Encyklopedie keltské mytologie 8072770667, 9788072770663

Citation preview

JITKA VLČKOVÁ

ENCYKLOPEDIE KELTSKÉ MYTOLOGIE

Nakladatelství L i b r i Praha 2002

© PhDr. Jitka Vlčková, 2002 Illustrations © archiv autorky. 2002 © Libri, 2002

ISBN 80-7277-066-7

Obsah

Úvod 7 Ediční poznámka 15 Seznam zkratek 16 Slovník 17 Výslovnost waleských a irských jmen 316 Slovníček 317 Vyber z použité literatury 319 Příloha: Mapy 322

7

Úvod

Keltské náboženství a mytologie Indoevropané, z nichž se později vydělilo i keltské etnikum, si s sebou přinesli do centrální Evropy ze své pravlasti (oblast na sever od Černého moře mezi Karpaty a Kavkazem) zárodky vlastní kultury, náboženství i mýtů (tzv. společné indoevropské dědictví, jehož zkoumáním se zabývá například srovnávací lingvistika nebo srovnávací mytologie), civilizaci kočovných pastevců a chovatelů dobytka patriarchálního řádu. Invadujicí kmeny za sebou nechávaly hroznou spoušť. Přišly na území obydlená usedlými zemědělskými populacemi (v Evropě svým původem na Blízkém východě), které si podrobily. Příchozí původní obyvatelstvo nevyvraždili, ale postupně s ním splynuli (asimilovali se), kulturně se promísili (až na výjimky, například fiasky), jak bezpečně dokumentují archeologické nálezy. Usedlí předindoevropští zemědělci vyznávali jiné duchovní i materiální hodnoty než nové příchozí. Ty pramenily z vazby na odlišný způsob života, vycházející z hlubokého pocitu sounáležitosti člověka s přírodou, konkrétně s jejím vegetačním cyklem. Plodnost země (pro zemědělce vůbec to nejpodstatnější v jejich životě) byla postupně spojena (respektive ztotožněna) s plodností ženy. Tím bylo vytvořeno základní náboženské mystérium, podle něhož ženy „odpovídaly“ za veškeré lození, smrt a následné znovuzrození (od čehož je jen krůček k mystériu vegetace). Na základě této víry mohla žena počnout nový život bez přispění muže, veškeré „rození“ (včetně obnovy přírody) byla schopna obstarat prostřednictvím sebe sama (tzv. partenogeneze) na způsoby boje proti všemu, co by vedlo k ohrožení úrody, a tím i existence lidi. S matriarchálními tradicemi je spojen jednak kult transfunkcionální mateřské bohyně (respektive všeovládající matriarchy v podobě Matky Země, Velké matky nebo Velké mateřské bohyně), které se vše podřizovalo, jednak kult rituální cyklické znovuvýstavby světa, tedy země, jež procházela stejným

8

zrozením, smrtí a znovuzrozením jako vegetace a vše živé (kořeny jsou hledány u paleolitických a mezolitických populací). Člověk se požíváním plodů Matky Země stával její součástí, z ní se rodil, jej po smrti přijímala zpět do svého lůna. A tak jako dávala život obilí z mrtvého zrna, lidé věřili, že bude pozemská existence prostřednictvím znovuzrození vrácena i jim. Poměrnou uzavřeností regionů, danou především geografickým i podmínkami, se vytvořily menší etnicko-kulturní okruhy se samostatně se vyvíjející náplní hmotné kultury a z části i náboženskými tradicemi. Uctívání transfunkcionálních bohyní zemědělskými populacemi bylo spojeno s Měsícem (ale i Sluncem a hvězdami), vodou (řeky, prameny, vodní plochy), výšinami, „posvátnými jámami“ (spojení pozemského lidského a podsvětního božského aspektu), popřípadě středy světa (axis mundi, spojující podsvětí a zemi, pozemský život a nebeské výšiny). Ne všude se podařilo Indoevropanům bohyni dostatečně rychle sesadit z jejího nejvyššího „nebeského trůnu“. To dokládá například i přetrvávající, téměř dominantní postavení žen (bohyní) u Keltů (známé především z Irska), které bylo na konci starověku ve velkém protikladu ke zcela bezprávnému postavení žen například v antickém Středomoří. Keltské náboženství a mytologie tak nevyvěrá pouze z jednotných indo-evropských kořenů. Mytologie stavěla na složité paleolitickoneolitické duchovní symbióze předchozích obyvatel. Na novém teritoriu se příchozí asi záhy seznámili s novou situací a reagovali na ni. Sem pochopitelně patřila i oblast náboženská. Předindoevropská božstva (respektive především bohyně) a náboženské tradice původní evropské populace byly zčásti zapuzeny, zčásti absorbovány (prostřednictvím sňatků, rodičovských poměrů ad., změnami rituálů) do „nových pantheonů“, aby v dalším vývoji prošly složitým diferenciálním procesem. Mnohde byly zprvu přejaty i domácí náboženské tradice, jako kupříkladu používaná posvátná místa. Jednotlivá společenství si s sebou přinesla kult původního praindoevropského univerzálního boha (původně bůh Nebe, jakýsi Otec ovládající veškerenstvo; u Irů má jeho vlastností zčásti ještě – *Dagda). Do mytologie byl včleněn již v různých stadiích uctívání svých jednotlivých aspektů (hlavně hrom – galský ‚*Taranis, germánský Donar či Thór. protoslovanský Perun, baltský Perkúnas; slunce; oheň; vítr). Součásti náboženství se stala také rodová a kmenová božstva (hovoří se o

9

prapředkovi všech členů společenství, byť tato instituce má své kořeny již v celosvětovém paleolitu), uctívaná nejdříve v duchu totemistických tradic – buď v podobě zvířete, nebo rostliny (hlavně stromů; deifikace) – ve funkci kmenového, ve stadiu vzniku kmenových svazů obecně nadkmenového (transfunkcionálního) ochránce. Postupným oddělováním různých aspektů z původně univerzálního božstva a jejich, individualizací se dostalo každému z nich jména a atributu, který vystihoval podstatu té které aspektní stránky. Snad proto existuje i u Keltů (podobně i například u Reků a jiných Indoevropanů) tolik bohů s podobnými kompetencemi a atributy (například božstva hromu a blesku mají kyje, oštěpy, meče, kladiva a palice). Studium keltského náboženství a mýtů znesnadňuje nedostatek pramenů. To, co dnes víme o keltských bozích a náboženství, je dáno kombinací interpretace archeologických pramenů a písemných zmínek u autorů antických (hlavně 1. století před n. l. až 4. století n. l.) a časně středověkých, především irských a i waleských (hlavně 8. až 12. století). První z nich hodnotili a posuzovali keltské bohy a náboženství z úhlu pohledu daného jim jednak vzděláním a jednak řeckými a římskými náboženskými představami (*incerpretaiio romana a graece), přičemž keltské bohy připodobňovali k řeckým a římským na základě dosti povrchního srovnání, které pramenilo i z přezíravého postoje k barbarským národům jako celku. Náboženské praktiky, například kult a s ním spojené obřadní procedury, kněžský stav (i druidy) líčili antičtí autoři vesměs jako nelidsky kruté a primitivní (i co se týče zpodobňování keltských bohů) či z pozice jimi vyznávaných filozofických Škol. Ostrovní autoři, hodnotící keltské náboženství povětšinou prizmatem křesťanství, ve svých dílech zakonzervovali velmi cenné útržky starých mýtů, v nichž vystupují po světštěná božstva. Rylo to dáno i zdrojem jejich vzdělání a návazností na školy *fili. Mnohovrstevnost těchto příběhů umožňuje po bedlivém rozboru sestavit (například pro Irsko) základní jak předkeltský, tak i keltský pantheon. Na pevnině přejali Keltové v římských provinciích v období galořímském (konec 1. století před n. l. až přelom 4. a 5. století n. l.) pod tlakem Říma cizí božstva (a to nejen římská, ale i východní). Původní keltská božstva se i tak občas dostala po bok římským, a to především ve formě přízvisek k jménům těch bohů, jimž snad byli nejvíce podobni svými

10

kompetencemi (římští Jupiter, Minerva, Apollón, Merkur, Mars, Diana, Herkules a další). Rekonstruovat původní keltský pantheon a základní mýty je dnes téměř nemožné, přestože existuje řada studií a knih, které hledají stále nové hypotézy. Situace je ztížena i tím, že všude na své pouti Evropou se Keltové setkali s různými civilizacemi a jejich kulturami, náboženstvím a bohy. A nelze vyloučit, že stejně tak, jak kořistili z jejich kulturního dědictví, si osvojili či převzali alespoň zčásti jejich božstva, kult a mýty. Spletitý a složitý keltský pantheon je nečitelný i z toho důvodu, že mnohá božstva vystupují pod různými jmény kraj od kraje, popřípadě se zčásti od sebe liší, neboť přijímají kompetence dalších bohů, respektive tyto odchylky mohou vycházet i z různých geografických a ekonomických kořenů. Písemné doklady o galském pantheonu nalezneme poprvé u G. I. – *Caesara, který neuvádí ani jednoho z bohů a bohyní v galském jazyce, ale přirovnává tamní bohy k římským. Chválí zbožnost Galů a poměrně obšírně se věnuje *druidům a jejich učení. Asi o sto let později – *Lucanus konečně jmenuje alespoň trojici hlavních galských bohů – *Tarana, ‚*Esa a *Teutata, popisuje posvátný háj nedaleko Massillie a hovoří o lidských obětech. Ostrovní písemné doklady jsou podstatně mladší, patří až na počátek křesťanství a středověku. Základní irské mýty lze sestavit kombinací různých textů uvedených například v *Dindschenchasu, *Lebor Gabála Érenn či *Cath maige Tuired. Další pak nalezneme v *Ulsterském či *Feniánském cyklu. Stěžejním waleským materiálem jsou příběhy *Mabinogi, o jejichž skutečném původu a účelu se vedou velké diskuse. K nejstarším keltským božstvům, spojených s chtonickými kulturami, patři na území Galie *Matrony (jak lokální, tak i nadkmenové) a – *Epona (bohyně-klisna, známá i z Británie), za jejíž vtělení je považováno dalších asi 30 bohyní (například galská ‚ *Rosmerta, – *Nehalennia, *Maia, irská *Anu/*Danu). Velké vážnosti se těšily i bohyně uctívané u pramenů (deifikované *prameny), které přetrvaly v podobě nymf a vil. Za Eponina syna (někdy manžela) je považován (byť s výhradami) sluneční bůh *Lug (Lugos). Další významnou bohyní byla *Rigani, manželka nebeského boha Tarana. Toho v základní triádě doplňovali podle *Lucana bohové *Esus (mnohdy je kladen na rovinu Lugovi) a *Teutates. Starobylý je i bůh *Cernunnos, považovaný někdy za podsvětní

11

Esovu podobu. Poněkud jiné postavení měl na jihu Galie uctívaný *Ogmios (jemuž v Irsku odpovídá *Ogma). Z britských bohyní je nutno zmínit především Matrony, *Brigantii, *Nemetonu, z bohů Nodense, *Mabona, Granna, Tutatise/Totatise (viz Teutates), Tarana a další. Nejznámějšími waleskými bohyněmi jsou například *Rhiannon a *Branwen, bohy *Bran, *Gowannon (ir. *Goibniu), ‚*Amaethon, *Llyr, *Lleu, ‚*Dylan Eil Ton, *Arawn. Do generace irských, zřejmě již předkeltských božstev patřili snad mateřské bohyně *Ériu, *Tailtiu, *Tea, *Boand a další, také božstvo Cenn či *Cromm Cruaich i bozi označovaní v irských pramenech za *Fomórie – *Balor (jakýsi keltský Kyklop), bohyně *Domnanna, její syn *Indech, *Tethra, *Nema, Elatha. Mladší generace bohů, tzv. *Tuatha Dé Danannové, byla spojena s nejstaršími keltskými osadníky. K těmto bohům patří především *Dón, *Dagda, Ogma, trojjediní *Brian, Iuchair i Iucharbair, ale i s Fomórii spřízněný Lug, dále *Dian Cécht, *Manannán mac Lir, *Morrígan, *Neman, *Macha, *Brigit i řada dalších. S uctíváním bohů souvisela k tomu určená posvátná místa (viz kultovní místa, *stromy), rituální praktiky (viz například kult hlavy), kultovní předměty (viz například kotel) a také různé devocionálie a symboly (*kolo, *svastika). Nedílnou součástí náboženského (i běžného) života byl *kult mrtvých a představy o posmrtné existenci lidské duše (*zásvětí). Významné svátky byly spojené jak s proměnou vegetačního cyklu roku, a tím opakováním základního mýtu o obrodě země (*samain, *imbolc, *beltain, *lugnasad), tak s jarní a podzimní rovnodenností. Se svátky byl ztotožněn běh společnosti a iniciační obřady (viz například feis temro), shromáždění a hry na pohřebištích, významných posvátných kopcích (například *Uisnech) a kult předků.

Keltové patří do jazykové skupiny kelto-italické, která tvořila součást západní větve indoevropské populace. Její první skupiny pronikaly od konce 3. tisíciletí před n. l. z oblasti severního Přičernomoří na západ a sever od středního Podunají. Někdy na konci doby bronzové (na přelomu 8. a 7. století před n. l.) se obě skupiny (keltská a italická) od sebe oddělily a jejich jazykový, kulturně-náboženský, sociální a hospodářský vývoj se ubíral samostatným cestami. V mnohých oblastech, například mytologické,

12

lze však najít ještě po zhruba tisíci letech (v době římské) relikty původních sociálních a kulturně-náboženských kořenů (například u soví bohyně). Za pravlast a kolébku Keltů je dnes považováno území ve střední Evropě, ohraničené na jihu Alpami, na severu středoněmeckými vrchovinami, na východě linii vedoucí po toku Vltavy a pomezím rakousko-bavorským a na západě zasahující do severovýchodní Francie. V takto vymezeném regionu lze sledovat od zhruba poloviny 2. tisíciletí před n. l. relativně plynulý vývoj (spojený s mohylovými kulturami), trvající téměř tisíc let a završený rychlým hospodářským rozvojem a následnou expanzi. Již na počátku 6. století před n. l. se keltské kmeny daly do pohybu. Buď celé, nebo jejich části se vydaly ze svých původních sídel nejdříve směrem na západ a jihozápad. Obsadili téměř celou *Galii a první skupiny se přeplavily k Británii a posléze k irským břehům. Na území Pyrenejského (Iberského) poloostrova se Keltové smísili s domácími Ibery a vytvořili specifickou keltiberskou kulturu. Skutečný exodus však začal až na konci 5. a na počátku 4. století před n. l., kdy se jednotlivé proudy keltských osadníků (opět celé kmeny nebo jejich části) vypravily do východních a jižních oblastí Evropy. Důvody jejich počínání jsou spatřovány především v přelidnění a nedostatku možností obživy. Kelty zajisté lákalo pohádkové bohatství severoitalských etruských měst i Balkánského poloostrova (s nímž se měla možnost seznámit především vládnoucí knížecí vrstva prostřednictvím importů přicházejících na jejich dvory). Důvody a postup pochodu líčí na základě údajné pověsti římský historik Titus Livius. Příběh galských bratrů *Bellovese a *Segovese, synovců biturižského krále Ambigáta, kteři se v čele dvou velkých skupin osadníků vydali na pochod Evropou v době panování etruského krále Tarquinia Prisca (na počátku 6. století před n. l.), není jen pseudohistorickou smyšlenkou, ale jistým zrcadlením skutečných událostí, byť o zhruba dvě století mladších. Skutečný postup Keltů Evropou lze víceméně rekonstruovat na základě archeologických a lingvistických pramenů. První velký proud osadníků (v něm byli příslušníci kmenů Bojů, Insubrů, Lingonů a Sermonů; stěhovali se muži, ženy, děti, dobytek a na vozech jejich vybavení) překročil Alpy směrem od Burgundska a někdy kolem roku 387 nebo 386 před n. l. se dostal do samého centra italické

13

moci, porazil římská vojska na říčce Allii a vydrancoval až na Kapitol i samotný Řím (viz Livius), symbol republiky. Zde se ale kmeny nezastavily, ale postupovaly dále k jihu Apeninského poloostrova a ten opakovaně plenily. Nakonec se Keltové stáhli do Popádí a tu se usadili. Roku 225 před n. l. byli Římany poraženi a donuceni k ústupu. Část Keltů se odebrala do jižního podhůří Alp, část odešla na severovýchod do Panonie a možná i dále do střední Evropy. Druhý proud osadníků zamířil původně směrem na východ do Karpatské kotliny, kde narazil ve 4. století před n. l. na Skyty. Proto se obrátil směrem na jih, na Balkánský poloostrov. Zde se Keltové střetli nejdříve s Ilyry a pak s Thráky. Roku 279 před n. l. porazili makedonská vojska a aitolský svaz a poté oblehli Delfy. Po smrti jejich vůdce *Brenna se skupina rozdělila. Část Keltů (z kmenů Tektoságů, Tolistobogů a Trokmovů) postupovala do Malé Asie, kde se usadila (pojmenovaní jsou Galati) v západní Frýgii a posléze vytvořila Galatské království. Války mezi Galary a Attalem I. z Pergamonu (roku 240 před n. l.) jsou zachyceny na reliéfech slavného Pergamonského oltáře. Zbývající skupiny se vrátily s největší pravděpodobností zpět do středního Podunají. Od počátku 2. století před n. l. začali Římané postupně, ale systematicky obsazovat keltská území a vytlačovat či podmaňovat si jejich obyvatele. Nejdříve z Apeninského poloostrova, kde roku 195 před n. l. vznikla římská provincie Galie Cisalpinská (po vyvrácení hlavního střediska severoitalských Bójů na území dnešní Bologni). Roku 133 před n. l. Římané definitivně porazili Kehiberv, 124 před n. l. vytvořili na jihu Francie (v Provence) Galii Narbonskou, která se stala předpolím pro jejich nástup na území zbývající keltské Galie.

14

Jádro vzniku keltského etnika ve střední Evropě a hlavní směry putování Keltů Evropou

Povstání galských kmenu na počátku 50. let 1. století před n. l. dalo podnět k přímému římskému zásahu. V letech 58-51 před n. l. římská vojska v čele s G. I. *Caesarem (i za pomoci Germanii) postupně obsadila celou Galii a podvakrát se vypravila i do Británie (55 a 54 před n. l.). Události spojené s podmaňováním Galie zachytil Caesar v knize De Bello Gallico (O válce gallské). Skutečnou okupaci Británie však začal až o sto let později (roku 43 n. l.) císař Claudius. Na irskou půdu noha římského vojáka nikdy nevstoupila (a proto se Irsko stalo jakýmsi skanzenem keltské kultury, která se zde vyvíjela bez vnějšího, nekeltského zásahu nepřetržitě téměř 1000 let). Římané na dobytém území rázně postupovali nejen proti obyvatelstvu a jeho způsobu života, ale i proti náboženství, především druidismu (neboť jeho hlavni nositele – *druidy – považovali za šiřitele protiřímských postojů a nálad). Plenili svatyně a drancovali nedotknutelné poklady zasvěcené keltským božstvům, hromaděné po staletí či alespoň desetiletí jak na sídlištích (na místech k tomu určených), tak v posvátných okrscích (i v pramenech, jezerech ap.).

15

Pravděpodobný průběh putování keltských Bojů Evropou, než se usadili v Čechách

Z domácího keltského kulturního a náboženského substrátu vznikla v římských provinciích na území Galie galorománská kultura. Ta byla víceméně podobná provinciální kultuře v Panonii, Noricu či Británii, mající posléze značné rysy uniformity, podpořené i sílícím importem římského zboží a idejí, římskými osídlenci, správou, armádou i pouhým cestováním (de facto kompaktní civilizací). Ne všem byly tyto vymoženosti proti mysli, zvláště poté, co jim bylo umožněno, aby se přímo (jakoukoli formou) podíleli na zisku a různých výhodách. Římskému vlivu se ubránili pouze Keltové žijící v hornatých oblastech Walesu, ve Skotsku a v Irsku. Tamní kulturní a náboženský vývoj pokračoval v zásadě plynule v návaznosti na minulé tradice.

16

Ediční poznámka

Záhlaví jednotlivých hesel jsou vyznačena tučným písmem. Za nimi je v závorce uvedena geografická specifikace území, k němuž se obsah hesla především (!) vztahuje (např. gal.). „Kurzíva v uvozovkách“, následující za pomlčkou a v různých místech textu hesel, je více méně českým ekvivalentem originálního názvu či jména (např. Annwvn [wal.] – „zásvětí“, „nesvět“, „jiný svět“; Balor [ir.] – „ničivé oko“, „drtící pěst“), respektive (užívaným) překladem epitetonu u jmen bohů, héroů, králů ad. (např. Conn Cétchathach [ir.] – Conn „sta bitev“). „Kurzívou vyznačené delší texty v uvozovkách“ v rámci hesel jsou z pramenů převzaté citace ke zpestření textu či dokladování uváděných skutečností. Kurzívou bez uvozovek jsou v textu vyznačeny některé obecné pojmy (mající i vlastni hesla – např. ollam, druid, samain, Lia Fáil) pro zesílení jejich významu v daném textu.

17

Seznam zkratek

bret. – bretoňský (pocházející z území Bretaně, starověké Britannie Minor či Aremoriky) brit. – britský, britonský (pocházející z území starověké *Británie) dep. – departement franc. – francouzský gal. – galský (pocházející z území starověké – *Galie) ir. – irský (pocházející z území Irska) lat. – latinský mn. č. – množné číslo řec. – řecký řím. – římský wal. – waleský (pocházející z území Walesu)

18

ABNOBA

Slovník A ABNOBA (gal.) – původně zřejmě keltské ženské božstvo, ochránkyně

lesů a v nich žijících zvířat i rostlin (pozůstatek jednoho z aspektů [Velké] mateřské bohyně). V době galořímské ztotožněna s římskou Dianou (v lázních Badenweiler v Bádensku [Německo] byl odkryt oltářní kámen s nápisem „Dianae Abnobae“), bohyní-ochránkyní hájů, měsíce, žen a porodu. Od pramene řeky Brigach u St. Georgen pochází kámen, na němž je bohyně zobrazena se zajícem jako se svým atributem (?). V Řecku byly panenské bohyni Artemidě, s níž pak Diana na západě římské říše splynula, zasvěceny v nejmladším období studánky i prameny u nichž se zdržovala a jejichž léčivá moc jí byla přisuzována.

AED (ir.) – „oheň“, jedno ze jmen keltského boha Slunce, popřípadě

oblohy. Zlomky částí jeho image nesla v irských příbězích řada hrdinů, přičemž jeden z nich, Aed Alainn, je považován za emanaci boha *Dagdy *Tuatha Dé Danannů. Aedovou manželkou byla *Bé Find („bílá dáma“), Velká mateřská bohyně, což je přímo klasické spojeni obou božstev. Mezi nejčastější Aedovy atributy patří blesk, hrom a pak (jedovatý) oštěp, jenž je v podstatě zhmotněním slunečního paprsku nebo blesku. Vedle obecné „dagdovské“ charakteristiky má rysy boha *zásvětí, protože ovládá magii a kouzla. Vazby na vodu a nebe si vynucují v některých ohledech srovnání s římským Jupiterem či védským Djáusem. Za další personifikace boha Slunce, případně Aedovu podobu, jsou považováni *Goll mac Morna či *Mac Greine, vystupující v irských příbězích. Jisté stopy po slunečním božstvu si uchoval i irský křesťanský světec ze 6. století, mnich Aedán mac Brice, žijící v osamění na hoře Slieve League na severozápadě Irska (hrabství Donegal), který uměl podle legendy jezdit vzduchem na jednokolovém voze a křísit mrtvé.

19

AILILL AULOM

AES SÍDE viz SÍD AÍFE (ir.) – „krásná“. Jedna ze tří učitelek ulsterského hrdiny *Cúchulainna, spolu s dcerou (matkou?) *Scáthach („skromnou“) a vnučkou (sestrou?) *Uathach („strašnou“). Cúchulainn přemohl Aífe v zápase. Ta mu výměnou za svůj život slíbila splnit tři přání. Stala se jeho poddanou, družkou a nakonec mu porodila syna *Conlu. V příbězích spojených s Aífe se uchovala řada reminiscencí na sluneční bohyni (respektive na jednu z mnohých stránek mateřské bohyně, té která ovládala nebo pomáhala ovládat putování Slunce po obloze; jinému pojetí mateřské bohyně nasvědčuje výše jmenovaná triáda, která zpodobňuje v přeneseném slova smyslu bohyni ve třech stádiích – dívka, žena, stařena). Aífe vlastnila vůz a dva koně, jejichž údajný pád z nebeských výšin do propasti ji stál svobodu. Cúchulainn, představitel vyššího patriarchálního řádu uznávaného v Ulsteru, přemohl a zbavil moci jednu z mnoha podob silné, matriarchální společnosti vládnoucí bohyně a ovládl ji tak, aby mu sloužila. Někdy je Aífe přirovnávána k řecké Thalló, která byla personifikovanou letní polovinou roku.

AILILL viz AILILL AULOM, AILILL MAC MÁTA AILILL AULOM (ir.) – Ailill „bezuchý“. Legendární král Munsteru. Se

svojí ženou Sadb měl tři syny: Ciana, Cormaca a Eoghan (m) a, praotec irských munsterských kmenů Ciannacht, Dál Caiss a Eóganacht. Každý rok v předvečer svátku *samain pásl Ailill svého koně na pahorku v hájemství krásné víly *Áine. Po dva roky se král k ránu probudil a tráva na pahorku byla zcela spasena. Třetí rok si přizval na pomoc *druida *fili Ferchese. Ten zjistil, že trávu spásá stádo krav, které pobývají spolu s Áine v *sídu pod pahorkem Cnoc Áine. Stádo provázel na pastvu i Amin otec Eogabul. Ferches Eogabula smrtelně zranil oštěpem. Umírající muž naříkal a volal svoji dceru. Ta ale zatím byla s Ailillem. Jakmile zaslechla otcův hlas, polekala se a ukousla králi ucho. Základní motiv příběhu, znásilnění Áine munsterským králem Ailillem, je vykládán z historického pohledu zcela nepoeticky a věcně. Eóganachtové byli skutečným historickým vládnoucím královským rodem v Munsteru již v době raně křesťanské, ne-li před křesťanské, rodem, který postupně

20

ÁINE

opanoval z města Cashelu celý jihozápad Irska. Áine byla původně (Velká) mateřská bohyně snad již předkeltských obyvatel ostrova. Celý příběh tak není ničím jiným, než zdůvodněním legitimního a dominantního postavení Eóganachtů, kteří si původní obyvatelstvo i jejich mateřskou bohyni podmanili (a začlenili ji do svých mýtů).

AILILL MAC MÁTA (ir.) – mytický irský král, vládce Connachtu, jeden

z (devíti) manželů královny *Medb, jehož si sama vybrala pro zřejmé a nepřehlédnutelné královské vlastnosti. V Uloupení býka z Cuailnge (* Táin Bá Cuailnge) se příčinou rozporu mezi ním a Medb stal Ailillův býk *Finnbennach („bělorohý býk“; „Bělorohý“), což bylo původně tele z Medbina stáda. Finnbennach je Ailillovým hlavním trumfem v hádce s Medb o to, kdo z nich je bohatší a váženější. Významný podtón hrála i skutečnost, že král vlastnil zvíře, které mělo být původně Medbiným majetkem. Tele však k Ailillovi přeběhlo, protože nechtělo být ve stádě, které patří ženě. Z rozmluvy „na polštáři“ v Cruachánu, Medbině sídle, se vyvinul konflikt. Královna nebyla ochotna strpět pohanu a rozhodla se získat zvíře ještě výřečnější – býka *Donna („hnědého býka“; „Hnědý býk“). Rozpoutal se boj, kdy proti sobě nakonec stáli všichni nejpřednější hrdinové Ulsteru a Connachtu, aby na jeho konci nebylo vítězů, ale jen smrt pro oba býky i mnohé hrdiny. Ailill zemřel v předvečer 1. května, na svátek *beltaine, probodnut kopím *Conalla Cernacha (jednoho z největších irských bojovníků a lovců lebek) na příkaz samotné Medb, která se podle příběhů nechtěla smířit s jeho milostnými zálety. Ve skutečnosti jej potkal osud, který byl určen mnoha mužům po jejím boku. Medb se projevila ve své původní roli silné mateřské bohyně, která moc a vládu dává, ale po stanovené době ji také odebírá. Smrt (ať skutečná nebo rituální) čekala na Aililla vlastně již v momentě, kdy si jej Medb vybrala za manžela.

ÁINE (ir.) – „horkost“, „jas“, „rychlost“. Pravděpodobně (Velká) mateřská bohyně, uctívaná částí obyvatel Irska ještě před příchodem *Keltů (asi 150 před n. l.). Jejím hlavním atributem byl – soudě podle okrajových zmínek v irských pověstech – vůz tažený koňmi, jenž by ji identifikoval se slunečním božstvem (jméno je ale používáno jak v ženském, tak v mužském rodě, proto se spekuluje i s možnou existencí božského páru shodného jména)

21

AJLLINNA

putujícím po obloze. Vztah ke slunečnímu božstvu evokuje i samo jméno. Áine je patrně jedním z aspektů původní transfunkcionální mateřské bohyně, ovládající vše včetně nebeských těles, Měsíce i Slunce. Křesťanská tradice vsak zná Áine již jen jako vílu (viz Ailill Aulom) obývající *sid pod kopcem Cnoc Áine na západě Irska (hrabství Limerick, Munster. Zde se až do minulého století konaly na sv. Jana slavnosti spojené se slunečním kultem – zapalování ohňů a jejich roznášení do domácností). Áine je považována za manželku, případně dceru boha *Manannána mac Lira, sestru či dceru Fer Ía („tisového muže“), který může být, vzhledem ke svému jménu, posvětštěným božstvem nebes nebo hromu.

AJLLINNA (ir.) – dcera *Lugaida, mytická postava z irské pověsti Scél (= pověst) Baili Binnbérlaig.

AMAETHON (gal., wal.) – „oráč“. Málo známé božstvo *Galů, snad spojené se zemědělskými činnostmi. Ve waleských příbězích je *Dônin (Velká mateřská bohyně) syn Amaethon bratrem *Govannona („kováře“) a *Gwydyona. V příběhu Jak Kulhwh dostal Olwen jej musí hrdina *Kulhwh přivést a přimět ke splnění jedné z podmínek, stanovené obrem *Yspaddadenem Pennkawrem, otcem *Olven. Amaethon měl zorat pole, a tak proměnit nehostinnou pustinu v kulturní krajinu. K tomu však potřeboval pomoc svého bratra kováře a ještě speciální zápřah. V jiném waleském příběhu, obsaženém v Myvyrian Archaeology of Wales, se Amaethon spolu s Gwydyonem dostává do krajiny *zásvětí. Tam Amaethon bojuje s *Arawnem, králem/knížetem zásvětí, jemuž pomáhají *Bran a Achren. Smysl atributů, o něž přisel Amaethon bojovat, však není zcela jasný. Odhalení Branovy a Achreniny totožnosti zlomilo jejich magickou sílu. Symbolika Amaethonova triumfuje v podtextu srovnatelná s vítězstvím božstev plodnosti nad božstvy zásvětí, smrti a zimy (jde hlavně o Brana). Příběh tak není ve své podstatě ničím jiným než pozůstatkem mýtu, jehož námětem bylo každoroční ovládnutí plodivé síly země (obdělávané půdy), respektive její uvolnění z moci zásvětních božstev a porážka zimní poloviny roku.

AMERGIN viz AMERGIN GLUINGEL, AMERGIN MAC ECIT

22

AMULET

SALACH AMERGIN GLUINGEL (ir.) – „bílé koleno“. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) jeden z osmi *synů Míla vůdce posledního nájezdu na Irsko. Amergin byl *fili – básník, mudrc, soudce, věštec i čaroděj, obětník, popřípadě i první osadník synů Míla v Irsku, jenž po překonáni nástrah obyvatel ostrova, *Tuatha Dé Danannů, vystupuje pravou nohou na pevninu, již během plavby opěvuje ve své básni Irsko (jemuž také dává kromě jiného i jméno *Ériua) jako zemi zaslíbenou a pro syny Míla stvořenou, je to také Amergin, kdo hovoří se třemi bohyněmi Tuatha Dé Danannů na vrchu *Uisnech (bohyně *Ériu, *Banba a *Fódla) a získává je na svoji stranu. Čestnost a moudrost osvědčil Amergin, když vystoupil jako spravedlivý a nestranný soudce při roztržce tří králů vládnoucích Irsku společně z *Tary. Aby dokázal dohrou vůli a ochotu, přistupuje na jejich podmínky a odplouvá se svým lidem zpět na moře, aby zopakoval vylodění u irských břehů tentokrát s vědomím Tuatha Dé Danannů. Ti však byli rozhodnuti slovo nedodržet a použili proti synům Míla *druidskou magii. Rozpoutali nad mořem bouři, aby jim zabránili v opětovném přiblížení ke břehu. Amergin svým kouzelným zpěvem moře i bouři ztišil, zlomil kouzla Tuatha Dé Danannů a pomohl synům Míla Irsko ovládnout. Podle některých příběhů to měl být právě on, kdo vykázal poražené obyvatele do niter *sídů. Podle pověsti vylézá vždy v předvečer *samainu z jeskyně Cruachan trojhlavá příšera Ellén, která pustoší zemi, pokud ji Amergin neporazí.

AMERGIN MAC ECIT SALACH (ir.) – „syn špinavého Ecita“. Otec *Conalla Cernacha. V mládí byl poslán do západního Irska, kde se „vyučil“ básníkem (viz fili). Pak působil na dvoře krále *Conchobara, který byl jeho švagrem.

AMULET – předmět, který měl svému majiteli zajistit ochranu před působením negativních sil, před nežádoucími návštěvami ze *zásvětí, před smrtí, měl mu zabezpečit přízeň bohů a zdar v konání, plodnost a další výhody. Keltové amulety bud vyráběli (z kamene, hlíny, bronzu, železa, drahých kovů, kosti, rohoviny, jantaru, skla – přičemž mnohý materiál a jemu daný konkrétní tvar hrály významnou úlohu), nebo jim v této funkci

23

ANDRASTE

sloužily přímo neopracované přírodniny (například ulity měkkýšů, jelení parůžky, kančí kly, medvědí zuby, úlomky jantaru a pryskyřice ad.). Amulet mohl být symbolem určitého božstva (*kolo, *kančík, *kůň, dvojbřitá sekera a sekera, oko, *bota, esovité symboly a podobně) nebo obecným ochranným předmětem. Amulety byly nejčastěji nošeny zavěšené na krku či připevněné ve váčku u pasu. Tak byly ukládány spolu ještě s dalšími předměty do hrobů zemřelých, aby je ochránily i na cestě do zásvětí a před tam sídlícími zlými bytostmi, případně měly svým majitelům zaručit i vlídné přijeti. Některé amulety dávané do hrobů měly opačnou funkci. Pozůstalí doufali, že přidáním těchto předmětů do hrobové výbavy zabrání návratu zemřelého mezi živé. Co se týkalo především lidí, kteří zemřeli nějakou nepřirozenou smrtí, či se vymykali svojí pozemskou existencí z běžných, tehdy uznávaných norem (např. lidé duševně nemocní či tělesně postižení).

ANDRASTE (ANDATE) (brit.) – „neporazitelná“. Keltská bohyně uctívaná v *Británii. Jejím atributem byl snad zajíc. V lesní svatyni byly bohyni přinášeny lidské, ženské oběti. Řecký historik Dio Cassius (Rómaiké historiá/Římské dějiny), žijící na konci 2. a na počátku 3. století, popisuje obřady spojené s Andrastiným kultem u keltského kmene Icenů, sídlícího na území dnešního Norfolku. Královna kmene Boadicea (*Boudicca) vzývá před bitvou s Římany bohyni v posvátném háji. Příznivý výsledek bitvy věští podle prchajícího zajíce. Po vítězství jsou bohyni obětovány římské ženy (!) nikoli muži-válečníci, jak bývalo jinde zvykem. Andraste byla určitě kmenovou mateřskou bohyní, tj. i ochránkyní před nebezpečím a zároveň i bohyní plodnosti, nikoli tedy pouze krvavou a krutou bohyní války. Dio Cassiem popisovaná oběť zachycuje zřejmě pouze jednu ze stránek mateřské bohyně, která byla uctívána nejen v době, kdy byl kmen ohrožován, ale i v čase míru a hojnosti. To, co se lišilo, byly zřejmé přinášené obětiny a způsoby rituálů.

ANEXTIOMARUS (brit., gal.) – toto božstvo je známo z území *Británie a *Galie, ale o jeho kompetencích a atributech nevíme nic bližšího.

ANNWVN, ANNWN (wal.) – „zásvětí“, „nesvět“, „jiný svět“. Podle

24

AOIBHEAL

*Mabinogi byl tamním vládcem král/kníže *Arawn. Podobně jako i v jiných keltských příbězích je zásvětí popisováno jako místo hojnosti a nesmírného bohatství, kde čas plyne v hostinách a radovánkách. Král po setkání s dyvedským vládcem *Pwyllem přenechává vládu nad Annwvuem na dobu jednoho roku právě jemu. Arawn jej potřeboval ke střetnutí s Havganem, vládcem sousední země, taktéž Annwvnu, s nímž již jednou neúspěšně bojoval. První Arawnova rána (respektive rána vládce zásvětí) La Téne (Švýcarsko), část bronzové pochvy meče s motivem způsobila zasaženému smrtelné tří bájných fantaskních zvířat. zranění, ale druhá naopak oživovala. Proto Arawn varoval i Pwylla (jenž šel do boje jako vládce Annwvnu, měl jeho podobu), aby nepříteli zasadil pouze jednu ránu. Přestože Arawn zanechal v zásvětí svoji ženu, Pwyll se ji nikdy ani nedotkl (velmi často se v podobných příbězích o ženách ze zásvětí objevuje motiv svedení smrtelníka a jeho následné odsouzení k věčnému životu v zásvětí a nemožnost návratu do reálného světa). Rok rychle uplynul (i v jiných příbězích plyne čas v zásvětí nesrovnatelně pomaleji než v reálném světě) a nastal čas boje. Uprostřed brodu Pwyll zasadil Havranovi jedinou smrtelnou ránu a pamětliv Arawnových slov upustil od dalšího boje. Havganovu zemi připojil Pwyll k Annwvnu a ten pak navrátil podle dohody Arawnovi. Z vděčnosti Arawn nabídl Pwyllovi vládu nad Annwvnem a Pwyll „ztratil své jméno a nazýval se nadále Pwyll, vládce Annwvnu“. Dalším vládcem Annwvnu byl podle legendy o sv. Colleuovi *Gwynn ap Nudd (Gwynn, syn Nuddův). Vchod do jeho říše se nalézal kdesi pod kopcem Glastonbury Tor (hrabství Somerset). Podle příběhu Jak Kulhwh dostal Olwen vládl Gwynn ďáblům z Annwvnu, respektive ovládal zlé síly, aby nezničily svět.

25

APONUS

ANONIREDI (gal.) – galská bohyně, která bývá někdy považována za analogii irské bohyně *Danu (*Anu), *Epona (?).

ANU (ir.) – jiné jméno irské bohyně *Danu, od něho pochází i Anna, která byla mj. v jedné z waleských verzí matkou krále *Artuše.

ANVALON viz AVALON AOIBHEAL (ir.) – původně zřejmě mateřská bohyně, ochránkyně

keltských kmenů žijících na severu Munsteru. Mladší křesťanská tradice z ní udělala královnu vil, respektive *banshee (z irského bean-síd, tj. „žena ze *sídu“, z nitra kopce). Aoibheal však má i některé aspekty bohyně bitev *Morrígn. Když se na Velký pátek 23. dubna 1014 odehrála významná bitva Irů v Čele s *ardrím Brianem Bórumou mac Cennétigem proti Vikingům z Dublinu a Leinsteřanům u Clontarfu (tzv. Brianova bitva), stála Aoibheal podle irské tradice na Brianově straně (Válka Irů s cizáky/Cogadh Gaedheal re Gallaibh, 12. století). Předpověděla mu sice vítězství, ale zároveň i smrt. V bitvě nezahynul pouze Brian, ale i jeho syn Murchad. Křesťanství vypovědělo Aoibheal do krajiny podzemí, lesů a luk, stejně tak jako mnoho ji podobných ženských božstev. Podle irské tradice je Aoibhealin síd pod kopcem Graig Liath na západě Irska (hrabství Clare). Aoibheal je v Irsku stále uctívaná jako rodová banshee (spolu s dalšími ženskými bohyněmi).

APOLLÓN viz ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ KELTY APONUS (gal.) – galský bůh spojený s vodním kultem, uctívaný u pramene v Abano v severní Itálii.

ARAR (gal.) – galský bůh spojený s vodním kultem, posléze název řeky s původním jménem Brigulis.

ARAWN (wal.) – podle waleského mytologického cyklu *Mabinogi (příběh Pwyll, vládce dyvedský) král *Annwvnu, tj. *zásvětí. Je oblečen do

26

šedého oděvu, ba i jeho kůň je sivé barvy. Jeho lovečtí psi jsou bílí s červenýma ušima. Podle příběhu se Arawn setkává s králem *Pwyllem nad mrtvým jelenem. Podle rekonstrukce hlavního galského mýtu o *Rigani je nutno obětovat jelena, aby se *Cernunnos mohl proměnit v *Esa a vrátit se na zemi. A to chce v podstatě Arawn udělat. První rána Arawnova meče zabíjí, druhá oživuje a on sám již nemůže tuto skutečnost zvrátit. Proto se obrací na Pwylla, aby zabil dalšího z králů Annwvnu, Havgana (neboť on sám již nemůže). Učiní Pwylla na jeden rok svým „zástupcem“. Propůjčuje mu svoji podobu, moc i manželku a předává mu vládu nad Annwvnem (sám se stává vládcem pozemským). Pwyll vše vykoná, jak bylo ujednáno. Po roce zabije Havgana a Arawn jej chválí za spravedlivou a dobrou vládu. V důsledku toho si slibuji přátelství a Arawn činí Pwylla de facto vladařem Annwvnu. Arawnovo spojení se zásvětím není dáno pouze jeho tvrzením, že je králem Annwvnu, ale i řadou atributů majících vazbu na zásvětí (respektive podsvětí) u jiných indoevropských národů, hlavně u germánských, řeckých a italských kmenů – například červená, respektive rezavá barva psích uší, kůň, jelen ad. Arawnův meč propůjčuje svému majiteli moc srovnatelnou s tou, jež měl irský *Dagda, popřípadě severský bůh Thór.

ARDUINA, DEA ARDUINNA (gal.) – keltská bohyně, jejímž

atributem byl divočák – podle bronzové figurky nalezené v Ardenách na něm jezdila. Arduina byla původně kmenová mateřská bohyně, tzn. ochránkyně kmene a jeho území. *Kanec byl oblíbeným totemovým zvířetem (daným s velkou pravděpodobností nejen charakterem krajiny). Arduina dala své jméno také vrchovině na pomezí Belgie, Francie a Lucemburska (franc. Ardennes). Lze se proto domnívat, že byla personifikovanou Matkou zemí, podobně jako irská *Ériu nebo *Danu. V galořímském období byla Arduina nadále uctívána, ale podle římských zvyklostí ji nahradila bohyně Diana, která ji Římanům nejvíce připomínala. Arduíniny svatyně (stejně jako mnohých jiných mateřských bohyní) ležely na kopcích. Ale ani římská Diana nebyla pouze bohyní lovu, jak je dnes zjednodušeně interpretována, ale původně to byla bohyně mateřská, ochránkyně žen a bohyně Měsíce. Stejně jako řecká Artemis mohla být i Arduina ochránkyní přírody a její plodivé síly, kterou u Keltů symbolizoval i divočák potulující

27

ARIANROD

se po lesích a rozrývající svým rypákem půdu.

AIRGETLÁM viz NÚADU AIRGETLÁM ARIANROD, ARIANRHOD (wal.) – „stříbrné kolo“. Dcera bohyně *Dôn, postava z cyklu *Mabinogi (příběh Math, syn Mathonwyův). Arianrod byla vybrána svým bratrem *Gwydyonem, aby nahradila panenskou *Goewin, v jejímž klíně spočívaly nohy krále Gwyneddu *Matha. Jen tak mohl tento král v době míru žít. Gwydyon sám stál v pozadí Goewinina odstranění (zneuctění a ztráty panenství). Ve zkoušce panenství, jíž musela Arianrod postoupit a která spočívala v překročení kouzelné hůlky, neobstála. Hned při prvním kroku přes kouzelnou hůlku „nechala za sebou velkého silného plavovlasého chlapce“, jemuž bylo dáno jméno *Dylan (bůh moře). Než opustila zahanbená Arianrod místnost, „nechala za sebou něco malého“, čili druhého potomka. Než si stačil kdokoli v místnosti povšimnout, co se stalo, Gwydyon se rychle shýbl, chlapce sebral, zabalil jej a odnesl k sobě. Arianrod se pak všemožně snažila, aby s ní chlapec nebyl spojován. Vyslovila chlapci trojitou kletbu a doufala, že bude respektována. Arianrodino jméno „stříbrné kolo“, narážka na její panenství i skutečnost, že byla matkou boha moře Dylana, evokují domněnku, že Arianrod je transformovanou (Měsíční) bohyní (Velkou mateřskou bohyní ve funkci Měsíční bohyně), na níž se ve waleském literárním ztvárnění uchovaly jen nejednoznačné narážky. I tak z nich lze mnohé vyvodit. *Kolo je sice v celém indoevropském prostředí považováno především za sluneční symbol, ale jeho stříbrná barva není barvou Slunce, ale Měsíce. Je barvou úplňku, jedné ze tri fází, jimiž Měsíc prochází. Měsíční bohyně, uctívané v Evropě pod mnoha jmény (například Diana, Artemis se stříbrným lukem jako symbolem Měsíce, Eurynomé), byly v převážné většině bohyněmi panenskými. Z tohoto hlediska si lze vysvětlit i skutečnost, proč Arianrod tak lpěla na svém panenství a zoufale se snažila odmítnout, respektive pojmenovat svého syna, neboť tak by uznala jeho existenci. Gwydyon, který bývá v některých verzích příběhu považován za otce obou chlapečků (či alespoň jednoho z nich), pak lstí, pomocí kouzel a šálení zraku překonal tři Arianrodiny kletby. Jen tak získal chlapec od své matky jméno – *Lleu a zbroj a od svého pěstouna a Matha manželku, která nebyla „z pokolení, jenž

28

ARTAIOS

je nyní na této zemi“, ale „z květů stvořená“, tj. *Blodeuwed. Pokoření Arianrod dokonal sám Math. Dal Lleuovi půdu a učinil jej na ní vládcem. Celá historka má ještě jeden důležitý moment. Lleu je waleská forma galského a irského jména *Lug a znamená „světlo“. Lug byl slunečním bohem, jemuž byl uprostřed léta zasvěcen svátek *lugnasad a se Sluncem se pojila barva zlatá. Když Gwydyon vyrábí pro Arianrod boty (od doby bronzové byla bota součástí rituálů plodnosti jako ženský sexuální symbol) z korduánu (jemné vypracovaná kozlí nebo beraní kůže), barví je zlatě (!). Lleu (sluneční bůh) je synem Velké (Měsíční) bohyně, stejně jako ve starém řeckém mýtu byl sluneční bůh Helios synem (Měsíční) bohyně Euryfaessy. V nejstarších řeckých mýtech jsou vody, a stejně tak i Slunce, podřízeny Měsíci. Velká (Měsíční) bohyně je matkou všech vod, tedy i moře, shodně jako byla Arianrod. Tato vazba by mohla vysvětlovat i neprodlené uznáni a pojmenování prvního syna Dylana. Analogii pro nejednoznačnost v hodnocení Arianrod nalezneme i v Irsku, v příběhu o *Gráinne. Ta byla také původně Velkou mateřskou (respektive Měsíční) bohyní – má všechny její rysy. Jejím nebeským symbolem však nebyl měsíc, ale slunce (sluneční dům), stejně jako u řecké Hémery na druhé straně evropského kontinentu.

ARTAIOS (gal.) – medvědí bůh (?) uctívaný keltskými kmeny v Beaucroissant (dep. Isère, Francie), v době galořímské ztotožněný s Merkurem. Pravděpodobně se vyvinul z totemového zvířete v bohaochránce kmene. Jeho ženským protějškem byla snad bohyně v podobě medvědice, snad obdobná té, kterou představovala v Bernu uctívaná *Artio.

ARTIO, DEA ARTIO (gal.) – keltská „medvědí bohyně“, jak je nejčastěji zjednodušeně nazývána. Artio byla uctívaná Helvécii na území dnešního Švýcarska v okolí Bernu; jde o ženský protějšek boha *Artaiose. Plastika z Muri u Bernu zobrazuje bohyni sedící na trůně, před nímž stojí medvěd (medvědice?) a hledí na ni. V pravé ruce drží žena mísu s plody a zdá se, že zvíře krmí (?). Zvíře má otevřenou tlamu a v ní drží jakýsi plod, snad jablko. Zadní tlapy si opírá o kmen stromu, s největší pravděpodobností o dub. Plastiku, jejíž vznik je kladen do 2. století před n. l. (?) věnovala

29

ARTUŠ

bohyni Artio žena, Lucinia Sabinilla. Medvěd či medvědice byli jedním z hlavních a nejčastěji se vyskytujících totemových zvířat vedle kance a jelena u všech indoevropských národů Evropy. Medvědice byla součástí kultu řady (Velkých) mateřských bohyní, v antickém světě např. kultu bohyně Artemidy (případně Diany). Medvědice byla také symbolem vzorné péče o potomstvo. Artemis jako ochránkyně přírody byla i bohyní plodnosti, byla oslavována jako živitelka i ochránkyně rodiček. Košík plný zemědělských plodů na klíně bohyně Artio, symbolizující hojnost, ji umožňuje klasifikovat právě jako bohyň i ochránkyni plodivých sil přírody, vzhledem ke klasům v koši zejména obdělávané půdy a také mateřství. Scénu doplňuje ještě dub, jenž je nejčastěji stromem nejvyššího nebeského božstva. Maxim Tyrský uvádí ve 2. století n. l., že dub je pro Kelty symbolem Jupitera, respektive boha, jehož si Římané se svým nejvyšším bohem spojovali. Velký medvěd (Zeus) se podle starých řeckých mýtů spojoval s bohyní Artemidou při obřadu posvátné svatby (*hieros gamos), která měla zajišťovat plodnost. Podobný obřad svatby medvěda (přestrojeného muže) s dívkou (např. „Rosettou“) se dochoval dodnes a je součástí slavnosti, konané vždy 2. února (!) v Arles-sur-Tech v Pyrenejích. Toto vše by nasvědčovalo skutečnosti, že Artio byla původně (Velkou) mateřskou bohyní, ochránkyní kmene Helvéciů.

ARTUŠ, ARTUŠ BRITANSKÝ, ARTUR – napůl historický a napůl

mytický král, Žijící snad v 5. století n. l., vládce legendárního *Camelotu. Artuš je postavou waleských, britských í bretaňských legend, jehož sláva a výjimečnost nabývaly na významu úměrně k sílícímu útlaku původního keltského obyvatelstva Walesu a Cornwallu. Poprvé se Artuš jako historická postava objevuje u Neunia v jeho latinsky psaných Dějinách Britonu (Historia Brittouum), které vznikly kolem roku 800, ale na základě zřejmě asi o sto let starší předlohy. Dějiny Britonu zachycují „historický vývoj“ Británie a Walesu od příchodu Gaia Iulia *Caesara do Británie až po 7. století. Nennius uvádí dvanáct válek, které Artuš vedl proti Sasům (správně Anglosasům). *Geoffry z Monmouthu činí o téměř 340 let později ve svých Dějinách králů Británie (Historia regum Britanniae) z Artuše krále, který neporazil pouze Anglosasy, ale i Pikry a Skoty, Irsko, Island i *Galii, ba vítězně válčil i s římským císařem. Hormanský mnich

30

ARTUŠ

ARTUŠ

Keltský bojovník z území Británie z doby krále Artuše. Rekonstrukce oblečení a zbroje (štít, kopí,

Robert Wace of Jersey (žil asi v letech 1100-74) dokončil roku 1155 Román o Brutovi (Li Romans de Brut), jehož součástí je i výběr z artušovských pověstí. Čerpal jednak z díla Geoffreye z Monmouthu, jednak z nám dnes neznámých pramenů. Poprvé se u něho objevuje termín *rytíři Kulatého/Kruhového stolu. Ale Artušovská tematika se přenesla i na kontinent, zřejmě již se skupinou keltských Britů, kteří prchli před germánským nebezpečím za moře do Galie (Bretaň, lat. Britannia Minor). Obě skupiny pověstí se pak vyvíjely odlišně. Ostrovní větev se snažila zachovat zdání Artušovy historické autenticity, pevninské pověsti brzy ovládly pohádkové prvky. Z bretaňské tradice zřejmě také vycházel Chrétien de Troyes, autor veršovaných románů o králi Artušovi v polovině 12. století, který Artuše „uvedl“ do evropské literární tvorby. Nad válečnickým uměním krále začíná převládat francouzské šlechtě bližší tématika společenských vztahů na jeho dvoře, činy členů jeho jedinečné družiny shromážděné kolem Kulatého stolu, v niž každý rytíř prožívá obdivuhodná rytířská i milostná dobrodružství. V jednotlivých epizodách se představuji rytíři *Lancelot du Lac, *Owain/Ywain, *Gawain/Gauwain, *Tristan, král *Mark a další. Ve

31

ARTUŠ

waleských *Mabinogi jsou členy Artušovy družiny i božstva, například *Manannán mac Lir, nebo postavy vytvořené jejich zesvětštěním, např. *Mabon, syn – *Mordonin, *Gwynn ap Nudd ad. Pro českého čtenáře jsou nejdostupnější Artušovské příběhy zpracované Sirem Thomasem *Malorym, vydané u nás roku 1997 pod názvem Artušova smrt. Podle legend byl Artuš synem Igrainy (podle starších verzí An[n]y) a krále Uthera Pendragona, který na sebe vzal na jednu noc za pomoci *Merlinových kouzel podobu Igrainina manžela, vévody z Tintagilu. Dvě hodiny po vévodově smrti zplodil Uther s vévodkyní Artuše a třináct dnů poté se s ní oženil. Po narození bylo nemluvně předáno Merlinovi a ten je dal na vychování do rodiny rytíře Ectora, kde Artuš vyrůstal ve společnosti Ectorova syna *Kaye. Po smrti Uthera byla země (tj. Anglie) bez krále. Tím se měl stát pouze ten, jemuž se podaří osvobodit meč uvězněný v kameni. Jediným, komu se podařilo meč vytáhnout, byl Artuš, jediný legitimní král. Merlin se stal jeho věrným rádcem a průvodcem. Několikráte mu zachránil život a pomohl mu získat od Jezerní panny meč *Excalibur a také za manželku *Gueneveru (podle některých verzí byla až jeho čtvrtou manželkou), dceru krále Leodegranse, od něhož získal svatebním darem Kruhový stůl (podle jiné verze jej dal králi Merlin). Ke kruhovému stolu zasedli posléze nejstatečnější rytíři království (počet kolísá od dvaceti čtyř či osmi až po sto padesát). S nimi Artuš vybojoval mnoho vítězných bitev a prožil mnohá dobrodružství. Artušova oprávněná vláda byla dobou dostatku. Ale Guenevera se podle Merlinovy předpovědi zamilovala do mladého rytíře Lancelota du Lac a věci se začaly rychle měnit. Zhoubcem země se měl stát Mordred, syn Artuše a jeho sestry Morgany. Unikl smrti a ve čtrnácti letech se dostal na otcův dvůr. Rozdmýchával nepokoje především proti královně, podporován svojí matkou Morganou, i když Artuš již Guenevře nevěru s Lancelotem odpustil. Mordred vehnal Artuše do války s Lancelotem. V době, kdy nebyl Artuš v Británii, uzurpoval Mordred vládu a chtěl pojmout za ženu i Gueneveru. Ale Artuš se vrátil do země a vojska obou soupeřů stanula proti sobě. V nastalé bitvě se povraždil výkvět rytířstva Británie (a dalších Kelty obývaných zemí), který bojoval proti sobě, rozdělen na dva tábory. V osobním souboji zabil Artuš kopím i Mordreda, který jej však ještě stačil smrtelně zranit svým mečem. Tělo umírajícího Artuše přenesly na loď panny a ty pak zamířily s umírajícím králem k *Avalonu, kde pečovaly o jeho uzdravení. V různých příbězích, které se s Artušovým životem pojí, nalezneme

32

AVALON

rozptýlenu řadu mytologických epizod. Tak kupříkladu získání oprávněné vlády je podmíněno vyjmutím meče z kamene nebo jeho získáním od Jezerní panny (což je reminiscencí na mateřskou bohyni, která dává moc a oprávněnou vládu), trojúhelník Artuš – Lancelot – Guenevera je pozůstatkem archetypálního keltského mýtu, jenž je dochován na pevnině jako mýtus o *Rigani. Mytologickým motivem je i snaha Mordreda sesadit z trůnu Artuše a získat Gueneveru za manželku, a tím také dosáhnout potvrzení oprávněné vlády, či motiv pouti lodě k ostrovu Avalonu s Artušovým tělem v doprovodu panen a mnohé další.

ARTUŠOVA DRUŽINA viz RYTÍŘI KRUHOVÉHO STOLU ARTUŠOVA SMRT viz MALORY, SIR THOMAS AVALON (wal.) – „ostrov jabloni“. Samo slovo, podobně jako latinský Avernus nebo Avolnus je odvozeno od indoevropského kořene abol, což znamená jablko. Řecké élysion znamená také „jablečná země“. Podle keltských mýtů je Avalon místo kdesi v dalekém oceáně, kde rostou ovocné stromy, rodící po celý rok. Neznají tam smrt, stáří a nemoc, všude vládne harmonie, bohatství, radost a svěžest. Avalon byl jeden z ostrovů ‚‚zásvětí kdesi v Atlantiku nebo v moři mezi Británii a Irskem, či krajinou na ostrovech západně od Bretaně. Je totožný s waleským Ynys Avallach či latinským Insula Pomorum z básně Merlínův život (VitaMerlini, 1148) waleského autora Geoffreye z Monmouthu. Na ostrov Avalon odváží víla *Morgana ve své lodi také zraněného umírajícího krále *Artuše. Na rajském Avalonu pečuje Morgana se svými osmi (resp. devíti) sestrami o příchozí, kterým je zde dopřáno strávit ve zdraví, radostí a hojnosti život delší než sto let. Během historie bylo učiněno několik pokusů objevit skutečný Avalon a hrob krále Artuše. Roku 1191 údajně nalezli mniši z opatství v Glastonbury (hrabství Somerset) na svém hřbitově snad rakev s ostatky muže a ženy. Na víku rakve byl kříž s nápisem: „Zde leží slavný král Artuš se svou druhou ženou *Ginevrou, pohřbeni na ostrově Avalon.“ Rada autorů se domnívá, že umístění Avalonu do této části Británie není náhodné. Kolem města se zvedají z rovinaté, dříve močálovité a četnými jezery prostoupené krajiny, tři kopce (Glastonbury Tor [Brána], Chalice Hill [Pohárový vrch],

33

BADH

Wearyall Hill), které skutečně tvoři jakýsi ostrov. Navíc kopec Tor byl významným kultovním střediskem již v době kamenné a podle Keltů zde byl vchod do zásvětí (*Annwvnu). Sílu této tradice potvrzuje i legenda o sv. Collenovi ze 6. století, která popisuje světcův pobyt v Annwvnu a setkání s jeho králem *Gwynnem ap Nuddem. Další křesťanská legenda, o sv. Gildě, spojuje Glastonbury jak s Artušem, tak i Ginevrou, a vrch Tor je místem, kam král Melwas (Merlin?, Lancelot?) unáší Ginevru, kterou pak musí Artušovi vrátit. Křesťané zde pak postavili, stejně jako na mnohých významných kultovních keltských a předkeltských místech, kostel, dnes zasvěcený sv. Michalovi. Kdesi na úpatí Chalice Hill má být podle legendy ukryt i svatý ‚‚grál, pohár, jenž přinesl do Británie z Judeje Josef Arimatejský.

AVENTIA (gal.) – galská bohyně spojená s vodním kultem, uctívaná Avanches (dep. Aude, Francie).

B

34

BADH, BADH CATHA, BADB (ir.) – irská bohyně „bitevního pole“. Občas je synonymem pro tři další bohyně války, *Morrígan, *Neman a *Machu, častěji je však považována za jednu ze tří Morrígna. Z území *Galie pocházejí doklady potvrzující, že byla známá i zde, a to pod jménem Bodua (Badva), respektive [C]athvbodva (Horní Savojsko). Název bohyně Badh Catha, „havran z bojiště“ pochází od její metamorfózy v havrana, v jehož podobě poletuje se

Marson (Francie), tepaná výzdoba pochvy keltského meče i motivem lidských hlaviček

zlověstným křikem nad bitevním polem a čeká, až bojovnici padnou. Pak se sytí jejich masem a krvi. V některých středověkých pramenech je Badh spojována s bohem války lidu *Tuatha Dé Danannů, Néitem, za jehož manželku je považována. Vystupuje v mnoha podobách, buď jako mladá, krásná a svůdná žena, nebo jako odpudivá a často chromá stařena, pradlena či čarodějnice, jejíž příchod nikdy nevěstí nic dobrého. Je předzvěstí zmaru a smrti. Ovládá magii a kouzla, manipuluje se životy hrdinů a umí jim věštit osud. Jejím atributem jsou nejen uťaté hlavy, ale i zkrvavené části těl hrdinů, jež omývá jako hrůzná pradlena ve vodách potoků či řek. Zasahuje do života mnoha irských hrdinů a podobně jako severské valkýry si vybírá své oběti mezi nejstatečnějšími z nich. Nejznámější je příběh *Cúchulainnúv (Cúchulainnova smrt/Aided Conculain). Badh (v této verzi dcera Calatínova a sestra bratrů, kteří zhotovili tři smrtící oštěpy) na sebe vezme podobu Cúchulainnovy milenky Niam, vláká jej do pasti, která mu přivodí smrt. Jediná kapka Badhimy krve totiž oslabí Cúchulainna i jeho koně natolik, že v nerovném boji podlehnou. Badh usedá v podobě havrana na hrdinovo rameno a trojím výkřikem

35

BAILI BINNBÉRLAIG

zpečeťuje svůj triumf. Socha umírajícího Cúchulainna s „havranem smrti“ na rameni zdobí hlavní poštu v irském Dublinu. I dnes věří obyvatelé na jihozápadě Irska v existenci Badb; vnímají ji jako *banshee (pod jménem badhbh caointe, „naříkající Badb“).

BAILI BINNBÉRLAIG (ir.) – mytický hrdina, hlavní postava pověsti Scél Baili Binnbérlaig.

BALOR (ir.) – jednooký bůh („ničivé oko“, „drtící pěst“). V irské mytologii

náležel ke starší generaci božstev, k *Fomóriům, netvorům s jednou rukou a jednou nohou. Podle irské *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) byl Baior vnukem boha války Néita a dědem boha *Luga. Ve druhé bitvě na *Mag Tuired stáli oba v čele znepřátelených skupin obyvatel Irska. Balor v čele Fomóriů a Lug v Čele populace *Tuatha Dé Danannů. K vítězství Fomóriů zprvu napomáhalo magické Balorovo (kyklopské) oko (s víčkem tak těžkým, že bylo k jeho zvednutí třeba síly čtyř mužů; podobné oko měl i waleský obr *Yspaddaden Pennkawr z příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen; i jemu bylo třeba ke zvednutí obočí několika mužů). Balorovo oko rozsévalo mezi Tuatha Dé Dauanny smrt. Teprve když Lug vystřelil z praku kámen (respektive kouli zvanou tathlum, vyrobenou podle tajného receptu z různých ingrediencí, mimo jiné i z písku od Rudého moře, kde měla svůj původ podle jedné z verzí i *Cúchulainnova zbraň *gae bulga) a jim zarazil Balorovi ničivé oko až do zátylku, obrátila se ničivá síla oka do vlastních řad a působila v nich smrtonosnou spoušť. Balor v bitvě zemřel a Fomóriové podlehli. Balorův zápas s Lugem je námětem obšírných úvah a výkladů. Někteří v něm spatřují generační souboj bohů, přičemž vítězství mladších božstev v čele s Lugem nad staršími vedenými Batorem je přitom verifikací změněné etnické a kulturní situace a v tomto chápání i vítězstvím nových sil nad silami temna a chaosu. Balor je Fomórii, v podání Knihy invazí s jistou nadsázkou příslušník skupiny původních obyvatel Irska, které „přežilo“ útoky *Nemedova lidu, jejich faktických potomků a kulturních dědiců *Fir Bolgů. Po porážce ve druhé bitvě na Mag Tuired se Balorovýrn příbytkem stane *síd, kde stejně konči všechna postupně odstraněná, sesazená irská božstva (především ale Tuatha Dé Danannové). Jiné teorie, opírající se o analogii v irské pověsti zapsané ale až v 1. polovině 19. století, spatřují v

36

BANSHEE

souboji obou bohů zápas Slunce „zapadajícího“ (Balor) a „vycházejícího“ nebo „ranního“ (Lug), což by bylo zajisté snáze akceptovatelné, kdyby oba patřili do stejné generace bohů a také kdyby nebyl Lug slunečním bohem vrcholného léta. V řecké mytologii existuje příběh, až na malé odchylky velmi podobný. Apollón, který byl mimo jiné též bohem slunečního jasu (v období vlády římského císaře Aureliána v letech 270-275 byl dokonce nejvyšším solárním božstvem), zabil stejně jako keltský Lug („jasný“, „svítící“) jednooké obyvatele Tartaru, obry Kyklopy, syny Matky Země, kteří pak žili jako duchové v podzemním světě.

BANBA (ir.) – jedno ze tří ztělesnění Irska, spolu s *Fódlou a *Érií eponymní trojjediná Velká mateřská bohyně, původně Matka Země (Terra Mater), země v nejširším slova smyslu. V *Lebor Gabála Érenn (Knize invazí) je Banba považována, i když v trochu nejasném podání, za první obyvatelku Irska (v jiné verzi ji nahradila *Cessair), jejíž družinu tvořilo – jak žádala přísné dodržovaná zásada triád – třikrát padesát panen a tři muži (Cessair doprovázelo jen padesát panen a tři muži), Banba zřejmě vládla výšinám, její svatyně byla asi původně na vrcholku Tul Tuinde (kam ji však literární křesťanské zpracování dějin Irska nechalo prchnout před velkým morem, jemuž jinak všichni podlehli).

BANSHEE (angl.) – v křesťanském podání královna vil. Odvozeno od irského beansí (d), tj. „žena z (nitra) kopce (*síd) [víl]“ či „vílí žena“. Dodnes věří mnozí obyvatelé Irska na existenci víl a tvrdí, že se s nimi osobně setkali, podobně jako obyvatelé severní Evropy přísahají na setkání s malými trolly. Až do středověku lidé věřili, že banshee půjčují mužům jdoucím do boje své pláště neviditelnosti, ale jen málokterý jejich nabídku využije. Konkrétní banshee obývají podle tradic sídy po celém Irsku. Patří mezi nejlépe popsané a etnograficky zdokumentované postavy. Berou na sebe podobu mladých krásných žen s dlouhými zlatými vlasy či naopak stařenek a jsou oblečené do bílých nebo rudých rouch. Smutné volání nebo hrůzné skřeky banshee připomínající vraní krákání. Ozývající se především v noci a smrtelníkům tuhne krev v žilách a naskakuje husí kůže. Nikdy nevěstí nic menšího než smrt. Dodnes má na území Irska zaručenu legitimní existenci zhruba 150 banshee.

37

BECUMA

Banshee jsou pozůstatkem předkřesťanských bohyní, jimž bylo určeno uchýlit se pod tíhou změněné politické a náboženské situace mimo reálný svět, byly vyhoštěny do sídů, podzemního světa duchů, kam nechala zmizet irská literární křesťanská tradice celé generace „nevhodných“ božstev. I tak lze dnes se jmény mnohých banshee identifikovat jednotlivé bohyně, jako například *Badb, *Áine, *Bé Find a další.

BECUMA, BÉCUMA (ir.) – protože se dopustí cizoložství s Gaidiarem, synem boha moře *Manannána mac Lira, musí opustit svůj lid, *Tuatha Dé Dananny. Připlouvá do Irska z krajiny *zásvětí, aby se provdala za *Arta, bratra *Conlea (odplul k Tir na mBeó, „zemi [věčného] života“) a syna *Conna Cétchathacha, krále *Tary. Shodou náhod však potkává jako prvního nikoli Arta, ale Conna. Představí se mu nepravým jménem Deibchaen a je ochotna se za něho provdat za předpokladu, že Art bude na jeden rok vypovězen od královského dvora. Takto se podvodem stane královnou. Její neoprávněná, uzurpovaná vláda (anfir flátha) uvrhla na zemi prokletí a způsobila neúrodu. Zemi toho mohla zbavit jen očistná oběť, již měla být podle *druidů krev nevinného chlapce „narozeného z rodičů bez hříchu“. Sám Conn se vypravil do zásvětí v Becumině člunu chlapce hledat. Tam je mu nápomocna královna *Rigrú „s velkýma očima“ (viz Rhiannon), jejíž syn Ségda byl vybrán pro očistnou oběť. V momentě oběti zamění Rigrú svého syna za (obětní) krávu. Rigrú a Ségda varují Conna před Becumou, ale král nechce uposlechnout. Becuma pomocí magických sil zásvětí a *geisu zaplete Arta do nebezpečné cesty do zásvětí a do nalezení pravé Delbchaen. Nakonec je ale donucena vzdát se vlády v Taře, protože Art nezahyne, naopak celou cestu s úspěchem absolvuje. Postava Becumy a její příběh jsou odezvou několika velmi starých mýtů (ne pouze matriarchálních). Becuma přichází (je vyhoštěna) ze zásvětí (odraz víry Irů, že oprávněná vláda krále pochází, respektive je dána či spojena nějakým způsobem se zásvětím). Sama si vybírá svého manžela (jemuž právě zemřela žena *Ethne [jevová forma Velké mateřské bohyně] – král-kněz mohl vládnout pouze po posvátném sňatku s [Velkou, mateřskou] bohyní), pod jiným jménem se stává na rok královnou (v pomyslném centru Irska Taře). Králův syn Art musí opustit dům, země je postižena neúrodou (pravá královna, která by zemi zajistila oprávněnou vládu, a tím i hojnost, je vězněna v zásvětí svojí matkou). K obnovení

38

plodnosti země je třeba oběti chlapce, jehož krví má být zkropena (chlapec je nahrazen krávou, zvířetem, jenž je spojováno s [Velkou] mateřskou bohyní). Aby se do Tary navrátila oprávněná vláda, musí být uvedena na trůn pravá Delbchaen spolu s Artem.

BE FIND (ir.) – „bílá dáma“. Podle pramenů sestra bohyně *Boand („krávybílé-bohyně“), v některých příbězích manželka irského slunečního boha *Aeda. Podle irské tradice obývá (jako víla) *síd u vodopádu Assaroe u Ballyshannonu na severozápadě Irska (hrabství Donegal). Bé Find byla

e jež skončila na dně řek a jezer jako oběť' všemocným bohům (konec 1. století před n. l.).

pravděpodobně místní formou (Velké) mateřské bohyně, nebo jednou z jejích jevových stránek. Jejím synem byl *Fraech, jenž měl podle Boandiny předpovědi zemřít téhož roku, kterého se ožení. Fraech byl jednou raněn a nebýt péče Bé Find, Boand a sto padesáti jejích kněžek, které jej odnesly do *sídu, kde ho ošetřily a vrátily životu na zemi, tak by zemřel.

BEDWYR (wal.) – hrdina z waleského příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen, člen *Artušovy družiny, od něhož žádal *Kulhwh pomoc při hledání *Olwen.

39

BELI

BELENOS

BELATUCADROS (brit.) – „krásný“, „zářící“. Bůh, jehož uctívali Keltové obývající území Cumbrie (severní Anglie). V době římské byl spojen s Martem – Mars Belatucadros. Dnes je tak považován především za boha války, ale jeho jméno a vyobrazení (bývá ztotožňován s rohatým bohem, jenž se objevuje na území severní Anglie, jistá paralela *Cernunna v pozemské podobě) však mohou být dokladem toho, že jeho původní funkce byla širší a že Belatucadros byl kmenovým ochranným božstvem, tím i bohem slunečním, jenž byl spojen s plodnostními zemědělskými rituály

BELENOS, BELENUS (brit., gal., ir., wal.) – „jasný“, „zářící“, „skvoucí“.

Bůh, který byl v době římské ztotožňován vzhledem k mnohým podobnostem s Apollónem (Apollón Belenus). Kult Belena byl spojen s oslavou svátku *beltain, zapalováním posvátného letního ohně, podobně jako u *Luga. Belenos byl především slunečním bohem (jehož původ sice někteří hledají u Ligurů i u Reků) uctívaným Galy v jižní Galii a severní Itálii, ale jeho kult se rozšířil i na území Británie a Irska (pod jménem *Beli, viz Beli Mawr). V duchu Apollónově byl spojován i s léčitelskými schopnostmi termálních vod a věštectvím. Irské slovo bel znamená „oheň“ či „sluneční záblesk“. Belenos je rovněž ztotožňován s jedním bezejmenným božstvem zobrazeným na *kotli z dánského *Gundestrupu. V irském Mide se konal k poctě boha Belena (Belega) svátek *Brou Trogain („Trogainův hněv“), jehož součástí byly oběti prvotin.

BELI, Beleg (ir.) – sluneční bůh, jenž je irským ekvivalentem galského *Belena.

BELI MAWR (wal.) – Beli „veliký“. Ve waleském mytologickém cyklu *Mabinogi nalezneme o Belim pouze epizodické zmínky, v nichž je vždy označen za krále Anglie. Ve vyprávění Tu je sen Maxena Wlendiga poráží Beliho a jeho syny římský císař, jenž je „zahnal na moře“, v příběhu o setkání *Lludda s *Llevelysem je označen za Luddova otce. Dalšími dětmi, které mu přisuzuji písemné prameny, jsou *Kasswallawn, Nynnyaw a *Llevelys. Waleská mytologická tradice považuje postavu Beliho za pozůstatek boha, odpovídajícího galořímskému *Dispaterovi či irskému *Dagdovi, tedy

40

jakéhosi praotce bohů i lidských generací. Jiné výklady jej spojují se Sluncem. Beli Mawrovou ženou byla bohyně *Dôn.

BELISAMA, BELISAME (gal.) – „ze všech nejzářivější“. Bohyně, která je považována vzhledem ke svému jménu za družku slunečního boha *Belena, s nímž by mohla tvořit božský pár vládnoucí Slunci (ovládající jeho pouť po nebeské dráze) nebo obloze. Objevuje se také jako jedno ze jmen římské bohyně Minervy (Minerva Belisame). Ta byla původně bohyní mateřskou a pak ochránkyní řemesel, básníků, lékařů a bohyní vítězství.

BELLOVES (gal.) – podle římského historika Tita Livia (Dějiny V, 34) jeden ze synovců galského krále Ambigáta z kmene Biturigů (jenž v 5. století před n. l. údajně ovládal třetinu *Galie), bratr Segovese. Podle věšteckých znamení, daných bohy Ambigátovi, se vypravil s dalšími osadníky dobývat nová území. Belloves se údajně vydal do Říma a jeho bratr Segoves do střední Evropy, kde se se svým lidem usadil. Příchod Keltů do české kotliny na přelomu 5. a 4. století před n. l., doložený archeologickými výzkumy keltských kostrových pohřebišť, potvrzuje alespoň z části historickou věrohodnost Liviových údajů, čerpaných ze starších písemných pramenů, dnes ztracených. Příchod do „země zaslíbené“, kde byli osadnicí přijati (jak se mnohdy tato Livíova epizoda mění) není zas až tak pravdivý, neboť v hrobech jsou pochováni především muži-bojovníci, často v plné zbroji. Vojenská síla a moc byla plně v souladu s keltskou filozofií, že muž má především bojovat a ve statečném boji padnout.

41

BELTAIN

BELTAIN, BELTENE, BELTINE – „Belonesovy ohně“. Jeden ze Čtyř

nejdůležitějších keltských svátků, slavený v předvečer 1. května. Beltain vznikl od „bel“ („jasný“, „zářící“) a „tine“ („oheň“). Prvním květnem začínala sluncem ovládaná, plodná polovina roku. Ohně hořící po zimní polovinu roku byly uhašeny a *druidové zapalovali při obřadech ohně nové, živené zpočátku zvláštními druhy dřev. Ohně vzplály na návrších, na místech svatyní solárních božstev a jejich plameny zaháněly zlé a temné

epané mísy zdobené po obvodu motivem ptáčků a sluníček z inventáře mohyly (6. století před n. l.)

síly a mocnosti spojené se zimním obdobím, očišťovaly lidi i zvířata a obnovovaly jejich plodnost. Noc před prvním květnem byla vyhrazena nadpřirozeným bytostem a návštěvám ze *zásvětí, podobně jako o *samainu. Tuto noc zmizel podle *Mabinogi novorozený syn královny *Rhiannon, stejné noci rytíř Teirnon v Gwent Is Coed hlídá svoji klisnu, nejkrásnější v království, jež každý rok přivede na svět hříbě, které někdo uloupí. Tentokrát ozbrojen očekává Teirnon příchod lupiče. Mečem usekne pařát, který se natahuje oknem po hříběti. I když lupiče-netvora nezastihne a nocí zní pouze hrůzný řev, nalezne po svém návratu na prahu domu Rhiannonina syna. Ve waleském příběhu o setkání *Lludda s Llevelysem je jedna ze tří pohrom spojena také s nocí před prvním květnem. Nad každým ohništěm v Anglii je slyšet výkřik, „jenž pronikal srdce lidí a děsil je tak, že mužové ztráceli barvu a sílu, ženy potratily, chlapci a dívky ztráceli smysly a všechna zvířata, stromy, země i vody se stávaly neplodnými.“ Řev vydávali dva draci, bojující o vládu nad zemí, berouce na sebe různé podoby. Draci (proměněni v prasátka) zkrocení Lluddem, uzamčeni v kamenné skřínce a zakopáni hluboko pod zemí v Eryri (posléze Dynas Emrys, viz Vortigern),

42

BERAN

mají chránit Anglii před pohromou zvenčí, stejně jako hlava *Branova. V předvečer beltainu spatřil světlo světa podle waleských příběhů i z vody zachráněný chlapec, syn *Ceridweny, jemuž bylo dáno jméno *Taliesin (tal-ie-sin, tj. „to zářivé/jasné/krásné čelo“). V irské mytologii je svátek beltain spojen často se smrtí krále (stejně tak s podzimním svátkem samainem), a to převážně v ohni nebo ve vodě. Smrt a po ni následná svatba (Velké) mateřské bohyně – např. *Medb nechává o prvním májovém jitru zabít *Aililla, aby si vybrala dalšího manžela – jsou nejen počátkem plodné letní části roku, ale i důležitým předělem ve smyslu duality‚ času, jak jej Keltové chápali. Na svátek beltain, zajisté ne náhodně, připlouvají podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) k břehům Irska osadnici pod vedením *Partholona, *Nemeda a i poslední skupina obyvatel, *synové Míla. To dobře ladí i s prastarými představami Indoevropanů, že jaro je nejen počátek vegetačního roku, ale i nejvhodnější doba k hledání nových sídel a konání válečných tažení.

Maner bio sul Mella (Itálie), část stříbrného torquesu s Teutatovým motivem beraních rohů, jednod

Do dnešních dnů se na mnoha místech Evropy dochovaly obyčeje a zvyky, jejichž součástí je pálení ohňů v noci před prvním květnem, k nim patří i zahánění zlých bytostí, například čarodějnic (každoročně i u nás na kopcích vzplanou hranice, na nichž je upalováno personifikované zlo), očišťování dobytka i lidských příbytků.

43

BLODEUWEDD

doba lidských a zvířecích hlaviček a „S“ na dvou nákrčnících s pečetítkovými konci. Vpravo bronzový exemplář Cou

BERAN – zvíře, které je spojováno s keltským bohem *Teutatem

(„beraním bohem“). Od 3. století před n. l. převzal jeho funkci atributního zvířete s největší pravděpodobností kanec. Beran byl ctěn pro svoji sílu a zároveň neústupnost a majestátní klid. Beraní nebo mnohdy kozlí hlava odpovídala výrazově nejčastěji mužským hlavám (maskám) se špičatým vousem na bradě. Největší obliby dosahoval beran na konci doby halštatské a počátku doby laténské, kdy se s jeho různě provedenými zpodobněními setkáme na nádobách, sponách (maskovité spony), kováních (i rohů na pití), mečích (značky výrobců) i na jiných předmětech, a to na území od *Galie po Balkánský poloostrov. Obliba berana snad souvisela i s převažujícím životním stylem. V důsledku ochlazení se v 7. a 6. století před n. l. věnovalo více obyvatel pastevectví, s čímž souvisí rozšíření stád ovcí a koz a také vzestup jejich významu. Po oteplení na počátku laténu se opět prosazuje původní typ zemědělství, založený více na pěstování obilovin. Beran ustupuje do pozadí a je nahrazen novými symboly. V Galii doby předřímské se přesto hojně používaly hliněné krbové kozlíky v podobě sedících beranů s mohutnými zatočenými rohy. Beraní hlavu nalezneme i ve spojení s hadím tělem (vedle obecněji rozšířeného rohatého hada). Na území severní Anglie byla objevena řada zpodobnění rohatých bohů, přičemž někteří mají rohy beraní nebo kozlí. Zde byl také s největší pravděpodobností uctíván (beraní) bůh jako nejvyšší kmenové božstvo. V

44

BOAND

Panenský Týnec (okres Louny), maskovitá spona s patkou v podobě ovčí hlavičky a lučíkem přikry

písemných pramenech se zmínky o beranech uchovaly pouze sporadicky. Z irské literatury vyplývá, že jej lze spojit především se silami *zásvětí.

BILE, BÍLE (ir.) – podle irské *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) jeden z osadníků, kteří přišli o svátku *beltain do Irska s *Mílem. V knize je označen společně s Mílem za praotce všech *Galů. Bile je také celokeltské slovo pro posvátný strom.

BLODEUWEDD, BLODEUEDD (wal.) – „z květů zrozena“. Manželka

*Lleu Law Gyffese z waleského mytologického cyklu *Mabinogi. Z květu dubu, kručinky a tavolníku ji vytvořili pomocí kouzel *Math a *Gwydyon, protože Lleuova matka *Arianrod odepřela synovi ženu z pozemského, tj. lidského rodu. Blodeuwedd se ale zamilovala do Gronwa Pebyra, pána Penllynu, a spolu se rozhodli Lleua odstranit. Ale Lleu mohl zemřít pouze jediným způsobem. Tak dlouho jej Blodeuwedd přesvědčovala a přemlouvala, až se jí se svou zranitelností svěřil. A Blodeuwedd okamžitě začala s pomocí Gronwovou jednat. Rok poté (neboť tak dlouho trvala výroba smrtelné zbraně) Lleu umírá zasažen do boku jedovatým hrotem oštěpu. Proměnil se pak v orla a vzlétl k nebi. Za tento ohavný čin byla Blodeuwedd Mathem, který vše odhalil a Lleua zachránil, náležitě potrestána. Panny, které ji vždy doprovázely, se utopily a ona sama byla proměněna v sovu, nočního ptáka, který se měl bát dne i ostatních ptáků

45

BODB

(ale ti jí neměli ublížit). Gronw zahynul ranou Lleuova kopí. Irská literární tradice zná podobný příběh. Je o Bláthnad, manželce *Cú Roie, která se zamilovala do *Cúchulainna, a zosnovala pak Cú Roiovu vraždu. V postavě Blodeuwedd jsou spatřovány prvky dokládající její primární existenci jako (Velké) mateřské bohyně. Sova je častým symbolem či atributem mateřských bohyní (je jednou z jejích ročních [zimních] podob = stáří). Sám příběh, respektive kurióznost Lleuovy smrti, připomíná několik podobných příběhů, např. filištínský o Samsonovi a Dalile či řecký o Pterelaovi a Komaithó. Sova byla také symbolem římské bohyně Minervy, jedním z ptačích atributů řecké Athény (vedle vrány). V Irsku má nepřehlédnutelné rysy „soví bohyně“ *Rigrú („s velkýma očima“), královna *zásvětí. Blodeuwedd (pozůstatek bohyně v podobě symbolizující část roku mezi *samainem a *beltainem) si sama vybírá manžela (Gronw), přičemž prvního de facto rituálně zbavuje života (Lleu). Bohyně nechá zabít (posvátného) krále, jehož zradí, nástupcem. Následuje mnohem mladší (!) moment odplaty, kdy je zrada pomstěna a ona potrestána buď svým synem, nebo dalším mužským příbuzným. Bohyně pak na sebe musí vzít za trest jinou podobu.

BOAND, BOANN (ir.) – irská (Velká) mateřská bohyně, kromě jiného hlavní hrdinka irského mytického příběhu obsaženého v „mytologickém zeměpisu Irska“, Dějinách místa (*Dinnsenchus, *Dindshenchas, Dindsenchas). Po ní je nazvána irská řeka Boand, čili Boyne. Tu zachytil na své mapě Evropy řecký Ptolemaios (100 – 170 n. l.) pod názvem „Buvinda“. Pojmenování řeky vzniklo patrně z b/Bouvinda. tj. „kráva-bílá-bohyně“. Kráva je obecně přijímaným symbolem, popřípadě doprovodným atributem mateřských bohyní, a to nejen v indoevropské mytologii. Podobu krávy trojí proměnné barvy (bílá, červená, černá) měla řecká bohyně Ió nebo egyptská Isida a indická Kálí. Na území pevninské Evropy jí odpovídá Galy uctívaná *Damona („veliká kráva“), na severu Anglie Verbeia („ta s krávami“). Častá vazba bohyní na vodu (prameny, řeky, jezera, moře) je dána tím, že voda byla jedním z hlavních živlů. Ovlivňovala vznik nového života a spojovala reálný svět se *zásvětím. Měla i schopnost rituálně očistit bohyni a navrátit jí panenství. Boand ovládne nečistým kouzlem pramen (vody) v tajné studni v Nechtanově *sídu. Ten střeží sám ‚*Nechtan (ve funkci boha ochraňujícího

46

BORS

pramenící vodstvo, jako byl původně římský Neptunus) se svými třemi číšníky a není nikomu dovoleno jej spatřit, aniž by oslepl (asi v důsledku ohnivé nebo zářivé sily, která je ve vodě obsažena). Boand obešla pramen třikrát kolem dokola opačným směrem než „se sluncem“ (proti směru chodu hodinových ručiček), a tím zrušila kouzlo. Vody se v podobě tří vln vyvalily mohutným proudem a hledaly si cestu k moři. Boand prchající před nimi ztratila ruku, nohu (v jiném podání stehno) a oko a vody ji nakonec, když dospěly k moři, zahubily. Řeka pak tekla dál pod mořem i pod zemí a kdekoli se vynořila na povrch, vznikly největší světové řeky. Nakonec se navrátila zpět do nitra Nechtanova sídu. Tak se Nechtanova studna stala počátkem i koncem všech velkých pozemských vodních toků. Prameny uvádějí, že Boantliným manželem byl buď nejvyšší bůh *Tuatha Dé Danannů *Dagda, s nímž měla syna *Oenguse (Dagda je ale častěji uváděn jako její svůdce, nikoli manžel), nebo král *Núadu (Airgetlám), Nechtan či jeho dvojník *Elcmar (bratr boha Dagdy; jenž je někdy i Boandiným manželem/bratrem). Všichni shodně sídlili v sídu Bruig na Bóinne (velkém pohřebišti s megalitickými hroby, kde, jak Irové věřili, byly vchody do *zásvětí) nebo u pramene Boyne v Síd Nechtanu v Carbury Hillu (hrabství Kildare) na východě Irska.

BODB, Bodb Derg (ir.) – Bodb „červený“. Syn boha *Dagdy, otec

slunečního boha *Aeda, jeden z mytických králů *Tuatha Dé Danannů (vládnoucí v Munsteru). Podle irské lidové tradice obývá *síd (hrobku z navršených kamenů) v Slievenamonu (hrabství Tipperary) na jihu Irska.

BORMO viz BORVO BORS – jeden z významných rytířů artušovských středověkých pověstí, synovec *Lancelota du Lac. Podle *Merlinovy věštby jeden ze tří rytířů, kteří měli nalézt svatý *grál. Na rozdíl od *Galahada a *Percivala neměl být panicem, ale měl se dopustit „jednoho poklesku“. Proto byl v Merlinově vidění zpodobněn jako bílý býk s tmavou skvrnou. Svůj meč získal Bors téměř na konci pouti za grálem na hradě Carboneku. Meč, pocházející od Josefa, syna Josefa z Arimatie (jím si proklál stehno), byl zlomen na dva kusy, ale v rukou Galahadových se opět zázračně scelil. Večer meč vyrostl do nebývalé velikosti a plál ohněm a byl předzvěstí objevení grálu. Po

47

naplnění pouti za grálem a po smrti Galahada a Percivala se odebral Bors ke králi *Artušovi na hrad *Camelot, kde mu celý příběh vyprávěl.

BORVO, BORMO, Bormanus; ž. varianta BORMANA (gal.) – galský bůh termálních léčivých vod, jenž je blízký *Belenovi („jasný“), přičemž oba byli v době galořímské přímo ztotožňováni s Apollónem (hlavně s jeho aspektem dárce zdraví a léčitele), podobně jako bůh *Grannus („slunce“). Borvovo jméno se objevuje v podobě přídomku. Jako ApollonBorvo byl uctíván v Bourbonne-les-Bains (dep. Haute-Marne, Francie), ve starověku zvaném Aque Borvis („vody [boha] Borvo“), v místě vyvěrajících termálních léčivých vod. Epiteta k jeho jménu jsou např. Viritutis („ten, kdo činí dobro“, „ten, kdo uzdravuje“), Toutiorix (což je vykládáno buď jako „uzdravitel“ nebo „král všeho lidu“). Jeho ženským božským protějškem byla v Galii (Velká) mateřská bohyně *Damona („veliká kráva“). Spojení s Damonou odpovídá (vzhledem k některým interpretacím jména Bormo/vo) v mnohých ohledech vztahu irského boha *Dagdy a bohyně *Boand, či pevninského *Granna (respektive Apollo Grannus) a *Shony. Všechny tri bohyně byly silnými mateřskými bohyněmi, všichni tři bozi mají společnou silnou sluneční komponentu, všichni jistým způsobem vládnou druhým nebo alespoň ovládají a střeží vznik života (pramen, spojení se *zásvětím). Jméno Bormo má i ženskou paralelu – Bormana. Obě božstva se však společně vyskytují velmi zřídka.

BOTA – je považována za indoevropský (žensky) sexuální symbol. Na keltském území nalezneme botičky ve formě amuletů (u nás například Tuchoměřice, okres Praha-západ; ze Švýcarska kupříkladu Unterlunkhofen, kanton Aargau), nebo z hlíny či kovu (bronzu) vyrobených větších modelů (u nás například hliněná bota z hrobu z Jikve, okres Nymburk; je považována za etruský import). Ševcování je řemeslem, jež ovládají všichni (!) významní waleští hrdinové (viz Lleu, *Manawyddan a další). Některé zmínky v příbězích *Mabinogi jsou vykládány jako velmi pozdní reminiscence na plodnostní rituály, které jsou známé také z popisů zemědělských mystérií z oblasti jihovýchodní Evropy.

48

BRAN

BOUDICCA (brit.) – manželka krále keltských Icenů Prasutaga, jež se v

letech 59-61 n. l. postavila do čela protiřímského povstání. Prasutagus ve své závěti ustanovil dědici království své dvě dcery a římského císaře. Po jeho smrti vsak Římané vtrhli do královského sídla, které zpustošili, a královské dcery znásilnili.

BRAN, BRAIN (ir., wal.) – „vrána“, „havran“. Bůh prvních Britonů. Vrána nebo havran byli považováni za věštecké ptáky a stali se symbolem božstev, jež měla i spojení se *zásvětím či smrtí. Viz Bran, syn Febala, Bendigeidvran.

BRAN, SYN *FEBALA, BRAN MAC FEBAIL (ir.) – hrdina velmi starého irského mytického příběhu Branova plavba (Immram Brain Mac Febail co Tir na mBan), poprvé písemné zachyceného snad již v 7. století. Bran usne nedaleko svého sídla, okouzlen krásnou hudbou. Když se probudí, nalezne vedle sebe stříbrnou jabloňovou větvičku s květy. Vezme ji s sebou domů a tam jej navštíví krásná dívka-čarodějka. Ta líčí Branovi pohádkovou krásu země-ostrova Tir na mBan („země žen“), jenž vystupuje z moře na čtyřech zlatých sloupech. Vše se skví zlatem, stříbrem a bronzem, koně jsou zlatí, temně nebo blankytně modří, vůkol se line krásná hudba a vše září kouzelnými duhovými barvami. Neznají tam smutek, nemoc, smrt ani hněv, ale vše prostupuje a ovládá pocit blažeností a radosti. Ostrovu vládne bůh Slunce. Pak si vezme čarodějka větvičku zpět a zmizí. Bran, omámený vyprávěním, se hned druhý den ráno vypraví s dvaceti sedmi druhy kouzelnou zemi hledat. Během plavby se setká s bohem moře *Manannánem mac Lirem, jenž také zpívá píseň o krásné krajině *zasvětí a ukáže poutníkům cestu. Zpěněné hřbety vln přirovnává ke kvetoucím stromům a keřům, mořské lososy k telatům a jehňatům. Po mnoha příhodách, kromě jiného i návštěvy „ostrova veselí“, doplul Bran k „zemi žen“, kde se jej ujala sama královna. V nádherném paláci každý z jeho mužů nalezl lože a ženu, ze stolů nikdy neubývalo jídla a čas plynul v samých radovánkách a rozkoších. Po roce dosedl na Brana a jeho muže stesk po domově. Nadešla doba návratu. Královna důrazně varovala Brana před vstupem na irskou pevninu. Když plavci přibyli k irským břehům, zůstali podle královniny rady na lodích. Lidé se jich ptali, kdo jsou a odkud přicházejí. Tehdy si Bran uvědomil, že čas v „zemi žen“ plynul

49

BRAN

mnohem pomaleji než v reálném světě, neboť byl v době návratu pro Iry jen pouhou postavou ze staré pověsti. Když jeden z Branových mužů přestoupil královnin zákaz a vystoupil z lodě na pevninu, rázem se jeho tělo proměnilo v prach. Bran zůstal na lodi a vyprávěl posluchačům na pobřeží své příhody. Pak se rozloučil a vydal se zpět na západ k ostrovům zásvětí.

BRAN

BENDIGEIT, Beidigeidfran (wal.), Bendigeidvran, Bendigeidfran (fran.) – Bran „blažený“, „požehnaný“. Syn *Llyra, postava z waleského mytologického cyklu *Mabinogi, bratr *Branwen, po otci nevlastní bratr *Nissyena („dobromyslný“) a *Evnyssyena („zlovolný“). Některé teorie ztotožňuji oba sourozence a dokazují, že Bran Bendigeidvran a Brauwen jsou jedna a táž osoba, bohyně smrti a války. Podle příběhu byl Bran králem *Británie. „Nikdy se nevešel do domu“, nevešel se ani do lodi, a proto musel překonat moře mezi Walesem a Irskem pěšky. Ovládal kouzla a mysl lidí. Svoji sestru provdal za irského krále *Matholwcha s úmyslem spojit obé země, ale z celého svazku nevzešlo nic dobrého. Kvůli pohaně a konfliktu, které připlavili Irům na britské půdě Branovi příbuzní (zohavení Matholwchových koní), jim Bran daroval na usmířenou kromě jiného i *kotel znovuzrození (který měl svůj původ stejně v Irsku a s sebou do Anglie ho přinesli irští osadníci). Irové však nebyli ochotni Branwen zapomenout událostí, které předcházely její svatbě. Zanedlouho po narození syna Gwerna (obdoba jména Bran) byla vyhnána a poslána do kuchyně vykonávat podřadnou práci. S tím se Bran nemohl smířit a vypravil se do Irska na trestnou výpravu. Iry jaly při pohledu na Brana a jeho armádu velké obavy. Majíce strach, že v bitvě podlehnou, uchýlili se ke lsti. Matholweh abdikoval a na trůn měl nastoupit malý Gwern. Pro následnou slavnost smíření Irové vystavěli obrovský dům, kde se měl Bran se svojí armádou a zástupci Irů sejít a vše řádně zpečetit při hostině. V domě se ukrylo v kožených vacích sto nejlepších irských mužů-bojovníků. Evnyssyen však lest odhalil a všechny muže zabil tak, že rozmáčkl jejich hlavy. Pak vhodil do ohně Branwenina syna Gwerna. Došlo k bitvě, při níž si Irové vypomáhali kotlem znovuzrození. Když jim Britové kotel zničili (Evnyssyen se schoval mezi mrtvé irské bojovníky, a když byl v kotli, protáhl se, až kotel pukl stejně jako jeho srdce), naděje na vítězství byla mizivá. Ale i bilance Britů byla

50

BRANWEN

smutná. Sám Bran byl raněn jedovatým oštěpem do nohy. Vyvázlo pouze sedm waleských mužů (mezi nimi *Manawyddan). Ty Bran požádal, aby mu stali hlavu a pohřbili ji na Gwynn Vryn („bílém kopci“, towerském návrši) u Londýna. Cestou domů, která trvala mnoho let (sedm roků trávili v Harddlechu [Harlechu, hrabství Gwynedd ve Walesu], kde jim zpívali tři *Rhiannonini ptáci, dvacet čtyři let v Gwalesu v Penvro [ostrov Grassholm u pobřeží Pembroku]), jim hlava po celou dobu dělala dobrou společnost. A dokud neotevřeli dveře směrem ke Cornwallu (zastesklo se jim najednou po domově), žili jen radovánkami a na všechny hrozné události zapomněli. Pak si ale rázem uvědomili, co hrozného je potkalo a smutně se vydali na cestu. Branova hlava měla zůstat neporušena jen do té doby, než se dveře otevřou. A tak bylo třeba splnit Branovu prosbu a vydat se k Londýnu. Branova hlava byla pietně pohřbena na Gwynn Vryn, tváří k Francii, aby chránila město Londýn (i celou Anglii) před vpádem nepřátel ze zámoří. Branova hlava, stejně tak jako hlava biblického Adama, pohřbená údajně na Golgotě, nebo řeckého Sósipolise (který je považován za ducha Kronova, jehož doprovodným atributem je též vrána) či severského Mímiho, splňovala především dvě hlavní funkce: jednak byla zdrojem síly, energie a moudrosti, jednak ochraňovala svého majitele či skupinu osob nebo nějaké místo, které nemuselo být vždy konkrétní. Samo Branovo zranění, do jisté míry jen symbolické, jej diskvalifikovalo jako osobu vhodnou vykonávat královskou vládu. Bran musel zemřít, nebyl již schopen vládnout, stejně jako musel rezignovat například zmrzačený král *Núadu. Putování s Branovou hlavou Walesem v mnohém připomíná cesty po místech zásvětí, kde ti, co pobývají, neznají smutek a starosti, nestárnou a mají dostatek potravy. Tomu nasvědčuje i symbolika Rhiannoniných ptáků i zmínka o tom, že pokud se neotevřou dveře směrem ke Cornwallu (přes moře), bude hlava neporušena. Hrdinům irských příběhů, kteří se vraceli z cest po zásvětí, bylo po návratu zapovězeno, aby vstoupili na pevninu. Tehdy kouzlo, jímž byl „zastaven čas“, pominulo, a oni zestárli, zemřeli nebo se proměnili v prach. Po otevření dveří, které dělily poutníky od reálného světa, bylo kouzlo zrušeno, hlava již „nebyla neporušená“ (cesta po místech zásvětí skončila, když se jednomu z průvodců hlavy, Heilynovi, zastesklo po domově jako jednomu z mužů v irském příběhu o Branovi a jeho pobytu v „zemi žen“), a proto ji bylo třeba pohřbít.

51

BRANWEN

BRANWEN, Bronwen (wal.) – „bílá vrána“, „bílá hruď“. Dcera *Llyra,

sestra *Brana Bendigeita a *Manawyddana, postava z waleského mytologického cyklu *Mabinogi. Svým bratrem byla provdána za irského krále *Matholwcha, aby se tak spojila v příbuzenském svazku obě mocná království, Anglie a Irsko. Celý průběh manželství „jedné ze t ř í nejkrásnějších dívek ostrova“ byl poznamenán zlovolným činem *Evnyssyena, Branwenina nevlastního bratra, který zohavil irské královské koně. Irům byla sice poskytnuta náhrada (viz Bendigeidvran), nebyli vsak ochotni Britům (respektive Walesanům) přes všechnu Branweninu dobrotu a štědrost k obyvatelům Irska potupné jednání odpustit. Byť Branwen porodila králi syna Gwerna (obdoba jména Bran), přesto ji na naléhání svých blízkých zapudil a poslal do královské kuchyně, kde musela snášet různá příkoří. Bran pomstil urážku své sestry. V bitvě mezi Brity a Iry bylo vylidněno, až na pět těhotných žen, celé Irsko, ale Bran a většina jeho vojska zahynuli. Zabit (Evnyssyenem vhozen do ohně) byl i Gwern. Po návratu k britským břehům (na ostrov Anglesey, wal. Môn) puklo Branwen srdce žalem, neboť byly kvůli ní zničeny dva krásné ostrovy. Pochována byla „průvodci Branovy hlavy“ údajně v mohyle známé jako „Bedd Branwen“ na břehu řeky Alawy. V křesťanském podání se z původní silné bohyně, jíž Branwen zajisté byla, nedochovalo téměř nic. Branwen (až na závěrečnou pasáž) trpělivě snáší svůj osud včetně příkoři, kterého se jí doslalo ze strany Irů. Je tak spojována povětšinou pouze s dobrem (dobro konající mateřská bohyně). Vrána – symbol bohyně – byla ptákem věšteckým, patřícím stejně jako havran (mnohdy nerozlišeno) zimě a je u něho zdůrazňován vztah ke smrti a zásvětí (pozůstatek víry v to, že vrána přináší novorozená děvčátka, má své kořeny právě u Keltů). Motiv Branovy trestné výpravy do Irska a jí předcházející události budí spíše dojem, že Branwenina cesta do Irska byla, spíše než čímkoli jiným, obyčejným únosem. Tak může být příběh Branwen (a má i několik styčných bodů) srovnáván s únosem řecké bohyně Persefoné („nositelka zkázy“, také bohyně smrti, královna Tartaru, jedna z podob bohyně Koré). Irsko je zde de facto v postavení (za mořem ležící) krajiny *zásvětí. Jak únos Branwen, tak Persefony měl za následek zničení země/Země. Obě dvě trpí – Branwen posluhuje v kuchyni, Persefoné odmítá ze žalu cokoli pojíst. Příchozí z Walesu jsou uvězněni, aby se nemohli vrátit a spravit

52

BRENNUS

Brana o tom, co se stalo, z Tartaru také není návratu. Aby Branwen zpravila o svém osudu Brana (od něhož očekává vysvobození), posílá mu špačka, ptáka, jehož přílet doposud symbolizuje příchod jara. Tak jako se do Tartaru vstupovalo přes řeku Styx, tak Bran musí překonat řeku (jiná cesta nevede tam, kam jde), kterou „nikdo nemůže přejíti a není na ní mostu“. Sám se stane mostem, který oba světy – svět reálný a zásvětí – překoná, ale návratu se nedožije.

BREGON (ir.) – mytický král *Keltů, žijících na území Španělska

(Hispanie). Jeho synové (bylo jich deset, jak se vypráví v irské *Lebor Gabála Érenn [Knize invazí]) patřili vedle dalších k poslední vlně kolonistů, kteří po porážce *Tuatha Dé Danannů osídlili Irsko, a dali tak počátek nové generaci, údajně goidelských Keltů, jež zde dosud v některých oblastech přežívají.

BRENNUS, Brennius (gal., wal.) – mytický keltský (britský) král, který

byl podle kroniky *Geoffreye z Monmouthu (Dějiny britských králů/Historia Regum Britanniae) synem Dunwallise a bratrem *Beliho. S ním také podnikl válečnou výplavu do *Galie, kterou si podmanil. Dále bojovali proti Římanům, které také porazili. Antická literatura zná dva keltské vůdce/krále téhož jména, o jejichž skutečné historické autenticitě se vedou spory. Prvním byl Brennus (1), vůdce galského kmene Senonů, jehož osud líčí římský historik doby Augustovy Titus Livius (Ab urbe condital/Od založení města, stručně Dějiny, kn. V). Pod jeho vedením porazila galská vojska 18. července roku 390 nebo 387/6 před n. l. Římany v bitvě na řece Allii a obléhala a dobyla – až na Kapitol (díky posvátným husám bohyně Junony, které Římané nesnědli ani v největším hladu) – i město Řím a vnutila Římanům potupný mír, jímž si měli za tisíc liber zlata vykoupit svoji svobodu. Po Brennovi je údajně nazván Brennerský průsmyk v Alpách (na hranici mezi Itálii a Rakouskem). Druhým byl Brennus (2), vůdce galských vojsk, která roku 297 před n. l. napadla a údajně vyplenila řecké Delfy. Diodóros Sicilský, řecký historik 1. století před n. l., líčí v Historické knihovně (Bibliothéké historiké) nejen válečnou strategii Galů při obléhání Delf, ale i jejich „setkání“ se sochami řeckých bohů, jejichž lidská podoba v nich vzbudila opravdu bouřlivé veselí. Podle Pausania (Periégésis tés Hellados/Cestování po Řecku), řeckého

53

BRES

spisovatele z 2. století n. l., jenž se věnoval také velmi podrobnému popisu Delf, Galové údajně městu příliš neuškodili. Podle líčení bitvy prý Řekům pomáhali všichni jejich bohové. Brennus (2) zahynul (sebevraždou či se nechal zabít svými druhy) a Galové byli poraženi. Sám průběh bitvy a její konec jsou popisovány antickými autory podobně. Naopak jiné zprávy se kloní k verzi, že Galové po vyplenění Delf odvezli všechny poklady z místních chrámů a pokladnic do Toulouse, aby je obětovali svým bohům. Jméno Brennus či Brennius považují někteří autoři za latinský přepis jména *Bran a příběhy líčené antickými autory za historicky nevěrohodné nebo za zčásti převzaté a historicky verifikované keltské báje (resp. mýty), jejichž hlavními náměty byly cesty za neobyčejnými poklady *zásvětí. Ty pak byly v podobných podáních spojeny s určitými skutečnými událostmi. Proto jsou také hledány styčné body mezi příběhy *Brana Bendigeita a obou Brennů.

BRES (ir.) – „bouře“. Bůh ze starší generace irských bohů, *Fomórii po otci (Elath) a po matce *Tuatha Dé Danann (adoptován). Výjimečně je jako Bresova matka uváděna *Brigit, která je jindy, a to ve většině pramenů jeho manželkou. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) byl vychován ženami Tuatha Dé Danannů, které mu také pomohly ke královskému úřadu poté, co musel abdikovat zraněný *Núadu. Záhy se však ukázalo, že Bres porušil všechny sliby, jež dal mužům Tuatha Dé Danannů, a že se mu nedostává panovnických ctností, mezi něž patřily především štědrost a pohostinnost. Ponižoval Tuatha Dé Dananny – uložil jim vysoké daně, nutil je k podřadné práci (bůh *Dagda stavěl Bresovi pevnost, statečný bojovník *Ogma nosil dřevo ad.), a především byl velmi lakomý, asketický a Tuatha Dé Danannové trpěli hladem. Stal se terčem posměchu *fili Cairbrea, jehož se Bresova nepohostinnost osobně dotkla. Z lakoty usvědčený Bres byl vyzván, aby abdikoval. Místo toho však prchl k Fomóriům a žádal o pomoc. Obě dvě strany se chystaly k bitvě, která se odehrála na *Mag Tuired (druhá bitva na Mag Tuired); v čele Tuatha Dé Danannů stál *Núadu Airgetlám, který byl dosazen na trůn, v čele Fomóriů *Balor. Tuatha Dé Danannové vyhráli a Bres byl zajat. Život mu zachránilo jen několik darů, které měly velký vliv na zemědělskou produkci vítězů: krávy, jež dávaly mléko po celý rok, přesná (magická) data, kdy je nejlepší den pro orbu, setbu a sklizeň (úterý) a další rady. Bres nakonec stejně

54

BRIGANTIA

umírá, přemožen kouzly boha *Luga. Bres, vzhledem k několika výrazným aspektům své povahy, je považován za boha plodnosti a vegetace rolníků (ještě předkeltské populace), kterého je možno volně přirovnat ke germánskému Freyovi. Své dobré vlastnosti ale uplatňuje pouze vůči „původním“ obyvatelům ostrova, Fomóriům. Novým obyvatelům, Tuatha Dé Danannům, přestože byl zvolen zásluhou jejich žen (= bohyní), je odpírá, dokud není nucen vydat svá tajemství zemědělského úspěchu za cenu záchrany vlastního života. Když Bres předá všechny své zemědělské vědomosti, stejné umírá (Lugovým přičiněním), neboť je – zbaven svých tajemství – nepotřebný. Jeho dovednosti si osvojili druzí, temné síly byly přemoženy.

BRIAN (ir.) – syn bohyně *Danu, bratr *Iuchaira a *Iucharbaira, představitel generace irských bohů *Tuatha Dé Danannů. Se svými bratry (nejvýznamnějšími syny bohyně) se vždy vyskytuje v triádě a je považován za boha vědění. Tuatha Dé Danannové jsou mnohdy označováni jejich zásluhou jako Fir tri nDea, „lidé třech bohů“. Žení se společně s trojjedinou (Velkou) bohyní *Erií (Eire), *Fódlou a *Banbou. Společně se svými bratry měl jediného syna Ecnea („moudrost“). Trojici Brian, Iuchair a Iucharbair je možno chápat i jako obdobu starobylých védských bohů Mitry, Varuny a Indry. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazi) spolu zabíjejí *Ciana (v podobě psa/kance), za což jsou jeho synu *Lugovi povinni opatřit sedm zázračných věcí, jimiž mají za svůj čin zaplatit (odškodné): koně, který se nebojí blesku, ran ani moře, kouzelný oštěp z rudého zlata, který nikdy nemine cíl a vrátí se zpět, kůži z vepře, která vše zhojí, šest prasat, která po každé hostině (na níž jsou zabita a snědena), pakliže nejsou poškozeny jejich kosti (stejný princip platil i na kozly severského boha Thóra), vstanou a další. Brian, Iuchair a Iucharbair splní všechny Lugovy podmínky, ale při posledním úkolu, jímž je trojí výkřik na kopci Miodhchaoin v Lochlainnu, jsou po roztržce zabiti. Jiná verze příběhu (např. v Imthechia Clainne Tuirill/Putování dětí Tuirillových, 11. století) připisuje jejich smrt samotnému Lugovi.

BRICRIU

Nemhthenga (ir.) – Bricriu „jedovatý jazyk“trickster. Podněcovatel nešvarů a výtržník, jeden z hrdinů ‚ Ulsterského cyklu, který se snaží všemi způsoby zasít sémě nešváru a zášti svým poťouchlým

55

BRIGIT

jednáním mezi největší ulsterské hrdiny – *Conalla Cernacha, *Cúchulainna a *Loegaire Buadacha (námět zpracovává *Fledh Bhricrenn/Brieriuova hostina) – nebo jejich manželky Lennabair, Fedelm a *Emer, či svými intrikami působí na osud *Flidais. Do jisté míry bychom u něho nalezli podobné charakterové rysy jako u severogermánského boha Lokiho, který byl též strůjcem mnoha podobných (celkem neškodných) třenic, z nichž ovšem i on odcházel mnohokráte se šrámy či ostudou podobně jako Bricriu (skončil i se svojí ženou na hnojišti, místo aby se kochal vítězstvím nad muži a ženami Ulsteru).

BRIGANTIA (především brit.) – „vznešená“, „veliká“. Původně (Velká)

mateřská bohyně keltských Brigantů, uctívaná obyvatelstvem na mnoha místech Evropy, respektive tam, kde se Brigamové usadili. Je jednou z nejstarších bohyní keltského panteonu. Stopy po jejím kultu nalezneme od Portugalska po Irsko (například řeka Braganca v Portugalsku, Bregenzpůvodně sídlo Brigantů u Bodamského jezera v Rakousku, město Brig ve Švýcarsku, řeky Braint a Brent a město Barrow v Anglii [severozápad], Brig ve Walesu, planina Brega ve východním Irsku a další místa). U Britonů na území Anglie byla silnou trojjedinou bohyní, původně personifikací země (nejdříve obecně, pak určitého území) podobné jako irská *Ériu. V Irsku ji odpovídá bohyně *Brigit a okrajově i sv. Brigita z Kildare (Brigitiným hlavním svátkem byl 1. únor, tj. den, kdy Keltové slavili svátek *imbolc). Mladší vyobrazení ztotožnilo Brigantii s římskou bohyní Minervou, která sice byla původně mateřskou bohyní, ale pak především ochránkyní řemeslníků, herců, básníků a později také lékařů.

BRIGIT (ir.) – podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) byla Brigit dcerou boha *Dagdy z generace bohů *Tuatha Dé Danannů. Vlastnila dva kouzelné voly, Feaa a Femena (ne býky!), byla manželkou *Drese (v jiném podání – *Lebor Laignech/Leinsterská kniha – byla jeho matkou), s nímž měla synka Ruadána. Jako (Velká) mateřská bohyně byla ochránkyní plodivých sil přírody, zabezpečovala úrodnost zemědělské půdy, starala se o vše nově narozené (včetně dětí, neboť své ztratila). Přestože jí byly zasvěceny četné prameny a řeky (nositelé oplodňujících a léčivých sil), byl jejím hlavním atributem oheň symbolizovaný svastikou (z ní se vyvinul typický „větrníkový“ kříž sv. Brigity, který údajně sama spletla ze slámy jako

56

BRITÁNIE

symbol křesťanského spasení). Proto je Brigit chápána především jako bohyně posvátného ohně (a tento úkol převzala i sv. Brigita v klášteře v Kildare, hrabství Kildare), bohyně ovládající sluneční energii. Brigit je vsak spojována i se smrtí – úmrtí jejího synka Ruadána vyvolalo v Irsku poprvé pláč a zármutek. Vystupuje v triádě společně se „sestrami“ stejného jména. Nelze vyloučit, že byla bohyní (viz Brigantia) kterou si s sebou přinesli z Británie Brigantové usadivší se na jihozápadě Irska. Bohyně pak nabyla na významu v souvislosti se vzestupem politické moci tamních rodů. V Cormacs Glossar (Cormacův glosář, počátek 10. století) je Brigit považována především za patronku věštectví, poezie a moudrosti (byla patronkou *fili). Její dvě sestry stejného jména ochraňovaly lékaře a kováře (respektive řemeslníky či původně magii spojenou s kovářským řemeslem, viz spojení s ohněm; viz římská Minerva). Křesťany byla Brigit přijata jako *sv. Brigita z Kildare, jejíž svátek připadl na 1 . únor, tj. den, kdy Keltové slavili svátek *imbolc. Tento den byl spojen s počátkem laktace ovcí. Při obřadech byla očisťována zvířata, pastviny i pole pomoci vody a ohně a začaly přípravy na nový vegetační rok. Klášter v Kildare (respektive dvojklášter, neboť zde žily dvě oddělené komunity, ženská a mužská, přičemž do ženské komunity měli muži až na církevní správu, přísné zapovězen vstup) jehož byla sv. Brigita představenou (podle irské křesťanské tradice v 7. století), byl údajné založen na místě starší svatyně, zasvěcené původní pohanské Brigit. Klášter byl podle časně středověké tradice pojmenován po starodávném dubu, který zde stál až do 10. století. V klášteře byl udržován oheň, jejž stínil vzrostlý hloh (jeho červené plody měly podobnou symboliku jako jeřabina nebo plody *jabloně). Sv. Brigita je jednou z nejvýznamnějších irských světic. V legendách, které jsou s ní spojeny, si uchovala mnoho ze své pohanské předlohy (Velké) mateřské bohyně. Již samo místo jejího narozeni (údajné ve Faughartu, hrabství Louth) – na prahu domu – jí zabezpečovalo zvláštní postavení. Patřila mezi dva světy (mezi svět živých a mrtvých), a tak se také celý život projevovala. Od samého narození jí provázely plameny a ohňová znamení a mnoho příhod ji spojovalo s kravami a dobytkem (ještě dnes je patronkou dobytka). Vládla živlům, léčila nemocné, křísila mrtvé, štědře obdarovávala chudé a ty, kteří si to zasloužili.

57

SV. BRIGITA viz BRIGIT BRITÁNIE, lat. BRITANNIA – ostrov na severozápadě Evropy, původně název pro celé souostroví. Řekům a Féničanům byla známá pod jménem Kassiterides, „Cínové ostrovy“ nebo Albion. Římané se blíže setkali s obyvatelstvem Británie (nazvali je souhrnně Britany) poprvé za *Caesara roku 55 a 54 před n. l., kdy podnikli dvě výpravy z *Galie za kanál La Manche. Své poznatky o ostrově, jeho obyvatelích, zvyklostech a cestě za řeku Temži Caesar zaznamenal stručně v Zápiscích o válce galské. Teprve za císaře Claudia začalo roku 43 n. l. podmaňování Británie a byl dán základ k vytvoření provincie Britannia.

y. Začátek první větve (Pwyll, vládce dyvedský) podle Ewansova diplomatického vydání z roku 1907

58

BRITÁNIE

Nejvýznamnější keltské kmeny sídlící na území Británie v 1. století před n. l. (rekonstrukce)

59

BŮH

Z keltských kmenů, žijících na území Británie, uvádí Caesar např. Ankality, Cenimágy, Kassy a Trinovanty. Keltský odpor proti dobyvatelům nebyl příliš silný, pouze tehdy když Římané porušovali dané sliby a smlouvy. Pak jejich chování k „barbarskému“ obyvatelstvu vyvolávalo nevoli a protiřímská povstání. Například roku 59 až 61 n. l. se do čela vzbouřenců postavila královna *Boudicca. V následujícím století dobyla římská vojska celý střed ostrova a proti na severu žijícím Piktům byla provincie zabezpečena postupně dvěma valy, roku 121 Hadriánovým a 142 Antonínovým. Největšího rozkvětu se romanizovaná Britannia dočkala ve 3. století. Pozůstatky římské civilizace jsou dokladem rozvoje zemědělství, řemeslné výroby, obchodu, architektury i kultury obecně. Na zbytcích starších keltských sídel nebo zcela nové vystavěli řadu vojenských stanic a prosperujících měst (například Londinium [Londýn], Verulamium [Old Verulam, St. Albans], Camulodunum, Deva [Chester], Eburacum [York], Isca [Caerleon]). Náboženství ostrovních Keltů postupně asimilovalo římské impulsy (od 4. století i křesťanství), stejně tak jako si Římané přisvojovali některé prvky domácí tradice. Od poloviny 4. století římské panství v Británii postupně upadalo. Nájezdy Skotů z Irska, Piktů za Skotska a germánských Saxonů ze zámoří donutily Římany roku 407 Británii opustit.

BRON TROGAIN (ir.) – „Tragainův hněv“. Obřady, které se konaly na svátek *lugnasad (noci na 1 . srpna) v irském Mide a měly mnoho mytologických aspektů. Byly pořádány k uctění boha Belega (*Belenos) a jejich součástí byly vedle ohňů oběti prvotin.

BŮH SE DVĚMA OBLIČEJI, „Ianus/Jánus“ – z území *Galie, *Británie i Irska (ale i dalších míst Evropy, která obývali Keltové) jsou známa božstva se dvěma obličeji (nejčastěji tváře mužů, výjimečně mužská a ženská tvář), jež se obecné v literatuře nazývají podle starobylého římského boha Iana/Jána (boha „vchodu a východu“, přeneseně či personifikovaně „počátku a konce“). Nejznámější kamenná „Ianová hlava“ keltské (keltskoligurské) provenience pochází z jihofrancouzského *Roquepertuse, podstatně menší exemplář byl objeven v Leichlingenu u Bonnu (Německo). Z panonského naleziště Badacsony-Lábdihegy (Maďarsko) pochází 23 cm vysoká lanová hlava, která má stejně neživotné rysy, zavřené oči a pokleslé

60

Badacsony-Ládbihegy (Maďarsko), kamenná Ianova hlava (2. až 1. století před n. l.)

koutky úst jako lidské hlavy z jihofrancouzských svatyní. Jak v Galii, tak i Británii kolovaly mince s „Ianovou hlavou“. Ianus/Jánus byl velmi starobylý bůh, vládce počátku roku, první král Latia v době „zlatého věku“. Byl uctíván pod různými jmény v římských provinciích od Afriky až po Podunají a Británii. Ve francouzském Autunu stál v galořímském období „Ianův/Janův chrám“, mající snad původně podobu otevřeného kultiště, pak zde byl postaven v 1. či 2. století n. l. chrámec se zastřešeným ochozem (fanum).

61

CAER IBORMEITH

CAESAR

C CAER IBORMEITH (ir.) – Caer „bobulka tisu“. Obyvatelka *zásvětí, dcera Ethala Am[n]buaila. Zamiloval se do ní (podle příběhu Oengusův sen/ Aislinge Oenguso; Oengusova zasněná tvář 9. či 10. století) syn bohyně *Boand a boha *Dagdy *Oengus Mac In Óc, považovaný za boha úrody a všeho, co roste. Po celý rok se mu dívka každou noc zjevovala ve snu, ale nikdy nedovolila, aby se jí dotkl. Oengus onemocněl a všechny kroky Boand, Dagdy či *Bodba, krále munsterských *Tuatha Dé Danannů, k jejímu získání byly neúspěšné. Avšak jednou za dva roky se Caer Ibormeith se svými 150 družkami – proměněnými v labutě se zlatými korunkami z peří na hlavách – snášela o svátku *samainu (kdy mizely rozdíly mezi živými a obyvateli zásvětí, kdy se oba světy prolínaly) na jezero (Lough Bél Draco), kde ji Oengus poprvé směl obejmout. Sám se stal labutí a třikrát s Caer obletěl jezero. Caer souhlasila se sňatkem, ale pouze pod podmínkou, že se bude moci i nadále vracet na jezero. Naposledy třikrát obletěli jezero a přitom zpívali kouzelnou píseň, která seslala na všechny kolem třídenní spánek. Pak obé labutě zamířily k *sídu Bruig na Bóinne, kde Oengus sídlil a předsedal velké zásvětní hostině mrtvých. Tis byl v Irsku považován za posvátný strom mající stejnou, ne-li větší moc než dub. Tato tradice pocházela snad ještě z doby před příchodem Keltů. Z dřeva tisů se zhotovovaly například věštecké hůlky *druidů, oštěpy symbolizující moc vůdce či vládce nebo krále, veřeje domů, nosné konstrukce lůžek i stolů. Červená barva tisových bobuli symbolizovala spojení se zásvětím a příslib znovuzrození. Labuť byla ptákem, kterého si Keltové (již i jejich předci od dob popelnicových polí), jak ostrovní, tak pevninští, spojovali s kultem říčních (původně [Velkých] mateřských) bohyní a s obřady slunečními, respektive se „vznikem“ (tj. s narůstajícím letním silným slunečním jasem) či „zánikem“ (tj. zimním ubývajícím a slábnoucím slunečním svitem) slunečních sil, případně zrozením životadárných oplodňujících sil z vody. V tomto příběhu lze ještě objevit střípky mýtu, pojednávajícího o vysvobození bohyně země (úrodné půdy) z moci zásvětních sil a její sňatek s bohem plodnosti (růstu). Skutečnost, že spolu odlétají do sídu (tj. taktéž zásvětí) je dána tím, že Tuatha Dé Danannům, ať již bylo jejich původní postavení v panteonu jakékoliv, byly bez rozdílu kompetencí křesťanskými autory vymezeny sídy jako jediné

62

CAESAR

místo jejich existence.

CAESAR, GAIUS IULIUS (100-44 před n. l.) – významný římský politik a vojevůdce, pocházející z aristokratické rodiny Iuliů, spřízněné s nejmocnějšími římskými rody. Od roku 68 před n . l . vykonával kvesturu v Hispánií, od roku 63 před n. l. byl nejvyšším pontifikem a od následujícího roku římským městským prétorem, od roku 60 před n . l. členem triumvirátu (spolu s Pompeiem a Crassem). Roku 59 před n. l. byl konzulem a následujícího toku se stal správcem celé *Galie. V roce 48 před n. l. byl poprvé prohlášen diktátorem, o dva roky později získal tento titul na deset let a roku 44 před n. l. natrvalo. V letech 55-51 vedl války s Galy, během nichž uskutečnil dvě výpravy na germánské území za Rýn (55 a 53 před n. l.) a dvojí vylodění v *Británii (55 a 54 před n. l.). V roce 52 před n. l. se vzbouřili proti římské nadvládě keltské kmeny pod vedením Vercingetoriga. Povstání bylo potlačeno až následujícího roku. Rozpol mezi ním a Pompeiem vyvrcholil v roce 49 před n. l., kdy Caesar v lednu překročil se svým vojskem říčku Rubico (tvořila hranici mezi Itálií a Galií Předalpskou). Občanská válka skončila až roku 45 před n. L přesto již rok před tím Caesar oslavil v Římě čtyřnásobný triumf nad Galií, Egyptem, Farnakem a numidským Iubou. Stal se tak faktickým samovládcem a oblíbencem římského lidu. Strach senátorů ze ztráty politického vlivu a obavy o osud republiky vedly ke spiknutí a k Caesarovu zavraždění v roce 44 před n. l. Caesar se věnoval vedle své dráhy politika a vojáka mj. i činnosti literární. Jeho nejdůležitějším dílem jsou memoáry – Zápisky o válce gallske (Commentarii de Bello Gallico) a občanské. I když nejsou Zápisky dílem přísně historickým (značný subjektivismus a přejímání neověřených zpráv, zveličování vlastních zásluh), měly být de facto deníkem dokumentujícím Caesarovy postupy a pohnutky, mají i tak pro poznání historické situace nepopiratelný význam. V Zápiscích o válce gallské, rozdělených do VII knih, Caesar dokumentuje události z let 58-52 před n. l. (od doby kdy se stal na pětileté období správcem celé galské oblasti, až po povstání Vercingetoriga z galského kmene Arvernů). Při popisu válečných tažení a bitev se sporadicky zaměřil i na popis Galů a Germánů, území, jež obývali, způsobu života, kam zahrnul okrajově i zmínky o bozích, náboženských praktikách nebo představách o posmrtném životě. Náboženství Galu (Zápisky a válce gallské, V I , 1 6 - 1 8 ) zpracoval Caesar z

63

CALATÍN

pohledu kultivovaného Římana (= „interpretatio romana“), a proto galské bohy hodnotil pravé z této pozice. Uvádí, že Galové nejvíce ctili Mercuria (*Merkura), pak *Apollóna, *Marta, *Iova a z bohyň *Minervu. Všichni Galové se podle jeho tvrzení považovali za potomky boha *Dita. Caesar si váží zbožnosti Galů i úcty k bohům a zdůrazňuje význam *druidského učení a postavení druidů v galské společnosti. Z keltských kmenů žijících na území Galie uvádí Caesar např. tyto: Akvitány, Allobrogy, Ambivarery, Aremoriky, Arverny, Atrebaty, Aulerky, Belgy, Bellovaky, Bigerriony, Biturígy, Bóje, Ceutrony, Eburóny?, Eleutéky, Esuvic, Gabaly, Haeduy, Helvécie, Helvie, Kadurky, Karnuty, Katurígy. Leuky, Leváky, Lingony, Lusitágy, Mandúbie, Mediomatriky, Nantuáty, Parísie, Rédony, Rémy, Rutény, Sanrony, Sékvany, Sociáty, Tarusáty, Veliokassy, Vellávie, Viromanduy, Vokáty, Volky a další. Mnohé z nich daly jméno krajům, městům či například vodním tokům.

CAILLECH (ir., skot.) – „zastřená žena (žena s kapuci, v přeneseném slova smyslu ale také ta, o níž nikdo neví, kým je)“. Původně určitě jedna ze tří jevových forem (Velké) mateřské bohyně (dívka, žena, stařena), její zimní podoba (stařena). V lidovém podání se uchovala v Irsku i ve Skotsku jako stará ohyzdná babice nebo obryně, která se umí proměňovat v mladou krásnou dívku. Silné povědomí o existenci jejího kultu v Irsku potvrzuje řada zmínek v písemných pramenech. Jednou z nejznámějších caillech je postava staré ženy z Bhérri („stará z Beare“) z hrabství Kerry a Cork na jihozápadě ostrova, její příběh je zpracován v irské literatuře 8. a 9. století. Zachycuje ve své podstatě každoroční proměnu (Velké) mateřské bohyně, která se ze zimního stadia stařeny mění na jaře v mladou dívku. Sedmkrát po sobě se vždy jako mladá dívka provdala a své muže vždy pochovala jako starce. Množství sňatků je odrazem archetypálního rituálního sňatku, který bohyně uzavírala s vládcem či králem každoročně, vždy při své jarní proměně. Ten, kdo se nebál políbit nebo obejmout caillech, získával nejen vládu a moc, ale i ji, proměněnou v mladou krásnou dívku. Ještě v 19. století byl mnohde v Irsku poslední snop nebo figura po sklizni přizdoben tak, aby vypadal jako žena, a přes zimu byl buď uchováván doma, nebo i v kostele. Na jaře byla figura skrmena dobytkem, aby jej ochránila a přispěla k jeho plodnosti, nebo vhozena do vody, případně

64

CARMAN

roztroušena po polích. Podobný zvyk nalezneme u zemědělských populací starověku i středověku (mnohdy se dochoval po dnešní dny) na mnoha místech Evropy od Balkánu (na severu Balkánu byla ženská postava spletená z obilných klasu dokonce přes zimu pohřbívána pod zem a na jaře, již naklíčená, oslavována při svátcích jara jako znovuzrozená Země) až po Irsko. Staré se měnilo v nové, mrtvé ožívalo. Cyklické znovuzrození nebo dovršení přeměny souviselo se starou zemědělskou vírou v každoroční zrození (probuzení) Země.

CALATÍN (ir.) – podle eposu Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) jeden z významných connachtských mužů, jehož dvacet sedm synů a jednoho vnuka zabil hrdina *Cúchulainn. Další Calatínovy děli, pohrobky šesterčata (tři chlapci a tři dívky), vychovávala sedmnáct let *Medb, která je nechala na jedno oko oslepit a navíc odebrala každému jednu ruku a jednu nohu, a tak z nich udělala démonické bytosti podobné *Fomóriům. V bitvě u Muirthemne smrtelně zranil jeden ze tři oštěpů, které ukuli Calatínovi synové, hrdinu Cúchulainna. Výroba každého oštěpu trvala vždy jeden den, který však byl ve skutečnosti dlouhý sedm let. První oštěp zabil Cúchulainnova koně *Liath Machu, druhý jeho vozataje *Laega a ten poslední, tzv., Lugaidova střela (neboť jej vrhl po Cúchulainnovi *Lugaid), samotného Cúchulainna. CARMAN (ir.) – postava z keltské mytologie, čarodějka, podle níž je nazváno slavnostní shromáždění, které se konalo jednou za tři roky v srpnu v irské provincii Leinster a trvalo sedm dnů. Účastnily se ho všechny kmeny (či klany) provincie a předsedal mu leinsterský král. Války, sváry, vymáháni dluhů i řešení manželských rozepří byly v této době přísné zakázány. V průběhu svátku se konaly závody vozatajů a koňské dostihy, trhy, uzavíraly se právní akty a přijímaly zákony, jeho součásti byla i vystoupení recitátorů, hudebníků a kejklířů všeho druhu. Popis svátku se dochoval např. v *Lebor Laignech (Leinsterské knize, před rokem 1160). Carman přišla se svými třemi syny Dianem („násilným“), Dothutem („zlým“) a Dubhem („ponurým“) do Irska ze zámoří (údajně z řeckých Atén) v době, kdy zde žili Tuatha Dé Danannové. Nebyli vítanými návštěvníky, neboť kde se objevili, vše ničili kouzly a magií. Způsobili

65

CASWALLAN

neplodnost půdy (respektive země) prostřednictvím pohrom, jimiž byly sucho, mráz, nemoci a mor. Tuatha Dé Danannům se je nakonec podařilo pomocí všech spojených magických a Čarodějných sil porazit a zahnat je zpět do moře. Aby měli záruku, že se vetřelci nikdy nevrátí, ponechali si rukojmí, jejich matku Carman. Ta nakonec zemřela žalem (podle jedné verze násilnou smrtí). Ještě před svým skonem nařídila Tuatha Dé Danannům, aby na její počest konali slavnost, která pak vstoupila do dějin jako carman. Kdo se carmanu odmítl zúčastnit, měl být potrestán. Naopak ten, kdo se ho zúčastnil, mohl počítat s příznivou a bohatou úrodou a dobrou zákonnou vládou králů. Carman, přišlá ze země za mořem, připomíná stejné jako italská věštecká bohyně Carmenta bohyni Kár/Kér, uctívanou Káry (a pak i některými řeckými obcemi), původně obyvateli jihozápadní Malé Asie, kam galské oddíly dorazily v 70. letech 3. století před n. l., zdatnými žoldnéři a řemeslníky. Její jméno začalo obecně označovat „osud“, „sudbu“, „záhubu“, v množném čísle keres znamenalo „protivy“, „příkoří“, „neviditelné zlo“. Italská Carmenta měla pouze jednoho syna Euandra, s nímž se vystěhovala z Arkádie do Latia. Byla ctěná jako bohyně vod, porodu a věštění. Nelze vyloučit, že se kult bohyně Kár/Kér dostal k ostrovním Keltům prostřednictvím těch, kteří se zúčastnili tažení do Malé Asie nebo obchodníku přišlých z této oblasti. Británie byla ostatně známa Foiníčanůrn i Rekům (a nelze vyloučit ani spojení s Irskem). Motiv vyhnání jejich synů by mohl souviset s porážkou přišlé skupiny osadníků. Carman lze také chápat jako jednu ze stránek (Velké) mateřské bohyně, která neměla jen pozitivní, ale i negativní aspekty. V jejím případě jsou spojené s ničením země a neúrodou. Aby byla tato stránka bohyně potlačena, bylo nutné pořádat pravidelné preventivní oběti, jejichž prostřednictvím si ji lidé snažili naklonit a usmířit.

CAMELOT, Kamelot (brit., wal.) – legendární sídlo krále – *Artuše. Na hradě tohoto jména měl být umístěn i *Kruhový stůl, u něhož se scházeli nejpřednější rytíři Británie (popř. Walesu, Irska, Bretaně a Francie). Sir Thomas *Malory jej ztotožňuje ve své knize Artušova smrt s Winchesterem v jižní Anglii.

CAMULOS viz CUMHAL

66

CATHBAD

CARTIMANDUA (brit.) – královna Brigantů, proslavená moudrostí, v jejímž příběhu se zrcadlí některé rysy mateřských bohyní.

CASWALLAN, KASSWALLAWN, CASSIVELLAUNUS G. I. *Caesara? (wal.) – legendární britský král a podle waleského mytologického cyklu *Mabinogi, syn boha *Bela (viz Beli Mawr), snad i bůh války (?). Podle příběhu Tu je setkání Lluddovo a Llevelysem bratr *Lludda, Nynnyawa a *Llevelyse. V době *Branova tažení do Irska využil Gaswallan jeho nepřítomnosti a chopil se vlády. Vlastnil plášť neviditelnosti, jenž mu umožnil nepozorovaně zabít šest ze sedmi mužů (bylo vidět jen šlehající meč), které zanechal Bran v zemi. Uchráněn zůstal jen Branův syn Karadawg, neboť ten byl jeho synovcem. Branovu synovi puklo nad tímto činem srdce žalem. Strach z Caswallana má i *Manawyddan, který ho připravil o zákonné dědictví. Manawyddan raději dvakráte opustil jeho zemi, než aby s ním bojoval. Poprvé odchází s *Pryderim, podruhé s Kigvou. Geoffrey z Monmouthu v Dějinách králů Británie (Historia regum Britanniae) uvádí jako krále Bretaně a Walesu Cassievelauna, syna krále Heliho a bratra *Lugova, jehož převzal od G. I. *Caesara (Zápisky o válce gallské, V). O Cassivellaunovi píše, že byl Britany pověřen nejvyšším velením a řízením války s Římany, i když mezi ním a ostatními kmeny byly rozpory. Jeho země ležela severně za řekou Temží. Kassové (lat. Cassi, kmen, jemuž vládl původně Cassivellaunus) pak sami prozradili Caesarovi jeho úkryt. Pod ochranu Caesarovu se uchyluje Mandubracius (!), syn zavražděného náčelníka Trinovantů. Ještě před opuštěním Británie Caesar důrazně varuje Cassivellauna, aby Mandubraciovi neškodil.

CATHBAD (ir.) – ulsterský nejvyšší královský *druid, mudrc a učitel *Cúehulainnův a zároveň i strůjce jeho osudu, postava z eposu Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge). Podle některých příběhů otec *Dechtire (Cúchulainnova matka), podle některých verzí byl jeho synem i ulsterský král *Conchobar. Jemu také prorokoval zkázu Ulsteru, která vzejde kvůli *Deirdre.

CATH MAIGE TUIRED, O bitvách na Tuiredské rovině/pláni (ir.) – vypráví události, které se váží k prvnímu střetnutí na *Mag Tuired. Jde o

67

CERNUNNOS

konflikt mezi *Fir Bolgy a *Tuatha Dé Dananny. Další vyprávění se vztahuje ke druhému střetu, boji mezi *Fomórii a Tuatha Dé Dananny. Cath maige Tuired je významným pramenem Irské mytologie, neboť jsou podle něho rekonstruovány panteony jednotlivých skupin irských osadníků, tak jak je uvádí i Lebor Gabála Érenn (Kniha invazí).

CELTIBER (gal.) – bratr boha *Arara. CERAINT FEDDW (wal.) – hrdina waleských mýtů, jemuž kouzelný kanec prozradil tajemství vaření piva.

CERIDWEN, Keridweri (wal.) – ve waleské literatuře je pudle

středověkého Taliesinova příběhu (Hanes Taliesin) de facto matkou *Taliesinovou (v této podobě ne jako historické osobnosti, ale jako mytické postavy). Ceridwen sídlila v Bala Lake, jezeře v severním Walesu, pod nímž byl vstup do *zásvětí. Podle literárních pramenů byli jejími dětmi s Tegidem krásná Creirwy a příšera Morv (r) an („mořský havran“, „velká vrána“) či Afangdu („rohatec“). Aby vyvážila Morvanovu ohyzdnost, chtěla Ceridwen učinit ze svého syna největšího mudrce a jasnovidce. Proto namíchala z kouzelných bylin nápoj, který se měl po dobu jednoho roku vařit v kouzelném *kotli. Aby oheň pod kotlem neuhasl, měli jej hlídat *Gwion Bach („malý“) a slepý stařec. Obsah kotle měl být svařen na pouhé tři kapky. Ale krátce před dokončením vystříkly tři kapky nápoje na Gwionův prst. Chlapec vsunul prst do pusy, aby si jej zchladil. V tu chvíli se projevila kouzelná moc nápoje a on porozuměl veškeré moudrosti minulosti, současnosti i budoucnosti (podobně čerpal moudrost ze svého palce irský hrdina *Fionn). Proto hned pochopil, jaké mu hrozí nebezpečí. Prchl před Ceridwen a bera na sebe postupně podobu zajíce (země), ryby (vodstvo) a ptáka (vzduch) se snaží zachránit život. Ceridwen se proměnila nejdříve ve psa, pak ve vydru a pak v sokola. Pronásledovala Gwiona napříč všemi živly (země, voda, vzduch). Konečně při poslední Gwionově proměně, zrnu, jej Ceridwen v podobě černé slepice dostihla a pozřela. Tím byla oplodněna a Gwion se rodí znovu, v nové podobě. Nově narozený Gwion byl tak líbezný, že jej Ceridwen nebyla schopna zabít. Proto chlapce vložila do koženého vaku a ten vhodila do mořských

68

vln. V předvečer svátku *beltain vytáhl vak z vody princ Elphin („nešťastný“). Chlapec, který vykoukl z vaku, byl nesmírně krásný, a tak mu dali jméno *Taliesin (tal-ie-sin, „to zářivé/jasné/krásné čelo“). Z celého příběhu zřetelně vystupuje původní Ceridwenina funkce. Byla totiž zcela bezpochyby (Velkou) mateřskou bohyní obyvatel Walesu, personifikací Země (vládla všemi Živly) a byla dárkyní života.

CERNUNNOS (gal.) – bůh s jelením parožím, „rohatý“. V době galořímské vystupuje na mnohých oltářích nalezených například v Reimsu (dep. Champagne-Ardennes, Francie) nebo na reliéfu z Vendoeuvres (dep. Indre, Francie). Ikonografie i náboženský symbolismus jelena jsou velmi archaické, což dokládá například paleolitický, asi 30 000 let starý Velký kouzelník z jeskyně Les Trois Fréres ve Francii. Postava má hlavu jelena s velikým parožím a zřejmě představuje Pána zvířat, ochránce lovců i zvířat (byť jeho symbolika může být mnohem hlubší, mohl mít již i roli průvodce mrtvých). Jiná scéna, rytina boha s jelením parožím, pochází z Val Camonica v Itálii a je datovaná do 4. století před n. l. Spolu s tímto bohem je zobrazen i rohatý had, který jej tak zcela nepochybné pojí se světem zemřelých. Neméně známé zobrazení boha s jelením parožím pochází z vnitřní strany *kotle v Gundestrupu. Postava sedící uprostřed zvířat (vyniká především mohutný jelen po její pravici) je oblečena v přiléhavém oděvu, na krku má torques, druhý torques drží v pravé ruce. V levé ruce svírá hada s beraní hlavou, který je považován za symbol boha *Teutata. Doklady o uctívání Cernunna (či jemu podobného božstva) nalezneme na celém území obývaném Kelty, od Irska až po Rumunsko (jen z *Galie pochází více než třicet jeho zobrazení). Je pravda, že Cernunnova zpodobnění vykazují lokální odlišnosti, ale od 3. století před n. l. jsou jím společné určité základní rysy. Nejčastěji je Cernuunos zpodobněn v „buddhově posazení“ s atributy, jimiž jsou hadi (nejčastěji dva, někdy rohatí, někdy s beraní hlavou), torques, váček či vak na peníze.

69

CERNUNNOS

Často je obklopen zvířaty – mezi nimiž převládá býk, vlk, jelen, medvěd, vydra i další. Od doby římské jej, i když méně často, nalezneme v doprovodu dalších božstev (například v Reimsu po boku římského Apollóna a Merkura). Cernunnos je v některých ohledech přirovnáván k římskému *Dispaterovi (o němž G. I. *Caesar stručně píše, že ho Galové považují za svého předka), méně často k Merkurovi či Manovi (byť jsou to spojení velmi vágní a většinou vycházející z nekeltského prostředí), popřípadě je s těmito božstvy v římské době lokálně ztotožňován. Cernunnos je přirovnáván i k védskému bohu Pašupatimu (Pašupratimu), „pánu zvířat“, který podle mýtů vládl nad životy všech bytostí. Na jedné straně přinášel neodvratnou smrt, na druhé straně pak od něj bylo možno očekávat

a, v levé ruce má směrem k mohutnému jelenovi další torques. Bůh je oblečen podobně jako ostatní mužské postavy

bezbřehé milosrdenství. Jelen, jedno z hlavních keltských *totemových zvířat, byl považován za mytického předka nejen Keltů, ale i Germánů, za symbol plodností a obnovy (pravidelná obnova paroží), pohřební zvíře a průvodce mrtvých. Zobrazování Cernunna s vakem na bohatství

70

CESSAIR

CES NOIDEN

(Vendoeuvres), popřípadě s váčkem, z něhož se sypou zlaté mince (Reims), má blízko k další stránce boha Dispatera (Dis, lat. jméno řeckého boha podsvětí Háda, z lat. díves, „bohatý“, jenž byl na přelomu 6. a 5. století před n. l. ztotožněn s bohem bohatství Plútem – řec. plútón je přesným překladem slova bohatý), totiž pánem nad bohatstvím země a ochráncem nad výnosy z obchodu. Na Cernunna nezapomněl ve své struktuře základního galského mýtu o bohyni *Rigani ani J.-J. Hatt. Cernunnos je podle něho zásvětní podobou boha *Esa. Aby se mohl ze zásvětí Cernunnos znovu vrátit na zemi a proměnit se v Esa, je nutné obětovat jelena. Tak byl manželem trojjediné Velké mateřské bohyně v době zimy. Stopy po Cernunnovi nalezneme ve waleské i irské středověké literatuře. Jeho kult byl zřejmě tak silný, že se s ním – podobně jako s *Brigit (sv. Brigita) – muselo vyrovnat i křesťanství (bretaňský sv. Corneille, ochránce rohatého dobytka; sv. Ciarán z Clonmaclois a sv. Ciarán ze Saighiru jsou de facto ochránci v přírodě žijících zvířat). V *Mabínogi si uchoval mnoho z jeho vlastností *Arawn, vládce zásvětí (viz Annwvn). Nemá sice přímo jelení podobu, ale jedná stejně jako v mýtu o Rigani. V příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen je Cernunovým pozůstatkem Morv (r) an („mořský havran“, „velká vrána“) či Ahngdu („rohatec“), muž porostlý srstí podobné jelení. Afangdu byl tak ošklivý, že jej nikdo neudeřil zbraní v kamlanské bitvě (poslední *Artušova bitva). Zde se muže jednat o pozůstatek tabu, jež bylo spojeno se smrtí jelena. Irský *Conall Cernach („rohatý“), úděsný ulsterský lovec lidských *hlav, pomáhá *Fraechu mac Fidaigovi (který má také atributy „pána zvířat“) hledat unesenou ženu, syny a dobytek na pevnině. Místo, kde jsou vězněni, střeží had, který mu vsak nezpůsobí žádnou újmu, naopak mu vklouzne do opasku, kde zůstane, dokud Conall Cernach své posláni nesplní (viz spojení Cernunna s hady).

CES NOIDEN (ir.) – „slabost omladnic“. Tento stav slabosti uvalila na ulsterské muže *Macha za to, že ji nutili ve vysokém stadiu těhotenství závodit s koňmi. Zásluhou vyčerpání zemřela, ale ještě předtím stačila všechny muže proklít. Ces noiden je pak (až na *Cúchulainna a jeho otce) přepadalo pravidelně v momentě, kdy zemi hrozilo nebezpečí.

CESSAIR (ir.) – podle jedné verze *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) to

71

byla právě ona a ne Banba (viz Ériu), jež vstoupila jako první žena na irskou půdu. Doprovázeli jí tři muži: její otec Bith („život“), manžel *Fintan (mac Bochra, snad jej můžeme považovat podle některých výkladů za „starého bělo[vlasého] po otci syna oceánu“) a kormidelník Ladra. Křesťanskými autory je jednou dokonce Cessair označena za vnučku Noemovu, již nebylo dovoleno vstoupit do archy. Přesto se Cessair, tři muži a padesát žen (kteří se zřekli víry v Boha) nalodili na jinou loď. Tu bouře zahnala k břehům Irska. Zde si muži mezi sebe rozdělili dílem padesát žen (17, 17, 16). Po smrti Bitha a Ladry prchá Fintan před ženami přes celý ostrov. Cessair puká nad ztrátou otce a útěkem manžela srdce. Ženy sedm dnů před potopou, jež zachvátila celý svět, umírají. Jediný, kdo potopu přežil, byl Finchtan. V příběhu jsou dochovány zlomky keltského (respektive předkeltského) mýtu o potopě světa, který si křesťanští pisatelé přizpůsobili jimi uznávané biblické verzi. Mýtus o potopě si s sebou do Británie a Irska mohli přinést stavitelé chodbovitých hrobů na konci 3. tisíciletí před n. k, jejichž odchod ze severní Afriky a přesun ze Španělska přes Portugalsko na sever nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. Soudí se, že mohli svoji zemi opustit právě po nějaké katastrofě, spojené s rozsáhlými následnými zátopami. V Cessair lze odhalit aspekty (Velké) mateřské bohyně (spojení s vodou, družina padesáti žen).

CIAN (ir.) – jeden ze synů *Diana Céchta, manžel *Ethniu (mateřská

bohyně, jež dala také jméno anglické řece Inny; je vykládána i jako jedno z vedlejších jmen bohyně *Boand), otec boha *Luga. Z Cianovy hlavy, respektive z kožního záhybu na ni, se vysvobodí obrovský červ, který – když spatří světlo světa – doroste v průběhu jednoho roku ohromných rozměrů. Tučné tělo příšery, kterou nezničí ani oheň, nese sto hlav. Cian zahynul rukou trojjediného *Briana, Iuchaira a Iucharbaira, maje podobu psa či vepře (je ukamenován). Lug pak donutil vrahy zaplatit výkupné, které spočívalo ve splnění sedmi úkolů, přičemž poslední úkol se jim stal osudným. Cian nese podle mytologů znaky slunečního boha. Způsob jeho smrti, respektive červená barva krve, a červ – symbol temnoty –, který ho musí jednou pohltit, mu dávají charakteristiku zapadajícího slunce. To mizí za obzorem a nastává noc. Podobné je chápán někdy vztah Luga s *Balorem.

72

COLIGNY

CIMBRIANOS (gal.) – bůh, který byl uctíván na hoře Don u Heidelbergu v Německu.

CLIODNA (ir.) – jedna z (Velkých) mateřských bohyní uctívaných v Irsku na území Munsieni. K jejím hlavním atributům patří ptáci, podobně jako u waleské *Rhiannon, živící se velkými plody, snad jablky (symbol *zásvětí). Její trojjedinost (jako u *Brigit) doplňují sestry – Aoife (na severu Munsteru byla uctívána mateřská bohyně Aoibheal, z níž se stala *banshee, stejně jako z Cliodny; v mladším podání je Aoibheal její sestrou) a Edain (viz Étaín). Literární tradice ji považuje buď za krásnou a laskavou dceru *ollama, působícího na dvoře boha moře *Manannána mac Lita, nebo (mladší) za dceru posledního irského *druida a mocnou čarodějku. Podle starší verze se Cliodna se svými sestrami dostává do Irska únosem a zde záhy umírá (zabila ji mořská vlna). Vládne zásvětním ostrovům, jez obývají ptáci se zlatými zobáky, a mezi nimi je jeden bílý. Jejich kouzelný zpěv uzdravuje nemocné a léčí raněné. Tam ji navštívil i *Cianův syn Tagbd, jemuž své tři kouzelné ptáky věnovala. Náhrobkem Cliodny se stala skála Carraig Chlíodna v Ross Carbery Bay, kde je podle irských pověstí jeden z vchodů do zásvětí.

COCIDIUS (brit.) – snad od coch, „rudý“. Zřejmě původně bůh bitev nebo války obecné, který přetrval do římského období jako „Mars Cocidius“ na západě Anglie a v poněkud posunuté podobě jako „Silvanus Cocidius“ (bůh lovu nebo lesa) na východě Anglie. Jeho chrámek (fanum) se nalézal podle pozdně římského pramene v Bewcastlu.

COLIGNY (dep. Ain, Francie) – roku 1897 zde bylo nalezeno při pracích na vinici několik, zlomků bronzové tabulky, nejstaršího dochovaného keltského kalendáře, který byl sestaven nejspíše v 1. století n. l. Je sepsán v keltském jazyce (nejstarší a nejdelší text vůbec) a jeho tvůrci byli s největší pravděpodobností *druidové. Kalendář se podařilo rekonstruovat tak, aby jej bylo možné uspokojivě vyložit. V šestnácti sloupcích byly vždy uvedeny čtyři měsíce. Rok se skládal z dvanácti měsíců, z nichž sedm mělo třicet dnů a pět dvacet devět dnů. Každý měsíc se dělil na jasnou a temnou polovinu v systému 15 + 15 nebo 15 + 14 dnů. Aby došlo k synchronizaci

73

COLL

mezi solárním a lunárním rokem, byl každý třetí rok vložen jeden měsíc o třiceti dnech. Dny byly tříděny na příznivé (úterý) a nepříznivé. Úplněk připadal na sedmý, osmý a devátý den měsíce. Měsíce o třiceti dnech byly považovány za dobré a o dvaceti devíti dnech za nedobré (ba osudné). Na kalendáři byly zachyceny hlavní keltské svátky – viz samain, imbolc, betaine a lugnasad.

COLL (wal.) – hrdina waleských mýtů, jenž ovládal zemědělské dovednosti, pěstování pšenice a ječmene.

CONAIRE MÓR (ir.) – „veliký“. Hrdina irských příběhů (Lebor na hUidre/ Knihu Hnědé krávy, Yellow Book of Lecan/*Žlutá kniha lecanská či *Togail Bruidne Da Derga/Zničení bruidenu Da Dergy). Nejstarší z nich vznikly snad již před polovinou 8. století. Otcem (někdy i pěstounem) Coneire Móra byl král Eterscél z *Tary, matkou *Mes Buachalla („schovanka pastýřů“, posvětštěná [Velká] mateřská bohyně). Podle předpovědi se Conaire stane po svém otci králem v Taře. Jeho osud však ještě před nástupem na trůn určuje řada komplikovaných a navazujících *gessa, jejichž porušením by si přivodil smrt. Conaire je požehnaným králem, což potvrdila řada znamení i výkřik věštebného kamene *Lia Fáilu a v realitě hojnost potravy pro lidi i zvířata. Záhy je osudem uvržen do situací, v nichž porušuje jedno geis za druhým: usmíří rozepři (dvou poddaných) mimo Taru, cíl cesty jej donutí jet tak, aby měl Taru po pravici a Bregii po levici, loví zakázaná zvířata z Cerny, opustí Taru na více než devět nocí a nocuje v otevřeném domě přítele *Da Dergy („rudý bůh“), odkud plameny ohně září do okolí. Na cestě k němu Conaire Móra předejdou tří červení jezdci na Červených koních. Po západu slunce je navštíví v Da Dergově domě žena (Cichuil, v jiné verzi Cailb/*Badh) a muž (Fer Caille), přičemž žena pronese hrůzné proroctví. V noci palác přepadnou mořští piráti, s nimiž se vrátili i dva Conaitovi bratři, poslaní dříve do vyhnanství. Conaire bojuje se svými druhy proti vetřelcům, ale nepřátelští *druidové mu přičarují neuhasitelnou žízeň. Conairův přítel *Mac Cécht marně hledá celou noc se zlatým Conairovým pohárem vodu v irských pramenech a řekách, až teprve v Connachtu se mu podaří pohár naplnit. Přichází vsak pozdě, neboť dva nepřátelští bojovníci mezitím usekli Conairovi hlavu.

74

CONCHOBAR MAC NESSA

*Lebor Gabála Érenn (Kniha invazi) popisuje Conaire Móra (mac Eterscéla z Tary) jako historického panovníka (Conaire Már mac Eterscélae, † asi ó5 n. l.), který žil v době, kdy údajné zemřel také hrdina *Cúchulainn. Verifikovat jeho autentičnost se snažila i řada historiků, je ztotožňován například s králem Erneanu, který zahynul v bitvě s Laginskými (Laiginy, mocný rod vládnoucí v části dnešní provincie Leinster). S postavou Conaire Móra je však spojeno tolik různých mytologických momentů a modelů jednání, že jsou pravděpodobnější spíše tvrzení o jeho „božské podstatě“ (například bůh podobný *Branovi?), případně mohl vzniknout asimilaci různých (polo-či historických) postav a lokálního božstva.

CONALL CERNACH (ir.) – syn *Amergina mac Ecit Salacha, synovec

krále *Conchobara mac Nessy a nevlastní bratr *Cúchulainnův. Údajně nejkrásnější muž Irska, druhý nejstatečnější ulsterský bojovník a největší lovec hlav v irských dějinách. Kromě toho, že každý den zabil jednoho Connachťana, se mohl pyšnit i tím, že má na svědomí smrt *Medbina manžela *Aililla mac Máty, *Conchobara mac Nessy, *Mesgegry a *Lugaida, vraha Cúchulainnova. Jeho osudy líčí např. *Togail Bruidne Da Derga/Zničení bruidenu Da Dergy, Scél mucce Maic Dathó/Příběh o praseti Mac da Thóa, *Tain Bó Cuailnge/Taženi za býkem z Cuailnge. Poté, co byl Conall sám zabit, sloužila jeho lebka Ulsteřanům jako obří pohár, z něhož pili mléko, aby překonali *ces noiden svoji ochablost spojenou s pravidelným devítidenními (nebo trvajícími pět dnů a čtyři noci) porodními bolestmi, jimiž byli postihováni *ulsteršrí válečníci od dob *Machiny kletby. V Coir Annannu/Souhrn jmenných výrazů (snad ze 13. století) je vysvětlen původ Conallova jména. To je údajně odvozeno od hrbolu, „cern“, na jeho hlavě, ke kterému přišel ve Skotsku (= v tomto případě v *zásvětí) v boji o ženu. Nelze přehlédnout, že jméno Conalia Cernacha i některá vyobrazení připisovaná právě jemu (například hlava z Chesteru [hrabství Northumberland, Anglie]) se podobají bohu *Cernunnovi, respektive některým jeho aspektům (boj o ženu v zásvětí), případně výkladům mýtů s ním spojených (viz Rigani).

CONCHOBAR MAC NESSA (ir.) – mytický irský panovník Ulsteřanů,

75

CONCHOBAR MAC NESSA

jeden z hlavních hrdinů *Ulsterského cyklu. Křesťanskými irskými autory byl „historicky verifikován“. Conchobarova data narození a smrti se shodují s údajnými daty Kristova narození a smrti (na hodinu přesně!). Conchobarovým „otcem“ měl být bud nejvyšší královský druid *Cathbad, nebo král Fachtna Fáthach a matkou *Ness („nepřívětivá“). Své jméno dostal podle řeky Conchobar, k níž poslal Cathbad jednou v noci Ness pro vodu, aby se mohl napít. Ve vodě byli dva červi, které Ness vypila, a tím otěhotněla. Podle některých příběhů o Conchobarovi Ness při porodu zemřela, podle jiných mu zajistila vládu nad Ulsterem poté, co souhlasila se sňatkem s králem *Tergusem Mac Roichem. Podmínkou k jeho uzavření bylo ale roční postoupení vlády sedmiletému Conchobarovi (zde se objevuje shodný motiv jako v příběhu o sesazení *Dagdy z trůnu *Oengusem; jeden den či jeden rok se rovná věčnosti). Conchobar se tak jako tak stal králem Usteru a jeho vláda v *Emain Macha byla ve všech ohledech příkladná. Je líčen jako moudrý, zákonů znalý a dbalý král i statečný bojovník. Na jeho dvoře byl vždy dostatek jídla. Za to bylo možno děkovat i Conchobarovu obřímu *kotli, jenž nikdy nebyl prázdný (podobně jako kotel Dagdův). Každý den v roce k němu přicházel na hostinu jeden z jeho 365 poddaných dvořanů, na svátek *samain se pak všichni sešli na slavnosti trvající sedm dnů. Jeho ženami byly mimo jiné *Medb z Cruachánu (která jej opustila a uzavřela později manželství s *Ailillem mac Mátou) a její dvě sestry *Clothru a *Eithne (respektive *Mugain). Tragicky se odvíjel jeho vztah k *Deirdre („běsnící“) a krásné Luaine. Ženy byly příčinou Conchobarovy zkázy. Jako svrchovaný král měl právo si vybrat jakoukoli ženu své říše, měl právo první noci a všemi ženami byl obdivován. Toho využil i connachtský Cet (který kradl Ulsteřanům dobytek a Conchobar jej chtěl ztrestat). Navedl connachtské ženy, aby odlákaly Conchobara a věnovaly mu svoji přízeň. Cet se pak Conchobara snažil usmrtit střelou z praku (zhotovenou ze směsi *Mesgegrova mozku [Mesgegru zabil *Conall Cernach] a vápna). Střela pouze uvízla v Conchobarově hlavě. Sedm let žil král se střelou v hlavě, neboť přísně udržoval ustanovení lékaře. Teprve Kristovo ukřižování jej tak rozčílilo, že šev na hlavě, kterým byla střela uzavřena, praskl a král následkem toho zemřel. Podle irské středověké tradice byl Conchobar prvním člověkem, který zemřel pro Krista. Postava Conchobara mac Nessa v sobě nese celou řadu nepřehlédnutelných aspektů a atributů keltských božstev. Svědčí o tom již

76

CONN CÉTCHATHACH

sám způsob početí – z vody řeky Conchobar. Matka Ness byla (Velkou) mateřskou bohyní v jedné ze svých podob (hrůzné; její původní jméno znělo Asa, tj. „laskavá“) – je dokladem velmi starých kořenů celého příběhu. Trůn získává Conchobar stejným způsobem jako Oengus. Jednu zimu a jedno léto má Conchobar vládnout, tj. nastupuje o samainu, který také oslavuje během své vlády jako hlavní svátek (trvající sedm dnů, samain připadal na čtvrtý den) a počátek začínajícího roku. Jeho 365 dvořanů, kteří se na jeho dvoře všichni o samainu shromažďují, je považováno za 365 dnů kalendářního roku. Vlastní stříbrný prut se třemi zlatými koulemi – stříbrná je barvou měsíce a tři zlaté koule stejně jako tři zlatá jablka jsou propustkou do zásvětí, kde se Conchobar pohybuje při různých příležitostech (hostiny), stejné jako ve světě pozemském. Conchobarův kotel (který nikdy nebyl prázdný) měl, stejně jako kotle v jiných keltských příbězích, podstatně hlubší význam, než pouhou záruku hojnosti a pohostinství, což byly obecné vlastnosti každého oprávněného vladaře. Kotel byl posvátnou rituální nádobou, ústředním bodem ceremonií, spojených s magickými obřady obnovy a udržení života. Conchobar byl původně zřejmě božstvem spojeným s ročním vegetačním cyklem, symbolizujícím ale vládu nad celým kalendářním rokem (pobývá v zásvětí stejně přirozeně jako ve světě reálném – viz například proměna galského *Esa v *Cernunna a opačně), než se v posvětštěné a upravené podobě stal postavou hrdinských epických příběhů.

CONLAI (ir.) – syn *Cúchulainna a *Aífe. Váží se k němu dvě základní *gessa: nesměl nikomu říci své jméno a odmítnout boj muže proti muži. V sedmi letech se dostal do rukou ulsterských mužů (plul po vodě v bronzovém člunu s pozlacenými vesly). Umírá (zprvu nepoznán) v boji s vlastním otcem (je smrtelně zraněn v brodu přes řeku!), který proti němu užije kouzelnou zbraň *gae bulgu (výklady se různí, nejspíše snad šlo o „oštěp bouře“, tj. blesk). Truchlící (popřípadě běsnící) Cúchulain pohřbí Conlaie do hrobu, který pro něj vlastnoručně vyhloubil.

CONLE (ir.) – syn krále *Tary *Conna Céthathacha (Conna „sta bitev“). Podle Echtrae Conlei/Conleovo dobrodružství (8. století) si ho vyvolila za milence obyvatelka Tír na mRéo („země živých“), jednoho z ostrovů *zásvětí. Ta se zjevuje Conleovi a dává mu jablko (= symbol zásvětí, respektive

77

CONN CÉTCHATHACH

„pozvánku“ pro vyvolené, kteří mají tyto kraje navštívit). Conle, nemocný láskou, se jím celý měsíc živí. Když se žena objeví podruhé, Conle nastoupí do skleněného člunu a odplouvá s ní za moře k „zemi živých“. Od rozhodnutí opustit Taru jej neodvrátil ani jeho otec, ani *druidské čáry, ba ani láska k lidu, jemuž by jednou vládl.

CONNAN (ir.) – mytický panovník, vládce starší generace irských bohů. CONN CÉTCHATHACH (ir.) – Conn „sta bitev“ (ir. conn znamená „hlava“, „rozum“). Významná postava irské hrdinské epiky, podle pseudohistorické posloupnosti irských velekrálů údajné skutečné žijící *ardrí (zemřel podle některých údajů 157 n. l. či 212 n. l.), nebo podle Baile Chuind první král *Tary, jemuž byly v průběhu staletí přiřčeny božské, nadlidské vlastnosti, jedná se možná o božskou, respektive mytologickou postavu, která byla naopak ztotožněna s žijícím vládcem, a tak genealogicky a historicky potvrzena. Conn je považován za praotce všech obyvatel Connachtu, tj. území na severozápadě, původně na celém severu Irska, a za zakladatele vládnoucí dynastie tarských panovníků. Jiné teorie vycházejí ze skutečnosti, že se Conn pohybuje stejně tak v krajině *zásvětí jako mezi smrtelníky, a srovnávají jej s postavou z *Mabinogi, waleským *Pwyllem, jenž vládl jak světu živých, tak *Annwvnu (zásvětí). Connovými manželkami byly *Ethne a pak *Becuma (z *Tuatha Dé Danannů, jež byla vypovězena ze zásvětí pro cizoložství. Pod jménem Delbchaen přišla do Connachtu, aby našla Connova syna z prvního manželství *Arta, avšak dříve uviděla truchlícího Conna). Obě byly původně různými jevovými formami mateřských bohyní. Connovými syny byli Art a *Conle (opouští otce a odplouvá k Tir na mBéo/„zemi živých“, jednomu z ostrovů zasvětí). Becuma měla před uzavřením sňatku podmínku, tou bylo Artovo vypovězení od dvora na jeden rok. Becumina vláda nebyla požehnaná, Země upadla do nesnází, které mohly být podle *druidů odstraněny pouze krví nevinného chlapce z rodičů bez hříchu. Conn odplouvá v Becumině člunu do zásvětí, kde na jednom z ostrovů skutečně nalezne vhodné rodiče, *Rigrú a Dáira. Ti mají syna Ségdu, potenciálního zachránce Irska. Ségda a Rigrú se vydávají s Connem do Tary (kde má být obětován), aniž tuší, co je čeká. V momentě, kdy má být chlapec zabit, se na místě objevuje Rigrú s krávou, jež má při oběti Ségdu

78

CORMAC MAC ART

nahradit. Z břicha obětní krávy vyskočí dva ptáci, jeden jednonohý a druhý dvanáctinohý, kteří spolu bojují. Jednonohý poráží dvanáctinohého. Podle příběhu Baile in Scáil (Úchvatný zjev; 11. století, předloha je ale starší) se Conn setkává v zásvětí, kam odchází na radu druidů, na Mag Mell („rovina radovánek“), s bohem *Lugem, který mu předává čtyři tisové hůlky, na nichž je písmem *ogam ‚zaznamenáno padesát jmen (oprávněných) králů Tary (jejich počet, ale ne jména udal podle druidů kámen „králů“ *Lia Fáil). Setkání, odrážející prastaré, snad ještě předindoevropské rituály nástupu vládců na trůn, proběhne v domě stojícím pod velkým zlatým stromem (symbol středu světa [jako např. severogermánský Yggdrasill] v představách nejen Indoevropanů). Tam sedí vedle Luga na křišťálovém trůně krásná mladá žena, jež je *Nejvyšší bytostí Irska – sama personifikovaná flaith Érenn. Před sebou má stříbrný soudek (zřejmě symbol měsíce) a vedle sebe zlatý soudek (symbol slunce). Podává Connovi nejprve jídlo, volské (!) a vepřové žebro, a pak zlatý pohár s derg flaith, opojným nápojem červené barvy zhotoveným z ječmenové šťávy (flaith = „Nejvyšší bytost“, ale i „vláda“, laith = „nápoj“). Tímto hluboce symbolickým aktem (odsouhlaseno ale i Lugem) se Conn stává oprávněným vládcem – na jedné straně jej flaith Érenn krmí a na straně druhé ji Conn „pozře“ jako nápoj (přijímá ji, stává se její součástí). Hůlky se jmény vládců i pohár, z něhož se pije posvátný (oprávněnou vládu stvrzující) nápoj, mu zůstávají i poté, co se navrátí do skutečného „světa“.

CONNU (ir.) – král a *druid z irské legendy; ovládal magii a kouzla, dokázal změnit počasí a způsobit sněžení uprostřed léta.

CORMAC MAC ART (ir.) – jeden z hlavních hrdinů irských eposů, jenž

byl podle pseudohistorické posloupnosti irských velekrálů *ardím Cormacem mac Airtem/UIfadou, který zemřel asi 277 n. l., podle Baile Chuind byl Cormac/Corbmac třetím králem *Tary. Podle irského podání vnuk *Conna Cétchathacha, syn *Arta a *Étaín, otec *Gráinne. Narodil se pod širým nebem uprostřed bouře (narážka na nebeský původ otce?). Jeho výchovy se ujala vlčice, která jej odkojila svým mlékem společně s mláďaty (stejně jako v římských dějinách Romula a Rema).

79

COVENTINA

Když dospěl, stal se králem v Taře. Jeho manželkami byly podle různých verzi buď *Medb Letderg (obdoba ulsterské Medb; Obležení Dromdamgrairu), nebo *Ethne (Eshada Tige Buchet/Melodie Buchetova domu) – obě dvě jevové formy (Velké) mateřské bohyně, které mu zajistily oprávněnou vládu. Země jenom vzkvétala, dobytek se rozhojňoval, řeky byly plné ryb a pole dávala bohatou sklizeň. Tara nabývala na významu, dařilo se vědám, právu i umění. Král údajné slavil jako první (podle *Lebor Laignech/Leinsterské knihy či Knihy z Ballymote a Knihy z Navau) slavnost *carman, jež se konala jednou za tri roky v měsíci srpnu. Doba jeho vlády byla přesto poznamenána řadou válek s okolními králi i vnitřními nepřáteli, kromě jiných také s hrdinou *Fionnem mac Cumhaillem. Cormacovo dobrodružství (Echtrae Cormaic), zpracované v Knize z Ballymotu, Knize z Fermoye a Knize z Lecanu, líčí návštěvu krále v *zásvětí. Té předchází setkání s válečníkem ze zásvětí (jenž se mnohem později představí jako *Manannán mac Lir), od něhož Cormac získal vedle přátelství kouzelnou větévku se třemi zlatými jablky (nepřehlédnutelným symbolem zásvětí). Ten s sebou také postupně v jednom roce odvádí do zásvětí Cormacova syna, dceru i manželku. Král se tam vypravuje všechny hledat. Pojí na Manannánově dvoře vepře (který, přestože je večer zabit a sněden, je ráno opět celý) a obdrží od něj zlatý pohár (tři lži jej rozbijí a tři pravdy opět scelí) – víz paralely s příběhem krále Conna Cétchathacha (pohár dávající vládu). Cormac podle tradice založil první univerzitu v Irsku, v Taře dal postavit nové centrum panovnické moci – dvojitou pevnost, nový palác s velkou hodovní síní, jejíž náčrtek se i se zasedacím pořádkem hostů dochoval v Leinsterské knize (podle představ jejího autora ze 12. století), a královské sídlo. Po ztrátě oka opustil Cormac trůn velekrále (podobně jako jiní handicapovaní vládci, jimž zranění a ztráta nějaké končetiny či orgánu nedovolovaly řádně a požehnaně vládnout, byli diskvalifikováni; například *Núadu). Křesťanská tradice byla ochotna krále Cormaca akceptovat vzhledem k jeho zásluhám o rozvoj Irska a přísné lidské morálce. Nebyla ale schopna přijmout starší myšlenku, že Cormac byl po své smrti pohrben v *Bruigu na Bóinne, kde sídlila v temnotách zásvětí (viz síd) řada pohanských bohů. Proto jej nechali křesťanští autoři spočinout ve vysvěcené půdě hřbitova na břehu řeky Boyne.

80

CROMM CRUAICH

COVENTINA, Koventyna (brit.) – bohyně uctívaná Kelty na severu

Anglie v Northumberlandu, jejíž hlavní svatyně se nalézala u římské B/Procolitie (dnes Carrawburgh). V okrsku svatyně vyvěraly tři prameny minerálních vod (respektive dva, třetí pramenil v mithraeu – svatyni původem íránského boha světla a dobra Mithry. Ten byl uctíván velmi často v západní části římské říše, a to především v aspektu „Neporazitelného Slunce“/Soll Innvictus, solárního božstva, jehož hlavní svátek se slavil o zimním slunovratu. S ním byla spojena poměrně komplikovaná mystéria, při nichž mystové požívali také chléb a ředěné víno). V pramenech bylo nalezeno velké množství votivních darů – mince, sošky zvířat (kůň, pes), hlavičky, ba i lidská lebka a také části rozvaleného kamenného oltáře. Zobrazeni bohyně z doby římské (2. a 3. století n. l.) jsou dokladem její původní funkce (Velké) mateřské bohyně (i v její primární trojjediné formě), ochránkyně plodnosti a dárkyně života prostřednictvím vody a zároveň i pouhou personifikaci pramenů. Mezi předměty byla nalezena i mramorová soška bohyně s nápisem „pro bohyni Coventinu“, znázorňující bohyní na listu plynoucím po vodě. Svatyně, zasvěcená bohyni, stála přímo nad zřídlem léčivé vody a přiléhala k ní studna a bazén.

CREIDNE (ir.) – božský kovář z irských mýtů, jeden ze tří bohů řemeslné zdatnosti, který ukoval stříbrnou ruku pro boha *Núadu a pomáhal *Goibniuovi a *Luchtovi (s nimiž tvořil božskou triádu) vyrábět zbraně pro *Tuatha Dé Dananny před druhou bitvou na *Mag Tuired. Creidne kompletoval rukojeti a kovové části zbraní, které vyráběli Goibniu a Luchta.

CRIMTHANN CASS (ir.) – mytický vládce království Connacht v Irsku, hrdina pověsti Echtrae Loegairi.

CRIMTHANN NIA NAIR (ir.) – mytický irský král, vládnoucí v *Taře snad v 1. století n. l. V irských pramenech se objevuje řada Crimthannů, jejichž historická autenticita není, až na výjimky, vůbec ověřitelná.

CROM CRUACH, CROMM CRUAJCH (ir) – „zkrvavená hlava“ či

81

CÚCHULAINN

„umrlčí hlava“. Velká kamenná stéla, podle *Lebor Laignech/Leinsterské knihy nejvyšší irská modla/bůh, jíž byly 31. října, v předvečer svátku *samain (l. listopad, Nový rok, Den mrtvých), přinášeny v misce zvaném Mag Slecht („rovina zavržení“) (u Ballymagauranu, hrabství Cavan) pravidelné oběti ze všeho, co bylo prvorozené (první úroda z polí, prvorozenec z každé rodiny). Tento rituál je podobný védské agrajaně („oběť prvotin“). Jiné údaje uvádějí, že modle, tedy bohu, byl pravidelně obětován chlapec (třetí syn rodiny, ne tedy první), jehož krví byl potřen oltář, jeho tělo rozčtvrceno a částí pak zakopány na polích, aby byla zajištěna úrodnost na příští zemědělskou sezónu. Stéla Crom Cruach byla údajně pokryta zlatem a stála uprostřed dvanácti menších kamenů potažených bronzem nebo stříbrem. Podle legendy o sv. Patrikovi Život ve třech částech zničil kultiště, jako mnohá jiná významná pohanská místa, největší irský světec sv. Patrik. Vyprávění o Crom Cruachu je zřejmě pozůstatkem rituálů, probíhajících u reálně existující megalitické stavby zpodobňující dvanáct (slunečních), respektive třináct (lunárních) měsíců (poslední je umístěn symbolicky ve středu a zastává úlohu mužského principu), tj. kalendář. Podobným byl např. kruh z kamenů u Killycluggin (jihozápadně od Ballyconnellu, hrabství Cavan, střed severní poloviny Irska, nebyl-li předlohou pro kultiště u Crom Cruachu právě on), jehož středový kámen (mnohdy ztotožňovaný právě s Crom Cruachem) byl z centra kruhu vyvržen a zničen (dnes v Národním muzeu v Dublinu [National Museum]).

CROMM CRUAICH, CENN CRUAICH (ir.) – „zkrvavená/’krvavá hlava“. Božstvo, jemuž se měla o *samumu (v předvečer 1. listopadu) předkládat lidská oběť, chlapec, jehož krví se natíral obětní oltář a části jeho těla byly zakopány na polích, aby byla půda oplodněna. Rituál oběti posvátného krále či chlapce je známý v různých obměnách, a to nejen z indoevropského prostředí. Četné evropské paralely nalezneme například v mýtech řeckých nebo římských, kde kněžky Velké mateřské bohyně při podobných rituálech s kultem usmrcovaly (obětovaly) různými způsoby chlapce nebo muže a jejich krví natíraly oltáře, jejich těla trhaly či rozsekávaly a pohazovaly na polích nebo vhazovaly do vod řek, jezer a moře, aby byla zajištěna úroda nebo bohatý úlovek. Dozvuky rituálu s podobným podtextem, totiž navrátit zemi dostatek obilí a mléka prostřednictvím lidské oběti (chlapce), nalezneme také v příběhu o

82

vládě krále *Conna Cétchathacha z Tary, jehož sňatek s ženou ze *zásvětí *Bécumou (jež vystupuje podvodně jako Deibchaen) vede k prokletí země a neúrodě. *Taru je nutno podle nařízení *druidů očistit krví nevinného chlapce, jenž se narodil rodičům bez hříchu. Matkou chlapce nebyla žádná jiná žena než *Rigrú, (Velká) mateřská bohyně, což je samo o sobě zcela příznačné. Chlapec je v rozhodujícím momentu vyměněn za obětní zvíře, krávu. Příběh tak zachycuje další stadium obětního rituálu, kdy lidská oběť byla nahrazena obětí zvířete. Zápas, který se pak při oběti odehrává – dvanáctinohý pták (muži Irska) bojuje s jednonohým ptákem (chlapcem Ségdou), může být buď odrazem, nebo částí mnohem složitějšího rituálu, který se mohl podle podobného scénáře odehrávat u nejvyšší modly Irska, megalitického monumentu Crom Cruachu (nalézajícím se na území mezi třemi irskými provinciemi – Ulsterem, Connachtem a Leinsterem). Ve středu kruhu z dvanácti kamenů se tyčila velká stéla. Obvodové kameny byly údajně potaženy stříbrným a bronzovým plechem, střední stéla zlatým. Možná, že se jednalo o (kalendářní) zpodobnění roku se středním falickým kamenem, symbolem mužského principu plodnosti, u něhož se odehrávaly při významných svátcích obecni rituály, mající zajistit plodnost *Matky Země.

CÚCHULAINN, CÚCHULAINN, CÚ CHULAINN, Kuchulain (ir.) – irský mytický hrdina, známý především z irského eposu Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) a příběhu, které jsou s osou eposu spojeny. O jeho narození pojednává Compert Conc/Culainn (Cúchlainnovo narození). Cúchulainnovou matkou byla pozemská *Dechtire (při druhém a třetím početí, při prvním „neznámá žena“ v *zasvětí, přičemž Dechtire se novorozeněte po její smrti ujala), dcera *druida *Cathbada (někdy i sestra krále *Conchobara, neboť Cathbad měl být i jeho synem). Jeho otcem byl sám bůh *Lug (trojí početí Cúchulainovo – jednou umírá jako novorozeně, jednou již v lůně matky, neboť otázka incestního poměru donutí Dechtire se plodu zbavit, teprve potřetí se rodí do živoucí podoby). Pozemským otcem byl král Conchobar mac Nessa nebo až Sualtam (*Sualdaim mac Roich). Novorozeně dostalo s ohledem na otcovo (Lugovo) přání jméno Sétanta (jméno je shodné s britským kmenem Setantiů, obývajícím pobřeží dnešního Lancashiru) a Dechtire byla provdána za Sualtama, aby měl chlapec otce a majetek (aby se zabránilo skandálu kvůli incestnímu vztahu Dechtire a Conchohara).

83

CÚCHULAINN

Chlapec rychle rostl a v sedmi nebo osmi letech přemohl všechny bojovníky. Poté, co Sétanta zabil psa kováře Culanna, mu bylo dáno jméno Cú Chulainn („Culannuv pes“) – Podle jedné z variant příběhu svěřil král Conchobar Sétantu do péče *Amerginu mac Ecit Salachovi, ale po protestech ulsterských mužů se jeho výchovy ujali oni v čele s *Fergusem mac Roichem. Všem nadpřirozeným základním dovednostem se ale Cúchulainn naučil u čarodějky a věštkyně *Scáthach („skromné“) (báseň Verba Scáthaige/Slova Scáthachina, snad z 1. poloviny 8. století) a jejích dvou společnic, *Uathach („strašné“) a Aífe („krásné“) kdesi v Alpách (později uvedeno v literárním zpracování Skotsko, které bylo mimo také jiné symbolem pro *zásvětí). Uathach Cúchulainnovi poradila, jak získat od její matky tři dary či sliby: vojenský výcvik, Aífe a věštbu o své budoucnosti. V Cúchulainnově okolí se objevuje mnoho žen, ale on se jich zprvu straní a chová se zdrženlivě. Jeho jedinou milovanou manželkou byla *Emer, dcera kouzelníka Forgalla Monacha („prohnaného“), již získal Cúchulainn až po řadě zkoušek a dvouletém čekání. Byla blahosklonná k Cúchulainnovým dobrodružstvím (ostatně o všem, co jej čekalo, věděla předem), až na lásku k obyvatelce *zásvětí *Fand, manželce *Manannána mac Lira. Za ní se také láskou omámený Cúchulainn do zásvětí vypravil. Celý problém vyřešil

bronzovými pláty. Bojové vozy tohoto typu (ale podstatně jednodušší) dodávali etruský obchodníci spolu z dalším pře

nakonec až sám Mananuán, který rozestřel mezi Fand a Cúchulainna svůj plášť zapomnění (aby se již nikdy neviděli) a přijal svoji ženu zpět. Pomohli také druidové, kteři dali Emer i Cúchulainnovi vypít nápoj

84

CÚCHULAINN

CURAD-MÍR

zapomnění. Cúchulainn je univerzálním prototypem irského národního hrdiny. Je vždy ochoten bojovat za stranu, jíž je zcela oddán. Prožil celou řadu neuvěřitelných příběhů. Byl ideálem válečníka, ochráncem ulsterského království, v jehož jménu vystupoval. Nikdy se nestal králem, ani o to neusiloval. Věrně sloužil Conchobarovi. V divokosti a tricích, které při boji používal, se podobal severským berserkům, obávaným a nemilosrdným zabijákům. Jeho vzhled před bitvou s vojskem královny *Medb, kdy poprvé upřel na nepřátele hrůzný pohled získaný za pomoci magie, budil děs a hrůzu. Jedno oko měl vnořeno do hlavy, ústa zkřivená, srdce mu bušilo jako štěkot divokého bojového psa či rvalo jako lev. Nad čelem mu stál „měsíc válečníkův“ a z hlavy tryskal pramen černé krve. Ale to byl pouze jeden aspekt Cúchulainnovy osoby. V Táin bó Cuailnge je popsána i druhá, méně odstrašující Cúchulainnova stránka. Tehdy vychází jako muž obdivovaný muži i ženami, budicí sympatie a obdiv s vlasy trojí barvy, hnědé, červené (rudé) a zlaté (každý vlas a barva měly na hlavě své místo, účes působil jako svatozář), které mu spadaly na ramena, s očima, které se třpytily, a bylo v nich celkem sedm panenek. Na každé noze a ruce měl sedm prstů. V den bitvy stál Cúchulainn na hranici Ulsteru skvostně oblečen v purpurový plášť a bělostnou tuniku, obě zdobené zlatem a stříbrem, u levého boku připjatý meč se zlatým jílcem a zlatým kováním a na voze jedinečný dlouhý oštěp. V jedné ruce třímal devět uťatých hlav nepřátel a v druhé deset a potřásal jimi proti Medbinu vojsku. Snad je ani nemusel takto přesvědčovat, jaký je udatný a statečný bojovník, neboť všude jej předcházela pověst největšího bojovníka. V bitvě, jež se strhla jen proto, aby Medb získala býka *Donna, byl vybrán do čela jejího vojska *Ferdiad, který nebyl pouze Cúchulainnovým přítelem, ale i soukojencem. Na jedné straně tak byl Cúchulainnen vázán přátelstvím k Ferdiovi, na druhé pouty klanu. Medb si přizvala na pomoc druidy a zaklínače, nešetřila sliby bohatství a přízně, nabízela i svoji dceru, jen aby Ferdiu přesvědčila, aby se postavil do čela jejího vojska. Oba dva hrdinové spolu vedou dlouhé rozhovory a svedou trojí boj v brodu. Nakonec Cúchulainn Ferdiu čtvrtý den zabil a sám jej také pohřbil. Během svého života měl Cúchulainn, jak mu bylo předpovězeno, zabít dva psy (cú). Pes byl Cúchulainnovým totemovým zvířetem, jehož nesměl nejen zabít, ale ani pozřít jeho maso (dvě *gessa). Na cestách se setkává se třemi starými čarodějnicemi, které mu předložily pečené psí maso.

85

CÚ ROI MAC DAIRE

Cúchulainn nemůže odmítnout, a tím poruší první geis. V bitvě na pláni u Muirthemne ztratí nejdříve tří své oštěpy, pak třemi oštěpy synů *Calatínových umírají tři králové: král vozatajů *Laeg, král koni *Liath Macha a král irských hrdinů Cúchulainn. Smrtelné zranění mu hodem třetího oštěpu způsobil *Lugaid. Umírající hrdina se chtěl napít vody z jezera a omýt si rány. Zde vsak zabíjí kamenem vydru, která začala lízat krev vytékající mu z ran (vydra je irsky „vodní pes“). Tím porušil druhé geis. Aby zemřel vzpřímeně jako skutečný hrdina, nechal se připoutat zraněný Cúchulainn (nebo se připoutává sám svým opaskem) ke kamennému sloupu. Na jeho rameno usedá *Badh v podobě havrana a s trojím zlověstným výkřikem přivolává smrt. Lugaid přichází, aby mu usekl hlavu. Nevlastní bratr Cúchulainna *Conall Cernach pohřbí mrtvého druha společně s Emer, která umřela žalem nad ztrátou manžela, do jednoho hrobu. Conall Cernach se mstí za Cúchulainnovu smrt a jeho rukou umírá Cúchulainnův vrah.

CUMHAL, CUMHAILL, CUMHALL (ir.) – objevuje se ve dvou významech: 1. irské božstvo, jehož kompetence a atributy nejsou blíže známy. Snad mohlo vzniknout transformací boha, jenž je dochován na nápisech z území *Galie i *Británie jako Mars Camulos („mocný“). 2. otec irského hrdiny *Fionna (Fionn mac Cumhall), vůdce *fionny, postava z *Fenierskeho cyklu. Byl zabit *Gollem mac Mornou v bitvě u Cnuchy (Castleknoc u Dublinu). Jeho těhotná žena Muirna uprchla ze strachu před klanem Morna do divočiny a zde se ji údajně v horách Slieve Bloom (hrabství Offaly) narodil syn Fionn. Jiná verze příběhu udává, že Cumhal zemřel v bitvě v momentě, kdy se Fionn narodil.

CURAD-MÍR (ir.) – „hrdinská porce“. Nejlepší část zvířete (zpravidla vepřová kýta), podávaného při hostině, na niž měl nárok nejstatečnější bojovník. O titul nejpřednějšího válečníka usiloval snad každý z velkých irských hrdinů. Viz například Zničení bruidenu Da Dergy (*Togail Bruidne Da Derga).

CÚ ROI MAC DAIRE, Kuroi (ir.) – Cú Roi, tj. „králův pes“. Postava irských hrdinských příběhů, mytický král Munsteru (respektive západního

86

Munsteru), obr, soupeř mimo jiné *Cúchulainnův (Cú Chulainn = „Culannův pes“‚, tj. pes kováře Culanua), jehož v jednom souboji hanebně pokořil, v jiném mu naopak plní tři přání, která Cúchulainnovi (na jeho žádost!) zabezpečují vůdčí postavení mezi muži Irska. Přesto jej Cúchulainn zabíjí. Cú Roi měl dlouhé zářící vlasy a vousy a svým kouzelným (magickým) zpěvem uměl tak roztočit pevnost, v níž dlel, že jeho nepřátelé nemohli nalézt vchod. Manželkou Cú Roie byla Bláthnad, kterou uloupil společně s kotlem, kouzelnou krávou a ptáky Ulsteřanům, kteří se jej po společné výpravě do *zásvětí snažili ošidit právě o Bláthnad, již si jako jedinou z celé kořistí pro sebe vymínil. Bláthnad ale nakonec přivodila svému muži smrt (o *samainu), neboť připravila Cúchulainnovi, svému milenci, podmínky (přivázala Cú Roiovy vlasy ke sloupku postele, sebrala mu meč a vylila do potoka mléko kouzelných krav, aby Cúchulainn viděl, že může přijít) pro to, aby jejího manžela zabil a mohl se s ní těšit. Ve všech příbězích (nejstarší pocházejí z 1. poloviny 8. století) o Cú Roiovi se objevují ve vazbě na jeho činnosti silné sluneční komponenty (zářivé vlasy, které vždy byly symbolem slunečních paprsků, a tím i atributem solárního božstva či postavy, která je symbolizovala; pevnost, v níž pobýval, se točila jako mlýnský kámen – rotační pohyb byl i zpodobněním slunečního pohybu po obloze). Je označován za praotce Krainnu, vládce světa, hromovládce i dobyvatele zásvětí. Proto je zřejmé, že se jedná o postavu vytvořenou podle starší předlohy, v níž, se spojila posléze řada dalších aspektů, jíž mohlo být snad ještě předkeltské božstvo vládnoucí obloze či Slunci (motiv opakovaného setnuti hlavy, barva vlasů ad.). Příběh o Cú Roiově smrti – již mu přivodí manželka (respektive transformovaná [Velká] mateřská bohyně či jeden z jejích aspektů), která jej přivázáním za vlasy zbavuje síly – má řadu analogií, například ve waleském příběhu z Mabinogi (Math, syn Mathonwyův) o *Blodeuwedd (analogie jména Bláthnad), *Lleu Llaw Gyffesovi a *Gronwovi, či filištínský příběh o Samsonovi a Dalile. Všechny mají stejný námět, jímž je soupeřeni krále a milence (budoucího krále) o přízeň (Velké) mateřské bohyně. Starý král umírá a jeho nástupce zaujímá na určitou dobu jeho místo, než je opět vystřídán dalším. Náhodný není ani den smrti, samain, kdy končil (umíral) starý a začínal (nastupoval v personifikované podobě krále) podle Keltů nový rok. Staré slunce umíralo, aby se s novým rokem ujalo vlády nové.

87

DA DERGA

ČTYŘI VĚTVE MABINOGI viz MABINOGI ČTYŘÚHELNÍKOVÉ VALY, tzv. Viereckschanze – typ keltských

svatyní, který se nalézá na území od *Galie po střední Evropu. Nejvíce jich bylo objeveno ve Francii, jižně od ústí Seiny, na území Bavorska a v jižním Pomohaní. Také z území Čech a Moravy pochází několik míst, které jsou s tímto typem svatyně identifikovány. Svatyně mají čtvercový nebo obdélníkový tvar, nejčastěji o délkách stran zhruba 110 x 100 m, 50 x 150 m nebo 50 x 50 m. Mohou být obehnány příkopem a valem nebo jen valem, centrální plocha může být v úrovni okolního terénu nebo nad něj vyvýšená. Nejznámější svatyně tohoto typu u nás byla objevena nedaleko *Mšeckých Žehrovic (okres Rakovník), odkud pochází i světoznámá „hlava Kelta“. Za svatyně podobného typu jsou považovány i například Markvartice (okres Jičín), Třebsko (okres Příbram) a další lokality. Viz kultovní místa.

D DA DERGA (ir.) – „rudý bůh“, „Červený“, jeden z knížat *zásvětí, sídlící ve svém bruidenu (opevněné místo nejčastěji na kopci), stávajícím podle lidové tradice nedaleko Dublinu. Da Derguv bruiden byl připraven přijmout každého návštěvníka. Uprostřed, v hodovní místnosti, stojí velký stůl a v jeho čele sedí pán domu. Uvnitř otevřeného domu plápolá oheň, záře jeho plamenů proniká otevřenými dveřmi na čtyři světové strany. Popis Da Dergova bruidenu i pohostinnosti majitele podává Zničení bručenu Da Dergy (*Togail Bruidne Da Derga), snad již z první poloviny 8. stolen. Sem se ubírá Da Dergův přítel, král *Conaire Mór. Cestou jej zdržují tři rudí jezdci na třech rudých koních, kteří žijí, přestože jsou mrtví. V bruidenu je král vítán i nevítán, ale pokaždé si musí vyslechnout hrůzné proroctví *caillech Cichuil (respektive Cailb/ *Bodb), předpovídající Conairův konec. Při cestě po své zemi porušil totiž Conaire téměř všechna *gessa, a to znamenalo jediné – smrt. Po útoku pirátů, provázeném trojím požárem Da Dergova bruidenu, kdy již není v areálu žádná voda, přičarovali nepřátelští *druidové králi neuhasitelnou žízeň. Oslabený král jí

88

DAGDA

podléhá, i přes snahu přítele *Mac Céchta shánějícího se zlatým Conairovým pohárem po celém Irsku vodu, a bruiden končí v plamenech. Popis Da Dergovy pohostinností í význam jeho jména jej přibližují k bohu *Dagdovi – v aspektu vládce *zásvětí, neboť i jedno Dagdovo jméno zni Ruaidh/Ruad Rofhessa a je vykládáno jako „červenovlasý“ nebo i „rudý“.

DAGDA (ir.) – „dobrý bůh“ nebo „dobrá ruka“, též známý pod jmény Cera („stvořitel“, „tvůrce“), Ruaidh/Ruad Rojhessa („červenovlasý“, „rudý“, respektive „mocný“, „pán všeho vedení“), Már („velký, dobrý bůh“) nebo Eochaid Ollathair („otec všech“, „nejvyšší otec“). Nejvyšší bůh *Tuatha Dé Danannů, brati či syn bohyně *Danu, měl řadu potomků, což bylo dáno jeho zvýšenou sexuální aktivitou. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) je otcem *Brigit, *Aedi (s nímž bývá i ztotožňován v podobě Aed Alainna), *Oenguse (matkou byla [Velká] mateřská bohyně *Boand, příklad *hieros gamos), ale i trojjediných a jednotlivě vystupujících *Mac Céchta, Mac Cuilla a Mac Greina (jež se stalí manželi *Banby, Fotily a *Ériu, čili trojjediné bohyně Ériu, ve smyslu Matky Země [ *Terra Mater]). Dagda je komplexní božstvo, otec generace bohů i smrtelníků, a proto musí být ve své podstatě i jakýmsi irským *Dispaterem. O tomto bohu píše G. I. *Caesar ve svých Zápiscích o válce gallské (VI, 16-18) v tom smyslu, že od něho *Galové odvozovali svůj původ („všichni jsou potomky boha Dita“) Dagda byl obřího vzrůstu (na jeho lžíci si ustlali muž a žena) a podle toho i nezřízeně jedl i pil. Vlastnil kouzelný kotel, zvaný „nikdy suchý“ a kouzelnou harfu, která uměla lidi rozesmát i rozesmutnit, ale také její pomocí přivolával roční období (proto byl bohem úrody a zemědělství a patronem rolníků) a zastavoval čas. Na harfu hrál Dagda melodie, které poslouchaly jeho rozkazy. Harfu mu ukořistili Fomóriové a pověsili ji v *Bresově paláci. Po druhé bitvě na *Mag Tuired si pro ni Dagda, *Lug a *Ogma sami došli. Sejmuli harfu ze zdi a Dagda zahrál smutnou, žalostnou melodii, která rozplakala všechny ženy Fomóriů, zahrál druhou melodii, při níž se ženy a děti smály. Nakonec zahrál třetí melodii, při níž všichni v Bresově paláci usnuli, až na Dagdu, Luga a Ogmu. Ti pak mohli odejít, aniž by jim kdo bránil. Dagda vládl magií a kouzly, a proto byl bohem *druidů, básníků a učenců (*fili), ovládal činnosti, dovednosti a řemesla. Dagdův těžký železný kyj (táhl jej za sebou na kolech) byl obdařený silou zabíjet a křísil ty, jež usmrtil (jako kladivo Mjolni severského boha Thóra nebo meč waleského vládce zásvětí *Arawtu a

89

DAGDA

u hadím či dračím motivem. 1. Hradište u Stradinic (Čechy), 2. Hradište u Stradinic (Čechy), 3 Bratislava (Slovensko). N

palice východogalského *Sucella). V *sídu Bruig na Bóinne (kam jej poslala historie po příchodu *synů Míla do Irska) rostly tři stále plodící stromy, žili tam kouzelní vepři (maso jednoho bylo vždy upečeno a připraveno k jídlu a druhý vepř pobíhal po sídu živý) a kotel „nikdy suchý“ (jeden ze čtyř pokladů, jež si s sebou přivezli do Irska Tuatha Dé Danannové) byl připraven napojit každého příchozího. Tu Dagda předsedal hostině bohů a přijímal i smrtelníky, dokud jej nezbavil trůnu jeho vlastní syn s bohyní Boand – Oengus (tento akt je zřejmým důkazem vítězství regionálního kmenového božstva podobných kompetencí nad starším, nad kmenovým božstvem a dokládá vzrůst významu kmene tím, že lokální [sluneční] božstvo zcela jednoduše obsadilo Čelo panteonu). Dagda je bohem prastarého indoevropského původu, jehož kořeny nalezneme až v Indii (bůh Djáus). Má sice i vlastnosti řeckého Dia či římského jupitera jako nejvyšších bohů oblohy (viz keltský *Taranis, vládce hromu a blesku, snad původně bůh počasí, k jehož atributům patřilo i kolo) a vůdčích postav panteonu, ale má i řadu aspektů bohů podsvětních, respektive zásvětních. To ukazuje na jeho velké stáří a původní transfunkcionálnost boha plodnosti, úrody a hojnosti, který

90

DAHUD

DECHTIRE

se po porážce syny Míla stává výhradně bytostí „říše mrtvých“, tedy zásvětí (respektive v zásvětí). Ale i zde mu plodnostní atributy zůstávají uchovány (kotel, vepř, stále plodící stromy). Dagda, podobně jako Thór nebo Sucellos, byl bohem sedláků a chudších lidí. Jeho jednání a vzezření neotesaného člověka bylo blízké prostým rolníkům. Nebyl aktérem žádných hrdinských skutků jako božstva válečníků, ale raději seděl u mísy plné kaše a cpal se až k prasknutí.

DAHUD (bret.) – „dobrá čarodějka“. Dcera Gradlona, krále Cornwallu

(jihozápadní Anglie), připadne Bretaně, mytická postava bretaňské legendy. Po smrti matky ji vychovávala čarodějka a ta naučila princeznu různým kouzlům. Když Dahud dospěla, založila město *Ys (snad nedaleko dnešního Douarneuezu), chráněné před mořskými vlnami mohutným opevněním. Dahud vedla rozmařilý život a odváděla své poddané od zbožného života. Proto pro ni jednoho dne přichází zlý démon. Dahud mu slíbila cokoli za dalších deset let života. Příchozí si zvolil klíče od pozlacených vrat, jimiž bylo opevnění – hráze – uzavřeno. Všichni měli zemřít výměnou za Dahudin život. Vrata byla otevřena a voda plnila ulice města. Tu se Dahud zastesklo po otci a chtěla jej zachránit. Dala svůj vlastní život za otcovu záchranu.

DALÁN (ir.) – *druid, jenž v irské legendě *Tochmarc Étaíne pomocí věštby kouzelnými hůlkami zjistí úklady proti *Étaíne.

DALLAN FORGAILL (ir.) – mudrc (*fili). DAMONA (gal.) – „veliká kráva“. (Velká) mateřská bohyně, obdoba irské

*Boand („kráva-bílá-bohyně“). V galořímském období byla uctívána také v Bourbon-Lancy, severovýchodně od Vichy. Byla spojována v božské dvojici s bohem Apollónem, jako například u pramenů minerálních léčivých vod v Bourbone-les-Bains, severně od Dijonu či v keltské Alesii (dnes Alise-Sainte-Reine. dep. Côte-ďOr).

DANU, též Anu (ir.) – podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) mytická

matka mladší generace irských bohů, *Tuatha Dé Danannů („lid bohyně

91

Danu“), sestra či matka boha *Dagdy. Cormacův glosář z 10. století ji označuje za matku všech irských bohů. V příbězích irských křesťanských autorů se objevuje již jen okrajově. Památkou na ni je řada postav (Anni) vystupujících v lidových vyprávěních jak v Irsku, tak ve Skotsku a Anglii (kam se ale dostala až s irskými imigranty), ale například je i jménem matky krále *Artuše, Anna. Danu/Anu byla původně (Velkou či transfunkcionální) mateřskou bohyní, tou jež vládne životu a úrodě (toho, co roste, jako řecká bohyně Demeter) a současně i smrti (v Knize invazi je ztotožněna s *Morrígan, „velkou královnou“), ale je i jistou obdobou galské Matky Země/Terra Mater. Na jihozápadě Irska, v Munsteru (hrabství Kerry) jihovýchodně od Killarney se vypínají dva kopce, jež se irsky jmenují Dá Chích Annan, „dva prsy Anuniny“. Proto také byla vyslovena domněnka, že bohyně Danu byla uctívaná především obyvateli této části země a ti ji ztotožňovali se svým územím, podobně jako tomu bylo i u bohyně *Ériu. Na rozdíl od *Medb či *Brigit nemá Danu přímý galský ani britský ekvivalent, co se týká jména (do Bretaně se dostala bohyně pod jménem Anni/ Anna až v 5. století), zato ve Walesu má svůj protějšek v bohyni *Dón, tamní matce bohů. Danu si uchovala řadu aspektů transfunkcionálních bohyni, které byly v průběhu vývoje „rozmělněny“ (na tři a pak i na devět jevových forem) a uctívány právě jen v jednotlivých podobách. Jejími hlavními dětmi/syny byli *Brian, *Iuchair a *Iucharbair, proto jsou také Tuatha Dé Danannové nazýváni Fir tri nDea, „lidé tři bohů“. Po smrti se k ní její děti, ať božské či pozemské, vracejí zpět, do *sídu Bruig na Bóinne, kam byla vykázána spolu s ostatními bohy „své generace“ po jejich porážce *syny Míla. Některé prameny uvádějí, že ji byly přinášeny kromě zvířecích obětí i oběti lidské.

DATHI (ir.) – mytický irský král, který zemřel zasažen bleskem a byl pochován v místě zvaném Cruachan.

DECHTIRE (ir.) – podle různých podání dcera *druida *Cathbada, dcera či sestra ulsterského krále *Conchobara mac Nessy, manželka Sualdaima mac Roicha a matka hrdiny *Cúchulainna, respektive *Sétanty. Nepozemským Cúchulainnovým otcem byl sám bůh *Lug, pozemským

92

DEIRDRE

buď Conchobar nebo Sualdaim. Podle řady náznaků v různých příbězích je možné předpokládat, že literární Dechtire vznikla posvětštěním původně lokální formy (nebo pouze jednoho z aspektů lokální formy) (Velké) mateřské bohyně: nasvědčuje tomu spojení s vodním živlem, s ptáky (sama má ptačí podobu a láká ulsterské hrdiny k *Bruigu na Bóinne – vchod do *zásvětí), s krávou i koněm, zrodem nového života i jeho zánikem.

DEIRDRE, DEIRDRIU (ir.) – „běsnící“, či „strastiplná“. Ještě před jejím

narozením varoval *druid *Cathbad ulsterský dvůr, že dítě v matčině lůně, jehož hrůzné výkřiky zmrazily krev v žilách všem přítomným, způsobí smrt a utrpení. Proto je hned poté, co spatří světlo světa, doporučil dítě neodkladně zabit. Ale král *Conchobar mac Nessa nedbal Cathbadova varování a dal dítě/děvčátko k vychování staré *Leborchamě. Ta probudí v mladé Deirdre lásku k *Naoiscovi, synu *Uisnechovu (Vypovězení synů Uisnechových/*Longes mac nUising). Když král Conchobar spatřil dospívající Deirdre, jíž se nemohla žádná z žen rovnat krásou, chce ji pro sebe za ženu. Ale Deirdre krále odmítne a donutí Naoise, aby ji unesl (doprovázen svými dvěma bratry, Ainnlem a Ardánem). Tím vzbudí v Conchobarovi nezvládnutelnou zášť. Utečenci žiji na různých místech Irska, na ostrovech a ve Skotsku. Ale i odtud odcházejí, neboť se (podle jedné varianty příběhu) skotský král do Deirdre také zamiloval a chtěl Uisnechovy syny zabít. Ti se tak proslavili svojí statečností, že jím Conchobar na přímluvu svých mužů povoluje návrat do Irska. Marně se dostává Deirdre a Naoisovi řady varování a zlých znamení. Conchobar i přes všechny řeči Deidre neodpustil. Nechává zabít Naoise s bratry Eoghanem mac Durthachem na louce u *Emain Machy. Dopustil se tak zrady na svých mužích, kteří se ujali role ručitelů „pravdivostí králových slov“. (Králova zrada a věrolomnost způsobily nejdříve boj mezi ulsterskými muži, pak ručitelé, *Fergus mac Roich, Dubthach a jeho syn, odcházejí do vyhnanství a dávají se na stranu connachtského krále *Aillila a *Medb, kde šestnáct let bojují proti Conchobarovi.) Rok po Naoisově smrti dává Conchobar Deirdre ze vzteku za manželku nenáviděnému vrahu Eoghanovi, když jej samotného dívka tvrdošíjně odmítá. A tak Deirdre raději volí dobrovolnou smrt.

93

DIAN CÉCHT

Příběh o Deirdre, pakliže blíže ozřejmíme jeho části, získává jinou dimenzi a stává se zcela zřejmým nábožensko-politickým mýtem, jehož podkladem bylo vítězství ulsterských králů, z Emain Machy a vymanění se z moci rituálů spojených s místem zvaným Uisne (a) ch. Tento vrch nedaleko Ballymoru (hrabství Westmeath, provincie Leinster), ležící téměř ve středu Irska, byl před *Tarou považován za nejvýznamnější bod ostrova. Zde se podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) stýkaly hranice pěti fomórijských krajů Irska – Ulsteru, Leinsteru, Connachtu, Západního a Východního Munsteru (později změněno na Ulster, Leinster, Connacht, Munster a střední část – Meath). Zde měl také nejvyšší *druid *synů Míla *Mide zapálit o *beltainu první posvátný oheň a zde má být podle pověsti pohřbena bohyně *Ériu, vládnoucí celé zemi. Spojení kopce s druidy či *fili přetrvalo podle historických dokladů až do novověku. Uisnech snad nikdy nebyl centrem politické moci jako Emain Macha či Tara, ale spíše centrem náboženského života, nejdříve kultu (Velké) mateřské bohyně a pak slunečního boha. Zde se setkávali pří významných svátcích panovníci nezávislých irských království (*túathú). Zde se také odehrávaly soudní pře (například král *Cormac mac Art zde chce řešit ztrátu svého oka, a tím i vlády). Příběh o vyvraždění Uisnechových synů může být dokladem růstu moci ulsterských králů, kteří přenesli obřady spojené s oprávněnou vládou (vážící se k nástupu panovníka) z Uisnechu do Emain Machy poté, co se utvořila provincie Meath. Král usiloval o bohyni (zde pod jménem Deirdre), s níž bylo nutné uzavřít sňatek, i tím, že nechal „zabít“ tamní božstvo (trojjediný Naoise [včetně Ainnla a Arduána]). Kult bohyně (zde samu bohyní) se snažil „uloupit“ násilím a přenést na Emain Machu, aby tak dosáhl podmínek pro potvrzení své oprávněné vlády.

DELBAETH (ir.) – v *Lebor Gabála Érenn (Knize invazí) se s touto postavou setkáváme hned v několika dějových rovinách, vždy ve významném postavení, ale jeho původ je nejasný. Jeho dalším jménem je Turell/Turein Piccreo. Nejčastěji je kladen ke generaci bohů *Tuatha Dé Danannů, ale objevuje se již i ve starších mytologických vrstvách (jako manžel Ernmas, jakési pramáti všech bohů). Je považován i za otce trojjediné bohyně *Ériu (*Banba, *Fódla), de facto nejstarší irské (Velké) mateřské bohyně.

94

DIARMAID MAC CERBHAIL

DER GREINE (ir.) – „sluneční slza“. Dcera Fiachny mac Rétacha, jednoho

z knížat *zásvětí, manželka *Loegaire (*Lebor Laignech/Leinsterská kniha, příběh *Echtrae Loegairi/Přihody Loegaire sám pochází z 9. století).

DIAN CÉCHT (ir.) – božský lékař, ranhojič *Tuatha Dé Danannů z irské

legendy Bitva na Mag Tuired (*Cath maige Tuired). Je považován za otce *Ciana a dědečka boha *Luga. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) byli jeho dětmi ještě Cethen, Cua, Miach (zabit svým otcem, neboť byl ještě dovednější než on), Airmed (znala účinky léčivých bylin, 365 jich vyrostlo na Miachově hrobě, ale v jejich správném utřídění, a tím i odhalení jejich tajných účinků jí otec zabránil) a Etan (básnířka). Právě od Diana Céchta dostal král-bůh *Núadu stříbrnou ruku (protézu), kterou zhotovil za pomoci kováře *Crednea a již pak nahradil rukou z masa a kostí Miach. Spolu se svými dětmi kouzly, zaříkáváním, léčivými bylinami a omýváním zraněných a mrtvých v kouzelné vodě pramenu (studánky) „Slán“ („zdraví“) velmi přispěl k vítězství Tuatha Dé Danannů nad *Fomórii v druhé bitvě na Mag Tuired. V Cormacově glosáři z 10. století je Dian Cécht označen za boha zdraví, a tak jej lze přirovnat k řeckému bohu Apollónovi, mimo jiné také ochránci i dárci zdraví, uctívanému v *Galii a Británii. Studánka „Slán“ je svojí podstatou (vrátit život zemřelým) ztotožňována s *kotli znovuzrození (viz například waleský příběh o *Lleu Llaw Gyffesovi).

DIARMAID MAC CERBHAIL, Diarmait mac Cerbaill (ir.) –

legendární irský *ardrí sídlící v *Taře, který měl zemřít podle pseudohistorické posloupnosti irských králů asi roku 565. Podle dochovaných historických pramenů byl Diarmaid současníkem a přítelem sv. Ciarána z Clonmacnoise a údajně i posledním králem, který slavil „feis temro“, „hostinu v Taře“, která původně představovala symbolický sňatek krále (a kněze v jedné osobě) a bohyně (*Medb). Diarmaid prý v průběhu významné bitvy u Culdremnu zvítězil pomocí druidské magie. Druidové mu také předpovídali smrt – stejnou jako přivodil svému zraněnému protivníkovi –, jehož syn *Aed Dubh (Aed [„oheň“] „černý“) měl křivdu odčinit, a tím naplnit králův osud. Král se během své cesty po Irsku dostane do situace, v níž je mu dáno podle předpovědi zemřít. Mozaika indicií do sebe postupně zapadá. Král se

95

DINDSENCHAS

snaží uprchnout, ale zasáhne jej Aedův oštěp. Dům je zapálen a zraněný král hledá útočiště před plameny u velkého pivního sudu, kde se na něj zřítí trám (původem z jeho vlastního domu, mořem vyvržený na místní břeh), a král zemře. „Komplikované“ úmrtí krále lze těžko chápat jako popis skutečných událostí souvisejících s určitou osobou, natož historickou. Spíše se jedná o útržky různých rituálů, spojených se smrtí starého krále a nastolením krále nového. Rituální smrt (trojnásobná – zde poranění kopím, utonutí a upálení) nebyla mezi Indoevropany ničím ojedinělým. Ostatně oštěp nebo kopí (zhotovené ze dřeva tisu či jasanu) byly nejčastěji používanými zbraněmi, jimiž byli králové zraňováni, případně usmrcováni, neboť tyto zbraně symbolizovaly spojení s nejvyššími (mužskými) božstvy oblohy, nebes, respektive slunce.

DIARMAID UA DUIBHNE, Diarmait, Diarmuid (ir.) – postava

spojená s Munsterem, a to nejen svým světským původem (ze západomunsterského kmene nebo království Corcu Duibhne, jednoho z nejvýznamnějších místních království [*túathú] Irska v 11. a 12. století). Na jedné straně je Diarmaid ztotožňován s bohem *Donnem (je jeho posvětštěnou formou), nejstarším synem *Míla i mýtickým králem *synů Míla (Donn je jakýsi ekvivalent *Dagdy), a tak se objevuje i pod jménem Donn či Mac Donn. Podle literární tradice je Diarmaid nevlastním synem *Oengtise (podobně jako několik dalších mýtických či legendárních králů Munsteru) a ten nad ním drží ochrannou ruku. Tóraigheacht Dhiarmada agus Ghráinne (Pronásledování Diarmaida a Gráinne) z 10. století (respektive v ucelené verzi až z 15. století) líčí Diarmaidův život, jež se v mnohých aspektech blíží *Naoisově osudu v příběhu o králi *Connchobarovi a krásné *Deirdre. Diarmaida, člena společenství *Fianny, si vybere mezi mnoha muži *Gráinne, dcera krále *Cormaca mac Arta. Ta má být (respektive již je podle jiné verze) provdána za stařičkého krále *Fionna mac Cumhailla. Gráinne donutí Diarmaida, aby ji unesl. Spolu se usadí na odlehlém místě v lese, kde si zbudují pevnost, do níž se vstupuje sedmero dveřmi, a kde spolu žijí v čistotě. Fionn pevnost oblehne, ale uprchlíci se zachrání. Spolu pak putují po celém Irsku a ukrývají se před ostatními. Teprve na Gráinnin přímý nátlak (stojí rozkročená v řece a voda jí stříká na nohy) se z nich stanou milenci. Oengusovi se je nakonec podaří

96

DISPATER

s Fionnem usmířit. Fionn ale čeká na příležitost, kdy se s Diarmaidem vypořádá. Ví, že s Diarmaidovým životem je spojeno jedno zásadní *geis. Nesmí nikdy zabit kance (protože jeho bratr byl proměněn v kance Ben Gulbena). Fionn úmyslně vmanévroval Diarmaida do situace, kdy byl nucen bojová: zcela sám s obrovským zvířetem. Kanec jej zranil (nebo se o něj Diarmaid poranil sám) jedovatým klem a Fionn, přestože mohl svému sokovi život zachránit, nechá jej raději zemřít. Smrt Diarmaida ua Duibhne patří mezi ty, jejichž paralely nalezneme v (mytologických) příbězích od Egypta přes Krétu až do severního Řecka (např. krétský Zeus, lýdský hrdina Karmanór [„služebník bohyně Kár“] či Ankaios z Arkádie ad.) a je považována za jeden z možných způsobů rituální smrti, jíž umírali každý rok (ať skutečně čí pouze symbolicky), obětováni například Matce Zemi, posvátní králové.

DINDSENCHAS, DINNSENCHUS, DINDSHENCHAS, Dějiny místa (ir.) – kniha, jež je považovaná za mytologický zeměpis Irska. Soubor příběhů z 12. století vysvětluje vznik různých místních jmen na základě starých mýtů a legend (viz například Boand).

DISPATER, Dís – lat. jméno řeckého boha podsvětí Háda, z lat. díves, „bohatý“, jenž byl na přelomu 6. a 5. století před n. l. ztotožněn s řeckým bohem Plutem – řec. plútón je přesným překladem slova bohatý. Podle G. I. *Caesara se všichni Galové považovali za potomky boha Dita (*Zápisky o válce gallské, VI, 16-18). Kult Dita je sice doložen na rozsáhlém území od Francie přes jižní Německo až na Balkánský poloostrov, ale jeho skutečné galské jméno neznáme. Božskou partnerkou Dita, s níž je společně zobrazován, byla *Aericura/Herecura (jedna z mateřských bohyní). S bohyní Aericurou tvoří Dis pár podobný Hadovi a Persefoně. U Reků zosobňoval Hádes představu smrti, před níž není úniku (on sám až na výjimky odmítal podsvětí opouštět), a Persefona dávala naopak naději na návrat do světa živých a pravidelnou obnovu. O skutečných představách a názorech pevninských Keltů na existenci a uspořádání *zásvětí, respektive Jiného světa, kam přicházejí duše zemřelých, není známo téměř nic, na rozdíl od představ ostrovních Keltů, především Irů (a i to je velmi málo v porovnání s propracovaným systémem Reků). Proto všechny teorie, které se snaží jakýmkoli způsobem interpretovat podstatu

97

DRUIDOVÉ

boha Dita, jsou napadnutelné. Dispater (Dís) je spojován nejčastěji (s výhradami a pouze v některých aspektech) s galským bohem *Sucellem nebo i *Cernunnem a podobnými bohy s rohy v *Británii, v Irsku pak s *Dagdou nebo munsterským *Donnem. Všichni mají vazby na zásvětí a jsou považováni v jistém ohledu za bohy-praotce.

DOMNANN (ir.) – podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazi) královna podzemního světa (tj. *sídu) z generace *Fomóriů. Pravděpodobně pozůstatek předkeltského chtonického božstva.

DÔN (wal.) – waleská obdoba irské bohyně *Danu/Anu (zřejmá je i

jazyková příbuznost), podle *Mabinogi matka waleských bohů *Amaethona, *Govannona, *Gwydyona, *Gilvaethwa a bohyně *Arianrod a sestra *Matha. Na rozdíl od bohyně Danu o ní víme jen velmi málo. Jejím mužem byl podle některých waleských příběhů *Beli Mawr (Beli „veliký“), jenž měl být údajně i otcem Arianrodiným. Vzhledem k podstatě a charakteru, jež má bůh Beli (bůh slunce, slunečního svitu ad.), symbolizovalo jejích spojení obnovu plodnosti, jež se oslavovalo o *beltainu v předvečer 1. května, jímž začínala „sluneční“ polovina kalendářního roku. Jména Dón a Danu jsou velmi blízká názvům mnohých evropských a asijských veletoků – Dunaj, Dněpr, Don, a proto je možné se domnívat, že zde máme co do činění s bohyněmi, které jsou zřejmě odvozené od jedné původní, velmi archaické indoevropské předlohy. Tak, jak se Indoevropané pohybovali od východu k západu, zanechali na cestě, kterou prošli, řadu památek upomínajících na jejich bohyni v podobě jmen řek (byly u Indoevropanů personifikacemi mateřských bohyní). Protože Wales a Irsko leží na samé západní výspě kontinentu a další kulturní vlivy zde byly nejmenší, jsou tu dochovány alespoň zlomky mýtů, které se k oběma bohyním (jedné?) vázaly.

DONN (ir.) – syn *Míla, podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazi) i král *synů Míla. Nectil původní irská božstva, jež uznávali obyvatelé Irska před invazí synů Míla. Urazil bohyni *Banbu (*Ériu) tím, že ji odmítl přisoudit podíl na úspěšném vylodění synů Míla u břehů Irska, což mu

98

DRUIDOVÉ

způsobilo smrt. Utonul v moři. Nedaleko poloostrova Bear na jihozápadě Irska (hrabství Cork) ční z moře skalnatý ostroh, jež se nazývá Bull Rock (Býčí skála). Zde se má na samé výspě Munsteru (podle literární tradice) nalézat Teach Dumn („Donnův domov“), respektive Donnův *síd. Donnovu smrt lze označit i za první oběť nových osadníků, určenou ostrovu vládnoucí bohyni, aby si ji noví obyvatelé naklonili a ona aby je příznivě přijala. V mytickém místopisu Irska *Dindsenchasu je k jménu Donn připojen epiteton sinser, „nejstarší“ (ve smyslu generací, tj. předek generací), čímž se Donn radí po bok například boha *Dagdy, jako otce božských a lidských pokolení. Donn je také jako munsterský Dagda označován. V Uloupení býka z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) se předmětem touhy královny *Medb stal býk *Donn Cuailnge. Samo jméno býka a jeho vlastnosti vedou badatele k domněnce, že předlohou pro literárního býka Donna Cuailnge nebyl nikdo jiný, než právě munsterský Donn.

DONN CUAILNGE, DONN-BÓ (ir.) – „hnědý býk“. Hrdina irské

epické pověstí Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin bó Cuailnge). Býk z Cuailnge (dnes poloostrov Cooley, hrabství Louth na východě Irska) – neuvěřitelně silný, a stejné tak plodný – byl protivníkem *Finnbennacha, oba dva pak byli nejsilnějšími býky v Irsku. Jejich monumentální, dvacet čtyři hodiny trvající souboj je závěrem příběhu Taženi za býkem z Cuailnge. Donn je vítězem, ale přesto umírá poté, co své síly obrátil proti vlastním lidem. Viz Rucht a Runce.

DRUIDOVÉ – nejčastěji překládáno a vykládáno jako „vědoucí“, respektive „velmi mnoho vědoucí/vidoucí“, odvozeno od indoevropského slova „uid“ či „wid“ a superlativu „dru“, přičemž prvotní spojení by znělo dru-v/wid-es (tj. česky „nejmoudřejší“ či „vševědoucí“). G. I. *Caesar uvádí ve své knize Zápisky o válce gallské (VI, 13 a 14) o stavu druidů následující údaje: „Druidové jsou činní v bohoslužbě, obstarávají státní i soukromé oběti, vykládají náboženské otázky.… Jsou u *Gallů ve velké vážnosti. Rozhodují obyčejně o všech sporech, veřejných i soukromých.… – a stanoví odměnu i tresty. Nepodrobí-li se kdo, ať soukromý občan, ať národ jejich nálezu, vyloučí ho z bohoslužeb, což je u nich nejtěžší trest. Koho stihne taková klatba, je považován za bezbožníka a zločince, každý se mu vyhýbá, vystříhá se s ním stýkat

99

a slovo s ním promluvit, aby se ze styku s ním neposkvrnil.… Všem těmto druidům pak stoji v čele jeden, který má mezi nimi nejvyšší moc a vážnost. Zemře-li buď se stává jeho nástupcem ten, kdo z ostatních nejvíc vyniká důstojností, nebo je-li více takových sobě rovných, je volen hlasováním druidů. Někdy dokonce zápasí o prvenství soubojem se zbraní v ruce. V určitou roční dobu zasedají druidové k soudu na posvěceném místě v území Karnutů, kterýžto kraj se pokládá za střed *Gallie. Sem se sejdou odevšad všichni, kdo mají jaké spory, a poslušně se podrobují jejich nálezům a rozsudkům. Ponuknuti takovými výsadami přicházejí mnozí jednak sami z vlastní vůle, jiní jsou tam posílaní rodiči a příbuznými. Učí prý se tam nazpaměť velikému počtu veršů. A tak někteří zůstávají na učení až dvacet let. Za bezbožnost a za hřích pokládají zaznamenávat své učení písemně, ačkoli jinde skoro všude, ve styku soukromém i veřejném, užívají písma řeckého. To – zdá se mi – zavedli si ze dvou důvodů, že asi nechtějí, ani aby se jejich nauka dostala mezi lid, ani aby ti, kteří se učí, méně cvičili paměť, spoléhajíce se na písmo. Druidové chtějí přesvědčit především v tom, že duše nezaniká, nýbrž že se po smrti stěhuje z jednoho do druhého a tato víra že nejvíce podněcuje k statečnosti, není-li strachu ze smrti. Hodně také vykládají učeně o hvězdách a jejich pohybu, o velikosti vesmíru a zemském okrsku, o přírodě, o sile a moci nesmrtelných bohů. A mladé lidi uvádějí do všech těchto znalostí.“ Výjimečnost druidů a jejich nauky si uvědomovali nejen starověcí autoři, ale i křesťanští spisovatelé. Caesarovo sdělení je jedním z nejdůležitějších

Hockwold-cum-Wilton (Anglie), bronzová koruna druida (2. nebo 3. století n. l.)

písemných pramenů ke keltskému náboženství. Poznatky, jež předestírá,

100

DRUIDOVÉ

nečerpal pouze z autopsie, ale zčásti ze starších pramenů, například z Poscidónia z Apameie (asi 135 před n. l. – 51 před n. l.; nedochované dílo Historia hé meta Polybion/Dějiny po Polybiovi). Z jeho podání je zřejmé, že druidský stav, jeden ze tří stavů keltské společnosti (vedle bojovníků a bídného lidu) byl zbaven povinností platit různé dávky a zúčastňovat se vojenské služby, byť boj se zbraní ovládal. Druidové vykonávali bohoslužby, ale byli zároveň učiteli, filozofy, soudci i vzdělanci. Byli poradci králů. Bez jejich věšteb, výkladů znamení (let ptáků, hůlky, kořeny stromů, voda) a proroctví se nemohla odehrát žádná významná událost (válka, založení města, stavba opevnění, obchod, narození potomka i další rozhodnutí). Křesťanské legendy a pověsti jim přisuzuji schopnosti ovládat počasí, přivolávat zatmění slunce či schopnosti připravovat kouzelné nápoje zapomnění. Druidové žili buď v uzavřených komunitách, u dvorů vládců nebo i osamoceně v lesních pustinách a jeskyních. Jejich esoterické učení bylo předáváno (na rozdíl od *fili, kteří jim pak konkurovali) pouze ústně (tak jako u védských bráhmanů), i když mnozí druidové písmo znali a používali (hlavně alfabetu, latinku nebo v Irsku *ogam); zasvěcování do druidských praktik trvalo i dvacet let. Toto je v protikladu k učení např. Blízkého východu, kde bylo Slovo naopak pečlivě zaznamenáváno písemně a do všech detailů. Za vlády prvních římských císařů Augusta, Tiberia a Claudia se Řím snažil pomocí různých represivních zákroků zlomit moc druidů, kteří se mu zdáli nebezpeční nejen svým lpěním na náboženských tradicích, ale především podněcováním galského nacionalismu. Za vlády císaře Nera bylo roku 60 n. l. zničeno významné druidské středisko na ostrově Món (Anglesey, severozápadně od pobřeží Walesu) údajně proto, aby Římané potlačili podvratné druidské učení. Ale pravý důvod byl zřejmě zcela jiný, neboť na ostrově bylo nashromážděno údajně přímo pohádkové bohatství. A tak v Galii a Británií obsazené Římany nastala doba úpadku druidského učení, která trvala zhruba dvě století. Ne tak v Irsku, které se Římanům nikdy nepodařilo podmanit. Další ránu znamenalo pro druidy přijeti a rozšíření křesťanství. Jejich učení se v časném středověku postupně rozplynulo a zaniklo. Z druidů se stali v literárním podání postupně kouzelníci a čarodějové, ovládající a používající magické síly přírody. Část jejich učení – pokud nebylo zcela v rozporu s křesťanskými tradicemi – převzali fili. Termínu druid se občas používalo i jako titulu pro vzdělance v obecném smyslu slova.

101

DRUIDOVÉ

DUCHCOV

e, čelo po obou stranách lemují lístky jmelí. Stylizovaný zoomorfní ornament, mj. charakteristický pro waldalgeshe

Galští druidové se slučovali do společenstva (společenstev), v jehož čele stál nejvyšší druid. Tento titul nebyl dědičný, po smrti vrchního druida byl

102

jeho nástupce volen hlasováním či vybírán podle věšteckých znamení. Zdali se britští a irští druidové chovali v této době podobně, nelze doložit. Pozdní irské texty zmiňují existenci krále druidů (righ druadh), mistra druidů (druidum magistri) a instituci vrchního mága (primus mágus), který stál v čele ostatních mágů, rak jako je tomu například v boji proti sv. *Patrikovi. Mnoho starověkých autorů (Diogenes, Strabon, Diodoros Sicilský, Timagenes ad.) považovalo druidy za filozofy. Jejich společenstva připodobňovali ke skupinám filozofů žijících na základě pythagorejských zásad. Ucelená druidská nauka se v Irsku nazývala druidecht (druidská věda) a byla zprostředkována druidy skupinám žáků. Jejich počet se různil podle věhlasu učitele (např. *Cathbad jich měl až sto podle *Táin bó Cuailnge/Tažení za býkem z Cuailnge). Zajímavý je také vztah druidů a králů v Irsku. Druidové zastávali na dvorech vládců významné úřednické hodnosti. Někdy dokonce měli právo „prvního hlasu“ před králem. Podle Táin bó Cuailnge platil u Ulsteřanů tento zákon: nikdo nesměl promluvit dříve než král a král nesměl promluvit dříve než jeho druidové. Dion Chrizoston přirovnal vztah krále a druidů k postavení sluhů a pánů. Bez druidů nebyli králové schopni žádného rozhodování a zcela podléhali jejich vůli. Velkou moc nabývali druidové i prostřednictvím určování a vyslovování různých *gess. Velkými konkurenty druidů se v Irsku stali od 5. století (s nastupujícím křesťanstvím) fili a pochopitelně i kněží. Instituce fili byla křesťanství podstatné bližší – organizací i způsobem šíření své nauky. Rozkol mezi druidy, byť jejich společenská prestiž byla v této době podstatně vyšší, a fili vyvrcholil v polovině 6. století, přičemž církev stála zcela na straně druhé skupiny. Vítězství bylo završeno roku 574 na shromáždění v Druimm Ceta. Ale i tak druidství nezaniklo a udrželo se v různých podobách až do novověku (čarodějové a kouzelníci). Jednotliví druidové víz např. Amergin, Cathbad, Mide, Figola, Fraechan či Myrddin. Druidské praktiky ovládal například i irský král *Conn.

DUBTHACH (ir.) – syn Lugaire z legendy o sv. *Patrikovi. DUCHCOV – v roce 1882 byl nalezen v severozápadních Čechách při čištění Obřího pramene nedaleko Duchcova (okres Teplice) v hloubce asi 6

103

DYLAN

m bronzový *kotel, v němž byl uložen poklad (část obsahu se sesula do nižších vrstev). Původní počet předmětů je odhadován až na zhruba 2500 kusů, především šlo o bronzové spony a náramky. Kdo a z jakých důvodů přisel ke zřídlu, aby tam kotel ukryl či úmyslně zanechal, to se lze jen dohadovat. Nejpravděpodobnější, vzhledem k funkci zřídel (i kotlů) v keltském světě, se zdá být varianta, že kotel byl darem bohyni/božstvu, s níž bylo zřídlo ztotožněno.

DYLAN (wal.) – „mořský“. Bůh moře, syn *Arianrod z waleského

mytologického cyklu Mabinogi. Narodil se poněkud nečekaně ve chvíli, kdy Arianrod překračovala *Mathovu kouzelnou hůlku, aby mu dokázala, jako svému budoucímu manželovi, že je panna. Plavovlasý chlapec měl zcela mimořádné schopnosti. Sotva obdržel od Matha jméno Dylan Eil Ton („syn moře“) nebo Eil Mor („syn vlny“), odešel k moři a plaval v něm jako nejrychlejší ryba, „vlna se pod ním nikdy nezlomila“. Byl bratrem-dvojčetem *Lleua Llaw Gyffese a za jeho otec bývá někdy považován *Gwydyon. Zemřel rukou svého strýce *Govannona.

E ECHTRAE (ir.) – „dobrodružství (příhody, příběhy)“. Typ irských bájí (i

pověstí), jejichž námět či hlavní hrdinové mají spojení se *zásvětím. Například *Echtrae Loegairi, Echtrae Cormaic, Echtrae Conlei, ale i Baile in Scáil.

ECHTRAE LOEGAIRI, Příhody Loegaire (ir.) – hrdina Loegaire se vrací ze *zásvětí do rodného Connachtu, na dvůr svého otce, krále Crimthanna Cassy. Nedovolí však nikomu, aby se k němu přiblížil. Otec slibuje Loegairemu vládu nad třemi královstvími Connachtu a velké bohatství, jen aby zůstal a neopouštěl ho. Loegaire vypráví o krásách a bohatství zásvětí i o své manželce *Der Gréine, dceři krále Fiachny mac Rétacha. Pak se vrací zpět do krajiny zásvětí.

ELATHA (ir.) – bůh ze starší generace irských bohů, *Fomóir, s manželkou z generace *Tuatha Dé Danannů zplodil syna *Brese; otec

104

EMAIN MACHA

*Ogmy. Bůh moudrosti (?).

ELCMAR (ir.) – (bratr) boha *Dagdy, jenž je považován za jeho protipól.

Jestliže je Dagda dobrým a tvořivým bohem, je Elcmar podle dochovaných narážek a zmínek naopak ničitel. Zlý, závistivý a lakotný, cosi jako odvrácená tvář dobra (čili jakési negativní dvojče), což je ale charakteristika velmi zjednodušená. V jedné verzi příběhu o *Boand a *Oengusově narození vystupuje Elcmar v roli Boandina manžela (alternuje králi *Tuatha Dé Danannů *Núadovi, respektive *Nechtanovi, strážci jednoho ze tří pramenů u Carbury Hillu [hrabství Kildare], kde pramení i řeka Boyne). Aby mohl být Dagdas Boand sám, posílá Elcmara pryč. Dagda způsobí, že slunce nezapadne celých devět měsíců za obzor, dokud se Oengus nenarodí, aby Elcmar nic nepoznal. Také ve vztahu k nejznámějšímu *sídu *Bruig na Bóinne se Elcmar objevuje v roli, jež běžně náleží Dagdovi. V tomto podání Dagda posílá Oenguse o *samainu se vzkazem za Elcmarem, aby mu předal zemi, jíž vládne, a to alespoň na jeden den. Kdyby Elcmar na výzvu nepřistoupil, radí Dagda Oengusovi, aby se uchýlil k násilí. Elcmar tak vystupuje v roli Dagdy a z trůnu je sesazen on.

ELLUD (wal.) – jeden z hrdinů waleského mytologického cyklu legend, který měl naučit lidi orbě.

EMAIN MACHA (ir.) – „Machin ostrov“. Ulsterské mocenské centrum, dnes hradiště Naván poblíž Armaghu, často zmiňované v irských eposech, pojmenované po bohyni *Macha. Toto místo snad zachytil na své mapě ve 2. století n. l. Ptolemaios Alexandrijský pod názvem Isamnion. Hradiště bylo osídleno od doby bronzové. Asi v roce 95 před n. l. bylo vyklizeno a byla zde postavena velká kruhová stavba o průměru 40 m. V jejím středu byl vztyčen 12 m vysoký dřevěný sloup (pocházel z kmene starého dubu a měl snad symbolizovat axis mundi). Ze svatyně vedla východním směrem cesta k posvátnému jezeru. Stavba však byla již po deseti letech zaplněna vápencovými balvany, zapálena a pak zasypána hlínou. Ke komplexu patří i druhé kruhové opevnění, hradiště Haughney (dříve Rath Cimbaeth podle manžela jedné Machy), kde byly nalezeny také kosti

105

EMER

mimořádně velkého psa. Protože velké množství psích kostí bylo odkryto i v jezírku na úpatí hradištního pahorku, byl nejednou vysloven názor, že pes byl kultovním zvířetem, uctívaným místními obyvateli. Dokladem výjimečného postavení psa může být i samotný ulsterský hrdina *Cúchulainn, jenž získal mimo jiné epiteton „pes Ulsteru“. Po příchodu křesťanství do Irska si sv. *Patrik vybral, zajisté nikoli náhodou, k vybudování křesťanského okrsku Ard Macha („výšina Machy“) pahorek Armagh, nedaleko zmíněného komplexu, kde ostatně byly nalezeny také stopy staršího osídlení, respektive předkřesťanské svatyně.

EMER (ir.) – dcera kouzelníka (*druida) Forgalla Monacha, manželka

hrdiny *Cúchulainna. Aby získal Cúchulainn Emer, po všech stránkách výjimečnou ženu (krásnou, moudrou, cudnou, znalou kouzel i domácích prací), musel splnit řadu podmínek, jež měly potvrdit jeho smělost, statečnost, odhodlanost, vynalézavost a chytrost. Svazek Emer a Cúchulainna byl tak pevný, že jej nemohly narušit ani všechny urozené ženy ulsterského dvora, které byly do jejího manžela zamilovány. Cúchulainnovo vzplanutí ke krásné *Fand ze *zásvětí, manželce *Manannána mac Lira, se Emer podařilo překonat jen s pomocí kouzelného Manannánova pláště a nápoje zapomnění, který připravili *druidové. Po Cúchulainnově smrti umřela Emer žalem a *Conall Cernach oba pohřbil do jednoho hrobu. Spíše než rysy silných žen keltských mýtů, promiskuitních, nezvladatelných a bojechtivých amazonek (jako například *Medb), které se nezastaví před ničím a nikým, má Emer vlastnosti žen raného křesťanského středověku, je ideálem ženy cudné, věrné, milující a odpouštějící, stojící pevně po boku svého manžela. Pokusy o uspokojivé vysvětlení jejího mytologického vzoru nejsou vzhledem k její charakteristice zatím moc úspěšné. Nemá mnoho z vlastností irských (Velkých) mateřských bohyní, ani jejich jednotlivých aspektů. Proto lze soudit, že jde o postavu uměle dotvořenou.

ENTREMONT – zde na území jižní Francie (Bouches-du-Rhône), v

zázemí řecké Massalie (dnešní Marseille). Podobně jako *Roquepertuse, vzniklo ve 3. století př. n. l. v prostředí ligursko-keltského kmene Saluviů významné politicko-ekonomické a také náboženské centrum (oppidum) a

106

v jeho středu, na nejvýše položeném místě, svatyně. Ta byla zničena společně s oppidem roku 123 před n. l. římskými jednotkami a již nebyla obnovena. Ke svatyni vedla cesta, která byla původně lemována sochami (snad héroů a bohu). V základech svatyně i jednotlivých vrstvách oppida byly nalezeny lidské ostatky především lebky (na jedné straně svatyně hned 15), v některých z nich byly i otvory pro hřeby i hřeby samé, na nichž byly hlavy upevněny či zavěšeny na stěnách. Motiv *uťaté lidské hlavy byl dominantním výzdobným prvkem. Uprostřed tzv. „Sálu hlav“ byl vztyčen vápencový, 2,5 m vysoký sloup, na němž bylo vytesáno dvanáct hlav se zavřenýma očima, bez úst, přičemž dvanáctá hlava byla otočena bradou vzhůru. Sloup je považován za symbol středu světa (axis mundi, jímž býval v indoevropském pojetí především strom, viz např. germánský strom, jasan Yggdrasil, v keltském prostředí např. *Emain Macha). Na sloupech v novější části svatyně, postavené krátce před jejím zničením, byli vyobrazeni na frontální straně keltští bojovníci na koních s dlouhými meči a po stranách motivy uťatých lidských hlav. Pro umístění částí lidských těl, respektive hlav, byly určeny i niky.

107

EOCHAID

Ze

vatyně s vyobrazeními velmi stylizovaně provedených 12 „uťatých hlav" (3. až 2. století před n. l . )

svatyně a jejího okolí pochází řada skutečně pozoruhodných nálezů

108

(většinou v Musée Granet v Aix-en-Provence), například socha válečníka, na jehož hrudním pancíři je umístěna mezi stylizovanými vně zatočenými beraními rohy maska boha *Teutata, beraního boha či „krvelačného“ boha válečníků a ochránce zemřelých.

EOCHAID (ir.) – jméno několika irských mytických, legendárních a

pololegendárních králů či *ardrí. Viz Eochaid Airem, Eochaid Fedlech, Eochaid mac Erc. Eochaid Ollathair („otec všech“) je jedním ze jmen boha Dagdy. Eochaid Muigmedón († údajně asi 366 n. l.) byl podle pseudohistorické posloupnosti jedním z *ardrí vládnoucích Irsku z *Tary. Jiným pseudohistorickým panovníkem byl Eochaid mac Óengusso, král Munsteru.

EOCHAID AIREM (ir.) – Eochaid „oráč“. Mytický král *Tary, jeden z manželů bohyně *Étaín z legendy Námluvy u Étaín (*Tochmarc Étaině). Eochaid se oženil s krásnou Étaín, původně Étaín Echraide, manželkou boha *Midira. Po 1012 letech se bohyně narodila znovu, tentokrát v lidské podobě (!). Když se o ní Midir dozví, vyhledá Eochaida a sám se snaží k Étaín přiblížit a obejmout ji. Hraje s Eochaidem stolní deskovou hru *fidchell, přičemž jej nechává úmyslné několikráte vyhrát a plní úkoly, které mu zadává. Ale v poslední hře, kdy se hraje o vše, co si vítěz bude přát, Midir Eochaida porazí. Eochaid se zdráhal Midirově prosbě, obejmout Étaín, vyhovět. Stanovil lhůtu jednoho měsíce, kdy si Étaín ještě ponechá. Nechtěl se své ženy jen tak vzdát a uchystal Midirovi léčku. Pozval nejstatečnější muže z celého Irska na hostinu a doufal, že mu v boji s Midirem pomohou. Přes všechna opatření se Midirovi podařilo k Étaín přiblížit a obejmout jí. Oba pak, proměněni v labutě, odlétají pryč. Po devíti letech pátrání nalezne Eochaid Étaín v *sídu Brí Léith (dnes vyvýšenina v okolí Ardaghu, jihovýchodně od města Longfordu ve středním Irsku v hrabství Longford). Eochaid zde čekal dalších devět let, až z kopce konečně vystoupilo třikrát padesát žen (podle jiných verzí padesát či šedesát), které všechny vypadaly jako Étaín. Eochaid se domníval, že pravou Étaín pozná podle toho, jakým způsobem podává nápoj (!), ale zmýlil se (bohyně podávala králi pohár s nápojem, čímž potvrzovala jeho oprávněnou volbu, a tím i vládu). Eochaidova volba

109

EOCHAID MAC ERC

EPONA

padla nikoli na Étaín, ale na jeho dceru Ess, což Eochaid zprvu nevěděl. Než přišel na omyl, kterého se dopustil, přivedl na svět s Ess *Mes Buachallu (jedna z nejznámějších irských [Velkých] mateřských bohyní). Znovu se vypravil za Midirem, který mu tentokráte vydal skutečnou Étaín a ještě jej odškodnil za vše, co mu způsobil. Eochaid se žení s (Velkou) mateřskou bohyní a nutí síly zásvětí – Midira –, aby mu sloužily. Zmocňuje se jejich „zemědělských“ dovedností a vysvobozuje ze zásvětí svoji ženu (mateřskou bohyni) Étaín. To je jen několik aspektů, na jejichž základě je možné říci, že Eochaid měl stále ještě mnoho společného s obecnou charakteristikou keltského solárního božstva. Sňatek s Étaín je pak ve své podstatě posvátným sňatkem (*hieros gamos) mezi božstvy či sňatkem krále-kněze v jedné osobě, představitele solárního kultu, s bohyní-kněžkou (ztělesňující zemi a plodivé mateřské síly), jež mu zaručoval nárok na oprávněnou vládu.

EOCHAID FEDLECH (ir.) – bratr *Eochaida Airema, s nímž bývá zaměňován, *ardrí v *Taře, údajný otec *Clothru, *Ethne či *Medb ad.

EOCHAID MAC ERC (ir.) – podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) poslední král *Fir Bolgů, za jehož panování vládl v Irsku zlatý věk. Neexistovala lež, zákon a spravedlnost byly uvedeny v život, pole poskytovala každý rok hojnou úrodu. Eochaidovou ženou byla *Tailtiu. Zemřel trojitou smrtí v první bitvě na *Mag Tuired mezi *Tuatha Dé Dananny a Fir Bolgy rukou tří *Nemedových synů, proboden hrotem kopí. Na jeho smrti měli svůj podíl i *druidové Tuatha Dé Danannů, kteří mu přičarovali neuhasitelnou žízeň a přitom mu znemožnili se napít (podobně jako se stalo i *Conaire Mórovi při obraně bruidenu *Da Dergy). V charakteristikách postavy Eochaida mac Erc se dochovala řada aspektů, jimiž se v obecné rovině projevuje indoevropské božstvo oblohy (popř. sluneční božstvo). Již sama smrt kopím (jedním z nejčastějších zhmotněných podob nebeského blesku) je v mytologické rovině vyjádřením pro spojení s tímto božstvem. Eochaid poskytl svému lidu vše, pro co byl mj. uctíván i římský jupiter: prostřednictvím dobrého počasí zajišťoval hojnou úrodu, právo a ochranu vojska v boji. Teprve když padl, vojsko ztratilo svého ochránce a bylo poraženo. Eochaid tedy musel logicky zemřít, aby bylo vojsko zbaveno svého ochránce a zemi (Irsko)

110

EPONA

Anxois (Francie), galořímská drobná kamenná plastika bohyně Epony

mohla opanovat „cizí“ božstva (Tuatha Dé Danannové). Proto musel zemřít i např. *Balor ve druhé bitvě u Mag Tuired.

EPONA (brit., gal.) – z galského „epo“, „kůň“, a „ona“, tj. obecně „božský“

(tento výklad je problematický, neboť znamená jak „koňská bohyně“, tak i „božský kůň“). Bohyně keltské *Galie, původně doložená u kmene Eduonů, pak rozšířená na území (nejenom Kelty osídleném) od Balkánského poloostrova až do Portugalska, od Británie až po jižní Itálii. Dnes jsou známy více než tři stovky jejích zobrazení a votivních nápisů. Epona byla manželkou boha nebes, jímž byl u Galů *Taranis. V galořímském období bývá nejčastěji oblečena podle antického vzoru do volného nařaseného roucha, často podkasaného, někdy – hlavně u pramenů – je bez oděvu. Jejím atributem je především kůň – kobyla, ale i různé součásti koňského postroje, vůz, dále koše s ovocem, klasy či jinými plody, zvířata jako například pes nebo ptáci či dokonce novorozeňata. Uctívána byla hodně u pramenů, u nichž se dochovaly i četné votivní dary, nejčastěji figurky koní. Bohyně je zobrazována při jízdě na koni (sedí na nich různým způsobem)

111

nebo je koňmi obklopena, případně se o ně opírá či je vede. Epona byla jediným galským božstvem přejatým Římany (vzývaná na území Galie výjimečně i jako Epona Regína, Epona „královna“). Pro Římany byla především bohyní koni, respektive jejich ochránkyní, a tím i ochránkyní jezdců. Těšila se velké vážnosti u všech, co měli s koňmi něco společného a také u venkovských obyvatel. V římských stájích jí byly zřizovány malé oltáříky. Zdá se, že byla spíše bohyní lidovou, tj. bohyní prostých lidí. O rozšíření Epony a jejím původu a působnosti se vedou spory. Je považována za chronické neolitické ženské božstvo, jež se transformovalo a spojilo po příchodu Indoevropanů s kultem koně, který si přinesli ze své domoviny. Epona je rovněž pokládána za čistě regionální bohyni kmene Eduonů, jejíž kult se pak postupně rozšiřoval za kmenové hranice a navázal na sebe jiné lokální bohyně. Epona ale byla opravdu nadkmenovou (Velkou) mateřskou bohyní, zosobněním země. Nejčastěji je interpretována jako bohyně mající nejblíže ke kultu plodnosti a úrody (na vyobrazeních se vyskytuje se symboly úrody a hojnosti) a zobrazována bývá i ve společnosti tři *matres nebo jako jedna z nich. Má ale i nepřehlédnutelné znaky, které ji pojí se *zásvětím (např. hadi, ptáci). V mladší keltské mytologii se však nevyskytuje, nahradila ji bohyně *Rigani (manželka *Taranise) či její ekvivalenty. Přesto se však dodnes zachovaly na území Evropy od Pyrenejského po Balkánský poloostrov více než tři stovky jí určených votivních nápisů a zpodobnění. Její waleský protějšek *Rhiannon nebo Irská *Macha jsou taktéž hipomorfní. Obě mají vazby na koně. Kůň se objevuje v mnoha kultovních obřadech v pohanském Walesu a Irsku nebo i v monumentálních zobrazeních z Británie (viz Uffington), pocházejících z doby železné. Odrazem prastarého indoevropského rituálu, který se udržel i v časně středověkém Irsku, je pověst o narození Epony od antického řeckého autora Agésiláa. Ten uvádí příběh Fulvia Stelly, který prý tolik nenáviděl ženy, že raději obcoval s kobylou a zplodil s ni Eponu.

112

ÉRIU

I

ko), bronzová figurka ženy, bohyně Epony, jedoucí na klisně, vedle níž jde malý hřebeček.

na území středních Čech, osídlených v posledních čtyřech stoletích před n. l. keltskými Bóji, se uchovala pověst, podle níž se zjevuje na kopcích Českého krasu (nedaleko keltského oppida nad Berounkou u Stradonic) bohyně na bílém koni. Pověst je o to zajímavější, že jméno tamní řeky Litavy je nejen keltského původu, ale je i jedním ze jmen (viz Litavia) Kelty uctívané Terra Mater (Matky Země).

ÉRIU, Ériu (ir.) – obdoba galské Terra Mater, bohyně (ztělesnění Irska), s

níž se ženil při posvátném sňatku každý král *Tary. V Irsku byla Ériu ztotožňována se samotnou zemí; novoirské Érie je oficiálním pojmenováním ostrova. Posvětštěná Ériu je královnou *Tuatha Dé Danannů a má vlastnosti (Velké) mateřské bohyně. V tomto podání je *Delbaethovou (král *Fomóriů) dcerou a manželkou trojjediného slunečního (popř. obloze vládnoucího) boha *Mac Greine (Mac Cuilla, Mac Céchta). Také její bratr Elathan musí být vzhledem k doprovodným atributům považován za variantu slunečního boha. V různých verzích *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) vystupuje jako jedna ze tří podob ztělesňujících zemi (předmilesianské bohyně *Banba, *Fódla a Ériu [respektive *Medb]), s níž se setkávají *synové Míla. *Donn odmítá akceptovat vůli bohyně a je potrestán. Ériu přijímá *Amergina Gluingela, kouzelníka, básníka a soudce, jednoho z osmi synů Míla v

113

ESUS

průběhu bitvy s *Tuatha Dé Dananny. Amergin dává bohyni slib, že její jméno zůstane zemi navždy zachováno, a tím získává její přízeň.

Scbwarzenbach (Německo), zlatá maskovitá aplika. Po obou stranách lemují obličej lístky

(4. století před n. l.). ESUS (gal.) – jeden ze tří nejvýznamnějších bohů keltské *Galie (vedle *Tarana a *Témata). Esovo jméno uvádí *Lucanus (Pharsalia, I, 444-446) v 1. století n. l. Obětovalo se mu oběšením (oběť byla zavěšena na strom a podříznuta) a rozdrásáním. Zvířetem, které mu bylo zasvěceno, byl původně s největší pravděpodobností kanec, který se na konci doby laténské stává podle některých názorů symbolem Teutata. Etymologie jména je nejistá. Význam jména Esus je vykládán bud jako „dobrý“ (od indoevropského slova esu „dobrý“) nebo „pán“ (možná příbuznost s latinským erus „pán“). Nejznámější vyobrazení boha Esa pochází z „Pařížského oltáře“, datovaného do prvních desetiletí 1. století n. l. a nalezeného roku 1711 pod presbytářem katedrály Notre-Dame v Paříži, kde stávala původně v centru oppida Lutecia svatyně keltského kmene Parisiů, zasvěcená bohům Esovi a Taranovi. Esus je na reliéfu zobrazen s plnovousem, jak se sekyrou v pravé ruce kácí (?) listnatý strom (či osekává větve nebo buší do kmene), který si přidržuje druhou rukou. Nad jeho vyobrazením jasně čteme nápis ESUS. Druhé nejvýznamnější vyobrazení boha pochází z Trevíru (SRN). Esus je oblečen v krátkém chitónu a se

114

sekyrou v ruce se chystá pokácet (prosekat?, bušit do kmene?) listnatý strom, v jehož koruně sedí tři ptáci, považovaní za jeřáby. Z listí vedle nich vykukuje býčí hlava. Scéna s jeřáby je zobrazena i na „Pařížském oltáři“. Jde o tzv. *Tarva Trigarana, „býka se třemi jeřáby“. Někdy je tak označován i bůh na reliéfu z Trevíru. Ikonografická souvislost mezi oběma je více než zřejmá. Interpretace Esa a hledání kompetencí, které by mu bylo možno přisoudit, jsou velmi rozdílné a v mnohém problematické. Podle některých názorů byl Esus původně (v předřímské Galii, ve starším laténském období) znázorňován jako bůh s lístky jmelí, které jsou různě umístěné kolem jeho obličeje či v horní Části těla (například z území Německa kamenná stéla tzv. *Iana z Holzgerlingen z první poloviny 4. století před n. l., dnes ve Wuerttembergisches Landesmuseum ve Stuttgartu, sloupy z Pfalzfeldu u St. Goaru ze 4. či 3. století před n. l. dnes uložené v Rheinisches Landesmuseum v Bonnu). S Esem jsou spojovány nejen lístky jmelí (zobrazené na dekorech keramiky, šperků, také u větších skulptur s tzv. rybími měchýřky), ale i hadi s beraními hlavami, esovité spirály či prameny vlasů a strom (ve smyslu axis mundi?) – viz výše. I hlava Kelta z *Mšeckých Zehrovic ve středních Cechách má své uši vytvarovány tak, že jsou zpodobněním lístků jmelí. Podle „interpretatio romana“ je Esus jednou srovnáván s Martem, jindy s Merkurem. Ve skutečnosti měl ve své složité charakteristice aspekty obou: podle četných interpretací v něm nalezneme válečníka i ochránce v dobách míru.

115

ÉTAÍN

ESUS

álou Notre-Dame

obnější varianta) nebo za obdobu Tarva Trigarana, známého z galořímskěho oltáře Parisiů z Paříže

116

Podle interpretace galského mýtu o *Rigani je Esus považován za protipól boha s parožím, *Cernunna. Jemu patří podsvětní království, kam přichází trojjediná Rigani. Ale poté, co je obětován jelen, mění se Cernunnos v Esa a slaví s Rigani svatbu. Nahlédneme-li na výše popsané reliéfy právě prostřednictvím mýtu o Rigani, jsou snad snáze vysvětlitelné. Tri jeřábi jsou zobrazením trojjediné Rigani, která v této podobě přichází do zásvětí ovládaného Cernunnem. Stromy na reliéfech nemusejí být buky – symboly Taranise –, ale stromy ve smyslu obecném, čili les spojený s Cernunnem/jelenem (mimochodem na kotli z Gundestrupu nalezneme vedle Cernunnova paroží větve s listy). V tom případě by Esus usiloval o

a?) na čele se třemi lístky (trojlístkem jetele) a s lístky jmelí po stranách obličeje, spojujícími se nad čelem (3. století

zlomení Cernunnovy moci a vydání Rigani nikoli pouze obětováním jelena, ale i s ním ztotožněného stromu, respektive jmelí, které na něm roste. Osekávání jmelí je obřad, který prováděli nejen keltští *druidové, ale i kněží ve východním Středomoří. Při obřadu, spojeném s kultem plodnosti, byl strom-bůh symbolicky zbavován síly, která byla předávána bohem vegetace (zastoupeným knězem) ve formě obětiny Matce Zemi. Esus je srovnáván někdy – kvůli svým vazbám na stromy a obětní rituály – se skandinávským bohem Odinem, a to nejen v rovině ochránce válečníků a vládce Valhaly, jemuž se též obětovalo mimo jiné oběšením, ať rituálním

117

ÉTAÍN

či skutečným.

ÉTAÍN, ÉTAÍN ECHRAIDE (ir.) – „rychlá jezdkyně“. Původně zajisté bohyně (respektive Velká mateřská bohyně), již lze srovnat vzhledem k její vazbě na koně (byť nepřímou) s galskou *Eponou nebo waleskou *Rhiannon. V irské literatuře nalezneme řadu hrdinek, které nesly jméno Étaín (například manželka leinsterského hrdiny *Oscara), jejichž předlohou byla bezpochyby právě Étaín Echraide. Ve spojení s Ethne a Etan (velmi podobně znějící jména, jež mohla mít i jeden základ) tvoří triádu, v podstatě trojjedinou Étaín, přirovnávanou svými aspekty ke galským *matres. V irském třídílném mýtu Námluvy u Étaín (*Tochmarc Étaíne) z druhé poloviny 11. století vystupuje Étaín (Echraide) nejdříve jako manželka boha *Midira. Ten ji poprvé potkává na návštěvě u svého svěřence *Oenguse. Zde za podivných okolností, jimž předchází ztráta oka (a jeho vyléčení buď *Dianem Céchtem nebo samotnou Étaín), se o ni začíná zajímat. Ale musí za ni zaplatit jejímu otci, ulsterskému elfovi (*Ailill Ulsterský), vysoké výkupné ve zlatě a stříbře a splnit další podmínky, mimo jiné vymýtit dvě velké planiny a svést do nich dvanáct řek. Midir však již měl jednu manželku jménem Fuamnach, a proto když přivedl Étaín do svého sídla Brí Leithu, nastaly potíže. Fuamnach nebyla ochotna potupu snášet. Po roce se dotkla své sokyně větvičkou jeřábu. Étaín se nejprve proměnila v kaluž vody, pak v červa a pak v jakousi „vážku“ neobvyklé krásy, a tak ji Midir miloval i nadále. Fuamnach si zoufá a nechává svoji sokyni unést prudkým větrem. Étaín nalezne Oengus, v jeho péči opět nabude lidské podoby, jakmile se to dozví Fuamnach, nechává Étaín znovu uchvátit větry a unášet ji po celém Irsku. Po neuvěřitelných 1012 letech (během nichž ji Midir stále hledá) propadne Étaín komínem do poháru manželky zdatného ulsterského bojovníka Étara. Ta víno z poháru vypije a za devět měsíců se jí narodí dcera Étaín (II). Dcera dospěje a pak si ji vezme za manželku tarský *ardrí *Eochaid Airem („oráč“). Nakonec vstupuje do příběhu znovu Midir. Za pomocí kouzel a lstí zosnuje všechny následující události, jen aby mohl s Étaín znovu hovořit a přemluvit ji k návratu. Na jedné slavnosti v *Taře spatří Étaín králův bratr Ailill a okamžitě se do ní zamiluje. Onemocní láskou, musí ulehnout na lůžko a zdá se, že zemře. Eochaid odjíždí z Tary na inspekční cestu po Irsku a Étaín podle pokynů

118

ETERSCÉL

svého muže o Aililla pečuje. Ten jí vyjeví příčinu své nemoci a Étaín mu přislíbí náklonnost. Dá si s ním schůzku vně paláce, na kopci. Po tři noci usíná Ailill zmožen nečekané spánkem. Na schůzku přichází Midir v Ailillově podobě a tři noci přemlouvá Étaín, aby se s ním vrátila do jeho země, tj. do *zásvětí. Nešetří chválou a vyvyšuje všechny přednosti tamního života. Étaín jej však nechce uposlechnout bez souhlasu svého současného pozemského manžela (ba ani kdyby souhlasil). Z následných událostí (viz Eochaid Aitem), kdy Midir Étaín v podstatě unese do zásvětí, do svého sídla Brí Léith, a Eochaid se ji vydává hledat, vychází vítězné Eochaid. Toho musí Midir nakonec ještě bohatě odškodnit, Tak zůstává Étaín mezi živými a ne v zásvětí u Midira. Sňatek Étaín s tarským velekrálem je ve své podstatě *„feis temro“, jehož prostřednictvím král nabýval oprávněné vlády, fláith. Součástí obřadu bylo i pití posvátného nápoje. Tato prokázaná skutečnost je v příběhu o to zajímavější, že základ jména Midir/Mider bývá někdy odvozován od slova met, opojného nápoje z jiného světa.

ETERSCÉL (ir.) – legendární král *Tary, jenž měl být podle

pseudohistorické posloupnosti otcem prvního tarského *ardrí *Conaire Móra/Mára; zemřít měl údajně asi 65 n. l. Podle legendy O semeni Conaire Móra měla být jeho manželkou jeho vlastní dcera *Mes Buachalla (v některých podáních jde o dceru nevlastní, jejíž matkou je Ess a otcem Eochaid Airem).

ETHNE, EITHNE, Eithliu, Ethlenn, Erhniu (ir.) – základní předlohou k

vytvoření všech postav uvedených jmen byla zřejmě britská bohyně Eithne, podle níž je nazvána řeka Inny, původně zajisté (Velká) mateřská bohyně, její obdobou je v Irsku *Boand. Eithne má být podle jedné z teorií jedním z jejích vedlejších jmen. V irské literatuře byla Ethne manželkou mnoha významných hrdinů a králů, například *Conna Cétchathacha, *Cormaca mac Arta, *Conchobara, byla též manželkou *Balorovou a matkou *Lugovou, také jednou ze sester *Medb.

EVNI/YSSYEN

(wales.) – „zlovolný“. Postava z waleského mytologického cyklu *Mabinogi (Branwen, dcera Llyrova). Syn Eurosswydda

119

a bratr *Nissyena. Měl vyvolávat hněv mezi bratry, podněcoval nešváry. Způsobil rozkol mezi králi *Británie a *Irska, *Bendigeidvranem a *Matholwchem. Nepřenesl přes srdce, že nebyl předem otázán, zda-li se může *Branwen za irského krále provdat, a proto zohavil všechny královy koně. Z toho ve svém důsledku vznikla válka a ta přinesla smrt mnoha významným mužům obou zemí, dokonce i Bendigeidvranovi a Bianwen. Nakonec vedla ke zpustošení obou ostrovů. Evnyssyen zahynul, když zničil Irům kouzelný kotel znovuzrození – protáhl se uvnitř kotle, ten praskl ve čtyři kusy a Evnyssyenovi puklo srdce. Tak svým sebeobětováním částečně napravil katastrofu, kterou svým jednáním zapříčinil.

120

EXCALIBUR

EXCALIBUR (brit.) – kouzelný meč, který směl použít jen skutečný panovník (oprávněný vládnout, neboť meč svému držiteli propůjčoval moc nad životy a smrtí). Tímto panovníkem byl legendární král Artuš. Meč Artušovi svěřila jezerní panna, která jej po králově smrti opět přijala do úschovy. Motiv předání meče je zcela otevřenou narážkou na původ královské moci. Ta byla dávána králům původně prostřednictvím mateřské bohyně (rituální sňatek). Voda byla s mateřskými bohyněmi neodmyslitelně spojena. Získání Excaliburu předchází v Artušovském cyklu ještě motiv vytaženi meče z kamene. Tento motiv je v podstatě obdobou rituálu, zajišťujícího oprávněnou vládu panovníkům v Irsku, jimž byl výkřik kamene *Lia Fáilu. V příbězích s Artušovskou

Hitllstatt (Rakousko), nádherná bronzová pochva meče zdobená rytou výzdobou rozdělenou do čty

121

FAND tematikou se tak objevují dva meče, přičemž je možné oba dva považovat za Excalibur.

F FAND (ir.) – manželka *Manannána mac Lira, pána Emain Avalach

(„ostrova jabloni“). „Kněžna“ *zásvětí, do níž se podle příběhů *Ulsterskébo cyklu (například Cúchubainnova nemoc. Jediné Emeřino žárlení) zamiluje během snu (v nocí o *samainu) irský hrdina *Cúchulainn. Celý rok je pak upoután na lůžko a teprve při návštěvě Lí Band, manželky Labraida ze zásvětí, se jí Cúchulainn se vším svěří. Cúchulainn pomůže Labraidovi v bojí s nepřítelem a ten mu za odměnu přenechává Fand, kterou předtím opustil Manannán. Cúchulainn a Fand spolu prožiji měsíc v zásvětí, než se opět vrátí do světa smrtelníků. Fand byla jedinou ženou, kvůli níž Cúchulainn zradil svoji manželku *Emer. Obě ženy soupeří o hrdinovu lásku a Fand nakonec odchází, vrací se zpět k Manannánovi, který jí odpouští a přijímá ji zpět. Cúchulainn se trápí a následuje jí. Zapomenout na Fand a zmírnit žárlivost jeho ženy pomáhá teprve kouzelný plášť, jenž Manannán rozprostře mezi Cúchulainna a Fand, aby se již více nesetkali, a kouzelný nápoj připravený *druidy, který spolu Emer a Cúchulainn vypijí.

FEDELMA (ir.) – ulsterská čarodějka a jasnovidka z příběhu o královně *Medb.

FEIS TEMRO (ir.) – „hostina v *Taře“. Obřad symbolizující původně

sňatek bohyně země *Ériu, zastoupenou kněžkou, s pozemským králem, jenž prostřednictvím obřadu získával svrchovanou vládu nad zemí (Irskem). Bohyně tak potvrzovala královskou moc, udělovala smrtelníkovi vládu, „fláith“. V mnoha irských příbězích se králům dostává vlády prostřednictvím bohyní-královen, jako byly například tarská *Medb či Flaith z příběhu o *Niállovi. Feis temro slavil naposledy podle historických pramenů v polovině 6. století král *Diarmaid mac Cerbhail, jenž – údajně již křesťan – k nelibosti církve lpěl na některých pohanských tradicích.

122

FERDIA

FENIERSKÝ CYKLUS (ir.) – soubor příběhů o leinsterském králi

*Fiounu mac Cumhailtovi a (společenství mladých mužů-válečníků). Nejvýznamnějšími postavami cyklu jsou vedle Fionna a jeho syna *Oisina druh Oisínův Caílte/Caoike, vnuk *Oscar, a dále pak Conán, munsterský *Diarmaid ua Duibhne a krásná *Gráinne, dcera krále *Cormaca a Fionnova první manželka. Některá vyprávění jsou prozaická, jiná ve verších. Nejznámějšími příběhy jsou Cath Finntrágha (Bitva u Ventry), Cath Gabhra (Bitva u Gavry) a *Tóraigheacht Dhirmada agus Ghráinne (Pronásledování Diarmaida a Gráinne). V osudech hrdinů nalezneme všechny rytířské ctnosti, které tak obdivujeme i u rytířů *Artušovy družiny. Součástí cyklu jsou i příběhy o lásce, například příběh o Fionnovi, Diarmaidovi a Gráinne, který je v mnohém shodný s vyprávěním o *Tristanovi a *Isoldě čí o králi Artušovi, *Ginevře a *Lancelotovi du Lac.

FER CAILE (ir.) – „lesní muž“. Černý, jednonohý, jednoruký a jednooký

obr, jenž se při chůzi opírá o mohutnou železnou hůl. Je považován za obyvatele *zásvětí, či v lidovém zpodobnění za boha *Dagdu.

FERCHERTNE, Ferches (ir.) – *ollam (tj. první básník). Vedle *Arnergina nejvýznamnější básník *Ulsterského cyklu. Údajně nejvyšší dvorní básník *Cú Roie mac Dairea, krále Munsteru.

FERDIA, FERDIAD (ir.) – syn Damana, mladší druh a přítel hrdiny

*Cúchulainna z hrdinského irského eposu Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge). Podle některých verzí příběhu byli „soukojenci“ jako např. *Artuš a *Kai, podle jiných se setkali v „učení“ u čarodějnice *Scáthach a Cúchulainn byl Ferdiovým sluhou. Ferdia měl na svém těle zrohovatělou kůži, kterou mohla prorazit, a jeho tak usmrtit pouze zbraň *gae bulga. Connachtská královna *Medb vmanipulovala Ferdia do osudového souboje s Cúshulainnem. Podařilo se jí to zčásti pomocí slibu (součástí odměny mela být i Medbina dcera *Findabair), zčásti pod pohrůžkami (Medb na Ferdia poslala své čaroděje a zaklínače, kteří mu v případě, že neuposlechne, měli na tvář přičarovat tři vředy – Hanbu, Stud a Vinu). Střetnutí se odehrávalo po tři dny u brodu na řece Dee, nazvaném poté na počest události Ferdiův (Baile Étha Fhirdhia u

123

FERGUS MAC ROICH

dnešního městečka Ardee, hrabství Louth na východním pobřeží Irska). Tři dny trvalo zápolení, přičemž oba měli shodné zbraně (osm nožů a osm oštěpů), po dva (tři) večery si vždy padli v objetí a ujišťovali se o svém přátelství. Třetí (čtvrtý) den, Cúchulainn, mající dosud převahu, ale nyní zle tísněný Ferdiou, použil zbraň gae bulgu a přítele smrtelně zranil. Ferdia mu skoná v náručí a Cúchulainn jej pohřbí na břehu řeky, kde spolu bojovali. Cúchulainn z celé události vinil nejprve Ferdia, ale v závěru Medb, která je oba svými intrikami zradili a postavila proti sobě v boji na život a na smrt.

FERGUS MAC ROICH (ir.) – „mužná síla“, „špička mužů“. Myticky irský hrdina, jedna z hlavních postav *Ulsterského cyklu a král, pohybující se nejdříve v Ulsteru a pak na dvoře krále *Aililla mac Máty v Connachtu (byl vyhnancem, který potom stál v čele connachtských vojsk v tažení za Hnědým býkem, viz Táin bó Cuailnge). Je obdařen až nadpřirozenou mužnou silou, která je u něho neustále zdůrazňována, je považován za nejvýznamnějšího předka ulsterských hrdinů. Fergus měl sílu sedmí set mužů a apetit obrů. Vlastnil meč Carabolg/Calabolc, jenž jiskřil a sršel světlem a s nímž bylo svázáno Fergusovo válečnické štěstí. Jeho příjmení Roich/Roech znamená „velký kůň“ a je možné, že je odezvou na hierogamický indoevropský rituál, jehož součástí byl i kůň. Fergusovými manželkami čí milenkami byly také například *Clothru, *Flidais, *Medb z Connachtu (Cruachanu), *Ness. Nevlastní syn *Conchobar mac Nessa (teprve sedmiletý) a jeho marka Ness Ferguse přelstili a připravili jej o ulsterský trůn podobným způsobem jako *Oengus *Dagdu. Nejmilejším mu byl adoptivní syn *Cúchulainn. Medb mu porodila trojčata. Milenecký vztah s Medb jej nakonec stál život. Medbin manžel Ailill, který totiž jednou milence zastihl při koupeli v jezeře, se rozhodl Ferguse definitivně odstranit. Zneužil k tomu svého slepého bratra, jemuž vložil do ruky kopí a nasměroval jej k Fergusovi. Fergus je zasažen v momentě, kdy právě vystupuje z vody. Příběh v mnohém připomíná smrt severského boha Daldra, který umírá zasažen větvičkou jmelí vrženou proti němu slepým Hodem. Všechny Fergusovy manželky a milenky jsou ve své podstatě transfunkcionálními (Velkými) mateřskými bohyněmi. Vzhledem k Fergusově zvýšené sexualitě a dalším aspektům jeho vzhledu a povahy,

124

FILI

například střídání pozitivních a negativních období v jeho životě, a to v závislosti na ženách (mateřských bohyních), se lze domnívat, že předlohou k literárnímu Fergusovi byl bůh plodnosti a vegetace. Kupříkladu při souboji o Flidais je Fergus a jeho dva druzi tak zraněn jejím manželem Ailillem Finnem, že vypadá jako mrtvý a je třeba Flidaisina kouzelného pláště (= země), aby se opět probral k životu. Ailill jej nechává zabit až poté, co vystoupil z vody (= živel spojovaný s mateřskými bohyněmi či je s nimi přímo personifikován), čili ztratil pevné spojení s mateřskou bohyní. Svým vztahem k ženám odpovídá Fergus v mnohém germánskému bohu plodnosti a úrody Freyovi. V irské literatuře se objevuje ještě Fergus mac Léte, jenž je považován za jeho nevlastního bratra, předchůdce či dvojníka.

FIANNA (ir.) – „tlupa“. V tomto smyslu skupina mladých mužů,

„fénnidů“, podle Cormacova glosáře takových, respektive všech, kteří dosud nezaložili vlastní domácnost. Stát se členem fianny znamenalo podstoupit iniciační rituál, jehož součástí bylo jednak prokázání odvahy a statečnosti, jednak například i znalosti z oboru básnického. Fennidové v létě pobývali pod širým nebem, nesměli vyhledávat příbytky, v zimě pobývali u dvorů významných osobností po celém Irsku. Fianna vychovávala mladistvé v muže a cvičila je nejen k boji, ale učila je i sociální odpovědnosti. Takováto společenství, a po Irsku jich bylo hodně, vycházela ze starých loveckých společenstev a zachovala si řadu původních prehistorických prvků kultu zvířat (hlavně jelena). Již v časném středověku však pozbývala svého opodstatnění. V dobách kultu (Velké) mateřské bohyně lze předpokládat, že členové fianny byli i jejími „služebníky“. Nejznámější byla fianna *Fionnova. Podle Cormacova glosáře měli fénnidové po celé zemi své milenky a než se oženili, žili volným životem. Muži fianny tvořili významnou ozbrojenou moc, jež poskytovala své služby králi ve válce či při ochraně hranic před nepřáteli.

FIDCHELL, FIDCHEL (ir.) – stolní desková hra, oblíbená zábava bohů i smrtelníků. Často se hraje o velké sumy peněz nebo i o osoby a právo na život (viz např. Midir, Mebd).

FIGOLA (ir.) – syn Mamose, *druid. Podle irské legendy Bitva na Mag Tuired (*Cath Maighe Tured) ovlivnil svými kouzly průběh bitvy na *Mag

125

FILI

Tuired.

FILI, FILÍ (ir.) – irský vzdělanec a básník. Fili sice v překladu znamená básník, ale je to označení velmi nepřesné, nevystihující přesnou podstatu instituce. Jsou ztotožňováni s kněžským stavem vates, uváděným Strabonem. V Irsku se jim říkalo také fáthi (od faith, tj. „prorok“). Fili byli jedinými lidmi, kteří měli titul svobodníka i za hranicemi svého *túathu. Těšili se významným společenským privilegiím, která pramenila z jejich učenosti a vzdělanosti. Instituce fili vznikla z vrstvy keltských *druidů, jejichž náboženské učení po příchodu křesťanství bylo jednak násilím potíráno, jednak samo pomalu upadalo. Druidové nesměli zaznamenávat písemně své učení, jejich postavení bylo mnohdy založené na zvládnutí, osvojení a memorování stovek a tisíců veršů. Tento styl přejali zpočátku i fili. Písemné prameny nám dokládají existenci škol irské poezie, kde se žáci učili až dvanáct let přednášet obsáhlé irské hrdinské příběhy, historii a místopis Irska. K psaní používali fili původně snad jen *ogam, posléze upravenou latinskou abecedu. Stali se nositeli a šiřiteli starobylých keltských tradic, jejich dílem je i „kronika“ *Lebor Gabála Érenn (Kniha invazí). Titul či hodnosty fili se dědila. Nejvyšším fili byl *ollam, jehož postavení se rovnalo postavení krále túathu či posléze v dobách křesťanství samotného biskupa. Fili nebyli „jen“ básníky a vzdělanci, původně rozhodovali i soudní spory (brethemain) a uchovávali soupisy zvykového práva a precedentních výroků, zapsaných ve starém jazyce, ovládali šamanské techniky a rituály. A to byl kromě jiného jeden z aspektů jejich činnosti, kvůli kterému měla být instituce fili v raném křesťanství zrušena. Jejich vypovězení do ciziny údajně zabránila přímluva sv. Columcilla (Columbanus), jenž vystoupil v roce 575 na shromáždění v Druimm Cetta. I jemu se ještě dostalo vedle křesťanského vzdělání i tradičních učení provozovaných fili. Fili utvářeli uzavřená a dobře organizovaná bratrstva, byli intelektuální elitou národa a tvůrci irského národního povědomí. Vnitřní hierarchie společenstva byla rozdělena do sedmi stupňů. Teprve zvládnutím čtvrtého základního stupně vědění (fochluc) se žák mohl stát fili a sám vyučovat (mít vlastní žáky), získal odznaky svého titulu – právo nosit hůl a plášť (tugen). Fili používali tři základní způsoby věštěni: imbas forosnai, Teinm laegdu a dichetal di chennaib. Fili ovládající třetí stupeň byl nositelem titulu mudrc (sut). Fili byla připisována schopnost přivodit kletbami neštěstí a smrt.

126

FINNBENNACH

Tento postup se jmenoval glam dicent, obecněji cáin, tj. „zpěv“ (těm, kteří pronášeli tyto kletby, se říkalo cainte, čili „zaklínači“). Lidé věřili, že fili umějí vyvolávat duchy, zaklínat je a také že znají odpovědi na všechny otázky, které se týkají samé podstaty vědění. Irská legenda Rozhovor mezi dvěma mudrci (Immacallam in dá Thuarad) zachycuje „hádání“ dvou fili, Néde a Ferchertna, v tajemném jazyce. Protože Néde neznal odpověď na jednu z Ferchertnových otázek (týkající se objasněni názvu rostliny), musel se na sedm let vrátit do učení ke svému mistru. Ten samý fili Nede přivodil kletbami králi Caierovi, jehož ženu miloval, zohavení, na tváři mu naskočily tři vředy – červený, zelený a bílý. Fili Forgoll vyhrožoval králi Mongánovi, že svými zpěvy způsobí, aby vody byly bez ryb, stromy bez ovoce, dobytek bez potomků a pole bez úrody. Sám sv. Patrik se měl podle legend obrátit na počátku své misie v Irsku (po roce 432) na fili, aby mu byly nápomocni v jeho díle, a ti jej seznámili s podstatou svých praktik (na rozdíl od druidů, s nimiž vedl Patrik neustálé boje). Patrik pak hlásal evangelium stejným způsobem, jako fili své pověsti a básně a používal stejné praktiky. Respekt mezi fili a světcem vystupuje do popředí i při volbě prvního irského biskupa. Patrik se obrátil na vrchního fili (ardollamh) Duabthacha Maccu Lugaita sídlícího na *Taře s prosbou, aby mu mezi svými žáky vybral jednoho vhodného, původem z Leinsteru (ve výčtu vlastností se uvádí i požadavek, aby měl pouze jednu manželku a jedno dítě), který by mohl zastávat úřad biskupa. Duabthacha mu doporučil mladého fili Fiacce, který byl opravdu později vysvěcen na biskupa. Patronkou všech fili byla podle Cormacova glosáře *Brigit.

FIN BOLGOVÉ, FIN BOLG viz FOMÓRIOVÉ FINDABAIR, FINNABAIR (ir.) – „bílý, jasný zjev“. Dcera connachtské královny *Medb a krále *Aililla mac Máty. V irských příbězích nalezneme zdánlivě dvě povahově zcela odlišné dívky. První je hříčkou v rukou svých rodičů, kteří ji zcela bezostyšně slíbí za ženu každému urozenému muži, který bude ochoten hájit *Connacht proti nepřátelům, především proti *Cúchulainnovi. Medb ji nabízí v momentě nejvyšší nouze i *Ferdiovi, pakliže bude bojovat proti Cúchulainnovi a zabije jej. V jedné z verzí Findabaiřina života se ji snaží se samotným Cúchulainnem podvodně spojit přímo Ailill. Druhá Findabair je silnou, samostatnou ženou, stejně

127

FINTAN

jako většina keltských transfunkcionálních (Velkých) mateřských bohyní. A jí Findabair původně určitě byla (či alespoň jednou z jejích jevových forem), na což ukazuje i samotné jméno. Sama si vybírá svého muže a na své volbě trvá. Ve waleském prostředí Findabair odpovídá *Gwenhwyf/var (význam jejíhož jména je zcela shodný), žena krále *Artuše.

FINNABAIR viz FINDABAIR FINNBENNACH (ir) – „bílý býk“, „bělorohý býk“ či „Bělorohý“. Narodil se ve stádě královny *Medb, ale pak přeběhl do stáda patřícího jejímu muži, *Ailillu mac Mátoví, neboť nechtěl být podřízen ženě. Tím zavdal příčinu ke královnině zlobě a její touze po *Donnovi, hnědém býku z Cuailnge (poloostrov Cooley na východě Irska), aby se Medb svému muži vyrovnala. Události, které se pak v souvislosti s tím odvíjejí, jsou obsaženy v eposu *Táin Bó Cuailnge („Tažení za býkem z Cuailnge“) z *Ulsterského cyklu. Finnbennach byl metamorfovaným čarodějem a pasákem vepřů, stejně tak jako jeho protivník Donn. Po monumentálním boji hyne nejdříve Finnbennach, přičemž jej Donn záhy následuje.

FINTAN, FINTAN MAC BOCHRA (ir.) – snad „starý bělo[vlasý] syn oceánu“. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazi) byl mytický prapředek Fintan účastníkem první invazní vlny do Irska. Spolu se svojí ženou (družkou) *Cessair, jejím otcem Bithem („život“), kormidelníkem *Ladrou a padesáti ženami opustil svoji zemi a vydal se na pouť oceánem. V Irsku je Fintanovi přiděleno sedmnáct dalších žen a po smrti Ladry a Bitha si na Fintana činí právo i ženy zbývající, před nimiž vsak prchá celým ostrovem. Fintan jako jediný muž přečkal potopu ukrytý v tzv. „Fintanově hrobě“, kde s ním byla i *Banba (která je podle jiného podání Knihy invazí jeho družkou místo Cesair). Po potopě žije Fintan dalších 5 500 let, a to částečně v podobě ryby (lososa) a ptáka (orla nebo sokola). Fintan bývá mnohdy spojován (nebo i za něho zaměňován v literárních pramenech) s *Tuanem mac Cairillem, který měl jako jediný muž přežit invazi vedenou *Partholonem. I on žije velmi dlouho, ale v různých podobách: přes tři sta let jako člověk, tři sta let jako býk (divoký tur), dvě stě let jako divoký kozel (respektive divoký hřebec nebo kanec), dalších tři sta let jako pták a přes sto let jako losos. Tehdy byl uloven a sněden ženou Muíredacha Muindberga, aby se

128

FIONN MAC CUMHAILL

narodil znovu pod svým původním jménem. Fintanovo jméno se objevuje na mnoha místech Knihy invazí. Je považován za jakousi živoucí historii Irska, za pamětníka a kulturního hrdinu. Jemu předal obr Trefuilngid Treeochair semena pěti stromů, symbolů irských provincií, jemu zdůrazňuje význam *Uisnechu (ten je považován za původní kultovní střed ostrova; zde se stýkaly hranice původních pěti *fomórijských provincií). Fintan se zjevuje v momentě, kdy je třeba důležitých rozhodnutí, např. v 6. století za Diarmaida mac Cerbhaila (Cerbailla, podle pseudohistorické posloupnosti irských panovníků *ardrího v *Taře, zemřel asi 565), kdy bylo třeba rozsoudit spor mezí králem a šlechtou o průběhu hranic. V jedné z verzí Knihy invazí je Fintan *Fugovým švagrem, neboť měl za manželku jeho sestru Ebliu.

FIONN MAC CUMHAILL (ir.) – irský legendární hrdina, jedna z hlavních postav příběhů *Fenierského cyklu. Dříve, než přijal jméno Fionn, se jmenoval Demne (Damne), tj. „malý jelen“. Jeho otcem byl leinsterský král a vůdce *fianny Cumhall. Jeho matkou byla Muirna, vnučka *Núada (Néchta), považovaného za zakladatele dynastie různých Leinsterských rodů/ klanů, z nichž pocházeli posléze králové Leinsteru (v jiných verzích je Núadu považován za předka Cumhallova). Cumhall padl v bitvě s *Gollem mac Mornou u Cnuchy (Castleknock, severozápadně od Dublinu) ještě před tím, než se Fionn narodil. Tím bylo zaseto nepřátelství mezi klany Morna (z něhož pocházel Goll) a Baoiscne, jemuž padlo za oběť mnoho hrdinů a nakonec i sám Fionn. Ve Fionnově životě hraje velmi důležitou roli voda. Hned po narození buď spadl, nebo byl (podle jiné verze) do vody vhozen a vynořil se s rybou (snad lososem) v ruce. O tom, jak přisel Fionn ke svému jménu a moudrosti, jíž vynikal od útlého mládí, existuje celá řada příběhů, jedna verze vyvozuje původ jména od události, pří níž Demne zápasil s chlapci ve vodě, vedl si velmi statečně a devět jich potopil. Přihlížející se ptali po jménu vítěze a dostalo se jim jednoduché odpovědi, že jím je Fionn, tj. „světlo (vlasý)“ či též „moudrý“ chlapec (slovní hříčka). Jiný příběh zachycuje mladého Demna prchajícího před mstou mužů klanu Morna pod ochranu *fili Fionnéicse („Fionn jasnovidec“). Fionnéicse sedí již sedm let na břehu řeky Boyne a čeká, až se mu podaří ulovit *lososa moudrosti, neboť kdo sní tuto rybu, ovládne a pochopí veškeré myšlení a vědění.

129

FIR BOLGOVÉ

Stařec sedí na břehu a den za dnem vypráví malému chlapci Demnovi všechny staré irské legendy a báje. A ten o pravém důvodu jeho vysedávání nemá ani potuchy. Až jednou uslyší chlapec od řeky křik. Když přiběhne, uvidí starce zápasit s mohutným lososem, a tak přispěchá a pomůže mu jej vytáhnout z vody. Dále celý příběh nápadně připomíná pohádku o Jiříkovi a kouzelném hadu, starém králi a Zlatovlásce. Ani Demne nesmí ochutnat rybu, kterou svému učiteli připravuje. Ale spálí si o ni palec, který strčí do pusy, aby si ulevil od bolesti. Rázem je jeho mysl osvícena, Fionn všemu porozumí a stane se navíc předním básníkem. Fionnéicse jej zdraví, nazývá jej „pravým Fionnem“ a předkládá mu celou rybu k snědku. Podle jiných verzí přišel Fionn ke své moudrosti buď přímo v *zásvětí nebo prostřednictvím vody a obyvatel zásvětí, jiná verze s palcem uvádí, že mu jej přiskřípli obyvatelé zásvětí, když se k nim snažil proniknout. Palec tak bolel, že si jej strčil do pusy, a tak nabyl nadpřirozené moudrosti. Lidová vyprávění hledají zdroj Fionnovy moudrosti v „zubu moudrosti“, podobném jako měl řecký Hermes (věštecký zub). Fionnovy hrdinské činy jej záhy postavily do čela fianny, kde vystřídal Golla mac Mornu. Porazil svého děda Núadu a usadil se v jeho sídle Alma (dnes pahorek Allen jihovýchodně od stejnojmenného městečka v hrabství Kildare v Irsku). Vztah s Gollem byl ale po celou dobu poznamenán nepřátelstvím, přestože si Goll vzal nakonec jednu z Fionnových dcer a oba klany byly spojeny četnými smlouvami. Fionn však zabil jednoho z Gollových (a svých) vnuků a v následném boji oba protivníci zahynuli. Fionn a muži fianny prožívali svá dobrodružství a bojovali s nejrůznějším i nadpřirozenými bytostmi, obry a zvířecími nestvůrami jak ve světě lidi, tak v zásvětí. Hranice mezi oběma světy se stíraly. Fionnova moc a sláva jako vůdce fianny a básníka nabyla takového rozsahu, že se stala nebezpečnou i pro tarského *ardrí *Cormaca mac Arta. Na jeho dvoře zastával Fionn úřad vrchního psovoda (sám vlastnil dva kouzelné psy) a účastnil se tamních hostin. Cormacovy dcery si pak vzal stárnoucí Fionn za manželky – nejdříve *Gráinne, ale ta jej opustila kvůli *Diarmaidu ua Duibhne (pak se s ní dal Fionn rozvést), pak Ailbhe, s níž měl tři syny. Ale děti měl i s jinými ženami, například s Blái Derg (v jiné verzi Sadbh) syna *Oisina („male srnče“). Blái Derg byla obyvatelkou zásvětí, která se Fionnovi zjevila nejdříve v podobě laně, do níž ji zaklel *druid *Tuatha Dé Danannů Fear Doirche, a teprve pak získala podobu dívky.

130

Snaha najít k Fionnovi původní „božskou“ předlohu, či ztotožnit jej s některým skutečně historickým panovníkem čí hrdinou dala vzniknout řadě teorií. Jedna jej klade do spojitosti s bohem *Vindonnem či Vindem, jenž byl uctíván pevninskými středoevropskými *Kelty (od jeho jména pocházejí latinská pojmenování Vindonissa [Windisch ve Švýcarsku] či Vindobonna [Vídeň v Rakousku]) a který měl některé aspekty římského boha Apollóna, neboť je považován za boha moudrosti a věštectví. Vzhledem k samotnému významu irského slova „finn/find“, „bílý“ či „jasný“ (ale i „moudrý“), jež je stejné s waleským „gwynn“ a bretoňským „gwen“, má mnoho společného i s celokeltským slunečním bohem *Lugem („jasný“, „svítící“); Lug je synonymem k Find. V příbězích je Fionn považován i za jednu z Lugových emanací (podobně jako *Cúchulainn) a situace, jimiž procházejí, jsou si v mnohém podobné. Umocněná spojitost Find a Lug se objevuje ještě v časném středověku, mimo jiné í ve jméně otce sv. Brendana Findluga.

FIR BOLGOVÉ, FIRBOLGOVÉ (ir.) – podle knihy *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) souhrnný název tří mytických irských národů – Fir Bolgů, Fir-Dommannů a Galióinů –, které se podílely na osídlení a „budováni“ Irska. Fir Boigové byly potomci *Nemeda a jeho lidu, kteří přežili bitvu s *Fomórii, jednookými netvory s kozlí hlavou, jednou rukou a jednou nohou. Pak se uchýlili do vyhnanství buď na ostrovy v okolí Irska, či podle jiných verzí do Řecka. Po jejich návratu bylo Irsko rozděleno na pět krajů (cóiced) mezi pět synů Delgaových a prožívalo velký rozkvět. Nejmocnějším, ale zároveň posledním králem Fir Bolgů byl *Eochaid mac Erc, za něhož se monarchie stala novou formou správy společnosti. Král měl sídlit v *Taře. Rozkvět země byl ukončen první bitvou na Mag *Tuired, v níž Fir Bolgové podlehli *Tuatha Dé Danannům, druhé skupině potomků původních obyvatel Irska, jimž k vítězství pomáhali *druidové a kouzla bohů. V této bitvě sice zranili Fir Bolgové Tuatha Dé Danannům krále *Nůadu, ale král Eochaid sám padl. Po porážce se Fir Bolgové usadili na ostrovech severně a jižně od země. Kolem zlomu letopočtu se však měli na území Irska vrátit, neboť jim zde v *Connachtu královna *Medb a král *Ailill mac Máta nabídli půdu, Z historického hlediska jsou Fir Bolgové ztotožňováni s keltskými Belgy, kteří se usadili nejdříve v Británii a kolem toku 100 před n. l. i v Irsku. V hierarchickém uspořádání indoevropské společnosti jsou Tuatha

131

FLED BRICRENN

Dé Danannové a Fir Bolgové spojováni se dvěma jejími prvními společenskými stavy. V porovnání s Tuatha Dé Dananny, s nimiž měli společné předky, jsou Fir Bolgové považováni za lid bojovný (kromě jiného vynalezli zbraně s hroty, tj. například kopí), a tak by patřili podle *Caesarova rozdělení obyvatel Galie (Zápisky o válce gallské) k mílités, ir. fláith (bojovníci, irská vláda). Tuatha Dé Danannové jsou pak vzhledem ke svým duchovním aktivitám a magickým schopnostem ztotožňováni se skupinou druidés (kněží).

FLED BRICRENN, FLEDH BHRICRENN , Bricriuova hostina (ir.) – dochovaná v písemné podobě z 12. století v tzv. Knize Hnědé krávy (sestavená mnichem Maolmuirem mac Ceilechaiem). Je jednou z nejdůležitějších částí *Ulsterského cyklu. Bricriu pozval na hostinu ulsterského krále *Conchobara mac Nessu. Nechal postavit nový palác a celý rok chystal hostinu. Přestože *Fergus mac Roich krále varoval a upozornil jej, že Bricriu určitě vymyslí zase nějakou čertovinu, král pozvání přijal. A skutečně Bricriu hned od začátku hostiny přemýšlel, jak by si vše zpestřil. Nakonec oddělené oslovil tři nejvýznamnější bojovníky v síni – *Cúchulainna, *Conalla Cernacha a *Loegaira Buadacha – a všem přiřkl právo na *curad mír, nejlepší díl z podávaného prasete. Slovní souboj o curad mír se nakonec změnil v potyčku, k jejímuž rozsouzení byl povolán král *Ailill. Ale Bricriu se nevzdal a do hádky zapojil i manželky. Řekl, že ta, která vstoupí první do hodovní síně, má právo být královnou Ulsteru. Bricriu vše pozoroval v dobré náladě ze své věže. Avšak Cúchulainn v rozhodujícím okamžiku nadzdvihl stěnu paláce, která po pádu způsobila malé zemětřesení. To zbořilo Bricriuovu věž, přičemž on i jeho žena dopadli na hnojiště. Hádka neskončila a hrdinové se měli utkat v závodě se svými bojovými vozy. Během závodu se jim postupné do cesty postavil obr, jehož přemohl jediný z nich, Cúchulainn. Jemu tedy byl Bricriu nucen přiznat právo na curad mír. Ale poražení soupeři si vyžádali znovu Ailillovův soud a vypravili se společně do Cruachánu. *Medb se nejprve snažila zachovat podobně jako Bricriu a používat vyhýbavou politiku, ale neuspěla. Na řadu se dostala další klání a soutěže: házeni kolem, boj s obry i další discipliny. Vítězem se stal vždy Cúchulainn, což jeho soupeři odmítali přijmout. Poslední zkouška odvahy měla spočívat ve stínání hlav. *Cú Roi v podobě

132

FLIDAIS

FOMÓRIOVÉ

ohyzdného chlapa a vyzval trojici hrdinů, aby mu stali jeden po druhém hlavu. Když tak učinili, vždy hlavu sebral a nasadil si ji vesele zpět. Situace se pak obrátila a na špalek měli položit své hlavy oni. Jediný Cúchulainn měl tolik odvahy a cti, že se raději rozhodl pro smrt, než aby se zachoval zbaběle. Ale Cú Roi pouze přiložil ostří sekyry symbolicky na Cúchulainnův krk a vyhlásil vítězem klání o curad m í r definitivně a nezměnitelně Cúchulainna, kterému to již dříve prorokoval (viz Cú Roi).

FLIDAIS (ir.) – hrdinka irských příběhů (*Lebor Gabála Érenn, * Lebor Laignech). Její literární verze zřejmě vznikla z posvětštěného mýtu (Velké) mateřské bohyně, která měla společné rysy s římskou Dianou a byla mimo jiné také bohyní lovu a ochránkyní stád. Flidais byla provdána za Aililla Finna, ale to jí nezabránilo ve vztahu s *Fergusem mac Roichem. Ten zabil Aililla v souboji, ale Flidaisinu lásku ztratil. Flidais měla více dětí. Podle některých verzí čtyři dcery, z nichž se jedna jmenovala Dana (viz Danu/Anu), podle jiné varianty měla i syna, který pečoval o její proslavené stádo krav (další verze uvádí, že ve stádě byly krávy a laně). Nejslavnější byla Flidaisina bezrohá kouzelná kráva (jež ji často doprovázela), schopná poskytnout každý den mléko pro tři sta bojovníků a členy jejich rodin. Po Ailillově smrti se Flidais provdala za jeho nástupce. Záhy jej ale opustila a zmizela i s kouzelnou krávou ve vodách jezera Leitriach. Notně posvětštěná Flidais si i tak uchovala řadu aspektů, jež původně patřily mateřské bohyni. V mladší fázi odpovídá jakémusi ženskému protějšku boha *Cernunna. Středověká irská literatura zná básnický příměr „buar Flidais“, tj. „Flidaisino stádo“, čímž byla myšlena divá, v lese žijící zvěř, nejspíše jeleni a laně. Flidais je ztotožňována (či je považována za obdobu) s postavou „bohyně s parožím“, jejíž zobrazení pocházejí z *Británie a která má vedle paroží i atributy mateřské bohyně (obětní misku a roh hojnosti).

FOMÓRIOVÉ, FOMORIANÉ, FOMÓRAIGOVÉ, Fin Bolgové (ir.) –

„ti z [krajiny] pod mořem“ (podmořští bozi/obři). Původ slovního spojení je odvozován od irských slov – foawr (označení pro giganta a obra) a muir (moře) či fo (tj. pod). Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) nejstarší obyvatelé Irska, nejčastěji popisovaní jako jednoocí netvoři s kozlí nebo ovčí hlavou, jednou rukou a jednou nohou, obývající rovinu Sen Mag

133

FORGOLL

(„starou/ pradávnou rovinu“). Kde byla původní pravlast Fomóriů, o tom se lze jen dohadovat. Snad to byl záhadný Sliab Emor, o jehož lokalizaci se vedou spory (některé teorie jej ztotožňují s biblickou horou Hermon?), snad někde jinde. Údajně ale putovali ze své země do Irska dvě stě let a soudě podle toho, čím se na své pouti živili, tak pluli po moři. Tato první generace irských bohů (předkeltských) byla ve starých legendách nazývána Fin Bolgové (Fin Bolg), tj. Lidé Bolg. Hlavními bohy této generace byli; *Balor (jakýsi keltský Kyklop), bohyně *Domnann (královna *zásvětí, původně asi transfunkcionální mateřská bohyně), Elatha (otec *Rrese a *Ogmy), Indech (syn bohyně Domnann), Net (Balorův děd a bůh války), Nema (bohyně války, manželka Neta). Když přišla do Irska první skupina přistěhovalců vedená *Partholonem, stál v čele Fomóriů král Cichol („klapající noha“). Fomóriové po čase Partholona porazili, stejné jako se vypořádali i s *Nemedovým lidem. Ti, co se zachránili, se vrátili jako *Fir Bolgové a pak *Tuatha Dé Danannové. Obě skupiny žily s Fomórii po určitou dobu v poměrném míru a přátelství. Po porážce Fir Bolgů nalezli ti z jejich řad, kteří přežili, azyl na ostrovech, kde sídlili Fomóriové. Tuatha Dé Dananny pojily s Fomórii i těsné příbuzenské vztahy. Dcera fomórijského Balora Ethniu (viz Ethne) se provdala za Ciana, syna Diana Céchta. Jejich synem byl sluneční bůh *Lug. Mírové soužití skončilo druhou bitvou na *Mag Tuired, neboť král *Bres (zčásti fomórijského původu) byl lakomý stranil Fomóriům a Tuatha Dé Dananny nutil vykonávat podřadné práce. Do čela protifomórijské opozice se postavil původní král Tuatha Dé Dananů *Núadu a posléze Lug. Pod jeho vedením byla fomórijská vojska poražena, Balor zabit. Bres sesazen a ti, co přežili, zahnáni do moře a světa sídů. Sám zjev Fomóriů je vykazuje kamsi do světa démonů, mezi sily zániku a chaosu. Jejich hlavním zájmem byl podle legend chov ovcí. Irsko bylo v jejich době jednou velkou zelenou rovinou Sen Mag, dokud je další invazní skupiny nezměnily (vytvořily řeky, jezera, kopce a další roviny ad.). Fomóriové hrají ve všech irských legendách převážně negativní roli, protože vždy vystupují z pozice temných sil a proti jakémukoli pokroku, jednorukost a jednookost jsou vlastnosti, které je diskvalifikovaly a vyřazovaly z možného boje o moc v zemi. Ovce a koza, tak často k nim připojované, mohly souviset nejen s jejich činností pastevců, ale mohla to být odvozená totemová zvířata (respektive

134

GALAHAD

beran). S nimi si je pak nově příchozí osadnicí spojili. Popis Fomóriů by se tak hodil na první indoevropské přistěhovalce, pastevce, kteří uctívali beraního boha.

FORGOLL (ir.) – irský *fili, jenž podle legendy *Tochmarc Luaine ovládal zaklínačské praktiky.

FRAECH MAC FIDAIG, FRAECHAN (ir.) – irský hrdina, syn *Bé

Find a synovec *Boand. Byl sice nadán nebývalou krásou, ale byl mu vyměřen jen krátký život. Byl prvním connachtským hrdinou, jenž podle Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) zahynul v boji s *Cúchulainnem. Podle předpovědi své matky měl Fraech zemřít téhož roku, kdy se ožení. V Odehnání Fraechova stáda (*Táin bó Fraích) se s Fraechem zasnoubila krásná *Finnabair, dcera *Aililla mac Máty a *Medb. Rodiče ji ale kladli ve vztahu překážky a snažili se nápadníka zbavit. Posílali jej opakovaně pro větve jeřabin (za vodu) a přitom doufali, že se nevrátí. Nabídli mu koupel v tůni, kde byl Fraech napaden obludounetvorem, ale Finnabair mu pomohla a Fraech tak – byť sám těžce zraněn – netvora zabil. Zásluhou vzorné péče Bé Find a sto padesáti žen z Boandiny družiny se uzdravil (v jiné verzi se vyléčí zásluhou královny Medb, která mu připraví kouzelný masový vývar; možná narážka na rituál spojený s nástupem vládce). I v řadě dalších vyprávění je Fraechova smrt vždy v nějaké souvislosti s jeřabinami, vodou a obludou-netvorem, který má hadí či dračí podobu. Větve jeřabin hrají v mytologii jak keltské, tak i germánské či finské velký význam, proto pro ně Fraech nebyl posílán náhodou. Červená barva jejich bobulek je často spojována se silami *zásvětí, na straně druhé měly odhánět zlé síly a nemoci a také zajistit plodnost.

G GAE BULGA, gae bolg (ir.) – zbraň, kterou používají irští hrdinové,

hlavně *Cúchulainn. Touto zbraní zabil nebo smrtelně zranil mnoho svých protivníků (ale i přítele *Ferdia). O vzhledu, původu a působnosti gae bulgy se vedou odborné diskuse a

135

spory. Na základě indoevropských jazykových paralel je považována za původní a pak přeneseně používanou atributní zbraň solárního, případně nebeského božstva („blýskající se [cosi]“), za oštěp, blesk či kyj. Podle védských mýtů bůh Višvakarman („všeuměl“) vyrobil „ohnivou střelu“ (ágnéjástra), jíž nic nemohlo odolat. Podobnou ničivou zbraň vlastnil i védský Višnu. Jeho ohnivý válečný disk, metná zbraň oslepujícího jasu Sudaršana, se po zasažení cíle vracel zpět. Irské prameny přesné popisují i způsob použití zbraně a její genezi. Cúchulainn zbraň odpaloval většinou s pomocí vozataje *Laega, přičemž ji držel pod vodou prsty nohou a pak ji vystřelil do protivníkova těla. V těle se pak špice zbraně rozevřela do třiceti háků. V tomto pojetí již nemá původní indoevropská božská zbraň, respektive atribut solárního božstva, s gae bulgou nic společného.

GALAHAD – podle *Merlinova proroctví byl Galahad, syn *Lancelota du

Lac, pocházející z rodu Josefa z Arimatie, jedním ze tří rytířů, kteří měli dosáhnout svatého *grálu (v proroctví je *Merlin označil za tři bílé býky, jednoho s tmavou skvrnou, což měli být Galahad a *Percival – oba panici – a Bors představoval býka s tmavou skvrnou). Pro Galahada byl vyhrazen Záhubný stolec u *Kruhového stolu, kde zasedali rytíři krále *Artuše. Podle Artušovy smrti od Sira Thomase *Maloryho stanovil nápis na stolci, že bude obsazen 454 let po Kristově utrpení. Tam Galahad usedl posledního dne svatodušních svátků. Galahadovi se podařilo vytáhnout meč z kamene (podobně jako králi Artušovi), který plul po vodě a měl rudou barvu. V ten moment přicválala na bílém koni panna, která označila Galahada za nejlepšího rytíře světa. Štít, jenž pak získal, pocházel přímo z dědictví po Josefu z Arimatie. Podobná panna Galahada vyzvala, aby ji následoval, že jej očekává největší dobrodružství. Přivedla Galahada k moři, kde na něj již čekali na lodi Percival a Bors. Zde pak Galahad získal nový meč a vyposlechl si příběh o stromu života a třech vřetenech (bílém, rudém a zeleném), které z něho pocházely. Na hradě Carboneku se jim nejdříve zjevil Josef, syn Josefa z Arimatie, první křesťanský biskup. Při pozdvihování oplatky (chleba) se objevil chlapec s červenou tváří, zářící jako oheň, a vstoupil do ní. Pak se jim dostalo „nasycení“ prostřednictvím Ježíše Krista, který jim věnoval mísu, z níž jedl beránka (grál) o Velikonocích před ukřižováním a poslal je do Sarrasu. Grál je ochraňoval a

136

GALAHAD

sytil, když upadli do nesnází, jeho mocí Galahad uzdravoval nemocné. Galahad se stal králem v Sarrasu a postavil pro posvátnou nádobu patřičný svatostánek. Přesně rok poté, co se stal Galahad králem, zemřel, a nádobu vyzdvihla jakási ruka do nebe. V Sarrasu, v onom „duchovním paláci“, byl Galahad pohřben. V tomto silně pokřesťanštěném příběhu lze doposud rozpoznat mnohé mytologické prvky. Meč je velmi starým symbolem královské moci. Jak král Artuš, tak například severský bůh Odin nebo řecký hrdina Théseus, ti všichni museli vytáhnout meč z kamene, aby tak nejen získali výjimečnou zbraň, ale především symbol svého („královského“) důstojenství a předurčení (ke splnění posláni daného proroctvím). Vždy je poblíž meče nějaká žena (původně kněžka nebo v původním mýtu bohyně), která je de facto jeho dárkyní, a také voda. Tak je tomu i v případě Galahada, kde v podstatě žena na bílém koni potvrzuje Galahadovu výjimečnost. Svatodušní svátky a Velikonoce, největší křesťanské svátky, nefigurují v tomto příběhu zcela bez souvislostí. Červenou/rudou barvou byly v různých civilizacích natírány (Řecko, Řím), tváře bohů plodnosti nebo i tváře králů/tanistů, kteří měli být na jaře obětováni, aby byla obnovena

Keltů v Malé Asii ve 3. voleti před n. l. Keltové sem doputovali po mnoha vítězstvích i porážkách v Itálii, Řecku, Th

plodnost země. Červená barva byla symbolem smrti a příslibem zmrtvýchvstání či znovuzrození. Galaliad se stává králem, je vybrán

137

GALOVÉ

grálem, jehož nalezení je umožněno právě jen jemu. Grál je nejen nádoba, ale především symbol dávající vládu (pití nápoje symbolizujícího bohyni nahradil abstraktní pojem duchovního nasycení).

GALIE, GALLIE, lat. Gallia – ve starověku označení pro území zhruba

dnešní Francie a Belgie, které bylo v letech 125-120 před n . l . a 58-51 před n. l. připojeno k Římu a byly zde zřízeny provincie. Obyvateli Galie nebyli původně pouze Keltové (Galové), ale v době G. I. *Caesara, který nám zanechal popis Galie i jejích obyvatel, již tvořili Keltové jejich většinu. Na území Galie žila řada kmenů, z nichž nejmocnějšími byli Arvernové, Haeduové a Seqtiané, ovládající rozlehlá území ze svých oppid, dále Ailobroggové, Senonové, Mandubiové, Salluviové, Lingonesové, Volkové a další. Galská společnost byla podle Caesarova svědectví rozdělena do tří společenských vrstev, na druidés, mílités (bojovníky) a miserrima plebs („bídný lid“). V čele kmenů či kmenových uskupeni stáli kmenoví předáci – králové, kteří se opírali o kmenovou aristokracii, přičemž nezanedbatelnou moc měli druidové. Nejvyšší stupeň ekonomického a společenského rozvoje dosáhli před celkovou romanizací Galie Keltové žijící na jihu Francie. Ti se dostali do styku se středomořskou civilizací Reků a pak Římanů podstatné dříve, než jejich severnější sousedé. Z jejich území pocházejí i nejvyspělejší galské svatyně (*Entremont, *Roquepertuse, *Glanum/Seint-Rémy-de-Provence), byť vyrůstající ze základu ligurskokeltského. Viz mapy na str. 322-323. Galové vyznávali polyteismus, jména jejich bohů a bohyň však známe většinou pouze zprostředkované ve formě přízvisek ke jménům římských (tzv. interpretati o romanu) či řeckých bohů. Caesar ( O válce gallské VII, 16-18) považuje v polovině I. století před n. l. za nejdůležitější Mercuria, Apolla, Marta, Jupitera, Minervu a *Dispatera. *Lucanus zhruba o sto let později (Pharsalia I, 444-46) uvádí nejvyšší keltskou trojici bohů – *Teutata, *Esa a *Tarana. Do galského panteonu je možné na základě různých pramenů zařadit dále *Luga, *Eponu, *Mapona, Belisimu, Anexiiomarna, *Granna/Grannuse, *Ogmia, *Boduu, Calulose, Brigindu, *Goibnia/Gobnia, *Belena, *matrony a řadu dalších. Některá božstva byla uctívána na celém území Galie, jiná měla pouze charakter božstva kmenového.

138

GAWAIN

GALOVÉ, GALLOVÉ – obyvatelé *Galie. GARETH Z ORKNEY viz KRÁSNORUČEK GAVIDA viz GOIBNIU GAWAIN, GWALCHMEI (brit., franc., wal.) – jeden z rytířů

*Kruhového stolu, synovec krále *Artuše, jehož osud je také zakomponován do příběhů o králi Artušovi. Ve waleském mytologickém cyklu *Mabinogi se objevuje pod jménem Gwalchmei. Je tím, který se nikdy nevrátí domů z poslání, jež by nesplnil, a proto se účastní výpravy k obru *Yspaddadenu Pennkawrovi. Byl syn Artušovy sestry, nejlepší chodec a nejlepší jezdec. Středověký veršovaný román Pan Gawain a Zelený rytíř (Sir Gawain and the Green Knight) od „básníka Pana Gawaina“ z doby kolem 1370 převzal v upravené podobě do Artušovy smrti i Sir Thomas *Malory. V postavě rytíře Gawaina je možné nalézt ještě několik indicií, na jejichž základě lze rozpoznat původní mytologickou předlohu, jíž bylo sluneční božstvo. V boji se Zeleným rytířem volí Gawain raději smrt, nežli ztrátu cti. Jeho příběh připomíná v některých aspektech *Cúchulainna a jeho vztah s *Cú Roiem. Gawain a jeho bratři Gaheris, Gareth z Orkney (zvaný *Krásnoruček) a Agravain byli společníky v mnoha dobrodružstvích. Znesvářila je až *Lancelotova láska ke královně *Gueneveře. Byl to totiž Agravain, kdo celý vztah Artušovi odhalil. Za to padl Lancelotovým mečem a s ním jeho dvanáct druhů. Nedlouho poté zabil Lancelot při záchraně královny před upálením na hranici i Gaherise a Garetha. Gawain pak vyprovokoval válku mezi Lancelotem a Artušem, v níž se vojensky střetl s Lancelotem. Ale Gawain měl takovou vlastnost, že jeho sila se od deváté hodiny ranní do dvanácté ztrojnásobila. V té době zle tiskl Lancelota, ale po poledni, kdy jeho síla začala slábnout, jej Lancelot zranil na hlavě a po třech týdnech znovu. Třetí zranění na hlavě utržil Gawain v boji mezi Artušem a *Mordredem (předcházejícím kamlanské bitvě). Po tomto boji jej Artuš nalezl umírajícího ve velkém člunu na břehu moře. Ještě po smrti se Gawain zjevil králi ve snu v doprovodu krásných panen a varoval jej před bitvou, která mu bude osudnou, pokud nepočká na Lancelota. Růst síly je u Gawaina spojen se sílící sluneční činností. Trojitá smrt i smrt jeho tří bratrů (kteří jsou mladším ztrojením jeho

139

GENIUS CUCULLATUS

samého) rukou Lancelotovou jsou zřejmě pozůstatkem starých mýtů o slunečním božstvu (či králi, který je symbolizoval). Zajímavý je i moment, v němž Gawain označuje Lancelota za syna klisny a sebe za syna královského. (Vedle Gawaina se v Artušovských příbězích objevuje další rytíř Kruhového stolu, irský princ Marhaus. Zatímco Gawainova síla po poledni opadá, síla Marhausova vzrůstá k šesté hodině večerní, tj. k západu slunce).

GEIS, mn. č. gessa (ir.) – zákaz nebo příkaz, jehož porušení by mělo za

následek nějaké neštěstí nebo přímo smrt. Geis mohlo být osobní, vázané na jednotlivce či na nějakou skupinu osob, nebo místo. Společenství ostrovních Keltů byla svázána četnými gessy, jak tomu bylo u Keltů pevninských, např. v *Galii, nelze s určitostí říci. Gessa mohla být nejrůznějšího charakteru a mohla se kumulovat. Některá platila pro osoby v určitém postavení či funkci, např. u krále, jiná na nich byla nezávislá a s předešlými se mohla kombinovat. Některá se musela dodržovat pouze v konkrétní dny, jiná byla trvale platná. Zajímavá byla gessa vážící se k významným místům, například k *Taře a královskému úřadu. Nikdo ozbrojený nesměl na půdu Tary vstoupit po západu slunce, králem nemohl být ten, kdo byl nějakým způsobem nedokonalý, jako například *Núadu (přišel o ruku) či *Cormac mac Art (ztratil oko). Králové Tary sami museli dodržovat řadu gess. Král *Conchobar mac Nessa nesměl hovořit před *druidy, *Conaire Mór nesměl lovit ptáky. Hrdina *Cúchulainn nesměl jíst psí maso a musel přijmout každý boj, *Fionn nesměl pít z rohu. Gessa vyslovovaly bytosti obývající *zásvětí, stejně jako *druidové. Čím vyššího postavení osoba dosahovala, tím bývala gessa složitější, a tím těžší bylo jejich dodržováni. Na jedné straně osoby či místa ochraňovala a dávala jim výjimečný statut, na straně druhé je svazovala a omezovala. Lidé měli velký strach z jejich porušení a je možné, že psychický dopad podobných situací na lidský organismus byl tak silný, že ti, jež je porušili, mohli opravdu onemocnět nebo zemřít.

GENIUS CUCULLATUS (lat.) – na rozsáhlém území od *Británie po střední Evropu se vyskytují (převážně reliéfní) zobrazení božstva známého jako „genius cucullati“, jež často provází mateřské bohyně. Nejčastěji jde o tři postavy zahalené do dlouhých plášťů s kapucemi, ale někdy se

140

GILVAETHWY

vyskytují i jednotlivě. Mohou být bez atributů, méně často s nimi (meč, ptáci, beran, roh, vajíčko ad.). Ve starém Římě byli géniové ochrannými božstvy (původně pouze plodivé síly mužů), „strážnými duchy“, kteří provázeli člověka po celý jeho život od narození až po smrt, ale nejen jeho. Své génie měla posléze i všechna místa, domácnosti, sdružení, stát a podobně. Obětovalo se jim především o narozeninách či výročních slavnostech. Ženským protějškem genia byla bohyně Juno, kterou lze v mnoha ohledech srovnat s mateřskými bohyněmi Keltů. V muzeu v britském Cirencesteru (hrabství Gloucestershire) se nalézá hned několik reliéfů s genii cucullatii, jež často plní úlohu průvodců mateřské bohyně. Zřejmě tedy i u Keltů mělo toto božstvo ochranitelský charakter (průvodci všemi strastmi i radostmi života, ochránci léčivých pramenů i dalších míst), které však nelze bez spekulací blíže specifikovat.

GILVAETHWY (wal.) – syn bohyně *Dón, bratr *Gwydyona. Jeho osudy

líčí čtvrtý příběh waleského mytologického cyklu *Mabinogi, Math, syn Matbonwyův. Gilvaethwy se zamiloval do krásné panny *Goewin, v jejímž klíně spočívaly nohy krále *Matha, který nemohl bez ní v době míru existovat. Museli jej tedy odlákat – vyvolat válku (s *Pryderim), aby Macha od Goewin odloučili. V průběhu této války Gwydyon pomohl lstí a násilím Gilvaechwovi krásnou Goewín získat. Zneuctěná dívka naříkala a vše sdělila Matkoví. Ten oba strůjce za trest proměnil v samce a samici jelena, divokého prasete a vlka, přičemž spolu vždy do roka zplodili jednoho potomka, jemuž se dostalo lidské podoby. Po uplynutí trestu přijímá Math oba bratry ke svému dvoru zpět.

GINEVR, GINEVRA viz GWEN HWYFAR GLANUM (franc.) – novoir. glan znamená „jasny“, „čistý/čirý“. Místo na jihu Francie, nedaleko Saint-Rémy-de-Provence (dép. Bouches-du-Rhóne). Zde na území keltsko-ligurského kmene Glanů (podkmen Saluviů) vznikla jedna z nejvýznamnějších keltsko-ligurských svatyní. Její kořeny jsou starší, sahají až do doby ligurské, nejméně do 4. století před n. l. Svatyně sama přetrvala až do doby římské, kdy zde stálo prosperující poutní středisko a významné lázně.

141

GOIBNIU

Původní svatyně, situovaná u pramene, byla zasvěcena mateřským bohyním či bohyni (Matrebo Glaneikabo) a místnímu bohu Glanovi, patrně ochráncům léčivého pramene, kteří byly zároveň spojeni s kultem zemřelých a podzemí (*zásvětí). U pramene byla do skály vytesána cisterna, do níž se sestupovalo po kamenném schodišti. V polovině 2. století před n. l. zde Keltové vybudovali svatyni, jejíž nadzemní část byla dřevěná, základy a ozdobné prvky byly kamenné. Portiky měly bohatou malířskou i plastickou výzdobu. Svatyně a cesta k ní byly zřejmé zdobeny sochami héroů a bohů (v sedu) podobně jako v *Entremontu. Z jejího areálu pocházejí lidské lebky, jež byly – podobně jako tam – původně zavěšené na stěnách či sloupech nebo uloženy v nikách. Jak dokládají dochované latinské nápisy, byla v Glanum uctívána i další božstva – *Belenus, *Epona, římská Valetúdó („zdraví“), Apollón ad., přičemž všechna božstva měla vazby na zdraví, Slunce a zásvětí.

GOBNIU (gal.) viz GOIBNIU GOEWIN (wal.) – panna „držitelka nohou“ krále *Matka. Existence Goewin

dodávala králi v dobách míru životní sílu, jak vyplývá z popisu ve vyprávění waleského mytologického cyklu *Mabinogi (Math, syn Mathonwyův). Goewin, dcera Pebina z Dol Pebinu v Arvonu; (jeden z názvů *zásvětí) dlela neustále s králem, takže jeho synovci *Gilvaethwy a *Gwydyon museli objíždět zemi místo něho. Pouze v dobách války se král Math mohl vzdálit, aby se k ní pak opět vrátil. Avšak Gilvaethwy se do Goewin zamiloval tak, že onemocněl. Gwydyon, který vše zjistil, chtěl pomoci bratrovi dívku získat, a proto ovlivnil následné události. Vyprovokoval válku s *Pryderim kvůli vepřům, jež obdržel z *Annwvnu (*zásvětí), aby musel Math vytáhnout do boje a vzdálit se od Goewin. Tak měl Gilvaethwy možnost se k dívce přiblížit a získat ji. Goewin odmítla vyznání i přízeň, kterou ji nabízel, a tak ji Gilwaethwy zneuctil. I tak si ji chtěl vzít král Math za manželku, ale nakonec jej oba synovci vmanipulovali do sňatku s jejich sestrou *Arianrod. Goewin je vytvořena podle postavy (Velké) mateřské bohyně. Spojení s ní dávalo králi vládu a moc. Proto ji chce také Gilvaethwy za každou cenu získat. Ze stejného důvodu o ni znovu usiluje také Math, i když již Goewin není panna (panenství bohyně se ostatně dalo obnovit poměrné snadno –

142

GOIDELOVÉ

rituální koupelí).

GOIBNIU (ir.) – irský božský kovář (od gobae, tj. „kovář“, Mac Gowan „syn

kováře“), jenž byl v *Galii znám pod jménem Gobniu a ve Walesu *Govannon. Byl bohem ovládajícím tajuplné procesy spojené nejen se získáváním a tavením rudy a kovářským uměním, ale znal i další tajemná kouzla. V římské Galii byl ztotožňován s bohem Vulkánem. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) byl synem boha *Loga, tedy *Tuatha Dé Danann a také jedním z jejich sedmi králů. Spolu se svými bratry *Crednem a *Luchtou (s nimiž tvoří triádu) vyzbrojil svůj lid ke druhé bitvě na *Mag Tuired (s *Fomórii) zbraněmi, jež nedávaly nepříteli možnost přežít. V průběhu bitvy v noci zbraně opravoval, a tak ráno byly jako nové. Fomóriové vyslali ke Goibniovi špeha Ruadána (jeho vzdáleného příbuzného), aby zjistil, kde Tuatha Dé Danannové berou stále nové zbraně. Ruadán v potyčce zranil Goibnia jedním z jeho vlastních oštěpů, což se mu stalo osudným. Goibniu vytrhl oštěp z rány a mrštil jím zpět po Rudanovi, kterého jednou ranou usmrtil. Sám se ponořil do léčivé vody studánky *Diana Céchta a rána se mu zacelila. Podle jedné z verzí to byl právě Goibniu, kdo vyrobil zbraň (oštěp) pro *Luga, kterou byl zabit *Balor. V *zásvětí, kam se posléze bohové Tuatha Dé Danannů uchýlili, předsedá Goibniu hostině (Fled Goibnend) králů Tuatha Dé Danannů, jimž vaří kouzelný nápoj zajišťující jim věčné mládí. Goibniuova božská kovárna (či jeho hrob) se má nalézat v nitru kopce Millmountu, jižně od Droghehy (hrabství Louth) na východním pobřeží Irska či v nitru vysočiny Wicklow, kde má být podle lidového vyprávění zlatý poklad. Bratři Goibniu, Credne a Luchta jsou označováni jako „dána“, tj. bohové, jež jsou řemeslné zdatní a zruční. V některých textech jsou (nedopatřením) nahrazeni trojicí *Brian, *Iuchara a *Iucharbair. Ti jsou označováni jako „tre de Danann“, tj. tři bohové Danannů. Božští kováři vznikli většinou ze slunečních božstev, protože Slunce bylo spojováno s ohněm. Proto je jejich atributem vedle kladiva (mnohdy podobného perlíku bohů oblohy) i oštěp. Literární emanací Goibnia je i irský Gavida, kovář, jenž podle pověsti naučil Luga svému umění, aby Lug mohl jednou zabít Balora, a tím pomstít smrt svého otce. Křesťanští autoři legend převzali Goibnia pod

143

GRÁINNE

jménem Gobbán Saer.

GOIDELOVÉ – název pro Kelty, kteří ve 4. století podnikali nájezdy na

*Británii, stále ještě ovládanou římskou říší. Římané tyto příchozí ze zámoří nazývali Scatti, staří Britové Gwyddyl. Irové toto waleské jméno přejali a změnili na Goídil, dnes v moderní irštině Gaoidhil.

GOLL MAC MORNA (ir.) – goll = „jednooký“. Jedna z ústředních postav

příběhů *Fenierského cyklu, představitel klanu Morna a nepřítel *Fionna mac Cumhailla (z klanu Baioscne). Goll zabil Fionnova otce a násilím se ujal vedení *fianny. Avšak po vítězství sedmiletého Fionna nad paličem a každoročním ničitelem *Tary, Aillénem, se Goll svého postavení v čele fianny musel vzdát. Rozepře mezi oběma klany byly zmírněny příbuzenskými svazky a smlouvami, zdánlivě byla otupena nenávist a zastavena krevní msta. Goll si vzal jednu z Fionnových dcer za ženu. Když Fionn, snad neúmyslně, zabil jednoho Gollova a svého vnuka, propuká boj znovu, jemu padne za oběť jak Goll, jenž hyne Fionnovou rukou, tak Fionn, kterého zabili Gollovi muži. Goll však není pouze jméno, ale vyskytuje se také jako epiteton dalších postav, například fomórijského *Balora (také měl jedno oko), *Aeda či *Fintana mac Bochry. Mytologické pozadí postavy Golla mac Morny bývá spojováno s určitými aspekty slunečního boha (například jednookost či vražedný oštěp), avšak v pozdním literárním ztvárnění jsou tyto aspekty již těžko rozeznatelné.

GORONWY viz GRONW GOVANNON, GOFANNON (wal.) – „kovář“. Syn bohyně *Don, bratr *Amaethona („oráče“), obdoba irského *Goibnia. Podle waleského mytologického cyklu *Mabinogi způsobil smrt svého synovce *Dylana Eil Tona, syna *Arianrod, i když pozadí a důvody tohoto činu nejsou uvedeny. V příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen je zmíněna zajímavá vazba. Govannon má přijít na „úvrať vytáhnout pluh“, což není vůbec jednoduché, protože pracuje dobrovolně pouze pro právoplatného krále a nelze jej donutit k práci pro druhé (narážka na posvátnou brázdu?). Tuto službu má vykonat pro královského syna *Kulhwha, aby splnil podmínky obra *Yspaddadena

144

Pennkawra, o ruku jehož dcery usiluje (víz Olwen).

GRÁINNE (ir.) – „ošklivost“, podle jiných verzí „úsvit“. Dcera krále

*Cormaca mac Arta, jenž pro ni dal v *Taře postavit grianán (sluneční dům). Svým otcem byla dána za ženu stárnoucímu hrdinovi *Fionnu mac Cumhallovi, aby bylo zmírněno oboustranné napětí, jež mezi oběma muži panovalo. Fionn svojí mocí připadal nebezpečný i samému panovníkovi. Gráinne nechtěla starého muže a na hostině na jeho počest se zhlédla v mladém a krásném *Diatmaidu ua Duibhne a přinutila jej, aby spolu utekli. Prchající milenci se skrývali po celém Irsku a Fionnova vojska jim byla v patách. Teprve *Oengusovi se podařilo sjednat mezi oběma stranami smír. Fionn se s Gráinne rozvedl a posléze si vzal její sestru. Gráinne a Diarmaid se usadili se souhlasem krále v *Connachtu a žili klidným a spokojeným životem, během něhož se jim narodilo pět dětí. Toto je však pouze jedna z verzí Gráinnina příběhu. Podobně jako osudy *Tristana a *Isoldy či *Deirdre a *Naoisea byl příběh mnohokráte přepracováván na základě starších předloh. Nejznámější literami podoba je mladá, z 15. století, a je součástí *Femerského cyklu (*Tóraigheacht Dhiarmada agus Gráinne/Pronásledování Dhiardrnaida a Gráinne). Na hostině, která se koná ku příležitosti jejích zásnub s Fionnem, Gráinne pomocí kouzelného nápoje uspí všechny hosty až na dva, Diarmaida ua Duibhne a Fionnova syna *Oisína. Snaží se oběma vlichotit, ale oba její milostné nabídky odmítají. Nakonec se Gráinne podaří Diarmaida přemluvit k útěku, ale ten jejímu dalšímu naléhání, aby si ji vzal za ženu, odolává. Teprve když se mu Gráinne vysmívá (scéna se odehrává uprostřed brodu), podlehne jejímu nátlaku a svolí. Pak příběh probíhá podobně. Ale Fionn čeká jen na vhodnou příležitost Diarmaida zabít, a ta se naskytla při lovu na kance. Zdivočelé zvíře Diarmaida zranilo. Fionn mohl umírajícího zachránit douškem vody, přesto po dvakrát nechává vodu z dlaní vytéci na zem, protože si vybaví Gráinninu tvář. Když přijde s vodou potřetí, je Diarmaid již mrtev. Gráinne se vrací ke svému otci a ten pro ni staví sluneční dům (viz výše). Gráinne lze vzhledem k jejímu jménu a chování nejspíše interpretovat jako časem pozměněnou, posvětštěnou (Velkou) mateřskou bohyni, respektive jeden z jejích aspektů (bohyně ve stadiu mládí, nebo ranního svítání). Sňatkem s ní se králi (nebo tomu, kdo o tento úřad usiloval) dostávalo potvrzení nároku na „fláith“, oprávněnou vládu v Taře.

145

GRÁL

GROIW PEBYR

Samo jméno znamenající ošklivost či ohyzdnost není pro bohyni ničím ojedinělým, naopak. V irských pramenech se vyskytuje hned několik případů, kdy se panovníkem stane právě ten, jenž se odváží políbit ohyzdnou babici či starou čarodějnici (*caillech, jež se často jmenuje Fláith), která se pak promění v krásnou mladou dívku, označující sama sebe jako *Nejvyšší bytost (např. příběh o *Niallu Nóigiallachovi nebo o *Lugaidu Laigneovi). Další paralelou je i sama moc. Zpočátku se zdá být nelehká, se spoustou těžkostí, ale pak je krásná a opojná.

GRÁL – posvátná nádoba z časně středověkých keltských (bretoňských, waleských a britských) legend, k jejímuž vzniku byl jen krůček od mystického irského *kotle znovuzrození a hojnosti, předmětu hluboce symbolického významu, používaného při kultovních obřadech. Smysl symboliky nádoby (kotel-pohár) prošel v časném křesťanství složitou metamorfózou. Na konci 1 2. století popsal francouzský básník Chrétien de Troyes (1131 až 1191), autor veršovaných románů o králi *Artušovi a jeho rytířích, grál jako kouzelný smaragdový pohár, do něhož skanula krev ukřižovaného Krista. Robert de Boron považuje grál za večeřadlovou misku, do níž Josef z Arimatie zachytil kanoucí Kristovu krev, jíž se pak duchovně i tělesně sytil v době svého věznění. Nádobu s sebou odnesl do vyhnanství, do Hispánie. Odtud se dostala údajně až do Bretaně. Za symbolikou grálu se skrývá starý příběh o Králi rybáři, jehož zmrzačení mělo za následek odumírání přírody, „Pustinu“ a zmar. Příroda si žádá cyklické osvěžení a obrození, jíž se jí dostává právě prostřednictvím obměny života. Některé teorie spatřují původ Krále rybáře ve waleském *Branovi (Bendigeidvranovi), jehož zranění při boji v Irsku mělo za následek zkázu a zpustnutí země. Rybář byl symbolem života a ryba u Keltů symbolem moudrosti. Podle anglické verze příběhu je grál uložen poblíž Glastonbury (hrabství Somerset), na místě Chalice Hill (Pohárový vrch), jehož okolí je ztotožňováno s Artušovským *Avalonem. Duchovní obrodnou symboliku grálu přejalo křesťanství ve svém poháru (kalichu). V Artušově smrti Sira Thomase Maloryho († 1471) objeví (svatý) grál po dlouhé a dobrodružné plavbě rytíř *Lancelot du Lac. Konečně vystoupí na ostrově, kde stojí hrad, jehož jediná branka je chráněna dvěma lvy. Vejde do hradu a nalezne komnatu, ve které má být uložen grál. Přes

146

varovné hlasy nahlédne otevřenými dveřmi dovnitř místnosti, odkud vychází nesmírný jas. Tam, na stříbrném stole, spočívá grál přikrytý červeným aksamitem. Lancelot neodolal a vykročil do nitra místnosti ke stříbrnému stolu a chtěl aksamit sejmout. Ovanul jej ohnivý dech a on upadl do bezvědomí. Trvalo dvacet čtyři dnů, než se opět probral. Lancelotovi nebylo souzeno dosáhnout grálu, protože nežil čistým životem. Jediným, komu bylo dopřáno spatřit grál a poznat celé jeho tajemství, byl Lancelotův syn, rytíř Galahad, který krátce po získání grálu umírá. Grál jej ochraňoval a sytil (duchovné i doslova) a taktéž jeho přátele na cestě do svatého města Satras, kde měl být grál uložen v duchovním paláci, i ve vězení, kam je král tamní země uvrhl. Po odhalení tajemství grálu se z nebe vztáhla k nádobě ruka, uchopila ji a vznesla se s ní zpět. Od té doby nebylo dopřáno žádnému smrtelníku grál spatřit.

GRANNUS,

Grannos (gal.) – galský bůh, nejpravděpodobněji personifikace jednoho ze zřídel léčivé vody V době římské ztotožňován s bohem Apollónem.

GROIW PEBYR, GORONWY (wal.) – „nepoddajný“. Podle waleského

mytologického cyklu *Mabinogi (Math, syn Mathonvyův) byl jednoho dne Gronw (pán Penllynu) na lovu jelenů. Večer šel se svojí družinou okolo hradu, kde bydlel *Lleu se svou ženou *Blodeuwedd. Lleu nebyl doma, ale Blodeuwedd přesto pozvala kolemjdoucího dál. Oba v sobě nalezli zalíbení a začali osnovat plán, jak by se nepohodlného manžela zbavili. Zabít Lleua nebylo zdaleka jednoduché, a proto musela Blodeuwedd nejdříve odhalit tajemství jeho života a pak vše nastrojit tak, aby Gronw mohl Lleua zabít. Celý rok vyráběl Gronw smrtící oštěp. V příhodný čas jej vrhl po Lleuovi a smrtelně jej ranil. Gronw si podmanil Lleuovu zemi a vládl v ní, dokud se nepodařilo *Gwydyonovi (Lleuův strýc) Lleua (v orlí podobě) najít. A ten mu vše řekl. Kouzelnou hůlkou vrátil Gwydyon orlu lidskou podobu. Gronw uprchl a nabízel nejdříve Lleuovi svojí zemi a pak zlato nebo stříbro jako výkupné za urážku. Lleu se však nehodlal smířit s jedinou odplatou. Měla se opakovat situace, v níž Gronw zranil Lleua, ale s tím rozdílem, že si měli vyměnit místa. Nikdo s Gronwovy družiny na sebe nechtěl vzít úděl svého pána a zachránit mu život. A tak na břehu reky Kynvael umírá

147

GWENHWYF/VAR

Gronw, proklátý Lleuovým kopím.

GUENEVRA viz GWENHWYFAR GUNDESTRUPSKÝ KOTEL viz KOTEL GWENHWYF/VAR, Gínevr, Guenevra (bret., franc., wales.) – „bílý,

jasný zjev/duch“. Obdoba irské *Findabair (význam jména „bílý, jasný zjev/duch“ je zcela shodný), což byla dcera connachtské královny *Medb a krále *Aililla mac Máty z irského eposu *Táin Bó Cuailnge. Ve waleském podání byla Gwenhwyfar manželkou krále *Artuše. Ve středověké literatuře se objevuje pod jménem Ginevra/Guenevra. Všem jejím modifikacím je ale společný jeden rys. Vždy s ní souvisí králův osud, byť to není na první pohled zřejmé. Podle některých pramenů se objevuje i v trojité podobě – vždy jako manželka Artušova. Jindy je až třetí nebo čtvrtou ženou, přičemž ji předchozí král pokaždé zapudil. Její únosy, které dostávají Artuše vždy do nebezpečných situací, jsou pozůstatkem prastarého mýtu o „únosu“ mateřské bohyně, jejím „hledání“ a návratu. Neboť kdo má královnu ve své moci, je skutečným panovníkem oprávněným vládnout. Proto o Gwenhwyfar usiluje například *Mordred nebo *Lancelor du Lac.

GWION BACH, Gwyon (wal.) – „malý“. Pomocník čarodějnice *Ceridwen ze středověkého waleského Taliesinova příběhu (Hanes Taliesin). Gwion je pověřen spolu se slepým starcem dohledem nad vařením kouzelného nápoje „inspirace a veškeré moudrosti“. Tento nápoj Ceridwen připravuje pro svého syna, příšeru *Motvana (Afanga), aby alespoň moudrostí zmírnila jeho ošklivost. Gwion hlídá po celý jeden rok oheň pod kotlem, aby nikdy nevyhasl a kouzlo se nerozplynulo. Krátce před skončením práce, vystříkly tři kapky kouzelného nápoje na Gwionův prst. Ten jej, aby si ulevil od bolesti, strčí do pusy. V tu chvíli pochopí vše, co se odehrálo v minulosti a co se stane v budoucnosti. Stane se z nebo zřec. Gwion, který teď ví, co bude následovat, prchá od Ceridwen, která jej pronásleduje. Oba dva procházejí řadou metamorfóz (Gwion na sebe bere podobu zajíce, ryby a ptáka, prchá tak mezi všemi živly a za ním Ceridwen v podobě psa, vydry a dravého ptáka/sokola). Nakonec se

148

GWYDYON

Gwion mění v pšeničné zrno a Ceridwen jej v podobě černé slepice pozře. Ale tím se jeho osud neuzavírá. Gwion se rodí znovu, čímž je uzavřen řetězec proměn. Ceridwen vložila Gwiona do vaku a vhodila do moře. Gwion nezahyne, ale je zachráněn v předvečer svátku *beltainu (vak se zachytil v rybářské vrši) a dostává se mu jména *Taliesin. Gwionův příběh má mnoho styčných bodů s osudem irského hrdiny *Fionna mac Cumhailla. Ten si také podle nejrozšířenější verze o svém zmoudření popálil prst (při přípravě kouzelného lososa moudrosti). Za svoji moudrost tedy vděčí oba popálenému prstu. Motiv Gwionovy záchrany – uvízl v rybářské vrši – je podobný ulovení lososa moudrosti. Taliesin, tak se zachráněný chlapec jmenoval, je v přeneseném slova smyslu sám obdobou lososa moudrosti.

GWRHYR GWALSTAWT leithoedd (wal.) – „tlumočník jazyku“. Rytíř, jenž znal všechny lidské jazyky, ale i řeč ptáků a zvířat, z waleského příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen.

GWRNACH GAWR (wal.) – obr z waleského příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Jeho mečem měl být zabit kanec *Twrch Trwyth. Meč získal lstí rytíř *Kai z *Artušovy družiny, vydávající se před obrem za nejlepšího cídiče mečů. Nejdříve Kai přesvědčil Gwrnacha o svém umění, získal jeho důvěru a pak mu v nečekané chvíli, stoje za jeho zády usekl hlavu.

GWYDYON, GWYDDON, GWYDION (wal.) – syn bohyně *Dón z waleského mytologického cyklu *Mabinogi. Podle příběhu *Math, syn Mathanwyův byl nejlepším vypravěčem všech dob a svým zpěvem dovedl rušit kouzla druhých (a slova skutečné obratné používal, nejen k pobavení společnosti, ale i jako magický prostředek). Pomocí kouzel a kouzelné hůlky uměl proměňovat a tvořit živé tvory z neživých věcí. Byl strůjcem lidských osudů a dovedným manipulátorem, který se přesně v duchu rčení „účel světí prostředky“ nerozpakoval uchýlit k nečestnému jednání, ke lsti a zradě, pakliže to vyžadovaly jeho plány. Kvůli lásce svého bratra *Gilvaethwa ke krásné *Goewin zosnoval válku mezi králem Jihu *Pryderim a svým strýcem *Markem z Gwyneddu, jen aby jej odlákal z Goewininy blízkosti. V jejím panenském klíně spočívaly Mathovy nohy, pokud zrovna neválčil, a na panenství v podstatě Mathův

149

GWYDYON

život závisel. Záminkou k boji bylo podvodné vylákání vepřů, jež dostal Pryderi z *Annwvnu a nesměl je nikomu dát, dokud se jejich počet nezdvojnásobí. Gwydyon navrhl králi směnu a za vepře mu nabídl koně, psy a štíty. Ale vše bylo stvořeno kouzlem, které mělo po dvaceti čtyřech hodinách pominout. Když vyšel podvod najevo, žádal Pryderi pochopitelně zadostiučinění. Math musel vytáhnout do boje, zanechav Goewin s jejími pannami. Přesné tak si Gwydyon celou záležitost naplánoval. Okamžitě se potom vypravili za Goewin. Pryderi v boji zemřel a Math se vrátil vítězně domů. Zneuctěná dívka plakala a vše vyprávěla Mathovi. A ten nezůstal Gwydyonovi nic dlužen a trest odpovídal míře provinění. Proti Mathovu kouzelnickému umění byly Gwydyonovy schopnosti na nižší úrovni, byť byl jeho žákem, a tak musel přijmout strýcův trest. Tři léta po sobě museli Gwydyon a Gilvaethwy žít proměněni v jelena a laň, kance a divokou svini, vlka a vlčici a zplodit tři potomky, Hyddwna (Koloucha), Hychdwna Hira (Dlouhého kance) a Bleiddwna (Vlčka) – tří statečné válečníky. Teprve pak jim byla navrácena lidská podoba. Poté doporučil Gwydyon Mathovi za manželku místo Goewin *Arianrod, dceru *Dón, (jejich sestru). Při zkoušce panenství, při níž musela dívka překročit kouzelnou hůlku, za sebou zanechala něco velkého (plavovlasého chlapce, jemuž bylo dáno jméno *Dylan) a něco malého. „To“ Gwydyon okamžitě a nepozorovaně zvedl, zabalil do brokátu a ukryl do truhly pod svoji postel. Záhy se ukázalo, že „to něco malého“ je taktéž chlapec, jehož výchovy se ujal Gwydyon. Lstí, kouzly a šálením smyslů musel překonat tři Arianrodiny kletby, jež postupně vyslovovala. A tak získal chlapec jméno – *Lleu Llaw Gyffes (Lleu obratná ruka), důstojnou zbroj a v dospělosti i manželku, z květů stvořenou *Blodeuwedd. Naposledy zasáhl Gwydyon do Lleuova osudu, aby se pomstil Blodeuwedd a *Gronwu Pebyrovi, kteří usilovali o Lleuův život. Lleua zbavil kouzelnou hůlkou podoby nemocného orla a nevěrnou Blodeuwedd proměnil bez slitování v sovu. Podivná péče Gwydyona o malého Lleua a jeho ochranitelský postoj k němu i v dospělosti, dále to, že jej hledal po celém Walesu, dokud jej nenalezl, vedly k vyslovení názoru, že Gwydyon je v podstatě Lleuovým otcem, i když pro toto tvrzení není přímých důkazů. V celém Gwydyonové počínání je patrná především jedna snaha, totiž potlačit dominantní postavení žen, které v keltské společnosti přetrvávalo

150

HAVRAN A VRÁNA

i na konci starověku. Neboť to byla žena (zde Arianrod), která mohla svému synovi zajistit legální a plnohodnotné postavení ve společnosti. Matka své syny mohla zavrhnout nebo je uvedla do společnosti, a tím je činila jejími plnoprávnými členy. Ale v době, kdy tyto příběhy vznikaly, již keltské společnosti dominovali muži. Gwydyon výsady žen pomocí kouzel přemáhá, a tak zbavuje ženy „jejich výsadních práv“, jejichž poslední reminiscence jsou v příběhu zachyceny.

GWYNN AP NUDD (wal.) – každého prvního máje až do soudného dne

bude podle *Artušova soudu bojovat *Nuddův syn Gwynn s Gwythyrem o Kreiddylad, dceru *Linda Llaw Ereinta, nejvznešenější dívku Anglie a tří přilehlých ostrovů. Gwynn dívku násilím unesl noc před svatbou s Gwythyrem. Tak je tomu podle waleského příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Gwynn má moc nad „ďábly“ *Annwvnu, ovládá je, a nemůže se tak ze *zásvětí vzdálit, aby zlé síly nezničily svět. Jediný kůň, jenž unese Gwynna na svém hřbetě je Du („vraník“) Mora Oerweddawga („vůdce bitev“). Gwynn se přidal k družině Artušově, aby ji a Kulhwhovi pomohl při lovu na kance *Twrch Trwytha a při plnění podmínek obra *Yspaddadena Pennkawra. Tím Kulhwh mohl získat obrovu dceru *Olwen.

H HAVRAN A VRÁNA – oba černí ptáci, spojení v našich představách se

zimním chladem a povětšinou nádechem smrti, jakoby předurčovali a symbolizovali v obecném povědomí pouze zmar. Ale nikoli tak u Keltů. Velmi záleží na tom, kterého boha nebo bohyni provázejí. Nejtypičtějším příkladem boha s havranem je sám waleský *Bran („havran“) a z ženských bohyní jeho sestra *Branwen („bílá vrána“). Také ve společnosti *Luga a *Midira nalezneme havrany, věštecké ptáky, kteří jim radí a pomáhají podobně jako severskému bohu Odinovi jeho Hugin a Munin (mj. bůh se sám halil do černošedého pláště v barvě havraního peří; *Laeg, vozataj irského hrdiny *Cúchulainna, nosil tmavý plášť s kapuci z havraního peří). Podle řeckého spisovatele Plútarcha (asi 50-120 n. l.) (O řekách a horách V) byla Lugovi zasvěcena vrána nebo havran. Plútarchos uvádí, že místo pro

151

HENWEN

založení galského Lugduna bylo vybráno právě podle věštění vran či havranů a že lug znamená v nářečí keltských Allobrogů vrána nebo havran. A nemuseli to být vždy ptáci černí, ale mohli mít i barvu bílou (např. Midirovi havrani měli bílé peří). Havran či vrána doprovázejí na vyobrazeních např. i galskou *Eponu, *Nantosvetlu a *Sucella. Zcela jiní jsou havrani doprovázející irské bohyně Morrígny, *Badb, *Machu, *Morrigan a *Nemain. Ti poletují nad bojištěm a zvěstují smrt (podobně jako severské Valkýry), popřípadě se živí masem padlých bojovníků (lidožravými havrany se irské příběhy jen hemží!). Chovají se stejně jako silné mateřské bohyně. Vybírají si muže mezi nejstatečnějšími válečníky a ty, které si vyberou, byť je odmítnou, odsuzují na smrt. Berou na sebe havraní podobu, tak jako např. Badb usedající na rameno umírajícího irského hrdiny Cúchulainna (zde se zachovala jako typická Valkýra). Přinášejí špatné zvěsti a předurčují smrt a zkázu.

HENWEN (wal.) – „moudrá stařena“. Kouzelná svině, jež je označena jako

„syn Dallwyra Dallbena“ (popř. Dadweira Dallpenna, „slepé hlavy“). Henwen má dvě odlišné povahové stránky. Podle dochovaných zpráv, ve kterých vystupuje v úloze šiřitelky zemědělské kultury (pšenice, ječmen, včela) v různých částech Cornwallu a Walesu, ji lze v této podobě považovat za transformovanou mateřskou bohyni. Cestou po zemi i po moři ji provází pasák vepřů Coll („líska“?), maje svoji ruku stále na Henweniných štětinách. Jeden z výkladů příběhu spatřuje v putování Henwen a Colla po Cornwallu a Walesu cestu mateřské bohyně a boha plodnosti, jež všude, kam přijdou, přinášejí životadárné prvky Ale Henwen má i negativní stránku. Dala život třem tvorům plodícím zkázu – orlímu mláděti, vlčeti a kotěti (Palgus). Vzhledem k významu svého jména je považována i za jednu z možných metamorfóz „moudrého starce“ *Fintana či Fionnéicse („Fionna jasnovidce“), *fili a učitele *Fionna mac Cumhailla. To, že se jedná o vtělení do tvora opačného pohlaví, není ničím výjimečným, neboť i např. *Gwydyon musel strávit rok v podobě divoké svině, což byla součást *Machova trestu.

HERKULES (řím.), HÉRAKLÉS (řec.) viz ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ KELTY

152

IMMRAM MRAIN…

HERMES (řím.) viz ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ KELTY HIEROS GAMOS, hierogamie – posvátný sňatek, čili svatá svatba boha a bohyně, popřípadě osob, jež je zastupují (bohyně Země/kněžka – bůh nebe, slunce či bouře/král). Tento rituál (respektive jeho schéma) je jedním z nejoblíbenějších námětů příběhů irské a waleské literatury. Prostřednictvím svaté svatby, jež se dochovala u ostrovních Keltů v Irsku v podobě *feis temro ještě v 6. století, byla králi dána na určitou dobu oprávněná vláda (fláith), a tím i zemi blahobyt a prosperita. Tento prastarý, snad předindoevropský obřad měl zajistit původně božské potomstvo (v přenesené farmě plodnost země). Obřad sám měl různě podoby a také postavení zúčastněných se značně proměňovalo v závislosti na místě a času. Archaické prvky si v mytologii uchoval např. hieros gamos mezi germánskými bohy – sourozenci Freyem a Freyou (Freya je ve skutečnosti starším božstvem než Frey) nebo mezi řeckým (dódónským) Diem a Diónou („božskou královnou“, patřící do generace bohů – Titánů, předcházejících zrodu Olympanů). Podle jedné z verzí rekonstruovaného mýtu o galské *Rigani, slavila tato bohyně hieros gamos nejen s *Taranem (což by byla obdoba Dia), ale i s *Esem či *Cernunnem, který by měl být pro zajištění potomstva a úrody podstatné významnější. Tyto obřady byly spojovány se svátky ročních období, aby byla plodnost země nejen zaručena, ale také udržena.

I IANUS, JANUS viz BŮH SE DVĚMA OBLIČEJI ICAUNIS (gal.) – galská bohyně (původně snad mateřská), jejíž svatyně stála u pramene řeky Yonuy ve Francii a po níž nese řeka jméno.

IMBOLC – jeden ze čtyř nejvýznamnějších keltských svátku, který byl

slaven v předvečer 1. února, v Irsku na počest bohyně *Brigit. Svátek byl slaven de facto uprostřed zimy, kdy se již začíná prodlužovat den a zkracovat noc. Byl spojen s počátkem laktace ovci a vázaly se k němu

153

IMMRAM CURAIG…

očistné obřady spojené s omýváním vodou a očisťováním ohněm. Podle irské křesťanské tradice se tento den měla narodit sv. *Brigita, což určité nebyla náhoda a mezi křesťanskými svátky se pak l. únor slaví jako Hromnice.

IMMRAM MRAIN MAC FEBAIL CO TIR NA mBAN , (Námořní)

plavba Brana mac Febaila k „zemi žen“, zkráceně Branova plavba (ir.) – immrama (jedn. č. immram). Jde v podstatě o legendu (příběhy) pojednávající o dobrodružstvích, jež se udála hrdinům v průběhu (námořní) plavby; někdy je velmi blízká k *echtrae. Branova plavba k Tir na mBan („zemi žen“) byla poprvé písemné zachycena snad již v 7. století a jejím stěžejním námětem je cesta boha *Brana s jeho druhy do *zásvětí a je spojena s dobrodružstvími, jež se k ní vázala. Viz Bran mac Febail.

IMMRAM CURAIG MAÍLE DÚIN, Námořní plavba Mael Dúinova člunu (ir.) – jedna ze tří dochovaných irských immrama (původně jich bylo údajné sedm), jež se stala v 9. století jednou z předloh k napsání středověkého spisu Navigatio Brendani (sv. Brendan z Clonfertu). Tato immram vznikla zřejmě již v 8. století, její nejstarší písemná verze je asi o dvě století starší. Hlavní hrdina *Mael Dúin brázdil se svými druhy oceán a navštívil třicet jedna (tři) ostrovů, z nichž mnohé jsou známé i z jiných popisů *zásvětí. Mael Dúin vyrůstal na královském dvoře (v Armaghu) u královny, jež byla přítelkyní jeho matky, mladé abatyše. Zde se dozvěděl pravdu o svém původu, že je synem krále Aililla Oehaira Agy, který skončil rukou vraha, lupiče z Leix. Králova smrt zůstala nepotrestána, a tak se Mael Dúin rozhodl otce pomstít. Poradil se s druidem z Corcomroe (hrabství Clare), postavil loď, nalodil své přátele (sedmnáct členů) a i přes varování druida s sebou vzal tři své nevlastní bratry. Po dni plavby na západ přistáli u břehu dvou ostrovů, na nichž probíhala živá diskuse. Jeden z jejích účastníků se chlubil, že je vrahem krále Aililla Oehaira Agy a jeho čin zůstává dosud bez následků. Mael Dúinovi nevlastní bratři se vrhli na muže a chtěli jej zabít. V tom se rozpoutala bouře a jejich loď byla zanesena zpět na otevřené moře. Když bouře utichla, břehy ostrovů se jim již nepodařilo nalézt. Začali bloudit po moři a hledat cestu zpět. Přistáli u třiceti jednoho ostrova. Všude zažili neuvěřitelná dobrodružství a viděli neskutečné věcí, postavy a zvířata. Na

154

INTERPRETATIO ROMANA

jednom z ostrovů žili např. pouze velcí ptáci, na jiných démonická zvířata (napůl koně a napůl psi, lidožraví hřebci) a bytosti. Navštívili ostrov s jabloní, jejíž tři jablka je sytila čtyřicet dnů. Jiný ostrov byl ohrazen vysokou kamennou zdí, za níž žila bestie, jež po nich házela balvany (jeden zasáhl i Mael Dúina a pak uvízl v lodi). Na dalším rostla jabloň plodící zlatá jablka a žily tam červené svině, které se na noc ukrývaly pod zemi a zahřívaly ji. K jabloni přilétali ptáci a živili se zlatými plody. Země na ostrově byla tak žhavá, že nebylo možno na ni vstoupit a svině byly červené od žáru, jež vydávaly. Navštívili ostrovy, na nichž žili poustevníci, přičemž na jednom mu poustevník radí, aby se přestal zabývat myšlenkou pomsty. Dopluli k „zemi žen“, kde je královna se svými sedmnácti družkami přemlouvala, aby zůstali, neboť si zachovají věčnou mladost. Slibovala jim, že rozkoše, které na ně čekají, nebudou mít konce. Jen stěží se jim podařilo překonat tamní nástrahy a plout dál. U ostrova obehnaném krouživou ohnivou zdí se jim ve stěně otevřela vrata a oni byli oslnění pohledem do nitra. Pozorovali nádherně oblečené lidi, kteří se bavili, odevšad se ozývala hudba a lidé jedli a pili ze zlatého nádobí. Během cesty ztratil Mael Dúin své nevlastní bratry. Jeden zahynul sežehnut ohněm, druhý zůstal na ostrově obývaném smutnými lidmi v černých šatech a třetí na ostrově lidí, kteří se neustále smáli a bavili. Tam byl původně svými druhy vyslán na výzvědy a již se mu nechtělo zpět. Po všech dobrodružstvích připlul Mael Dúin se svými druhy opět konečně k ostrovu, kde žil otcův vrah. Ale msta nebyla vykonána, neboť tak bylo Mael Dúinovi přikázáno poustevníkem, a také proto, že tento čin se ukázal ve světle předešlých prožitku zbytečný. Mael Dúin se vrátil šťastné do Irska, do Armaghu, kde vyprávěl o svých dobrodružstvích.

INDECH (ir.) – syn bohyně Domnanny. IN MAC ON viz OENGUS INTERPRETATIO ROMANA – autorem výrazu je římský historik Tacitus (asi 55 – asi 120 n. l.), který se jím pokusil vyjádřit postavení a kompetence barbarských (tj. neřímských) bohů z pohledu vzdělaného Římana tak, aby co nejpřesněji odpovídali jeho teologickému cítění. Jedním z nejdůležitějších pilířů k poznání galského panteonu je

155

ISOLDA

interpretace tamních božstev, jak je uvedl ve velmi stručném výčtu a z pohledu římského dobyvatele G. I. *Caesar (*O válce gallské). Ke konkretizaci Caesarových údajů dnes existuje bezpočet komentářů a výkladů. Je nesmírně těžké (je-li to vůbec možné) zodpovědné říci, které z aspektů galských božstev měl Caesar na mysli, když je uvedl pod římskými jmény a s velmi kusými hodnoceními, protože i obyvatelé římské říše se území od území ve vnímání svých bohů velmi lišili. Otázkou též zůstává, zdali Caesar uvedl v textu knihy svá osobní pozorování, nebo pouze tlumočil jemu zprostředkované informace. Podobný problém představují i theonyma na náhrobcích a nápisy z galořímského období, jež byly dříve považovány povětšinou za jména autochtoních božstev, byť se mnohdy jedná o zeměpisné či popisné přívlastky římských božstev (např. k bohu Martovi nalezneme na votivních nápisech epiteony Albiorix – „král světa“, Camulos – „mocný“, Caturix – „král boje“, Segomo – „vítězný“ad.). Velmi také záleží na původci nápisu. Jinak chápali svá božstva Římané žijící v provinciích, jinak romanizovaní Galové nebo Britonové, u nichž bylo povědomí domácích tradic přece jen silnější. Přirovnat galské hrdiny a bohy ke svým domácím bohům a hrdinům se pokoušeli i další autoři, např. řecký dějepisec Lúkiános ze Samosary tvrdí, že obdobou řeckého Hérakla je galský *Ogmios.

ISOLDA (brit., franc.) – původní waleská Essyllt byla manželkou

cornwallského krále *Marcha ap Meirchiona, bratrance krále *Artuše (viz *Mabinogi, Sen Rbonabwyho). V mladších pověstech spojených s artušovským cyklem je Isolda dcerou irského krále, o jejíž ruku se uchází stárnoucí král Mark. Posílá do Irska svého mladého synovce *Tristana, aby mu nevěstu v zastoupení přivezl. Na zpáteční cestě vypiji Tristan s Isoldou nedopatřením nápoj lásky, původně určený Isoldě a Markovi. Po příchodu ke cornwallskému dvoru se sice Isolda provdá za Marka, ale potají se stýká s Tristanem. Milenci spolu uprchnou a žijí v různých částech Cornwallu po lesích jako psanci. Mark se po domluvě od svých dvořanů s Isoldou nakonec smíří a Tristan, aby unikl smrti, odchází do vyhnanství do Bretaně, kde se žení s dcerou bretaňského krále. Ta se jmenuje stejně jako jeho láska – Isolda (Běloručka či bretaňská). Příběh má několik vyústění. Podle jedné verze umírá v Bretani toužící

156

JABLKO

Tristan nemocný láskou, v druhé verzi podléhá smrtelnému zranění, ale vždy v naději, že před smrtí ještě uvidí milovanou Isoldu (irskou). Tristana bylo možno zachránit léčivými bylinami, ale žárlivá manželka volí raději jeho smrt, než aby mu dovolila setkání s Isoldou (irskou) a měla pocit prohry. Isoldin příběh má řadu styčných bodů s příběhy osudových a tragických irských a waleských hrdinek, např. *Gráinne, *Deirdre či *Gwenhwyfar. Ty se také měly provdat (nebo byly již provdány) za stárnoucí krále, které opouštějí a volí raději život na útěku po boku mladého milence. Toto oblíbené schéma irské a waleské literatury, starý král – mladá žena – mladý milenec, má svůj základ snad již v původním keltském/galském mýtu, jehož ústřední postavou je (Velká) mateřská bohyně *Rigani (*Brigit, *Brigantie, *Rhiannon) a s ní spojený rituál plodnosti. Bohyně opouští (na počátku zimy, tj. na zimní slunovrat) svého muže (*Tarana), nebeského vladaře (podle *gundestrupského *kotle starého vousatého muže), aby se po různých peripetiích (proměna ve tři jeřáby, pobyt v *zásvětí, dvojí oběť a znovunabytí lidské podoby) provdala za boha *Esa, velmi zjednodušeně boha plodnosti, kterého po uplynutí určité doby opouští, a vrací se zpět ke svému nebeskému (starému) muži. Esus odchází do zásvětí jako *Cernunnos (de facto v lidském měřítku umírá). Mladý bůh se bohyně zmocňuje jen dočasně a je mu také souzeno po stanovené době zemřít. Jednotlivé příběhy pak základní schéma rozmělnily, pozměnily a mnohdy se podstata námětu téměř ztratila. Ale v Isoldině příběhu je základní struktura dosud dobře patrná.

ITH (ir.) – syn krále Bregona, mytický vládce Keltů v Hispánii (či jinde,

viz Mil). Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) stál v čele skupiny třikrát padesáti bojovníků (ztotožňovaných historiky s goidelskými Kelty), která se vypravila z Hispánie do Irska poté, co Ith spatřil břehy ostrova z vrcholu vysoké věže svého otce. V Irsku Ith svým moudrým rozhodnutím rozsoudil při tří králů, *Mac Cuilla, Mac Céchta a Mac Greina, a tak získal přízeň *Tuatha Dé Danannů. Ale pak začal neopatrně vychvalovat krásy Irska a tu se Tuatha Dé Danannové zalekli. Z obavy před tím, že se Ith se svojí družinou v Irsku usadí, Itha smrtelně zranili. Jeho muži nalodili Ithovo tělo a odvezli je zpět do Hispánie. Ithovu smrt pomstil synovec *Mil, jehož synové a další s nimi přišlí osadníci Tuatha Dé Dananny porazili a Irsko ovládli.

157

JAK KULHWH DOSTAL OLWEN

IUCHAIR (ir.) – syn bohyně *Danu/Anu, viz Brian. IUCHARBAIR (ir.) – syn bohyně *Danu/Anu, viz Brian. IUPITER, JUPITER (řím.) viz ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ KELTY

J JABLKO – jeden z obecných symbolů *zásvětí (podsvětí, ráje ad.) či smrti

a znovuzrození nejen v keltské mytologii, ale v obecném smyslu slova. Zlaté nebo stříbrné jablko, jabloňová větévka s květy nebo plody v rukou žen, nejčastěji obyvatelek zásvětí nebo těch, které k němu měly jakýkoli vztah, byly nepřehlédnutelnou a jednoznačnou pozvánkou do světa „na druhé straně“. Pro mnoho hrdinů, jimž se zjevila dívka nebo žena s jablkem, znamenal tento dar ukončení pozemské části existence. A nemusela to zrovna být „jabloňová země“ nebo „ostrov jabloní“, *Avalon/*Anvalon, odkud jablka a jejich majitelky pocházely a kam se vyvolení odebrali. Na různých ostrovech zásvětí rostly jabloně, z nichž mnohé rodily kouzelné plody dávající jejich držitelům životní energii. *Mael Dúin a jeho druhové se živí na své cestě po ostrovech zásvětí sto dvacet dnů (třikrát čtyřicet nebo jen čtyřicet) třemi jablky, jež jim poskytuje jabloňová větev. Obyvatelka Tir na mBéo („země živých“) hází svému vyvolenému *Conleovi jablko, jímž se mladík, nemocný láskou, živí celý měsíc. Když se dívka objeví znovu, nastoupí do skleněné lodi a odplouvá s ní k břehům Tir na mBéo. Stříbrná jabloňová větévka a následná návštěva krásné obyvatelky zásvětí stojí i na počátku *Branov plavby. Jablko mělo magickou sílu, jíž nebylo možno odolat. Bylo jedním z mála plodů (vedle ořechů), jež bylo povoleno jíst o *samainu a po něm, aniž by jeho požití mělo podle pověr za následek smrt. Bylo potravou jak lidí, tak i nesmrtelných obyvatel zásvětí. Ještě ve středověkých příbězích o rytíři *Lancelotovi jej pod jabloňovým

158

stromem, kde spí, navštíví čtyři panny a ty jej žádají o vyslovení jasného soudu, která z nich je nejkrásnější. Nepodávají mu sice jablko jako při Paridově soudu, ale význam je zcela stejný. Špatná volba měla podobné důsledky (válku), neboť se nakonec kvůli *Gueneveře nejen vyvraždil výkvět rytířů zasedajících u *Kruhového stolu (z Anglie, Walesu, Irska i Francie), ale zemřel i *Artuš a Lancelot s Gueneverou byli událostmi rozděleni. Dodnes si na Štědrý večer rozkrajujeme jablko v naději, že se uvnitř ukrývá zdravý a kompletní jádřinec (symbol života), a ne např. křížek či jinak neúplný jádřinec (symbol smrti).

JAK KULHWH DOSTAL OLWEN, Culhwch ac Olwen (wal.) – waleský

příběh dochovaný v tzv. Bílé knize Rhydderchově (Llyfr Gwyn Rhydderch) z doby kolem roku 1300, vznikl však v době starší, s největší pravděpodobností někdy ve druhé polovině 11. století. Je považován za jeden z hlavních zdrojů středověkých příběhů s artušovskými náměty. Příběh líčí podivuhodné příhody *Kulhwha, jemuž se podařilo s pomocí bratrance, krále Artuše, a celé řady nadpřirozenými schopnostmi nadaných předních mužů a žen Anglie, Skotska, Walesu, Irska, Bretaně i Francie získat ruku krásné *Olwen, dcery obra *Yspaddadena Pennkawra. Kulhwh byl synem krále Kilydda a královny Goleuddydd. Krátce před svojí smrtí Goleuddydd varovala manžela před dalším sňatkem, neboť se obávala o synův osud. Šest let věrný královnin sluha plel hrob, aby na něm nevzešel šípkový keř se dvěma květy, neboť pouze tehdy se král mohl znovu oženit, sedmý rok však své povinnosti zanedbal. Král se znovu oženil a nová královna s sebou přivedla svojí jedinou dceru. Když zjistila, že král má syna, chtěla ji s ním oženit. Kulhwh odmítl a tehdy královna vyřkla krutý ortel. Jedinou ženou, s níž měl spojit svůj osud, měla být Olwen, dcera obra Yspaddadena Pennkawra, který dosud všechny nápadníky zahubil. Kilydd poslal syna na Artušův dvůr, aby mu *Artuš udělal postřižiny a aby si při té příležitosti od něho vyžádal Olwen darem. Po postřižinách se ho Artuš skutečně zeptal, co by si přál. A Kulhwh odpověděl, že chce pouze Olwen, od něho a jeho vojínů a všech významných mužů a žen celého ostrova, kteří byli něčím výjimeční či nadaní nadpřirozenými schopnostmi. Rok a den, takovou lhůtu si určil Kulhwh pro splnění svého přání. Po uplynutí lhůty se královi poslové vrátili s nepořízenou, a Artušovi hrozila ztráta cti.

159

JELEN

JELEN

Kulhwh svoji prosbu zopakoval. Nelehkého úkolu se tentokrát ujal pan *Kai, k němuž se připojili pánové *Bedwyr, Kynddelig Kyvarwydd, *Gwrhyr Gwalstawt leithoedd, Gwalchmei, Menw. Každý z nich měl schopnosti, bez nichž by nebylo možné takto důležitou cestu podniknout. Po různých útrapách se jim podařilo vypátrat hrad *Yspaddadena Pennkawra. Přinutili ho vyslechnout Kulhwhovu prosbu a očekávali věci budoucí. Yspaddaden si kladl celou řadu podmínek, jejichž splnění vyplývalo ze zvládnutí celé řady dalších, nesmírně obtížných úkolů. Za jediný den měl Kulhwh vymýtit les, dřevo spálit, zorat pole, osít je obilím, z něho po sklizni vyrobit uleželý nápoj pro svatební hostinu. Přitom si obr určil, kdo pole zorá (*Amaethon, syn *Dón, pomoci mu měl bratr *Govannon), jací volové budou zapraženi do jha apod. Mezi další obrova přání patřilo např. opatření nádoby Llwyra, syna Llwyryonova, na nápoj pennllad, koše Gwyddneua Garanhira, z něhož by se najedli všichni lidé, harfy Teirtuovy, která uměla sama hrát, *Rhiannoniných ptáků, kotle Irčana Diwrnacha, tesáku *Ysgithyrwynna Pennheidda, jenž měl opatrovat pouze *Kaw Britský ad. Nejobtížnějším úkolem mělo být ulovení kance *Twrch Trwytha, který měl mezi ušima na hlavě umístěny klenoty – hřeben, břitvu a nůžky, s nimiž jako jedinými bylo možno upravit obrovy nepoddajné vlasy. Pro splnění tohoto úkolu byla nezbytná přítomnost nejen Artušova, ale i krále francouzského a dyweddského, vrchního lovčího krále irského či *Gwynna, syna Nuddova, „vládce ďáblů“ v *Annwvnu, ale i celé plejády kouzelných zvířat (koní a psů) a předmětů (meč obra Gwrnacha, kouzelně štíty, kopí, meče a rohy ad.). Vše se podařilo za cenu velkých dobrodružství, ale i útrap a ztrát na životech splnit. Obr byl oholen, ostříhán a přišel o hlavu. Sudba byla naplněna a Kulhwh se oženil s vyvolenou a jedinou Olwen.

JELEN – byl považován Kelty za jednoho z mytických předků, totemové

zvíře, které – podobně jako i u ostatních Indoevropanů – symbolizovalo jednak plodnost a jednak cykličnost přírodních dějů. Původně snad převážila symbolika jeleního paroží ztotožněná s životním rytmem neolitických zemědělců. Cykličnost shozu a opětného růstu paroží byla časově shodná se setím a sklizní obilovin, tj. s plodností půdy, respektive plodnou a neplodnou částí roku. Na konci doby kamenné byl jelen symbolem Velké mateřské bohyně, popř.

160

Velké matky, z níž zůstalo zachováno několik prvků v postavě irské Flidais (je zvána mj. Paní jelenů; pojem Flidaisina stádo vztahující se na lesní zvěř ad.). Spojení jelena a Velké mateřské bohyně bylo prokázáno např. na jihozápadě Anglie, kde byly v megalitických svatyních (Silbury Hill, Avebury; hrabství Wiltshire), zasvěcených kultu bohyně, nalezeny na centrálních místech i jelení parohy. Toto spojení je zřejmé ještě na bronzovém kultovním vozíku ze Strettwegu (Štýrsko, SRN) z doby halštatské. Na plošině vozíku cca 35 cm dlouhé je umístěna skupina osob a zvířat, jíž vévodí proporčně podstatně větší neoblečená žena, držící nad hlavou ve zdvižených rukou misku, snad na obětiny. Před a za ženou jsou postavičky jelenů, které drží z obou stran za paroží mladé dívky. Skupinu doplňují muži-válečníci na koních a dvě postavy mužů se zvýrazněnými sexuálními znaky, kteří nesou v rukách zvednuté sekyrky (podobné byly nalezeny v bohatých halštatských hrobech, přičemž byly zdobeny např. postavami koní nebo jezdců na koních. Tyto sekyrky jsou považovány za jakési odznaky moci nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě). Celek doplňují čtyři hlavičky koní na rozích plošiny. Celý výjev může být věrným obrazem procesí, která se konala při svátcích Velké mateřské bohyně. Pro tento účel mohli být chováni i jeleni v zajetí, posvátná zvířata, kterým se po smrti dostalo pietního uložení, jako tomu bylo např. ve Villeneuve-Rennuille (dep. Marne, Francie). V hrobové jámě zde byla objevena kostra jelena, který měl na hlavě ohlávku (!). I Keltům imponoval klid a důstojná majestátnost hrdého zvířete. Od doby halštatské se s jeho věrohodnými či víceméně schematickými zobrazeními setkáváme nejen na skalních rytinách, podobných těm ze starší doby kamenné (např. italská Val Camonica, kde jsou zachycena celá stáda jelenů a laní), ale i na keramice (od *Británie po Pannonii) a špercích. Ještě na konci doby laténské se vyskytují v nálezovém materiálu kotoučky nařezané z jeleního paroží nebo jelení zuby ve funkci amuletů. Jelení nebo srnčí kosti a jelení paroží, popřípadě skulptury, jsou nalézány v obětních Šachtách keltských svatyní doby laténské. Snad nejkrásnější je dřevěná, cca 1 m vysoká postava stojícího jelena z FellbachSchmiden (z vydřevené obětní šachty v areálu tzv. čtyřúhelníkových valů).

161

JEŘÁB

Pro

Neuvy-en-Sullias (Francie), bronzová figurka jelena (1. století před n. l.)

Kelty mladší doby laténské však již není charakteristické uctívání jelena a Velké mateřské bohyně, ale boha s jelením parožím, ztotožňovaného s *Cernunnem, případně dalšími místními modifikacemi. Jeho nejznámější a nejkrásnější podobu nalezneme na *kotli z *Gundestrupu. Cernunnos (s parohy na hlavě) sedí uprostřed „svých“ zvířat. Po pravici mu stojí jelen, a bůh mu podává stejný torques, symbol božského důstojenství, jako má kolem krku on sám. Oběť jelena byla něčím neobyčejným, jak také vyplývá z mýtu o *Rigani. Jelen je obětován, aby se Cernunnos mohl změnit v *Esa, opustit zásvětí a změnit se v boha plodností a životní energie. I v irské a waleské literatuře si jelen uchoval své výjimečné postavení. Není náhoda,

162

JEZERNÍ PANNA

že se vládce *Annwvnu *Arawn setkává nad mrtvým jelenem a pozemským králem *Pwyllem. Jelen a srna jsou jednou ze tri proměn, jimiž musí projit *Gwydyon a *Gilvaethwy. Irský příběh o *Oisínově matce, lani, byl později zpracován v mnoha podobách. Liaiva laní srsti – bílá, je reminiscencí na mateřské bohyně.

JEŘÁB – ptákem, který se u Keltů těšil velké oblibě, byl bezesporu jeřáb.

Spojení s vodou, každoroční cesty na jih na počátku zimy a návraty na jaře v době probouzející se přírody přispěly k jeho ztotožnění s ročním vegetačním cyklem, respektive ke vzniku představ o jeho cestách do *zásvětí a opětném návratu. Odlétal v době, kdy země přestala plodit a vracel se při prvních jarních pracích, jeho životni rytmus byl ztotožněn se Zemí, Velkou mateřskou bohyní. Již od mladší doby bronzové se na keramice, špercích a zbraních objevují ptáci s esovitě prohnutým krkem, kteří jsou považováni za jeřáby. Jsou zobrazováni sedící nebo v letu, samotní nebo ve skupinkách po třech, popř. v kombinaci např. s býčími postavičkami. Na proslaveném „Pařížském oltáři“, nalezeném roku 1711 pod presbytářem katedrály Notre-Dame, postavené na pozůstatcích svatyně keltských Parisiů, jsou jeřábi ve scéně nazvané *Tarvos Trigaranus (tzv. „býk se třemi jeřáby“) umístěni na hřbetě a hlavě býka. Jeřábi jsou zde podle převažujícího názoru zpodobněním trojjediné bohyně *Rigani v podsvětní podobě, jíž vrátí lidskou tvář pouze oběť býka. Pobyt v zásvětí se rovná z našeho pohledu de facto smrti, ale Keltové jej chápali jako věc proměnnou a dočasnou. Sílu ukrytou v zásvětí bylo třeba probudit a dát jí nový impuls. Jeřáby ve společnosti Velké mateřské bohyně nalezneme i na *kotli z *Gundestrupu. Narážky na podobný příběh se uchovaly i ve středověké ostrovní literatuře jak v Irsku, tak Anglii. Ve všech jsou s postavami jeřábů spojeny motivy patřící Velké mateřské bohyni (Rigani) – oběť, býci, bohatství. Za jeřáby jsou považováni i ptáci bohyně *Rhiannon. Irský bůh zásvětí *Midir vlastnil „tří jeřáby nepohostinnosti“. Ti svými výkřiky odrazovali návštěvníky, a kdo na ně pohlédl, nebyl po celý den schopen boje. Ochromovali bojovníky podobně jako řecká Gorgona. Z tohoto důvodu si lze vysvětlit i oblibu motivu jeřába na zbraních nebo součástech zbroje. (Jeřábi museli být nutně „lakomí“, protože země je v zimě neplodná, de facto mrtvá, a nemůže tak poskytovat žádné dary. Ještě

163

JUPITER NA GIGANTOVI

ve středověkém Irsku se lakomým a zlým hospodyním přezdívalo jeřáb.)

JEZERNÍ PANNA – víla, v artušovském cyklu se objevuje např. i pod

jménem *Morgana, Nimue či Viviana. Jejím sídlem byl palác stojící na dně jezera. Ovlivňuje osudy *Lancelota, *Merlina i *Artuše. U Jezerní panny byl vychováván do osmnácti let Lancelot (du Lac, tj. z j/jezera). Kouzelník Merlin se snažil získat její lásku, nejdříve ji učil svým kouzlům, ale nakonec jej vila (Viviana/Nimue) uzavřela pod zemí (v *zásvětí). V rozhodujícím okamžiku daruje Jezerní panna králi Artušovi kouzelný meč *Excalibur, který si před jeho smrtí opět bere zpět. Sama pak provází loď s mrtvým králem k ostrovu *Avalonu.

164

a bohyně, na vrcholu sloupu sráží kůň s jezdcem (jupiterem) k zemi svými kopyty giganta.

JUPITER NA GIGANTOVI – sloupy se sochou jupitera, nalézající se

na teritoriu od středního Porýní až po Vogézy, v oblasti centrální a severozápadní *Galie, ale i v Bretani a *Británii. Datovány jsou do doby galořímské. Podstavce mnohých sloupů jsou bohatě zdobené scénami s mytologickými náměty, héroi a bohy, jejichž obsah nám však dnes uniká. Vrchol sloupu zdobí socha Jova, sedícího nejčastěji na koni, který opírá své přední nohy o plece klečícího giganta. Jezdec drží v ruce zpravidla solární,

165

KAI

tedy obecně nebeský symbol – kolo nebo oštěp. V některých případech je místo jezdec na vrcholu umístěna sedící, popřípadě stojící mužská postava nebo muž a žena. Vyobrazení Jova sedícího na koni není římskému prostředí vlastní. Proto je možné tyto sochy považovat za ztvárnění galského solárního božstva, které bylo identifikováno s jovem. Jupiter byl nejvyšším božstvem italských kmenů, starého indoevropského základu. Byl bohem blesku, ochráncem přírody, přísahy, práva a věrnosti, vojska i manželského slibu. A jako takového si jej s sebou přinesli do *Galie přistěhovalci z Itálie. Tam jej přejalo místní obyvatelstvu, které mu však přiřklo i další vlastnosti svých domácích božstev. Názory na původ a funkci sloupů se velmi liší. Některé teorie spojují tyto kamenné sloupy, které snad původně byly dřevěné, s kultem uctívání posvátných stromů, středů určitého místa (i ve smyslu axis mundi). Jiné dále připouštějí, že sloupy mohly stát uvnitř malých otevřených posvátných okrsků, ohrazených pouze lehkým dřeveným oplocením nebo nízkým hliněným valem.

K KAI, SIR KAI, KEI (wal.) – pan Kai/Kei, syn Kynyra z waleského

příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen byl významným rytířem družiny krále *Artuše. Byl obdařen řadou nadlidských schopností, jimiž jej vybavil do života jeho otec. Devět dnů a devět nocí vydržel bez spánku, rány způsobené jeho mečem nemohl vyléčit žádný lékař, uměl se zvětšovat, až dosáhl velikosti stromů v lese (proto měl přezdívku Kei Hir, tj. Kai „dlouhán“) a vlastním žárem zapaloval oheň. Byl to pan Kai, který na sebe vzal hlavní povinnost najít krásnou *Olwen. Postavil se do čela výpravy, aby zachránil Artušovu čest, byť to byl on, kdo zpočátku nechtěl Kulhwha k Artušovu dvoru vůbec pustit. Kai získal nejdříve lstí meč obra Gwmacha. Při hledání *Mabona, syna *Modrouina, jej *losos z Llyn Llyv odnese na plecích spolu s *Gwrhyrem Gwalstawtem leithoeddem ke zdi vězení, v němž Mabon běduje a naříká. Při jeho následném osvobozování prolomil Kai zeď a na vlastních zádech vynesl Mabona ven. Na vršku Pumlumonu spolu s *Bedwyrem zabil obra

166

KANEC

o vlysu se standartou s kančí figurkou, po stranách typické keltské štíty (1. století před n. l.)

Dillusa Vousatého, syna Eureiova. Tomu nejdříve vytrhali dřevěnými klíšťkami celý vous (= zbavili jej síly podobným způsobem jako obra *Yspaddadena Pennkawra pan *Kaw Britský), a tím zachránili Artuše. Z vousu měla být spletena smyčka pro Drudwyna, štěně Greidovo. Artuš rychle zapomněl, co pro něho Kai právě udělal a vyjádřil se o jeho odvaze a statečnosti s despektem. Řekl, že má štěstí, že je Dillus mrtev, protože kdyby byl živ, tak by to znamenalo Kaiovu jistou smrt. Od té doby již Kai nikdy nepřišel králi na pomoc. Kai měl být zabit rukou Gwyddawga a jeho smrt odčinil sám Artuš.

KAMELOT viz CAMELOT KAMENY viz UCTÍVÁNÍ KAMENŮ KANEC – na celém území osídleném *Kelty se setkáváme se

zpodobněním kanců. Nejčastěji jde o bronzová zvířata v bojovém

figurka zdobená na přední pravé noze motivem obráceného „S“ (2.—1. století před n. l.). Vpravo: Orange (Francie), b

167

KAW Z PRYDEIN

postavení se zapřenýma předníma nohama, lehce sehnutou hlavou, s naježenými štětinami na hřbetě a mohutnými kly. Kanec byl vedle *koně, *medvěda či *vlka důležitým totemovým zvířetem a kultovním symbolem. Byl zosobněním dravé síly, odvahy a bojového zápalu, tj. vlastností, jež ctili všichni keltští muži-válečníci. Postupem času (od 3. století před n. l.) se z kance vyvinul atribut či přímo symbol boha *Teutata, a nahradil tak s největší pravděpodobností staršího *berana. Části kanců byly ukládány do hrobů bohatých mužů jako závdavek na posmrtnou hostinu v *zásvětí. Kančí kly (i zasazené do bronzu) sloužily jako amulety, z kančích kostí byly zhotovovány spony. Na *kotli z *Gundestrupu jsou zobrazeni keltští bojovníci, jejichž přilbice zdobí kanci figurky a za nimi jdoucí muži drží v rukou carnyxy s kančími hlavami. Všichni směřují k postavě, označované za boha *Teutata. Kančí postavy nalezneme i na keltských mincích. Kanec je mohutné zvíře a lov na něho vyžadoval velkou odvahu a válečnickou zdatnost. Hon na kance je stěžejním námětem mnoha příběhů ostrovních Keltů. Waleského kance *Twrch Trwytha z legendy *Jak Kulhwh dostal Olwen, který měl na hlavě mezi ušima tři klenoty – hřeben, nůžky a břitvu –, pronásledoval král *Artuš se svoji družinou po Irsku, Walesu i Británii. Kanec (jenž měl být králem zakletým do kančí podoby pro své spatné činy) se svými sedmi selaty pustošil zemi a zabíjel nejstatečnější válečníky. Pouze ve vodě ztrácel na sile, a proto jej museli Artušovi rytíři zahnat nejdříve do řeky Havreny (Severu), aby mu tam odňali alespoň břitvu a nůžky. Twrch Trwyth se vyprostil a prchl do Cornwallu, kde přišel o hřeben. Pak byl zahnán dvěma psy – Anedem a Aethlem – do moře a již se nevrátil.

168

Stříbrná a zlatá keltská mince s motivem kance (1. Deutsch Jahrndorf; 2.Peruc u Lounu)

Ze stejného příběhu pochází i kanec Ysgithyrwynn („bílé tesáky“), jehož klem měl být oholen obr *Yspaddaden Pennkawr. Kanci vytrhl tesák po urputném boji *Kaw Britský a ten také obra oholil. Irským protějškem waleského Twrch Trwytha je Tore Triatt („král kanců“) z *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) nebo obrovský Tore Forbartach z *Fenierského cyklu. Kancem byl i nevlastní bratr *Diarmaida ua Duibhne (Ben Gulben, Ben Bulben). Ten byl sám vázán *geisem, jež mu zakazovalo lovit kance, čehož využil *Fionn mac Cumhall, vmanévroval Diarmaida do střetu s kancem Ben Gulbenem a nechal jej v boji samotného. Kanec Diarmaida smrtelně zranil svým jedovatým klem (v jiné verzi přímo usmrtil nebo se Diarmaid poranil o jeho ostrou štětinu) a Fionn jej, byť mu mohl pomoci, nechal zemřít. Jak příběh obra Yspaddadena, tak i Diarmaidův jsou velmi mladými ohlasy na jeden ze způsobů rituální smrti, již umírali posvátní králové nebo jejich tanisté pro mateřskou bohyni. I z území Čech pochází několik velmi pěkných exemplářů kančíků. Byly zhotoveny hlavně z bronzu, ale i ze stříbra či železa (například Stradonice). Kančík z Tábora (okres Tábor) mel na pravé přední noze vyryt zrcadlově obrácené S, jeden ze symbolů přičítaných bohu Teutatovi. Některé figurky byly určeny k nasazení na žerď (čí helmici), jako například kančík z Prahy 6 – Šárky.

KAW Z PRYDEIN, KAW BRITSKÝ (wal.) – rytíř z waleského příběhu

169

KOLO

*Jak Kulhwh dostal Olwen, člen družiny krále *Artuše. Pomáhal splnit podmínky obra *Yspaddadena Pennkawra. Jeho rukou byl zabít kanec Ysgithyrwynn („bílé tesáky“) Pennbeidd. Kamennou sekerkou mu Kaw rozťal hlavu a ještě než kance rozsápal Artušův pes Kavall, vzal si jeho ostrý tesák. Tím měl být oholen Yspaddadenův vous. Po splnění všech úkolů, jež jim obr zadal, Kaw oholil tesákem obrovu bradu (až na kost) a *Goreu mu ještě usekl hlavu.

KERIDWEN (wal.) viz CERIDWEN KOLO – starý indoevropský sluneční symbol, spojovaný s bohem oblohy a hromu. U *Keltů byl posléze ztotožňovaný (s výhradami) s bohem *Taranem a v galořímském období s římským Jupiterem. Kolo s různým počtem paprsků (minimálně čtyři) patří mezí časté nálezy na celém Kelty obydleném území nejen na sídlištích všeho druhu, ale i na pohřebištích. Tam byla kola (kolečka) často uložena u hlavy zemřelého nebo tvořila závěsek na řetízku, případné na jiném materiálu, který byl organického původu, a tak se nedochoval. Motiv kola se objevuje často i na keltských mincích vedle motivů kance, koně či sekery. Talismany (*amulety) v podobě kol byly vyráběny přímo sériově z hlíny, bronzu, stříbra, zlata i železa a představovaly pro Kelty asi nejběžnější devocionálii, tak jako pro křesťany křížek. Amulety ve tvaru kol se nosily zavěšené na krku či našité na oděvech. Kola tvořila hlavice jehlic nebo zdobila nejen části zbroje bojovníků, ale i nádoby. Na *kotli z *Gundestrupu je zobrazen vousatý, podmračený bůh s torquesem, jenž má obě ruce jakoby v adoračním gestu. V pravé ruce drží kolo, které z druhé strany přidržuje poměrově menší postava, mladý muž (chlapec, dítě?) s přílbicí zdobenou dvěma rohy zakončenými kuličkami. Bůh je obklopen zvířaty, dvěma ohromnými psy, hadem a třemi okřídlenými bájnými zvířaty. Scéna bývá interpretována různě. Někteří se domnívají, že bůh (*Taranis) se chystá kolo vrhnout před sebe. Metá nebeským kolem, které se za rachotu hromu a sršení blesků žene po nebi. Symbolizuje pohyb Slunce po obloze. Spíše se však zdá, že starší bůh předává kolo, které by tak symbolizovalo uzavření určitého časového cyklu (počet sedm je zřetelný!), mladšímu božstvu. Bůh nebes předává (respektive propůjčuje) na určitou část roku (letní polovinu) vládu svému

170

KOTEL

synovi, solárnímu božstvu nebo bohu vegetace (například *Esovi). Může jít o stěžejní mytologickou scénu, v níž je zachycen poměr král-tanista. Časový úsek by se vázal původně na dobu sedmi měsíců (jaro-podzim), později na dobu jednoho týdne, během kterého se slavila slavnost v období *samainu. Čtvrtý den umírá tanista, aby králova vláda zůstala zachována. Král se po týdenním pobytu v *zásvětí (kdesi ukryt) zázračně objevuje a ujímá se, znovu narozený, vlády. Obřady předání moci tanistovi (vládci plodné poloviny roku) v období jara a jeho sňatek s bohyní (kněžkou) odpovídá základnímu mytologickému schématu. Na území Čech pochází z Nemějic (okres Písek) z mohyly, datované do 6. století před n. l., krásný nález tzv. slunečního kola, bezesporu předmětu kultovního charakteru. Na řetízku sestaveném z trojitých kroužků (těchto článků bylo zřejmě původně dvanáct) bylo upevněno kolečko se čtyřmi paprsky. Uprostřed kříže je umístěna miska, z níž pijí čtyři vodní ptáčkové. Další čtyři ptáčkové jsou upevněni po obvodu kolečka, hlavičkami otočení proti směru chodu hodinových ručiček. Nález je o to zajímavější, že na nedalekém kopci Burkovák bylo zhruba ve stejné době, z níž pochází mohyla, zřejmě kultiště – snad u *stromu – nebo místo s posvátným ohništěm. Na ploše asi 20 metrů čtverečních zde bylo odkryto množství votivních předmětů (několik tisíc). Šlo o figurky koní (častý symbol nebeského božstva, u Keltů i *Tarana), ozubená kolečka (sluníčka), cívky (hliněné předměty bývaly navlékány na řemínky, roztáčeny a pohybem vydávaly zvuk podobný svištění větru a rachocení hromu), lidské nohy (viz triskelion, Manannán) a další, vše vyrobené z pálené hlíny. Je možné, že tyto předměty byly původně zavěšené na stromě, popř. obětovány posvátnému ohni. Uctívání nebeských a slunečních božstev na návrších je známo z celého keltského území (například galské Lugdunum – viz Lug, irský Uisnech a další).

171

KOTEL, kotel znovuzrození – kotel má u Keltů, především Irů, hluboce

symbolický význam, je formou archetypální rituální nádoby, jež se v různých obměnách nalézá snad ve všech civilizacích. Jistou její podobou je i středověký artušovský (svatý) *grál. Kotel nebyl jen kuchyňským náčiním a běžnou věcí osobní potřeby. Bez kotle se neobešli nejen nejvyšší bohové a bohyně, ale ani významná knížata a králové, v jejichž hodovních síních zaujímalo ohniště s velkým kotlem přední místo. Kotel neznamenal pouze hojnost, ale stal se symbolem pohostinnosti v nejobecnějším smyslu slova, místem, kolem něhož se scházelo celé společenství. V tomto ohledu nahradil starší symboliku ohniště. Kotel musel být vždy plný a jeho majitel připravený obsahem kotle nasytit a napojit příchozí. A nemuselo se jednat pouze o kotel jediný, ale mohlo jich být i více (například v *Mac Da Thóově bruidenu jich bylo hned sedm!). Také velikost kotlů se různila. Některé byly obřích rozměrů – pojaly hned několik dobytčat –, a ty nemohly být zavěšené na řetězech, jak bylo zvykem, ale stály na nohách nebo podstavných konstrukcích.

La Téne (Švýcarsko), bronzový kotlík na železném závěsu. Podobné nálezy (respektive části závěsů a kotlů různě velikosti) pocházejí z keltského sídlištního prostředí, z depotů a hrobů po celé Evropě.

172

KOTEL

KOTEL

říbrný kotel s vyobrazeními keltských bohů (?) a snad navzájem spolu souvisejících mytologických (respektive rituá

ě ke kultovním účelům. Byl nalezen ve značné vzdálenosti od Kelty osídleného území. Kotel byl zavěšen původně n

První kotel v Irsku použil podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) Brea, který přišel spolu s *Partholonem. Kouzelný kotel („nikdy suchý“) boha *Dagdy, jeden ze čtyř pokladů, si s sebou přinesli do Irska *Tuatha Dé Danannové ze své vlasti (z města Murinas). Waleský kotel znovuzrození (per dadeni) z příběhu Branwen, dcera Llyrova (viz Mabinogi) byl také irského původu, neboť jej *Branovi, králi Británie, darovali utečenci z Irska. Bran jej pak navrátil Irům, a ti v něm v bitvě mezi Iry a Brity oživovali mrtvé bojovníky: „… házeli mrtvoly do kotle, dokud nebyl plný. A druhý den z něho vycházeli bojovnici stejně dobří jako dříve, až na to, že nemohli mluvit“. Podobnou „křísící“ funkci plnila i studánka (léčivý pramen) *Diana Céchta, jejíž voda uzdravovala a oživovala bojovníky *Tuatha Dé Danannů ve druhé bitvě na *Mag Tuired. V Irsku měl svůj původ i kotel jistého Diwrnacha, který požadoval obr *Yspaddaden Pennkawr v příběhu *Jak Kulhw dostal Olwen, aby se v něm mohlo vařit jídlo na Olwenině svatbě. Podle písemných zmínek antických autorů hrál kotel významnou úlohu při obětních rituálech. Strabón ( 6 4 před n. l. až 19 n. l. ; Geographica, IV, 4)

173

KOTEL

popisuje rituál, při němž bíle oblečené, bosé kněžky s mečem v ruce kráčely před zajatci určenými k oběti a těm pak nad ohromným kotlem (bazénem?) o obsahu dvaceti amfor podřezávaly hrdla a z vytékající krve věštily. K okraji kotle se muselo stoupat po žebříku (respektive schodech). Od doby bronzové patřil kotel i k oblíbeným obětním a pohřebním darům (pocházejí z hrobů, bažin, jezer a pramenů). V roce 1911 byly nalezeny spolu s dalšími předměty dva krásné bronzové kotle v jezeře Llyn Fawr ve *Walesu (hrabství Glamorgan; dnes uloženy v National Museum v Cardiffu), datované do 6. či 5. století před n. l. Kotel pochází také ze slavného *druidského střediska Llyn Cerrig Mach (Bach) na ostrově Món (Anglesey) u pobřeží Walesu. Zcela mimořádný je stříbrný, původní zlacený tzv. kotel z *Gundestrupu v severním Jutsku (Dánsko; dnes uložen v National Museu Kodaň), nalezený roku 1891 v Raevemos nedaleko Borremosu. Paradoxem je, že tento nejkrásnější keltský kotel byl nalezen na germánském, a nikoli keltském území. Snad jej s sebou přinesla do Jutska keltská komunita nebo skupina druidů, či byl součástí válečného lupu tamních Germánů. Jak kotel (dvanáct desek, z nichž byl vytvořen), tak puklice jsou zdobeny mytologickými výjevy s lidskými a zvířecími postavami. O teomorfnosti řady postav a původu kotle se vedou dalekosáhlé diskuse. Na základě umělecko-historického rozboru a také mytologického obsahu je původ kotle hledán až v dílnách v Thrákii, jiní jej považují za práci podunajských Skordisků, jiní zas za práci vzniklou na území střední či severní *Galie nebo v prostředí keltsko-ligurském (právě kvůli mytologické náplni scén, která není thrácká ani galatská). Kotel je datován do 3. nebo 2. století před n. l. Dnes je obecně přijímáno tvrzení, že postavy na kotli jsou zobrazeními největších keltských (respektive galských) bohů – *Tarana, *Esa, *Teutata, *Cernunna a (Velké) mateřské bohyně *Rigani. Další související vyobrazení jsou vykládána jako scény, které zachycují iniciační obřady či oběti (lidské i zvířecí – býk), popřípadě i jako jeden ucelený a základní keltský mýtus o bohyni Rigani a jejích proměnách. Votivním darem byl snad i bronzový kotel z *duchcovského Velkého vřídla u Lahoště (Česká republika, dnes Národní muzeum v Praze) nalezený v roce 1882, v němž bylo zhruba dva tisíce předmětů (odhady se různí, neboť část nálezu byla rozchvácena), především spon a náramků (3. století před n. l.). Kotel byl používán od doby bronzové při významných slavnostech spojených mimo jiné s uctíváním solárního božstva. Svědčí o

174

KOVÁŘ

tom motivy použité při jejich výzdobě nebo doprovodné prvky. V Milavči u Domažlic (západní Čechy) byl takovýto bronzový kotlík upevněn na podložce se čtyřmi nepohyblivými koly, rozdělenými na čtyři pole. Kotlík byl použit jako nádoba k uložení zpopelněných ostatků halštatského bojovníka. Kotlíky byly součástí výbavy bohatých hrobů ze 6. století před n. l. na řadě pohřebišť, například v Hallstattu (obec v Horních Rakousech, Rakousko), kde byl nalezen také bronzový kotlík ozdobený na okraji postavičkou krávy s telátkem. Snad nejslavnějším a největším exemplářem, pocházejícím z hrobu, je téměř pětisetlitrový bronzový kotel (zřejmě řecká práce) se třemi ležícími lvy a třemi uchy z tzv. knížecího hrobu z Hochdorfu (dnes uložen v Wůrttembergisches Landesmuseum ve Stuttgartu), jenž byl původně naplněn medovinou připravenou pro hostinu v *zásvětí. Do dnešních dnů lidová vyprávění v Irsku obsahují alespoň zlomek ze všeho kouzelného, co kotel dříve představoval – hojnost přeměněnou na peníze. *Leprachánové (skřítkové), žijící v přírodě, střeží hrnce (kotle) plné zlatých peněz. Ten, komu se podaří nějakého leprachána chytit a propustí jej na svobodu, tomu se skřítek odmění právě oním hrncem plným zlatých mincí.

KOTVA (obrácená kotva!) – jeden ze symbolů, jehož význam v keltské symbolice není zcela jasný. Objevuje se na keramice, mincích (spolu s koněm) i na reliéfech či v podobě atributu bohů. Obrácenou kotvu má u sebe např. *Sucellus z Visp (Musée d’Art et ďHistorie, Ženeva, Švýcarsko). Vousatý bůh má levou ruku zvednutou v pozici zvacího gesta, v pravé ruce drží nádobu. Krk mu zdobí náhrdelník se zlatých lístků, z nichž čtyři odpadávají na hruď. Vertikálně mu přes hruď spočívá mohutný „hřeb“, jehož hrot překrývá střed obráceně upevněné kotvy. Nad levým kolenem je zobrazen symbol Z (známý např. z výzdoby laténské keramiky). Z území Čech pochází tvarově téměř shodné vyobrazení kotvy z nádoby (urny) z pohřebiště v Chocnějovicích (okr. Mladá Boleslav). Kotva může být, vzhledem k Sucellově interpretaci (jako boha vládnoucího nebeským výšinám i podsvětí), jedním ze symbolů odchodu do *zásvětí. To by odpovídalo i keltské víře, podle níž duše zemřelých putují na ostrovy kdesi v moři či do země za vodou (v mnohém podobné představám Reků). Kotva by symbolizovala šťastné přistání, tj. zakotvení u správného ostrova (v zásvětí se totiž nalézalo mnoho zemí a ostrovů, jimž

175

KRÁSNORUČEK

se bylo lepší vyhnout, protože byly obývány zkázonosnými bytostmi a démony).

KOVÁŘ – významné místo v keltském panteonu (u pevninských i ostrovních *Keltů) zaujímali bohové-kováři: *Goibniu (spolu s bratry *Crednem a kuchtou), *Gowannon (a *Gavida). G. I. *Caesar však ve svém popisu galských bohů žádného podobného boha (jenž by splynul s římským Vulcanem, řeckým Héfaistem) neuvádí. Řemeslo kovářů, vzhledem k jejich práci s ohněm, bylo opředeno celou řadou tajemství, jež se podařilo poznat pouze zasvěceným. Přijetí do kovářských cechů bylo ještě ve středověku opředeno množstvím tajemných rituálů. Osudovým setkáním s kováři se nevyhnuli žádní velcí irští a waleští hrdinové, jako například *Cúchulainn (s kovářem Cualanem, kterému zabil psa), *Fionn, *Niall (kovář Sithchenn vyrobí zbraně Niállovi a jeho bratrům), *Kulhwh, *Lug i ostatní. Vyznačovali se neobyčejnou, nedostižnou zručností, vyráběli zbraně nadpřirozených schopností (meče, kopí). Mnohé významné rody odvozovaly svůj původ od prapředkakováře se stejnou hrdostí jako od slunečního božstva. Kováři tak stáli u zrodu mocných rodů a výjimečných mužů (například *Amergin, *Cormac mac Art). Patronkou kovářů byla v Irsku *Brigit, respektive jedna z trojice Brigit. Kovář Goibniu *Tuatha Dé Danannů byl málem zabit zbraní, již sám zhotovil. Byl zraněn oštěpem na noze, ale léčivá voda studánky *Diana Céchta jej uzdravila. Řecký Héfaistos byl také zraněn, ale nezemřel, neboť bohové by se bez jeho uměni neobešli. Goibniu je uveden v *Lebor Gabála Érenn (Knize invazí) mezi sedmi králi Tuatha Dé Danannů a v *zásvětí předsedá Fled Goibnenda pro zúčastněné připravuje opojný nápoj. Postavení kovářů v mýtech je v mnohém shodné s postavením slunečních božstev. Jsou považováni stejně jako ona za děti nejvyšších (mateřských) bohyní. Oheň a Slunce byly dávány do přímé souvislosti. Oheň byl živlem, se kterým kováři pracovali, a z pohledu lidí ovládli jeho sílu a moc, kterou předávali vyrobeným předmětům.

KRÁSNORUČEK, GARETH Z ORKNEY (brit., franc.) – jeden z rytířů *Kruhového stolu, syn krále Lota z Orkney, bratr rytíře *Gawaina a synovec krále *Artuše. V podání Sira Thomase *Maloryho prožívá mnohá dobrodružství, která byla ve starších příbězích připisována Gawainovi. Ve

176

KRÁVA

Vyprávění o panu Garethovi z Orkney, který byl zván Krásnoruček vyniká hned několik mytologických momentů; touha po získání panny Linety (Divé panny), která uměla křísit mrtvé a jejíž bratr Gringamor putoval mezi *Avalonem a světem lidí; boj s rytířem, jemuž dvakráte uťal hlavu a Lineta jej dvakráte oživila; zranění do stehna; porážka tří rytířů, zvláště Červeného rytíře, jenž věznil pannu Liones (sestru Linety) a ti jehož hradu bylo na vzrostlých stromech pověšeno čtyřicet rytířů, kteří se ji předtím snažili osvobodit. Síla Červeného rytíře rostla k polednímu až dosahovala síly sedmi mužů (podobný motiv viz například u Gawaina). Zlatý pohár, jež posílá Liones, paní Záhubného hradu, Krásnoručkovi, který jediný za ni má bojovat a získat vítězství, je velmi pozdní reminiscencí na návštěvu *Conna Cétchathacha u *Luga a *Nejvyšší bytosti Irska.

KRÁVA – Keltové původně v souladu se svými indoevropskými kořeny považovali a ctili krávu jako přímé ztělesnění (Velké) mateřské bohyně (pozůstatek neolitické Velké matky) nebo jako její atribut. V řadě příběhů ostrovních Kelců vystupuji ještě ženské postavy, které vznikly transformací (Velkých) mateřských bohyní, původně symbolizovaných krávou, a přímo tak uchovávají jejich jména, jako například *Boand („kráva-bílá-bohyně“) nebo *Damonna („veliká kráva“), jiné ženské postavy na tuto skutečnost upomínají nepřímo prostřednictvím druhotně vytvořených příběhů – například jsou známé a proslavené tím, že vlastní mimořádné kouzelné krávy, jako kupříkladu *Flidais (Kelty přejatá původně domácí mateřská bohyně, kterou snad nejdříve symbolizoval jelen). Flidaina bezrohá kráva nasytila každý den svým mlékem tři stovky mužů i s jejich rodinami. Zde se odráží význam krávy pro pastevecká společenství, která byla závislá nejen na mléce, ale i dalších produktech z něho připravovaných. *Bláthnadiny tři krávy zase každý den naplnily svým mlékem ohromný *kotel, do něhož se vešlo třicet kusů hovězího dobytka. Oběť krávy uvádí irský příběh o králi *Connovi a *Becumě. Obětován měl být Ségda, syn *Rigrú, královny ze *zásvětí (Velká mateřská bohyně). Aby zachránila život svému synovi, podstrčí královna v poslední chvíli místo chlapce krávu. Krávy z příběhů ostrovních Keltů jsou obdivuhodně krásná zvířata, bílé, červené nebo hnědé barvy, nebo jen s červenýma ušima – ty ale mají přímý vztah k *zásvětí (stejně jako psi, jeleni či vepři s červenýma ušima). Krávy s

177

červenýma ušima dala svému synovi *Freachovi *Bé Find. Ten je pak po únosu hledal po celé Evropě, až je nalezl na místě, které můžeme označit za zásvětí.

KRUHOVÝ STŮL viz RYTÍŘI KRUHOVÉHO STOLU KULHWH, KULHWCH (wal.) – postava z waleského příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Syn královny Goleuddydd a Kilydda, bratranec krále *Artuše. Narodil se na místě, kde pasák hlídal stádo vepřů (někdy se uvádí, že v prasečím chlívku), a proto dostal jméno Kulhwh. Matka záhy umřela a král se znovu oženil. Macecha, které se nepodařilo oženit chlapce se svou dcerou, vyslovila kletbu (*geis), aby se Kulhwhův bok nedotkl ženy, dokud nedostane *Olwen, dceru *Yspaddadena Pennkawra. Byl čas postřižin a otec poslal Kulhwha na dvůr k Artušovi. Vyparáděný Kulhwh se vydal na cestu k Artušovu dvoru. Pod kopyty jeho koně se ani stvol trávy neohýbal, jak lehce běžel. Mezí zbraněmi, jimiž byl vybaven, měl dva stříbrné oštěpy a kopí, které by mohlo ranit vítr do krve, jak rychle letělo. Purpurový plášť mu ozdobila dvě zlatá jablka. Přesto jej nejdříve nechtěli Artušovi rytíři, mezi nimi pan *Kai, pustit dovnitř hradu. Když se však Artuš dozvěděl, kdo čeká před bránou, řekl: „A všichni ti, kdož vidí světlo, kdož otvírají a zavírají oči, budiž jeho otroky. A nechť mu jedni slouží pozlacenými rohy, druzí řízky vařeného vepřového masa…“‚ Artuš provedl postřižiny a Kulhwh mu sdělil, co žádá od něho a dalších významných rytířů a paní jeho říše. Chtěl, aby mu nalezli a přivedli Olwen. Každý z oslovených a vyzvaných byl něčím výjimečný nebo byl obdařen nadpřirozenými schopnostmi. Na všechny strany vyslal Artuš své posly, aby dívku hledali. Ale do roka a do dne se vrátili všichni bez pořízení zpět. Nové výpravy se s Kulhwhem účastnil výkvět rytířstva, pan *Kai, *Bedwyr, Kynddelig Kyvarwydd, *Gwrhyr Gwalstawt leithoedd, Gwalchmei, Menw. Každý z nich měl schopnosti, bez nichž by nebylo možné na podobnou cestu ani pomyslet, ale ani tak to nebylo jednoduché. Po různých útrapách se jim podařilo vypátrat hrad *Yspaddadena Pennkawra, Olwenina otce. V podhradí se setkali s ovčákem Kustenhinem, jehož žena byla Kulhwhovou tetou. Obr Yspaddaden jí zabil již dvacet tri synů, živ zůstal pouze zlatovlasý Goreu („nejlepší“), který se pak přidal k výpravě. V tetině domě také Kulhwh poprvé uviděl Olwen a ta mu

178

KULHWH

poradila, jak postupovat při setkání s jejím otcem. Do obrova hradu se vcházelo devíti branami, které střežilo devět vrátných a devět velkých psů, které museli příchozí zabít. Obr zpočátku nechtěl Kulhwha vůbec vyslechnout, teprve čtvrtý den byl ochoten s ním jednat. Obr měl být živ tak dlouho, pokud jeho dcera bude doma a neodejde s mužem. Proto uložil příchozím řadu úkolů (třicet devět hlavních úkolů), jejichž splnění bylo pro pouhé smrtelníky nezvládnutelné. Jeden okruh úkolů se týkal svatební hostiny, druhý oholení a ostříhání obrovy hlavy. Za jediný den měl Kulhwh vymýtit les, dřevo spálit, zorat pole, osít ho obilím a z něho vyrobit uleželý nápoj pro svatební hostinu. Přitom si obr určil, kdo pole zorá (*Amaethon, syn *Don, pomoci mu měl bratr *Govannon), jací volové budou zapraženi do jha a podobně. Mezi další obrova přání patřilo např. opatření nádoby od Llwyra, syna Llwyryonova, na pennllad, koše od Gwyddneua Garanhira, z něhož by se najedli všichni lidé, harfy Teirtuovy, která uměla sama hrát, *Rhiannoniných ptáků, *kotle Irčana Diwrnacha, tesáku *Ysgithyrwynna Pennheidda, jenž měl opatrovat pouze *Kaw Britský atd. Nejobtížnějším úkolem mělo být ulovení kance *Twrch Trwydu, na jehož hlavě byly mezi ušima umístěny klenoty – břitva, nůžky a hřeben – a získání krve čarodějnice Gorddu (tu zabil sám Artuš svým nožem Karnwennanem). Její krví měl být natřen obrův obličej před oholením. O dobrodružném lovu na kance a také o tom, co vše k němu bylo zapotřebí (psy, jejich výbava, zbraně ad.), pojednává celá druhá polovina příběhu. Vše (respektive téměř vše) se nakonec Artušově družině podařilo získat. Kaw Britský obra oholil a Goreu mu usekl hlavu. „Jak získal Kulhwh Olwen“, jak se píše v závěru příběhu, „a ona mu byla jedinou ženou po celý život“. Při Kulhwhově popisu na první pohled zarazí celá řada aspektů, které ho spojují se zásvětím. Zdá se, že se narodil pro jistou smrt, i když v příběhu neumírá – počínaje narozením v prasečím chlívku, přes popis jeho oblečení, zbroje i koně. Také mimořádné pocty, jež se mu dostanou od samotného Artuše, který se staví vedle něho de facto do role osoby, která je ochotna pro Kulhwha cokoli udělat a sám mu pomáhá a zapojuje do úkolů všechny své nejvýznamnější muže. Kulhwh si svůj dar (ruku Olwen) vynucuje na nejpřednějších mužích a ženách králova dvora a oni se tomu nebrání. Jeho moc tak musela být skutečně značná. Tomu musela odpovídat i mytologická postava, podle níž byl příběh vytvořen. Takovým způsobem ovládat ostatní mohlo buď jen božstvo, nebo král respektive jeho tanista, jenž přejal po určitou dobu královu moc, a byly mu

179

KULT HLAV

tak prokazovány, než zemřel, stejné pocty jako králi. Tato alternativa se zdá být velmi pravděpodobná, neboť Olwen byla původně mateřskou bohyní v podobě panny/ženy, s níž se zástupce krále, tanista, ženil (nejspíše v červnu o slunovratu) před tím, než byl usmrcen.

KULT HLAV – celá řada archeologických i písemných pramenů

dokazuje, že *Keltové byli vyznavači kultu hlav (lovci hlav). Symbolika uťatých lidských hlav byla rozšířena po celém keltském území od *Irska až po Karpatskou kotlinu, od Hispánie až po sever střední Evropy. Důležitá je i kontinuita kultu na území považovaném za kolébku Keltů, mající své kořeny již v prehistorii. Tak jako si Římané doma vystavovali busty a posmrtné masky svých významných předků a příbuzných, tak si i Keltové zdobili své příbytky hlavami výjimečných předků, ale především nepřátel. Hlavy balzamovali a uchovávali ve skříňkách a krabicích, aby se s nimi mohli pochlubit nejvzácnějším návštěvám. Co hlava, to hrdinské vyprávění, které umocňovalo slávu majitele a posilovalo pouto k rodu. Vše snad vyplývalo především z keltské víry, že v hlavě sídlí lidský génius, který ji ani po smrti neopouští a kterého lze naopak využít k ochraně vlastníka a posílení jeho bojových schopností, zdraví a sexuálního potenciálu. Tak byla původní magicko-náboženská hodnota useknuté hlavy ještě posílena vírou, že je pramenem „semen virile“ (mužské plodivé síly). Představa hlav nepřátelských bojovníků, přivázaných kolem krku koňů vítězných Galů či přibitých nebo jinak upevněných na steny jejich domů, byla pro civilizované antické autory (např. Bronzové kováni s motivy lidských hlav z území Maďarska. Strabón, Diodóros Sicilský) nepochopitelná. V bitvě u Clusia roku 295 před n. l., tak jak ji popisuje římský historik Titus Livius (Ab urbe condita/Od založení města, stručně Dějiny, kn. X), nabodávali galští Sennonové hlavy římských legionářů na kopí či je přivazovali na prsa koní, jásali a zpívali. V knize XXIV, kde Livius popisuje průběh bitvy u Beneventa (215 před n. l.), neskrývá římský vojevůdce Gracchus své rozhořčení, neboť jeho vojáci ( z předešlého kontextu se lze domnívat, že to byli Galové) se více zabývali

180

KULT HLAV

otivem lidské hlavy, trojlístku, stylizovaných lístků jmelí a „S" (5. až 4. století před n. l.)

utínáním hlav padlým nepřátelům než bojem (v rukou místo mečů třímali hlavy), a tak dal vyhlásit, aby hlavy odhodili a napadli nepřítele. Hlavy nepřátel, jichž si Keltové nejvíce vážili, nepatřily jim osobně, ale skončily pravděpodobně v chrámech nebo jiných svatyních (obětních studních, jezerech a podobně). Zde byly uloženy v nikách nebo zavěšeny na stěnách, aby tak byly nejen oběťmi božstvu, ale aby připomínaly hrdinství a zásluhy těch, kteří je sem přinášeli. Reliéfní a sochařská výzdoba svatyní je dokladem, jaké úcty se hlavě v náboženských představách Keltů dostávalo. V prostředí jihofrancouzském je uťatá lidská hlava jedním z hlavních výzdobných motivů. Tam, u ústí řeky Rhôny, byly na území kmene Saluviů objeveny keltské stavby vycházející z kořenů starší ligurské civilizace, zbudované ve 3. století před n. l. Ve svatyni v *Entremontu (3. století před n. l. – 123 před n. l.) byl motiv uťaté lidské hlavy nejen hlavním výzdobným prvkem, ale i nejdůležitějším rituálním symbolem po celou dobu její existence. V části svatyně, zbudované krátce před jejím zničením Římany, byli na sloupech, respektive jejich čelních stranách, vyobrazeni keltští bojovníci na koních, v plné zbroji, s dlouhými meči. Boční strany sloupů zdobí motivy uťatých hlav. Jestliže je možné tyto prvky považovat za starší, vycházející z ligurské tradice, tak niky na sloupech, pocházejí z

181

KULT HLAV

mladší fáze existence svatyně, do nichž byly uloženy lidské hlavy, jsou již prvkem čistě keltským. Ve svatyni v *Roquepertus a Saint-Rémy-deProvence (*Glanum) byla basreliéfní výzdoba také doplněna skutečnými lidskými hlavami, mnohdy opět uloženými do nik. Část z nalezených lebek nebo jejich částí, dříve možná i mumifikovaných nebo preparovaných, má stopy po hřebech nebo skobách (či s nimi byly nalezeny). To dokládá, že lebky byly přichyceny hřeby, respektive za ně zavěšeny na stěnách nebo konstrukčních prvcích svatyní. Sochařská a reliéfní zpodobnění hlav jsou si v mnohém podobná: zavřené očí nebo oči bez výrazu (symbol smrti) a zcela neživotný strnulý zjev, svěšené koutky úst (nebo ústa zcela chybí) a pouze náznak krku a povětšinou jen velmi schematické provedení, mnohdy jen strohé naznačení rysů. Lidské lebky nebo jejich části byly objeveny i v obětních šachtách, u pramenů, v základech domů, domech nebo i zásobních jamách. Z keltských pohřebišť známe nálezy hrobů s nespočetnými lebkami nebo naopak kostry bez lebek a samostatně pohřbené lebky, které přímo dokládají předešlé skutečnosti. Upravená lebka (tvarově uzpůsobená mozkovna), sloužila i jako pohár nebo rituální nádoba (příklady použití uvádí i irská mytologie, viz například Conall Cernach, do jehož lebky se vešli čtyři muži a z níž pili ulsterští válečníci mléko). I na území Čech existuje řada dokladů dokumentujících předešlé shrnutí. Hroby bez lebek byly odkryty například na pohřebišti v Letkách (okres Praha-západ) či Strancích (okres Most), z oppida Hradiště u Stradonic (okres Beroun) pocházejí zlomky lebek (z nichž je jeden bohatě zdoben kružítkovým dekorem – zbytek rituální nádoby?) snad z jakési posvátné studny či cisterny. Kruhové amulety se třemi otvory, vyřezané z lebečních kostí, byly objeveny jak na sídlištích, tak v hrobech, například v Prosmykách (okres Litoměřice), Radovesicích (okres Teplice) či Tuchoměřicích (okres Praha-západ). Lebka nalezená v prostoru jedné z bran na oppidu Závist (okres Praha-západ) původně zřejmě „zdobila“ konstrukci brány. Byla trofejí, již bylo nutno řádné zviditelnit, nebo která měla chránit obyvatele oppida před nebezpečím, podobně jako tomu bylo například s hlavou *Branovou. Hlavy významných hrdinů byly žádaným artiklem. Vítězové si je pokládali na své hlavy, přičemž doufali, Že životní síla z hlav nepřátel přejde do jejich těla. Hlavy nabodávali na zbraně, větve stromů, nebo je pokládali na vrcholky kamenných sloupů či pilířů, což odpovídá

182

KULT MRTVÝCH

symbolice falických kamenů, které se vyskytují na celém keltském území (a mezi něž patří i nejznámější z nich *Lia Fáil). Lovce hlav popisují především irské příběhy. Za největšího z nich je označen ulsterský *Conall Cernach, nevlastní bratr hrdiny *Cúchulainna. Každý den zabil alespoň jednoho Connachťana a Cúchulainnova smrt jej vybičovala k odplatě, po níž hlavy nepřátel nabodával na vrbové pruty a ty pak držel v ruce jako kytici. Zuřivým lovcem hlav byl i sám Cúchulainn. Stoje proti nepřátelům na hranici Ulsteru předváděl svoji zdatnost *Medbinu vojsku i tím, že v jedné ruce třímal devět a ve druhé deset uťatých hlav nepřátel a potřásal jimi, drže je daleko od těla. Cúchulainnova hlava, kterou mu po smrti uťal *Lugaid, byla nejcennější trofejí Connachťanů a skončila – jistě ne náhodou – přímo v Taře. Hlava waleského Brana, zraněného v boji s jeho irským švagrem, mu byla na jeho vlastní žádost setnuta a dopravena do Británie, aby byla pohřbena na Gwynn Vrynu („bílém kopci“ [na towerském návrší]) u Londýna. Obrácena byla tváří k Francii, aby chránila město Londýn (i celou Anglii) před vpádem nepřátel ze zámoří. Cestou domů, která trvala mnoho let (sedm roků trávili v Harddlechu [Harlechu, hrabství Gwynedd ve Walesu], kde jim zpívali tři *Rhiannonini ptáci, dvacet čtyři let v Gwalesu v Penvro [ostrov Grassholm u pobřeží Pembroku]), hlava dělala po celou dobu svým sedmi opatrovníkům dobrou společnost. Stejně tak „společensky“ se chovala hlava severogermánského Mímiho, která dovedla bohům radit i v těch nejsložitějších osudových momentech. Podobné příběhy jsou známé z mnoha míst světa. Když menády rozervaly tělo řeckého hrdiny Orfea, hodily jeho hlavu do řeky Hebru. Hlava plula po hladině a zpívala, až nakonec po moři doplula k ostrovu Lesbos. Tam byla uložena ve věštírně a dnem i nocí věštila.

KULT MRTVÝCH – Keltové věřili v reinkarnaci a nesmrtelnost duší. G.

I. *Caesara v *Zápiscích o válce gallské (VI, 14) uvádí v popise druidské nauky, že „duše nezaniká, nýbrž že se po smrti stěhuje z jednoho do druhého“. Další poznatky o posmrtných představách Keltů uvádí např. *Lucanus (Pharsalia, I, 454-458), který píše, že „podle vás (druidů) nepřijdou stíny do tichých Erebu sídel či zsinalých podsvětních hlubin království Dítova, ne! – duch stejný prý ovládá tělo po smrti také; a taje – když ovšem hlásáte pravdu – středem dlouhého žití;…“ Řecký historik z 1. století před n. l., Diodoros Sicilský,

183

(Bibliothéké historiké [Historická knihovna] V, 28, 6) říká, že „lidské duše jsou nesmrtelné a na určitý počet let se navracejí do jiného těla“. Další poznatky přináší římský spisovatel z 1. století n. l. Valerius Maximus (Factorum ac dictorum memorabilium libri IX [Pamětihodné činy a výroky, 9 knih]), římský zeměpisec z 1. století n. l. Pomponius Mela (De chorographia [Místopis], III, 3) či poslední velký historik sklonku antiky žijící ve 4. století, Amniamis Marcellinus (Remm gestarum libri, XV, 9, 8) citující Timagéna. Římané se domnívali, že víra v posmrtný život a pobyt v krajině věčného štěstí a mládí dodává Keltům odvahu v boji a zbavuje je strachu ze smrtí, neboť ta se pro ně stává pouze přechodem k dalšímu (dlouhému) životu.

184

KULT MRTVÝCH

Podle irských a waleských legend a pověstí umírali mnozí hrdinové a hrdinky jen proto, aby se (po četných proměnách trvajících stovky i tisíce let) znovu mohli narodit (i do kvalitativně lepší bytosti). *Tuan mac Cairill podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) měl jako jediný muž přežít invazní vlnu do Irska vedenou *Partholonem. Žil velmi dlouho v různých podobách: přes tři sta let jako člověk, tři sta let jako býk (divoký tur), dvě stě let jako divoký kozel (respektive divoký hřebec nebo kanec), dalších tři sta let jako pták a přes sto let jako losos (prošel všemi živly; zemí, vzduchem, vodou). Tehdy byl uloven a sněžen ženou Muíredacha Muindberga, aby se narodil znovu pod svým původním jménem. Tím byl proces reinkarnace uzavřen. Podobnou radou proměn prošel i *Fintan mac Bochra, účastník první invazní vlny do Irska (někdy ztotožňovaný s předcházející postavou). Waleský *Gwion Bach se postupně proměňoval v zajíce, rybu a ptáka (taktéž musel projít všemi živly, zemí, vodou, vzduchem), aby se schoval před rozzlobenou *Ceridwen a zachránil si život. Ceridwen na sebe vzala nejdříve podobu psa, pak vydry a nakonec

Sommt-Bionne (Francie) pohřeb bojovníka, příslušníka vládnoucí kn sokola. V poslední Gwionově proměně, zrnu, jej Ceridwen-černá slepice dostihla a pozřela. Tím byla oplodněna a Gwion se tak rodí v nové lidské podobě. Novorozence Ceridwen nebyla schopna zabít. Proto jej vložila do

185

KULT MRTVÝCH

koženého vaku a ten vhodila do mořských vln. V předvečer svátku *beltainu vytáhl vak z vody princ Elphin („nešťastný“). Chlapec, který z něho vykoukl, byl tak krásný, že mu bylo dáno jméno *Taliesin (tal-ie-sin, „to zářivé/jasné/krásné čelo“). Víra v posmrtné putování duši je neodmyslitelně spojena s představou místa, kde duše přebývá. U Keltů je to *zásvětí (jiný /Jiný svět), kam zemřelí putují nejčastěji na lodích (mnohdy přímo patřících zásvětním bytostem), i skleněných (mnohdy bez vesel a plachet), v doprovodu krásných panen. Keltské zásvětí bylo nejčastěji spojováno s krajinou kdesi na západě v oceánu, kde se nalézaly ostrovy, k nimž duše putovaly. Případně bylo zásvětí ztotožňováno v mladším období s krajinami na severu Británie (Skotsko) nebo s nehostinnými místy na kontinentu (Alpy). Cesty irských hrdinů po ostrovech zásvětí líčí přímo tomu zasvěcený literární útvar, tzv. immrama, například immram Brain Mac Febail co Tir na mBan (Branova plavba) a immram curaig Maíle Dúin (Námořní plavba Mael Dúinova člunu). Ostrovy nesly různá jména – Tir na mBeo („země živých“), Tir na mBan („země žen“), Tir na nOg („země mladých“) ad. Nebyly obývány pouze krásnými pannami, božstvy a dobrými duchy, ale i hrůznými lidskými i zvířecími příšerami a zkázonosnými bytostmi, které příchozí bez milosti usmrcovaly. Prokopios z Cesareie píše v 6. století (De bello gothico IV, 20), že Keltové žijící v Bretani (kteří sem přišli z Británie více jak o století dříve) vozili duše mrtvých na lodích do Británie. Převozníci uprostřed noci jen stěží dovedli lodě k britským břehům, kde hlas ze tmy volal jednotlivé duše podle jména. Lodě se pak vracely zpět o mnoho lehčí, neboť se zbavily tíže duší. Ještě ve středověkých legendách odnáší umírajícího krále *Artuše loď s krásnými pannami, s vílou nebo Jezerní pannou k *Avalonu, kde na něho čeká nesmrtelný život. O pohřbech *Galů zaznamenal Caesar, že jsou „na způsob gallského života nádherné a nákladné. Všecko, o čem si myslí, že bylo nebožtíku milé zaživa, vhazují do ohně hranice, i živá zvířata“. Dále dodává, že „donedávna byli spalováni po skončení řádných pohřebních obřadů společně s pánem i otroci a chráněnci…“ (De bello gallico VI, 19). Dřevo na pohřební hranici muselo pocházet alespoň v některých případech z určitých stromů. Hrobové jámy nebo pohřební komory byly někdy vystýlány větvemi stromů a pohřební máry nebo obložení hrobových jam, popřípadě rakve bývaly zhotovovány taktéž ze zvláštního druhu dřeva (například tisového). Na cestu do zásvětí bylo nutné mrtvého připravit a skutečně náležitě vybavit. Na vše museli

186

KULT MRTVÝCH

obené po obvodu a ve středu 2 řadami „masek“14 + 7), tj. hlavičkami posazených mezi dvěma stylizovanými lístky jmelí

dohlédnout pozůstali, kterým byly umírajícími zanechávány přesné instrukce. Do hrobů byly dávány nejen předměty osobní potřeby (šperky, zbraně, toaletní potřeby), ale i jídlo (chléb, maso domácích i divokých zvířat, ovoce a různé plody) a nádoby s nápojem (nejčastěji medovinou), to vše připravené pro hostinu v zásvětí, aby byl příchozí příznivě přijat. Čím bohatší byla knížata a kněžny a čím významnější bylo jejich postavení ve společnosti, tím honosnější byla hrobová výbava a sortiment milodaru (např. pohřebiště Hallsratr, Hoehdorf, Reinheim, Vix). Vozy (celé nebo rozložené, nejdříve čtyřkolové pak dvoukolové) nebo jejich části, zbroj, drahocenné šatstvo, šperky a jídelní nádoby včetně velkých kotlů, části rožňů a dranžírovacích nožů, džbány a konvice jim měly zajistit postavení srovnatelné s bohy v zásvětí, mezi něž se ubírali. Keltové své mrtvé pohřbívali různě, a to v závislosti na čase a místě. ProtoKeltové jsou v Evropě spojováni s kulturou tzv. popelnicových polí doby bronzové z let 1300-700 před n. l. Své mrtvé upalovali a popel z hranice ukládali nejčastěji do nádoby a tu s milodary dávali do hrobové jámy. Mezi lety 700-000 před n. l. vznikla ve střední Evropě halstatská kultura, která se vyznačovala výraznější společenskou diferenciací. Vedle žárových pohřbů se začal prosazovat nový pohřební ritus. Těla – zpočátku asi jen nejbohatších příslušníků aristokracie – již nebyla (pod vlivem nové víry přicházející asi z východu) spalována, ale ukládána s bohatou výbavou do pohřebních komor. Nad hroby byla navršena mohyla, jejíž velikost byla závislá na společenském postavení pochovaného jedince. I nad hroby irských hrdinu a králů a jejich manželek byly navršeny mohyly z hlíny a kamení (Cúchulainn, *Emer, *Medb).

187

KULT MRTVÝCH

dí. Obě ucha jsou utvářenu do podoby rozšklebených gorgon, hrdlo zdobí vlys (5. století před n. l.)

Některé mohyly měly v průměru desítky metrů, jako např. halštatská mohyla knížete z Magdalenenbergu (Baden-Wiirttemberg, Německo), v jejímž plášti bylo zapuštěno dalších 126 pohřbů. Mnohé mohyly byly původně označeny ještě stélami či dřevěnými sloupy a k nim byly pozůstalými přinášeny obecní dary. Keltové, vzhledem ke své víře (a dochovaným hmotným i písemným pramenům), museli dodržovat ve vztahu ke smrti (jako procesu) i k pohřbu velmi přísná rituální pravidla a z nich pramenící a s nimi související procedurální obřady a zvyky. V předvečer *samainu (1. listopadu), jímž začínala zimní polovina roku a keltský nový rok, se podle představ mrtví vydávali mezi živé. Hranice mezi světem reálným a zásvětím přestala na dvanáct hodin existovat. Podobný svátek, únorová Parentalia a květnová Lemuria, věnovaná také mrtvým, oslavovali i Římané. V římském kalendáři byl únor posledním měsícem roku (u Keltů to byl říjen). Tehdy nastával v jinak přísném řádu chaos. O Parentaliích se zhášely ohně, chrámy byly uzavřené, mrtvi si přicházeli pro potravu na své hroby. O Lermuriích bylo nutno učinit řadu opatření, aby mrtví s sebou neodváděli své živé příbuzné a rituálně je vyprovodit tam, kam odcházely duše zemřelých. V irských představách opouštěli mrtví o samainu *sídy či místa, kde pobývaly jejich duše a které pobývali spolu s nadpřirozenými bytostmi – bohy, vílami (*banshee), trpaslíky, elfy, ale i zlými démony, příšerami a zvířaty, a přicházeli

188

KULTOVNÍ MÍSTA

navštívit své rodiny. (Podle pověstí vylézá vždy v předvečer samainu z jeskyně Cruachan trojhlavá příšera Ellén, která pustoší zemi, pokud ji neporazí *Amergin.) Tehdy mohli i živí vstoupit do niter sídů a vydat se za dobrodružstvími do zásvětí a po návštěvách svých mrtvých předků. O samainu byly zhášeny ohně v domech (aby pak byly znovu zapáleny z posvátného ohniště) a byla dodržována celá řada pravidel a zvyků, z nichž mnohé pak převzaly do svého repertoáru křesťanské Vánoce – například uklízení příbytků, vylévání špinavé vody, ukládání posledního snopu z pole pod stůl, pojídání ořechů (hlavně lískových, jejichž skořápky se nalézají v keltských hrobech) a červených jablek, předpovídání budoucnosti –, aby se lidé před nevítanými návštěvami ze zásvětí ochránili. Mrtvé předky bylo třeba uctít pokrmy a nápoji a vzpomenout si na jejich pozemskou existenci. Keltský samain se změnil po přijetí křesťanství ve svátek Všech svatých a ještě dodnes je s ním spojena tradice návštěvy a úpravy hrobů, popřípadě přinášení drobných obětin a úklid hrobů před nastávající zimou.

KULTOVNÍ MÍSTA – na celém Kelty osídleném území jsou doložena svatá místa, střediska kultu a posléze i svatyně, jež sloužily k uctívání božstev a k vykonávání různých náboženských obřadů. Keltové byli velmi zbožní a jejich život ovládala nejen víra v řadu božstev, ale velký význam přikládali i magii a veškerému nadpřirozenu. Podobně jako ostatní indoevropské národy považovali za „dobrou stranu“ pravou a „špatnou“ levou, což bylo odvozeno z postavení člověka tváří obráceného k vycházejícímu slunci, tedy k východu. Obejít některé místo, například pramen, třikráte zprava doleva (jako to udělala i *Boand) nevěstilo nic dobrého, neboť byly probuzeny zlé síly. Porušit jedno z nejdůležitějších, obecně platných *gess, se odvážil jen málokdo. Velký význam přisuzovali Keltové, jako ostatní Indoevropané, středu (hlavně kruhu), respektive středu světa (středu kmenového nebo nadkmenového území, kde žili, středu ostrova a podobně). Ten odpovídal zčásti řeckému omfalu („posvátný pupek“), jenž mohl být u Keltů symbolizován posvátným (posléze deifikovaným) stromem (tis, buk, jabloň ad.), dřevěným sloupem nebo kamennou stélou (axis mundi, střed nebo osa světa). Podle G. I. *Caesara byl střed *Galie v polovině 1. století před n. l. v kraji Karnutů, kde se každoročně konala na posvěceném místě

189

KULTOVNÍ MÍSTA

nadkmenová slavnostní shromáždění řešící spory. Za střed Irska byl považován *Uisnech. Tento vrch nedaleko Ballymoru (hrabství Westmeath, provincie Leinster) leží téměř ve středu ostrova a byl před *Tarou považován za jeho nejvýznamnější místo. Konala se zde celoostrovní shromáždění, jejichž základem byly obřady spojené s uctíváním slunečního božstva (nejvyššího božstva nebe?, hromu, blesku), původně snad Velké mateřské bohyně. Nejstarší střediska kultu se nalézala pod Širým nebem, na kopcích, u pramenů a jezer, v lesích, případně posvátných hájích a podobně. Svatyně na kopcích (umístěné převážně nad nebo poblíž vodních toků) jsou známé z celého keltského prostředí pozdně halštatského i časně laténského, např. na území Čech byla odhalena archeologickým výzkumem svatyně (respektive sakrální místo) na vrchu Hradiště (Závist) nedaleko Dolních Břežan (okres Praha-západ). Další svatyně mohly být na tzv. tabulových horách Vladaři (okres Karlovy Vary) nebo Uhošti (okres Chomutov), či na kopci Věnec (okres Prachatice). Součástí všech areálů jsou pozůstatky přírodních či umělých vodních ploch, jezírek a cisteren (sběračů vody). Keltská sanktuaria (posvátné háje) byla spojována s kultem uctívání stromů – dubu, tisu, jabloně a jiných – a jsou velmi stará. Dub, stejně jako u ostatních indoevropských národů, byl symbolem nejvyššího mužského božstva, v Galii *Taranise, v Irsku mu odpovídal svým významem původně tis. Vstup do posvátného háje byl přísně zakázán nezasvěcencům, stromy v něm nesměly být káceny. Vedle božstev v nich směli pobývat jen druidové, knězi nebo kněžky vykonávající obřady na jejich počest. *Lucanus v polovině 1. století n. l. uvádí (Pharsalia, I, 453-154), že druidové sídlili (a tam zřejmě i vzývali keltské bohy) v hlubokých neobydlených a neprostupných lesích. Na jiném místě (III, 399-452) popisuje zničení posvátného háje u Massalie (dnes Marseille, dep. Provence-Alpes-Côte ďAzur) Caesarovými vojáky (v háji rostly olše, habry, duby a cypřiše). Ti, když přišli do posvátného háje si všimli, že „každý strom tady je zkropen krvavou obětí lidskou“, bohatství vody zde tryská z černých pramenů a „umění prosty jsou podoby chmurné bohů a bez tvaru trčí, je tvoří jen skácené kmeny.… tak nikdo se nebojí posvátných božstev v podobě běžné – to zvětšuje strach, že neznají bohy, kterých se obávat mají.“ Lidé se báli tato místa, kde měla podle jejich představ svá sídla pouze božstva, navštěvovat, ba i samotní druidové se údajně obávali, aby se s božstvem nesetkali. Římské vojáky přepadla hrůza, když jim *Caesar poručil háj vykácet, aby bylo

190

možné město snáze dobýt. Sám vzal sekeru a porazil první strom, aby dodal vojákům odvahy. Řecký historik Dio Cassius (Rómaiké historiá/Římské dějiny LXII, 7), žijící na konci 2. století a na počátku 3. století, popisuje obřady spojené s kultem bohyně *Andraste u keltského kmene Icenů, sídlícího na území dnešního Norfolku v Británii, které se odehrávaly v lesním sanktuáriu. Strabón udává (Geographia XII, 5,1 ) , že významná shromáždění Keltů (maloasijských Galatů) se konala na místě zvaném Drunemeton, což bývá překládáno a vykládáno jako „svatý háj druidů“ nebo „svatá doubrava/posvátný háj dubů“. Na celém Kelty osídleném území, od Irska po Malou Asii, se vyskytuje rada místních jmen, v nichž je obsažen slovní kmen nemed/nemet, tj. „svatý“ nebo nem, což znamená „cosi svatého“. V Irsku je to Fidnemed (od vidu-nemed, „lesní svatyně“), v Británií Medionemetum u Antoniniova valu (dnes Dumbarton) ve Francii například Arnemetum (dnes Arlempde, dep. Haute-Loire) a Nemetodurum (dnes Nanterre, dep. Haute-Loire), stejný původ snad mají i francouzská města Nemours a Nimes (dep. Gard). Svatyně uprostřed posvátných hájů mohly být zprvu ohraničeny pouhým „stromořadím“, situovány na mýtinách nebo na mírně vyvýšených místech, pak obehnány příkopem popřípadě valy, nebo kombinací obojího – nemetony, u nás například *Libenice, kde byla objevena příkopem a valem obklopená svatyně (hrob ženy obehnaný příkopem?), která využila starší, snad dva metry vysokou kamennou stélu, před níž byly vztyčeny dva dřevěné sloupy – podle nálezů bronzových torquesů představujících zřejmě božstva (?). Z těchto sakrálních útvarů se později vyvinuly *čtyřúhelníkové svatyně, tzv. Viereckschanze, které jsou roztroušené na území od střední Francie až po Moravu a byly objeveny a archeologicky prozkoumány i v České republice. (Ne všechny tyto areály, původně považované za svatyně typu Viereckschanze, jimi byly. Mohlo jít i o shromaždiště, velké dvorce či oplocené ohrady pro dobytek). Nejslavnější jsou *Mšecké Žehrovice, odkud pochází známá kamenná plastika (dnes v Národním muzeu v Praze), hlava héroa či boha (?) s torquesem. Dalšími mohly být například Markvartice (okres Jičín). V tamním areálu bylo odkryto ohniště (respektive pec) s dubovými poleny, na němž bylo spalováno proso, snad obětina božstvu. Čtyřúhelníkové svatyně již nestály vždy mimo lidská sídla, ale byly zahrnuty do areálů například oppid. Součástí svatyní byly i obětní Šachty a jámy, přičemž v některých byly nalezeny pozůstatky

191

KULTOVNÍ MÍSTA

sloupů, symbolizujících pravděpodobně axis mundi. V některých objektech uvnitř posvátných areálů, ale i v domech na rovinných sídlištích se zachovala obětní ohniště opatřená bílým nátěrem a ohraničená rytými liniemi (u nás například Třebsko [?], okres Příbram a Markvartice; Liběšice u Bíliny, okres Most). Podobné „oltáře“ s posvátnými ohništi byly na jihovýchodě Evropy vesměs spojeny s kultem mateřských bohyní. Bílá barva (barva Měsíce) byla s mateřskými bohyněmi spojována i u Keltů (viz například i irská Be Find). Ale Keltové stavěli i pevné chrámy, a nemusely to být pouze nejznámější svatyně *Entremont, *Glanum či *Roquepertuse v jižní Francii. Caesar sice žádné podobné svatyně neuvádí, hovoří pouze o „locu consacratu“, tj. (o bohům) zasvěceném místě, ale to není důkazem, že tato místa nemohla být opatřena svatyněmi, zvláště když např. Livius píše, že Bojové měli svůj chrám, a podle Polybia snad i Insuberové (zasvěcený Athéně, tj. její místní obdobě bohyně války). Chrámy mohly mít pouze dřevěnou konstrukci a stěny z vypletené košatiny omazané hlínou. Takováto stavba se snad nalézala i na Hradišti nad Závistí (okres Praha-západ) v době pozdně halštatské a časné době laténské. Pří archeologickém výzkumu v irském Navan Fort (legendární *Emaim Macha) byly odkryty zbytky kruhového objektu o průměru 40 m, v jehož středu byl umístěn 12 m vysoký dřevěný pilíř (sloup) z dvě stě let starého dubu. Nemohlo jít o nic jiného než o svatyni, v jejímž centrálním prostoru byl umístěn axis mundi. Na keltských územích obsazených Římany se postupně vyvinula místní forma chrámu (respektive vzhledem k rozměrům spíše chrámku), tzv. fanum. Centrem byla malá cela, kterou po obvodu obklopoval zastřešený ochoz, ambit. Stavby byly nejdříve pouze dřevěné, později kamenné (cely) a dosáhly i větších rozměrů (např. tzv. Ianův chrám v Autunu). Vody – především jezera a prameny – byly vyhrazeny původně a pak snad převážně ženským božstvům, (Velké) mateřské bohyni, a obřadům spojeným s jejich rituální očistou a zásvětním aspektem. V jezerech (například naleziště La Téne u Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku, po němž se nazývá celé mladší období doby železné, stávaly nad vodní hladinou z břehu vyvedené dva či tři dřevěné můstky, v jejichž okolí bylo nalezeno v 19. století při úpravách dna a břehů velké množství železných zbraní a nástrojů, bronzových kování a šperků i předmětů zhotovených ze dřeva – kola, štíty; zdejší obětiště kmene Helvétiů je datováno do doby kolem roku zhruba 100 před n. l.), močálech, pramenech i zřídlech

192

KŮN

(například *Duchcov) byly objeveny celé poklady obsahující tisíce předmětů (obětin), zbraně, části zbroje, šperky, mince, nádoby, sošky (i božstev) ad. Různé obětiny byly ukládány i do jam a šachet, hlubokých i několik metrů. Tato obdoba řeckého bothros měla zabezpečit spojení smrtelníků s podzemními božstvy (božstvy zásvětí či s ním spojenými alespoň některým ze svých aspektů, což byly mimo jiné i [Velké] mateřské bohyně).

KŮN – větší význam než *kanec, jelen, vepř, *kráva či pes má u Keltů

bezpochyby kůň. Náboženské představy a rituály spojené s koněm jsou v různých obdobách společné všem indoevropským národům. Kůň měl funkci posvátného totemového zvířete. Kůň či klisna byl symbolem bohyní (mnohdy do té míry, že nepřijímaly pouze některé hipomorfní aspekty, ale přímo s nimi, respektive s klisnami splynuly), bohů a králů, byly s ním spjaty reprodukční a iniciační rituály. U všech indoevropských národů symbolizoval kůň jednak mužská solární božstva (například řecký Apollón, Hélios), jednak božstva spojená s vodou (například Poseidon, irský *Manannán mac Lir a další). Kůň zapražený do vozu slunečního božstva se ubíral (se slunečním kotoučem na voze nebo s božstvem samým) po nebeské klenbě. Ráno na východě vystoupali koně na nebeskou klenbu a se soumrakem (často podbarveným rudými červánky) odcházeli do tajemného světa za obzorem (často vymezeném hladinou vodní plochy – moře, jezera), tam kde se nalézala země mrtvých, respektive *zásvětí. Bez koně si nedovedla představit svoji existenci v životě a pak i na onom světě bohatá keltská knížata a hrdinové, a tak si je brali s sebou (či alespoň jejich části nebo součásti postrojů). Kůň byl tak často usmrcen a pohřben se svým majitelem. Mnohdy v hrobě skončil i vůz, popřípadě vozataj (?). Dokladem podobných pohřbů může být i příběh o *Cúchulainnově smrti. Spolu s ním umírá jak vozataj *Laeg, tak kůň *Liath Macha.

193

KŮN

KŮN

m koníčka na reversu. 1. Réca (Slovensko), 2. Nižbor u Stradonic (Čechy). 3. Réca (Slovensko). Na dvou ražbách je koníče

ů. Sekyrky byly povazovány zřejmě za symbol jejich společenského postavení (6. století před n. l.)

Oběť koně je možné klást na úroveň lidské oběti. Části koňských koster, i cele lebky jsou nalézány v hrobech, v obětních šachtách a v areálech svatyní (*nemeton). Figurky koní zhotovené z bronzu, hlíny i dřeva byly oblíbenými votivními dary. Spojení oběti koně a iniciačního královského rituálu je známo opět z celého indoevropského prostředí. Z křesťanského hlediska zcela skandální obřad (iniciační královský rituál) popisuje Giraldus Cambrensis (Topographia Hibernica, kolem roku 1185). Měl se odehrát u ulsterského kmene Cenél Conaill (Kenelcunilly). Král se při něm před zraky svých poddaných spojil s bílou klisnou. Ta pak byla zabita, její maso uvařeno a z vody, v níž se vařilo, připravena lázeň pro krále. Ten pak pojedl vařené maso a pil vývar v lázni pouhými ústy. Maso bylo rozděleno mezi ostatní a ti je také pojedli. „Tímto hříšným rituálem je jeho vláda a svrchovanost posvěcena.“ Tato oběť klisny je do jisté míry srovnatelná s védským královským rituálem ašvamédha, který však byl podstatně složitější. Při obřadech se usmrcoval hřebec (který před tím prošel složitou, rok trvající přípravnou ceremonii), s nímž se poté pod přikrývkou symbolicky spojovala královna. Hřebec byl následně rozřezán a obětován. V některých verzích je ašvamédha doprovázena i lidskou oběti. Tak jako měl v Irsku obřad zabezpečit svrchovanou vládu krále, a tím i úrodu a bohatství země, tak i ašvamédha měla králi a jeho lidu zabezpečit štěstí, slávu a vítězné boje. Někdy bývá védská varianta obřadu považována za primární a irská verze za pouhou nepochopenou či již stoletími transformovanou kopii. Toto tvrzení není zcela jednoznačné, protože irský rituál vychází zcela zřejmě ze svaté svatby (*hieros gamos). Sluneční božstvo/král slaví svatbu s

194

KŮN

(hipomorfní) mateřskou bohyní. Bohyně, symbol země i území, není zastoupena kněžkou, ale posvátnou bílou klisnou, jež je jejím vtělením. Kobylí podobu měla na druhé straně Evropy arkadská Démétra (mateřská bohyně), jejíž kněžky si nasazovaly při obřadech svaté svatby kobylí hlavy. Od doby bronzové se setkáváme s nejrůznějšími vyobrazeními koní (například severoitalská Val Camonica), přičemž některá jsou skutečně monumentální, především z území Británie. Mezi Oxfordem a Swindonem u vesnice Urfingron (hrabství Berkshire) je na úbočí křídového kopce, nedaleko od Uffington Castle (opevněné hradiště keltských Dobunniů) vyryt skoro sto metrů velký obraz koně, jehož tlama se zaostřuje podobně jako u koní na *kotli z *Gundestrupu. V okolí prochází komunikace, používaná od konce doby kamenné a pohřební pahorek z doby bronzové. Rytina samu je datována do 1. století n. l. Byla udržována po dvě tisíciletí (!), linie byly pravidelně (jednou za sedm let) čištěny, aby nezanikly, a jejich bílá barva dosud přitahuje pozornost. Zřejmě zde bylo původně středisko kultu (Velké) mateřské bohyně, ztotožněné s bílou klisnou. V době železné musel v Británii a Walesu existovat kult bílého koně. Jeho pozůstatky jsou dochovány v řadě keltských vyprávění, jezdkyně na bílém koni *Rhiannon z příběhu o Pwyllovi, vládci dyvedském (*Mabinogi) nezastaví nikomu jinému než tomu, koho si sama vybere, a tak je to i s volbou manžela. Sama si určuje, s kým spojí svůj život. I když se dosud nepodařilo bezpečné prokázat, že galská bohyně *Epona, již na zobrazení vesměs provázejí klisny (ale i hřebci nebo hříbata), byla uctívána i na Britských ostrovech, přesto existuje řada styčných bodů mezi ní a mateřskými hipomorfními bohyněmi na ostrovech (např. vyobrazení Epony sedící na klisně, kterou doprovází malý hřebeček, může být pevninskou paralelou příběhu o Rhiannon a jejím uneseném synovi). V jihofrancouzské keltsko-ligurské oblasti jsou tamní svatyně zdobeny také i motivy koní s jezdci či pouze koňskými hlavami. Nejstarší vyobrazeni jsou datována do 4. a 3. století před n. l. (Mouriés, *Roquepertuse). Keltům nebyl cizí ani motiv okřídleného koně – pegasa (snad jako symbol básnické inspirace?). Postavy samotných koní nebo koní s jezdci nalezneme na pochvách mečů, bronzových nádobách (viz např. kotel z Gundestrupu, scénu s bohem Teutatem), kováních nebo špercích. Kůň je atributem i samotného keltského boha *Tarana, snad jej původně symbolizoval. Archeologické materiály, např. mince, poskytují zajímavé hybridní spojení koně s lidskou hlavou (na rozdíl od řeckých kentaurů

195

LABUŤ

nemá lidskou polovinu těla s pažemi), vesměs vousatou, jež je blízká jiným Taranovi přičítaným vyobrazením. Koně významných keltských héroů a králů měli mnohdy nadpřirozený původ a s jejich životy souvisely osudy majitelů. Rhiannonin syn *Pryderi (Gwri Zlatovlasý), narozený v noci na 1, května (*beltain) a hned od své matky unesený, měl koně, jenž se narodil stejné noci a byl zachráněn, aby jej nepostihl stejný osud. Také *Cúehulainnův kůň, vraník Dubh Sainglenn, se měl narodit v zásvětí stejné noci jako on (respektive *Dechtiřin chlapeček a s ním společně hříbě *Liath Macha, „šedivé od Machy“, které bylo první; bohyně *Macha má také hipomorfní prvky). Liath Macha a Dubh Sainglenn tvořili rychlé, neporazitelné spřežení, s nímž se Cúchulainn proháněl po celém Irsku. Svojí jedinečnou klisnu Llamrei měl i král *Artuš. Ještě v časném středověku byl kůň mnohem více než pouhým majetkem nebo dopravním prostředkem. Byl symbolem moci, síly a slávy svého majitele. Zohavení koní irského krále *Matholwcha vedlo ve svém důsledku k vyvraždění obyvatel Irska a Walesu (*Mabinogi, Branwen, dcera Llyrova).

KYLEDYR WILLT, WYLLT (wal.) – postava z příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Zešílel, neboť musel na příkaz Gwynna sníst otcovo srdce. Jenom Kyledyr mohl zabít kance *Ysgithyrwynna Pennbeidda a získat jeho tesák, což byl jeden z mnoha úkolů stanovených obrem *Yspaddadenem Pennkawrem *Kulhwhovi. Kyledyr nejen že splnil tento úkol, ale podařilo se mu ukořistit i nůžky z diadému, sedícího mezi ušima kance *Twrch Trwytha.

L LABRAID LOINGSECH (ir.) – habraid „mluvící“. Legendární irský *ardrí, původně král Leinsteru, který se měl kolem roku 300 před n. l. chopit vlády nad celým ostrovem. Původně byl němý, teprve po jedné příhodě promluvil, odtud jeho jméno. Po zákeřném zavraždění jeho otce byl vypovězen ze země, aby neusiloval o trůn. Pobýval v Bretani, kde se oženil s princeznou Mariath. Tchán mu pomohl zorganizovat válečnou

196

LADRA

výpravu do Irska. Nejdříve se jim podařilo za pomoci kouzelného harfeníka dobýt leinsterské královské sídlo Dinn Ríg (Zničení Dinn Rígu/Orgain Denna Ríg, první příběh Historického cyklu). Labraidovi muži si nechali zalít uši voskem, aby je harfeníkovy ukolébavky na rozdíl od nepřátelských vojáků neuspaly. S pomocí tchána se Labraid stal králem Leinsteru a rozhodl se pomstít otcovu smrt. Pozval vraha Cobthacha v předvečer Vánoc (křesťany interpretovaný svátek, jímž byl snad původně *samain spíše než slunovrat) k sobě na slavnost. Hostina se odehrávala v železném domě, který byl pak rozžhaven, a kde král, třicet dalších králů a sedm set mužů nalezlo smrt. Smrt v rozžhaveném železném domě je reminiscencí na (zápalnou) oběť krále, již nalezneme u všech indoevropských národů. Podobně zakročil i irský král *Matholwch z waleského příběhu Branwen, dcera Llyrova (viz Mabtnogi) proti lidu „muže s kotlem, jenž vystoupil se svojí ženou s jezera“. Také nechal vystavět dům ze železa, kolem dal navršit uhlí, a to nechal v příhodný okamžik zapálit.

LABUŤ – jednou ze zoomorfních (*zásvětních) podob (především)

mateřských bohyní byla labuť. Spojení labutí s vodními plochami, jejich ušlechtilý zjev i životní cyklus měly pro Kelty hlubokou symboliku, podobně jako např. *jeřábi. Labutí byla irská *Caer Ibormeith a jejích 150 družek, které se takto proměněny a se zlatými korunkami z peří na hlavách – snášely o *samainu na Lough Bel Draco (Dračí jezero). Přirovnání k labuti nalezneme i u waleské *Olwen. Z území Čech (Radovesice, okres Teplice) pocházejí zlomky unikátní misky hnědé barvy, na níž jsou červenou barvou nakresleny tři labutě, oddělené od sebe motivy horizontálně, zrcadlově otočeného S. Labutě mají sehnuté hlavičky k pásu výzdoby, který tvoří šest opět horizontálně položených (tentokrát správně kladených) S, vytvářejících rozložený motiv vln na vodní hladině. Ze symboliky ptáků, čísla (tři) i barvy (červená barva měla vztah k zásvětí) by se dalo usuzovat, že nádobka mohla mít své místo při rituálních praktikách.

LADRA (ir.) – podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) jeden ze tří mužů, kormidelník, kteří přišli do Irska spolu s *Cesair. Umírá jako první z nich. V Ladrovi se může skrývat mnohem hlubší symbolika. Kormidelník udával směr lodím, určoval jejich dráhu, a tím i cestu všech, kteří se s ním

197

LEBOR GABÁLA ÉRENN

na lodi plavili. Převážel duse mrtvých ze světa živých do *zásvětí, a tak plnil funkci převozníka.

LAEG MAC RINGABRA, mac Mell (ir.) – vozataj hrdiny

*Cúchulainna, „král vozatajů“, podle Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) strážce jeho smrtící zbraně *gae bulgy, ranhojič, jasnovidec a kouzelník. Byl bytostí ze *zásvětí, kam často odcházel. Jeho bratry byli *Aed, *Eochaid a *Oengus a sestrami *Étaín, Eithne a Etan. Chodil zahalen do pláště s kapuci z *havraního peří, kolem čela nosil žlutočervenou stuhu vozataje a na hlavě přilbici. Cúchulainnův vůz chránil železným pancířem, v případě potřeby činil koně i vůz neviditelnými. Laeg chránil Cúchulainna před různými nebezpečími a probouzel v něm pověstný bojový zápal (běsnění). Jedna z verzí o Cúchulainnově smrti uvádí, že dříve než byl v bitvě u Muirthemne smrtelně zraněn jedním ze tří oštěpů vyrobených *Calatínovými syny, zabil první oštěp Laega. Jiná verze hovoří o těžkém zranění, které přežije. V každém případě již potom nevstoupí do služeb žádného irského hrdiny ani krále. Představa vozataje, který řídí nezkrotné spřežení kouzelných koní a který se pohybuje mezi reálným světem a zásvětím, dává tušit, že předlohou k jeho literárnímu ztvárnění byl sluneční bůh. Každý den putuje se svým spřežením po obloze. Na noc se odebírá do zásvětí (Mag Mell znamená „rovina radovánek“, což je v irské středověké literatuře bud‘ přímo označení pro zásvětí, nebo pro jeden z ostrovů, které k němu patří; zde měl mít svůj palác i samotný bůh *Lug), aby další ráno svojí pouť oblohou zopakoval. Kapuce z havraního peří jej přibližuje k waleskému bohu *Branovi nebo galskému *Sucellovi, jež má silné zásvětní prvky. Zemřít o samainu, respektive být zabit např. kopím ať skutečně nebo rituálně, bylo souzeno králi/slunečnímu božstvu rok co rok. Končila teplá (letní) polovina toku, sluneční aktivita zeslábla, tzn. že slunce v představách lidí „umíralo“. Cúchulainn a Laeg mají mnoho společného a jsou si velmi blízcí. Mnozí mytologové ve svých výkladech tvrdí, že Laeg je „zdvojením Cúchulainna“. Ale Laeg byl původně spíše než zdvojením Cúchulainna jeho polovinou ve smyslu charakterové komplexnosti univerzálního božstva ovládajícího celý rok. Proto umírají společně, shodně zabiti oštěpy.

LANCELOT DU LAC, LANCELOT Z JEZERA (wal., brit., bret.) –

198

rytíř krále *Artuše ze středověkých vyprávění o svatém *grálu, snad původně bretoňská nebo waleská postava. Francouzský básník Chrétien de Troyes (1131-1191), autor veršovaných románů o králi Artušovi a jeho rytířích, jenž Lancelotův příběh poprvé zpracoval, se s ním (postavou Artušovských příběhů) seznámil údajně v Bretani. Krátce po narození byl Lancelot unesen *jezerní pannou, která jej vychovala ve svém podvodním světě. V osmnácti letech poslala Lancelota na dvůr krále Artuše. Tu se setkal s královnou *Ginevrou, do níž se okamžitě zamiloval. Královna jej učinila svým milencem. Lancelot se stal jedním z nejslavnějších rytířů *Kruhového stolu a vydal se hledat svatý grál. Ale nebylo mu dovoleno jej přinést, pouze spatřit, neboť byl poskvrněn svým vztahem s královnou. (Tajemství grálu je odhaleno až jeho synu *Galahadovi.) Artušův synovec *Mordred pak veřejně vyjeví Lancelotův a Ginevřin vztah. Královna je odsouzena k smrti na hranici, ale Lancelot ji zachrání. Je vypovězen ze země a odchází do Francie. Tam se za ním Artuš, popichován Mordredem, vypravil, aby dokončil pomstu. Avšak zlo, rozpoutané Mordredem, vede dál. Mordred prohlásil krále za mrtvého a uzurpuje si anglický trůn. Nutí Ginevru, aby se za něho provdala. Artuš se vrací a ve válce o trůn, kde mu chybí Lancelotova pomoc, je smrtelně zraněn a umírá. Lancelot přijíždí pozdě, kdy je vše ztraceno. Ginevra odchází do kláštera a on se stává poustevníkem v Glastonbury, kde také zemřel. Je zajímavé, že podle legendy je poblíž Glastonbury (hrabství Somerset, Anglie), na místě Chalice Hill (Pohárový vrch), údajně uložen svatý grál.

LEBOR GABÁLA ÉRENN, KNIHA INVAZÍ (NÁJEZDŮ), Kniha o podmanění Irska, Kniha o vpádech do Irska ad. (ir.) – tato kniha byla dlouho do středověku považována za oficiální kroniku irských dějin. Nejstarší dochovaný text je obsažen ve III. díle Historie Brittonum (Dějinách Britonů), kterou napsal původně mnich Nennius kolem roku 800. V Časném středověku byla kniha mnohokráte opisována a doplňována podle invence a znalostí jednotlivých pisatelů a její současná nejstarší písemná verze se dochovala v opise z 11. století. Kniha má silný mytologický podtext, byť se křesťanští autoři snažili všemi silami a prostředky uvést citované události v soulad se svým světonázorem. Proto byla přijímána jako věrohodná kronika, zachycující události z dávných pohanských věků

199

LEBOR GABÁLA ÉRENN

LEBORCHAM

(které však nejsou ničím jiným než dovedně zhistorizovanými mýty). Kniha popisuje sled šesti osídleneckých vln, které po sobě přicházejí do Irska. První osídlence vedla *Cesair (respektive *Banba), druhé *Partholon, třetí *Nemed, čtvrtí přišli *Fir Bolgové, pátí *Tuatha Dé Danannové a nakonec jako šestí synové *Míla (nebo také Milesiané). Původními obyvateli ostrova byli *Fomóriové, podivné bytosti, s nimiž se všichni příchozí museli vypořádat. Křesťanští autoři se snažili dát do přijatelné rovnováhy křesťanskou, respektive křesťansko-židovskou a irskou (pohanskou) představu o vzniku světa a původu lidstva. A tak je Cesair označena za vnučku Noemovu, jež se s dalšími rozhodne zachránit před biblickou potopou světa na vlastní pěst. Partholonova vlast byla původně snad v Řecku nebo na Sicílii (nebo v Hispánii), Nemed přivedl své lidi od Kaspiského nebo Černého more (kam je kladena mj. pravlast Indoevropanů) nebo z Hispánie. Fir Bolgové a Tuatha Dé Danannové byli potomky Nemedova lidu, jež se po zdecimování Fomórii uchýlil na sever země a na jih (popřípadě do Řecka?), aby se v příhodný čas vrátil na historické kolbiště. Synové Míla přišli taktéž z Hispánie. Každá z přistěhovaleckých vln něčím přispěla ke geografické tvářnosti a dějinám země. Daly vzniknout rovinám (při Partholonově příchodu byla v Irsku obývaném Fomórii pouze jedna vyklučená rovina – Sen Mag [„stará“ či „pradávná rovinu“], kde žili i pohřbívali své mrtvé –, a tři jezera), jezerům, řekám, kopcům, zemědělství a řemeslům, právu, vládě a královské moci, umění a kultu. Ale také zlu, vraždám, nevěrám, válkám a utrpení. Partholon byl údajně první zemědělec (první v Irsku oral), Nemed potíral statečně Fomórie, Fir Bolgové rozdělili zemi na pět krajů a zavedli monarchii a za jejich krále *Eochaida mac Erc nastal v Irsku „zlatý vek“. S Tuatha Dé Dananny přišly do Irska všechny podoby *druidství a řada kouzelných pokladů, ale ani ty jim nepomohly v boji se syny Míla a nezachránily je před odchodem do *sidů. Všechny zlomové situace jsou datovány k významným keltským svátkům, k *beltainu nebo *samainu. Opakovaná „geomorfologická tvorba ostrova“ pramenila pravděpodobně z každoroční rituální obnovy země, k níž docházelo při oslavách nového roku u neolitických i mladších zemědělských populací zaměřených na pěstování plodin. Periodická obnova světa (a tím i stvoření země a světa, v němž lidé žili; tzv. kosmogonie) souvisela s procesy v přírodě, která se každý rok omlazovala, a tím (či právě proto) byla i nesmrtelná (přestože

200

příroda – respektive většina rostlinstva na podzim umírala). Nově příchozí původně obětovali pouze svým bohům, a tak i de facto stvořili na novém území svůj svět, jež jim byl známý. Tím, že postupně splývali s původními obyvateli, s jejich způsobem života (k němuž patřila i božstva, která tento způsob života zajišťovala), převzali i jejich „dobré“ bohyně, bohy a rituály včetně posvátných míst. Neustále byly a stále jsou činěny pokusy rozpoznat v těchto jednotlivých legendárních invazních vlnách skutečné historické skupiny obyvatel a ty ztotožnit s konkrétními etniky či národy (například Fir Bolgové jsou dnes poměrně jednotně ztotožňováni s pevninskými Belgy). Jednotlivé teorie pracují nejčastěji s historicky lokalizovatelnými a interpretovatelnými jmény (především geografickými a názvy lokalit), ale i to přináší četná úskalí. Pro mytologická studia Irska je Lebor Gabála Érenn neocenitelným materiálem. Mnohovrstevnost mytologických zlomků, uchovaná v relativní chronologické jednotě, neposkytuje vhled pouze do struktury jediného univerzálního panteonu. Lebor Gabála Érenn umožňuje rekonstruovat proces jeho vývoje prostřednictvím asimilace starších autochtonních božstev na pozadí událostí, které nejsou ničím jiným než výsledkem boje o mocenskou nadvládu prostřednictvím konsensu nebo kruté represe. Proto je nutné spatřovat v Lebor Gabála Érenn obraz měnících se rituálních a společensko-sociálních struktur země, které se nechají při pečlivém rozboru textu a interpretaci odhalit.

LEBOR LAIGNECH, LEINSTERSKÁ KNIHA (ir.) – soubor pověstí, historických zlomků, genealogických přehledů a básní, jenž byl sestaven v rozmezí let 1150-1200. Nejstarší části pocházejí z prostředí kláštera Terryglass v Tipperary z doby před rokem 1160. Lebor Laignech obsahuje i nejúplnější verzi *Tam Bó Cuailnge (Tažení za býkem z Cuailnge) a jednu z verzí *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí).

LEBORCHAM (ir.) – „křivá“, „pajdavá“. Podle jejího popisu v Cath Étair (Boj o vrch Howth z *Lebor Laignech/Leinsterské knihy) je zřejmé, že tato *Deirdřina chůva byla *caillech. Ošklivá, žravá (každý večer jí dával král *Conchobar mimo její porce jídla šedesát bochníků chleba), byla schopna projít za jediný den celé Irsko. Proto také plnila různá poselství a spravovala krále o dění v zemi. Leborcham přivádí ostatní do neštěstí, ale

201

LEPRACHÁNOVÉ

na druhé straně je před nimi varuje.

LEPRACHÁNOVÉ (ir.) – nadpřirozené bytosti, trpaslíci či skřítkové, které podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) patřily k prvním osídlencům Irska. Kdo se k nim chová s úctou a dává jim potravu, tomu se odmění a pomáhají mu s vedením hospodářství apod. Lakomcům a chamtivcům způsobují na jejich polích neúrodu nebo jinou újmu. Irové věří, že ten, kdo chytí jednoho z nich, určitě zbohatne, protože výměnou za svoji svobodu mu ukáže leprachán místo, kde má uložen hrnec (*kotel) plný zlaťáků.

LIA FÁIL, LIA FÁL, VELKÝ FÁL (ir.) – uprostřed Teach Chormatic v Teamhaiře (legendátní *Taře) je vztyčen „věštebný“ a korunovační kámen Lia Fáil, určující původně „střed“ Irska. Kámen byl nalezen na úpatí Dumna na nGiall, což je chodbový hrob datovaný na konec 3. tisíciletí před n. l. Po růžných peripetiích skončil právě tam, kde měl mít původní místo, v Taře. Skotové ale tvrdí, že tento Lia Fáil není pravý, neboť skutečný kámen se dostal do Skotska s irskými Dál Riaty z Antrimu (na severovýchodě Irska), kteří tu založili v Argyllu v 5. století mocné a slavné království. Kámen pak (respektive jeho ulomenou část) převezl roku 1297 do Londýna Eduard I., kde ležel pod trůnem anglických, posléze britských monarchů. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) si tento kámen nebo sloup přivezli z města Falias s sebou do Irska *Tuatha Dé Danannové jako jeden ze čtyř pokladů. Když se jej dotkl oprávněný král (respektive podle jiných verzí stoupl nohou), tak sloup vykřikl. Tím byla králova vláda potvrzena. Lia Fáil byl posledním bodem celé řady zkoušek a ceremonií, jimiž musel „adept“ na královskou vládu projít. Jednou ze zkoušek byl i sňatek s bohyní či kněžkou (původně byl ceremoniál asi opačný, jak dokládají některé epizodické zmínky v irské literatuře, tzn. potvrzení oprávněnosti vlády bohyní následovalo až na samém konci ceremoniálu). Pouze někteří byli předchozích předstupňů ušetřeni, například *Conn (ale ten si „šel“ pro potvrzení své vlády k *Nejvyšší bytosti Irska). Když král Conn Cétchathach při své každodenní obchůzce valů Tary šlápl na Lia Fáil a ten vykřikl, sdělili mu druidové, že se tento kámen jmenuje „fo-ail“, tj. (kámen) „pod králem“ a že počet výkřiků, které kámen vydal, odpovídá poctu králů jeho krve, kteří po něm nastoupí na tarský trůn. Jména konkrétních králů mu však kámen neřekl, ty sdělil Connovi až bůh *Lug na Mag Mell („rovina radovánek“) a ten mu také věnoval Čtyři tisové

202

LIBENICE

hůlky, na nichž byla zapsána písmen *ogam jména více než padesátí jeho nástupců. Kameny podobné tomuto se nalézají na celém keltském území a je možné, že takovýto kamenný sloup, v podstatě falický symbol, tedy zhmotnění mužského principu plodnosti krále/vládce, měl každý kmen. Středověký místopis Irska Dindsencbas potvrzuje význam názvu Lia Fáil, „kamenného penisu“. Proto byl tak důležitý ve své podstatě patriarchálně ovlivněný „inaugurační ceremoniál“ ponechán až na samý závěr, neboť byl tím nejdůležitějším stupněm k uznání právoplatnosti nároku na irský trůn.

LIATH MACHA (ir.) – „Šedivé od Machy“. Král všech koní, jeden ze dvou koní hrdiny *Cúchulainna. Druhým byl vraník Dub Sainglenn. Spolu byli zapraženi do Cúchulainnova vozu řízeného králem vozatajů *Laegem mac Ringabrou. Podle jedné verze se hříbě narodilo v *zásvětí ve stejný den jako Cúchulainn (respektive jeho první vtělení). Podle jiné verze vystoupil kůň z vod jezera Linn Léith (hrabství Armagh) a tam se také před Cúchulainnovou smrtí vrátil. Smrt Liath Machy nebo jeho dobrovolný odchod do zásvětí jsou naplněním *Calatínova proroctví, podle něhož tři oštěpy zhotovené jeho zrůdnými syny zabijí tři krále Irska: Cúchulainna, Laega mac Ringabru a Liath Macha.

LÍ BAN (ir.) – „pýcha žen“, „kráska“. Manželka Labraida („toho, který rychle tasí“), knížete *zásvětí. Spolu se sestrou *Fand (majíce podobu ptáků) navštívila o *samainu *Cúchulainna. Ten na ně vystřelil a ony ho za to tak sešlehaly pruty, že málem zemřel. Rok nato Lí Ban znovu vyhledala Cúchulainna ve světě lidi, aby mu vyřídila, že Fand umírá láskou (stejně jako Cúchulainn, který byl láskou celý mdlý a malátný) a žádá jej, aby ji v zásvětí navštívil.

LIBENICE – nedaleko Kolína v Čechách byl roku 1959 odhalen archeologickým výzkumem příkopem vymezený obdélník o rozměrech cca 80 x 20 metrů, považovaný dlouho za svatyni, tzv. keltský nemethon. V jihozápadní části areálu byla umístěna 2 metry vysoká kamenná stéla. Před ní stávaly dva dřevěné sloupy, jež jsou vzhledem k nálezu bronzových torquesů považovány za sloupy nesoucí původně zpodobnění božstev (jejich hlavy?) respektive za sama ztělesněni božstev. Uprostřed příkopem

203

LIDSKÉ OBĚTI

ohraničeného areálu byla pohřbena asi padesátiletá žena s poměrně bohatou výbavou. Vzhledem k situování pohřbu a výbavě byla žena považována za hlavní kněžku kultovního okrsku, dnes je tato teorie zpochybněna. Datování jednotlivých nálezů z prostoru areálu a jejich kulturní příslušnost jsou problematické především i proto, že prostor okolo stély byl poničen zásahy v době římské. Svatyně (?) (ohrazený areál s hrobem ženy) je spojována s pozdně halštatským a časně laténským keltským prostředím Čech ve 4. století před n. l.

LIDSKÉ OBĚTI – antičtí autoři se pohoršovali nad barbarským chováním Keltů, zvláště nad jejich oběťmi lidí. Přesto se sami Římané v době republiky, když byla země v mimořádně velkém nebezpečí, uchylovali k podobným praktikám (písemné zmínky o obětech cizinců viz např. Titus Livius, XXII. 57, 6; Plútarchos. Marcellus, III, 4; Plútarchos, Quest. rom., 83). Teprve toku 97 před n. l. římský senát lidské oběti zakázal. Znovu tak učinil císař Augustus, avšak v provinciích tento zvyk přetrvával, jak uvádí Seutonius (Divus Claudius 25, 5). Radikálně proti němu zasáhl až císař Claudius. U Římanů se nejčastěji jednalo o tzv. tvůrčí vraždu; u Keltů lze o ní hovořit ve vztahu k obětem králů (či jejich náhradníků), kdy měla být obnovena plodnost země. Tato oběť zřejmě vycházela z kořenů prvotní (lidské) obětí, zachycené v různých podobách v příbězích o vzniku světa (u Keltů se bohužel podobný příběh neuchoval). Tělo obětí posloužilo jako základní stavební materiál, z něhož vše vzniklo (na severu u Germánů byl takto „rozporcován“ obr Ymi, védská Indie zná Purušu). V knihách antických autorů nalezneme pasáže popisující lidské oběti, jejich důvod a způsob provádění. Svědectví jsou celkem zajedno, co se týká způsobu provádění obětí, účasti druidů na nich i způsobech věstění při obětních obřadech. Avšak pohnutky, které Kelty k obětím vedly, nebo jejich skutečný rozsah nemohli antičtí autoři sdostatek posoudit, neboť se jich sami neúčastnili a zprávy o nich získali jen zprostředkovaně. Zdůraznění odlišnosti civilizovaného antického Středomoří a barbarské Evropy se mnohdy projevovalo i značnou nadsázkou a rázným odsudkem. Je nutné tyto zprávy respektovat, ale nepřeceňovat je.

204

LIDSKÉ OBĚTI

Diodóros Sicilský (Bibliothéké V, 31, 4 ad. a 32, 6 ad.) uvádí, že Galové podle údajné starodávného zvyku obětovaného člověka zabíjeli mečem, a podle toho, jak padal k zemi a jak z něho vytékala krev, věštili. Bohům obětovali i zločince, které naráželi na kůly a upalovali s ostatními obětinami na velké hranici. Meč uvádí v případě lidské oběti i Strabón (IV, 4, 4). Člověka, jenž měl být obětován, udeřili mečem do zad a pak věštili z jeho smrtelného zápasu. *Caesar (De bello gallico VI, 16) poznamenává, že se Galové uchylují k lidským obětem v krajních případech, tj. jsou-li nemocní nebo jdou-li do boje, a při obětování si berou nápomoc druidy. Adekvátní náhradou za život jednoho člověka byl pouze život jiné osoby. Oběti mohly být konány jménem jednotlivce nebo celé obce. Nejmilejší byly údajné bohům oběti těch, kteří se nějak prohřešili proti daným zákonům. V případě nouze (nedostatku provinilců) byli obětováni nevinní lidé. Strabón také uvádí další způsoby smrti při obětech – usmrcení šípy nebo upalování lidí, domácích i divokých zvířat ve velké „soše“ ze slámy. Pomponius Mela ( D e chorographia III, 18) odsuzuje Kelty za to, že považovali lidské oběti za bohům nejmilejší, přestože se „mírní před smrtelnými vraždami“. Z toho nejlépe vyplývá rozdíl mezi civilním a sakrálním zabitím; to nepovažovali Keltové za vraždu, ale oběť. Scholia k Lucanovi uvádějí i způsob oběti jednotlivým bohům: oběti *Esovi (Hesusu-Mars) byly věšeny na stromy (což koresponduje s Caesarovým údajem o věšení válečných zajatců), *Taranovi (Taranis-Ditis Pater) spalovány na hranici („v dřevěných rakvích“) a *Teutatovi (Teutates-Mercurius) utopením v kotli (kádi), jak je také znázorněno na jedné ze scén *gundestrupského kotle. Archeologické výzkumy, prováděné v keltských svatyních a obětních šachtách (ale i v objektech na sídlištích), poskytují četné doklady o lidských obětech. Nálezy částí lidských koster dospělých jedinců i dětí nejsou ničím výjimečným. Zprávy o lidských obětech u ostrovních Keltů jsou na rozdíl od pevniny sporadické. *Lebor Laignech (Leinsterská kniha) popisuje obětní obřady odehrávající se 31. října v předvečer svátku *samainu (1. listopad) na místě zvaném Mag Šlecht („rovina zavržení“) (u Ballymagautanu, hrabství Cavan). Stéle *Cromm Cruaich byly přinášeny pravidelné oběti ze všeho, co bylo prvorozené. Text není zcela jasný, a tak nelze s jistotou říci, zdali se jednalo o oběti pouze zvířecí, či i lidské (většina interpretací připouští lidské oběti na základě dalších paralel). Také *Fomóriové žádali podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) od *Nemedových potomků dvě třetiny

205

LIR

všeho, co vypěstovali, i oběti lidské. Dalším dokladem může být i „plánovaná“ a nakonec neuskutečněná oběť *Rígřina syna Ségdy, jehož krev měla očistit zemi a vrátit jí plodnost. Lidská oběť je z dnešního pohledu něčím tak mimořádným, že se někteří mytologové domnívají, že ne vše, co je za lidskou oběť považováno, jí opravdu bylo. Skutečná lidská oběť mela být spojena s rituální smrtí (trojitou), jakou zemřel například irský *Diarmaid mac Cerbhail (zraněn oštěpem, oheň v paláci a utone v sudu s pivem zasažen střešním trámem) nebo *Muirchertach mac Erca (zranění chybí, hořící palác a utone v sudu s vínem, když se palác bortí). Tento rituál je však úzce vázán pouze k ukončení vlády krále, což vystupuje do popředí zvláště v případě Diarmaida, kdy se navíc jedná o stejnou smrt, již připravil svému protivníkovi (předchůdci). Je to tedy pouze jeden z možných způsobů lidské oběti a ne jediný, jak dokumentují zprávy antických autorů.

LIR (ir.) – „jezero“. Irské božstvo vod z generace *Tuatha Dé Dananů. Ve Walesu mu odpovídá bůh *Llyr. Jeho nejznámějším potomkem byl *Manannán mac Lir, bůh moře. Moře bývá v irské poezii ale označováno i jako Mag Lir („Lirova rovina“).

LITAVIS (gal.) – lokální forma Kelty uctívané *Terry Mater („Matky Země“), která byla vzývána ještě v galořímském období např. v Malain (spolu s Martem Ciccoliem, kmenovým bohem galských Lingonů sídlících u pramenů řek Seiny a Maasy). Památku na ni nalezneme i na území Čech, neboť dala jméno řece Litavce (přítok Berounky), či se odráží ve jméně předáka kmene Haeduů Litavicca.

LLEU (LLEW) LLAW GYFFES (wal.) – Lleu „obratná ruka“, Lleu „rychloruký“. Hrdina z waleského mytologického cyklu *Mabinogi, mytický král Gwyneddu. Význam jména Lleu je stejný jako *Lug, tj. „jasný“, „zářící“. Syn *Arianrhod, jíž se narodil při zkoušce panenství jako jedno ze dvou dětí, bratr *Dylena. Hned po narození Dylena prchala zahanbená Arianrod ze síně a tu za ní zůstalo ještě „něco malého“, co Gwydyon okamžitě sebral, omotal brokátovou látkou a uložil do truhly pod svoji postel. Po čase si Gwydyon vzpomněl a zjistil, že v truhle leží krásný chlapeček, a rozhodl se jej dát k vychování na venkov. Ve dvou letech byl

206

chlapec tak silný, že mohl dojít sám ke dvoru a nalézt svého zachránce. Jednou na procházce potkala Arianrod Gwydyona v doprovodu neznámého chlapce. Gwydyon se na ni obrátil, aby dala chlapci jméno. Rozhořčená Arianrod, jež se odmítla k dítěti hlásit, vyřkla sudbu, že chlapec nikdy nedostane od nikoho jméno, pouze od ní. Gwydyon použil lest a kouzla. Přestrojil sebe i chlapce za ševce a vše nastrojil tak, aby si Arianrod, udivena jejich dovedností, musela nechat vzít míru na boty právě od nich. Překvapena zručností chlapce, který zasáhl obratně malého střízlíčka do nohy, dala mu sama Arianrod jméno Lleu Llaw Gyffes, tj. Lleu „obratná ruka“. Další sudbou mu Arianrod odmítla přiřknout zbroj, kterou mohl získat opět pouze od ní. A tak sebe i chlapce Gwydyon proměnil v bardy, aby byli vpuštěni do Kaer Aranrodu, kde královna dlela. Časně zrána použil Gwydyon šálení smyslů a vše nastrojil tak, aby moře bylo plné nepřátelských lodí obléhajících tvrz. Ze strachu před přesilou nepřátel sama Arianrod navlékla chlapci zbroj. Když kouzlo pominulo a byla zlomena královnina druhá kletba, vyřkla poslední, třetí. Nikdy se Lleuovi nemělo dostat ženy z pokolení, jež je na této zemi. Tentokrát pomohl Gwydyonovi *Matli a pomocí kouzel stvořili ženu z květů *Blodeuwedd. Matli dal Lleuovi půdu, na níž se spolu s Blodeuwedd usadil. Jednou spatřila Blodeuwedd muže jménem *Gronw Pebyr a zamilovala se do něho. Přemýšlela, jak by se Lleua zbavila. Věděla, že Lleu může zemřít jen jedním jediným způsobem, jinak že je nezranitelný. Pod rouškou starostí o jeho život z něj tajemství lstivě vymámila. Lleu musel stát rozkročený, jednu nohu na kozlím hřbetě a druhou na okraji kádě stojící pod krytem na břehu řeky. Pouze v tomto postoji jej mohl zabít otrávený oštěp, vyráběný po dobu jednoho roku. Gronw vyrobil oštěp a Blodeuwedd vmanévrovala Lleua do životu nebezpečné situace. A tehdy jej Gronw ze zálohy oštěpem proklál. Lleu nezemřel, ale proměnil se v *orla a vzlétl k nebi. Gwydyon začal Lleua hledat po celé zemi i v *zásvětí. Tam se setkal s pasákem vepřů, jehož svině každý den ráno vyběhla z chléva a vracela se až večer. Pasák vůbec nevěděl, kde je. Gwydyon brzy ráno vstal a následoval svini na její cestě. Svině přišla do údolí a zastavila se u mohutného dubu a žrala zkažené maso a červy, kteří padali ze stromu. Nahoře v koruně stromu uviděl Gwydyon na větvi sedět nemocného orla a pochopil, že je to Lleu. Třemi kouzelnými zpěvy a pomocí kouzelné hůlky vrátil Lleuovi lidskou podobu. Ten se pak znovu stal králem ve své zemi a později panoval nad celým Gwyneddem. Blodeuwedd proměnil Gwydyon

207

LLUDD

LLEU

v ptáka, sovu, a Gronw Pebyr skončil mrtev na břehu řeky proklát Lleuovým kopím. Lleu, Gronw a Blodeuwed tvoří jeden z mnoha trojúhelníků, v němž o přízeň královny soupeří dva sokové, starý a sílu ztrácející král a mladý nápadník (v mýtu původně posvátný král, bohyně a tanista – náhradník). Toto schéma prastarého mýtu, jež je v příbězích skryto, nalezneme v různých podobách od Asie až po severní Evropu. Tanista nahradí na krátkou dobu v různých obdobích roku (nejčastěji uprostřed léta, tj. u Keltů nejspíše na *lugnasad) posvátného krále, aby pak místo něho na konci roku zemřel. Lleu „umírá“ proklát kopím, zbraní (zhmotněným bleskem), jež je spojována s nejvyšším nebeským a solárním božstvem. Rituální smrt, nebo smrt skutečná na konci obětního rituálu, je v mýtech těmto božstvům vlastní. Orel, v něhož se proměnila Lleuova duše, je symbolem nejvyššího nebeského božstva (stejně tak i dub), popřípadě muže být i božstvem solárním, jímž Lleu původně byl. Podobu orla na sebe bral řecký Zeus, na orlovi létal i severský bůh Odin. A tak Lleu ve skutečnosti neumírá, pouze načas uvolňuje pole Gronwovi, aby jej pak nemilosrdně – nabyv své podoby a ztracené síly – zabil na břehu řeky. Proměna Blodeuwedd v sovu je sice impozantní (sova je považována za jeden ze symbolů a podob mateřských bohyní), ale této proměně předchází v příběhu zajímavější údaje. Když Blodeuwedd uslyšela, že se Lleuovi opět navrátila původní síla, vzala své dívky a odebrala se na horu. „Pro strach nedovedly jít jinak než s tváří obrácenou zpátky, a tak padly do jezera a utonuly.“ Na kopcích a „horách“ byla místa se svatyněmi zasvěcenými mateřským bohyním a posléze v mladších dobách nebeskému a solárnímu božstvu. Zde, blíže k nebi, respektive k Měsíci a Slunci, byly zapalovány posvátné ohně. Odvrácené tváře dívek či kněžek bohyně mohly mít pouze jediný význam, rituální slepotu a jezero sloužilo jako místo pro očistnou lázeň, popřípadě pro oběti.

LLUDD (wal.) – syn Beli Mawra, bratr Llevelyse, Kasswallawna a

Nynnyawa, o němž v *Mabinogi pojednává příběh Tu je setkání Lluddovo s Llevelysem. Lludd se stal po otcově smrti králem v Londýně, na jeho počest nazvaným Kaer Lludd („tvrz“ či „město Lluddovo“), z čehož později vzniklo Kaer Lundein (Londýn). Llevelys, muž moudrý a učený, se stal králem francouzským.

208

LLUD LLAW ERREINT

Za vlády Lluddovy postihla Anglii tři neštěstí. V zemi se usadili Korannové (corrannyeidové; na sever od území Cotuvellaunů sídlil v 1. století před n. l. kmen Coritaniů, s nimiž jsou ztotožňováni), před nimiž nebylo možno nic utajit, dále každé noci na 1. máje (*beltain) bylo slyšet nad všemi ohništi v zemi hrůzostrašný křik, který zbavoval muže síly, ženy potrácely a vše, zvířata, země, vody i pole se stávaly neplodnými. Třetí pohromu způsoboval tajemný zloděj, který loupil zásoby potravin, a v zemi tak panoval nedostatek. Protože si angličtí páni nevěděli rady, vypravili se v čele s Lluddem k Llevelysovi do Francie. Ten je již očekával a hned jim poradil, jak pohromy odstranit. Na Koranny jim doporučil vyrobit roztok z vody a rozmačkaných červů, tím je pokropit, a oni se otráví. Křik nad ohništi pocházel od dvou draků, domácího a cizího, kteří spolu každého 1. máje bojovali. Lludd musel najít střed ostrova, tam vykopat jámu, do ní dát nádobu s medovinou a tu přikrýt brokátem. Když spolu draci dlouho bojovali ve vzduchu, unavili se, proměnili se v prasátka, spadli na brokát a pak do nádoby s medovinou. Vypili j i a usnuli. Prasátka byla zavřena do kamenné skříňky a zakopána pod mohutnou pevností v Eryri. Pokud tam byla, neměla přijít na Anglii zvenčí žádná pohroma. Třetí pohromu měl na svědomí obr-kouzelník, který svými zpěvy všechny nejdříve uspal a pak nerušen odnesl vše, co chtěl. A tak Llud uspořádal hostinu a připravil si vedle sebe káď se studenou vodou, do níž se musel několikrát ponořit. Když obr přišel a začal cpát zásoby do koše, který jakoby ani neměl dna, pustil se s ním Lludd do boje. Přemohl jej tak, že obra povalil pod sebe a přitiskl jej k zemi. Obr mu slíbil věrně sloužit a všechny ztráty nahradit. Geoffrey z Monmouthu (1090-1155) v díle Historia regum Britanniae (Dějinách králů Británie) z roku 1136 uvádí, že Lludd byl synem Heliho (boha slunce) a po smrti byl pochován v Londýně, poblíž městské brány Portlud, kterou pak Sasové nazvali Ludgate. Chrám zasvěcený Lluddovi, slunečnímu bohu, měl stát údajně v Londýně na místě dnešní katedrály sv. Pavla.

209

LLYR

e základního zoomorfního ornamentu, přecházejícího do dvou proti sobě zrcadlově postavených „S“. Podobné motivy z

LLUD LLAW ERREINT, Llawereint (wal.) – Llud „stříbroruký“, Llud „stříbrná ruka“. Waleská obdoba irského boha *Núada. Ve waleské mytologii se objevuje již jen okrajově. O jeho dceru Kreiddylad spolu měli bojovat podle vyprávění v *Mabinogi *Gwythyr a *Gwynn ap Nudd každého 1. máje (svátek *beltain) až do soudného dne.

LLYR (wal.) – waleský protějšek irského *Lira; podle *Mabinogi byl otcem *Bendigeidvrana (respektive Brana, jehož měl s Penarddun, Beliho dcerou), *Manawyddana (jeho irským protějškem byl *Manannán) a *Branwen. Ve waleském podáni však jakékoli spojeni s vodstvem chybí. V Rhonabwyho snu se objevuje zmínka o dalších Llyrových dětech, mimo jiné o Caradawovi, „synu Llyra námořníka“, který byl bratrancem krále * Artuše a jeho rádcem. Geoffrey z Monmouthu (1090-1 155) v díle Historia regum Britanniae (Dějiny králů Británie) z roku 1136 uvádí na scénu dějin krále Leira, údajného zakladatele Leicesteru, jemuž snad byl prapůvodní předlohou právě waleský Llyr. Odtud se zřejmé dostalo inspirace anglickému dramatikovi Williamu Shakespearovi k vytvoření postavy stárnoucího krále Leara ze stejnojmenného dramatu. Jen konce obou příběhů jsou jiné. Shakespearův král Lear umírá poznav svůj omyl, Leir se dočká zásluhou Cordelie a jejího muže, krále francouzského, nápravy a vrátí se znovu na trůn.

210

LOGNES MAC UISNIG

LOEGAIRE (ir.) – syn krále Crimthanna Cassy z Connachtu, hrdina irského příběhu *Echtrae Loegairi, která vznikla snad již v 9. století. Loegaire se svými padesáti druhy pomáhá knížeti *zásvětí Kachnovi mac Rétachovi v boji proti Gollu mac Dolbovi, králi Mag Dá Chéó („roviny dvojí mlhy“; jedno z pojmenování zásvětí), který mu unesl manželku. Loegaire se svými druhy porazí Golla a přivede Fiachnovi jeho manželku zpět. Za odměnu dostane od Fiachny za ženu jeho dceru ‚‚Der Gréine („sluneční slza“) a stane se spoluvládcem v zásvětí. Po roce se Loegairovi zasteskne po rodném Irsku a chce se tam alespoň podívat. Fiachna jej pouští a na cestu mu dává svého koně. Varuje jej, aby nevstupoval na půdu ostrova. Loegaire neuposlechne a setkává se s rodiči. Otec a ostatní příbuzní mu návrat do zásvětí rozmlouvají. Ale Loegaire je životem v zásvětí tak okouzlen, že odmítá i nabídku vlády, a otcův dvůr opouští. Odplouvá zpět, aby se již nikdy nevrátil mezi smrtelníky. Loegairův příběh v mnohém připomíná setkání waleského *Pwylla s *Arawnem. I on pomáhá vládci zásvětí – usmrcuje jeho nepřítele – a po úspěšném boji se stává jeho spoluvládcem. Pwyll je okouzlen zásvětím stejně jako Loegaire. A stejné jako *Bran mac Febail a spousta jiných smrtelníků žijících v zásvětí, se již nemůže dotknout země reálného světa, neboť by mu hrozila definitivní záhuba.

LOEGAIRE

BUADACH (ir.) – Loegaire „vítězný“. Jeden z nejznámějších irských hrdinů *Ulsterskébo cyklu, jenž soupeří s *Cúchulainnem a *Conallem Cernachem o „titul největšího hrdiny“, kterému přísluší nejvyšší pocta – hrdinský díl (*curad mír). O sporu pojednává Bricriuova hostina (*Fled Bricrenn). *Bricriu Loegaira vychvaluje slovy, která lze vykládat tak, že hovoří o bohu, který má spojení s nebem (používá slova mocný a žhavý perlík, hromový kyj, přičemž perlík a kyj jsou atributy nebeských, případně hromovládných božstev). Bricriovi se podařilo zasít mezi hrdiny semínko zášti, ale plody nesklidil. K rozsouzení konfliktu byl pozván král *Ailill mac Máta a *Medb. Ti jednoznačně označili za největšího hrdinu Irska Cúchulainna, na druhé místo dali Conalta Cernacha a teprve na třetí, poslední místo Loegaira. Pak soupeře podrobuje zkoušce ještě *Cú Roi mac Daire, jehož vztahy s Cúchulainnem nebyly zrovna nejpřátelštější.

211

LOSOS

Všichni tři hrdinové museli postupně hlídat Cú Roiovu pevnost, na níž se v noci objevoval coby stín – dlouhoruké, nesmírně silné strašidlo. Conalla Cernacha i Loegaire snadno přehodil přes hradby. Obstál pouze Cúchulainn, a tak mu Cú Roi řekl, že to bude on, kdo bude mít právo na curad mír. Ale ani toto rozhodnutí oběma poraženým nestačilo a Cú Roi musel ještě jednou prověřit jejich odvahu. V podobě tzv. *bachlacha, velkého, hrubého a neotesaného muže, přišel Cú Roi na Ailillův dvůr a vyzval tři rozvaděné hrdiny k poněkud podivné hře: nechá si od nich dobrovolně useknout hlavu. Druhý den se situace obrátí a Cú Roi setne hlavy zase jim. Všichni souhlasili. Ale sotva padla sekyra na bachlachův krk a hlava se skutálela na zem, ihned přiskočila zpět a znovu přirostla. Druhý den se však Conall Cernach a Loegaire zdráhali položit hlavu na špalek. Jediný Cúchulainn se s celou záležitostí vyrovnal se ctí. Zvolil si raději smrt než ztrátu cti a položil hlavu na špalek. Obr mu jí však neusekl, pouze symbolicky položil sekyru ostrým (v jiném podání dokonce tupým) koncem na Cúchulainnův krk. Vítěz byl jasný a oba poražení museli uznat Cúchulainnovo právo na curad mír jednou provždy. Loegairovy přívlastky, jimiž jej Bricriu častuje, jsou snad pozůstatkem původní funkce a atributu, který jej jako boha charakterizoval. V porovnání s Cúchulainnem a Conallem Cernachem nedopadá v Ailillově hodnocení zrovna lichotivě, byť se jmenoval Buadach. Zaujme až poslední místo. Loegaire je snad pozůstatkem boha, který odpovídal pevninskému *Taranovi či *Sucellovi.

LOGNES MAC UISNIG, LONGES MAC N-UISLENN, VYPOVĚZENÍ SYNŮ UISNECHOVÝCH (ir.) – vypráví příběh *Deidre a *Naoise. Viz Uisnechovi synové, Uisnech.

LOSOS – v mytologii ostrovních Keltů zajímá losos významné postavení.

Jak Walesané, tak Irové znali moudrého lososa, pamatujícího veškeré dění světa. Irský eó fis („losos všeho vědění“) byl původně obyčejnou rybou (byť ohromných rozměrů) žijící ve vodách řeky Shannon. Spolkl však několik lískových oříšků spadlých do řeky ze sedmi lískových keřů, do nich *Thuata Dé Dannanové zakleli všechnu moudrost světa. Když jej ulovil *fili

212

LUCANUS

Fionnéicse („Fionn jasnovidec“) spolu s Fionnem a ten jej nakonec snědl, věděl najednou „všechno“, stejně jako předtím losos. Podle jiného podání byl losos nejstarší rybou, případně nejstarším tvorem na světě. Waleský losos Llyn Llyw žil v řece Severn a byl tak veliký, že na svém hřbetě unesl dva dospělé muže. Byl nejmoudřejším tvorem na světě a *Artušovým mužům pomohl vysvobodit z vězení *Modronina syna *Mabona. *Fintan a *Tuan Mac Cairill (někdy jsou ztotožňováni či je Fintan považován za eó fis) museli během svých jednotlivých metamorfóz strávit mnoho let v lososí podobě. *Manannán mac Lir se projížděl po mořské hladině na svém bojovém voze, při čemž jej obklopovali mořští lososi (byli jeho telaty a jehňaty). V mnohém popis odpovídá scéně na reliéfu z Musée Saint Raymond v Toulouse (Francie), kde se Epona pohání na koni po mořské hladině, přičemž zobrazené ryby mají nápadně lososovitý tvar. Spolu s nimi je na reliéfu postavička býčka (telátka?) a několik slunečních symbolů. Ještě v životopise irského světce Fionana Cama (viz podobnost s Fionnem) je za jeho otce označen losos z jezera Leane (hrabství Kerry) Z území Čech pochází z hrobu bojovníka v Křinci (okres Nymburk) bronzový náramek zdobený rybami velmi podobnými lososům, jejichž těla jsou prohnuta (ve výskoku nad vodní hladinu) do tvaru vlny.

LOUCETIUS (gal.) – „jasný“, „zářící“. Původní kmenové (solární, nebeské) božstvo východních Treverů, podkmene Aresaceů. Dochovali se pouze z galořímského období, kdy bylo spojováno s Martem, a to zřejmě s oběma jeho aspekty: jako božstvem zemědělským (mužský princip, solární nebo nebeské božstvo, jehož atributem byl oštěp) i válečným (kopí či oštěp). Nápisy v nichž je tento bůh, respektive jeho přídomek Martův, vzýván, byly nalezeny i na jiných místech *Galie, ba i v Británii a je možné, že je nechali vytvořit Aresaceové pobývajíc mimo území svého kmene, například muži v římských legiích nebo obchodníci.

LUAINE, Louaine (ir.) – obyvatelka *zásvětí, kterou si chtěl vzít podle irského příběhu Námluvy u Luaine a Athirneova smrt (*Tochmarc Luaine acus aided Athirni) za manželku ovdovělý král *Conchobar mac Nessa. Sotva dívku spatřil, hluboce se do ní zamiloval. Stejně tak ji ale milovali i Athirne a jeho dva synové, *fili kteří také podlehli Luaninu kouzlu. Když dívka

213

odmítla vyslechnout jejich prosby a vyhovět zveřejněným návrhům, přičarují ji fili kouzelnými zpěvy na tváři tři znamení: Hanby, Potupy a Zneuctění. Zoufalá dívka raději volí smrt. Král Conchobar sice Athirna a jeho syny zabije, čímž pomstí Luaninu smrt, ale život své vyvolené vrátit nedokáže.

LUCANUS, MARCUS ANNAEUS (3. 11. 39-30. 4. 65 n. l.) – významný

římský básník, původem z Hispanie, jeho dědečkem byl slavný rétor Seneca Starší a jeho strýcem filozof Seneca Mladší. Po studiích v Římě a v Athénach byl přijat do služeb římského císaře Nerona. V roce 60 vyhrál první cenu v básnické soutěži dílem Laudes in Neronem (Chvála Nerona), ale vzbudil tím císařovu závist a nelibost. V roce 65 byl obviněn z účasti na protineronovském, tzv. Pisonově spiknutí, a byl donucen jako mnoho jiných spáchat sebevraždu. Lucanovo jediné dochované dílo, bohužel nedokončené, se původně jmenovalo De Bello Civilo (O válce občanské), známější je ale pod názvem Pharsalia (O farsálké bitvě či Farsálské pole). Popisuji se v něm události občanské války mezi *Caesarem a Pompeiem od Caesarova pochodu na Itálii roku 49 před n. l. až po zavraždění Pompeia v Egyptě (48 před n. l.). Stěžejní partie jsou věnovány popisu bitvy mezi oběma rivaly. Bitva se odehrála u Farsalu a Caesar zvítězil. V duchu stoické filozofie, jejímž byl přívržencem, povýšil Lucanus Fortunu (Štěstěnu), Fatum (Osud) a Naturu (Přírodu) nad všechny římské bohy. Především všemocná Fortuna (používaná ale v množném čísle, neboť nebyla jedna, ale bylo jich mnoho), jejíž kult se v Římě v 1 století n. l. velmi rozšířil, nepřeje straně pravdy a spravedlnosti, ale naopak těm nejhorším. Atmosféru války líčí Lucanus velmi pesimisticky. Do děje jsou pojaty různé odbočky, ale ty takové prvky jako magie, věštění a exkurzy k jiným národům. V Pharsalii (I, 444-46;III.,399-452) Lucanus uvádí i údaje o náboženství *Galů, například jako jediný autor starověku jmenuje nejvyšší keltskou trojici bohů – *Teutata, *Esa a *Tarana. Velmi sugestivně popisuje pochmurnou atmosféru galského posvátného háje, který nechal Caesar vykácet svými vojáky, neboť ležel mezi dvěma chlumy v údolí, jež chtěl vojevůdce ze strategických důvodů odlesnit.

214

LUG

LUG, Lugh, LUGOS (gal.) – „jasný“, „zářící“. Bůh slunce a světla, jenž

hrál významnou roli u pevninských i ostrovních Keltů. V Irsku Lug naležel ke generaci bohů *Tuatha Dé Danannů a byl zde uctíván v předvečer 1. srpna, kdy se slavil svátek *lugnasad. Jeho waleská podoba byla *Lleu, což znamená stejné jako lug „jasný“, „zaříct“ či „světlo“ (a je synonymem i k irskému find). Po celém Kelty obývaném území se nalézají místa spojená s jeho jménem – například na kontinentě francouzský Lyon (bývalé Lugdunum = Lugovo město); v tomto původně keltském městě, středisku obchodu a řemesel, posléze centru římské provincie Galie Lugdunské, přinášely keltské kmeny na oltář zasvěcený Romě a Augustovi každoročně 1. srpna oběť císaři (zbožněny císař tak nahradil oslavu tradičního boha Luga), holandský Leiden, polská Legnica či italská Lucca. Lugovo jméno nesla i řada keltských kmenů, například asturští Lugonové (Španělsko) či skotští Lougiové. Jména osob se slabikou lug jsou neméně častá, například *Lugaid, Findlug, Lugna. Podle řeckého spisovatele Plútarcha (asi 50 až 120 n. l.) v díle O řekách a horách V byla Lugovi zasvěcena vrána. Plutarchos uvádí, že místo pro založení Lugduna bylo vybráno pravé podle věštění vran a že lug znamená v nářečí keltských Allobrogů vrána (Keltové mnohdy nečinili rozdíl mezi *havranem a vránou). Popis keltského panteonu začíná G. I. *Caesar tvrzením, že „z bohů ctí Gallové nejvíce Merkuria. Ten má nejvíce soch, ten podle nich vynalezl všechna řemesla, toho pokládají za ukazatele cest a průvodce pocestných, ten podle jejich soudu má největší vliv na různé zdroje výdělku a na obchody“ (*Zápisky o válce gallské, VI, 17). Dochováno je více než dvě stě soch a basreliéfů a více než pět set nápisů, které jsou Merkuriovi věnovány. Galské jméno Merkura není známé, ale naděvší pochybnost by jím měl být právě Lug. Není též bez zajímavosti, že sám římský císař Augustus (27 před n. l. až 14 n. l.), jemuž byly v Lugdunu přinášeny oběti 1. srpna, byl již za svého života ztotožňován s Merkurem, tedy s římským bohem, původně (v 5. století před n. l.) spojeným sice s obchodem, ale postupné stále více přebírajícím funkce řeckého boha Herma. Ty zcela odpovídaly Caesarově charakteristice (byl například ochránce pocestných, obchodníku a řemeslníků i těch, kteří usilují o zisk za každou cenu, ale provázel i duše do podsvětí; cestoval mezi světem živých a mrtvých. Jeho oltáře mely původně podobu nakupeného kameni při cestě).

215

LUG

Irské mýty a příběhy popisují Luga jako syna *Balorovy dcery Ethniu (viz Ethne) a *Ciana, syna *Diana Céchta. Lug byl tedy poloviční *Fomórii a poloviční Tuatha Dé Danann. Jeho nevlastní a velmi milovanou matkou byla *Tailtiu, k jejíž poctě zřídil svátek lugnasu (tj. *lugnasad). Ale prameny jej nelíčí pouze jako hrdinného válečníka, jenž vlastnil kouzelný oštěp, jeden ze čtyř pokladů Tuatha Dé Danannů, ale i jako všeuměla, znalec devatera řemesel (Lug samildánach = Lug „mnoha dovedností“, jemuž ve Walesu odpovídá ‚‚Lleu Llaw Gyffes = Lleu „zručná ruka“). Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) přichází Lug na dvůr krále *Nůada Airgetlámy před druhou bitvou u *Mag Tuired. Po dlouhém dohadovaní o svých dovednostech přesvědčí nakonec vrátného, aby jej vpustil ke králi, kterého pak porazil v královské stolní hře fidchell. Tím se definitivně stal „tím, jenž zná všechna umění“a připadlo mu po zásluze „křeslo moudrých“. Sám král Núadu nabízí Lugovi svůj trůn. Před bitvou Lug dodal bojovníkům Tuatha Dé Danaimů odvahu a stanul, i když k tomu původně nemělo dojít, v čele vojska proti Fomóriům. V boji používal magické praktiky (s jedním okem přivřeným a na jedné noze obkroužil vojsko Tuatha Dé Danannů), které se od fomórijských příliš nelišily, a sám zabil svého děda Balora. *Brese, sesazeného krále z řad Fomóriů, nectně se chovajícího k Tuatha Dé Danannům, v bitvě zajal. Propustil jej až poté, co Bres sdělil Tuatha Dé Danannům určitá tajemství spojená se zemědělstvím a plodností půdy (například krávy, které dávají mléko celý rok, čtvrtletní sklizeň, nejpříznivější dny k setbě a sklizni obili). Přesto Lug nehodlal Brese ušetřit a smrt mu přivodil prostřednictvím kouzel. Bres kvůli Lugovým (Lug Lamfada, tj. Lug „dlouhoruký“‚) kouzlům onemocněl a zemřel. Lug v charakteristice všech dovedností, jimiž vládne, uvádí také, že je truhlář, kovář a tepec (což byly u starých Indoevropanu nejváženější řemesla), silák, harfeník (zahrál na harfu tři kouzelné melodie – první všechny uspala, druhá rozesmála a třetí rozplakala), básník a znalec minulosti, číšník a lékař. Léčitelské schopnosti uplatňuje v případě „svého syna“ Cúchulainna, kterého podle Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) ošetří tak dovedně, že je za tři dny zdráv a znovu může čelit svým protivníkům. V příběhu Úchvatný zjev (Baile in Scáil) je Lug představen jako král skutečné „úchvatného zjevu“, sídlící na rovině Mag Mell („rovina radovánek“; *zásvětí) v domě pod zlatým stromem, společné s manželkou Ethniu. Tam spolu přijímají krále *Conna Cétchathacha, jehož hostí a jemuž pak Lug vyjmenovává padesát jmen irských králů (v *Taře),

216

LUGAID

Connových následovníků z jeho krve. Tato jména mu předává napsaná písmem *ogam na čtyřech tisových hůlkách. Lugova charakteristika jako nebeského či spíše solárního božstva je zcela zřejmá. Nikdo, až na výjimky jako třeba Cúchulainn, nesměl pohledět do jeho tváře, neboť by oslepl. Jeho atributy – především oštěp – nebo epiteton „dlouhoruký“ – jsou považovány za zhmotnělé symboly blesku (jenž také představuje z nebe sestupující božstvo), zbraně nebeského božstva nebo slunečního paprsku. Lug v sobě má ale i celou řadu prvků z indoevropského boha Agniho, syna Djause. Jeden z prastarých mýtů, v nichž se objevuje, mu přisuzuje roli oplodnitele prvotních vod, tedy tvůrce života. Bývá ztotožňován se samotným Sluncem (nebo je jeho významovým protějškem), ale především je to bůh – prostředník mezi bohy a lidmi, božský obětník. Díky němu se oběti dostávají bohům (viz jak Lug zřídil slavnost lugnasad, hra na harfu, sám sebe označuje i za číšníka, v jeho sídle na rovině Mag Mell stojí vedle trůnu, na kterém sedí se svojí ženou, nádoby s kouzelným božským nápojem [suverenity]). Lug je věčně mladý, neboť se obnovuje/rodí s každým nově zapáleným ohněm. Lidé Luga vzývali, aby je ochraňoval před nemocemi (léčení Cúchulainna), neštěstím a zlem, aby hlídal dobré obchody a provázel je na cestách (i v přeneseném slova smyslu), po kterých se ubírali. Lug byl nadán velkou inteligencí a jasnozřivostí. Za Lugovo opětovné vtělení, respektive božské syny, jsou považováni irští hrdinové *Cúchulainn a *Fionn mac Cumhaill.

LUGAID (ir.) – oblíbené jméno irských hrdinů a králů. Je zřejmé, že

většina Lugaidů byla odvozena a posvětštěna z jednoho společného mytologického základu, nebeského či slunečního božstva (*Lug?), jehož vlastnosti a atributy (hlavně oštěp) si alespoň v minimálním rozsahu zachovali. Lugaidové stáli u zrodu celých rodů, či přímo národů. Ithův syn Lugaid je podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) praotcem Irů, Lugaid (jeden z pětice stejnojmenných bratrů) Laígde je rodový bůh Ereinnů z Munsteru (jemuž se dostalo vlády v zemi prostřednictvím proroctví a setkání s *caillech). Lugaid Laigne či Lága („s oštěpem“), v roli dvojníka Lugaida mac Conna, zabíjí podle Historického cyklu (Bitva na Mag Mucramy) oštěpem tarského krále *Arta mac Conna, svého nevlastního bratra. Lugaid Cú Roi nebo Lugaid mac Daire smrtelně zranil hrdinu *Cúchulainna v bitvě u Muirthemmne oštěpem, jenž zhotovili tři *Calatínovi potomci. Cúchulainn sám měl nevlastního syna Lugaida Riaba

217

n Derg („s rudým pruhem“).

LUGNASAD – svátek, jeden ze čtyř nejdůležitějších svátku keltského

roku, který byl slaven na celém Kelty osídleném území uprostřed léta, po západu slunce v noci z 31. července na 1. srpna. Název je odvozen od slovního základu lug (viz Lug) a jeho spojitost s ohni a sluncem je zřejmá. Sám římský císař Augustus (27 před n. l. až 14 n. l.) se nechával v Lugdunu, kde se konaly na lugnasad velkolepé slavnosti k Lugově poctě, posléze oslavovat jako solární božstvo. Byly mu přinášeny obětiny jako předtím bohu Lugovi. V Irsku byl Lug uctíván v předvečer 1 . srpna a jeho kultu připadla vedle samainu největší váha. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazi) zavedl tento svátek sám Lug, aby uctil památku své nevlastní matky *Tailtiu ([Velké] mateřská bohyně). Na její počest se konaly oslavy v Teltownu (hrabství Meath) Oenach Teilteann, trvající 28 dnů. Toto shromáždění, jež nemělo pouze funkcí náboženskou nebo politickou, započalo 14 dnů před lugnasadem a trvalo do 14. srpna. Jeho součástí byly i koňské dostihy, náboženské obětní obřady, vystoupení *fili a velký trh. Tradice zůstala místu zachována až do 18. století. Na lugnasad byl v Irsku (provincie Mide) slaven také Amulety Keltů: kolečko a dva kroužky s nálitky. Bron Trogain, čili

218

MABINOGI

LYDNEY PARK

„Trogainův hněv“ k poctě boha *Belena (Belega). Jeho součástí byla oběť boha (respektive jeho náhradníka či zvířete – například telete), která měla být základem nového stvoření.

LUGOVES (gal.) – mn. č. od *Lug. Na Kelty osídleném území se objevuji

v galořímském období nápisy, které se zdají nasvědčovat tomu, že bůh Lug mohl být uctíván i ve více podobách, například v triádě.

LYDNEY PARK (brit.) – významné opevnění z doby železné, v němž byl postaven v britsko-římském období významný chrámový okrsek zasvěcený bohu *Nodensovi, jenž zde byl uctíván jako božstvo solární, nebeské a s léčitelskými aspekty. Na konci 3. století, na místě zřejmé staršího kultiště, byl postaven nejen chrám a příbytky kněží, ale i ubytovna pro poutníky, bazén, obchody, kde se prodávaly také votivní předměty. Ve 4. století byl komplex ještě rozšířen. Voda do lázně se musela přivádět z jiného místa, neboť zde nad vesnicí Lydney (mezi Chepstownem a Gloucesterem nad řekou Severn) žádný pramen v současné době není. Uprostřed svatyně byla vyhloubena do podlahy trychtýřovitá jáma vedoucí do šachty, v níž bylo nalezeno množství votivních darů, mince, figurky psů z bronzu i kamene, bronzová ruka na dlouhé rukojeti, jehlice a další předměty.

M

219

MABON

MABINOGI, Čtyři větve Mabinogi, Pedeir Keinc y Mabinogi, Pedair Cainc y

Mabinogi (wal.) – komplex waleských mýtů a pověstí, jenž je tvořen čtyřmi základními příběhy (a čtyřmi nenavazujícími): Pwyll, vládce dyvedský (Pwyll Pendefig Dyfed), Branwen, dcera Llyrova (Branwen ferch Llyr), Manawyddan, syn Llyrův (Manawydan fab Llyr), Math, syn Mathonwyův (Math fab Mathonwy). Soubor příběhů získal svůj název od závěrečných slov každého z nich, „A takto končí tato větev Mabinogi.“ Mabinogi se dochovaly ve dvou rukopisech, v Bílé knize Rhydderchově (Llyfr Cwyn Rhydderch) z doby kolem roku 1300 a v Červené knize hergestské (Llyfr Coch Hergest), která je asi o sto let mladší. Vznik jednotlivých příběhů je kladen do doby asi od poloviny 11. století až do konce 12. století. Látka v nich zpracovaná je podstatně starší, zachycuje příběhy, či alespoň reminiscence na ně, z doby předkřesťanské a raně křesťanské.

Mabinogi. Ukázka z textu první větve (Pwyll, vládce dyvedský) z rukopisu Červené knihy be

Základní osnova příběhů je zdánlivě velmi jednoduchá. Za hlavního

220

MAC CUILL

hrdinu, respektive postavu, která se prolíná, i když místy jen okrajově, všemi příběhy, je král *Pryderi. První příběh Mabinogi pojednává o jeho narození (byl synem *Rhiannon a *Pwylla), druhý o jeho mládí, třetí o jeho zmizení a uvěznění a čtvrtý o jeho smrti. Ve skutečnosti vsak jsou jednotlivé příběhy nesmírně spletité a s hlavní osnovou děje se prolínají další příběhy a epizodické zmínky a narážky ještě na další keltské motivy cizí provenience nebo příběhy celoevropské, a vytvářejí tak složitou konstrukci. Je proto velice obtížné rozpříst spletité předivo každého z nich a vytěžit jej pro potřeby nejen waleské, ale i celé keltské mytologie.

MABON (wal.) – syn *Modronin a Melltův („blesk“). Třetí den po narození byl unesen od své matky, jak se uvádí v příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Nikdo neměl od té doby vědět, kde se nalézá. *Artušovi rytíři jej hledali, neboť potřebovali, aby jim pomohl. Pan *Kai a jeho druzi, především *Gwrhyr Gwastawt leithoedd (jenž rozuměl všem jazykům včetně zvířecích), putovali po zemi a vyptávali se nejdříve lidí a pak i zvířat – kosa, jelena, sovy, orla (nejstaršího tvora na světě) a nakonec *lososa z Llyn Llyw, který jim řekl, kde je Mabon uvězněn. Zásluhou lososa byl z hradu Kaer Loyw (Gloucester) osvobozen a Artušovým rytířům pomohl získat klenoty uložené mezi ušima kance *Twrch Trwyrha. Při souboji s kancem v řece Havreně (Severu) získal břitvu, bez níž by nebylo možné oholit obra *Yspaddadena Pennkawra. Vzhledem k tomu, že Mabonovou matkou je Modrona, čili matrona (velká božská matka, tj. [Velká] mateřská bohyně) a je zmiňován i jeho otec Mellt, je pravděpodobné, že Mabon byl božským dítětem, jež vzešlo ze spojení mužského nebeského božstva a mateřské bohyně (*hieros gamos). Vzhledem k jeho únosu a vězněni je Mabon interpretován i jako jeden z aspektů solárního božstva, a sice jako slunce vycházející, jež se osvobozuje každé ráno z pout noci. Podobně jako Mabon byl unesen své matce Pryden, *Rhiannonin syn. Stejné jméno, ve tvaru *Maponos, se objevuje v *Galii i *Británii v době římské a označuje méně známé božstvo, jež bylo stavěno naroveň římskému bohu Apollónovi.

MAC CUILL, MAC CÉCHT, MAC GREINE (ir.) – podle *Lebor

221

Gabála Érenn (Knihy invazí) jsou manželi *Banby, *Fodly a *Ériu a králi *Tuatha Dé Danannů, synové Ceta, a tím vnukové boha *Dagdy. Vystupují buď společně v triádě, nebo i jednotlivě. O Mac Cuillovi se píše, že uctívá lísku, Mac Cécht pluh a Mac Greine Slunce. Z toho bývá také vyvozováno, že každý z těchto tří aspektů (jmen) původně trojjediného (slunečního) božstva, zastupoval jeden ze tří společenských stavů, z nichž se skládala keltská společnost. Mac Cécht zosobňoval stav zemědělský, Mac Cuill stav válečnický (líska hrála význam při rituální smrtí krále, na lískové pruty nabodával hrdina *Cúchulainn hlavy nepřátel, lískové hole měly význam pří iniciačních obřadech válečníků) a Mac Greine stav nejvyšší, duchovní, včetně moci králů. Tato trojice, která už podle toho, že se stala mužským protějškem trojjediné (Velké) mateřské bohyně, samotné personifikace země, je bezesporu slunečním božstvem. Všechny tři postavy mají silné sluneční komponenty. Podle různých příběhů je Mac Greine samo Slunce, Mac Cécht rozdělává například oheň v bruidenu *Da Dergy či celou noc putuje se zlatým pohárem krále *Conaire Móra Irskem a hledá vodu k jeho záchraně. Mac Cuill vlastní velký oštěp, jímž zabíjí (popřípadě všichni tři) *Luga. Oštěp je zbraň, symbolizující slunečního boha stejně tak silně jako zlatý pohár nebo kotouč. Při podrobnějším porovnání s ostatním indoevropským mytologickým materiálem je možné v těchto postavách spatřit i tři aspekty smrti, respektive tři kroky k neodvratné smrti krále, tedy slunečního božstva v předvečer *samainu. Prvním je očistný oheň, který předcházel každé oběti a byl „živen“ zemědělskými plodinami (například uschovanými klasy z první sklizně), druhým je hledání kněžky, tedy mateřské bohyně k jeho záchraně před obětováním. Třetím je sama oběť, respektive rituální smrt.

MAC DA THÓ, MAC DATHÓ, Mes Rhoeda Mac Da Thó (ir.) – legendární munsterský král z *Lebor Laignech (Leinsterské knihy; příběh Scél mucce Mate Dathó/Příběh o praseti Mac Da Thóa). O mimořádného Mac Da Thóova psa (jakéhosi irského Cerbera) projevují zájem jak connachtská královna *Medb a její muž *Ailill mac Máta, tak *ulsterský král *Conchobar mac Nessa. Rozhodnutí je přeneseno na hostinu, kde je hlavním chodem pečený vepř, sedm let krmený pouze mlékem šedesáti krav. Při porcování se objeví problém. Vnikne spor o to, komu přísluší nejvyšší čest, a tím i *curad mír. Ulsterští a connachtští muži se předhánějí ve vychvalování

222

MACHA

svých bojových zásluh. To způsobí vzájemnou bitku. *Conall Cernach nakonec prase rozporcuje a connachtským nechá jen přední nohy. Do nastalého vražedného běsnění vtrhne i pes, původní předmět sporu. Mac Da Thóovým „zečtyřnásobením“ je podle některých postava *Mesgegry a jeho tří bratrů – Mesredy, Mesdedy a Messedy, neboť jeho osobní jméno má znít Mes Rhoeda („dubový kmen“).

MACHA (ir.) – irská bohyně války, vystupující ve dvou triádách, v jedné po boku bohyní *Morrigan a *Badb jako jedna z Morrigen, přičemž *Lebor Gabála Érenn (Kniha invazí) k nim ještě připojuje čtvrtou Anu/*Danu. Tato triáda představuje pouze jeden z aspektů (Velké) mateřské bohyně, bohyni války, která pomáhá těm, jež ji vzývají k vítězství, a jíž patří hlavy poražených. V Cormacs Glossar (Cormacův glosář, počátek 10. století) používá pisatel výraz mesrad Macha, tj. „sklizeň Machy“, přičemž onou sklizní jsou míněny zcela jednoznačně hlavy nepřátel. Druhá triáda, čili další tři Machy, jsou považovány za zosobnění a vyjádření tří sociálních stavů keltské společnosti: duchovního a královského, vojenského a zemědělského (plodnostního). První z nich, věštkyně a jasnovidka, je manželkou *Nemeda Agnamaina. S ním, jeho čtyřmi syny a snachami přišla do Irska. Nemedovo jméno znamená „svatý“ či „posvěcený“ (ve smyslu náboženském). V následujícím kontextu je zajímavé i to, že nebyl králem, ale vůdcem. Nemedův lid Irsko zúrodnil, vyklučil zde dvanáct nových rovin, a jedna z nich dostala jméno po jeho ženě – Meg Macha. Macha zemřela dvanáct dnů či dvanáct let po svém příchodu do Irska a byla pohřbena na kopci nebo výšině čnící z této roviny (viz Emain Macha). Místo, kde byla pohřbena, se stalo kultištěm, na němž se konaly oběti a slavnosti k její poctě. Druhá Macha je dcerou Aeda Ruy (Aeda „rudého“) a nesla jméno Macha Mongraud (Macha „s rudými copy“; rudé a žluté byly barvy stužek válečníků a vozatajů jedoucích do bitev). Tato silná žena, královna, pevně vládla sedm let Irsku, než se provdala za Cimbaetha, který pro ni dal postavit údajně Haughey’s Fort (druhý kruh opevnění, který patří ke komplexu Emain Macha, dříve zvaný Rath Cimbaeth). Třetí Macha byla manželkou zámožného sedláka Crunnchua. Král *Conchobar mac Nessa ji donutil ve vysokém stupni těhotenství závodit s koňmi. Ty sice porazila, ale následkem vyčerpání zemřela. Před smrtí přivedla na svět dvojčata, tj. emain, a od tohoto slova je údajně

223

MAEL DÚIN

odvozen dnešní název Emain Machy (první kruh opevnění, dnešní Navan Fort u Armaghu). Macha ještě stačila proklít ulsterské muže a seslat na ne každoroční *ces noiden (všichni se cítí po devět dnů jako ženy při porodu).

MAEL DÚIN (ir.) – hlavní postava *Immram curaig Maíle Dúin (Námořní plavba Mael Dúinova člunu). Toto vyprávění vzniklo zřejmě již v 8. století a nejstarší písemné verze jsou o dvě století mladší. Mael Dúin vyrůstal na královském dvoře (v *Armaghu) u královny, jež byla přítelkyní jeho matky, mladé abatyše. Zde se dozvěděl pravdu o svém původu, že je synem krále (*túathu) Aillila Ochaira Agy, jenž skončil rukou vraha, lupiče z Leix, Králova smrt zůstala nepotrestána a Mael se rozhodl otce pomstít. Poradil se s *druidem z Corcomroe (hrabství Clare), postavil podle jeho rady loď ze tří vrstev kůže, nalodil své přátele (sedmnáct členů) a i přes druidovo varování s sebou vzal tři své nevlastní bratry, neboť na něho velmi naléhali. Po dni plavby na západ přistáli u břehu dvou ostrovů (lupičů), na nichž probíhala živá diskuse. Jeden z jejích účastníků se chlubil, že kdysi zabil krále Aililla Ochaira Agu a jeho čin nevzbudil krevní mstu. Mael Dúinovi nevlastní bratři se na vraha vrhli a chtěli jej zabít. V tom se rozpoutala bouře a jejich loď zanesl vítr na otevřené moře.

224

Noves (Francie), hrůzný kamenný netvor-lidožrout (Tarasque de Noves), jehož tlapy spočívají na dvo

Když bouře utichla, břehy ostrovů již nespatřili. Hledali cestu zpět, ale marně. Přistáli u třiceti jednoho ostrova. Všude zažili neuvěřitelná dobrodružství a viděli neskutečné věci a zvířata. Na jednom z ostrovů žili například pouze velcí ptáci, na jiných démonická zvířata (napůl koně a napůl psi, lidožraví hřebci) a bytosti. Bratři navštívili ostrov s jabloní, na jejíž jedné větvi, kterou vzali s sebou, se každé tři dny objeví tři jablka, jabloňová větev je takto sytila po třikrát čtyřicet dnů. Jiný ostrov byl ohrazen vysokou kamennou zdí, za níž žila bestie, která po nich házela balvany (jeden zasáhl i Mael Dúina a pak uvízl v lodi). Na dalším rostla jabloň plodící zlatá jablka a žily tam červené svině, které se na noc ukrývaly pod zemi a zahřívaly ji. K jabloni přilétali ptáci a živili se zlatými plody. Země na ostrově byla tak žhavá, že nebylo možné na ni vstoupit a svině byly červené od žáru, jež vydávaly. Při svém putování vidí také

225

MAG

ohnivé řeky, zhmotnělou lidskou závist, málem ožení Mael Dúina na ostrově se skleněným mostem, stěží uniknou nástrahám ohromného kováře, který za nimi hodí do moře rozžhavený kov, plaví se po moři jako sklo či zrcadlo nebo se pohybují hluboce pod ním a prožijí řadu dalších dobrodružství. Navštívili také „zemi žen“, kde je královna se svými sedmnácti družkami přemlouvala, aby zůstali, a nechtěla je pustit dále. Na dalším ostrově pojedli plodů, jejichž omamná šťáva málem připravila Mael Dúina o život. Jen stěží se jim podařilo překonat tamní nástrahy a plout dál. U ostrova, jenž byl obehnán krouživou ohnivou zdí, se jim ve stěně otevřela vrata a oni byli oslněni pohledem do nitra. Pozorovali nádherně oblečené lidi, kteří se bavili, hudba jim hrála a oni pili ze zlatých pohárů. V rámci křesťanské tradice přistávají u ostrovů, na nichž bydlí poustevníci, kteří žijí životem knížat zásvětí, ale v souladu s křesťanským Bohem, nebo využívají nadpřirozených divů, jež jim ostrovy poskytují. Moudrý poustevník Mael Dúinovi na jednom z ostrovů radí, aby se přestal zabývat myšlenkou na pomstu a vrahům svého otce odpustil. Během cesty ztratil Mael Dúin své nevlastní bratry. Jeden zahynul sežehnut ohněm, druhý zůstal na ostrově obývaném smutnými lidmi v černých šatech a třetí na ostrově lidí, kteří se neustále smáli a bavili, kam byl poslán na výzvědy a již se mu nechtělo zpět. Po všech dobrodružstvích připlul Mael Dúin se svými druhy konečně k ostrovu lupičů, kde dlel vrah jeho otce. Ale msta nebyla vykonána, neboť tak bylo Mael Dúinovi přikázáno poustevníkem, a také proto, že tento čin se ukázal ve světle předešlých prožitků zbytečný. Mael Dúin se vrátil šťastně do Irska, do *Armaghu, kde vyprávěl posluchačům o svých dobrodružstvích.

MAG (ir.) – „rovina“ či „pláň“. Řada míst *zásvětí či v obecné mýtické

geografii Irska je označována jako Mag. Jsou považována za místa vzniklá většinou zásahem božských generací či sil, někdy jsou uměle vytvořenou plochou. Tak například Mag da Chéo („rovina dvojí mlhy“) je jiný název pro zásvětí jako celek, ale také pro jednu jeho konkrétní část, jíž vládne *Loegaire. Mag Mell („rovina radovánek“) je území konkrétního knížete zásvětí, ale též jako u Mag da Chéo, i když méně, ve smyslu obecném. Dále jsou to například Mag Meld („rovina rozkoši“), Mag Mor („velká rovina“). V době, kdy obývali Irsko *Fomóriové, zde byla pouze jediná rovina, *Sen Mag („stará/pradávná rovina“). Snad nejznámější je *Mag Tuired, kde se

226

MAG TUIRED

odehrály dvě velké bitvy mezi pokoleními irských bohů.

MAG TUIRED (ir.) – podle * Cath Maige Tuired (Bitvy na Mag Tuired/na

Tuiredské pláni) a *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) legendární rovina, kde se v první utkali *Fir Bolgové s *Tuatha Dé Dananny a ve druhé Tuatha Dé Danannové s *Fomórii, přičemž obě bitvy Tuatha Dé Danannové vyhráli. Monumentální střetnutí na Mag Tuired neustále zaměstnávají nejen mytology, ale i historiky. Snaha přesně lokalizovat místa obou střetnutí a ty pak ztotožnit s konkrétními historickými událostmi vyplývá z touhy po jejich historické interpretaci. Místo, kde se měla odehrát první bitva, je lokalizováno ke Congu (hrabství Mayo), ke druhé mělo dojít v prostoru Moytirru East a West v obci Kilmactranny na břehu jezera Lough Arrow (hrabství Sligo). První bitva (s Fir Bolgy) na Mag Tuired má být reminiscencí na historickou porážku Belgů v severním Connachtu, druhá řeší náboženský konflikt mezi dvěma pokoleními bohů (nebo bohů domácích a příchozích obyvatel), přičemž první je archaické, vedené bohem *Balorem (božstva plodnosti), druhé mladé a progresivní, vedené solárním božstvem, *Lugem, jak to odpovídá indoevropským teologickým strukturám a také změnám ve společenském rozvrstvení.

MAIA (gal.) – původem řecká bohyně (tzv. „prabába“). Matka Herma, která se objevuje v galořímském období na území *Galie (kult má své kořeny asi v okolí Lyonu), často po boku boha Merkura (římský ekvivalent Herma; božský syn, neboť jeho otcem byl Zeus). Spojení Maia Rosmerta posouvá Maiu do roviny mateřské bohyně s aspekty galské *Rosmerty (zobrazované také nejčastěji po boku s Merkurem a rohem hojnosti jako hlavním atributem). Maia je ale chápána i jako (zčásti odpovídající) ekvivalent galské *Rigani či jedno z četných vtělení bohyně *Epony.

MALORY, SIR THOMAS (1400/1408-14. 3. 1471) (brit.) – autor snad nejznámějšího pozdně středověkého cyklu příběhů o králi *Artušovi a *rytířích *Kulatého stolu, pojmenovaných Le Morte ďArthur (*Artušova smrt). Thomas Malory se narodil kolem roku 1400, bojoval ve Francii v průběhu krvavých střetnutí stoleté války po boku Richarda Bauchampa, vévody z Warwicku. Po otcově smrti se roku 1433 nebo 1434 ujal správy rodinného majetku. Ve válkách Růží stál na straně lancasterské. Po její

227

MANANNÁN

porážce yorskými nebyl popraven, ale odsouzen k doživotnímu žaláři. V různých vezeních (Tower, Ludgate, Marshalsea a Newgate) prožil téměř dvacet let. A právě v nich vznikly Artušovské příběhy. Knihu poprvé vydal londýnský tiskař William Caxton roku 1485 a ta hned nabyla značné obliby. Jako základ pro jednotlivé části knihy si vzal Thomas Malory několik starších francouzských a anglických pověstí i historických děl (například franc. báseň Merlin). Knihu tvoří osm prozaických pověstí, rozdělených do několika kapitol. Jednotlivé pověsti vznikaly v různé časové posloupnosti. Zdá se, že poslední, pojednávající o Artušově smrti, vznikla paradoxně jako první. Příběhy o lásce, cti, odvaze, zradě a věrnosti, rytířských kláních a boji o moc v sobě nesou stále ještě mnoho reminiscencí na staré keltské mýty, které stály u zrodu většiny předloh celého Artušovského cyklu. Aby Malory posílil zdání autenticity svých příběhů, zasazuje jejich epizody do konkrétní geografické situace (tím se vyvaroval například nepřesností *Chrétiena de Troyes, který měl o geografickém uspořádání Bretaně, Británie a Irska téměř nulovou představu). Rozpoznat mytologické momenty v jednotlivých příbězích mohou i ti, kteří jsou s keltskými mýty alespoň základně seznámeni. Mísí se v nich pseudohistorická a mytologická, respektive již pohádková témata. Kouzla a čáry pomáhají získat lásku, vyhrát bitvu čí odstranit protivníka. Naproti tomu mnoha boji probleskují reálie rytířských klání a válek, jimiž Thomas Malory sám prošel. Na hlavní osu vyprávění, jíž je narození a příchod Artuše ke královskému dvoru, jeho vláda a konečně i smrt, je napojena řada dalších příběhů, například o *Merlinovi a víle *Morganě, rytíři *Lancelotovi du Lac a královně *Gueneveře (*Ginevře), svatém *grálu, rytířích *Mordredovi, *Galahadovi, *Gawainovi, *Iwainovi, *Borsovi, *Kayovi, *Tristanovi, *Percivalovi i další.

MANANNÁN (ir.) – několik irských hrdinů neslo jméno Manannán a byli povětšinou vytvořeni posvětštěním *Manannána mac Lira, boha moře. Všem zůstaly aspekty, které jsou toho jasným důkazem. Manannán mac Alloit (podle *Lebor Gabála Érenn/Knihy invazí) byl druidem, Manannán mac Athgnó králem ostrova Man a severních území, Manannán mac Cirp byl v

228

MANANNAN MAC LIR

době panování *Conaire Móra v Irsku králem ostrova Man a Skotska a

ersu s motivem „okřídlené" lidské hlavy a také s vlnami, na reversu s motivem koně (1. století před n. l.)

Manannám mac Lir z Cormacova glosáře byl námořník a obchodník, jenž měl schopnost předvídat počasí a byl uctíván jako bůh a syn moře.

MANANNAN MAC LIR (ir.) „moře“, syn *Lira („jezera“). Bůh moře,

jenž náležel ke generaci *Tuatha Dé Danannů. Ve Walesu mu odpovídá *Llyrův syn *Manawyddan. Jeho královstvím bylo Emain Avalach („ostrov jabloní“), krajina se stromy obsypanými ovocem, kam se uchýlil poté, co deseti nejvýznamnějším bohům přidělil po odchodu „pod zemi“ významné *sídy, ale na sebe zapomněl. V zásvětí je i velekrálem Tuatha Dé Danannů a v Tir lairngirc („země zaslíbených“) pečuje o ostatní bohy a héroie, o jejich potravu a nesmrtelnost a odívá je „pláštěm neviditelnosti“ (feth fiadou, od fe-fiada, tj. mlhou. I Manawyddan se ocitá v situaci, kdy vše

229

kolem halí mlha a v ní se vše ztrácí). Svůj zlatý pohár pravdy daroval králi *Cormacu mac Artovi. Manannánovým velkým mečem byli naráz setnuti *Uisnechovi synové Ainnle, Ardán a *Naoise. Manannán se projížděl po mořské hladině na svém bojovém voze, mořští lososi jej obklopovali (byli jeho telaty a jehňaty) a dováděli mezi bílými kobylami (zpěněnými mořskými vlnami), pro smrtelníka neviditelnými. Nejoblíbenějším Manannánovým koněm byl Finbarr („zářivá hříva“). (Stejnou stáj jako Manannán měl řecký Poseidon, který se také proháněl na svém zlatém voze taženém bílými koňmi se zlatou hřívou po mořské hladině). Manželkou Manannána byla podle některých pramenů *Fand (kterou však opustil a přenechal ji Labraidovi), podle jiných *Áine, jež je považována především za jeho dceru. Fand se velmi zamilovala do hrdiny *Cúchulainna a teprve Manannánův zásah, jeho kouzelný plášť rozprostřený mezi Cúchulainna a Fand, a *druidy připravený nápoj zapomnění je navrátily jejich životům. Ostrov Man (Inish Manamm) má ve svém heraldickém znaku tři nohy vybíhající z jednoho středu (původně sluneční kotouč se třemi rovnými nebo zahnutými rameny, tzv. *triskelion). Podle pověsti tradované na ostrově Man je to údajně sám Manannán, jenž prý měl tři nohy, na kterých se zahalen mlhou pohyboval neuvěřitelně rychle po obloze. Paralely k tomu lze najít ve starověkém Řecku, v kouzelných zlatých trojnožkách božského kováře Héfaista, jež dokázaly samy dojet na shromáždění bohů na Olymp a zpět. Samo znamení triskelionu bylo symbolem Slunce, respektive jeho otáčivého pohybu. Z druhého konce Evropy, z Maďarska (Zichyújfalu), pochází stříbrná bójská mince s velmi zajímavým výjevem. Je na ní zobrazen jezdec na koni (považovaný za Hercuniata?), pod jehož břichem je zcela jasně vidět pravotočivý triskelion (symbol slunce)! Obdobných mincí pochází z tamního území několik. Manannán byl sice v irském podání především vládcem moře a zásvětí, tedy krajů, které si byly u Keltů blízké, ale má i silnou sluneční komponentu. Krajina zásvětí se podle Keltů rozkládala kdesi na západě, na ostrovech v moři či pod jeho hladinou, kam se duše zemřelých ubíraly většinou na lodích do neznámých míst za obzorem, kam se uchylovalo na své každodenní pouti i samo Slunce. V Manannánovi zůstaly uchovány všechny vlastnosti transfunkcionálního boha, který se posléze ztrojil, respektive rozdělil, jako tomu je například v řecké mytologii. Zde se Kronovi synové Zeus (nebe), Hádés (podsvětí) a Poseidon (moře) rozdělili

230

MANAWYDDAN

MANAWYDDAN

o vše, čemu původně vládl jejích otec, přičemž vládu nad zemí si ponechali všichni společnou.

MANAWYDDAN, MANAWYDAN (wal.) – syn *Llyrův, bůh moře, bratr *Brana (Bendigeidvrana). V příběhu Manawyddan, syn Líyrův z waleského mytologického cyklu *Mabinogi je označen za jednoho ze sedmi rytířů přeživších bitvu mezi Irskem a Anglií (vznikla kvůli potupě, kterou utrpěl irský král *Matholwch). Rytíři pohřbili Branovu hlavu v Londýně na Gwynn Vryn (Bílý kopec). Zatímco byl mimo zemi, připravil jej o anglický trůn, na nějž měl zákonný nátok, bratranec Casswalian, syn *Beli Mawra. Manawyddan se tak zařadil mezi tři pány-bezzemky. Zásluhou *Pryderiho se oženil s ovdovělou královnou *Rhiannon (Pryderiho matka), a tím se stal spoluvládcem v Dyvedu. Jednoho dne po hostině se odebral Manawyddan, Rhiannon, Pryderi a jeho žena Kigva na kopec nedaleko Arberthu (dnes Narbert v jihozápadním Walesu). Tu je obklopila mlha. Když se opět rozjasnilo, zjistili, že jsou obklopeni divočinou, že zmizeli lidé, domácí zvířata i obdělaná pole. Když vyčerpali všechny místní zásoby, odebrali se do Casswallanovy země (tj. do Anglie), kde se živili provozováním různých řemesel: výrobou sedel, štírů a bot. Tato řemesla Manawydan ovládal a naučil jim i Pryderiho. Jejich mistrovství jim všude nadělalo spoustu nepřátel, a tak se navrátili do Dyvedu. Zde, v dosud pusté, neosídlené a nezkulturněné krajině, nalezli hrad, na jehož nádvoří byla studna a nad ní visel na čtyřech řetězech z nebe zlatý pohár. Pryderi a Rhiannon se dotkli poháru a zkameněli (Rhiannon byla pak proměněna v chomout a Pryderi v klepátko). Kigva s Manawyddanem se vrátili do Anglie, kde Manawyddan opět ševcoval. Ale dařilo se jim stejně jako poprvé. Znovu se tedy museli vypravit do Dyvedu, ale na zádech Manawyddan tentokrát nesl pytel pšenice. Obdělal zemi a postupně zasel na třech polích. Ale v době sklizně postupně úrodu z jednotlivých polí odnesly myši. Manawyddanovi se podařilo chytit a odnést domů pouze jednu myš a tu se rozhodl pověsit. Když stavěl šibenici, zjevil se před ním nejdříve potulný žák, pak kněz na koni a nakonec biskup. Všichni mu tento čin vymlouvali. Nakonec vyšlo najevo, že biskup je vlastně Llwyd a myš jeho žena. To on začaroval Dyved (udělal z něho nehostinnou krajinu), aby se pomstil Pryderimu za Gwawlovu smrt (zabil jej Pwyll, aby získal Rhiannon za ženu).

231

Manawydan není v tomto příběhu na první pohled ani tak bůh moře jako spíše „kulturní hrdina“ – kolonizátor, vynálezce řemesel a zemědělství, tedy jakýsi všeuměl a prapředek. Projevuje se stejně transfunkcionálně jako irský Manannán mac Lir, přičemž v sobě má i *Lugovy komponenty (řemeslné dovednosti, narážka na zlatý pohár atd.). V jeho příběhu jsou ukryty zlomky starého mýtu, jehož prvky nalezneme například v Indii (bůh Vivasvata – kolonizátor, vládce zásvětí, soudce, jenž na sebe vzal podobu hřebce a pak pokryl klisnu, svoji ženu – Manawyddan se žení s Rhiannon, soudí a trestá škůdce) či Řecku (Poseidon pronásleduje bohyní Démétru v podobě klisny; podle mýtů lační po pozemských královstvích [která mu podle soudu měla patřit stejným dílem jako jeho bratrům Diovi a Hadovi], ale marně – je v podstatě bezzemkem jako zprvu Manannán, než se ožení s Rhiannon). Bůh moře se v mýtech evropských národů, které mají vztah k mořím, žení (spojuje) s (Velkou) mateřskou bohyní (která má mimo jiné hipomorfní rysy a může být starším i předindoevropským domácím božstvem). Tuto skutečnost je možné považovat za výsledek vítězství indoevropských mužských božstev nad ženskými, často autochtonními božstvy plodnosti.

MAPONO/US (brit., gal.) – keltský bůh známý z doby římské. Jeho

původní kompetence nejsou zcela přesně známé, nejčastěji je spojován se Sluncem, respektive s aspektem Slunce vycházejícího, rostoucího. Doklady jeho kultu pocházejí jednak ze severu Anglie (spojení Apollon-Maponus), ze Skotska (lokality Maporiton, Lochmaben a další), jednak z *Galie. V Chamaliéres v Clermont-Farrandu ve Francii byl nalezen nápis, jenž hovoří o „božském“ Maponu Arvernském, věčně mladém. Ve waleském příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen se objevuje hrdina *Mabon, jenž by mohl být z tohoto božstva odvozen.

232

MARK Z CORNWALLU

MARK Z CORNWALLU, MARCH AP MEIRCHION (bret., brit., wal.) – Mark/March znamená ve waleštině, bretonštině a cornwallštině „kůň“. Také lidová vyprávění spojená s králem Markem mu připisují koňské uši. Nejznámější verze vypráví jeho osud zhruba následovně. Starý král Mark posílá svého synovce (v některých variantách syna) *Tristana do Irska, aby mu přivezl za ženu krásnou Isoldu, dceru tamního krále. Avšak kouzelný nápoj lásky, určený pro krále a Isoldu vypil omylem Trisian s Isoldou při plavbě na lodi. Ať dělal Mark cokoli, nemohl kouzlo zlomit. Isolda byla

), maskovitá spona zdobená na lučíku zrcadlově položeným párem lidských masek a patkou ve tvaru fantaskního zvíře

zamilovaná do Tristana a ten, vědom si svých závazků ke strýci, se snažil s kouzlem bojovat. Ale marně. Stará waleská forma příběhu o Tristanovi (Trystan) a Isoldě (Essylt) líčí Marka (Marcha) v roli manžela krásné a mladé Isoldy, již Tristan unesl. Mark si stěžuje u krále *Artuše a žádá nápravu a potrestání viníka. Ale Artuš rozhodl, že se oba muži budou muset o Isoldinu přízeň dělit. Jeden s ní bude žít, pokud se bude na stromech zelenat listí (tj. letní polovina roku), druhý v období, kdy jsou stromy holé, bez listí (tj. zimní polovina roku). Mark dostal právo volby a bez váhání si vybral období zimní, neboť tehdy jsou noci mnohem delší. Domníval se totiž, že tak bude moci s Isoldou trávit více času. Ale Isolda si vysvětlila Artušovo rozhodnutí

233

MATH

šalamounsky. I v zimním období je řada stromů, které jsou neustále zelené a nikdy nejsou bez listí (například břečťan, tis, cesmína i jiné), a tak se již nikdy ke králi Markovi nevrátila. Waleský příběh Sen Rhonabwyův (z cyklu *Mabinogi) zmiňuje Marka již pouze epizodicky jako bratrance a rádce krále *Artuše, jenž bude stát v boji v čele mužů ze Skandinávie. O roli starého, žárlivého a pomstychtivého krále z příběhu o Tristanoví a Isoldě, jíž je především známý, tam není ani zmínka. Původní mýtus, podle něhož byl později příběh zpracován, je zřejmý. Trojúhelník starý král – mladá žena – mladý milenec (Mark – Isolda – Tristan) je oblíbené schéma irské a waleské literatury, mající svůj základ snad v původním keltském/galském mýtu, jehož ústřední postavou je (Velká) mateřská bohyně *Rigani (jíž odpovídají na ostrovech *Brigit, *Brigantie, *Rhiannon) a s ní spojený rituál plodnosti. Rigani opouští uprostřed zimy (na zimní slunovrat) svého muže (*Tarana), nebeského vladaře, aby se po různých peripetiích (proměna v tři jeřáby, oběť k jejímu znovunabytí lidské podoby) provdala za boha *Esa/*Cernunna, kterého také po třech měsících opouští, a vrací se zpět ke svému muži. I Isolda v podstatě opouští Marka (starého krále) kvůli Tristanovi (mladému králi), jak je z výše uvedeného waleského příběhu zřejmé, ale dodatek o Isoldině setrvání s Tristanem je již jiný. Podobné schéma má příběh Artuš – *Ginevra – *Lancelot nebo *Fionn – *Gráinne – *Diarmaid ua Duibhne či *Conchobar – *Deirdre – *Naoise.

MARS viz ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ KELTY MATEŘSKÁ BOHYNĚ viz VELKÁ MATEŘSKÁ BOHYNĚ MATH (wal.) – syn Mathonwye, „medvěd, syn malého medvěda“. Mytický

vládce Gwyneddu (či celého Walesu), bratr bohyně *Dón. V jedné z legend waleského mytologického cyklu *Mabinogi, jež se přímo jmenuje Math, syn Mathonwyův, vystupuje jako strýc *Gwyddyona a *Gilvaethwa. Ovládal čarodějnické praktiky, vlastnil kouzelnou hůlku a slyšel každý rozhovor mezi lidmi, jestliže jej zachytil vítr. Mohl žít pouze tehdy, měl-li nohy uloženy v klíně panny *Goewin, „nepřekážela-li mu v tom ovšem vřava válečná“, tehdy byl nucen obejít se bez ní. Ale jeho synovci připravili krásnou Goewin o panenství. Math ji sice nabídl manželství, ale dívka odmítla. Své synovce Math potrestal trojí proměnou – v laň a jelena, kance

234

MATRONA

a svini a vlka a vlčici. Ti každý rok spolu zplodili jednoho zvířecího potomka, jimž dal Math lidskou podobu. Po třech letech Math vrátil svým synovcům lidskou podobu a přijal je zpět ke dvoru. Ti mu pak nabídli za manželku svoji sestru *Arianrod. Math ji podrobil zkoušce panenství – měla překročit kouzelnou hůlku –, ale během ní se jí narodili dva chlapci. I přesto si ji vzal za ženu. Většímu chlapci dal Math jméno *Dylan, menšího se potají ujal Gwydyon. Pro něho také (*Lleu Llaw Gyffese) pomáhal Math Gwydyonovi stvořit ženu z květů – *Blodeuwedd. Dal mu i zemi, jíž měl vládnout. Najít původní mytologickou předlohu pro posvětštěného Matha je velmi obtížné. Medvěd byl u *Keltů jak pevninských (viz Artio), tak i ostrovních symbolem síly a statečnosti, proto byl archaickým totemovým zvířetem, podobně jako vlk, jelen, kanec, orel i další zvířata. Na severu Anglie byl nalezen v Risinghamu nápis, v němž figuruje Matunnus („božský medvěd“). Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) žil mezi *Tuatha Dé Dananny kouzelník (druid) Mathgen („syn medvěda“), který měl s Mathem společné rysy. Mathova závislost na panně-držitelce nohou je dokladem vazby na mateřskou bohyni (která v tomto případě neměla aspekty bohyně války, ale zaručovala úrodnost a plodnost, a to se s bojem příliš nespojovalo) a boha, respektive krále, který mohl vykonávat svůj úřad pouze tehdy, byl-li potvrzen či dosazen rituálem, v němž hrál sňatek s ní nezastupitelnou roli. Bohyně, zastupovaná na zemi kněžkou, obnovovala po sňatcích či obřadech své panenství například koupelí v posvátném jezeře nebo prameni.

MATRONAE, MATRONY (lat.) – původně keltské božstvo velmi starého původu, jinak Matres či mathair, symbolizující na jedné straně plodnost a nový život, na straně druhé spojené se smrtí a světem mrtvých. Bylo přejato do galořímského pantheonu (a notně pořímštěno). Matrony jsou známé z mnoha vyobrazení z území centrální *Galie a oblasti Porýní čí z *Británie. Známé jsou například Matres Dervonnae z Dervo u Mediolana, Matres Nemausicae z Nîmes, Matres Trevarae z Trevíru a okolí, Matronae Masanac z Meersen u Maastrichtu, Matronae Eburnicae ze starověkého Eburaca (dnešní York) i dalších lokalit. Matrony byly ochranitelkami jednoho kmene nebo menšího společenství, ale známé jsou i nadkmenové Matres Ollotoutis („matky všeho lidu“). V galořímském období byly matrony

235

MEDB

(matky) zobrazovány nejčastěji jako tři sedící zralé ženy mírného výrazu (povětšinou v římském oděvu a s římským účesem), které drží rohy hojnosti nebo koše naplněné zemědělskými produkty, často jablky, koše s chleby nebo také krmící malé děti. Někdy je v jejich společnosti malý psík, jindy hadi, výjimečně jiná zvířata. Všechny jejich atributy evokují pocit hojnosti, úrodnosti a dostatku, přesně v souladu s představou, jakou měla navozovat stará keltská plodnostní ženská božstva. O tom, jak probíhaly obřady a oběti na počest matron, není téměř nic známo, přestože byly uctívány na tak velkém území. Jejich obdobou byly *Suleviae.

MEDB, MEDBH (ir.) – v irské literatuře se setkáme se dvěma mytickými

královnami tohoto jména. První je Medb z Connachtu (dcera *Eochaida Fedlecha), druhá Medb Lethderg z Leinsteru (dcera Conána Cualase [Cualanna]). Medb z Connachtu vládla zemi z Cruachánu, respektive *Tary. Je hlavní hrdinkou eposu Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) a postavou z řady příběhů Ulsterského cyklu. Tato Medb vyrostla v silnou, nestoupanou a panovačnou ženu. Byla údajně devětkrát provdána. Jejím prvním manželem byl král *Conchobar mac Nessa, jemuž utekla a „pro pyšnou mysl“ se navrátila k otci do Tary. Druhým mužem byl Fidach z Connachtu, dalším Tinde, který předešlého zabil. Za to byla na Tindeho uvalena anfír flátha („nepravdivá/neoprávněná vláda“). Tinde byl vypovězen a Medb se stala vládkyní-královnou v Cruachánu. Dále se mezi jejími nápadníky objevuje navrátivší se Tinde (umírá ale brzy v boji), pak Eochaid Dála, jenž padl rukou dalšího a nejznámějšího Medbina manžela *Aililla mac Máty (syn Rús Rúady z Leinsteru). Podle toho, jak sama Medb charakterizuje svůj vztah k manželství v Táin Bó Cuailnge („nikdy se nestalo, že by se vedle mého muže neskrýval ještě jeden v jeho stínu“), je zřejmé, kdo byl její božskou předlohou. Medb z Connachtu měla mnoho potomků. S *Fergusem mac Roichem trojčata, Ailillovi porodila sedm synů (některé prameny uvádějí pouze tři), kteří všichni nesli jméno Maine (a jsou bráni jako symboly pro sedm dnů v týdnu), a dceru *Finnabair. Ferguse nechal zabít Ailill svým slepým bratrem *Lugaidem, aby jej pak Medb sama nechala odstranit, když na něho padl stín nevěry. Všechna Medbina manželství měla „obchodní charakter“. Fidach (což je název jedné třetiny Connachtu) chtěl získat titul *ardrího v Taře, Tindemu šlo o potvrzení vlády v Cruachánu,

236

MEDB

Eochaid Dála byl vládcem další třetiny Connachtu a usiloval o svrchovanou moc. Své muže si vybírala podle přísných kritérií, která určovala její *geis: nesměli být žárliví (cen étt), nesměli se bát (cen omun) a nesměli být lakomí (cen neoith). Málokterému nápadníku se podařilo při výběru uspět, téměř nikomu se nepodařilo některý z požadavků neporušit. Většina Medbiných mužů „nepřežila“ její žárlivost. Medb jezdila na bojovém voze v čele vojska, ozdobena zlatým diadémem na rozevlátých vlasech. Závodila s koňmi jako *Macha, velela své armádě o 1500 mužích, v boji ji chránilo osm bojovníků. Již pouhý pohled na ni oslaboval nepřátelské vojsko (až na *Cúchulainna), protože muži přicházeli o dvě třetiny své síly. Medb patřil posvátný strom („bile Meidbe“), na rameni jí sedávala veverka a pták (kteří jí přinášeli zprávy). Rozhovor Medb s Ailillem (Táin Bó Cuailnge) stál u zrodu „velkého kláni o býka *Donna“. Jeden s druhým porovnávali svůj osobní majetek, a tím i moc. Jsou si rovnocenní až do momentu, kdy se ukázalo, že Ailill vlastní býka *Finnbennacha a Medb nemá adekvátní protinabídku. Chybělo jí srovnatelné zvíře. Jím byl býk Donn, žijící pod bedlivým dozorem mužů v Cuailnge v Ulsteru. Pokus získat býka mírovou cestou ztroskotal, a tak Medb vyzbrojila vojsko, aby se býka zmocnila násilím. Využila oslabení ulsterských mužů (*ces noiden), jež je postihovalo zásluhou Machiny kletby v momentě nebezpečí (o *samainu) – až na Cúchulainna a jeho otce –, a vtrhla do Ulsteru. Teprve o *beltainu se podařilo ulsterským bojovníkům connachtské vojsko porazit. Mezitím ale Medb dosáhla svého, podařilo se jí uloupit býka Donna. Ten však v Cruachánu napadl Finnbennacha. V nastalém boji, který se odehrával na území celého Irska, Donn zdánlivě zvítězil, neboť zabil Finnbennacha. Nakonec však sám umírá. Druhou Medb je Medb Lethderg (tj. „polorudá“ nebo „červená strana“), dcera krále Conána Cualase (Cualanna) z Leinsteru. Stejně jako Medb z Connachtu, kterou v Taře nahradila, byla i ona manželkou devíti králů. Začínala jako královna Leinsteru a manželka Cú Corby (pocházel z rodu Ailillova otce Rús Rúady), s nímž měla dvě děti. Cú Corba byl zavražděn Feidlimidem Rechtaidem, synem *ardrího, za nímž Medb odešla do Tary. Ten byl otcem *Conna Cétchathacha. (Sama Medb v Taře žádné potomky neměla.) Opanovala tarský trůn, protože „převeliká byla moc a síla této Medb nad muži v Taře, protože v Taře nestrpěla krále, který by si ji nevzal za ženu“. Nebo jak se píše jinde, „králem Tary se nestane nikdo, komu by se nedostalo Cualasovy šťávy z ječmene“ (což je narážka na spojitost Medb s nápojem

237

MEDVĚD

svrchovanosti a na symboliku jejího jména). A tak si Medb vzala za muže také Conna, *Arta, *Cormaca a další. Medb Lethderg je v podstatě na rozdíl od Medb z Connachtu spíše alomorfem samotné bohyně *Ériu (bohyně země) než její dvojnicí. A tak všichni tarští králové legalizují svoji vládu prostřednictvím sňatku s ní. Tato povinnost jí pak vynesla (když byla podstata rituálu zapomenuta a nepochopena) pověst nenasytné ženy. Medb (obě dvě) byla původně bohyně ([Velká] mateřská bohyně či ztělesnění země, posléze Irska), s níž se musel ženit muž-král, který se měl stát ardrím v Taře. *Feis temro čili „hostina v Taře“, jak se tento obřad nazýval, je skutečně doloženým historickým aktem, při kterém se král (a kněz v jedné osobě) ženil s Medb-bohyní, zastoupenou kněžkou, nikoli tedy skutečně existující pozemskou královnou (i když nelze zcela zavrhnout hypotézu, že v době na konci starého letopočtu nějaká královna tohoto jména v Irsku žila). Tento obřad je v Taře naposledy doložen v polovině 6. století za krále Diarmaita mac Cerbailla. Jméno Medb (Meduá) souvisí s médhu, což je staré indoevropské slovo, které znamená med nebo nápoj z něho vyráběný, tj. medovinu (alkoholický kvašený nápoj). Irské meduos a waleské meddw znamená opojný (nápoj), ale také opilý. Vzhledem k tomu, že součástí rituální svatby bohyně/kněžky s králem bylo i podání posvátného nápoje svrchovanosti králi (původně to byla asi medovina, pak ji nahradil nápoj na podobné bázi, ale z ječmene), je možné jméno Medb považovat i za synonymum udělení vlády (oprávněné, svrchované ad.). Většina pramenů uvádí, že Medb měla čtyři sestry – Clothtu, Dreibriu, *Ethne a *Mugain (munsterská mateřská bohyně), někdy se k nim přidružuje i pátá Ele. Všechny mají aspekty silných mateřských bohyní, nebo jimi přímo původně byly. Medb je měla údajné všechny nechat zabít, aby se s nimi nemusela dělit o vládu nad Irskem. Je možné, že se jednalo o lokálně uctívané mateřské bohyně, které byly nejdříve připojeny k Medbinu jménu podle původu králů, kteří si jejich kult přinesli s sebou do Tary (v různých částech Irska byla *Nejvyšší bytost známá pod různými jmény), posléze s Medbiným kultem splynuly.

MEDVĚD – Keltové považovali medvěda za symbol síly a odvahy. Kult

medvěda byl v Evropě znám již v prehistorickém období (paleolitické sošky, řezby a rytiny), protože medvěd byl významným totemovým zvířetem. Životní cyklus medvěda, dělící se na dobu produktivní a dobu

238

MESGEGRA

„zimního spánku“, byl v souladu i s vegetačním rokem, který se také dělil na dvě základní fáze, na letní a zimní. Proto medvěda přejali ze starší doby i zemědělské civilizace. Medvěd se ukládal ke spánku, aby se s počátkem vegetačního období v přírodě opět probudil (což mohli Keltové chápat i jako jeho znovunarození, a tím i nesmrtelnost). Irsky je medvěd *Art, walesky *Math, gaelsky Matus, což byla velmi rozšířená jména. I *Artuš/Arthur je odvozeno od slovního základu art. V Beaucroissant (dep. Isère, Francie) byl uctíván *Artaois, respektive Merkur Artaois mužský protějšek bohyně *Artio, uctívané v Bernu. (Podobu medvěda na sebe bral i řecký Zeus, jenž se jako Velký medvěd spojoval podle starých řeckých mýtů s bohyní Artemidou při obřadu posvátné svatby – *hieros gamos – zajišťujícím plodnost). Je možné, že medvědí amulety – zuby a figurky – byly dávány mrtvým do hrobu jako jeden ze symbolů víry v znovuzrození.

MERKUR viz ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ KELTY MERLIN viz MYRDDIN MES BUACHALLA (ir.) – „schovanka pastýřů“. Matka *Conaire Móra (otcem byl údajné král *Eterscél z *Tary, manžel Mes Buachalliny matky a její otec). Na rozdíl od většiny irských hrdinek nerostla v krásnou dívku, ale s věkem nabývala na ošklivosti a velikosti (má rysy caillech). I nápadníky si vybírala poněkud podivné: pojila se se *sídy a moři. Ve Zničení bruidenu Da Dergy (*Togail Bruidne Da Derga) je Mes Buachalla vykázána jako maličká od dvora, vyrůstá v psinci či ve stáji s telaty a pastevci a sama pase dobytek. Podle této verze vyroste ve sličnou pannu, již pastevci schovávají před okolním světem. Ve vyprávění O semeni Conaire Móra (8. století) pomáhá po smrti krále Eterscéla svému synu Conairovi ke královskému trůnu v Taře, neboť on je při *tarbfais (slavnost obětování býka) označen druidem (rituálním spáčem) za jediného pravého nástupce. Mes Buachalla je v této podobě zosobněním válečných aspektů (Velké) mateřské bohyně. Když je třeba Conairovi pomoci, tak se sama postaví do čela armády (elfů), s černými rozpuštěnými vlasy a v černé zbroji vypadá odhodlaně jako connachtská *Medb. Před jejím vojskem kráčí *druidové, *fili a trubači. Tak vchází do Tary prosadit Conairovo

239

MIDIR

právo, jež se tamnímu shromáždění moc nezamlouvá. Přítomní však pod vlivem událostí nechali Conairovi podstoupit iniciační obřady a museli pak souhlasit s jeho volbou, neboť kámen * Lia Fáil jasně potvrdil Conairův nárok na „oprávněnou vládu“.

MESGEGRA (ir.) – spolu se svými třemi bratry Mesdedou, Mesredou a Messedou je povazován za faktické zečtyřnásobení *Mac Da Thóa. Když jej *Conall Cernach (podle Cath Étair/Boj o vrch Howth; asi z 8. století) přemůže v boji, radí mu Mesgegra, aby si jeho hlavu, kterou se mu chystá useknout (viz kult hlavy), nasadil na svoji. Tak by údajně vzrostla Conallova důstojnost. Mesgegrova hlava se ale i nadále chová „jako živá“. Snaží se dostat k vodě (která je schopna podle různých zmínek v irských pramenech oživovat) a vůbec se jí nelíbí Conallovy snahy o sblížení s Mesgegrovou manželkou. Mesgegrův mozek uhnětený s vápnem byl příčinou smrti krále *Conchobara mac Nessy. Zloděj dobytka Cet z Connachtu zasáhl touto podivnou hmotou vystřelenou z praku královu hlavu. Střela v ní zůstala vězet zašitá sedm let zlatým vláknem až do momentu, kdy se král tak rozzlobil nad Kristovou smrtí, že rána náhle praskla a král zemřel. Mesgegrova hlava, stejně jako hlava *Branova, byla nositelkou životadárných impulsů. V Conallově případě posilovala a ochraňovala svého majitele, přesně v souladu s vírou v úžasnou moc sídlící v každé lidské hlavě. Tato moc byla tím větší, čím byl odvážnější, statečnější a výše postavený byl její majitel.

MIDIR, Mider (ir.) – irský bůh, vládce *zásvětí (*sídu Brí Leith; vrch Ardagh v hrabství Longford ve středním Irsku), nevlastní otec *Oengusův. Byl to Midir, kdo Oengusovi poradil, jak se zmocnit vůdčího postaveni v sídu *Bruig na Bóinne a jak zbavit trůnu svého otce *Dagdu. Oengus při sporu (snad o *Étaín) vyrazil svému nevlastnímu otci oko, přičemž mu Étaín ránu zhojila. O vztahu Étaín a Midira pojednávají Námluvy u Étaín (* Tochmare Étaíne). Midir o Étaín usiloval a stal se skutečně jejím mužem. Jejímu otci však musel zaplatit vysoké výkupné – dvě planiny vyklučit, připravit je k zúrodnění a svést do nich dvanáct řek, a vyvážit pak svoji vyvolenou zlatem a stříbrem. Když si Midir po roce přivede Étaín do sídu Brí Leith, je jeho první žena Fuamnach odhodlána

240

MOG RUITH

bránit své postavení všemi prostředky. Dotkne se Étaín proutkem z jeřabiny, a ta se rozplyne v kaluž vody. Pak prochází složitou metamorfózou, až se po 1012 letech, během nichž ji Midir stále hledal, znovu narodila ulsterskému válečníku Étarovi a stala se v dospělosti ženou *ardrí *Eochaida Airema. Když to Midir zjistil, nastrojil lest, aby se dostal do Étaíniny blízkosti a znovu ji vyhledal. Přemlouvá Étaín k návratu do zásvětí, ale ta za ním odmítá jít bez souhlasu současného manžela. Midir sice po čase dosáhl svého, ale bylo to vítězství jen dočasné. Neboť Eochaid oblehl síd Bří Leith a hodlal se bít s Midirem tak dlouho, dokud se s ním Étaín nevrátí. Svoji ženu zachránil a ona se s ním vrátila do pozemského paláce. Midir je ztotožňován s galským Deo Medru ze dvou reliéfů z Hagenauského lesa (Štrasburk, Hagenau; Francie), či britským Martem Medurisem. V Římě dochovaný nápis Teutates Medurini (Teutates je v galořímském období s Martem ztotožňován, nebo je jeho vedlejším jménem) jej vzhledem k postavení ve výše uvedeném příběhu, jenž má prvky rekonstruovaného mýtu o galské *Rigani, staví do poněkud zřetelnějšího světla. Midir zde vystupuje na straně Étaín ([Velké] mateřské bohyně), stejně jako Teutates na straně Rigani – představuje prvek plodnosti, neboť zúrodňuje a zavodňuje planiny, snaží si Étaín udržet, neustále ji hledá, a když ji nalezne, tak ji opatruje i v jejích různých metamorfózách a za každou cenu usiluje o její návrat. A tak se Étaín zmítá mezi životem v zásvětí a na zemi. Deo Medru je navíc na obou reliéfech doprovázen postavou dobytčete, krávy nebo býka, které může být symbolem nejen mateřské bohyně, ale i oběti, jež má napomoci k jejímu návratu.

MIL, Míl, Mil Espaine (ir.) – „španělský voják“. Byl synem krále *Bila a manželem Scotty (lat. označení Irky), podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) otec osmi synů, vůdců poslední skupiny keltských osídlenců Irska. Ti přemohli *Tuatha Dé Dananny a jejich bohy zahnali do podzemí, do niter pahorků, tj. *sídů. Zdali Míl vstoupil osobně na irskou půdu, v tom nejsou prameny zajedno. Mil a jeho otec jsou považováni za praotce všech Galů.

MILESIANÉ viz SYNOVÉ MÍLA

241

MÔN

MINERVA viz ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ KELTY MODRON (wal.) – bohyně, která je waleskou formou galské *Matrony,

respektive ekvivalentem irských mateřských bohyní *Boand či *Danu. Její syn *Mabon (respektive Mapon, Mabon ap Modron) byl unesen třetí noc po narození. Stihl jej podobný osud jako *Pryderiho, *Rhiannonina syna. Mabon byl podle *Mabinogi uvězněn v Kaer Loyw, odkud jej vysvobodili *Artušovi rytíři, respektive pan *Kai.

MOGONOS, MOGOUNOS (brit., gal.). – blíže neznámé keltské božstvo, s jehož existencí se setkáváme jak v *Galii, tak *Británii. Pravděpodobně může být ekvivalentem k *Mabonovi.

MOG RUITH (ir.) – „služebník / otrok kola“. V irských literárních pramenech vystupuje *druid Mog Ruith, nevlastni syn Rotha („kola“) a žák Simona Maguse (respektive Druie). Měl údajně postavit obří kamenné kolo, Roth Fáil (Roth Ramachu), tj. „kolo světa“, respektive „lopatkové kolo“, přinášející všude tam, kde se objeví, katastrofy a svízele. Poté co se kolo rozbilo, vzala jeho dochované částí Mog Ruithova dcera *Tlachtga do Cleghillu u Tipperary. Mog Ruith vlastnil kouzelný vůz, který mohl podle potřeby létat vzduchem. Do povětří se jeho majitel uměl vznést i za pomoci druidských praktik. Kouzly a magií pomohl munsterskému králi v boji proti *Cormacu mac Artovi, jenž na lid Munsteru uvalil nespravedlivou a tíživou daň a se svými druidy vysušil munsterské vody, a tím na zemi uvrhl neúrodu. Mog Ruith ovládl ohnivý sloup a nasměroval jej na nepřátelské vojsko. Ohnivým dechem proměnil tři Cormaeovy druidy na planině nedaleko *Tary v kámen. Jeho „druidská zbraň“ se proměňovala ve styku s vodou v hada či úhoře, který také svým ohnivým dechem zabíjel. Mog Ruith je bezesporu posvětštěným slunečním bohem, jehož jméno bylo původně nejpravděpodobněji Roth, což dokládá celá řada narážek i charakteristických znamení. Kolo bylo nejčastějším symbolem slunečního kotouče (viz například bůh s kolem, *Taranis, na *gundestrupském kotli). Sluneční božstva se po obloze pohybovala převážné na svých slunečních vozech. Narážka na přenesení zbytků Roth Fáilu do Cleghillu u Tipperary

242

MONGFIND

(hrabství Tipperary v Munsteru) souvisí s tamním kamenným pilířem, který je považován za pozůstatek svatyně slunečního boha Rotha.

MÔN (wal.) – waleské jméno ostrova Anglesey, nalézajícího se v moři u severozápadního cípu Walesu. Římané jej nazývali Mona. Na ostrově bylo nejznámější *druidské středisko (respektive kultovní místo) starověku – se školami, posvátnými háji, svatyněmi a jezerem. Môn bývá považován za ono keltské středisko, kam se podle G. I. *Caesara odebírali studovat všichni vážní zájemci o druidství z pevninské *Galie. Na ostrově byla bohatá naleziště mědi a olova a údajně se zde hromadilo i irské a galské zlato. Ve svatyních tu byl snad uložen i pohádkový zlatý druidský poklad. Ostrov se stal od doby římského podmaňování *Británie střediskem protiřímského odporu. Do jeho čela se často stavěly právě keltské druidské komunity, které byly od doby císaře Augusta, potírajícího galské náboženství, zakázány. Aby bylo druidské učení zničeno ve svém nejcitlivějším místě a aby bylo zlomeno jádro odporu (viz povstání vedené *Boudiccou), vstoupily římské legie roku 60 nebo 61 n. l. na půdu ostrova. Proti ozbrojeným a organizovaným římským vojákům, vedeným Seutoniem Paulinem, neměli místní obyvatelé, spoléhající se více na druidskou magii (účinky kleteb a vzývání bohů a magických sil) než na ostré zbraně, v podstatě žádnou šanci. Po nastalém masakru Římané nemilosrdné zničili posvátné háje a vyloupili svatyně, stejně jako o více než sto let dříve učinil Caesar u Massalie na jihu Galie. Teprve v průběhu 2. světové války, kdy bylo na ostrově budováno spojenecké letiště, byl objeven pří bagrování dna močálu (pozůstatek jezera) v Llyn Cerrig Bachu votivní poklad, jehož součástí byly sice především zbraně (meče, oštěpy, kopí, štíty, sekáče, dýky), ale i pozůstatky bojových vozů, koňské postroje a části kol, části kotlů, řetězů na otroky, bronzové šperky a další předměty.

MONGAN (ir.) – „malý chlupáč“. Syn *Manannána mac Líra a pozemské

ženy, manželky Fiachny z Ulsteru, mytický ulsterský král. Narodil se v *zásvětí maje podobu starce (mudrc). Tam také vyrůstal, až si pro něho přisel (údajně tři dny po narození – podobně se ztratili svým matkám i waleský *Pryderi nebo *Mabon) božský otec a odvedl si jej s sebou. Teprve v šestnácti letech byl navrácen svému pozemskému otci Fiachnovi.

243

MORDRED

Vzhledem k tomu, že znal minulost i budoucnost, bývá Mongán ztotožňován s *Fionnem, respektive vzhledem k časovému úseku, který je oba dělí (asi 300 let), je považován za Fionnovo jiné (opětovné) následné vtělení. Mongánovou manželkou byla podle různých pramenů buď Fintigernd („krásná“, „jasná“), nebo Bhéothigernd („planoucí“). Další ženou v jeho životě byla Dub Lacha (dcera vraha jeho otce), která jej uchvátila svým velkým poprsím. Tuto ženu ale Mongán musel odstoupit leinsterskému králi, aby tak neporušil svůj slib, že mu splní vše, co si bude přát, stejně jako waleský *Pwyll v případě Gwawla. (Ten, když se ucházel o ruku *Rhiannon, vyslovil podobně nepředloženou větu, že příchozímu splní vše, oč požádá. A Gwawl žádal pochopitelně Rhiannon. A tak musel Pwyll celou situaci po roce obtížně řešit.) Mongán se rozhodl získat za každou cenu Duh Lachu zpět. Pomohla mu *caillech Cuimne. Vzala na sebe podobu *Aoibheal a Mongán podobu connachtského prince. Na leinsterském dvoře, kam se vypravili, se Aoibheal králi tak zalíbila, že ji vyměnil za Dub Lachu. Ale hned druhý den ráno nalezl vedle sebe oklamaný král místo krásné spící dívky ošklivou caillech a ti paty postele čekal velký pes se sedlem na zádech, jasná „pozvánka“ k cestě do zásvětí. Všechny Mongánovy ženy (z různých příběhů) měly atributy či aspekty (Velkých) mateřských bohyní, respektive *Nejvyšších bytostí. Příběhy, které se k nim vztahují, mají mnoho společného s variacemi na zobecnělé galské riganiovské schéma (viz Rigani).

MONGFIND (ir.) – pololegendární královna Irska, manželka *Eochaida

Mugmedóna, podle pověsti Smrt Crimthanna zavraždila krále Crimthanna Cassu.

MORDRED, MERDRAW, Medrawd (bret., brit., wal.) – předlohou k vytvoření Mordreda, syna *Artušovy sestry Anny z artušovských příběhů, byl zřejmě waleský šlechtic Merdaw. Ten měl podle Annales Cumbriae ze druhé poloviny 10. století padnout společně s Artušem v bitvě u Camlanu (Kamlanu). Příčinou bitvy se stala Merdrawova nenávist k Artušově manželce *Gwenhwyfar. Mezi ním a Artušem panovaly dlouhodobě nepřátelské vztahy, oba si plenili svá panství. Mordred Geoffreye z Monmouthu je již přesněji vyhraněný. Strýc Artuš

244

MORRIGAN

mu svěřil do opatrování svoji ženu a zemi, když se odebral na válečné tažení na evropskou pevninu. Mordred ale zneužil strýcovy důvěry a snažil se intrikami uchvátit vládu v Británii. Usiloval pochopitelně i o královnu, která mu nakonec podlehla a žila s ním. V pozdně středověkém zpracování artušovského cyklu (15. století) od Sira Thomase *Maloryho (Artušova smrt) byl Mordred krvesmilným synem Artuše a jeho sestry Morgany. Podle Merlinova proroctví měl Artuše sesadit z trůnu chlapec narozený v máji (viz beltain), a tak nechal Artuš všechny chlapce přivézt ke dvoru, posadil je na loď a tu poslal na moře. Loď ztroskotala, avšak Mordred se jako jediný zachránil. Na břehu chlapce nalezl jakýsi dobrý člověk, vzal jej s sebou domů a do věku čtrnácti let o něj pečoval. Pak odvedl Mordreda ke dvoru, kde byl králi představen. Mordred si z titulu králova syna činil nároky na vládu v Anglii (podle Merlinova proroctví). Nenáviděl svého otce i královnu *Gueneveru. Byl iniciátorem odhalení královnina poměru s rytířem *Lancelotem, a tím i zániku společenství rytířů *Kulatého stolu. Když se Artuš vypravil do Francie bojovat s Lancelotem, svěřil Mordredovi péči o zemi i královnu. Mordred obelhal dvůr i královnu a prohlásil, že král padl. Zcela nepokrytě usiloval o získání koruny a také o sňatek s královnou. Na rozdíl od starší verze královna raději uprchla a opevnila se v londýnském Toweru, než aby se stala jeho ženou. Artuš se v cizině dozvěděl o domácích událostech a rychle se navrátil. V nastalém boji o moc, který rozdělil zemi na dva tábory, se nakonec střetli oba protivníci v bitvě u Camlanu. Artuš sice zabil Mordreda kopím, ale ten jej ještě před tím stačil smrtelné zranit mečem na hlavě.

MORGANA, MORGANE (bret., brit., wal.) – ve waleské literatuře je

Morgana jezerní pannou, vílou se zlatými vlasy. Coed Morganwy („Morganin les“) se dosud rozkládá na březích horského jezera Llyn Fawr v hrabství Glamorgan (Morgannwg). Tam byl uložen poklad (datovaný do 6. století před n. l.) včetně dvou bronzových kotlů, objevený roku 1911. Morgana byla pravděpodobně místní (Velkou) mateřskou bohyní, jež je kladena na úroveň či přímo ztotožňována s *Matronou či s *Modronou. I ve středověkých příbězích jí zůstalo zachováno mnoho z charakteristických aspektů uvedených bohyní. Geoffrey z Monmouthu ji v Historia regum Britanniae (Dějinách králů

245

Británie) a jejích devět (respektive osm) sester učinil vládkyní ostrova *Avalonu, kam si odváží na lodi po bitvě u Camlanu smrtelné zraněného krále *Artuše, aby o něj pečovala a uzdravila jej. V podání Chrétiena de Troyes je Víla Morgana (Morgana La Fey) nevlastní (starší) sestrou Artušovou, neboť je dcerou *Ygerne a cornwallského vévody Gorloise. *Merlin ji zasvěcuje již od dětství do čarodějného umění, což se mu v podání Sira Thomase *Maloryho stává osudným. Sám totiž skončí pod kamenem (podle jiné verze ve skále), pod nímž hledal tajemná kouzla, která chtěl Morganu naučit. Ke splnění svých cílů používala Morgana nejrůznější praktiky. Od kouzel až po využívání svých nesčetných milenců, kteří často zaplatili její choutky po moci svým životem (jako v případě *Medb). Morgana nenáviděla nejen svého bratra Artuše (přemluvila rytíře Accolona, aby zabil Artuše jeho mečem *Excaliburem, který mu odcizila; ukradla pochvu Artušova meče a vhodila ji do jezera; poslala mu kouzelný plášť – kdyby si jej na sebe král oblékl, vzňal by se a král by uhořel), ale i jeho manželku (chtěla Artušovi prozradit královnin vztah s *Lancelotem), a tak se snažila oběma škodit. Znala mnoho kouzel a uměla měnit podobu nejen svoji, ale i své družiny. Takto na sebe vzala i podobu *Gwenhwyfar/*Ginevry a z jejího poměru s Artušem se narodil Morganě syn *Mordred, jenž měl být po Artušovi vládcem Anglie. Snažila se zbavit i svého manžela, krále Uriena, aby se sama stala královnou. Ale moc se jí nikdy nepodařilo uchvátit.

MORRIGAN, Morrígan, mn. č. Morrígna (ir.) – spolu s *Badb a *Nemaim nebo s *Machou tvoří triádu (tzn. dvě triády). Jméno Morrígan bývá vykládáno jako „velká královna“ nebo „královna Alb“ (zlá žena, která usedá spáči na prsa a přivodí mu tíživý sen, tzv. noční můru). Stejně jako Badb umí brát na sebe podobu černého ptáka (havrana či vrány) a na bojišti čekat na svoji kořist. Promenuje se v *caillech nebo různá zvířata (mimo jiné i v červenou bezrohou krávu). Podle *Lebor Gábala Érenn (Knihy invazí) je dcerou Ernmasiny, která je považována i za matku (božskou matku) bohů Badb, Machy a *Danu/Anu (s níž je Morrigan někdy i ztotožňována). Vybírá si své milence a těm, kteří ji neodmítnou, pomáhá, jako například bohu *Dagdovi v boji proti králi *Fomóriů Indechovi. Spojení s ní zajišťuje Dagdovi vítězství a svrchovanou moc. Odmítnutá Morrigan se naopak mění v pomstychtivou, rozlícenou

246

MORVAN

bytost, schopnou ve svém běsu způsobit smrt. Ve vztahu ke *Cúchulainnovi tato její charakteristika zcela neplatí. Zde se do jisté míry neprojevuje pouze Morriganin ničivý aspekt bohyně bitvy (tak jako u Badb), ale i aspekt ochranitelský, který byl u mateřských bohyní primární. V momentě, kdy Cúchulainn bojoval uprostřed brodu s Lochem, brala na sebe Morrigan postupné různé podoby (hada či úhoře, vlčice a červené bezrohé krávy) a snažila se Cúchulainna oslabit. Tomu se sice podařilo Locha zabít a Morrigan v jejích proměnách vždy zranit, ale sám utrpěl četné rány. Tu se u něho objevuje jednooká caillech (Morrigan), vedoucí krávu se třemi vemeny. Cúchulainn se třikrát napije kravského mléka a je opět zdráv a plný sily. Ale již v momentě, kdy Cúchulainn Morrigan odmítl, se čas jeho života začal naplňovat, a tak ani toto zdánlivě protichůdné jednání nemohlo hrdinovu smrt odvrátit. Morrigan je ve své podstatě bohyní, u níž zásluhou rozdělení původní jediné bohyně na několik samostatných bohyní převládly aspekty válečnické a silové nad pečovatelskými a ochranitelskými. Přesto si uchovala i rysy „moudré soudkyně“. Je spojena s udílením svrchované moci, stejně jako mnohé další keltské bohyně. Spojení s ní dává mužům právo vlády nad ostatními (bohy, lidmi), odmítnutí nabídky znamená smrt.

MORVAN, MORVAN EIL TEGID, Morv (r) an, AFANGDU (wal.) – „mořský havran“, „velká vrána“ či Afangdu („rohatec“). Syn Tegida a *Ceridwen, odpudivá vlasatá příšera. Aby vyvážila Morvanovu ohyzdnost, chtěla Ceridwen učinit ze svého syna největšího mudrce a jasnovidce. Namíchala z kouzelných bylin nápoj, který měl být po dobu jednoho roku vařen v kouzelném *kotli. Aby oheň pod kotlem neuhasl, měli jej hlídat *Gwion Bach („malý“) a slepý stařec. Po vypití nápoje by byl Morvan chytrý jako irský *Fionn nebo *Mongán (česky „malý chlupáč“; přestože je Mongánovo jméno dáváno do spojitosti spíše s věkem, nabývá v souvislosti s níže uvedenými skutečnostmi i jiný podtext, zvláště ve vztahu k jeho dalšímu jménu Afangu). Ve waleském příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen se v pasáži uvádějící seznam všech, od nichž žádal *Kulhwh pomoc při plnění přání obra *Yspaddadena Pennkawra, objevuje Morvanovo jméno v souvislosti s *Artušovou bitvou u Camlanu. Nikdo se jej údajně v bitvě nedotkl zbraní

247

MŠECKÉ ŽEHROVICE

pro jeho ošklivost, neboť „byl pokryt chlupy podobnými jelení srsti“. Jak jméno Afangu, tak i tato epizoda (popisující de facto tabu vztahující se na neodůvodněné, tj. neobětní usmrcení jelena) podporují domněnku, že se jedná o postavu vzniklou transformací boha *Cernunna či jemu podobného rohatého boha.

MŠECKÉ ŽEHROVICE (okres Rakovník) – *čtyřúhelníková svatyně,

ojení vyrůstá plod jmelí, jehož šťáva je známá (a Keltům také byla) svými opojnými a léčivými účinky.

tzv. *Viereckschanze. Svatyně měla obdélníkový půdorys o rozměrech zhruba 190 x 90 m a byla obklopena valem, před nímž byl ještě místy příkop. Plocha svatyně byla vyvýšena nad okolní terén. Stavba měla několik fází, nejstarší pocházela z doby kolem roku 200 před n. l., valy pak byly asi o dvacet let mladší (vchod do areálu svatyně je předpokládán od jihu) a za dalších deset let byla plocha rozdělena na dva čtverce. V jižním

248

MUIRCERTACH

čtverci byla postavena dřevěná stavba, která snad sloužila jako chrámec (typu fanum?). Svatyně byla postavena na místě se starší laténskou zástavbou, datovanou do 3. století před n. l. Mimo areál svatyně byla objevena v roce 1943 proslulá hlava keltského boha či héroa (respektive heroizovaného bojovníka) s torquesem, vyrobená z opuky, datovaná do poloviny 3. století před n. l. Ostatní materiál v jámě, v níž byla hlava „vyhozena“, je datován do druhé poloviny 2. století před n. l. Hlava snad byla původně umístěna ve svatyni (byla asi součástí větší skulptury – viz kult hlav), pak se rozbila či byla úmyslně znehodnocena a jako již nefunkční sakrální předmět byla pravděpodobně vhozena do jámy vně svatyně.

MUGAIN Aitencaitrech (ir.) – podle *Ulsterského cyklu byla Mugain dcerou *Eochaida Fedlecha (sestra *Clothru, *Ethne a *Medb) a manželkou krále *Conchobara mac Nessa. Upíral se k ní zájem mnoha mužů, kteří se ji snažili získat pro sebe. Nejzajímavější je epizoda věnovaná Mugaininu vztahu s *Aedem mac Aininnem. Aed, jenž je zde popisován jako královský *fili, má nepřehlédnutelnou vlastnost slunečního boha. Je schopen vysušovat všechnu vodu, a tak jej král nemůže nechat utopit. Spojení mateřské bohyně a slunečního božstva (například Aeda a *Bé Find) je indoevropským přínosem pro starší domácí populaci. Mugain je někdy ztotožňována s (polohistorickou a poté zmytologizovanou) munsterskou královnou Mór Mumou (Mumu = Munster), od níž odvozují svůj původ všichni vládci Eóganachtu (jednoho ze tří munsterských kmenů a od něho přejaté jméno vládnoucí dynastie Munsteru). Takto by byla (Velkou) mateřskou bohyní, kterou kmen Eóganach uctíval. Vládci Munsteru s ní uzavírali sňatek, aby tak byla potvrzena oprávněnost jejich vlády. Lidová vyprávění i literární zmínky tuto její funkci primo dokládají: spojení s krávami, putování po Irsku, spojení se sluncem. Král Cashelu Fíngen se s ní spojuje, byť je ženatý. Králem v Cashelu (hrabství Tipperary) se mohl stát jakýkoli vládce menších svazů z území Munsteru, do té doby než trůn později uzurpovali Eóganachtové. Mór má při setkání s králem podobu pasačky (což je i častá varianta vzhledu *caillech), teprve po aktu se dává poznat a prohlašuje se za *„Nejvyšší bytost Munsteru“ (tento příběh připomíná obdobná setkání s caillech [například příběh o *Niallu Nóigiallachovi nebo o *Lugaidu

249

MYRDDIN

Laigneovi], která po políbení ztrácí svoji odpudivou podobu a mění se v krásnou dívku, Nejvyšší bytost. Jedině jejím prostřednictvím lze dosáhnout oprávněné vlády). Po Fíngenově smrti získá svazkem s ní vládu nad Munsterem i řada dalších mužů.

MUIRCERTACH, MUIRCHERTACH MAC ERCA (ir.) – historicky doložený král Irska (Muirchertach Mac Ercae mac Eógain zemřel údajné po dvaceti čtyřech letech vlády okolo roku 527 či 531 nebo 536). Nesl jméno své matky, skotské princezny Muircertach. Jeho životopis zachycuje báseň irského *ollama Flanna Mainistrecha z první poloviny 11. století, jež je součástí *Lebor Laignech (Leinstenké knihy). Báseň má silný mytologický podtext, odmyslíme-li si silnou křesťanskou slupku, v níž je jádro příběhu uschováno. Muircertach zapudil svoji manželku kvůli bytosti, která jej na první pohled uchvátila svým zjevem. Vládla mocnými kouzly a uměla si šalbou a klamem udržet královu náklonnost. Nikdy však nesměl král vyslovit její jméno (znamenající bouři, vichřici, křik, nářek, zimní noc, zimní bouři a podobně), chtěl-li zabránit neštěstí (tím by porušil *geis). Avšak sedmou noc po *samainu pod vlivem špatného počasí vyřkl král osudná slova – „zimní bouře“. Ještě tu noc se palác ocitl v plamenech. Král se snaží před plameny zachránit v sudu s vínem, ale utopí se, zatímco na jeho hlavu dopadají ohnivé spršky. Způsob královy smrti i sama doba, kdy k ní došlo – samain – jsou dokladem její rituálnosti. Král, který dovršil své funkční období (roční nebo půlroční, později delší), byl obětován (ať rituálně nebo skutečně) a nahrazen novým, jehož pak čekal stejný osud. Oběť krále byla prováděna různými způsoby, přičemž jak upáleni, tak utopení patřily mezi časté varianty (rituálního nebo skutečného) králova skonu. Sín, jež v podstatě přichází ukončit králův život, respektive přináší mu záhubu na prahu samainu, je jedním z aspektů či podob (Velké) mateřské bohyně, personifikace „odvrácené strany“ *Nejvyšší bytosti. Ta nejen že mu dává oprávněnou vládu, ale také ji (po přesně stanoveném časovém období) odnímá. Ukončuje vládu (posvátného) krále, a to zřejmě pod jiným jménem, než když jej uváděla na trůn. Stejnou funkci jako Sín nebo *Ness zastávala snad řecká bohyně Persefona či římská Proserpina, neboť význam jejich jmen („ta, jež přináší záhubu/zkázu“, „děsná“) se také vztahuje ke smrti a záhubě.

250

MYRDDIN

MYRDDIN, MYEDDYN, MYRDDHIN (wal.) – legendární waleský *druid, básník a mudrc, jenž je znám spíše pod anglickým jménem *Merlin. Podle waleské tradice je považován za prvního barda a zakladatele bardských řádů. Patří ke klíčovým postavám *artušovského cyklu. Podle původního vyprávění patřil ke družině keltského krále Gwenddolaua. V bitvě u Arfderyddu (roku 573) zešílel, a proto opustil lidské společenství a žil sám ve skotských lesích. Ukrýval se před Rhydderchem, který se jej snažil najit a zabít. Postupně Merlin nabýval neobvyklých prorockých schopnosti. Jsou mu připisovány básně Yr Afallenau (Jabloně) a Hoianau (Pozdraveni), v nichž oslavoval svého pána. Od 30. let 10. století, kdy vznikla báseň Armes Prydein (Proroctví o osudu Británie, Britské proroctví), se na Myrddina začíná pohlížet jako na proroka, a nejen jako na mága, jehož postavu pak ztvárnili například *Geoffrey z Monmouthu (1090-1155) v díle Historia regum Britanniae (Dějiny králů Británie) z roku 1136 či Gerald z Barri (1146-1223) v 90. letech 12. století. Geoffrey z Monmouthu vložil do kroniky působivou pasáž (7. kapitola) Prophetiae Merlini (Merlinova proroctví), vycházející právě z waleské látky Armes Prydein. Stejný autor věnoval Merlinovi rozsáhlou báseň Vita Merlini (Merlinův život) psanou v hexametrech, asi z roku 1148. Merlinovi je věnována i báseň z druhé poloviny 11. století Ymddiddan Myrddin a Thaliesin (Rozhovor Merlina s Taliesinem). Našemu čtenáři je nejpřístupnější vyprávění rytíře Sira Thomase *Maloryho (1408-71) Artušova smrt (Morthe dArthur), dokončená v roce 1470, v níž je však Merlinův osud pojednán jen okrajově. Osud středověkem vytvořeného Merlina byl zhruba následující. Mocnosti Temna se rozhodly zničit svět lidí, proto chtěly uvést na svět Antikrista, syna nevinné panny a ďábla. K tomuto účelu si vybraly královskou dceru, jejíž rodinu nejdříve zničily. Princezna v zoufalství hledala azyl v klášteře, kde ji ďábel nalezl a obelstil. Ďáblův plán byl tak naplněn a princezna otěhotněla. Hned po narození bylo dítě – chlapec – pokřtěno princezniným zpovědníkem Blaisem. Bylo mu dáno jméno Merlin. Tím byly ďáblovy plány zčásti zmařeny, ale Merlinovi zůstaly prorocké a kouzelnické schopnosti. Dítě vyrůstalo a záhy si své schopnosti uvědomilo. V té době budoval král *Vortigern na západě Británie, ve Walesu, mohutné opevnění proti útočícím Sasům. Avšak věž opevnění, každý den znovu

251

vystavěná, se pokaždé zřítila a žádný ze stavebníků ani rádců si s ní nevěděl rady. Až jeden z nich králi poradil, aby základy věže pokropil krví dítěte narozeného bez otce, a věž se nezřítí. Poslové bloudili po zemi, až narazili na Merlina, který skutečně neměl otce (nikdo jej neznal), a přivedli jej i s matkou k Vortigernovi. Merlin však odhalil králi pravou příčinu nestability opevnění. Pod základy stavby bylo podzemní jezero a na jeho dně leželi dva draci, kteří pokaždé, když se pohnuli, způsobili otřesy půdy a pád věže. Král se zařídil přesně podle Merlinových rad a věž byla úspěšně dostavěna. Král učinil Merlina, přestože byl ještě dítětem, svým rádcem. Po smrti Vortigerna Merlin úspěšně a moudře pomáhal i Ambrosiovi, Utheru Pendragonovi i *Artušovi, o jehož narození se zasloužil. Merlin předpověděl Artušovi získání *grálu, dal mu podle jedné z verzí i *Kruhový stůl a předpověděl zkázu Británie. Mladý Merlin se zamiloval do princezny *Nimue (v jiné verzi Niniana, Viviana, *Jezerní panna, víla), která ho provázela životem i osudem. Podle jiné verze byla Nimue víla či rusalka, žijící v Bretani, kam se za ní Merlin vypravoval a kde se spolu potulovali po lesích. Merlin ji naučil všem svým kouzlům, jejichž obětí se nakonec stal. Nimue jej totiž začarovala do kamenného hrobu, odkud nebylo návratu, jiná verze Merlinova života uvádí, že jeho odchod byl dobrovolný, neboť byl zlomený životem mezi lidmi. Lidské oko pak již nikdy více Merlina nespatřilo.

252

NANTOSVELTA

os má v levé ruce kladivo na dlouhé rukojeti a v pravé olla. Pod nimi dole je zobrazen havran.

N NANTOSVELTA, Nantosuelta (gal.) – „řeka“ (?), „potok“ (wal. nant = potok, rétorománsky taktéž), respektive „otvíračka potoků“, bohyně galského panteonu. Vzhledem k četnosti výskytu vyobrazení bohyně s bohem

253

NAOISE

*Sucellem je Nantosvelta považována za jeho manželku nebo družku. Z území *Galie existuje z galořímského období řada jejích zpodobnění. K nejčastějším atributům bohyně patří roh hojnosti a malý domeček na dlouhé tyči (či bez ní), snad holubník či včelín nebo pohřební schránka (urna). Nejpravděpodobněji však jde o symbol domu, a tak je možné Nantosveltu vnímat nejen jako mateřskou bohyni, ochránkyni plodnosti a „otvíračku potoků“, ale jako ochránkyni lidských příbytků či domácích svatyní, které v Galii pod vlivem Říma musely určitě existovat. Pták, havran nebo vrána, který je jejím dalším atributem, je jednak symbolem věšteckého umění, jednak umění lékařského, což spolu v této době do jisté míry souviselo. Nejznámější reliéf s Nantosveltou a Sucellem pochází ze Sarrebourgu (oltář je dnes uložen v Metách v Musée de Metz, Francie). Sucellus třímá v levé ruce kladivo a bohyně tyč s domečkem nahoře. Pod jejich nohama je na ohraničeném reliéfním poli zobrazen velký pták (*havran nebo vrána). Na stéle z Karlsruhe (Německo) je Nantosvelta zobrazena vedle Sucella bez domu na tyči, ale zato je její plášť v klíně nařasen tak, že vytváří záhyb v podobě hada. Nantosvelta vedle boha Sucella připomíná irskou bohyni *Brigit, v jedné ze svých tří podob – ochránkyně kovářů (tak jako měli mnoho společného řecká Athéna a Héfaistos nebo Afrodita a Héfaistos; i Athéna měla vazby na vránu; Athéna měla s Héfaistem podle některých zmínek v řecké literatuře i děti, jedno z nich v podobě hada). I Brigit dovedla v podobě řek propůjčovat půdě úrodnost. Bylo jí zasvěceno mnoho pramenů, přestože hlavním Brigitiným atributem byl oheň.

NAOISE, NOÍSÍ (ir) – *Uisnechův syn, bratr Ainnlema a Ardána, s

nimiž tvoří ve starších příbězích triádu. Teprve v mladších podáních (například o *Cúchulainnovi a jeho mládí) vystupuje Naoise již bez svých bratrů. Všichni tři Uisnechovi synové byli statečnými válečníky a rychlými a obratnými lovci. (Je otázkou, zda-li Naoisův otec Uisnech nebyl původně matkou [mateřskou bohyní], jejíž jméno a kult se vázaly k vrchu Uisnech v hrabství Westmeathu mezi Ballymorem a Mulingarem. Podle některých pramenů má být právě zde pohřbena bohyně *Ériu, či zde měl zahynout sluneční bůh *Lug. O svátku *lugnasadu [noc na 1. srpna] se zde konaly slavnosti, při nichž tu byl zapalován oheň a jejichž součástí byla i oběť zvířat – telat. Konala se zde významná shromáždění lidu, nápadně četné

254

NEHALENNIA

jsou i příběhy, u nichž vyniká vazba kopce na vodu.) Irský příběh Vypovězení synů Uisnechových (*Longes mac nUising) vypráví o lásce krásné *Deirdre k Naoisovi. Deirdre se zásluhou *Leborchamy zamiluje do své vysněné představy, jíž je živoucí Naoise. Lásku k Deirdře pocítil i sám král *Conchobar mac Nessa a chtěl ji za manželku. Deirdre ale donutila Naoise, aby jí (doprovázen svými dvěma bratry, Ainnlem a Ardánem) unesl, a neuvalil tak na sebe hanbu zbabělců. Naoise uposlechl. Utečenci prchli za hranice Ulsteru a žili na různých místech Irska a také ve Skotsku. Ale i odtud odcházejí, neboť se podle jedné verze do Deirdre zamiloval i skotský král a chtěl Uisnechovy syny zabít. Podle jiné verze se zde stal Naoise králem a o návratu do Irska neuvažoval. Deirdre Naoise prosila, aby se do Irska nikdy nevraceli, neboť se bála Conchobarovy pomsty. Uisnechovi synové se za hranicemi Irska proslavili v různých bojích svojí statečností. Proto jim Conchobar na přímluvu svých mužů, rytířů Rudé větve, povolil návrat, avšak nebyl ochoten jím poskytnout ochranu. Sotva se v doprovodu tří ručitelů objevili na louce před *Emain Machou, nastaly potíže. Navrátilci se ubytovali v domě rytířů Rudé větve a čekali na ráno. Znepokojená Deidre nevěřila králi, ani jeho mužům. Druhého dne skutečně propukl boj, v němž Naoise i jeho bratry zabil Eoghan mac Durthacha přímo Naoisovým mečem (v jedné z verzí příběhu umírají všichni tři bratři zásluhou jedné rány meče patřícího původně bohu moře, *Manannánu mac Lirovi). Příběhy o třech Uisnechových synech snad vznikly posvětštěním částí mýtu o (trojhlavém?) slunečním božstvu (králi náhradníkovi), které umírá, když se naplní jeho čas, ve všech třech svých podobách, jimiž prošel. Již samo spojení s Deirdre (mateřskou bohyní, respektive jednou z jejích stránek; význam jména Deirdre je „běsnící“) lze chápat také ve smyslu posvátného svazku, respektive svazku Nejvyšší bytosti. Deirdre si žádá oběti a ty si sama vybírá. Tím předurčuje Naoisův osud. Byl vybrán, aby zemřel (byl obětován) místo krále Conchobara.

NÉDE (ir.) – irský *fili, který byl podle irské legendy milencem ženy krále Caiera.

NEHALENNIA, NEHELENNIA (gal.) – „nevzývaná“. (Velká) mateřská

255

NECHTAN MAC NAMÁT

bohyně, jež byla uctívána přímořskými keltskými kmeny žijícími na území západního Nizozemí. Snad obdoba galské *Epony nebo její mladší transformace (?). Nehalennina svatyně byla objevena u Dornburgu (Domburgu) na ostrově Walcherenu a na Colijnsplateau, severovýchodně od Zeelandu. Celkem je známo více než 120 dokladů jejího kultu. V době galořímské byla zobrazována na reliéfech s kormidlem nebo veslem, jejími dalšími atributy jsou rohy hojnosti, koše s ovocem, stromy, pes, pták nebo delfín či mořští a říční bohové, například římský bůh Neptun. Dedikační nápisy jsou dokladem její funkce ochránkyně mořeplavců a obchodníků na (mořských) cestách, ale i na té, s jejíž pomocí lze dosáhnout dobrého obchodu (a zisku). Nehalennia byla velmi těsně spjata s nejrozšířenějším způsobem obživy, tj. rybolovem, jemuž se obyvatelé žijící na pobřeží moře, ostrovech a v deltě řek věnovali. Proto jsou také atributy bohyně nejen obecnými atributy mateřských bohyní, zajišťujících hojnost především zemědělských plodin a produktů, ale hlavně takové, u nichž je její funkce ochránkyně námořníků a rybářů na první pohled zřejmá. Jméno „nevzývaná“ je s největší pravděpodobností dokladem, že bohyně nesměla být označována, tedy vzývána pod svým pravým jménem, které bylo tabuizováno.

NECHTAN MAC NAMÁT (ir.) – necht = staroir. „neteř“, mac Namát = „syn nepřítele“. Jeho jméno pochází od stejného indoevropského kořene jako Neptun (italické božstvo původně pramenícího vodstva, později moře; u Etrusků Nethuns). Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) přichází do Irska s *Tuatha dé Dananny. Byl manželem (Velké) mateřské bohyně *Boand a strážcem pramene v Síd Nechtanu (svém sídle; dnes Carbury Hill, hrabství Kildare), dvojník *Elcmarův či Labraidův, pokud se týká manželství s Boaud. Na úpatí Carbury Hillu pramení řeka Boyne, jejíž vody (podle *Dindshenchasu původně vody ve studni) zde nikdo kromě Nechtana a jeho tří stolníků nesměl spatřit, aniž by oslepl. Podle tohoto údaje bývá usuzováno, že Nechtan byl strážcem ve vodě obsaženého nebeského ohně, zárodku života, plodivé síly a zdroje moci. Oheň a voda, respektive oheň ve vodě je téma, které se objevuje v mnoha nejen indoevropských mytologiích – védské, irské, římské, germánské, pobaltské i dalších. Když se k Nechtanově studni přiblížila Boand, třikráte ji obešla v protisměru chodu hodinových ručiček. Ze studny se vyvalily tří mohutné

256

NEJVYŠŠÍ BYTOST

vlny, které bohyni utrhly nohu, ruku a připravily ji o oko. Zděšená Boand se dala na útěk a vody (respektive Nechtan) ji pronásledovaly. Tak vznikla řeka Boyne, podle Irů matka všech řek. Když dospěla řeka k moři, její vody pokračovaly v cestě dále pod mořem a pod zemí, aby se po každém vynoření vytvořila další světová řeka. Po dlouhé pouti se vody, obstoupivší zemi jako mohutný had, vrátily zpět do Síd Nechtanu, odkud se zrodily. Iránský mýtus o Apam Napátovi, jenž uložil do vod jezera chvaremu (oheň, ohnivý symbol pomazaného krále), jíž se zmocnil, uvádí, že přetékáním vod jezera vznikly různé řeky. Jedna z nich, Haétumant, která měla chvaremu obsahovat, ústi zpět do jezera, které je tak jako Nechtanova studně počátkem a koncem pozemských toků.

NEJVYŠŠÍ BYTOST (ir.) – sňatkem s Nejvyšší bytostí, jež byla původně de facto personifikací země (půdy, pak ostrova) se dostává irským králům oprávněné vlády. Nejvyšší bytost je dárkyní *fláith, jež se přenáší prostřednictvím rituálního obřadu – sňatku – na pozemského krále. Sňatek bohyně (Velké mateřské bohyně, zosobnění země) s vladařem či králem byl cyklicky se opakujícím rituálem již předindoevropského původu, spojeným se zemědělskými civilizacemi. Jeho hlavním smyslem bylo obnovení a udržení plodnosti země (respektive nejčastěji zemědělské půdy, popřípadě vod řek, jezer a moří). Indoevropané tento rituál z části přejali a postupně jej upravovali, přičemž ženský princip rituálu – Nejvyšší bytost – byl doplněn o mužský princip – například symbolizovaný *Lia Fáilem –, který v konečné, časně středověké podobě, celý obřad uzavíral. Manžel a král, jehož si vybírala Nejvyšší bytost (Irska), musel splňovat radu předpokladů, přičemž na prvním místě stál původně moment fyzické zdatnosti (úplnosti a zdraví: vládci, kteří utrpěli zranění a ztratili nějakou část svého těla – ruku, nohu, oko, se museli vlády vzdát), k němuž se pak přidružovalo morální jednání, statečnost a štědrost. O vzhledu Nejvyšší bytosti měli Irové různé představy. Mohla mít podobu mladé dívky-panny, ženy či stařeny (často *caillech) – ve shodě se třemi stadii životního cyklu, jímž procházela během roku mateřská bohyně. Stařena (neplodná země či země v předjaří) se mění v pannu poté, co ji políbí mladý muž, který se tak stává de facto jejím zachráncem (plodnost země se na jaře obnovuje). Jemu se odměnou dostává oprávněné vlády

257

NEMAI

(například příběh o *Naillu Nóigiallachovi nebo o *Lugaidu Laigneovi). Příběh o caillech Bhérri, jenž je zpracován v irské literatuře 8. a 9. století, zachycuje každoroční proměnu (Velké) mateřské bohyně, která se vždy ze zimního stadia stařeny mění na jaře v mladou dívku. Sedmkrát po sobě se Bhérri jako mladá dívka provdala a své muže vždy pochovala jako starce. Množství sňatků je odrazem sňatků rituálních, jež uzavírala bohyně s vládcem nebo králem vždy při své jarní proměně. Nejvyšší bytost v podobě krásné ženy zachycuje *echtrae Baile in Scáil (Úchvatný zjev). Tato „fláith Érenn“ sedí se zlatou korunou na trůnu vedle boha *Luga. *Connovi nabízí k jídlu nejdříve volské a vepřové žebro a pak mu podává nápoj („laith“) ve zlatém poháru – opojnou šťávu červené barvy, zhotovenou z ječmene. Podobnost slov fláith (vláda prostřednictvím bohyně) a laith (nápoj) není náhodná. Bohyně tak nabízí v laith de facto sebe samu. Vypitím nápoje se Conn stává jejím „manželem“. Funkci Nejvyšší bytosti plnila například i královna *Medb či sama *Ériu (ve všech svých podobách).

NEMA viz NEMAIN NEMAIN, Nemain-Bé-Neit, NEMA (ir.) – „opojení válkou“. Bohyně

války, vystupující v irské mytologii po boku bohyní *Morrigan a *Badb, v triádě místo *Machy. Manželka boha války *Neta. Svým bojovým pokřikem uvádí válečníky, kteří jí uctívají, do stavu jakési zuřivosti či bojového běsu, jakému propadali během boje severští berserkové. Hrůzný řev bohyně působil podle Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) zkázu v řadách nepřátel (ve vojsku královny *Medb). Ti, když slyšeli bohyni, umírali hrůzou a úlekem nebo obraceli zbraně sami proti sobě. Nemain přichází na pomoc *Cúchulainnovi odolávajícímu přesile nepřátel, neboť – zle od nich tísněn – si musel sám bojovým výkřikem dodávat odvahu. Bohyně Nemain byla původně jedním z aspektů (Velké) mateřské bohyně (bé znamená v ir. „kráva“, symbol mateřské bohyně), posléze se vyvinula v samostatnou bohyni, u níž převládly aspekty bohyně války.

NEMED Agnamain (ir.) – slovní kmen nemed/nemet znamená „svatý“. Jméno je možno chápat i jako „posvěcený“, či „privilegovaný k účasti na

258

náboženských obřadech/shromážděních“. Podle Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) byl Nemed vůdcem druhé skupiny nájezdníků (třicet let po *Partholonovi), původem od Kaspického nebo Černého moře (popřípadě z Hispánie), kteří připluli na svátek *beltain k břehům Irska. Spolu s ním přišla i jeho manželka *Macha a jejich čtyři synové s manželkami. Nemed nebyl králem, ale vůdcem (a nejvyšším obětníkem?). Nemedův lid zúrodnil Irsko, vyklučil les a vytvořil dvanáct nových rovin a založil čtyři nová jezera. Jedna z rovin byla pojmenována po jeho ženě – Mag Macha. Macha zemřela dvanáct dnů či dvanáct let po svém příchodu do Irska a byla pohřbena na kopci čnícím nad rovinou (viz Emain Macha). Nad jejím údajným hrobem pak vzniklo kultiště, na němž se konaly oběti a slavnosti k její poctě. Nemed porazil opakovaně *Fomórie a zabil dva jejich krále. Sám pak zahynul při nákaze, jíž podlehly dva tisíce jím přivedených osídlenců. Na ty, co přežili, uvalili Fomóriové kruté daně, které museli odvádět o každém *samainu na rovině Mag Cetne, tj. „té samé rovině“ (což je možno chápat i jako „krajinu věčnosti“). Fomóriové žádali každý samain dvě třetiny z úrody obilí (respektive polních plodů), mléka a nově narozených dětí. Kruté zacházení vedlo ke vzpouře, při níž Nemedovi potomci oblehli skleněnou věž, vystavěnou na Tor Inis („ostrově věže“; ostrov Tory, hrabství Donegal, severozápadně od pevniny), z níž Fomóriové ovládali Irsko. Obsadili ji a zabili fomórijského krále Connana. Zůstal však na živu králův bratr, který zorganizoval odvetu a povstalce krutě potlačil. Ti, co se zachránili, uprchli ze země na jedné lodi. Jejich potomci se do Irska vrátili o mnoho let později jako *Fir Bolgové a *Tuatha Dé Danannové.

NEMĚJICE viz KOLO NEMETON viz KULTOVNÍ MÍSTA NEMETONA (brit., gal.) – „svatá“, „přesvatá“; nemed/nemet = svatý.

Původně zřejmě (Velká) mateřská bohyně, snad kmenová bohyně Nemeteů, sídlících na severovýchodě *Galie (Belgicae). Její kult se rozšířil i na Britské ostrovy. V galořímském období byla často zobrazována po boku boha Marta (v Martově svatyni, Mars Loucetius, v Kleinwinterheimu [Německo] byla vzývána samostatně).

259

NERA

To, že je Nemetona zobrazována či spojována s Martem, vede často k jednoznačným závěrům, že je především bohyní válečnou. Ale její uctívání u pramenů (sanktuář keltských Araseceů nebo *Bath [?]) dokládá, že je to pouze jeden z jejích aspektů mateřské bohyně. V Bathu (hrabství Avon, Anglie), kde se nalézaly v době římské významné lázně využívající termální vody místního zřídla a byl na ně napojený chrámový okrsek (kde byla původně uctívána keltská bohyně *Sul). Zde byl nalezen reliéf se zobrazením bohyně, snad Nemetony (či *Rosmety?; interpretace se velmi liší) a boha (s parohy), berana a *genii cucullati. Mužské božstvo je ztotožňováno jednak s Merkurem, jednak nověji díky dalším písemným dokladům s Loucetiem (?). Zakuklená postava snad znázorňuje místní obdobu Mamuria Veturia (což byl zakuklený muž, který o jarních Martových svátcích, spojených s počátkem polních prací v Římě, symbolizoval zimu a byl vyháněn holemi z města). Je možné, že reliéf nechal vytvořit z pevniny přišlý úředník nebo obchodník, nebo naopak místní obyvatel pobývající dočasně na pevnině, přičemž došlo k promísení importovaných a domácích náboženských představ.

NERA (ir.) – hlavní postava irské Echtrai Nerai, jejíž nejstarší verze pochází

ještě z první poloviny 8. století. Dochována je v mladší podobě například v *Lebor Laignech (Leinsterské knize). V předvečer *samainu se konala v cruachánském paláci královny *Medb tradiční velká hostina Na dotaz Medb a *Aililla, kdo z přítomných je ochoten se vypravit na nedaleké popraviště a připevnit tamnímu oběšenci na nohu věneček z vrbového proutí, se přihlásil muž jménem Nera. Nera došel na kopec a našel oběšence. Mrtvý jej prosil, aby mu nejdříve proklál tělo dřevěným kolíkem. Pak může věneček upevnit. Zato ale oběšený žádá, aby jej odnesl k nejbližšímu stavení, aby se mohl napít, protože má velkou žízeň. Nera sundá oběšence, vezme si jej na záda a jde. V prvním domě se lidé zabezpečili proti nezvaným návštěvám o samainu ohňovým příkopem, ve druhém odnesli všechnu špinavou vodu z domu ven do jezera (a tím ji znehodnotili a Nera se nemohl napít). Teprve ve třetím domě nalezl Nera pro oběšence vědro s vodou a ten se konečně napil. Zbytkem vody oběšenec postříkal spící obyvatele domu a ti se již nikdy neprobudili. Nera pak vrátil oběšence na šibenici a vypravil se zpět do Medbina paláce v Cruachánu. Tu se mu naskytl hrůzný obraz. Zatímco

260

NERA

byl pryč, přepadli palác obyvatelé ze *sídu u Cruachánu. Palác byl celý v plamenech a hlavy cruachanských na jedné hromadě. Nera se nepozorovaně připojil k útočníkům a vstoupil s nimi při návratu do sídu. Je přijat tamním králem, jemuž se Nera zavazuje sloužit. Tajně se oženil s jednou z obyvatelek sídu. Králova koruna je uložena v prameni a jeho dva strážci (slepý a chromý, jehož nese ten první na zádech, jako nesl Nera oběšence) ji chodí každodenně kontrolovat z obavy, že ji přijdou obyvatelé z Cruachánu, respektive Medb s Ailillem ukrást a síd zničit. Nerova žena svému muži prozradí, že vše co viděl o *samainu v Cruachánu, nebyla skutečnost, ale pouhé šálení zraku. Obyvatelé sídu se vypraví do Cruachánu až následující samain, aby zabránili Medb a Ailillovi síd vyloupit. Nera odchází od své ženy, aby varoval Medb a Aililla. V paláci vše vypadá, jako by jeho pán právě odešel. Jak mu řekla jeho žena, musel královně ukázat jarní a letní květiny a česnek, který ze sídu přinesl. Nerova žena ze sídu mu zatím v době, kdy byl v lidském světě, porodila syna. Medb a Ailill skutečné o samainu přepadnou síd a vyplení jej, ale Nera stačí ještě před útokem svoji ženu varovat, aby zachránila čeleď a majetek. Nera zůstává v sídu, kde má svoji rodinu, a již se nikdy nevrátí zpět do světa lidí. Příběh o Nerovi poskytuje celou řadu dokladů o praktikách a rituálech dodržovaných o samainu, kdy se pozemští obyvatelé obávali nezvaných návštěvníků ze zásvětí a podnikali četná opatření, aby jim zamezili v přístupu do svých domovů. V předvečer 1. listopadu zhášeli ohně, ohněm očišťovali okolí svých příbytků, vynášeli použitou vodu, aby čerstvou přinesli až za ranního rozbřesku. V představách Keltů se o samainu bytosti ze zasvětí pohybovaly v lidském světě a lidé zase mohli naopak proniknout do niter sídů, například na návštěvu či pro poklady, které v nich byly ukryty. Hranice mezi časem a světy neexistovala a v předvečer nového roku (neboť den po samainu začínal keltský nový rok) svět ovládal chaos, který bylo nutno zvrátit oběťmi a očišťovacími rituály. Vrba byl první strom, který se na jaře u vod zazelenal, byl symbolem přicházejícího jara a konce zimy. Vrbové pruty byly symbolem probudivšího se nového života a do přírody se navrátivší plodivé sily, jejího znovuzrození. Dalším významným mytologickým momentem echtrae je popis studně s uloženou královskou korunou, symbolem vlády, a jejích hlídačů. Ti jsou oba postiženi defekty, které jim zabraňují, aby usilovali o královskou korunu, tj. o moc, a proto mohou bez obav korunu hlídat. Uložení koruny

261

NESS

v prameni připomíná iránský mýtus o Apam Napátovi a chvaremě, symbolu královské moci uloženém ve vodách jezera (viz Nechtan mac Namát).

NESS, NESSA (ir.) – „nepřívětivá“. Odvrácená tvář Asy („přívětivé“,

„laskavé“), dcery ulsterského krále Eochaitla Sálbuidea. Nessin osud líčí Compert Conchobuirs (Conchobarovo početí) z *Ulsterského cyklu. Královská dcera vyrůstala pod dohledem dvanácti moudrých pěstounů. Jednou přitáhl z jihu ostrova v čele nepřátelských vojsk *druid *Cathbad, který je zabil (v jiné verzi příběhu se s ním Ness setkala za zcela jiné situace a počala s ním syna, jehož pak nosila tři roky a tri měsíce, než jej přivedla na svět). Ness se postavila do čela dvaceti sedmi členné skupiny bojovníků (s ní dvacet osm, tj. lunární měsíc), uchýlila se do nehostinné pustiny a podnikala trestné výpravy, aby se za smrt svých pěstounů pomstila. Tehdy se z Asy stala Ni-Asa, čili Nessa nebo Ness. Cathbad ji hledal tak dlouho, až ji nalezl. Využil okamžiku, kdy se koupala v prameni a měla odloženu svoji zbroj. Aby si Ness zachránila život, musela souhlasit, že se za druida provdá. Eochaid se s danou situací smířil a daroval novomanželům půdu, na niž se usadili. Jednou v noci Cathbad poslal Ness k řece, která se nazývala Conchobar, pro vodu. Přestože přecedila vodu přes plátno, dostali se do ní dva červi. Cathbad donutil Ness vodu vypít, a ta červy pozřela a otěhotněla. Dítě, jemuž Cathbad prorokoval skvělou budoucnost, se narodilo nečekaně, během Nesiuiy cesty na otcův dvůr, ve stejnou noc jako Kristus. Ness ale při porodu zemřela a chlapeček byl pojmenován *Conchonar. Jiná verze Nessina příběhu (například Conchobarova domácnost ze 12. století) z ní činí ženu *Ferguse mac Roicha, jehož Ness připravila lstí o vládu, aby tak zajistila svému synovi královský trůn. Asa/Nessa je klasickou transfunkcionální mateřskou bohyní, zpodobňovanou ve svých dvou opačných aspektech – dobrotivé bohyně ochránkyně a dárkyně života, ovládající plodivou část roku, a bohyně bojující a mstící se za příkoří způsobená Cathbadem. Tehdy sídlí v pustině, nehostinné krajině. To, že byl král Conchobar mac Nessa počat prostřednictvím vody stejnojmenné řeky (respektive dvou červů v ní obsažených), je dokladem staré matriarchální viry, že ženy (pole, příroda) jsou oplodňovány nikoli muži, ale například vodami nebo větrem nebo že

262

NET

otěhotní po pozření určitých bylin nebo i živočichů (tato víra měla spojitost i s Kelty uznávanou metempsychózou; viz například Gwion Bach a Ceridwen). Proto se v matriarchálních společnostech udávala příbuznost po matce, nikoli po otci. Conchobar převzal řadu vlastností, jimiž jsou charakterizovány mateřské bohyně, například poskytuje hojnost jídla, projevuje nebývalou štědrost ke svému okolí a podobně. V této souvislosti je zajisté zajímavé, že Conchobar pořádal každý rok o *samainu velkou sedmidenní slavnost (samain připadl na čtvrtý den, tedy na střed týdne), na niž pozval 365 hostů (stejně jako dnů v roce), z nichž každý s ním povečeřel vždy jeden den uplynulého roku.

NET, NETON (ir.) – bůh války, manžel bohyně *Nemain. NIALL, NIÁLL Nóigiallach (ir.) – (pseudo) historický vládce (první

polovina 5. století) jednoho z connachtských království, jenž získal válečnými výpravami do *Británie značný majetek, moc a slávu. Potomci Niallovi přijali dynastické jméno Uí Néill (vnuci Niállovi) a vytvořili mocný stát Airgiallu („dárci rukojmí“). Ten zaujímal území v severozápadním Ulsteru, v Mide a Breze a oni v něm spojili devět menších království (*túathú) a stali se *ardrími v *Taře. Niáll pak obdržel přídomek Nóigiallach, tj. „Niáll, jemuž patří devět rukojmí“. Niallovým otcem byl *Eochaid Mugmedón („pán otroků“) a matkou podle pověsti saská princezna Cairen Chasdube („s černým zvlněným vlasem“), žijící v zajetí na Niallově dvoře. Mongfind, Eochaidova manželka, dělala vše proto, aby Cairen čekající Niallovo dítě, potratila. Té se ale podařilo dítě donosit a porodit na louce před Tarou (neboť se bála vstoupit do paláce). Syna se obávala vzít s sebou do Tary, a tak strávil tři dny pod širým nebem, až se jej ujal *fili Torna a vychoval je. Když vyrostl Niall v mladého muže, přišel na Taru, osvobodil svoji matku od otrocké práce a vzdal jí pocty, jež jí náležely. Jeden z příběhů Historického cyklu vypráví o tom, jak se stal Niall králem v Taře. Jednou na lovu se svými čtyřmi nevlastními bratry, Mongfindinými syny, se setkal u pramene, kam se vypravili nejdříve jeden po druhém pro vodu jeho bratři, s *caillech, která mu nechtěla dát vodu, dokud ji nepolíbí na rty. Niall, na rozdíl od svých bratrů, starou ženu objal a políbil. Ta se proměnila v jeho rukou v krásnou mladou ženu, *Nejvyšší bytost, a

263

NODENS

NISSYEN

oslovila jej jako krále Tary. Stejně jako řada mytických irských panovníků, tak i Niall vděčil za získání vlády Nejvyšší bytosti (sňatkem s mateřskou bohyní). Autor příběhu tím chtěl určitě vyzdvihnout božskou podstatu Niallovy vlády, která byla začátkem dlouhého panování dynastie Uí Néillů, jež vládla Irsku z Tary až do roku 1002.

NIMUE – víla a čarodějnice, *Merlinova družka, viz JEZERNÍ PANNA. NIAM (ir.) – „jasná“, „krásná“. Jméno řady ženských postav irských

příběhů. Snad nejznámější je Niam Celtchait, manželka *Conalla Cernacha, milenka hrdiny *Cúchulainna. Niam se jej snažila zachránit před Calatinovými syny a přemluvila jej, aby přijal pozvání *druida *Cathbada do Glenn nam Bodar („údolí hluchých“, kam nedoléhaly žádné zvuky). Proti ní se postavila bohyně *Badb, která nechtěla dopustit, aby tak byly překaženy její plány, protože měla s Cúchulainnem jiné úmysly. Vzala na sebe Niaminu podobu a vysmívala se Cúchulainnovi pro jeho zbabělé chování. A když se pak objevila pravá Niam a snažila se Cúchulainna před Badb chránit, nevěřil jí a odešel od ní do svého posledního boje. Další je Niam Chinnoír („zlatovlasá“), obyvatelka *zásvětí, která se zamilovala do *Oisína („malého srnčete“), syna *Fionna mac Cumhailla a Blái Derg, taktéž obyvatelky zásvětí. Oisín podléhá Niaminu kouzlu a následuje ji do Tir na nOgu („země věcného mládí“). Tam si ji vzal za ženu a narodily se jim tři děti – dva synové a dcera.

NISSYEN (wal.) – „dobromyslný“. Syn Eurosswydda, bratr *Evnissyena a

*Brana z matčiny strany z waleského cyklu *Mabinogi. „Sjednával mír mezi vojsky bratrů, když byli nejvíce rozhněváni“, píše se v příběhu Branwen, dcera Llyrova. Na rozdíl od svého bratra Evnissyena, jenž byl podněcovatelem nešvarů a osnovatelem zla, byl Nissyen jeho protipólem, dobrým bohem, jenž se snažil zachovávat smír.

NODENS, NODONS (brit.) – „ten, kdo dělá mraky“, „rybář “. Bůh uctívaný

ostrovními Kelty v Británii, Walesu (jisté aspekty měl *Llud Llaw Eereint) i Irsku (zčásti i *Núadu Airgetlám). Nodensova svatyně (Deo Nodonti),

264

pocházející z doby římské (ale založená na starší tradici), byla odkryta v Lydney Parku (hrabství Gloucestershire, Anglie) na planině nad řekou Severn. Zde, v lese Dean (původně asi posvátný háj) byl Nodens uctíván již v předřímské době železné (jak dokládají archeologické nálezy), ale velké obliby jeho kult dosáhl na počátku druhé poloviny 4. století. Tehdy zde Římané postavili celý komplex budov – svatyně, lázně, příbytky pro poutníky. Nodens, jenž byl zde původně uctíván jako božstvo nebeské, respektive solární mající aspekty léčitelské, byl v době římské identifikován především s Apollónem, ale i Martem (léčitelem), popřípadě se *Silvanem. To by dokazovalo Nodensovu komplexnost, protože by jej tak bylo možno chápat i jako boha majícího vztah k *zásvětí. Mezí nálezy ze svatyně se objevují figurky psů, zlomky říčních živočichů a figurek vodních bohů s trojzubci nebo říčními a mořskými živočichy (Neptun), ale i zobrazení rybáře, který chytá lososa (podobnost s příběhem o *Fionnovi). Ve svatyni byla i řada předmětů a votivních nápisů, které Nodense spojovaly především s lékařským uměním (viz výše), například jehlice (které darovaly bohu prosící neplodné ženy), pečeť očního lékaře a drobné lékařské nástroje. Nedaleká řeka Severn byla podle waleského příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen domovem *lososa z Llyn Llyw (lososa moudrosti). Ten s každým přílivem plul proti proudu řeky (Severn) k pevnosti Kaer Loyw, kde byl uvězněn *Modronin syn *Mabon, jehož pomohl losos králi *Artušovi vysvobodit. Zásluhou přírodního jevu Severn Bore, který se zde opakuje každé jaro a v jehož důsledku se zvyšuje hladina vody v Bristolském kanálu, a tím v řece Severn až o 1,5 m, se zdá, že voda v řece teče v tu chvíli opačným směrem. Tehdy se zde snad konaly svátky, při nichž byl bůh Nodens uctíván (snad v aspektu nastupujícího nově zrozeného Slunce, přinášejícího nový život a ozdravení).

NOINDEN ULAD, Utrpení Ulsterských (ir.) – příběh byl snad poprvé písemné zaznamenán na konci 8. století *fili Senchánem Torpéistem. Objasňuje původ kletby, která na ulsterské muže (až na *Cúchulainna a jeho otce) uvalovala *ces noiden, de facto pět dnů a čtyři noci trvající „porodní bolesti“, které je přepadaly vždy v rozhodujících a důležitých momentech, kdy měli například bojovat s nepřítelem a chránit Ulster. Viz Macha.

265

NUDD

NÚADU AIRGETLÁM, Argatlám (ir.) – Núadu „stříbrná ruka“ byl jedním z králů *Tuatha Dé Danannů. Vlastnil kouzelný meč, jeden ze čtyř pokladů Tuatha Dé Danannů, který si do Irska přivezl z města Findias. Meč měl tu vlastnost, že mu nikdo neunikl. V boji s *Fir Bolgy v první bitvě na *MagTuired přišel Núadu o ruku (usekl mu ji Stren, syn Sengannův). Tím se stává nezpůsobilým vládnout, neboť podle tehdy platného obyčeje nemohl být král chromý, ani jinak zmrzačený *Dian Cécht s Credneovou pomocí pořídil Núadovi novou, stříbrnou ruku (od toho Airgetlám, tj. stříbrná ruka či stříbroruký), ale teprve až *Miach mu nasadil ruku z masa a kostí (za což jej jeho otec Dian Cécht zabije). Proto místo vládce zaujal na přání žen Tuatha Dé Danannů *Bres. Vládl sedm let, ale byl sesazen, Núadu se před novou bitvou na Mag Tuired stal znovu na přání Tuatha Dé Danannů králem. Na hostině, oslavující jeho dosazení na trůn, se objevuje *Lug, jenž je pak vzhledem ke všem svým vlastnostem a dovednostem pověřen vedením vojsk Tuatha Dé Danannů proti Fomóriům ve druhé bitvě na Mag Tuired. Núadu v bitvě umírá rukou *Balora. Od jistého Núadua (Néchta – viz Nechtan mac Namát, manžel bohyně *Boand a dvojník Elcmarův) odvozoval svůj původ i irský hrdina *Fionn mac Cumhaill, a to ze strany matky i otce. Núadovou waleskou obdobou je *Llud Llaw Ereint („stříbroruký“), otec Kreiddylady, o níž bojují až do soudného dne každý *beltain *Gwynn ap *Nudd a *Gwythyr (přičemž Nudd je zřejmě obdobou Nodense). Shodné aspekty má Núadu s britským bohem *Nodensem. Oba mají atributy nebeského božstva (Núadův meč je zhmotněním blesku, jedno zpodobnění Nodense [?] jej zachycuje coby slunečního boha s kyjem). Je spojen také s vodním živlem (prameny, řekami) a *zásvětím. V příbězích obou se skrývá keltský mýtus o bohu Lugovi, jenž přichází na pomoc bohu Nodensovi, aby jej osvobodil, respektive obnovil jeho životní síly. Irská dvojice Núadu a Lug odpovídá waleským protějškům Lludovi a *Lleuovi. Lug de facto vytlačil Núadua, převzal jeho postavení vedoucího solárního božstva.

NUDD (wal.) – obdoba britského *Nodense. Podle *Mabinogi měl dva syny – *Gwynna a Ederna. Ten měl velet černému šiku mužů z Dánska, tj.

266

OBĚŤ

ze severu. Spekulativně bývá ztotožňován s *Lluddem.

O OBĚŤ – snaha usmířit si nadpřirozené síly a naklonit si bohy byla vyjádřena i u Keltů především prostřednictvím obětí, jednak zemědělských plodin, jednak domácích i divokých zvířat. Nejvyšším projevem víry v božstvo, respektive v jeho schopnosti, byla oběť lidská. Každé z božstev vyžadovalo určitý typ oběti a rituálu, který se s ní pojil (viz například Taranis, Esus, Teutates). Oběti byla vyjádřena prosba nebo naopak poděkováni za zdar nějakého podniku (například válečného tažení), za odvrácení různých nebezpečí, nemocí, neúrody a podobně. Oběti přinášeli jednotlivci sami za sebe, nebo byly vykonávány ve jménu skupin i kmenových společenstev. Obětem předcházely očistné rituály obětníků i obětovaného prostřednictvím ohně nebo vody. Mohl je provádět sám obětník nebo *druidové, respektive knězi či kněžky. K provádění obětí sloužila k tomu určená (posvátná) místa – původně to bylo u posvátných stromů, kamenných stél, na planinách, na kopcích, u pramenů, jezer, močálů, posléze v posvátných hájích a v nich vymezených místech. Později šlo O určité kultovní okrsky a svatyně (čtyřúhelníkové svatyně – jako u nás například *Mšecké Žehrovice [*čtyřúhelníková svatyně]) a konečně i o jednoduché chrámky (například tzv. fanum). Velké obětní slavnosti se konaly na výjimečných místech, jako byly například v Irsku vrch Uisnech nebo místo na území galského kmene Carnuntů, které uvedl ve svém spise *Caesar. I řádný kalendářní rok skýtal celou řadu příležitostí (nejen *imbolc, *beltain, *lugnasad a *samain, ale i například irský *carman nebo Oenach Tailteann [viz Tailtiu], slavené na paměť mateřských bohyní uprostřed léta v době žní), s nimiž byly neodmyslitelně spojené obětní obřady. Jiný charakter měly oběti zemědělské populace, spojené s cyklickými plodnostními rituály, jiný oběti, k nimž se jednotlivci či celé kmeny (popřípadě i větší společenstva) uchylovali v dobách válečných. Ve shodě se starými, ještě předindoevropskými tradicemi, se plodnost země obnovovala původně obětí krále, respektive jeho náhradníka (tanisty – jak je známo z irských pramenů), chlapce, posléze obětí dobytčete.

267

OENGUS

Oběť se nerovnala pouhému zabití obětiny, ale zasvěcovací a přípravný rituál a případně trojitá smrt obětiny měla hluboký mytologický význam. Oběti bylo zpravidla podříznuto hrdlo, vytékající krev zachycena do nádoby a jí byla kropena pole (stromy, voda). Tělo bylo rozděleno na několik částí a ty zakopány na různých místech v okolí, aby byla jejích prostřednictvími oplodněna země a zabezpečena nová úroda. Lidská oběť mohla byt doprovázena i oběťmi různých zvířat (krávy, ovce, prasete či kance, berana, psa, jelena, koně). Symbolika oběti se různí od ztotožnění s jednotlivými částmi roku až po vyjádření totemových, kmenových, rodových i obecně mytologických vazeb. Rekonstruovaný galský mýtus o *Rigani hovoří o oběti jelena (aby se *Cernunnos stal Esem) a býka (aby se Rigani v podobě třech jeřábů změnila v ženu), příběh irské *Rigrú popisuje oběť krávy. Obětován mohl být i strom nebo jeho kmen (či dřevěný sloup), který byl symbolem jiného, poraženého nebo zavrženého božstva, což dokládají nálezy stromů v šachtách svatyní (například ve Vendéé, Francie) nebo také i scéna z *gundestrupského *kotle, v níž bojovníci přinášejí zřejmě bohu *Teutatovi strom. Před válečnými taženími nebo před bitvami zaslibovali keltští bojovníci prostřednictvím druidů kořist bohům. Tu pak přinášeli a jako projev díků skládali ve svatyních a na posvátných místech i uprostřed svých sídlišť. Nikdo se neodvážil z toho, co bylo bohům jednou darováno, cokoli vzít. A nebyla to pouze zbroj a poklady z vydrancovaných nepřátelských svatyní a vojenských táborů, které vítězové přinášeli, aby tak splnili své sliby. Obětovány božstvům byly i hlavy nepřátel, které pak zdobily stěny svatyní nebo skončily pohřbeny na dnech jezer a slatin nebo v pramenech a zřídlech. Římané dobývající Galii byli překvapeni množstvím zde nashromážděných, bohům zasvěcených pokladů, které jim povolil římský senát rozchvátit. Četné jsou i doklady obětí stavebních, při nichž byly do základů domů, opevnění či jiných staveb dávána celá lidská (i dětská) a zvířecí těla. Tato oběť měla především funkci ochrannou, mající zajistit obětníky (respektive uživatele stavby) před účinky působení zlých mocností, například o samainu. Oběti lidské se mohla rovnat jedině oběť koně nebo klisny, její poslední pozůstatky se dochovaly v Ulsteru u kmene Cenél Conaill (Kenelcunilly) až do 12. století. Oběť klisny byla spojena s iniciačním královským rituálem a její postup popisuje Giraldus Cambrensis (Topographia Hibernica, kolem roku 1185). Nastupující král se při tomto

268

OENGUS

rituálu před zraky svých poddaných spojil s bílou klisnou. Tu pak zabili, její maso uvařili a z vody, v níž se vařila, připravili lázeň pro krále. Král pak pojedl vařené maso a pil vývar v lázni pouhými ústy. Maso bylo rozděleno mezi ostatní a ti je také pojedli. Tím se přímo podíleli na obětním rituálu.

OENGUS Mac In Óc, In Mac On (ir.) – význam jeho jména je nejspíše „světlý“ nebo „život“. Původem je tento „syn mladých“, „mladý syn“, potomkem boha *Dagdy a bohyně *Boand. Byl počat a zrozen během „jediného dne“ a vychován u boha *Midira, respektive *Manannána mac Lira (v Brí Leithu). Když byl Oengusovi představen jeho pravý otec Dagda, pán *sídu Bruig na Bóinne, vznesl Oegnus přání, aby zde směl alespoň den a noc pobýt a sedět na otcově křesle, když už mu Dagda svůj síd nemůže dát. Dagda souhlasil, protože lest neprohlédl: den a noc znamenal pojem času jako takového, tj. navěky, jak mu Oengus hned vysvětlil. A tak s Midirovou pomocí zbavil Dagdu trůnu jednou provždy. V jiné verzi k tomuto činu donutí o *samainu místo Dagdy *Elcmara. Oengus se vyznačoval řadou milostných dobrodružství, v nichž vystupoval mnohdy i jako prostředník mezi znesvářenými partnery. Pro *Étaín, kterou pomohl Midirovi získat za manželku, postavil „sluneční dům“, aby znovu získala svoji podobu v době, kdy procházela cyklem proměn. Oengus vlastnil kouzelný plášť neviditelnosti, jehož silou se mu podařilo zachránit *Gráinne před *Fionnem, a tak pomoci jí a svému nevlastnímu synu *Diarmaidu ua Duibhne na jejich útěku Irskem. Také se mu podařilo oba rivaly smířit, ale přesto smrti svého nevlastního syna nezabránil. Nakonec jej mrtvého doprovází na pozlacených nosítkách do sídu Bruig na Bóinne. Oengus je hlavní postavou Aislinge Oenguso (Oengusova zasněná tvář), jedné z nejstarších irských milostných básní (z přelomu 9. a 10. století). Oengus se zamiluje do krásné dívky, která se mu noc co noc zjevuje ve snu. Vždy když ji chce vzít za ruku, obraz se rozplyne, Oengus onemocněl a jeho rodiče (Dagda a Boand) a *Bodb se mu pokoušeli pomoci. Hledali dívku, *Caer Ibormeith („bobulku tisu“), po celé zemi. Našli sice jejího otce Ethala Ambuaila, který žil v Síd Umainu v Connachtu, ale ten neměl nad dcerou žádnou moc. Ale jednou za dva roky se Caer Ibormeith se svými 150 družkami, všechny proměněné v labutě se zlatými korunkami z peří na

269

OGAM

hlavách, snášela o *samainu na Lough Bél Draco (Dračí jezero). Tam ji směl Oengu; poprvé obejmout poté, co své vyvolené slíbil, že se bude moci i po svatbě vracet se svými družkami na jezero. Oengus se sám stal labutí, třikráte s Caer obletěl jezero a pak zamířil k Bruig na Bóinne. Oengus je především božským synem, klasickým výsledkem *hieros gamos, přičemž on a jeho matka odpovídají například waleské dvojici *Modron a *Mabon či galské *Matróně a Maponovi. Oengus je vzhledem ke svému jménu považován za boha všeho, co roste, tj. i úrody a plodnosti obecně, a v přírodě uvězněných životních impulzů, které pomáhá uvolňovat a uvádět v činnost. I z tohoto titulu pomáhá mnohým mytickým hrdinům získat jejich životní družky či ženy (vesměs mateřské bohyně).

OGAM (ir.) – irské hláskové písmo, které bylo používáno snad již od 4.

století před n. l. k vytváření krátkých nápisů. Zobrazování hlásek se provádělo pomocí krátkých čar, jejichž počet a sklon se různily. Ryty byly povětšinou přes hrany (kamene, dřevěných tyčinek). Původ ogamu je hledán bud‘ v Řecku, nebo ve starověkém Římě. Je také možné, že se jednotlivé znaky původně neryly (nepsaly). Představovaly je větvičky uříznuté z různých druhů stromů a ty se teprve později změnily v písmo, jehož hlásky se jmenovaly podle stromů, jež zastupovaly a které symbolizovaly jednotlivé měsíce roku. (Dozvuky magického spojení stromů a písma je možné spatřovat i v Tažení za býkem z Cuailnge [*Táin Bó Cuailnge]. Cúchulainnovi protivníci házejí proti němu kruh z mladého stromu přes kamenný sloupek, totéž činí i on sám. Jindy musejí přejet bojovým vozem přes poražený strom, což se jim podaří až na potřicáté!) Znaky ogamové abecedy jsou rozděleny do pěti skupin po pěti. První tří jsou pro souhlásky, čtvrtá pro samohlásky (tyto čtyři skupiny mají dvacet znaků) a pátá pro dvojhlásky (pět znaků). Ogam se původně používal ke zhotovení krátkých (asi magických) nápisů na dřevě (i na věštících hůlkách hojně používaných *druidy, nejčastěji čtyřech), později i na kamenných náhrobcích a pamětních a hraničních kamenech. Na území Irska, *Británie a *Galie je dochováno zhruba 360 náhrobních nápisů pocházejících především z 5. a 6. století, přičemž nejvíce, asi 200, pochází z jižních irských území, hrabství Cork, Kerry a Waterford. Několik nápisů je známo také z Walesu (15), Cornwallu, Skotska a z ostrova Man. I náhrobní kameny irských hrdinů byly opatřeny

270

OGMA

nápisy v ogamu, například *Cúchulainnův a jeho ženy *Emer, Cúchulainnova syna *Conlaie a další. V Knize z Ballymotu (kolem roku 1400) je uvedeno nejstarší ucelené odborné pojednání o původu a vývoji ogamu i s četnými ukázkami. Základem k práci byly starší prameny, pocházející až z 9. století. Irské časně středověké literární památky obsahují řadu konkrétních příkladů použití ogamu k magickým účelům, k označení předmětů – věštících hůlek, zbraní i ostatních předmětů. *Conn Cétchathach dostává na Mag Mell („rovině radovánek“) od boha *Luga čtyři tisové hůlky, na nichž je ogamem zaznamenáno padesát jmen (oprávněných) králů Tary „z jeho semene“. V irské legendě *Tochmarc Étaíne zjistí například druid Dalán pomocí ogamových znaků, vyrytých na čtyřech tisových hůlkách, a misky učenosti úkryt, do něhož si uschoval *Midir bohyni *Étaín. Za tvůrce ogamu byl podle irských pověstí považován hrdina *Ogma Cermait, jeden ze třech nejvýznamnějších bohů *Tuatha De Danannů, který měl mnoho společného se severským bohem Odinem, vynálezcem runového písma a otcem básnictví.

OGMA, OGHMA Cetmait, Grianainecht (ir.) – Ogma (původ jména viz

Ogmios) „medový jazyk“, „sluneční tvář“. Jeden ze tří nejvýznamnějších bohů *Tuatha Dé Danannů, irský silák s velkým kyjem (Herkules), vypravěč a básník, jemuž je připisován objev irského vrypového písma *ogamu. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) byl jeho otcem Eladan (jeho jméno je vykládáno jako „básnické umění“, „věda“, „básnické dovednosti“ a podobně) a manželkou básnířka a zřice Etan, dcera *Diana Céchta (která je ale v některých verzích jeho matkou; viz Étaín). V obou bitvách na *Mag Tuired byl Ogma hlavním *Lugovým pomocníkem. (Podle některých verzí padl Ogma v první bitvě na *Mag Tuired rukou fomórijského krále Indecha, ale vzápětí se znovu objevuje zcela zdráv a živ.) Za dob *Bresovy vlády a útlaku Tuatha Dé Danannů byl Ogma potupen, neboť byl degradován na nosiče dříví z ostrovů u irských břehů na královský dvůr. Strádal hladem a byl tak zesláblý, že část nákladu vždy ztratil v moři. Po druhé bitvě na *Mag Tuired proti *Fomóriům jde spolu s *Lugem a svým bratrem *Dagdou do Bresova paláce pro Dagdovu kouzelnou harfu, bez níž by nebylo možné ovládat chod roku (tj. vyvolávat jednotlivá roční období).

271

OGMIOS

Ogma je do jisté míry irskou variantou galského Ogmia. I on je především silákem-válečníkem, ošlehaný sluncem a větrem, který umí dovedně a poutavě vyprávět svá dobrodružství. Vypravěčský talent se u Keltů vyrovnal statečnosti v boji. Silou se s Ogmou mohl porovnávat jenom Lug. Ogmova atributní zbraň, kyj (znak nebeského božstva; zhmotněný blesk), a jeho silácké kousky vedou k názorům, že je jakýmsi keltským příbuzným obhroublého severského Thóra, bojovníka s obry a ochránce bohů. Je pravděpodobné, že Ogma, stejné jako Thór nebo řecký Héraklés, vznikl z jednoho původního indoevropského božského prototypu. Ale spíše než k Thórovi má blíž k Odinovi, bohu válečníků, věštci a kouzelníku magickospirituálních schopností, vynálezci runového písma (které vyryl jako první na strom, na němž visel a které mělo zpočátku stejnou funkci jako ogam) a básnictví (ukradl básnickou medovinu). Staří Rekové přičítali objevení písma Hermovi, jehož si pevninští Keltové zaměnili za Hérakla, který jim svými životními osudy více imponoval. Ogma nebyl jen jednoduchým silákem, ale spíše mnohostranným irským bohem se vztahem k řeči a básnictví (a to nejen původem po rodičích, ale svojí podstatou).

OGMIOS (gal.) – jméno je snad odvozeno z řeckého „řada“, „stromořadí“, „brázda“. Lúkiános ze Samosaty (Héraklés, 1-7) píše o galském Héraklovi – Ogmiovi –, jehož zpodobnění spatřil. Vypadal údajně jako holohlavý stařec s vrásčitou kůží, nebyl mladý jako Héraklés. Vláčel za sebou množství mužů a žen, připoutaných ke svému jazyku zlatými nebo jantarovými řetízky. I když jejích připoutání bylo slabé, šli za ním rádi, vesele a dobrovolně a chválili jej. Jeden místní Gal vysvětlil Lúkiánovi smysl toho, co viděl. Řekl, že Galové, na rozdíl od Řeků, nepovažují za ochránce umění řeči boha Herma (ten podle tradice sestrojil první lyru natažením strun na želví krunýř a hrou na ni uspal svoji matku), ale Hérakla, neboť ten je mnohem silněji. Ogmia znali i ostrovní Keltové. U Irů mu odpovídá bůh-válečník *Ogma, jemuž je přisuzován vynález ogamského písma (viz ogam). Je zajímavé, že řecký Hermes (mimo jiné ochránce básníků), jehož se Galové zdráhali s Ogmiem ztotožnit, s ním ale má i cosi společného. Hermes byl synem Dia a Matky Země (Maii, respektive [Velké] mateřské bohyně), která vsak v podobě Rhei byla i Diovou matkou. Hermes byl tak nejen jeho syn, ale zároveň i bratr, Ogma je bratrem nejvyššího boha

272

OISÍN

Dagdy. I on má vztah k hudbě a umí předvídat budoucnost. Hádés si Herma najal jako svého posla, aby umírající za pomoci nebývalé výmluvnosti a jemným dotekem berly povolával do království mrtvých, i Ogma má volný vztah k zásvětí. Hermes je považován za otce praalfabety (spolu se třemi sudičkami) a Ogma za tvůrce ogamového písma. Ale Galové spojovali Ogmia s Héraklem především proto, že byl silnější. Vůbec nevadilo, že jej zobrazili jako starého muže. Naopak, chtěli tím zdůraznit, jak Lúkiános dále citoval Galova slova, že věkem se řečnické umění umocňuje, a teprve ve stáří dosahuje dokonalosti. Galové věřili v sílu a magii slov, majících nezastupitelnou úlohu při úspěšném dovršeni boje. Keltská víra v sílu mluveného slova byla dána především jejich druidským učením. A tak muži a ženy připoutaní řetízky, uchycenými v uších k Ogmiovu jazyku, vyjadřují jednoznačně spojení prostřednictvím slov. Kam je Ogmios odvádí a co jím povídá, zdali zde má skutečně funkci Hermovu a doprovází je do zásvětí, či je provází světem lidí, nelze zjistit. Důkazem spojitosti Ogmia, magického slova a zaklínání jsou nápisy na dvou destičkách s kletbami, tzv. defixiones, nalezených v Bregenzi (na břehu Bodamského jezera ve spolkové zemi Vorarlberg, Rakousko).

OISÍN (ir.) – „malé srnče“. Syn *Fionna a Blai Derg („laně“), jeden z hlavních hrdinů *Fenierského cyklu. Otec *Oscara. V příběhu Tóraigheacht Dhiarmada agus Gráinne/Pronásledováni Dhierdmaida a Gráinne se na hostině, konané ku příležitosti otcových zásnub, setká Oisín s *Gráinne, svojí potenciální nevlastni matkou. Gráinne pomocí kouzelného nápoje uspala všechny hosty až na dva, Diarmaida ua Duibhne a Oisína, a snažila se oběma mužům vlichotit. Ti zprvu její milostné nabídky odmítají, Oísín i proto, že se nechce stát sokem svého otce. Nakonec se Gráinne podaří přemluvit Diarmaida, aby s ní utekl a nenechal ji provdat za starého krále. Oisín jim oběma pomáhá a chrání je před Fionnem. Na druhé straně chrání i Fionna a nedovolí svému synu Oskarovi, aby se postavil proti Fionnovi, a to ani v momentě, když chce pomstít Diarmaidovu smrt. Oisín údajné nezemřel, ale odešel do *zásvětí, do *sídu své matky (viz dále). Jeden z nejznámějších příběhů o Oisínovi je spojen s jeho vztahem k *Niam Chinnoír („zlatovlasé“). I když je starého původu, v písemné podobě se dochoval až z 18. století. Niam Chinnoír, obyvatelka zásvětí, jezdkyně na bílém koni, se zamiluje do Oisína. Ten podléhá jejímu kouzlu a následuje ji

273

OLWEN

do Tir na nOgu („země věčného mládí“), kde si ji vezme za ženu. Mají spolu tři děti, dva syny a dceru. V zásvětí žil Oisín tři sta let, až se mu zastesklo po rodném Irsku. Niam mu půjčí na cestu svého bílého koně, ale varuje jej, aby se nedotýkal irské země. Oisín projíždí rodným krajem, který nepoznává, neboť všude panuje nelad, chudoba a hrubost. Ve snaze pomoci třem chudákům, pachtícím se s těžkým kamenem, nechtěně spadne s koně na zem. V té chvíli dolehne na Oisína pozemský čas a věk a on se změní ve starce a jeho život končí. (Příběh pokračuje ještě dále křesťanskou vsuvkou o setkání Oisína se sv. *Patrikem.)

OLLAM (ir.) – první básník (původně se jednalo o titul obecný, který se nevztahoval pouze na básníky), „mistr“, titul, jimž se honosil vrchní *fili. Ollam se těšil stejnému postavení ve společnosti jako král ‚túathu (například ollam munsterského krále *Cú Roie mac Dairea), v dobách křesťanství působil jako biskup. Teprve po dvanácti letech učení se fili mohl stát ollamem, či musel na tento titul čekat, až jeho mistr zemřel a on byl ostatními vybrán a zvolen. Cvičil se v zapamatování a doslovné reprodukci textů, stejné jako fili či *druidové své tajné nauce. Ollamové znali staré druidské praktiky a směli učit na královském dvoře. Ollam měl *fili i druidy mnoho společného, oba tituly u některých osob splývají. Ollamové museli být zběhlí nejen v pasivním básnickém umění – museli znát mnoho básní nazpaměť (jednu sedminu všech známých básnických, respektive mytologických příběhů), ale očekávalo se od nich, že sami budou básně skládat, a to i improvizovaně jako reakcí na určitou situaci. Ollamové měli na starosti i vytváření rodokmenů jednotlivých králů nebo významných mužů. Jejich propojení s božskými předky zdůrazňovali mnohdy krkolomnými příbuzenskými kombinacemi, aby vyzdvihli výjimečnost a předpoklady svých chlebodárců pro vládu (například ollam Flann Mainistrech je autorem biografie krále *Muircertacha). Waleskou obdobou ollama byl pennbardd. Tímto titulem byl označován například *Taliesin.

OLWEN (wal.) – „bílá stopa“, „překrásná“. Dcera *Yspaddadena Pennkawra, hlavní hrdinka příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Byla

274

OPĚTOVNÉ VTĚLENÍ

nesmírně krásná a chytrá, všude kudy kráčela, vykvétaly v jejích stopách čtyři bílé jetele. Yspaddadenův život byl závislý na jejím panenství. V momentě, kdy by odešla s mužem, zemřel by. Proto Yspaddaden usmrcoval všechny muže, kteří se snažili získat jeho dceru za ženu. To věděla dobře Kulhwhova macecha, když vyřkla kletbu, že se „jeho bok nedotkne ženy“, pokud to nebude právě Olwen. Již při pouhém vyslovení jejího jména se Kulhwh do Olwen zamiloval. S pomocí *Artušových rytířů se mu ji podaří nalézt. Yspaddaden si klade řadu pro smrtelníka nesplnitelných podmínek a úkolů, jimiž podmiňuje Kulhwhovu žádost o Olweninu ruku a doufá, že i tentokráte přežije. Mnoho významných mužů Artušovy družiny i sám král se podílelo na plnění úkolů, a tak nakonec Kulhwh skutečně získal Olwen za manželku. Předlohou pro vytvoření posvětštělé literární postavy Olwen byla (Velká) mateřská bohyně, jak dokládá celá řada nepřehlédnutelných skutečností. Tvar jetelového lístku, který se skládá ze tří lupínků – je symbolem trojjedinosti mateřských bohyní, také její „žluté“ vlasy, pohled jednoletého sokola či tříletého jestřába a přirovnání k vodám pramene a labuti naznačují spojení s mateřskou bohyní. Sňatek s ní zaručuje právo na vládu. Smrt Yspaddadena, vládce *zásvětí, v momentě, kdy je Olwen de facto vysvobozena z jeho moci, může být ale i reminiscencí na mýtus o „osvobození uvězněné“ mateřské bohyně, která se na jaře ve své dívčí podobě spojuje s bohem oblohy/slunce a stává se ženou, aby v letní polovině roku uvolnila svoji plodivou sílu. Smrt dvaceti tří synů ovčáka Kustenhina (jež zabil Yspaddaden, neboť usilovali o Olwen, a zůstal pouze poslední, dvacátý čtvrtý se zlatými vlasy, uschovaný v kamenné skříni – původně snad v nějaké jeskyni) může být dokladem obětí krále/ tanisty (kult berana?). Tato oběť byla prováděna v červnu o slunovratu (při Kulhwhově popise je zmínka o tom, že hrot jeho kopí mohl ranit i vítr do krve a kopí letělo rychleji, „než padá k zemi první kapka rosy z vršku rákosu v měsíci červnu, kdy je rosa největší“) a byly s kultem bohyně spojeny. Kulhwhův popis, především jeho dva stříbrné oštěpy a purpurový plášť se dvěma zlatými jablky, kůň se šedou hlavou, který běžel tak, že se ani jeden stvol trávy pod jeho kopyty neohnul, mají mnoho společného se zásvětím, respektive se smrtí a je pravděpodobné, že v původní verzi mýtu Kulhwh skončil stejně jako synové ovčáka Kustenhina a Yspaddaden dál zkoušel Olweniny nápadníky.

275

OWAIN

OPĚTOVNÉ VTĚLENÍ (metempsychóza, reinkarnace) – podle zmínek

v dílech antických i středověkých autorů, především irských a waleských pisatelů, lze usuzovat, že Keltové věřili v metempsychózu, tj. v to, že se lidské duše po smrti uchylují do nových, převážně tělesných schránek. Existence duše bez fyzické podoby pro ně byla nepřijatelná. Duše bez těla byla chápána jako něco hrůzostrašného, démonického, respektive jako abnormalita. G. I. *Caesar píše velmi stručně, že podle učeni *druidů „duše neumírá, ale po smrti se stěhuje z jednoho (těla) do druhého“ (O válce galské, VI, 14). Kde a za jakých podmínek se toto stěhování odehrává, nic neříká. Není to z nezájmu, ale pro Římany byla otázka posmrtné existence jasně dána. Lucanus pak píše (Pharsalia, 450-458), že podle druidů duše nesměřují do podzemního Disova království, ale ten samý duch pobývá v novém těle v jiném světě, a „smrt je pouze začátkem dlouhého života“. Diodoros Sicilský (Bibliotheca V, 28, 6) a Valerius Maximus uvádějí, že víru v nesmrtelnost duší přejali Keltové od pythagorejců (kteří ovlivněni orfiky věřili, že se duše převtělováním do různých živých bytostí a rostlin očišťuje tak dlouho, dokud nedosáhne úplné očisty a neskončí na ostrově věčné blaženosti). Také píše, odvolávaje se na starší prameny, že „Duše lidí jsou nesmrtelné a po určitém počtu let vedou další život, když duše vstoupí do jiného těla.“ Pompomus Mela (De chorographia III, 3) a Amnianus Marcelinus (Historia XV, 9, 8) tlumočí víru Keltů ve věčný a šťastný pobyt duší v zásvětí (respektive podle Pomponia Mely v podzemních končinách). Irské prameny uvádějí celou řadu příkladů reinkarnace spojené s metamorfózami. *Tuan mac Cairill trávil podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) přes tři sta let jako člověk, tři sta let jako býk (divoký tur), dvě stě let jako divoký kozel (respektive divoký hřebec nebo kanec), dalších tři sta let jako pták a přes sto let jako *losos. Pak byl uloven a sněden ženou Muíredacha Muindberga, aby se narodil znovu pod svým původním jménem. *Fintan mac Bochra, účastník první invazní vlny do Irska, prošel řadou proměn. Po potopě světa žil dalších 5 500 let, a to částečné v podobě ryby (lososa) a ptáka (orla nebo sokola). Waleský *Gwion Bach se postupně promenoval v zajíce, rybu a ptáka. V jeho poslední proměně – zrnu – jej Ceridwen v podobě černé slepice dostihla a pozřela. Zrnem se oplodnila a Gwion se po čase narodil v nové lidské podobě (viz Taliesin).

276

Bohyně *Étaín prošla v průběhu dlouhých 1012 let radou proměn (byla kaluží vody, pak červem, „vážkou“ neobvyklé krásy; pak jí *Oengus pomůže nabýt znovu lidskou podobu), než propadla komínem do poháru manželky zdatného ulsterského bojovníka Étara. Ta víno z poháru vypila a za devět měsíců se ji narodila dcera Étaín II. Někteří se upomínají na svoji předešlou lidskou existenci, jiní – například Étaín II – ne. Vedle těchto reinkarnací (jímž předcházejí složité metamorfózy) se v příbězích objevují i přímočará, zcela jasná vtělení buď do osob, nebo do zvířat, například *Cúchulainn je v Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) označen za vtělení *Lugovo.

OSCAR (ir.) – „milovník jelenů“. Syn *Oisína a vnuk *Fionna. Oženil se s *Aedovou dcerou *Étaín (žijící v *sídu Bean Eadair na poloostrově Howrh, Dublin). Oscar se svým otcem věrně podporuje Fionna, až na událost, která se vázala ke smrti *Diarmaida ua Duibhne. Fionn nechal Diarmaida, svého soka v lásce ke *Gráinne zemřít, protože váhal s poskytnutím pomoci – nedal mu napít vody. Tehdy se Oscar tak rozlítil, že chtěl Fionnovi utnout hlavu. Nebýt Oisína, tak by svoji hrozbu uskutečnil. Oscar padl v bitvě u Gabry (lokalizace místa kolísá), kde spolu s ním zahynula více jak polovina bojovníků *fianny. Étaín manželovu smrt nepřežila a podlehla svému žalu.

OWAIN, Ywain, Iwain (wal.) – syn Uryenův (Uriensův), jenž vystupuje také ve waleském příběhu Sen Rhonabwyův (v Mabinogi). Owain vlastnil hejno bojových havranů, které mu ničili panoši a synové předních rytířů krále *Artuše, zatímco s králem hrál šachy. Pak se situace obrátila a rozhněvané hejno, posílené mocí praporce, napadlo Artušovy muže, rvalo jim údy a hlavy, vznášelo se s nimi do vzduchu a házelo je na zem. Ve vyprávění Peredur, syn Evrawgův vystupuje Owain v roli *Paredurova učitele. Podle Owaina vytvořil *Chrétien de Troyes postavu rytíře Ywaina/Iwaina, kterého zakomponoval do svých vyprávění Artušova smrt Sir Thomas *Malory. Zde je jeho matkou Víla *Morgana, Artušova sestra, a otcem král Uriens, jemuž Iwain zachránil život, když se jej Morgana snažila zbavit trůnu. V jednom z příběhů rytíře Ivaina se odráží ještě starý keltský mýtus o získání vlády prostřednictvím „uznání“ *caillech, byť značně

277

PARTHOLON

porytířštěný. Iwain si vybral mezí třemi pannami tu nejstarší, šedesátiletou (byť byl ze tří rytířů nejmladší), a ta mu dopomohla k úspěchu v radě podivuhodných dobrodružství i v rytířském klání. Iwain zahynul rukou svého nevlastního bratra *Gawaina na cestě za *grálem.

P PARTHOLON (ir.) – syn Sery, který zabil krále (snad) Hispánie, Sicílie

nebo Řecka *Bela. Podle irské *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazi) jej Sera připravil o jedno oko a on mu za to podpálil rodný dům. Proto musel uprchnout ze země. Spolu s ním odešli jeho tři nebo čtyři synové, jeho žena a snachy. Vypluli na moře a po dlouhé cestě přistáli u břehů Irska 14. května, jako první nově přišlí osadníci po potopě (křesťanský autor uvádí velmi pečlivě, že bylo Abrahámovi šedesát let). Přesto že bylo po potopě, tak v Irsku narazili na *Fomórie, kterým tehdy vládl král Cichola („klepavá noha“). Partholon s nimi svedl vítěznou bitvu. On a jeho lidé museli stvořit zemi k obývání – roviny (čtyři) a jezera (sedm), neboť v době Fomóriů měl ostrov podobu jedné roviny – *Sen Mag, na níž Fomóriové žili i pohřbívali své mrtvé. Partholon zoral půdu, jeho lidé postavili první dům, použili poprvé kotel, uvařili pivo, vybojovali první boj muže proti muži. Vytvořili pojmy do té doby neznámé – cizoložství, nevěra, žárlivost, rukojmí a vražda. Partholon zahynul s většinou svých lidí během nákazy, která propukla o *beltainu a trvala jeden týden. Podle jiné verze měl na svědomí jeho smrt král Fomóriů Cichola, který mu způsobil vleklou otravu.

PARZIFAL, PERCEVAL, Paredur, Peredur, Percival z Galis (bret., brit., wal.) – jeden ze tří rytířů krále *Artuše, který byl – jak stanovilo *Merlinovo proroctví – předurčen najít svatý – *grál, spolu s panem *Galahadem a *Borsem. V Merlinově podobenství jsou tito vyvolení rytíři *Kulatého stolu uvedeni jako tři bílí býci, z nichž jeden na sobě má skvrnu (pan Bors), neboť nebyl panicem. Aby se Percival oprostil od tužeb těla, sám se zranil raději mečem do stehna (!). Prožil mnohá dobrodružství, než se dostal do města Sarrasu, kde byl po dlouhé cestě grál uložen. Tam zemřel a byl pohřben nedlouho po panu Galahadovi.

278

SV. PATRIK

PAREDUR AB EFRAWC (wal.) – prostý bojovník z waleských pověstí, který se stal vzorem pro časně středověkou postavu rytíře Percevala (viz Parzifal), člena družiny krále *Artuše. Měl původně šest starších bratrů, kteří všichni zahynuli včetně jejich otce v rytířských kláních. Paredur vyrůstal v lesích, kde pásl ovce a kozy. Tak se jej snažila matka ochránit před svody rytířského života. Ale Paredurovi bylo souzeno se stát rytířem. Vypravil se ve svém vesnickém oblečení a na starém chromém koni ke dvoru krále *Artuše, aby si vysloužil rytířský titul. Hned po svém příjezdu Paredur zasáhl ve prospěch královny *Gwenhwyfar, již právě *Mordred/Medrav obvinil z cizoložství. Dlouhou cestou, plnou různých dobrodružství se propracovává k rytířskému titulu a stává se jedním z nejznámějších rytířů *Kulatého stolu.

SV. PATRIK († 461?, 490?) (ir.) – irský národní světec. Podle legendy nebude u Posledního soudu soudit Iry Bůh, ale sv. Patrik, který si podle legend toto privilegium vymohl na samotném Bohu, když držel hladovku na vrcholu kopce, dnes zvaného Croagh Patrick (hrabství Mayo). Patrik pocházel nejspíše z římské Británie, kde se narodil jakémusi Calpurniovi ve vesnici Bannaven Taberniae. (Otázka původu však není vyřešena, protože se odborníci přou o to, zdali existoval jeden nebo dva Patrikové, přičemž jeden by přišel z Říma jako misionář ve 30. letech 5. století a druhý z Británie o generaci později.) V šestnácti letech padl Patrik do zajetí irských nájezdníků a byl spolu s dalšími odvlečen do Irska, kde pásl po lesích dobytek (ovce, vepře). Podařilo se mu uprchnout a v Británii vyhledat své příbuzné. Po jednom vidění se odebral na pevninu do Galie a vstoupil snad do klášterní komunity v Auxerre (na břehu řeky Yonne dosud stojí zříceniny časně středověkých objektů) nebo snad pobýval na ostrově Lérins ve Středozemním moři poblíž břehů Galie a učil se křesťanské nauce. Po vysvěcení se vrátil do Irska a zde podle jeho nejznámějšího životopisu Život ve třech částech (Tripartite Life) statečné potíral pohanské bohy pomocí zaříkávání a kouzel, ovládnutím živlů (oheň, voda, země, vzduch/nebe), tedy praktikami, které sám odsuzoval a považoval za pohanské. Svým uměním přemohl pohanské *druidy, kteří byli nuceni uznat jeho sílu a moc, větší než jejich. Patrik proklel a zatratil vrch *Uisnech, *Crom Cruach,

279

PES

získal vrch Armagh (viz Emain Macha) a postavil se na odpor keltským rituálům dodržovaným v *Taře. Ve snaze prosadit křesťanské Velikonoce se postavil proti samotnému *ardrímu *Laogairemu a na pomoc si vzal živly (nebe se hroutilo, země se chvěla a Slunce přestalo svítit), sebe a své věrné proměnil pomocí kouzel v srnce. Patrikovou věrnou průvodkyní byla laň z Armaghu. Ve skutečnosti zavedl sv. Patrik v Irsku systém episkopální církevní správy, dal základ dobře fungujícímu klášternímu systému, založil množství kostelů a pokřtil „tisíce“ pohanů. Jeho dvanáct žáků z Clonardu nese titul „dvanáct irských apoštolů“ a každý z nich později stál u založení nějakého významného kláštera. Sv. Patrik působil asi především na sever od linie měst Galway-Wexford, kde se nalézá největší počet kostelů, které údajně založil (centrem jeho působení byl asi Armagh). Na území Irska nalezneme řadu míst, která jsou dodnes se světcem spojována, přičemž mnohá z nich navázala na starší kultište pohanských bohů, například Lough Derg (hrabství Donegal), Downpatrick (hrabství Down), a další. Nejznámějším poutním místem, kam se ubírají irští věřící, je ale stále Croagh Patrick, posvátná hora Irů, u jejíhož úpatí stojí bílá světcova socha v nadživotní velikosti.

PES – oblíbené zvíře Keltů, které nebylo jen společníkem a služebníkem, mazlíčkem a průvodcem lidí, ale i bohů. Irové měli pro psa dvě pojmenování: cú pro velkého silného psa, respektive bojové zvíře a oircne pro malého psíka, mazlíčka (bohatých) žen. Rada keltských jmen v sobě obsahuje slabiku cú (či con), jako například irský *Cúchulainn („Culannův pes“) a *Ců Roi („veliký pes“, „božský pes“), Apollo Cunomaglus („kníže psů“) z Británie nebo waleský Cunyn Cov/Cynon (stejný význam jako Cú Roi). Od psů pocházejí jména irských klanů O’Connorsů či MacConorů. Kosti psů různých plemen a jejich sošky z bronzu, hlíny, jantaru, gagátu a skla se objevují v obětních šachtách, na pohřebištích či ve svatyních. Známé jsou i samostatné pietní pohřby psů nebo případy, kdy pes po smrti svého majitele následoval jeho osud. Keltové obdivovali u psů jejich sílu, bojovnost a statečnost, schopnost ohlídat stáda, svého pána i příbytky lidí, upozornit na nebezpečí, ctili jejich věrnost a oddanost i další vlastnosti. Velká psí plemena používali Keltové k boji. Irští vlkodavové dosahovali velikosti hříbat (dodnes patří k největším psím plemenům) a nebylo pro ně problémem rozsápat vlka.

280

PRYDERI

Podle podobných psů byl vytvořen i pes kováře Culana (který měl takovou sílu, že jej muselo držet devět mužů na třech řetězech), jehož zabil Sétanta (Cúchulainn). Měl asi podobnou roli jako řecký strážce podsvětí Cerberos. Sedm let pak musel Cúchulainn strávit v psí službě, aby odčinil psí smrt. Kováři slíbil, že dokud mu nevychová stejného psa, bude jeho pevnost hlídat sám. Od té doby platilo pro Cúchulainna *geis, že nikdy nesmí jíst psí maso. Podle proroctví měl Cúchulainn zabít za svůj život dva psy. Prvním byl Culanův pes, tím druhým byla vydra (ir. „vodní pes“). Přišla k němu u vody, kam si Cúchulainn přisel omýt krvácející rány. Vydra mu začala lízat krev, a tak po ní hodil kamenem, a tím ji zabil. Je velmi pravděpodobné, že Keltové uctívali psa i jako totemové zvíře, respektive boha v psí podobě. Pravděpodobně psí božstvo bylo uctíváno v Haughey‘s Fort nedaleko *Emain Machy v Irsku (Ulster), neboť tam bylo archeologickým výzkumem nalezeno množství kostí pocházejících z velkých psích plemen. Pes je neodmyslitelným průvodcem řady bohů: patří k bohu *Nodensovi (svatyně v *Lydney Park v Británii), *Silvanovi a *Sucellovi, ba i galský Mars jím bývá provázen. Mateřské bohyně mají malé psíky, které jim sedí u nohou nebo se k nim vzpínají, popřípadě jim odpočívají na klíně, psíka mívá občas u sebe i *Epona a bohyně *Nehalennia se bez psíčka dokonce vůbec neobjevuje. Galskou Dianu doprovázejí velcí lovečtí psi. Krásná vyobrazení psů (velkých hafanů) pocházejí i z *gundestrupského kotle.

PRAMENY – uctívání pramenů patřilo ke stěžejním momentům keltského náboženství. Kult vody je již předindoevropského původu a udržel se až do současností. Ani křesťanství nebylo schopno obřady (rituály) spojené s prameny zcela vymýtit (např. čištění studánek na jaře). A je jedno, jednali se o běžné prameny (vodních toků) nebo zřídla. Kultovní místa u pramenů byla mnohdy nahrazena svatyněmi nebo byly prameny pojaty do rozsáhlých kultovních okrsků doby římské. Křesťanství přenechalo prameny vílám, které nahradily mateřské bohyně, jež byly s prameny původně spojené. Vyvěrání pramenů ze země z nich činilo děti Matky Země. Přinášely s sebou na povrch její životní impulsy, respektive byly jejím zhmotněním.

PRYDERI (wal.) – „vysvobození“ (či „úzkost“). Syn krále Dyvedu a *zásvětí

281

PWYLL

*Pwylla a bohyně *Rhiannon, bůh z *Llyrova rodu. Podle waleského mytologického cyklu *Mabinogi znělo jeho původní jméno Gwri Zlatovlasý. Po svém otci zdědil vládu nad Dyvedem (a snad i nad *zásvětím) a oženil se s Kigvou. Je jedinou postavou, jejíž osudy se prolínají všemi čtyřmi základními větvemi Mabinogi. Hned po svém narození, v noci na 1. máje (viz beltain), byl unesen. Šest žen, které jej měly hlídat a bdít u královnina lože, vše zaonačilo tak, aby se zdálo, že syna zabila, rozsápala a pozřela sama královna. Chlapečka ale odnesl netvor, který se snažil stejné noci ukrást ještě právě narozené hříbě ve stáji muže jménem Teirnon. Shodou šťastných okolností Teirnon netvora spatřil a zachránil jak hříbě, tak i chlapečka. Vzal jej s sebou domů a s ženou mu dali jméno Gwri Zlatovlasý. Když Gwri odrostl (dospíval zázračně rychle jako ostatní irští a waleští hrdinové), odvedl jej Teirnon ke dvoru. Tu se Gwri poprvé setkal se svojí matkou a Pendaran Dyved (respektive Rhiannon) mu dal jméno Pryderi. Chlapec byl vychován ke všem ctnostem a po Pwyllově smrti se stal vládcem nad sedmi okresy Dyvedu (dalších čtrnáct k nim postupně připojil). V dospělosti se Pryderi účastnil výpravy do Irska na *Branweninu záchranu. Byl jedním ze sedmi mužů, kteří ji přežili a vrátili se do Británie. Putoval s *Branovou hlavou a s ostatními hrdiny Walesem. Svojí ovdovělou matku provdal Pryderi za *Manawyddana (jednoho ze sedmi poutníků) a daroval mu i půdu a svoji přízeň. Pryderi vlastnil vepře z *Annwvnu, po nichž zatoužil *Math a jež mu slíbil opatřit *Gwydyon. Kvůli podvodu, ke kterému se Gwydyon uchýlil, došlo k válce, v niž v boji muže proti muži Gwydyon Pryderiho zabil.

PWYLL (wal.) – „rozum“, „moudrost“, „soudnost“. Král Dyvedu, který se

stal i vládcem *zásvětí – *Annwvnu. Vládu mu z vděčnosti za prokázané služby předal sám král Annwvnu *Arawn. Pwyll obstál v jednoroční zkoušce, byl moudrým a štědrým vládcem a královým zástupcem a zabil i Arawnova nepřítele. Jeho ženou se stala bohyně *Rhiannon (poprvé ji spatřil na kopci nad svým sídlem v Arberthu – dnes vrch Gorsedd nad Narberthem, hrabství Dyfed). Jezdkyně na bílém koni nezastavila žádnému z Pwyllových družiníků, pouze na jeho zvolání zadržela koně a počkala, až ji dostihne. Jak vyplynulo z následného rozhovoru, Rhiannon si jej vybrala již dávno před

282

ém středověku (6. století) a významná místa zmiňovaná v mytologických příbězích Mabinog.

tím za svého manžela. Čekala, až ji Pwyll osloví, přestože byla zaslíbena jinému muži (jménem Gwawl). Poradila Pwyllovi, jak se s celou situací vypořádat. Za rok měl přijít na hrad Rhiannonina otce, kde bude připravena zásnubní hostina. Při hostině si Pwyll počínal v dobré vůli velmi neprozřetelně, neboť slíbil Gwawlovi, že mu splní jakékoli přání, které vyřkne. Gwawl chtěl pochopitelně Rhiannon, a to Pwylla zaskočilo. Ale protože byl ctný muž, musel slibu dostát. Do celé situace se vložila znovu Rhiannon. Poradila Pwyllovi, aby přisel za rok znovu a také mu poradila, jak si má počínat, aby se Gwawla zbavil. Za rok tedy přišel Pwyll se svými muži, „sám stý“, a udělal vše, jak mu bylo řečeno. Nyní se ocitl v roli prosebníka on a žádal si od Gwawla splnění přání. Do pytle, který mu dala předtím Rhiannon, nechal nasypat nejdříve všechno jídlo sedmi okresů a nakonec tam zavřel i Gwawla, jemuž se navíc dostalo řádného výprasku. Tak Gwawl odešel s nepořízenou a Pwyll získal konečné vytouženou Rhiannon. Po třech letech, když už jeho mužové měli obavy, že země nebude mít následníka, se Rhiannon narodil na 1 . máje chlapec (viz beltain), jemuž se později dostalo jména *Pryderi. Chlapec byl v noci unesen, neboť šest žen, které jej mělo hlídat, usnulo. Ty pak ze strachu před trestem podstrčily královně kosti štěňat, aby krále přesvědčily, že dítě zabila a v záchvatu

283

RHIANNON

šílenství rozsápala a snědla sama královna. Za to byl královně, od níž se Pwyll nechtěl odloučit, vymezen sedmiletý trest. Pwyll mizí z vyprávění zcela náhle. Umírá a na jeho místo nastupuje Pryderi.

R RHIANNON (wal.) – bohyně s bílým koněm či jezdkyně na bílém koni,

jejíž jméno je odvozeno od Rigantona („velká královna“). Podle *Mabinogi byla Rhiannon dcerou Eveydda Starého a manželkou *Pwyllovou a posléze *Manawyddanovou. Pwylla si vybrala mezi ostatními muži sama (přičemž v pozadí stál jistý Gwawl), s druhým mužem ji oženil syn Pryderi. Rhiannon musela zprvu několikráte zasáhnout, aby se její vztah s Pwyllem odvíjel podle jejího přání. Musela poradit Pwyllowi, jak se vypořádat s Gwawlem, za což ji v budoucnu stihl trest Gwawlova přítele. Tři roky po Svatbě se Rhiannon konečně narodil syn, kterého jí unesl o prvomájovém večeru tajemný netvor. Na královnu, obviněnou ze spáchání vraždy, byl uvalen trest: sedm let měla na svých zádech nosit do hradu pocestné (jako kůň) a všem vyprávět, co se jí přihodilo a proč byla takto potrestána. Chlapec však nezemřel, zachránil jej „nejlepší člověk na světě“ Teirnon a vychoval jej. Když byly chlapci čtyři roky, Teirnon mu věnoval koně, jenž se narodil stejné noci jako on nejkrásnější klisně v království. Když se Teirnon dozvěděl o Rhiannonině osudu, vše si spojil, a odvedl chlapce k Pwyllowi. Rhiannon si v kruhu dvořanů vyslechla chlapcův příběh a řekla: „… bylo by to pro mne vysvobození (wal. pryderi) ze zármutku…“, a tak se chlapci dostalo jména Pryderi. Po Pwyllově smrti provdal Pryderi matku za Manawyddana. Dyved byl krátce nato stižen pomstou Gwawlova přítele Llwyda. Vše bylo zakleto – lidé zmizeli a země pustla. Zůstali jen Manawyddan, Rhiannon, Pryderi a jeho žena Kigva. Ti žili společně v Dyvedu až do doby, kdy byla Rhiannon se synem začarována v tajemném hradu (oba se dotkli zlatého poháru visícího na řetězech z nebe nad kamennou studní). Hrad zmizel a v Dyvedu zůstal pouze Manawyddan s Kigvou. Manawyddanovi se podařilo kletbu zlomit až poté, co zúrodnil dyvedskou pustinu (zasel pšenici na třech polích) a chystal se obětovat „škůdce“, jenž mu zničil úrodu. Pak vyšlo najevo, že během těchto sedmi let Rhiannonina a

284

RHIANNON

Pryderiho zmizení sloužila královna jako chomout (!) a Pryderi jako klepátko na Llwydových dveřích. Rhiannon byla původně jednou Z transfunkcionálních bohyní, které vládly zásvětí, zemi i nebeským výšinám. Pozůstatky základního mýtu, jenž se k ní váže (například jako ke galské bohyni *Rigani), jsou hledány v prvním a třetím příběhu Mabinogi, v nichž se Rhiannon objevuje. Hlavními Rianoninými atributy jsou ptáci (tři) a bílá klisna. Rhiannonini ptáci nápadně připomínají tři jeřáby, v něž se měnila ve své podsvětní podobě galská Rigani‚ i mají i mnoho společného s řeckými Sirénami. Lákají živé k ostrovům mrtvých do zásvětního/podsvětního panství, jemuž vládne Rhiannon v podobě královny zásvětí (i řecké Sirény byly původně mateřskou bohyní v její podsvětní či smrt zvěstující podobě a svým zpěvem zvaly zemřelé do její říše). Rhiannonini ptáci zpívali sedmi mužům doprovázejícím *Branovu *hlavu. Ti pobývali zásluhou zpěvu sedm let v Harddlechu (Harleehu, hrabství Gwynedd ve Walesu) a měli dostatek všeho, co potřebovali (podobně jako na všech zásvětních ostrovech či místech za zásvětí považovaných). V dálce nad mořskými vlnami ptáci zpívali píseň, proti níž byly všechny písně, které dosud slyšeli, zcela bezvýznamné. A přestože ptáci byli od nich vzdáleni, měli dojem, jakoby byli u nich. Rhiannoniny ptáky, kteří budí ze spánku mrtvé a uspávají živé, si přál i *Yspaddaden Pennkawr v příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Chtěl, aby jej bavili té noci, až se *Olwen bude vdávat za *Kulhwha (tehdy měl Yspaddaden zemřít). Příběh o uneseném Pryderim má analogie ve waleském i irském prostředí (například *Mabon, mladší *Lancelot, *Artuš a další). Na opačné straně Evropy, v řeckém prostředí, byli po svém narození uneseni a okamžité rozsápáni například Dionýsos nebo Zagreeos. Při slavnostech konaných na počest obou bohů trhaly ženy na kusy bud’děti, nebo mláďata zvířat (i psy) a ty pak pojídaly. K prosazování Dionýsova kultu se váže celá řada podobných historek. Tak například Hippasa roztrhaly na kusy tři sestry (mateřská bohyně ve třech podobách), nebo matka a její dvě sestry. Tyto příběhy v mnohém připomínají Pryderiho osud po jeho narození. V literárně ztvárněné postavě Rhiannon zůstalo zachováno mnoho znaků, podle nichž ji lze považovat za bohyni s koněm, respektive přímo ji s bílým koněm či klisnou ztotožnit. Kult bílého koně je doložen jak z pevniny, tak z území Británie v době železné. Pevninská *Epona je bez klisny či koně téměř nemyslitelná (nehledě na její zpodobnění s hříbátkem

285

RIGANI

po boku). Také ona byla původně transfunkcionální bohyní. Její vedoucí postavení „božské královny“ zaujala v Galii Rigani, a tím ji de facto degradovala do podružné roviny bohyně, již uctívali spíše nižší vrstvy společnosti nebo ti, kteří měli co do činění s koňmi. Waleské Rhiannon, byť je její jméno stejného původu jako galské Rigani, zůstaly zachovány všechny původní znaky, které tato bohyně s koněm (Epona) měla. Byť se Eponino jméno ve waleské tradici neobjevuje, má Rhiannonin příběh shodné momenty jak s mýtem o Rigani, tak i s Eponou. Rhiannon je možné přirovnat i k jedné z podob Démétry (s kobylí hlavou), která na sebe v některých regionech (severních horských oblastech Řecka) brala podobu klisny.

RIGANI (gal.) – galská (Velká) mateřská bohyně („velká královna“), kterou

je možné zčásti ztotožnit s waleskou *Rhiannon, britonskou *Brigantií nebo s irskou *Brigit. Jméno bohyně bylo nalezeno na nápisu ve francouzském Lezoux. „Velká královna“ byla původně jedinou vládkyní země, *zásvětí i nebes. Některé teorie jí spojují s „galskou Minervou“ G. I. *Caesara. Avšak v chápání Římanů ( 1. století před n. l.) by tak byla především ochránkyni řemeslníků, básníků a lékařů, ale to však musel být pouze jeden z jejích mnohých aspektů, tak jako u Brigit či Rhiannon (zde je spojení s řemesly pouze okrajové), který nebyl v očích Galů před příchodem Římanů zajisté nejdůležitější. Rigani je také ztotožňována s vyobrazením bohyně na *gundestrupském kotli, (jedno ji zachycuje mezi dvěma muži, jejími božskými manželi – starším vousatým [snad *Taranem] a mladým mužem s torquesem [ *Esem?]). Nad ústy bohyně je zřetelný symbol dvojité sekery. Na dalším z vyobrazení, zachycujícím „bohyni se služebnicemi a ptáky“, je možné najít i několik styčných bodů s waleským příběhem o *Branwen, sestře *Brana Bendigedvrana. V levé ruce drží bohyně malého ptáčka, který nemá se dvěma většími v podobě jeřábů nic společného. Vypadá jako špaček, kterého Branwen poslala se zprávou k Branovi, aby ji přišel na pomoc. Na pravé ohnuté paži drží svého potomka (Gwerna), který při jejím osvobozování skončil v plamenech. Bran v čele svých mužů zde vystupuje v pozici *Teutata. Další z výjevů zachycuje bohyni mezi mytickými zvířaty, z nichž upoutají na první pohled dva sloni a dva gryfoni. Bohyni oddělují od velkého psa přímo s ptačími pařáty dvě kola o šesti polích. Tyto

286

RIGRU

sluneční symboly jsou přesným zhmotněním kalendářního roku o dvanácti měsících. Šest (původně při třináctiměsíčním roce asi sedm] měsíců trávila Rigani po boku jednoho manžela a šest po boku druhého.) Jednotlivé scény gundestrupského kotle jsou vykládány (rekonstrukce mýtu od J. J. Hatta) jako části původního příběhu o Rigani a jejím putování mezi nebem, zásvětím a zemí v jednotlivých ročních obdobích (počínaje zimním slunovratem?), kdy se postupně pohybovala mezi hlavní trojicí keltských bohů – Taranem, Cernunnem/Esem a Teutatem. Ve svých třech ročních podobách Rigani uzavírala postupně sňatky s jednotlivými bohy. Jako Královna nebes byla manželkou Taranovou, jako Královna podsvětí měla podobu tří jeřábů (respektive dvou jeřábů a jednu lidskou; viz i Rhiannonini ptáci), byla manželkou Cernunnovou (i Rhiannon se provdala za vládce zásvětí *Pwylla). Ten se prostřednictvím oběti jelena mění v Esa a Rigani prostřednictvím oběti býka nabývá své předzásvětní podoby. Všemu hojně napomáhá Teutates v čele armády svých bojovníků (obětí utopením, jimiž byl tento bůh uctíván, nabývají při zhodnocení vztahu voda-mateřská bohyně na zcela zásadním významu; Teutates obětuje mateřské bohyni). Ve své třetí podobě se Rigani stává Královnou země. Bere si za muže Esa (mnohdy považovaného za Feutatova syna. U Esa je zdůrazněna krvavost obětí přinášených na jeho počest, vyplývající zřejmě z rituálů, jejichž součástí bylo oplodnění Matky Země krvi obětovaného, popřípadě rituální pohřbívání částí těla obětiny) a vládne plodné části roku. Na jejím konci se opět vrací k Taranovi, aby se celý cyklus opakoval. Esus umírá a stává se Cernunnem. Na jedné ze čtyř stran „Pařížského oltáře“, nalezeného roku 1711 pod presbytářem katedrály Notre-Dame v Paříži, byl nad jedním reliéfem nápis Tarvos Trigaranus, který lze interpretovat jako „býk se třemi jeřáby“. Býk stojí před listnatým stromem, v jehož koruně sedí tři ptáci, jeřábi (respektive jeden sedí mezi jeho rohy na hlavě a dva další na jeho hřbetě). Tato scéna je spojována s obětí býka, jejímž prostřednictvím se má bohyni Rigani (v podobě tří jeřábů) navrátit lidská podoba, respektive má být vysvobozena ze zásvětí. Podobní tří ptáci (a býčí hlava) vykukují z lisů stromu na reliéfu z Trevíru (Německo). Takto nenásilně, sňatky, mohl být skutečně přijat kult (Velké) mateřské bohyně do struktury indoevropské hlavní mužské trojice bohů, ovládající nebeské výšiny (Taranis), vše živé na zemi a vodu (Teutates) a zemi v době plodnosti (Esus). Cernunnos je ale starším, předindoevropským bohem,

287

proto byl zřejmě ztotožněn s Esem (jeho aspekty vládce mrtvých) a zapuzen do zásvětí. Podobně jako Rigani byla akceptována a pak přijata do germánského pantheonu bohyně Freya.

RIGRU (ir.) – královna vládnoucí jednomu z ostrovů *zásvětí. Tam se s ní setkal irský král *Conn Cétchathach, hledající „nevinného chlapce z rodičů bez hříchu“, aby jeho obětováním navrátili *druidové zemi (Irsku) bývalou plodnost (dostatek obilí a mléka). O tu ji připravil sám Conn neuváženým sňatkem s obyvatelkou zasvětí *Becumou. Rigrú s „velkýma očima“ nejdříve souhlasí, ale smrti svého syna Ségdy zabrání tím, že místo něj přivádí k obětování krávu. Rigrú je v této podobě královnou zásvětí (jako například *Rhiannon nebo *Rigani), tzn. (Velkou) mateřskou bohyní v jedné z jejích podob. Součástí obětních rituálů, konaných na počest mateřské bohyně (původně Velké matky či Matky Země), byly i procedury zajišťující, respektive obnovující její plodnost. Přinášené oběti nemusely být v mladší době nutně lidské, pouze v kritických situacích, spojených například s neúrodou, mohl obětované zvíře nahradit chlapec. Záměna má však ještě jeden aspekt, který je podstatnější. Z dvojitého břicha obětované krávy (ne býka, jak se předpokládá například u *Rigani, v jejímž případě jde o proměnu jí samé) se vynořují dva ptáci, jeden jednonohý (Ségda) a druhý dvanáctinohý (jenž je považovaný za symbol irských mužů), a ti spolu bojují. Jednonohý pták vítězí. Nápadná je symbolika souboje, v níž vyniká porážka dvanáctinohého ptáka – dvanáct měsíců solárního (patriarchálního) roku, které nahradily měsíce lunární, jichž bylo třináct a byly spojeny s matriarchálními tradicemi. Zde Ségda, syn mateřské bohyně, jednonohý pták (třináctý měsíc), poráží muže Irska, jejichž král Conn se prohřešil proti starému matriarchálnímu právu posvěcovat královu vládu (oženil se s nepravou manželkou, respektive ona se rozhodla provdat za jiného, než původně zamýšlela). Zrušit třináctý měsíc (respektive matriarchální právo) se mu nepodařilo, neboť přetrvávání kultu mateřské bohyně se projevilo i v Ségdově nátlaku na Conna, aby se Becumy zřekl. Rigrú s „velkýma očima“ je také označována za soví bohyni („velké oči“ evokují uspořádání peří kolem sovích očí a jejich vzhled). Sova, noční pták, byla spojována s (Velkými) mateřskými

288

ROQUEPERTUSE

bohyněmi, jejichž symbolem byl původně pouze Měsíc, od jehož proměn se odměřoval čas (keltský den začínal nocí, tj. dobou, kterou Měsíc ovládal). S vyobrazeními sov se setkáváme na celém keltském území (například zlatý torques a náramek z hrobu kněžny z Reinheimu [Saarbrücken, Německo; datovaný do 4. století před n. l.]). V antickém světě byla sova považována za jednoho z ptáků, kteří symbolizovali blízkou smrt a vztah k zásvětí; také byla jedním ze symbolů řecké bohyně Athény nebo římské Minervy (s níž Athéna v Římě splynula). Na situle z Este v severní Itálii je zobrazena sova, která je ukryta mezi dvěma navzájem se protínajícími hlavami okřídlených koní, přičemž koňské a soví oči a uši splývají. Spojení sovy a koní je vzhledem k mateřským bohyním typu Rhiannon či Rigani/*Epona, k nimž Rigrú také patří, nasnadě.

ROQUEPERTUSE – lokalita asi 15 km od Aix-en-Provencc na jihu Francie (Bouches-du-Rhône), kde vznikla na přelomu 4. a 3. století před n. l. na území keltsko-ligurského kmene Saluviů významná skalní svatyně, její jádro tvořila uměle rozšířená přírodní jeskyně, před níž byla zhotovena a vydlážděna plošina. Svatyni od profánního prostranství oddělovala skalní rozsedlina rozšířená na příkop. Vedle kamenných plastik, znázorňujících mimo jiné héroie či kněze nebo bohy sedící se zkříženýma nohama (v buddhově póze; jako sedává i *Cernunnos). Byly zde odkryty i kamenné architektonické prvky a fragmenty, kromě jiného i zbytky portiku s výklenky, v nichž byly uloženy lebky. Portikus měl na zadní straně přívodně barevné malby s geometrickými motivy či zjednodušenými vyobrazeními lidských postav a zvířat, koní, ryb a ptáků. Dalším významným nálezem bylo travé s reliéfně zpodobněnými koňskými hlavami. Roquepertuse patří do okruhu jihofrancouzských svatyní (například *Entremont), v nichž *kult hlavy a zřejmě i koně tvořil důležitou součást náboženského obřadu, konaného k poctě vzývaného božstva.

289

ROSMERTA

bohyně Rosmerta (?) z galořímského oltáře keltských Parisiů nalezeného pod katedrálou Notre-Dame

ROSMERTA (gal.) – „velká zaopatřovatelka“ (?). Keltský kořen smer

290

RYTÍŘI KRUHOVÉHO STOLU

znamená „připomínat“, nápadná je také podoba se slovanským smrt. Bohyně keltské *Galie, uctívaná především kmeny sídlícími na východě a severovýchodě země – při syku s Germanií –, ale i v Británii. Rosmerta pravděpodobné vznikla z lokální mateřské bohyně (zůstal jí zachován pouze jeden z jejích aspektů). V galořímském období byla zpodobňována po boku s římským Merkurem, u jehož jména se objevuje přízvisko se stejným kmenem smer – jako například Merkur Adsmerios, Atesmerios, Smertios a podobně. Nejčastějšími Rosmertinými atributy byly klasický roh hojnosti a váček s penězi (také šlo o symbol bohatství, hlavně v povědomí Římanů, a to i v přeneseném smyslu slova ve vztahu k zásvětí/podsvětí), který drží sama v ruce nebo jí jej předává Merkur. Dalšími atributy byla například i dvojitá sekera (!) jako na reliéfu z Gloucester City Museum (Anglie), která je prastarým symbolem mateřských bohyní (například na jednom ze zobrazení bohyně [*Rigani] na gundestrupském *kotli je nad jejími ústy zřetelný symbol dvojité sekery), neboť zpodobňovala Měsíc, nebo had, mimo jiné symbol posmrtného života, a tím i *zásvětí. Rosmerta je považována i za jednu z lokálních podob bohyně *Epony, či za její pozdější transformaci, respektive za jeden z jejich aspektů, který symbolizoval smrt a zničení, tedy tu stránku Epony, jež u ní byla potlačena, ale která zůstala třeba galské Rigani. V okolí francouzského Lyonu Rosmerta asi nahradila tamní, v době římského císaře Tiberia importovanou, bohyni *Maiu, Hermovu (Merkurovu) matku – odtud pochází i zpodobnění s Merkurem. I toto spojení jí dává především akcent bohyně zásvětí, k níž její syn přivádí duše zemřelých.

RUCHT A RUNCE (it.) – dva čarodějní pasáci vepřů. V úvodu k Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) spolu soupeří o svrchovanost. Bojují o moc a snaží se prosadit na úkor druhého. To vedlo jejich pány (munsterského *Bodba a cruachánského Ochalla), kteří v podstatě samí spor zavinili, k tomu, že oba dva rivaly vyhnali. Pasáci pak na sebe brali různé podoby (metamorfóza) a snažili se navzájem zahubit. Nejdříve se pronásledovali jako dva ptáci, pak jako vodní nestvůry, válečníci, jeleni a nakonec se proměnili v červy (Cruinniuce – poradil *Medb, aby si vzala za muže *Aililla mac Mátu – a Tuinniuce – ten sdělil Fiachnu mac Dairovi, co se v budoucnu bude odehrávat). V této podobě se ukryli u pramenů Uarán Garad v Connachtu a Glais Cruinn na poloostrově Cooley. Z těchto pramenů je nakonec pozřely dvě krávy, jedna Medbina, druhá Fiachny

291

ŘÍMSKÁ BOŽSTVA

mac Daira. Když se pak krávy otelily, jedna přivedla na svět *Finnbennacha a druhá *Donna – což byla poslední a osudová vtělení čarodějů Ruchta a Runce, neboť v této podobě oba zemřeli.

RUAD (ir.) – mytický král *Irska, který zahynul ve vlnách vodopádu Assaroe.

RUDIOBOS (gal.) – galské božstvo (?), jež je známé z jednoho nápisu z Orleansu na sošce klisny, snad obdoba Marta Rudiana (?)

RYTÍŘI KRUHOVÉHO/KULATÉHO STOLU (franc.) – tento pojem, který je dnes neodmyslitelně spojen s příběhy legendárního krále *Artuše, se objevuje a literatuře až poměrně pozdě. Poprvé jej použil normanský mnich Robert Wace v Románu o Brutovi (Li Romans de Brut), dokončeném roku 1155. Dobrodružství jednotlivých rytířů zasedajících kolem Kruhového stolu, symbolu dokonalosti, navazují na příběhy krále Artuše. Počet rytířů scházejících se kolem stolu, umístěného na hradě *Camelotu, se pohyboval od dvaceti osmi až po sto padesát. Na čestném místě, v jejich čele, zasedal král Artuš. Kruhový stůl měl získat Artuš buď od *Merlina, nebo od svého tchána, krále Laodegranse. Každý rytíř měl u stolu své pevné místo, na něž mu žádný cizí příchozí nesměl usednout. Nejznámějším dobrodružstvím rytířů Kruhového stolu je výprava za svatým *grálem. Kruhový stůl má hlubokou symboliku, vyplývající nejen z jeho tvaru, který byl Kelty považován za nejdokonalejší a posvátný, ale i proto, že byl shromaždištěm nejlepších rytířů. Kruhový stůl je chápán i jako zpodobnění kalendáře, respektive cyklu znamení zvěrokruhu, a tím i nebeské klenby či středu světa, tj. axis mundi.

Ř ŘÍMSKÁ BOŽSTVA UCTÍVANÁ U KELTŮ – po porážce keltských kmenů a včlenění jimi obývaných území do rámce římské říše, pronikají mezi původní keltská božstva římští a řečtí bohové a bohyně (i další božstva až z východního Středomoří). To, že nová božstva mnohdy zcela nahradila (stala se jejich novými vtěleními) domácí bohy, a to většinou na

292

ŘÍMSKÁ BOŽSTVA

základě některých shodných rysů a kompetencí (někdy pouze rámcových nebo vnějškových), bylo dáno i opakovanými kroky k potření keltského náboženství a druidismu. Změny byly podporovány i přesuny obyvatel v rámci impéria, rozvojem obchodu, službou v armádě a dalšími kontakty. Největší oblibě se těšili u Keltů Apollón, Mars, Merkur, Jupiter, Vulkánus, Hermes, Herkules, Neptun, Kastor a Pollux a z bohyní Minerva a Diana/Artemis. Přisuzování vlastností římských nebo řeckých bohů galským a jejich výklad z pozice Římanů nebo Řeků se nazývá *interpretatio romana (autorem pojmu byl římský historik Tacitus) či interpretatio graece. Apollónovi přisuzovali obyvatelé *Galie podle *Caesara schopnost léčit. Antický svět však znal Apollóna jako boha velmi mnohostranného, tj. boha slunce a světla, hudby a ochránce umění, a v neposlední řadě i ochránce věšteckého umění. Apollón pod různými jmény, z nichž mnohá jsou snad jmény původních keltských božstev, byl uctíván především u zřídel. Například Apollón Alepomaros (Galie). Anextiomarus (Británie), Belenus (jižní Galie a sever Itálie), Bormanus (viz Bormo), Cunomaglus (Británie), Grannus (od Británie po Panonii), Maponus (Británie), Moritasgus (Galie, Alesie), Livicus (Galie, Bonn), Virotutis (Galie) a další. Často je s Apollónem zpodobněna nebo jmenována ve votivním nápisu místní (mnohdy pořímštělá) mateřská bohyně. Na území Galie mohl být Apollón chápán primárně jako vtělení slunečního boha (*Belena, *Luga) a teprve postupně se stal ochráncem zdraví a patronem umění. O Manovi si Galové podle Caesara mysleli, že řídí války a jemu zasvěcovali po bitvě veškerou kořist. Jméno původního keltského boha války neznáme (snad se mu nejvíce přibližoval *Teutates). V povědomí Keltů měl ale Mars dalekosáhlejší kompetence, než v Římě v době císařské. V mnohých ohledech Keltům Mars splýval s bohem *zásvětí a plodnosti, s ochráncem kmene či bohem oblohy, jak vyplývá z dochovaných pramenů, především votivních nápisů, Mars často nahradil místního kmenového boha. Jedním z Martových „aspektů“ byl i aspekt válečný, respektive nahradil boha, jemuž byl ze sociálně-náboženského pohledu nejblíže. Votivních nápisů věnovaných Martovi známe více než dvě stovky, přičemž asi tři čtvrtiny z nich jsou spojeny ještě s latinizovanými přízvisky keltského původu (označujícími bohy, respektive vlastnosti od nich očekávané). Některé z nich jsou dnes ne zcela pochopitelné a přesně vyložitelné. Byli to například Mars Albiorix („král světa“, Raetie), Anvalocus

293

ŘÍMSKÁ BOŽSTVA

(Galie, jeho uctívali Haeduové), Camulus („mocny“, od Galie po Dalmácii), Caturix („král boje“, Raetie), Ciccolius (Galie, kmenový bůh Lingonů), Laiobius (Panonie, kmenový bůh Latobiců), Lenus (Galie, Trevírsko; kmenový bůh Treverů), Loucetius (Galie, kmen Aresaceů), Rigisamus („nejkrálovštější“, Galie), Rudianos (Británie), Segomo („vítězný“, Galie, kmenový bůh Sequanů), Sutugius (Galie, Aquitanie) a mnozí další. Zpodobnění boha i doprovodné atributy se liší kraj od kraje. Převažují sice typické znaky boha války (přilbice, pancíř, meč nebo kopí), ale objevují se i atributy, které bychom spíše připisovali *Iovovi (blesk), – *Sucellovi/ *Taranovi (kladivo) nebo *Cernunnovi (rohy, had, rohatý had) a podobně. Dále může Mars vlastnit měšec s penězi (který bychom spíše hledali u Merkura), svastiku (tu u slunečního božstva) nebo jej doprovází tažné zvíře. Mars je zobrazován jak ve společnosti mateřské bohyně s atributy hojnosti, tak s bohyní války (římskou Bellonou) nebo ve společnosti keltské *Terra Mater (Matky Země, například *Litavie), Merkura nebo Apollóna. Chrámy, v nichž byl Mars vzýván, jsou doloženy po celém keltském území. (Například ve Villards-ďHéria [Francie] byl uctíván Sékvany Mars Segomo a Bellona. Jedinečný komplex na břehu jezera Lac dAntre tvořilo několik obytných a veřejných budov, chrám a svatyně.) Podobné informace jako o Martovi máme o Herkulovi, jehož Keltové vnímali do jisté míry podobně. Je známo zhruba sto nápisů, v nichž je zmíněn. Caesarova slova, že Keltové si nejvíce váží Merkura, potvrzuje více než osm stovek votivních nápisů, které jsou dnes známé, a velké množství chrámů, v nichž byl uctíván. Provinční Merkur galořímského období vychází ve svém výtvarném i náboženském pojetí z římských představ. S tím souvisely i jeho kompetence boha obchodníků, řemeslníků (v obecném smyslu nebo jednotlivých řemesel) a všech, kteří pracovali s penězi, nebo byl vnímán jako průvodce na cestách, kudy se obchodníci a poutníci ubírali. Ale i on absorboval na keltském území vlastnosti domácích bohů, které se opět jako u předešlých bohů lišily kraj od kraje. Některé keltské kmeny považovaly Merkura za své nejvyšší božstvo, například Arverniové (jihovýchodní Galie) uctívali Merkura Dumiase nebo Arverna (tzv. Arvernorixe, tj. „krále Auvergne“; svatyni měl na vrcholu kopce Puy-de-Dôme), spřátelení Leukové, Mediomatrikové a Tribotiové jej uctívali místo původního Voseguse (na vrchu Dononu ve Vogézách). Nejvíce přízvisek jej pojí právě s obchodem a cestami, například Mars Adsmerius („bůh ochránce přicházejících obchodníku“), Mercalis („bůh

294

ŘÍMSKÁ BOŽSTVA

obchodu“), Nundinator („bůh trhu“), Viator („bůh cest“, respektive „bůh ochránce všeho, co je s cestami spojeno“) ad. Mezi Merkurovy nejčastější atributy patří klobouk pocestného, hůl, okřídlené sandály a měšec s penězi. Ze zvířat jej doprovázejí především kohout nebo beran (Merkur/řec. Hermes byl původně především bohem severořeckých pastevců ovcí a ochráncem zlodějů stád), had (Hermes byl průvodcem duší putujících do podsvětí). Vyskytne se i želva (narážka na řecký příběh o Hermovi, který vynalezl lyru natažením strun na želví krunýř), medvěd, sele nebo vepř. Často má i býčí rohy nebo zvýrazněný falus (i zmnožený; Merkur z Tongern), tedy prvky, které jej pojí s aspekty plodnostními. Merkurovu/ Hermovu berlu nahradila v keltském podání hrubá sukovice – hůl pocestného místo berly, jíž sesílal na vyvolené sny a pak je provázel do podsvětí nebo jim ukazoval cestu. Na keltském území byl Merkur uctíván především na vyvýšených místech nebo ve svatyních mimo sídla. Vzhledem k nápadné podobnosti s předním keltským bohem *Lugem se nelze divit, že Merkur dosáhl u Keltů takové obliby. Na reliéfech jej nalezneme i ve společnosti některých keltských bohů, například *Esa (i v podobě malého chlapce, který může být náhražkou za Dionýsa), tak římských, jako například Apollóna, Vulkána nebo Marta. Z bohyní jej doprovází *Maia (byl jejím synem), *Rosmerta (Merkur Adsmerios, Atesmerios, Smertios – v tomto spojení má silný aspekt boha zásvětí) nebo Minerva. Vulcana/Vulkána (řec. Héfaista) sice Caesar ve svém přehledu Galy uznávaných bohů nejmenuje, ale řada votivních nápisů a zobrazení dokládá význam, jemuž se u Keltů těšili kovářští bozi. Dochovaly se nejen zmínky v irských a waleských příbězích, ale i četná vyobrazení, především na severozápadě Galie. Vulkán měl být Keltům znám již z konce 3. století před n. l., a některé teorie uvádějí, že to byl právě on, komu Keltové zasvěcovali po bitvách ukořistěné zbraně a zbroj. Kladivo (převážně kovářské) v jeho ruce jej spojuje s božstvem třímajícím blesk nebo kyj, tj. s božstvem nebeským, jímž nebyl na Kelty obývaném území pouze *Taranis či *Sucellus, ale i Jupiter, či jeho protipól *Dispater (Caesarem zmiňovaný). K dalším atributům Vulkána patří kopí nebo hořící pochodeň (na počest Vulkánovu/Héfaistovu se konaly slavnosti, jejichž součásti byl běh s hořící pochodní, připomínající podobné obřady, které se odehrávaly na počest slunečního a nebeského božstva uprostřed léta v Irsku). Herkules/řec. Héraklés se těšil mezi Galy velké oblibě. Mýty o Héraklovi a

295

jeho dobrodružstvích obsahují řadu geografických údajů, které se vztahují k západnímu Středomoří, případně k západní Evropě a jsou zřejmé důkazem postupného rozšiřování jeho kultu. Největší obliby dosáhl Herkulův/Héraklův kult na jihu a severovýchodě Galie, o čemž svědčí asi čtyři stovky dochovaných plastik a zhruba sto votivních nápisů. Keltům imponovala postava silného hrdiny, bojovníka s kyjem a lví kůží, který se vždy a s ochotou postavil každému nebezpečí. K Herkulovým atributům patří také jablka (jablka Hesperidek byla Keltům vzhledem k jejich představě *zásvětí [například *Anvalon, Avalon] velmi srozumitelná), kanec či laň, tj. indicie vyplývající z jednotlivých Herkulových/Héraklových činů. Rada Herkulových lokálních variant přejímá aspekty různých keltských božstev (Esa, Teutata, Luga, Granna a dalších). Přímé ztotožnění se týká *Ogmia a *Smertia (siláka s kyjem bojujícího s podsvětní příšerou jako Héraklés s Hydrou). Podobná situace jako v Galii se naskýtá i na území *Británie. Bylo to dáno i tím, že Herkulovy/Héraklovy činy byly tak různorodé. (V Irsku lze Herkula ztotožnit s *Ogmou – ostrovní ekvivalent jihogalského Ogmia, jenž měl titul trénfer [„silák“ či „silný muž“]. Existence trénferů, jakýchsi osobních strážců a ochránců, byla zakotvena i v irském časně středověkém zákoníku.) Minerva je jedinou bohyní, která stála Caesarovi za zmínku, ale která se svojí popularitou blížila, alespoň v Galii, Merkurovi. Caesar k ní dodává, „že učí počátkům řemesel a umění“, ale vůbec mu nevadí, že Merkur v jeho podání vynalezl, kromě jiného, všechna řemesla. Římská Minerva absorbovala asi mnoho nejen ze své etruské předchůdkyně, ale i z řecké Pallas Athény, jíž byli Římané obzvláště nakloněni. Na rozdíl od mužských božstev jsou přízviska u jejího jména spíše výjimkou. Minervin kult nalezneme od Británie po Panonii, nejrozšířenější byl na jihu Galie, v Narbonensis. Na území Galie byla Minerva ztotožněna s (Velkou) mateřskou bohyní *Rigani a s mnohými mateřskými bohyněmi, či alespoň s některými jejich aspekty. Na ostrovech, v Británii a Irsku jí odpovídala *Brigantia, *Sul (Sul-Minerva) a *Brigit. Minerva byla zobrazována převážně jako mladá žena s přilbicí, štítem, oštěpem a dalšími atributy (tj. jako bohyně bojující i chránící). Ze zvířat, respektive ptáků ji doprovázela především sova (někdy zdobily její přilbici soví očí). Původní „keltská Minerva“ měla široké spektrum působnosti. Z původní transfunkcionální bohyně (jako Rigani) se Minerva stala ochránkyní válečníků, řemeslníků,

296

SAMAIN

SAMAIN

lékařů, básníků. Podle vzoru Athény mohla být snad považována Minerva i za bohyni panenskou. Minervu často nalezneme na kameni čtyř bohů, kde vystupují vždy dvě božstva římská a dvě keltská.

S SAMAIN, samhain – od sam e fuin, tj. „konec léta“. Keltský svátek, který byl v Irsku slaven v předvečer 1. listopadu (snad na celém Kelty obývaném území). Původní význam slova byl podle některých výkladů shromáždění, neboť právě na konci léta, tj. v období samainu, se konala významná shromáždění lidu (a to buď každý rok, nebo v určitých cyklických časových periodách). Samainem začínal keltský nový rok (byl slaven i jako „den mrtvých“), z něhož se později stal v křesťanské tradici svátek Všech Svatých, Dušičky. Představa počátku roku, spojená s počínající zimou, vycházela z keltského chápání času. Tak jako den začínal nocí a nikoli východem slunce, tak i rok začínal zimou, nikoli jarem, jako například u Římanů. Svátek samain – Samonios je doložen i na galském kalendáři v *Coligni. K samainu se vázala řada opatření a rituálů, rozmanitých magických a kultovních praktik, které vyplývaly z výjimečnosti konce roku. Při nichž nechyběly ani oběti zvířat nebo lidí. Mnohdy měly obřady ještě orgiastický charakter a vázaly se na kult plodnosti. Takové obřady se konaly v Irsku ještě v době sv. *Patrika (5. století). *Lebor Laignech (Leinsterská kniha) popisuje jeden z nich, odehrávající se v předvečer samainu v místě zvaném Mag Slecht („rovina zavržení“) u Ballymagauranu (hrabství Cavan). Během těchto obřadů byly modle, tedy bohu *Cromm Cruaich přinášeny pravidelné oběti ze všeho, co bylo prvorozené. Text není zcela jasný, a tak nelze s jistotou říci, zdali se jednalo o oběti pouze zvířecí, či také lidské. *Fomóriové zase žádali podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) o samainu od *Nemedových potomků obilí, mléko a děti. Není také zcela zřejmé, jednalo-li se o daň či o pravidelnou oběť (křesťanské pojetí by se s druhým významem rituálu nemohlo ztotožnit). Podobné oběti a obřady vycházely z podstatně starších kořenů. Jejich zárodky jsou spojené s prvními fázemi rozvoje neolitického

297

(vegetativního) zemědělství na Blízkém východě. Odtud se rozšířily spolu se zemědělskou populací i do Evropy. Původním smyslem rituálu byla periodická obnova světa na počátku každého nového zemědělského roku (na jaře), s níž byly posléze spojeny mytické příběhy o božstvech, která umírala a znovu se rodila, podobně jako tomu bylo s přírodou. V předvečer 1. listopadu byly v domech zhášeny ohně a po půlnoci (či po setmění) zapalovány nové. Ty symbolizovaly počátek nového roku, a tím i obrození (respektive znovustvoření) světa (viz například Tlachtga a její ohně). Končila teplá (letní) polovina roku, sluneční aktivita zeslábla, tzn. že Slunce ztotožněné s během času v představách lidí „umíralo“, stejně jako celý rok. Zemřít o samainu, respektive být zabit ať skutečně nebo rituálně, bylo souzeno slunečnímu božstvu (respektive králi, jenž s ním byl ztotožněn a božstvo na zemi zastupoval a představoval mužský princip plodnosti) rok co rok. Zprvu byl král usmrcován sám, aby se sluneční božstvo mohlo narodit znovu (v chlapecké podobě). Pak jej při opakovaném sňatku s mateřskou bohyní a následné smrti nahradil zástupce, který na jeden týden převzal královu moc a úřad (pro tento účel byl vybrán nejčastěji již na jaře). Král se na tuto dobu někam ukryl, například do nitra megalitického hrobu (viz síd), aby se po oběti náhradníka opět objevil a nastoupil do svého úřadu. S tímto ceremoniálem byla spojena řada praktik, jejichž odezvy nalezneme především v irské a waleské středověké literatuře. Mnoho irských králů a héroů zemřelo o samainu, například *Cúchulainn, *Laeg, *Cú Roi, *Muirehertach mac Erca (zahynul v plamenech svého paláce), *Diarmaid mac Cerbhail (zemřel zabit oštěpem a jeho dům byl zapálen) nebo *Conaire Mór (umřel žízní, neboť všechna voda byla použita k hašení a jinou marně sháněl jeho přítel *Mac Cécht po celém Irsku se zlatým Conairovým pohárem). Velmi často předcházejí jejich smrti varovná znamení a sny, nebo za ni mohou ženy (obyvatelky zásvětí, popřípadě samy bohyně s aspekty bohyní bitev. Ty lákají své vyvolené, kteří stejně zemřou, i když tyto nabídky odmítnou). Většina z hrdinů a králů umírá zbraní, která je považována za zhmotněný sluneční paprsek (oštěp, kopí, meč). Mrtví, živí, duchové, démoni a hrozivé obludy žijící v sídech, ti všichni se podle víry Keltů mohou tuto noc setkat. Živí o samainu vcházeli do sídů a obyvatelé sídů se naopak potulovali ve světě živých. Bylo třeba vykonat řadu rituálních úkonů, aby se lidé proti nezvaným silám zabezpečili. Obětovat mrtvým předkům, před západem slunce zhasit

298

SÉKVANA

SCÁTHACH

„starý“ oheň, uklidit dům, vynést špinavou vodu, nechat dveře otevřené nebo jindy je naopak dobře zavřít. Většinou nebylo radno opouštět bezpečí příbytků. Co se mohlo odehrát za jejich zdmi, popisuje např. příběh *Nerův, obsažený v Echtrai Nerai. Teprve rozbřesk a nový den přinesly opět řád a počátek nového života. Pod vedením trojhlavého supa se každoročně o samainu vyhrnula z jeskyně nedaleko *Medbina sídla v Cruachánu horda podivných bytostí, které svým dechem ničili, co nebylo sklizeno ze stromů a poli. Po samainu bylo vše v přírodě považováno za mrtvé a patřilo mrtvým nebo zvířatům. Cruachanská příšera Ellén pustošila zemi, pokud ji neporazil *Amergin. Podle jiného příběhu lehl palác v Taře každý rok o samainu popelem, sežehnut ohnivým dechem Ailléna mac Midny („palič“), přicházejícího ze zásvětí. Ten se objevil na královském dvoře, všechny uspal kouzelným zpěvem a pak palác zapálil. Nikdo se mu neuměl postavit na odpor, až jednou sedmiletý *Fionn mac Cumhaill Ailléna konečně zabil oštěpem (tím získal vedoucí postavení ve *fianně a odstranil z jejího čela *Golla, tj. „jednookého“). Klasickou smrt přivodila o samainu Cú Roíovi jeho žena *Bláthnad. Připravila svému milenci Cúchulainnovi podmínky, aby mohl soka zabít. Přivázala Cú Roiovy vlasy ke sloupku postele, sebrala mu meč a vylila do potoka mléko kouzelných krav, aby Cúchulainn viděl, že může přijít. Vlasy jsou u slunečního boha symbolem síly, jejich zkrácení jej oslabovalo. Odejmutím meče byl Cú Roi zbaven možnosti obrany (i atributu moci!). Se samainem se pojily i velkolepé oslavy. *Nessin syn *Conchobar (mac Nessa) pořádal každý rok velkou sedmidenní slavnost (samain připadl na čtvrtý den, tedy na střed týdne), na níž pozval 365 hostů (stejně jako dnů v roce). Každý host s ním večeřel vždy jeden den v roce. I Medb s *Ailillem seděli o samainu za zdmi svého paláce v Cruachánu uprostřed pozvaných hostů a mohutně oslavovali.

SCÁTHACH (ir.) – „stínová zena“, „skromná“. Učitelka hrdiny *Cúchulainna, která jej naučila bojové technice a vychovala z něj nejlepšího irského bojovníka. Scáthach zároveň ovládala kouzla, jejichž pomocí bylo možné dosáhnout vítězství, dále věštecké a básnické umění. Byla dcerou *Áífe (ta je v jiných verzích její sokyní či její dcerou). Dětmi Scáthach jsou *Uathach, Cato a Cuar. Příběh Námluvy u Emer (Tochmarc Emére) klade Scáthachin domov kamsi do Alp, kam se za ní Cúchulainn vypravil (v mladších verzích se příběh

299

SEN MAG

přesunul do Skotska; z Alp se stala Alba). Popis cesty a dobrodružství, která na ní prožívá a také pozornost včetně darů (například jablko), jíž se mu od tamních obyvatel dostává, připomínají putování po *zásvětí. Scáthach a její škola jsou na ostrově, kam vede most, který Cúchulainn zdolá až na čtvrtý pokus (jiným se to zdaří až po roce usilovného cvičení). V některých verzích příběhu se zde Cúchulainn školí po boku *Ferdu a *Naoise. Přátelství a vztah s Scáthachinou dcerou Uathach („strašná“) mu ušetřily mnoho námahy. Poradila mu, jak musí postupovat, aby jej Scáthach do učení přijala. S mečem přiloženým na prsou ji donutí splnit mu tří přání; přijmout jej za žáka a učit jej, dát mu Uathach za ženu a věštit mu budoucnost. Scáthach pak sama věnuje Cúchulainnovi svoji všestrannou přízeň. Aífe („krásnou“), která Cúchulainnovi porodila syna *Conlaie (jehož pak ale sám teprve sedmiletého zabil v nešťastném zápase *gae bulgou), donutil uznat Scáthachinu moc a nadvládu. Podle Slov Scáthachiných (Verba Scáthaige), básni pocházející snad již z 8. století, předpověděla Scáthach svému žáku stručně budoucnost, respektive události obsažené v Tažení za býkem z Cuailnge (* Táin bó Cuailnge). Scáthach je bezesporu jednou ze stránek (Velké) mateřské bohyně a se svou matkou a dcerou Aífe a Uathach – svými dalšími aspekty – tvoří triádu. Scáthach určuje osud, dává moc a vyučuje vojenskému řemeslu, přičemž má silné vazby na zásvětí. Aífe, s mnoha aspekty bohyně vládnoucí nebeským výšinám a plodnosti, mu dá syna a Uathach je pravým zosobněním válečného umění, které je nutné nejprve ovládnout, a pak teprve je možné ho použít.

SEGOVES viz BELLOVES SÉKVANA, SÉQUANA (gal.) – „Deae Sequana“. Galové ji uctívali u pramene řeky Seiny (lat. Sequana = franc. Seina). Byla její personifikací, jako například irská *Boand zosobňovala řeku Boyne. V Musée Archéologique v Dijonu (Francie) je uloženo množství předmětů pocházejících ze Sékvaniny svatyně a jejího okolí. Vzhledem k četnosti nálezů ze svatyně i z jejího okolí se jednalo o jeden z nejvýznamnějších kultovních okrsků celé keltské *Galie (včetně soch ze dřeva [asi 200] i kamene, dřevěných hlav i sošek zvířat). V nálezech vynikají především napodobeniny částí lidského těla (i vnitřních orgánů), a proto je nutné se

300

domnívat, že bohyně byla uctívána hlavně pro své léčitelské schopnosti. Sékvanina svatyně v St-Germain-Sources-Seine (dep. Côte-ďOr, Francie) pochází v dochované podobě z 1. –2. století n. l. (v galořímském období zde stálo fanum a součástí chrámového okrsku byly i tři vodní nádrže – bazény). K chrámku byly přistavěny prostory, snad ubytovny pro poutníky a obydlí kněžek nebo kněží. V údolí nedaleko od pramene byla situována oválná koupací nádrž, kolem níž snad původně byly rozestavěny dřevěné sochy bohů. Nejznámějším zobrazení bohyně – bronzová soška ženy stojící na lodičce v podobě kachny, která má v zobáku kuličku (symbol slunce, jablka – *zásvětí?) – byla součástí pokladu mincí, uloženého v nádobě (a ta ještě ve větší váze). Množství různých nálezů a votivních nápisů určených bohyni dokládají, že se Sékvana těšila velké úctě především mezi původním obyvatelstvem Galie, tj. mezi sedláky a propuštěnci.

301

SÉTANTA

SENCHA MAC AILELLA (ir.) – jeden z učitelů hrdiny *Cúchulaínna,

*druid, *ollam a soudce, mluvčí Ulsteru. Vlastnil „mírovou ratolest“ (výklady její podoby se různí; nejčastěji je ztotožňována s obřadní holí), jíž mohl urovnávat spory mezi rozvaděnými stranami, a zabraňovat tak krveprolití.

SEN MAG (ir.) – podle irské *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazi) jediná rovina („stará rovina“; de facto ztotožnění se zemí) obývaná *Fomórii přeci příchodem *Partholona a jeho lidí. Nebylo na ní řek ani jezer a sloužila jak k životu, tak k pohřbívání zemřelých.

Dijon (Francie), dřevená ženská hlava (bohyně Sékvany?), jedna z mnoha dřevěných plastik, které pocházejí ze svaty

SÉTANTA, SETANTA (ir.) – původní chlapecké jméno hrdiny *Cúchulainna, které mu určil jeho božský otec *Lug. Po příhodě se psem

302

SILVANUS

kováře Cualana, kterého mu malý Sétanta zabil, přijal jméno Cú Chulainn (tj. Culanův pes) a sedm let kováři sloužil namísto mrtvého psa.

SEQUANA viz SÉKVANA SÍD, mn. č. síde (ir.) – v obecném smyslu slova místo, v němž podle

ostrovních tradic sídlí nadpřirozené bytosti, souhrnně nazývané *aes síde („lid pahorků“). Jako síd může být označen megalitický hrob nebo celé pohřebiště, sídem je i nitro hory, jeskyně, umělý nebo i přirozený pahorek dominující svému okolí, může jit také o údolí. Síd bývá situován do niter pramenů, pod hladiny jezer nebo moří. V užším smyslu slova je síd synonymem pro *zásvětí (zpravidla sídlo nějakého z významných zásvětních knížat či králů).

ouhý kámen zdobený spirálami, jenž leží před vchodem do neznámějšího megalitického hrobu Irska v údolí řeky Boyn

V sídech na ostrovech severozápadně od Irska sídlili *Fomóriové, do niter

303

sídů se odebrali *Tuatha Dé Danannové a podmanili si tamní obyvatelé poté, co podlehli *synům Míla. Nejznámějším irským sídem je bezpochyby megalitické pohřebiště na břehu řeky Boyne – *Bruig na Bóinne, jemuž vládl *Dagda do chvíle, kdy jej sesadil z trůnu *Oengus. *Midir vládl sídu Brí Leith (vrch Ardagh v hrabství Longford ve středním Irsku), příšera Ellén a další mytické bytosti byly domovem v sídu u Cruachánu, nedaleko *Medbina paláce. Sídy nejznámějším irským bohům udělil údajně *Manannán mac Lir, přičemž na sebe zcela zapomněl. O *samainu bylo umožněno některým smrtelníkům navštívit nitra sídu, pohovořit (či pojíst – ale to s rizikem, že se již nikdy nevrátí do světa živých) s tamními obyvateli a vrátit se zpět domů. Obyvatelé sídů navštěvují smrtelníky (především obyvatelky – například *Fand, Lí Band), mezi nimiž si vybírají své partnery a přivádějí s nimi na svět výjimečné potomky. Sídy prosluly svým bohatstvím, avšak málokterému ze smrtelníků bylo povoleno si cokoli z něho beztrestně odnést. Kdo ze smrtelníků nalezl v sídu svého partnera, oženil nebo provdal se za něho a pojedl s ním, respektive s ním měl potomka, ztratil možnost návratu mezi živé. Čas v sídu plynul mnohem pomaleji než na zemi. Pakliže se smrtelník, který opustil síd, dotkl svým tělem země nebo pojedl potravu živých, dolehl na něho čas a on zemřel (zestárl, proměnil se v prach a podobně).

SILVANUS (brit., gal.) – římský bůh přejatý do keltského panteonu, „dřevorubec“, „zálesák“. Byl zobrazován většinou neoblečený, s paličkou (někdy mnohočetnou) a soudkem, někdy s vlčí kůží a v doprovodu psa. Silvanus měl mnoho krajových variant a drobných odlišností v doprovodných atributech (na jihu Galie věnec, na severovýchodě Galie toulec a šípy, za ruku drží malého *Teutata [Vosegus-Silvanus]. V Británii má v obecné rovině blízko k vládci lesů *Cernunnovi – například reliéf z Carlisle jej zachycuje s parohy. Na severovýchodě se dochoval Cocidius Silvanus, na západě byl vzýván Mars Silvanus). Může mít i měšec, případně nějakou nádobu, známé je i vyobrazení Silvana se stromem a (vinařským nebo roubovacím?) nožem. Obecně je Silvanus chápán jako *Sucellus, tj. bůh smrti a zásvětí, především na jihu *Galie (například nález z. Vienne, dep. Iseère), jindy je považován za představitele jakéhosi „prapředka“ (Vosegus-Silvanus). V galořímském období byl chápán podle římského vzoru především jako mužský protějšek

304

SIRONA

bohyně Diany, přesto se objevuje i po boku galské *Epony.

SIRONA, Tsirona (gal.) – bohyně byla uctívána na území *Galie,

především v okolí Mohuče a v oblasti středního toku řeky Mosely (u kmenů Nemeterů aTreverů). Vgalořímském období byla zobrazována buď sama, nebo ve společnosti Apollóna. K jejím atributům patří běžné doplňky mateřských bohyní – klasy, ovoce, girlandy. Výjimečná svým provedením je Sironina socha pocházející z německého Hochscheidu, původně zdobící svatyni u místního pramene (věnované Sironě a Apollónovi). Socha je provedena téměř v životní velikosti. Pravou ruku bohyně obtáčí had, v levé ruce drží mističku se třemi vejci. Hlavu jí zdobí diadém ve tvaru měsíčního srpku. Měsíc byl původně ve svých proměnách jedním z hlavních symbolů mateřských bohyní a byl považován i za zdroj vody. Vejce symbolizovala znovuzrození či byla jeho příslibem a hadí symbolika je mnohoznačná. V hadech byla spatřována vtělení duší zemřelých. Životní rytmus hadů v mnohém připomínal roční období a nechal se s nimi ztotožnit. Když se na podzim ochladilo a příroda přestala plodit, hadi zalézali „do podzemí“, na jaře, když se oteplilo a příroda se znovu probudila, tak se opět objevovali. Měsíční srpek ve vlasech bohyně ji může charakterizovat jako Měsíční bohyni (jejíž kořeny jsou velmi archaické, hluboce předkeltské) nebo jako mateřskou bohyni v obecném smyslu slova, tu, jež bdí nad silami smrti a znovuzrození. Sirona je také interpretována (především kvůli zobrazování s Apollónem) jako galská Diana/Artemida, sestra Apollónova, která byla ve starých řeckých mýtech chápána jako Měsíční bohyně.

SLUNCE viz SOLÁRNÍ BOŽSTVA SMERTRIOS, Smertius (gal.) – „ten, kdo přiděluje“, „ten, kdo rozdílí“.

Méně známé galské božstvo, které je dochováno pouze jako přízvisko římských bohů Marta (Trevír) a *Dispatera (Bregenz). Někdy ztotožňován se *Smertulem. Na zobrazeních jej doprovází bohyně *Rosmerta. Obě jména mají stejný slovní základ, keltské smer znamená „připomínat“. Smertriovo (?) zobrazení na jedné ze čtyř stran „Pařížského oltáře“ je bohužel značně poškozené. Nad reliéfem jsou částečně čitelná pouze písmena SMERT (která lze doplnit koncovkou – rios ale i – ulu/os). Vousatý

305

SOLÁRNÍ BOŽSTVA

bůh se na něm chystá kyjem (?) zabít hada (odtud je také spojován s Herkulem).

SMERTULOS, Smertulus (gal.) – někdy je ztotožňován či zaměňován při interpretaci reliéfů „Pařížského oltáře“ se Smertriem/Smertiem či se *Silvanem (Vosegusem) z Dononu (Francie; na reliéfu pocházejícím z tamní svatyně, dnes uloženém v Musée Historique Strasbourg, je zobrazen bůh jako Herkules – místo kyje však drží v levé ruce kladivo na dlouhém topůrku a pravou rukou si lehce přidržuje za parůžky malého jelínka, stojícího za ním). Jeho družkou byla galská bohyně *Rosmerta. Oba měli vztah k *zásvětí, jsou považováni buď za božstva vládnoucí zásvětí, nebo mající k němu těsný vztah.

SOLÁRNÍ BOŽSTVA – ve druhé polovině 2. tisíciletí před n. l. se

objevují ve výbavách hrobů a na sídlištích předměty (nebo symboly, popř. výzdoba), které jsou především spojovány se Sluncem a jeho kultem: např. *svastika, *triskelion, kříž v kruhu (respektive kola s vepsaným křížem), ptáčkové, sluníčka a další. Indoevropané, kteří se v Evropě objevují o tisíc let dříve, postupně ovládli svým schématem patriarchálního kultu původní obyvatelstvo. S upevňujícím se patriarchátem vystupuje do popředí především mužpastevec a válečník, jehož svět se v mnohém liší od předchozího uspořádání. Svět bojů a hostin byl v protikladu ke světu zemědělců, vyznávajících kult mateřských bohyni. I na keltském území se záhy do čela kmene dostává mužské božstvo, které si své postavení upevňuje a zajišťuje svazkem s mateřskou bohyní. Každý kmen či každý velký rod měl svého boha, svého nebeského prapředka, od něhož začali vládci odvozovat svůj původ a rodovou linii. Opakované spojení mateřské bohyně nebo jejich jednotlivých jevových forem a nového boha (nebo jeho jednotlivých jevových forem) zaručovalo především plodnost země i vod, a tak prosperitu celého společenství, které je vzývalo. Mnohdy tento primární manželský vztah přerůstá do roviny matka-syn (buď přímé, nebo adopce, přičemž otcem slunečního boha je jemu nadřazený bůh oblohy; viz Mabon, jehož otcem byl Melt, tj. „blesk“). Posilování mužského principu vedlo až k úplné autonomii mužských božstev, která se pak usadila na vrcholu panteonu na celém

306

SOUCONNA

indoevropském území. Vytvořila tak jakýsi „mužský klub“ v čele se třemi hlavními bohy (přičemž sluneční bůh byl jedním z nich), kam měla ženská božstva omezený přístup. V keltských mýtech již mužská (solární) božstva dominují, ale přesto se jim i tak nepodařilo zcela potlačit význam, jaký před nimi měly mateřské bohyně. Keltská solární božstva – *Lug, *Grannus, *Belenos – byla uctívána samostatně v době své největší síly, tj. v létě (viz lugnasad). Nezbytnou součásti jejich kultu byl oheň. Jiná solární božstva byla uctívána na počátku a na konci teplé poloviny roku (viz beltain a samain), a to ve spojení s plodnostními rituály nejrůznějšího charakteru, k nimž nepatřily pouze ohně, ale i oběti zvířecí a snad i lidské. Božstvo se rodilo a umíralo podle sluneční aktivity, měnící se během roku, ale výhradně za účasti mateřské bohyně. V celé řadě irských a waleských pověstí nalezneme doposud pozůstatky smrti, kterou podstupoval sluneční bůh v původním mýtu. Se solárním bohem byl ztotožněn na zemi jeho zástupce, konkrétní vládce, král. Důležitou součástí obřadů, zasvěcených zrodu nebo smrti slunečního boha, byl oheň, voda a konečně i zbraň (která byla vyjádřením zhmotněného slunečního paprsku, jako například oštěp nebo meč). Téměř všichni mytičtí, legendární i polyhistoričtí irští králové a hrdinové mají atributy a komponenty solárních božstev (jméno vycházející z názvu božstva, zlaté nebo žluté vlasy, vozy tažené koňmi se zlatou hřívou, s nimiž mohou jezdit i po obloze, atributní zbraně, způsoby smrti a další znaky). Ještě ve středověkých vyprávěních o králi *Artušovi a slavných rytířích *Kruhového stolu nalezneme mnohé postavy, jejichž předlohou byl sluneční bůh (*Gawain, *Gareth),

SOUCONNA (gal.) – pořímštěné jméno původně galské mateřské bohyně, personifikované řeky Saôny; uctívaná na území Châlons (Francie).

STONEHENGE (angl.) – megalitická památka ležící asi 3 km od Amesbury na salisburiské planině v jižní Anglii, která byla již ve 14. století zařazena mezi největší divy Británie. Téměř každý si dnes zásluhou romantického neodruidismu spojuje Stonehenge s *druidy a jejich uměním. Megalitický komplex, umístěný uprostřed mohylového pohřebiště jako

307

STONEHENGE

Stonehenge (Anglie), schematický nákres

několik jiných jemu podobných v Anglii (například Avebury, Arminghall, Arbor Loe, Woodhenge; ve Velké Británií a Irsku dnes nalezneme zhruba 1100 kamenných kruhů – kromlechů), je nejvelkolepější ze všech podobných staveb, ale s Kelty neměl původně nic společného. Z hlediska architektonického se jedná o kromlech (z crom – kruh a lech = místo). Názory na jeho stáří se dodnes různi. Podle jedněch vyrůstal postupně několik století mezi 3. a 2. tisíciletím před n. l. zásluhou lidu zvoncovitých pohárů a snad wessexké kultury, ovlivněné východním Středomořím (na rozmezí eneolitu a doby bronzové). Podle jiné teorie byl Stonehenge (Stonehenge III) dokončen v letech 2100-1900 před n. l., tj. před vznikem vyspělé mykénské civilizace, která měla ovlivnit wessexskou kulturu. V každém případě jsou vnější kruh, opevnění a příkop starší než vnitřní stavba. Tu tvoří větší kruh ze svislých kamenů nahoře s překlady a menší vnitřní „kruh“ (jehož trilitony měří na výšku asi 5,3 m) s tzv. oltářem. Některé bloky mladší fáze stavby byly na místo přepravovány až ze vzdálenosti téměř 220 km pravděpodobně na dřevěných saních (tzv. bluestones [modré kameny] pocházejí z waleských Preseli Mountains, kde se dosud zachovaly stopy po vylámání; ostatní pískovcové bloky byly místní provenience). Protože si lidé v minulosti neuměli představit způsob, jakým by bylo

308

STROMY

možné vztyčit tak ohromné bloky či na ně položit překlady, přičítali vznik stavby nadpřirozeným silám. Podle Geoffreye z Monmouthu mohl za vztyčení Stonehenge kouzelník *Merlin, který tento „kruh obrů“ nechal přepravit na lodích z Irska a zbudoval jej jako památník na místě Mount Ambrius, kde zrádní Sasové povraždili 460 bretonských účastníků mírové konference. Od 18. století byl Stonehenge považován za hlavní chrám druidů a největší obětiště, kde se odehrávaly tajemné obřady a s nimi spojené lidské oběti. Tento názor zastávají doposud s určitými korekcemi skalní příznivci neodruidismu, kteří se zde scházejí při významných keltských svátcích. Stonehenge byl postaven snad na starším posvátném místě, vycházejícím z víry v představu posvátného prostoru jako středu světa (omezení kruhem, centrální bod), kde se shromážděným dostávalo prostřednictvím účasti na rituálech pocitu propojení mezi podsvětím, zemí a nebem, tj. chronickou bohyní, dušemi zemřelých předků a bohem či bohyní nebes. Vzhledem k jeho situování uprostřed mohylového pohřebiště je nutno spatřovat jednu z jeho hlavních funkcí ve vztahu ke kultu předků. Stonehenge je postaven a konstruován tak, že je možné se domnívat, že sloužil i jako pozorovatelna nebeských těles. Při letním slunovratu procházejí paprsky vycházejícího slunce jeho osou. Pravdou je, že náboženská symbolika a skutečná funkce této monumentální megalitické stavby zůstává doposud předmětem dohadů.

STROMY – Keltové uctívali mnoho stromů, a to jak listnatých, tak jehličnatých. V druidských praktikách zaujímaly stromy nezastupitelné místo. Celokeltské slovo pro posvátný strom znělo bile (galské Biliomagus znamená „rovina posvátného stromu“). Není náhodné, že jméno praotce *synů *Míla znělo právě *Bile. Deifikované stromy byly výrazem jednoty společenství, které se u nich scházelo při obětních (a kmenových) slavnostech. Velké úctě se těšily především dub a tis. Dub je strom, který ctily všechny indoevropské národy jako symbol nebeského božstva. Posvátné duby a doubravy přetrvaly velmi dlouho například i u Slovanů. Posvátným stromem mohl být ale stejně tak jasan, jeřáb, jabloň, buk, líska, bríza, olše, ale i hloh a trnka. Zničení posvátného stromu zbavovalo společenství jeho pevného bodu a ochrany a mělo především silný psychologický dopad. Proto se

309

STROMY

také ve válkách nepřátelé uchylovali ke „stromovraždám“. Uloupené stromy poražených společenstev mohly být obětovány božstvům vítězů. Nálezy částí stromů, kmenů nebo i celých stromů včetně kořenů v obětních šachtách keltských svatyní nejsou ojedinělé. Uctívány byly stromy stálezelené i opadavé. První skupina symbolizovala nepřetržitost času a druhá naopak jeho cykličnost (ze zdánlivě mrtvého stromu vždy povstal na jaře nový život, strom se znovu zazelenal). Uctívání stromů stálo zřejmě i na počátku vzniku prvních zhmotněných božstev, která – podle antických autorů – vypadala více jako kmeny než sochy. V tomto duchu píše i *Lucanus (Pharsalia III. – 412-4l6) „… umění prosty jsou podoby chmurné bohů a bez tvarů trčí, je tvoří jen skácené kmeny…“ atd. Některé keltské kmeny (například Lemovici byli pojmenováni podle jilmu – Ulme, Euburoni snad [podle jedné z variant výkladu jejich jména] podle tisu – Eibe). Rody spojovaly svůj původ se stromy, o čemž mohou svědčit dochovaná jména, např. galské Guerngnen („syn olše“) a Guidgen („syn lesa“) nebo irské Mac Cairthin („syn hlohu“), Mac Cuill („syn ořechu“), Mac Ibar („syn tisu“), Mac Dregin („syn trnky“) a další. Každá z pěti částí Irska mela svůj posvátný strom, jak se uvádí v *Dindsenchasu (tis, tři jasany a dub, přičemž střed Irska [*Uisnech] stanul ve stínu jasanu). *Lucanus jmenuje mezi stromy posvátného háje nedaleko Massilie tisy, habry, dub a cypřiše. Z období galořímského je známo několik božstev, která byla spojena se stromy. Z území Hispánie pochází deo Fago („bůh buku“) z Angoulême deus Robur („bůh dubu“). V *Británii byl uctíván Olloudios („velký strom“), v *Galii Abellio („bůh jabloně“) a Alisanus („bůh jeřábu“). Jabloň byla spojena s kultem bohyně *Epony, a to jak květ, tak plody. Pro Kelty byla jabloň symbolem plodnosti a úrody, ale také *zásvětí, neboť jabloně byly vysazovány na pohřebištích a rosily na ostrovech zásvětí (a dala jim jméno – viz například Avalon, s *Branem spojený Emhain Abhlach či Ynys Avallach *Manannána mac Lira). Jablka jsou častým atributem mateřských bohyní, v galořímském období plní jablka jejich koše nebo rohy hojnosti. Stromy rostoucí u vody nebo rašící na jaře jako první, například olše, vrba a bříza, byly spojovány s mateřskými bohyněmi a považovány za symboly znovuzrození, plodnosti a života vůbec. Proto se jejich větve dávaly i do hrobů, popřípadě na máry pod tělo zemřelého. Stromy s červenými plody – jeřáb a hloh – měly vazbu na zásvětí. Jeřáby

310

SUALDAM MAC ROICH

byly vysazovány do blízkosti lidských příbytků, jejich větve se upevňovaly nad veřeje domovních dveří, aby ochránily všechny, kteří v domě bydleli. Měly zabránit, aby hlavně v zimním období nevstoupila do domu žádná zkázonosná bytost. Totéž platilo o hlohu. Plody těchto stromů a také trnky byly po *samainu nepoživatelné a patřily pouze bytostem žijícím v přírodě. „Nebeské stromy“ – dub, buk a tis – se od sebe velmi liší. Zatímco na pevnině převládalo uctívání prvních dvou, ostrovní Keltové upřednostňovali tis. Na rozdíl od dubu a buku byl stálozelený a plodil krvavé bobule. Z jeho dřeva si druidové a irští *fili vyráběli věštecké hůlky tzv. flesca (na které pak vyřezávali značky v *ogamovém písmu). Z tisového dřeva byly i veřeje dveří, části postelí a stolů. Irsky se tis řekl Í (Mac ibar znamená česky „syn tisu“, *Caer Ibormeith pak „bobule tisu“; tis/Í má v sobě i známý skotský ostrov Iona, kde posléze sídlila významná klášterní komunita, o niž se předpokládá, že navázala na starší druidskou školu). Buk a dub přitahuji při bouři blesky a poskytují svými plody potravu zvířatům žijícím v lesích (a někdy i lidem). Antičtí autoři spojovali uctíváni dubu u Keltů s bohem, jehož interpretovali jako Jupitera (tj. nejvyšší nebeské božstvo). Velké oblibě se těšila i líska (především na ostrovech). Lískové oříšky, rostoucí na devíti lískách vědění nad *Nechtanovou studní, do nichž *Tuatha Dé Danannové ukryli všechno vědění světa, byly zdrojem vševědoucí moudrosti samotného *Fionna mac Cumhala. Oříšky plynoucí ve vodě řeky Boyne, spolykal *losos (moudrosti) a toho pak snědl Fionn. Irský Mac Cuill („syn lísky“), označený za uctívače lísky (!), byl manželem *Banby (jedné ze tří podob bohyně *Edu, tj. personifikace ostrova) a jedním ze tří králů Tuatha Dé Danannů. Nadměrná úroda lískových oříšků byla dávána do souvislosti s oprávněnou a požehnanou vládou panovníků. Lískové oříšky byly symbolem znovuzrození, a proto (i listy) byly vkládány do hrobů. Lidé záhy poznali, že mnohé stromy (kůra, listy, plody, nebo na nich například cizopasné jmelí) mají léčivé schopnosti, které se naučili využívat. I tato „síla stromů“ přispěla k tomu, že byly uctívány a ochraňovány. Posvátny vztah ke stromům přetrval i do doby křesťanské. Byť církev opakovaně vystupovala proti pohanským obyčejům, spojeným s uctíváním stromů, sama mnohdy některé stromy ochraňovala (například strom sv. *Brigity v Kildare) a neodvážila se je nechat porazit.

311

SUL

SUALDAM MAC ROICH (ir.) – pozemský otec hrdiny *Cúchulainna,

manžel *Dechtire. Podle Tažení za býkem z Cuailnge (*Táin Bó Cuailnge) pomáhal svému synovi v boji s nepřáteli. Stejně jako na Cúchulainna, tak i na něho nemá vliv každoroční *ces noiden, postihující ulsterské muže. Aby zachránil svého syna, byl nucen porušit jedno z *gess platných na dvoře krále v *Emain Macha (posloupnost práva promluvit), a proto umírá. Při skoku z paláce si uřízl o okraj štítu hlavu. Sualdamovu hlavu sebrali a položili na štít. Přinesli ji dovnitř paláce před krále (stejně přinesl Ptolemaios hlavu Pompeiovu Caesarovi). Hlava promluvila a znovu varovala krále před hrozícím nebezpečím. Hlavu musel král poslechnout, protože na ni se již gis nevztahovalo.

SUCELLOS, Sucellus (brit., gal.) – v překladu „dobrý bijce“ (od slabiky su, tj „dobrý“, „znamenitý“ a latinského slovesa percello, „otřásat něčím“, „udeřit někoho“, „srazit“, „zničit“). Z území *Galie pochází více než dvě stě vyobrazení, která jsou s ním spojována. Snad žádný jiný z galských bohů není tak proměnlivý. Pojetí Sucella se kraj od kraje velmi liší, a výklady jeho kompetencí tak značně kolísají. K Sucellovým atributům patří především kladivo – mnohdy na dlouhé rukojeti (proto je spojován s *Tannem, považován za jeho emanaci, popřípadě za jedno z jeho jmen) nebo olla („nádoba, hrnec“ – hlavně na východě Galie) či soudek. Občas mívá na krku turques, jindy náhrdelník z listů, případně má na hlavě věnec a provází jej pes. Na jihu Galie má mnoho společného se *Silvanem (je zahalen ve vlčí nebo psí kůži), na východě – vzhledem ke své fyziognomii – se podobá spíše severogermánskému „bohu sedláků“ Thórovi nebo důstojnému Jovovi. V britském Yorku byl nalezen prsten s nápisem IOM Sucaelos (tj. „Jupiter Sucaelos“), který oba bohy spojil. Jako Sucellos bývá interpretován i Caesarem u *Galů uváděný *Dispater (Dís – latinské jméno boha podsvětí Háda), který je jindy považován za *Tarana. I odtud pramení občasné ztotožnění obou galských bohů. Protože Sucellovy atributy mají vztah jak k bohu nebes, tak i *zásvětí, je možné se domnívat, že patří k poměrně starému božstvu (ještě z doby před expanzí Keltu?), které mělo původně vlastnosti uchované v mladší době například v postavě irského *Dagdy. I on vládl nebi a zásvětí, i on vlastnil nebeskou zbraň (kyj) a jeho kotel byl připraven napojit každého

312

přicházejícího poutníka (u Sucella se změnil v hrnec či soudek). Sucellovou manželkou či družkou byla bohyně *Nantosvelta, jež je s ním několikráte zpodobněna. Vzhledem k významu jejího jména a atributům mateřské bohyně je vhodným Sucellovým doplňkem, tak jako byla například k Dagdovi připojena *Boand.

SUIBNE, Suibne Menn mac Fiachnai (†628) (ir.) – legendární irský král z

Dal nAraide, posléze *ardrí v Taře, o němž ie zmínka v Historickém cyklu. Suibne urazil světce, sv. Rónána, a proto je mu předpovězeno, že bude „létat povětřím jako pták“ (= přenesený irský výraz pro pomatence) a zemře sražen oštěpem (v jiné verzi příběhu jej proklel jeden z mágů/*druidů). V popise životního příběhu krále se odráží celá řada starších pohanských mytologických prvků: sluneční symbolika (oštěp, zlatý praporec a další), setkání s *caillech, pobyt v divočině mezi lesní zvěří, kde se stal básníkem (*fili) a prostředí blízké *sídům, pasák vepřů (narážka na jiný svět). Král se po bitvě u Moiry pomátl (jak bylo předpovězeno) a z jeho „stavu“ se jej podaří probrat pouze třikrát. Podle předpovědi světce zahynul král oštěpem hozeným rukou Mongána, pasáka vepřů.

SUL, SULIS (brit,) – odvozeno bud od lat. sol, tj. „slunce“, popř. „jasný“ nebo od ir. súil/sul. „oko“ či „otvor“, „ústa“, ale i „naděje“. Tato bohyně byla uctívána v *Bath (lat. Aqua Sulis; v jihozápadní Anglii na Avonu, hrabství Avon) u horkého zřídla minerální vody. Zde byly po polovině 1. století n. l. Římany založeny na místě zřejmě staršího kultovního místa termální lázně a postaven i chrámový okrsek. Četné votivní nápisy spojují Sul s římskou bohyní Minervou („Sulis Minerva“). Jeden z tamních reliéfních nálezů ji dává do souvislosti snad se slunečním božstvem, za jehož manželku zde také mohla být považována. Tak by ji potkal stejný osud jako mnohé původně (Velké, respektive transfunkcionální) keltské mateřské bohyně, které byly družkami mladších solárních bohů. Ale Sul nebyla, jak naznačují nálezy destiček s rytými kletbami, s nimiž se na ni lidé obraceli a doufali v jejich splnění, pouze bohyní, jíž zůstala v římském období „jen“ léčitelská komponenta. V chápání bohyně Sul se odráží i mnoho z jejího předřímského image. Byla neustále vnímána jako mocná bohyně, která vládne světu živých i *zásvětí. Z toho důvodu je přiřazována k bohyním, jejichž základním atributem byla sova, respektive oko. Z původní „soví

313

SULEVIAE

TAILTIU

bohyně“ povstala jak etruská, respektive římská Minerva, tak i galská *Rigani.

SULEVIAE (brit., gal.) – mateřské bohyně (obdoba *Matronae), které byly uctívané na celém keltském území od *Británie až po Panonii ve vazbě na prameny, především ale ve východní Británii (viz Bath, Sul) a na pevnině v povodí řeky Rhóny. Nálezy v Galii je dávají i do spojitosti s *Eponou – na reliéfech se vyskytují vedle sebe. Vztah mezi bohyní Sul/Sulis a Suleviaemi je zřejmá. Bohyně jsou jejími zmnoženími (triáda). Z mužských bohů nalezneme po jejich boku Marta Loucetia.

SVASTIKA – symbol, který se od eneolitu vyskytuje v nálezovém materiálu sídlišť i pohřebišť. Může být zhotoven z hlíny nebo kovu, vyrytý na hliněných nádobách, stejně jako na například i sochách. Pravotočivá svastika je považována za symbol slunce a levotočivá je symbolem měsíce.

SVATÁ SVATBA viz HIEROS GAMOS SVÁTKY ROČNÍCH OBDOBÍ viz samain, imbolc, beltain, lugnasad SVATYNĚ viz KULTOVNÍ MÍSTA SYNOVÉ MÍLA (ir.) – osm synů *Míla vedlo poslední invazní vlnu

osídlenců do Irska, jednalo se vlastně o trestní výpravu, jejímž smyslem měla být pomsta za *Ithovu smrt. Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) přistáli synové Míla (Éber, Éremon, *Amergin, *Donn a další) o *beltainu u břehů Irska na 36 lodích v zátoce Kenmare (hrabství Kerry na jihozápadě Irska).

314

Manching (Německo), část tepané bronzové pochvy meče zdobené motivy párů pravoa levotočivých triskelionů

T TAILTIU (ir.) – původně (Velká) mateřská bohyně, z níž se stala v *Lebor Gabála Érenn (Knize invazí) španělská princezna, dcera krále Maga Móra a manželka krále *Fir Bolgů *Eochaida mac Erc (Eirc). Po jeho smrti a první bitvě na *Mag Tuired se provdala za jednoho z vítězných knížat *Tuatha Dé Danannů, Eochaida (Eocha) Garbu. Tailtiu vychovala *Cianova syna *Luga, jednoho z nejvýznamnějších bohů Tuatha Dé Danannů. Na památku její smrti (zemřela poté, co během jednoho roku vyklučila les a na jeho místě zřídila louku kvetoucího jetele) uspořádal Lug velkolepou slavnost Oenach Tailteann. Trvala po dobu jednoho měsíce, od poloviny července do poloviny srpna. Jejím vyvrcholením byl hlavni Lugův svátek

315

TÁIN BÓ CUAILNGE

*lugnasad. Teltownské shromáždění se scházelo každoročně v údolí řeky Blackwater v dnešním Teltownu (hrabství Meath; jméno je odvozeno od jména bohyně Tailtiu) kontinuálně až do 9. století. Ještě ve dvou následujících stoletích bylo několikráte obnoveno. Součástí slavností byly náboženské obřady, závody koní, soupeření významných *fili (Lug sám měl každoročně na hrobě své nevlastní matky zpívat smuteční hymnus), trhy a další. Tailtiu byla původně jednou z (Velkých) mateřských bohyní ještě předkeltského původu. O síle jejího kultu svědčí i její „přijetí“ Tuatha Dé Dananny. Poslední bitva Tuatha Dé Danannů se *syny Míla se odehrála údajné více než symbolicky právě u Teltownu, kde Tuata Dé Danannové prohráli. Mocenským centrem Irska se stala nově *Tara, ale kult bohyně přetrval prostřednictvím tehownských shromáždění. Narážku na trvající význam Teltownu, respektive bohyně Tailtiu, najdeme i v příběhu o *Cúchulainnovi. Je možné z ní vydedukovat, že v době, kdy se Tara honosila svým neotřesitelným mocenským postavením v Irsku (sídlili zde *ardrí), potřebovali její králové k uznání své oprávněné vlády nejen provolání *Lia Fáilu, ale hlavně souhlas bohyně. Cúchulainn se zlobil, že nebyl Lia Fádem označen (ani jeho nevlastní syn *Lugaid) za možného krále Tary, a proto zůstal de facto nadále věrný bohyni Tailtiu (nelze se nad tím podivovat, protože Cúchulainn je považován za jedno z Lugových vtělení a o vztahu Luga a Tailtiu viz výše). Jetelové lístky (trojlístky), které jsou jedním z atributů Taltiu, byly vzhledem k posvátnému číslu tři jedním z velmi starých symbolů mateřských bohyní (ve Walesu nalezneme podobnou symboliku například u *Olwen – v jejích stopách vyrůstaly čtyři bílé jetele).

TÁIN BÓ CUAILNGE, Tažení za býkem z Cuailnge (ir.) – irský příběh, který vznikl v 6. – 10. století, základní součást Ulsterského cyklu. Prozaické dílo je proloženo básnickými oddíly s rysy hrdinského eposu. Dochován je ve dvou verzích, z nichž však ani jedna není úplná. Nejstarší verze rukopisu pochází z 12. století (Lebor na hUidre/Kniha Hnědé krávy), mladší podoba používá předlohu pocházející snad z poloviny 7. století a je vytvořena někým, kdo znal řeckou a římskou mytologii, respektive Aeneidu, je dochována v podobě ze 14. století (z tzv. Yellow Book of Lecan/Žlutá kniha lecanská). Starší verze byla ve 12. století „objevena“ a

316

TÁIN BÓ CUAILNGE

oprášena nějakým *fili, přepracována a doplněna. Uchovala se v *Lebor Laignech (angl. The Book of Leinster/Leinsterská kniha). Vyprávění se skládá ze dvou částí, přípravných vyprávěni – drobných samostatných příběhů (ir. remscéla), osvětlujících nebo navozujících hlavní děj – a hlavního vypravení (táin). Příběh má své kořeny ve starší, předkřesťanské době, v prostředí bojovníků doby železné a v mnohém připomíná hrdinské homérské příběhy. Přestože jeho psaná podoba je výsledkem zpracování křesťanských autorů, i tak v něm nalezneme odezvy starých pohanských časů i s jejich bohy, zvyky, svátky ad. Základní děj, který se má odehrávat v posledních stoletích před n. l., je poměrně jednoduchý. Královna *Medb se přela se svým manželem *Ailillem, králem Connachtu o to, kdo má slavnější předky a větší bohatství. Byli si ve všem rovni až na jednu jedinou věc. Ailill vlastnil nádherného Bělorohého býka (*Finnbennacha). O co víc byla Medb rozhořčena, že Bělorohý býk měl být původně její, ale nechtěl žít ve stádu, které vlastnila žena, a proto přeběhl do Ailillova stáda. Aby se Medb Ailillovi vyrovnala, potřebovala získat býka ještě lepšího, jímž byl Hnědý býk z Cuailnge (z Cooley, *Donn) v království Ulad (Ulster). Protože se ulsterští odmítli býka vzdát po dobrém, rozhodla se Medb, že jej získá násilím. Využila malátnosti uladských mužů, tzv. *ces noiden, která je každoročně přepadala (nejčastěji o *samainu) v důsledku *Machiny kletby. Proti ní byli imunní pouze *Cúchulainn a jeho pozemský otec *Sualdam mac Roich. Do čela uladských bojovníků se postavil nejstatečnější muž země, mladý hrdina Cúchulainn, Ten se nejdříve snažil zastavit Connachťany v čele s *Fergusem mac Roichem trojím kouzlem. Pak pomocí svých nadpřirozených a válečnických schopností a přispěním svého otce pobil mnoho nepřátel, ale dařilo se mu jen do momentu, kdy odmítl návrh bohyně *Morrigan, jíž se zalíbil. V bitvě na pláni mezí Dundalkem a Muirthemne byl zle raněn. Na pomoc mu přisel sám jeho božský otce *Lug, který mu zaříkáváním a léčivými bylinami navrátil původní sílu a zdraví. Medb nechtěla od svého záměru ustoupit. Poslala do boje proti Cúchulainnovi i jeho přítele z mládí *Ferdia. Po třídenním boji jej Cúchulainn nakonec zabil. Sám byl opět těžce raněn. Ulaďany zatím opustila Machina kletba a vypravili se proti Medbinu vojsku. Královna musela před uladskými bojovníky ustoupit, ale její vojsko stačilo najít a unést Hnědého býka. Dlouho se Medb z býka ale netěšila.

317

TÁIN BO FRAICH

Hnědý býk se nakonec střetl v souboji s Bělorohým býkem. Ve smrtonosném zápase, který trval den a noc a odehrával se na celém území Irska, ztráceli oba býci rychle síly. Hnědý býk, jemuž Morrigan zajistila převahu, rozsápal Bělorohého býka, ale sám vyčerpáním a po spoušti, kterou napáchal ještě ve vlastních řadách, při návratu domů umřel (na pláni Muirthemne). Toto je pouze jedna vrstva přepestrého příběhu s celou řadou odboček, jimiž jednotliví účastníci vysvětlují a přibližují osudy hlavních hrdinů. V příběhu nalezneme popis Cúchulainnova zrození, vzhledu, zázračného dospívání, příběh, jak přišel ke svému jménu, popis vlády královny Medb, morálky jejího a uladského vojska. Machin příběh a další.

TÁIN BO FRAICH, Odehnáni Fraechova stáda/Tažení za Fraechovým

dobytkem (ir.) – tento příběh pochází snad již z konce 8. století (autorství je připisováno *fili Senchánu Torpéistovi) a lze jej chápat i jako prolog k Tažení, za býkem z Cuailnge (*Táin bó Cuailnge). Dcera královny *Medb Finnabair se zamilovala do obyvatele *sídu Fraecha (Fróecha) mac Fidaicha (syna *Bé Find a Fidaiga/Idatha). Ani Fraechovi nebyla dívčina volba proti mysli, a tak s dary od své tety *Boand odjel do Cruachánu na Medbin dvůr, vůbec nedbaje matčiny předpovědi, že v den, kdy se ožení, zemře. Tři dny s příchozími Medb hrála *fidchell. Uplynul další týden než se Fraech odvážil říci pravý důvod své návštěvy. Finnabair byla velmi ráda, ale chtěla, aby za ni Fraech zaplatil rodičům stanovenou cenu. Na důkaz své přízně mu darovala prsten, který dostala od svého otce. I *Aililiovi se plánovaný sňatek líbil, neboť se domníval, že by mu Fraech mohl pomoci v boji proti Ulsterským, především proti *Cúchulainnovi. Ale s tím Fraech odmítl souhlasit. Znal Cúchulainnovu pověst, a proto váhal na Ailillovy podmínky přistoupit. Medb a Ailill se rozhodli Fraecha odstranit. Posílali jej neustále za vodu pro větve jeřábu. Doufali, že se Fraech nevrátí, protože ve vodě (řece čí studni nebo tůni) sídlila obluda, které nikdo neunikl. Ale Fraech se vždy vrátil, a tak ho Medb přímo vyzvala, aby se ve vodě vykoupal. Obluda Fraecha napadla a těžce jej zranila. Ale Finnabair mu podala meč a on jím uťal obludě hlavu. Sama Medb pak pomohla vyléčit Fraechova zranění – připravila mu koupel v masovém vývaru (jiná verze příběhu zapojuje do léčby tetu Boand, matku Bé Find a jejich družky). Pak se rodičovská zášť

318

TARA

obrátila proti Finnabair. Ailill chtěl vidět prsten, který své dceři daroval. Netušil, že nástrahy, které proti ní nastrojil, Fraech včas odhalil. Prsten, jež mu spadl ve vodě s prstu při boji s obludou, zachránil a vrátil jej i s *lososem, který prsten pozřel, Finnabair. Nakonec byly všechny těžkosti a překážky zdolány a Medb s Ailillem souhlasili se sňatkem za předpokladu, že Fraech přivede stádo dobytka ze sídu a účastní se tažení proti Ulsteru. Ale Fraechovo stádo mezitím někdo uloupil. Na pomoc musel přispěchat *Conall Cernach. Spolu pak pronásledovali loupežníky v Galii, až je za Alpami dohonili a dobytek získali zpět.

TALIESIN (2. polovina 6. století) (wal.) – z tal-ie-sin, „to zářivé/jasné/krásné čelo“. Waleský básník (honosil se titulem pennbard, což je obdoba irského *ollama), historická osobnost (byť značně zmytologizovaná). Nejstarší doklad o jeho existenci pochází z doby kolem roku 830, kdy je uveden v *Nenniově Historii Brittonum. Je mu připisováno autorství asi 12 básní, které jsou (spolu s dalšími, ale neverifikovanými) obsažené v rukopisu z počátku 14. století Llyfr Taliesin (Kniha Taliesinova). Taliesin je autorem oslavné básně na Cynana Garwina, vládce Powysu, několika oslavných básní na Uriena, vládce Rbegedu (území v severní Anglii), a jeho syna *Owaina (artušovský hrdina Ywain). V Knize Taliesinově je řada významných básní, které však nesložil, protože jsou podle jazykového i obsahového rozboru mladší. Mezi ně patří například báseň Preiddiau Annwfn (Dobývání *zásvětí) asi z 10. století, která pojednává o cestě krále *Artuše do zásvětí, do skleněného hradu, kde je zázračný *kotel, v němž se vaří pro statečné a udatné bojovníky. Další významná báseň z této knihy, Armes Prydein (Proroctví o Británii) pochází z počátku 30. let 10. století a je věnována nastalému boji Keltů a Vikingů (žijících v Irsku) proti Anglosasům (respektive Angličanům), kteří mají být poraženi a vyhnáni z *Británie. Taliesin pobýval na dvorech předních waleských knížat a na konci života se měl uchýlit do ústraní, na své sídlo. Jeho hrob se má údajně nalézat v místě zvaném Bedd Taliesin, nedaleko Tre-Taliesinu. Taliesin se stal v průběhu staletí symbolem básnictví a básnické inspirace. Jeho jedinečnost a kouzelná moc, jež mu byla přisuzována, jsou podle legend spojovány s neobvyklým početím a prenatálními metamorfózami.

319

TARA

Nejstarší legenda v Llyfr Du Caerfyrddin vznikla asi v 9. nebo na začátku 10. století a je dochována v rukopisné podobě z doby před rokem 1250 (Černá kniha carmarthenská). Podle ní je Taliesin novým zrozením chlapce *Gwiona Bacha, jehož moudrost pocházela z kouzelného nápoje připravovaného *Ceridwenou. (Černá kniha carmarthenská obsahuje i báseň Ymddiddan Myrddin a Thaliesin/Rozhovor *Merlina s Taliesinem). Taliesin se vyskytuje i v Mabinogi (v příběhu Branwen, dcera Llyrova), kde je mimo jiné jedním ze sedmi mužů Británie, kteří přežili bitvu s Iry a putovali s *Branovou hlavou po Walesu a pak do Londýna.

TARA, Teamhair, Temair (ir.) – jedno z nejslavnějších irských center, které se nalézá v nížině řek Suir Nore a Barrow (hrabství Meath), v tzv. „Východním trojúhelníku“. Sídlo mytických i historických králů Irska (podle některých údajů jich bylo až 136 pohanských a 6 křesťanských), tzv. *ardrí však bylo podstatně méně. Podle Baile Chuind, kde se uvádí posloupnost a soupis legendárních králů Tary, se jich na tamním trůnu vystřídalo pouhých 28. Tara byla také považována za jeden z několika mytických středů Irska. Nestarší významné archeologické nálezy z území Tary (Rath na Riogh, tj. „Pevnost králů“) pocházejí již z doby bronzové (megalitická mohyla, tzv. „mohyla rukojmí“, doby asi 1 500 před n. l.). Podle písemných pramenů časného středověku byla Tara odedávna hlavním městem Irů. Oengus Céile Dé uvádí, že kolem roku 800 byla již pustá (opuštěna byla kolem roku 650 po velkém moru), „zanikla se smrtí svých vládců“. Ale znovu byla osídlena a její moc zčásti obnovena. Roku 980 zde Irové porazili Vikingy a zlomili jejich moc. Uvnitř kruhového opevnění (Pevnosti králů) se nalézá vedle mohyly rukojmí mj. palác „Královské sídlo“ a Cormacův dům (Teach Chormaic) s věštebným kamenem *Lia Fáilem (který zde měl podle mnoha pověstí a legend stát a jehož souhlas v podobě hlasitého výkřiku byl nezbytným stupněm na „cestě ke královské moci“). Vedle něj stojí socha sv. *Patrika, který byl podle irských legend strůjcem zániku pohanské Tary. V Taře se odehrával před nástupem králů obřad *feis temro („hostina v Taře“), při kterém byl uzavírán posvátný sňatek mezi králem a bohyní (*Ériu, respektive *Medb). Podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) je jméno Tary odvozeno od bohyně *Tey (Tea = Dea, tj. „bohyně“), respektive od Temair, tj. „Teina zeď“. Tea, s níž je založení Tary spojováno, byla v tomto podání manželkou Eremona, jednoho z invadujících *synů Míla. Po smrti si přála být

320

TARANIS

pohřbena v tarském pahorku, když si jej před tím vyžádala do vlastnictví. Tea se stala patronkou velkých slavností, které se zde konaly každé tři roky (podobně jako na počest bohyně *Tailtiu nebo *Carman). Slavnosti údajně založil roku 1300 před n. l. *ollam Fódia. Místní slavnosti přetrvaly až do roku 554, tedy ještě čtyři roky poté, co sv. Patrik údajně Taru proklel. Potom měla být Tara podle legend, vyprávějících o světcově životě, opuštěna. Jedinečnost a význam Tary vedly středověké autory k jejímu ztotožnění s centrem vlády *Tuatha Dé Danannů. Podle tradice přijal právě zde opětovně zvolený král *Núadu, v hodovní síni (která je „ztotožňována“ se zbytky rozsáhlé stavby o rozměrech zhruba 230 x 40 m nalézající se v severní části „Pevnosti králů“), *Luga, aby z něj učinil de facto vůdce svého lidu v boji proti *Fomóriům. K těmto bojům došlo podle Lebor Gabála Érenn ještě pěknou řádku let před tím, než k břehům Irska přirazily lodě synů Míla a s nimi i Tea. Je zřejmé, že Tea byla jednou z (Velkých) mateřských bohyní, které byly v Irsku uctívány snad ještě před příchodem Keltů. Povědomí o nich bylo mnohem hlubší, než by se dnes podle epizodických zmínek v pramenech mohlo zdát. To, že hostina Tuatha Dé Danannů je kladena právě do Tary, svědčí o tom, že v době vzniku této části Lebor Gabála Érenn si Tara v povědomí lidí stále ještě uchovávala svoji výjimečnost. Pro tvůrce příběhů bylo jiné místo pro tak významnou událost, jakou byl příchod slunečního boha Luga (de facto nositele spásy a zachránce Tuatha Dé Danannů), prostě nemyslitelné. Součástí areálu jsou i pozůstatky paláce či pevností krále Laogairea, který se zde dal údajně po smrti pohřbít v plné zbroji ve valech obíhajících jeho palác, ve vzpřímeném postojí a s tváří obrácenou k nepřátelskému Leinsteru.

TARANIS (brit., gal.) – v panteonu keltské *Galie bůh nebeského hromu.

Pravděpodobně původní starý keltský bůh nebe, považovaný vedle *Esa a *Teutata za jednoho z hlavních bohů. Hlavním Taranovým atributem byl velký mlat, řidčeji se objevuje s kolem, spirálou a bleskem (i ve zmnoženém počtu). Jeho symbolem (například na reliéfech, keramice, zbraních) byla spirála nebo *triskelion. Objevuje se též pod jménem Tanaro, Taranucs (Iupiter Taranucus, Porýní), Taranucnus či Taranuco, popřípadě *Sucellos (?). Význam Taranova jména je, na rozdíl od většiny jmen galských bohů,

321

TARVOS TRIGARANUS

zcela jasný. Základ jména pochází od kořene hrom (bretoň. taran, staroir. torann, walesky taran; waleské *Mabinogi uvádějí šlechtické jméno Taran), uvažuje se i o metathesi z tanar (z roku 154 n. l. pochází z Chesteru v Anglii nápis I O M Tanaro = Iovi Optimo Maximo Tanaro. Tato forma má vztah ke germánskému bohu hromu Donarovi; stejně jako Donar je i Taranis Římany spojován, ne-li přímo ztotožňován s Jovem). Významově je jeho jméno nejblíže slovu hromobijce či hromovládný. Taranovou manželkou byla v Galii (s největší pravděpodobností) bohyně *Rigani. *Lucanus (Pharsalia I, 446) o Taranovi uvádí, že „je krutý jak Diana Skythská“. Podle jednoho ze středověkých komentářů k Lucanovi (Commenta Bernensia/Berner Scholien), v němž je Taranis ztotožňován s *Disparerem, mu byli obětováni lidé upalováním v dřevěném žlabu (tj. oběť prostřednictvím ohně). Když G. I. *Caesar popisoval galské bohy (*Zápisky o válce gallské), uvedl mezi nimi Jova, vládce nebes, ale není vůbec jisté, zdali měl na mysli právě Tarana. U Římanů byl Jupiter vládcem panteonu, tedy nejvyšším bohem. Ale ve výčtu galských bohů Caesar nevěnuje Jovovi odpovídající pozornost, nestaví jej na čelní místo, ale až za Merkuria, Apollóna a Marta. Takto se zdá, že „nebeský bůh“ Taranis (v původní indoevropské podobě) již nebyl v Caesarově době vládcem galského panteonu (je-li možné o podobné instituci vůbec hovořit), ale byl nahrazen jiným, Keltům podstatně bližším bohem. Tento jev pramenil ze změny životního stylu, v němž se – především na jihu *Galie, kde měla města již řecké základy – dostaly do popředí zájmu činnosti spojené s řemeslem a obchodem, které byly v podstatně menší závislosti na přírodních silách než zemědělství a pastevectví. Kompetence nebeských božstev byly s postupujícím rozvojem patriarchálního řádu postupně rozmělňovány. Se vzrůstající úlohou dominantních bohů mužů-válečníků ustupují do pozadí plodnostní funkce božstev na úkor jejich funkcí vojenských – v Evropě například u Germánů je bůh Donar postupně vytlačen Odinem, římský bůh Mars se z původního boha vegetace (a války) stal spíše bohem války, (Jupiter ve své podstatě bohem války nikdy nebyl). Na území obývaném Kelty se dochovalo zhruba dvě stě oltářů s vyobrazeními boha s mlatem, jež jsou zasvěceny přímo Taranovi nebo jeho místní obdobě. S Taranovým jménem je spojena řada přívlastků, z nichž některé dnes nelze přesně interpretovat – Uxellimus („nejvyšší“), Baginatis („bůh dubu“ – u všech indoevropských národů je dub symbolem boha

322

hromu, oblohy, popřípadě vládce panteonu), Bussumarus ad. Taranis je zobrazen i na basreliéfu zdobícím dvě strany „Pařížského oltáře“ (pod reliéfem jsou nápisy Iovis a Volcanus), nalezeném roku 1711 pod presbytářem katedrály Notre-Dame v Paříži. Jemu také byly s největší pravděpodobností zasvěceny sloupy s *„Jovem na Gigantovi“, které se nalézají na galském teritoriu, především v oblasti mezi řekami Rýnem, Moselou a Saônou a znali je i Germáni. Jupiter je často zobrazován s kolem se čtyřmi paprsky, které bylo u Keltů symbolem roku (výrazy pro rok a kolo jsou v keltských jazycích totožné). Sloupy byly povětšinou vztyčovány mimo sídla, ve volné krajině. Taranem by mohl být i bůh s kolem na *gundestrupském kotli. Kolo v pravé ruce boha drží z druhé (pravé) strany oběma rukama postava mladíka, majícího na hlavě helmici s býčími rohy zakončenými koulemi (symbol *zásvětí) a pod jeho nohama se vine had (taktéž symbol zásvětí). Podle rekonstruovaného mýtu o Rigani jej lze považovat za boha *Esa, který zastupuje Tarana (starého boha) v průběhu plodnostní poloviny roku a uzavírá na tuto dobu s Rigani (Velkou mateřskou bohyní) sňatek. V Irsku Taranovi odpovídá nejspíše bůh *Dagda, který má nejvíce vlastností boha, jehož Caesar označil jménem Jupiter.

TARVOS TRIGARANUS (gal.) – původně byl považován za tajemné

božstvo keltské *Galie, vyobrazené v podobě býka. Jeho zobrazení na jedné ze čtyř stran „Pařížského oltáře“, nalezeného roku 1711 pod presbytářem katedrály Notre-Dame v Paříži (postavené na místě galořímské svatyně v Lutecii, centru keltských Parisiů), je poměrné zachovalé. Nápis Tarvos Trigaranus, umístěný nad vyobrazením, je interpretován jako „býk se třemi jeřáby“. Za postavou býka vykukují z koruny listnatého stromu tři ptáci, jeřábi – respektive jeden sedí mezi jeho rohy na hlavě a dva další na jeho hřbetě. Rekonstruovaný mýtus o *Rigani spojuje tuto scénu s obětí býka, jejímž prostřednictvím se má dostat bohyní *Rigani (v zásvětní podobě tří jeřábů) opět lidské podoby. Podobný námět je zachycen na trevírském oltáři (Německo) – býčí hlava a ptáci vykukuji z listoví stromu, který podtíná či osekává bůh. Na podobném výjevu (podtínání nebo osekávání stromu, ale bez ptáků a býčí hlavy) „Pařížského oltáře“ je napsáno ESUS. Propojení obou motivů je zde velmi pravděpodobné.

323

TETHRA

Paříž (Francie), Tarvos Trigaranus z galořímského oltáře keltských Parisiů nalezeného pod katedrálou Notre-Dame

TEA (ir.) – podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) manželka Eremona, jednoho ze *synů Míla. Po smrti byla pohřbena do pahorku, nazvaném na její paměť *Tara (Temair, tj. „Teina zeď“). Na počest bohyně zavedl údajně roku 1 300 před n. l. *ollam Fódla na Taře slavnost, která se měla konat každé tři roky (pokud „budou žít *Tuatha Dé Danannové v Erinnu“). Tento zvyk byl prý dodržován kontinuálně až do roku 554 n. l. Byla to zřejmě podobná slavnost, jaká se konala na počest bohyně *Tailtiu v Teltownu nebo *Carman. Tea byla původně jednou z (Velkých) mateřských bohyní, které byly v Irsku uctívány snad ještě před příchodem Keltů a byly včleněny do „panteonů“ nově příchozích osadníků nebo jim bylo souzeno zemřít, aby je nahradily bohyně nové, mající podobné kompetence.

TETHRA (ir.) – „moře“. Původně asi bůh moře a vládce světa mrtvých, náležející ke starší generaci irských bohů, *Fomóriů. V jejich řadách bojoval

324

TEUTATES

i proti *Tuatha Dé Danannům. Pak jej vystřídal na pozici boha moře *Mananán mac Lir. Stejně jako Manannán, měl i Tethra své sídlo kdesi v moři, respektive na ostrově v moři (Mag Mell, „rovina radovánek“) a jako on byl i vládcem nebo knížetem * zásvětí.

řes rameno a s přilbicí zdobenou kančíkem. Scénu doplňuje hráč na carnyx, který je tvarován do podoby kančí hlavy. Vš

TEUTATES, Toutates, Totates, Tutates (gal.) – (nejvyšší?) bůh galského

panteonu, v době římské ztotožňovaný s Merkurem (Merkuriem) nebo Martem. Teutates v sobě má vlastnosti obou. U Římanů Merkur pečoval o obchod, řemeslo a dobré lidské vztahy, Mars byl vzýván v době války, ale měl i aspekty jiné, spojené se zemědělským ročním cyklem, s počátkem a koncem zemědělských prací a očišťováním, a byl považován i za praotce římského národa. Protože byla v Římě válečná tažení zahajována nejčastěji na jaře, tedy v době prvních polních prací, panují dodnes pochybnosti, zda-li byl Mars prvotně bohem zemědělců nebo válečníků. Teutata uvádí *Lucanus (Pharsalia I, 444-446) v 1. století n. l. spolu s dalšími dvěma keltskými bohy – *Taranem a *Esem. Musel tak být jedním z nejvyšších bohů „keltského pantheonu“ (alespoň pro oblast Galie, jíž se Lucanův popis týkal), především v době před Caesarovým příchodem. Podle středověkých komentářů k Eucanovi (Commenta Bernensia/Berner Scholien),

325

TEUTATES

které jej ztotožňují s Merkurem, se Teutatovi obětovalo utopením v sudu nebo *kotli či kádi. Obětovanému jedinci se držela hlava pod vodou tak dlouho, až zemřel. Mladší komentáře spojují Teutata s Martem a dodávají, že si jej lze naklonit zápasy (na počest Marta byly v Římě konány zápasy gladiátorů). Jméno Teutates je podle některých teorií odvozeno od indoevropského tewtá – „lidé“ (staroir. túath). V českém překladu znamená nejspíše „celý/všechen lid“, či je považováno za složeninu slov teuto a tati a koncovky s, tj. „otec kmene“. V tomto ohledu můžeme Teutata označit buď za „otce kmene“, jakéhosi kmenového (celoetnického?) prapředka, či za nadkmenového „boha lidu“, který by těmito aspekty odpovídal germánskému bohu Freyovi (uctívanému ještě na počátku křesťanství ve švédské Uppsale), nebo některým stránkám irského „lidového boha“ *Dagdy. V nápisech z území Galie je Teutatovo jméno doloženo především jako vedlejší jméno boha Marta – Mars Teutates nebo Mars Toutatis. Z Říma pochází nápis adresovaný „Teutatu Medurini“ (v Británii nalezený nápis Mars Meduris byl určitě zasvěcen stejnému bohu, když uvážíme spojení Marta s Tceutatem; viz Midir). I proto je Teutates považován především za boha válečníků, za jejich ochránce a průvodce, majícího vztah i k *zásvětí (prostřednictvím smrti nebo oběti). K obecné přijímaným Teutatovým symbolům (především ve starší době laténské) patří ozdoby nebo výzdobné prvky ve tvaru S (i dvě zrcadlově obrácená k sobě, takže mají podobu rohů) a V (konce se spirálovitě mohou stáčet ven a připomínají tak beraní rohy), beraní rohy nebo beraní hlavy, popřípadě *beran vůbec. Beraní rohy nebo hlavičky zdobily keramiku (například nádoby z maďarských lokalit Kósd a Aporliget-Bátorliget, jejíchž ucha byla při nasazení na okraj vytvarována do beraních hlaviček s mohutnými rohy), šperky – náramky, torquese, spony, kování, pochvy mečů, tuleje kopí ad. Od 3. století před n. l. je Teutates zobrazován především v podobě *kance, například na mincích. Doloženy jsou bronzové nebo železné figurky, reliéfy na kamenných stélách, sochách a další vyobrazení. Na kotli s Gundestrupu je na jednom z výjevů na vnitřní straně zobrazena lidská postava (bez torquese, považovaného mj. za symbol božství), která noří „lidskou oběť“ (otočenou hlavou dolů) do kádě. Ke kádi, pod níž, stojí velký pes, přichází sedm pěších válečníků (sedmý je bez štítu s mečem přehozeným přes rameno a v přilbici zdobené kančíkem)

326

TEIRNON TWRYV VLIANT

doprovázených třemi hráči na carnyxy (na něž se troubilo při pochodu a boji), zakončenými kančími rozevřenými tlamami. Nad nimi je zobrazen stylizovaný strom, který je odděluje od čtyřech jezdců na koních, ubírajících se opačným směrem než přicházející muži. Před nimi se vine rohatý had (ukazuje cestu?). Výklad této scény je značné problematický. Někdy je považována za zobrazení obětí bohu Teutatovi, jindy je posuzována jako iniciační rituál, který nemá s přímou obětí Teutatovi nic společného. Teutatovi je přisuzováno i menší zobrazení ze série „hlav božstev“, v níž bůh (opět bez torquese) drží ve zvednutých rukách dva válečníky třímající kance. Pod pravým válečníkem je zobrazen pes a pod levým okřídlený kůň. Bůh má pečlivě upravené vousy, které jsou rozdělené na dvě části a ty tordováním zformované do tvarů (dolů otočených) beraních rohů (podobné zobrazení pochází i ze zlomku torques z Manerbio sul Bella [Brescia, Itálie], zdobeném i motivem S). Podobají se vyobrazení z hrudi sochy válečníka, nalezené v *Entremontu na jihu Francie (Musée granet, Aix-en-Provence). Malý Teutates je v severovýchodní Galii zobrazován v náručí boha Vogesuse/*Silvana (jistá obdoba *Cernunna), jenž je tak označován za jeho ochránce. V rekonstruovaném mýtu o *Rigani hraje Teutates roli zachránce i obětníka. Jeho zásluhou se podaří vysvobodit Rigani ze zásvětí a po obětech býka a jelena ji provdat za boha Esa (změnivšího se Cernunna).

TEIRNON

TWRYV

VLIANT,

TEYRNON

TWEWLIANT ,

Tigernonos (wal.) – Tigernonos znamená „božský pán“ a Twryv Vliant „hrom ve vodě“. V příběhu Pwyll, vládce dyvedský, v první větvi *Mabinogi, to byl právě on, kdo nalezl malého *Rhiannonina synáčka, uneseného neznámým netvorem. Nejen že byl Teirnon „nejlepším člověkem na světě“, ale vlastnil i nejkrásnější klisnu v království. Každý rok v noci na 1. máje (*beltain) mu kradl tajemný netvor právě narozené hříbě. Přesně té noci, co se Rhiannonin chlapeček narodil, si Teirnon na netvora počíhal, dopadl jej a usek mu pařát, v němž hříbě třímal. Poté nalezl na prahu svého domu nemluvně (které zde netvor ztratil či odložil). Dal mu jméno Gwri Zlatovlasý a vychoval je. Když dítě dorostlo, odvedl je Teirnon na Pwyllův dvůr a tam je vrátil vlastním rodičům (viz Pryderi). Teirnonovi se dostalo místa i v *Artušově družině při hledání *kance *Twrch Trwytha.

327

TOCHMARC ÉTAÍNE

TIGERNMAS MAC TALLAIG (ir.) – jeden z legendárních králů *synů

Míla, který měl zemřít po 77 letech panování o *samainu při uctívání modly *Crom Cruach i s většinou svého lidu. Pravděpodobně postava, které měla společnou předlohu s waleským *Teirnonem Twryv Vliantem.

TLACHTGA (ir.) – po této původně (Velké) mateřské bohyni se dodnes uchovala památka v podobě jména kopce (Ward u Athboy, hrabství Meath; na místě jsou dosud dochovány zbytky opevnění), na němž byla uctívána. Původně zde zřejmě stávala svatyně s posvátným ohněm. Právě odtud byly údajně zapalovány novoroční, tzv. Tlachtginy ohně (ráno po *samainu), které byly roznášeny do domácností, aby v nich byly zažehnuté ohně nové, neboť staré byly v předvečer samainu zhášeny. Tlachtga počala se třemi různými otci trojčata, při jejichž porodu zemřela. Na její památku byla na kopci, do něhož byla údajně pohřbena, konána každoroční slavnost, ta byla zajisté spojena s rituály zajišťujícími plodnost, neboť Tlachtga byla starou mateřskou bohyní srovnatelnou s *Tailtiu, *Teou či *Ériu.

TOCHMARC ÉTAÍNE, Étaíniny námluvy, Námluvy u Étaíne (ir.) – autorem nejstarší písemné verze je snad básník Senchán Torpéist, v nejucelenější podobě je mýtus dochován ve *Žluté knize lecanské. Po prologu, který je věnován *Dagdově sesazení z trůnu *Oengusem, se začíná odehrávat zcela jiný příběh. Po roce Oengusovy vlády v *sídu *Bruig na Bóinne k němu přichází na návštěvu *Midir, jeho nevlastní otec, který mu dopomohl k získání trůnu. Midir se zde zaplete do dětské tahanice a při pokusu situaci uklidnit mu jedno z dětí vypíchlo větvičkou cesmíny oko. I když přivolaný *Dian Cécht oko zahojil, cítil se Oengus povinen svého pěstouna nějak odškodnit. Nabízel mu různé dary a mezi nimi i *Étain, dceru ulsterského krále *Aillia. Tu si nakonec mezi všemi nabídkami darů Midir vybral, byť výkupné, jež za ni musel i pak zaplatit, bylo opravdu vysoké: nejen že ji musel vyvážit zlatem a stříbrem, ale musel ještě vyklučit dvě planiny a svést do nich dvanáct řek. (V jiné verzi vyrazil oko Midirovi sám Oengus během souboje o Étaín.) Šťastný Midir si s sebou odvedl Étaín do svého sídu Brí Léithu. Zde ho již očekávala první manželka Fuamnach, která se s Étaíniným příchodem

328

nechtěla smířit. Obrátila se na *druida Breisle Etarlamha a ten s pomocí kouzel proměnil Étín větvičkou jeřábu v kaluž vody. Pak v červa a nakonec ve vážku, kterou odfoukl od Midirova dvora silný vítr. Sedem let byla Étaín-vážka unášena větrnými poryvy nad Irskem. Poté vážku našel Oengus a poznal v ní samotnou Étaín. Vzal vážku s sebou a postavil pro ni sluneční dům, aby opět nabyla lidské podoby. Ale Fuamnach Étaín opět našla a znovu ji nechala sedm let unášet větrem. Poté Étaín propadla komínem do domu ulsterského bojovníka Étara, rovnou do nápoje ve zlatém poháru jeho manželky. Ta jeho obsah vypila a otěhotněla. Po devíti měsících porodila holčičku, Étaín II. (která byla po 1012 letech novým Étaíniným vtělením). Oengus pak sťal mstivé Fuamnad a druidu Breslovi mečem hlavu. Když Étaín II. dospěla v překrásnou dívku, byla provdána za tarského krále Eochaida, jehož bratr Aillil se do Étaín II. taktéž zamiloval. Když jednou pobýval Eochaid mimo dvůr, pověřil Étaín II., aby pečovala o churavějícího bratra. Aillil jí vyjevil důvod své nemoci a Étaín byla svolná se s ním setkat, ale mimo zdi paláce. Po tři večery Ailill, čekající na svoji vyvolenou, usnul a dostaveníčko zmeškal. Tyto tri noci se s Étaín setkal jiný muž, který jí prozradil svoji totožnost teprve až o poslední noci. Byl to sám Midir. Žádal Étaín, aby se s ním vrátila do jeho země. Étaín nechtěla nic dělat bez souhlasu svého manžela. A tak začali oba muži soupeřit o to, komu Étaín připadne. Hráli spolu stolní hru *fidlech a Midir zprvu nechal několikráte Eochaida vyhrát a ochotně plnil všechny jeho podmínky. V poslední hře však Midir změnil taktiku. Chtěl hrát o cokoli, co si vítěz bude přát. Ailill souhlasil, ukolébán předchozím průběhem hry. Tentokrát Midir vyhrál a přál si jediné: objetí a políbení od Étaín. Eochaíd se viditelně zdráhal a řekl Midirovi, ať se dostaví pro svoji výhru za měsíc. Zatím připravil hostinu a Taru nechal hlídat ozbrojenci. Ale Midir se objevil nečekaně. Proměnil sebe i Étaín v labutě a oba se vznesli do povětří.

329

TOTEMOVÁ ZVÍŘATA

TÚATH

Eochaid se jal uprchlíky okamžitě v čele svých vojáků pronásledovat. Nastalá bitva trvala celých devět let. Midir byl zle tísněn pod pevností Fenum, a zdálo se, že prohraje. Tehdy vyslal před pevnost šedesát (padesát) dívek, které všechny vypadaly jako Étaín. Eochaid si měl svoji ženu najít a odvést. Ale zmýlil se. Nevybral si pravou Étaín, ale Esu, jeho a Etaíninu dceru. Když zjistil svůj omyl, bylo již pozdě, neboť Esa čekala narození dítěte. Dceru, která se Ese narodila, nechal Ailill pohodit v lese. (Děvčátko – jíž se dostalo jména *Mes Buachala – nezemřelo, ale bylo vychováno Findlámem a v dospělosti se provdalo za irského ardrího *Eterscéla.) Podle jiné verze příběhu se Eochaid po zjištění svého omylu vypravil znovu za Midirem a obléhal jej tak dlouho u pevnosti Fenum, až mu Étaín vrátil. Pak se spolu vrátili do Tary, kde žili mnoho dalších let.

TOTEMOVÁ ZVÍŘATA viz beran, jelen, kanec, kůň, medvěd TRISKELION – tříramenný sluneční symbol indoevropského původu,

který zdobil např. keramiku, pochvy mečů (pohřebiště Mannheim, Německo) nebo i mince (Panonie). Převažuje pravotočivý triskelion. Viz Manannán mac Lir.

TRISTAN (brit., wal.) –

New Grange (Irsko), spirálový triskelion v severním výklenku megalitického hrobu v údolí řeky Boyne, častý výzdobný motiv používaný budovateli tamních hrobů na kamenných deskách sloužících jako vnitřní obložení stěn (asi 2000 před n. l.)

330

středověká postava rytíře Tristana vznikla podle waleské předlohy, pasáka vepřů krále *Marcha ap Meirchiona, Drysrana. Britské dějiny znají Drustana, syna krále keltských Dumnoniů Cunomora, který žil v 6. století na území Cornwallu. Pozdější tradice z něho udělala synovce (syn královy sestry) nebo syna krále *Marka (Marcha),

který měl svému strýci či otci přivézt za manželku z Irska krásnou *Isoldu. Při plavbě spolu Tristan a Isolda vypili nedopatřením kouzelný nápoj lásky, který byl určen pro Marka, a to z nich udělalo osudové milence. Příběh Tristana a Isoldy je v mnohém shodný s vyprávěními o *Lancelotovi a *Ginevře, *Gráinne a *Diarmaidu ua Duibhnovi ad. Tristanůn příběh má několik vyústění. Podle jedné z četných verzí umřel Tristan nemocný láskou, v druhé na smrtelné zranění, ale vždy jeho osud – muže zmítaného dilematem vztahu k Markovi i k Isoldě – spěje ke stejnému konci.

TÚATH (ir.) – název pro malá království na území Irska. V 7. a 8. století

jich zde existovalo zhruba sto padesát, i když populace nepřesahovala půl milionů lidí. Tento termín se překládá též jako kmen. Postavení králů túathů se nelišilo v časném středověku od postavení biskupa či předního básníka. Vztahy mezi jednotlivými túathy závisely na osobních vztazích mezi jejich panovníky, většina z nich platila daň mocnějšímu panovníkovi (ardrímu),

Historická časně středověká království Irska s významnými středisky regionální královské moci (8. st

plateb byli uchráněni jen králové svobodných túathů, jejichž král patřil ke stejné dynastii jako svrchovaný vladař. Raně středověké irské právo znalo (až do 8. století) tři stupně královských hodností: rí túaith neboli král jednoho túathu, ruire (též rí túath) neboli vyšší král, jenž vládl několika túathům, a rí ruirech či rí cóicid, což byl král celého kraje. Například na

331

TUATHA DÉ DANANN

území království Ulad (Ulster) na severovýchodě Irska se v 8. století nalézalo několik svazů túathů, Dál Fiatach, Dál nAraidi, Dál Riata, Uí Echach Cobo ad., jimž vládl král Ulsteru. Tuto (volitelnou) funkci mohl zastávat některý z králů svazu túathů. Hranice mnohých túathů jsou dodnes na některých místech Irska zachovány, jako například hranice baronií v Leinsteru.

TUATHA DÉ DANANN (ir.) – „lid bohyně Danu“. Jinak též Fir Dea

(„lidé bohyně“), Tuatha Dea („plemeno bohyně“) nebo Fir tri nDea („lidé tří bohů“) podle toho, že nejdůležitějšími syny bohyně *Danu/Anu byli *Brian, Iuchair a Iucharbair. Nejrozsáhlejší informace o Tuatha Dé Danannech přináší *Cath Maighe Tuired (Bitva na Mag Tuired). I když je dochována v úplné písemné verzi až ze 16. století, její základ je mnohem starší. Z *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) vyplývá, že Tuatha Dé Danannové přišli do Irska ze své pravlasti, která se nalézala kdesi na severu v Norsku či Skotsku, či na ostrovech severně od Irska. Přibyli pod závojem magické mlhy (vyčarované jejich *druidy) buď na lodích (ty v jedné z verzí zapálili a ukryl je stoupající dým), nebo byli vysazeni z mraku kdesi v Connachtu. Byl to lid bojovný, který nevynechal žádnou příležitost k válečnému střetu, a znalý druidské magie. V jejich čele stála bohyně Danu, božstvo, jež má archaický chtonický ráz. Danu byla jednak bohyní úrody, jednak měla rysy božstva *zásvětního. Podle některých zmínek jí byly přinášeny krvavé oběti, snad i lidské. Bůh *Dagda („dobrý bůh“), bratr či syn bohyně *Danu, měl celou řadu dalších přídomků: Cera („stvořitel“, „tvůrce“), Ruaidh/Ruad Rofhessa („červenovlasý“, „rudý“, respektive „mocný“, „pán všeho vědění“), Mór („velký, dobrý bůh“) nebo Eochaid Ollathair („otec všech“, „nejvyšší otec“). Měl řadu potomků – podle Lebor Gabála Érenn je otcem *Brigity, *Aeda (s nímž bývá i ztotožňován v podobě AedAlainn), *Oenguse (matkou byla [Velká] mateřská bohyně *Boand), ale i trojjediných a jednotlivě vystupujících *Mac Céchta, Mac Cuilla a Mac Greina ad. Výklad jeho kompetencí se značně liší, ale obecná shoda panuje v tom, že byl polyfunkčním bohem ovládajícím původně nebe i zásvětí a prostřednictvím vláhy i úrodu. Tím byl i bohem (rolníků), majícím vliv na produkci obilí a mléka. O Dagdově funkci boha úrody a hojnosti svědčí i jeho hlavní atribut, *kotel, který se nikdy nedal vyprázdnit, dále vepři, z nichž je jeden vždy živý a druhý připravený k upečení, ovocné stromy a

332

TUATHA DÉ DANANN

kyj, jenž zabíjel a oživoval mrtvé. Spolu s Danu a Dagdou přicházejí Brigit, kovář *Goibniu, božský lékař *Dian Cécht, *bojovník Ogma, *Nechtan a *Lug, *Macha, *Badb a *Morrígan. Ze své vlasti si s sebou přivezli čtyři kouzelné předměty: vedle Dagdova kotle z města Murias kámen *Lia Fáils Falias, kouzelný Lugův oštěp z Gorias a Núadův meč z Findias (meč a oštěp jsou talismanické zbraně, obě symbolizují blesk). Jejich králem byl v té době *Núadu, který však ztratil ruku v první bitvě na *Mag Tuired (poblíž Lough Arrow, „Bůh z Bouray" (Francie), bronzová soška hrabství Sligo) proti *Fir znázorňující muže sedícího v tzv. buddhově Bolgům (jejich příbuzným, pozici (juk bývá např. zobrazován neboť obě skupiny byly Cernunnos), jehož krk obepíná jednoduchý potomky *Nemeda a jeho torques (1. století před n. l.). lidu). Proto se musel vzdát trůnu. Tuatha Dé Danaonové se usmířili s původním obyvatelstvem Irska – *Fomóri a žili s nimi v přátelství. Za svého krále si zvolili fomórijského *Brese, který s nimi byl příbuzensky spřízněn. Ale Bresova vláda nesplnila očekávání Tuatha Dé Danannů, a tak se schylovalo k nové válce. Po sedmi letech příprav a opětovném zvoleni „uzdraveného“ Núada králem se strhl (opět) na Mag Tuired v pravém slova smyslu bratrovražedný boj. Neboť například Lug, jenž byl dosazen do čela Tuatha Dé Danannů, byl nejen Tuatha, ale i Fomórie, jeho děd *Balor vedl vojska protivníků. Dlouhotrvající bitva, jenž byla zápasem dvou generací bohů, skončila pro Tuatha Dé Danamiy o *samainu vítězně. Nepřátelé byli pobiti anebo zahnáni do moře. Bohyně Morrígan a Badb všem a všemu (zemi,

333

TUIRINN

vodstvům, řekám i obyvatelům *sídu) oznámily vítězství. Badb pak vyjmenovala všechny statečné činy Tuatha Dé Danannů, ale předpověděla i jejich smutný konec. Nedlouho poté podle Badbiny předpovědi podlehli Tuatha Dé Danannové novým nájezdníkům, *synům Míla. Po porážce se stáhli do niter sídu a stali se dalšími z „aes síde“ („lidem z kopců“). Tam, v podzemním světě duchů, pokračuje jejich „život“. Z historického hlediska jsou Tuatha Dé Danannové považováni za bohy prvních Keltů, kteří přišli do Irska ve 4. století před n. l. a jejich protivníci Fomóriové za bohy původních obyvatel.

TUIRINN, Tuirill (ir.) – otec *Briana, Iuchaira a Iucharbaira (v některých literárních verzích). Jejich primárním, božským otcem byl podle původního mytologického schématu *Dagda, jeden ze čtyř nejvýznamnějších bohů *Tuatha Dé Danannů. Tuirinn je ve většině verzí buď synem *Brese (krále Tuatha Dé Danannů z rodu *Fomóriů, který byl v podstatě bohem plodnosti a úrody s aspekty podobnými Dagdovi) nebo *Ogmovým vnukem.

TWRCH TRWYTH (wal.) – syn Taredda Wledinga, který byl proměněn

v *kance. V této metamorfóze měl odčinit své hříchy. Jeden z hrdinů waleského příběhu *Jak Kulhwh dostal Olwen. Na hlavě mezi ušima měl umístěny tři nebo dva klenoty – hřeben, nůžky (a břitva), které musel získat *Kulhwh, aby jimi mohl upravit vlasy obra *Yspaddadena Pennkawra, a tak získat za ženu *Olwen. Hon na kance tvoří více jak polovinu příběhu. Předchází mu splnění celé řady obrových podmínek, bez nichž by nebyl lov možný. Kance hledala družina krále *Artuše, složená z nejlepších mužů Anglie a třech dalších ostrovů (Francie, Bretaň, Normandie) po celém Irsku, až jej nalezla v Esgeir Oervelu. Tu žil Twrch Trwyth a s ním jeho sedm selat. Protože byl boj zprvu neúspěšný, poslal Artuš za kancem svého muže *Gwrhyra (v podobě ptáka). Jedno ze selat Gwrhyrovi povědělo, že se jim nepodaří získat klenoty, pokud kance nezabijí. Kanec se přemístil i se selaty do Walesu a začal plenit Artušovu zemi. Nejpřednější bojovníky zabíjel po desítkách, mimo jiné také Artušovy syny (například padli v Presseleu, tj. Preseli Mountains, odkud údajně pocházejí

334

UCTÍVANÍ KAMENŮ

kameny proslulého, 220 km vzdáleného *Stonehenge). Na řece Havrenč (Severn) se mu konečně Artušova vojska postavila. Kanec byl zahnán do vody a ta se mu přelila přes hlavu. Tím ztratil svoji sílu. Ve vodě se podařilo *Mabonovi vzít z kančí hlavy břitvu a *Kyledyru Wylltovi nůžky. Třetí klenot mu však již nestačili vzít, protože se kanec dotkl země a prchl do Cornwallu. Tam jej Artušovi muži znovu dohonili, odňali mu hřeben a kance zahnali do moře. Za ním se vydali dva psi, Ahned a Aethlen, kteří vždy zabili každé zvíře, na něž byli vypuštěni. Klenoty Twrch Trwytha v rukou Kulhwchových pomocníků byly předzvěstí Yspaddadenovy smrti. Je možné, že celému monumentálnímu příběhu dal základ starý mýtus, v němž hrál hlavní roli bůh v kančí podobě („kančí bůh“), jímž mohl být vzhledem ke svým atributům *Teutates. Nápadný je v tomto směru i boj Twrch Trwytha s muži ve vodě. Kanec je oslaben, „když se mu voda přelije přes hlavu“, ale na druhé straně měli muži co dělat, aby se z vody sami zachránili. Po porážce prchá kanec do moře, tedy do živlu, který byl spojován se *zásvětím. Z Euffigneix (dep. Haute-Marne, Francie) pochází kamenná stéla, která zachycuje muže s torquesem. Na její čelní straně je reliéf kance a na levé straně oko. Toto zobrazení bývá sice různě interpretováno, ale kanec ukazuje nejpřesvědčivěji právě na Teutata, a oko je symbolem spojeným s Velkými mateřskými bohyněmi (v soví podobě?).

U UATHACH (ir.) – „strašná“. Dcera *Scáthach, jedna ze tří učitelek hrdiny *Cúchulainna. Ten se stal jejím milencem poté, co zabil svého předchůdce, Uathachina „osobního strážce“. Uathach mu poradila, jaké tři dary má žádat od její matky a jak je od ní dostane. Uathach je považována za personifikaci válečného umění, se Scáthach a *Aífe tvořila triádu.

UCTÍVANÍ KAMENŮ – Keltové cítili ke kamenným památníkům (nejčastěji menhirům, dolmenům – megalitickým hrobům, kromlechům – kamenným kruhům [viz Stonehenge] a řadám), které nalezli na místech, kam přišli, podobnou posvátnou úctu jako jejich stavitelé na konci doby kamenné a na počátku doby bronzové. Úcta a bázeň pramenily z jejich víry

335

UCTÍVANÍ KAMENŮ

v posvátnost přírodnin – stromů, hor, potoků, jezer ad. A nejen to, sami začali kamenné památníky vztyčovat, a to především v Irsku, nebo pokeltšťovat (zdobili je reliéfy římských božstev stejně dovedně jako posléze křesťané svými kříži). Velké kameny nebo i částí skal bývaly zakomponovány keltskými staviteli do jejich svatyní, respektive byly prostory svatyně ve skále vyhloubeny (například na jihu Francie *Glanum). Keltové zcela nezavrhli víru původních předindoevropských obyvatel, kteří od konce 5. tisíciletí před n. l. stavěli megalitické památníky jako příbytky pro duše zemřelých. Pomíjivá lidská existence na zemi měla nabýt věčnosti vtělením duše do kamene (menhiru). Kameny tak byly trvalým „lidským tělem“, nezávislým na bytí, mnohonásobně přežívajícím představu pozemského času. V megalitických hrobech (pohřebních komorách pod mohylami) byli mrtví pohřbíváni mnohdy kontinuálně více než tisíc let. Stěny hrobů nesou dodnes pozůstatky ryté výzdoby, v prostorách byly objeveny i kamenné a hliněné sošky. Chodbovité hroby, například v irském New Grange, se skládají z ústřední zaklenuté prostory, k níž se přichází chodbou postavenou ze vztyčených kamenných desek, překrytých třetí deskou. Hrob v New Grange je situován pod mohylou o průměru zhruba 83 m a komora má tvar kříže s podepřenou střechou (axis mundi?). Nad vchodem do chodby je ve stěně obdélný otvor, jímž pronikají do nitra svatyně sluneční paprsky pouze v době kolem zimního slunovratu. Před vchodem je uložen asi 3,5 m dlouhý a 1,5 m vysoký kámen, zdobený spirálami. Na takovýchto pohřebištích se konaly slavnostní obřady na počest zemřelých, rituální hostiny i oslavy významných svátků v roce (což dodržovali i Keltové). Pohřebiště se tak stala středisky společenského života. Představy spojené s kultem předků dávaly jednotlivým kamenům zvláštní význam a moc, a proto byly kameny považovány za zdroj plodivé síly (nikoli pouze ve smyslu ryze sexuálním!) a megalitické památníky za sídlo nebývalé energie a vitality. Povědomí o kultu spojeném s megalitickými památníky přejali a zpracovali Keltové po svém. Megalitické hroby, respektive pohřebiště se staly sídly zapuzených božstev, která byla „vyhnána“ tam, kde nalezli i lidé (respektive jejich tělesnost) své poslední útočiště. Staly se *sídy, které obývaly dobré i zlé bytosti, místem, kudy bylo možno vstupovat do krajiny *zásvětí, v keltském pojetí se považovaly za zdroje impulsů životní a obecně tvůrčí energie.

336

UFFINGTON

Kelty vztyčované menhiry nebo upravované starší kameny mají na rozdíl od minulého určení jednoznačně ráz falických kamenů (mohly představovat souběžně i hromové kyje) a nalezneme je jak na pevnině (hlavně v Bretani), tak na ostrovech (v Británii a Irsku). Mohou být opatřeny reliéfní výzdobou (spirálami, rostlinnými vzory, motivy horizontálně a vertikálně kladeného S), kterou je možné identifikovat se symbolikou nejvýznamnějších keltských bohů – například na pevnině *Esa a *Rigani (tzv. Pfalzfeldský sloup uložený v Rheinisches Landesmuseum v Bonnu), což by odpovídalo podstatě smyslu jejich božského manželství. Snad nejznámější falickým kamenem je ale irský *Lia Fáil. Falické kameny byly spojovány s *kultem hlavy, jak dokládají četné pověsti a jak vyplývalo i z keltské víry v propojení sexuální síly a síly hlavy. Irská modla *Crorn Cruach („zkrvavená hlava“) může být odrazem podobného rituálu, tj. posazování uťatých lidských hlav na kamenné pilíře. Střízlivěji je nutno přistupovat k tzv. keltským oltářům, za něž byla považována v minulosti řada velkých plochých kamenů, popřípadě dolmenů. Je možné, že Keltové, respektive *druidové, využívali ve svých obřadech tato původem mnohem starší kultovní místa, která se uchovala v pověstech a vyprávěních jako různá „lože“. Symbolika kamene je zřejmá i z popisu smrti hrdiny *Cúchulainna, který se sám připoutá ke kameni vlastním opaskem, aby zemřel vztyčený a nikoli poražený na zemi. Uctívání kamenů bylo v lidech tak silně zakořeněno, že proti nim musela opakovaně vystoupit i katolická církev (stačí vzpomenout sv. *Patrika a jeho prokletí stély Crom Cruach). V roce 452 jednal koncil v Arles také o tom, jak zamezit uctíváni kamenů a přinášení obětí u jejich pat. Totéž se opakovalo zhruba o sto let později na koncilu v Tours. Roku 658 mělo být podle církevního verdiktu z Nantes přikročeno ke kácení a zakopáváni kamenů, když už není možné zabránit lidem, aby se k nim uchylovali. Ale ani toto opatření nebylo účinné, protože ještě časně středověcí panovníci, například francký Karel Veliký nebo anglický Edgar a o dvě století později i norský Knut, vydávali ostré zákazy a napomínali své poddané k jejich dodržování. Kult uctívání kamenů byl rozšířen i u nás. Ještě Kosmas píše na přelomu 11. a 12. století o slovanských předcích, že se jako pohané klaní i kamenům. Téměř dvoumetrová kamenná stéla byla objevena i u nás, v keltské „svatyni“ u *Libenic na Kolínsku. Byla umístěna v zahloubeném útvaru ve

337

UISNECH

východní části ohrazeného areálu s hrobem ze starší doby laténské. Lze se domnívat, že hrála důležitou roli nejen v pozdní době kamenné (kdy byla vztyčena), ale snad i při vytyčování hrazeného areálu a ukládání pohřbu, kdy by tak došlo k navázání na starší tradici posvátnosti místa.

UFFINGTON (wal.) – vesnice mezi Oxfordem a Swindonem (hrabství Berkshire), u níž, se na úboči křídového kopce, nedaleko od Uffington Castle (opevněné hradiště keltských Dobunniů), nachází proslulá „rytina“. Jde asi o sto metrů velký obraz koně (je vykládán i jako dvojreliéf koně a draka, dvou symbolů mateřské bohyně), jehož tlama se zaostřuje, podobně jako u koní na *kotli z Gundestrupu. V blízkosti rytiny se zvedá pohřební pahorek z doby bronzové. Rytina sama je datována až do 1. století před n. l. a byla udržována po dvě tisíciletí (!). Silueta koně byla pravidelně (jednou za sedm let) čištěna, aby nezanikla. Její bílá barva dosud přitahuje pozornost. Lze se odůvodněně domnívat, že zde bylo původně středisko kultu (Velké) mateřské bohyně, spojené s kultem bílého koně. Určitým vodítkem může být waleská ‚‚Rhiannon nebo galská *Epona. Na území Británie a Walesu musel ve starší době železné existovat kult bílého koně, neboť i v literatuře se na něj dochovala řada narážek. Ke komplexu patří ještě tzv. Dragon Hill („Dračí kopec“), který se objevuje i ve waleských příbězích. Zde se měl podle jednoho z příběhů *Mabinogi (Tu je setkání Lludovo s Llevelysem) odehrát o *beltainu každoroční souboj draků, jejichž křik byl slyšet nad každým ohništěm po celé Anglii. Právě na Dragon Hillu měl podle křesťanské legendy zabít sv. Jiří svým kopím pověstného draka.

338

UISNECHOVI SYNOVÉ

UISNECH (ir.) – kopec mezi Mullingarem a Ballymore (hrabství

Westmeath), kde byl podle irských tradic střed Irska, nejdůležitější centrum před založením *Tary. V mnoha irských příbězích je mu věnována mimořádná pozornost. Sem klade irská tradice hrob bohyně *Ériu, zde měl být zabit sluneční bůh *Lug. Na vrchu kopce se tyčí Aill-naMeeran (hraniční kámen, „pupek Irska“), u něhož se měly podle *Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) stýkat hranice pěti irských provincií, vytyčené *Fit Bolgy (Ulster, Connacht, Leinster, Východní a Západní Munster). *Tuatha Dé Danannové toto dělení ve 2. století před n. l. údajně zrušili, ale i oni dodrželi rozdělení země na pět dílů – spojili obě části Munsteru a vytvořili novou provincii Meath. Zde na Uisnechu se měli setkat *synové Míla s bohyní Ériu. Když *Trefuilngid Treochais přinesl v den Kristova ukřižování na dvůr do *Tary semena pěti stromů, které se měly stát symboly jednotlivých částí Irska, Meath (respektive Uisnech) získal jasan, královský strom. Trefuilngid také potvrdil stávající rozdělení Nejvýznamnější místa Irska, k nimž se váží Irska. Na něho se odvolává příběhy z irské mytologie. i moudrý stařec *Fintan mac Bochra (ten ostatně opečovával semena, aby z nich stromy vyrostly), který byl pozván na dvůr krále *Diarmaida mac Cerbhaila († asi 565), aby mu pomohl rozhodnout spor o hranice královského zboží. Vrch Uisnech byl podle různých zmínek spojen s kultem ohně. První posvátný oheň zde měl údajně zapálit *druid Mide, o němž se prameny jednou zmiňují jako o příslušníku invazní vlny vedené *Nemed, jiné jej označují za jednoho ze synů Míla (první osadníci skupiny synů Míla se vylodili u břehů Irska právě na svátek *beltain). Tak jako tak byl Mide

339

ULSTERSKY CYKLUS

druid a s druidy (a jejich magií) byl kopec v irské literatuře spojován až do 15. století. Na vrcholu kopce měly být o beltainu zapalovány posvátné ohně a bohu *Belovi obětována telata. Na kopci se konala shromáždění lidu, jak dokazuje příhoda, která se zde údajně stala za krále Diarmaida mac Cerbhaila. Tehdy se nad jedním ze shromáždění přehnala velká bouře, po níž ze svahů Uisnechu vytrysklo dvanáct pramenů. Podle jedné z dalších a nejpravděpodobnějších teorií měla být na vrcholu kopce původně uctívána (Velká) mateřská bohyně. Byla snad matkou tří synů Uisnechových (nebyl-li sám otec Uisnech původně vlastně bohyní), její kult byl později nahrazen kultem slunečního boha Bela. Posvátnost kopce byla vždy trnem v oku sv. Patrikovi, který jej, podobně jako jiná místa (mimo jiné Taru nebo *Crom Cruach), důrazně proklel v domnění, že jej tak odsoudí k rychlému zániku. Skutečnost byla zcela jiná. Tak jako tomu bylo i u jiných předkřesťanských keltských posvátných míst Irska, přežila víra ve výjimečnost Uisnechu dlouho až do novověku.

UISNECHOVI SYNOVÉ (ir.) – tři Uisnechovi synové, *Naoise, Ardán a Ainnle, vždy vystupují v irském literárním ztvárnění a jednají pod jménem prvního z nich, Naoise, který tak v průběhu času odsunul své bratry do pozadí. Když Naoise prchl s *Deirdre z *Conchobarova královského dvora a ukrýval se ve Skotsku i jinde, oba bratří jej provázeli a pomáhali mu bojovat proti pronásledovatelům. Všichni umřeli zásluhou zrádné lsti krále Conchobara mac Nessa na louce před jeho sídlem *Emaiia Macha rukou vraha *Eoghama mac Durthacha. Naoisova matka (jeho bratrů) není známá, respektive se o ní v textech nic nedozvíme. Je také možné, že Uisnech nebyl muž, ale Uisnech (viz kopec Uisnech) byla matka, původně (Velká) mateřská bohyně, která byla uctívána na kopci, kterému dala jméno. Jako jiné mateřské bohyně přivedla na svět tři syny, často trojčata – například *Tlachtga nebo *Danu. Je také možné, že šlo původně o boha se třemi hlavami. Jedna z verzí popisující jejich smrt říká, že jejich hlavy setlo jediné mávnutí meče. Keltský svět zná mnoho zpodobnění bohů se třemi hlavami (hlavně v *Galii, v okolí Remeše), respektive bohů se třemi obličeji (více než třicet!). Z irského území pocházejí dva „trojhlavci“, z Corlecku a z Raphoe.

ULSTERSKY CYKLUS (ir.) – soubor epických vyprávěni, „kmenový“

340

cyklus Ulaďanů (Ulsteřanů), jehož příběhy se koncentrují kolem postavy krále *Conchobara mac Nessa a jeho dvora v *Emain Macha. Soubor tvoří zhruba 80 příběhů, jejichž reálné historické (ale i mytologické) základy jsou spatřovány v irské společnosti (snad ze 2. – 1. století před n. l.) doby železné a mladší. Příběhy nejsou zasažené římskými vlivy (noha římského vojáka na irskou půdu nevstoupila), tak jako tomu bylo v Británii, ani mladšími vlivy křesťanskými. V mnohém si cyklus nezadá s takovým dílem, jako jsou řecké homérské příběhy pozdní doby bronzové. Jako červená nit se většinou příběhů prolíná rivalita Ulsteru a Connachtu. Tím se do cyklu dostávají i postavy královny *Medb a jejího muže *Aililla a dalších. První písemnou podobu dostaly příběhy v 7. století a od té doby byly mnohokráte přepracovávány. Vedle krále Conchobara v nich vystupují takové postavy, jakými byly *Cúchulainn, *Conall Cernach, *Bricriu, *Fergus mac Roich, *Loegaire, *Cathbad, *Seneba ad. Mezi nejznámější příběhy Ulsterského cyklu patří *Táin Bó Cuailnge (Uloupení býka i Cuailnge), *Langes mac nUising (Vyhnaní synu Unnechových), *Tochmarc Étaíne (Námluvy u Étaín) nebo *Togail Bruidne Da Derga (Zničení bruidenu Da Dergy).

V VELKÁ MATEŘSKÁ BOHYNĚ – stopy po uctívání Velkých (transfunkcionálních) mateřských bohyní, ať předkeltských či keltských, v sobě nese řada dochovaných a pod konkrétními jmény známých bohyní. Ty nezanikly ani s nástupem patriarchálního zřízení, ale byly ve své moci pouze oslabeny (a to ne všude, například v Irsku si uchovaly i nadále značnou moc). Všemocné bohyně původně vládly zemi i nebi, Slunci. Měsíci, dešti, vodním tokům a plochám, plodivým silám přírody, smrti ad. Jejich symbolem byl původně Měsíc a ohniště (respektive posvátný oheň), u něhož se lidé scházeli ne pouze proto, že jim poskytovalo teplo a ochranu, ale i pro jeho hlubokou symboliku. Posléze byla bohyně ztotožněna se zemí, na jejíž plodnosti závisel život zemědělců, kteří ji uctívali. Transfunkcionálnost se záhy rozmělnila a personifikací jednotlivých stránek bohyně byl dán základ ke vzniku dalších horizontálně i vertikálně uspořádaných společenstev ženských božstev.

341

VERBEIA

Zmnožení bohyně triádami mohlo být i několikanásobné (například 3 x 3), přičemž některé mohly záhy zaniknout. Základem kultu bohyně byly obřady, zaměřené na cyklickou obnovu plodivých sil země a přírody vůbec. Postupem času se bohyně (nebo jejich emanace) v souvislosti s patriarchalizací společnosti, způsobenou příchodem indoevropského etnika na teritorium Evropy a s tím související posilování úlohy pastevců a válečníků uctívajících mužská solární božstva, dostávají do podružného postavení. Stávají se družkami či manželkami invadujících božstev a jsou začleňovány (v lepším případě) do nově vznikajících nebo proměněných panteonů. Rituály typu *hieros gamos, při nichž se původně bohyně (zastupující zemi, mnohdy všechny její podoby) spojovala s bohem oblohy ‚ (jenž ji oplodňoval například deštěm), zastínily, ale nevymýtily původní kult. V Irsku, kde probíhal vývoj na rozdíl od pevninské *Galie nebo i *Británie značné izolovaně, nebyl nikdy původní význam a moc bohyně zapomenuty. Neboť ten, kdo se chtěl stát králem Irska (respektive třeba menší části země), musel být vybrán *Nejvyšší bytostí Irska (nebo jí odpovídající lokální variantou), jíž nebyl nikdo jiný než původní Velká mateřská bohyně. S ní, představující personifikovanou zemi (Irsko nebo jeho část), se král ženil, jejím prostřednictvím se mu dostávalo vlády a jejím zásahem mu mohla být i odebrána. Tak si až do časného středověku (do 6. století) uchovala v Irsku bohyně své prioritní postavení. (Souhlas se správností volby panovníka potvrzoval ještě výkřik *Lia Fáliu. Ale to je již uměle nadřazený, klasicky patriarchální rituál. A ani v tomto ohledu nemá irská časně středověká literatura docela jasno). Svrchovaná vláda se často vtělovala do postavy staré ženy (jedné ze tří podob bohyně), jíž mohl regenerovat (proměnit v dívku) pouze mladý muž (nikoli starý král nebo muž, který již neměl dostatek sil). Ten jí vrátil svěžest a sňatkem s ní si zabezpečil vládu. (Viz mýtus o galské bohyni *Rigani a její sňatek s bohem *Esem na počátku úrodné části roku.) Velkými mateřskými bohyněmi byly v keltské tradici (byť původ mnohých je předkeltský) bezesporu irská *Ériu, ‚*Tailtiu, *Tea, *Tlachtga, *Danu/ Anu, *Mes Buachalla či *Boand, waleská Dôn nebo *Rhiannon, britonská *Brigantia, galská *Epona, Rigani, *Damona, *Nemetona a další.

VERBEIA (brit.) – snad „ta s kravami“. Její jméno je dáváno (nebo

342

VESUNNA

odvozováno) do vztahu se staroirským slovem pro hovězí dobytek ferb. Je bohyní řeky Wharfe (deifikovaná řeka) a její jméno ji řadí k takovým (Velkým) mateřským bohyním jako byly irská *Boand („kráva-bílábohyně“), bohyně řeky Boyne (taktéž deifikovaná řeka), nebo galská *Damona („velká kráva“), jež mají velmi starý původ. Zobrazení bohyně z doby římské, na němž ženská postava drží v každé ruce hada, pochází z Ilkeley.

VESUNNA (gal.) – galská bohyně, uctívaná u pramene v Périgueux ve Francii.

VODA – kult vody je prastarého indoevropského původu. Především uctívání pramenů, řek a vřídel se těšilo u Keltů velké pozornosti. V keltském kultu vody se odrážejí a zároveň pojí dva elementy známé také z mýtů védských a íránských – oplodňující a uzdravující. Řeky bývaly deifikované v postavy bohyň nebo bohů (například irská *Boand), jimž pak byly stavěny svatyně nebo vymezovány posvátné okrsky v blízkosti jejich pramenů. Souconna, bohyně řeky Saôny, měla svoji svatyni v Châlons-sur-Marne, *Sékvana u pramene Sequany, Icaunis u pramene Yonny ad. Bůh Arar, bratr Celtibera, dal jméno řece, v níž se utopil a jež se původně jmenovala Brigulis. Vřídla, především ta, z nichž tryskala horká voda, byla často nejen zasvěcena, ale identifikována s bohyněmi, bohy, popřípadě i jejich páry. Bohyně Divona/Devona („božská“) byla uctívána u zřídel v Bordeaux, Cahors, Loudun a Tonnerrc. Její jméno je odvozováno od indoevropského deiwo, což znamená božstvo. Eponymním božstvem ve francouzském Avanches (dep. Vaud) je Aventia, jejíž jméno je odvozeno z indoevropského apa nebo aqua („voda“). Od jiného indoevropského slova pro vodu uer nebo ur pochází jméno bohyně Ura nebo Urnia, jež se objevuje v dedikačních nápisech z období galořímského u pramenů řeky Ournie v St. Félix-de-Pallieères. Hlavním keltským božstvem horkých zřídel byl u Keltů *Belenos anebo bozi *Borvo či Bormo, kteří byli všichni v galořímském období ztotožňováni s Apollónem.

VLK – v keltské mytologii má vlk zcela jiné postavení než například v

mytologii germánské. Zaujímá podobné místo jako pes (staroirské slovo

343

VLNA

ce, na němž jej předcházejí dvě vlčata, Celý výjev doplňuje malá kachnička na špici zobce. Víno vytékající z konvice vyt

pro vlka bylo cuallaich, tj. „divoký pes“). Liší se postavení vlka a vlčice, která se projevuje podobně jako v etruských, respektive římských mýtech. Krále *Cormaca mac Arta vychovala spolu se svými mláďaty vlčice, a ta s ním pak pobývala spolu s dalšími potomky na dvoře v *Taře. Vztah k vlkům upravil i *Conaire Mór. Sedm jich pobývalo na královském dvoře jako rukojmí, před soudem měli vlci vlastního zástupce. Ve waleských *Mabinogi jsou *Gilvarthwy a *Gwydyon odsouzeni k trojí proměně, z nichž poslední je vlčí, taktéž irský *Mongán měl jistou dobu vlčí podobu. Proměna člověka ve vlka se objevuje i v dalších waleských příbězích, přičemž zpětná proměna v člověka závisí na dobru vykonaném někým jiným.

VLNA – motiv různě stylizované vlny (respektive přepadajícího hřbetu vlny) nalezneme v keltském prostředí na keramice, bronzových nádobách, falérách, špercích, mincích ad. Velmi často přechází do horizontálně kladeného, vzájemně propojeného motivu S, který tvoří uzavřený kruh. Vzhledem k mytologické mu propojení vody a mateřských bohyní u Keltů,

344

VORTIGERN

je možné se domnívat, že tuto symboliku, stejné jako ležaté S je možné spojit s keltským ženským principem a mateřskou bohyní obecně. Příběh irské *Boand (po níž se jmenuje řeka Boyne) také uvádí, že vody, které se vylily z *Nechtanovy studně, „putovaly“ kolem celého světa, aby se do studně opět vrátily zpět. Vytvořily tak kolem země pás (kruh), symbolizující de facto uzavřenost všeho dění, vyvěrajícího ze *zásvětí a tam opět končící.

VORTIGERN, Gwrtheyrn (brit., wal.) – waleský král z *Artušovského cyklu, jenž byl vytvořen podle skutečné historické postavy waleského krále Gwrtheyrna („hubeného“), žijícího v 5. století. Jeho latinské jméno uvádí poprvé *Geoffrey z Monmouthu v Dějinách britských králů. Tam z něj činí uzurpátora trůnu, který vraždí své pokrevní příbuzné a na pomoc proti nim si zve i germánské Sasy. Za manželku si vzal dceru saského Hengista Renwein a Sasy povolal i ke svému dvoru, nač posléze doplatil. Nakonec byl nucen prchat nejen před Sasy, ale i před vlastními lidmi a spojenci Pikty. Poražený a pronásledovaný Vortigern se uchýlil s hrstkou věrných do waleských hor, kdesi chtěl vybudovat mohutný hrad. Stavba se však nedařila, věže i hradby se neustále hroutily. *Druidové Vortigernovi poradili, že je nutno obětovat chlapce, respektive smíchat chlapcovu krev s maltou, aby stavba držela pohromadě. Obětovaným chlapcem měl být *Merlin z Carmarthenu. Když jej druidové předvedli před krále, Merlin mu odhalil pravou příčinu, proč se stavba nedaří a navíc mu předpověděl jeho vlastní neradostný konec. Synové krále Konstantina II., jehož Vortigern zabil, aby uzurpoval anglický trůn, totiž už sbírali vojsko a táhli proti němu. Vortigern skutečně umřel poraněn kopím nebo mečem v plamenech hradu Gonereu (jihovýchodní Wales), který mu nad hlavou zapálili sami Konstantinovi synové.

Y YELLOW BOOK OF LECAN viz ŽLUTÁ KNIHA LECANSKÁ YS (bret.) – legendární město, v překladu znamená „něco, co je nízko či na dně“. Podle staré bretoňské legendy založila město Ys na břehu moře

345

YSPADDADEN PENNKAWR

*Dahud, dcera krále Gradlona z Cornwallu. Překrásné město bylo chráněno proti mořským vlnám mohutnou zdí se zlatou bránou. Bujarý a nevázaný Dahudin život vzbudil hněv u lidí i bohů. Když přetekl pohár jejich trpělivosti, rozhodli se město zničit i s jejími obyvateli. Rozbouřené mořské vlny protrhly hráze a město bylo zaplaveno. Ale Dahud podle legendy nezahynula. Vypráví se, že žije dále v městě Ys, v překrásném paláci kdesi na dně mořském, západně od břehů Bretaně a čeká na svůj návrat. Jednou se město Ys znovu vynoří a bude nejkrásnějším a nejbohatším místem na světě. Spolu s Dahud se na zemi vrátí ztracené nevázané veselí.

YSEULT viz ISOLDA YSPADDADEN PENNKAWR, Ysbaddaden (wal.) – „obří hlava“.

Waleský bůh, otec *Olwen z příběhu Jak Kulhwh dostal Olwen. Za ním se vypravil Kulhwh se svými druhy žádat o ruku krásné Olwen. Podle věštby měl obr v den svatby své dcery zemřít. Na cestě do obrova hradu museli příchozí zabít devět vrátných u devíti bran a devět psů. Obr, aby vůbec příchozí viděl, si musel nechat svá obočí zvednout vidlicemi. Tři dny k němu Kulhwch a jeho druhové přicházeli, potřikráte po nich obr vrhl své oštěpy, potřikráte je *Bedwyr zachytil, hodil zpět a přivodil obrovi tři zranění (kolena, prsou a oka). Teprve čtvrtého dne si obr vyposlechl přání příchozích a stanovil třicet devět podmínek a úkolů, které bude muset Kulhwch splnit, aby si mohl Olwen odvést. Úkoly byly v podstatě spojeny s přípravou svatební hostiny – nápojem (jeho příprava počínala klučením lesa, nádoba na pennllad, roh na pití), jídlem (koš, z něhož každý dostane jídlo, jaké si přeje; *kotel Irčana Diwrnacha, v němž by se vařilo jídlo), hudbou (Teirtuova harfa). Mezi další přání patřilo opatření *Rhiannoniných ptáků (kteří přivádějí ze spánku mrtvé a uspávají živé) a kouzelných předmětů, s jejichž pomoci měla být Yspaddadenovi umyta hlava a oholen vous (k tomu bylo zapotřebí tesáku kance *Ysgithyrwynna Pennbeidda a klenotů umístěných mezi ušima kance *Twrch Trwytha a krve čarodějnice Gorwenny z Pennant Govudu), což mohl udělat jen *Kaw Britský. Bylo třeba najít i *Mahona (který byl své matce unesen třetí den po svém narození a nikdo nevěděl, kde je) a *Gwynna (který vládl nad ďábly z *Anuvwnu) a k výpravě mimo jiných

346

ZASVĚTÍ

přemluvit i samotného krále *Artuše. Twrch Trwytha mohl být zabit jen mečem obra Gwrnacha. Yspaddadenovy podmínky byly vyřčeny a jejich splnění jej mělo stát život. A tak se také do roka stalo (uvádí se i den, neboť pojetí času den a rok je ztotožňováno, respektive zaměňováno). Kaw Britský oholil Yspaddadenovi vous až na kost a Goreu mu uťal hlavu a tu napíchl na kůl na hradním dvoře (viz Kult hlavy). Motiv oholení poraženého, respektive získání jeho vousu, se objevuje ještě v příbězích o králi Artušovi od *Sira Thomase Maloryho. Král ze severního Walesu Riens porazil jedenáct králů, podřídil si je a ti mu museli věnovat svůj vous oholený až na kůži. Stejný „dar“ si žádal i od Artuše. Jeho vous měl být dvanáctý a měl zdobit Riensův plášť, na němž už bylo přišito předchozích jedenáct vousů. Yspaddaden má mnoho společného – co se vzhledu dotýká – jednak s *Branem (respektive s waleským *Beidigvranem), jednak s *Balorem. Jak meč, tak oštěp, které hrají v příběhu důležitou roli, jsou považovány za atributní zbraně nebeských/slunečních božstev (oštěp vlastní Yspaddaden, meč v ruce Gorea [„nejlepšího“] mu přinese smrt). Z tohoto důvodu je Yspaddaden také interpretován jako pozůstatek prastarého nebeského či slunečního božstva, které umírá na konci roku a je nahrazeno mladým bohem (Kulhwh). I sama Olwen je některými považována za sluneční božstvo, respektive mladé vycházející Slunce. Ale vzhledem k její charakteristice je pravděpodobnější, že vznikla posvětštěním mateřské bohyně, která v původním mýtu nebyla Yspaddadenovou dcerou, ale manželkou. Ta si podle zásad rituálů plodnosti brala na konci roku nového manžela nebo krále, přičemž starý král musel podle základního mytického schématu zemřít. Tak jako irský *Lug zabil Balora (přičemž Lug ještě předtím než došlo k boji musel prokázat, co vše umí), tak i Kulhwh (skládaje mnoho zkoušek pří plnění obrových podmínek) přivedl ke smrti (ovšem ne již sám, ale s pomocí druhých) Yspaddadena. Tři zranění oštěpem na třech částech Yspaddadenova těla (noha, hruď, hlava) je možné považovat za trojité rituální zranění, jímž byli ti, co měli zemřít, zasvěcováni smrti.

YVAIN, YWAIN viz OWAIN

347

Z ZASVĚTÍ – podle četných zmínek v antické a časně středověké literatuře

Keltové věřili v nesmrtelnost lidské duše a její reinkarnaci. Zdali nesmrtelnost spočívala pouze v jakémsi přežívání duše, či zda se jednalo o nesmrtelnost skutečnou, odehrávající se v celých cyklech obrodného znovuzrození, je velmi nesnadné říci. Řecko-latinští a křesťanští spisovatelé posuzovali totiž náboženské zvyklosti Keltů povětšinou z pozic jimi uznávaných kulturně-náboženských představ. G. I. *Caesar v *Zápiscích o válce gallské (VI, 14) uvádí v popise *druidské nauky, že „duše nezaniká, nýbrž že se po smrti stěhuje z jednoho do druhého“.

348

ZASVĚTÍ

i koňského postroje (udidlo, faléry ad), zbraněmi, helmicí, nádobami (původně určitě s nápoji) a jídlem určeným pro ho

Další poznatky o posmrtných představách Keltů uvádí například *Lucanus (Pharsalia, 450-458), který píše, že „duch stejný prý ovládá tělo také po smrti“. Řecký historik z 1. století před n. l. Diodoros Sicilský (Bibliothéké historiké [Historická knihovna] V, 28, 6) říká, že „lidské duše jsou nesmrtelné a na určitý počet let se navracejí do jiného těla“. Další poznatky přináší římský spisovatel z 1. století n. l. Valerius Maximus (Factorum ac dictorum memorabilium libri IX [Pamětihodné činy a výroky, 9 knih]), římský zeměpisec z 1. století n. l. Pomponius Mela (De cborographia [Místopis] III, 3) či poslední velký historik sklonku antiky, žijící ve 4. století, Amnianus Marcellinus (Rerum gestarum libri XV, 9, 8) citující Tímagéna. Římané se domnívali o Keltech, že víra v posmrtný život a pobyt v krajině věčného štěstí a mládí jim dodává odvahu v boji a zbavuje je strachu ze smrti.

349

ZASVĚTÍ

patřící k největším knížecím mohylám ve střední Evropě, jež překrývala komorový hrob. Ve vydřevené prostoře byl po

V představách irských Keltů neležel ráj ani v nebi, ani v pod zemí, ale měl podobu země či ostrova ležících kdesi na západě v Atlantiku, uprostřed oceánu. Tam se však bylo možné se dostat nejenom plavbou, ale i prostřednictvím momentálního okouzlení nebo zrcadlení. Tam pobývaly duše mrtvých, ale i bohové. Tato krajina měla různá jména, jako Tir na

350

ZASVĚTÍ

mBeo („země živých“), Tir na mBan („země žen“), Tir na nOg („země mladých“), Tir Sorcha („země světla“), Mag Mor („velká země/rovina“), Mag Meid („země/rovina rozkoší“) ad. Řecký spisovatel 1. století n. l. Plútarchos (De defectu oraculorum, 18) píše s odvoláním na starší dílo Démétria, že západně od Británie se nalézají v oceánu málo osídlené ostrovy nesoucí jména bohů a králů. U jednoho z ostrovů Démétrios zakotvil. Strhla se bouře, během níž byl obklopen starci a duchy, kteří mu řekli, že v této části světa se nalézá ostrov, na němž pobývá Kronos s polobohy a duchy, kteří mu slouží. Podle mladších řeckých mýtů byl bůh Kronos vládcem na ostrovech blažených. Představu o existenci zásvětí na západě za mořem si uchovali ostrovní Keltové i po příchodu do Bretaně v 5. století. Byzantský autor Prokopios z Kaisareie píše v 6. století (De bellogothico IV, 20) o bretaňských Britonech. Uvádí, že duše zemřelých přicházejí v noci na pobřeží, voláni jakýmsi tichým hlasem. Tam je čekají lodě. Ty pak, obtížené neviditelnými dušemi, plují k Británii, kde je zanechají na pobřeží. Z temnoty se ozve hlas, který k sobě jednotlivé duše jménem volá. Prázdné lodě se pak vracejí zpět domů do Bretaně. Putování po skvostných místech zásvětí dalo v Irsku vzniknout přímo jednomu specializovanému literárnímu útvaru – immramě. Nejznámější ze sedmi dochovaných jsou *Immram Brain Mac Febail co Tir na mBan (Námořní plavba Brana mac Febaila k „zemi žen“, zkráceně Branova plavba) a *Immram curaigMaile Dúin (Námořní plavba Mael Dúinova člunu). Irský Bran, syn Febala, hlavní hrdina mytologického příběhu Branova plavba, se vypravil kTir na mBan („zemi žen“). Neodolal slovům krásné čarodějky líčící tamní nádheru. Čas na ostrově plynul mnohem pomaleji než ve skutečnosti. Ale když se jeden z Branových mužů dotkl po návratu do Irska nohou břehu, změnilo se jeho tělo v prach, jako kdyby ležel již dávno v hrobě. Pro smrtelného člověka nebylo většinou možné vrátit se ze zásvětí do světa smrtelníků. Podobný motiv návratu ze zásvětí líčí i irská *Echtrae Loegairi (Příhody Loegaire). Loegaire se vrací z krajiny zásvětí do rodného Connachtu, ale nedovolí nikomu, aby se k němu přiblížil. Vypráví svému otci a jeho družině o krásách a bohatství a své manželce, obyvatelce zásvětí *Der Gréine. Vrací se však zpět, podobně jako Bran. *Mael Dúin, hrdina další immramy, se naopak po dlouhé cestě a návštěvě mnoha míst v zásvětí vrací zpět domů. Neoženil se v zásvětí, respektive nepodlehl svodu žádné z tamních obyvatelek. Jen tak bylo možné najít cestu zpět. Jen některým hrdinům (polobožského původu) bylo umožněno navštívit zásvětí i

351

ZÁVIST

několikrát – *Cúchulainnovi, *Fionnovi, *Pwylloví a několika dalším. Při popisu waleského *Annwnu (v první větvi *Mabinogi), kam Pwyll přichází, je také kladen důraz na množství skvostů, dostatek jídla a krásu žen, s nimiž se zde setkal. V mnohých příbězích, zvláště mladších, se krajina zásvětí přesunula na pevninu: mohlo jím být například Skotsko či středoevropské Alpy, případně i Wales. Do zásvětí se dalo vstupovat také i z niter *sídů, kopci, jeskyněmi, puklinami ve skalách, prameny, jezery ad. Zvláště jednou za rok – o *samainu –, kdy padaly hranice mezi reálným světem a zásvětím, byl provoz mezi oběma světy zvláště čilý. Mrtví přicházeli navštívit své žijící příbuzné, ohřát se u jejich ohňů a pojíst. Obyvatelé zásvětí nebyli vedeni pouze přátelskými úmysly. Některé bytosti, jako například cruachánský Ellén, ohnivým dechem spalovaly vše, co jim přišlo do cesty. (Touha po bohatství zásvětí se dochovala i navzdory křesťanské víře. O Velký pátek před Velikonocemi se po západu slunce otvírají skály s poklady. Smrtelníkům je umožněno vstoupit do jejich niter a nabrat si z tamních pokladů, co unesou. Ale pokud se před úsvitem nevrátí, zůstanou ve skále uvězněni navždy.) Jednotlivým zemím zásvětí vládla knížata a kněžny, respektive královny. Ti přijímali příchozí ve svých sídlech a hostili je vybranými pokrmy. Jiné ostrovy a země zásvětí obývaly podivné bytosti – napůl zvířata, napůl lidé, kouzelní ptáci a zvířata, duchové, démoni a čarodějnice, víly a elfové. Rostly tam stromy, které rodily plody převážně červené nebo fialové barvy, ale i zlaté a stříbrné – nejčastěji jabloně, dávající věčnou mladost nebo pomáhající sytit hladové. Jejich větévkami s plody nebo květy zvaly obyvatelky zásvětí své vyvolené k následování (například Cúchulainna odvádí *Fand, *Oisína krásná *Niam, *Conlea a Brana krásné neznámé).

ZÁVIST, okres Praha západ – kopec nad soutokem Vltavy a Berounky, převyšující údolí zhruba o 200 m. Výjimečnost kopce přitáhla první osadníky již v době bronzové. V první polovině 6. století se zde usadili Keltové, kteří kopec znovu (a pak několikráte opevnili). Na vrcholu kopec bylo zřízeno v poměrně rychlém sledu dvou století několik sakrálních okrsků se svatyněmi: první na přelomu 6. a 5. století, druhá v první polovině 5. století, třetí krátce před polovinou 5. století a čtvrtá ve druhé polovině 5. století před n. l. Z prvního období se dochovalo především ohrazené prostranství o stranách 27 x 30 m a dvě řady půdorysů velkých

352

ŽLUTÁ KNIHA

jboké kamenné stavby ze sakrálního okrsku na vrcholu kopce (2. polovina 5. století před n. l.)

domů v jeho severovýchodním sousedství (přičemž největší budova byla vybavena dvěma topeništi – hliněnými deskami, ozdobně orámovanými). V druhém období zde stál dvoulodní chrám o rozměrech 9 x 18 m. V následné fázi byl areál o ploše 80 x 90 m obklopen hradbou a mohutným příkopem. Na ploše takto vzniklého prostoru, skutečného temenu (snad podle etruských předloh), byly vztyčeny kamenné sokly, na nichž původně stály (dřevěné) chrámové budovy (jeden ze soklů měl trojúhelníkový tvar) a byla tam odkryta i jáma na obětiny. V poslední etapě byl vrchol kopce monumentálně srovnán za pomoci komorové techniky v plato o rozměrech 80 x 105 m. Na místě pak vznikl keltský nemeten, v němž byla uctívána chronická božstva (zahloubená prostora ve středu plošiny určená k ukládání obětin, obdoba etruského mundus?).

Ž ŽLUTÁ KNIHA LECANSKÁ (ir.) – Yellow Book of Lecan pochází sice z konce 14. nebo počátku 15. století, ale rukopisy v ní obsažené, především důležité pověsti *Ulsterského cyklu (například *Táin Bó Cuailnge či *Immram curaig Máele Dúin), jsou starší provenience. Originál je dnes uložen v Triniti

353

College v Dublinu.

354

Výslovnost jmen 1.

WALESKÝCH

a) Samohlásky: (mohou být krátké nebo dlouhé, délka bývá někdy vyjádřena znakem [stříškou] nad samohláskou) a, e, i se vyslovují česky u jako i nebo í y se v koncové slabice vyslovuje jako i, jinde jako e b) Souhlásky: w se vyslovuje jako u nebo jako v c vždy jako k dd jako anglické th f jako v ff jako f gw jako gv nebo jako u ll jako chl rh jako neznělé r s přídechem ch th jako anglické th ch vždy jako ch c) Slabika si + samohláska se čte jako š 2.

IRSKÝCH

Souhlásky i samohlásky mají v irštině až na dále uvedené rozdíly stejnou fonetiku jako v angličtině. Některá (známější a frekventována) jména jsou již uvedena v českém přepise. a) Samohlásky: a někdy vyslovuje jako o b) Souhlásky. bh a mh vyslovujeme vždy jako v c vždy jako k ch vždy jako ch dh a gh jako j (nebo se nevyslovuje)

355

fh se nevyslovuje s před ae se vyslovuje jako š sh a th jako h

356

Slovníček

Carnyx, karnyx – dechový hudební nástroj, trouba. Devocionálie – předmět, který je určen k povznesení zbožnosti věřících. U Keltů se jednalo konkrétně například o předměty určené k zavěšení na náhrdelník, našití na oděv (kolečka, různé barevné korálky), popřípadě šlo o sošky božstev a jejich atributní zbraně nebo zvířata. U křesťanů tuto úlohu plnily například křížek, růženec, obrázky světců ad. Byly vyráběny sériově a prodávány poutníkům při svatyních významných božstev. Působnost devocionálie se zesilovala například dotekem s vodou posvátného pramene. Emanace – obecně proces vznikání nižšího z vyššího. Božské emanace vznikly postupným rozmělňováním původně komplexních božských kompetencí. Například bůh-univerzální vládce se postupně vzdal svých pravomocí boha ovládajícího Slunce, vody, podsvětí, vegetaci, ale i cesty apod. Bůh Slunce (vod, podsvětí ad.) se tak projevuje v mnoha ohledech jako emanace univerzálního boha (například irští bohové Aed a Dagda). Epiteton – básnický přívlastek, druh obrazného pojmenování, zdůrazňuje určitou vlastnost osoby (Conii Cétchathach – Conn „sta bitev“), předmětu nebo jevu, popřípadě je odrazem autorova vztahu k nim. Chtonické božstvo – božstvo spojené s podzemím, ať výlučně či alespoň částečně. Například Matka Země (Velká mateřská bohyně) byla uctívána ve svém aspektu plodnostním a též podsvětním; byla považována nejen za dárkyni života, ale i za tu, jež zemřelé do svého nitra opět přijímá. Vládla světu živých i mrtvých. Chtonická božstva byla uctívána prostřednictvím obětí ukládaných nebo vhazovaných například do obětních jam (obdob etruských mundus), šachet, studní nebo prostřednictvím rituálů konaných v přírodních jeskyních nebo ve skále uměle vyhloubených svatyní, tzn. v lůně Země. Božstvům byla přinášena oběť nejen ze zemědělských produktů (například obilniny, med, mléko, ovoce), ale také krev zvířat či části jejich těl, výjimečně i oběti lidské, je možné, že úlohu obětní jámy převzal u Keltů alespoň zčásti kotel (některé byly skutečně obrovských rozměrů), jehož symbolika byla mnohoznačná.

357

Mundus – v tomto smyslu slova obětní jáma (šachta) etruského původu – brána k dolním bohům (tj. chtonickými, zabezpečující spojení živých s mrtvými a mocnostmi hlubin, která byla vyhloubena ve středu zakládaného města na křížení os (sever-jih a východ-západ) a překryta deskou. Byla protipólem nebeské klenby (také mundus). Osa takto vytvořená (podzemí, země, nebe) byla základem komunity, kosmem v pravém slova smyslu, kolem něhož se vše odehrávalo. Obětní jámy snad podobného účelu nalezneme i v celé keltské Evropě, například v anglickém Bathu. Tanista – náhradník určený k zastoupení vládce (k obětování) při rituálních obřadech spojených s významnými svátky, například při samainu nebo betainu. Původně umíral panovník, posléze se systém změnil a je k tomuto účelu vybrán jiný muž, respektive mladý chlapec. Vládce je ukryt, ztrácí se živým z očí, nejčastěji do jeskyně nebo například do megalitického hrobu. Tanista přijímá po stanovený čas (velmi se lišící) vládcovy kompetence. Po obětech a rituálech zaručujících obnovení světa a přírody, tzn. jeho znovuzrození, panovník vychází obrozen ze svého úkrytu v lůně země, stejně jako byla rituálem usmířena a obrozena i ona. Teomorfní – zobrazený v božské podobě, boha představující. Mnoho panovníků antického starověku se nechávalo zobrazovat v podobách bohů – například Slunce, úrody, vod, přivlastňujíce si božské atributy i gesta. Ale i při hierogamickém sňatku panovníka a kněžky si panovník přivlastňoval božské kompetence, respektive boha v danou chvíli přímo nahrazoval. Torques – ozdoba na krk, nákrčník, který byl u Keltů odznakem důstojenství a hodnosti – božské (zobrazení bohů či héroů), náboženské (druidové), společenské (králové), vojenské (vojevůdci a významní vojáci) apod. Vyroben mohl být z drátu, kovové tyčinky či z plechu (zlatého, stříbrného, bronzového), konce byly nejčastěji pečetítkového tvaru. Lité nebo tepané nákrčníky zhotovené ze zlata (často v soupravě s náramky) jsou vrcholnými keltskými uměleckými díly.

358

Výběr z použité literatury

Asche, G. 1990: Mythology o f the Britisch Isles. London. Caesar, G. I. 1972: Válečné paměti. O válce gallské, o válce občanské, alexandrijské, afické a hispánské. Praha, (překlad I. Bureš, V. Dědina, M. Husová a V. Marek) Cąssowski, J. I987: Mitologia Celtów. Warszawa. Coghlan, R. 1985: Insh Myth and Legend. Dublin. Delaney, F. 1986: The Celts. London. Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha. Dumézil, G. 1997: Mýty a bohové Indoevropanů. Praha. Duval, P M. 1957: Le dieux de la Gaule. Paris. Duval, P. M. 1958-59: „Teutates, Esus, Taranis“. Études Celtuques 8, str. 41-58. Duval. P. M. 1977: Les Celtes. Paris. Eliade, M. 1995: Dějiny náboženského myšlení I. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha. Eliade, M. 1996: Dějiny náboženského myšlení II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křestanství. Praha. Ellis, P B. 1996: Keltové. První tisíciletí keltských dějin. Praha. Estin, C. – Laportc, H. 1994: Kniha o mytologii starého Řecka a Říma. Praha. Filip, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha. Filip, J. 1959: Keltská civilizace a její dědictví. Praha. Filip, J. 1961: Rod a rodina v předkeltském a keltském prostředí. Památky archeologické LII, str. 282-294. Graves, R. 1982: Řecké mýty I, II. Praha. Grosse, R. 1963: Der Silberkessel von Gundestrup: Ein Zeugnis des Läuterungs – und Einweihungsweges bei den Kelten. Dornach. Hatt. J. J. 1965: „Essai sur l‘évolution de la religion gauloise. In: Revue des Études Anciennes 67, str. 80-125. Hatt, j. J. 1970; Kelten und Galloromanen. Munchen. Hrych, E. 1999: Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha. Hulpach, V. 1985: Ossianův návrat, keltské mýty a báje. Praha. Jordán, M. 1997: Světové mýty. Praha.

359

Kimmig, W 1965: Zur Interpretation der Opferszene aufdem Gundestrup-Kessel. Fundberichte aus Schwaben N. F. 17 1965, str. 135-143. Kolektiv autorů, 1982: Nástin evropského pravěku. Praehisrorica IX. Praha. Livius, 1971: Dějiny I. Praha, (překlad P. Kucharský a Č. Vrásek) Livius, 1972: Dějiny II – III. Praha, (překlad P Kuchařský) Livius, 1973: Dějiny IV. Praha, (překlad M. Husová) Lucanus, 1976: Farsalské pole. Praha, (překlad J. Nechutová) Mabinogi. Keltské pověsti. Praha 1995. (překlad j. Vilíkovský) Malory, T. 1977: Artušova smrt. Praha, (překlad j. Caha) Mattewsová, C. 1996: Keltské duchovní tradice. Praha. Mauduit, J. A. 1979: Keltové. Praha. Moody, T. W. – Martin. F. X. a kol., 1996: Dějiny Irska. Praha, (překlad M. Pellarová) Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A. 1978: Závist, keltské hradiště v Čechách. Praha. Müller, W. 1975: Die Jupitergigantensäulen und ihre Verwandten. Meisenheim am Glam. Neeson, E. 1996: Irské mýty a legendy. Brno. Píč, J. L. 1903: Starožitnosti země české II/2. Čechy na úsvitě dějin. Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum. Praha. Píč, J. L. 1904-05: Mohyla na Hůrce u Nemějic. Památky archeologické XXI, str. 636-637. Piggor, S. 1968: The Druids. London. Pleiner, R. a kol. 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha. Powell. T. G. E. 1958: The Celts. London. Puhvel, J. 1997: Srovnávací mythologie. Praha. Rammoux, C. 1954: La Mort sacrificielle du Roi. In: Ogam 6, str. 218. Ross, A. 1986: The Pagan Celts. London. Rybová, A. – Drda, P. 1994: Hradiště by Stradonice. Rehirth of Celtic Oppidum. Praha. Rybová, A. – Soudský, B. 1962: Lihenice, keltská svatyně ve středních Čechách. Praha. Scott, M. 1996: Irské bajky. Brno. Scott, M. 1996: Hrdinové irských bájí. Brno. Schlinke, D. 1987: Die Kelten in Oesterreich. Wien. Schwarz, K. 1962: Zum Stand der Ausgrabungen in der Spätkeltischen Viereckschanze von Holzhausen. Jahresbericht d. Bayerischen

360

Bodendenkmalpflege, str. 21-77. Szabó, M. 1971: The Celtic Heritage in Hungary, Budapest. Tacitus, C. 1975: Letopisy. Praha, (překlad A. Minařík a A. Hartmann) Venclová, N. 1998: Mšecké Žehrovice in Bohemia. Sceaux. Vries, J. de 1961: Keltische Religion. Stuttgart. Waldhauser, J. 1977: Keltské sídliště v Radovesicích v severozápadních Čechách, Archeologické rozhledy XXIX, str. 144-177. Waldhauser, J. 1996: Keltové na Jizeře a v Českém ráji. Praha – Mladá Boleslav. Waldhauser, j. 1999: Markvartice. Kr Jičín, Boehmen, Tschechische Republik. In: Keltische Viereckschanzen, str. 206-208. Stuttgart. Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha. Weston, T. L. 1974: Legenda o Graalu. Od staroźytnego obrzędu do romansu średniecznego. Warszawa. (překlad do polštiny L Marjańska) Želízko, J. V. 1897: Zdobený úlomek lidské lebky z e Stradonického hradiště nad Berounkou, Památky archeologické XVII. str. 665.

361

Nejvýznamnější naleziště spojovaná především s keltskými dějinami a s keltskou mytologií Británie

362

Nejvýznamnější keltské kmeny usazené na území Evropy v 1. století před n. l.

Nejvýznamnější keltské naleziště Evropy spojená s náboženstvím a kultem.

363

Jitka Vlčková

Encyklopedie keltské mytologie První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, s. r. o., Hořejší nábřeží 17. Praha 5, e-mail: [email protected], http://www.libri.cz, v roce 2002 jako svou 202. publikaci v nákladu 2 000 výtisků. Odpovědná redaktorka Olga Klapetková. Obálka, grafická úprava a sazba z písma AGaramond studio Lacerta & Pro Pána Jána. Tisk S-TISK, Žižkova 448, Vimperk. ISBN 80-7277-066-7

Cena 350 Kč