Encyklopedie zbraní a zbroje 8085983184

Citation preview

LEONID KŘÍŽEK ZDIRAD J. K. ČECH

ENCYKLOPEDIE,

ZBRANI a ZBROJE

NAKLADATELSTVÍ LIBRI

Praha 1997

© Leonid Křížek, 1997 Illustrations © Zdirad J. K. Čech Odborný recenzent: PhDr. Vladimír Karlický ISBN 80-85983-18-4

7

ÚVOD

Úvod MOTTO:

,, Což nedovedú říci řečí, toť chtie přemoci sečí, pěstí, trdlem, palicí, kyjem, mečem, sudlicí." Nebeský v časopise českého musea, 1851

Uvedená satirická báseň se týká husitů, ale její platnost není časově omezena. Člověk neustává ve vynalézání a zdokonalování předmětů k zamordování bližního svého.Je ovšem nutno zdůraznit, že zbraň neslouží pouze k mordování, ale také k obraně. Není proto nutné zbraně nijak démonizovat.Jsou to jen nástroje, kterými vládne člověk. Na něm záleží, použije-li je k obraně rodiny a vlasti, či k mordování. Zbraně vznikaly jako pracovní nebo lovecké nástroje. Není však pochyb o tom, že již od nejranějších dob sloužily také jako prostředky obrany a útoku, tedy k účelům boje. Kdy byla zbraň poprvé použita proti člověku, to se zřejmě nikdy nedozvíme. Avšak již biblický příběh o Kainovi a Abelovi nás nenechává na pochybách, že takové použití je stejně staré jako lidstvo samo. Zdali jsou agresivita a antagonismus člověku vrozené, anebo jsou pouze důsledkem síly okolností, kterým bylo nutné se přizpůsobit, je sice zajímavá otázka, ale její řešení přenechme raději antropologům a filozofům. Škála zbraní a zbroje se téměř nedá obsáhnout, rozhodně ne ve stručné informativní pří­ ručce. Sahá od pěstního klínu přes rokokové kordíky, tvořící součást kostýmu šlechtického šviháka, až po balistické rakety a protiatomové kryty. Pro naše účely - získat základní orientaci ve složitém labyrintu - však postačí přehled historických zbraní, které jsme shromáždili v následujícím hesláři. Pokusili jsme se definovat zástupce všech základních skupin zbraní, a to s ohledem na převážně evropskou orientaci dochovaných sbírek. Přestože svě­ tová vojenská muzea shromažďují i letadla, lodě, rakety, nosiče zbraní, jakož i ukázky vojenského stavitelství či uniforem, zůstaneme jen u ručních zbraní a zbroje. Přehled nemůže být v žádném případě jiný než povrchní. Zájemcům o hlubší poznání však poslouží jako námět pro další studium seznam odborné literatury připojený na konci publikace. Žádná encyklopedie není, žel Bohu, úplná, tedy ani tato. Důvody jsou nasnadě - je to rozpor mezi únosným rozsahem jediného svazku a neobyčejnou šíří námětu. Vždyť vývoj zbraní a ochranných prostředků je nepřetržitým procesem, probíhajícím po celé trvání lidského pokolení. Účelem této úvodní kapitoly není předložit laskavému čtenáři výčet toho, co v knize nenajde, ale osvětlit metodu zvolenou při sestavování slovníku. Námětově se zabýváme jen historickými zbraněmi a zbrojí, časově jsme omezili horizont začátkem 1. světo­ vé války (1914). Ve sbírkách muzeí a památkových objektů se nejčastěji setkáváme se zbraněmi a zbrojí přibližně od raného středověku do konce devatenáctého století.Jsou samozřejmě i sbírky, kde najdeme předměty starší, či naopak novější - například antropologické expozice ne-

ÚVOD

8

bo regionální sbírky zbraní z obou světových válek, ty jsou však méně časté. K nejobdivovakolekcím patří soubory zbraní shromažďované příslušníky vysoké šlechty v rodinných sídlech. Mezi sběrateli byli a jsou milovníci loveckých zbraní, středověkých turnajových zbrojí i zbraní vojenských, a to nejenom evropských národů, ale i exotických kultur Asie,Ameriky a Afriky. Každá taková sbírka přináší nejenom potěšení z pohledu na krásné a historicky cenné předměty, ale také poučení o příslušné epoše, kultuře a odvětví lidské nějším

činnosti.

Aby nám prohlídka exponátů zbraní a zbroje přinesla co nejvíce zážitki1, je třeba se aleszákladním způsobem orientovat v rozdělení a datování jednotlivých předmětů. Existuje samozřejmě množství systémů klasifikace zbraní. Zbraně můžeme dělit podle způsobu použití, podle vzhledu nebo velikosti, podle doby vzniku, či můžeme všechny systémy růz­ ně kombinovat. Máme samozřejmě na mysli zbraň jako muzejní či sbírkový předmět. Kromě historických zbraní existuje totiž široká škála soudobých zbraní, zbraňových kompletů, prostředků k jejich dopravě k cíli atd. Dělí se podle celé řady dalších hledisek. Od pravěku až do vynálezu střelného prachu sledoval vývoj zbraní v podstatě přímoča­ rou linii. Od středověku se vedle mechanických zbraní vyvíjely zbraně palné, avšak až do devatenáctého století se jednalo vlastně jen o vylepšování několik základních mechanických a chemických principí1. Devatenácté století znamená bouřlivý nástup nových technologií a zbrojních systémů, avšak stále ještě v rámci "klasických" principů. Dvacáté století a explozivní rozvoj všech oborů lidské činnosti (mechaniky, dynamiky, elektroniky a elektrotechniky, jaderné fyziky atd.) znamená zcela odlišnou kapitolu. Zdálo se proto přiroze­ né, limitovat vybraná hesla začátkem 1. světové války. Čtenář zde sice najde hesla kulomet, samopal, dělo apod., která tento limit překračují, ale marně by hledal hesla zbraně hromadného ničení, letadlo, torpédoborec, radar ... Rozšířit encyklopedii o zbraně a zbroj dvacátého století by bylo jak nad časové možnosti autora, tak nad rámec záměrů nakladatele. Encyklopedie rovněž pojednává jen o individuálních zbraních a individuálních prostředcích obrany, nejsou sem zařazeny zbraňové systémy jako jsou obrněné vlaky, tanky, pevnosti apod. Nekladli jsme si však žádná zeměpisná omezení, přestože hlavní důraz je položen na Evropu. Poněkud větší pozornost je věnována zbraním japonským, a to jednak pro jejich znač­ né množství a názvoslovnou šíři, tak především pro neobyčejnou oblibu, které se u nás těší. Méně místa již se dostalo zbraním zbytku Asie a ostatních světadílů. Dále jsme se více či méně drželi následujících pravidel: - Hesla byla seřazena podle substantiv (kolčí helm je tedy nutno hledat pod heslem helm kolčí; pokud je v textu hesla odkaz šipkou například na bojové kladivo, je třeba toto heslo hledat pod názvem kladivo bojové). - Hesla jsou souhrnná, to znamená, že ne každá zbraň má samostatné heslo (například jednotlivé druhy závěrů palných zbraní jsou shrnuty pod společné heslo závěr). - V encyklopedii nejsou až na zanedbatelné výjimky hesla výstrojní a uniformní. - Nejsou zařazena hesla jednotlivých osobností; jejich jména jsou zmíněna pouze v souvislosti s názvy zbraní.Tak například heslo colt se týká revolveru, nikoliv vynálezce Samuela Colta. - Detaily zbraní a zbroje mají vlastní hesla jen ve výjimečných případech (tak například je tu záštita, ale již nikoliv záštitný oblouk; je tu kohout, ale již ne bicí pero).

poň

9

ÚVOD

- Jsou zařazeny i zbraně dělostřelecké, ačkoliv jejich výběr není zdaleka vyčerpávající, a pro nedostatek českých podkladů je jejich formulace často rozpačitá. Pominout základní informaci o zbraních tohoto typu se však zdálo větším hříchem, než omezit rozsah a výběr příslušných hesel. To se týká i hesel o střelivu a munici. Jejich nedostatků je si autor plně vědom, avšak tato hesla slouží v knize pouze jako výkladová, nikoliv encyklopedická. Konec konců, nejedná se v jejich případě ani o zbraně, ani o zbroj, a proto jsou pojednána pouze povrchně.

- Jsou definovány pouze artefakty, nikoliv vědní discipliny (balistika), jevy (rychlost (transformace, tormentace) a instituce (zkušebna zbraní a střeliva). - Stanovený časový limit (rok 19 I 4) ani ostatni vytyčená metodická hlediska nejsou příliš dogmaticky dodržována. Některé historické konstrukce rok 1914 překračují, a tak byl schematicky naznačen i vývoj po tomto datu; někdy bylo zajímavé upozornit na uplatnění určitých zbraní v československé armádě. Snad k autorovu nedodržováni vlastních pravidel bude čtenář shovívavý. Je nutné upozornit ještě na jednu závažnou okolnost. Tato encyklopedie není původ­ ním dílem v tom smyslu, že by byla výsledkem badatelské práce s hmotnými památkami. čtenář nechť má na paměti, že se jedná o kompilaci z nejrůznějších prameni'1, tedy méně vznešeně: hesla jsou posbírána a opsána z prací autorů fundovanějších (seznam použité literatury je připojen na konci knihy).V některých případech jiný postup nebyl ani myslitelný.Tak například základní příručka o typologii samurajských mečů O. M.Jumoto: The Samurai Sword) je natolik autoritativní, že nemá smyslu pokoušet se o nějakou „původní" typologii. Její údaje lze převzít beze zbytku, jak ostatně učinili před námi i jiní čeští a zastřelby), činnosti

hraniční autoři.

Jednotlivá hesla naší encyklopedie byla tedy sestavena na základě vzájemného porovnání dostupných encyklopedií a dalších odborných prací a jsou výsledkem především jazykového srovnání - jen ve výjimečných případech podloženého prací s hmotnými památkami. Je na vědeckých pracovnících státních historických ústavů, aby svou státem placenou práci korunovali původní syntetickou monografií na dané téma a podle možností tak korigovali nedostatky podobných kompilátů, jako je předkládaná práce. Praha, 3. listopadu 1996 Leonid

Křížek

PODĚKOVÁNÍ

Poděkování Autoři

Jsou zavázání díkem za rozsáhlé a cenné lektorské připomínky a doplňky dr. Vladimíru Karlickému, za všestrannou pomoc, inspiraci a nezištné rady příteli dr.Josefu Dolejšímu (z jehož starších odborných stati hojně těžili), ing. Zdeňku Faktorovi z jehož knižních publikací opisovali neméně intenzívně, dr. Martinu Vačkářovi za laskavý náhled obsahu a transkripcí japonských hesel a Karlu Morávkovi za konzultací v hodině doslova poslední. Žádny z uvedených odbornťktl samozřejmě 11 nejmenším nenese odpovědnost za nedostatky VJísledné práce.

Leonid

Křížek,

autor textu

Zdirad J. K. Čech, autor ilustrací

11

AEROTONON

Slovník zbraní a zbroje ABRÍS - kulatý štít řeckých těžkooděnců.

Turcích jedinečná adarga vyrobená ze želvího krunýře (nachází se ve sbírkách kláštera v polské Czenstochowe). ADZE - zvláštní typ nářadí podobného sekeře širočině, užívaný od doby kamenné až dodnes. Čepel je k topůrku připevněna v pravém úhlu.Jako zbraň se již nepoužívá, slouží jen jako nástroj tesařů a dřevorubců.

Abrís

AČIKO - jihoamerická obdoba ..wbolasa, vrhací zbraň tvořená třemi koulemi spojenými pevným provazem. Používá se k poražení soupeřova koně či při lovu zvěře. Provaz se při zásahu omotá kolem nohou oběti. ADARGA - maurský štít, zmiňovaný v mnoha středověkých i novějších pramenech. Typická adarga byla vyrobena z antilopí kůže, ale používaly se i jiné kožené materiály. Pů­ vodně měla oválný tvar, později srdcovitý a nakonec jej tvořily dvě překrývající se elipsy. Byla ochranou muslimských jízdních bojovníků a někteří jejich křesťanští protiv-• níci tuto jejich výzbroj ve 14. a 15. století napodobovali. Adarga zmizela s rozvojem palných zbraní v 16. století. Při obléhání Vídně v roce 1683 byla součástí kořisti na

Adze

AEGIS - latinsky štít, připisovaný bohu Jupiterovi či bohyni Minervě. Také ozdobná římská zbroj s hlavou Gorgony anebo s jinými bájnými figurami na prsou. Štít tohoto typu nalézáme již v řecké mytologii. Homérův epos Ílias se o něm zmiňuje v souvislosti s bohyní Athénou: ,,Avšak bohyně Pallas ... oděla ve zbroj tělo a do bitvy slzavé vyšla: aigidu na plece své pak vložila, zdobenou střapci, hroznou, okolo níž jest útěk rozestřen všude, na ní je svár, jest síla, jest na ní přehrozný úprk, na ní je Gorgony hlava, té nestvůry hrůzostraš­ né ... "[Překlad Otmara Vaňorného]. AEROTONON - starořecký metací válečný stroj vystřelující projektily pomocí vzduchové energie uvolněné z jakýchsi pneumatických válců.

AGKÚLE

12 příslušníci

vyšších tříd. Od té doby byla bozdobená a svou výzdobou a soupravou se podobala dýce .l'tantó. Pro starší nábožensky zaměřené Japonce, kteří nechtěli vycházet neozbrojeni, se její nošení stalo jakýmsi sociálním gestem. Aikuči se rovněž používala k vykonávání rituální sebevraždy (seppuku). AILETIES - součást zbroje chránící ramena, česky „křidélka" nebo „štítky náramenní". Předmět i jeho název pocházejí z raně středověké Francie. Štítky byly zpravidla čtverhranné, připevněné ke zbroji řemínky a kryly krk a ramena rytíře. Rozšířily se rychle po celé západní Evropě. Postupně přejaly tvar heraldického štítu, na němž si rytíři nechávali vymalovat rodový znak. Zvyk se ujal i v civilní módě a štítky s erhy si na ramena oděvů začali připevňovat nejen páni, ale i dámy.Ailettes bývaly umístěny na řemínku či stužce spínající plášť nebo šaty. Nalézají se jak na dobových malbách, tak na postavách na náhrobcích. hatě

Aeroton

AGKÚLE - řecké slovo označující závěsný řemen, na němž visela zbraň. Římané označovali tento závěsník slovem amentum. Označoval se tak také řemen, připevňovaný k žerdi oštěpu, s jehož pomocí vymrštěná zbraň získávala rotaci.

- - ~ Agkúle

AIGIDA viz AEGIS AIKUČI (nebo HAIKUČI) - Japonská .l'dýka, jednoduchá zbraň podobná .l'noži o délce asi 20-29 cm. Název znamená „příjemný společník", nebo také „plná ústa", neboť zbraň nemá záštitu. Její starší název je kusunbogu, značící míru odpovídající 0,95 japonské stopy (asi 29 cm). Taková byla pů­ vodní délka jednostranně broušené čepele aikuči. Ve starších dobách nosili aikuči pouze příslušníci nižších tříd. Jílec byl vyroben ze dřeva s rohovinovými doplňky. Teprve v obdobíTokugawa (1603-1867) si ji osvojili

Ailettes

AJDA KATTI - sekáč používaný v hornatém kraji Malabar (přední Indie) příslušníky kmene Coorgů. Tvarem připomíná mačetu. Má širokou, těžkou a zakřivenou jednobři­ tou čepel, rozšiřující se směrem k hrotu, s ostřím na vyduté straně. Dřevěný jílec často nabarvený na rudo a ozdobený stříbr­ nými rozetami - nemá záštitu a je ukončen velkou plochou hlavicí. často se vyskytují také slonovinové jílce. Délka zbraně je

13

ALMICE Aila Catalana

Aj

n

Himogatana

HINER! - japonská dřevcová zbraň (také nazývaná l'nedži), používaná policií. Kovová hlavice na dlouhé násadě měla řadu háků a výčnělků, jejichž pomocí policista zachytil kimonové rukávce podezřelé osoby. Podobné zbraně, nazývané l'cukubó, l'modžiri a l'sodegarami, byly rozšířené především v obdobíTokugawa, kdy byl dohled nad obyvatelstvem obzvláště přísný (1603-1867). HIRA-SAKU-JARI - typ japonského kopí HIRA-ZUKURI - typ čepele l'japonského meče. Čepel je klínovitého tvaru a plochá, bez bočních žeber. HIRUMAKI - nákončí japonského kopí. HI UČI BUKURO - japonské křesadlo, používané také k doutnáku zápalkového zámku pušky. Jednalo se o okrouhlou krabičku, obsahující troud, k níž byl připev­ něn holandský křesadlový zámek (který se na japonských palných zbraních sám o sobě nepoužíval). Obvykle se nosila společně s doutnákem.

HLAVEŇ - nejdůležitější část každé hlavňové zbraně, určená k vymetání l'střely a k jejímu usměrnění na cíl. Každá hlaveň má tři části: nábojovou komoru, přechodo­ vý kužel a vodicí část (vývrt). Výjimkou jsou revolvery, u nichž je nábojová komora součástí válce. Ve vnitřním prostoru mezi dnem hlavně (respektive závěru) a dnem .l'střely se chemická energie hnací náplně mění v tlakovou energii plynů, a ta v kinetickou energii střely. K zadní části hlavně přiléhá .l'závěr (v případě .l'zadovek, předovky měly spoušťové ústrojí v tzv. zámku. K ústí se někdy připojovala různá úsťová zařízení. Do nábojové komory se nabíjí .l'náboj, buďto zepředu (u .l'předo­ vek) nebo zezadu, prostřednictvím .l'závě­ ru (u .l'zadovek). Nábojová komora je umístěna na zadním konci hlavně a u zadovek slouží k uložení náboje. U předovek je nábojová komora uzavřena dnovým šroubem nebo je součástí komorového šroubu a slouží k uložení prachové náplně a střely. Přechodový kužel spojuje nábojovou komoru o větším průměru s vývrtem, který má průměr menší. Přechodový kužel usnadňuje u zadovek vniknutí střely do vývrtu. Vodicí část může být opracována do hladkého válce - hladká hlaveň, nebo je šroubovitě drážkována - drážkovaná hlaveň. Opracování ovlivňuje stabilizaci .l'střely - rotace způsobená drážkováním střelu stabilizuje lépe a střelba je přesnější. Hlavně se vyráběly nejprve z kujného (později litého) železa, z bronzu a z dalších materiálů (viz například .l'dělo kožené), později z kvalitních legovaných ocelí. Podle způsobu upevnění hlavně ke krku pažby rozeznáváme hlavně pevné, sklopné, posunovatelné, otáčivé do strany aj. Kvůli ochraně před korozí byly hlavně modřeny či hně­ děny. Jedním z výrobních postupů, ale i dekoračních technik bylo damaskování. Pře­ devším hlavně loveckých a sportovních

HOLEŇ, HOLENICE, NÁHOLENICE

89 ručních

.,.zbraní palných byly často honoszdobeny nejrůznějšími technikami (rytí, vykládání, cizelování, brynýrování apod.). HLEDÍ - 1. součást mechanických otevře­ ných mířidel. Destička nebo rámeček se zářezem, v němž je při zaměřování nutno vidět mušku. 2. součást uzavřené přilby kryjící obličej, opatřená průzorem pro oči. Od 14. -17. století se používala na přilbách pohyblivá hledí, samostatné součásti připevněné k přilbě buď pomocí závěsů či nýtů. Mohla být odklopná nahoru či do strany. Od začátku 16. století byla hledí komplikovanější, složená až ze tři částí.Takové členité přilby měly i opěr­ ky, udržující hledí v otevřené poloze. Winter uvádí pro hledí „v staročeštině doložený, leč ně

toliko osamělý, doslo1mý překlad německé­ ho helmes venster: helmový okénec."

HNÁTNICE, HNÁTIJCE - podle Friedberga-Mirohorského (v Ottově slovníku nauč­ ném) nazývali tak .staří Čechové" kovové pláty na ochranu holeně a kolenou. Moderní označení této zbrojní součásti je .,.holenice. HO - čepel .,.kozuky (japonského nožíku, jenž je součástí soupravy .,.japonského

..

·•

Hoko

HOKO - obecný výraz označující jakékoliv japonské kopí až do konce 8. století, ačkoliv ranější typy se označovaly také názvy nebo bodec.V 15.-16. století se objevily podobné zbraně, jež se také nazývaly .,.hoko. V pozdějším období prodělaly tyto zbraně znač­ né změny a používaly se jen pro ceremoniální účely.Jejich čepele byly poměrně členité a některé exempláře ze 17. století připomí­ naly tvarem evropská .,.válečná kladiva.

meče).

HÚATE - typ japonské bojové masky, kryjící bradu i líce. Užívala se ve 14.-16. století. Viz též .,.menpó.

HOLEŇ, HOLENICE, NÁHOLENICE - součást plátové zbroje kryjící holeň, přední část nohy od kolena dolů. Archeologie dokazuje, že tato jinde nejmenovaná ochrana byla rozšířena především v řeckém světě. Nejstarší nalezené exempláře jsou z bronzu. Této části výstroje se patrně týká zmínka v Bibli o výzbroji Filištínských: ,.Na nohou měl bronzo-

vé holenice a na ramenou bronzový oštěp. " (1 S 17,6). Holeň mizí se zánikem plátové Hóate

zbroje. Zastaralý český výraz pro tuto zbroje byl .,.hnátnice nebo .,.plechovice.

část

HOLSTRA HOL5TRA - pouzdro na pistole (zastaralý výraz byl bambitnice), nebo jiné palné zbraně zavěšené na hrušce sedla. Bylo zavedeno v 16. století a používalo se prakticky po celou dobu existence vojenského jezdectva. Materiálem byla tvrdá kůže nebo plech, tvarované podle zbraní, jež měly chránít před nepřízrú počasí. Holstra byla potažena kožešinou nebo vyšívanou látkou a často zdobena ornamenty, monogramy panovrúka, majitele pluku apod. Někdy byla ze stejné látky vyrobena klopa, uzavírající pouzdro. V 19. století byly zavedeny opaskové holstry.

Holstry

HOLUBÁŘKA - ;rbrokovnice určená ke sportovrú střelbě na trap (baterii), tj. na asfaltové „holuby". Je to broková ;rkozlice. HONOREE - meč, který se podle jedné artušovské legendy podařilo Biausdousovi (synu Artušova rytíře Gawaina) vytáhnout z pochvy. Díky tomu se mohl ožerút s Biautei, dcerou Ostrovrúho krále. HORO - japonská tzv. ,,měkká zbroj", používaná převážně v 15. a 16. století. Jednalo se o čtvercový či lichoběžrúkový pruh látky, připevněný k zádům jízdního samuraje. Při jízdě vlála ve větru, a tak měla chránit bojovníka před nepřátelskými šípy. Někdy byla látka vycpaná či vypnutá na proutěné kostře. Horrú díl látky byl připevněn k přilbě či k prstenci na zadním plátu zbroje, dolrú část byla přivázána šňůrami kolem samurajova pasu.

90

HOŠI-KABUfO - typ japonské přilby, vyvíjející se ze starších typů ze 4. -6. století. Byla vykovaná z železných plátů s naznačenými žebry a ozdobená vypuklými, často zlacenými ,,knoflíky" (;rhoši), které byly jejím nejcharakterističtějším znakem. Rané typy přilby ...,hoši z IO. -11. století byly dosti primitivní, téměř kónického tvam. Byly zhotoveny z velkých plátů spojených několika neohrabanými nýty, s vrcholkem završeným velkým ;rtehenem. Ve 13.-15. století byl tvar přilby (zvané též ;ró-boši) téměř polokulovitý, doplněný týlním lamelovým krytem ...,šikoro, při­ pevněným k přednímu štítku a chráněným vzhůru zahnutými částmi štítku, zvanými ;rfukigaeši. Tento typ přilby se vyvíjel a používal až do poloviny 19. století.

HOTCHKISS - název francouzských těž­ kých kulometů (a dalších zbranť) vyráběných zbrojovkou stejného jména, založenou roku 1882 Američanem Benjaminem B. Hotchkissem (1826-1885).Tato firma odkopila patent českého vynálezce, rytmistra Adolfa Odkolka z Újezda (1854-1917), na těžký kulomet,jenž

91

HRADEBNICE

byl po několika zlepšeních a úpravách zaveden nejprve ve francouzské armádě (1899) a potom v mnoha armádách na celém světě. Byl to patrně první kulomet pracující s odvodem plynů a chlazením vzduchem. Zbrojovka Hotchkiss na něm založila svou slávu.Jako první jej v masovém měřítku zavedliJaponcí, ale v rusko-japonské válce nebyly hotchkissy tak úspěšné jako kulomety ,.,maxim.

HOTOKE-DÓ - poněkud přízračná japonská zbroj, tvarovaná podle nahého lidského těla. Jméno znamená „kyrys svatého".Její součástí byla rovněž groteskní obličejová maska. HOUFNICE - polní dělo používané husity. Název vznikl buď jako označení děla používaného .při houfech", nebo naopak, .do houfů nepřátel střílejícího". Toto české slovo se nakonec rozšířilo i do jiných jazyků, neboť označovalo vlastně první čistě polní dělo v dějinách dělostřelectva. Ráže bývala 150-230 mm, kratší hlaveň (3,5-7násobek ráže) byla kovaná z pásů železa sevřených prstenci. Prachová komora v zadní části hlavně byla užší, což způsobovalo větší energetický výkon prachové náplně. Projektily byly kamenné koule, hmotnost celého děla (i s kolovou lafetou) se pohybovala od

100 do 200 kg. Houfnice byla umísťována na dvoukolové lafetě, umožňující rychlý přesun a větší pohyblivost. Hlaveň byla upevněna železnými pásy v dřevěném ložišti. Vzadu mělo toto ložiště stvol s otvorem, jímž bylo nasazeno na klín, umoňující řízení náměru. Toto zařízení se vyskytovalo již za husitských válek. Rozsah náměru houfnice umožňoval střílet na cíle na odvrácených svazích nebo za hradbami. Název se používá dodnes pro děla s poměrně krátkou hlavní, a tedy i menší úsťo­ vou rychlostí střely. Moderní houfníce je určena především k nepřímé střelbě, délku hlavně činí 30násobek kalibru, náměr je cca 65 stupňů a kalibr mezi 105-520 mm. HOUFNICE ŠUVALOVA vizJEDNOROŽEC HOWDAH - dvouhlavňová pistole ráže 14-18 mm, jediná pistole užívaná k loveckým účelům. Byla nazvána podle baldachýnových nosítek na sloním hřbetě a užívala se v Indii při lovu tygrů. Vypálení z obou hlavní z bezprostřední blízkosti bylo prostředkem záchrany lovce, kterého tygr napadl v koši nebo jej strhl na zem. Tyto pistole byly původně předovkami na kře­ sadlový či perkusní zámek. Později se vyráběly s lůžkovým závěrem a používaly se v nich náboje s kolíčkovým nebo středo­ vým zápalem. HRADEBNICE - středověká těžká ručnice užívaná od 14. do 17. století. Název odráží skutečnost, že byla určena k obraně měst-

HRÁLE

ských hradeb; v podstatě se jednalo o větší formu .,.hákovnice. Pod hlavni byl umístěn zachycovací hák, který při opření o hradbu či jinou opěru absorboval mohutný zpětný ráz zbraně při výstřelu. Hradebnice střílela železnými, později olověnými koulemi. Ráže byla 14-24 mm,délka hlavně až 2 m.Hradebnici obvykle obsluhovali dva muži. Byla odpalována doutnákovým a od 16. století koleč­ kovým zámkem. Celková hmotnost činila 15-20 kg. HRÁLE - staročeský název pro .,. dřevce nebo .,.kopí (dle Jana Durdíka). Původ slova je nejasný, patrně bylo převzato z něm­ činy (Gralle), ale ve stejném významu se vyskytuje i v maďarštině (gerely). Je doloženo v českých pramenech již ze 14. a 15. století. V Alexandreidě je tato pasáž, líčící boj: By boj tvrdý s obú stranú, nejednu smrtelnú ránu obojie sobě tu dachú, kdež sě najprve potkachú; ande bradatice, hrále ve krvi jakžto vodě kálé. A král břecký tam v zástupy třěl sě, sěka on lud hlúpý, kdež meče, hrále, bradatice... Jak je zřejmé i jinde, jednalo se o používané slovo, jeho přesný význam však nelze jen na základě slovesných památek stanovit. HRUTING - legendární meč, s nímž vítězil anglosaský hrdina Beowulf. HŮL - podle evangelia sv. Marka směla chrámová stráž v Ježíšově době nosit vedle meče jen hůl (Mk 14,43); ta však byla, pokud se s ni zručně zacházelo, účinnou zbrani:. Ubil též Egypťana hrozného vzezření; Egypťan měl v ruce kopí. Sestoupil k ně­ mu s bolí, vytrhl Egypťanovi kopí z ruky a jeho vlastním kopím ho zabil," píše se v Bibli na jiném místě (2 S 23,21). Je jisté, že nějaká forma klacku či hole patřila k nejprimitivnějším a nejstarším zbraním lidstva.

92 Pokud se jednalo o dlouhou naostřenou vě­ tev, máme tu zárodek kopí a oštěpu. Pokud se jednalo o silnější klacek s mohutnou hlavicí, jde o palici, kyj, mlat a později palcát. Hůl sloužila jako zbraň v rukou nejchudších bojovníků jistě hluboko do středověku. Zároveň však byla i symbolem moci panovnické, státní i božské. A tak vedle pastýřské hole Spasitelovy se hůl vyskytuje na jedné straně jako honosný odznak velitelské pravomoci (ve formě .,.hole maršálské), na druhé straně jako symbol úřední autority ve formě hole drábské, anebo policejního .,.pendreku.

Hůl

doutnáková s hořícím doutnákem

HŮL DOUTNÁKOVÁ - dřevcový nástroj, sloužící k přidržování doutnáku, kterým se odpalovala děla. Používal se od 16. století a někdy býval doplněn ostrým dlouhým hrotem, takže vytvářel tzv. ,doutnákové kopí". V 17. a 18. století byly čelisti doutnákových holí, v nichž byl upevněn doutnák, často dekorativně pojednané. Hole sloužily zároveň jako odznak dělo­ střelecké hodnosti. HŮL DŮSTOJNICKÁ A PODDŮSTOJNIC­ KÁ - v některých armádách je součástí výstroje důstojníků a poddůstojníků a zároveň je symbolem jejich postavení. Použití hole bylo vyjádřením vojenského úřadu. Ikonografické doklady se vyskytují již od 13. století. Podobný symbolický ráz, vyjadřující velitelskou pravomoc, měl v té době i .,.palcát. Když palné zbraně vytlačily palcát z výzbroje armád, získala hůl zase své postaveni. V 18. století se její nošení stalo kultem. Od kaprála výše měl každý vojenský hodnostář hůl. Kaprálská hůl se stala

93 hrozivým znamením disciplíny. Tvar, síla a zdobení hole bylo přesně stanoveno podle hodnosti. Předpisy císařské habsburské armády z roku 1705 uvádějí podrobný popis, jak mají hole důstojníků a poddůstojní­ ků vypadat. Poddůstojníkům sloužily při výcviku ke stanovení správného tvaru, vymezení rozestupů apod. V bitvě byla hůl pomůckou k signalizování pochodové linie a k řadě obdobných povelů. Samozřejmě nesloužila k trestání (na rozdíl od rákosky profouse). Nařizení však nebyla dodržována. Podplukovníci a plukovníci nosili stříbrné a zlaté hole, které příslušely jen generalitě. Nařizení z roku 1798 se bezvýsledně pokoušelo vrátit vzhled hole k její původní jednoduchosti. Teprve nařízením arcivévody Karla byl roku 1803 učiněn konec bláznivé módě. Při cvičeních mužstva měli důstojníci užívat nadále jen kord nebo šavli. Přesto poddůstoj­ níci používali hole i nadále. Její používání v c. k. armádě bylo definitivně odstraněno až roku 1848. Hůl se udržela už jen jako čestné znamení vysokého úřadu polního maršála. Tradiční hůlky britských důstojníků jsou symbolem hodnosti dodnes. Důstojník se nesmí podřízených dotknout rukou (to by byla urážka), takže v případech nutnosti (napomenutí, upozornění apod.) používá právě své hůlky. Hůlka britských poddůstoj­ níků je dvouramenná (rozevírá se jako kružítko), její dřevěná ramena jsou okována mosazí. Používá se ke kontrole správné délky kroku, k měření vzdálenosti mezi řada­ mi, a jako ukazovátko. Samozřejmě aní poddůstojník se nesmí vojáka dotknout, ale nastrčení hole dva centimetry před provinilcův nos může být dostatečně výmluvným gestem. HŮL MARŠÁLSKÁ - od raného středověku byla hůl odznakem moci nebo soudcovského úřadu. Maršálská hůl se vyvinula jednak v souvislosti se středověkým úřadem maršálka, jehož povinností bylo starat se o koně

HÚL MARŠÁLSKÁ

A Pruská maršálská hůl 1914 B Pruská obřadní húl plukovního štábu

panovníkovy družiny (později to byl čestný šlechtický úřad), a za druhé z vojevůdcov­ ských ,..palcátů (východní budzygany, polské bulavy), které zanikly s rozvojem palných zbraní, či z plukovních a velitelských holí. Byla odznakem hodnosti polního maršála některých evropských armád od 17. století. K pruským korunním insigniím v hohenzollernském muzeu v Berlíně patřila také velitelská hůl z počátku 17. století. Musel jí být přičítán mimořádný význam, neboť v pohřebním průvodu Velkého kurfiřta byla 12. září 1688 nesena mezi insigniemi na pátém místě. Také francouzský král Ludvík XIV., který udával tón nejen ve váleč­ ném umění, ale i v módě, nosíval maršálskou hůl. I vévoda Wellington měl jako britský polní maršál svou hůl. Po jeho smrti v roce 1852 bylo při smuteční slavnosti nařízeno, aby znak jeho hodnosti byl s ním uložen do hrobu. Protože byl Wellington v roce 1818 jmenován pruským polním maršálem (avšak hůl neobdržel), rozhodl teprve nyní pruský král Bedřich Vilém IY., aby pro něj byla maršálská hůl zhotovena. Deputace jedoucí do Londýna na pohřeb měla příkaz uložit ji Wellingtonovi do hrobu. V rakousko-uherské armádě nebyla maršálská hůl obvyklá. Nosil ji jen arcivévoda Albrecht; maršál Radecký svou hůl použil jen jednou, při přehlídce v Miláně. Po Radeckém dostali maršálskou hůl už jen císař Karel a arcivévoda Bedřich (vrchní velitel c. a k. armády do roku 1917).Jeho maršálská

HULAJGOROD hůl, odkázaná armádnímu muzeu ve Vídni, je válcovitá, zhotovená z mahagonového dřeva, dlouhá 51 cm a o průměru 3,6 cm.Je potažena šarlatovým sametem a na obou stranách zakončena zlatými knoflíky. Na jednom je dvouhlavý orel s rakouským znakem a věno­ váním v německé řeči, na druhém uherský znak lemovaný dubovým a vavřínovým věn­ cem a maďarský překlad věnování. Oba znaky jsou z emailu. Samotnou hůl zdobí osm zlatem vyšívaných vavřínových věnců se jmény bitev a příslušnými časovými údaji. Jako jeden z posledních patrně nosil maršálskou hůl „říšský maršál" Goring.Jeho hůl patřila k symbolům,jimiž chtěl „vůdce" demonstrovat kontimůtu německé státnosti. HUL\JGOROD - pohyblivé dřevěné váleč­ né zařízení užívané v 17. století v moskevském vojsku.Jakýsi zátaras či španělský jezdec.Jan Ch. Pasek se o hulajgorodu zmiňuje ve svých Pamětech: ,, ... vyprávěli také, že

táhnou v hulajgorodech, jimiž je celá armáda opásána. Ty hulajgorody mají tvar „česnekových hlavic", které se obyčejně stavějí před šancemi, před baštami, čili vydlabané kmeny, skrz ně na kříž prostrčená bidla, na koncích jsou ty kmeny spolu spojeny železnými svorami. Tak pěcho­ ta nese hulajgorody před šiky, a když dojde k střetnutí, postaví je na zem a přes ně vystrčí muškety. Nedá se na to zaútočit, není možné prorazit nepřítelův šik, protože by se koně nabodli. Vojsko je za tím jako za opevněním a odtud i ten názetJ." HUMERAUA - lat. název pro okrouhlé ná-

rameníky plátové zbroje. zkomolenina z něm. Hundekappe (psí náhubek) označu­ jící středověkou přilbu s hledím. Pojmenování dostala přilba podle ostrého hrotu hledí, připomínajícího psí čumák (odtud i další německý název, hundiskogil). Název se vyskytuje ojediněle v českých pramenech ze začátku 15. století. Rovněž používaný název IIlJNCKAP, HUNZKAP -

94

této přilby přejatý z francouzštiny zněl bacinet. U některých těchto přileb se hledí otáčelo kolem jediného čepu, umístěného nad čelem. Starší typ této přilby býval ještě doplněn závěsem, později byl k přilbě při­ pínán plátový obojek, chránící krk i hrdlo, vybíhající často až na prsa. Také tvar hledí se postupně měnil. Tento typ přilby se dále vyvinul v tzv. ..Whelmet. HVĚZDA - forma ..Wbijáku. Kovová koule s ostny, připevněná řetězem na dřevěné či kovové násadě (.;rřemdih).Jméno je připiso­ váno husitům. Němci a Angličané nazývali tuto zbraň s poněkud morbidním smyslem pro humor „jitřenka". HVĚZDICE viz KOTVA CHASSEPOTKA viz ŠASEPOTKA CHASTIEFOL - vedle známějšího .;rExcaliburu jeden z mečů legendárního krále Artuše. CHOPEŠ, CHROBI - egyptský meč s dvoubřitou čepelí tvaru srpu. Oblíbená zbraň, jež se stala symbolem moci faraona. Vznikl někdy v době kolem roku 2500 př. Kr. Čepel byla uzpůsobena především k seku. Podobná zbraň se donedávna vyskytovala v Kongu. Někdy bývá chopeš ztotožňo­ ván s .;rkopísem.

95 IKADA - kryt předloktí japonské zbroje. Viz také .l'kote. INICIÁTOR viz ROZNĚCOVADLO INOŠIŠI-NO-JARI - japonské kopí určené k lovu kance. Široká čepel listového tvaru je nasazena na silném ratišti a často je opatře­ na pevnou zarážkou, aby zbraň nevnikla pří­ liš hluboko do těla zvířete. Podobné zbraně se v 15.-16. století používaly i v Evropě a není vyloučeno, že japonské .;r „kančí péro" bylo odvozeno právě od těchto vzorů. IŠIZUKE - .l'obústek pochvy japonského meče.

IŠIZUKI - nákončí hole nebo kopí, a také ostruha pochvy japonského meče. ITOMAKI-NO-TAČI - dlouhý japonský meč typu .l'tači s horní částí pochvy omotanou prýmky ve stylu rukojeti a se dvěma závěsy. ITOMAKI-TAČI - obřadní meč vysokých japonských úředníků z období Momojama. Horní část pochvy je opletena šňůrou nebo koženým páskem stejně jako rukojeť. JADZUCU - typ japonského toulce na šípy. Je vyroben z lakovaného dřeva s poklopem. Ačkoliv víko ztěžovalo vyjmutí šípů, chránilo je na druhé straně před důsledky špatného počasí.Jazucu se často nosil v rámu s párem luků.

(

)

Jadzucu

JAKIBA - temperované (popuštěné) ostří čepele japonských chladných zbraní. JAMBIJA, JANBIJA - tento arabský název označuje typickou orientální zbraň, vyskytující se v 17.-18. století s většími či menšími obměnami v Turecku, Persii, Maroku, Indii a dalších východních zemích. Typická jambija má dvoubřitou prohnutou čepel se středním žebrem (anebo žlábkem). Tvar jílce a vzhled pochvy se liší podle země pt1vodu a dobových dekorativních technik, dokonce i podle jednotlivých krajů.Jílec bývá

JAMBIJA, JANBIJA

Jarnbija často

zhotoven ze slonoviny a zdoben řez­ bami. Tvar mohl být vřetenový, pistolový, ve formě koňské hlavy apod. Kostěná či rohovinová pochva bývala zdobena řezbami, tepaným zlatým plechem, filigránovým stříbrem, aplikacemi a barevnými kameny. Tato výzdoba korespondovala s výzdobou pochvy. Pochva s cibulovitým nákončím byla o něco delší než silně zakřivená čepel. Soupravu doplňoval neméně honosný kožený opasek. Některé exempláře jambije jsou opravdu nádherné. Na Arabském poloostrově byla jambija uctívaným symbolem muže. Sloužila nejenom k boji, ale také jako ceremoniální zbraň nošená při nejrůznějších slavnostech včetně svateb. Vzít bojovníkovi tuto dýku znamenalo pokořující trest. V Maroku jambije mají čepele horní část rovnou a jednobřitou, teprve od poloviny se prohýbají a jsou dvoubřité. Většinou postrádají střední žebro. Jílec má širokou, plochou segmentovou hlavici nazývanou „paví ocas". Pochvy jsou větší a honosně zdobené, obvykle stříbrem či zlaceny. Na Balkáně a vTurecku jsou čepele jambije lehce zakři­ vené, nemají vždy střední žlábek a pochvy nemají vzhůru zvednutá nákončí. Nejkrásnější jambije pocházejí z Persie a Indie.Jejich čepele z damascénské oceli jsou ukázkou vynikající řemeslné práce, jsou cizelovány a vykládány zlatem, jílce jsou z vyřezávané slonoviny nebo nefritu

JANČÁRKA,JANIČÁRKA

a bývají zdobeny polodrahokamy. Tvar hlavice jílce připomíná koňskou hlavu. Indoperské pochvy jambije jsou kovány tepaným stříbrem a často potaženy kůží či brokátem. JANČÁRKA, JANIČÁRKA - janičářská puška, výrobek osmanských puškařů, typ turecké pušky nacházející se od 2. poloviny 17. století ve výzbroji janičárů ( oddíly elitni turecké pěchoty tvořené z mužů křesťan­ ského původu zajatých v jinošském věku). Jančárka měla těžkou a dlouhou damaškovou hlaveň s doutnákovým (později křesad­ lovým) zámkem a masivni zahnuté hlaviště pažby ornamentálně zdobené v tureckém stylu perletí, stříbrnými drátky, mosazným plechem apod. Obdobné zbraně se používaly v mnoha obměnách na celém Balkáně a dokonce i na Kavkazu a v Polsku. Jan Ch. Pasek o ni píše ve svých Pamětech: ,,Naši dobyli nesmírnou kořist na postrojích, na stříbře, na bohatých stanech, a v truhlicích takové vybrané zvláštnosti, že nejedna truhlice mohla mít cenu i sto tisíc, ty bohaté šavle, ty pušky jančdrky. " JA-NO-NE - japonská ..,,šipka (hlavice šípu). Lukostřelba byla v Japonsku rozšířenou dovedností na vysoké úrovni. Existovala rozmanitá škála luků, šípů, toulců a dalšího příslušenství, jež do naší doby přetrvala ve formě sportovního náčini. Japonské šipky sestávaly z vlastní hlavice a stopky, jíž se upevňovaly do ratiště šípu. Nasazení šipky Ja-no-ne

96 na ratiště pomocí ;rtuleje Japonci nepraktikovali. Ja-no-ne lze rozdělit do čtyř hlavních kategorií. Typické šipky válečných šípů se nazývaly ;rjanagi-ha (,,vrbový list"). Měly rovná křídla, lišily se jak velikostí, tak tvarem (obvykle 1-6 cm bez stopky). Šipky ;rtogari-ja měřily kolem 15 cm a byly širší (6 cm). Často měly srdcovitý tvar a byly zdobené prosekáváním. Šipky ;rwatakuši (.požírač masa") měly ostny, a byly proto značně nebezpečné, neboť je nebylo snadné vytáhnout z rány. často měly šipky vlastní jména jako ,hrot meče", .vrabčí zoban", .jitrocel vodní", ,dračí jazyk" a podobně. Vidlicové šipky se nazývaly ;rkarimata (někdy se jim také říkalo .přesekávač provazů") a používaly se také jako zápalné. Jejich velikost se pohybovala od 3-15 cm. Některé šipky byly duté a šíp při letu vydával hvízdavý tón. Řa­ da šipek měla bizarní tvary, ozdobené nejrůznějšími technikami, s vysekávanými ornamenty, postavami, symboly atd. Stejně jako jiné nástroje boha války byly i šipky výrazem estetického cítění Japonců a jejich kultovního vztahu ke zbraním. JARI - souhrnný název japonského kopí, přestože označoval především kopí s rovnou čepelí nasazenou na ratišti pomocí dlouhé stopky (méně často také pomocí ;rtuleje). Stejný název označuje japonskou dvorskou ;,partyzánu s dlouhou přímou če­ pelí a s charakteristickými výčnělky po stranách - jiným typem této zbraně byla tzv. ;rmagari-jari. Jari má dlouhou tradici, sahající hluboko do prehistorie. V období Kamakura (1185-1333) bylo zbraní jak jízdních, tak pěších bojovníků. Je zaznamenáno, že ve třetí čtvrtině 14. století byl proslulým výrobcem kopí jari lse Muramasa z provincie Ise. O jeho čepelích se tradovalo, že prahnou po lidských životech a své majitele natolik poblouzní, že zabíjejí bez výběru a do-

97

IH

IP

i li

~

Jari

konce páchají sebevraždy. Vedle běžných kopí pro řadové bojovníky existovala kopí vyráběná s vynaložením veškerého zbrojíř­ ského umu. Nákladné exempláře často sloužily ceremoniálním účelům. Existovaly dva základní typy jari: sankakujari s čepelí trojúhelníkového průřezu, a rjó-šinogijari o průřezu lichoběžníku.Ty­ to dva základní typy však měly řadu dalších variant. K rovné štíhlé čepeli se přidávaly různé výběžky, háky, anebo se vyráběly če­ pele listového tvaru, rozeklané vidlice, srpovité čepele a řada dalších bizarních tvarů. Tyto dřevcové zbraně se již nepodobaly kopí, tak jak je tradičně chápeme podle evropské morfologie, ale připomínaly ;rsudlice, ;rkůsy. často to byly zcela svébytné dřevco­ vé zbraně, které neměly v Evropě protějšek. Příčné háky a srpovité výběžky sloužily k zachycení soupeřovy rány, popřípadě ke zlomení čepele jeho zbraně. Násada byla vyrobena obvykle ze dřeva bílého kaši - jemnozrnného japonského dubu, které si při značné tvrdosti zachovávalo určitou pružnost. Používal se také bambus a rudý kaši. Obvyklé násady měly kruhový, hruškovitý či hráněný průřez. Čepele byly často zdobeny rytím, prosekáváním a dalšími zbrojířskými technikami a doplňovány značkami výrobců. Součástí soupravy byly také dřevěné či kožené pochvy čepelí, jejichž forma odpovídala stupni dekorace vlastní zbraně, a různé objímky - vše bylo objektem tradiční výzdoby. Nasazení čepele do žerdi bylo vždy provedeno velice pečlivě. Stopka vetknutá do

JATAGAN

dřeva byla omotána provazem a zesílena kovovou objímkou ;rhabaki. V případě tulejové čepele se tulej pevně nasadila na přiříz­ nutou žerď a upevnila se zvenčí nýty. Dále mohla být zpevněna ratanovou nebo jinou bandáží, občas pokrytou lakováním. Dolní část žerdi byla okována železem, mědí nebo bronzem a bývala zdobena shodně s výzdobou ostatních kovových částí. Někdy bývalo toto kování dokonce tvarováno jako rohy, na které byla za pochodu zavěšována lampa. Šerm kopím patřil v Japonsku k tradič­ ním bojovým uměním a existovala řada škol a stylů. V 8. století byla v Kjótu založena akademie vojenských nauk, kde se vyučoval šerm mečem a kopím, stejně jako taktika a klasická čínská strategie.Jednotlivé údery a body měly svá často poetická jména, která byla ve 13. a 14. století nedílnou součástí dramat divadla nó. K nácviku šermu kopím sloužily dřevěné násady s koženou koulí na konci. Věhlasní mistři šermířského umění cestovali po celé zemi a hledali soupeře k exhibičním zápasům. Dovednost v ovládání kopí byla součástí šermířského umění, jež se v Japonsku dodnes těší zasloužené vážnosti. JARI-ATE - držák japonského kopí, vyrobený obvykle ze železa, mědi či kůže. Kopí se obvykle vozilo na levé straně sedla a bylo zastrčené v jari-ate připevněném buď k noze, sedlu či ke třmenu (jehož mohlo být pevnou součástí). JARI-KAKE - stojan nebo držák většího rozměru na japonské kopí, používaný jak v kasárnách, tak v domácnostech. JATAGAN - chladná zbraň s jednobřitou esovitě prohnutou čepelí, často bohatě zdobenou. Rukojeť má charakteristickou rozvidlenou hlavici. Tato národní zbraň, typická pro Turecko a Balkán, se dostala i do řadové vojenské výzbroje rakouské armády. Do své dnešní formy se vyvinula asi v 17. století, pravděpodobně v návaznosti na řecko-řím-

JATAGAN

ský

válečný nůž

zvaný ,,.máchaira. Existuje variant s rozdílnou výzdobou, od jednoduchých zbraní až po honosné darovací exempláře. Pro svou jednoduchost, snadnou ovladatelnost a bojovou hodnotu byla oblíbena ve všech zemích pod ottomanskou nadvládou. Ještě za 1. světové války ji srbská armáda používala místo bodáků. Předmětem výzdoby je i čepel nesoucí vedle různých inlejí oblíbených v islámských zemích také nápisy, monogramy panovníků a mečířské značky. řada

Jatagan, indická forma Nejtypičtějším rysem jataganu je rozvidlený jílec bez záštity. Někdy se tento zvláštní tvar vysvětluje skutečností, že na rukojeť se používalo stehenní kosti z ovce. Dýky s podobným jílcem se v Orientu vyskytují již v prehistorických dobách. Materiálem bývá slonovina, rohovina, kosti, mosaz, stříb­ ro, to vše zdobené v závislosti na celkové úpravě zbraně. Dřevěné pochvy potažené kůží či sametem a okovány tepaným stříbr­ ným či jiným plechem jsou rovněž zdobené

98 v souladu s jílcem. Nemají závěsné kroužky, protože jatagan v pochvě se nosil zastrčen za širokou pásovou šerpou. JAZYK OSÚ viz LANGUE-DE-BOEUF JEDNOČINNOST - funkce bicího a spoušťového mechanísmu krátké palné zbraně. Nejprve je třeba natáhnout kohout (buď ručně nebo manipulací se závěrem), a poté jej uvolnit stisknutím spouště.Tento systém je obvyklý u revolverů vyrobených před rokem 1914. Většina automatických pistolí pracuje tímto způsobem, i když je mechanísmus natahován při zákluzu závěru. Viz též ,,.dvojčinnost. JEDNOROH - ruské polní dělo z 2. poloviny 18. století. Název mělo podle bájného zvířete, jehož podoba zdobila hlaveň. Kónická nábojová komora děla snižovala při výstřelu únik plynů okolo střely a zvyšovala přesnost střelby. Dělo spojovalo vlastnosti kanónu a houfnice. Patřilo k nejlepším dě­ lům s hladkou hlavní v Evropě a zůstalo ve výzbroji sto let. Ovlivnilo konstrukci a vývoj dalších dělových hlavní. Střílelo rovněž výbušnými granáty. JEDNOROŽEC - typ polního děla, vyznačující se oválným ústím hlavně. Mělo usměrňovat rozptyl při střelbě kartáči na živou sílu nepřítele. Do výzbroje ruské armády je zavedl ministr války maršál Petr hrabě šuvalov, po němž se někdy také nazývá Šuvalova houfnice.

Jednorožec

JEDNUŠKA - jednoranná (jednohlavňová) ,,.brokovnice.

99

JÍLEC

a na rozdil od zbytku čepele je dvousečná. Hřbetní ostří (někdy zvané „nepravé" nebo ,,falešné" ostří) slouží k vedení seku následujícího po bodu či po prvním seku, kdy již není čas obrátit ruku se zbraní k seku vnější stranou čepele. JEWEC ŠPANĚLSKÝ - totéž co .;rježek. Viz .;rrohatina válečná. Jehlovka Dreyse 1841, schematický průřez závěru a náboje

JEIIl.OVKA - palná zbraň zadovka (vojenská i civilnf) s válcovým závěrem a úderníkem ve tvaru jehly. Byla to první ruční palná zbraň, u níž byl použit jednotný náboj. J>-apírová nábojnice spojovala prachovou náplň, střelu a zápalku. l.ápalka byla umístěna uvnitř náboje ve spodní části střely. Dlouhá jehla, umístěná v závěru a hnaná vlastní pružinou, zajišťovala vznícení roznětky (musela přitom probodnout celou prachovou náplň). Vynálezcem a konstruktérem byl německý mechanik Johann Nikolaus Dreyse (1787-1867). Jehlovka se používala od čtyřicátých do sedmdesátých let 19. století. K jejím hlavním přednostem patřila (díky jednotnému náboji a nové konstrukci závěrového a bicího mechanismu) možnost rychlejšího nabíjení (i vleže), a tudíž i větší kadence střelby než měly tehdejší perkusní předovky. Významně tak přispěla (samozřejmě s jinými faktory) k taktické převaze a k úspěchům pruských armád ve válkách v letech 1864, 1866 a 1870nl. Dreysův systém se stal vzorem podobných konstrukcí a uplatnil se u zbraní ve výzbroji dalších evropských armád francouzské, ruské, španělské. Měl ovšem i své nedostatky, způsobené papírovými náboji. Úspěšný vývoj a zdokonalení .;rzadovek přineslo až zdokonalení nábojů. )ELMAN - slovo tureckého původu, označující nabroušenou část hřbetu čepele (obvykle od hrotu asi do jedné třetiny hřbetní části čepele - viz ilustrace u hesla,.). Tato dolní třetina čepele je většinou rozšířená

JEŽEK - přenosný protipěchotní či proti-

jezdecký .;rzátaras. Zhotovují se ze tří oboustranně zašpičatělých, asi 1,5 m dlouhých kůlů, svázaných uprostřed tak, aby byly ve třech směrech na sebe kolmé. Oplétají se ostnatým drátem. JÍLEC - slovo užívané již ve staročeštině (správně vlastně jílec) k označení úchopové části chladné zbraně se všemi jejími část-

100

JODARE-KAKE

--6 5 ~

3

11

12

Jednotlivé části jílce rapíru (16. století): 1 Záštitný úponek koše 2 Záštitná ramena 3 Dolní záštitný oblouk 4 Čepel 5 Knoflík 6 Hlavice jílce 7 Prstenec rukojeti 8 Rukojeť 9 Střed záštity s úchyty 10 Záštitná příčka 11 Rikaso 12 Postranní záštitný prstenec (,,oslí kopyto")

Jednotlivé části japonské zbroje: A Wakidate B Hači C Fukigaješi D Šikoro E Ko-sode F Saihai-cuke no kwan G Kote HJurugi-ito I Kusazuri nebo gesan J Kógake K Suneate L Tateage M Haidate N Tekkó O Kuridžime-no-o P Takahimo Q Dó R Aibíki-no-o S Jodarekake T Šinobe-no-o U Mempó V Mabezaši W Maidate

mi, k nimž patří záštitné prvky, rukověť a hlavice. JODARE-KAKE - součást japonské bojové masky, ochrana krku. JOKOHADŽI-DÓ - japonský kyrys vyrobený z vodorovně kladených lamel. JOROI (nebo také Ó-JOROI) - japonská zbroj. Klasická zbroj se v Japonsku vyvinula v druhé polovině období Heian (794-1185) a bohatí válečníci buši či rytířská kasta samurajů ji používali až do 15. století. Hodně rysů této zbroje bylo ovlivněno požadavky jezdecké taktiky, takže když samurajové pře­ jali převážně pěší styl boje, tato zbroj zastarala. Termín ,,..ó-joroi znamená „velká zbroj"

byly opravdu veliké. Rytíř obv takové zbroji vypadal jako nadpři­ rozená bytost, což mělo psychologicky pů­ sobit na soupeře. Kombinovaly se techniky používající pláty a destičky, spojované šňůrami. Zbroj složená z takových ,lamel" byla ještě lakována, takže nepodléhala korozi, což bylo zvláště důležité ve vlhkém japonském klimatu. Typickou součástí zbroje byla přilba s velkým otvorem, kudy se prostrkoval cůpek. Přilba měla týlní kryt, tvořený několika vodorovnými články spojenými šňůrami.Jeho spojení s vlastním zvonem kryly velké zvednuté části předního štítku přilby, tzv. ,,..fukigaeši. a její

součásti

lečený

101

Jednotlivé části japonské zbroje joroi (zepředu): 1 Kuwagata (ozdoba a zesílení přilby) 2 Fukurin (lem štítku přilby) 3 Fukigaješi (postranní kryty přilby) 4 Šime-0 (podbradník) 5 Šikoro (týlní kryt přilby) 6 Kjubi-no-ita (levý plecní kryt) 7 o-sode (ramenní kryt) 8 Curubaširi (náprsní plát) 9 Imuke-kusazuri (levá strana suknice) 10 Mae-kusazuri (přední strana suknice) 11 Komori-cuke (pravá strana suknice) 12 Cubo-ita (pravý postranní plát) 13 Wai __

~-~~

-c:.:::::::.:____-_-_-~-----⇒ -'::lb'==:~,..□'1"!1 >-t=-:.· Kůsa

sadě. Některé

selské zbraně tímto způsobem také vznikly, ale to jsou bojové kosy, ne kůsy. Kůsa nemá s kosou ani evolučně, ani etymologicky nic společného.Její přesné zařazení je ovšem problematické. často bývá řazena mezi sudlice, a cizojazyčné názvy různých typů dřevcových zbrani se natolik proplétají, že nemohou být vodítkem. Kůsa se objevuje od 13. století zvláště v Itálii, Francii a Burgundsku, ale i u nás a jinde v Evropě.Její pozdně gotická podoba však nekoresponduje příliš s podobou ze 16.-18. století, kdy již není vojenskou zbraní, ale odznakem trabantů knížecích dvorů - a tělesné stráže benátských dóžů. Tvar prvních kůs patrně připo­ mínal čepele tesáků či mečů a odtud také asi kůsa dostala své cizojazyčné pojmenování glaive (z latinského gladius, meč). Ve své rozvinuté formě se již neměnila. Čepel byla výrazně vydutá, se srpovítým výběžkem anebo ornamentálně propracovaným hrotem na hřbetě, a po celé délce lehce prohnutá dozadu. Tulej byla většinou chráněná a čepel bohatě zdobená ornamenty, heraldickými znaky panovníka nebo majitele tělesné stráže. Jako trabantská zbraň se kůsa udržela až do 20. století, konkrétně na bavorském dvoře a u uherské korunní stráže.Její datování podle tvaru je téměř nemožné, ale někdy je usnadňuje heraldická výzdoba. KUSARI - japonská kroužková zbroj (doslova .řetěz"). Ve složenině s ostatními slovy obvykle znamená, že předmět je vyroben z kroužkového pletiva.V Japonsku existovala široká škála kroužkových zbrojí a příslu­ šenství.

KUSARI-KABUTO

KUSARI-GAMA - zvláštní druh japonské úderné zbraně. Existovaly dva druhy. Jeden byl tvořen dvěma závažími spojenými řetě­ zem. Mohl sloužit jak k úderu, tak k obraně proti seku mečem (v takovém případě se zbraň držela za obě závaží). Druhý typ měl jenom jeden biják, připevněný řetězem na ratišti. Na násadě také mohla být připevně­ na čepel. Tento typ používali obránci hradeb.

Kusari-gama

KUSARI-GOTE - rukávce japonské kroužkové zbroje. KUSARI-KABUfO - typ japonské přilby vyrobené z malých plátků spojených řetíz­ ky a našitých na vycpané látkové podložce. Kusari-kabuto

KUSARI-KATABIRA

136

Takové přilby nosili obvykle chudší poddaní velmože. Původně název označoval brněnou kápi, na rozdíl od .skládací" přilby ...,tatami-kabuto, která byla vyrobena z plátků, nikoliv z kroužkového pletiva. KUSARI-KATABIRA - kroužková košile našitá na látkovém podkladu, kterou japonští bojovníci nosili pod obyčejnými šaty jako •evropské tajemství". Kusari-katabira

KUSARI-KJAHAN (kjahan-suneate) zvláštní typ ochrany nohy užívaný ve válce i v míru japonskými pěšáky i jezdci. Byl vy-

roben z kroužkové zbroje, nosil se obvykle pod kalhotami a pokrýval celou nohu. KUSARI-TAČI - japonský meč typu ...,tači připevněný k opasku řetízky. KUSARI-TODŽI - varianta japonské kroužkové zbroje. KUSARI-ZUKIN - japonská brněná kápě. Připevňovala se pod bradou šňůrami a na vrcholku měla otvor k prostrčení copu. KUSAZURI - nábederník japonské zbroje . Vrstvené závěsy z kovu nebo lakované kůže spojené šňůrami a jejich pomocí zavěšené na krunýři. Starší zbroje typu ...,joroi měly čtyři závěsy - jeden vpředu, jeden vzadu a po jednom na každém boku. Tyto závěsy se směrem dolů rozšiřovaly. U novějších zbrojí byly závěsy užší a početnější, někdy jich bylo až devět. Umožňovaly pohodlnou chůzi i jízdu na koni, ale neposkytovaly takovou ochranu jako původní čtyři kusy. Proto se uplatňoval další prostředek pasivní obrany beder - zástěře podobná ...,haidate. KUSUNGOBU viz AIKUČI KUŠE - mechanická střelná zbraň. Energie pro výmět střely (šípu) se získává napnutím lučiště vyrobeného ze dřeva, oceli či kosti. Lučiště upevněné na pažbě je napínáno u méně výkonných zbraní pouze svalovou silou střelce, u výkonnějších pomocí růz­ ných napínáků, kolovrátků či heverů. Pažba (nazývala se socha) byla tvarovaná podobně jako pozdější pažby puškové. V soše bylo spoušťové ústrojí, do jehož otočné části zvané ořech se vkládala tětiva napínající lučiš­ tě. Do lůžka v soše se kladl projektil opřený o tětivu. Po stisknutí pákové spouště její konec vězící v druhém zářezu ořechu tento otočný záchyt uvolnil, ten se pootočil a uvolněná tětiva vymrštila střelu. Existovala samozřejmě i jiná řešení spoušťového ústrojí. Střílelo se nejenom šipkami, ale také hliněnými kuličkami apod. Střely měly krátké dřevěné střeliště s nasazeným hrotem. Časté byly hroty průrazné. Vedle prostých

137

Jednotlivé části kuše: 1 Socha (pažba) 2 Čep heveru 3 Ořech 4 Lučiště 5 Botka pažby 6 Páka spouště 7 Bandáž 8 Tětiva

železných hrotů se už v 15. století vyráběly i šípy ocelové a také střely zápalné, které byly pod hrotem ovinuty látkou napuště­ nou zápalnou hmotou, nejčastěji sírou. Stře­ liště bylo na zadním konci opatřeno opeře­ ním, jež udržovalo šipku ve směru, jímž byla vystřelena.

Kuše se objevují již v Číně, později v antickém Řecku a starověkém Římě. Užívání ve středověké Evropě je doloženo od 10. století. U nás se kuše objevovala již od 14. století, avšak pod starším názvem ..,,samostříl. Název kuše se užíval až od 2. třetiny 15. století. Střelci z kuše byli v každé armádě považování za elitní vojáky a byli podle toho placeni. Kuše byla oblíbenou zbraní zvláště v pevnostech, kde byli střelci kryti při jejím napínání. Hradní posádky mívaly zásoby až padesáti tisíc šipek do kuší. Použití kuše se však nesetkávalo vždy s porozuměním, zvláště ve 12. století, kdy docházelo k církevním zákazům této .zákeřné" zbraně. Účinnost kuše byla až do 15. století větší než u tehdejších ručních palných zbraní a také její průraznost, přesnost a větší dostřel než u luku přispívaly k její ohromné oblibě a dlouhodobému setrvávání ve výzbroji armád. Dostřel válečné kuše se udává od 280-500 m. O její průraznosti se vyprávějí legendy. Díky svým vynikajícím vlastnostem se kuše udržely až do 17. století, především u námořnictva, kde na rozdíl od

KVADRANT DĚLOVÝ

Kuše opakovací čínská

tehdejších palných zbraní nepotřebovaly zážehové ústrojí citlivé na vlhkost. Od poloviny 16. století se kuše užívá převážně jako zbraně lovecké, později i sportovní. Sportovní kuše získávají oblibu od 19. století, ale především v poslední době. Není bez zajímavosti, že také ve vojenství se ve 20. století činí pokusy vyzbrojovat elitní jednotky (například commandos) miniaturními kušemi, pochopitelně díky jejich bezhlučné střelbě.

KlITTI viz BHUDŽ čelní ozdoba, upevve speciální tuleji na přední části japonské přilby. Obvykle je vyrobena ze zlaceného mosazného plechu nebo z kosti. Mívala nejrozmanitější tvary, nejčastěji však podobu rohů. Starověké ozdoby byly ohromných rozměrů. Není příliš jasné, jaký byl jejich význam, ale rohy u všech civilizací symbolizovaly moc a bohatstvi.

KUWAGATA - bizarní něná

Kuwagata

KVADRANT DĚLOVÝ - dělostřelecký nástroj pro přesné nastavení náměru (elevace) dělové hlavně. Nejvíce se uplatňoval při

KVÉR Dělový

138

kvadrant

střelbě ze strmě střílejících .,,moždířů. Užíval se od 15. století. KVÉR - hovorový název pro pušku či jinou ruční palnou zbraň s drážkovanou hlavní (z německého Gewehr = puška, ručnice).

KYJ - zajisté jedna z nejstarších a nejprimitivnějších zbraní lidstva - dřevěná neopracovaná palice s mohutnou sukovitou hlavicí, sloužící jako úderná zbraň. Úderná část byla později vyráběna z kamene či z kovu. Postupně tak vznikaly různé typy mlatů, kladiv a palcátů. KYRYS - část zbroje, přední a zadní díl k ochraně trupu. Název pochází z lat. corius, vydělaná kůže. Ve starověku se kyrys skutečně vyráběl z kůže. V Číně se podobná ochrana těla objevuje již v 11. století př. Kr. a kožené kyrysy se vyráběly na Východě i na Západě až do středověku. Souběžně se

Asyrský kyrys

Kwaiken

KWAIKEN - japonská dýka starého stylu, užívaná ženami. Sloužila k provedení rituální sebevraždy (přeřezáním žil na krku). Obvykle měřila 20-25 cm a měla lehce zakři­ venou jednobřitou či dvoubřitou čepel. Jednoduchá rukojeť a pochva byly dřevěné, souprava byla stříbrná či z rohoviny. Dýka neměla .,, cubu.

Italský kyrys ze 4. století př.Kr.

139

LAFETA

~

Italská zbroj ze 3. století př.Kr.

Mykénská zbroj z doby kolem 1400 př. Kr. ků, karabiníků

Řecký kyrys ze 6. století př. Kr.

Makedonský železný kryrys vyráběly

kyrysy z bronzu, z kovových šupin našitých na koženém či látkovém potahu a později z kovových plátů. Kyrys se udržel ve výzbroji vojenského jezdectva (kyrysní-

apod.), ale v některých pří­ padech i u pěchoty až do 1. světové války (rakousko-uherská armáda vyřadila kyrysy z výzbroje již roku 1860). Kyrysy měly své značení a zbarvení. Tak rakouský kyrys byl černě lakován, důstojnícký navíc zdoben mosaznými nýty a klínem obráceným hrotem k pasu (velikost klínu označovala hodnost nositele). Dodnes se kyrys udržel ve výstroji některých přehlídkových a elitních útvarů, jako například francouzské republikánské gardy. Výsledkem mnoha zkušeností s moderními druhy oceli a s plasty jsou současné neprůstřelné vesty a ochranná odění užívaná policií jako pokračování vývoje historických kyrysů. Japonský historický kyrys (respektive plátová zbroj) se nazývá ;rdó, čínský kyrys z usně se nazývá ;rkia. LÁDOVAČKA - starší výraz obecné češtiny, označující palnou zbraň, která se nabíjela (.ládovala") zepředu. LAFETA - lůžko děla, v němž je upevněna hlaveň. Název převzatý z francouzštiny (l'affut) se ve střední Evropě rozšířil po roce 1600. První lafety ze 14. století byly vel-

140

LAHTI

Pivotová lafeta

Lafeta s

Lafeta s

náměrovým

šroubem

mi jednoduché, jednalo se o vydlabaná dře­ koryta, v nichž byla hlaveň upevněna železnými obručemi. Tyto lafety byly stacionární. Později se objevily složitější konstrukce s koly, umožňující jednodušší transport a manipulaci s dělem při výstřelu (přede­ vším mířeru'). Kolové lafety se pravděpodob­ ně objevily již u husitských děl, ale určitě jsou doloženy až v druhé polovině 15. století u tzv. burgundské lafety. Od té doby měly lafety bočnice, v nichž byla hlaveň uložena věná

náměrovým

rožcem

pomocí čepů. Díky pohyblivosti hlavně bylo možné při mířeni upravovat náměr. Dře­ věný materiál nejstarších lafet vystřídalo v 19. století železo. K lafetám patřily munič­ ní bedny, či se zavěšovaly za muniční vozíky zvané kolesny. Lišily se podle druhů děl (polních, pevnostních, námořních), jejich škála je stejně rozmanitá jako škála jednotlivých typů děl. LAHTI - 1. obušek indických policistů. 2. název pistole (nazvané po finském konstruktérovi) připomínající tvarem pistoli ..wparabellum. LANCEA - lat. kopí. Touto zbraní byly vyzbrojeny čtyři poslední řady římské falangy v císařské době.Jednalo se vlastně o oštěp, Lancea

141

jenž byl k snadnějšímu vrhárú opatřen ře­ menem. LANCETA - dvoubřitý špičatý nožík, chirurgický nástroj. LANGUE-DE-BOEUF, LANGDEBEVE francouzsky "oslí jazyk", výraz z 15. století pro kopí italského původu, nazývané tak pro zvláštní tvar čepele. Bylo ukončeno dlouhou trojhrannou oboustraně broušenou čepelí, širokou u základny a zužující se ke hrotu. Obdobné kopí, nazývané "alla bolognese", mělo na každé straně u základny čepele vykované dva svitky, které sloužily jako záštity.

,~~CJ:::::>

=======:::mea·~·-·l::i·

Langue