Křesťanské legendy staré Evropy: kniha pro děti i dospělé 8071110183, 9788071110187

Citation preview

Křesťanské legendy STARÉ EVROPY + O TŘECH KRÁLÍCH +

Vítěz-

nad

místem

+ Pilátova tunika + Kam jdeš, Pane + Janův hrob + Nejmocnéjší Pán + Poustevník pod pálmou + Zlato v srdci + Jediný poklad + Kateřina, moudrá temnot

PANNA + SEDMISPÁČI + JlŘJ A DRAK + O ŠTĚDRÉM MIKULÁŠI +

+ Barbora + Chlapec z jezera + Řehoř na KAMENI + O MaLCHUSOVI + MARTINŮV PLÁŠŤ + POKÁNÍ CÍSA­ ŘE Theodosia + Jeronýmův lev + Augustinova moudrost + Když padne dub + Patrikův ostrov + Svědectví havra­ nů + Zmoudření císaře Joviniána + Oráči + Kněžna srdce LASKAVÉHO + NeŽ ZA­ ZNÍ píseň + Havlův medvěd + Béďovo ká­ zání + O Hubertovi + O Vojtěchovi + Abatyše z Bingen + Bratr František + O knězi Janovi

KNIHA PRO DĚTI I DOSPĚLÉ OD BRATRA LUĎKA REJCHRTA

HRNČÍŘSTVÍ A NAKLADATELSTVÍ MICHAL JŮZA & EVA JŮZOVÁ

NAKLADATELSKÁ POZNÁMKA / Patronky hrnčířů křesťanské sestry sv. Justa (Pravoslava) a sv. Rufina (1304) byly hmčířkami v Seville. Protože byly přičinlivé, dobrotivé a vroucího ducha (Gal 5,22), vdžili si jich i pohané. Ne všichni však byli přející, a jednou jim nékdo přinesl zakáz­ ku — podle obrázku Venuše udělat sošku, což sestry odmít­ ly, stejně tak jako příspěvek na římskou stdtní náboženskou slavnost, vybíraný dům od domu. Pro nendvistníky to byl důvod, aby jim roztřískali nádobí, obchod i dílnu, nad čímž srdce hrnčířovo usedá. Ani soudce nezastavil štvanici, a svázanéje vlekli hrbolatou cestou necestou do vězení kde Justa vypustila duši a Rufinu zabili. Jim na památku a v době, kdy tolerance zdaleka neníještě ani v Evropě do­ movem, vydalo HRNČÍŘSTVÍ A NAKLADATELSTVÍ tuto knihu.

Křesťanské legendy STARÉ EVROPY

KNIHA PRO DĚTI I DOSPĚLÉ OD BRATRA LUĎKA REJCHRTA PRAHA L. P. 1995 HRNČÍŘSTVÍ A NAKLADATELSTVÍ MICHAL JŮZA & EVA JŮZOVÁ

Kniha vyšla za podpory Ministerstva kultury České republiky v rámci projektu „Literatura a autoři České republiky“

Poděkování patří manželům Ivetě a Alexanderovi Brányikovým ze sboru Českobratrské církve evangelické v Praze-Braníku a cestovní kanceláři VERŠŮM, zaměřené na kulturu a tradice, za laskavou a nezištnou pomoc

© Luděk Rejchrt, 1995 © Illustrations Hana Klímová-Pavlátová, 1995

ISBN 80-7111-018-3

+ O TŘECH KRÁLÍCH +

mou

Vítěz nad místem temnot + Pilátova tunika + Kam jdeS, Pane + Janův hrob + Nejmocnější Pán + Poustevník pod pal­ + Zlato v srdci + Jediný poklad + Kateřina, moudrá

PANNA + SEDMISPÁČI + JlŘÍ A DRAK + O ŠTĚDRÉM MlKULÁSl +

+ Barbora + Chlapec z jezera + Řehoř na KAMENI + O MaLCHUSOVI + MARTINŮV PLÁŠŤ + POKÁNÍ CÍSA­ ŘE Theodosia + Jeronýmův lev + Augustinova moudrost + Když padne dub + Patrikův ostrov + Svědectví havra­ nů + Zmoudření císaře Joviniána + Oráči + Kněžna srdce laskavého + Než za­ zní píseň + Havlův medvěd + Béďovo ká­ zání + O Hubertovi + O Vojtěchovi + AbatySe z Bingen + Bratr František + O knězi Janovi

Předmluva ke KŘESŤANSKÝM LEGENDÁM STARÉ EVROPY od Ludka Rejchrta

Dobrá vůle, aby vůbec mohla vzniknout společná Evropa, má kořeny hlouběji, než sa­ hají nej hlubší rozvahy národohospodářů a politiků. S touto dobrou vůlí Evropané, tisíc let se škorpící i vyhlazující, hlasují v referendech o členství v Evropské unii; odkud se bere? Když u nás byli hosty přátelé z Norska, přišli jsme s nimi v Praze ke spřátelené ro­ dině a vikingská žena Mařit, která umí řídit lod, lovit ryby a přejít hory, stála užasle v předsíni s policemi knih, až vydechla: „Právě chápu, že evropská kultura je jedna spo­ lečná. Jsou tu stejné knihy, jaké máme doma!“ Evropské křesťanské legendy jsou mezi nimi.

Je na pováženou hledat v legendách historické svědectví, když šlo hagiografům o něco jiného — o duchovní vítězství světce a křesťanské víry, a řídili se proto literárními záko­ ny legendistického žánru. Ale tak jako legendy vynášejí na světlo účinné obrazy ze skrytu naší duše, může se archeolog s údivem dokopat k jejich doslovnosti. Jesdiže nejstarší svatováclavské legen­ dy svorně s legendistou Kristiánem říkají, že „Vratislav... svého pak staršího syna Václava, hocha vroucí mysli, dal na vzdělání v zákoně Božím a v písmě na hrad, jenž se nazývá Budeč,“ považovali historici latinskou školu na Budči v roce 900 za zbožnou licenci, hodnou toho, aby podle ní ve Smetanově Libuši pěli Přemysl s Libuší, jak spolu na Budči chodili do školy (v árii „Ó, vy lípy“). Jenže archeolog světlé památky Zdeněk Váňa na Budči absolutně nečekaně roku 1980 vykopal sedm kovových pisátek, jimiž se od antiky při učení rylo do voskové des­ tičky... Pisátka se na druhém konci rozšiřují v placičku, kterou se dalo vyryté zas uhladit. MICHAL JÓZA

9

O

TŘECH

KRÁLÍCH

^^^^Tdeké východní zemi se vypíná

k nebi hora Fons. Od nepaměti zde přebývalo dvanáct mudrců, kteří ro­ zuměli tajemnému světu hvězd. Ve dne v noci pozorovali oblohu a její proměny. Až sem se totiž doneslo proroctví moábského věštce Baleáma, že z Izraele vyjde hvězda, jež ohlašuje příchod mocného krále. Hvězdáři čekali, kdy se předpovězená hvězda objeví. Plynuly roky, je­ den učenec za druhým odcházel cestou všelikého těla, hvězdu však nikdo nezahlédl. Dlouho trvalo, než se naplnil čas a v judském Betlémě se dívce Marii narodilo děťátko. V tu chvíli vzplála na obloze veliká jasná hvězda. Zářila ve dne v noci, jasnější než slunce. Tenkrát nad rozsáhlým územím východní říše vládli tři panovníci. Je to k nevíře, ale ti tři se navzájem ani neznali. Mohutná pohoří s nepro­ stupnými pralesy i záludné bažinaté močály spolehlivě oddělovaly jejich království. Když se objevila hvězda, každý z nich dostal nápad, že vyjádří mocné­ mu panovníkovi svou úctu a obdaruje jej. A tak se všichni tři z různých stran vydali na cestu. Melichar vyrazil z núbské země, král Baltazar šel ze severní Gólie a tře-

10 ti, Kašpar, z království Taršíše. Hvězda je vedla. Museli procházet pouště­ mi a nehostinnými krajinami, ale neměli hlad ani žízeň. Záře tajemné hvězdy jim dodávala sílu a nahradila pokrm i nápoj. Třebaže cesta trvala karavanám dlouhé měsíce, naši králové šli k Jeruzalému pouhých třináct dní. A připadalo jim to tak krátké jako odpolední zdřímnutí Svaté Davidovo město Jeruzalém bylo již v dohledu. Ale tu z ničeho nic padla mlha, hustá a neproniknutelná. Hradby města i zlatá střecha chrámu se ponořily do bílé tmy. Nebylo vidět ani na krok. Králové poru­ čili zastavit a čekat, až se zase vyjasní. Netušili, že stojí právě pod horou Golgotou, kde jednou najde smrt ten, jemuž nyní chtěli vyjádřit svou úctu. Konečně se mlha rozptýlila, slunce zasvítilo do hebké zeleně olivových zahrad a tři králové stáli proti sobě. Když zjistili, že mají stejný cíl, zara­ dovali se. Pozdravili se políbením pokoje a slíbili si, že dál už půjdou společně. Jejich nečekané setkání pod horou smíření lidských vin bylo počátkem jejich přátelství. V Jeruzalémě však o narozeném králi nevěděl nikdo. I judský vladař Herodes se tvářil rozpačitě. Když jej vznešení poutníci žádali o pomoc, svolal své učence, znalce starých prorockých knih. Ti po dlouhém uvažo­ vání prohlásili, že slíbený král Mesiáš se může narodit jen v nedalekém Betlémě. Králové východu poděkovali a rozloučili se. Herodesovi slíbili, že až svého krále najdou, oznámí mu to, aby se i on před ním poklonil. Netu­ šili, že lstivý panovník bude chtít nevítaného soupeře zahubit. Teď už netrpělivě vyhlíželi palác, domov velkého krále. Ale hvězda, jež zářila jako slunce, se ponenáhlu skláněla nad malou chýší na okraji Betlé­ ma. Nakonec v ní zmizela a její světlo zaplavilo chudičké obydlí. Když dychtiví poutníci vešli dovnitř, nalezli děťátko a jeho matku. Nevšímali si nuzného příbytku a neviděli jeho chudobu, neboť sláva Pá­ ně je ozářila. S radostným úžasem hleděli na dítě, jehož jméno bylo Ježíš. Padli před ním na kolena a chválili Boha, který je dovedl k cíli. Ode-

11 vzdali děťátku své dary. Zlato, kov nejvzácnější, zdobící svým leskem čela králů. Kadidlo, jehož vonný dým vystupuje při oběti k nebesům. A také vonnou mast myrhu. Teď teprv pocítili únavu cesty. Když se dost naobdivovali narozenému králi, ulehli pod hvězdným nebem a spánek jim obtížil víčka. A všem třem se zdálo, že k nim přistoupil anděl a varoval je před cestou k Herodesovi. Poslechli tedy svůj sen a vrátili se oklikou na Východ. Ale hvězda, která je věrně provázela, načisto zmizela. Jen vzpomínka na betlémské dítě šla s nimi. Zpáteční cesta byla dlouhá, předlouhá. Tr­ vala celé dva roky. A měli žízeň i hlad. Když dorazili k hoře Fons, dali na jejím holém vrchu vystavět kapli k poctě nového krále. A tady si slíbili, že se už nikdy nerozejdou, a až jednou zemřou, musí je pohřbít spolu. Utíkala léta a králové stárnuli. Mnoho nového se událo na světě. Jed­ nou se třem přátelům doneslo, že jakýsi muž z židovské země vypráví li­ dem o Božím králi. Stařečkové se zachvěli očekáváním a v jejich srdcích se probudila touha. Vyšli neznámému poutníku naproti a s poctami jej přijali do svého domu. A začali se vyptávat. Jejich host, jménem Tomáš, začal tím, že je jedním z Ježíšových učed­ níků. Prostými slovy vyprávěl, co viděl na vlastní oči. Jak jeho Pán, v němž se světu přiblížilo Boží království, činil divý a zázraky. Uzdravoval malomocné, vracel hluchým sluch a slepým zrak a sytil hladové zástupy několika chleby. Tomáš vyprávěl i o jeho odsouzení a smrti na kříži. Ale s radostí ujišťoval, že třetí den vstal z mrtvých a přišel za svými přáteli. Staří králové dychtivě naslouchali. V slzách prožívali utrpení Tomášo­ va Pána, jehož kříž byl vztyčen na Golgotě, pod níž se kdysi setkali. A ja­ ko děti se radovali z jeho vzkříšení a slávy. Byli si už zcela jisti, komu se tenkrát v Betlémě poklonili. O tom zas oni vyprávěli užaslému To­ mášovi. Než apoštol odešel, všechny tři pokřtil a svěřil jim úřad kněží. Nastal adventní čas a pomalu se blížily vánoce. Jedné modravé noci se nad ho­

12 rou Fons ukázala známá hvězda. Před mnoha lety dovedla tři krále do Betléma, teď svítila mírně a pokojně, jako by ukazovala k domovu či zva­ la na slavnost. Stařečkové porozuměli. Poručili zvednout mramorovou desku královské hrobky. Vzpomínali na děťátko v Betlémě a hvězda jim zvonila do oken stříbrnými paprsky. Při vánoční bohoslužbě Melichar podával chléb a víno svaté Večeře Páně. Náhle radostně rozpřáhl ruce, jako by chtěl někoho obejmout a klesl k zemi. Jeho přátelé mu vystrojili slavný pohřeb. Po sedmi dnech odešel pokojně Baltazar a Kašpar jej dal pochovat s královskými poctami. Když uplynul týden, zavřel navždy oči i Kašpar. Položili ho do mramorové hrobky po boku obou přátel, kteří jej předešli ke Králi králů. Ten den tajemná hvězda na obloze zhasla navždy.

13

VÍTĚZ

NAD MÍSTEM TEMNOT jt^^h^dyž Ježíš vykřikl na kříži moc­

ným hlasem a skonal, jeho učedníci sňali mrtvé tělo, obvinuli je do bílé­ ho plátna a položili do hrobu, vytesaného Josefem ve skále. Zaplakali, po kamenné drážce k otvoru přivalili těžký kruhový kámen a odešli. Na setmělém nebi už vycházela první hvězda a nastával sváteční čas. Na ponuré hoře Golgotě tma zahalila tři kříže a bylo ticho. Ale v říši mrtvých, jejichž dny kdysi na světě ubíhaly tak rychle jako člunek v ru­ kou tkalce, zavládlo nezvyklé vzrušení. Když Ježíš vypustil duši, do tem­ not smutného království smrti Šeólu zašlehlo světlo. Svým jasem ozářilo tváře všech, kdo zde byli uvězněni. Dávní proroci, očekávající příchod Mesiáše, se zaradovali. I praotec Adam pocítil, že se přiblížil čas jeho záchrany. Když byl s Evou pro svou neposlušnost vyhnán z ráje, přebýval na zemi, která mu plodila trní a bodláčí. V potu tváře musel jíst svůj chléb. A slzy, jež jej skrápěly, slou­ žily mu za sůl. Plamének trudného života pozvolna dohoříval, a jednou Adam pochopil, že se navrací v prach, jak mu bylo za trest určeno. V hrůze před smrtí požádal svého milovaného syna Seta, aby vstoupil do rajské zahrady a tam prosil Všemohoucího o léčivý olej ze stromu života.

14 U brány ráje však stál na stráži přísný anděl s ohnivým mečem v ruce. „Nemohu ti pomoci,“ řekl Setovi. „Vyřiď však svému otci, že jednou si pro něj přijde ten, kdo jej dovede zase do ráje.“ Set se tedy vrátil s nepořízenou. Ale ještě stačil povědět umírajícímu tajemná slova anděla. S nimi odcházel praotec Adam do Šeólu a nikdy na ně nedokázal zapomenout. Nyní si byl jist, že splnění dávného slibu je na dosah ruky. Tu se zne­ nadání objevil sám kníže temnot a promluvil takto k podsvětní říši: „Pohlcovačko všech živých, nyní je čas, abys pohltila Ježíše ! Slyšel jsem jej včera volat, že jeho duše je smutná až k smrti. Dnes zemřel jako každý jiný člověk, a proto máš na něj nárok. Pohlť jej, a budu v bezpečí. Převelice jsem si liboval, že na světě jsou slepí, hluší, malomocní a posedlí, ale on jediným slovem dokázal zmařit mé dílo a uzdravil je. Pohlť jej, protože přišel čas odplaty !“ Říše nicoty však váhala: „Stačím na něj? Na světě vymítal ďábly. Mé hlubiny svírá bolest, pro­ tože všichni, jež jsem pohltila, se ve mně zmítají v radostném vzrušení!“ Satan, kníže temnot, se rozhněval: „Styď se, zbabělá ! Což neskončil na kříži ? Teď ti konečně patří. Při­ prav pouta, ať jej patřičně uvítáme!“ „Buď opatrný, ó pane všeho zla,“ zahučela podsvětní temnota. „Nad­ míru silný je tvůj nepřítel! Přemůže-li tě, všichni doplatíme na tvoji leh­ komyslnost.“ Satan už neodpověděl. Temným prostorem podsvětí se nesl hromový hlas: „Otevřete se brány, rozevřete se vrata věčná, aby mohl vejít král slávy.“ Podsvětní říše se třásla hrůzou: „Kdo je ten král slávy?“ „Silný Pán a udatný bojovník!“, zahřměla odpověď. „Vyjdi, kníže temnot, a dej mu poznat svou moc!“ sípala Temnota. „Já zatím uzamknu své brány a zapřu je závorami!“

15 Ale neodbytný hlas hřměl mohutně ze všech stran: „Otevřete se brány, rozevřete se dokořán vrata věčná, aby mohl vejít Pán zástupů!“ V tu chvíli se vyvrátily brány říše smrti a pevně závory se rozpadly na prach. Do Šeólu vstoupil Pán a smutný svět stínů ozářila jeho sláva. Pouta spadla z rukou všech, kdo tu žili jako vězňové a žehnali jimi své­ mu zachránci. Spoutal Satana těžkým řetězem, aby nemohl nikomu ško­ dit a odevzdal jej peklu, jež knížete temnot pohltilo. Když vlídně všem pokynul pravicí probodenou od ukřižování, patriarchové a spravedliví se shromáždili kolem něho. Adam se chvěl jako list v podzimním větru. „Pokoj tobě, otče Adame, i všem tvým dětem!“ pozdravil jej Pán přívě­ tivě. Praotec slzami skrápěl jeho dlaně a šeptal: „To jsou ruce, které mě učinily!“ Stejnými slovy jej uvítala i Eva, matka všech živých. Také nad ní vzty­ čil Pán své vítězné žezlo. Pak pozvedl Adama a uchopil jeho vrásčitou ruku. „Pokoj tobě a všem mým svátým a spravedlivým!“ Tu jej počal praotec chválit a jeho hlas, zpočátku stísněný, zněl stále mohutněji: „Pane a Bože můj, prosil jsem tě a ty jsi mne vyslyšel. Ať je pochváleno tvé jméno až na věky!“ A s Adamem zajásali proroci a všichni spravedliví od počátku světa, protože nevýslovná radost zaplavila jejich srdce. Ještě jednou jim Král slávy požehnal. Nato vyšel vyvrácenými branami ze Šeólu a veliký zástup vysvobozených jej následoval až k bráně ráje. Anděl s ohnivým mečem tam již nestál. Vešli do místa radosti a Král slávy s nimi.

16

PILÁTOVA

TUNIKA

o mírném a uvážlivém Oktaviánu Augustovi dosedl na trůn římských císařů Tiberius. Věčně podmračeným výrazem a pichlavým pohledem připomínal číhajícího dravce, který trpě­ livě vyhlíží kořist. Ani jeho nejbližší si před ním nebyli jisti. Za vším tušil spiknutí a běda tomu, kdo vzbudil jeho podezření. Císařův kat nezůstal nikdy dlouho bez práce. V době Tiberiovy vlády spravoval židovskou Palestinu Pilát z Pontu. Neměl právě snadný úkol, protože v této části římské říše doutnaly ohníčky nebezpečné vzpoury, tak lehce přerůstající v požár. K tomu sta­ čilo jen málo — trochu přiživit starou nenávist k římským utlačovatelům. Pilát měl už své zkušenosti, znal své poddané a dovedl jednat rázně, až tvrdě. Podle římského práva, častěji ovšem podle své libovůle trestal sebemenší pokus o svobodnější vydechnutí. Jednoho dne k němu přivedli jakéhosi muže v bílém rouchu. Předtím jej vyšetřovali v nejvyšší radě; byl svázán jako zločinec, protože se údajně prohlašoval za židovského krále. To byla věc nadmíru vážná a nebezpeč­ ná, a Pilát si dal s výslechem na čas. Došel však nakonec k názoru, že ob­ žalovaný je nevinen. Jmenoval se Ježíš, pocházel ze zastrčené galilejské

17 vesnice Nazaretu a jeho laskavý pohled Piláta odzbrojoval. Proč jej pánové z velerady tak nenávidí? Kvůli čemu žádají jeho hlavu? Pilát poslal na popraviště hodně lidí bez nej menších výčitek. Tohoto člověka by však nejradši propustil na svobodu. „Dám jej zbičovat a pak bude volný,“ řekl jeho žalobcům už trochu popuzeně a znuděně zívl. Pohrdal jimi a nesnášel je. „Jestli jej osvobodíš, nejsi císařův přítel!“ začali křičet jeden přes dru­ hého. Muž z Nazaretu se na něj pokojně díval. Piláta polil studený pot. Dobře věděl, že ti zuřivci jsou schopni všeho, třeba obžalovat jej v Římě z nadržování povstalcům. Propustí-li jejich krále, není císařův přítel. A není-li přítel, bude brzy pokládán za nepří­ tele. Dokázal si představit, co by to znamenalo. Pomalu vstal ze svého křesla, dal si přinést měděné umývadlo, opláchl si okázale ruce a zvolal: „Nenesu odpovědnost za krev tohoto člověka!“ Prudce odcákl kapičky vody, vonící po skořici. Na Ježíše se už ani ne­ podíval. Poručil, aby jej ukřižovali na obvyklém místě za branou Jeruza­ léma. Po západu slunce mu vojáci oznámili, že zemřel. Chvíli mlčel a pak se jich zeptal, co se stalo s bílým rouchem odsouzence, jemuž Římané říkali tunika. „Losovali jsme o ni a já měl štěstí, je moje!“ zubil se opálený hromo­ tluk. Pilát mu nabídl za tuniku slušné peníze a voják ji ochotně prodal. Bílé roucho vladaře přitahovalo. Stále viděl toho, který ho nosil a byl jiný než všichni, jež znal. Teď se tuniky dotýkaly jeho ruce. „Třeba se mi někdy bude hodit,“ pomyslel si, „říká se, že šaty popravených mají tajemnou moc.“ V té době v dalekém Římě přepadla císaře Tiberia těžká nemoc. Žád­

18

ný z lékařů mu nedokázal pomoci. Až jeden z úředníků prohodil, že v provincii Palestině zázračný lékař uzdravuje slepé, hluché i chromé, ba dokonce umí léčit i malomocenství. Tiberius přikázal, aby jej ihned při­ vezli do Říma. Ještě ten den vyplula loď z přístavu v Ostii. Bylo však pozdě. Císařův vyslanec v Jeruzalémě zjistil, že Pilát právě toho lékaře, který vrátil zdraví tolika nemocným, odsoudil k smrti. Dal jej spoutat a dopravit do Říma. Když se o tom císař dozvěděl, rozzuřil se. Jediný lékař, který by mu mohl pomoci, že je mrtev? A to že spáchal ten bídák? „Bude proklínat den svého narození!“ — křičel, vzteky bez sebe. A dal jej předvolat. Když Pilát, polomrtvý strachem, vstoupil v doprovodu stráží do sálu, stalo se něco nevysvětlitelného. Císař radostně povstal a jeho tvář se roz­ jasnila, jakoby viděl nejmilejšího přítele. Rozprávěl s ním tak laskavě, že nikdo z přítomných nevěřil vlastním uším. Nakonec se s Pilátem vlídně rozloučil a milostivě jej propustil. Sotva šťastný Pilát vyšel z paláce, císař vzplál starým hněvem a jeho velkomyslnost byla ta tam. Při všech bozích Říma přísahal lotrovi nej­ krutější pomstu. Stráže jej znovu předvedly před císařský trůn. A všechno se opakovalo navlas stejně. Tiberiova zloba zmizela jako sníh na slunci. I nyní oplýval laskavostí a jediná výčitka nepřešla přes je­ ho úzké rty. Jako by jej neznámá síla proměnila v jiného člověka. S Pilá­ tem se rozloučil ještě dobrotivěji. Ale po jeho odchodu zase řádil jako smyslů zbavený. Sám nemohl po­ chopit, že jedná s provinilcem zcela opačně, než si zaslouží. Netušil, že Pilát si přivezl z Jeruzaléma onu bílou tuniku a že se před výslechem do ní oblékl. Když jej dal po několika dnech znovu předvolat, Pilát už ji nestačil na­ vléknout pod svůj honosný oděv. Teprve teď bylo doopravdy zle. Jen se objevil v paláci, císař poručil katům, aby mu připravili tu nej bolestnější smrt. Nešťastník poznal, že je konec. Nechránila ho tunika, od níž si tolik

19 sliboval. V záhybech svého řasnatého roucha skrýval malý nůž, ostrý jako břitva. Nahmatal rukojeť a když jej vojáci odváděli do mučírny, vrazil si jej do krku. Bílá tunika se ztratila. Nikdy se nedostala do nešlechetných rukou.

20

KAM

JDEŠ,

PANE?

^^^^palestinském městě Samaří žil

kouzelník Šimon. Lidé si šeptali, že se svá kouzla naučil v Egyptě, v pod­ zemních svatyních mrtvých, kde se uctívají záhrobní božstva. Šimon do­ kázal takové věci, že nad tím zůstával rozum stát. Proto se jej někteří bá­ li, ale mnozí jej obdivovali. Když do kouzelníkova města přišli z Jeruzaléma dva apoštolově Petr a Jan, začalo se všechno měnit. Moc Ježíše Krista vyzařovala na ty, jimž apoštolově vložili na hlavu ruce. Smutní se stali radostnými, lakomci se změnili v štědré a obětavé, zuřivci se zklidnili v trpělivé beránky a nená­ vist byla překonána láskou. Šimon se polekal. I když uměl mnoho, lidské srdce proměnit nedo­ kázal. Ti dva mají větší moc než on! Rozhodl se, že tuto moc odkoupí. Peněz měl dost a dost a nikdy ne­ šetřil na nesprávném místě. Sedm váčků z jemné ovčí kůže naplnil zlatý­ mi plíšky a vydal se za apoštoly. Věděl, že jsou chudí. Když začal blahosklonně stavět před apoštoly nadité měšce, oba zbled­ li. Petr jakoby s přemáháním řekl tichým hlasem: „Tvé peníze ať s tebou

21 propadnou peklu! Opravdu si myslíš, že Boží dar se dá koupit jako zboží na trhu? Pros o smilování, snad ti Bůh odpustí!“ A odvrátil se od něj. Šimon si z toho mnoho nedělal. Přijal pozvání císaře Nerona a brzy se objevil v Římě. Krutý vladař se s kouzelníkem spřátelil. Ten pečoval o je­ ho zdraví a svými kousky jej dovedl pobavit. Avšak samařský mág nad­ míru toužil po obdivu a nikdy jej neměl dost. Věděl, jak křesťané milují Ježíše. Záviděl mu jejich lásku a přemýšlel, jak by se mu vyrovnal, ba předčil ho. Předstoupil před císaře s přáním, aby jej dal popravit. „Po třech dnech vstanu z mrtvých!“ tvrdil ten závistník. Nero se ušklí­ bl a po odulé, bezvýrazné tváři mu přeběhl záblesk zájmu. Poručil, aby Šimonovi setnuli hlavu. Ten však začal rychle mumlat zaklínání, která ho naučili egyptští čarodějové, aby nikdo nespatřil, že pod katův meč pod­ strčil přichystaného berana. Kouzlo bylo opravdu mocné a celý dvůr na vlastní oči viděl, jak se po mramorové dlažbě kutálí Šimonova hlava! Po třech dnech se objevil kouzelník a s pyšným úsměvem císaři oznámil: „Jsem zvyklý splnit to, co slíbím. Všichni jste viděli, co se stalo — zde na dlaždicích jsou ještě kapky mé krve. Přicházím přímo z říše mrtvých, abych ti mohl ještě lépe sloužit!“ Císař jej bohatě odměnil a Šimon byl spokojen. Všichni teď vědí, že dokáže totéž, co Ježíš! Byl si jist, že dokáže ještě mnohem víc. Netrvalo dlouho, a měl po náladě. Doslechl se, že do císařského Říma přišel apoš­ tol Petr. Už tenkrát v Samaří jej nesnášel. A jeho nenávist léty nebyla menší, spíš bobtnala jako hrách ve vodě. Teď se chtěl pomstít za utrpěnou urážku. Zjistil si, že jeho nepřítel chodívá do jedné uličky za Tiberou ke svým přátelům. Šimon přivedl obrovského psa, hotového vlkodlaka a přivázal jej u dveří domu. Zašeptal nad ním slova zaklínadla a čekal. „Ten rybář působí svou mocí na lidi, ale ne na zvíře. A můj pes už ví, co má dělat!“ těšil se kouzelník.

22 Stařičký muž se blížil. Psisko s krví podlitýma očima temně vrčelo a z tlamy mu kanuly sliny. Petr položil svou ruku na huňatou hlavu a pes ztichl. Lísal se k němu a olizoval mu nohy. Apoštol jej pomalu odvázal. V očích zvířete vzplála nenávist. Vrhl se na kouzelníka a povalil jej. Svého pána by nepochybně rozsápal, kdyby jej apoštol přísně neokřikl. Pes svěsil uši a schlíple se odšoural do tmy. Petr vešel do domu a zavřel dveře. Byla to nová, hanebná porážka a Simon nemyslel na nic jiného než na pomstu. Namluvil císaři, že křesťané jsou příčinou jeho odchodu z hlavní­ ho města. Je to jejich vina, že už dále nemůže pečovat o zdraví božského vladaře a ochraňovat město Řím před neštěstím. Nero se dozvěděl, že se je­ ho dvorní mág nemíní vrátit do Palestiny, ale vstoupí do nebe, kde je jeho původní domov. Díval se na Šimona pobaveně a těšil se na to, co uvidí. Ve stanovený den se nekonečné zástupy shromáždily na Kapitolu. Kouzelník s vavřínovým věncem na hlavě pomalu vystupoval na vysokou věž. Nahoře pronesl tajemná slova zaříkání a vrhl se do hlubiny pod sebou. Lidé vykřikli. Ale Šimon se vznášel nad náměstím, zakroužil nad císař­ ským palácem a jako orel stoupal výš a výš k modrému nebi. Za ním se nesl jásot shromážděného davu. Všichni žasli nad Šimonovým uměním, jež přiblížilo pozemšťana slunci. Nikdo ovšem neviděl, že kouzelníka nadlehčují zlí duchové a pomáhají mu výš. Jen dva apoštolově, stojící mezi nadšenými diváky, znali tajemství jeho úspěchu. Míra Šimonových vin byla naplněna. „Duchu zlý a nečistý, přikazuji ti ve jménu Páně, abys od něj odstou­ pil!“ zvolal mocným hlasem apoštol Petr. Samařský mág se zřítil k zemi a byl na místě mrtev. I císař Nero, pobaveně přihlížející vystoupení svého čaroděje, se zděsil. A tvrdě začal pronásledovat křesťany, jejichž apoštol zvítězil nad kouzly jeho oblíbence. Vyznavači Ježíše, který skutečně vstoupil na nebesa jako Boží Syn, byli

23 odsuzováni k smrti. V ohradách římských cirků čekaly hladové šelmy na další a další oběti císařské zvůle. Křesťané hynuli v zubech dravé zvěře, ale apoštol Petr mezi nimi nebyl. V noci tajně vyšel z města. Neodcházel rád, protože jeho místo bylo mezi římskými křesťany. Ale právě ti jej tolik prosili, aby kvůli nim za­ chránil svůj život! Dlouho váhal, ale pak podlehl jejich naléhání. „Brzy se vrátím,“ říkal si, ale necítil žádnou radost z probouzejícího se dne. Myslel na ty, kdo zůstali v Římě. Náhle spatřil proti sobě muže, který se pozvolna vynořoval z mlžného oparu. Petr poznal známý obličej. Zachvěl se. „Kam jdeš, Pane?“ zeptal se přerývavým hlasem. Poznal jej dobře. Kříž, který si muž přidržoval na shrbených zádech, vrhal přes cestu dlou­ hý stín. „Jdu do Říma, abych tam byl podruhé ukřižován.“ zněla tichá od­ pověď. Pán se na něj díval pokojným pohledem, který pronikal až do srdce. Znal jej, předobře jej znal! I zaplakal Petr jako tehdy, když Krista jali a on jej v úzkých třikrát zba­ běle zapřel v domě nejvyššího kněze. A v slzách se mu rozplynul obrys postavy, nesoucí kříž. Slunce vyšlo z červánkového oparu a krajina vábila k cestě. Marně. Apoštol Petr se vrátil tam, odkud vyšel. Zanedlouho jej dopadli a od­ soudili. Protože nebyl římským občanem, který měl po vynesení nejvyš­ šího rozsudku právo na smrt stětím, čekala jej smrt otroků, ukřižování. Prosil, aby kříž otočili a on visel hlavou dolů. „Nezasloužím si, abych umíral stejně jako můj Pán,“ šeptal. Bylo mu vyhověno. Po nějaké době postavili římští křesťané na místě setkání učedníka a jeho Mistra malou kapličku. Dostala jméno podle Petrovy otázky: „QUO VADIS, DOMINE? — Kam jdeš, Pane?“

24

JANŮV

HROB

učedníků měl Ježíš nejraději Jana. Když po svém vzkříšení vstoupil do nebeské slávy, dal svému miláč­ kovi nahlédnout do mnohých tajemství, jež jinak člověku zůstávají skry­ ta. Jan je zaznamenal na pustém a nehostinném ostrově Patrnu do Apo­ kalypsy, poslední knihy Bible. Plynul čas a přišla chvíle, kdy už ruka neudržela lehké rákosové pero, nohy v kolenou podklesávaly a stárnoucí oči téměř neviděly. Jan se na­ hrbil pod tíhou let a zeslábl tak, že do společenství křesťanů v Efezu jej přinášeli na nosítkách. Dříve vyprávěl o všem, co viděl a slyšel u svého Mistra — a bylo to stále nové a uchvacující. Teď mluvil málo. Jen jednu větu opakoval znovu a znovu: „Synáčkové moji, mějte se rádi!“ Ti, kdo stáli vedle něj, se podivili: „Proč říkáš stále jedno a totéž?“ „Protože právě to chce Pán a víc není třeba“ — vysvětloval bezzubými ústy a oči mu zářily vnitřním světlem. Přibližovaly se velikonoční svátky. Stromy se oblékly do smaragdové zeleně, modré nebe bylo plné nadýchaných beránků a ze zahrad starého

25

města voněly mandloně. Jan sedával u otevřeného okna a podřimoval. Náhle se mu zdálo, že před ním stojí Pán a s ním všichni, kdo jej, star­ ce bezmála stoletého, předešli na věčnost. Laskavě se na něj usmíval a on slyšel známý hlas: „Milý můj, pojď! Je čas, abys se svými bratřími zasedl k mé hostině!“ „Rád půjdu, Pane!“ vydechl tiše a zachvěl se štěstím. „Připrav se tedy na den mého vzkříšení!“ znělo k němu už z dálky. Pán odešel a nikdo tu nebyl. Slunce zářilo v korunách stromů a v jejich stínu štěbetali ptáci. Přišla velikonoční neděle a Jan si byl jist, že dnes odejde na věčnost. Když ve sboru dozněl chvalozpěv svaté Večeře, starý muž se nečekaně zvedl z nosítek a řekl jasným hlasem: „Děti mé, poznaly jste Pána Ježíše Krista a víte, co konal skrze nás, své apoštoly. Teď už mohu odejít.“ Vzal ze stolu chléb, vzhlédl vyhaslýma očima k nebi, požehnal a podá­ val všem se slovy rozloučení: „Můj pokoj ať je s vámi a váš se mnou!“ Všichni plakali. Nikdo se nestyděl za slzy radosti. Vždyť Jan vejde za­ krátko tam, kam směřují vratkými kroky všichni křesťané! Starý apoštol pokynul dvěma mladším bratřím, aby jej následovali a poprosil je, aby vzali s sebou rýč. Vyšli a provázela je modlitba efezského sboru. Bělovlasý muž se opíral o paže svých přátel, šel pomalu a těžce. Víc než kdy jindy cítil vůni poko­ sené trávy a na tváři jej hladily poslední paprsky slunce, jež se pomalu sklánělo k západu. „Tady, synáčkové moji!“ ukázal Jan a zastavil se. Mládenci se dali do práce. Potom apoštol svlékl svrchní šat, ti dva jej rozložili pečlivě do vyhloubeného hrobu a on sepjal ruce: „Pane Ježíši Kriste, který jsi mi dal poznat svou lásku, konečně jdu k tobě. Otevři mi bránu života a doveď mne do svého království!“ Mladí muži na to řekli: „Amen!“

26

Jan sestoupil do hrobu, ulehl na rozprostřený šat, jako když se unave­ ný člověk chystá k zaslouženému odpočinku. A jeho hlas zněl tiše, ti­ chounce, jako když tíkne v dáli ptačí mládě: „Pokoj s vámi, synáčkové!“ A zemřel. Zaplakali bratří, protože bolest loučení sevřela jejich srdce. Ale i v plá­ či chválili Pána, k němuž apoštol odešel. Později se rozšířila pověst, že Jan neumřel, ale že ve svém hrobě v Efezu spí. Lidé tvrdili, že rozvířený prach nad místem jeho posledního od­ počinku chvíli stoupá a potom zase klesá. Nepochybně proto, že tento pohyb působí pokojné oddechování spícího apoštola.

27

NEJMOCNĚJŠÍ

PÁN

ako hora byl vysoký Reprobus, urostlý jako libánský cedr a síly měl tolik, že nevěděl, co s ní. Dělal si, co se mu líbilo a vzal si, co chtěl. Lidé se neodvážili ani muknout. Báli se bez­ ohledného obra a vyhýbali se mu obloukem. Hromotluk věděl, že jej nikdo nemá rád. Ani vědomí, že dokáže kaž­ dého položit na lopatky, jej netěšilo. Cítil se opuštěn a sám. Jednou dostal nápad, že by se mohl poohlédnout po někom, kdo je silnější a mocnější než on, a zatoužil mu sloužit. Není přece snadné být sám sobě pánem! Vydal se tedy do světa. Cesta jej vedla do daleké země, kde panoval mocný král. Vládl rozsáh­ lé říši a jeho poddaní před ním ohýbali hřbet. To se Reprobovi líbilo. Vstoupil tedy k němu do služby a byl navýsost spokojen. V králi našel muže svého srdce, siláka a nebojsu. Jednoho dne předčítal dvorní písař králi příběhy dávných časů. Při ja­ kési zmínce o ďáblu panovník učinil rukou znamení, jemuž obr vůbec nerozuměl. Na jeho otázku, co to znamená, vladař vysvětloval: „Každý křesťan se při vyslovení ďáblova jména znamená svátým kří­ žem, aby mu zlé mocnosti nemohly ublížit.“

28 Reprobus posmutněl. Je-li tomu opravdu tak, pak i jeho pán má stra­ ch z někoho silnějšího! Už tu neměl stání. S nikým se ani nerozloučil a pospíchal odtud. Rozhodl se najít ďábla, onoho nejmocnějšího pána, jehož se všichni tolik bojí. Putoval světem křížem krážem, vyptával se pocestných a obchodníků, kteří v karavanách procházeli liduprázdnými pouštěmi a poznali život v dalekých východních zemích, nikdo však mu nedokázal říct nic urči­ tého. Utrmácen přišel jednou do hlubokého lesa, ztratil cestu a zabloudil. Slunce se sklánělo k západu, stíny se stále víc prodlužovaly, až soumrak zhoustl do černočerné tmy, v níž neviděl ani na krok. Prodíral se pichlavými křovinami, narážel do stromů a klopýtal o je­ jich kořeny, porostlé slizkým mechem. Nikde se nehnul ani lísteček a by­ lo ticho jako před bouří. Náhle bylo slyšet dusot koňských kopyt. V di­ vém letu se hnali temnotou podivní jezdci. Les sténal jako ve vichřici. Vůdce té divoké jízdy strhl svého vraníka stranou a prudce zastavil. Reprobus poprvé v životě pocítil strach. Jezdec procedil mezi zuby: „Kampak?“ „Hledám ďábla a chci mu sloužit,“ osmělil se obr. „Máš štěstí, žes mne potkal,“ zněla odpověď. „Zkusím to s tebou. Uvi­ díme, jak se osvědčíš!“ A uzavřel s ním smlouvu. V družině černých jezdců se cítil Reprobus jako doma. Liboval si, že konečně našel pána, jemuž je radost sloužit. Jednou kníže temnot cválal v čele svých věrných pustou krajinou. Do­ razili na jakési rozcestí, ale ďábel se mu vyhnul velikým obloukem. „Co se děje?“ ptal se udiveně nový služebník svého pána. Ten se chvíli chvěl po celém těle a dlouho mu nebylo do řeči. Pak zvě­ davci odsekl: „Stál tam kříž, hlupáku!“ Teď si obr vzpomněl na zvláštní znamení, jímž se znamenal jeho dři-

29

vější chlebodárce. Teď už věděl, na čem je: „Vida, tak ty se bojíš toho, který umřel na kříži!“ vykřikl hořce. „Ani mne nenapadne zůstat s tebou. Odcházím za ním!“ Otočil se k ďáblu zády a vzdaloval se od něj ráznými kroky. A nikdo jej nepronásledoval. Znovu putoval světem křížem krážem a ptal se každého, koho potkal, kde by mohl najít Krista. Jedni jej posílali do chrámu, druzí na poušť, ale marnost nad marnost — nikdy se s ním nesetkal. Už šel dlouho a pomalu se vlekl lesní pasekou. Tu narazil na ubohou chatrč, v níž bydlel starý poustevník. Vyšel mu v ústrety a ptal se smutné­ ho poutníka, co jej trápí. Reprobus mu všechno podrobně vyprávěl. Nezamlčel nic, ani svou touhu sloužit takovému pánu, který je mocnější než ďábel. Starý muž se laskavě usmál: „Rozhodl jsi se dobře. Ten, jehož hledáš, je nejmocnější pán a bude ti v jeho službách dobře. Všichni, kdo ho hledají celým srdcem, jej také na­ leznou!“ „Dobrá, dobrá,“ přerušil jej obr nedočkavě, „ale jak se s ním setkám?“ „Hodně se modli a zachovávej půst!“ odpověděl stařec. Reprobus se zachmuřil. Chvíli přemýšlel a pak rozhodně zavrtěl hla­ vou: „Kdepak, to nepůjde. Kdybych nejedl, ztratím sílu. A já ji přece potře­ buji pro svou službu. Hladovění na mě nežádej. A modlitby? Nikdy jsem se tím nezabýval a neumím to. Mám sice pádnou ruku, ale jazyk neoheb­ ný až hrůza. Chceš-li mi pomoci, musíš pro mne vymyslet něco lepšího!“ Poustevník se modlíval celé hodiny a nejedl často celé dlouhé dny. Proto mu obrova slova připadala nerozumná a pyšná. Dlouho se díval do země, rozpačitě si hladil bílý vous a uvažoval. Nakonec se podíval na to­ ho tvrdohlavce a ukázal k temnému obzoru: „Tam pod skalními útesy teče divoká řeka. Chtějí-li se lidé dostat na druhý břeh, musí se přebrodit. Proud je ovšem zrádný a stalo se tam už

30 nemálo neštěstí. Ty jsi silný člověk. Co kdybys přenášel unaveně poutní­ ky na druhou stranu? To by se Bohu určitě líbilo. A jsem si jist, že ten, jehož tak dlouho hledáš, se ti dá poznat!“ S tím obr souhlasil. Rozloučil se s poustevníkem a zamířil k hučící ře­ ce. Na jejím břehu si postavil roubenou chýši a v lese vytrhl z písčité strá­ ně štíhlý strom. Z něho si zhotovil obrovskou hůl. Celá dlouhá léta mu pak dobře sloužila, když se o ni opíral při přenášení poutníků na druhou stranu. Nikdy nežádal za svou práci odměnu; vzal to, co lidé dali. Ale čím byl starší, tím více toužil po setkání s tím, jehož se bál sám dábel. Do údolí už padal soumrak, na nebi vzplála večernice a unavený Reprobus ulehl na lůžko z větví a suchého mechu. Protáhl se, zívl a tvrdě usnul. Tu ve spaní uslyšel dětský hlas: „Reprobe, přenes mě!“ Obr si protřel oči, vzal do ruky svou hůl a vyšel do tmavé noci. Ale na břehu nikdo nebyl. „Asi se mi něco zdálo,“ bručel mrzutě a vrátil se na lůžko. Ale sotva usnul, slyšel zase tentýž hlas. Když rozespale vstal a šel k řece, bylo tam pusto a prázdno. To se opakovalo i potřetí. Ted konečně Reprobus uviděl před sebou krásné dítě. Dívalo se na něj prosebným pohledem. „Přenes mě, prosím!“ žadonilo. Obr toho nikdy moc nenamluvil, ale léta samoty z něj udělala ještě zamlklejšího, než byl předtím. Proto se na nic nevyptával, posadil malé­ ho poutníka na ramena a vstoupil do prudké vody. I když si pomáhal svou dobrou holí, měl pocit, že dítě je neuvěřitelně těžké. Nedošel ani doprostřed, když jej opustily síly. Zastavil se a sípavě lapal po dechu, přitom se křečovitě opíral oběma rukama o svůj kyj. Nad ním se třpytilo hvězdné nebe, noc byla tichá a vlahá, ale starý muž měl smrt na jazyku. Reka mu připadala nebezpečně hluboká, vlny vyšší než kdy­

31 koli dříve a dítě bylo těžké jako skála. „Už nemůžu, jsi těžké jako celý svět!“ šeptal přerývavě. „Neseš toho, který svět stvořil spolu s celým vesmírem!“ usmálo se dítě a sklonilo se k jeho zpocené tváři. „Jsem tvůj Pán, kterého jsi tak dlouho hledal. Ani nevíš, že už jsi celá léta v mých službách. A sloužíš mi dobře!“ Dítě vložilo svou malou dlaň na obrovu hlavu a nočním tichem se nesla velebná slova: „Křtím tě ve jménu Boha Otce, ve jméno své, neboť jsem jeho synem a ve jménu Ducha svátého. Amen.“ Ted už Reprobus necítil únavu. Mohl jít lehce a bezpečně. Bylo mu dobře a srdce mu bušilo radostí. „Teď už nejsi Reprobus, ale jmenuješ se Kryštof, protože jsi nesl mne, svého Pána Ježíše Krista. Abys na to nikdy nezapomněl, zasaď tu do země svou hůl!“ slyšel zdálky laskavý hlas. Když se trochu vzpamatoval, nikdo tu nebyl. Dítě zmizelo. Pokřtěný obr, jehož nové jméno znamená v latině „Nosič Krista“, opravdu nevěděl, zda sní či bdí. Ale uposlechl a svůj suchý kyj zarazil z posledních sil do kamenité půdy. Pak se odpotácel do své chatrče a spal jako zabitý. Probudilo jej ptačí čiřikání. Když Kryštof vyhlédl ven, nevěřil vlastním očím. Před ním vyrůstal strom. A malí zpěváčkové poletovali nad tou krá­ sou, jež přes noc vyrašila z jeho ohmatané hole. Byla plná lístečků a poupátek, která se rozvíjela v růžové květy.

32

POUSTEVNÍK POD PALMOU

a císaře Decia nastaly křesťa­ nům zlé časy. Ani na chvíli si nebyli jisti životem. Mnozí opouštěli své domovy a hledali na pustých místech záchranu. Jedním z nich byl i mladý muž z města Théb, jménem Pavel. Rodiče mu zemřeli, ale úctyhodné jmění, jež zdědil, vzbudilo závist jeho hamiž­ ného příbuzného. Sám ďábel mu našeptal, aby udal Pavla jako křesťana. Mladíkovi se podařilo v poslední chvíli uprchnout, ale v srdci jej svíralo bolestivé zklamání. „Je vůbec možné, aby mě vlastní strýc poslal na jistou smrt, a to za od­ měnu, kterou dostávají udavači?“ tázal se sám sebe a bylo mu do pláče. Rozhodl se, že uteče co nejdál, do nehostinné pouště. Putoval celé dny. Písčité duny se táhly do nedohledna a nad rozpálenými pláněmi se tetelilo horké ticho. Sem tam vyrážel z písku zakrnělý trnitý keř, v jehož stínu živořila stébla trávy. Náhle se před ním objevila vysoká, rozeklaná skála. Když k ní došel, všiml si mohutného balvanu. Zdálo se mu, že uzavírá skalní štěrbinu. Po­ kusil se jej odvalit. Šlo to kupodivu lehce. Zvědavě vstoupil do sluje, z níž vedla úzká chodba.

33 Když se jí protáhl, uzřel malé údolí, ze všech stran chráněné strmými skalními stěnami. Uprostřed rostla štíhlá palma a ze skály zurčel vodní pramen. Nad tímto rajským místem se klenula modrá obloha. Podle zbytků roztepaných mincí a pohozených kladiv s dávno už ztrouchnivělými topůrky bylo zřejmé, že tu kdysi mívali svou dílnu penězokazové. Živá noha sem nevstoupila, a proto se tu zločinci cítili v bez­ pečí. Když naposled odtud vycházeli s měšci falešných denárů, zavalili chodbu balvanem, dobře pohyblivým v kamenných drážkách. Potom je dostihla ruka spravedlnosti a už se nikdy nevrátili. Pavel tak našel v jejich doupěti nový domov. Byl tu spokojen a nic mu nescházelo. Palma poskytovala nejen příjem­ ný stín, ale také chutné, sladké datle. Voda z pramene byla křišťálově čis­ tá, dobrá a osvěžující. V jeskyni se ukrýval před nepohodou. A když se po letech na něm rozpadl oděv, zhotovil si z palmového lýka hrubý šat. Mnoho přemýšlel a mnoho se modlil. Tak ubíhal čas a poustevníkovi přibývalo let. Jeho černé vlasy byly teď bílé jako mléko, stejně tak jeho dlouhý vous. Stárnul, ale stejně s ním stárnula i vznosná palma. Živila jej dobrých čtyřicet let, ale teď už ne­ mohla. Jednoho dne přestala nést ovoce a starý muž držel v ruce pár po­ sledních datlí. Co bude dál? Vysoko na obloze kroužil havran. Náhle se snesl k nohám užaslého muže. Ve svém ostrém zobáku držel malý bochníček chleba. Položil jej před Pavla, těžce vzlétl a odletěl. A tak se to opakovalo den co den. Pou­ stevník děkoval Bohu, který jej takto živil. Nedaleko odtud žil na poušti poustevník Antonín. Odříkáním přemá­ hal všechna pokušení a modlitbou zaháněl zlé a temné síly. Žel, i takový člověk může podlehnout pokušení pýchy, hříchu nejhoršího. Ten ctihod­ ný muž se začal sám sobě obdivovat jako tomu, kdo vede dokonalý život a je ze všech nejzbožnější. Kdoví, jak by to s ním nakonec dopadlo, kdy­ by jednou neměl zvláštní sen. Zdálo se mu o poustevníkovi, který je ještě

34

mnohem, mnohem zbožnější než on. Antonínova sebeláska byla raněna. Nemohl myslet na nic jiného. Byl jeho sen jen šálení? Asi sotva, když viděl před sebou cestu, kudy má jít! Šel tedy tři dny vyprahlou pustinou, až se před ním objevila vysoká skála. Vešel do sluje a zde se setkal s tím, jehož viděl ve snu. Starý Pavel jej objal a rázem si byli blízcí jako rodní bratři. Usadili se pod palmou a Pavel, věchýtek bílý, se ptal na svět, který před mnoha lety opustil: „Pověz mi, prosím, je všude ještě tolik zla? Jsou lidé stejně pošetilí jako v dobách mého mládí a stavějí si stále tak pevné domy, jako by nikdy ne­ měli umřít? Ještě jsou bratří pronásledováni?“ Antonín odpovídal, jak dovedl. Byl o hodně mladší a na poušti nežil tak dlouho, jako někdejší uprchlík z Théb. Nad jejich hlavami zakroužil věrný havran. Snesl se na zem a před poustevníka položil chléb. Bochník byl nezvykle velký. Pavel se usmál a poznamenal: „Nebeský Otec ví, že mám návštěvu. Proto mi dnes poslal víc, abych měl také pro tebe. Vezmi si a jez!“ Prostými slovy poděkovali a nasytili se. A potom spolu dlouho hovoři­ li, až hvězdná noc vybledla do ranního svítání. Tehdy řekl Pavel svému hostu: „Bratře, rád bych s tebou zůstal déle, ale můj čas se nachýlil. Bohu dí­ ky, že jsem se s tebou mohl setkat. Teď tě však prosím, aby ses vrátil a přinesl mi plášť patriarchy Athanasia. Budu jej brzy potřebovat!“ „Jak jen může vědět o tom dávném daru, který uchovávám ve své poustevně?“ uvažoval Antonín. Ale chtěl vyplnit starcovo přání, třebaže si darovaného pláště velmi cenil. Když se po několika dnech vrátil, našel starého muže na kolenou, s hlavou opřenou o skalní stěnu. Nechtěl jej rušit při modlitbě, ale když se na něj zadíval pozorněji, shledal, že je mrtev.

35 Antonínovi vyhrkly slzy. Políbil starcovu svrasklou tvář, pečlivě jej za­ balil do přineseného pláště a vynesl před jeskyni. Ale nikde nenašel ani motyku, ani rýč. Jak jen vykope v této kamenité zemi hrob? Když zvedl oči, úděsem nemohl ani polknout. Před ním, kde se vzali, tu se vzali, stáli dva mohutní lvi. Chvíli na něj hleděli strnulým pohle­ dem a pak se tiše položili k mrtvému tělu. Tak se po svém rozloučili se ctihodným poustevníkem, obyvatelem pouště stejně jako oni. Potom vyskočili a postavili se proti sobě. Začali v zemi hloubit jámu. Hrabali svými tlapami s ostrými drápy tak dlouho, až byla dostatečně hluboká. Když dokončili svou práci, zařvali ještě své poslední sbohem a neslyšně zmizeli v poušti. Rozloučit se chtěl i starý, dobrý havran, který nikdy nezapomněl při­ nést starci denní chléb. Několikrát zakroužil nad mrtvým přítelem a s naříkavým krákáním se vznesl k obloze, plné červánků. Antonín teď pohřbil starcovo tělo. Dlouho se modlil nad jeho prostým hrobem. Děkoval Bohu, který mu dal tenkrát v noci sen a on mohl poznat člo­ věka, jenž svou opravdovou svatostí pokořil jeho pýchu. Antonín si vzal s sebou na památku poustevníkův hrubý oděv, splete­ ný z vláken palmové kůry. K nádhernému plášti církevního hodnostáře, v němž pohřbil svého přítele, se nedal přirovnat ani v nejmenším. Ale to­ ho prostého Pavlova šatu si nový majitel vážil o mnoho víc a opatroval jej jako oko v hlavě. Dvakrát v roce, a to v den Kristova narození a v neděli svátého Ducha si nebožtíkův oděv uctivě oblékl. Pak stačilo zavřít oči a všechno bylo ja­ ko tenkrát. Měl pocit, že vedle něj sedí laskavý stařec, který mu podává chléb, z kamenné stěny zurčivě stéká pramének křišťálově čisté vody, nad hla­ vou se chvějí listy staré palmy a v jeho srdci je skutečný mír.

36

ZLATO

V

SRDCI

anovníci římští získávali přízeň své­ ho lidu tím, že mu nabídli hojnost jídla a pro zábavu hry. Tehdy nedo­ čkaví diváci dokázali zaplnit prostorné cirky a závodiště do posledního místečka. Těšili se na zápasy gladiátorů, jimž šla v patách smrt. Vždycky se začínalo stejně. Průvod vycvičených zápasníků nejprve obešel kruhový prostor cirku a zastavil se před baldachýnem, pod nímž seděl císařský dvůr. Z drsných hrdel zazněl pozdrav, nahánějící po těle husí kůži: „Bud zdráv, césare, kdo jdou na smrt, tě pozdravují!“ Císař, jemuž platilo toto zvolání, pokynul nedbale rukou a hry začaly. Svalnatí muži odhodili své pláštíky, vytrhli z pochvy krátké meče a vrhli se proti sobě. Diváci řvali nadšením, ale neméně často vyjadřovali pískáním své roz­ hořčení, jestliže po prudké ráně gladiátor upadl. Soupeř, který jej zranil, pozorně hleděl k císařské tribuně. Palec, obrácený k zemi, znamenal roz­ sudek smrti. Bez milosti vítěz vrazil poraženému meč do hrdla a usmrtil jejŘímané si potrpěli na krev. Tekla plným proudem.

37 Ještě zajímavější podívanou měl římský lid, když gladiátor bojoval s dravou zvěří. Vyhladovělé lvy, tygry a panthery, odchytávané v Africe, vypouštěli zkušení otroci z klecí přímo do arény. Zápas byl o to napínavější, že se nikdy nedalo předem odhadnout, jak dopadne. Někdy zvítězil člověk, někdy zvíře, jež svého protivníka rozsá­ palo. Ale od té doby, co byla křesťanům za jejich tvrdošíjnost přisouzena smrt v aréně, šelmy vítězily vždy. Odsouzenci neměli zbraně. Stáli upro­ střed kruhovitého divadla, někteří zašiti do zvířecích kůží, aby tím více vydráždili hladem řvoucí dravce. Syté a líné je potom vháněli otroci dlouhými bodci zpět do klecí. K tomuto krutému trestu byl v Antiochii odsouzen i biskup tamějšího křesťanského sboru. Ignatios měl být předhozen šelmám při římských hrách. Do hlavního města jej doprovázela vojenská hlídka. Podle tamější­ ho zvyku byl odsouzenec přikován k jednomu z vojáků, který za něj ručil svým životem. „Proč pořád mluvíš o tom Nazaretském, když už ti způsobil tolik trá­ pení a nakonec bude příčinou tvé smrti?“ ptal se biskupa jeho strážce, když měl lepší náladu. „Protože o něm nedovedu mlčet. Jeho jméno mám od svého křtu vy­ ryto v srdci a třpytí se jako zlato“, vysvětloval Ignatios. Voják jen vrtěl nechápavě hlavou a dal si další doušek nakyslého vína. Když už hry vrcholily saturnáliemi, nejbujnějším římským svátkem, stál Ignatios sám v kruhovém cirku. Z ochozů na něj pokřikovali a slun­ ce mu svítilo do očí. V prudkém světle ještě zahlédl vypuštěné lvy, kteří jej roztrhají. Ochromila jej úzkost. Dřív, než se na něj vrhli, zastavilo se mu srdce a zemřel. Zvířata obešla nedůvěřivě mrtvé tělo, očichala je a nedotkla se jej. Po chvíli se lvi, viditelně zkrotlí, vrátili sami do klece. To udělalo na císaře dojem. Dokonce svolil, aby mrtvé tělo antiochejského biskupa pohřbili jeho přátelé. Nikdo jim v tom nesměl bránit.

57

38

Mučedníkovu smrt pozoroval také jeho někdejší strážce. Když jej vy­ nášeli z cirku, na něco si vzpomněl. Chvíli přemýšlel a rozpačitě se drbal v zátylku, ale když potěžkal prázdný měšec, rozhodl se. Pomalu se loudal za pohřebním průvodem, který prošel městskou branou a směřoval k místu posledního odpočinku. Teď přišla jeho příležitost! Otrlý chlapík vpadl mezi zděšené lidi, od­ strčil nosiče már a od boku vytrhl meč. Nacvičeným, tolikrát vyzkouše­ ným pohybem jej vrazil mrtvému do prsou. Než někdo stačil vykřiknout, vyrval mu z hrudi srdce a roztál je. V paprscích večerního slunce se něco zatřpytilo. Voják s rukama od krve se třásl po celém těle a němě zíral na rozpolcené srdce mrtvého bis­ kupa. Zlatém se tu skvělo jméno Ježíše Krista.

39

JEDINÝ

POKLAD

^^^^^^k>bách pronásledování se křesťa­

né ukrývali v katakombách, temných podzemních chodbách, jež se táhly jako spletité bludiště pod celým Římem. Tady přijímali chléb a víno sva­ té Večeře, z hlubin země stoupaly vzhůru tlumeně zpívané chvalozpěvy a hymny. A v těchto slujích, vytesaných do pískovce, pochovávali také své mrtvé. Nicméně ani zde nebyli bezpečni před prozrazením. Když je za jidášský groš vyslídili udavači, vojáci šli najisto. Pokud se ubožáci nespasili útěkem, bylo zle. Jednou odvedli do žaláře biskupa Sixta, pastýře římské­ ho sboru. Než za ním zapadla těžká vězeňská vrata, stačil ještě pověřit mladého pomocníka Vavřince správou pokladu římského sboru. Mladík miloval biskupa jako otce a prokázaná důvěra jej nadmíru po­ těšila. Vzal hned všechny peníze, vzácná roucha i bohoslužebné nádobí a namísto, aby hledal úkryt pro svěřený majetek, odešel do směnárny. Pak procházel špinavými městskými uličkami, chodil od domu k domu, kde žili chudí a nemocní, a rozdával a rozdával. Teprve, když mu nic ne­ zbylo, byl spokojen. Zatím byl starý muž odsouzen. Když jej odváděli na popraviště, přito-

40 čil se k němu Vavřinec a oznámil mu, že poklad je v bezpečí. Sixtus mu poděkoval, rozloučil se s ním a krátce nato mu kat srazil hlavu. Zevlouni, kteří zaslechli cosi o církevním pokladu, nemlčeli. Ještě za­ teplá to donesli městskému starostovi. Starý lakota si dal Vavřince před­ volat a hned na něj uhodil: „Dobře vím, že schováváte poklad. Kde je? Ven s tím!“ Starosta čekal, že se mladík bude vykrucovat a zapírat. Ale ten ochotně přikyvoval: „Je to tak, náš poklad skutečně stojí za to!“ Lakomci zasvítily lačností oči. Je to tedy pravda, žádný výmysl několi­ ka hlupáků! A Vavřinec pokračoval přesně tak, jak si starosta v duchu přál: „Ten poklad, vznešený pane, odevzdáme tobě. Tak se to sluší a patří. Prosím tě jen o lhůtu tří dnů. Náš poklad je totiž poschováván na růz­ ných místech a já jej pro tebe musím vyzvednout. A to dá přece jen tro­ chu práce!“ dodal uvážlivě. Hrabivec v duchu zajásal, ale nedal na sobě nic znát. „Tvá pravdomluvnost tě šlechtí, mládenečku!“ usmíval se vlídně. „Já zase dovedu být skutečně uznalý k těm, kdo mi prokáží službu. Jdi a za tři dny tě čekám s pokladem!“ Představil si hromadu zlata a v duchu rozkošnicky vychutnával dotyky vzácného kovu. Vavřince propustil v dobrém rozmaru a přátelsky se s ním rozloučil. Mladý muž měl celé tři dny plné ruce práce. Musel obejít všechny, jimž pomohl. Bylo jich mnoho, celý velký zástup. Požádal je, aby přišli v určený den do paláce městského starosty. Byli tam opravdu všichni a Vavřinec je uvedl do předsálí. Sám vstoupil do úřední síně. „Kde máš poklad?“ vyštěkl lakomec. „Zde je připraven, vzácný pane,“ řekl Vavřinec a otevřel dveře. Všude se tlačili ubožáci, zmrzačení, žebráci, staré ženy, vdovy a děti-sirotci.

41 Zklamaný starosta zesinal vzteky a nemohl ze sebe vztekem vypravit ani slovo. Proto Vavřinec pokračoval klidně dál: „Tito lidé, jimiž pohrdáš, jsou v očích Božích vzácní a cenní. Hledáš-li něco opravdu drahocenného, pak to není zlato, jež otroci vynesli z hlu­ bin země — je to člověk, jak ho zde vidíš. Tito lidé jsou jedinými pokla­ dy církve. Nic vzácnějšího nemáme!“ Tebě, kdy v Palestině bojovali ry­

tíři celé křesťanské Evropy se Saracény a Saldžuky, panoval nad durynskou zemí kníže Heřman. Z pevného Vartburku vládl moudře a spra­ vedlivě. Protože chtěl Durynsku zajistit i do budoucna pokojné časy a rozkvět, požádal uherského krále o ruku jeho dcery pro svého dvanácti­ letého syna Ludvíka. Jednoho dne se na hradním nádvoří objevilo vyšňořené poselstvo z Uher, jež doprovázelo nevěstu budoucího vladaře. V pozlacených a bo­ hatě vyřezávaných nosítkách s rudými sametovými závěsy se choulilo droboučké čtyřleté děvčátko. Podle tehdejšího obyčeje si měla Alžběta zvykat na prostředí, jež se jí jednou stane trvalým domovem. Proto zů­ stala malá princezna v Durynsku. Léty rostla snědá dívka do krásy. Ale ani ochotné dvorní dámy ji nedo­ kázaly naučit cupitat drobounkými krůčky, jak žádal dobrý mrav ani mlu­ vit jemným hláskem, aby tím vynikla její urozenost. Alžběta měla v sobě krev kočovných Kumánů, kteří milovali svobodu a volnost nade vše. Když dospěla, stala se právoplatnou manželkou Ludvíkovou a tím durynskou kněžnou.

118 Třebaže mladé lidi spojila vůle rodičů, přilnuli k sobě a nemohli být ani chvíli jeden bez druhého. Když se kníže vracíval domů z návštěvy cí­ sařského dvora, Alžběta vyjížděla s divokým výskáním naproti. Nedbala na žádné ustálené dvorní zvyklosti a jejímu manželovi to vůbec nevadilo. Nedivme se, že dvořané nad tím starostlivě vraštili čelo. Mladá kněžna všechny nejvíc vyváděla z míry svou štědrostí. Žebráci z širokého okolí spolehlivě věděli, že neodejdou s prázdnou. Každý den přicházela do podhradí krásná paní a do dychtivých rukou ubožáků vklá­ dala chléb i nějaký ten groš. A nebylo jí nijak zatěžko vejít do chalupy, kde polehával těžce nemocný a s pokrmem mu podat i lék. Ten rok byla dlouhá a krutá zima. Mrzlo, až praštělo, sníh zůstával na polích a nedalo se včas zasít. Když se konečně zaselo, zničilo úrodu kru­ pobití. Netrvalo dlouho a lidé neměli co jíst. Alžběta viděla nouzi chudi­ ny a poručila otevřít hradní zásobárny a obilí rozdat nebohým lidem. Kníže tomu zabránit nemohl, protože byl na cestách a hradní úředníci si bezmála zoufali. Ruce se jim třásly neochotou, ale odporovat se neodvá­ žili. Jen po straně si ulevovali nevybíravými slovy. Po svém příjezdu uslyšel kníže na svou ženu nemálo stížností, jak špat­ ně hospodařila. Zavedli jej do prázdných sýpek, ukázali mu stejně prázd­ né truhlice, z nichž zmizely stříbrné groše, jež Alžběta s lehkým srdcem rozdala mezi potřebné. Naštěstí mladý vladař nebyl lakomec. Majetek mu také nepřirostl k srdci, protože — na rozdíl od mnoha hamižných starců — už ve svém mládí věděl, že na svět přicházíme nazí a stejně nazí svět opouštíme. Viděl, že Alžběta je šťastná a durynský lid spokojen. Pro­ to se na ty ustarané úředníky usmál a zavtipkoval: „Proč mám kněžně bránit, aby Bohu odevzdala všechno? Když mi ve své velkomyslnosti ponechá můj Vartburk,“ — a to už se všichni dali do smíchu — „budu navýsost spokojen!“ A divme se, všechno dopadlo nad očekávání dobře. Příští úroda se vy­ dařila a sýpky se naplnily zase k prasknutí. Když jednou Alžběta zase rozdávala v podhradí chudým chléb, k ně-

119 muž vždy přidala dobré slovo, všimla si člověka, který se krčil v koutku. Ostatní žebráci se od něj odtahovali a zřejmě s ním nechtěli nic mít. Při­ stoupila k němu a když se nad ním sklonila, sevřela ji hrůza: ten muž byl malomocný! Na holých rukou měl jeden krvavý bolák vedle druhého. A tvář byla nemocí zohavena k nepoznání. Věru, malomocenství se lidé báli víc, než smrti samé! „Jak se jmenuješ, člověče Boží?“ zeptala se kněžna nešťastníka, když k ní pozvedl kalný pohled hnisavých očí. „Eliáš,“ vypravil ze sebe s nemalou námahou, protože opuchlé rty byly rozpraskány do krve. Alžbětě jeho jméno připomnělo biblického proroka Eliáše, který měl tak těžký život, že prosil o smrt: „Již jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou!“ Jak jinak se může modlit tento nešťastný muž? Pomohla mu vstát. „Opři se o mne,“ vybídla jej laskavě, „půjdeme na hrad, kde ti bude přece jen lépe, než na ulici!“ Dozajista to byla pravda: kněžna umyla zne­ tvořené tělo, ošetřila jeho rány hojivými mastmi a oblékla jej do čistého, voňavého prádla. Když se nasytil a posílil výživnou pivní polévkou, ulo­ žila jej do lože svého manžela, který se svou družinou pobýval v tu dobu na císařském dvoře. Měla nemocného nablízku a mohla jej ve dne v noci ošetřovat. Když se o tom dozvěděla její tchýně, stará durynská kněžna, neřekla nic, jen pevně sevřela rty. Nechuť k potřeštěné snaše v ní přerůstala v prudkou nenávist. Sotva Ludvík projel hradní branou a seskočil z koně, vychrlila na něj s odporem: „Připrav se na to, že se budeš dělit s žebrákem o lásku své povedené že­ nušky!“ Ludvík nikdy nepodezříval Alžbětu z něčeho nečestného. Proto na matku hleděl nechápavě. Popudilo jí to a už se neudržela: „Můžeš se přesvědčit sám, že víc než tebe má ráda šeredu plného vře­ dů! Je s ním celé dny a noci! Najdeš ho ve své ložnici!“

&■

120 Kníže nebyl žárlivec, ale teď cítil v hlavě nával krve. Proběhl chodbou jako šílený, hrubě odstrčil Alžbětu, která mu s radostí vyšla naproti a chtěla jej obejmout. Vpadl do komnaty, provoněné balzámem a léčivý­ mi bylinami a prudkým pohybem strhl těžký vyšívaný závěs. V jeho vlastním loži ležel muž, který se na něj díval mírně a pokojně. Na hlavě měl ještě zřetelné stopy po trnové koruně a tělo, zbičované do krve, bylo jedna veliká rána. Ruce a nohy měl zraněné po probití hřeby. Místo žebráka Eliáše viděl užaslý kníže před sebou ukřižovaného, jehož strhanou tvář znal z hrubého dřevěného krucifixu v hradní kapli. I padl před Pánem na kolena a své ženě převelice děkoval, že jeho lože ustlala nejvzácnějšímu hostu. Teprve ted pochopil slova, jež Ježíš řekl svým učedníkům: „Co jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste učinili.“ Za čas se na hradě objevilo poselstvo uherského krále, který se dosle­ chl, že jeho dcera žije příliš skromně a obléká se prostě, ba chudě. Hrdý panovník podezříval Ludvíkovu matku, že ubohé Alžbětě nepřeje. Uher­ ští páni měli na místě zjistit pravdu. Na jejich počest se chystala hostina. Na nádvoří se na rožni pekli bera­ ni a ve sklepě kuchtíci naráželi nej vzácnější vína. Ludvík s netajenou úz­ kostí pozoroval svou ženu. Opravdu, byla oblečena tak, že Uhři dozajista nebudou spokojeni. „Jsem rád, že místo zbytečné parády pečuješ o chudé, což se Bohu ne­ pochybně líbí víc. Ale ted, Bětuško, je zle,“ povzdechl si nešťastný kníže. „Pokud vím, všechny šaty jsi rozdala a už není čas, aby se daly zhotovit nové. Velká hanba padne na Durynsko, když se potvrdí tvému otci pode­ zření, že pro svou kněžnu nemá roucho, které odpovídá její důstojnosti!“ Ale jeho žena se jen usmívala. „Proč se tím trápíš, můj milý? Což ne­ čteme v Písmu, že se nemáme starat o to, co budeme jíst a pít a také o to, co si máme vzít na sebe?“ Ludvík znal toto slovo z evangelia, ale příliš se tím nepotěšil. Když ustaraně odešel vítat hosty, Alžběta sepjala ruce k modlitbě.

121 Začala hostina a za zvuku pozounů vešla kněžna. Byla krásná a veselá. A vězte, že nikdo, doopravdy ani jeden z hostů si nepovšiml jejího ubo­ hého oděvu! Všem se zdálo, že kněžna má na sobě nejvzácnější roucho a ten ošuntělý plášť, v němž chodívala do podhradí ke svým chudým, byl modrý jako blankyt. „Ani královna Francie, ta parádnice a hrdopýška, nemá nic lepšího,“ pochvalovali si uherští šlechtici, hrdi na dceru svého krále. Připili jí i ze­ mi durynské a byli dobré mysli, neboť pokrmy byly chutné a víno teklo proudem. Když v číších nezbyla ani kapka a morkové kosti pod stolem schroupali psi, sluhové uhasili oheň v krbu, sfoukli dohořívající voskovice a všichni se odebrali na lože. Bílý měsíc zvědavě nakukoval do knížecí ložnice, kde se kníže stále znovu vyptával své milované, kde vzala tu nád­ heru. Vždyť všichni na ní mohli oči nechat! Alžběta se usmívala. „Bůh přece činí divý,“ šeptala a víc ani říci ne­ mohla, vždyť kníže po jejím boku pokojně oddychoval. Než sama usnu­ la, stačila ještě pomyslet, kolik pecnů chleba musí zítra pekař vsadit do pece, aby se dostalo v neděli na všechny.

122

NEŽ

ZAZNÍ

PÍSEŇ

mutno bylo na Varrburku, přesmutno. Mladý kníže se chystal na dalekou cestu do Svaté země. Slíbil svému císaři, že vytáhne s jeho vojsky do boje proti vyznavačům proroka Mohameda, kteří už zase měli zálusk na ztracená území Palestiny. Durynská kněžna se vlekla hradními chodbami jako tělo bez duše. Všechno jí připadalo chvílemi jako zlý sen. Což je lidské štěstí vždycky tak prchavé a radost krátká, že jen úzkost a bolest s námi zůstávají jako nezvaní hosté? Neblahé tušení Alžbětu neopouštělo. Hořké slzy jí kanuly na rudý kříž, který přišívala na plášť svého miláčka. Když se vyhouplo z ranních mlh mdlé slunce a nastal den loučení, Alžběta doprovázela Ludvíka k samému pomezí Durynská. Tady se na­ posled objali. Pak kníže stáhl s malíčku prsten se zeleným kamenem. Něžně jí ho navlékl na prostřední prst a řekl: „Přijmi, nejmilejší moje, tento prsten. Pokud zůstane smaragd ve svém zlatém lůžku, nemusíš se o mě bát, protože jsem živ a zdráv. Jestliže však sám vypadne, modli se za duši toho, který tě až do poslední chvíle mi­ loval!“ A tak se rozešli.

123 Každý den si Alžběta úzkostně prohlížela krásný prsten. Zelený draho­ kam se třpytil na slunci, až oči přecházely. Dlouho se nic nedělo, až jed­ noho jitra kněžna strnula: smaragd vypadl a roztříštil se na mramorové dlaždici jako křehké sklo. Znamení prstenu neklamalo. Kníže se na cestě nakazil morem a zemřel. Rytíři jeho družiny mu prokázali poslední po­ ctu, nabalzamovali mrtvé tělo vonnými oleji a vzácnými bylinami, po boku mu položili meč a pohřbili. Nad hrobem však složili slib, že bude-li jim dopřán někdy návrat, na zpáteční cestě vezmou rakev svého pána sebou. Kníže si přál být uložen k poslednímu odpočinku v rodné zemi. Sotva můžeme popsat, jak zoufale Alžběta naříkala a kolik bezesných nocí proplakala nad ztrátou svého nejdražšího. A přece ani neštěstí jí nedo­ volilo zapomenout na chudé a nemocné. O to víc je navštěvovala a pomá­ hala jim; po čase musela prodat šperky, které jí daroval zesnulý manžel. Stále myslela na druhé a na sebe neměla čas. Vypadala ted prauboze, každá měšťanka, ba i služka ji svým vzhledem zastínila. Protože služebník chce ke svému pánu vzhlížet, hradní čeleď jí dávala najevo nelibost, ba pohrdání. Správce Durynska, jímž se stal Ludvíkův bratr Jindřich, neměl také k Alžbětě žádnou úctu, natož lásku. Sobcům — a k těm Jindřich dozajis­ ta patřil — bývá každá štědrost trnem v oku. Proto pomyšlení, kolik pe­ něz se už rozkutálelo z Vartburku, mu zvedalo žluč. Na svou švagrovou se nemohl klidně ani podívat. Když se jednou vracel z lovu, zahlédl kněžnu, jak spěchá z hradu do městečka. Pobodl koně do slabin a prudce zarazil před ní. Viděl, že má přes ruku velký koš, zakrytý bílou plachetkou. „Co to zase vynášíš?“ zasyčel pohněvaně. Alžbětě se rozbušilo srdce strachem. Koš byl totiž až po okraj naložen nejlepšími lahůdkami hradní kuchyně, které nesla nemocným-Alžběta věděla, že ji ted začne urážet a ponižovat. „Jsi hluchá? Dolů s tím hadrem!“ soptil popuzeně. Alžběta odkryla tře­ soucí se rukou koš. Co jen jí řekne, až v něm uvidí nejen bílý chléb, ale také med, pečeni a burgundské?

124 Ale Jindřich viděl v koši jen růže. Ještě se na nich třpytily kapičky rosy a voněly sladce, omamně. Jezdec se s úžasem díval na ženu, která se ted usmívala, protože pomoc z nebe přišla v pravý čas. Vztekloun si odplivl, vztyčil se v třmenech a bez jediného slova odcválal do hradu. Kněžně bylo na Vartburku stále hůř. Čeled zapomněla brzy na zemře­ lého knížete a ztrpčovala jeho vdově život jak jen to šlo. Proto se Alžběta rozhodla odejít. S malým dítětem a několika služebnými vyšla hradní branou, aby se doprošovala v podhradí milosrdenství, které druhým pro­ kazovala. Zasněžená cesta klouzala a byla zima, až praštělo. Jestliže ubohá žena spoléhala, že jí v Eisenachu poskytnou přístřeší, zle se mýlila. Všude slyšela stejnou výmluvu, že nemají pro ni místo. Jistě se lidé báli pána z Vartburku, který jim zakázal ujmout se jeho bláznivé švagrové. Nakonec ji ponechali v opuštěném chlévě. Ale to nebyl konec jejím útrapám. Alžběta s bolestí poznávala, jak ma­ jí lidé krátkou paměť. Pokládali ji za pomatenou a podle toho s ní jedna­ li. Když se vlekla blátivou cestou, potkala starou žebračku, které často dá­ vala almužnu. Ale ted jí nestála ani za pozdrav. Mlčky si ji změřila kosým pohledem a když se Alžběta chtěla vyhnout, aby mohla přejít, vrhla se na ni a srazila do kaluže. Pak odešla a ještě zdálky zněly její kletby. Ubohá kněžna neměla sílu plakat. Vyždímala oděv a zimomřivě se ploužila do Eisenachu. Tak se smutně odvíjely dny nešťastné Alžběty. Až jednoho dne se ko­ nečně vrátili z výpravy do Palestiny durynští rytíři. Když poznali, jak žije manželka jejich zesnulého vladaře, jehož ostatky měli pohřbít v klášterní hrobce, vzplanuli spravedlivým hněvem. Donutili Jindřicha, aby se svou švagrovou jednal tak, jak káže zákon i mrav. Alžbětě byla navrácena její důstojnost a dařilo se jí opět dobře, ale nezahořkla a nemstila se. Těšila smutné, pomáhala chudým a léčila nemocné — tak, jako dřív. Ale nemoc se nevyhýbá nikomu, ani lékaři. Jednoho dne kněžna uleh­ la. Vyčerpané tělo spalovala vysoká horečka. Když už se stmívalo a na ne­ bi zazářila první hvězda, nemocná si začala zpívat. Nikdo písni nerozu-

125 měl; zpívala uherský divnou, táhlou melodii, kterou snad slyšela jako dítě od své matky. „Seděl tu krásný ptáček a zpíval tak hezky, že jsem se musela přidat,“ vysvětlovala přerývaným hlasem. Všem bylo zřejmé, že blouzní. O půlnoci zemřela. Do Vartburku se s ní přišly rozloučit nesčetné zástupy. Dlouho naříka­ ly zvony kovovým hlasem a potom začaly pohřební obřady. Tu však ze všech stran zaznělo veselé štěbetání ptáčků, kteří přiletěli na střechu mo­ hutného chrámu. Jejich zpěv zněl tak radostně a vítězně, že lidé přestáva­ li plakat a dívali se vzhůru k nebi.

126

HAVLŮV

MEDVĚD

v V krajích kolem švýcarských jezer obětovali lidé duchům vod a lesů, ctili bohy hromu a blesku a hledali ra­ du u věštců, obeznámených s tajnými uměními. Právě sem přicházeli od­ vážní muži z irských klášterů, aby zvěstovali vládu jediného Boha a odha­ lovali nemohoucnost model, zhotovených ze dřeva či z kamene. Někdy unikli jen o vlásek jisté smrti z rukou rozzuřených pohanů, někdy byli ubiti a dosáhli mučednické koruny. Získali si však u mnohých také obdiv a úctu. Slyšte o jednom z nich, jehož jméno Gallus zní v naší řeči Havel. Po dlouhých a únavných cestách ve službě zvěstování evangelia se rozhodl strávit zbytek života v úplné samotě jako poustevník. Doslechl se, že ta­ kové vhodné místo leží mezi potoky Nigrach a Steinbach. „Sem lidská noha nevkročí,“ ujišťovali jej lidé, kteří to tam znali. ,Je to ovšem loviště divoké zvěře, což není právě bezpečné. Medvěd i vlk se tam cítí jako doma a v mokřisku se válí divocí kanci!“ Gallus se usmál: „Když je Bůh s námi, kdo proti nám?,“ zaplašoval slovy Písma jejich oprávněné obavy. S chutí se připravil na cestu a učed­ níka Hiltiboda, který se tu vyznal,poprosil o doprovod.

127 Dlouho se prodírali hustým porostem, klopýtali o spadlé větve mo­ hutných smrků, jedlí, buků i habrů, až konečně zaslechli zurčení potoka. Byli tedy na místě! Gallus, který nedočkavě vyhlížel ze skalnatého ostro­ hu do lesnaté krajiny, nedával pozor, sklouzl po vlhkém mechu a spadl na zem. Jeho průvodce se polekal, že se starý muž zranil, ale ten se dětsky radoval: „To je místo mého spočinutí, které mi dal Bůh! Zde zůstanu!“ Podě­ koval Bohu za to, že jej dovedl na správné místo a ještě než zapadlo slun­ ce, oba muži postavili z větví prostý přístřešek a rozdělali oheň. Pak po­ večeřeli a Hiltibod, po dlouhé cestě unaven, se zachumlal do svého pláště a usnul. Gallus se díval do ohně, který pomalu dohoříval a přemýšlel. Tu na­ proti v houští něco zapraskalo a vynořil se obrovský medvěd. Rozvážně se loudal k zbytkům jídla, které zůstaly po večeři obou mužů a když je pozřel, spokojeně si pomlaskával. A ještě se rozhlížel, není-li tu něco dal­ šího na zub. Byl nepochybně nemile překvapen, když uslyšel klidný hlas, který jej oslovil: „Příteli, u nás je zvykem, že kdo s námi jí, musí s námi také pracovat. Podívej, oheň dohořívá a je chladno. Abychom se ohřáli, musíme se po­ starat o palivo. My jsme po cestě oba dost unaveni a ty máš síly nazbyt. Přines z lesa dříví!“ Medvěd váhal. Přešlapoval nerozhodně z jedné mohutné nohy na dru­ hou a funěl. Pak zabručel a vlezl do nízkého porostu. Když se za nějakou chvíli objevil, měl na kosmaté pleci vysoký uschlý strom, který vytrhl i s kořeny. Shodil jej u ohně a chtěl jít po svých. „Jen pomalu!“ zarazil jej Gallus. „Ještě něco ti povím: náš Pán ustano­ vil, že dělník je hoden své mzdy. Ty jsi pracoval a zasloužíš odměnu!“ Sá­ hl do vaku a podal mu chlebovou placku. Medvěd se s chutí pustil do jídla a pak olízl starému muži ruku, jako­ by mu chtěl poděkovat. Ale Gallus jej ještě nemínil propustit. „Však to chvilku vydržíš,“ řekl mu, „musím ti něco povědět do třetice.

&■

128 A byl bych opravdu rád, kdybys dával pozor. Slyš tedy: místo, na němž stojíš a celé údolí před tebou dal Pán nám, svým služebníkům. Tvoje jsou hory a kopce; divočina pralesa ti patří a tam si dělej, co chceš. Přika­ zuji ti ve jménu Páně, abys odsud odešel a nikdy se nevracel, stejně tak ovšem i tvoji bratří či děti. Pamatuj: potok, který tu bublá, je hranice, za níž nesmíš!“ Starý huňáč pokýval hlavou, otočil se a zmizel v houštině. A opravdu, nikdy se tady neobjevil. Když Gallus zemřel, na místě, kde byl pohřben, vyrostl po čase mohutný klášter. Na jeho území se nikdy neukázal med­ věd a také tu nelovil vlk a neměl tady svou skrýš žádný had. Hleďme, co dokázala moudrá domluva, pravé slovo v pravý čas! S němou tváří se lze domluvit. S člověkem v dobrém případě také, ale je to o mnoho těžší.

129

BÉĎOVO

KÁZÁNÍ

daleko na severu žil kněz Běda. Nikoliv, nebyl to anglický učenec, před nímž se s úctou skláněli jeho žáci i okolní klerici a nazývali jej Běda Ctihodný. Nenechte se zmást jménem: náš Běda byl docela prostým knězem, nechceme-li jej nazvat přímo prosťáčkem. Na nějaká studia svaté teologie neměl nikdy čas a ovšem ani hlavu. Ale jeho život byl naplněn mírností a láskou, ctností nejvznešenější a také nejpotřebnější. A nadto měl dětsky upřímnou víru. Když stáří kněze nahrbilo, přidalo mu ke všem břemenům i ztrátu zra­ ku. Když chtěl vyjít ven z hrubě sroubené a vetché fary, tápavě hmatal po své holi — vždyť bylo třeba i v okolních vesnicích křtít a kázat. Na ces­ tách doprovázel nevidomého jeho služebník. Starý muž jednou rukou svíral hůl, s níž poťukával po tvrdé, kamenité cestě, druhou se přidržoval svého průvodce. Povězme hned, že tenhle chlapík byl veselá kopa, jen co je pravda! Sta­ rého Bědu měl dozajista rád, což mu ostatně slouží ke cti. Ale jinak jej převelice těšilo provést občas nějakou taškařici, nemáme-li říci přímo lotrovinu. Pak se smál, až se za břicho popadal. Ostatní se rádi přidali, protože smích je kořením života a protože život chudáků bývá někdy bez

130 chuti jako nesolená prosná kaše, jde o koření vzácné a potřebné. Jednou šli zase obvyklou cestou. Starý kněz mlčel a přemýšlel o svých věcech, veselý sluha se nudil. Ospale mžoural do slunečného rána a v du­ chu reptal na tohle putování.Věčně se trmácet se slepým knězem, který nadto ještě ztrácel sluch, se mu nijak nelíbilo. Ted se úzká pěšina vinula skalnatým údolím. Z travnaté louky tu trče­ ly mohutné balvany i menší oblé kameny. Připomínaly zkamenělé vojsko a proto údolí působilo poněkud tísnivě. Nepochybně už proto toužil slu­ žebník, ta liška podšitá, po nějakém čtveráctví, jež by mu zlepšilo náladu. Kameny, na něž se zájmem hleděl, mu vnukly nápad. Zastavil se a řekl udiveně: „Hledme, kolik dnes přišlo lidí! Všichni touží slyšet vaše kázání!“ Protože to řekl opravdu hlasitě a přímo do ucha dobrého kněze, ten se zaradoval. Rád kázal a proto ochotně svolil, že bude kázat i těmto pout­ níkům, kteří se tu sešli. Služebník horlivě popisoval celé shromáždění: jsou tu v popředí muži, hned vedle ženy s dětmi, někteří však už jsou trochu netrpěliví a snad by bylo dobře začít, není-liž pravda? Starý muž přikývl. Nejprve své posluchače, které neviděl a také neslyšel, což přičítal slábnoucímu sluchu, dlouze a srdečně pozdravil. A pak vyprávěl o Abra­ hámovi, Izákovi a Jákobovi, o Davidovi i Jonášovi, nejvíc a s pohnutím o Božím synu, který se stal jedním z nás. Kázal dlouho a služebník byl čím dál mrzutější. Co si to jen vymyslel, vždyť starý pán snad nikdy ne­ skončí! Ale protože na světě má všechno svůj konec, skončilo i toto kázání. Běda se odmlčel a pak dal shromážděnému lidu, jak je při bohoslužbě obvyklé, závěrečné požehnání: „Požehnej vás Bůh Otec, Syn i Duch svátý.“ A služebník náhle zbledl, že by se v něm krve nedořezal. Kameny od­ pověděly stejně, jako na požehnání odpovídá lid a řekly: „Amen“ Znělo to tak mohutně a přitom radostně, že se starý muž blaženě

131 usmíval. I v sousední vesnici by měly jeho ovečky odpovídat tak hlasitě, jako tihle poutníci! Náš šprýmař se však třásl hrůzou. Padl před svátým mužem na kolena, všechno mu popravdě pověděl a pokorně vyznával svou vinu. Ten div s ním opravdu otřásl! Ale slepý kmet jej laskavě pohladil po rozježené hlavě a pokojně řekl: „Netrap se, synku, vždyť se na tebe nezlobím. A to, co se teď stalo, ne­ ní přece nic neobyčejného. Pokud dáváš trochu pozor na má kázání, víš, že rád opakuji slova našeho Pána: »Budou-li tito mlčeti, bude kamení mluvit!« Proč se tedy divit tomu, že se naplňují jeho svátá slova?“ A šli dál svou cestou, jakoby se nic nestalo. Vždyť Bůh nás každý den zahrnuje svými divý, které nebývají menší, než volání kamenů.

132

O

HUBERTOVI

M

▼ J^yslete sebevíc a nevymyslí­ te horší nemoc nad tu, která z člověka, stvořeného k obrazu Božímu, uči­ ní zvíře plné zuřivosti a s pěnou u úst. V dávných dobách byl v Ardenách ohrožen každý lovec, který se pustil za zvěří do neprostupných hvozdů. Jestliže jej kousla liška, jež v sobě nes­ la zárodky nemoci, nebylo ubožákovi pomoci. Vzteklina — a to je ta ne­ moc — po čase vypučela v otrávené krvi jako jedovatý květ, který držela v kostnatých prstech sama Smrt. Zuřícího ubožáka museli i na smrtel­ ném loži důkladně spoutat, aby s vytřeštěnýma očima a vyceněnými zuby nepokousal své bližní, podoben sám zuřivému psu. Protože za drobeček naděje je někdy nemocný člověk schopen dát všechno, přicházeli ti, kdo byli pokousáni, do kláštera svátého Huberta v Andagne. Zde jim mniši při bohoslužbách přitiskli na čelo doběla roz­ žhavený stříbrný kříž a do rány vložili štolu světce, který odpočíval v rak­ vi v klášterní kryptě. Uzdravil se někdo? Možná. Snad. Tady si lidé začali vyprávět o Hubertovi, někdejším pařížském hraběti

133 a později biskupu v Lutychu, který i po smrti nezapře svou náklonnost k lovcům a léčí jejich nebezpečná zranění. Slyšte první vyprávění o tomto muži, královském dvořanu, jemuž ze­ mřela milovaná manželka. Zanechala mu synka Floriberta a hluboký žal. Vdovec se nedokázal smířit s tím, že už nikdy nespatří její tvář. Nechtěl proto vidět už nikoho jiného. Odešel do Ardenského hvozdu a žil tu sedm let v úplné opuštěnosti jako poustevník. Vyprávělo se o Hubertovi ještě jinak a nepochybně zajímavěji, k pro­ buzení zbožného úžasu posluchačů a posílení úcty k jeho osobě. Za­ rmoucený Hubett prý zatoužil utéci svému stesku po choti Floribaně ni­ koliv posty a kajícnickým životem poustevníka, ale naopak bujarým lo­ vem, který končívá veselou hostinou s rozjařenými přáteli. Když tedy Hubert vyjel do lesa, zahlédl v mlází statného jelena. Pobodl koně do slabin a pustil se za ním. Ale krásné zvíře jakoby do­ stalo křídla: letělo s větrem o závod, přeskakovalo lesní potůčky a ztráce­ lo se v lesním šeru. Nezapomeňme však, že náš lovec se v této kratochvíli znamenitě vyznal a vzácnou kořist nemínil v žádném případě oželet. Když štvanice trvala hodnou chvíli, jelen začal ochabovat. Hubert pev­ něji sevřel těžký oštěp a chystal se k útoku. Tu se náhle jelen otočil proti němu. Vycházelo z něj světlo a v mohutném paroží planul kříž. Hubert se zděsil, seskočil z neméně polekaného koně a padl na kolena. „Nezměníš-li se, řítíš se do pekla!“ uslyšel zřetelně. Roztřásl se po ce­ lém těle. „Co mám dělat, Pane?“ ptal se přerývaným hlasem. Měl pocit, že se zadusí. „Jdi do Maastrichtu k mému služebníku Lambertovi. Od něj se dozvíš všechno!“ Podivné zjevení zmizelo, les byl temný a nepřátelský. Listí sta­ rých javorů zrudlé prvním mrazem se pomalu snášelo k zemi. V koru­ nách šelestil vítr. Hubert vyskočil na koně a vracel se zpět. Ve městě se seznámil s učeným biskupem, jak mu bylo přikázáno. Ani zdaleka nemohl někdejší lovec tušit, že se jednou stane nástupcem toho­

134

to laskavého muže, který jej uvedl do tajemství Písma svátého. Když se po čase vydal Hubert na pouť do Říma, jeho učitele, který tou dobou pobýval na venkovském dvorci, přepadli a zavraždili nepřátelé. Po hrůz­ ném činu se ztratili v noční tmě. A právě tehdy měl římský papež Sergius těžkou noc. Sténal ve spaní a převaloval se na lůžku, jakoby jej tlačila zlá můra. Zdál se mu hrůzný sen, že v dalekém vlámském kraji zavraždili právě biskupa z Maastrichtu. Spatřil, jak nešťastník leží v krvi na svém lůžku a jeho vrahové si otírají meče o jeho pokrývku. Když se celý zpocený hrůzou konečně probudil, vzpomněl si na pří­ kaz, který doprovázel děsivý sen. Nástupcem zemřelého ať se stane pout­ ník, který jde do Říma z Lambertova města a o poledni projde městskou branou! Když Huberta dovedli k papeži a ten se jej chystal vysvětit na biskupa, poutník se tvářil nad míru rozpačitě. „Nehodím se pro tak vznešený úřad,“ bránil se ze všech sil. Chtěl teď žít v klidu lesů, jež miloval, jako poustevník. „Vyvol, prosím, někoho jiného, aby se stal nástupcem ctihodného Lamberta, mého otce a přítele!“ „Nikoliv!“ nesouhlasil Sergius. „Boží příkazy je třeba uposlechnout!“ Tak se stal z dvořana a lovce biskup. Dodejme, že ne ledajaký. Zdá se, že si v ničem nezadal se svým předchůdcem. VŠak katedrála, kterou zalo­ žil v Lutychu, jej dodnes připomíná. Už dávno se neléčí v klášteře v Andagne vzteklina. Ale lovci na svátého Huberta ani dnes nedají dopustit.

135

O

VOJTĚCHOVI

ražský biskup Vojtěch neměl ze svě­ řeného stádce pražádnou radost. Sám žil příkladným životem, své jmění rozdával chudým a horlivě kázal v bělokamenné bazilice svátého Jiří pro­ ti neřesti a hříchu. Ale to bylo marné počínání, jako když hrách na stěnu hází. V Praze si každý dělal, co se mu zlíbilo, jako by nad lidským živo­ tem neplatil žádný řád. Muži mívali pro své potěšení hned několik žen a na tržištích se prodávali otroci jako zboží. Židovští obchodníci je spou­ tané odváděli do dalekých zemí. Jednou měl Vojtěch podivný sen, kterým se trápil. Viděl totiž svého Pána, který mu vyčítal: „Prodávají mě a ty tomu jen přihlížíš!“ Nebylo těžké tomu porozumět. Vždyť podle evangelia přichází k nám Kristus v lidech a trpí ve svých bratřích, tedy otrocích, kteří byli pokřtěni a jsou údy církve! Vojtěch se sice snažil, ale tomuto otrokářství nedokázal učinit rázný konec. Proto se rozhodl, že složí svůj úřad a stane se prostým řeholníkem. Tak se stalo a v římském klášteře, kam se uchýlil, už nenosil oděv církev­ ního hodnostáře. Chodil v šedivé kutně jako ostatní bratří a ve studené klášterní kuchyni čistil pískem špinavé mísy a začouzené jídelní kodíky.

136 V Čechách se zatím připravoval zločin. Mocný rod Vršovců s nelibostí pozoroval, jak knížecí rod Slavníkovců, z něhož pocházel Vojtěch, den ze dne získává na vlivu a důležitosti. I rozhodli se Vršovci k hrůznému činu: oblehli Libici, lstí vylákali z kostela, posledního útočiště všech pronásle­ dovaných, nenáviděné Slavníkovce a pobili je i s jejich rodinami. Vojtěch se už nikdy nechtěl vrátit do této strašné země. Se svými dvě­ ma přáteli, Gaudentiem a Benediktem, zamířil na sever k pohanským Prusům. Na cestě mu Gaudentius vyprávěl svůj podivný sen. Viděl na oltáři kalich s rudým vínem. Chtěl jej vzít, ale ve snu slyšel hlas: „Tento kalich je připraven pro Vojtěcha!“ „Kéž Bůh dá, aby to tak bylo!“ povzdychl si sklíčený muž. Tušil, že br­ zy odejde jako mučedník z tohoto života. Nelitoval toho, spíše se těšil. Svět mu připadal jako údolí slz a bolesti. V duchu viděl své zabité bratry a vypálenou Libici. Procházeli nehostinným krajem, až došli k temnému hvozdu. Lidská noha jím neprošla, prastaré stromy nikdo nekácel a neždařil slunné pase­ ky. Klopýtali přes trouchnivějící kmeny a s námahou se prodírali houšti­ nami. Když vyšli ze stínu věkovitých smrků, objevilo se před nimi široké a dlouhé pole. Nikdo z nich netušil, že spolu s lesem je zasvěceno starým pruským bohům a že vstup je trestán smrtí. Proto se tu posadili. Pojedli a po namáhavé cestě si pokojně zdřímli. Probudil je řev a nadávky. Kolem nich stáli rozzuření Prusové, jež vedl jejich kněz. Smýkali jimi a táhli je na blízké návrší. „Co od nás chceš?“ zeptal se zuřivce v říze po­ hanského žrece Vojtěch. Ten místo odpovědi zvedl sekeru a udeřil. Ostatní jej prokláli svými oštěpy. Umírající ještě rozepjal ruce a padl na zem. Byl Velký Pátek, den umu­ čení toho, jemuž Vojtěch sloužil. Když se roznesla smutná zpráva o smrti pražského biskupa, polský král Boleslav si umínil, že získá jeho tělo a pohřbí je počestným způsobem. Vypráví se, že Prusové si položili podmínku. Žádali tolik zlata, kolik

137 váží Vojtěchovo mrtvé tělo. S tím král souhlasil. Připravili tedy velké vá­ hy, na jednu stranu zavěsili mučedníkovo tělo, na druhou dali velkou mí­ su, do níž se mělo vysypat zlato. Když ji královi vyslanci naplnili, ukázalo se, že tělo pražského biskupa je těžší. Váha kovu je nezvedla ani o píď. I připravili ještě mnohem větší nádobu a polští pánové tam přihodili své zlaté spony, prsteny a klenoty, ale ani tehdy se váhy nepohnuly. Při­ cházeli další zbožní křesťané a přidávali vzácný kov, ale byla to marná práce! Všichni se zděsili, když viděli, že zlato nemá žádnou váhu, žádnou moc. 1 Nakonec se přibelhala stará žena, aby svým podílem přispěla k získání mučedníkova těla. Přidala k třpytivému kovu všechen svůj majetek. Pro­ tože byla opravdu chudá, byly to dva ošuntělé grošíky, nic víc, nic méně. Sotva je vhodila k množství zlatých mincí a šperků, váhy se pohnuly a tě­ lo Vojtěchovo se vzneslo do výše. Muselo se ubrat, ale nic to nezměnilo na poloze vah. Proto odebírali stále víc zlata, až nakonec tam zbyly jen dva groše staré vdovy. Teprve ted se váhy pohnuly a jejich jazýček se ustálil ve správné poloze. S radostí vzali zbožní lidé tělo mučedníka a s velikou úctou je pohřbi­ li. Někteří si vzpomněli na vyprávění evangelií o chudé vdově, která do chrámové pokladnice vhodila jen malý denárek. Protože tím dala Bohu celý svůj majetek, v očích Ježíšových to bylo víc než všechny dary boha­ tých návštěvníků chrámu. Nu ano: jestliže chudý člověk dává málo s opravdovou láskou, je to dozajista víc než všechny poklady, které bohatý dává ze svého přebytku.

138

ABATYŠE

Z

BINGEN

v ▼ pohnutých dobách, kdy v Palesti­ ně bojovali rytíři se střídavým úspěchem s Turky a v německé říši soupe­ řil o moc císař s papežem, mnozí hledali bezpečný přístav a klid duše v samotě klášterů. Jeden z nich, který si získal značnou proslulost, byl za­ ložen na hoře svátého Ruperta, nedaleko města Bingen. V době jeho slá­ vy stála v čele řádových sester abatyše Hildegarda. Od malička byla jiná, než ostatní. Nikdo nedovedl vysvětlit, kde se v tom věčně nemocném děvčátku bere tolik moudrosti! Do tajemství, s nimiž nedovedli pohnout učenci, vnikala snadno, že až mráz šel po zá­ dech. Holčička mluvila o těchto věcech tak samozřejmě, protože se do­ mnívala, že to, co je zcela jasné pro ni, je stejně jasné pro druhé. Když poznala, že na ni hledí s úžasem, ne-li s úlekem, stáhla se do se do sebe a zmlkla. Rodiče ji dali na vychování do kláštera a Hildegarda tu zůstala navždy. Byla již dávno řeholnicí, která složila slavné sliby a tak se odřekla svě­ ta, stala se dokonce představenou klášterního společenství, když prožila podivnou událost. Zdálo se jí, že s nebe na ni padá ohnivé světlo. Nepáli­ lo, jen příjemně hřálo jako slunce po dlouhé zimě a proniklo — takový

139 to byl pocit — srdce i mysl. V tu chvíli porozuměla ihned celému sváté­ mu Písmu a dokázala je vykládat s takovou duchaplností, jako by studo­ vala dlouhá léta na nejslavnějších univerzitách Francie a Německa. Po­ věst o učené abatyši se brzy roznesla široko daleko. Po světě chodívali odedávna nejrůznější šarlatáni a moudří lidé před nimi varovali, ale naše abatyše k nim dozajista nepatřila. Přesvědčili se o tom všichni, kdo se s ní setkali.Často museli přijít k jejímu lůžku, když ležela upoutána krutými bolestmi, které ji nadmíru sužovaly. Lidé pozna­ li, že nemocná dokáže nahlédnout do minulosti i budoucnosti, jako když člověk čte knihu. Znala lidské hříchy, které chudí i bohatí se snaží svědo­ mitě utajit, protože tajemné světlo, jež hořelo v jejím nitru, posvítilo i na nejtajnější myšlenky, skryté v hlubinách duše. Už předem viděla tresty, které dopadnou na hříšníka. A co víc — dokázala takovému člověku ukázat cestu k záchraně. Opravdu, její rady se nedaly penězi zaplatit. Ke klášteru se sjížděla poselstva králů i císařů, kteří potřebovali moud­ ré slovo a radu. Když bylo třeba, její slova zněla ostře a tvrdě do svědomí nejmocnějších. FridrichuBarbarossovi, který svou silou a statečností byl vzorem evropským rytířům, jednou pořádně vyčinila za jeho ukvapenost. „Jen si dej pozor,“ psala nemocná abatyše mocnému vladaři, „aby tě nejvyšší Král nezavrhl pro tvou zaslepenost!“ Stejně, ba ještě tvrději se obořila ve velkém shromáždění na kněze a bohaté preláty: „Boha se nebojíte, lidí se nestydíte, zaslepenci marnou slávou světa! Jednou jste rytíři, chvíli pohůnkové či zpěváci hloupých písniček. La­ komství, sláva a rozkoše — to je pro vás to nejdůležitější! Máte být opo­ rou církve a přitom jste sami padli!“ Běda, kdyby štiplavá slova řekl někdo jiný; dozajista by skončil na hra­ nici kacířů. Ale Hildegarda budila takovou úctu, že ji nikdo nezakřikl a nic zlého se jí nestalo. Do kláštera přicházeli i lidé nemocní, jež laskavá abatyše, soucitná se všemi ubohými a potřebnými, také léčila. Za budovou pěstovala v zahra­

140

dě léčivé byliny a její lékárna s velkými kameninovými dózami a miska­ mi byla plná mastí, koření a lektvarů, jež přinášely zmírnění bolestí a ne­ malou úlevu v nemoci.- Učená Hildegarda leccos vyzkoušela na sobě, i když její tělesná trápení zůstávala. Dar prorockého vidění jí umožňoval nahlédnout do daleké budouc­ nosti. Císaři Fridrichovi předpověděla dlouhé, ale neslavné panování, biskupu mohučskému brzkou smrt — a nemýlila se. Spolehlivě dokázala odhalit nečestné záměry těch, kteří ji chtěli oklamat. Ti pak odcházeli v údivu a s hanbou. Jednou se objevil v Bingen mladý rytíř, který se ve zlém rozešel s moc­ ným pánem, arcibiskupem v Métách, člověkem nikoliv nejlaskavějším, právě naopak. Na mladíka uvrhl klatbu.Kdo jí byl obtížen, ztratil všech­ nu lidskou důstojnost. Už nestál pod ochranou zemských zákonů a ni­ kde se nedomohl zastání. Byl vyvržen jako malomocný z lidské společ­ nosti. Když zemřel, nesměli jej počestně pohřbít, ale městský ras jej zako­ pal na mrchovišti. Náš rytíř už nevěděl jak dál, a proto zamířil k laskavé abatyši. Hildegarda jej vlastně měla vyhnat, tak to žádal zákon. Ale ta se nad vyvržencem smilovala a poskytla mu v klášteře ochranu. Dobře věděla, že arcibiskup, ostatně také ne zcela bez viny, jej postihl neúměrným trestem. Mladík tu tedy žil a po nějaké době zemřel. Řádové sestry jej pohřbily na svém hřbitově. To se ovšem brzy dozvěděl přísný církevní hodnostář. Neúprosně po­ žadoval průchod spravedlnosti: mrtvé tělo musí být pohozeno na smetiš­ tě, protože hříšníka nezbavil klatby! Ale stará abatyše se nepodřídila. Opakovala církevnímu knížeti, že před smrtí ten chudák litoval svých hříchů a že mu bylo jistě odpuštěno. Kdo má právo rušit mír jeho po­ sledního odpočinku? Ale pro jistotu dala v měsíční noci srovnat čerstvě navršený rov, aby sluhové arcibiskupa, kteří měli dorazit každou chvíli, nemohli hrob zneuctít. Když arcibiskup zjistil, jak jej moudrá představená kláštera doběhla,

141 neznal se vzteky. A nad celým klášterem statečné Hildegardy vyhlásil tu nejtěžší klatbu, nazvanou interdikt. Od té chvíle se zde nesměly konat bohoslužby, zmlkly zvony, kněz nesměl přinášet umírajícímu útěchu. Vlivní přátelé kláštera nakonec obměkčili tvrdého muže a ten vzal inter­ dikt zpět, ale Hildegarda neustoupila tomu, co pokládala za bezpráví. Po čase oznámila, že sestry mají připravit všechno k pohřbu, protože zemře. Určila den i hodinu své smrti a nezmýlila se ani tentokrát.

142

BRATR

FRANTIŠEK

▼ e městě Assisi se narodil bohatému kupci syn, jemuž dali jméno Jan. Nepřišel právě do klidné doby. Rytíři s křížem putovali do Svaté země a města, stažená svými zubatými hrad­ bami jako krunýřem, zápasila spolu o vliv a moc. Bohatí chtěli mít ještě víc a chudí se stávali nuzáky. Tak sobectví a pýcha rostly jako temné mra­ ky nad krásnou italskou zemí. A nebylo málo těch, kteří s hrůzou čekali, kdy udeří blesk a zaduní hrom Božích soudů. O tom všem malý chlapec ani nevěděl. Vyrůstal ve výstavném kupec­ kém domě a měl se dobře. Od svého otce, který kvůli obchodu pobýval často ve Francii, se naučil francouzský a kamarádi mu proto neřekli jinak než „malý Francouz“, což zní v jejich řeči Francesco, v naší mateřštině pak František. Byl to chlapík k pohledání, plný chutě do života a veselý, takže nikdy nikoho nezarmoutil. Když odrostl dětským šatům, městská omladina jej pokládala za svého vůdce, už proto, že s doprovodem lout­ ny zpíval písně jako opravdový truvér. Nicméně mu nebylo určeno, aby po způsobu potulných zpěváků obveseloval krásné paní v pyšných hrad­ ních sálech či harcoval s mezky po tržištích jako jeho otec. Ta letní noc byla tak teplá a hvězdy jiskřily snad na dosah ruky, když

KA*.

143 veselí kumpáni táhli křivolakými uličkami svého města. Francesco, je­ muž říkejme nadále František, náhle zůstal stát a zamyšleně hleděl na hvězdné nebe. „Že bys už myslel na nevěstu?“ dobírali si zasněného jinocha jeho přátelé. ,Jak by ne!“ usmál se hlubokýma očima. „Je ovšem mnohem krásnější, než tušíte!“ Opravdu nemohli tušit, že František nemyslí na tu či onu městskou krásku, ale na chudý, žebrácký život, jemuž začal uctivě říkat „Paní Chu­ doba“. Snad pod těmi hvězdami se jí zaslíbil, kdo ví. Chtěl s ní trvale žít, protože poznal, jak bohatství kazí člověka. Po městě se zanedlouho rozneslo, že se kupcův syn pominul se zdra­ vým rozumem, nadobro a pořádně! Vyměnil loutnu za zednickou lžíci a začal opravovat zchátralé kostely kolem města. „Pěkně se mi synáček vyvedl!“ soptil stárnoucí kupec, který si zoufal nad jeho marnotratnou štědrostí. Jednou se na něj tak rozlítil, že Franti­ šek už nechtěl od něj jedinou nitku, jediný drobeček. Začal žebrat, aby nezemřel hlady. A také proto, aby měl peníze na opravu zpustlých kos­ telů. Všechno tenkrát začalo tím, že mladík jednou náhodně vešel do opuš­ těného kostelíka svátého Damiána. Nikdo se o něj nestaral a nikdo jej neudržoval. Po vlhkých zdech se šplhala zelená plíseň a rozbitou střechou zatékalo. Bylo tu ticho a smutno. Náhle užaslý návštěvník uslyšel zřetel­ ně a jasně své jméno: „Františku,“ přikazoval ten hlas, jistě hlas Ukřižovaného, jehož obraz visel v průčelí, „jdi a oprav můj dům! Což nevidíš, jak je zpustlý?“ Teprve později pochopil, že má napravit sobectví a pýchu, jíž pustla církev, která je živý dům Boží. Pochopil, že k opravě je třeba ne malty a vápna, ale lásky ke všemu stvoření.A František, oblečen do pytlovitého roucha s kápí, opásán provazem a bos, vyšel do světa, aby všem zvěstoval radostnou zprávu o Boží lásce.

144 Lidé se mu zpočátku smáli. Někteří mu sem tam vyvedli nějakou taškařici a pobavili se na jeho účet. Ale Františkův mírný a pokorný po­ hled odzbrojoval a lidé se na něj začali dívat s obdivem. Jednou jej v temném lese přepadli lupiči. „Kdo jsi?“ vyštěklo na něj chlapisko s tváří pomazanou sazemi, aby je nikdo nepoznal. Hromotluk držel v ruce sekeru a tvářil se nadmíru ne­ vlídně. „Jsem heroldem velkého krále!“ odpověděl hrdě František. Lapkové se dali do smíchu a smáli se čím dál víc. Opravdu velký král, který má tako­ vého hadráře za služebníka! Strhli toho blázna na zem a hodili do mělké rokle, kde ještě mokval poslední sníh té zimy. Zmizeli a ještě měli dobrou náladu. František se zvedl, radostně poděkoval za ochranu a šel dál. Protože měl v sobě přemíru lásky, zvířata se jej nebála a rozuměla to­ mu, co jim říkal. Když jednou šel pod stromy, na nichž štěbetali ptáci, začal jim kázat. Sotva promluvil, štěbetání ustalo jako když utne a nikdo z těch okřídlených posluchačů se ani nepohnul. Všichni byli tiše jako pěny. „Bratříčkové,“ začal František,,, máte mnoho důvodů, abyste chválili svého Stvořitele. Můžete si létat kam chcete, nemusíte tkát ani šít a přece máte na sobě vhodný oděv.Nesejete a nežnete a přitom vy i vaše děti má­ te co jíst. Proto se především varujte hříchu nevděčnosti a ustavičně chvalte své­ ho Pána, který vás učinil!“ Pozorní posluchači natahovali dychtivě krčky a souhlasně otevírali zo­ báčky. Když se s nimi František potěšil, pokynul jim a teď se rozlétli na všechny strany! Měli jste je slyšet, kolik pískání, tíkání, cvrlikání a pípá­ ní, trilkování a hvízdání! Každý zpíval tak, jak uměl. A všechno ke slávě Stvořitele, jak jim to poručil laskavý muž v záplatované kutně. Ale ctitel Paní Chudoby mocí lásky přemáhal i dravou zvěř, jak do­ svědčuje toto vyprávění:

145 Když pobýval v městečku Aggobiu, nedaleko se usídlil nebezpečný a krvelačný vlk, hotový vlkodlak. Zadávil pěkných pár ovcí a troufl si i na lidi. Sotva se někdo odvážil zajít na svou vinici za městskou hrad­ bou, protože dravec číhal v keřích dlouho a trpělivě na svou kořist. Když František viděl, jak se vlka děsí celé městečko, rozhodl se s ním promluvit. Dobří lidé jej od takové pošetilosti zrazovali, neboť na vlka neplatí slovo, ale dobrá kuše či oštěp, ale František se jenom usmíval. Po­ kojně vyšel za městskou bránu a dorazil k nejbližší houštině trnek a hlo­ hů. Slyšel, jak tam něco zapraskalo. Vlk číhal a už se těšil na dobré sousto. „Pojď ven, bratře vlku, jen polez!“ zvolal František. A nebylo to plané vybízení: s vyplazeným jazykem se k němu váhavě přibližovalo strašné zvíře. František poručil, aby vlk usedl. Pokukoval po něm provinilýma očkama. „Bratře vlku,“ oslovil jej František velmi přísně, „dopustil ses mnoha zločinů. Zabíjel jsi netoliko zvířata, ale také lidi, stvořené k obrazu Boží­ mu. Právem si zasloužíš oprátku jako zloděj a vrah. Všichni tě nenávidí za tvou krutost a ty to dobře víš!“ Vlk pokýval rozpačitě hlavou. František pokračoval: „Nicméně já chci mezi vámi, to jest tebou a měšťany v Aggobiu, utvr­ dit mír. Nebudeš-li už více škodit lidem, odpustí ti tvé zločiny a jejich psi tě nebudou pronásledovat. Rozumíš mi?“ Vlk vrtěl ocasem a horlivě přikyvoval. „Dobrá!“ zaradoval se František. „Chci ti pomoci a postarám se o to, abys měl co jíst. Vím, že jsi vraždil z hladu. Vymohu ti, že měšťané dají vše, co potřebuješ k životu, ale ty mi musíš slíbit, že už nikdy nikomu neublížíš!“ Vlk zvedl přední pracku a vložil ji do ruky Františkovy. A šel za ním krotce jako beránek až do města. Všichni užasli nad mocí lásky a děkova­ li Bohu, který ji dává. Netrvalo dlouho, a děti si začaly s vlkem hrát. Psi už na něj nevrčeli

146

a měšťané mu rádi podstrkovali kdejaký tučný kousek od oběda. Vlk chodil od jednoho domu k druhému, ode dveří ke dveřím a nikdy nešel zbytečně. Tak si tu žil ve vší spokojenosti a v dobrém rozmaru celé dva roky, až jednoho dne z přejedení pošel. Ve městě byl velký smutek, dospělí dojetím potahovali a děti plakaly, zatímco psi se choulili v boudách, jakoby truchlili nad smrtí bratra vlka. A co František, ptáte se? S mírnýma očima, jako vždy bos a v záplatované kutně, kterou má převázanou provazem, si vesele vykračuje pod modrou italskou oblohou. Nevíte, co to zpívá? Je to píseň, kterou si složil. Píseň radosti, že bratr Slunce nám svítí, bratr Oheň hřeje a sestra Voda, vždy tak čistá a pokorná, zahání naši ží­ zeň. A sestřička Smrt nám neublíží, ale dovede do života nebeského krá­ lovství. Slyšte: k tomu zpěvu bratra Františka se přidávají další hlasy, ptáčci, oblaka, potůčky i šumění větru a zní to jako hutné varhany, jako anděl­ ské prozpěvování: „Chvalte mého Pána, dobrořečte, děkujte mu a v opravdové pokoře služte jemu!“

OBSAH O třech králích Vítěz nad místem temnot Pilátova tunika Kam jdeš, Pane? Janův hrob Nejmocnější Pán Poustevník pod palmou Zlato v srdci Jediný poklad Kateřina, moudrá panna Sedmispáči Jiří a drak O štědrém Mikuláši O knězi Janovi Barbora Chlapec z jezera Řehoř na kameni O Malchusovi Martinův plášť Pokání císaře Theodosia Jeronýmův lev Augustinova moudrost Když padne dub Patrikův ostrov Svědectví havranů Zmoudření císaře Joviniána Oráči Kněžna srdce laskavého Než zazní píseň Havlův medvěd Bedovo kázání O Hubertovi O Vojtěchovi Abatyše z Bingen Bratr František

9 13 16 20 24 27 32 36 39 42 47 53 56 59 64 68 73 79 83 86 90 94 98 102 105 109 114 117 122 126 129 132 135 138 142

KŘESŤANSKÉ LEGENDY STARÉ EVROPY KNIHA PRO DÉTII DOSPÉLÉ OD BRATRA LUĎKA REJCHRTA S dvanácti barevnými ilustracemi Hany Klímové-Pavlátové

Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza & EvaJůzová

155 00 Praha 5 -Třcbonice, čp. 26, tel. 651 12 14 Praha 1995 1. vydání

Iniciály a ukazovátka z 6. dílu (Nového zákona) šestidílné Bible kralické z roku 1594

Redakce, obálka a grafická úprava Michal Jůza a Eva Jůzová

Přepsala Ludmila Vrabcová Sazba Michal Eben

Tisk Vlastimil Bartoš, GRANTIS Ústí nad Orlicí

Knihy z HRNČÍŘSTVÍ A NAKLADATELSTVÍ Vám nabízíme (i na dobírku nebo knihkupcům poštou) a můžete si je zamluvit v Knihkupectví KALICH Jungmannova 9 111 21 Praha 1 tel. 24 21 56 55

V roce 1996 vyjde

Zdeněk Neubauer: Grál — jeho a k němu putování Zdeněk Neubauer: Intuice, imaginace, interpretace

108,-Kč ISBN 80-7111-018-3