Encyklopedie - světový terorismus: od starověku až po útok na USA 8072373404, 9788072373406

Citation preview

ENCYKLOPEDIE " ,

SVETO ODI~••• •~ TER ~ • ... ~1•~ u"'

Vydalo nakladatelství Svojtka & Co., Soběslavská 32, 130 00 Praha 3 (tel.: 02/71 73 66 10, fax: 02/72 73 14 13, e-mail: [email protected], http://www.svojtka.cz) v roce 2001 z anglického vydání ,,ENCYKLOPEDIA OF WORLD TERRORISM"

Copyright© 1997 by M. E. Sharpe, Inc. České vydání první Translation © Ing. Petr Tůma a Zdeněk Hurník, 2001 Czech edition © by Svojtka & Co., 2001 ISBN 80-7237-340-4 Všechna práva vyhrazena. Kopírování, také částí, a rozšiřování prostřednictvím filmu, rozhlasu a televize, fotomechanickou reprodukcí, zvukovými médii a systémy na zpracování dat všeho druhu jen s písemným souhlasem nakladatelství. Aktuální seznam našich publikací s možností objednávek najdete na internetové adrese: www.svojtka.cz

ENCYKLOPEDIE -SVĚTOVÝ TERORISMUS

OBSAH PŘEDMLUVA

Úvod do encyklopedie světového terorismu Problémy s definováním terorismu

Diskuse na téma plošného bombardování Diskuse nad atomovou pumou

7 8

10

101 117

Část druhá: Původ moderního terorismu -

Část první: Historické kořeny - úvod

23

úvod

122

1. TEROR V DĚJINÁCH DO ROKU 1939 Teror ve starověkém Řecku a Římské

25

3. TEORIE POVSTÁNÍ A TERORISMUS

124

republice Teror v dobách římského impéria Vláda teroru Justiniána II. Teror ve středověkém válečnictví Asasíni: kult teroru a násilí Mongolský teror Teror jako válečný prostředek obléhání ve

27 29 32 34 36 38

středověku

Teror a odpor amerických indiánů Teror za Velké francouzské revoluce 1789-1815 Pařížská komuna: státní teror Teror za koloniálních výbojů Teror ruských anarchistů Využití teroru v Makedonii 1893-1934 Atentát v Sarajevu 1914 Teror za 1. světové války Teror v Irsku 1916-1923 Masakr v Amritsaru Teror za občanské války v Rusku Teror za finské občanské války Arménský masakr Stalinův státní teror

Teorie teroru v městských povstáních Národněosvobozenecký boj a teror Gerily a teror Teorie státního teroru

4. VÁLKY ZA ODSTRANĚNÍ KOLONIALISMU Terorismus ve francouzském Alžírsku Terorismus na_Kypru Terorismus v Recku Teror v koloniální Indii 1900-1947 Teror vůči Francouzům v Indočíně Terorismus v Malajsii Terorismus v Keni Teror v Zimbabwe (Rhodesie) Teror v Namibii Teroristické kampaně v portugalské Africe

40 42 44 48 50 52 54 56 59 62 64 66 68 70 72

74 Teror Němců na okupovaných východních územích 76 Rumunský teror v Transnistrii 78 Německý t eror ve Francii a Itálii 80 Německý teror v Norsku 83 85 Odboj a terorismus na východě Používání metod teroru francouzským hnutím odporu · 87 Hnutí odporu a terorismus za 2. světové války v Jugoslávii 90 Holocaust 93 Japonský teror na Dálném východě 97 Japonský teror vůči zajatcům 99 Teror a barbarizace válečných metod ze strany nacistů 101 Teror a barbarizace válečných metod ze strany Sovětů 104 Teror a Waffen-SS 106 Tribunály s válečnými zločinci po 2. světové válce 109

153 156 159 161 165 167 170 172 174 176 179

5. TYPY TERORISMU

183

6. TERORISTICKÉ TECHNIKY A METODY Organizace teroristických skupin ~urnové atentáty U nosy letadel a únosy lidi Vražedné atentáty Rakety, minomety a řízené střely Používání chemických zbraní teroristy Nukleární terorismus Shromažďování finančních prostředků

Spolupráce mezi teroristy

7. PSYCHOLOGIE TERORISMU Myšlení t eroristy

5

151

Část třetí: Obecné základy moderního terorismu - úvod

Kategorie teroru Nacionalistický terorismus Revoluční terorismus Extremismus krajní pravice Jednoúčelové teroristické skupiny Domácí versus mezinárodní terorismus Státní versus nestátní terorismus Městský versus venkovský terorismus Náboženský extremismus

2. TEROR ZA. 2 SVĚTOVÉ VÁLKY

126 134 138 149

184 187 190 193 196 198 202 204 206

209 210 2 12 216 224 228 230 232 235 237

239 240

ENCYKLOPEDIE - SVĚTOVÝ TERORISMUS Oběti terorismu Vyjednávání o rukojmích Sebevražedné pumové atentáty

245 249 251

Islámský fundamentalismus a terorismus v Alžírsku

13. TERORISMUS V LATINSKÉ AMERICE

Část čtvrtá: Teroristické skupiny a kampaně

- úvod

Terorismus v Argentině Terorismus v Chile Terorismus v Kolumbii Terorismus v Salvadoru Terorismus v Nikaragui Terorismus v Peru

253

8. TERORISMUS NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ 1920-1947 257 Počátky arabsko-židovského terorismu Ozbrojené teroristické skupiny v Palestině Zrod židovského terorismu Terorismus v Palestině roku 1947

258 262 266 269

14. NACIONALISTICKÝ TERORISMUS V POSTKOLONIÁLNÍ ASII A AFRICE

9. TERORISMUS NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ 1948-1969 271 Terorismus v arabsko-izraelské válce 1948- 1949 Arabský nacionalismus a vzestup Fatah Zrod OOP a válka v roce 1967 Počátky mezinárodního terorismu

272 276 280 286

10. BLÍZKOVÝCHODNÍ TERORISMUS 1970-1987

289

Organizace Černé září Lidová fronta za osvobození Palestiny OOP a arabské státy Libanonská občanská válka Entebbe Izraelské útoky na OOP Židovský teror na západním břehu Jordánu Teror v Libanonu v letech 1980-1987 Síla 17 a nálet v Tunisu Počátky palestinského Islámského džihádu

11. BLÍZKOVÝCHODNÍ TERORISMUS V LETECH 1988-2000 Arabsk é státy a terorismus v 90. letech Palestinská intifáda Palestinské teroristické skupiny po roce 1988 Palestinský islámský fundamentalismus Židovský terorismus v 90. letech Terorismus v Libanonu v letech 1987-1996 Kurdský nacionalistický terorismus Domácí terorismus v arabském světě Libye a financování terorismu Irák a financování terorismu

12. RADIKÁLNÍ MUSLIMSKÝ TERORISMUS Kořeny

fundamentalistického terorismu Terorismus a revoluce v Íránu Íránské financování terorismu Hizballáh Hamás Islámsb.-ý fundamentalistický terorismus

'° Egyptě

388

393 395 400 404 408 410 414

418

Teror v Eritreji 420 Teror v Jihoafrické republice 424 Teror tamilských tygrů na Srí Lance 428 Sikhský nacionalistický t erorismus v Indii 434 Teror Svatých bojovníků v Kašmíru 438 Národní a etnický teror v bývalém Sovětském svazu 442

15. TEROR VE VÁLCE A OBČANSKÉ VÁLCE PO ROCE 1945 447

291 296 298 302 304 306 308 310 314 316

Teror ve vietnamské válce Teror v Afghánistánu Teror v bývalé Jugoslávii

449 455 457

Část pátá: terorismus v industrializovaném světě

- úvod

16. TERORISMUS V USA Teror Ku-klux-klanu Pumový atent át na World Trade Center Výbuch v Oklahoma City a milice

462

466 468 4 71 4 73

319 17. TERORISTÉ SOCIÁLNÍ REVOLUCE 479

320 322

Frakce Rudé armády: gang Baader-Meinhofová Přímá akce Rudé brigády

325 328 334 338 344 346 350 355

18. NACIONALISTICKÝ TERORISMUS

480 485 488

493

Baskický nacionalistický terorismus - ETA 494 499 IRA: počátky a teror do roku 1976 Nacionalistický teror v Severním Irsku v letech 1976-2000 503 508 Loajalistický teror v Severním Irsku 510 Boj korsických nacionalistů proti Francii

359 360 363 370 374 378

19. MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE PROTI TERORISMU 512 20. NOVÁ TVÁŘ TERORISMU Cíl - Amerika

382

6

521 526

ENCYKLOPEDIE -SVĚTOVÝ TERORISMUS

Předmluva

Encyklopedie je rozdělena do pěti částí podle několika hledisek (historie, původ, typ, techniky... ). Jednotlivé kapitoly psali různí autoři a obsahují jejich individuální názor na danou problematiku. Tyto názory se však nemusí shodovat s názory vydavatele. Encyklopedii - světový terorismus jsme redakčně připravovali tři roky a přichází do tisku v době, kdy se po útoku na WTC změnily nejen formy terorismu, ale i způsoby boje s ním. 7

VŠEOBECNÝ ÚVOD

,,

Uvod DO ENCYKLOPEDIE SVĚTOVÝ TERORISMUS erorismus je definován jako jakékoli ruruk tí násilí k dosažení po.litický:.ch cílů. Je to jeden z největších p_mblémů,-pi':ed..ktei:ý.msvět nazačátku 21. století stojí. Problém terorismu existuje na několika úrovních, ale v podstatě jej mů­ žeme zjednodušit na fakt, že je téměř nemožné zastavit jednotlivce ze zájmové skupiny, jestliže je při­ praven zabíjet na základě náhodnosti. {Y @jiná~ samozřejmě vyskytovaly teroris:. tické útoky již dříve, ale na začátKu 21. století se Seběhlo několikwMlostí, které daly vzniknout novému objektu militantních útoků. Je to civilní občan, který nemá žádnou spojitost s první bitevní linií ani žádné prokazatelné spojení na válečné kapacity národa. Za klíčové období, ve kterém se odehrála tato zásadní změna, se obecně považuje druhá světová válka. Částečně též proto, že civilisté byli zataženi do rasové politiky německých nacistů, kteří se pokoušeli o vyhlazování celých ras. Německá rasová politika nalezla svůj odraz i na Dálném východě, kde Japonci páchali podobné ukrutnosti (i když na méně extrémní úrovni). V obou případech však často docházelo k zabíjení nevojáků, žen a dokonce dětí z důvodů, které neměly z vojenského hlediska žádné opodstatnění. Dalším aspektem druhé světové války, který při­ vedl nevinné civilní obyvatelstvo přímo do bitevní linie, se stalo plošné bombardování populačních center. Bombardování německých měst a shození atomové pumy na Japonsko se opakovaně zdůvod­ ňovalo nejrůznějšími argumenty. Není pochyby o tom, že při mnoha náletech bylo terčem civilní obyvatelstvo s plným vědomím toho, že budou umírat i tak malé děti, které ještě nedokážou mh~vit, natož aby vyjádřily nějaký politický názor. Uče! spočíval v zastrašení obyčejných lidí, aby dále nepodporovali válečné úsilí své země. Politika vybírání cílů mezi civilním obyvatelstvem se dále rozvíjela v průběhu dvou desetiletí po roce 1945, kdy se rozmáhala národněosvoboze­ necká hnutí odporu proti koloniálním velmocím. Od Malajsie po Alžírsko, od jižní Afriky po Kypr,

8

po celém světě terorismus spletitě prorůstal do gerilových hnutí. Do budoucna se největší hrozbou mělo stát hnutí židovských odbojářů v Palestině, kteří v roce 1940 zahájili boj proti britské nadvládě a palestinským Arabům. Od té doby se teroristické metody boje staly akceptovanou taktikou všech povstalců. Jako příklad širokého uplatnění teroristických metod boje v rychle se měnících podmínkách vyvíjejícího se světa může posloužit Srí Lanka 90. let 20. století. Nové metody rovněž ovlivnily západní svět: pří­ slušníci IRA se stali jednou z nejúspěšnějších teroristických skupin na světě. Další vlna terorismu, která zasáhla svět ke konci 60. a v 70. let 20. století, již stavěla na výše uvedené akceptaci teroru jako metody politického boje. Palestinské organizace napadly při pokusech o svržení izraelského státu zranitelné mezinárodní cíle, jako například letecké společnosti. Palestinské skupiny přitom byly úzce napojeny na různé arabské státy, které široce podporovaly jejich záměry. Přestože smlouva mezi Izraelem a Palestinci o ustavení palestinské samosprávy nad okupovaným územím přispěla k částečnému poklesu intenzity, přetrvávají mezinárodní dimenze terorismu až do dnešních dnů. V době vzniku palestinského teroristického hnutí došlo také v mnoha státech Latinské Ameriky k vlně revolučních povstání, která se pokoušela napodobit Castrův úspěšný model z Kuby. Větši­ nu z nich státní orgány potlačily ozbrojenou mocí a takovou formou odvetných opatření, že přitom došlo k úmrtím mnoha nevinných civilistů. Palestinští teroristé byli rovněž napojeni na evropské organizace, které chtěly změnit své společnosti za použití teroristických metod. Tyto formy terorismu měly ve vyspělém světě sice jen nepatrný úspěch, ale byly přitažlivé pro celou řadu skupin nespokojenců. Od takových, které chtěly změnit společnost od základů (například Unabomber v USA), až po ty, jež chtěly ovlivnit přístup společnosti k jedinému problému, například k zákazu interrupce.

VŠEOBECNÝ ÚVOD Poslední vlna terorismu, která ovlivnila svět, se odehrála v uplynulých dvaceti letech. Jde o terorismus spojený s náboženským fundamentalismem Y islámských zemích. Původně vznikl v Íránu, kde ajatolláh Chomejní založil v roce 1979 revoluční Blízkého východu. Částečně i proto, že fundamentalističtí teroristé jsou připraveni v průběhu akce zemřít, obvykle formou sebevražedného bombového útoku. Řešení problémů s velkými teroristickými vlnami - teror spojený s 2. světovou válkou, nacionalistická hnutí usilujícího o založení národních států, palestinský teror proti Izraeli, sociální rernluční hnutí v rozvinutých státech a Latinské Americe a náboženský fundamentalismus - znamená zabývat se čtyřmi hlavními oblastmi. První z nich je filozofická. Ve světě existuje jen málo států, které v posledních šedesáti letech nebyly zataženy do aktivit, při nichž se civilisté stali terčem nějakého teroristického hnutí. Mnoho států se navíc zúčastnilo teroristických aktů přímo, jiné terorismus podporovaly nebo poskytovaly pomoc teroristickým skupinám. Je zcela jistě pravda, že mnoho států by raději nepodstupovalo kroky, které ve své době považovaly za nezbytné, což ale nic nemění na faktu, že terorizování víceméně nevinného civilního obyvatelstva se stalo běžnou součástí moderního vedení války. Druhý problém je ryze praktický. Moderní demokratické společnosti jsou terorismem snadno zranitelné. Navíc jsou pro teroristy snadno dostupné i ty nejničivější zbraně včetně nervových plynů. Infrastruktura moderní společnosti poskytuje teroristům snadné cíle: například dopravní prostředky (letadla, autobusy) nebo městské koncentrace obyvatelstva (obchodní centra, školy, úřady). Zvýšená mobilita umožňuje teroristům zasahovat i na velké vzdálenosti. Navíc se teroristům v podmínkách demokratické společnosti se svobodnou volbou téměř čehokoliv pracuje daleko snadněji než v autokratických režimech. Omezení dostupná autokratickým vládám znamenají, že se mohou často vypořádat s teroristy podněcováním protiteroristických kampaní, které často používají metod teroru. V demokraciích takto jednat nelze, protože by mohlo dojít k poškození základních pilířů existence demokratického státu. Třetí problém je politický. Teroristé obvykle nejsou osamocení šílenci. Naopak jsou velmi často členy organizovaného týmu, který pevně věří ve správnost své věci, jejímž jménem jsou připraveni

i zabíjet. Dokud budou existovat střety zájmů, ať již jde o práva Kurdů na sebeurčení, nebo touhu po ustavení fundamentalistické islámské vlády v Alžírsku, vždy bude nebezpečí teroristických útoků reálnou možností. A v moderním světě je takových případů velmi mnoho. Čtvrtý problém má svůj základ ve zjevné úspěš­ nosti terorismu. Příslušníci židovských bojůvek Irgun přinutili následně po masakru v Deir Yassin roku 1948 k útěku tisíce palestinských Arabů a značným dílem tak přispěli k založení židovského státu. Teroristé z Hizballahu přiměli v 80. letech díky sebevražedným bombovým útokům izraelské i mezinárodní jednotky k odchodu z Libanonu. Etnické čistky v 90. letech zase donutily ke stěhování celé národnostní skupiny bývalé Jugoslávie. Po ratifikaci smlouvy mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny v roce 1993 došlo k částečnému uklidnění situace na Blízkém východě a zdálo se, že světový terorismus začíná opadat. Ale již v roce 1996 přivedla celá série bombových útoků, namířená zvláště proti Spojeným státům, terorismus opět na přední .místa politických jednání. V červnu došlo k masivnímu pumovému atentátu na americkou leteckou základnu Dahrajn v Saúdské Arábii, při kterém zahynulo 19 vojáků. O měsíc později na olympijských hrách v Atlantě neznámý pachatel nebo pachatelé (neznámý v době psaní knihy) odpálil bombu v parku Centenial, čímž způsobil krveprolití na právě konaném koncertu. Mezitím byli v Evropě aktivní teroristé z ETA. Zatím poslední teroristický útok na newyorské Světové obchodní centrum 11. září 2001 se stal vyvrcholením a předělem v boji proti terorismu. Vzít na sebe takový závazek a stát se teroristou není snadné. Pokud nějaká osoba cítí šanci prosadit svou věc nebo požadavky na nápravu bez použití násilí, obvykle zvolí bezpečnější a jednodušší cestu. Nicméně není pochyb o tom, že terorismus se stal poměrně významnou součástí dnešního svě­ ta a do budoucna bude představovat značné nebezpečí pro každou společnost. JOHN PIMLOTT

9

PROBLÉMY S DEFINOVÁ NÍM TERORISM U

PROB LÉMY S DEFI NOVÁ NÍM TERO RISM U

R

zní lidé používají k popsání terorismu růz­ né definice. Vzhledem k tomu, že se termín erorismus používá výlučně pro akty násilí, znamená to pro jednotlivce, označené nálepkou terorista,jednoznačně záporné hodnocení. Ve stejném smyslu je pojem terorismus považován za srovnatelný s dalšími negativními termíny z politického slovníku, jako například rasismus, fašismus nebo imperialism us. Při nedbalém používání tyto pojmy často ztrácejí svůj původní význam a stávají se součástí rétoriky při urážlivých výměnách názorů mezi politickými protivníky. Žádná strana nezaváhá ani na okamžik, může-li v otevřené debatě záporně ohodnotit svého oponenta, a tím získat od veřejnosti body pro svůj názor. Odtud také pramení rčení: ,,Pro někoho terorista, pro jiného bojovník za svobodu." Ačkoli je dnes termínu terorista široce využíváno jako politické urážky, je to zcela nesprávné jak z morálního, tak z právního hlediska. Slova by měla být používána opatrně, nad řečeným by se mělo přemýšlet a řeč by se nikdy neměla stát pouhým nástrojem propagandy. Proto je důležité dospět k jasné definici terorismu. Jedině potom si může­ me být jisti významem slova terorismus a následně přijmout zákony, které budou teroristy důsled­ ně trestat. 0

ZÁKLADNÍ FAKTA • Od svých počátku za francouzské revoluce, kdy terorismus sloužil v roli specifické politiky, se jeho náplň postupně měnila.

• Problém odlišení teroristického aktu od kriminálního činu komplikuje stanovisko pozorovatele. • Čím jednodušší je definice terorismu, tím účinněj­ ší lze přijmout legislativu na jeho potírání.

10

PŮVOD TERMÍNU TERORISMUS

Pokud si podrobně rozebereme používání termínu terorismus a násilné činy přičítané jednotlivcům i teroristickým skupinám či organizacím, měli bychom být schopni najít poměrně přesnou definici. Užitečné může být rovněž prostudován í historického původu slova terorismus. Poté zkusíme objasnit jeho moderní význam a začlenit teroristické činy do širšího kontextu politických aktivit a zákonné praxe. Ruský komunistický vůdce Lenin, odpovědný za ,,rudý ,teror" z let 1917-21, kdysi suše konstatoval: ,,Učelem terorismu je vytvářet teror." Teroristé vytvářejí u svých oponentů teror neboli extrémní strach. Přestože slovo teror pochází z latinského terrere ( = vyděsit, postrašit), do moderních západních slovníků se dostalo prostřednic­ tvím francouzského jazyka až ve 14. století. První použití v anglickém jazyce je zaznamenán o v roce 1528. Základní mechanismu s teroru je obsažen ve starém čínském přísloví: ,,Zabij jednoho a postrašíš deset tisíc."

TEROR-NÁSTROJ VLÁDY Zcela jasný politický význam dostal pojem teror za francouzské buržoazní revoluce. V roce 1793 se francouzská revoluční vláda ocitla v situaci, kdy se začala obávat aristokratick é emigrace, která tajně vyjednávala s vládci okolních států o invazi do Francie. Navíc podezřívala část domácího obyvatelstva ze zrady a podpory reakčního hnutí. Francouzský legislativní orgán - národní konvent, vedený radikální frakcí jakobínů v čele s Maximilienem Robespierrem, přijal 30. srpna 1793 zákonné opatření o teroru, které nařizovalo masové exekuce podezřelých zrádců. List Courier de l'Egalité zákon podpořil slovy: „Je naprosto nutné, aby se po celé Francii rozšířil strach z gilotiny, která přináší spravedlnos t všem zrádcům. Neexistuje žádný jiný způsob, jak vzbudit respekt, tolik potřebný pro konsolidaci revoluce. Klub jakobínů plně podporuje toto nařízení

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU

Lenin,podněcovatel rudého ří v roce 1917 k davu.

zpět a všichni agenti a pomahači revolučních bunálů se jako teroristé ocitli ve vězení.

teroru v Rusku, hovo-

a s nadšením přijímá opatření, které se pravděpo­ dobně stane průvodním znakem jednoho z nejslavnějších období našich dějin. " Teror, původně myšlený jako nástroj na potlačení podporovatelů krále a monarchie, si postupně začal vybírat krvavou daň i mezi příznivci revoluce a republiky. Následným kampaním padli za oběť nejen „umírnění" okolo Georgese Dantona, ale i příslušníci extremní levice, tzv. ,,hébertisté". V průběhu revolučního teroru (30. 8. 1793- 27. 7. 1794) bylo uvězněno na 300 000 lidí. Nejméně 17 000 z nich bylo oficiálně popraveno a další zemřeli v žalářích, často bez soudu. Bývalí podporovatelé drsných opatření, která navrhl Robespierre, se postupně začali obávat o své životy a tajně připravovali jeho svržení. Nemohli jej obvinit z teroru, protože sami kdysi odsouhlasili, že teror je zákonný nástroj vlády. Z toho důvo­ du vznesli proti Robespierrovi obvinění z terorismu, kterýžto pojem předpokládal nezákonné jednání. V duchu obvinění byli Robespierre a jeho následovníci uznáni vinnými z terorismu a 17. čer­ vence 1794 popraveni. Politické kyvadlo se zhouplo

tri-

TEROR JAKO PROPAGANDA ŠÍŘENÁ ČINY Termín teror se rychle rozšířil po celé Evropě, z Evropy do Ruska a odtud až do Indie. V průběhu svého šíření však postupně měnil význam. Ke konci 19. století se slovo terorista z původního označení někoho, kdo jménem státu provádí nespravedlivé masové exekuce, změnilo na označení jednotlivce, který je spíše spojován s násilím proti státu. Za tuto dramatickou změnu významu byli nejvíce zodpovědní fanatičtí ruští a francouzští anarchisté z 80. a 90. let minulého století. Jestliže gilotina, zkracující nepřátele francouzské revoluce o hlavu, se stala symbolem státního teroru konce 18. století, pak bombě, explodující uprostřed politické elity, přináleží označení zlatého hřebu terorismu v 19. století. Puma a pistole úkladného vraha se používaly ke dvěma základním účelům. V první řadě k takzvanému „exemplárnímu činu" namířenému proti vládním ministrům, členům parlamentu a soudním hodnostářům se záměrem vnést strach do řad státních úřední­ ků a zákonodárců . Podobné násilné akty, charakteristické zejména pro ruské anarchisty, měly při-

11

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU

Hlavním nástrojem v období teroru (1793-94) za francouzské revoluce byla gilotina.

vodit politické změny ve státě. Jejich cílem se mělo stát povstání co nejširších lidových mas, povzbuzené násilnými činy proti cílům s vysokou symbolickou hodnotou, například policejním šéfům nebo členům carské rodiny. Za druhé se používání teroristického násilí stává způsobem komunikace. ,,Propaganda šířená činy" je heslo, kterým revolucionáři 19. století, například Němec John Most, charakterizují hodnotu terorismu jako formy komunikace. Oba cíle teroristické vraždy byly ustaveny ke konci 19. století. Znovu je 9bjevili teroristé po roce 1945 a v arzenálu terorismu zůstaly dodnes.

zvláště jako politické zbraně nebo metody; 2. ?astrašení či podrobení tímto způsobem dosažené." Mezi různými jazykozpytci občas probíhají diskuse k přesnému významu doplňování přípony ismus ke slovu teror. Přípona -ismus se čas od času připojuje k některým slovům za účelem zdů­ raznění teoretické úrovně určité politické doktríny. K notoricky známým příkladům patří konverze slova liberální na liberalismus nebo sociální na socialismus. Rozhodně praktičtější postup se objevuje tam, kde se použití přípony vztahuje ke způsobu chování nebo postoje, například když z fanatika vzniká fanatismus. Ke slovu terorismus se doposud uplatnily oba významy. Nevelká část expertů přiřazuje terorismu spíše dogmatický význam, ale většina jej definuje jako způsob násilného jednání nebo metody nutné k dosažení účelu. Nicméně

historické kořeny přípony -ismus ve slově terorismus neodpovídají ani jedné z výše uvedených možností, neboť mají původ v nadměrném zneužívání násilí (teroru) ve jménu Velké francouzské revoluce. Protože však od té doby využívalo teroru mnoho dalších vlád, došlo k určitému odtržení tohoto termínu od původního historického období, pro který byl specifický (1793-94). Stal se obecným názvem pro označování režimů, které vládnou prostřednictvím udržování obyvatelstva ve strachu. Ve strachu způsobeném nespravedlivým hromadným vězněním a stannými soudy s okamžitými exekucemi, při nichž má vina jednotlivce daleko menší důležitost než politické zastrašování populace.

VÝZNAM TERORU A TERORISMU Význam slov teror a terorismus se od 19. století opět změnil a tato změna je příznačná. Ve Websterově mezinárodním slovníku z roku 1890 je teror definován jako „extrémní strach, prudký děs, který ovládá tělo i mysl". Jako druhý význam slovník uvádí: ,,něco nebo někdo, způsobující děs či extrémní strach". Dnešní Websterův slovník 20. století v podstatě uvádí k teroru stejné významy: ,,1. intenzivní strach; 2. osoba nebo věc způsobující intenzivní strach"; ale navíc se zde objevuje důleži­ tý dodatek: ,,3. období charakterizované politickými exekucemi, např. francouzská buržoazní revoluce; 4. program terorismu nebo skupina či organizace hlásící se k témuž." K heslu terorismus moderní Websterův slovník nabízí následující: ,,1. terorizování, tj . používání teroru a násilí k zastrašení, podrobení atd.,

12

PSYCHOLOGIE TERORISMU Základním účelem terorismu je vytvářet strach prostřednictvím napadání cílů na veřejnosti. Útoky mohou být vedeny všeobecně proti civilní populaci nebo cíleně proti policejním důstojníkům či státním úředníkům s úmyslem odradit je od plně­ ní jejich povinností. Je proto důležité zaměřit se i na psychologické dimenze terorismu. Bohužel jen málo literatury o terorismu se zabývá terorem jako stavem mysli. Pouze v několika posledních dílech o rukojmích se věnuje alespoň malá pozornost zkušenostem lidí, kteří byli terorizováni. Teroristé dosahují maximálního úspěchu - strachu v okamžiku, kdy se jim podaří zorganizovat celou sérii násilných akcí. Opakované útoky vzbuzují mezi lidmi děs a každý si v duchu klade otázku: ,,Nejsem na řadě příště?" Sebevražedné pu-

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU

Sebevražední dobrovolníci hnutí Hamás pózují v roce 1993 pro fotografa v bezpečném úkrytu ně­ kde v oblasti pásma Gazy. mové atentáty Palestinců z hnutí Hamás v Izraeli roku 1996 vyprovokovaly mezi Židy právě takovou odezvu. Pokud se napadená populace dostane do stavu blízko paniky a zmatku, dosáhli teroristé přesně toho, čeho chtěli dosáhnout. V závislosti na okolnostech teroristických útoků mohou být případné budoucí oběti přivedeny obavami o svůj život až do stadia šoku, podobně jako rukojmí, když se blíží čas vypršení ultimata. Dále mohou ti, kteří již zažili střílení nebo bombový atentát, zpanikařit a začít v hrůze utíkat, aby se nestali další obětí.

PŘIROZENÝ STRACH A TERORISMUS Strach vytvářený teroristickými útoky není stejný jako chronické obavy způsobené přírodními katastrofami. Přírodní pohromy nastanou obvykle bez varování a mají zcela náhodné následky. Neustálý pocit úzkosti zažívají většinou lidé žijící

v blízkosti vulkánu, zemětřesného centra, případ­ ně velké vodní přehrady. Podobný přirozený strach je však daleko méně intenzivní než teror způsobe­ ný člověkem, i když v obou případech můžeme mít o přežití jednotlivce stejné pochybnosti. Horší stavy úzkosti než přírodní katastrofy však v lidech vzbuzují například válečné hrůzy nebo kriminální činy, jako například rozsáhlé bombardování nebo ozbrojené loupeže. V těchto případech je teror do určité míry jakýmsi vedlejším produktem vlastního násilí. O „čistém" terorismu lze hovořit pouze v okamžiku, kdy se násilí použije k zastrašení širšího okruhu lidí než těch, kteří jsou jím bezprostředně zasaženi. Obětí teroristického útoku nemusí být nutně ten, proti komu je namířen. Výběr obětí je obvykle víceméně náhodný. Policejní důstojník může být zastřelen, aniž by měl ponětí, za jaké politické cíle teroristé právě bojují, přičemž jeho kolega, který má vyhraněně antiteroristické názory, může zů­ stat nepovšimnut. Vládní budova obhospodařující platby sociálních dávek se stane terčem bombového atentátu z prostého důvodu, že před ní lze snad-

13

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU

no zaparkovat dodávku plnou výbušnin. Přitom každé malé dítě ví, že se v ní neodehrávají žádné aktivity vedoucí k prosazování zákona. Teroristé si vybírají takové oběti, aby bylo dosaženo účinku na co nejširší okruh společnosti, která je tak či onak s obětí spojena. Aby vražda jedné osoby měla kýžený široký záběr, musí ji teroristé provést nějakým obzvláštním způsobem nebo tak, aby upoutala co nejvíce pozornosti. Potřebný dopad lze zajistit několika způsoby. Oběť může být nějaká význačná nebo známá osobnost. Způsob provedení útoku může zahrnovat neobvyklou formu kriminální vynalézavosti. Místo provedení činu může být zvláště důležité nebo zaplněné velkým množstvím přihlížejících, jako například při olympijských hrách v Mnichově roku 1972 nebo v Atlantě 1996. Počet potenciálních obětí může být značný, jako v případě útoku na světové obchodní centrum v New Yorku (11.9.2001), který ovlivnil životy desetitisíců lidí, a krutost útoku šokovala celý svět. V klasických případech teroristických atentátů není oběť totožná s terčem útoku. Aktuální oběť násilí nebývá obvykle vlastním cílem, který chtějí teroristé ovlivnit.

Následky výbuchu bomby ve Světovém obchodním centru ze dne 27. února 1993, při němž zahynulo pět lidí. Lidé se vědomě či nevědomě často ztotožňují s některými prominentními osobami z oblasti tisku nebo televize. Ztotožňování obvykle probíhá buď na základě shodnosti názorů nebo ze zcela povrchních důvodů,jako je pěkný vzhled a dobré způ­ soby. V populárních představách se takové osobnosti stávají symboly. Pokud někdo symbolu ublíží, všichni obdivovatelé pociťují část ublížení na sobě. Symbolem může být například charismatický vůd­ ce, který ztělesňuje aspirace svých následovatelů - například reverend Martin Luther King. V okamžiku, kdy je vůdčí osobnost zavražděna, jsou její následovatelé zbaveni objektu svého ztotožnění. Prožívají přitom celou řadu pocitů, od zármutku a bezmoci až po rozčilení a strach. Není však nutné, aby symbolická oběť byla prominentní osobou. Teroristický útok na budovu nebo náboženský ceremoniál, jako přepad amerického velvyslanectví v Saigonu roku 1968 v průbě­ hu ofenzivy Vietcongu, může mít daleko silnější účinek. Ztotožnění, které prožívá velká část popu-

14

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU

lace, je obvykle zaměřeno na oběti útoku. Zvláště pak v případě, kdy se oběti nacházely v běžných situacích každodenního života, například cestovaly autobusem z práce. Každému se pak honí hlavou úvahy typu „Mohlo se to stát mně nebo mému dítěti."

Pakliže je oběť vnímána jako vinná osoba nebo organizace - například diktátor či okupační armáda-, může útok vzbudit pocit úlevy u osob, které působením oběti trpěly. Tehdy se někteří lidé mohou dokonce identifikovat s teroristy a spatřují v nich hrdiny, kteří nasazují vlastní životy v konfrontaci se zlem. Terorismus tak může vzbudit nejen strach na straně protivníka, ale i pocity nadšení v druhém táboře, jak již bylo uvedeno v člán­ ku novin Courier de l'Egalité. Což nás přivádí zpět ke rčení: ,,Pro jednoho terorista, pro druhého bojovník za svobodu." Jako příklad lze uvést Basky, kterým španělský diktátor Francisco Franco odpíral přiznání autonomie a kteří proto vždy podporovali nacionálně zaměřený terorismus.

POSUZOVÁNÍ TERORISTŮ Lidé obvykle posuzují jednání teroristů tak, že srovnávají jejich akce se zločiny nebo s vedením války. Ti, kteří používají srovnání se zločinností, většinou považují terorismus za ilegální. Policie je k zadržení osob a jejich uvěznění pověřena zákonem. Skupina teroristů, která někoho unese a drží jej jako rukojmí se záměrem získat výkupné, žádné takové pověření nemá. Přitom v obou přípa­ dech je základním účelem připravit jedince o svobodu. Na druhé straně srovnávání terorismu s vedením války nás vede k tomu, abychom vzpomně­ li na slova známého pruského důstojníka Karla von Clausewitze, který řekl: ,,Válka je jen pokračování

Následky pumového atentátu na osobní vlak cara Alexandra II. nedaleko Moskvy v prosinci 1879.

politiky jinými prostředky." Ve válce proti utlaču­ jícímu režimu se politický aktivista stává z násilníka a teroristy bojovníkem za svobodu. Rámcové pojmy, které používají obyčejní lidé, bývají občas zneprůhledňovány politiky a různými odborníky na teroristické násilí. Dále se často stává, že lidé vybírají mezi válečným a zločinným modelem terorismu na nepříliš logických podkladech. Většinou vybírají na základě vlastních názorů, tak či onak ovlivněných etnickou nebo politickou diskusí. Osoba ze stejné etnické skupiny jako vláda se pravděpodobně přikloní k názoru, že teroristé jsou kriminální živly, zatímco osoba z etnické skupiny teroristů je bude považovat za vojáky ve válce. Při morálním a intelektuálním posuzování násilných aktů nepůsobí dobře rozporuplné psychologické standardy. Vzájemné reakce extrémních oponentů rozhodně nepřispívají k uvážlivé diskusi. Společné zájmy stran jsou velmi malé a neponechávají téměř žádný prostor pro vyjednávání. Ve společnosti rozdělené akty násilí, jako je tomu v Severním Irsku, zůstává základním faktem, že násilí je namířeno pouze proti jedné části obyvatelstva.

ČTYŘI POHLEDY NA TERORISMUS Objektivita jakékoliv diskuse o terorismu je nutně poznamenána vztahem účastníků k teroristickým činům. Obecně lze odlišit čtyři názorové skupiny: 1. Vědečtí odborníci se snaží zaujmout co nejobjektivnější názor. V ideálním případě nabízejí uni-

15

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU verzity intelektuální fórum, na kterém mohou učenci diskutovat o terorismu, aniž by byli teroristy napadeni nebo naopak, aniž by byli podezří­ váni z podpory terorismu. 2. Vládní autority jsou naopak velmi častými terči teroristických útoků. Oficiální názory na terorismus, předkládané tiskovými mluvčími, jsou pochopitelně poznamenány vědomím toho, že tito reprezentanti mohou být kdykoliv zataženi do boje teroristů.

3. Vdejnost může dramaticky měnit názory v reakci na jednotlivé incidenty. V otevřených společ­ nostech jsou názory veřejnosti formulovány a ovlivňovány působením masových sdělovacích prostředků.

4. Názory teroristů a jejich sympatizantů odrážejí víru lidí, kteří jsou přesvědčeni, že žijí v područí represivní vlády. Každá z výše uvedených skupin má právo na svůj názor.

AKADEMICKÝ NÁZOR Učencům zkoumajícím terorismus může odstup, který si záměrně udržují, napomoci při zaujímání objektivnějšího náhledu. Vědec by měl pro účely

zkoumání usilovat o intelektuální, ale nikoli morální neutralitu mezi teroristou a jeho obětí. Akademický způsob práce se zvědavostí, pochybováním a metodickým zkoumáním může vést k nezávislejším, politicky neangažovaným závěrům, než je obvyklé v jiných prostředích. Vědci z různých univerzit po letech diskusí nakonec dospěli velmi blízko ke shodě. V roce 1984 proběhla analýza více než sta existujících definic. Z nich byla stvořena a dána do oběhu jediná definice terorismu. Komentáře a kritiky nové definice byly využity v připomínkovém řízení a posléze 81 % dotázaných vědců projevilo svůj částečný nebo dokonce plný souhlas. Výsledná vědecká definice terorismu dostala konečnou podobu v roce 1988: ,,Terorismus je metoda vzbuzování strachu prostřednictvím opakovaných násilných aktů, vykonávaných tajnými nebo polotajnými jednotlivci, skupinami či státními orgány z idiosynkratických, kriminálních nebo politických důvodů, přičemž na rozdíl od atentátů nejsou pří­ mé oběti násilí pravým terčem teroru. Okamžité lidské oběti násilných aktů jsou obvykle buď vybrány náhodně (příležitostné terče) z cílové veřejnosti, nebo záměrně (reprezentativní neboli symbolický terč) a slouží k předání zprávy. Komunikační pro-

cesy mezi teroristy (organizací), (ohroženou) obětí a hlavním terčem, založené na násilí a šíření strachu, jsou využívány k manipulaci hlavního terče (veřejnosti) tím, že se z nich stávají terče teroru, požadavků nebo upoutání pozornosti v závíslosti na tom, zda jde o zastrašování, násilné donucování nebo šíření propagandy." Přestože je tato definice příliš dlouhá a poně­ kud nešikovná, obsahuje všechny dnes obecně při­ jímané základní prvky. Jeden z pionýrů empirických výzkumů v oblasti terorismu Brian Jenkins v roce 1992 poznamenal: ,,Dospíváme k rámcové shodě ve významu pojmu terorismus, aniž bychom měli mezinárodní dohodu o přesné definici." Nicméně zmíněná shoda se ujala spíše mezi vědeckou veřejností než mezi politiky a státními úředníky.

OFICIÁLNÍ NÁZOR Přesná,

ale poněkud dlouhá definice vyvinutá vědci není vhodná pro vládní využití. Názory vládních úředníků jsou spíše stručné a jasné. Pravděpodob­ ně proto, že se sami aktivně podílejí na akcích proti teroristům a často se stávají jejich oběťmi. Britská vláda byla jednou z prvních, které se pokusily sestavit zákonnou definici, jejímž účelem bylo odlišit teroristický akt od kriminálního činu. V roce 1974 dospěla vláda Spojeného království k následujícímu závěru: ,,Pro účely zákona se terorismem rozumí použití násilí pro politické cíle a zahrnuje jakékoliv využití násilí pro zastrašení veřejnosti nebo některé její části." Britská definice je velmi široká a lze ji interpretovat tak, že zahrnuje nejen prostředky konvenční války, ale i omezené jaderné údery. EvroP,.ská definice Trevi (pojmenovaná podle fontány v Rímě, která se nachází nedaleko sídla Evropského ministerstva spravedlnosti a vnitra zaměřeného na mezinárodní terorismus) z roku 1975 byla sice stvořena na základech britské definice, ale s výjimkou války. Podle ní ,je terorismus definován jako použití násilí nebo vyhrožování použitím násilí soudržnou skupinou násilnických osob (nikoli vojáků za války) za účelem dosažení politických zisků". Evropská konvence pro boj s terorismem z roku 1977 nepoužívá žádné definice. Jednoduše vyjmenovává výčet zločinů, na jejichž základě mohou být jejich pachatelé vydáni z jedné země do druhé. Takové vyhýbání se problému však nepřináší žádné řešení. Svědčí o tom mnoho případů, kdy došlo ke sporům o vydání zločinců.

16

PROBLÉM Y S DEFINOVÁNÍM TERORIS MU \' roce 1985 vydal německý Spolkový úřad pro ochranu ústavy prohlášení , ve kterém se praví: ..Terorismu s je průběžný proces boje za politické cíle, jichž se dosahuje metodou násilných útoků na životy a majetek třetích osob, zvláště pak krutými zločiny dle § 129a, odst. 1, trestního zákona (nažda, zabití, vydírání, únos, žhářství, pumové atentáty) nebo jinými násilnými akty, které slouží k přípravě podobných zločinů." Vláda Spojených států nikdy nevydala formální definici, ale některé vládní agentury předložily vlastní neoficiální verze. Jednou z prvních byla ústřední výzvědná služba (CIA), která v roce 1976 přišla s následující definicí terorismu: ,,Hrozba násilím nebo přímé použití násilí k politickým účelům jestliže (1) je taková akce zaměřena k ovlivnění přístu­ pu a chování cílové skupiny,jež je širší než okamžit é oběti a (2) jestliže působení takové skupiny přesahuje hranice národních států (například národnost nebo vztahy do zahraničí příslušníků skupiny, sídlo nebo sídla skupiny, identita institucionálních nebo lidských obětí, vyhlašované cíle nebo mechanismy jejich uskutečňování) . " V průběhu let se původní definice CIA pochopitelně měnila. V roce 1980 například zněla: ,,Hrozba násilím nebo použití násilí k dosažení politických cílů, prováděné jednotlivci nebo skupinami , konané ať již v opozici, nebo pro vládní autority, pokud jsou takové akce zaměřeny na šokování nebo zastrašení velkých skupin obyvatelstva, větších než skupina aktuálních obětí." V roce 1983 používala americká armáda následující definici: ,,Promyšle né použití násilí nebo hrozby násilím za účelem zisků politické nebo ideologické povahy, prováděné prostřednictvím zastrašování, násilného donucování nebo vzbuzováním obav." Ve stejném roce měla FBI ve svém slovníku tuto definici: ,,Terorismus je definován jako nezákonné použití síly nebo násilí proti osobám nebo majetku, k zastrašení nebo násilnému donucení vlády, civilní populace či jakékoli další cílové skupiny, za účelem prosazení politických a sociálních cílů." Jak se později ukázalo, nejvhodnější definici nakonec sestavilo v roce 1984 americké ministerstvo zahraničních věcí: ,,Předem připravené, politicky motivované násilí, prováděné nadnárodn ími tajnými agenty či organizacemi na nebojujících terčích, s obvyklým cílem ovlivnit veřejnost." Jediný problém vzbuzoval při definování terorismu v amerických vládních kruzích neustálé de-

17

baty - zda lze označit jako terorismus útoky na americký vojenský personál. Dne 23. října 1983 zemřelo v bejrútskýc h kasárnách 241 příslušníků námořní pěchoty, když nákladní vůz naplněný trhavinami prorazil bezpečnostní pásmo americké vojenské základny. Šlo o teroristick ý čin, nebo má být označení terorismus rezervováno pro akce proti nebojujícím civilistům? Americké ministerstvo zahraničí vyřešilo toto dilema rozšířením termínu nebojující osoby i na „vojenský personál, který je právě neozbrojen a/nebo mimo službu". Za teroristick é útoky považuje ve stejném duchu také „napadání vojenských zaříze­ ní nebo ozbrojenéh o vojenského personálu, pokud není v místě jeho působení vyhlášen válečný stav, jako se to stalo při pumových atentátech na americké základny v Evropě, na Filipínách a jinde". Větší počet verzí amerických definicí jasně ukazuje, že oficiální pojetí se mění podle okolností. Na druhé straně mají všechny uvedené definice rozsáhlý společný základ. VEŘEJNÝ NÁZOR Obraz terorismu, jak jej podávají sdělovací prostředky, se od výše uvedených názorů velmi liší. Průzkum, konaný mezi 20 největšími novinovými agenturam i, televizními a rozhlasovými stanicemi převážně ze západní Evropy, přinesl následující odpovědi: Odpovědi na otázku: „Jaký druh (politického) násilí vaše médium obvykle označuje jako terorismus ?"

Druh násilí

Procento editorů, užívající označení terorismus

Braní rukojmí Vražedné atentáty Pumové útoky (bez rozdílu) Únosy obětí Únosy dopravních prostředků kvůli donucovacímu vyjednávání Městské gerilové bojůvky Sabotáže Mučení

Únosy dopravních prostředků za účelem útěku 1vfěstská

knihovna.

Valašské Meziříčí

80% 75 % 75 % 70% 70 % 65% 60% 45% 35 %

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU Z odpovědí vyplývá určitá shoda při označování některých (ale ne všech) aktů násilí termínem terorismus. Zatímco evropská konvence pro potlačování terorismu pokládá všechny únosy za teroristické činy, editoři rozlišují mezi únosem za účelem útěku a únosem kvůli donucovacímu vyjednávání. Zvláště v tomto případě se většina dotázaných pi"iklání k názorům obětí blíže než autoři evropské konvence. Únosy dopravrúch prostředků Představte si situaci při níž únosce žádá pilota uneseného letadla, aby změnil původní kurz a letěl úplně jinam. V tomto případě se bude většina pasažérů cítit méně ohrožena, než když únosce bude vyžadovat propuštění 700 politických vězňů v zemi, která nemusí mít s uneseným letadlem vůbec nic společného. V prvním případě pilot může nebezpečí násilí předejít pouhou změnou kurzu letadla. Ve druhém není přístup a chování pilota a celé posádky vůbec důležitý. Zde rozhoduje, jak se zachová vydíraná vláda. Termín terorismus tak lépe vyhovuje druhému příkladu, protože náhodně vybrané oběti nemohou ovlivnit výsledek svou ochotou vyhovět požadavkům únosce. Únosy obětí Ze stejných důvodů může být únos oběti jak zločinem, tak aktem terorismu. Pokud někdo z důvodu osobní chamtivosti požaduje finanční výkupné výměnou za uneseného milionáře, jedná se zcela j asně o kriminální čin. Ze zločinu se stává terorismus, jakmile únosce začne výměnou za oběť vyžadovat na vládě politické ústupky. Za všechny uveďme případ němec­ kého průmyslníka Hanse-Martina Schleyera, kterého v roce 1977 unesla Frakce rudé armády. Politické vraždy Podobné rozdíly mohou nastat i při hodnocení vražd politiků a státních úřed­ níků. Při kriminálních politických vraždách jsou zabíjeni političtí oponenti, jejichž názory jsou odlišné od názorů vraha. Účelem vraždy je jednoduše odstranit soka z politické scény. Příkladem takové politické vraždy je vražda prezidenta Abrahama Lincolna.Na druhé straně teroristická politická vražda zahrnuje více stran než jen vraha a jeho oběť. Je zde vykonavatel, který může pracovat sám nebo jako člen organizované konspirativní skupiny. Dále je zde oběť útoku a konečně také cílová skupina, jíž jsou sdělení nebo požadavky teroristů zaslány prostřednictvím zabití oběti. V politickém terorismu je vždy rozdíl mezi terčem násilí a terčem teroru. Terčem násilí je napadená osoba nebo užší skupina a ter_čem teroru je

širší skupina nebo veřejnost, kterou chce terorista svým jednáním ovlivnit. Při teroristických vraždách může kdykoliv dojít ke změně oběti, protože jediné, co se počítá, je účinek na širokou veřejnost. Odborníci, kteří studují terorismus, rozlišují kriminální vraždy od teroristických označením „osobní" politická vražda v případě kriminálního činu a „neosobní" politická vražda v případě teroristického útoku. Při osobní vraždě je oběť vybrána jako osobnost, která obvykle zná svého oponenta a potenciální ohrožení těsně před svou vraždou. Při neosobní vraždě oběť zpravidla nic netuší, protože je vybrána jen pro své postavení, které v aktuálním okamžiku zastává, a útok je naprosto neče­ kaný. Neočekávanost útoku je jednou z hlavních pi'íčin, proč terorismus nahání takový strach. Obvykle náhodně zvolené oběti jsou akcí zaskočeny, neboť pro jejich napadení není žádný zjevný důvod. Z ničeho nic jsou oni a lidé z jejich bezprostřední­ ho okolí zaskočeni hrůzou. V této formě se teror stává stavem mysli. Terorismus zcela záměrně vytváří stav extrémního strachu mezi možnými příštími cíli dalšího útoku, které se obávají toho, že by se mohly stát náhodnými oběťmi násilné libovůle. Teroristé tak využívají emocionální reakce k manipulaci širší veřejnosti.

NÁZOR TERORISTŮ Všichni, kdož jsou do terorismu nějakým způso­ bem zapleteni nebo ti, kteří jej podporují, mají na věc zcela odlišný názor než ostatní. Zatímco na konci 19. století se ruští anarchisté a socialističtí vrhači bomb označení terorista vůbec nebránili, dnes je tomu úplně jinak. Současní teroristé a jejich sympatizanti vědí, co taková nálepka obnáší, a ze všech sil se snaží tomuto označení vyhnout. V roce 1989 se v nizozemském Leidenu konala konference o mezinárodním terorismu. V jejím průběhu se na zdech města objevily graffiti, jejichž autorem mělo být „revoluční komando Marinuse van de Lubbe". Skupina se pojmenovala po nizozemském komunistovi, který byl ve 30. letech obviněn nacisty ze žhářského útoku na německý říš­ ský sněm (Reichstag, pozn. překl.), a který byl zcela zřejmě nevinen. Revoluční komando zaslalo místním novinám dopis, v němž vyjádi·ilo solidaritu se všemi podle nich utlačovanými lidmi, například v Palestině, Irsku, Střední Americe a Kurdistánu. V dopise stálo: ,,Musí být jasné, že takzvaný tero-

18

PROBLÉMY S DEFINOVÁNÍM TERORISMU

::-_,,:nus je logický a spravedlivý odpor lidu proti ==a: nímu terorismu, kapitalismu, rasismu, sexis=·.: a imperialismu." Obhájci terorismu se často pokoušejí obrátit na,..:.by morální zásady porovnáváním svých násil:::•ch činů se skutečným či domnělým násilím svých ?·t jf.~ ;fff.~~~· , . , ....'\.f...

, •• J

-

r•

,:•

.

. •.

-•

. .·· )...ť-4'

-

I

;· _d

-~;I ,,

>

~

-

:;..(:'.'

·~,i--... _.,_ ,

"' ....

Američtí vojáci vykopávají pozůstatky válečných zajatců, které Japonci pohřbili zaživa.

sely jednotky pochodovat za neustálého vyhrožování, bití, bez úkrytu před sluncem, bez jídla a léků. Zajatce, kteří upadli a již neměli sílu vstát, dobíjeli Japonci bajonety nebo je jednoduše nechali zahrabat zaživa. Nikdo se nestaral o raněné a ti, kteří přežili, si mysleli, že Japonci byli za tak velké ztráty vlastně vděční. S podobným jednáním se zajatci se až do té doby na pevnině nikdo nesetkal. Již předtím se však čas od času objevily zvěsti o tom, že posádky japonských ponorek pobíjely námořníky, kteří se zachránili z torpédovaných lodí. Například 28. ledna 1944 Japonci rozstříleli záchranné čluny na potápějící se americké lodi, čímž odsoudili k smrti utopením 1800 mužů.

v zemních děrách nebo vystavování účinkům tropického slunce. Japonci využívali teror pro odstr ašení případ­ ných zájemců o útěk, ale nejhorší metody uplatňovali na zajatce, které se jim podařilo opět chytit. Chyceným zajatcům usekávali hlavy, umučili je k smrti nebo jim násilím nalili do žaludku benzin a pak je střelili do břicha zápalnou střelou, takže zemřeli za strašných bolestí v plamenech . Na následky krutých trestů zemřelo samozřej­ mě daleko méně lidí než na následky podvýživy, vyčerpání a nemocí. Většina zajatců přitom musela vykonávat těžké práce. Například v severní Barmě J aponci považovali železnici za velmi důle­ žitou pro přísun zásob svým jednotkám. Proto v roce 1942 poslali tisíce zajatců budovat železnič­ ní trať ze Siamu do Barmy. Spojenečtí zajatci a Asijci na nucených pracích zde museli pracovat 14-20 hodin denně sedm dní v týdnu při denní dávce jednoho šálk u rýže. Celkově zde zahynulo 16 000 Spojenců a nejméně 42 000 domorodců. Kruté zacházení způsobilo, že ztráty v řadách spojeneckých zajatců dosáhly 27 procent, což bylo mnohokrát více než v Evropě, kde činily něco okolo čtyř procent. Z 20 000 Američanů, kteří padli do zajetí při kapitulaci Filipín v lednu 1942, přeži­ lo pouhých 8000. J e však třeba zdůraznit, že i když teror byl nedílnou součástí při zacházení se spojeneckými zajatci, většinu ú mrtí způsobily hladově­ ní a absence úkrytů před tropickým sluncem.

ZACHÁZENÍ V TÁBORECH Ani po přesunu zajatců do táborů se k nim strážní nechovali lépe. Japonci byli vždy ochotni použít metod teroru k zastrašování, aby si tím usnadnili udržování kázně. Existují celé řady záznamů obrutálním zacházení se spojeneckými zajatci, k němuž patřilo sekání hlav, ubodání bajonety, věznění

100

R ussel A. Hart

TEROR A BARBARIZACE VÁLEČNÝCH METOD ZE STRANY NACISTŮ

TEROR A BARBARIZACE VÁLEČNÝCH METOD ZE STRANY NACISTU o

a východní frontě bojovaly v letech 1941 až 1945 jak pravidelná německá armáda (wehrmacht), tak ozbrojené složky nacistické strany (Waffen-SS = ekvivalent komunistických lidových milicí). Obě složky neomezovaly používání teroru na pouhé ovládání obyvatelstva na dobytých územích a zastrašování protivníka. Něm­ ci využívali metody teroru také proti vlastním vojákům, aby udrželi na frontě kázeň a vysokou bojovou morálku. Velící důstojníci razantně potlačovali u mužstva jakýkoli náznak slabosti nebo ochablosti v boji. Podle dochovaných záznamů popravili němečtí dů­ stojníci nejméně 20 000 vlastních vojáků. K uplatňování takového teroru je vedly dva důvody. Za prvé museli vojáky přinutit k akceptování výjimeč­ ně tvrdých bojových podmínek a částečně proto, aby vůbec byli schopni splnit na východní frontě úkoly Hitlerova plánu. Hitler odvozoval všechny expanzionistické plány od ideologie rasové nadřazenosti německého národa. Jeho útok na Sovětský svaz nebyl pouhou snahou o získání nových území, ale také pokusem o vyhlazení celých národů. Tresty pro nedostatek nadšení pomáhaly popohánět německé vojáky k útlaku sovětského lidu. Jedině tak bylo Němec­ ko schopno zajistit pořádek na dobytých územích.

N

ZÁKLADNÍ FAKTA • Jednotky SS povraždily v průběhu prvního roku ně­ mecko-sovětského konfliktu okolo 700 000 sovět­ ských civilistů. • Od poloviny srpna do poloviny října 1941 pobili Němci 18 000 sovětských válečných zajatců v samotném koncentračním táboře Sachsenhausen. Počet úmrtí se denně pohyboval okolo 300. • V rukou nacistů našlo smrt odhadem 3,3 milionu ruských válečných zajatců.

Teror také povzbuzoval vojáky při provádění politiky nacistického režimu, to znamená systematickém ničení všeho, co podle Hitlera bylo „rasově podřadné" . Ať už to byli Židé, Slované či nepohodlné politické skupiny na Němci ovládaných územích. Bojové kvality německé armády za druhé světo­ vé války byly impozantní. Od počátku Němci dosahovali udivujících vítězství a ještě v závěrečných fázích války se projevovali jako úporní protivníci. I když tou dobou již byli nuceni na všech frontách ustupovat před soustředěnými útoky Spojenců. Kázeň v německé armádě byla výsledkem mnoha faktorů, přičemž nešlo pouze o vládu teroru a brutality. Vojáci měli silné vědomí kolegiality vůči svým kamarádům, ideologické přesvědčení, respekt před nepřítelem (zvláště Rudou armádou) a silnou víru v Hitlera, který byl pro ně nepřemo­ žitelným vůdcem nového německého impéria- tře­ tí říše. Dá se říci, že právě tato kombinace víry a strachu dokonale stmelovala německou armádu.

KRUTOST VŮČI SOVĚTSKÝM OBČANŮM Brutální kázeňský systém sice terorizoval němec­ ké jednotky, ale nijak neusměrňoval chování armády vůči podrobenému obyvatelstvu. Důstojníci vědomě přehlíželi zločiny, kterých se vojáci dopouštěli na civilistech v okupovaných oblastech. Sově­ ti nepodepsali ženevskou konvenci, která stanovila určitá pravidla vedení války. Proto si němečtí důstojníci jen zřídka všímali krutých činů vůči zajatcům z řad Rudé armády. Ponechání volné ruky vojákům patřilo ke způsobům jak dosáhnout plánovaných záměrů. Při uplatňování politiky třetí říše se vycházelo z toho, že německá armáda by nikdy nebyla schopna dobýt Sovětský svaz při dodržování pravidel konvenční války. Konečným cílem bylo úplné vyhlazení protivníka. K tomu, aby Hitler mohl úspěšně provádět svou rasovou politiku, potřeboval vojáky bez sebemenší špetky lidskosti.

101

TEROR A BARBARIZACE VÁLEČNÝCH METOD ZE STRANY NACISTŮ

Ukrutnosti páchali nejen profesionální vojáci, ale také vojáci v branné službě. Náchylnost ke krutostem měla své kořeny v perfektní propagandistické práci nacistického režimu, která jednak vytvářela veřejné mínění a jednak ovládala myšlení bojujících jednotek. Hitlerovu mládež motivovala léta nacistické indoktrinace ve školách. Při výcviku v armádě pokračovalo utvrzování vojáků v tom, že Sověty je třeba považovat za bezcenné podlidi, kteří si zaslouží jen totální vyhlazení. Důstojníci svým podřízeným neustále představovali sovětské lidi jako agenty nejvyššího zla, které je nutno zlikvidovat. Německá armáda zahájila invazi do Sovětského svazu 22. června 1941. Její velitelé obdrželi rozkazy k útoku od nejvyššího velení pozemní armády, schválené nejvyšším velením německých ozbrojených sil a samotným Hitlerem. Podle rozkazů byli němečtí vojáci povinni na potkání zastřelit každého politického komisaře Rudé armády. Dále musela armáda účinně spolupracovat s jednotkami Einsatzgruppen, které byly složeny z přísluš­ níků SS A SD (Sicherheitsdienst). Tyto zvláštní jednotky měly na starosti boj proti partyzp.nům, politickým a rasovým nepřátelům nacismu (Zidům,

Nacistické jednotky prováděly hromadné popravy obyvatel podedelých z příslušnosti k partyzánům jalw součást taktiky teroru. komunistům)

a dalším „podřadným" rasám. Ně­ mecká armáda musela všechny v rozkazech uvedené „nepřátele říše" buď na místě zabít, nebo je předat jednotkám SS. Rozkazy německého nejvyššího velení neříkaly nic o tom, že by se s podrobenými obyvateli na dobytých územích mělo zacházet slušně. Zákonná ochrana se sovětských civilistů netýkala. Nikdo netrestal zločiny vůči civilnímu obyvatelstvu, pokud zrovna nevybočovaly z vojenské kázně. Tzv. ,,zločinné rozkazy", jak se jim později začalo ří­ kat, měly zničující a často i fatální dopad na miliony sovětských obyvatel. V průběhu okupace nacisté spálili na tisíce vesnic a zpustošili obrovská území Sovětského svazu. Vyvraždili jejich obyvatele nebo je transportovali do koncentračních táborů, kde většina z nich zahynula. Kamkoli se německá armáda hnula, všude rekvírovala potraviny. Plenila hospodářství země takovým způsobem, že hladomor a epidemie

102

TEROR A BARBARIZACE VÁLEČNÝCH METOD ZE STRANY NACISTŮ se staly běžným jevem. Veškerá brutalita vycházela z nacistického učení o potřebě životního prostoru (Lebensraum) pro německé kolonisty, kterého je na východě dostatek.

ODPLATA CIVILISTŮ Vyvražďování

civilního obyvatelstva po porážce ozbrojených sil nebylo ničím novým. Ale organizovaní podrobeného obyvatelstva do polovojenských skupin, které kladly odpor okupantům, se stalo zcela novým jevem. Předtím se něco podobného v menším měřítku objevilo jen za francouzsko-pruské války z let 1870-71 a také v některých okupovaných zemích za první světové války. V obou světových válkách se německé jednotky souběžně s boji na frontě musely potýkat také s partyzánským odbojem ve svém týlu. V daleko větším objemu se totéž odehrávalo po hitlerovské invazi do Sovětského svazu. Rozsah partyzánských akcí rostl se stupněm brutality, uplatňované německou armádou vůči civilistům při postupu do hloubi sovětského území. Němci odpověděli zvýšením počtu odvetných akcí, které podle jejich doktríny měly vysoce převýšit množství útoků hnutí odporu. Němečtí vojáci byli zaskočeni a vyděšeni počtem atentátů a vražd. Brutalita nacistického režimu, který vykresloval nepřítele jako „podřadnou" rasu, děsila vojáky sama o sobě. Generálové se navíc obávali partyzánského hnutí, jež mělo silnou podporu civilního obyvatelstva. Rozhodli se proto zlikvidovat sovět­ ské partyzánské hnutí zastrašovacími prostředky, k nimž patřily rozsáhlé odvety a hromadné tresty. Německý teror proti sovětskému obyvatelstvu vedl na jedné straně k zuřivému odporu, na druhé straně nárůst partyzánských aktivit zase vedl ke stupňování krutosti německých odvetných opatření. Válka v týlu německé armády se brzy stala vražednou spirálou oboustranných masakrů. Esesáci podezřívali každého civilního představitele a zabíjeli ředitele továren či šéfy farem pro nejmenší záminky. V případě, že podezřívali vesničany ze spolupráce s partyzány, brali rukojmí, která vyslýchali a mučili. Jako pomstu za partyzánský útok provedli Němci 22. ledna 1943 odvetnou akci proti vesnicím z okolí Sloníma v Bělorusku, při níž pobili 1676 partyzánů a 1510 civilistů, které prohlásili za pomocníky odbojářů. Při podobných odvetách byly často vyvražděny a zničeny celé vesnice. Tajná policie a bezpečnostní služby však nemohly akce takového rozsahu provádět vlastními silami.

Od války již historici objevili mnoho důkazů, které popírají tvrzení Němců, že se armáda zabývala pouze bojovými úkoly. Německá armáda se široce podílela na teroristických a kriminálních činech proti sovětskému civilnímu obyvatelstvu. Dokumenty objevené v archivech bývalého Sovětského svazu spolu s výsledky podrobných průzkumů v německých archivech poskytují naprosto pře­ svědčivé důkazy. Armádní velitelé ochotně spolupracovali s jednotkami SS na realizaci Hitlerova plánu „konečného řešení", kterým bylo vyvraždě­ ní 6 milionů evropských Židů. Také obyčejní vojáci se přímo podíleli na masových vraždách. Pomáhali jednotkám SS při zavírání Židů do ghett a jejich následných transportech do koncentrač­ ních a vyhlazovacích táborů. Účast pravidelné armády na uvedených zloči­ nech byla často prohlašována za akce proti partyzánům. Podobné operace většinou zahrnovaly masové vraždění civilistů. Mnoho jednotek a dokonce i samotných vojáků také jednalo z vlastní iniciativy. Někteří z nich sice jen pasivně přihlíže­ li, ale druzí se aktivně podíleli na popravách. Dů­ kazy dokládají, že mnoho vojáků německé armády bylo ~apleteno do akcí,jež byly až dosud kladeny za vinu pouze gestapu a vražedným jednotkám SS. Závěrem lze říci, že Hitler záměrně používal pravidelnou německou armádu na východní frontě jako nástroj teroru. Armáda se stala základním instrumentem při prosazování nacistické politiky. Německé jednotky byly terorizovány brutálním kázeňským systémem a propagandistickým vykreslováním nepřítele. Proto němečtí vojáci terorizovali civilní obyvatelstvo a nepřátelské zajatce.

103

Bertrande Roberts

TEROR A BARBARIZACE VÁLEČNÝCH METOD ZE STRANY SOVĚTŮ

TEROR A BARBARIZACE VÁLEČNÝCH METOD ZE STRANY SOVETU v

N

ěmecko-sovětská válka z let 1941-45 se vyznačovala předtím nikdy nevídanou divokostí. Obě strany, především však Němci, masakrovali civilní obyvatelstvo a stříleli, mučili a týrali hladem válečné zajatce. Obě strany neuznávaly ženevskou konvenci, která přiznávala právo na lidské zacházení zraněným, zajatcům a civilistům ve válečné zóně . Protože Sovětský svaz nepatřil k signatářům ženevské konvence, necítila se ani jedna strana být vázána omezeními, která v ní byla zakotvena. Německá armáda uplatňovala ve frontových oblastech a na dobytých územích Sovětského svazu svou vlastní vládu teroru. Rudá armáda byla pod dvojím tlakem. Na jedné straně musela odolávat drtivým útokům Němců a na druhé straně musela snášet teror sovětského diktátora Josifa Stalina a jeho tajné policie NKVD (Narodnyj komissariat vnútrennich del). Stalin používal teror k tomu, aby přinutil sovětské vojáky a civilní obyvatelstvo k odporu proti německé okupaci. Po obrovských ztrátách z léta 1941 postavil Stalinův rozkaz Rudou armádu pod „disciplínu revolveru". Z důvodu obavy před hromadnými dezercemi nařídil sovětský vůdce tajné policii střílet „zbabělce". NKVD popravoval jak generály, tak vojáky na frontě za nedodržení Stalinova rozkazu o zasta-

ZÁKLADNÍ FAKTA Sovětská propaganda prostřednictvím rozhlasu, filmů, tisku a stranických agitátorů zasévala mezi sovětské občany nenávist vůči Němcům slogany jako: „Zabíjejte je. Když zabijete jednoho Němce, zabijte

•

i druhého!" • V průběhu bitvy o Stalingrad na přelomu roku 1942-43 postřílela Rudá armáda 13 500 vlastních vojáků za neuposlechnutí rozkazu nebo pro domně­ lou zbabělost.

o

vení postupu německé armády. Tajná policie rovněž označila za zrádce všechny sovětské vojáky, kteří padli do zajetí. Vojáci, kteří se pokusili dezertovat, se ocitli před hlavněmi kulometů tzv. ,,zadržovacích jednotek", dislokovaných v sovětském týlu za frontovými liniemi. Pokud se některým sovětským vojákům podařilo utéci ze zajetí a vrátit se ke svým, tajná policie je vyslýchala jako „zrádce a špiony" a obvykle je posílala do nechvalně známých gulagů (táborů nucených prací).

PROPAGANDISTICKÉ KAMPANĚ K brutálnímu chování vojáků Rudé armády daly kromě vlivu vlastenectví a strachu z německé nadvlády podnět dva základní faktory. Jedním z nich byly útrapy, které na sovětské vojáky doléhaly díky systematickému teroru ze strany komunistického režimu. Bití, věznění a popravy se staly běžnými tresty za sebemenší přestupky proti služebním řá­ dům. Druhým stimulem byla Stalinova rozhlasová provolání z 3. července a 6. a 7. listopadu 1941, v nichž diktátor vyhlásil totální vyhlazovací válku všem Němcům. Stalin věděl, že Hitlerova válka proti Sovětskému svazu měla za účel jeho úplné zničení a že Němci napnou všechny své síly, aby toho dosáhli. Sovětské vojáky a civilisty zaplavil příval propagandy, který nebezpečí ještě zveličoval. Zabíjení Němců označoval za vlasteneckou povinnost a jedinou možnou cestu k osvobození „Matky Rusi" od okupantů. Propaganda, plná podrobností o ukrutnostech Němců, vzbudila v sovětských vojácích zcela pochopitelnou touhu po pomstě. V průběhu dalšího postupu německé armády uprostřed roku 1942 Stalin používání teroru ještě vystupňoval vytvořením trestných praporů Rudé armády. V těchto jednotkách bylo přinuceno bojovat více než 400 000 sovětských vojáků, obvině­ ných z neposlušnosti a dalších smyšlených zloči­ nů. Trestné prapory velení nasazovalo na nejriskantnější operace, jen o málo lepší než sebevražedné mise. Na celém světě neexistovala druhá

104

TEROR A BARBARIZACE VÁLEČNÝCH METOD ZE STRANY SOVĚTŮ

Před odesláním do brutálních táborů nucených prací museli němečtí váleční zajatci absolvovat pochod ulicemi sovětshých měst, hterý byl součástí oslav vítězství.

armáda, která by trestní prapory používala v takovém měřítku jako Rusové. V roce 1943 převzala dohled nad Rudou armádou organizace jménem SMĚRŠ. Název instituce vznikl zkrácením fráze smrt špionům (směrť špionam) a přesně vystihoval její funkci. Po vítězství u Stalingradu v lednu 1943 se zlepšila jak morálka vojáků, tak zásobování a Stalin již nepociťoval potřebu udržovat kázeň v armádě prostřednictvím teroru. Ustavil do role hlídače SMĚRŠ, která dohlížela na jednotky a odhalovala „špiony". SMĚRŠ nerespektovala žádné zákony ani vojenské řády a jednoduše likvidovala obrovská množství „nespolehlivých" vojáků bez soudů. Od roku 1943 postupovala sovětská armáda na západ. Němci od roku 1941 transportovali veliká množství zajatců stejným směrem. Mnozí z nich byli zabiti nebo zemřeli na nedostatek péče. Nyní zase Rudá armáda posílala velká množství zajatců na východ. Mnoho z nich v zajetí zemřelo. Pro příslušníky obou bojujících stran se východní fronta stala noční můrou.

Disciplína ve frontových jednotkách Rudé armády zůstala na vysoké úrovni. Ale jednotky složené ze sovětských vojáků osvobozených z německého zajetí za sebou nechávaly hrůznou stopu vraždě­ ní, znásilňování a drancování. Jejich chování při­ nutilo sovětské důstojníky k přijetí drastických opatření k udržení vojenské kázně. V roce 1945 byli aktivní kolaboranti pověšeni. „Pasivní zrádce" - tj. osvobozené válečné zajatce a vězně z táborů nucených prací - poslali do gulagů. Barbarizace způsobů vedení války nakonec ovládla jak dobyvatele, tak podrobené.

105

John Erichson

TEROR A WAFFEN-SS

TEROR A WAFFEN-SS

ffen-SS (Zbraně SS) bylo označení pro elitní bojovou odnož ozbrojených ochranných milicí nacistické strany, tzv. Schutz Staffel (odtud SS). V průběhu let 1939--41 bojovaly jednotky Waffen-SS po boku pravidelné němec­ ké armády (wehrmacht) po celé Evropě. Němci však využívali Waffen-SS také pro zajištění pořád­ ku uvnitř nacistického impéria a k provádění vyhlazovací rasové politiky. Na rozdíl od wehrmachtu, který se skládal z vojáku jak profesionálních, tak vojáku branné služby, byly jednotky SS složeny převážně z dobrovolníku. Zatímco obyčejný německý voják bojoval za Hitlera a Vaterland (vlast), většina pří­ slušníku SS byli nacističtí fanatici oddaní cílum nacistické strany a zvláště pak vyhlazování „podřadných ras". Pro velkou část esesáku se jejich boj stal stejně tak vojenskou, jako ideologickou záležitostí. Nepřítelem pro ně bylo veškeré obyvatelstvo protivníka. Přesvědčení a výcvik mužu SS v jejich myslích smazávaly rozdíl mezi vojáky a civilními osobami, tradičně uznávaný mezinárodními zákony. Pro výkon služby ve strašném vyhlazovacím konfliktu na východní frontě to byl základní předpoklad. Hitler využil metod teroru k podřízení německého národa a k likvidaci opo-

W

ZÁKLADNÍ FAKTA • Ideologická motivace příslušníků SS vedla k pohrdání právy zajatců a ke stírání rozdílu mezi civilisty avojáky. • V průběhu květnové invaze německých vojsk do západní Evropy v roce 1940 zavraždili ve stodole ve Wormhoutu nedaleko Dunkerque příslušn íci SS 85 britských válečných zajatců . • Nechvalně známým zvěrstvem SS v západní Evropě je vražda 83 amerických zajatců u místa Malmédy v Belgii z prosince 1944.

zice. Jednotky SS rozšířily jeho politiku do frontové linie. Nacistické přesvědčení o tom, že tzv. árijská rasa je vyvolena vést boj o přežití, umožňovalo nacistické propagandě vykreslovat Neárijce jako rasového nepřítele. Waffen-SS považovaly samy sebe za předvoj árijského impéria, který stojí nad všemi zákony včetně mezinárodních. Proto byly jednotky SS odhodlány používat teroru jako politického nástroje k dosažení nacistických cílu.

POČÁTKY UKRUTNOSTÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ SS První nasazení jednotek SS jako úderné síly nacistické strany a první zaznamenané ukrutnosti příslušníku SS se odehrály v roce 1939 při tažení do Polska. Dne 19. září jeden z esesáku postřílel 50 Židu. Je zvláštní, že onen voják byl za svúj čin souzen polním soudem a shledán vinným. N eprodleně poté však byl omilostněn a nestrávil ve vě­ zení ani jediný den. Po pádu Polska proběhla velká akce, která měla dobytá území vyčistit od „nežádoucích" osob. Kromě strážních jednotek z koncentračních táboru a policie se jí zúčastnila také jednotka SS Totenfeopf (Smrtihlav). K nežádoucím osobám patřili Zidé, komunisté, Cikáni, homosexuálové a intelektuálové. Udržování vnitřní bezpečnosti v generálním gouvernementu (tehdejší německé označení Polska) dostaly na starosti výcvikové jednotky SS. V dubnu 1943 se na 60 000 Židu z varšavského ghetta postavilo na ozbrojený odpor proti dalším deportacím do koncentračních táborů. Potlačová­ ní vzpoury se zúčastnily také vfcvikové jednotky SS. V bojích zahynulo 20 000 Zidu a zbytek byl transportován do vyhlazovacích táboru. První zaznamenané ukrutnosti Waffen-SS proti spojeneckým vojákum se odehrály v roce 1940. V pruběhu německé ofenzivy ve Francii odrážely u města La Basée Canal poblíž belgických hranic britské jednotky útoky nově zřízené divize SS Totenkopf Esesáci považovali úspěšný odpor Britu za útok na bojovou pověst elitní nacistické jednot-

106

TEROR A WAFFEN-SS aby zničilo komunismus, podrobilo rasově podřad­ né slovanské obyvatelstvo a vyhladilo východoevropské Židy. Waffen-SS byly v tomto boji považovány za úderný čelní oddíl a je jen logické, že páchaly na východní frontě taková zvěrstva. Příslušníci SS navíc tvořili celou čtvrtinu nechvalně známých Einsatzgruppen, které provádě­ ly zvláštní operace (Sonderbehandlung) na okupovaných sovětských územích. Pouze za rok 1941 zahynulo při těchto operacích na půl milionu sovětských občanů. V té době prosazovaly němec­ kou autoritu na okupovaných sovětských územích tři brigády SS a jednotky pořádkové policie pod přímým velením reichsfuhrera SS Heinricha Himmlera. Střílení válečných zajatců a rukojmích z řad civilistů, stejně jako vypalování vesnic a měst se staly běžnou věcí. Divize Wiking udala tón svému budoucímu chování necelé dva týdny po spuštění Barbarossy, když povraždila 600 Zidů v jižním Polsku. S narůstající zuřivostí a tvrdošíjností bojů na východní frontě se stupňovaly ukrutnosti páchané jednotkami SS. V průběhu jara 1942 popravila 1. SS divize Leibstandarte AdolfHitler v odvetu za partyzánské akce 4000 sovětských válečných zajatců:

WAFFEN-SS NA MNOHA FRONTÁCH Mrtvá těla amerických zajatců, které příslušníci SS postříleli v prosinci 1944 v Ardénách u města Malmédy a ponechali je ležet ve sněhu. ky. V odvetu za britskou troufalost pobil podporučík Fritz Knochlein 100 válečných zajatců z britského Royal Norfolk Regimentu v táboře na farmě Le Paradis. Knochlein nebyl potrestán a masakr neměl žádný vliv na jeho další vojenskou kariéru. D?konce byl později v průběhu války vyznamenán Zelezným křížem. V letech 1940-41 se Waffen-SS rozrostly na pět divizí s celkovým počtem 100 000 mužů. Patřila k nim i divize Wiking, složená ze západních Evropanů, kteří byli nacisty naverbováni výslovně pro „Křížové tažení proti bolševismu". Divize vznikla okamžitě po úspěchu operace Barbarossa, při níž Hitler 22. června 1941 napadl Sovětský svaz. Hitler věřil, že nová německá říše, která bude trvat nejméně tisíc let, potřebuje pro přežití Lebensraum (životní prostor). Proto muselo Německo zahájit na východě Vernichtungskrieg (vyhlazovací válku),

V letech 1941-42 utrpěly jednotky zbraní SS na frontách těžké ztráty. S t ím, jak se vidina bleskového vítězství vytrácela, nařídil Hitler stažení jednotek SS za účelem jejich přebudování. Na jaře 1943 se tři nejstarší divize SS, Leibstandarte, Das Reich a Totenkopf vrátily na východní frontu, nově seskupené do SS Korps , kterým velel generál Paul Hausser. Nové SS Korps, působily jako elitní mobilní útvar, který se podle potřeby urychleně pře­ souval na krizová místa fronty. V průběhu protiofenzivy polního maršála Ericha von Mansteina na jaře 1943 jednotky SS zuřivým útokem znovu dobyly město Charkov na Ukrajině. Při druhé okupaci, která netrvala dlouho, povraždili esesáci odhadem více než 20 000 sovětských zajatců a civilistů.

Formace zbraní SS se rovněž zapletly do ukrutností a zvěrstev proti partyzánům v Jugoslávii. Na Balkáně se jednotky SS opíraly při bojích s partyzány zejména o dobrovolnické útvary, sestavené z etnických Němců (Volksdeutsch), žijících v Chorvatsku, Albánii, Bosně, Maďarsku a Rumunsku. Brutalitu bojů na Balkáně zvyšovala přítomnost etnické a náboženské nenávisti. Když Hitlerovi

107

TEROR A WAFFEN -SS italští spojenci v září 1943 kapitulovali, poslal do byl běloruský přisluhovač nacistů, který si s jejich severní Itálie jednotky německé armády a spolu svolením postavil vlastní armádu. Když Sověti s nimi Waffen-SS. Jako součást podrobení italské- v roce 1944 dobyli zpátky Bělorusko, Kamiňski ho obyvatelstva divize Leibstandarte zničila měs­ odešel se svou „armádou" na západ, vstoupil do to Boveso a vyvraždila většinu jeho obyvatelstva. SS a zformoval SS Brigade Kaminski. Při potlaV létě roku 1944 pobila nově zřízená 16. divize SS čování varšavského povstání se obě formace choReichsfuhrer 3000 italských civilistů jako odvetu valy tak nedisciplinovaně a barbarsky, že se nad za svou porážku od britských jednotek u řeky Arno. tím zhrozili i tvrdí nacisté a obě brigády byly náPo invazi Spojenců do Francie 6. června 1944 sledně odvolány. Kamiňski zanedlouho za podivpoužívaly divize SS teroru k odvetám za vojenské ných okolností zemřel, ale Dirlewanger obdržel za porážky Němců nebo jako odpověď na útoky hnu- potlačení varšavské vzpoury toužebně dlouho oče­ tí odporu. Dvanáctá pancéřová divize SS Hitlerjukávaný Rytířský kříž. gend, složená převážně z osmnáctiletých zfanatiNakonec Hitler nařídil SS, aby střílely na vlastzovaných příslušníků Hitlerovy mládeže, měla za ní lidi. Počátkem roku 1945 byly německé jednotúkol zahnat 7. července spojenecké jednotky zpět ky na všech frontách nuceny ustupovat. Létající do moře. Když je však 3. kanadská divize odrazila, soudy SS hromadně popravovaly tisíce německých povraždili esesáci 64 kanadskýc h válečných zajat- vojáků a civilistů za údajnou nedbalost nebo za ců. Poté vypukl urputný boj, ve kterém žádná strazbabělost. na nedarovala té druhé nic zadarmo. V průběhu roku 1946 proběhla v Norimberk u Invaze také povzbudila francouzsk é odbojové řada procesů s válečnými zločinci. Mezinárod ní hnutí. Dne 10. června odbojáři zavraždili jednoho vojenský tribunál prohlásil Waffen-SS za zločinec­ z vyšších důstojníků divize SS Das Reich. Němci kou organizaci. Obvinil ji především z hromadné se pomstili „vyčišťovací operací", při které zahy- ho vyvražďování Židů a z ukrutnost í páchaných nulo 642 obyvatel vesnice Oradour-sur-Glane v již- na válečných zajatcích a civilním obyvatelstvu. ní Francii. Prakticky veškeré obyvatelstvo Němci Spojenci postavili před soud několik stovek přísluš­ postříleli nebo zemřelo v plamenech místního kosníků SS a mnoho jich popravili. Včetně Fritze tela. Knochleina za masakr v La Paradise. Joachima Jeden z často publikovaných případů zvěrstev Piepera a dalších 42 mužů odsoudil tribunál příslušníků SS se odehrál v prosinci 1942 při prok smrti za malmédský maskr, ale rozsudek pozdě­ tiofenzivě německé armády v Ardenách. Úderný ji změnil na vězení. Pieper si za svůj zločin odseoddíl divize SS Leibstandarte pod velením Joachi- děl pouze deset let a generál Kurt Meyer, který ma Piepera zmasakrov al nedaleko Malmédy 83 původně dostal provaz za vraždu Kanaďanů v Noramerických válečných zajatců. mandii, dokonce jen osm. Obhájci nacistů se v rozsáhlých kampaních ně­ ZNIČENÍ VARŠAVY kolikrát snažili o rehabilitac i Waffen-SS. PoukaJedna z vůbec nejhorších ukrutnost í spáchaných zovali zejména na fakt, že příslušníky frontových příslušníky SS se udála v průběhu varšavského pojednotek SS nelze spojovat se zvěrstvy, která pávstání v srpnu a září 1944. Protože většina němec­ chaly pořádkové a bezpečnostní oddíly SS na okukých jednotek byla vázána v bojích s Rudou armá- povaných územích. Tvrdili také, že příslušníci dou na východní frontě, museli Němci často Waffen-SS byli normálním i bojujícími vojáky jako improvizovat. Tak se do sestavy ozbrojených sil vojáci wehrmach tu. Jenže jak Waffen SS, tak praSS dostaly dvě brigády, Dirlewanger a Kaminski, videlná německá armáda byly hluboce zataženy pojmenované po svých nechvalně známých velite- do všech nacistických ukrutností , které se v prů­ lích. Dirlewanger byl zdiskreditovaný důstojník, běhu války odehrávaly. obviněný ze sexuálních zločinů, jehož kariéru zaRussell A. Hart chránilo jen blízké přátelství s nejvyšším šéfem náborovéh o oddělení SS Gottlobem Bergerem. Berger povolil Dirlewangerovi založit z usvědče­ ných pytláků, politických vězňů a vojáků odsouzených polními soudy trestní oddíl, který byl známý především díky nedostatku kázně. Kamiňski

108

TRIBUNÁLY S VÁLEČNÝMI ZLOČINCI PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE

TRIBUNÁLY S VÁLEČNÝMI ZLOČINCI PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE

o skončení druhé světové války byli vítězní Spojenci pevně rozhodnuti potrestat mocnosti Osy za jejich agresi a za používání teroru jako nástroje státní politiky. Výsledkem této snahy se staly norimberský a tokijský proces, vedený mezinárodním tribunálem pro válečné zloči­ ny při Organizaci spojených národů (OSN). Tribunál vyslovil proti mocnostem Osy čtyři základní obvinění: za spiknutí za účelem vyvolání agresivní války, za zločiny proti míru, za válečné zločiny a za zločiny proti lidskosti. Tribunál měl pro obvinění z válečných zločinů k dispozici silné zákonné precedenty, založené na porušování haagské konvence z roku 1907 a ženevské konvence z roku 1929, které ustanovily pravidla pro zacházení se zajatci, nemocnými a zraněnými v době války. Avšak pro obvinění z nezákonné agresivní války existovalo jen velmi málo precedentů, které by mohly tvořit podklad soudního řízení. Spojenci se pokusili najít precedent v Briand-Kelloggově paktu z roku 1928, jímž jeho signatáři potvrzovali vůli hledat mírová řeše­ ní mezinárodních rozporů, ale ten neměl příliš velkou právní sílu.

P

NORIMBERSKÉ PROCESY Problémy se zákonným podepřením rozsudků u nových typů obvinění se nejvíce projevily právě v norimberských procesech, kde byl ze všech odpůrců, obžalovaných pro spiknutí za účelem vyvo-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Z 22 německých vojenských vůdců, které obvinil soud v Norimberku, bylo 12 oběšeno , 7 obdrželo trest odnětí svobody od 1Olet až po doživotí a 3 byli obvinění zproštěni.

• Tribunál zamítl nejčastěji uváděnou námitku, že za válečné zločiny je odpovědný stát a nikoli jednotlivci.

lání agresivní války, odsouzen k smrti pouze jeden. U tří dalších musela být obžaloba zrušena. Důležitost, která se obviněním z vyvolávání agresivní války přikládala, zkomplikovala tribunálu soudní stíhání natolik, že soudy nakonec věnova­ ly zločinům proti lidskosti (například holocaustu) menší pozornost, než by si zasloužily. Navíc musel tribunál zápasit s problémy podjatosti vítězů, protože soudní jednání vedli ti, kdož ve válce zvítězili. Největší obtíže působilo opatřo­ vání průkazných svědectví. Například Sověti obvinili nacisty z masakru polských důstojníků v Katyni, který v roce 1940 ve skutečnosti spáchala sovětská tajná policie NKVD. Další nepříjem­ nou otázkou se stalo rozhodnutí, zda obvinit Něm­ ce z válečných zločinů za totální ponorkovou válku a plošné bombardování civilních obytných center. Zejména proto, že sami Spojenci přijali metodu plošného bombardování do svého taktického rejstříku. Obvinění z podobných „zločinů" v Norimberku zcela zjevně chyběla.

TRIBUNÁL V TOKIU Stejně jako

v Norimberku, také v Tokiu převzaly vedení procesu proti japonským válečným zločin­ cům Spojené státy a Velká Británie. V lednu 1946 obvinil Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ 28 údajných válečných zločinců celkem z 55 zločinů proti lidskosti, spáchaných v období od 1. ledna 1928 do 2. září 1945. Soudní proces v Tokiu se konal od 3. června 1946 do listopadu 1948. Z původně obviněných osob tři zemřely v průbě­ hu procesu a 16 jich bylo odsouzeno k doživotnímu vězení. Z větší části pro vedení agresivní války. Dvě osoby obdržely kratší trest ztráty svobody a sedm jich bylo odsouzeno k smrti pověšením za zločiny proti lidskosti. Z odsouzenců k smrti byli patrně nejznámější plukovník Itagaki, generál Iswane Macui, Tomojuki Jamašita a Hideki Tódžó. Tribunál shledal Itagakiho, od roku 1938 ministra války, vinným z toho, že nařizoval, schvaloval a povoloval osobám odpovědným za zajatecké tá-

109

TRIBUNÁLY S VÁLEČNÝMI ZLOČINCI PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE

Soud s válečnými zločinci v Tokiu, leden 1948. Hideki Tódžó předkládá žalobcům svou obhajobu.

bory a tábory nucených prací pro civilisty, aby špatným zacházením s válečnými zajatci a civilními vězni porušovaly válečné zákony. Generál Macui byl shledán odpovědným za vydrancování Nankingu. Jeho jednotky zmasakrovaly od prosince 1937 do února 1938 na 200 000 čínských civilistů a znásilnily tisíce čínských žen. Tomojukiho Jamašitu shledal tribunál vinným ze zničení Manily, i když v době, kdy se událost odehrála, nebyl v Manile ani v její blízkosti. Spojenci prostě potřebovali obět­ ního beránka a říkalo se, že musel zemřít odplatou za porážku Britů v Singapuru, při níž velel japonským vojskům. Dále tribunál shledal, že Hideki Tódžó, od roku 1941 předseda vládního kabinetu, nesl nejvyšší odpovědnost za vedení agresivní války. Byla mu přisouzena zákonná odpovědnost za špatné zacházení se zajatci v průběhu bataanského pochodu smrti a při budování železnice ze Siamu do Barmy v roce 1942. Většina účastníků se bránila prohlášením o vojenské nezbytnosti. Tato obrana byla zpochybněna výrokem haagské konvence, podle něhož berou pravidla války na akty vojenské nezbytnosti zvláštní zřetel.

Spojenci si představovali, že mezinárodní vojenský tribunál se stane permanentní součástí Organizace spojených národů. Institucí, která bude vyšetřovat a vynášet rozsudky při porušování mezinárodního práva a válečných zákonů. Bohužel - stupňování studené války a rehabilitace západního Německa a Japonska jako demokratických států vedla k úpadku tribunálu. V 90. letech mezinárodní společenství v souvislosti se zvěrstvy ve Rwandě a Bosně opět vzkřísilo princip stálého Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny při Spojených národech. Zda bude do budoucna existovat permanentní válečný tribunál, závisí z velké části na úspěšnosti procesů s válečnými zločin­ ci z bývalé Jugoslávie v Haagu. Russell A. Hart

110

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉHO BOMBARDOVÁNÍ

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉHO BOMBARDOVÁNÍ

d samého vzniku vzdušných bojů na počát­ ku 20. století byli vojenští vůdci fascinováni možnostmi, které jim vzdušné útoky poskytnou při devastování hospodářství nepří­ tele a terorizování jeho obyvatelstva. Podobné ambice vždy vedly k diskusím o morálnosti bombardování civilního obyvatelstva. První pokusy o omezení vzdušných útoků proti civilistům se objevily již před první světovou válkou, ale všechny snahy selhaly. K prvnímu většímu použití leteckých sil proti civilní společnosti došlo za první světové války. Tehdy Němci poprvé využili letecké bombardování, které se dnes běžně označuje jako „strategické". Od roku 1915 německé bombardéry a vzducholodě Zeppelin občas prováděly nálety na Británii. Němci se pochopitelně zpočátku snažili zasahovat cíle vojenského významu, jako napří­ klad londýnské zbrojní závody, ale brzy přišli na to, že je dost obtížné zasáhnout terč menší než celé město. Nicméně pokračovali v bombardování a doufali, že nejen zničí zamýšlené cíle, ale že poškodí i morálkµ britských civilistů. Nálety sice způsobily krátkodobé období paniky, ale strach

O

ZÁKLADNÍ FAKTA • Německé letectvo za 2. světové války zahájilo nevybíravé letecké nálety na civilní cíle - teror bombardováním. • Britské letectvo, RAF, provádělo po většinu války plošné bombardování německých měst. V letech 1944-45 americké letectvo podobným způsobem devastovalo japonská města. Spojenečtí vůdcové akceptovali fakt, že plošné bombardování způsobí obrovské ztráty na životech civilistů. Kritici zpochybňo­ vali morálnost takové strategie. • K notoricky nejznámějším událostem před svržením atomové pumy patří nálet na Drážďany a útoky na Tokio počátkem roku 1945.

brzy odezněl. V průběhu 643 náletů na Británii zahynulo 1117 civilistů. V roce 1918 Britové zformovali nezávislé britské vzdušné síly Royal Air Force (RAF), které měly ochraňovat britská města a oplatit Němcům stejnou mincí. Jenže letouny RAF provedly sotva pár náletů na Německo a válka skončila. Několik náletů na Německo provedli rovněž Francouzi. Vojenští velitelé měli na konci první světové války jen velmi malé zkušenosti s využíváním bombardérů k teroru. Rovněž civilní obyvatelstvo si stěží dokázalo představit, jaké to je ocitnout se v roli bombardovaného cíle. Nikdo nedokázal před­ povědět, jaký účinek budou mít rozsáhlejší a vytrvalejší vzdušné útoky.

BOMBARDOVÁNÍ ZA ÚČELEM TERORIZOVÁNÍ NEPŘÍTELE Mezi dvěma světovými válkami bylo britské letectvo novou armádní složkou, která spolu s pozemními vojsky a válečným námořnictvem soupeřila o omezené prostředky z rozpočtu na obranu. RAF v této době silně působilo na politické představi­ tele v Británii a snažilo se prosadit své nezávíslé postavení jak v pozemních či námořních bitvách, tak při plánování pro budoucí války. Jedním ze základních předpokladů mělo být strategické útoč­ né bombardování za účelem rozbití hospodářství protivníka. Při soustředěných útocích na průmysl a infrastrukturu nepřítele se podle plánů měly ničit zejména továrny, nádraží a zařízení na pohonné hmoty. Obyvatelstvo nepřítele rozhodně nepatřilo mezi cíle, ale mělo být bombardováním zastrašeno a vyděšeno nedostatkem základních potřeb a přeruše­ ním životně důležitých služeb. Strategické bombardování tak mělo přivodit atmosféru krize a kolapsu. Lord Trenchard, v letech 1919-29 šéf generálního štábu RAF, na podporu politiky strategického bombardování řekl, že celkový psychologický účinek bude dvacetkrát větší než skuteč­ ně způsobené škody.

111

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉHO BOMBARDOVÁNÍ Trenchard velel za první světové války jednotkám Royal Flying Corps. K vývoji teorií o vzdušných silách přispěli ještě další dva bývalí velitelé leteckých sil z první světové války. Brigadýr Billy Mitchell velel za první světové války malému kontingentu amerického letectva. Ve 20. letech tehdy ještě zástupce velitele Army Air Service prosazoval, aby Spojené státy založily nezávislé letecké síly jako RAF. Věřil také v sílu leteckého bombardování, a aby prokázal správnost svých názorů, zorganizoval několik zkoušek v reálu, při nichž bylo bombardováním potopeno několik vyřazených válečných lodí. Mitchell odešel pro neustálé neshody se svými nadřízenými předčasně do penze, ale jeho myšlenky ovlivnily lidi z okruhu letectva Spojených států. Nicméně americké letectvo zůstalo až do vypuknutí druhé světové války poměrně slabé. Teprve od roku 1941 probíhalo budování silných leteckých sil, oficiálně nazvaných United States Army Air Force (USAAF). Druhým důležitým obhájcem bombardování byl Ital Giulio Douhet, v letech 1912-15 velitel první letecké jednotky Itálie. Po první světové válce velel italské armádní letecké službě a napsal mnoho pojednání o roli a možnostech leteckých sil. Ve své knize Ovládnutí vzduchu (1921) předpověděl ničení celých měst hromadnými nálety bombardérů a terorizování obyvatelstva v budoucích válkách, přičemž z bombardérů učinil rozhodující prvek při určování výsledku války. Když ve 30. letech Hitler přezbrojoval němec­ kou armádu, jako první a nejdůležitější krok stvořil mocné letecké síly-Luftwaffe. Ve skutečnosti se Luftwaffe při vývoji letadel a bojových taktik soustředila na podporu pozemních vojsk na bojišti a strategické bombardování měst považovala za druhotné. Navzdory tomu obavy, zda britská města a jejich obyvatelé vydrží nepřátelské bombardování, zcela ovládly britskou politickou scénu. Před rokem 1938 byly předpovědi o oče­ kávaných ztrátách v Londýně odhadovány na 750 000 životů v průběhu prvních tří týdnů vzdušných útoků. Strach zvyšovaly zprávy o teroru německého bombardování ve Španělsku za španělské občanské války; zvláště v Guernice v roce 1937, dále zvěsti o italských útocích na Habeš v letech 1935-36 a japonských náletech na Čínu ve 30. letech. V této éře „před radarem" lidé věřili, že bombardér vždy proletí, i když je ochrana stíhačkami sebesilnější. Britskou odpovědí, která měla nepří-

tele odradit od vzdušných útoků, bylo budování vlastních bombardovacích sil.

ZÁKONNÁ OMEZENÍ BOMBARDOVÁNÍ V meziválečném období se mezinárodní zákony zabývající se bombardováním nijak nezměnily. Haagská konference z let 1922-23, která uvažovala o omezení letecké války; zakázala bombardování za účelem „terorizování civilního obyvatelstva" a stanovila, že legitimní je bombardování pouze vojenských cílů. K legitimním cílům ovšem také patří továrny pracující na válečné výrobě, vojenské komunikační systémy atd. Nesmějí se však bombardovat, pokud by mohly být zasaženy přilehlé civilní prostory. Výše uvedená pravidla nikdy žádný stát nepřijal, především proto, že by mohla omezit jejich vlastní válečnou strategii. Při vypuknutí druhé světové války v září 1939 apeloval prezident USA Franklin D. Roosevelt na Británii, Francii a Německo, aby se zdržely bombardování nevojenských cílů. Všechny tři velmoci jeho výzvu akceptovaly, ale zároveň prohlásily, že ji budou ignorovat v případě, že ji poruší nepřítel.

NĚMCI PORUŠUJÍ OMEZENÍ Jako první porušili omezení bombardování nevojenských cílů Němci. Ještě před napadením Polska 1. září 1939 plánovali nálety na Varšavu, ale špatné počasí v prvních dnech války to nedovolilo. Bombardování města tak začalo až 24. září, kdy se ocitlo v dosahu pozemních bojů. Podle prohlášení Němců se Varšava stala legitimním cílem leteckých útoků proto, že se již nacházela v zóně bojů a útoky byly vedeny hlavně na vojenská zařízení. První německé bombardování na západní frontě zažil 14. května 1940 Rotterdam, který fungoval jako největší překladiště a rafinerie ropy v Nizozemsku. Podle Němců se opět nacházel v blízkosti frontové linie a útoky se týkaly především zařízení vojenského charakteru. Nicméně došlo ke zničení středu města a zabití 980 civilistů. Soudobé zprávy značně přeháněly a tvrdily; že ztráty dosáhly počtu 30 000 obětí. Němci využívali teroru náletů k propagandě zaměřené na oslabení odporu ostatních zemí, které měli v úmyslu napadnout. Britský parlament nálet odsoudil jako porušení výzvy k omezení vzdušných náletů, na které se mocnosti dohodly před válkou. Britské letectvo obdrželo od 15. května 1940 svolení bombardovat vojenské a průmyslové cíle po celém Německu s tím, že jejich navigační a zaměřovací schopnosti

112

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉHO BOMBARDOVÁNÍ jsou natolik přesné, že nemohou způsobit větší ztráty na civilním obyvatelstvu. Omezené útoky na německé lodě v počátečních měsících války ukázaly, že útoky za denního světla stály bombardovací letky nepřijatelně velké ztráty. Což vedlo velení bombardovacích sil RAF hned ke dvěma rozhodnutím: za prvé, že Britové mohou od nynějška začít s uplatňováním před válkou vymyšlené strategie hromadných leteckých útoků na Ně­ mecko, a za druhé, že je třeba provádět bombardování v noci.

„BLITZ" TERORIZUJE LONDÝN Bombardování v masovém měřítku nejprve uplatnili Němci proti Británii. V létě roku 1940 Luftwaffe napadala britská zařízení protiletadlové obrany, čímž plnila první část Hitlerova plánu invaze do Británie (operace Lvoun). Dne 24. srpna německé letouny bombardovaly Londýn, čímž spustily odvetný britský nálet na určité cíle v Berlíně následující noci. Od tohoto okamžiku Němci trvali na útocích na britská města s civilním obyvatelstvem jako schváleným cílem. Aby se Němci vyhnuli britským stíhačkám, přesunuli větší část náletů na noční dobu. Tím zároveň přestali rozlišovat mezi vojenskými a ostatními cíli. Výsledná kampaň bombardovacího teroru, která trvala do května 1941, vešla do povědomí Britů jako „Blitz" (zkratka od Blitzkrieg = blesková válka). Podle britských vládních odhadů zahynulo v jejím prů­ běhu na 3000 civilistů týdně a bylo zničeno 350 000 domů. Nejhorší škody Němci napáchali za poslední dva týdny listopadu 1940, včetně notoricky známého náletu na Coventry v noci 14. listopadu. Dále následovaly útoky na Birmingham, Sheffield, Liverpool a Southampton. Některou noc vyslali Němci nad Británii až 400 letadel, která shodila stovky tun tříštivých a zápalných bomb na britská města a zvláště pak na přístavy. Navzdory stupňování nepřátelských aktů až k „totální válce" způsobily nálety podstatně menší škody, než se očekávalo. Brzy bylo zřejmé, že civilní obyvatelstvo je vůči náletům daleko odolnější, než by kdo tušil. Jakmile lidé přežili počá­ teční šok a zaběhl se systém varování před nálety, mohl denní život pokračovat i navzdory občasným krutým přerušením.

---~

Britský velitel leteckých sil maršál Arthur „Bomber" Harris studuje mapu možných cílů v Němec­ ku.

PLOŠNÉ BOMBARDOVÁNÍ: BRITSKÁ ODVETA Německé

plošné bombardování lze srovnat s operacemi britského „Bomber Command" (velení bombardovacích operací) ve stejném období. Britské bombardéry obdržely určité průmyslové cíle, ale na rozdíl od německých protivníků měly zakázáno bombardovat oblasti s civilním obyvatelstvem. Letectvo hlásilo pozoruhodné úspěchy, ale v srpnu 1941 došla Buttova komise při oficiálním vyšetřování k poněkud odlišným výsledkům. Fotografie pořízené z bombardérů v průběhu náletu ukázaly, že za měsíčných nocí padla pouze třetina pum do vzdálenosti pěti mil od určeného cíle. Za bezměsíčných nocí byly výsledky ještě horší. Produkci německých továren to prakticky neovlivnilo. Vzhledem k tomu, že invaze do Němci okupované Evropy se v té době jevila jen jako velmi vzdálená možnost, bylo bombardování jediným způso­ bem ohrožení Německa. Nálety se rovněž staly

113

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉ HO BOMBARDOVÁNÍ

- __.. «-•A• 'i: . ,. . #

- .. .

~

..~ .

- "

politickou nutností. Británie musela dokázat Sovětskému svazu, který od června 1941 sám nesl tíhu bojů s Německem, že je stále plně zapojená do války. Podle některých odhadů Británie v té době věnovala celou třetinu válečných nákladů na produkci těžkých bombardérů. Od 14. února 1942 vešla v platnost nová britská politika bombardování. Stanovila, že „útoky se od nynějška zaměří na morálku civilního obyvatelstva nepřítele se zvláštním zřetelem na dělníky v průmyslu". K novým cílům patřily obytné oblasti, protože se vzhledem ke své velikosti daly snadněji zasáhnout a navíc byly více náchylnější k požárům než tovární objekty Velký důraz se kladl na zničení domovů dělníků, což jim mělo způsobit deprese. Terorizování dělníků mělo za účel ovlivnit válečnou produkci Německa. Cílem této politiky rozhodně nebylo zabíjení civilistů, nicméně vojenští stratégové je považovali za nevyhnute lné důsledky. K úkolům britských vůdců nepatřilo ospravedlňování podobných útoků . Oni měli na starosti pouze jejich účinky. Německá propaganda pochopitelně označovala britské nálety jako „teroristické útoky" a využívala je při poukazování na barbarství protivníka.

I.,

.

Hamburk po náletu Spojenců u noci z 27. na 28. července 1943, při němž zahynulo na 40 000 Něm­ ců buďpNmo, nebo u následující ohnivé bouři. Strategii plošného bombardo vání uvedl v život jeden z velitelů leteckých sil, maršál Arthur „Bomber" Harris, který velel bombardo vacímu letectvu RAF od konce února 1942 až do konce války. Jedním z nejničivějších náletů v historii se stal útok na Hamburk v noci ze 27. na 28. čer­ vence 1943. Pumy svržené ze 787 letounů způso­ bily ohnivou bouři, která pohltila veškerý dostupný kyslík široko daleko a většina lidí v jejím dosahu se vlastně udusila. Při náletu zahynulo více než 40 000 lidí, 900 000 osob ztratilo obydlí a Hamburk přišel o dva měsíce válečné produkce. Stále se zlepšující německá protiletad lová obrana působila Britům čím dál větší ztráty. V zimě na přelomu let 1943-44 zdokonalili Něm­ ci radar natolik, že bombardéry byly v noci stejně zranitelné jako ve dne. Na příklad v noci z 30. na 31. března 1944 ztratili Britové při náletu na Norimber k 95 bombardérů, přičemž německé ztráty činily pouze 69 mrtvých.

114

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉHO BOMBARDOVÁNÍ

Trosky Drážďan po kontroverzním kobercovém náletu Spojenců v noci z 13. na 14. února 1945.

OPERACE AMERIČANŮ Američané se zapojili do války po napadení Pearl

Harboru Japonci dne 7. prosince 1941. Ze všeho nejdříve zahájili progrnm budování mohutných leteckých sil. Velitelé letectva nejvíce věřili v přesnost bombardování průmyslových a vojenských cílů za denního světla, přičemž se bombardéry měly bránit proti nepřátelským stíhačům vlastní výzbrojí. Vybudování bojeschopných leteckých sil si vyžádalo určitý čas a t rvalo vlastně až do lét a 1943, než americké letectvo dokázalo operovat v plné síle. První důležitá zkouška americké bombardovací strategie proběhla při náletech na továrny ve Schweinfurtu ve středním Německu, které zajišťovaly většinu německé produkce kuličkových ložisek. Teoreticky se jednalo o životně důležitou oblast, protože kuličková ložiska se montovala té-

měř do každého stroje nebo motoru. Přestože nálet způsobil nezanedbatelné škody, akce jako taková selhala. Ztráty, které bombardovací svazy utrpěly, byly příliš veliké. Americké letectvo našlo na své ztráty účinnou odpověď. Stal se jí stíhací letoun P-51D Mustang. Tento stíhač byl schopen doprovázet bombardéry na celé jejich cestě ze základen v jižní Anglii do Německa. V průběhu jara 1944 mustangy zničily stíhačky Luftwaffe a od léta téhož roku operovaly spojenecké bombardéry nad územím Německa zcela volně i za denního světla. Od té doby prakticky až do konce války americké letectvo naplňovalo politiku přesných útoků na jasně vojenské cíle. Povětrnostní podmínky a nedostatky vlastního vybavení ve skutečnosti způ­ sobily, že mnohé nálety nebyly o nic přesnější než útoky RAF a staly se z nich „plošné nálety". V létě 1944 omezily americké i britské bombardovací síly svou činnost a soustředily se na cíle spojené s invazí spojeneckých vojsk do Francie. Po

115

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉHO BOMBARDOVÁNÍ zahájení invaze 6. června 1944 se bombardovací síly Spojenců zaměřily především na železniční spoje, které se Spojenci snažili zasáhnout s co největší přesností, aby se vyhnuli ztrátám na francouzském civilním obyvatelstvu.

ZÁVĚREČNÉ STADIUM Ke konci roku 1941 už Luftwaffe nebyla schopná provést jediný strategický nálet, ale němečtí vědci dokázali v té době vyvinout dvě nové teroristické zbraně, které německá strana používala k útokům na civilní cíle. Jednou z nich byla proudová střela Vl a druhou balistická raketa V2. Ani jedna z nich nebyla natolik přesná, aby dokázala zasáhnout stanovené vojenské cíle. Němci však v nich viděli odplatu za stejně plošné nálety Spojenců. Z odpalovacích zařízení v Belgii a Francii vzlétlo proti Británii více než 9000 střel typu Vl. Svého cíle dosáhlo necelých 5000 střel. Vl létaly tak pomalu, že je stíhači a protiletadlové dělostřelectvo dokázali zneškodnit. Nadzvukovou raketu V2 už nešlo jen tak zneškodnit. Od září 1944 obě spojenecká bombardovací letectva obnovila nálety na Německo v plné síle. Zatímco britský maršál letectva Harris prosazoval myšlenku plošných náletů na Německo, trvali američtí a také někteří britští důstojníci ria striktním vyhledávání specifických cílů se vztahem k válečnému úsilí Němců. Z toho důvodu se americké nálety zaměřily na přesné útoky na německý průmysl pohonných hmot, které přinesly dramatický efekt. V zimě 1944--45 někteří političtí a náboženští vůd­ cové začali zpochybňovat morálnost pokračujících celoplošných náletů na Německo. Ke zvýšení pochybností přispěl zejména kontroverzní nálet na Drážďany ve dnech 13.-15. února 1945. Zahynulo při něm nejméně 30 000 civilistů, i když soudobé prameny uvádějí až 100 000 obětí. Drážďany při­ tom v té době neměly vůbec žádný vojenský význam a navíc bylo město přeplněno tisíci uprchlíky, kteří prchali před postupující Rudou armádou.

STRATEGICKÉ BOMBARDOVÁNÍ JAPONSKA Ve válce v Tichomoří ležela tíha veškerého strategického bombardování pouze na amerických ozbrojených silách. Američané napadali Japonsko ze základen v Číně a později také ze souostroví Mariany v Tichém oceánu na jih od Japonska. Američané dobyli japonské základny na Marianách v létě 1944, ale ještě dlouhé měsíce nedokázali tuto výhodnou polohu využít k náletům na vlastní Japonsko.

Od března 1945 Američané začali využívat taktiku bombardování japonských měst z nízko letících letadel. Protože většina japonských budov byla postavena z hořlavých materiálů, působilo použití zápalných pum ohromné škody. Při náletu na Tokio v noci z 9. na 10. března 1945 zahynulo nejméně 87 000 Japonců, což bylo více než při svržení atomové pumy na Hirošimu v srpnu 1945. Ke konci války bylo 66 japonských měst zničeno z více než 40 procent. Stejně jako v Evropě měly použité taktiky způ­ sobit co největší škody hospodářství nepřítele.

VÝSLEDKY BOMBARDOVÁNÍ Strategické bombardování se v průběhu druhé svě­ tové války vyvíjelo od původní politiky útoků na čistě vojenské cíle k teroristickým metodám plošného bombardování území nepřítele. Když měly na počátku války mocnosti Osy navrch, neudělaly vůbec nic pro to, aby zabránily ztrátám na životech civilistů. Naopak doufaly, že se účinek teroru projeví v jejich prospěch. Spojenci zastávali sice zpočátku jiný přístup a skutečně se pokoušeli o výběr cílů, ale s postupem války přijali stejné metody. Teror se stal nezbytným prvkem jak britské, tak americké bombardovací politiky. Nikoli však prvkem dominantním. Příkazem doby se stalo zniče­ ní hospodářství nepřítele. Spojenci toho dosáhli v menším měřítku u Německa a ve větším měřítku u Japonska. Bombardování obou zemí přispělo výrazným dílem k jejich vojenské porážce. Politiku plošného bombardování schválili v okamžiku největší krize a totální války populární vůdci dvou nejsilnějších demokracií na světě: britský premiér sir Winston Churchill a americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Obrovské měřítko, ve kterém byly útoky vedeny, zavinilo smrt nejméně milionu civilistů. To znamenalo, že stále více lidí považovalo morální základ bombardování při­ nejmenším za pochybný. Ke konci války si vůdci Spojenců velmi dobře uvědomovali znepokojení nad morálností různých válečných aktivit. Při poválečných soudech Spojenci nikdy nikoho neobvinili z organizování nevybíravých leteckých útoků, právě proto, aby je někdo nemohl volat k odpovědnosti v podstatě za totéž. Pochybnosti o morálnosti plošného bombardování přinesly také další důsledky. Ze všech medailí, které kdy byly uděleny britským silám za vynikající službu, ani jednu neobdrželi příslušníci velení bombardovacího letectva. Stephen Prince

116

DISKUSE NA TÉMA PLOŠNÉHO BOMBARDOVÁNÍ

DISKUSE NAD ATOMOVOU PUMOU

ne 6. srpna 1945 se světu zjevily hrůzy atomového věku. Na rozkaz prezidenta USA Harry S. Trumana shodilo americké letectvo atomovou bombu na japonské město Hirošimu. ,,Little boy", jak Američané přezdili tuto zbraň, založenou na štěpení uranu, způsobil okamžitou devastaci celého města a ztráty na životech okolo 70-80 tisíc osob. O tři dny později, 9. srpna 1945, vybuchla nad Nagasaki druhá atomová puma „Fat man", založená na štěpení plutonia. Nagasaki, které bylo centrem loďařského průmyslu ostrova Kjúšú, utrpělo díky slabší účin­ nosti druhé bomby menší škody i menší ztráty na lidských životech. Zahynulo zde „pouze" 35-40 tisíc lidí. Za šest dní japonský císař Hirohito oznámil, že jeho vláda akceptuje závěry postupimské konference a vyhověla ultimátu, obdrženému 26. července 1945, v němž Spojenci požadovali bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. Válka v Asii a Tichém oceánu skončila.

D

KODEX JAPONSKÉHO VÁLEČNÍKA Válka v Pacifiku předvedla Spojencům houževnatost a odvahu japonského vojáka. Hned od prvopočátečních válečných střetů se ukazovalo, že v japonské armádě hluboce zakořeněný etický „kodex válečníka" (bušidó) zakazoval již jen pouhé po-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Počátkem srpna 1945 svrhla americká letadla dvě atomové pumy na města Hirošimu a Nagasaki. • Předpoklad obrovských ztrát při dobývání fanaticky bráněných hlavních japonských ostrovů vedl Američany k rozhodnutí použít nejhroznější nástroj teroru v dějinách lidstva -atomovou bombu, která měla Japonce přinutit k bezpodmínečné kapitulaci. • Obě bomby zcela jasně demonstrovaly děsivou ničivou sílu atomové pumy.

myšlení na kapitulaci. Ještě v polovině roku 1945 byl odpor japonských vojsk stále odhodlaný i tváří v tvář obrovské převaze Spojenců a zvláště pak americké armády. Americké bombardéry vzlétaly ze základen na dvou drobných ostrovech Saipan a Tinian v Tichém oceánu a uštědřovaly drtivé údery japonskému hospodářství, armádě a nakonec i civilistům ve snaze přinutit Japonsko ke kapitulaci. Z mnoha větších japonských měst zbyly jen ruiny. Například jediný nálet na Tokio v noci z 9. na 10. března 1945 způsobil, že shořelo na 40 procent všech domů a přivodil smrt okolo 87 000 civilistů.

ŽÁDNÁ KAPITULACE K vysoce ničivým náletům na obydlená území je nutno ještě připočíst neustálé vzdušné a námořní útoky na japonské obchodní loďstvo, které se dostalo až na 12 procent svých předválečných stavů. Americká blokáda účinně přiškrtila japonské hospodářství, z větší části závislé na mořských cestách. V roce 1945 spadla japonská produkce stře­ liva na méně než polovinu množství stabilně vyráběného v průběhu války. Japonské obyvatelstvo navíc trpělo nedostatkem základních potravin. Denní příděly se snížily pod hranici 1500 kalorií na osobu, tj. na méně než polovinu dnešního uvažovaného příjmu pro dospělého jedince mužského pohlaví. Při pohledu zvenčí to vypadalo, že Japonsko je na pokraji kolapsu. Nicméně japonští politici stále trvali na odporu. Ještě v dubnu 1945 bránili Japonci ostrov Okinawu, na jihu od hlavních japonských ostrovů, s takovou zuřivostí, že způsobili americké armádě dost značné ztráty. Navzdory ohromné destrukci pokračovalajapon­ ská politika nepřipouštějící kapitulaci, podporovaná zvláštní povahou japonského politického systému. Oblast politiky ovládali příslušníci nejvyššího velení armády, kteří by ani za cenu úplného zničení národa nepřipustili byť jen myšlenku na kapitulaci. Dokud mělo Japonsko vojáky, kteří mohli bojovat a působit nepříteli ztráty, nepovažovali se Ja-

117

DISKUS E NAD ATOMOVOU PUMOU

ponci za poražené. Navíc vojáci vždy ovlivňova­ li rozhodování císaře, jenž zase s'ilně působil na své poddané, kteří jej považovali za ztělesnění boha. Protože Spojenci nedokázali přimět Japonce ke kapitulaci bombardováním, spatřovali jedinou alternativu ve vyloďovací operaci na hlavní japonské ostrovy. Ovšem vzhledem k odhodlání Japonců bojovat až do posledního muže taková operace slibovala krvavou lázeň. Generáln í štáb spojeneckých armád odhadl předpokládané ztráty při invazi na milion mužů plus ještě větší počet japonských vojáků a civilistů. Existovala však další možnost, o níž většina vojenských plánovačů neměla tušení. Od konce roku 1941 pracovala mezinárodní skupina vědců pod vedením nukleárn ího fyzika Roberta Oppenheimera na výzkumu, který stál neuvěřitelné dvě miliardy dolarů a jenž měl přinést vyřešení problému řízené atomové exploze. Ničivá síla atomové zbraně neměla v historii válek žádnou paralelu. Prototyp atomové pumy, úspěšně vyzkoušený 16. čer­ vence 1945, vyvinul sílu, která se rovnala výbuchu 20 000 tun TNT. Zbraň hrozivé síly byla připrave­ na a na vůdcích spojeneckých vojsk spočívalo rozhodnutí, zda ji využijí. Kjejímu použití na cíl, kte-

Spálené pozůstatky mladého chlapce ve vzdálenosti zhruba 800 metrů od epicentra výbuchu atomové bomby v Nagasahi ze dne 9. srpna 1945. rý měl převážně civilní charakter, však musel existovat velmi pádný důvod.

STRATEGICKÁ DOKTRÍNA LETECKÝCH SIL

Bombardování japonských civilistů za účelem jejich zastrašen í vedoucího případně až ke kapitulaci, nebylo žádnou novou strategií. Nebylo však ani úspěšnou strategií. Jak řekl generál Curtis LeMay, velitel XX.I. bombardovacího velitelstv í amerických bombardovacích sil v Tichomoří, veškeré předchozí používání bombardovacího teroru vůči vysoce zalidněným oblastem , v kombina ci s útoky proti japonské mu válečnému průmyslu , nedokázalo přivodit psychologické rozložení morálky Japonců. Generál LeMay nemohl pochopit, jak je možné, že se J aponci při tak velkém utrpení prostě nevzdají. Byl totiž žákem italského zakladatele bombardování Guilia Douheta, který učil, že nálety těžce zkoušené obyvatelstvo nakonec povstane a přinutí svou vládu požádat o mír. Použití atomové pumy nejen že nebylo v rozporu s jeho

118

DISKUSE NAD ATOMOVOU PUMOU myšlenkami, ale naopak představovalo další stadium jejich vývoje.

ROZHODNUTÍ SVRHNOUT ATOMOVOU BOMBU Přímo v japonských vládních kruzích existovaly určité síly, které předběžně vysouvaly diplomatic-

ká tykadla, v jejichž prohlášeních se objevovala i ochota ke kapitulaci. Nešlo však o lidi na takové úrovni, aby je Američané mohli brát vážně. Stejným způsobem byly přehlíženy názory některých atomových vědců, kteří doporučovali demonstraci síly atomové bomby, aby Japonci viděli, co je čeká v případě, že se nevzdají. Místo toho prezident Truman a jeho poradci rozhodli se souhlasem Britů, kteří svým vlastním výzkumem přispěli na projekt atomové pumy, že je nanejvýš důležité pumu použít. Především proto, aby bylo dosaženo konečné porážky Japonska za cenu co nejmenších spojeneckých ztrát. Američtí stratégové doufali, že přesvědčí Japonce o tom, že Spojené státy mají nyní moc zničit celý japonský národ. Doufali, že tváří v tvář této síle japonská vláda podepíše bezpodmínečnou kapitulaci tak,jak to vyžadovala postupimské konference. ŠKVAŘÍCÍ SE ČERNÁ MASA V souladu s doktrínou byly první atomové pumy svrženy 6. srpna na Hirošimu a 9. srpna na Nagasaki. Plukovník Paul Tibbets, velitel bombardéru B-29 „Enola Gay", který svrhl bombu na Hirošimu, vzpomínal na vizuální efekt první atomové pumy těmito slovy: ,,N eviděljsem dole žádné měs­ to. To, co jsem mohl zahlédnout, bylo strašné celá ta oblast byla pokryta něčím, co lze nejlépe popsat jako škvařící se černou masu". Pro japonské civilisty na zemi se stalo něco, co přinášelo takovou hrůzu, že ji mohl překonat pouze „výbuch a zničení Slunce". Scéna byla plná děsivého niče­ ní. ,,Žluté ohnivé koule padaly dolů... Výbuch serval z lidí šaty a jejich těla spálilo na uhel tepelné záření." Jeden jediný bombardér úspěšně změnil celé japonské město na sutiny. Dopad tohoto teroru na přeživší civilisty byl obrovský.

bovala, což japonským vojenským vůdcům ukázalo beznadějnost jejich postavení. Počáteční reakce japonských vojevůdců na první atomovou pumu byly vlažné a dokonce zamítavé. Patrně jim vůbec nedošlo, jaká hrůza se na ně valila, protože to, co se stalo, bylo nad jejich chápání. Po shození druhé pumy a vstupu Sovětské­ ho svazu do války se už v celé japonské vládnoucí hierarchii nalézalo jen velmi málo jedinců, kteří by chtěli pokračovat v boji. Císař se celou svou autoritou zasadil o jejich odstavení od moci. Není jasné, zda se rozhodujícím faktorem japonské kapitulace stalo svržení atomových bomb, nebo sovětské útoky. Z hlediska Spojenců bylo svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki nutným zlem. Způsobe­ nou hrůzu a ztráty na civilním japonském obyvatelstvu vyvážily ušetřené životy spojeneckých vojáků. Spolu s dalšími předpokládanými bojovými ztrátami rozčilovalo spojenecké velení a také obyvatelstvo jejich zemí vědomí o barbarském zacházení Japonců se zajatci, z nichž se mnoho stále ještě nacházelo v japonských táborech. Všichni se obávali, co všechno se jim může při prodlužování války od Japonců přihodit. V zápase dvou stran, z nichž jednaje odhodlána nekapitulovat za žádnou cenu a druhá dobýt totálního vítězství, je obrovské ničení nevyhnutelné. Schopnost atomové pumy přivodit devastaci nejvyššího stupně z ní udělala zbraň posledního kroku, kterým lidstvo vstoupilo do neprobádané říše „totální války". Setření hranice mezi vojenskými a civilními cíli, které se stalo dominantním prvkem vzdušné války nejen nad Japonskem, ale také v Evropě, bude ještě závažnějším prvkem pro vojenské myšlení budoucnosti.

VYHRÁLAATOMOVÁBOMBAVÁLKU? Sovětský

svaz vyhlásil válku Japonsku 8. srpna 1945. Druhého dne sovětská vojska napadla japonskou armádu v okupované čínské provincii Mandžukuo (dnes Mandžusko). Japonská armáda v Mandžusku pod údery Sovětů téměř okamžitě zkola-

119

Christopher J. Baxter Andrew Douglas Stewart

ČÁST DRUHÁ

0

PUVOD,, MODERNIHO TERORISMU

120

ČÁST DRUHÁ

George Grivas v Aténách 19. bl'ezna 1959, ph svém návratu z Kypru, kde vedl teroristickou kampaň EOKA.

ČÁST DRUHÁ o

~

PUVOD MODERNIHO TERORISMU Uvod ~

H

různé zkušenosti z druhé světové války vytvořily podmínky pro vz ; • moderního terorismu. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé, v průběh tohoto nejhoršího světového konfliktu v historii lidstva vznikl názor. ž civilisté mohou být legitimním cílem násilí a teroru. Za druhé, válka otevfo~ dveře Asie pro nacionalistické a často i komunistické revoluce. Příklad revolu v Asii, a zvláště v Číně, se stal velmi důležitým pro celý zbytek světa, neboť star: koloniální svět se hroutil a začalo vznikat něco, čemu se později říkalo rozvojo' = země.

V 50. a 60. letech došlo k mnoha nacionalistickým revoltám, které měly OSY" bodit bývalé kolonie z područí opovrhovaných evropských režimů. Francouzi prodělali krvavé konflikty v Alžírsku a v Indočíně a Britové zase museli čelit povsté.ní Mau-Mau v Keni a komunistické revoluci v Malajsii. Z dalších evropsk}-c:. národů to byli například Nizozemci, kteří podstoupili urputné boje v dnešní Ir:donésii. Války za národní osvobození přinesly celou řadu teorií na ospravedlnění metod, které bychom v kontextu širšího ozbrojeného boje dnes označili jako teror~tické. Terorismus se stal jednou z obvyklých metod používaných v národněos-.;c­ bozeneckých hnutích. Některé z ospravedlňujících teorií terorismu mají svůj pfo· v 19. století, kdy patřily k obecným revolučním teoriím, úzce spojeným s marxižmem. V průběhu dekolonizačních válek tyto teorie do jisté míry ovlivňovaly che-vání a strategii revolučních hnutí. S postupem antikoloniálních revolucí rozmnožovali soudobí teoretici pouc:r..~ o tom, jak lze ospravedlnit používání násilí, a také jak je lze co nejlépe zúroč:: Někteří z vůdců povstání proti kolonialismu sami vytvářeli teorie založené u vlastních zkušenostech. Praxe se stala východiskem teorie terorismu. Dyna.mirká vzájemná vazba mezi t eorií a praxí terorismu už zůstala významným prvker:: fenoménu moderního terorismu.

122

ČÁST DRUHÁ

Boje proti kolonialismu ovlivnily pozdější terorismus v tom smyslu, že mu poskytly zázemí pro ideály, strategii, taktiku, a také pro testování zbraní. Teroristická hnutí ze 60. a 70. let, z nichž mnohá se ještě dnes hlásí k životu, se ledacos naučila právě od bojovníků proti kolonialismu. Díky znalostem a zkušenostem z taktiky teroru, zděděných z období dekolonizace, byly pozdější teroristické kampaně v mnoha ohledech daleko propracovanější, a také vražednější.

123

KAPITOLA TŘETÍ

Teorie povstání a terorismus

Když vybuchne bomba a zemřou stovky obětí, lidé se začnou ptát, proč se některé skupiny jednotlivců uchylují k terorismu a jak je možné, že se terorismus tak rozšířil, že zasahuje do života téměř všech lidí. V pozadí většiny teroristických skupin je vždy politický vliv a často také inspirující osobnost, ať už je to myslitel jako Karl Marx, nebo muž činu jako Che Guevara. Někteří teroristé si přejí očistnou změnu rozsahu francouzské revoluce, zatímco jiní, jako například osadníci z americké revoluce, vedou válku proti koloniální mocnosti. Někdy vláda dokonce terorizuje vlastní obyvatelstvo tak, jak je tomu například v mnoha jihoamerických zemích. 124

KAPITOLA TŘETÍ

TEORIE POVSTÁNÍ A TERORISMUS ,, Uvod

P

rvním moderním teoretikem politiky byl Ital Niccolo Machiavelli. Ve své knize Vlada,' napsal: ,,Někteří muži se rádi chtějí zalíbit, ale bojí se vladařovy obliby. Moudrý vladař by se proto měl spoléhat pouze na to, co ovládá, a nikoli na to, co neovládá." Ve 20. století se velice rozmohlo používání tajné policie k ovládání společnosti prostřednictvím vzbuzování strachu v občanech,jako to dělal šach v Íránu. Vlády rovněž používaly ve vztazích s cizími státy metody, které by doma byly nepřijatelné či protiústavní. Bulharská tajná policie například pomáhala v roce 1981 tureckému teroristovi Alimu Agcovi při atentátu na papeže Jana Pavla II. Státní terorismus se široce využívá k dosažení vlastních národních cílů. Terorismus lze definovat jako výběrové nebo plošné používání násilí za účelem dosažení politických změn prostřednictvím působení strachu. Terorismus často využívají skupiny rádoby revolucionářů. Tato forma se nazývá agitační teror. Formu donucovacího teroru zase uplatňují vlády ochotné použít jakýchkoliv prostředků na ochranu své moci pfod politickými protivníky. Pojem teror se poprvé objevil v souvislosti se všeobecným stavem strachu ve společnosti, který byl za francouzské revoluce (1789- 94) záměrně vytvořen z politických důvodů. Týkal se především období „vlády teroru" z let 1793-94. Vlády termínem terorismus, mimo jiné, rády označují jakékoliv násilné metody, které využívá politická opozice. Ve všech společnostech vždy existovaly úzké vazby mezi vládou a opozicí. Povaha vlády určuje povahu opozice. Ve státech, kde nejsou volby a svoboda slova je omezena, se opozice často uchyluje k násilí. K násilí rovněž inklinují menšiny, které se cítí být vyloučeny ze společnosti. Terorismus není zvolená cesta, kterou si vybírají velké skupiny lidí, ale spíše strategie malých skupin, jež se scházejí potají, aby organizovaly násilné akty. K povstání dochází v případech, kdy opoziční hnutí kombinuje násilí a politickou strategii za účelem odstranění vlády a převzetí moci.

Terorismus je nerozlučně spojen s povstáním a povstání s terorismem. Povstalecká hnutí mají nejméně šest základních důvodů k povstání: reformy, odtržení, revoluce, obnova, reakce nebo udržení dosavadního stavu. Většina teroristů jsou rebelové a pochopení, proč používají teror, vyžaduje znalost povstalecké strategie. Povstalecká strategie zahrnuje různé aktivity od politických atentátů po celoplošnou revoluční občanskou válku. A terorismus může být využit jako součást kterékoliv z těchto aktivit. Terorismus jako nástroj malé skupiny staví vládu před určité dilema. Je možné porazit teroristickou skupinu, pokud je vláda ochotna přistoupit na cenu, kterou zaplatí v penězích i lidských životech. Obvykle je však velmi těžké, ne-li nemožné, eliminovat hnutí jako takové. Požadavky teroristů mohou být často uspokojeny jen tehdy, pokud vláda učiní ústupky, na které předem odmítla přistoupit. Terorismus lze rozdělit do tří kategorií: revoluč­ ní, subrevolučnf a represivní. Druhá kategorie má vztah k opozici a třetí k vládě. První je komplexněj­ ší a týká se obou stran. Je nesnadné vytyčit mezi uvedenými kategoriemi hranici, protože některé konflikty mají znaky více než jedné kategorie. Někteří autoři zkonstruovali teorie povstání, zahrnující jednu nebo více forem revolučních aktivit. Mnohé z těchto teorií jsou součástí fašistické nebo komunistické strategie celkových společen­ ských přeměn za použití násilí. Některé z teorií jsou částí programu změn, které nejdou tak daleko, například války za národní osvobození. Jiné jsou vlastně pohledem vládních sil,jež mají povinnost povstání zastavit. Od druhé světové války vzniklo na téma povstání obrovské množství knih, které je zkoumají z „legitimního" hlediska vládních autorit. Terorismu v nich byl přiřazen termín konflikt nízké intenzity, ale daleko častěji je popisován jako kontrapovstání. Ať je to jakkoli, vždy je složité jednoznačně odlišit povstání, které obsahuje terorismus, od povstání, které jej neobsahuje.

125

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH

R

evoluční terorismus byl vždy definován jako

použití „systematické taktiky teroristického násilí s cílem vyprovokovat politickou revoluci". Tato forma terorismu má čtyři hlavni charakteristické rysy. Za prvé, většinou ji provádějí nikoliv jednotlivci, ale skupinY, které mají přesně definované vedení. Za druhé, řídí ji jasná ideologie a jejím cílem je zřízení nových společenských struktur. Za třetí, hnutí má přesně stanovenou strategii včetně plánovaného použití násilí proti obětem, jež jsou vybírány pro symbolickou hodnotu, kterou znamenají pro širokou v:eřej nost. Za čtvrté, účelem tohoto násilí je přivodit trvalé změ­ ny v chování a přístupu lidí.

REVOLUCE Pojem revoluce dostal moderní obsah na konci 18. století. Třináct kolonií v Severní Americe tehdy vedlo úspěšnou válku za nezávislost proti ústřední vládě v Londýně. Nezávislost Spojených států byla nakonec zajištěna pařížskou smlouvou z roku 1783. Francouzská revoluce, která začala v roce 1789, ovládala radikální politické myšlení po více než sto let. Obě revoluce zpochybnily ná-

ZÁKLADNÍ FAKTA • První prokazatelné použití teroru jako záměrného politického nástroje se datuje do období francouzské revoluce. • Ideje o vývoji revoluce v různých podobách vymysleli radikální političtí teoretikovéjako Karl Marx a Michail Bakunin v 19. století. • Radikální teoretici se lišili podle stupně plánovaného použití násilí za účelem vyvolání a upevnění revoluce. • Etablované vlády občas používají teroristických metod proti oponentům doma nebo v zahraničí.

zor o božském původu monarchů a jejich ustavení do čela hierarchické společnosti z boží milosti. Zatímco Američané jednoduše přenesli vládu svých věcí z Londýna do vlastní země, Francouzi se pokusili o kompletní transformaci společenského řádu. S oběma

revolucemi nastala nová revoluční éra, v níž se cílem radikálních politických hnutí stalo zřízení ústavních republik. Toto období rovněž vytvořilo podmínky pro vznik nacionalismu. Kombinace politického státního útvaru s národnostně jednotnou skupinou ~dí do jedné entity se brzy stala ideálem Srbů, Reků, Poláků, Maďarů, Irů a mnoha dalších. Mnohým z nich se revoluce zdála nejlepší cestou, jak toho dosáhnout. Mezi revolucí americkou a Velkou francouzskou revolucí však existovaly velké rozdíly. Vůdcové revoluce v Americe pečlivě kontrolovali její průběh. Ve Francii naproti tomu došlo k hromadným městským vzpourám, napří­ klad v Paříži 14. července 1789, kdy prostý lid dobyl pevnost Bastilu, nebo 17. srpna 1792, kdy došlo k útoku na palác v Tuileriích. Cílem radikálních revolucionářů 19. století bylo masové pÓvstání lidu ve městech. Všechna moderní povstalecká hnutí, která se pokoušejí o revoluční změny, byla vždy ovlivněna populární myšlenkou městského povstání. MĚSTSKÁ POVSTÁNÍ Teoretici identifikovali od dob francouzské revoluce tři odlišné prvky městského povstání. Za prvé, při změnách vlády vždy existuje stav zdvojené státní moci. V tomto stavu opozice získává dostateč­ nou sílu k převzetí moci, ale dosavadní vláda ještě není přinucena sejí vzdát. Za druhé, vláda je otře­ sena ekonomickou krizí a výsledky hospodářství činí její pozici neudržitelnou. Za třetí, opozice je dočasně sjednocena pod vedením, které má právě nejširší lidovou podporu. Teror je při méstských povstáních standardní taktikou. Atentáty na politické protivníky často

126

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH přispěly k

marxistické teorii, byli V. I. Lenin a Lev

Trockij.

POVSTÁNÍ PŘINÁŠÍ ZMĚNY Z raných příkladů vysvítá, že hlavním zdrojem úspěchů povstání je nadšení pro věc. V roce 1830 vyprovokovalo divadelní představení v Bruselu masové povstání za nezávislost Belgie. Také revolta proti francouzskému králi Ludvíku Filipovi v roce 1848 vypukla naprosto spontánním způso­ bem. Ve stejném roce došlo v italských státech k 50 nejrůznějším povstáním, které přinesly růz­ né stupně ústavních vlád a navíc vyhlášení řím­ ské republiky. Tyto dramatické události způsobily pozdvižení v celé Evropě a zároveň vzbudily celkem opodstatněné obavy mocných tohoto světa. Členové vlád se strachovali divokosti francouzské revoluce, přes­ tože nyní měli proti sobě povstalce, kteří se vystříhali používání terorismu. NOVÉ SPOLEČENSKÉ POŘÁDKY VZEŠLÉ Z TERORU

Karl Marx věhl, že vlády použijí násilí, aby zabránily dělníkům v ustavení socialistického hospodář­ ství. Domníval se proto, že teror je pot1'ebnou součástí revoluční strategie.

ohlašují začátek povstání a pumové atentáty mohou být integrovanou součástí jeho strategie. Navíc vláda může používat teror při pokusu o potlačení vzpoury. Také většina velkých sociálních revolucí se v pozdějších fázích uchýlila k používání teroru. V tomto ohledu může teror posílit autoritu nové vlády a pomoci jí prosadit program reforem. Občas může být teror využit k obnovení starého tradičního režimu, jako se to stalo roku 1979 v Íránu.

'

MARX, ENGELS, TROCKIJ A LENIN Prvním důležitým teoretikem lidových povstání byl Karl Marx. Cílem Karla Marxe a jeho společ­ níka Friedricha Engelse se stalo vytvoření masového hnutí, které by bylo schopné dovést revoluci k sociálním koncům. Další důležité osobnosti, které

Pojmem teror se poprvé označovalo období let 1793- 94 za francouzské revoluce, kdy byla u moci nejextrémnější revoluční frakce jakobínů. Jakobíni se zcela záměrným používáním státního teroru pokoušeli zavést nový společenský řád. Teror se využíval především k omezení moci lokálních vlád ve Francii. Vládnoucí revoluční fanatici posílali z Paříže na venkov své komisaře, kteří prováděli čistky v provinčních společnostech aristokratů, čímž posilovali centrální moc státu. V teroru spatřovali metodu na eliminaci protivníků režimu. Terorem se jakobíni pokoušeli zastrašit politicky neutrální a opoziční občany a přesvědčit je, aby plně podporovali novou vládu. · Nejokázalejším prvkem teroru francouzské revoluce se staly popravy příslušníků šlechty. Šlechtice přitom neobvinili ze žádných zločinů, dokonce ani ze spiknutí proti státu (i když v některých případech k obviněním z údajných zločinů došlo). Místo toho je soudili jednoduše za to, že se narodili jako aristokraté. Všichni popravení, stejně jako ti, kteří museli uprchnout za hranice, byli v podstatě náhodnými oběťmi procesu, jenž byl zamě­ řen na ostatní revolucionáře. Opozice proti šlechtě a fanatismus při jejím vykořeňování se staly zkouškou loajality vůči režimu, který se spoléhal především na kolísavou podporu nejširších lidových vrstev.

127

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH vem, revolučními tribunály a zřízením tajné policie. Ve všech případech si nová vláda představova­ la, že bude daleko reprezentativnější než ta pře­ dešlá. Každý provizorní režim se však nakonec uchýlil k používání teroru, když přišel na to, že starý společenský řád byl přece jen silnější, než se noví vůd­ cové domnívali. Všechny nové režimy se daly na cestu teroru, zejména když stály tváří v tvář kombinaci vnitřní opozice a hrozby zvenčí. V případě ruské revoluce začalo období teroru po pokusu o atentát na Lenina v srpnu 1918. U francouzské revoluce lze počátek teroru datovat od vraždy jednoho z radikálních vůdců Jeana Paula Marata. Historikové píšící sto let po francouzské revoluci vysledovali časovou souslednost událostí, které označují bod, v němž se dá v revoluci předpoklá­ dat zahájení teroru. Nejprve se nový režim soustřeďuje na přebírání veřejné správy. Poté noví vůdcové napadají své politické nepřátele. Zpočát­ ku zaútočí na jednotlivé osoby a pak rozpoutají rozsáhlé čistky, které mají za účel zastrašit další případné protivníky. Poté se perzekuce zmírňují a někdy je uvolnění dokonce doprovázeno popravami nejextrémnějších protagonistů teroru. Nakonec nový režim přijímá formu vlády silně připo­ minající tu, jež vládla za starého společenského řádu.

Louis Auguste Blanqui, francouzský revoluční agitátor a teoretik. Věhl, že úspěšné revoluční povstání vypukne zcela spontánně. Nicméně teror francouzské revoluce přivodil nikoli začátek velké sociální revoluce, ale její konec. Učenci popsali příčinu vzniku teroru jako kombinaci různých faktorů, které se vyvinuly z tradič­ ních násilností, zejména pouličních. K takovým faktorům patří například civilní militarismus, což je náklonnost některých civilistů k vládě silné ruky s vojenským přídechem. Dále k nim patří tendence extremistických vlád nadřazovat loajalitu nad kompetence vládního personálu, akutní ekonomická krize komplikovaná rozpory mezi chudými a bohatými a v neposlední řadě náboženské hysterie. Svržení starého režimu v Rusku roku 1917 nebo za francouzské revoluce (a v mnoha dalších revolucích) byl v podstatě vždy pomalý proces. Chaos po každém lidovém povstání byl pokaždé obdobím provizorní vlády, poznamenaným výjimečným sta-

KOMUNISMUS A TERORISMUS Karl Marx a Friedrich Engels vyjádřili 70 let po francouzské revoluci své pevné přesvědčení o tom, že velké společenské změny lze uskutečnit pouze revolucí. Nicméně si tropili posměch z každého, kdo věřil v teror jako nástroj k zahájení revoluce. Marx se domníval, že v západní Evropě bude revoluce výsledkem postupně narůstajícího třídní­ ho uvědomění pracující třídy ve městech (proletariátu). V jiných částech světa, zvláště pak v Rusku, byl Marx vůči uživatelům teroru proti tyranům shovívavější. Při hodnocení hrdinství atentátníků na cara Alexandra II. (1881) Marx napsal, že jejich čin byl v politicky zaostalé ruské společnosti nevyhnutelný. Marx zásadně odmítal pojem spontánnosti, proklamovaný francouzským revolučním teoretikem a agitátorem Louisem Augustem Blanquim, který byl v 19. století zapojen do celé řady revolučních hnutí ve Francii. Na základě studií a zkušeností z pařížského povstání v roce 1848 Blanqui zformuloval myšlenku, podle níž může revoluční po-

128

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH vstání propuknout za pravých politických podmínek zcela spontánně. Marx mu oponoval tvrzením, že revoluce je konečný výsledek trpělivé organizátorské práce dělnického hnutí.

PAŘÍŽSKÉ POVSTÁNÍ Z ROKU 1871 Jedním z příkladů povstání za Marxových časů jsou události, které ve Francii následovaly po porážce ve válce s Pruskem (1870-71). V Paříži vyhráli radikálové z dělnické třídy volby do městské vlády v okamžiku, kdy starý režim padl, ale nová vláda ještě nepřevzala moc. Členové pařížské vlády odmítli autoritu konzervativního režimu se sídlem ve Versailles a začali sami organizovat přebí­ rání moci ve městě. Konzervativci pochopitelně nemohli dopustit nezávislost hlavního města státu. Armáda ve Versailles zastřelila několik radikálů, radikálové ve městě uvěznili několik konzervativců a vypukla občanská válka. I když versailleská armáda tvrdě potlačila Pařížskou komunu, Marx oslavoval povstání jako doklad toho, že masové politické hnutí může uskutečnit revoluci.

Ve svých spisech se Marx zaměřil na to, jak čin­ nost vlády v podstatě povzbuzuje požadavky na změny. Státní represe po každém neúspěšném pokusu o radikální reformu jsou krokem k navození revoluční situace. Devět let po pádu komuny založili dělníci ve Francii revoluční politickou stranu. V souvislosti s pádem komuny Marx napsal: „Znamená to, že v budoucnosti již pouliční boje nebudou hrát žádnou roli? Určitě ne! Znamená to pouze, že podmínky se od roku 1848 změnily v neprospěch civilních bojovníků a ve prospěch vojska. Proto bude nutno ... provádět akce v budoucnosti s daleko větší silou." Nejdůležitější příspěvek k teorii povstání se povedl Engelsovi, aniž by jej patrně vůbec zamýšlel. Při vyvracení argumentů ostatních teoretiků Engels zdůrazňoval nutnost co nejvíce omezit tendence státu k represím civilistů. Prohlašoval, že taková věc se dá uskutečnit pouze prostřednictvím něčeho, co Marx popsal jako období ekonomické a politické kontroly ze strany dělníků a nazval je ,,diktaturou proletariátu". Marx přitom ale věřil, že po skončení této fáze se stát sám vytratí. Vladimír I. Lenin věřil, po svém nástupu do čela ruské revoluční vlády, že je kontrola státu dělníky nutná proto, aby mohla být vybudována komunistická společnost. Navíc byl Lenin přesvědčen o tom, že média, politický proces a vzdělávání musí spolu-

Michail Bakunin, ruský anarchista a Marxův velký oponent. Za základní prvek revoluční strategie považoval individuální teroristické činy. pracovat na transformaci kapitalistické společnos­ ti na socialistickou. Lenin ale zapudil Marxovy naděje na konec represí, neboť se mu za okolností, v nichž se v roce 1918 rodila ruská socialistická republika, zdály být nepraktické. Pro Lenina znamenal Marxův bohužel nepříliš přesně definovaný termín „diktatura proletariátu" represivní státní aparát ovládaný stranou pracující třídy.

ANARCHIE A TERORISMUS Anarchisté si z pádu Pařížské komuny vyvodili velmi odlišné závěry. Od nynějška odmítali jak legitimitu jakékoliv vlády, a to dokonce i vládu pracující třídy, tak myšlenku revolučního povstání. Obrátili se k teroristickým metodám včetně politických atentátů, a protože neměli v programu výměnu jedné vlády za druhou, nepotřebovali ani vůdcovský princip, ani organizovanost. Z toho důvodu většina jejich akcí vypadá jako činy jednotlivců či velmi malých konspirativních skupinek. Řízeným terorem se v Rusku zabývala v období let 1878-1881 skupina Narodnaja volja, která chtě-

129

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH

Vladimír Iljič Lenin, vůdce ruské revoluce z Njna 1917. Uchýlil se k teroristichým metodám po prvním pokusu o své zavraždění v s,pnu 1918.

la rozbít carský režim. Terorismus obhajoval jeden z jeho vůdčích teoretiků Nikolaj Morozov tím, že stojí daleko méně lidských životů než masové povstání, a je tedy eticky přijatelnější. Morozov doslova prohlásil: ,,Všechno, čeho je k teroristickému boji třeba, je málo lidí a velká materiálová základna." Výhodou terorismu podle něj je to, že velmi často zasáhne zamýšlený cíl. Při povstáních naopak dochází při bojích k úmrtí dělníků a niče­ ní jejich domovů. Anarchisté sice zabili několik prominentních politických osobností včetně francouzského prezidenta Sadiho Carnota v roce 1894 nebo amerického Williama McKinleyho v roce 1901, ale jejich hnutí nedosáhlo, s výjimkou Španělska, žádného větší­ ho účinku a brzy vymizelo do ztracena. Mezitím se socialistické hnutí pokoušelo využít obrovského volebního potenciálu dělnických mas. Ve Franci a v Německu socialisté spolupracovali

s kapitalistickými vládami výměnou za určité sociální reformy. Ke konci 19. století se dokonce dočkali jmenování první socialističtí ministři. V roce 1907 došlo v Itálii k prvé generální stávce na svě­ tě. Tato událost úspěšně demonstrovala sílu organizovaného dělnictva, které bylo schopno úplně zastavit ekonomický systém státu. Jeden z teoretiků socialismu, francouzský sociální filozof Georges Sorel, prohlašoval, že by bylo možné svrhnout vládu a nahradit ji dělnickou vládou pouze prostřednictvím generální stávky, kterou povede pracující třída. V Rusku byla díky státní politice represí po atentátu na cara Alexandra II. taková cesta nemožná. Lenin se proto rozhodl následovat Marxova uče­ ní, jež zavrhovalo roli terorismu při podněcování revoluce. V roce 1902 Lenin napadl organizaci Socialistických revolucionářů právě pro jejich zálibu v teroristických metodách. Prohlásil při tom, že důvod, který je vede k používání terorismu, pramení z jejich úzkých kontaktů s venkovany Nicméně jako pravý Rus spatřoval hlavní roli teroru v uskutečňování revoluce, jakmile začal otevřený odpor lidových mas. V roce 1906 napsal: ,,Strana musí brát gerilové bojové operace přičle­ něných nebo zapojených skupin jako v principu přípustné a v současnosti dokonce doporučené." Lenin ale specifikoval cíl gerilových operací, které měly „zničit vládu, policejní a armádní mašinerii". Navíc požadoval, aby teroristické akce vždy byly pod kontrolou strany, čímž by se zabránilo zbyteč­ ně vynakládanému úsilí. Leninův hlavní příspěvek k teorii úspěšného pře­ vratu spočíval v poznání, že povstání by měla jménem dělnické třídy vést malá, ukázněná strana. Hlavním cílem strany pak byla příprava širokého lidového povstání. Nejlépe by strana mohla ovlivňovat probíhající události ve městech s nejvyšší koncentrací dělnické třídy Příprava lidového povstání za neustálého dohledu bdělé tajné policie nebyla samozřejmě nic snadného. Lenin tento problém vyřešil usídlením své organizace bolševiků v zahraničí, mimo Rusko, a se svými stoupenci doma komunikoval prostřednictvím tajných novin. To byla patrně jediná možná cesta, jak revoluci vést.

TROCKIJ A RUDÉ GARDY Po vypuknutí první světové války Lenin zdůraz­ ňoval dva hlavní úkoly: rozvrácení carské armády a přípravu vlastních revolučních ozbrojených sil Rudých gard. Navrhoval, aby se gardy organizo-

130

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH

l '

Lev Trockij (úplně vpředu), zakladatel Rudé armády, používal metody teroru k udržení kázně mezi vojáky.

valy pod pláštíkem organizace vysloužilých vojáků. Rudé gardy měly veřejně vystoupit až v okamžiku kolapsu vlády. Přitom ale musely být dopředu připraveny, což přinášelo problémy jak se zásobováním, tak s výcvikem. Lenin napsal, že povstalci „se musí ozbrojit co nejlépe ... nemohou čekat jakoukoliv pomoc z vnějších zdrojů ... všechno si musí opatřit sami".

TROCKÉHO RUSKÁ REVOLUCE Navzdory Leninovu nadšení pro povstání to byl právě Trockij, kdo řídil převzetí moci bolševiky v Petrohradě. (Termín „bolševici" se používá od roku 1903, kdy došlo k roztržce uvnitř sociálně­ demokratické dělnické strany.) Ruskou revoluci zajišťoval Trockij, který byl v letech 1918-25 lidovým komisařem pro válku.

Trockij věřil, že úspěch ruské revoluci může zajistit pouze revoluce globální. Jeho originálním pří­ spěvkem k teorii povstání je pojem duální moci, jež má být při lidovém povstání prvním zajišťova­ ným prvkem. Trockij prohlašoval, že duální moc je klíčem k pochopení nejen ruské revoluce z roku 1917, ale jakékoliv úspěšné socialistické revoluce. Duální moc podle něj odpovídala situaci v období od března do listopadu 1917, kdy existovala v Rusku dvě mocenská centra. J edním ze zdrojů autority byla slabá Prozatímní vláda v Petrohradu, která prostřednictvím voleb stále ještě hledala širší podporu mezi obyvatelstvem. Druhým zdrojem autority byly sověty dělníků a rolníků, zakládané jak v Petrohradě, tak po celé zemi. Z toho důvodu přišli bolševici s heslem „všechnu moc sovětům". Tato strategie nejen dodávala sovětům legitimitu, ale také měla zajistit, aby veškerou sílu poskytovali alternativní vládě ozbrojení dělníci z Rudých gard. Trockij upozorňoval, že přebíráním moci a uskutečňováním pozemkové reformy bolševici praktic-

131

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH ky pouze legalizují to, co se na venkově již dávno děj~. Ani carský režim, ani Prozatímní vláda neměly dost síly, aby rolníkům zabránily v nezákonném zabírání půdy. Z toho si Trockij vyvodil svůj argument, že právě zmobilizování nejširších mas je jedinou možnou cestou k vládě pracující třídy. Cokoliv méně rozsáhlého, včetně použití teroristických metod, je nepřijatelné, protože v nejlepším případě vede pouze k ozbrojené kontrarevoluci. Trockjj rovněž odmítal využívat terorismus pro navození podmínek pro vznik revoluce. Nicméně ve svém přesvědčení o tom, že bolševici jsou jedinými skutečnými představiteli pracující třídy, Trockij podporoval užití státního teroru vůči protivníkům revoluce. Své přesvědčení podtrhl slovy: ,,Při vítězné válce, obecně řečeno, dochází ke zníčení pouze málo významné části poražené armády a k podrobení zbývající části, u níž musí být zlomena vůle. Revoluce funguje stejným způso­ bem: zabíjí jednotlivce a podrobuje tisíce. V tomto smyslu lze ,rudý teror' odlišit od ozbrojeného povstání, jehož je přímým následníkem." V roce 1919 založila nová sovětská vláda Kominternu neboli Třetí internacionálu, která měla šířit revoluci dále do světa. Michail Tuchačevskij, bývalý carský důstojník, který přeběhl k bolševikům a stal se jejich generálem, napsal pro Kominternu v roce 1928 příručku o povstání. Přidržel se sice leninské linie, ale dostal se do problémů, protože tvrdil, že užití teroristických metod také hraje v revoluci svou roli. Podle jeho teorie mohou být vládní síly dezorientovány únosem a rychlou likvidací svých vůdců. Překvapivý byl i jeho pohled na strategii povstalců. Všechny akce měly být podle Tuchačevského pečlivě naplánovány a povstalci se nemohli spoléhat na jediný prvotní fyzický signál, protože v případě selhání komunikace se celý plán vystavoval příliš velkému riziku. Od 20. let došlo v mnoha velkých evropských a asijských městech k neúspěšným pokusům o povstání. Neexistoval však jediný jasný příklad komunistické vlády, která by se dostala k moci prostřednictvím povstání. Až Rumunsko roku 1989 je příkladem svržení vlády po všelidových nepokojích. Ironií osudu je, že to byla právě komunistická vláda, která byla svržena lidovým povstáním. Po druhé světové válce vyžadoval tradiční marxistický proces budování široké lidové podpory cestou organizování mas příliš velkou trpělivost, což se revolučním socialistům příuš nezamlouva-

lo. Proto některé skupiny, orientované na marxistickou ideologii, phjaly terorismus za svůj program. Pathly mezi ně především italské Brigatte Rose (Rudé brigády) nebo západoněmecká skupina Baader-Meinhofová.

POVSTÁNÍ STUDENTŮ VPAŘÍŽI VROCE 1968 Obě výše uvedené skupiny obhajovaly ozbrojený boj jako jediný prostředek na svržení kapitalistického státu a vyvolání socialistické revoluce. Nicméně ozbrojené povstání se stalo pro většinu levičáků ideálem. Při událostech (les éuenements) roku 1968 v Paříži se radikální studenti pokusili spojit s dělníky za účelem svržení kapitalismu a nastolení určité formy socialistické vlády. Studentské hnutí v Paříži bylo svými názory spíše než k socialismu blíže k anarchismu, protože zásadně odmítalo názory na vůdcovství a politickou organizovanost. Místo toho studenti dávali přednost spontánním povstaleckým skupinám, do kterých nemohl režim ani proniknout, ani je nemohl kooptovat. Francouzská vláda, vedená Charlesem de Gaullem nebyla nijak přehnaně vylekána a zachovala se v nastalé situaci správně. Navíc ani dělníci nebrali studenty příliš vážně. Nakonec se všichni vrátili do práce a do školy. Prezident de Gaulle ztratil svou moc až následující rok, kdy rezignoval po referendu, které nevyznělo tak, jak si představo­ val. V roce 1968 nedošlo ve Francii k žádné revoluci.

REVOLUCEVTEHERÁNU

Úspěšná lidová povstání však proběhla v jiných částech světa. V roce 1979 předcházely pád íránského šáha Mohammada Rezy Pahlaví masové demonstrace v ulicích Teheránu. V následujících týdnech použili islámští fundamentalisté k nátlaku na vládu davy demonstrantů, které nakonec při­ vedly k moci náboženský režim vedený ajatolláhem Chomejním. Íránská revoluce je v dějinách povstání důležitá hned ze dvou důvodů. Za prvé, islámská náboženská víra nečinila žádné rozdíly mezi náboženskou a laickou společností, které ovládla rovným dílem. Za druhé, svržení šáha nebylo jediným účelem povstání. Místní obyvatelé byli zcela jednotní ve své snaze odstranit cizí (zahraniční) vlivy, které do země pro~ikaly za vlády Rezy Pahlaví. Šáh si přál učinit z Iránu moderní otevřenou zemi. Při-

132

TEORIE TERORU V MĚSTSKÝCH POVSTÁNÍCH

Masové demonstrace v Teheránu na podporu ajatolláha Ruholláha Chomejního za íránské revoluce z roku 1979. Za Chomejního režimu se náboženský terorismus stal úmyslným nástrojem íránské zahraniční politiky.

vedl do země nejen tvrdě odmítaný zahraniční kapitál a nadnárodní společnosti, ale dovolil také pronikání liberálních myšlenek, vlastních západním zemím již od dob francouzské revoluce. Nepřátelství povstalců se zaměřilo především na Spojené státy, jejichž vláda pomáhala šáhovi při návratu na trůn po povstání z roku 1953. Nedlouho po revoluci z roku 1979 vtrhly na americké velvyslanectví v Teheránu ozbrojené revoluční gardy a násilím zadržely diplomatický personál, který držely jako rukojmí po 444 dní.

Terorismus sloužil jako prvek lidových povstání již od 19. století. Teroristické činy se staly signálem pro vlastní povstání a teroristické metody byly používány ve zmatcích po úspěšném převratu k potlačení jakékoliv případné opozice. Teoretikové lidových povstání jsou si však dobře vědomi toho, že terorismus byl vždy méně důležitý než politická organizovanost a ideologická motivace.

133

Peter Calvert

NÁRODNĚOSVOBOZENECKÝ BOJ A TEROR

NÁRODNĚOSVOBOZENECKÝ BOJ

A TEROR

merickou revoluci nelze nazývat revolucí v pravém smyslu slova, protože při ní nedalo k celkovým změnám ve společnosti, ale na druhé straně patřila k prvním národněosvobo­ zeneckým válkám. Hned na jejím počátku vyjádřil jeden z hlavních amerických patriotů Benjamin Franklin hlavní požadavek na chování povstalců těmito slovy: ,,J en na nás záleží. Musíme za všech okolností držet pohromadě, protože pokud nebudeme ,viset' jeden na druhém, určitě nás pověsí každého zvlášť." Deklarace nezávislosti, která se stala manifestem americké revoluce, měla sloužit dvěma hlavním účelům. Za prvé, vyhlašovala legitimnost nové vlády tím, že dávala občanům právo „změnit nebo odstranit" formu vlády, pod kterou právě žili. Za druhé, deklarace měla přesvědčit další světové mocnosti, že kauza Američanů byla spravedlivá. Povstalci dávali jasně najevo, že jsou odpovědní lidé, kteří byli dohnáni k revoluci nespravedlivým zacházením ze strany britské vlády krále Jiřího III. Autor Deklarace nezávislosti se jmenoval Thomas J efferson. Jako u dalších revolucí, přicházela i u americké podpora ze zámoří. Největší podporu poskytla francouzská vláda v čele s králem Ludvíkem XVI. Další pomoc poskytly navenek neutrální státy, které se tím nijak nechlubily Klíčovou důležitost měl

v případě americké r evoluce fakt, že Jefferson zarámoval případ rebelů do širšího filozofického kontextu, jenž byl vzdělaným lidem v Evropě velmi blízký. Amerického příkladu s vydáním manifestu se později přidržela všechna následující revoluční hnutí. Všichni revolucionáři v něm uváděli své cíle a žádali o porozumění a pomoc.

KOLONIÁLNÍ HNUTÍ ODPORU Myšlenka stvořit armádu z občanských milicí vznikla v Americe. Všude, kde vznikly občanské

ZÁKLADNÍ FAKTA • V 60. letech 18. století namočili osadníci britské výběrčí kolkovédaně v amerických koloniích do dehtu avyváleli je v peří jako akt teroru, který je měl od dalšího vybírání daní odstrašit. • Kyperský nacionalista George Grivas vesvých pamětech rozsáhle popsal myšlenkové procesy vůdce národněosvobozeneckého boje při přijímání určitých rozhodnutí.

Thomas J efferson, autor Deldarace nezávislosti Spojených států, jež se stala vzorem mnoha dalších p rohlášení, která měla ospravedlnit vzpoury proti cizí nadvládě.

134

NÁRODNĚOSVOBOZENECKÝ BOJ A TEROR

Francouzský filozof Jean-Paul Sartre měl velký vliv na paNžské studenty, kteN v roce 1968 vytáhli do ulic. Sartre také značně napomohl popularizaci díla Frantze Fanona, teoretika hnutí odboje proti kolonialismu. milice dříve, než vláda mohla jejich vznik zastavit, stalo se lidové povstání uskutečnitelným. Za všechno hovoří pozdější příklady Vietnamu a Indonésie. Obě země byly před druhou světovou válkou koloniemi. Vietnam francouzskou, Indonésie holandskou. Za druhé světové války obě trpěly japonskou okupací. Po porážce Japonska nějaký čas trvalo, než se koloniální správa vrátila k moci. Největší podíl na tom pochopitelně nesla obrovská vzdálenost od koloniálních mocností. Vzdálenost byla na druhé straně nevýhodou i pro povstalce, protože nemohli zasáhnout koloniální stát v jeho centru a přitom byli neustále zasažitelní jeho útoky. Čím blíže se kolonie nacházela ke státu, který ji ovládal, tím účinnější byly případné teroristické činy.

HNUTÍ ZA ODTRŽENÍ (SEPARATISTICKÁ HNUTÍ) Separatistická hnutí jsou hnutí skupin, jejichž území je začleněno do určitého, často i cizího státu. Mají velkou výhodu v tom, že poloha jim umožňu­ je zasahovat centra ústřední moci. Činí tak ze dvou důvodů : za prvé, pro uskutečnění vlastní věci, a za druhé proto, že jim vyhovuje okázalost „revolučního dramatu". Ke hnutím národněosvoboze­ neckého typu lze často přiřadit obecně rozpoznatelné symboly národní identity. Tuto schopnost má například baskická nacionalistická organizace ETA (Vlast a Svoboda) ve Španělsku. ETA se hlásí k odlišnému jazyku, regionu a souboru kulturních tradic, včetně starodávné tradice baskické autonomie. J iž od dob fašistického diktátora Franciska Franka využívala výše uvedených prvků svébytnosti k zaštítění násilí proti jeho diktatuře. Další morální sílu získala při procesech s některý­ mi svými členy v 70. letech. Po vražedném atentátu na španělského předsedu vlády admirála Carrera Blanka (1973) se dokonce zvedla vlna obdivu k ETA. Vražda proběhla tím nejokázalejším způ­ sobem: příslušníci ETA podminovali silnici a vy-

135

NÁRODNĚOSVOBOZENECKÝ BOJ A TEROR

vislosti v roce 1962. Klíčový význam při probouzení odporu proti tvrdému režimu francouzských osadníků zde sehrála příslušnost k islámskému náboženství a jazyková odlišnost domorodého obyvatelstva. V kontextu alžírské války za nezávislost Frantz Fanon vyvinul svou teorii o očistném působení násilí.

Tamilští tygh Jejich hampaň proti sinhálshé vět­ šině na ostrově Srí Lanhaje velmi dlouhá a plná násilí. hodili do vzduchu admirála i s jeho automobilem, který přeletěl přes střechu pětipatrového domu a skončil ve dvoře budovy, odkud právě vyjel. S návratem demokracie po Frankově smrti omezili Francouzi svou tichou podporu, kterou Baskům poskytovali a na níž byla ETA silně závislá. Navíc se španělská vláda rozhodla zaručit Baskicku urči­ tou míru autonomie, čímž oprávněnost separatistického hnutí ještě více zpochybnila. V roce 1977 došlo k rozpadu hnutí na dvě části, z nichž ta větší si zvolila dosažení autonomie parlamentní cestou. Jedna z nejdůležitějších věcí, které vyplynuly ze separatistických hnutí, je to, že pracují na dvou úrovních. Na povrchu je vždy legální politická organizace, která může shromažďovat prostředky a vyrábět veřejnou publicitu. Ve skrytu pak pracuje ilegální organizace složená z jednotlivců, jejichž identita není věcí veřejného zájmu (i když bezpečnostní orgány ji často znají). Tak například legální politická strana Sinn Féin v Severním Irsku je úzce spojena s ilegální Irskou republikánskou armádou (IRA). Válka za osvobození Alžírska zpod vlivu Francie začala v roce 1954 a skončila získáním nezá-

NÁSILÍ - OČISTNÁ SÍLA Frantz Fanon se narodil na Martiniku a dostalo se mu vzdělání ve francouzské Západní Indii, kde vystudoval psychologii. Prohlašoval, že násilí by se mělo používat k osvobození lidí s tmavou pletí z jejich pocitu méněcennosti, který jim byl vnucen staletími otroctví. Jinak nikdy nebude možné dosáhnout úplné nezávislosti, protože občané si s sebou stále ponesou znaky své koloniální přísluš­ nosti. Co se týče zabíjení, Fanon poznamenal, že ,,na úrovni jednotlivců je násilí očistnou silou. Osvobozuje domorodce od komplexu méněcennosti a pocitu zoufalství z neschopnosti něco učinit; násilí jej uvolňuje, ztrácí pocit strachu a obnovuje jeho sebeúctu. Dokonce i když je ozbrojený boj víceméně symbolický a národ je demobilizován rychlým postupem dekolonizace, je zde dostatek času, aby si lidé uvědomili, že osvobození je záležitostí každého z nich a že vůdci nemají žádné zvláštní zásluhy. V úvodu k Fanonovu spisu francouzský filozof Jean-Paul Sartre doporučil Fanonovy myšlenky svým krajanům. Nebude se jim to příliš líbit, řekl, ale měli by si to přečíst. Protože kolonialismus nejenže vypěstoval násilí v obětech kolonizace, ale také nenapravitelným způsobem poškodil psychiku Evropanů. Sartre prohlašoval, že všichni Evropané a zvláště ti v „superevrnpanské monstrózní Severní Americe" vždy bezvýhradně podporovali utlačovatelský koloniální systém. ,,Také my v Evropě nyní procházíme dekolonizací. To znamená, že ...dochází k vykořeňování osadníka, který jehluboko v každém z nás". Fanon ve svých argumentech dochází v jistých ohledech až k extrémním závěrům, když klade pozitivní důraz pouze na africký původ jednotlivce. Tento pojem, označovaný francouzským slovem négritude, se poprvé objevil roku 1939 v básnické sbírce Aimé Cesaira, který rovněž pocházel z Martiniku. Stejný koncept zpracoval po druhé světové válce také Léopold S. Senghor, bývalý člen francouzského Národního shromáždění a pozdější prezident Senegalu.

136

NÁRODNĚOSVOBOZENECKÝ BOJ A TEROR Nicméně Senegal, stejně jako většina bývalých francouzských držav v Africe, získal nezávislost bez ozbrojeného boje. Vypadá to, že Fanonovy prognózy, že i symbolický boj může poskytnout povstalcům společný pocit osvobození, se nikdy nevyplnily. Od té doby se mnohé africké země ocitly v začarovaném kruhu vojenských převratů a nestabilních civilních režimů. Tento politický chaos jen zhoršil jejich ekonomické problémy. Na druhé straně radikální křídlo hnutí Black power (Černá síla) ve Spojených státech 60. let potvrdilo někte­ ré předpovědi Fanona a Sartra o potenciálním dopadu afrického nacionalismu na americkou společnost.

Etnická a jazyková odlišnost tvořily základy všech úspěšných gerilových hnutí 80. let. Sovět­ ská intervence v Afghánistánu z roku 1979 vedla k dlouhotrvajícím partyzánským bojům proti sovětským okupačním jednotkám. Dlouhodobé vojenské tažení napomohlo k rozkladu sovětského státu a uspíšilo kolaps Sovětského svazu. Etnický nacionalismus dále živí občanské války, k nimž lze zařadit i válku v Ruské federaci. Tažení proti če­ čenským povstalcům, zahájené roku 1995, zdiskreditovalo prezidenta Borise Jelcina a jeho vládu. V průběhu prezidentských voleb v roce 1996 podepsal Jelcin s Čečeny příměří, čímž snížil riziko nárůstu konfliktu do rozměrů regulérní války. Nicméně ani v období studené války (1946- 87) nemusely obě supervelmoci nutně zasahovat do gerilových bojů, které probíhaly tu i onde ve svě­ tě.

Mrtvé tělo indického premiéra Radžíva Gándhího (v popl'edí) po atentátu, který v květnu 1991 provedli Tygh osvobození tamilského Ílamu.

UTAJENÍ A DOHODY Partyzánsk~ jednotky známé jako Tygři osvobzení tamilského Islámu na Srí Lance vznikla po útocích příslušníků sinhálské národnostní většiny na tamilské čtvrti v Colombu roku 19~3. Cílem Tygrů je vybudování tamilského státu (Ilamu) na Srí Lance. Tamilům se dostalo oficiální i neoficiální podpory od Indie, s jejíž pomocí ovládli poloostrov Jaffna s přístavem Jápané. Tamilské hnutí se vyznačuje vysokým stupněm utajení. Jeho členové při sobě neustále nosí kapsle s kyanidem, aby bylo zajištěno, že nikdo nepadne do zajetí živý. K okázalým teroristickým akcím Tygrů patřil například sebevražedný pumový atentát na indického předsedu vlády Radžíva Gándhího, prezidenta Srí Lanky Ranasinhu Prémadésu a jeho designovaného nástupce. K úspěšným hnutím 80. let lze počítat i partyzánskou organizaci Světlá stezka (Sendero Lumi-

noso) z Peru. Její zakladatelAbimael Guzmán, pů­ vodním povoláním profesor filozofie, byl velmi dobře obeznámen s různými povstaleckými teoriemi. Jeho skupinu, stejně jako tamilské Tygry, charakterizovaly dvě vlastnosti: extrémní utajení a klíčová role žen. V počáteční fázi se hnutí omezovalo na menší akce s nízkým stupněm rizika, které však přitáhly pozornost co nejširší veřejnosti. Vysoký stupeň utajení na druhé straně přinesl jen malý dopad činnosti hnutí mimo území Peru.

137

Peter Calvert

GERILY A TEROR

GERILY A TEROR

N

ásilné incidenty se dají využít nejen k popíchnutí protivníka, ale také k pouhému upoutání pozornosti na určitý případ a ke zdůraznění jeho důležitosti. K teroristickým metodám se většinou uchylují politická hnutí, která nejsou dostatečně silná na svržení zavedeného režimu nebo hnutí, jimž je odepřeno právo na protest klidnou cestou. Zatímco v případě revoluce může být politický atentát použit jako signál k zahájení povstání nebo vzpoury, teroristické vraždy se většinou udávají zcela osamoceně, bez návaznosti na strategické revoluční plány. Hnutí odporu může probíhat jako zastrašovací kampaň vůči podporovatelům režimu. Dále může probíhat formou absentérství, sabotáží, ničení úrody nebo obsazování území, přičemž uvedené metody samy o sobě nelze zahrnovat do zjevného násilí. Systematická a prodlužovaná teroristická kampaň, která má za cíl poražení cizího nepřítele nebo nepřítele, který je z ciziny podporován, se nazývá partyzánská nebo gerilová válka.

GERILOVÁ VÁLKA Gerilový způsob vedení boje popsal poprvé čínský generál Sun Cu v pátém století před Kristem ve své knize Umění války, v níž psal o podpůrných taktických metodách konvenční války. Naneštěstí však opomenul tento fenomén pojmenovat. Až do poměrně nedávné doby se regulérní válka dala velmi těžko odlišit od neregulérní. Pruský voják a válečný teoretik Karl von Clausewitz na-

psal v 19. století knihu O válce. Ta byla založena na zkušenostech .vojáka z tažení proti francouzskému císaři Napoleonu Bonapartovi. Clausewitz si povšiml taktického přínosu skupin ozbrojených civilistů, kteří podnikali překva­ pivé nájezdy na zásobovací cesty a komunikační centra, čímž nutili nepřítele oddělovat poměrně velké ochranné jednotky od hlavní armády. Kniha O válce měla silný vliv na vojenskou teorii po celé 19. století. Samotný termín gerila má svůj původ v Evropě, jmenovitě ve Španělsku. Guerrilla je španělské slovo znamenající „malou válku" a označení pro bojujícího muže zníguerrillero a ženuguerrillera. Pojem guerrilla vznikl ve španělské válce za nezávislost, která následovala po vpádu napoleonských vojsk v roce 1808. Stejně jako první španělské guerillas i dnešní gerily bojují mimo obecně uznávané válečné zákony, někdy dokonce bez uniforem a jejich hlavní zbraní je moment překvapení. Vládní a bezpečnost­ ní jednotky s nimi zacházejí jako s teroristy nebo bandity a uplatňují proti nim metody teroru. Od roku 1808 se gerilový způsob boje využíval v celé řadě nejrůznějších situací. Přesto jsou záznamy z 19. století poněkud strohé. Jak se zdá, většina autorů považovala v souladu s marxisty venkovské gerily za užitečnou pomoc městským povstáním, protože na sebe vázaly vojenské jednotky, a činily tak úkol revolucionářů jednodušším.

VÁLKY ZA NEZÁVISLOST

ZÁKLADNÍ FAKTA • Ve 20. století vyvinuli Mao Ce-tung a jiní teorie o používání teroru v revoluční gerilové válce. • Ernesto Che Guevara napsal své teorie o gerilové válce po zkušenostech z kubánské revoluce, kde bojoval po boku Fidela Castra.

Válka za nezávislost Španělska z let 1808-14 byla válkou partyzánského typu, v níž příslušníci hnutí odporu bojovali proti okupačním jednotkám. Válkou, kterou vedli vojenským způsobem organizovaní civilisté. Předcházela jí úplná porážka španělské armády francouzskými vojskr, která obsadila hlavní město Madrid. Někteří Spanělé v boji pokračovali, ale nikoli tradičním vojenským způsobem. Španělské partyzány podporovaly brit-

138

GERILY A TEROR ské a portugalské spojenecké armády pod velením vévody z Wellingtonu. Vojska spojenců vyrazila z Portugalska a postupovala za podpory gerilových jednotek španělských partyzánů do hloubi španěl­ ského území. Cestou svedla s Francouzi několik bit~v, v nichž jim uštědřila drtivé porážky. U spěch gerilových jednotek byl přímým výsledkem snah španělských nacionalistických politiků, kteří odpor organizovali. Španělští rolníci Francouze nenáviděli a nadšeně vstupovali do národních sil odporu. Španělé byli bez portugalské a britské pomoci slabí, ale ani portugalská a britská armáda by nebyly schopny porazit Francouze bez diverzních akcí španělských guerrillas. Jak jeden z moderních historiků napsal: ,,Byl to právě tento často slabý, ale vytrvalý odpor, který prolomil Napoleonovu doktrínu maximální koncentrace sil při řešení protichůdných požadavků, které na nepřá­ telském území přinášely bojové operace na jedné straně a okupační úkoly na straně druhé." Gerilový prvek ve španělské válce za nezávislost přinesl změnu v tom smyslu, že sílu nepřítele proměnil ve slabost. Španělé Francouze postupně umořili a po kouskách zničili to, co mělo znamenat jejich výhodu - tzn. početní převahu. Kdykoli se Francouzi pokusili soustředit větší počet vojáků pro rozhodující bitvu, nutně ponechali bez ochrany své zásobovací trasy, které byly tudíž zranitelnější. Francouzi však na nich byli závislí, protože žádná větší armáda shromážděná v jednom místě nemůže vyžít delší čas jen z toho, co sežene v okolí. Také gerilové jednotky používaly teroru proti vlastním lidem, aby je přinutily k zapojení do války proti okupantům. Když jejich příslušníci znovu obsazovali Francouzi vyklizená území, trestali každého, kdo kolaboroval s okupační armádou. Tím docílili toho, že při dalších pokusech Francouzů o získání zásob s nimi nechtěl nikdo více spolupracovat. Národní hrdost a vojenská organizovanost jednotek guerrillas se staly součástí španělského pokrokového politického hnutí. Ve své knize Španěl­ sko 1808-39 historik Raymond Carr říká: ,,Válka dala liberalismu program a revoluční metody. Definovala španělský patriotismus a obdařila jej trvalým mýtem. Připravila liberalismu problémy s generály v politice a s mysteriem gerilového hnu-

t 1., "

TEROR VE ŠPANĚLSKÉM IMPÉRIU Všechny tři rozsáhlé geografické oblasti španěl­ ského impéria prodělaly v moderní době různá povstání. Kulturní spojení mezi nimi a Španělskem je zřejmé, ale nelze jednoznačně říci, zda gerilový způsob vedení boje byl do těchto oblastí importován právě ze Španělska. Mohlo to být i tak, že podmínky v koloniích byly podobné, a proto se tam zcela nezávisle vyvinuly i podobné metody. V 19. století získaly nezávislost nejprve země Střední a Jižní Ameriky. Gerilové války probíhaly v průběhu 19. století prakticky ve většině jihoamerických států a do určité míry přispěly ke konečné porážce Španělů v Peru roku 1824. Španěl­ ská vláda se sice těšila v Peru částečné podpoře místního obyvatelstva, ale tuto podporu posléze narušily nepravidelné jednotky. Gerilová hnutí svrhla vládní režim v mnoha zemích, mezi nimi v Guatemale roku 1871. Navíc byla úspěšná i při odboji proti cizím interventům. Například v Mexiku dokázalo hnut í odporu v letech 1862-67 udolat francouzské okupační jednotky. Druhou oblast bývalého španělského koloniálního impéria s výrazným subrevolučním teroristickým hnutím reprezentuje Kuba, přestože nezískala nezávislost ve stejné době jako většina států na kontinentu. Národněosvobozenecká válka na Kubě začala roku 1868, ale první fáze, tzv. ,,Desetiletá válka" (1868- 78), byla neúspěšná. Boj pokračoval v únoru 1895, kdy se na Kubě vylodila menší invazní jednotka, kterou vedl spisovatel a vlastenec José Martí. Naneštěstí Martí padl do rukou Španělů, a ti jej odsoudili k smrti. Jeho hnutí však přežilo, protože Martího snahy inspirovaly dva zkušené vojenské vůdce, kteří bojovali již v desetileté válce. Máximo Gómez a Antonio Maceo rekrutovali své bojovníky mezi černou a bílou chudinou na venkově. Navíc dostávali ze Spojených států lodní zásilky zbraní, jež španělské loďstvo nedokázalo pře­ rušit. Ve snaze zabránit zásilkám nechal španělský velitel nahnat civilní obyvatelstvo do koncentrač­ ních táborů - campos de reconcentración. Podobné tábory používali v búrských válkách v jižní Africe (1900-1902) také Britové. V obou případech byla úmrtnost vězňů vzhledem infekcím značně vysoká. Hlášení o podmínkách v táborech na Kubě se staly hlavním důvodem intervence Spojených států a ve svém důsledku vedly ke Španělsko-ame­ rické válce z roku 1898. (Zde je na místě poznám-

139

GERILY A TEROR

Lawrence z Arábie dovolil svým arabským gerilám masakrovat turecké vojáky. ka, že koncentrační tábor bylo označení pro místo, kde se soustřeďovalo civilní obyvatelstvo. Teprve od roku 1944 se tento termín stal eufemismem pro vyhlazovací tábory nacistů.) Třetí oblast poznamenaná zkušenostmi se španělskou nadvládou byly Filipíny v jihovýchodní Asii. Španělé přišli o Filipíny porážkou ve válce se Spojenými státY, které tak získaly Filipíny pod svou kontrolu. Mnozí Filipínci si ale přáli nezávislost a v letech 1899-1902 vedli proti USA neúspěšnou gerilovou válku.

li partyzánský nebo gerilový způsob vedení boje za strategii samu o sobě. Lawrencovy teorie o vedení gerilové války jsou shrnuty v jeho knize The Seven Pillars ofWisdom (Sedm sloupů moudrosti), v níž zdůrazňuje pře­ devším dvě zásady. Za prvé tvrdil, že gerilová jednotka se vždy musí vyhnout kontaktu s nepříte­ lem. Musí být schopna ubránit se přímému útoku protivníka, ale nesmí se pokoušet o otevřené útoky jako na bitevním poli. Dále se Lawrence nedomníval, že by gerilové jednotky měly dostatek sil, aby se mohly přeměnit v jednotky pravidelné armády. Místo toho považoval arabské gerily za politickou sílu. Podle něj jejich existence sama o sobě popírala legitimitu turecké nadvlády nad arabskými státy. Za druhé prohlašoval, že nejlepší způsob boje gerilových jednotek je ničení zásob a napadání komunikačních tras nepřítele. Věřil tomu, že ničení infrastruktury nepřátelských vojsk vede ke zničení samotného nepřítele. Lawrencovy malé jednotky, pohybující se ,jako duch", byly na arabském území doma a kdykoliv se mohly ztratit mezi místním obyvatelstvem. Lawrence ve svých teoriích ve skutečnosti popisuje druh vedení boje, který byl pro pouště v Arábii tradiční. V prvních desetiletích 20. století mohla být rozsáhlá pouštní území považována za vojenskou výhodu. Turci měli k dispozici jen něko­ lik letadel a omezené možnosti transportních jednotek, takže se arabské gerily mohly ukrývat v poušti a kdykoliv s plnou výhodou překvapení udeřit na zásobovací základny nebo komunikač­ ní trasy nepřítele. Zde je třeba připomenout, že pokud se přísluš­ níci gerilových jednotek chtějí schovat mezi civilní obyvatelstvo, musí nějaké civilní obyvatelstvo existovat. Ve Vietnamu sloužili v průběhu války všichni domorodí muži odpovidajícího věku v bojových jednotkách. To znamená, že mezi civilisty se vyskytovali pouze starci, ženy a děti. To byl také důvod, proč Vietnamci často používali k pumovým atentátům děti.

MAŮV MODEL GERILOVÉ VÁLKY

POLITICKÉ GERILOVÉ HNUTÍ

průběhu meziválečného období vyvinul čínský vůdce Mao Ce-tung nový model gerilové války tak,

Gerilové války se velmi rozšířily také ve 20. století. Tuto t radici zahájil T. E. Lawrence, známější pod jménem Lawrence z Arábie. Patrn k prvním západním vojenským teoretikům, kteří považova-

že vytvoi'il pro vojenskou strategii politický rámec. Mao profitoval především z domácích čínských zkušeností a ze svých rozsáhlých znalostí čínské historie a odborných vojenských spisů od dob vo-

V

140

GERILY A TEROR jevůdce Sun Cu. Hrdinové, které následoval, vali především proti cizincům.

bojo-

Teorii, kterou Mao zpracoval ve svém traktátu Gerilová vállw z roku 1937, je založena na třech stupních činnosti. Prvním stupněm je založení, upevnění a ochrana základen hnutí. K vytvoření sítě spolupracujícího obyvatelstva z okolí základen se využívají výcvikové programy a vesnické mítinky. Místní obyvatelé zároveň mohou tvořit základ milicí a stranické organizace. Maova učení se zvlášť těsně přidržovala Světlá stezka v Peru. Zahájení ozbrojených bojů v roce 1980 předcháze­ la velmi dobrá organizační práce v horských oblastech země. Druhým stupněm gerilové činnosti podle Mao Ce-tunga je rozšiřování ovládaných území. Do rejstříku vojenských akcí patří sabotáže, vraždy kolaborantů nebo oponentů gerilového hnutí. Útoky jsou vedeny zejména proti odloučeným policejním služebnám a slabším vojenským jednotkám v terénu a mají za účel získávání lékařského materiálu a vojenského vybavení. Pro Maa znamenalo rozšiřování ovládaných území především nábor velkých počtů osob do ochranných milicí, které se lišily od stálých gerilových jednotek tím, že zasahovaly pouze v případě ohrožení území okolo základny. Milice byly složené z vojáků na „částečný úvazek", kteří bydleli doma, přičemž se jejich domovy mohly nacházet i za liniemi nepřítele nebo v hlavní bojové oblasti. V místech, kde jsou milice ustaveny, mohou vraždit kolaboranty, a tím omezovat pomoc nepříteli. Zabíjení kolaborantů maří úsilí okupantů na zásobování vlastních jednotek a odstraňuje možnost prozrazení údajů o gerilových operacích. Mao o této metodě hovořil jako o technice olejových skvrn na vodě. Třetím stupněm gerilové války je zničení nepří­ tele. Toho je podle Maa možné dosáhnout jedině přeměnou gerilových jednotek v pravidelnou armádu, která dokáže porazit kohokoliv v otevře­ ném boji. Potřebný výcvik lze uskutečňovat v obdobích příměří, kdy vůdcové vzbouřenců vyjednávají s vládou. Mao zdůrazňoval, že vyjednávání se vede čistě z vojenských důvodů a jeho účelem je rozklad nepřítelovy morálky a také přeskupení vlastních sil a doplnění zásob.

MAOVO POJÍMÁNÍ GERILOVÉ VÁLKY Maova práce je založena na třech základních před­ pokladech. První je doktrína o síle a slabosti. Pokud například počty nepřítele převyšují počty ge-

Mao Ce-tung, stvořitel Čínslié lidové republiky a její vládce od roku 1949 až do své smrti v roce 1976.

rilových bojovníků, znamená to, že také nutně potřebují větší zásoby. V takovém případě musí gerily otočit výhodu většího počtu v nevýhodu tím, že napadnou jejich zásobovací trasy. Druhým předpokladem je vzájemné spříznění času, prostoru a vůle. Gerilové hnutí by se nemělo obávat přepustit území pod svou kontrolou nepří­ teli, pokud tím získá čas na šíření propagandy mezi obyvatelstvem. Třetí a nejvíce zpochybnitelný předpoklad se týká shromažďování vědomostí o nepříteli. Mao říká, že gerily by měly vědět o svém nepříteli všechno a on by neměl vědět nic. Tato domněnka před­ pokládá, že gerilové hnutí uspěje ve všech ohledech při zatajování informací, které se jeho aktivit dotýkají, a naopak že se povstalci díky rozvětvené síti sympatizantů dozvědí úplně všechno o taktických a strategických záměrech nepřítele. To mohlo být pravda v roce 1937, kdy Mao psal svoje poučky. Od té doby pokrok technologií naopak posílil

141

GERILY A TEROR možnosti vládních sil. Světové mocnosti mají nyní k dispozici satelitní družice, infračervené detektory, řízené střely a inteligentní bomby. Významný posun prodělaly v oblasti získávání vědomostí také psychologický teror a metody mučení. Šance, že by gerilové hnutí dokázalo před vládními autoritami utajit veškeré své aktivity, je dnes, ve srovnání s časy Mao Ce-tunga, téměř nulová. Kdokoli by se dnes pokoušel dát na jeho rady, dostal by se pravděpodobně okamžitě do problémů. Pokud by ovšem nezapomněl na to, že hlavním úkolem gerilového hnutí není porážka nepřítele, ale přetvoření lidu na revoluční armádu. To je základní rozdíl mezi Maem a jinými teoretiky, jedině snad s výjimkou Lawrence z Arábie, který považoval účast Arabů na boji proti Turkům za důležitou součást podněcování arabského nacionalismu.

MAOVY JEDNODUCHÉ ZÁSADY POVSTÁNÍ V Maových myšlenkách se nachází jen málo praktických detailů. K výjimkám patří „Tři zásady" a „Osm poznámek" . Zatímco Tři zásady jsou obecnější, má Osm poznámek spíše specifický charakter se zaměřením na vlastní chování povstalců. Ústředním motivem Maových myšlenek je blízký vzájemný vztah mezi příslušníky hnutí a obyva• telstvem, který komentoval slovy: ,,Nepřátele mezi lidmi si nadělají pouze nedisciplinované jednotky, které pak stejně jako ryba na suchu nedokážou přežít." Jinde zase napsal, že povstalci se pohybují mezi lidmi, kteří jim pomáhají, stejně jako ryba ve vodě. Maovi bojovníci potřebovali podporu rozsáhlé organizace agentů a informátorů, kteří žili legálním způsobem a zásobovalije potravinami, střeli­ vem a informacemi o aktivitách vládních sil. Ze stejného důvodu byli Mao a jeho hnutí schopni využít existující struktury tajné společnosti triád, jež vznikly v 17. století jako reakce na mandžuský vpád do Cíny. Jejich nacionalistický původ z nich učinil přirozeného spojence hnutí odporu protijaponské invazi v období druhé světové války. Spojený odboj přinesl Maovi mnoho přívrženců. V roce 1949, po dalších čtyřech letech bojů proti čínské nacionalistické vládě, vstoupily jednotky předsedy Maa konečně do Pekingu a komunisté se chopili moci. Lze pochybovat o tom, že by gerilové hnutí dosáhlo vítězství samo, kdyby vláda v Pekingu nebyla natolik zkorumpovaná a oslabená celou generaci trvající válkou proti J aponsku.

GERILY ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Číňané nebyli jediní, kteří za druhé světové války

používali gerilové taktiky. V počátečních mobilních fázích války se státy rychle hroutily jeden za druhým. Tak se stalo, že velká část jejich sociálních struktur zůstala nedotčena a v područí okupantů se ocitlo velké množství obyvatel, kteří byli při­ praveni pozvednout proti dobyvatelům zbraň. Teroristické útoky hnutí odporu v Evropě přivodily kruté odplaty ze strany německé tajné policie. Jen v samotném polském hlavním městě Varšavě Něm­ ci nemilosrdně rozdrtili dvě povstání: vzpouru Židů ve varšavském ghettu z roku 1943 a povstání vlastenecké organizace Armia Krajowa z roku 1944. Ale i tak se gerilové jednotky udržely na okrajích hlavních konfliktů a sehrály důležitou roli, protože na sebe vázaly poměrně početné jednotky pravidelné armády. Britská i americká vláda povzbuzovaly aktivity partyzánských hnutí jak v Evropě, tak v Asii. Sovětská Rudá armáda podporovala podobné skupiny operující v týlu němec­ ké armády na východní frontě. Jedním z nejznámějších vůdců partyzánského hnutí za druhé světové války se stal Orde Wingate, velitel Čindi­ tů, kteří v letech 1943-44 bojovali v týle japonské armády v Barmě. Wingatovy jednotky používaly při napadání japonských zásobovacích tras taktiku „udeřit a zmizet".

JIHOVÝCHODNÍ ASIE 1945-60 V poválečné jihovýchodní Asii se vyskytly čtyři hlavní případy povstání. V roce 1946 zaručily Spojené státy Filipínám nezávislost, podmíněnou orientací místní vlády na podporu USA, což okamžitě vedlo k propuknutí gerilové války proti nové národní vládě. V Indonésii vedli v letech 1945-48 nacionalisté osvobozovací válku proti Nizozemcům, Vietnamci bojovali v letech 1945-54 za svou nezávislost proti Francouzům a v Malajsii vypuklo komunistické povstání proti Britům, které způ­ sobilo malajskou krizi, trvající od roku 1948 do roku 1960. Ve všech případech se jednalo o země, v nichž za druhé světové války Spojenci podporovali hnutí odporu proti japonským okupantům. V roce 1945 byla většina místního obyvatelstva vyzbrojena zbraněmi, které dodali Spojenci, velká část prošla vojenským výcvikem a všichni měli za sebou čtyř­ leté zkušenosti z bojů proti Japoncům. Komunisté, přirození odpůrci fašismu a militarismu, se do odboje zapojili od samého počátku. Po skončení

142

GERILY A TEROR války odmítli odevzdat zbraně do rukou zástupců koloniálního režimu a podřídit se další nadvládě. Setrvali proto i nadále v opozici. Malajsie nám poskytuje názorný příklad, jak tento proces fungoval v praxi. Za druhé světové války Spojenci podporovali v boji proti Japoncům malajskou lidovou antijaponskou armádu pod velením Čin Penga. V roce 1945 se tato dobře vyzbrojená a dokonale vycvičená armáda sama přejmenovala na Osvobozeneckou armádu malajské rasy (MRLA) . V roce 1948, po dvanácti letech bojů, úspěšně završila vyhnání Britů ze země. V bojích s Brity využívala zejména moment překvapení a napadala především ekonomické cíle, například kaučukov­ níkové plantáže nebo doly. Kladla léčky na policejní a vojenské hlídky a používala výbušniny pro vyhazování silnic a železničních tratí do vzduchu. V roce 1951 byl povstalci omylem zavražděn britský vysoký komisař sir Henry Gurney, neboť jej považovali nikoli za politika, ale za vyššího vojenského velitele britské armády. Příslušníci geril občas neodolají pokušení a udeří příliš brzy nebo na nesprávném místě, čímž vzbudí u vlády pocity nebezpečí a nutnosti něja­ kým způsobem zasáhnout a zabránit povstání. Gurneyho smrt přinutila Brity, aby ukázali svou sílu. Za tím účelem vyvinuli strategii systematického potlačování gerilového hnutí, známou pod označením Briggsův plán. Teroristické atentáty na vybrané důležité osoby ve vesnicích přiměly zpočátku malajské vesničany ke spolupráci s hnutím odporu. Na druhé straně to vedlo k založení vesnických ozbrojených milicí, které bránily své vesnice zpoza nově vybudovaných palisád. Pohyblivost gerilových jednotek také výrazně omezil systém přísného při­ dělování potravinových dávek a závažné omezení transportů potravin. Navíc měly ozbrojené síly Commonwealthu dvě obrovské výhody: za prvé, Britové měli k dispozici námořnictvo a letectvo, a za druhé, měli podporu většiny malajského obyvatelstva, tvořenou Číňany, kteří se po vyhlášení nezávislé Malajské federace v roce 1957 dostali k moci.

VLIV MAO CE-TUNGA NA HO ČI MINA Francouzi ve Vietnamu takové štěstí neměli. Po kolapsu japonské armády vyhlásili vietnamští komunisté v čele s Ho Či Minem nezávislý stát a ustavili si svou vlastní národní vládu. Francie stála před problémem dobývání země z rukou skupiny

Ho Či Min se krátce po skončení 2. světové válhy v roce 1945 připravuje na setkání s Francouzi.

lidí, která předtím stála po jejich boku v boji proti Japoncům.

Ho Či Min patřil k zakládajícím členům francouzské komunistické strany v roce 1920 a indočínské komunistické strany v roce 1930. V roce 1941 hrál hlavní roli při ustavení Ligy za nezávislost Vietnamu. Tato skupina, lépe známá pod jménem Vietminh, se původně zformovala k boji proti Japoncům a v průběhu války se jí dostávalo silné podpory od Spojených států. Ho Či Minovým cílem byl Vietnam osvobozený od francouzského koloniálního systémú. Tento záměr mu umožnil vylíčit komunistické hnutí odporu v barvách, které přesvědčily většinu národa o nutnosti jej široce podporovat. Ho Či Min nezřídka používal k přesvědčování případy ukrutností, jichž se na vietnamském obyvatelstvu dopouštěli francouzští kolonist é. Ani dnes po tolika letech neztrácejí jeho popisy nic ze své schopnosti šokovat posluchače . Ho Či Min, v souladu s radami svého předního vojenského t eoretika Vo Nguyen Giapa, intenzivně využíval gerilové taktiky, aby co nejvíce ztížil

143

GERILY A TEROR

Vojenský teoretik Vietminhu Vo Nguyen Giap (v popředí vpravo). pozici francouzské vlády. Na radu Mao Ce-tunga a s čínskými zásobami nastražil Vietminh v roce 1954 generálu de Castriesovi s velkou francouzskou armádou léčku u Dien Bien Fu. Po drtivé porážce francouzská vláda urychleně stáhla svá vojska nejen z Vietnamu, ale také z dalších dvou kolonií v Indočíně: Laosu a Kambodže. Ho Či Min strávil převážnou část druhé světové války v Číně, což mu poskytlo výhodu osobních známostí s čínskými komunistickými vůdci, kteří se po roce 1949 dostali v Číně k moci. J e zřejmé, že Ho Či Min od Maa převzal i další jeho myšlenku, která není vždy plně chápána: použití vyjednávání v roli vojenské taktiky. Mao dával vždy jasně najevo, že pro něj není přijatelné nic než vítězství. Vyjednávání je proto jen dalším způso­ bem, jak konečného vítězství dosáhnout. Příklad této strategie poskytuje druhá fáze vietnamské války. Spojené státy podporovaly Francouze ve válce proti Vietminhu až do odchodu francouzských vojsk a rozdělení Vietnamu na již-

ní a severní část. Poté pokračovaly v pomoci jižnímu Vietnamu. Konflikt s gerilami Vietcongu, podporovanými ze severního Vietnamu a bojujícími proti jihovietnamské vládě, probíhal dál. V polovině 60. let se do války ve Vietnamu zapojily Spojené státy. Američané založili svou strategii na hromadných leteckých náletech a použití nejmodernějších zbraní. Ke konci roku 1967 prohlašovali, že válka je téměř vyhrána. V lednu 1968 zahájili Vietnamci ofenzivu s označením Tet, která sice znamenala propagandistický úspěch, ale po vojenské stránce zcela propadla, což vedlo k rozsáhlému t eroru. V souladu s Maovými myšlenkami zastřelili příslušníci Vietcongu každého, o němž se domnívali, že nějakým způsobem spolupracuje s jihovietnamskou vládou. Po skončení ofenzivy Tet si Vietnamci zcela upřímně přáli vyjednávání. Navíc pod rouškou vyjednávání měli čas zreorganizovat Vietcong, který za ofenzivy utrpěl obrovské ztráty.

FIDEL CASTRO A CHE GUEVARA Na myšlenku, že i nekoloniální vládu lze svrhnout pomocí gerilové války, přišli na Kubě Fidel Castro a Che Guevara. Tato myšlenka má spíše než k ja-

144

GERILY A TEROR kýmkoliv zahraničním teoretickým modelům daleko blíže k tradičnímu kubánskému povstaleckému naturelu. Fidel Castro Ruz se aktivně zapojoval do radikální politiky až do neúspěšného pokusu o svržení vlády generála Fulgencia Batisty v roce 1953. Castro se svými bojovníky tehdy obsadili kasárna ve druhém největším kubánském městě Santiagu. O několik dní později Castro padl do rukou vojenské patroly v nedalekých horách. Castro byl odsouzen k 15 letům žaláře, ale poměrně brzo jej propustili na svobodu. Utekl do exilu v Mexiku, odkud se v roce 1956 opět vypravil se svými spolubojovníky na Kubu, aby se pokusili o nový puč. Při přistání padli do pasti nastražené kubánskou armádou. Patnáct zachráněných revolucionářů se uchýlilo do hor Sierra Maestra, kde systémem pokus - omyl zformovali zárodek gerilových jednotek. Konečný úspěch kubánské revoluce napomohl ke stvoření mýtu o neporazitelnosti gerilového hnutí, který Castro sám nikdy nezpochybnil. Ten, kdo by se chtěl poučit o kubánských revolučních metodách, může je najít v knize druhého muže revoluce a Castrova zástupce Che Guevary. Ernesto Guevara de la Serna se narodil v Argentině (,,Che" je v Latinské Americe obvyklou přezdív­ kou pro Argentince), vystudoval medicínu a pak odešel do exilu v Mexiku, kde se spojil s Kubánci, kteří plánovali návrat domů a revoluci. V průbě­ hu bojů se Che postupně vypracoval na velitele a řídil rozhodující bitvu o město Santa Clara v roce 1958. Tato bitva se stala zlomovým psychologickým bodem pro režim generála Batisty. Guevara napsal brzy po vítězství zprávu o svém podílu na revoluci a také příručku pro gerilové bojovníky nazvanou Vedení gerilové války. Obě dílka zdůrazňují praktický přístup, kterým Guevara přispěl do této oblasti. V příručce navíc vyslovil tři principy, které měly i teoretický přínos. Za prvé, že lidové ozbrojené síly dokážou vyhrát válku i proti pravidelné armádě. Za druhé tvrdil, že s revolucí se nemusí čekat na příhodné podmínky, protože lidové povstání takové podmínky vytvoří samo. A za třetí se domníval, že v nerozvinuté Latinské Americe je klíčovou oblastí zaostalý venkov. To byla pro jeho obdivovatele opojná zpráva. Věřili tomu, že není třeba zakládat stranu nebo dokonce stavět vycvičenou armádu. Všechno, co potřebovali, byly malé skupiny gerilových jednotek. Tato teorie vešla ve známost pod označením foco (fokus - ohnisko). Myšlenka malých skupin

Partyzánshý vz'i.dce Che Guevara, vojenský zástupce hubánského revolucionáře Fidela Castra. gerilových jednotek jako počátek sociální revoluce, tzv. foquismus, byla povýšena na teorii profesorem havanské univerzity francouzského půvo­ du Régisem Debrayem. Teorie foquismu silně ovlivňovala povstalce v Latinské Americe a zemích třetího světa hluboko do 70. let. Většina toho, co Guevara napsal, vycházelo z všedního vojenského života. Jeden historik jeho dílo okomentoval slovy: ,,Jde o neuvěřitelnou smě­ sici tradičních pouček, základních principů vojenského výcviku, nostalgických popisů života pod širým nebem mezi soudruhy ve zbrani a jistého druhu nadšení, kterou zplodil bývalý voják, vzpomínající na staré časy." Důraz na praktický přístup zamaskoval v knize fakt, že její základní teorie je pochybná. Byla pravda, že na Kubě před zahájením gerilových bojů strana prakticky neexistovala. Před rokem 1959 mnoho Kubánců vůbec nevědělo, že bojují za ně­ jakou politickou stranu, natož za komunistickou.

145

GERILY A TEROR Navzdory tomu, co prohlašoval Castro v prosinci 1961, ani on sám v této fázi ještě nepatřil k marxistům-leninistům. Jeho prohlášení odráželo naději na získání pomoci ze Sovětského svazu, protože Spojené státy podporovaly v roce 1961 invazi kontrarevolucionářů do Zátoky sviní, která měla Castra odstranit.

KUBÁNSKÉ GERILY NEZVÍTĚZILY Daleko vážnějším nedostatkem Guevarovy teorie byl fakt, že vítězství kubánské revoluce nebylo vítězstvím gerilového hnutí, protože jeho příspěvek byl minimální. Batistu ve skutečnosti porazil masový odpor dělníků ve městech, který se stal jeho režimu osudným. K porážce přispěla i neschopnost vlády ovládat dělníky na plantážích. Navíc nemě­ la situace na Kubě žádnou paralelu s děním v Latinské Americe. V 60. letech nežila většina Latinoameričanů na venkově, kde by čekali, až je Guevara naverbuje do svýchguerrillas. K převze­ tí moci naopak mohlo dojít pouze po získání kontroly nad velkými městy. Guevara také věřil, že revoluce je možná, až když neuspějí všechny ostatní metody na přeměnu společenského systému. Dokonce si myslel, že v demokratické společnosti, kde jsou možnosti na pře­ vzetí moci mírovou cestou otevřeny, není třeba gerilové války ani teroristických činů. Guevara se stal členem Castrovy vlády, ale později Kubu opustil, aby šířil revoluci v dalších jihoamerických zemích. Nakonec byl zabit vládními jednotkami v Bolívii. Je složité říci, zda jeho teorie o gerilové válce selhala v Bolívii kvůli nedostatkům v samotné teorii, nebo z důvodu jejího nesprávného uplatňování. Existují důkazy o tom, že Guevarovi bojovníci udělali téměř všechny chyby, kterých se vůbec mohli dopustit. GUEVAROVY OMYLY Rozhodnutí vybrat Bolívii za další zemi k šíření revoluce bylo strategickou chybou. Při rozhodování nikdo nebral v potaz místní tvrdé klimatické podmínky a hory. Navíc rolníci v Bolívii získali určité výhody při poslední politické revoluci z roku 1952 a nechtěli riskovat, že by o své výdobytky zase přišli. Kromě toho byli podezřívaví vůči bílým vousatým lidem, kteří jim až příliš připomi­ nali conquistadory, neboli španělské dobyvatele ze 16. století. Naštěstí se gerilové jednotky nedopustily žádných teroristických činů, kterými by při­ měly vesničany ke spolupráci. I kdyby se dostavil

úspěch v podobě foco, Bolívie nabízela jen velmi slabou základnu pro šíření revoluce do zbytku Jižní Ameriky, v niž Che doufal. Taktických chyb byla celá řada. Guevarovi Kubánci se sice naučili kečuánsky, aby mohli promlouvat k místním obyvatelům v jejich jazyce, ale za svou základnu si vybrali Ňaňcuahuazu v jihovýchodní části země, kde se mluvilo jazykem Guaraní. Napadli vládní jednotky dříve, než se sami při­ pravili na svou obranu. Udělali si spousty fotografií, které spolu s většinou jejich zásob a důležitých dokladů, jež je spojovaly s Kubou, padly do rukou vládním jednotkám. I u nejtriviálnějších chyb se ukázalo, že mohou být osudné. Táňa „la guerrillera", která byla agentem jak KGB, tak východoněmecké Stasi, nosila v zelené džungli bílou košili, takže poskytla svým pronásledovatelům výborný terč.

SANDINISTÉ VERSUS CONTRAS Guevarova smrt a zničení jeho hnutí foco sice neukončily gerilovou válku v Latinské Americe, ale odvetné vládní akce počátkem 70. let zredukovaly přežívající skupinky gerilových bojovníků na bezvýznamnou úroveň. Jedinou výjimkou se stalo sandinovské hnutí v Nicaragui, které se roku 1979 dostalo k moci souhrou zcela zvláštních okolnost í. Sandinisté dosáhli úspěchu především díky tomu, že nicaragujský prezident Anastasio Somoza soustředil ve svých rukou příliš velkou moc a bohatství, čímž si dokonale znepřátelil všechny vlivné skupiny v zemi, které by mu jinak mohly poskytnout pomoc. Sandinisté se původně dělili na tři frakce. První, povstalecká frakce, upřednostňovala marxisticko-leninský přístup a zdůrazňovala nutnost podpory ze strany organizovaných pracujících. Druhá frakce, Guerra Popular Prolongada (GPP = pokračující lidová válka), se přikláněla spíše k učení Mao Ce-tunga a spoléhala se především na gerilové hnutí na venkově. Nakonec zvítězila třetí frakce - Terceristas, kterou vedl Daniel Ortega Saavedra. Terceristas dali přednost spojení s nemarxistickou opozicí, což jim zajistilo širokou podporu stávkového hnutí ve městech a gerilového hnutí na venkově. Ke zformování koalice terceristům pomohl fakt, že zkorumpovaný Somozův režim rozkradl mezinárodní pomoc obětem zemětřesení v Managui z roku 1972. Do koalice se zapojili na jedné straně povstalečtí sandinisté a na druhé straně církev

146

GERILY A TEROR a konzervativní strana. Koalice si ve dvou dlouhotrvajících vojenských taženích probojovala cestu do toho, co zbylo z hlavního města, přičemž plně využívala podpory jak ze socialistické Kuby, tak z demokratické Kostariky. V průběhu těchto tažení nehrál terorismus téměř žádnou roli. Sandinistickou vládu v Nikaragui pro změnu ohrožovalo povstalecké hnutí nazývané Nikaragujské demokratické síly (FDN), jež je známé spíše pod přezdívkou Contras, kterou mu pi'iřkli sandinisté. Oddíly Contras vznikly na popud CIA rozhodnutím amerického Výboru pro národní bezpeč­ nost č. 17, které v roce 1981 podepsal prezident USA Ronald Reagan. Členové hnutí Contras ( pů­ vodně pouze gerilové hnutí) chtěli později přivo­ dit ekonomický pád sandinistického režimu a napadali hospodářské cíle, jako například mlýny na kávu a skladiště zboží. Zdá se, že byli zapleteni i do atentátu na vůdce soupeřícího povstaleckého hnutí Edéna Pastora (,,Commander Zero"). Kontrarevolucionáři nedosáhli žádného významnější­ ho úspěchu a jejich aktivity postupně vyprchaly. Ke zlomu došlo v polovině 80. let po odhalení aféry se spojením Írán-Contras, na jehož základě americký Kongres odmítl schválit prodloužení finanční pomoci.

Bezpečnostní

MARIGHELLOVA GERILA VE MĚSTECH Vyskytl se i pokus přenést gerilové principy z venkova do měst a vytvořit formu povstaleckého hnutí nazvanou městské gerilové hnutí. Jeho autor, Carlos Marighella, byl brazilský politik, který pracoval v zastupitelské funkci v brazilském federálním kongresu. Později se stal vydavatelem listu brazilské komunistické strany Problemas a v letech 1953-54 navštívil Čínskou lidovou republiku. Po brazilském vojenském puči z roku 1964 se Marighella a další vzepřeli stranické strategii spolupráce s novým režimem. Navzdory pokynům a v rozporu s linií strany odcestovali v srpnu 1967 na Kubu, aby se zde zúčastnili konference o Organizaci solidarity latinskoamerických států (OLAS). Poté Marighella napsal Castrovi, že si zvolil cestu gerilové války. Ve svém dopise uvedl svou víru v jedinou možnou cestu, která sjednotí různé revoluční skupiny v Brazílii. Ve skutečnosti měl Marighella na mysli něco zcela odlišného od kubánského modelu. Ve svém spisku Minimanual městských geril napsal, že v tak obrovské zemi, jako je Brazílie, budou mít

daleko výraznější účinek úderné akce ve městech, protože na venkově by si jich nikdo nepovšiml. Svůj manifest publikoval v největších novinách země 25. září 1968. Jeho cílem bylo přivodit krizi, která donutí vládu k přijetí vojenské odvety. Ta podle jeho slov zase vyprovokuje masové lidové povstání, jehož prostřednictvím „se moc dostane do rukou ozbrojeného lidu". Jeho přístup je v marxistické strategii znám jako „stupňování protikladů". V normálním jazyce to znamená, že politické represe zvyšují nadšení pro revoluci. Problém městského gerilového hnutí má tři základní části. Především postrádá bezpečnou základnu, v níž se lze po akci ukrýt. V principu je sice každý dům bezpečný, protože jeho obyvatelé mohou kontrolovat všechny vcházející a vycházející osoby. Na druhé straně je každý dům současně také nebezpečný, protože jeho obyvatelé jsou izolováni od svých soudruhů v jiných domech. Navíc neexistuje žádná frontová linie. Za druhé, měst­ ská gerila je plně závislá na teroristických metodách, které vytvářejí všudypřítomný pocit nebez-

r

síly zasll'elily teroristu Carlose Marighelu u brazilském Sao Paulu 6. listopadu 1969.

147

GERILY A TEROR pečí, jejž může vláda využít ke zmanipulování veřejného mínění proti povstalcům. Za třetí, měst­

ští teroristé jsou závislí na absolutním utajení. Pokud utajení selže, jako se to stalo pod nátlakem represí režimu v Brazílii, pak je každý člen organizace v nebezpečí. Jestliže utajení naopak dokonale funguje, může být závažnou překážkou pro doplňování lidských i materiálních zdrojů. Policie zastřelila Carlose Marighellu, jednoho z vůdců městského terorismu, roku 1969 v nastražené léčce. Přestože městský terorismus ani v jednom případě nedokázal přivodit pád stávajícího režimu, projevil se v Latinské Americe jako jeden z nejzávažnějších problémů tamních vlád. Možná i proto, že neměl hlouběji propracovanou teorii. Na druhé straně přivodil silnou vlnu represivních vládních opatření. Například v Argentině se vět­ šina obyvatel obávala, že městské gerily vyprovokují občanskou válku, a proto nakonec občané uvítali, když v roce 1976 převzala moc armáda.

TERORISTÉ, GERILY, POLITICI Některá

povstalecká hnutí praktikují gerilovou válku a terorismus, aniž by se starala o nějaký teoretický rámec, natožpak marxistický. Typickým příkladem může být činnost Řeka Georga Grivase na Kypru v letech 1955-59. Grivas se vyhýbal jakémukoliv kontaktu s komunisty. Podle jeho názoru neměla komunistická ideologie nic společné­ ho se žádnou válkou za národní osvobození. Grivasje příkladem jednoho z úspěšných gerilových vůdců, který používal teroristické taktiky. Když Kypr získal v roce 1959 nezávislost, Grivas nijak politicky nevyrostl. Situace, kdy se z velkého teroristy stane úspěšný politik, je dost výjimeč­ ná. Uspěli spíše ti, kteří se na teroristických či­ nech příliš nepodíleli. Mao Ce-tung, patrně nejúspěšnější gerilový vůdce všech dob, zdůrazňo­ val především svůj talent vojenského a ideologického myslitele. Terorismus sice může patřit mezi základní prvky gerilového vedení války, ale rozhodně nepatří k těm uznávaným.

Peter Calvert

148

TEORIE STÁTNÍHO TERORU

TEORIE STÁTNÍHO TERORU

eror může vláda využít jako nástroj represe proti vlastním občanům. Někteří komentátoři, jako například Noam Chomsky, došli k názoru, že nejvíce teroristických činů vlastně páchají státní orgány. Jejich účelem je omezit svobodu společnosti a podřídit ji totalitní vládě. Jedním z největších uživatelů státního teroru byl ve 30. letech Sovětský svaz. Nejprve tajná státní policie v letech 1930-32 uvěznila, popravila nebo poslala do táborů nucených prací obrovská množství rolníků. Později, v období let 1936-40, pozatýkala miliony členů komunistické strany a jejich rodinných příslušníků a vystavila je stejnému osudu jako rolníky. Rozsáhlé čistky rozdrtily jakoukoliv opozici vůči Stalinově osobní kontrole strany, a tím i státu . Před rokem 1930 komunisté diskutovali a hlasovali o různých politických návrzích. Poté už existoval jediný zákon - diktátorský zákon Stalina a lidí z jeho nejbližšího okolí. Některé nejkřiklavější příklady represivního státního terorismu se odehrály v Latinské Americe. Ve 20. letech nechala mexická revoluční vláda uvěznit a popravit tisíce katolických kněží po celé zemi. V průběhu 30. let byl bez milosti zastřelen každý kněz zadržený na území mexického státu Tabasco. Tato politika se zaměřila na vyhlazení církevních institucí, které spolu s konzervativci znamenaly alternativní politickou sílu, jež stála v opozici vůči revoluci.

T

ZÁKLADNÍ FAKTA • Konzervativní režimy v Latinské Americe zaměst­ návaly v 70. letech vojenské instruktory z USA, kteří propagovali názor, že k potlačení rozrůstajícího se komunismu jsou ospravedlnitelné jakékoliv prostředky. • Obecně se věří, že počet lidí, které za tzv. ,,špinavé války" v Argentině nechal tamní vojenský režim „zmizet", či ní kolem 15 000 osob.

Represivní terorismus ze strany konzervativců převládal v politice Latinské Ameriky v druhé polovině 70. let. Oficiální omluvou pro represivní opatření ke konci 60. a v první polovině 70. let se stal městský terorismus v Argentině a Uruguayi a úspěchy levičáků ve volbách v Bolívii, Peru a Chile. Obavy ze znárodňování podniků, pozemkových reforem a dalších společenských změn vyprovokovaly novou vlnu převratů, které přinesly represivní vojenské vlády.

ŠPINAVÁ VÁLKA Nicméně

mezi myšlením nových vojenských vlád v Latinské Americe 70. let a tradičním stylem vlády generálů byl podstatný rozdíl. Nové vojenské režimy se vůbec nedomnívaly, že jejich vláda je pouze přechodným účelovým opatřením. Věřily naopak, že vojenská vláda má za účel zůstat u moci tak dlouho, dokud stát nedosáhne určitých, přes­ ně vytčených cílů. Jejich záměrem nebylo pouh é zvrácení nevyhovujících volebních výsledků nebo náprava předešlého vojenského převratu. Šlo jim spíše o likvidaci samotných základů sil levice. Souhrn těchto myšlenek tvořil ideologii národní bezpečnosti. V podstatě šlo o politický program, který odpovídal přesvědčení, že národní bezpečnost je ohrožována šířením revolučních myšlenek, jež jsou v naprostém protikladu k u znávaným hodnotám západní křesťanské civilizace. Když se armáda v roce 1976 chopila v Argentině moci, okamžitě zahájila proces národní reorganizace (známější pod obvyklou zkratkou Proces). Proces, který začínal ve školách a na univerzitách, měl proniknout do celé argentinské společnosti. Došlo k čistkám v řadách učitelů, pálily se nepohodlné knihy, uzavíraly se politické kluby a uměl­ ci se dočkali zákazu činnosti nebo vyhnanství. Vůči všem, kteří byli považováni za sympatizanty levice, se uvolnila lavina teroru. Odhady o počtech lidí, kteří za období tzv. ,,špinavé války" (la guerra sucia) zmizeli, se čas od času mění. V poslední době se celkové číslo ustálilo na

149

TEORIE STÁTNÍHO TERORU použít jakékoliv prostředky. Mnoho argentinských důstojníků, kteří se v roce 1976 chopili moci, věři­ lo, že právě začala 3. světová válka. Generál Leopoldo Galtieri, argentinský prezident v období 1981-83, k tomu řekl: ,,První světová válka byla válkou armád proti armádám, druhá světová válka byla válkou zbraní proti zbraním a třetí světo­ vá válka bude válkou ideologie proti ideologii."

PRÁVA A REPRESE Nejdůležitější

Exhumace těl z neoznačených hrobů na předměs­ tích argentinského hlavního města Buenos Aires v roce 1983. Civilní vláda, hterá nastoupila po vojenském režimu, nechala vyšetřovat zmizení tisíců lidí z průběhu tzv. ,,špinavé válliy".

15 000 osob a možná ještě více. Mnozí ze „zmizelých", kteří byli zatčeni, mučeni a již je nikdo nikdy nespatřil, ani nepatřili k levici. Přátelé a pří­ buzní údajných rozvratníků se dostali do vězení a často i na popraviště na základě pochybného argumentu, že když jejich rodiče, bratři, sestry atd. byli podezřelí, i oni se jednoho dne stanou podvratnými živly. Děti některých „zmizelých" byly svým matkám odebrány a vychovány ve vojenských rodinách. K latinskoamerickým státům, jejichž režimy se ve stejné době chovaly obdobným způsobem, patří Bolívie, Brazílie, Chile, Salvador a Guatemala. Mezinárodní organizace Amnesty International má svědectví i z mnoha dalších zemí. Všechny vojenské režimy navíc prohlašovaly, že k zadržení levicového nebezpečí jsou oprávněny

otázkou se dnes zdá, proč se vůbec represivní terorismus používá. Jak již ve svém díle o osvobozovacích bojích v západoindických koloniích odhalil francouzský spisovatel Frantz Fanon, způsobuje nepřetržité používání násilí, brutality a mučení těžké psychologické újmy mučiteli. Poválečná vlna povstaleckých hnutí přinesla značný nárůst literatury o kontrarevolucích, která určitě ovlivní budoucí povstalce. Většina autorů píšících proti revolucím klade důraz na civilní kontrolu vojenských operací. Většina z nich rovněž zdůrazňuje nutnost dobré výzvědné služby, účinného velení, odpovídající taktiky a použití nejmodernějších technologií, kdykoliv je to možné. Ironií osudu platí stejná pravidla i pro povstalce. Na rozdil od povstalců mají vlády ještě jeden problém. Podpora veřejného mínění je pro ně pi'i potlačování povstání daleko důležitější než pro povstalce. Demokratické státy se mohou při likvidaci rebelie často ocitnout v roli obviněného za potlačování lidských práv. Na druhé straně, pokud se povstání nepodaří zastavit v relativně krátkém čase a hrozí jeho neúměrné prodlužování, mohou se tyto státy stát obětí stupňující se ztráty důvěry ze strany veřejnosti. Peter Calvert

150

KAPITOLA ČTVRTÁ

Války za odstranění kolonialismu

Jen málo věcí na světě dokáže lidi přivést k zoufalství větší měrou, než nenaplněná touha po tom, aby si ve své zemi vládli sami. Ve 20. století se objevilo mnoho nacionalistů, kteří natolik toužili po svobodě, že se uchýlili k terorismu, jenž jim měl pomoci zbavit se koloniální nadvlády. Poměrně často docházelo k násilí a země většinou získávaly nezávislost za cenu krutých bitev, terorismu a antiterorismu. Zvláště Afrika vedla urputné boje proti různým evropským vládcům, ale k dekolonizačním válkám docházelo i v jihovýchodní Asii a dokonce v některých částech Evropy. 151

KAPITOLA ČTVRTÁ

VÁLKY ZA ODSTRANĚNÍ KOLONIALISMU Úvod e zmatcích po skončení druhé světové války vypukla na celé Zemi řada urputných bojů. Většinou šlo o konflikty mezi domorodými nacionalisty a evropskými koloniálními mocnostmi, které v 19. století ovládly velkou část světa. Nacionalisté se snažili osvobodit své země od evropské nadvlády a v následných válkách obě strany hojně využívaly teroru. Zkušenosti kolonizovaných zemí z průběhu diuhé světové války byly katalyzátorem, který spustil dekolonizační války. V některých případech, jako například v Malajsii a Indočíně, koloniální mocnosti samy nejdříve vyzbrojily teroristické gerily, aby mohly z týlu napadat Japonce, kteří obě země za války okupovali. Mnohé konflikty měly spoustu společných prvků, ale každý z nich měl rovněž své odlišující znaky. V jednom výjimečném pf-ípadě (Indie) dokonce docházelo k používání teroru nacionalisty dávno před d1uhou světovou válkou. Mnoho Indů totiž sloužilo za první světové války v britské armádě a zkušenosti indických vojáků popíraly obecně rozšífoný mýtus o tom, že evropské mocnosti jsou nadřazené a neporazitelné. Toto poznání dodalo Indům sílu k útokům na britskou nadvládu. Ve 20. a 30. letechjiž byli něktef-í indičtí nacionalisté, ktef-í si pfali vypuzení britských kolonialistů, rozhodnuti použít k dosažení svých cílů i teroru. Nakonec se vláda v obrovské zemi, kde většina lidí chtěla nezávislost a jejíž armáda se mohla kdykoliv vzbouf-it, stala pro Británii pf-íliš velkým břemenem. V ostatních evropských koloniích viděli místní lidé na událostech druhé světové války, že evropská impéria se otřásají v základech. Slabost evropských mocností přesvědčila mnoho nacionalistů o možnosti požadovat nezávislost. Tito nacionalisté byli pevně rozhodnuti použít i teroru, protože se domnívali, že vítězství ospravedlní jakékoliv metody, potřebné k dosažení vytčeného cíle. Koloniální zkušenosti samy o sobě způsobily v některých společnostech přetlak. Napf-íklad v Keni vyvolaly problémy s vlastnictvím půdy mezi Kikuji výbušné společenské vztahy, které vedly

V

k terorismu povstalců Mau-Mau. Rasismus bílých vojáků, kteří přišli obnovit pofadek, vedl k odvetám, jež spustily nekončící spirálu ukrutností. Nejbrutálnější teror se odehrával v zemích, kde se koloniální mocnosti nemínily vzdát a odejít. Odpor vůči útokům nacionalistů byl pochopitelně nejsilnější v zemích, v nichž se nacházely velké komunity koloniálních osadníků. V Alžírsku se stal jednoduchý odchod Francouzů ze země prakticky nemožný, protože se zde nalézala početná francouzská menšina. V alžírské válce používaly obě země rozsáhlého teroru, který vyvrcholil pumovými atentáty extremistů z řad krajní pravice, jež nechtěla na odchod z Alžírska za žádnou cenu přistoupit. Dekolonizační války byly dlouhé a kiuté. Francii trvalo osm let, než porazila nacionalisty v Alžírsku a na samém konci se ocitla velmi blizko občanské válce. Také válka v Zimbabwe, tehdy nazývané Rhodesie, trvala velmi dlouho, protože země se mezitím stala nezávislým státem, kde vládli bílí osadníci. V Zimbabwe domorodí teroristé nevedli válku proti cizí koloniální mocnosti, ale proti bílé vládě, která sama sebe považovala za domorodé obyvatelstvo. V mnoha dekolonizačních kampaních používali nacionalisté teror nejen proti Evropanům, ale také proti vlastním lidem, které podezřívali z kolaborace s koloniálním režimem. V Malajsii a v portugalských afrických koloniích byly venkovské kampaně zaměřeny především na plantážníky a bílé osadníky, žijící v izolovaných oblastech. Jiné podmínky vládly v Namibii. Přestože Namibii nespravovali Evropané, ale Jižní Afrika, která na správu Namibie dostala mandát OSN, vyskytoval se v zemi jak městský, tak venkovský terorismus. Po skončení mandátujihoafrická republika odmítla Namibii opustit, což vedlo k vleklé gerilové válce. Cena za vítězství byla veliká. V některých pří­ padech dokonce došlo k zasetí semínek, z nichž měly v budoucnu vzejít nové konflikty. V každém případě se však teroristé, kteří vyrostli v 70. letech, naučili v národněosvobozeneckých bojích velmi mnoho z teroristických praktik.

152

TERORISMUS VE FRANCOUZSKÉM ALŽÍRSKU

TERORISMUS VE FRANCOUZSKÉM ALŽÍRSKU

alžírské válce za nezávislost, ve které proti sobě v letech 1954-62 bojovaly alžírská Fronta národního osvobození (FLN) a francouzské vládní autority, se objevoval terorismus na nejrůznějších úrovních. Po pravdě lze říci, že tomuto konfliktu dominoval terorismus nejhrubšího zrna v daleko větším měřítku než v jakékoli jiné moderní válce. První větší příznaky budoucích problémů se objevily hned po skončení druhé světové války. Francie vždy povzbuzovala své občany, aby se v Alžírsku usazovali natrvalo. V roce 1945 tvořili obyvatelé francouzského původu, tzv. colons (kolonisté), celých deset procent obyvatelstva Alžírska. Kolonisté se těšili privilegovanému postavení a nevzdali by se jen tak bez boje. Proti nim stál muslimský nacionalismus, sice rozdělený na ftmdamentalisty a liberální křídlo, ale přesto dostatečně silný. První případy násilí přinesly přehlídky na počest vítězství v květnu 1945. Dav arabských fanatiků přemohl a zabil ve městě Sétif 20 francouzských policistů. Arabové pokračovali v násilnostech a pobili 103 Evropanů, když své oběti nejprve nelidsky ztýrali. Mužům uřízli genitál a přišili jim ho na ústa, ženy nejdříve znásilnili a pak jim uře-

V

zali prsa. Bezpečnostní jednotky velmi rychle obnovily pořádek, přičemž pobily tisíce muslimů a další zlynčovali rozzuření kolonisté. Ani brutální odveta však nemohla zastavit narůstající arabský nacionalismus. Počátkem 50. let probíhaly kampaně proti kolonialismu po celém světě. Francouzi byli kromě problémů v Alžírsku zataženi ještě do ztracené války v Indočíně, která skončila v květnu 1954 debaklem u Dien Bien Fu. V Severní Africe se nacionalistická nespokojenost šířila z Alžírska do sousedících států Maroka a Tunisku, kde také vládli Francouzi. V Egyptě nesmiřitelný nacionalista plukovník Džamal Abdel Násir vyhlašoval nový začá­ tek arabského světa. V tomto kontextu se zdá založení alžírské FLN v říjnu téhož roku nevyhnutelné. Nacionalisté z FLN naplánovali na l. listopad 1954 několik útoků na vojenská zařízení, ale ty se minuly účinkem, protože francouzská armáda oče­ kávala povstání. FLN se t edy vrhla na venkovské oblasti, kde se terorem a zastrašováním pokoušela získat kontrolu nad obyvatelstvem. Běžně uře­ závali rty a nosy lidem podezřelým z malých trestných činů a podřezávali hrdla osobám, o kterých se říkalo, že spolupracují s Francouzi.

SPIRÁLA NÁSILÍ

ZÁKLADNÍ FAKTA • V letech 1961-62 vznikla Tajná armádní organizace (OAS), složená z bývalých přís lušníků francouzské armády, žoldnéřů, studentů a dokonce školních dětí, která rozpoutala vAlžírsku vlnu násilností proti muslimům. Organizace zavraždila okolo 1200 muslimů , francouzských vojáků a civilistů. • Spřibl ižováním termínu vyhlášení nezávislosti odcházelo z Alžírska stále více evropských usedl íků . Z původního počtu 900 000 osob v roce 1954 zbylo v létě 1962 v Alžírsku pouhých 30 000 lidí.

V dubnu 1955 vyprovokovali nacionalisté povstání ve městě Philippeville. Povstalci zabíjeli a mrzačili Evropany včetně dětí. Francouzské jednotky odpověděly vražděním muslimů a odst art ovaly tak spirálu teroru a kontrateroru. Nacionalistické vedení prohlásilo masakr ve Philippeville za úspěch a v roce 1956 se rozhodlo zahájit v Alžírsku kampaň teroru. Bombové atentáty v Alžírsku prováděl Ben M'Hidi a řídil je Saadi Jusuf. Využívali k tomu tým žen - nacionalistek, které bomby rozmisťovaly na určená místa. V prosinci 1956 terorista z FLN zavraždil známého konzervativního politika Amédéa Frogera. Objev bomby na hřbitově, kde mělo dojít

153

TERORISMUS VE FRANCOUZSKÉM ALŽÍRSKU

k pohřebnímu ceremoniálu, rozzuřil Evropany natolik, že provedli několik nájezdů na muslimy. Počátkem roku 1957 byli nacionalisté přesvěd­ čeni, že nadešla jejich chvíle. Francouzské a britské jednotky musely pod nátlakem opustit území Egypta, kam je nedlouho předtím, v říjnu 1956, zavedla invaze do zóny Suezského průplavu. Také další mezinárodní události nahrávaly arabským nacionalistům. Organizace spojených národů souhlasila s otevřením debaty o situaci v Alžírsku. Ben M'Hidi vyhlásil v lednu 1957 generální stávku alžírských muslimů, která měla ukázat jejich sílu a vážnost úmyslů. Francouzi povolali do Alžírska 10. koloniální paradesantní divizi pod velením generála Jacquesa Massua. Nasazeni francouzští parašutisté stávku zlomili a zároveň rozbili nacionalistickou síť v Casbahu, přelidněné domorodé čtvrti hlavního města. Francouzi potřebovali k provedení takové věci určité znalosti. Většinu vědo­ mostí získali pomocí teroru a mučení, zvláště pak používáním elektrických zařízení a topením podezřelých. Jakmile zajatci promluvili, jejich muči­ telé je často vyhodili z helikoptér do moře. V úno-

PNslušnice alžírského povstaleckého hnutí prodě­ lávají koncem 50. let výcvik v teroristicllém tábofe v Tunisku.

ru Francouzi zajali Bena M'Hidiho a zakrátko oznámili, že se v cele oběsil. Ať už jejich prohlášení bylo pravdivé, nebo ne, pořádně nacionalisty vyděsilo. V říjnu 1957 se v Alžírsku teroristické aktivity téměř nevyskytovaly. Tvrdé metody zajistily Francouzům klíčové vítězství. Po francouzském vojenském vítězství v hlavním městě Alžíru brzy následovaly úspěšné kampaně v dalších oblastech země. Zvýšená ochrana hranic zarazila infiltraci nacionalistů ze sousedního Tuniska a Maroka a útoky na venkovské základny gerilového hnutí přinášely impozantní výsledky. Alžírský konflikt se stal pro Francii zdrojem úzkosti. Politici se trápili nad morálností této války a zejména nad taktikou, použitou proti teroristům v bitvě o Alžír roku 1957. Z toho je vidět, že i když byli alžírští nacionalisté často rozděleni, vždy vě­ děli, jak zapůsobit na světové veřejné mínění.

154

TERORISMUS VE FRANCOUZSKÉM ALŽÍRSKU

Před francouzskými politiky se brzy objevil další problém. V roce 1958 se Evropané v Alžírsku obávali toho, že politici v Paříži seriózně uvažují o nezávislosti Alžírska. Ústava Čtvrté republiky byla zavržena, což přineslo konec krátké a nestabilní vlády. Místo ní byl do funkce prezidenta ustaven h rdina druhé světové války Charles de Gaulle a obdržel značné pravomoci.

DE GAULLE A NEZÁVISLOST ALŽÍRSKA V De Gaullovi všichni viděli silného vůdce, který povede válku proti nacionalistům se sobě vlastním odhodláním. Po dvou letech již bylo jasné, že generál neviděl budoucnost Alžírska jako francouzské provincie. Věřil ve vedoucí roli Francie ve volné federaci bývalých francouzských kolonií a také v konec imperialismu starého stylu, který nepatří do moderního světa. V září 1959 vyhlásil právo Alžírska na sebeurčení. Alžírští kolonisté se v lednu 1960 pokusili o převrat. Vlažný přístup velícího důstojníka generála Challeho k potlačení pře­ vratu mu vynesl ztrátu důvěry prezidenta. De Gaulle jej z postu v Alžírska odvolal. De Gaullova politika se nelíbila nejen Evropanům v Alžírsku. Rozčilovala také spoustu vojáků, kteří v bojích proti nacionalistům nasazovali za Francii své životy. V dubnu 1961 se pokusili zorganizovat další převrat čtyři generálové: Challe, Salan, J ouhaud a Zeller. Po jeho selhání zbyl opo-

Francouzští uýsadháh se samopaly rozhánějí u roce 1960 účastníhy islámshé demonstrace u Alžíru. nentům de Gaullovy politiky jen malý výběr. Ně­ kteří z nich si zvolili terorismus. Tajná armádní organizace (OAS) pozdvihla zbraně, prováděla

bombové atentáty v Alžírsku i ve Francii, zabíjela muslimy a pokoušela se zavraždit samotného de Gaulla. V březnu 1962 proběhla v Evianu ve východní Francii jednání, na nichž obě strany odsouhlasily časový plán nezávislosti Alžírska. Pro většinu Alžířanů však nezávislost znamenala pouhé odstartování teroru. Nacionalisté se v průběhu dlouhé války rozdělili na několik frakcí. Existovalo dvojí hlavní dělení: za prvé podle toho, zda zů­ stali doma v Alžírsku (tzv. vnitřní odboj), nebo zda odešli do zahraničí (tzv. vnější odboj) a za druhé na politické a vojenské vedení. Ve zmatcích po vítězstvi obvykle dochází k vyři­ zování starých účtů, což se často vydává za trestání zrádného jednání. Okamžitě po vyhlášení nezávislosti propukla divoká honba na všechny, kteří kdy jakkoli pomohli Francouzům. Docházelo k zabíjení a mučení a v mnoha případech trpěly nejen celé rodiny, ale i celé vesnice. Vleklý neklid, postihující celou zemi, vedl v 90. letech k povstání islámských fundamentalistů, které může být v mnoha ohledech považováno za pokračování bitvy o Alžír.

155

Ashley Brown

TERORISMUS NA KYPRU

TERORISMUS NA KYPRU

rvního dubna 1955 byl na Kypru zveřejněno prohlášení, které ohlašovalo existenci N árodní organizace kyperských bojovníků, jež vešla ve známost spíše pod zkratkou EOKA. Napsaljej kyperský Řek a nacionalista George Grivas, plukovník řecké armády VE; výslužbě. Stejně jako mnoho dalších kyperských Reků si také Grivas přál enosis, neboli připojení Kypru k Řecku. Založil EOKA se záměrem vyhnat z Kypru Brity a dosáhnout sjednocení s Řeckem. K dosažení vytčeného cíle byl rozhodnut použít i terorismus. Kyperští Řekové tvořili v té době celé čtyři pěti­ ny obyvatelstva na Kypru a kyperští Turci větši­ nu zbývající části. Turecká menšina, jejíž vztahy s Řeky nebyly právě ·nejlepší, se cítila voláním po sjednocení s Reckem ohrožena. Británie, pod jejíž správou se ostrov nacházel od roku 1878, odmítla předat kontrolu, protože si mínila Kypr podržet jako důležitou strategickou základnu ve Středo­ moří. Britové navíc cítili povínnost chránit tureckou menšinu před vlnou řeckého nacionalismu. V roce 1954 se Řekové pokusili protlačit případ Kypru, pro nějž chtěli vymoci právo na sebeurče­ ní, do jednání OSN, ale neuspěli. Kyperští Řekové odpověděli v prosinci masovými demonstracemi v hlavním městě Nikósii. Ve stejný den, kdy vyšlo

P

ZÁKLADNÍ FAKTA • V průběhu své teroristické kampaně od roku 1955 do roku 1958 odpálila EOKA 1782 bomb azpůsobené škody dosáhly částky někol ika milionů dolarů. • Kampaň EOKA stála životy nejmé ně 104 vojáků, 50 policistů, 238 civilistů a 90 příslušníků teroristické skupiny. • Vůdce EOKA plukovník George Grivas používal v průběhu kyperské kamP,aně válečné jméno Dighenis. Po svém návratu do Recka byl Grivas za své zásluhy povýšen na generálporučíka.

Středozemnf moře

Větší města

na Kypru a místa hlavních

útoků

EOKA. prohlášení EOKA, tj. 1. dubna 1955, zahájili kyperští nacionalisté teroristickou kampaň. Používali k tomu výbušniny ukradené z britských vojenských skladů a zbraně pašované z Řecka. EOKA vyhazovala do vzduchu britské vJádní úřady a vraždila britské i kyperské občany. Utoky se často odehrávaly za dne a umírali při nich také ženy, děti a příslušníci kléru.

KAMPAŇ NÁSILÍ ORGANIZACE EOKA V den impéria, 24. května, se EOKA pokusila zavraždit britského guvernéra sira Roberta Armitage při pumovém atentátu na budovu kina, v níž sledoval film. Výbušnina uschovaná v láhvi od limonády sice vybuchla a zničila několik řad sedadel, ale až poté, co sir Robert opustil kino. V listopadu již byla situace natolik vážná, že Britové vyhlásili na Kypru stav ohrožení. Zavedli vůči komunitě kyperských Řeků přísná odvetná opatření, jako ukládání kolektivních pokut vesnicím, zákaz nočního vycházení a obnovení trestu smrti. Vojenské námořnictvo zahájilo blokádu, která měla znemožnit další dodávky zbraní z kontinentu. Stojí za povšimnutí, že povstalci dále dostávali zbraně prostřednictvím běžné pošty, kterou nikdo neprohledával.

156

TERORISMUS NA KYP RU

Plukovník Grivas (tl'etí zprava), známý pod pl'ezdívkou Dighenis, se skupinou teroristů z EOKA.

Dne 26. listopadu, v den vyhlášení stavu ohrožení, vhodil terorista z EOKA granát do sálu hotelu Ledra Palace v Nikósii, kde velká společnost Skotů slavila svátek sv. Ondřeje. Zraněni utrpěli čtyři lidé včetně manželky britského policejního komisaře.

Od listopadu 1955 do března 1956 proběhlo v Nikósii plných 21 teroristických útoků se střel­ bou a pumovými atentáty. Dne 3. března 1956 mělo obrovské štěstí 68 leteckých pasažérů, většinou britských vojáků a jejich rodinných příslušníků, když teroristé nastražili do letadla typu Hermes časovanou bombu. Díky zpoždění letu puma zničila letadlo ještě předtím, než se cestující dostavili na palubu. V březnu 1956 také došlo k deportaci arcibiskupa Makariose III., jenž byl politickým vůdcem hnu-

tí kyperských Řeků za sjednocení s Řeckem. Makarios odmítl odsoudit používání násilí příslušní­ ky EOKA, a úřady jej proto podezřívaly z úzké spolupráce s teroristy. Jeho deportace do exilu na Seychelských ostrovech v Indickém oceánu byla jen 1alším podnětem k nepokojům mezi kyperskými Reky, kteří většinu násilí namířili proti kyperským Turkům. Třetím důležitým incidentem v březnu 1956 se stal pokus o atentát na nového britského guvernéra, sira Johna Hardinga. Dne 22. březnajeden z teroristů umístil bombu do Hardingovy postele. Útočník nastavil pumu tak, aby explodovala brzy ráno při teplotě 67° Fahrenheita. Bomba selhala, protože terorista nepočítal s nočním poklesem venkovní teploty a se zvykem některých lidi spát při otevřeném okně. Sir John k nim patřil, a to mu zachránilo život. EOKA rozdělila svou teroristickou kampaň na dvě operační oblasti: venkov a město. Počet řec­ kých bojovníků byl poměrně malý - pouhých ně­ kolik stovek osob proti 25 000 vojáků britské po-

157

TERORISMUS NA KYPRU

Kypersliý Řeh Nihos Sampson (vpravo) u nihosijského soudu dne 25. dubna 1957. Soud jej obvinil z účasti na vraždách Britů v Nihósii. sádky. V horských oblastech Troodosu operovaly malé skupinky od 5 do 15 mužů, které kladly léč­ ky vojenským hlídkám a napadaly odloučené policejní služebny. Ve městech rovněž operovaly pětičlenné skupiny, zabývající se městským terorismem. Měly v náplni pouliční střelbu, žhářské útoky a pumové atentáty. Například v dubnu 1956 teroristé zabili vyššího policejního důstojníka, který zrovn~ navštívil svou ženu a novorozeně v porodnici. Sestnáctého června EOKA provedla pumový atentát na restauraci, při kterém byl omylem zabit zástupce konzula USA. V průběhu tzv. ,,černého listopadu" roku 1956 proběhlo 416 teroristických incidentů, při nichž zahynulo nejméně 35 lidí. Dokonce ani britští civilisté, kteří již žili na Kypru celá léta, nebyli v bezpečí. Ve stejném měsíci teroristé zabili jistého doktora Bevana na ošetřovně důlní společnosti Amiandos Mining Company. Do ošetřovny přišel pacient s doprovodem, a když jej lékař vyšetřoval, druhý muž jej zastřelil. V té době již britská armáda výrazně omezila činnost EOKA v horách a Řekové, loajální k Britům, pronikli do organizace. Být britským agen-

tem byla značně riziková záležitost, protože EOKA zacházela se „zrádci" naprosto nemilosrdně. Obvyklým trestem byla popravčí četa, složená ze sympatizujících vesničanů. Vývoj situace přinutil Grivase zanechat na nějaký čas teroristické činnosti. Tím však teror na Kypru neskončil. V prvních deseti dnech dubna roku 1957 explodovalo 50 bomb nastražených teroristy z EOKA. Čtvrtého května teroristé zavraždili dva britské vojáky. Dne 26. listopadu 1957 EOKA zničila bombardér Canberra britské Royal Air Force, stojící na letišti základny v Akrotiri. O deset měsíců později se teroristé pokusili o atentát na velitele britských vojenských sil na Kypru, generálmajora D. A. Kendrewa. Mimo to proběhla celá řada drobnějších akcí, které rovněž měly svůj význam. V listopadu 1958 EOKA zavraždila manželku britského vojáka při nákupech ve městě Varoša. Tento incident natolik rozzuřil britský vojenský personál, že při následném zatýkání vojáci zbili stovky Kypřanů takovým způ­ sobem, že dva z nich zemřeli. Při potyčkách v prů­ běhu zatýkání však přišel o život i jeden britský voják. ROZDĚLENÍ NEBO SMRT Mnohé násilí po roce 1957 se událo mezi jednotlivými kyperskými komunitami a situace se blížila k občanské válce. Naštěstí politické řešení bylo na dohled. Na počátku kampaně by se kyperští Řeko­ vé nesmířili s ničím jiným, než s připojením k Řec­ ku. To však bylo nepřijatelné pro kyperské Turky a Turecko. Když v březnu 1957 Britové propustili arcibiskupa Makariose z vyhnanství na Seychelách, považovalo to Turecko za krok směrem ke sjednocení Kypru s Řeckem a požadovalo pod heslem „Rozdělení nebo smrt" rozdělení Kypru na řeckou a tureckou zónu. Nakonec všechny strany zmírnily své původní požadavky a souhlasily s nezávislostí Kypru. Nedošlo tak ani ke sjednocení s Řeckem, které požadovala EOKA, ani k rozdělení země, které chtěli Turci. EOKA zastavila své ozbrojené akce 31. prosince 1958 a 14. prosince 1959 se arcibiskup Makarios stal prvním prezidentem Kyperské republiky. Chris Marshall

158

TERORISM US V ŘECKU

TERO RISM US VŘECKU

P

řed druhou světovou válk.ou byla většina čle­ nů komunistické strany Recka (KKE) ve vyhnanství nebo ve vězení, kam je uvrhl režim diktátora Metaxase. Od německé invaze do Řecka v roce 1941 až do roku 1949 používala KKE teroristické metody. Nejprve aby ovládla hnutí odporu proti Němcům a posléze za účelem násilného převzetí moci. V průběhu německé okupace Řecka (1941-44) KKE vytvořila gerilovou organizaci s názvem Lidová armáda národního osvobození (ELAS). Komunisté využívali ELAS k ovládání obyvatelstva a ničení nekomunistických hnutí odboje. Přitom se sami vyhýbali přímým bojovým střetům s německou armádou. Další pokus o uchopení moci podnikla KKE v roce 1946. Její ozbrojené křídlo, nyní přejmenované na demokratickou armádu (DA), vedlo teroristickou válku s řeckým státem až do roku 1949.

CESTA TERORISMU Od poloviny roku 1944, kdy už bylo jasné, že se blíží osvobození, KKE zahájila v okupovaných Aténách teroristickou kampaň, jejímž cílem se stala likvidace nekomunistického odboje. Dále se strana pokusila rozvrátit policejní organizaci, aby mohla po odchodu Němců snáze ovládnout Atény. Navzdory německé přítomnosti se aténské policii podařilo udržet si vysoký morální statut bez kolaborování s okupanty a po jejich odchodu z ní byla vysoce organizovaná a ukázněná ozbrojená slož-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Vdobě, kdy byli komunisté na vrcholu, měli 25 000 bojovníků v poli a 50 000 aktivních přívrženců. • Armáda zaútočila na hlavní komunistickou základnu na hoře Grammos na přelomu let 1948-49. Při akci bylo zabito 9000 teroristů. Po zničení základny venkovský terorismus v Řecku vymizel.

ka, do níž se komunistům nepodařilo proniknout. KKE disponovala v aténské oblasti třemi teroristickými organizacemi. První se jmenovala Organizace pro ochranu lidového boje (OPLA), druhá Lidová národní garda (EP) a třetí Strážní síla. Ke konci roku 1944 tyto tři teroristické skupiny zlikvidovaly mnoho politických oponentů. OPLA držela po odchodu Němců pod kontrolou velkou část Atén. Když se komunisté pokusili v prosinci 1944 uchopit moc, provedla OPLA čistku, při níž se „ztratilo" nejméně 5000 lidi. Porážka KKE/ ELAS z ledna roku 1945 donutila ELAS k opuště­ ní Atén a organizace se stáhla do středního Řec­ ka. Když ELAS odcházela, vzala s sebou několik tisíc rukojmích, z nichž mnoho zemřelo v průbě­ hu násilného přesunu. V následujících vyjednáváních se rukojmí stala pro KKE užitečným kapitálem. Navzdory dohodě z Varkizy z ledna 1945, která ukončila všechny boje, komunistický terorismus pokračoval dále. Až do března 1946 byly útoky teroristů namířeny především na antikomunis tické ozbrojené skupiny, které prováděly odvety za pře­ dešlé akce teroristů. Pravicové skupiny napadaly bandy ELAS napi·íklad na Peloponésu. Někdy v roce

PODZEMNÍ SÍLY

1945 KKE založila organizaci Aftoamyna (Sebeobrana), což byla ilegální síť komunistických buněk. Jejím úkolem se stalo shromažďo­ vání zpravodajských informací proti řecké vládě, obtěžování státu terorismem a poskytování růz­ ných služeb KKE (náborování, útěkové kanály atd.). Terorismus Aftoamyny měl nejrůznější podoby, od únosů, vražd a ničení komunikací až po bombové atentáty na městská centra. Po obnovení celoplošné občanské války v břez­ nu 1946 se počet útoků komunistických teroristů na prominentní osoby společnosti neustále zvyšoval. Mezi napadenými se nejčastěji ocitali starostové, učitelé, úředníci místních správ apod. Aftoamyna tak šířila klima strachu a hrůzy, které KKE

159

TERORISMUS VŘECKU

Nedalelw hory Paikon v Makedonii povraždilo 600 teroristů z hnutí ELAS 50 civilistů a 40 vojáhů. napomáhalo k ovládání venkovského obyvatelstva. Intenzivním používáním teroru Aftoamyna dokázala v některých oblastech Řecka úplně zničit strukturu tradiční řecké společnosti.

ZAHRANIČNÍ POMOC Po roce 1947 si už řecká armáda dokázala za pomoci americké techniky s komunistickými silami poradit. Největší slabinou řeckých komunistů byla jejich závislost na podpoře ze strany komunistických režimů v Jugoslávii, Bulharsku a Albánii. Podpora těchto států vedla mnoho Řeků k podezření, jaký asi motiv má ke své činnosti KKE. Když komunistické režimy ukončily v rámci vnitřních vztahů v socialistickém bloku v letech 1948-49 svou pomoc, způsobilo to hnutí řeckých komunistů katastrofu. Nejsilnější odpor kladla Aftoamyna na Peloponésu. Nakonec řecká armáda izolovala ke konci roku 1948 celou oblast od ostatního území státu

a zničila Aftoamynu jedním úderem, když v prů­ běhu jediné noci pozatýkala n a 4300 podezře­ lých. V letech 1946- 4 7 policie odhalila celý aparát Aftoamyny v Aténách. Zbylé komunistické buňky se podařilo zlikvidovat v průběhu let 1950-53. Okolo 8000 teroristů uprchlo do Albánie a všechny, kteří se vrátili, armáda pochytala již v blízkosti hranic. Mnoho zajatých teroristů prozradilo všechno, co věděli o zbývajících buňkách.

160

Ashley Brown

TEROR V KOLONIÁLNÍ INDII 1900-194 7

TEROR V KOLONIÁLNÍ INDII 1900-1947

P

oužívání politického násilí bylo v indickém Bengálsku v první polovině 20. století výrazným prvkem britské koloniální politiky. Bengálskem v severovýchodní Indii s periodickou pravidelností otřásaly občasné teroristické kampaně, kt eré se přelévaly i do dalších provincií a představovaly tak pro britský režim, v Indii nazývaný „rádž", vážné nebezpečí. Počátkem roku 1900 začalo místní britskou správu v Bengálsku ohrožovat vzrůstající revoluční hnu tí, motivované politickým extremismem. Jeho cílem bylo ustavení vlastní indické vlády, tzv. ,,swarádž". Mezi hlavní propagátory násilí patřili bratři Barin a Aurobindo Ghose. Naplňovali stránky novin výzvami k revoluční akci a rozšiřovali propagační materiály, které velebily revoluci jako náboženskou povinnost.

VZNIK TAJNÝCH SPOLEČNOSTÍ Propaganda obou bratří vzbudila nadšený ohlas především u bohatší a vzdělanější části obyvatelstva. Teroristické aktivity získaly na síle po rozdělení Bengálska v roce 1907, jež se stalo nepopulárním především pro západně vzdělanou a politicky aktivní elitu Hindů, kteří se nazývali bhadlarok. Z jejich popudu vznikly tajné teroristické

ZÁKLADNÍ FAKTA • Od roku 1905 do roku 1915 se indický nacionalismus projevoval násilnostmi a bojkotem anglického zboží. • V roce 1942 propukly v Indii násilné nepokoje a protesty v reakci na uvěznění nacionalistických vůd ­ ců britskými úřady. • Terorismus pokračoval i poté, co Indie získala nezávislost. Vůdce pacifistických nac ional istů Mahátma Gándhí byl v roce 1948 zavražděn a v následujících sektářských násilnostech zahynuly tisíce Indů .

organizace samitis, složené převážně z mladých, idealistických studentů bhadlarok, kteří dychtili po nápravě špatností tohoto světa silou zbraní. Dvě hlavní skupiny samitis se jmenovaly Džugantar a Anušilan. Obě skupiny se uchylovaly k teroristickým metodám jako bití a zabíjení a navíc také k ozbrojeným loupežím, nazývaným dakoities. Jejich cílem bylo zveřejnění existence samitis a jejich snah sehnat peníze na zbraně a střelivo. Teror samitis spočíval v působení ztrát britské policii, civilním úředníkům a indickému personálu vládních úřa­ dů. Tajné společnosti povzbuzovaly masové nepokoje podobné těm, jež se staly v průběhu roku 1908 a počátkem roku 1909. Nepokoje měly za účel získat veřejnou podporu a vést k celonárodní ozbrojené vzpouře proti britské nadvládě. Indické revoluční skupiny se dokonce činily v Londýně. Například v roce 1908 sehnala Společ­ nost svobodná Indie ruskou příručku o výrobě bomb, kterou pro ni přeložil jeden ruský student. Příručka byla obratem zaslána do Indie.

BRITSKÝ KONTRATERORISMUS Britové s

odpovědí

na bengálský terorismus zpo-

čátku poněkud váhali, ale amatérská povaha teroristické kampaně policii pomohla poměrně brzy a snadno pochytat většinu vůdců samitis. Pozděj­ ší britské akce již byly o poznání rozhodnější. V letech 1907-08 britské úřady uvalily na místní

tisk tvrdou cenzuru, zakázaly tajné organizace a rozšířily pravomoci tajné policie. Vláda rovněž schválila uvěznění bez soudu ve zvláštních přípa­ dech politických trestných činů. Takové opatření se ukázalo jako velmi prozíravé, protože bylo čas­ to obtížné dostat teroristu před soud, když svědky a soudce stále někdo zastrašoval. V průběhu těch­ to bezpečnostních operací britské úřady odsoudily za terorismus 205 osob. Poté, co se v letech 1908 a 1909 ocitla většina vůdců samitis ve vězení, nastal v oblasti teroristických aktivit relativní klid. Ale již 23. prosince

161

TEROR V KOLONIÁLNÍ INDII 1900-1947

Těla několika policistzi, kteN zahynuli, když v roce 1921 teroristé spálili jejich stanici v Chauri Chaura.

1912 se jeden z členů samitis pokusil v hlavním Dillí zavraždit britského místokrále lorda Hardinga. Přestože pokus selhal, vyprovokoval mnoho dalších útoků na úředníky a mnoho dalších dakoities (loupeží), protože podpora nacionalistů veřejností se neustále stupňovala. Britské názory na to, jak nejlépe čelit terorismu v Bengálsku, nebyly jednotné. Guvernér lord Carmichael dával přednost smířlivému přístupu, který by Britům zajistil podporu bhadlarok proti násilí. Ovšem rádž zastával daleko pevnější linii a prosazoval politiku silných represí. V roce 1914 Britové považovali teroristické násilí v Bengálsku za „promyšlené kriminální spiknutí zaměřené na svržení britské vlády". městě

VLÁDA PŘIJÍMÁ TVRDOU LINII V průběhu první světové války uplatňovali Britové v zájmu udržení pořádku a zákonnosti v Indii daleko přísnější opatření. Ani to však nedokázalo v Bengálsku zabránit propuknutí nových teroristických aktivit v letech 1915-16. Navíc se objevily důkazy, že indičtí teroristé se pokoušeli opatřit si podporu z Německa. Zdokonalené policejní shromažďování zpravodajských informací se ukázalo jako vysoce efektivní a ke konci roku 1917 se zdálo, že teroristická kampaň je dočista zlomena. Zavedení preventivní vazby znamenalo, že většina hlavních teroristů byla prakticky stále ve vězení. Ti, co zůstali na svobodě, se cítili natolik zdemoralizováni a dezorganizováni, že se prakticky o nic nepokusili. NENÁSILNÁ NESPOLUPRÁCE Jedním z kladných výsledků nepokojů a terorismu se stal příslib britských úřadů, že provedou ústavní reformy. Místo toho však britská vláda

162

TEROR V KOLONIÁLNÍ INDII 1900-1947

Sir John Anderson, expert na boj proti povstalcům, byl v roce 1932 jmenován guvernérem Bengálska. rozšířila represivní opatření ze stavu ohrožení i na mírovou dobu. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Opozice vůči režimu se rozšířila z Bengálska do celé Indie. Opozici vůči britské vládě hned po první světo­ vé válce tvořilo především umírněné hnutí nenásilné nespolupráce. Volání po nezávislosti Indie vycházelo především z řad Indického národního kongresu, který byl legální politickou stranou. Pojem nenásilného protestu a občanské neposlušnosti vymyslel indický právník Móhandás Karamčand Gándhí. Protože většina vůdců samitis byla stále ve vězení a v Bengálsku nedocházelo k žádným teroristickým činům, měl Gándhí možnost prověřit účinnost své strategie. Zle pošramocené samitis mezitím nabíraly nové síly. Dosahování pokroku při politice nespolupráce bylo pro většinu indické populace toužící po změ­ nách příliš pomalé. Proto když v roce 1920 královský pardon osvobodil všechny vězněné, vyskočily jako houby po dešti nové skupiny, založené na bázi

předválečných samitis. Okamžitě vyprovokovaly nepokoje v Madrásu, Bombaji a Chauri Chaura, kde bylo v únoru 1921 zavražděno a upáleno 22 policejních důstojníků. Přesně o rok později kongres zrušil hnutí nespolupráce. V Bengálsku začala druhá teroristická kampaň. Skupiny Džugant aru provedly jménem kongresu řadu vražd a dakoities (loupeží), čímž demonstrovaly, že radikální frakce uvnitř strany zůstala oddána násilí. Ve stejné době přívrženci politického násilí ovlivňovali činnost bengálské odnože kongresu, vedené šestadvacetiletým socialistou Subhasem Chandra Bosem. V roce 1924 se vyskytly další případy útoků na evropské úředníky a policejní důstojníky. V odpověď na neutěšený stav přijaly úřady v říjnu 1925 nové nouzové zákony. Ty jim umožňovaly uvěznit osoby podezřelé z terorismu a soudit je před zvláštními tribunály bez práva na odvolání. Bleskové zatčení všech prominentních terorist ických vůdců přineslo okamžitý výsledek. V roce 1927 úřady poslaly do vězení více než 180 podezřelých, čímž udusily hnutí, ještě než se stačilo rozšířit dále. Opět byl rychle nastolen pořádek a koncem roku 1927 imperiální autority propustily na svobodu všechny osoby zadržené z politických důvodů. V průběhu svého uvěznění teroristé ze skupin Džuguntar a Anušilan důkladně prodiskutovali nové teroristické metody. Daleko důležitější však je fakt, že našli pro používání násilí logické ospravedlně­ ní. Svou obhajobu odvodili od myšlenek, které pro své účely využívala Irská republikánská armáda. K obnovení terorismu v Bengálsku došlo za dramatických okolností dne 18. dubna 1930, kdy na 100 teroristů, kteří sami sebe nazývali Indická republikánská armáda, přepadlo zbrojnici policie a záložních jednotek v Čittatongu (dnes Bangladéš). Pobili několik vojáků a zmocnili se 60 pušek a 22 revolverů, zničili telefonní ústřednu, telegrafní stanici a vytrhali koleje. Dále napadli místní evropský klub, ale ten byl prázdný, takže nemohli zmasakrovat jeho členy. Rozsah a vojenská organizovanost přepadu, spolu s ukázněností a výcvikem nájezdníků otřásla britskou komunitou. Dne 22. dubna došlo ke krátké šarvátce mezi britskými jednotkami a teroristickým gangem v džalalabádských horách, po níž se teroristé vrátili zpět k formám násilí, které t ak dobře ovládali v časech samitis. Na počátku 30. let teroristické aktivity stále pokračovaly. Došlo k několika vraždám britských

163

TEROR V KOLONIÁLNÍ INDII 1900-194 7 a indických policistů, vládních úředníků a úřední­ místních správ. Poprvé se do akcí zapojily ženy-teroristky a zúčastnily se některých útoků včet­ ně pokusu o vraždu guvernéra sira Stanleye J acksona v únoru 1932. ků

NOUZOVÉ ZÁKONY Existující trestní řád a nouzová opatření se nakonec ukázaly jako nedostatečné, protože násilí se dále šířilo a bylo stále lépe organizováno. Reakce vlády spočívala ve vydání celé řady nových zákonů. Koloniální policie obdržela silné pravomoci, na jejichž základě mohla vyhledávat a zadržovat podezřelé, vyhlašovat zákaz nočního vycházení a zadržovat poštu. V oblastech nepokojů mohly okresní magistráty zabavovat osobní majetek, omezovat cestování osob a převoz zboží a zakázat přístup do určitých prostorů. Každý narušitel nových pravidel mohl být odsouzen k zaplacení velké pokuty. Zároveň byly do vesnic preventivně vysílány trestné oddíly policie, které pomáhaly zabraňovat šíření nepořádku. Pokud měla policie i to nejmenší podezření

nout a vrátit se k izolovaným loupežím a vraždám. Zdokonalená zpravodajská práce policie o aktivitách teroristů se projevila v rychlejším vyhledávání podezřelých a ve zlepšujících se výsledcích policejních akcí. Všichni známí nebo podezřívaní revolucionáři byli zadrženi nebo pod dohledem a všechny zdroje pro přísun lidí i materiálu zablokovány. V letech 1932-34 klesly aktivity teroristů o 90 procent. V roce 1936 úřady vyhlásily, že povstání bylo poraženo. Cena vítězství se pohybovala okolo milionu liber a důvěra v britskou vládu utrpěla vážnou újmu. Teroristická kampaň v letech 1930-36 dala indickým revolucionářům v Bengálsku jasně najevo, že izolované akty násilí, byť sebelépe organizované, nikdy nemohou svrhnout britský vládní režim. Když byli zadržení teroristé v letech 1937 až 38 propuštěni ze zajetí, obě skupiny, Džuguntar i Anušilan, se samy rozpustily. Terorismus v Bengálsku již nikdy nedosáhl takových rozmě­

na rů. spojení kohokoli s teroristy, mohla jej zadržet a Za druhé světové války znamenalo hnutí nenáumístit do policejní vazby. U řady dou faly, že přija­ silné nespolupráce pro britskou vládu daleko vět­ tá opatření pomohou snížit aktivitu teroristů . ší nebezpečí než terorismus, protože bylo díky abMísto toho způsobila další politické těžkosti, pro- senci terorismu daleko významnější. V roce 1942 tože indická veřejnost odmítala omezení, která se ' kongres vyhlásil hnutí Quit India (Opusťte Indii), dotýkala jejího denního života. Navíc se tábory pro s nímž se i těch pár zbývajících bengálských terozadržené staly příčinou protivládních nálad a živ- ristů začlenilo do všeobecného hnutí odporu proti nou půdou nespokojenosti. britské nadvládě. Hnutí přerušilo veškeré železNavzdory novým zákonům se v britské komuni- niční a další spojení a učinilo Spojené provincie, tě stále častěji vyskytovaly obavy z povstání v Benstáty Bihár, Bengálsko a další, naprosto neovladagálsku. V roce 1932 byli na výpomoc k policii při­ telnými. děleni zpravodajští důstoj níci a sedm praporů Když bylo hnutí Quit India na svém vrcholu, znapravidelné armády. Možná, že daleko větší důleži­ menalo vážné ohrožení britských pozic v Indii. tost mělo jmenování sira J ohna Andersona novým Ohrožení tak vážné, že Britové vyslali 57 praporů guvernérem Bengálska. Anderson byl státní úřed­ pěchoty, aby udrželi alespoň náznak pořádku. ník s bohatými zkušenostmi s povstalci v Irsku A to, prosím, v okamžiku, kdy v sousední Barmě a jeho jmenování pozdvihlo morálku policie. hrozilo japonské nebezpečí a bylo tam naléhavě Byl to právě Anderson, kdo pochopil, že jedinou třeba každého vojáka. cestou ze situace v Bengálsku je politické řešení Teroristické aktivity proti britskému režimu dedoplněné o represivní opatření. Místnímu zákofinitivně ustaly, když britská vláda v srpnu 194 7 nodárnému sboru řekl: ,,Nestačí odpovědět na sílu zaručila Indii nezávislost. Dlouhodobé boje za nesilou nebo odpovědět na nezákonnosti násilným závislost však zanechaly v novém státě dědictví prosazením zákona a vůle Jeho Veličenstva. Je tře­ politického násilí, především v Bengálsku. Teroba vytvořit atmosféru, v níž semínka nepořádku rismus mezi hinduisty a muslimy si vyžádal v náprostě nemohou vzejít." sledující dekádě desetitisíce lidských životů .

PORÁŽKA POVSTÁNÍ

TimMoreman

Po několika porážkách od vládních jednotek v dželálábádských horách se teroristé museli stáh-

164

TEROR VŮČI FRANCOUZŮM V INDOČÍNĚ o

"

o

TEROR VUCI FRANCOUZUM V INDOČÍNĚ

I

ndočínaje starý název pro oblast, v níž se dnes nacházejí státy Vietnam, Kambodža a Laos. V průběhu 40. a 50. let vedli komunisté na území dnešního Vietnamu dlouhou válku proti francouzskému koloniálnímu režimu. Teror byl za této války nedílnou součástí strategie komunistů a sloužil jim především k ovládnutí místního obyvatelstva. Terorismus zároveň neustále plně zaměst­ nával francouzské bezpečnostní síly, takže komunisté měli čas důkladně připravit konečné vojenské vítězství. Zvolená strategie se vyplatila a vítězství se dostavílo v roce 1954 po debaklu francouzské armády u Dien Bien Fu. Francouzi ovládli Vietnam ke konci 19. století. V roce 1940, po porážce Francie Německem, se vlády v zemi chopili Japonci. Odnětí Vietnamu znamenalo políček do tváfo francouzské prestiže v jihovýchodní Asii a dalo víetnamským nacionalistickým aktivístům naději. Skupiny nacionalistů na severu země,vyzbrojené Čínou a Spojenými státy, pů­ sobily jako gerily proti Japoncům. Jeden z vůdců, Ho Ci Min, vytvořil účinnou síť gerilových skupin a do jejich čela postaví! jako vojenského velitele Vo Nguyen Giapa. Ten měl v polovíně roku 1945 pod svým velením již více než 1000 bojovníků. Vietnamci nazvali své ozbrojené síly Vietminh a své základny umístili v hornaté provincii Viet Bac.

ZÁKLADNÍ FAKTA • Vietminh vytvořil klima plné strachu, aby přinutil obyvatelstvo na venkově podřídit se jeho záměrům. • Vietminh popravoval vesničany, pálil jejich domy avystavoval jejich zmrzačená těla všem ostatním pro výstrahu. • Za účelem zastrašení obyvatelstva vyhodil Vietminh v dubnu 1946 do vzduchu saigonskou pyrotechnickou továrnu, přičemž zahynulo 40 vietnamských děl ­ níků.

Po kapitulaci Japonců v září 1945 se mohly severovietnamské gerily odvážit na veřejnost. Jednotky čínské armády obsadily město Hanoj v severní části země a vietnamští partyzáni v něm ustavíli provízorní vládu. Zároveň rozšířili svůj vliv do všech oblastí života vesnic. V té době žilo na vesnicích 80 procent vietnamského obyvatelstva. Vietminh všude ustavil s dalšími nacionalistickými skupinami sověty, které byly řízeny zdánlivě nadstranickou Ligou národní záchrany. V jižní části země Francouzi s britskou pomocí obnovili po krátkém boji s nacionalisty svou správu. Zároveň probíhala mezi Francouzi a Vietminhem jednání, v jejichž průběhu Vietminh pokračoval v bojových operacích. Pod tlakem těchto aktivít se jednání brzy zhroutila a Francouzi úspěš­ ně zaútočili na Hanoj a město obsadili. PŘEBÍRÁNÍ VENKOVA Francouzi sice získali kontrolu nad městy, ale venkov dokonale ovládal Vietminh a bylo prakticky nemožné jeho vliv vykořenit. Vietminh v zájmu udržení vlády nad vesnicemi nejen apeloval na národní cítění obyvatel, ale navíc k tomu využíval teror. Jeho příslušníci zavraždili nespočet členů vesnických rad starších a úředníků francouzské správy. Tak se Vietminhu podařilo zpřetrhat již tak slabé vazby mezi vesnicemi a francouzskou správou ve městech. Vietminh krutě trestal vesnice, které plně nespolupracovaly. Teroristé obvykle vyvraždili radu starších, mučili a zabíjeli náhodně vybrané oběti. Občas vypálili celou vesnici do základů. Pomocí teroru přinutili každou vesnici v ovládané oblasti k poskytnutí pěti lidí na akce proti Francouzům. Dalších 12 osob mělo být připraveno k ozbrojeným operacím. V poměrně krátké době Vietminh ovládl větši­ nu venkova a učinil z něj nepřátelské území pro každého Francouze. Na nejnižším stupni stály rolnické milice. Měly sice jen ubohou výzbroj, ale odhaduje se, že počátkem 50. let dosáhly počet-

165

TEROR VŮČI FRANCOUZŮM V INDOČÍNĚ V nejjižnější části Vietnamu (tehdy označované Kočinčína) organizoval Vietminh terorista jménem

THAJSKO Bangkok

•

[J Tonkin ■ Annam ■ Kočinčína

Jihočinské

mo(e

Hlavními oblastmi teroristické činnosti byly ve 40. a 50. letech Tonkin a Kočinčína, dnes známé pod společným názvem Vietnam.

ních stavů okolo 75 000 osob, organizovaných v jednotkách, které Giap nazýval svými „regionálními silami". J ejich příslušníci byli schopni líčit pasti, střílet ze zálohy na francouzské vojáky (zejména v noci) a umísťovat bomby do restaurací v Hanoji nebo Saigonu. Francouzi se snažili Vietminhu překazit přebí­ rání venkova částečně proto, že se sami jen těžko mohli angažovat v operacích typu „srdce a mysli", které by jim pomohly získat zpět loajalitu vesničanů. Nedokázali vietnamskému obyvatelstvu dostatečně objasnit, co mohou v případě porážky Vietminhu očekávat, a také nechtěli připustit, aby se ostatní nacionalistické skupiny prezentovaly jako důvěryhodná náhrada. Nehledě na to, že vůd­ cové těchto skupin se stali terčem úspěšných atentátů ze strany Vietminhu, což v podstatě neutralizovalo veškerou nekomunistickou opozici.

Nguyen Binh. Zahájil v okolí Saigonu t eroristickou kampaň, která zahrnovala pumové útoky na továrny a francouzské podniky ve městě. Když Francouzi v roce 1949 ustavili v Kočinčíně národní vietnamskou vládu se sídlem v Saigonu, Binh okamžitě zareagoval. Vyslal do Saigonu komando teroristů, jež mělo provést řadu vražd a bombových atentátů, zatímco rozhlasové vysílání Vietminhu vyhlašovalo seznam „zrádců" určených k likvidaci. Francouzské bezpečnostní síly dokázaly ofenzivu teroru zastavit pouze za cenu přijetí stejných metod. K protiúderům Francouzi využívali informátory a kruté výslechy zadržených. Rovněž vystavovali v ulicích zmrzačená těla pří­ slušníků Vietminhu, která měla sloužit jako varování pro ostat ní. Větších úspěchů dosáhla francouzská armáda v regulérních bojích v deltě Červené řeky, kde v roce 1951 způsobila Vietminhu těžké ztráty. Přes­ to však nemohly francouzské úřady zaručit venkovským obyvatelům delty bezpečnost před teroristy. Jediné skupiny obyvatelstva, které dokázaly odolávat nájezdům Vietminhu, byly určité náboženské sekty Qedna z nich například uctívala jako své svaté Karla Marxe a Victora Huga). Tyto sekty byly natolik silné, že si k nim Vietminh nezjednal pří­ stup ani metodami teroru. Ovládnutí venkova Vietminhem bylo natolik účinné, že francouzská armáda pokrývala území jen velmi nedostatečně . V roce 1953 Francouzi udržovali již jen zlomek moci, zatímco komunisté si vybudovali velké a dobře vyzbrojené síly. Narůstající neschopnost Francouzů ovládnout venkov je dovedla k útoku na pravidelnou armádu Vietminhu u Dien Bien Fu, který skončil katastrofální porážkou francouzských vojsk. Také v tomto případě sehrál teror důležitou roli při pádu koloniálního režimu. Ashley Brown

166

TERORISMUS V MALAJSII

TERORISMUS V MALAJSII

červnu 1948 vyhlásila britská koloniální vláda v Malajsii, jako odpověď na vzrůsta­ jící vlnu terorismu ze strany malajské komunistické strany (MCP), stav ohrožení, který setrval až do roku 1960. Nouzové zákony umožňovaly úřadům zadržet, deportovat a dokonce popravovat osoby spojené s povstaleckým hnutím. Komunistické gerily, založené v roce 1941 po japonské invazi, se většinou skládaly z příslušníků čínské komunity v Malajsii. Britové za války MCP podporovali a posílali jí zbraně, zásoby a poradce a pomohli jí postavit gerily se 7000 bojovníky. Pod vedením vynikajícího taktika Čin Penga dosáhla MCP proti okupantům hodnotných úspěchů.

V

ZALOŽENÍ TERORISTICKÉHO KŘÍDLA Po válce se MCP zaměřila na svržení koloniálního režimu s cílem ustavit v Malajsii komunistickou vládu. Organizace pronikla do odbo1ů a prostřednictvím stávek a protestů, z nichž některé měly násilný charakter, se pokusila o revoluci sovětského stylu. V roce 1948 malajští komunisté přiznali, že tato taktika selhala a zahájili ozbrojenou vzpouru. Vojenské křídlo MCP se původně nazývalo Malajská lidová antibritská armáda. V roce 1949 se přejmenovala na Osvobozeneckou armádu malajské rasy (MRLA), aby více zapůsobila na obyvatelstvo nečínského původu.

V květnu 1948 Chin Peng zmobilizoval osm plua vyzbrojil je zbraněmi, pocházejícími ještě z války. Gerily přepadaly civilní i vojenské autobusy, vlaky a kamiony. Jejich členové vraždili pří­ vržence vlády a informátory, vydírali a unášeli podnikatele a vymáhali výkupné. Dne 29 . června teroristé postříleli obyvatele obce Džerantut 20 mil od Kuala Krau, vypálili policejní stanici a vzali rukojmí z řad Číňanů i Malajců. Mezitím komunistické buňky na plantážích a v cínových dolech britských společností organizovaly stávky a pokusy o převzetí podniků do své správy. Dvanáctého července napadli komunistič­ tí teroristé policejní stanici u jediného malajského uhelného dolu v Batu Arang, přemohli posádku a přerušili telefonní spojení. Než se do dolu dostala posila koloniální policie, zničili teroristé většinu strojního vybavení. Odvetou za agitace a násilí vláda zakázala komunistickou stranu. Přestože vzpoura měla značnou podporu ze strany čínského obyvatelstva, nedošlo v Malajsii k žádnému všeobecnému lidovému povstání, které před­ povídali komunističtí předáci. Toto zklamání a silné reakce koloniální policie a armády přinutily MRLA stáhnout se do džungle, kde si v blízkosti úkrytů zbraní založila základny. Základny se čas­ to nacházely v sousedství čínských osad, odkud MRLA získávala zásoby a informace ze sítě stoupenců, známé pod jménem Min Juen. ků

ZÁKLADNÍ FAKTA • Výsledkem povstání bylo 11 000 mrtvých, z nichž bylo 2500 civilistů.' • V roce 1948 komunistická MLRA zahájila teroristické akce po celé Malajsii. Kdispozici měla 3000 aktivních teroristů a okolo 7000 přívrženců. • V roce 1948 činil počet teroristických útoků cca 200 za měsíc. V roce 1949 poklesl na necelou stovku, protože MLRA přeskupovala své síly.

NOVÉ TERORISTICKÉ ÚTOKY V průběhu reorganizace geril panoval v Malajsii relativní klid, ale v roce 1949 vypuklo násilí s novou silou. Teroristé nejčastěji napadali venkovské policejní stanice, ale odhodlali se k útoku i na město nebo farmu. Často šlo o značně rozsáhlé výpady. J edenáctého září provedla horda 300 komunistů nájezd na město Kuala Krau, při němž zabila čty­ ři policejní důstojníky, dva britské železniční inženýry a dvě malajské ženy. Následující měsíc 200 teroristů udeřilo na odloučenou kaučukovníkovou plantáž v Pahangu, kde podpálili několik budov.

167

TERORISMUS V MALAJSII vrženců ~ezi obyvatelstvem a za tím účelem pře­ stěhoval Cíňany do nově vybudovaných vesnic, Jihočínské moře

* lphon * Kampar

daleko od starého osídlení. Bydlení a hygienické podmínky v nových sídlech ve všech ohledech pře­ vyšovaly úroveň starých chatrčí a mnoho Číňanů změny uvítalo. Briggs současně zavedl přísný pří­ dělový systém na rýži. Pro teroristy toho zbylo tak málo, že je to přinutilo vydat se ze svých úkrytů ven za sháněním zásob. V té době již britská armáda a zvláště příslušníci jednotek Special Air Service uměli vyhledávat teroristy a zacházet s nimi. Ke konci roku 1951 byli teroristé donuceni při­ jít s novou taktikou. Rozdělili velké jednotky na malé skupinky a stáhli se hlouběji do džungle, aby si odpočinuli a vycvičili nové členy.

Kuala Kerau

*

MALAJSIE

Segamat

* '\t

LÉČKY A VRAŽEDNÉ ATENTÁTY všechny neúspěchy akce teroristů pokračo­ valy. Šestého září 1951 provedli notoricky nejznámější akci celé kampaně - vraždu britského vysokého komisaře sira Henryho Gurneye. Teroristé na něj nastražili past cestou na Fraser's Hill, kam si britští důstojnící a úředníci jezdili odpočinout od horka a vlhkosti malajských planin. Cesta vzhů­ ru do odpočinkového zařízení byla klikatá a posledních 20 mil obklopená hustou džunglí a v ně­ kterých místech i strmými skalami. Těžce vyzbrojené komando si pro léčku vybralo asi 150 m dlouhý úsek, kde se teroristé usadili a čeka­ li na příjezd oběti. Zhruba v čase oběda, asi 27 hodin po zřízení léč­ ky, se objevila v dohledu kolona automobilů sira Henryho a jeho doprovodu. Když konvoj odjížděl z hlavního města Kuala Lumpuru, byl v něm obrněný vůz, rádiový vůz, neobrněný džíp Landrover a Rolls-Royce vysokého komisaře. Naneštěstí se rádiový vůz cestou porouchal a obrněný vůz zů­ stal s ním, aby mu poskytl pomoc. Tím se stalo, že limuzína pokračovala v cestě jen s minimální ochranou. Jakmile oba vozy dorazily na místo léčky, zahájili teroristé střelbu. Nejdříve vyřídili eskortu a pak se soustředili na vládní vůz. Polapen do léčky v autě, otevřel sir Henry v dešti střel dveře, patrně aby se pokusil dostat do úkrytu. Byl okamžitě mrtev. Pouze příjezd obrněného vozu, který kulometnou palbou smetl vše živé v okolí, zabránil stejnému osudu pro jeho ženu a osobního sekretáře. Vražda vysokého komisaře ohromila celou Malajsii. Přes

Počáteční střediska povstání

SINGAPUR

Malajsie, scéna 12 let trvající povstalecké kampaně.

Počátkem roku 1950 již měli komunisté z MRLA vybudovanou organizaci, která byla schopná vést dlouhodobou válku. Uvnitř organizace panovala hierarchie vojenského typu, v rozsahu od teroristických a sabotážních skupin pro zalidněné oblasti, přes venkovské gerily až po jednotky pravidelné armády. Zásobování a zpravodajskou činnost měla na starosti politická organizace a Min Juen, což znamenalo, že vojenské tábory v džungli musely ležet v dosahu několikahodinového pochodu od obydlených oblastí. Spojení mezi osadami a tábory v džungli patřilo k nejslabším bodům hnutí. Gerily neustále zvyšovaly intenzitu útoků, až jejich počet dosáhl 400 za měsíc - dvakrát tolik než v roce 1948. Zvláštní pozornosti teroristů se těšili britští plantážníci a jejich rodiny. Jedna rodina musela roku 1951 vydržet nejméně 25 teroristických útoků na svou plantáž v průběhu dvou týdnů, z toho tři za jedinou noc. Teroristé také prováděli kulometné přepady tzv. „nových vesnic", které zakládal generálporučík sir Harold Briggs, řídící důstojník britských operací v Malajsii. Briggs plánoval odříznutí MRLA od pří-

168

TERORISMUS V MALAJSII

Vykolejení vlaku pathlo k základním teroristichým taktihám Osvobozeneché armády malajshé rasy

(MRLA). Nedlouho potom teroristé udeřili stejně okázale u Džohoro Bharu. Osmého října zde najel poštovní vlak z Džohore do Kuala Lumpuru na minu, nastraženou teroristy. Exploze vykolejila vlak, zabila strojvedoucího a zranila dva železničáře a tři cestující. Téhož podzimu si teroristé připsali první čárku za britskou oběť ženského pohlaví, když nastražili past na manželku britského majitele cínového dolu na silnici z Tajpingu do Selamy. Některé útoky se vyznačovaly obzvláštní brutalitou. Dne 25. listopadu vzal kuchař z plantáže dceru majitele, který tou dobou dlel s manželkou v Kuala Lumpuru, na vyjížďku rodinným landroverem. Teroristé je cestou přepadli a dvouletému děvčeti prostřelili hlavu. Přestože povstání pokračovalo ještě dalších devět let, znamenal rok 1951 zlomový bod. Až do té doby byli teroristé úspěšnější. Nyní však měli hlad, byli odříznuti od podpory obyvatelstva a utrpěli

značné ztráty. Na tahu byla vláda. Britská armáda použila kombinaci konvenčních vojenských sil a psychologického vedení boje včetně shazování letáků z letadel a vysílání rozhlasové propagandy. Mnoho gerilových skupin se ke komunistům obrátilo zády a přijalo britské návrhy na vyzrazení svých bývalých soudruhů za úplatu. Británie zaručila Malajsii nezávislost 31. srpna 1957, ale v džungli přesto vytrvalo několik gerilových skupin tvrdé linie, které udržovaly napětí v zemi až do roku 1960. Chris Marshall

169

TERORISMUS V KENI

TERORISMUS V KENI

au-Mau byla tajná společnost, která vedla teroristickou kampaň proti vládě Britů v africké kolonii Keňa. Jako mnoho jiných tajných společností v Africe, také Mau-Mau tvořili příslušníci jediného kmene a spoléhali na pomoc nadpřirozených sil. Dodnes je nejasné, kdy Mau-Mau vlastně vzniklo a co jeho jméno ve skutečnosti znamená. Ke konci 40. let začalo ve společnosti domorodých obyvatel kolovat politické poselství o tom, že prosperující bílí farmáři vybudovali své bohatství z dřiny příslušníků kmene Kikujů. Mnoho nezaměstnaných mužů, kteří měli možnost vidět bohatství bílých na vlastní oči, se k hnutí okamžitě

M

připojilo.

MAGICKÉ PŘÍSAHY Největší přírůstky zaznamenalo hnutí Mau-Mau v roce 1949, kdy společnost začala s násilným náborem nových členů. Kikujové museli pod hrozbou násilí složit přísahu (thenge), která byla součástí ceremoniálu, v jehož průběhu se často sami rituálně zjizvili nožem. Pod hrozbou smrti od nadpřirozeného démona členové přísahali, že budou provádět rozkazy Mau-Mau. Nevysvětlitelná násilná smrt několika rekrutů obvykle přesvědčila všechny nedůvěřivce. Narůstající počty iniciačních rituálů přiměly v roce 1950 keňskou koloniální vládu k zákazu Mau-Mau. Jako reakci na zákaz společnost v roce

1952 vybudovala gerilovou armádu a zahájila kam-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Náhlý nárůst násilí ze stra-ny hnutí Mau-Mau v říj­ nu 1952 přinutil Brity k vyhlášení stavu ohrožení. • Za čtyři roky ztratilo hnutí Mau-Mau na 11 500 bojovníků. Bezpečnostní síly utrpěly ztráty 63 Evropanů, 3 Asiatů a 524 Afričanů. V průběhu teroristické kampaně zahynulo okolo 8000 nevinných Keňanů.

paň násilí. Cílem hnutí se stalo svržení britského koloniálního režimu a ustavení vlastní svrchovanosti nad sousedními kmeny. Pralesy a hory na sever od Nairobi se staly domovem téměř 12 000 příslušníků geril Mau-Mau, z vět­ ší části vyzbrojených tradičními oštěpy a palicemi. Dalších 30 000 mužů v kmenových vesnicích tvoři­ lo tzv. ,,pasivní křídlo", které bojovníky zásobovalo. Většina ostatních Kikujů po_ celé zemi byla k podpoře hnutí vázána přísahou. Ustřední výbor v Nairobi shromažďoval informace, koordinoval činnost a vydával příkazy bojovým skupinám. Organizační struktura byla poměrně uvolněná a velitelé se spoléhali především na poslušnost vůči přísaze, jejíž účinek si nikdo nedovolil zpochybnit. V letech 1951 a 1952 pi'íslušníci Mau-Mau prováděli teroristické útoky na odloučené farmy bílých majitelů a zavrnždili několik Kikujů, kteří s nimi nesouhlasili. Počet útoků vzrostl do té míry, že vláda vyhlásila v říjnu 1952 stav ohrožení. Zpočátku nemohly úřady dělat téměř nic, protože jim chyběly vojenské síly a zpravodajské informace. V lednu 1953 teroristé rozsekali na kusy tříčlen­ nou farmářskou rodinu Rucků (muž, žena a šestiletý syn), což rozzuřilo ostatní osadníky. Jako reakci na ohavný čin koloniální režim uvěz­ nil vůdce Keňské africké unie, legální politické strany, která zastupovala Kikuje. Současně došlo ke zvětšení britské vojenské přítomnosti a posílení policejního sboru. Mimo to zástupci farmářů volali po založení domobrany. V roce 1953 začalo konvenční vojenské tažení proti Mau-Mau, ale nedosáhlo zhola ničeho. Hnutí Mau-Mau, které nyní čítalo 15 000 bojovníků, se ukázalo jako nepolapitelný nepřítel a utrpělo minimální ztráty. Utoky geril Mau-Mau na vesnice pokračovaly a těla obětí byla často rituálním způsobem zmrzačena. Začátkem roku 1954

nový britský velitel sir George Erskine zavedl v Keni antigerilovou taktiku, která se osvědčila v Malajsii. Vytvořil týmy na propagandistické a psychologické vedení války,

170

TERORISMUS V KENI ,

.

, ----.

,:-:-:--:-, území obydlená domorodci

UGANDA

' území obydlená bílými osadnlky

KEŇA

Kikujská rezervace Operační střediska

hnutí Mau-Mau

Cen~álni provincie

podstatně

zdokonalil zpravodajskou práci a zajistil spolupráci mezi policií a armádou. První větší akcí pod jeho velením se v dubnu 1954 stala operace Anvil (kovadlina). Erskine nechal v Nairobi shromáždit a vyslechnout celou kikujskou populaci (okolo 30 000 lidí). Zahalení informátoři identifikovali aktivisty Mau-Mau, kteří byli zadrženi a umístěni do zajateckých táborů. Operace kovadlina úspěšně rozbila ústřední výbor a ukončila koordinační činnost mezi jednotlivými skupinami Mau-Mau. Mezitím Britové vyhlásili hluboké keňské pralesy za válečnou zónu, kde mají bezpečnostní síly povoleno střílet bez vyzvání, jak už ostatně často činily i předtím. Armáda pročesávala vesnice Kikujů a hledala příslušníky Mau-Mau. Mnohé vesnice byly obehnány palisádami. Účinná opatření vážně omezila schopnost Mau-Mau pokračovat v teroristických aktivitách. Jako výborný nástroj proti teroristům se ukázala očistná přísaha, která bez následků zbavovala Kikuje přísahy poslušnosti vůči Mau-Mau. Jakmile Britové najali šamany, kteří zbavili velká množství Kikujů zlé přísahy, ztratili teroristé základnu nedobrovolných příznivců. VYČIŠTĚNÍ PRALESA V roce 1955 britské vojenské nájezdy přinutily gerily jednak k rozdělení na menší skupiny a jednak

Rezervace Kikujzi a hlavní oblasti aktivity hnutí Mau-Mau. k opuštění pralesa, čímž se staly ještě zranitelněj­ ší. Vyskytlo se i několik pokusů vyjednávat o kapitulaci. Zajatý vůdce Mau-Mau generál Čina pře­ svědčoval příslušníky geril, aby se vzdali. Bylo uvězněno 1200 členů pasivního křídla. Na druhé straně došlo k obvinění několika příslušníků bezpečnostních sil za mučení zajatců. Celkem 430 zadržených zastřelily stráže „na útěku" a v roce 1956 bylo vykonáno více než 1000 poprav. Proti hnutí Mau-Mau stály také tzv. kontra gangy. Skládaly se především z bývalých domorodých vojáků a očištěných členů Mau-Mau. Většinou pomáhaly zjišťovat postavení jednotek skutečných Mau-Mau. Úspěšně navazovaly spojení s gerilami, které unikly rozsáhlým vyčišťovacím akcím. Tato taktika pomohla ke konci listopadu 1956 povstání Mau-Mau úplně zlikvidovat. Keňa získala nezávislost v roce 1963, pod vedením vůdčího představitele Keňské africké unie Jomo Kenjaty, který strávil léta krize ve vězení. Kenjata, jenž byl rovněž příslušníkem kmene Kikujů, přivedl svůj lid rychle k moci. Tentokrát však bez násilí a bez radikální politiky hnutí Mau-Mau. John Finlayson

171

TEROR V ZIMBABWE (RHODESIE)

TEROR V ZIMBABWE (RHODESIE)

J

edenáctého listopadu 1965 se bývalá britská kolonie Rhodesie (dnes Zimbabwe) prohlásila za nezávislý stát. Ministerský předseda Ian Smith oznámil, že by „ani za tisíc let" nepřijal vládu černé menšiny nad bílými, přestože bílí tvořili pouze pět procent obyvatelstva země. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Afričtí nacionalisté založili dvě teroristické skupiny, které měly bojovat proti nadvládě bílých. Zimbabwská lidová revoluč­ ní armáda (ZIPRA), se sídlem v Zambii, čerpala svou sílu z malé, ale mocné komunity kmene Ndebele. Základ Zimbabwské africké národněosvobo­ zenecké armády (ZANLA), se sídlem v Mosambiku, tvořili příslušníci většího kmene Šona. Přestože původní cíle obou kmenových sil byly podobné, brzy se mezi nimi projevily rozdíly. ZANLA dostávala zbraně a rady od Číny, ZIPRU vyzbrojoval a cvičil Sovětský svaz. V letech 1966-69 obě skupiny gerilovým způsobem napadaly farmy bílých osadníků a útočily na policejní stanice. Rhodeské bezpečnostní síly je však dokázaly téměř vyhladit. Když v roce 1971 skončily mírové rozhovory neúspěchem, ZANLA opět zaútočila na bílé cíle. Dne 21. prosince 1972 teroristé napadli farmu a zranili tříleté děvčátko . Rhodeské bezpečnostní síly odpověděly spuštěním operace Hurricane, na jejímž konci v září 1975 oznámily 651 mrtvých teroristů za cenu 73 padlých ve vlastních řadách. V červnu 1975 obdržel sousední Mosambik nezávislost a ZANLA

ZÁKLADNÍ FAKTA • Vprůběhu let 1965-79 zahynulo při teroristických kampaních 1300 příslušníků bezpečnostních sil a na 9000 civilistů. Odhadovaný počet ztrát na straně teroristů měl převýšit číslo 10 000. • Jeden znejhorších masakrů, které teroristé ze ZANLA provedli, byla hromadná vražda 27 dělníků na čajo­ vých plantážích v Honde-Valley 20. prosince 1976.

získala bezpečnou základnu, z níž mohla vyrážet k nájezdům do východní části Rhodesie. V roce 1978 se odhadovalo, že na území Rhodesie aktivně půso­ bí 4645 členů ZANLA a 953 příslušníků ZIPRA. K terčům ZANLA nepatřili jen bili. Ter01isté chtě­ li rovněž ovládat kmen Šona a zahájili za tím úče­ lem program zastrašování vesnických obyvatel. Například 13. srpna 1973 zastřelili v oblasti Kandeja náčelníka před očima shromážděných vesničanů.

Teroristé páchali na lnístním obyvatelstvu řadu dalších zvěrstev jako ubodání bajonety, ubití k smrti, střílení rodičů před očima dětí, vyhazování vesnických autobusů do vzduchu, odsekávání prstů auře­ závání rtů, mrzačení a pálení obětí.

POUŽÍVÁNÍ MUČENÍ K NÁSILNÉMU ZÍSKÁNÍ PODPORY ZANLA poučovala lidi o nacionalistických cílech na povinných shromážděních, nazývaných pungwes a svou propagandu posilovala promyšleným terorem. Její příslušníci mučili a zabíjeli černé Afričany podezřelé ze spolupráce s vládou. Například v okresu Mount Darwin teroristé zbili dvě manželky domně­ lého informátora a třetí zastřelili. V jiné vesnici zastřelili náčelníka a pobili dobytek, který byl veškerým majetkem vesnice a ještě spálili všechny chatrče. Dne 18. dubna 1974 vstoupili teroristé do vesnické hospody v oblasti Madziwa. Měli s sebou seznam lidí odsouzených k smrti za pomoc bezpeč­ nostním silám. Dva muži ze seznamu byli na místě ubiti k smrti před očima dalších 150 lidi. Teroristé rovněž napadali soupeřící nacionalisty, projíždějící cizince a dokonce lidi tmavé pleti, kteří používali kosmetické přípravky na zesvětlení kůže. V roce 1979 policie zaregistrovala 2751 takových zabití. Většinu lidí, kteří byli popraveni napungwes, udali tzv. mudžibas, což byla místní mládež, pomáhající teroristům. Mnoho příslušníků mudžibas zneužívalo svého postavení ke znásilňování, krádežím a dokonce zabíjení. Teroristé zabíjeli také misionáře a učitele a unesli tisíce dětí do svých táborů, kde je podrobili teroristickému výcviku. Teroristé nuti-

172

TEROR V ZIMBABWE (RHODESIE) sestřelila řízenými střelami SAM-7 dvě letadla . První v září 1978 a druhé v únoru 1979. V prvním případě teroristé navíc postříleli deset žen a dětí, které katastrofu přežily.

. . . Zásobovací trasy do Rhodesie

==={>

Prúniky gerilových skupin

Indický oceán

Teroristichá skupina ZIPRA měla své základny v Zambii, ZANLA operovala ze základen v Mosambiku.

li lidi, aby po nocích demolovali mosty, rozkopávali silnice a přeřezávali telefonní a elektrické vedení. Lze říci, že prostřednictvím nevybíravého teroru ZANLA ovládla venkovské oblasti. Ze svých základen vyrážely gerilové jednotky ZANLA k pravidelným útokům na farmy bílých vlastníků, které pokrývaly téměř polovinu území státu a byly nepostradatelné pro jeho ekonomiku. Teroristé kladli léčky na bílé farmáře a jejich rodiny, napadali jejich domy, pálili jim stodoly a kradli jim dobytek. Zastrašovali nebo zabíjeli černé děl­ níky na farmách a zapalovali jejich chatrče. V dů­ sledku této činnosti opustili lidé stovky nejvíce exponovaných farem. Gerily kladly léčky na silnicích a železnici, ostře­ lovali z minometů některá města, například Umtali, ale městský terorismus byl vzhledem k policejní zpravodajské práci poměrně vzácný. Jedinou výjimkou se stala exploze bomby v hlavním městě Salisbury, při níž zahynulo 11 černých Afričanů. Nejhorší úder zasadila ZIPRA morálce bílých, když

TVRDÁ PROTIOPATŘENÍ VLÁDY V květnu 1973 rhodeské bezpečnostní síly vyhlásily zákaz vstupu do 190mílové zóny podél severovýchodních hranic a zřídily zde minová pole. Vojáci násilně přestěhovali lidi z nejvíce ohrožených oblastí do střežených vesnic, čímž zablokovali gerilám přísun zásob, informací a nových členů. V červnu 1974 založila Rhodesie speciální stře­ lecké jednotky, které měly ve výzbroji vrtulníky. Každý vrtulník nesl tým čtyř střelců, kteří byli při akci vysazeni v blízkém okolí základny teroristů. Zatímco pozemní týmy obklíčily základnu a zaútočily na její posádku, vrtulníky je ze vzduchu kryly palbou kulometů. Akce trvala až do úplného pobití všech teroristů. Rhodeské speciální ozbrojené síly se rovněž uchylovaly k nekonvenčním protiopatřením. Jedna z těchto jednotek jménem Selous Scouts se specializovala na vyvolávání šarvátek mezi příslušní­ ky ZANLA a ZIPRA. Jízdní oddíl Grey Scouts používal k chytání teroristů psy-zabijáky. Rhodeská výzvědná služba vraždila nacionalistické vůd­ ce v exilu. Speciální letecká služba rhodeského vojenského letectva kladla miny v pohraničních oblastech sousedních států. V roce 1976 byl již konflikt pro obě strany příliš nákladný, aby v něm mohly pokračovat. Jihoafrická republika požado• vala politické řešení situace. Konference z ledna 1977, která se konala v Zenevě, nepřinesla žádný výsledek a válka pokračo­ vala. Ze sousedních států vpadly do Rhodesie další gerily, což přinutilo farmáře, aby si postavili okolo svých domů hradby a vyzbrojili svá vozidla. Bílí rovněž zakládali sebeobranné milice. Náklady na všechna opatření byly obrovské a předseda vlády Smith připustil, že by se na vládě v Rhodesii mohli podílet umírnění příslušníci černé většiny. ZANLA ani ZIPRA na takové řešení nepřistoupily a pokračovaly v útocích. V roce 1979 Británie zařídila klid zbraní a v roce 1980 následovaly volby. Nová ústava zahrnovala vládu většiny a bezpečnostní zámky pro bílou menšinu. Většina černých obyvatel volila podle kmenové příslušnosti. Protože kmen Šona byl početně nejsilnější, stal se prezidentem Zimbabwe jeden z vůdců ZANLA Robert Mugabe. Bertrande Roberts

173

TEROR V NAMIBII

TEROR V NAMIBII

průběhu první světové války spadlo pod správu britského dominia zvaného Jihoafrická unie i území sousední německé kolonie, tzv. J ihozápadní Afriky. Na konci války zaručila Liga národů Jižní Africe mandát na správu obsazeného území. V roce 1946 následník Ligy OSN doporučila Jižní Africe, aby připravila region na udělení nezávislosti. Jihoafrická vláda v Pretorii doporučení ignorovala a vládla na obsazeném území, jako kdyby bylo součástí vlastního státu. Navíc zde zavedla apartheid - zákonný systém rasové diskriminace. Tímto přístupem si pretorijská vláda udělala mnoho nepřátel a v říjnu 1966 generální shromáždění OSN doporučilo zrušení mandátu. V červnu 1968 shromáždění pře­ jmenovalo sporné teritorium na Namibii a nařídi­ lo Jižní Africe, aby Namibii přiznala nezávislost. Nakonec, v červenci 1971, mezinárodní tribunál prohlásil jihoafrickou přítomnost v Namibii za nezákonnou. Nadvládu Pretorie také ohrožovalo namibijské nacionalistické hnutí, reprezentované především Lidovou organizací jihozápadní Afriky (SWAPO), založenou v dubnu 1960, jejíž členové se většinou rekrutovali z kmene Ovambo. Jihoafrické úřady brzy zahájily proti SWAPO represivní opatření. Mnoho členů uprchlo do Tanzanie, kde organizovali Lidovou osvobozeneckou armádu Namibie. Ta zahájila povstání, kombinující gerilové vedení války s terorismem a politickou činností.

V

ZÁKLADNÍ FAKTA • Od roku 1966 narostl počet příslušníků SWAPO způvodního stavu 1000 mužů na 1O000 v roce 1978. • Vprůběhu bojů ztratila SWAPO 10 000 vojáků, zatímco bezpečnostní síly pouze 700. • V roce 1980 oznámily pretorijské úřady v Namibii 1175 incidentů, které lze považovat za teroristické akty.

do

•

Ondangua OVAMBOLAND

pásmoCaprM

Tsumeb • •

Grootfontein

NAMIBIE

•

Windhoek Walvis Bay

BOTSWANA Keetsmanshoop

•

JAR Základny jihoafrické armády v Namibii a území kmene Ouambo, kde byla SWAPO nejaktivnější. Ke konci roku 1965 první vycvičení povstalci založili tábory na území kmene Ovambo. Tito aktivisté zaútočili na bezpečnostní síly a provládní čer­ nochy a ničili důležitá zařízení. V roce 1966 SWAPO uskutečnila několik útoků na bílé civilisty. V reakci na útoky Pretoria uvěznila a obvinila z podporování terorismu 37 Namibijců. Od prvních srážek s jihoafrickou armádou ze dne 26. srpna 1966 do roku 1975 povstalci učinili po vojenské stránce jen malý pokrok. Politické aktivity však vynášely jeden úspěch za druhým, protože SWAPO využívala znepokojení světové veřejnosti nad apartheidem. Vyhlídky SWAPO se podstatně zlepšily v roce 1975, když Portugalci odešli z Angoly. Nezávislá Angola povolila SWAPO užívat její území pro základny. Ve světě se SWAPO těšila široké mezinárodní podpoře, včetně deklarace OSN z prosince 1976. SWAPO získala mnoho nových rekrutů, lepší zbraně ze Sovětského svazu a výborný výcvik od

174

TEROR V NAMIBII

Jihoafričtí vojáci prohlížejípo ukončení tažení proti povstalcům ze srpna 1978 v pásmu Caprivi m,:tvoly teroristů, podezřelých z příslušnosti ke SWAPO.

profesionálních revolucionářů z Kuby a poradců z východoevropských komunistických zemí. Od roku 1975 se SWAPO pokoušela rozšířit svou pů­ sobnost za hranice území kmene Ovambů. SWAPO používala nejen tradiční metody gerilové války, ale občas se uchylovala také k terorismu. Podle jihoafrických hlášení zastřelili teroristé 20. prosince 1976 nedaleko Grootfonteinu v severní Namibii bílého farmáře, jeho ženu a dvanáctiletého syna. Nebo na Štědrý den roku 1976 ostřelovalo deset teroristu v Ošandi v severní Namibii nakupující občany, přičemž zahynuli dva civilisté. Jihoafrické jednotky reagovaly operacemi proti povstalcum, při nichž napadly základny SWAPO v jižní Angole. Výpravy se ukázaly být velmi efektivní, protože SWAPO utrpěla desetkrát vyšší ztráty než jihoafrické bezpečnostní síly. Pretorie hledala i jiné cesty, kterými by podkopala gerilové hnutí, a slíbila Namibii možnost získání nezávis-

losti. Povstalcum se navíc nepodařilo rozšířit svou pusobnost mimo území kmene Ovambo. Hlavně asi proto, že ostatní etnické skupiny nepovažovaly SWAPO za osvoboditele. Počátkem roku 1988 se SWAPO opět uchýlila k terorismu jako součásti své povstalecké kampaně. Dne 19. února 1988 odpálili povstalci bombu v bance ve městě Okašati v severní Namibii. Při explozi zahynulo 21 civilistu. V roce 1988 se Sovětský svaz a Spojené státy dohodly na recipročním řešení situace, podle nějž měla Jihoafrická republika odejít z Namibie a Kubánci a komunistické státy východní Evropy z Angoly. Ve volbách z listopadu 1989 získalo politické křídlo SWAPO většinu hlasu, ale nikoliv absolutní většinu. V březnu 1990 SWAPO sestavila první vládu nového nezávislého státu Namibie.

175

Henry Longstreet

TERORISTICKÉ KAMPANĚ V PORTUGALSKÉ AFRICE

TERORISTICKÉ KAMPANĚ V PORTUGALSKÉ AFRICE

P

ortugalsko bylo první evropsko~ koloniální mocností v Africe a spolu se Spanělskem také poslední. Portugalští námořní navigátoři dovedli v 15. století své lodě do všech tří hlavních kolonií: Angoly, Portugalské Guineje (dnes Guinea-Bissau) a Mosambiku. Portugalci vždy prohlašovali, že na rozdíl od jiných byl jejich imperialismus založen nikoliv na rasové diskriminaci, ale na vzdělávání místních lidí, aby mohli zaujmout místo v portugalské společnosti. V roce 1951 přejmenovali své kolonie na zámořské provincie, ale i tak prováděli ve skuteč­ nosti politiku vykořisťování. V roce 1878 Portugalci nahradili otroctví systémem nájemných děl­ níků. Místní farmáře nutili, aby místo potravinových plodin pro vlastní potřebu pěstovali tržní plodiny pro vládu. Navíc v rozporu s oficiálním tvrzením vzdělání nebylo dostupné jen tak pro každého.

ZAMBIE

Indický oceán

MILITANTNÍ ANGOLANÉ NAPADAJÍ PLANTÁŽE Původně chtěly nacionalistické skupiny prosadit ekonomické nebo spíše sociální požadavky, ale ke konci 50. let pomalý společenský pokrok a kolaps belgické autority v sousedním Kongu způsobil nárůst militantních nálad. Impuls pro zahájení ná-

Podněcována pNhladem angolských nacionalistů podnikala v letech 1964-75 teroristické nájezdy také mosambická fronta národního osvobození

(FRELIMO).

ZÁKLADNÍ FAKTA • Osvobozenecká hnutí v portugalské Africe byla rozdělena podle domorodých kmenů. • Vzpouru v Angole zahájily v roce 1961 pět týdnů trvající ukrutnosti, v jejichž průběhu bylo zavražděno 267 civilistů, převážně Evropanů. Dalších 72 bylo pohřešováno.

• Náhodné násilí se téměř nevyskytovalo. Teror proti civilnímu obyvatelstvu měl formu výbuchů násilí proti kmenům, které spolupracovaly s Portugalci.

silností přišel v roce 1961 z Angoly Na protest proti zákonům, které nutily farmáře pěstovat tržní plodiny, militantní domorodci zaútočili na portugalské bavlníkové plantáže. Mezitím jeden z protivníků režimu portugalského diktátora Salazara unesl portugalské dopravní letadlo do Luandy, hlavního města Angoly. Celý světový tisk spěchal do Angoly. Čtvrtého února 1961 napadly tři ozbrojené bandy Angolanů věz­ nici a policejní kasárna v Luandě, patrně i kvůli přítomnosti tisku. Militantní domorodci chtěli osvobodit africké vězně, kteří byli zadrženi pro

176

TERORISTICKÉ KAMPANĚ V PORTUGALSKÉ AFRICE

..

--

c,

----- -

~?:--· ~-..,·-~~...,,~ ~--- :...,~

V roce 1971 měla angolská FNLAjiž kolem 8000 vojáků, odhodlaných vést gerilovou válku za nezávislost země.

drobné přestupky. Bezpečnostní síly útok odrazily, ale jen za cenu mnoha mrtvých. V následujících dnech se konal pohřeb sedmi zabitých policistů a opět došlo ke střelbě. Při srážkách zahynulo dalších 36 Afričanů a osm příslušníků bezpečnostních sil.

CELOPLOŠNÉ VZPOURY V ANGOLE O měsíc později, 15. března, napadli teroristé ozbrojení mačetami a noži plantáže bavlny na severu země a rozsekali na kusy 300 farmářů a obchodníků i s jejich rodinami. Útočili na portugalské farmy, domy a úrodu a na vládní majetek. Uprchlíci, převážení z ohrožené oblasti letadly, podávali svědectví o tom, jak teroristé rozsekali Portugalce bez ohledu na věk nebo pohlaví. Společnost se v té době nerozdělila jednoduše na domorodce a Portugalce. Daleko více rivality se objevovalo mezi jednotlivými skupinami angolských nacionalistů. Rozdíly přitom vycházely z kmeno-

vé příslušnosti. Mnoho uprchlíků dosvědčilo, že ně­ které skupiny místního obyvatelstva bojovaly bok po boku s Portugalci proti teroristům. Třináctého dubna se násilí teroristů ještě vystupňovalo. Několik tisíc rebelů zaútočilo na vesnici Ucua, 100 mil severně od Luandy, kde zabili 13 Portugalců. Jeden z reportérů popsal, že teroristé byli vyzbrojeni tesáky s nápisy UPA (Unie angolského lidu) a že útočili ,jako posedlí ďáblem, tancovali, zpívali a řvali". UPA se později přejmenovala na Národní frontu pro osvobození Angoly (NFLA). Její vůdce Holden Roberta řekl, že angolské povstání je „výrazem zoufalství nad portugalským terorismem za uplynulých 500 let", ale vzápětí dodal: ,,Hluboce litujeme, že došlo k úmrtí žen a dětí." Holden Roberta dále prohlásil, že útoky byly dílem pracujících, kteří se vzbouřili proti portugalskému systému nucených prací. Přiznal, že se na nich podíleli i někteří členo­ vé jeho strany, ale zároveň trval na tom, že tak uči­ nili proti rozkazům. Vzpoura naprosto nepřiprave­ nou portugalskou armádu zaskočila. Jakmile se však vzpamatovala, s použitím letectva povstání velmi rychle potlačila. Nemilosrdná odveta stála do září život na 50 000 Afričanů.

177

TERORISTICKÉ KAMPANĚ V PORTUGALSKÉ AFRICE 1967. Portugalci vystupňovali opatření proti povstání tím, že soustředili místní obyvatelstvo do chráněných vesnic. Když generál Antonio de Spinola přebíral v roce 1968 vojenské velení v Guineji, vyhlásil novou strategickou linii, založenou na změnách v přístupu k místnímu obyvatelstvu. Při­ jal heslo „Lepší Guinea" a pod ním rozvinul program založený na vesnicích. S použitím armády vybudoval 15 000 domů, 164 škol, 40 nemocnic, 163 hasičských stanic a 86 vodáren.

ANGOLA

MOSAMBIK ZAHAJUJE SVOU KAMPAŇ Stejně jako

NAMIBIE, Mapa Angoly s vyznačeným územím nejčastějšího výskytu gerilových aktivit.

Povstání přimělo Portugalce udělat ústupky Zrnšili povinné pěstování tržních plodin. Nahradili snahy o „civilizování" místních obyvatel deklarací o rovnoprávnosti lidí v zámořských provinciích s evropskými portugalskými občany. Navzdory všem uklidňovacím snahám se povstání rozšířilo v roce 1963 do Portugalské Guineje a v roce 1964 do Mosambiku.

BOJ GUINEJE ZA SVOBODU Hlavní povstaleckou silou v Portugalské Guineji byla Africká strana za nezávislost Guineje a Cape Verde (PAIGC). Terčem skupiny se staly převážně portugalské ozbrojené jednotky. Dne 25. ledna 1963 teroristé napadli na jihovýchodě země kasárna portugalské armády. Při útoku zahynulo 20 vojáků. Desátého března jednotky PAIGC zabily osm portugalských vojáků a 22. května sestřelily dvě letadla. J eden pilot zahynul, druhého teroristé zajali. Portugalci odpověděli povstalcům přísunem dalších vojáků do země. Z posádky 1000 mužů v roce 1961 vyrostl kontingent na 30 000 vojáků v roce

v Guneji, také v Mosambiku zahájila v roce 1964 Mosambická osvobozenecká fronta (FRELIMO) boj za svobodu útoky na portugalské vojenské cíle. Mezi prvními byl raketový útok na přehradu Cabora Bassa. Avšak ke konci roku 1973 a v roce 1974 teroristé změnili taktiku a napadli více než 40 civilních cílů. Násilné akty zahrnovaly ostřelování vesnic z minometů, braní rukojmích a sestřelování soukromých letadel, při nichž uspěli v šesti případech. Podle portugalských záznamů z roku 1973 příslušníci FRELIMO zavraždili více než 300 civilistů, zranili 554 osob a dalších 1768 lidí unesli. Počty portugalských vojáků v zemi vzrostly z 16 000 v roce 1964 na více než 60 000 v roce 1974. Po roce 1968 armáda zaujala vůči povstalcům daleko aktivnější postoj. V roce 1973 bylo dokonce vzneseno obvinění, že vojáci spáchali masakr, při němž zahynulo na 400 afrických civilistů. Armáda obvinění popřela, ale je téměř jisté, že k nějakým úmrtím civilistů došlo. Vzhledem k narůstání odporu vůči těmto kampaním doma i v Africe se Portugalsko rozhodlo zaručit nezávislost Porugalské Guineji v září 1974, Mosambiku v červnu 1975 a Angole v listopadu 1975. Podle vojenské terminologie nevyhrála portugalská armáda ani povstalci. ,,Historické poslání" Portugalska v Africe nakonec uzavřel vojenský puč doma v Portugalsku.

178

Ian F W Beckett

ČÁST TŘETÍ

,I'

OBECNE ZAKLADY MODERNIHO TERORISMU ,I'

,I'

179

ČÁST TŘETÍ

Bl'ezen 1984: arabský chlapec se dívá z prostl'eleného okna autobusu, napadeného židovskými teroristy.

180

ČÁST TŘETÍ

OBECNÉ ZÁKLADY MODERNÍHO TERORISMU úvod xistuje mnoho důvodů, proč se jednotlivci nebo politické skupiny uchylují k terorismu. Podobně existuje mnoho metod, kterými teroristé mohou napadnout své cíle, či kterými se organizují. Abychom terorismu porozuměli, musíme dokázat rozeznat různé aspekty, které se navíc mohou vzájemně prolínat. Nacionalista může být kupříkladu zároveň socialistickým revolucionářem nebo, jako v případě libanonského Hizballáhu, i náboženským extremistou. K nejdůležitějším typům terorismu patří ty, které bojují za věc, jež dokáže udeřit na struny v mnoha srdcích.Nacionalisté nebo náboženští fundamentalisté se mohou ocitnout v roli reprezentantů hnutí s masovou podporou, pro něž snadno získávají další přívržence. Stejně tak terorista reprezentující touhu po sociálních změnách, ať již má obecně revoluční charakter, nebo jediný cíl - například zákaz potratů, najednou může objevit, že stvořil skupinu stejně smýšlejících pří­ vrženců. A přestože bývá terorismus obvykle spojován s levým křídlem a s revolucionáři z povolání, v minulosti se již vyskytlo mnoho případů terorismu z pozice pravicových sil. Někdy se tyto skupiny pokoušejí o destabilizaci státu, ale z větší části, například v Latinské Americe, jde o úderné jednotky proti levicovým revolucionářům a teroristům. Teroristické metody jsou často definovány podle způsobu provedení či podle účinku na veřejnost, na kterou jsou zaměřeny. Jedním z klíčových faktorů je to, zda jsou teroristé podporováni státem, a pokud ano, pak mají pro své akce téměř neohraničené možnosti v přístupu ke zbraním, finanční hotovosti a možnost dopravy na jakékoliv místo, kde chtějí operovat. Dalším klíčovým faktorem je to, zda operují na venkově či ve městě, neboť tato prostředí poskytují naprosto odlišné podmínky a příležitosti. Dále je zde cíl teroristických akcí - veřejnost. Chtějí teroristé bombasticky vystupovat na mezinárodní scéně, nebo jim k prosazení záměrů postačí domácí veřejnost? Mnoho teroristických hnutí objevilo užitečnost určitých organizačních metod, například drobných nezávislých buněk s malým počtem aktivistů. Podobně omezen é možnosti existují také v oblasti získávání prostředků. Omezené jsou rovněž techniky, jimiž teroristé mohou získávat pozornost veřejnosti.

E

181

ČÁST TŘETÍ

K nejfavorizovanějším teroristickým metodám odjakživa patřily bombové atentáty. Zejména proto, že aktivista může nálož položit na určené místo a pak v klidu odejít. Puma vykoná svou smrtící práci dávno poté, co sedí v bezpečí. V součas­ nosti se celý svět stal svědkem toho, že teroristé mohou použít daleko hroznější metody, než je klasická trhavina. Odpálení nálože ve středu města nemusí nutně přitáhnout takovou pozornost jako jiné metody. Unesení letadla, které se v 60. a počátkem 70. let stalo téměř obvyklou záležitostí, automaticky poskytlo teroristům příležitost ke vstupu do světových médií. Také braní rukojmích je dlouhodobá záležitost, která může setrvat na předních stránkách tisku celé týdny. Nakonec i vražedné atentáty na politické prominenty rovněž zajišťují rozsáhlou publicitu. Někteří teroristé jsou natolik oddáni své věci, že jsou připraveni za ni zemřít při sebevražedných bombových útocích. Podobné činy mají samozřejmě obrovský účinek a jsou nepopiratelně velmi efektní. Posledním aspektem terorismu braného jako fenomén moderního světa je myšlení jak teroristy, tak jeho oběti. Je nesnadné najít abnormální psychologické rysy, společné pro všechny teroristy. Mnozí z nich jsou vyrovnaní, operativní jedinci, kteří věří, že terorismus je nejlepší způsob jak dosáhnout svých záměrů. Nicméně stres z pohybu v uzavřei;iém světě, často bez kontaktu mimo teroristickou buňku, vede k přijetí určitého způsobu chování. Studování těchto vzorů může bojovníkům proti terorismu poskytnout pro jejich boj životně důležité informace. Také oběti se chovají podle určitých vzorců. Nejčastěji z důvodu šoku, hrůzy, nebo když jsou polapeny do řetězu událostí, do kterých se dostaly nedobrovolně. Často ani nejsou skutečným terčem teroristického útoku - prostě se jen objevili v nesprávný čas na nesprávném místě. Osud nevinných obětí teroristických útoků je vždy šokující a tito lidé nebo jejich rodiny se z toho nikdy nemusí vzpamatovat.

182

KAPITOLA PÁTÁ

Typy terorismu

Terorismus se v průběhu let stal nevyhnutelným společenským jevem, který lze rozdělit do několika kategorií. Někteří teroristé bojují třeba jen za jednu jedinou věc, například zákaz potratů, druhé motivuje náboženský zápal nebo pravicová extrémní politika . Terorismus překračuje hranice států a skupiny aktivistů napadají lidi a majetek v jiné zemi. O některých vládách se pozitivně ví, že podporují terorismus, jiné skupiny pracují jen samy za sebe. Teroristické skupiny jsou organizovány různými způsoby, například v závislosti na tom, zda operují ve městě či na venkově. Stejně tak hrozba násilí ovlivňuje jiným způsobem lidi ve městech a jinak zase obyvatele na venkově.

183

KATEGORIE TERORU

KATEGORIE TERORU

T

erorismus se pokoušelo klasifikovat mnoho analytiků. Obecně lze říci, že se dá dě­ lit na čtyři kategorie nebo typy. Za prvé, podle ideologické příslušnosti. Za druhé, podle povahy cílů, jichž chtějí teroristé dosáhnout. Za třetí, podle zaměření násilí, výběru cílů a oblasti působení. A za poslední, podle historického pů­ vodu teroristické skupiny.

IDEOLOGIE TERORISMU Ideologie, souhrn myšlenek, které politická skupina přijme za své, je základním kritériem kategorizace teroristů. Na druhé straně se ideologie často ukázala jako zavádějící analytický nástroj. Například počátkem 70. let operovala v Němec­ ku teroristická skupina Frakce rudé armády, jež by mohla být z hlediska ideologie klasifikována jako marxistická. Její členové používali třídní jazyk a prohlašovali, že společnost je rozdělena podle ekonomického systému do tříd, což je klíčový prvek marxismu. Nicméně Frakce rudé armády se nikdy nepokusila organizovat dělníky do masového politického hnutí, což by zase Karl Marx považoval za základní předpoklad. Takže klasifi-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Lingvistický teoretik Noam Chomsky, spolupracujíds Edwardem S. Hermanem, rozeznává dvě kategorie terorismu: celoplošný, prováděný například nacisty; a drobný, prováděný povstalci. • První pokusy o identifikaci typů terorismu učini l v roce 1964 Thomas P. Thornton. Rozeznával tehdy dva druhy: vynucený a agitační. • Příklad irského nacionalisty Michaela Collinse ilustruje obtížnost pokusů o kategorizaci terorismu. Nejprve bojoval proti Britům v Irsku a poté za svobodný irský stát proti bývalým teroristickým spolubojovníkům.

kovat Frakci rudé armády jako marxisty není nic víc než rétorika. Jinak byla Frakce rudé armády zcela určitě politickým hnutím, neboť se pokoušela svrhnout stávající společenský řád a nahradit jej něčím jiným. Takový druh myšlení však není výhradním majetkem levičáků. Také hnutí občanských milicí ve Spojených státech má výrazně revoluční náboj. Je totiž v rozporu s tradiční americkou politikou, podle níž osobní náboženské a morální názory jsou záležitostí svědomí každého jedince a nikoli vládní legislativy. Občanské milice byly v podstatě nepřátelským narušením tehdejší americké politické scény. Kategorizace podle ideologie je rovněž komplikovaný úkol. Ideologie může být politická, jako v případě marxismu-leninismu, nebo náboženská, jako fundamentalistické křesťanství v případě milicí. Náboženské dogma je přitom vysoce politická záležitost. K nejznámějším případům patří Islámský džihád na Blízkém východě nebo odtržení irských nacionalistických katolíků od Irské republikánské armády poté, co se vedení v radě armády chopili marxismem ovlivnění předáci. Zmatky způsobené různými pokusy o kategorizaci terorismu podle ideologie dosáhly nejextrémnějších forem právě u hnutí na Blízkém východě. V arabském nacionalismu spolu vždy koexistovaly, i když často jen velmi obtížně, dva základní proudy. J edním z nich je světský (laický) nacionalismus, představovaný například N ásirem v Egyptě nebo Assadem v Sýrii, podle nichž je arabská identita definována geograficky a jazykově. Druhým je náboženský nacionalismus, před­ stavovaný například muslimským bratrstvem založeným v roce 1928, jehož členem byla v jisté době i OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) Jásira Arafata. Náboženští nacionalisté považují za nejdůležitější součást arabské kultury islám. Světští nacionalisté, vyznávající marxistickou ideologii, nastražili 20. února 1969 v Jeruzalémě bombu, která zabila dva občany nakupující

184

KATEGORIE TERORU ležitosti s jistými typy hnutí, jako je například baskická ETA (Vlast a svoboda). Španělská vláda zaručila Baskicku zvýšenou míru autonomie, a tím usmířila nejradikálnější nacionalistické hnutí. Nelze však počítat s tím, že by se s tím smířilo levicové křídlo organizace, které chce svrhnout kapitalismus.

ť \

:

'-

CÍLE TERORISMU Cíle teroristů se do určité míry překrývají s ideologií, kterou hnutí vyznává. Ideologie revolučních teroristů je specifická tím, že zahrnuje svržení stávajícího společenského řádu. Nacionalistický terorismus se zase snaží prosadit sebeurčení své národnostní skupiny nebo regionu. Revoluční terorista - příslušník skupiny M19 z Kolumbie bude pracovat na dosažení obou výše uvedených

ť

cílů.

Protirevoluční karikatura zobrazuje francouzského jakobínshého vůdce Robespierra, jah spouští

gilotinu. Vláda teroru ve Francii v období let 1793 až 1794 spadá do účelové hategorie represivního teroru. v supermarketu. V říjnu 1983 jeden z nábožensky oddaných muslimů donesl na těle bombu do kasáren americké námořní pěchoty v Bejrútu, kde ji nechal vybuchnout, protože byl přesvědčen, že se tak dostane přímou cestou do ráje. Přitom všichni zmínění teroristé měli společnou ideologii: odpor proti vlivu západních zemí na Blízký východ. Navzdory své spletitosti hraje teroristická ideologie při rozlišování typů terorismu určitou roli. Na jedné straně je možné, aby režim urovnal zá-

Výhoda kategorizace podle cílů, jichž chtějí teroristé dosáhnout, spočívá v možnosti rozlišovat mezi státem podporovaným terorismem a terorismem proti státu . Za francouzské revoluce v letech 1793-94 byla vláda teroru nástrojem Výboru veřejného blaha na zničení jakékoliv případ­ né opozice proti revolučnímu režimu. Měla významný r epresivní účinek na politický život tehdejší Francie. Stejným způsobem terorizovaly eskadry smrti skupiny bojovníků za lidská práva a odborové organizace v Salvadoru a Argentině. Kategorizace terorismu podle cílů pomáhá identifikovat režimy, které terorizují vlastní obyvatelstvo. Spojení mezi vládou a vraždícími komandy v Latinské Americe nelze jednoznačně prokázat, ale příslušníci občanských stráží, kteří beztrestně zabíjejí oponenty vládního režimu, rozhodně vzbuzují podezření. Při kategorizaci podle cílů samozřejmě dochází k nepřesnostem. Protože jak levicové Rudé brigády, tak pravicoví neonacističtí rasisté chtějí svrhnout stávající společenský řád. Tedy jasný revoluční cíl. Přitom je nelze strčit do jedné „škatulky", protože Rudé brigády hlásají třídní ideologii, zatímco neonacisté vycházejí z nordického mýtu. Opatření nutná pro pacifikaci skupin s natolik rozdílnou ideologií vyžadují odlišné pří­ stupy, protože reprezentanti těchto hnutí se silně odlišují.

CÍLE TERORISTICKÉHO NÁSILÍ Teroristy můžeme také kategorizovat podle zaměření. Termín zaměření lze v souvislosti s tero-

185

KATEGORIE TERORU rismem interpretovat jako výběr cílů a prostředí, ve kterém operují. Nad teoriemi klasifikace teroristů podle výběru cílů se bádá již od 70. let. Ze zkoumání vyplynuly dva typy cílu: za prvé, útoky na pečlivě vybrané cíle; a za druhé, nevybíravé útoky na náhodně zvolené cíle. Příkladem prvního typu byl únos Williama Buckleyho, šéfa pobočky CIA v libanonském Bejrútu, z roku 1984. Obětí islámských fundamentalistu se stal důleži­ tý člen špionážního týmu Spojených států. Teroristé jej bezpochyby nejprve důkladně vyslýchali, aby získali poznatky o amerických agentech a spolupracovnících v Libanonu, potřebných k rozrušení jejich sítě na Blízkém východě a poté jej bez milosti zabili. Příkladem druhého typu výběru cíle je pumový atentát na nádraží v Boloni z roku 1980, o kterém se tvrdí, že jej provedli neofašisté. Výbuch bomby zdevastoval nádraží, přerušil železniční dopravu a způsobil smrt a zranění více než 325 lidem. Atentát vyvolal v Itálii klima plné strachu a přiměl zákona dbalé občany k požadavkům na zvýšení bezpečnostních opatření na ochranu společenského řádu . Mezi oběťmi se nacházeli i prů­ měrní italští občané a teroristé dobře věděli, že mnozí z nich sympatizují s jejich ideologií nebo alespoň cíli. Jeden čas se analytici domnívali, že levicové skupiny se přiklánějí k výběrovým cílům a pravicové spíše k náhodným. Pozdější výzkumy však odhalily, že v politice výběru terčů jsou u teroristických skupin jen minimální rozdíly. S kategorizací podle výběru cíle souvisí také prostředí, ve kterém teroristé operují. Například Brazilská národní osvobozenecká akce, vedená Carlosem Marighelou, operovala výlučně ve městě. Naproti tomu Světlá stezka v Peru uplatňovala taktiky teroru zase jen na venkově. Tuto metodu kategorizace lze ještě rozšířit tak, aby obsahovala údaje o tom, zda skupina napadá cíle pouze ve své zemi, jako zapatisté v Mexiku, nebo operuje mezinárodně, jako Japonská rudá armáda.

Kategorizace podle původu muže prokázat svou analýze terorismu v postkoloniálních válkách. Tamilští tygři, sikhští nacionalisté nebo teroristé v Kašmíru mají všichni svúj původ na koloniálních územích, která se rozprostírala napříč jejich etnickými oblastmi. Mají daleko více společného s teroristy skupiny Moro na Filipínách, než hnutí Moro s filipínskou socialistickou revoluční armádou. Ukázalo se, že ani jeden systém kategorizace není pro tvúrce antiteroristické politiky ideální. Lidé bojující proti terorismu proto vymýšlejí stále komplexnější metody kategorizace. Podle nových modelů jsou teroristické skupiny kategorizovány v kombinacích nejrůznějších proměnných veličin. Odborníci na terorismus označili v souladu s novou kategorizací americké národní milice jako náboženské domorodé nevládní anarchistické hnutí. Problémem zůstává to, že terorismus se obvykle snaží kategorizovat lidé, kteří proti němu bojují, a nikoli sami teroristé. Přestože je definitivní kategorizace terorismu patrně nedosažitelným snem, zůstává potřebnou součástí boje proti terorismu. užitečnost při

HISTORICKÝ PŮVOD TERORISTICKÝCH SKUPIN Poslední metoda kategorizace začleňuje teroristickou skupinu podle jejího historického původu. Také tato metoda se částečně překrývá s kategorizací podle ideologie. K příkladům patří revolucionáři typu Frakce rudé armády nebo skupina Weathermen z období studentských nepokojů 60. let.

186

Michael Brewer

NACIONALISTI CKÝ TERORISMUS

NACIONALISTICKÝ TERORISMUS

H

istoricky je nacionalismus relativně mladý fenomén, ale o to je silnější. Někteří historici dokonce tvrdí, že nacionalismus zavinil obě světové války. Rozhodně však přispěl ke vzniku některých významných teroristických hnutí. Národy moderní Evropy dozrávaly do své podoby v průběhu 14. století. Na národní bázi se pak začaly organizovat státy. Například anglický král Edward I. vládl v letech 1272- 1307 lidem, kteří mluvili jedním jazykem, vyznávali stejnou víru a měli společný systém zákonů. Sjednocování národů byl naproti tomu zdlouhavý proces. Ve stejné době bylo například katolické Spanělsko rozděleno na ti'i království plus muslimskou enklávu v Granadě a ke sjednocení do národního státu došlo až v roce 1512. V roce 1849 mohl rakouský státník kníže Metternich s klidem prohlásit o Itálii, že se jedná pouze o „geografický výraz", protože Itálie byla v té době rozdělena na sedm samostatných států. Nacionalismus jako politická veličina začal nabírat síly až v průběhu 19. století. Tehdy si ně­ kteří lidé žijící v mnohonárodních státech uvědo­ mili příslušnost k určité komunitě, oprávněné vybírat si své vůdce a tvořit své vlastní zákony. V letech 1820 až 1863 došlo k nacionalistickým

ZÁKLADNÍ FAKTA • Nacionalistickým terorismem se často zabývají lidé se společnou identitou, kteří chtějí získat nezávislost na dosavadní vládě. • Teroristické útoky jsou často velmi dramatické. Dva sikhské útoky na Indy se odehrály v jeden den 23. června 1985. Na palubě letadla Air Indiavybuchla bomba při letu nad Irským mořem a zabila 239 cestujících a posádku. Druhá bomba, určená pro letoun Air India, vybuchla na tokijskémletišti Narita a zabila dva nakladače zavazadel.

rebeliím v Řecku, Polsku a Maďarsku a politická nacionalistická hnutí začala vystrkovat růžky v Británii (irští a skotští nacionalisté), v Němec­ ku (Poláci), v Rakousku (Maďaři, Poláci, Italové, Češi a Slováci) a v dalších zemích. Ve 20. století se touha po národním státě rychle rozšířila do všech kolonií v zemích třetího světa.

NÁRODNÍ IDENTITA Národní stát je fyzické a politické teritorium lidí, kteří sdílejí stejnou kulturu a žijí ve vymezené oblasti. Národní stát je výsledkem touhy lidí po sebeurčení nebo jinak řečeno po možnosti určit si svou vlastní formu vlády. Dalšími faktory, které spoluutvářejí národní identitu, jsou náboženství, jazyk, hospodářství, národní zvyky a tradice a zeměpisná oblast. Pokud nějaký národ začne věřit, že jeho vládci jsou jiné národnosti, pak může tlak na sebeurčení dohnat lidi k použití jakýchkoliv prostředků, aby dosáhli svého cíle - včetně terorismu.

TERORISMUS JAKO PROSTŘEDEK DOSAŽENÍ POLITICKÉ ZMĚNY Skupiny, které používají terorismus za účelem dosažení nacionalistických cílů, obvykle chtějí svrhnout vládnoucí elitu prostřednictvím vyvolávání paniky, nahánění hrůzy a zastrašování nejširší veřejnosti. Například Irská republikánská armáda (IRA) používá metody teroru jak v Irsku, tak v Británii. Své cíle v Irsku si vybírá výhradně z řad příslušníků bezpečnostních sil, které považuje za vojáky okupační armády. V Británii napadá nákupní střediska a obchodní centra, aby tak ovlivnila lidi proti vládní politice udržování Severního Irska součástí Británie. K vedení nacionalistické teroristické kampaně postačí několik jednotlivců. Důležitou motivací je nenávist vůči vládnoucímu režimu. V zájmu dosažení úspěchu musí teroristé dosáhnout značné obliby u národa, za jehož reprezentanty se prohlašují. Počet alžírských nacionalistů, kteří

187

NACIONALISTICKÝ TERORISMUS

v 50. letech bojovali proti Francouzům, činil v roce 1954 méně než 400 aktivistů. Díky pozoruhodným činům předních nacionalistů, jako byl Ramdane Abane, jenž se stal národním hrdinou, rozrostl se v roce 1956 počet bojovníků na armádu 20 000 mužů, která měla své základny v Tunisku. Alžírská válka byla národněosvobozeneckým bojem kolonie za získání nezávislosti na imperiální mocnosti. Ve zmatcích po skončení bojů za nezávislost se nacionalisté znovu uchylují k terorismu, aby završili předsevzaté úkoly. Například sikhové v Indii vyznávají odlišné náboženství než hinduistická většina. Z toho vycházel pocit sikhů o odlišné národní identitě, jakmile Indie získala v roce 1947 nezávislost na Británii. Proto se sikhští extremisté ve snaze o získání vlastní nezávislosti uchýlili v 80. letech opět k terorismu. Politická hnutí menšin často dají vzniknout extremistickým frakcím, které se k terorismu uchylují, kdykoli zjistí, že parlamentní cesta nikam nevede nebo že je pro ně příliš zdlouhavá. V Evropě

Palestinští náboženští a nacionalističtí militanti demonstrují u květnu 1995 proti izraelským útokům na základny teroristů u jižním Libanonu. se teroristické skupiny; odhodlané vybojovat si na státech nezávislost, vyskytují od pováleč­ ných let. Bombové útoky; jimiž chtějí ovlivnit politické procesy v zemi, používají k prosazení svých požadavků baskičtí nacionalisté ve Španělsku, Korsičané a Bretonci ve Francii a Jihotyrolané v Itálii. Nikdo z nich sice nedosáhl ani sebeurčení, ale terorismus považují za jediný prostředek ochrany před úpadkem vlastní kultury. Nacionalisté používají tero1ismus také k omezení cizích vlivů ve vlastní zemi. V průběhu 60. a 70. let bylo mnoho teroristických kampaní v zemích Latinské Ameriky namířeno proti Spojeným státům. Castrovi komunisté na Kubě i sandinisté v Nikaragui sice hojně používali revoluční rétoriku, ale v pozadí stál velmi silný antiamerický nacionalismus. větších

188

NACIONALISTICKÝ TERORISMUS lestiny (OOP). OOP se organizovala souběžně se vznikem palestinské exilové vlády. Měla svou vlastní armádu, systém zástupc11 v palestinském parlamentu a způsob zdaňování Palestinců. Pokud chtěla OOP získat u svých lidí morální autoritu, byly pro ni tyto tradiční nástroje státní moci nepostradatelné. Zejména po podepsání deklarace principů s Izraelem roku 1993. Nacionalističtí teroristé zaměřují svoje akce proti autoritám, které stojí v cestě jejich snahám. Přestože jsou vládní úřady, vojenské základny a vojáci i pro teroristy důležitými cíli, přece jen existuje mezi terorismem a gerilovou válkou rozdíl. Zatímco gerily se zaměřují převážně na vojenské cíle, pro teroristy zůstává hlavním terčem civilní populace. Tamilští tygři na Srí Lance napadají veřejná zařízení, civilní obyvatele a vládní úředníky. Mezi oběťmi se mohou ocitnout i diplomaté. Zejména v případě, kdy teroristé považují jejich vládu za nepřátelskou vůči snahám o sebeurčení svého národa. Například v roce 1970 unesli quebečtí nacionalističtí separatisté britského obchodního komisaře Jamese Crosse, protože britská královna byla jako hlava kanadského státu pro zachování jednoty Kanady.

NEVINNÉ OBĚTI lidí přímo spojených s vládními autoritami napadají teroristé i obchodníky a dokonce turisty. V Angole napadla Fronta osvobození enklávy Cabinda zástupce cizí společnosti, k terá obchodovala s vládou. Sjednocená osvobozenecká fronta Assámu v Indii operuje především v oblasti únosů a vydírání. Pokud budou existovat snahy národů o sebeurčení, dotud potrvá nebezpečí, že se v zájmu prosazení svých snah uchýlí k terorismu. Noemi Gal-Or Kromě

Maskovaní členové IRA hlídkují na ulici Falls Road v Belfastu u pNležitosti pochodu strany Sinn Féin v srpnu 1979. Mnozí Irové považují členy IRA za hrdiny národněosvobozeneckého boje.

NACIONALISMUS NA BLÍŽKÉM VÝCHODĚ Blízký východ je na nacionalistické teroristické aktivity obzvláště bohatý. Sionismus vznikl v Evropě 19. století, prakticky ve stejné době, kdy menšiny v mnohonárodních impériích, jako například Rakousko-Uhersku, začaly uplatňovat nároky na národní sebeurčení. K teroristům patřil i Menachem Begin, vůdce izraelské strany Likud, který se stal premiérem země v letech 1977-83. Jeho stoupenci měli koncem 40. let lví podíl na bombových atentátech a střelbě na britské vojáky. Beginovy akce pomohly v roce 1948 k založení nezávislého izraelského státu. Nacionalistický terorismus proti Izraeli patřil také do arzenálu Organizace za osvobození Pa-

189

REVOLUČNÍ TERORISMUS

REVOLUČNÍ

TERORISMUS

eroristy, kteří usilují o svržení ústavní vlády, protože je to součástí jejich programu společenských změn, můžeme označit termínem revoluční teroristé. K revolučnímu terorismu obvykle řadíme levicová politická hnutí, ačkoli revoluční politika se neomezuje pouze na levici. Nacistická strana v Německu 30. let byla stejně revoluční stranou jako komunisté. Revoluční terorismus má své kořeny v politické ideologii. Počínaje marxisticko-leninskou ideologií na levici až po fašistický extrém na pravici. Obě zmíněné ideologie vznikly v prvních desetiletích 20. století a obě byly ovlivněny revoluční­ mi socialisty z konce 19. století, z nichž řada pře­ šla do prvních skupin revolučních teroristů.

T

dané skupiny lidí nadělají zmatenou masu jednotlivců, kteří se snaží bezhlavě prchnout z místa exploze bomby nebo pouliční střelby.

OBVYKLÁ ZBRAŇ Navzdory motivacím a úmyslům je terorismus obvyklou zbraní všech revolučních skupin, které vyznávají princip, že akce hovoří hlasitěji než slova. Revoluční terorismus využívá celou řadu násilných metod od výběrového terorismu, k němuž patří atentáty na pečlivě volené cíle, až po plošný terorismus, zahrnující nevybíravé útoky namířené proti veřejnosti. K metodám, ohrožujícím širokou veřejnost, patří například položení bomby do letadla nebo nákupního střediska, otrávení jídla, vodního zdroje, či dokonce vzduchu. Teroristické akce jsou revoluční samy o sobě. Narušují pořádek ve společnosti tím, že ze spořá-

CHARAKTER REVOLUCIONÁŘE Sociální problémy, jako nezaměstnanost a s ní spojená chudoba a dále rasová či sexuální diskriminace, vedou lidi k tomu, aby se přidali k levicově zaměřeným politickým hnutím. Společenský systém sám o sobě plodí revoluce. Náhodná přísluš­ nost k určité společenské vrstvě může jedince odsoudit například k podřadnému vzdělání, celoživotní chudobě a nedostatečné lékařské péči. Ti náhodně lépe narození využívají všechny výhody systému a mají dostatek potravy i peněz na naplnění společenského života. Revolucionáři věří, že tento systém lze změnit tak, aby se nespravedlivé rozdíly odstranily nebo alespoň snížily na únosnou míru. Levicová revoluční hnutí zdůrazňují nutnost vytvoření nových společenských formací. V porevolučním světě budou mít podle nich lidé více vlivu na sociální podmínky. Vidina lepší budoucnosti tak motivuje velkou většinu revoluč­ ních teroristů. Stávající systém musí být zničen za každou cenu. Schopnost nahlížet na systém jako na neosobní sílu, která vysává své oběti z řad pracujících, usnadňuje revolučním teroristům páchat násilné činy. Z policejního důstojníka se tak stává individuum, které stojí v cestě ke zlepšení života tisíců jiných lidí. Budova plná vládních úředníků je podle stejného vzorce centrem na vykonávání nespravedlnosti. Policejní a vládní zaměstnanci odsuzují sami sebe tím, že napomáhají systému. Pravicoví revolucionáři čerpají svou motivaci z úplně jiných zdrojů. Často se cítí ohroženi levicovým názorem, že všichni pracující lidé mají bez ohledu na národnost stejný politický zájem. Další nepřijatelnou věcí jsou pro ně společenské změ­ ny, které přinášejí stejné možnosti pro ženy nebo dokonce lidi jiné rasy. Politický systém, který podporuje podobný směr společenského vývoje, se pro

ZÁKLADNÍ FAKTA • Marxističtí revolucio náři nevěří v nerozlišující násilí. Bedřich Engels napsal, že by se měli chovat jako praví vojáci a zabíjet jen ty, kteří proti nimbojují. • Revoluční teroristé (jako například Rudé brigády) používají násilí proti ústavním demokraciím, protože věří, že je to jediný způsob, jak ukázat represivní povahu těchto režimů.

190

REVOLUČNÍ TERORISMUS

Francouzský spisovatel Regis Debray pl'ed soudem v roce 1967, pl'i němž čelil obvinění z napomáhání revolučním gerilovým skupinám v Bolívii. ně stává nebezpečím. Pro pravicové i levicové aktivisty se lidé, kteří oponují jejich snahám o společenské změny, stávají neosobní a dokonce nelidskou silou.

VOLBA TERORISMU Sociální revolucionáři mnoha zemí se často uchýlili k terorismu v reakci na specifické okolnosti. Obvykle šlo o malé, přísně konspirativní skupiny. Za revoluční terorismus však lze považovat i akce jednotlivce, namířené proti nějaké konkrétní nespravedlnosti. Jedním z nejlepších příkladů individuálního terorismu je případ Theodora Kaczynského, nazývaného Unabomber. Kaczynski vedl svou soukromou válku proti Spojeným státům prostřednictvím bomb, rozesílaných poštou prominentním osobám. Nacionalistický terorismus má jednoznačný cíl, ale záměry revolučního terorismu mohou být obsaženy i v národněosvobozeneckém hnutí. Snahy o radikální společenské změny se mohou vyskytovat v témže politickém hnutí, kterým může být i boj za národní sebeurčení. Například Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) vždy chtěla vybudovat palestinský stát na Izraelem okupovaných územích. Ovšem OOP má mnoho frakcí a každá z nich si nezávislou Palestinu představu­ je jinak. Jejich názory sahají od marxismu-leninismu, zastávaného Demokratickou frontou pro

osvobození Palestiny, přes tradicionalisty, reprezentované Lidovou frontou pro osvobození Palestiny, až po náboženské fanatiky z Hamásu a palestinského Islámského džihádu. Pokud je revoluční ideologie jediným důvodem pro terorismus a terorismus jedinou revoluční strategií, pak teroristická kampaň obvykle nesplní své cíle. Nacistický terorismus dokázal v průbě­ hu německé výmarské republiky ke konci 20. a počátkem 30. let podlomit ústavní zřízení právě proto, že byl spojen s legální politickou čin­ ností. Na proti tomu německá skupina Frakce rudé armády v 70. letech selhala, protože používala pro svůj boj proti Spolkové republice Němec­ ko výlučně terorismus. Revoluční terorismus neusiluje o zachování stávajícího stavu. Jeho cílem je změna pravidel politické hry. Levicoví teroristé jako Frakce rudé armády používají teror, aby přiměli stát ukázat svou represivní tvář a pak mohli poukazovat na oklešťování lidských svobod. Méně však již hovoří o tom, že lidské svobody byly dočasně omezeny právě za účelem likvidace teroristů. Obecně lze říci, že ozbrojené potyčky mezi policií a revolucionáři uvolňují násilí skryté v systému a bezpeč­ nostní síly se určitě dopouštějí chyby, když uvěz­ ní nevinné aktivisty politické opozice, kteří se terorismem nezabývají. Logika argumentů Frakce rudé armády pro při­ jetí teroristické strategie za účelem dosažení politických změn ukazuje, jak silně terorismus zapůsobil na mnohé další' revolucionáře. Členství v politickém hnutí, které je v opozici vůči státu, je volbou lidí, kteří se systémem nesouhlasí. Vysoce aktivní osobnosti mohou shledávat ústavní postup nedostatečným. Pro člověka, který je v opozici proti zavedenému pořádku, může být daleko dramatičtější akce se zbraní nebo bombou v ruce než účast na politických shromážděních nebo prodávání stranických novin. Pro revolucionáře je rozhodně přitažlivější hořící vládní budova nebo zastřelený policista.

PRAVICOVÝ REVOLUČNÍ TEROR Fašističtí teroristé mají poněkud odlišné cíle. Nicméně stejně jako Frakce rudé armády usilují o to, aby u mocných tohoto světa vzbudili pocit nepokoje. Ve skutečnosti si přejí dosáhnout všeobecné krize ve společnosti, která by přinesla nutnost nastolení zvýšených represivních opatře­

ní.

191

REVOLUČNÍ TERORISM US

Mrtvola teroristy z Rudých brigád na římské ulici u únoru 1986. Bezpečnostní síly jej zastl'elily ph pokusu o atentát na Antonia da Empoliho, poradce italského premiéra. V srpnu 1980 odpálili teroristé na nádraží v Boloni bombu, při jejímž výbuchu zahynulo 75 lidí. Událost se stala právě v období aktivity skupin Brigatte Rose (Rudých brigád). Obdobně jako při pumovém atentátu v Oklahoma City, kde policie obvinila teroristy z Blízkého východu, také v Boloni vyšetřovatelé učinili stejnou chybu a podezřívali ze zločinu Rudé brigády. Nakonec trpělivá práce přivedla policii na stopu neofašistické skupiny Revoluční ozbrojené buňky, která byla za výbuch bomby zodpovědná. Boloňský atentát byl součástí pravicové strategie teroru, který měl při­ nutit vládní autority k omezení občanských svobod a povzbudit armádu, aby se chopila moci a nastolila pořádek. V každém případě měli neofašisté za cíl nastolení diktatury. Podobně se nacisté v Německu angažovali v pouličních bitkách s komunisty. Nacisté disponovali stranickou milicí nazývanou Sturmtruppe n, která nosila hnědé košile. Jejich strategie byla založena na strachu lidí střední třídy, kteří se obávali o své rodiny, domovy nebo rodinné podniky. Pocit anarchie, vzrůstající ve společnosti po každém stranickém shromáždění, jež se zvrhlo v pouliční šarvátky, pomohl Hitlerovi v jeho roli vůdce, který přinese Německu tolik kýžený klid. Přitom lidé v Německu naneštěstí přehlédli jiné části programu Hitlerovy strany - veřejné odsuzování ústavy a zvoleného parlamentu, což jsou instituce, které by si Němci tenkrát jistě přáli zachovat.

REVOLUČNÍ STÁT Teror bývá také nástrojem vlád, které jsou odhodlány plnit socialistický revoluční program. Dva z nejznámějších případů se odehrály ve zmatcích po největších revolucích. Ve Francii zjistila v roce 1793 jakobínská frakce, že se proti jejímu ekonomickému programu zvedá silná vlna opozice. Jakobíni reagovali posláním politických protivníků pod gilotinu a do provincií vyslali více zástupců, kteří měli ústřed­ ní vládě v Paříži zajistit větší kontrolu venkova. V roce 1928 zahájil komunistický režim v Sovět­ ském svazu program modernizace hospodářství. Součástí programu bylo rekvírování obilí, aby mohl stát poskytnout levný chléb dělníkům v prů­ myslu a aby donutil rolníky na venkově ke vstupu do kolchozů. Rolníci a jejich rodiny umírali hlady na ulicích svých vesnic. Policie zatkla mnoho těch, kteří protestovali, i těch, kteří neprotestovali, a poslala je do táborů nucených prací. Zároveň zastřelila každého, kdo se pokusil organizovat nějaké protestní akce. V obou výše uvedených případech byl teror použit jako zbraň proti oponentům revolučního pořádku. Navic pomohl revolucionářům při dosažení jejich cílů. Místní správa zůstala ve Francii centralizována až do 80. let 20. století, přestože jakobínská vláda padla téměř před 200 lety. Kolchozy nahradily soukromé zemědělství v Sovět­ ském svazu od 30. let až do počátku 90. let 20. století. V obou případech terorismus zcela změnil

192

tvář společnosti.

Noemi Gal-Or

EXTREMISMUS KRAJNÍ PRAVICE

EXTREMISMUS KRAJNÍ PRAVICE

eroristická činnost krajně pravicových extremistů narůstá po celém světě, Evropu nevyjímaje. Rasistické a militantně nacionalistické síly přijaly za své hesla o „etnické čis­ totě" nebo „rasové válce". Trochu to připomíná situaci v meziválečném období, kdy hlavní sílu představoval fašismus. Od konce 80. let obrátila nacionalistická hnutí a revoltující mládež svou pozornost ke kultům „národ, krev a země", které kladou důraz na rasu a národ a jejich spojení s historickým teritoriem. V obdobných myšlenkách lze často vysledovat krajně pravicovou a fašistickou ideologii. Tento trend se projevuje prostřednictvím volební podpory radikálních pravicových stran, nárůstem členské základny neofašistických organizací a názory mládežnických skupin, které odmítají cizince. Současně narůstá militantnost různých náboženských a milénistických hnutí, která věří v brzký konec světa. Některé jejich myšlenky se vzájemně doplňuji s krajně pravicovou politikou a násilím. Obvykle se pro posun v ideologii mládeže uvádí pět vysvětlení. Za prvé, kolaps Sovětského svazu ke konci 80. let znamenal, že komunismus není důvěryhodným modelem pro radikální společen­ ské změny. Za druhé, dnešní mládež je v opozici proti svým rodičům, kteří byli ovlivněni levicovými hnutími mládeže z 60. a 70. let. Za třetí, v ča-

T

ZÁKLADNÍ FAKTA • Mnohá přesvědčení pravicových extremistických skupin jsou založena na víře ve vlastní rasovou nebo národnostní nadřazenost. • Špatné ekonomické podmínky vždy vedou k nepřátelství proti rasovým menšinám apřistěhovalcům. • Adolf Hitler, nacistický diktátor Německa v letech 1933-45, inspiruje dodnes mnohé pravicověextremis­ tické teroristické skupiny.

sech sociální a ekonomické krize se mladí lidé mohou poohlížet po bezpečí v určité skupině lidí a znaky rasy a národa lze velmi jednoduše a jasně definovat. Za čtvrté, zvyšující se migrace při­ náší rasové napětí. A za páté, ztráta důvěry v zavedené politické strany dává krajně pravicovým skupinám šanci, aby se prezentovaly jako nezkažená alternativa zkorumpované staré gardy.

EXTREMISTICKÁ IDEOLOGIE S jasnou definicí krajní pravice mohou být těž­ kosti. Definice pravice se může měnit stát od státu a také s během času. U mnohých skupin a jednotlivců, kteří konají akty násilí ve jménu rasistických nebo krajně pravicových idejí, nakonec může vyjít najevo, že nemají s politickými organizacemi žádnou spojitost. Nicméně základní prvky krajně pravicového extremismu asi budeme schopni načrtnout. Za jeden ze základních principů je obvykle považována myšlenka, že určité skupiny lidí jsou nadřazené těm ostatním. Tento princip je dále kombinován s přesvědčením o přijatelnosti násilí jako legitimní formy činnosti. Samozřejmě existují ještě další „hodnoty", které krajně pravicoví extremisté uznávají. Patří k nim autoritářství a víra v potřebu silného vůd­ ce národa. A pochopitelně nenávist vůči komunismu a socialismu. Militantní nacionalismus může zahrnovat rasismus, antisemitismus a netoleranci vůči národnostním menšinám. Nejextremnější skupiny jako nacisté a novodobí italští neofašisté spatřují v násilí tvořivou a očistnou sílu. Některé skupiny, jako například Militias, vytvářejí „mýty zlatého věku", což je víra v to, že kdysi existovaly pro jejich skupinu dokonalejší podmínky. Mýty zlatého věku jsou rovněž důležitou součástí systému víry milenariánů, kteří věří v pří­ chod obrovské katastrofy, jež změní svět. Pravicoví milenariáni, jako například hnutí American Christian Identity, obvykle věří, že katastrofu přežijí a po ní ovládnou svět.

193

EXTREMISMUS KRAJNÍ PRAVICE

Některé soudobé reakční skupiny se zcela nepokrytě hlásí k odkazu krajní pravice, tj. k dědic­ tví německé nacistické a italské fašistické strany

Jiné skupiny naopak popírají j akékoli spojení s minulostí. Některá hnutí, považovaná za „krajně pravicová", občas propagují myšlenky, jež jsou obvykle spojovány s levicí či ochranáři životního prostředí.

Není v lidských silách definovat podstatu krajpravicového extremismu jednoduchou formulací. Zrovna tak nelze jednoznačně říci, že násilí a terorismus jdou ruku v ruce s krajně pravicovým extremismem. Násilnické krajně pravicové skupiny vyznávají názor, že naopak jejich protivníci jsou nebezpeční. Současně si myslí, že jsou méně než lidé. To je případ Francie, kde extrémní přívrženci Národní fronty napadají francouzské Alžířany. ně

KRAJNĚ PRAVICOVÁ USKUPENÍ Typy krajně pravicových teroristických skupin lze klasifikovat podle principů, na jejichž základě se sdružují, nebo podle vztahů k menšinám a k au-

Útuleh turechých dělníhů v Němechu po pumovém atentátu z rohu 1992, provedeném Němci, hteří odmítají zadávání práce cizincům.

toritám svých nepřátel. Následující příspěvek je založen na typologii, kterou původně vyvinul Ehud Sprinzak. Revoluční terorismus krajní pravice je historicky reprezentován italským fašismem a německým nacismem. Obě hnutí si dala za cíl svržení stávajícího politického režimu a převzetí státního aparátu. Přestože jak fašisté, tak nacisté používali k vyvolávání sociálních nepokojů ilegální metody, jejich konečné převzetí moci proběhlo relativně zákonnou cestou. Dnešní rasoví revolucionáři oprášili starou antisemitskou myšlenku o spiknutí světového Židovstva. Jsou přesvědčeni o tom, že sionistická okupační vláda {ZOG) je vrcholným orgánem celosvětové sítě Zidů, kteří získali politickou kont rolu nad jednotlivými státy. Rasoví revolucionáři věří, že jediným možným způsobem svržení ži-

194

EXTREMISMUS KRAJNÍ PRAVICE

Němečtí neonacisté se zdraví fašistickým pozdravem na shromáždění ze dne 17. srpna 1991, u pNležitosti oslav čtvrtého výročí úmrtí Hitlerova zá-

stupce Rudolfa Hesse. dovské nadvlády je totální rasová válka, kterou je nutno vést proti Židům, cizím narušitelům a ,,rasovým zrádcům". Naproti tomu reakční terorismus uskutečňují lidé, kteří si přejí udržet u moci stávající režim. Mohou se obávat ohrožení svých výsad nebo bojují za obnovení ztracené politické moci. Tento druh terorismu využívají například židovští osadníci na Izraelem okupovaných územích. Izraelský premiér Jicchak Rabin byl zavražděn v roce 1985 proto, aby se narušil pokrok v mírovém procesu s Palestinci. Za vraha vatikánského bankovního šéfa Roberta Calviho, který byl v roce 1986 nalezen pověšený na jednom z londýnských mostů, je zase považována zednářská lóže P2. Calvi se právě chystal odhalit korupci na vysokých místech, čímž mohl ohrozit stávající status quo.

Lidé, kteří ztratili politickou moc, se mohou pokusit napadnout nový režim. Takový případ se stal v 50. letech v Chorvatsku (tehdy součást Jugoslávie). Fašistické ustašovské hnutí, které vládlo v Chorvatsku až do roku 1945, odstavili po válce od moci komunisté. Ustašovci potom vedli proti novému režimu teroristickou kampaň. Terorismus dobrovolných ozbrojených občan­ ských stráží může být považován za variantu reakčního terorismu. Zpočátku se jejich členové vů­ bec nedomnívají, že by páchali něco proti státu nebo zákonu. Jsou přesvědčeni o tom, že v oblasti udržování pořádku vládní autority selhaly. Občanské stráže používají k jeho obnově ostřejší metody než vláda. Jedním z nejlepších příkladů jsou eskadry smrti v Latinské Americe. Obvykle jsou složeny z policejních a armádních důstojníků mimo službu a útočí především na levicové revolucionáře. Milenariánský t erorismus je charakteristickým znakem skupin, které věří, že po katastrofě nastane nový, lepší život. Většina těchto skupin čeká, až pohroma nastane, ale některé z nich nechtějí čekat a používají k jejímu uspíšení násilí. K bizarní variantě milenarismu patří neonacistický kult předkřesťanského boha Odina v Německu. J eho vyznavači věří v Ragnarok, konečnou bitvu, při níž se shromáždí všichni bohové a démoni k rozhodujícímu boji. V bitvě budou lidé bojovat po boku bohů a všichni zahynou. Až najeden pár, který potom znovu zalidní Zemi. Hnutí skinheadů a další podobné subkultury jsou od ostatní společnosti odtrženy. Jejich násilí, texty písní a fanatismus jsou zaměřeny především proti přistěhovalcům, Židům, komunistům a homosexuálům. Jsou to právě gangy skinheadů, které díky rasistickému násilí způsobily poslední dobou v Evropě silné znepokojení veřejnosti. V Británii je to skupina Combat 18 (číslice 1 a 8 odpovídají v abecedě písmenům A a H, jež jsou iniciálami Adolfa Hitlera), která je zodpovědná za mnohé rasistické útoky. Skinheadi v Německu zase provedli řadu bombových atentátů na útulky „gastarbeiterů" a uprchlíků z bývalé Jugoslávie a zemí východní Evropy. Někteří nespokojení jedinci a případně i skupiny mohou přijmout za své určité radikálnější ideologické názory a pak se z nich mohou stát revo1uční teroristé. Z podobných subkultur poté vznikají důležité zásobárny rekrutů pro daleko organizovanější skupiny neonacistů a rasistických revolucionářů.

195

Tore Bjorgo

JEDNOÚČELOVÉ TERORIST ICKÉ SKUPINY

JEDNOÚČELOVÉ

TERORISTICKÉ SKUPINY

ktivisté jednoúčelového terorismu se obvykle zaměřují na j eden specifický problém, o němž si myslí, že si zaslouží okamžitou pozornost veřejnosti. Je to právě toto pře­ svědčení o výjimečnosti toho jediného problému, které je odlišuje od teroristických skupin s širším záběrem. Většina jednoúčelových teroristických skupin vychází z možností demokratické společ­ nosti. K násilí se obvykle uchylují až v okamžiku, kdy mají pocit, že tradiční parlamentní cesty při­ nášejí jen velmi pomalý pokrok. Jejich hlavním cílem je publicita nebo změna zákonů. Díky zaměření na jediný problém skupina obvykle ignoruje širší dopady aktivit svých členů, neboť věří, že jejich násilná činnost je ospravedlněna, protože jsou morálně na vyšší úrovni než ti, kteří zastávají odlišný názor. Co utváří jednoúčelovou teroristickou skupinu? V případě Unabombera se zpočátku zdálo, že jde o jednoúčelového teroristu - ochránce životního prostředí, který napadal technokraty a podnikatele. Když však v roce 1995 uveřejnil svůj manifest, vyšlo najevo, že chce svrhnout celou moderní společnost. Na druhé straně se aktivisté za práva zvířat, obdobně jako odpůrci potratů, zabývají jednoúčelovým problémem. Jednoúčeloví teroristé se pochopitelně nijak nebrání začlenění

A

ZÁKLADNÍ FAKTA • Příslušníci hnutí Země především! označ ují prů ­ myslníky a budovatele za „betonové hlavy". • V dubnu 1994 policie znovu zadržela jednoho z předních aktivistů britského hnutí na ochranu zvířat, který předešlého roku utekl z vazby- za pomoci služebního psa. • Podle statistiky národní potratové federace proběh­ lo v letech 1977-1992 161 bombových a žhářských útoků na potratové kliniky.

do širších kampaní. Například odpůrci potratů mohou být součástí rozsáhlého křesťanského hnutí za zlepšení lidské morálky a aktivisté za práva zvířat zase hnutí za ochranu životního prostředí.

ANTIPOTRATOVÝ TERORISMUS Násilné antipotratové skupiny jsou nedemokratickým prvkem hnutí za změnu zákonů. Jsou frustrovány neschopností zvrátit rozhodnutí nejvyššího soudu z roku 1973, který rozhodl, že zákon, jenž by zakazoval potrat, by znamenal porušení ústavou garantovaných lidských práv. Antipotratoví aktivisté proto zformovali celou řadu skupin, které protestují proti klinikám, na nichž se potraty provádějí. Skupiny jako Obranná akce, Operace záchrana, Americká rodinná asociace, Jehňátka Kristova a podobné organizace demonstrují před klinikami a dokonce provádějí blokády, aby se nikdo nedostal ven ani dovnitř.

Některé antipotratové skupiny se dokonce uchylují ke střelbě či bombovým útokům na kliniky a k vraždění zdravotnického personálu. Reverend Paul Hill, vůdce skupiny Obranná akce, byl souzen v souvislosti s vraždami doktora Johna Brittona a Jamese Barratta, kteří byli zastřeleni pří­ mo před klinikou v Penascole na Floridě. V prosinci 1994 střílel aktivista John Salvi na kliniky v Massachusetts a ve Virginii, přičemž zabil dva lidi.

ZEMĚ PŘEDEVŠÍM! Země především! je nejmilitantnější skupina ochranářů přírody v Americe a patří k nejhorším příkladům jednoúčelových teroristických organi-

zací. Byla za}.ožena v roce 1980 a jejím heslem se stal slogan „Zádný kompromis při obraně Matky Země". Skupina se snaží ochránit před postupující civilizací co nejvíce z divoké americké příro­ dy. Země především! zahájila svou činnost řadou teatrálních veřejných akcí. Původně neškodná kampaň přerostla do regulérních průmyslových

196

JEDNOÚČELOVÉ TERORISTICKÉ SKUPINY

John Salvi v průběhu procesu za střelbu na potratovou kliniku v Norfolku, stát Virginie.

sabotáží, nazývaných „monkey wrenching". Sabotáže zahrnovaly žhářství, zneschopňování komunikačních zařízení a pohazování ocelových bodců na silnicích, které je měly zneprůjezdnit pro dřevařskou těžební techniku. Součástí kampaně proti mýcení pralesů bylo i zatloukání kovaných hřebů do stromů, čímž chtěli aktivisté Země především zabránit jejich kácení. Ve své kampani za ochranu přírody napadali příslušníci hnutí monkey wrenching také atomové elektrárny. Aktivisté stříhali dráty rozvodů od elektráren, čímž způsobovali výpadky proudu v domácnostech. Jejich členové čelili také několi­ ka obviněním ze sabotáží proti lyžařským vlekům a proti továrně na výrobu atomových zbraní.

domů a demolovali garáže a auta. V březnu 1984 skupina vydala varovné prohlášení, že kontaminovala láhve se šampaňským v obchodech ve městech Londýn, Leeds a Southampton, přičemž tvrdila, že jejich výrobce testuje své výrobky na zvířatech. Kontroly objevily láhve s obsahem detergentů v Leedsu a Southamptonu. Dne 24. října 1984 zaútočila skupina aktivistů ALF na psí útulek v jižní Anglii a napadla přitom tři lidi. Současně vzali další teroristé s palicemi útokem budovy dvou výzkumných laboratoří. Pří­ slušníci čtvrté skupiny navštívili ve stejné době dům ředitele jedné výzkumné laboratoře a zmlátili jej železnou tyčí. V prosinci 1987 napadla ALF kožešinový průmysl, přičemž zaútočila bombami na prodejny kožešin v Manchesteru, Liverpoolu a Cardiffu. Také Amerika má svou skupinu Fronty pro osvobození zvířat. Patří k nejčastěji publikovaným skupinám ilegálních aktivistů v USA. V dubnu 1986 provedlo 16 členů hnutí nájezd na budovu přírodních věd univerzity v Kalifornii, kde uvolnili z klecí stovky zvířat. Mluvčí hnutí vydali později prohlášení, ve kterém tvrdili, že instituce trápila zvířata izolací a experimenty s oslepováním. Sabotáže zvyšují náklady na výzkum, a hnutí se proto domnívá, že jeho akce přispějí k používání mírnějších metod výzkumu vůči zvířatům. Útok na budovu univerzity způsobil škody za statisíce dolarů. Americká skupina má krédo, podle nějž se při svých akcích snaží zabránit zraněním lidí. V oblasti získávání veřejné podpory může odklon od demokratických způsobů k násilným metodám působit spíše kontaproduktivně. Jednoúčelové skupiny, které se pohybují mimo demokratický proces, často automaticky ztrácejí morální kredit, s kterým zároveň klesá podpora veřejnosti.

FRONTA PRO OSVOBOZENÍ ZVÍŘAT Extrémním uskupením hnutí za práva zvířat je Fronta pro osvobození zvířat (ALF). Ve Velké Británii tato skupina neváhala použít teroristické metody proti těm, o nichž se domnívala, že zacházejí špatně se zvířaty. V lednu 1981 aktivisté ALF napadli domovy několika vědců z oxfordské univerzity. Aktivisté čmárali svá hesla po zdech

197

Toby Dodge

DOMÁCÍ VERSUS MEZINÁRODNÍ TERORISMUS

DOMÁCÍ VERSUS MEZINÁRODNÍ TERORISMUS

N

ěkterá teroristická hnutí se zaměřují na ovlivnění výlučně

domácí politické scény. K podobným skupinám patří napi-íklad antipotratoví teroristé, někteří aktivisté ochrany zvífat a určití jednotlivci, jako například atentátníci, kteří položili v roce 1995 bombu v Oklahoma City. Nicméně většina teroristů má částečný punc mezinárodnosti. Je to právě tento prvek, který znesnadňuje vymýcení terorismu a který činí spolupráci mezi jednotlivými státy v boji proti terorismu tolik důležitou. Od roku 1945 existovaly ve vztazích mezi státy nejméně tři aspekty, které vedly k internacionalizaci terorismu. Prvním byl kolaps evrnpských koloniálních impérií. Mnoho států pomáhalo teroristům v jejich kampaních za ukončení koloniální nadvlády. Například v 50. letech pomáhaly Maroko a Tunisko teroristům z Alžírské národněosvobozenecké fronty v boji proti Francouzům. Druhým aspektem je studená válka. Jak západní, tak komunistické státy podporovaly skupiny, které jedni označovali za bojovníky za svobodu a druzí za teroristy a obráceně. Třetím aspektem, který přispěl k internacionalizaci terorismu, je situace Izraele, státu, který vznikl uprostřed arabského světa. Velká většina z okolních arabských států podporovala protiizraelské teroristy.

ZÁKLADNÍ FAKTA • V roce 1944 zavraždil židovský teroristický Stern gang britského ministra lorda Myona při jeho cestě do Egypta. Operace byla provedena mimo území Palestiny z d ůvodu up_outání pozornosti světové veřej­ nosti na záležitosti Zidů. • V roce 1985 provedly teroristické skupiny z Blízkého východu v západní Evropě na 75 útoků. Zahynulo při nich 65 lidí. Dvacet útoků bylo namířeno proti lidem (či majetku) záp_adních zemí, ostatní proti Arabům, Palestincům a Zidům.

V takovém klimatu se nelze divit, že většina teroristických skupin operuje v mezinárodním měřítku. Internacionální terorismus pracuje na několika úrovních. Prvním stupněm je případ, kdy část obyvatelstva z jedné země pomáhá teroristům z druhé země. Příkladem mohou být baskická organizace ETA, operující ve Španělsku, a Irská republikánská armáda (IRA), operující v Severním Irsku. Přestože ani jedna ze skupin nepožívala podpory sousedního státu (ať od Francie, či Irské republiky), v obou zemích existovala početná skupina přívrženců, kteří byli vždy připra­ veni poskytnout pomoc nebo přinejmenším při­ vřít oči nad činností teroristů . V případě ETAje situace taková, že v jižní Francii vždy žila rozsáhlá kolonie baskických uprchlíků a navíc v době vlády diktátora Franka mnoho Francouzů s ETA sympatizovalo. V Irské republice se snahy IRA o sjednocení Irska samozřejmě setkávaly s pochopením. Události podobné „krvavé neděli" v roce 1972, kdy britští výsadkáři zastřelili 13 katolických demonstrantů, nacionalistické cítění Irů ještě znásobily.

SYMPATIE V DRUHÝCH ZEMÍCH Podpora a pomoc z ostatních zemí může mít růz­ né formy. Prvním případem je skrytá ochrana. Dále se může jednat o shromažďování finančních prostředků, lobbování v parlamentu a ve vládě a pochopitelně příslušná propagace. Právě IRA představuje dobrý příklad zahraniční popularity. V Irské republice, a zejména v USA, existují početné skupiny lidí, kteří jsou ochotni IRA pomoci. Dali dohromady miliony dolarů, s jejichž pomocí udržují teroristické aktivity v chodu. Pokusy o oslovení americké veřejnosti a získání podpory vlády USA slavily velký úspěch v roce 1995, kdy byl předseda strany Sinn Féin pozván k jednáním do Bílého domu. Dalším příkladem podobného druhu mezinárodní podpory ze strany sympatizujících ~omunit je případ Tygrů osvobození tamilského Ilamu, kte-

198

DOMÁCÍ VERSUS MEZINÁRODNÍ TERORISMUS

Španělské represe, včetně rozsudku smrti nad tě­ mito baskickými separatisty v Burgasu roku 1970, ještě více podnítily sympatie Francouzů pro zápas Basků.

ří bojují za svůj vlastní stát na ostrově Srí Lanka. ,,Tygři" mají velmi účinnou organizaci na shromažďování prostředků, která má pobočky v tamilských komunitách po celém světě. Díky její činnosti mohou nakupovat jakékoliv zbraně a

vybavení. Navíc byli dlouho schopni pašovat na

Srí Lanku zbraně za aktivní pomoci tamilského obyvatelstva v Indii, přestože indický stát jim nikdy neposkytl oficiální podporu. Pokud místo jednotlivců poskytne podporu teroristickým skupinám přímo stát, je to pro aktivisty přímo zlatý důl. Od roku 1945 se podobná zahraniční pomoc teroristům vyskytla v mnoha a mnoha případech. Komunistická Čína podporovala v 50. letech nacionalisty z Vietminhu ve Vietnamu. Jihoafrická republika zase v 80. letech poskytovala pomoc gerilám v sousedním Mosambiku, aby destabilizovaly tamní vládní režim.

199

DOMÁCÍ VERSUS MEZINÁRODN Í TERORISMUS Státní podpora terorismu se neomezuje pouze na sousedící státy. V moderním světě mohou teroristé dostávat vládní pomoc i z velmi vzdálených míst. Například v průběhu 80. let podporovala vláda USA jednotky Contras v jejich boji proti sandinistům v Nikaragui tajnými dodávkami zbraní a peněz. V letech studené války pomáhaly státy sovětského východního bloku teroristickým skupinám, které projevily alespoň náznak příklo­ nu ke komunistickým idejím. Od pádu komunismu v roce 1989 vyšlo najevo mnoho podrobností o spojení východního bloku se světovým terorismem. Například východoněmecký komunistický režim podporoval teroristickou skupinu Baader-Meinhofová, operující v západním Německu.

STÁTNÍ PODPORA státní podpory terorismu se vyskytly na Blízkém východě. Již od 60. let poskytují státy jako Sýrie nebo Libye plukovníka Muamara Kaddáfího zbraně, finance a výcvik celé řadě nejrůznějších geril a teroristů. Bojovníci vět­ šinou pocházeli z Palestiny, či byli s Palestinou nějak spojeni. Kaddáfí však posílal velká množství zbraní a výbušnin také Irské republikánské armádě do Severního Irska. Dokonce i po vzdušných úderech proti Libyi v 80. letech a spojenectví Sýrie se západními mocnostmi při válce v Zálivu (1990-91) jsou obě země stále podezřívá­ ny ze spojení s teroristy. Exploze bomby v letu č. 103 americké společnosti PanAm nad skotským Lockerbie v roce 1988 je toho příkladem. Po devíti letech vyšetřování byl 31. ledna 2001 odsouzen bývalý důstojník libyjských tajných služeb Midžrahí na doživotí. V 80. letech s~ k Sýrii a Libyi přidal v podpoře terorismu také Irán. Pod vládou fundamentalistického režimu v čele s ajatolláhem Chomejním Írán podporoval mnoho organizací zapletených do teroristických aktivit, jako například skupiny palestinského Hizballáhu se základnami v Libanonu. Mnoho států usoudilo, že podporování terorismu je poměrně úspěšný způsob, jak dosáhnout některých záměrů své zahraniční politiky. Státy, jejichž zahraniční politika obsahuje zápas za ideologické cíle, se uchylují k podpoře mezinárodního t erorismu dost často. Příklady lze nalézt jak v období studené války mezi kapitalistickými a komunistickými zeměmi, tak na Blízkém východě, kde se proplétají náboženství s nacionalismem. Nejznámější případy

Památník 270 obětí letu č. 103 společnosti PanAm z roku 1988, na který libyjští teroristé provedli pumový atentát nad skotským Lockerbie.

Vzhledem k mezinárodním dimenzím moderního terorismu nás nemůže překvapit, že vlastní teroristické akce mají často internacionální charakter. Teroristé mohou zaměřit své násilí proti lidem nebo majetku, který je s hlavním cílem teroristické skupiny spojen jen okrajově. Účelem je získání co nejširší světové publicity, jež je sama o sobě pokládána za hlavní cíl akce. Teroristé také mohou naplánovat akce tak, aby mezinárodní lidská společnost pociťovala nebezpečí až do doby splnění požadavků skupiny. Navíc je zde nebezpečí, že teroristé mohou snadno napadnout cíle v zemích, které nejsou v teroristické kampani pří­ mo zúčastněny. K notoricky nejznámějším mezinárodním teroristům patří Palestinci a skupiny jejich přívržen­ ců . Podle názoru Palestinců došlo v 60. letech k americko-sionistickému spiknutí, které jim mělo zabránit v získání vlasti. Palestinské skupiny proto usoudily, že bude ospravedlněn jakýkoliv jejich

200

DOMÁCÍ VERSUS MEZINÁRODNÍ TERORISMUS

V říjnu 1985 arabští teroristé unesli ue Stl'edozemním moh italskou osobní výletní loď Achille Lauro.

útok na americký majetek nebo na majetek jejich spojenců. Zároveň chtěli pro svou věc získat co největší publicitu. Od roku 1968 se datují útoky na izraelské cíle v Evropě, které se rozmohly ve 1:lnu únosů letadel palestinskými skupinami jako Cerné září nebo Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP). K nejdramatičtějším incidentům patří únos tří letadel na letiště Dawson Field v Jordánsku z roku 1970. K nejstrašnějším zase útok na izraelské sportovce při olympLJských hrách 1972 v Mnichově, kde organizace Cerné září vzala izraelské atlety jako rukojmí. Celá událost skončila tragicky, protože v průběhu divoké přestřelky s bezpečnost­ ními silami teroristé všechny rukojmí povraždili. Od poloviny 70. let byly akce podobného rozsahu vzácnější. Částečně kvůli podstatnému zlepšení bezpečnostních opatření za strany národních i mezinárodních policejních sil. Nicméně k nim stále dochází. Příkladem je únos italské osobní

lodi Achille Lauro palestinskými teroristy v roce 1985. Jeden z argumentů, který teroristé používají k ospravedlnění svých útoků na nevinné oběti, je podezření, že existuje mezinárodní spiknutí, které chce Palestincům zabránit v dosažení jejich cílů. To je vede k tomu, že se chovají k vedoucí západní mocnosti, tj. Spojeným státům, jako k nepříteli . Na lodi Achille Lauro Palestinci zabili Leona Klinghoffera, invalidního amerického občana. Na americké občany se zaměřili i při dalších útocích. Podobně i evropští teroristé, sympatizující s Palestinci, často napadali veřejné osobnosti Spojených států. V roce 1981 příslušníci Brigatte Rose unesli v Itálii amerického generála Jamese Doziera. Až do únosu byly Rudé brigády výlučně italským vnitrostátním problémem. Na Blízkém východě se v 80. letech nedůvěra vůči USA ještě zvýšila po islámské revoluci v Íránu. Militantní fundamentalisté označovali Spojené státy jako ,,Velkého Satana". K nejvýznamnějším teroristickým činům, vycházejícím z této nenávisti, byl bombový atentát islámských militantů na Světo­ vé obchodní centrum v roce 1993 a 11. žáří 2001, atentát na plavidlo amerického námořnictva Cole nedaleko přístavu Aden, pumové útoky proti americkým diplomatickým misím v Keni a Tanzanii v roce 1998. Terorismus v moderním světě byl skutečně povýšen na mezinárodní úroveň, protože některé státy jej podporují nebo dokonce využívají. Jednotliví teroristé pak cítí uspokojení, když mohou napadnout cizí stát, který považují za ideologicky nepřátelský. Noemi Gal-Or

201

STÁTNÍ VERSUS NESTÁTNÍ TERORISMUS

STÁTNÍ VERSUS NESTÁTNÍ TERORISMUS

ermín terorismus se používal k označení násilných politických aktů prováděných neformálními, ilegálními a převážně soukromými skupinami. V nedávných letech začala toto hodnoceni kritizovat řada analytiků. Prohlašovali, že by do výčtu teroristické činnosti měly být zahrnuty rovněž některé akce vlád nebo bezpečnostnich sil. Někteří z nich tvrdí, že vlády až příliš často používaly terorismus, přičemž využívaly stejných metod na vzbuzování strachu jako ilegální revoluční skupiny. Ve svém důsledku zastrašovalo a terorizovalo civilní obyvatelstvo jak násilí ze strany vlády, tak ze strany teroristů. Není vždy jednoduché odlišit státní terorismus od nestátního, protože použitá strategie a taktika může být identická. Nicméně terorismus ve státnich službách klasifikujeme jako státní terorismus. V některým případech dělá špinavou práci vláda sama, jindy k jejímu vykonání nastrčí agenty.

T

CO JE STÁTNÍ TERORISMUS? rozlišuje tři typy státního terorismu. Prvním je použití teroru vládou proti vlastním občanům, aby se udržela u moci. Druhý je obvykle označován termínem státem podporova-

Většina analytiků

ZÁKLADNÍ FAKTA • Příkladem státem sponzorovaného terorismu je skupina Gulbuddína Hekmatjára, která se díky podpoře pákistánské vlády stala v roce 1991 nejsi lnější gerilou v Afghánistánu. • V letech 1975-79, kdy vláda používala státního terorismu proti vlastnímu obyvatelstvu, zahynulo v Kambodži na milion lidí. • Íránská vláda sponzorovala povstání v Bahrajnu, Iráku a Libanonu.

ný terorismus. V tomto případě vláda kontroluje teroristickou skupinu nebo skupiny v zahraničí. Posledním typem je podporování nezávislé teroristické skupiny v zahraničí prostřednictvím peněz, zásob atd. Druhá a třetí forma státního terorismu jsou obvykle zaměřeny proti cizím vládám nebo proti kritikům v zahraničí. Státní teror, prováděný vládními autoritami, znamená především útlak a zastrašování obyvatelstva. Vláda jej může zaměřit buď proti celé populaci, nebo jen vůči vytypovaným skupinám. V případech státního terorismu často dochází k vydáváni zákonů, které za určitých podmínek legalizují mučení, bití a zabíjení policejními silami nebo armádou. Případně dochází při praktikování teroristických metod k porušení stávajících zákonů, ale vláda je omlouvá nutností udržet pořádek nebo zachovat režim. Ti, kteří jednají v rozporu se zákonem, bývají jen málokdy potrestáni. Státní teror potlačuj e hnutí odporu a podrobuje si obyvatelstvo. Používají jej zejména diktátoři nebo vlády, které nemohou být podrobeny soudnímu vyšetřování. Typickými příklady jsou Stalinovy čistky nebo plynové útoky Saddáma Husajna na kurdské obyvatelstvo Iráku. Ve Střední a Jižní Americe si pravicové vládní režimy větši­ nou nepřejí být přímo spojovány se státním terorem, a proto zformovaly neoficiální „eskadry smrti", které napadají jejich oponenty. Členy eskader jsou většinou příslušníci armády nebo policie.

STÁTNÍ PODPORA A SPONZORSTVÍ Zatímco státní teror se používá především za úče­ lem udržení stávajícího stavu uvnitř země, státem podporovaný terorismus je určen k destabilizaci cizí nepřátelské vlády. Klasickým příkladem je jihoafrická vládní podpora teroristů v Mosambiku a Angole v 80. letech . Ke státem sponzorovanému terorismu dochází v případě, že vláda plánuje, řídí a kontroluje teroristické operace v cizí zemi. Vlastní činnost mo-

202

STÁTNÍ VERSUS NESTÁTNÍ TERORISMUS

hou provádět soukromí jednotlivci nebo vládní agenti. Ve státem podporovaném terorismu není stát zapojen přímo. Pouze podporuje teroristy dodávkami zbraní, penězi, poskytováním výcviku, základen, transportu, propagandou a diplomatickou ochranou. Írán je notorickým příkladem státu, který praktikuje všechny tři formy. Je o něm známo, že terorizuje etnické menšiny na svém území a vraždí představitele opozice v exilu. Dále také poskytuje peníze, zbraně, výcvik a ochranu teroristům z islámských organizací. Blízké vztahy má zejména s libanonskou skupinou Hizballáh, které poskytuje téměř 5 milionů dolarů ročně. Přestože se dá terorismus očekávat především od autoritářských režimů, občas se vyskytne pří­ pad podporování terorismu demokratickými státy. USA se podílely na pomoci některým státům ve Střední Americe, kde podporovaly pravicové režimy například v Nikaragui nebo Salvadoru. V roce 1954 poskytly Spojené státy pomoc režimu v Guatemale, který zmasakroval na 100 000

Kurdská dívka se v roce 1988 stala jednou z obětí útoku bojovými plyny. Saddám Husajn se nerozpakoval zaútočit chemickými bojovými látkami na vlastní lidi.

státní teroristé mohou otevřeně vyhlašovat válku svým nepřátelům, ale stát se musí skrývat za kouřovou clonu terorismu, která zastírá hranice mezi mírem a válkou. Noemi Gal-Or

rolníků .

Stát má oproti skupinám teroristů výhodu v tom, že má k dispozici veškeré prostředky. Ne-

203

MĚSTSKÝ VERSUS VENKOVSKÝ TERORISMUS

MĚSTSKÝ VERSUS VENKOVSKÝ

TERORISMUS

erorismus na venkově se totálně liší od terorismu v městských oblastech a tento rozdíl je pro pochopení moderního terorismu velmi důležitý. V obou prostředích může operovat jedna a táž skupina, ale používá přitom odlišné metody. Klíčový rozdíl vychází z fyzické odlišnosti městského a venkovského prostředí. Ve městě je neustále všude plno lidí a bezpečnostní síly nejsou nikdy daleko. Městští teroristé se musí pohybovat skrytě, rychle udeřit a okamžitě zmizet do úkrytu. Promyšlená a bezchybně provedená akce s dramatickým nábojem zajistí městským teroristům publicitu na předních stránkách novin na několik týdnů. Naproti tomu na venkově mají teroristé více volnosti a prostoru pro gerilové operace. Venkovské skupiny jsou schopné kontrolovat daleko větší území. Mohou otevřeně obsadit vesnici, zavraždit starostu nebo vládního zástupce před očima vesničanů, vyhlásit politický program a na závěr přislíbit další návštěvu. Slib, o kterém místní populace ví, že jej mohou kdykoli splnit.

T

VENKOVSKÉ TEORIE Další rozdíl mezi městským a venkovským terorismem vychází z jejich historie. Teroristé a geri-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Ve venkovských oblastech mohou malé skupiny svádět vyčerpávající boje s odloučenými jednotkami bezpečnostních sil. • Městské kampaně se zaměřují na masové akce a jednorázové násilné akty. Jejich cílem je získat přízeň vlastní komunity, vyvinout sociální nátlak na svůj národ a zmanipulovat světové veřejné míněn í. • Venkovský teror zahrnuje taktické plánování; měst­ ské organizace mají spíše manažerský a finančnický charakter.

loví bojovníci operující na venkově vděčí za mnohé myšlenkám Mao Ce-tunga. To on vymyslel plány pro venkovské gerilové bojůvky, které vzešly z úspěšného tažení komunistů v Číně. Mao hovořil o nutnosti vytváření bezpečných základen, ze kterých je možno k_lasickým vojenským způsobem vyrážet do bojů. Uspěch kubánských revolucionářů v 60. letech znamenal, že přednost dostaly myšlenky Che Guevary. Guevara sice uznával Maovy principy zakládání bezpečných bází, ale zároveň věřil, že skupiny dokážou vytvořit foco, neboli ideologické středisko, které bude inspirovat vznik širokého lidového povstání.

MĚSTSKÉ BOJE ZA VÍTĚZSTVÍ Naproti tomu městský terorismus nikdy neměl silné teoretické zázemí. Někdy se jen tak připojil ke kampani na venkově, jako ve Vietnamu v 50. a 60. letech, nebo se musel odbývat ve městě z prostého důvodu, že nepřátelské cíle byly koncentrovány právě ve městech, jako v 50. letech na Kypru. V 60. letech se několik lidí pokoušelo stvořit teorie o městských akcích proti státu. Patřil k nim především Brazilec Carlos Marighela. Většina z nich však neuspěla při řešení problému jak od malých akcí pokročit k převzetí moci ve státě. Maovy teorie ukazovaly způsob přetvoření venkovských geril na velkou pravidelnou armádu, která může konfrontovat vojska vlády. Guevara zase ve svých teoriích zkombinoval gerilové skupiny s občanskou revolucí. U městských geril zatím nikdo nedokázal najít řešení jak převést počáteční fáze jejich akcí, tj. pumové atentáty a vraždy, na konečné vítězství.

USILOVÁNÍ O REAKCI VLÁDY Protože městští teroristé nejsou schopni dosáhnout vojenského vítězství, usilují o tři základní cíle. Za prvé chtějí populaci předvést slabost státu. Za druhé se snaží přinutit vládu k odvetným akcím, kterými by si vláda ještě více znepřátelila

204

MĚSTSKÝ VERSUS VENKOVSKÝ TERORISMUS

Londýnshý obchodní dům Harrods se stal v roce 1993 terčem bombového útohu Irshé republihánshé armády. obyvatelstvo. Za třetí, teroristické útoky mohou způsobit tak velké ztráty, že se vláda rozhodne učinit některé ústupky. K posledně jmenované alternativě v současnosti nedochází. Městské gerily většinou znamenají jen krátkodobé nebezpečí. Například IRA nikdy nedokázala způsobit Britům takové ztráty, jež by je donutily opustit Severní Irsko. Snad největší městskou teroristickou operací v moderní době byla pravděpodobně kampaň alžírských nacionalistů, kteří v roce 1957 vytvořili v Alžísku měst­ skou teroristickou síť. Francouzi ji však dokázali rozbít během několika měsíců. Rozdíly v taktice mezi venkovským a městským terorismem ovlivňují operační metody a organizační strukturu. Venkovské gerily mají spíše vojenskou strukturu, která dovoluje nasadit velké jednotky. Když na ně udeří vládní jednotky, mohou se gerily bránit ve svých úkrytech, používat léčky a zdržovací taktiku. Pokud je nepřítel příliš silný, mohou se z boje vytratit a znovu zformovat někde jinde.

VÝHODY MĚSTSKÉHO PROSTŘEDÍ Na druhé straně městští teroristé se jen zřídka soustřeďují do velkých vojenských seskupení. Naopak je pro ně typická organizace malých buněk o počtu tří nebo čtyř aktivistů, z nichž vždy jen jeden má kontakt na další skupiny. Po dlouhá ob-

dobí času nedělají nic nebo téměř nic a v případě, že se naskytne výhodná možnost k akci, pak má tato akce podobu třeba jen přemístění balíčku z jednoho místa na druhé. Za každou cenu se vyhýbají konfrontaci s vládními silami. Ve skutečnosti jedinou příležitostí, kdy jsou městští teroristé připraveni na konfrontaci s vládními silami, jsou hromadná shromáždění obyvatel, kdy je vojenská převaha vládním silám téměř k nepotřebě. Pokud by vláda v takovém případě sílu použila, vystavuje se nebezpečí záporné odezvy ze strany veřejnosti. Příkladem je „krvavá neděle" 30. ledna 1972, kdy britské výsadkové jednotky zastřelily při masové demonstraci v Severním Irsku 13 protestujících irských katolíků. Událost odsoudila celá světová veřejnost a armáda ztratila respekt katolického obyvatelstva. Městští teroristé mají velkou výhodu v tom, že operují ve snadno zranitelném prostředí. Bomba v nákupním středisku nebo ruční granát na zalidněné ulici mohou mít značný dopad na společ­ nost. Jen málo jednotlivých akcí venkovských teroristů má takovou odezvu. Poslední rozdíl mezi venkovským a městským terorismem spočívá v jejich zranitelnosti ze strany bezpečnostních sil. Obecně lze říci, že se s obě­ ma druhy terorismu musí zacházet rozdílným způsobem. Při klasickém způsobu musí bezpeč­ nostní síly zahájit kampaň proti venkovskému terorismu střežením potenciálních cílů. Pak následuje odříznutí geril od venkovského obyvatelstva, přísunu zásob a nových členů. Teprve potom lze přikročit k vlastní fyzické likvidaci teroristů. Podle Maových pouček nelze rybu chytit dříve, než je vůči ní moře nepřátelské. Zabezpečit ochranu každého zranitelného bodu ve městě představuje pro jeho obyvatele obrovská omezení, která mohou být nepřijatelná z politických důvodů. Proto je hlavní metodou na potírání městských teroristů proniknutí do jejich skupin_nebo sítě možných přívrženců. Využívá se k tomu tajná policie a služby informátorů. Větši­ nou jde o dlouhodobý proces. Pečlivé plánování činnosti skupin městských teroristů se odráží ve zdlouhavé detektivní práci policie, kterou jen občas přeruší uvěznění aktivisty či odhalení úkrytu zbraní. Heinz Tittmar

205

NÁBOŽENSKÝ EXTREMISMUS

NÁBOŽENSKÝ EXTREMISMUS

elituji ničeho. J ednal jsem na přímý rozkaz Boha. Těmito slovy vysvětloval mladý židovský extremista Jigal Amir vražedný útok na izraelského premiéra Jicchaka Rabina v listopadu 1995. Nešlo o chvástání šílence, ale o vyjádření názoru náboženského fanatika a teroristy. Jeho násilný čin nebyl vypočítán jen na polit ický zisk, tj. pforušení mírových rozhovorů s palestinskými Araby, byl také motivován touhou po splnění božského příkazu, alespoň podle jeho choré mysli. Pokud je terorismus v podstatě použití násilí nebo jeho hrozby k politickým úče­ lům, pak byla Rabinova vražda nepochybně teroristickým aktem. Byla to však vražda se zcela jasným, hluboce příznačným náboženským pozadím. Směs politické a náboženské motivace lze vysledovat u mnoha extremistických skupin, které se odtrhly od hlavních proudů většinou mírumilovných náboženských hnutí. Vysvětlení o inspiraci Bohem, vyřčené Amirem, by stejně tak dobře mohlo vyjít z úst kteréhokoliv náboženského teroristy. Islámská teroristická organizace Hamás, odpovědná za vlnu sebevražedných bombových útoků 90. let v Izraeli, by asi tvrdila totéž. Stejně jako alžírští muslimští teroristé, kteří v roce 1995

N

ZÁKLADNÍ FAKTA • V roce 1968 neměla ani jedna z 11 tehdy aktivních teroristických skupin náboženský charakter. Z dnešních 50 známých teroristických skupin má přibližně celá čtvrtina náboženskou motivaci. • Náboženští teroristé chtějí rychlé změny, aaby toho dosáhli, jsoupřipraveni působit a rovněž přinášet velké oběti na životech. • Od roku 1982 spáchali šíitští muslimové 8 % všech teroristických aktů, ale současně jsou odpovědní za 30 % všech úmrtí, ke kterým při útocích teroristů došlo.

spáchali celou řadu bombových atentátů na pří­ městské vlaky, turistická místa, školy a tržiště ve Francii. Japonští přívrženci sekty Óm šinrikjó, odpovědní za plynový útok v tokijském metru z března 1995, byli motivováni úplně stejně. Ve všech případech byli vykonavatelé řízeni vírou, že jejich čin nebyl pouhým splněním boží vůle, ale také uspíšením spásy lidstva. Cíle náboženských teroristů jsou vzdáleny politickým, společenským nebo územním změnám, jichž se snaží dosáhnout většina ostatních teroristů. Náboženští teroristé často prosazují zvláštní kombinaci mystických, nadzemských a bohem vnuknutých cílů. Ve většině případů mají proti vládě výhrady z důvodů náboženských, rasových nebo politických.

TRADICE BOŽÍHO VNUKNUTÍ Náboženství v posledních letech znovu začalo stoupat v ceně, protože komunistickou ideologii zdiskreditoval kolaps Sovětského svazu a před­ povědi bohatých kapitalistických států o blahobytu se nenaplnily. Nicméně spojení mezi náboženstvím a terorismem není nic nového. První akty násilí, které dnes označujeme jako náboženský terorismus, se díky náboženským fanatikům odehrály již před 2000 lety. Některá slova, která popisují teroristy a jejich činy, pocházejí od židovských, muslimských a hinduistických skupin, které byly aktivní před dávnými lety. Slovo zealot (fanatik), je odvozeno ze židovského označení pro sekt~, která ve starověku bojovala proti nadvládě Rímanů v dnešním Izraeli. Zealoté vedli proti okupantům nesmiřitelnou vražednou kampaň. Zealot se obvykle vynořil z davu na tržišti a vytáhl zpod oděvu dýku sica. Před oči­ ma přihlížejících prořízl hrdlo římského legionáře nebo židovského občana, podezřelého ze zrady nebo náboženského odpadlictví. Akty veřejného násilí zealotů, stejně jako dnešních teroristů, měly daleko větší dopad než jen

206

NÁBOŽENSKÝ EXTREMISMUS

----

,-'"

r I

.

. .1 ~

.

pouhé zabití oběti. Vraždy byly zamýšleny jako zpráva široké veřejnosti - v tomto případě Říma­ nům a občanům židovské komunity, kteří s okupanty kolaborovali. Podobně anglické slovo thug, které je nyní označením pro drsného až brutálního ničemu, pochází od náboženského kultu, který až do svého rozprášení v polovině 19. století terorizoval Indii. Jeho příslušníci čekali ve dnech svátků sekty v záloze na nevinné pocestné, aby je přepadli a uškrtili na počest Kálí, hinduistické bohyně teroru a zmaru. Podle některých pramenů pozabíjeli thugové za 1200 let existence sekty na 1 milion lidí, což v průměru činí 800 obětí ročně. Slovo asasín znamená ve své původní formě „pojídač hašiše" a má vztah k rituálnímu požívání drog muslimskou sektou, která působila v 11. století. Její členové požívali údajně drogy před každou božím vnuknutím inspirovanou vražednou výpravou.

OD NÁBOŽENSTVÍ KE SVĚTSKOSTI A ZPĚT Náboženství a terorismus mají dlouhou společ­ nou historii, ale ve 20. století motivovaly většinu teroristických skupin etnické, nacionalistické nebo ideologické důvody. Konec božího práva mo-

Palestinský sebevražedný atentátník odpálil v telavivském autobuse bombu, phjejímž výbuchu zahynulo dalších pět lidí. narchů na vládu nad národy, marxistická ideologie a hnutí jako anarchismus dovršily přehození výhybky terorismu na světskou kolej. V součas­ nosti se kyvadlo terorismu přehupuje zpět k náboženství. I když v posledních letech náboženský terorismus neustále narůstá, známe dnes méně než 15 teroristických skupin, které mají převážně náboženskou motivaci. Mnoho současných teroristických hnutí má sice náboženské pozadí, například katolíky ovládaná IRA nebo protestantské polovojenské organizace v Severním Irsku, ale převa­ žují u nich aspekty nacionalistické nebo separatistické. Motivace náboženských teroristů je různá. Násilí je pro ně povinnost, kterou vykonávají z pří­ kazu nějaké specifické teologické víry. Náboženský extremismus obsahuje prvek božího přikázá­ ní, který u světského terorismu chybí. Rozdíl mezi náboženským a světským terorismem spočívá také v „publiku", na které jsou zaměřeny jejich aktivity. Světští teroristé se pokoušejí oslovit lidi,

207

NÁBOŽENSKÝ EXTREMISMUS

Šókó Asahara, vůdce japonské sekty Óm Šinrikjó, odpovědný za plynový útoh v tolújském metru.

kteří s nimi sympatizují, členy komunit, jež podle svého tvrzení ochraňují, nebo nespravedlnostmi trápené lidi, za něž se cítí oprávněni promlouvat. Naproti tomu náboženští teroristé se angažují v boji, který považují za „totální válku". To jim umožňuje provozovat násilí bez omezení a každý, kdo není členem jejich náboženství, může být považován za legitimní terč. Náboženští teroristé obvykle usilují o prospěch pouze pro příslušníky svého náboženství. Šíření „dobra" je nezajímá. Světští teroristé považují násilí převážně za způsob jednání potřebný k dosažení cíle. Naproti tomu náboženští teroristé spatřují díky prvku božího vnuknutí ve své motivaci cíl již v samotném násilí. Náboženské autority, ať již jde o ajatolláhy; mulláhy, rabíny, kněze, pastory nebo reverendy, mohou vysvětlovat Písmo svaté tak, že náboženství ospravedlňuje akty násilí. Náboženští a světští teroristé mohou mít velmi odlišné vnímání sebe sama a svých činů. Zatímco světští teroristé mohou považovat násilí za způ­ sob jak zlepšit existující systém, náboženští teroristé vidí sami sebe mimo systém, který podle nich nestojí za záchranu. Proto usilují o rozsáhlé změ­ ny. Tento pocit odcizení umožňuje náboženským

extremistům používat daleko ničivější násilí prot i daleko většímu počtu lidí. Náboženští extremisté také považují lidi mimo jejich komunitu za podřadné. Zcela záměrně je označují dehumanizujícími a očerňujícími pojmy, například nevěřící psi, Satanovy děti, špinavci apod. Na rozdíl od obecně rozšířených domněnek se náboženský terorismus neomezuje jen na islámské skupiny na Blízkém východě. Tento fakt dokládají události jako plynový útok v tokijském metru, pumový atentát v Oklahoma City a vražda Jicchaka Rabina. Od roku 1985 proběhla celá řada pokusů o masové vraždy. Bezejmenná skupina 14 bílých „nadřazenců" plánovala otrávení vodních zdrojů ve Washingtonu a Chicagu kyanidem. Rádžníš, následovníci mystického indického kultu, žijící ve venkovské komunitě v Oregonu, kontaminovali bakteriemi salmonely salátové bary v restauracích, aby ovlivnili výsledky místních voleb. V Izraeli chtěla skupina židovských náboženských fanatiků Lifta vyhodit do vzduchu jeruzalémský skalní chrám, který je ti'etím nejsvatějším stánkem muslimů na světě. Doufali, že tím vyprovokují rozsáhlou „svatou válku", při níž dojde k vyhlazení muslimského světa. Náboženské extremistické skupiny v současnos­ ti představují odlišné a potenciálně daleko vražednější nebezpečí než tradiční terorismus. Jsou totiž naprosto nevypočitatelné. Nikdo neví, proč se některá okrajová hnutí jinak zcela mírumilovných náboženských sekt z ničeho nic uchylují k násilí a pustí se do smrtící kampaně nevybíravého terorismu. Tradiční pojetí politiky pro boj s terorismem, tj. politické ústupky, peněžní odměny a amnestie na náboženské fanatiky neplatí. Je třeba hledat nové způsoby pi'eklenutí propasti mezi organizacemi náboženských extremistů a ostatní společností. Bruce Hoffman

208

KAPITOLA ŠESTÁ

Teroristické techniky a metody

Dnešní teroristé mají k dispozici plné vybavení nejmodernějšími zbraněmi, od řízených střel země-vzduch až po chemické zbraně. K tradiční výzbroji patří výbušniny a minomety. V současnosti navíc existuje r eálné nebezpečí, že se jim dostanou do ruky jaderné zbraně. Především však každá teroristická skupina potřebuj e nějakou organizační strukturu, aby byla vůbec schopná účinně provádět své záměry. Členové skupiny musejí plánovat zda nastražit bombu, unést letadlo, vzít rukojmí, či zavraždit významnou osobnost, nebo zda uvedené techniky vhodně zkombinovat. Ať už chtějí dělat cokoliv, musí nejprve zajistit peněžní prostředky na financování své činnosti.

209

ORGANIZACE TERORISTICKÝCH SKUPIN

ORGANIZACE TERORISTICKÝCH SKUPIN

xistují tři základní body, které je třeba vzít v úvahu při diskusi o organizační struktuře teroristických skupin. Prvním jsou odlišnosti ve stavbě venkovských a městských teroristických skupin a organizaci hnutí. Druhým je úloha vůdcovství a kontroly a třetím spojení mezi teroristickým hnutím a víceméně legální politickou stranou. Venkovský terorismus je téměř vždy spjat s gerilovou válkou, v níž je teror pouze součástí širší kampaně. K nejvlivnějším zastáncům teroru mezi osobnostmi patřil Mao Ce-tung. Podle jeho tvrzení je konečným vojenským cílem gerilového hnutí vytvoření vojenských sil, postačujících pro otevřený boj. Tyto síly by podle Maa měly být budovány v bezpečných základnách, zatímco malé gerilové skupiny na sebe budou vázat hlavní síly nepřítele. Klíčem k této organizaci se stalo zakládání zárodků jednotek na vesnicích. Maovou teorií se řídil například vietnamský Vietminh ve 40. letech za války proti Japoncům. V oblastech vlivu Vietminhu musela každá vesnice postavit 12 bojovníků na „sebeobranu" a dalších pět k nasazení do akcí mimo vesnici. Vesnické jednotky poskytovaly Vietminhu výhodu silného zázemí

E

ZÁKLADNÍ FAKTA • Venkovští a městští teroristé mají odlišnou organizační strukturu. Městští teroristé jsou obvykle organizováni v buňkách , venkovští ve velkých skupinách, složených z menších úderných jednotek. • Irská republikánská armáda IRA se reorganizovala do buňkové struktury ke konci 70. let, aby ztížila práci britským bezpečnostním silám. • Mnohé teroristické skupiny mají úzký, ale neoficiální vztah s politickými uskupeními, která jednají v roli jejich mluvčích a dodávají pomocníky a nové členy.

a navíc se taková organizace nedala vymýtit, ani když Francouzi některou oblast obsadili násilím. Přestože byl Maův model pro venkovský terorismus určitě velmi důležitý, v zemích Jižní Ameriky měla silný vliv teorie foco Che Guevary. Foco (ohnisko) byla skupina bojovníků, kteří se usadili v určité lokalitě a poté nabírali další členy. Rozrůstáním měla skupina dospět do stadia, kdy měla být schopná postavit se vládním silám. V 60. a 70. letech došlo v Latinské Americe k několika neúspěšným pokusům o založení podobných skupin. Městský terorismus vyžaduje naprosto odlišnou strukturu. Je zde nutné co možná nejvyšší utajení a teroristé se často pohybují v prostředí fyzicky zcela ovládaném protivníkem. Problémem vedení hnutí je kontrola skupin a předávání rozkazů, při­ tom musí být minimalizováno nebezpečí otevření skupiny případné infiltraci či rozbití skupiny uvěz­ něním některých členů nebo pouhým jediným informátorem. Odpovědí na všechny otázky je buň­ ková struktura, v niž se každá buňka skládá ze tí'í až čtyř členů, z nichž pouze jeden má spojení na další členy organizace. Zatímco venkovští teroristé se kromě bojových akcí zapojují do propagandistických aktivit a rozšiřování organizační základnY, městští teroristé provádějící útoky jsou obvykle izolováni od dalších aspektů kampaně. Typickým příkladem buňkové organizace bylo hnutí alžírských nacionalistů Národní osvobozenecká fronta (FLN), které ke konci 50. let vedlo kampaň pumových atentátů proti Francouzům . Francouzi nakonec hnutí rozbili nasazením masivních ozbrojených sil a s použitím rozsáhlých tabulek organizační struktury, do nichž postupně vpisovali jména vzbouřenců a vyplněné buň­ ky následně likvidovali. Aby získali potřebné informace, zcela běžně mučili podezřelé. V Severním Irsku měla IRA původně strukturu venkovské teroristické organizace, kterou zdě­ dila ze svých počátků. Britským bezpečnostním silám se podařilo proniknout do organizace v po-

210

ORGANIZACE TERORISTICKÝCH SKUPIN Organizační

struktura italských Rudých brigád: Výkonný výbor ~

Strategické velitelství - skládá se z: výkonného výboru, ve litelů front, vel itelů oddílů a vybraných nepravidelných členů. ~

Fronty -

určené pro specifické účely, např. logistiku.

~

Oddíly ~

Brigády ~ Buňky

(3-5 členů)

Jako ostatní teroristické skupiny, také Rudé brigády měly jasnou hierarchickou strukturu. Brigády a buňky byly složeny ze stálých členů (ilegálních aktivistů) a nestálých členů (aktivist ů, zapojených do legální činnosti). lavině 70. let. IRA reagovala reorganizací na buň­ kovou strukturu a drasticky omezila počty aktivistů. Dnes odborníci odhadují, že IRA má v současné době pouhých několik desítek aktivních

V obecném smyslu musí být ústřední vedení schopno přidělovat jednotlivé úkoly (operační instrukce, zpravodajskou práci, obstarávání, ukládání a rozdělování zbraní atd.) a dále udržovat kontakt s operativními jednotkami. Obvykle to probíhá prostřednictvím sítě spojek z řad přívr­ ženců, kteří nejsou teroristy na plný úvazek. Jako většina členů buněk, také oni mají jen omezený kontakt s dalšími členy organizace a dostávají občasné úkoly typu odnést balíček sem nebo zavolat telefonem tam. Ve skutečnosti jsou vazivem, které spojuje celou organizaci dohromady. Bez nich by se aktivní operační buňky brzy dostaly do izolace. Sympatizující jedinci často bývají členy nějaké politické organizace. Některé skupiny, jako například italské Rudé brigády, neměly legitimní mluvčí a musely své manifesty vyhlašovat samy. Jiné jsou neoficiálně propojeny s legálními politickými stranami, jako například IRA se stranou Sinn Féin. Palestinská osvobozenecká organizace (OOP) je často označována za skupinu teroristů. Její vedení však pravidelně popírá vědomosti o teroristických aktivitách. V odborných a politických kruzích se však již dávno ví, že Jásir Arafat, vůdce OOP a jedné z jeho hlavních součástí, strany Al Fatáhi na počátku 70. let založil teroristickou skupinu Cerné září, aby si udržel loajalitu vzbouře­ ných aktivistů. Účast OOP na teroristických aktivitáchje vždy znovu a znovu popírána, ale určitě zde existuje pevné neoficiální spojení.

teroristů.

Jinou teroristickou skupinou, která úspěšně použila organizační síť buněk, byly italské Rudé brigády. Italské bezpečnostní síly se dostaly na dosah vedení skupiny až ke konci jejího operačního období. Problémem buňkové struktury je nedostateč­ ně rychlá komunikace mezi vedením a výkonnými jednotkami. Dobrá komunikace je základem, zvláště když je teroristická skupina závislá na rozhodnutích charismatického vůdce. Například Menachem Begin řídil židovskou teroristickou skupinu Irgun jako starší bratr, který vede mladší členy své rodiny. George Grivas vedl skupinu EOKA jako řecký patriarcha a George Habash ovládal Lidovou frontu pro osvobození Palestiny silou svého charakteru a mistrnou ideologií.

211

John Bowyer Bell

PUMOVÉ ATENTÁTY

PUMOVÉ ATENTÁTY

V

ětšina teroristických skupin považuje bomby za vhodné a účinné zbraně. Bomby lze využít v nevinně vypadajících malých, ale smrtících pastích nebo naopak k dramatickým akcím, kt eré po řadu dní naplňují první stránky novin. Opakované útoky mohou společnost traumatizovat a nakonec vytvoří přesně ten druh společenské nejistoty, který teroristům vyhovuje. Většina teroristických skupin má jen pár aktivních členů, kteří operují v malých buňkách. Bomby jim umožňují operovat i v malých počtech a při­ tom jim zůstává schopnost zabít mnoho nepřátel. Nálož, odpálená malou buňkou teroristů, může přitáhnout pozornost celosvětové veřejnosti a při­ tom navíc ponechá aktivistovi šanci uniknout bez zranění. Dokonce i při sebevražedných pumových útocích je obětován pouze jeden terorista. Vlády a další oběti útoku obvykle označují pumový atentát za zbabělost, ale takové označení asi sotva odradí teroristu od nastražení další nálože. Teroristé sami sebe vidí jako vojáky ve válce. Úspěšná válečná strategie přináší prostřed­ nictvím násilných metod politické zisky při omezení vlastních ztrát na minimum. Právě

ZÁKLADNÍ FAKTA • Dne 22. července 1946 vybuchla bomba, nastražená sionistickou teroristickou sku pinou lrgun, v hotelu Král David v Jeruzalémě a zabila 91 lidí. Hotel využívaly britské úřady jako svoje velitelství v Palestině.

• V roce 1980 provedlav Itálii pravicová teroristická skupina bombový atentát na nádraží v Boloni, při kterém bylo 75 lidí zabito a 186 zraněno. • Dne 23. června 1985 zemřelo při výbuchu bomby na palubě letadla společnosti Air India 329 lidí. Bomba, nastražená sikhským i extremisty, vybuchla na cestě z Toronta za letu nad Atlantikem.

z těchto důvodů oblibě.

jsou bomby u

teroristů

v takové

CO TERORISTÉ POUŽÍVAJÍ K VÝROBĚ BOMB Bomby se skládají ze tří základních složek: výbušniny, rozbušky a zapalovače. Teroristé obvykle mají dva základní problémy: první s opatřová­ ním příslušných materiálů a druhý se znalostmi, jak tyto komponenty dát dohromady, aby tvořily spolehlivou a účinnou zbraň. Vlády, které se podílejí na terorismu, většinou takové problémy nemívají a mohou nechat zhotovit vysoce důmyslná zařízení. Příkladem je nálož v mobilním telefonu, již použili Izraelci k usmrcení Jahjá Ajáše, výrobce bomb a hlavního pyrotechnika hnutí Hamás v lednu 1996. Jiné teroristické skupiny zase dostávají výcvik, zásoby výbušnin a dalšího materiálu od zahraničních vlád. Například Libye poskytuje výcvikové tábory pro celou řadu teroristických skupin z Blízkého východu a pomáhala velkými lodními zásilkami zbraní a výbušnin také Irské republikánské armádě. V průběhu 80. let se úplně stejně chovala vláda USA k mudžahedínům, kteří v Afghánistánu bojovali proti Sovětům. Kromě tajných zásilek od sympatizantů si teroristé mohou obst arávat zbraně a výbušniny krádežemi či ozbrojenými loupežemi ve vojenských zařízeních nebo od civilních uživatelů, například v lomech. Armády používají vysoce účinné výbušniny, které mají i v malých bombách velkou niči­ vou sílu. Přitom je lze díky malým rozměrům nosit skrytě. Plastické trhaviny používané teroristy (včetně výjimečně silného semtexu) jsou často vtěs­ nány do ohraničených prostorů nebo vymodelovány tak, aby připomínaly nevinné předměty. V případě, že jsou silné výbušniny nedostupné, používají teroristé běžné materiály. K výrobě bomb potom poslouží například nafta, umělá hnojiva a herbicidy. Bomba v automobilu, která vybuchla v dubnu 1995 v Oklahoma City před federální bu-

212

PUMOVÉ ATENTÁTY

dovou Alfreda P Muraha a zabila 168 lidí, se skládala ze směsi nafty a dusičnanu amonného. Jakmile teroristé obdrží nebo si vyrobí výbušninu, opatří ji rozbuškou a zapalovačem nebo ča­ sovacím zařízením, aby zajistili její explozi v určeném místě a čase. Vojenské výbušniny, určené ke skladování a manipulaci za ztížených podmínek, potřebují řádně umístěnou výkonnou rozbušku. Doma zhotovené složky musí být dostatečně stabilní, aby nevybuchly předčasně a nezabily aktivistu, ale natolik účinné, aby způsobily dostatečné škody. Teroristé často používají jednoduchá odpalovací zařízení, jako například zápalnou šňůru, která odpálila bombu v Oklahomě, ale mohou pochopitelně využít i vysoce moderní přístroj. Časovaná bomba v hotelu Grand v Brightonu, nastražená teroristy z IRA, si vyžádala několik obětí a málem připravila o život britskou premiérku Margaret Thatcherovou. Jednotlivé prvky pro výrobu bomb mohou být velmi levné a snadno dostupné, jako například baterie, které se často využívají jako zdroj proudu. Není záměrem této encyklopedie poskytnout komukoliv instrukce pro výrobu výbušnin nebo ča­ sovacích zařízení. Teroristé si však vždy snadno najdou informace, které potřebují jako doplněk k výcviku, jež jim poskytla jejich organizace nebo sympatizanti.

Američan

zabitý ph pumovém útoku ze dne 18. dubna 1983, kdy sebevražedný atentátník odpálil náhladní automobil plný výbušnin pl'ed americkým velvyslanectvím v Bejrútu. Ph explozi zahynulo nejméně 40 lidí včetně teroristy.

Zkušení výrobci bomb jsou i v teroristických skupinách vzácní. Většina z nich získala své dovednosti v praxi a mnozí zaplatili své chyby životem. V každé teroristické organizaci je výrobce bomb pečlivě chráněn a oddělen od aktivistů, kteří bomby nastražují, riskujíce při tom, že je buď chytí, nebo že bomba předčasně vybuchne.

TYPY TERORISTICKÝCH BOMB Dopisové a balíčkové bomby jsou patrně tím nejmenším zařízením, které teroristé využívají. Jen málokdy dosahují očekávaných záměrů. I když náhodou skutečně dorazí k cíli svého určení, obvykle je jejich obětí někdo z personálu významné osoby. Lidé, kteří se stali terčem těchto útoků, si velmi rychle vybudovali obranná opatření. Nejčastější­ mi oběťmi dopisových a balíčkových bomb byli nejrůznější vědečtí badatelé, kterým zasílali pozdrav aktivisté hnutí za práva zvířat. K nejznámějším příkladům patří případ Unabombera. Různé typy podezřelých balíčků, nevinně vypadajících nástrah a zápalných zařízení měly ve svém

213

PUMOVÉ ATENTÁTY PanAm nad skotským městečkem Lockerbie z 21. prosince 1988. Policejní ohledání vraku letadla odhalilo, že katastrofu způsobil výbuch bomby, umístěné v zavazadlovém prostoru. Zahynulo 259 cestujících z letadla a 11 lidí na zemi. Rovněž bomby v osobních a nákladních autech jsou u teroristů ve značné oblibě. Některé z nich byly poměrně velké a způsobily obrovské škody. V únoru 1993 vybuchla velká bomba v automobilu parkujícím v garážích Světového obchodního centra v New Yorku. Zemřelo šest lidí a 1000 osob bylo zraněno. V roce 1991 odpálila IRA velkou bombu v dodávce, zaparkované v londýnské finanční čtvrti. Zahynuli tři lidé. Ztráty na životech byly vzhledem k obrovské devastaci přileh­ lého okolí překvapivě malé. Zvláště když vezmeme v úvahu škody, které dosáhly jedné miliardy dolarů. Bomby lze také umístit do domů nebo dopravních prostředků, které specifické cílové osoby používají. Podobným způsobem byli zavražděni dva nacionalističtí vůdci. Jedním z nich byl pákistánský generál Zia a druhým mosambický Samara Machel. Oba zahynuli při bombovém atentátu na soukromé letadlo. Někdy nastraží teroristé bombu na oběť pod vozovku nebo do kanálu a odpálí ji v okamžiku, kdy nad ní předmětné vozidlo projíždí.

Britský politik Airey Neave zemřel v roce 1979 ph pumovém atentátu jedné z irských slwpin na svůj vůz. Čin teroristů se těšil publicitě, protože k atentátu došlo pl'ed budovou britského parlamentu. arzenálu téměř všechny teroristické skupiny. Teroristé je normálně přinesli v ruce a pak je odložili v telefonní budce nebo do koše na odpadky. Dále je mohli zabalit do zavazadla a to pak nechat naložit do autobusu, vlaku nebo letadla. Při známém incidentu z října 1994 odpálil sebevrah z hnutí Hamás bombu v přeplněném autobuse v Tel Avivu. Při explozi zahynulo 21 lidí a 45 bylo zraněno. K notoricky známým útokům na letadlo patří bombový atentát na let č. 103 americké společnosti

PŘEPRAVA BOMB Dopisní a balíčkové bomby jsou doručovány obě­ tem pomocí nic netušící poštovní služby a teroristé se jen málo starají o to, zda dojde ke zranění poštovního doručovatele . Ještě cyničtější přístup zaujímají teroristé, kteří podvedou své přátele a požádají je o doručení balíčku (s bombou). V roce 1986 přinutil Jordánec Nezar Hindawi, úzce spojený s palestinskou organizací tvrdé linie Abú Nidala, svou těhotnou přítelkyni, aby pronesla balíček na palubu letadla na londýnském letišti Heathrow. Naštěstí byli oba zadrženi ještě před­ tím, než mohla bomba vybuchnout. Podezřelé balíčky a bomby v automobilech jsou uloženy na místo teroristou, který poté zmizí. V jiném případě může nálož odpálit terorista-sebevrah. Sebevražední bomboví atentátníci prorazí s vozidlem bariéru a navedou automobil do co největší blízkosti terče útoku. Tuto metodu použil v říjnu 1983 Islámský džihád k útoku na dvoje kasárna v Bejrútu. V jedněch zahynulo 241 pří­ slušníků americké námořní pěchoty a v druhých 58 francouzských vojáků.

214

PUMOVÉ ATENTÁTY

TERČE ÚTOKŮ Podle definice je teroristický útok zamýšlen k tomu, aby působil strach. Jinými slovy, aby porazil nepřítele nikoli zabíjením a ničením, které proběhlo, ale strachem ze zabíjení a ničení, které by mohlo přijít. Některé pumové atentáty, zvláště na prominentní osoby, jsou velmi promyšlené s pečlivým výběrem cílů. Vraždy státních činitelů nejsou pro tero1isty jednoduchou záležitostí zejména z důvodů jejich zvýšené ochrany. Čas od času se něco podobného přiho­ dí. Generál Zia a Machel již byli zmíněni výše. Mezi dalšími lze uvést španělského premiéra Carrera Blanka, zabitého v roce 1973 bombou v autě, kterou nastražila baskická separatistická organizace ETA. Dále zvolený prezident Libanonu Bašír Džamal, vyhozený do vzduchu ve svém úřadě v Bejrútu roku 1982. Podobné vražedné atentáty jsou ve skutečnosti jednou z nejstarších forem terorismu vůbec. Ruský car Alexandr II. byl zavražděn bombou v roce 1881 a B1itové dodnes oslavují den Guye Fawkese (5. 11.), který se v roce 1605 marně pokusil vyhodit do vzduchu krále a parlament. Teroristické skupiny často prohlašují, že útočí jen na vojenské cíle. Ovšem jejich definice vojenského cíle je velmi široká. Patří k nim například i vojáci vykonávající pořád.kovou službu. Ještě čas­ tější jsou napadení vojáků mimo službu, jakými byly například útoky na kasárna amerických a francouzských jednotek v Bejrútu roku 1983. K terčům se řadí také vojáci vykonávající ceremoniální službu. V roce 1982 IRA napadla vojenskou hudbu, která hrála v londýnském parku, a oddíl královské jízdy při ceremoniální službě. V celé řadě případů se terčem útoků IRA staly restaurace, do nichž chodí po službě britští vojáci. V případě, že dojde ke zranění nebo smrti civilisty, IRA tvrdí, že byl legitimním cílem, protože svou přítomností nepřímo podporoval britské vojáky. IRA také několikrát napadla zaměstnance civilních firem, které pracují pro policii. Pro přesvědčeného teroristu jsou k dosažení cíle ospravedlnitelné jakékoli způsoby. Někdy ovšem teroristé reagují na veřejné mínění. V prosinci 1983 bomba IRA zabila 6 a zranila 94 lidí, kteří nakupovali vánoční dárky v londýnském obchodním domě Harrods. Vedení IRA reagovalo na celosvětové odsouzení prohlášením, že atentátník jednal bez svolení nejvyššího velení. Pachatelé mnoha pumových útoků se na podobné úvahy neohlížejí a vyznávají přesvědčení, že čím

výše postavený cíl a čím větší ztráty, tím větší bude dosažený strach a ohlas teroristické akce v médiích. Davy lidí poskytují teroristům při kladení bomby anonymitu a navíc jsou snadným terčem, když vybuchne. Dne 27. července 1996 byla při výbuchu bomby na olympijských hrách v Atlantě zabita jedna žena a 111 lidí utrpělo zranění. Velice jednoduchá bomba, zhotovená z trubky naplněné výbušninou, působila při výbuchu jako šrapnel.

PLNÍ PUMOVÉ ATENTÁTY ÚČEL? Teroristické bombové útoky čas od času ovlivní události směrem, který teroristé plánovali. Není pochyb o tom, že americké a francouzské jednotky opustily Bejrút po pumových atentátech na svá kasárna v říjnu 1983 daleko rychleji, než původ­ ně zamýšlely. Pumové atentáty se rovněž osvěd­ čily jako součást dlouhodobějších bojů, například v úspěšné kampani za národní osvobození Alžírska v 50. letech. V jiných případech to nelze s určitostí tvrdit. Vlády často prohlašují, že se nepodvolí výhrůž­ kám teroristů a že je nikdy nenechají „vyhrát". Přesto se třeba britská vláda celá léta pokouší umlčet politické křídlo IRA, stranu Sinn Féin. Proto byla v červenci 1996 tato skupina vylouče­ na z jednání o budoucnosti Severního Irska. Bez hybné síly pumových atentátů IRA by k jednáním nikdy nedošlo. I když mají bombové atentáty někdy určitý výsledek, nemusí to být právě ten, o který teroristé usilovali. Sebevražedné pumové útoky příslušní­ ků hnutí Hamás v letech 1993- 96 zcela jistě ohrozily mírové rozhovory mezi Palestinci a židovským státem, což byl záměr arabských teroristů. Na druhé straně ale způsobily volby v Izraeli, z nichž vzešla nová vláda, zastávající oproti svým před­ chůdcům daleko tvrdší linii. Teroristé vidí události úplně pod jiným zorným úhlem než společnost, kterou se snaží změnit. Nemusí nutně hodnotit své akce podle stejných kritérií úspěchu či selhání jako politici. Ptát se, zda plní bombové atentáty svůj účel, není příliš užitečná otázka. Teroristy nakonec poznáte podle násilí, jež jsou vždy připraveni použít k prosazení svých cílů, a bombové atentáty patří k jejich metodám. Ať už plní svůj účel nebo ne, musíme očekávat, že v nich budou neustále pokračovat. A to tak dlouho, dokud budou teroristé existovat nebo dokud nepřijdou na něco horšího.

215

Donald Sommeruille

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ

,, nosy letadel a lidí patří mezi důležité prvky teroristické činnosti od počátků mezinárodního terorismu v 60. letech. Mezinárodní povaha těchto metod je úzce spjata s celosvětovým rozvojem komunikací, které teroristé hojně využívají k publikaci svých požadavků, a dále s rozvojem technologií, které jim poskytují nové možnosti v oblasti pohybu a udržování anonymity. Frekvence únosů se ještě zvýšila poté, co některé státy začaly terorismus sponzorovat. Únosy ani braní rukojmích nejsou novodobým vynálezem. Po celá staletí se používaly jako úče­ lové prostředky k dosažení strategických nebo taktických cílů. Politické únosy probíhaly již v antických dobách. Římští císařově drželi na svém dvoře jako rukojmí členy význačných rodin podrobených kmenů, aby si zajistili jejich loajalitu. Přiváděli je do Říma, kde je nechali vychovávat v nejbohatších a nejvzdělanějších patricijských rodinách. Pokud se kdy rukojmí vrátili do svých domovů, mohlo je takové přátelství vést k šíření smířlivos­ t i vůči Římu . Římský generál Iulius Caesar (102-44 př. n. 1.) byl zajat piráty, kteří jej drželi jako rukojmí do

U

ZÁKLADNÍ FAKTA

zaplacení výkupného. Praxe zadržování rukojmích pro výkupné přetrvala až do moderní doby. Zvlášť obvyklá je především u různých kultur na Blízkém východě, kde únosy a zadržování rukojmích a jejich následný prodej z politických důvodů nebo zavraždění z důvodu pomsty patři­ ly k letitým tradicím. Podobně se dávno před vynálezem letadla unášely lodě. V roce 1789 zajali barbarští piráti 11 amerických lodí a 98 námořníků. Piráti je odvezli do severní Afriky, kde je drželi do vyplacení výkupného. Prezident USA George Washington musel s piráty vyjednávat a nakonec jim předat peníze a zbraně, aby zajistil uvolnění zajatých lodí a námořníků. Od konce 60. let teroristé vylepšili metody únosů lodí a letadel a učinili si z nich spolehlivý způ­ sob na zajištění finančních prostředků a přístu­ pu do sdělovacích prostředků. Teroristé odstartovali rozsáhlou kampaň únosů, jež jim měla dopomoci k dosažení řady strategických a taktických cílů. Tyto cíle zahrnovaly nejen nátlak na vlády za účelem politických ústupků a propuštění věz­ něných teroristů, ale také zveřejnění teroristických požadavků a vyplacení dostatečných finanč­ ních částek na další politickou činnost.

UCHVÁCENÍ A ZADRŽOVÁNÍ

• Únosy a zadržování lidí jako rukojmích je metoda, kterou používají teroristé akriminální živly již celá staletí. • Po roce 1985 se únosy díky zdokonaleným bezpečnostním opatřením podstatně snížily. • Mnohé země dnes disponují speciálními týmy na osvobozování rukojmích, které nastupují v okamžiku, kdy jednání s únosci nepřinášejí žádné řešení. • Patrně nejpravděpodobnějším cílem únosů abraní rukojmích je pro teroristy možnost manipulace se sdělovacími prostředky, spojená s šířením jejich propagandy.

Únosy a braní rukojmích mají řadu společných prvků. Za prvé, v obou případech se teroristé nejprve musí zmocnit a zadržet jednotlivce nebo skupinu osob, například diplomaty, státní úředníky, zahraniční turisty nebo bohaté obchodníky. Obě­ ti mohou být zadržovány na známém místě, které vylučuje okamžitý zásah, například velvyslanectví, veřejná budova, letadlo, vlak či loď, nebo naopak na tajném místě, které znají jen teroristé. Při obléhání jsou teroristé a jejich rukojmí obklíčeni v místě, které je vládním autoritám známé a které kontrolují. Pro teroristy je to značná nevýhoda, protože je značně omezena jejich po-

216

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ ského velvyslance sira Geoffreye Jacksona jako rukojmí celých devět měsíců. Propustili jej výmě­ nou za osvobození 106 vězňů a velkou částku výkupného. Také muslimští teroristé často používají únosy. Za zmínku stojí případy z let 1982 až 1991, kdy příslušníci Hizballáhu (Boží strana) v Libanonu zadržovali jako rukojmí na různých místech více než 130 cizinců. Velkou pozornost vzbudilo v roce 1979 obsazení velvyslanectví USA v Teheránu íránskými militanty, kteří poté zadržovali 52 čle­ nů amerického diplomatického personálu celých 444 dní. Možnost dalšího pohybu je při únosu například letadla stejně účinným prvkem jako tajný úkryt. V průběhu 17 dní, po které trval únos letu č. 84 7 americké společnosti TWA v červnu 1985, uskutečnili libanonští únosci, kteří popřeli příslušnost k jakékoliv organizované skupině, několik přele­ tů z Bejrútu do Alžíru a zase zpět. Když konečně přistáli v Bejrútu, rozvezli 39 rukojmích na ně­ kolik skrytých míst ve městě. Nakonec teroristé vyměnili cestující za svobodu 766 spolubojovníků, uvězněných v Izraeli. Příslušník

britské speciální jednotky SAS vniká do okna íránského velvyslanectví v Londýně, které v roce 1980 okupovali teroristé šest dní.

hyblivost a možnost úniku je prakticky vylouče­ na. Další nevýhodou je jejich zranitelnost v pří­ padě vládní akce na osvobození rukojmích. Zranitelnost teroristů v situacích obležení jasně ilustruje epizoda z íránského velvyslanectví v Londýně, kde roku 1980 drželi teroristé zaměst­ nance a návštěvníky jako rukojmí. Po šesti dnech neúspěšného vyjednávání si speciální komando britských SAS (Special Air Service) prorazilo cestu do budovy. V následující šarvátce příslušníci SAS postříleli pět ze šesti teroristů a osvobodili 19 rukojmích. Při únosech teroristé drží rukojmí na neznámém místě. Podobné události obvykle trvají déle, protože teroristé mají výhodu anonymity, bezpečí a pohyblivosti, zatímco bezpečnostní síly nemají téměř žádnou možnost zasáhnout. U nosy mají již dlouho v oblibě především latinskoamerické teroristické skupiny. Levicové hnutí Tupamaros v Uruguaji drželo v roce 1971 brit-

VÝHRŮŽKY SMRTÍ Druhým společným prvkem únosů a braní rukojmích jsou výhrůžky smrtí, zraněním nebo prodlužováním zajet í rukojmích za účelem přinuce­ ní třetí strany, aby provedla určité úkony nebo se naopak některých věcí zdržela. V procesu vyjednávání mezi únosci a třetí stranou mají únosci výhodu volby ze dvou možností, jak dosáhnout ústupků, pokud první výhrůžka nesplnila svůj účel. Buď mohou výhrůžky vystupňovat, aby se třetí strana podřídila, nebo mohou nabídnout návrhy na dohodu. Vážnost výhrůžek závisí na odhodlanosti teroristů skutečně zabít někoho z rukojmích, pokud dojde k vypršení stanovené lhůty a nesplnění stanovených požadavků. Po nesplnění požadavků v určeném termínu často následuje trest formou postupného zabíjení dalších zajatců. Příkladem je únos egyptského letadla Boeing 737 třemi členy radikální palestinské organizace Abú Nidala v roce 1985. Když maltské autority odmítly doplnit letounu palivo po prvních 12 hodinách únosu, teroristé metodicky zastřelili pět rukojmích - dva Izraelce a tři Američany. Podobná situace se odehrála při únosu letu č. 84 7 společnosti TWA. V zájmu zvýšení nátlaku na ame-

217

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ rickou a izraelskou vládu teroristé brutálně umlátili k smrti potápěče amerického vojenského námořnictva Roberta Stethama a poté jeho tělo vyhodili z letadla na rozjezdovou dráhu. Aby ukázali dobrou vůli, nabídli únosci letadla TWA dohodu, že výměnou za určité ústupky propustí zajatce po skupinkách. Události v minulosti ukázaly, že teroristé při velkých incidentech obvykle nechtějí zabít větši­ nu nebo všechny rukojmí. Taková akce by totiž byla kontraproduktivní. To je zvláště případ situací obležení, kdy je ve výsostném zájmu teroristů, aby zachovali své zajatce při životě jako pojistku proti ozbrojenému zásahu bezpečnost­ ních sil a proti vlastní smrti. Mnoho teroristů ví, že nejlepší pojistkou proti zásahu na osvobození rukojmí je zajetí vysoce postavených úředníků nebo obchodníků. Na jedné straně to zvyšuje publicitu jejich akce, na druhé cenu rukojmích pro vyjednávání. Při možná nejslavnějším incidentu s braním rukojmích provedl v prosinci 1975 terorista známý jako Carlos „Šakal" a pět členů Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) útok na schůz­ ku OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) ve Vídni. Po jednodenním vyjednávání Rakousko zaručilo teroristům volný odchod do Alžírska, kde propustili 11 arabských naftových ministrů za výkupné 25 milionů dolarů.

VRAŽDY RUKOJMÍCH Braní rukojmích čas od času skončí smrtí zadržovaných osob, zejména v případech, kdy se vládní autority odmítnou pořídit požadavkům teroristů. Zdá se, že nejčastěji k tomu dochází při únosu jediné významné osobnosti. Při nátlaku takového stupně některé vlády prostě odmítnou podvolit se požadavkům a pokoušejí se prosazovat politiku nevyjednávání s teroristy. K notoricky známým případům patří únos a vražda prominentního západoněmeckého obchodníka Hannse-Martina Schleyera skupinou Baader-Meinhoffová (známá též pod označením Frakce Rudé armády) v roce 1977 a únos a vražda bývalého italského premiéra Aldo Mora Rudými brigádami na jaře 1978. Rozhodnutí teroristů, zda použít techniku únosu nebo braní rukojmích, je obvykle ovlivněno určitými strategickými a taktickými cíli v daném čase. Výběr taktické varianty je rovněž závislý na reakci státu, který je terčem útoku, a jeho tech-

nickém vybavení, jako jsou například dokonalé rentgeny na letištích, a také na odhodlanosti vlády použít proti teroristům speciální bezpečnost­ ní týmy. Rozhodnutí, zda se přiklonit k únosu nebo braní rukojmích je také často ovlivněno více či méně úspěšnými akcemi jiných skupin, o nichž přinášejí média velmi podrobné informace.

VRCHOL ÚNOSŮ Od roku 1969 se pokoušela o únosy civilních dopravních letadel celá řada n'.'izných teroristických skupin. Tento trend zahájila v letech 1969- 70 záplava více než 120 únosů letadel kubánskými kriminálníky a uprchlíky, kteří odkláněli letadla na linkách mezi Kubou a Spojenými státy. K radikálnímu omezení došlo po podepsání americko-kubánské smlouvy o vydávání únosců do země původu a jejich přísném trestání. Různé palestinské teroristické skupiny se s nastalou situací rychle vyrovnaly. Organizace Al Fatah unesla v srpnu 1969 izraelský letoun společ­ nosti El Al do Alžíru, kde poprvé použila taktiku zadržení cestujících jako rukojmích, které propustí výměnou za osvobození uvězněných Palestinců. Po dvou týdnech vyjednávání Izrael ustoupil a propustil 16 teroristů výměnou za zadržené cestující. Tento úspěch vedl k více než tuctu dalších únosů letadel palestinskými teroristy v letech 1969 až 1972. K nejokázalejším patřil simultánní únos pěti letadel členy PFLP ve dnech 6.-9. září 1970. Po čtyři dni zadržovali palestinští teroristé více než 300 cestujících ve třech letadlech na letišti Dawson Field v jordánské poušti. Rukojmí byli propuštěni až poté, co vlády Británie, Švýcarska a západního Německa souhlasily s propuštěním sedmi palestinských teroristů z vězení. Tyto ústupky však nevrátily letadla zpět jejich majitelům. Před televizními kamerami vyhodili teroristé všechna tři letadla do vzduchu přímo na Dawson Field. V srpnu 1972 obsadili čtyři palestinští teroristé ze skupiny Černé září Boeing 707 společnosti Sabena na letišti Lod v Tel Avivu. Izraelské autority předstíraly, že chtějí vyhovět požadavkům únosců, kteří požadovali propuštění 31 7 Palestinců, vězněných v Izraeli. Pak zaútočila izraelská elitní protiteroristická jednotka Sajaret Matkal. Její příslušníci pronikli do letadla, zabili nebo zadrželi všechny teroristy a osvobodili 89 cestujících. To bylo první úspěšné nasazení týmu na osvobozování rukojmích v historii únosů letadel.

218

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ

V květnu 1978 bezpečnostní síly nalezly tělo italského politika Aldo Mora, kterého teroristé unesli a později zastl'elili. Vlády byly vlnou 286 únosů po celém světě v letech 1969-72 silně vyděšeny a zahájily významné kroky ke zdokonalení bezpečnosti letecké dopravy. Od roku 1973 musí všichni cestující na leti~tích v USA povinně projít detektorem kovů. Učinnost této metody se okamžitě projevila. Hned během prvního roku činnosti detektorů došlo k zabráněn í 25 potenciálním pokusům o únos letadla a k zabavení více než 25 000 palných zbraní po letištích v celých Spojených státech. Záplava únosů vedla v roce 1970 k podepsání haagské konvence, která vyžadovala od signatářských států vydávání únosců do země pů­ vodu nebo jejich přísné potrestání. Haagská konvence ani další legislativní opatření nemohla poskytnout komplexní ochranu proti únosům letadel. Zejména proto, že některé státy dohodu nepodepsaly a dál poskytovaly teroristům bezpečná zázemí, kam mohli unesená le-

tadla nasměrovat. Zatímco na jedné straně ně­ která letiště přijala zdokonalená bezpečnostní opatření, která se v letech 1973- 81 okamžitě projevila poklesem z 80 na 30 únosů ročně, teroristé mohli klidně přesedlat na jiná, méně chráněná letiště. Také mohli nahradit únosy letadel dalšími technikami, jako například braním rukojmích, obsazováním velvyslanectví nebo jiných veřejných budov. Na mnichovských olympijských hrách v roce 1972 se palestinská skupina Cerné září zmocnila izraelských sportovců, které později pobila při přestřelce s německými bezpečnostní­ mi silami. V prosinci 1972 teroristé obsadili izraelské velvyslanectví v Bangkoku a drželi rukojmí 19 hodin. Poté následovala další vlna únosů letadel, která měla Izrael a státy západní Evropy při­ mět k propuštění vězněných teroristů. Nová vlna měla být pomstou za úspěšné akce protiteroristických týmů při osvobozování rukojmích a dále měla světu připomenout požadavky teroristů .

POKLES ÚNOSŮ Organizace PFLP byla zodpovědná za dva nejdramatičtější únosy letadel v 70. letech. V roce

219

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ 1976 uneslo šest členů PFLP francouzské letadlo společnosti Air France na letiště v ugandském hlavním městě Entebe. Zde požadovali propuště­ ní 53 teroristů, z nichž většina seděla v izrael-

ských žalářích. Únos skončil dramatickou osvobozovací akcí izraelského komanda, které osvobodilo 100 rukojmích. Při akci naneštěstí zahynuli tři cestující a jeden příslušník komanda, Jonathan Netanjahu, bratr izraelského politika a budoucího premiéra Benjamina Netanjahua. Druhý okázalý incident se odehrál v roce 1977, kdy PFLP spolu se čtyřmi teroristy z gangu Baader-Meinhoffová unesli letadlo do Mogadiša v Somálsku. Požadovali osvobození členů skupiny Baader-Meinhoffová vězněných v západním Němec­ ku a na podporu svých požadavků zabili kapitána letadla. Za použití oslepovacích a ohlušovacích granátů, které oslepí a ohluší na několik vteřin každého člověka v jejich dosahu, vtrhli do letadla příslušníci speciálního západoněmeckého komanda GSG-9. Osvobodili 99 zbývajících rukojmích, přičemž postříleli všechny teroristy. Většinu únosů, které se od poloviny do konce 70. let ve světě udály, provedly různé odštěpené skupiny Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Sama OOP se od všech útoků na zahraniční cíle distancovala a soustředila se na napadání Izraelců. Terčem únosů nebyla jen letadla. V roce 1974 se PFLP podílela spolu s japonskou Rudou armádou na únosu trajektu v Singapuru. Pokles únosů ke konci 70. let zavinily převážně interní spory mezi Palestinci. Do světového povědomí je v listopadu 1974 přivedli násilnou akcí čtyři teroristé, kteří unesli letadlo British Airways na cestě z Dubaje a přinutili je přistát v Tunisu. Sami sebe označovali za následníky Abú Mahmúda, kterého dva měsíce pí-edtím nechalo vedení OOP popravit. Požadovali propuštění palestinských extremistů vězněných v Egyptě a Nizozemsku. Tito teroristé byli propuštěni a únosci se za příslib azylu vzdali. Navzdory slibu je tuniská vláda zadržela a předala je k soudu a potrestání OOP.

TRENDY ÚNOSŮ Od roku 1982 počet únosů klesl na méně než dvacet ročně. Teroristé se zaměřili na jiné metody, jako pumové atentáty, střílení a únosy lidí. Přesto došlo k několika dalším velkým únosům, které provedli palestinští teroristé. Ve dvou pří­ padech vojenské osvobozovací akce skončily ob-

rovskými ztrátami. Na podzim roku 1985 unesli tři členové skupiny Abú Nidala egyptský letoun. Událost skončila katastrofou. Nepovedený útok

egyptského komanda znamenal smrt více než 60 cestujících. Podobně v roce 1986 unesli Abú N idalovi teroristé letadlo Boeing 747 společnosti PanAm na cestě do New Yorku. Tragédie se tentokrát odehrála na letišti v pákistánském Karáčí, kde teroristé zahájili na cestující palbu ze sovětských automatických útočných pušek Kalašnikov AK-4 7. Zahynulo 21 lidí a více než 100 bylo zraněno.

PŘEPADY LODÍ A LETADEL V roce 1985 přepadli a unesli čtyři příslušníci Fronty pro osvobození Palestiny (PLF) italskou osobní výletní loď Achille Lauro. V p1ůběhu únosu zastřelili amerického invalidního občana, který byl odkázán na vozík. Na konci cesty v Egyptě jim výhrůžky dalšími vraždami pomohly získat volný průchod na palubu letadla. Cestu egyptského letadla přerušily za dramatických okolností americké stíhačky, které přinutily únosce přistát na Sicílii. Italské bezpečnostní síly ale nedokázaly všechny teroristy zadržet, snad z politických důvodů. Následná rozepře mezi americkými a italskými autoritami vedla ke značnému zhoršení mezinárodní spolupráce v boji proti terorismu. Čtyři hlavní teroristé byli nakonec odsouzeni a uvězněni na Sicílii, ale italská vláda padla v dů­ sledku shovívavého přístupu k ostatním členům teroristické skupiny. V průběhu 80. let provedli muslimští teroristé ze skupiny Hizballáh dva okázalé únosy letadel, při nichž učinili promyšlená bezpečnostní opatření proti zásahům osvobozovacích komand. O únosu letu č. 84 7 společnosti TWA v roce 1985 již byla řeč. Při tomto únosu přinutili teroristé pilota, aby létal sem a tam mezi Alžírem a Bejrútem, čímž znemožnili jakýkoli zásah. Současně vysílali do světových médií prohlášení určená na posílení jejich pozice pro vyjednávání. Po propuštění jejich soudruhů z izraelských věznic nechali unesené rukojmí odejít a sami svobodně odešli do Alžírska. Při dalším únosu, tentokrát kuvajtského letadla v roce 1988 (let č. 422), příslušníci Hizballáhu prokázali, že se poučili z dřívějších chyb. Vybrali si letoun typu Jumbo (Boeing 74 7), který nelze kvůli vnitřnímu uspořádání tak snadno dobýt. Navíc jeden z únosců měl být schopen s letadlem létat.

220

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ Teroristé provedli některá opatření, jako zabezpečení všech dveří výbušninou a vykonávání pečli­ vého dozoru nad cestujícími. Rovněž chytře využili možnosti publikace svých požadavků prostřed­ nictvím světových médií, kterým oznámili, že jsou odhodláni za svou věc zemřít. Výběr Alžíru, jenž je stálým přívržencem OOP a podporovatelem palestinských požadavků, za konečnou stanici, ukazoval na pečlivé plánování únosu. Souhlas alžírské strany s volným odchodem únosců do Libanonu odhalil neúčinnost mezinárodních dohod o boji proti leteckému terorismu. Navzdory zjevnému ús p ěchu n edosáhli únosci hlavního cíle, kterým bylo propuštění čle­ nů, vězněných v Kuvajtu. Způsoby únosů z 80. let se diametrálně odlišovaly od únosů z let 70. Únosy letadel na počátku 70. let příležitostně prováděly ozbrojené skupiny několika teroristů. Tyto akce přispěly k urychlenému vývoji a zavedení přísných bezpečnostních mechanismů, k podepsání mezinárodních dohod a založení speciálních osvobozovacích komand, která úspěšně zasáhla při incidentech v Mogadišu a Entebe. V polovině 80. let zdokonalili únosci své operační schopnosti a také připravenost zabít rukojmí. To vedlo k několika neúspěchům při pokusech o osvobození cestujících, které znamenaly smrt mnoha nevinných obětí. Na druhé straně museli teroristé přikročit spíše k sabotážím nebo kladení bomb do letadel, protože bezpečnostní opatření jim stále méně dovolovala uskutečnění únosu. Nový způsob terorismu s použitím únosu letadel znamenal úder na WTC a Pentagon z 11. září 2001.

BRANÍ RUKOJMÍCH Na vlnu palestinských únosů letadel z počátku 70. let navázalo obsazování diplomatických úřa­ dů (velvyslanectví) po celém světě, které prováděli teroristé z Černého září. V roce 1972 obsadili čtyři teroristé izraelské velvyslanectví v Thajsku, přičemž vyhlásili požadavek na propuštění 36 věz­ něných soudruhů, k terý izraelská vláda odmítla. Následovalo obsazení saúdskoarabského velvyslanectví v súdánském hlavním městě Chartúmu, kde teroristé z Černého září požadovali propuštění soudruhů z věznic v Izraeli a členů gangu Baader-Meinhoffová z vězení v západním Němec­ ku. Tento incident odhalil rozsáhlou mezinárodní spolupráci mezi jednotlivými organizacemi te-

(D

Q) @

© ®

22. listopadu - letadla British Airways z Londýna do Bruneje se při přistání v Dubaji zmocnili teroristé, steward je postřelen, ale propuštěn. Letadlo letí do Tripoli v Libyi, zde tankuje a pokračuje do Tunisu. Zde jsou propuštěna 4 rukojmí. 23. listopadu - Egypt konečně souhlasí s propuštěním 5 teroristů, kteří se připojí k únoscům v Tunisu, 13 rukojmích je propuštěno. 23. listopadu - Nizozemsko propouští dva teroristy, kteří se připojuji k únoscům v Tunisu. Teroristé zabijejí 1 rukojmí. 25. listopadu - všichni cestující propuštěni, posádka nadále držena jako rukojmí, dokud Tunisko nepřislíbí teroristům azyl. Vzdají se, ale jsou okamžitě uvězněni.

Palestinsllá skupina, která se nazývala J ednotka mučedníka Abú Mahmúda, provedla v roce 1974 únos letadla z Dubaie. roristů. K nejčastěji spolupracujícím skupinám patřili Palestinci, gang Baader-Meinhoffová a ja-

ponská Rudá armáda. Nejznámější incident s braním rukojmích byl dílem skupiny Černé září. Událost se odehrála při letních olympijských hrách roku 1972 v Mnichově. Osmi tero1istům se podařilo zmocnit jedenácti izraelských sportovců v olympijské vesnici. Teroristé požadovali propu ště ní více než 200 kolegů z izraelských věznic. Když izraelská vláda odmítla, pokusila se německá policie osvobodit rukojmí násilím. Akce skončila tragédií, která stála životy všech rukojmích, jednoho policisty a čtyř teroristů. Mnichovský incident podnítil zvýšení rozsahu a kvality výcviku existujících osvobozovacích týmů v zemích, které jimi již disponovaly, a založení podobných týmů v mnoha dalších státech. Publicita okolo incidentu v Mnichově vedla k okamžitému nárůstu teroristických akcí, které prováděly skupiny ve vzájemné spolupráci a zapříči-

221

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ

Američtí

rukojmí přilétají v roce 19?1 na letiště ve Frankfurtu po 444 dnech zajetí v !ránu. nila několik dalších situací obležení. Mnohé teroristické skupiny chtěly udeřit dříve, než antiteroristická komanda projdou zdokonaleným výcvikem. V roce 1974 propašovala Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFLP) svoje členy do izraelského města Ma'alot, kde se zmocnila školy s 90 studenty. Teroristé požadovali propuštění 20 palestinských soudruhů z věznic v Izraeli. Vyhrožovali tím, že vyhodí budovu školy i se žáky do vzduchu. Akce opět skončila tragédií. Izraelské komando sice úspěšně proniklo dovnitř a teroristy zlikvidovalo, ale jeden z nich nebyl hned mrtev a otočil svou zbraň proti dětem. K dovršení masakru na ně naházel i granáty. Než jej přísluš­ níci komanda rozstříleli, stačil povraždit 21 žáků a 65 dalších zranit. Celá řada incidentů s braním rukojmích proběhla také v Evropě. Například v roce 1974 obsadila japonská Rudá armáda budovu francouzského velvyslanectví v hlavním městě Nizozemska Haagu.

V roce 1975 se gang Baader-Meinhoffová zmocnil západoněmeckého velvyslanectví ve Švédsku a požadoval propuštění svých uvězněných vůdců. Kromě několika případů zaručení volného odchodu ze země nezaznamenaly akce s braním rukojmích žádný větší úspěch. Za jedinou výjimku snad lze považovat akce teroristů z jižních Moluk, kteří v roce 1975 obsadili indonéské velvyslanectví a vlak v Nizozemsku a další vlak a školu o šest měsíců později. Pro ně bylo úspěchem již to, že získali publicitu a dokázali obrátit pozornost světové veřejnosti ke svým problémům v Indonésii.

KRIZE VELVYSLANECTVÍ V letech 1971 až 1980 došlo ve světě k více než 50 teroristickým obsazením velvyslanectví. J en v roce 1976 okupovali teroristé 26 různých ambasád ve všech koutech světa. Výsledná statistika nakonec ukázala, že teroristé měli pouze v 50 % případů šanci uniknout zajetí nebo smrti, protože mnoho zemí mezitím zformovalo elitní jednotky na osvobozování rukojmích a prokázaly při­ pravenost použít jejich služeb. Přesto například americká jednotka Delta Force neuspěla při pokusu osvobodit 52 amerických

222

ÚNOSY LETADEL A ÚNOSY LIDÍ diplomatů zadržovaných v íránském hlavním městě Teheránu po útoku 400 íránských studentů, kteří 4. listopadu 1979 obsadili budovu amba-

sády. Studenti požadovali vydání íránského šáha, který žil v exilu a tou dobou dlel na léčení v New Yorku. Íránská vláda obsazení velvyslanectví schvalovala, čímž bezprecedentně porušila mezinárodní diplomatické zákony. Íránci použili rukojmí k maximálnímu nátlaku na Spojené státy a prezidenta Jimmyho Cartera. Carter učinil z osvobození rukojmích ústřední bod své neúspěš­ né kampaně za znovuzvolení do prezidentského úřadu. Iránci byli velmi spokojeni, že mohli prezidenta největší mocnosti na světě takto ponížit. Rukojmí byli propuštěni až poté, co Carter v roce 1981 předal svůj úřad do rukou Ronalda Reagana. Tento incident znamenal určitý předěl, protože odhalil zranitelnost západních zemí, což vedlo k prudkému nárůstu státem podporovaného terorismu. Hizballáh, aktivně povzbuzovaný Íránem, v 80. letech mnohokrát této slabosti využil při únosech západních občanů v Libanonu. Na druhé straně počty útoků na velvyslanectví v 80. letech poněkud poklesly. Další okázalá akce se odehrála roku 1985 v Kolumbii, kde se teroristé zmocnili na 300 rukojmích, které zadržovali v Justičním paláci. Stejně jako u únosů letadel i v oblasti braní rukojmích se počty případů postupně snižovaly. Svůj vliv na to měla především dokonalejší bezpečnostní opatření, která neúměrně zvyšovala riziko teroristů, že budou při osvobozování rukojmích chyceni nebo zabiti. Místo toho teroristé obrátili svou pozornost k pumovým útokům a únosům osob, které se jim zdály být účinnějšími a méně rizikovými metodami k dosažení vytčených cílů. Dodatečná výhoda spočívala v menším nebezpečí případného zadržení a vyslýchání bezpečnostními silami. To se stalo zvláště důležité se vzrůstajícím zapojením některých států do sponzorování terorismu, protože si tyto státy přály utajit svou účast na teroristických aktivitách.

ÚNOSY LIDÍ Únosy lidí a jejich zadržování na tajném místě používá převážná většina středovýchodních a lat inskoamerických teroristických skupin. Velmi často požadují peníze, změny v politice vlády a propuštění svých členů výměnou za svobodu uneseného člověka.

K politicky motivovaným únosům cizích diploa obchodníků se uchylují zvláště teroristé v Latinské Americe. V Kolumbii dosáhly počty únosů v letech 1988 a 1989 šesti set případů roč­ ně, což dostatečně dokumentuje oblíbenost této taktiky mezi teroristy. Ozbrojené síly národního odporu (FARN) unesly v letech 1978-80 v Salvadoru celou řadu zaměstnanců mezinárodních společností. O případu sira Geoffreyho Jacksona, který byl roku 1972 unesen v Uruguayi za první latinskoamerické vlny únosů, již byla řeč. Únosy lidí jsou populární, protože jde o poměr­ ně málo riskantní, a přitom vysoce výnosnou metodu. V letech 1971-75 dokázali únosci v Latinské Americe vydělat více než 80 milionů dolarů. Ve většině případů mají únosci osmdesátiprocentní šanci na únik před zadržením nebo případně smrtí. Současně jsou v poměrném bezpečí i rukojmí, protože podle statistiky jen čtyři procenta obětí únosci zabijí. Výkupné bylo až dosud zaplaceno ve více než polovině všech případů. Vlády stojí v souvislosti s únosy lidí před dvě­ ma hlavními problémy. Za prvé, je velmi obtížné lokalizovat úkryt únosců. Za druhé, většina vlád předem veřejně vyhlásila, že neučiní kvůli únoscům žádné ústupky. Nicméně odmítnutí souhlasu s požadavky teroristů se někdy stalo příčinou smrti rukojmích. Příkladem je vražda obchodníka Hannse-Martina Schleyera německou Frakcí Rudé armády v roce 1977. Únosem více obětí najednou a postupným zabíjením rukojmích teroristé zvyšují úroveň nátlaku na vládu. Podobnou taktiku používají rovněž únosci letadel. Stejnou metodu používal Hizballáh v Libanonu. Jeho dlouhodobá kampaň, při níž bylo uneseno více než 100 lidí, se ukázala být velice účinná. Přestože teroristé zabili jen několik rukojmích, dokázali vydělat obrovské sumy peněz na výkupném, zařídit propuštění vězněných kolegů a přinutit celou řadu západních vlád ke změnám nebo úpravám jejich politiky. Jednou z nejdramatičtějších změn v politice se v polovině 80. let stala íránsko-americká smlouva o výměně rukojmích za zbraně. Vláda Spojených států tak tajně učinila, aby zajistila bezpeč­ né propuštění rukojmích, zadržovaných v Libanonu. Když došlo k odhalení této aféry, způsobilo to Reaganově administrativě největší problémy za celá jeho dvě funkční období v úřadě. matů

223

Magnus Ranstorp

VRAŽEDNÉ ATENTÁTY

VRAŽEDNÉ ATENTÁTY

ražedným atentátem se obvykle označuje vražda významné osoby, vykonaná z politických důvodů. Je to nezákonný akt, který ale nemusí být vždy iracionální. Obvykle se pečlivě plánuje a připravuje dlouho dopředu. V moderní historii známe mnoho slavných obětí atentátů: bratři Kennedyové, Mar tin Luther King, matka a syn Gándhiové v Indii a mnoho dalších. K osobám, které atentát přežily, patří například Ronald Reagan , Margaret Thatcherová, Benito Mussolini, Adolf Hitler a papež Jan Pavel II. Vražedné atentáty ovšem I!ejsou produktem moderní doby. Již ve starém Rímě zemřelo při atentátech mnoho lidí včetně Julia Caesara v roce 44 př. n. 1. Oběťmi atentátníků se stali císařové Kaligula, N ero, Domicián a Elagabalus. Slovo asasín, používané ve spojení s vrahy, má také historický původ. Bylo odvozeno od islámské sekty z 11. století, která se specializovala na politické vraždy. Typický vražedný atentát se může jevit jako osamocený, svévolný akt násilí, ale ve skutečnosti je

V

tomu tak jen málokdy. Atentáty mohou být součástí širší teroristické kampaně nebo jednou z taktik gerilové války. Může jít o husarský kousek, který skupina zkusí jen jednou a nikdy více, anebo jej používá víceméně pravidelně. Atentáty jsou převážně součástí spiknutí. Přes­ to však známe případy, kdy vraždu provedl osamocený atentátník. Čtvrtého listopadu 1995 zavraždil osamocený střelec Jigal Amir izraelského premiéra Jicchaka Rabina, protože byl nespokojen s pokrokem v izraelsko-palestinských mírových jednáních. Nezáleží na motivu a pozadí vraždy, protože pokud jsou oběť i vrah zapojeni do politiky, vždy lze vraždu označit za atentát. Stejná věc ale už není tak jednoznačná, když jde o součást širšího násilí, například války. Některé ideologické vraždy se odehrávají v obrovském měřítku, tak jako holocaust za drnhé světové války nebo Pol Potovo vyvražďo­ vání obyvatelstva v Kambodži. Mnoho odborníků dává při označování tohoto chování přednost termínu genocida a pojem vražedný atentát vyhrazuje pro násilnou smrt specifického jednotlivce.

PROSTŘEDÍ POLITICKÉ VRAŽDY

ZÁKLADNÍ FAKTA • Vraždu prezidenta USA J. F. Kennedyho zroku 1963 stále ješre provázejí pověsti o spiknutí. Podle oficiální verze jej při průjezdu autokolony náměstím Dealey Plaza v Dallasu zastře lil Harvey Lee Oswald, jenž byl později sám zastřelen atentátníkem, když jej policisté vyváděli z policejní stanice k autu. • V roce 1968 byl Jamesem Earlem Rayem zastře­ len v Memphisu černošský vůdce hnutí za lidská práva Martin Luther King. Jeho vražda způsobila rozsáhlé nepokoje po celých Spojených státech. • V roce 1984 byla zavražděna indická premiérka lndíra Gándhíová. Po její smrti převzal štafetu její syn Rádžív, který zahynul při pumovém atentátu v roce 1991.

Některé společnostijsou politickými vraždami pří­ mo zamořeny. Může pro to existovat více důvodů například tyranská vláda, vláda nast~lená zahraniční invazí, etnicky či nábožensky rozdělená společnost, politické důvody atd. Atentáty nepatří v západních společnostech k prostředkům, k nimž by se skupiny zaměřené na politické násilí uchylovaly obzvláště často. Západní skupiny, které atentáty provádějí, téměř vždy postrádají možnosti k vedení konvenční teroristické kampaně nebo gerilové války. Kultury s tradicí náboženského fanatismu se k atentátům uchylují častěji. V největším měřítku se politic-

kými vraždami zabývají palestinští teroristé a Tygři osvobození tamilského Ílamu ze Srí Lanky. Atentáty se nejsnáze provádějí ve společnostech se slabou vládní autoritou, jako dnes na Srí Lan-

224

VRAŽEDNÉ ATENTÁTY

Tajní agenti zadržují atentátníka J ohna Hinckleyho, který v roce 1981 šesti výstřely zranil prezidenta Reagana, když opouštěl hotel Hilton ve Washingtonu. ce nebo v období let 1917-23 v Rusku. Brutální autoritářské státy, jako byly například Stalinův Sovětský svaz nebo Maova Čína, mají tak silné orgány státní bezpečnosti, že politickými vrahy mohou být jedině státem placení tajní agenti, kteří vraždí oponenty režimu.

DŮVODY VRAŽD Atentátníci jsou obvykle současně navrhovateli politických teorií, které mají legalizovat jejich metody. Těch pár jedinců, kteří útočí na významné osoby ze soukromých důvodů, může být ke svým činům dohnáno díky pomatení mysli. V roce 1981 se John Hinckley pokusil o atentát na prezidenta Ronalda Reagana. Při vyšetřování vyšlo najevo, že jeho jednání ovlivnil film Taxi driver (řidič taxíku). Hinckley byl zproštěn obžaloby a poslán do ústavu pro duševně choré. Atentátníci obvykle věří, že jediná vražda může změnit budoucnost. Dále se mohou domnívat, že okázalá událost pomůže k publicitě jejich politických myšlenek a přinutí vládní autority, aby se jimi zabývaly. Rovněž mohou doufat, že odstranění jisté významné osobnosti postačí ke kolapsu vlády nebo oponentů jejich idejí. Náhlá vražda mocného jedince bude mít nepochybně značný politický dopad, přičemž vůbec nezáleží na původním motivu. Například vraždy amerických prezidentů vždy měly dalekosáhlé následky, přestože ne všechny byly motivovány politicky. Některé z nich byly osamocenými akcemi slabochů, kteří si vraždou významné osobnosti

chtěli posílit vlastní prestiž. Obrovský politický dopad jejich činu byl pro ně vlastně vedlejší. Pro politické atentáty si teroristé často vybírají slavné politiky. Za terče útoků jsou rovněž vybíráni státní úředníci, soudci nebo policejní důstoj­ níci. Pokud také stát praktikuje politické vraždy, mohou se terčem stát i sami teroristé. Atentátníci si mohou oběť zvolit kvůli její politické činnos­ ti, víře nebo proto, že zastává určitý státní úřad nebo jinak symbolizuje jejich protivníka. V roce 1979 si IRA za svou oběť zvolila hraběte Louise Mountbattena. Neměl žádnou faktickou moc a nezastával žádný významný úřad, ale jako člen královské rodiny a bývalý vysoký námořní důstojník byl představitelem britského státního zřízení. Kromě atentátníků, kteří ochraňují stávající pořádek a jsou k tomu povoláni či povzbuzováni vládou, existují ještě ilegální skupiny, zabíjející ve jménu zachování statu quo. V Severním Irsku napadají polovojenské protestantské skupiny politické vůdce katolíků, kteří kladou odpor definitivnímu připojení Severního Irska k Velké Británii. Podobné polovojenské skupiny obránců stávajícího režimu se pokoušejí zabít spíše zranitelné cíle, než mocné a dobře střežené osobnosti. Atentáty nemají pochopitelně jen oběť, ale také cílovou skupinu, na niž je zaměřeno nějaké poselství. Cílovou skupinou je nejčastěji široká veřejnost, kterou chtějí atentátníci ovlivnit buď tak, aby dos~a strach, nebo aby od ní naopak získali podporu. Utok může veřejnost zastrašit či přímo vyděsit. Nebo ji může naopak uklidnit a povzbudit. Čím důležitě} šíje cílová osoba a čím větší je publikum v okamžiku atentátu, tím větší dopad má čin na veřejnost. Dokonce i když je pokus neúspěšný, může posloužit jako upozornění na důvody, které k němu vedly. Oběť může být nejen symbolem, jako v případě lorda Mountbattena, ale také nenahraditelnou osobou. V roce 1944 se skupina německých dů­ stojníků pokusila o atentát na Adolfa Hitlera při tzv. ,,červencovém spiknutí". Dnes je jasné, že kdyby uspěli, Německo by přistoupilo na kapitulaci daleko dříve. Při jakémkoliv úspěšném atentátu platí, že čím vyšší je symbolická hodnota cíle, tím silnější je dopad na společnost. K terčům mohou patřit vysoce postavení vůdci, jiní zase hrají klíčovou (i když nikoliv veřejně známou) roli - například šéf kontrarozvědky nebo propagandy. Při dlouhotrvající kampani se postupně všichni dostanou na seznam cílů.

225

VRAŽEDNÉ ATENTÁTY PŘÍSTUP K OBĚTEM Atentátníci používají širokou škálu zbraní: výbušniny, palné zbraně, nože, odstřelovače a dokonce jed. Důvody, které vedou k atentátu, jen zřídka ovlivní výběr vražedné metody. Obvykle si vyberou metodu, která má největší naději na úspěch. Základní a také nejobtížnější částí je získání pří­ stupu k oběti. V 15. století nalákali atentátníci burgundského vévodu Jana Smělého na most zdánlivě k jednáním o míru s francouzským králem. Na mostě jej pak ubodali k smrti. Pokud je zvolenou zbraní revolver nebo nůž, musí atentátník přijít na způsob, jak se dostat k oběti na dosah. Při vraždách jedem stačí pří­ stup k jejímu jídlu. Pro nastražení bomby musí znát místo pobytu případně trasu cesty. V říjnu 1984, v průběhu konference konzervativní strany v Brightonu, znali teroristé z IRA ča­ sový plán Margaret Thatcherové. Skupina dokázala nastražit bombu do hotelu týdny předtím, než předsedkyně britské vlády přijela. Elektronické časovací zařízení odpálilo nálož v době, kdy pobývala v hotelu. V době výbuchu právě opouštěla koupelnu ve svém apartmá. Přestože byla notně otfosena, vyvázla bez škrábnutí. Ostatní politici a jejich rodiny takové štěstí neměli. Pět lidí bylo zabito a další vážně zraněni. Při atentátu na španělského premiéra Carrera Blanka v prosinci 1973 byli teroristé úspěšnější. Baskičtí separatisté nastražili silnou nálož pod silnici, o níž se vědělo, že ji Bianco použije ke své cestě. Při průjezdu Blankova vozu teroristé minu odpálili, přičemž zahynul nejen Blanca, ale i celý jeho doprovod. Dalším důležitým bodem pro atentátníky je spolehlivá úniková cesta. Tým, který nastražil bombu v Brightonu, se ukryl dávno před jejím výbuchem. V Blankově případě odpálili útočníci minu z bezpečné vzdálenosti a v nastalém zmatku v tichosti opustili scénu. Atentátníci, kteří zabíjejí z bezprostfodní vzdálenosti, mají s únikem ze zóny obklíčené bezpeč­ nostními silami daleko větší problémy. Příslušní­ ky Džihádu, kteří v r oce 1981 rozstříleli ze samopalů egyptského prezidenta Anwara Sadata, okamžitě napadly palbou loajální jednotky egyptské armády. Těch pár jedinců, kteří přežili, bylo později odsouzeno k smrti. Pak existují také atentátníci, kteří nemají žádnou šanci na únik. Například z palestinských skupin se rekrutují sebevražední bomboví atentát-

níci. Když řídí náboženský fanatik náklaďák napěchovaný výbušninami co nejblíže k terči útoku, již dopředu ví, že nemá naději na přežití. Ovšem jeho oběť je na tom stejně.

VLÁDOU SCHVÁLENÉ ATENTÁTY Atentát lze využít jako součást taktiky konvenč­ ní války. Moderní války se sice obvykle odehrávají na bitevních polích a jsou do nich zapojeny pravidelné armády, ale občas je za terč zvolena nějaká klíčová osobnost. V dubnu 1943 sestřelili Američané letadlo s japonským námořním velitelem admirálem Jamamotem na palubě, protože odhalili jeho letový plán. Ve stejném konfliktu, ale o něco dříve, Němci bombardovali Buckinghamský palác a britský parlament, protože doufali, že se jim podaří zabít významné členy královské rodiny a vlády. Podobné pokusy jsou za války obecně považovány za legitimní válečné akce, ale v podstatě jde o vládami schválené atentáty. Vlády mohou schvalovat i daleko obyčejnější atentáty. Mnohé státy používají atentáty proto, že jsou někdy výhodnější, často levnější a vždy snadno popiratelné. Nejčastěji je využívají státy s totalitními režimy, a to zejména proti svým vnitřním nepřátelům. Je to velmi výhodný způsob jak zkrotit domácí disent a umlčet oponenty terorem. Například Mussolini nechal svého největšího domácího kritika Giacoma Matteotiho zavraždit v červnu 1924. Navíc může vláda atentáty legitimizovat tvrzením o zájmech národní bezpečnosti.

DOPAD ATENTÁTU Hodnocení dopadu atentátu je ošidná záležitost. Vlády obvykle tvrdí, že nedosáhl vůbec ničeho (pokud jej samy neschválily nebo neprovedly) . Naproti tomu atentátníci prohlašují, že dosáhli daleko většího úspěchu, než je tomu ve skutečnosti. Vražda prezidenta Sadata nepřinesla do politiky Egypta vůči Izraeli vůbec žádné přitvrzení, které bylo hlavním cílem atentátníků. Nejmenším cílem atentátníků je upoutat pozornost ke své záležitosti. Daleko výhodnější jsou vynucené změny v politické situaci. Stupeň dosažených změn do jisté míry ukazuje, nakolik jsou atentátníci realističtí. Němečtí spiklenci z červen­ ce 1944 očekávali příliš mnoho, když si mysleli, že p:i'ípadná Hitlerova smrt povede místo k bezpodmínečné kapitulaci k mírovým jednáním se spojenci. Baskičtí teroristé, kteří zavraždili španélského premiéra Carrera Blanka naopak uvažovali

226

VRAŽEDNÉ ATENTÁTY

V roce 1984 provedla IRA pumový atentát u hotelu Brighton. Neúspěšný pokus o vraždu britsllé premiérky Margaret Thatcherové znamenal smrt pro něholik jiných lidí. správně, když předpokládali, že atentát přesvědčí španělskou vládu o vážných úmyslech ETA. Další překážkou při posuzování dopadu úspěš­

ného atentátu je neschopnost odhadnout, jak by se situace vyvíjela, kdyby k němu nedošlo. Ně­ kteří političtí analytici se domnívají, že hlavní historické trendy nelze ovlivnit jedinou vraždou. Argumentují například tím, že kdyby Sadat zůstal naživu, politika egyptské vlády by se lišila jen málo od politiky, kterou vláda vedla po jeho smrti. Jiní odborníci naopak věří tomu, že osobní pří­ nos některých špičkových vůdců ke světové politické scéně je takový, že jejich odstranění by ovlivnilo historický vývoj. Ať už je účinek atentátu na hlavní politický proud jakýkoliv, mají podobné vraždy hluboký vliv na organizace, které je provádějí. V březnu 1978 zavraždila levicová skupina Rudé brigády Alda

Mora, jednoho z nejvýznamnějších italských politiků. Teroristé se domnívali, že italská vláda je zkorumpovaná organizací státních imperialistických multinacionalistů (SIM), což měla být velká nadnárodní organizace se sídlem v USA. Navzdory smrti Alda Mora nedošlo ke kolapsu italské vlády, protože nic takového jako SIM neexistovalo. Italské bezpečnostní síly získaly díky atentátu neocenitelné vědomosti o Rudých brigádách. Rychlé zatčení mnoha teroristů vedlo ke značné­ mu oslabení organizace. Přestože útok na Aldo Mora skončil z hlediska teroristů úspěchem, neboť měl okamžitý destabilizační účinek na stát, ve své podstatě byl neúspěchem, protože znamenal začátek konce teroristické skupiny. Atentát dlouho patřil k akceptovaným revoluč­ ním metodám. Nabízí totiž finančně nenáročný způsob ke změně veřejného mínění. Největšího rozkvětu se dočkal za nepříliš jistých vlád. Atentátníci naopak vždy považovali za obtížné provést atentát na vůdce silného autoritářského státu. Události se jen zřídka odehrávají podle předpo­ kladů, ale atentát zůstává sice hroznou, ale účin­ nou cestou, jak změnit historii. John Bowyer Bell

227

RAKETY, MINOMETY A ŘÍZENÉ STŘELY

RAKETY, MINOMETY A ŘÍZENÉ STŘELY

K

ombinací krádeží, improvizované výroby a znalostmi správných lidí se teroristům dostávají do rukou ničivé a důmyslné zbraně jako minomety, rakety a řízené střely typu země-vzduch.

Minomety jsou ústím hlavně nabíjené zbraně, které střílejí horní skupinou úhlů pomalé granáty na krátké vzdálenosti. Minomety používané teroristy spadají do dvou kategorií. V první skupině jsou konvenční, továrně vyrobené zbraně, které mohou střílet z větší vzdálenosti, a tím poskytují teroristům lepší možnost úniku. Také jsou v cíli účinnější i proti lehce pancéřovaným objektům. Teroristé se k nim obvykle dostanou při vyloupení armádních skladů nebo prostřednictvím dodávek od sympatizujících států a rozhodně se je nebojí používat. Islámská fundamentalistická skupina Hizballáh využívala minomety k pravidelnému ostřelování izraelských vesnic ležících v sousedství hranic s jižním Libanonem. Druhou kategorii tvoří podomácku zhotovené minomety, které mají teroristé v daleko větší oblibě. Je to zbraň, kterou preferuje především Irská republikánská armáda (IRA). Domácká výro-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Existují důvody k domněnkám, že teroristé, kteří v květnu 1995 ostřelovali z minometů město Maganoy na Filipínách, patřili k muslimským extrem istům. Při útoku, provedeném v období referenda o třech prvních letech vlády prezidenta Fidela Ramose, zahynuli tři lidé. • Dne 13. ledna 1975 vystřelil mezinárodní terorista Carlos Šakal ajeho soudruzi zpalestinské lidové fronty osvobození z pancéřovky RPG-7 na letoun izraelské společnosti EI-AI, startující z pařížského letiště Orly. Nestrefili zamýšlený cíl, ale granát zasáhl jugoslávské letadlo a letištní budovu.

ba minometů není zas až tak složitá. Proto si IRA mohla dovolit montovat je na nákladní auta a z nich ostřelovat policejní a armádní pozice v Severním Irsku. Kromě rozměrných zbraní používala IRA také malé přenosné minomety, rovněž zhotovené podomáckým způsobem. Jedinou nevýhodou těchto zbraní je podle teroristů jejich malá přesnost a nevypočitatelnost . Mnoho min dopadne daleko od cíle a neštěstí při střelbě jsou velmi častá. Pokud ale dojde k zásahu, devastace cíle je obrovská. V ranních hodinách 7. února 1991 IRA ostřelovala z minometu sídlo britského premiéra na Downing street č. 10. Střela minula dům a vybuchla v zahradě. Škoda byla minimální, ale o to více incident šokoval národ.

OD JEDNODUCHÉHO K DŮMYSLNÉMU Teroristé také používají různé typy raket. Mezi poměrně jednoduché zbraně pati"í sovětské zařízení na vystřelování neřízených raket RPG-7 (podle naší vojenské terminologie se jedná o pancéřovku určenou k ničení tanků a obrněných prostředků nepřítele, pozn. překl.) . RPG-7 měly ve výzbroji nejrůznější teroristické skupiny, napří­ klad IRA, Palestinci, zimbabwské nacionalistické gerily atd. Ve skutečnosti jde o nei"ízenou protitankovou raketu, ale teroristé pro ni našli další využití. V září 1991 teroristé v Německu odpálili RPG-7 proti pancéřované limuzíně amerického generála Fredericka Kroesena, která zastavila na křižovatce na červenou. Raketa sice cíl zasáhla, ale způsobila cestujícím jen povrchní zranění.

Druhou kategorií raket používaných teroristy jsou moderní protitankové řízené stfoly, jako například americká M72.750 LAW (lehká protitanková zbraň). Tato snadno přenosná zbraň má hmotnost pouhých 3,5 kg, a přesto dokáže proniknout pancířem o síle téměi" 4 cm. K ještě výkonnějším zbraním patří drátem naváděná ruská střela Spigot a protitanková řízená střela MILAN

228

RAKETY, MINOMETY A ŘÍZENÉ STŘELY

IRA používá podomácku zhotovené minomety, podobné zbrani, kterou bezpečnostní síly zabavily po útocích v Severním Irsku.

z výzbroje NATO. Střela MILAN má hmotnost 12,5 kg a odpalovací zařízení dalších 18,5 kg. Její hmotnost z ní činí daleko méně mobilnější zbraň než je M72. Ovšem MILAN se vejde do kufru auta a je na vzdálenosti od 175 do 1400 metrů mnohem přesnější. Po celou dobu letu střely musí operátor držet nitkový kříž zaměřovače na terči, aby byl zásah jistý. Třetím typem raket, které teroristé používají, jsou „kaťuše". Jsou to ruské vícehlavňové raketomety, obvykle namontované na automobilu. Spolu s minomety je Hizballáh v 90. letech bohatě využíval k bombardování severních částí Izraele. Zatímco ruská armáda má kaťuše upevněny na speciálních pancéřovaných nákladních automobilech, Hizballáh je montuje na menší dodávky typu pickup. Teroristé většinou vystřelí v blíz-

kosti izraelsko-libanonských hranic jednu salvu a poté rychle prchají do úkrytu, aby je izraelské bezpečnostní síly nestačily objevit. Některým teroristickým skupinám se podařilo sehnat ruční řízené střely země-vzduch, v mezinárodním kódu označované SAM (Surface-to-Air Missile). SAM může nosit a odpalovat jeden člo­ věk, což je pro teroristy jako stvořené. Ovšem ří­ zené střely SAM jsou velmi drahé a vyžadují intenzivní výcvik operátora. To znamená, že teroristické skupiny potřebují státní podporu: jednak aby k nim vůbec získaly přístup, a jednak aby se je členové skupin naučili ovládat. První případ, kdy bylo jasné, že teroristé střelami SAM disponují, se stal 5. září 1973 v Itálii. Italská policie zadržela v Římě pět členů skupiny Černé září, kteří byli ozbrojeni sovětskými střelami SAM-7. Teroristé bydleli v bytě přímo pod leteckým koridorem, kterým přistávají letadla na letiště Fiumiccino. Jak se později ukázalo, teroristé měli v úmyslu sestřelit letadlo izraelských aerolinií El Al. Od té doby teroristé použili střely SAM nejméně dvakrát. V roce 1978 sestřelili geriloví bojovníci v Zimbabwe (tehdy Rhodesie) civilní letadlo, přičemž zahynulo 48 lidí. Příští rok sestřelili další letoun, v jehož troskách zemřelo 59 osob. Řízené střely teroristé využívají také k tomu, aby vládním silám zabránili v útocích ze vzduchu. V 80. letech, za války v Afghánistánu, mudžahedíni velmi úspěšně používali americké rakety Stinger k sestřelování sovětských bitevních vrtulníků. Tím Sovětům silně ztěžovali další válečné operace. Útoky řízenými střelami mařily Sovětské armádě nejen vzdušné zásobování odlehlých základen, ale také účinnou podporu pozemních jednotek ze vzduchu. Tvrdí se, že úspě­ chy mudžahedínů s raketami Stinger urychlily rozhodnutí Sovětského svazu opustit Afghánistán, k čemuž nakonec došlo v roce 1988. V Severním Irsku tomu bylo úplně jinak. Experti prohlašují, že neschopnost IRA dostat se k raketám SAM byla jedním z mnoha faktorů, proč nedokázala přimět britskou vládu k řešení konfliktu. V některých pohraničních oblastech byly ztráty pů­ sobené minometnými a granátovými útoky na vojenské zásobovací konvoje tak velké, že vláda při­ stoupila k zásobování některých izolovaných základen vzdušnou cestou. IRA však nebyla schopná leteckému zásobování zabránit, protože nemě­ la čím sestřelovat britské vrtulníky.

229

Nadine J Gurr

POUŽÍVÁNÍ CHEMICKÝCH ZBRANÍ TERORISTY

POUŽÍVÁNÍ CHEMICKÝCH ZBRANÍ TERORISTY

ne 20. března 1995 vpašovali teroristé do

D

tří vozů tokijského metra několik malých rozprašovačů s plynem. Z nich se uvolnil nervový plyn sarin, kteij zabil 12 lidí včetně dvou

amerických občanů. Utok provedla sekta Óm Šinrikjó, což je náboženský kult, vedený Šoko Asaharou. Z hlediska hodnocení teroristů šlo o první úspěšný útok chemickými zbraněmi, ale ztráty mohly být ještě větší, kdyby Asaharovi chemici namíchali silnější koncentraci plynu. Ve své nejčistší formě je sarin bezbarvý a bez zápachu. Plyn použitý v tokijském metru díky špatné kvalitě zapáchal jako hnijící zelenina. Přes­ to bylo přiotráveno více než 5500 lidí, z toho ně­ kteří velmi vážně. Nervové plyny jako sarin napadají centrální i periferní nervovou soustavu. Příznaky jsou rychlé a patří k nim dýchací potíže, pocení, zvracení, křeče, nechtěné stahy střev, omdlévání a zmatenost. Otrava postupuje velmi rychle a vede ke kómatu a následné smrti. Význam tokijského incidentu spočíval v tom, že ukázal, jak snadno mohou teroristé použít chemické nebo i biologické zbraně proti společnosti. Když policie nakonec prorazila do úkrytu sekty, objevila tam více než 500 sudů chloridu fosforitého, který je zásadní součástí sarinu. Následná prohlídka odhalila, že Asaharův kult posledního

ZÁKLADNÍ FAKTA • Zhruba 900 kg sarinu může způsobit těžké ztráty na území o rozloze čtvereční míle. Stejnou práci vykoná cca 125 g spór anthraxu (sněti slezinné). Anthrax je velmi nebezpečná nemoc, považovaná v současnosti za biologickou bojovou látku. • V roce 1995 soud v USA odsoudil dva lidi za držení ricinu na základě antiteroristického zákona o biologických zbraních. Ricin je vysoce toxický jed, vyluhovaný ze semen rostliny skočce obecného.

soudu měl vybavení pro výrobu dalších nervových plynů včetně tabunu, somanu a dokonce nejúčin­ nějších VX látek. Použití nebo výhrůžky použitím chemických nebo biologických látek jsou v současnosti tou nejděsivější formou terorismu. Výhodou teroristů je to, že nervové látky jsou levné, snadno dostupné, k jejich použití není zapotřebí žádný výcvik a výroba surové látky je poměrně jednoduchá. Teroristé mohou chemické a biologické zbraně ukrást z laboratoří nebo výrobních závodů. Mohou dokonce použít komerčně dostupné insekticidy jako parathion.

CÍLE CHEMICKÝCH ÚTOKŮ Útok na vojenské nebo civilní cíle jako v Tokiu je nejpřímější cestou, kterou mohou teroristé pro nasazení chemických nebo biologických zbraní použít. Je to také způsob, který může využít vláda pro finančně nenáročnou teroristickou kampaň, když nemá prostředky ani dostatek sil na vedení konvenční války. V 80. letech použil Saddám Husajn chemické zbraně proti Kurdům v severním Iráku. Při jedné nechvalně známé akci v březnu 1988 bombardovalo irácké letectvo chemickými pumami město Halabdža, kde v průběhu dvou dní zahynulo 6000 kurdských civilistů. Teroristé si mohou místo přímého útoku zvolit nepřímou metodu sabotáže. Při bombardování chemické továrny se mohou do vzduchu nebo do vodních zdrojů dostat toxické látky, které ohrozí spousty lidí. Nehoda v indickém Bhópálu v roce 1984, kde následkem úniku plynu z továrny zahynuly tisíce obyvatel, jasně ukázala potenciální možnost katastrofy, kdyby někdy teroristé na podobný výrobní závod zaútočili úmyslně . Kromě sekty Óm Šinrikjó jsou s chemickými a biologickými zbraněmi spojovány ještě další teroristické skupiny. V roce 1978 skupina palestinských teroristů injekčními stříkačkami napíchala kyanid do pomerančů z Jaffy, protože chtěla poškodit izraelský vývoz citrusového ovoce. Ve

230

POUŽÍVÁNÍ CHEMICKÝCH ZBRANÍ TERORISTY

Japonští vojáci dezaktivují vozy tokijského metra po útoky nervovým plynem sarinem z 20. března 1995.

stejném roce britská policie odhalila spiknutí, při němž chtěli teroristé nechat vybuchnout po celém Kypru plechovky s dioxinem, pokud kyperská vláda nezaplatí 15 milionů dolarů výkupného. Toxická látka dioxin je vedlejším produktem při výrobě pesticidů, který je smíchán s přísada­ mi do Agent Orange, což je zase defoliant, používaný americkou armádou za války ve Vietnamu. V roce 1984 objevila francouzská policie v Paříži bezpečný úkryt německého teroristického gangu Baader-Meinhoffová a v něm výpěstky bakterií, které plodí botulin. Toxin botulin způsobuje botulismus, což je smrtelná nemoc nervového systému. V roce 1991 odhalila německá policie spiknutí,jehož členové chtěli napumpovat do židovské synagogy kyanovodík. Vyskytly se i další případy. I když byl až dosud chemický a biologický terorismus stále relativně

vzácný, bylsvět vzápětí po útoku na WTC znova otřesen: do vytypovaných úřadů a pracovišť sdě­ lovacích prostředků byly zaslány obálky s antraxem. Jednou z příčin je to, že teroristé dávají před­ nost okamžitému dramatickému efektu, který vzbudí například únos letadla nebo bombový atentát v centru města. Chemické zbraně také mohou být při manipulaci nebezpečné. Aby měl pří­ padný útok významnější účinek, musí teroristé použít poměrně velká množství chemických látek. Chemické zbraně jsou nebezpečné i pro osoby, které s nimi zacházejí. Mohou způsobit obrovské ztráty na lidských životech nebo vleklá onemocnění, a to i teroristům. To je jeden z mála kontraproduktivních aspektů použití chemických zbraní v teroristické praxi. Přesto je incident v tokijském metru důkazem, že některé teroristické skupiny považují chemickou válku za ospravedlnitelný způsob prosazování svých cílů.

231

Nadine J. Gurr

NUKLEÁRNÍ TERORISMUS

NUKLEÁRNÍ TERORISMUS

N

ebezpečí nukleárního terorismu zahrnuje široké spektrum problémů na různých úrovních. Od záměrných falešných poplachů v oblasti radioaktivních materiálů, přes útoky na jaderné elektrárny, až po možnost, že se atomová bomba dostane do rukou teroristům. K nejpravděpodobnějším scénářům patří sabotáže nebo situace s rukojmími a obléháním v prostorách jaderných zařízení. Většinou je podstupují nejrůznější skupiny oponentů jaderné energie. Ve velké části případů mají tyto teroristické taktiky odhalovat a zdůrazňovat slabá místa v ochraně a bezpečnosti jaderných zařízení. Jiným druhem útoku je napadání střel, které nesou jaderné hlavice. V minulosti protestující aktivisté v několika případech ohrožovali vojenská zařízení, kde se podobné rakety uchovávají. Mimo to došlo i k několika útokům na továrny, které vyrábějí nukleární střely. Dokud budou teroristé chtít znervózňovat vlády nebo zvyšovat možnosti nátlaku své skupiny, vždy bude existovat nebezpečí, že se uchýlí k jednomu z typů nukleárního terorismu. Získání štěp­ ného materiálu, důležitého pro výrobu atomové bomby, je pro teroristy stále snadnější, a tudíž i přitažlivější.

ZÁKLADNÍ FAKTA • Od druhé světové války se všemi dostupnými prostředky pokoušejí o získání nukleárních zbraní nejrůznější státy. • Zapojení mafie do černého obchodu s nukleárními materiály není prokázané. Možná, že se vyskytly ně­ jaké nabídky, ale riziko je v porovnání s ostatními aktivitami příliš vysoké. • Vbřeznu 1993 japonská policie zajistila nějaké nukleární informace zúkrytu sekty óm Šinrikjó, která provedla plynový útok v tokijském metru.

NÁRŮST ČERNÉHO OBCHODU

S NUKLEÁRNÍMI MATERIÁLY Jak již bylo řečeno, štěpný materiál je dnes daleko dostupnější. Z větší části díky kolapsu Sovět­ ského svazu a nárůstu černého obchodu, který z toho povstal. Přestože nukleární zbraně jsou v Rusku stále pod velmi přísným dohledem, v oblasti štěpných mate1iálů je situace zcela odlišná. Po celém Rusku je roztroušeno velké množství nukleárních materiálů, který je mnohem méně zabezpečen a díky tomu i hůře vysledovatelný. K tomu lze připočítat špatné zabezpečení nukleárních zařízení, která jsou umístěna v tajných městech, jež nejsou zakreslena na mapách. K jejich utajení vedlo to, že zde probíhal a probíhá vysoce citlivý výzkum. Tyto utajené výzkumné ústavy ještě dále zvyšují nebezpečí. Většinu krádeží mají na svědomí „domácí", tj. personál, který má k nukleárním materiálům přístup. Okolo rozsahu tajného trhu se štěpnými materiály se neustále vedou diskuse. Někteří tvrdí, že se jedná výhradně o materiál pro nukleární zbraně nepoužitelný, ale to bude z větší části legenda stvořená novináři a bezpečnostními službami. Objevila se však i svědectví o prodeji materiálu vhodného k výrobě zbraní. Dne 29. listopadu 1993 vnikli podplukovník Tichomirov od ruského námořnictva a Aljak Beranov, zástupce správce ponorkové základny Polarnyj, dírou v plotě do skladu námořních pohonných hmot, kde odcizili tři palivové tyče z uranu 235, které chtěli prodat za 50 000 dolarů. Sedm měsí­ ců je schovávali v garáži zástupce Beranova, až se Tichomirov opil a vytahoval se před ostatními důstojníky. Oba byli uvězněni. V roce 1994 německá policie překazila čtyři samostatné dodávky radioaktivního materiálu, kterým tentokrát bylo plutonium 239, což je důleži­ tá součást nukleárních zbraní. Dodávky pravdě­ podobně phšly z Ruska. Prozatím všechny pokusy o pašování prováděli amatéři, kteří chtěli rychle zbohatnout. V poslední

232

NUKLEÁRNÍ TERORISMUS

Členové amerického týmu na vyhledávání nukleárních materiálů (NEST) odstrwlují radioahtivní spad z ruského satelitu, který v roce 1978 spadl na území Kanady. době narůstají pokusy o pašování štěpných materiálů ze strany podnikatelů, jejichž firmy se zabývají legálním vývozem a dovozem různého zboží. V roce 1994 německá policie odhalila v garáži

obchodníka Adolfa Jaekleho ampuli s obsahem 5,5 g plutonia 239. Původ látky nebyl dodnes objasněn.

KUPCI NUKLEÁRNÍCH MATERIÁLŮ kupcům nukleárních materiálů patří státy, které chtějí významným způso­ bem urychlit vlastní atomový výzkum. Někteří lidé mají pochybnosti, zda vůbec existuje ve světě poptávka po ukradených nebo ilegálně koupených nukleárních materiálech. Ve světle obrovských

K hlavním především

nákladů a množství času, které jsou potřeba pro vývoj nukleární způsobilosti legální cestou, se zdá nepravděpodobné, že by si některé státy nechaly uniknout takovou příležitost. Až dosud nemáme žádné poznatky o tom, že by nezávislé teroristické skupiny byly schopné nukleární materiál nakoupit. Množství štěpného materiálu, potřebného k výrobě atomové bomby, a složitost procesu její výroby jsou předmětem neustálých debat. Odborníci z Mezinárodní agentury pro atomovou energii se domnívají, že pro bombu postačí zhruba půl kila plutonia, ale jiné zdroje uvádějí ještě méně. Velký účinek při malém množství materiálu vyžaduje počítačové modelování a zkoušky komponentů. Ale i bez těchto prostředků se dá vyrobit podobné zařízení, které však vyžaduje daleko více materiálu. Takže, pokud teroristická skupina zamýšlí nakoupit nukleární zařízení, pak by bylo chybou se domnívat, že si nedokáže obstarat dostatečné množství štěpného materiálu. Potřebné

233

NUKLEÁRNÍ TERORISMUS technické znalosti závisejí na druhu požadované bomby. Pokročilé plutoniové zařízení potřebuje přesné inženýrství, atomové specialisty a testovací zařízení. Ovšem konstrukce hrubé uranové bomby typu dělové hlavně je veřejnosti známá již mnoho let. Jestli je ale kvůli tomu hrozba nukleárního terorismu lidstvu blíže, to zatím nevíme.

NUKLEÁRNÍ TERORISMUS VYSOKÉ ÚROVNĚ Problémem nukleárního terorismu vysokého stupně je jeho důvěryhodnost. Teroristé musí vládě dokázat, že jsou schopni vykonat to, čím jí vyhrožují. Přitom obě strany vědí, že již akce na nižší úrovni mohou zaručit téměř stejné výsledky. Například krátce po bombovém atentátu na světové středis­ ko obchodu v únoru 1993 FBI vyšetřovalo podezření, že íránští teroristé plánovali rozptýlení radioaktivního materiálu na Manhattanu v New Yorku. Úspěšná akce by znamenala ekologickou a lidskou katastrofu. New York by se stal mrtvým městem i bez použití atomové bomby. Vedení FBI se rovněž obávalo možnosti, že štěpný materiál poslouží nikoliv k výrobě atomové bomby, ale ke konvenčnímu výbuchu s radioaktivním spadem. Nicméně obrat teroristů k nukleárním zbraním ve velkém měřítku pravděpodobně nehrozí. Nevýhody použití vysoce účinných zbraní, jako nukleárních, chemických nebo biologických, spočíva­ jí v nepředvídatelnosti účinků a v dlouhodobém trvání následků. Takové dopady by mohly skupině, která se na tom podílela, přinést nevoli veřej­ ného mínění ještě dlouho potom. Devastace, způ­ sobené ve světovém obchodním centru a v Oklahomě bombami z hnojiva, naznačuje, že většině teroristických skupin konvenční zbraně plně postačují. Navíc jsou konvenční zbraně levnější, snadněji dostupné, lépe se ukrývají před bezpeč­ nostními silami, a protože většina teroristů není s nekonvenčními zbraněmi obeznámena, také bezpečnější. Všechny uvedené argumenty hovoří proti nukleárnímu terorismu a do jisté míry i proti jiným zbraním hromadného ničení.

MOTIVACE NUKLEÁRNÍHO TERORISMU Jedním z motivů nukleárních teroristů může být přesvědčení, že nemají co ztratit. Pokud se nějaké hnutí cítí být v úpadku, nebo že se rozpadá na frakce, nebo že jej usurpuje jiné hnutí, může spustit akt nukleárního terorismu, aby ospravedlnilo svou existenci a přitáhlo pozornost veřej-

nosti ke svým záležitostem. Ideologie narušuje morální zábrany proti terorismu a způsobuje propast mezi „nimi" a „námi". Pokud nějaký čin, nezáleží na tom jak strašný, vede k pokračování ,,naší věci", pak musí být dobrý. Náboženští teroristé vypadají na to, že by se mohli uchýlit k použití nukleárních zbraní spíše než ostatní skupiny. Náboženství je legitimní síla, jež může vybízet k bezvýhradné oddanosti a podřízenosti. Může morálně ospravedlnit a dokonce vyžadovat nevybíravé násilí. Náboženské skupiny mohou chtít odstranit části společnosti, aniž by se nechaly ovlivnit politickými, praktickými nebo morálními faktory, které omezují akce těch druhých. Jiné skupiny se ovšem také nemusí cítit svázané, pokud jde o použití falešného nukleárního poplachu nebo o krádež jaderné zbraně, nikoli však půjde-li o její odpálení. Demokratické vlády mají sice při řešení problému nukleárního terorismu omezené možnosti, ale mohou přijmout preventivní opatření. Zranitelné cíle jako reaktory a konvoje s jaderným materiálem dostaly zesílenou ochranu proti útokům. Některé státy mají pro případ nebezpečí sestavené plány okamžité reakce včetně vycvičených vyhledávacích týmů (NEST), které poskytují technickou a vědeckou pomoc FBI. Tým NEST pracuje na všech případech potenciálních jaderných nebezpečí a je vybaven vyhledávacím a manipulač­ ním zařízením na vyhledávaní a zajišťování ztraceného nebo ukradeného materiálu. Kromě toho dokáže deaktivovat jakékoliv podomácku zhotovené zařízení. Terč případného útoku může být zabezpečen a silně chráněn, ale nejlepší obranou vždy byla a je účinná zpravodajská práce. Zpravodajství má svou roli také při prosazování zákazu šíření jaderných zbraní, protože zajišťuje kontrolu plnění smlouvy o nešíření jaderných zbraní, kterou hlavní svě­ tové nukleární mocnosti podepsaly. Největší problém v politice proti nukleárním teroristům představuje nedostatek peněz na bezpečnostní opatření v zemích bývalého východního bloku. S tímto problémem však mohou pomoci západní země. Taková politika vyžaduje maximální využívání zdrojů a vlivu všude tam, kde je toho nejvíce zapotřebí. Vzhledem k narůstání problému nukleárního terorismu jde i tak jen o provizorní fošení. Gauin Cameron

234

SHROMAŽĎOVÁNÍ FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ

SHROMAŽĎOVÁNÍ FINANČNÍCH .., o

PROSTREDKU

aždý ozbrojený boj nebo teroristická kama speciálně ve městě, vyžaduje peníe, aby se mohla zaplatit pomoc dobrovolníků, na podporu rodin vězněných aktivistů, na nákup zbraní a dalšího vybavení, najímání nebo nákup domů, na zaplacení mezinárodních cest a propagandy. Existuje celá řada způsobů, kterými si teroristé peníze opatřují, a pokud jsou úspěšní, mají k dispozici poměrně velké obnosy. Na začátku kampaně mohou teroristé získávat peníze legálními cestami, například od svých pří­ vrženců nebo vybíráním poplatků na shromážděních. Například IRA v Severním Irsku existovala do roku 1971jen z milodarů svých přívrženců a ze skromných příspěvků. Výplaty, které dostávalo jen pár lidí, nestály za řeč a účty se zřídka­ kdy platily včas. Dobrovolníci hleděli většinu času, jak by vydělali ne velké, ale vůbec nějaké peníze. Přesto se IRA ve svých počátcích nikdy neuchýlila k ilegálním způsobům opatřování peněz. Existuje jen málo teroristických skupin, které dostanou od svých podporovatelů dostatek financí a nemusí podnikat nic k jejich získání jiným způso­ bem. Například Palestinci, kteří mají poměrně vysokou úroveň vzdělání, celkem slušně prosperují po celém Blízkém východě již od dob arabsko-izraelské války v roce 1948, kdy vznikl stát Izrael. Navíc moudře investovali v západních zemích. Legální palestinské organizace vybírají od Palestinců po paň ,

ZÁKLADNÍ FAKTA • Teroristická skupina Baader-Meinhoffová se v prů­ běhu šesti bankovních loupeží v roce 1972 zmocnila 185 000 dolarů. • Carlos Šakal, vůdce mezinárodního terorismu 70. let, obdržel po únosu 11 ministrů zemí OPEC z vídeňského zasedání v roce 1975 1,5 milionu dolarů od libyjské hlavy státu Muamara Kaddáfího.

světě příspěvky a oficiální dotace, z nichž značná část patrně končí v rukou teroristů. Podobně si počínají tamilští tygři na Srí Lance. Shro- · mažďují velké finanční rezervy, do kterých dobrovolně přispívají prosperující tamilské komunity po celém světě. Dalším hodnotným zdrojem příjmů jsou peníze od sympatizujících států. Odhaduje se, že například sám plukovník Kaddáfí z Libye poskytl v 70. letech palestinské teroristické skupině

celém

Černé září na 30 milionů dolarů. Přestože platby ze sympatizujících států jsou důležitým zdrojem peněz do teroristických fondů, mají i svá úskalí. Přispěvatelé obvykle požadují, aby mohli mluvit do aktivit svých klientů. Při změně vlády nebo postoje veřejnosti může snadno dojít k zastavení příspěvků. Dříve či později si každá organizace přeje kontrolovat své finance sama.

SÍLA ZBRANĚ Každé hnutí přijímá za svůj druh zločinu, který nejlépe vyhovuje jeho členstvu. Venkovští povstalci se zmocňují cizinců a uchylují se k banditismu, nebo zastavují auta a vybírají poplatky od posádek. Městští teroristé mají blíže ke krádežím, zpronevěrám a vydírání. Teroristické skupiny své ilegální způsoby nabývání peněz obvykle racionalizují a vydírání vysvětlují jako vybírání „revolučních daní". V 70. letech se polovojenské buňky Lidové revoluční armády Argentiny (ERP) zaměřily na bankovní loupeže a únosy lidí pro výkupné, přičemž svou čin­ nost eufemisticky označovaly jako vyvlastňování. Skupina si svými aktivitami vybudovala ústřed­ ní fond ve výši 30 milionů dolarů. Ulrika Meinhoffová ze známého gangu Baader-Meinhoffová omlouvala bankovní loupeže slovy: ,,Nikdo netvrdí, že bankovní loupež sama o sobě něco změní. Je logisticky správná, protože řeší finanční problémy. Je takticky správná, protože jde o proletářskou akci. A je strategicky správná, protože slouží k financování gerily."

235

SHROMAŽĎOVÁNÍ FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ

IOrganizace pro osvobození Palestiny I Palestinský národní fond

I~

I

\

Z_d_a_n_ě_n_í_P_ale_s_t-in_c_ů~I

Příspěvky

\ I Dary

j

~IZ-i-s-ky _

z_i_n-ve_s_t-ic---.1

od sympatizujících států

Organizace pro osvobození Palestiny shromažďu­ je finanční prostl~edky z celé řady zdrojů a část z nich se dostává až k teroristům. Mnohé teroristické organizace se podílely na obchodech s drogami, aby získaly peníze na své operace. Ke známým obchodníkům s drogami patří organizace, které operují v zemích bohatých na rostliny potřebné pro výrobu drog, jako kokain nebo marihuana. Mezi příklady můžeme jmenovat latinskoamerické rebely ze Světlé stezky nebo některé palestinské frakce. Teroristé to vysvět­ lují ideologickými frázemi: výroba, rafinace, balení a dodávky drog jsou způsoby korumpování nepřátelského státu. Samozřejmě zde existuje reálné nebezpečí, že zapojení do kriminálních aktivit, kde se točí obrovské peníze, může nějakým způsobem zkorumpovat celé hnutí. Kritika teroristické skupiny Baader-Meinhoffová v Německu se často dotýkala rozmahlého života, který si vůdcové dopi'ávali díky úspěšným bankovním loupežím. Jedna znejdůležitějších postav skupiny, Gudrun Ensslinová, byla skutečně zatčena při marnotratném nakupování. Dalšími metodami, které využívají ozbrojené násilí k získávání peněz, jsou únosy lidí a únosy letadel pro výkupné. Mají tu výhodu, že jsou současně politickou akcí, při níž lze vydělat spoustu peněz. Únosy lidí přinesly teroristům obrovské sumy. V roce 1975 prohlásila argentinská teroristická skupina Montoneros, že vyměnila životy obchodníků Jorgeho a Juana Bornových za 60 milionů dolarů v hotovosti a 1,5 milionu v jídle a ošacení pro chudé. Také únosy letadel vynesly

pěkné

peníze. Nejednou však teroristé poznali, že poskytnutí bezpečného přístavu znamená nutnost rozdělit se o získané peníze s někým jiným. V roce 1972 vyplatila Lufthansa 5 milionů dolarů výkupného za životy cestujících a letoun, který unesla organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny. Nicméně vláda Jemenu, která nechala teroristy přistát ve své zemi, požadovala 1 milion dolarů jako podíl na kořisti. Pokud je hnutí dostatečně dlouho činné, může si vytvořit svou vlastní „černou ekonomiku", neboli ilegální podnikání, z nějž nemusí platit vládě žádné daně. V Severním Irsku mají své „zdaněné" soukromé podniky, které přímo kontrolují jak loajalističtí protestanti (např. skupiny Ulsterští dobrovolní ochránci nebo Ulsterští bojovníci za svobodu), tak katolická IRA. Fakt, že tyto ilegální praktiky pouštějí žilou státu, z nich činí v očích teroristů legitimní nástroje spravedlivého boje. V Severním Irsku se běžnou praxí stalo pašování, zpronevěry, pirátské videokazety a bezcelní alkohol. Jakmile se jednou teroristické skupiny dostanou k penězům, mohou mít snahu je investovat. Opět zde funguje začarovaný kruh, jehož dobře postavení sympatizující členové poskytují rady, jak nejlépe investovat, hledají cesty na vyprání špinavých peněz, nebo je určitými kanály vkládají do legálních podniků, aby se ukryl jejich skutečný původ. Pro svou pátou revoluci v Indii shromáždila Sjednocená osvobozenecká fronta Ássámu stamiliony dolarů v místní měně „zdaněním" čajových plantáží, podniků i soukromých osob. Za část peněz nakoupila zbraně a zbytek legálně investovala v Kalkatě. Povstání pokračovalo do roku 1991 a skončilo, až když vláda zablokovala zdroje fondu.

236

John Bowyer Bell

SPOLUPRÁCE MEZI TERORISTY

SPOLUPRÁCE MEZI TERORISTY

V

e 40. a 50. letech byly možnosti spolupráce mezi teroristickými skupinami omezeny. V té době se terorismem zabývaly převáž­ ně nacionalistické gerily, bojující v koloniálních válkách. Nacionalističtí teroristé spatřovali své poslání ve vybojování nezávislosti pro svou zemi a neměli žádné snahy spojovat se s podobnými organizacemi jinde ve světě. Ke konci 60. let začaly vznikat nové typy teroristických skupin a v 70. letech už mezi nimi existovala čilá spolupráce. Kooperace teroristů měla různé formy: morální podpora a pomoc s propagandou, pomoc s výcvikem a opatřováním zbraní, zabezpečení úkrytů a při spolupráci na nejvyšším stupni docházelo i ke společným ozbrojeným akcím. Nové teroristické skupiny, které vznikaly v 60. letech, byly v podstatě dvojího druhu. V západní Evropě a Japonsku se objevili sociálně revoluční teroristé. V těchto oblastech byli mladí lidé nespokojeni s tradičními institucemi a v roce 1968 dali své pocity najevo masovými demonstracemi. Když masové demonstrace nevedly ke změnám

ZÁKLADNÍ FAKTA • V červenci 1976 unesla skupina teroristů z Lidové fronty pro osvobození Palestiny společně s němec­ kou Frakcí rudé armády letadlo z Paříže do Tel Avivu s 246 cestujícími na palubě. • Libyjský vůdce plukovník Kaddáfí se ocitl v podezření z podněcování skupiny černé září k obsazení saúdskoarabského velvyslanectví v Chartúmu z roku 1973, kde teroristé drželi jako rukojmí tři diplomaty a později je zabili. • Na konferenci proti NATO, konané v červnu 1984 v Lisabonu, zformovaly teroristické skupiny Frakce rudé armády a Přímá akce, spolu s belgickými a italskými soudruhy, jednotnou „Politicko-vojenskou frontu".

společnosti, nastoupili vytvořili malé teroristické

ve

aktivisté tvrdé linie a skupiny. Rudá armáda v Japonsku, Frakce rudé armády v Německu, Rudé brigády v Itálii a Přímá akce ve Francii se všechny snažily násilím zničit zavedený řád západní společnosti. Na Blízkém východě se Palestinci mezitím snažili rozbít Izrael, jehož území prohlašovali za své vlastní. Ke konci 60. let rozšířili palestinské skupiny svůj boj i za hranice Blízkého východu a začali unášet letadla a útočit na izraelské cíle po celém světě, aby přitáhli pozornost světové veřejnosti ke svým problémům. SPOLEČNÉ ÚTOKY Evropští a japonští sociální revolucionáři a palestinští radikálové měli společné nepřátele. Všichni nenáviděli Izrael, Spojené státy a kapitalistickou společnost vůbec. Nelze se proto divit, že mezi evropsko-japonskými organizacemi a palestinskými skupinami se brzy vytvořilo spojení. Panuje obecný názor, podle nějž různé arabské režimy používaly diplomatická zavazadla k pře­ vozu peněz, informací a zbraní teroristům po celém světě. Navíc vznikly v Jižním Jemenu výcvikové tábory, kde se směsice teroristů z různých zemí učila operovat ještě účinněji. Tábory také dostávaly pomoc od komunistických zemí, napří­ klad NDR. V průběhu 70. let se odehrála řada teroristických útoků, jež by mohly být označeny za společ­ né operace. V březnu 1971 se Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PLFP), vedená Georgem Habashem, spojila s levicovými francouzskými teroristy, aby společně vyhodili do vzduchu nádrže ropy v Rotterdamu: Habashova skupina ve spolupráci s nepalestinskými organizacemi pokračo­ vala i potom. V listopadu 1971 zastřelili příslušnici nové teroristické skupiny jordánského premiéra Wasfi Tala. Nazývali sami sebe Černé září a zdálo se, že nemají žádnou známou základnu a dokonce ani vůdce. V pozdějších letech vyšlo najevo, že se jed-

237

SPOLUPRÁCE MEZI TERORISTY

Izraelský ministr obrany Moše Daján na letišti Lad v Tel A vivu po masahru, hterý provedla Japonshá Rudá armáda ve spolupráci s Palestinci.

ná o přední voj jiného hnutí. Finanční podpora a noví členové pocházeli z militantní organizace Jásira Arafata Al Fatáh. V dubnu 1972 vyslalo Černé září do Izraele tzv. ,,Velikonoční komando", které mělo provádět teroristické útoky v prů­ běhu svátečních poutí. Komando vedla Francouzka Evelyn Bargesová, která se podílela také na operaci PLFP v Rotterdamu. Tým složený z pří­ slušníků různých národů přicestoval do Izraele s toaletními potřebami napuštěnými zápalnými chemikáliemi. Izraelské bezpečnostní síly však byly na stráži a všechny teroristy zadržely. V květnu 1972 PFLP pozvala na schůzku Čer­ né září a další skupiny a pokusila se zorganizovat teroristické hnutí na mezinárodní úrovni. O tři týdny později vyslala PLFP členy Japonské

rudé armády na sebevražednou misi. Tři japonští teroristé zahájili střelbu v hale telavivského letiště Lod, přičemž zabili 26 lidí a dalších 76 zranili. Událost, která šokovala celý svět, vešla do historie pod označením lodský masakr. V září 1972 ještě teroristé z Černého září zmasakrovali izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově, ale od roku 1973 se skupina podílela na aktivních operacích čím dál méně. Nicméně mezinárodní síť kontaktů mezi teroristy již fungovala. PFLP a evropští teroristé pokračovali ve společných projektech. Od roku 1973 do roku 1975 byl hlavní postavou, odpovědnou za mnohé teroristické akce, Ilyich Ramírez Sánchez, známý pod přezdívkou Carlos Šakal. V nejokázalejší teroristické akci té doby Carlos vedl mezinárodní skupinu, složenou z gangu Frakce rudé armády a Palestinců, při nájezdu na schůzku organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), která se konala v roce 1975 ve Vídni. Teroristé se tehdy zmocnili jako rukojmích jedenácti naftových ministrů růz­ ných zemí. Také v 80. letech byla vzájemná podpora teroristů běžná. V koordinované akci z 9. července 1986 zabila německá Frakce rudé armády vysoce postaveného obchodního ředitele ve Strasslachu u Mnichova, zatímco francouzská skupina Přímá akce provedla pumový atentát na základnu protiteroristických sil v Paříži. Zdokonalování mezinárodní bezpečnostní sítě přineslo západním vládám zlepšení situace. V roce 1977 přišla krize, když teroristé z PLFP a Frakce rudé armády unesli letadlo německé společnosti Lufthansa. Němec­ ké a britské antiteroristické jednotky společně zaútočily na letoun. Poté nebezpečí trochu opadlo. Spolupráce mezi teroristickými skupinami jistě existuje ještě dnes, zvláště mezi těmi, které chtě­ jí zničit Izrael. Patří k nim například PFLP, Hizballáh, Hamás a také skupiny islámských fundamentalistů. Američtí agenti prý vědí o 68 skupinách spolupracujících s bin Ládinovou organizací Al-Kajdá. S pádem sovětského komunistického bloku a úpadkem nadšení sociálních revolucionářů na západě se spojení mezi teroristickými skupinami přesouvá na Blízký východ. John Bowyer Bell

238

KAPITOLA SEDMÁ

Psychologie terorismu

Kdo je to terorista a proč by jím někdo chtěl být? Je jednoduché odsuzovat teroristy jako šílené fanatiky, ale ve skutečnosti to musejí být poměrně inteligentní lidé, aby se dokázali vyrovnat s dlouhými obdobími pečlivého plánování mezi jednotlivými akcemi plnými násilí. Nahlédnout do podvědomí teroristy je fascinující zážitek, zejména u jedinců, kteří jsou své věci oddáni až po sebevražedné obětování. A co ti druzí, ti kteří neměli štěstí a stali se obětí teroristů? Zažít pu mový atentát nebo projít zkušenostmi rukojmího je jako noční můra, ale následky prožitého děsu mohou být ještě horší než hrůza onoho okamžiku.

239

MYŠLENÍ TERORISTY

MYŠLENÍ TERORISTY

aušální psychologická vysvětlení terorismu lze sestavit jen obtížně, protože existuje mnoho variant terorismu a protože všechny teroristické kampaně se od sebe liší. Myšlení někoho, kdo koná sám s úmyslem změnit společ­ nost, jako například Unabomber v USA, je velmi odlišné od myšlení nábožensky inspirovaného sebevražedného atentátníka, který je součástí nacionalistického hnutí na Blízkém východě. Přes­ to zcela jistě existují určité společné aspekty myšlení teroristy, jež je třeba prozkoumat. Nepochybně k nim patří: důvody vedoucí k zapojení do teroristického hnutí; vztahy mezi jednotlivci uvnitř teroristického hnutí; síla víry jednotlivých teroristů; jak se vývoj psychologie teroristické skupiny odráží do způsobů chování teroristů a jak teroristé ospravedlňují své činy. Všechny uvedené aspekty jsou důležité pro bezpečnostní síly, které se s teroristy utkávají. Jejich psychologové se snaží sestavit profil teroristů, aby proti nim mohli odpovídajícím způsobem jednat. Snaží se předpovídat kdy a kde teroristé příště udeří a stanovit nejlepší způsob pro vyjednávání s únosci, kteří požadují peníze a propuštění uvěz­ něných členů teroristické skupiny.

P

ZÁKLADNÍ FAKTA • Social ističtí revoluční teroristé používají jako svou ikonu Lenina, který jako vůdce menšiny zmanipuloval v příhodné situaci lidové masy tak, že se dostal v roce 1917 k moci. • Etnické čistky, jež Srbové prováděli v řadách bosenských Muslimů, jsou názorným příkladem nacionalismu, který se zvrhl v terorismus. • Teroristé mohou znemožnit odchod příslušníků ze skupiny tím, že je zatáhnou do zločinu, který m ůže být určitou formou iniciace nového člena.

OSOBNOST TERORISTY Psychologický profil teroristy se obvykle velmi liší od toho, jak jej vidí veřejnost, nebo od obrazu podávaného sdělovacími prostředky. Vždy, když vypukne rozhořčení nad zprávami o násilí, převa­ žuje ve společnosti tendence popisovat teroristy jako mentálně nevyrovnané jedince, kteří porušují pravidla „normální" společnosti. Ve skuteč­ nosti i teroristé dodržují pravidla, ale značně odlišná od těch, která dodržuje většina lidské společnosti. Přestože teroristé provádějí násilnou činnost, toto násilí se příliš neliší od násilí používaného v jiném kontextu - například ve válce nebo při sebeobraně.

Výchozím bodem pro psychologa je to, že teroristé obvykle mají relativně normální psychologický profil. Neexistují společné osobnostní rysy, jež by se daly přiřadít výlučně jedincům, kteří páchají akty politického násilí, Násilí se vyskytuje proto, že si lidé z celé řady důvodů záměrně vybrali tuto cestu. Převážná většina teroristů není duševně nemocná, abnormální, psychopatická nebo dokonce zvlášť disponovaná k násilí. Jednotlivec může mít určité dispozice k terorismu, ale je vysoce nepravděpodobné, že by si skupina mezi sebe vybrala nevyrovnaného jedince. Taková osoba by totiž byla obrovskou hrozbou pro bezpečnost celé skupiny. V každém případě se u terorismu střídají dlouhá období nečinnosti s krátkými okamžiky intenzivní aktivity. Terorista musí být schopen v prů­ běhu dlouhých a nudných období plánování nového útoku trpělivě vyčkávat.Je nanejvýš pochybné, že by podobná nečinnost dokázala ukojit potřeby psychopatické osobnosti. V reakci na teroristický pumový útok politici obvykle hovoří o zbabělosti. Takové označení ovšem nepřidá našim poznatkům o nic víc, než výše uvedené prohlášení o abnormálnosti. Teroristé jsou odhodlaní jedinci, připravení provést jakoukoli hrůzostrašnou akci, přičemž akceptují, že jejich aktivity mohou mít pro ně samé zlé ná-

240

MYŠLENÍ TERORISTY sledky. Provádějí násilné činy, protože věří ve svou věc. Teroristé mohou být nepříjemní, mohou mít strach, ale rozhodně to nejsou zbabělci. Kdyby byli, asi by se nikdy nestali teroristy. Důvody, které vedou člověka k zapojení do terorismu, často napovědí, jakým bude teroristou a jak dokáže pracovat. Je nesnadné vytvořit něja­ ké všeobjímající zobecnění, protože lidé se stávají teroristy z nej1ůznějších příčin. U mnoha z nich je v tom zahrnuta potřeba patřit do určitého společenství nebo být součástí nějakého hnutí.

NACIONALISMUS JAKO MOTIVACE Nacionalismus je možná nejsilnější teroristickou motivací vůbec. Pocit sounáležitosti s národnostní skupinou bojující za vlast je velmi silný. Většina notoricky známých teroristických činů moderní doby byla v podstatě součástí nacionalistického zápasu.

Masahr Palestinců v táborech Sabra a Šatíla v roce 1982 vzbudil v mnoha teroristech touhu po odvetě.

Například tamilští tygři na Srí Lance se nikdy nedali ovládnout kvůli silnému vlivu tamilského náboženství uvnitř tamilské komunity. A to nejen na Srí Lance, ale i v jižní Indii a nakonec po celém světě. Pojem nacionalismu je v lidské psychice zakořeněn jako silná emocionální potřeba vazby na určitou skupinu. Může vést až k jednání velké sebeoběti a k činům, jež mají hrůzné následky pro všechny, kteří se jim postaví do cesty. Důležitost nacionalismu je dále posilována spojením s politickou či sociální represí nebo s nedostatkem příležitostí. Proto mají palestinské teroristické skupiny v uprchlických táborech v Libanonu nebo v přelidněných sídlištích v Gaze k dispozici celé zástupy ke všemu odhodlaných přívrženců. Mnoho mladých Palestinců, kteří vyrostli v bídě, vědí, že jejich rodiny byly v roce 1948 vyhnány ze své země. Mohli dokonce vidět, jak izraelské rakety dopadaly při leteckých náletech do uprchlických táborů, nebo jak izraelské úřady roku 1982 nezabránily masakru Palestinců v táborech Sabra a Šatíla. Pokud je někdo přesvěd­ čen o tom, že Izraelci nikdy nepřipustí existenci palestinského státu, pak mu zapojení do teroristické skupiny poskytuje šanci na dosažení vyšší úrovně a k tomu možnost úderů proti „utlačova­ telům". Mladému Palestinci se teroristické činy nezdají ani šílené, ani iracionální. Daleko více iracionální se mu zdá myšlenka, že by západní demokracie mohly přimět Izrael k tomu, aby pře­ stal bránit Palestincům ve vytvoření vlastního státu, nebo že by mohl zastavit příval židovských osadníků na západní břeh Jordánu. Nacionalistický motiv je často ještě posilován náboženstvím. Na Srí Lance bojují hinduističtí Tamilové proti většině buddhistických Sinhálců. V Severním Irsku IRA reprezentuje katolický nacionalismus, bojující proti protestantským loajalistům. V Bosně mezi sebou bojují dokonce tři soupeřící strany: katoličtí Chorvaté, bosenští Muslimové a ortodoxní Srbové. Náboženství jako motiv může v některých pří­ padech převážit nad nacionalismem. Nejdůleži­ tější příklady opět nacházíme na Blízkém východě. Extrémní náboženství, obzvláště fundamentalistický islám, vedla spolu s nacionalismem k těm nejhorším teroristickým činům. Zde se mísí idealismus s intenzivním nacionalismem a dogmaty víry. To vede k takovým typům teroristických aktů, jako jsou sebevražedné pumové útoky. Utočník je pevně přesvědčen, že se dostane pří-

241

MYŠLENÍ TERORISTY

Pouliční

nepokoje tuoN součást taktiky IRA, protože pNžiuují konflikt, tak jako u roce 1970 u Bogside, které je katolickou částí Londonderry. mou cestou do ráje, a proto klidně odpálí bombu, když například sedí v přeplněném autobuse v Tel Avivu.

POCIT SOUNÁLEŽITOSTI Nacionalistická a náboženská dogmata nemusí nutně být motivem pro všechny teroristy. Někte­ ří jedinci se stávají teroristy z důvodu přesvědče­ ní o správnosti určitého politického názoru nebo proto, že chtějí revolučně přeměnit společnost. Jejich důvody mohou spočívat v boji za práva zvířat nebo v zápase za život nenarozeného dítěte. Může jim také jít o vytvoření komunistické společnosti. Jsou to právě tyto skupiny na okraji společnosti, jež mohou vyhovovat jednotlivcům, kteří mají problémy s přizpůsobením se většině, nebo kteří mají nadměrnou potřebu někam patřit .

V jazyce psychologů jde o osobnosti, které se odcizily společnosti, nebo které se cítí bezcenné a uvnitř teroristické skupiny nacházejí důvod své existence a pozitivní identitu. Podobní lidé mohou odvrhnout svou osobní odpovědnost a nadšeně přijmout kolektivní identitu skupiny. Samozřejmě ne všichni teroristé jsou motivováni jednoduchou potřebou někam patřit. Uvnitř teroristických skupin však určitě existuje tendence při­ tahovat negativní osobnosti. O to více je mohou přitahovat skupiny nacionalistických nebo náboženských teroristů.

DŮLEŽITOST SKUPINOVÉ SÍTĚ Je důležité si pamatovat, že uvnitř teroristických organizací panuje rozčlenění na mnoho různých vrstev. Pouze malá menšina členů nastražuje bomby nebo bere rukojmí. Velká většina se zabývá budováním a udržováním sítě, která teroristům umožňuje provádět jejich činnost. Patří k nim shromažďovatelé finančních prostředků, sympatizanti zajišťující bezpečné úkryty, pozorovatelé

242

MYŠLENÍ TERORISTY obstarávající informace, technici vyrábějící bomby či politici, kteří řídí aktivity teroristů nebo fungují jako jejich mluvčí. Síť spolupracovníků pomáhá aktivním teroristům, kteří kladou bomby. Různí členové mohou mít odlišné motivy a také síla jejich přesvědčení může být větší či menší. Síť pracovníků je důležitá zejména pro udržování morálky. V tomto smyslu může být užitečné srovnání sociálních revolucionářských teroristů typu Baader-Meinhoffová (Frakce rudé armády) v západním Německu s nacionalistickými teroristy z IRA v Severním Irsku. Gang Baader-Meinhoffová představoval v polovině 70. let největší nebezpečí pro demokracii v západním Německu zejména proto, že se zdálo, že má podporovatele ve všech vrstvách německé společnosti, zvláště pak mezi mladými lidmi a v odborových kruzích. Nahrával tomu nárůst intelektuálních a politických názorů, podle nichž byla německá liberální demokracie naprostým neúspěchem. Mnohé zákony, které byly vydány za účelem omezení aktivit gangu, byly ve skutečnosti zamýšleny na omezení pří­ stupu teroristů k právníkům. Ze sebevraždy tří vůdců gangu ve vazbě roku 1977 byli částečně obviněni právníci, kteří jim propašovali zbraně. Po sebevraždách síla skupiny rychle klesala. Žádný ze zbylých teroristů či jejich přívrženců již nebyl natolik motivován, aby dokázal udržet kampaň v chodu. Částečně proto, že široké a rozptýlené sociální zázemí, které se kdysi zdálo být pro vládu tolik nebezpečné, nakonec oslabilo soudržnost skupiny. Naproti tomu IRA dokázala udržet své aktivity v chodu více než 25 let, protože přesvědčení jejích aktivních teroristů je jak v Severním Irsku, tak v Irské republice podporováno silným zázemím, které nikdy nezakolísalo. Hluboce zakořeněný pocit sounáležitosti je vlastní nejen členům IRA a jejím přívržencům, ale také intelektuálním a politickým kruhům. Za takových okolností je významně posilována identita a prestiž, které se teroristovi prostřednictvím členství v IRA dostává. OSPRAVEDLŇOVÁNÍ AKTŮ NÁSILÍ Pro většinu teroristů může být hlavním motivem již samotné členství ve skupině. V každé organizaci obvykle existuje jakýsi „služební postup" od nejnižšího stupínku po plnohodnotného teroristu. Rozhodnutí používat násilí ovšem není věcí okamžiku. Jde o dlouhodobý proces, na jehož kon-

Mezinárodní terorista Carlos Šakal na vycházce se svou pNtelkyní v roce 1994.

ci může být výběr mezi účastí na násilí nebo opuštěním skupiny. Pro jednotlivce, který se stal emoč­ ně závislým na skupině, to není jednoduché rozhodnutí. Silná potřeba někam patřit a myšlenková shoda s cíli skupiny často vedou k akceptování násilí. Jako první musí jedinec zapomenout , že při akcích, na nichž se podílí, dochází k zabíjení lidí. Jakmile jednou přistoupí na přijímání násilí, může zažít pocit důležitosti nad tím, že dokáže ovládat život svůj a životy jiných. Pocit bezvýchodnosti, například u jedinců, kteří byli vychováni v chudobě uprchlického tábora, mohou náhle nahradit pocity důležitosti vlastní osoby, kterou musí autority uznávat. Jakmile se jednou ocitne v této pozici, stanou se důležitými i další emoce jako vzrušení a stres.

243

MYŠLENÍ TERORISTY Někteří jedinciJ jako například mezinárodní terorista Carlos Sakal, jsou ve skutečnosti nájemnými zabijáky, jejichž motivem není politika, ale emoce a peníze. Dalším důležitým motivem je agrese. U některých teroristických skupin, k nimž patřila třeba Quebecká osvobozenecká fronta, která aktivně působila v průběhu 70. let v Kanadě, mohou agresivní instinkty některých jedinců převážit jako motivační faktor celé skupiny. V každém případě je důležité si uvědomit, že emocionální faktory se stávají důležitými až po začle­ nění jedince do teroristické skupiny.

PSYCHOLOGICKÉ PŮSOBENÍ SKUPINY Teroristická skupina nabízí svým členům odlišnou kulturu s vlastními normami a hodnotami, do níž se nový jedinec začleňuje. Skupiny obvykle vyžadují absolutní poslušnost a izolovanost od ostatní společnosti. Snaží se dosáhnout jednoty a soudržnosti, přičemž budují skupinu na základech politické homogenity stejně smýšlejících jedinců, jejichž životy, cíle a budoucnost se ztotožňují se skupinou . Mimo členství obvykle neexistují žádné alternativy a většina členů se obává toho, že by mohli být opuštěni. SOUDRŽNOST SKUPINY Navzdory soudržnosti skupiny a poslušnosti jejích členů mohou nastat i problémy. K prvnímu problému může dojít, když se úřady pokoušejí skupinu rozbít a nabídnou některému jednotlivci záruku bezpečného úniku. Slabší jednotlivec může ztratit veškerou loajalitu, jakmile jednou pozná přitažlivost svobodného života mimo teroristickou skupinu. Druhým problémem jsou tendence některých skupin udržet se navěky. Hlavním cílem takové skupiny se stává její přežití za každou cenu a ostatní cíle již nejsou tak podstatné. Ironií osudu je, že pro do sebe zahleděnou skupinu se může zdát dosažení politických cílů vlastně špatné, protože vede k jejímu rozpuštění. Tomu se skupina brání odmítáním jakýchkoli „kompromisů", odklonem k ještě většímu purismu a přijí­ máním absolutistické rétoriky. Třetí problém spočívá v tom, že skupina se časem stává velmi autoritářskou. A to i v případě, že její cíle jsou okázale liberalistické. Pak se může stát, že tvrdě zakročí i proti příslušníkům disentu. Jestliže chce některý člen skupinu opustit, dochází k ostrým sporům. Pokud jedinec, který skupinu opustil, založí vlastní organizaci, třeba s podobnými cíli,

stává se nová skupina rivalem a může dojít k divokému soupeření, někdy naplněnému násilím. Nová skupina také může sama sebe prohlašovat za ideologicky čistší. Posledním problémemjsou způsoby, kterými teroristé ospravedlňují hrůzy, jež spouštějí na ostatní lidi, zvláště na zdánlivě nevinné jedince. Z vět­ ší části to lze vysvětlit pocitem výjimečnosti. Skupina filtruje všechny zprávy o venkovních událostech, které se k ní dostávají, a předkládá je svým členům ve formě, zdůrazňující zlo páchané nepřítelem. Vůdcové teroristických skupin se snaží dehumanizovat všechny oběti. Nezamýšlené oběti jsou

vykreslovány nikoli jako individuální lidské bytosti s osobními životy, ale jako součást struktur nebo organizace nepřátelského státu. Teroristé se všemožně snaží jakýmkoliv způsobem spojit nevinné oběti s nepřáteli, proti nimž bojují. I když je při útoku jasné, že akci musí provést jediný konkrétní terorista, soudržnost skupiny z něj snímá osobní odpovědnost za následky. Clenství ve skupině může zvýšit osobní hodnotu teroristy v jeho vlastních očích. Z hodnocení myšlenkových pochodů teroristy vyplývají dva faktory. Prvním je to, že teroristé obvykle mají velmi silnou motivaci a síla jejich motivace je klíčem k otázce proč jsou připraveni zabíjet a mrzačit jiné lidi. Druhý faktor spočívá v tom, že teroristé vždy pracují v úzce svázané skupině, která zpětně ovlivňuje jejich motivaci a povzbuzuje určité tendence. Zvláště takové, které jim pomáhají uniknout intenzivním pocitům viny za následky jejich akcí.

BUDOUCÍ HRDINOVÉ? Skupina posiluje přesvědčení o správnosti „věci" tím, že připomíná teroristům, jak se jejich před­ chůdci v minulosti vypracovali z ubohých banditů na národní hrdiny. V politice třetího světa se stalo pravidlem, že na jedince vězněné koloniálními vládami za kriminální činy nebo terorismus se pohlíží téměř jako na otce vlasti. Posledními příklady jsou Nelson Mandela v jižní Africe a Jásir Arafat na Blízkém východě. Ze stejných důvo­ dů nelze pochybovat o tom, že úspěch Fidela Castra a Che Guevary v 50. letech na Kubě měl obrovský vliv na celou Latinskou Ameriku. Úspěch povstání pomáhá teroristům stát se součástí historického procesu, který nakonec může omluvit jejich násilné činy. Gavin Cameron

244

OBĚTI TERORISMU

OBĚTI

TERORISMU

ejlepším terčem teroristického činu je silná instituce, například vláda nebo velká společnost. Teroristická organizace se pokouší tuto entitu narušit jednak přímými údery a zastrašováním nebo změnou veřejného mínění na národní či dokonce mezinárodní bázi. Při studiu terorismu se badatelé většinou zaměřují hlavně na osoby teroristů, jejich taktiku a na procesy, které jejich oponenti potřebují k tomu, aby je zadrželi a odsoudili. Jen málokdo věnuje pozornost lidským obětem násilných činů. Existují dva typy obětí teroristických akcí: peč­ livě vybrané cíle, většinou vysoce postavené osobnosti; a náhodné oběti, které se vyskytnou v nepravý čas na nepravém místě. Někteří lidé, včetně politiků, vysokých důstojníků armády a velkých obchodníků, pravděpodobně vědí o nebezpečí terorist ického útoku nebo únosu, které jim hrozí. Ostatní jsou obyčejně náhodně zataženi do událostí. To jsou případy únosů letadel a bombových útoků na veřejnosti. Pro obě skupiny obětíje hrůz­ ný zážitek z teroristického útoku zkušeností na celý život. Potvrdily to výzkumy mezi bývalými oběťmi teroristických útoků. Pro únosy a vražedné atentáty si teroristé vybírají známé osobnosti, diplomaty, vládní úřední-

N

ZÁKLADNÍ FAKTA • Jednotlivec, kterého teroristévzali jako rukojmího nebo který byl zabit či zraněn při teroristické akci, je sice obětí, ale nemusí být vlastním terčem útoku. • Při atentátech na veřejná místa jako obchody, letiště a firemní budovy mohou teroristé způsobit obrovské materiální škody a sou časně ohrozit tisíce životů nevinných lidí. • Rodiny apřátelé obětí teroristickýchaktivit jsou považováni za sekundární oběti , protože také mohou utrpět emocionální a někdy i finanční újmy.

ky, vysoké důstojníky nebo úspěšné podnikatele. U tok na prominentní osobu vždy přitáhne pozornost sdělovacích prostředků, které tak teroristům pomáhají ve zveřejnění jejich záležit osti. Pokud je akce úspěšná, může tento typ útoku rovněž posloužit k zastrašení nepřátel teroristů, ať již je to kdokoliv. Známé osobnosti mají obvykle značnou osobní ochranu a jejím obelstěním nebo přemo­ žením dává teroristická organizace najevo svou taktickou inteligenci a sílu. Teroristická organizace demonstruje zasažením dobře chráněného cíle své schopnosti a zranitelnost jakéhokoliv nepřítele .

Teroristé pečlivě plánují útoky na vysoce postavené cíle a provádějí je s vojenskou přesností. Ke zhotovení dobrého plánu patří také dlouhodobé sledování cílové osoby, jejích návyků a časového rozvrhu. K vlastnímu útoku často dochází na místě, kde se oběť cítí v bezpečí, tj. ve vlastním domě, klubu, úřadu nebo v autě. Přestože známé / prostředí může oběti poskytnout pocit bezpečí, je pro teroristy snadněji k „přečtení" a t eroristé nemusejí při volbě vhodného místa k útoku dlouho vybírat a prověřovat.

VYSOCE POSTAVENÉ OBĚTI Za nejcennější trofeje jsou teroristy často považováni vládní úředníci a vojenský personál. Vlády při únosu vysoce postavených osob okamžitě reagují, což naznačuje, že jsou ochotny vyjednávat. V minulosti se vyskytlo mnoho případů tohoto druhu teroristické činnosti včetně únosu italského premiéra Alda Mora. Bravurním kouskem byl únos 11 ministrů vlád Organizace zemí vyvážejících ropu v prosinci 1975 ze zasedání ve Vídni, který provedl Carlos Šakal a palestinští teroristé. Teroristé ovšem považují za legitimní cíle také pf·íslušníky obchodních kruhů. Tato forma terorismu převažovala zvláště v 70. letech v Lat inské Americe. V Uruguayi teroristé z hnutí Tupamaros považovali všechny obchodníky ze západních

245

OBĚTI TERORISMU

Únos a vražda bývalého italského premiéra Alda Mora v Římě roku 1978 šolwvala celý svět. zemí za představitele kapitalismu, sociální nespravedlnosti a vykořisťování chudých. Podobně levicové skupiny v Evropě, například Frakce rudé armády v Německu a Přímá akce ve Francii, unášely velmi bohaté podnikatele. Výkupné, které zaplatili za své osvobození, v podstatě financovalo další činnost teroristické organizace. V 70. letech ,,vydělali" teroristé ze skupiny Montoneros v Argentině na 60 milionů dolarů na výkupném za dva průmyslníky; bratry Borny. Mnoho organizací, jak profesionálních, tak vládních, se pokoušelo omezit teroristickým skupinám příležitosti k akcím. Byla přijata nejpřís­ nější bezpečnostní opatření včetně zajištění úřa­ dů a sídel, používání pancéřovaných vozidel a

ozbrojené ochranky. Velké firmy zavedly programy výcviku na přežití pro své zaměstnance a čle­ ny jejich rodin, kteří mohou být potenciálními terči útoku. Zejména u osob, jež často cestují do

ciziny. Výcvik zvyšuje jejich šance na přežití v pří­ padě únosu. Teroristé si mohou pro své útoky vybírat lidi nikoli kvůli tomu, že jsou všeobecně známí, ale pro jejich spojení s určitou národnostní, politickou nebo náboženskou skupinou. Oběti vybírané jako rukojmí nemusí nutně mít výjimečnou hodnotujako jednotlivci. Jsou jednoduše formou páky pro nátlak na úřady. Příkladem tohoto druhu vybírání cílů jsou únosy cizinců v Libanonu v 80. letech. S výjimkou Terryho Waita, vyslance britské anglikánské církve, který přijel do Libanonu vyjednávat v pozici vysoce postavené osoby o propuštění dalších rukojmích, vybírali příslušníci Hizballáhu i Islámského džihádu rukojmí jednoduše na základě národnosti. Například Jean-Paul Kaufman a Michel Seurat byli Francouzi a povoláním pomocní dělníci. Američan Thomas Sutherland, unesený v roce 1985, byl profesorem. Terry Anderson, také Američan, pracoval jako reportér CNN. Teroristé jej zajali v roce 1985 a v zajetí strávil vice než sedm let. Další rukojmí, zadržovaní v Libanonu, pocházeli z Irska, Řecka, Německa a Nizozemska. Palestinská organizace Černé září dokázala při­ táhnout pozornost světových sdělovacích prostředků díky zadržení izraelských sportovců na olympijských hrách 1972 v Mnichově. Žádný z izraelských sportovců nebyl nijak světově proslulý. Teroristé si je vybrali za cíl pouze kvůli národnosti. Po 15 hodinách vyčerpávajícího vyjednávání teroristé v průběhu přestřelky pobili devět Izraelců. Dva zahynuli již předtím při útoku teroristů na ubytovny sportovců v olympijské vesnici.

NÁHODNÉ ÚTOKY Teroristé si vybírají terče svých útoků také zcela náhodně. V takovém případě se místo na významnou osobnost zaměří na určité místo nebo událost a z nejbližšího okolí shromáždí jako rukojmí lidi, kteří se tam nacházejí zcela náhodou. Teroristé si nejčastěji vybírají přelidněná veřejná místa, kde se vyskytují lidé všech věkových skupin, pohlaví, ras a sociálních vrstev. Velká množství rukojmích zajišťují teroristům volný průchod a v případě, že se mezi rukojmími ocitnou i přísluš­ níci jiných národů, mají teroristé silnější páku pro vyjednávání s úřady. Oběti v takových situacích se samozřejmě cítí být naprosto nevinné a nijak spojené s důvodem

246

OBĚTI TERORISMU

PNslušníci námo,~ní pěchoty USA nesou tělo jedné z obětí sebevražedného pumového atentátu na základnu v Bejrútu rohu 1983. Výbuch zabil 241 amerických vojáků. útoku teroristů. Přesto George Habash, vůdce radikální Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP), prohlásil: ,,Neexistují nevinné oběti. Všichni sdílejí odpovědnost za špatnost společnos­ ti. Nikdo není nevinný." V případě skupinového braní rukojmích může mezi oběťmi dojít k panice a zmatkům, zatímco teroristé, kteří svůj čin dlouho připravovali, jsou obvykle lépe organizováni a brzy získávají kontrolu. Protože rukojmí jsou si většinou navzájem cizí, nehrozí teroristům téměř žádné nebezpečí, že by se mohli domluvit na nějaké koordinované akci.

ÚNOSY LETADEL V 70. a 80. letech nejčastěji unášeli letadla teroristé z Blízkého východu. K nejvíce unášeným patřily letouny ~merických, francouzských, řeckých,

německých a některých dalších společností. V souladu se svým prohlášením je teroristické skupiny prováděly proto, že všechny uvedené společnosti létaly do Izraele. Z obavy před hrozbou únosů a dalších teroristických aktivit přijala izraelská národní letecká společnost El Al velmi přísná bezpečnostní opatření. V tomto směru patří dnes mezi nejbezpečnější světové aerolinie. V uneseném letadle, ostatně jako na kterémkoli veřejném místě, je cestující obětí, ale nikoli terčem útoku. Pro nevinné lidi, kteří se z ničeho nic stanou rukojmími, je to obrovský šok. Ve většině případů nedokážou pochopit, proč byli zataženi do násilí a teroru právě oni. V průběhu období únosů si teroristé Blízkého východu vypracovali určitý žebříček hodnoty rukojmích, v němž na pomyslném vrcholu stojí Izraelci, na druhém místě američtí úředníci a pří­ slušníci vojenského personálu a na třetím Židé, pocházející z jiných částí světa. Například po únosu italské výletní osobní lodi Achille Lauro v říj­ nu 1985 zavraždili členové Palestinské osvobozenecké fronty (PLF) Leona Klinghoffera, postaršího invalidního Američana židovského původu.

247

OBĚTI TERORISMU

Levicoví teroristé v Evropě a Latinské Americe si často vybírají oběti z řad Američanů kvůli dů­ ležité roli, kterou Spojené státy hrají v zahranič­ ní politice. Dalším důvodem je zaručené pokrytí události světovými sdělovacími prostředky a také to, že teroristé vnímají USA jako hlavního před­ stavitele světového zla. Příslušníky jiných národů si teroristé mohou vybírat podle momentální politické situace. V minulosti se oběťmi teroristických aktů stali státní příslušníci Francie, Ně­ mecka, Itálie, Španělska a Turecka. Se ženami a dětmi mohou v případě únosu teroristé zacházet mírněji než s ostatními rukojmími a často dochází k jejich téměř okamžitému propuštění na svobodu. Samozřejmě existují výjimky. Při únosu letadla TWA v červnu 1985 šíitští muslimští teroristé zacházeli s ženami a dětmi na palubě velmi špatně a propustili je až za několik dní. V listopadu 1985 unesla palestinská teroristická skupina Abú Nidala letadlo Egypt Airu na cestě z Athén do Káhiry. Během letu teroristé zjistili, že na palubě se nalézají tři americké a dvě izraelské ženy a všechny je zavraždíli. Obecně lze říci, že při únosech dochází k zabití jen malého procenta rukojmích. Nicméně po čas únosu jsou vystaveni špatnému zacházení, bití, mučení, psychickému a fyzickému teroru. Všechny oběti únosů a braní rukojmích prožívají emoč­ ní a psychologická traumata nejvyššího stupně. Procházejí pocity extrémního strachu, úzkosti, viny, šoku a popření všeho, čemu věřily. Po osvobození mnoho bývalých rukojmích trpí posttraumatickými syndromy stresu, při němž se uzavírají do sebe a zažívají izolaci, strach a noční můry.

HROMADNÉ ÚTOKY Mnoho okázalých teroristických akcí ke konci 20. století proběhlo na veřejně přístupných místech. K příkladům patří pumové atentáty na Svě­ tové obchodní centrum v New Yorku roku 1992 a v Oklahoma City v dubnu 1995, chemický útok v tokijském metru roku 1995, pumový atentát IRA na obchodní centrum Manchesteru roku 1996 a bombový útok pf-i olympijských hrách v Atlantě roku 1996. V některých případech jsou při podobných teroristických akcích obrovské ztráty na lidských životech, jako například při útoku na USA 11. září 2001. Jindy útok teroristů předchá­ zí varování, aby se případné ztráty co nejvíce omezily, ale teroristé přitom demonstrovali svou schopnost způsobit rozsáhlé škody.

Útok na veřejně přístupném místě zaručuje te­ roristům okamžitou publicitu. Pokud teroristé nedosáhnou ničeho jiného, pak zájmu sdělovacích prostředků určitě. Podobné útoky navíc staví vlád-

ní autority do defenzivy. Úspěšná akce na veřej­ ném místě ukazuje, že úřady selhaly ve své odpovědnosti za ochranu občanů. Z toho důvodu se teroristé domnívají, že přinutí vládu vyjednávat. Teroristé si místa pro případný útok pečlivě vybírají. Přitahují je zejména lokality, kde lze zkombinovat útok na lidské a materiální cíle. K velice častým terčům teroristických útoků patří letadla a letiště, vlaková a autobusová nádraží a terminály, obchodní centra měst, obchodní domy a velké veřejné budovy jako vojenská kasárna nebo státní instituce. Teroristé si mohou za svůj cíl vybrat také hotely, restaurace nebo bary, často navštěvované cizinci, aby se na seznam obětí dostali lidé více národností. Lidské oběti jsou při takových akcích vybírány náhodně a jejich osobní totožnost není pro teroristy nijak důležitá.

DRUHOTNÉ OBĚTI Členové rodin a blízcí přátelé obětí také prožívají trauma. Pokud si teroristé vybrali oběť za cíl svého útoku kvůli jejímu spojení s vládou, armádou nebo velkou obchodní společností, dostává se rodině oběti poměrně značné podpory. Pomoc při­ chází formou poradenství, finančních prostřed­ ků, poskytováním informací a prostřednictvím kontaktů. Například vláda USA poskytovala podporu rodinám 52 amerických rukojmích, držených v Íránu od f-íjna 1979 do ledna 1981. Velké obchodní společnosti zaplatily v 70. letech desítky milionů dolarů výkupného za své zaměstnance, ktef-í byli drženi jako rukojmí teroristy v Latinské Americe. Rodinám rukojmích, která nemají takové profesionální zázemí, se podobné podpory, ať už od soukromého, či státního sektoru, dostává jen výjimečně. Dokonce i informace poskytované úi'ady nemusí být vždy úplné. Takovou zkušenost uči­ nily rodiny rukojmích držených v Libanonu. Pří­ buzní zajatců si stěžovali na velice omezenou pomoc ze strany Reaganovy administrativy, která je ponechala v nevědomosti. Mnozí z nich měli rovněž finanční potíže, zejména v případech, kdy unesený člověk byl jediným živitelem rodiny.

248

R. Reuben Miller

VYJEDNÁVÁNÍ O RUKOJMÍCH

VYJEDNÁVÁNÍ O RUKOJMÍCH

/

U

středním bodem téměř všech vyjednávání s únosci je neřešitelná rovnice. Na jedné straně je snaha o zajištění svobody pro rukojmí a na druhé nevole přistoupit na požadavky teroristů. Protože k povraždění rukojmích může dojít, i když jsou požadavky teroristů splněny. A co je horší, splnění požadavků může teroristy povzbudit k dalším útokům. V praxi většina úředních orgánů volí mezi plněním požadavků a odmítáním vyjednávání. Vyjednávání snižuje napětí a pomáhá pochopit postoje teroristů. V roce 1975 prohlásil britský policejní komisař sir Robert Mark k situacím obležení následující: ,,Lidský život má jen malou důležitost ve srovnání s principem, že zlo nesmí zvítězit." Ve skutečnosti jsou ale vyjednavači velmi citliví na ztráty na životech rukojmích.

POŽADAVKY ÚNOSCŮ Braní rukojmích přináší teroristům hned něko­ lik výhod. Především přinutí úřady vyjednávat se skupinou, kterou odmítají uznat. Únosy důleži­ tých osob budí u veřejnosti dojem, že teroristé jsou velmi silní. V 70. letech se Organizace zemí vyvážejících ropu těšila velké úctě. Ale poté, co v roce 1975 mezinárodní terorista Carlos Šakal unesl

ZÁKLADNÍ FAKTA • V roce 1974 dal otec Patty Hearstové za její propuštění teroristům 2 miliony dolarů v potravinách pro chudé. • V roce 1980 zastřelil jeden z teroristů dva rukojmí na íránském velvyslanectví v Londýně. Potom vpadla dovnitř speciální britská jednotka (SAS) a zachránila ostatních 19 lidí. • Američana Terryho Andersona drželi teroristé na Blízkém východě jako rukojmí 2455 dní, od roku 1985 do roku 1991.

11 ministrů států OPEC ze zasedání v Rakousku, prestiž organizace citelně poklesla. Při braní rukojmích teroristé ztrácejí méně podpory veřejnosti než ph jiných druzích útoků, například pumových atentátech, protože hlavním cílem únosu není ubližování obětem. Pokud snad dojde ke zranění obětí, jsou za to poháněny k odpovědnosti úřady, které se málo staraly o vyjednání nějaké dohody. Vybírání výkupného za rukojmí může pro teroristy znamenat způsob shromažďování finančních prostředků na další aktivity. V roce 1976 Japonská rudá armáda požadovala a také obdržela šest milionů dolarů výkupného za unesené letadlo japonských aerolinií. Hlavním záměrem teroristů je šíření teroru a braní rukojmích je v tomto ohledu velmi účinné. V 80. letech se za vlny únosti. v Libanonu rozšířil mezi občany západních států žijících na Blízkém východě obrovský strach. Normální obchodní činnost se stala téměř nemožnou.

TECHNIKY VYJEDNÁVÁNÍ Zkušenosti ukázaly, že vyjednávání s únosci je komplikovaný úkol. Prvním krokem je pochopení psychologie teroristů. Jejich požadavky, přístup k vlastnímu přežití a k přežití rukojmích se velmi liší. Přesto vyjednávači nalézají při různých únosových situacích společné znaky. Prvním problémem je, že teroristé mohou jednat iracionálně. Mohou si například přát oběto­ vat své životy. Vyjednávač proto má mít na zřete­ li, že nabídka volného odchodu nemusí pro teroristy nic znamenat. I když je terorista skryt za lyžařskou kuklou, zůstává exhibicionistou, který je navíc odhodlán zabíjet. Vyjednávač to musí respektovat a navíc se musí chovat, jako kdyby byl připraven na všechno přistoupit, zatímco psychologové pracují na profilu únosců a prověřují alternativní strategie. V průběhu situací obležení mají úřady jisté výhody, spočívající především v možnosti poskytnout

249

VYJEDNÁVÁNÍ O RUKOJMÍCH

Palestinští teroristé popravili v průběhu únosu italsM výletní lodi Achille Lauro americhého invalidního občana Leona Klinghoffera. či odříznout některé služby. V roce 1984 obklíčila britská policie čtyři teroristy z IRA v jednom londýnském bytě, kde drželi jako rukojmí postarší manželský pár. Policie na týden zadržela dodávky jídla a poté je znovu obnovila, aby získala lepší zacházení pro rukojmí. Později, když teroristé začali zuřit, vypnula policie elektrický proud, zastavila dodávku vody a dalších potřeb. Nakonec teroristé propustili rukojmí a sami se vzdali. J iné metody nátlaku použila v roce 1993 FBI při obležení odnože davidiánského náboženského kult u ve Waco. Obléhatelé ve dne v noci pouštěli hlasitou hudbu a svítili do oken silnými svět­ lomety, takže znemožňovali obleženým členům kultu spánek. Nakonec však nátlak selhal a celá akce vyústila ve velké ztráty na životech. Vyjednávači musí přesvědčit teroristy, že jejich požadavky berou vážně, a přitom vyjednávání co nejdéle protahovat. Čím delší je vyjednávání, tím větší je naděje rukojmích na přežití. Dlouhodobější úzký kontakt mezi zajatci a teroristy vytvá-

ří u těch druhých určité zábrany, které jim brání v nemilosrdném zabíjení. Ač je bezpečnost rukojmích hlavním úkolem, jen málokdy se účastní vyjednávání. Tím je zajištěno, že se únoscům dostane ústředního postavení a zároveň to pomůže vyhnout se komplikacím, kdyby rukojmí chtěli začít jednat ze strachu nebo zoufalství, či dokonce na straně teroristů. Vyjednávači také potřebují vědět, jaká úmluva je pro úřady politicky únosná. Obecně se daleko více ustupuje ozbrojeným zločincům na útěku, kteří berou rukojmi, protože mohou být stíháni normálními zákonnými cestami. Teroristé však mají bezpečné úkryty a poskytnutí peněz pouze zvyšuje jejich schopnost provádět další teroristické útoky. V roce 1973 vzal Carlos Šakal v Rakousku jako rukojmi židovské emigranty a úřady se podvohly všem jeho požadavkům. To sice zajistilo propuštění všech rukojmích, ale také povzbudilo teroristy k další akci, kterou se stal únos 11 ministrů zemí OPEC ze zasedání v Rakousku roku 1975. Historie braní rukojmích naznačuje, že dlouhodobě je nejlepší pevná reakce vlády. Vždy však může dojít ke kompromisu, protože už jsme zažili těla zabalená ve státní vlajce. John Collis

250

SEBEVRAŽEDNÉ PUMOVÉ ATENTÁTY

SEBEVRAŽEDNÉ PUMOVÉ ATENTÁTY

V

moderní době poprvé zažili děsivý strach,

způsobený sebevražednými nálety bombardérů, spojenečtí námořníci v Pacifiku za druhé světové války. Je jasné, že jeden letoun naplněný pumami napáchal při nárazu na loď daleko větší škody, než celá eskadra letadel, bombardujících klasickým způsobem . V říjnu 1944 se velení nad zastaralými leteckými silami Japonců

na Manilách chopil Takidžiró Oniši, který povýšil záměrné rozbíjení letounů o lodě na oficiální taktiku letectva. Výhody sebevražedných náletů „kamikadze" byly zřejmé: útoky mohli provádět nezkušení piloti a bojovat proti fanatickému útoč­ níkovi bylo velmi těžké, protože jej nebylo možno zastavit jinak než úplným zničením letounu. Navíc tento druh hrdinství zvyšoval bojovou morálku Japonců a zaséval hrůzu do řad nepřítele. Pilotům jejich čin zajišťoval nehynoucí slávu. Oniši jim řekl: ,,Již nyní jste bohy." Nikdy se nestalo, že by měl nedostatek dobrovolníků. V období od 6. dubna do 22. června 1945 provedlo v průběhu deseti náletů útoky kamikadze 1465 letadel. Jeden z pilotů před startem napsal: ,,Pro-

ZÁKLADNÍ FAKTA • Dne 23. října 1983 provedli sebevražední atentátníci pumové útoky na základny amerických a francouzských jednotek v Bejrútu. Zahynulo při nich 241 Američanů a 58 Francouzů. • Podle posledních odhadů podporuje sebevražed· né bombové atentáty okolo 30 % obyvatel palestinského původu. • Tamilští tygři na Srí Lance používali sebevražedné bombové útoky na motocyklech i v automobilech. Tamilští tygři při sobě nosí ampuli s kyanidem, která slouží při zajetí aktivisty k jeho sebevraždě. Skupina své mučeníky hluboce uctívá.

sím, pogratulujte mi. Byla mi dopřána skvělá pří­ ležitost zemřít."

HIZBALLÁH A NÁBOŽENSKÝ TEROR Sebevražedné pumové atentáty se znovu objevily na taktické scéně, tentokrát na Blízkém východě. Používají je především islámské teroristické skupiny. V 70. letech byly zaznamenány jen sporadické útoky palestinských fanatiků. Ovšem později se tato taktika rozvinula jako specifická odpověď na izraelskou invazi do Libanonu z roku 1982. Muslimská teroristická skupina Hizballáh zformovala nábožensky motivovanou gerilovou armádu a začala používat sebevražedné bombové útoky proti Izraelcům. Ideologii Hizballáhu silně ovlivnil íránský duchovní vůdce ajatolláh Chomejní. Jako vůdce šíitů, jedné ze dvou hlavních odnoží islámu, podal přehodnocující výklad šíitského kultu mučednictví. Islám zakazuje sebevraždu, ale smrt ve svaté válce zaručuje pravověrným místo v nebi. Muslimský duchovní Šejch Fadlalah prohlásil: ,,Není rozdílu mezi smrtí se zbraní v ruce nebo s bombou na tě­ le." Ve stejné době se sebevražedným pumovým atentátům začala věnovat další teroristická skupina nazývaná Islámský džihád. V listopadu 1983 dovezl jeden z jejích členů nákladní vůz plný trhavin k velitelství izraelské pohraniční stráže ve městě Tyre. Když míjel kontrolní bod vojsk Spojených národů, s úsměvem vojákům zamával. Útočník překonal tři betonové bariéry a projel kulometnou palbou, aby se dostal co nejblíže ke svému cíli. To, že dokázal projet až k budovám kasáren, ukazuje, nakolikjsou sebevražední atentátníci odhodlaní splnit svůj úkol. V době, kdy vůz dojížděl k velitelství, byl atentátník již mrtev, ale vůz přesto narazil do hlavní brány. Izraelské jednotky jej zasáhly a automobil vyletěl do vzduchu ještě předtím, než dojel až k budově, ale i tak byly následky exploze strašné. Zahynulo 28 Izraelců a 32 palestinských a šíitských vězňů. Teroristé

251

SEBEVRAŽEDNÉ PUMOVÉ ATENTÁTY

Vtlllelmf Šla Bet '

I

' I

.

'

\

,,

'

--

' ,

, ' , - ' , -, ~· l

~-•~

•

'.

•

.--:---

\

,,,.. .- f

.

J:itl\ ,...:..-·'"..~.-·ct.,,.;.' _..,..,\ -.--..,, _

~ ~ ;,,

.

.,.,. :/

'

--

. \

ského národního státu je ohrožena a válka je jediným způsobem jak ukončit agresi fedajínů. Při izraelském útoku 5. června byla na zemi zlikvidována většina vojenských letadel Egypta, Sýrie a Jordánska. Izraelská pozemní vojska postoupila hluboko na území pásma Gazy a Sinaje. Arabský svět nebyl připraven vojensky, ekonomicky, morálně ani filozoficky čelit bleskové válce, která po prvním úderu následovala. Palestinská armáda v této válce sehrála jen okrajovou úlohu. V té době bezvýhradně podléhala kontrole syrského nejvyššího velení. Bojové jednotky al-Asifa operovaly samostatně a chlubily se ojedinělými úspěchy v boji proti izraelským pozicím nedaleko syrských hranic. Někteří Palestinci zasáhli do bojů s Izraelci v Kunejtře, syrském městě s více než 70 000 obyvateli na západním okraji Galanských výšin. Syřa­ né však Palestince nevybavili zbraněmi, s nimiž by mohli účinně bojovat. V Jordánsku malá egypt-

283

ZROD OOP A VÁLKA V ROCE 1967 9. června prezident Násir přiznal porážku a nabídl svoji rezignaci, což u palestinských předá­ ků vzbudilo pocity beznaděje. Byli nuceni uznat, že jejich závislost na Násirovi a arabských vládách jim nic nepřinesla. Ke konci června 1967 se sešel Arafat, Khalil al-Wazir a dalších asi 20 Palestinců. Arafat navrhoval, aby se co nejrychleji obnovily bojové akce.

•

Středozemnf mate

SÝRIE

OOP ORGANIZUJE V IZRAELI

s=={> • Ammán

,,\.. ~ ..•.. ~ ... Jeru

•

l

~

(0 ..-1'. 1967exodus400000

IZRAEL

~ Arabů během šestidenní války ~'S':l Ůzemi okupovaná Izraelem v roce 1967

Uprchlichá vlna palestinských Arabii v šestidenní válce v roce 1967.

Zatímco Arafatova skupina se rozhodla k obnovení bojoyých akcí, samotný Arafat v doprovodu Abú Alí Šahína pronikl v přestrojení na území okupovaného záp_adního břehu Jordánu a vytvořili tajné řídící středisko v Kabatii nedaleko Jeninu. Zde pf-ijímali nové bojovníky; skladovali zbraně a snažili se vytvořit síť útočišť a příznivců. Avšak většina blahobytných středostavovských Palestinců, obyvatelů měst jako Nablus, Ramalláh a Jeruzalém, natož pak příslušníci bohaté vrstvy z pásma Gazy, kteří nepatřili k uprchlíkům, k tajné revoluční spolupráci ochotní nebyli . Co bylo ještě horší, během války se izraelská armáda zmocnila dokumentů jordánské zpravodajské služby s údaji o sympatizantech OOP a fedajínech, spolu s podrobnými životopisy a mnoha fotografiemi. V i"íjnu 1967 izraelská bezpečnost rozbila sítě Fatah. Následovaly kruté represálie a výslechy.

BITVA UKARÁMY ská jednotka fedajínů pronikla za izraelské linie a dostala se téměř až k letišti v Tel Avivu. Nakonec ji však Izraelci odhalili a zničili. V pásmu Gazy proti Izraelcům bojovalo na 15 000 „stálých" pří­ slušníků palestinské armády a smíšených jednotek s partyzány OOP Palestinci bojovali udatně, izraelská pěchota a tanky je však brzy porazily. 11. června vstoupilo v platnost příměří, které válku ukončilo. Izraelská armáda dobyla pásmo Gazy a Sinajský poloostrov, který do té doby byl pod kontrolou Egypta, Galanské výšiny (dosud syrské), území západního břehu Jordánu a východní Jeruzalém. Město obehnané zdí bylo Izraelem formálně anektováno a vzápětí prohlášeno izraelským věčným městem. Po skončení války Arafat stále ještě nebyl hlavním vedoucím činitelem Fatah. Organizace měla kolektivní vedení a novináři nalezli jen velmi málo jejích palestinských příslušníků, ochotných hovořit o plánech do budoucna.

V březnu 1968 dosáhl Arafat významného propagandistického úspěchu. Palestinci pravidelně osti"elovali Izrael z Jordánska svými raketomety Kaťu­ ša. Izraelci se rozhodli provést odvetný úder na město Karáma, kde již od arabsko-izraelského konfliktu v roce 1948 sídlilo kolem 35 000 uprchlíků. Brzy ráno 21. března 1968 přistáli izraelští výsadkáři za liniemi fedajínů v Ghorské pahorkatině za Karámou. Přes Jordán přejely tři izraelské tankové a pěší brigády. Narazily na malou jednotku Lidové fronty pro osvobození Palestiny a, ke svému překvapení, na jordánskou armádu. Jordánci a fedajínové byli připraveni. Jordánské armádní dělostřelectvo zastavilo izraelské tanky. V banánovém háji nedaleko řeky mezitím skupina osmnácti fedajínů zničila několik izraelských tanků za cenu ztráty životů všech svých členů s výjimkou jednoho. Arafatova osobní stráž byla na paměť této události pojmenována „Síla 17". Jordánský vrchní velitel, generál Amar Khammaš, nedokázal udělat nic pro záchranu partyzá-

284

ZROD OOP A VÁLKA V ROCE 1967

Generál Mordechai Gur (uprostřed) a důstojníci izraelshé 55. výsadhové brigády dishutují o prů­ běhu bitvy o Jeruzalém v roce 1967. nů, které Izraelci zastihli v úkrytech a pevnůst­ kách v Karámě. Mnozí partyzáni byli zabiti Izraelci v boji muže proti muži. Jordánci však nakonec při obraně svého území vytrvali a odvrátili útok izraelských tanků. Po zničení velké části Karámy Izraelci k večeru ustoupili, přičemž odvlekli asi sto zajatců. Boje v Karámě (což v arabštině znamená „dů­ stojnost") přinesly palestinských silám uznání. 23. března král Husajn odložil svůj dřívější odmítavý postoj vůči fedajínům: ,,Možná že přijde den ... kdy my všichni budeme chtít být fedajíny, " řekl. Bitva se stala symbolem arabské neústupnosti v otázce palestinského odporu. Do Jordánska proudily tisíce dobrovol níků, aby se připojily k partyzánským skupinám. Uznání vydobyté u Karámy posílilo Arafatovo postavení uvnitř Fatah a úlohu Fatah v rámci OOP. Vedení Fatah

16. dubna 1968 prohlásilo, že Arafat bude nadále jejím „oficiálním mluvčím a reprezentantem pro všechny oficiální otázky ohledně organizace, financí a informací". Na sjezdu Palestinské národní rady v Káhiře v červenci 1968 se Arafat a jeho spolupracovníci zasadili o spolupráci mezi menšími skupinami fedajínů a zorganizovali Velení palestinského ozbrojeného zápasu. Na zasedání Palestinské národní rady v únoru a červnu 1969 si Arafat zajistil kontrolu nad hlavními orgány OOP a vytvořil vojenské velení OOP a Fatah. V únoru 1969 se Arafat stal předsedou OOP. Jeho výkonný výbor se měl stát jádrem OOP nadcházející generace. Patřil k němu Muhammad Na,ijar z Fatah, Farouk Khaddoumi z Fatah, Khaled al-Hassan z Fatah a Ibrahim al-Bourji z AsSaiká (Hrom), oficiální syrské organizace fedajínů. Dalším významným členem byl pokladník Abdul Madžid Šoman. OOP se nyní stala funkční a účinnou organizací, schopnou tvořit svoji vlastní strategii.

285

John Cooley

POČÁTKY MEZINÁRODNÍHO TERORISMU

POČÁTKY

MEZINÁRODNÍHO TERORISMU

V

álka v roce 1967 byla pro palestinské nacionalisty selháním jejich strategie spoléhání na arabské státy při obhajobě palestinských zájmů. Po skončení šestidenní války se palestinští aktivisté začali organizovat samostatně a mnohem účinněji, nadále však pokračo­ vala diskuse o tom, jaké metody mají uplatňovat. Lokální nájezdy na hranice, které představovaly v 50. a počátkem 60. let hlavní způsob boje, měly jen malý účinek. Nebyla to však Fatah, kdo podnítil další vývoj směrem k mezinárodnímu terorismu, nýbrž skupiny zformované z arabských nacionalistů, Arabského nacionalistického hnutí (ANH).

PRVNÍ TERORISTICKÉ BUŇKY V letech 1963-64 vytvořilo ANH tajné teroristické buňky. Zprvu spolupracovalo s ilegální arabskou skupinou Land, působící v Izraeli. ANH provádělo průzkum terénu a sabotáže, většinou však budovalo síť „spících" agentů, zastávajících organizační a zpravodajské ú koly na území Izraele. Již v zái'í 1964 dospělo ANH k pfosvědčení, že Palestina může být osvobozena pouze ozbrojeným bojem a s přispěním revolučních skupin po celém světě. ANH se rozčlenilo na národní vedení v růz-

ZÁKLADNÍ FAKTA • LFOP vznikla fúzí ANH s několika skupinami včet­ ně Organizace odplaty mladých, H rdinů návratu a Palestinské osvobozenecké fronty. • 18. července LFOP vedenáGeorgem Habbásem zaútočila zápalnými bombami na londýnské obchody ve vlastnictví Zidů . • 9. září 1969 tři dospělí Palestinci atři členové „Klubu lvů" , mládežnické organizace LFOP, hodili granáty na izraelskou ambasádu v Niozemsku azápadním Ně­ mecku a do kanceláře EI Al v Belgii.

ných arabských státech a mezinárodní vedení se sídlem v Bejrútu, hlavním městě Libanonu. Před válkou v roce 1967 byli členy mezinárodního vedení George Habbás, Wadi Haddád, Hanni al-Hindi a Muhsin Ibrahim, který stál později v čele organizace As-Saiká, vytvořené v Sýrii. Habbás však byl křesťan a nemohl mít na muslimy takový vliv jako Jásir Arafat.

VÝVOJ PO VÁLCE V ROCE 1967 Arabská porážka ve válce s Izraelem v roce 1967 přinesla změnu ve smýšlení Palestinců. Došlo k jednání mezi různými palestinskými skupinami. Habbás prohlásil: ,,Válka přinesla skutečnou revoluci v našem uvažování. Rozhodli jsme se napodobit vietnamský model: silná politická strana, úplná mobilizace národa, nezávislost na jakémkoli cizím režimu nebo vládě . Připravovali jsme se na dvacet a více let války proti Izraeli a jeho spojencům. " Takové byly motivy pro založení Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) v roce 1967. Habbás se stal předsedou LFOP Členové fronty věřili na mezinárodní revoluci a změnu v uspořádání světa, která povede k založení palestinského státu. To vedlo k zapojení LFOP do vnitřní politiky různých arabských států. Vedoucí před­ stavitelé těchto států se ohlíželi po mezinárodních způsobech útoků na Izrael. Na shromáždění LFOP v prosinci 1967 Waddi Haddád, bojový velitel, vystoupil s požadavkem, aby organizace upustila od pašování zbraní a osob přes Jordánsko. Jak řekl, izraelská armáda musí být „zasažena kvalitativně, nikoli kvantitativně ... Musíme na Izraelce udeřit v jejich slabých bodech. Mám na mysli jednorázové účinné operace". Tyto operace měly přitáhnout pozornost světa k problémům Palestinců a poškodit Izraelce. Haddád navrhl únos izraelského dopravního letounu. Tato myšlenka roztrpčila Habbáse, který dával přednost levicové politice před terorismem, aby rozhýbal poněkud váhavé zahraniční

286

POČÁTKY MEZINÁRODNÍHO TERORISMU příznivce, jako byl Sovětský svaz. Sověti již dlouho podporovali Palestince verbálně, avšak s materiální pomocí pro osvobozenecké hnutí nespě­ chali. Habbás byl ovšem před válkou v roce 1967 v Sýrii uvězněn a byl Haddádovi zavázán za své vysvobození. Upustil proto od svých výhrad vůči návrhu teroristických útoků .

Ít"" 22. července 1968 letadlo EI Al na lince zŘíma do Tel Avivu -~

\ ·---~,, t '•

'

,'

d '!:, 18. února 1969: pfestřelkau lelad0 flAlvCurychu

•·