Řecký člověk a jeho svět 8070217316, 9788070217313

Citation preview

lEAN-J (10) L.-rn ekonomií kým, domácím, Eum zaíazrným do < harakte

lAo elNauem. s Řekem

unkoiskun. fekctt posluchačem « flótství k dospělosti po Jtezte —kuh ^’"^^ "^kanm abv« / podl< řestiov. lezci hibnc nelni tančící odleski n. noí ni txai 'uny a rozlévala sve neZT mOK B?'1S'™ P'n 'Či. ,.,..,.

lpí. K«Mvpíuonmosu >em '

nu

" l''k‘'

noín.

je .veiené, ukal jsem si. \idim

Řecký

člověk

(II)

[EAN-P!ERRE Vernant (12)

noční, záhadnou, zářící Selené Když ' na televizní obrazovce záběry přVního člověk °Amnoho let Poději sledoval

skoky ve skafandru pohybuje po jakési ne

1 v

i'™ MeS1C1’Jak se neohrabanými

znesvěcení se přidala ještě bolest z ne,^ r/™’ PUSté pláni> k mému Pocitu tyto záběry díval stejně jako všichni ostatn' rany: můj vnuk, který se na jako já, řeckýma očima. Slovo Selené\\ uz nikdY nebude moci vidět lunu a měsíc, jaký dnes vidíme na nebi s ním ° Steh°Val° do odborných slovníků

Vzhledem k tvrzení, že člověk 5 sPolečnéhoze, že kdyby se historikům podařilo dok^3 f °Vekem’ Přetrvává nicméně ilukých se ve starověku žilo, mohli bvch ° °'13 e.ziekonstl uovat podmínky, v jado kůže starých Řeků Saint-Iust nehv!™ Cetbě Jejlch Prací snadno vžít diný, kdo si myslel, že revolucionáři jemosti a nezlomnosti, aby se republikán z roku iST' i^"081 pi°St°ty’ Střld‘ ň i -■ ň7 vpuuuKdn Z 1OKU 1789 zcela Ztotožni se starvm e em ct Římanem. Na tuto skutečnost upozornil ve své Svaté rodině Marx: „Tento omyl nabyl tragických rozměrů, když Saint-Just v den své popravy ukázal na velkou l.st.nu Práv člověka přibitou na zdi ve věznici Justičního paláce a s optavněnou hrdosti zvolal: ,A přitom jsem toto vytvořil já. ‘ Jenomže tato lis­ tina vyhlašovala práva člověka, který nebyl člověkem starověku, podobně jako nebyly starověké ani ekonomické a průmyslové podmínky té doby.“

Fraiifois Hartog k citaci této pasáže dodává: „Člověk listiny práv nemůže být totožný s člověkem starověké obce.“ A stejně tak jím nemůže být občan

moderního státu, vyznavač monoteistické víry, dělník, průmyslový či finanční ředitel, voják ze světových válek mezi národy, otec rodiny s manželkou a dět­ mi, jedinec ve svém soukromém osobním životě, mladý člověk, který se dnes snaží dobrat zralosti v nekonečném procesu dospívání.

Jaká je tedy úloha pisatele m odu k práci o řeckém člověku? V žádném případě by neměla spočívat ve shrnuti či komentování textů, jež nám svěřili ti nejkvalifikovanější znalci a jimž touto cestou vyslovujeme svůj vřelý dík. Místo opakování či glosování toho, co dokázali vysvětlit lépe než kdokoli jiný, bych se rád na věc podíval z jiné perspektivy, z pohledu, který jde napříč jejich vidě­ ním. Každý z nich totiž omezil svůj rozbor na určitý typ chování a tak byl život řeckého člověka rozdělen do řady odlišných rovin. Já se hodlám na problém soustředit z jiného úhlu, znovu shromáždit kolem jedince onu síť vláken, kte­ rou se historikům podařilo rozplést, a položit otázku, jaké významné momen­ ty ve vztahu řeckého člověka k božství, k přírodě, k druhým lidem, k sobě vy­ tvářejí onu „odlišnost" charakterizující jeho způsoby jednání, myšlení, cítěníjinými slovy jeho způsob bytí ve světě, ve společností, sám o sobě. Taková snaha by mohla vyvolat úsměv na rtech, kdybych pro ni neměl hned dva oprávněné důvody. Za prve se domnívám, že po čtyřiceti letech

Pře dělí Iladv ás b u s i i sta kéh< telov očát danjj

ět p h d kéh dílec mí i Iv. i anc mv au pře •tm m j< sticl d a d< t,ži

i; tr.hr> co isem nazval vnitřní histo> * » zobecňujících závěrů. Na

počátku šedesátých let dvacátého století jsem napsal.

„Ať již se jedná o skutečnosti tvkající se náboženství (mýty, rituály zobrazení), védy, umění, společenských institucí, techniky či hospodářství, vždy je nahhz.me především jako díla stvořená člověkem, jako výraz uspořádané myšlenkové aktivity. A skrze tato díla se snažíme poznat samotného člověka, člověka řec­ kého starověku neoddělitelného od společenského a kulturního lámce. jehož je zároveň tvůrcem i produktem.“ Pod toto programové prohlášení bych se podepsal i dnes. Přesto je můj záměr, ačkoli se jeho snaha o zevšeobecnění zdá být riskantní, skromnější, neboť je lépe vymezen - a to je mé druhé ospravedlnění. Nechám stranou neúplné a provizorní -jak je tomu u historického bádání vždy - výsledky swell výzkumů v oblasti změn, které mezi osmým a šestým stoletím před naším leto­ počtem ovlivnily veškeré psychologické danosti a funkce řeckého člověka životní prostor, vnímání času, paměť, představivost, vůli, osobnost, symbolické praktiky a zacházení se znaky, způsoby uvažování, myšlenkové nástroje a budu se snažit vykreslit obrysy nikoli řeckého člověka, ale vztahu mezi řeckym člověkem a námi. Nikoli Řeka sama o sobě, což je nemožný úkol postrá­ dajíc! smyslu, ale Reka takového, jak se nám jeví dnes skrze proces neustálého

Věk,Pr ’ Řeka toŽStVÍ •Jak « k

-V»*►

poěádťu jednostranné. Slova nejsou'iXnUnMw"’ 'j“!? 'el’° fešení llž od mysh pouze představu jedinečné věčné ú i .'jln ’U ’ nevyvolává v naší bytosti, stvořitele všeho, co existuje vX^^transcendentní

pojmů jako posvátno, nadpřirozeno, víra^ckke dalších j«"u blízkých kou oblast zkušenosti - „náboženské“ - ieh ' ' ° vyniezuJe specific>S1 od ostatních prvků společenského života 7°' * StótUt Se 'Vra/nť> amnmu nadpřirozené k přírodě víra k he . yátne->e v Protikladu k proÍnieeiJaik°^ BŮh °ddělHje od svétk, který ^a ^2n7tí’ dUchovní k kdk->. ch arakte°

* nÍČeh0‘ četní bohvé řeckého

\

ChVÍH ZávÍSÍ' neboť

■.... votm prázdno a Gaia - Země.

Řecký člověk

Pierre Vernant

(13)

(14)

a tak zůstávají \ jeho středu Jejich pott/e ve vztahu k lidské sféře. Bohové podobn^^ re’atÍVní; exiW část kosmu, ačkoli stojí o něco vvse. P d°bne Jako hd* tvoří nedílnou sou-

jedincem v tom, co ho čím jedmečnvm. ale tvoři součást božství, od nehoz se

ZiKiniciiH to, žc mezi pozem k.' řez. kterv pro nás odděluje řád přímdyb° T'™?6"1 Veden onen radikální

na okamžik zatoulala sem na zem. Druhý důsledek: jakkob

v němž žijeme, tak. jak se nabízí našemu zrak n3dPr‘rozena- Chápání světa, různé nebo protikladné přístupy Me n 3 hledaní božství netvoří dva nat. Měsíc, slunce, jitřenka, denní světlo P°StON'Jez se mobou stýkat a prolířeka. les, to vše je zde možné nahlížet zeTtdn Uké h°ra’jeskyně> P™nen, bohy řeckého panteonu. Budí steinv d a ;C CltOve rovin) jako ty největší veka k božstvu Kudv vede hranS M 3 °bdivu-Jako ve vztahu člo-

přesto jsou vzájemně úKinm rpus hierarchií Rozdíl mezi nízkým a vy. i když je m> mocnými (KM zkiatka u božstev -je tomu naopak. Každv z nich je ve své oblasti ztelesnemm možnosti, schopností, ctností a vlivů, které se u lidí v jejich krátli 11 Z"OtC7^'^ jen Jak° Ch3bé’ PomiJivé odlesky, jako sen. Takže mezi hdskym rodem a bozstvv existuje jistv odstup. Řek klasického období šije tohoto nepoměru velmi dobře vědom. Ví, že mezi lidmi a bohy vede nepřekiocitelna hranice: přes veškeré schopnosti lidského ducha a vše, co během času dokazal objevit či vynalézt, nedokáže předpovědět svou budoucnost un>knout smrti, dosáhnout k bohům. Unikají jeho chápání stejně jako jeho pohled nesnese zař jejich tváře. Jedním ze základních pravidel řecké moud­ rosti týkajících se vztahu k bohům je předpoklad, že člověk se jim v žádném případě nemůže vyrovnat. Přijetí všech nedostatků, které nutně provázejí náš život, jako faktu zako- v reněného v lidské přirozenosti, proti němuž není odvolání, s sebou nese ce­ lou řadu následků. Především by Řek nikdy od bohů neočekával - nebo nežá­ dal -, aby mu propůjčili jakoukoli formu své nesmrtelnosti, která je jejich privilegiem. Víra v přežití jedince po smrti - jinak než jako stín bez síly a bez vědomí bloudící v Hádových temnotách - do rámce stanovených vztahů k bož­ ství nepatřila, nebo alespoň nepředstavovala nějaký významný prvek či prin­ cip. Představa nesmrtelnosti jedince bv se Athéňanům čtvrtého století zdála asi velmi podivná a nemístná, soudě podle opatření, jaká Platón učinil před­ tím, než Sokratovými ústy vyslovil ve Faidónovi tvrzení, že v každém z nás dlí nesmrtelná duše. Tato duše, právě proto, že je nepomíjející, je totiž pojata jako jakýsi druh božství, daimón. Ani náznakem není směšována s lidským

.

ra(jálenost bohů od lidí, NáleH do stejného své,a,

sokým. mezi svrehn.m a XXíku k.erv není přerušen žádnou podobno., od hojnosti na hodnotovém zebneku. Rteiv nem pik r -* i vzhledem ke své nesoumentelnosti ptcchod změnou úrovně, jakou vvzaduje vzhledem Ke sve i™ od konečného k nekonečnému, relativního k absolutnímu, od času věcnos­ tí. Dokonalost bohu je přímým pokračováním dokonalosti, jaka se projevuje v řádu a kráse světa, ve šťastné harmonii spravedlivě spravované obce, v sottladném životu vedeném s mírou a sebekontrolou, a tak se zbožnost íeckeho člověka neprojevuje zříkáním se světa, ale jeho zkrášlováním. Člověk je podřízenv bohu jako služebník svému pánovi. Je to proto, že existence zde na světě není zadarmo. Již zrození každého jedince odkazu je na jeho vlastní „onen svět“: na příbuzné, předkv, zakladatele rodu, kteří vzešli přímo ze země neboje zplodil nějaký1 bůh. Jakmile člověk poprvé otevře oči, ocitá se již ve stavu dlužníka. Svůj závazek splácí tím, že dodržováním tradič­ ních obřadů vzdává bohům poctu, na niž mají nárok. V řecké zbožnosti je tedy přítomen prvek strachu živící pověrčivou hrůzu, aleje v ní i něco zcela jiného. Tím, že kult zprostředkovává spojení s bohv, takže jsou jistým způsobem přítomni mezi smrtelníky, vnáší do života lidí novv rozměr tvořený krásou, bezprostředností a šťastnou shodou. Bozi jsou oslavováni průvody, zpěvem, tancem, hrami, soutěžemi a hostinami, na nichž lidé společně pojídají maso obětovaných zvířat. Takže kromě toho, že sváteční rituál uctívá nesmrtelné tak, jak si zaslouží, zdobí také každodenní existenci těch, kdo jsou smrtelní, a ozařuje je skrze milost, veselí a vzájemnou shodu leskem, v němž se odráží i špetka božské velikosti. Jak řekl Platón: aby se dětí staly celými lidmi, musí se J*z od raneho veku učlt hrát jisté hry, obětovat, zpívat a tančit (Zákony, 803e). Nam hdem, vysvětluje byH bozi dáni nejen proto, aby se účastnili na našich slavnostech, ale take aby nám vtiskli smysl pro radostí provázený rytmus a har­

monii jimž nasjako naši chorégové uvádějí do pohybu a vzájemně proplétají v tanci a zpěvu (Zákony, 653e-654). V těchto prolnutích vvrnl i‘ u a ' mezi ifi.n ,íZactr,m • pioinutich vytvořených obřadem mezi jeho účastníky jsou přítomni i bohové kteří Evli i;a střednictvím ™ u- j -. 'e> Kten byli hdem přisouzeni prosu eanietvím pnjemne obřadní hrv. r Lidéjsou na božstvu závislí- zde na zemi nelze . ■ . hlasu. Musí se mu tedv zavděčit tím že m,? , Provést bczJťho Služba ale neznamená otroctví Abv še Řek odTT^'S''°U S'U'bU’ Výšené že je svobodný élovék. * X, a JÍCÍ u jiných národů, se v řeckém nr™r a" . . 1 k ’ °|1K Se vyskyt‘|žebné praxi ale ani nro n? - P' ncPouzlva-Nejen v běžné bohosluP . a... pro označen, náboženských funkci a knéžský. h úřadů

Řecky Člověk jean-Pierre

Vernant

(16)

V.pí,p;7' Že je opciálně VAkonavaj, občane. Svoboda - otro, tví; p,eiiske lioilivojilk V R< < kti lomu lak není; neexistuje zde církev i' , 1,0011. lícili III žadne dogma. Takže víra v bohy se neprojevuje ani člemj v nějaké utkvi. .mi ptijímáním výroků, které jsou prohlašovány za p, a v hledem k lomu. ?vali’ S,° Předev.šim o něj. vAak mn způsobem b o *V Cdku a 'Jbecnem usjm ..... ’«H od něj ne.se J ’° stv i 9,v Mám na mysli vidění a zrak. V řecké kultuře mají přivily . 19S^nd^Do^'mirv; že^pojem „vidět“ nemá y hierarchu lidských schopn^ postaw m. uc

Pře: děli ladv is b sla .éhl

zlov >čát anv

kéh H 1

tne im

_

firozenostl očitým způsobem sam pohlede-

Zaprvé vidět a vědětje jedno a totéž: pakliže Xí vědět“ jsou jen dvě různá vyjádřeni jednoho pojmu, znamená : íromě vzhledu, viditelné stránky“ také „vlastní charakter, srozumitelnou fc, mu", je to proto, že se poznání interpretuje a vyjadřuje pomocí zrakové lity. Poznávání je také určitou formou viděni. Za druhé vidět a žít je rovněž jedno a totéž. Je-li člověk živý, musí zároveň vidět sluneční světlo a bvt viděn očima ostatních. Odejít ze života znamená ztratit jak zrak, tak svou viditelní opustit jas dne a vstoupit do jiného světa, světa tmy a stínu, kde je člověk zba­ ven jak své tváře, tak pohledu. Pojem vidění, o to cennější, že znamená i poznání a život, však Řekové neinterpretují jako my - od té doby, co se tomu věnoval mezi jinvmi Descar­ tes - rozdělením na tři základní úrovně: nejprve je to světlo jako fvzická rea­ lita, ať již ve formě vlnění nebo částeček, následuje orgán oka. jakási čerr skříňka, jejímž účelem je promítat na sítnici obraz předmětu, a třetí úrovni c čistě psvchickv akt vnímání pozorovaného předmětu na dálku. Mezi poslední fází vnímání, která předpokládá určitou duchovní rovinu, určité vědomí či „já", a hmotnvin jevem světla zeje stejná propast jako mezi lidskvm subjektem a vnějším světem. Pro Řeky je naopak vidění možné jen tehdy, existuje-li mezi viděném

jře ani

. k j,. n,,Plost‘i 'zájemnost, která je výrazem ne-li přímo totožnosti fe X ě vlveim'teSn í° příbuzenství" Protože slunce na nebi vše osvětluje.

1 j' tie od d< . ž dř álť ur ěm

°kkkvi*’pak je to prot°-že jej viditelným, je stejného drním ' P piSek*kter> ^arujezPředmětuačmi

SV

-4

a činí je vidoucím. Vysílající objekt •’ ktC1< " * °" Persky patří do stejné katep-ord v ‘ p JlmaJlcl subjekt, světelné a opucke htije rozpor mezi fyzickým a psychicS"0^’ ° m°Žn° i psychického. Světlo ie vidění ' -,i- ' ” nebo ze Je zár°veň z řádu fvzického Tato ambivalence « od ážjf* SvM'm-

dii s názvem „Světlo a vidění v ř ? Jaz^ce’s* všímá Charles Mugler ve sniPoésie grecque“, P°“"‘j.(-La Lumiére et la vision dans la činnost vidění, dívání se SZ? 40 -70). Ke slovesům označupumy vaze nejen objekt, na něiž ie ”1 derkesthai' Hussein), se jako předim substance, kterou naše oko hází i Z Zaměřen> i ona ohnivá, světelná našeho pohledu fyzické, s seb‘ Í ° Pl' A tyt° °hnivé PaP^, které °™ »«i psychicte_;ob^° 1 pocity, vážné, stakdJ - k,e.í K pomy Předmět, ozna A " * e f1'™. Tatáž dovesa moho„

PO-tocanemn ,11)Jektu

Wj dieoUs., 2uřívost. Pnjeho spatření prožíval.

IeaN-P.ERRE VERNANT

Řecký člověk

'

(20)

(19)

-• nic nředmětu určitou vzdálenost a dokáže říci, na jar do ní. Navíc dl1^ P"'1' ^^3 vidět předmět, který je v ní, kdyby byla od Scl)(‘

Básnické jazvk má samozřejmě svá vlastní pravidla a zvyklosti. Nicméně toto pojetí pohledu zapustilo v řecké kultuře tak silné kořeny, že se v přetvo­ řené forme objevuje i v některých, pro nás překvapivých, poznámkách takotvch filosofu, jako byl Aristoteles. Ve svém spise O snech (De insomniis) zastává tento velký myslitel názor, že nejenom pohled je ovlivněn pozorovaným před­ mětem. ale i naopak, „určitým způsobem působí na předmět“ jako všechny tyza! ujici objekty, a to proto, že náleží do třídy zářících a barevných věcí. Jako c u az u\a že když se ženy podívají do zrcadla v době své menstruace, pota tne se jeho leskla plocha jakýmsi do krvava zbarveným oparem, který se do

vzdálenost jej vidi.ja

” mimy před"

Shrňme to: místo tří různých instancí - fyzické reality, smyslového orgá­ nu, mentální činnosti - zde máme jako vysvětlení vidění jakousi světelnou paži, kteiá se jako chapadlo táhne z očí směrem ven z našeho organismu. Vzhledem k vzájemné příbuznosti (podstatou všeho je velmi čistý oheň, který osvětluje, ale nepálí) se optická paže spojuje s denním světlem a s paprsky, jež vysílají předměty. Spolu s nimi utváří jediné, dokonale spojité a homogenní tělo (sóma), které ve svém celku náleží jak nám, tak fyzickému světu. Můžeme se tedy dotknout vnějšího předmětu, jakkoli je daleko, tak, že k němu protáh­ neme jakýsi most tvořený z látky společné jak viděnému předmětu, tak i nám, kdo jej vidíme, a světlu, jež nám umožňuje vidět. Náš pohled působí ve světě, kde má své místo, neboť je jeho součástí. Neudiví nás potom, když se z pera Plótina ze třetího století našeho leto­ počtu dočteme, že kdykoli pohledem vnímáme jakýkoli předmět...

.... je jasné, že jej stále vidíme tam, kde je, a že se do něj viděním promítáme (prosbalomen). Vizuální vjem se odehrává přímo na místě, kde je předmět; duše vidí to, co je mimo ni... Nemusela by se dívat ven, kdyby měla v sobě přítomen tvar předmětu, který vidí; dívala by se pouze na otisk, který vstoupil z vnějšku

býl tak velký, jako předmět sám? K„w

P

P" l>'rl""" “ Om“U1?" “ které vktae, nemohli bychom vidět předměty samotné, ale obrazy, stíny, a tak by se nám tyto předměty jevily zcela jme, nez jaké doopravdy

jsou" (Enneady, 4,6, 1,14—32).

o í-o Ve'' ,n°Vé’ vtiskne tak silně, že jej lze jen stěží odstranit (De insomniis, 2,4390 Zo-Sl). Ona „příbuznost" mezi světlem, ohnivým paprskem, který vysílá před­ mět, a tun, který vysílá oko, jako příčina vidění je nejzřetelněji popsána u Pla­ tona. Jak vlastně bohové stvořili „světlonosné oči“ (fósfora ommata)"' Způsobili totiž, aby oheň, který jest uvnitř nás, příbuzný (adelfos) tomuto a čis­ tý proudil očima hladce a hustě, a to tím, že zhustili jednak celé oči, ale nejvíce jejich střed... Kdykoli pak denní světlo (me'themmnon fós) se setká s proudem srětla zrakového, tehdy naráží podobné na podobné, ztuhne a v přímém smě­ ni očí spodobí se v jedno těleso všude tam, kde světelný proud z nitra se srazí s předmětem vnějším. Na tento celek pak pro jeho jednotnost všechny účinky působí jednotlivin dojmem... (Timaios, 45b n, př. Fr. Novotný 1919).

■

rozměry vnějšího předmětu; ví, že tak()M-

.

Proč jsme citovali celý tento dlouhý úryvek? Protože nám může dobře objasnit, jak velký odstup nás v otázce zraku dělí od Řeků. Dokud toto inter­

HI

m

pretační pole, do něhož umístili vidění, nebylo vystřídáno polem zcela odliš­ ným, nemusely být vůbec položeny takové otázky týkající se zrakového vnímá­ ní, jako například odhad vzdálenosti, kde hraje roli binokulární vidění, nebo zdánlivě neměnná velikost předmětů přes to, že se vzdalují, kde vstupuje do hry celá řada faktorů, a podobně. V okamžiku, kdy náš pohled těká mezi před­ měty ve světě, do nějž sám náleží, a vynáší nás s sebou až do širého nebe, jsou tyto otazníky irelevantní. Problémem v tomto kontextu není pochopit, jak to, ze vidíme tak, jak vidíme - to je jaksi samozřejmé -, ale jak můžeme vidět věci jinak, než jsou, nebo jinde, než jsou, například v zrcadle. Neilenšřb^Tr01111 charakterizovat tento specifický způsob bytí ve světě?

výrokem že člověk'11?'negativně ve vztallu k našemu současnému bytí XÍTědělf^L mt\’rSObU bytí není Odděkn od -ěta. Řekové samoHšují člověka ’od ostatních bvítstř'od imZci"

° tOm’

cl

této zvláštnosti ještě nevzdalme čl -m. mečné oblasti skutečnosti," kterouforn

tle

a jeho myšlení vytvářející dohrom irlv existence staví na okraj: člověk Bernard Groethuysen nans il ' SVet niimo vše ostatní, ná na svět, že myslí a jedná ve vztah?. ”vckéni mudrci, že nikdy nezapomímický (B. Groethuysen, Antropolome Mulo íu?111’ tV°ří součast světa; je „kos1 o reckem jedinci můžeme říci í ^S0Phl^ Paříž, Gallimard, 1952. s. 80).

In

S° K' KosSp°”tanně kosmický.

'

?

'eC1, ZVHat a bohů> Ale uznani neVede k vydělení zcela výji-

meně promyšleným a teoretickým zpú-

hémuTl° ^tě; přesto z tohoto pf.sonWi dol U- De,fská f°nnule^2anSPeC!fický d-h vztahu k sobě a k druanXu dZ,Vat’.°br4cení do ^b’e S Sebe“ nekáže, jak bychom se chápáno jako ' la,-IIC,’°’ před očim" dritý I ',hýh

sklze iiuraspckfi a sch„já-. , Lré bv W»

'bo Jako utajená oblast osobního

'-'■anske mgťto

’

.je■ „a ta. *

Řecký

Vi

člověk

hnaní

(21)

léno tomu, jak se řecký člověk Dozn ívá u .i - i no ani druhé neexistuje uvnitř jeho sub ekd Světě’ AniJed' podle věštírny znamená: uvědom si sv '° V-d°™: ■ Sám Sebc“ i v . «• s\ ‘ í 1 ’ ' ' >/ K|_ „..seho i>s«>. i« «»• * - w"-'1'“'. m hrt( " „ ......... .. («”'» aotožňuje s tím,Jak ho vidí druajak o něm smýšlejí, kde je ílovék (ím větší, ř.m větší slára ho obklopuje tZÓ abvZ" f "““"" J"’ ’ P"Pa* * «• «« * «» neposkvrněna, msto aby zmizela v zapomnění. Pro řeckého člověka ne-smrt znamená že ten kd« opustil světlo světa, zůstává i nadále přítomen ve společenské paměti’ "

formě M1 Pln-r’ má ZákIadní POd°by - neUStál0U P«Po>nínku ve for me básnického zpěvu opakovaného z generace na generaci, památník v^tyceny na vecno památku na hfobě _ fungujejako _ X

jedincům privilegium přežití coby slavného zesnulého. Místo nesmrtelné duše sloji nehynoucí slava a neustálý žal všech ostatních; namísto ráje pro spraved've je tu pro ty, kdo si to zasloužili, ujištění, že přežijí v samotném srdci so­ ciální existence živých. krátk -V CpÍCké !radid Získává válečník, který se jako Achilleus rozhodne pro ratky zivot le se věnuje hrdinským činňm a padne v rozkvěiu miádf

evmm poli, svou „krásnou smrtí“ heroický rozměr, který již nikdv nemůže

(26)

Kapitola I.

z.ii

a ;

edním IV. Pf>

fi< kéh< tou lov OjHxát ládaný svět p| lár h d itkkéh pohh< torní i

Člověk a o ikono m i a Claude Mossé

Aristoteles definoval ve své Politice řeckého člověka známým výrazem zóon polilikon, politické nebo spole­ čenský živočich. Překlad ve skutečnosti nevystihuje plný smysl, kléry filosof této formuli přisuzoval. Měl na mysli, že Řeka od ostatních lidi odlišuje to. že žije

v te nejvyš.ši formě lidského uspořádání, jíž je obec. A občan se vyznačuje právě tmi. Že má arete politike. vlastnost, jež mu umožňuje střídavě archein a archesthai, ovládat a být ovládán, a účastnil se rozhodování týkajícího se celé společnosti občanu. Oikonomike, zna­ lost oikonomia, znamenala především umění dobře spravovat své panství, oikos, a to, co my nazýváme ekonomikou, tj. soubor jevů týkajících se vvrobv a směny materiálních statků, nebylo u Řeků samo­ statnou oblastí, jak tomu je v moderní době počí­ naje osmnáctým stoletím. Slovy Karla Polanyie byla ekonomika ještě integrována - embedded - ve sféře so< iální a politické. Právě proto je pro historika ožehavým úkolem pokusit se zasadit řeckého člověka do ekonomického

kontextu .1 odhalil za filosofickým pojmem homo politicusyÁti pojem tvenu/e^ nmicus, tedy člověka, který vyráběl, směňoval, řídil a dokoi a x • a , již za účelem hromaděni majetku a peněz, nebo pouhého zajis ražd> lil Ulil existem e. Není to obtižnv úkol jen proto, že zdroje, které máme / , poziii, jsou zlomkovitě a neumožňuji nám přesné rekonstruovat roz:,z-z ekonomii ké aktivity charakterizující svět řeckých obcí. Nesnáze a především dam tím, že Řekové tyto aktivitv neoddělovaíi od způsob , ž .. jehož byly nedílnou součásti, a tudíž neměli potřebuje popsat. Re-.or •~ > ',- Wčéné k ',yvózu"cÍ,".VÍ.nn‘í a OH'’bv^tak vČ

>

k dlWtel ,|. ° VSak lna"ie. kromě r i ^osr* ^ ™ skýtalo ,l,k:i' ’’í" vvievii „ .Se inohli pokusit m- . chto ve,mi fzow-zhnvrh phihem ší(),, j,.(j.'/ 'i a *inti keranúce které „v°Ul podobu řeckého roh 11,1 ln:" ’Ko/yJsou tuč' ? "’"'T' Sírkl* j™ spaluje hlavu

biu, pěkně nafouklou plac ku i ml I ‘ 'IS sk;,ly’ víno z BX‘ lovíce, co se pásla v i!'! a j i«mr piňékud jiný Obrázek. Nej.Hiiá se zde r„ „ |,„j ™h‘« ponnéské války, kdy je venkov pravidelné rabován h ' X‘ pe,°‘ vojsk. Ani Aristoíanův rohlík nicméně n< ni podol ';'lop(’"nésk^h chudák, /míchos. I on vlastm |>ai olmků, a když ho

..........................................................................

, I ,d m u

''

• • laerí nikdy Kup Si uhlí1 netekla, ni ,Kup si ocel, vzpomíná na svou vesnu i, ku a .. ’ , - s una.“ Strepsiadés, který udč* olejl - neznámě ji bylo slovo , up < ‘ 'k()niedii oblaka s nostalgií přilal tu chybu, že se oženil s dívkou z nit sta lllřvající ve stínu koštěte, ponnná svůj dřívější rolnický živo., J * Y; klfky." a ř,s. kdv plný nicnedělán., prekvpnj.c, včelami, ove r. . J |,„jnosli«. lo i(|y. mohl vdechovat vum „nového vina, sít plny ) , , lickv obraz rolnického života, který musel být tezs. a chuti t. u

básník a k

popisuje. Nicméně odráží jednu skutečnost: vyznám, jaký meste j Athénv hráli rolníci, aulúrgoi, vlastníci půdy, kteří často pracovali v narocnych podmínkách, i když měli pár otroku na ty nejtěžší prače. I rave toto nizsi

a střední rolnictvo tvořilo většinu městského obyvatelstva a z jc io íat s o ni lovali hoplíté, kteří zajišťovali bezpečnost města. Zbývá otázka, jak byl tento

typ rolnického života rozšířený geograficky a jak dlouho vlastně li vala lato i olnická společnost v průběhu řeckých dějin. Jako model poslouží opět Athem. Attické rolnictvo, emancipované Solónovými reformami, vytvořilo základ

demokracie, která se formovala za Kleisthéna a upevnila za Efialta a Periklea. Samozřejmě zbývá mnoho otazníků kolem rozdělení půdy a způsobu života

této venkovské populace. Nedávné bádání prokázalo velkou míru rozparcelo­ vání půdy vAttice, což nemusí nutně znamenat nepřítomnost velkých domén, jejichž majitel mohl vlastnit různé pozemky rozeseté v rámci jednoho nebo více démů. Z těch několika průzkumů attického venkova, které byly provede­ ny, nelze o existenci izolovaných statků vyvodil žádné závěry. Zdá se, že převa­ žující foi mou zemědělského osídlení byla obydlí seskupená do vesnic, které tvořily střed jednoho dému, což odpovídá určitým charakteristickým rysům středomořské krajiny. Attické rolnictvo zdaleka nebylo soběstačné jak tvrdil Dikaiopolis v Acharňanech. V jiné Aristoíanově komedii posílá hrdina rovněž folnit, svěho otroka koupit mouku. Z toho, ™ bylo fečclI„ „ nulnosli dovo2l| M, vyplyya, ze množství rolníků Heslařilo potřeby své a svého „iku, ledy žen děti a sloužících, z vlastní úrody pokrýt X - ’

do^rommT“? dramal,a

....-

jak° "ěk,™. pilní pracovníků ve šh. eb. é.n „ , '’a P’™1"'m"Sd * >' ”^ a. * sU'in. -' .Oken,. Jak se Z,”v f”°" A"'"” k“' ’’ W

mohl tento druh prače rr konaval i ch, dob"'

’* »»h,voAychk ....... ................................................ „aiencb «.ll»in«h spoje.,. .., .on... o.k nepo, byl,,, • bylo cslosti S kolonisty, usazenými v Mydlené na osnově Lesím

. ,

jz/.

■

, nnějštch obyvatel, kteří se pokusili vymanit z adic nskc ho spoj. fmie' rhukvdides. že „Lesbičtí dal sami obdělávali pudu a o< - zdá.; ehůni ročně obnos dvou min za jeden díl pole". 1 mimo kolonie muselo byt velké množství měst odkázáno > vlastnici půdu. Jinak bv bvlo těžké pochopit, jaký význam htáb požop>. •, ■ mého a koncem čtvrtého stolen vyústilo v píevážné části í< < i < .-jo vznik tvranii. bvlo s velkou pravděpodobnosti spojeno s m i kdo se věnovali výrobě zbrani, ať'17 vall> pouze řídili práci svvů h ' bohatí. Tito bohatí lidé sami nepo'0 Tcb vlastníků, svěřovali řízen' ° - anebo častěji, po vzoru velkých P0ZtU1

a nupnklad nožířskou dílní S?fáVCÍ’ kterÝ sarn byl otrok nebo pr°pl,slt" oků zmenšila * ° D^osthenova otce - která se po prodej * £ P^nct jménem Mylias a*** ^tou dobu Afobos, posléze předal řízen. J po/deji jinému správci, Thérippidovi. Dá se Pad

Člověk

a oikonomi a

(35)

Claupě Moss i: (36)

pokl.ul.u. že Xenofóntem zmiňovaný výrobce krunýřů Pistias svou dílnu řídil s.nn a dohlížel na kvalitu výrobků, které z ní vycházely. Mimochodem, tyto dílm nebvlv pouze vvrobními jednotkami. Protože byly většinou umístěny ' domě majitele, sloužily zároveň jako prodejní místo. Je pak pochopitelné, proě Xenolon zahrnoval do svého opovržení „banausními“ řemesly jak dělntk\. kteří je vykonávali, tak ty, kdo je řídili. I když byl majitel dílny s otroky zpt at ovívajícími kov rentierem podobně jako pozemkový vlastník, byl řazen do stejne společensko kategorie jako drobný řemeslník pracující rukama. Nic­ méně Aristoteles, který v ideální obci nepřiznával řemeslníkovi status občana, připouštěl, že v oligarchickém městě mohou být řemeslníci občané, neboť jsou mezi nimi i bohatí lide. A řečník, pro něhož Lysias sepsal proslov proti Formisiovu návrhu, uvádí, že mezi pěti tisíci obyvateli, kteří by byli zbaveni ob­ čanství, protože nevlastnili půdu, bylo množství bohatých. Ví se ostatně, že někteří z těchto banausoi se v průběhu poslední třetiny pátého století dostali až k řízení města a vysloužili si Aristofanův posměch. „Koželuhové“ Kleón a Anvtos či „hrnčíř“ Hyperbolos zjevně nevykonávali manuální práci. Stejně jako „kovodělníci“ pouze řídili práce, nebo ještě spíše pouze pobírali zisky ze svých otrockých dílen. Nelze si ale myslet, že athénská řemesla byla činností vyhrazenou otro­ kům, kteří pracovali pro svobodné lidi. Množství svobodných řemeslníků pra­ covalo vlastníma rukama v krámcích kolem agory nebo v dílnách Kerameiku. Zatímco koželuhové byli většinou bohatí lidé, kteří nechávali zpracování suro­ vé kůže na svých otrocích, obuvníci byli naopak drobní řemeslníci pracující na zakázku, jak to dokazuje kresba na váze zobrazující obuvníka, který zkouší svému zákazníkovi právě zhotovený sandál. Mezi drobné řemeslníky patřili také hrnčíři seskupení na severozápadní straně agory. Jak vypadaly tyto malé dílny, si lze představit na základě několika zachovaných vyobrazení. Hrnčíř sám pracoval u kruhu a jeho otroci zpracovávali hlínu, připravovali lak a gla­ zuru, vkládali nádoby do pece a kontrolovali vypalování. V některých dílnách nepochybně existovaly také společné pece. Hrnčíř a malíř byli-svobodní lidé, kteří se pod svou práci podepisovali. Jistě byli mezi nimi i cizinci a práce hrn­ číře či malíře váz nebyla ceněna o nic více než ostatní řemesla; Démosthenés vmetá svému protivníkovi Aischinovi do tváře jako známku jeho nízkého pů­ vodu právě skutečnost, že jeho otec vykonával toto řemeslo. Dozajista by se nám nepodařilo vyjmenovat všechna drobná řemesla, kterých bylo město jako Athény plné. Vykonávali je chudí občané, metoikové nebo otroci, jako onen výrobce voňavek, který měl krámek na agoře a o němž se hovoří v Hypereidově řeči Proti Athénogenovi. Svobodného člověka od otroka bylo však těžké rozeznat, protože, podle slov anonymního autora Athénské ústavy, chodili po­ dobně oblečení. Měli ti z nich, kdo byli občany, čas „věnovat se městu a svým přátelům“, abychom použili Xenofóntova výroku? Historici se v názorech na

*

Nicméně |e nuini ""'onu města m. j i ,ko členové shromáždění, jinak by byluže dospět k té nejwšší frr/w. kie«m

'""lun vsak zapomínat, že D1 m?" Ze znal°st politiky je přístupna všem N dělil' " " i' Sc' í;,k "Pfkov ď ’Corii loh°to filosofa z Abdci spočívala d'

„i,

■> 10., Z°d,VČM h«P«UfSkV činnosti „,

•»

..... dtký vývoji přýiý.A mezi vxxZasníky vedly nejo'1'1 'ty,, Whlf, vVzk.HU" ' yo,,, ' " l(’’"ke b|. !' ’“"“■ije mvk ' °111’ ze ke směné do< házelo'111 ( ’'"’•‘"k........ ’ ', ,,Íiz," liaÍie.tOlinskv,n údobím putovaly vá/v "'"'".j, ........ k"d-'ho.n ^;i,:Z‘Í,,iknBkeLkvlhpalalu.‘'7’', * ISk^í h skl;,dbach hovoří o