobl tdhla nepřdte/skd vojska s vytaženými meči a kopími, druidavé se často vydali mezi znepřátekné strany a uklidnili je zaříkadly- jak se to dil.ávd u divokých zvířat ( .. )Když se s nimi bavíte, poví toho mdÚJ, mluví v hddankdch a jejich způsob vyjadřování poukazuje na to, že vltšinu vlci nechají uhodnout. často používají hyperboly. buď k vychvalcvání sebe samých nebo kvůli tomu, aby dn,hé nzkhčili. "Jejich řeči zastrašují, působí pyšni, mají sklon k tragickému patosu. Přesto jsou velmi chytří a doved{)u si osvojit znaÚJsti. (Diodor Sicilský, 1. st. n. 1.) Teď

jsme uprostřed popisu úkolů a funkcí druida: byl kněz a šaman, učenec a filozof, historik a učitel, soudce a zákonodárce, diplomat a vyjednavač, básník a zpěvák, kouzelník a hudebník, léčitel a biolog, věštec a prorok, astronom a astrolog; zkrátka byl, jak bychom dnes řekli, druh „všeobecného génia." Jeho význam bude jasný, když řekneme, že ani král nesměl odmítnout jeho rady. Druidové konečně odhalovali přání a plány bohů! Zatímco král fungoval jako osoba oprávněná rozhodovat ve společnosti, druid byl téměř její vědomí. Nesmíme však zapomenout, že druid musel plnit královy prosby, ledaže by se příčily mravům. Jinými slovy: v keltské společnosti neexistovalo rozdělení náboženství od politiky - politické jednání bylo vždy zároveň posvátné jednání; veškerý společenský život byl částí hluboce duševního pohledu člověka, přírody a kosmu.

62

Druidové pokládali na rány léčivé byliny a rostliny a zaříkávali je kouzelnými formulemi na uzdravení. Další den přinesli kouzelné nápoje a nad krvácejícími ranami vyslovovali kouzelné formule, aby zmírnili ztrátu krve a smrtelné bolesti. (Krádež býka z Cuailnge)

Druidi - neuzavřená společnosti Jak poznal už Caesar, druidové netvořili kastu, přestože je v mnohých populárně-vědeckých knihách rádi řadí mezi indické bráhmany. Druidové byli kdokoliv jiný jen ne uzavřená společnost. Co se týče dosažení druidství, platila už u Keltů, v dnešní pedagogice s rakovou oblibou propagovaná, rovnost šancí: každý se mohl stát druidem, jedno zda byl člen královské rodiny, válečník, umělec, pastýř, sedlák nebo dokonce orrok. Každému, kdo měl za sebou zhruba dvacet let vzdělá­ ní a studia, byly dveře k druidství otevřené. Demokratická byla, jak už jsme viděli u Caesara, také volba jejich velitele. Za velmi detailní popis druidských úkolů vděčíme Jeanu Merkale: 1 . Sencha: historik, měl za úkol oslavovat hrdiny, uchovávat historické a filowfické tradice 2. Brithem: soudce, zákonodárce, velvyslanec 3. Scelaige: znalec a opatrovník eposů, mýtů 4. Cainte nebo gutuarer: mistr kouzelného zpěvu. Jejich úkolem bylo žehnat, začarovat, zaklínat. Kvůli své moci byli obávanými posmě­ váčky a satiriky. 5. Liaig: lékaři a chirurgové; znali vlastnosti rostlin, ovládali magické rituály. 6. Cruitire: kouzelní hráči na harfu, jejich hudba dovedla lidi rozesmát, rozplakat, uspat nebo usmrtit. 7. Deoghaire: dvorní číšníci, pravděpodobně také znalci opojných látek a drog. 8. Faith: druidové specialiwvaní na věštecké umění

63

ELJ~

Scuxou De

1

DlS GER~1ANIS . .,,n Vnert G.&RMA.lfOllYX , G ALI.O• RV.M. 1''R.JTA..N~OllVM ,V.Al< DALO.R.VX Relwcon~

1)"Dgrammat"a ~uatuor.

Druid ve svatém hájku, titttlní strana spisu DeDis Germania od Eliase Schedia (1648)

Byly druidky? Otázka: ,,byly druidky?" častokrát zaměstnala výzkum a vyvolala

živou diskuzi. Především v mýtech a pověstech skutečně najdeme růz­ né odkazy. Podle nich se v keltské společnosti vyskytovala celá řada

64

kněžek, věštkyní

a „svatých panen." Zda měly přístup k opravdovému druidství, s úplnou jisrorou nevíme. Je to ale docela pravděpodobné, když pomyslíme na velkou rovnoprávnost pohlaví, která se v keltské společnosti odedávna vyskytovala, i když pod vlivem patriarchálních dobyvatelů byla během dlouhé doby také pozvolna omezována. Mimo co archeologická svědectví dokládají, že v každém případě existovaly čarodějky. V této souvislosti je nanejvýš zajímavé, že při přechodu ke křesťanství se nejen mnozí druidové stávali kněžími, někteří dokonce biskupy, nýbrž i ženské duchovní vůdkyně Keltů - ať už ro byly druidky nebo ne - časro skládaly řeholní slib. Barbara Walker, která se hodně zabývá hledáním známek matriarchátu ve starověku, píše ve své poutavé knize The Woman's Encyclopedia of Myths and Secrecs.

Drnidka s cepem a větévko" jmelí, obraz Armanda Laroche (1826-1903)

65

,,Kolegyně" druidek nebo dryddpřešly téměř nepozorovaně k novému po-

volání; vstoupily do žemkých kláštent Jedna ze tři skupin dmidek se skládala z uzavřeně žijícťho sesterstva, Jako například Brigitiny kněžky; ty žíly ve svatyních podobných konventť,m a střežily svatý oheň, který nikdy nesměl uhasnout. Další skupina druidek nežila tak uzavřené, tvořily ji vdané ženy, žily v blízkosti svatyní a občas šly dorm, navštívit manžela. Třetí skupinu tvořily služebnice ve svatyních, žily ve svých rodimích. Křeslanstvím se proměnily v řeholní řády jen vysokd svatá sesterstva. Ženy všech ostatních skupin byly od této chvíle považovány za larodějnice.

Tajemní dobyvatelé: Thuata de Danannové Sestupme do hlubin historie, vzpomeňme si na tajemnou dobu dávno před začátkem exaktního dějepisectví, kdy Zelenému ostrovu vládli Thuaca de Danannové, mytický národ dobyvatelů. jednoho dne viděli připkmvat cizí wdě a netuše nic dobrého, zkusili zabrdnit přistání velkou kouzelnou mlhou. Když cizinci přesto přistáli, postupně se jim postavily na odpor tři královny země. Amergin, druid přichdzejícťch Milesianů, jim navrhl, aby se dobrovolně vzdaly nebo bojovaly. Rozhodly se pro boj a sice tak, že útočníci opět odjeli na devět délek vlny od břehu a měli zkusit znovu přistát. Pokud by se jim to podařilo, byli by no-vými vládci ostrova. V opalném případě by se vrátili, odkud pNšli. Tuatha de Danannovl se opět dali do larovdní, zvedla se obrovská bouře, během níž přišw o život pět Míleho synů. Aby byli zbylí tři zachráněni, vykonal Amergin protikouzÍQ a fekl:

66

Ti. co se potloukají rozbouřeným mořem, dosdhnou země. V našich rovindch se usadí, v pohořích, údolích, v lesích bohatých na plady, u vod bohatých 111l ryby. Krdt našeho národu povládne v Tafe, z ostrova se stane naše země a naše knížata a moudré ženy oznámí ušlechtilé Eriu, že my přijdem! Bouře se utišila, Amergin mohljako první vstoupit na zem.

Zapdlii oheň a zpíval píseň, v níž se ztotožnil s nově získanou zemi a vším, co k ní patřilo. Patří k nejkrdsnějším písním druidů, které se uchovaly: jsem vítr nad mořem, jsem mořská vlna, jsem býk sedmi bitev, jsem orel na skále, jsem sluneční zdfe, jsem nejkrdsnějšl z rostlin, jsem silný divočák, jsem losos ve vodi, jsem jezero v pláni, jmn moudré slovo, jsem konec oštěpu v bitvě, jsem bůh, který zažehne oheň v mozku. Kdo šiří světlo nad kopcem? Kdo znáfáze měsíce? Kdo zná místo, kM odpočívá Slunce?

67

Potom se zmocnil země, převzal veškerou moudrost a pradávných dob vzniklo a bylo uchováno.

vědln{.

co tam od

Obzvlášť

zajímavé se v této souvislosti jeví, že vítězní Milesiáni, nazývaní také Gaelové, sice vystupovali jako vojenští vítězové, ale zřej­ mě si přisvojili kulturní vymoženosti dobytého Irska, aby se vyšplhali na vyšší stupeň civilizace. Znalkyně keltských příběhů a mytologie Ingeborg Clarus komentuje prastarý text takto: Po posledních řádcích zpěvu u.soudíme, že nejde jen o znalosti země a všem, co na ni žije, ale i o znalosti plynuti času, souhvězdích a především o pohybu sltmce a měsíce. To vše se (Ú)stalo (Ú) druidské moudrosti nově příchozích Gaeiů. (Keltské mýty)

Fazety velké kultury Suché dějepisectví lituje nedostatku „strohých faktů." Zdá se, že historii keltství zahalil nepropustným závojem. Přesto si můžeme vytvořit živý obraz této velkolepé kultury, s nímž vystoupí, zářící a osvobozená od staletí starých předsudků, z předhistorické temnoty. Stovky mýtů, tisíce písní a stále rostoucí počet archeologických nálezů se nechají sestavit jako kamínky mozaiky. Tak vzniká obraz, který umožní druidství ukázat se jako broušený krystal, jehož nesčetné, bohaté fazety vykouzlí pronikajícími slunečními paprsky poznání stále nové obrazy. Nechme působit samy o sobě staré a nové texty. je to Cathbad, nejlmkavljH druid uprostřed ulsterských druidů! Spojuje v sobě všechno vědění, vládne živlům, otvird přístup k nebi,· oslepl oči každiho cizince a věděním zažene jeho silu. Vyučoval své žáky na severozápad od Emainu; osm z nich bylo schopných osvojit si vědění druidů. Tain Bó Cualnge

68

Na břehu stdlo mnoho ozbrojených válečníků namačkaných na sebe. Mezi nimi pobíhaly jako farie ženy ve smutečních šatech, s rozpuštěnými vlasy, s hořícími pochodněmi v rukou: a kolem stáli druidové, zvedali ruce k nebi a vykřikovali strašné kletby. Tacitus ~ druůÚJvé,

žijící, žijete v hlubokých lesích a odlehlých hdjích: vyprávíte, že stíny mrtvých nepřijdou do tichého místa Erebu nebo temné podzemní říše boha Dis Patera, nýbrž že duše opět obživne v jiné sféře. Pokud je pravda to, o čem zpívdte, je smrt centrem neustdliho života. Lukian Za starých dob byli spisovatelé, nadaní dobrým úsudkem, přesvědčeni o tom, že samotná Pythagorova škola a moudrost Peršanů měly původ ve staré filozofii tohoto ostrova. Milton, Areapagicica

Neexistuje přelom mezi starými, napůl magickýmifonnulemi, které zpívali druidové a pozdějšími zaklínadly čaroděje a vědmy. ObojípochdzeLo z - Védám podobným - svatých hymnť,, tvořily učební základ pro učitele druidi°t a věštců. vé školách ho ústněpředá.valí dá.i. Většina z těch­ to moudrostí nikdy nebyla sepsána. Písemné fragmenty uchované do dnešních dnů jsou pravděpodobnějen poztlltatky významné ústní litera-

tury. Lewis Spence, The Hiscory and Origins ofDruidism

Mají učitele moudrosti; jmenuji se druidové a po dvacet let tajně vyučt,­ jigal.ské šlechtice mnoho věci; děje se tak buďvjeskyních nebo v odlehlých lesích. Pomponius Mela, De Chorographia

69

Za starých časzt druitkvé vyrdběli z čerstvých stromů masky na Samain. Poté, co si řezbdř vymysle4 z jakého dřeva by maska mlla být, odešel tk /,esa. Vybral si svatý strom - totem a jako obltni dar zapdli/ u jeho kořenů kadidlo. Potom druid vetřel tk kztry včelí vosk a myrhu, u toho vyslovil křísící kouzelné fonnule a prosil strom, aby tkdal životní sílu, podstatu a charakter masce, kterd měla být vyřezdna z jeho kmene. Masky neměly otvory pro oči a vyřezaný obličej, pohled na ně budil takovou hrť,zu, že ptisobily strašně nejen na zlovolné duchy, ale skrz duši kněze i na Jiný svět.

Llywelyn Sion, The Book of Pheryllc

Používají umlni věštců (druidů), jimž přiklddaji velký vliv; věštci jim předvídají z letu ptdků bttdoucnost, přindšejí oběti a celý ndrod je na nich zdvislj. (. . .) Niktk nepřindši obě/ bez přítomnosti filozofa (druida), nebol věří, že musí využít zprostředkovdní těchto muži°,, kteří znají podstatu bohů a takřka mluví jejich jazykem, aby mohli obě-I přinést a vyprosit si boží pomoc. Diodoros Siculus Věštci

(druitkvé) se snaží svým bdddním porozumlt událostem a získat k nejhlubším tajemstvím přírody.

přístup

Timagenes, podle Ammiana Marcellina

Ndbožemtví je totiž velmi staré a tkstalo se až ke tradic.

mně nepřerušeným

řetězcem dntidských

Iolo Morganwg, The Mystery of che Bards of che Island of Britain

Tuatha de Danannové žili na ostrovech na severu svlta. Sezndmili se s kažtku vědou, magii a druidstvím, naučili se umění kouzel a stali se mudrci, takže nakonecpřekonali ve vědění všechny pohanské mudrce. Bitva u Mag Tuired

70

Druidové bydleli v hlubokých lesích a uchylovali se tam, kde nebyla jiná lidskd duše. Oslavovali barbarské rituály a temný kult. (. . .) Bohy vzývali v lesích, nevyužili chrámy. (. .. )Lid se nikdy nepřiblížil ke kultovnímu místu, protože bylo určeno bolni.m. Lucanus, Pharsalia Vře jen sen ... ? Snad.

jsou však sny ztvárňující vyšší skutečnosti podstatně lépe než každodenní pohled na tento svět, pochopený během ustavičné změny. Druidové byli„ vidoucí. "Věřili, že každý jednotlivec rovněž muže dosáhnout nadprůměrného stupně vnitřního pohledu. Důvěřovali lidské bytosti a tvrdili, že pro člověka není nic nemožné, protože moc člověka je po vzoru bohům podobným druidů a nepopsatelného boha nekonečně velkd, jen občas není schopná odhadnout svíij rozsah a už neví, jak m1iže být použita. Jean MarkaJe, Le Druidisme

is e mo dnú Crist mac De -

můj druid je Kristus,

syn Boží. sv. Kolumba

Nech/je nyní ddno osudným ohněm znamení hněvu nebes a transalpinským národilm budiž předzvěstí lidského světa, jak předvídali v pomíjivých pověrách druidové. Tacitus, Historia

Když západní myšlení hledd svou identitu. a když ji nenalezne ve velkých náboženstvích, měli bychom si vzpomenout na jiné poselství, které k nám proniká z temnoty dob ddvno minulých: poselství dn1idťí., strdžcť, a zvěs­ tovatelů nanejvýš duchovních věrouk, pro něž i „smrt byla místem dlouhého života. " Jean MarkaJe, Oruidscví dnes?

71

Bardi: moc písní a slov Bardova harfa symbolizuje duši plnou lásky, jež může předat nebeskou moudrost z epochy na epochu. E. C. Merry

„Na začátku bylo slovo ... " Touto větou začíná biblický příběh o stvořeni světa. Mohla by uvádět i příběh keltských básníků a zpěvá­ ků. Původně patřili bardi k zástupcům druhé školy druidstvi, sencha. To oni udržovali kulturní tradice při životě a oslavovali hrdiny. Jejich nejcennějším vlastnictvím byly tři věci, které podnítily jejich umění a zajistily jim postavení: znalost prastarých mýtů, básnická představi­ vost a nevyčerpatelný poklad starých veršů a zpěvů. Z tajemných a mytických začátků druidscví se vypracovali k nejváženějším a nejlépe placeným členům středověkých královských dvorů. Nadaní umělci slova rádi mluvili v hádankách, básních-hádankách a znali všechny tajemné nauky. Dovedli historii a příběhům vdechnout život, byli zpravodaji a komiky v jednom; pokud chceme, byli televizí dob dávno minulých. Právě tak bychom je mohli označit jako „živé knihovny" jejich doby. Bard vyzdobil s velkou obratností tradovaná vyprávění a přednesy, historii a současný svět učinil pro své současníky známé, představitel­ né. Jeho kouzelné přednesy, magická vyprávění a zpěvy trvaly často dny, týdny, ba i měsíce a vytvořily nezaměnitelnou atmosféru. Celý svět keltských obrazů je prodchnut původní, divokou krásou veršů a písní bardů. ,,Keltské skutečně nejde oddělit od bohatstvíjeho vyprávě­

ní, ale obojí má stejný ptivod. "(Douglas Monroe, 1he fost Books ofMerlyn - Druid Magie from the Age ofArthur. 1998) Protože základ bytí druida zobrazoval magii mluveného a zpívaného slova, spočívala jeho veškerá vážnost, často podivuhodná autorita,

72

ve zvuku hlasu a schopnosti upravit tradovaná slova. ,,Stai-í o tom vel-

mi mnoho věděli. Pomocíjazyka bylo možné opravdu magicky zapůsobit, také liéit. " (M. Arnold, On the Study ofCeltic Literature. 1864) Nejpodstatnější

tajemství slova a hlasu mohlo být pochopitelně pře­ dáno také jen samotným slovem a použitÍm kouzla hlasu. Vše, co bardi znali a věděli, předávali z generace na generaci jedině ústně. Opravdu nebylo vůbec nic napsáno. Ústní tradování jejich schopností jim propůjčilo nenapodobitelnou exkluzivitu a záliba v ukrývání vědomostí do básní-hádanek jim utvořila aureolu nedosažitelné duchovní moci. To se však postaralo také o mnohá nedorozumění. Helénistický filozof, historik a geograf Poseidonios (zhruba 135-151 n. I.) píše v díle Polybios, svazku pátém:

Chtěl se

Bard. Olejomalba Thomase Jonese (1743-1803). vrhnoi.lf do propasti, když Keltové prohráli poslední bitvu.

73

Když se sejdou, řeknou jen málo slov, v hádankách. takže většinou na věci poukdžou jen nejasně a použijí slovo, když myslí na jiné. Velice rádi se vyjadřují v superlativech, aby sebe povýšili a všechny ostatní „odlehči­ li. "jsou vychloubační, rádi vyhrožují a milují chvdstavou řeč. A přesto mají bystrý rozum, nechybíjim chytrost a vzděldnl

Další důkaz pro to, že Keltové obecně a bardi zvlášť přikládali mluvenému slovu neomezenou moc, je zpráva Poseidonia o bardech, kteří vstoupili mezi dvě vojska připravená k bitvě, byli schopn í vytrhno uc je ze „zvířecího běsnění" a sjednat mír, cak.že „vášeň přenechá pole moudrosti a Ares stojí ucůvě před múzami." Je jasné, že bardi byli mnohe m víc než vypravěči příběhů a kronikáři. Udržovali při životě celou historii, tradice a kulturu kmene. Bard byl pro Kelty odedávna nejdůkžitijší opatrovník kmenové historie. Byl autoritou ve vztahu ke genealogii, opěvoval činy Keltů a jejich otců, jejich vazbu na království, sociální spravedlnost a pořádek. Bard sepsal a opatroval kolektivní vzpomínku a mýtus. Bez barda se kmen vydával v nebezpečí, že ztratí své kořeny a identitu. (Malcolm Godwin: 7he Holy Grail)

Tak to pochopitelně bylo, jen když bardi zaujímali v keltské spoprivilegované postavení. Kromě nich byly u keltských národů další dvě společenské skupiny, kterým na základě duchov ních schopností patřilo význačné postavení: druidi aneb kněží a ovati neboli euhagenové (věštci a proroci, zastávali i funkci kněze) . Úřady a úkoly byly v té době v princip u jasně od sebe odděleny, ale přesto se stále znovu prolínaly, zvlášť když římšd panovníci druidstv í zakázali a pronásledovali. Waleští bardi byli legendární. Od nich lidé očekávali zvláštní inspiraci, takže zaujímali vyšší pozici než obyčejní veršotepci nebo věštci. Byli pod královskou ochrano u, podobali se irským básníkům nazývalečnosů

74

ným filidiové. Stejně jako oni měli bardi oficiální funkci básníka a současně věštce. Věštec - nebo jak říkal Helmut Birlchan „vědoucí o budoucnosti" - však mohl být caké blázen, neboé „bláznovství a inspirace jsou blízcí příbuzní" (Birlchan). Od středověkého potulného básníka se rychle přešlo k dvornímu bláznovi, který smí vidy říct i nepříjemnou pravdu. Slavný příklad je příběh krále bardů Suibne Geilta, který zešílel v bitvě u Mag Rath (637 n. I.) a nakonec se zdržoval ještě v koruně stromů. O vzhledu bardů nic nevíme. Na rozdíl od druidů se ve vědomí pozdějšího světa nezakořenila žádná lidová představa. Výzkum si vystačí s domněnkami: Galský národní kroj bardocullus srovnávaný s límcem kočkodanů, mohl Helmut Birlchan chápat jako „bardovu kapuci." Zajímavou poznámku o historii m6dy poskycl druhý římský vojenský císař Marcus Aurelius Severus Antonius (211-217). Pře­ zdívku Caracalla dosral podle podle rz;v. ,,galského pláště s kapucí", podle způsobu excentrického světáka ho zavedl jako poslední výkřik pánské módy v hlavním městě impéria.

Bájný Taliesin Čím dál bohatší je předávaní mytických a podivuhodných příběhů bardy. Podle Geoffreye of Monmouth údajně seděl bard ve člunu,

když se mrtvý král Artuš vydal na cestu na ostrov Avalon. Ne ledajaký zástupce společenstva básníků a zpěváků, ale Taliesin. Taliesin! Zvuk tohoto jména uvedl už generace milovníků Kelců do vytržení. Sice nebyl první bard, jak by ho mnozí chtěli vidět, ale byl nejvýznamněj­ ší z pěti vynikajících bardů, kteří vstoupili do historie. Zbývající čtyři se jmenovali Aneirin, Talhaem, Bluchbard a Cian. Co co bylo za lidi, tak důležité, že jeden z nich dokonce směl doprovodit velkého Artuše na poslední cescě? ,,Zaručené informace"

75

o velkém Taliesinovi nemáme. Tím působivější je poklad legend pojící se k jeho životu. Vyrovnat se mu může snad jen kouzelník Medin. Co se týče jeho původu, hodně se o něm spekulovalo, hádalo. Legenda vypráví o mladém Gwionu Bachovi, který měl u staré bohyně Ceridwen hlídat kotlík s nápojem poznání. Několik kapek scříkJo na Gwionovy prsty a okamžitě je olíznu!. Najednou poznal všechnu moudrost světa. Rovněž věděl, že ho Ceridwen bude naneštěstí pronásledovat. Proto hned několikrát změnil podobu - ještě o tom uslyšíme - a přece ho nakonec rozhněvaná bohyně sežrala. Nato ho porodila jako Taliesina. Asi nejznámější legenda o tomto bardovi se jmenuje Příběh Taliesina a na konci devatenáctého století ho v Mabinogi (viz také dodatek strana 172) zveřejnila Charlotte Guesc. Patrně nejnapínavější čás­ tí příběhu je zápas bardů, který mladý Taliesin vyhraje na dvoře krále Maelgwyna, aby zachránil svého pána Elffina. Jednoduše uvalil klatbu na královské básníky, bardy starší generace než on. Museli mu cak věnovat veškerou powrnosc, ať už chtěli nebo ne. Jejich velitel Heinin si poté stěžoval u krále, že „je otrávený z toho crýznicele, který je téměř dítě." Když byl Taliesin vyzván, aby vyprávěl o své osobě, přednesl následující hádanku a zprostil tak klatby svého pána Elffina a konečně i staré bardy.

jsem nejvyšší bard EL.ffina, mou vlastíje kraj letních hvězd; /dno a Heinin ml nazývali Merrdin, jednou mi všichni krdlové budou říkat Taliesin. Byljsem u Pdna na nebesích, u Luciferova pddu do pekelných hlubin. Nesl jsem Akxandn,v prapor; Zndm jména hvizd od severu na jih; Byljsem ve vesmíru před trůnem vznešeného; Byljsem v Kananu, když zabili AbšaúJma;

76

doprovdul jsem bohy inspirovaniho Awena na plán! rúÚJI{ Hebronu: Byl jsem na dvoře Dony, než se narodil Gwydon. Byl jsem učitel Eli a Enocha; Byl jsem na místl ukřii,ovdní milosrdného syna Božího; Byl jsem třikrát v Aranrhodině i,aláři; Byljsem vrchní tÚJzorce při stavbě babylonské věk. Jsem tajemství, jehož původ niktÚJ nezná. Byljsem s Noemovou archou v Asii, Viděljsem zničení SotÚJmy a Gomory; Byljsem v Indii, když byl butÚJvdn Řím; přicházím ted' k troskám Tróje. Byl jsem s mým Bohem v jeslích; podporovaljsem MojžíJe při přechodu jorddnu; Byl jsem v nebi s Marií Magdalenou; získaljsem naddní z Ceridwenina kotlíku; byl jsem Lleon lochlinského harfisty. Byljsem na bíihn kopci na dvoře Cynwelina, rok a den jsem byl r.ajat, hynul jsem po synu Panny, byl jsem nakrmen v zemi bohů, jsem ttéitel všech mudrců, mohljsem pottéovat celý vesmír. Budu žít, tÚJkud na zemi nenastane poslední soud; A niktÚJ nebude vldět, zda jsem ryba nebo rak. Byl jsem devlt mlsíců v lůnl čarodějky Ceridwen; původnljsem byl malý Gwion, nyníjsem však Taliesin. (z anglického originálu Bertrama Wallratha)

Tato báseň vyzývala generace historiků, literárních vědců a amatérských badatelů keltscví znovu a znovu k interpretaci. Jejich výsledky

77

bývaly stejně mnohoznačné jako předmět jejich důvtipu a sledu myšlenek plného fantazie: byla cu řeč o brzkém důkazu živé víry v reinkarnaci v předkřesťanské Evropě i o předhistorickém tajemném písmu, jak si myslí Robert Ranke- Graves. Geoffrey Ashe, zastánce stříz­ livého i vtipného podání historických souvisloscí, vidí to celé spíš jako úsměšky mladého básníka Taliesina, který si chtěl dobírat starší generaci bardů . Pro srovnání cituje drzou písničku, připisovanou americkým vysokoškolským studentům, jíž se vysmívají svému „vševědoucí­ mu učiteli." I was born ten thousandyears ago, Ther' ain't nothin' in this world, that I 't know: I saw Peter; Paul and Moses playin' ring around the roses And /'li whip the guy that says it isn't so. Narodil jsem st asi před dmti tisíci Lety, a na svitl není nic, co nevím. Vidil jsem Petra, Pavla a Mojžíše, jak tanli/i koÚJ A každému, kdíJ tvrdí, že to tak není, jednu vrazím.

Moc výsměchu Keltští bardi velmi dobře znali moc výsměchu. Caince byl profesionální posměváček; obával se jej každý, koho si vzal na mušku. Keleové se téměř nejvíc obávali toho, že se jim bude vysmívat bard - to překonaly jen obavy, že by jim mohlo spadnouc na hlavu nebe. To nevíme jen z příběhů o Asterixovi a Obelixovi, ale i ze starých vyprávění o Pwyllovi nebo Cuchulainovi. Tito hrdinové, zamilovaní do své „mužnosti", se radši nechali svést k porušení věrnosti králi, než by se stali obětí veřejného posměchu bardů. Staré irské anály pojednávají o bitvách u Mag Tuired. Král Bres,

78

který vedl válku, je vylíčen jako antihrdina: jeho vlastnosti odporovaly vlastnostem dobrého krále. Byl lakomý, hrabivý, své poddané nechal crpět bídou a „postrádal veškerou učenost a radost z básnického umě­ ní" - proto byl pro Kelty nejen bezcharakterní, ale i zavrženíhodný. Tak se stalo, že špatně zacházel s váženými zástupci tohoto umění, bardy. Neposkytl jim náležité dary, ani odpovídající ubytování astravu. To bylo přespříliš nekrálovské a tak se stal král Bres terčem hanlivých veršů Coirbra, jednoho z nejslavnějších básníků.

Druid v ornátu, z knihy Costume of the Original lnhabitants of the British /s/es, 1815

79

Bez stravy rychle na míse, bez mléka k napojení telátek, bez příbytku na noc, bez odměny pro zástup bardů, nechi se tak vede Bresovi.

To považujeme za první hanlivé verše šířené v Irsku a znovu účinně dokazují moc slova: bard Coirbre rak přivedl krále k pádu. (Více v knize Ingeborg Clarus: Keltské mýty. Člověk a jeho jiný svět. 2001)

Tradice bardů do současnosti Pro nositele keltské kultury, bardy a druidy, mělo ústní předávání znalostÍ neocenitelné výhody. Vůči okolnímu světu však vedlo neustále k tomu, že opravdové předávání bylo vykládáno jako falšování. To se týká především naší „exaktní vědy," která považuje všechny ostatní metody zprostředkování znalostÍ, kromě vlastních, za chybné. V akademické věži ze slonoviny si moderní historici často myslí, že vše, co se traduje „jen" ústně, se po obsahové stránce cak moc změnilo, že z toho nakonec může vyjít jen „padělaný" nebo „vymyšlený" souhrn myšlenek (říká se tomu efekt „tiché pošty"). Tento pohled na věc se ukazuje jako naivní, když uvážíme, že umění paměti bylo u mnoha starých národů- konec konců ještě i v křesťanském středověku - vždy ve vysoké vážnosti a v této oblasti bylo vykonáno podle dnešních měřítek takřka neuvěřitelné. Také u Kelrů: už básník nejnižšího srupně musel ovládat sedm samotných velkých vyprávění, básník devátého a nejvyššího stupně, ollam, zahrnoval do svého repertoáru 250 velkých vyprávění a 100 malých vyprávění. (podle knihy Keltové od Annaleny Staudte-Lauber, 1995) Nejslavnější a nejznámější příklad „nedorozumění" tohoto typu se udál, jak jinak, na půdě novodobé::ahy po vzdělání. Obzvláli pikant-

j

ní je, že tím přesto došlo k pozoruhodné recepci keltského kulturního dědictví, která působí dodnes. Myšleny jsou „Ossianovy zpěvy". V 18. st. je sepsal skotský učitel James Macpherson. Venkované ve Skotské vysočině ještě za dob jeho života přednášeli epické zpěvy, udržované keltskými bardy už mnoho staletí. Vyprávělo se, že spadají do 3. st., kdy žil Ossian, syn krále Fingala (Finna). V 18. stolecí projevily vzdělané vrstvy v celé Evropě živý zájem o „primitivní" světové licerarury. Během nového probuzení skotského nacionalismu se pohled idealistů, jako byl Macpherson, upřel právě i na literární dědictví Keltů, jejichž zlatá éra byla považována za vzor pro alternativu britského impéria, sžíraného korupcí a mocen-

Titulní mědirytina k prvnímu německému vydání Ossianových zpěvů, Víde,i 1768

81

skými myšlenkami. R. 1751 vydal Alexander MacDonald, bez většího povšimnutí, svazek galských zpěvů. Po jeho vzoru se začal i James Macpherson toulat po vysočině, aby si - jako bratři Grimmové v Německu - zapsal vyprávění tradovaná ve své vlasci, pře­ ložil je do angličtiny a nakonec vydal: r. 1760 vyšlo Fragmencs of Ancienc Poetry, r. 1761 Fingal ar. 1763 TemoPortrét Jamese Macpherson