Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu [first edition] 8072771884

Citation preview

JIRI PROSECKÝ JIŘÍ P R O S E C KÝ BLAHOSLAV B L A H O S L A V HRUŠKA HRUŠKA JANA JANA S OUČKOVÁ SOUČKOVÁ KLÁRA K L Á R A BŘEŇOVÁ BŘEŇOVÁ

Encyl~lopedie E n c y k lo p e d ie Inytologie mytologie starověl~ého sta r o v ě k é h o Předního Předního východ východu

Na k l aadatelství d a t e l s t v í Li bri Nak Libri Pr a ha 2003 Praha 2003

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

© Jiří Prosecký, Bl ahosl av Hr uška, J a na Součková, Klára Bř ehová , 2003 I l l us t r a t i ons © ar chi v a ut or ů, 2003 © Libri, 2003 ISBN 80- 7277- 1 88- 4

Předmluva

S pestrým a mnohotvárným světem mytologie starověkého Přední­ ho východu se moderní člověk začal poznenáhlu seznamovat přibliž­ ně asi před sto šedesáti lety, když byly v severní Mezopotámii, tehdy součásti osmanské říše, zahájeny rozsáhlé archeologické výzkumy, které měly prozkoumat zbytky starověkých měst Ninive, Chursábádu a Nimrúdu (o něco později též Aššuru), hlavních středisek mocné asyrské říše, o níž bylo z Bible známo, že byla koncem 8. století před Kr. původcem zániku severního izraelského království. Evropa zača­ la s úžasem obdivovat monumentální umělecké památky, obrovské kamenné sochy a reliéfy, které ponejprv spatřila ve výstavních sálech pařížského Louvru a Britského muzea, a pozorně naslouchala zprá­ vám dávných královských nápisů a slovům hliněných tabulek, které výpravy archeologů přinášely do muzejních depozitářů spolu s další­ mi objevenými artefakty. Složitý systém klínového písma, jímž byly tyto texty zapsány, vzbuzoval sice zpočátku pochyby o možnosti jeho rozluštění, genialitě několika málo badatelů (Georg Friedrich Grotefend, Henry Creswicke Rawlinson, Edward Hincks) však nedokázal vzdorovat. Správnost jejich řešení pak byla prokázána přísnou zkouš­ kou, která spočívala ve vzájemném srovnání na sobě nezávislých pře­ kladů dosud neznámého textu asyrských análů, které se v roce 1857 podrobili čtyři vědci (H. C. Rawlinson, E. Hincks, William Henry Fox Talbot a Jules Oppert), již se tak zasloužili o ustavení nového vědní­ ho oboru nazývaného asyriologie. Dalším významným okamžikem v poznávání písemného dědictví starověkého Předního východu byl rok 1872, v němž se západní svět prostřednictvím přednášky Geor­ ge Smithe seznámil s dávným příběhem potopy, který se dochoval mezi bohatstvím klínopisných tabulek, jež tvořily součást ninivské knihovny krále Aššurbanipala (668-627 před Kr.), jednoho z posled­ ních vládců asyrské říše. Znalosti babylonsko-asyrské mytologie byly přesto dosti omezené a zlomkovitě. Teprve roku 1901 vyšla v Berlíně kniha nazvaná „Asyrsko-babylonské mýty a eposy", jejímž autorem byl Peter Jensen, která tehdy dostupné písemné prameny shromáž­ dila, utřídila a zpřístupnila i širšímu okruhu čtenářů než pouze úzké skupině zasvěcených specialistů. Výzkum babylonsko-asyrské myto­ logie od té doby neustal; byl obohacován novými klínopisnými pra7

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

měny objevovanými v dalších dávných městech starověké Mezopotámie, která odhalovalo úsilí archeologů. Na tomto místě poznamenejme, že s chetitskou mytologií, jejíž pří­ běhy jsou zaznamenány na klínopisných tabulkách objevovaných od roku 1893 v maloasijském Boghazkoy, bývalé metropoli chetitské říše zvané Chattuša (systematický archeologický výzkum zde za­ počal v roce 1906), se moderní svět začal seznamovat ještě pozdě­ ji, teprve poté co český orientalista Bedřich Hrozný předložil v roce 1915 rozluštění jazyka, v němž byla většina z nich zapsána a který označil za chetitštinu, nejstarší písemně dochovaný indoevropský ja­ zyk. Vědomosti o ugaritské mytologii přinesly pak archeologické vý­ zkumy zahájené v roce 1929 na pahorku Rás Šamra v severní Sýrii, který ukrýval zbytky významného starověkého města Ugaritu, v je­ hož královském paláci, ale i na jiných místech, byly objeveny archivy písemností datovaných přibližně do období 1400-1200 před Kr., je­ jichž důležitou součást tvořily i texty mytologického obsahu v západosemitské ugaritštině, reflektující místní náboženskou a mytologic­ kou tradici. Ugaritské hláskové písmo, jímž byly zapsány, se podařilo rozluštit během jediného roku. Již první písemné prameny objevené v asyrském Ninive ukáza­ ly, že některé z nich byly zapsány dvěma jazyky. Jedním z nich byla semitská asyrština (jak byl tento jazyk nazván), příbuzná například Shebrejštinou, arabštinou, aramejštinou a dalšími semitskými jazyky Předního východu, o povaze druhého se vedly zpočátku diskuse. Ně­ kteří badatelé v něm spatřovali tajemný umělý prostředek komunika­ ce asyrských kněží, jiní pak ho pokládali za zvláštní jazyk aglutinační gramatické struktury, nepříbuzný semitské asyrštině. Jejich názor vbrzku potvrdily výsledky archeologických výzkumů, které se po­ stupně rozšiřovaly od míst severní Mezopotámie i na oblast Mezopotámie střední a jižní s takovými lokalitami, jako byl Uruk, Ur, Eridu, Larsa, Kiš, Babylon, Sippar, Šuruppak a další. Zde, především v Girsu, Lagaši a Nippuru, byly odhaleny umělecké památky a písemné pra­ meny, které nezvratně a s konečnou platností prokázaly, že nejstarší historicky doložené obyvatelstvo jižní části Mezopotámie, které svou zemi nazývalo ve svém jazyce Ki-engi(r), zatímco Semité ji nazývali „zemí Sumeru" (mát Šumerim), bylo obyvatelstvem neznámého etnic­ kého původu, které hovořilo jazykem nejasné genetické příslušnosti, jenž je z hlediska typologického pokládán za jazyk aglutinační a ergativní. Ať již tito obyvatelé, nazvaní podle semitského jména území je­ jich osídlení Sumerové, byli autochtonního původu, nebo byli přistě­ hovalci (tomu by nasvědčovala přítomnost některých substrátových slov v jejich jazyce), rozhodujícím způsobem ovlivnili historický a ze­ jména kulturní vývoj Mezopotámie na další tisíciletí. Oni byli okolo 8

roku 3400-3300 před Kr. vynálezci písma, nejprve piktografického, z něhož se později vyvinulo písmo klínové, které mělo sloužit potře­ bám evidence redistributivního hospodářství jejich rozsáhlých chrá­ mových komplexů, jež se však záhy oprostilo od svého utilitárního poslání a začalo být používáno i k záznamu textů povahy naukové a literární. Oni byli zakladateli řady „sumerských městských států", v nichž kvetlo hospodářství a vysoká kultura, států, které mezi sebou nezřídka soupeřily a jež určovaly charakter tzv. „raně dynastického období" v Mezopotámii, které bylo ukončeno až jejich podrobením a sjednocením pod nadvládou tzv. staroakkadské dynastie, jejímž za­ kladatelem byl vládce semitského původu Sargon (Šarru-kínu „pravý král"; 2334-2279 před Kr.), sídlící ve středomezopotamském městě zvaném Akkad. Od názvu tohoto města se odvozoval i název okolní­ ho území, země Akkadu (mát Akkadim), jazyka, akkadštiny, kterým hovořilo jeho semitské obyvatelstvo, a konečně i název obyvatelstva samého. Sumerové a Akkadové zřejmě žili v Mezopotámii v jistém druhu symbiózy od nepaměti a Akkadové se bezpochyby svým způ­ sobem podíleli i na tvorbě sumerské kultury, i když v procesu kultur­ ní výměny byli oni spíše stranou přijímající. Vláda dynastie z Akkadu (2334-2154 před Kr.) se rozešla s praxí politické roztříštěnosti sumer­ ských městských států, kterou nahradila snahou o posílení ústřední panovnické moci, sumerské kulturní dědictví si však zcela přisvojila a přijala za vlastní. Pro některé druhy písemnictví (zejména oficiální královské nápisy) začala sice používat semitskou akkadštinu, to však asi byla nejpodstatnější inovace. V oblasti náboženství a mytologie převzali Akkadové sumerské představy a svá semitská božstva ztotož­ nili s bohy sumerského polyteistického panteonu. Staroakkadská dynastie, která se již za vlády bezprostředních Sargonových nástupců, a zvláště pak v době panování jeho vnuka Narám-Sína (2254-2218 před Kr.), stala terčem útoku některých vzbou­ řivších se mezopotamských měst, přetrvala asi dvě stě let, aby se nakonec zhroutila pravděpodobně pod útokem barbarských Gutejcú, kteří do Mezopotámie vpadli ze severovýchodních horských ob­ lastí (pohoří Zagros). V době gutejské nadvlády počal jako zázrakem v jižní Mezopotámii vzkvétat sumerský městský stát Lagaš, vytvoře­ ný okolo dvojměstí Lagaše a Girsu. Příčiny jeho prosperity jsou ne­ jasné; snad spočívaly v neschopnosti Gutejcú účinně kontrolovat celou oblast Mezopotámie nebo v jistém druhu kolaborace lagašských panovníků s nimi. Z řad^y panovníků této tzv. II. lagašskéjdy^ nastie (2230-211 1 před Kr.) se proslavil zejména zbožný vladcě Gu:_ 'ďéa72141-2122 před Kr.), jehož podoba se dochovala na několika dioritovýcR sochách, stavitel mnoha chrámů, pro něž nechal dovážet vzácný stavební materiál a jiné luxusní předměty z nejvzdálenějších 9

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

oblastí, a inspirátor jedné z nejvýznamnějších sumerských literárních skladeb, oslavného hymnu na stavbu chrámu Eninnu boha Ningirsua ve městě Girsu. Sumerský jih se nakonec zbavil nadvlády Gutejců, které ze země vyhnal urucký vládce Utuchegal (2123-2113 před Kr.); zanechali po sobě jen neblahou vzpomínku a jméno, které se stalo synonymem všech ničitelů. Živoucí sumerská kultura však spěla nezadržitelně ke svému zániku. Období vlády tzv. lil. dynastie z města Uru, jejímž za­ kladatelem byl Ur-Nammu (21 12-2095 před Kr.), které pokrývá po­ sledních sto let 3. tisíciletí před Kr. (2112-2004 před Kr.), je označo­ váno jako čas „sumerské renesance", jako doba posledního rozkvětu sumerské státnosti a všech forem sumerské kultury. Panovníci urské dynastie však museli již brzy čelit rostoucím hospodářským problé­ mům a byli nuceni se bránit proti stále častějším vpádům kočovných semitských Amorejců ze západní Syrské pouště, vydávat značné pro­ středky na udržení centralizované státní moci a mnohou energii na různá obranná opatření spočívající mj. ve stavbě mohutné hradby, která měla zadržet amorejský vpád, nezřídka přirovnávaný k potopě. Tyto snahy však byly marné. Když nadto Ibbi-Sín (2028-2004 před Kr.), pátý a poslední vládce 111. dynastie z, města Uru, upadl do zajetí Elamitů, východních sousedů Mezopotámie obývajících oblast jiho­ západního Íránu, moc města Uru se zhroutila a semitský živel již na­ trvalo Mezopotámii ovládl. Amorejští vetřelci, kteří se však po svém příchodu do Mezopotámie zcela asimilovali po stránce jazykové i kulturní a do mezopotamského panteonu uvedli jen několik svých bohů, se stali zakladateli nových mocenských center, v jejichž čele stály nové dynastie. Ze vzájemného soupeření městských států a jejich dynastií v Isinu (2017-1794 před Kr.), Larse (2025-1763 před Kr.) a Babylonu (1894-1595 před Kr.), ale i dalších, vyšel nakonec vítězně Babylon, jehož vládci Chammurapimu (1792-1750 před Kr.), šestému panovníku tzv. I. babylonské dynastie, se podařilo vytvořit mohutnou říši, která sice svého tvůrce o mnoho let v plné síle nepřežila, Babylon však od tohoto okamžiku nepřestával již sehrávat ve vývoji mezopotamské společnosti důleži­ tou politickou i kulturní úlohu. Celé toto dlouhé období, trvající od konce 3. tisíciletí až téměř do poloviny 2. tisíciletí před Kr., bylo po­ znamenáno usilovnou snahou o uchování sumerského kulturního dědictví. Sumerština totiž přestala plnit funkci běžného komunikač­ ního prostředku, stala se pouze jazykem písemnictví a náboženského kultu, semitské obyvatelstvo Mezopotámie hovořilo již jen akkadsky, resp. jednou z vývojových fází akkadského jazyka, starobabylonsky. Sumerské skladby, o nichž předpokládáme, že byly vytvořeny a poprvé zapsány ve 2. polovině 3. tisíciletí před Kr. (přibližně mezi 10

léty 2500-2000) a které také nepochybně kolovaly v různých podo­ bách ústní tradicí, byly nyní zapisovány, tradovány a uchovávány v nezměnitelné (kanonizované) formě a staly se předmětem výuky a vzdělání žáků starobabylonských písařských škol. V této době vzni­ kaly též skladby zcela nové, tentokrát v semitské akkadštině, které položily základy akkadské literární tradice, jež se od tohoto okamžiku důstojně postavila po bok tradici sumerské. Kultura se stala bilingvní; bohové mezopotamského panteonu byli obdařeni kromě svých jmen sumerských i jmény akkadskými a jejich ctitelé s nimi začali komuni­ kovat nejen sumersky, ale i akkadsky. Žádný z dědiců Chammurapiho se neukázal být hoden jeho veli­ kosti. Po Chammurapiho smrti počala jeho říše chřadnout a Babylonie se stala pouze jedním z mnoha mocenských subjektů na scéně dějin Předního východu (vedle tzv. I. přímořské dynastie na jihu Me­ zopotámie, Elamu v jihozápadním Íránu, království Chana a Aššuru v severní Mezogotámii, chetitské říše v Malé Asii); Babylon sám nakonec dobylo roku 1595 před Kr. chetitské vojsko vedené Muršilem I. (1620-1590 před Kr.). Chetité však Babylon brzy opustili a od­ táhli zpět do své maloasijské domoviny, vzavše jako kořist mj. též po­ svátnou sochu nejvyššího babylonského boha Marduka (tzv. „první Mardukovo zajetí"); tento čin vytvořil jakousi symbolickou tečku za další významnou etapou mezopotamských dějin. Přibližně koncem 3. tisíciletí před Kr. vytvořily v severní Mezopotámii semitské kmeny, jimž podle pozdější tradice „vládli králo­ vé, kteří (ještě) žili ve stanech", kolem města Aššuru, nazvaného jménem jejich nejvyššího boha, stejnojmenný městský stát (Asýrii). Sami pak začali úspěšně pronikat jako obchodníci do Sýrie a Malé Asie (20.-18. století před Kr.), kde v krajině později zvané Kappadokie, v podhradí města Káneše, založili důležitou obchodní stanici, která byla Aššuru zdrojem bohatých příjmů tak dlouho, dokud toto území neovládli Chetité. V době vlády Samší-Adada I. (1813-1781 před Kr.), nejvýznamnějšího staroasyrského panovníka amorejského původu, Asýrie načas dokonce ovládala i syrské město Mari ležící na středním Eufratu. Dalšímu posilování moci Asýrie se však posta­ vila do cesty říše Mitanni, státní útvar s převahou neindoevropského a nesemitského churritského obyvatelstva (příbuzného s pozdějšími Urartejci obývajícími území mezi jezery Van a Urmija), který se kon­ stituoval zřejmě již v 16. století před Kr. napříč severní oblastí Mezo­ potámie a severovýchodní Sýrie. Svou polohou se říše Mitanni dostala již do těsné blízkosti malo­ asijské říše Chetitů, historicky nejstaršího známého indoevropského etnika, které po svém příchodu do Malé Asie asimilovalo původní tzv. chattijské obyvatelstvo. Sami Chetité, jak jsme se již zmínili, pronikli 11

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

začátkem 16. století před Kr. krátce až do Babylonie, nicméně hlavní oblast jejich zájmu tvořila Sýrie, kde se však střetali s Egyptem, jemuž se chetitská říše, poté co se zbavila mitannského nebezpečí (okolo roku 1345 před Kr.), stala rovnocenným soupeřem. Samotné chetitské říši však nebylo dáno příliš dlouhého trvání; okolo roku 1200 za­ nikla pod náporem tzv. „mořských národů", mohutných etnických pohybů šířících se z východního Středomoří do Malé Asie a Sýrie až k dolnímu Egyptu, které smetly i bohaté město Ugarit (Rás Šamra) ležící v severní Sýrii při pobřeží Středozemního moře. Zbytky chetitského obyvatelstva pak přežívaly v jihovýchodní Anatólii a severní Sýrii, kde vytvořily tzv. pozdně chetitské státy. Tato poněkud složitá etnická situace měla samozřejmě vliv i na složitou povahu kultury zmíněných národů a jimi obývaných úze­ mí. Kultura Chetitů byla výsledkem syntézy jejich vlastní indoevropské kultury s kulturou Chattijců, Churritů, západních Semitů a Baby­ loňanů, od nichž Chetité převzali klínové písmo sloužící k záznamu jejich písemnictví. Ugarit sice používal svého vlastního hláskového písma, které bylo formální imitací písma klínového, a jehož prostřed­ nictvím zaznamenával své vlastní písemnictví, ugaritské archivy však ukrývaly i texty sumerské, akkadské, chetitské, churritské, egyptské a kyperskomínójské, které svědčí o tom, že i tato kultura se nebránila vlivu svých sousedů. Po pádu I. babylonské dynastie se dějiny Babylonie noří asi na sto let do zmatků a temnoty, z níž přibližně v první polovině 15. století před Kr. povstává nová dynastie označovaná jako dynastie kassitská, představovaná vládci nesemitského původu z etnika Kassitů, které již od 18. století před Kr. začalo pronikat do Mezopotámie ze západního Íránu (pravděpodobně z pohoří Zagros). Stejně jako dříve Amorejci i Kassité se zcela kulturně asimilovali, z jejich jazyka se dochovalo jen několik málo slov a jejich náboženství obohatilo mezopotamský panteon jen o několik málo postav. Vzdor tomu však můžeme kassitské období označit jako druhou nejvýznamnější etapu ve formování babylonského písemnictví a literatury zvlášť. Kassitští vzdělanci a pí­ saři se chopili kulturního dědictví starobabylonského období, jež při­ způsobili novým podmínkám, měli však i dostatek vlastních tvůrčích sil k tomu, aby byli schopni vytvořit i originální nová díla reflektující nové názory zrodivší se z nových společenských podmínek. Kultur­ ní vliv Babylonie se šířil do celého tehdy známého světa, akkadština (resp. babylonština) sehrávala úlohu mezinárodního dorozumívacího prostředku, učili se jí chetitští písaři v Malé Asii (Chattuša [Boghazkóy]), churritští písaři v Nuzi a Alalachu, západosemitští písaři v Sý£ii (Ugarit, Emar) i egyptští písaři v Egyptě (Tell el-Amarna [Achetatonj), užívajíce k tomu stejné texty babylonského písemnictví, jaké 12

se používaly i v samotné Mezopotámii. Vládcové kassitské dynastie byli partnery egyptských faraónů, kteří nejen s nimi, ale i s chetitskými a mitannskými panovníky a svými syropalestinskými vazaly, ko­ respondovali v babylonštině. Na scéně se však objevil nový protihráč, s jehož přítomností bude Babylonie muset už natrvalo počítat. Poté co v polovině 14. století před Kr. Chetité zlomili moc říše Mitanni a Asýrie vystoupila z jejího stínu, počala si činit stejné mocenské nároky, jaké si až dotud přisvo­ joval její jižní soused, Babylonie. Vzájemná rivalita obou mocností vyvrcholila válečným střetnutím za vlády asyrského Tukultí-Ninurty 1. (1244-1208 před Kr.) a kassitského Kaštiliaše IV. (1242-1235 před Kr.), jemuž se dostalo literárního ztvárnění v tzv. Eposu o Tukultí-Ninurtovi. Epos se stal výrazem nejen politických ale i kultur­ ních ambicí Asýrie, která až dosud nebyla ve vztahu k Babylonii pro­ sta jistého komplexu kulturní méněcennosti. Svou vlastní tvorbou, a nutno říci že velmi zdařilou, se ho však zbavovala, nehledě na to, že vítězství nad Kaštiliašem umožnilo Asyřanům zkonfiskovat babylon­ skou knihovnu a převézt ji do svého hlavního města Aššuru, které se rázem proměnilo z kulturní periférie na jedno z mezopotamských kul­ turních center. V Eposu o Tukuití-Ninurtovi je dokonce přímo řečeno, 0 jaké druhy textů se především jednalo. Byly to: „zaklinači texty, ka­ jícné žalmy, věštebné texty, lékařské recepty, seznamy otců (tj. krá­ lovské seznamy)" a další. Spolu s nimi se Tukultí-Ninurta zmocnil 1 sochy nejvyššího babylonského boha Marduka, kterou nechal od­ vézt do Aššuru (tzv. „druhé Mardukovo zajetí"). K tomuto symbolic­ kému a zároveň v dobovém chápání svými důsledky velmi neblahé­ mu aktu již jednou došlo v časech konce I. babylonské dynastie a jak hned uvidíme, zakrátko k němu dojde ještě jednou. Asyrští mytografové později využijí Mardukova pokoření k tomu, aby ho obvinili ze lstivé snahy upřít jejich bohu Aššurovi zásluhy o stvoření světa. Kassitská dynastie zanikla (1157 před Kr.), stejně jako o více než osm set let dříve i III. dynastie z Uru, v důsledku vojenského vpádu východních Elamitů, kteří s sebou do svého hlavního města Sús od­ vlekli obrovskou kořist, mj. například i slavnou Chammurapiho stélu s textem jeho zákonů, které se zmocnili v Sipparu. Elamité se však zmocnili i posvátné sochy nejvyššího babylonského boha Marduka, stejně jako i dříve Chetité a Asyřané (tzv. „třetí Mardukovo zajetí"), která přebývala v jeho babylonském chrámu zvaném Esagila, a byla hmatatelným ztělesněním přítomnosti tohoto boha uprostřed svých ctitelů a zárukou blaha a prosperity celé země. Ze zmatků způsobených elamskou okupací a pádem kassit­ ské dynastie se jako první vzpamatovalo jihomezopotamské měs­ to Isin, v němž se konstituovala tzv. II. dynastie z Isinu (1157-1026 13

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

před Kr.). Po prvních nejistých krocích, spojených se snahou o kon­ solidaci země, se její čtvrtý vládce Nabukadnezar I. (1125-1104 před Kr.) odhodlal k překvapivému útoku proti elamskému nepříteli, k němuž došlo v horkých letních měsících, v době nejméně vhod­ né pro podobnou akci. Nabukadnezarova taktika měla úspěch; Elám byl poražen a uloupená Mardukova socha navrácena do Babylonu. S ní se do země vrátilo i ztracené sebevědomí a naděje všeobecného blaha a prospěchu. Tyto historické události nalezly svůj odraz v celé řadě literárních skladeb komponovaných na počest Marduka i jeho věrného služebníka Nabukadnezara. Doba Nabukadnezarovy vlády je také považována za jakýsi zlomový okamžik ve vývoji babylon­ ského náboženství a mytologie. V tomto okamžiku dosáhl zřejmě Mardukův kult svého vrcholu a v tomto čase byl také zřejmě sepsán na základě starších tradic monumentální kosmogonický mýtus Enúma eliš („Když nahoře"), jenž měl posloužit zdůvodnění Mardukova vůdčího postavení v mezopotamském panteonu. Tyto inovace kráče­ ly paradoxně, i když ne protismyslně, ruku v ruce s těsnějším příklo­ nem k dávným tradicím. Některé ze zmíněných literárních skladeb byly komponovány v dávno mrtvé sumerštině, jakoby tento posvát­ ný jazyk jim měl dodat větší míru legitimity, a Nabukadnezar sám za­ čal odvozovat svůj původ od Enmedurankiho, bájného sumerského předpotopního vládce města Sipparu, jenž podle tzv. Sumerského se­ znamu králů panoval 21 000 let. Stejně jako koncem 3. a začátkem 2. tisíciletí před Kr. začali do Mezopotámie pronikat ze západní Syrské pouště kočovní Amorejci, kteří se zde nakonec usadili, asimilovali a na celých tisíc let se stali určující silou celé společnosti, v 1. tisíciletí před Kr. sem začaly při­ cházet ze stejného směru kmeny Aramejců. Přinášely si s sebou ne­ jen svůj jazyk, semitskou aramejštinu, ale i, alespoň ti vzdělaní, své vlastní hláskové písmo, jehož jednoduchosti a snadné zapamatova­ telnosti nemohl konkurovat nesmírně složitý systém klínového pís­ ma, k jehož dokonalému zvládnutí bylo třeba několika let intenzivní­ ho studia. Aramejština se zřejmě začala prosazovat i jako jazyk běžné denní komunikace a vznikalo i aramejské písemnictví, z něhož se však nedochovalo téměř nic, neboť bylo zaznamenáno, na rozdíl od klínopisných hliněných tabulek, na zkáze podléhajícímu pergamenu či papyru. V tradičních centrech mezopotamské kultury a vzdělanos­ ti se však i nadále psalo babylonsky či asyrsky klínovým písmem na hlínu a kámen, materiál mnohem lépe odolávající zubu času; touto skutečností je ovšem určen poněkud jednostranný charakter našich informací. První polovina I. tisíciletí před Kr. je ve znamení poklesu moci a významu Babylonie, v jejíž nejjižnější části, tzv. „Přímoří", se za14

číhají usazovat nově příchozí kočovné kmeny, mezi nimi i Aramejcům příbuzný kmen Chaldejců, které jakoby se pomalu připravovaly na převzetí moci a přivedení Babylonie k jejímu poslednímu velké­ mu rozkvětu. Zatím je však veškerá iniciativa v rukou asyrských pa­ novníků, zástupců boha Aššura na zemi, kteří ve jménu jeho slávy a upevnění moci Asýrie podnikají válečná tažení prakticky do všech světových stran (načas obsadí dokonce i Egypt, v letech 679-653; za vlády Asarhaddona [680-669 před Kr.] a Aššurbanipala). Když Babylonii ovládly aramejské a chaldejské kmeny a na babylonský trůn usedli samozvaní chaldejští vládcové, Asyřané již déle neváha­ li s útokem proti svému dosud respektovanému jižnímu sousedu, je­ hož protiasyrskému postoji se dostalo i pomoci z Elamu. Vzájemné nepřátelství, boje a neustálé střídání vládců na babylonském trůnu vyvrcholilo za Sinacheribovy vlády (704-681 před Kr.) dobytím Ba­ bylonu a jeho srovnáním se zemí (689 před Kr.). Proti tak krutému zacházení s posvátným městem se zvedne opozice i v samotné Asýrii. Život asyrské říše se však chýlí ke svému konci. Vláda Aššurba­ nipala (668-627 před Kr.), čtvrtého panovníka poslední asyrské dy­ nastie Sargonovců (721-612 před Kr.), je časem jejího posledního rozmachu. Na Aššurbanipalův příkaz je v jeho sídelním městě Nini­ ve založena knihovna, pro kterou dvorní učenci a písaři shromažďují a opisují všechny dostupné a hodnotné písemnosti, které lze v Asýrii i podrobené Babylonii získat. Bez ní by byly naše znalosti nrezopotamského písemnictví nesrovnatelně chudší. Poslední léta Aššurbanipalovy vlády jsou zahalena temnotou. Na asyrském trůnu se vy­ střídalo ještě několik málo nevýznamných panovníků, než v roce 612 před Kr. spojená vojska Médů pod velením Kyaxara II. (625-585 před Kr.) a Babyloňanů pod velením Nabopolassarovým dobyla Nini­ ve a o šest let později padl pod útokem Médů i syrský Charrán, kam se uchýlil se zbytkem svých sil poslední asyrský panovník Aššur-uballit II. (611-606 před Kr.). Během zmatků a převratných událostí, k nimž došlo po Aššurbanipalově smrti, usedl na babylonský trůn Nabopolassar (625-605 před Kr.), zakladatel tzv. babylonské chaldejské dynastie. Čas vlády jejích panovníků se stal posledním velkým obdobím babylonských dějin. Nabukadnezar II. (604-562 před Kr.) rozšířil mocenskou sféru Ba­ bylonie daleko na západ až do Sýrie a Palestiny (597 před Kr. dobyl Jeruzalém a zajaté Židy deportoval do Babylonie). Během jeho vlády došlo k velkolepé přestavbě Babylonu, která z města učinila vskut­ ku důstojné centrum novobabylonské říše. Poslední vládce Nabonid (555-539 před Kr.), syn kněžky měsíčního boha Sína jménem Adad-guppi, který byl na trůn dosazen svými přívrženci, se však dostal do konfliktu s tradičně mocnou vrstvou babylonských kněží, ctitelů nej15

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

vyššího boha Béla-Marduka, svou otevřenou podporou kultu měsíč­ ního boha Sína a jeho kultovního střediska v severomezopotamském Charránu, která ve svých důsledcích znamenala oslabení jejich vli­ vu a moci. Nabonid nakonec opustil Babylon a celých deset let pře­ býval na Arabském poloostrově v oáze zvaně Tajmá. Důvody jeho tamějšího pobytu nejsou zcela jasné; snad chtěl odtud kontrolovat životně důležité obchodní cesty vedoucí do středomořských přísta­ vů a Egypta, snad chtěl hledat mezi arabskými kmeny spojence pro­ ti Peršanům, jejichž moc Babylonii stále více ohrožovala. Svou říši se mu však nepodařilo zachránit. Roku 539 před Kr. vtrhl perský král Kýros II. (559-530 před Kr.) do Mezopotámie, obsadil město Sippar a poté táhl na Babylon, do něhož vstoupil bez boje, když mu babylon­ ští kněží otevřeli městské brány a uvítali jej jako osvoboditele. Babylonská říše zanikla a stala se na více než dvě stě let pod vlá­ dou achaimenovské dynastie provincií perské říše nazývané Baby­ lon a Zářečí (zahrnovala Babylonii, severní Mezopotámii, Sýrii a Pa­ lestinu). Vůdcové několika vzpour, nositelé tradičních babylonských jmen, se sice pokoušeli o její vytržení z cizí perské nadvlády, jejich povstání však nevydržela déle než několik měsíců. Vítězství Alexan­ dra Velikého nad Peršany (331 před Kr.) z ní učinilo součást Alexan­ drova světového panství. Po jeho smrti (323 před Kr.) Mezopotámie spolu s Íránem, Sýrií a Anatólií vytvořila říši Seleukovců, jejímž za­ kladatelem byl Seleukos I. Níkátór (305-281 před Kr.), jeden z Ale­ xandrových vojevůdců. Mezopotamské panství Seleukovců skonči­ lo porážkou a smrtí Antiocha VII. Sideta (139-129 před Kr.) v boji s íránskými Parthy pod velením Fraata II. (138-128 před Kr.); nyní toto důležité území ovládli panovníci Arsakovské dynastie, jejichž sí­ delním městem se stal Ktésifón. Posledního parthského krále Artabana V. (213-224 po Kr.) pak svrhl Ardašír I. (224-241 po Kr.), zakla­ datel íránské dynastie Sásánovců, jejichž vláda v Mezopotámii trvala až do roku 637 po Kr., kdy ji po vítězné bitvě u Kadissíje obsadila is­ lámská vojska. Od tohoto okamžiku bude jižní část Mezopotámie od Perského zálivu po město Samarrá označována názvem al-Tráq (Irák) a severní část po Mosul a Aleppo al-Džazíra („ostrov"). Babylonská říše zanikla, okamžitě s ní však nezanikla babylonská kultura. Perští vládcové achaimenovské dynastie (Kýros II., Dáreios I. [521-486 před Kr.], Xerxés I. [485-465 před Kr.]), a stejně tak i někteří seleukovští panovníci (Antiochos I. Sótér [281-261 před Kr.]) nechávali pořizovat své královské nápisy v babylonštině, někte­ ří z nich se dokonce i obraceli v modlitbách k babylonským bohům (modlitba Antiocha I. Sótéra k bohu Nabúovi) a pečovali o údržbu jejich chrámů (Antiochos I. Sótér přikázal rekonstruovat Mardukův chrám Esagila v Babylonu a Nabúův chrám Ezida v Borsippě). 16

Ba dokonce i sám Alexandros Veliký měl v úmyslu obnovit babylon­ ský zikkurrat Etemenanki boha Marduka a z Babylonu chtěl učinit hlavní město své říše. Tyto plány však překazila jeho smrt. V tradič­ ních centrech starobylé babylonské kultury a vzdělanosti, v Nippuru, Babylonu a zejména v jihomezopotamském Uruku při svatyni zva­ né Bít réš („Hlavní chrám"), která byla zasvěcena bohu Anuovi a je­ ho choti, bohyni Antu, sídlily písařské rodiny odvozující svůj původ od mytických mudrců (abeali a dávných babylonských učenců, auto­ rů takových skladeb jako byl například epos o Gilgamešovi či mýtus 0 Errovi. Pěstovali astronomii a astrologii („chaldejskou učenost"), matematiku a geometrii, lékařství, věštění i zaklínání, byli strážci dávné tradice sumerských textů, jejichž původ s největší pravděpo­ dobností sahal až do kassitského období. Právem se můžeme domní­ vat, že se prostřednictvím svých „učených" spisů pokoušeli ovlivnit 1 politická rozhodnutí mocných ve prospěch svých měst a chrámu „svého" boha (například tzv. Urucké proroctví, které se obrací zřejmě k Antiochii I. Sótérovi, jehož vybízí k podpoře privilegií prastarého města Uruku). Někteří z nich (Béróssos) pak i v zájmu snazší komu­ nikace s panovníkem neváhali přetlumočit tradiční babylonské vědě­ ní do všeobecně srozumitelného řeckého jazyka. (Dochoval se však i malý soubor pozdně seleukovských či raně parthských tabulek, kte­ ré používají řecké písmo pro zápis babylonských textů.) Navzdory je­ jich snahám se však centrum všeho dění přeneslo z Babylonu nejprve do Persepole a později za vlády Seleukovců do jimi nově založeného města Seleukeie na Tigridu (založeno 312 před Kr. Seleukem 1. Níkátorem) a posléze ještě dále na západ, do syrské Antiocheie na Orontu (založeno 300 před Kr.). Babylonie se poznenáhlu ocitala na periferii světa; staří strážcové babylonské učenosti umírali. Nejmladší známý klínopisný text je datován do roku 74/75 po Kr. V tomto historickém rámci, jehož základní rysy jsme zde mohli je­ nom naznačit, se vyvíjela prastará mezopotamská mytologie. Nejstarší sumerské mytologické texty (tzv. raně dynastické nebo archaické tex­ ty) se dochovaly z období okolo roku 2600-2340 před Kr. Pocházejí z Fáry, místa, kde se rozkládal dávný Šuruppak, jenž je v seznamech sumerských předpotopních měst uváděn na posledním pátém mís­ tě, z lokality jménem Abú Salábích, dále též z Adabu, Nippuru, Girsu a Lagaše. Nejsou však příliš srozumitelné, lze se jen domnívat, že vy­ právějí o bohu Enlilovi a jeho úloze stvořitele světa. Obecně se před­ pokládá, že převážná většina známých a srozumitelných sumerských mytologických textů se zrodila z ústní tradice v druhé polovině 3. ti­ síciletí před Kr., jejich zápisy se však dochovaly až ze starobabylonského období (2000-1600 před Kr.), především z města Nippuru, kdy se jejich podoba již ustálila a kdy se tyto texty staly důležitou součástí 17

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

vzdělání a výuky žáků starobabylonských písařských škol. Převážná většina sumerských mytologických textů přestala být po konci starobabylonského období tradována, s výjimkou některých mýtů o bohu Ninurtovi, Enlilovi, Enkim a některých kratších mýtů kosmogonického obsahu. Pokud tradice těchto sumerských mýtů pokračovala a je­ jich opisy se dochovaly zejména v Aššurbanipalově knihovně v Ni­ nive (7. století před Kr.), byly vždy opatřeny akkadským překladem. Sumerská podoba některých (kosmogonických) mýtů vznikla ovšem s největší pravděpodobností druhotně překladem z akkadštiny. Nejstarší písemná podoba některých akkadských mýtů se dochovala rovněž ze starobabylonského období, převážná většina známých tex­ tů, s výjimkou několika málo textů středobabylonských (1500-1000 před Kr.), však pochází z Aššurbanipalovy ninivské knihovny. I když mezopotamské mýty (sumerské i akkadské) neobsahují nějaké hlub­ ší vnitřní rozpory, lze v nich pozorovat tendence k upřednostňování té či oné božské postavy, jíž je připisována rozhodující úloha v líče­ ném mytickém ději. V nejstarších mýtech se tak odráží lokální prefe­ rence kultu určité božské postavy, v pozdějších mýtech pak posílení významu určitého božstva, které je podmíněno politicko-mocenským vzestupem lokality, území či etnika, s nímž byl onen bůh spojován. V této souvislosti se někdy hovoří o dvou tradicích sumerské myto­ logie, tzv. tradici nippurské, spjaté s postavou boha Enlila a jeho kul­ tovním střediskem, městem Nippurem, podle níž je Enlil pokládán za stvořitele lidstva, které nechal vyrašit ze země jako bylinu, a tzv. tradici eridské, vztahující se k postavě boha Enkiho a jeho kultovní­ mu středisku, jihomezopotamskému městu Eridu, podle níž bůh Enki stvořil lidstvo z hlíny země s pomocí božské matky, bohyně Ninmach. V mladších mýtech pak sehrává rozhodující úlohu bůh Marduk, pů­ vodně lokální božstvo města Babylonu a jeho amorejských obyva­ tel, nebo bůh Aššur, eponymní božstvo města Aššuru a nej vyšší bůh asyrského panteonu. V mezopotamských mýtech lze nalézt všechna velká a důležitá mytologická témata. Vyprávějí o zrození mnoha generací bohů (teogonie, seznamy bohů, Charab), líčí stvoření (vznik) světa (kosmogonie, Enúana eliš), rozdělení jeho sfér (kosmologie, podsvětí) a vytvo­ ření podmínek pro vznik civilizace, které spočívají v nastolení jisté formy světového řádu (Enki, Enlil, Inanna, me), který však může být ohrožen opětným vítězstvím sil chaosu a zla (Anzu, Labbu, Ninurta), nebo vzájemnými konflikty ve světě obývaném pouze samotnými bohy (teomachie). Mýty vyprávějí o stvoření člověka (antropogonie), který se má stát služebníkem bohů a pokorným a poslušným pečo­ vatelem a strážcem jednou jimi nastoleného světového řádu (Enki a Ninmach, Atrachasís). Někteří mudrcové, učitelé lidstva, kteří ještě 18

v samých počátcích existence lidského rodu se s bohy důvěrně stýka­ jí, se však mohou vůči nim, byť třeba i nechtěně, dopustit vzpoury, za což je vbrzku stihne jejich trest a bohové položí mezi sebe a člově­ ka nepřekročitelnou hranici (Abgal, Adapa). Člověk však není jenom oním pokorným a poslušným služebníkem, vždyť část jeho podsta­ ty je božská, a ve svém konání se nechce nikterak omezovat. Proto ho bohové ničí, i když vzápětí svého činu litují (Potopa, Atrachasís). O obnově lidského rodu mýty nehovoří, člověk však nakonec s po­ korou přijímá svůj úděl (Gilgameš), i když jeho svět není ani zdaleka prost všelikých katastrof (Erra). V tomto smyslu, při uplatnění jisté míry zjednodušení, lze soubor mezopotamských mýtů vyložit jako lo­ gicky uzavřený celek, který je specifickým způsobem výkladu „gene­ ze" bohů, světa, lidské společnosti i člověka samého.

19

ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE STAROVĚKÉHO PŘEDNÍHO VÝCHODU

A'AŠ

Slovník

A A'A S viz EA ABGAL - sumersky,

výklad jména nejasný; Apkallu, akkadsky „mudrc". V sumersko-akkadské mytologii označení sedmera hybrid­ ních bytostí, způli ryb, způli lidí (''nestvůry), žijících v ''Abzu a pod­ řízených ''Enkimu, které v časech před ''potopou seznámily lidstvo se základy civilizace (''Óannés). V tzv. mýtu o „sedmi mudrcích", který uvádí jejich jména U-Anna, U-Anne-dugga, Enmedugga, Enmegalamma, Enmebulugga, An-Enlilda a Utuabzu, se o nich říká: „Je jich sedm, čistých ryb, moř­ ských ryb, sedm mudrců střeží­ cích řád nebes a země, již v řece zrozeni byli." V mýtu o -'Errovi jsou charakterizováni jako „sed­ mero mudrců z Apsú, čistých ryb, již jako Ea, pán jejich, velikou moudrostí obdařeni jsou". Pod­ le eposu o ''Gilgamešovi byli oni zakladatelé hradby města Uruku: „Vystup na vrchol urucké hradby, projdi se po ní, prozkoumej zá­ klad, cihlu si prohlédni! Cožpak to cihla pálená není a fundament onen nekladlo mudrců sedm?" Po nich pak následovali v časech po potopě další čtyři mudrcové jménem Nungalpiriggaldim, Piriggalnungal, Piriggalabzu a LuPostava v rybím převleku, patrně vyobrazení „mudrce" (apkallu); podle asyrského reliéfu z Kalachu (Nimrúdu) 20

ABZU

Okřídlená lidská postava s ptačí hlavou, patrně jiný typ vyobrazení „mudrce" (apkallu); podle asyrského reliéfu z Ninive

-Nanna, kteří měli vztah k významným mezopotamským městům Uruku, Kiši, Adabu a Uru. Proslavili se svými hrdinskými činy, jimiž se postavili na odpor bohům. Apkallu je též epiteton -'Adapy, rovněž epiteton boha Ey (Enkiho), ''Marduka,