Encyklopedie čarodějnic a čarodějnictví 8070334320, 9788070334324

Citation preview

ENCYKLOPEDI

ENCYKLOPEDIE

Rosemary E. Guileyová

ENCYKLOPEDIE

číttoiičmic o čarnWjniefti

OLYMPIA / PRAHA

Předmluva k českému vydání

5TÁTN

ARCHIV

KN I H

Dějiny evropského středověku představují pro autory literatury faktu i pro početnou čtenářskou obec téměř nevyčerpatelný zdroj inspirace. Ani český čte­ nář není v tomto smyslu jiný přestože byl po dlouhá léta odkázán až na několik vzácných výjimek pouze na díla hodnotící historii z tehdy jediného možného třídního pohledu, jenž se kromě jiného projevoval především zamlčováním faktů, glorifikací úlohy mas v dějinách či vytrháváním mnohdy nepodstatných epizod z celkového kontextu společenských událostí a násilnou snahou o zveličo­ vání jejich významu. Středověk byl, školními osnovami počínaje, prezentován jako nepřetržitý sled revolucí a sociálních bouří, v nichž byla zcela popřena úloha jednotlivce a kde rozhodující hybnou sílu společenského vývoje představoval imaginární lid. Skutečnost však byla zcela jiná - jako všechny etapy vývoje lidstva mělo i období středověku svůj „plamen i popel dějin“ a jakýkoliv jiný pohled je proto vulgárně zjednodušující a silně zavádějící. Carodějnické procesy, jako „zvláštní druh duchovního moru“ neblaze prolínající dějinami feudalismu, představují nedílnou součást středověku, i když prá­ vem patří k tomu nejhoršímu, co kdy tvor označovaný jako homo sapiens vy­ myslel. Dodnes pro nás jsou ukázkovým příkladem zneužití ideologie vládnoucí moci pod rouškou proklamované celospolečenské očisty, a proto je stále třeba vě­ novat studiu příčin a důsledků tohoto jevu velkou pozornost se zřetelem na věci budoucí. Encyklopedie, kterou právě otevíráte, si podobné analytické cíle zcela zá­ měrně neklade. Je totiž určena především milovníkům historie - odborníkům i laické veřejnosti - jako ucelený soubor informací o fenoménu, který byl ve své době symbolem děsu, hrůzy a smrti. Nementoruje, nepřevychovává, nemoralizuje, pouze konstatuje a předkládá fakta k úvaze. Pro čtenáře toto dílo představuje další pozoruhodný příspěvek nejen k vytvo­ ření nezkresleného obrazu středověké společnosti se všemi jejími klady a zá­ pory, ale i pohled na moderní čarodějnictví dvacátého století. A pokud se nad je­ jími stránkami zamyslíte, pak naše práce.rozhodné nebyla marná...

JUDr. Jiří Pecha Copyright © 1989 by Rosemary Ellen Guiley Published under licence from Facts On File, Inc, New York, NY through Kristin Olson, Literární Agentura, Praha Original title: The Encyclopedia of Witches and Witchcraft

Translation © Miroslava Klímová, 1997 ISBN 80-7033-432-0

abrakadabra

Úvod Dodnes zůstává čarodějnictví pro většinu lidí záhadným tématem, a proto k němu často přistupují s obavami. Obecný pohled na čarodějnictví se utvářel především ve sdělovacích prostředcích, a ty se držely přetrvávajících mýtů o ča­ rodějnicích z minulých století. I současné čarodějnictví je bohužel stále spojo­ váno s čarodějnictvím z doby inkvizice, proto tato kniha poskytuje informace o vývoji čarodějnictví v západních civilizacích: o historii, víře, čarodějnických po­ stupech a stoupencích tohoto umění. Většina pověr o čarodějích a čarodějnicích pochází z evropské tradice, ale čerpá také z americké historie z období 1450—1700. V této době bylo čarodějnic­ tví původcem sociálních, politických a náboženských konfliktů a představovalo zlo: lidé zabývající se čarodějnictvím byli považováni za kacíře uctívající ďábla

a provozující magii na úkor svých bohabojných sousedů. Říkalo se, že čaroděj­ nice jsou ošklivé, létají vzduchem, pořádají orgastické sabaty, stávají se nevidi­ telnými a proměňují se ve zvířata. Čarodějnice přivolávaly bouři, připravovaly jedy a vyvolávaly zlé duchy. Snahy o odhalení čarodějnic vyústily k pronásledo­ vání sta tisíců lidí, z nichž mnozí byli za čarodějnictví odsouzeni a popraveni. Moderní čarodějnictví vzniklo ve 20. století. Nazývá se Wicca nebo „čarodějnické umění“ a od původního čarodějnictví se značně liší. Je náboženstvím, které klade důraz na uctívání bohyně a provozování magického umění pouze k pozitivním účelům, nikoliv k újmě ostatních. Moderní čarodějové a čarodějnice se považují za léčitele a pomocníky. Jejich náboženství čerpá z rozmanitého dě­ dictví pohanských náboženství, západní esoterické tradice, lidové magie a v po­ slední době i ze šamanismu a kmenových náboženství. Moderní čarodějnictví je součástí širšího neopohanského hnutí a vůbec nesouvisí se satanismem nebo uctíváním ďábla. Avšak ne všechny čarodějnice a čarodějové se zabývají náboženstvím, mnozí z nich jsou pouhými provozovateli kouzelnictví, obřadní nebo lidové magie. Velká část této encyklopedie pokrývá historii pronásledování čarodějnic, pod­ chycuje nejznámější procesy, neblaze proslulé lovce čarodějnic a případy posed­ losti démony. Další obsáhlá část se týká moderního čarodějnictví jako nábožen­ ství, jeho historie, věrouky, hlavních organizací, svátků a představitelů. Také jsem zařadila několik hesel o pohanských božstvech, neopohanských organizacích, historii a principech neopohanství. Publikace obsahuje i materiál o různých druzích lidové magie, kouzelnictví, předpovídání budoucnosti, obřadní magii, okultismu a šamanismu. Protože mnoho lidí dává čarodějnictví do souvislosti s náboženstvími, jako jsou vúdú (woodoo), santería a macumba, či s kmenovými kouzelníky snažila jsem se v některých heslech tento rozdíl vysvětlit. Přála bych si, aby tato kniha pomohla čtenářům pochopit význam čarodějnic­ tví a čarodějnického umění a poskytla jim přehled o současných obřadech s ná­ ležitým srovnáním praktik minulosti.

abrakadabra Kouzelné zaříkávadlo sklá­ dající se z jednoho slova; bylo populární ve středověku a zaháněli se jím DÉMONI, nemoci a neštěstí. Slovo se vyrývalo do amuletů (viz amulety) nebo psalo na arch papíru ve tvaru magického převráceného trojúhelníku, při­ čemž každé písmeno přecházelo na následu­ jící linku, až ze slova nic nezbylo. Předpoklá­ dalo se, že zlo zmizí stejně jako slovo. Techniku „mizení slova“ užívají ke stejným účelům i jiná ZAŘÍKÁVADLA. Ve středověku lidé věřili, že kouzelná formulka abrakadabra dokáže zahnat mor. Za­ kreslili trojúhelník na list papíru, který ob­ vázali lněným plátnem nemocnému kolem krku, a po devíti dnech hodili přes rameno do proudu vody tekoucí na východ. Teorie o původu slova se liší. Někteří tvrdí, že ho vymyslel lékař římského císaře Severa, Quintus Serenus Sammonicus, a léčil jím ho­ rečku. Jiní zastávají názor, že si Sammonicus tuto již dávno existující formulku pouze vy­ půjčil. Podle dalších teorií pochází slovo z aramejské věty abhadda kedhabra „zmiz jako toto slovo“ nebo z hebrejské věty abreq ad habra „vrhni svou metlu až do smrti“. Také se tvrdí, že slovo je odvozeno z vlastního jména Abra­ xas. Abraxas je gnostický bůh, který se od 2. stol, objevuje při zaříkávání zlého pohledu. Další možnost nabízí, že je to jméno dávno za­ pomenutého démona. INCREASE MATHER zastá­ val názor, že toto slovo je pouze zaříkávadlem skřítků a nemá vážný kouzelný účinek. Na druhé straně ALEISTER Crowley tvrdil, že je to mocné kouzelné slovo, jehož pravá forma zní abrahadabra.

Agrippa (Jindřich Kornelius Agrippa von Nettesheim; 1486-1535) Přírodní mys­ tik a jeden z nejvýznamějších okultistů

Agrippa von Nettesheim (J. Schliebe, Das Kloster, 1846)

16. stol. Jeho spisy o magii a okultismu ovliv­ nily generace následujících myslitelů. Po­ dobně jako Paracelsus předešel svou dobu, a to mu přineslo nelibost u současníků. Vět­ šinu svého života měl potíže s představiteli církve i státu. Narodil se 14. září 1486 v Kolíně a vystu­ doval tamější univerzitu. Někteří životopisci uvádějí, že byl ze šlechtické rodiny, ale vět­ šina se shoduje, že jméno von Nettesheim přejal od zakladatelů Kolína. V mládí vynikal ve studiích, naučil se osm jazyků a hodně četl. Fascinovala ho alchymie, chemie, KABALA 7

Agrippa

a hermetika. Přitahovala ho myšlenka dosa­ žení duchovní jednoty s božstvím. První zaměstnání získal jako dvorní sekre­ tář na dvoře Maximiliána I., svátého řím­ ského císaře a německého krále, který ho po­ slal do Paříže jako zvěda. Agrippa se však zapletl do místního politického sporu a musel odejít, což uškodilo jeho kariéře. Ve 24 letech shromáždil obrovské množství znalostí, které sepsal do třísvazkového díla Zle Occulta Philosophica (Okultní filozofie) shr­ nujícího veškeré poznání o magii a okultismu své doby. Agrippa zastával názor, že magie nemá nic společného s ďáblem nebo kouzelnictvím, ale závisí na přirozených psychic­ kých darech, např. jasnozřivosti. Při uplatňo­ vání magie věřil v konečnou sílu vůle a představivosti a v moc duše nad tělem: zra­ zený milenec může zemřít žalem. Dále uvedl, že člověk může dosáhnout nejvyššího poznání studiem harmonie přírody. Agrippa se stal znalcem astrologie, před­ povídání BUDOUCNOSTI, NUMEROLOGIE a kouzel­ né síly drahokamů a kamenů. Astrální tělo popsal jako „vůz duše“ a tvrdil, že může opus­ tit fyzické tělo jako světlo z lucerny. Říkalo se, že k předpovídání budoucnosti využíval ritu­ ály NEKROMANCIE a vyvolával různé démony. Okultní filozofie vyšla až 20 let po napsání. Mezitím Agrippa prožíval různá dobrodruž­ ství. V roce 1509 získal na francouzské uni­ verzitě v Dole doktorát z předpovídání bu­ doucnosti a začal vyučovat kabalu. Prací The Nobility of Women (Ušlechtilost žen) se snažil vyhrát konkurz na opatrovníka Maximiliánovy dcery Margarety z Ghentu, ale místní mniši ho zavrhli jako kacíře, a tentýž rok byl nucen uprchnout do Anglie. Rok strávil na cestách po Evropě a zakládal tajné společ­ nosti, měnil zaměstnání, protože díky své bouřlivé povaze či okultním názorům musel brzy po svém příjezdu město opustit. Měl časté spory s církví a mnoho mnichů považo­ val za ignoranty a omezence. V manželství ne­ měl štěstí — dvě ženy mu zemřely a třetí ho citově i finančně zničila. V Lyonu ho jmenovali osobním lékařem Louisy Savojské, matky francouzského krále. Ale platila mu se zpožděním, držela ho v chu­ době a nechtěla, aby po dva roky odjížděl z města. 8

aiquillette

Nakonec ji přece opustil a odjel do Metzu, kde se zúčastnil obhajoby jedné ženy obviněné z čarodějnictví. Hlavním důkazem proti ní bylo, že její matka zemřela smrtí na hranici jako čarodějnice. Agrippa obvinění vyvrátil teologickým argumentem, že člověk se může Bohu vzdálit pouze vlastním hříchem, nikoli prostřednictvím hříchu někoho jiného. REGI­ NALD SCOT v Discoverie ofWitchcraft (Odhalení čarodějnictví -1584) píše, že ji Agrippa dostal „ze spárů odporných mnichů“. Ponížený inkvizitor Agrippovi hrozil, že ho zažaluje z pod­ pory kacířů a čarodějnic. Od té doby byl po­ dezříván z čarodějnictví a pokládán za nepřítele církve. Kolem jeho života se točí mnoho senzačních dohadů^ protože byl pokládán za černého mága. Říkalo se, že ho vždy provázel skřítek (viz DOMÁCÍ SKŘÍTKOVÉ) v podobě velkého čer­ ného psa a že na smrtelné posteli zavrhl ma­ gii i skřítka slovy: „Odejdi prokleté zvíře, ne­ boť jsi příčinou mého pádu.“ Skřítek utekl a skočil do vody. Agrippovi sloužila k vyvolávání démonů a duchů kouzelná zrcadla. Údajně vyvolal du­ cha Tullia, aby pro něj věštil. Duch na přihlí­ žející natolik zapůsobil, že se rozplakali. Také se o něm rozhlašovalo, že na cestách platil zla­ tými mincemi, které se po jeho odchodu pro­ měnily v mušle (viz peníze). Jeho život se při­ rovnával k legendě o doktoru Faustovi (viz faust), který prodal svou duši ďáblu. Nejznámější legenda o Agrippovi vypráví o mladém muži, který se dostal do jeho pra­ covny. Agrippa žil v tu dobu v belgickém Louvainu a pronajal mladíkovi byt. Mladík se v jeho nepřítomnosti zeptal Agrippovy man­ želky, zda by mu nepůjčila klíč od pracovny, protože by si rád přečetl jednu z Agrippových knih. Manželka nejprve odmítla, ale mladík žadonil, dokud mu klíč nedala. Ve studovně našel na stole knihu magic­ kých zaříkávadel a začal nahlas číst. Najed­ nou někdo zaklepal na dveře, objevil se dé­ mon a chtěl vědět, proč byl vyvolán. Mladý muž se tak vylekal, že nedokázal odpovědět. Démon ho chytil za krk a uškrtil. Agrippa po návratu domů našel ve svém pokoji mrtvolu. Bál se obvinění z vraždy a snažil se těla zba­ vit. Vyvolal démona, aby mrtvolu oživil. Pak poslal oživenou mrtvolu do ulic, kde mladík

padl na zem a skonal zdánlivě přirozenou smrtí. Ale ohledáním se zjistily stopy po škr­ cení a Agrippa byl obviněn z vraždy. Musel z města utéci. Poté, co ho Karel V. jmenoval dvorním kro­ nikářem, se Agrippa přestal zajímat o magii a začal ji pokládat za ztrátu času. Prohlásil, že jediná věc, která stojí za studium, je teolo­ gie. Kolem roku 1530 mu vyšla kniha On the Vanity of Sciences and Arts (O marnosti věd a umění), kde útočil na všechny vědní discip­ líny, včetně okultismu, a vyslovil názor, že při poznávání si člověk uvědomuje, jak málo toho skutečně ví. Kniha velmi rozhněvala krále a ten ho dal na několik let uvěznit za kacíř­ ství. Po propuštění mu konečně vyšlo dílo O okultní filozofii hlásající pravý opak než Marnost. Touto rozporuplností si pokazil vě­ hlas. Potom odjel do Kolína nad Rýnem, kde se dostal do sporu s inkvizitory. Byl vyhoštěn ne­ jen z města, ale z celého Německa. Vrátil se do Francie, ale díky nelichotivým poznámkám o své dřívější zaměstnavatelce, královně matce, skončil opět ve vězení. Po propuštění odjel do Grenoblů, kde v roce 1535 zemřel. Jeho práce O okultní filozofii měla ohromný vliv na vývoj západního okult­ ního myšlení. aiquillette Smyčka niti s UZLY, též nazý­ vaná ligatura, s jejíž pomocí prý čarodějnice dokázaly mužům způsobit impotenci a do­ konce i kastraci, ženám zase přivodily ne­ plodnost nebo obecně přivolaly do manželství nespokojenost. Aiguillette také sloužila k na­ vázání nemanželských milostných vztahů. Panický strach z ligatury a ze satanské kastrace byl ve Francii 6. stol, častým jevem. Věřilo se, že ve chvíli, kdy kněz žehná novému manželství, se čarodějnice nepozorovaně vplíží za manžela, udělá na niti uzel a při vzý­ vání ďábla hodí na zem minci. Při zmizení mince se všeobecně věřilo, že ji sebral ĎÁBEL a že si ji ponechá do Soudného dne. Tím byl novomanželský pár předurčen k neštěstí, ne­ plodnosti a nevěře. Mladé páry žijící v Languedocu se tolik obá­ vali satanské kastrace, že pouze necelých de­ set svateb ze sta se konalo veřejně v kostele. V ostatních případech se mladý pár, jeho ro­

diče a kněz potají odebrali na neznámé místo, aby tam požehnali posvátnému svazku. Teprve potom mohli novomanželé bez obav přijít domů, těšit se z hostiny a ulehnout do postele. Lékař Thomas Platter učinil závěr, že díky této fóbii hrozilo nebezpečí zastavení pří­ růstku obyvatelstva v oblasti.

Akvinský, Tomáš (1226-1274) Dominikán a jeden z největších křesťanských teo­ logů; velkou měrou ovlivnil hony na ČARODĚJ­ NICE. Jeho revoluční filozofii po staletí démonologové citovali a inkvizitoři v ní spat­ řovali základ pro svá pronásledování. Narodil se na rodinném hradě u Roccasecca v Itálii a vzdělání mu dali benediktini v Monte Cassinu. Studoval humanitní vědy na uni­ verzitě v Naples a poté vstoupil do domini­ kánského řádu. Odtud ho poslali studovat do Paříže a Kolína nad Rýnem. Právě v Kolíně se setkal se slavným alchymistou Albertem Magnusem a v roce 1244 se stal jeho žákem. Akvinský věřil v alchymii a snažil se objevit kámen mudrců. V době svého učednictví u Alberta Magnuse vzniklo mnoho legend o jeho čarodějnických pokusech. Prý Magnusovi asistoval při stvo­ ření humanoidní mosazné sochy, která uměla mluvit. Socha v domě začala sloužit, ale Akvinského tak rozčilovalo její švitoření, že ji jednoho dne kladivem rozbil na kusy. Další le­ genda vypráví, že Akvinského velmi rozčilo­ val klapot koňských kopyt pod oknem jeho pracovny, když pacholci každý den vyváděli koně. Vyrobil tedy talisman (viz TALISMANY) bronzové sošky koně, vyryl do něj kabalistické symboly a o půlnoci sošku zakopal doprostřed cesty. Druhý den ráno koně odmítli přejít místo, kde byla soška zakopaná, a začali se celí vystrašení vzpínat. Pacholci museli tedy koně vodit jinou cestou a Akvinský mohl od té doby v klidu pracovat. V roce 1252 se vrátil do Paříže do domini­ kánského kláštera sv. Jakuba. V roce 1256 byl jmenován profesorem teologie na pařížské univerzitě a o tři roky později odcestoval do Itálie, kde devět let učil, psal a přednášel na papežském dvoře. Brzy poté byl znovu povo­ lán do Paříže a za čtyři roky zpět do Itálie. V roce 1274 ho papež Řehoř X. jmenoval po­ radcem Lyonské rady, ale Akvinský na cestě 9

allotriofagie

do svého nového působiště dne 7. února v be­ nediktinském klášteře Fossanova zemřel. Akvinský je autorem mnohasvážkového díla, které do křestanské teologie vneslo re­ voluční myšlenky. Jsou to především knihy Summa Contra Gentiles a Summa Theologica. Jeho filozofie nejvíce ovlivnila pohled církve na Čarodějnictví a přeměnu KOUZELNICTVÍ na kacířské čarodějnictví: „Kacířství, třebaže výsledkem neznalosti, je hříchem, protože neznalost je výsledkem trestuhodné nedbalosti. Akvinský také uvedl, že provozo­ vání MAGIE není ctnostnou činností a že se jí zabývají „lidé, kteří vedou špatný život.“ Věřil, že ĎÁBEL je hmotná osoba, obdařená stejnými smysly jako člověk. I když nevěřil ve formální PAKT S ĎÁBLEM, věřil ve skryté pakty s ním. Za kacíře považoval člověka, který se nějakým způsobem oddal ďáblu, ať již vědomě či nevědomě. Podle něj byla možná metamorFÓZA i PŘIVOLÁVÁNÍ BOUŘE Či ligatura (viz AIGU­ ILLETTE). Patřil mezi ty duchovní a démonology, kteří odmítli CANON EPISCOPI, kde se takové jevy řadí mezi klamy. ~ Akvinský tvrdil, že démoni skutečně mohou člověka napadnout a činí tak na výslovný pří­ kaz Boha. Démoni a ďábel pokoušejí člověka pseudozázraky a jsou zodpovědní za všechny lidské hříchy i za sexuální impotenci. Prohlá­ sil, že čarodějnictví ze světa nezmizí. Napra­ vit se dá tím, že se přestane hřešit, a někdy může pomoci VYMÍTÁNÍ DÉMONŮ. allotriofagie Zvracení či vykašlávání po­ divných či nečistých předmětů osobou obvy­ kle posedlou ďáblem nebo jinými démony, po­ sedlost se kdysi považovala za klam nebo výsledek kouzel, které prováděly ČARODĚJNICE nebo které nastávaly při pokusech o sebe­ vraždu duševně zaostalých jedinců. Většina traktátů o posedlostech napsaných ve středo­ věku obsahovala zápisy o zvracení neobvy­ klých předmětů, což bylo vždy důkazem, že do těla dotyčných osob vstoupil ĎÁBEL. Předměty, které OBĚŤ vykašlávala, se různily. Mohla to být živá zvířata, jako ROPUCHY, hadi, červi nebo motýli, stejně jako kousky železa, hře­ bíky, kovové tyčinky, ŠPENDLÍKY, jehly, peří, kousky látky, střepy skla, vlasy, mořské řasy nebo pěna. POSEDLOST DÉMONY, kterou předváděli bra­ 10

amulety

tři THEOBALD A JOSEF BRUNEROVI, dva malí chlapci z Illfurtu, se projevovala tím, že chlapci často zvraceli žlutou pěnu, peří a moř­ ské řasy. Při zaříkávání jako součásti VYMÍTÁNÍ démonů prý Theobald slintal potůček žluté Pěny. Simon Goulart, historik z 15. stol., uvádí případ dívky, které neustále otékalo břicho, jako kdyby byla těhotná. Při užívání léků dívka najednou začala zvracet obrovské množství vlasů, jídla, vosku, dlouhých želez­ ných hřebíků a mosazných jehel. Dále se Gou­ lart zmiňuje o muži jménem Williams, který podlehl horlivým modlitbám paní Judit, manželky svého pána, a vyzvrátil kameny, žen­ skou paruku, špulky nití, jehly a kohoutí peří. William prohlásil, že všechny tyto předměty mu vsunul do hrdla ďábel. Nakonec Goulart uvádí případ třiceti dětí z Amsterdamu v roce 1566, které dostaly mánii a zvracely špend­ líky, jehly, náprstky, kousky látky a střepy hr­ níčků a skla. Snahy doktorů, exorcistů a ča­ rodějů neměly žádný účinek a děti trpěly opakovanými záchvaty. Alrunky v německých a skandinávských mýtech jsou Alrunky ČARODĚJNICE nebo DÉMONI ženského pohlaví, kteří dokážou měnit tvar; považují se za matky Hunů. Až do 19. stol, je v některých zemědělských oblastech zosobňo­ valy malé sošky, které měli lidé doma, oblé­ kali je a přinášeli jim oběti v podobě jídla a pití. Věřilo se, že Alrunky uměly předpoví­ dat budoucnost, a to když pohybem hlavy od­ povídaly na otázky, které jim lidé kladli. Po­ kud o ně řádně nepečovali, tak prý začaly křičet, což mohlo do domácnosti přivolat ne­ štěstí. amulety Touha ochránit člověka před ne­ štěstím, nemocí a zlem je stará jako lidstvo samo. Od časů prvních obyvatel jeskyň je amulet pokládán za předmět obdarovaný ta­ jemnými a kouzelnými silami, mající schop­ nost člověka chránit. Amulety jsou univer­ zální. Samotné předměty sice podléhají módním vlivům, ale jejich účel přetrvává a ne­ záleží na tom, jak civilizovaná je společnost. Amulety jsou reakcí na odvěké potřeby lid­ stva: zdraví, potenci, úrodu, moc, úspěch a štěstí. Člověk v dávných dobách věřil, že na-

Ruka slávy (Petit Albert)

plnění těchto potřeb je řízeno neviditelnými silami dobra a zla. modlitba a OBĚŤ měly za následek, že dobří duchové člověku požehnali, a amulety tato požehnání chránily od zlých duchů. Původně byly amulety přírodní předměty, jejichž neobvyklý tvar nebo nápadná barva upoutaly pozornost. Předpokládalo se, že ta­ kové předměty mají kouzelné vlastnosti. Jak se civilizace rozvíjela, vyráběly se stále růz­ norodější amulety. Napodobovaly tvary zví­ řat, symboly, PRSTENY, PEČETĚ nebo plakety

a kouzelnou sílu jim dodávaly různé nápisy nebo zaklínadla (viz ABRAKADABRA). Termín amulet pochází buď z latinského slova amuletům, nebo starolatinského amoletum, znamenající „ochranný prostředek“. Římský přírodovědec Plinius definoval tři zá­ kladní typy amuletů: první chránily před po­ tížemi a nepřízní osudu, další poskytovaly lé­ čebnou nebo profylaktickou péči a třetí byly látky používané v medicíně. V rámci těchto tří kategorií existuje mnoho podtříd, neboť žádný amulet není víceúčelový. Amulety s ná­ pisy se zaměňují za talismany. Amulet se oby­ čejně nosí zavěšený na krku, ale některé amu­ lety střeží hrobky, byty nebo budovy. Starověcí Egypťané, Asyřané, Babyloňané, Arabové a Židé přikládaly amuletům velký význam. Obzvláště Egypťané je umisťovali té­ měř všude. Žába chránila plodnost, ankhy se spojovaly s věčným životem a pokračováním rodu, udjat neboli oko zabezpečovalo dobré zdraví, pohodlí a ochranu proti zlu, skarabeus byl symbolem posmrtného vzkříšení a chránil proti černé magii. Některé egyptské amulety mají obrovské rozměry: kamenný brouk vzty­ čený na podstavci v Karnaku (v současné době je vystaven v Britském muzeu) je dlouhý 1,5 metru, široký skoro metr a váží více než dvě tuny. Asyřané a Babyloňané užívali kulaté pečetě vyložené drahokamy či polodrahokamy, při­ čemž všechny KAMENY měly kouzelnou moc. Jako amuletů se k různým účelům používalo rozličných zvířecích tvarů, např. beran ochra­ ňoval potenci a býk potenci i sílu. Arabové shromaždbvali písek z hrobek a sy­ pali ho do malých váčků, které měly chránit proti zlu. Židé nosili amulety ve tvaru půl­ měsíce k zažehnání zlého pohledu, k oděvu si připevňovali ZVONY, které odháněly zlé duchy. Domorodci ze západního pobřeží Afriky no­ sili amulety, které bílí objevitelé nazvaly fe­ tiše. FETIŠ obsahuje váček nebo schránku s „lé­ kem“ vyrobeným z rostlin, ovoce či zeleniny, zvířecích chlupů, tlapek, trusu či jater, z ha­ dích hlav, slin a moči. Domorodci věřili, že ve fetiši je současně přítomen bůh nebo duch, který pomůže splnit přání jeho nositele. Dva symboly amuletů, které se za celou his­ torii nezměnily, jsou oči a falické symboly. Symbol očí poskytuje ochranu proti zlým du11

Apollonius zTyany

Artikul o čarodějnictví

chům a dá se nalézt na mnoha hrobkách, stě­ míst, domovů a jiných objektů, vyznačuje do nách, nádobách a špercích. Falický symbol, vzduchu. Některé amulety se dělají z léčivých reprezentovaný rohy a rukama, odhání ZLÝ po­ rostlin a rozličných přísad, a ty se pak ucho­ hled. vávají v kouzelných váčcích (též nazývaných Jména boha nebo bohů, magická slova GRI-GRl). a čísla dodávala amuletům ochranné vlast­ nosti již od dob antiky. Velké oblibě se těšila Apollonius z Tyany (asi 2. stol.) Řecký od renesance až do začátku 19. stol., kdy se filozof, který měl údajně nadpřirozenou sílu. pro čaroděje začaly sepisovat ZAKLÍNAČI KNIHY. FRANCIS BARRET ho ve své knize The Magus MAGIE užívá jmen bohů k dosažení svaté síly. (Mág) nazval jedním z „nejpodivuhodnějších Židé mají ve Starém zákoně pro Boha lidí, kteří se kdy narodili.“ zvláštní osobní jméno. Slovo se skládá ze čtyř Apollonius se narodil v Tyaně (dnešní části písmen, nazývá se tetragramaton a přepisuje Turecka) a v 16 letech se stal Pythagorovým se do podoby jhvh. Vyslovuje se Jahve.“ Toto žákem. Zabýval se léčitelstvím a prý celých jméno se objevovalo na mnoha amuletech a ta­ 66 let nepromluvil. lismanech v různých pravopisných podobách. V Římě se Apollonius těšil velkému uznání Pomáhalo kouzelníkům zaklínat démony a popularitě. O jeho životě se začalo šířit a chránilo je před útokem duchů. mnoho legend včetně pověsti, že jeden z jeho Některá magická slova a čísla jsou uspořá­ studentů se oženil s ženským upírem Lamiou dána do vzorců a čtverců. Jeden z nejznáměj­ (viz LAMIA). Apollonius ji prý nechal za pomoci ších obrazců je „Satorský čtverec“: magie zmizet. Jiná legenda praví, že jeden indický kou­ SATOR zelník vyrobil sedm prstenů (viz PRSTENY) se-

A R E P O TENET OPERA ROTAS Ačkoliv se podnikly nesčetné pokusy přelo­ žit Satorský čtverec do smysluplného jazyka, zatím zůstává bez lexikálního významu. V do­ bách raného Říma se psával na zdi a nádoby a byl považován za amulet chránící proti KOUzelnictví, otrávenému vzduchu, kolice a moru. Chránil i kravské mléko proti očarování. Ve všech kulturách je svátým knihám, jako Bibli, Koránu a Torahu, přisuzována ochranná moc. Kousky pergamenu s citacemi Písma se ukládaly do kožených pouzder nebo stříbrných schránek; v různých nábožen­ stvích platily za amulety. Pohané ve staro­ věku nosili jako amulety figurky svých bohů. Tento zvyk přejala i katolická církev. V neopohanství se za nejmocnější amulet považuje stříbrný pětiúhelník (viz pětiúhelník a pentagram), náboženský symbol magického umění. STŘÍBRO má mít ochranné vlastnosti. Ve šperkařství se používá v kombinaci s růz­ nými křišťály a drahými kameny. Znak pěti­ úhelníku, zvaný pentagram, se při rituálech konaných za účelem ochrany posvátných 12

Apollonius z Tyany (Jacques Boissard, De Divina­ tions Magicis)

dmi planet a daroval je Apolloniovi. Ten jeden prsten nesundával z prstu, což mu prý pomá­ halo udržet si mladistvou sílu do pozdního věku. Apollonius však upadl v nemilost u řím­ ského císaře Severia, který ho poslal k soudu a ustřihl mu vlasy, aby zničil jeho magickou moc. Legenda uvádí, že Apollonius jednoduše zmizel ze soudní síně a již ho nikdo nespatřil. V Tyaně mu postavili svatyni a několik dal­ ších soch mu vztyčili v různých chrámech. V 19. stol, se kouzelník eliphas leví při nekromantickém rituálu pokusil vyvolat Apolloniova ducha. Duch vystrašil Leviho téměř k smrti, a proto se nikdy nedozvěděl, zda byl oním stínem skutečně Apollonius (viz též nekromancie).

Artikul o čarodějnictví Zákon obsahující 6 paragrafů schválila císařovna marie Terezie 5. listopadu 1766. Případy jistebnického pastýře Jana Poláka a Magdaleny Logomerové z Križevce byly pro Marii Terezii rozhodujícím dokladem nalé­ havé potřeby novelizovat stávající trestně právní zákonodárství. Nařídila proto vytvořit dvorskou kompilační komisi, která pod vede­ ním viceprezidenta vídeňského Nejvyššího soudu hraběte Michaela Jana Anhalta měla přehodnotit dosavadní přístup k problematice ČARODĚJNICTVÍ a navrhnout nový text zákona, upravujícího tento delikt. Práce komise však od samého počátku na­ rážela na odpor konzervativců v řadách Oberste Justitzstelle (Nejvyššího soudu), k nimž patřil i hrabě Anhalt, takže výsledkem několikaměsíčních dohadů byl kompromis Ar­ tikul o čarodějnictví. Artikul o čarodějnictví přešel v nezkrácené podobě v roce 1768 jako článek 58 do nového trestního zákoníku Constitutio criminalis Theresiana. Přestože po jeho vydání v justiční praxi čarodějnické procesy ustaly, definitivní konec pro hrůznou pověru znamenala až vláda císaře Josefa II. (1780—1790), který ze svých zákoníků nařídil bez váhání tento de­ likt vypustit. astrologie Snad jako nejstarší systém PŘEDPOVÍDÁNÍ BUDOUCNOSTI je astrologie zalo­ žena na hermetické víře, že fyzický svět je od­

razem vesmíru („co nahoře, to dole“). V ast­ rologii má postavení planet, Slunce a Měsíce ve zvěrokruhu velký vliv na životy lidí a chod světa. Moderní ČARODĚJNICE používají astrolo­ gii jako ucelené umění pro předpovídání bu­ doucnosti či jako nástroj pro duchovní rozvoj. Počátky astrologie se datují až k primitiv­ nímu člověku, který si všiml, že hvězdné vzor­ ce se v průběhu noci a ročních období mění. Chaldejci byli první, kteří již kolem roku 3000 př. n. 1. v astrologii vysledovali systém. A byli to Chaldejci nebo Babyloňané, kteří poprvé definovali pás 12 konstelací - ekliptiku - po kterém putují planety, Měsíc a Slunce. Dnes je ekliptika známa pod řeckým názvem „zodiak“ s významem zvěrokruh. Chaldejci a po nich Řekové za staletí vyvinuli astrologii uvá­ dějící do vztahu osud člověka s postavením ne­ beských těles při narození. Systém astrologie používaný v současné době na západě je od­ vozen od řeckého systému starého 2000 let vy­ vinutého Ptolemaiem v knize Tetrabiblios („Čtyři knihy o vlivu hvězd“). Řekové zpří­ stupnili tuto vědu nejvyšším vrstvám obyva­ telstva. Mezi dalšími civilizacemi rozvíjejícími ast­ rologii byla v roce 2000 př. n. 1. starověká Čína a také Indie, Tibet a májská kultura. Orien­ tální astrologie se rozvíjela trochu odlišně od západní astrologie, neboť brala do úvahy kromě nebeských vlivů také vlivy pozemské. Od 12. do 16. stol, byla na Západě astrolo­ gie považována za vědu a prolnula s alchymií, medicínou, přírodní a obřadní magií. Použí­ vala se k politickým účelům stejně jako k předpovídání osobních osudů. V době racio­ nalismu 17. stol, začala astrologie u intelek­ tuálů klesat na oblibě. Toto přechodné období nejlépe dokládá doba anglické restaurace. V roce 1641, rok před vypuknutím občanské války (1642-48), padla censura, což mělo za následek vydávání mnoha publikací a rozvoj veřejné politiky. Astrologové začali být žá­ dáni, aby vykládali nebeská znamení a před­ povídali budoucnost. Společnost astrologů prožívala svůj zlatý věk. Hlavním astrologem byl William Lilly, který obhajoval věšteckou větev astrologie, nazývanou hodinová. Touto metodou se odpovídalo na dotazy podle ne­ beských konfigurací v okamžiku položení otázky. Hodinová astrologie byla užitečná, 13

astrologie

Baba Jaga

B

Arabští astrologové (Macrobius, In Somnium Scipionis, 1513)

protože mnoho lidí v té době neznalo přesné údaje o svém narození. Lillyho astrologie, stejně jako ostatní druhy, stěží přežily období restaurace, která začala roku 1660. Nová anglická vláda zavedla přísnou cenzuru a vyda­ vatelé různých nepovolených publikací, včetně astrologických, byli uvězněni. Thomas Sprat, spoluzakladatel Královské vědecké společnosti, astrologii zavrhl a označil za „ostudu rozumu“. Postupně se na astrologii začalo pohlížet jako na „primitivní a vulgární žvást . V18. stol, se objevila v soukromých sa­ lonech a v menších městech a v 19. stol, za­ znamenala návrat ke středním vrstvám. Ve

20. stol, se na celém západě opět začala těšit velké popularitě. Klíčem k astrologickému výkladu je dia­ gram narození neboli osobní horoskop, přesná mapa oblohy v okamžiku a místě na­ rození. Podstatou horoskopu jsou nebeské vzorce a mohou se podle nich kdykoliv vylo­ žit události nebo činy v životě člověka. Mo­ derní astrologové tvrdí, že se horoskop dá použít i k odhalení minulých životů, dá se s je­ jich pomocí určit karma, skrytý talent nebo dovednosti jednotlivce. Používá se v pora­ denství při poznávání ega a možností jedno­ tlivých osob.

Baba Jaga V ruském folklóru pověstná čarodějnice, která pekla a pojídala lidi, pře­ devším děti. Svou neteř prý strčila do pece. Žila v malé chatrči za ohnivou řekou v „tři­ krát desátém království.“ Chatrč byla obe­ stavěna kůly, na nichž byly napíchány lidské hlavy, stála na kuřích nohách a zadních psích končetinách a na pokyn se otáčela. Odvážlivci, kteří se nebáli do chatrče vstoupit, většinou našli Babu Jagu ležet na podlaze s nohama roztaženýma od jednoho rohu do druhého a někdy s nosem vrostlým do stropu. „Kostěná noha“, jak se Babě Jaze také ně­ kdy říkalo, se na své návštěvníky vždy s chechtotem obořila: „Fuj! Fuj! Čichám, či­ chám člověčinu!“ Pokud se je nepokusila str­ čit do pece, obvykle jim po splnění určitých podmínek dala radu. Baba Jaga vlastnila kouzelnou hůlku, lé­ tala v železném moždíři poháněném paličkou a přitom koštětem zametala své stopy. Měla dvě nebo tři sestry, kterým se také říkalo Baba Jaga.

hlava s černými kudrnatými vlasy. Říkalo se, že tuto modlu uctívali templáři, aby si tím za­ jistili bohatství a úrodu. V roce 1307 fran­ couzský král Filip IV. obvinil templáře z ka­ cířství, homosexuality a mezi jiným i z uctívání této modly a z jejího potírání tu­ kem zavražděných dětí. V roce 1818 byl mezi zapomenutými staro­ žitnostmi v Císařském muzeu ve Vídni obje­ ven velký počet model, takzvaných hlav bafo-

Bafomet od Eliphase Leviho

bafomet Symbol satanské kozy, obvykle zobrazovaný jako postava napůl člověk a na­ půl koza, nebo jako kozí hlava. Často se mylně pokládá za symbol ČARODĚJNICTVÍ. Vyznává ho satanismus uctívající ďábla, ale v neopohanSTVÍ se nikdy neužívá. Původ slova bafomet je nejasný. Může být zkomoleninou slova Mahomet (Mohamed). Anglický historik čarodějnictví MONTAGUE SUM­ MERS se domnívá, že slovo vzniklo spojením dvou řeckých slov baphe a metis, znamenají­ cích „přijetí vědění.“ Bafomet měl i rozličné jiné názvy, jako např. mendeská koza, černá koza či jidášská koza. Ve středověku se bafomet považoval za modlu; představovala ji lidská lebka, vycpaná lidská hlava nebo kovová či dřevěná lidská

14

15

Barret, Francis

metů. Šlo prý o repliky gnostického boha „Moudrosti“ neboli Mete. Snad nejznámější ukázkou bafometu je kresba, kterou pořídil francouzský kouzelník 19. stol, eliphas leví, která nese název „Bafomet z Mendesu“. Levi zkombinoval prvky z ob­ razu ďábla na kartě tarotu (viz TAROT) a kozla uctívaného v antice v egyptském městě Men­ des, o kterém se tvrdilo, že měl sexuální po­ měr se, ženami, které ho uctívaly. (Církev obdobně tvrdila, že ĎÁBEL obcuje s čarodějni­ cemi.) Leviho bafomet má lidský trup s okrouhlými ženskými prsy, Merkurovo žezlo, lidské paže a ruce, rozštěpená chodidla, křídla, kozí hlavu se znakem pentagramu (viz PĚTIÚHELNÍK A PENTAGRAM) na čele a na vrcholu lebky má mezi rohy umístěnu pochodeň. Leví zastával názor, že bafomet oplýval všemi vlastnostmi, které charakterizují úplnost ves­ míru: inteligencí, čtyřmi elementy, božím zje­ vením, sexem, mateřstvím, hříchem a vykou­ pením. Bílé a černé půlměsíce po stranách reprezentují dobro a zlo. aleister crowley si začal říkat bafomet poté, co vstoupil do tajného sexuálního ma­ gického řádu Ordo Templis Orientalis, zalo­ Francis Barret (Francis Barret, Mág, 1801) ženého v roce 1896 v Německu. Satanova církev založená roku 1966 v San anglického prozaika, který psal o okultismu. Francisku přijala jiné ztvárnění bafometu Ovšem kniha Mág zůstala dlouhou dobu ne­ a učinila z něj symbol satanismu. Jejím kozí povšimnuta. Nadchl sejí až eliphas leví. hlava zakreslená do obráceného trojúhelníku, Kniha obsahuje přírodní magii pracující uzavřeného dvojitým kruhem. Ve vnějším s rostlinami a KAMENY, magnetismus, magii kruhu jsou v každém cípu pětiúhelníku zo­ talismanů, alchymii a způsoby výroby ka­ brazeny hebrejské figurky zaříkávající Levimene mudrců, je v ní zahrnuta NUMEROLOGIE, athana, obrovského vodního hada ztotožňo­ ELEMENTÁLOVÉ, obřadní MAGIE a životopisy slav­ vaného s ďáblem. V Církvi satanových rituálů ných mágů. (Church of Satan Rituals) je bafomet pověšen Barret zastával názor, že moc čarodějnic za­ na zdi za oltářem. Bafomet se také může no­ bíjet pomocí kouzel, dotykem nebo voskovými sit jako medajlonek. obrázky nepochází od Satana, protože ten kdyby chtěl někoho zabít, udělal by to sám Barret, Francis (19.stol.) O Francisovi a nepotřeboval by prostředníka. Barretovi víme, že je autorem knihy The Ma­ V Mágovi byla uvedena reklama hledající gus (Mág), významné příručky okultních věd studenty nebo jiné zájemce, kteří by vytvořili a magie, která vyšla v Londýně roku 1801. Ba­ magický kroužek. Ačkoliv nevíme, zda se mu ret byl angličan a studoval chemii, metafyziku to podařilo, anglický historik MONTAGUE sum­ a přírodní okultní filozofii. Byl to výstřední mers tvrdí, že se Cambridge jeho zásluhou člověk, který se živil výukou magie ve svém proměnila ve středisko magického umění. bytě a trávil dlouhé hodiny pečlivým překla­ dem kabalistických a starověkých textů do benandanti Členové přežívajícího staro­ angličtiny. Cele se oddal cíli oživit zájem bylého agrárního kultu v severní Itálii, kteří o okultní vědy. Ovlivnil Bulwera-Lyttona, se dostali do středu pozornosti inkvizitorů na

benandanti

konci 16. stol., protože pořádali noční boje laděny. Samotní benandanti se považovali za s čaroději o úrodu a užitková zvířata. vojáky vedoucí spravedlivý boj, neboť chránili Slovo benandanti znamená „dobří chodci.“ úrodu a vesnice proti útoku zlomyslných ča­ Tento kult se těšil velkému rozmachu v ital­ rodějnic. Kult přežíval i přes různá církevní ské oblasti Friuli. Členové benandantů byli opatření na ochranu úrody, např. kropení polí muži i ženy, kteří „se narodili s plodovou blá­ svěcenou vodou, vztyčování kříže a prosebná nou“ pokrývající jejich hlavu. Tato blána byla procesí před dnem Nanebevstoupení Páně. znakem nejen benandantů, ale i nadpřirozené Tento původně pohanský kult nabyl ke schopnosti uzdravovat z očarování a vidět ča­ konci 16. stol, křesťanských rysů. Benandati rodějnice. Někteří benandanti nosili své blány začali sloužit Kristu a Bohu a bojovali proti kolem krku jako AMULETY. spojencům ďábla. V průběhu kvatembrových dní, při změ­ V roce 1575 se na benandanti zaměřila IN­ nách ročních období v období jarní rovnoden­ KVIZICE, když se jistý kněz v Brazzanu do­ nosti a slunovratu, museli benandanti svým slechl, že muž z Civdale, jménem Paolo Gasvesnicím sloužit. V kvatembru o půlnoci ob­ parutto, dokáže léčit očarované osoby a že vykle ve čtvrtek nebo někdy v pátek či sobotu v noci „řádí se zlými skřítky a čarodějnicemi.“ byli svoláváni bubny nebo dle pověstí anděly. Kněz si ho povolal a vyptával se na podrob­ Když nepřišli včas, byli surově zbiti. Potom nosti. Gasparutto přiznal, že se účastnil vý­ benandanti opustili svá těla, proměnili se jezdů v době kvatembrových dní a dodal, že v motýly, myši, KOČKY či zajíce a takto se ode­ kromě boje se tam poskakovalo, tančilo a jez­ brali do údolí Josafatu uprostřed světa, kde dilo na zvířatech. Knězi to znělo stejně jako se setkali s armádou čarodějnic a čarodějů, popis sabatu čarodějnic a povolal inkvizitory. kteří byli také v astrálních podobách. Benan­ Benandanti tvrdili, že jim nic nebrání cho­ danti byli vyzbrojeni lodyhami fenyklu, zná­ dit do kostela a křesťansky se modlit. Vypo­ mého svými léčivými vlastnostmi, ČARODĚJ­ věděli, že musí sloužit vesnici, protože se na­ NICE lodyhami čiroku, travinou podobnou rodili s blanou. V dospělosti byli zasvěceni prosu, které se asi zaměňovaly za KOŠŤATA. a teprve po deseti nebo dvaceti letech služby Po dobu jedné či několika hodin se nepřá­ budou zproštěni svých povinností. Zatímco telské armády duchů bily lodyhami. Když vy­ někteří benandanti prohlašovali, že vyjížděli hráli benandanti, znamenalo to, že bude pokaždé v době kvatembrových dní, jiní prý dobrá úroda obilí. Při vítězství čarodějnic se tak činili jednou za několik let. Další říkali, v období sklizně přihnaly bouře, které zničily že byli povoláváni, kdykoli čarodějnice začaly celou úrodu, a vesnice trpěla hladem. „škodit“. Návrat duchů do svých těl se měl uskuteč­ Inkvizitory nejvíce mátlo, že benandanti nit brzy za úsvitu, když zakokrhali KOHOUTI. opouštěli svá těla. Ke konci 16. stol, se inkviKdyž však v době bitvy někdo těla benan­ zitoři a démonologové začali dotazovat, zda dantů obrátil na břicha, nemohli se do nich jsou sabaty čarodějnic skutečné, nebo jsou benandanti vrátit a jako duchové museli blou­ pouhými halucinacemi. Benandanti však tr­ dit po zemi, dokud jejich těla podle předurčení vali na tom, že bitvy duchů skutečně probí­ nezemřela. hají, že opouštějí svá těla, cestují jako duchové Původ kultu benandantů není jasný, svými a mohou na sebe brát podoby zvířat. V boji kořeny sahá až do starověku. Opouštěním po­ prý necítí žádnou bolest. Někteří popisovali, zemského těla, bitvou duchů a zvířecími pře­ že tělo opustí poté, co se namažou olejem nebo vleky se odpradávna vyznačoval ŠAMANISMUS. mastí, jiní upadali do mdlob podobných kataBenandanti mohou být odnoží kultu bohyně leptickému stavu. Carlo Ginzburg v knize Diany, rozšířeného koncem 14. stol, v Itálii. Noční bitvy (Night Battles) popisuje na zá­ Uctívači Diany pořádali mírumilovné SABATY, kladě snu Menechina della Noty cestování a s čarodějnicemi nebo ďábelskými rituály ne­ duchů do Josafatského údolí: měli nic společného. Rituály benandantů se ...měl jsem dojem, že nás byla spousta jakoby v ničem nepodobaly sabatům čarodějnic, měly ukrytých v mlhavém oparu, ale jeden druhého čistě agrární podobu a byly velmi emocionálně jsme neznali. Měl jsem pocit, že se pohybujeme

16 17

bludička

vzduchem jako kouř a že se jako kouř valíme přes řeku... všichni jsme se vrátili domů v podobě kouře... Žádný inkvizitor nemohl přijmout myš­ lenku, že by duše mohla za života opustit své tělo a pak se do něj zase vrátit. Fakt, že benandanti na sebe vzali zvířecí podoby, vedl inkvizitory k závěru, že je musel vést sám ĎÁ­ BEL. Než nastoupila církevní inkvizice, tak se o tajemných benandantech velmi málo vědělo i v jejich vesnicích. Vypátráni byli hlavně ti, kteří prosluli svými léčitelskými schopnostmi a uměním zažehnat účinek zaříkávadel. Ve­ řejné mínění a neustálé snahy církve dávat benandanty do souvislosti s čarodějnicemi vedly nakonec k tomu, že benandanti byli pro­ hlášeni za čaroděje a čarodějnice. V roce 1623 si od nich církev vynutila prohlášení, že se účastní čarodějnických sabatů, a následně je obvinila, že podepsali PAKT S ĎÁBLEM, znesvětili kříž a zřekli se křesťanské víry. Z původně čistě agrárního kultu se v očích inkvizice stal kult vzývání ďábla. Přes své úspěchy církev vynaložila jen velmi malé úsilí při pronásledování benandantů. Mnoho procesů se neuzavřelo, k mu­ čení (viz tortura) nedocházelo. Tresty byly velmi mírné - vězení nebo vyhnanství. Případ benandantů vyšel najevo v době, kdy se Ev­ ropou začala šířit vlna pochybností o čaroděj­ nicích a ČARODĚJNICTVÍ vůbec. Poslední větší proces s benandanty se konal v roce 1644. Zá­ jem inkvizice o benandanty přetrvával až do konce 17. stol., i když k žádným procesům již nedocházelo.

bludička Fosforeskující světlo, které se objevuje v bažinách a močálech. V anglo-saském folklóru se vykládá jako znamení smrti nebo bloudění ztracené duše. Bludičce se v Anglii říká „světlo mrtvoly“ a v Irsku „světlo víly“ nebo „liščí oheň.“ Jako „světlo mrtvoly“ je tato záře nad střechou chalupy předzvěstí úmrtí v domě. Někdy se dokonce objevuje nad hrudí člověka, který má za krátkou dobu zem­ řít. Podle nejrozšířenějších legend je bludička bludná duše, kterou nepřijali ani v pekle, ani v nebi. Je oblečená do světelného hávu nebo drží svítící stéblo slámy. Vznáší se v noci ve 18

bohyně

vzduchu, straší poutníky a láká je do bažin. Na ochranu proti bludičkám se dají použít amulety. Doporučuje se je vyrábět ze železa, nebo se také může zarazit do země nůž. V Irsku se dětem, které si hrají venku po setmění, říká, aby si na ochranu proti bludič­ kám oblékly kabáty či svetry naruby. Ve Švédsku přetrvává víra, že světlo blu­ dičky je vlastně duše nepokřtěného dítěte, která se snaží poutníky zavést k vodě v na­ ději, že bude pokřtěna. Bludička se také objevuje ve folklóru ame­ rických indiánů a ve folkóru obyvatel Apalačských hor. Penobskotští indiáni ji nazývají „ohňový démon“ se svítícími prsty. V Apalačských horách se v noci objevují ohnivé koule, které se vznášejí nad okolím. Některé jsou dosti rozměrné a plachtí ve vysokých výškách, jiné zas osvětlují krajinu jako denní světlo. V Africe se bludičkám říká „čarodějný oheň“ a věří se, že jsou to samotné čarodějnice, které létají v noci vzduchem, nebo světla seslaná ča­ rodějnicí k postrašení provinilců. V americkém folklóru se světlo bludičky spojuje se svátkem Halloweenu, kdy je zvy­ kem, že koledníčci nosí dýňové lucerničky, aby odehnali zlé duchy.

Boblig, František Jindřich z Edelstadtu (16137-1700?) „Krvavý kať z losinských a šumperských čarodějnických procesů. Pocházel z měšťanské rodiny ve Zlatých Ho­ rách, kde jeho otec Jiří Boblig byl purkmistr, vrchností v roce 1591 povýšený do šlechtic-, kého stavu. Tento společenský vzestup mu umožnil poslat své dva syny na studia do Vídně. Zatímco David vystudoval teologii a stal se knězem, Jindřich František zvolil v souladu s rodinnou tradicí práva. Ta však nikdy nedokončil, takže byl titulován pouze jako Juris candidatus“. Inkvizici tato malič­ kost nevadila, a proto mohl zahájit svoji ne­ blahou kariéru inkvizičního soudce jako pří­ sedící úřadujícího inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy v rozsáhlém procesu, který za­ počal na Jesenicku v roce 1622 (viz jesenické PROCESY). V roce 1653 byla souvislá řada čarodějnic­ kých procesů ve Slezsku přerušena a Boblig začal provozovat advokátní praxi v Olomouci, kde dokonce v několika méně významných

Potvrzení rozsudku nad velkolosinskými čarodějnicemi

sporech zastupoval i biskupa knížete Liechtenštejna-Castelcorna. Počátkem sedmdesá­ tých let však vystupuje v nové roli - jako ma­ jitel zájezdního hostince „U divého muže“. Ke své profesi inkvizičního soudce se vrátil v roce 1678. Tehdy seujal vyšetřování případu čarodějnictví na žerotínském panství Velké Losiny a později též v Šumperku. Výsledkem jeho aktivity v letech 1678 — 96 bylo více než 100 upálených osob. Jeho nej významnější obětí byl „čarodějnický děkan“ KRYŠTOF ALOIS lautner. Inkvizitor Boblig z Edelstadtu zemřel ko­ lem roku 1700 v Olomouci, kam se marně sna­ žil rozšířit pravomoc svého tribunálu. Odešel sice jako bohatý, avšak zcela bezvýznamný měšťan.

bohyně v neopohanství ztělesňuje bo­ hyně samu podstatu čarodějnického umění. Je Velkou Matkou, z jejíž nekonečné plodnosti

se rodí všechen život. Je Matkou Přírodou, ži­ voucí biosférou planet a elementárních sil. Je jak tvůrkyní, tak ničitelkou. Je královnou ne­ bes a ztělesňuje MĚSÍC, zdroj magické síly. Je emocí, intuicí a psychickým potenciálem. Božská síla je sice neutrální (tj. bezpo­ hlavní), ale některé neopohanské směry uznávají výhradně bohyni a dokonce zcela vy­ lučují mužský princip, který představuje RO­ HATÝ BÚH. Bohyně má mnoho jmen, z nichž každé vyjadřuje některou z jejích vlastností. Ženský princip a vzývání bohyně mají své kořeny již v paleolitu. Někteří antropologové zastávají názor, že prvním „bohem“ v lidských dějinách byla žena. Podle nejstarších mýtů, o stvoření byla tato žena schopna samorozmnožování a stvořila vesmír ze sebe samé, aby mu vládla. Prvním zemědělským kultům do­ minovalo vzývání bohyně úrody a jako první společenský útvar se vyvinul matriarchát. Prvními obrazy lidí, které se našly v archeo19

Brunerovi

Brossierová, Marthe

tlačen do pozadí. Ovšem i přesto, že církev měla ve středověké Evropě dominantní po­ stavení, přežívaly některé pohanské kulty, např. kult bohyně Diany. Církev samozřejmě všechna pohanská božstva dávala do souvis­ losti s ďáblem a DIANA byla prohlášena za bo­ hyni čarodějnic (viz CANON EPISCOPl).

Panna Marie na půlměsíci. Požehnaná Panna Ma­ rie má zde pohanské prvky. Je jak Pannou, tak Mat­ kou s půlměsícem u nohou symbolizujícím bohyni. Všimněte si mužské tváře v měsíci (Albrecht Důrer, asi 1499).

logických vykopávkách byly sošky Venuše obnažená ženská těla se zvětšenými pohlav­ ními znaky. Tyto nálezy byly objeveny v Kromaňonské jeskyni, kde jsou navíc po stěnách zobrazeny rodící ženy a datují se do období mezi 35 000 až 10 000 léty př. n. 1. S postupujícím vývojem civilizace na sebe bohyně brala mnoho podob - stala se stvořitelkou, matkou, pannou, ničitelkou, válečnicí, lovkyní, manželkou, pečovatelkou, králo­ vnou, umělkyní, soudkyní, léčitelkou a kou­ zelnicí. Byla spojována jak se sluncem, tak s měsícem. Konec „zlatého věku bohyně“ se datuje do období mezi léty 1800-1500 př. n. 1., kdy se v Kanaánu objevil první prorok židovského boha Jahveho, Abraham. Mnoho moderních čarodějnic si myslí, že význam bohyně byl po dobu židovsko-křesťanského náboženství za­ 20

Brossierová, Marthe (1573-?) Posed­ lost Marthe Brossierové z konce 16. stol, se řadí k nej slavnějším případům podvodu v ce­ lém období démonické hysterie. Byl nepo­ chybně použit jako nástroj pro získávání pe­ něz od důvěřivých lidí. Údajná posedlost Marthe démonem Belze­ bubem posloužila také jako jeden z pro­ středků k rozvrácení hugenotské reformy ná­ boženství. Byl to první případ, kdy bylo obvinění z podvodu podpořeno podrobnými fy­ zickými důkazy. Brossierová byla dcerou chudého čalouníka ve francouzském městě Romorantinu a po­ prvé se u ní známky neobvyklého chování ob­ jevily v 25 letech, roku 1598. Ještě nepro­ vdaná si ostříhala vlasy, nosila mužské šaty, křičela a kroutila tělem. V návalu žárlivosti napadla svoji přítelkyni Annu Chevionovou a obvinila ji z očarování své osoby. O Annině osudu se nezachovaly žádné zápisy. Označení Brossierové za posedlou mohlo být ovlivněno případem v Laonu (viz LAONSKÝ zázrak). Vy­ mítání požadovala od místního kněze a začala obvyklým představením demoniaků: zá­ chvaty, křivením těla, psychosomatickým tě­ hotenstvím a běsněním Belzebuba proti ka­ cířství hugenotů, stejně jako tomu bylo v Laonu. Brossierová si uvědomovala, jakou slávu jí může posedlost přinést, a proto se svou rodi­ nou cestovala po Loiře a přitahovala pozor­ nost velkého počtu lidí. Lékař Michel Marescot, který ji v roce 1599 důkladně prohlédl, se o jejím cestování kriticky vyjádřil, že „15 mě­ síců se vystavovala jako opice po Angersu, Saulmuru, Clery, Orleansu a Paříži.“ V Orle­ ansu Brossierová od místního kněze obdržela potvrzení o nepředstírané posedlosti. A přece sejí nepovedlo každého podvést: v Clery a Or­ leansu kněží dostali písemný zákaz vymítat jejího „fiktivního ducha“. V Angersu prověřil její reakce na svěcenou vodu a posvátné la­

tinské texty biskup Charles Miron, při kte­ rých naprosto zklamala. Nereagovala totiž na svěcenou, ale na obyčejnou vodu, a v křečích se svíjela při čtení Vergiliovy Aeneidy. Biskup Miron jí nařídil, aby se s rodinou vrátila do Romorantinu a přestala hrát komedii. Místo toho se Marthe na počátku března 1599 vydala s otcem do Paříže. Několik dní předtím vydal pařížský parlament „Nařízení z Nantes“, které povolovalo katolickou i hugenotskou víru. Brossierovi našli úkryt v ka­ pucínském klášteře Sv. Jenovéfy, kde mniši začali Brossierovou okamžitě vymítat a šířit protihugenotské pomluvy. Vymítání přitaho­ valo velké množství lidí a ke konci března bylo veřejné mínění tak silně přesvědčené, že se sám pařížský biskup De Gondy rozhodl stav posedlosti Brossierové ověřit. 30. března ji prohlédli teologové i lékaři (včetně Marescota) a všichni souhlasili, že Marthe nebyla po­ sedlá, ale pouze nemocná, a její známky po­ sedlosti byly hrané. Příští den ji prohlédli jiní dva lékaři a mezi palcem a ukazováčkem našli necitlivé místo. Považovali ho za ČARODĚJNICKÉ ZNAMÉNKO. Pů­ vodní zpráva se odložila a 1. dubna se zača­ lo s vymítáním. Druhý den kapucíni povo­ lali další skupinu lékařů a 3. dubna ji prohlásili za skutečně posedlou. Jejich úsilí však přišlo pozdě. Král Jindřich IV. nařídil za­ stavit veřejné vymítání, protože se bál, aby se neporušilo nařízení z Nantes. Brossierovou na 40 dní uvěznili. Záchvaty se postupně mír­ nily. 24. května nařídil Parlament, aby se s ot­ cem vrátila do Romorantinu, kde ji místní soudce každých čtrnáct dní prověřoval. Vše probíhalo v klidu, dokud ji v prosinci neunesl Alexandr de la Rochefoucauld, probošt sv. Martina-de-Randan v Auvergne, který v její posedlost věřil. Unesl ji do Avignonu a nako­ nec ji vzal do Říma na návštěvu k papeži. Ce­ lou dobu podporoval její protihugenotské cho­ vání. Do Říma přijeli v době oslav papežových padesátin roku 1600. Brossierová se opět předváděla a byla pro poučení turistů vymí­ tána. Na radu Jindřicha IV. a dalších duchovních francouzský kardinál zastavil proboštova vy­ stoupení, ale Brossierová se nepřestala před­ vádět. Podle záznamů Palma Cayeta z roku 1605 Marthe stále předváděla záchvaty po­

sedlosti ještě v roce 1604 v Miláně a vystupo­ vala jako mluvčí Belzebuba.

Brunerovi, Theobald (1855-1871) a Josef (1857—1882) Případ chlapců Brunerových z Illfurtu ve francouzském Alsasku je klasickým případem démonické posedlosti. Chlapci prokazovali všechny známky přítom­ nosti ďábla - křivení těla, rouhání, levitaci, mluvení neznámými jazyky, odpor k posvěce­ ným předmětům i jasnovidectví - a ĎÁBEL byl obřadně vymítán. Theobald s Josefem začali poprvé vykazo­ vat neobvyklé a děsivé chování v září 1865. Následující dva roky byli většinu času při­ poutáni na lůžko a každé dvě nebo tři hodiny propletli nohy do uzlů tak pevně, že je nikdo nedokázal rozplést. Také dokázali celé hodiny stát na hlavě v záklonu, ztrnuli a začali zvra­ cet obrovské množství žluté pěny, mořských řas a páchnoucího peří (viz ALLOTRIOFAGIE). Chlapci také v posteli levitovali (viz levitace). Někdy se jejich matka posadila na postel, která se vznesla nad podlahu a odhodila ji do rohu místnosti. V pokoji bylo nesnesitelné horko, ačkoliv se v kamnech netopilo. Teplota v místnosti klesla, pouze když se postel po­ stříkala svěcenou vodou. Nábytek se vznášel, závěsy samy od sebe padaly a okenice se rozlítávaly. Celý dům se otřásal jako při ze­ mětřesení. Horší však byla nenávist chlapců k posvě­ ceným předmětům a jejich fascinace ďáblem. Na stěny u postele nakreslili ďábelské tváře a vedli s nimi rozhovory. Růžence či jiné po­ svátné předměty položené na posteli nebo pod ní chlapce přiváděly do hysterických zá­ chvatů, při kterých se schovávali pod při­ krývku a hlasitě se. rouhali. K hostii pociťo­ vali obzvláště silný odpor stejně jako k obrázkům Panny Marie. Podle záznamů místního kněze, otce Karla Breye, údajně „chlapci při návštěvě duchovního nebo zbož­ ného katolíka zalezli pod postel nebo pod stůl či vyskočili z okna.“ Ovšem pokud přišel ně­ kdo méně zbožný, měli velkou radost a říkali: „To je jeden z nás! Takoví by měli být všichni.“ Posledním důkazem jejich posedlosti byla schopnost se vyjadřovat v cizích jazycích — angličtině, latině a různých španělských dia­ lektech, kterým se neučili. Také vykazovali 21

Cagliostro, hrabě Alexandr

Buttersová, Mary

mocí bílé MAGIE skončil pro Mary Buttersovou pohromou. Tato „čarodějnice z Carmoney“ v březnu 1808 o vlásek unikla procesu v ir­ ském městě Carricfergus. Buttersová byla známá moudrá žena, která rozuměla herbalismu a znala různá ZAŘÍKÁVADLA. V srpnu 1807 Buttersovou najal Alexander Montgomery, krejčí z Carmoney, aby vyléčila krávu, z jejíhož mléka se nedalo utlouct máslo. Montgomeryho žena byla přesvědčena, že je kráva očarovaná. Ve smluvený večer exorcismu Buttersová přijela se zaklínacím váčkem plným magických prostředků. Montgomerymu a mladému muži jménem Carnaghan nařídila, aby vešli do stodoly, obrátili na­ ruby své vesty, postavili se k hlavě očarovaného zvířete a počkali, dokud pro ně nepřijde. Buttersová, paní Montgomeryová se synem a stařena Margaret Leeová zůstali v domě. Montgomery s Carnaghanem čekali do úsvitu, ale pak si začali dělat starosti. Vrátili se do domu, kde našli všechny čtyři ležet na podlaze. Vzduch plný kouře byl cítit sírou a na kamnech stál velký hrnec s mlékem, jehlami, špendlíky a zahnutými hřebíky. Okna a dveře byly pevně zavřeny a komín byl přikrytý. Zena se synem nejevili známky života, Buttersová s Leeovou byly téměř mrtvé. Leeová nedlouho po příchodu mužů zemřela. 19. srpna se v Carmoney konalo soudní vy­ šetřování, při kterém se určilo, že oběti zem­ řely následkem udušení kouřem a „škodlivých přísad“ Buttersová. Vyděšená žena vypově­ děla, že se v domě při zaříkávání objevil černý muž s obrovskou holí a každého s ní srazil k zemi, jí způsobil bezvědomí a ostatním smrt. Buttersová byla předvena před porotu ve Spring, ale všechna obvinění proti ní byla na­ konec stažena. Lidé se tragédii spíše posmí­ Buttersová, Mary (konec 18. stol. - zač. 19. vali a o celém případu složili humornou ba­ Sto I.) Pokus vyléčit očarovanou krávu po­ ladu.

paranormální nebo jasnovidecké znalosti. Otec Brey oznámil, že dvě hodiny před smrtí jedné ženy si Theobald klekl na postel a před­ váděl zvonění umíráčku. Při jiné příležitosti Theobald zvonil na imaginární umíráček ce­ lou hodinu a tvrdil, že zemře Gregor Kunegel. Kunegelova dcera byla v tu dobu v domě a zlostně odmítla tvrzení, že má její otec zem­ řít. Říkala, že není nemocný, a že pracuje jako zedník na stavbě nové budovy semináře. The­ obald jí však sdělil, že muž spadl a zlomil si vaz, což se skutečně stalo. Trvalo celé čtyři roky, než otec Brey uznal, že jsou chlapci skutečně posedlí, a než pře­ svědčil biskupa, aby začal s vymítáním. Na­ konec 3. října 1869 Theobalda poslali do sirotčince sv. Karla ve Schiltigheimu u Štras­ burku. Drželi ho tři silní muži a nutili stoup­ nout si před oltář. Po tři dny (některé zápisy uvádějí dva dny) mu z úst vycházela hustá žlutá pěna. Čtvrtý den hrozným hlasem vy­ křikl, že přišel, a začal hrozně vyvádět. Když se ho jeptiška zeptala, kdo přišel, odpověděl: „Jsem Pánem temnoty“. V této chvíli mu na­ vlékli svěrací kazajku, protože si začal strhá­ vat šaty z těla a vše kolem sebe rozbíjel. Na­ konec exorcista otec Stumpf znovu zavolal Pannu Marii, Theobald v agónii zakřičel a upadl do hlubokého spánku. Když se pro­ budil, byl opět sám sebou a vůbec si nepama­ toval, co se předešlé tři dny dělo. Po třech hodinách výkřiků a boje se otci Breyovi podařilo 27. září v sirotčinci zbavit posedlosti Josefa Brunera. Stejně jako Theo­ bald byl překvapen, že se nachází v kostele, a nic si ze svého utrpení nepamatoval. Bohužel oba chlapci velmi brzy zemřeli. Theobald dva roky poté v šestnácti letech. Jo­ sef v roce 1882 ve věku 25 let.

c Cagliostro, hrabě Alexandr (1743-1795) Sicilský mág, alchymista, médium a léčitel, který oslnil vysokou evropskou šlechtu, než se dostal do sporu s katolickou církví. Histo­ rikové se přou, zda byl Cagliostro okultním šarlatánem nebo skutečně humanitářem ob­ dařeným nadpřirozenými schopnostmi. Tra­ duje se, že na jedné straně padělal dolary a na druhé straně léčil zadarmo nemocné pouhým přiložením ruky na postižené místo. Také je známo, že ho finančně podporovali mnozí me­ cenáši, ale většinu peněz, které od nich obdr­ žel, věnoval na dobročinné účely nebo rozdal chudým. Ať už to byl obyčejný podvodník nebo skutečně velký mág, Cagliostro zůstane jed­ nou z nej zajímavějších postav v historii. Cagliostro (Paul Christian, Historie magie)

Narodil se jako Giuseppe Balsamo v chudé sicilské rodině v Palermu. Byl bystré a chytré dítě s velkými sny, které daleko přesahovaly možnosti rodiny. Začal se zajímat o okultis­ mus a prokázal talent při předpovídání bu­ doucnosti. Ve 23 letech odjel na Maltu, stře­ diska KOUZELNICTVÍ a alchymie, kde získal sponzorství Velmistra Řádu maltézských ry­ tířů. Mladý Balsamo propadl alchymii, hledal kámen mudrců, studoval kabalu (viz KABALA) a Pythagorovy okultní teorie. Po své kmotře hraběnce Cagliostrové, která patřila ke zchudlé sicilské šlechtě, si změnil jméno na hrabě Alexadr Cagliostro. V Římě se Cagliostro seznámil s půvabnou Lorenzou Felicianiovou, kterou si vzal. Vydali se spolu na cesty po Evropě a Anglii, vždy ob­ klopeni obdivovateli nebo zákazníky hledají­ cími elixír života nebo kámen mudrců. Údajně se setkali s hrabětem de Saint-Germain, kou­ zelníkem na dvoře Ludvíka XV. V Anglii Cagliostra přijali mezi zednáře. Cagliostro se zabýval věštěním z křišťálové koule, léčením (viz VĚŠTĚNÍ Z KŘIŠŤÁLOVÉ KOULE, LÉČENÍ), vyvoláváním duchů a předpovídáním čísel v loterii, což byla natolik žádaná služba, že přestal sám sázet. Také prodával kouzelné nápoje, pořádal seance, prováděl nekromancii (viz nekromancie), zaháněl démony (viz dé­ moni) a zabýval se hypnózou. V Paříži mu za­ čali říkat „božský Cagliostro.“ Úspěchy mu udělaly nepřátele. Rozčílení lékaři ho odsou­ dili a katoličtí duchovní na jeho „zázraky“ za­ čali pohlížet s nedůvěrou. V roce 1785 se s Lorenzou stal v Paříži obětí „aféry s náhrdelníkem “. Marie Antoinetta ne­ měla v oblibě ambiciózního kardinála de Ro­ hana, který se chtěl stát prvním ministrem Ludvíka XVI. K místu kardinála mu pomohl hrabě de Lamotte, který ho přesvědčoval, že si u královny polepší, když podepíše šek na 23

22

Cernunnos

Canon Episcopi

1 600 000 livrů, aby si mohla koupit diaman­ tový náhrdelník, který si velmi přála. De Ro­ han to udělal, ale náhrdelník dostala hra­ běnka de Lamotteová. Když měla být zaplacena první splátka, kardinál poznal, že byl oklamán, a odvolal se ke králi. Hraběnka obvinila Cagliostra z krádeže náhrdelníku a on byl s Lorenzou a dalšími obviněnými uvězněn a souzen. Cagliostro si doslova „vy­ mluvil“ propuštění úžasnými historkami ze svého života. Potom s manželkou utekl do Anglie, odkud poslal dopis francouzské veřej­ nosti, ve kterém předpověděl francouzskou revoluci. Krátce poté jedny anglické noviny uveřejnily článek o jeho „pravém“ životě, který mu velmi uškodil. Cagliostrovi odjeli do Říma, kde se Ale­ xandr snažil v katolickém kostele založit řád „egyptských zednářů“. Církev ho v roce 1789 zatkla a uvěznila. Po 18. měsících ho inkvi­ zice shledala vinným z „bezbožnosti, kacířství a zločinům proti církvi.“ 7. dubna 1791 byl od­ souzen k trestu smrti. Papež Pius VI. zmírnil rozsudek na doživotní vězení. Cagliostra zavřeli do podzemní cely bez světla a čerstvého vzduchu ve vězení v San Leo. Po čtyřech letech ho přemístili do cely nad zemí, kde ho 7. března 1795 ranila mrt­ vice. Lorenzu církev odsoudila k doživotnímu vě­ zení v jednom římském klášteře, kde kolem roku 1794 zemřela. Čtyři desetiletí po Cagliostrově smrti se v Evropě, Rusku a dokonce v Americe rozší­ řily zprávy, že „božský Cagliostro“ stále žije a putuje po zemi. Americký čaroděj italského původu Leo Louis Martello tvrdí, že je vzdáleným potom­ kem Cagliostra.

Canon Episcopi Jeden z nej důležitějších kazatelských dokumentů středověku, se­ psaný kolem roku 900, ve kterém se na jedné straně definovalo ČARODĚJNICTVÍ jako vzývání ďábla, ale na druhé straně ho prohlásilo za pouhý klam. O původu kánonu toho mnoho nevíme. Když ho na počátku 10. stol, zveřej­ nil Regino z Prumu, opat z Trevesu, omylem ho prezentoval jako starodávný dokument ze 4. stol. Kolem roku 1140 italský mnich Gra­ tian začlenil Canon Episcopi do svého úřed­ 24

ního textu kánonického zákona, Concordance of Discordant Canons (Konkordance diskordantních kánonů), známého pod názvem Decretum. Tak se Episcopi stal součástí nejvyššího kánonického zákona. Canon Episcopi odmítal skutečnosti, že ča­ rodějnice dokážou létat, proměňovat se ve zví­ řata a ptáky (viz LÉTÁNÍ). Každý, kdo byl tak „hloupý a pošetilý“ a věřil takovým nesmys­ lům, byl bezvěrec. Takové věci se nedaly fy­ zicky provést, ale mohly se uskutečnit v du­ chu. Canon Episcopi postavil před dilema démonology 12. stol, i pozdější, kteří věřili na metamorfózu. Začaly se vymýšlet spletité te­ orie, které by Canon Episcopi obešly. Bylo zřejmé, že i když čarodějnice lítaly s Dianou (viz DIANA) a démony (viz DÉMONI) pouze v du­ chu nebo ve fantazii, provinily se stejně, jako kdyby tak činily fyzicky. Potom bylo jednodu­ ché usvědčit všechny kacíře (včetně čaroděj­ nic), že mají PAKT s ďáblem. Canon Episcopi pomáhal šířit myšlenku dé­ monických sabatů, jejichž popisy se v podání démonologů snažily být co nejsenzačnější a lí­ čily hordy žen, které v noci brázdily vzduch na obludách a následovaly Dianu (viz SABA­ TY). V polovině 15. stol, inkvizitoři a démonologové zamítli Canon Episcopi, ale jeho vliv pře­ trvával ještě dalších 200 let.

Carolina Constitutio Criminals Říšský hrdelní soudní řád císaře Karla V. pro ně­ mecké země. V českých zemích měl subsidiární platnost. Tiskem byl vydán v roce 1533, schvaloval a doporučoval mučení (viz TORtura), stanovil barbarské způsoby u výkonu trestu smrti a v článku 109 zakotvoval i de­ likt čarodějnictví: „Item jestliže někdo způ­ sobí čarováním lidem škodu nebo újmu, má být potrestán trestem smrti, trest má být vy­ konán ohněm...“ Také článek 44, upravující otázky použití tortury, se výslovně zmiňuje o ČARODĚJNICTVÍ:

„Pakli by se kdo nabídl, že jiné lidi kouzlům při­ učí, neb někomu čárami pohrozil a pohrůžka se splnila, neb s kouzelníky a kouzelnicemi důvěrně obcoval neb při takových věcech, posuňcích, slo­ vech a skutcích nalezen bude, který ráz kouzel­ nický na sobě mají a taková osoba by i jinak za

čaroděje neb čarodějnici vyhlášena byla: dosta­ tečná to příčina, aby na jakožto podezřelou z ča­ rodějnictví útrpné právo připuštěno bylo.“

Citované články Caroliny o čarodějnictví se zakotvily i v předpisech světského práva. Poté se tento delikt zahrnul i do dalších kodexů, odkud vymizel teprve koncem 18. stol. Cernunnos Keltský rohatý bůh spojo­ vaný s lovem a plodností. Někdy byl zobrazo­ ván jako člověk s hadovitýma nohama, býčí či beraní hlavou, s jeleními parohy nebo obklo­ pený jeleny. Cernunnos jako vládce podsvětí a onoho světa otevíral brány mezi životem a smrtí. Uctívali ho Římané a Galové, kteří ho někdy zobrazovali se třemi hlavami. Cer­ nunnos znamená jednoduše „rohatý“. Známý Gundestrupský kotel, velká pozla­ cená nádoba asi z roku 100 př. n. 1., objevená v močálech u německého města Gundestrupu, zobrazuje Cernunna v několika scénách: jako člověka s parohy v doprovodu lesních zvířat, včetně kance, nebo člověka držícího hada s be­ raní hlavou, nebo držícího v každé ruce jelena. V neopohanství je ROHATÝ BŮH často označo­ ván termínem Cernunnos.

Cerridwen (Keridwen) Keltská bohyně moudrosti, inteligence, MAGIE, jasnovidectví a kouzel. Měla dar věštění a dokázala měnit podobu. Byla spojována s vodou a měsícem (viz VODA, MĚSÍC), představujícím city, podvě­ domí a intuici. Jejím symbolem byl KOTEL, ve kterém připravovala čarovný lektvar z bylin, kořenů a mořské pěny a při jeho přípravě se řídila pohyby nebeských těles. Nápoj se vařil rok a den, aby vydal tři kapky propůjčující po­ znání, inspiraci a vědění. Podle Knihy o Taliesinovi (asi kolem roku 1275), sbírky básní a písní, které jsou prav­ děpodobně dílem velšského barda Taliesina, připravila Cerridwen tento nápoj svému hlou­ pému synovi Avaggdovi a pověřila mládence Gwiona, aby lektvar míchal. Ten ale ony tři kouzelné kapky pozřel a získal tak moudrost místo Avaggda. Zbytek lektvaru se proměnil v jed a kotel se roztrhl vejpůl. Rozezlená Cer­ ridwen začala Gwiona pronásledovat s úmys­ lem ho zabít, ale protože získal moudrost z lektvaru, dokázal jí unikat. Proměňoval se v různé druhy zvířat, ovšem Cerridwen jeho

proměny následovala. Nakonec se proměnil v pšeničné zrno a Cerridwen ho v podobě černé slepice sezobla. Za devět měsíců porodila krásného chlapce, Taliesina, kterého zabalila do pytle a hodila do moře, ale chlapce za­ chránili dva rybáři. Cerridwen je známá v NEOPOHANSTVÍ a hraje klíčovou roli při tajných a zasvěcujících ritu­ álech keltské magie.

Cikáni Nomádský typ lidí s tmavou pletí, kteří pravděpodobně přišli v 10. stol, ze se­ verní Indie a začali kočovat po Evropě, Brit­ ských ostrovech a částečně i po Americe. Ci­ kánská tradice je úzce spjata s magií (viz MAGIE) a pověrami. Od 15. stol, jsou cikáni známí jako kouzelníci a čarodějové a měli velký vliv na rozvoj lidového KOUZELNICTVÍ. Bě­ hem renesance byli v dobách honů na čaro­ dějnice kvůli své etnické příslušnosti proná­ sledováni a popravováni jako KOUZELNÍCI. Mezi domácím obyvatelstvem nebyli příliš oblíbení a lidé k nim obecně chovali velký odstup, něk­ teří jimi i pohrdali. V Anglii vyšel roku 1530 zákon, podle kterého se pobyt cikánům v zemi zakazoval, a tento zákon platil až do roku 1784. První zprávy o cikánech v Evropě se datují do roku 1417 a pocházejí z Německa. Přišli tam jako skupinka křesťanských mnichů a prohlašovali, že jsou uprchlíci z Malého Egypta. Jejich jazykem je romština, která je velmi příbuzná sanskrtu, a vůbec mnoho ci­ kánských zvyků se podobá indickým. Cikáni přejali řadu lidových a náboženských zvyků od národů, přes jejichž území kočovali, a tu­ díž se v jejich víře mísí křesťanské a pohan­ ské zvyky. Podle cikánské víry obývají vesmír rozličná božstva a duchové. Del je jak bůh, tak „vše, co je nad zemí“ - obloha, nebesa a nebeská tě­ lesa. Pharaun je bohem, který prý býval vel­ kým faraónem v jejich dávno opuštěném Ma­ lém Egyptě. Beng je ďábel, který je původcem všeho zla. Stejně jako křesťané i cikáni věří, že ďábel je odporný tvor s ocasem, který se do­ káže převtělovat do různých podob (viz METAmorfóza). Také se zachovalo mnoho legend o paktu s Bengem. Mezi cikány je velmi roz­ šířeno uctívání měsíce (viz MĚSÍC) a ohně. Oheň je považován za posvátný živel mající 25

církev všech světů

Církev a škola Wicca

schopnost léčit, chránit zdraví a trestat zlo. Je zajímavé, že cikáni pravděpodobně nikdy neuctívali slunce. Měsíc je však vtělen do boha Alaka, ochránce jejich duší po smrti. Alako byl původně Dundrou, synem boha, kterého otec poslal na zem, aby lidi učil zákonu. Teprve když splnil svůj úkol, vstoupil na měsíc a stal se bohem. V cikánské tradici přetrvává kult Bibi, bo­ hyně podobné Lamii (viz lamia), která usmrcuje děti necikánského původu tak, že je na­ kazí cholerou, tuberkulózou a nebo tyfovou horečkou. Cikáni také uctívají mužský úd a animistické předměty jako například kovadlinky. Posvátnými zvířaty cikánů jsou kůň a med­ věd, kterým připisují božské vlastnosti. Cikáni mají velký strach ze smrti a z mrt­ vých. Všechno vlastnictví mrtvého člověka, včetně jeho zvířat, je považováno za nečisté a prý by pronásledovalo a strašilo živé, dokud se nepohřbí se zemřelým. Tento způsob po­ hřbívání s osobními věcmi mrtvých však od konce 19. stol, pomalu ustupoval, protože ci­ káni výrazně chudli. Cikáni se bojí toho, že mrtví se zlobí, že zemřeli, a proto se vracejí na zem jako upíři, aby pomstili svou smrt. Proto se někdy kolem hrobů zhotovovaly železné ploty (viz ŽELEZO), aby se mrtvoly nedostaly ven. Boha upírů si usmiřují tím, že mu nechávají na zemi rýžové kuličky, misky s mlékem nebo zvířecí krví. Věří, že jména mrtvých mají kouzelnou moc, a proto je citují při svých obřadech, modlit­ bách a vyvolávání. Cikánská čarodějnice se nazývá chovihani a při provozování okultismu se neřídí morál­ kou - může jak léčit a žehnat, tak zatratit nebo usmrtit. V cikánské komunitě si jí ostatní členové neváží pro její schopnosti, ale pro peníze, které za své služby dostane od bí­ lých obyvatel. Chovihani získává své čarodějnické schopnosti v dětství sexuálním stykem s ďáblem ve spánku. Chovihani vynikají pře­ devším V PŘEDPOVÍDÁNÍ BUDOUCNOSTI a věštění, a to metodami čtení z dlaně, vykládáním tarotu a čtením z čajových listů (viz TAROT).

Církev a škola Wicca Založena v roce 1965 Gavinem a Yvonne Frostovými, nejstarší oficiální církev ČARODĚJNICTVÍ (viz též WICCA) 26

I s

Yvonne Frostová

ve Spojených státech a na federální úrovni byla uznána v roce 1972. Církev Wicca má sídlo v New Bernu v severní Karolíně, kde je soustředěno malé společenství, jehož důleži­ tou součástí je Škola Wicca. Frostovi si v ča­ rodějnictví razí vlastní cestu, což vyvolává kritiku ze strany jiných neopohanských spo­ lečenství. Ač praktikují moderní čarodějnic­ tví, nepokládají se za pohany, protože neuctí­ vají přírodu ani její božstva. Ve svém učení jsou velmi otevření a na svůj směr nahlížejí jako na informační zdroj jak pro neopohany, tak pro ostatní hnutí. Kořeny víry Církve Wi­ cca jsou velšsko-keltské. Gavin Frost pochází z velšské rodiny. Svou filozofii a víru vyjádřil v knize The Witch’s Bible (Carodějnická Bible), která se dočkala vydání v roce 1975 a vzbudila mnoho protichůdných názorů. Mimo jiné tvrdí, že se božstvo nedá definovat, čímž vlastně snižuje autoritu BOHYNĚ, kterou

Gavin Frost

většina moderních směrů uctívá. Frost za­ stává názor, že čarodějnické umění je agnostické a může být jak monoteistické, tak polyteistické. S Církví Wicca je těsně spjata Škola Wicca, která je největší korespondenční školou čaro­ dějnictví ve Spojených státech. Nabízí širokou škálu kursů, např. na téma keltská magie, KOUZELNICTVÍ, tantra, ASTROLOGIE, rozvoj psy­ chických schopností, léčitelství, užití léčivých rostlin, sny, KABALA, západní sexuální magie, ZAŘIKÁVADLA a rituály, posvátná a tajemná místa, ufologie, egyptská magie a magie do­ morodých indiánů nebo cestování astrální sfé­ rou nazývané Side. Studenti Školy stejně jako členové Církve jsou vedeni k tomu, aby si psali svou vlastní knihu stínů (viz KNIHA STÍNŮ) nebo spíše „Knihu světel“, jak tyto osobní příručky na­ zývá paní Frostová, protožejsouna dosah bož­ ství a světlu duchovního poznání.

Církev všech světů (Church of All Worlds) Jedna z nej důležitějších náboženských neo­ pohanských organizací ve Spojených státech (zkratka CAW). Pod vedením Tima Zella hrála CAW v 70. letech klíčovou roli při vytváření kontaktů mezi rozdílnými skupinami pohanů a hnutí Wicca, a definovala pohana jako mi­ lovníka přírody. Základním dogmatem CAW je, že není dogma; základní vírou je absence víry. Jedi­ ným hříchem je předstírání a jediným zloči­ nem v očích církve je střetávat se s druhým. Neoficiálním cílem CAW je dosáhnout jednoty s veškerým vědomím. K dosažení tohoto cíle CAW přejala některé koncepce rané neopohanské skupiny Feraferia, včetně slova „ekopsychický“ označujícího harmonii se Zemí a všemi věcmi. CAW uctívá bohyni (voz BOHYNĚ) Matku Zemi a rohatého boha (viz rohatý bůh) představují­ cího rostlinnou a živočišnou říši. Církev se od­ dává „oslavě života, maximální aktualizaci lidského potenciálu a realizaci konečné lidské svobody a osobní zodpovědnosti v harmonic­ kém ekopsychickém vztahu s celkovou bio­ sférou svaté Matky Země.“ CAW pořádá oslavy na osmi shromážděních do roka, které uznává celé neopohanské hnutí (viz SABATY a OTTER ZELL). COVen Organizační a pracovní jednotka čarodějnic (viz ČARODĚJNICE), jejíž účel, poslání a činnost se v jednotlivých etapách historie li­ šily. Původ slova coven není příliš jasný. Prav­ děpodobně je odvozeno od slovesa convene, je­ hož variantou je podstatné jméno convent, které označuje místo náboženského setkání. Chaucer používá slova covent v Povídkách canterburských, když popisuje setkání tři­ nácti lidí. Termínem covin se v roce 1662 při procesech s čarodějnicemi ve skotském Auldearne popisovala organizace čarodějnic. Jedna z čarodějnic, ISOBEL gowdieová, přirov­ nala covin k četě. Gowdieová vypověděla, že z důvodu obrovského počtu musely být čaro­ dějnice rozděleny do těchto menších celků. Tradiční počet čarodějnic v covenu je třináct (viz TŘINÁCT): ideální stav je šest mužů a šest žen, kteří jsou v páru plus jejich vůdce, za kte­ rého byl dříve považován ĎÁBEL nebo muž, který ho měl na sabatech reprezentovat ve 27

Crowley, Aleister

zvířecích kožkách. V dnešní době je vůdcem obvykle nejvyšší kněz či kněžka společenství.

Crowley, Aleister (1875-1947) Jako nejrozporuplnější a nejméně pochopený kouzel­ ník a okultista své doby byl Aleister Crowley zatracován i uctíván jako idol. Proslul jak zhý­ ralostí, tak vysokou inteligencí. Považoval se za reinkarnaci předešlých velkých okultistů: papeže Alexandra VI. (viz PAPEŽOVÉ A MAGIE), známého svou láskou k tělesným radován­ kám, Edwarda Kellyho - stálého asistenta Johna Deeho v alžbětinské Anglii, Cagliostra a Eliphase Leviho (viz dee, JOHN; cagliostrO; leví, eliphas), který zemřel v den, kdy se Crow­ ley narodil. Crowley také věřil, že byl Ankhf-n-Khonsu, egyptský kněz XXVI. dynastie. Byl členem několika řádů, např. v roce 1898 Hermetického řádu zlatého úsvitu (viz HER­ METICKÝ řád zlatého úsvitu), kde rozpoznal své přirozené schopnosti pro magii a začal se za­ bývat jógou, při níž objevil své dřívější inkarnace. V roce 1912 vstoupil do německého okultního řádu Ordo Templis Orientis, který praktikoval sexuální magii. Mezitím hodně cestoval a studoval východní mysticismus včetně budhismu, tantrické jógy a I Ching. Jeho nejpozoruhodnější dílo se nazývá Kniha zákona (The Book of Law), kterou mu údajně nadiktoval duch Aiwass, jeho anděl strážný neboli pravé já, kterého později Crow­ ley identifikoval jako magický proud solárně falické energie, kterou staří Sumerové uctí­ vali v podobě Shaitanu, „ďábelského boha“ a Egypťané v podobě boha Seta. Kniha obsa­ huje zákon Thelema: „Dělej jen to, co si pře­ ješ, ti bude celým zákonem.“ Ačkoliv se něk­ teří snažili větu interpretovat tak, že si člověk může dělat, co se mu zlíbí, pravý význam je, že člověk musí dělat, co musí, a nic jiného. Ob­ divovatelé Crowleyho tvrdili, že je jedním z největších mágů v historii. Crowleyho další publikované knihy jsou: The Diary of a Drug Fiend (Deník ďábla nar­ komana), Magic in Theory and Practice (Ma­ gie v teorii i praxi), která je pokládána za jednu z nejlepších knih o obřadní magii, The Stratégem je sbírka povídek, The Equinox of the Gods je knihou o novém náboženství lid­ stva a The Book ofThoth je jeho výkladem tarotu (viz tarot). 28

Crowtherová, Patricia C.

Crowley se v některých svých spisech také nazýval „Mistr Therion“ nebo „Frater Perdubo“.

pro časopisy a vlastní biografii, která sice ne­ vyšla, ale na pokračování vycházela v BBC v letech 1975 až 1977.

Crowther, Arnold (1909-1974) Anglický čaroděj (viz KOUZELNÍCI) a obratný kouzelník, přítel Geralda B. Garnera a manžel Patricie C. Crowtherové (viz GARDNER, GERALD B.; crowtherová, Patricia c.), podle níž byl stejně jako Gardner „starou“ duší, která prožila ně­ kolik pozemských životů. Během války nav­ štívil jako „bavič“ se svou show „Černá magie“ vojáky na všech bojištích Evropy. Při pobytu v Paříži ho věštkyně madam Bruxová pozvala na seanci a představila médiu, které se v transu spojilo s mužským duchem, tvrdícím, že v posledním životě byl Crowtherovým uči­ telem v tibetském lámaistickém klášteře. Po válce se Crowther oženil s Patricií Dawsonovou, která ho uvedla do čarodějnického spo­ lečenstva. V živých snech se mu vyjevila ta­ jemství starobylé magie. Napsal řadu knih, rozhlasových pořadů o čarodějnictví, článků

Crowtherová, Patricia C. Čarodějnice a nejvyšší kněžka Sheffieldu v anglickém hrabství Yorkshire. Od roku 1960 se stala hlavní mluvčí Starého náboženství (Old Reli­ gion), a to jak v hromadných sdělovacích pro­ středcích, tak v knižních publikacích a na ve­ řejných přednáškách. Do čarodějnického umění ji zasvětil GERARD B. Gardner a mnozí ji považují za jeho duchovní následovnici. Po­ máhala obnovit Staré náboženství za účelem osvěty celého lidstva a také po celé Anglii za­ ložila velký počet covenů (viz COVEN). Společně se svým manželem Arnoldem Crowtherem napsala dvě knihy: The Witches Speak (Čarodějnice promlouvají -19651976) a The Secrets of Ancient Witchcraft (Tajem­ ství starověkého čarodějnictví - 1974). Sama je autorkou následujících publikací: Witch­ craft in Yorkshire (Čarodějnictví v Yorkshire - 1973), která je autobiografickou knihou, dále Witch Blood! (Čarodějná krev! — 1974) a Lid off the Cauldron (Pod poklicí kotle — 1981, 1985). Patricia Crowtherová je častým hostem v rozhlasovém a televizním studiu a píše články do mnoha odborných časopisů, jakými jsou Zodiac, Gnostica aj. Mimo akti-

Arnold Crowther

čarodějná hodinka Hodina o půlnoci za úplňku, doba proměny a čas nej silnějšího účinku zaříkávadel (viz zaříkávadla). Tento po­ jem má své kořeny již ve starověku, kdy ve spo­ jitosti s měsícem (viz MĚSÍC), úrodou, plodností a čarodějnictvím (viz ČARODĚJNICTVÍ) se uctí­ vala bohyně. Podle fází měsíce se proměňují síly božstev, které vrcholí právě za úplňku.

Čarodějnice

Provozovatelky

čarodějnic­

tví, jehož chápání se od kultury ke kultuře liší.

Patricia C. Crowtherová

vit týkajícíh se čarodějnictví Patricia pracuje jako profesionální zpěvačka, eskamotérka a loutkářka.

Obecně se čarodějnice vyznají v kouzelnictví a magickém umění (viz MAGIE). Dokážou řídit síly dobra nebo zla pomocí rituálů, amuletů, zaříkávadel (viz amulety, zaříkávadla) a vyvo­ láváním duchů (viz EVOKACE A INVOKACE). Údajně mají nadpřirozené schopnosti, jako je neviditelnost, LÉTÁNÍ, proměna podoby (viz MEtamorfóza), jasnovidectví, řízení počasí (viz přivolávání bouře), zabíjení na dálku (viz uka­ zování) nebo léčení dotykem. Víra v čaroděj­ nice, mágy a kouzelníky se datuje již od pre­ 29

čarodějnice

historických dob. Během historie byly čaro­ dějnice obávanými osobami, protože se po­ kládaly za pomstychtivé, prováděly kouzla ke škodě druhých lidí a spolčovaly se se zlými du­ chy. Západní pohled na čarodějnictví se vyvinul z kouzelnictví a víry v magii již za dob staro­ věkých Asyřanů, Babyloňanů, Akadianů, Židů, Řeků a Římanů. Dohady o kouzelné síle čarodějnic a kouzelníků potvrzuje starověká asyrská tabulka. Ve starověkém Řecku a Římě se čarodějnice cenily pro své znalosti rostlin, kouzelných nápojů a nadpřirozených sil. Podle římského básníka Apuleia ze 2. stol, n.l. byla řecká oblast Thesálie obzvláště pro­ slulá čarodějnictvím. Thesálské čarodějnice měly prý moc stáhnout měsíc z oblohy (viz PŘI­ VOLÁVÁNÍ měsíce). Pythagoras se od nich na­ učil předpovídat budoucnost z naleštěného stříbrného disku obráceného k měsíci. Měly tak velkou moc, že římský básník Ho­ race v 1. stol. n. 1. napsal: „Která čarodějnice nebo který čaroděj vás dokáže osvobodit od thesálských kouzel?“ Římští básníci Ovidius a Statius popisovali čarodějnice jako ženy s dlouhými vlajícími vlasy chodící bosé. V díle Amores Ovidius po­ pisuje starou „babiznu“ Dispas: „Zná černé umění a zaříkávadla Kirké. Ví také, jak působí nápoje lásky. Na její pokyn se zatáhne celá obloha, nebo svítí jasně slunce. Viděl jsem hvězdy, ze kterých tekla krev - jestli uvěříte a měsíční zář planoucí barvou krve. Tuším, že se vznáší ve stínech noci a její staré tělo pokrývá peří. Ze starověkých hrobek vyvolává své před­ chůdkyně a zaříkávadly otevírá zemi.“ O klasických čarodějnicích se tvrdilo, že mají ZLÝ POHLED. Plinius psal o takových, které zabíjely pohledem. Tullius psal o ženách, které měly v oku „dvě jablka“, Ovidius a Plutarchos uváděli, že čarodějnice mají v očích jed. V Bibli se několikrát píše, že čarodějnice a kouzelníci mají „domácí duchy“, kteří švi­ toří a mumlají (viz čarodějnice z éndoru). Nej slavnější biblický citát používaný ve stře­ dověku a renesanci lovci čarodějnic byl verš 22:18 z 2. knihy Mojžíšovy: „Čarodějnici ne­ necháš naživu“. Ovšem Reginald scot v knize Discoverie of Witchcraft (Odhalení čaroděj­ nictví) poukázal na původní význam slova ča­ 30

čarodějnice

rodějnice, které v hebrejštině označovalo jas­ novidce, astrology, traviče a manipulátory, ni­ koliv čarodějnice takové, jak je definovali křesťanští démonologové. Podle historika Henryho Charlese Leaho se význam slova „ča­ rodějnictví“, které právě Bible odsuzovala, vztahuje hlavně na předpovídání budoucnosti. Židé se zabývali magií a kouzelnictvím, které obsahovalo rostlinné formule, vyvolávání, zlý POHLED, AMULETY, TALISMANY, nekromancii (viz NEKROMANCIE) a předpovídání budoucnosti. Tyto činnosti se nepokládaly za ďábelské nebo zlé, takovými je později ustanovili křesťané. Původní židovští démoni a zlí duchové se do­ stali do křesťanské démonologie (viz démoni, LAMIA, LILITH). V době evropské čarodějnické hysterie od poloviny 15 stol, do konce 18. stol, se čaroděj­ nice definovaly jako kacířky uctívající ďábla (viz ďábel) a zabývající se ohavnými čin­ nostmi, např. maleficií, proměňováním, or-

Čtyři čarodějnice (Albrecht Důrer, 1497)

gastickými tanci, obcováním s démony, kani­ balismem, upírstvím a létáním vzduchem. INCREASE MATHER v knize Cases of Conscience (Případy svědomí - 1693) napsal: „Písmo tvrdí, že existují ďáblové a čarodějnice, kteří jsou společným nepřítelem lidstva.“ John Wagstaffe, známý spisovatel v Anglii a Nové Anglii na konci 17. stol., definoval čarodějnice jako ženy podobné Jezebel, fénické princezně, která si podle Bible v 9. stol, vzala krále Ahaba a začala uctívat vlastní bohy — Baala a Astarte. Znechucený kněz ji vyhodil z okna, a Bůh potom zničil Ahabův dům. Wagstaffe uvádí: „V Bibli se často setkáte se smilstvem a čarodějnictvím dohromady. Smilstvem a prostitucí se míní modlářství a čarodějnic­ tvím získávání stoupenců. Jezebelino děvkaření spočívalo v jejím modlářství a její ča­ rodějnictví v ustanovení Baala hlavním knězem. Démonologové rozdělovali čaroděje do ně­ kolika tříd. Říkalo se jim jasnovidci, poradci s domácími duchy, kouzelníci, nekromantikové, očarovatelé, cikáni, exorcisté, astrolo­ gové, numerologové a jiní, kteří předpovídali osudy lidí. William West v roce 1594 napsal: „Čarodějnice je žena svedená ďáblem, která může myšlenkou nebo kletbou způsobit bouře a krupobití, přenášet zelené obilí nebo stromy na jiná místa a jezdit na svých domácích skřít­ cích v podobě kozy, vepře, telat a jiných zví­ řat na vzdálené vrcholky. Někdy také létá na tyčích nebo vidlicích či jiných předmětech. Ce­ lou noc tráví ve zvrhlostech, hrátkách a laš­ kování se svým miláčkem, chodí s ním na pro­ cházky, pořádá hostiny a jiné ďábelské chtíče.“ West uvádí ještě další druhy čarodějnic včetně kouzelníků, manipulátorů, jasnovidců a mágů. Obecně se rozlišují „bílé“ a „černé“ čaroděj­ nice. Bílé čarodějnice léčí nemoci, najdou ztra­ cený majetek, odhalí zloděje, zvyšují plodnost a zahání špatné počasí. Černé čarodějnice zá­ sadně svými kouzly ostatním škodí. Bílým ča­ rodějnicím se také říkalo moudré ženy, kou­ zelnice, léčitelky a podobně. S postupem čarodějnické hysterie začali dé­ monologové, lovci čarodějnic a učenci ovliv­ ňující veřejné mínění pronásledovat i bílé ča­ rodějnice. Tvrdili, že i ony jsou nebezpečné,

protože se mohou kdykoliv rozhodnout konat zlo, a že jejich nadpřirozené dary nepocházejí od Boha, ale od ďábla. Oxfordský kněz George Gifford na konci 16. stol, napsal, že všechny čarodějnice musí zemřít, protože působí smrt a spolčují se s ďáblem. Všeobecně se věřilo, že se čarodějnice dají rozpoznat podle několika určitých znaků: ne­ citlivých míst nebo znamének na těle, ne­ schopností slzet a podle bradavic nebo vý­ růstků. Zlý pohled je také znakem, ale nikoliv průkazným, tvrdil MATHER. Ostatní popisovali čarodějnice jako ošklivé a znetvořené ženy. Mnoho obviněných byli vyvrhelové anebo lidé na okraji společnosti. Sousedé je přehlíželi, protože žili buď mimo manželství, nebo byli zdravotně postiženi, příliš chudí nebo se s ni­ kým nestýkali. Ovšem někteří obvinění tato kritéria nesplňovali: žili v manželství a byli mladí a bohatí. Označení „čarodějnice“ bylo rozsudkem smrti. Pokud byla osoba zatčena a předvedena před soud nebo inkvizitora, byla většinou shledána vinnou. Pod nátlakem mučení (viz tortura) přiznala všechna obvinění. Rodinám obviněných se všichni vyhýbali a bylo běžné, že se obviněného zřekli, aby zachránili sebe. To se stalo v případě jedné ženy, která zem­ řela roku 1649 ve skotském Lauderu na hra­ nici. Tváří v tvář smrti křičela do davu:

„...Všichni, kteří mne dnes vidíte, vězte, že mu­ sím zemřít jako čarodějnice díky svému vlast­ nímu přiznání. Nikoho ze své smrti neviním, ani duchovní nebo jiné hodnostáře, beru vinu pouze na sebe, ale musím odpovědět Bohu na nebesích, a tak prohlašuji, že jsem nevinná jako ostatní jeho děti, ale díky obvinění jedné zlomyslné ženy jsem byla uvězněna jako čarodějnice, manžel i přátelé se mne zřekli, a protože jsem neviděla žádnou naději na získání opětovné důvěry, skrze ďáblovo pokušení jsem se přiznala a zmařila svůj život, neboť mne velmi tížil, a proto jsem si ra­ ději vybrala smrt.“ Moderní západní společnost zdědila silně zakořeněný negativní obraz čarodějnice v po­ době babizny s velkým nosem a bradavicí, špi­ čatou bradou, špinavými vlasy a vysokým čer­ ným kloboukem, která žije jen se zvířaty — obvykle černými kočkami — je ve spolku s ďáb­ lem a očarovává ostatní. Tento obraz byl v po­ vědomí lidí po staletí udržován literaturou, 31

čarodějnice

dramatem, populárním tiskem, filmem a te­ levizí. Velmi škodí neopohanským čarodějni­ cím (též nazývaným Wicca), které neuctívají ďábla, ani v něj nevěří, neobětují nemluvňata ani zvířata, nebo jiným způsobem neprolévají krev, nezavrhují křesťanství či jiná nábožen­ ství, ani neškodí okolí. Neopohanské čarodějnice a neopohanští ča­ rodějové se definují jako léčitelé, služebníci společenství a bohyně a obvykle uctívají ro­ hatého boha. Věří, že veškerý život je svátý a udržují harmonii se všemi živočišnými druhy a silami vesmíru. Snaží se splynout s přírodou a čtyřmi elementy, jejichž sílu řídí magickými obřady. Rozvíjejí své psychické schopnosti a snaží se pozvednout své spiritu­ ální vědomí studiem, uctíváním božstev, pro­ vozováním magického umění, dodržováním morálních zásad a žijí v souladu se zákony čarodějnického umění. Od vzniku neopohanského čarodějnictví v 50. letech 20. stol. se čarodějnice snažily vy­ mýtit negativní obraz o sobě samých a vzdě­ lat veřejnost, ovšem s malým úspěchem. Ně­ kteří zastávali názor, že slovo čarodějnice navždy ztratilo jakékoliv pozitivní asociace a musí být nahrazeno jiným (viz WICCA). Americká čarodějnice Starhawk věří, že by se slovo čarodějnice dalo očistit a ve své knize The Spi­ ral Dance (Tanec ve spirále - 1979) píše: „Slovo „čarodějnice“ má tolik negativních význa­ mových odstínů, že se mnoho lidí diví, proč ho vů­ bec používáme. Získat ho zpět znamená získat zpět naše ženská práva, mít stejnou moc jako muži, poznat ženství ve svatosti. Být čarodějnicí znamená ztotožnit se 9 miliony obětí fanatismu a nenávisti a převzít zodpovědnost za vytvoření slova zbaveného předsudků a dalších obětí. Ča­ rodějnice formuje a tvoří, dává tvar neviditel­ nému, a tak se stává jednou z moudrých, jedin­ cem, jehož život je naplněn magií, /pozn. odb. lektora: číslo 9 milionů je odhad počtu obětí v době čarodějnické hysterie. Většina historiků však skutečný počet odhaduje na 150 000-200 000./

Americká čarodějnice Margot Adlerová ve své knize Drawing Down the Moon {Přivolá­ vání měsíce -1986) píše, že „skutečná síla slova je v jeho nepřesnosti. Není pouhým slovem, ale archetypem, souborem mocných obrazů.“ Úkol očistit slovo čarodějnice a vzdělat ve­ 32

čarodějnice z Arrasu

řejnost je velmi těžký, protože ne všechny ča­ rodějnice či čarodějové jsou neopohany a všichni nedodržují morální zákony čarodějnického umění. Průměrný laik, který toho o čarodějnictví příliš neví, mezi jednotlivými druhy čarodějnic nerozlišuje. Čarodějnice se alespoň snaží odlišit od satanistů uctívajících ďábla, i když si někteří satanisté říkají „čaro­ dějové“ (viz satanismus). Neopohanské čarodějnice se jen v malém procentu tímto termínem označují. Moderní čaroděj Isaac Bonewitz rozdělil americké ča­ rodějnice do sedmi skupin:

1. neopohanské (10 %) — zpoloviny femi­ nistky a zpoloviny čarodějové dodržující různé revitalistické tradice 2. klasické (1-2 %) - vesničtí léčitelé, moudré ženy apod. působící ve všech společ­ nostech, obzvláště zemědělských oblastech, kteří provozují nenáboženské lidové kouzelnictví 4. neogotické (1—2 %) — stoupenci satanismu založeném na „gotickém“ čarodějnictví z doby čarodějnické hysterie 5. rodinné tradice (1-2 %) - rodiny, ve kte­ rých se po generace uchovávala klasická čarodějnická tradice a které se doposud neo­ značovali slovem „čarodějnice“. Rodinné tradice byly běžné v 60. letech 20. stol, v po­ čátcích revivalistického hnutí před zpochyb­ něním mýtu M.A. Murrayové (viz MURRAYOVÁ MARGARET, ALICE). 6. vystěhovalecká tradice (1-2 %) - lidové kouzelnictví etnických skupin v kulturně od­ lehlých oblastech, jako jsou například pensylvánští Holanďané 7. další (10 %) — magické rituály jiných ná­ boženství jako je vodoun (WOODOO, VÚdÚ), santería, náboženství domorodých amerických indiánů aj. Přesný počet čarodějnic v dnešní době není znám. Neopohanské čarodějnictví přitahuje obě pohlaví a příslušníky různých rasových, ekonomických, profesních a vzdělanostních skupin. Většinu však tvoří bílé ženy ze střed­ ních vrstev. Historik Jeffrey Burton Russell v knize The History of Witchcraft (Historie ča­ rodějnictví -1980) odhaduje celkový počet ča­ rodějnic na světě číslem necelých 100 000. Od­ hady počtu neopohanských čarodějnic ve

Spojených státech se pohybují od 10 000 do 50 000. Zvláštní skupina čarodějnic Mensy měla v roce 1988 asi 8000 členů po celém světě, nejvíce ve Spojených státech (všichni členové však nejsou čaroději). Korespon­ denční škola Církve Wicca v Severní Karolíně v období 1965 - 1988 přijala 50 000 členů, ale většina z nich vzdělání nedokončila nebo byli zasvěceni Církví Wicca, která školu řídí (viz CÍRKEV A ŠKOLA wicca). Počet lidí provozující kouzelnictví individuálně není znám. Odhady počtu neopohanských čarodějnic v Kanadě se pohybují od 5000 do 10 000 v městských ob­ lastech, jako je Victoria, Vancouver, Toronto a Montreal; dalších 5000 lidí se zabývá čaro­ dějnictvím tajně. Na Britských ostrovech žije asi 10 000 čarodějnic. Do odhadů nejsou za­ hrnuti provozovatelé lidového kouzelnictví, kteří se nepovažují za čaroděje či čarodějnice. Čarodějnice v dalších kulturách: Mimo zá­ padní společnosti se na čaroděje a čarodějnice pohlíží jako na zlé osoby. Navahové věří, že se lidé stávají čaroději, aby získali bohatství, ze závisti ubližovali druhým nebo vykonali po­ mstu. Zasvěcení do čarodějnictví prý vyžaduje zabít sourozence. Čarodějnice se vloupávají do hrobů, proměňují se ve zvířata, pořádají noční sabaty, požírají mrtvoly a zasahují oběti šípy napuštěnými neznámými látkami, které způsobují nemoc. Potom za uzdravení od do­ tyčného požadují peníze. Údajně je více čaro­ dějů než čarodějnic. Mezi kmeny severový­ chodní Ameriky se čarodějové a čarodějnice organizují do společenstev s vlastními obřady, obsahujími i kanibalismus. V Africe je víra v čarodějnice obdobná. Vět­ šina společenstev pokládá čarodějnice za při­ nejlepším za nespolečenské osoby a při­ nejhorším za zlé lidi. Čarodějnice kmene Mandari tančí na hrobech svých obětí a v kmeni Lugbara dokonce bez oblečení, což je považováno za hanebnost. Lugbarské čaro­ dějnice také chodí po rukou. Dinkové věří, že čarodějnice mají ocas. V kmenech Mandari, Nyakyusa a Zande lidé věří, že je čarodějnic­ tví dědičné, a člověk, jehož předkové byli ča­ rodějové, nemá na vybranou a musí páchat protispolečenské a zlé činy.

čarodějnice z Arrasu Masový hon na ča­ rodějnice, který v letech 1459—60 probíhal

v severofrancouzském městě Arrasu, se roz­ rostl do neobvyklých rozměrů. Obviněné osoby byly surově mučeny, a přestože jim sli­ bovali v případě úplného doznání záchranu ži­ vota, nakonec zemřely krutou smrtí upálením u kůlu. Celá záležitost velmi pobouřila bur­ gundského vévodu a všichni popravení byli posmrtně zproštěni viny. Tento hon byl v oblasti jedním z prvních a zdálo se, že inkvizitoři měli o ČARODĚJNICTVÍ jen velmi mlhavé představy. Oběti pokládali za členy valdenské náboženské sekty, kterou tvrdě pronásledovali a její členy upalovali za kacířství. Celá arraská záležitost začala v roce 1459 v Langresu, kdy byl zatčen pous­ tevník, podezřelý z členství v této sektě. Při mučení (viz TORTURA) doznal, že se účastnil sa­ batu (příslušnicí waldenské sekty pořádali hlučné noční oslavy, na kterých vzývali ďábla (viz SABATY), a jmenoval jednu prostitutku a staršího básníka, kteří ho doprovázeli. Pous­ tevník byl upálen u kůlu a jeho společníky in­ kvizitoři zatkli a mučili. Ti se také přiznali a jmenovali další. Arrasem se brzy začala šířit lavina obvi­ nění, zatýkání, mučení a doznání. Tato hys­ terie nepostihla jen slabomyslné ženy, ale také velmi vážené osoby. Hlavní inkvizitor v Arrasu byl podněcován svými horlivými nadřízenými, dvěma dominikánskými mni­ chy. Dominikáni věřili, že jedna třetina oby­ vatel Evropy jsou neodhalení KACÍŘI, čaroděj­ nice a čarodějové, včetně mnoha biskupů a kardinálů. Každý, kdo byl proti upalování čarodějnic, byl pokládán též za čaroděje. Inkvizitoři mučeným nalhávali, že když prozradí jména ostatních, zachrání si tím ži­ vot a podrobí se pouze mírnému trestu poutní cesty. Místo slibů je ale všechny postavili ke kůlu, veřejně odsoudili a upálili. Když obvi­ nění umírali, někteří z nich k davu křičeli, že jsou nevinní a že byli falešně obviněni, ale ne­ bylo to nic platné. Těm zámožnějším se z vězení podařilo unik­ nout tak, že podplatili strážné, ale ne všichni, měli takové štěstí, protože většině obviněným okamžitě zabavili majetek i peníze. Toto pro­ následování mělo neblahý vliv na rozvoj ob­ chodu ve městě. Arras byl známým obchod­ ním střediskem s mnoha manufakturami, ale mnozí obchodníci přestali s obyvateli Arrasu 33

čarodějnice z Bury st. Edmonds

čarodějnice z Bambergu

obchodovat, protože se obávali, že když místní obchodníky zatknou, vezmou jim i peníze. Ke konci roku 1460 zasáhl do celé záleži­ tosti burgundský vévoda Filip Dobrotivý, a za­ týkání přestalo. V roce 1461 pařížský parla­ ment požadoval osvobození některých zatčených a zbytek propustil arraský biskup, který v době hysterie nebyl přítomen. Teprve po třiceti letech, v roce 1491, pařížský parla­ ment zavrhl krutosti mučení v této kauze a vydal prohlášení, že inkvizitoři postupovali protizákonně.

čarodějnice z Bambergu Krutá tortura a poprava přinejmenším 100 000 ČARODĚJNIC v Německu během 16. a 17. stol, se nedá po­ psat jiným slovem než masakr. Lovci čaroděj­ nic pod vedením posedlých vůdců inkvizice užívali při mučení i popravách barbarských způsobů. Nejhorší čarodějnické procesy proběhly ve 20. letech 16. stol, v Bambergu, malém státě vedeném Gottfriedem Johannem Jiřím II. Fuchsem z Dornheimu. Biskup čarodějnic, jak se mu také říkalo, vládl v letech 1623—1633 a nechal postavit výkonné zařízení k popravování čarodějnic. Když se von Dornheim dostal k moci, v Bambergu již čarodějnické procesy probí­ haly a bylo při nich od roku 1609 popraveno nejméně 400 osob. Von Dornheim pro účely procesů s čarodějnicemi ustanovil placenou skupinu právníků a katů, vedenou biskupem Friedrichem Fornerem. V roce 1627 nechal postavit Hexenhaus, zvláštní vězení pro čaro­ dějnice s kapacitou 30 až 40 míst, kde byly jak cely, tak mučící komory. Ihned po oživení lovů na čarodějnice v roce 1624 začala pracovat síť donašečů. Obvinění se nekonala veřejně a na­ řčené osoby nemohly žádat o právní pomoc. TORTURA byla pravidlem a museli ji pod­ stoupit všichni podezřelí. Ani jeden z nich po ní nedokázal popřít, že se účastnil sabatů (viz SABATY), zněsvětil KŘÍŽ, měl sexuální poměr s ďáblem, trávil nevinné osoby (viz JEDY) či prováděl jiné zločiny. S torturou nepřestali ani po doznání. Když vězně vedli na popravu, štípali je do rukou horkými kleštěmi nebojím ruce usekli. „Zařízení na čarodějnice“ padlo v Bambergu za oběť mnoho osob, včetně všech starostů. 34

Von Dornheim situaci využil ke konfiskaci je­ jich majetku, kterým se sám obohatil. Kdo­ koliv projevil s oběťmi soustrast nebo vyjád­ řil pochybnosti o jejich vině, stal se také obětí. Takový osud postihl vícekancléře diecéze dr. Jiřího Haana, který se snažil procesy prově­ řit, ale byl sám obviněn z čarodějnictví a s manželkou a dcerou v roce 1628 upálen. Některým lidem se podařilo z Bambergu uprchnout a požádali císaře Ferdinanda o pomoc. Císař se pokusil do jednoho procesu zasáhnout, ale von Dornheim se mu postavil na odpor. Nakonec politická situace v letech 1630—31 Ferdinanda přiměla udělit plné moci proti perzekucím čarodějnic. Situace se také výrazně změnila po smrti biskupa Fornera v roce 1621 a von Dornheima v roce 1633. Následkem bamberských procesů vydal cí­ sař Ferdinand nařízení, že v dalších procesech musí být obvinění učiněna veřejně a všichni obvinění mají mít právo na obhájce a nesmí docházet ke konfiskaci jejich majetku. Bratranec von Dornheima, královský bis­ kup Filip Adolf Ehrenberg, rozpoutal podob­ nou hysterii v dalším německém městě Wúrzburgu, kde od roku 1623 až do své smrti v roce 1631 nechal popravit nebo na hranici upálit 900 lidí, včetně 300 dětí ve věku od tří do šesti let (viz JUNIUS, JOHANNES).

čarodějnice z Berkeley Podle anglic­ kého folklóru byla čarodějnice z Berkeley bo­ hatá žena, působící v období normandského záboru ve středoanglickém městečku Berke­ ley. Byla velmi oblíbená a žila v přepychu. Je­ jím tajemstvím, které si zachovala až do po­ sledního okamžiku před smrtí, bylo, že bohatství získala od samého ďábla za úpis své duše. Čarodějnicí byla nazvána jednoduše proto, že svoji duši zaprodala ďáblu, což od­ povídá běžné představě, že všechny čaroděj­ nice mají PAKT S ĎÁBLEM. Jednoho večera, když čarodějnice z Berke­ ley jedla u svého stolu, její ochočený havran náhle zachroptěl a padl mrtev k zemi. Zena v tom viděla znamení, že se blíží její konec a vypořádání s ďáblem. Hned poté následoval řetězec nešťastných událostí, z nichž první byla smrt jejího nejstaršího syna a celé jeho rodiny. To ji tak ochromilo, že ulehla a kaž­ dým novým dnem jí ubývalo sil. Pověděla

o paktu svým dvěma dalším dětem, jeptišce a mnichovi. Jediný způsob, jak ji zachránit z ďábelských spárů, byl zabalit její tělo do je­ lení kůže, položit je do kamenné rakve obto­ čené třemi magickými železnými řetězy - pro­ tože železo odhání ďábla a jeho spojence a vztyčit rakev v kostele. Po čtyřicet dní a nocí se u rakve měly zpívat žalmy a sloužit mše. Pokud do třetího dne ĎÁBEL rakev nenapadl, mohlo být ženino tělo pohřbeno na kostelním hřbitově. První noc se u rakve vyrojila horda démonů a přetrhla jeden železný řetěz. Druhý den při­ šli démoni znovu a přetrhli druhý řetěz, ale po­ slední řetěz naštěstí jejich náporu odolal, i když se celý kostel otřásal v základech a dveře skřípaly v pantech. Třetího dne se objevila odporná postava sám ďábel - a nařídil čarodějnici z Berkeley, aby ho následovala. Ona odpověděla, že ne­ může, neboť je spoutaná. „Osvobodím tě, ale ke tvé obrovské škodě,“ odpověděl ďábel. Roz­ trhl třetí řetěz, rozbil rakev na kusy a chytl oživlou mrtvolu čarodějnice do náruče. Vynesl ji před kostel, kde na ně čekal obrovský dé­ monický černý kůň pokrytý bodci. Ďábel ho­ dil čarodějnici na koně a její tělo se napíchlo na bodce. Na míle daleko se rozléhaly její vý­ křiky, ale už jí nikdo nedokázal pomoci: ďábel vyskočil na koně a zmizel s ní do hluboké noci. čarodějnice z Bury st. Edmonds Z růz­ ných čarodějnických procesů v anglickém hrabství Suffolku, které probíhaly v Bury st. Edmonds během 17. stol., jsou pozoruhodné dva. V roce 1645 bylo k smrti oběšením od­ souzeno 68 čarodějnic, které se staly obětmi horlivosti lovců, jakými byli Matthew HOPKINS a John Stearne. O sedmnáct let později, v roce 1662 sir Matthew Hale předsedal procesům, které skončily popravou dvou žen, jejichž vina byla založena na povrchních spektrálních dů­ kazech hysterických, „posedlých“ dětí. Pro­ cesy z roku 1662 silně ovlivnily úředníky salemských čarodějnických procesů z let 1692 — 93, nejkrutějších případů v Americe (viz ČA­ RODĚJNICE ZE SALEMU). Hopkinsovy procesy. V roce 1645 Matthew Hopkins, jeden z nejhorlivějších lovců čaro­ dějnic, a jeho společník John Stearne, dů­ sledný puritán, jezdili po venkově a zbavovali

ho čarodějnic za přehnaně vysoké poplatky. Aby z obviněných dostali přiznání, používali bezohledné metody. Podle dochovaných záz­ namů obvinili z ČARODĚJNICTVÍ přinejmenším 124 muže a ženy z celého hrabství, kteří byli v srpnu souzeni v Bury st. Edmonds. Větši­ nou byla „obvinění“ vznesena za POSEDLOST zlými skřítky, PAKT S ĎÁBLEM a tělesné vztahy s ďáblem, což bezpochyby roznítilo hněv pu­ ritánů. Některé ČARODĚJNICE byly obviněny ze zabití lidí i domácích zvířat. Hysterické děti z roku 1662. Róza Cullenderová a Amy Dunyová z Lowestoftu v Suf­ folku byly dvě staré vdovy obviněné z očaro­ vání 7 dětí, jednoho z nich k smrti, a z dalších zlomyslných činů, které po několik let prová­ děly svým sousedům. Výslechy vedl sir Matt­ hew Hale (později hlavní soudce). Věřil v ča­ rodějnictví a nesnažil se zpochybnit ani nej­ barvitější obvinění. Procesy s oběma nešťast­ nicemi jsou popsány v knize Cottona Mathera (viz COTTON, MATHER) On 'Witchcraft Being the Wonders of Invisible World (Čarodějnictví jako zázrak neviditelného světa - 1692). Osud Dunyové jako čarodějnice byl zpeče­ těn, když přijala místo opatrovnice dětí u Do­ roty Durentové. Dunyová se pokusila malého Williama kojit, navzdory zákazu paní Duren­ tové, a byla k její zjevné nelibosti ostře poká­ rána. Nedlouho poté dítě začalo mít záchvaty, které pokračovaly celé týdny. Durentová dítě vzala k „bílému čarodějovi“, léčiteli, který jí poradil, aby nechala přikrývku dítěte viset v rohu komína celý den a celou noc, pak do ní dítě zabalila a spálila všechno, co z ní vy­ padne. Mather píše: .. .v noci z přikrývky vypadla veliká ropucha a utí­ kala po ohništi. Chlapec ji chytil a držel ji kleš­ těmi v ohni: když tu z ní vyšel hrozný zvuk a záblesk, údajně jako ze střelného prachu vy­ páleného z pistole. Potom ropucha zmizela. Dítě se zotavilo. Druhého dne prý na Du­ nyové byly vidět popáleniny. Prohlásili ji za čarodějnici a obvinili, že způsobila záchvaty i dalším dětem, které s ní byly ve styku. De­ setiletá Alžběta Durentová dostala záchvaty a stěžovala si, že ji trápí duch Dunyové. Dívka ochrnula na obě nohy a za tři dny zemřela. Sama paní Durentová ochrnula a musela cho­ dit o berlích. Další dítě Durentové, Anna, tr35

čarodějnice z Clonmelu

pěla záchvaty, omdlévala a zvracela špendlíky (viz allotriofagie), ze své nemoci vinila ducha Rózy Cullenderové. Dcery Samuela Pacyho, devítiletá Deborah a jedenáctiletá Elisabeth, trpěly záchvaty, při kterých ochrnuly, bolel je žaludek, jako by je někdo propichoval špendlíky, a „strašně kři­ čely spíše jako nevychované děti než rozumné bytosti“. Také zvracely zahnuté špendlíky a hřebíky za dvě penny. Dívky si hlasitě ztě­ žovaly na Dunyovou a Cullenderovou, že se jim zjevily jako přízraky a že jim hrozily mu­ čením desetkrát větším, když promluví. Obě dívky nemohly vyslovit Pán, Ježíš nebo Kris­ tus, a neupadnout přitom do záchvatů. Ale jméno Satan nebo ďábel je přinutilo říci: „Štípe to, ale mluvím, jak se patří!“ Aby podpořil svědectví dívek a jejich rodin, soud vyslechl i další osoby. John Soam do­ svědčil, že když jednoho dne vezl domů seno ve třech vozech, jeden z nich rozbil okno domu Cullenderové. Žena v zlosti vyběhla ven a za­ čala Soamovi vyhrožovat. Vůz, který rozbil okno, se týž den ještě dvakrát nebo třikrát převrátil. Muži měli i nadále s vozy těžkosti - jeden se vzpříčil ve vratech, takže museli odříznout sloupky vrat - byli tak vyčerpaní, že začali krvácet z nosu. Robert Sherringham dosvědčil, že se mu stalo něco podobného, když nápravou svého vozu odrazil kus domu Cullenderové. (Je možné, že dům byl u cesty špatně umístěn; jestli se takové nehody opakovaly, je pochopi­ telné, že se žena rozzlobila). Ve výbuchu hněvu mu Cullenderová pohrozila, že jeho koně za to budou pykat. V krátké době čtyři koně pošli a s nimi mnoho kusů dobytka. Sher­ ringham ochrnul a byl „tak znepokojen ob­ rovským množstvím vší a jejich velikostí, a je­ jich rojení se nedalo nikterak zastavit, dokud nespálil dva obleky.“ Porotě stačilo na usvědčení Dunyové a Cul­ lenderové z 19 činů čarodějnictví přesně půl hodiny. Druhého dne ráno se děti zázračně uzdravily. Dunyová s Cullenderovou se při­ znaly a byly pověšeny.

čarodějnice z Clonmelu V Irsku se ode­ dávna věřilo, že čarodějnice jsou spojeny s ví­ lami a skřítky. V roce 1894 byla v Clonmelu, v hrabství Tipperary, mučena a upálena 36

čarodějnice z Éndoru

mladá žena Bridget Clearyová. Nejednalo se o fanatický hon inkvizitorů, ale o rodinnou tragédii, neboť manžel oběti věřil, že Bridget není sama sebou, ale podvrženým dítětem. Podle irské tradice jsou podvrženci vílí mlá­ ďata, která víly dají do kolébky za unesená no­ vorozeňata, většinou holčičky, aby se v Říši vil a skřítků staly manželkami elfů. V březnu roku 1894 si Michael Cleary, muž zřejmě trpící duševní poruchou, začal myslet, že s jeho ženou není něco v pořádku. Zdála se mu nepřirozená a najednou prý vyrostla o ně­ kolik centimetrů. Clearyho okamžitě napadlo, že to vlastně není ona, ale vílami podstrčená čarodějnice. Cleary svou ženu obvinil, že je podvržencem a začal ji ještě s několika jejími příbuznými (bratranci, jejím otcem a její te­ tou) a dvěma muži z města krůtě mučit, aby se přiznala. Druhého dne zašel Cleary za sousedem Simpsonem s žádostí, aby mu půjčil revolver. Vysvětlil, že Bridget odešla s vílami na rej do blízkého Kylegranaugh Hill a že se o půlnoci vrátí na velkém šedém koni, svázaná kouzel­ nými provazy, které musí přeříznout dřív, než se vrátí do své smrtelné podoby. Simpson Clearymu řekl, že revolver nemá. Později ho uvi­ děl utíkat směrem ke Kylegranaugh Hillu s velkým nožem v ruce. Týž večer přišla Clearyovi navštívit pří­ buzná Johanna Burkeová. Bridget seděla u krbu a hovořila se svým otcem, manželem a Patrikem Burkem, bratrem Johanny. Na­ jednou Cleary stáhl Bridget na zem a nutil ji jíst chléb s marmeládou a pít čaj - víly a skřítci nejedí jídlo smrtelníků - s tím, že ji opět potrestá, když tak neučiní. Znovu se do­ žadoval, aby přiznala svůj pravý původ. Clearyho vztek se stupňoval. Strhl z Brid­ get šaty, chytil hořící poleno a držel jí ho u úst. Nikomu nedovolil odejít z domu, dokud nedo­ stane zpátky svoji ženu. Polil Bridget olejem z lampy a podpálil ji. Cleary s Patrikem Bur­ kem dali její ostatky do pytle a zakopali je asi půl kilometru od domu do mělké jámy. Asi po dvou měsících byly ostatky Bridget objeveny a začalo vyšetřování. Cleary, Bridgetin otec, teta a všichni bratranci byli obvi­ něni z úkladné vraždy. Během procesu byli ze spoluúčasti obviněni další dva lidé - přírodní léčitel Dennis Ganey a další bratranec za­

vražděné, William Kennedy. Proces trval dva týdny. Všichni obvinění byli odsouzeni za za­ bití, což byl lehčí zločin než úkladná vražda, a uvězněni. Nejvyšší trest dostal Michael Cleary: byl odsouzen na dvacet let k těžkým práčem ve vězení. Přesto však nepřestal věřit, že mu víly ukradly manželku a podstrčily čarodějnici. čarodějnice z Éndoru Bible vypráví, že se Saul obával náhlého útoku armády Filištínských, které shromáždil jeho nepřítel Da­ vid. Saul tedy svolal Židy a utábořil se s nimi u hory Gilboa. Hledal radu u proroků a před­ pověď své budoucnosti od světců nebo Boha, ale žádnou odpověď nedostal. Nařídil tedy svým sluhům: „Najděte mi ženu, která má do­ mácího ducha, a ke které bych mohl zajít a na

Čarodějnice z Éndoru vyvolávající Samuelova du­ cha (Joseph Glanvil, Saducismus Triumphatus, vy­ dání z roku 1681)

všechno se jí zeptat.“ Sluhové ho poslali k vě­ štkyni v Éndoru, jejíž jméno se neuvádí. Saul se převlékl a téže noci se vydal za ča­ rodějnicí. Žena se nejprve polekala, že ji při­ šel usvědčit: „Podívej, ty víš, co Saul učinil, že těm, kteří mají domácí duchy, a čarodějnicím vzal půdu: proč sis políčil na můj život, abys mě usmrtil?“ Saul ženu ujistil, že jí nechce ublížit, a vy­ zval ji, aby vyvolala Samuela z mrtvých. Ča­ rodějnice po rituálu prohlásila, že viděla bohy vstávat ze země a za nimi ducha v podobě sta­ rého muže zahaleného v dlouhém hávu. Saul, který nic neviděl, věřil, že starým duchem je Samuel, a padl k zemi. Samuel nebyl potěšen, že ho vytáhli z hrobu. Saul mu sdělil, že hrozí válka a že ho Bůh opustil. Ale Samuel mu řekl to, co nechtěl slyšet: že Bůh se na Saula roz­ hněval pro jeho neposlušnost, odebral mu krá­ lovství a předal ho Davidovi. „K tomu dá ještě Pán do rukou Filištínských Izrael a zítra bu­ deš i se svými syny se mnou. Bůh také Filištínským vydá zástupy Židů.“ Když Saul uslyšel toto odsouzení, omdlel a Samuelův duch zmizel. Čarodějnice nabídla Saulovi jídlo na posilnění, ale on odmítl. Po­ tom mu se sluhy pomohla vstát. Zabila tučné tele, uvařila je a upekla nekvašený chléb. Před odchodem se dal Saul obměkčit a snědl jídlo, které mu připravila. Druhého dne Filištínští napadli Židy, kteří se s hrůzou rozutekli a byli povražděni. Sau­ lovi synové Jonathan, Abinabab a Malchishua byli zabiti a Saul těžce zraněn. Saul nařídil svému zbrojíři, aby ho zabil, ale voják odmítl. Saul si tedy vzal jeho meč a nalehl na něj. Když Filištínští našli jeho tělo, odřízli mu hlavu, tělo přivázali ke zdi Beth-šanu a jeho zbroj uložili do chrámu bohyně Astarte. Bez­ hlavé tělo pak obyvatelé Jabeše spálili a po­ hřbili. Po Saulově smrti se králem Izraele stal David. Mezi těmi, kteří považovali vyvolání Sa­ muelova ducha za podvod, byl i REGINALD SCOT, anglický spisovatel ze 16. stol., který se po­ kusil zpochybnit pověry o čarodějnictví v knize The Discoverie of Witchcraft (Odha­ lení čarodějnictví). Scot věnoval několik ka­ pitol celému případu a tvrdil, že si ze Saula vystřelila chytrá žena, která poznala Saula i přes jeho převlek. Sehrála zaříkávání a Sa­ 37

čarodějnice z Lancashire

čarodějnice z Chelmsfordu

muelova ducha si vymyslela. Scot pochybuje, že duchem mohl být Samuel, protože měl nový plášť, podobný tomu, v jakém byl pohřben, a v době vyvolání by plášť musel být již značně zchátralý. Teologové jako Augustin nebo Tertullian či francouzský démonolog Jean Bodin, věřili, že vyvolaný duch nebyl Samuel, nýbrž ĎÁBEL. Scot s tímto tvrzením nesouhlasil, protože ďábla by zahnalo slovo „Bůh“ nebo „Jehova“, které čarodějnice při vyvolávání pětkrát vy­ slovila. Dále Scot uvádí, že se ďábel neobje­ vuje proto, aby někoho káral nebo trestal za zlo, ale naopak, aby ponoukal k dalšímu zlu. Scot si myslel, že čarodějnice byla břichomluvkyně, „dostala se do transu a zneužila Saula, protože mu odpovídala jako Samuel a přitom napodobovala jeho dutý hlas.“

čarodějnice z Chelmsfordu V 16. až 17. stol, bylo město Chelmsford v anglickém hrabství Essexu dějištěm čtyř čáro děj nických procesů, které byly ukázkou odporných způ­ sobů, jakými se na základě nedostatečných důkazů popravovali lidé. První proces se konal v létě 1566 za vlády královny Alžběty, jejíž parlament vydal druhý ze tří anglických zákonů, který v roce 1563 zpřísnil tresty za ČARODĚJNICTVÍ a prohlásil vy­ volávání duchů (viz evokace A invokace) za ja­ kýmkoliv účelem za těžký zločin. V případech, že očarovaná osoba nezemřela, se trestalo od­ nětím svobody, ale pokud se prokázalo úmrtí postiženého v důsledku maleficie, vykonával se trest smrti. Chelmsfordský případ z r. 1566 již spadal pod účinnost tohoto nového zákona. Z čarodějnictví byly obviněny tři ženy: Alžběta Francisová, Agnes Waterhouseová a její dcera Joan. Všechny žily v malé vesničce Hatfield Peverell a společně chovaly kočku jménem Sathan, která údajně mluvila (viz KOČKY). Celá záležitost trvala pouhé dva dny a byla založena na svědectví zlomyslné dvanáctileté dívky. První den, 26. července, byla souzena Alž­ běta Francisová, obviněná z očarování souse­ dova dítěte, které následkem toho těžce one­ mocnělo. Francisová se k činu přiznala a ještě přidala jiné zločiny jako nezákonný sex, vraždu a potrat. Vypověděla, že se čarovat na­ učila ve dvanácti letech od své babičky. Ďábla 38

jí babička přivedla v podobě kočky s bílými skvrnami, jménem Sathan. Po patnácti letech kočku předala Agnes Waterhouseová a nau­ čila Agnes všemu, co znala od babičky, včetně způsobu krmení kočky. Ze záznamů není zřejmé, proč A. Francisová nebyla odsouzena za vraždu dítěte, ke které se přiznala, ale byla pouze na rok uvězněna za očarování dítěte. Druhý den, 27. července, byla souzena 631etá vdova Agnes Waterhouseová za očaro­ vání Williiama Fyneeho, který následkem kouzel zemřel. Agnes se k činu přiznala a ještě přidala doznání, že chtěla, aby její kočka zni­ čila sousedův dobytek a husy. Waterhouseová ještě vypověděla, že poslala Sathana, aby zni­ čil zboží krejčího Wardola, ale kočka se prý vrátila a řekla, že je příliš zbožný na to, aby mu dokázala nějak ublížit. Dále přiznala, že se vždy modlila latinsky, nikoliv anglicky, což všechny pobouřilo více než její údajné čarodějnické zločiny, protože „slovo boží se má vždy pronášet ve srozumitelném jazyce.“ Wa­ terhouseová situaci vysvětlila tak, že jí prý kočka Sathan zakázala modlit se v rodném ja­ zyce. Dcera Agnes Waterhouseová, Joan, byla ob-

Poprava tří čarodějnic z Chelmsfordu (anglická bro­ žura, 1589)

viněna z očarování jedné ženy, která násled­ jako folklórní spis, ve kterém jsou čarodějnice kem toho nemohla došlápnout na pravou popsány jako staré ošklivé babizny. Procesy z roku 1633 se opírají o falešné svě­ nohu a ochrnula jí pravá paže. Joan Waterhouseovou pro nedostatek důkazů zprostili dectví malého chlapce, k němuž ho přinutil viny, ale její matku Agnes dne 29. července jeho otec a na základě kterého bylo zatčeno třicet osob a sedmnáct z nich obviněno z ČA­ pověsili. Roku 1579 se konal proces se čtyřmi že­ RODĚJNICTVÍ. Procesy z roku 1612. Při prvním velkém nami, z nichž jedna byla Agnes Francisová, která opakovaně prováděla kouzla na svých procesu bylo v podezření dvacet lidí. Hlavními sousedech. Byla zodpovědná za smrt Alice Po- postavami byly dvě staré ženy, osmdesátiletá olové, a přestože žádala o milost, byla za tento Elisabeth Sowtherová a šedesátiletá Anna Whittleová. případ odsouzena k smrti oběšením. V březnu 1612 začala Elisabeth vyslýchat Další obětí byla Ellen Smithová, kterou ob­ vinili z očarování čtyřletého dítěte. Dítě prý místní policie na základě udání, že se zabývá v okamžiku smrti křičelo: „Pryč s čarodějnicí čarodějnictvím. Stará slepá žena se k obvinění Ellen Smithovou!“ Matka dítěte potom viděla přiznala a ještě udala svou vnučku Alison Deze dveří domu vyběhnout velkého černého viceovou a Annu Whittleovou. Všechny tři psa. Ellen žádala soud o milost, ale rozsudek byly uvězněny na lancasterském hradě. Anně Whittleyová přiznala, že se před čtr­ smrti oběšením nebyl zmírněn. Třetí obviněnou byla Alice Nokesová, kte­ nácti lety začala zabývat čarodějnictvím, k če­ rou také pověsili, pouze čtvrtá žena, Margery muž ji přemluvila Elisabeth. ĎÁBEL se před ní Stantonová, obviněná z uhranutí sousedova objevil v lidské podobě a ona mu slíbila svou koně a krávy, byla pro nedostatek důkazů duši. Poté jí vysál krev pod žebrem a oběma čarodějnicím se odměnil hostinou. zproštěna viny. Alison Deviceová se přiznala, že poté, co O devět let později bylo z očarování obvi­ odešla od Baldwyna, onemocněla jedna z jeho něno dalších devět žen a dokonce jeden muž. Opět proti nim svědčily nezletilé osoby a soud dcer a za rok zemřela. Alison věřila, že ba­ znovu uznal svědectví o existenci domácích bička dítě očarovala k smrti. Sama Alison byla obviněna, že způsobila ochrnutí starému kra­ skřítků (viz domácí skřítkové), kteří údajně máři. vykonávaly kouzla na rozkaz svých pánů. Týden po zatčení tří žen svolala Elisabeth, Čtvrtý velký proces se konal v roce 1645, kdy do Chelmsfordu zavítal obávaný proná­ dcera zatčené Sowtherové, rodinnou radu a promýšlela, jak matku s ostatními osvobo­ sledovatel čarodějnic MATTHEW hopkins. Jeho kritériem pro posuzování, zda je osoba čaro­ dit. Na setkání přišlo dvacet lidí, z toho osm­ dějnice či ne, byla především existence čaro- náct žen. Společně se dohodli, že zabijí žalář­ dějnických znamének na jejím těle a domácí níka a hrad vyhodí střelným prachem do skřítek v jejím domě. Přesný počet lidí, které povětří. Spiknutí však někdo vyzradil takto Hopkins v Chelmsfordu obvinil, není a soudce Robert Nowell zatkl a poslal do vě­ znám. Ale podle vězeňského seznamu, který zení devět osob. Ostatním se podařilo utéci. V srpnu se konal proces s dvaceti osobami. se z té doby dochoval, se dá usuzovat na 38 mužů a žen, z nich 29 bylo podle Hopkinse Ji­ Svědčili jeden proti druhému. Hlavními stě zatraceno do pekla“. Většinu z nich pově­ svědky byly děti Elisabeth Deviceové — Ali­ sili a ostatní zemřeli ve vězení. Důkazní ří­ son, dvacetiletý James a devítiletá Jennet. Všichni svědčili proti vlastní matce. zení bylo vedeno na základě výpovědí dětí. K trestu smrti oběšením bylo odsouzeno de­ čarodějnice z Lancashire Dva z nejzá­ set lidí: Anna Whittleyová, Elisabeth, James važnějších procesů s čarodějnicemi v Anglii se a Alison Deviceovi, Anna Redfearneová, Ka­ konaly v oblasti Pendle Forest v Lancaster- teřina Hewitová, Jane a John Bulcockovi a Isabel Robeyová. Elisabeth Sowtherová ském hrabství v letech 1612 a 1633. Procesy z roku 1612 zaznamenal soudní zemřela ve vězení a Margaret Pearsonová do­ úředník Thomas Potts a byly publikovány stala mírněj ší trest - rok vězení a veřejný pra­ 39

čarodějnice z Mory

nýř. Zbylí obvinění byli shledáni nevinnými. Procesy v roce 1633: Celá záležitost usvěd­ čování čarodějnic se točila kolem desetiletého farmářského chlapce, který měl velmi živou představivost. Vyprávěl, že se jednoho dne procházel na kraji lesa a uviděl dva greyhoundy. Nejdřív si myslel, že to jsou sousedovi psi, ale oni se proměnili v chlapce a ženu, kte­ rou Edmund okamžitě poznal - byla to matka Dickensonová. Ta mu nabídla peníze, když upíše svou duši ďáblu. Edmund odmítl, ale Dickensonová vytáhla z kapsy uzdu a promě­ nila malého chlapce v koně. Pak Edmunda chytila, naskočila na něj a ujížděla s ním po poli, až se dostali k velké stodole, kde probí­ hal čarodějnický sabat. Uvnitř kolem stolu se­ dělo asi šedesát lidí a čekalo na hostinu. Ed­ mund si všiml šesti ošklivých babizen, které po laně spouštěly jídlo, do připravených kádí se ze stropu lilo mléko a horký puding a jiné lahůdky. Edmund se tak polekal, že se dal na útěk domů. Edmundův otec chlapci nakázal, aby o tom řekl místním úřadům. Protože Edmund ne­ znal jména osob, které na sabatu viděl, vzali ho hodnostáři po okolí a na nedělní mše, aby jim ukázal, které tváře tam viděl. Za každou čarodějnici měl slíbenou finanční odměnu. Edmund podporován svým otcem obvinil přes třicet lidí. Místní soudci však pojali podezření, že v tomto případě kromě čarodějnictví jde ještě o něco jiného, a předali případ Královské radě. Vyšetřování se ujal biskup z Chesteru, který odhalil, že otec malého Edmunda, pan Robin­ son, bral za svědectví proti obviněným úplatky. Biskup poslal čtyři obviněné osoby do Londýna, aby se podrobily ohledání, zda mají čarodějnickě znaménko. Žádné se však nena­ šlo. Edmund se nakonec přiznal, že v době údaj­ ného sabatu trhal švestky. K vymyšlení pří­ běhu ho přiměl otec, který potřeboval rychle sehnat peníze. Uvěznění byli okamžitě propuštěni, ačkoliv někteří se svobody již nedočkali, neboť ve vě­ zení zemřeli. Pan Robinson byl ihned zatčen za podvodné vylákání peněz a uvězněn.

čarodějnice z Mory Stejně jako hysterie v Salemu v americkém státě Massachusetts, 40

čarodějnice z North Berwicku

byly lovy na čarodějnice ve středošvédském městečku Mora (1669) ukázkou, co strach do­ káže způsobit. Bylo popraveno 70 čarodějnic za svedení tří set dětí, které s sebou údajně vzaly na SABATY. Stejně jako v Salemu vše za­ čalo svědectvím dětí. 5. července 1668 obvinil patnáctiletý chla­ pec v Elfdale sedmnáctiletou dívku z únosu malých dětí, které měly být určeny pro Sa­ tana. Obviněni byli i další lidé a všichni pro­ hlašovali, že jsou nevinní, kromě 711eté sta­ řeny. Její přiznání způsobilo, že král Karel XI. ustanovil komisi, která měla zorganizovat ve­ řejnou modlitbu za záchranu duší čarodějnic. Mezi obyvateli se však začal šířit strach a při­ bývalo pověstí o únosech dětí a jiných „ďábel­ ských“ činech. Královští úředníci přijeli do Mory 12. srpna 1669, aby celý případ vyšetřili. Druhý den na 3000 lidí přišlo do kostela vyslechnout kázání o „nešťastnících, kteří byli svedeni ďáblem.“ Začalo vyslýchání dětí, které se údajně zú­ častnily sabatů a jejich výpovědi se nelišily. Shodně tvrdily, že je ve spánku někdo unesl z postele a že se probudily až na divokých sa­ tanských oslavách. Celkem jmenovaly sedm­ desát čarodějnic, z nichž bylo patnáct dětí ze sousedního Elfdale. Obvinění byli vyslýcháni a mučeni, 23 z nich se hned přiznalo. Nakonec bylo sedmdesát obviněných od­ souzeno k smrti, 23 bylo hromadně upáleno na jedné hranici, druhý den nato upálili pat­ náct dětí. Zbývajících 32 osob poslali do Falunu, kde byly později popraveni. Lehčí tresty dostalo zbývajících 56 dětí, které se účastnily sabatů: třicet šest z nich mezi devíti a šestnácti lety muselo projít ulič­ kou vojáků, kteří je zbili obušky a po dobu jed­ noho roku byly jednou týdně biti přes ruce. Dvacet dalších dětí bylo před kostelem bito metlou přes ruce tři následující neděle. Pří­ pad čarodějnic z Mory je považován za jeden z nejpřesvědčivějších důkazů o škodlivosti ča­ rodějnictví.

čarodějnice z Newbury (7-1793) Stará žena pravděpodobně nevinná, kterou Cromwellovi vojáci popravili jako čarodějnici. Vi­ děli ji, jak se plaví na kusu dřeva po proudu řeky Kennet, a pod dojmem této události po­ dali zprávu, že se vznáší na vodě. Zajali ji jako

čarodějnici a pokusili seji zastřelit. Podle jed­ noho pamfletu z 18. stol, se jim čarodějnice vysmála „zlomyslným hlubokým smíchem“, chytila jejich kulky do rukou a rozžvýkala je. Vojáci jí potom rozbili čelo, aby z ní vytekla krev, protože se v té době věřilo, že tak čaro­ dějnice ztratí svoji moc. Jeden voják potom namířil hlaveň na její ucho a zmáčkl spoušť. Žena se svalila mrtvá k zemi.

čarodějnice z North Berwicku Údajný COVEN čarodějnic, odhalený v letech 1590 - 91, byl příčinou jednoho z nejznámějších čarodějnických procesů, jehož se osobně účastnil král Jakub VI. Při procesech docházelo k nejbru­ tálnějšímu mučení (viz TORTURA) v historii čarodějnických procesů ve Skotsku. Mezi osobami obviněnými z čarodějnictví byla služka Gillis Duncanová, která praco­ vala pro Davida Seatona v městečku Tranent. U Duncanové se začaly objevovat podivné pro­ jevy chování a schopností: zázračně dokázala vyléčit jakoukoliv nemoc a v noci se vytrácela z domu. Seaton ji začal podezřívat, že její noční výlety a léčitelské umění mají spojitost s ďáblem. Když mu nedokázala uspokojivě vy­ světlit, jakým způsobem léčitelské schopnosti nabyla, začal ji surově mučit: prsty jí stáhl do svěráku a hlavu jí obvázal provazy, které po­ tom začal utahovat. Přesto se Duncanová k čarodějnictví nepřiznala. Dal ji tedy pečlivě prohledat a na krku jí našli ČARODĚJNICKĚ ZNA­ MÉNKO. Teprve potom Duncanová přiznala svůj vztah s ďáblem. Následně ji zatkli a nutili, aby jmenovala i ostatní spoluviníky, mezi kterými se octl i JOHN FIAN, ředitel školy v Saltpansu a údajný vedoucí covenu, dále Agnes Samsonová starší vážená dáma z Haddingtonu, Euphemie Macleanová a Barbara Napierová - dvě spořádané obyvatelky Edingburgu, a spousta dalších žen i mužů. Duncanová vypověděla, že Macleanová zamýšlela zabít svého man­ žela a Napierová svého manžela Archibalda, posledního hraběte z Augusu, očarovala k smrti. Samsonovou předvedli před krále Jakuba a šlechtickou radu, ale odmítala se přiznat. Oholili jí tedy celé tělo a na genitáliích našli čarodějnické znaménko. Pak následovalo mu­

čení. Připoutali ji ke zdi cely železným řetě­ zem se čtyřmi ostrými hroty, které jí zarazili do úst. Hlavu jí obvázali provazy, které začali utahovat, a také ji nenechali spát. Samsonová se nakonec zhroutila a přiznala se ke všem 53 obviněním, které proti ní byly vzneseny, z ni­ chž se většina týkala diagnostikování a léčení nemocí čarodějnickými metodami. Ačkoliv král Jakub věřil na čarodějnictví, pochyboval o pravdivosti jejího přiznání a do­ konce prohlásil, že čarodějnice jsou „velké lhářky“. Aby krále přesvědčila, šeptem mu zo­ pakovala rozhovor, který měl se svou man­ želkou první svatební noc v Norsku. Navíc při­ znala, že pověsila černou ropuchu za nohy a chytala jed, který jí kapal z huby do mušle ústřice. Potom dostala od králova sluhy kus látky z panovníkova oděvu, napustila ji jedem z ropuchy, jehož následkem měl král trpět „ohromnými bolestmi, jako kdyby ležel na ost­ rých hrotech a jehlách.“ Nakonec Samsonová králi odhalila, jak se ho s covenem čarodějnic pokusila utopit v moři, když při jeho cestě za svou nastáva­ jící přivolala bouři (viz PŘIVOLÁVÁNÍ BOUŘE). Pokud Samsonová doufala, že se svým při­ znáním zachrání, tak se velice mýlila. Byla odsouzena k trestu smrti upálením. Johna Fiana velmi surově mučili, aby se přiznal, což také udělal, ale vzápětí své přiznání odvolal. Nebylo mu to nic platné. I on byl v lednu 1591 upálen. Euphemia Macleanová, dcera lorda Cliftonhalla a manželka bohatého obchodníka, měla značný majetek. Obvinili ji z toho, že se chystala zabít svého muže, aby si mohla vzít jiného, dále ze spiknutí s ostatními čaroděj­ nicemi proti králi, jehož voskový obrázek zni­ čila, a z potopení jedné lodě mezi Leithem a Linghornem, při kterém zahynulo šedesát lidí a z dalších „ohavných“ činů. Přestože ji obhajovalo několik právníků, král Jakub trval na jejím usvědčení a po­ trestání. Macleanová zemřela smrtí na hra­ nici v roce 1591. Její pozemky připadly králi, který je daroval Siru J amesovi Sandilandsovi. Její děti byly podle zákona vydaného parla­ mentem v roce 1592 zproštěny další konfis­ kace. Barbara Napierová byla obviněna z toho, že se stýkala s Richardem Grahamem, „známým 41

čarodějnice ze Salemu

čarodějnice z ostrova Magee

nekromantikem“, a též ze zabití svého man­ žela pomocí kouzel v roce 1588. Dále byla ob­ viněna ze všech přestupků jako ostatní čaro­ dějnice a byla odsouzena k smrti upálením. Podle některých záznamu byl rozsudek poza­ staven, protože udala, že je těhotná. Později byla osvobozena. Čarodějnice z North Berwicku nařkly hra­ běte z Bothwellu ze spoluúčasti na pokusu utopit krále v moři. Bothwell byl známým ne­ kromantikem a nepřítelem Jakuba VI. Byl ob­ viněn z velezrady a uvězněn na Edinburgském hradě, odkud se mu podařilo utéct. Celkem bylo v North Berwicku z čaroděj­ nictví nebo zrady obviněno sedmdesát lidí. Všichni byli uvězněni, ale ze záznamů není jasné, kolik z nich bylo popraveno a kolik zů­ stalo ve vězení nebo bylo propuštěno.

čarodějnice z ostrova Magee Poslední proces s čarodějnicemi v Irsku se konal v roce 1711 a zabýval se záhadnou smrtí jedné vdovy, podivnou posedlostí mladé služky a řáděním poltergeistů. Obviněné čarodějnice však ne­ byly popraveny, ale čekal je mírnější trest ve­ řejného pranýře a uvěznění. Události vedoucí k procesu začaly v listo­ padu 1710, kdy vdova po presbyteriánském duchovním, Anna Hattridgeová, navštívila dům svého syna Jamese, kde bydlel se svou ženou. Po příjezdu ji každou noc sužovala ne­ viditelná síla, která na její postel vrhala drny a kameny ze zahrady (viz LITOBOLIE), hýbala v jejím pokoji záclonami, svlékala ji z noční košile a brala jí zpod hlavy polštář. Vystra­ šená paní Hattridgeová se přestěhovala do ji­ ného pokoje. Tajemné strašení v domě však pokračovalo. 11. prosince seděla Anna Hattridgeová za sou­ mraku u ohně a najednou se vedle ní objevil asi dvanáctiletý neznámý chlapec. Anna se ho zeptala, odkud je a jak se jmenuje, ale chla­ pec zarytě mlčel a pouze se potácel po ku­ chyni. Za chvíli vyběhl z domu a zamířil do kravína. Sluhové se ho snažili chytit, ale chla­ pec zmizel tak náhle, jak se objevil. Několik měsíců byl v domě klid, když náhle 11. února se chlapec objevil znovu a vzal knihu kázání, kterou zrovna paní Hattridgeová četla. Druhého dne prostrčil ruku oknem a po­ dal knihu služce. Prohlásil, že ji paní Hat­ 42

tridgeová nikdy nesmí dostat zpátky. Přečetl si ji a ví, co v ní je, protože ĎÁBEL ho prý nau­ čil číst. Služka Marie Spearová, které knihu podal, zděšením vykřikla: „Ať mne Pán ochrání.“ Ale chlapec se jen zasmál, vytáhl meč a hrozil, že pokud ho nevpustí dovnitř, tak všechny za­ bije. Vztekle hodil do okna kámen a řekl, že se do domu stejně nějak dostane, protože ho dábel může proměnit třeba v myš (viz METAMORFÓZA). Potom začal mečem rýt do země jámu a ohlásil, že „dělá hrob pro mrtvolu, která brzy vzejde z tohoto domu.“ Nakonec se vznesl do vzduchu a odletěl. Jednoho dne o půlnoci se paní Hattridge­ ová probudila a začala si stěžovat na velkou bolest v zádech, jako kdyby ji někdo bodl no­ žem. Bolest následující dny neustávala a stav paní Anny se začal horšit. Dne 21. února z ne­ vysvětlitelných příčin zemřela. Poslední dny života její oblečení poletovalo po různých místnostech v domě. Lidé v městě si začali po­ vídat, že jí někdo očaroval k smrti. Za dva dny, 27. února, přišla do domu služka Mary Dunbarová. Večer po příjezdu se začaly s jejím oblečením dít podivné věci: le­ želo rozházené po domě a na jedné zástěře měla pět uzlů (viz UZLY). Mary je rozvázala a uvnitř našla zabalenou flanelovou čepici ze­ snulé paní Hattridgeové. Druhý den dostala velké bolesti ve stehni a záchvaty nepříčetnosti. Dunbarová prohlásila, že ji očarovalo ně­ kolik žen a udala jejich jména: Janet Pisto­ nová, Elisabeth Sellerová, Kate M’Calmondová, Janet Carsonová, Janet Meanová, Janet Latimerová a „paní Anna“. Všechny jmenované byly zatčeny a předvedeny před soud. Kdykoliv se jedna z nich dostala do Maryiny blízkosti, dívka dostala záchvat, při kte­ rém slyšela a viděla své mučitele, zvracela velké množství peří, vlny, příze, špendlíků a knoflíků (viz ALLOTRIOFAGIE). Házela sebou tak zběsile, že ji museli držet tři silní muži. Obviněné však odmítaly nařčení z čaroděj­ nictví a dovolávaly se Boha, aby všechny pří­ tomné přesvědčily, že se dívka mýlí. Proces trval velmi krátce - od šesti hodin ráno do dvou hodin odpoledne. Podle soudce Uptona nebyly předloženy dostatečné důkazy k prokázání viny obžalovaných žen. Porota

nakonec uznala jmenované vinnými, ovšem dostaly velmi mírný trest: jeden rok vězení a poté veřejný pranýř, kdy na ně lidé házeli vajíčka a zelí. Jedna z žen přišla při pranýřo­ vání o oko. čarodějnice ze Salemu Jeden z posled­ ních případů čarodějnické hysterie a nejroz­ sáhlejší na americkém kontinentě se vyskytl v massachusettském Salemu v rozmezí let 1642-1693. V průběhu procesů bylo uvězněno 141 osob, 19 jich bylo pověšeno a jedna osoba zemřela před popravou. Čarodějnice proná­ sledovaly převážně mladé dívky a jejich „hra s dětmi“ vedla nejen ke smrti nevinných lidí, ale také k celkovému pozdvižení v koloniální puritánské církvi. O jednotlivých procesech pojednávaly různé studie, které prokázaly, že se v nich pro­ mítly politické a sociální problémy v Salemu (nyní Danversu), potlačená sexuální, gene­ rační či rasová nenávist, vzpoura osob zbave­ ných práv, potlačení práv žen, místní spory pocházející z Anglie, ergotismus (otrava ná­ melem) nebo otrávení moukou, které vedlo k halucinacím. Jiné studie se zaměřily pouze na přehnanou horlivost farníků. Ať už byly důvody hysterie jakékoliv, všichni účastníci procesů určitě nevěřili, že by čarodějnictví v Salemu představovalo skutečnou hrozbu.

Rozdělení města. Puritáni, kteří odjeli z Anglie a v roce 1626, se pod vedením Rogera Conanta usadili v Salemu, doufali, že v nové zemi naleznou mír. Osada se původně jmeno­ vala Naumkeag, což je indiánský termín pro „zemi tří řek.“ Někdy před 24. červencem 1626 se osada přejmenovala na Salem odvozené z hebrejského slova šalom s významem „mír.“ Od roku 1692 však začaly nepokoje. Roky bylo společenství vesnice Salem (Sa­ lem Village) pod správou sousedního Města Salem (Salem Town), které mělo nad vesnicí právní a církevní moc a vybíralo daně. Vesni­ čané chodili do města na mše, i když to pro některé znamenalo ujít vzdálenost více než 15 km. Již v roce 1666 obyvatelé napsali městu petici, ve které žádali hlavní soud v kolonii o svolení postavit si vlastní budovu pro shro­ máždění a najmout si duchovní, což se jim po­ dařilo v roce 1672. Samotné povolení z nich ještě nečinilo pl­ noprávné společenství, ale spíše farářství pod správou Města Salemu. Puritánská církev v 17. stol, nebyla budovou ani kněžským úřa­ dem nebo skupinou stoupenců, ale hrstkou „vyvolených“, naplněných božskou milostí, která dosvědčovala Boží moc a směla přijímat tělo a krev Páně. Příslušníci církve, kteří ve vesnici Salemu navštěvovali mše, museli ke svátému přijímání cestovat do skutečných

Čarodějnice letící nad Salemem (Bert Poole, 1895; Institut v Essexu)

43

čarodějnice ze Salemu

kostelů. Vesničané se začali mezi sebou přít, kdo z nich bude vybírat duchovní, což se hod­ notilo spíše jako „projev neposedného ducha“ — morální defekt v charakterech vesničanů, než jako právní záležitost. V tu dobu přice­ stoval do Salemu Samuel Parris, aby se v roce 1689 stal v pořadí již čtvrtým duchovním. Spo­ lečnost se rozdělila na ty, kteří chtěli udržo­ vat spojení s Městem Salem, a na ty, kteří chtěli pro vesnici samostatnost. Parris pod­ poroval, aby se vesnice oddělila. Vesničané se rozdělili na ty, kteří stáli za Parrisem, a na ostatní. Počátek hysterie. Dá se říci, že hysterii ne­ vědomě rozpoutal sám Reverend Parris. Než se stal církevním hodnostářem, byl obchodní­ kem na Barbadosu a do Massachusetts si při­ vezl dvojici otroků, indiány Jana a Titubu. Tituba se starala o Parrisovu devítiletou dceru Alžbětu, které říkali Betty, a jedenáctiletou neteř Abigail Williamsovou. V zimě při oškli­ vém počasí jim Tituba vyprávěla pověsti o rod­ ném Barbadosu, obzvláště pověsti WOODOO. Děvčatům se příběhy, které by puritáni pova­ žovali za odstrašující, velice líbily a brzy za­ čaly amatérsky provozovat okultismus. Při­ daly se k nim i ostatní dívky z vesnice ve věku 12 až 20 let: Susannah Sheldonová, Alžběta Boothová, Alžběta Hubbardová, Mary Warrenová, Marry Walcottová, Sarah Churchillová, Mercy Lewisová a Ann Putnamová ml. (dcera Ann Putnamové st.) a začaly jedna druhé há­ dat budoucnost. Vyrobily si jednoduchou věš­ teckou kouli z bílého vejce a pomocí sklenice vody se snažily určit povolání svých budou­ cích manželů. Jedna dívka uviděla obraz rakve, což představovalo smrt. Z původně dět­ ské hry se stala nebezpečná MAGIE. Děvčata, včetně Betty Parrisové, začala, v lednu 1692 dostávat záchvaty, lezla do děr, vyluzovala zvláštní zvuky a křivila těla. Není možné posoudit, zda dívky předstíraly očaro­ vání, aby zakryly svoji účast na magii s Titubou, nebo zda skutečně věřily, že jsou posedlé (viz POSEDLOST DÉMONY). Reverend Parris vše konzultoval s bývalým salemským reverendem Devdatem Lawsonem a reverendem Johnem Halehem z blízké Beverly. V únoru přivedl dr. Williama Griggse, vesnického lékaře a zaměstnance po­ stižené Alžběty Hubbardové. Griggs u dívek 44

čarodějnice ze Salemu

neshledal žádný zdravotní problém, a proto určil očarování. Puritáni v 17. stol, věřili, že očarování způ­ sobuje nemoci i smrt. Dále věřili dobové před­ stavě, že čarodějnice získávají svoji moc od ďábla. Takže dalším krokem bylo zneškodnit zodpovědné čarodějnice a vyléčit dívky. Po mnoha modlitbách a církevním nabádání za­ čaly vystrašené dívky, neschopné připustit vlastní chybu, jmenovat další. Obvinění proti čarodějnicím. Prvními obvi­ něnými byly Tituba, Sára Goodová a Sára Osbornová. (Oslovení Goodwife (paní) se ob­ vykle zkracovalo na Goody a označovalo ženy vyššího společenského postavení). Manžel Goodové, William, se o svoji rodinu nestaral a manželka z nedostatku prostředků žebrala, aby rodinu uživila sama. Goody Osbornová, stará a na lůžko upoutaná žena, v minulosti způsobila pohoršení, když svému sluhovi do­ volila, aby s ní žil v domě, než si ho vzala za manžela. Tituba byla podezřelá díky původu. Magistrát vydal na ženy zatykače a všechny tři byly 1. března předvedeny před soudce salemského města Johna Hathorna a Jonathana Corwina do veřejného úřadu Nathaniela Ingersolla. Všech výslechů se účastnily i dívky. Když obviněné ženy předstoupily, do­ staly dívky ihned záchvaty a tvrdily, že po místnosti chodí duchové žen, koušou je, pí­ chají je nebo se proměňují v ptáky či jiná zví­ řata a usedají na různá místa, obvykle stropní trámy. Hathorne s Corwinem se zlostně dota­ zovaly žen, proč dívky trápí, ale obě Sáry po­ přely, že by činily cokoliv zlého. Avšak Tituba, která se bála, aby nevyšlo na­ jevo zimní setkání s děvčaty, kdy vyvolávaly duchy, se přiznala k čarodějnictví. Řekla, že ji ohrožoval černý pes a nařídil jí, aby děvča­ tům ublížila, a že ji dvě velké kočky, jedna černá a druhá červená, přinutily, aby jim slou­ žila. Prohlásila, že na „čarodějnická setkání“ s Goody Goodovou a Goody Osbornovou létala vzduchem na tyči v doprovodu jejich dalších domácích skřítků: žlutého ptáka Goodové, okřídleného stvoření se ženskou hlavou a chlupatým tvorem s dlouhým nosem, který patřil Osbornové. Tituba vykřikovala, že ji Goodová a Osbornová předešlé noci nutily no­ žem napadnout Ann Putnamovou ml., a Ann to potvrdila prohlášením, že k ní večer přišly

s nožem čarodějnice a chtěly jí uříznout hlavu. Tituba dále vyjevila, že se čarodějnictvím nezabývá jen ona a obě Sáry, ale že je v Mas­ sachusetts COVEN asi 6 čarodějnic vedených vysokým bělovlasým mužem, který chodí v černém a kterého viděla. Druhého dne při výslechu Tituba tvrdila, že k ní muž několi­ krát přišel a nutil ji podepsat se krví do ďáb­ lovy knihy, kde již bylo devět podpisů (viz PAKT S ĎÁBLEM). Zvěst, že Salem zničí spiknutí čarodějnic a že začnou domem hodnostáře, proběhla ves­ nicí již před několika lety, a puritáni jí věřili. Hathorne, Corwin a Reverend Parris byli nu­ ceni začít rozsáhlý hon na pachatele takových zločinů. Všechny tři ženy odvezli do vězení v Bostonu, kde Goodové a Osbornové nasadily železné řetězy, aby jejich přízraky nemohly dívky trápit. Slabá Osbornová ve vězení zem­ řela. Politické pozadí procesů. Celý právní po­ stup při zatýkání a procesech komplikovala ztráta massachusettského koloniálního vý­ sadního práva. Zátoka Massachusetts byla v roce 1629 vyhlášena puritánskou kolonií se samovládou, ale když v letech 1684-85 ang­ lický soud zrušil její výsadní právo, omezila se tím nezávislost kolonie. První královský guvernér, panovačný sir Edmund Andros, byl v roce 1688 sesazen, poté byl Jakub II. zba­ ven v nekrvavé revoluci anglického trůnu a dosazeni byli „William a Mary“. Od té doby neměla massachusettská kolonie právo se za­ bývat závažnými případy, a proto prvního půl roku zůstávali všichni podezřelí v železech ve vězení. Pro puritány představovala ztráta výsad spíše než právní důsledky Boží trest: kolonie byla založena podle smlouvy s Bohem, mod­ litby, půsty a dobrý život měly oddalovat ko­ nec massachusettské smlouvy a chránit kolo­ nii od škody. Postupně se na drobné přestupky a frakcionářství kolonizátorů začalo pohlížet jako na hříchy proti smlouvě, a propuknutí čarodějnictví se zdálo být konečnou odplatou za nesprávnou cestu, kterou se kolonie vy­ dala. Publikovaná kázání Cottona Mathera (viz COTTON MATHER) a dalekosáhlé spílání proti čarodějnictví z kazatelny Reverenda Parrise o nedělích vesničany přesvědčilo, že se mezi ně dostalo zlo, které musí vymýtit.

Jmenování dalších čarodějnic. Městští soudci se spoléhali na dívčiny vidiny duchů, tzv. spektrální důkazy, a společně s duchov­ ními je nutili jmenovat další čarodějnice. Ann Putnamová ml. s pomocí své pomstychtivé matky obvinila Marthu Coreyovou, členku církevního sboru ve vesnici Salem a manželku místního statkáře Gilese Coreyho. Než Ann zatkli, odjel její strýc Edward Putnam s Ezekielem Cheeverem ke Coreyovým promluvit si s Marthou. Muži nutili Ann, aby jim řekla, jaké šaty má Martha na sobě, protože doufali, že je tato zbožná žena nevinná. Ann však pro­ hlásila, že nemůže, protože jí Marthin duch dočasně zmizel z očí. Když muži přijeli, Martha tiše řekla, že ví, proč přišli a dokonce se jich zeptala: „Řekla vám, co mám na sobě?“ Muži byli překvapeni, že ví o jejich rozhovoru a přičítali to jejím nad­ přirozeným schopnostem. Když potom Martha navštívila Annu v domě Thomase Putnama, dostala dívka silné záchvaty a tvr­ dila, že viděla, jak duch Marthy nad ohněm opéká nějakého muže. Martha před hod­ nostáři tvrdošíjně hájila svou nevinu, ale dív­ čino utrpení při přelíčení soudce přesvědčilo, že je čarodějnicí. Kdykoliv začala mluvit nebo se pohnula, dívky ji napodobovaly. Když se kousla do rtu, dívky vykřikly bolestí a ukazo­ valy otisky zubů na svých pažích a rukách. Dokonce Marthin manžel, pan Giles, svědčil proti ní a žádal, aby se přiznala k čarodějnic­ tví. Další obviněnou ženou byla Rebecca Nurseová, jedna z nej obdivuhodnějších lidí v cír­ kevním společenství. Kdyby dívky místo Sáry Goodové a Osbornové nejprve jmenovaly Rebeccu Nurseovou nebo Marthu Coreyovou, ni­ kdo by jim neuvěřil. Ale v této fázi byli soudci schopni uvěřit všemu, co dívky prohlásily. I blízcí členové rodiny obviněných věřili, že se ženy provinily čarodějnictvím, a nevěřili, že by dívky nebo soudci obvinili nevinné osoby. Rebecca dále obvinila Ann Putnamovou st., která se připojila k postiženým a tvrdila, že k ní přišli duchové Coreyové a Nurseové, hrozněji mučili a nutili ji podepsat se do ďáb­ lovy knihy. Abigail Williamsová, Mary Wal­ cottová a Alžběta Hubbardová shodně uvedly, že za nimi přišla Nurseová a chtěla, aby se podepsaly. Rebecca byla stará a nemocná 45

čarodějnice ze Salemu

čarodějnice ze Salemu

žena, přesto ji předvedli před soud a dívky. Ann Putnamová ml. tvrdila, že ji Rebečin duch bil, a její matka zase prohlašovala, že Rebecca s sebou přivedla „černého muže.“ Nurseová se bránila, jak nejlépe dovedla, ale stejně ji uvěznili. Vezení sdílela se 441etou Dorcas Goodovou, o které postižené dívky také tvrdily, že je čarodějnicí, protože se zlému řemeslu naučila od své matky Sáry. Dorcas nasadili řetězy jako ostatním. Dalšími oběťmi hysterie byli Jan a Alžběta Proctorovi, majitelé místního hostince, kteří s procesy otevřeně nesouhlasili. Mary Warrenová, jedna z původně postižených dívek a služka u Proctorových, se rychle ze záchvatů vyléčila, když jí Proctor pohrozil bitím, jestli nepřestane. Dívky věděly, že Proctorovi jsou proti nim, a proto využily jakékoliv příleži­ tosti k odstranění každého, kdo by jim odpo­ roval. Než byli Proctorovi uvězněni, Sára Cloyceová, sestra Rebeccy Nurseové, vyběhla v po­ horšení z kostela při kázání Reverenda Parrise, ve kterém uznával vinu její sestry a všech dalších obviněných čarodějnic. Takový vý­ buch nesouhlasu z ní učinil snadný terč, a dívky ihned poté obvinily Cloyce a Alžbětu Proctorovou dohromady. Jan Proctor svoji ženu doprovázel, aby se jí zastal. Jednání se přesunulo do společenského sálu v Městě Sa­ lemu, kam se dostavil i zástupce guvernéra Thomas Danforth a kapitán Samuel Sewell. Manžel Tituby Jan se připojil k postiženým a spolu s Mary Walcottovou, Abigail Williamsovou, Ann Putnamovou ml. a Mercy Lewisovou tvrdil, že ho trápí přízraky čarodějnic a nutí ho, aby podepsal ďáblovu knihu a vy­ pil krev obětí. Během výslechu Abigail a Ann ml. viděly, jak přízrak Jana Proctora usedl na stropní trám a souží dívky. Abigail obvinila Alžbětu Proctorovou, že nu­ tila svou služku Mary Warrenovou k podepsání ďáblovy knihy, protože Mary odmítala svědčit proti své zaměstnavatelce. Dívky označily Mary za čarodějnici a daly tak najevo ostatním postiženým, že když budou váhat nebo odmítat vypovídat, mohou být označeny za čarodějnice. Během výslechu neměla Mary jinou možnost, než potvrdit dívčina obvinění a připojit se k nim. Spolu s Marry Warrenovou byli zatčeni Gi46

The Wonders of the Inviftble World: Being an Account of the

T R Y ALS O F

^>ct)cral BBitcljcs, Lately Excuted in

NEW-ENGLAND.And of leveral rcinarkable.Ciirfofines therein Occurring. Together with, !• Obfervatiomupon rhe Nature, rhe Number, and the Operations of the DevilsIf. A ft©rt Narrative of a late outrage coinmicttd bv s knot of Witches in

n,uch ‘‘cfenibliog, and fo far explaining, chat under winch f^ew-Englandhii laboured. J™,' K?;ln"h • J.«' Improvement of 'nf.dzb»>«i 0«l Jiiig