Ježíš Kristus náš Pán

Citation preview

JEŽÍŠ KRISTUS NÁŠ PÁN Kristologie - učení o Kristu

ICI U NIVERSITY , National Office, P.O.Box 80, ul. Leoše Janáčka 5 PSČ 737 01 Český Těšín

2

K RISTOLOGIE

Zpracoval Bohuslav Wojnar

Zpracováno na podkladě:

Jesus Christus Our Lord by John F. Walvoord Christology, ICI Degree Program Study Guide by L. Thomas Holdcroft

 Copyright 1985 ICI UNIVERSITY, National Office ul. Leoše Janáčka 5, P.O.BOX 80 737 01 Český Těšín

KRISTOLOGIE – UČENÍ O KRISTU

3

K RISTOLOGIE

1.

Úvod

3

2.

Kristus ve věčné minulosti

6

3.

Kristus v dějinách Starého zákona

15

4.

Kristus ve starozákonní typologii

25

5.

Kristus ve starozákonním proroctví

28

6.

Inkarnace Syna Božího

32

7.

Osoba inkarnovaného Krista

33

8.

Život Krista na zemi

41

9.

Kristus v utrpení a smrti

45

10.

Kristus ve vzkříšení

46

11.

Přítomné dílo Krista

52

12.

Budoucí dílo Krista

58

4

K RISTOLOGIE

1.

ÚVOD

Před osmi stoletími Bernard z Clairvaux (Kleró) napsal překrásný chvalozpěv: Ježíši, každá myšlenka na Tebe sladkostí naplňuje mou hruď, ale mnohem sladší je vidět Tvou tvář a ve Tvé přítomnosti odpočívat. Od doby, kdy svaté Děťátko bylo uloženo v jeslích v judském Betlémě, všichni oddaní lidé nalézají v Ježíši Kristu Toho, kdo je hoden jejich uctívání a klanění, jehož dokonalá osoba si nutně žádá jejich lásku a poslušnost. Jako Slovo Boží vyjádřeno lidskou formou, Ježíš Kristus přitáhl všechny věřící duše k sobě. Ačkoliv žádná jiná osoba není předmětem více písemných relací, lidská pera selhávají, když se snaží Jej popsat. Genesis počínaje a Zjevením konče, Ježíš Kristus je nejdůležitějším tématem Bible. Jednoduše řečeno - křesťanství - to je Ježíš Kristus. Historie vykoupení započatá v protoevangeliu Gen.3:15, má své konečné zjevení v těch temných hodinách, kdy Ježíš Kristus visel na kříži na Golgatě. Nikdo jiný nežil tak, jako Kristus, a nikdo jiný nezemřel tak, jak zemřel Kristus. Zde byla definitivně zjevena láska a spravedlnost Boží a Jeho vykupitelský záměr pro člověka. Moc Jeho vzkříšení přidala novou dimenzi k všemoci Boží a Jeho nanebevstoupení ve slávě bylo prorocké ohledně jeho konečného podrobení si vesmíru, kdy se každé koleno skloní a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán. S uvědoměním si nedostatečnosti vše obsáhnout je však nezbytné, pokud to slova dovolí, uspořádat v systematickou formu všecky rozličné pravdy ohledně osoby a díla Ježíše Krista. Na této systematizaci musí být vystavěna celá struktura křesťanského kázání a vyučování a rovněž osobní víra a odevzdání věřícího v Krista může být více rozšířená k pochopení zjevení ohledně našeho Spasitele v Písmu. Ve studiu Kristologie nám jde samozřejmě o zjištění a ujasnění toho, co je zjeveno v Písmu a ne o analýzu soudobé Kristologie, která v mnohém zatemnila a ne objasnila zjevení Slova Božího. Je proto mnohem důležitější zjistit, co řekl Pavel nebo Jan o Ježíši Kristu, než sledovat učené teologické vývody dnešní doby.

K RISTOLOGIE

5

1.1 Ortodoxní učení o osobě a díle Krista Problematika kolem učení o Trojici je přímo spojena s otázkou ohledně osoby Krista inkarnovaného, které raná církev věnovala velikou pozornost. Diskuse kolem vztahu lidské a Božské přirozenosti nakonec vyvrcholila v určení měřítka ortodoxie, kdy osoba Ježíše Krista byla definována jako mající celou lidskou přirozenost a celou Božskou přirozenost v jedné Osobě. Reformace rovněž potvrdila ortodoxní definici. 1.2 Rané odchylky od ortodoxie Ve 3.století Alexandrijská škola ve své snaze sladit Platona a křesťanství měla tendenci brát Písmo alegoricky a symbolicky raději než doslovně a historicky. Ve 4.století byla důležitou událostí Ariová výzva Kristové věčnosti, která jej uvedla k zavrhnutí Koncilu v Nicei (r.325). Alexandrijský přístup k Písmu měl odraz i později v Hegelově filosofii a v různých formách přetrvává dodnes a ovlivňuje mnohé odchylné teologické systémy jak konservativní, tak i liberální. 1.3 Principy řídící biblickou Kristologii Student Kristologie si nutně musí ujasnit předem otázku bezchybnosti Bible a její autoritativnosti ve zjevení faktů ohledně Ježíše Krista. Historicky vzato, všichni, kteří souhlasí, že Písmo je neomylné a doslovně bezchybné, můžeme všeobecně vyjádřit, že zastávají ortodoxní pohled na Krista.

6

K RISTOLOGIE

2.KRISTUS VE VĚČNÉ MINULOSTI Jednou z klíčových otázek ohledně osoby Ježíše Krista je otázka Jeho existence jako druhé osoby Trojice od věčnosti. Byla to věc, která vzbudila náhlý odpor Židů, když jim Kristus řekl: „Než byl Abraham, Já jsem“ (Jan 8:58). Jeho posluchači okamžitě rozuměli, že Ježíš prohlásil svou věčnou existenci a tvrdil o sobě, že sám je Bohem. Židé jej chtěli ukamenovat za rouhání. V církevních dějinách tato kontraverze vyvrcholila v Nicei v r. 325, kde bylo Ariánské učení ujasněno a rozeznáno jako bludné, a věčnost Syna Božího byla jasně vyjádřena. Např.: „Nikdy nebyla doba, kdy On (Ježíš Kristu) nebyl.“ 2.1 Věčnost Syna Božího Učení o věčnosti Syna Božího je nejdůležitější doktrínou Kristologie vůbec, protože pokud Kristus není věčný, potom je stvořením a přišel k existenci v čase a postrádá vlastnost věčnosti a neohraničenosti, která charakterizuje samého Boha. Na druhé straně, když tvrdíme, že Kristus je věčný, je tím už potvrzeno, že není ve své existenci závislý na nikom, ale je samo-existujícím. Říci, že Ježíš Kristus je věčný, znamená víc, než pouze prohlásit Jeho preexistenci. Například Arius věřil v preexistenci Krista, protože tvrdil, že byl prvním ze stvořených duchů ale tím nevěřil, že Kristus je věčný! Když je Kristu věčný, je tím samozřejmě dána Jeho preexistence, tzn. že žil před svým narozením v Betlémě. Argumenty pro Jeho věčnost a pro Jeho Božství jsou proto neoddělitelné. Obecně řečeno pro ty, kdo přijímají svědectví Písma jako bezchybné, najdou silné důkazy v závěru, že Kristus není jenom věčný, ale že vlastní všechny atributy Boží. Kristova díla, Jeho tituly, Jeho majestát, zaslíbení, která jsou vztahována na Něj, všechna patří samému Bohu. Jeho zjevení ve Starém zákoně nazývané teofanie rovněž dávají historický důkaz Jeho existence ve starozákonní době před Jeho narozením v Betlémě. Starozákonní důkaz pro věčnost Krista je přímý a nepřímý. V mesiášských proroctvích je Kristus nazýván Dítětem, které se má narodit v Betlémě „Jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných“. (Mich.5:2) Srovnej: Ž.90:2, Přísl.8:22 - 23, Jn.1:1  Všechny starozákonní předpovědi o příchodu Krista potvrzují Jeho Božství a rovněž jsou důkazem Jeho věčnosti. Iz.9:6 - Kristus je zde nejen „Bůh mocný“, ale také „Otec věčnosti“.  Jméno Jahve často dané Kristu stejně jako Otci i Duchu svatému, je dalším potvrzením věčnosti, protože tento titul a jméno odkazuje na věčné „Já jsem“ (sr.Ex.3:14).

K RISTOLOGIE

7

Novozákonní důkazy Věčnost Krista je často potvrzena Novým zákonem dokonce víc než definitivní formou ve Starém zákoně. Úvod k evangeliu Jana je všeobecně považován za prohlášení Jeho věčnosti: „Na počátku bylo Slovo ... a to Slovo bylo Bůh“. (Jn.1:1) Už zmíněné prohlášení v Jn.8:58 je dalším novozákonním důkazem Kristovy věčnosti rozeznané dokonce Jeho nepřáteli. Toto prohlášení není jenom oznámením Jeho existence před Abrahamem, On prohlásil, že je věčný JÁ JSEM (řecky ego eimi), což je Jahve ve Starém zákoně. Další důkazy jsou v Pavlových epištolách: Kol.1:16-17, Ef.1:4 a ve Zjevení: Zj.1:8 - „Já jsem Alfa i Omega - první i poslední.“ V dějinách církve je významné, že nebyla popřena věčnost Krista, aniž by zároveň nebylo popřeno Písmo jako skutečné Slovo Boží. 2.2 Preexistence Syna Božího Vyjma Ariánského přístupu všichni souhlasí, že důkazy pro preexistenci Krista jsou zároveň důkazy pro Jeho věčnost a dále i pro Jeho Božství. Tím dávají základ pro celou Kristologii. Důkazů, které podporují tvrzení o preexistenci Krista, je tak mnoho, že je nelze popřít bez současného popření přesnosti Starého i Nového zákona. Přečti: Jn.3:17,Jn.3:31, Jn.6:38, Jn.17:5,24. Mnohá další místa mluví o Jeho nebeském původu: Jn.1:15.18.30, 3:13.16, 6:33.42.50-51.58.62 Jn.7:29, 8:23.42, 9:39, Ef.1:3-5, 1.Pt 1:18-20 Je pozoruhodné, že odkazy pro potvrzení preexistence Krista v Janově evangeliu jsou většinou spojeny s důkazy Jeho Božství. 2.3 Důkazy Božství Ježíše Krista Každý křesťan musí jasně porozumět a být zcela přesvědčen o Božství Ježíše Krista. Mnohé bludy a kulty zavrhují Kristovo Božství, a proto biblicky věřící je povinen znát důvody pro své stanovisko, které zaujímá. Rozebereme si proto důkazy pro tvrzení, že Ježíš Kristus je Bůh. 1) Vlastní Božské atributy (vlastnosti). 2) Je držitelem práv a úřadů, které může používat pouze Bůh. 3) Bible identifikuje Ježíše s Bohem. 4) Jsou mu dána Božská jména. 5) Ježíš je stavěn do rovnocenného poměru s ostatními osobami Božství. 6) Je mu prokazována Božská čest a On ji přijímá. 7) Ježíš vědomě prohlašoval své Božství.

8

K RISTOLOGIE

8) Apoštolové potvrzují Božství Kristovo. 9) Život Kristův ověřuje Jeho Božství. 2.3.1 Božské atributy (vlastnosti) Syna Božího Kol.2:9 nám dává jasné zjevení, že „v Něm přebývá všechna plnost Božství tělesně“. Každý atribut vztahován na Boha, připisován Otci nebo Duchu svatému, může být rovněž vztahován na Krista. Pouze na jejich osobních vlastnostech je možné rozlišit osoby Trojice. Je samozřejmé, že když Kristus vlastní jeden Boží atribut - má i další tzn., že když je věčný, je i preexistující, vševědoucí, všemohoucí atd. Ale svědectví Písma je tak jasné, že není třeba ani používat tuto samozřejmou návaznost. A. Věčnost a preexistence Iz.9:6 Mich.5:2, Jn.8:58, Kol.1:16-17, Zj.1:8 B. Samoexistence Jn.1:1-3, Kol.1:16-17 C. Všudypřítomnost Ž.139:7 Mat.28:20, Jn.14:18.20.23, Jn.1:48, Jn.3:13 S výjimkou luteránských teologů většina souhlasí, že Kristus je všudypřítomný ve svém Božství a lokální (místní) ve své lidskosti. D.Vševědomost Už jako dvanáctiletý chlapec udivil v chrámu učitele své doby moudrostí. Jn.2:25, Jn.16:30, Jn.21:17, Sk.1:24, Jn.6:64 Jn.13:1.11, 18:4, 19:28, 1.Kor.1:30 E. Všemohoucnost Důkaz pro Kristovu všemohoucnost je rozhodující jako důkaz pro jiné atributy. Projevovalo se to jako autorita nad stvořením a rovněž Kristus měl moc odpouštět hříchy (Mat.9:6), měl všechnu moc na nebi i na zemi (Mat.28:18), moc nad přírodou (Luk.8:25), moc nad svým vlastním životem (Jn.10:18), moc dát věčný život jiným (Jn.17:2), moc uzdravovat fyzicky a moc vyhánět démony (Mar.1:29-34) a moc proměnit tělo (Fil.3:21). Dále: Žd.7:25, 2.Tm.1:12, Jd.24, Ef.5:27 F. Neměnnost Žd.13:8 je klasickým místem potvrzujícím neměnnost Krista. Ortodoxní učenci vždy tvrdili a tvrdí, že inkarnaci Kristus přidal úplnou lidskou přirozenost, přičemž Jeho Božská přirozenost zůstala nezměněna. Žd.1:10-12, Ž.102:25-27. G.Plnost Božství v Něm Žd.2:9 - v řeckém originálu je to velice důrazné prohlášení. H.Svrchovanost - suverénnost 1.Tm.6:15 Mat.28:18, 1.Pt.3:22, Jn.5:27, Sk.2:36, 1.Kor.12:3, Fil.2:9-10, Kol.1:18, Zj.19:16. I. Další vlastnosti Boží

K RISTOLOGIE

9

Kristus je neustále v celém Písmu přestavován vlastnostmi, které může mít pouze Bůh. Božská sláva (Jn.17:5, Zj.1:12-18, Jn.14:6). Jahve - naše spravedlnost (Jer.23:5-6). Svatý Syn Boží (Luk.1:35). Věčný Syn Boží, který vždy existoval s Bohem Otcem a Bohem Duchem svatým, je stejnou Osobou, kterou nalézáme na starozákonní scéně a touž Osobou, která se stala inkarnovaná v Ježíši Kristu, narozeném v Betlémě. 2.3.2 Božské úřady a práva Ježíš jednal jednoznačně jako držitel Božích úřadů. Stvořitel - Kol.1:16-17, Jn.1:3.10, 1.Kor.8:6, Žd.1:10, Zj.3:14. Je rovněž tím, který všechno drží svou mocí - Žd.1:3. Inkarnovaný Kristus jednal Božským způsobem:  odpouštěl hříchy (Luk.7:48, Mat.9:2, Jn.5:22)  měl moc obnovit život - Jn.11:25, Jn.5:21  jediná cesta do nebe je skrze Ježíše Krista, protože On je objektem lidské víry a klanění. Jn.3:36, Sk.4:12 2.3.3 Ztotožnění s Bohem  starozákonní místa poukazující na Jahve jsou citovány v Novém zákoně a jsou přisuzovány Kristu. Ve Starém zákoně je to Bůh, kdo tvoří, v Novém zákoně je to Kristus (Kol.1:16).  Izajáš popisuje vidění Pána, ale Jan to interpretuje jako vidění Ježíše Krista (Jn.12:41).  Iz.40:3 - starozákonní volání „připravte na poušti cestu pro Jahve“. Nový zákon píše o Janu Křtiteli, který připravoval cestu pro Ježíše (Mat.3:3).  žalmista psal – Ž 110:1 - a Ježíš to vztahoval na sebe (Mat.22:42.43).  v Nazaretu na začátku své služby Ježíš aplikoval Iz.61:1-2 na sebe (Luk.4:18-21). 2.3.4 Božská jména Syn Boží - věčný vztah s Otcem LOGOS (Slovo) - vládnoucí mysl

2.3.5 Vztah s Bohem Písmo popisuje Otce a Syna, kteří jsou spojeni vztahem, který může patřit jedině Bohu. Ef.5:5, Jn.14:1, Mt.11:27.

10

K RISTOLOGIE

Vztahy v Božské Trojici vyžadují, aby Kristus byl ve své podstatě totožný s Otcem a Duchem svatým. Bible to ustanovuje v klasické trinitářské formulaci:  apoštolské požehnání (2.Kor.13:14)  dále ve „Velkém pověření“ (Mat.28:19)  v apoštolském oslovení (Řím.1:7, Gal.1:3, 2.Kor.1:2). 2.3.6 Ježíš přijímá uctívání Ježíš otevřeně učil: „Aby všichni ctili Syna, tak jakž Otce ctí. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, kterýž ho poslal.“ (Jn.5:23). Svobodně a zodpovědně Ježíš přijímal klanění a uctívání věřících. Jn.20:27-29. Mat.14:33, Žd.1:6, Fil.2:10 Ochota, s jakou Ježíš přijímal uctívání a fakt, že Písmo přímo vybízí k uctívání, zcela odlišuje Ježíše Krista od lidí i andělů. (Zj.22:8-9, Sk.10:26). Plinius (r.62-113) ve své zprávě císaři Trajánovi píše: „Oni (křesťané) zpívají společné písně, chvalozpěvy ke Kristu jako Bohu.“ 2.3.7 Ježíšovo prohlášení Božství Ježíšova první zaznamenaná slova jsou potvrzením Jeho Božství. Ve věku dvanácti let v chrámu prohlásil: „Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce mého, musím já býti?“ (Luk.2:49). Zatímco křesťané se mohou obracet na Boha „Otče náš“, Ježíš významně poukazuje na Něho v konkrétním vyjádření „můj Otec“. Nalezli bychom taková oslovení 16x u Matouše, 3x u Lukáše a 32x u Jana. dále: Mat.11:27, Jn.10:30, Jn.14:9  Jan dále zaznamenává Ježíšova prohlášení „Já jsem“ „Ego eimi“. Jn.6:35,48,51, 10:11, 11:25.  Když byl Ježíš při výslechu před Nejvyšším knězem, na otázku „zaklínám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus, Syn Boží?“ Ježíš odpověděl:“Ty jsi řekl.“ (zdvořilá forma „ano, tak jest“) Mt.26:63-64.

2.3.8 Svědectví apoštolů  Janovo evangelium bylo psáno výslovně pro ujasnění Kristova Božství (Jn.20:31). Jan dává důkazy skrze:  Kristovy skutky (5:36)  svědectví Otce (5:37)  důkaz Písma (5:39)  Petr vyznává o Ježíši, že je Kristus, Syn živého Boha (Mat.16:16, Sk.2:36).

K RISTOLOGIE

11

 Pavel po svém obrácení u Damašku „kázal Krista v synagogách, že On je Syn Boží“. (Sk.9:20). dále: Kol.1:15, 2.Kor.5:19  Pisatel epištoly Židům Žd.1:1-3  Tomáš Jn.20:27-29 2.3.9. Potvrzení (ověření) Božství životem Jaký byl Ježíš ve svém osobním a morálním životě, staví jej zcela nadřazeně k běžným lidským životům a může být vysvětlitelný jedině jeho Božstvím. Bezhříšnost u člověka je nadpřirozená. Jeho učení, zázraky atd. Jn.7:46, Jn.5:39 Ve svém zázračném vzkříšení Ježíš Kristus zvlášť potvrdil své Božství. 2.4 Syn Boží v Trojici Lze bezpečně říci, že žádný útok na Trojjedinost Boží nemůže být učiněn bez útoku na osobu Krista. Platí to samozřejmě i opačně. Proto soudobý liberalismus je obvykle unitářský, tzn., že popírá tři osoby Boží, nebo je modalistický, tvrdí, že osoby jsou jenom různé projevy (přeměny) jedné osoby a nejsou to skutečné bytosti. 2.5 Dílo Syna Božího ve věčné minulosti Mnohé populární studie osoby a díla Ježíše Krista zahrnují pouze jeho službu, která začala jeho životem na zemi. Existuje množství důkazů o tom, že Kristus sloužil nejen lidem ve Starém zákoně, ale že se také účastnil díla Božího ve věčné minulosti. (Např. věčný plán vykoupení - Řím.8:28-30, Ef.1:4-11, 3:11, 2.Tes.2:13, 2.Tim.1:9, Jak.2:5, 1.Pt.1:1-2.) Stejně je to i při stvoření, ustanovení přirozených a duchovních zákonů, konečném soudu a dovršení.

12

3.

K RISTOLOGIE

KRISTUS V DĚJINÁCH STARÉHO ZÁKONA

Zjevení Ježíše Krista ve Starém zákoně vytváří nejdůležitější pozadí pro novozákonní zvěst. Obecně řečeno, důležité rysy Božího zjevení ohledně Ježíše Krista ve Starém zákoně zahrnují jeho tituly, jeho dílo jako Stvořitele, jeho dílo jako Ochránce, Držitele a Vykonavatele Boží prozřetelnosti, jeho jednání zvláště ve vztahu k lidu Izraelskému a jeho mnohé teofanie (viditelné zjevení) ve Starém zákoně. 3.1 Tituly Syna Božího ve Starém zákoně Tituly dané Kristu ve Starém i v Novém zákoně stanoví důležitý aspekt celkového zjevení jeho osoby. Lze postřehnout rozdíl mezi tituly, které mluví o jeho preinkarnované osobě a těmi, které se vztahují na Jeho inkarnovanou (vtělenou) osobu. Takové popisy jako: Ježíš Kristus, Syn člověka, prorok, kněz, král atd. mají především vztah ke Kristu po jeho narození v těle, i když tyto jsou použity jak ve Starém, tak i v Novém zákoně. Tituly, které se vztahují na jeho Božství a preinkarnovanou Osobu. 3.1.1 Jahve Srovnání oddílů Písma Starého a Nového zákona prokazuje přes každou pochybnost, že Kristus Nového Zákona nosí titul Jahve nebo Pán ve Starém zákoně. Toto samozřejmě nepopírá, že Otec a Duch svatý rovněž nosí titul Jahve, ale prokazuje, že tento titul patří i Kristu. Toto jméno je používáno jak pro jednotlivé Osoby Trojice, tak i pro Trojici jako celek.  Zach.12:10 - řeč Jahve je vztahována na Krista - Zj.1:7, Jn.19:34-37  Jer.23:5-6 - Jahve naší spravedlnosti - 1.Kor.1:30, Ž.68:18-19 - Ef.4:8-10, Ž.102:12.25-27 - Žd.1:10-12 Iz.6:5 - Jn.12:41 Kristus je Jahve chrámu (Mat.3:1, Mat.12:6, 21:12-13) a Jahve sabatu (Mat.12:8). (Další odkazy: Iz.40:3, Mat.3:1-3, Luk.1:76, Jer.11:20, Jer.17:10 a Zj.2:18-23, Iz.60:19, Luk.2:30-32, Iz.8:13-14, 1.Pt.2:7-8, Iz.45:22-23, Fil.2:10-11, Gen.14:19, Deut.10:14, Jan 3:35, Sk.10:36). Tato skutečnost je potvrzena i použitím titulu KYRIOS pro Krista v Novém zákoně, což je i v Septuagintě (překlad Starého zákona do řečtiny z 2.stol. před Kristem, přeložili židovští učenci) ekvivalentem pro Jahve. Toto jméno bylo tak svaté, že Židé jej raději nevyslovovali, a při čtení Písma je zaměňovali za nějaké jiné jméno Boží.

3.1.2 Elohim

K RISTOLOGIE

13

V Iz.40:3 je Kristus nazván jak Jahve, tak i Elohim. V Iz.9:6-7 je Kristus nazván „Bůh mocný“ (Elohim). V Novém zákoně hebrejské slovo ELOHIM je překládáno do řečtiny THEOS, a proto všude, kde je toto slovo použito pro Krista - navazuje na toto jméno (srov.Ř9m.15:6, Ef.1:3, 5:5, 2.Pt.1:1). 3.1.3 Adonai Ž.110:1, Mat.22:44, Mar.12:36, Luk.20:43, Sk.2:34-35 Žd.1:13, 10:13 (řecký ekvivalent je KYRIOS) Tento titul zdůrazňuje, že Ježíš Kristus je Pán a Mistr nad lidmi i anděly. 3.1.4 Syn Boží Tento titul je v Písmu používán pro anděly i lidi, když je použit pro Krista, popisuje Jeho věčný vztah k Otci. Jeho synovství je jedinečné a věčné a je zcela jiného druhu než synovství andělů nebo lidí. Jn.3:16-17, Gal.4:4, Iz.9:6, Ž.2:7, Sk.13:33, Žd.1:5,, Žd.5:5 dále: Mat.16:13-16, 26:63-64, Luk.2:11.26.38, Jn.1:49, 3:16.18.35.36, Jn.11:27, Sk.9:20, Žd.1:2.8, 1.Jn.2:23, 5:9-12. Jako Bůh Kristus adresuje první Osobu jako svého Otce, zatímco jako člověk jej Kristus adresuje jako svého Boha (Jn.20:17). 3.1.5 Prvorozený (řecky prototokos) Je to novozákonní termín. Neobjevuje se ve Starém zákoně. 1. Prvorozený mezi mnohými bratry (Řím.8:29) a „prvorozený všeho stvoření“ (Kol.1:15) je použito jasně s odkazem na Jeho věčnou existenci a potvrzuje učení o věčném zplození. 2. Prvorozený z Marie (Mat.1:25, Luk.2:7) 3. Třetí použití je nalezeno v popisu Krista jako: „prvorozeného ze smrti“ (Kol.1:18, Zj.1:5) a vztahuje se na vzkříšení Krista jako prvního v nesmrtelném, vzkříšeném těle.

3.1.6 Jednorozený (řecky monogenés) Jn.1:14.18, 3:16.18, 1.Jn.4:9. Je tím zdůrazněno, že Kristus je zplozen Bohem tak, jako nikdo jiný. Ježíš byl také jednorozený ve vztahu ke své lidskosti. Jn.3:16 nám ukazuje, že Syn, který byl jednorozený od věčné minulosti, je dán Otcem.

3.1.7 Anděl Jahve Jedním z významných a důležitých titulů daných Kristu ve Starém zákoně je tento - byl mu dán, když se zjevil jako Anděl Jahve. Jako jedna ze základních teofanií je důležitá

14

K RISTOLOGIE

z mnohých důvodů, potvrzuje preexistenci Krista a zjevuje Boží službu člověku ve starozákonní době. Skutečnost, že Anděl Jahve je samostatnou druhou osobou Trojice, je učení podle Písma. I.Kristus jako Anděl Jahve je označen jako Jahve v mnohých starozákonních pasážích.

Gen.16:7-13, Gen.22:15-18, Gen.31:11-13, 48:15-16 Gen.45:5, Ex.3:1, Sk.7:30-35, Ex.13:21, Ex.14:19 Soud.6:11-23, Soud.13:9-20 II.

Anděl Jahve je druhou osobou Trojice

Když jsme určili božství Anděla Jahve a to, že je osobou Trojice, zbývá prokázat, že je druhou osobou. Je to vskutku jediné řešení jinak dost zmateného obrazu. Jak může být nějaká osoba Bohem a zároveň oslavovat Boha? Jediná odpověď je v rozlišení osob v Trojici. A. Druhá osoba je viditelný Bůh Nového zákona Ani Otec ani Duch nejsou zjeveni tělesně ve viditelné formě. Když hlas Otce je slyšet z nebe, Duch svatý je viděn jako holubice a Kristus, druhá osoba, je plnou manifestací Boží ve viditelné formě. Je logické, že stejná osoba Trojice se zjevuje v tělesné formě ve Starém zákoně.

B. Potvrzením tohoto úvodu je i fakt, že Anděl Jahve Starého zákona se už nikdy více nezjevil po inkarnaci. Z toho vyplývá přirozený závěr, že anděl jahve je nyní inkarnovaným Kristem. C. Obdobnost funkcí Anděla Jahve a Krista jsou viditelné na skutečnosti, že oba jsou posláni Otcem.. Ve Starém zákoně Anděl Jahve je poslán, aby zjevil pravdu, vedl Izrael, bránil jej a soudil. V Novém zákoně je Kristus poslán Bohem Otcem, aby zjevil Boha v Těle, aby zjevil pravdu a stal se Spasitelem. Pro Otce je charakteristické, že posílá, a pro Syna, že je poslán. Tato fakta zase spojují Anděla Jahve s Kristem.

D. Procesem eliminace lze rovněž ukázat, že Anděl Jahve nemůže být ani první osobou, ani třetí osobou. Podle Jana 1:18 „Boha žádný nikdy neviděl, jednorozený ten Syn, kterýž jest v lůnu Otce, onť vypravil“. Tato pasáž poukazuje na to, že pouze Kristus může být viditelný pro člověka a že první osoba a třetí osoba se nezjevily ve viditelné formě. Anděl Jahve jako „ten poslaný“ nemůže být Otcem, protože Otec je tím, který posílá. Nemohl být ani Duchem svatým, protože kromě výjimky, že se zjevil v tělě jako holubice, Duch svatý se nikdy nezjevil tělesně. Můžeme tedy učinit závěr, že Andělem Jahve byla druhá osoba Trojice. Další teofanie Starého zákona potvrzují tento závěr.

3.2 Kristus jako Stvořitel Stvoření je obvykle považováno za dílo Otce spíše než Syna a Ducha svatého. Písmo ale přivlastňuje akt stvoření všem třem osobám Trojice.Použití ELOHIM a JAHVE pro trůnícího Boha dává najevo tuto věc dokonce i Starý zákon. Je to Elohim v Gen.1:1 a v Gen.1:2 je to Duch Boží působící tvořivě. Přečti také Jak 26:13, 33:4,

K RISTOLOGIE

15

Ž.104:30, Iz.40:12-13. Otec je specificky označen v Novém zákoně (1.Kor.8:6). Můžeme tedy samozřejmě očekávat, že podobné zjevení bude i o Synu Božím. Syn Boží je zjeven jako věčné Slovo Boží, o kterém je řečeno (Jan 1:3): „Všechny věci skrze něj učiněny jsou a bez něho nic není učiněno , což učiněno jest.“ Důležitá místa: 1.Kor.8:6, Kol.1:15-17. Berkhof činí takový závěr: „Všechny věci jsou zároveň z (nebo od) Otce, skrze Syna a v Duchu svatém. Teleskopický zázrak nebes stejně jako mikroskopické zázraky světa, který je příliš malý pro lidské oko, se spojují ve svědectví o Jeho moci. Takový je Bůh, který se stal naším Spasitelem! 3.3 Kristus v zachování a prozřetelnosti (pečlivosti) Dokonce liberální učenec Millar Burrows zdůrazňuje: „Základní věcí pro náboženskou víru je, zda vesmír je ovládán osobním Bohem ... pokud tomu tak není, biblické náboženství je v základě falešné.“ Bibličtí teologové jsou jednotní ohledně Boží prozřetelnosti a obvykle shrnují: 1. v zachování (udržování) 2. ve spolupůsobení (součinnost) a spolupráci se stvořením 3. ve vládě. Existují jasné důvody pro to, abychom věřili, že Syn Boží je zvláště aktivní v díle Boží prozřetelnosti. 3.3.1 Za prvé je to Anděl Jahve, který zachovával a vedl Izrael. 3.3.2 Rozličné odkazy na to, že Jahve je Pastýřem Izraele. (Gen.49:24, Ž.23:1, 80:1, Iz.40:11, Jer.31:10, Ezech.34:11-12.23, 37:24). Jako dobrý Pastýř On zemřel pro své ovce (Jan 10) jako bylo prorokováno: Ž.22 jako velký Pastýř (Žd.13:20) vyplnil Ž.23 Dále: 1.Pt.5:4 - Ž.24 3.3.3 Jazyk Iz.63:9 obzvlášť poukazuje na Syna Božího pod titulem „anděl jeho přítomnosti“.

16

K RISTOLOGIE

3.3.4 Novozákonní důkaz je jasný: Kol.1:17, Žd.1:3. Dalším důležitým aspektem Boží prozřetelnosti je Boží vláda a její vztah ke Kristu. Ž.72:8.11, Fil.2:9-11. Celkově vzato, dílo preinkarnovaného Krista v prozřetelnosti zahrnuje všechny důležité rysy tohoto pojmu a Syn Boží je viděn jako zachovávající, vedoucí, osvobozující a vládnoucí nad svým stvořením. 3.4. Teofanie ve Starém zákoně „Teofanie“ znamená „Boží viditelné zjevení se“. Dalším slovem často používaným je „epifanie“ (zjevení se někomu). V Bibli má teofanie specifický odkaz na Krista. Základní teofanií ve Starém zákoně je Anděl Jahve, o kterém už jsme mluvili a poukázali jsme na to, že je to Syn Boží zjevující se ve formě anděla. 3.4.1 Anděl Jahve Nejčastější formou teofanie ve Starém zákoně je Anděl Jahve, který nám poskytuje bohaté zjevení osoby a díla Krista v Jeho preinkarnovaném stavu. Odkazy Písma jsou například tyto: Gen.16:7-13, 22:11-18, 31:11-13, 32:24-32 (sr.Oz.12:4) Gen.48:15-16, Ex.3:2 (sr.Sk.7:30-35), Ex.13:21 (srov. Ex.14:19) Ex.23:20-23, Num.20:16, Soud.2:1-4, 6:11-24, Soud.13:3-23, Ž.34:7-8, 35:5-6, 63:9 - Iz. Zach.12:8. Kde není jasně řečeno „Anděl Jahve“ o tom, zda je o Něm řeč, rozhoduje kontext. Studiem těchto mnohých pasáží osoba Krista je zjevena v celé své milosti a spravedlnosti.  On hledá utíkající a sklíčenou Hagar (Gen.16:7-13)  On zastavuje ruku Abraháma při obětování Izáka (Gen.22:11-18)  On se zjevuje Mojžíšovi z hořícího keře a povolává jej jako vůdce k záchraně Izraele (Ex.3:2)  On varuje a soudí Izraele (Soud.2:1-4)  On povolal Gedeona (Soud.6:11-24) atd. Odkazy ze Starého zákona objasňují to, že Kristova služba není něco příležitostného a výjimečného, ale spíše obvyklá a kontinuální služba Boha jeho lidu. Zjevení osoby Syna Božího takto chápané je v úplném souladu s novozákonním zjevením. Svědectví je natolik přesvědčivé a úplné, že v této otázce všichni, kdo přijímají inspirovanost a neomylnost Písma souhlasí s faktem, že anděl Jahve je Kristus Starého zákona. Dokonce i židovští učenci došli k závěru, že Anděl Jahve není obvyklý anděl, ale je to jediný prostředník mezi světem a Bohem, autor všech zjevení (tzv. Metatron). 3.4.2 Další teofanie

K RISTOLOGIE

17

Jsou i jiné teofanie ve Starém zákoně, i když je jich méně. V Gen.18:1-33 se Jahve zjevuje jako muž následovaný dvěma dalšími muži. Dále: Gen.32:24-32 a Oz.12:4 Ex.24:9-11, Ex.40:38, Ex.33:9-23 Ez.1:1-28 Všechny viditelné manifestace Boží v tělesné formě ve Starém zákoně lze spolehlivě shrnout jako zjevení Pána Ježíše Krista. Takový pohled zcela vyvrací Ariánskou, Sociniánskou a Unitářskou herezi ohledně osoby Krista. (Svědectví církveních otců ohledně teofanií Krista jsou plné a rozhodné). Justýn Martýr např. prohlašuje: „Dovol mi dále ukázat ti z knihy Exodus, jak ten stejný zároveň Anděl i Bůh i Pán i člověk, který se zjevil v lidské formě Abrahamovi i Izákovi, zjevil se rovněž v plameni ohně z keře a mluvil s Mojžíšem.“ (dialog s Tryfonem). Podobné, dokonce jasnější citáty bychom nalezli u Irenea, Tertuliána, Klementa Alexandrijského, Origena, Cypriana a jiných. 3.5 Kristus jako Spasitel ve Starém zákoně Ve Starém zákoně je spasení spíše představováno jako kolektivní vysvobození, než jako záležitost individuální. Spasení bylo rovněž viděno z eschatologického pohledu jako očekávané vysvobození, až příjde Kristus. Ovšem ani soudobý prvek zde nechyběl a jednotlivci ve Starém zákoně mohli zakoušet osobní spasení. Mnohá místa v Písmu pojí dohromady Spasitele Starého zákona a Spasitele z Nového zákona. 3.5.1 Zjevení všeobecnosti hříchu a zavržení Genesis 3 V zahradě Eden začaly dva protichůdné systémy - hadova nabídka možnosti sebezdokonalení a vývoje přirozeného člověka a Boží zjevení hříšnosti a beznadějnosti lidského stavu mimo Boží spasení. Bůh řekl jasně Adamovi a Evě, že trestem za hřích je smrt jak duchovní, tak i fyzická. Byla zřejmá potřeba spasení a Adam i Eva to věděli, stejně jako všichni, kdo přišli po nich. 3.5.2 Zjevení přicházejícího Spasitele Je to úžasné zjevení Boží milosti a lásky, že ještě než Bůh vypověděl soud nad Adamem a Evou, zaslíbil, že semeno ženy potře hlavu hada (Gen.3:15). Byl zde paprsek naděje v temnotě lidského hříchu a pádu. Bůh měl cestu spasení. 3.5.3 Zjevení cesty spasení Stačí pohled do knihy Jobovy a zdá se být jasné, že Bůh nenechal svět v úplné tmě ve věci známosti cesty spasení.

18

K RISTOLOGIE

V této z prvních knih Bible je pozoruhodné, jak široká je známost např. andropologie, hamaktiologie, soteriologie a dokonce eschatologie u Joba (Job 19:25). Často diskutovanou otázkou jsou podmínky spasení ve Starém zákoně. Co bylo specifickou podmínkou spasení ve Starém zákoně? Je jisté, že nejsou dvě cesty spasení. Celé spasení Boží je zajištěno Spasitelem, Synem Božím, a jeho dílem na kříži. Je rovněž jasné, že spasení jednotlivých duší vyžaduje víru. Dvě základní podstaty spasení zůstávají od Adama až po poslední duši, kterou Bůh vezme k sobě v budoucnu: 1. Víra je podmínkou spasení 2. Smrt Krista je půdou (základem) pro spasení. Pro Adama a Evu to byla víra v zaslíbené semeno ženy, v systému obětí Bůh zajistil vnější způsob manifestování vnitřní víry. Ale samotná oběť nemohla spasit, protože nevěřící, který obětoval oběť, byl stále ztracen. Oběť byla skutkem, který demonstroval víru. Skrze obětování prokazoval věřící akt vyznání Boha jako svého Spasitele. Ustanovení Mojžíšova příměří nebylo jinou možnou cestou spasení. Spasení bylo stále dílem Boha pro člověka a ne skutkem člověka pro Boha.

3.5.4 Dílo Syna Božího ve spasení Gen.15:6 - Abrahám věřil v Jahve a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Žd.11:11 - Sára věřila, že jest věrný ten, kterýž zaslíbil. O Mojžíši je řečeno, že měl osobní víru v Krista, na jejímž základě zavrhl Egypt. (Žd.11:26). Dále: Ž.36:7, Ž.34:8, Ž.2:12 (Blahoslavení jsou všichni, kteříž doufají v Něho.“ Kontext ukazuje, že je zde jasně řeč o Synu. Synu Božímu je dávána stejná důvěra a odevzdanost jako je dávána Jahve.) Ž.37:39-40.

Důležitá je skutečnost, že Spasitel ve Starém zákoně je Spasitelem i v Novém zákoně.

K RISTOLOGIE

4.

19

KRISTUS VE STAROZÁKONNÍ TYPOLOGII

Ve Starém zákoně nacházíme ukryté poklady kristologických pravd ve formě biblických typů. 1. typické osoby 2. typické události 3. typické věci 4. typické instituce a obřady

4.1 Typické osoby - několik příkladů Aaron - Žd.5:4-6 Abel - jako Ábel, který přinesl pravou krvavou oběť, byl zabit Kainem, který reprezentuje svět, stejně tak i Kristus byl zabit a jako pravý Pastýř přinesl krvavou oběť. Adam - Adam je hlavou starého stvoření, stejně jako Kristus je hlavou nového stvoření. Řím.5:12-21, 1.Kor.15:45-47. Benjamin - dvě jména Benjamína jsou symbolická, Ben-oni - zn. „syn bolesti“, Jákob přejmenoval na Benjamin - zn. „syn mé pravice“. Jako Ben-oni byl Ježíš „synem bolesti“ pro svou matku (Luk.2:35) - stejně jako ten, kdo zná utrpení. Jako Benjamin je Kristus „synem mé pravice“ pro Boha Otce - je vítězný ve svém poslání. David - historické a prorocké spojení mezi Davidem a Kristem je obvykle známé, ale typologický význam Davida je často přehlížen. David je typem Krista jako ten, kdo byl nejprve pastýřem a potom Králem. Izák - Gal.4:28-29, gen.22, Gen.24 Celý život Izáka dává ucelený typologický obraz (např. jeho obětování otcem, hledání manželky atd.). Josef - zdá se, že Josef je nejucelenějším typem Krista ve Starém zákoně. Stejně jako je Josef typem Krista ve svém pokoření, je rovněž typem Krista ve svém vyvýšení. Oba jsou požehnáním pro pohany atd. Jozue - jeho jméno znamená „Jahve zachraňuje“, je to hebrejský ekvivalent řeckého Ježíš. Melchisedek - jeho jméno je „Král-spravedlnost“ a byl králem Salemu (tj. pokoje). Žd.5-7, Ž.110:4. Je typem Ježíšova věčného kněžství. Mojžíš - stejně jako Kristus i Mojžíš byl prorokem (Num.34:1-2), knězem a obhájcem (Ex.32:31-35), přímluvcem (Ex.17:1-6), vládcem (Deut.33:4-5), stejně jako Izák a Josef, i Mojžíš je významným typem ilustrujícícm pravdy o životě a službě Krista.

20

K RISTOLOGIE

Když shrneme typické osoby, můžeme říci, že především poukazují na skutečnost, že Starý zákon je kristocentrický. 4.2 Typické události - několik příkladů Přiodění Adama a Evy - Bůh použil kůže nevinného zvířete jako typ Kristovy oběti. Zachování v korábu - 2.Pt.2:5-9 Vysvobození Izraele z Egypta - Ex.16:4, 17:6, 1.Kor.10:1-4 Vstup do Kanaánu - vítězný život křesťana 4.3 Typické věci - několik příkladů Starozákonní oběti Lev.17:11 beránek byl nejobvyklejší obětí Jn.1:29, 1.Pt.1:19 Stánek smlouvy ze všech starozákonních věcí bezpochyby stánek byl nejucelenějším typem prezentujícícm duchovní pravdy. Mluví o Kristu každou svou částí. Áronova hůl Ježíšovo vzkříšení Num.17, Žd.9:4 Měděný had Num.21:5-9, Jan 3:14-16 Skála, do které Mojžíš udeřil - Ex.17:5-7, 1.Kor.10:4 je obrazem Krista, který byl udeřen a vyšla z Něj voda života, postačující navždy. Typické instituce a obřady - některé příklady

4.4 Oběti

Starozákonní kněžství Svátky Jahve Lev.23 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Pascha - 1.Kor.5:7, 1.Pt.1:15-19 - Kristova smrt Svátek nekvašených chlebů - 1.Kor.5:8 - chození ve svatosti Svátek prvotin - 1.Kor.15:23 - vzkříšení (Lev.23:11) Letnice - Sk.1:5, 2:4 - Vylití Ducha svatého - výsledek Kristova díla Svátek troubení - opětovné shromáždění Izraele - Mat.24:31 Den smíření - Řím.11:26 - očištění, vykoupení Svátek stánků - Zach.14:16-18 - odpočinutí a smíření s Kristem.

Města útočištná - Num.35, Deut.19:1-13, Ž.46:1, 142:5, Iz.4:6, Řím.8:33-34, Žd.6:1819.

K RISTOLOGIE

5.

21

KRISTUS VE STAROZÁKONNÍM PROROCTVÍ

Od Genesis až po Malachiáše je ve Starém zákoně mnoho předpovědí o přicházejícím Mesiáši Izraele. Mnohá proroctví, vyplněná v Novém zákoně, pojednávají o jeho narození, životě, smrti a vzkříšení. Další proroctví mluví o jeho konečné slávě. Když vzkříšený Pán rozmlouval se dvěma učedníky na cestě do Emaus, Lukáš zaznamenává, že Kristus „počav od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim všechna ta písma, kteráž o něm byla“. (Luk.24:27). Je zřejmé, že nejdůležitějším tématem proroctví Starého zákona je život, smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Titul MESIÁŠ je vzat z řeckého Messias, což je transliterace aramejské formy hebrejského „Mašach“ a znamená „pomazat“. Novozákonním ekvivalentem je Kristus (Christos) a znamená „ten pomazaný“. Toto slovo bylo používáno při pomazávání olejem jako symbol Božího posvěcení ke službě. Kněží a někdy i proroci byli pomazáni olejem při uvedení do úřadu. Titul „pomazaný“ byl obzvlášť používán pro krále Izraele, kteří vládli jako „představitelé Jahve“ (pomazaný Jahve) (2.Sam.1:14). Termín „pomazaný“ u Daniele 9:25-26 je přeložen jako „Mesiáš“, a byl takto chápán a běžně používán Židy v době narození Ježíše k vyjádření této všeobecné prorocké idee. (Jan 1:41, 4:25). Naděje Izraele se soustředila na očekávání této osoby která měla být pomazána za krále a kněze, a od něhož Izrael očekával osvobození od hříchů stejně jako i od útlaku pohanů. 5.1

Základní typy mesiánských proroctví

5.1.1 Všeobecná mesiánská proroctví Jsou to proroctví vyjádřená slovy, která může naplnit pouze Mesiáš. Pro ilustraci např. 1.Sam.2:35. Ačkoliv okamžité vyplnění tohoto proroctví můžeme nalézt v Samuelovi, jde přes naplnění pouze v Samuelovi a poukazuje na konečné vyplnění v Kristu. 5.1.2 Osobní mesiánská proroctví Jsou to proroctví, která mohou být rozlišena specifickým termínem. Například Iz.7:14 - Mesiáš je označen zvláštním a neobvyklým pojmem „Immanuel“ anebo „Bůh s námi“. Tato pasáž pojednává pouze a specificky o budoucím Mesiáši. 5.2 Všeobecná charakteristika mesiánského__proroctví Mnohá proroctví, která pojednávají o Ježíši Kristu, jsou docela jasná, zvláště když je vidíme v pohledu novozákonního zjevení, kde jejich naplnění nám osvětluje záměr proroctví ve Starém zákoně. Přesto je někdy studium starozákonního proroctví obtížné. Problémy se dají shrnout do čtyř skupin. 5.2.1 Jazyk mesiánských proroctví je často nejasný a nesrozumitelný.

22

K RISTOLOGIE

Boží záměr v této nejasnosti je ochranou těchto proroctví pro pravé věřící, kteří jsou vyučeni Duchem svatým, jak rozumět těmto místům. Některé pasáže mohou být ujasněny bez objasnění celého rozsáhlého kontextu Božího Slova. 5.2.2 Často je použit obrazný (figurativní) jazyk. Např. Iz.11:1 5.2.3 V mesiánských předpovědích je budoucnost často představována jako minulost nebo přítomnost. Iz.53. V použití těchto časů je významné, že proroci tyto věci viděli vírou tak jasně a byli si tak jisti jejich naplněním, že používali přítomný nebo minulý čas, ačkoliv tyto věci pojednávaly o budoucnosti. 5.2.4 Mesiánské proroctví je často, stejně jako i jiné proroctví, viděno spíše horizontálně než vertikálně. Obvykle je to vysvětlováno příkladem pohledu na vrcholy hor. Z horizontálního pohledu není vidět údolí mezi jednotlivými vrchy. Např. Iz.61:1-2 a Luk.4:18-19. Můžeme si všimnout, že Ježíš přerušil čtení v polovině věty bez přečtení „a den pomsty Boha našeho“. To se samozřejmě stane až při jeho druhém příchodu.Ovšem mezi jedním vrcholem a druhým je nejméně 19 století dlouhá dolina. 5.3 Mesiánská linie: Jeho rodokmen Přicházející Spasitel měl být: semenem ženy (Gen.3:15), v linii Šeta (Gen.4:25), skrze Noe (Gen.6-9), potomkem Abrahamovým (Gen.12:1-3), Izákovým (Gen.17:19), Jakubovým (Gen.28:14), Judovým (Gen.49:10), skrze Boaze, Obeda, Jesse a Davida (2.Sam.7:12-13). Dále můžeme tuto linii sledovat u Mat.1:2-16 a Luk.3:23-38. 5.4

Proroctví o narození Krista

5.4.1 Místo jeho narození bylo přesně zjeveno (Mich.5:2) a toto proroctví je tak jasné, že bylo obecně známo, že Betlém je určen k tomu, aby byl rodištěm Mesiáše (Mat.2:4-6). 5.4.2 Dále je řečeno, že jeho narození bude znamením. (Iz.7:14). Je zde jasně ukázán jeho lidský aspekt inkarnace, početí a narození, Božský aspekt je zde zjeven ve jménu Immanuel, tj. „Bůh s námi“. 5.4.3 Datum narození je rovněž vymezeno některými prorockými výpověďmi. Gen.49:10 poukazuje na to, že Mesiáš přijde před zničením židovské vlády. Definitivní konec vlády Židů v Palestině se stal pro mnohá staletí v roce 70, kdy bylo zničeno město Jeruzalém a chrám (včetně veškerých rodokmenů atd.). Dan.9:25 - proroctví poukazuje na to, že po 69 týdnech (letech) bude Mesiáš zabit. Mnozí učenci souhlasí s tím, že doslovné pojetí tohoto proroctví nás uvede do doby

K RISTOLOGIE

23

života Pána Ježíše Krista. I když toto proroctví nebylo zcela chápáno v době Kristovy generace, bylo značně rozšířené očekávání na Mesiáše. Proroctví Starého zákona tedy přesně popisují hlavní prvky jeho narození: místo, čas, rodokmen a nadpřirozený charakter jeho početí a narození. 5.5 Proroctví o osobě Krista Ze starozákonní předpovědi můžeme rovněž učinit určité závěry o osobě Krista. Jedním slovem jsou zde svědectví o jeho lidské přirozenosti i o jeho Božství. Jeho lidství je zřejmé prakticky z každého mesiánského proroctví. Významné je svědectví prorockých výpovědí na téma jeho Božství.

Iz.7:14, Iz.9:6-7, Mich.5:2. 5.6 Proroctví o Kristově životě Úžasný pohled na Kristův život poskytují proroctví, která popisují charakter jeho života. Mal.3:1, Iz.40:3, Zach.9:9, Iz.11:2-3, Iz.42:1-7, 52:13 - 53:12. Dále: Prorok (Deut.18:15), kněz (1.Sam.2:35), král (Jer.23:5), Spasitel - osvoboditel (Iz.53:5), základ (Iz.28:16), sluha (Iz.52:13), ten, kdo činí zázraky (Iz.35:5). 5.7 Proroctví o Kristově smrti Žalm 22 a Iz. 53 ukazují popisují sluhy Jahve a ukazují nám mnohé detaily smrti Ježíše Krista. Ž.41:9, Ž.35:11, Iz.50:6, Ž.34:20. Dokonce sám Ježíš mnohokrát předpověděl své ukřižování. Mat.12:38-42, 16:21, 17:22-23, Mat.20:18-19, 26:31, Mar.8:31, 9:31, 10:32-34, Luk.9:22.44, 18:31-33, Jn.12:32-33. 5.8 Proroctví o Kristově vzkříšení Jedním z nejdůležitějších míst je Žalm 16:10, který Petr cituje ve svém kázání o Letnicích (Sk.2:25-31), rovněž Pavel podává stejnou interpretaci (Sk.13:34-37). Ž.118:22-24, Iz.53:10. Novozákonní předpovědi vzkříšení: Mat.12:38-40, Mat.16:21, 17:9, 17:23, 20:19, 26:32, 27:63, Mar.8:31, 9:9.31, 10:33-34, 14:58, Luk.9:22, 18:33, Jn.2:19-21. 5.9 Proroctví o Jeho slávě Ž.24, Ž.72, Iz.4:2, Iz.63:1, Dan.7:14 Srovnej: 1.Pt.1:10-11 (Mar.16:19, Luk.24:51, Žd.4:14, 9.24, 1.Pt.3:22)

24

6.

K RISTOLOGIE

INKARNACE SYNA BOŽÍHO

Inkarnace Pána Ježíše Krista je centrálním faktem křesťanství. Na tomto faktu stojí celá křesťanská teologie. Jakým způsobem se Syn Boží stal Synem člověka? Evangelia jasně mluví o tom, jak se to stalo: Mat.1:18-25, Luk.1:26-35. „Duch svatý sstoupí v tě a moc Nejvyššího zastíní tobě a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude SYN BOŽÍ.“ (Luk.1:35). Přesně podle slov Gabriele - anděla Božího - Ježíš byl počat mocí Ducha svatého v Mariině lůně, která byla pannou. Vyplnilo se tak proroctví: „Aj panna těhotná bude a porodí syna ...“ (Mat.1:23) Pavel poukazuje na druhého Adama (Ježíše), který pochází z nebe, prvorozeného, který dává počátek novému lidskému rodu, tento rod je tvořen znovuzrozenými lidmi (1.Kor.15:47).

Charakter Ježíšova života je úzce spjat se způsobem jeho narození. Ten, který se narodil z panny, žil bezhříšný život. Jeho narození bylo zázračné, stejně jako jeho život, vzkříšení a odchod ze světa. Anděl řekl Marii, že její Syn nebude mít žádného lidského otce, a že to skutečně bude Syn Boží. Marie v poddanosti přijala tuto zvěst (Luk.1:38) a její Magnificat Zaznamenaný v Luk.1:46-55 nám ukazuje zbožnou víru Marie a zčásti vysvětluje, proč Bůh právě ji zvolil k tomuto jedinečnému úkolu. Anděl vysvětlil i Josefovi vzniklou situaci. (Mat.1:20-21).

25

K RISTOLOGIE

7.

OSOBA INKARNOVANÉHO KRISTA

7.1 Božství inkarnovaného Krista Když se druhá osoba Boží stala inkarnovanou (vtělenou), vyvstal okamžitě zdánlivý problém sjednocení Boha s člověkem, jinými slovy spojení nekonečné, věčné Osoby s někým, kdo je omezený a žijící v čase. Ortodoxní křesťanství ovšem bylo vždycky zajedno, že inkarnací se Syn Boží nestal méně Božským, dokonce ani ve chvílích svého pokoření a utrpení. Centrální důležitost pokračujícího Božství Krista byla uznávána teology od raných časů až do současnosti a jakýkoliv útok na Božství Krista je právem uznáván jako napadení centrálního aspektu křesťanské víry. Důkazy Písma jsou tak úplné, že ten, kdo popírá Božství Krista, musí nezbytně zavrhnout přesnost Písma. Berkhof sumarizuje úseky z Písma pro dokázání Ježíšova Božství takto: 7.1.1 Výslovné, přímé vyjádření Synova Božství Jn.1:1, 20:28, Řím.9:5, Fil.2:6, Tit.2?:13, 1.Jn.5:20.

7.1.2 Připisování Božských jmen Kristovi Iz.9:6, 40:3, Jer.23:5.6, Joel 2:32 (sr.Sk.2:21), 1.Tim.3:16.

7.1.3 Připisuje mu Božské vlastnosti (atributy) věčná existence (Iz.9:6, Jn.1:1.2, Zj.1:8, 22:13) všudypřítomnost (mat.18:20, 28:20, Jn.3:13) vševědoucnost (Jn.2:24.25, 21:17, Zj.2:23) všemohoucnost (Iz.9:6, Fil.3.21, Zj.1:8) neměnnost (Žd.1:10-12, 13:8) všeobecně - každý atribut, který vlastní Otec (Kol.2:9).

7.1.4 Říká o Něm, že koná Božské skutky stvoření - Jn.1:3.10, Kol.1:16, Žd.1:2.10 prozřetelnost - Luk.10:22, Jn.3:35, 17:2, Ef.1:22, Kol.1:17, Žd.1:3 odpouštění hříchů - Mat.9:2-7, Mar.2:7-10, Kol.3:13 vzkříšení a soud - Mat.25:31.32, Jn.5:19-29, Sk.10:42, 17:31, Fil.3:21, 2.Tm.4:1 konečné rozvázání a obnova všech věcí - Žd.1:10-12, Fil.3:21, Zj.21:5 přisuzuje mu Božskou čest - Jn.5:22.23,, 14:1, 1.Kor.15:19, 2.Kor.13:13, Žd.1:6, Mat.28:19 (Louis Berkhof, Systematic Theology)

7.2

Některé bludné pohledy na Krista Arius (4.stol.) - věřil, že Kristus byl prvorozený, ale ne věčný Ebionité (2.stol.) - přijímali Ježíše jako přirozeného Syna Josefa zbaveného Božství Socinus (16.stol.) - zavrhoval Kristovo Božství. Jeho hnutí vzniklo v Polsku v 16.stol. Schleiermacher - v 19. stol. tvrdil, že Kristus nebyl o nic více Bohem, než jiný člověk. Věřil, že Ježíš byl význammný svým Božským vědomím (byl to otec liberální teologie) Bultman - (20.stol.) - neortodoxní teolog. Tvrdí, že Kristova Božská přirozenost v Novém zákoně je mýtem.

26

K RISTOLOGIE

7.3 Lidství inkarnovaného Krista Ačkoliv učení o Kristově Božství je všeobecně považováno za nedělitelný základ Kristologie, učení o jeho pravém lidství je stejně důležité. Na faktu jeho lidství závisí skutečnost jeho smrti na kříži, jeho prohlášení se Mesiášem Izraele, jeho naplnění zaslíbení daných Davidovi, jeho úřad proroka a Kněze. Ti,kteří popírají pravé lidství Kristovo (např. Křesťanská věda), jsou stejně účinní v rozbíjení křesťanské víry jako ti, kdo popírají jeho Božství. 7.3.1 Podle Písma se Ježíš narodil panně Marii normálním lidským způsobem. Dále je o něm psáno: Luk.2:52 - Jeho tělesný růst byl normální jako u jiných dětí. V Písmu je dále nazýván „Synem člověka“, „muž Kristus Ježíš“, „Ježíš“ (Jehošua), „Syn Davidův“, „muž bolesti“ atd.

7.3.2 Jeho tělo bylo z „masa a kosti“ (Žd.2:14, 1.Jn.4:2-3). 7.3.3 Měl lidské pocity (Mat.26:38, Jn.13:21) Podle Písma cítil bolest, žízeň, hlad, únavu, příjemnost, odpočinek.

7.3.4 První církev musela zdůrazňovat lidství Krista, zatímco dnes je potřeba více zdůrazňovat Božství. Důvodem bylo obecné filosofické přesvědčení, že cokoliv se spojí s hmotou, je jí poskvrněno a ztrácí vyšší dokonalost. Toto asi vedlo Jana k napsání 1.Jn.4:2-3. (Doketismus - Kristus jenom zdánlivě tělesný. Bylo to křesťanské učení ovlivněné řeckou filosofií.)

7.4 Jednota Božské a lidské přirozenosti Velké množství důkazů pro Božství a stejně tak i pro lidství stanoví rovněž důkazy samy pro sebe o tom, že jeho osoba tyto dvě přirozenosti tolik od sebe odlišné, spojuje do osobní jednoty, která bude trvat navždy. Ačkoliv Kristus někdy jednal v oblasti svého lidství a v jiných případech v oblasti svého Božství, ve všech případech to, co konal a čím byl, lze přivlastňovat jeho jediné osobě. Osobní jednota lidské a Božské přirozenosti u Krista je dána ve zjevení Písma výrazně a přímo: Fil.2:6-11, Jn.1:1-14, Řím.1:2-5, 9:5, 1.Tim.3:16, Žd.2:14, 1.Jn.1:1-3.

Akt inkarnace nebyl uspořádáním dočasným, které skončilo jeho smrtí a vzkříšením, ale jak to potvrzuje Písmo, jeho lidská přirozenost trvá navždy. Jeho pozemské tělo, které zemřelo na kříži, bylo proměněno ve vzkříšené tělo, vhodné pro jeho slavnou přítomnost v nebi. Pokračování jeho lidství se odráží v těchto úsecích Písma - např.: Mat.26:64 (Mar.14:62, Luk.22:69-70) Mat.28:9, Jn.20:17. Odráží se tovněž v popisech jeho zjevení po vzkříšení a tělesného vyzdvižení do nebe: Mar.16:19, Luk.24:30-31, 24:39-43, Luk.24:50-53, Jn.20:22.27-28, Sk.1:1-11, 7:56. 1.Tim.2:5 - je stále prostředníkem mezi Bohem a člověkem - „člověk Kristus Ježíš“.

K RISTOLOGIE

27

Dále: Mat.26:64, Zj.1:13, 14:14. Pokračování jeho lidství je tedy ukázáno: 1.vzkříšením a proměnou těla pro nebe 2. faktem, že jeho vyzdvižení do nebe bylo tělesné 3. faktem, že se tělesně vrátí na zem 4. tím, že jeho tělo je vzorem pro věřící, kteří budou vzkříšeni nebo proměněni stejným způsobem. 7.5 Vzájemný vztah dvou přirozeností Je nutno podotknout, že Ježíš je ve svém lidství v plném rozsahu člověkem, se vším, co k tomu patří, a co to znamená. Ve svém Božství je zcela Bohem se vším, co k tomu patří. Skrze inkarnaci Krista se dvě přirozenosti sjednotily takovým způsobem, že nedošlo ke ztrátě vlastnosti ani lidské, ani Božské přirozenosti. Není tedy méně Bohem kvůli svému lidství, ani méně člověkem kvůli svému Božství. Toto bylo od raného období církve a je dosud ortodoxním učením o vzájemném vztahu dvou přirozeností Krista. 7.5.1 Některé tituly se týkají celé jeho osoby, např. tituly Vykupitel, Prorok, Kněz a Král. 7.5.2 Některé vlastnosti se týkají pouze jeho Božství, např.: „Než Abraham byl, já jsem „ (Jn.8:58). 7.5.3 Některé vlastnosti se týkají pouze jeho lidství: Jn.19:28. 7.5.4 Ve své Božské slávě si přisuzuje vlastnosti výhradně lidské: Zj.1:12-18. 7.5.5 Ve svém lidství si přivlastňuje Božskou přirozenost (Jn.6:62).

7.6

Vztah dvou přirozeností ke Kristovu sebeuvědomění a k jeho vůli

7.6.1 V Písmu nenalézáme žádný náhlý okamžik, kdy by si Kristus uvědomil fakt, že je Bohem. Jeho Božské sebeuvědomění fungovalo od začátku jeho života. Lukáš, jediný evangelista, který psal o Ježíšových chlapeckých letech, zaznamenal, že Ježíš ve věku 12 let si byl vědom dvou věcí (Luk.2:49). 1. zvláštního svazku s Bohem, kterého nazýval svým Otcem, 2. zvláštního poslání na zemi k dokonání „věcí, kteréž jsou Otce mého“. U Jordánu Ježíš uslyšel hlas otce, který potvrdil jeho vnitřní vědomí (Mt.3:17), potom na poušti vítězně odrazil satanův útok, který zpochybňoval jeho Božství („Jsi-li Syn Boží... Mt.4:3) Později mlčky vyslechl názory lidí o tom, kým je, ale potvrdil svědectví Petra, který jej pod vlivem Ducha svatého nazval Mesiášem a Bohem. Nakonec pod přísahou před Nejvyšší radou vyznal, že je Bohem. To pro něj znamenalo rozsudek smrti (Mt.26:63-65).

Kristovo sebeuvědomění můžeme shrnout do pěti bodů: 1. Byl si vědom toho, že je Králem.

28

K RISTOLOGIE 2. 3. 4. 5.

Byl Byl Byl Byl

si si si si

vědom vědom vědom vědom

toho, že je naplněním eschatologické naděje ve Starém zákoně. své nadpřirozené moci. toho, že je Spasitelem. svého Božství.

7.6.2 Každá osoba může mít jenom jednu vůli, u Ježíše Krista to vždy byla vůle Boží. Mat.26:39 - když se Ježíš modlí k Otci v Getsemanské zahradě, vidíme zde, stejně jako ve všech situacích, že konečnou suverénní vůlí Kristovou bylo činit vůli Otce. Pro lidskou přirozenost byla samozřejmě přirozená touha vyhnout se kříži, pro Božskou přirozenost vyhnout se kontaktu s hříchem, což bylo zahrnuto v zástupné oběti. Boží vůlí bylo, aby Kristus zemřel, a On to ochotně učinil. 7.7

Důležité výsledky ve sjednocení dvou přirozeností Krista

7.7.1 Ačkoliv jeho Božská přirozenost byla neměnná, jeho lidská přirozenost mohla trpět a učit se skrze zkušenost (Žd.5:8). Akt vykoupení, ve kterém Kristus obětoval sám sebe, byl dílem celé osoby. Proto lidská krev Ježíše Krista má věčnou a nekonečnou cenu, protože byla prolita Boží a zároveň lidskou osobou.

7.7.2 Věčné kněžství Krista je rovněž založené na sjednocení jeho dvou přirozeností (Žd.4:15). 7.7.3 Ačkoliv být prorokem nevyžaduje mít Boží přirozenost, Ježíšův prorocký úřad vyplýval z inkarnace. Božím záměrem bylo zjevit sebe sama skrze člověka, a to vyžadovalo inkarnaci. Tak se věčné Logos, Slovo Boží, stalo člověkem (Jan 1:18, 1:14).

7.7.4 Královský úřad Krista rovněž závisí na Božské i lidské přirozenosti. Ačkoliv Bůh může vládnout jako Bůh, Ježíšovým úkolem bylo vládnout nejen v Božském smyslu, ale také vyplnit smlouvu s Davidem (2.Sam.7:16, Luk.1:31-33). 7.7.5 Inkarnovaná osoba Krista je uctívána jako svrchovaný Bůh. V období svého života na zemi byl uctíván, přestože jeho nebeská sláva byla skrytá. 7.7.6 Ve svém vyzdvižení na nebesa nejen že jeho Božská přirozenost měla obnovenou pozici v nekonečné slávě, ale i lidská přirozenost byla vyvýšena. Nyní je to Bůh-člověk, který je po pravici Boha Otce. 7.7.7 Sjednocení dvou přirozeností v Kristu samozřejmě způsobilo některé jedinečné rysy, které byly nezbytné, přestože obě přirozenosti neztratily sobě vlastní atributy. Například: Absolutní nepřítomnost hříšné přirozenosti, svoboda od jakéhokoliv skutku hříchu, nepřítomnost lidského otce atd. Toto samozřejmě nepopírá pravé lidství našeho Pána.

29

K RISTOLOGIE

Závěrem: Naším úkolem není pochopit všechno, ale uvědomit si a uspořádat fakta zjevená v Písmu takovým způsobem, aby se osobě našeho Pána dostalo plné cti. Portréty Ježíše Krista poskytnuté ve čtyřech evangeliích, stejně jako i další zjevení ve zbytku Nového zákona, plně potvrzují ortodoxní pohled na osobu Krista a vztah dvou přirozeností v jedné osobě. Toto nás jako věřící v Krista plně ospravedlňuje v klanění se a uctívání Syna Božího jako toho, kdo má všechny vlastnosti Boží a vybízí nás jako dítky Boží k tomu, abychom k Němu přistupovali s plnou jistotou jeho soucitu a porozumění, vyplývající z jeho lidské přirozenosti a zkušenosti. 7.8

Důvody pro inkarnaci Syna Božího

7.8.1 Zjevení vůle nebeského Otce J.5:19-20, 10:38, Lk.15:1-7 7.8.2 Stvoření nového člověka On vzal naši přirozenost, aby ji přizpůsobil nebeskému záměru. Tímto způsobem vytvořil nebeský vzor, skrze který lidská přirozenost může být proměněna podle Božího obrazu. Syn Boží se stal Synem člověka, aby se lidské děti mohly stát Božími dětmi (J.1:12). 1.Jn.3:2, Fil.3:21, 1.Kor.15:47 7.8.3 Spasení člověka 1.Pt.2:24, 1.Jn.3:5, 1.Pt.1:12-19, Zj.1:5 7.8.4 Zničení skutků ďábla 1.Jn.3:8, Žd.2:14, Zj.1:18, Řím.8:38, Mt.4:16 1.Pt.3:18-20, 4:6, Kol.2:15, 2.Tes.2:6-8, 1.Kor.15:25.

30

8.

K RISTOLOGIE

ŽIVOT KRISTA NA ZEMI

Historické studium života Ježíše Krista umožňuje bohatý materiál o jeho osobě a díle, který je obsažen v Novém zákoně. I když studium evangelií není záměrem systematické teologie, život Krista na zemi nezbytně formuje základ pro důležité doktríny ohledně jeho osoby a díla. Žádné jiné období biblických dějin nám není podáno v tak důkladném zjevení, jako těch několik let Kristovy veřejné služby. 8.1. Funkce (úřady) Kristovy Ve starozákonní době byly tři druhy prostředníků mezi Bohem a jeho lidem: prorok, kněz a král. Kristus jako ideální prostředník (1.Tim.2:5) je zosobněním všech těchto funkcí. 8.1.1 Kristus jako PROROK Prorok Starého zákona byl pozemským prostředníkem, kterému byla zjevována Boží vůle v souvislosti s minulostí, přítomností i budoucností. Mesiáš měl být prorokem (Iz.42:1, srov.Řím.15:8). Nový zákon říká, že Ježíše lidé považovali za proroka: Mar.6:15, Jn.4:19, 6:14, 9:17, Mt.6:4 a 1:27. A. Zvěstování Boží záchrany V obdobích krize a odpadnutí proroci v Boží autoritě ukazovali cestu, východisko. Ježíš nejen že ukazoval cestu záchrany, ale dokonce ji učinil reálnou skrze smrt na kříži. B. Zvěstování Božího království Všichni proroci mluvili o konečné vládě Boží nad lidským rodem. V Ježíšově kázání bylo toto téma stále zdůrazňováno (Mat.4:17). Mluvil o podmínkách, charakteru a možnosti být účastníkem Božího království. C. Zvěstování budoucích věcí Jako prorok Ježíš předpověděl své vítězství a své království (Mt.24 a 25). Kristus sedící po pravici Otce kontinuuje prorockou službu skrze své tělo - církev (Jn.14:26, 16:13), a dal dary, mj. dar proroctví (1.Kor.12:10). Neznamená to ovšem, že křesťané mají doplňovat Písmo, které je „jednorázovým“ zjevením (Juda 3).Prorocví je dáno ke vzdělávání, napomínání a potěšení (1.Kor.14:3) a opírá se o Slovo Boží.

8.1.2 Kristus jako KNĚZ Kněz byl osobou posvěcenou Bohem, která reprezentovala člověka a přinášela oběti. Kristus je veleknězem (Žd.7:21) a obětoval jednou provždy sám sebe jako dostačující oběť a vstoupil do nebeského příbytku vystavěného Bohem a ne člověkem (Žd.10:14, Žd.2:14-16). Podle epištoly Židům Kristus vyplnil pět nezbytných požadavků na kněze: 1. 2. 3. 4. 5.

byl kvalifikován k tomuto úřadu (Žd.1:3, 3:1-6) byl ustanoven Bohem (Žd.5:1-10) Jeho kněžství bylo vyššího řádu než Áronovo (Žd.5:6, 5:10, 7:1-8:8). Vyplnil všechny funkce kněze (Žd.7:23-28, 9:11-28, Žd.10:5-18). Jeho kněžství je věčné, nadřazené a konečné (Žd.7:25).

K RISTOLOGIE

31

8.1.3 Kristus jako KRÁL Všechny snahy člověka o sjednocení duchovní i politické vlády selhaly. Tento dvojí úkol je příliš veliký a člověk je příliš slabý, aby mohl obstát. Inspirovaní pisatelé ovšem mluvili o příchodu toho, který bude hoden nést toto dvojí břemeno. Byl to Mesiáš, vládce a kněz podle řádu Melchisedeka (Ž.110:1-4, Zach.6:13). Ježíš sám sebe nazýval Králem. V přítomnosti Piláta řekl, že se proto narodil, aby byl Králem, ale vysvětlil, že jeho království není ustanoveno lidskou mocí a řízeno podle lidských měřítek (Jn.18:36). Před svou smrtí Ježíš předpověděl svůj druhý příchod v moci a slávě s tím, že příjde soudit národy (Mt.25:31). Dokonce i na kříži vypadal a mluvil jako Král, protože jej poznal i zločinec ukřižovaný spolu s ním (Lk.23:42).

Dále: Mt.28:18, Zj.3:21, Ef.1:20-22. Z Božího pohledu je Kristus Králem a Pánem celého světa a Mistrem všech lidí (Fil.2:9-11), i když všichni lidé ještě neuznali vládu Krista. Ježíš to předpověděl v podobenství o hřivnách (Lk.19:12-25). Zavržení Krista jako Krále Izraele (Jn.19:15) má sice za následek odsunutí tisíciletého království, ale tento fakt nic nemění na jistotě úplného dokončení jeho díla jako Krále, ani to nic nemění na skutečnosti, že jako osoba je On Králem Izraele. 8.2

Pokoření se Krista

Fil.2:5-11, řecky „Kenosis“ - tzn. vyprázdnit 8.2.1 Pokoření Krista zahrnovalo především zakrytí jeho předinkarnované slávy Nebylo ovšem úplné, jak ukazuje proměnění na hoře v Getsemanské zahradě při zajetí - Jn.18:6.

8.2.2 Přijetí neoslaveného těla, které vydal k ukřižování. 8.2.3 Nepoužil svých Božských možností ve svůj prospěch. 8.2.4 Poddal se dobrovolně vůli Otce a moci Ducha svatého (Mat.12:28, Luk.4:1418, Luk.4:18) a vzdal se nezávislého používání svých Božských atributů s úmyslem žít mezi lidmi v jejich omezenosti. (Vykonával tedy ne svou vůli, ale vůli Otce, a působil skrze moc Ducha svatého). 8.3 Kristova bezhříšnost V Ježíšových slovech a skutcích je zřejmá absolutní nepřítomnost vědomí nebo přiznání hříchu či pádu. Ten, který měl největší poznání hříchu, dává výzvu (Jn.8:46): „Kdo z vás obviní mne z hříchu?“ (1.Jn.3:5). Všichni bibličtí teologové souhlasí s tím, že Ježíš byl bez hříchu. Rozdílnost názorů je v pohledu na možnost zhřešení. Jedni namítají (Hodge), že pokud byl pokoušen, musel být i schopný zhřešit, protože jinak by to nebylo skutečné pokoušení. Jiní zase zdůrazňují nemožnost zhřešení (Shedd, Walvoord).

32

K RISTOLOGIE

V návaznosti na výše diskutovanou otázku vůle Ježíše Krista můžeme učinit závěr, že ve své lidské přirozenosti Byl Ježíš poddaný všem pokoušením, ale Jeho osoba měla jedinou vůli a tou vůlí je Boží vůle. Bůh však nemůže být pokoušen (Jak.1:13). Byla tedy zde možnost pokoušení, ale neomezená moc jí čelila a proto Ježíš nemohl zhřešit. Např.: Když je armáda neporazitelná - neznamená to ještě, že na ni nelze zaútočit. Každé stvoření, kromě Boha, může být pokoušeno, protože pokušení má svůj základ ve slově „budete jako bohové“. To byl pád andělů i člověka. Bůh ovšem jako svrchovaná a absolutní bytost nemůže být pokoušen.

K RISTOLOGIE

9.

33

KRISTUS V UTRPENÍ A SMRTI

Žádná událost v čase ani ve věčnosti nemůže být srovnána s významem Kristovy smrti na kříži. Když se zabýváme jeho utrpením a smrtí, jsme ve svatyni svatých nad slitovnicí pokropenou krví. Studium jeho smrti je možné pouze pro Duchem vedené myšlení. Ve své smrti Kristus svrchovaně zjevil svatost a spravedlnost Boží stejně jako lásku, která jej přiměla k oběti. Pro světský rozum je kříž Kristův nepochopitelný a hloupý, ale pro ty, kdo jsou povoláni, je mocí Boží a moudrostí Boží (1.Kor.1:23-25). Ústřední událost a ústřední doktrínu Nového zákona můžeme vyjádřit jednou větou (1.Kor.15:3) /že Kristus umřel (událost) za hříchy naše (doktrína)“. Křesťanské učení se liší od všech jiných i zdánlivě křesťanských tím, že je to učení kříže (Martin Luther). Celý boj reformace se soustřeďoval na správné chápání kříže. Učení reformátorů hlásalo, že ten, kdo správně chápe kříž, chápe Krista a Bibli. Dílo Ježíše Krista na kříži přineslo člověku spasení. Podrobným studiem významu spasení a jeho rozsahu atd. se budeme zabývat v nauce, která se jmenuje seteriologie (učení o spasení). Zde můžeme v krátkosti shrnout, že Ježíš Kristus ve své smrti zcela naplnil požadavky spravedlivého Boha pro soud nad hříšníky a jako nekonečná oběť připravil půdu nejen pro odpuštění věřícímu, ale také pro jeho ospravedlnění a posvěcení. Smíření s Bohem skrze zástupnou smrt Ježíše Krista zahrnuje: 9.1 Vykoupení - Ježíš skrze svou smrt v zastoupení zaplatil výkupnou cenu a vysvobodil hříšníka z jeho odsouzené pozice před Bohem. 9.2

Zadostiučinění - Luk.18:13, Řím.3:25, Žd.2:17, Žd.9:5, 1.Jn.2:2, 4:10. Řím.3:25 - je nejjasnějším argumentem, že zadostiučinění znamená naplnění Božího požadavku na spravedlnost.

9.3 Usmíření - znamená změnu osobního vztahu od předešlého odcizení k pokojnému a přátelskému vztahu. 1. - Bůh je cílem usmíření 2. - Jak Bůh tak i člověk jsou ovlivněni smířením 3. - Člověk je změněn a tak přitažen k Bohu v nových poměrech.

Starý zákon - Lev.6:30, 8:15, 16:20 Nový zákon - Řím.5:10-21, 1.Kor.7:11, 2.Kor.5:18-19, Ef.2:16, Kol.1:20-21

34

K RISTOLOGIE

10. KRISTUS VE VZKŘÍŠENÍ Vzkříšení Ježíše Krista je jednou ze základních pravd křesťanské víry. Apoštolé neustále zdůrazňovali důležitost vzkříšení ve svých kázáních. Každé kázání zaznamenané v knize Skutků obsahuje téma vzkříšení Krista. Kdosi spočítal, že existuje kolem 104 poukazů na vzkříšení v Novém zákoně. Z apologetického hlediska pro křesťanskou teologii víra, že Kristus je Synem Božím, stojí i padá s otázkou jeho vzkříšení. Pavel činí závěr v 1.Kor.15:17: „Nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše, ještě jste ve svých hříších.“ Vzkříšení je tedy právem považováno za důkaz o osobě Krista, jeho Božství, Mesiášství a jeho moci zachránit z hříchu (srov.Sk.17:31). 10.1 Důkazy pro vzkříšení Krista Důkazy pro vzkříšení Pána Ježíše Krista jsou tak bohaté, že poskytují jeden z nejmocnějších apologetických (obranných) argumentů pro křesťanství. 10.1.1 Zjevování se Krista po vzkříšení 1. Marii Magdaleně (Jn.20:11-17, Mk.16:9-11) 2. Jiným ženám (Mat.28:9-10) 3. Petrovi (Luk.24:34, 1.Kor.15:5) 4. Učedníkům na cestě do Emauz (Mar.16:12-13, Luk.24:13-35) 5. Učedníkům (Mar.16:14, Luk.24:36-43, Jn.20:19-23) 6. Učedníkům spolu s Tomášem (Jn.20:26-29) 7. Učedníkům v Galileji (Jn.21:1-23) 8. 500 svědkům (1.Kor.15:6) 9. Jakubovi (1.Kor.15:7) 10.

Učedníkům na hoře v Galileji (Mat.28:16-20, Mar.16:15-18)

11. Při svém nanebevstoupení (Luk.24:44-53, Sk.1:3-9)  Další zjevení se Krista je už po jeho nanebevstoupení 12.

Štěpánovi před ukamenováním (Sk.7:55-556)

13.

Pavlovi na cestě do Damašku (Sk.9:3-6)

14.

Pavlovi v Arabii (Sk.20:24, 26:17, Gal.1:12.17)

15.

Pavlovi v chrámě (Sk.22:17-21)

16.

Pavlovi ve vězení v Cesareji (Sk.23:11)

17.

Janovi na ostrově Patmos (Zj.1:12-20)

K RISTOLOGIE

35

Kristus se zjevil po vzkříšení tak různým lidem v tak různých situacích, že jeho vzkříšení je stejně jisté, jako je jistý jakýkoliv historický fakt z 1. století. 10.1.2 Prázdný hrob Všechny důkazy o Kristově hrobu po vzkříšení naznačují, že hrob byl prázdný. Toto bylo svědectví učedníků, kteří pečlivě prověřili hrob a nalezli kámen odvalený. Nikdo jim nebyl schopen dokázat, že to není pravda. A. - Námitku, že si spletli hrob, vyvrací fakt, že hrob střežila římská stráž, která rovněž svědčila o tom, že hrob je prázdný. B. - Námitku, že učedníci ukradli tělo, vyvrací fakt, že římští vojáci nebyli potrestáni, ale naopak dostali peníze za rozšiřování falešné zprávy. C. - Nikdo, ani Židé, ani Římané, nebyli schopni ukázat mrtvé tělo, kterým by umlčeli šířící se zprávu.

10.1.3 Charakter svědků vzkříšení Učedníci byli praktičtí lidé a jen ztěží se nechali přesvědčit skutečnými důkazy vzkříšení svého Pána, kterého všichni dobře znali. Až na apoštola Jana všichni své svědectví o vzkříšeném Kristu zaplatili mučednickou smrtí. Zůstává faktem, že člověk nepoloží svůj život za pouhý výmysl. 10.1.4 Dramatická změna učedníků po vzkříšení 10.1.5 Učedníci zakoušeli Boží moc po vzkříšení Od letnic až do konce záznamu Skutků apoštolských jsou mnohé projevy nadpřirozené moci skrze apoštoly. 10.1.6 Důkaz dne letnic 10.1.7 Důkaz ve zvyku dodržování prvního dne v týdnu (Sk.20:7, 1.Kor.16:2) 10.1.8 Původ křesťanské církve Historická existence křesťanské církve od 1. století je vysvětlitelná pouze na základě toho, že vzkříšení Krista bylo přesvědčivým důkazem jeho Božství a od té doby miliony věřících zakusili úplnou proměnu skrze víru v Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. 10.2 Vzkříšené tělo Ačkoliv Kristus povstal z mrtvých ve stejném těle (Jn.20:25-29) jako byl položen do hrobu, přesto jeho vzkříšené tělo se zásadně lišilo od těla např. vzkříšeného Lazara a to proto, že Lazar po vzkříšení měl nadále stejná fyzická omezení jako před smrtí. Kristovo tělo po vzkříšení bylo nadřazeno jeho tělu před vzkříšením. Jeho tělo už nebylo omezeno časem a prostorem. Mohl se zjevovat a mizet atd.

36

K RISTOLOGIE

 Písmo nám ukazuje, že naše budoucí vzkříšená těla budou podobně slavná jako Kristovo vzkříšené tělo. Ef.5:27, Fil.3:21, 1.Jn.3:2. 10.3 Kdo vzkřísil Krista ze smrti? Písmo nám ukazuje, že celá Trojice se podílela na vzkříšení Krista. Jn.2:19 - Ježíš Sk.13:30 - Bůh Otec Řím.8:11 - Duch svatý. 10.4 Význam vzkříšení 10.4.1 Vzkříšení je důkazem o osobě Krista Ježíš je skutečně tím, za koho se vydával, Synem Božím, Spasitelem a Pánem (Řím.1:4).  Odpovědí světa na jeho prohlášení byl KŘÍŽ a Boží odpovědí bylo vzkříšení. Ze vzkříšení vyplývá titul „Pán Ježíš Kristus“. Sk.2:36, Sk.10:40. Učedníci používali fakt vzkříšení jako konečný argument pro důkaz oprávněnosti svého kázání Krista jako Pána a Mesiáše. 10.4.2 Vzkříšení je důkazem jeho úřadů PROROK - Ježíš mluvil o vzkříšení svého těla třetího dne.  Byl by falešným prorokem, kdyby se jeho předpovědi nesplnily.  Vzkříšení bylo ztvrzením jeho prohlášení jako prorockého učitele. KNĚZ - vzkříšení deklarovalo, že jeho smírčí oběť byla přijata Bohem.  Vzkříšení umožnilo, aby Kristus mohl být „Knězem navěky“. KRÁL - vzkříšení umožnilo, aby mohl být na trůně navěky.  Bude vládnout nade všemi národy (Ž.2:8-9). 10.4.3 Vzkříšení je podstatné pro celé jeho dílo 1. Poslání Ducha svatého (Jn.16:7) 2. Poskytnutí věčného života (Jn.11:25, 12:24-25) 3. Bytí hlavou církve a nového stvoření (Ef.1:20-23) 4. Jednání jako Přímluvce (1.Jn.2:1, Žd.7:25) 5. Poskytnutí darů (Ef.4:11-13, 4:8) 6. Udělení duchovní moci (Ef.1:17-23) 7. Pozvednutí věřících do nového postavení v Kristu

K RISTOLOGIE

37

(Ef.2:5-6) 8. Bytí prvotinou vzkříšených (1.Kor.15:20-23, Fil.3:20-21) 9. Příprava místa pro nás (Jn.14:2-3) 10.

Všeobecné panství nad celým stvořením (Ef.1:20-23)

10.4.4 Budoucí Kristovo dílo závisí rovněž na jeho vzkříšení A.Vzkříšení všech lidí  v několika fázích, podle toho, k jaké skupině lidí kdo patří. 1.Kor.15:51-53, 1.Tes.4:14-17, Dan.12:2.13, Oz.13:14, Mat.22:30-31, Zj.20:4, Zj.20:1214. B.Svatba Ženicha a Nevěsty 2.Kor.11:2, Zj.19:7 C.Soud všech druhů morálních bytostí 1. církve (2.Kor.5:10-11) 2. Izraele (Mat.24:27-25:30) 3. Pohanů v době jeho příchodu (Mat.25:31-46) 4. Andělů (1.Kor.6:3, 2.Pt.2:4, Juda 6) 5. Hříšných mrtvých (Zj.20:12-15) Jn.5:22, Sk.10:42, Řím.14:10, 2.Tm.4:1. D.Vláda na Davidově trůnu 2.Sam.7:16, Luk.1:32-33, Sk.2:25-31 E.Konečné poddání světa Otci 1.Kor.15:24-28 10.4.5 Vzkříšení je důkazem inspirace Písma Sk.26:23, Sk.2:27 Stejně jako jiná důležitá proroctví, která se naplnila, tak i vzkříšení Ježíše Krista je dalším potvrzením přesnosti a bezchybnosti Písma a tím i důkazem o jeho inspirovanosti Duchem svatým.

38

K RISTOLOGIE

11. PŘÍTOMNÉ DÍLO KRISTA 11.1 Nanebevstoupení Krista Fakt nanebevstoupení Krista je potvrzen zprávami v evangeliích, Skutcích i epištolách. Jeho odchod byl „vstoupením“, tak jako jeho příchod na svět byl „sestoupením dolů“. Ten, který sestoupil, nyní vstoupil tam, kde byl předtím. Jeho příchod stejně tak jako jeho odchod byl nadpřirozený. 11.1.1 Způsob ODCHODU Jeho zjevování se a mizení po vzkříšení bylo okamžité, kdežto jeho nanebevstoupení bylo postupné (Sk.1:9). Potom už se nikdy náhle nezjevil učedníkům, jak to činil dříve. Do té doby ho učedníci považovali za „Krista podle těla“ , tzn. toho, kdo žije pozemským životem a od okamžiku nanebevstoupení za „Krista ve slávě“, který žije nebeským životem v přítomnosti Otce a má s nimi kontakt skrze Ducha svatého. Fyzický kontakt s Mistrem se změnil v duchovní kontakt. Tři pasáže Písma popisují událost nanebevstoupení: Mar.16:19-20, Luk.24:50-53, Sk.1:6-12. Dále: Žd.4:14, 1.Pt.3:22, Jn.13:3, Jn.14:28, Jn.16:7. Jeho nanebevstoupení tedy bylo: viditelné postupné tělesné.

Je důležité si uvědomit, jakým způsobem Ježíš Kristus odešel, protože přijde stejným způsobem, jakým odešel. 11.1.2 Význam nanebevstoupení Fakt nanebevstoupení poukazuje na konec jeho období sebeomezení. Poukazuje nám na vyvýšení Krista a vejití do slávy v nebi. Ef.1:20-23, Fil.2:9. Kristus vstoupil do nebe tělesně jako první vzkříšený člověk, je tím, kdo předchází všechny věřící, kteří jej následují. Byl to víc než pouhý návrat do předinkarnovaného stavu, bylo to také ustanovení oslavení lidství. Nyní jako Boho-člověk byl přijat do slávy (Žd.12:2). Jn.16:7 - Ačkoliv nanebevstoupením byl Kristus tělesně oddělen od země, je to prospěšné a dobré, protože tím je umožněn příchod Ducha svatého. Ježíš vstoupil do nebe, a proto mohl poslat Ducha svatého. Nyní jsou tři způsoby, jak můžeme pojímat Krista: 1. Jako LOGOS - Božský, věčný Kristus 2. Jako Bohočlověk - Kristus 3. Jako Ježíš - lidské dítě panny Marie.

11.2 Přítomné všeobecné panství Krista 11.2.1 Přítomné postavení Krista v nebi

K RISTOLOGIE

39

Ž.110:1, Mat.22:44, Mar.12:36, 16:19, Luk.20:42-43, Luk.22:69, Řím.8:34, Ef.1:20, Kol.3:1, Žd.1:3-13, 8:1, 10:12, 12:2, 1.Pt.3:22. Kristus je po pravici Otce.

To znamená, že dostoupil nejvyšší možné cti a obdržel trůn bez toho, aby Otec sestoupil z trůnu. Znamená to, že veškerou slávu, autoritu a moc sdílí Otec se Synem. Tento trůn je nebeský trůn. To není pozemský trůn ani Davidův trůn. Je to trůn nade vším, nad celým stvořením. 11.2.2 Přítomná Kristova autorita Ačkoliv Kristus v určitém smyslu čeká na konečné vítězství nad světem (Ž.110:1), má autoritu nad celým světem už nyní. 1.Pt.3:22,(srov. Žd.1:4-13), Ef.1:21-22 Den konečného vítězství (Ž.110:1, Žd.10:13) přijde tehdy, až Ježíšovi nepřátelé se stanou „podnoží noh jeho“. To se stane v budoucnu, kdy dějiny budou zakončeny Kristovým triumfem (1.Kor.15:24-28). Naskýtá se otázka: Když Ježíš má svrchovanou autoritu nade vším, jak je možné, že nesoudí ty vlády, které pronásledují církev? Odpovědí je fakt, že přijde den, kdy bude soudit každou vládu a autoritu ve svém určeném čase. Zejména Zjevení Janovo ukazuje konečné úplné Kristovo převzetí kontroly nad celým světem. 11.3 Přítomné dílo Krista v nebi 11.3.1 Kristus jako poslední Adam Všichni lidé jsou ztotožňováni s prvním Adamem a v něm jsou v padlém, porušeném stavu. Znovuzrozený člověk se stává „novým stvořením v Kristu Ježíši“ a je ztotožňován s druhým Adamem. 1.Kor.15:45, 1.Kor.15:22, 2.Kor.5:17, Gal.6:15. Každý jednotlivec v Kristu je „novým stvořením“.

11.3.2 Kristus jako Hlava těla Takto je popsán vztah Krista a jeho církve. (Sk.2:47, 1.Kor.6:15, 12:12-14, Ef.2:16, Ef.4:4-5, 5:30-32, Kol.1:24, 2:19). A. B. C. D. E.

On řídí aktivitu těla. On ošetřuje (udržuje) své tělo s láskou. Hlava dává vzrůst tělu. On očišťuje své tělo. On dává dary a obdarované lidi v církvi.

11.3.3 Kristus jako velký Pastýř Přítomná Kristova služba zahrnuje panství nad jeho stádem (Jn.10:4), vysvobozování ovcí z omylů (Jn.10:4-5), ochrana ovcí (Jn.10:9) a volání stáda k jednotě (Jn.10:16, Žd.13:20).

11.3.4 Kristus jako pravý vinný kmen Tento obraz (Jn.15:1-11) nám ukazuje Krista jako zdroj života pro ty, kdo k Němu mají správný vztah.

40

K RISTOLOGIE

Jsou rozdílné názory na možnost být vyvržen (Jn.15:6). Kalvínský pohled zdůrazňuje, že ten, kdo je vyťat, nebyl ve skutečnosti nikdy v pravém vztahu ke Kristu. Arminiánský pohled naopak ukazuje, že je zde obraz křesťana, který svým nezodpovědným životem vstupuje do otevřeného hříchu a způsobuje, že je vyťat ze vztahu s Kristem. Tento obraz zdůrazňuje: A. Podmínky pro přinášení ovoce v životě věřícího. B. Křesťanova radost je přirozeně následována plodným životem.

11.3.5 Kristus jako úhelný kámen Kristus je v Písmu často přirovnáván ke skále. Byl symbolizován jako skála, ze které po úderu vytékala voda (Ex.17:6, 1.Kor.10:4, Jn.4:1314, 7:37-39) Byl kamenem pohoršení pro Židy (Řím.9:32-33) Je úhelným kamenem (1.Pt.2:6-7, Ef.2:20) Je základem pro život křesťana (1.Kor.3:11-15) Mat.16:18 ukazuje Petra jako úlomek skály, kámen a základní skálu, kterou je Kristus. Ef.2:20 - objasňuje, že apoštolové a proroci jsou součástí tohoto základu, jehož úhelným kamenem je Kristus a věřící jsou „živé kameny“ postavené na tomto základě (1.Pt.2:5).

Pouze Kristus je tím pravým základem, na kterém může být postavena budova, která vytrvá v tomto čase i ve věčnosti. 11.3.6 Kristus jako velekněz Žd.7:17 Kristus je prostředníkem mezi Bohem a člověkem (1.Tm.2:5) Naším Přímluvcem v nebi (Řím.8:34, Žd.7:25), 1.Jn.2:1-2 - Kristus svou přítomností v nebi je naším Přímluvcem.

Charakter Jeho kněžství: A. věčné B. nepřenosné C. založené na nadpřirozeném vzkříšení.

1.Kor.15:3, Žd.1:3, 7:27 poukazují na to, že Kristova oběť na kříži je postačující jednou provždy, a proto už není třeba doplňování obětí. My jsme jako „královské kněžstvo“ ve vztahu k veleknězi. (Řím.12:1, Žd.13:15-16, 1.Pt.2:5, Zj.1.6, 5:10, Zj.20:6). A. B. C. D.

Obětování našeho těla (Řím.12:1) Oběť chvály (1.Pt.2:5,9, Žd.13:15) Oběť dobrých skutků (Žd.13:16) Oběť hmotných statků (Žd.13:16), 1.Kor.16:2, 2.Kor.9:6-7.

11.3.7 Kristus jako Ženich Tento obraz je eschatologičtější než ostatní. 2.Kor.11:2, Ef.5:25.27, Zj.19:6-8. Kristus nyní připravuje místo pro svou nevěstu (Jn.14:2) Rovněž připravuje nevěstu pro její budoucí místo (Ef.5:25-33).

Kristus nyní posvěcuje svou nevěstu skrze Slovo a svého Ducha.

K RISTOLOGIE

41

11.4 Přítomné Kristovo dílo na zemi Kristova přítomnost v církvi Písmo nám zjevuje, že ačkoliv má Duch svatý své místo v církvi, stejně tak Kristus je zde přítomný. Na toto téma existuje mnoho nepřesných i falešných vysvětlení. Ortodoxní názor říká, že Duch svatý i Kristus jsou přítomni v církvi. ačkoliv: - Duch svatý je v této době Kristovým „jednatelem“ v církvi (Luk.24:49, Jn.14:16-17, Sk.1:8, 2:38).  Všechny Božské osoby spolupůsobí v církvi. Odkazy Písma poukazující na přítomnost Krista: Mat.18:20, Mat.28:20, Jn.14:18.20.23, 15:4-5, 17:23.26, Gal.2:20, Kol.1:26-27, 1.Jn.3:24

42

K RISTOLOGIE

12.BUDOUCÍ KRISTOVO DÍLO Mnohá místa v Novém zákoně (kolem 300) svědčí o faktu, že přítomný věk vyvrcholí druhým Kristovým příchodem. Je to potvrzeno více než kterákoliv jednotlivá doktrína Nového zákona. Je tím ukázána důležitost této události. Podrobněji se budeme zabývat touto otázkou v ESCHATOLOGII, a proto zde jenom shrneme to, co je křesťanovou nadějí vyplývající z budoucího díla Kristova, které je zaslíbeno prorockým slovem. 12.1 Písmo k nám mluví o vytržení církve. (Jn.14:1-3, 1.Tes.4:15-18, 1.Kor.15:51-53).

12.2 Vzkříšení zesnulí v Kristu předejdou ty, kdo budou proměněni. 12.3 Soud před Kristovou stolicí odhalí kvalitu díla vykonaného v pozemském životě (2.Kor.5:8-10, 1.Kor.3:11-15). 12.4 Druhý příchod Krista na tuto zemi bude slavný, vítězný a bude začátkem Kristovy vlády v tisíciletém království. (Deut.30:3, Ž.2, Iz.63:1-6, Dan.2:44-45, 7:13-14, Mat.24-25, Mar.13, Luk.21, Sk.1:11, Řím.11:26, 1.Tes.3:13, 5:1-4, 2.Tes.1:7-2:12, 2.Pt.2:1-3:17, Juda 14-15, Zj.1:7, 19:11-21).

12.5 Kristus bude vládnout na této zemi po tisíc let jako svrchovaný Vládce (Zj.20). 12.6 Závěrem tisíciletého království bude satan uvolněn a vznikne rebelie proti Kristu, čímž se prokáže definitivní důvod ke skutečnému soudu celého světa. 12.7 Poslední soud (Zj.20:11-15). 12.8 Nové nebe a Nová země (Zj.21-22)  Nový Jeruzalém (Zj.21:2)  je místem pro svaté všech věků Žd.12:22-24, Žd.11:10-16, Iz.65:17-18, 66:22, Zj.21:9-22:5. Závěrem se modlíme, abychom toho, kterého očekáváme s nadějí, mohli den ze dne více poznávat, až jej jednou uzříme tváří v tvář, a budeme se moci připojit k písni chvály Beránkovi: Zj.5:9-13.