Dějiny středověké Evropy 8086493113, 9788086493114

Citation preview

Obsah:

I.

Evropský Západ na cestě ke „středověku" (počátek 5. století - 814) ............................................................................ 8

11.

Evropský Východ: svět antické civilizace a „středověk" (počátek 4. století - 814) ......................................................................... .34

III.

,,Hegemoniální" císařství a Evropa (do roku 1056) ..........................................................................................70

IV.

Středověká Byzanc a svět východních „barbarů"

(konec 8. až polovina 12. století) ............................................................ 1 IO V.

Neklidný Západ

(1056-1250) ............................................................................................ 146 VI.

Expanze křesťanské Evropy

(1095-1204) ····························································································207 VIl. Na severovýchodě Evropy (počátek 12. století - 1462) ....................................................................237

STUDIJNÍ AVĚDECKÁ KNIHOVNA I Plzeňského kraje

- 2 -11- 2004 200 4_ 11020

vm.

Evropa národních monarchií (od r. 1250 do konce 15. století) ..............................................................264

IX.

Jihovýchodní Evropa mezi „Franky" a Osmany

(1204- 1526) ····························································································315

:

ii

X.

Zápas o hegemonii ve střední a východní Evropě

(1437-1521) ····························································································339

I

Chronologická tabulka ..................................................................................... .360 Profil autorů ...................................................................................................... 365

O Ydcluv Drška, Dana Picková I) Noklndutelství Aleš Skřivan ml.

I IIN H0-86493- 11-3

l

úvodem Středověké dějiny Evropy lze v jistém smy~lu chápat jako nejstarší přímé koře­ ny moderni přítomnosti našeho kontinentu. Každý pokus o syntetický pohled na jeho vývoj v této době není jednoduchou a jednoznačnou záležitostí, a je přiroze... né, že má vždy své zastánce i kritiky. Předkládaný text si nekladl za cíl představit evropský středověk ve všech jeho rozměrech, sociálních, kulturních a ekonomických, včetně zachycení tak proměnlivého a jemného faktoru, jakým je lidská mentalita. K jeho napsání nás ani nevedlo přesvědčení,. že politické dějiny jsou alfou a omegou historické vědy. Při respektování rozmanitosti trendů současného bádání se však d,omníváme, že bez· znalostí základních souvislostí, které Evropu ve stře­ dověku integrovaly, ale i rozdělovaly, je jakýkoliv další postup k hlubším rovinám lidské osobnosti tak vzdálené doby stěží možný. · Vycházíme rovněž z naší dlouhodobé pedagogické zkušenosti, že studenti his-. torie postrádají původní český text, který by z perspektivy středoevropského regionu nabízel výklad základních vývojových souvislostí, kterými se střédověká Evropa ubírala, stejně jako základní charakteristiku ideových kořenů politického uspořádání našeho kontinentu v tomto období a jeho proměn. Předkládané ,,Dějiny středověké Evropy" mají proto za svůj hlavní cíl posloužit především studen.tůro bakalářského stupně historie a pn'buzných oborů jako úvodní text do problematiky tak složité a bohaté specializace, jakou dnes evropská medievalistika je._A budeme jen rádi, zaujme-li tato příručka i .z ájem_c e z širší veřejnosti. Autoři

I. EVROPSKÝ ZAPAD NA CESrt KE „S'ffiEDOVtKU"

I

EVROPSKÝ ZÁPAD NA CESTf: KE • (POČÁTEK

A. Z AKLADNI

5. STOL.

-

„STŘEDOVtKU"

814)

CHARAKTERISTIKA

Skutečnost, že středověk od pozdně antického období neodděluje žádná převrat­ ná událost, ale že se jednalo o postupný a několik staletí probí.hající proces utváření nových sociálních struktur, na kterém se podílela jak „barbarská" germánská společenství, tak předcházející civilizační formy ajeji~h nositelé, především církev a pozdně římská politická a intelektuální elita, patří již dávno k samozřejmostem historického poznání. O to více vystupují do popředí otázky, jejichž zodpovězení má pomoci důkladnějšímu pochopení podstaty a specifik raně středověké společnosti. I dnes se má obecně zato, že počátečním impulsem, jenž inicioval proměnu ·, ,antického světa" v středověkou Evropu, byla na jedné S!:.!Jlllě..nezadržitelná krize římj ské ho impéria, na straně druhé pak etnické přesuny, které j sme si zvykJi označovat jako stěhování národů. Obojí jistě platí; víme však, že pozdně antické císařství nezahubila jedna či několik jednoznačně definovatelných příčin; ani křesťanství, ani hromadící se problémy v hospodářství či v jiné oblasti nenesou na tom samy o sobě vinu. Daleko spíše se jednalo o pozvolný, ale stále se prohlubující úpadek ve všech směrech života státu, který se sice dařilo zadržovat přijímanými reformami, nikoliv ale zastavit. Armáda, správní Lnstituce, obchod, ale i vzdělanost vykazovaly v Itálii, srdci říše, od 3. století známky stagnace a zaostávání tváří tvář k některým provinciím, a především ve srovnání s řeckým Východem. Císařové neměli dost prostředků pro udržení chodu státu a využívání pomoci Germánů žijících za limitem se stalo nutností a nakonec i samozřejmostí. Říše se tak „barbarizovala" dávno před svým konečným zánikem a nová etnika se seznamovala s anticko-římskou kulturou postupně a mnohem dříve, než dobyla území impéria. Stěhování národů tedy nepředstavovalo cílený a vědomý útok na slábnoucí stát. Víme, že si ho nemůžeme představovat ani jako výboje a přesuny za kořistí jednotlivých kmenů vedených svými náčelníky. Germánský svět byl v pohybu prakticky ne11s1á le; nápor Hunů v tomto smyslu znamenal jen jeden z dílčích aspektů, jenž tento ))Ohyb usměrňoval. Kmeny, gentes, mezi sebou bojovaly a vzájemně se ovlivňovaly tlrtvno předtím. Důvodem byla kořist, lepší životní podmínky, půda, obchod i posíle111 f)rCSliže a vážnosti náčelníků. Gens tak byl především politicky a mocensky orga111,ovnným seskupením, nikoliv ale společenstvím založeným na jednotě původu li vitu VO bpolcčný vznik a na něm se zakládající příbuznosti všech jeho příslušníků ,tuu11ln jen jako mýtus, jehož funkcí bylo reprezentovat a upevňovat jeho jednotu. N ll~lrtló boj e a přesuny však vedly k mísení, spojování, zanikání, ale i utváření 1 11 111 1111vý •h seskupení, v nichž se často spojovalo etnicky velmi různorodé oby-

9

vatelstvo. Jméno kmene bylo jen znakem jednoty, často však ukrývá i spletitý pro- ces e tnogeneze. Tak Atamani vlastně v překladu doslova znamenají „všichni muži" a v pojmenování Baiuwarii, Bavoři, snadno odhalíme keltské Bóje. Základní podmínkou pro to, aby gens zachoval svou existenc i, byla stabilita jeho institucí. Ty na jedné straně chránili všichni svobodní příslušníci kmene, na straně druhé náčeln ík, ozn ačovaný jako dux, v ůdce, nebo rex, král. Vážnost mu zajišťovalo specifické charisma, většinou vyjádřené mýtem o jeho původu; moderní výzkumy, využívající i poznatků příbuzných vědních oborů, však rozeznaly i vojenský význam, jenž stoupal v průběhu neustávajících střetů; byly-li úspěš né, posilovaly moc vládců, neúspěch naopak mohl mít pro ně až fatální dů sledky. Postupně kolem sebe organizovali vlastní družiny bojovníků, mužů zcela závislých na jejich vůl i, kteří j im pomáhali upevňovat vládu nad celým kmenem a eliminovat konkurenty. Moderní historiografie v nich někdy vidí jeden z podstatných zdrojů budoucí středověké šlechty. ~ iž bychom chtěli opomíjet další důležité prvky pro gentilně formativní procesy, zdůrazňuje současné bádání zejména význam existence společného práva a kultovních představ. Sám pojem ,,kmenové právo", přestože je běžně používán, však nese v sobě několik úskalí. Dochované kodifikace totiž lze jen sotva považovat za věrný odraz skutečné spravedlnosti všech svobodných. Není ani možné je nazírat jako konsensus mezi královskou mocí a ,,kmenem", přestože se k němu často jednotlivé zákoníky hlásí. Otázky o míře vlivu královské legislativy na--ko nečnou podobu germánského práva, stejně jako terminologické a věcné intervence z oblasti pozdně. antického zákonodárství, zůstávají stále předmětem bádání a diskuse. Nespornou odlišností od antiky je však skutečnost, že germánské pojímání spravedlnosti neznalo územní, ale v zásadě personální platnost. K tomu je třeba připočíst, že i po obsazení původně římských území ponechávali dobyvatelé zpravidla-v platnosti římské kodexy pro románské obyvatelstvo. časem tak vedle,sebe mohlo koexistovat několik norem, jejichž vzájemné ovlivňování nelze vylo uč it, je ho však mnohdy obtížné i přesně kvalifikovat. Germánské kmeny, které se počaly usazovat od konce 4. století v Galii nebo úto- } či l y na Itálii a další provincie západní části impéria, znaly až na výj imky křesťanství, přestože v jeho heretické ariánské formě. Ariánství, považující Krista pouze za nejvznešenější dílo Boha, nikoliv ale za rovného mu v podstatě, nebylo přijímáno pouze v důsledku jakési shody historických náhod, anebo proto, že mělo pro kmenová společenství srozumitelnější povahu než oficiální učení církve. Dovolovalo především hledět na církevní organizaci zcela pozemským způsobem, takže snáze nahradilo původní pohanský kult, neboť mohlo být dá le chápáno jako „vlastnictví" kmene. Tím se však otevřel problém vztahu k víře a věrouce pozdně antické církve, vychovávající křesťany v pevném rámci nikáj sko-konstantinopolského vyznání. I tady však historické poznání v zásadě akcentuje především snahu germánských králů dosáhnout kompromisu. Vedly je k tomu především praktické důvody: i v nových

,;

IO

Dl:..IINY SrnEDOVEK~ EVROPY

podmínkách zůstali lidé duchovního stavu nepostradatelnými pomocníky zej ména při správě obsazených území, nositeli prestižní tradice, kultury a vzdělanosti. Navíc nebylo možné přehlížet jejich vazby k domácí pozemkové aristokracii a jejich vliv na smýšleni vždy mnohonásobně početněj šího románského obyvatelstva. Postupně se tak vytvářel prostor pro vzájemné ovlivňování obou kultur, končící zpravidla .,státní" konverzí germánských elit k oficiálnímu vyznání. V každém případě pří­ klady Vizigótů i Ostrogótů naznačují, že tam, kde se konverze nezdařila, mělo to vážné důsledky pro stabilitu jejich moci. Poměrn ě přesnou před stavu máme dnes o způsobu, kterým Germáni osídlovali dřívěj š í řím ská území. Jako vhodný technický termín vyhovuje ,zábor země", neboť se skutečně jednalo nikoliv pouze o kořistné ovládání, ale postupnou koltr-nizaci volné půdy. Počet nově příchozích se odhaduje vždy v desítkách tislců, zatímco v Galii, Itálii i Hispánii v té době žilo několik miliónů romanizovaných obyvatel. Zábor z tohoto hlediska nevedl ihned k radikální změně etnické, civilizační či hospodářské situace. Majetky církve a velkých vlastníků zůstávaly většinou respektovány. Noví kolonisté obsazovali volnou půdu, germánští králové zachovávali i správní strukturu a v jejím chodu využívali domácí reprezentace. Pos tupn ě se tak formovala jednotlivá germánská království, v jejichž rámci probíhal proces vzájemného ovlivňování odlišných kultur a vytváření zcela originálních společe n­ ských vrstev, v nichž se mísili nositelé anticko-římské tradice s germán kými bojovníky. Míra této integrace byla případ od případu odlišná; nejdále dospěla u Franků v.Galii, jejichž říše se stala v mnoha ohledech určujícím/aktorem pro institucionálnL_j kulturní podobu středověkého Západu. Z hlediska prestiže bylo jistě nejdůleži­ tějším krokem obnovení císařstvLna Západě Karlem Velikým. 'Nové imperium však mělo germánské základy a na rozdíl od antické minulosti se tťa jeho konstituování významně podílela církev. Lze ho však v každém přípádě chápat i jako projev politické emancipace germánsko-latinského sv_ěta vůči řeckému (byzantskému) císař­ ~tví, považují~mu se za jediného legitimního dědice původního říms kého impéria. (:ranská říše, žijící z výbojů, si přirozeným způsobem vytvářela vlastní způsob organizace, který ji umožňovaI jednoduché, ale účinné spravování. Jeho základem byl systém osobních, hierarchicky uspořádaných vztahů, jež se staly základem pro pozdější lenní systém, č i feudální zřízem. O jeho původu a formativních prvcích se vc'dou stále diskuse. Podle všeho však vznikalo z původní germánské válečnické klientely okolo lp"álů a jednotlivých náčelníků a antického komendačního vztahu, ,muncnujícího v nejširším smyslu autotradici pod ochranu a moc jiné osoby. Jeho ,~1odky lze sledovat od doby meroveovských králů, základní podobu však získalo 111 111 Korlovců v dnJhé polovině 8. stofetí. Přes veškeré polemiky se lre~ 111~11 u Jeho dvou základních projevech: t I) vazal skládal svému seniorovi slib věr11111111, 11,vniuj(cl ho k dvěma základním povinnostem: radě a pomoci svému pánovi ( 2) 'l' •nto slib doprovázel aktem „vložení rukou".

I.

11

EVROPSKÝ 2.APAD NA CESTE KE „STREDOVEKU"

. I vidla i materiální vybavení, beneficiZískával za to semo~ov_u ochran\:u~ :r:iib věrnosti a pomoci bylo možné zís- / 11111. Vím_e,_že ~ohlo ~•t ~z~~~ P~počátku nebylo jejich užívání dědičné. Pomocí kat ~ovity ~ajetek, pudu ' ura za'išťovat si loajalitu vazalů, využívat jich jako lenmho systemu p~ot? ~yl~ Od :once 9 století však můžeme pozorovat roskrálovských úředmku ' vojáku. fi . .tala dědičnými. Jakmile k tomu došlo, toucí tlak směřující k tomu, aby se bene ·1c1ěa_ sš' p o franskou říši to byla jedna z pří. · .. h držitelů mnohem s, n J 1. r stala se pozice jejt~ d . š" š' kontextu je však celé IO. století chápáno čin jejího postupneho rozkla u, v tr trn jako období nových společenských proměn.

i~é

~?

B. ZAKLADNI

LITERATURA

. , . h ní hlubších souvislostí a vztahů mezi Jako nejdostupnějŠ I ltt~ratui:u proěpoc lopedoporučit práci Ch. Dawson, The Ma. ·1· , a germanským sv tem ze antickou c1v1 1zac1 ,i p ha 1994 a srv. původm, king of Europe, London 1932• česky ~ro_ze,~, d~ro:~11/;00 3· stejnému problému , J B dnaříknvá Stělwvam naro "• ' českou syntezu • e ' . 1 Le Goff, Kultura středověké Evropy, jsou věnovány i rozs~lé úvod_ní ~kytuje J. •M. Wallace-Hadrill, The B~rPraha / 991. Zasvěceny odbomy po67 poě k ' strany pak J. Martin, Spiitant1ke . W. 400-/000 London 19 ' zn mec e . • , , , d , bar,an est . ' .. 1987 Ke ermánské entogenezt zustava zákla m 1111d Volkerwanden mg, Mun~hen vl rfig Das Wenlen der friihmittelalterprací R. Wenskus, Stammesbildw1g "'~ e ;:~g.asáže zabývající se tímto problélicM11 gentes, Kol,il~ra~ 19~/ ; v;/;l~e.; Po;:,ky Přemyslovců, Praha 1997; týž, mem v českém prostredt v d1lech . re ti '. , Čech v době knfl.ecí, Praha 1997. /ké Moravy Praha 2001 a J . ž.eml,čka, y . VV II"k" ve ' ál 'ch vztahů vazahty a benefi ct"á]nt'ho Rozdílný pohled na vznik a formy pe;on . n\; . et jideiité Recherches sur I' évorežimu zprostředkovávají E. Magnou- ort1er, do, V/Je au 1xe siecle Publications . els chv les Francs u ' llltion des t,ens persom• ~976) W K" ast Die frankiscl1e Vasallitiit. Von.de I' Université de Toulouse ~8 ( 1 . a . ;:rl dem Einfaltigen, hg. P. H ERDE, . den Hausmeiem bis z.u Ludwig de,_n Kmd ''.: s ·ené s franskou říší, lze odkáza_t Frankfurt am Mai11 1990. Pokud jde o _ot~ ~ ~~97 pro karlovské období pak český překlad E. James, Fra11kove, ra ,a ' . Hagem1~m1, Karel VeliJ...ý . Vládce Z-ápad11, Prostor 2001 . • .

~::t d

i;;

C.

ZAKLADNI RYSY VÝVOJE POLITICK'Í'CH Dt.llN, PERIODIZACE A olLCI PROBLá\-tY

.

1. Germánská Evropa: pax Ostrogothica

m ro formování raně středověkého světa se Bezpochyby vyznačnym okamz~ke p G ,• • vedeny' králem Alarichem, dobyl 410 kdy gennánsky kmen ,S:J.QW, . stal 24 . srpen ' . . k ' h . administrativního hlediska se nejedna1o a vyplenil Řím. Z vojensko-strategtc e o ' ,

,

v•

~-- ----

12

DE.IINY STREoc>Vf;KJ! EVROPY

pro Hši o ;aLálni událost _~né Měst_o již dávno před tím ztraúlo svůj lesk a pře1ávolo ~yt skuteč~ou c1_sarskou rezidencí. Zcela jistě ho zasLiňovaJa východní ~n 10n11nopol a I sami západní vládcové začali dávat přednost bezpečnější u z hlcd1s a s rávy výhodněji položené Ravenně. Avšak fakt, že do rukou heretických o bnrbars~ých hord padl staleLý symbol imperia, místo s očinulí v. Petra, knll~te apoštolu, zanechaJ devasLující účinky v psychice a morálce iLaJského 0 v~1'.cls tvu. ~íše, jež se v průběhu 4. století stala křesťanskou a jejíž vládcové se sn;žil1 ~chopil_novou víru j ako poslední naději k sjednocení, se cíúla povolána bránit a šlr11 kf:stans~~ učení. Císařství zajišt'ovalo jednotu víry, její čistotu před vlivy pohanstv1 a kacirství, staralo se o její organizační i hmotné vybavení; a ovšem nezdráhalo se využívat církve k vlastním potlebám. Spojení státu a jediného oficiálního kultu, třebaže někdy silně kritizované, se nakonec stalo teoreticky zdůvodně­ nou skutečností a říšská církev představovala jeden z pilířů pozdního císařství a současně uznanou formu pozemského společenství křesťanů. •. Nebylo proto snadné pochopit a vysvětlit, jak mohl všemohoucí Bůh dopustit pnchod kaLasLrofy Lak ponižujících a bolesLných rozměrů. Palčivá otázka zda š lo 0 trest za předch~ející hříchy plynoucí ze spojení církve se světskou mocí,jak na~ačovaly_ n:kte~e se_kty, anebo zkoušku pevnosú a yyLrValosti, předsLavovala 1Jedno _z us~~1ch temat pro Augustina Aurelia, když psal své dílo Q obci Bolí. Augu~tmus ~1 pnroz:ně dokázal odpovědět a zdůvodnil nezbytnost spolupráce ducho:'m aut~_nty se s~atem, _s~tečnoslí však zůsLalo, že dosud podceňovaní, vysmívan,_barban ~e ~tah defimt1vně respektovaným a obávaným partnerem. Pro l'ado dalš1ch mysh_telu _se _staJy_ ú~ah~. o další budoucnosti a možných formách spolupr~ce_s germanským1 kráh dulez1tým tématem. Již o půl století později clermonts~y b!skup a básník Gaius Sidonius Apollinaris doufal v obrácení ariánských Viz1g~tu n~ křes~anství, které se stane základem pro _vytvoření nového lidu „ v H1sp~m~: kultivace barbarů a jejich seznámení s antickou vzdělaností měly na Pyre~eJskem poloostrově zachovat civilizaci i v době, kdy Rím bude minulostí. Hranice ~ezi světem „barbarů" a „R.ímanů" ještě existovaJa; čas ji však ubíral na zl'ctelnost1. Limes_ roma~us ~tra~I svou nepro~tupnost a barbaři pochopili, že R.lm pro ně pfcstal byt odp1ranym c1lem. Na počatku 5. století se dostali až do Hispánie Vandulové, následotaní Vizigóty z Itálie:.Císařství bylo nuceno vykJiditBritánii a 'po flO?á1ce u Hippo Regia (430) uznat vandalskou vládu v provincii Africa. To však 111 nn Pyrenejském poloostrově sídlili Svébové, údolí Rhony až k ústí ovládli Bur»1111dové, Clermont se stal rezidencí vizigótských králů a Frankové na severu Galie 11111111111 pfcd Cambrai a Toum ai. R.Iše musela změnit svou politiku a začít s barh111 kým I nllčclníky uzavírat spojenecké smlouvy, kterými jejich království na řím­ ~~~111 1l1c1~1I ťnkticky legalizovala. Obvykle k tomu sloužila tzv. hospitalita, zaru(lujfl!f novym o adníkům dohodnutý podíl v užívání půdy a stanovující často i další . 1ll11l~vky ohlll z clsnř.ikých sýpek.

I.

EVROPSKÝ ZAPAD NA CESTt KE ,,STREDOVl:.KU"

13

Ve vojenské oblasú symbolizoval nový kurs císařský vojevůdce Aetius Flavius. Syn prefekta }>retoriánů lovia netrpěl předsudky vůči Germánům. Po vyplenění l'Uma 41 O se ocitl jako rukojmí na dvoře hunského krále Rua a získal zde řadu přá­ tel. PreferovaJ politiku spolupráce, pro niž však zpočátku nenaJezl velké porozumění na dvoře císaře Valenúniana Ul. (425-455), ovládaného jeho matkou Gallou Placidií. Císařovna byla dcerou Theodosia I.; narodila se roku 388, kdy její otec činil veřejné pokání za spáchané hříchy před milánským biskupem sv. Ambrosiem, a silná religiozita, umocněná striktní klášterní výchovou, stejně j ako pýcha na urolený původ, podmiňovaly její rozhodování. Aeúa v lásce příliš neměla, v nezbytí však od ní obdržFI titul patricia, stal se císařovým rádcem a převzal velení nad řím­ skými legiemi. Pod jeho vedením zažil Řím své poslední úspěchy. Obratným manévrováním i intrikami se mu podařilo uklidnit poměry v Galii. Na počátku 40. let však pře­ kročili hranice západní říše Hunové a jejich spojenci. Expanze bývá často vysvět­ lována úskoky východořímského císaře Theodosia II. (408-450), pravděpodobněji šlo však pouze o jejich přirozenou potřebu přesunout se z vyrabovaných oblastí. Ačkoliv je římský historik Mammianus popisoval jako „dvo1mohá zvířata sedící jako přikována na svých ošklivých a nevdiledn);Ch koních " , pravda byla pochopitelně jiná. Usazeni v Panonii vytvořili si nádherný královský dvůr a ovládaJi celou řadu kmenů ve střední i východní Evropě. Konstantinopol jim dokonce platila tribut. Někteří současníci oceňovaJi jejich vojenské schopnosti výše než uznávanou taktiku římských legií. Jejich vládci Attilovi se podařilo vybudovat pevnější kmenový svaz a položit základy jednoduchého předstátního útvaru. V podstatě se jednalo o j akousi vojenskou organizaci (amicitia), jej íž hlavním a vlastně i jediným reprezentantem bylo shromáždění „přátel", jednotlivých germánských, sarmatských, ale i římských náčelníků, před králem. Tomuto uspořádání odpovídalo i rozdělení ovládané země na vojenské obvody. Ačkoliv se tedy jednalo o velmi heterogenní svazek, v němž archeologické nálezy prozrazují i vlivy perské a mongolské, jeho válečná výkonnost musela vzbuzovat respekt. Aeúus proto uzavřel s Vizigóty mír a dohodu, podle které uznal autonomii jejich království v jižní Galii, aby získal vojenskou podporu proú hunským oddílům smě­ řujícím Óa jaře 451 k dnešní Pařiži. Od Seiny se zatím Atúla přesunul k Loiře. plenil její města, nedokázaJ však dobýt Orléans, statečně hájený biskupem Aignanem. Před spojenými vojsky Aetia a vizigótského krále Theodoricha I. proto musel hunský náčelník ustoupil do Champagne. NedaJeko Troyes, na místě zvaném Campus Mauriacus (Katalaunská pole), došlo k rozhodujícímu měření sil. Theodorich sice padl v krvavé řeži, aJe R.ímané udňeli své pozice a donutili Attilu k ústupu. Oslabení Hunů bylo jen relativní a ti také následujícího roku své tažení zopakovali. Vyplenili Aquileiu a ohrožovali i císařskou Ravennu. Mír proú placení tributu tentokrát zprostředkovaJ papež Lev I. a na Attilovo rozhodnuli patrně zapůsobily i zprávy o tom, že protiakci chystá armáda východní říše. Přesto konečné nebezpečí

.., 14 DE.l!NY STREDOVE!ffi EVROPY \

I

I.

EVROPSKÝ ZAPAD NA CESTt KE „STREDOVtKU"

15

•

. • , pominulo ul roku 453. kdy obávaný hunsk . král prosn1.ov111 ~mlrllvý kurs vůči germánsk ·m ~rál ze~I. ~~trn~ se i nadále snažil Y . . ovstv1m, s JeJ1chz pomocí doufal ve zornvonr fr, c V záH 454'však dl ných dvorNkých hodnos1tín·•.nk:i: V:~ o~_t spiknutí ~ms ky a katolicky orientovai skutečnost že ~e při to~o ~ a enunra~: JI!., kteří nelibě nesli růst jeho vlivu pir O P0 !J}oc ananských barbarů ~ ' · . cí • .. V bJlcznu 455 byl odstraněn _sarRa tmperwm na Západě nastoupilo fázi koncčné politické ago~·. Kd)j se.s definitivně zani a směřovalazgeenm~ "o~ulaě AugustuJa roku 476 západořímská • I · rman„ký sv t teprve k nal ' .. ezeru v astnrch forem , své politické organizace y za·sadě . ž . . ... . • ·· mu eme nc1 ze s t · e u vzaJemně střetávaly a po' stupně propojovaly jeho tradičn' • d 1 pre stavy s prvky římského 1,.:0: • k . P..Atestans eho univcrsalismu. Jej ich opěrn •m b d v tuto chvíli nesporný a ~edinoy· pe::~la a ~~ ~lo~ho zůstal~ východoříms~ . a ovat"" c1sarství Důvodů pro tak • b I ěk . o;Y postoJ • y o n ohk. Konstantinopol si dokázala řed Ge á . vzdělanosti i vysokému životnímu st lu d~ora ~ _ny ~cho~at, d1ky sve kultuře, a poht1ckych elrt, nespornou přitažlivost. Zosobňovala v jejich očích . y . 1mpenum romanum a byla pro ně t . ě .ak •. . ' s eJn J o pro • . romanizovanou aris\okracii evropskéh Zá d kr~tans~ou nš1, symbolizující trvající řád světa; císař zůstal ochránce: al~ sadě společné jak původnímu ob v I . nte em v1?,', ťres všechny rozdíly v záNový vládce nad Itálií, skirsk/v:,ri:e~t;~ tak/sazu11c1m se dobyvatelům. ova er, proto pouze odeslal císařské in. signie na Bospor a nepE>my'šlel • b . na samostatnou vládu Smysl j eh . d. o ~esta ~1Jasny: ·. • . senátu a ) l (476--49 ~val naJevo císaři Zenonovi ' že s1 preJe, aby vychodru panov. nrk převzal mo~ nad impériem , ť ' za imco sve postavení chápal jako správní a vojenr ský úřad.

mc

t

. . . •. b Císař byl v složité situaci. Na kon~olu GaJi de ne o H1span1e pnrozeně nemohl pomýšlet, jeho říše však ztratila poz· . h b h Africe alské van ve I ice . .. a roz a c aosu v Itá. 111 by znaJllenala vydání poloo tr .__ j il se proto1-'-nabízeny· m řeše ~ ~v~.napos~as dalším nájezdům ze severu. Spokomm, JIZ prvnr Odovakerovy krok šak b ~ vz uzovaly ·y v . . . obavy: Skirský náčelník ostu oval t , notil ho kolem sebe. Ačk~liv !ěl ·ak~\tby s'. nak!orul :.ralské obyvatelstvo a sjed'!. msky spojenec (foederatus) nárok na třetinu půdy spokojil se pouze s t a ovym množstvím které postač I • h b • ' .k . ov: o Je o OJOV, ' nr um, a zbytek přenechal místním statkářů příslušníky silných a vlivných klanů Deciů :ť m.. ~~ sprav~ nev~al zapojovat podle jeho smýšlení dovolovalo zasahovat do ~n_1:1~. Byl_ s1~e ~anem, což mu nr~'.111ch zále~rtostí církve, pře~to však prokazoval vůči katolickým bisku ům . . pk . i papez1 neob~čeJnou smiřlivost. Jeho loajální správa vykazovala úspěch čeni ze Sicílie a alpské průsm k y a zpě1s avala mu sympatie. Vandalové byli vytlaY Y se o t uzavřely před nájezdníky R k 487 . se Zenon odhodlal k zákr k U • o u o. u_-_ /av_rel dohodu s králem Ostrogótů Thcodorichem (t 526) a nabídl m poctu, protože nositel hodnosti b I ~ž~atnc~5,_Y trtul. J:~n~o se_ o. mimořádnou ského i civilního správce oblas/ Th ~ ~ ~zo~~ ~a pnmeho c1sarského vojenv Moesii. Jejich původní vlastí však be~ očc ov1 l~~e tehdy sídlili j ako foederati y o emomon, odkud se přesunuli společně

d .

do jihovýchodní Evropy. Po rozpadu Attilovy říše jich větší část žilá v Panonii a řada sloužila ve východořímském vojsku. Vykázaná místa jim nedostačo­ vala k obživě a již Theodorichův otec Thuidirnir uv~ovaJ o přesunu jinam. V té době žil budoucí král v Konstantinopoli. Po svém návratu shromáždil kolem sebe usi 6000 bojovníků: jeho „ostatní z 11ejbli8ích jeho otce a příznivci z lidu" před­ Mavovali nepochybně j iž čl eněno'u družinu-klientelu. S nimi bez otcova vědomí rozdrtil sarmatskéh~ král! _Babaje a připojil j>od svou moc měst9 Singidunum (od 9. stol. Bělěhrad), jež Sarmati získali od východního císařství. Po smrti otce přidal ke svým oddílům i jeho mCH DE.JIN, PERIODIZACE A DILCI PROBLtMY

I. Od franské nse Karlovců k císařství Otonů Současný pohled jak francouzské tak německé historiografie na rozpad franské

mc je j iž oproštěn nacionálních aspektů a považuje ho za formu, v níž se v relativ-

it dlouhém historickém období konstituovaly dvě velké monarchie středověku, I 111ncie a 'německá' říše. Na počátku tohoto procesu stojí první zachytitelné zrnin~)' o „nadkmenových" společenstvích. jež si ve vzájemné konfrontaci postupně za-

r uly uvědomovat přirozenou odlišnost svých zájmů. Astronomus, životopisec syna l\nrla Velikého, Ludvíka Zbožného (8 14-840), zanechal k roku 813 informaci 11 tom. že Ludvík, ještě jako akvitánský král, .. vyslal v jakýchsi nezbyt11)'cl1 záleii11111ecl1 duchovní/to Gerika k otci na poradu: když ten pobýval v paláci a očekával 1•1ffze11í odpovědi, byl vyzyván jak Franky tak Gem1á11y, ať přijde král za otcem " . I •ntokrát měli Frankové i Germáni na věc stejný názor: Karel Veliký stárnul, newtučil již na své vladařské povinnosti, a bylo nutné, aby ho zastoupil jeho syn. O ně­ kolik let později však můžeme zaznamenat i výpovědi, svědčící o tom, že mezi uhčma skupinami vládlo napětí, nevraživost a rozdílné představy. Podstatné ale je, 1 • pisatel jmenuje poprvé skupinu, jejíž vliv byl mimo diskusi, která však přesto (Ill\ rozdíl od Franků a Langobardů) nenalezla místo v panovnické titulatuře jako •polutvůrce královské moci. Svědčí to o tom, že franská veleříše prodělávala změny, které posouvaly oproti minulosti její těžiště dále na sever, za Rýn. Koncept císařství, jenž od počátku pro~11,oval Ludvík, nikoliv jako král Franků a Langobardů, ale již jako imperator auHIISllls, ukotvený v nástupnickém řádu známé m jako Ordinatio imperii (8 17), měl ~lcc takovému tříštění zabránit a posílit charismatické, obecně křesťanské rysy jeho ~11\1u, zajistit jeho jednotu a nedělitelnost, nicméně v polovině 30. let bylo zcela jn,né, že program selhal. Jediné, co zbylo ze slavně vyhlášené vize, spojené ~ novým „uspořádáním" toti11s regni, byla silná pozice jeho syna Ludvíka Němce coby „bavorského krále" a prvorozeného Lothara, spolucísaře a vládce nad Itálií. 'lim ale boje nekončily, protože stárnoucí imperátor potřeboval zajistit svého nej1uladšího potomka Karla. Vnitrodynast ické kolize, během kterých Ludvík Zbožný neustále měnil svá rozhodnutí a hledal střídavě podporu u st.arších synů, jen oteví111ly prostor pro formování šlechtických zájmových klanů a pro kritiku panovníka

74

D !:HNY STREDOVEK É E VRO

ze strany říšského episkopátu, jenž s postupným opouštěním zásad Ordinatia z cel i svůj vliv na veřej né dění. Smrt císaře na věci nic nezměnila, ale situace se začala vyjasňovat: zatímco Lo har trval na svých právech a hájil již neuskutečni tel ný ideál křesťanské říše, pro zovali jeho bratři vzájemně rovnoprávné vztahy. Ludvík kolem sebe vytvářel sil království nad zarýnskými germánskými kmeny, jehož centrum leželo v tuto ch li v Bavorsku, Karel usiloval o vládu nad Romani budoucí Francie; oba pak svo nehodlali připustil více než panování nejstaršího sourozence nad !Umem a Itáli popřípadě dalšími územími, ležícími mezi jejich královstvími - pokud se na to dohodnou. Společné vítězství nad Lotharem u Fontenoy 25. června 841 rozhodl o tom, že realizovat se bude právě tento cíl. To stvrdili i štrasburský mi přísaha v polovině února následujícíh o roku. Ludvík a Karel uzavřeli pevné spojenect a zavázali se, že nebudou s císařem separátně jednat. Poprvé v karlovských ději nách říše vystoupili velmoži obou králů jako další garant smlouvy, a jak zdůrazn i vnuk Karla Velikého a očitý svědek dramatických události, kronikář Nithard, prvé byly příslušné podmínky a přísahy promíšeny před přítomnými zvlášť theu diska alter romana lingua, tedy ve staré němčině a franštině. V současné historiografii panuje celkem shoda nad tím, že právě v této době zí kal proces vytváření východní a západní říše zřetelné rysy. Na rozdíl od toho, j tomu někdy bylo v předminulém a na počátku minulého století, nejsou j iž považ vány za výraz 'nacionálně' fonnovaných království, ale přesněji za doklad vzniká ní nových politických seskupení, v nichž se případně uplatňovaly i kmenové a nad kmenové (supragenti lní) vazby a charakteris tiky. Lothar před tímto spojenectví kapituloval a nabídl jednání. V srpnu 843 ve Verdunu uzavřeli všichni tři konečn mír. Franská veleříše byla rozdělena. Lothar obdržel úzký pruh území táhnoucí s od Fríska k Provence, ohraničený na východě Rýnem a na západě Šeldou, Máso a Rhonou, a Itálii - a s tím i obě prestižní místa, Cáchy a ~ím. Ludvíkovi byly p tvrzeny oblasti na východ od Rýna, zatímco Karlovi připadlo království na zápa od Lothara. Vnějškově zůstala jednota říše zachována alespoň v tom smyslu, sourozenci na trůnech se považovali stejným dílem za dědice regni Francorum a snažili se fonnálně spolupracovat. Tento systém se udržel až do konce vlády Ludvíka Tlustého a bývá označován jako konfratemita či nověji „bratrské společen­ ství" (,,Brtiderge meine") založené a „přísežném přátelství" (,,Schwurfreundschaft"), což odpovídá dobovým tennínům caritas a amicitia [R. Schneider]. V praxi to znamenalo, že vzájemné vztahy mezi jednotlivými královstvími, otázky spojené s dědičností a posloupností, záležitosti cirkve apod. se snažili karlovští pří­ buzní řešit pomocí vzáj emných dvou a vícestranných setkání. Třebaže se verdunská dohoda neřídila etnickými principy, ale dynastickým i a obecně mocensko-politickými hledisky, včetně toho, že zohledňovala zájmy velmožských táborů na všech stranách, vedla nutně k dalšímu vzájemném u oddalování dílů. Obráceně ale nelze žádný z nich označit za jednoznačně slabší. Za takpvý

Ill

„ H EGEMONIÁLNI„ CISARSTVI A EVROPA

75

h~ln někdy považována Lotharova část, údajně nejvíce nesourodá. Tento názor byl 11v(cm podmíněn pohledem ex eventu, faktem, že se střední říše nejrychleji rozli 1dlt! a byla nakonec rozdělena mezi západní a východní k:rál~vst_ví. _Severní č~st !lední říše se od doby Lothara II. objevuje pOd názvem Lotharmgw ;Jde o tennm, ~ t\•rý nevznikl běžným způsobem, tedy od pojmenování lidu, ale jedná se o odvo~ ,,,ninu z vlastního jména panovníka. Ani to však neznamená, že by v této oblasti p,movaly zásadně jiné poměry než jinde. Jak u Ludvíkova tak Karlova království se 11r •dcvším v narativních pramenech setkáváme vedle tradičních regnum (rex) Fran111111111 i s variantami regm1111 orientaliae (occide111aliae) Franciae, reg1111111 Germa11/11e (Galliae) i s personálním reg1111111 Hludowici, regnum Karoli. Kolísání j sou lťdy charakteristická a ukazují především na intenzivní hledání adekvátního oznar ni pisateli, snažícími se o specifickou charakteristiku země, s níž byli prostřed11lc1vím panovníka spojeni. Gentilní, popřípadě nadkmenová jednota tedy nehrála v této době zásadní roli ani v jedné říši, a nemohla proto podstatněji ovlivňovat jelleh stabilitu. Mnohem zřetelnější je politické pouto mezi lidem a vládcem. O ud Lotaringie je proto třeba považovat především za dílo historických okol110,tí. Lothar I., ačkoliv na celoříšské úrovni rezolutně prosazoval unitární principy ( )rdir,atia, přikročil u vlastního království jako první k rozdělení mezi své tři syny; )líld tatným se stal důsledek tohoto rozhodnuti: po císařově smrti (855) se na seve111 se ujal vlády jeho syn Lothar II. (855-869), Itálii, a od roku 850 i císařský titul, ~I podržel jeho bratr Ludvík li. (844-875). To samo o sobě neznamenalo nic mimořádného; ještě hluboko do konce 9. století podléhaly bratrský m divisiones jak východofranská, tak západofranská část a princip nedělitelno sti, považovaný 1unohdy za podstatné kriterium upevňování nového, státně nadkmenov ého svazku, NC prosad il až v průběhu IO. století. Lotharovo rozhodnutí však znamenalo počátek 1lddělení císařství od hlavních franských území a jeho spojení s Itálií, kde se rychle stalo jen prázdným titulem bez jakékoliv prestiže. Tím byla narušena i vazba mezi franskou mocí a papežstvím, které se rychle stalo předmětem politických stře­ IO na Apeninském poloostrově a ztratilo svou vážnost rovněž. Konečný osud Lot~1lngie pak zpečetila nástupnická krize po smrti Lothara U., který se nedočkal le~~~ tlmního mužského potomka. Podle dohody uzavřené 9. srpna 870 v Mersenu s1JI mezi sebe rozdělili Karel Holý (840-877) a Ludvík Němec (843-876). Spolupráce mezi nimi skončila po smrti Ludvíka U. Na Vánoce 875 se západofmn ký král nechal korunovat císařem, fonnálně ovládl Itálii, a když v srpnu 876 ~konal jeho bratr, pokusil se o rozhodující úder na Apeninském poloostrově. Než však dosáhl svého, zemřel 11. října 877. Zakrátko pak došlo mezi Karlovci k dal~lmu ujednání. Vnukové zesnulého císaře, Ludvík Ill. (879- 882) a Karlman (882-884), kteří si mezi sebe rozdělili západofranskou říši, uzavřeli v Ribemontu na počátku roku 880 s východofranským králem Ludvíkem Mladším (876-882), proMfodním ze synů Ludvíka Němce, dohodu, která znamenala postoupení Lotrinska (tápadofran ské Lotaringie) východnímu království. Všichni tři se přitom zavázali

76 podpořit Karla Ill. Tlustého (876-887), nejmladšího syna Ludvika Němce, v It Tomu se pak skutečně podařilo dosáhnout v únoru 881 císařské koruny a po s

Ill, ,.HEGEMONIÁLNI" CISARSTVI A EVROPA ·

sourozenců (vedle Ludvíka Mladšího ještě Karlman, panující v Bavorsl..."U, rezign val 879, t 880) na konci roku 884 ovládnout celé východní království. Když p rychle po sobě tragicky zahynuli západofranští Karlman a Ludvík, dali velmo přednost Karlu Ill. před jejich ještě nezletilým nevlastním bratrem Karlem Pro ťáčkem a císaři se v červnu 885 podařilo naposledy sjednotit celou říši. Současné bádání nevidí v této události nějakou převratnou změnu; na rozdíl doby Karla Velikého hodnotí siav jako pouhou personální unii (nikoliv unio ale a ditio regni), což odpovídá i pohledu panovnických listin, které zůstaly při data u počítání let vlády zvlášť in ltalia, in orientali Frantia a in Gallia. Přesto je ot' kou, zda by tento stav netrval déle, kdyby se bezdětnému Karlovi podařilo vyřeš" uspokojivě nástupnický problém; velmi obtížným a stále diskutovaným témate . ovšem zůstává, zda tento panovnik skutečně plánoval předání svých zemí jediném dědici, popřípadě jak by na něj reagovala šlechta jednotlivých království. V každé případě se jeho moc začala rychle hroutit předt:vším ve východofranském králov ství, a jakmile císař podlehl vleklé chorobě, s franskou jednotou byl navždy konec Rok 888 bývá považován za jeden z klíčových mezníků v dějinách budou Francie i Německa, převratnosti probíhajících událostí si však byli vědomi i sou časníci. Kronikář Regino z Prtimu toho léta uvedl, že po císařově smrti „královstv jež náležela jeho vládě, jakoby opustila legitimního dědice, rozdělila se ze svéh svazku na části a již nečekala na přirozeného pána, ale každé z nich se rozhoď ustanovit si krále ze svého lůna". Smysl dění, jež Regino hodnotil veskrze negativně a považoval ho za hlavní pří činu následných válek, v nichž našlo smrt mnoho franských knížat opuštěných štěs těnou, lze vystihnout konstatováním, že ve všech územích, kde se dříve rozkládala franská moc, nastoupili poprvé a naráz nekarlovští panovníci nebo velmoži, j ejichž příslušnost k dynastii byla nelegitimní, nebo se zakládala v ženské linii. Přitom je~iný ~esporný ?ědic, Karel Prosťáček, vyšel opět naprázdno. (Paradoxem ovšem je, ze ani pro Regma to nebyl onen dominus naturalis; za takového kronikář považoval budoucího východofranského krále Arnulfa Korutanského.) V Itálii o moc soupeřili Wido ze Spoleta, pocházející z franské velmožské aristokracie, s friaulským markrabětem Berengarem, synem dcery Ludvíka Zbožného Gisely, Provence opanoval jako dolnoburgundský král Boso z Vienne, zeť císaře Ludvíka II., a po něm jeho syn Ludvík Ill. Slepý, zatímco na uzemí dnešního západního Švýcarska se počalo utvářet hornoburgundské království, když Welf Rudolf „přibral k sobě někte­ ré předáky a nemálo duchovních, vložil si korunu na hlavu a nařídil, aby ho zvali králem," jak s opovržením poznamenal Regino. Důležité bylo i to, že velmoži tentokrát nikde nebrali v úvahu dynastická práva a tradici, ale řídili se jen vlastním zájmem, nanejvýše aktuální potřebou země. Nejdále zašli v západofranské říši, kde se volbou dočkal trůnu poprvé Robertovec, pařížský hrabě Odo, a to proto, že ~arel

1 1 , usfáček

77

„byl po tělesné i duševní stránce nedospělý, nevhodný pro výkon královnebe'l.{)ečné volit v okamžiku nesmírně velikého nor1111111ské/10 ohrožení," alespoň tak se později ospravedlňoval jeden ze strůjců tohohl 10zhodnutí, remešský arcibiskup Fulko. Východofranská politická reprezentace se přiklonila ke korutanskému vévodovi /\111ulfovi, nelegitimnímu synovi kdysi bavorského krále Karlmana, potomka Ludviku Němce. Volba měla konzervativní ráz, protože se přidržela karlovského rodu. h1]1 moderní interpretace prodělala hluboký názorový proces a v řadě jednotlivostí 1ludnes nepanuje shoda. Obvykle ale bývá zdůrazňováno, že se jednalo o jeden 1 101.hodujících okamžiků vzniku budoucí středověké říše: zvolení a Arnulfovo po11iicní proběhlo, poté co reprezentace většiny zarýnských kmenů rozhodly o sesa111111 Karla III. Tlustého, takže ho lze považovat za první manifestaci většinového, 11ullkrnenového rozhodnutí, vyjadřujícího společnou vů l i gentes Germánie oddělit r o předcházejícího společného svazku a zvolit si samostatně vlastního panovnít.n. Diskuse o tom, kdo vlastně Arnulfa přímo podpořil, a kdo se jen nakonec při­ tlul. sice nemá zcela jednoznačné vyústění; alespoň řezenské pokračování fuld- ~ých análů však k roku 888 říká, že král „ v Řeznu přijal předáky Bavorii 1•)'cl1od11ích Franků, Sasů, Durynlai a Alamanů, když zde s pokorou oslavil svátky N11roze11í Páně a Velikonoce". Odpovídá tomu i nezájem nového krále převzít vládu v 1ópadofranské říši, ačkoliv mu ji někteří předáci nabízeli. V každém případě lze konstatovat, že rozpad franské veleříše byl dokonán. Jeho IIOsledky ovšem v prvním okamžiku nevěstily nic dobrého. Zatímco na počátku _,oletí křesťanský Západ přinejmenším dokázal stabilizovat své hranice s okolním ~ větem , ocitl se na jeho konci v defenzívě. Normané opakovaně útočili na Galii, toku 882 vyplenili Cáchy, Trevír a Kolín, 885 okolí Paříže. V tom je napodobovali M aďaři, rabující východní marku a útočící roku 889 na Itálii. V Středomoří se proNlllOvali Arabové, kteří obsadili jižní Itálii a Maltu (870). Svářící se severní a střed­ ni Itálie přivedla k úpadku i papežství, marně hledající jakoukoliv podporu. Západ prožíval hlubokou politickou krizi, jejíž překonání probíhalo cestou obnovy jeho 1, udičních center. Rozhodující role tu připadla východofranské říši. Po smrti Arnulfa Korutanského prodělala sice složitý vývoj, jenž bývá obvykle charakterizován jako proces / J>Člného posilování ,,kmenových" vévodství, současně se však jejich vzájemná riv11li1a stala rozhodujícím impulsem pro „vyrovnávání" [G. Tellenbach] vlivu na celoríšské záležitosti, máme-li na mysli vztah mezi východními Franky a ostatními, ' nefranskými' gentes. Smrtí Ludvíka Dítěte (9 11 ) tu ukončila vládu karlovská dynastie a před kmenovými knížaty poprvé stála otázka, koho jiného povýšit na trůn. Volba padla na franského vévodu Konráda; rozhodli tak společně Frankové, Saso\'.é. Atamani a Bavoři, shromáždění ve Forchheimu. Akt sám je dlouhodobě před­ mětem různých , až protichůdných interpretací. Přijmeme-li však myšlenku o po~•upné m konstituování středověké říše, pak sám o sobě nepředstavoval nějaké

,i,,vlády, a bylo by ho tedy

78

DEJINY STfl.EDOVEKÉ EVRO

,,revoluční" řešení.

V souvislosti s přelomem let 887/8 však potvrdil určující které považovaly již za zcela samozřejmé, že krále v západ ranské říši hledat nebudou; přednost tedy dostal domácí kníže před možným K lovcem - což velmi připomíná motiv kapetovské volby roku 987. Tehdy totiž podle Richera z Remeše hlavní zastánce vévody Huga Kapela, biskup Adalberon, odmítl nárok Karla Lotrinského, bratra právě zesnulého Karlo ce Lothara Ill. údajně proto, že mu „nevládne věrnost, vysiluje ho ztrnulost, a konec má tak omezenou hlavu, že se nezdráhá sloužit cizímu králi". Víme sice, Hugo Kapel byl ve skutečnosti se vší pravděpodobností kandidátem otonské dvora, právě těch „cizích" králů, v jejichž službách se diskvalifikoval jeho sou Adalberon však také připomněl , že mezi shromážděnými panuje shoda o tom, právo na trůn není čistě dědičné založené, ale že kandidát musí prokazovat i vzn šenost a moudrost. Jak v případě východofranského království roku 9 11 , tak záp dofranského roku 987 byla tedy volba především věcí světské a duchovní nobili která se řídila vlastními zájmy a nerespektovala již dynastické prerogativy vy , jícího rodu, představujícího vlastně již poslední vazbu na dřívější franskou veleří Ostatně Richerův podivný a neúplný výčet kmenů, nad kterými po červnové ko novaci v Noyonu nový vládce panoval, dokládá, že přinejmenším někteří západ franští pisatelé měli podobné problémy s označením svého království jako jejich k legové za Rýnem; Hugo byl „král Galii, Britonů, Dánů (tj. asi Normanů), Akvitánc „čtyřlístku" kmenů,

Gófli,

Hispánců

a Baskti".

Zásadní změna ve východofranské říši proběhla roku 9 I 9, kdy na trůn usedl d savadní saský vévoda Jindřich. Poprvé v dějinách říše se panovníkem stal nejen n karlovský kníže, a le zároveň vůdce „nefranského" kmene. Stalo se tak sice volbo a tedy legálním způsobem, nicméně šlo přeci jen o delikátní situaci, jejíž legitim tu bylo třeba nějak objasnit. Pro saského kronikáře Widukinda z Corvey měla ce věc několik rovin. Předně , Sasové byli prostě k vládě předurčeni: ,,Mtižeme sh

máždit a vést, bratře, početná vojska, máme hrady a zbraně a odvwky královs moci a všechno, co si žádá královská dtistojnost - až na štěstí a vůli, " shrnul s pohled na situaci ústy umírajícího Konráda, promlouvajícího k svému bratro Eberhardovi. ,,Když se štěstěna, bratře, pro 11ejvv1ešenější vlastnosti, přidal k Jindřichovi, potom spočívá II Sasti těžiště království." Král proto nařídil odevzd saskému velmoži odznaky královské moci, a tím jej designoval jako svého nástu ce. Volba tedy neznamenala nic jiného, než stvrzení tohoto rozhodnutí. Moderní b datelé si však povšimli ještě jedné věci. Pro Widukinda nepředstavovali oba d kmeny různé nebo si vzájemně cizí etnika. Již od pradávna byli Sasové spojeni py telstvím s Franky a díky Karlovi Velikému „z toho, co je dříve činilo spojen a přáteli Frankti, stali se nyní bratry a vlastně i jedním kmenem s křesťansko vírou". Pisatelovu tendenci nelze pochopitelně přeceňovat; jeho slavný obrat qu ww gens se v Saské kronice vyskytuje jen jednou, odráží jej však královský titu který Jindřich I., užíval, rex Francorum ac Saxonum, král Sasů a Franků, v ně

Ill

,,I IEGEMONIÁLNI" CISAílSTVI A EVROPA

79

11 ~ldí odborníci vidí nikoliv demonstraci hlavních mocenských center, která jeho li 1111 prosadila a podporovala, ale pokus o nové pojmenování východofranské říše.

~nldém případě se Widukind snažil představit Jindřichovu volbu nikoliv jako zá,111111 lměnu, ale přirozené translatio regni z jedné části „quasigentilního" spole' ti lvi na druhé. Ilfe un centra říše z jihoněmeckých oblastí směrem na sever se potvrdil, když ll111lrlch I. (9 19-936) dokázal eliminovat pokus Bavorů zvolit jako krále svého vé••111 Arnulfa. I tato volba je předmětem rozsáhlých diskusí, protože v souvislosti 111 poprvé padl termín regnum Teutonicorwn , tedy souhrnného označení všech N~ rnců··. Svědčilo by to o vysokém vědomí nadkmenové politické jednoty, potíž 11 ovšem v tom, že rukopis zmiňující tuto událost známe až z nepříliš spolehlivého 11j1l~ll z konce 12. století. Je-li tedy otázkou, zda termín lze považovat za autentict , 11ncbo jde o pozděj ší změnu; nesporným se naopak jeví fakt, že „Fransko-saské" ~ 11 lovství prohloubilo specifičnost východofranské říše vůči západnímu sousedovi , 1 ovcň alespoň na čas zatlač ilo do pozadí tradiční orientaci „bavorského" král11v tvf k severní Itálii. Pro Jindřicha I. se naopak prioritními staly vazby k dědictví 11 vnlé veleříše. které ovšem hodlal využít k posílení vlastní legitimity. /JI lásadní a prestižní lze považovat boj o rozpadající se Lotaringii (Lotrinsko); 111 proto, že na jejím územi se nacházely významné Cáchy, misto posledního od111" Inku císaře Karla. V západofranské říši se Karlu Prosťáčkovi (893-923) nakolh 11 podaři lo usednout na trůn, takže se po Odovi zde moci opět chopila karlovská 1ly1111,tie, a v březnu 900 dosáhl uznání i v Lotrinsku. Jindřichova akce tedy mířila ~ l ťNtituci poměrů k roku 880. Po počátečních úspěších však musel rezignovat na jil 11ovaný výboj, zato mu ovšem bonnská dohoda ze 7. listopadu 921 přiznávala -1111us legitimního vládce. Oba panovníci se setkali na lodích, uprostřed Rýna, sym111111,ujícího již pevnou přirozenou hranici mezi jejich královstvími, v mimořádně \ 111ckném doprovodu. Karel byl ve zpečetěných listinách titulován jako rex Fran1,11 11111 occidentalium, zatímco se jeho rival nechal tentokrát nazvat ,,.králem Fran~ ~ východních". Označení demonstrovala přítomným paritu obou království a pro lhltlricha důležité uznání jeho karlovským protěj š kem, opírající se o franský původ hho moci. Zanedlouho nato byl však Karel detronizován a západofranská říše 11111vu oslabena vnitřními konflikty, kterých Jindřich I. využil k tomu, aby roku 925 • ~oncčnou platností Lotrinsko ovládl. Následující rok přinesl další úspěc hy. U falce Werla se králi podařilo zajmout 11 c lníky maďarských hord, které tentokráte zaútočily na Sasko, a za propuštění 111Jt11ct'1 dosáhl devítiletého příměří pro celou říši. Současně Jindřich posílil svou fHllici ve Švábsku a příměří s Maďary využil k tažení proti Polabským Slovanům (1128/929), roku 929 se objevil před Prahou a přiměl českého knížete Václava Ll>24-935) ke koordinaci jeho politiky se svou. Roku 932 se cítil již natolik silný, 11, od mítl platit Maďarům tribut, jenž byl podmínkou dojednaného příměří. Jejich li , lcdující vpád do Durynska a Saska se podaři l o zastavit 15. března 933 v bitvě

HII

DE.JINY STílEDOVEKt EVR

11 ltl11llu (pulme ry tfřský hrad v údolí Unstrut západně od Merseburgu). Nešlo o

až do ko r •111 ,li, které by snad kočovníkům zasadilo zdrcující ránu, třeba i je důležitou Za nepokusili. Jlntlrichova panování se Maďaři o žádný útok říše. celé z kontingenty dispozici k bitvě v měl vu2ovat kutečnost, že Jindřich jed představovalo tčzství tak nelze hodnotit jen jako saskou záležitost, naopak vytvo k přispělo a solidarity z význ_.a mných okamžiků upevňování nadkmenové ní mýtu Jindřicha-zakladatele státu. Když se roku 935 konala v lvois společná schůzka západofranského krále R dolfa (923-936) a jeho burgundského jmenovce, vystupoval zde již Jindřich j vládce konsolidovaného státu, požívající značné prestiže. Oba jeho partneři znovu potvrdili nárok na Lotrinsko a některé Widukindovy obraty vedou občas b datele k názoru, že v okolí saského krále již v tuto dobu ožívala myšlenka na py vzetí císařské koruny, z pohledu kronikáře jde však spíše o návaznost na fransk tradici, nikoliv čistě nové založení. Uskutečnění těchto případných plánů nakon Jindřichovi zabránila náhlá smrt, jež ho zastihla 2. července 936 v Memleben. V jasném rozchodu s původní tradicí odkázal Jindřich I. vládu nad celým svý královstvím synovi Otovi I. (936-973); říše tedy neměla být dělena a ostatní mu ští potomci krále-zakladatele získali podle Widukindajen podíl na pokladech ad ších cennostech. Vláda vlastního tvůrce hegemoniálního císařství začala impozan ní korunovací v Cáchách. Psal se rok 936 a na západofranský trůn se po Rudolfo osobou Ludvíka IV. (936--954) vracela opět karlovská dynastie - z Cách se jí vš dostalo pádné a srozumitelné odpovědi na otázk"U, kde nyní leží skutečná moc, zd děná po velkém císaři. Kr.íle oblečeného v tunice přísně franského stři hu předs vil mohučský arcibiskup Hildebert sh romáždění zastupujícímu tentokrát již všec ny východní kmeny těmito slovy: ,,Hle, zde vdm přivddím Otu, Bohem vyvolené/, nicméně

a mocným Jindřichem již předurčeného, nyní však všemi knížaty učiněného král je-li vdm tato volba mild, stvrďte to pozdvižením pravice k nebesiim." O co im zantnější a jednotu manifestující byla následná korunovace, o to větší problémy záhy dostavily. Pro Otu I. nezačala šťastně j iž výprava do Cech (936) a tento neús pěch předznamenal i sérii vleklých domácích potíží, jež král jen postupně přek nával. Teprve rok 941 přinesl jeho plné uznání a od této doby lze sledovat i nástu Otovy hegemoniální politiky. Její počáteční orientace zůstala západní; vysvětle této skutečnosti bývá často hledáno v jeho snaze „udržovat politickou rovnováhu [E. Caspar], tedy v jisté rafinovanosti jeho kroků, kterou se pokoušel zajistit si tr valejší vliv na dění v západofranské říši . Na druhé straně je to ale pochopitelné protože tato motivace měla i své přirozené důvody, spočívaj ící v tom, že Otov manželka Edith (Egditha) byla příbuzensky spojena s anglosaskými králi Edwar dem a Aethelstanem a sestru Gerberu posléze provdal za Karlovce Ludvíka IV: Právě na její žádost Jindři chův syn opakovaně do západofranských záležitostí zasahoval, avšak jeho počínání nelze považovat za pokus o atomizaci sousedního království, a le naopak o udrženi jeho jednoty. Za vrchol Otova vlivu mů žeme beze-

Ill

„ I IEGEMONlALNI" C ISAílSTVI A EVROPA

81

považovat roku 948 uskutečněnou synodu v lngelheimu, která nastolila I udvíkově království konečně mír. Současně však je zapotřebí konstatovat, že , I,1111. posledních Karlovců byla zcela závislá na stanovisku otonského dvora. Otovy úspěchy současně posilovaly jeho prestiž a napomáhaly mu v přípravě 111 , hodujícího a hlavního kroku, jenž však měl mít jižní směr. Do tohoto kontextu, 14~ uvidíme, zapadají i christianizační akce vůči Dánům a Slovanům a založení 1 ,ly biskupství na severu. Prvním signálem, že se panovník zajímá o dění na Ape11ln~kém poloostrově, se staly události po smrti hornoburgundského krále Rudolfa li (912-937). Dolnoburgundský král Hugo (926--947), nosící též italskou korunu, Ota však celý záměr rázně 1 Ihned pokusil o spojení obou zemí pod svou vládou, 111 •kazil. Odvezl neplnoletého dědice Konráda na svůj dvůr, posk-ytl mu ochranu u11d roku 942 svolil k tomu. aby jeho chráněnec převzal burgundské království, již l'lllll

lťt1ním svazkem spojené s říší.

Otova pol iůka tedy dávala na vědomi, že hodlá pokračovat v kursu naznačeném

111 na konci vlády Jindřicha I. Objasnění motivace takto cílené expanze představu­

I pro moderní historickou vědu zajímavý problém. Obecně lze konstatoval, že idea 11hnovy císařství byla v polovině 10. století již velmi životným a očekávaným vy1h1čním politického vývoje saského království na jedné straně a situace, do k'leré se ilo