Encyklopedie antické mytologie 9788085885996, 8085885999

Citation preview

GERHARD FINK:

ENCYKLOPEDIE ANTICKÉ MYTOLOGIE

Votobie, Olomouc, 1996

Úvod Postavy a příběhy z antických pověstí o bozích a hrdinech se objevují v nejrozmanitějších podobách i na prahu 21. století. Setkáváme se s nimi v obrazárnách, na operních jevištích, ve filmu, v knihách, v dramatech, v časopisech - zkrátka všude, aniž bychom je však vždy rozpoznali. Kdo si vzpomene, když čte o účincích atropinu, na temnou Parku, která dala tomuto jedu jméno? Koho napadne u Loriotovy filmové prvotiny Oidipussi v prvním okamžiku něco víc než psychoanalýza a přehnaná vazba na matku? Kdo vůbec může tvrdit, vyjma několika odborníků, že se jakžtakž vyzná v mnohokrát navzájem propletených, přečasto vypravovaných antických mýtech? Toto pestré tkanivo vytvářeli Řekové přes tisíc let a Římané jím se závistí a současně i s obdivem zakryli nedostatky svého jednoduchého rolnického náboženství. Když pak křesťanství sesadilo staré bohy z trůnů, zdálo se, že zároveň je také veta po starém bohatství pověstí. Ale spolu s díly starých mistrů žili dále i bohové a hrdinové, iritovali zbožné mnichy, kteří s červenýma ušima četli frivolní scény z Ovidiových Proměn, a v renesanci a baroku zatlačovali církevní svaté do defenzivy - především v malířství. Přesně viděno, zanechaly antické mýty v kultuře západní Evropy tak hluboké stopy, že si vůbec nemůžeme dovolit na ně zapomenout: příliš mnoha věcem bychom najednou přestali rozumět. Tato kniha přináší příklady o nesmírném vlivu jistých látek v nejrůznějších oblastech, aniž by usilovala o úplnost. Co by také čtenáři pomohlo, kdybychom mu vypočítávali všechny již zatím zapomenuté opery, v nichž Aeneas zamotá hlavu ubohé Didoně, či všechny nástropní malby v zámcích, které líčí jeho odjezd z Kartága? Uvádíme to, s čím se naši čtenáři pravděpodobně setkají v dějinách umění, ve velkých muzeích nebo na jevištích, a necháme se vést výběrem, který pro nás již učinili jiní: ponecháme stranou, co již nepovažuje Kindlerův Literární lexikon za hodno zmínky, nebudeme vyhrabávat, co nepojal Heinz Wagner do svého Průvodce operami. Zůstane dost významného a trvalého, např. Gluckův Orfeus s nezapomenutelným nářkem: "Ach, já jsem ji ztratil!" nebo Botticelliho Zrození Venuše v Uffizi u Florencie nebo, abychom připomněli též jednoho velikána tohoto století, Odyssea a Kalypso Maxe Beckmanna v hamburské Kunsthalle. Podobná je většina údajů; jádro každého hesla této knihy tvoří příběhy, které se nám o mytických postavách dochovaly. My jsme je nejdříve převyprávěli - pokud to bylo možné - podle nejstarších antických pramenů. Například s Prométheem se poprvé setkáváme v díle Hesiodově, které vzniklo kolem roku 700 př. Kr. Poloboha tedy představíme tak, jak ho viděl Hesiodos: zchytralého, lstivého, ale nakonec přece neschopného čelit svému sokovi, otci bohů Diovi. Pozdější změny a přídavky jsou zřetelně odděleny: nechceme vytvářet jakési mytické ragú, nýbrž umožnit čtenáři rychlý přístup k dobrému překladu, nebo dokonce k originálnímu textu.

Kde se jedná o důležitý vývoj, zabýváme se jím blíže, např. proměnou Pandory z nejštědřejší bohyně v první ženu a nakonec v kořen všeho zla. Ovšem tohle je spíše výjimka, neboť chceme představovat postavy mýtů, nikoliv konkurovat standardním mytologickým dílům. Proto také nehovoříme o všech lomech a odrazech nějakého mýtu, k nimž dospěla neobyčejně tvůrčí fantazie Řeků v průběhu staletí. Tak jako později operetní libretisté zacházeli již i attičtí tragikové s přejatými látkami mnohdy značně volně - avšak když jsou stopy jejich kreativity zachytitelné jen v nemnoha fragmentech jinak ztracených děl, pak od nich upouštíme kvůli jasným konturám, které by mohly být příliš mnoha variantami rozmazány. Nehledáme jako historikové pravdu - každý mýtus je stejným způsobem "pravdivý" i "nepravdivý"; záleží jen na postoji pozorovatele. Hesiodos asi ještě věřil v bohy, o nichž psal; dobře o dvě století později mu už filosof Xenofanes rozhořčeně vyčítá: "Všechno Homér a Hesiod navěšeli bohům, co u lidí zasluhuje kárání a je hanbou: krádeže, nevěru a vzájemné podvádění." Ale ani tato kritika, ani kritika temného Herakleita, který by Homéra nejraději sešlehal metlou, ani Platonovo rozhodné odmítnutí mýtu neumlčelo jejich vypravěče. Jen postoj posluchačů se patrně změnil; původně znamenal mythos "řeč" nebo "zprávu"; později dominoval aspekt něčeho vybájeného, s čímž si lze i pohrávat. Vzhledem k tomu dáváme přednost starší verzi, a pokud tuto možnost volby nemáme, volíme pojetí, jehož účinky byly nejsilnější. Tyto účinky byly zcela podstatně ovlivněny kvalitou básníků a dramatiků, kteří zpracovávali určitou látku. Alexandr Veliký právem záviděl Achilleovi to, že našel herolda svých činů v Homérovi. Jde tudíž především o díla zásadního významu, z nichž referujeme: z Iliady a Odysseie, z obou nejstarších epických evropských básní připisovaných Homérovi, z Hesiodova trochu mladšího Zrození bohů a z jeho Prací a dní, z tragédií Aischylových, Sofoklových a Euripidových, z helénistického eposu o Argonautech od Apollonia z Rhodu a z obrovského, pozdně antického díla Nonnova, Dionysiaka. Vedle těchto řeckých výtvorů kráčí Aeneis od Vergilia jako římská národní báseň, mytologické divadlo světa Římana Ovidia, který ve svých Proměnách a Kalendáři umělecky spojil dohromady na tři sta jednotlivých pověstí. Pro rané římské dějiny, pokud se ztrácejí v mytické temnotě, je důležitým pramenem historické dílo Liviovo. Mnohé se muselo vybrat ze souborných děl, protože velká část antické literatury se v průběhu doby ztratila. Zde stojí na prvním místě Bibliothéka, příručka mytologie, sepsaná asi v 1. st. po Kr., která se nám dochovala ve zmrzačené podobě pod jménem alexandrijského učence Apollodora. Bohatost jejího materiálu je enormní, především ve srovnání s trochu mladšími Fabulemi Římana Hygina.

Zřejmě již v antice bylo nemožné uchovat si přehled o množství mytických postav. Tak začali v 5. st. př. Kr. tzv. "mytografové" sbírat, třídit a zhušťovat rozptýlené pověsti. Bibliothéka je místy suchopárný, často ale také vskutku obratně napsaný průvodce po příbězích o původu bohů v "předhomérovském" světě, k němuž patří temné a příšerné pověsti o Oidipovi a kletbě Atreovců až po trojskou válku a bloudění Odysseovo. Jestliže přiřazujeme látku k abecedně seřazeným osobám, je třeba zamezit nebezpečí opakování: Iason a Medeia patří k sobě; jestliže je rozdělíme, pak bychom museli pod heslem "Iason" a "Medeia" vypravovat tentýž příběh. Proto se má systém odkazů postarat o to, aby se obě hesla, vztažená k sobě, také navzájem doplňovala. Pod heslem "Iason" jsme shrnuli část příběhu Argonautů, kterou svým jednáním určuje Iason. Medeina msta na nevěrném je jen krátce naznačena. Podrobněji ji však přináší heslo "Medeia". Aby čtenář mohl rozlišovat, kde je možno a nutno pokračovat ve čtení, zavedli jsme dvojí odkazovací znaménka: * (např. Zeus*, Achilleus*) znamená, že eventuálně potřebnou informaci o jmenovaném bohovi nebo hrdinovi je možno nalézt pod jeho jménem. ** (např. Medeia**) vyjadřuje, že takto zdůrazněné heslo přináší důležité, doplňující informace k danému tématu. A Abas Král Argu na Peloponnésu, otec Akrisia*, pradědeček Persea*. Acca Larentia Larentií nazývá Ovidius (Kalendář III 55 a násl.) ženu pastýře Faustula*, která prý přijala malého Romula*. Totéž sděluje Livius (Od založení města I 4, 7), který kromě toho píše, že Acca Larentia byla prostitutka (lupa) a také tak byla nazývána. Romulus byl údajně kojen vlčicí, což se vysvětluje tím, že lupa znamená vlastně "vlčice". U Gellia (Noctes Atticae VII 7, 5) je Acca buď úspěšnou prostitutkou, která své nezměrné bohatství odkázala Romulovi, respektive římskému lidu, a za to byla každoročně oslavována obětní slavností, nebo Romulova chůva, která si ho po smrti jednoho ze svých dvanácti synů vzala k sobě. Macrobius, pilný sběratel 5. st. po Kr., k tomu připojuje několik skurilních detailů: Když se jednou strážce Herculova* chrámu nudil, vyzval svého boha ke hře v kostky o večeři a o děvče, házel za sebe i za něj a prohrál. Nato opatřil jídlo a zavřel ztepilou prostitutku Accu do chrámu. Ale bohovi se zalíbilo obojí, večeře i prostitutka, a dívce se odměnil tím, že jí umožnil najít bohatého muže, provdat se za něho a podědit po něm (Macrobius, Saturnalia I 10, 12-14). Ve skutečnosti se u Accy Larentie jednalo asi o starou bohyni, jejíž původní obraz byl zdeformovám racionalistickými změnami smyslu a sekundárními dodatky k nepoznání. Acis > Akis

Admetos Král z Fer v Thesálii, kterému musel Apollon* na Diův* příkaz po dobu jednoho roku sloužit jako pastýř, protože v hněvu nad ztrátou svého syna Asklepia** zabil Kyklopy* (Vergilius, Zpěvy rolnické III 2). S pomocí Apollona získal Admetos krásnou Alkestidu**: podařilo se mu, jak to požadoval její otec Pelias*, zapřáhnout do vozu zároveň lva a kance (Pausanias, Cesta po Řecku III 18, 16). Admetos se prý také zúčastnil lovu na kalydonského kance* a výpravy Argonautů*. Adonis Syn kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy*, které se s pomocí její chůvy podařilo sdílet po několik nocí lože s otcem, aniž by byla poznána. Ten, když konečně odhalil zločin, pronásledoval svou dceru taseným mečem, ale unikla mu do Arábie, kde ji bohové na její úpěnlivou prosbu proměnili v myrhový strom. Již jako strom porodila Adonise a o překrásné dítě pečovaly Nymfy* (Ovidius, Proměny X 298-518). Apollodoros, který matku Adonise nazývá Smyrnou*, dále vypráví, že sama Afrodite* byla krásou malého tak okouzlena, že ho skryla do bedny a svěřila Persefoně*. Když ta ho déle nechtěla skrývat, obrátila se Afrodite o pomoc k Diovi*; ten rozhodl, že Adonis má třetinu roku trávit u Persefony, další třetinu u Afrodity a poslední třetinu podle vlastního uvážení. Ale i tuto dobu věnoval mladý muž bohyni lásky, dokud ho na lovu nezabil divoký kanec (Apollodoros, Bibliothéka III 183-185). Z krve milovaného nechala Afrodite vyrůst květinu, z níž se však mohla těšit jen krátce: sasanku, anemónu (Ovidius, Proměny X 739). Původně byl Adonis semitským bohem vegetace (adon: pán), jako Attis* milencem Velké matky bohů. Jeho smrt a návrat z podsvětí symbolizují zrození a zánik v přírodě, stejně jako Adonisovy zahrádky, misky s rychle rostoucími a vadnoucími květinami, které ještě v helénistické době byly ženami vysazovány při Adonisových oslavách. Nářek nad mladým bohem - o ton Adonin - doznívá v adonském verši, čtvrtém verši sapfické strofy. Návštěvnice Adonisových oslav líčí realisticky a humorně Theokritos kolem roku 275 př. Kr. v mimu Adoniazusai. Ve stylu Tassa a Ariosta rozšířil Gianbattista Marino ve své básnické skladbě L'Adone (1623) pověst o Adonisovi veselými, ironickými a učenými vložkami na 20 zpěvů. Také William Shakespeare se pokoušel v malém eposu Venuše a Adonis (1593) rétorickou nádherou, detailním líčením přírody a početnými dialogy překonat Ovidia. Venuše a Adonis byli oblíbeným tématem renesančního a barokního malířství, velice půvabně ho zpracoval zvláště dolnorýnský malíř Hendrick Goltzius (Venuše a Adonis, 1614, Mnichov, Alte Pinakothek); zmínky zaslouží také jeho Smrt Adonise (1603, Amsterodam, Rijksmuseum). Mramorového Umírajícího Adonise se směšně malým kancem najdeme v Bargellu u Florencie. Plastika byla dříve připisována Michelangelovi, ve skutečnosti však pochází od Vicenza d' Rossi. Od Augusta Rodina je rovněž jeden Umírající Adonis (1893, Paris, Musée Rodin). Adrastos

Syn argejského krále Talaa, u něhož našel útočiště z Théb vyhnaný syn Oidipův* Polyneikes*, stejně jako Tydeus*. Ti dva se dostali před jeho palácem do sporu, a když Adrastos spor urovnal, uviděl na štítě jednoho z uprchlíků obraz kance a na štítě druhého lva. Tu si vzpomněl na výrok věštce, že spojí své dcery s kancem a lvem, a přijal oba za své zetě. Polyneikovi dal za manželku svou dceru Argeiu a slíbil, že mu pomůže dobýt otcovské město. Marně ho věštec Amfiaraos* od toho zrazoval, marně byla varovným znamením smrt malého Ofelta* uštknutého hadem při tažení do Théb. Vskutku, šest ze Sedmi*, kteří táhli proti Thébám, zastihla smrt. Pouze Adrastos se na svém rychlém koni Areiontovi mohl zachránit útěkem do Athén a vyprosit si pomoc. Protože nový thébský král Kreon (1)* nechal ležet mrtvoly útočníků nepochovány, ujal se Adrasta Theseus*, dobyl Théby a postaral se pohřbení padlých (Apollodoros, Bibliothéka III 58-80). Aedon > Prokne Aello Jedna z Harpyjí*, která ve Vergiliově Aeneidě děsí Trojany proroctvím, že naleznou klid až tehdy, když z nouze sní své stoly. Když pak Trojané v Itálii kladou svá jídla na chlebové placky a spolu s nimi je jedí, pozná Askanios*-Iulus, že se věštba vyplnila (Vergilius, Aeneis VII 107-129). Aerope Dcera krétského krále Katrea*. Když mu bylo předpovězeno, že jedno z jeho dětí ho zabije, dal Aeropu a její sestru Naupliovi*, který je měl v cizině prodat jako otrokyně. Soucitný muž přivezl dívky do Argu, kde se Aerope provdala. Jejími syny byli Agamemnon* a Menelaos* (Apollodoros, Bibliothéka III 15). Tím, že Aerope svého muže Atrea** podvedla a cizoložila s jeho bratrem Thyestem*, vyvolala řetěz hrůzostrašných činů, tzv. atreovskou hrůzu. Ona sama byla Atreem svržena do moře (Euripides, Elektra 699-746; Orestes 995-1018; Apollodoros, Bibliothéka, V 10-11). Afareus Otec Idy* a Lynkea*, "Afareovců". Afrodite Bohyně lásky; u Homéra dcera Dia* a Diony (Ilias III 374, V 370 a násl.), podle Hesioda však "Zrozená z pěny", protože pocházela z pěny, která se vytvořila kolem genitálií, které svému otci Uranovi odřízl srpem a hodil do moře Kronos* (Zrození bohů 188-200). Starobyle a děsivě působící vyprávění Hesiodovo děkuje za svůj vznik pokusu etymologicky zdůvodnit neřecké jméno: jeho první části rozuměli jako aphros, pěna. Takový "lidově etymologický" výklad je hojný; jako příklad budiž jmenován Prometheus*. Že se u Afrodity jedná o jednu z velkých bohyní mateřství a plodnosti předoasijského prostoru, o "vládkyni zvířat", dokazuje opravdu zřetelně 5. homérský hymnus, v němž je široce popisováno její spojení s Anchisem*. Podle něho "probouzí ve zvířatech touhu, takže se hned párují v stinném prostoru dvora" (Homérský hymnus V 73 a násl.). Líčí i její spojení s

Adonidem**. Římané přenesli mýty o Afroditě na Venuši*. V Odysseii (VIII 267-366) podává pěvec na dvoře fajáckého krále zprávu o tom, že Afrodite svého nemilovaného manžela, kulhajícího boha kovářství Hefaista*, podváděla s Areem*. Hefaistos je přistihl in flagranti a polapil je do zlaté sítě. Přivolaní bohové se dali do "homérského" smíchu, ale mnozí z nich by sami rádi leželi tak těsně u krásné bohyně, která i při Paridově soudu uměla účinně využít svých půvabů. Počet vysochaných a namalovaných Afrodit za dobrých 2500 let není možno vypočítat; mezi zvláště proslulé patří Zrození Afrodity ze střední části Trůnu Ludovisiů (kolem roku 460 př. Kr., Řím, Museo Nazionale Romano/Museo delle Terme), Praxitelova Afrodite Knidská (kolem roku 450 př. Kr., kopie ve Vatikánských muzeích, Řím), Venuše Mélská (ostrov Melos, 2. st. př. Kr., Paříž, Louvre) a trochu pozdější Venuše Landolina v muzeu v Syrakusách, která patří k typu "kallipygos", Afrodit s dobře formovanou zadní částí těla. Obraz s nepopsatelným kouzlem je Zrození Venuše od Sandra Botticelliho (kolem roku 1480, Florencie, Uffizi): bohové větru doprovázejí nahou bohyni, zmítající se na vlnách ve velké lastuře, k pevnině, kde bude oděna do krásného šatu. Ve skvostných šatech vidíme bohyni na dalších dvou Botticelliho obrazech, na alegorickém obraze Jaro (kolem roku 1478, Florencie, Uffizi) a na desce Venuše a Mars (kolem roku 1483, Londýn, National Gallery), zatímco Paridův soud od Lukase Cranacha st., namalovaný roku 1530, (Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe) ji ukazuje opět nahou a diváka nutí k úsměvu: zcela komicky koketují tři bohyně s princem v těžké zbroji, jedna z nich stojí dokonce na jedné noze! Na stejnojmenném pozdním díle Augusta Renoira (kolem roku 1914, Philadelphia, soukromý majetek) nás okouzlí zářivé barvy a bujná zaoblení. Po velkých evropských muzeích jsou roztroušeny zobrazení Venuše s jejím synem Amorem z dílny Lukase Cranacha ml. (1515-1586); někdy drží ten malý medovou plástev a včely napadají loupežníka. "Taková je láska", oznamuje (např. v Germánském národním muzeu v Norimberku) latinský nápis, "sladká a současně hořká." Mnohá "Odpočívající Venuše" má představovat vysoce postavenou dámu jako např. proslulá Venuše Urbinská (Tizian, kolem roku 1540, Florencie, Uffizi), mnohá byla malována pro objednavatele, který si chtěl pověsit něco erotického do své soukromé komnaty, např. Tizianova Venuše s varhaníkem (kolem roku 1550, Gemäldegalerie Berlín-Dahlem). V tomto případě má varhaník rysy španělského krále Filipa II. Pauline Borghese se nechala roku 1807 vysochat do mramoru v podobě Venuše sochařem Antoniem Canovou (Galleria Borghese, Řím). Aféru s bohem války obměnil originálním způsobem Jacopo Robusti Tintoretto (1518-1594) na obraze Vulkán překvapuje Venuši a Marta (Alte Pinakothek, Mnichov): zde není žádná zlatá síť, a tak se mohl Ares/Mars při neočekávaném návratu parohatého manžela ještě ukrýt pod stůl. Ale to mu nic nepomůže, neboť je zde malý psík, který na něho štěká. Jako kuriozita budiž poznamenáno, že norimberský ševcovský poeta

Hans Sachs roku 1568 zveršoval a uvedl na scénu masopustní frašku Zajetí bohyně Venuše s bohem Martem. Agamemnon Syn Atrea* a Aeropy*, bratr Menelaa*, manžel Klytaimestry*, otec Oresta*, Elektry*, Ifigenie* a Chrysothemidy*. Když byl Atreus Aigisthem* zavražděn a pánem Mykén se stal Thyestes**, zachránila malého Agamemnona a jeho bratra chůva. Později oběma pomohl k svržení Thyesta Tyndareos*, který dal také Agamemnonovi za ženu svou dceru Klytaimestru. Jejího prvního muže, syna Thyesta, a její novorozeně zabil. Menelaos se oženil s druhou dcerou Tyndarea, Helenou*, a nastoupil po svém tchánovi na spartský trůn (Apollodoros, Bibliothéka V 15-15). Když trojský princ Paris* unesl Helenu*, prosil Menelaos svého bratra o pomoc a ten shromáždil brannou moc skoro z celého Řecka. S tou se chtěl přeplavit u Aulidy do Malé Asie, avšak zabránilo mu v tom naprosté bezvětří. Věštec Kalchas* prohlásil, že bohyně Artemis* musí být usmířena obětí, a požadoval obětovat Agamemnonovu dceru Ifigenii. Lstí byla nic netušící dívka i s matkou vlákána do vojenského tábora: údajně se měla zasnoubit s Achilleem*. Zavčas ale prozradil starý sluha královně, co Agamemnon skutečně plánuje. Achilleus chtěl Ifigenii zachránit, avšak ta byla nakonec ochotna po těžkém vnitřním boji za Řeky zemřít. Artemis ji ale při obětních obřadech unesla a místo ní položila na oltář laň (Euripides, Ifigenie v Aulidě). A tak se přeplavilo řecké loďstvo za příznivého větru do Troje, která kladla rozhořčený odpor. V desátém roce války popudil Agamemnon proti sobě Achillea**. Když vystavil své vojsko zkoušce, poznal, jak jsou všichni válkou unaveni, a v následujících bojích se musel vyrovnávat s těžkými protiúdery, dokud se opět s Achileem nesmířil (Ilias I-XXIV). Po dobytí Troje se Agamemnon vrátil se svou kořistí, věštkyní Kassandrou*, nazpět do Mykén a tam byl Aigistem* ve spolku s Klytaimestrou, respektive jí samou, při koupeli zavražděn (Odysseia III 234-275; Aischylos, Agamemnon; Seneca, Agamemnon). Malého Oresta, který později otce pomstil, zachránila Elektra*. Příběhy kolem Agamemnona byly vždy znovu vyprávěny generacemi básníků, kteří je přitom v jednotlivostech podstatně měnily. Zatímco v Iliadě je mykénský panovník, nehledě k chybám, které činí z hrdosti a tvrdohlavosti, charakterizován vcelku pozitivně jako "pastýř národů", jako "božský" a "Diem milovaný", je u Aischyla pod kletbou, která leží na Atreově domu; Euripides z něj naproti tomu dělá neduživého váhavce. Jevištně působivá látka podněcovala až do nejnovější doby četné dramatiky, mezi nimi i Gerharta Hauptmanna, jehož atreovská tetralogie se nemusí před antickými vzory stydět. Skládá se z částí Ifigenie v Aulidě (1943), Agamemnonova smrt (1947), Elektra (1947) a Ifigenie v Delfách (1941), z nichž první tři se opírají o Euripida, Aischyla a Sofokla (Elektra). Zdůraznění silných emocí a děsivých prvků je do jisté míry přibližují k Senecovi. Jako trilogie je koncipováno dílo Mourning becomes Electra (1931, Smutek sluší

Elektře) od Eugena O'Neilla, který tragické dění přenáší do Ameriky 19. století a zdůvodňuje je psychikou jednajících postav. Agamemnon se promění v Ezru Mannona, úspěšného generála, z Klytaimestry se stává jeho žena Christina, která podvádí svého muže s kapitánem Brantem a nakonec ho otráví. Na operní scéně se prosadil Willibald Gluck Ifigenií v Aulidě (1774), jejíž francouzský libretista se držel spíše Euripida než náhražkové Ifigenie z chudokrevné tragédie Ifigenie od Jeana Racina (1674). Agaue Dcera Kadma*, matka a vražedkyně Penthea**. Agenor Král Tyru, otec Europy*, kterou unesl Zeus*. Aby ji vypátral, vyslal Agenor do světa své tři syny, Kadma*, Kilika a Foinika, a přikázal jim, aby se bez sestry nevraceli. Protože ji však nebylo možno najít, usadil se Kilix v Kilikii, Foinix ve Foinikii a Kadmos založil Théby (Apollodoros, Bibliothéka, III 1-4). Aglauros, Agraulos Dcera Kekropa*, sestra Hersy* a Pandrosy*, s nimiž společně měla střežit košíček od Athény*. Proti výslovnému zákazu bohyně se Aglauros podívá dovnitř a spatří malého Erichthonia** (Ovidius, Proměny II 553-561). Pro svou zvědavost a pro projevenou chtivost vůči Merkurovi*, zamilovanému do Hersy, je Aglauros těžce potrestána: ohavná bohyně závisti jí vdechne jed žárlivosti, který ji rozežírá, dokud ji Merkur nepromění v kámen s ošklivými skvrnami (Ovidius, Proměny II 807-832). V Ovidiově působivě líčeném příběhu proměny získává bájná postava, ve starší tradici marginální, a proto asi rozporně charakterizovaná, jasné kontury. U Herodota (VIII 53) je řeč o svatostánku Kekropovy dcery Aglauros na svahu Akropolis; Demosthenes (XIX 303) míní, že se obětovala pro svou vlast; v Euripidově Ionovi (21 a násl., 270 a násl.) se naproti tomu říká, že ji Athéna postihla šílenstvím a že se společně se svými sestrami zřítila z Akropole. Achaemenides Druh Odyssea*, který při jeho útěku před Polyfemem* zůstal na Sicílii a byl později zachráněn Aeneem (Vergilius, Aeneis III 558-668; Ovidius, Proměny XIV 160-222). Protože se v Odysseii nikde o Achaemenidovi nemluví, dá se předpokládat, že si Vergilius tuto postavu vymyslel. Acheloos Bůh stejnojmenné řeky ve středním Řecku, syn Okeana* a Tethye*, milenec Perimely*, otec Sirén*. Když se Acheloos ucházel o krásnou Deianeiru*, podlehl v zápase svému spoluuchazeči Heraklovi*, i když se přitom proměnil v hada a divokého býka. Jeho hlavu vtiskl Herakles tak mohutně do písku, že mu ulomil jeden roh. "Nymfy ho naplnily plody a vonnými květy a obětovaly ho bohům. Bohatství rohu má nyní Dobrá bohyně hojnosti." (Ovidius, Proměny IX 1-88; k "rohu hojnosti" Amaltheia) Vousatá a rohatá hlava Acheloa byla oblíbeným motivem v řeckém a etruském umění; souboj s Heraklem namaloval mj. Guido Reni (kolem roku 1630, Paříž, Louvre); hodokvas pro Thesea* a jeho průvodce, při

němž nechává Ovidius boha samého vypravovat, jak byl poražen, namaloval Peter Paul Rubens (kolem roku 1625, New York, Metropolitan Museum of Art). Acheron Jedna ze čtyř podsvětních řek, přes jejíž bahnitý proud převážel Charon* duše zemřelých na druhý břeh, pokud byli pochováni podle zvyklostí. V opačném případě bloudily bědujíce po břehu. Zdá se, že jejich nářky zaznívají ze samotného názvu řeky, kterou jako živí přepluli jen Herakles* a Orfeus*. Boha řeky označuje Ovidius za otce Askalafa*. Achilleus Syn Pelea* a mořské bohyně Thetidy*, největší hrdina Řeků v boji o Troju. Achilleovo mládí: Thetis chtěla učinit svého syna nesmrtelným, a tak ho v noci vložila do ohně a ve dne namastila potravou bohů, ambrozií. Když ji Peleus vyslídil a uviděl malého zmítat se v plamenech, hlasitě vykřikl a zmařil tak plán matky, která se zklamaná vrátila do moře. Peleus předal dítě Kentaurovi* Chironovi*, který ho živil lvími játry a medvědím morkem a dal mu jméno Achilleus. Původně se chlapec jmenoval Ligyron. Když mu bylo devět let, oznámil věštec Kalchas*, že bez Achilleovy pomoci nemůže být dobyta Troja. Ale Thetis, která věděla, že Achilleus tuto válku nepřežije, ho přenesla v dívčích šatech na ostrov Skyros a ukryla ho mezi dcerami krále Lykomeda*. Do jedné z nich, Deidameie*, se zamiloval a ona mu porodila Pyrrha, který se později nazýval Neoptolemos*. Odysseus*, jemuž byl úkryt mladého hrdiny prozrazen, ho odhalil tak, že dívkám předložil své dary krásné šaty a šperky, ale také výstroj a zbraně - a nečekaně nechal zatroubit na válečné trubky, načež Achilleus ihned sáhl po zbraních (Apollodoros, Bibliothéka III 171-174, podle starších, nám nedochovaných pramenů). Že Thetis ponořila svého syna do Styxu* držíc ho za patu, aby ho učinila nezranitelným před úderem a bodnutím, a že při tom právě tato pata zůstala zranitelná, čteme teprve v Achilleidě Papinia Statia (I 269). O vojenském tažení proti Skyru a proti městu krále Telefa*, Theuthranii, kterou Řekové omylem považovali za Troju, a také o zájmu Achillea o krásnou Helenu* se vyprávělo ve starších, dnes již ztracených eposech. Ilias o tom ale nic neví, ani o dívčím převlečení; podle jejího podání se Odysseus * a Nestor* zastavili pro hrdinu u jeho otce, který mu radil, "aby byl vždycky nejlepší a nade všechny vynikal" (Ilias XI 784). Později se Achilleus dozvěděl od své matky, že svou účastí ve válce se rozhodl pro velkou slávu na úkor dlouhého života. Čtyřicet dní před Trojou: V prvním verši Iliady je uvedeno jako její téma hněv Achilleův. Toho rozhněvá chování vrchního velitele Agamemnona*, který se nejprve vzpírá vrátit krásnou zajatkyni Chryseovnu* jejímu otci. Nato se on, kněz Apollonův*, obrátí s žádostí o pomoc na svého boha, a ten potrestá Řeky morem. Nyní musí Agamemnon ustoupit, ale snaží se vynahradit si škodu tím, že unese Achilleovu dívku Briseovnu*. Hrdina se s nevolí podřídí,

ale odpírá další účast v boji. Jeho matka Thetis však prosí Dia*, aby nechával Trojany tak dlouho vyhrávat, dokud nebude odčiněno bezpráví, které utrpěl její syn. Řekové se vskutku dostanou do velké tísně, a hledajíce pomoc, obrátí se na Achillea, který se však umoudří teprve tehdy, když Hektor začne zapalovat řecké lodě. Achilleus dá svému příteli Patroklovi* vlastní výstroj a umožní mu zúčastnit se boje pod svým jménem. Nejdříve před ním Trojané v panice prchají, pak se ale proti němu postaví Hektor, zabije ho a uloupí mu výzbroj. Achilleus se nato smíří s Agamemnonem, který mu vrátí Briseovnu, a jakmile mu dá jeho božská matka u Hefaista* ukout nové zbraně, vrhne se s nesmírnou zuřivostí do zápasu. Pobije tolik Trojanů, že jejich mrtvoly zahradí řeku Skamandros*. Její bůh se v rozhořčení pokouší zuřivce utopit, ale Hefaistos mu v tom zabrání. Ani Hektor není s to odolat Achilleovi: třikrát se jím dá hnát kolem trojských hradeb, až mu Athéna* v podobě jeho bratra Deifoba* dodá odvahu k vlastní záhubě! Achilleus zabije Hektora, který ještě než zemře, mu prorokuje jeho vlastní konec, a odvléká mrtvolu na voze, aby ji předhodil jako žrádlo psům. Ale když Priamos*, Hektorův otec, přijde s božskou pomocí k němu do tábora, dá se přemluvit a mrtvého vydá. Tím končí Ilias, jejíž děj se omezil na čtyřicet dní desátého roku války (Ilias I-XXIV). Achilleova smrt: Hektorovou smrtí není zánik Troje zdaleka zpečetěn. Město ještě nalezne spojence - ale jak královna Amazonek Penthesileia*, tak Etiopan Memnon* Achilleovi podlehnou, dříve než jej samého zasáhne šíp Paridův* řízený Apollonem* (Apollodoros, Bibliothéka VIII 1-2). V podsvětí smí velký hrdina vládnout jako král nad mrtvými, avšak raději by byl čeledínem u hladového sedláka, ale zato živý (Odysseia XI 489-491). Po dobytí Troje se ukáže jeho stín nad jeho hrobem a požaduje obětování Polyxeny*, nejmladší Priamovy dcery (Euripides, Hekabe; Ovidius, Proměny XIII 441-532). Zatímco Ovidius zdůrazňuje nesmiřitelnou touhu mrtvého po pomstě, je podle jiných převezen na Ostrovy blažených, kde se spojí s Polyxenou, Helenou, nebo dokonce Medeou*. Další život: Líčit Achilleovy činy v konkurenci s nesrovnatelnou Iliadou se odvážilo jen několik velkých básníků. Je pozoruhodné, že Achilleis Římana Statia (kolem roku 95 př. Kr.) zůstala nedokončena právě tak jako stejnojmenný epos Goethův (1799) a ukazuje hrdinu v zajetí bezprostředně se blížícího konce. Láska k Polyxeně mu umožňuje zapomenout na osud, který ho zastihne při svatbě(!). Kleistovo veršované drama Penthesilea (1808) se svými vyhrocenými protiklady mezi něžností a divokými výbuchy, v němž nenávistná láska Amazonky přináší Achilleovi i jí smrt, bylo Goethem prudce odmítnuto a na jevištích se objevuje jen zřídka. Menší duchové naprosto ztroskotali na přemocném hrdinovi, např. Thomas Corneille, bratr proslulého Pierra, se svým dramatem Achilleus (1673). Opera a opereta se věnovaly zvláště událostem na Skyru, např. Deidamia Georga Friedricha Händela (1739). Také v malířství docházely zvláštní obliby scény z Achilleova dětství

a mládí, zvláště Chironova výchova (známá už z nástěnné malby z Pompejí) a pobyt mezi dcerkami Lykomedovými (např. od Petra Paula Rubense, kolem roku 1620, Prado, Madrid). Proslulá je vázová malba Exekiova Achilleus s Aiantem při hře v kostky (kolem roku 530 př. Kr., Řím, Vatikánské sbírky) a metopa ze Selinuntu Achilleus zabíjí Penthesileiu (5. st. př. Kr., Palermo, Museo Nazionale). Stejná scéna se nachází na jedné attické číšce z Vulci (kolem roku 460 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen): královna Amazonek klesla před Achilleem a vzhlíží k němu plná důvěry a lásky; on jí ale vráží do hrudi meč. Aiakos Syn Dia* a Aiginy*, otec Pelea*, Telamona*, s mořskou bohyní Psamathou* měl ještě syna Foka*. Aiakos byl nejzbožnějším mužem své doby; proto mohl osvobodil Řecko od výroku orákula o neplodnosti, kterou zavinil zločin Pelopův; po své smrti se stal jedním ze tří soudců v podsvětí (Apollodoros, Bibliothéka III 155-160). V tom, že Aiakovi poddaní byli stvořeni z mravenců, se zmiňuje Apollodoros; Ovidius to uvádí do souvislosti se široce popisovanou epidemií moru na Aigině (Proměny VI 517-657). Po smrti skoro všech obyvatel prosil Aiakos úpěnlivě Jupitera*, aby mu vrátil tolik občanů, kolik mravenců leze po jeho svatém dubu. Prosba byla splněna, a protože noví Aigiňané byli původně mravenci, myrmekes, nazývali se od nynějška Myrmidony. Aias Lat.: Aiax; 1. Syn Telamona*, bratr Teukra*, zvaný Telamoňan nebo "velký" Aias; po Achilleovi* nejstatečnější Řek před Trojou, který se měřil v souboji s Hektorem* a zranil ho, dále odrazil útok Trojanů na lodní tábor a také pomáhal zachránit mrtvolu Patroklovu* (Ilias, především II, VII, XVII). Po Achilleově smrti požaduje Aias jeho zbraně, ale rozhodčí soud je přiřkne Odysseovi*. V záchvatu zuřivosti chce poražený zabít vůdce Řeků; Athéna* jej však oslepí, takže rozseká stádo ovcí. Když opět přijde k vědomí a vidí, co způsobil, pln studu nalehne na svůj meč (Sofokles, Aias). Tuto scénu zobrazil velký attický malíř váz Exekias na černofigurové amfoře (kolem roku 540 př. Kr., Musée de Beaux Arts et d' Archéologie, Boulogne-sur-Mer). O sporu kolem Achilleových zbraní se široce pojednává v Ovidiových Proměnách (XII 620 - XIII 398); aby zůstal v rámci příběhů s proměnami, vysvětluje, že z krve mrtvého Aiase vyrašila nachová květina, na jejíchž okvětních lístcích lze zřetelně číst AI AI. 2. Syn lokridského krále Oilea*, "malý" Aias, vůdce lokridského oddílu před Trojou, dobrý bojovník kopím a běžec (Ilias, především II, XIII, XXIII). Při dobývání Troje Aias rozhněval Athénu*, protože znásilnil věštkyni Kassandru*, když objímala její sochu (Apollodoros, Bibliothéka VIII 22). Proto ho chce Athéna na cestě domů zničit, ale Poseidon* ho zachrání. Tu vykřikne Aias z hrdosti a zaslepenosti, že nyní sám unikl z propasti moře proti vůli bohů. Poseidon okamžitě rozdrtí skálu, na které se provinilec zachránil, a Aias se utopí (Odysseia IV 499-511).

Aidoneus Pán podsvětí, Hádes*. Aietes Král Kolchidy na východním pobřeží Černého moře, syn boha slunce Helia* a Persidy, bratr Kirke* a Pasifae*, otec Medeie**. Přátelsky přijme Frixa**, nechá střežit drakem zlaté rouno berana, jím obětovaného, a klade Iasonovi**, který je chce získat, obtížné úkoly (Apollodoros, Bibliothéka I 83; 127-129). Aigeus Syn Pandiona*, athénský král. Po dvou bezdětných manželstvích obdržel záhadné orákulum, jehož smysl pochopil teprve Pittheus*, král troizenský v Argu. Ten opil Aigea a sblížil ho se svou dcerou Aithrou*, která s ním - nebo s Poseidonem*, který k ní přišel téže noci - měla Thesea**. Když se Aigeus s Aithrou loučil, prosil ji, aby v případě, že porodí syna, ho vychovala, ale zamlčela mu jméno otce. Současně zanechal pod skaliskem své boty a svůj meč a přikázal, aby za ním jeho syna poslali, jestliže dokáže zvednout kámen a vzít na sebe poznávací znamení. Nato se vrátil Aigeus do Athén a oslavoval Panathénaje, při nichž dosáhl Androgeos*, Minoův* syn, skvělého vítězství. Nakonec ale vzaly slavnosti smutný konec. Minos začal vést s Athénami válku, bohové seslali mor a hladomor a Aigeos se musel podvolit podmínkám krétského krále, který požadoval sedm mladých mužů a sedm dívek jako potravu pro Minotaura* (Apollodoros, Bibliothéka III 206-213). Ještě než Theseus** pomohl Athéňanům od této pohromy, přišla k Aigeovi Medeia* a stala se jeho čtvrtou ženou. Protože mu však ukládala o život, vyhnal ji Aigeus pryč. Později si vzal život na základě nedorozumění, když se Theseus vracel z Kréty (Apollodoros, tamtéž I 147; IV 12). Aigina Dcera říčního boha Asopa, znásilněna Diem* v podobě orla nebo ohně a unesena na ostrov Oinone, který dostal později název Aigina a byl ovládán jejím synem Aiakem* (Ovidius, Proměny VI 113; VI 472-473). Aigistos Syn Thyesta*, milenec Klytaimestry* a vrah Agamemnona*; po sedmiletém panování nad Mykénami zavražděn Orestem* (Odysseia IV 518-538; III 193-199, 303-309). V Aischylově tragédii Agamemnon ubije svého muže sama Klytaimestra; Aigistos ospravedlňuje tento čin jako pomstu za Atreův* zločin (Agamemnon 1577-1611). Aineias Syn Anchisa* a Afrodity*, po Hektorovi* nejstatečnější obránce Troje*, v souboji s Diomedem* zraněn vrženým kamenem, ale svou božskou matkou a Apollonem* zachráněn a Artemidou* a Leto* ošetřen (Ilias V 217-448). Když se postaví proti Achilleovi*, Poseidon* ho unese, protože mu právě z jeho ruky hrozí smrt (Ilias XX 79-340). Podle vůle osudu má "Aineias pevně vládnout nad trojským lidem, a po něm i synové jeho synů, kteří se v budoucnu zrodí " (Ilias XX 307 a násl.) Že Aineiův rod rozkvete, slibuje také Afrodite v homérském hymnu (V 196 a

násl.), v němž je podrobně líčeno její setkání s Anchisem; že ale Aineias musí pro zbytek svého národa hledat novou vlast, o tom není nikde v Iliadě řeč. Ale zdá se, že již koncem 6. století př. Kr. je mu připisováno založení měst v západním Středomoří. Proč jej přijali Římané za svého prapředka, je sporné. Snad zde hrála roli již v Iliadě zdůrazňovaná zbožnost hrdiny, o jehož bludných cestách píše nejprve Naevius ve svém díle Bellum Poenicum (kolem roku 210 př. Kr.). O generaci později začal Ennius své Anály pádem Troje a Vergilius vytvořil z mezitím bohatě rozvinuté látky Aeneidu. V ní je Aeneovo loďstvo při odjezdu ze Sicílie zahnáno bouří, kterou vyvolá Juno*, ke břehům Afriky, kde Trojany přátelsky přijme královna Kartága, Dido*. Aeneas vypravuje o dobytí svého domovského města pomocí trojského koně*, o svém útěku se starým otcem na zádech a s chlapcem Askaniem* na ruce, jakož i o dosavadních bludných cestách. Dido se do hrdiny zamiluje, ten její lásku opětuje, ale na Jupiterův* příkaz musí pokračovat ve své cestě do Itálie. Opuštěná Dido nevěrníka prokleje a zabije se - nepřátelství Kartága a Říma tím má své mytologické zdůvodnění. Při druhém pobytu na Sicílii uctí Aeneas uspořádáním pohřebních her památku svého otce, kterého tam musel pochovat před onou osudnou bouří. V jejich průběhu zapálí trojské ženy, unavené dlouhým putováním, lodě; Jupiter ale uhasí oheň průtrží mračen. Jakmile Aeneas dorazí do Itálie, nechá si věštit kymskou Sibyllou*. Ta mu přikáže, aby ulomil jednu Proserpininu* zlatou větévku, a když tuto úlohu splní, vede ho podsvětím do Elysia. Tam mu jeho otec ukáže duše mužů, kteří se jednou stanou vůdci Říma, mezi nimi i Caesara a Augusta, a slíbí Římanům světovládu. Podmanění Řecka se jeví v této souvislosti jako pozdní, ale spravedlivá msta za pád Troje. Navrátiv se k živým, získá Aeneas přátelství krále Latia, Latina*, který Trojanům přidělí půdu a na základě věštby dá vůdci cizinců za ženu svou dceru Laviniu*, ačkoliv je už zasnoubena s rutulským knížetem Turnem. V něm získá Aeneas nesmiřitelného odpůrce, kterého teprve po mnoha krvavých bitvách přemůže v osobním souboji. Těžce raněný Turnus prosí úpěnlivě o milost, ale Aeneas mu mečem probodne hruď (Aeneis I-XII). Proměna trojského Aineia na praotce Římanů Aenea je vzorovým příkladem vědomé úpravy jádra pověsti v průběhu času se stále zřetelněji vystupujícím politickým záměrem. Zpočátku asi Římanům stačilo, že se postavili pomocí trojského praotce na stejný stupeň s Řeky, kteří je považovali za barbary, a že u Aenea našli takové vlastnosti, kterých si nade vše cenili, zbožnost a smysl pro povinnost. Později nalezl své ospravedlnění v obratně zmanipulovaném mýtu i římský imperialismus, a rodina Juliů kladla velký důraz na to, aby odvodila své jméno od Aeneova syna, Ascania*, který, pokud stála Troja-Ilion, byl nazýván Ilus, později však Iulus (Vergilius, Aeneis I 267-268). Tímto způsobem rod získal současně božskou pramáti ve Venuši-Afroditě, na což byl Gaius Julius Caesar nemálo hrdý. Předpoklad, že jádro pověsti o Aeneovi bylo Římanům

zprostředkováno Etrusky, podporují dvě hliněné figurky z Vejí, z nichž jedna ukazuje válečníka se starým mužem na zádech (kolem roku 450 př. Kr.; Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia). V novověku byla tato významná scéna sochaři i malíři neustále zobrazována, např. Lorenzem Berninim (1613, Řím, Galleria Borghese), jakož i jednotlivá dějství Didoniny tragédie, např. Petrem Paulem Rubensem (Dido a Aeneas, kolem roku 1630; Städelsches Kunstinstitut Frankfurt/M.). Freskový cyklus k Aeneovi ze zámku Schleissheim u Mnichova je do té míry pozoruhodný, že uvádí do vztahu osudy hrdiny s osudy stavebníka, kurfiřta Maxe Emanuela. Básníci jen zřídka soutěžili s Aeneidou, považovanou za nedosažitelnou; anonymně tradovaný starofrancouzský Roman d'Énéas (kolem roku 1160) a o něj se opírající Eneida Heinricha de Veldeke (kolem roku 1180) přenesly děj do rytířského světa vrcholného středověku a měly silný vliv na pozdější dvorský román. Jiní se s Vergiliem vypořádávali tím, že ho travestovaly, např. Giambattista Lalli (L'Eneide travestita, 1634), Paul Scarron (Le Virgile travesti, kolem roku 1650) nebo Aloys Blumauer (Dobrodružství zbožného hrdiny Aenea, kolem roku 1785), který nechává Aenea založit nejen Řím, ale hned i Vatikán, a své verše prošpikovává kousavými útoky proti katolické církvi. Na operním jevišti se setkáváme s Didonou a Aeneem ve stejnojmenné opeře Henry Purcella (1689) a v Trojanech Luise Hectora Berlioze (1890), jejichž první část líčí dobytí Troje. Aiolos 1. Syn Hellena*, vnuk Deukaliona*, bratr Dora a Xutha, praotec Aiolů, král thesalský; z jeho početných synů a dcer vynikají Athamas*, Sisyfos* a Salmoneus* (Apollodoros, Bibliothéka I 4-50). 2. Syn Hippota, vládce větrů a král ostrova Aiolie, na němž vede šťastný život se svou ženou, jakož i se šesti syny a šesti dcerami spojenými ve vzájemných manželstvích. Když k němu dopluje Odysseus*, přijme ho na jeden měsíc a při loučení mu dá kožený vak, do něhož uzavře nepříznivé větry. Bezprostředně před připlutím do Ithaky otevřou pytel Odysseovi druhové, protože se domnívají, že je v něm zlato. Větry vyrazí ven a zaženou je daleko přes moře zpět na Aiolii. Odysseus chce poprosit znovu o pomoc, ale Aiolos ho odmítne jako člověka, kterého nenávidí bohové (Odysseia X 1-76). Aiola ještě dnes připomínají Aiolské ostrovy, ležící severovýchodně od Sicílie, větrem rozeznívaná aiolská harfa a geologický odborný pojem "aiolský" pro krajiny, které formoval vítr. Aiolská církevní tónina má naproti tomu své jméno od řeckého kmenového svazu Aiolů, a tím pádem od Aiola (1). Aisakos Syn Priama* a dcery říčního boha Granika, Alexirhoe, zamilovaný do nymfy Hesperie, která na útěku před ním je uštknuta zmijí a zemře. Ze žalu nad tím vrhne se Aisakos do moře, kde je proměněn v potápku (Ovidius, Proměny XI 751-XII 4). Aison

Syn Krethea, zakladatele Iolku v Thesálii, oloupen o otcovský trůn svým nevlastním bratrem Peliem*, který chce zničit také Aisonova syna Iasona**, a proto ho vyšle, aby donesl zlaté rouno. Plán se nezdaří a Iason nechá svého otce Medeou omladit (Apollodoros, Bibliothéka I 106; Ovidius, Proměny VIII 162-293). Aithra Dcera krále Pitthea* z Troizu, s Aigem** měla syna Thesea**. V Iliadě (III 1444) se Aithra nachází ve službách Heleny*, s níž je nejdříve unesena Dioskury* z Athén do Sparty a pak se dostane i do Troje (Apollodoros, Bibliothéka IV 23). Aius Locutius "Hovořící mluvčí", božský hlas, který marně varoval Římany před postupujícími Galy (Cicero, De divinatione I 101; II 69. Čes. překl.: Předtuchy a výstrahy - pozn. překl.). Akarnan Syn Alkmaiona* a Kallirhoe**, praotec Akarnánů ve středním Řecku. Akastos Syn Pelia*, král Iolku, po smrti svého otce vyhnán jeho vražednicí Medeou* a Iasonem*. Zbaví viny Pelea*, který neúmyslně zabil jednoho z účastníků lovu na kalydonského kance*, ale sám mu brzy usiluje o život, když mladého hrdinu pomluví jeho vlastní žena Astydameia, protože nereaguje na její tajné vyznání lásky. Peleus je zachráněn, později na Iolkos zaútočí a Akastovi i Astydameii se pomstí (Apollodoros, Bibliothéka III 163-173). Akis Syn Fauna* a jedné nymfy*, milenec mořské bohyně Galateie*, o kterou usiluje obr Polyfemos*. Když obr překvapí krásku v Akisově náručí, je zlostí zcela bez sebe a rozdrtí soka skaliskem. Galateia ale promění krev řinoucí se zpod kamene v řeku a Akise v její božstvo (Ovidius, Proměny, XIII 740-897). Tato historka o milostném trojúhelníku, vypravovaná Ovidiem podle helénistických pramenů (mj. podle Theokritova Kyklopa), inspirovala četné malíře od 15. až do 19. století. Proslulá je Raffaelova freska Triumf Galateie ve Villa Farnesine v Římě (kolem roku 1510) a půvabně komponovaný obraz Acis a Galateia Claude Lorraina (Drážďany, Galerie alter Meister). Fabula de Polifemo y Galatea, vytvořená podle Ovidia roku 1612 španělským lyrikem Luisem de Gongorou y Argote, silně působila na barokní básnictví; Lully (1686), Händel (1720) a Haydn (1763) přenesli tuto látku - vedle mnoha jiných - na operní scénu. Akontios Mladý muž z ostrova Keos, který se při slavnosti na počest Artemidy* na Delu zamiluje do krásné Kydippy z Athén, a aby ji získal, musí použít lsti. V chrámu bohyně hodí děvčeti jablko, do jehož slupky vyryje slova : "Při Artemidě, vezmu si Akontia za muže." Překvapená dívka přečte větu nahlas, a tím se slova stávají přísahou, která ji zavazuje. Marně se ji otec pokouší provdat za jiné muže: bohyně ji vždy nechá těžce onemocnět. Nakonec poručí delfské orákulum otci, že ji má dát Akontiovi (Kallimachos, Aitia III 1, 26 a násl.; Ovidius, Listy heroin 20 a

21). Akrisios Syn Abanta* a Aglaie, bratr Proita*. Akrisios a Protois byli dvojčata, která se spolu prala již v matčině těle. Když vyrostli, bojovali oba o trůn v Argu a vynalezli přitom kulaté štíty. Akrisiovi se nakonec podařilo Proita vypudit; později se ale Proitos zmocnil hradu Tirynthu, který mu Kyklopové* opevnili nedobytnou zdí. Poté se bratři o vládu nad Argem rozdělili. Proitovy dcery zešílely, protože odmítaly Dionýsův* kult, bloudily po zemi a infikovaly svou zuřivostí i jiné ženy, až je věštec Melampus* polapil, zbavil viny a uzdravil. Požadoval za to, a nakonec také obdržel, pro sebe a svého bratra po třetině království (Apollodoros, Bibliothéka II 24-29). Když se Akrisios, který neměl žádného mužského dědice, obrátil na orákulum, bylo mu zvěstováno, že ho zabije syn jeho dcery Danae*. Proto zavřel dívku do kovové komnaty pod zemí a nechal ji střežit. Zeus* k ní ale pronikl střechou v podobě zlatého deště a Danae mu poté porodila Persea**. Protože Akrisios nechtěl historce s Diem a zlatým deštěm věřit, nechal matku a dítě strčit do bedny a vhodit do moře. Bedna doplula k ostrovu Serifos, kde se Danae i jejího syna ujal Diktys* (Apollodoros, tamtéž II 33 a násl.). Jako preludium k pověsti o Perseovi a jako jedno z nejpozoruhodnějších milostných dobrodružství Diových byl příběh o Danae často vypravován a také uváděn na jeviště, např. v Aischylově téměř zcela ztracené satyrské hře Diktyulkoi a Euripidově tragédii Danae, zachované rovněž ve fragmentech. Pro operu Richarda Strausse Láska Danae (1952) vytvořil podle Huga von Hofmannsthala duchaplně hravé libreto Josef Gregor, který Danae učiní dcerou beznadějně zadluženého krále jménem Pollux. Jen zázračná síla Mida* může jeho problémy vyřešit. Midas se objeví přestrojený za posla, zatímco Jupiter v Midově podobě usiluje o Danae. Pravý Midas mu ji nechce nechat a je začarován: všechno, čeho se dotkne, se má proměnit ve zlato! Obejme Danae a ona ztuhne, Jupiterem je ale opět probuzena k životu a smí si zvolit, komu chce patřit. Rozhodne se pro domnělého Midova posla. Brzy je Jupiter v úzkých, protože ho věřitelé krále považují za Midu a chtějí, aby jim zaplatil dluhy. Zachrání se tím, že nechá pršet zlato. Také malíře renesance a baroka vzrušoval zlatý déšť, který se u Jan Gossaerta, zvaného Mabuse, řine ze stropu rotundy do klína trochu tenkonohé Danae (1517, Mnichov, Alte Pinakothek). Na Tizianovu Danae padají mince, z nichž některé se snaží zachytit do své zástěry jakási stará žena, snad chůva (Paříž, Louvre, kolem roku 1550). Rembrandt naproti tomu namaloval okamžik před zázrakem, Danae v napjatém očekávání - jak přijde? (Petrohrad, Ermitáž, kolem roku 1636.) Aktaion Syn Autonoe* a Aristaia, vnuk Kadma*, velký milovník lovu, kterého "jeho nenasytní psi, které sám vychoval, v lese roztrhali, protože se vychloubal, že je lepší lovec než Artemis*". Tato slova vkládá Euripides ve svých Bakchantkách

(338-340) do úst starému Kadmovi, když nabádá Penthea* k boží bázni. V Ovidiových Proměnách (III 138-252) je Aktaion proměněn Artemidou-Dianou v jelena, protože ji neúmyslně překvapí při koupeli. Prchajícího roztrhá jeho vlastní smečka. Tato scéna je velmi působivě zobrazena na metopě chrámu E v Selinuntu (kolem roku 460 př. Kr.; Palermo, Museo Nazionale): Artemidou poštvaní psi se vrhají na Aktaiona a zatínají své zuby do jeho těla. Domněnka, že útočí na jelena, je jen naznačena: mladý muž má na ramenou jelení kůži. Od dob renesance se u umělců těšila zvláštní oblibě Artemis, překvapená Aktaionem v lázni, tak ji malovali např. Tizian (Madrid, Prado, kolem roku 1540) a Rembrandt (Koupel Dianina, k tomu příběh o Aktaionovi a Kallisto; kolem roku 1634; zámek Anholt, sbírka knížete Salm-Salma). Kolem znovuzrozeného Aktaiona se točí fantasticky spředený román Maškaráda géniů Rakušana Fritze von Herzmanovsky-Orlanda, který vyšel ve zkráceném a přepracovaném znění roku 1958. Základní myšlenka spletitého díla, že setkání s božstvím vede ke smrti, je jistě imanentní i pověsti o Aktaionovi. Alekto Jedna z Erinyí*. Alexandra >Kassandra Alexandros Paridovo* přízvisko. Alfeios Bůh stejnojmenné řeky na Peloponnésu, který obtěžoval nymfu Arethusu** svou láskou a donutil ji k útěku na Sicílii. Alkaios Syn Persea* a Andromedy*, který se oženil s dcerou Pelopa*, otec Amfitryona*, a tím dědeček Herakla*, který se proto občas nazývá "Alkaiovec". Alkestis Dcera Pelia*, žena Admeta**, která byla na rozdíl od jeho starých rodičů ochotná zemřít místo něho. Když už se rozloučila se svým manželem a synáčkem, když už naříkali nad mrtvou a hodlali ji položit do hrobu, objeví se v domě smutku Herakles* a je přátelsky přijat. Admetos mu ohleduplně zamlčí smrt své paní; teprve od sluhy, kterého opilý host vyzve k společnému pití, se dovídá pravdu a rozhodne se bohu smrti vyrvat jeho kořist. Skutečně přinese Alkestidu nazpět, zahalenou, jako zdánlivou cizinku, kterou svěří do péče Admetovi. Ten se velice zdráhá a vykrucuje, až Herakles odstraní ženě závoj a manžele opět spojí (Euripides, Alkestis). Euripidovo drama není tragédií, ale ani satyrskou hrou, jakkoliv zaujímá za třemi tragédiemi její místo ve sledu her. Umělecky působivé mísení tragických a burleskních prvků vždy podněcovalo k dalšímu ztvárnění, např. Pierra Iacopa Martella (1720), Christopha Martina Wielanda (1773), Huga von Hofmannsthala (1893-23) a Thorntona Wildera, který látku (XXI), krátce zachycenou už v 1. knize Březnových id (1948), velmi volně

zpracovává ve své Alkestiadě (1955). Barokní opera Alceste od Jeana Baptisty Lullyho (1674) je záležitostí panovnickou a státní, která koření pestré mytické ragú troškou euripidovštiny, a také Georg Friedrich Händel zavádí do svého Admeta, krále Thesálie (1727) nové osoby a dějové prvky. Naproti tomu antického vzoru se pevně drží Gluckova Alcesta (1767), právě tak jako Alkestis od Egona Wellesze (1925). Alkinoos Syn Nausithoa, vnuk Poseidona*, král Fajáků*, na jehož dvoře vypráví Odysseus* svá dobrodružství. Potom ho nechá Alkinoos dopravit do jeho vlasti (Odysseia VI-XIII). Alkithoe Jedna z dcer krále Minya* z Orchomena, která se svými sestrami pracovala u tkalcovského stavu, zatímco ženy ve městě se účastnily oslav boha Dionýsa*. Bůh proto proměnil tyto tři dívky v netopýry (Ovidius, Proměny IV 1-415). Ovidius použil pověst o Minyových dcerách jako rámec proslulých vypravování, která vkládá do úst tkadlenám, mimo jiné příběh o Pyramovi* a Thisbe, o síti Hefaistově* a o Hermafroditovi*. Alkmaion Syn Amfiraa** a Erifyly*, vůdce tažení Epigonů* proti Thébám, k čemuž se dal přemluvit svou matkou, ačkoliv jako dítě otci přísahal, že ji nechá pykat za jeho konec. Když se po vítězství nad Thébami dozvěděl, že Erifyle byla podplacena synem Polyneika* Thersandrem, tentokrát zázračným závojem Harmonie*, zabil ji, byl pronásledován Erinyemi* a postižen šílenstvím. Viny ho zbavil až arkadský král Fegeus*, který mu dal za ženu svou dceru Arsinoe. Jí věnoval Alkmaion náhrdelník a závoj Harmonie. Když ji bohové Arkadie postihli kvůli matkovrahovi neplodností, opustil tuto zemi a na základě orákula poprosil říčního boha Acheloa* o pomoc. Ten ho očistil od kletby a dal mu za ženu svou dceru Kallirhoe**. Ta brzy zatoužila po šperku Harmonie a Alkmaion ho lstivě vymámil na Fegeovi tím, že předstíral, že bude zbaven šílenství, když obětuje osudné cennosti bohu v Delfách. Na cestě ke Kallirhoe byl ubit a oloupen Fegeovými syny, protože jeden z jeho sluhů lest prozradil. Alkmene Dcera mykénského krále Elektryona, manželka Amfitryona**. Zeus*, který vzal na sebe podobu jejího muže, ji učinil matkou Herakla*, kterého přežila. Ohrožována novým vládcem Mykén Eurystheem*, uchýlila se se svými vnuky pod ochranu Athéňanů, kteří s Mykénami válčili. Eurystheus padl a Alkmene vypíchala mrtvému dřevěným kolíkem oči (Apollodoros, Bibliothéka II 52; 167 a násl.). Alkyone Dcera Aiola (2)*, manželka krále Keyka* z Trachiny, s nimž byla šťastně vdaná - tak šťastně, že se oba srovnávali s Diem* a Hérou*. Za trest byli proměněni, jeden v ledňáčka a druhý v racka (Apollodoros, Bibliothéka I 52). Ovidius vypravuje ve svých Proměnách (XI 410-748) příběh jinak, nepochybně půvabněji: Keyx se rozhodne vyhledat v Malé Asii orákulum, Alkyone ho však varuje

před cestou po moři. Přesto král tuto plavbu podnikne, dostane se do bouře a utone. Mezitím prosí Alkyone denně Junonu-Héru*, ochránkyni manželství, aby jejího muže bezpečně doprovodila domů; Junoně je nakonec líto, že je žádána o nesplnitelné, a vyšle svou poselkyni Iridu* k bohu spánku, aby seslal Alkyone jeden ze svých snů, v kterém by ji sdělil osud jejího muže Keyka. Morfeus*, který je mistrem v umění brát na sebe cizí podoby, se zjeví mladé vdově jako její utopený muž. Alkyone je zoufalá. Když přijde za ranního šera na pláž, kde se s Keykem loučila, leží zde vyplavená mrtvola. Je to Keyx! Alkyone spěchá, ne, letí mu vstříc - promění se v ledňáčka, a také mrtvého oživí soucitní bohové jako ptáka. I jako ptáci se Keyx a Alkyone něžně milují, a když v zimní době hnízdí, pak otec Aiolos drží větry ve vězení a věnuje svým vnukům "halkyonické dny". Aloeovci Otos a Efialtes, obří synové Aloeovy manželky Ifimedeie. Ta se zamilovala do Poseidona*, stále se zdržovala u moře a nabírala vodu do svého klína, až s mořským bohem otěhotněla. Již v devíti letech byla její dvojčata devět loktů široká a devět sáhů vysoká a hravě se vypořádala s bohem Areem*; uzavřela ho do kovové nádoby, ze které ho vysvobodil teprve po třinácti měsících Hermes*. Pak chtěli oba zaútočit na Olymp a navršili horu Ossu na Pelion. Otos doufal, že ukořistí bohyni Artemidu*, Efialtes Héru*. Artemis se ale proměnila v laň, a zatímco na ni oba bratři mířili, proskočila mezi nimi, takže se navzájem svými oštěpy prokláli (Apollodoros, Bibliothéka I 52-55). O zajetí Area se zmiňuje i Ilias (V 385-391); v Odysseii (XI 305-320) zabije oba obry Apollon. Althaia Manželka kalydonského krále Oinea*, matka Deianeiry* a Meleagra**, při jehož narození se jí zjevily sudičky a oznámily, že její dítě bude jen tak dlouho žít, dokud polínko, které právě leží na krbu, bude schopno hořet. Althaia je duchapřítomně uhasila a dobře uschovala. Ale když Meleagros po lovu na kalydonského kance* zabil v hádce své strýce, Althainy bratry, spálila Althaia osudné polínko a zabila tím i svého syna (Apollodoros, Bibliothéka I 64-71; Ovidius, Proměny VIII 451-525). Amaltheia Nymfa*, která opatrovala v jeskyni na Krétě novorozeného Dia*, kam ho jeho matka schovala před hrozným Kronem**. U Apollodora je Amaltheia jméno kozy, jejímž mlékem nymfy malého kojily (Apollodoros, Bibliothéka I 5). Ať nymfa, nebo koza, měla Amaltheia zázračný roh, který poskytoval všechny možné dobré dary, "roh hojnosti", podobný rohu Acheloově*. Stává se atributem různých "štědrých" bohů, například Cerery* nebo Fortuny*. Vzata na nebe je Amaltheia Capelle, koza, v souhvězdí Vozky. I ve výtvarném umění předstihla koza nymfu; jako příklad slouží skupina Jupiterovi chlapci, faun a koza od Lorenza Berniniho (kolem roku 1620, Řím, Galleria Borghese).

Amazonky Společenství válečnických žen, Skýthy nazývané "mužobijky", které napínají luk, vrhají oštěpem, chodí na lov a pohrdají ženskou prací. Po porážce od maloasijských Řeků u řeky Thermodon se stáhnou do Skýtie, spojí se s mladými domorodci, kteří získají jejich důvěru, a vytvoří s nimi národ Sauromatů (Herodotos, Historie IV 110-117). V Iliadě se o boji s Amazonkami zmiňuje starý Priamos* (III 189); Achilleus** porazí amazonskou královnu Penthesileiu*, Herakles* musí uloupit Hippolytin* pás a Theseus* unese Antiopu*, což vyvolá neúspěšné tažení Amazonek proti Athénám. Rozšířené historky o Amazonkách zřejmě uchovávají vzpomínky na matriarchální společenské formy. Současně jsou zrcadlem obav mužského světa před ženami, které dovedou používat zbraně. To, že si Amazonky dávaly uříznout nebo vypálit prs, aby mohly bez potíží napínat luk, se vztahuje k lidové etymologii, na jejímž základě se A-masones vykládalo jako "bezprsé". Boje s Amazonkami byly oblíbeným tématem vázového malířství; i proslulá "stoa poikile" v Athénách, místo zrození stoické filosofie, má odpovídající obrazovou výzdobu. Skulpturní vlysy se stejným obsahem z chrámu Bassai a Maussolova náhrobku v Halikarnassu byly odvezeny do Britského muzea v Londýně. Z proslulé Polykleitovy Raněné Amazonky (kolem roku 430 př. Kr.) zůstala uchována mramorová kopie (Musei Capitolini, Řím). Z obrazů novější doby zasluhuje zmínky Bitva Amazonek od Petra Paula Rubense (kolem roku 1620, Mnichov, Alte Pinakothek) a stejnojmenný obraz od Anselma Feuerbacha (1873, Städtische Kunstsammlungen, Norimberk; v současné době v Opeře), posledně jmenovaný především kvůli velikosti. Amfiaraos Syn Oiklea, věštec z Argu, který svého švagra Adrasta** varoval před tažením Sedmi* proti Thébám a sám se ho odmítl zúčastnit, ale byl k tomu donucen svou ženou Erifylou. Po sporu a následném smíření se s Adrastem* totiž přísahal, že při dalších názorových rozdílech mezi nimi bude naslouchat Erifylině radě. Ta však přijala - proti jeho výslovnému zákazu - od Polyneika* nádherný náhrdelník Harmonie** a hnala svého muže do boje. Před odchodem do boje přikázal Amfiaraos svým synům, aby až dorostou, zabili matku a pak dále vedli válku, z níž se on nevrátí. Vskutku byl při útěku se svým vozem pohlcen zemí, kterou Zeus* rozťal bleskem. Věštec však při tom nenalezl smrt, nýbrž se stal nesmrtelným (Apollodoros, Bibliothéka III 60-77). Amfion Syn Antiopy** a Dia*, dvojče Zetha*, s nímž společně postavil thébské hradby (Odysseia XI, 260-265). To, že Amfion dokázal svou hrou na lyru přemísťovat kameny, se dovídáme z jednoho fragmentu z Hesioda (60 Rz.). Amfion se stal obětí ješitnosti své ženy Nioby**. Amfitrite Dcera Nerea* a Doridy*. Nejdříve nic nechce vědět o Poseidonově zájmu o ni a skrývá se. Delfín, kterého Poseidon později

z vděčnosti přenese mezi hvězdy, ji vypátrá, ona pána moří vyslyší a stane se jeho ženou a matkou Tritona*. Amfitrite, obklopená bohy a mořskými bytostmi, byla oblíbeným motivem malířů a mozaikářů v Pompejích a Ostii. Amfitryon Syn Alkaia*; svým švagrem Elektryonem, králem Tirynthu, který skoro všechny své syny ztratil při přepadení Tafierů, vybrán za následníka a zasnouben s jeho dcerou Alkmenou*. Když Amfitryon přivede králi zpět uloupený dobytek, jedna kráva se snaží vyrazit ze stáda, on po ní hodí klackem, ten se však odrazí od jejího čela a trefí Elektryona tak nešťasně, že zemře. Elektryonův bratr Amfitryona vyžene a Alkmene jde s ním do Théb, kde ho Kreon (1)* zbaví viny. Alkmene se chce provdat za svého snoubence teprve tehdy, až budou pomstěni její mrtví bratři. Amfitrion proto prosí Kreonta o pomoc a ten mu ji přislíbí pod podmínkou, že osvobodí zemi od pohromy teumesské lišky*, které musí být měsíčně obětováno jedno dítě. Amfitryon splní stanovený úkol a táhne pak do války. Jeho nepřítomnosti využije Zeus*, vezme na sebe jeho podobu, zjeví se u Alkmeny jako údajný vítěz a slaví dlouhou svatební noc. Když se vrátí pravý Amfitryon, udivuje ho chladné přivítání. Doví se, že již prý je několik dní v zemi, a Teiresias* jej seznámí s Diovým záletem. Za devět měsíců přivede Alkmene na svět dvojčata, od Dia Herakla** a od Amfitryona Ifiklea*. Když Herakles vyroste a svádí svůj první boj, Amfitryon mu pomáhá a padne (Apollodoros, Bibliothéka II 54-61; 69). Jeden pravý a jeden falešný Amfitryon u Alkmeny - zdá se, že tento příběh dráždil autory komedií již v 5. st. př. Kr. Ale zachovalo se nám teprve římské zpracování této látky od Tita Maccia Plauta (kolem roku 250-184 př. Kr.), Amfitruo. Plautus vyhrocuje hru záměn do krajnosti tím, že nechává Merkuria-Herma* přijmout podobu Amfitryonova sluhy Sosia, což vede ke kuriózním setkáním pravého pána s falešným sluhou a obou Sosiů navzájem. Z této Plautovy ještě dnes zábavné komedie vycházeli např. Moličre (Amfitryon, 1668), John Dryden (Amfitryon, or Two Sosias, 1690), Heinrich von Kleist (Amfitryon, 1807) a Jean Giraudoux (1929), který své pojetí nazval Amfitryon 38, protože věděl o 37 předchůdcích. Z oper o Amfitryonovi vyniká duchaplným textem především Kuckuck von Theben od Ermanna Wolf-Ferrariho (1943). Roku 1961 uvedená Alkmene Gieselhera Kleba jde ve stopách hry Heinricha von Kleista. Ammon Egyptský bůh Slunce Amun-Ra byl Řeky ztotožňován s Diem*; od té doby, co kněží Ammonova orákula v oáze Siwa přivítali roku 331 př. Kr. Alexandra jako syna jejich boha, chlubil se svým božským původem. Amor Římský bůh lásky, odpovídající řeckému Erotovi* a jako on ve výtvarném umění s oblibou rozšiřován v podobě amoretů. Amulius Syn krále Proca z Alby Longy, který zapudil svého staršího bratra

Numitora*, jeho syna zabil a Reu Silvii*, Numitorovu dceru, učinil Vestinou* kněžkou, aby musela zůstat bezdětná. Když Rea porodila Martovi* dvojčata Romula* a Rema*, dal ji Amulius svrhnout do Tibery a děti pohodit. Později svého zlého strýce zabil Romulus (Livius, Od založení města I 3-6; Ovidius, Kalendář II 381-422). Amykos Syn Poseidona* a jedné nymfy*, král Bebryků na severozápadě Malé Asie. Amykos nutil všechny cizince, kteří přicházeli do jeho země, aby se s ním měřili v pěstním zápase, při kterém je zabíjel - dokud nepřipluli Argonauti* a Amykos nenašel svého přemožitele v Polydeukovi* (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 1-97; vskutku dramaticky popisovaný zápas v boxu). Amymone Dcera Danaa*, kterou při hledání pramene obtěžoval Satyr*. Náhle se objevil Poseidon*, hodil po něm svůj trojzubec a Satyr uprchl; Amymone se však musela svému "zachránci" oddat a počala Nauplia*. Poseidon se jí odměnil za milostnou chvilku tím, že jí ukázal hledaný pramen (Apollodoros, Bibliothéka II 14-16). Androgeos Syn krétského krále Minoa*, který při panathenajských hrách porazil všechny konkurenty. Byl nato Aigeem* vyslán proti marathonskému býkovi*, který ho zabil. Podle jiného podání si na něj počíhali a zabili ho poražení sportovci. Minos pomstil smrt svého syna válečným tažením proti Athénám a donutil Athéňany posílat sedm mladých mužů a sedm dívek na Krétu jako potravu pro Minotaura* (Apollodoros, Bibliothéka III 209-213). Andromache Dcera Eetiona, žena Hektora*, matka Astyanakta*, po pádu Troje otrokyně Neoptolema*, s nímž měla syna Molossa, praotce královského domu Molossů v Epiru. Když si Neoptolemos* vezme za ženu Hermionu*, dceru krásné Heleny*, dá Andromachu Priamovu synu Helenovi*, kterého rovněž drží v zajetí, zkrátka "otrokyni otrokovi". Neoptolemova smrt přinese oběma svobodu a umožní Helenovi založit "malou Troju" v Epiru (Ilias VI 394-439; Vergilius, Aeneis III 293-355). Andromache je jednou z velkých tragických postav Iliady: jejího otce a sedm bratrů zabije Achilleus*, obává se Hektorovy smrti a tuší svůj příští osud. O tom všem se mluví ve velké scéně setkání, která vyplňuje skoro celý 6. zpěv Iliady a nachází ozvěnu v básni Friedricha Schillera Hektorovo loučení: (Andromache:) ... ty půjdeš tam, kde den již nezáří, Kokytus pouštěmi pláče, tvoje láska v Léthe zemře. (Hektor:) Všechny své touhy, všechny své myšlenky chci ponořit do tichého proudu Léthe, ale svou lásku nikoli. Slyš, ten divous již se u hradeb vzteká, připni mi meč a zanechej smutku! Hektorova láska v Léthe neumře.

První verze této básně se nachází v druhé scéně 2. jednání Loupežníků. Euripides popisuje ve své tragédii Andromache, uvedené asi kolem roku 425 př. Kr. na molosském královském dvoře, utrpení hrdinky v otroctví a její ohrožení Hermionou. Také tragédie Andromaque (1667) od Jeana Racina, k níž zkomponoval jevištní hudbu Camille Saint-Saens, se odehrává v Epiru, ale nově rozděluje role: Noeptolemos se uchází o přízeň vzdorující Andromachy, která miluje pouze svého mrtvého Hektora; do Hermiony, která zuří žárlivostí, je zamilován Orestes*, Andromache chce Neoptolema zabít, učiní to však nakonec Orestes, protože je k tomu podněcován Hermionou - zkrátka, Racinovo drama je chaosem lásky a vášní. Tutéž látku zpracovalo dobrých tucet operních skladatelů, ale žádnému z nich nebyl souzen trvalý úspěch. Andromeda Dcera aithiopského krále Kefea* a krásné Kassiopeie*. Protože její matka stavěla svou krásu nad krásu mořských bohyň, postihl Poseidon* Aithiopii záplavami a mořskou obludou, které měla být podle výroku orákula obětována Kassiopeina nevinná dcera Andromeda. Princeznu připoutanou ke skále zachránil Perseus** a oženil se s ní - ale při svatbě se objevil Andromedin strýc a dřívější snoubenec Fineus (2)* se svým doprovodem a domáhal se pomocí zbraní svého staršího práva. Slavnost se stala masakrem (Apollodoros, Bibliothéka II 43-44; Ovidius, Proměny IV 669 V 235). Společně s Kefeem, Kassiopeiou, Perseem, hlavou Medúzy a mořskou obludou (řec. Ketos) přenesli patrně helénističtí básníci Andromedu mezi hvězdy. Vděčný pohádkový scénář - nahá dívka přikovaná na skálu, děsivý netvor, neočekávaný zachránce - podněcoval fantazii mnoha malířů, mezi nimi Petra Paula Rubense (Perseus a Andromeda, kolem roku 1620, Petrohrad, Ermitáž) a Rembrandta, který se omezil na ubohou oběť (Andromeda, kolem roku 1634, Haag, Mauritshuis). Na obraze Perseus a Andromeda Lovise Corintha (1900, Buenos Aires, soukromé vlastnictví) je originální ocelově modrá rytířská výzbroj hrdiny, který Andromedu galantně zahaluje do pláště. Také prozaikové, dramatikové a hudební skladatelé zpracovávali látku většinou podle Ovidia. V Corneillově dramatu Andromčde (1650), které mělo premiéru před tehdy osmiletým Ludvíkem XIV. a bylo prokládáno operními písňovými vložkami, jsou hlavní hrdinové nakonec přeneseni bohy, kteří neustále do dění zasahují, na hvězdné nebe, protože jsou příliš dobří pro tento hanebný svět. Carl Brülow chtěl svým latinským školským dramatem Andromeda (1611) pozvednout jazykovou obratnost a morálku svých žáků. Efektní kus byl o rok později přeložen do němčiny, jako "krásná a poučná tragédie, zvláště od poety Ovidia převzatá, v níž zobrazeno, jak veškerý zločin, bezbožnost a pýcha jsou trestány". Anchises Trojan z královského rodu, vnuk Assaraka*, s Afroditou* měl syna Aineia**, který vyjmenovává před svým soubojem s Achilleem* celý svůj rodokmen (Ilias XX 208-241). Jak bohyně lásky přišla

k Anchisovi, líčí homérský hymnus na Afroditu (V 45-291). Anna Perenna "O (březnových) idách je veselý svátek Anny Perenny, nedaleko tvých břehů, proudící Tibero. Tu přichází lid a rozloží se všude v zelené přírodě..." Při slavnosti, kterou Ovidius popisuje ve svém Kalendáři, muselo být velmi veselo: tančilo se a k tomu nemálo pilo, neboť údajně měl člověk žít tolik let, kolik pohárů tohoto 15. března vyprázdnil. Nebylo divu, že spiklenci okolo Bruta zavraždili diktátora Caesara právě o tomto svátku: ten den byli obyčejní lidé, u nichž byl vojevůdce zvláště oblíben, vyřazeni z boje! Ovidius nazývá Annu Perennu sestrou královny Didony*. Po její sebevraždě prý byla vyhnána z Karthága a po dlouhé bludné cestě přijela k Aeneovi*, který ji k sobě vzal, což popudilo jeho žárlivou manželku Lavinii*. Ve snu se prý Anně zjevila Dido a varovala ji, že jí hrozí zavraždění; načež vystrašená Anna vyběhla ven do noci a stala se nymfou řeky Numicus. Jiní, jak praví Ovidius, ji ztotožňují s bohyní měsíce, jiní zase s Themidou* nebo Io*; je také považována za dceru Atlanta* nebo za kojnou malého Dia*. Konečně by se mohlo jednat i o chudou starou ženu z města Bovillae, která v době stavovských bojů mezi patricii a plebeji pekla pro lid vystěhovaný z Říma chléb, a tak mírnila největší bídu. Proto byla později poctěna sochou a přijata mezi bohy. Jako bohyně prý poskytovala kuplířské služby Martovi*, aby mu pomohla získat Minervu*, ale sama k němu přišla v nevěstině závoji, a když chtěl zamilovaný bůh války svou Minervu políbit, stařena se mu výsměšně pošklebovala (Ovidius, Kalendář III 523-696). Čím Anna Perenna původně byla, už Ovidius zřejmě nevěděl. Jako u Accy Larentie* znetvořily pozdější přídavky a změny významu obraz patrně staré bohyně k nepoznání. Antaios Obří syn Poseidona* a bohyně země Gaie*, který každého, koho potkal (ř. antao: potkávám), nutil ke společnému zápasu a přitom ho zabil. Protože mu jeho matka dodávala vždy novou sílu pokud se dotýkal její půdy, zdál se být neporazitelný. Herakles* jej ale vyzvedl do výše a rozmačkal mu hruď (Apollodoros, Bibliothéka II 115). O tomto neobyčejném boji dvou siláků se zmiňuje Pindaros v jedné isthmické vítězné písni (Isthmioníkais IV 52-54) a přidává k němu ještě ponuré detaily, že Antaios chtěl z lebek svých obětí postavit Poseidonovi chrám. Malíři váz nejraději zobrazovali ten okamžik, kdy Herakles vyzvedává svého protivníka do výše. Tutéž scénu se pokoušel zachytit Florenťan Antonio Pollaiuolo (1432-1498), a to jak na obraze, tak v sousoší. Obraz se nachází v Uffizi, impozantní sousoší zápasníků v Bargellu. Krásný bronzový odlitek Petra Vischera st. (kolem roku 1460-1529) vlastní Bavorské národní museum v Mnichově, obraz Hanse Baldunga Griena z roku 1531 obrazárna v Kasselu. Anteia Manželka Proita*, která pomluvila Bellerofonta**. Antenor Vznešený Trojan, který před vypuknutím bojů s Řeky ubytoval ve

svém domě Odyssea* a Menelaa*, když přišli žádat o navrácení krásné Heleny*, k čemuž Antenor také později nabádal, aniž by byl ovšem vyslyšen (Ilias III 203-224; VII 347-353). Podle pozdější tradice byl proto po dobytí města ušetřen nebo mohl uprchnout a založil v Horní Itálii město Patavium, dnešní Padovu (Vergilius, Aeneis I 242-249). Lykofronova prorocky temná báseň Alexandra, vzniklá kolem roku 150 př. Kr., činí z Antenora zrádce Troje; proto podle něho Dante ve své Božské komedii nazývá druhou oblast devátého pekelného kruhu "Antenora". Zamrzlí do ledu pekelné řeky Kokytu tam pykají ti, kteří svou vlast vydali v plen nepříteli. Antigone Dcera Oidipa** a Iokasty**, sestra Ismeny, Eteokla* a Polyneika*. Antigone spolu s Ismenou doprovází svého slepého otce do vyhnanství, nachází útočiště v Kolonu u Athén a je zachráněna Theseem*, když ji chce unést její strýc Kreon (1)*. Po Oidipově smrti se vrátí do Théb, aby zabránila předpovězenému souboji bratrů (Sofokles, Oidipus na Koloně). Osud však nelze zadržet: Eteokles a Polyneikes se navzájem zabijí a Kreon, nový vládce Théb, přikáže ponechat mrtvoly Polyneika a jeho přívrženců nepohřbeny. Antigone ale věří, že bohy je třeba poslouchat více než lidi, a chce svého bratra pohřbít alespoň symbolicky tím, že na jeho mrtvolu nasype trochu hlíny. Je při tom zpozorována, zatčena a Kreontem odsouzena k smrti: nechá ji zaživa uzavřít do skalního hrobu. Když ji Kreontův syn Haimon, její snoubenec, chce osvobodit, najde ji oběšenou a sám si také vezme život. Ze zármutku nad tím se zabije i jeho matka. Kreon pozdě poznává, co svou tvrdohlavostí zavinil (Sofokles, Antigone). Sofokles ve svých tragédiích zpracovával látky, které přebíral z dnes již ztracených eposů. Zatímco Oidipus na Koloně, dílo stáří, vzdává hold Athénám coby azylu pro pronásledované, stojí Antigone, uváděná kolem roku 442 př. Kr., zcela ve znamení protikladu mezi božským a lidským právem. Pozdější autoři kladou důrazy i na další prvky. Hölderlin ve svém volném zpracování Antigony (Antigonä, 1804), současníky přísně kritizovaném pro četná nedorozumění, míní, že tragický hrdina je právě proto ve sporu s bohem, že hledá jeho blízkost. Roku 1917 vydaná Antigone od Waltera Hasenclevera je považována za vášnivý protest proti válce. Stejnojmenné drama Jeana Anouilha, uvedené v Paříži roku 1944, přenáší děj do 20. století, do světa bez bohů, v němž ztroskotávají dva lidé s rozdílným postojem k životu. Antigone hledá smrt jako východisko z existence, která se jí stala nenáviděnou. Bertold Brecht ve svém Antigone-Modell (1948) vystupuje antifašisticky. Mezi početnými operami s námětem Antigony vyniká dílo Arthura Honeggera s libretem od Jeana Cocteaua (podle Sofokla) a Antigonae Carla Orffa (1949), který, jak prozrazuje titul, vychází z Hölderlinova překladu. Antikleia Dcera Autolyka*, manželka Laerta*, matka "Laerteovce" Odyssea*, za jehož otce už Sofokles ozačuje prohnaného Sisyfa* (Filoktetes 417; 1311).

Antilochos Syn Nestora*, přítel Achillea*, jemuž oznamuje Patroklovu* smrt (Ilias XVII 653-700). Antilochos padne před Trojou rukou Memnonovou* (Odysseia III 111 a násl., IV 186-188). Antinoos Nejsmělejší z Penelopiných* nápadníků, jako první zastřelen Odysseovým šípem (Odysseia XXIII 8-20). Antiope 1. Dcera thébského krále Nyktea; když byla Diem* v podobě Satyra* znásilněna a otěhotněla, uprchla ze strachu před svým otcem do Sikyonu a provdala se tam za Epopea. Nyktea to tak rozlobilo, že si vzal život. Umíraje prosil svého bratra Lyka, aby se Epopeovi a Antiopě pomstil. Lykos se zmocnil Sikyonu, zabil Epopea a Antiopu zajal. Když porodila dvojčata, musela je pohodit v horách. Děti nalezl pastýř, dal jim jména Amfion* a Zethos* a vychoval je. Zethos se věnoval chovu dobytka a Amfion dosáhl velkého mistrovství ve hře na lyru, kterou mu daroval Hermes*. Zatím Lykos a jeho žena Dirke učinili z Antiopina života peklo. Nakonec se jí podařilo uprchnout a najít dospělé syny, kteří bez zaváhání Lyka zabili a Dirke se krutě pomstili: nechali ji rozsápat býkem a mrtvolu pak hodili do pramene, který se od té doby nazývá "Dirke" (Apollodoros, Bibliothéka III 42 a násl.). U římského básníka Propertia se nenávist Dirke k Antiopě zdůvodňuje tím, že Lykos měl s ní, otrokyní, poměr. Když se jí pak konečně podařilo uprchnout, Zethos ji od svého domu odehnal, zatímco jemný Amfion ji chtěl přijmout. Teprve pastýř, který nalezené děti vychovával, jim otevřel oči a oni pochopili, jaké bezpráví se jejich matce stalo (Propertius III 15, 11-42). Propertiovo zpracování této látky obsahuje pravděpodobně prvky téměř ztracené Euripidovy tragédie. Podle ní chce nechat Dirke uprchlou Antiopu přivázat vlastními syny k býku, ale když oba poznají, že se jedná o jejich matku, dostane se jí spravedlivého trestu, který sama vymyslela. Dva sochaři 1. st. př. Kr., Apollonios a Tauriskos z Trall, vytvořili působivé sousoší, které ukazuje Amfiona a Zetha, jak právě trestají Dirke. Z tohoto sousoší se zachovala římská kopie. Stojí v Národním muzeu v Neapoli a je obvykle označována jako Farneský býk. Totéž muzeum vlastní fresku z Pompejí se stejným námětem. Mnohé malíře raného novověku vzrušoval více Otec bohů v roli chlípného Satyra, Tizian ho např. nechává číhat na spící Antiopu (kolem roku 1560, Paříž, Louvre). Švédský přírodopisec Carl Linné myslel asi především na utrpení zajatkyně, když jednoho z našich velkých denních motýlů, černopláštníka - babočku osikovou, nazval Vanessa Antiopa. 2. Královna Amazonek*, dcera Area*, sestra Hippolyty*, unesena Theseem** (Plutarchos, Theseus 26). Apis Býk uctívaný ve starém Egyptě jako posel boha Ptaha a vyhledávaný podle zvláštních znaků, jenž byl po své smrti zbožštěn jako Sarapis (Osiris-Apis), u Řeků ztotožněn s Epafem*, synem Io*,

která byla dočasně proměněna v krávu. Apollon Syn Dia* a Leto*, bratr Artemidy*, otec Asklepia* a Orfea*, pravý všestranný talent mezi řeckými bohy, který se nymfě Dafne*, o níž se bezúspěšně uchází, představuje takto: "Z mé vůle zjevno, co bylo, jest a bude. Z mé vůle zvuk strun zní souhlasně s písní. Jistá je sice má střela... Já jsem vynašel léky, jsem v světě jak spasitel vzýván, jediný já znám sílu a moc všech na světě bylin." (Ovidius, Proměny I 517-522.) Apollon je tedy bohem věštectví; jeho nejproslulejší orákulum bylo v Delfách. Ale je také bohem s lukem, který složí draka Pythona*, bohem, který své šípy vyšle proti Gigantům*, Kyklopům*, synům Nioby*, který pošle Řeky před Troju a neušetří ani mocného Achillea. Ale ten, který přináší zkázu a smrt, dovede současně léčit a v jednom pajánu, písni, jež má odvrátit neštěstí, je volán na pomoc. Jeho čtvrtou doménou je hudba: zpívá za doprovodu lyry, kterou dostal od svého bratra Herma*, je jako musagetes vůdcem devíti Múz* a zvítězí svou hrou a zpěvem nad Panem* a Marsyem*. Kromě toho se vyzná ve stavbě hradeb - opevní pro krále Laomedonta* Troju -, slouží Admetovi* jako pastýř, má jako Apollon Lykeios, popř. Smintheus, moc nad vlky a myšmi a je jako Foibos, Zářivý, ztožňován s bohem slunce. Kromě toho je krásný - lze jej považovat za nejřečtějšího z bohů; ve skutečnosti je však přivandrovalcem, který měl původně domov v Malé Asii. Jeho zrození, jeho moc a jeho činy vychvaluje dlouhý homérský hymnus na Apollona (7. st. př. Kr.), který v úvodu zdůrazňuje, že se před ním "chvějí všichni bohové". To "podivné" na tomto mnohovrstevnatém božstvu nachází často svůj výraz v umění. Apollon Vejský, terakotová figura v životní velikosti z Vejí (kolem roku 525 př. Kr., Řím, Museo Nazionale di Vila Giulia), působí záludně a hrozivě. Tato figura patřila původně k sousoší: Herakles* a Apollon se přou o laň, dnes již částečně rekonstruovanému. Také Apollon zabíjející ještěrku (Apollon Sauroktonos) od Praxitela (kolem roku 350 př. Kr., Řím, Vatikánské sbírky) na nás ještě dnes působí pozoruhodným dojmem: po kmeni stromu leze neškodná ještěrka a zdá se, že netuší, že smějící se bůh jen proto napřáhá svou ruku, aby ji mohl nabodnout špičatým předmětem na kmen a těšit se z jejího smrtelného zápasu. Mocně Apollon zasahuje do boje Lapithů* a Kentaurů* v západním štítě Diova chrámu v Olympii (5. st. př. Kr., Muzeum v Olympii) a "apollinsky krásně" se prezentuje Apollon Belvederský (kolem roku 350 př. Kr.; Řím, Vatikánské sbírky). Jako mladého střelce postavil Apollona na podstavec kašny Peter Flötner (1532). Krásný renesanční bronz stojí v norimberském Pellerově domu. Apollon, podobně jako Afrodite/Venuše, byl od poloviny 15. století neustále zobrazován na četných obrazech, které ho ukazují v kruhu Múz, na slunečním voze nebo v okamžiku, když se uchází o Dafne již napůl proměněnou ve strom. Oblíbené je i mučení Marsya, které zdůrazňuje Apollonovu neúprosnou touhu po pomstě. Zrození boha a působení mezi Múzami se pokusil vylíčit Igor Stravinsky v prologu a scénách baletu Apollon musagčte (1927/28;

přepracováno v roce 1947). Apsyrtos Bratr Medeie*, která ho při svém útěku s Iasonem* zavraždila, rozsekala na kousky a vhodila do moře, aby zdržela svého otce Aieta*, který je pronásledoval. Aietes části těla posbíral a pochoval je na místě, které bylo (podle řeckého slova "rozkrájet") nazváno Tomoi. Zeus* se kvůli hroznému činu na Iasona a jeho družku zlobí, dokud oba nedosáhnou odpuštění od Kirke (Apollodoros, Bibliothéka 132-134). Do města Tomoi u Černého moře byl roku 8 po Kr. vypovězen básník Ovidius. Arachne Tkadlena z Kolofonu v Lýdii, která byla nesmírně pyšná na své všeobecně obdivované schopnosti a k soutěži u tkalcovského stavu vyzvala bohyni Athénu* . Ta se objevila jako stará žena a varovala Arachnu před následky její pýchy. Ta se ale nenechala zastrašit, nýbrž se jen otázala, proč nepřijde sama bohyně. "Zde je!" řekla Athéna a ukázala se ve své pravé podobě. Pak začaly obě ženy pracovat na díle: Athéna zobrazila na koberci svůj boj s Poseidonem* o Attiku, Arachne představila s půvabnou důkladností veškeré zálety bohů. Byla skutečně umělkyní, to se jí muselo nechat, a Athéna zjistila, nehledě na trapné téma, že její tkalcovské práci nelze nic vytknout. To ji tak rozhněvalo, že udeřila Arachnu člunkem a koberec roztrhala. Ponížená tkadlena se chtěla oběsit, byla však pomstychtivou bohyní proměněna v pavouka (řec. arachne, lat. aranea); jako taková tká neustále (Ovidius, Proměny VI 5-145). Soutěž tkadlen namalovali mj. Peter Paul Rubens (Pallas a Arachne, kolem roku 1638, Brusel, soukromé vlastnictví) a Diego Velasquez (Tkadleny koberců, kolem roku 1657, Madrid, Prado). Areion Řečí nadaný, neuvěřitelně rychlý kůň, jehož zplodil Poseidon*, proměněný v hřebce, s Demetrou*, která se skryla před bohem do podoby kobyly (Pausanias, Cesta po Řecku VIII 25, 4-10). Areion patřil mezi jinými také Heraklovi* a Adrastovi*. Ares Syn Dia* a Héry*, nenasytný, ubručený, krvežíznivý bůh divokého boje bez pravidel, který se oškliví dokonce svému vlastnímu otci. Nejraději se Ares zdržuje u barbarských Thráků nebo mezi Amazonkami*. Když zasáhne do boje před Trojou ve prospěch Trojanů, je zraněn Řekem Diomedem* a řve jako deset tisíc mužů (Ilias, V 845-909). Je příkladem toho, že pouze hrubá síla nestačí: Aloeovci** ho uvězní, při milostné selance s Afroditou** je chycen do zlaté sítě, Athéna* má nad ním jasnou převahu. Ares požíval u Řeků sotva nějakou větší kultovní úctu - zcela jinak tomu však bylo s římským Marsem*, jenž s ním byl později ztotožněn. V umění se stala aféra s Afroditou evergreenem, hlavně kvůli kontrastu mezi hrubým válečníkem a něžnou bohyní lásky, z jejichž spojení již antika nechala vzejít Harmonii*. Arethusa Nymfa*, která byla na útěku před dotěrným říčním bohem Alfeiem*

proměněna Artemidou* v potůček, který si pod Středozemním mořem našel cestu z Peloponnésu na Sicílii a u Syrakus vyvěrá na povrch (Ovidius, Proměny V 572-642). Krásná hlava této bohyně zdobí antické syrakuské mince. Argeia Dcera Adrasta*. Argonauti Řečtí hrdinové, kteří pluli pod Iasonovým** vedením na lodi Argo z Iolku v Thessalii až do Kolchidy ke králi Aietovi*, aby přinesli zlaté rouno onoho berana, který kdysi odnesl Frixa* a Helle*. Triptychon Argonautů dokončil Max Beckmann den před svou smrtí (1950, New York, sbírka M. Beckmanna); spojuje v něm prvky mýtu s osobními vzpomínkami a asociacemi. Argos 1. Stavitel Arga, jeden z Argonautů*. 2. Stooký hlídač, který z pověření Héry* hlídal pomocí svých "argosovských očí" Io** proměněnou v krávu, dokud ho Hermes neuspal a nezabil. Očima mrtvého pak Héra ozdobila ocas svého svatého ptáka, páva (Ovidius, Proměny I 624-723). Přesně podle Ovidia popisují Argovy osudy dvě nástropní malby v městském muzeu v Norimberku, ve Fembohausu (kolem roku 1674, namalovány anonymem podle holandské mědirytiny). 3. Pes Odyssea*, který svého pána i po dvacetileté nepřítomnosti ihned pozná a pak vyčerpáním umírá (Odysseia, XVII 291-327). Archemoros > Ofeltes Ariadne Dcera krétského krále Minoa* a Pasifae*, sestra Faidry. Ariadne dala Theseovi** před vstupem do Labyrintu "Ariadninu nit", klubíčko příze, které měl od vchodu odvíjet, aby později nalezl cestu nazpět. Když se mu to podařilo, chtěl z vděčnosti vzít královskou dceru do Athén a oženit se s ní, ale již na ostrově Dia, asi pozdějším Naxu, "ji usmrtí Artemis*, protože proti ní svědčí Dionýsos*" (Odysseia XI 324 a násl.). Toto místo vzbuzuje domněnku, že Ariadne musela zemřít, protože porušila věrnost bohu, s nímž, asi sama původně bohyně, byla spjata kultem. Podle pozdějšího podání byla Dionýsem Theseovi uloupena a teprve od helénismu podávali básníci a umělci věc tak, že Theseus ubohé děvče nevěrně opustil. Těmito vzory se řídil římský básník Catullus, který do své Svatby Pelea a Thetidy vložil i umělecký popis přikrývky na postel, načež je popisován dlouhý nářek Ariadny, ale i zjevení se Baccha/Dionýsa, který se jí ujme. Dlouhý monolog zklamané Ariadny má u Ovidia (Listy heroin 10) podobu dopisu nevěrnému Theseovi, kterého vyzývá k návratu. "Kdybych se byla dříve zabila, tak posbírej mé kosti." V posledním velkém antickém eposu, v Nonnově díle Dionysiaka (5. st. po Kr.), zaplňuje příběh Ariadny polovinu knihy (47, 245-475); opět je zde s potěšením vychutnáváno její utrpení, pláč ji činí ještě dráždivější. Krásná mladá žena, která se oddává bezmeznému nářku, dokud se

neobjeví Bacchus se svým opilým doprovodem a triumfálně si ji neodvede domů, taková směs sentimentu a zázraků vyžadovala teatrální zpracování. Na obraze se to podařilo například Tizianovi (Bacchus a Ariadne; kolem roku 1520, Londýn, National Gallery): Ariadne chce před hlučným průvodem boha uprchnout, ale neobyčejně dynamický Bacchus již vyskakuje z vozu, aby ji dohonil. Pro operní jeviště zkomponoval Ariadnu Claudio Monteverdi (1608); Georg Friedrich Händel (Ariadne na Krétě, 1734), Josef Haydn (Ariadne na Naxu, 1791) a mnoho dalších následovalo - tak mnoho, že Hugo von Hofmannsthal roku 1910 v libretu pro Ariadnu na Naxu Richarda Strausse v podstatě navázal na dějově chudou, ale efektní látku typickou pro opera seria a duchaplně ji smísil s prvky comedia del arte. Tento námět, zpracovaný různým způsobem, vyzýval také k tomu, aby byl i literárně zesměšněn, a skutečně měly travestie na Ariadnu své dobové publikum, například travestie někdejšího "úspěšného spisovatele" Augusta von Kotzebue (1803). Arimaspové Jednoocí lidé na dalekém severu Evropy, kteří tam loupí zlaté poklady střežené gryfy (Herodotos, Historie III 116). Arion Řecký pěvec a básník 7. st. př. Kr., o jehož legendární záchraně delfínem vypráví již Herodotos (I 23). Arion vydělal na svém sicilském turné tolik, že to vzbudilo závist námořníků, kteří ho měli opět dopravit do Řecka. Chtěli ho vhodit do moře, ale předtím mu ještě splnili jeho poslední přání, aby si směl ještě jednou zazpívat. Na drsné hochy neudělal jeho překrásný zpěv samozřejmě žádný dojem, ale na delfína asi ano, protože vzal umělce na svá záda a dovezl do Korintu. Za to byl delfín přesazen Diem* mezi souhvězdí a námořníky postihl spravedlivý trest (Ovidius, Kalendář II 83-118). Aristaios Syn Apollona* a nymfy* Kyreny, vyrostl u Chirona*, byl bohatě obdařen Múzami*; podobně jako jeho otec oznamoval budoucnost, léčil a chránil. Kvůli němu posílal Zeus* do Středomoří v horkém létě pravidelně proudící větry, etézie, aby odvanuly příliš velká vedra (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 500-527; Nonnos, Dionysiaka V 214-279). V thébském okruhu pověstí je Aristaios mužem Autonoe* a otcem Aktaiona*, ve Vergiliově básni o zemědělství vášnivým včelařem. Když mu veškeré jeho včely umřou, obrátí se na radu své matky na Protea* a dozví se od něj, že zavinil smrt Euridiky*, která prchajíc před jeho milostnými návrhy, šlápla na hada a byla jím uštknuta. Smrt jeho včel je Orfeovou* pomstou. Na radu své matky zabije jako oběť za svou vinu čtyři býky, čtyři krávy a jedno tele, z jejichž tlejících těl po devíti dnech vyletí roje včel (Vergilius, Zpěvy rolnické IV 281-620). Vergiliova historka o Aristaiovi je umělé - a umělecké - smísení různých mýtů, srovnatelných s Musäovými pohádkami. Pokračuje v tradici helénistického Aitia (pověsti o původu) a dává nejvyšší posvěcení názoru - v antice velmi

rozšířenému - o vzniku nových bytostí z mrtvol. Arkas Syn Dia* a Kallisto**, praotec Arkadů (Apollodoros, Bibliothéka III 101). Artemis Dcera Dia* a Leto*, sestra-dvojče Apollona*. Artemis byla stará a významná bohyně-matka východního Středomoří, dobrotivá i ukrutná zároveň, vládkyně světa zvířat, pomocnice při porodu, bohyně měsíce i smrti; tedy nejenom plachá, panenská lovkyně, jak bývá často zobrazována ve výtvarném umění, ale i barbarsky cizí, velká bohyně z Efesu, se svou podivnou ozdobou na prsou, která asi pochází z býčího varlete. Její neúprosnost a pomstychtivost zdůrazňují příběhy o Aktaionovi* a Niobe*. Stačí při oběti zapomenout na Artemidu - a hned máte na krku obludu, jako měl Oileus* kalydonského kance*. Agamemnon* střelí po její posvátné lani - a má za to obětovat svou dceru Ifigenii*. Ta je sice zachráněna a nahrazena laní, ale zato musí v daleké Tauridě zabíjet pro krutou Artemidu i lidské oběti! To, že v Artemidině chrámu Orthia ve Spartě byli chlapci bičováni až do krve Sparťané to chápali jako zkoušku statečnosti -, může být reliktem ritu plodnosti nebo iniciace. Příslušné slavnosti, jak můžeme usuzovat ze zlomků chórových písní básníka Alkmana, byly drsné a veselé. Římská bohyně lovu a lesa Diana* měla od počátku s Artemidou mnoho společného, takže ztotožnění je nasnadě. Sochaři a malíři zobrazovali Artemidu/Dianu zpravidla lehce oblečenou v krátké sukničce: jakožto lovkyni by jí dlouhý oděv jen překážel! Mezi početnými antickými sochami vyniká socha Praxitelova (kolem roku 340 př. Kr., kopie v Paříži, Louvre); mnohokrát se bohyně objevuje ve společnosti loveckého psa anebo jelena. To, že byla Diana tak hojně sochána a malována ve Francii 16. st., se vysvětluje tím, že dva králové, František I. a jeho syn Jindřich II, byli zblázněni do krásky jménem Diane de Poitier. Proto shlíží Diana z brány jejich zámku Anet s jelenem za sebou; jako socha na kašně - s lukem - objímá jelena (Jean Goujon (?), Diana z Anet, kolem roku 1550, nyní Louvre, Paříž), jeden neznámý malíř ji namaloval jako téměř nahou lovkyni, která divákovi věnuje jen posměšný úsměv (kolem roku 1550, Louvre, Paříž; někdy připisována Luco Pennimu). Kromě toho byla Diana odlévána z bronzu, zobrazována na reliéfech a tkána do goblénů dokud neukončila kariéru stárnoucí metresy královská vdova Kateřina Medicejská. Askalafos Syn Acheronta*. Prozradil, že Proserpina* po svém únosu Hádem* mlsala jádra granátových jablíček, a tím způsobil, že se nikdy nesměla vrátit na zemský povrch. Za trest byl zavalen obrovskou skálou, kterou Herakles* později odvalil pryč; ale Proserpina se na zrádce i nadále hněvala a proměnila ho v sovu (Apollodoros, Bibliothéka I 33, II 124-126; Ovidius, Proměny V 533-550). Askanios Syn Aineia*, nazývaný také Ilos, popř. Iulus, zakladatel Alby

Longy, mateřského města Říma, rodem Juliů přijat za prapředka. V Mozartově rané opeře Ascanio v Albě (1771) je Askanios synem Venuše*, která ho ožení uprostřed pastýřů, nymf* a dobrých duchů se Silviou, Herkulovou* vnučkou. Kuriózní mixtum compositum je pěkným příkladem toho, jak bezstarostně občas zacházeli operní libretisté s antickými látkami. Asklepios Syn Apollona* a Koronidy**, kterou bůh zavraždil, protože dávala před ním přednost jinému. Zatímco se mrtvá spalovala, vytrhl Apollon nenarozené dítě z plamenů a přinesl je Kentaurovi* Chironovi*, který je vychoval a naučil lékařskému umění. V tom Asklepios dosáhl takového mistrovství, že pomocí krve z Gorgony*, kterou mu pomohla opatřit Athéna*, dokázal probudit i mrtvé, mezi nimi i Hippolyta*. Zeus* se obával, že brzy by žádný člověk již nezemřel, kdyby toto umění přišlo mezi lidi, a proto zabil Asklepia hromovým klínem. Na oplátku zabil Apollon Kyklopy*, Diovy kováře zbraní, a byl by se za tento čin dostal do nejhlubšího podsvětí, kdyby pro něj jeho matka Leto* nevyprosila odpuštění a neprosadila, že byl omilostněn jednoroční trestnou prací: musel hlídat Admetovy* krávy (Apollodoros, Bibliothéka, III 118-122). Asklepios, kterého Ilias zná pouze jako "nepřekonatelného lékaře" a jehož synové otcovo umění vykonávali před hradbami Troje (Ilias IV 139 a násl.), vyrostl s dobou na boha léčitelského umění a vytlačil z této domény Apollona. Jeho nejvýznamnějším kultovním místem byl Epidauros na Peloponnésu, kam nemocní přicházeli v zástupech. O zázračných uzdraveních vyprávějí četné votivní tabulky a s podivem čteme, že Asklepios dokonce vrátil jednomu holohlavému člověku vlasy. Na základě výroku delfského orákula si pro boha do Epidauru došla i římská delegace roku 293 př. Kr., aby v Římě ukončil těžkou epidemii moru. Asklepios vstoupil na palubu lodi v podobě hada a opět ji opustil, když se na obzoru objevil Tiberský ostrov (Ovidius, Proměny XV 622-744). Zde, kde byl pro zachránce zřízen první římský svatostánek, stojí ještě dnes nemocnice. Na ostrově Kosu pokračovala v Asklepiově tradici Hippokratova lékařská škola a v jistém smyslu se i dnešní lékaři cítí být jeho "učedníky", když jako stavovského znamení používají "Aesculapovy hole", kolem níž se vine jeho svatý had. Ve výtvarném umění byl Asklepios zobrazován jako starší, vousatý muž s již zmíněnou holí. Asopos Bůh stejnojmenné řeky v Boiotii, otec Aiginy*. Assarakos Syn Troa* a nymfy Kallirhoe*, dcery říčního boha Skamandra*, vnuk Erichthonia*, bratr Ila a Ganymeda*, král v Dardanii u Troje, otec Kapya, dědeček Anchisa* a pradědeček Aineia*, který se těmito předky chlubí před svým soubojem s Achilleem*, jenž je však zmařen božským zásahem (Ilias XX 230-240). V proslulé řeči Jupitera* na počátku Vergiliovy Aeneidy (I 255-296) je prorokováno "domu Assarakově", tzn. Římanům jako jeho potomkům,

panství v Řecku. Asteria Titánka, dcera Koia*, manželka Persa* a matka Hekaty*. Jako o její sestru Leto, i o ni usiloval Zeus*. Na útěku před ním se proměnila v křepelku a vrhla se do moře (Hesiodos, Zrození bohů 409-411; Apollodoros, Bibliothéka I 9; 21). Astraia Panenská bohyně spravedlnosti, která s počátkem železného věku opustí "zemi zbrocenou krví" (Ovidius, Proměny I 149 a násl.); také souhvězdí Panny (Aratos, Fainomena 96 a násl.). Astraios Syn Titána* Kria; Eos* mu porodila bohy větrů Zefyra*, Borea* a Eura*, jakož i hvězdy (Hesiodos, Zrození bohů 378-382). Astyanax "Ochránce města", přízvisko Skamandria, synáčka Hektora* a Andromachy*, který byl po dobytí Troje svržen z oné věže, z níž mu matka často ukazovala otce, jak chrání trojské hradby (Ovidius, Proměny XIII 415-417). Atalante 1. Dcera Schoinea z Arkádie, velká lovkyně; účastnice lovu na kalydonského kance* a cesty Argonautů*. Protože při onom lovu jako první zasáhla tohoto obra, věnoval jí jeho přemožitel Meleagros** kůži - k velké nevoli ostatních lovců a ke své vlastní záhubě (Apollodoros, Bibliothéka I 64-70; 112; Ovidius, Proměny VIII 298-436). 2. Dcera Iasa, který ji pohodil, protože si přál syna. Byla odkojená medvědicí, nalezena lovci a vychována. Atalante bránila svou panenskost proti dvěma dotěrným Kentaurům*, zúčastnila se lovu na kalydonského kance(!)* a her k poctě Pelia*, při nichž přemohla v zápase Pelea. Když znovu nalezla své rodiče, chtěl se s ní Iasos oženit; ale ona prohlásila, že si vezme za muže jen toho, kdo ji porazí v běhu. Úkol se nezdál být obtížný, neboť dávala svým nápadníkům půl stadionu náskok a běžela za nimi v těžké výstroji. Přesto všechny dohonila a dala je zabít, dokud ji Melanion* s pomocí Afrodity* neporazil: vždy, když se Atalante přibližovala a chtěla ho předběhnout, hodil jedno ze zlatých jablek, které obdržel od bohyně, daleko od sebe a tím získal náskok, protože běžkyně se vždy rozběhla za cenným plodem. Provdána za Melaniona našla Atalante najednou potěšení v sexu a v jednom posvátném háji podlehla dokonce naléhání Diovu*. Proto byla ona i Melanion proměněni ve lvy (Apollodoros, Bibliothéka III 105-108). Ovidius ve svých Proměnách (560-704) podrobně líčí onen závod, nazývá však mladého muže s jablky Hippomenem a překládá onu fatální milostnou selanku do chrámu Kybely*, která měla pro tento párek lvů ihned úkol: museli táhnout její vůz. Apollodoros uzavírá svůj příběh s poukazem, že Atalante je u Hesioda dcerou Schoinea a její přemožitel se u Euripida jmenuje Hippomenes. To naznačuje domněnku, právě tak jako dubleta lovu na kance, že se původně vyprávělo jen o jedné Atalantě, která byla jak lovkyní, tak i běžkyní, což se k sobě docela dobře hodí.

Když Carl von Linné dal dobře létajícímu stěhovavému motýlu, admirálovi, druhové jméno Atalanta, měl na mysli zajisté rychlou Atalantu, a nikoliv střelkyni. Napínavě je komponován obraz namalovaný kolem roku 1625 Gido Renim Atalanta a Hippomenes (Neapol, Pinacoteca Nazionale di Capodimonte): zatímco štíhlý mladý muž s vlajícím červeným pláštíkem ubíhá doprava, sklání se spíše sklesle působící Atalante doleva, aby zvedla druhé jablko. Jedno má již v ruce. Do jedné krajinomalby začlenil Peter Paul Rubens Lov Atalanty (Madrid, Prado, kolem roku 1630). Také dramatikové a operní skladatelé, mezi nimi i Georg Friedrich Händel (1736), se ujímali obou Atalant, ale většinou jsou tato díla dávno zapomenuta. Atargatis Bohyně-matka ze Sýrie, jejíž uctívání se rozšířilo do římské říše od 2. st. př. Kr. prostřednictvím orientálních otroků a legionářů. Ryby a holubi jako symboly plodnosti, orgiastické tance a sebekastrace patřily k cizorodému kultu Dea Syria. Jako "Astarte Syriaca" se zdůrazněnými smyslnými ústy ji v roce 1877 namaloval spoluzakladatel "Pre-Raffaelit Brotherhood", Dante Gabriel Rossetti (Manchester, City Art Gallery). Ate Personifikace zaslepení a zaviněného poklesku; před ní je varován Achilleus v Iliadě (IX 504-512). Athamas Král Boiotie, syn Aiola (1)*, s Nefelou* měl syna Frixa* a dceru Helle*, s Ino** Learcha* a Melikerta*. Když ho Héra* postihla šílenstvím, zabil Athamas malého Learcha; Ino se na útěku před svým zuřícím manželem vrhla s Melikertem do moře. Kvůli svým zločinům opustil Athamas Boiotii a dotazoval se orákula, kde se má usadit. "Tam, kde u divokých zvířat nalezneš pohostinství!" byla odpověď. Po delším putování potkal Athamas smečku vlků, kteří právě roztrhali ovce. Když viděli přicházet člověka, utekli před ním a přenechali mu svou kořist. Athamas se zase usadil a oženil se s Temisto*, dcerou Hypsea (Apollodoros, Bibliothéka I 84). V téměř ztracené Sofoklově tragédii Athamas se stal hrdina obětí pletich, které proti sobě spřádaly Nefele a Ino: málem byl jako býk poražen na oltáři, kdyby ho nezachránil Herakles*. Toto pojetí pověsti uchovává zřejmě vzpomínku na lidskou oběť spjatou s rodem Athamantovým, o níž se zmiňuje i Herodotos (Historie VII 197). Ovidius zdůvodňoval pomstu Héry/Junony na Athamantovi tím, že Ino a on přijali u sebe malého Baccha*. Junonina cesta do podsvětí, kde proti Athamantovi poštvala Furii Tisifonu*, a její objevení se v Thébách dokazuje Ovidiovo mistrovství v líčení hrůzostrašných míst a zážitků (Proměny IV 416-514). Athéna Dcera Dia*, kterou "zplodil ze své svaté hlavy, oděnou ve válečné výstroji" (Homérský hymnus 28, 4-6). Podle Hesioda je Athéna dcerou vševědoucí Metidy*, kterou Zeus "ponořil do svého těla, když chtěla porodit sovookou bohyni Athénu". To mu poradili Gaia* a Uranos*, aby nikdo jiný kromě Dia nevládl všemu nebeskému. Bylo

totiž určeno osudem, že Metis má porodit mimořádně chytré děti, jako první pannu, sovookou Tritogeneiu, "nadanou stejnou silou a moudrostí jako otec" (Hesiodos, Zrození bohů 886-896). Mýtus o spolknuté bohyni, která vězí v těle božského otce a oznamuje mu dobré a zlé, působí podobně jako příběh o Kronovi* a jeho dětech velmi starobyle, byl však pravděpodobně uveden do souvislosti s Athénou teprve Hesiodem, protože se tato mocná předřecká bohyně války, města a domova nedala bez úprav zařadit do patriarchálního nebe bohů. Význam a stáří Athény dokládají její četná přízviska, zčásti ještě nevysvětlená, a její četné funkce: jako Pallas (hrdinná panna) se vrhá do boje a šíří panickou hrůzu, když zamává svou egidou, štítem s hlavou Medúzy*. Pomáhá hrdinům, kteří jsou jí sympatičtí svou chytrostí, např. Odysseovi*, a ochraňuje hrady. Troja může být dobyta teprve tehdy, až je její posvátná soška, Palladion, uloupena Diomedem* a Odysseem. Až do té doby stojí město pod ochranou této bohyně, která se na Trojany zlobí, protože Paris* při oné proslulé volbě krásky rozhodl proti ní. Athéna je ale nejen krásná a trochu ješitná, nýbrž i chytrá. Obohatila život lidí vynálezy, naučila tesaře stavět lodě (Ilias XV 412) a ženy tkát a příst. Že ji Arachne* v tomto umění předstihla, ji velmi rozhořčilo. Athéna vynalezla i dvojitou flétnu (diaulos), ale zahodila ji, protože zjistila, že jí při hraní nafouklé tváře vůbec nesluší. Pohozený nástroj si ke své škodě vzal Satyr* Marsyas*. Athéniným posvátným ptákem je sova, která je považována za zvlášť chytrou, a tím se velmi hodí k bohyni moudrosti. Město Athény má jméno od Athény, která si zajistila Attiku ve sporu s Poseidonem*. Zatímco on nechal vyprýštit na Akropoli pramen, zarazila Athéna do země své kopí - a tu z něj vyrazil olivovník, a dvanáct bohů, kteří měli spor rozhodnout, přisoudili vítězství Athéně (Ovidius, Proměny VI 70-82). Panně (řec. parthenos) Athéně byl zasvěcen na Akropoli "jejího" města nejvýznamnější chrám, Parthenon. V něm stála dvanáct metrů vysoká kultovní socha ze zlata a slonoviny vytvořená Feidiem, v jeho východním štítě byl vylíčen spor s Poseidonem. Před chrámem se zvedala další Feidiova kolosální socha z bronzu, Athéna Promachos, jejíž jiskřící hrot oštěpu viděli námořníci směřující do Attiky již zdaleka. Tato umělecká díla, proslulá v antice, zmizela; popisy a kopie nám umožňují vytvořit si o nich jen přibližnou představu, např. mramorová, metr vysoká napodobenina Parthenonu v athénském Národním muzeu, zhotovená roku 438 př. Kr. Zachován je též půvabný mramorový reliéf, který ukazuje bohyni, jak je ponořená do svých myšlenek před hraničním kamenem nebo něčím podobným (kolem roku 460 př. Kr., Athény, Akropolské muzeum). Asi ve stejnou dobu vznikly metopy Diova chrámu v Olympii, které oslavují Athénu jako pomocnici Heraklovu*. Pomáhá mu nést nebe, a dokonce se účastní čištění Augiášova chléva (Olympia, Museum). Scéna se Satyrem Marsyem byla napínavě zobrazena kolem roku 450 př. Kr. Myronem: Athéna právě odhodila flétnu a chce se vzdálit; Marsyas se k ní plíží - ale bohyně zvedá odmítavě a varovně ruku

(mramorová kopie sousoší v Římě, Vatikánské sbírky: Musei Ex-Lateranensi; kopie Athény v Liebigově domu, Frankfurt nad M.). Zrození Athény z Diovy hlavy je mnohokrát zobrazeno na vázových malbách, přičemž Hefaistos* se solidní sekerou poskytuje službu porodní báby (např. na černofigurové attické amfoře z 6. st. před Kr.; Boston, Museum of Fine Arts). Že Zeus takovou pomoc potřeboval, informuje i Pindaros (Olympioníkais VII 35-38) a Euripides (Ion 454-460). V boji proti Gigantovi* Enkeladovi, na něhož podle pověsti hodila ostrov Sicílii, nacházíme Athénu v Archeologickém muzeu v Paestu (slonovina, kolem roku 350 př. Kr.). Když Sandro Botticelli kolem roku 1485 maloval Athénu, jak právě spoutává mohutného Kentaura* (Florencie, Uffizi), chtěl tím symbolizovat nadřazenost intelektu nad hrubou sílou. Pozdější malíři spojovali rádi Athénu/Minervu podle Ovidiova vzoru (Proměny V 250 a násl.) s Múzami*. Opera Ernsta Kreneka Pallas Athéna pláče (premiéra 1955 v Hamburku) začíná a končí stížností bohyně na její město, které bylo dobyto Sparťany. Jinak libreto žongluje s osobami a událostmi peloponnéské války a svádí zcela bezstarostně Sokratovu popravu na Sparťany. Atlantida Bájný kontinent západně od Evropy, větší než Asie a Afrika dohromady, ovládán bohatými a mocnými králi, kteří si chtěli podmanit celou zemi a jenom Athény nedokázali porazit. Platon, který ve svých dialozích Kritias a Timaios podrobně vypráví o této obří říši, potopené údajně 9000 let před jeho vlastní dobou do Atlantiku, uvádí jako svého ručitele moudrého Solona, který se prý osobně dověděl tento příběh od egyptských kněží. Ale některé věci svědčí o tom, že mýtus o Atlantidě je výmysl Platonův, takřka umělá pohádka ve službách filosofie (Platon, Timaios 21b-25d; Kritias 108e-121c). Atlas Syn Iapeta*, bratr Menoitia*, Promethea* a Epimethea*, otec nymfy Kalypso*, Hesperidek*, Plejád* a Hyád*, obr, který musí na západním okraji světa hlavou a rukama nést nebeskou klenbu, protože ho k tomu donutil Zeus* (Hesiodos, Zrození bohů 507-520). Když měl Herakles přinést zlatá jablka Hesperidek, která byla kromě nich střežena stohlavým drakem, poprosil Atlanta na radu Promethea, kterého osvobodil, aby mu tři z nich utrhl, a nabídl se, že mezitím podrží nebe. Atlas jablka přinesl, ale břemeno již na sebe nechtěl vzít. Tu Herakles předstíral, že už se tedy se svým osudem smířil; jen si chtěl ještě udělat několik smyček kolem hlavy, aby napraskla. Atlas nato položil jablka stranou a podepřel nebeskou klenbu v jistotě, že nejdelší dobu jejího podpírání má již za sebou. Herakles ale vzal jablka a nechal přelstěného stát dále (Apollodoros, Bibliothéka II 113-121). Když Perseus* po svém dobrodružství s Medúzou* šel kolem Atlanta, prosil ho o přístřeší, ale on ho hrubě odbyl - a stal se při pohledu na Gorgoninu hlavu horským masívem, který až dodnes nese jeho jméno. Dříve byl bohatým a mocným králem

(Ovidius, Proměny IV 631-662). Metopa Diova chrámu v Olympii (kolem roku 460 př. Kr., muzeum Olympia) ukazuje Herakla, jak s Athéninou* pomocí drží oblohu, a Atlanta stojícího před ním s jablky; na jedné lakonské misce je zobrazen Atlas spolu s Prometheem*, který je připoután k sloupu a mučen orlem. Již v antice nazývali "atlanty" obrovské mužské postavy, které u dorských chrámů (podobně jako karyatidy u ionských) namísto sloupů nesly trámoví a římsu. Jestliže nazýváme soubor zeměpisných map "atlasem", pak se řídíme podle matematika a zeměpisce Gerharda Kremera, zvaného Mercator, který pojmenoval své hlavní dílo Atlas sive cosmographicae meditationes de fabrica mundi et babricati figuras. Atlantský oceán, do něhož se údajně potopil bájný ostrov Atlantida, má své jméno po Atlantovi, protože s jeho jménem Řekové spojovali představu něčeho "dalekého na západě". Atreovci Potomci Atrea*, rod prokletý kvůli Tantalovým*, Pelopovým* a Atreovým činům. Atreus Syn Pelopa* a Hippodameie*, vnuk Tantala*, bratr Thyesta* a Chrysippa*, kterého společně s Thyestem zabil; otec Agamemnona* a Menelaa*. Vyhnáni pro bratrovraždu, odcházejí Atreus a Thyestes do Argu. Tam se znepřátelí z následujícího důvodu. Když Atreus přislíbí bohyni Artemidě* obětovat ze svého stáda nejkrásnější ovečku, narodí se zlaté jehňátko. Atreus začne svého slibu litovat; ovečku zabije a ukryje ji v truhle. Ta se dostane přes Atreovu ženu Aeropu* do rukou jejího milence Thyesta. Když orákulum doporučí občanům Mykén, aby si za krále vybrali Pelopova syna, navrhne Thyestes, aby byl z obou bratrů zvolen ten, který se může prokázat zlatým jehňátkem. Atreus s návrhem souhlasí. Tu otevře Thyestes svou truhlu, ukáže ovečku a stane se králem. Zeus* však, pln hněvu nad podvodem, pošle k Atreovi svého syna Herma* a radí mu, že by měl přimět Thyesta, aby byl ochoten vzdát se vlády v jeho prospěch, když slunce vyjde na západě. Thyestes s tím souhlasí - a sluneční bůh to nečekané učiní! Nyní Atreus nastoupí na trůn a vyžene svého bratra. Teprve pak se doví o nevěře své ženy a rozhodne se Thyesta krutě potrestat. Pozve ho na svůj hrad, údajně, aby se s ním usmířil, a zabije jeho tři syny, ačkoliv jsou to děti nymfy* a hledají útočiště na Diově oltáři. Jejich maso pak předloží bratrovi při hostině a teprve pak, když se jím nasytí, ukáže mu hlavy a ruce zavražděných a vyžene ho znovu (Apollodoros, Bibliothéka V 9-15). Krvežíznivý příběh je tradován v početných variantách; podle Hygina (Fabulae 86) Thyestes jednoho Atreova syna, Pleisthena*, sám vychoval a poslal ho pak jako vraha proti vlastnímu otci; ten se však jeho útoku ubrání a svého syna zabije. Když si později vezme za ženu Pelopeiu*, dceru Thyesta, očekává tato žena již dítě se svým otcem: je to Aigisthos*, kterého později Atreus vyšle, aby zabil nenáviděného Thyesta. Ten ale pozná svého syna, a Aigisthos ho

pomstí na Atreovi (Hyginus, Fabulae 87-88). Největší kupolovitý hrob v Mykénách byl považován již v antice za "Atreovu pokladnici". Atropos "Neodvratitelná", jedna ze tří Moir*, které Římané nazývali Parky; odstřihuje člověku nit života - jak se to drasticky líčí v obrazových příbězích Tobiáše Knoppa od Wilhelma Busche. Její jméno žije dále v Atropa belladonna L., v rulíku zlomocném, a jeho jedu atropinu, dále v Acherontia atropos L., lišaji smrtihlavovi, i v označení knižního červotoče, jehož samičky mohou vydávat klepavé zvuky. V lidové mluvě se proto nazývají "umrlčí hodiny". Attis Krásný chlapec z Frýgie, pro nějž zahořela platonickou láskou bohyně Kybele*. Přísahal, že chce zůstat navždy panicem a řekl: "Jestliže svou přísahu poruším, má být tato láska mou poslední." Skutečně zapomněl na svůj slib v náručí jedné nymfy*, která byla rozhněvanou Kybelou zabita. Nevěrníka pak postihla šílenstvím, takže si sám "odřezal ty části, které mu přinesly utrpení". Podle jeho vzoru zbavovali se Kybelini kněží svého mužství; její kult byl roku 204 př. Kr., ke konci války s Hannibalem, přenesen do Říma (Ovidius, Kalendář IV 223-372). Jak mladý Říman opustí svou vlast, aby se zasvětil ve frygické svatyni bohyně její službě, popsal v malém eposu (63) Catullus. Vzrušující rytmus, tzv. gallské jamby (Kybelini kněží se nazývali Galli), vykresluje extázi, do níž se nešťastník dostane a z níž se probere teprve pak, když již není mužem. Jako milenec Velké matky, který musí trpět a zemřít, je Attis srovnatelný s Adonidem*. Také v jeho mýtu a kultu hrají důležitou roli stromy a květiny. Auge Královská dcera z Tegey, Athénina* kněžka, svedená Heraklem*. Protože své dítě ukryla ve svatyni, rozhněvaná bohyně postihla zemi morem a neplodností. Lidé se obrátili o radu na orákulum a to ohlásilo, že v Athénině chrámu je něco neposvěceného. Po sporu s Auge si otec nato prohlédl chrám, objevil kojence a nechal ho pohodit v horách, kde zůstalo zázrakem naživu: živila ho laň, pak ho nalezli pastevci a dali mu jméno Telefos**. Auge byla na příkaz otce prodána do ciziny, ale měla rovněž štěstí: maloasijský král Teuthras si ji vzal za ženu a adoptoval i Telefa, poté co se tento syn pomocí orákula opět shledal s matkou (Apollodoros, Bibliothéka II 146 a násl.; 103 a násl.). Nalezení Telefa dal namalovat kolem roku 190 př. Kr. král Eumenes II. z Pergamonu. Proslulý obraz, jehož uměleckou kompozici obdivoval již Goethe, je zachován v jedné kopii z Herculanea (nyní v Neapoli, Museo Nazionale). Augeias Král v Elidě, jehož obrovské kravíny měl Herakles* z pověření Eurysthea* zbavit hnoje. Tento málo hrdinský úkol řešil tím, že obrátil tok dvou řek a hnůj odplavil. Lakomý král se však vzpíral

vyplatit mu dohodnutou mzdu za jeho námahu, desetinu stáda krav, a ani Eurystheus nepovažoval práci za platnou, protože byla vykonána za mzdu. Tak měl Herkules s tím množstvím hnoje jen zlobení, a proto mu nelze zazlívat, že Augeiase později zabil (Apollodoros, Bibliothéka II 88-90; 113, 139-141). "Augiášův chlév" je ještě dnes příslovečný. Aurora Římská bohyně jitřních červánků, totožná s Eojí**. Autolykos Syn Herma* a Chiony*, otec Antikleie* a tím dědeček Odyssea*, jemuž dal též jméno (Odysseia XIX 395-412), mistr v každém podvodu, "zvyklý obracet bílé v černé a černé v bílé" (Ovidius, Proměny XI 313). Automedon Vozka Achilleova* vozu. Autonoe Dcera Kadma*, matka Aktaiona*, zabije s Ino* Penthea**. B Bacchus Římský bůh vína, nazývaný podle přízviska řeckého Dionýsa**, Bakcha. Bakchanti, bakchantky Mužští ctitelé a ženské ctitelky Dionýsa*, kteří se v opojení a extázi proháněli po lesích a polích, chytali divokou zvěř a pojídali její syrové maso, a dokonce roztrhali některé lidi, např. Orfea* nebo Penthea*. Jejich osud uvedl na jeviště Euripides ve své tragédii Bakchantky. Znakem i zbraní bakchantů byla hůl, thyrsos, ovinutá břečťanem a révovím a zakončená piniovou šiškou, oblečeni byli do kůže kolouchů a jelenů. Battos Pastýř z Messenie, který pozoroval Herma* při krádeži hovězího dobytka, ale slíbil, že bude mlčet, když dostane jednu krávu: "Zde tento kámen," přísahal, "prozradí spíše tvou krádež než já." Když se ale Hermes vrátil v jiné podobě a nabízel mu dva kusy, jestliže mu ukáže cestu k uloupenému stádu, porušil Battos svou přísahu a byl proměněn v tvrdý kámen, kterému se říká "ukazatel" (Ovidius, Proměny II 676-707). Baubo Ošklivá stará žena, která se pokoušela rozveselit Demetru*, truchlící pro svou dceru, tím, že se nemravně odhalovala. Původně snad byla Baubo démonické sexuální božstvo, později byla občas ztotožňována s Hekatou*. Proto ji, jedoucí na svini, nechává Goethe ve Valpuržině noci (Faust I) vést zástup čarodějnic. Baukis Zbožná, dobrotivá manželka Filemona*. Bellerofon(tes) Syn korintského krále Glauka, vnuk Sisyfa*. Protože ho bohové obdařili zvláštní krásou a mužností, vzplála k němu prudkou láskou Anteia*, žena krále Proita* z Argu, ale rozvážný mladík se

svést nenechal. Nato naléhala Anteia na svého muže, aby Bellerofonta zabil, protože se ji prý pokusil znásilnit. Proitos vzplál hněvem, ale vraždy se zalekl a poslal údajného zločince s poselstvím ke svému švagrovi, králi Lykie. Když král rozluštil "zlověstná znamení", uložil Bellerofontovi tři obtížné úkoly: musel zabít Chiméru*, bojovat proti proslulému národu Solymů a porazit Amazonky*. Proti očekávání však při nich hrdina nezemřel. Proto na něj král, když se chtěl vrátit opět do Argu, nechal nastražit léčku. Ale Bellerofontes zabil nejstatečnější válečníky, a Lykiec poznal, že mladý muž stojí pod zvláštní ochranou bohů. Proto mu dal za ženu svou dceru a jako věno polovinu své říše. Nejstaršího ze dvou Bellerofontových synů zabil zamračený Ares*, druhý nastoupil po otci na trůn v Lykii*; Laodameia, jeho jediná dcera, porodila Diovi* Sarpedona* a byla později rozhněvanou Artemidou* vyrvána životu. Bellerofontes sám nakonec skončil v trudnomyslnosti, nenáviděn všemi bohy (Ilias VI 154-211). Tímto příběhem se v Iliadě představuje Glaukos, vnuk Bellerofonta, řeckému hrdinovi Diomedovi*, a ještě dnešní čtenář pozná, že má před sebou krátký souhrn mnohovrstevnaté hrdinské pověsti, jejíž znalost mohl Homér u svých posluchačů předpokládat. Mnohé, o čem pozdější autoři informují, proto přešel, např. proč vlastně Bellerofontes ze své vlasti Korintu přišel do Argu: příčinou prý byla vražda, míní Apollodoros (Bibliothéka II 30). Z Hesiodova Zrození bohů (325) se dovídáme, že "Pegasos* a statečný Bellerofontes" zlikvidovali Chiméru, z Pindarovy písně (Isthmioníkais VII 44-47), proč u bohů upadl v nemilost: chtěl se svým okřídleným koněm Pegasem proniknout až na horu bohů, na Olymp. Všechno to jsou stopy staré básně, snad korintského "národního eposu", v němž se pospojovaly široce rozvětvené motivy. Připomeňme si Josefa a ženu Putifarovu, Uriášův dopis, který napsal král David, ale také všechny ony pohádkové hrdiny, kteří musí řešit tři těžké úkoly, aby získali krásnou princeznu. Ztraceny jako ona báseň, na kterou se podle naší domněnky Homér odvolával, jsou i dvě Euripidovy tragédie, v nichž šlo jednak o pomluvu a Bellerofontovu pomstu (pozve Proitovu ženu k letu na Pegasovi a svrhne ji do moře), jednak o jeho neúspěch jakožto dobyvatele nebe. Bellona Římská bohyně krutého, krvavého boje (lat. bellum: válka), občas stavěna po bok Marta* jako jeho manželka, v 1. st. př. Kr. ztotožněna s maloasijskou Ma, bohyní mateřství a měst. Belos Syn Poseidona* a nymfy* Libye, dvojče Agenora*, otec Aigypta a Danaa* (Apollodoros, Bibliothéka II 10-11). Berenike 1. Druhá žena Ptolemaia I. z Egypta, společně s ním po smrti uctívána jako božstvo. 2. Žena Ptolemaia III., která za šťastný návrat krále z vojenského tažení slíbila obětovat bohům své nádherné vlasy. Když tento obětní dar z chrámu zmizel, zjistil dvorní astronom

Konon, že "kadeř Bereniky" byla přenesena na oblohu jako nové souhvězdí. O této "proměně v souhvězdí" vypráví částečně zachovaná báseň Kallimacha a Catulla "carmen 66". Bias Bratr věštce Melampa*, který mu pomáhal při jeho ucházení se o Neleovu* dceru. Biton Bratr Kleobia*. Bona Dea "Dobrá Bohyně", přízvisko bohyně darující plodnost a požehnání a uctívané v Římě výlučně ženami při tajných nočních slavnostech, bohyně, která byla spojována s Faunem* jako manželka nebo sestra. Když se pozdější proslulý tribun lidu Publius Clodius Pulcher v noci 4. prosince 62 př. Kr. v přestrojení vmísil mezi ženy, které se sešly v domě Caesarově, byl odhalen a obžalován ze zločinu proti náboženství. Podplacení soudcové vynesli osvobozující rozsudek, a ani Caesar mu nikterak nezazlíval aféru, která přivedla jeho ženu do řečí a vedla k rozvodu. Bonus Eventus "Dobrý konec", římské božstvo šťastného zdaru, často zobrazované jako Copia* s rohem hojnosti. Bootes "Vozataj", souhvězdí v blízkosti Velkého vozu, nazývané také Arktofylax nebo Arkturos - Medvědář -, pokud se na Vůz pohlíželo jako na Kallisto** proměněnou v medvědici. V tomto případě byl Bootes její syn Arkas*, v jiném vinař Ikarios*. Boreas Bouřlivý severovýchodní vítr, přinášející sníh a zimu, který jako král větrů požíval v mnoha městech Řecka kultovní úctu, a v Turioi (Dolní Italie) byl dokonce čestným občanem, protože rozmetal nepřátelskou flotilu (Claudius Aelianus, Varia Historia XI 61). V "podobě tmavohřivého hřebce" pokryl podle Homéra dvanáct klisen trojského krále Erichthonia*. Jejich hříbata mohla běhat loukami po vrcholcích stébel, ba dokonce na moři po hřebenech vln (Ilias XX 223-229). Kvůli nim měl později spor Herakles* s Laomedonem*. Boreas se nezamilovával jen do klisen. Oreithyiu, dceru athénského krále Erechthea*, unesl do své thrácké vlasti a měl s ní dva syny, Kalaida* a Zeta* (Ovidius, Proměny VI 673-721). Tak se stal "zetěm" Athéňanů, kteří ho na základě tohoto příbuzenství podle výroku orákula přivolali na pomoc proti flotile perského krále Xerxa a pomoc také dostali (Herodotos VII 189). Únos Oreithyie zobrazil v pravé polovině svého velkého obrazu Jaro Sandro Botticelli (kolem roku 1478, Florencie, Uffizi). Briareos Syn Gaie* a Urana*, jeden ze tří Hekatoncheirů*, strašlivých padesátihlavých a storukých obrů, které jejich otec kvůli jejich strašnému vzhledu držel v zajetí hluboko v zemi. Osvobodil je Zeus*, oni mu pomohli rozhodujícím způsobem v boji s Titány a nyní jsou strážci v hlubinách Tartaru* (Hesiodos, Zrození bohů

147-159; 617-735). Briareos stál při Diovi, když proti němu pod vedením Héry* revoltovali mnozí bohové a hodlali ho spoutat (Ilias I 396-406). U Homéra má storuký ještě druhé jméno: Aigaion. Ovidius tak nazývá (Proměny II 10) obrovského mořského boha. Briseovna Krásná zajatkyně, která připadla jako kořist Achilleovi* a byla mu později odcizena Agamemnonem*. Hrdina se nato odmítl dále účastnit boje (Ilias I 130-430). Briseus Otec Briseovny*. Britomartis Krétská bohyně, Řeky ztožňována s Artemidou*; její přízvisko Diktynna (asi podle hory Dikte) se vysvětlovalo tím, že Britomartis byla pronásledována Minoem*, skočila do moře a rybáři byla chycena do sítí (řec. diktys - síť) (Kallimachos, Hymnoi III 189 a násl.). Brontes Jeden z Kyklopů*, který koval pro Dia hromové klíny. Broteas Lovec, který nevzdal Artemidě* čest, protože se považoval za nepřekonatelného. Ani oheň, řekl, mi nemůže uškodit. Tu se jeho mysl pomátla, zřítil se do ohně a uhořel (Apollodoros, Bibliothéka V 2). Busiris Egyptský král, jemuž věštec z Kypru oznámil, že hladomor, jímž země již devět let trpěla, skončí, když bude každoročně obětovat Diovi jednoho cizího muže. Busiris se dlouho nerozmýšlel a jako prvního nechal obětovat neprozíravého věštce samého. Když měl v úmyslu učinit totéž s Heraklem*, byl přemožen a zabit (Apollodoros, Bibliothéka II 116 a násl.). Herodotos (II 45) uvádí tuto pověst jako příklad toho, jak Řekové neuvážlivě a pošetile mluvili o Egypťanech. Na jedné peliké, dvouuché nádobě (kolem roku 470, Athény, Národní muzeum), můžeme vidět Herakla u oltáře, jak jednoho z Busirových mužů nebo jeho samého drží za nohy, aby jím mrštil proti dvěma holohlavým protivníkům, z nichž se právě jeden napřahuje k ráně proti němu. Butes Syn Pandiona*, bratr Erechthea*. Byblis Dcera Mileta*, zamilovaná do vlastního bratra Kauna*, který ji odmítá, a aby se pojistil před její dotěrností, opouští zemi. Při pátrání po něm je Byblis proměněna v pramen (Ovidius, Proměny IX 453-665). C Cacus Obří a vraždící netvor, který se jako syn Vulcana* vyznal v plivání ohně a bránu svého jeskynního příbytku na svahu Aventina si vyzdobil lebkami svých obětí. Když Herakles* přišel

se stády dobytka Geryonea* do krajiny pozdějšího Říma, zvětřil Cacus snadnou kořist a vtáhl osm krav za ocasy do své jeskyně, takže se zdálo, jako by stopy vedly směrem od ní. Bučení jedné z nich však loupežníka prozradilo, a tak se musel před zuřícím Heraklem zabarikádovat ve svém příbytku. Jeho brána byla pevná, ale strop jeskyně se dal odtrhnout a Herakles Caca uškrtil. Na památku tohoto osvobozujícího činu byl prý na dobytčím trhu v Římě zřízen obří oltář Ara maxima (Vergilius, Aeneis VIII 171-281). Původně snad byl Cacus bohem ohně, jako jeho "otec" Vulkán. Když se jeho jméno spojilo s řeckým slovem kakos, zlý, stal se obludou a protivníkem "dobrého člověka" Euandra*. Obří sousoší Hercules a Cacus, které ještě dnes stojí před palácem Vecchio ve Florencii, vytvořil v roce 1534 Michelangelův rozhořčený rival Baccio Bandinelli. Chtěl jím zastínit jeho Davida, ale dosáhl pouze toho, že se mu kvůli "kolosálnímu kolosu" jen zlomyslně posmívali. Caesar Gaius Iulius Caesar (100-44 př. Kr.) byl svým adoptivním synem a nástupcem Octavianem Augustem povýšen mezi bohy. Jako důkaz jeho přijetí do nebe bylo považováno zjevení se komety krátce po jeho zavraždění o březnových idách. Ovidius zařadil proměnu Caesarovy duše ve hvězdu na závěr svých Proměn (XV 744-851). Caieta U Vergilia chůva Aenea*, pochovaná na italickém předhůří, které bylo podle ní pojmenováno (nyní Gaeta) (Aeneis VII 1-7). Cameny/Kameny Římské bohyně pramenů, prvním římským básníkem Liviem Andronikem ztotožněny s Múzami, snad kvůli blízkosti jejich jména s lat. carmen, píseň, a v prvním verši jeho překladu Odysseie takto osloveny: Virum mihi, Camena, insece versutum - O muži zchytralém, Múzo, mi vypravuj... Camilla 1. Dcera volského krále Metaba, který byl kvůli své nafoukanosti vypuzen. Na útěku před svými nepřáteli došel k rozvodněné řece a nevěděl, jak se se svou dceruškou, kterou měl u sebe, dostane na druhou stranu. Ve své bezradnosti přivázal dítě zabalené v peřinkách na své kopí, slíbil Dianě*, že když ji zachrání, zasvětí ji její službě, a silnou rukou vrhl zbraň. On sám divoký proud přeplaval, našel Camillu v pořádku na druhém břehu a vychoval ji v bojovnou lovkyni. Když Aeneas bojoval v Itálii, přestoupila Camilla na stranu jeho protivníků a v bitvě padla. Jejího vraha stihla Dianina pomsta (Vergilius, Aeneis XI 532-867) 2. Sestra Horatiů*. Camillus Marcus Furius Camillus byl významnou osobností v Římě 4. st. př. Kr. a kolem jeho osoby se vytvořil celý věnec legend, který měl ukázat hrdinovy ctnosti v co nejpříznivějším světle. Například: při obléhaní města Falerie mu zrádný učitel vydal děti vedoucích bojovníků; Camillus je však poslal včetně zrádce jejich rodičům a dosáhl tím rychlého a čestného míru (Livius, Od založení města

V 26). Caprotina Přízvisko Junony*; při svátku Caprotiny 7. července požívaly otrokyně zvláštních svobod, za něž údajně děkovaly statečnému činu ze začátku 4. st. př. Kr.: sousední národy chtěly po vyplenění Říma Gally využít slabosti Římanů a požadovali od nich dívky a ženy. Místo nich se k nepřátelům vydaly otrokyně oblečené do oděvu svobodných žen a došlo k tomu, že je opily a dovedly pak římské vojsko, které si to s nimi už lehce vyřídilo. Chytré otrokyně pak byly obdarovány a propuštěny na svobodu (Macrobius, Saturnalia I 11, 36 a násl.). Carmentis Nebo Carmenta; římská bohyně, která byla vzývána zvláště rodičkami. Vztah k básnění a věštění byl odvozen asi až sekundárně od jejího jména, podobně jako u Camen*. Carna Římská bohyně; podle Ovidia původně stydlivá nymfa. Mladé muže, kteří o ni usilovali, prosila, aby s ní vyhledali nějakou jeskyni, kde se skryla, a pak si z vyvedených milovníků dělala legraci. U Jana* však neměla s tímto trikem vůbec úspěch. Vždyť tento bůh vidí i to, co se děje za jeho zády. Janus se odměnil Carně za poskytnutí milostného dobrodružství tím, že jí dal moc nad dveřními stěžejemi a nad vampýry, kteří v noci sají dětem krev. O tom, že je Carna staré božstvo, svědčí podle Ovidia jídla podávaná o jejím svátku: hrachová a fazolová směs se slaninou. Věřilo se, že ten, kdo ji bude jíst, nebude mít žádné zažívací potíže (Ovidius, Kalendář VI 101-182). Spojení bohyně dveří s milostnou historkou s Janem je možná Ovidiův výmysl, avšak jistě uchovává vypravovaný příběh mnoho starobylého. Ceres Římská bohyně země a plodů, brzy ztotožněna s řeckou Demetrou*. Cincinnatus L. Quinctius Cincinnatus, římský diktátor z roku 458 př. Kr., který byl podle pověsti od pluhu povolán do svého úřadu, který po skvělém vítězství již po šestnácti dnech opět složil (Livius, Od založení města III 26, 8). Cincinnatus je podobně jako Camillus* typickým příkladem pro přímo mytické zbožštění historických osobností u římských letopisců. Cipus Římský vojevůdce, který dobrovolně zvolil vyhnanství, když mu na čele vyrostly rohy a věštci to vysvětlovali jako znamení budoucí královské vlády (Ovidius, Proměny XV 565-621). Clitumnus Bůh jedné řeky v Umbrii, která vzniká z mnoha pramenů. V římské době se u nich nacházely různé svatyně a místo orákula. Clitumnův chrám a neobvyklou krásu místa popisuje podrobně Plinius (Epistulae VIII 8). I dnes jsou Fonti di Clitunno (u Spoleta) oblíbeným výletním cílem. Cocles > Horatius Cocles

Concordia Personifikace svornosti, jíž byly v Římě - jistě ne bez politických důvodů - od 4. st. př. Kr. zasvěcovány různé chrámy. Consus "Ukryvatel" (k lat. condere, ukrývat): římský bůh uskladněné sklizně a vyseté setby. V souladu s touto dvojí funcí byly k jeho poctě slaveny dva svátky, jeden v srpnu a druhý v prosinci. Oltář boha se nacházel pod zemí, protože ve starších dobách se obilí asi uchovávalo v podzemí. Copia "Hojnost", římská bohyně nadbytku; jejím atributem je roh hojnosti (Ovidius, Proměny IX 88). Cornix Kdysi bílá vrána (lat. cornix), která Apollonovi* řekla o Koronině* nevěře a byla za to proměněna v černého ptáka. Cressida Zkomolené jméno Chryseovny*, u Geoffrey Chaucera nazvaná Criseyde (veršovaný román Troilus and Criseyde, kolem roku 1385), postava středověkých básní o Troji, které jí přisuzují jako otce věštce Kalcha*, údajně Trojana, který se usadil u Řeků, protože předvídal zánik Troje. Milostný příběh Cressidy a trojského prince Troila* je předmětem tragikomedie Williama Shakespeara Příběh o Troilovi a Cressidě (kolem roku 1602), která v mnoha pasážích tradiční motivy paroduje. Cupido > Eros Curiatiové Trojčata z Alby Longy, protivníci Horatiů*. Curtius Římský národní hrdina, který svůj život obětoval pro stát, když se - údajně roku 362 př. Kr. - náhle na Foru otevřela mohutná puklina v zemi. Orákulum, jehož se dotazovali, vysvětlilo, že propast se dá vyplnit jen tím, v čem spočívá celá moc Říma. Tím byli míněni, tak se domníval Marcus Curtius, jen stateční bojovníci města - mužové jako on. A tak se nádherně vystrojil, nasedl na svého oře a vrhl se s ním do hlubin. Nato se puklina zavřela a zůstala jen malá tůňka, lacus Curtius (Valerius Maximus, Facta et dicta memorabilia V 6, 2). Valeriem uvedený příběh jako klasický příklad pro pietas, tzn. nesobecké chování pro blaho spoluobčanů, byl asi vymyšlen, aby se vysvětlilo jméno lacus Curtius. Reliéf, který ukazuje Curtiův skok, se nachází v Římě v Kapitolském muzeu. D Dafne Dcera říčního boha Peneia, do níž se zamiloval Apollon*, a když ji pronásledoval, její otec přivolaný na pomoc ji proměnil ve vavřín (řec. daphne), který Apollon učinil svým posvátným stromem (Ovidius, Proměny I 452-567). Ovidiův půvabný příběh proměny inspiroval bezpočet umělců, např. Lorenza Berniniho. Jeho mramorové sousoší Apollo a Dafne (kolem roku 1625) stojí v římské

Villa Borghese. Ztracená opera Dafne od Heinricha Schütze (1637, libreto Martin Opitz) zasluhuje zmínky jako první německé hudební drama. Richard Strauss nazývá svou Dafne (premiéra 1938) bukolickou tragédií a podle toho přenáší děj do venkovského prostředí. Peneios je rybář, stydlivá Dafne je objektem zájmu svého přítele z mládí Leukippa a Apollona, převlečeného za pastýře. Teprve když bůh smrtelníka zabije, dívka poznává, že ji Leukippos miloval. Protože ji Apollon nemůže získat, požádá Dia*, aby mu ji věnoval alespoň v podobě stromu. Dafnis Pastýř, který proměnil žárlivou nymfu* v kámen (Ovidius, Proměny IV 276-278). Jeho příběh označuje Ovidius za "otřelý", a proto se ho jen zlehka dotýká. Jméno Dafnis skutečně zamořuje pastýřské básnictví; Dafnis se jmenuje pastýř u Theokrita (Idyly I 64-128), který se stravuje nešťastnou láskou; Longos nazývá Dafnidem hrdinu svého románu Dafnis a Chloe, Dafnis byl považován za vynálezce pastýřské hry, a ještě v 17. a 18. století se stěží může obejít tento literární žánr bez Dafnida. Daidalion Bratr Keyka*, otec Chiony*, po jejíž smrti byl proměněn v jestřába (Ovidius, Proměny XI 290-345). Daidalos Athénský stavitel, umělec a vynálezce, který musel opustit město, protože ze žárlivosti srazil z Akropole svého synovce a žáka Perdika*. Přijat krétským králem Minoem*, stal se Daidalos různým způsobem užitečný. Zřídil prý pro Ariadnu* taneční parket (Ilias XVIII 590-593) a pro Pasifae*, zamilovanou do překrásného býka, zkonstruoval dutou krávu, do níž se mohla ukrýt a která byla od živé téměř k nerozeznání. Pro odporného Minotaura*, kterého Pasifae počala se svým býkem, postavil Labyrint, do kterého ukryl Minos před světem hanebnou skvrnu svého rodu, a Ariadně prozradil trik s klubíčkem nití (Apollodoros, Bibliothéka IV 12). To mu měl Minos za zlé a Daidala držel v zajetí; ten ale zhotovil pro sebe a svého syna Ikara* křídla. Pomocí nich oba dva uletěli a všechno by dobře dopadlo, kdyby Ikaros svého otce poslechl. Ale on stoupal výš a výš, až se dostal blízko k slunci a zřítil se, protože mohutné paprsky rozpustily lepidlo, které drželo jeho perutě pohromadě. Když Daidalos svého syna pochoval, uprchl ke králi Kokalovi na Sicílii, neboť Minos byl pln touhy pomstít se mu. Aby umělce vyslídil, slíbil vysokou odměnu tomu, kdo dokáže provléci nit závity šnečí ulity - i Kokalovi. Na jeho žádost vyřešil Daidalos problém tímto způsobem: vyvrtal malý otvor na špičce šnečí ulity, přivázal pak mravence na nit a nechal ho prolézat. Přirozeně Minos ihned věděl, kdo tento umělecký kousek provedl, a požadoval vydání Daidala. Kokalos k tomu byl zdánlivě ochoten, navrhl ale cizinci, aby šel nejdříve do koupelny. Tam byl Minos Kokalovými dcerami zavražděn (Apollodoros, Bibliothéka IV 9-15; Ovidius, Proměny VIII 155-263). Daidalovo jméno mluví samo za sebe, je bytostným umělcem, který podle rozšířeného názoru jako první tvořil sochy "opravdu živé".

Při nasazování křídel ho zobrazuje nástěnná malba z Pompejí. Z mnoha obrazů, které zpracovávají proslulý let, zasluhuje zvláštní pozornosti Ikarův pád od Pietera Breughela (kolem roku 1560, Brusel, Musées Royaux des Beaux Arts); tragický konec je zde vylíčen se zdůrazněnou nezúčastněností: zatímco odvážný letec klesá do moře, rolník lhostejně tlačí dál svůj pluh. Daktylové "Palečkové" (od řec. daktylos, prst); dovední trpaslíci, kteří v krétském nebo maloasijském pohoří Ida jako první dobývali a kuli železo. Danae Dcera Akrisia**; Zeus*, který k ní sestoupil v podobě zlatého deště, ji učinil matkou Persea**. Danaos Syn Bela*, dvojče egyptského krále Aigypta, později pán v Argu; praděd Danae*. Danaové V eposu časté označení Řeků. Laokoon* varuje Trojany před dřevěným koněm jako "danajským darem" (Vergilius, Aeneis II 43-49). Ještě dnes se tak nazývá výhoda spojená s nevýhodami. Danaovny Padesát dcer Danaa*, který je proti své vůli musel provdat za padesát synů svého bratra Aigypta. Proto jim dal tajně dýky, kterými měly své muže o svatební noci zabít. Všechny kromě jedné poslechly (Apollodoros, Bibliothéka II 12-24). Za to pykají Danaovny v podsvětí: musí nabírat vodu do děravých sudů (Ovidius, Proměny IV 462 a násl., X 43 a násl.). Aischylos zpracovává jejich příběh v sérii tří tragédií; zachovala se jen první, Hiketides (Prosebnice). V tomto díle prosí dívky, které uprchly se svým otcem z Egypta, jako prosebnice (řec. hiketides) v Argu o azyl. Na operní scénu přenesli tuto látku mj. Antonio Salieri (Les Danaides, 1784) a Simon Mayr (I Danaidi, 1818). Sud Danaoven namaloval v roce 1785 Martin Johann Schmidt, "Kremserschmidt" (Ljubljana, Narodna Galerija). Dardanos Syn Dia* a jedné smrtelnice, král Dardanů v pohoří Ida, předek jak Priama*, tak i Aineia*, který svůj rodokmen odvozuje v Iliadě (XX 215-241) právě od něj. Dares Trojský kněz Hefaistův*, okrajová postava Iliady, ale do té míry pozoruhodná, že jí - staletí po Homérovi - byla podsunuta "frygická Iliada". Z latinského pojetí tohoto konstruktu, které vzniklo v 5. století po Kr., se odvozují ve středověku všechny oblíbení "trojánské" romány. Dea Syria > Atargatis Deianeira Dcera krále Oinea*, o níž usilovali Acheloos* a Herakles*. Po jejich vzájemném souboji ji získal Herakles. Když Herakles dobrovolně odešel do vyhnanství k Trachiňanům, protože v hněvu

zabil Oineova příbuzného, vzal Deianeiru s sebou. Oba přišli k prudké řece, přes níž přepravoval Kentaur* jménem Nessos. Herakles mu svěřil svou mladou ženu a sám plaval napřed. Tu chtěl Nessos Deianeiru znásilnit; Herakles ji slyšel křičet a vystřelil na Kentaura jeden ze svých otrávených šípů. Ten umíraje šeptal, že krev na jeho ranách je prostředkem, s nímž si Deianeira může zajistit lásku svého muže. Lehkomyslná dívka ji zachytila a později, když se doslechla, že se Herakles zamiloval do jiné ženy, do ní namočila jeho šat. Jakmile si ale oblékl šaty, začal rozkládat jeho tělo jed. Když Deianeira viděla, co učinila, zabila se (Apollodoros, Bibliothéka II 148-159; Ovidius, Proměny IX 8-272). Tragický osud Herakla a Deianeiry zachytil Sofokles kolem roku 435 př. Kr. ve své hře Trachiňanky; Antonio del Pollaiuolo namaloval kolem roku 1480 dramatický a vrušující Únos Deianeiry (New Haven, Yale University Art Gallery). Deidameia Dcera krále Lykomeda ze Skyru, milenka Achillea**, jenž byl u nich skrýván převlečený za děvče; matka Neoptolema*. V opeře Deidamia (1741) Georga Friedricha Händela je antická látka natolik burleskně změněna, že lstivý Odysseus* svádí jak hrdinku, tak převlečeného Achillea. Deifobos Hektorův* nejmilejší bratr, jehož podobu na sebe vezme Athéna*, aby přiměla hrdinu k souboji s Achilleem* (Ilias XXII 226-248). Po smrti Parida* se Deifobos ožení s krásnou Helenou* a je při dobývání Troje zabit Menelaem*. Deimos "Děs", syn Area* a Afrodity*, se svým bratrem Fobem ("Hrůza") průvodce boha války. Delios "Delan", přízvisko Apollona* podle místa jeho narození, ostrova Delu. Demeter "Matka-Země", dobrotivá bohyně plodnosti, odpovídající římské Cereře*; dcera Krona* a Rheie*, se svým bratrem Diem* měla Persefonu**, spolu s níž byla uctívána především v Eleusině u Athén. Kdo se nechal zasvětit do jejího tajného kultu, doufal v blažený další život po smrti. Pomocí Triptolema* naučila Demeter lidi zemědělství: její požehnané působení chválí dva homérské hymny; Aristofanes se naproti tomu ve své komedii Thesmoforiazusai (Ženy o Thesmoforiích, 414 př. Kr.) desetidennímu svátku na počest bohyně, jehož se směly účastnit jenom ženy, vysmívá. V tomto divadelním kuse se do slavnostní společnosti vmísí v převlečení Euripides a jeho švagr, což dává podnět k nespočetným drsným vtipům. Několik let předtím se nestyděl svatým mystériím v Eleusině posmívat politický dobrodruh a "playboy" Alkibiades. Jako matka veškeré kutury a mravnosti vystupuje Demeter v básni Friedricha Schillera Eleusinská slavnost (1789/99); umělci ji

zobrazují jako zralou ženu s věncem klasů ve vlasech a se snopem v ruce, často spolu s Bacchem*. Básníkům sloužila jména obou bohů jako opis jejich darů: chleba a vína. V současné době se prodávají pod jménem "Demeter" ekologické výrobky. Demodokos Slepý pěvec, který hosty fajáckého krále Alkinoa*, mezi nimi i Odyssea*, baví svými písněmi o sporu Aianta* a Odyssea, o trojském koni* a o lásce Afrodity* a Area* (Odysseia VIII 62-542). Demofon 1. Syn krále Kelea z Eleusiny, kterého chtěla Demeter* učinit nesmrtelným, podobně jako Thetis* svého Achillea*. Byla ale stejně jako ona při svém záměru vyrušena (Homérský hymnus 2, 231-291). 2. Syn Thesea*, účastní se se svým bratrem Akamantem trojské války, osvobodí Aithru* a získá lásku thrácké královské dcery Fyllidy*. Deukalion Syn Promethea*, který zachrání sebe a svou ženu Pyrrhu ve člunu, zatímco Zeus* při potopě světa zničí celé ostatní lidstvo pro jeho hříchy. Když se ti dva dotážou orákula Themidy*, jak by mohli zemi znovu zalidnit, odvětí bohyně: "Házejte kosti velké matky za sebe." Deukalion pochopí, že jako kosti matky Země jsou míněny kameny, a vytvoří s Pyrrhou nové lidstvo, "tvrdý rod, v útrapách zkušený" (Ovidius, Proměny I 260-415). Myšlenka, že lidé mohli vzniknout z kamenů, byla Řekům blízká, neboť laas znamená "kámen", laos "lid". Diana Italická bohyně měsíce a plodnosti; jako vládkyně nad lesem a jeho zvěří byla ztotožněna s řeckou Artemidou*. Knězem její svatyně v Ariciu (Latium), "lesním králem", mohl být jen uprchlý otrok, který ubil svého předchůdce v souboji větví (Suetonius, Caligula 35). Dido Královská dcera z Tyru, nazývaná také Elissa, která uprchla před svým bratrem do Afriky, když z touhy po majetku zavraždil jejího manžela. Numidský král Jarbas jí na její prosby slíbil tolik území, kolik ho dokáže obepnout kůží z jedné krávy. Dido rozřezala kůži na jemné pásky a získala tak dost půdy, aby na ní mohla postavit hrad a později založit Kartágo. Protože ji Jarbas chtěl donutit k sňatku, sama se upálila (Iustinus, Epitome 18, 4-6, podle helénistického historika Timaia z Tauromenia). Milostná historka Vergilia (Aeneis I-VI) o Didoně a Aineiovi**, vyzdobená mnoha detaily, je římským výmyslem. Diespiter "Nebeský otec", u básníků jiné jméno pro Jupitera*. Dike Jedna ze tří Hór, dcera Themidy* a Dia*, která vykřikne, když se děje bezpráví, a stará se o odplatu (Hesiodos, Zrození bohů 900-902; Práce a dni 213-285).

Diktynna Přízvisko krétské bohyně Britomartidy*. Diktys 1. "Síť", rybář na ostrově Serifu, který zachránil Danae* a malého Persea* a chránil je ze všech sil před králem Polydektem*. 2. Údajný účastník trojské války, jehož válečný deník se prý objevil při zemětřesení na Krétě v 1. st. po Kr. Podobně jako u Daretovy* zprávy jde o konstrukt, který silně působil na středověké "trojánské" romány. Diomedes 1. Syn Area*, thrácký král, jehož koně požírali lidi, dokud je nespoutal Herakles* (Euripides, Alkestis 481-506; Apollodoros, Bibliothéka II 69 a násl.). Jak byl Diomedes roztrhán svými vlastními koňmi, namaloval Gustave Moreau, který měl pro děsivé scény z mýtů slabost (1865, Paříž, Louvre). 2. Syn Tydea*, účastník tažení Epigonů* a trojské války, v níž několikrát vystoupil do popředí. Bojoval dokonce proti Areovi*, zranil Afroditu*, podnikal odvážná tažení s Odysseem* (Ilias V a X) a po válce se vrátil do své vlasti. Ta se mu však brzy zprotivila, neboť Afrodite se mu dodatečně pomstila a přiměla jeho manželku k cizoložství. Diomedes nakonec odešel do Dolní Italie, pomohl králi Daunovi a oženil se s jeho dcerou (Vergilius, Aeneis XI 243-295; Ovidius, Proměny XIV 457-511). Dione Matka Afrodity*, kterou zplodila s Diem*; utěšuje zraněné Diomedem* a jemu prorokuje bezdětnost a jiná neštěstí (Ilias V 370-415). Dionýsos Nazývaný také Bakchos (lat. Bacchus), bůh vína a plodnosti, syn Dia* a Semely**, chovanec Ino* a později Siléna*, potíraný Pentheem* a Lykurgem*, kteří za své pochybnosti o jeho božskosti museli pykat stejně jako Minyova* dcera. Etrusští piráti, kteří mladého, opilého boha zajali, aby ho prodali do otroctví, byli proměněni v delfíny (Ovidius, Proměny III 660-868). Dionýsos vítězně rozšíří svůj kult až do Indie (Nonnos, Dionysiaka). Když mýty vyprávějí o nesčetných protivenstvích, s nimiž se bůh musel vyrovnávat, ukazuje to na fakt, že byl v kruhu olympských bohů pociťován jako vetřelec. Z Malé Asie nebo Thrákie pronikl prý jeho orgiastický kult do Řecka a ženy prý přímo pobláznil. Jako bakchanti*, bakchantky či mainady ("šílené") slavily svého boha, "randálníka a výtržníka,... nočního ptáka, otce jásání, výskotu, povykování" (Ovidius, Proměny IV 11-15). Z veselých průvodů a střídavých zpěvů při velkých svátcích boha se vyvinula v Athénách jak komedie, tak i tragédie. Převleky a právě tak hlučnost, jekot, bláznivost a extatičnost jsou typické pro uctívání tohoto boha, který se zjevuje i v podobě kozla, býka nebo řvoucího lva a jemuž se dějí právě tak strašné věci jako těm, které nenávidí; jako Dionýsos-Zagreus* je rozsekán na kousky a po své smrti se znovu narodí (Nonnos, Dionysiaka VI 162-210). Jako hlavní bůh hrál Dionýsos hlavní roli v náboženských mystériích orfiků.

Bacchovy noční oslavy, při nichž docházelo k sexuálním výstřelkům a rituálním vraždám, podnítily roku 186 př. Kr. římský senát k přísným opatřením. Na základě zmocňovacího zákona, senatus consultum de bacchanalibus, bylo prý potrestáno kolem 7000 lidí, většina z nich smrtí. Jaké oblibě se těšil Dionýsos v řeckém kulturním okruhu, se dá zjistit z častého výskytu jména Dionýsios, které přežívá v Anglii a Francii jako Denis, jakož i z dominantního postavení dionýských témat v umění. Rozpustilý průvod boha, tančící mainady, zvířecky chlípné Satyry* a starého Siléna* najdeme na četných antických vázách, např. na baňaté Amasidově amfoře (kolem roku 520 př. Kr., Würzburg, Martin-von-Wagner-Museum). Nedaleko kolínského dómu byla objevena slavná dionýsovská mozaika, která nyní náleží k nádherným kusům římsko-germánského muzea. Chlapce Dionýsa drží na ruce Praxitelův krásný Hermes (kolem roku 325 př. Kr., Olympia, Museum), vousatého boha na lodi, ozdobené vinnými listy a obklopené delfíny, ukazuje Exekiova miska (kolem roku 535 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen). K dionýským mystériím se vztahují fresky ve Villa dei Misteri v Pompejích; na mystickou svatbu, kterou bůh slavil o Anthesteriích (svátky zasvěcené Dionýsovi v únoru-březnu - pozn. překl.) v Athénách s Basilinnou, manželkou archonta Basilea, poukazuje scénář jedné římské nástěnné malby kolem narození Kr., Aldobrandinská svatba (Řím, Musei Vaticani). Působivé studie opojení vytvořili Michelangelo Buonarroti (nadživotní mramorová socha opilého boha, 1497, Florencie, Bargello) a malíř Caravaggio (Bacchus, kolem roku 1598, Florencie, Uffizi). Ostatní umělci dávali přednost bacchantickým masovým scénám, jako Tizian (Bacchanalie, kolem roku 1518, Madrid, Prado), Peter Paul Rubens (Bacchanalie, kolem roku 1611, Vídeň, Akademie) nebo Nicolas Poussin (Bacchanalie před Panovou bustou, kolem roku 1635, Londýn, National Gallery). Takové scény dovolovaly výlety do lascivní erotiky, k tomu ještě ve volné přírodě! Zcela jinak si počínal Diego Velasquez: na svém obraze Bacchus a pijáci (kolem roku 1629, Madrid, Prado) umístil boha mezi skupinu španělských vagabundů. Jak na obrazech, tak na jevišti se ukázal velmi působivý příběh s Ariadnou*. Osud Penthea* zpracoval ve své tragédii Bakchanti (kolem roku 405 př. Kr.) Euripides; působivou hru se pokoušelo napodobit mnoho dalších básníků. Mnohokrát bylo také napodobováno veršované vyprávění Bacchus v Toscaně od florentského lékaře Francesca Rediho (1685), v němž se bůh i se svým doprovodem mohutně opije toskánským vínem. Hrdinou v tragikomedii Jeana Cocteaua Bacchus je švýcarský selský synek, který je v rodné vesnici v době reformace podle starého zvyku při vinařské slavnosti zvolen za boha vína, jako prorok svobody a lásky narazí na hradby nenávisti a tragicky ztroskotá. Dioskurové Dvojčata Kastor a Polydeukes, synové Ledy* a Tyndarea* nebo Dia* (Dioskurové = synové Dia). V Iliadě (III 236-244) marně vyhlíží jejich sestra Helena z trojských hradeb "krotitele koní Kastora a

statečného boxera Polydeuka"; oba dva již kryje země. K tomu básník Odysseie (XI 299-304) doplňuje, že i v smrti jsou bohy poctěni: žijí střídavě ob jeden den, druhého dne pak leží opět v hrobě. Jejich krátká existence na zemi byla vyplněna boji: museli vysvobodit svou sestru, kterou unesl Theseus*, doprovázeli Iasona* do Kolchidy, Herakla* k Amazonkám* a zúčastnili se lovu na kalydonského kance*. Byli pozváni na svatbu svých bratranců Ida* a Lynkea*, na které chtěli unést jejich nevěsty, dcery Leukippovy. V boji zabil Idas Kastora a Polydeukes Lenkea; Zeus udeřil bleskem proti Idovi a Polydeuka vyzvedl mezi bohy a splnil mu prosbu, sdílet střídavě se svým bratrem jeho osud. Jako souhvězdí Blíženců se objevují na nebi a pomáhají lidem na moři v nebezpečí (Ovidius, Kalendář V 693-720). Původně se zřejmě jednalo o božské pomocníky, kteří na svých bělouších zasahovali také do bitev. Roku 499 př. Kr. pomáhali podle pověsti římskému vojsku u jezera Regillus a osobně v Římě ohlásili vítězství. Pak napojili své koně u pramene na Fóru. Sochy, které jim tam byly zasvěceny, restauroval Michelangelo a postavil na pravou a levou stranu velkého schodiště na Kapitol v Římě. Také Krotitelé koní na Quirinálu patří k antickému sousoší z 5. st. př. Kr. Vápencový reliéf z Trysy (Malá Asie) s tragicky končícím únosem nevěst, vytvořený přibližně ve stejnou dobu, se nachází v Umělecko-historickém muzeu ve Vídni. Kdo navštíví Starou Pinakothéku v Mnichově, stěží přehlédne Únos sester Leukippových od Petra Paula Rubense (kolem roku 1620): obě mladé dámy, které mají být právě posazeny na zdánlivě se vzpírající oře, oplývají celkem bujnými tvary. Láskou a žárlivostí silně promíchal Jean Philippe Rameau (1737) svou operu Castor a Polux, která končí přenesením hrdinů na hvězdnou oblohu. Dirke > Antiope (1) Dis Pater "Bohatý otec", římský bůh podsvětí. Jméno je patrně překladem řeckého Plutos*. Dolichenus Původně orientální bůh nebe, který býval zobrazován, jak stojí na býku s dvojitou sekerou a svazkem blesků. Ve 2. a 3. st. po Kr. rozšířili vojáci ze Sýrie kult "Jupitera z Doliche" (v jihovýchodní Malé Asii) po římské říši. Dolon Málo hrdinský Trojan, který při průzkumné akci padl do rukou Odysseovi* a Diomedovi*, byl jimi vyslýchán a zabit. Jeho povídavost přinesla smrt Thrákovi Rhesovi*. 10. zpěv Iliady, který tuto epizodu líčí, je proto také nazýván "Dolonie". Doris Dcera Okeana* a Tethye*, s Nereem* měla padesát Nereoven, mezi nimi i Thetidu*. Hesiodos uvádí v Zrození bohů (240-264) všechna jejich jména, jež mluví většinou sama za sebe. Doros Syn Hellena*, praotec Dórů.

Dryády Nymfy* stromů, které s nimi žily a umíraly, zvláště dubů (řec. drys: dub). Dryope Dcera Euryta*, s Apollonem* měla syna Amfissa. Když ulomila pro svého synáčka kvetoucí větvičku lotosové třešně, začal strom krvácet; v něj se totiž proměnila nymfa* jménem Lotis*, když ji pronásledoval chlípný Priapos*. Dryopě nic nepomohla její úpěnlivá modlitba, nymfa proměnila i ji ve strom (Ovidius, Proměny IX 324-393). Dřevěný kůň > Trojský kůň Dvanáct bohů Kruh bohů, kultovně uctívaný v Řecku od 6. st. př. Kr., zpočátku bez určitých jmen, později většinou šest dvojic: Zeus* a Héra*, Poseidon* a Demeter*, Ares* a Afrodite*, Hermes* a Athéna*, jakož i Hefaistos* a Hestia*. Občas nastupovala na místo jednoho z jmenovaných lokálně uctívaná božstva, někdy se měnilo sestavení. Pro Řím jmenuje Livius těchto Dvanáct takto: Jupiter, Juno; Neptun, Minerva; Mars, Venuše; Apollon, Diana; Vulcanus, Vesta; Mercurius, Ceres (Od založení města XXII 10,9); na pompejských stěnách nacházíme početné kletby ve jménu Dvanácti bohů ("...na koho má být Dvanáct bohů zlých"). E Efialtes Jeden z obřích Aloeovců*, bratr Ota. Egeria Nymfa*, manželka a chytrá rádkyně římského krále Numy Pompilia*, která jeho smrt oplakávala tak bezmezně, že ji Diana* proměnila v pramen (Ovidius, Proměny XV 482-551). Echidna "Nevýslovná obluda, napůl krásnooké děvče, napůl hrozný had, obrovský, pestře skvrnitý a žravý" (Hesiodos, Zrození bohů 295-332), dcera Forkyna* a Keto*, matka četných oblud, psa Ortha*, Kerbera*, Hydry*, Chiméry*, Sfingy* a nemejského lva*. Echion Jeden z narozených ze země, kteří vznikli z dračích zubů zasetých Kadmem*, později se oženil s Agaue*; otec Penthea*. Echo Nymfa*, která svým povídáním bránila Junoně/Héře* v tom, aby překvapila svého božského manžela při jeho četných milostných pletkách. Jako trest za tuto pomoc při záletech, Juno tlachalku začarovala: mohla opakovat pouze jen poslední slova toho, co řekl někdo jiný. Pro nymfu zamilovanou do krásného Narkissa* to byl nepříjemný handicap - ale přece by ho byla získala, kdyby nebyl tak plachý. Jím odmítnutá, trápila se tak velice, že z ní zbyla jen kostra a hlas (Ovidius, Proměny III 482-551). Eileithyia Bohyně porodů, Lucina Římanů; dcera Dia* a Héry*, která své rivalky trestala právě tím, že k nim Eileithyiu nepustila. Proto

se Leto* musela devět dní a devět nocí trápit v bolestech (3. homérský hymnus na Apollona, 97-119), proto na svět přišel Herakles* později než Eurystheus*, a málem by se nenarodil vůbec, kdyby kletbu nelaskavé bohyně nezlomila děvečka Galanthis kterou pak za trest proměnila v lasičku (Ovidius, Proměny XI 306-323). Eirene "Mír", jedna z Hór*. Ve stejnojmenné Aristofanově komedii (421 př. Kr.) je bohyně míru osvobozena rolníkem Trygaiem ze studniční jámy, kam ji srazil bůh války Polemos: lidé mohou opět doufat. Elektra Dcera Agamemnona* a Klytaimestry*, která zachrání svého bratra Oresta** a později mu pomůže pomstít zavražděného otce. Empusa Přízrak v průvodu Hekaty*, hned omamně krásná, hned odporně ošklivá, hned děvče, hned pes nebo mezek: "...ve mnohé se mohu přeměnit, ale na vaši počest nasadila jsem si oslí hlavičku" (Empusa k Mefistofelovi v Goethově Faustovi II, klasická Valpuržina noc). Endymion Překrásný mladý muž, do něhož se zamilovala bohyně Selene*; Zeus* ho uvedl do věčného spánku a zabránil mu stárnout. Bohyně k němu každou noc sestupuje a líbá ho (Apollodoros, Bibliothéka I 56 a násl; Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 54-60). Něžný milostný příběh byl často zobrazován, např. Anthonisem van Dyckem (Diana a Endymion, kolem roku 1625, Madrid, Prado) nebo Petrem Paulem Rubensem (Diana a Endymion, kolem roku 1635, Londýn, National Gallery). Endymion a Diana (kolem roku 1820, Museum v Troyes) Jacquea Nicolase Paillota si zaslouží pozornost z toho důvodu, že malíř použil oblíbenou řeckou malířskou metodu, která později upadla skoro v zapomenutí, tzv. enkaustiku, při níž se voskové barvy roztírají rozpálenými špachtlemi. V alegorickém dramatu Johna Lylyho Endimion, the Man in the Moon (1591) opouští hrdina, pln lásky k měsíční bohyni, zemi, jejíž bohyně ho ze žárlivosti uspí. Předpokládá se, že božskými rivalkami jsou míněny královna Alžběta I. a Marie Stuartovna; za Endymionem se asi skrývá královnin favorit, hrabě Leicester. Enyo Personifikace válečné vřavy, družka Area*. Eos Bohyně ranních červánků, Aurora* Římanů, podle Hesioda (Zrození bohů 371-382) dcera Titána* Hyperiona*, sestra Helia* a Seleny*, s Astraiem* matka větrů a hvězd. Když se lovec Orion* ubíral k milované, vyvolalo to údiv a nesouhlas bohů - a Artemis* mladého muže zastřelila (Odysseia V 120-124). Nato Eos unesla Kefala*; ten ji ale neměl rád a chtěl bezpodmínečně nazpět ke své Prokridě* (Ovidius, Proměny VII 700-723). Ani s trojským princem Tithonem* jí nebylo souzeno dlouhé štěstí: sice si pro něj u Dia* vyprosila nesmrtelnost, ale zapomněla poprosit také o věčné mládí. A tak brzy zestárl a zešedivěl a stal se nevrlým. Nejdříve

o něj bohyně pečovala jako o dítě, když pak ale nemohl pohnout ani jediným údem, zavřela ho jednoduše do ložnice. Z ní se ozývalo jen nekonečné naříkání (Homérský hymnus V na Afroditu, 218-238). Není divu, že "růžovoprstá Eos" tak záhy opouští svůj domov. Jako poselkyně dne a vítězka nad nocí se Eos/Aurora objevuje často na barokních nástropních freskách, například - s dvojspřežím - v Casino d'Aurora, vymalovaném Guercinem 1621-1623, ve Villa Ludovisi v Římě. Dán Frederik Paludan-Müller dosáhl u epizody s Tithonem ve své dramatické básni Tithon (1844) tragického účinku tím, že po letech zdánlivé blaženosti umožní Tithonovi unesenému Aurorou návrat na zemi, do dávno rozbořené Troje, kde nalézá svou ženu jako stařenku, která na něj stále ještě čeká. Umírá v poznání, že svůj život promarnil. Epafos Syn Io* a Dia*, egytský král, praděd Aigypta a Danaa*. Epigoni "Potomci", synové Sedmi*, kteří s Polyneikem* neúspěšně táhli proti Thébám. Epigonům se podařilo to, co zůstalo odepřeno otcům: dobyli a rozbořili město; zda to lze označit za "epigonské", napodobené a nenápadité, těžko říci. Epimetheus Bratr Promethea*, který přijal do svého domu Pandoru** a "neštěstí rozpoznal, teprve když ho už měl" (Hesiodos, Práce a dni 85-89). Epi-metheus, "dodatečně uvažující", mohl být postaven po bok prozíravého Promethea, až když jeho předřecké jméno dostalo lidově etymologický výklad. Zatímco u Hesioda hraje Epimetheus jen vedlejší, i když osudovou roli, pozdější generace mu přidělily za otce Pyrrha*, a tím ho učinily společně s Prometheem praotcem lidstva po velké potopě. Platon ve svém dialogu Protagoras (320d-322) nechává vyprávět proslulého sofistu "mýtus", v němž Epimetheus s dovolením svého bratra rozděluje bytostem stvořeným bohy různé vlastnosti. Počíná si přitom uvážlivě, takže např. jedněm zvířatům poskytuje ochranu jejich velikost a síla, jiným nepatrnost a podzemní příbytek nebo schopnost létat, avšak Epimetheus nevidí na konec, a tak když se dostane na člověka, jsou už všechny dary spotřebovány. Aby nahé, bezmocné bytosti pomohl, ukradne Prometheus v nebi technickou inteligenci a oheň. Ale přežití druhu je zajištěno až tehdy, když mu Zeus ze soucitu věnuje pocit spravedlnosti a studu. "Stará" na tomto příběhu je v podstatě jen krádež ohně; to ostatní je filosofická reflexe zahalená do mýtu o nedokonalé bytosti člověku, která vděčí za své vlastní schopnosti krádeži a aktu milosti. Er V Platonově Ústavě (X 614b-621a) jeden Pamfylan, který padl v boji, ale po dvanácti dnech se zase vrátil k životu. V tomto mezidobí prožil v podsvětí soud mrtvých, zažil potrestání hříšníků a viděl, jak Lachesis* losem přidělovala duším nový život. Příběh Era je jedním z umělých "mýtů", které Platon

vytvářel z tradovaných prvků a začlenil je do svého díla. Erato Múza* milostné lyriky. Erebos Personifikace temnoty, vzešlé z Chaosu*; Erebos vytváří s Nyktou*, nocí, den a éter (Hesiodos, Zrození bohů 123-125). Později byl Erebos často ztotožňován s podsvětím. Erechtheus Athénský král, syn Pandiona*, vnuk Erichthonia*, bratr Buta*, Prokny* a Filomely*, otec Prokridy*, Oreithyie*, Kreusy a Chthonie, kterou obětoval, když mu orákulum oznámilo, že když to učiní, zvítězí Athény nad sousedním městem Eleusií. Protože se sestry zapřisáhly, že chtějí zemřít společně, zabily se i ostatní. Erechtheův život ukončil Poseidon*, kterému zabil v bitvě syna Eumolpa (Apollodoros, Bibliothéka III 193-204). Původně byl Erechtheus pravděpodobně identický s Erichthoniem*; tak se vysvětluje, že Erechtheion na Akropoli, obzvlášť posvátné kultovní místo, bylo pojmenováno po něm. Erginos Král Orchomena v Boiotii, který donutil Théby platit daň, protože thébský král Mekisteus připravil o život jeho otce. Od tohoto poplatku osvobodil Thébany Herakles* (Apollodoros, Bibliothéka II 66-69). Erigone Dcera Ikaria*. Erichthonios 1. Syn Hefaista* a země, na níž vyteklo semeno boha, když se mu nezdařil pokus znásilnit Athénu*. Nově narozeného dítěte se ujala Athéna a dala ho v košíku hlídat Kekropovým* dcerám. Současně varovala dívky před tím, aby nepátraly po jeho obsahu. Aglauros* nemohla ovládnout svou zvědavost a musela za to pykat (Ovidius, Proměny II 752-832). Erechtheus se stal knězem a králem Athén, založil slavnost Panathénají a také eleusinská mystéria. 2. Syn Dardana*, otec Troa*. Erifyle Žena Amfiaraa**, sestra Adrasta*. Erinye Bohyně pomsty, Furie* Římanů, podle Hesioda (Zrození bohů 183-185) vytvořené bohyní země z krve, která vytekla při vykleštění Urana* Kronem*. Erinye se věšely na paty vrahům a křivopřísežníkům a doháněly je svým děsivým pohledem k šílenství: "Černý plášť šlehá bedra; mávají v bezmasých rukou temně rudým žárem pochodně. Ve tvářích jim neteče krev. A kde jinak líbezně vlají vlasy, kol lidských čel se vlní, tu vidíš hady jen a zmije, jimž jedem naplněná břicha se dmou..." (Friedrich Schiller, Ibykovi jeřábi, 1797). Schillerovy známé verše se vztahují k úvodu tragédie; můžeme přitom myslet na Eumenidy, třetí díl Aischylovy Oresteie (458 př. Kr.), v němž Erinye pronásledují matkovraha Oresta*, dokud je Athéna* neukonejší slibem, že budou požívat napříště jako "Eumenidy" tutéž úctu jako ona sama.

Eris Bohyně sváru, všeobecně nenáviděná, a proto nepozvaná na svatbu Pelea* a Thetidy*. Eris přesto přišla a hodila mezi společnost zlaté jablko, na kterém byla vyryta slova: "Té nejkrásnější." O toto "jablko sváru" se ihned začaly přít Héra*, Athéna* a Afrodite*, až je Hermes* z pověření Dia* zavedl k Paridovi*, který spor rozhodl ve prospěch Afrodity (Hyginus, Fabulae 92). Hesiodos rozlišuje ve svých Pracích a dnech (11-26) mezi zlou Eridou, podněcující nepřátelství, a dobrou, která lidi povzbuzuje k práci - takřka bohyní konkurenčního boje. Eros Bůh lásky, u Římanů Amor, podle Hesioda vystoupil hned se zemí a Tartarem* z Chaosu*, krásné a mocné božstvo, které ovládá bohy i lidi a zbavuje je rozumu (Zrození bohů 120-122). Pro rané řecké myslitele a mystiky byl Eros kosmickou potencí, pozdější básnictví z něj udělalo vzpurného a nespoutaného syna Afrodity* a Area*, okřídleného rošťáčka, který nakonec rozmnožen do baculatých malých bůžků lásky, předchůdců barokních andílků, žije např. na řeckých vázách, pompejských nástěnných obrazech (kromě jiných v domě Vettierů) nebo v mozaikových podlahách císařské vily v Casale (u Piazza Armerina na Sicílii, 4. st. po Kr.). Aristofanes paroduje učení o vzniku světa v komedii Ptáci (414 př. Kr.): Noc snese pra-vajíčko, z něhož se vyklube okřídlený bůh Eros; a tak si na něj ptáci mohou dělat nárok jako na svého praotce (Ptáci 626-800). Mladým mužem, který má svou vlastní hlavu a chce ji prosadit proti své hádavé a nepřející matce Venuši/Afroditě, je Amor v proslulé umělé pohádce Amor a Psyche, kterou začlenil Apuleius v 2. st. po Kr. do svého "oslího" románu (Zlatý osel; Proměny IV 28 - VI 24): Pod ochranou tmy přichází mladý bůh ke královské dceři Psyche*, jež je unesena do kouzelného zámku a obsluhována rukama duchů; smí ho objímat, ale nikoliv vidět. Když Psyche ve své zvědavosti rozsvítí, její milovaný zmizí a teprve po dlouhém bloudění, při kterém se dostane dokonce do podsvětí, ho získá navždy. S motýlími křídly a s kozou vidíme Erota na jednom lékythu vázového malíře zvaného Panův malíř (kolem roku 470 př. Kr., Boston, Museum of Fine Arts); Lysippos ho ho ztvárnil, jak napíná luk (4. st. př. Kr.; mramorová kopie v Římě, Musei Capitolini); jako nahé dítě vedle své velmi štíhlé maminky je na obraze Lucase Cranacha ml., Venuše a Cupido (kolem roku 1540, Mnichov, Alte Pinakothek); okřídleného, drze se šklebícího darebáka namaloval Caravaggio (Vítězný Cupido, kolem roku 1598, Staatliche Museen Berlín-Dahlem), zatímco Francois Gérard se nechal u Amora a Psyche (1798, Paris, Louvre) inspirovat Apuleiem. Nicméně dlouhonohého mladíka, který zaraženě vzhlížející Psyche dává studeně letmý polibek na čelo, hanobili Gérardovi kritikové takovým způsobem, že malování mýtů zanechal. Jacques Louis David vyzdvihl v roce 1817 u tohoto tématu (Amor a Psyche, Paris, Slg. Murat) jeho erotickou stránku, která dodala látku pro mnoho dnes již zapomenutých oper a ozývá se v cituplné árii Psyche putuje

sloupovými sály z Mrtvých očí (1916) od Eugena d'Alberta a také jako literární reminiscence - v novele Theodora Storma Psyche (1875). Erymanthský kanec Kapitální exemlář svého druhu, který přebýval v pohoří Erymanthos na Peloponnésu a strašně pustošil kraj kolem dokola. Herakles* ho musel pro Eurysthea* chytit živého. Vydal se na něj v zimě, ulovil kance na hluboce zasněženém území, uchopil vyčerpané zvíře a donesl je na zádech do Tirynthu, kde se jeho objednavatel tak zděsil, že se ukryl do velkého sudu na obilí (Apollodoros, Bibliothéka II 83-87). Tato scéna byla velmi oblíbená ve vázovém malířství; nacházíme ji např. na černofigurové amfoře ze 6. st. (Řím, Musei Vaticani) nebo na metopě z Olympie (5. st. př. Kr., Olympia, Museum). Erysichthon Thrácký král, který se dopustil násilí na Demetřině* svatém dubu. Nepohnul s ním ani nářek Dryády*, která musela s tímto stromem zemřít, a nechal ho skácet. Trest za jeho čin je strašný: Demeter pověří bohyni hladu, aby vdechla spícímu Erysichthonovi svým páchnoucím dechem neukojitelnou žravost. Když král spotřeboval veškerý svůj majetek, začal požírat sám sebe (Ovidius, Proměny VIII 738-878). Příběh o potrestání zločinu na stromu, který začlenil helénistický básník Kallimachos do svého Hymnu na Demetru (VI 24-117), vybavil Ovidius patřičnými hororovými prvky. Vrchol tvoří popis bohyně hladu. Eryx Syn Poseidona*, který založil dnešní Erici na hoře Eryx v západní Sicílii, včetně kdysi proslulého chrámu. Když upřel Heraklovi* právo na Geryoneův* dobytek, byl zabit (Apollodoros, Bibliothéka II 110-111). Eteokles Syn Oidipa*, který padl při obraně Théb proti Sedmi* v souboji se svým bratrem Polyneikem*. V Aischylově tragédii Sedm proti Thébám (467 př. Kr.) se Eteokles jeví jako statečný, odpovědný ochránce své vlasti; Euripides ho kreslí ve svých Foiničankách (410 př. Kr.) jako egoistu, toužícího po moci. Euadne Žena Kapanea*, která se po jeho smrti ve válce proti Thébám vrhla na hořící hranici (Euripides, Prosebnice 980 a násl.; Apollodoros, Bibliothéka III 79). Euandros Arkadský vystěhovalec, který se usadil v oblasti pozdějšího Říma, přijal pohostinně Herakla* a Aineia* a založil Heraklův kult v Itálii (Vergilius, Aeneis VIII 119-369). Příběh Euandra, který Vergilius vyšperkoval četnými detaily, měl být jedním z četných pokusů, jak přehodnotit v očích Řeků "barbarské" Italiky pomocí jejich vztahů k řeckým hrdinům. Eufemos Syn Poseidona*, který se účastnil cesty Argonautů* a jako rychlý běžec mohl běhat dokonce po vlnách moře. Triton* mu věnoval

hroudu hlíny; když ji později pod vlivem snu hodil do moře, vytvořil se z ní ostrov Théra (Apollonios z Rhodu, Argonautika I 179-184; IV 1464-1764). Euforbos Trojan, který zranil Patrokla* a později podlehl Menelaovi*. Ten pak pověsil Euforbův štít jako zásvětní dar v Heřině chrámu v Argu. Tam ho měl spatřit filosof Pythagoras a rozpomenout se na svou dřívější existenci (Ovidius, Proměny XV 160-164). Euforion Údajně syn Achillea* a Heleny*, okřídlený jako Eros*, Diem, jehož milostné požadavky neopětoval, sražen bleskem. Euforion je asi postava z eposu Anti-Homér vzniklého 1. st. po Kr., jehož autorem byl Ptolemaios Chennos; Goethe z něj učinil ve 3. jednání Fausta II syna Fausta a Heleny. Eufrosyne "Veselá mysl", jedna ze tří Charitek*. Eumaios Odysseův* věrný pasák vepřů, u něhož našel po svém návratu domů první přijetí. Eumenidy > Erinye Eunomia "Dobrý zákon", jedna z Hór*. Europa Dcera fénického krále Agenora, Diem* v podobě býka unesena na Krétu, matka Minoa*, Rhadamantya* a Sarpedona*. Nejstaršími doklady o únosu Europy, barvitě vylíčeném v malém eposu Europa od Moscha ze Syrakus (2. st. př. Kr.) a v Ovidiových Proměnách (II 836-875), jsou metopa nejstaršího chrámu v Seliuntě (chrám S, kolem roku 560 př. Kr., Palermo, Museo Archeologico Nazionale), jedna černofigurová attická amfora (kolem roku 550 př. Kr.; Řím, Musei Vaticani) a asi ve stejnou dobu vzniklá váza z Caere (Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia). Často je zobrazována pompejská nástěnná malba se stejným tématem (Neapol, Museo Nazionale). Dívka na býku, která se "ustrašeně dívá nazpět za opouštěnými břehy" (Ovidius) byla oblíbeným tématem malířů od 16. až do 20. stol.; nalezneme ji například v Museo dei Conservatori v Římě a v Dóžecím paláci v Benátkách, obě od Paola Veronese (1528-1588), v Buckinghamském paláci v Londýně (od Claude Loraina, 1667) a v nespočetných dalších zámcích a galeriích. Europa se drží jednou rukou býčího rohu, levou se opírá o jeho záda, plášť se nadouvá větrem - přesně, jak to popsal Ovidius. Také pro karikaturisty je dívka na býku pohodlná šifra, kterou používají jako znak evropského sjednocení. Duchaplné variace mýtu přináší Georg Kaiser ve svém baletu Europa, který byl poprvé uveden za režie Maxe Reinhardta v Berlíně v roce 1920. Také opera Daria Milhauda Únos Europy (1927) zachází s mýtem velmi volně, bez rozpaků učiní Agenora králem Théb a zavede dalšího milovníka ucházejícícího se o Europu, který jí má za zlé její náklonnost ke kravám a býkům. Euros

Jihovýchodní vítr přinášející déšť. Eurydike Manželka Orfea**. Eurykleia Stará Odysseova* chůva, která poznala navrátilce podle jizvy (Odysseia XIX 380-507). Eurystheus Král v Tirynthu a Mykénách, vnuk Persea* a tím pravnuk Dia*. Když Zeus na Olympu rozhlásil, že se blíží zrození velkého hrdiny myslil tím Herakla* -, nechala ho záludná Héra* přísahat, že Diův potomek, který se ještě téhož dne narodí, bude vládnout široko daleko. Zeus přísahal a Héra zpozdila Heraklovo narození, zatímco Eurysthea vytáhla na světlo jako sedmiměsíční dítě. Nyní Zeus litoval své přísahy, kterou zavázal sebe i svého syna Herakla. Neboť ten musel později ve službách slabocha Eurysthea vykonávat dvanáct "prací" (Ilias XIX 95-133). Po smrti Herakla si odreagovával Eurystheus své komplexy na Heraklových dětech, Herakleovcích, a krutě je pronásledoval. Eurytos Oichalský král na Euboii, otec Dryopy* a Ioly*, které chtěl provdat za toho, kdo jej a jeho syny překoná v lukostřelbě. Herakles* v závodě zvítězil, ale dívka mu byla odepřena údajně proto, že se obávali, že by její děti stejně jako děti Megary* zabil v záchvatu zuřivosti. Kromě toho se pokusil Eurytos obvinit Herakla z krádeže dobytka. Jeho starší syn Ifitos, který věřil v Heraklovu nevinu, se odebral za ním, aby aby mu dobytek pomohl hledat. Herakles přijal mladého muže přátelsky, ale náhle se ho opět zmocnilo šílenství a srazil Ifita z hradeb. Jako pokání za tuto vraždu se musel nechat prodat podle výroku orákula do otroctví; peníze z prodeje měl dostal Eurytos, ale ten je nepřijal. O několik let později Herakles Oichalii dobyl, Euryta včetně jeho synů zabil a Iolu si odvedl jako kořist (Apollodoros, Bibliothéka II 127-131; 156). Euterpe Múza* lyrického básnictví. F Faethon Syn Helia* a Okeanovny* Klymeny, Epafem* označen za domýšlivého božského pobudu. Faethon proto putuje k paláci svého otce, který ho jako syna uznává a je ochoten mu splnit jedno přání. Když mladý muž požaduje, aby směl jeden den řídit sluneční vůz, lituje Helios svého slibu, jenž odpřisáhl při Styxu*, nicméně může ho jen odrazovat, nikoliv odmítnout. Nakonec vůz s okřídlenými oři s těžkým srdcem předá. Ale sotva spřežení ucítí, že uzdu nedrží obvyklý pán, splaší se; sluneční kotouč se přiblíží k zemi a začne ji zapalovat. Musí zasáhnout Zeus*, aby zachránil ohrožený svět, a šlehne po Faethonovi bleskem. Ten se zřítí na okraj světa do proudu Eridanu, kde ho jeho sestry pochovají a oplakávají. Dokonce i poté, co je bohové promění v topoly, prolévají pryskyřičné slzy, které tuhnou v jantar (Ovidius, Proměny I 750 -

II 366). Když Giulio Romano namaloval kolem roku 1532 na strop Palazzo del Tč v Mantově Faethonův pád, pravděpodobně netušil, kolik umělců se mu bude chtít vyrovnat. Jedním z prvních byl Dürerův žák Georg Pencz, který vyzdobil zahradní sál rodiny Hirsvogelovy impozantní nástropní malbou, která se dnes nachází ve Fembohausu v Norimberku, společně se třemi dalšími Faethonovými pády, které se náhodně soustředily v jeho místnostech. Ani ne osmnáctiletý byl Wilhelm Friedrich Waiblinger, když napsal svůj román v dopisech Faethon, který vyšel v roce 1823 a který byl plný obdivu pro Friedricha Hölderlina a současně zrcadlem jeho osudu: hrdina románu, sochař, skončí stejně jako básník v duchovním zatemnění. Faidra Dcera Minoa* a Pasifae*, sestra Ariadny*, druhá žena Thesea*, která se marně pokoušela svést svého nevlastního syna Hippolyta*, a poté co mladého muže pomluvila u jeho otce, se oběsila (Euripides, Hippolytos; Ovidius, Proměny XV 497-546). Na ztracené Euripidovo dílo navazovala Senecova tragédie Faedra (kolem roku 50 po Kr.), bohatá na oslňující efekty; ze Senecy zase vycházel Jean Racine. Jeho tragédie Faidra (1677) je považována za jedno z nejvýznamnějších děl francouzské literatury a ještě dnes se často uvádí; Jules Massenet k ní napsal efektní scénickou hudbu. Na jednom římském sarkofágu (kolem roku 200 po Kr.), který stojí v San Nicola v Agrigentu a který vzbuzoval obdiv již u Goetha, je celý příběh podrobně vylíčen. Vidíme Hippolyta, jak dostává dopis od své macechy, i ji samu, nemocnou láskou, mezi svými služebnicemi, vidíme jejího milovaného na lovu a konečně jeho strašný konec. Fajákové Obyvatelé ostrova Scherie, kteří přijali Odyssea* po jeho ztroskotání a dopravili ho do jeho vlasti; z hněvu nad tím nechal Poseidon* vracející se loď zkamenět a město Fajáků obklopil vysokými horami (Odysseia XIII 47-188). Fama Personifikace pověsti, která se šíří prudkou rychlostí; zpočátku malá a nesmělá, vyrůstá Fama brzy do obrovských rozměrů. Zpod jejího peří slídí bezpočet očí a v bezpočetných ústech se kmitají syčící jazyky (Vergilius, Aeneis IV 173-197). Poměrně nevýrazná zůstává Fama u Ovidia, oplývajícího jinde fantazií, který popisuje jenom její dům naplněný šuškáním, nespočetnými dveřmi a špehýrkami (Proměny XII 39-63). Litografie Pověst od A. Paula Webera (1953), která představuje obludu letící kolem vysokých domovních stěn, je možná podnícena Vergiliem, ale při bližším pozorování je patrné, že jde o svébytné dílo. Fames Personifikace hladu, který postihne Erysichthona*. Faunus Římský bůh přírody, k jehož poctě byl 15. března slaven svátek

Lupercalií; jeho název je asi odvozen od lat. lupus, vlk, avšak souvislosti zůstávají nejasné. Od úderů, které toho dne udělovali kněží koženými řemeny, si ženy slibovaly, že budou požehnány dětmi (Ovidius, Kalendář II 423-446). Faunus byl spojován s řeckým Panem* a stejně jako on zmnožován. Zvířecko-démonické rysy podobných bytostí krásně zobrazil Franz von Stuck na obraze Bojující Fauni (1889, Mnichov, Neue Pinakothek). "Fauna", ženský protějšek k Faunovi, žije nadále jako vědecké označení světa zvířat. Faustulus Pastýř Amulia*, muž Accy Larentie*, pěstoun Romula** a Rema* (Plutarchos, Romulus 3-4). Febris Bohyně střídavé zimnice, tedy malárie, která měla v Římě od dávných dob jeden nebo více chrámů. Fegeus Král z Psofidy, který zbavil viny Alkmaiona**, oženil ho se svou dcerou a později ho nechal zabít. Fides "Věrnost", jedna z nejstarších personifikací, která byla v Římě kultovně uctívána. Na své dodržování smluv byli Římané zvláště hrdí; proto ukládali politicky významné dokumenty do chrámu Fidei na Kapitolu. Filemon Dobromyslný chudák, který se svou ženou Baukidou* pohostí Dia* a Herma*, když v lidské podobě, hledajíce přístřeší a všude jinde vykázáni, zaklepou na dveře jeho chatrče. Protože poskytnutého vína neubývá, poznají oba starci, že mají za hosty bohy, a chtějí na jejich počest zabít svou jedinou husu. Olympané tomu zabrání a vyzvou Filemona a Baukidu, aby je následovali. Sotva vystoupí na pahorek, propadnou se domy jejich lakomých sousedů ve vlnách jezera; jen pohostinná chýše zůstává stát, a když jim bohové nabídnou splnění jednoho přání, změní se v překrásný chrám. Ten střeží Filemon a Baukis až do vysokého stáří, kdy se oba promění ve stromy, které od té doby požívají božské úcty (Ovidius, Proměny VIII 626-724). Idyla, kterou Ovidius vybavil četnými půvabnými detaily a kterou podle jeho vzoru roku 1785 láskyplně přebásnil Johann Heinrich Voss, je v 5. jednání Fausta II záměrně zbavena svého kouzla: tam příbytek stařečků překáží velkým stavebním projektům Fausta. Mefisto si ale ví rady: brzy hoří chýše i s jejími obyvateli. Za druhé světové války, mezi řeckými rolníky, partyzány a německými vojáky se odehrává drama Leopolda Ahlsena Filemon a Baukis (1956), které se dotýká Ovidia již jen ve dvou bodech: stařečci jsou dobrotiví a pomáhají jak Němcům, tak i Řekům, a proto musí zemřít, ale smějí zemřít společně. Malíři zpravidla zdůrazňují idylický prvek, avšak velmi rozdílným způsobem. Zatímco Peter Paul Rubens ve své Krajině s Filemonem a Baukidou (Vídeň, Kunsthistorisches Museum, kolem roku 1625) předkládá mytologickou scénu pouze jako přídavek, poskytuje Christofano Allori (Jupiter

a Merkur u Filemona a Baukidy, kolem roku 1600, Mnichov, Alte Pinakothek) jakousi momentku Baukidina chytání husy, popsané u Ovidia. Postavami v pozadí jsou oba stařečkové na obraze Johanna Carla Lotha Jupiter a Merkur u Filemona a Baukidy (před 1659, Vídeň, Kunsthistorisches Museum). Filoktetes Syn Poia, muže, který splnil poslední přání strašlivými bolestmi mučeného Herakla* a zapálil jeho hranici. Jako dík za to obdržel hrdinův luk i jeho otrávené šípy, které pak odkázal svému synovi Filoktetovi. Ten táhl s Řeky proti Troji, na cestě však byl při loveckém výletě uštknut hadem. Rána hnisala a páchla takovým způsobem, že Filoktetes byl na Odysseovo* naléhání vysazen na ostrově Lesbu. Tam živořil po deset let, dokud věštec Helenos* neoznámil Řekům, že bez Heraklova luku nemůže být Troja dobyta. Nato Odysseus a Diomedes*, popř. Neoptolemos*, přivedli zahořklého Filokteta lstí a přemlouváním nazpět k vojsku, Machaon* ho vyléčil a Filoktetes zasáhl do bojového dění (Sofokles, Filoktetes). Sofoklovu tragédii, uvedenou roku 409 př. Kr., přepracoval Heiner Müller (1968) na hru o lži a bezohlednosti, v jejímž průběhu Neoptolemos nakonec hrdinu zabije. Filomele Dcera Pandiona*, sestra Prokny*, jejíž muž Tereus* ji znásilnil, vyřízl jí jazyk a držel ji v osamělé chatrči v zajetí. S pomocí otrokyně mohla Filomele doručit Prokně ze svého vězení šátek, do něhož vetkala příběh svého utrpení. Prokne přečte strašlivé poselství a myslí již jen na pomstu. Náhodou slaví ženy v kraji právě bakchantskou slavnost; a tak může pod ochranou noci a svatých slavností opustit dům, sestru osvobodit, vrátit se s ní a připravit Tereovi strašlivou hostinu. Zabije vlastního syna Itya a předloží ho jako potravu jeho otci. Teprve když se nasytí jeho vlastní krví a masem, naznačí temnými slovy, co se stalo. Současně vtrhne do místnosti Filomele a hodí svému trýzniteli do obličeje hlavu jeho dítěte. Tereus okamžitě na obě ženy vytasí meč, ale ty mu uniknou na křídlech: Filomele se stane slavíkem, Prokne vlaštovkou. Také pronásledovatel je proměněn v ptáka, v dudka - neustále nosí chochol na přilbě a předlouhý zobák podobný zbrani (Ovidius, Proměny, VI 441-670). Když básníci nazývají slavíka "Filomelou" a jeho zpěv označují za naříkavý, pak myslí na Ovidiovu stašlivou historku, kterou Christoph Ransmayr velmi působivě umístil na konec svého románu Poslední svět (1988), a také na to, že se zdá, že slavíci zpívají "oityoity". Zní to podobně jako řecká slova: O, můj Itys, můj Itys. Ve starších řeckých pojetích této pověsti se totiž slavíkem stane Prokne. Fineus 1. Slepý věštec a král Salmydessu v Thrákii, kterého trýznily Harpyje**, dokud ho této pohromy nezbavili Kalais* a Zetes*. Důvodem jeho utrpení byl hněv bohů nad tím, že lidem poodhaloval budoucnost, nebo že na podnět své druhé ženy oslepil dvě děti

z prvního manželství (Apollodoros, Bibliothéka I 120-122). 2. Bratr Kefea*, strýc a první ženich Andromedy*, protivník Persea*. Fix Jméno Sfingy* u Hesioda (Zrození bohů 326). Flegyas Syn Area*; velký zločinec, který musí za své činy pykat v podsvětí (Vergilius, Aeneis VI 618-620); Dante uvádí v Božské komedii tento důvod: Flegyas zapálil Apollonův* chrám v Delfách, protože se domníval, že bůh svedl jeho dceru. Proto musí nyní jako převozník převážet odsouzence přes bažiny Styxu*, kam jsou vyobcováni prchlivci (Inferno VIII 28-42). Flora Římská bohyně jara, "matka květů, která se musí slavit rozpustile" (Ovidius, Kalendář V 183); při její slavnosti koncem května se konal jistý druh striptýzu prostitutek, nad čímž se samozřejmě pohoršuje křesťanský autor Lactancius (Institutiones divinae I 20, 10), k tomu probíhaly legrační jízdy na kozách a zajících (Ovidius, Kalendář V 371). Když dnes označujeme slovem "flora" svět rostlin, jsme vzdáleni jakýchkoliv lascivních asociací, podobně jako např. Nicolas Poussin, který namaloval Říši Flory - s Aiantem (1)*, z jehož krve jak známo vyrostla květina (1631, Drážďany, Galerie alter Meister), nebo Aristide Maillol, který odlil bohyni v bronzu (1911, Mnichov, Neue Pinakothek). Fobos > Deimos Foebus/Foibos "Zářící", přizvisko Apollona* a Helia*. Foinix 1. Syn Agenora*, bratr Kadma* a Europy*, praotec Foiničanů. 2. Otcovský přítel Achillea*, jehož zášť se pokouší tlumit tím, že mu vypráví svůj vlastní osud. Protože byl jeho otec úplně zblázněný do jiné ženy, dotírala matka na něj, na Foinixe, aby ho od oné ženy odvrátil. Otec však pochopil, oč jde, a proklel ho: jemu samému se nesmí již nikdy narodit syn. Před hněvem otce uprchl k Peleovi*, který mu svěřil Achilleovu výchovu (Ilias IX 432-622). 3. Pták Fénix; když dosáhne stáří 500 let, vystaví si hnízdo z kořenných bylin a ukončí svůj život v nádherných vůních. Z jeho těla ale vzejde nový Fénix a ten, jakmile je dost silný, odnese hnízdo s mrtvým otcem do chrámu slunečního boha do egyptského města Heliopolis (Herodotos, Historie II 73; Ovidius, Proměny XV 392-407). Že Fénix své hnízdo zapálí a z plamenů vznikne nový pták, je pozdní legenda, která se ve středověku vztahuje na zmrtvýchvstání Krista podle hodně čteného Fyziologa (Kapitola 7). "Jako Fénix ze svého popela" je ještě dnes okřídlenou větou, a když se "Fénix" jmenuje nějaký obuvnický opravárenský závod, snaží se sugerovat zákazníkovi, že jeho boty budou "opět jako nové". Také Shakespearova báseň Fénix a holub (1601) předpokládá

znalost pověsti, stejně jako volební heslo knížat Hohenlohe-Langenburg, ex flamis orior - z plamenů se znovu narodím, nebo název komedie Christofera Fry: Jeden Fénix je příliš (1946/51). Fokos Syn Aiaka* a Nereovny* Psamathy*, zavražděn ze žárlivosti svými bratry Peleem* a Telamonem*; jako trest za to poštvala Psamathe proti Peleovým stádům strašlivého vlka. Teprve až se Thetis* za svého syna Pelea přimluvila, zabíjení skončilo: vlk se proměnil v kámen (Ovidius, Proměny XI 346-409). Folos Kentaur*, který pohostil Herakla*. Došlo však ke sporu kvůli vinnému sudu, který narazil, neboť to byl majetek všech Kentaurů. Herakles zabil mnoho zvířecích lidí, kteří na něj útočili, a způsobil moudrému Chironovi, který chtěl spor urovnat, neúmyslně nevyléčitelnou ránu. Také Folos zahynul, když se škrábl o jeden otrávený šíp (Apollodoros, Bibliothéka II 83-87). Forkys Bůh moře, syn Ponta* a Gaie*, bratr Nerea*, se svou sestrou Keto* měl mnoho obludných potomků, mezi nimi Gorgony* a Graie* (Hesiodos, Zrození bohů 270-336). Posledně jmenované se nazývají v Goethově Faustovi II (2 a násl.) Forkyovny. Fortuna Italické božstvo osudu a věšteb, které mělo svou významnou svatyni v Praeneste, dnešní Palestrině, a v Římě bylo uctíváno podle své oblasti působnosti pod různými přízvisky: jako Fortuna římského lidu, Fortuna žen, Fortuna mužů, jako Fortuna cesty k domovu - tzn. jako bohyně šťastného návratu z války a z cest a jako panna Fortuna. Atributy, s nimiž byla zobrazována, jsou v podstatě tytéž jako atributy řeckého Kaira* a Tyche*. S páskou na očích a na kutálející se kouli namaloval svou Fortunu v roce 1754 Tadeusz Kuntze (Varšava, Muzeum Narodowe). Carl Orff nechává svá Carmina Burana začínat a končit chórem na Fortunu jako vládkyni světa: O Fortuna, velut luna semper variabilis (O Fortuno, stále proměnlivá jako měsíc...) Text pochází ze 13. stol. Frixos Syn Athamanta* a Nefely*, která mu a jeho sestře Helle* pomohla k útěku před zlým Inem* tím, že jim poslala berana se zlatým rounem, který navíc uměl létat. Furie "Zuřící" (z lat. furere: zuřit, vztekat se); démonické bytosti italické lidové víry, záhy ztotožněny s Erinyemi*. Fyllis Thrácká královská dcera, která opuštěna svým milencem Demofontem (2)* spáchala sebevraždu (Apollodoros, Bibliothéka IX 16 a násl.). Ovidius nechává Fyllidu psát nevěrníkovi dlouhý dopis (Listy heroin 2). G Gaia

Také Ge; mateřská bohyně země, která podle Hesioda vznikla později než Chaos*. Vytvořila nebe, hory a moře, poté oplodněna bohem nebe Uranem*, porodila Okeana*, rod Titánů* včetně poraženého Krona*, Kyklopy* a storuké obry. Protože je Uranos pro jejich sílu a ošklivý vzhled skryl hned pod zem, přemýšlela Gaia o pomstě a podnítila Krona, aby srpovitým nástrojem zbavil vlastního otce mužství, když se k ní bude blížit v milostné žádosti. Kronos učinil, co mu bylo nakázáno, a z krve zmrzačeného Urana vytvořila Gaia Giganty*, Erinye* a nymfy* stromů (Hesiodos, Zrození bohů 116-187). S Pontem, mořem, měla Gaia další děti: Nerea*, Forkyna*, Keto* a "Eurybii s železným srdcem v hrudi" (Zrození bohů 233-239). Když Zeus* zbavil moci Krona i Titány, poslala jim Gaia na pomoc strašného Tyfoea*, kterého přemohli bohové kolem Dia teprve po tvrdém boji. Nyní se přizpůsobila Matka země nové situaci a sama radila, aby vrchní moc byla přenesena na Dia (Zrození bohů 820-885). To, co Hesiodos vypráví ve Zrození bohů o bojích bohů, působí značně starodávně a odráží pravděpodobně rozpory mezi kultem "Velké matky", jejíž stopy se dají dokázat všude ve Středomoří, a mezi patriarchálním principem představovaným Diem. Jako "Matka vesmíru" je Gaia chválena v homérském hymnu 30 coby dárkyně bohatých darů; na to upomíná její staré přízvisko Pandora*. Galateia Bohyně moře, milenka Akida**; její jméno bylo teprve v novověku přidáváno oživlé soše Pygmaliona (1)*. Ganymedes Syn Troa*, unesený na Olymp buď bohy, či Diem samotným, jenž je do něj zamilován, nebo jeho orlem. Překrásný mladík zde funguje jako dvorní číšník, i když to Héra* nerada vidí (Ilias XX 231-235; Ovidius, Proměny X 155-161). Otce Dia, který unáší dítě, vytvořil z hlíny umělec 5. st. př. Kr. (Museum Olympia); mnohem častěji se zobrazuje jeho únos orlem, např. u Leochara Athénského (kolem roku 370 př. Kr.), jehož bronzové sousoší Ganymedes chválí Plinius st. ve své Naturalis Historia (XXXVI 31). Mramorová kopie tohoto díla se nachází v Musei Vaticani v Římě. Ani ve freskovém cyklu podle Ovidia, jímž Annibale Carracci a jiní boloňští malíři vyzdobili kolem roku 1600 v Římě Palazzo Farnese, nechybí tato scéna, kterou podle Corregia (kolem 1530, Vídeň, Kunsthistorisches Museum), Rembrandta (1635, Drážďany, Galerie alter Meister) a mnoha jiných citlivě přetvořil i Hans von Marées (1887, Mnichov, Neue Pinakothek). U Rembrandta, který se rád odchyluje od konvencí, unesený chlapeček žalostně brečí, ba dokonce strachy čurá! Zcela jinak si představuje jeho rozpoložení Goethe ve své básni Ganymed (1774), kterou zhudebnil Franz Schubert: "...vzhůru! Objímat objímán! Vzhůru tam na tvoje ňadra, všemilující otče!" Génius Personifikace tělesné a duševní "síly" působící v muži, později pojímaná jako druh ochranného ducha. Přísahalo se při svém vlastním géniovi nebo při géniovi někoho mocného, např. císaře.

"Tak vpravdě chci, aby mi můj génius byl milostiv," ujišťuje bohatý Trimalchio v Petroniově Satyrikonu (74,14). Také skupiny a národy mohly mít svého génia, kterého zobrazovaly zpravidla s rohem hojnosti nebo obětní miskou. Krásné bronzové figury géniů obsahoval kolem roku 250 po Kr. zakopaný a v roce 1979 znovuobjevený poklad z Weissenburgu (Weissenburg, Römermuseum). Specifické působení nějakého místa ještě dnes nazýváme genius loci. Geryoneus Nazývaný také Geryon, syn Chrysaora*, trojhlavý obr se třemi těly, který vlastnil na nějakém ostrově daleko na západě světa nádherná stáda hovězího dobytka. Nad nimi bděl rovněž obrovitý pastýř Eurytion a pes Orthos*, takže pro Herakla nebylo vůbec lehkým úkolem toto stádo uloupit: musel nejdříve porazit tři obludy. Obluda s lidskou hlavou, dvěma tlapami a hadím tělem je Geryon v Dantově Božské komedii, když básníka a Vergilia odnáší do osmého kruhu pekla (Inferno XVII, 100-126). Giganti Synové Gaie** z Uranovy* krve, odpudiví obři se šupinatými hady místo nohou. Když Giganti navršili hory na sebe, aby zaútočili na Olymp, byla Diova vláda v největším nebezpečí: podle výroku orákula mohli být povstalci poraženi jen tehdy, když bude bohům pomáhat jeden smrtelník. Gaia to věděla také, a proto hledala nějakou bylinu, která by její syny učinila nezranitelnými. Zeus však zakázal slunci a měsíci svítit, takže Matka země tápala v temnotách. Ve vražedném boji zvítězili bohové s Heraklovou* pomocí (Apollodoros, Bibliothéka I 34 38). Tento boj býval často zobrazován na oslavu Olympanů; proslulý je vlys Gigantů Pergamského oltáře (kolem roku 180 př. Kr., Berlín, Pergamon-Museum). V jídelně císařské vily v Casale (u Piazza Armerina, Sicílie) byla kolem roku 300 po Kr. vytvořena podlahová mozaika, ukazující raněné Giganty. V renesanci a baroku byla oblíbeným tématem stropních fresek "Gigantomachie". Mohutnými bořícími se sloupy a architrávy ohromuje manýristický Pád Gigantů od Giulia Romana (kolem roku 1530, Mantova, Palazzo del Tč, Sala dei Giganti). Glaukos 1. Rybář z Boiotie, který byl proměněn pomocí zázračné byliny v nesmrtelného, věšteckého mořského boha (Ovidius, Proměny XIII 904 - XIV 74). U Ovidia se bezúspěšně zajímá o Skyllu*, stejně jako Kirke* se neúspěšně uchází o něj. 2. Syn Minoa*, který se jako dítě udusil v sudu medu. Král se otázal orákula na zmizelého a dověděl se, že věštec, který ho najde, ho může přivést opět k životu. Skutečně objevil mrtvého chlapce jistý Polyidos ("Mnohověd"). "Nyní ho ještě oživ!" přikázal Minos a zavřel věštce k mrtvole v hrobce. Polyidos byl bezradný - dokud nezabil hada, který se k němu připlazil. Ihned se totiž objevil další had a přinesl byliny, kterými oživil svou mrtvou hadí přítelkyni, a později i Polyidos Glauka. Minos ještě požadoval, aby věštec naučil chlapce svému umění. Ten to učinil,

ale při rozloučení řekl, že mu má Glaukos plivnout do úst. Sotva se to stalo, chlapec na všechno zapomněl (Apollodoros, Bibliothéka I 17-20). Srovnáme-li oba, na první pohled divergentní, příběhy o Glaukovi, pak se ukážou jako variace na stejná základní témata: zázračné byliny - věštění - proměna. 3. Vnuk Bellerofonta*. Gordios Rolník z Frýgie, jehož vůz oblétávalo množství ptáků; to zvěstuje, tak pravila jedna věštkyně, královskou vládu. Když se o něco později dotázali navzájem se svářící Frygové orákula, koho by si měli zvolit za krále, dostali odpověď: "Toho, který jako první přijede se svým vozem k Diovu chrámu." A přijel Gordios! Nový vládce postavil svůj vůz jako zásvětní dar do chrámu v městě, které se po něm nazývá Gordion, a brzy se rozšířila věštba, že pánem Asie se stane ten, kdo dokáže rozvázat důmyslně spletené spojení oje a vozu. Jak známo, "gordický uzel" rozťal mečem Alexandr Veliký (Iustinus, Epitome XI 7, 5 a násl.; Curtius Rufus, Historia Alexandri III 1, 11-18). Gorgony Tři dcery Forkyna* a Keto* s děsivou tváří a hady místo vlasů; kdo je spatřil, zkameněl. Perseovi* se přesto podařilo Gorgoně Medúze*, která jako jediná z nich tří byla smrtelná, useknout hlavu: nedíval se přímo na ni, nýbrž na její zrcadlový obraz na svém lesklém štítu. Před pomstou sester jej chránila kápě, která ho činila neviditelným (Hesiodos, Zrození bohů 274-277; Pseudo-Hesiodos, Štít Heraklův 216-237; Apollodoros, Bibliothéka II 39-42; Ovidius, Proměny IV 772-803). Ošklivě se šklebící a zuby cenící hlava Gorgony - asi jako obraz odvracející neštěstí bývala na štítech, na hrudních pancířích a na stavbách, ale také na nádobách a lampách. Dřívější zobrazování nesmrtelných Gorgon a jejich sťaté sestry se nachází na jedné amfoře Nessova malíře (konec 7. st. př. Kr., Athény, Národní muzeum); Perseovo zabití Medúzy ukazuje metopa chrámu C ze Seliuntu (kolem roku 520 př. Kr., Palermo, Museo Archeologico Nazionale). Grácie > Charitky Graie "Stařeny", tři dcery Forkyna* a Keto*, které byly od narození šedivé a měly dohromady jedno oko a jeden zub. Obojí jim odcizil Perseus* a vrátil jim je teprve tehdy, až mu ukázaly cestu k nymfám* (Apollodoros, Bibliothéka II 37). Gryfové Smíšené bytosti, většinou s lvím tělem a orlí hlavou, průvodci různých bohů, strážci velkých zásob zlata na dalekém severu, které se jim Arimaspové* pokoušejí ukrást. Obrazy gryfů jsou zvláště hojné na vázách; měly asi chránit podobně jako Gorgony* před zlem. Gyges Tělesný strážce krále Kandaula z Lýdie, kterého jeho vládce donutil, aby ve skrytu jeho komnaty přihlížel, jak se bude

královna vysvlékat, aby se přesvědčil o její jedinečné kráse. Žena, která Gyga poznala, když se odtamtud plížil, ho den nato postavila před volbu: buď zabije Kandaula a nastoupí na trůn, nebo sám zemře. Proti své vůli se stal Gyges vrahem svého pána (Herodotos I 7-14). Podle Platona byl Gyges pastýř (Ústava 359d-360b), který po průtrži mračen našel v zemi trhlinu, sestoupil dolů a kromě ostatních zázračných věcí spatřil železného koně, v jehož dutém těle mohl vidět otvorem nadlidsky velkou mrtvolu. Té stáhl z prstu zlatý prsten a sám si jej navlékl. Když se pak později dostal mezi ostatní pastýře a náhodně kámen svého prstenu otočil směrem k dlani, byl náhle neviditelný a jeho druhové o něm hovořili jako o nepřítomném. Gyges moc svého prstenu mnohokrát vyzkoušel; nakonec se nechal jako posel vyslat ke králi, svedl jeho ženu, vyčíhal s ní na krále, zabil jej a sám nastoupil na jeho trůn. Friedrich Hebbel se ve své tragédii Gyges a jeho prsten (1856) přidržuje Herodotova vyprávění, přináší však do hry kouzelný prsten, o jehož moci - v Hebellově pojetí - Kandaules ví. Neviditelně vstoupí tedy Gyges do ložnice královny, uvědomí si však špatnost svého počínání a otočí prstenem, takže se stane viditelným. Kandaules by ho nyní musel zabít; místo toho ho však ukryje před svou ženou, která se teprve postupně dovídá, co se stalo, a nakonec vyzve Gyga k souboji s Kandaulem. Ten padne a také královna se zabije, sotva se provdá za Gyga, protože se domnívá, že se jen tak může zbavit potupy, která jí byla učiněna. Hebbel zdůvodnil jednání svých osob s velkým psychologickým uměním, takže divák téměř zapomene, že v dějství dramatu jsou spojeny dva divergentní příběhy. H Hádes Syn Krona* a Rheie, bratr Dia* a Poseidona*, kterému při dělení světa připadla říše mrtvých. Ta se proto také někdy nazývá podle svého vládce "Hádes". Hádes, bůh s pláštěm a kapucí, jež činí neviditelným, byl v průběhu doby ztotožněn, patrně pod vlivem eleusinských mystérií se skrytě působícím dárcem bohatství, Plutem. Tím se značně zlepšil image boha, kterého Homér charakterizuje jako nenáviděného a odpudivého: je nyní znázorňován s rohem hojnosti a žezlem. Jeho manželkou je Persefone**, kterou unesl do své temné říše, střežené pekelným psem Kerberem*: "Cesta, jež k podsvětí vede, jde stínem neblahých tisů, mraky ji temnotou halí a ticho němé v ní vládne. Líný Styx tam mlhami dýchá, sem kráčejí stíny právě zemřelých lidí, co řádně pohřbeni byli. V drsných těch místech, kde hrůza a zima jsou jediní vládci, nově příchozí duše jsou v rozpacích, kudy jde cesta k styžskému městu, kde královský hrad je chmurného Díta (Dis = Hádes - pozn. překl.), neboť tisíce vchodů a bran má prostorné město. Tak jako z celého světa se řeky sbíhají v moře, stejně i v toto město se duše scházejí všecky: nikomu není malé a necítí přírůstek davů. Bez těla, kostí a krve zde bloudí

zemřelých stíny. Jedni jdou po náměstí a druzí k Dítovu hradu, jiní zas hledí si prací, jež zaživa vykonávali, ostatní zdržuje trest, jenž v podsvětí pro ně byl určen." (Ovidius, Proměny IV 432-446). Velká masa mrtvých zde tedy vede život stínů bez pocitů, poté co je převozník Charon převezl a napili se z Lethe, řeky zapomnění. Jen pro velké hříšníky je určen strašlivý Tartaros* pod Hádem a několik málo prominentů se dostane do rajského Elysia - když to soudcové mrtvých Minos*, Aiakos* a Rhadamanthys* uznají za vhodné . Z živých do Hádu přišli kromě jiných Herakles*, Orfeus*, Odysseus* a Aineias*. Co ti dva posledně jmenovaní ve světě mrtvých zažili, líčí 11. zpěv Odysseie a 6. zpěv Vergiliovy Aeneidy. Mnoho z toho se odráží také v prvním díle Dantovy Božské komedie, v Infernu. Že se podsvětí může stát i jevištěm hrubých šprýmů, dokazuje Aristofanes ve své komedii Žáby (405 př. Kr.), v níž se mezi stíny vydává Dionýsos*, hledaje řádné básníky. Veselé, až zlomyslné jsou rozhovory mrtvých u duchaplného a břitkého Lukiana ze Samosaty (kolem roku 170 po Kr.). Haimon Snoubenec Antigony*. Halirrhotios Syn Poseidona*, který při pokusu o znásilnění Areovy* dcery byl jejím otcem překvapen a zabit. Poseidon vznesl žalobu na athénský areopag, kde konalo soud dvanáct bohů, ale byl odmítnut, protože nemohl uvést žádné svědky (Apollodoros, Bibliothéka III 180). Halkyone > Alkyone Hamadryády Nymfy*, které žily a hynuly společně (řec. hama) se stromem, v němž bydlely (Homérský hymnus 5, na Afroditu, 257-272). Harmonia Dcera Area* a Afrodity*, za přítomnosti všech bohů provdána za Kadma**. Ten jí věnoval závoj a náhrdelník, který dostal buď od Hefaista*, nebo od Europy* a který pak všem pozdějším majitelům přinášel neštěstí (Apollodoros, Bibliothéka III 25). Mocná, všechny živící bohyně Harmonie, která obývá dům čtyřnásobné velikosti vesmíru a která se objevuje u Nonna (Dionysiaka 41, 277-337), nemá již s manželkou Kadma nic společného, nýbrž je personifikovanou "harmonií" světa. Harpalyke Thrácká lovkyně, "divoké děvče" jako Atalante*. Harpyje Aello a Okypete, dcery Thaumanta, podle Hesioda s krásnými kadeřemi, perutěmi a rychlé jako vítr (Zrození bohů 265-269), u Apollonia z Rhodu odporné, létající obludy, které starému Fineovi (1)* loupily jídlo nebo je znečišťovaly páchnoucími hleny, dokud je nezahnali Kalais* a Zetes* (Argonautika II 178-300). Také Aineias* a jeho druhové byli obtěžováni Harpyjemi a vyděšeni tímto proroctvím: budou moci založit své město teprve tehdy, až je hlad donutí přikusovat stoly. Proroctví se splnilo, když

Trojané dostali jídlo položené na chlebových plackách (Vergilius, Aeneis III 225-258). Harpyje Podarge je v Iliadě (XVI 150) uváděna jako matka nesmrtelného Achilleova* koně. Pronásledování Harpyjí Kalaidem a Zetem bylo často zobrazováno na vázových malbách, např. na jedné chalkidské misce (kolem roku 520 př. Kr., Würzburg, Martin-von-Wagner-Museum) nebo právě tak staré attické míse (Berlín, Antikensammlungen). Přitom mají tyto démonické bytosti chvíli lidskou (würzburská miska), chvíli smíšenou postavu, napůl ženy a napůl ptáci. V Dantově Božské komedii hnízdí "odporné Harpyje s širokými křídly, s obličejem a krkem podobné lidem, s tělem pokrytým peřím, s pařáty na prstech nohou" na stromech, do nichž jsou zakleti sebevrazi. Jedna Harpyje také zabloudila do románu Petra S. Beagla Poslední jednorožec (1968) a průvodce cizinců v Menažerii Mammy Fortuny zapomene jen zřídkakdy vyprávět příběh krále Finea. Hebe "Mládí", dcera Dia* a Héry*, provdaná za Herakla*, když byl přijat na Olymp (Odysseia XI 602-604; Hesiodos, Zrození bohů 950-955). Předtím servírovala Hebe bohům nektarový nápoj. Hefaistos Syn Dia* a Héry*, nebo jen jí samé (Hesiodos, Zrození bohů 927 a násl.), nejzručnější mezi bohy, který se však narodil chromý, a proto jej jeho matka hodila do moře, kde ho Thetis* zachytila a pečovala o něj. Z vděčnosti za záchranu ukoval později jejímu synovi Achilleovi* nádherné zbraně (Ilias XVIII 391-617). Také Zeus ho jednou svrhl z Olympu, když se projevil jako vzpurný, takže letěl celý den vzduchem a přistál nakonec na ostrově Lemnu (Ilias I 586-594). Tam požíval tento bůh, který se dostal do Hellady pravděpodobně z Malé Asie, velké úcty. V Římě s ním byl ztotožněn Vulcanus*. Navzdory špatnému zacházení ze strany otce i matky, vystavěl Hefaistos pro bohy na Olympu, kam ho opět dovedl Dionýsos*, nádherné paláce, vyrobil sluneční vůz pro Helia* a egidu Athéně*. S krásnou Afroditou* jako manželkou však nebyl šťastný, neboť když se svými pomocníky Kyklopy* pracoval ve své kovárně, podváděla ho s Areem**. Jak Dionýsos vede vyhnance zpět domů do nebe, je mnohokrát zobrazeno na vázových malbách, např. na Frančoisově váze od Kleitia (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo Archeologico) a na Kleofontově volutovém krátéru (kolem roku 425 př. Kr., Ferrara, Museo Archeologico Nazionale): Bůh se svým nářadím, zřejmě ne zcela střízlivý, sedí na oslu, zatímco se kolem něho tlačí průvod boha vína. Barokní malíře lákal především nerovný pár Hefaistos a Afrodite, půvabná bohyně a sazemi začernělý kovář - např. Petra Paula Rubense (Venuše v kovárně Vulkánově, kolem roku 1620, Brusel, Musées Royaux des Beuax-Art). Hekabe (Lat. Hecuba); manželka Priama*, trojská královna, matka Hektora*, Parida*, Helena* Kassandry* a dalších synů a dcer, jejichž smrt musí oplakávat. Po pádu Troje se stává Odysseovou*

otrokyní. Když jejich lodě přistanou v Thrákii, je její dcera Polyxena obětována mrtvému Achilleovi. Jedna služebná má přinést vodu, aby mrtvou umyla; přitom najde mrtvolu Hekabina nejmladšího syna Polydora*, kterého thrácký král Polymestor*, místo toho, aby ho chránil, z hrabivosti zabil. Stará královna vláká vraha do léčky slibem, že mu prozradí úkryt bohatých pokladů, a hrůzně se mu společně s ostatními Trojankami pomstí. Když na ni poté Thrákové házejí kameny, promění se ve psa. Jeho hrob je vidět u Kynossema ("Psí hrob") u Hellespontu (Euripides, Hekabe; Ovidius, Proměny XIII 422-577). Osud Hekaby zpracoval Euripides také v Trojankách (415 př. Kr.), které v našem století znovu přepracovali Franz Werfel (1914) a Jean-Paul Sarter (Les Troyennes, 1965). Senekova stejnojmenná tragédie obšírně líčí krutosti vítězných Řeků a nářek poražených. Ne náhodou přeložil Martin Opitz roku 1625 v prvních letech třicetileté války právě tuto hru. V Shakespearově Hamletovi (II 2, 589-591) je titulní hrdina dojat výkonem jednoho herce, který vyjádřil s velkým patosem utrpení Hekuby. Jak se může muž tak vzrušit? "To všechno pro nic za nic! Pro Hekubu! Čím je mu Hekuba, čím je jí on, že kvůli ní musí plakat?" V řeči v Říšském sněmu z 11. ledna 1887 prohlásil tehdejší kancléř Otto von Bismark, že orientální otázka je mu Hekubou - a tím mínil: naprosto lhostejná. Hekale Chudá stařena, u níž Theseus* před svým dobrodružstvím s marathonským býkem* našel útočiště během bouře. Této okrajové postavě theseovského mýtu byl věnován - z velké části ztracený, ale kdysi jako vzor svého druhu proslulý - malý epos alexandrijského básníka Kallimacha. Hekate Dcera Titána* Persa* a Asterie*, "přede všemi bohy Diem ctěna a obdarována nádhernými dary" (Hesiodos, Zrození bohů 412). Bohyně, kterou Hesiodos vychvaluje jako mocnou pomocnici, Homér nezná nebo znát nechce. Přišla do Řecka z Malé Asie, těšila se velké úctě především u žen a byla často ztotožňována s Artemidou*, Selenou* a Persefonou*, což poukazuje na to, že vládla noci a mrtvým. Opravdu byla Hekate trojhlavou bohyní podsvětních démonů, jakož i čarodějnic a traviček, které ji za noci vzývaly na hrobech nebo trojcestích (proto její latinské přízvisko Trivia). Když se objevila se svým strašidelným doprovodem, Empusou* a Lamiemi*, s hlukem a psím vytím přineslo to každému, kdo ji nedokázal zaklínat, neštěstí. Když Dido* před svou sebevraždou proklíná svého nevěrného Aineia*, vzývá také "Hekatu, která se v noci přivolává na křižovatkách vytím" (Vergilius, Aeneis IV 609); když chce Medeia* omladit Iasonova* otce, musí jí pomáhat Hekate (Ovidius, Proměny VII 190-296). V Ifigenii v Aulidě (1943) od Gerharta Hauptmanna přiváží Hekatina loď mrtvých do Tauridy Agamemnonovu* dceru určenou k obětování. Na vlysu Pergamského oltáře (Berlín, Pergamon-museum) zasahuje Hekate, poznatelná podle svých tří hlav, do boje s Giganty*; v Kapitolském muzeu

v Římě se nachází bronzová socha bohyně s třemi těly, která drží pochodně, smyčky, klíče a hady. Hekatoncheirové Tři storucí obři Briareos**, Gyes a Kottos*. Hektor Nejstarší syn Priama* a Hekaby*, obránce Troje během desetiletého řeckého obléhání, v souboji byl rovnoceným partnerem pro Telamoňana Aianta*. Když se vzdorující Achilleus* zdržuje boje, zapaluje Hektor lodě útočníků, zabije Achilleova přítele Patrokla*, který na sebe vzal jeho zbroj, a uloupí mu ji. Nato se Achilleus opět zúčastní bitvy o Troju a vyzve na souboj Hektora, který se pln temného tušení rozloučí se svou ženou Andromachou**. Achilleus zvítězí, přiváže mrtvého protivníka ke svému bojovému vozu a vláčí ho několikrát kolem trojských hradeb. Nejdříve jej chce pohodil jako potravu psům, ale když k němu do tábora přijde starý Priamos, prosí o mrtvolu a nabízí bohaté dary, dá se obměkčit. Hektorovým pohřbem Iliada končí. Hektorovy boje, jeho smrt a jeho vykoupení byly častými tématy vázového malířství. Jean Giraudoux nechal ve svém dramatu Trojská válka nebude (1935) Hektora činit všechno možné, aby zachránil pro svou vlast mír, avšak neštěstí nelze zadržet. Hra vznikla v temné předtuše druhé světové války. Helena Dcera Dia* a Ledy* - nebo Nemesis* - ; pro svou mimořádnou krásu ještě jako dítě uloupena Theseem*, ale osvobozena svými bratry Dioskury* a navrácena do své vlasti Sparty. Aby nedocházelo k ničivým sporům mezi množstvím jejích nápadníků, doporučil Odysseus*, aby přísahali, že budou stát po boku jejího budoucího muže, kdyby mu ji kdokoliv upíral. Proto se shromáždili hrdinové z celého Řecka, když ji, mezitím provdanou za Menelaa, unesl Paris* do Troje, aby ji přivedli nazpět, což se po desetileté válce také podařilo (Apollodoros, Bibliothéka III 126-129). To, co Apollodoros vypráví o Nemesis, zní opravdu starodávně: aby se zachránila před Diovou dotěrností, proměnila se tato bohyně v husu, ale Zeus se jí zmocnil jako labuť, načež do ní vložil vajíčko, z něhož se vyklubala Helena. Zajímavou variantu pověsti o Heleně vypravuje Platon ve Faidru (243a-b): Stesichoros, lyrik 6. stol. př. Kr., se prý přidal ke sboru těch, kteří Helenu tupili, a proto oslepl - stejně jako Homér. Hned také vytušil důvod a zbásnil odvolání, v němž prohlásil, že na celém únosu do Troje není ani zbla pravdy. Když sofista Gorgias v roce 427 př. Kr. držel chvalořeč na Helenu, mohl se k tomuto odvolání přihlásit, podobně jako Euripides ve své tragédii Helena (412 př. Kr.): v ní je hrdinka držena v Egyptě, kam ji odnesl na příkaz Héry* Hermes*. Paris odnesl do Troje jen přelud, a nepostrádá ironie, že se kvůli němu deset let Řekové a Trojané bili. Ovšem ani na dvoře egyptského krále Protea nezůstává Helena neobtěžována: Theoklymenos, jeho syn, naléhá, aby si ho vzala; jeho sestra však pomůže Heleně i ztroskotanému Menelaovi, který se k ní dostal, přelstít zamilovaného prince a uprchnout.

Fantómem vyčarovaným kouzelnou silou je Helena v Goethově Faustovi II, dříve než znovu ožije a má na konci "klasické Valpuržiny noci" s Faustem svatbu. Hugo von Hofmannsthal si v operním libretu pro Egyptskou Helenu Richarda Strausse (1928) pohrál s dalšími motivy: Menelaos je s Helenou na zpáteční cestě z Troje; chce ženu, pro níž bylo prolito tolik krve, obětovat duchům mrtvých. Avšak na jednom ostrově u Egypta nechá Aithra, Poseidonova* milenka, pomocí kouzelného nápoje oba dva na všechno zapomenout a přenese je do palmového háje v pohoří Atlas, kde se jejich štěstí snaží rušit nějaký arabský šejk a jeho syn, a po dalších zápletkách je nechává dopravit zpátky do Sparty. Duchaplně a bez jakéhokoli respektu se homérským hrdinům posmívá Jacques Offenbach ve své operetě Krásná Helena (1864); nejhůř dopadá Menelaos, který značně opilý a příliš brzy se navrátivší ze své cesty najde Parida v ložnici své paní. Řecká knížata, u nichž si hořce stěžuje, mají pro něj málo pochopení; nakonec je on sám tím vším vinen. Měl jako galantní manžel svůj příjezd ohlásit, tím by byl ušetřen trapného zážitku. Únos Heleny býval také oblíbeným tématem malířů; Guido Reni ho kolem roku 1630 podle vkusu své doby vyšperkoval nádhernými kostýmy, amoretty, maurským komorníkem a psíčky (Paříž, Louvre), zatímco Hans von Marées se u téhož námětu zcela zřekl šatů (kolem roku 1883, Mnichov, Neue Pinakothek). Obraz Gavina Hamiltona Venuše slibuje Paridovi Helenu za ženu (kolem roku 1783, Řím, Museo di Roma) zasluhuje zmínky jako jedno z mála zachovaných velkých pláten tohoto významného neoklasika. Kdysi velmi proslulá byla Helena, ztracená stejně jako většina deskových maleb z antiky, kterou namaloval Zeuxis kolem roku 400 př. Kr. pro chrám v Krotonu. Jako modelky mu prý tehdy posloužilo pět nejkrásnějších dívek z města (Cicero, De inventione II 1 a násl.). Helenos Syn Priama* a Hekaby*, věštec, který si po Paridově* smrti chtěl vzít Helenu*, ale protože dostal přednost Deifobos*, ve zlosti opustil město. Když Kalchas* Řekům zvěstoval, že Helenos prý ví, co Troju chrání, zajal ho Odysseus* a snažil se získat jeho tajemství. Město padne, pravil Helenos, opatří-li se kosti Pelopovy*, doveze-li se Filoktetes* z Lemnu a unese-li se z trojského hradu socha Pallas Athény spadlá z nebe. Po dobytí Troje musel jít Helenos s Neoptolemem, synem Achilleovým*, jemuž připadla jako otrokyně Andromache* (Apollodoros, Bibliothéka VIII 8-11, IX 13). Ta se po Neoptolemově smrti za Helena provdala a založila Buthroton v Epiru jako novou, menší Troju. Tam se dostalo Aineiovi* přátelského přijetí (Vergilius, Aeneis III 295-505). Helios Bůh slunce, syn Titána* Hyperiona*, bratr Seleny* a Eoje, otec Kirke*, Pasifae*, Aieta*, Faethona* a dalších dětí. Helios jezdí každý den po obloze slunečním vozem, přičemž může vidět vše, co se na zemi děje. ("Jen Helios je schopen to říci, který vše

zemské osvěcuje"; Friedrich Schiller, Ibykovi jeřábi). V noci se vrací ve zlaté mušli z dalekého západu na východní okraj světa. Na jeho svatých stádech, která se pasou na ostrově Thrinakia, se dopustili násilí Odysseovi* druzi, proto se žádný z nich nevrátil domů (Odysseia XII 261-419). Obrovskou bronzovou sochu Osvoboditele Helia nechali pořídit ochrannému božstvu svého města obyvatelé Rhodu, protože se roku 603 př. Kr. nezdařilo s velkými náklady započaté obléhání Demetriem Poliorketem. Když se Kolos, řazený k sedmi divům světa, o osmdesát let později při zemětřesení zhroutil, orákulum jej zakázalo znovu postavit. Koloseum v Římě má své jméno od podobně kolosální sochy císaře Nera, kterému se po jeho smrti nasadila hlava boha slunce (lat. Sol). Jakožto Sol invictus (Neporažené slunce), byl tento bůh všeobecně uctíván od 3. st. po Kr. po celé římské říši. Heliovci Synové Helia*, kteří na radu svého otce měli jako první přinést oběť Athéně*, ale ve spěchu zapomněli na oheň, takže mohli obětovat jen dary, které se nespalují. Přesto jim Athéna věnovala dovednost v umění a Zeus na ně nechal pršet zlato (Pindaros, 7. olympijská óda 48-53). Heliovny Dcery Helia*, které byly pro svůj neutišitelný smutek nad mrtvým Faethonem* přeměněny v topoly. Jejich slzy jsou jantar (Ovidius, Proměny II 340-366). Helle Dcera Athamanta* a Nefely*, sestra Frixe*, o jejíž život usilovala její macecha Ino*. Při útěku na beranovi se zlatým rounem, který dovedl létat a kterého jí poslala Nefele, se Helle zřítila do moře mezi Evropou a Malou Asií, nazvaného podle ní Hellespontem. Hellen Syn Deukaliona* a Pyrrhy*, praotec Řeků, kteří se podle něho nazývali Helénové. Jeho synové byli Aiolos (1)*, Doros* a Xuthos*. Héra Dcera Krona* a Rheie*, sestra a manželka Dia*, matka Area*, Hefaista*, Eileithyie* a Hebe*, v Římě ztotožněna s Junonou* jako ochránkyně domu a manželství. Jako taková snášela velmi nelibě četné zálety svého božského manžela a s nenávistí pronásledovala jeho dočasné družky i jejich potomstvo, např. Alkmenu*, Herakla*, Io* a Arkada*, Leto* a Semelu*. Na Trojany se zlobila, protože Paris* neoznačil za nejkrásnější bohyni ji, nýbrž Afroditu*. Aby mohla zasáhnout do boje ve prospěch Řeků, překonala se a svedla dokonce i Dia, ačkoliv ho tehdy "z duše nenáviděla". Natřela se ambrosií, načesala se, spletla si kadeře, opásala se pásem, na němž se houpalo sto třásní, nasadila si perlové náušnice a nádherný závoj, a aby byl účinek zajištěn, vypůjčila si s jakžtakž hodnověrnou výmluvou Afroditinu podprsenku, která mohutným kouzlem vzbuzuje neodolatelně lásku. Kromě toho si zajistila pomoc boha spánku tím, že mu slíbila za ženu jednu

z Charitek*. Pak se teprve vydala k Diovi na Idu a omámila ho tak, že se v okamžiku zamiloval, a pak jej nechala něžně usnout (Ilias XIV 153-352). Metopa chrámu E v Seliuntu ukazuje Héru, jak k Diovi toužebně vztahuje paži a zvedá svůj závoj (kolem roku 460 př. Kr.; Palermo, Museo Archeologico Nazionale); stejnou scénu nacházíme na nástěnné malbě v domě tragického básníka v Pompejích (kopie podle originálu 3. st. př. Kr., Neapol, Museo Nazionale). Annibale Caracci zpracoval toto téma kolem roku 1600 (Jupiter a Juno, Řím, Galleria Borghese), jiní malíři dávali přednost příběhu o Io* a Argovi* nebo o cestě Héry do podsvětí. Herakleovci Herakleovci se nazývá početné potomstvo Heraklovo*, které bylo po jeho smrti ohrožováno Eurystheem* a našlo útočiště v Attice. Díky Theseově* podpoře se mohli svým nepřátelům ubránit; Heraklův syn Hyllos* přitom Eurysthea zabil a přinesl jeho hlavu Alkmeně*, která mu plná pomstychtivosti vypíchala oči. Poté obsadili Herakleovci celý Peloponnésos, museli ho ale opět vyklidit, když tam vypukl mor a orákulum oznámilo, že vinu na tom nesou vetřelci. Hyllos se tedy otázal boha v Delfách a ten prorokoval, že se návrat podaří až po třetím plodu. Po třech letech tedy podnikli Herakleovci další útok - a byli odraženi. Teprve přespříští generaci se podařilo podmanění: bůh totiž mínil "třetím plodem" Heraklovy pravnuky (Apollodoros, Bibliothéka II 167-180). Tuto látku zpracoval kolem roku 427 Euripides v tragédii Herakleovci; hra začíná útěkem Heraklových dětí do Attiky, obšírně líčí dobrovolnou oběť Makarie*, bez níž by vítězství nad Eurystheem nebylo možné, a končí triumfem Alkmeny. Herakles Syn Alkmeny** a Dia*, který svému potomkovi určil vládu nad Mykénami. Ale žárlivá Héra tento plán zhatila: nejdříve nechala Dia přísahat, že dítě z jeho krve, které se napříště narodí, bude mocným králem; pak utišila bolesti Alkmeny a postarala se o to, aby žena Sthenela, jednoho ze synů Perseových* a tím Diova vnuka, přivedla na svět sedmiměsíční dítě - právě onoho Eurysthea**, v jehož službě se musel později Herakles lopotit. Heraklovo mládí: Ještě jako kojenec se musel Herakles ubránit dvěma hadům, které poslala Héra, aby ho zabila, nebo které jeho nevlastní otec Amfitryon** vhodil do kolébky, v níž Herakles ležel se svým bratříčkem Ifiklem, aby se dozvěděl, který z obou je jeho vlastní syn. Později dokázal Herakles svou sílu i svou prchlivost, když bez okolků zabil svého učitele hudby Lina, Apollonova* syna, protože ho příliš poučoval. Musel za to na venkov pást dobytek. Při této příležitosti šel poprvé na lov dravé zvěře, a to do oblasti krále z Thespiai, jehož stáda likvidoval zvláště žravý lev. Silný mladý muž byl přátelsky přijat a každou noc našel ve své posteli krásnou dívku, avšak nezpozoroval, že je to každou noc jiná - král, který si přál od Herakla početné potomstvo, mu totiž posílal postupně svých padesát dcer (Apollodoros, Bibliothéka II 62-65). O setkání jiného druhu vyprávěl sofista Prodikos z Keu kolem roku 420 př.

Kr. v jednom příběhu, který si patrně sám vymyslel: k mladému Heraklovi přišly jednou dvě ženy a každá ho chtěla získat pro sebe. Ta jedna, nápadně vyšňořená, se jmenovala "Rozkoš", ta druhá, prostě a skromně oblečená, se vydávala za "Ctnost". Zatímco Rozkoš vychvalovala život v požitku a nicnedělání, Ctnost ho ujišťovala, že pravé dobro lze získat jen námahou a utrpením. Herakles nato zvolil strmou cestu k dokonalosti (Xenofon, Memorabilia II 1, 21-23). Malebně oblečen do kůže zabité bestie potkal na zpáteční cestě z této výpravy posly krále Minyů, kteří požadovali od Théb poplatek v podobě sto kusů dobytka. Herakles jim uřezal nosy a uši a spoutané je poslal nazpět k jejich králi, který zuřil vzteky a hned vytáhl se svým vojskem do boje. Ale při útoku na Théby ho Herakles zabil. Jako odměnu za své vítězství dostal za ženu Megaru, dceru krále Kreonta (1)*, a měl s ní tři syny. Ale Héra, která se na něj stále ještě zlobila, ho postihla šílenstvím, takže své vlastní děti vhodil do ohně. Odešel nato dobrovolně do vyhnanství a otázal se orákula v Delfách, co má dále učinit. Orákulum ho odkázalo na krále Eurysthea. Tomu musel nyní dvanáct let sloužit a vykonat deset úkolů, které mu stanovil (Apollodoros, Bibliothéka II 67-73). Heraklovy "práce": Eurystheus požadoval nejdříve kůži nezranitelného nemejského lva*, kterého Herakles nakonec uškrtil. Pak musel zabít lernskou hydru*, ulovit kerynejskou laň*, rychlou jako vítr, a erymanthského kance*, vyčistit Augeiovy* chlévy, zničit stymfalské ptáky*, polapit krétského býka* a lidožravé kobyly thráckého krále Diomeda*, přinést pás královny Amazonek Hippolyty* a přihnat stáda obra Geryonea*. Protože si Herakles nechal v boji s Hydrou pomoci od svého druha Iolaa* a od Augeia požadoval mzdu, Eurystheus tyto činy neuznal a požadoval, aby ještě opatřil jablka Hesperidek* a pekelného psa Kerbera*. Dvanáct "prací" přivedlo Herakla do celého světa a umožnilo mu zažít ještě další dobrodružství: když lovil erymanthského kance, zavítal ke Kentaurovi* Folovi a otevřel sud s vínem, který patřil všem Kentaurům. Proto došlo s "napůl koňmi a napůl lidmi" k boji a při něm zasáhl zbloudilý hrdinův šíp moudrého Chirona*. Na cestě do Thrákie vyrval bohu smrti Alkestidu*; při návratu od Amazonek* zachránil Hesionu*, dceru trojského krále; kvůli Geryoneovým stádům musel zápasit s Erykem*. Když putoval k Hesperidkám, dostal se do křížku s Antaiem* a Busiridem* a osvobodil spoutaného Promethea*; z podsvětí s sebou přivedl nejen Kerbera*, ale i Thesea*, jenž tam byl uvězněn (Apollodoros, Bibliothéka II, 74-127). Boj s Cacem byl zařazen do dobrodrodružství se stády teprve římskými vyprávěči. Další dobrodružství, smrt a cesta na nebesa: Propuštěn ze služeb Eurystheových, přišel Herakles opět do Théb a přenechal svou ženu Megaru, jejíž děti zabil, svému příteli Iolaovi. On sám se ucházel o Iolu*, dceru krále z Oichalie, který ji slíbil tomu muži, který jej a jeho syny předčí v lukostřelbě. Ačkoliv Herakles zvítězil, nevěstu nedostal, neboť mu bylo řečeno, že

nelze vyloučit, že by příště zase své děti nezabil. A skutečně brzy nato svrhl z hradeb hradu Tirynthu v záchvatu šílenství bratra Ioly, který mu chtěl pomáhat při hledání uloupeného dobytka. Dal se sice od této viny očistit, ale těžká nemoc mu připomínala to, že by na sebe měl vzít nějaké pokání. Odešel proto do Delf, aby se dotázal orákula, ale kněžka ho odmítla. Nato ukradl posvátnou trojnožku, na které obvykle sedávala, v úmyslu založit si vlastní věštírnu. Apollon* nemohl takový násilný čin dopustit a bojoval s Heraklem o jeho kořist, dokud Zeus bleskem oba od sebe neoddělil a spor neurovnal. Výrok boha, který nyní Herakles obdržel, byl krutý: má být na dobu tří let prodán do otroctví! Hermes* fungoval jako makléř; kupcem byla Omfale*, lýdská královna. V její službě porazil Kerkopy*, zúčastnil se lovu na kalydonského kance* a částečně také tažení Argonautů*. Když byl opět svobodný, dobyl se silným vojskem Troju, jejíž král mu upíral slíbenou odměnu za záchranu Hesiony*. Pak pomáhal bohům v boji proti Gigantům*, pomstil se Augeiovi* a založil olympijské hry. Při přepadení Pylu zabil všechny Neleovy* syny kromě Nestora*, který byl ještě velmi mladý, a zranil dokonce boha Háda*, který chtěl přijít Pylanům na pomoc. Když Herakles táhl Řeckem a loupil a plenil, podmaňoval si nejen města, ale i hezké dívky, například Auge*, matku Telefa*, nebo Astyochu*, která mu porodila Tlepolema*. Mezitím také usiloval o Deianeiru**, kterou mu říční bůh Acheloos* marně odepíral. Její žárlivost a lest Kentaura Nessa* mu nakonec způsobily smrt. Když si vyrovnával otevřené účty s králem Oichalie a odvedl si jako zajatkyni Iolu, kterou svého času vyhrál při střílení z luku, obávala se Deianeira, že ji bude nevěrný, a proto na radu umírajícího Nessa napustila část Heraklova oblečení jeho krví, kterou považovala za silný prostředek lásky. Sotva si Herakles oblékl část oděvu, který mu jeho paní poslala, přilepil se mu na tělo a jed se začal zažírat do jeho kůže. Když jej chtěl strhat, odtrhával si současně kusy vlastního těla. Mučen strašlivými bolestmi, nechal se vynést na horu Oitu a tam navršit hranici. Na ni vystoupil a poručil ji zapálit, ale žádný z jeho přátel k tomu nebyl ochoten. Náhodně procházel kolem pastýř Poias*, který hledal zaběhnutou ovečku, a učinil, co Herakles požadoval. Ten mu za to dal svůj luk, včetně otrávených šípů. Zatímco hranice dřeva hořela, byl hrdina za bouře a blesku unesen na Olymp, kde ho Zeus usmířil s Hérou a oženil s Hebe* (Apollodoros, Bibliothéka II 128-167). Herakles bez konce: Polobožský velehrdina se těšil velké oblibě nejen u Řeků, nýbrž jako Herkles nebo Hercules také u Etrusků a Římanů. Vyvolávalo u nich nadšení, když jako silný Honza v lidových pohádkách hravě plnil ty nejtěžší úkoly, a dovolávali se ho jako božského pomocníka v nouzi. Jeho obrovský oltář v Římě, ara maxima, byl považován za prastarý; kromě toho existovala četná další kultovní místa. Zde, stejně jako v Helladě, byl Herakles především bohem obyčejných lidí. Snad proto hrál v homérských básních marginální roli. Pod jménem

Hesiodovým je tradován Štít Heraklův, bojová scéna naplněná téměř barokním přívalem slov a zřejmou zálibou v ošklivosti, jejímž středem je popis štítu. Z ostatních heraklovských eposů existují jen zlomky, takže se nedá říci, zda si Sofokles vzal za základ své tragédie Trachiňanky (kolem roku 445 př. Kr.) starší hrdinskou píseň o podmanění Oichalia a jeho následcích. V Euripidově truchlohře Herakles (421 př. Kr.) hrdina zachrání před popravou ukrutným tyranem ženu a děti, které pak v náhlém šílenství sám zavraždí. V attické komedii, např. v Aristofanových Ptácích (414 př. Kr.), myslí Herakles především na dobré jídlo nastává rozštěpení mytické postavy na urozeného trpitele, který snáší i to nejtěžší bez reptání, a na neohrabaného hromotluka, který má v hlavě jen chlast, žrádlo a sex. Říman Seneca kolem roku 50 po Kr. v Zuřícím Herkulovi napodobil divadelní kus Euripidův; jeho Herkules na Oitě je považován za první hororové drama v evropské literatuře. Podle něho zpracovávali Heraklovy činy četní dramatikové, autoři románů, operní libretisté a humoristé, aniž by z toho vzešlo něco působivého. Právě současná doba zachází s velehrdinou tvrdě a vyhledává na něm především hrubé drasticko-komické prvky, jak to učinil Hans Hömberg ve svých Memoárech Herkulových (Kufstein, 1950). Svým způsobem půvabné je veršované vyprávění Antona Zinka Dobrodružství s Heraklem (Bamberg, 1988), k němuž nakreslil humorné ilustrace Tony Munzinger. Jako kreslený trikový film se dostal i k televizním divákům. Neotřeseno takovými maličkostmi znamená i pro nás, dnešní lidi, jméno Herkules velikost, sílu, něco nezničitelného, ať již tak nazývá výrobce své výrobky, nebo se jedná o mohutný tropický hmyz jako brouka herkula či pavouka herkula, či nějakou postavu nazýváme "herkulovskou". Hrdina mohutných svalů přitahoval umělce všech dob, takže zase máme trápení s výběrem: na bronzové třínožce z Olympie (z 8. st. př. Kr., litý reliéf; Olympia, Museum) lze vidět spor Herakla a Apollona o delfskou třínožku, vzácný příklad figurálního zobrazení v archaickém kovolijectví. Jeden etruský chrám ve Vejích zdobilo terakotové sousoší, které je dnes z fragmentů zrekonstruováno: Herakles klade nohu na ulovenou laň, pravděpodobně kerynejskou* - zatímco se se zachmuřeným výrazem blíží Apollon (kolem roku 500 př. Kr., Řím, Museo di Villa Giulia). Z téže doby pocházejí metopy z klenotnice Athéňanů v Delfách (Delfy, Museum). Kolem roku 450 byla východní a západní průčelí Diova chrámu v Olympii ozdobena metopami, na nichž je zobrazeno dvanáct Heraklových "prací" (Olympia, Museum a Paříž, Louvre). Jeho činy byly také neobyčejně oblíbeným tématem vázového malířství: ze 7. st. př. Kr. pochází 1,22 m vysoká amfora, která na svém krku ukazuje Herakla a Nessa s přípiskem jejich jmen (Athény, Národní museum). Na jedné hydrii z Caere (kolem roku 530 př. Kr., Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia) přináší Herakles erymanthského kance*, zatímco Eurystheus se strachem vykukuje ze sudu, v němž se schoval. Na jedné archaické váze (500 př. Kr., New York, Metropolitan Museum of Art) vidíme

Herakla v boji s nemejským lvem*, na jedné attické hydrii u Hesperidek (kolem roku 350 př. Kr., Londýn, British Museum); jak po svých činech odpočívá v kruhu bohů, ukazuje baculatá amfora Andokidova malíře (Herakles na lehátku, kolem roku 520 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen). Pozoruhodné na této váze je to, že jedna její strana je provedena v červenofigurovém a druhá v černofigurovém stylu. Malého Herakla jako škrtiče hadů najdeme v domě Vettiů v Pompejích (originál nástěnné malby se nachází v Neapoli, Museo Nazionale Archeologico), a dokonce ho můžeme najít v římských katakombách (katakomba ve Via Latina: Herakles přináší jablka Hesperidek, 4. st. po Kr.); zřejmě se mohl populární pomocník v nouzi prosazovat po nějakou dobu ještě vedle Krista a svatých. Renesance opět zpracovává stará témata: Antonio del Pollaiuolo namaloval kolem roku 1460 pro Piera de' Medici tři velká - dnes ztracená - plátna s Herkulovými činy, v roce 1598 vytvořil Giorgio Vasari strop Herkulova sálu v Palazzo Vecchio ve Florencii. Asi ve stejnou dobu namaloval Annibale Carracci v paláci Farnese v Římě Herakla na rozcestí. Baroko ve své zálibě v neobvyklém obléklo Herakla do ženských šatů (Bartholomäus Spranger, Herkules a Omfale, kolem roku 1600, malba na mědi, Vídeň, Kunsthistorisches Museum) nebo mu dalo do ruky přeslici (Charles Antoine Coypel, Herakles jako otrok Omfaly, 1731, Mnichov, Alte Pinakothek). Z antických bronzových soch byl proslulý zejména obrovský Odpočívající Herakles od Lysippa (kolem roku 330 př. Kr.). Mramorovou kopii, kterou signoval Glykon z Athén, tzv. farneského Herkula, vlastní Národní museum v Neapoli. Rovněž od Lysippa je mnohem menší Stolující Herakles (Herakles epitrapezios), který byl pravděpodobně odlit jako nástavec stolu pro Alexandra Velikého (mramorová kopie v Londýně, British Museum); Lysippův Truchlící Herakles byl přenesen císařem Konstantinem z Říma do Konstantinopole, kde stál až do čtvrté křížové výpravy. Pak ho roztavili franští plenitelé. Proslulé, ačkoliv zle poškozené je torzo sedícího Herakla ve vatikánských sbírkách v Římě. Kolem roku 1600 vytvořil Adrian de Vries Herkulovu kašnu v Augsburgu, o deset let později svéhlavý severoněmecký sochař Ludwig Münstermann expresivního Herkula, který by mohl být beze všeho považován za pozdní dílo Michelangelovo (Brémy, Focke-Museum). Řadu příkladů zakončíme jedním superlativem: skoro 10 m vysoká, kolem roku 1710 v mědi provedená kopie farneského Herkula korunuje obelisk nad oktogonem velké kaskády v Kaselu! Herkules > Herakles Hermafroditos Překrásný syn Herma* a Afrodity*, do něhož se vášnivě zamilovala studánková nymfa jménem Salmakis*. Když její námluvy odmítl, obejmula jej a prosila bohy, aby ji s ním na věky spojili. Její přání bylo vyslyšeno: oba splynuli v oboupohlavní bytost (Ovidius, Proměny IV 285-388).

Hermes Syn Dia* a Plejády* Maie, vynalézavý, obratný a lstivý. Ještě v den svého narození vylezl ze své kolébky, našel želvu a vyrobil si z ní hudební nástroj, jehož rezonanční desku tvořil její krunýř: lyru. Pak vyrazil, aby pod ochranou noci ukradl stáda dobytka svému bratrovi Apollonovi*. Při tom tahal zvířata za ocasy do jeskyně, takže se zdálo, že stopy vedou z úkrytu ven. Aby si mohl upéci několik steaků, vynalezl v mžiku křesadlo, nasytil se, odstranil všechny stopy, vplížil se tajně domů a vklouzl do kolébky. Kdyby ho jeden starý rolník neprozradil, Apollon by ještě dlouho marně hledal kolem dokola. Takhle však dítě, zachumlané v postýlce a zdánlivě sladce spící, našel. "Ty, malý," řekl mu, "ty tady v té kolíbce, kde je můj dobytek? Já se děsně dopálím, chytím tě a hodím do Tartaru..." Ihned přísahal Hermes svatou přísahou, že o dobytku vůbec nic neví, a dále nestydatě lhal před olympskými bohy. Zeus se tomu musel smát a přikázal, aby svému bratrovi stáda ukázal. To Hermes také učinil, ale když předvedl svůj vynález, lyru, byl Apollon tak fascinován, že si ji vzal jako náhradu za ukradená zvířata a se zlodějem se usmířil, ba dokonce mu věnoval kouzelnou zlatou hůlku (Homérský hymnus 4, na Herma). Touto hůlkou sesílá Hermes, na koho chce, hluboký spánek, jí sesílá sny, s ní ale také doprovází mrtvé do podsvětí. Je jeho odznakem, když jako poslíček bohů předává příkazy. Aby se to dělo rychle, nosí okřídlenou obuv. Dalším typickým Hermovým atributem je cestovní klobouk a sáček na peníze - ten ho osvědčuje jako boha šťastných nálezů a rychlého zisku; proto ho horlivě uctívají zloději a obchodníci. Hermes za to ochraňuje dům i dvůr a žehná jim; všude v Řecku stávaly kamenné "hermovky", sloupy s bradatou hlavou boha, s nepřehlédnutelným znakem jeho mužnosti a s pahýly paží, na které se daly pověsit věnce jako obětní dary. Hermes, zloděj stád, byl současně ochráncem stád a otcem boha pastevců Pana*; jako obratného překrucovače slov jej uctívali řečníci, filologové podle něj nazvali umění výkladu textu, "hermeneutiku", a v pozdní antice se stal "Třikrátvětší" Hermes Trismegistos díky spojení s egyptským bohem moudrosti Thotem ochranným patronem astrologů, okultistů a hloubalů. Od "hermetických" spisů, plných zmatené směsi kouzelnictví a tajného náboženství, se odvozuje cizí slovo "hermetický" (uzavřený). Astronomové pojmenovali planetu, která se nejrychleji otáčí kolem Slunce, a alchymisté zase zdánlivě "živý" prvek rtuť římským jménem Herma, Mercuriem, kterého my spojujeme především s obchodem a směnou. Dokazují to četné hotely, spolky atd., které se jmenují Merkur. Hermově mnohostrannosti odpovídají mnohé, zpravidla podřízené role, které hraje v eposu, v dramatu a v lyrickém básnictví. Pomáhá velmi účinně svému otci Diovi při milostných dobrodružstvích, např. s Europou* a Alkmenou*, doprovází Persefonu*, Orfea* a Eurydiku* na jejich cestě z podsvětí, provdá Pandoru*, kterou vybavil nepříliš milými vlastnostmi, za Epimethea*, poradí Perseovi* při jeho

dobrodružství s Medúzou a Odysseovi* na jeho cestě do paláce Kirke*, pomocí lsti osvobodí uvězněného Area*, zabije Arga* zkrátka je to božský šibal. Jeho první zlodějskou výpravu uvedl na jeviště kolem roku 450 př. Kr. Sofokles v satyrské hře Ichneutai (Slídiči); v Plautově Amfitruovi (kolem roku 200 př. Kr.) vystupuje jako dvojník otroka Sosia, v Lukianově dialogu Charon (kolem roku 160 po Kr.) jako partner hovoru s převozníkem mrtvých. Z antických Hermových soch je asi neznámější socha Praxitelova (4. st. př. Kr., Olympia, Museum), která jej ukazuje s malým Dionýsem na cestě k nymfám. Odpočívajícího Herma z Herculanea (kolem roku 330 př. Kr.) vlastní Archeologické muzeum v Neapoli, Herma Logia v řečnické póze Villa Ludovisi v Římě. Jako protiklad ke své Herkulově kašně vytvořil roku 1660 Adriaan de Vries pro Augsburg Merkurovu kašnu; trochu starší bronzové sousoší téhož umělce, Merkur a Psyche, se nachází v Louvru v Paříži. V malířství se dávala přednost scénám vypravovaným Ovidiem, např. smrt Arga*, nebo Merkurově milostné historce s Hersou*, pokud nebyl bůh pojat spíše alegoricky. Jako příklad budiž jmenován Merkur Petra Paula Rubense (kolem roku 1636, Madrid, Prado). Hermione Dcera Menelaa* a Heleny*, zasnoubena s Neoptolemem*, který se s ní po svém návratu z trojské války oženil (Odysseia IV 3-9). U Vergilia čteme, že Hermione byla nejdříve zaslíbena Orestovi* a ten že Neoptolema zabil (Aeneis III 327-331). Krvavou story uvedl na jeviště již Sofokles, avšak hra se nezachovala. Údajná žárlivost Hermiony na Andromachu*, válečnou kořist jejího muže, poskytla Euripidovi látku pro rovněž ztracenou tragédii. Nářek nad těžkým utrpením dává do úst Hermioně Ovidius (Listy heroin 8): vyrůstala bez rodičů - vždyť její matka Helena* byla unesena a její otec byl ve válce - nyní patří Neoptolemovi, který je jí z duše odporný; má jen jedinou útěchu, jméno Orestovo. Hero Afroditina kněžka v Sestu u Hellespontu, který její milý Leander z Abyda noc co noc přeplouval, aby s ní mohl být. Jednou za strašné bouře však zhasla lampa, kterou mu ukazovala cestu. Příští ráno nalezla Hero Leandrovu mrtvolu a spáchala sebevraždu. Jako první zpracoval tento příběh, který nám připomíná píseň Byly dvě královské děti, patrně helénistický básník z 3. stol. př. Kr., ale jeho dílo se až na nepatrné zlomky zcela ztratilo. Jak bylo známé, dokládají četné narážky, mimo jiné u Vergilia (Zpěvy rolnické III 258-263) a Ovidia (Umění milovat II 249 a násl.), dva literární milostné dopisy Ovidiovy (Listy heroin 17, 18) a nové pojetí Musaiovo v 5. st. po Kr., jehož malý epos Hero a Leandros poskytl Friedrichu Schillerovi látku k baladě (Hero und Leander, 1801/2), Franzi Grillparzerovi k pětiaktové truchlohře Vlny moře a lásky (1831) a Güntherovi Bialasovi pro operu (Hero a Leander, 1966, text od Ericha Spieha podle Grillparzera a Musaia). Herse

Dcera krále Kekropa*, do které se zamiloval Hermes*, zatímco nesla s ostatními dívkami v průvodu na Akropolis Athéně* obětní dary. Když se bůh vydal do paláce, potkal nejprve Hersinu sestru Aglauru* a prosil ji, aby se za něj přimluvila. Svou ochotu si podmínila množstvím zlata, slíbila mu to a poslala ho pryč. Později mu dokonce chtěla, zcela naplněná závistí, zabránit ke vstupu do paláce, a byla proto proměněna v kámen s ošklivými skvrnami. Herse pak porodila svému božskému milenci Kefala (Ovidius, Proměny II 708-832). Hersilia Manželka Romula*, spolu s ním - jako Hóra - přijata mezi bohy (Ovidius, Proměny XIV 829-851). Hesione Dcera krále Laomedonta*, pro něhož Apollon* a Poseidon* budovali trojské hradby. Když jim král upíral smluvenou mzdu, poslal tam Poseidon mořskou obludu, která působila strašné škody, a Apollonovo orákulum oznámilo, že pohroma skončí teprve tehdy, když král té obludě obětuje svou dceru. Náhodou šel kolem Herakles*, bestii zabil a zachránil na skále přikovanou Hesionu ale nádherné koně, které mu král v nouzi slíbil, nedostal. Proto později zaútočil na Troju a zabil krále s celou jeho čeledí, až na jednoho syna, za nějž Hesione prosila a kterého, protože to Herakles tak chtěl, vykoupila na svobodu svým závojem. Proto se později zachráněný nazýval Priamos*, podle řeckého slova pro "koupit". Krásnou Hesionu dal Herakles za ženu svému druhovi v boji, Telamonovi* (Ovidius, Proměny XI 199-217; Apollodoros, Bibliothéka II 103 a násl., 136). Nejstarší narážky na tyto pověsti, zhuštěně vyprávěné Ovidiem a Apollodorem, se nacházejí již v Iliadě (V 639-642; XX 145-148). Hesperidky "Večerní dívky", dcery noci, které daleko na západě u světového moře střežily nádherná zlatá jablka (Hesiodos, Zrození bohů 214-216); přitom jim pomáhal drak Ladon, dokud nepřišel Herakles*, draka nezabil a jablka nevzal s sebou (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 1396-1440). Podle jiné tradice si nepřinesl Herakles jablka sám, nýbrž si je nechal natrhat Atlantem*. Tohoto pojetí pověsti se přidržoval i malíř Hans von Marées ve svém triptychu Hesperidek (1884, Mnichov, Neue Pinakothek). Hestia Nejstarší dcera Krona* a Rheie*, panenská bohyně domácího krbu (Hesiodos, Zrození bohů 454; Homérské hymny 24 a 29, na Hestii). Hilaeira Jedna z dcer Leukippa*. Hippodameia 1. Dcera krále Oinomaa* z Elidy. Ten ji chtěl provdat jen za toho muže, který nad ním zvítězí v závodě vozů. Když se o ni ucházel Pelops*, princezna se do něho zamilovala a přemlouvala Myrtila*, vozataje, aby jejímu milému pomohl. Myrtilos se nechal přemluvit a před závodem tajně vytáhl z os zákolník, takže Oinomaios

ztratil vítězství i život. Umíraje poznal lest a proklel zrádce, který měl sám najít smrt rukou Pelopovou. Kletba se vyplnila, když Myrtilos požadoval na Hippodameii odměnu za svůj čin ve formě lásky (Apollodoros, Bibliothéka V 3-8). Hippodameia, která prý později podnítila své syny Atrea* a Thyesta* k tomu, aby svého nevlastního bratra Chrysippa* zavraždili, uprchla s bratrovrahy, nebo se sama zabila (Hyginus, Fabulae 85). Osudný závod vozů byl zobrazen ve východním štítě Diova chrámu v Olympii. 2. Dcera Adrasta*; poté co byla na své svatbě s Lapithem* Peirithoem* obtěžována Kentaurem*, vzplanul krvavý "boj Lapithů a Kentaurů", často zobrazovaný antickými básníky a umělci (Ilias II 742 a násl.; Ovidius, Proměny XII 210-537). Hippolyte Královna Amazonek*, dcera Area*, sestra Antiopy (2)*. Nádherný pás Hippolyty, dar jejího otce, měl Eurystheovi* přinést Herakles* pro jeho dceru; královna byla ochotná jej vydat, ale Héra* v podobě jedné z Amazonek rozšířila pověst, že má být královna unesena. Když nato Amazonky napadly Heraklovu loď, Herakles Hippolytu zabil a ujel s pásem co nejrychleji odtud (Apollodoros, Bibliothéka II 98-101). Podle jiné tradice získal Hippolytu za ženu Theseus* a ta mu porodila Hippolyta* (Plutarchos, Theseus 27). S oslavou svatby Thesea a amazonské královny spojil William Shakespeare různé zápletky svého Snu noci svatojánské. Hippolytos Syn Thesea* a Hippolyty* nebo Antiopy*, kterého se pokoušela svést jeho nevlastní matka Faidra*. Když se jí to nepodařilo, pomluvila ho u jeho otce. Ten svého syna proklel a vyhnal. Když jel do vyhnanství, vyplašil jeho koně býk vynořivší se z moře; Hippolytos byl vymrštěn z vozu a k smrti usmýkán, ale Asklepios* jej znovu oživil a Diana/Artemis* jej přidružila k nižším bohům Itálie pod jménem Virbius (Vergilius, Aeneis VII 761-781; Ovidius, Proměny XV 491-546; Kalendář VI 737-756). Euripides napsal dvě hippolytovské tragédie, z nichž první, dnes ztracená, vzbudila nelibost athénského publika pravděpodobně proto, že se v ní Faidra pokoušela svého nevlastního syna svádět přímo na otevřeném jevišti. V druhé je zdůvodňována Faidřina zakázaná láska Afroditinou* touhou po pomstě, kterou rozčilovala Hippolytova příliš velká cudnost. Faidra chce ale raději zemřít, než se podřídit jejím požadavkům. Oběsí se, potom co spoluvyslechla, jak Hippolytos odmítl pokus její chůvy o kuplířství. Dopis v ruce mrtvé, kterým Hippolyta osočuje, povede - jak již vyprávěno - k jeho zániku. Jako vzor cudnosti slouží Hippolytos ještě Archipoetovi (kolem roku 1160); kdyby ovšem - tak praví tento autor ve své slavné zpovědi - připlul Hippolyt do Pavie, pak by již následujícího dne nebyl Hippolytem. Tam vedou totiž všechny cesty do komnat Venušiných (Carmina Burana 191, 65-70). Hippomenes

Milenec Atalanty (2)*. Horatiové Tři stateční mladí Římané, kteří za časů krále Tulla Hostilia* nastoupili k boji na život a na smrt proti třem bratrům z Alby Longy, Curiatiům. Výsledek tohoto boje měl rozhodnout, zda bude smět vládnout nadále Latiu Řím či Alba Longa. Když dva Horatiové již padli, přemohl poslední z nich své tři protivníky a vzal si jejich zbraně jako kořist. Při pohledu na ně, začala jeho sestra naříkat, neboť poznala výzbroj svého snoubence. Horatius svým mečem tuto dívku ihned zabil, přičemž prohlásil: "Tak zemře každá Římanka, která oplakává nepřítele." Kvůli tomuto činu byl odsouzen jako vrah, ale lid, kterému podal odvolání, ho osvobodil za podmínky, že přinese smírnou oběť (Livius, Od založení města I 24-26). Obraz Přísaha Horatiů od Jacques-Louise Davida (1784, Paříž, Louvre) patří k nejvýznamnějším dílům klasicistního malířství. Horatius Cocles Římský národní hrdina, který při útoku etruského krále Porsinny* sám bránil dřevěný most přes Tiberu, dokud jej jeho lidé za ním nestrhli. Pak skočil do řeky a plaváním na druhý břeh se zachránil (Livius, Od založení města II 10, 2-10). Hóry Dcery Dia* a Themidy*, které bdí nad lidským dílem; jejich jména mluví sama za sebe: Eunomia (Zákonnost), Dike (Spravedlnost) a Eirene (Mír) (Hesiodos, Zrození bohů 901 a násl.). V Iliadě střežily nebeskou bránu (V 749-751). Původně byly asi Hóry božstvím růstu, později je přiřazovali k ročním obdobím, měsícům, nebo dokonce hodinám. Najdeme je namalovány na Fineově misce (kolem roku 520 př. Kr., Würzburg, Martin-von-Wagner-Museum) nebo na Frančoisově váze (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo Archeologico); reliéf v pařížském Louvru je ukazuje, jak přinášejí dary na Peleovu* svatbu. Hyády Souhvězdí v Býku, nedaleko Orionu, "pro někoho Bacchovy* chůvy, pro někoho vnučky Okeana* a Tethye*", které pro svého bratra Hyanta, roztrhaného lvicí, bezmezně truchlily, až byly přeneseny na nebe (Ovidius, Kalendář V 167-182). Apollodoros (Bibliothéka III 29) přináší první verzi o nymfách*, které malého Baccha krmily, jiní to znají jinak: mýtus je shovívavý. Hyakinthos Milenec Apollona*, kterého bůh při házení diskem nechtěně zabil. Z jeho krve vyrostla květina, hyacint (Ovidius, Proměny X 162-219). Nářku Apollonovu dal nádherný rámec malíř Giovanni Battista Tiepolo, k němuž také, jako půvabný anachronismus, patří papoušek (Smrt Hyacinthova, kolem roku 1750, Lugano, sbírky Thyssen-Bornemisza). Hydra "Vodní had", obluda pocházející z Tyfona* a Echidny*, kterou Héra plná hněvu na Herakla živila v lernských bažinách. Herakles ji ale zabil, podporován statečným Iolaem* a Pallas Athénou*

(Hesiodos, Zrození bohů 313-318). Pozdější vyprávěči příběh zpestřili: Hydra dostala devět hlav, a jakmile je Herakles usekl, narostly v dvojnásobném množství. Jedna z nich byla dokonce nesmrtelná. Kromě toho přišel Hydře na pomoc obrovský rak, který silně kousl hrdinu do nohy. Teprve když Iolaos pochodněmi zabránil dalšímu narůstání hlav, obluda podlehla a Herakles si do její jedovaté krve namočil své šípy. Nesmrtelnou hlavu uťal a zakopal ji (Apollodoros, Bibliothéka II 77-80). Tento mohutný boj je detailně vylíčen na černofigurové amfoře v Tarquinském muzeu (kolem roku 530 př. Kr.) . Hygieia "Zdraví", dcera Asklepia*, velmi uctívaná personifikace, které se stavěly i sochy. Jedna, pocházející ze 4. st. př. Kr., stojí v muzeu v Epidauru. Jako salus (lat. "zdraví") se nachází na fontáně di Trevi v Římě. Hylas Mladý přítel a druh Herakla*, který se s ním připojil k Argonautům*. Když chtěl nabrat vodu, vtáhly ho nymfy* do studánky a Herakles ho bezúspěšně hledal tak dlouho, že Argo odplula bez nich (Apollonios z Rhodu, Argonautika I 1207-1325). Hyla a nymfy namaloval kolem roku 1630 Francesco Furini (Florencie, Palazzo Pitti). Hyllos Syn Herakla a Deianeiry*, vůdce Herakleovců** při bojích s Eurystheem* (Apollodoros, Bibliothéka I 165-171). Hymenaios Bůh sňatku, snad personifikace tradičního vyvolávání: Hymen o Hymenaee, Hymen (Catullus, carmen 62, 5). Hyperboreové Šťastný národ na dalekém severu, o jehož existenci pochyboval již Herodotos (Historie IV 32-36). Hyperion 1. Jeden z Titánů*, otec Helia* (Hesiodos, Zrození bohů 371-374). 2. Přízvisko nebo jméno Helia* samého (např. Ilias VIII 480; XIX 398). Friedrich Hölderlin zvolil toto jméno pro hrdinu svého románu Hyperion neboli poustevník v Řecku, čímž chtěl pravděpobobně poukázat na vnitřní oheň, který naplňuje pravého básníka. Naproti tomu John Keats ve svém fragmentárním eposu Hyperion (1820) nechává svržené Titány, aby vložili veškerou naději do slunečního boha, který ještě jako jediný má svou moc. Ten ale radí, aby se poddali novým, krásnějším bohům. V romantickém příběhu Hyperion od Henryho Wadswortha Longfelowa (1839) poukazuje jméno, podobně jako u Hölderlina, na člověka, který to dotáhne vysoko. Hypermestra Jediná z Danaoven**, která svého muže Lynkea (1) o svatební noci nezabila, nýbrž ho nechala uprchnout. Proto ji její otec v bezprostředním hněvu uvěznil; později ji však Lynkeovi dal (Apollodoros, Bibliothéka II 16-22). Hypnos

Bůh spánku, bratr smrti a otec snů. Musel pomáhat Héře** uspat Dia* (Ilias XIV 241-353). Ovidius v Proměnách poeticky popisuje jeho jeskyni jako místo klidu a mlčení (XI 592-616). Hypsipyle Dcera krále Thoanta z Lemnu, která jako jediná ušetřila svého otce, když všechny ostatní ženy pobily na ostrově všechny muže. Rozlobily se na ně proto, že si z Thrákie dovedli do postelí děvčata, a kromě toho je uvedla do zuřivosti Afrodite pro dlouhé zanedbávání obětí. Když Argonauti přistáli na Lemnu, byli ženami, které byly nemocné z nedostatku mužů, velmi nadšeně přijati. Hypsipyle se zamilovala do Iasona* a jen nerada ho nechala plout dále, když Herakles naléhal na odjezd (Apollonios z Rhodu, Argonautika I 607-898). Apollodoros (Bibliothéka I 114) zdůvodňuje nevěru mužů na Lemnu tím, že Afrodite potrestala ženy nepříjemným tělesným pachem. Kromě toho se vypravuje, že tyto ženy později našly a zavraždily Thoanta a Hypsipylu prodali jako otrokyni nemejskému králi Lykurgovi. Jeho synáček Ofeltes* přišel prý její nedbalostí o život (Bibliothéka III 64 a násl.). CH Chaos "Zajisté, první vznikl Chaos, ale po něm Země..." Tak uvádí Hesiodos (Zrození bohů 116) své učení o vzniku světa, řetěz plození a zrození, na jehož počátku stojí spontánně vzniklý Chaos, z něhož vzniká noc a říše mrtvých, Erebos. Podle smyslu a významu slova je Chaos pro Hesioda prázdný prostor, v němž se může rozšiřovat později vzniklé, ale protože z něho se stává další, v žádném případě to není něco nicotného nebo neosobního. Ovidius, který své Proměny začíná rovněž stvořením světa, přičemž tvůrčího boha tak jasně nevylučuje jako Hesiodos, rozumí Chaosem "mohutnou masu, beztvarou a pustou, nic než spočívající tíži, hromadu neslučitelných jader" (Proměny I 7-9). Za tímto názorem se skrývá přírodovědná spekulace, která se dá sledovat až k předsokratovským filosofům. Zdá se, že Eros* jako tvůrčí síla, která vytváří z temnoty a prázdnoty všechno, co existuje, hrál velkou roli v učení orfiků (Orfeus*) o vzniku země, které paroduje Aristofanes ve své komedii Ptáci (693 a násl.). Chariklo Nymfa, matka Teiresia*. Charitky Tři dcery Dia* a Eurynomy*, u Hesioda (Zrození bohů 907) se nazývají Aglaia, Eufrosyne a Thalia, dobrotivé bohyně, které jako personifikace šarmu (řec. charis, lat. gratia) přinášejí lidem krásu a veselou mysl. Tři "Charitky" nebo Grácie jsou sochaři a malíři zobrazovány zpravidla v postavení k tanečnímu reji, např. u Sandra Botticelliho v levé polovině Jara (kolem roku 1478, Florencie, Uffizi). Charon Převozník, který převáží duše zemřelých v poloshnilém rákosovém člunu přes Acheron* a Kokytos do říše mrtvých, pokud byli pochováni podle zvyku a pod jazykem měli u sebe obolos jako

jízdné. V opačném případě Charon odmítá přepravu, a odmítnuté stíny musí věčně naříkat na březích podsvětních řek. Živé cestující přijme Charon jen tehdy, jestliže jsou tak silní jako Herakles*, zpívají tak nádherně jako Orfeus* nebo se mohou prokázat zlatou větvičkou jako Ai-neias*. Jeho setkání s Charonem líčí Vergilius v Aeneidě VI 298-416. Na etruských náhrobních malbách se Charon objevuje jako ošklivý démon smrti, který umírající dobíjí kladivem. V takovéto masce vstupoval po gladiátorských zápasech do arény otrok, aby ubil ty, co ještě zápasili se smrtí. Pobaveně popisuje věčně zamračeného převozníka posměváček Lukian ve svém dialogu Charon (kolem roku 160 po Kr.): Když Hermes* vzpírajícího se převozníka přemluvil, aby si po nekonečné námaze udělal také trochu volna, a ukázal mu z vysoké hory svět, tu se mohl Charon vzhledem k hektické činnosti lidí jen hlasitě smát, ví přece, kde všechno to naparování brzy skončí. Jako hrozného a krutého líčí převozníka zatracenců Dante v 6. zpěvu Inferna: "Běs Charon, s žárem v očích, kyne ztěžka, do bárky všechny přijímá a volá a toho veslem požene, kdo mešká...".Podle toho také na Michelangelově Posledním soudu (kolem roku 1540; Řím, Vatikán, Capella Sistina) zvedá Charon veslo k úderu proti vylekaně ustupujícím cestujícím. Charonovy/Charunovy rysy přijala nepochybně postava ďábla, který v novořecké lidové víře žije dále jako průvodce mrtvých. Charybdis Strašidelná mořská bytost, která třikrát denně nasává mořskou vodu a opět ji vychrluje, přičemž může spolknout celé lodě. Odysseus jí unikne, ale ztratí šest mužů kvůli Skylle* (Odysseia XII 208-260). Již v antice bylo příslovečné, že ten, kdo podstupuje dvojí riziko, jedná mezi Skyllou a Charybdou. Z antiky rovněž pochází lokalizace obou oblud do Messinské mořské úžiny. Tam jim unikli Argonauti s božskou pomocí (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 921-963); Aeneas se vyhnul nebezpečí a obeplul celou Sicíli (Vergilius, Aeneis III 420-432). V Schillerově baladě Potápěč (1797/98) hodí král zlatý pohár "do vytí Charybdy", která po nějaké době "vody, které spolkla...řvouc vychrlila." Cheiron > Chiron Chiméra Obluda, která vznikla ze spojení Echidny* s obludou Tyfonem*, "plivající oheň, velká, rychlá a násilná, s hlavami lva, kozy a hada, vpředu byla lev, uprostřed koza, vzadu drak... Přemohl ji Pegasos* a udatný Bellerofontes*" (Hesiodos, Zrození bohů 319-325). Jak si tuto kombinovanou bytost představovali etrusští umělci, ukazuje proslulá Chiméra z Arezza (kolem roku 420 př. Kr., bronz, Florencie, Museo Nazionale). Pravděpodobně to byla součást sousoší zvířete nahrbeného k útoku a Pegase s Bellerofontem. Jeho boj s Chimérou byl často malován na vázy; zvlášť pěkně je tato scéna zobrazená na jednom krátéru z Vulci (5. st. př. Kr., Řím, Museo di Villa Guilia). Kdo dnes hovoří

o chiméře, míní tím čiré fantazijní výtvory. Chione 1. Dcera Borea* a Oreithyie*, svedená Poseidonem*. Aby skryla svou hanbu, vhodila novorozence do moře; Poseidon ale malého Eumolpa* zachránil a přinesl ho k Aithiopům, kde vyrostl (Apollodoros, Bibliothéka III 201). 2. Dcera Daidaliona*, kterou během jedné noci znásilnil Hermes* a po něm Apollon.* Hermovi porodila Autolyka*, Apollonovi pěvce Filammona. Protože se považovala za krásnější než bohyně Artemis*, byla zabita jejím šípem (Ovidius, Proměny XI 301-327). Chiron Moudrý, lidem přátelsky nakloněný Kentaur*, syn Krona*, který ho zplodil v koňské stáji s dcerou Okeana* Filyrou. Artemis* ho naučila lovu, Apollon* umění léčení a věštění, byl vychovatelem velkých hrdinů, např. Achillea*, Thesea*, Aktaiona* a Iasona*. I Asklepios* se u něj stal lékařem. Když byl u něj na návštěvě Herakles*, zranil neúmyslně Chirona jedním ze svých otrávených šípů. Nesnesitelné bolesti pak podnítily nesmrtelného, aby si přál smrt; jeho smrt ukončila utrpení Promethea*: Zeus totiž přísahal, že trest mu promine teprve tehdy, až za něj zemře nesmrtelný. Chiron byl přenesen na oblohu jako souhvězdí Střelce (Ovidius, Kalendář V 379-414). Jako Achilleova učitele jej ukazuje římská nástěnná malba z Herculanea (Neapol, Museo Nazionale). Chrysaor Syn Medúzy* a Poseidona*, bratr Pegasa*, otec Geryonea* (Hesiodos, Zrození bohů 287 a násl.; Apollodoros, Bibliothéka II 41). Chryseovna Dcera Apollonova* kněze Chrysa, která připadla jako válečná kořist Agamemnonovi*. Když na prosbu jejího otce postihne Apollon řecké vojsko morem, odevzdá Agamemnon dobrovolně dívku nazpět a vezme si zato Achilleovou* oblíbenou otrokyni (Ilias I 8-325). Chrysippos Syn Pelopa* a nymfy*, kvůli své kráse unesen Laiem do Théb (proto byli Thébané postiženi Sfingou*), po návratu k otci na podnět své macechy zavražděn Atreem* a Thyestem* (Hyginus, Fabulae 85). Hyginus spojil dvě původně samostatná vyprávění a vylepšil je. V Euripidově ztracené tragédii Chrysippos spáchá mladý muž zneuctěný Laiem sebevraždu; jeho otec prokleje nato viníka, že má nalézt smrt rukou vlastního syna. Že Atreus Chrysippa zabil, uvádí Thukydides (I 9) jako historický fakt. Chrysothemis Dcera Agamemnona* a Klytaimestry*. I Iakchos Přízvisko Dionýsa*, vzniklé snad z jásavého pokřikování; možná také jméno původně samostatného božstva z Demetřina* okruhu. Iambe Děvečka krále Kelea z Eleusiny, v jehož domě nalezla Demeter*

přijetí, když truchlila pro svou ztracenou dceru. Iambe ji tehdy rozveselila - podobně jako Baubo* - svými žerty (Homérský hymnus II na Demetru, 195-205). Ianthe Nevěsta Ifida (2)*. Ianus > Janus Iapetos Jeden z Titánů*, otec Atlanta* a Promethea*. Iapyx Milenec Apollona*, od něhož se vyučil léčitelství, lékař Aineia*/Aenea (Vergilius XII 392-429). Iasion Milenec Demetry*, kterého Zeus* zabil bleskem (Odysseia V 125-128), otec Pluta* (Hesiodos, Zrození bohů 969 a násl.). Iason Syn Aisona* z Iolku v Thessalii, svým strýcem Peliem* vyslán, aby donesl z Kolchidy zlaté rouno berana, který kdysi odnesl Frixa*. Iason totiž cestou k obětní slavnosti pro Poseidona* přebrodil řeku a přitom ztratil jednu botu. Když ho Pelias uviděl přicházet, vzpomněl si, že ho orákulum varovalo před člověkem s jednou botou. Proto chtěl nebezpečného synovce poslat do záhuby. Ale ten svůj podnik naplánoval opatrně a nechal nejdříve vystavět loď Argo. Athéna* poskytla dobré rady a k tomu kus dřeva z věšteckého dubu v Dodoně. Pak si vyhledal Iason pořádné mužstvo, byl v něm i Orfeus*, Admetos*, Telamon* a Peleus*. Jeho cesta jej nejdříve zavedla na Lemnos, kde ženy rok předtím povraždily ze žárlivosti na thrácké otrokyně všechny své muže. Jen královna Hypsipyle* zachránila svého starého otce. Iasona přátelsky přijala a také ostatní ženy byly k Argonautům velmi milé, takže ti se jen neradi vraceli opět na palubu. Po různých dobrodružstvích dosáhli Kolchidy a král Aietes* slíbil Iasonovi zlaté rouno v případě, že s býky chrlícími oheň poorá pole, zaseje tam dračí zuby a dokáže zvítězit nad válečníky v plné zbroji, kteří z této setby vzejdou. Iasonovi by se to nebylo podařilo, kdyby se do něj nezamilovala královská dcera Medeia*, velká kouzelnice. S její pomocí úkoly vyřešil. Aietes však měl neblahé tušení, a proto slib porušil; tu Iason opět s pomocí Medeie ukradl rouno a opustil se svými lidmi i nápomocnou kouzelnicí Kolchidu. Aietes, který uprchlíky pronásledoval, byl zdržen vraždou Apsyrta** a Iason dospěl nakonec opět na Iolkos (Apollonios z Rhodu, Argonautika). Odtamtud musel uprchnout, když Medeia lstivě odstranila Pelia*. Žil pak delší dobu s ní a jejich oběma dětmi v Korintu, až se mu barbarka omrzela a on se chtěl oženit s dcerou krále Kreonta (2)* Glaukou. Zato se mu Medeia hrůzně pomstila: spálila nejdříve krále a jeho dceru pomocí začarovaných svatebních šatů, zabila své vlastní děti a na voze taženém draky uletěla vzduchem. Zanechala zničeného Iasona (Euripides, Medeia; Ovidius, Proměny VII 1-352). Okruh pověstí kolem Iasona a Argonautů je nepochybně velmi starý;

již Ilias zná "Iasona, pastýře národů" (VII 469) a básník Odysseie chválí "všemi opěvované Argo" (XII 70). Do eposu Apollonia z Rhodu, vzniklého kolem roku 275 př. Kr., se tedy slily pravděpodobně velmi staré příběhy, nám se však tyto prameny ztratily. Říman Valerius Flaccus (1. st. po Kr.) se přidržoval v podstatě Apollonia, zatímco neznámý, pozdně antický básník ve své Orfické argonautice neobyčejně přehnal podíl pěvce Orfea na příhodách: bez něho by se nic nebylo podařilo! V trilogii Franze Grillparzera Zlaté rouno (1821) tvoří zážitky Iasona v Kolchidě střední díl. Polská autorka Eliza Orzeszkowa se ve svém románě Argonauci (1899) kriticky zabývá touhou po zisku v moderní industriální společnosti. Podobně jako Iason za zlatým rounem se honí milionář Darwid za penězi. Naproti tomu Řek Giorgios Theotokŕs používá v románě Argo tažení Argonautů jako symbolu pro vstup mladých lidí do života se všemi jeho nebezpečími. Max Beckmann, který vícekrát maloval mytologická témata, věnoval Argonautům triptychon (1950, New York, soukromý majetek). Ibykos Lyrik 6. století př. Kr., podle pověsti zabit loupežníky. Umíraje prosil kolem letící jeřáby, aby ho pomstili, a skutečně se jeho vrazi prozradili, když v Korintu náhle spatřili tah jeřábů (Antipatros ze Sidonu, Anthologia Palatina VII 745). Friedrich Schiller zpracoval tuto látku ve své baladě Ibykovi jeřábi (1797). Idaia, Mater Idaea Přízvisko Kybely* podle kultovního místa na hoře Ida u Troje. Idas Syn Afarea*, bratr Lynkea*, "nejstatečnější mezi muži na zemi, který dokonce proti Foibovi Apollonovi* pozvedl luk" - bůh mu totiž chtěl sebrat jeho manželku Marpessu (Ilias, IX 557-560). Podle Apollodora (Bibliothéka I 60) urovnal Zeus* tento spor o krásku tím, že ji ponechal volbu. Ze strachu, že by ji bůh mohl opustit, až by zestárla, zvolila Ida. Ten byl zabit v boji s Dioskury**. Idomeneus Vnuk Minoa*, krétský král, účastník trojské války, z níž se šťastně vrátil domů (Odysseia III 191 a násl.); později byl ze své říše vyhnán (Vergilius, Aeneis III 121, 400). Mozartova opera Idomeneo (1781) je založena na pohádkovém motivu, který byl uváděn do souvislosti s Idomeneem již v antice: v bouři na moři slíbí Poseidonovi* obětovat to, co ho při návratu domů jako první potká. Je zachráněn, a když vstoupí na pevninu - potká vlastního syna! Ifigenie Dcera Klytaimestry* a Agamemnona**, který měl odčinit urážku bohyně Artemidy* obětováním Ifigenie. Právě v okamžiku, kdy má být zabita, odnese ji bohyně pomocí vánků do Tauridy u Černého moře; jako oběť zanechá na oltáři laň (Euripides, Ifigenie v Aulidě). V Tauridě musí Ifigenie sloužit Artemidě jako kněžka a na příkaz krále Thoanta jí obětovat všechny cizince, kteří

vstoupí do této barbarské země. Tento osud hrozí i jejímu bratrovi Orestovi* a jeho příteli Pyladovi*, když je výrok Apollonova* orákula přivede k Taurům. Orestes má odtamtud přinést do Attiky sochu bohyně Artemidy, aby byl konečně zbaven viny za vraždu své matky Klytaimestry. Oba přátelé padnou do rukou pochopů, jsou spoutáni a předvedeni ke kněžce. Ta si od nich dá vyprávět zážitky posledních let a jako dík za to chce jednomu z nich darovat život s tím, že donese dopis do její vlasti. Orestes je ochoten zemřít, ale chce mít jistotu, že Pylades bude zachráněn - a tu se ukáže, že tento dopis je určen pro něj, pro Oresta, a sourozenci se poznají. Pomocí lsti se pak přátelé pokoušejí unést sochu bohyně i Ifigenii, ale pokus o útěk se nepovede. Nakonec ale zasáhne bohyně Athéna a postará se o šťastný konec (Euripides, Ifigenie v Tauridě). Tento běh událostí, volně zkomponovaný Euripidem podle starších motivů, použil jako základ pro svou Ifigenii v Tauridě (1787) Johann Wolfgang Goethe; ovšem u něho se Ifigenie zdráhá jednat za zády krále, a přizná mu, co má Pylades v úmyslu. Thoas, který se o Ifigenii dlouho marně ucházel, překoná sám sebe a nechá všechny tři Řeky odejít. Že Ifigenie "čirou lidskostí" přivede barbarského krále k tomu, aby jim prominul a zřekl se jí, je programové: stojí za tím Goethova idealistická představa humanity. Také opera Christopha Willibalda Glucka Ifigenie v Tauridě, uvedená roku 1779, se opírá o Euripidovo drama, ale v ní zůstává Thoas nesmiřitelný: padne rukou Pyladovou a Artemis se objeví jako dea ex machina, aby zachránila Řeky před zuřícími Taury. V poslední hře atreovské tetralogie Gerharta Hauptmanna Ifigenie v Delfách (1941) si vezme hrdinka, která zabila tolik lidí, sama život; umírá jako oběť, k níž byla dávno určena. Jak pomocníci kněze Kalchanta* vlečou Ifigenii k oltáři, zatímco se již objevuje Artemis s laní, ukazuje nástěnná malba z "Domu tragického básníka" v Pompejích (kolem roku 70 po Kr., Neapol, Museo Nazionale). Mnoho pathosu a barokní nadnesenosti převládá v Obětování Ifigenie dalmatského malíře Frederika Bencoviche (před rokem 1730, Pommersfelden, zámek Weissenstein). V Tauridě, "v zemi Řeků s duší hledajících" (Goethe), ji namaloval Anselm Feuerbach (Ifigenie; 1862, Darmstadt, Hessisches Landesmuseum, a 1871, Stuttgart, Staatsgalerie). Ifikles Syn Amfitryona*, dvojče Herakla*, otec Iolaa*. Ifimedeia Manželka Aloea, milenka Poseidona*, kterému porodila "Aloeovce" Ota* a Efialta* (Odysseia XII 305-320). Ifis 1. Chudý mladý muž ze Salaminy na Kypru, který se marně uchází o krásnou Anaxaretu a nakonec se oběsí. Když nemilosrdná kráska pozoruje jeho pohřeb, promění se v kámen (Ovidius, Proměny XIV 698-753). 2. Dcera Kréťana, který pro případ, že by jeho manželka přivedla na svět děvčátko, požadoval jeho zabití. Proto byla Ifis

vychovávána jako chlapec. Krátce před svatbou s Ianthou* bylo děvče Ifis bohyní Isidou* skutečně přeměněno v chlapce (Ovidius, Proměny IX 666-797). Ifitos Syn krále Euryta* z Oichalie, zabit Heraklem*. O tom, jak Odysseus dostal Ifitův luk, se vypráví v Odysseii (XXI 14-41). Ikarios Starý Athéňan, který přijal přátelsky Dionýsa*. Ten mu za to věnoval vinnou révu a naučil ho všemu, co musí vinař znát. Když dal Ikarios několika rolníkům ochutnat své první víno, tak se v opilosti domnívali, že byli otráveni, starce zabili a zahrabali ho. Stín mrtvého se zjevil jeho dceři Erigoně, a ta se vydala otcovu mrtvolu hledat. Přitom ji doprovázel věrný psík Maira. Konečně nalezla hrob a ze zoufalství se oběsila. Soucitní vesničané ji pochovali vedle Ikaria, Maira přitom pomáhala a zůstala pak na místě, až pošla. Zeus* byl ale dojat a přenesl Ikaria s jeho selským vozem, Erigonou a Mairou jako souhvězdí na oblohu: nyní se nazývají vozataj (Bootes*), Panna a Velký pes (Nonnos, Dionysiaka XLVII 35-255). Příběh vyprávěný Nonnem s láskyplnou pečlivostí pochází asi z Attiky, kde jedna národnostní skupina uctívala Ikaria jako poloboha. Jako usmíření za smrt Erigony se vysvětlovala jarní houpačková slavnost. Helénistický univerzální učenec Eratosthenes zpracoval její osud v malém eposu Erigone. Ovidius na něj naráží ve svých Proměnách (X 450), ale hrdinu pověsti nazývá Icarem. Ikaros Syn Daidala**. Ilia Matka Romula** a Rema* (Vergilius, Aeneis I 273 a násl.), častěji nazývaná Rea Silvia*. Ilos 1. Syn Erichthonia (2)*, zakladatel Ilia/Troje, otec Laomedonta* (Apollodoros, Bibliothéka III 140-146). 2. Podle Vergilia (Aeneis, I 267 a násl.) původní jméno Askania*, z čehož v Itálii vzniklo Iulus - tak se mohl rod Julia Caesara odvozovat přes Askania od Aineia* a Afrodity*. Inachos Bůh stejnojmenné řeky v Argu (Peloponnésos), otec Io*. Ino Dcera Kadma*, druhá žena Athamanta* vedle Nefely*, jejímž dětem Frixovi* a Helle* usilovala o život. Poradila ženám své země, aby obilí před setbou usušily, a způsobila tak hladomor. Když se Athamas kvůli tomu dotázal v Delfách, všeho schopná Ino tvrdila, že poslové vypověděli, že nouze skončí, když bude obětován Frixos. Jeho matka však tomuto zločinu zabránila (Apollodoros, Bibliothéka I 79-81). Protože Ino na prosbu Diovu pečovala o malého Dionýsa* a později se ve službách nového boha podílela na zavraždění Penthea*, přivodila na sebe Héřin* hněv, která ji i jejího muže pomocí Erinye* Tisifony* postihla šílenstvím. Athamas zabil svého synáčka Learcha, Ino se vrhla s druhým synem

Melikertem do moře. Na prosbu Afrodity* byli pak oba Poseidonem přijati mezi mořské bohy a od té doby se jmenují Leukothea* a Palaimon (Apollodoros, Bibliothéka III 27 a násl.; Ovidius, Proměny IV 416-543). Je to Ino-Leukothea, která se slituje nad Odysseem hnaným na voru bouří, dá mu svůj závoj a ukáže cestu k jeho záchraně (Odysseia V 333-464). Zdá se, že Euripides ve své ztracené tragédii Ino přenesl pohádkový motiv o zlé maceše na třetí ženu Athamantovu, Themisto: při pokusu zabít Inoiny děti, zabije své vlastní, protože Ino tajně zaranžovala výměnu obleků (Hyginus, Fabulae 4). Io Nymfa*, dcera Inacha*, znásilněná Diem* a krátce předtím, než ho s ní překvapila žárlivá Héra*, proměněná v krávu. Ta se prý, tak lže Zeus, právě zrodila ze země. Héra požaduje to krásné zvíře pro sebe a nechá ho střežit Argem*, který všechno vidí. Hermes* sice uspí hlídače hlubokým spánkem a pak ho zabije, ale tím ještě nejsou utrpení Io u konce. Héra ji postihne šílenstvím a pronásleduje ji po celém světě. Když se Io v Egyptě žalostně bučíc zhroutí, prosí Zeus pomstychtivou Héru, aby toho konečně zanechala. Io dostane zase svou lidskou podobu a je od této chvíle uctívána jako bohyně Isis* (Ovidius, Proměny I 568-747). Podle Apollodora (Bibliothéka II 6) má Ionské moře své jméno právě od Io, stejně tak jako Bospor "Hovězí Brod". Tudy prchala proměněná z Evropy do Malé Asie. V Aischylově Upoutaném Prometheovi se Io, sledovaná stínem Arga, dostane až na Kavkaz a žaluje na své trápení Titánovi*, připoutanému na skalní stěně (561-866). Uprostřed iluzionistické nástěnné dekorace v Liviině domě v Římě, malované kolem roku 30 př. Kr., vidíme Io s Argem* a Hermem*; jako děvče se objevuje společně se svým strážcem na nástěnné malbě z domu Dioskurů* v Pompejích (Neapol, Museo Nazionale); jiná pompejská freska ukazuje, jak Isis a její průvod přijímají prchající dívku v Egyptě (kopie podle originálu 3. st. př. Kr., Neapol, Museo Nazionale). Corregiova Io (kolem roku 1531, Vídeň, Kunsthistorisches Museum), kterou objímá Zeus zahalený v mracích, je zcela oddána, stejně jako Leda* z téhož obrazového cyklu. Že jeden z našich barevně nejkrásnějších denních motýlů, babočka paví oko, dostal od Linného latinské jméno Vanessa Io, nás na první pohled překvapí: Co má Io společného s pávem? Avšak Linné myslel na krásné velké oči - krávy! Iokaste Matka a manželka Oidipa*. Iolaos Synovec Herakla*, kterému řídil vůz a stál mu po boku při jeho zápasech. Iole Dcera krále Euryta*, který ji nechtěl dát Heraklovi**, i když ji vyhrál jako cenu v závodě ve střelbě. Ion Syn Erechtheovy* dcery Kreusy a Xutha*, bratr Achaia, od něhož

pocházejí Achájové, právě tak jako od Iona Jónové (Apollodoros, Bibliothéka I 50). Euripides ve své tragédii Ion (kolem roku 410 př. Kr.) učinil hrdinu synem Apollona* a Kreusy, který byl svou matkou odložen a vyrůstal ve svatyni v Delfách. Protože Kreusa se svým mužem Xuthem nemá dítě, obrátí se oba na Apollonovo orákulum. Bůh, který chce dát Ionovi panování nad Athénami, namluví Xuthovi, že mladý muž je jeho vlastní - nemanželský syn, a Xuthos tomu také věří. Kreusa se rozhodne nežádoucího bastarda otrávit, ale pokus o vraždu se nezdaří. Když syn proti své matce pozvedne meč, zasáhne Apollonova kněžka a ukáže košík, v němž byl Ion kdysi pohozen. Kreusa ihned vše pochopí a tragédie může skončit bez krveprolití. Euripides sledoval touto hrou pravděpodobně politický cíl: chtěl tímto mýtem ospravedlnit nárok Athén na panství nad Jóny. Do jaké míry přitom pozměnil starou tradici, nedá se dnes zjistit. Iris Dcera Thaumanta*, bohyně duhy, která "se zahaluje do mihotavých barev" (Ovidius, Proměny I 270), poselkyně a důvěrnice Héry. Iros Žebrák z Ithaky, který pro příležitostné poslíčkovské služby dostal přezdívku připomínající Iridu*. Když Odysseus* v podobě žebráka vstoupil do svého paláce, chtěl ho Iros zahnat, pustil se s ním do pěstního zápasu a byl strašlivě zmlácen (Odysseia XVIII 1-241). Ischys Milenec Koronidy*, která s ním podváděla Apollona*. Isis Egyptská bohyně, manželka Osirida, který byl zavražděn a rozsekán na kusy svým zlým bratrem Sethem. Isis posbírala části mrtvoly, spojila je obvazy dohromady, oživila je kouzlem a počala s Osiridem Hora. Řekové ztotožňovali Isis s Demetrou*, Afroditou* a Io*; jako matka s chlapečkem v náručí ovlivnila křesťanský obraz Panny Marie. Ismene Nejmladší dcera Oidipa*. Itys Synáček Prokny*. Iulus > Julus Iuno > Juno Iuppiter > Jupiter Iustitia > Justitia Iuturna > Juturna Iuventas Římské božstvo (věčného) mládí, ztotožněné s řeckou Hebe*. Ixion

Král Lapithů* v Thesálii, který svého tchána Deionea strčil do jámy žhoucího uhlí, když od něj žádal obvyklé svatební dary. Tato vražda byla Ixionovi odpuštěna samotným Diem*, a byl dokonce pozván na Olymp. Tam se ale brzy dotěrně ucházel o Héru*, která si proto stěžovala u svého muže. Zeus chtěl svého chráněnce, od nějž se takové opovážlivosti nenadál, podrobit zkoušce: vytvořil z mraku ženskou postavu podobající se zcela Héře a Ixion ji znásilnil! Když ještě zářil svým vítězstvím, přivázal ho Zeus na ohnivé kolo, na němž věčně víří vzduchem. Ten mrak však s ním počal Kentaura* (Pindaros, Pythionikais 2, 21-48; Apollodoros, Bibliothéka IV 20). Potrestání Ixiona zobrazuje pompejská nástěnná malba v domě Vettiů (kolem roku 70 po Kr.); epizodu s mrakem namaloval Peter Paul Rubens (Ixion pronásleduje domnělou Junonu; kolem roku 1615, Madrid, Prado). J Janus Římský bůh bran a každého začátku, s dvěma obličeji, takže "jako jediný z nebešťanů může vidět svoje záda" (Ovidius, Kalendář I 66). Byl mu zasvěcen vjezdový oblouk na severní straně Fora Romana; když vypukla válka, byl otevřený, když skončila, zavřený. V modlitbách byl vzýván vždy jako první. Ovidius ho nechává zjevit se na počátku svého Kalendáře a odpovídat na četné otázky o jeho podstatě a jeho kultu (Kalendář I 65-290); ovšem je nejasné, co z toho je staré a co pozdější přídavek. Nejasné také zůstává, zda měsíc leden (Januarius), původně jedenáctý v římském roce, má s Janem něco společného. Nepochybně byl podle Jana pojmenován automobil, který v poválečné době rachotil po německých ulicích a jehož osazenstvo sedělo zády k sobě - Janus Zündapp. Julus Údajně nové jméno Askania*. Juno Italicko-římská bohyně žen, ochránkyně svateb, manželství a porodů, spolu s Jupiterem* a Minervou* uctívána na Kapitolu, římském hradu, záhy ztotožněna s řeckou Hérou*. Když roku 392 př. Kr. padlo etruské město Veje do rukou Římanů, byla tamější městská bohyně vyobcována do Říma jako Juno Regina (královna Juno). Jeden voják, když odmontovával sochu, se žertem zeptal: "Půjdeš se mnou, Juno?" Bohyně nato pokynula hlavou... (Valerius Maximus, Facta et dicta memorabilia I 8, 3). Jupiter Nejvyšší bůh Římanů, vzýván jako Optimus Maximus (Nejlepší a největší); byl pánem blesku a hromu, dobrého a špatného počasí, bděl nad smlouvami, přísahou a právem; mohl jako Iuppiter Stator přimět prchající vojsko k zastavení a chránit ohrožený stát. Propůjčoval i vítězství a moc; proto podle Vergilia přislíbil Římanům časově a postorově neomezené panství (Aeneis I 278 a násl.). Aby byl Jupiter posedlý ženami a děvčaty a byl sledován podezíravě žárlivou Junonou, to neodpovídalo starořímskému pojetí boha. Lidské - až příliš lidské - slabosti nebeského krále byly

na Jupitera přeneseny s přijetím řecké mytologie o Diovi**. Justitia Personifikace spravedlnosti, v Římě od Augustovy vlády kultovně uctívána jako božská ochránkyně práva. Středověk ji učinil pod vlivem platonské filosofie královnou ctností a představoval ji s páskou na očích - rozhoduje "bez ohledu na osoby" - s mečem a váhou. Tak ji nacházíme na četných soudních budovách, radnicích a rezidencích a stojí tak také nejvýše na "kašně ctností", kterou pořídil kovolijec Benedict Wurzelbauer roku 1584-89 blízko severní věže norimberského kostela sv. Lorenze. Juturna Bohyně pramene na římském Foru Romanu, jejíž voda byla považována za léčivou a byla používána při veřejných obětech. U Vergilia (Aeneis XII 139-256) je Juturna sestrou Turna*, která byla jako Jupiterova milenka přijata mezi bohy a na příkaz Junony* štvala italické národy k poslednímu boji proti Aeneovi/Aineiovi*. Vergiliem jen naznačená aféra s Jupiterem byla rozpracována Ovidiem v Kalendáři (II 585-616). K Kabeirové Zdá se, že Kabeirové, kteří na Lesbu a Samothrake byli středem kultu mystérií, se dostali na tyto ostrovy a odtud dále do Makedonie a Théb z Orientu. Toto jméno patrně obsahuje semitský kořen, kbr, velký, o čemž svědčí i to, že Kabeirové byli uctíváni jako "Velcí bohové". Řeky byli považováni za Uranovy* nebo Hefaistovy* syny, měli vztah ke světu mrtvých a byli současně ochránci námořníků jako Dioskurové*. Jejich počet kolísal podle místa kultu od dvou do osmi. Kadmos Syn foinického krále Agenora a Telefassy*, bratr Europy**, kterou po jejím únosu marně hledal. Protože mu otec zakázal návrat bez sestry a orákulum v Delfách prohlásilo, že si o ni nemusí dělat starosti, sledoval podle Apollonovy* rady krávu, která mu měla ukázat cestu do jeho budoucí vlasti. Zvíře ho vedlo až na místo, kde později založil město Théby. Tam je chtěl Kadmos obětovat Athéně*. Poslal své druhy, aby donesli vodu z Areova* posvátného pramene. Ale pramen střežil drak, Areův syn, a Foiničany zabil. Kadmos po tvrdém boji obludu porazil a na radu Athény její zuby zasel. Z této setby vyrostli ozbrojení muži, Sparťané, a ihned spolu začali bojovat - snad proto, že Kadmos mezi ně hodil kámen. Jen pět z nich tento masakr přežilo. Stali se zakladateli thébského rodu. Kadmos ale musel Areovi jako pokutu za zabití draka osm let sloužit. Pak dostal za ženu jeho dceru Harmonii** a stal se králem Théb. Jeho dětmi byli Polydoros, Autonoe*, Ino*, Semele* a Agaue*. Již ve vysokém věku se vydal Kadmos s Harmonií do Illyrie, kde se oba proměnili v dobrosrdečné "draky" (hady) (Apollodoros, Bibliothéka III 1-25; Ovidius, Proměny III 1-130; 563-603). Boj s drakem je zobrazen na jednom attickém červenofigurovém krátéru (kolem roku 440 př. Kr., New York,

Metropolitan Museum). Kaineus Nezranitelný Lapith*, kterého v průběhu bitvy Kentaurů* zakopali koňolidé pod kmeny stromů, takže byl umačkán. Kaineus byl prý nejdříve dívka jménem Kainis, která si poté, co ji znásilnil Poseidon*, přála být silným mužem (Ovidius, Proměny XII 171-209; 459-531). Kairos Bůh příznivé příležitosti a pravého okamžiku, jehož socha bývala vystavena často v zápasnických školách. Jedna proslulá Lysippova bronzová socha ze 4. st. př. Kr., která stála nejdříve v Sikyonu, později v Konstantinopoli, ukazovala boha jako kamsi spěchajícího mladého muže s okřídlenými topánky, s kadeří na čele a vzadu holou hlavou: příležitost - říkáme ještě dnes - se musí chytit za pačesy. Kdo je pomalý, nemá se již čeho chytit. Kalais Syn Borea* a Oreithyie*, má křídla jako jeho bratr Zetes* a společně s ním osvobodí od Harpyjí* starého Finea (1)* (Apollonios z Rhodu II 262-300). Kalamos Syn říčního boha Maiandra; když při plaveckých závodech utone jeho oblíbenec Karpos, sám vyhledá smrt ve vlnách a promění se v rákos (kalmus, puškvorec) (Nonnos, Dionysiaka XI 370-481). Kalchas Syn Thestora, věštec Řeků během tažení proti Troji, kterému předpověděl dlouhé trvání. Naléhal na Agamemnona*, aby obětoval svou dceru Ifigenii*, přiměl ho, aby Chryseovnu* vrátil jejímu otci, a předpověděl, že Troja bude moci být dobyta jen tehdy, bude-li "spolubojovat Heraklův luk". Po dobytí města zemřel Kalchas v souladu s tímto proroctvím: jeho život skončí, když potká věštce, který umí více než on sám. Tímto věštcem byl Mopsos*, který dokázal říct, kolik fíků se urodilo na fíkovníku a kolik selat vrhne březí prasnice (Ilias I 69-110; II 300-332; Apollodoros, Bibliothéka VI 15-21; VIII 8 a násl., 23; IX 2-4). Kalliope Nejstarší z devíti Múz*, pod jejíž ochranu se uchylují epičtí a elegičtí básníci; buď s Apollonem*, nebo říčním bohem Oiagrem* měla syny Orfea* a Lina*. Kallirhoe Dcera Acheloa*, manželka Alkmaiona**, jehož vrazi tento zločin svedli na ni, zavřeli ji do bedny a odvezli ji králi Tegey, Agapenorovi. Zeus* splnil nešťastnici její prosbu a umožnil, aby se oba její synové v krátké době stali muži, takže mohli otce pomstít. Šperk Harmonie*, který přivodil tolik neštěstí, obětovali Apollonovi* v Delfách. Kallisto Dcera Lykaona*, družka Artemidy*, Diem*, který na sebe vzal podobu této panenské bohyně(!), znásilněna, od Artemidy vyhoštěna, a když se ukázalo, že je těhotná, Héra* ji z pomstychtivosti proměnila v medvědici. Když měl Kallistin syn

Arkas* patnáct let, potkal na lovu svou matku v její zvířecí podobě a již napínal luk - vtom přenesl Zeus oba na oblohu, Kallisto jako Velkého medvěda, Arkada jako Arktura, Vozataje. To znovu nazlobilo Héru a prosadila u mořských bohů Okeana* a Tethye*, že hvězdná medvědice se "nikdy nesmí koupat ve vlnách světového moře". Proto Velký medvěd nikdy nezapadá (Ovidius, Proměny II 409-531; Kalendář II 155-192). Jak Artemis/Diana potrestala ubohou Kallisto, zobrazil na velkém plátně Tizian (kolem roku 1566, Vídeň, Kunsthistorisches Museum). O něco později namaloval Luca Cambiaso Odhalení Kallistina poklesku (kolem roku 1570, Kassel, obrazárna). Nicméně o "poklesku" se nedá vzhledem k proměňovacímu umění otce Dia mluvit. V opeře La Calisto od Pietra Cavalliho (1651) dosáhl libretista jisté situační komiky tím, že nechal pastýře Endymiona, zamilovaného do Diany, aby se vrhnul kolem krku falešné Dianě, tedy Jupiterovi/Diovi. Endymionovi musí pomoci z úzkých Satyrové. Kalydonský kanec Protože kalydonský král Oineus* v Aitolii zapomněl při děkovné slavnosti za sklizeň přinést oběť Artemidě*, seslala bohyně jako trest obrovského kance, který pustošil pole, dokud ho Meleagros* spolu s velkým nasazením hrdinů neulovil. Kalypso Nymfa*, dcera Atlanta*, která na svém ostrově Ogygia zdržovala ztroskotaného Odyssea*, protože ho chtěla získat za muže a učinit ho nesmrtelným. Teprve až jí dal Zeus* prostřednictvím Herma* jednoznačně na srozuměnou své mínění, dala hrdinovi svobodu (Odysseia V 14-268). Nástěnná malba z Macella v Pompejích (Neapol, Museo Nazionale) je považována za kopii Nikiova obrazu (kolem roku 340 př. Kr.), který chválí Plinius st. (Naturalis historia 35, 131): muž s vášnivým výrazem v obličeji sedí vedle rezignovaně hledící ženy - jsou to pravděpodobně Odysseus a Kalypso. Zahaleného do svého pláště, s pohledem upřeným na moře - tak namaloval Odyssea, kterého marně očekává spoře oděná Kalypso před svou jeskyní, Arnold Böcklin (Odysseus a Kalypso, 1883, Basilej, Kunstmuseum). Na stejnojmenném obraze Maxe Beckmanna (1943, Hamburg, Kunsthalle) je velkolepým způsobem vyjádřena nelibost příliš dlouho zdržovaného muže, o nějž nymfa usiluje. Kanake Dcera Aiola (2)*, svedená svým bratrem Makareem a svým otcem donucena k sebevraždě. Císař Nero jako zpěvák a herec miloval roli Kanake v šestinedělí (Suetonius, Nero 21). Kandaules Lýdský král, kterého zbavil trůnu Gyges*. Kapaneus Jeden ze sedmi hrdinů, kteří se za Polyneikova vedení pokoušeli dobýt Théby. Kapaneus se přitom vychloubal, že ho nemůže zadržet ani Zeus*, a byl za trest zasažen bleskem. Když mrtvého spalovali, skočila jeho žena Euadne do plamenů hranice

(Aischylos, Sedm proti Thébám 423-436; Euripides, Prosebnice 496-531). Kassandra Dcera Priama* a Hekaby*, o níž se ucházel Apollon* a která byla obdařená jasnovidectvím. Protože Kassandra boha nevyslyšela, zaklel ji: nikdo nebude jejím proroctvím věřit. Vskutku marně varovala Kassandra před Paridem* a před trojským koněm*. Když byla Troja dobyta, objala věštkyně sochu Athény*. Od ní ji odtrhl Aias (2)* a znásilnil ji. Jako otrokyně Agamemnona přišla do Mykén a byla spolu s ním zavražděna Aigisthem a Klytaimestrou (Apollodoros, Bibliothéka III 151; Vergilius, Aeneis II 403-415; Aischylos, Agamemnon 1072-1330). Jak se Aias zmocňuje věštkyně, zachytil Kodrův malíř kolem roku 425 př. Kr. (vnitřní obraz na misce, Paříž, Louvre); tematicky stejný obraz pochází také od Petra Paula Rubense (kolem roku 1617, dříve ve Vídni, Galerie Liechtenstein). Ale daleko více než malíře vzrušovala postava Kassandry básníky: hrála důležitou roli v tragédiích, které se zabývají látkou z okruhu trojských pověstí, např. v Euripidových Trojankách. Kolem roku 200 př. Kr. vznikla záhadná Alexandra od Lykofrona, řada temných proroctví zajaté věštkyně ve formě poselství a současně extrémní příklad alexandrijské učené literatury. Středověké romány o Troji byly nadšeny Kassandřinou rozhodnou panenskostí. William Shakespeare ji nechal v Troilovi a Kressidě (1609) marně varovat před hrozící katastrofou. Báseň Friedricha Schillera Kassandra (1802/03) určuje kontrast mezi všeobecnou dobrou náladou v Troji a temnými vizemi věštkyně, která je charakterizována jako "neradostná uprostřed všeobecného veselí, nedružná a sama". Velmi úspěšná byla Krista Wolfová se svou povídkou Kassandra (1983), s velkým monologem zajatkyně před branami Mykén; rovněž k bestselerovým poctám vynesl Marion Zimmer Bradleyovu kassandrovský román Požár Troje. Kassiopeia Matka Andromedy*. Kastor Bratr Polydeuka, jeden ze dvou Dioskurů*. Katreus Syn Minoa*, krétský král, jemuž orákulum oznámilo, že zemře rukou jednoho ze svých dětí. Jeho syn Althaimenes opustil proto se svou sestrou Krétu a usadil se na Rhodu. Tam ho jel o mnoho let později navštívit Katreus, aby mu předal říši. Při svém přistání však byl napaden pastýři, kteří ho považovali za zloděje dobytka, a byl zabit Althaimenem, který přišel pastýřům na pomoc a svého otce nepoznal. Na pohřební slavnost za Katrea přijel i jeho vnuk Menelaos*; během jeho nepřítomnosti unesl Paris* krásnou Helenu (Apollodoros, Bibliothéka III 7-17; VI 3). Kaunos Bratr Byblidy*, která o něj marně usilovala; zakladatel města Kaunos v Karii. Kefalos

Muž Prokridy, dcery Erechthea*, po krátkém šťastném manželství unesen Eojí*. Protože Kefalos neustále truchlil pro ztracenou manželku, dala mu bohyně nakonec svobodu. Cestou domů v něm ale stoupala obava, že jeho Prokris mu mohla být nevěrná. Proto se rohodl, že ji podrobí zkoušce a Eos mu v tom pomohla: změnila jeho vzhled. Pak usiloval o vlastní ženu bohatými dárky, až ochabla a on triumfoval: "Jsi usvědčena, nevěrnice, mohu to dosvědčit!" Prokris uprchla a připojila se k družině Artemidině*, která jí věnovala oštěp, který nikdy neminul cíle, a psa, jemuž žádná zvěř nemohla uniknout. Tyto dary obdržel Kefalos, když mu chtěla Prokris odčinit způsobenou potupu a opět se s ním usmířila. Protože její muž chodil rád na lov, domnívala se, že má důvod k žárlivosti, a plížila se tajně za ním. Naslouchala mu a zaslechla slova: "Chladná, tak přijdi přece!" Zapraskání prozradilo její úkryt; Kefalos se domníval, že je to divoká zvěř, vrhl svým neomylným oštěpem a Prokridu zasáhl. Zatímco umírala v jeho náručí, prosila ho, aby se neoženil s "Chladnou" (Ovidius, Proměny VII 672-865). Tragickou milostnou historku vytvořil Ovidius podle řeckých pramenů, postavila ho před obtížný překladatelský problém: řecky přivolával Kefalos nefele, mrak, který by mu měl přinést stín a chlad. Nefele ale může být v řečtině i dívčí jméno, odpovídající latinský výraz však ne. Proto použil Ovidius místo mraku slovo aura (chladný vánek) . Apollodoros (Bibliothéka III 197 a násl.) zdůvodňuje neshody mezi Kefalem a Prokridou tím, že se spustila s jiným mužem za cenu zlatého věnce. Přistižena Kefalem, uprchla ke králi Minoovi* na Krétu, který se do ní ihned zamiloval. Poměr s ním ale přinášel jistou smrt, neboť jeho žena Pasifae*, žárlivá na nespočet jeho eskapád, mu dala prostředek, který vyvolával v těle ženy, s níž se vyspal, červy. Prokris si proti tomu dovedla obstarat obranný prostředek a dostala za své milostné služby oštěp a psa. Zatímco tato nechutná historka upadla právem v zapomenutí, Ovidiova romance vzrušovala mnohé malíře. Freska Annibala Carracciho v Palazzo Farnese v Římě ukazuje únos Kefala Eojí (kolem roku 1600), Nicolas Poussin vylíčil marné námluvy bohyně (Cephalus a Aurora, kolem roku 1630, Londýn, National Gallery), Piero di Cosimo smrt Prokridy (kolem roku 1500, Londýn, National Gallery). Z tuctu dramat, oper a baletů na totéž téma si nic neuchovalo životnost. Kefeus Otec Andromedy*. Kekrops Ze země zrozený první vládce Athén, člověk s hadíma nohama. Když se Athéna* s Poseidonem* přeli o vlastnictví Attiky, zarazil mořský bůh svůj trojzubec do skály, ze které vytryskl slaný pramen; Athéna však nechala vyrůst olivovník. Protože Kekrops dosvědčil, že tento zázrak se uskutečnil dříve, přiřkli bohové, kteří měli spor rozhodnout, tento kraj jí. Později svěřila Athéna Kekropovým dcerám, Aglauře*, Herse* a Pandrose*, košíček s malým Erichthoniem*, který se měl později stát králem Athén, a

potrestala Aglauru, která nemohla opanovat svou zvědavost (Apollodoros, Bibliothéka III 177-190). Jako tanečnice jsou tyto tři dívky zobrazeny na jednom zásvětním daru Athéňanů pro Delfy, akantovém sloupu (kolem roku 330 př. Kr.). Značně plnoštíhlé, jak to odpovídalo dobovému vkusu, namaloval Dcery Kekropovy Jakob Jordaens (1617, Antverpy, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten). Kelaino Jedna z Harpyjí*, která předpovídala Aineiovi* neštěstí. Keleos Král Eleusiny, v jehož domě našla přijetí Demeter*, když truchlila pro svou unesenou dceru Persefonu*. Z vděčnosti chtěla bohyně udělit královskému synáčkovi Demofontovi* nesmrtelnost, ale byla jeho matkou překvapena, když malého právě kladla do ohně v krbu. Matka vykřikla, a bohyně se nechala poznat. Staršímu Keleovu synovi, Triptolemovi*, darovala vůz tažený okřídlenými hady, aby jako její dar rozséval po zemi pšenici. Keleovi přikázala, aby jí postavil v Eleusině chrám, kde se měly v budoucnu konat její tajné slavnosti, mystéria (Homérský hymnus II na Demetru, 91-489; Apollodoros, Bibliothéka I 30-32). Kentauros Syn Ixiona* a mraku, který objímal místo Héry*, praotec Kentaurů* (Pindaros, Pythionikais II 21-60). Kentaurové Divocí a pudům se oddávající koňolidé, obyvatelé zalesněných hor, synové Kentaura* a thessalských klisen. Když se chtěl při svatbě krále Lapithů Peirithoa jeden z pozvaných Kentaurů zmocnit nevěsty, došlo k vražedné bitvě s Kentaury, která četným básníkům, malířům a sochařům poskytla látku pro dramatická líčení. V epické básni Štít Heraklův, tradované pod Hesiodovým jménem, používají útočníci jako zbraně vytržené jedle; v Ovidiových Proměnách (XII 210-535) se bojuje pomalu vším, co se dá zvednout a hodit. Malé bronzové sousoší údajně nalezené v Olympiji z 8. st. př. Kr. (Olympia Museum) ukazuje Kentaura, který právě napadá jednoho muže. Právě tak jako kamenný Kentaur s vytřeštěnýma očima z Vulci (kolem roku 600 př. Kr., Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia) je smíšená postava člověkem, jehož zadek přechází v koňské tělo. Později si představovali Kentaury tak, že z koňského těla vyrůstala horní část lidského těla, např. na metopách na jižní straně Parthenonu v Athénách (kolem roku 445 př. Kr., Londýn, British Museum), na vlysech Apollonova chámu v Bassai (kolem roku 415 př. Kr., Londýn, British Museum) a na západním štítě Diova chrámu v Olympii (kolem roku 470 př. Kr., Olympia, Museum). Pro smíšené bytosti mělo zvláštní oblibu vázové malířství; tak vidíme na jednom černofigurovém attickém kantharu (kolem roku 550 př. Kr., Antikenmuseum Berlín-Charlottenburg) tři Kentaury, kteří kmeny stromů a balvany ohrožují Herakla. Jejich jména, mluví sama za sebe - Asbolos, Petraios a Hylaios, tedy něco jako "Vrhač", "Skalař" a "Dřevař", a v současné době okrašlují vazbu publikace Kantharos. Kentaury na svatbě Peirithoa ukazuje pompejská nástěnná malba

(Neapol, Museo Nationale); Kentaury na lovu pak mozaika v Hadrianově vile v Tivoli (2. st. po Kr., Berlín, Pergamonmuseum); s barokní vzrušeností malovali boje Kentaurů Peter Paul Rubens (kolem roku 1640, Madrid, Prado) a Bon de Boullogne (1667, Paříž, Louvre); toto téma vzrušovalo i Arnolda Böcklina (1873, Basilej, Kunstmuseum), a také Pablo Picasso vytvořil v roce 1959 litografii Boj Kentaurů. Na tisíce Kentaurů hlídá v Dantově Božské komedii násilníky odsouzené do řeky vařící krve, mezi nimi Alexandra, tyrany Dionýsa a Attilu. Kerambos Pastýř, kterého nymfy* při potopě světa proměnily v brouka, aby ho zachránily; po něm dostali název Cerambycinae, (tesaříci) kozlíci. Kerberos Obrovský pes, který střeží vchod do podsvětí. Pochází od Tyfona* a Echidny* a je zpravidla zobrazován jako trojhlavý; Hesiodos mu dává dokonce padesát hlav a nazývá ho "hnusným a strašným"; každého, kdo vstupuje do Hádu, vítá přátelským vrtěním ocasu, ale kdo chce opět ven, toho spolkne (Zrození bohů 310-312, 769-773). Donést Kerbera z podsvětí, byla poslední ze dvanácti Heraklových* prací, a to ta nejtěžší, protože bohové podsvětí mu uložili, že musí obludu spoutat holýma rukama (Illias VIII 367 a násl.; Odysseia XI 623-626; Ovidius, Proměny VII 407-416). Kde spadla slina pekelného psa na zem, vyrostl podle Ovidia Aconiton, oměj, který hrál významnou roli v antickém čarodějnictví a u profesionálních travičů. Pro Danta je tříhlavá obluda především nenasytná; proto musí v Božské komedii v třetím kruhu pekla hlídat rozmařilce, s rudýma očima, černou hřívou, tlustým břichem a ostrými drápy. Úkol, který je aktuální pro dnešní dobu, našli pro Kerbera programátoři z univerzity Washington a Technologického institutu v Cambridgi/Massachusetts: přezkoumává uživatele navzájem propojených počítačů a připouští jen toho, koho identifikoval je to program "Kerberos An Authentication Service for Open Network System", uveřejněný roku 1988 v rámci projektu "Athéna" (Usenix, Dallas, Texas). Kerkopové Dva uličníci, kteří spícímu Heraklovi* chtěli ukrást jeho zbraně. Ten je ale polapil, svázal jim dohromady nohy a hlavou dolů je odnášel na tyči pryč. V této poloze viděli, že se dostali k "muži s černým zadkem", před nímž je varovala matka; přesto vtipkovali o vlasatém chlapíkovi, až se rozesmál a nechal je běžet. Epizoda oblíbená v komedii je kromě jiného zobrazena na metopě chrámu C v Seliuntu (kolem roku 550 př. Kr., Palermo, Museo Nazionale) a na další z Heraionu nad Sele (kolem roku 530 př. Kr. Paestum, Museo Archeologico). Tuto burlesku namaloval Lukas Cranach ml.: Spící Herkules a Pygmajové (1551, Drážďany, Gemäldegalerie); sledoval při tom jinou variantu příběhu, v němž Kerkopové, považovaní za trpaslíky, vystupují v hejnech. Ovidius je zná jako prolhané,

křivopřísežné obyvatele Pithekus ("Opičích ostrovů" před jihoitalským pobřežím), proměněné proto Jupiterem v opice (Proměny XIV 88-100). Kerkyon Syn Poseidona*, který sídlil v Eleusině nedaleko Athén nutil poutníky k zápasům, při kterých je zabíjel, dokud ho nepřemohl Theseus* (Hyginus, Fabulae 38). Kéry Temní démoni, skřípající zuby, vyzbrojení pařáty a děsivě pohlížející, kteří se hádají na bitevním poli o padlé a vysávají jejich krev (Pseudo-Hesiodos, Heraklův štít 248-258); Kéry jsou personifikacemi osudu, údělu smrti, který se v řečtině nazývá ker. Kerynejská laň Artemidino* posvátné zvíře se zlatými parohy a železnými kopyty, celý rok pronásledovaná Heraklem*, než ji mohl ulovit a přinést Eurystheovi*. Artemidu a Apollona*, kteří mu chtěli jeho kořist sebrat, přesvědčil poukazem na svůj úkol (Apollodoros, Bibliothéka II 81 a násl.). Keto Dcera Ponta* a Gaie*, matka četných oblud, které měla se svým bratrem Forkydem*, např. Gorgony* a Echidny* (Hesiodos, Zrození bohů 238, 270-272, 295-305, 333-336). Keyx Trachinský král, šťastně ženatý s Alkyonou**; po své smrti stejně jako ona proměněn v ledňáčka (Ovidius, Proměny XI 410-748). Apollodoros (Bibliothéka I 51) vypráví, že byli proměněni v ptáky pro zločin, protože Keyx sám sebe nazýval Diem* a Alkyone Hérou*. Kinyras Kyperský král, se svou dcerou Myrrhou* měl syna Adonida**. Kirke Dcera Helia*, mocná bohyně a kouzelnice, která ráda proměňovala lidi ve zvířata; Odysseovy druhy proměnila v prasata. Hrdinu samého chránila magická bylina, kterou mu dal Hermes*. Taseným mečem Kirke vyhrožoval a donutil ji, aby vrátila jeho přátelům opět lidskou podobu. Proti Kirčinu umění svádět však samozřejmě chráněn nebyl: zůstal u ní na ostrově Aiaia celý rok, a když se konečně rozloučil, opatřila ho mnoha dobrými věcmi i radami (Odysseia X 210-509). Podle Hesioda (Zrození bohů 1011-1016) porodila bohyně Odysseovi tři syny, Agria, Latina a Telegona*, kteří později vládli nad Tyrseny (Etrusky). Místo ukazuje, že národy Itálie přijímali dřívější řecké hrdiny za prapředky. Dříve byl také považován za vlast Kirke mys Circei ve střední Itálii. U Ovidia se zde Kirke pomstí Pikovi*, který pohrdne její láskou, promění ho v datla (Proměny XIV 346-415) a pokouší se - neúspěšně - získat pro sebe Glauka* tím, že Skyllu (1)*, o kterou se zase uchází on, promění v ošklivou obludu (Proměny XIV 1-74). To, že humanista Giambattista Gelli (1549) dal svému filosofickému dílu titul La Circe, nás v prvním okamžiku překvapí a překvapující je také bajka, kterou si vymyslel: Odysseus se

snaží Kirke přimět, aby dala opět lidskou podobu jedenácti Řekům, které proměnila v různá zvířata. Tu se přihlásí zvířata sama o slovo a ujišťují ho, že se jako zajíci, lvi nebo kozli cítí veskrze lépe... Epos La Circe od Lope de Vegy (1624) je naproti tomu učená etuda v mytologii, která se snaží ještě pokud možno přetrumfnout Homéra i Ovidia. Od Pedra Calderóna de la Barcy pochází komedie Největší kouzlo: láska (1635), kterou Werner Egk použil pro svou operu Circe (1947). Také ta je už dnes zapomenuta; takže dokladem toho, že Kirke zůstává živá i ve 20. století, je pouze jedno slovo hovorového německého jazyka: bezirzen (okouzlovat, svádět). Kleobis a Biton Krásní a silní synové Héřiny kněžky z Arga, kteří jednou, když nebyli právě k dispozici býci, táhli těžký vůz své matky dlouhou cestou až k chrámu. Matka plná radosti a hrdosti prosila bohyni, aby poskytla mladým mužům to nejlepší, co člověk může dostat. Po obětní hostině se oba uložili v chrámu ke spánku a nikdy se již neprobudili. Argejští však dali pořídit jejich sochy a postavili je v Delfách (Herodotos, Historie I 31). Příběh o Kleobiovi a Bitonovi klade Herodotos do úst moudrému Solonovi, který na prosbu bohatého lýdského krále Kroisa jmenuje lidi, které považuje za nejšťastnější. Že je štěstím zemřít mladý a krásný, je mnohokrát opakováno řeckými básníky. Ostatně sochy Kleobia a Bitona, vytvořené sochařem Polymedem, skutečně v Delfách stály (Kleobis a Biton, mramorové sochy v nadživotní velikosti, Delfy, Museum). Oltář z 1. st. př. Kr. ukazuje oba, jak právě táhnou matčin vůz (Řím, Museo Nazionale Romano). Klio (Kleio) Jedna z devíti Múz, využívaná jako ochranná patronka dějepisců, proto se také jeden historický časopis nazývá "Klio". Klotho Jedna ze tří Moir*; přede nit života, jejíž délku měří její sestra Lachesis*; Atropos ji přestřihuje. Klytaimestra Dcera spartského krále Tyndarea* a Ledy*, sestra krásné Heleny*, žena a vražedkyně Agamemnona**, matka Oresta*, Ifigenie*, Elektry* a Chrysothemidy*. Klytie Milenka Helia*; když ji kvůli Leukothoe* opustil, prozradila jejímu otci údajnou hanbu jeho dcery. Ten nechal ubohou dívku zaživa pohřbít a záchranné paprsky slunečního boha přišly příliš pozdě. Zhrzená Klytie však byla proměněna v květinu, v slunečnici, která své květy stále obrací ke slunci - miluje Helia neustále (Ovidius, Proměny IV 206-270). Kodros Mytický král Athén, který obětoval svůj život za záchranu města před Peloponésany. Když se od orákula dozvěděl, že nepřátelé zvítězí, jestliže nezabijí nepřátelského krále, šel v přestrojení za žebráka do peloponéského tábora, vyvolal tam hádku a byl ubit. Když Peloponésané uslyšeli o jeho smrti, přerušili tažení

(Iustinus, Epitome II 6, 16-21). Smrt Kodra ukazuje vnitřní obraz attické misky (kolem roku 420 př. Kr. Bologna, Museo Civico); neznámý mistr je podle tohoto díla nazýván Kodrův malíř. Kokalos Sicilský král, který chránil Daidala* před Minoem* a Minoa nechal zabít. Kokytos Jedna z podsvětních řek. Komaitho Dcera krále ostrova Tafos, proti němuž vedl marnou válku Amfitryon*, protože vláda a život krále byly zajištěny do té doby, dokud bude mít jeden zlatý vlas na hlavě. Komaitho mu jej z lásky k Amfitryonovi odstřihla, ale sklidila špatný dík: po dobytí ostrova Tafos ji vítěz zabil (Apollodoros, Bibliothéka II 59 a násl.). Podobný motiv se nachází v příběhu Skylly (2)*. Kore "Děvče", "dcera"; časté označení Persefony*. Koronis 1. Milenka Apollona*, která mu byla nevěrná, právě když s ním čekala dítě. Havran, tehdy ještě bílý pták, bohovi tento zálet prozradil, a byl jím proto začarován: musí od té doby nosit černé peří. Rozhněvaný Apollo Koronidu zabil. Když spalovali její mrtvolu, vyňal z jejího těla nenarozené dítě a přinesl je Kentaurovi Chironovi*, který ho vychoval a pojmenoval ho Asklepios* (Ovidius, Proměny II 542-632). 2. Dcera krále Koronea z Fokidy, při procházce po pláži byla pronásledována Poseidonem*, ale před žádostivým bohem ji zachránila Athéna* tím, že ji proměnila ve vránu. Jako vrána sloužila bohyni do té doby, dokud ji nezapudila, protože ji vyprávěla o Aglauřině* zvědavosti. Ovidius (Proměny II 547-597) spojil tento příběh s příběhem Koronidy (1) a dívku nazývá Cornix (lat. vrána). Její pronásledování Poseidonem je zobrazeno na azulejos v křížové chodbě v portské katedrále (Portugalsko) z 18. století. Korybantové Průvodci Kybely*, kteří na počest bohyně předváděli extatické tance se zbraněmi. Kottos Storuký obr, bratr Briarea** a Gya. Kreon 1. Bratr Iokasty*; následník Oidipa* jako vládce Théb, spojenec Amfitryona*, tchán Herakla*. V Sofoklových tragédiích, v nichž hraje významnou roli, jeho charakter značně kolísá: v Králi Oidipovi se jeví jako laskavý, v Oidipovi na Kolonu jako intrikán, v Antigoně jako tvrdohlavý tyran. Jean Anouilh ho představuje ve své Antigoně (1946) jako pragmatika s pozitivním vztahem k životu oproti hrdince přímo posedlé svou smrtí. 2. Král v Korintu, tchán Iasona*, zavražděný Medeiou* společně se svou dcerou Kreusou. Krétský býk

Krétský král Minos* zdůvodňoval svůj nárok na trůn tím, že jeho vláda vychází z boží vůle. Aby to dokázal, prohlašoval, že budou vyslyšeny jeho modlitby. Nato poprosil Poseidona*, aby z moře nechal vystoupit býka, jako oběť pro boha. Ten chtěl ukázat svou velikost a poslal nádherný bílý exemplář. Ten se králi tak zalíbil, že ho poslal ke svému stádu, a místo něho dal porazit méně atraktivní kus. Poseidon přivoněl k pečeni a pomstil se. Vyvolal ve svém mořském býkovi šílenou zuřivost, takže začal Krétu nesmírně pustošit. Všichni se děsili funící obludy - až na královnu Pasifae: ta se do býka zamilovala a s pomocí Daidala* svou touhu uspokojila. Býk i pak zůstal divoký, byl chycen Heraklem* a doveden k Eurystheovi*. Pak byl opět puštěn na svobodu a pustošil zase řeckou pevninu, dokud ho definitivně nezlikvidoval Theseus*. Protože se tento čin odehrál u Marathonu, označuje se často tento zdivočelý býk jako marathonský (Apollodoros, Bibliothéka II 93 a násl.; III 8-11; IV 5 a násl.). Kreusa 1. Dcera Erechthea*, matka Iona**. 2. Dcera korintského krále Kreonta (2)*, přislíbena Iasonovi*, Medeou** hrůzně zavražděna. 3. Dcera Priama* a Hekaby*, první žena Aineia*, kterou při svém útěku z Troje ztratí. Zatímco ji ještě hledá, zjeví se mu její stín a oznámí mu, že podle vůle bohů jej nesměla doprovázet do Itálie, které dosáhne teprve po dlouhé bludné plavbě (Vergilius, Aeneis II 738-795). Kronion "Syn Kronův", časté přízvisko Dia*. Kronos Nejmladší syn Urana* a Gaie*, jeden z Titánů*, kterého jeho matka přiměla k tomu, aby otce zbavil mužství zbraní podobnou srpu z pomsty za to, že své nejstrašlivější děti, storukého Briarea*, Kotta a Gya, skryl hluboko do země. Svým činem získal Kronos panství nad světem, avšak Uranos a Gaia mu předpověděli, že jeden z jeho synů ho zbaví moci. Z tohoto důvodu Kronos spolykal hned po narození všechny děti, které mu jeho sestra Rheia* porodila: Hestii*, Héru*, Demetru*, Háda* a Poseidona* - až na nejmladšího Dia*; toho ukryla Rheia na Krétě v jedné jeskyni a otci podala do plen zabalený kámen. Když Zeus vyrostl, přemohl Krona, kterého Gaia donutila, aby spolykané děti zase vydal (Hesiodos, Zrození bohů 137-182; 453-506). To, co Hesiodos vypráví o Kronovi a jeho příbuzenstvu, působí velmi starodávně a přímo barbarsky, při bližším zkoumání se ale ukáže směs velmi rozšířených pohádkových motivů - pomysleme např. na vlka, který sežere všechna kůzlátka až na to poslední, který své oběti musí opět ze sebe vydat a místo nich dostane do břicha kameny. Nápadnou podobnost s kronovským mýtem vykazují chetitské příběhy o bozích, které se zdají být z jejich strany ovlivněny oblastí semitskou. Zda se proto mohou ohavnosti, o nichž referuje Hesiodos, označit za "neřecké", je ovšem pochybné. Ostatně Hesiodos, který ve svém Zrození bohů charakterizoval

"pletichářského Krona" jako vysloveně nepříjemný zjev, ho v Pracích a dnech (111) učinil vládcem "Zlatého věku". Římané jej ztotožnili se Saturnem*, ochráncem setby, a vysvětlovali fatální srp jako nástroj sklizně. Filosofická spekulace vedla v pozdní antice k tomu, že Chronos, personifikace vše pohlcujícího času, a Kronos, požírač dětí, splynuly v jediný zjev. Tuto smíšenou bytost posadil Johann Wolfgang von Goethe ve své básni An Schwager Kronos (1774) na kozlík vozu, na němž se kodrcá životem vstříc smrti, a Wilhelm Busch ji namaloval s přesýpacími hodinami a kosou: "Ráz, dva, tři - běh času zasviští, a my běžíme s ním!" (Tobias Knopp: Vatersorgen; 1886). "Pravého" Krona namaloval Francisco de Goya a vytvořil opravdový hororový obraz: Saturn požírá své vlastní děti (kolem roku 1820, Madrid, Prado). Kureti Sluhové Rheie*, kteří hlukem zbraní přehlušovali před Kronem* pláč schovaného malého Dia*. Kyane Nymfa jedné říčky u Syrakus na Sicílii; pokusila se zabránit uloupení Persefony* Hádem*, ale protože se jí to nepodařilo, rozplynula se v slzách (Ovidius, Proměny, V 409-470). Jízda na člunu po Ciane až k jejímu prameni je zážitkem zvláštního druhu: břehy lemuje - na jediném místě v Evropě - vysoký papyrus! Kyanippos Muž Leukony*, vášnivý lovec. Kybele Maloasijská bohyně hor a plodnosti, uctívaná Řeky jako "Matka bohů", "Velká Matka" nebo "Matka hory Ida". Z jejího hlavního kultovního místa, Pessinuntu v Malé Asii, byl roku 204 př. Kr. na základě výroku orákula přinesen její černý meteorický kámen do Říma, avšak Římané velmi přísně po dlouhou dobu dbali na to, aby orgiastický kult Magna Mater zůstal co možná nejvíce omezen na okrsek chrámu obehnaný zdí. Přitom obvyklé sebemrzačení kněží bylo zdůvodňováno osudem Attida*. Kydippe Milenka Akontia*. Kyklopové Obři s okrouhlým okem uprostřed čela, synové Urana* a Gaie*, které Hesiodos nazývá Brontes, Steropes a Arges. Kují pro Dia*, který je osvobodil z dlouhého zajetí, hromy a blesky a zajišťují tím jeho panování (Hesiodos, Zrození bohů 139-146; 501-506). Ve vstupním monologu k Euripidově Alkestidě* vysvětluje Apollon, proč musí sloužit u smrtelníků jako pastýř: zabil v hněvu Kyklopy, protože Zeus usmrtil paprskem blesku jeho syna Asklepia*. - Kdyby Zeus zacházel se svými zbraněmi úsporněji, nemusel přijít díky Apollonovým šípům o několik "Okrouhlookých" v kovárně Hefaistově! V Odysseji jsou Kyklopové nespolečenští obyvatelé jeskyní, žijící na jednom ostrově na západě, neotesaní obři, kteří neznají zákony, nemají ani tušení o technice, neobdělávají ani půdu, nýbrž pouze pasou svá stáda (IX 105-176). Jeden z nich byl divoký Polyfemos**, který nedbal bohů a požíral

lidi. Jeho a jemu podobné usídlili pozdější autoři na Sicílii. Dnes existuje pouze jeden Kyklop. Je plastikový a stojí v baru v Acireale, má v ústech červenou žárovku a straší nanejvýš malé děti. Podstatně nepříjemnější je Kyklop Odilona Redona (kolem roku 1890; Otterlo; Rijksmuseum), který je současně dobrým příkladem toho, jak se dá zářivými, teplými barvami namalovat děsivé. Ten, kdo označuje mohutné zdi složené z obrovských kvádrů "kyklopskými", vychází z toho, že se Kyklopové vyznali ve stavebnictví. Tomu se věřilo již v antice: kromě jiného měli postavit zdi hradu Tirynthu (Apollodoros, Bibliothéka II 25). Kyknos "Labuť"; jméno různých mytických postav, které se po své násilné smrti proměnily v labutě: 1. Syn Area*, zabitý Heraklem*. Líčení souboje tvoří rámec epické básně Štít Heraklův, tradované pod Hesiodovým jménem. 2. Nezranitelný syn Poseidona*, který na počátku boje o Troju nastoupil proti Achilleovi* a byl jím uškrcen (Ovidius, Proměny XII 72-145). Tento Kyknos uzavřel prý svého syna Tena* společně s jeho sestrou do bedny a předal je moři, protože jeho druhá žena a jeden hráč na flétnu dosvědčili, že mladý muž se dotěrně ucházel o svou nevlastní matku. Ve skutečnosti odmítl její svádění. Když se vyšla později pravda na jevo, nechal Kyknos flétnistu ukamenovat a svou ženu zaživa pohřbít (Apollodoros VI 24-31). 3. Syn Apollona*, o nějž marně usiloval jeho milenec Fyllios. Když již Fyllios nechtěl plnit přání stydlivého milence, vrhl se z útesu Kyknos do hlubiny (Ovidius, Proměny VII 371-383) 4. Přítel Faethona*, který se po jeho záhubě utrápil k smrti (Ovidius, Proměny II 367-380). Kyllaros Krásný Kentaur*, milenec půvabné kentauří dívky Hylonomy, s níž společeně zahynul při boji s Lapithy (Ovidius, Proměny XII 393-422). Piero di Cosimo, jehož Boj Lapithů s Kentaury (kolem roku 1500, Londýn, National Gallery) se věrně přidržuje Ovidiova líčení, namaloval i tragický konec milostného páru. Kynthia Přízvisko Artemidy*, odvozené od hory Kynthos na Delu, místa narození bohyně. Protože tam byla i svatyně Athény*, může být "Kynthií" míněna i ona. Římský básník Propertius přisoudil pseudonym Cynthia své milence a oslavil tím současně její krásu i její vzdělání. Kyparissos Krásný mladý muž z ostrova Keu, miláček Apollona*, který mu splnil poslední přání a proměnil jej v cypřiš, strom rostoucí na hrobech: tak může věčně truchlit. Kyparissos totiž zabil omylem krotkého jelena, kterého velmi miloval (Ovidius, Proměny X 106-142). Kypris a Kythereia Přízvisko Afrodity*, která byla zvláště ctěna na ostrově Kypru a Kytheře (jižně od Peloponnésu). Kyria a Kyrios

"Paní" a "pán", od dob helénismu časté kultovní přízvisko egyptských a asijských božstev. L Labdakos Thébský král, otec Laia*, jako Pentheus* zničen Dionýsem* (Apollodoros, Bibliothéka III 40). Ladon 1. Drak, který střežil jablka Hesperidek*. 2. Řeka v Arkádii, jejíž nymfy* proměnily Syringu* v šeptající rákosí. Laertes Otec Odyssea*, ithacký král, přenechal vládu synovi a během jeho dlouhé nepřítomnosti vedl jednoduchý život rolníka. Odysseus se mu dal poznat teprve tehdy, když se zbavil dotěrných ženichů; Athénou naplněn novými silami, Laertes udatně bojoval i s jejich příbuznými. Lachesis Jedna z Moir*, která lidem přiděluje délku jejich života. Lailaps Kefalův* pes, rychlý jako vítr. Laios Syn thébského krála Labdaka*, Amfionem* a Zethem* vyhnán ze své vlasti, přijat Pelopem*. Do jeho syna Chrysippa*, kterého vyučoval v řízení vozu, se zamiloval a mladíka unesl. Proto ho Pelops proklel: neměl mít buď žádné děti, nebo zemřít rukou svého syna. Smrt Amfiona a celé jeho rodiny dovolil Laiovi návrat do Théb, kde se oženil s Iokastou*. S ní zplodil, nedbaje naléhavých varování různých orákulí, v opilosti syna, kterého ovšem hned po narození nechal odložit. Malý ale zůstal naživu a vyrůstal na dvoře korintského krále, který ho nazval Oidipem**; a tak se mohla Pelopova kletba nakonec naplnit (Apollodoros, Bibliothéka III 40-52). Laistrygonové Lidožroutští obři, v jejichž přístavu, obklopeném vysokými skalami, ztratí Odysseus* všechny své lodě až na vlastní (Odysseia X 81-134). Odysseovy posly v rozhovoru s dcerou laistrygonského krále a přepadení obludami ukazuje římská nástěnná malba z Esquilina, jedna z proslulých "Odysseových krajin" (1. století př. Kr., Řím, Bibliotheca Vaticana). Lamia Strašidelná bytost, schopná přeměn, která podle řecké lidové pověry vysává lidem krev a požírá děti; podle Durida ze Samu (u Diodora, Bibliothéka XX 41, 3-6) byla Lamia Diovou* milenkou, která byla Hérou* postižena šílenstvím, zabila své vlastní děti, hrůzou z toho nemohla spát a stala se nepředstavitelně ošklivá. S tím, že se děti z břicha Lamie mohly vytáhnout živé, by neměl vypravěč chodit na veřejnost - to míní Horatius ve své Ars poetica (340) a naráží tím asi na pohádku příbuznou naší Červené Karkulce. Lampetia

Dcera Helia*, která střežila jeho stáda. Laodameia 1. Dcera Bellerofonta*. 2. Žena Protesilaa*, která si po smrti svého muže vyrobila jeho sochu a hovořila s ní. Ze soucitu k ní nechali bohové na krátký čas mrtvého přinést Hermem z podsvětí a Laodameia byla šťastná. Ale když se zase museli rozloučit, spáchala sebevraždu (Apollodoros, Bibliothéka VI 30). Laodike Dcera Hekaby* a Priama*, která se zamilovala do Řeka Akamanta, zatímco se zdržoval v Troji jako vyslanec, a také ho dokázala získat (Parthenios, Utrpení lásky 16). Při dobývání Troje prý Laodike zmizela v zemské rozsedlině (Apollodoros, Bibliothéka VIII 23). Laokoon Trojský kněz, který varoval spoluobčany před trojským koněm* a mrštil do něj svým kopím. Když jej a jeho dva syny zahubili dva obrovští hadi, vysvětlovali si to Trojané jako božský trest a dopravili koně do města (Vergilius, Aeneis II 40-249). Tři umělci z Rhodu, Agesandros, Athanadoros a Polydoros, vytvořili kolem roku 25 př. Kr. prolulé Laokontovo sousoší, které bylo nalezeno roku 1506 v ruinách Neronova Zlatého domu (Řím, Musei Vaticani); Michelangelo, Bernini, Winckelmann, Lessing a Goethe ho považovali za mistrovské klasické dílo v nejvlastnějším smyslu slova, zatímco jiné rušila jeho teatrálnost. Lessing zkoumal ve svém umělecko-teoretickém díle Laokoon neboli o hranicích malířství a poezie (1766) oprávněnost tvrzení, že to, co básník vylíčí, je krásné jen tehdy, když se to dá i vyobrazit, a srovnává přitom Vergiliův místy děsivý příběh o Laokontovi se sousoším, jehož tvůrce odmítl fixování odpudivého. Laomedon Trojský král, otec Priama*. V lidské podobě k němu přišli Apollon* a Poseidon* a nabízeli mu své služby. Laomedon jim slíbil bohatou odměnu, když postaví kolem jeho města hradby. Bohové vykonali dobrou práci - ale lakomý král nechtěl zaplatit. Nato seslal Apollon na zemi mor a Poseidon mořskou obludu, která lidi postupně požírala. Orákulum oznámilo, že neštěstí skončí, jen když král obětuje svou dceru Hesionu*. Náhodou šel kolem Herakles* a nabídl se, že obludu zabije, když dostane za odměnu nádherné klisny, které Zeus* Laomedontovi věnoval jako odškodnění za uneseného Ganymeda*. Král mu to slíbil - ale podvedl i Herakla, který za divokých hrozeb odtáhl, shromáždil vojsko, pak Troju dobyl a zabil věrolomného krále (Apollodoros, Bibliothéka II 103 a násl., 133 a násl.). Lapithové Válečnický národ v Thesálii, sousedé Kentaurů** a přes krále Ixiona i jejich příbuzní. Kentaurové byli pozváni jako hosté na svatbu Peirithoa*. Když se ale vrhli na ženy, a dokonce i v případě nevěsty ukázali jednoznačný záměr, došlo k boji s Kentaury, vždy znovu popisovaném v umění a básnictví.

Larentia > Acca Larentia Larové Římští ochranní bůžkové jednotlivých rodin a jejich majetku, přičemž každý dům uctíval na krbu nebo na chodbách svého vlastního Lara familiaris. Pod ochranou Larů byly také křižovatky cest, compita; byly tam často malé svatyně těchto božstev. V umění byli zobrazováni jako mladí s obětními miskami a rohem hojnosti. Krásné sochy tohoto typu vlastní z nálezu pokladu Římské muzeum ve Weissenburgu. Larvae Duchové zemřelých, které si lidé podle lidové víry většinou představovali jako kostlivce. Latinos Syn Odyssea* a Kirke*, vládce Tyrsenů (Etrusků?) na ostrovech blažených (Hesiodos, Zrození bohů 1011-1015). V římském podání se stane Latinus králem domorodců, praobyvatel Latia; zasnoubil svou dceru Laviniu s Aineiem* a dovolil mu usadit se v Latiu (Vergilius, Aeneis VII 148-285). Latona > Leto Lausus Syn etruského krále Mezentia*, který pomáhá svému otci poraněnému Aineiem*, a sám přitom zahyne (Vergilius, Aeneis X 783-832). Lavinia Dcera Latina*, druhá žena Aineia*. Leandros, Leander > Hero Learchos Syn Athamanta* a Ino**. Leda Dcera aitholského krále Thestia, žena sparťanského krále Tyndarea*, matka Dioskurů*, Klytaimestry*, krásné Heleny** a jiných dětí. To, že ji svedl Zeus* v podobě labutě, se dočítáme teprve u Euripida, avšak tato varianta mýtu překryla varianty starší. Mramorové sousoší Leda s labutí v Musei Capitolini v Římě je pravděpodobně kopií bronzového Timotheova originálu (kolem roku 370 př. Kr.). Corregiova stejnojmenná malba (kolem roku 1532, Berlín-Dahlem, Gemäldegalerie) patřila k okouzlujícímu cyklu o Diových láskách, který objednal vévoda Federico Gonzaga jako dar pro císaře Karla V. Ve hře Leda. Komedie karnevalové noci slouží její jméno chorvatskému dramatikovi Miroslavu Krležovi již jen jako šifra pro komplikovaný milostný trojúhelník. Lemurové Podle římské lidové víry zlomyslní duchové zemřelých, podobní Larvaeům*. Na konci Goethova Fausta II kopou Lemurové hrob pro hrdinu. Lernská Hydra > Hydra

Leto Dcera Titána* Koia, s Diem* měla Apollona* a Artemidu*, jejichž narození se snažila žárlivá Héra zabránit: žádné místo na zemi, žádný ostrov se neodvážil poskytnout pronásledované bohyni útulek - jen neklidný Delos, tehdy ještě plovoucí ostrov, se nad ní smiloval. Tam přivedla Leto na svět po devítidenních bolestech (i Eileithyia* byla ve spolku s Hérou!) svá dvojčata. Brzy byla opět na útěku a dostala se až do Lýkie, kde jí rolníci chtěli zabránit, aby se napila z rybníku. Leto se rozpomněla na svou božskou moc a proměnila zlé chlapíky v žáby (Ovidius, Proměny VI 332-381). S pomocí svých dětí později potrestala Niobu* a chtivého Titya*. Leukippos 1. Král Messenie, otec Hilaeiry* a Foiby, které byly uneseny Dioskury* svým snoubencům. 2. Potomek Bellerofonta*, zamilovaný do vlastní sestry (Parthenios, Utrpení lásky 5). 3. Milenec Dafne*; protože nechtěla o mužích ani slyšet, převlékl se za děvče a honil se s ní po horách. Ale Apollon*, který byl do Dafne také zamilován, ji přivedl na myšlenku, aby se šla s ostatními dívkami svého doprovodu vykoupat. Leukippos se pokoušel vytratit, ale nymfy* mu strhly jeho šaty z těla a svými oštěpy ho zabily (Parthenios, Utrpení lásky 15). Leukone Žena jednoho Thessálce jménem Kyanippos, který ji zanedbával pro svou loveckou vášeň. Když se za ním plížila do lesa, byla jeho divokými psy roztrhána. Kyanippos si z toho zoufal, zabil všechny psy a nakonec i sebe (Parthenios, Utrpení lásky 10). Leukothea Jméno Ino*, když se stala bohyní moře. Liber Staroitalický bůh, ztotožněný s Dionýsem*. Byl uctíván spolu s Cererou* a svým ženským protějškem Liberou na Aventinu. Libera Dcera Cerery*, sestra Libera*. Libitina Římská bohyně pohřbů; v její svatyni byl úřad libitinarii, pohřebních podnikatelů, kteří za poplatek do chrámové pokladny pohřbívali nebo spalovali mrtvé. Lichas Heraklův* sluha, který mu z pověření Deianeiry* předal šat napuštěný krví Nessa* a stal se tak spoluvinníkem bolestného umírání hrdiny, který ho v bezmocné zuřivosti vrhne do moře (Sofokles, Trachiňanky 772-784; Ovidius, Proměny IX 152-225). Likymnios Nejmladší syn Elektryona*, švagr Amfitryona* a strýc Herakla*, jehož syn Tlepolemos ho nedopatřením zabil (Apollodoros, Bibliothéka II 52-170). Linos Syn Apollona* a Psamathy*, učitel hudby mladého Herakla*, který

ho utloukl kitharou, protože nemohl snést jeho neustálou kritiku (Apollodoros, Bibliothéka II 63). Podle jiných byl Linos bratrem Orfea* a byl zabit Apollonem, který žárlil na jeho uměleckou dovednost (Pausanias, Cesta po Řecku IX 29, 6 a násl.). Na Achilleově* štítě popisovaném v Iliadě zažijeme také vinaře při vinobraní; baví ho chlapec hrou na strunný nástroj a zpívá k tomu linos (Ilias XVII 570). To vyvolává domněnku, že linos byla původně určitá písňová forma a teprve později označovala jejího údajného vynálezce. Lina při vyučování ukazuje obraz na váze Pistoxenova malíře (Skyfos, kolem roku 470 př. Kr., Schwerin, Staatliches Museum). Lity "Lítostivé prosby", stářím slabé, šilhající Diovy* dcery, které se belhají za čerstvě způsobenou vinou a snaží se ji odpykat. Kdo na ně dá, tomu pomohou, kdo je odmítá, toho obžalují před svým otcem a postarají se o to, aby tvrdohlavý musel za svou vinu pykat (Ilias IX 502-514). Tímto "podobenstvím" o Lity se snaží Foinix (2)* - marně - přemluvit hněvajícího se Achillea*. Locutius > Aius Locutius Lotis Nymfa*, která byla na útěku před Priapem* proměněna v lotosovou třešeň. Když z ní Dryope* ulomila větev, stala se také stromem (Ovidius, Proměny IX 347). Zamilovaný Priapos by se mohl spící Lotidy zmocnit , kdyby ji však nevzbudil křik osla, kterého bůh ve své zlosti hned nato zabil. Touto historkou Ovidius zdůvodňuje obětování oslů Priapovi (Kalendář I 415-440). Lotofagové "Pojídači lotosu", bájný národ v severní Africe, který se živí lotosovými květy. Když přišli k těmto mírumilovným lidem Odysseovi* zvědové, cítili se tam tak dobře, že už se nechtěli vrátit do své vlasti. Odysseus je násilím dotáhl k lodím a nechal je spoutat v podpalubí (Odysseia IX 83-102). Lucifer "Světlonoš", jitřenka (řec. Heosphoros), která nejdříve nebyla považována za planetu Venuši. Pro křesťanské církevní otce se stal Lucifer jménem ďábla jako jednoho z padlých andělů, protože špatně pochopili jedno místo u proroka Izaijáše (14, 12), vztahující se na babylonského krále: "Jak jsi spadl s nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu!" Lucina Římská bohyně porodu, zpočátku ztotožňována s Junonou*, později i s Dianou*, např. ve 4. Vergiliově ekloze (10). Lucretia Žena Lucia Tarquinia Collatina, který během polního tažení horoval takovým způsobem o jejích přednostech, že princ Sextus Tarquinius a další šlechticové, kteří považovali takové ctnosti za neuvěřitelné, požadovali důkaz. Collatinus jel ještě téže noci s pochybovači na koni do Říma a zastihl Lucretii uprostřed jejích služebných při předení. Tarquinius se ihned do krásné paní

zamiloval, po několika dnech přijel sám, byl vpuštěn - a znásilnil ji. Poté, co svému muži, svému otci a dalším Římanům, mezi nimi i pozdějšímu prvnímu konzulovi republiky Iuniu Brutovi, pověděla o hanebném činu králova syna a požadovala pomstu, probodla se. Brutus a ostatní vyzvali ke svržení krále, našli podporu lidu a ukončili panství Tarquiniů (Livius, Od založení města I 57, 6-59, 6; Ovidius, Kalendář II 685-852). Historickým jádrem pověsti, vypravované Liviem i Ovidiem s láskyplnou šíří, je vyhnání etruské dynastie z Říma, k níž došlo podle Livia v roce 510 př. Kr. Ve svých Legends of Good Women (1386) postavil Goffrey Chaucer Lucretii vedle velkých ženských postav mýtu, např. Alkestidy*, Didony*, Medeie* a Ariadny*. Tomuto dílu může děkovat William Shakespeare za podnět ke svému veršovanému eposu Lucrece (1594), v němž pateticky vychvaluje hrdinčinu ctnost. Případ vraždy v Padově roku 1656, podobný této události, dal podnět kardinálu Giovannimu Delfinovi k veršované tragédii Lucrezia, přehnaně moralistnímu baroknímu dramatu. Roku 1953 přenesl Jean Giraudoux ve své činohře Pour Lucrčce antickou látku do velkoburžoazního prostředí 19. století a pohoršlivě slušnou Lucrčce, nebezpečnou pro svou schopnost odhalovat prohřešky provinčního města posedlého láskou, učinil obětí zlé intriky. Sebevraždu cudné Lucretie namalovali mj. Albrecht Dürer (1518) a Lucas Cranach st. (kolem roku 1540; oba obrazy se nacházejí v Mnichově, Alte Pinakothek). Luna Římská bohyně měsíce, ztotožněná s řeckou Selenou* a chápána jako jedna z podob Artemidy*/Diany*, umělci zobrazovaná se srpkem měsíce a pochodní. Alchymisté nazývali Lunou stříbro - podle stříbrného světla měsíce; měsíčnice vytrvalá neboli Jidášovy penízky (stříbrňáky) mají pro podobu svých plodů druhové jméno Lunaria, a když se v angličtině duševně chorý nazývá lunatic, míní se tím vlastně "náměsíčný". Zvučným jménem luny se s oblibou zapřísahají lyrikové a Paul Lincke si mohl být jist, že titul jeho operety, Paní Luna (1899), vyvolá ty správné asociace. Luperkové "Ochránci stád před vlky", členové dvou římských kněžských gild, kteří o Lupercaliích, slavnostech na počest Fauna*, tloukli přicházející řemeny z kůže obětovaného zvířete. To mělo zabránit zlu a učinit ženy plodné. Lyaeus, Lyaios "Bezstarostný", přízvisko Dionýsa*/Baccha. Lykaon 1. Arkadský král, u něhož se zastavil Zeus* v podobě pocestného, aby zjistil, zda zprávy o ničemnosti lidí, které k němu pronikly, odpovídají pravdě. Zatímco lidé poznávají, že se zjevil samotný bůh a začínají se modlit, Lyakon se posmívá a připravuje vraždu cizince. Kromě toho zabije jednoho zajatce a připraví Diovi příšernou hostinu. Ale jakmile je prostřeno na stole, rozdrtí otec bohů bleskem královský palác a zločince promění ve vlka

(řec. lykos) (Ovidius, Proměny I 198-239). 2. Syn Priama*, zajatý Achilleem* a prodaný do otroctví. Lykaonovi se podaří uniknout a vrátit se do Troje, ale již po několika dnech padne opět do rukou Achilleovi, který se stane kvůli smrti jeho přítele Patrokla* neúprosným. Již žádného Trojana nebude šetřit: "Tak do toho, příteli, zemřeš i ty! Pročpak tak tuze naříkáš? I Patroklos musel zemřít a byl to muž mnohem lepší než ty!" (Ilias XXI 33-135). Tato epizoda, v Iliadě tak podrobně popsaná, má na dojemném příkladě ilustrovat nelidskou Achilleovu zuřivost a jeho neutišitelnou chuť vraždit. Friedrich von Schiller si vzal tuto scénu jako vzor pro sedmý výstup druhého aktu Panny Orleánské. Zde padá mladý Welšan jako oběť "Strašlivé", která se zjeví "z jícnu pekla, jako děs noci": "Zemři, příteli, proč se tak váhavě před smrtí chvět...?" Lykomedes Král ze Skyru, otec Deidameie* a dalších dcer, mezi nimiž schovala Thetis* svého Achillea*. Jeho zážitky u Lykomeda jsou podrobně zobrazeny na osmirohém stříbrném talíři z nalezeného pokladu v Augstu (kolem roku 350 po Kr., Augst, Museum). Lykos 1. Regent Théb místo nezletilého Laia*, bratra Nyktea*, muž Dirke*, strýc Antiopy, kterou strašně mučil. 2. Uzurpátor v Thébách v době Heraklově*, jehož ženu a děti chce zabít, zatímco hrdina daleko od vlasti vykonává své velké činy. Sice se vrátí zavčas nazpět, aby Lyka odstranil, ale Héra* ho postihne šílenstvím, takže zabije svou rodinu krátce nato sám (Euripides, Herakles; Seneca, Hercules furens). Tyran Lykos je pravděpodobně v souvislosti s volným zpracováním heraklovské pověsti Euripidem vymyšlenou osobou. Lykurgos 1. Thrácký král, který ohrožoval malého Dionýsa* a jeho chůvy dvoubřitou sekyrou a zapudil je. Mladý bůh našel útočiště v moři u Thetidy*, jeho družina byla Lykurgem zajata. Za trest mu pomátl Dionýsos rozum, takže v domnění, že osekává vinný kmen, ubil sekyrou svého syna. Kromě toho bůh oznámil, že thrácká pole ponesou plody teprve tehdy, až bude Lykurgos mrtvý. Proto ho jeho vlastní lidé zavlekli spoutaného na horu, kde byl podle Dionýsovy vůle roztrhán divokými koňmi (Apollodoros, Bibliothéka III 34 a násl.). 2. Nemejský král, u něhož našla útočiště vypuzená Hypsipyle* jako chůva jeho synáčka Ofelta*. 3. Bájný zákonodárce ve Spartě. Lynkeus 1. Jediný z padesáti synů egyptského krále Aigypta, který přežil masovou svatbu s Danaovnami*, protože jeho nevěsta Hypermestra* jej ušetřila. 2. Syn Afarea, bratr Ida*, zabitý v boji s Dioskury**. Lynkeus jméno je odvozeno z řec. lynx, rys - měl tak bystré oči, že viděl skrz hradby a mohl se dívat i do nitra země; proto se žalářník

v 5. jednání Goethova Fausta II jmenuje Lynkeus. Lyssa Dcera Noci (Nykty) a Urana*, démon šílenství, který přiměje Herakla k tomu, že zabije svou ženu a děti (Euripides, Herakles 822-865). M Ma Maloasijská bohyně matka, podobná Kybele*, a jako ona orgiasticky uctívána. Kvůli jejím válečnickým rysům byla Římany ztotožněna s Bellonou* Maenady > Mainady Magna Mater > Kybele Machaon Syn Asklepia*, bratr Podaleiria, a jako on zkušený lékař, jehož pomoci využívali často Řekové před Trojou (Ilias IV 193-219). Když dával Linné dvěma nádherným motýlům, otakárku feniklovému a otakárku ovocnému, druhová jména machaon a podalirius, pak přitom asi myslel na podobnost bratrů. Maia 1. Dcera Atlanta* a Pleiony*, Diem* učiněna matkou Herma* (Homérský hymnus 4 na Herma, 1-12) 2. Staroitalská bohyně, podle níž je nazván měsíc máj, květen; Ovidius ji ztotožnil s matkou Herma (Kalendář, V 103 a násl.), jiní ji považovali za jednu z podob Matky země nebo Bony Dey*. Mainady "Šílené" (z řec. mainesthai, šílet); průvodkyně Dionýsa*, a to jak nymfy*, které o něj pečovaly, když byl dítětem, tak i ženy, které s ním mýtus uvádí do souvislosti. Mainady sloužily svému bohu v opilém vytržení, s hlučnými nástroji a s jásotem; mávajíce holí thyrsos ověnčenou břečťanem, oblečené v kožešinách a s vlajícími vlasy pobíhaly po lesích, chytaly a trhaly mladá zvířata a pojídaly jejich syrové maso. Krásné líčení jejich orgiastického řádění podává římský básník Catullus (carmen 64, 255-264). Společně se Satyry* a Silény* patří Mainady k nejčastěji malovaným mytickým postavám na řeckých vázách. Jako příklad může posloužit malba na špičaté amfoře Kleofradova malíře (kolem roku 500 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen). Antičtí autoři chválí Skopovu Mainadu, která ve své zuřivé divokosti právě roztrhala zvíře (kolem roku 350 př. Kr.; kopie v Drážďanech, Kunstsammlungen). Jinou "typickou" Mainadu s vlajícími vlasy (fragment bronzového krátéru, kolem roku 410 př. Kr.) vlastní berlínské Antikensammlungen. Maira Psík Ikaria*. Makareus Syn Aiola (2)*, bratr Kanaky**. Makaria Dcera Herakla* a Deianeiry*, obětovala svůj život, aby zajistila

svým bratrům vítězství nad Eurystheem*. Makris Nymfa*, dcera Aristaia*, opatrovnice Dionýsa*, zahnána Hérou* z Euboie do země Fajáků*. V její jeskyni slavil Iason* svatbu s Medeiou* (Apollonios z Rhodu, Argonautika 1130-1146). Manové V římské víře duchové zemřelých, pod jejichž ochranou jsou hroby. Proto se na náhrobních kamenech často objevují písmena DM (Dis Manibus, bohům mrtvých). Manto Věštkyně, dcera Teiresia*, matka Mopsa*. Marathonský býk > Krétský býk Maron Apollonův* kněz, při dobytí města Ismaru uchráněný Odysseem*. Mezi dary, které Maron nato nechal přinést, se nacházelo dvanáct džbánů "božského nápoje", vína, které bylo tak silné, že sneslo dvacetinásobné zředění. Není divu, že tento nápoj zmohl Kyklopa* Polyféma* (Odysseia IX 196-212). Marpessa Idova* nevěsta. Mars Italické ochranné božstvo, nazývané také Mamers nebo Mavors; u Římanů v prvé řadě bůh války a jako otec Romula* jeden z jejich božských prapředků. Jako znak své přízně nechal spadnout z nebe štít, ancile, na jehož vlastnictví bylo vázáno štěstí Říma. Tento štít společně s jedenácti kopiemi, které byly naprosto k nerozeznání, a se svatým kopím boha byly uchovávány v domě nejvyššího kněze. Při průvodech na počest Marta tančili s těmito štíty jeho kněží, saliové, a zpívali k tomu starobylou kultovní píseň. Starobylé rysy má i oběť "říjnového oře", přinášená po koňských závodech. Martovi byl původně zasvěcen první měsíc římského kalendáře, březen (mensis Martius); jeho posvátnými zvířaty byly vlk a datel. Jeho oltář stál na Martově poli vně starých městských hradeb; tam se konala vojenská cvičení, tam se shromažďovalo v raných dobách římské vojsko, tam docházelo každých pět let k očistné slavnosti. Ztotožněn s řeckým Areem* byl i Mars spojován s Venuší/Afroditou*. Spolu s ní, kmenovou matkou Iuliů, byl společně uctíván v chrámu Marta Ultora přislíbeném a založeném císařem Augustem - jako mstitel zavražděného Caesara. Planeta Mars dostala své jméno pro své intenzivně rudé světlo, připomínající krev a požár. Marsyas Satyr*, který zvedl flétnu, kterou Athéna* vynalezla a hned ji zahodila - protože foukání na nástroj znetvořovalo obličej -, a který na ní dosáhl takového mistrovství, že soutěžil s Apollonem*. Apollon zvítězil, protože mohl ke své hře na strunný nástroj zpívat, zatímco flétnista nikoli. Poraženému stáhl Apollon zaživa kůži z těla. Slzy Nymf*, které Satyra oplakávaly, se spojily v maloasijskou řeku Marsyas (Ovidius, Proměny 382-400;

Kalendář VI 697-710). Podle Myronova bronzového sousoší Athéna a Marsyas (kolem roku 450 př. Kr.) existuje téměř dokonalá kopie v Římě (Vatikán, Musei Ex-Lateranensi). Mezi četnými obrazy, které zobrazují buď hudební soutěž, nebo "potrestání" Marsya, vyniká obraz Pietra Perugina Apollo a Marsyas (kolem roku 1500, Paříž, Louvre) zvláštní decentností: bůh, který si je jist svým vítězstvím, klidně čeká, zatímco Satyr oddaně hraje. Podle Ovidiových Proměn, s horským bohem Tmolem* a Midem*, nesoucím již oslí uši, namaloval svůj obraz Apollo a Marsyas (1637, Madrid, Prado) Jacob Jordaens - zde byl smíšen, pokud titul nebyl nesprávně zvolen, souboj boha s Panem*. Mater Matuta Starořímská bohyně plodnosti, Ovidiem a jinými ztožňována s Ino*-Leukotheou (Ovidius, Kalendář VI 475-556). Medeia Dcera kolchidského krále Aieta*, která Iasonovi* a Argonautům* pomohla získat zlaté rouno a později, když ji nevděčník zavrhl, se strašně pomstila. V pověsti o Argonautech odpovídá Medeia oněm královským dcerám, které mladému hrdinovi pomocí kouzel umožní vyřešit jinak neřešitelné úkoly, jakož i uniknout před nebezpečným pronásledovatelem, a z vděčnosti za to jsou pojaty za manželky. Přímo démonickou postavou plnou temné tragiky se stává teprve po zdánlivém happy endu: jako Iasonova žena omladila Iasonova otce Aisona* a přiměla dcery Pelia*, který se zmocnil jeho trůnu, aby zabily svého otce, neboť jim namluvila, že i jemu vrátí mládí. Protože svůj slib nedodržela, musela se svým mužem uprchnout do Korintu, kde mu porodila dva syny. Iasona se však brzy omrzela tajemná Kolchiďanka a ohlížel se po lepší partii; domníval se, že ji nalezl v dceři krále Kreonta (2)* z Korintu. Zdálo se, že se Medeia smířila s osudem zapuzené manželky, poslala mladé nevěstě dokonce nádherný slavnostní šat - avšak ta, když si ho oblékla, vzplála plamenem: Glauke i její otec, který jí přispěchal na pomoc, shořeli! Aby Iasona ještě více potrestala, probodla Medeia také oba své syny a uprchla vzduchem na voze taženém draky do Athén. Tam si ji vzal za ženu král Aigeus*, ale později ji zapudil, když ji přistihl při pokusu, že chtěla otrávit jeho syna Thesea*, který se právě vrátil domů (Euripides, Medeia; Ovidius, Proměny VII 1-424). Se svým a Aigeovým synem Medem se Medeia vrátila do Kolchidy, odstranila uzurpátora a dosadila svého otce Aieta znovu na trůn (Apollodoros, Bibliothéka I 143-147). Euripidova tragédie uvedená kolem roku 430 př. Kr. začíná Kreontovým vypovězením Medeie z Korintu a její prosbou o jeden den odkladu; končí útěkem v dračím voze. I Seneca soustřeďuje děj ve své Medeji (kolem roku 40 po Kr.) do jednoho dne, líčí ale v neobyčejné šíři čarodějnické umění ženy, která je úplně bez sebe a ponechává Iasona jako politováníhodnou oběť své divoké zuřivosti. V Medée Pierra Corneille (1635) jsou všechny jednající osoby štvány vášněmi: Iason svou ctižádostivostí, Glauke svou

ješitností: chce bezpodmíněčně za muže hrdinu. Americký dramatik Robinson Jeffers nazývá svou Medeu (1947) "freely adapted from the Medea of Euripides", ale klade veskrze vlastní akcenty tím, že silně zdůrazňuje osamění cizinky, barbarky, v nepřátelském prostředí. Také Hans Henny Jahnn vidí ve své Medeji (1926) v pozadí tragického dění problémy rasismu a rasové diskriminace. Medeia se stává kněžkou Isidy a panenskou manželkou svého bratra, kterého kvůli Iasonovi zradí a zavraždí. Více se Euripida přidržuje Jean Anouilh ve své Medée (1948), psychologické studii o rozpadu zdánlivě ideálního milostného vztahu. Jednoaktovka Jahnnova byla v roce 1967 zhudebněna Berndem Aloisem Zimmermannem, který tak vytvořil prozatím poslední dílo v celé řadě oper s tímto tématem; zmínky zaslouží díla Marc-Antoine Charpentiera (1693, podle Corneille) a Luigi Cherubiniho (1797, podle tragédie Medea od Friedricha Wilhelma Gottera, vydané v roce 1775, jíž děkuje i Franz Grillparzer za podněty pro svou trilogii Zlaté rouno). Bohatá na postavy je Medeina pomsta zobrazená na apulském volutovém krátéru z Canosy: v Kreontově paláci vidíme právě se hroutící jeho dceru, zatímco nedaleko probodává matka své děti. Vůz s hady stojí připraven k odjezdu, kterému už Iason nemůže zabránit (4. století př. Kr., Mnichov, Staatliche Antikensammlungen). Se zuřivostí a zoufalstvím objímá Medeia svůj meč na nástěnné malbě z Herculanea (kopie podle originálu, který namaloval kolem roku 280 př. Kr. Timomachos; Neapol, Museo Nazionale). Nebezpečnou hrdinkou byl zřejmě zvlášť fascinován Anselm Feuerbach, který ji maloval několikrát (Medea na útěku, 1870, Mnichov, Neue Pinakothek; Medea, 1871, Mannheim, Kunsthalle; Medea před urnou, 1873, Oldenburg, Gemäldegalerie). Medos Syn Medeie* a Aigea*, praotec Médů. Medúza Jedna ze tří Gorgon**, kterou zabil Perseus*. Když umírala, porodila Pegasa* a Chrysaora*, které počala s Poseidonem* v podobě oře (Apollodoros, Bibliothéka II 40-42). Od Persea obdržela hrůzostrašnou Medúzinu hlavu Athéna*; kdo na ni pohlédl, zkameněl. Připevnila si ji na svou egidu, štít. Medúza s vyceněnými zuby byla ve staré Helladě nesčetněkrát zobrazována jako výzdoba štítu, ale také jako odstrašující obraz na budovách, aby odvracela neštěstí. Opravdu děsivá je hady obklopená hlava se strnulýma očima a ústy otevřenými ke křiku, kterou namaloval Michalangelo Caravaggio kolem roku 1590 (Florencie, Uffizi). Když biolog hovoří o "medúzách", má na mysli v prvé řadě medúzy zvoncovité, jejichž chapadla a hadovité vlasy připomínají Medúzu. Můžeme si na ni vzpomenout i při pohledu na jisté Aktinarie (lekníny) a také mezi lilijicemi najdeme hvězdici Medúzinu. Mefitis Italická bohyně zlých a škodlivých vůní, někdy ztotožňovaná s Junonou* a Venuší*.

Megaira Jedna z Erinyjí*, u Vergilia nazývaná Tartarea, pekelná (Aeneis XII 845-868). K této zmínce se asi vzahuje označení "megera" pro ženskou bytost budící děs. Megara První žena Herakla*. Melampus Syn Amythaona z Pylu, Apollonem* obdařený věštectvím, vykladač znamení a léčitel, který rozuměl i řeči zvířat od té doby, co mu hadi, které vypěstoval, vylízali uši. Když se jeho bratr Bias* ucházel o krásnou dceru Nelea* a ten požadoval jako výkupné za nevěstu stáda dobytka od Ifikla, dal se Melampus přimět k tomu, aby šel pro Bianta krást, ačkoliv věděl, že bude chycen a uvězněn. Ale rovněž věděl, že po roce bude propuštěn a stádo dostane. Skutečně byl polapen a uvězněn. Když uplynul skoro rok, zeptal se červotočů, kteří sídlili v trámech jeho vězení, jak dlouho ještě trámy vydrží. "Jsou již skoro zcela vyhlodané," byla odpověď. Melampus okamžitě požadoval od svých strážců, aby byl ihned umístěn do jiné budovy - a dům, který právě opustil, se za ním zbortil. Otec Ifikla, jemuž to vypravovali, poznal hned, že Melampus dovede daleko víc než jíst jen kaši. Propustil ho a slíbil mu žádaný dobytek, jesliže mu poradí, jak vyléčit impotenci jeho syna. Melampus zabil nato dva býky a čekal u mrtvol na mrchožrouty. Jakmile přiletěl první sup, zeptal se ho na Ifikla. "Když byl chlapec ještě malý," řekl moudrý pták, "položil jeho otec vedle něho krvavý obětní nůž. Tím se dítě vylekalo a onemocnělo. Nůž otec uschoval do kmene posvátného dubu, do jehož kůry mezitím zcela zarostl. Musí se vyjmout, oškrabat rez a ta se musí dávat Ifiklovi deset dnů po špetkách do vody k pití, pak bude moci zplodit syna!" Všechno se stalo tak, jak to oznámil sup, a Melampus se vrátil se stádem dobytka nazpět ke svému bratrovi, který si mohl nyní žádanou nevěstu přivést domů. Když později Dionýsos* postihl megarské ženy šílenstvím, Melampus se tam s Biantem odebral a šílené vyléčil. Za tento výkon dostal on i jeho bratr od krále Proita*, jehož dcery jako první pomatené vyběhly z domu, každý třetinu království. Melampus se stal zakladatelem celé věštecké dynastie, mezi jinými i Amfiaraa* a Theoklymena* (Apollodoros, Bibliothéka I 96-103; II 27-29). Apollodorův detailní referát naznačuje domněnku, že Melampus byl hrdinou staré epické básně Melampodie, k níž se přihlíží již i v Odysseii (XI 287-297; XV 225-245). Melanion Vítěz v běhu nad Atalantou (2)*. Melanippe 1. Dcera Aiola (1)*, s Poseidonem* měla dva syny, jimž nejdříve Aiolos a později jejich pečovatelka - marně - usilovali o život (Hyginus, Fabulae 186; 252). 2. Amazonka, sestra Hippolyty*, zajata Heraklem*; Hippolyta nato nabídla svůj "pestrý pás jako výkupné" a dostala sestru nezraněnou nazpět (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 966-969).

Melanippos Syn Astaka, zranil při útoku Sedmi* na Théby Tydea* a sám jím byl zabit. Jeho hlavu dal Amfiaraos* zraněnému; ten ji rozpoltil a vypil z ní mozek. Při tomto hrůzném pohledu se odvrátila i Athéna*, která právě chtěla kouzelným nápojem učinit Tydea nesmrtelným, a Tydeus musel zemřít (Apollodoros, Bibliothéka II 75 a násl.). Melanthios Odysseův* pastýř koz, který - na rozdíl od věrného pastýře prasat Eumaia* - držel s drzými ženichy Penelopy* a spílal onomu "ničemnému sviňskému pasákovi", když jej potkal spolu se žebrákem, navracejícím se Odysseem. Zatímco s nimi Odysseus bojoval, Melanthios jim opatřoval zbraně, byl při tom ale polapen a nakonec zabit (Odysseia, XVII 212-253; XXII 135-195). Meleagros Syn kalydonského krále Oinea* a Althaie*, velký lovec, který společně s jinými hrdiny složil strašného kalydonského kance**. Když mezi lovci vznikl spor o hlavu a kůži obřího zvířete, zabil Meleagros bratra své matky, a ta svého syna proklela. Nato se rozzlobený hrdina nezúčastnil boje, který vzplál mezi Aitoly a Kurety o město Kalydon. Marně jej prosili staří mužové města, marně sám jeho otec, jeho matka, jeho sestry: k jejich prosbám zůstával hluchý. Teprve když Kuretové obsadili hradby a vrhali na pevnost oheň, dal se Meleagros pohnout nářkem své ženy, vyzbrojil se a své rodné město zachránil (Ilias IX 527-599). Tento příběh vypráví v Iliadě starý Foinix (2)* Achilleovi*, který je také nahněvaný a neúčastí se boje o Troju. I dobře míněná slova Foinikova ho však zanechají chladným. Pro nás jsou ale důležitým poukazem na dávno ztracenou hrdinskou píseň, která byla v mnoha věcech starobylejší než Iliada. Tragický konec příběhu je jen naznačen: Meleagros musí zemřít, kletba matky se splní. Pozdější básníci vyprávějí o polínku dřeva, na něž byl vázán život Meleagra a které Althaia** ve své zuřivosti zapálila. Ze Sofoklových a Euripidových meleagrovských tragédií se zachovaly jen zlomky; mnohé z toho pravděpodobně uchovává strhující ztvárnění látky od Ovidia (Proměny VIII 267-546) a zpráva Apollodorova (Bibliothéka I 63-73). Lov na kance býval s oblibou zobrazován na sarkofázích, asi kvůli svému tragickému závěru. Zvláště krásný sarkofág stojí v eleusinském muzeu u Athén. Mramorového Meleagra, kopii Skopovy bronzové sochy, vytvořené kolem roku 350 př. Kr., vlastní Vatikánské sbírky v Římě. Scény z lovu na kalydonského kance* najdeme na Frančoisově váze (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo Archeologico) a na vlysu svatyně heroů v Tryse (kolem roku 340 př. Kr., Kunsthistorisches Museum, Vídeň). Společně s lovkyní Atalantou*, kvůli níž podle Ovidia vznikl onen osudný spor, namaloval hrdinu z Kalydonu několikrát Peter Paul Rubens. Jedno pojetí, vzniklé kolem roku 1635, vlastní Stará pinakothéka v Mnichově. I lov na kance byl v 16. a 17. století oblíbeným

motivem, kterého se ujal mj. Nicolas Poussin (kolem roku 1650, Madrid, Prado). Z četných dramatických a operních zpracování nepřežilo svoji dobu žádné. Melikertes Syn Ino**. Melpomene "Zpívající", jedna z devíti Múz*; od doby pozdního helénismu ochranná patronka tragédie, pročež je zobrazována s tragickou maskou. Melské nymfy Bohyně stromů vzniklé z krve Urana* zbaveného Kronem* mužství (Hesiodos, Zrození bohů 178-188). Memnon Syn Eoje* a Tithona*, král Aithiopů, který bojoval na straně Trojanů proti Řekům, zabit Achilleem*, svou božskou matkou unesen a Diem* přijat mezi nesmrtelné. Příběh Memnonův byl popsán ve ztraceném eposu Aithiopis, který mnozí považují za předlohu Iliady. U Ovidia (Proměny XIII 576-619) promění Jupiter* na prosby Aurory* větrem rozfoukaný Memnonův popel v ptáky, kteří se nad jeho hranicí zuřivě perou a od té doby se tyto pohřební hry na počest mrtvého rok co rok opakují. Údajné Memnonovy hroby a chrámy mohli antičtí cestovatelé navštívit v Malé Asii, Sýrii, Persii i v Egyptě, kde Řekové v různých jménech panovníků slyšeli "Memnon". I dva tzv. Memnonovy kolosy u Théb - sedící figury faraona Amenhotepa III. - děkují své slávě tomuto nedorozumění. Když dokonce jeden z nich, jakmile ho osvítilo ranní slunce, začal "zpívat", byla atrakce dokonalá - četné nápisy navštěvníků to dokazují! Žalostné tóny, jimiž Memnon domněle zdravil svou matku, byli důsledkem pukliny, kterou socha utržila při zemětřesení roku 27 př. Kr., a v souvislosti s tím rozdílně rychlého ohřívání kamene. Když dal roku 199 po Kr. císař Septimus Severus kolos restaurovat, oněměl navždy. Menelaos Syn Atrea*, mladší bratr Agamemnona*, s nímž společně na útěku před Thyestem* našel útočiště u krále Tyndarea*. Později je král učinil svými zeti, Menelaos dostal trůn ve Spartě a krásnou, mnohými žádanou Helenu**. V trojské válce, která vypukla kvůli jejímu únosu, se "světlovasý" Menelaos mnohokrát vyznamenal: v souboji s Paridem*, kterého před ním zachránila Afrodite* (Ilias III 314-461), a v boji o mrtvolu Patroklovu* (Ilias XVII). Po dobytí Troje absolvoval osmiletou bludnou plavbu k mnohým národům a získal obrovské poklady. Vypráví o tom v Odysseii (IV 76-586), když k němu přijede Telemachos*, který hledá svého otce Odyssea*, zatímco Menelaos a Helena právě připravují svatbu své dcery Hermiony* s Neoptolemem*, synem Achilleovým*. To, co zde básník Odysseie vkládá do úst sparťanskému králi, je jakási Odysseia v malém, pohádka o námořní plavbě: Menelaos nejdříve ztratil u Kréty největší část svého loďstva, pak byl zdržen nepříznivými větry u pobřeží Egypta, a málem by zemřel hlady, kdyby mu nepomohla dobrou radou mořská bohyně Eidothea, dcera

Protea. Přikázala mu, aby se s třemi druhy oblečen do kůže zabitých tuleňů vmísil mezi jejich otcovská "stáda", držel se pevně starého tuleně, schopného se proměňovat, a nechal si od něj věštit. Ten mu mimo jiné zvěstuje, že nezemře, nýbrž že se dostane do Elysia. V homérských eposech je Menelaos velký král a hrdina; jeho činy oslavovali i malíři váz. Slabochem ho učinil teprve Euripides v Trojankách, směšným hlupákem Jacques Offenbach v Krásné Heleně. Menestheus Vůdce Athéňanů v trojské válce (Ilias II 546-556); pomocí Dioskurů* strhl na sebe v Athénách moc, zatímco Theseus* s Peirithoem* byli uvězněni v podsvětí (Apollodoros, Bibliothéka IV 23 a násl.). Menestratos Mladý muž z Thespií, který se obětoval pro svou milenku, když měla být vydána drakovi. Menestratos si oblékl ostnatý pancíř a obludě, která ho jedním hltem spolkla, ležel tak dlouho v žaludku, že už vůbec neměla chuť na mladou dívku (Pausanias, Cesta po Řecku IX 26, 7 a násl.). Menoikeus 1. Thébský král, otec Kreonta (1)* a Iokasty*. 2. Syn krále Kreonta (1)* z Théb; když Sedm* táhlo proti městu, zvěstoval věštec Teiresias*, že by mohli být odraženi, kdyby byl zabit Menoikeus jako smírná oběť za Oidipův* zločin. Nato se královský syn sám probodl (Euripides, Foiničanky 911-1094; Apollodoros, Bibliothéka III 73). Menoitios 1. Syn Iapeta*, bratr Atlanta*, Promethea* a Epimethea*; Zeus* ho pro jeho pýchu zabil bleskem a uvrhl do temného Erebu (Hesiodos, Zrození bohů 510-516). 2. Otec Patrokla*. Mentor Přítel Odyssea*, kterému Odysseus při svém odjezdu do Troje svěřil svůj dům a svého syna Telemacha*. V podobě Mentora radí Athéna* mladému muži, aby se vydal hledat svého otce (Odysseia II 267-405), v Mentorově podobě pomáhá Odysseovi v boji s ženichy (Odysseia XXII 205-240). Dnes se používá jméno Mentora ve významu "vychovatel, rádce"; jeden pomocný vyučovací seriál se nazývá Mentorovo repetitorium. Mercurius Římský bůh obchodu a obchodníků, brzy ztotožněn s Hermem*. Jestliže se nějaký spolek nebo hotel nazývá "Merkur", implikuje to informaci: "Pro obchodníky"; u novin se spíše myslí na božského poslíčka Herma/Merkura. Meriones Přítel Idomenea*, jeden z nejstatečnějších Kréťanů před Trojou. Metis "Rozum", nejchytřejší mezi bohy a první manželka Dia*; když s ním očekávala dceru Athénu*, dověděl se Zeus od Urana* a Gaie*, že mu potom porodí "krále bohů a lidí". Nato ji "oklamal přátelskými

slovy a pohltil do svého těla..., aby mu zvěstovala dobré i zlé". Athéna se později narodila z Diovy hlavy (Hesiodos, Zrození bohů 886-924). Příběh Metidy je pozoruhodnou směsí prapůvodní a racionalizující teologie, kterou hloubal Hesiodos patrně sám vymyslel. Mezentius Král etruského města Caere, spojenec Turna* proti Aineiovi*, divoký pohrdač bohy (Vergilius, Aeneis VII 649), jehož jméno bylo později používáno ve smyslu "krutého tyrana". Midas Fryžský král v Malé Asii, který u sebe přijal opilého Siléna* a po nádherné oslavě ho vrátil zpět k jeho chovanci Dionýsovi*. Ten mu slíbil vyplnit přání a Midas si přál, aby všechno, čeho se dotkne, se proměnilo ve zlato. Teprve když chtěl jíst a pít, zpozoroval, jak byl pošetilý, a prosil Dionýsa, aby mu osudný dar odňal. Na příkaz boha se vykoupal v řece Paktolos, v jejímž písku se od té doby nacházejí zrnka zlata. Později se zapletl do hudební soutěže Apollona* s Panem* a kritizoval rozhodnutí starého horského boha Tmola. Za to mu Appollon nechal narůst oslí uši, které se pokoušel schovávat pod jakýmsi turbanem. Jen jeho holič věděl o hanbě krále, ale protože o tom nesměl s nikým mluvit a svého tajemství se přece jen chtěl zbavit, vyhrabal díru a do ní zašeptal: "Midas má oslí uši!" Pak díru opět zahrabal. Brzy na tom místě vyrostl rákos, a když jím vítr províval, opakoval zahrabaná slova... (Ovidius, Proměny XI 90-193; Hyginus, Fabulae 191). Na jevišti se setkáváme s Midou v opeře Richarda Strausse Láska Danae a jako s bohatým lichotníkem Mydasem v operetě Franze von Suppée Krásná Galathea. Maďarský romanopisec Ambrus Zoltán líčí ve svém Králi Midovi (1891) život umělce, který se po dlouhém období bídy náhle topí ve zlatě, ale ze svého bohatství se nemůže radovat a spáchá nakonec sebevraždu. U malířů se těšil zvláštní oblibě Midův soud; někdy ale byli protivníci Apollona zaměněni, např. u Martina Johanna Schmidta, zvaného Kremserschmidt, v jeho Rozhodnutí krále Midy mezi Apollonem a Marsyem (1767, Vídeň, Akademie der Bildenden Künste). Miletos Syn Apollona*, který uprchl z Kréty před Minoem*, který se do něj zamiloval; zakladatel města Miletu na maloasijském západním pobřeží; otec Kauna* a Byblidy* (Apollodoros, Bibliothéka III 5 a násl.; Ovidius, Proměny IX 443-447). Minerva Italická bohyně řemesla - a také válečného řemesla - brzy ztotožněna s Athénou*. Byla uctívána v Římě společně s Jupiterem* a Junonou* na Kapitolu, jako Minerva Medica ("Lékařka") na Esquilinu a jako ochránkyně města na Aventinu. Minos Syn Dia* a Europy*, král a první zákonodárce Kréťanů; s Pasifae* měl Androgea*, Faidru*, Ariadnu* a další tři syny, nevlastní otec Minotaura*, pro kterého mu Daidalos* postavil Labyrint. Když byl

Androgeos u Athén zavražděn, podnikl Minos vojenské tažení proti Řecku, dobyl Megaru pomocí Skylly (2)* a donutil Athéňany, aby mu každých devět let posílali sedm mladých mužů a právě tolik dívek, jimiž krmil Minotaura až do té doby, dokud jej Theseus* nezabil. Při pronásledování uprchlého Daidala byl Minos na příkaz krále Kokala* na Sicílii zavražděn. Zeus z něj učinil jednoho ze tří soudců mrtvých v podsvětí (Odysseia XI 568-571); Apollodoros, Bibliothéka III 3-20, 197-211, IV 7-15; Ovidius, Proměny VII 456-490; VIII 6-292). V pověstech o Minoovi, jeho námořní moci a jeho válkách se mohly udržet historické vzpomínky; je proto oprávněné, aby se předřecká kultura Kréty označovala slovem "minojská", které zavedl Sir Arthur Evans. Román Franze Spundy Minos neboli Zrození Evropy, vydaný roku 1931, je bombastické ragú mystického výkladu dějin, kulturního pesimismu a rasismu, ve kterém sodomští Kréťané v postavě Minotaura uctívají zvíře v člověku, Theseus se zjeví Minoovi jako jistý druh spasitele, ale nemůže zabránit ošklivému masakru a morálně zchátralí Kréťané podlehnou brutálním, ale "čistým" podmanitelům. Minotauros Syn Pasifae* a krétského býka**, napůl člověk a napůl zvíře, Minoem, který chtěl skrýt hanbu svého domu, uzavřen v Labyrintu, kde ho zabil Theseus*. Dante učinil z Minotaura ve své Božské komedii hlídače sedmého pekelného kruhu. Strašidelnou scenérii zachytil Pablo Picasso na svém leptu Minotauromachie (1935): zprava se blíží k dítěti, které drží kytici a svíčku, obluda s mohutnou býčí hlavou a daleko dosahující lidskou paží. Minyas Thébský nebo orchomenský král; jeho tři dcery, "Minyadovny" Alkithoe, Arsinoe a Leukonoe, popírají božskost Dionýsa*, předou a tkají během jeho slavnosti a vyprávějí si při tom příběhy, až je opomíjený bůh promění v netopýry (Ovidius, Proměny IV 1-425). Misenos Hektorův* trubač; po jeho smrti družiník Aineia*, s nímž se dostal až do Itálie. V Neapolském zálivu dráždil Tritona tím, že troubil na jeho nástroj, na šnečí ulitu. Proto ho žárlivý mořský bůh utopil. Aineias nechal jeho mrtvolu pochovat na předhůří, které se až dodnes nazývá Kap Misenum (Vergilius, Aeneis VI 162-235). Mithras Perský bůh světla a slunce a vševědoucí strážce pravdy a práva, který bojuje na straně dobra proti démonům zla, od svých přívrženců vyžaduje vojenskou poslušnost a bezpodmínečné nasazení a těm, co správně činí, daruje vítězství. Kult Mithry rozšířili římští vojáci, kteří jej poznali v Malé Asii, po celé říši. Kdo se k němu přidal, musel se podrobit sledu zkoušek, které byly stále tvrdší, a pokaždé když je vykonal, dosáhl vyšší pořadí v hierarchii sedmi stupňů. Tajné slavnosti se konaly v podzemních prostorách a byly podmalovávány velmi působivě světelnými a zvukovými efekty. Takové "mithraeum" se zachovalo např. pod

kostelem San Clemente v Římě. Kultovní obraz představuje Mithru s frygickou čapkou, jak právě poráží prabýka, z jehož masa, krve a kostí vytvořil svět. Zemské muzeum v Kalrsruhe vlastní obraz Mithry z mithraea v Osterburken; jeho krásná kopie se nachází v Limesmuseum v Aalen. Mithrův kult, do nějž se nechali zasvěcovat i římští císaři, byl pro mladé křesťanství vážnou konkurencí. Prvky jeho obyčejů se uchovaly v rituálu arménské církve, a to, že narození Krista stanovil císař Justinián na noc z 24. na 25. prosince, má jistě co dělat s tím, že v tento den oslavují služebníci Mithry znovuzrození "nepřemožitelného boha slunce". Mixoparthenos Smíšená bytost, napůl žena, napůl had, která odvedla koně spícímu Heraklovi* a vrátila je až tehdy, když se s ní vyspal. Ze tří synů, které počala, podržela u sebe na radu Herakla toho, který v dospělosti dokázal napnout luk svého otce. Stal se praotcem národa Skytů (Herodotos, Historie IV 8-10) Mnemosyne "Vzpomínka"; dcera Urana* a Gaie*, s Diem* měla devět Múz* (Hesiodos, Zrození bohů 52-62, 135, 915-917). Moira "Přidělovatelka", bohyně osudu; Hesiodos (Zrození bohů 904-906) jmenuje Moiry tři jako dcery Dia* a Themidy*: Klotho*, Lachesis* a Atropos*; první přede vlákno života, druhá určuje jeho délku a třetí je odstřihává. Výmluvná jména jsou zajisté vynálezem systematizujících teologů; v Iliadě a Odysseii stojí vedle osobní představy Moiry ještě abstraktní pojem moira pro osud, úděl a smrt. Molionové Aktor a Kteatos, obří dvojčata Poseidonovy* milenky, Moliony. Molossos Syn Andromachy* a Neoptolema*, praotec Molossů v severozápadním Řecku. Momos "Hana", jedna z mnoha Hesiodových personifikací (Zrození bohů 214), který ji podobně jako Osud, Utrpení, Smrt, Spánek, Sny a Bídu označuje za děti Noci. Pro básníky helénismu je Momos symbolem sžíravé kritiky; také na bohy měl nabroušen svůj ostrý jazyk, dokud jej Zeus* nesrazil z Olympu nebo ze zlosti nerozmačkal, protože Afroditě se nedalo nic vytknout. Moneta Přízvisko Junony* v Římě. Mopsos 1. Thessalský věštec, účastník lovu na kalydonského kance*, boje Lapithů* a Kentaurů* (Ovidius, Proměny VIII 326, 350; XII 456, 528) a tažení Argonautů (Apollonios z Rhodu, Argonautika 65 a násl., 80-82). 2. Vnuk Teiresia*, vítěz nad Kalchantem** v soutěži věštců, zakladatel proslulých věštíren v Klaru a Mallu. Morfeus

"Výtvarník" (z řec. morfe, tvar), syn boha spánku, který se zjevuje lidem v různých podobách ve snu, např. truchlící Alkyoně* (Ovidius, Proměny XI 633-676). Když se řekne, že někdo odpočívá "v Morfeově náručí", myslí se tím, že spí hluboce a tvrdě. Mormo Strašidelná bytost, která podobně jako Lamia* pronásleduje a polyká děti. Mormo maura, černé Mormo nazval Linné velkého tmavého nočního motýla, stužkonosku černou. Musagetes "Vůdce Múz", přízvisko Apollona*; balet Apollon musagčte od Igora Stravinského (1927/1947) ukazuje boha, jak vyznamenává Múzy* a nakonec je odvádí na horu básníků, na Parnas. Múzy Devět dcer Dia* a Mnemosyny*, jejichž jména uvádí Hesiodos ve svém Zrození bohů (77-79): Klio*, Euterpe*, Thaleia*, Melpomene*, Terpsichore*, Erato*, Polyhymnia*, Urania* a Kalliope*. Múzy baví oslavující bohy svým zpěvem, zatímco Apollon* je doprovází na lyru (Ilias I 601-604); svůj domov mají v thessalské krajině Pierii, na hoře Helikonu v Boiotii nebo na Parnasu u Delf, v blízkosti pramenů, které jsou jim svaté, jako např. pramen Hippukrene nebo v Kastalii; povolaly Hesioda k básnictví (Zrození bohů 23-34), ale Thráka Thamyrida*, který je chtěl v soutěži předstihnout, potrestaly slepotou, zbavily ho schopnosti zpívat a hrát na strunný nástroj (Ilias II 594-600). O tom, jak potrestaly sestry Piera*, vypráví Ovidius (Proměny V 294-340 a 662-678). Vzývat Múzy na počátku díla byl starý zvyk pěvců i básníků: "O hněvu mi zpívej, Múzo, syna Peleova Achillea!" Tak začíná Ilias a první verš Odysseie zní: "Toho muže mi jmenuj, Múzo, toho proměnlivého..." Herodotos nazval podle devíti Múz devět knih svého dějepisného díla (z čehož si Goethe vzal příklad pro svůj epos o uprchlících Heřman a Dorota), první antická "univerzita" v Alexandrii se po nich jmenovala Museion a předala jméno naším muzejím. V pozdním helénismu se začaly jednotlivým Múzám přidělovat určité literární, umělecké a vědecké oblasti. Teprve tehdy začala Erato příslušet milostné elegii, Urania astronomii, Klio dějepisectví - protože z jejího jména zaznívalo řecké slovo kleos, posmrtná sláva. Reliéf s Múzami z Mantineie (kolem roku 320 př. Kr.) vlastní Národní muzeum v Athénách; mramorová socha Múzy Erato v nadživotní velikosti ze 4. st. po Kr. (Florencie, Uffizi) je považována za poslední tvůrcem signovanou antickou sochu. Šest Múz je zobrazeno na dvou obrazech Eustacha le Sueura (Klio, Euterpe a Thalia/Melpomene, Erato a Polyhymnia, kolem roku 1640, Paříž, Louvre); zvláště často byly Múzy malovány v Apollonově doprovodu, např. od Nicolase Poussina (Parnas, kolem roku 1625 Madrid, Prado) nebo Jacopa Amigoniho (Apollo v kruhu Múz, nástropní freska v zámku Schleissheimu u Mnichova, kolem roku 1720). Myrmidoni Národ v Thessálii, jehož válečníky vedl Achilleus* proti Troji;

podle Ovidia (Proměny VII 614-657) stvořený Diem* z mravenců (řec. myrmekes) na prosby Aiaka*, když veškeré obyvatelstvo ostrova Aiginy podlehlo morové epidemii. Z Aiginy přišli prý pak Myrmidoni s Peleem* do Thessálie. Myrrha Dcera krále Kinyra, se svým otcem počala Adonida** a byla proměněna ve strom myrrhu. Obraz Adama Elsheimra Zrození Adonida (kolem roku 1600, Frankfurt nad M. Städelsches Kunstinstitut) předpokládá u pozorovatele znalost odpovídající pasáže z Ovidia (Proměny X 503-516) - jinak si všimne jen nahého dítěte mezi množstvím lidí a přehlédne ženský obličej, který zírá ze štěrbiny stromu. Myrtilos Syn Herma*, vozataj a vrah krále Oinomaa*. Když se Pelops* ucházel o krásnou Hippodameiu*, kterou Oinomaios chtěl dát jen tomu, kdo nad ním zvítězí v závodě vozů, poprosila královská dcera Myrtila o pomoc. Ten odstranil z vozu svého pána zákolník z osy kola, takže se král zřítil a přišel o život. Umíraje vyslovil kletbu, že má Myrtilos zemřít rukou Pelopovou. Kletba se vyplnila, když Pelops obtížného spoluviníka svrhl do moře, které se po něm nazývá moře Myrtoiské. Ještě při pádu proklel Myrtilos Pelopa a jeho rod: řetěz "hrůz Atreovců" mohl začít (Apollodoros, Bibliothéka V 4-8). Podle Eratosthena (Katasterimoi 13) byl Myrtilos přenesen na oblohu jako souhvězdí Vozataje. Myskelos Řek z Argu, kterému se ve snu zjevil Herakles* a nutil ho k vystěhování z domovského města, ačkoliv to zákony zakazovaly. Když se Myskelos podřídil příkazu boha, byl zatčen a měl být odsouzen: všichni soudcové hodili do urny černé hlasovací kameny - ale když je chtěli spočítat, přeměnil Herakles všechny kameny v bílé. Myskelos mohl tedy odejít a založil v jižní Itálii město Kroton (Ovidius, Proměny XV 19-59). N Najády Nymfy* pramenů, řek a jezer. Narkissos Krásný, ale stydlivý mladý muž, který nic nechtěl vědět o lásce a odmítl také námluvy nymfy Echo*. Proklet jedním zhrzeným milencem, zamiloval se do vlastního zrcadlového obrazu, který spatřil v jedné studánce, a zemřel, když poznal bezvýchodnost své žádosti. Jeho tělo bylo proměněno v květinu, narcis (Ovidius, Proměny III 341-510). Jak Narkissos pozoruje svůj zrcadlový obraz, ukazuje působivá malba od Frančoise Lemoina (Narcis, 1728, Hamburg, Kunsthalle). Umírajícího u pramene několikrát namaloval Nicolas Poussin kolem roku 1625 (Narcis a Echo, Paříž, Louvre; Narcis, Drážďany, Galerie alter Meister). Sigmund Freud razil pro erotické obrácení se k vlastnímu tělu pojem "narcisismus". Nauplios Syn Poseidona*, král Euboie, otec Palameda*, pomluveného a ukamenovaného před Trojou. Protože Řekové Naupliovi odmítli

požadované zadostiučinění, podněcoval jejich ženy, zanechané doma, k nevěře. Kromě toho, když po dobytí Troje jeli vítězové domů, zapálil na předhůří Kaferea světelná znamení, čímž vlákal řadu lodí do záhuby: najely na zrádné útesy (Apollodoros, Bibliothéka IX 7-11). Nausikaa Dcera fajáckého krále Alkinoa*, které Athéna* ve snu určila, aby své prádlo prala v moři nedaleko místa, kde se doplazil na břeh ztroskotaný Odysseus* a vyčerpáním usnul. Když se probudil a vyšel ze svého úkrytu, princezniny průvodkyně se ho lekly, ale Nausikaa se trosečníka ujala, opatřila mu oblečení a ukázala mu cestu do paláce svého otce (Odysseia VI 12-323). Mezi četnými vázami, na nichž je vylíčeno setkání Odyssea a fajácké princezny, vyniká amfora tzv. malíře Nausikay (kolem roku 455 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen). Nádhernou Nausikau, před níž padá na kolena jen listím oděný Odysseus, zatímco princeznin doprovod se cizince děsí, namaloval Pieter Lastman roku 1619 (Augsburg, Staatsgalerie); kolem roku 1639 totéž téma zpracoval Peter Paul Rubens (Odysseus a Nausikaa, Florencie, Palazzo Pitti). Když si roku 1787 na své italské cestě četl Goethe na pláži u Taorminy Odysseiu, předsevzal si, že napíše tragédii Nausikaa. Projekt však zůstal fragmentem. Homérem a Goethem bylo inspirováno veršované drama Nausica Joana Margalliho i Gorina (1912), které je považováno za jedno z největších děl katalánské literatury. Nausinoos Syn Odyssea* a Kirke* nebo Kalypso*; bratr Nausithoa* nebo Telegona*. Nausithoos 1. Syn Poseidona*, otec fajáckého krále Alkinoa* (Odysseia VII 56-63). 2. Syn Odyssea* a Kalypso* (Hesiodos, Zrození bohů 1017 a násl.). Nefele První žena Athamanta*, matka Frixa* a Helle*, opustila svého muže nebo jím byla vypuzena. Jeho druhá žena Ino* usilovala dětem o život; Nefele poslala k jejich záchraně zázračného berana se zlatým rounem (Apollodoros, Bibliothéka I 80-83; Hyginus, Fabulae 1-3). Neleus Syn Poseidona* a Tyro*, dvojče Pelia*, který ho později zapudil. Neleus založil Pylos a měl mnoho synů, ale všichni až na nejmladšího - Nestora - byli zabiti Heraklem*, když Pylos dobyl (Apollodoros, Bibliothéka I 90-93; Ovidius, Proměny XII 542-576). Nemejský lev Nezranitelná obluda, pocházející od Tyfona* a Echidny*, která činila nebezpečnými pastviny kolem Nemey na Peloponnésu a kterou uškrtil Herakles*. Od této první "práce" nosil Herakles lví lebku jako přilbu a kožešinu jako pláštenku. Nemesis Dcera Noci, bohyně spravedlivé odplaty (Hesiodos, Zrození bohů

223 a násl.); na počátku "Železného věku" opustila Nemesis společně Aidem, stydlivostí, zvrhlé lidstvo (Hesiodos, Práce a dni 200). Nemesis je také považováná za matku krásné Heleny**. V kultu splývala Nemesis s Themidou* a Gaiou*, částečně i s Afroditou* a Artemidou*, v básnictví s Dike* a Tyche*/Fortunou. Takovou Nemesis ukazuje Dürerova známá mědirytina Velké štěstí z roku 1501-2. Neoptolemos Syn Achillea a Deidameie*, nazývaný také Pyrrhos, po smrti svého otce byl na základě věštby věštce Helena** přiveden Odysseem* k řeckému vojsku, které obléhalo Troju. O jeho hrdinských činech vypráví Odysseus Achilleovu stínu v podsvětí (Odysseia XI 506-540). V Sofoklově Filoktetovi* přináší Neoptolemos společně s Odysseem Herakleovy šípy, bez nichž nemůže být Troja dobyta. V této hře je upřímným, intriky neuznávajícím protihráčem lstivého krále z Ithaky. Jako nemilosrdný zuřivec se naproti tomu jeví v Euripidově Hekabě* (21-23) a ve Vergiliově Aeneidě (II 525-558), kde starého krále Priama odtrhne od oltáře a zabije. Zabije také Hektorova* syna Astyanakta*, obětuje Polyxenu* stínu svého otce a odvede s sebou Andromachu* a Helena* jako otroky. Jeho další osudy jsou líčeny rozporuplně: stojí mezi Hermionou*, svou nevěstou milovanou Orestem*, a Andromachou* a nachází smrt v Delfách. Tímto příběhem milostného trojúhelníku se roku 427 př. Kr. zabýval i Euripides v tragédii Andromache; z něho vycházel i Jean Racine se svou Andromaque (1667), kterou Gioacchino Rossini roku 1819 uvedl na operní jeviště. Jak je Priamos vražděn Neoptolemem, ukazuje červenofigurový krátér z Attiky (kolem roku 465 př. Kr. Museum of Fine Arts, Boston). Attický hrnčíř a malíř Duris, který rád zobrazoval mužské páry různého stáří, spojil dohromady Neoptolema s Odysseem (kolem roku 470 př. Kr., Vídeň, Kunsthistorisches Museum). Neptunus Římský bůh vodstev, záhy ztotožněn s Poseidonem* a pro svůj zvláštní vztah ke koním uctíván jako ochránce dostihových drah. Byla podle něj nazvána roku 1846 objevená planeta. Nereovny Dcery starého mořského boha Nerea* a Doridy*; Hesiodos uvádí ve svém Zrození bohů (240-264) padesát většinou výmluvných jmen, která trochu připomínají Wagnerovy dcery Rýna Flosshildu, Woglindu a Wellgundu. Jednou z Nereových dcer byla také Thetis*, matka Achillea*. Sochy z monumentu Nereoven z Xanthu v Malé Asii (kolem roku 450 př. Kr.) vlastní Britské museum v Londýně; Nereovnu s mořským bohem Tritonem namaloval Arnold Böcklin v roce 1873 (Mnichov, Schack-Galerie); dvě Nereovny se prohánějí s rozpustilými vodníky na jeho obraze Hra vln (1883, Mnichov, Neue Pinakothek). Nereus "Stařec z moře", syn Ponta* a Gaie*, upřímný a dobrotivý (Hesiodos, Zrození bohů 233-236), ale neochotný dávat všanc své vědomosti o budoucnosti. Herakles* ho musel svázat a nejdříve

poznat jeho schopnost měnit svou podobu, teprve pak se od něj dověděl, jak se dostane k Hesperidkám (Apollodoros, Bibliothéka II 115). Jako s věštícím starcem se s Nereem setkáváme i u Horatia (carmen I 15) a v Goethově klasické Valpuržině noci (Faust II). Nessos Kentaur*, který byl při pokusu o únos Deianeiry** zabit Heraklem*. Nestor Syn Nelea*, pylský král na Peloponnésu, účastník lovu na kalydonského kance*, plavby Argonautů* a - již ve vysokém stáří trojské války, v níž již sice nevykonával žádné hrdinské činy, ale byl Řekům užitečný svými radami a bavil je historkami ze svého mládí. Ovidius jej nechává podrobně vyprávět o boji Lapithů* s Kentaury* (Proměny XII 169-579). Se jménem Nestora, "který zažil tři lidské věky" (Friedrich Schiller, Das Siegefest, 1803/05), se již od antiky spojuje představa o moudrosti a vysokém věku; nejstaršího učence v nějaké disciplíně nazýváme nestorem jeho oboru. Roku 1939 objevené panovnické sídlo z mykénské doby je považováno za Nestorův palác; ten, kdo jako Heinrich Schliemann věří v historické jádro starých pověstí, nalezne tam dokonce koupací vanu, v níž Nestorova krásná dcera Polykaste koupala Telemacha*, když se při pátrání po otci zastavil na Pylu (Odysseia III 464-496). Nike "Vítězství", dcera Titána* Palanta a Stygy* (Hesiodos, Zrození bohů 383-385); jejími sourozenci jsou Ctižádost, Síla a Moc. To, že Nike není starou bohyní, nýbrž personifikací vítězství, kterým obdarovává Dia* a Athénu*, se promítá také ve výtvarném umění: oba velcí bohové byli často zobrazováni s malými, okřídlenými Nikami v ruce, např. proslulý Zeus z Olympie a parthenonská Athéna na Akropoli. Reliéfy z krásného chrámu Nike nad Propylajemi ukazují několik Nike při různých úkonech (kolem roku 420 př. Kr., Athény, Akropolis Museum). Asi ve stejnou dobu vznikla Nike Paioniova v Diově chrámu v Olympii (Olympia, Museum). Nádherně vystavená je v Louvru v Paříži Nike Samothrácká (kolem roku 180 př. Kr.): zdá se, že letí směrem k divákovi. Niobe Dcera Tantala*, žena thébského krále Amfiona*. Plná hrdosti na svých sedm synů a sedm dcer se Niobe posmívala bohyni Latoně*, že přivedla na svět jen dvě děti. Tyto děti - Apollon* a Artemis* pomstili posměch tím, že všechny Niobiny syny a dcery zabili. Nato si Amfion sám vzal život; Niobe se proměnila v kámen a byla vichřicí odnesena do své maloasijské vlasti. Ale i jako kamenná socha plakala ještě pro své ztracené děti (Ilias XXIV 602-617; Ovidius, Proměny VI 148-312). O slzícím kamenu v pohoří Sipylos podává zprávu antický cestopisec Pausanias (Cesta po Řecku I 21, 3). Na attickém kalichovém krátéru z 5. století př. Kr. je vedle scény z pověsti o Heraklovi zobrazeno i usmrcení "Niobovců". Malíři se říká podle tohoto nejdůležitějšího díla (v Louvru,

Paříž) malíř Niobovců. I ve výtvarném umění byl osud Niobovců oblíbeným tématem; kopie řeckých originálů vlastní mj. Státní muzeum v Berlíně a Uffizi ve Florencii. Nachází se zde velmi působivá socha Nioby, která se - jak ji popisuje Ovidius - "celým tělem a celým šatem" snaží zachránit svou nejmladší dceru. Pro Apollonův chrám v Římě, zasvěcený roku 431 př. Kr., vytvořil sousoší jeden Tarenťan: Apollon a Artemis zabíjejí děti Nioby. Jednu sochu z tohoto sousoší, dívku, která je zasažena šípem do zad a hroutí se, vlastní Museum Thermy (Museo Nazionale Romano) v Římě, druhou, "chlapce Alba", Ny Karlsberg Glyptothek v Kodani. V opeře Niobe od Heinricha Sutermeistera, která měla premiéru v roce 1945 v Curychu, hrají jako v antické tragédii důležitou úlohu chóry. Pozoruhodné je druhé jednání, v němž se zoufalá matka pokouší pomocí taneční písně ze šťastnějších dnů přivolat ztracené děti ze světa mrtvých nazpět - ale bohové zůstávají neúprosní. Nisos Megarský král, jehož panovnické štěstí bylo vázáno na purpurově červené vlasy na jeho hlavě. Když obléhal město Minos*, Nisova dcera Skylla (2) se do něho zamilovala, ustřihla spícímu otci osudné vlasy a své město zradila. Protivník jí však za zradu nepoděkoval a odmítl ji. Když chtěla plout za jeho loďstvem, napadl ji zuřivými údery zobáku mořský orel, do něhož se proměnil její otec, až se sama proměnila v ptáka střižku (lat. ciris, z řec. keirein, odstřihnout) (Ovidius, Proměny VIII 6-151). Malý epos Ciris se traduje pod Vergiliovým jménem. Notos Bouřlivý jižní vítr zimních měsíců přinášející déšť. Jak Notos pomáhá svým dílem k počátku velké potopy, vylíčil působivě Ovidius: "Ten vyletí na mokrých křídlech, hrozivý obličej jeho je zahalen černými mraky, lijáky tíží mu vousy a z šedivých vlasů mu krápe, na čele sedí mu mlhy, má nasáklá křídla i oděv. Rukama mraky když tiskne, jež široko daleko visí, rachot se ozve a husté lijáky z oblohy proudí." (Proměny I 264-269). Podobně jako u Ovidia se objevuje i na sloupu Marca Aurelia, dokončeném roku 196 po Kr., který vévodí Piazza Colonna u římského Corsa: Noto je zobrazen jako okřídlený obr, z jehož křídel se spouští průtrž mračen na římský tábor. Podle podání bylo vojsko římského císaře obklíčeno nepřáteli a velmi trpělo nedostatkem vody. Tu prosil Marcus Aurelius o déšť a jeho modlitba byla vyslyšena. Numa Pompilius Druhý bájný římský král, zakladatel důležitých kultů a kněžských úřadů, údajný žák filosofa Pythagora, milenec a důvěrník nymfy* Egerie* (Livius, Od založení města I 18-21; Plutarchos, Numa; Ovidius, Proměny XV 1-8; 479-487). Numen Působící síla římských bohů; také znamení, které dávali člověku, se nazývala numina. "Numinózní" je zážitek nebo místo, při němž, popř. na němž, se zachvějeme hrůzou před nepochopitelným. Numitor

Král Alby Longy v Latiu, otec Rey Silvie**, svým bratrem Amuliem* vypuzen, Romulem* a Remem* opět dosazen na trůn (Livius, Od založení města I 3-6). Nykteus Regent v Thébách za nezletilého Laia*, otec Antiopy (1)**. Nyktimene Dcera krále ostrova Lesbu Epopea, která buď svedla otce, nebo byla otcem svedena a Athénou* proměněna v sovu. Ale i v ptačí podobě se stydí, a proto ji za dne není vidět (Hyginus, Fabulae 204 a 253; Ovidius, Proměny II 589-595). Nymfy "Mladé ženy", polobožské obyvatelky hor (Oready), moře (Nereovny*, Okeanovny*), stromů (melské nymfy, Dryády*), pramenů a jiných vodstev (Najády). Nymfy se objevují tančíce, provozujíce hudbu, napínajíce luky v průvodu velkých božstev, např. Apollona*, Dionýsa* a Artemidy*; flirtují se Satyry* a Silény*, nebo dokonce s otcem Diem*, spojují se ale také se smrtelníky, jako například Egeria* s králem Numou*; někdy se pokoušejí ty, které milují, násilím vtáhnout do svého živlu jako Salmakis* Hermafrodita*. Věřilo se, že život stromových nymf byl vázán na strom, ve kterém pobývaly; to vyjadřuje i jméno Hamadryády ("ty spolu se stromem"). Ve výtvarném umění jsou nymfy zobrazovány jako mladé a půvabné, avšak zřídka jako individua, většinou jako stafáž. Že nahá dívka, kterou Hans von Marée roku 1882/3 připojil k mladému muži s koněm, má být nymfa, by se ani nevědělo, kdyby obraz neměl titul Žokej a nymfa (Mnichov, Neue Pinakothek). Nyx Personifikace noci, podle Hesioda vznikla současně s Erebem* a Chaosem* (Zrození bohů 123), matka dne a jasného nebeského etheru, ale také zlých mocností jako smrti, stáří, sporu, Moir* a Ker* (Zrození bohů 124; 211-225). O Ocresia Krásná válečná zajatkyně, které žena římského krále Tarquinia Prisca přikázala obětovat domácímu oltáři víno. Nato se zvedl z oltáře mužský úd, který způsobil, že se Ocresia stala matkou pozdějšího krále Servia Tullia (Ovidius, Kalendář VI 627-634). Odysseus Král ostrova Ithaky, syn Laerta* nebo Sisyfa*, který prý Antikleu, Odysseovu matku, před její svatbou s Laertem svedl. Jako mladý muž byl Odysseus při lovu na kance poraněn a utržil jizvu, podle níž ho o mnoho let později poznala jeho chůva. Se svým zájmem o krásnou Helenu neměl sice štěstí, avšak dal jejímu otci Tyndareovi* dobrou radu: aby všechny nápadníky nechal přísahat, že tomu, kdo si ji odvede domů jako nevěstu, přispějí všichni na pomoc, pokud by mu ji někdo upíral. Z vděčnosti dostal za ženu Penelopu*, neteř Tyndarea, a ta mu porodila Telemacha*. Když Paris* unesl Helenu a i Odysseus měl táhnout do války proti Troji, dělal ze sebe pomateného, oral s jedním volem a jedním

koněm a zaséval sůl. Palamedes* ho ale donutil, aby tuto komedii ukončil tím, že před pluh položil malého Telemacha. Za to se mu Odysseus později záludně pomstil. Na cestě do Troje se Odysseus zastavil pro mladého hrdinu Achillea* u jeho otce, nebo ho objevil - podle mladší pověsti - mezi dcerami krále Lykomeda*. Ifigenii* a její matku vlákal do tábora Řeků. Na jeho radu vysadili Řekové zraněného Filokteta* na ostrově Lemnu. Odysseus se pokusil spolu s Menelaem* přemluvit Trojany k vydání Heleny. Své řečnické umění vyzkoušel i na rozhněvaném Achilleovi, i když marně. Že se Filoktetes vrátil později k vojsku a že se k němu připojil Neoptolemos, bylo v podstatě dílem lstivého Odyssea, který také při jednom nočním tažení zajal trojského špióna Dolona*, přepadl Thráka Rhesa* ve spánku, unesl a vyslýchal věštce Helena*, unesl z města palladion, sochu Athény*, která chránila Troju, a konečně nechal vystavět trojského koně*. K čemu je mu výzbroj," ptá se Aias (1)* u Ovidia, "vždyť své činy koná tajně a neozbrojen a jen svými úskoky přelstí bezstarostného nepřítele?" (Proměny XIII 103 a násl.) Přesto nebyly zbraně padlého Achillea přiřčeny Aiantovi, nýbrž Odysseovi, který je v Iliadě v celkovém pohledu zobrazován pozitivněji než v menších "homérských" eposech a u tragiků. V Odysseii vystupuje jako "velký trpitel", který i v těžkých situacích zachovává chladnou hlavu, který oslepí Poseidonova* syna Polyféma** a zachrání se před Laistrygony*, který s božskou pomocí dorostl velikosti kouzelnice Kirke*, který sestoupí do říše mrtvých, slyší zpěv Sirén* a přežije Skyllu (1) a Charybdu*. Byl by již dávno doma, ale bláznovství jeho průvodců mu udělá mnohokrát čáru přes rozpočet: jsou to oni, co otevřou Aiolův* měch a vypustí z něj uvězněné nepříznivé větry, pobijí proti výslovnému zákazu svatý dobytek Helia* a zpečetí tím svůj zánik. Na troskách své poslední lodi dopluje Odysseus k ostrovu Kalypso*, která ho chce bezpodmínečně za muže a drží ho u sebe sedm let. Když se bohové v Poseidonově* nepřítomnosti dohodnou na jeho návratu a on může konečně na voru vyplout, uvidí ho bůh moře, který se na něj hněvá kvůli oslepení Polyféma, a rozpoutá strašlivou bouři. Odysseus by byl ztracen, kdyby mu nedala bohyně Leukothea* svůj závoj. S jeho pomocí se zachrání na pobřeží Fajáků, kde potká královskou dceru Nausikau*. Ta mu ukáže cestu do paláce svého otce, který ho přátelsky přijme, nechá ho vyprávět o jeho dobrodružstvích a konečně dovést lodí domů. Tam přichází Odysseus, proměněný Athénou* v žebráka, nejdříve k věrnému pasákovi vepřů Eumaiovi*. Svému synu Telemachovi, který se tam rovněž vyskytne, se nechá po určitém váhání poznat. Když vyhledá následujícího dne svůj palác, pozná ho jeho umírající lovecký pes Argos*. Ale spousta mladých mužů, kteří se ucházejí o Penelopu a přitom utrácejí Odysseův majetek, se otrhanému tulákovi posmívají a poštvávají proti němu žebráka Ira*, což se jemu ovšem nevyplatí. Večer hovoří Odysseus se svou ženou Penelopou jako cizinec a tvrdí, že se její muž brzy vrátí. Jeho řeč nevyvolá příliš důvěry, ale náhle odhalí chůva Eurykleia,

která mu umývá nohy, onu starou jizvu. Jen s námahou Odysseus donutí radostně překvapenou ženu k mlčení. Den nato se koná soutěž nápadníků o ruku Penelopy. Vítězem se stane ten, kdo napne Odysseův luk a prostřelí šíp otvory dvanácti železných seker, které Telemachos umístil za sebou pomocí sňůry. Nikomu se to nepodaří - kromě cizího žebráka, který si za posměchu mladých mužů dal podat luk. Po své mistrovské střelbě zastřelí druhým šípem nejdrzejšího nápadníka Antinoa* a dá se poznat. Pak koná společně s několika věrnými hrůzný soud. Penelopu, která pořád ještě nechce uvěřit, že se Odysseus skutečně vrátil, přesvědčí přesným popisem toho, jak kdysi sám postavil ložnici a manželské lože. Teď už by mohlo být všechno v pořádku, kdyby obyvatelé Ithaky nepovstali kvůli vraždě nápadníků. Vše ale urovná Athéna a založí trvalý mír (Odysseia I-XXIV). Podle pozdějšího podání založí Odysseus - v souladu s věštbou veštce Teiresia*, na kterého se obrátil v podsvětí - na pevnině u Thesprotů kult Poseidona, aby si boha usmířil. Přitom se do hrdiny zamiluje královna této země, a Odysseus zůstane jako král s ní. Teprve po smrti své milenky se vrátí ke své Penelopě. Mezitím vyroste jeho syn Telegonos*, kterého měl s Kirke*, a vydá se svého otce hledat. Náhodně přistane na Ithace, kde ho potká Odysseus, právě když chce mladý muž ukrást několik krav; ti dva se do sebe pustí, a Telegonos vlastního otce zabije (Apollodoros, Bibliothéka X 33-36). Proměnlivá postava Odysseova fascinovala básníky všech epoch: setkáváme se s ním v Sofoklových tragédiích Aias a Filoktetes (kolem roku 450 popř. 409 př. Kr.), v Euripidově Hekabe (424 př. Kr.) a v jeho satyrské hře Kyklops (kolem roku 410 př. Kr.), v Senecových Trojankách (kolem roku 50 po Kr.), v slovním duelu s Aiantem u Ovidia (Proměny XII 620- XIII 383). Ve středověkých románech o Troji hraje důležitou, ale většinou nevýraznou roli; v Dantově Božské komedii pyká v osmém kruhu pekla uprostřed jiných "podvodných rádců", hoří jako plamen za své hříchy; ani Shakespeare nevykresluje v Troilovi a Cressidě jeho podobu příliš laskavě. Calderón de la Barca zachytil dobrodružství s Kirke v komedii El mayor encanto amor (Největší kouzlo: láska, 1637), která tvoří základ opery Wernera Egka Circe (1948). Důležitým dílem pro vývoj opery jako umělecké formy se stalo Il ritorno d'Ulisse in patria (Návrat Odysseův, 1641) od Claudia Monteverdiho, s nímž se chtěl měřit v roce 1948 Luigi Dallapiccolla se svým Ulissem. Gerhard Hauptmann přeložil ve své činohře Luk Odysseův veškeré jednání i pomstu na ženiších do Eumaiovy chýše a vypustil - až na setkání s Telemachem - všechny scény, ve kterých je Odysseus identifikován. V dramatu Jeana Giraudouxa Trojská válka nebude (1935) se pokouší Odysseus spolu s Hektorem hrozícímu konfliktu zabránit - a neuspěje. Hra, která je zaměřena na konflikt mezi Německem a Francií, se ukázala vzhledem k druhé světové válce jako prorocká. Přesně 33 333 verše obsahuje novořecký epos Odissia (1938), v němž Nikos Kazantzakis dále rozvíjí Odysseovy

příběhy: pro hrdinu je Ithaka brzy po jeho návratu domu nudná; tak se opět vydává na velkou plavbu, která ho vede přes Egypt do nitra Afriky, až nakonec skončí na ledovcové hoře. Odysseiou zcela jiného druhu je obrovský román Ulysses irského básníka Jamese Joyce (1922), který neobyčejně detailně, s využitím různých vyprávěcích technik a s nesčetnými narážkami popisuje jediný den dublinského maloměšťáka. Motivy z 11. zpěvu Odysseie se objevují v poválečném románě Hanse Ericha Nossacka Nekyia (1947). Dokonale nepřehledný je vliv pověstí o Odysseovi ve výtvarném umění; omezíme se proto na to nejznámější, jako je např. onen Odysseus s plstěnou čapkou, který - původně asi součást sousoší podává již neexistujícímu Polyfémovi misku plnou vína (1. st. po Kr.; římská kopie řeckého originálu, Řím, Vatikánská muzea), či asi stejně staré sousoší se Skyllou z návrší Sperlonga (Sperlonga, muzeum). Oslepení Polyféma je živě vylíčeno na hydrii z etruského města Caere (6. st. př. Kr.; Řím Museo Nazionale di Villa Giulia), dobrodružství se Sirénami na stamnu z Attiky (kolem roku 460 př. Kr., Londýn, British Museum), zabíjení ženichů na attickém skyfu (kolem roku 450 př. Kr., Berlín, Antikensammlungen): před šípy mstitele se kryje mladý muž za stolem, jiný je právě zasažen, jiný se zvedá z lehátka. Obrazy k Odysseii z 1. století př. Kr. byly nalezeny v jednom římském domě na Esquilinu. Nacházejí se ve Vatikánských sbírkách a ukazují mimo jiné setkání Řeků s obří dceruškou laistrygonského krále, jakož i útok lidožravých obrů na Odysseovo loďstvo. Údiv Penelopy nad návratem jejího muže nádherně vyjádřil Francesco Primaticcio (Odysseus a Penelope, kolem roku 1550, Toledo/Ohio, Museum of Fine Arts), rozčarování Odyssea zadržovaného u Kalypso Max Beckmann (Odysseus a Kalypso, 1943, Hamburg, Kunsthalle). Ofeltes Synáček nemejského krále Lykurga, kterého nechala jeho opatrovnice Hypsipyle samotného, aby mohla ukázat cestu k prameni Sedmi* hrdinům, kteří pod vedním Adrasta táhli proti Thébám. Ve smrti dítěte uštknutého hadem viděl Amfiaraos zlou předzvěst. Proto Ofelta nazývali Archemoros, "počátek osudu", a na jeho počest byly založeny Nemejské hry (Apollodoros, Bibliothéka III 65-66). Oidipus Syn thébského krále Laia* a Iokasty* (popř. Epikasty). Kvůli únosu Chrysippa* Peleem* byl Laios proklet a dlouho se neodvážil dotknout se své paní, zvláště když jej delfské orákulum varovalo: bude zavražděn vlastním synem! Když se královně konečně narodilo dítě, protože Laios s ní v opilosti spal, nechal ho s probodenými patami pohodit pastýřem na hoře Kithairon. Tam se objevili sluhové korintského krále, Polyba, a donesli ho k jeho bezdětné manželce Periboii, která malého podle oteklých nohou nazvala Oidipem, "oteklá noha", a vychovala ho jako vlastního syna. Mladík vyrostl a zesílel a vzbuzoval závist stejně starých druhů, kteří se ho snažili urážet nadávkou "bastard". Protože mu

Periboia na otázky po jeho původu nedala žádnou odpověď, šel se zeptat na své rodiče orákula v Delfách. "Nechoď do své vlasti," byla odpověď, "jinak zabiješ otce a oženíš se se svou matkou." Oidipus se proto do Korintu nevrátil, nýbrž jel svým vozem z Delf do Fokidy. V jednom úvoze přijížděl proti němu jiný vůz, jehož vozataj ho vyzval, aby uvolnil cestu. Když Oidipus hned neposlechl, zabil surový chlapík jednoho z jeho koní. To Oidipa rozzuřilo a zabil vozataje i jeho cestujícího, starého muže svého otce Laia! Po nějaké době se dostal Oidipus do Théb, vyřešil hádanku Sfingy** a dostal od Kreonta (1)*, který po smrti Laia převzal vládu, jako odměnu královský trůn a ruku ovdovělé královny - své matky! Oidipus měl s Iokastou dva syny, Eteokla* a Polyneika*, a dvě dcery, Ismenu* a Antigonu**. Panoval šťastně, dokud v Tébách nevypukl mor a delfské orákulum neoznámilo, že nákaza skončí, až bude potrestán vrah Laia. Oidipus tento případ osobně převzal a usvědčil při výsleších a srovnáváních sám sebe! Plna hrůzy nad spáchaným zločinem se Iokaste oběsila, Oidipus si vypíchl oči a odešel jako žebrák do ciziny, doprovázen jen svou dcerou Antigonou. V posvátném háji v Kolonu v Attice mu poskytl azyl až do smrti Theseus* (Sofokles, Oidipus vladař; Oidipus na Kolonu; Apollodoros, Bibliothéka III 49-57). Osud Oidipa, který Ilias (XXIII 679) jen naznačuje, zatímco Odysseia (XI 271-280) o něm krátce referuje, byl popisován v eposu Oidipodeia ze 7. století př. Kr. - dnes ztraceném kterým se dali inspirovat velcí tragikové. Kromě již jmenovaných tragédií Sofoklových, které byly poprvé uvedeny kolem roku 425 popř. 401 př. Kr., se zachovaly Euripidovy Foiničanky, vzniklé kolem roku 410 př. Kr., které se pokoušejí shrnout obrovskou látku jako v dutém zrcadle. Pro tento účel ponechává Sofokles Oidipa a Iokastu zažít ještě spor jejich synů. Sofoklova dramaturgie je velkolepá, jeho Oidipus vladař může být považován za první evropskou detektivní hru. Ale ještě více je osudovým dramatem o božské moci a lidské bezmocnosti, o vědění a zaslepenosti, jehož účinky byly obrovské. Říman Seneca ve svém Oedipovi (kolem roku 50 po Kr.) vědomě změnil hrdinův charakter a nechal ho provádět všechny možné ničemné úskoky jen proto, aby si zachoval panství. Střední cestu mezi Sofoklem a Senecou nastoupil Pierre Corneile ve svém Oedipe (1659); Voltairova stejnojmenná tragédie (1718) vděčí za svůj úspěch četným dobovým narážkám. Drama Huga von Hofmannsthala Oidipus a Sfinx (1906) pojednává pouze o událostech již zmíněných; André Gide popsal svého Oedipa jako neúprosného hledače pravdy; satirické momenty si z látky vybral Jean Cocteau v La Machine infernale (Pekelný stroj, 1936); své oidipovské drama, které vyšlo v roce 1928, sám nově přepracoval v roce 1953 pro film. Pouze skrz Sigmunda Freuda a jeho pojem pro příliš silnou vazbu syna na matku, zvaný "oidipovský komplex", má s Oidipem co do činění Loriotova filmová prvotina Oidipussi (1989). Na operním jevišti se z početných pojetí látky prosadily Oedipus rex od Igora Stravinského (text od Cocteaua podle Sofokla, 1927 )

a Oidipus vládce od Carla Orffa (text podle Hölderlinova překladu Sofoklovy tragédie). O Hölderlina se rovněž opírá libreto opery Oidipus od Wolfganga Rihmse uvedené poprvé roku 1987. Malíři si s Oidipem nevěděli příliš rady, Oidipa a Sfingu ukazuje jedna peliké, závěsná nádoba, (kolem roku 460 př. Kr., Vídeň, Kunsthistorisches Musem); totéž téma v pozdější době ztvárnili Jean Ingres (1818, Paříž, Louvre) a Gustav Moreau (1864, New York, Metropolitan Museum of Art). Oileus Otec Aianta (2)*. Oineus Kalydonský král, s Althaiou* měl Meleagra* a Deianeiru*; jeho druhá žena Periboia* porodila Tydea*. Když Oineus zapomněl při děkovných obětech za sklizeň na Artemidu*, nechala bohyně jeho zemi pustošit kalydonským kancem* (Apollodoros, Bibliothéka I 63-78). Oinomaos Syn Area*, král Elidy na Peloponnésu, otec Hippodameie (1)**. Oinone Nymfa* pohoří Idy u Troje, do níž se zamiloval Paris*, když tam pásl dobytek. Slíbil jí věčnou věrnost, ale ona, která znala budoucnost, odvětila, že se brzy oddá jedné cizí ženě a svůj národ uvrhne do války. Bude přitom raněn a nikdo ho nebude moci vyléčit kromě jí samotné. Vše se stalo tak, jak Oinone řekla; ale když k ní raněný Paris poslal posla, řekla mu, že se má její nevěrný milenec obrátit na Helenu*. Ve skutečnosti mu chtěla pomoci, ale přišla pozdě - Paris byl již mrtev. Tu si nymfa sama vzala život (Parthenios, Utrpení lásky 4; Ovidius, Listy heroin 5). Oinopion Král Chiu, o jehož dceru se ucházel Orion*. Protože otec stále svatbu odkládal, vnikl v noci netrpělivý ženich, rozpálený vínem, do pokoje své nevěsty a znásilnil ji. Zato ho Oinopion oslepil. Paprsek ranního slunce vrátil Orionovi jeho zrak a ten se ihned vydal Oinopiona hledat, avšak nemohl ho najít, protože mu Poseidon* opatřil podzemní úkryt (Parthenios, Utrpení lásky 20; Apollodoros, Bibliothéka I 25 a násl.). Okeanos Syn Urana* a Gaie*, bůh mohutného proudu, který obtéká zemský kotouč, s Thetyí* měl tři tisíce Okeanoven* a právě tolik synů, bohů řek (Hesiodos, Zrození bohů 133, 337-348). V Aischylově Upoutaném Prometheovi nabízí Okeanos Titánovi, přikovanému na Kavkaz, že bude prostředníkem mezi ním a Diem* - marně; Okeanovny jako chór jednání doprovázejí . Okeanovny Tři tisíce dcer Okeana* a Tethye*, částečně bohyně vodstev jako Styx*, zčásti podobné nymfám* (Hesiodos, Zrození bohů 346-370). Oknos "Váhavec", hříšník v podsvětí, který po celou věčnost plete lano, zatímco osel stále užírá to, co upletl (Propertius, Elegie IV 3,

21 a násl.). Okypete Jedna z Harpyjí*. Okyrrhoe Věštící dcera Chirona*, bohy proměněná v klisnu, když svému otci chtěla oznámit budoucnost (Ovidius, Proměny II 635-675). Omfale Lýdská královna, které musel Herakles** sloužit jako otrok, což byl trest za smrt Ifita * a za krádež delfské trojnožky (Sofokles, Trachiňanky 248-279; Apollodoros, Bibliothéka II 127-134). To, že Omfale oblékala svého prominentního otroka do ženských šatů a sama mávala jeho kyjem, bylo dobrým komediálním motivem, kterého se zmocnili římští básníci, např. Propertius v Elegiích (III 11, 17-20) nebo Ovidius v Kalendáři (II 305-32) a v Listech heroin (IX 53-119) - zde v podobě hořkých výčitek, které dělá Deianeira* svému Heraklovi. Opora Bohyně sklizně a vinobraní v okruhu Dionýsově* (Aristofanes, Mír 706-716). Ops "Pomoc", ochranná bohyně Říma, později jako manželka Saturna* ztotožněna s Rheiou*. Orcus Římský bůh říše smrti, která byla také nazývána Orcus. Oready Nymfy* horského lesa. Oreithyia Dcera Erechthea*, unesená Boreem**, matka Kalaidy* a Zeta*. Orestes Syn Agamemnona* a Klytaimestry*, kterou na příkaz Apollona* zabil společně s jejím milencem Aigistem* pro vraždu spáchanou na jeho otci. Pomáhali mu při tom jeho sestra Elektra* a jeho přítel Pylades*. Po vraždě matky ho Erinye* uštvaly do stavu šílenství a uklidnily se teprve po soudním jednání, v němž Apollon* a Athéna* energicky vystoupili v Orestův prospěch. O jeho osudech se několikrát zmiňuje Odysseia; dramaticky je ztvárnili Aischylos ve své Oresteii, trilogii uvedené roku 458 př. Kr. a skládající se z částí Agamemnon, Choeforoi (Obětující ženy) a Eumenides (Usmířené bohyně), Sofokles (Elektra, kolem roku 413 př. Kr.) a Euripides. Zatímco se Euripides v Elektře (kolem roku 413 př. Kr.) přidržuje tradičního vývoje událostí, v Orestovi (408 př. Kr.) vítězí jeho sklon mýtus přetvářet, a tak se hrdina a jeho sestra málem stanou obětí lidového hněvu, který nedokáže uchlácholit ani Helena*, ani Menelaos*. Orestes chce v tísni zabít Helenu, která je bezprostředně na jeho neštětí vinna, ale ta je bohy přenesena mezi souhvězdí. Nato zajme její sestru Hermionu* jako rukojmí a vyhrožuje, že se s ní společně zabije tu se zjeví Apollon jako deus ex machina a doporučí, že se má s dívkou raději oženit. Z předpokladu, že ne všechny Erinye by akceptovaly osvobozující

rozsudek nad Orestem, spočívá jednání Euripidovy Ifigenie v Auridě (kolem roku 412 př. Kr.): aby byl konečně Orestes zbaven viny, musí přinést z dnešního poloostrova Krymu do Athén dřevěnou Artemidinu sochu a při této příležitosti nalezne svou sestru, o níž se domníval, že je mrtvá. V Euripidově Andromache (kolem roku 425 př. Kr.) je Orestes rivalem Neoptolema* v usilování o přízeň Hermiony a nakonec ho zabije. Z pozdějších zpracování této látky zaslouží zmínku Oreste od Voltaira (1750) a Orestes od Vittoria Alfieriho (1781); klíčovým dramatem francouzského odboje jsou Mouchy (Les Mouches, 1943) od Jean-Paula Sartra, v němž Orestes vystupuje jako osvoboditel potlačeného národa. Opravdu svévolně nakládá s látkou také Ernst Krenek ve své opeře Život Orestův (1930): Orestes zde má být obětován bohům a je Klytaimestřinou chůvou odveden do Athén, kde ho s sebou vezmou komedianti, protože zdemoloval jejich boudu. Později je Agamemnon otráven, Elektra ubita lidem a Orestes je nakonec zachráněn malým děvčátkem. Do řady výjevů je rozložen příběh o Orestově pomstě až po jeho útěk do Delf na Orestově sarkofágu (kolem roku 150 po Kr., Řím, Laterán, Museo Profano). Oresta s Pyladem, Ifigenií a králem Tauridy ukazuje nástěnná malba z domu hráče na citeru v Pompejích (kolem roku 50 po Kr., Neapol, Museo Nazionale). Neoddělitelná přátelská dvojice byla oblíbeným tématem malířů i v novější době; uveďme alespoň Orestes a Pylades od Pietra Lastmana (1614, Amsterodam, Rijksmuseum) a od Benjamina Westa (1766, Londýn, Tate Gallery). Orfeus Syn Thráka jménem Oiagros nebo Apollona* a Múzy Kalliopy*, nadaný pěvec s kitharou, který svým zpěvem dojímal dokonce zvěř, stromy a skály. Když jeho mladá žena Eurydike* zemřela uštknuta hadem, sestoupil do podsvětí a zpíval před Plutem* a Persefonou* tak dojemně, že mu milovanou vydali zpět, ovšem s podmínkou, že se za ní nesmí cestou na zemský povrch ohlédnout, jinak o tuto výsadu přijde. Z obavy, že Eurydiku ztratí, se přesto ohlédne, a téměř získaná žena se opět ponoří do říše mrtvých. Sedm dní pláče Orfeus u Acherontu*, pak se vrátí mezi živé, ale o ženách již nechce slyšet ani slovo a objevuje lásku k chlapcům. Protože jeho pohrdání ženami je urážlivé, Thrákyně ho v bacchantské zuřivosti roztrhají. Znovu, nyní jako stín, jde do Hádu; všude hledá svou Eurydiku, nachází ji na luzích blažených a "obejme ji v milujícím náručí" - nyní mu konečně zcela patří (Ovidius, Proměny X 1- XI 64). Před Ovidiem zpracovává pověst o Orfeovi Vergilius v malém eposu Culex (268-295) a ve Zpěvech rolnických (IV 435-527), a to podle předloh, které se nedochovaly. Připojuje ponurý detail, že utržená hlava pěvce, když už byla unášena thráckou řekou Hebros, stále ještě truchlila pro Eurydiku. Ovidiovo pojetí je patrně nejpodrobnější, jaké nám bylo zachováno, a asi také nejhlubší: Orfeus si myslí, že smrtí Eurydiky byl ošizen o své štěstí, a žaluje před bohy podsvětí, že směl jen krátce žít s milovanou ale co jiného je život než utrpení? Teprve po smrti si je svou

milou zcela jist, teprve nyní je skutečně šťasten. O relativně vysokém stáří pověsti o Orfeovi svědčí zlomek řeckého lyrika Simonida a jedno místo v Euripidově Alkestidě, uvedené v roce 438 př. Kr. (357-362): "Ach, kéž bych měl sladká ústa Orfeova", hovoří zde Admetos* při vzpomínce na svou ztracenou ženu, "jeho pěvecké umění, by oheň mé písně okouzlil ucho Persefone i jejího mocného muže! Ba, do hlubin Hádu sestoupil bych a přivedl si ji odtamtud zpět! Nic by mne neděsil Plutonův pes, Kerberos, ba ani Charon, převozník s lodičkou mrtvých: živou bych si tě vyvedl na světlo k nám!" V Hyppolytovi (427 př. Kr.) vkládá Euripides do úst Theseovi pozoruhodnou řeč plnou nadávek: jeho syn Hippolytos se k jeho zlosti považuje za "vyvoleného", žije jako vegetarián, horuje pro Orfea a leží ve svatých knihách. Takových lidí se musí člověk vystříhat! Útok je zaměřen na tajné učení orfiků, vzniklé v 6. st. př. Kr., kteří uctívali Orfea jako svého zakladatele a z jejichž písemnictví se zachovalo téměř sto údajně Orfeových hymnů. Jeden z těchto hymnů na vznik světa a bohů nechává Apollonios z Rhodu přednášet zpěváka k pobavení Argonautů* (Argonautika I 494-515). K těmto literárním svědectvím přistupuje slavný reliéf, vytvořený kolem roku 420 attickým umělcem, který ukazuje onen osudný okamžik, v němž se Orfeus ohlíží za Euridikou a průvodce mrtvých Hermes* si ji opět odvádí s sebou (římské kopie ve Villa Albani v Římě, v Národním muzeu v Neapoli a v pařížském Louvru), jakož i početné vázové malby, z nichž Orfeus mezi Thráky nejlépe vyjadřuje fascinaci jeho uměním (kolem roku 420 př. Kr., Berlín, Antikensammlungen). Zpěváka uprostřed zvířat ukazuje kamenný reliéf z 3. st. př. Kr. (Řím, Museo dei Conservatori); do blízkosti Krista jej staví nástěnná malba v římské Domitillině katakombě z 3. st. po Kr. Orfeovými příběhy se od dob renesance inspirovali četní sochaři a malíři, mezi nimi Peter Vischer ml. k bronzovému reliéfu Orfeus a Eurydike (kolem roku 1520, Hamburk, Museum für Kunst und Gewerbe), Luca Signorelli k fresce Orfeus v podsvětí (kolem 1500, dóm v Orvietu) a Jan Breughel st. ke stejnojmennému obrazu (kolem roku 1620, Florencie, Palazzo Pitti); Orfea a Eurydiku malovali kromě jiných Peter Paul Rubens (kolem roku 1635, Madrid, Prado) a Anselm Feuerbach (1868, Vídeň, Österreichische Galerie), Thráckou dívku nesoucí hlavu Orfeovu Gustave Moreau (1865, Paříž, Louvre). Ještě větší bylo působení pověsti o Orfeovi v básnictví a na jevišti; Euridice (1600) od Jacopa Periho a Orfeo (1762) od Claudia Monteverdiho patří k nejstarším evropským operám, Orfeus a Euridice (1762) od Christopha Willibalda Glucka přinesl nové impulzy ve vývoji tohoto hudebního útvaru, travestie Jacquea Offenbacha Orfeus v podsvětí (1858) směle podezřívá, že by se Orfeus ze srdce rád vzdal Eurydiky, kdyby ho "veřejné mínění" nebylo hnalo nebem i peklem. Podobně hravě si počíná s látkou i Jean Cocteau ve své tragédii Orfée (1926; filmové zpracování 1950/1960): Orfeus zanedbává svou ženu ve prospěch koně, který vyslovuje poetické věty, ta mu dělá scény, rozbíjí okenní

tabulky, a tak zajišťuje sklenáři bezpečné příjmy. Jiný druh zexotičtění zvolili Augusta de Wit ve svém románě Orfeus in de Dessa (1902), který se odehrává na Jávě, a Vitorio do Canto u Orfea negra (1956). Stejnojmenný film (1958) fascinuje velkolepými obrazy karnevalu v Riu, v jehož průběhu černý Orfeus ztratí svou černou Eurydiku. O expresionistické pojetí světa se pokusil Oskar Kokoschka ve své hře Orfeus a Euridike (1915/17), přičemž sebe samého, tedy umělce, viděl ztělesněného v postavě Háda*; jako sešlého kavárenského houslistu poznáváme Orfea ve hře Jeana Anouilha Eurydice (1942); velký divadelní skandál vyvolalo psychoanalytické drama Orpheus Descendig (Sestup Orfeův, 1957) Tennessee Williamse, který nechává svého hrdinu zajít na otrávenou atmosféru maloměsta na jihu USA - vidíme, jak se nadčasovost mýtu projevuje v množství jeho přeměn a odrazů. K nim patří Goethova Urworte: Orphisch (1817) a Sonety na Orfea Rainera Maria Rilkeho (1923), právě jako symfonická báseň Franze Liszta Orfeus (1856) a stejnojmenný balet Igora Stravinského (1947). Orion Obří syn Poseidona*, vynikající lovec, který osvobodí Chios od divokých zvířat, aniž by tím mohl získat za tchána Oinopiona**, krále ostrova. Je jím oslepen, ale Helios* ho opět uzdraví. Nakonec vzbudí vášeň u Eoje*, která ho unese, ale bohové jí mladého muže nepřejí: Artemis* ho zabije svými šípy (Odysseia V 121-124, kde si Kalypso* stěžuje na žárlivost nebešťanů). Také o souhvězdí Orion se hovoří už v Iliadě (XVIII 486) a v Odysseii (V 274); naproti tomu vidí Odysseus Oriona v říši mrtvých, kde kyjem loví zvěř (XI 572-575). Ovidius v Kalendáři (V 493-544) vypráví, pravděpodobně podle helénistických zdrojů, že jednou byli Jupiter*, Neptun* a Merkur* přátelsky přijati starým mužem jménem Hyrieus. Jupiter mu proto nabídl splnit jedno přání, a Hyrieus řekl, že by měl rád syna, ale brání mu v tom přísaha věrnosti, kterou dal své zemřelé ženě. Bohové vyřešili problém tím, že se na zem ... - Ovidius stydlivě mlčí, co dělají, ale v jeho řeckém zdroji jistě stálo urein. Po devíti měsících se objeví obrovské dítě, které Hyrieus pojmenuje podle způsobu plození Urion. Když tento Urion později opovážlivě tvrdí, že neexistuje divoké zvíře, které by nemohl složit, pošle bohyně země onoho štíra, s nímž byl společně jako Orion přenesen na oblohu. Jeho loveckým psem je Sirius (Ilias XXII 26-29). Orthos Dvojhlavý pes Geryonea*, usmrcen Heraklem*. Osiris Egyptský bůh světa mrtvých, manžel Isidy*. Otos Bratr Efialta, jeden ze dvou Aloeovců*. P Paieon Lékař bohů, který léčil hojivými bylinami Hádovy* a Areovy* rány (Ilias V 401; 899 a násl.); později ztotožněn s Apollonem* nebo Asklepiem*. Přitom se jeho jméno stalo nejprve přízviskem, potom

označením prosebné písně určené především Apollonovi a nakonec odborným pojmem pro přesně vymezenou písňovou formu, pajánu. Palaimon Jméno Melikerta*, syna Ino**/Leukothey*, proměněného v dobrotivého mořského boha. Palamedes Chytrý syn Nauplia*, objevitel písma, hracích kostek, deskových her, měr a vah, ohňových znamení a dalších věcí. Donutil Odyssea*, aby se vzdal svého předstíraného šílenství, a proto se stal později obětí jeho msty. Odysseus zakopal v Palamidově stanu zlato a obvinil jej ze zrádných kontaktů s Trojany. Na základě zdánlivě drtivých indicií byl nevinný odsouzen a ukamenován (Ovidius, Proměny XIII 35-62). Na Palamedově případu se pokoušel demonstrovat své umění sofista a učitel řečnictví Gorgias (kolem roku 480 až ca. 380 př. Kr.). Palamedova obrana vedle Heleniny obrany patří k tomu málu, co se z jeho rozsáhlého písemnictví dochovalo. Pales Římská bohyně pastýřů a pastvin; její svátek, Palilia (nebo Parilia), 21. dubna byl považován za den založení Říma (Ovidius, Kalendář IV 819 a násl.) a ještě dnes je se značnými náklady oslavován - například iluminací Kapitolu. Palikové Dva démoni pramenů, podobných gejzírům, u Caltagirone na Sicílii, nedaleko dnešního Lago dei Palici. Palinurus Kormidelník Aineia*, kterého přemohl bůh spánku a svrhl ho do moře. Palinurus sice dosáhl, jak mu bylo předpovězeno, italských břehů, ale byl tam zavražděn pobřežními lupiči. Aineias potkal stín nepochovaného na břehu Acherontu*. Tam mu Sibylla* přislíbila čestný pohřeb na předhůří, které stále ještě nese jeho jméno: Palinuro (Vergilius, Aeneis V 834-861; VI 337-384). Palladion Socha Pallas Athény*; byla to hlavně ona, údajně z nebe spadlá, která chránila Troju a kterou unesli Odysseus* a Diomedes* při jednom nočním vojenském útoku (Apollodoros, Bibliothéka VIII 13). Pallas 1. Titán*, manžel Stygy*, otec Nike* ("Vítězství"), "Síly", "Moci" a dalších personifikací (Hesiodos, Zrození bohů 376-389). 2. Přízvisko bohyně Athény*. 3. Bratr Aigea*. Pan Syn Herma* a jedné nymfy*, bytost s kozlími rohy a kozlíma nohama, "malá, vousatá obludka", při jejímž spatření se všichni ( řec. pantes) bohové museli srdečně smát (Homérský hymnus XIX na Pana, 47). Výklad jeho jména patří do oblasti lidové etymologie, podobně jako u Promethea*, a je právě tak nesprávný jako mnohem pozdější z řec. pan (všechno, celý), podle něhož se Pan stal mocným vládcem vesmíru. Pan je starý bůh plodnosti, chlípný kozel, stále poskakující za hezkými děvčaty a mladíky, např. za

Syringou*. V poledním horku šíří mezi pastýři a stády "panický" strach; také v bitvě u Marathonu prý poděsil Peršany (Herodotos, Historie VI 105) a byl také u Salaminy (Aischylos, Peršané 447 a násl.). Jak staré je rozštěpení Pana na množství (malých) Panů, nelze říct. Plutarchos (De def. orac. 17) vypráví, že na kormidelníka jedné řecké lodi, nacházející se v blízkosti Korfu, někdo několikrát z malého ostrůvku zavolal. Když se ohlásil, požádal ho hlas: "Až připluješ k Palodu, oznam, že velký Pan je mrtev!" Ten muž učinil, co mu bylo poručeno, a hned se ozvalo hlasité, mnohohlasé naříkání. Tato historka má asi symbolický význam a vyjadřuje smutek nad zánikem antického světa bohů - Pan ale zůstal ve skutečnosti živý, jako všichni, co byli neprávem prohlášeni za mrtvé, a objevuje se ještě dnes v postavě čerta, který mu děkuje za své rohy a kozí bradku. Ten je Panovi jistě podobnější než šimpanz, kterému v biologii připadlo druhové jméno "Pan". Trpasličí šimpanz se výstižně nazývá Pan paniscus. V románě Pan ve Vacarés (1926) zobrazil Provensálec Josef d'Arbaud kdysi tak plodného boha jako žalostnou figuru, jako relikt staré pohanské doby, který v Camargue nalezl útočiště a má ještě moc lákat zvukem syringy dobytek na zvířecí čarodějnický sabat, na němž on na počest svého boha tancuje. Z četných antických uměleckých děl, která zobrazují Pana, zasluhují zmínky dvě sousoší, obě římské kopie řeckých originálů: Pan učí mladíka hře na syringu (Neapol, Museo Nazionale) a Afrodite se brání Panovi (Paříž, Louvre) - bohyně právě zvedá sandál, aby dotěru přetáhla. Mezi mozaikami císařské vily na Piazza Armerina-Casale, vzniklými kolem roku 350 po Kr., je jedna, na níž Pan bojuje s Amorem. Alegorická malba Pan od Luky Signorelliho, jež vznikla kolem roku 1488 a ukazovala boha jako pána umění a přírody, shořela roku 1945 v Berlíně. Pana a Syringu malovali mimo jiné Nicolas Poussin (kolem roku 1650, Drážďany, Galerie alter Meister) a Arnold Böcklin (1854, tamtéž), který měl, jak se zdá, pro Pana slabost. Zvláště působivý je jeho obraz Pan v rákosí (1859, Mnichov, Neue Pinakothek), zatímco jeho Idyla (také: Pan, který fouká na syringu, 1875, v témže muzeu) působí značně neživě. Dramatičnost má naproti tomu jeho Panická hrůza (1860, Mnichov, Schack-Galerie). Panakeia "Všeléčitelka", dcera Asklepia*, setra Hygieie*. Pandareos Otec tří dcer, o které se staraly Afrodite*, Héra* a Artemis*, když jim bohové vzali rodiče. Dvě, ještě neprovdané, byly uneseny Harpyjemi* a přivedeny k strašlivým Erinyím*, aby jim sloužily. Třetí byla Aedon*, která proměněná ve slavíka neustále truchlí pro svého synáčka Ityla, jehož sama nedopatřením zabila (Odysseia XIX 518-523; XX 66-78). Pandaros Spojenec Trojanů, který byl Athénou* sveden k tomu, aby porušil klid zbraní dojednaný s Řeky a vystřelil šíp na Menelaa*, jenž byl ovšem jen lehce raněn, protože bohyně hrdinu chránila. Pro

Agamemnona bylo po tomto porušení přísahy zničení Troje mimo pochybnost: "Jednou přijde den, v němž svaté Ilios klesne, Priamos sám i národ krále, jenž oštěpem vládne" (Ilias IV 70-165). Charakteristické pro raně řeckou představu bohů je to, že zločinu, který zpečetil osud Troje, se dopustila bohyně na příkaz nejvyššího boha Dia*. Pandaros je jen nástrojem intriky vymyšlené v nebi. Pandion Athénský král, otec Filomely* a Prokny*, jakož i Buta* a Erechthea*. Pandora První žena stvořená na příkaz Dia* Hefaistem*, obdařená od všech bohů různými dary. Od Afrodity* dostala půvab, od Athény* šikovnost, od Herma* však "psí čich a lstivou potutelnost". Pak byla jako trest za Prometheovu** krádež ohně poslána na zem a přijata Epimetheem* i přes varování jeho bratra. Tomu totiž Zeus vyhrožoval, že na něj samotného i na příští generace sešle zlo, které budou všichni se smíchem objímat. Lehkomyslný Epimetheus při pohledu na krásku okamžitě zapomněl, že každý Diův dar musí odmítnout, jestliže chce uchránit smrtelníky před neštěstím. Až do té doby žili totiž lidé bez nemocí a bolestí, avšak sotva Pandora sundala pokličku z velké nádoby, vyletěla ven všechna zla a vrhla se na lidi. Když Pandora položila pokličku zpět, zbyla uvnitř jen naděje (Hesiodos, Práce a dni 56-105). Jméno Pandora, chápané Hesiodem jako "vším obdarovaná", znamenaná s jistotou "vše dávající" a bylo přízviskem Velké bohyně matky, k jejímž symbolům patřila i nádoba. U Hesioda jsou prvky mýtu s tendencí jednoznačně nepřátelskou ženám spojovány s dvojím pojetím prometheovského příběhu. Ve Zrození bohů (570-613) je první (ještě bezejmenná) žena sama zlem. V Práci a dnech k tomu ještě přistupuje tak zvaná "Pandořina skříňka", vlastně velká nádoba na zásoby (řec. pithos), o níž není řečeno, zda ji Pandora přinesla s sebou, nebo zda ji nalezla v domě Epimetheově, zda ji otevřela ze zvědavosti, nebo ve zlém úmyslu, a co má znamenat, že naděje v ní zůstala. U raných patriarchálních společností existovala zřejmě tendence činit ženské pohlaví odpovědné za zlo ve světě, ba dokonce nahlížet na ně jako na zlo samé; srovnání Pandory s Evou je nasnadě a bylo neustále uváděno. Tak vytvořil Jean Cousin st. kolem roku 1594 obraz Eva prima Pandora (Eva jakožto první Pandora; Paříž, Louvre), na němž se krásná žena pravou paží opírá o lebku, zatímco její levice spočívá na osudné nádobě. Pozitivněji než renesanční malíř viděli první ženu Pandoru ve svých dramatech Christoph Martin Wieland (1779) a Goethe (1808), zatímco tragédie Pandořina skříňka Franka Wedekinda (1902; 1913 spojena s Duchem země pod titulem Lulu) představuje hrdinku jako naivně zlou, pudovou bytost, jako "pravé zvíře, divoké, krásné zvíře", které strhává jednoho muže po druhém do neštěstí. Vysloveně "sexy" je Pandora zobrazena na stejnojmenném obraze Williama Ettyho (1824, Leeds, City Art Gallery). Silnou stránkou

Ettyho byly totiž akty podle živých modelů. Na kulturně historickou a literární výpravu se vydali Dora a Erwin Panofsky ve své čtivé knize Pandořina skříňka (1956), na jejíž titulním straně zasvěcenec rozpozná Pandoru Cousinovu. Pandrosos Dcera Kekropa*, sestra Aglaury* a Hersy*. Paris Syn trojského krále Priama* a Hekaby*. Protože se jí zdálo, že přivede na svět pochodeň, která zapálí Troju, byl Paris na radu svého nevlastního bratra Aisaka*, "vykladače snů", hned po svém narození pohozen v pohoří Ida. Ale byl odkojen medvědicí, vyrostl mezi pastýři a stal se z něho krásný a silný muž. Protože své lidi chránil, dostal jméno Alexandr ("ochránce mužů"). Tehdy se také dověděl, kdo byli jeho rodiče, a získal lásku nymfy Oinony** (Apollodoros, Bibliothéka III 148-154). Poté co Paris rozhodl spor bohyň Héry*, Athény* a Afrodity* o jablko Eridy* ve prospěch bohyně lásky, pomohla mu ona unést krásnou Helenu** (Euripides, Trojanky 924-995, formou hádky mezi Helenou a zajatou Hekabou). V následujícím boji o Troju se Paris příliš nevyznamená. Nejdříve vyzve nejstatečnějšího ze všech Řeků, aby se s ním měřil, avšak když se blíží Menelaos*, uskočí před ním jako před hadem a skryje se ve velkém zástupu, až mu jeho bratr Hektor* spílá: proklíná "neblahého Parida", který jako hrdina jen vypadá, ale ve skutečnosti nemá žádnou odvahu, který umí jen unášet ženy a vystavovat se všeobecnému posměchu. Paris, takto hrubě pohaněn, se vzmuží a chce riskovat svůj život v souboji s Menelaem; to by však znamenalo jeho konec, a proto ho Afrodite odnáší do komnaty jeho Heleny (Ilias III 15-461). Že silný Achilleus* padne zásluhou Paridovou a Apollonovou*, prorokuje svému přemožiteli umírající Hektor (Ilias XXII 559 a násl.). Paris sám podlehne otrávenému šípu Filokteta*, protože Oinone přichází příliš pozdě, aby ho zachránila. Krásného, statného Parida s frygickou čapkou a oštěpem, kterého se používalo při lovu na zajíce, vytvořil Antonio Canova (mramorová socha, 1807/8), Mnichov, Neue Pinakothek). Paridův soud zpracovávali již od antiky především malíři; nejstarší zachovaný příklad toho je tzv. konvice Chigi (protokorintská, kolem roku 640 př. Kr., Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia). Další byly uváděny v souvislosti s Afroditou. Zde můžeme ještě jmenovat svým způsobem fascinující monumentální malbu od Maxe Klingera (Paridův soud, 1884-86, Vídeň, Kunsthistorisches Museum) a Paridův soud Anselma Feuerbacha (1870, Hamburk, Kunsthalle). Na operní jeviště uvedl Parida a Helenu Christoph Willibald Gluck (1770) a Paridův soud (1943) César Bresgen; mytologická scéna je ovšem jen hra ve hře, opera v opeře, v níž jde o milkování na knížecím dvoře 19. století. Autobiografií rozpolceného hrdiny je román Rudolfa Hagelstanga Spielball der Götter (1959). Parky Římské bohyně porodu, později ztotožněny s řeckými Moirami*. Silného účinku dosáhl William Blake svou akvarelovou perokresbou

(kolem roku 1805, Londýn, Tate Gallery), na které obklopil Tři Parky, mačkající se na sebe, příšernými zvířaty. Parthenopaios Syn Atalanty (1)*, jeden ze Sedmi* proti Thébám. Parthenos "Panna", přízvisko různých bohyň, zvláště Artemidy* a Athény*, jejichž hlavní chrám se podle toho nazýval "Parthenon", a Dike*. Právě na ni, bohyni spravedlnosti, myslí Vergilius, když ve své 4. ekloze v souvislosti s nástupem lepšího světa hovoří o návratu panny (V 6). Pasifae Dcera Helia*, žena Minoa*, s krétským býkem** měla syna Minotaura*; krásnou Pasifae, která hladí svého milovaného býka, vidíme na jedné římské nástěnné malbě z 1. st. po Kr. (Řím, Bibliotheca Vaticana). Patroklos Přítel Achillea**, který s ním táhl proti Troji, ve zbroji vzdorujícího hrdiny vykonal velké činy a byl nakonec zabit Hektorem*. Jak Achilleus svému příteli obvazuje rány, je zachyceno na vnitřní malbě slavné Duridovy misky (kolem roku 500 př. Kr., Berlín Stiftung Staatliche Museen, Antikensammlungen). Patroklův stín přihlíží na nástěnné malbě z Frančoisovy tumby ve Vulci (kolem roku 280 př. Kr., Řím, Villa Torlonia) obětování trojských zajatců na svém hrobě. Ono antické torzo, za něž notoričtí posměváčci až do dob církevního státu zastrkovali lístky s kousavými poznámkami o poměrech, tzv. pasquino, je považováno za částečnou kopii sousoší Menelaos zachraňuje mrtvolu Patroklovu, vytvořeného kolem roku 175 př. Kr. a několikrát napodobovaného. Pax "Mír"; i přes zálibu Římanů v personifikaci není Pax žádnou starou bohyní tohoto válečnického národa, nýbrž přejatou řeckou Eirenou*. Augustus jí zasvětil v roce 9 př. Kr. proslulý Ara Pacis (Oltář míru*) na Martově poli v Římě, Vespasianus v roce 75 po Kr. nádherný chrám. Pegasos Okřídlený kůň, kterého porodila spolu s Chrysaorem* umírající Medúza*. Jako otce obou označuje Hesiodos Poseidona*. Pegasos přebývá v "domě Diově* a poskytuje mu hrom a blesk; (...) Chiméru* zabil on a udatný Bellerofontes*" (Hesiodos, Zrození bohů 280-286; 325). Protože pod úderem jeho kopyta vytryskl na hoře Helikonu pramen Múz, Hippokrene - "Koňský pramen" (Ovidius, Proměny V 256-264), stal se v naší době symbolem básnického vzletu. A že dokonce okřídleného oře prodal hladový básník jednomu sedlákovi, který ho nakonec s voly zapřáhá do pluhu, je půvabný nápad Friedricha Schillera (Pegasus pod jhem, 1795/96). Peirithoos Syn Ixiona*, král Lapithů*. Při jeho svatbě s krásnou Hippodameiou* došlo ke krvavé bitvě s Kentaury**, při níž Perithoosovi statečně pomáhal jeho přítel Theseus*. Když se těmto

dvěma podařil únos Heleny*, rozhodli se uloupit z podsvětí Persefonu*. To už se ale zdálo Hádovi* trochu moc, a oba dva uvěznil. Po určité době osvobodil Thesea Herakles*, Peirithoos však musel v říši mrtvých zůstat (Apollodoros, Bibliothéka II 124; III 130; IV 23 a násl.). Peitho Bohyně umění přemlouvat. Peleus Syn Aiaka*, bratr Telamona*, s nímž společně zavraždil svého nevlastního bratra Foka*. Pro tento zločin byl Aiakem vyhnán, šel do Fthie, kde ho král Eurytion očistil od krvavé viny a oženil ho se svou dcerou. Při lovu na kalydonského kance* Peleus nedopatřením zasáhl oštěpem Eurythiona a musel opět hledat někoho, kdo by ho zbavil viny. Tentokrát se ho ujal Akastos*, král Iolku, ale ani královně nebyl statný mladý muž lhostejný. Když jejím pokusům o svádění odolal, zařídila, aby se jeho ženě Antigoně dostala falešná zpráva, že se chce oženit s princeznou z Iolku. Antigone se nato oběsila. Ale ani to ji ještě neuspokojilo; odmítnutá královna nalhala svému muži, že ji Peleus chtěl svést. Akastos se dostal do nepříjemné situace: měl by zabít svého hosta, kterého zbavil viny? Nakonec mu na jedné lovecké výpravě, zatímco spal, schoval jeho meč a opustil ho. Když se Peleus probudil, vydal se svůj meč hledat. Přitom ho málem zabili divocí Kentaurové*, ale zachránil ho Chiron*. Ten mu také prozradil, jak by se mohl zmocnit bohyně Thetidy**, která měla schopnost proměňovat se v oheň, vodu a divoká zvířata. Peleus překvapil krásku ve spánku a pevně ji držel, ačkoliv využila všech způsobů svého proměňovacího umění. Nakonec se tedy musela vzdát a byla za přítomnosti téměř všech bohů za Pelea provdána. Porodila mu pak syna Achillea** (Apollodoros, Bibliothéka III 160-170). Boj Pelea s Thetidou je zobrazen na vnitřní malbě Peithinovy misky (kolem roku 500 př. Kr., Berlín, Antikensammlungen), jejich svatbu vylíčil na hlavním vlysu tzv. Frančoisovy vázy malíř Kleitias (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo Archeologico). Také mnoho renesančních a barokních malířů lákalo vděčné téma, které se pro velké množství postav nabízelo pro velké deskové obrazy a nástropní fresky; naproti tomu Nizozemec Joachim Wttewael (1536-1638) namaloval Svatbu Pelea a Thetidy s jejím neobyčejným množstvím postav na malou měděnou destičku (16 x 12 cm; Mnichov, Alte Pinakothek). Z literárních ztvárnění tohoto tématu vyniká malý epos, vzniklý kolem roku 60 př. Kr. (carmen 64), římského básníka Catulla. Pelias Syn Poseidona* a Tyro*, bratr Nelea* a nevlastní bratr Aisona*; po jeho vypuzení neomezený vládce v Iolku. Protože výrok orákula vyvolá podezření proti Iasonovi**, pokouší se ho Pelias zničit tím, že ho pošle pro zlaté rouno. Iason se ale vrátí a jeho žena Medeia**, která už omladila starého Aisona, slibuje Peliovým dcerám, že učiní tentýž zázrak s Peliem. Musí však nejdříve

starého pána zabít! Ale po jeho zavraždění uvaří Medeia rozsekanou mrtvolu pouze v neúčinném odvaru z bylin a Pelias zůstane mrtev (Apollodoros, Bibliothéka I 107 a násl.; 144; Ovidius, Proměny VII 162-349). Pelopeia Dcera Thyesta**, která měla s vlastním otcem syna Aigistha*. Pelops Syn Tantala*, zabit vlastním otcem, který chtěl vyzkoušet bohy, a předložil jim ho jako pokrm. Všichni hnusné jídlo odmítli, jen Demeter*, truchlící pro svou dceru, bezmyšlenkovitě spolkla kousek ramene. Ten byl pak nahrazen, když bohové Pelopa opět oživili a obdařili jej mimořádnou krásou, kouskem slonoviny. Do půvabného mladíka se zamiloval Poseidon* a věnoval mu okřídlený vůz, který mohl jezdit po moři, aniž by se zamokřil. Později získal Pelops za ženu Hippodameiu**, dceru Oinomaa*, ale několika záludnými činy na sebe přivolal hněv bohů, který pak určoval i osud jeho synů Atrea* a Thyesta*. Svou novou vlast získanou sňatkem a výboji nazval Pelopovým ostrovem, Peloponnesem (Apollodoros, Bibliothéka V 3-9; Hyginus, Fabulae 83; Ovidius, Proměny VI 403-411). Když Pelops nemohl porazit ve válce arkadského krále Stymfala, předstíral mírové úmysly a záludně Arkáďana zabil a jeho rozsekané údy rozházel po zemi. Za to bylo Řecko potrestáno neúrodou, dokud na příkaz Aiakova* orákula nepoprosil bohy o milost (Apollodoros, Bibliothéka III 159). Penáti Římští ochranní bůžkové domu a majetku, jejichž sošky byly postaveny blízko krbu, a denně se jim obětovalo nějaké jídlo. Podobně jako jednotlivé rodiny měl i římský národ jako celek své Penáty, o nichž se věřilo, že je s sebou z Troje donesl Aeneas/Aineias*. Jim se obětovalo ve Vestině chrámu u svatého státního krbu. V přeneseném smyslu slova se "Penáty" označoval rodinný krb a dům sám. Tento výraz pronikl z vyučování latiny do vyšší němčiny. Inspiroval asi i tvůrce obchodní značky "Penatencreme". Penelope Žena Odyssea**, na jehož návrat z Troje musela čekat dvacet let, matka Telemacha*. Penelope platí za vzor věrné manželky; dokáže odolávat početným nápadníkům tak, že předstírá, že musí nejdříve utkat rubáš pro svého tchána, a pravidelně v noci rozpárá to, co ve dne utkala. Po tři roky to jde dobře, dokud ji jedna služebná nezradí a nápadníci ji překvapí při jejím nočním počínání (Odysseia II 93-110; XIX 134-156). Odysseia končí Odysseovým návratem a potrestáním nápadníků. O tom, jak spolu opět mohli manželé po tak dlouhé době vycházet, přemýšlela již antika. "Někteří říkají," referuje Apollodoros, "že Penelope byla jedním z ženichů, Antinoem, znásilněna." Když na to Odysseus přišel, poslal ji nazpět k jejímu otci. Cestou k němu se sblížila s Hermem*, kterému později porodila Pana*. Jiní se domnívají, že ji Odysseus sám kvůli aféře s jiným nápadníkem zabil; a opět jiní ji nechávají provdat se po smrti Odyssea za jeho syna Telegona*,

kterého měl s Kirke* (Apollodoros, Bibliothéka X 37-40; Hyginus, Fabulae 127). Asi nejdále zachází alexandrijský básník Lykofron, podle něhož byl syn Penelopy, Pan, počat od všech (řec. pantes) nápadníků dohromady. Opačný obraz k vzorné Odysseově manželce podal novořecký spisovatel Kostas Varnalis ve svém Penelopině deníku (1947). V opeře Penelope Rolfa Liebermanna (1954) nechává Penelope své ženichy skrz látku, kterou utkala, nahlédnout do budoucnosti a prožít moderní příběh návratu. Penelope se v ní opět provdá, ale náhle je ohlášen návrat jejího muže - což se brzy ukáže jako klamné. Zpráva však má fatální důsledky: Penelopin druhý muž, který je ochoten se jí z lásky zříct, se mezitím oběsí. Penelope u tkalcovského stavu byla také často malována, mimo jiné Giorgiem Vasarim (kolem roku 1550, nástropní freska v Palazzo Vecchio, Florencie). Penthesileia Dcera Area*, královna Amazonek*, která - aniž to chtěla - zabila svou předchůdkyni Hippolytu*. Viny ji pak zbavil král Priamus*. Jako spojenkyně Trojanů, jimž přišla na pomoc po Hektorově* smrti, přemohla četné řecké hrdiny, mezi nimi i Machaona*, ale padla v souboji s Achileem**, který si příliš pozdě všiml, jak je krásná, a do mrtvé se zamiloval. Slídila Thersita*, který se mu proto posmíval, zabil (Apollodoros, Bibliothéka VIII 1). Milostný motiv vítězství poražené nad vítězem, rozpracovaný pravděpodobně helénistickými básníky (Propertius III 11, 16), obměnil Heinrich Kleist ve své Penthesileji (1808): Na radu Penthesileiny přítelkyně Protoe slíbí Achilleus, okouzlen pohledem na bezvědomou královnu, že při jejím probuzení bude hrát poraženého. Iluze se rozpadne, když Amazonky zaútočí, aby Penthesileiu osvobodily. Znovu zuří boj, avšak nyní se chce nechat Achilleus porazit. Amazonka jej ale zastřelí, poštve na něho své psy a nakonec se zabije nad jeho roztrhaným tělem. Kleistovo drama tvoří s malými změnami základ opery Penthesilea od Othmara Schoecka (1927). Zvláště krásná vázová malba, jež zachycuje okamžik, v němž Achilleus vráží meč do hrudi k němu vzhlížející Amazonky, je součástí Antikensammlungen v Mnichově (attická miska z Vulci, kolem roku 460 př. Kr.). Pentheus Syn Echiona* a Agaue*, následník Kadma* jako thébský král. Pentheus potíral přes varování Kadma i starého věštce Teiresia* kult Dionýsa*, který se před ním nakonec zjevil v přestrojení za jeho vlastního vyslance, a když ani slova, ani strašné zázraky nezlomily královu tvrdohlavost, přec jej přemluvil, aby tajně sledoval bakchanálie. Přitom byl Pentheus odhalen a svou vlastní matkou, její sestrou Autonoe* a její doprovodnou družinou v šílené zuřivosti rozsápán (Euripides, Bakchantky; Ovidius, Proměny III 511-731). Látku, efektně zpracovanou Aischylem (ve ztracené tragédii) a Euripidem (kolem roku 405 př. Kr.), uvedli na operní jeviště roku 1948 Giorgio Federico Ghedini s názvem Le Baccanti a Hans Werner

Henze pod titulem Bassaridové. Přitom Ghedini do ní zahrnul i proměnu Kadmovu*, kdežto Henze do ní vnesl formou hry ve hře také prvky pověsti o Adonidovi*. Divoký je závěr Bassaridů: boha, kterého je nejdříve slyšet jen jako hlas, vidíme pak v podobě cizince; nakonec se dá poznat a pošle Kadma, Agaue a Autonoe do vyhnanství, zapálí královský hrad v Thébách a odjíždí pak se svou zbožštělou matkou Semelou* do nebe. Perdix "Koroptev", chytrý synovec Daidala*. Jeho strýc ho shodí z athénské Akropole, protože mu závidí jeho objevitelské schopnosti. Při pádu je mladík proměněn Athénou* v koroptev, která ze strachu před hlubokými srázy nikdy nelétá moc vysoko. Ikarův* pád chápe Ovidius jako trest za Daidalův čin: koroptev tleská v brázdě škodolibě křídly (Proměny VIII 236-259). U Apollodora se Perdix nazývá Daidalova sestra, její syn pak Talos (Bibliothéka II 214). Periboia Chůva Oidipa*. Perifetes Syn Hefaista*, pověstný loupežník, který, ozbrojen svým železným kyjem, číhal u Epidauru na pocestné, dokud ho nezabil Theseus* (Apollodoros, Bibliothéka III 217; Proměny 436 a násl.). Periklymenos Syn Nelea*, bratr Nestora*, Poseidonem obdarován schopností přeměňovat se podle libosti - ale i jako orel podlehne šípu Heraklovu* (Apollodoros, Bibliothéka II 142; Ovidius, Proměny XII 556-572). Perimele Milenka Acheloa*, otcem svržená do moře, Poseidonem* proměněna v ostrov (Ovidius, Proměny VIII 590-610). Perse nebo Perseis Dcera Okeana* a Tethye*, manželka Helia*, matka Aieta* a Persa*, Kirke* a Pasifae*. Persefone Dcera Demetry** a Dia*, Hádem* unesena do jeho temné říše, kde s ním jako jeho manželka nyní panuje nad mrtvými. Když byla jako děvče (řec. kore) uloupena při trhání květin, matka ji marně hledala po celém světě a během té doby nechala zničit veškerou setbu i úrodu. Vzhledem k hrozícímu zničení lidstva poslal Zeus* poslíčka bohů Herma* do podsvětí a přikázal Hádovi, aby unesenou propustil k Demetře. Hádes poslechl, ale odcházející dívce vložil do úst jádro granátového jablka. Tak nepřišla z říše mrtvých lačná, a musela proto podle Diovy vůle strávit třetinu roku u Háda; zbývající čas prodlévala u své matky a jiných nesmrtelných bohů (Homérský hymnus II na Demetru). Ovidius nabízí ve svých Proměnách (V 376-571) částečně jiné pojetí mýtu, které kolem roku 400 po Kr. rozvinul Claudianus, poslední velký nekřesťanský básník Říma, v nedokončeném eposu De raptu Proserpinae (Únos Proserpiny). Vášnivou stížnost unesené vsunul Goethe, snad v parodistickém

záměru, formou monodramatu Proserpina do burlesky Vítězství citu (1778); Schillerovu báseň Nářek Cerery (1776/7) z části perzifloval Heinrich Heine v Nových básních: "Kéž byl bych zůstal panicem!" tisíckrát vzdychá Pluto. "Nyní v trápení manželského stavu zjišťuji: dříve bez ženy nebylo peklo peklem." (Podsvětí, 1844). Vážným způsobem je pojato třídílné drama Persefone (1934) André Gida, k níž složil hudbu Stravinský. Mezi díly výtvarného umění vyniká onen obrovský reliéf z Eleusiny (5. století př. Kr., Athény, Národní muzeum), který ukazuje tři božstva mystérií: Persefonu, Demetru a Triptolema*. Velmi působivě je zobrazen únos Persefony v malém vápencovém sousoší ze 3. století př. Kr. (Tarent, Museo Nazionale); návrat bohyně doprovázené Hermem a Hekatou z podsvětí, vylíčil s velkou názorností neznámý malíř váz kolem roku 440 př. Kr. (attický kalichovitý krátér, New York, Metropolitan Museum of Art). Ovidiem je inspirován Únos Proserpiny od sochaře Lorenza Berniniho (kolem roku 1620, Řím, Galleria Borghese) a početné obrazy s toutéž tematikou, např. od Pietera Breughela ml. a Petra Paula Rubense (oba kolem roku 1635, Madrid, Prado). Perses 1. Jeden z Titánů*, otec Hekaty*. 2. Syn Helia*, zabit Medeiou*, protože svého bratra Aieta*, jejího otce, vyhnal z jeho říše. 3. Syn Persea* a Andromedy*, pro Řeky praotec Peršanů. Perseus Syn Danae** a Dia*, vnuk Akrisia**, který na základě výroku orákula dal novorozence, z jehož ruky mu prý hrozila smrt, spolu s matkou zavřít do truhly a vhodit do moře. Ty dva však zachránil rybář Diktys*, jehož nevlastní bratr Polydektes* se později do Danae zamiloval. Aby se zbavil jejího syna, jenž se mezitím stal dospělým mužem, poručil mu, aby donesl hlavu Medúzy*. Perseus přestál dobrodružství za pomoci Athény* a Herma*, který mu ukázal cestu ke třem Graiím**. Ty donutil, aby mu prozradily, kde žijí nymfy*, které vlastní tři kouzelné věci: čapku, která činí člověka neviditelným, zázračný pytel a okřídlené sandály, s nimiž mohl vzlétnout do vzduchu. Pak letěl k Okeanovi*, nalezl Medúzu a její dvě sestry spící a opatrně se blížil k obludám, protože již při pohledu na ně každý zkameněl. Zatímco v lesklém kruhu svého štítu pozoroval zrcadlový obraz Medúzy, usekl jí hlavu svým srpovitým mečem, který mu věnoval Hermes, strčil ji do pytle a unikl pomocí kouzelné čapky. Při zpátečním letu spatřil aithiopskou královskou dceru Andromedu**, která byla připoutána k útesu jako oběť pro mořskou obludu; zamiloval se do této krásky a slíbil jejím rodičům, že obludu zabije a ji zachrání, stane-li se pak jeho ženou. Také tentokrát Perseus zvítězil, a když mu při svatební slavnosti Andromedin dřívější snoubenec, Fineus (2)*, chtěl krásnou nevěstu upřít, vyřešil problém pomocí Medúziny hlavy: Fineus a jeho doprovod zkameněli, stejně tak jako zlý Polydektes, před jehož dotěrností Danae uprchla do chrámu. Když Perseus potřel své nepřátele, dal hlavu Medúzy Athéně, která si

si ji umístila do středu svého štítu; dary nymf dostal Hermes. Poté chtěl Perseus navštívit svého dědečka, ale ten před ním uprchl do země Pelasgů. Shodou náhod tam však vnuk dorazil také, zúčastnil se pětiboje a smrtelně zasáhl spolusoutěžícího Akrisia diskem. Nyní by mohl začít vládnout v Argu, kde byl Akrisios králem, ale raději vyměnil své dědictví za Tiryns a Mykény, kde vládl až do své smrti (Apollodoros, Bibliothéka II 34-39; Ovidius, Proměny IV 610-V 249). Konflikt s Fineem vylíčil Ovidius jako krvavou řež; kromě toho nechává Persea proměnit v horu obra Atlanta*. Na perseovskou pověst, skládající se z mnoha rozšířených pohádkových motivů, se naráží již v Iliadě (XIV 319 a násl.); Hesiodos vypráví o Graiích a smrti Medúzy (Zrození bohů 270-286), Simonides z Keu líčí v básni, jež se zachovala jen ve zlomcích, jak naříkající Danae plula s dítetěm po moři (frag. 13 D). O vysokém stáří mýtu svědčí i některá díla výtvarného umění, např. amfora ze 7. století př. Kr. (Perseus a Medúza; Eleusis, muzeum) nebo metopa chrámu C ze Selinuntu, na níž Athéna pomáhá Perseovi, když usekává hlavu Medúze (kolem roku 550 př. Kr., Palermo, Museo Archeologico). Pozdější malíře vzrušovala spíše záchrana Andromedy; můžeme ji vidět na nástěnné malbě z Casa dei Dioscuri v Pompejích (kopie podle originálu ze 4. st. př. Kr., Neapol, Museo Nazionale), v Palazzo Vecchio ve Florencii (freska od Giorgia Vasariho, kolem roku 1550), v Ermitáži v Petrohradě (obraz od Petra Paula Rubense, kolem roku 1620), v muzeu Folkwang v Essenu (triptychon Perseus od Maxe Beckmanna, 1941) a na všech možných jiných místech: lehce oděná krásná dívka a zářící mladý hrdina jsou přece velmi vděčným objektem! Benvenuto Cellini vytvořil proslulou bronzovou sochu Perseus s hlavou Medúzy (1553, Florencie, Loggia dei Lanzi), na jejímž podstavci můžeme najít Danae s malým Perseem. Také dramatikové a operní libretisté se nechali inspirovat perseovskou pověstí, ale žádné z jejich děl nepřežilo svoji dobu. Za příklad originálního zpracování tradičního námětu budiž nicméně vzpomenuto opery Persée et Andromčde (1929), v níž se obluda, která má spolknout Andromedu, do dívky zamiluje a zdráhá se ji zabít, ačkoliv ví, že se brzy objeví hrdina a ji samu zabije. Přichází Perseus, počíná si jako surový vítěz a Andromeda oplakává laskavého obra. Zatímco nazlobený Perseus pokračuje v letu, změní bohové mrtvou obludu v živého prince. Místy originální je i filmové zpracování látky s titulem nikoliv právě vhodným, Souboj Titánů (Velká Británie 1981; režie Desmond Davis). Picus "Datel", král v Latiu, kterého se Kirke* marně pokoušela svést, až ho nakonec ve zlosti proměnila v datla (Ovidius, Proměny V 312-402). Pierovny 1. Přízvisko Múz podle jejich vlasti, thessalského kraje Pierie. 2. Devět dcer Makedoňana Piera, které vyzvaly Múzy k závodu ve zpěvu, byly poraženy a proměněny ve straky (Ovidius, Proměny

V 294-678). Pittheus Syn Pelopa*, troizenský král, otec Aithry*, která měla s Aigeem** Thesea*. Pleisthenes Syn Atrea**, vychován Thyestem* a vyslán jako vrah proti vlastnímu otci, který ho však zabil. Plejády Sedm dcer Atlanta* a Okeanovny* Pleiony, které Zeus* přenesl na oblohu, protože je pronásledoval divoký Orion*, a proměnil je v souhvězdí. Plexippos Strýc Meleagra*, jím zabit. Pluto nebo Pluton Přízvisko Háda*; že je plutonium opravdu pekelný prvek, tušili, jak se zdá, i jeho objevitelé. Plutos > Demeter Podaleirios Syn Asklepia*, bratr Machaona* a lékař jako on; v biologii je podalirius druhové jméno pro otakárka ovocného. Podarge Jedna z Harpyjí*, matka nesmrtelných ořů Achilleových*, jež měla se Zefyrem* (Ilias XVI 148-151). Podarkes Původní jméno Priama*. Poias Otec Filokteta*. Pollux Latinské jméno Polydeuka*. Polybos 1. Egyptský král, který přijal a bohatě obdaroval Menelaa* a Helenu* (Odysseia IV 125-132). 2. Korintský král, adoptivní otec Oidipa*. Polydektes Král ostrova Serifu, který se zamiloval do Danae*, a proto chtěl poslat jejího dospělého syna Persea** na smrt. Polydeukes Jeden z Dioskurů**, bratr Kastora*. Polydoros Nejmladší syn Priama* a Hekaby*, kterého jeho otec poslal s bohatými poklady k thráckému králi Polymestorovi*, aby tam byl v bezpečí. Ale když Troja padla, zavraždil chtivý Thrák svého hosta; Hekabe, již jako zajatkyně Řeků, nalezla jeho mrtvolu náhodně na pláži, a jakmile se jí naskytla příležitost, strašlivě se vrahovi pomstila: vyškrábala mu oči (Euripides, Hekabe; Ovidius, Proměny XIII 527-575). Polyfemos Syn Poseidona*, Kyklop*, který přistihne Odyssea* a jeho dvanáct druhů ve své jeskyni, když si pochutnávají na jeho zásobách a na

jeho telátku. Hned zavalí východ obrovským balvanem a sní dva vetřelce. Čtyřem dalším Řekům se vede stejně, dokud Odysseus nenajde způsob, jak se lidožroutovi pomstít. Opije ho vínem, namluví mu, že se jmenuje "Nikdo", a ve spánku mu vypálí špičkou rozžhaveného kůlu jeho jediné oko. Na řev oslepeného se seběhnou ostatní Kyklopové, ale když ho slyší řvát, že "Nikdo mu usiluje o život", považují ho za pomateného a zase se rozejdou. Příští ráno odvalí Polyfemos kámen od vchodu, aby se ovce mohly jít pást. On sám ohmatává každý kus, aby Řekům zabránil v útěku, ale ti se pevně zachytí pod břichy zvířat a tak se jim útěk podaří. Odysseus si však nemůže odpustit, aby z lodi na oklamaného obra nezavolal své pravé jméno. Toho se měl raději vystříhat, neboť Polyfemos ho může nyní proklínat v modlitbě ke svému otci Poseidonovi - a ten učiní vše, aby zmařil Odysseovi cestu domů (Odysseia IX 105-555). Zatímco příběh o Polyfemovi obsahuje velmi staré pohádkové motivy, je usilování neotesaného obra o Nereovnu* Galateiu*, která miluje Akida**, asi značně pozdním výplodem básnické fantazie. Dobrodružství Odysseovo uvedl na jeviště Euripides v satyrském dramatu Kyklops. Burleskní hra je to jediné svého druhu, co zůstalo zcela zachováno. Z četných vyobrazení Polyfemova oslepení je asi nejznámější to, které se nachází na hydrii z 6. st. př. Kr. nalezené v Caere (Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia). Jak zamilovaný obr s obrovskou Panovou flétnou pod paží vyhlíží krásnou Galateu, namaloval Sebastiano del Piombo kolem roku 1515 ve Villa Farnesina al fresco a elegantně přitom zamaskoval ošklivou jednookost obludy tím, že ji ukazuje z profilu. Krajina s Acidem a Galateou od Claude Lorrainse vypadá na první pohled jako pouhý obraz přírody (kolem roku 1670, Drážďany, Galerie alter Meister), ale když se podíváme blíže, objevíme v pravo na obraze číhajícího obra. Polyhymnia (Polymnia) "Bohatá písněmi", jedna z Múz*. Polyidos Věštec, který oživil mrtvého Glauka (2)*. Polymestor Thrácký král, vrah Polydora*. Polyneikes "Svárlivec", syn Oidipa*, bratr Eteokla*, s nímž měl spor o thébský trůn. Oba padli ve vzájemném souboji. Protože Polyneikes nabádal k tažení Sedmi* proti Thébám*, měl zůstat ležet nepohřben, přesto se ho jeho sestra Antigone* pokusila pohřbít alespoň symbolicky (Aischylos, Sedm proti Thébám; Sofokles, Antigone; Euripides, Foiničanky; Statius, Thebais; Apollodoros, Bibliothéka III 55-82). Polyxena Dcera Priama* a Hekaby*, s matkou se dostala do řeckého zajetí a byla zabita Neoptolemem* jako oběť na Achilleově* mohyle, protože si to přál hrdinův stín (Euripides, Hekabe; Trojanky; Ovidius, Proměny XIII 441-526). Milostný příběh Achillea a Polyxeny, který

zpracovávaly středověké romány o Troji, se pravděpodobně opírá o helénistické básníky. Umělci měli zálibu především v obětní scéně, která se nachází již na černofigurové amfoře ze 6. st. př. Kr. (Londýn, British Museum); z nové doby jmenujme obrazy od Guido Reniho (kolem roku 1630, Paříž, Louvre) a Federica Bencovice (před 1730, Brusel, Musées Royaux des Beaux-Arts). Pomona Římská bohyně ovocnářství (poma) a zahradnictví, podle Ovidia ji získal za manželku Vertumnus* (Proměny XIV 622-771). Společně s Cererou* vidíme Pomonu na obraze od Petra Paula Rubense (kolem roku 1625, Madrid, Prado), s Vertumnem na náčrtku Luca Giordana (kolem roku 1682, Londýn, sbírka D. Mahona). Pontos "Moře", syn Gaie*; z jeho spojení s ní vzešli mj. Nereus*, Forkys* a Keto* (Hesiodos, Zrození bohů 131 a násl.; 233-239). Portunus Římský bůh bran, proto byl zobrazován s klíčem; později také ochránce přístavů. Jeho dobře zachovalý chrám v Římě na břehu Tibery byl dříve označován jako chrám Fortuny Virilis. Poseidon Bůh moře, syn Krona* a Rheie*, bratr Dia* a Háda*. Jeho zbraní je trojzubec, kterým vyvolává mořské bouře a otřásá zemí; jeho posvátným zvířetem je kůň, do kterého se někdy proměňuje; v koňské podobě se spojil s Demetrou*, okřídleného koně Pegasa mu porodila Medúza* (Ovidius, Proměny VI 118-120). S Amfitritou*, s níž obývá palác hluboko v moři, má Tritona*, s jinými bohyněmi nymfy* a se smrtelnými ženami ještě další početné syny, některé mimořádně vysoké a silné, jako např. Polyfema* nebo Antaia*. Jeho zápas s Athénou* o attický kraj byl zobrazen na západním štítu Parthenonu na Akropoli v Athénách; v boji s Giganty jej vidíme na Pergamském oltáři (Berlín, Pergamon-Museum), na mozaice v Ostii projíždí na voze taženém mořskými koni "Neptunovými lázněmi" Neptun a Poseidon byly brzy ztotožněni. Přes dva metry vysoký je Poseidon vylovený z moře u mysu Artemision (Athény, Národní muzeum), jeden z mála velkých bronzů 5. st. př. Kr., který se zachoval. Od 17. století byl Poseidon obklopený mořskými bytostmi s oblibou zobrazován na kašnách; vzpomeňme jen na Fontánu di Trevi Nicola Salviho, dokončenou roku 1751, nebo na Fontánu di Nettuno na Piazza Navona v Římě, k tomu na Neptunovu kašnu od Bartolomea Ammanatiho (1575, Piazza della Signoria, Florencie). Problémy postihly Poseidona/Neptuna v Norimberku: Neptunova kašna, odlitá Georgem Schweigerem, nebyla nejdříve po celá desetiletí vůbec instalována; pak ji říšské město, jež trpělo nouzí, prodalo ruskému carovi; v 19. století se našel mecenáš, který nechal zhotovit napodobeninu této kašny pro hlavní náměstí tohoto města; ta však musela ustoupit Hitlerovi, a tak se dostala do městského parku. - Abychom zůstali ve Francích, také v Bamberku je Neptun, jenže mu tam podle jeho trojzubce říkají "vidličkář". Že se lze s bohem moří setkat i v malém formátu, dokazuje solnička a pepřenka

od Benvenuta Celliniho pro francouzského Františka I. (kolem roku 1540, Kunsthistorisches Museum, Vídeň); Neptun a Ceres zde zastupují zemi a moře, jejichž společným dítětem je sůl. Jako nádherný pár namaloval Neptuna a Amfitritu Jan Gossaert, řečený Mabuse (1516, Berlín, Gemäldegalerie Ost), na vůz tažený mořskými koni umístil oba dva Bon de Boullogne (Triumf Amfitrity, kolem roku 1700, Tours, Musée). Priamos Nejmladší syn trojského krále Laomedonta*. Když Herakles*, podveden králem, dobyl město, jako jediného nechal naživu tohoto prince, protože ho vykoupila jeho sestra Hesione* . Podle tohoto obchodu (řec. priasthai) dostal jméno, pod nímž ho zná i Ilias. Předtím se prý jmenoval Podarkes. Jako trojský král žil dlouho šťastně se svou manželkou Hekabou*; měl od ní i jiných žen padesát synů a dvanáct dcer, mezi nimi Hektora*, Parida*, Kassandru* a Polyxenu*. Avšak když Paris unesl Helenu*, padlo na Troju neštěstí: město bylo deset let obléháno a Priamos ztratil skoro všechny své syny. Aby vykoupil mrtvolu Hektorovu, nejstatečnějšího hrdiny, vydá se starý muž dokonce do stanu strašlivého Achillea* (Ilias XXIV). Když Troja padne, je Priamos u Diova oltáře, k němuž utekl, zabit Neoptolemem* (Euripides, Hekabe 21-23). Tento zločin je zobrazen mj. na černofigurové váze z 2. poloviny 6. století př. Kr. (Würzburg, Martin-von-Wagner-Museum). Priapos Maloasijský bůh plodnosti, zobrazovaný většinou s obrovským penisem. Jeho dřevěné sochy stávaly v ovocných zahradách, kde měly současně strašit ptáky a zloděje; o těchto sochách i o samotném bohu a jeho působení kolují často hrubě obscénní priapeia - krátké, triviálně erotické básně. To, že hýkání osla zabránilo Priapovi v znásilnění nymfy* Lotidy* a že mu z tohoto důvodu byli obětováni osli, vypravuje Ovidius (Kalendář I 393-440). Malý Priapos se zástěrou plnou ovoce a s atributem své mužnosti je součástí sošek Venuší z weisenburského pokladu (Weisenburg, Römermuseum). Proitos Syn Abanta*, dvojče Akrisia*. Prokne Dcera Pandiona*, sestra Filomely**, žena Terea*. Prokris Žena Kefala**, jím náhodně zabita oštěpem, který nikdy neminul cíl. Prokrustes Sadisticky založený hostinský, který u Eleusiny zval pocestné do svého domu a nabízel jim k noclehu postel, dlouhým krátkou, krátkým dlouhou. Pak dlouhým usekával nohy, které jim přečnívaly, a malé hosty roztloukal kladivem, aby vyplnili celou postel. To prováděl tak dlouho, dokud ho Theseus* právě tímto kladivem sám nezabil (Apollodoros, Bibliothéka IV 4). Když dnes hovoříme o "Prokrustově metodě", rozumíme tím násilná, nepřiměřená řešení

problému. Prometheus Syn Titána* Iapeta* a Klymeny, bratr Atlanta*, Menoitia* a Epimethea*, otec Deukaliona*, nepřítel Dia* a pomocník lidí. Když v šerém dávnověku lidé chtěli, aby jim při schůzce s bohy bylo objasněno, které části obětního zvířete jednotlivým stranám náleží, rozčtvrtil Prometheus silného býka a na maso a vnitřnosti, které chtěl přisoudit lidem, položil ošklivý hovězí žaludek, zatímco hromadu kostí obalil tukem. Pak nechal Dia volit, a ten sáhl - přestože lest prohlédl - po horší části. Od té doby spalovali lidé bohům na oltáři kosti a tuk. Dia však tento podvod (!) strašně rozhněval a potrestal smrtelníky tím, že jim odňal oheň. Ale Prometheus jej ukradl a vzácný dar přinesl v trubici rákosu ke svým chráněncům. Nyní byl opět na tahu Zeus. Nechal jako věčné trápení přijít na svět, dosud zřejmě obývaný jen muži, první ženu, Pandoru**. Prometheus byl pak přivázán ke sloupu, a denně přilétal orel, aby nešťastníkovi požíral játra, která mu stále dorůstala, dokud ho z jeho utrpení nevysvobodil Herakles (Hesiodos, Zrození bohů 507-616). Prometheus, o němž se Homér vůbec nezmiňuje, byl asi předřeckým bohem řemesel a nositelem kultury, kterého uctívali především kováři a hrnčíři. Jeho jméno bylo vykládáno jako "rozvaha", jeho chytrost, až prohnanost zdůrazňuje Hesiodos, který o něm hovoří i v Pracích a dnech. Na jeviště přenesl tuto látku Aischylos, v jehož tragédii Upoutaný Prometheus se syn Titána jeví jako nespravedlivě potrestaný. Zatímco je přikováván Hefaistem* na skalní stěnu Kavkazu, stěžuje si na Dia, který se mu tak zle odměnil za jeho pomoc v boji s Titány*. Proto také neprozradí, čím je moc otce bohů ohrožena. Na konci dramatu je tento nepoddajný svržen do Tartaru, je si však jist svým pozdějším vykoupením: potomek Io* ho osvobodí, jeden nesmrtelný, Kentaur* Chiron*, pro něj zemře a Zeus mu bude ještě vděčný, že ho varuje před spojením s bohyní Thetidou*. Téměř tutéž látku satiricky zpracoval kolem roku 160 po Kr. Lukianos ve svém dialogu Prometheus neboli Kavkaz. Platon v Protagorovi (320 a násl.) uvádí Promethea a jeho bratra Epimethea do souvislosti se stvořením první živé bytosti, pozdější autoři říkají, že Prometheus stvořil člověka z hlíny (např. Ovidius, Proměny I 83), na což také naráží Goethe ve své nedokončené hře Prometheus (1773) a rovněž ve stejnojmenné básni: "Zahal své nebe, Die, tmou mraků a mlh... zde sedím já a vytvářím lidi dle svého obrazu, rod se mnou totožný, co trpí, pláče, co užívá a radost má, a tebe co nedbá, tak jako já!" Balet Stvoření Prometheova od Ludwiga van Beethovena prozrazuje již v titulu vztah k tomuto prvku báje. V lyrickém dramatu Odpoutaný Prometheus (Prometheus Unbound, kolem roku 1819) nechává Percy Bysshe Shelley dospět svého hrdinu prostřednictvím utrpení k mravní dokonalosti, díky níž on, který se sám vzdal pomsty, může ukončit despotismus Jupiterův* a přinést lidstvu spásu. I u Shelleyho zaznívá blízká souvislost trpícího pomocníka Promethea s Kristem, jež byla pociťována již

od raného křesťanství, např. Tertullianem. Parodisticko-satirickým způsobem si s tímto mýtem pohrál André Gide ve svém Špatně připoutaném Prometheovi (1899). Každý, tak ujišťuje hrdina této hry, by potřeboval nějakého osobního orla a toho svého nakonec sní. Promethea mučeného orlem vidíme společně s jeho bratrem Atlantem na vnitřním obrazu korintské misky (6. st. př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen). Jako stvořitele lidí ho namaloval Piero di Cosimo (Scéna z báje o Prometheovi, kolem roku 1500, Mnichov, Alte Pinakothek), jako trpícího Gustave Moreau (Prometheus, 1868, Paříž, Musée Gustave Moreau); roku 1950 dokončil Oskar Kokoschka svůj triptychon Prometheova sága (Londýn, sbírka Graf Seilern). Neobyčejné literární a umělecké působení prometheovského mýtu, jež zde může být jen naznačeno, je asi důsledkem mnohostranných možností výkladu jeho postavy, za jehož extrémní příklad může být považováno dnes již sotva přijatelné, vysoce patetické "podobenství" Carla Spittelera Prometheus a Epimetheus (1880). Proserpina Latinské jméno Persefony*. Protesilaos Účastník tažení proti Troji, který při přistání u maloasijských břehů jako první vyskočil na pevninu a byl také jako první zabit (Ilias II 695-709). Jeho žena Laodameia (2)* se s tím nedokázala smířit, nechala si vyrobit sochu padlého a rozmlouvala s ní. To dojalo bohy a Hermes* na krátkou dobu vyvedl mrtvého z podsvětí k velké radosti Laodameie. Když se však Protesilaos musel opět rozloučit, zvolila si dobrovolnou smrt (Apollodoros, Bibliothéka VI 29 a násl.). Dopis Laodameie jejímu vzdálenému milenci zbásnil Ovidius (Listy heroin 13); v něm najdeme verš: Bella gerant alii, Protesilaus amet (84: Války ať vedou jiní, Protesilaos jen miluje), který nám silně připomíná "Make love, not war". Tento verš prý aktualizoval uherský král Matyáš Korvín (1440-1490) na: Bella gerant alii, tu, felix Austria, nube! (Války nechť vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se žeň!). Proteus 1. Starý, chytrý mořský bůh, schopný se proměňovat, který na egyptském ostrově Faros pásl tuleně. Menelaos** ho donutil k tomu, aby mu předpověděl budoucnost (Odysseia IV 364-570). Jméno Proteus se ještě dnes příležitostně používá, chceme-li označit proměnlivý charakter. Co je proteovského na macarátu jeskynním, jehož latinské druhové jméno zní Proteus, uniká našim znalostem. V Goethově Faustovi II 2 se objeví Proteus jako obrovská želva, ale na prosbu moudrého Thaleta na sebe vezme lidskou podobu. 2. Egyptský král, u něhož Helena* tráví dobu trojské války, zatímco Paris unáší jen její přelud (Euripides, Helena). Psamathe Nereovna*, s Aiakem* měla syna Foka*. Psyche "Duše"; v umělé pohádce o Amorovi* a Psyche - vsunuté Apuleiem do

jeho Proměn (kolem roku 160 po Kr.) - je nejmladší a nejkrásnější ze tří krásných královských dcer a má být na příkaz orákula vydána ošklivému draku. Vyvedou ji na vysokou horu a nechají ji tam samotnou - náhle ji však prudký vítr přenese do líbezného údolí, kde je v nádherném paláci rozmazlována neviditelnými sluhy a v noční době milována neobyčejně něžným mladým mužem. Tímto mladým mužem je Amor; na příkaz své matky Venuše*, u níž Psychina krása vzbudila závist, měl dívku potrestat, ale sám nakonec neodolá jejímu půvabu. Nyní tajně užívá radostí, dokud se Psyche nenechá přemluvit od svých sester, které ji směly na její prosbu navštívit, aby se na milence podívala. Když vedle ní spí, rozžehne olejovou lampičku a s úžasem zírá na mladého boha lásky - a tu spadne kapička oleje na jeho citlivou božskou pokožku. Amor se probudí, uprchne - a teprve po dobrodružném putování světem i podsvětím Psyche znovu získá uprchlého milence, uchlácholí Venuši a je přijata mezi nesmrtelné. Zda Apuleius chápal tuto pohádku jako alegorii na spásu lidské duše láskou, zůstává otázkou; pro středověk byl už alegorický obsah zřejmý. Tomu odpovídal i vliv půvabného vyprávění na literaturu a umění. Dnes jsou ovšem zapomenuta Genealogie deorum gentilium Giovanniho Boccaccia (Genealogie pohanských bohů, kolem roku 1360) a četná dramatická zpracování této látky, zatímco půvabné sousoší z Domu Amora a Psyche (římské dílo, kolem roku 200 po Kr., Ostia, Museum) nebo podobné v Kapitolském muzeu v Římě jistě neuniknou pozornosti návštěvníků: kdepak je ještě dnes možno vidět dvě půvabné mramorové sochy, jak se líbají? V zahradní lodžii Villy Farnesina v Římě namaloval roku 1511 Raffael se svými pomocníky příběh obou milenců jako cyklus; trochu později, kolem roku 1530, vytvořili Giulio Romano aj. Halu Psyche v Palazzo del Tč v Mantově, manýristicko-erotický festival smyslových radostí. Dlouhonohému a nudnému bohu lásky Frančoise Gérarda a jeho přihlouplé Psyche jsme se rouhali již u Erota*; tak nám ještě zbývá Merkur a Psyche, bronzové sousoší od Adriaana de Vriese (kolem roku 1593, Paříž, Louvre), a o dvě stě let mladší mramorové sousoší Antonia Canovy Amor a Psyche, které lze najít v témže muzeu. Pygmajové "Pěstičky" (od řeckého pygme, pěst) ve smyslu našich "Palečků", trpasličí národ Afriky nebo Indie, který je v neustálém boji s jeřáby od té doby, co se jejich královna Gerana odvážila srovnávat se s Junonou*. Bohyně ji proměnila v jeřába (řec. geranos) a nechala ji vyhlásit válku vlastnímu národu (Ilias III 3-6; Ovidius, Proměny VI 90-92). Boj nerovných nepřátel je kromě jiného - znázorněn na Frančoisově váze bohaté na detaily (6. st. př. Kr., Florencie, Museo Archeologico). Pygmalion 1. Bratr Didony*, který zavraždil jejího muže a ji donutil k útěku z vlasti. 2. Umělec z Kypru, který nechtěl mít nic společného s ženami, podle jeho mínění neřestnými, a vytvořil si sochu ze slonoviny,

krásnější než jakékoliv živé děvče. Zamiloval se do ní, líbal ji, přinášel jí malé dárky - a jednoho dne při Venušině slavnosti skromně prosil bohyni, aby mu dala životní družku, která by byla podobná jeho soše. Když se vrátil domů, opět svou sochu políbil, a ta mocí bohyně ožila a o devět měsíců později mu porodila dceru Pafu, podle níž je nazváno kyperské město Pafos (Ovidius, Proměny X 243-297). Z početných variací příběhu, tak půvabně vyprávěného Ovidiem, je komedie Pygmalion Georga Bernarda Shawa (1913-14) asi nejznámější. "Umělcem" je v ní fonetik, pro kterého je hodnota člověka určována čistotou a krásou jeho řeči; na základě sázky chce přeměnit květinářku Elizu, která mluví strašlivým slangem, na velkou dámu, do níž se - téměř! - zamiluje. Tuto látku kongeniálně zhudebnil Frederic Loewe ve svém muzikálu My fair Lady (1956). Stále ještě zábavné jsou některé pasáže z operety Krásná Galathea od Franze von Suppée (1865), v níž se oživlá socha krásné nymfy Galathey ukáže jako vypočítavé, chtivé stvoření, které nakonec na prosby umělce opět zkamení. V tragédii Galatia novořeckého dramatika Spiridona Vasiliadise (1872) se oživlá socha zamiluje do Renna, bratra Pygmaliona, a chce ho přimět k tomu, aby ho zabil. Ale Renno zabije místo něho nemilosrdnou Galatiu. Přirozeně ani malíři a sochaři si nenechali ujít vděčný syžet, ale ku podivu z toho vyšly jen průměrné věci. Pylades Věrný přítel a průvodce Oresta*; oba tvoří příslovečný nerozlučitelný pár. Pyramus Mladý muž z Babylonu, který miluje sousedovu dceru Thisbu, ale protože rodiče jsou znepřáteleni, může si s ní povídat jen tajně škvírou v požární zdi. Konečně se pár milenců odhodlá k útěku; chtějí se setkat před městem u staré hrobky. Thisbe přijde o něco dříve a musí prchat před lvicí, která právě roztrhala krávu a chtěla u blízkého pramene jen ukojit svou žízeň. Při útěku ztratí dívka svůj plášť, který tato bestie krvavou tlamou roztrhá. Když se objeví Pyramus, najde krví potřísněný kus šatu a domnívá se, že jeho milovaná padla za oběť šelmě. Pln zoufalství se probodne. Umírajícího najde Thisbe a jeho vlastním mečem si také vezme život (Ovidius, Proměny IV 55-161). Ovidiova dojemná scéna byla od 14. století mnohokrát dramaticky a epicky přetvářena; nejkouzelněji se to podařilo Williamu Shakespearovi v oné vložce Snu noci svatojánské (1660), v níž několik počestných řemeslníků při svatebních oslavách krále Thesea* nastuduje tragický kus humornou formou. Jeden při tom představuje stěnu, dva prsty jsou onou zlověstnou štěrbinou, další to zkouší jako lev a je pochválen větou, jež se stala okřídlenou: "Dobře, lve, řvals!" O tyto tzv. "hulvátské scény" se opírá Divadelní pamflet Absurda comica neboli pan Petr Squenz (kolem roku 1657) od Andrea Gryfia, která se nemůže nabažit slovních hříček a satirických výpadů na nevzdělanost prostých lidí. Krásný obraz od Hanse Baldunga Griena (Pyramus a Thisbe;

kolem roku 1530) vlastní nadace Státního muzea Berlína-Dahlemu. Etienne Jeaurat, ve své době vysoce ceněný malíř antických motivů, obstál roku 1733 v příjímací zkoušce na Akademii v Paříži, jejímž rektorem se později stal, dramaticky malovaným velkoplošným plátnem, na kterém se Thisbe zabíjí nad mrtvolou milovaného (Roanne nad Loirou, Musée et Bibliothčque Joseph Dechelette). Pyreneus Úskočný král, který k sobě pozval při průtrži mračen Múzy, aby je znásilnil. Když uletěly v podobě ptáků a on je pronásledoval, zřítil se a zabil (Ovidius, Proměny V 274-293). Pyriflegethon Ohnivý proud v podsvětí. Pyrrha Dcera Epimethea* a Pandory*, sestra a manželka Deukaliona*. Pyrrhos "Rusovlasý", přízvisko Neoptolema*. Pythia Věštící kněžka Apollonova* v Delfách, která se původně jmenovala Pytho. Python Obrovský drak, kterého porodila Gaia* proti své vůli po velké potopě. Apollon* ho skolil tisícem šípů a na místě svého vítězství založil delfské orákulum a pythijské hry (Ovidius, Proměny I 434-451). V homérském hymnu na Apollona (3, 300-374) se tato obluda jmenuje jednoduše Drakaina (Dračice) a je pěstounkou Tyfona*, přivedeného na svět Hérou*, když byla rozhněvaná na Dia. Apollon Dračici zabil a nechal ji shnít (řec. pythesthai); proto se to místo nazývá Pytho. K největším dnes žijícím hadům, kteří za určitých okolností mohou napadnout, a dokonce pozřít člověka, patří tygří, síťovaný a skalní pyton. Q Quirinus Italický bůh, podle něhož je v Římě nazván pahorek Quirinalis. V rané době Říma to bylo pravděpodobně jedno ze tří nejdůležitějších božstev, sabinský protějšek k Martovi*, který jej v průběhu doby zatlačil do pozadí. Významnou se v této souvislosti stala legenda, že jistý Iulius Proculus ohlásil senátu po zmizení Romula, že se mu král zjevil a ujistil ho, že patří nyní jakožto Quirinus k nebeským bohům (Plutarchos, Romulus 28 a násl.) Tak se původní Martův konkurent stal jeho synem. R Rea (Rhea) Silvia nebo Ilia Dcera Numitora*, jehož bratrem Amuliem* byla donucena stát se kněžkou Vesty*, a tudíž zůstat svobodná; když ji Mars* učinil matkou Romula** a Rema*, dal ji Amulius* uvěznit nebo utopit a děti pohodit (Plutarchos, Romulus 3). Remus Bratr Romula*, který jej zabil. Rhadamanthys

Syn Dia a Europy*, bratr Minoa* a Sarpedona*, zákonodárce Kréty, před Minoem uprchl do Boiotie, po své smrti se stal soudcem v podsvětí (Apollodoros, Bibliothéka II 3-7). Rheia Dcera Urana* a Gaie*, žena Krona**, matka Hestie*, Demetry*, Héry*, Háda*, Poseidona* a Dia*. Rhesos Thrácký král, který přišel na pomoc Trojanům. Odysseus* a Diomedes* se v noci vplížili do jeho tábora, zabili ho spolu s jeho dvanácti lidmi a uloupili jeho nádherné koně (Ilias X 434-513). Roma Personifikace Říma a jeho panství, nejprve kultovně uctívaná na východě říše, např. v Ankyře, dnešní Ankaře, společně se zbožštělým Augustem. Romulus Syn Rhey Silvie* a Marta*, na rozkaz zlého Amulia* byl společně s Remem* pohozen a odkojen vlčicí. Později děti našel pastýř Faustulus* a jeho žena Acca Larentia* je vychovala. Když se mladí muži náhodou setkali se svým dědečkem, poznal Numitor* své vnuky a oni jej uvedli zpět na jeho trůn. Pak chtěli založit město, ale dostali se do sporu o to, kdo mu má dát jméno a kdo mu má panovat. Mělo o tom rozhodnout ptačí orákulum. Jako první uviděl šest supů Remus, Romulus jich trochu později uviděl dvanáct. Opět vzplál spor, zda má platit dřívější nebo vyšší číslo, a Remus byl ve rvačce zabit. Známější je příběh, v němž Remus přeskočil dosud nízké hradby nového města a svým bratrem byl zabit se slovy: "Tak se stane každému, kdo přeskočí mé hradby." Romulus nazval město Římem a zřídil tu azyl pro bezdomovce a pronásledované; tak sice rychle rostl počet obyvatel, ale sousedé váhali provdávat své dcery za údajné zločince. Proto sáhl Romulus ke lsti. Pozval Sabiňany s ženami a dětmi na slavnost, při jejímž vyvrcholení jeho lidé bezbranné hosty přepadli a jejich dcery unesli. Proto začala válka se Sabiny, která však brzy skončila zásahem uloupených žen. Romulus panoval nyní společně se sabinským králem Titem Tatiem nad svým městem. On sám byl ve čtyřicátém roce své vlády, když konal přehlídku vojska, za hromu a blesku odnesen mezi bohy, kde je nyní nazýván Quirinus* (Livius, Od založení města I 4-16). Později se za Romulův hrob považoval "Černý kámen" (lapis niger) na Foru a jeho prostý domek se ukazoval na Palatinu. Proslulá vlčice, kterou můžeme obdivovat v Kapitolském muzeu, je etruská práce z počátku 5. století př. Kr., oba dva kojenci byli přiděláni teprve v době renesance. V 17. a 18. století bylo v oblibě malovat nebo sochat "únos Sabinek"; připomínáme mramorové sousoší od Giambologna (1583, Loggia dei Lanzi, Florencie), jakož i obraz Petra Paula Rubense (kolem roku 1625, Londýn, National Gallery), Pietra da Cortona (kolem roku 1650, Řím, Pinacotheca Capitolina), Valeria Castella (kolem roku 1650, Florencie, Uffizi), Johanna Heinricha Schönfelda (1609-1683; St.

Petersburg, Ermitáž) a Jacquea-Louise Davida (1799, Paříž, Louvre); toto dílo působí svým patosem a svými rozměry: 3,86 x 5,20 m! Zatímco vážně míněné dramatizace a zhudebnění romulovské báje, mezi jinými i Sabinky od Paula Heyse (1858), se na jevišti neudržely, ukázala se fraška Únos Sabinek od Franze a Paula von Schönthana (1884) jako neobyčejně životná. Ovšem jde o hru jen zprostředkovaně mytickou, totiž o literární hřích mládí trochu potrhlého gymnaziálního učitele, jenž má být předváděn kočovnou divadelní společností. Hra bohatá na situační komiku byla několikrát zfilmována (např. roku 1954 Kurtem Hoffmannem) a dodnes se s ní setkáváme i na televizních obrazovkách. Rumina ficus Fíkový strom, u něhož zůstala viset loďka s pohozenými kojenci Romulem** a Remem*; tomu kmeni se prokazovala kultovní pocta podobně jako chůvě a zachránkyni dětí (Ovidius, Kalendář II 49-412 v rámci poetického zobrazení romulovské pověsti). Rutulové Národ v Latiu, který pod vedením Turna* bojoval s Aeneem/Aineiem*. S Sabazios Bůh velmi podobný Dionýsovi*, oslavovaný v rozpustilých průvodech, který se dostal přes Thrákii do Řecka, ale hlavně byl uctíván v Malé Asii. Sabinky > Romulus Sagaritis Stromová nymfa, pro niž Attis** zapomněl na svůj slib daný Kybele* (Ovidius, Kalendář IV 223-244). Salmakis Studánková nymfa, která splynula s Hermafroditem** v oboupohlavní bytost. Salmoneus Thesálec, který v Elidě založil město a ve své pýše se chtěl rovnat Diovi*, takže požadoval, aby lidé přinášeli oběti jemu, a ne Diovi. Tahal za svým vozem železný kotel a suché kůže, čímž napodoboval hrom, a když házel do výše pochodně, nazýval to "blesky". Proto ho Zeus zničil včetně jeho města (Apollodoros, Bibliothéka I 89). Sarapis Božstvo, jež bylo údajně za Ptolemaia I. přeneseno na základě snu z maloasijského Sinope do Egypta. Bylo uctíváno v chrámu Isidy* a Osirida*/Apise* a pro mnohé zázraky požívalo velkých poct (Tacitus, Historie IV 81-84). V postavě Sarapise se mísí prvky řecké a egyptské, je to současně Zeus* a Pluton*, je doprovázen Kerberem* a nese na hlavě symbol podsvětních božstev přinášejících požehnání, měřidlo na obilí. Kult boha se rychle rozšířil i v římské říši. Sarpedon

1. Syn Dia* a Europy*, bratr Minoa*, před kterým prchl po hádce z Kréty do Lýkie. 2. Syn Dia* a Bellerofontovy* dcery Laodameie; v trojské válce vůdce Lýků. Když Sarpedon nastoupil proti Patroklovi*, Zeus rozvažuje, zda ho má rychle unést živého do jeho vlasti, ale Héra jej varuje: i jiní bohové mají syny v boji, a budou chtít chránit jejich život, jestliže on uchrání život toho svého. Tak může božský otec na počest syna, zasvěceného smrti, jen ronit krvavé slzy a mrtvolu dát Hypnem* a Thanatem* pochovat v Lýkii (Ilias XVI 419-505). Saturnus Starořímský bůh rolnictví, ztotožněn s řeckým Kronem*. Stejně jako Kronos Diem*, tak i on byl Jupiterem* zbaven trůnu a musel opustit kapitolský pahorek, který se předtím jmenoval saturnský. Šťastnou dobu jeho vlády, "Zlatý věk", připomínal veselý svátek Saturnalií, který se slavil koncem prosince a při němž kromě jiného museli páni obsluhovat své otroky. V Saturnově chrámu na úpatí Kapitolu se uchovával římský státní poklad. To, že v astrologii vládne Saturn nad hlavou člověka, může být upomínkou na jeho někdejší královské postavení. Satyrové Démonické smíšené bytosti volné přírody s lidským tělem, ale s koňským ohonem, koňskýma nebo kozlíma nohama a krátkými rohy. Doprovázeli opilý Dionýsův* průvod a rozveselovali boha svými hrubými legracemi. Nespočetná jsou zobrazení Satyrů žádostivě dorážejících na nymfy* a mainady*; jako příklad účinné obrany takových přepadů slouží Makronova miska (Satyr a Mainada, kolem roku 490 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen): obtěžovaná nymfa na ní prudce vráží pronásledovateli do varlat thyrsovou hůl. Na volutovém krátéru Kleofontova malíře (kolem roku 425 př. Kr., Ferrara, Museo Archeologico Nazionale) je drobný Satyr daleko větší mainadou tahán za uši. Proslulý byl v antice Satyr Praxitelův (kolem roku 350 př. Kr.); napodobeninu sochy vlastní Kapitolské muzeum v Římě, vedle toho také "rudého fauna", kopii podle originálu ze 3. st. př. Kr.; poněkud mladší je Spící Satyr v nadživotní velikosti, nacházející se v mnichovské Glyptothéce, který bývá označován jako Barberinský faun. Do holandského selského stavení se dostal Satyr na obraze Jacoba Jordaena (Satyr u rolníka, kolem roku 1640, Mnichov, Alte Pinakothek); jak se Jupiter* v podobě Satyra hrne na Antiopu (2)*, namaloval kromě jiných Tizian (kolem roku 1560, Paříž, Louvre). Jako dnes klauni v cirkuse, tak byli v řeckém divadle nezbytní Satyři: po třech za sebou následujících tragédií se pokaždé připojovala rozpustilá satyrská hra, při níž se po smutných dějstvích předchozí hry diváci zase rozesmáli. Scaevola, Mucius "Levoruký", mladý Říman, který chtěl zavraždit etruského krále Porsenu obléhajícího Řím. Omylem však probodl jeho bohatě oblečeného sekretáře a byl zatčen. Když mu Porsena vyhrožoval strašlivými tresty, demonstroval svou nebojácnost tím, že aniž

pohnul obličejem, nechal svou pravou ruku zuhelnatět v oltářním ohni. To zapůsobilo na Porsenu tak, že mu dal svobodu a ukončil obléhání - Scaevola totiž tvrdil, že v Římě je ještě dvě stě devadesát devět mladých mužů, kteří by podstoupili totéž (Livius, Od založení města II 12, 1-13, 5). Mucius Scaevola je jedním z oněch zářných velehrdinů, jimiž Římané zaplňovali svou temnou ranou dobu; na obraze oslavil jeho čin např. Hans Baldung Grien (1531; Drážďany, Galerie alter Meister). Sedm proti Thébám Sedm vojevůdců, v jejichž čele stál Oidipův* syn Polyneikes* a kteří chtěli vzít útokem sedmibranné Théby, ale byli odraženi. Pět z útočníků padlo, věštec Amfiaraos* byl na útěku pohlcen zemí, jen Adrastos* unikl. Protože i Eteokles*, obránce města, padl v souboji s bratrem Polyneikem, nastoupil na trůn Kreon (1)*, strýc obou. Ten zakázal padlé útočníky pohřbít. Nato se obrátili jejich přívrženci na athénského krále Thesea*, který vynutil na Kreontovi vydání mrtvol. Pokračování hrůzného příběhu Oidipova uvedl na scénu mezi jinými Aischylos (Sedm proti Thébám, 467 př. Kr.), Sofokles (Antigone, kolem roku 442 př. Kr.; Oidipus na Kolonu, 401) a Euripides (Prosebnice, kolem roku 424 př. Kr.; Foiničanky, kolem roku 410). Jako epik to zkoušel Říman Papinius Statius kolem roku 90 po Kr. se svými Thébankami, nedokončena zůstala Senecova tragédie Foiničanky (kolem roku 50 po Kr.), kterou se nechal inspirovat Jean Racine 1664 ke svým Thébayde. Ačkoliv tuto hru uvedla Moličrova společnost a ačkoliv autor, jak sám řekl, použil tragickou antickou látku, zanechala publikum chladné. Selene Bohyně měsíce, dcera Titána* Hyperiona*, sestra Helia* a Eoje* (Hesiodos, Zrození bohů 371-374), oddaná nesmělou láskou pastýři Endymionovi**. Selene znamená "Zářící"; tento název v sobě uchovává prvek selen, stejně tak jako selenová destička, která proměňuje světelné impulzy v elektrický proud. Semele Dcera Kadma* a Harmonie*, milenka Dia*, matka Dionýsa*. Žárlivá Héra* ji v podobě staré chůvy přemluvila k tomu, aby se přesvědčila o božskosti svého milence. Proto si Semele vyprosila na Diovi, poté co jí slíbil splnit jedno přání, aby k ní přišel tak jako ke své nebeské manželce. Sotva se však bůh za hromu a blesku zjevil, spálil její smrtelné tělo. Zeus už mohl zachránit jen svého ještě nenarozeného syna Dionýsa a uzavřít jej až do jeho narození do svého stehna (Ovidius, Proměny III 259-315). Mezi četnými mytologickými scénami, které namaloval Gustave Moreau, se také nachází Jupiter a Semele (1896, Paříž, Musée Gustave Moreau). Symbolistickému malíři se podařilo působivým způsobem zobrazit konstrast mezi pozemským a nadpozemským. Semiramis Legendární babylonská královna, dcera Derketidy proměněnné v rybu; Semiramis zřídila mohutné městské hradby a byla ke konci svého života proměněna v holubici (Ovidius, Proměny IV 44-48).

Serapis > Sarapis Servius Tullius Šestý král Říma, počatý zázračným způsobem otrokyní (lat. serva) Ocresií**. Sfinx Dcera Echidny*, napůl žena, napůl okřídlená lvice, "zrozená k neštěstí thébského lidu" (Hesiodos, Zrození bohů 226); Sfinx se totiž od Múz* naučila jedné hádance, kterou dávala Thébanům: "Mluví to a chodí to po čtyřech, po dvou a po třech." Každého, kdo nevěděl správnou odpověď, obluda rozsápala. Oidipus* ale hádanku vyřešil takto: "Je tím míněn člověk, neboť jako dítě leze po všech čtyřech, potom stojí na dvou nohou a ve stáří si jako třetí přibírá na pomoc hůl." Plná bezmocného vzteku vrhla se nato Sfinx do propasti (Apollodoros, Bibliothéka III 52-54). Sibylly Bohem inspirované ženy, které věštily budoucnost. Podle původu a pobytu se rozlišují různé Sibylly; nejproslulejší se stala, především zásluhou Vergiliovy Aeneidy, Sibylla z Kýmy (Cumae) u Neapole, která vedla Aenea/Aineia* podsvětím do krajin blažených k jeho otci Anchisovi*. Bydlela v jeskyni, která se ještě dnes ukazuje; z jejích sta vchodů a východů se stonásobně ozývala její slova: "Žádati výrok je nyní čas! Bůh, hle bůh!" (Vergilius, Aeneis VI 42-900) Podle Ovidia měla Sibylla tehdy již sedm set let a znala budoucnost tři sta let dopředu. Tak dlouhou dobu života ji propůjčil Apollon*, když se ucházel o její lásku. Dokonce by jí věnoval věčné mládí, ona však zůstala odmítavá, a tak se nyní "blíží nejistým krokem churavé stáří"; a ona se ztrácí, až již nezbývá nic víc než hlas (Ovidius, Proměny XIV 103-155). Ještě ji prý slyšela jedna z rozporuplných postav Petroniova groteskního románu Satyrikon, která ji prý dokonce uviděla úplně scvrklou, jak visela v lahvičce u stropu své jeskyně. "Sibyllo, co chceš?" ptávali se jí lidé a ona odpovídala: "Zemřít chci!" (Satyrikon 48, 8) Poslednímu římskému králi nabídla Sibylla devět knih proroctví a žádala za ně obrovskou částku. Když s díky odmítl, spálila tři knižní svitky a ptala se, zda chce zbytek koupit za tutéž cenu. Tázaný se jí urážlivě vysmál a považoval stařenu za pomatenou. Ta klidně spálila další tři knihy a položila stejnou otázku jako dříve. Nyní byl král iritován a zaplatil. Knihy byly uchovávány ve státní svatyni a v krizových dobách byly konzultovány komisí, skládajícící se z patnácti expertů (Gelius, Noctes Atticae I 19). Ve skutečnosti představují "Sibylliny knihy" sbírku proroctví vzniklou v průběhu staletí, v níž se hledaly odpovědi až do 4. st. po Kr., a teprve v roce 408 po Kr. byla spálena na příkaz císařského vojevůdce Vandala Stilicha. Přibližně ve stejnou dobu vznikla Sibyllina proroctví, v nichž se mísí antická a židovsko-křesťanská proroctví a která staví Sibylly vedle proroků Starého zákona, mezi nimiž je také zobrazil Michelangelo na nástropní fresce vatikánské Sixtinské kaple kolem roku 1510. Také

obraz od Antoina Carona Císař Augustus a tiburtinská Sibylla (kolem roku 1580, Paříž, Louvre) ukazuje ohlášení zrození Spasitele uprostřed fantastické architektury. Starou ženou, předčasně vyhnanou kvůli milostné zápletce z chrámu v Delfách, je Sibylla ve stejnojmenném románu Švéda Pära Lagerkvista (1956); s Apollonem*, který se jí zjevil v podobě kozla, má slabomyslného syna; ten se vydá na cestu do jiného světa, když jeho matka vypráví svůj příběh Židu Ahasverovi. Jako v "Proroctvích" i v tomto románu se snoubí antické, židovské a křesťanské myšlenkové bohatství do bizarního podobenství. Silenos Starý Satyr*, vychovatel Dionýsa*, většinou silně opilý a sotva schopný udržet se na svém oslu, takže z něj často spadne a zůstane někde ležet - přesně tak, jak jej namaloval Peter Paul Rubens (Opilý Silén, kolem roku 1620, Mnichov, Alte Pinakothek) nebo Anthonis van Dyck (Opilý Silén, kolem roku 1630, Brusel, Musées Royaux de Beuax-Arts). V takovém stavu byl Silén přiveden ke králi Midovi* a byl jím pohoštěn (Ovidius, Proměny XI 90-99; IV 26 a násl.). Nikoliv obtloustle a spokojeně, nýbrž animálně a agresivně působí Silenos na Onesimově misce (kolem roku 500 př. Kr., Boston, Museum of Fine Arts); je zde asi ještě zachycen původní, polozvířecí Silenos, démonická bytost, s níž se často setkáváme ve větším počtu na vázových malbách. Teprve ve spojení s Dionýsem se z ní stala komická figurka. Silvanus Římský ochranný bůh polí a stád, později splynul s Panem*. Zdá se, že v jeho jméně je obsaženo slovo silva, les, přesto je však asi etruského původu. Sinis Silný lupič, který v blízkosti Korintu číhal na pocestné, uvazoval je mezi dva k zemi ohnuté smrky a prudce vymrštěnými stromy nechal roztrhnout, dokud tomu neučinil přítrž Theseus* (Apollodoros, Bibliothéka III 218). Sinon Řek, který dlouhým vylhaným příběhem přispěl značně k tomu, že lest s trojským koněm* měla úspěch (Vergilius, Aene- is II 58-198). Sirény, Seireny Ptáci s lidskou hlavou, kteří svým nádherným zpěvem lákali námořníky na svůj ostrov a tam je zabíjeli. Odysseus*, poučený Kirke*, nebezpečí unikl, protože svým druhům zalepil voskem uši a sám sebe nechal přivázat na stožár (Odysseia XII 39-54; 154-200). Apollonios z Rhodu nazývá Sirény dcerami Múzy* Terpsichory* a říčního boha Acheloa*; před jejich kouzlem zachránil Orfeus* Argonauty* tím, že je jednoduše svým zpěvem přehlušil (Argonautika IV 891-911). U Ovidia se nazývají Sirénami družky Persefony přeměněné v ptáky (Proměny V 551-564). Jako krásná, často užívaná ilustrace k Odysseii budiž uvedena červenofigurová vázová malba (Odysseus a Sirény, attický stamnos, kolem roku 460 př. Kr., Londýn, British Museum).

Sisyfos Syn Aiola (1)*, zakladatel Korintu; v podsvětí musí pořád válet na vysokou horu balvan, který se vždy opět zřítí dolů (Odysseia XI 593-600; Apollodoros, Bibliothéka I 85); proč je takto potrestaný, Odysseus už neříká; Apollodoros hovoří o zradě, jiní se domnívají, že Sisyfos spoutal smrt a dokonce ji na nějakou dobu ukradl z Hádu. Jak se zdá, v průběhu času se z velkého zločince, podobně jako z Tantala*, stala spíše zábavná šibalská postava, podobná kováři z Jüterbogu z německých lidových pohádek. Jako takový se úspěšně měřil s mistrem zlodějů Autolykem*, jemuž zcela mimochodem svedl jeho dceru a stal se skutečným Odysseovým* otcem (Ovidius, Proměny XIII 31-33). Sisyfos s balvanem se objevuje často na antických vázových malbách; velký Tizianův obraz vlastní Prado v Madridu (Sisyfos, kolem roku 1548/49). Za valící se hlavou zřícené sochy běží "zlomyslný Sisyfos a jeho blízcí" na obraze Wolfganga Mattheuera (1976, Drážďany, Galerie neuer Meister). Významným se stal pro francouzskou existenciální filosofii spis Alberta Camuse: Mýtus o Sisyfovi, esej o absurditě (1942). Camus vidí v Sisyfovi, který neochvějně a s nasazením všech sil činí věc nemající žádný smysl, obraz hrdinného člověka vůbec: protože svět, do něhož jsme byli postaveni, nejsme schopni změnit, může být veškeré naše jednání posuzováno pouze podle své intenzity. Skamandrios > Astyanax Skamandros Bůh jedné řeky poblíž Troje, syn Dia*, mezi bohy nazývaný Xanthos a Trojany uctívaný oběťmi. Achilleovi* se pokusil zabránit v jeho zuřivém zabíjení, Hefaistos* ho ale zahnal obrovským ohněm zpátky do jeho koryta (Ilias XXI 233-384). Skiron Obluda zabitá Theseem*, která na korintské šíji nutila cestující k tomu, aby jí umývali nohy a přitom je srážela z útesu jako potravu pro obří želvy (Ovidius, Proměny VII 443-447; Apollodoros, Bibliothéka IV 1). Skylla 1. Obluda, která sídlila ve skalní jeskyni naproti Charybdě* a která si z každé lodi, jež plula kolem, brala pomocí dravčích hlav, spočívajících na šesti předlouhých krcích, šest námořníků. Také Odysseus* musel bezmocně přihlížet, jak Skylla vysoko ve vzduchu drtí zmítajícící se a křičící oběti (Odysseia XII 73-126; 223-260). Jen Argonauti* propluli kolem nebezpečných skal díky božské pomoci beze ztrát (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 920-963). Podle Ovidia byla Skylla kdysi krásné děvče, do kterého se zamiloval mořský bůh Glaukos (1)*. Kirke*, která však o něj usilovala také, proměnila konkurentku v ošklivou obludu, která později zkameněla (Proměny XIII 900-XIV 74). Protože se zdá, že ve jménu Skylla je skryto řecké slovo skylax, štěně, byla často zobrazována jako žena, z jejichž boků vyrůstala psí těla, např. u sousoší Skylly z jeskyně Sperlonga (kopie podle

řeckého originálu, kolem roku 40 po Kr., Museum Sperlonga). Z dvanáctého století pochází nástěnná malba v klášteře Corvey u Höxteru, na níž vidíme takto zobrazenou Skyllu a Odyssea. Na Neptunově kašně v Messině, postavené Giovannim Montorsolim v roce 1557, stojí mořský bůh právě mezi Skyllou a Charybdou. Originály, které jsou zde nahrazeny kopiemi, se najdou v Museo Nazionale. 2. Dcera Nisa**, která z lásky k Minoovi* zradí svého otce. Sol Římský bůh slunce, který je totožný s Heliem* a různými orientálními božstvy jako Baalem* a Mithrou*. "Neporazitelný bůh slunce" (Sol invictus) se stal v pozdní době říše jejím nejvyšším ochráncem. Spartové Muži vzniklí z dračí setby Kadmovy*. Stentor Řek před Trojou, který dovedl tak hlasitě křičet jako padesát mužů dohromady (Ilias V 785 a násl.); ještě dnes označujeme velmi silný hlas za "stentorský". Stheneboia Žena Proita*, v Iliadě nazývaná Anteia*, kterou pomluvil Bellerofontes* (Apollodoros, Bibliothéka II 25-30). Stymfalští ptáci Ptáci s kovovým peřím, které dovedli vystřelovat jako šípy; Herakles* je klepáním vyplašil z jejich úkrytů u jezera Stymfalos v Arkádii a mnohé pobil; ostatní uletěli a obtěžovali později Argonauty* na jejich plavbě (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 1030-1089). Albrecht Dürer namaloval kolem roku 1500 Herkula a stymfalské ptáky a přimaloval jim ženské hlavy - myslel přitom asi na Sirény (Norimberk, Germanisches Nationalmuseum). Styx Dcera Okeana* a Tethye*, bohyně ledové podsvětní řeky, při jejichž vodách skládají bohové přísahy; tuto čest jí prokázal Zeus, protože přišla jako první k boji s Titány*. Jestliže se mezi nebešťany vyskytne spor, Iris* přinese ve zlatém džbánu vodu Stygy, a kdo pak při křivé přísaze rozlije obvyklou úlitbu, je uveden nejdříve na jeden rok do hlubokého bezvědomí a pak se nesmí po devět let účastnit kulatého stolu bohů (Hesiodos, Zrození bohů 361; 383-400, 775-806). Sychaeus Manžel Didony*, zabit jejím bratrem Pygmalionem. Symplegády Plovoucí skály při vjezdu do Černého moře, které se neustále od sebe vzdalovaly a opět na sebe narážely, a to tak rychle, že žádná loď tudy nemohla proplout - teprve Argonauti to dokázali, a od té doby stojí skaliska tiše (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 317-346; 553-606). Syrinx Nymfa*, která se pronásledována Panem* proměnila v šumící rákosí. Bůh spojil rákosové stvoly různých délek v Panovu píšťalu neboli syringu; a tak se mohl s kráskou přece jen "pobavit" (Ovidius,

Proměny I 689-712). T Tages Zázračné dítě, jehož proměnu z hroudy hlíny na člověka zažil oráč v Etrurii a které naučilo národ Etrusků předpovídat budoucnost (Ovidius, Proměny XV 553-559; Cicero, De divinatione II 50. Čes. překlad: Předtuchy a výstrahy - pozn. překl.). Talos 1. Železný obr, kterého Zeus* věnoval Europě*, aby střežil Krétu. Od té doby třikrát denně obcházel ostrov a vrhal balvany na každou loď, která tam chtěla přistát, i na Argonauty*. Medeia* ale omámila Tala svými kouzelnými písněmi a dosáhla toho, že se při manipulaci s hranatým skaliskem poranil na kotníku, kde byla jeho jediná céva, kterou mu proudila krev, pokryta jen tenkou kůžičkou. Jako roztavené olovo vytekla krev z rány a obr se zhroutil (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 1638-1688). 2. Synovec Daidala*, nazývaný i Perdix**. Talthybios Herold Agamemnonův*, se svým kolegou Eurybatem vyslán k Achilleovi*, aby odvedl Briseovnu* (Ilias I 319-340). V Euripidových Trojankách musí odejmout Andromache* jejího malého syna Astyanakta* (230-276). Tanaquil Etruskyně z Tarquinia, věštkyně budoucnosti, která napomůže nejdříve svému muži Tarquiniovi Priscovi* a později Serviu Tulliovi, zplozenému zázračným způsobem, k římské královské koruně (Livius, Od založení města I 34-42). Tantalos Hříšník, který v podsvětí stojí až po bradu ve vodě, a přesto trpí žízní. Jakmile se totiž chce napít, všechna voda zmizí a pod jeho nohama se objeví černá země. Rovněž nad jeho hlavou visí nejrůznější plody, ale jakmile chce po nich stařec sáhnout, větrný náraz větve vyzvedne (Odysseia XI 582-592). Zač musí Tantalos trpět těmito příslovečnými muky, o tom se už Odysseia nezmiňuje; že bohům, kteří ho zvali na Olymp, kradl nektar a ambrozii, vypráví Pindaros, a současně prohlašuje za lež tvrzení, že předložil bohům maso svého syna Pelopa**, když k němu přišli oplátkou na návštěvu (Olympijská óda 1, 37-65). U Ovidia je Tantalos králem Lýdie, synem Dia* a otcem Nioby* (Proměny XIV 172-176). Tarpeia Dcera velitele římského hradu, který byl po únosu Sabinek obležen jejich muži a bratry. Z lásky k vůdci nepřátel, či z touhy po majetku Tarpeia zradila, ale sklidila špatnou odměnu: byla buď svržena z Kapitolu, z onoho svahu, který se ještě dnes nazývá "Tarpejská skála", nebo byla Sabiňany zasypána jejich štíty. Jako odměnu si totiž přála to, co má každý z nich na paži, přičemž myslela na jejich zlaté náramky (Livius, Od založení města I 11; Propertius, Elegie IV 4; Ovidius, Proměny XIV 775-782).

Tarquinius 1. Tarquinius Priscus, pátý římský král, Etrusk z města Tarquinia. 2. Tarquinius Superbus ("Zpupný"), sedmý a poslední římský král. Pro svou brutální vládu a především kvůli znásilnění Lucretie* jeho synem Sextem byl svržen Iuniem Brutem a jeho spoluspiklenci z trůnu. Tartaros Mohutná propast se železnými zdmi a branami, spolu s Gaiou*, Zemí a Erotem* vzniklá hned po Chaosu*; leží tak hluboko pod zemským povrchem, jak vysoko se nad ní zvedá nebe, a železná kovadlina by potřebovala devět dní a nocí, aby spadla ze země až na její dno. Jsou tam uvězněni Titáni* a hlídají je storucí obři Briareos*, Gyes a Kottos*, které kdysi Uranos* společně s Kyklopy vypověděl na toto pusté místo (Hesiodos, Zrození bohů 116-120; 147-158; 715-745). Tatius, Titus Sabinský král, po skončení války proti Římu spoluregent Romula*. Teiresias Slepý thébský věštec, jehož rady nebyly Kadmovi*, Laiovi*, Oidipovi* a Kreontovi* vždy vítané. Jeho slepota byla vysvětlována jako trest bohů za to, že buď lidem prozradil věci, které jim měly zůstat skryté, nebo že spatřil Athénu nahou při koupeli, či že jako rozhodčí ve sporu mezi Diem* a Hérou* bohyni urazil. Prohlásil totiž, že ze sexu mají ženy zřetelně více potěšení než muži a mohl se přitom odvolat na vlastní zkušenosti: když jednou udeřil holí dva hady, kteří se pářili, stal se ženou a teprve po sedmi letech stejným procesem mužem (Apollodoros, Bibliothéka III 69-73; Ovidius, Proměny III 316-338). Teisifone 1. Jedna ze tří Erinyjí*, Vergiliem (Aeneis VI 554-575) a Ovidiem (Proměny IV 451-511) popisována jako hrůzostrašná obluda. 2. Dcera Alkmaiona* a Manto, dcery Theiresiovy*. Její otec ji přivedl ke korintskému králi Kreontovi (2)*, aby tam Teisifone byla vychovávána; královna se ale obávala, že se její muž do hezkého děvčete zamiluje, a prodala ji jako otrokyni. Náhodou se stala majetkem Alkmaiona, který vlastní dceru nepoznal (Apollodoros, Bibliothéka III, 94 a násl., podle ztracené Euripidovy tragédie). Telamon Syn Aiaka*, bratr Pelea*, s nímž společně zavraždil Foka* a před hněvem otce musel uprchnout na Salaminu. Tam získal za ženu královskou dceru a stal se otcem "velkého" Aianta (1)*, který se podle něho nazývá i "Telamonovec". Telamon se účastnil lovu na kalydonského kance*, plavby Argonautů*, s Heraklem* dobyl Troju a jako válečnou kořist dostal Hesionu*, která mu porodila Teukra (2)* (Apollodoros, Bibliothéka III 133-136). Telefos Syn Auge**, svým vlastním dědečkem pohozen, odkojen laní, později adoptován mysijským králem Teuthrantem a učiněn jeho nástupcem.

Během jeho panování přistáli u pobřeží Mysie Řekové, kteří sem zabloudili cestou do Troje, a pustošili zemi. Telefos je zahnal nazpět, ale byl raněn Achilleem*. Protože se rána nechtěla zahojit, dotazoval se Apollonova* orákula. "Kdo tě zranil, ten tě také uzdraví!" zněla odpověď. Nato se Telefos, zahalen do starých hadrů, vydal do vojenského ležení Řeků do Argu a prosil Achillea o pomoc. Ten k tomu byl ochoten, seškrábal rez ze svého kopí, a uzdravil tím Telefa, který nato ukázal řecké flotile cestu do Troje (Apollodoros, Bibliothéka VI 16-20). Sofoklova a Euripidova dramata, která tuto látku zpracovávala, jsou téměř zcela ztracená. Helénističtí králové z Pergamonu využili Telefa jako mytického prapředka. Proto nechal Eumenes II. (197-159 př. Kr.) zobrazit Telefův příběh na vlysu proslulého Pergamského oltáře (Berlín, Pergamon-Museum). Zde nachází Herakles sám svého syna. K tematicky stejným malbám viz > Auge. Telegonos Syn Odyssea** a Kirke*, zabil svého neznámého otce, když po něm pátral. Telemachos Syn Odyssea** a Penelopy*, chytrý mladý muž, který rozhodně vystupuje proti dotěrným nápadníkům své matky a vydává se k Nestorovi* a Menelaovi*, aby se něco dozvěděl o svém otci, již dvacet let nepřítomném. Když se vrací domů, zastihne hledaného u Eumaia*; Odysseus se dá svému synovi po určitém váhání poznat a potrestá pak společně s ním všechny nápadníky. Duchaplné "pokračování čtvrté knihy Odysseie" složil kolem roku 1695 Frančois de Salignac de la Mothe Fénelon; dobrodružství, která nechává prožívat mladého Telemacha v Egyptě, Fénicii, na Kypru, Krétě, u nymfy Kalypso*, a dokonce v podsvětí, jsou sice vypravovány s didaktickým záměrem - Fénelon byl vychovatelem mladého vévody Burgundského - ale neobyčejně zábavně. Tak se staly Příhody Telemachovy, uvěřejněné proti vůli autorově, jednou z nejúspěšnějších knih své doby. Telchinové Praobyvatelé Rhodu, obratní kováři a kouzelníci, vychovatelé Poseidona*, jehož trojzubec je též jejich dílem (Diodoros, Bibliothéka V 55 a násl.); protože "zničili vše jen pohledem svých očí", potopil je Zeus* do moře (Ovidius, Proměny VII 365-367). Tellus Římská bohyně země, nazývána také Terra mater (Matka země) a ztotožněna s Gaiou*. Jako statná ženská postava se objevuje na Ara Pacis, Oltáři míru, císaře Augusta v Římě. Temenos Jeden z Herakleovců*, podmanitel Argu. Tenes Syn Kykna (2)*, který ho v bedně předal moři, protože jeho macecha ho pomluvila; Tenes přistál na pobřeží ostrova, kterému dal jméno Tenedos. Při pokusu zabránit Řekům plavícím se do Troje v přistání, byl zabit Achilleem* - ačkoliv ten byl varován svou

matkou Thetidou*: vrah Tena měl totiž nalézt smrt z rukou Apollona* (Apollodoros, Bibliothéka VI 25 a násl.). Tereus Thrácký král, syn Area*, spojenec Pandiona*, který mu dal za manželku svou dceru Proknu*. Na její setře Filomele** se Tereus později provinil a musel za to strašně pykat. Terminus Římský bůh hranic polností; jeho symbolem byl hraniční kámen, kterému byly přinášeny oběti. Podle Ovidia nechtěl Terminus při stavbě Jupiterova chrámu na Kapitolu ze svého místa uhnout: tak ho nechali na jeho místě a vyšetřili dokonce v chrámové střeše otvor, aby měl nad sebou volné nebe (Ovidius, Kalendář II 639-684). Terpsichore Jedna z Múz*, později přidělena tanci a zpěvu. Terra mater > Tellus Tethys Bohyně moře, dcera Urana* a Gaie* (Hesiodos, Zrození bohů 133-136), sestra a manželka Okeana*, ochránkyně Héry*, když Zeus* bojoval s Kronem* o vládu (Ilias XIV 200-204). Teukros 1. Král trojské oblasti, syn Skamandra*, tchán Dardana*, a tím jeden z prapředků trojského národa (Apollodoros, Bibliothéka III 139). Vergilius zmiňuje jako Teukrovu vlast Krétu (Aeneis III 104-110). 2. Syn Telamona*, bratr a druh Aianta (1)*, jeden z vynikajících hrdinů trojské války. Protože mu jeho otec při návratu na Salaminu vyčítal, že nepomstil smrt svého bratra, odešel Teukros na Kypr a založil tam novou Salaminu (Horatius, Carmen 17, 21-29). Teumesská liška Loupeživá, lidožroutská obluda z hory Teumessos, která škodila Thébanům a žádný pronásledovatel ji nemohl dostihnout - až přišel Kefalos* s Prokridiným* psem, kterému žádná kořist neunikla. Nerozhodný závod dvou neobyčejně rychlých zvířat ukončili bohové tím, že je oba proměnili v kámen (Ovidius, Proměny VII 757-793). Teuthras Král v maloasijské Mysii, adoptivní otec Telefa*. Thaleia Jedna z Múz, přiřazena veselohře; proto některá divadla nesou její jméno. Thamyris Thrácký pěvec, který se pustil do závodu s Múzami*, a když ho porazily, zbavily ho jeho zraku i jeho umění (Ilias II 594-600). Thanatos Bůh smrti, bratr Hypna*, s nímž je společně zobrazen na lékythu Sabouroffova malíře (kolem roku 450 př. Kr., Londýn, British Museum), jak oba právě odnášejí padlého. Oba mají mohutné perutě jako andělé, Hypnos pohlíží soucitně a dobrotivě, Thanatos

naproti tomu temně; jeho vlasy jsou zježeny. Thaumas Syn Ponta* a Gaie*, otec Iridy* a Harpyjí* (Hesiodos, Zrození bohů 237, 265-269). Theano 1. Žena trojského Antenora*, kněžka Athény*, které věnovala nádherný šat Hekaby*. Její prosby o milost pro Troju přesto bohyně nevyslyšela (Ilias VI 287-311). 2. Pěstounka pohozených dvojčat Melanippy (1)*, Poseidonovy* milenky, které vydávala za vlastní. Když se jí samé později narodí dvojčata, usiluje těm nevlastním o život. Poseidon se však postará o to, aby její vlastní synové zahynuli, a Theano spáchá sebevraždu (Hyginus, Fabulae 186). Theia Titánka*, dcera Urana* a Gaie*, matka Helia*, Seleny* a Eoje* (Hesiodos, Zrození bohů 133-135; 371-374). Theias Asyrský král, se svou dcerou Smyrnou* měl syna Adonida* (Apollodoros, Bibliothéka II 183 a násl., > Myrrha*). Theiodamas Oráč, který hladovému Heraklovi* nechtěl dát svého tažného býka jako pečeni, a proto byl zabit. Jeho syna Hyla* vzal Herakles s sebou (Apollonios z Rhodu, Argonautika I 1207-1219). V jiné verzi pověsti oráč spílá loupeživému hrdinovi; proto se konaly na Rhodu podle Apollodora býčí oběti za doprovodu kleteb kněze (Bibliothéka I 118). Themis Bohyně zákonného pořádku, dcera Urana* a Gaie*, s Diem* měla Hóry* a Moiry*, vládkyně delfského orákula, dokud toto místo neobsadil Apollon*. Na ní se po velké potopě obrátili Deukalion* a Pyrrha*, ona varovala Dia* před spojením s Thetidou*. Působivá socha Themidy z jejího chrámu v Rhamnu (kolem roku 300 př. Kr.) je umístěna v Národním muzeu v Athénách. Themisto Třetí žena Athamanta*, při pokusu zavraždit nevlastní děti zabila děti vlastní (Hyginus, Fabulae 4). Theofane Milenka Poseidona*, kterou tento bůh "svedl v podobě berana" (Ovidius, Proměny VI 117); porodila mu onoho zlatovlnného berana, který Frixa* přenesl do Kolchidy (Hyginus, Fabulae 188). Theoklymenos 1. Věštec z rodu Melampova*, který kvůli vraždě uprchl z Argu a našel útočiště u Telemacha*. Dvakrát předpověděl návrat Odyssea* a zavraždění mladých mužů, kteří usilovali o Penelopu, ale ženichové mu nevěřili a vysmáli se mu (Odysseia XV 265-285; XVII 151-161; XX 350-383). Postava Theoklymena hraje nikoliv nedůležitou roli v koncepci básníka Odysseie. Zvláště věštba ve 20. zpěvu se svými děsivými detaily se projeví jako promyšlené upozornění na vraždu ženichů. 2. Syn Protea*, který usiloval v Egyptě o Helenu**, jež zde byla

pod ochranou jeho otce. Thersandros Syn Polyneika*, jeden z Epigonů*; jako jeho otec využil Eryfyliny* slabosti pro šperky a šaty: dal jí nádherný závoj Harmonie* a dosáhl tím, že svým synům Alkmaionovi** a Amfilochovi nebránila táhnout proti Thébám, které podle výroku orákula mohly být dobyty pouze pod vedením Alkmaionovým (Apollodoros, Bibliothéka III 80-82). Thersites Ošklivý a drzý svárlivec v řeckém vojsku před Trojou, který pro své štvavé řeči proti Agamemnonovi* byl pořádně zmlácen Odysseem* (Ilias II 221-276). Když po smrti Penthesilea* urážel Achillea*, byl jím zabit (Apollodoros, Bibliothéka VIII 1). Theseus Syn Aigeia* (nebo Poseidona*) a Aithry*, pod jejíž ochranou dospíval v Troizeně. S mečem a sandály, které mu zanechal jako poznávací znamení Aigeus, se vydal na cestu k němu a vykonal při ní mnoho hrdinských činů: zabil Perifeta*, Sinida*, Skirona*, Kerkyona* a Prokrusta*, kromě toho obrovskou krommyonskou svini, která údajně pocházela od Tyfona* a Echidny*. V Athénách usilovala o jeho život Medeia*, která byla tehdy provdána za Aigeia; nejdříve jej poslala proti marathonskému býkovi*, a když ho porazil, snažila se ho otrávit. V poslední minutě poznal Aigeus svůj meč, vyrazil synovi z rukou otrávený pohár a Medeiu zapudil. Theseus pak osvobodil Athéňany od strašlivého poplatku, kterým byli povinni králi Minoovi*, zabil Minotaura* a našel díky Ariadnině* niti cestu ven z Labyrintu. Na cestě domů musel přenechat Ariadnu Dionýsovi* a zapomněl ve svém smutku vyměnit plachtu. Odjel totiž s černou a slíbil, že když se vrátí zdráv, nasadí bílou. Když viděl Aigeus z pobřeží připlouvat loď s černou plachtou, vrhl se v zoufalství do moře. - Theseus se stal králem Athén a odstranil z cesty všechny, kteří by mu snad mohli být nebezpeční, mezi nimi padesát synů svého strýce Pallanta (3)*. S Heraklem* bojoval proti Amazonkám* a odvedl si domů jejich královnu Hippolytu* nebo Antiopu (2)*. Odvetné tažení jejích bojovnic odrazil u Areopagu u Athén; při tomto boji přišla prý o život jeho první žena, s níž měl syna Hippolyta*. Jeho druhá žena, Faidra*, se zamilovala do svého nevlastního syna, a když s ní nic nechtěl mít, pomluvila ho u jeho otce, který ho vyhnal a proklel. Se svým přítelem Peirithoem* se bil s Kentaury*; spolu s ním uloupil krásnou Helenu*, a dokonce chtěl z podsvětí unést Persefonu* . Při tomto podniku byli oba Hádem* zajati, a Diskurové* mohli bez zvláštních potíží odvést z Athén nazpět svou sestru Helenu. Současně dosadili Menesthea* jako nového krále. Když byl Theseus Heraklem osvobozen ze svého zajetí, našel své město v cizích rukou a uprchl do Skyru k Lykodemovi*, který ho zákeřně zavraždil (Apollodoros, Bibliothéka III 208 - IV 24). Pověst o Theseovi rozváděli Athéňané po celá staletí; město přece potřebovalo národního hrdinu, který by se dal postavit vedle Herakla. Bohužel se velká část epických podání ztratila, ale

vázové malířství uchovalo mnohé půvabné epizody, jako např. tu o prstenu Minoově. Tento prsten hodil král do moře, aby zjistil, zda Theseus stojí pod božskou ochranou. Mladý muž skočil do hloubky, dostal se k Poseidonově manželce Amfitritě*, dostal prsten a vrátil se zdráv nazpět k Minoovi. S chlapecky něžnými údy a ve společnosti bohyní jej vidíme na vnitřním obraze Onesimovy misky (Theseus s Athénou u Amfitrity, kolem roku 495 př. Kr., Paříž, Louvre). Minotaura probodává na amfoře Taleidově (kolem roku 530 př. Kr., New York, Metropolitan Museum of Art). Po dokončeném činu stojí, podoben soše, mezi dětmi, které mu líbají ruce i nohy, na nástěnné malbě z Pompejí (Neapol, Museo Nazionale). Stamnos z Gely jej ukazuje, jak se spěšně vzdaluje od něžně spící Ariadny (kolem roku 430 př. Kr., Boston, Museum of Fine Arts). Návrat zachráněných dětí zdobí část Frančoisovy vázy od Kleitia (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo Archeologico). Veškeré Theseovy činy, vážící se k přemožení Minotaura, shrnul Kodrův malíř na vnitřním obraze misky kolem roku 425 př. Kr. (Londýn, British Museum). Že Athéňané ozdobili svou pokladnici v Delfách (kolem roku 500 př. Kr.) a svůj Hefaistův chrám na Agoře (kolem roku 450 př. Kr., tzv. Theseion) scénami z theseovských pověstí, rozumí se samo sebou - avšak jak to, že athénského hrdinu nacházíme i na vlysu chrámu v Bassai na Peloponnésu (kolem roku 420 př. Kr., nyní v Londýně, British Museum)? Zkrátka, architektem byl tentýž Iktinos, který spolupůsobil i při stavbě Parthenonu! Za Thesea je občas označován i Polykleitův Diadumenos (mramorová kopie podle bronzového originálu kolem roku 440 př. Kr., New York, Metropolitan Museum of Art), mladý muž si právě připevňuje věnec vítězství. V dramatech Sofoklových a Euripidových vystupuje Theseus jako hrdina a spravedlivý král, který se např. postará o pochování Sedmi* proti Thébám nebo v Kolonu poskytne azyl starému Oidipovi*. Idyla Hekale, v níž prokázal své mistrovství velký helénistický básník Kallimachos kolem roku 250 př. Kr., byla kdysi velmi proslulá, ale dnes je zachovaná jen v žalostných fragmentech: dříve než se Theseus vrhne do boje s marathonským býkem*, ubytuje se u stařenky jménem Hekale. Její pohostinství bylo pro Ovidia předobrazem pro epizodu Filemon a Baukis. Kolem roku 1340 chtěl Giovanni Boccaccio napsat epos o Theseovi, ale jeho Teseide dospěla místy v sentimentální milostnou historku. Kolem svatby Thesea a Hippolyty se točí pestrý rej Shakespearova Snu noci svatojánské (1600); od dobrodružství na Krétě až po setkání se starým, slepým Oidipem se klene oblouk povídky André Gida Thesée (1946), veselé, lehce ironické reflexe o možnostech seberealizace člověka. Thespios Král města Thespií, který nechal svých padesát dcer vstupovat postupně do lože Heraklova*, a tímto způsobem získal padesát silných vnuků (Apollodoros, Bibliothéka II 66). Thestios

1. Otec Ledy*. 2. Strýc Meleagra*, jím zabitý. Thetis Dcera Nerea* a Doridy*, o níž se zajímal Zeus*, ale na základě Themidina* varování určena za manželku smrtelníkovi Peleovi**: syn Thetidy měl být totiž daleko silnější než jeho otec. Věštba se naplnila na Achilleovi** (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 791-809; Apollodoros, Bibliothéka III 168-172; Ovidius, Proměny XI 217-268). Thisbe Milenka Pyrama**. Thoas 1. Otec Hypsipyly*. 2. Tauridský král, na jehož příkaz musela Ifigenie* obětovat Artemidě* všechny cizince. Thyestes Syn Pelopa* a Hippodameie*, bratr Atrea**, jemuž upíral vládu nad Mykénami. Nejdříve byl vypuzen, pak pohoštěn masem vlastních dětí a opět vyhnán, takže byl naplněn pouze touhou po pomstě. Orákulum mu ukázalo cestu: zplodil se svou dcerou Pelopeiou Aigistha*, který, když vyrostl, zabil Atrea a Thyestovi zajistil korunu (Apollodoros, Bibliothéka V 9-14). V Senecově tragédii Thyestes vyvolá Furií štvaný stín Tantala*, který kdysi rozsekal svého syna Pelopa*, hrůzostrašný děj. Thyestes se stává nic netušící obětí ďábelského plánu a prokleje nelidského bratra, před jehož činem se bůh slunce tak zděsí, že příští den nastoupí svou cestu ze západu na východ. Thyone Jméno Semely* po jejím přijetí mezi bohy. Titáni Synové a dcery Urana* a Gaie*: tj. Okeanos*, Hyperion*, Iapetos*, Kronos*, Tethys*, Themis*, Mnemosyne* a Rheia*. Podíleli se na vzpouře Krona proti svému otci a většina z nich pak na boji proti Diovi*, když se pokusil svrhnout Krona. Pomocí Kyklopů* a Hekatoncheirů* zvítězil nakonec Zeus a uvrhl své napřátele do Tartaru* (Hesiodos, Zrození bohů 133-138; 168-182; 501-506; 617-735; Apollodoros, Bibliothéka I 1-9). Svržení Titánů zinscenoval efektně Anselm Feuerbach jako velkoplošnou nástropní malbu (1879, Vídeň, Akademie der bildenden Künste; 8,30 x 6,40m). Velké a mohutné označujeme ještě dnes jako "titánské"; také útok na nebesa a opovážlivost, které nezůstanou bez trestu. Potud i jméno "Titanic" má v sobě něco zlověstného. Náhodně se zdá být naproti tomu zvolen název prvku titanu. Čtyřsvazkový román Jeana Paula Titán (1800-1803) spojuje idyličnost se společenskou kritikou, především dvorského života; kariéristu bez skrupulí popisuje román Theodora Dreisera Titán. Tithonos Syn Laomedonta*, unesený Eojí**, na jejíž prosby ho Zeus* obdařil věčným životem, avšak nikoliv věčným mládím. V geologii se nazývá tithonem přechodná doba mezi jurou a křídou.

Titus Tatius Sabinský král, nejdříve protivník, pak spoluregent Romula*. Tityos Syn Gaie*, který žil na ostrově Euboia. Fajákové* k němu dovedli Rhadamanthya* (Odysseia VII 321-325). Při své návštěvě v podsvětí viděl Odysseus* "také Titya, jenž syn je přeslavné Země: rozpjat na zemi ležel a devět pokrýval lánů. Stojíce z obou stran dva supové žrali mu játra a v bránici noříce zobák - a nemohl se rukama bránit; kdysi Diovu choť on zneuctil, vznešenou Létu" (Odysseia XI 576-581). Pozdější autoři o Tityovi vyprávěli, že byl synem Dia a jedné z jeho nespočetných milenek, kterou ze strachu před Hérou* ukryl do země. Tam mu porodila obřího syna a Zeus jej vyvedl na světlo. Když se obr později pokusil znásilnit Leto, zastřelili jej Apollon* a Artemis* svými šípy (Apollodoros, Bibliothéka I 23). Tityovo přepadení ukazuje reliéf metopy z Héřiny svatyně u řeky Silaris u Paestumu (kolem roku 450 př. Kr.), smrt obra, kterého se jeho matka Gaia marně pokouší chránit, vnitřní obraz misky Penthesileina malíře (kolem roku 460 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen). Od španělského malíře José Ribery, který ve své první periodě dával přednost temným tématům, pochází skutečně hororový Tityos a jako protějšek k němu Ixion* (kolem roku 1632, Madrid, Prado). Tlepolemos Syn Herakla*, kvůli vraždě se odstěhoval na Rhodos; vůdce Rhoďanů v trojské válce (Apollodoros, Bibliothéka II 166). Tmolos Bůh jedné hory v Lýdii, rozhodčí v hudebním soupeření mezi Apollonem* a Panem* (Ovidius, Proměny XI 150-194). Toxeus Strýc Meleagra*, jím zavražděný. Triptolemos Syn krále Kelea z Eleusiny, u něhož našla útočiště Demeter* po ztrátě své dcery Persefony*. Odvděčila se Triptolemovi pšeničnými zrny a poručila mu, aby učil lidi obdělávat pole. Na voze bohyně taženém hady se dostal až do Thrákie, kde se ho pokusil zavraždit lstivý král Lynkos. Demeter však proměnila krále v rysa (řec. lynx) (Ovidius, Proměny V 642-661). Trismegistos "Třikrát největší", přízvisko Herma* ztotožněného v helénistickém Egyptě s bohem moudrosti Thotem. Pod jeho jménem se tradovala celá sbírka spisů mysticko-magického obsahu, Corpus Hermeticum. Triton Mořský bůh, syn Poseidona* a Amfitrity, který s nimi obývá v hlubinách moře zlatý palác (Hesiodos, Zrození bohů 930-933). Malíři a sochaři ho většinou zobrazovali s horní částí těla lidskou a jedním nebo dvěma rybími těly, například na Pergamském oltáři (Berlín, Pergamon-museum). Ovidius názorně popisuje, jak se svou trumpetou z ulity vyzývá po velké potopě vodstva, aby se stáhla: "I chopí se dutého rohu, který, čím od spodu výš, tím

více se v závitech šíří, když pak uprostřed moře si nabere dutina dechu, roh ten východní břehy i západní naplní zvukem. Také v ten den, kdy dotkl se roh úst božích, teď vhkých od mokrých vousů, a zvučně dle rozkazu na ústup zadul, všechny ho slyšely vody jak na zemi, tak také v moři, ty pak, co slyšely ho, on všechny zadutím zkrotil." (Proměny I 335-342). Tohoto Tritona učinil Giovanni Lorenzo Bernini kolem roku 1637 středem fontány del Tritone v Římě, která byla mnohokrát napodobována. Trochu menší Triton mohutně duje na svůj nástroj například na norimberském Maxově náměstí. Spolu s Nereovnou a obrovským pestrým mořským hadem se rozcuchaný, chlupatý a šupinatý Triton s trumpetou objevuje na obraze Arnolda Böcklina (Triton a Nereovna, 1873, Mnichov, Schack-Galerie). Trofonios Společně se svým bratrem Agamedem stavitel nejstaršího skalního chrámu v Delfách; v Boiotii uctíván jako věštecké božstvo. Kdo chtěl navštívit boha v jeho jeskyni, musel se podrobit komplikovanému očišťování, teprve pak mu byl dovolen vstup do temnoty. A kdo odtamtud vyšel, ten se na dlouhou dobu zapomněl smát (Pausanias, Cesta po Řecku IX 39). Se jménem Trofoniovým je spojena také pověst, jejíž nejznámější verze, Herodotova (Historie II 121), se odehrává v Egyptě v době faraona Rhamsese. Podle Pausania vybudovali Trofonios a Agamedes králi Hyrieovi klenotnici, k níž vytvořili tajné dveře, a později se jimi dostali dovnitř a poklady uloupili. Když pak král nalíčil na zloděje pasti a Agamedes se do jedné chytil, jeho bratr ho zabil a uřízl mu hlavu, aby zabránil identifikaci. On sám uprchl a byl pohlcen zemí. Nic po něm nezbylo než hlas, který nyní ohlašuje budoucnost (Pausanias, Cesta po Řecku IX 37, 5). Troilos Syn Priama* a Hekaby*, padl ve válce. Mladý muž, v Iliadě uvedený pouze jednou (XXIV 257), se nezdá být zcela okrajovou postavou trojského okruhu pověstí, jak dokazují roztroušená literární svědectví a vázové malby. Na jedné etruské amfoře z 6. století př. Kr. bojují Achilleus* a Hektor* o jeho mrtvolu (Mnichov, Antikensammlungen). Ve skutečně důležitou postavu vyrostl především ve středověkých románech o Troji, které ho označují jako milence Chryseovny*. Za nimi následoval kolem roku 1385 Geoffrey Chaucer se svým veršovaným románem Troilus and Criseyde a kolem roku 1602 William Shakespeare se svou tragikomedií The History of Troylus and Cresseida, která se ještě dnes příležitostně hraje jako Troilus a Cressida. Hra, v níž Achilleus*, Aias (1)* a Pandaros* vystupují jako záporné postavy, představuje bezpochyby Shakespearův nejsvévolnější výtvor. Wilfried Zillich téma reantikizoval jako operu tím, že rozhodující roli určil chóru (Troilus a Cressida, 1951); v roce 1954 uvedená stejnojmenná opera Williama Waltona zdůrazňuje tragiku a smrt: Troilus je nakonec zákeřně probodnut Kalchantem*, Cressida spáchá sebevraždu. Trojský kůň

Obří dřevěný kůň, jehož sestrojili na Odysseovu* radu Řekové a v němž se skryli nejudatnější válečníci. Ostatní zdánlivě odpluli domů. Když Trojané opustili své město a obdivovali koně, nabalamutil jim jeden zapomenutý Řek, jménem Sinon*, že je to záslibný dar pro Athénu*. Bez ohledu na varování Laokoonta* a Kassandry* vtáhli Trojané "danajský dar" na svůj hrad a oslavovali své domnělé vítězství. V noci opustili Řekové koně a otevřeli svým navrátivším se spolubojovníkům brány. Troja byla ztracena (Vergilius, Aeneis II 1-267). Koně s otvory, jimiž vykukují hlavy mužů s přilbami, zobrazuje reliéfní amfora z Kyklad (7. století př. Kr., Mykonos, Museum), dřevěného koně na kolečkách vidíme na římské nástěnné malbě z Pompejí (kolem roku 70 po Kr., Neapol, Museo Nazionale), obří nepohyblivý dřevěný oř stojí dnes u vchodu k poli trojských ruin. Tros Syn Erichthonia (2)*, král Troanů (kteří se teprve od založení Troje nazývali Trojané), otec zakladatele města Ila (1)*, jakož i Assaraka* a Ganymeda* (Ilias XX 230-232). Tullius > Servius Tullius Tullus Hostilius Třetí římský král, který vyprovokoval onu válku s Albou Longou, v níž navzájem bojovali Horatiové* a Curiatiové*. Po podmanění a zničení nepřátelského města usadil jeho obyvatele v Římě. Pak táhl do války proti Samnitům. Protože během všech těch válek zanedbával své kultovní povinnosti, zabil ho nakonec Jupiter* bleskem (Livius, Od založení města I 22 a násl.). Turnus Vůdce italických Rutulů v boji proti Aeneovi/Aineiovi*, jenž ho porazil v souboji a zabil (Vergilius, Aeneis XII). Tydeus Syn krále Oinea*, kvůli vraždě uprchl z rodného města Kalydonu do Argu, kde ho Adrastos** učinil svým zetěm. Tydeus se zúčastnil tažení Sedmi* proti Thébám; jeho obrovské hrdinské činy vychvaluje již Ilias (IV 372-400; V 800-813). Na obou místech je Diomedes*, syn Tydea, srovnáván se svým velmi silným otcem, který se bez váhání pouštěl do celých houfů Thébanů. Když byl přesto během bojů o Théby zraněn, chtěla ho Athéna* uzdravit, ba učinit ho dokonce nesmrtelným. Avšak když viděla, jak hlavu svého protivníka, kterou mu donesl Amfiaraos, rozsekl a mozek vypil, s hrůzou se odvrátila a nechala ho zemřít (Apollodoros, Bibliothéka I 75-77, III 58-68; 75 a násl.). Tyfon, Tyfoeus "Superdrak" se sto hlavami chrlícími oheň a stovkou různých hlasů, kterého porodila Gaia* Tartarovi*. Zeus* porazil obludu v dramatickém boji a uvrhl ji do nejhlubšího podsvětí (Hesiodos, Zrození bohů 820-869). Tyfon je otcem zlých bouří a psů Ortha* a Kerbera*, jakož i Hydry* a Chiméry*, které mu porodila Echidna* (Hesiodos 869; 304-325). V homérském hymnu na Apollona (III 300-374) je ztotožněn s Pythonem* a je synem Héry*, jež ho

navzdory Diovi porodila bez otce a dala ho na vychování delfské dračici. Jako hrůzu budící, do nebe sahající obludu, z níž šlehají divoká klubka hadů a jež vyplivuje celé proudy lávy, líčí Tyfona, který na jistou dobu dokáže přemoci i otce bohů Dia a vyříznout mu z rukou a nohou šlachy, Apollodoros - asi podle ztracené epické básně. Tyfon zatáhne poraženého Dia do jeskyně a nechá ho tam střežit Delfynou, hadí ženou. Ale Hermes a ještě jeden bůh, který měl tu odvahu - neboť všichni ostatní se proměnili ve zvířata a skryli se v Egyptě - Dia osvobodili a nasadili mu opět jeho šlachy. Ten s novými silami pronásledoval obludu na svém voze taženém okřídlenými koni a nakonec na ni vrhl Etnu (Bibliothéka I 39-44). Proměna bohů ve zvířata, o níž se zmiňuje i Ovidius (Proměny V 321-358), je asi pokusem zdůvodnit egyptské uctívání božstev ve zvířecí podobě. Boj Dia s Tyfonem byl zobrazen ve štítovém poli jednoho chrámu zničeného Peršany na athénské Akropoli; části terakot, vytvořených v 6. st. př. Kr., se nacházejí v Akropolském muzeu. Tyche "Štěstí", "Náhoda", u Hesioda jedna z dcer Okeana* (Zrození bohů 360); jako bohyně štěstí byla Tyche uctívána teprve od 4. století př. Kr. a často spojována s tehdejší bohyní měst. V římské oblasti jí v podstatě odpovídala Fortuna*. Tyndareos Spartský král, manžel Ledy*, která měla s Diem* - nebo s Diem i se svým manželem - Dioskury* a krásnou Helenu*. Další dcerou Tyndarea byla Klytaimestra*. Tyndareovci "Tyndareovi synové", označení pro oba Dioskury* podle jejich otce Tyndarea*. Tyro Dcera Salmonea*, která se zamilovala do boha řeky Enipea a často chodila podél břehů, až Poseidon, který na sebe vzal Enipeovu podobu, jako hora vln objal dívku, a když "dokonal dílo lásky", dal se poznat. "Porodíš nádherné děti," řekl, "nyní ale jdi domů a nevyslov žádné jméno!" Skutečně přivedla Tyro na svět dvojčata, Nelea* a Pelia*. Se svým mužem Kretheem měla poději Aisona*, Ferea a Amythaona (Odysseia XI 235-259). Že Tyro svá dvojčata pohodila, o tom Odysseia ještě nic neví. Podle Apollodora byli ti dva nalezeni pastýři, vyrostli u nich a pomstili se později své matce, která musela trpět špatným zacházením ze strany jejich nevlastní matky Sidero ("tvrdá jako železo") (Bibliothéka I 90-92). U Ukalegon Starý Trojan; z Vergiliova líčení požáru Troje se stala věta iam proximus ardet Ucalegon - již jako další hoří Ukalegon (Aeneis II 311) - okřídleným rčením. Ulixes, Ulysses Latinské označení Odyssea*. Urania

"Nebeská", jedna z Múz*, později - patrně na základě svého jména - přidělena jako patronka astronomii. Uranos Nebe jako božstvo, zrozeno z Gaie*, "že ji celou obklopuje a že je věčně blaženým bohům jistým příbytkem" (Hesiodos, Zrození bohů 126-128). Uranovi porodila Gaia Titány*, Kyklopy* a Hekatoncheiry*, ale trápilo ji, že Uranos neměl z dětí radost, nýbrž je hned schovával do hlubin země. Proto podnítila Krona* k odboji a ten zbavil svého otce mužství, právě když chtěl obejmout Gaiu. Z Uranovy krve vytvořila Gaia Erinye*, Giganty* a melické nymfy*; z pěny, která obklopila pohlavní úd hozený do moře, vznikla Afrodite* (Hesiodos, Zrození bohů 137-196). Současně již se zmíněným Svržením Titánů namaloval Anselm Feuerbach pro vídeňskou Akademii výtvarných umění roku 1875 Urana. Jako pozdější literární ohlas představy o zasnoubení nebe se zemí můžeme považovat romantickou báseň Měsíční noc Josefa svobodného pána von Eichendorffa (1788-1857), kterou zhudebnil Franz Schubert: "Bylo to, jako by nebe tiše líbalo zemi..." Myšlenka, že hvězdné nebe "září", byla asi kmotrem při pojmenování prvku uranu. V Veiovis Starořímský bůh, u jehož posvátného háje prý zřídil svůj azyl Romulus*; později považován za jednu z podob Jupitera* (Ovidius, Kalendář III 429-448). Velká matka > Gaia, Kybele Venuše Italické božstvo, jehož původní podstatu lze v důsledku raného ztotožnění s Afroditou* určit jen v náznacích. Že jako Venuše Mefitis měla co do činění se sirnými výpary a jako Cloacina měla svou svatyni u páchnoucího hlavního kanálu v Římě, hodí se velmi málo k bohyni lásky. Ochránkyní Římanů jako svých potomků se stala v důsledku spojení s Martem* a pod vlivem pověsti o Aineiovi*; Caesar zasvětil roku 46 př. Kr. "pramáti Venuši" (Venus genetrix) chrám, Ovidius ji nechal osobně odnést duši zavražděného diktátora do nebe (Proměny XV 760-851). Verginia Krásná mladá Římanka, kterou chtěl pro sebe získat nekalými triky bezohledný šlechtic. Když soud rozhodl v jeho prospěch, vlastní otec dívku probodl (Livius, Od založení města III 44-46). Příběh obsahově příbuzný s pověstí o Lucretii* uvedl na operní scénu v roce 1866 pod titulem Virginia Saverio Mercadante. Verticordia Přízvisko Venuše*, pod kterým byla v Římě podle výroku Sibylly* společně s Fortunou* virilis uctívána jako ochránkyně krásy, mravnosti a dobré pověsti žen (Ovidius, Kalendář IV 133-164). Vertumnus Původně asi etruský bůh, jehož kult Římané přejali po podrobení

města Volsinie. Jméno znělo podobně jako latinské slovo vertere/verti (obracet, proměňovat se), proto se bohu připisoval vliv na roční běh, jakož i na obchod a směnu a kromě toho zvláštní schopnost proměňování. Ta je podrobena zkoušce v jedné epizodě u Ovidia - a to úspěšně - když se uchází o přízeň bohyně Pomony* (Proměny XIV 623-771). Vesta Italická bohyně oltářního a krbového ohně, občas ztotožňována s Tellurou*; o Vestin kult a o "věčný" oheň, jenž se nově zapaloval každý rok v krbu římského národa, se staralo v jejím okrouhlém chrámu na Foru šest vestálek, které požívaly v Římě nejvyšší úcty, ale když se spustily s mužem, byly podle starověkého způsobu hrůzně potrestány. Buď je zaživa zakopali, nebo je svrhli z Tarpejské* skály. To, co Ovidius básní o Priapovi*, Vestě a Silénově* oslu (Kalendář VI 333-346), je asi rozpačitá dubleta; vyprávěl tutéž historku v první knize Kalendáře již o Priapovi a nymfě Lotidě*. O Vestině kněžce, která nechá svého milého tajně přijít do chrámu, a během dostaveníčka uhasne svatý plamen, vypráví kdysi slavná opera Vestálka (1807) od Gasparo Spontiniho. Victoria Římská bohyně vítězství, odpovídající Nike. Viriplaca Římská bohyně, do jejíž svatyně na Palatinu přicházely hádající se manželské páry, vypovídaly se zde a - zpravidla - odcházely usmířeny. Jméno "Viriplaca" bylo chápáno jako "uklidňující muže" (Valerius Maximus, Facta et dicta memorabilia II 1, 6). Volcanus, Vulcanus Pravděpodobně etruský bůh ohně a blesku, brzy ztotožněn s Hefaistem*. Jeho jméno je obsaženo jak ve vulkánu, tak ve vulkanizaci, tj. rozehřívání kaučuku za přidávání síry. X Xanthos 1. Jméno pro Skamandra* užívané mezi bohy. 2. Nesmrtelný kůň Achillea*. Xuthos Syn Hellena*, bratr Achaia* a Dora*, jeden z praotců řeckého národa. Z Zagreus Předřecký bůh lovu a smrti, první podoba Dionýsa v náboženství mystérií, založeném údajně Orfeem*. U Nonna je synem Persefony* a Dia*, který k ní pronikne jako drak; Zeus nechá malého Zagrea vrhat svými blesky, ale žárlivá Héra* proti němu poštve Titány a ti ho nakonec roztrhají na kousky, ačkoliv se před nimi pokouší zachránit mnohonásobnými přeměnami. Zeus pomstí smrt dítěte požárem světa, který uhasí potopou světa (Dionysiaka VI 155-278), a zplodí se Semelou* nového Dionýsa (Tamtéž VII). Zalmoxis Bůh thráckých Getů, který věnuje mrtvým věčný život. K němu býval

podle Herodota vysílán každých pět let posel, jemuž mohl každý dát své prosby a svá přání. Tohoto posla svázali na rukou i nohou a nechali padnout na vztyčená kopí. Jestliže byl přitom zabit, bylo to dobré znamení, jestliže zůstal naživu, spílali mu jako špatnému chlapovi. Podle Herodota byl Zalmonix uprchlý otrok filosofa Pythagora, který pochytil něco z jeho nauk a u Thráků vzbudil hloupými triky dojem, že on sám je nesmrtelný (Historie IV 94 a násl). Zarathustra > Zoroastres Zefyros Bůh západního větru, syn Eoje* a Astraia*, bratr Borea*, Nota* a hvězd (Hesiodos, Zrození bohů 378-382). Od Zefyra a Harpyje* Podargy* pocházeli nesmrtelní koně Achilleovi*, Xanthos* a Balios (Ilias XVI 149 a násl.). Původně byl považován za velmi divokého, stejně jako jeho bratři, později se stal zamilovaným vánkem básníků, kteří ho nechávali vanout zelenými údolími, jako např. Horatius ve své první Římské ódě (Carmen III 1, 24). Jemná hra Zefyra je opěvována i v půvabné árii z Mozartovy opery Idomeneo: Zefiretti lusinghieri... Zetes Syn Borea*, bratr Kalaida*, s nímž společně osvobodil starého krále Finea (1)* od Harpyjí*. Zethos Syn Dia* a Antiopy**, bratr Amfiona* (dvojčata), s nímž byl pohozen v pustině, nalezen pastýři a vychován. Zethos si po celý život uchoval zálibu v tvrdé práci a chovu dobytka, v protikladu ke svému muzikálnímu bratrovi. Velmi napomáhal při stavbě thébských hradeb, zatímco Amfion nechal kameny přitancovávat podle zvuku své lyry (Apollodoros, Bibliothéka III 42-45). Zeus Syn Rheie* a Krona*, který ze strachu, že jedno z jeho dětí by ho mohlo právě tak zbavit moci jako on svého otce Urana*, všechny své děti hned po narození spolkl. Na radu Urana a Gaie* porodila proto Rheia malého Dia na Krétě. Tam v prostorné jeskyni pohoří Ida, chráněn Kurety* a opatrován nymfou* - nebo kozou Amaltheiou*, byl v bezpečí před svým žravým otcem, kterému Rheia místo kojence dala spolknout kámen zabalený v plenkách. Ten pak ležel Kronovi tak těžce v žaludku, že požádal Gaiu o prostředek na zvracení, a s kamenem vyvrhl i ostatní spolykané děti. Tento kámen vystavil Zeus v Delfách, když po těžkém boji zbavil otce moci a spolu s Titány, kteří mu přišli na pomoc, ho uvrhl do Tartaru*. Vítězství by nebylo možné bez Hekatoncheirů*, kteří dokázali vrhat tři sta kamenů najednou, a Kyklopů*, jimž děkoval Zeus za blesky a hromy (Hesiodos, Zrození bohů 453-506; 617-735). Ovšem i po svržení Titánů byla ještě jeho moc ohrožena: musel ještě zápasit s Giganty**, zrozenými ze země, a stohlavou obludou Tyfonem** o panství nad světem, které si se svými bratry rozdělil losem. Přitom jemu připadlo nebe, Poseidonovi* moře a Hádovi* podsvětí (Hesiodos, Zrození bohů 820-885; Apollodoros,

Bibliothéka I 33-44). První Diovou manželkou byla Metis*, která "nejvíce věděla o všech bozích i smrtelnících". Avšak když měla porodit Athénu*, "skryl ji Zeus do svého těla", protože Uranos a Gaia oznámili, že druhé Metidino dítě ho zbaví trůnu. Pak si vzal za ženu Themidu*, která mu porodila Hóry* a Moiry*. S Eronymou se stal otcem Charitek*, s Demetrou Persefony*. O něco později se zamiloval do Mnemosyny* a přicházel k ní po devět nocí. Následkem bylo devět dcer: devět Múz. Od Leto* dostal Apollona* a Artemidu*, od Maie* Herma* a od Héry*, od své třetí "oficiální" manželky, Area*, Hebe* a Eilethyii*. Bohyni Athénu přivedl na svět ze své hlavy a Héra, plná hněvu nad touto neslýchanou událostí, se mu pomstila Hefaistem*, kterého zrodila bez otce (Hesiodos, Zrození bohů 886-929). Jednou se dokonce spikla s Poseidonem a Athénou a chtěla božského manžela spoutat, ale tomu pomohla Thetis*, která mu poslala Briarea*, storukého obra. Ten si výhružně sedl vedle Dia a povstalci se vyděšeně vzdali svého záměru (Ilias I 396-406). Tato malá epizoda z Iliady vede k poznání, že Zeus se sice jevil jako mocný, ale nikoliv všemohoucí, a chytrý, ale nikoliv vševědoucí. V případě svého syna Sarpedona**, jehož život by rád zachránil, musí brát zřetel na jiné bohy a občas poslouchá i jejich rady. Svou moc ukazuje, když trestá vzbouřence a zločince, např. Promethea*, Sisyfa* nebo Tantala*; když nakupí mraky nebo vyčistí oblohu; když vrhá blesky a hromy a když se proměňuje v různé postavy. Tato vlastnost se mu hodí při jeho početných milostných dobrodružstvích: Alkmenu* si podmanil v podobě jejího vlastního muže, Antiopu* v podobě Satyra, Danae* jako zlatý déšť, Europu* v podobě býka, Ledu* v podobě labutě. Na druhé straně proměnil krásnou Io* v krávu, aby oklamal stále bdělou Héru, která se nezřídka vměšovala do jeho milostných afér, například do aféry se Semelou* nebo Kallisto*. Také únos Ganymeda* - jako pravý řecký bůh měl Zeus zálibu i v půvabných chlapcích - vyvolal u Héry velkou nelibost, a tak bylo dost hádek na Olympu, o němž vládla od pradávna představa, že je zde "palác otce bohů i lidí". Již záhy se objevovala kritika na jeho lidské - až příliš lidské rysy. Tak píše filosof Xenofanes kolem roku 500 př. Kr.: "Všechno Homér a Hesiod navěšeli bohům, co u lidí zasluhuje kárání a je hanbou: krádeže, nevěru a vzájemné podvádění." (Frg. 11 D) Tento soud je tvrdý a jednostranný, neboť Hesiodos vidí v Diovi primárně ochránce práva, které však ztělesňuje jeho dcera Dike*. Také v Iliadě obraz jeho charakteru alespoň kolísá. Jednou je slabým, snadno obalamutitelným bohem, kterého může Héra bez zvláštní námahy očarovávat a ukolebávat (Ilias XIV 300-353), bohem, který také dovede být záludný a hrubý; ale na druhé straně bohem, který přísně bdí nad řádem světa, nad přísahami a smlouvami, chrání cizince a lidi potřebující pomoc a rozděluje vše, dobré i zlé: "Dva sudy stojí v domě Dia; obsahují dary, které posílá: špatné z jednoho, dobré z druhého. Jestliže bůh

střídavě rozděluje, dostáváme hned zlé, hned dobré; když ale posílá někomu jen špatné, toho postihuje hanbou, toho štve těžká bída po zemi, tím opovrhují bohové i lidé." (Ilias XXIV 527-533). Aischylos, první a současně jazykově nejmohutnější řecký tragik, se neustále pokoušel vyjádřit slovy svůj názor o rozporné podstatě Dia, například ve vstupních chórech Agamemnona (159-183) a Prosebníků (41-175); když hovoří o "zmatených cestách jeho myšlení", připomíná nám to biblické: "Boží cesty nejsou našimi cestami, a jeho myšlenky nejsou našimi myšlenkami." Později se především filosofové pokoušeli zahladit u Dia všechno nízké, zlé a záludné a učinit z něj přímo světového ducha. Ve 3. st. př. Kr. ho oslovuje stoik Kleantes v proslulém hymnu takto: "Nejslavnější ze všech nesmrtelných, ty, bože mnoha jmen, všemocný, věčný vládce světa, který vše řídí podle své vůle, budiž pozdraven!" I výtvarné umění zpravidla zdůrazňovalo jeho moc a důstojnost: jak vrhá blesky, jej na lékythu namaloval Hermonax kolem roku 455 př. Kr. (Paříž, Bibliothčque Nationale); o dva roky později vytvořil Feidias proslulou zlatou a slonovinovou obří sochu pro chrám v Olympii, jež prý měla na diváka neslýchaný účinek: "Když Lucius Aemilius Paullus uviděl tu sochu, byl zcela u vytržení a řekl jen, že se podle jeho mínění Feidiovi podařilo přenést Homérova Dia do sochy. Přijížděl do Olympie již s velkými očekáváními, ale skutečnost jeho očekávání ještě překonala" (Polybios, Římské dějiny XXX 10, 6). O tomto mistrovském díle, zničeném v pozdní antice, které patřilo k sedmi divům světa, podávají přibližnou představu jen obrazy na mincích. V římské kopii zůstala zachována Diova hlava zdobená vlnitými vlasy ze 4. st. př. Kr., tzv. Zeus z Oticoli (Řím, Vatikánské muzeum). Asi o sto let starší je smějící se Zeus, který drží v náručí právě uloupeného Ganymeda (malované terakotové sousoší, Olympia, Museum). Jak se Héra odhaluje před svým sedícím manželem, ukazuje reliéf metopy ze Selinuntu (kolem roku 450 př. Kr., Palermo, Museo Archeologico Nazionale). Z novější doby sotva nalezneme obrazy, které jsou věnovány Diovi samému; častěji je malován v kruhu Olympanů nebo s některým z nich. Jako příklady jmenujme dva obrazy od Petra Paula Rubense: Nebe bohů (kolem roku 1625, Praha, Národní galerie) a Jupiter a Amor (kolem roku 1615, Curych, soukromý majetek) - vskutku statný otec bohů s mohutnými vlasy kolem hlavy vedle buclatého bůžka lásky! Jako zvláště oblíbené téma se ukázala milostná dobrodružství Dia-Jupitera; vzpomeňme obrazy Danae od Jana Gossaerta, zvaného Mabuse (1517, Mnichov, Alte Pinakothek), od Tiziana (kolem roku 1550, Paříž, Louvre) a od Rembrandta (kolem roku 1636, Petrohrad, Ermitáž), Correggiovu rozplývající se Io (kolem roku 1531, Vídeň, Kunsthistorisches Museum), jakož i jeho Ledu s labutí (kolem roku 1531, Berlín, Stiftung Staatliche Museen) a Ledu Petra Paula Rubense (kolem roku 1620, Drážďany, Galerie alter Meister). Ale jsou to vlastně obrazy Dia, když na nich není sám bůh, nýbrž je vždy vidět jen jedna z mnoha podob, které byl schopen na sebe vzít? Snad ano, neboť mnohotvárnost

patřila, jak jsme se snažili ukázat, k jeho podstatě. Zoroastres Zakladatel náboženského společenství Parsů, "vyznavačů ohně" (Xenofon, O Kýrově vychování VIII 3). Tabulky rodokmenů A. THEOGONIE - ZROZENÍ BOHŮ I. Na počátku vznikli... Chaos

Gaia Tartaros

Eros Nyx

Erebos

Uranos hory Nymfy Pontos

Hemera (den) Aither (éter) II. Děti a vnukové Nebe, Země a Moře Uranos Kyklopové

Gaia Titáni

Hekatoncheirové

Pontos Nereus

Forkys

Thaumas

Eurybie Keto

Nereovny Graie, Iris, Gorgony Harpyje IV. Mnohonásobný otec: Zeus Božská matka: Syn/Dcera Vnuk/Vnučka Themis Hóry;Moiry Eurynome Charitky Mnemosyne Múzy Héra Ares, Hebe, Eileithyia Harmonia (Area a Afrodity) Leto Artemis, Apollon Demeter Persefone Maia Hermes Pan Smrtelná matka: Aigina Aiakos Peleus,Telamon Alkmene Herakles (kromě jiných:) Telefos; Hyllos Antiope Amfion, Zethos děti Niobe Danae Perseus Europa Minos, Rhadamanthys, Faidra Sarpedon Io Epafos Kallisto Arkas

Leda Dioskurové, Helena Hermione Semele Dionýsos B. RODOKMENY DŮLEŽITÝCH RODŮ I. Tantalovci a Atreovci Zeus Tantalos Hippodameia Thyestes

Pelops

Niobe

Atreus

Amfion

14 dětí

Aigisthos Agamemnon Klytaimestra Helena Ifigenie,

Menelaos

Chrysothemis, Elektra, Orestes

Hermione III. Trojský panovnický dům Zeus Dardanos Ilos

Erichthonios Tros

Ilos

Ganymedes

Assarakos

Laomedon

Kapys

Tithonos* Priamos Hesione

Anchises Afrodite Aineias

Hektor, Deifobos, Paris, Troilos Polydoros, Kassandra Polyxena** Astyanax

Askanios ..... Romulus

Remus

.... rod Juliů Gaius Julius Caesar Augustus * Laomedontovi početní synové byli až na Tithona uneseného Eojí a Priama, kterého jeho sestra Hesione vykoupila, zabiti Heraklem*. ** Priamos měl od Hekaby* a jiných žen padesát synů a šestnáct dcer.

IV. Nejstarší athénští králové (Gaia) (Hefaistos / Athéna / Gaia Kekrops* Erichthonios

Hermes

Pandion* Erechtheus

Herse Aglauros Pandrosos

Kefalos

Butes

Filomela

Kekrops* (...) Prokris Oreithyia

Prokne

Boreas

Pandion* Kalais Zetes Aigeus

Aithra

Theseus *Že se Kekrops a Pandion objevují dvakrát, je asi důsledkem pozdějšího rozšiřování seznamu, do něhož se již spojení Kefala s Prokridou tolik nehodí. V. Příbuzenstvo Heraklovo Perseus Elektryon Zeus

Alkmene Herakles

Andromeda Alkaios

Amfitryon

Sthenelos

Eurystheus

Ifikles Iolaos

Mapy ZÁPADNÍ MALÁ ASIE Kreta ŘECKO Doporučení čtenáři Mytologický lexikon jako tento může představit pestrou směsici postav antických bohů a heroů, oblud a démonických sil pouze v obrysech, i když přináší důsledně antické texty. Veškerá ta mnohost ozdobných přívlastků a obrazných přirovnání, jež jsou podstatným znakem epického básnictví, mají být podle zákonitostí, které platí pro odbornou knihu, vlastně vynechány. Když jsme přesto neustále vsouvali krátké doslovné pasáže s Iliady, Odysseie, z Hesiodova Zrození bohů nebo z Ovidiových Proměn do našich "zatykačů", pak se to dělo proto, abychom upozornili na svérázný půvab těchto děl a abychom čtenáře zlákali ke čtení

dobrého překladu (nebo dokonce originálu). Následujícímu přehledu je třeba rozumět jako doporučení: uvádí překlady nejdůležitějších autorů, kteří jsou lehce pochopitelní, co nejvíce hodnotní a - to se nám zdá nejdůležitější - příjemní ke čtení. Pro začátek doporučujeme Ovidia, především pro jeho básnické kvality. Pak by měla následovat Odysseia, především bludné Odysseovy cesty, a pak snad pro srovnání i příběh Argonautů Apollonia z Rhodu. Ilias, stejně jako dramata Aischylova, Sofoklova a Euripidova jsou již značně náročnou četbou, která vyžaduje svůj čas. Výběrová bibliografie A. PŘEKLADY JEDNOTLIVÝCH ANTICKÝCH AUTORŮ Aischylos: Oresteia. Přeložil V. Šrámek. Praha, Toužimský a Moravec 1946. Peršané. Přeložil V. Šrámek. Praha, Orbis 1954. Prometheus. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Orbis 1969. Sedm proti Thébám. Přeložil F. Loukotka. Praha, A. Wiesner 1900. Upoutaný Prometheus. Přeložil J. Král. Praha, Čes. akademie císaře Františka Josefa 1914. Apollonios z Rhodu: Argonautika. Přeložil J. Jaroš. Praha, Čs. akademie věd a umění 1924. Apuleius, Lucius: Zlatý osel. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Odeon 1968. Zlatý osel. Přeložil V. Bahník. Praha, Svoboda 1974 (AK sv. 22). Aristofanes: Jezdci. Žáby. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Melantrich 1940. Mír. Přeložil F. Stiebitz. Praha, R. Škeřík 1934. Plutos. Přeložil F. Stiebitz. Praha, SNKL 1954. Ptáci. Přeložil F. Stiebitz. Praha, R. Škeřík 1934. Ženy o Thesmoforiích. Přeložil A. Krejčí. Praha, Čes. akademie císaře Františka Josefa 1914. Cicero, Marcus Tullius: Předtuchy a výstrahy. Přeložil J. Hrůša. Praha, B. Hendrich 1942. Claudianus, Claudius: O únosu Persefony. Přeložil J. Fišer. Praha, MF 1967. O únosu Proserpiny. Přeložila J. Nechutová. Praha, Svoboda 1975 (AK prémie 1975). Euripides: Bacchy. Přeložil O. Jiráni. Praha 1925. Devět dramat Euripidových. Přeložil J. Sedláček. Třebíč 1923. Herakles. Přeložila K. Pražáková-Fuxová. Praha, J. Otto 1924. Herakles a jiné tragédie. Přeložil J. Král. Praha, Svoboda 1988 (AK sv. 57).

Hippolytos. Přeložil J. Král. Praha, Čes. akademie císaře Františka Josefa 1914. Hippolytos a jiné tragédie. Přeložil R. Mertlík. Praha, Svoboda 1986 (AK sv. 54). Ifigenie v Aulidě. Přeložili J. Topol a K. Hubka. Praha, Dilia 1984. Ion. Přeložil S. Stuna, Praha, Společnost přátel antické kultury 1931. Kyklops. Přeložil J. Král. Praha, A. Storoh 1885. Trojanky a jiné tragédie. Přeložil F. Stiebitz a O. Valešová. Praha, Svoboda 1978 (AK sv. 39). Herodotos: Dějiny. Přeložil J. Šonka. Praha, Odeon 1972. Hesiodos: Práce a dni. Přeložila J. Nováková. Brno, Rovnost 1950. Železný věk. Práce a dni. Zrození bohů. Štít. Přeložila J. Nováková. Praha, Odeon 1976. Homér: Ilias. Přeložil O. Vaňorný. Praha, J. Leichter 1942. Ilias. Přeložil R. Mertlík. Praha, Odeon 1980. Odysseia. Přeložili O. Vaňorný a F. Stiebitz. Praha, Odeon 1967. Odysseia. Přeložil R. Mertlík. Praha, Odeon 1984. Odysseia. Přeložil V. Šrámek. Praha, NV 1987. Homérské hymny. Válka žab a myší. Přeložil O. Smrčka. Praha, SNKLU 1959. Livius, Titus: Dějiny I-VII. Přeložili P. Kucharský, Č. Vránek, M. Kucharský, M. Husová. Praha, Svoboda 1971- 1979 (AK sv. 11, 17, 21, 28, 34, 40). Musaios: Hero a Leandros. Z myšlenek Theognidových. Přeložila J. Nováková. Praha, Svoboda 1973 (AK prémie 1973). Ovidius: Kalendář. Přeložil I. Bureš. Praha, J. Otto 1942. Listy heroin. Přeložil J. Fischer. Praha, MF 1987. Proměny. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Odeon 1969. Proměny. Přeložil I. Bureš. Praha, Svoboda 1974 (AK sv. 25). O lásce a milování. Přeložili I. Bureš a R. Mertlík. Praha, Svoboda 1969 (AK sv. 2). Pausanias: Cesta po Řecku. Přeložila H. Businská. Praha, Svoboda 1973, 1974 (AK sv. 20, 23). Petronius, Arbiter: Satyrikon. Drobné básně. Přeložil K. Hrdina. Praha, Odeon 1970. Platon: Faidros. Přeložil F. Novotný. Praha, ČS 1958. Protagoras. Přeložil F. Novotný. Praha, J. Laichter 1939. Timaios a Kritias. Přeložil F. Novotný. Praha, J. Laichter 1919.

Ústava. Přeložil F. Novotný. Praha, J. Laichter 1921. Plautus, Titus Maccius: Amfitryon a jiné komedie. Přeložili V. Businský, J. Klier, H. Kurzová, J. Šprincl. Praha, Svoboda 1978 (AK sv. 41). Plinius ml.: Dopisy. Přeložil L. Vidman. Praha, Svoboda 1988 (AK sv. 58). Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. a II. Přeložil A. Hartmann, R. Mertlík, F. Stiebitz, E. Svobodová. Praha, Odeon 1967. Propertius, Sextus: Elegie. Přeložil V. Šrámek. Praha, MF 1962. Sofokles: Antigona. Přeložil V. Renč. Praha, Orbis 1965. Elektra. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Fr. Borový 1942. Král Oidipus. Antigone. Slidiči. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Melantrich 1942 (AK sv. 8). Oidipus na Kolonu. Přeložil V. Renč. Praha, Čs. divadelní a literární jednatelství 1965. Oidipus vladař. Přeložil J. Pokorný. Praha, Orbis 1963. Tragédie. Přeložil F. Stiebitz, V. Dědina a R. Hošek. Praha, Svoboda 1975 (AK sv. 29). Suetonius, Gaius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů. Přeložil B. Ryba. Praha, SNKLU 1966. Tacitus, Publius Cornelius: Z dějin císařského Říma. Přeložili A. Minařík, A. Hartmann, V. Bahník. Praha, Svoboda 1976 (AK sv. 31). Vergilius: Aeneis. Přeložil O. Vaňorný. Praha, Svoboda 1970 (AK sv. 7). Zpěvy rolnické a pastýřské. Přeložil O. Vaňorný. Praha, J. Leichter 1937. Xenofon: O Kýrově vychování. Přeložil V. Bahník. Praha, Svoboda 1970 (AK sv. 5). B. SOUBORNÉ PŘEKLADY Antické novely. Přeložili B. Borecký, K. Hrdina, R. Mertlík a F. Stiebitz. Praha, SNKLU 1965. Antické tragédie. Přeložili R. Mertlík a F. Stiebitz. Praha, Odeon 1970. Báje a povídky. Přeložili V. Bahník, J. Bělský, B. Borecký, Š. Brožová, A. Frolíková, M. Steiner, F. Stiebitz a J. Šonka.

Praha, Odeon 1976. Bohové se smějí. Přeložil F. Stiebitz. Praha, SNKLU 1965. Řecká dramata. Přeložili F. Stiebitz a V. Šrámek. Praha, MF 1976. Řecká lyrika. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Melantrich 1945. Římská lyrika. Přeložil F. Stiebitz a kol. Praha, SNKLU 1957. Velké milostné dvojice starověku. Přeložili O. Vaňorný, F. Stiebitz, D. Svobodová a J. Nováková. Praha, ČS 1979. C. LITERATURA O ANTICKÉ MYTOLOGII Encyklopedie antiky. Zpracoval autorský kolektiv za vedení L. Svobody. Praha, Academia 1973. Graves, Robert: Řecké mýty I, II. Přeložil J. Hanuš. Praha, Odeon 1983. Hošek, Radislav: Řecké náboženství. Praha, Kalich 1988. Hošek, Radislav: Římské náboženství. Od nejstarších představ k Caesarově diktatuře. Praha UK, SPN 1968. Kramer, Samuel Noah: Mytologie starověku. Přeložila D. Heroldová. Praha, Orbis 1977. Saska, Leo František - Groh, František: Mytologie Řeků a Římanů. Praha, J. L. Kober 1949. Slovník antické kultury. Sestavili V. Bahník, J. Bělský, H. Businská, V. Krejčí, P. Kucharský a Č. Vránek. Praha, Svoboda 1974. Trencsényi, Waldapfel, Imre: Mytologie. Přeložili L. Hradský a A. Kraus. Praha, Odeon 1967. Vandenberg, Philipp: Tajomstvo veštiarní. Archeológovia dešifrujú najlepšie stráženů záhadu antiky. Preložil K. Dlouhý. Bratislava, Obzor 1983. Vidman, Ladislav: Od Olympu k Panteonu. Antické náboženství a morálka. Praha, Vyšehrad 1986. Zamarovský, Vojtěch: Bohové a hrdinové antických bájí. Praha, MF 1970. OBSAH Úvod 5

A-Z 9 Tabulky rodokmenů 350 Mapa 356 Doporučení čtenáři 358 Výběrová bibliografie

359

Gerhard Fink ENCYKLOPEDIE ANTICKÉ MYTOLOGIE Z německého originálu Who's who in der antiken Mythologie vydaného nakladatelstvím Deutscher Taschenbuch Verlag GmbH & Co. KG v Mnichově 1993 přeložil Jiří Horák Obálku navrhla Jiřina Vaclová Typografická úprava DTP VOTOBIA Odpovědná redaktorka Dana Myslivcová Vydalo nakladatelství VOTOBIA v Olomouci 1996 Nakladatelství VOTOBIA P. O. BOX 214 Olomouc 771 00