134 89 16MB
Czech Pages 326 [329] Year 2004
Barokní a
člověk jeho svět
Barokní a
člověk jeho svět edito r
Rosa rio Vill ari
VYŠEHR AD
© 1991 by Gius. Laterza & Figli Spa, Roma-Bari. Czech language edition arranged through the mediation of Eulama Literary Agency
Translation © .Jiřina Nl:rncová, Jana Novotná, Kateřina Novotná, Jitka Špačková, Monika Vosková, 2004 ISBN 80-7021-683-2
Obsah
Barokní člověk / 9 Rosario Villari
I. Státník / 17 Henry Kamen II. Voják / 39 Geoffrey Parker III. Finančník / 63 Daniel Dessert IV. Sekretář / 87 Salvatore S. Nigro V. Povstalec / 103 Rosario Villari VI. Kazatel / 127 Manuel Morán, José Andrés-Gallego VII. Misionář / 159 'Adriano Prosperi
VIII. Řeholnice / 191 ·Mario Rosa IX. Čarodějnice / 231 Brian P Levack X.
Vědec / 253 Paolo Rossi
XI. Umělec / 277 Giovanni Careri XII. Měšťan/ 301 James S. Amelang Rejstřík
/ 321
Barokní
člověk
Rosario Villari Barokní člověk je výraz neobvyklý, ne-li přímo dosud nepoužitý a zcela nový. Dříve, a není to tak dávno, by byl termín „barokní" přípustný pouze pro umělecké projevy a literární tendence, nikoli však pro označe ní všeobecných (kulturních, náboženských a politických) zkušeností a podmínek v období evropských dějin, které trvalo přibližně od konce 16. století do druhé poloviny století následujícího, takjako to zamýšlíme učinit právě v této knize. Giuliano Briganti v prvním čísle časopisu „Paragone" (leden 1950) Roberta Longhiho neváhal odmítnout tento termín z hlediska d~jin umění jako abstraktní a všeobecné označení stylu, použitelné pro různé a historicky neurčené okolnosti. Napsal, že baroko je „zvláštní slovo, které se tak příjemně vyslovuje,je tak záhadně náznakové, tak zdánlivě popisné ... Když v textu o dějinách umění čteme výraz ,barokní', už pf-esně nevíme, co se tím naznačuje, a z toho zmatku pak vznikají nekonečná nedorozumění." O „barokním věku" hovořil již Benedetto Croce, navracel tím však
ROSARIO VILLARr'
(10)
onomu termínu tradičně negativní význam a rozšiřoval jej i mimo označení stylu, aby tím v dobře vymezeném prostoru a období načrtl základní rysy kultury ztělesňující úpadek a mravní krizi. Není na místě se při této příležitosti znovu pouštět do terminologick é otázky, která ve svém vývoji obsáhla téměř celé jedno století a která je určitě zajímavá a příznačná nejenom z hlediska umění a literatury. Ani není možné snažit se pochopit důvody, které přiměly toho či onoho historika, aby tento termín přijal v jeho nejobecnějším významu Qako přesvědčivý příklad se mi jeví úvod José Antonia Maravalla ke knize La cultura nel barocco), nebo odhalit problémy a případná nedorozumění, která z toho vznikají. Myslím si, že zde postačí uvědomit si, že navzdory počáteční pejorativnosti a nejasnosti se termín „barokní" rozšířil a prosadil a že se částečně zbavil původního významu a spjatosti s uměním a literaturou a dokonce se rozšířil i mimo středomořské a protireformační umění. Dnes se již nikdo nepodivuje nad tím, že pod názvem „Barokní stát" (L'État baroque) jsou zahrnuty studie, které se specificky týkají Francie za Ludvíka XIII. a které navzdory významným rozdílům mezi jednotlivými zeměmi analogicky poukazují na problémy společné pro celou západní a střední Evropu v určitém období starého režimu. V našem případě přijímá editor svazku Henry Méchoulan pro pojem „barokní" definici ze slovníku Francouzské akademie z roku 1740: ,,nepravidelný, bizarní, nestejný". Jaký jiný pojem, ptá se Méchoulan, by mohl vystihnout politickou zvláštnost Francie na počátku 17. století, kdy se rodila nová forma moci, již ještě žádný slovník nemohl znát? Král divotvůrce vládne s kardinálem [Richelieu], veden představou státu, který vytvoří uprostřed rozporů, zvratů, rebelií. Z tohoto množství protikladů vzniká stát budící úžas a zarážející svou impozantní a dominantníveli kostíjako dílo od Berniniho.
Podivnost a novost, protiklad, vzpoura, úžas, bizarnost, velikost - to jsou stojí uprostřed mezi poněkud přibližným označením stylu a pokusem vystihnout obecnou povahu historického období, státu, politiky, celé kolektivní i individuální skutečnosti v určitém období evropských d~jin. Ačkoliv v současné kulturní historii existuje nezbytná opatrnost a chybí záměr hledat ve světě 17. století ucelenou duchovní a intelektuální jednotu, je zde velice přítomná tendence přisuzovat zmíněnému období vlastní charakter, specifický způsob myšlení, vnímání a jednání. A možná právě pro svou nejednoznačnost a mnohost významů, které postupně získalo, označení „baroko" se pro ono období jeví nyní jako obzvlášť vhodné. Rozšířený je pohled na 17. století jako na „spletenec různých tendencí" (Alberto Tenenti), století krizí (Roland Mousnier), dobu, do které vtrhá neoznačení,jež
BAROKNÍ ČLOVĚK
{ll)
pořádek (Pierre Chaunu) a v níž je společnost ovládána pocitem ohn>1ení a nestability, který jako reakci vyvolává konzervativní a represivní kulturu (José Antonio Maravall). Américo Castro jako mnoho jiných vyvozoval z tohoto pohledu drastický závěr: ,,Nezdá se mi - napsal jednou, když o problému diskutoval právě s Maravallem - že baroko je hybnou silou či motorem dějin." Proti takto po_jímanhm1 baroku, jó vzniká a bouřlivě se šíří Y pr11běhu téměř celého jednoho století, se jako protikladné, a nakonec v jisté chvíli vítl:zné tendence staví v politické rovině absolutismus a v myšlení, umění a duchovním životě klasicismus.
Sami Evropané 17. století měli na období, v němž žili, zvlášté dramatický názor, a podafilo se jim předat jej příštím generacím: železný věk, ,,mundus furiosus", doba bouří a zmatků, útlaku a intrik, v níž „se z lidí stali vlci a požírají jeden druhého", doba nepořádku, zkázy, převrácení hierarchie, rozmařilosti; zkrátka epocha plná okamžiků velkého napětí, které byly často považovány jednoduše za negativní momenty místo za etapy nezbytné pro dosažení větší spolci':enské a politické rovnováhy a hlubší a všestrannější tvořivé schopnosti. „Barokní" konflikty zarazily historiky svou intenzitou, svým rozšířením a vlivem, který měly na myšlení a jednání. Ideový, politický a náboženský střet, nepřetržité trvání a rozsah válek, rostoucí sociální rozpory, převraty, malicherné otázky ohledně výsadního postavení každodenních administrativních a církevních rituálů, časté souboje se jevily jako charakteristické vlastnosti tohoto období.Je to názor široce přijímaný, i když přesné a systematické srovnání s jinými bouřlivými a neklidnými epochami evropských dějin nikdy nebylo provedeno. Před několika lety John Elliott naznačil domněnku, že i v případě náboženských válek v 16. století se dá hovořit o obecné revolui':ní krizi, a vyvolal tak pochybnosti, které však nesmazaly již tradiční představu o jedinečnosti, jíž se z tohoto pohledu vyznačovala první polovina 17. století. Debata se však musí rozvíjet i v jiné rovině. Zvláštním aspektem barokních konfliktů není totiž ani tak rozpor mezi různými subjekty jako naopak přítomnost zdánlivě neslučitelných nebo zjevně protikladných postojů uvnitř téhož su~jektu. Soužití tradicionalismu a hledání nového, konzervativismu a rebelství, lásky k pravdě a kultu přetvářky, moudrosti a bláznovství, smyslovosti a mysticismu, pověry a racionality, strohosti a „konzumismu", prosazení přirozeného práva a chvála absolutní moci, to je fenomén, pro nějž můžeme najít v kultuře a v realitě barokního světa bezpočtu příklad\\. Historikové dlouho tváří v Nář nesnadnosti proniknout do tajú tohoto strukturálního i vnitřního protikladu, podněcovaného silou negativního obrazu, který barokní věk předal sám o sobě, o napětí a nešvarech, považovali za typické pro toto období jakési zastření schopnosti přispět rozsáhlými ideovými
ROSARIO VILLARI
(12)
hnutími a kolektivním úsilím o společenský pokrok. Rozpory a konflikty byly dlouho považovány za znamení zablokování 'a stagnace hnacích sil. Typická a převládající je napřfklad představa státu, který se rozvíjí vy'hradně díky vůli panovníka čelícího společnosti, jež se bouří a vzpírá, aniž by se· přizpůsobila centralizační dynamice monarchie nťbo se zbavila títlaku. Několik výjimeč ných osobností na pozadí bylo považováno spfš za předchůdce než za pravé zosobnění své doby: Giordano Bruno, Galileo Galilei,Jean Bodin, Francis Bacon, René Descartes, William Harvey, Paolo Sarpi, Baruch Spinoza ...
17. století bylo obzvláště činorodé ve vytváření a snaze prosadit v kultuře a mentalitě přísné modely společenských typů, pevné interpretační formule a kritéria, ,,exemplární" hodnocení událostí a osob spolu se zvlášť dramatickým a konfliktním pohledem na společenskou realitu. Toto velkolepé úsilí uskutečňované prostřednictvím opravdového boomu kronikářství a děl věno vaných současným událostem, velkého rozšíření lidových modliteb a začátku masové politické propagandy, novin, pamfletů, letáků, manifestů - bylo spojeno s nutností poskytnout politické, mravní a ideové oprávnění vy'konu moci, která se právě tehdy ve společnosti rozrůstala a měla tendenci v určitých mezích obrátit vzhůru nohama tradiční zvláštnosti a struktury; nebo se naopak rodila z nutnosti ospravedlnit odboj a opozici. To mělo nepochybně velký vliv na soudobou společnost, ale zároveň to výrazně ovlivnilo i kulturu a historiografii období následujících, neboť jim předalo obrazy a stereotypy, které skutečnosti odpovídají pouze zčásti. Je samozřejmě těžké upírat platnost celkovému pohledu na svět sužovaný sociálními a politickými konflikty a trýzněný válkou se všemi jejími důsled ky. Především je nemožné nepřisuzovat zvláštní význam tomu, že v určitých fázích 17. století revoluce a válka dosáhly rozměrů, jaké v bezprostředně předcházejících staletích nepoznaly. To však neznamená, že ~jeclinělá povaha protestu, konflikty na základní úrovni či nepořádek, rebelství, anarchie jen s obtížemi ovládané a kontrolované institucemi státu byly vy1učnou, převláda jící a všeobecnou skutečností 17. století. Barokní společnost je tělo, společenský organismus, v němž každý prvek má nejen své dobře stanovené místo a funkci, ale je také vnitřně strukturovaný a organizovaný podle uznávaných a přijímaných hierarchií. Oblast nepořádku a zmatku se v období baroka nepochybně rozšiřuje: stačí si vzpomenout na rozmach měst, který je často takový, že města nejsou schopna pojmout vlny nově příchozích do tradičních organizačních struktur. Počet lidí \y'Vl"Žených na okraj roste, působí starosti, vyvolává reakce a opatření různého druhu (nejen restriktivní a represivní), ale v celku se tyto fenomény zdají být pod kontrolou a každopádně nic nenasvědčuje tomu, že by absolutně ovládaly obecné
BAROKNÍ ČLOVĚK
(13)
klima a převrátily rozšířené způsoby organizace, které ovládají městskou barokní společnost a do jisté míry také společnost venkovskou. Zavedení nové monarchické moci v zásadě není v rozporu s tímto rozšířeným partikularistickým a partikulárním charakterem společnosti: místo aby ji v jejím postupu dusila, využívá moc společenské struktury jak v oblasti daní, tak ve věcech vojenského uspořádání či veřejného pořádku. Síla barokního státu se prosazuje na základě spojenectví mezi centrální mocí, komunitou, korporativními institucemi, místními samostatnými vládami atd.; potlačuje zvláštní síly, když se tyto staví proti nebo brání „královské službě", ale přede vším se snaží jich využívat, včlenit je do obecného rámce, zkoordinovat je s čin ností monarchie, a tak je po určité stránce upevňuje. Vojenská ležení byla jednou z velkých příčin rozporů a třenic mezi centrální mocí na jedné straně a místními komunitami, které je musely často snášet, na straně druhé. Avšak předtím, než se vytvořily kasárny a moderní uspořádání vojsk a tedy právě v barokním období, jak by mohl panovník řídit svá vojska bez jisté míry dohody a souhlasu obcí? Nepochybně se vyskytovalo násilné donucování, zneužívání a poté v určitých případech protesty a vzpoury, jak dosvědčují spolu s literárními díly (nejzřetelnějším příkladem je určitě Calderónův El alcal,de de 'Zalamea) bezpočetné historické doklady a významné události; byla zde však také.spolupráce na základě pravidel, předpisů a tradic nebo usměrňující zásahy panovníka, když pravidla nebyla dodržována. Totéž se dá říci o daňovém systému. Odpor proti daním je typickou nemocí 17. století, protidaňové vzpoury se množí v celé Evropě: zdá se, že v této věci je rozkol mezi obyvatelstvem a panovníkem hluboký a nevyhnutelný, i když chybí politické motivace těch, kteří se vzpírají a protestují. A přece i v nejhorších chvi1ích protidaňového násilí znovu zaznívá vy1d'ik ,,Ať žije král". Je to prostý a naivní pokus o alibi, o zakrytí skutečného postoje, o primitivní přetvářku? Určitě tomu tak je v mnoha případech a někdy, ve vyšších společenských vrstvách, se takový pokus stává sofistikovaným a získává velké množství politických a kulturních odstínů. Je ale také pravda, že právě v období baroka spjatost s panovníkem, s představou, mýtem krále je v lidových vrstvách rozšířená a silná; dokonce i v tak týrané a vykořisťované zemi, jako bylo Neapolské království, bylo nejdřív potřeba, aby lidé z vesnic se svou hlubokou domenialistickou snahou (tedy snahou, aby vesnice byly součástí královských statků spíše než lénem feudála) se z těchto postojů vymanili a dávnou lásku ke králi proměnili v nenávist. ,,Vztah lásky-nenávisti - napsal o tom Le Roy Ladurie - vzniká mezi monarchickým státem a společností." Vztah to zjevně nebyl jednosměrný, nespočíval pouze ve vybírání bez náhrady. Pozadí tvořila rovnováha, i když často, zvláště v době války, bylo dosti obtížné ji udržet. Je zde tedy, opakuji, jistý rozdíl, někdy dost značný, mezi historickou skutečností a obrazy, které století baroka poskytlo, vnutilo a předalo o sobě
ROSARIO VILLARI
(14)
samém a o svých zvláštních aspektech a momentech. A tento rozdíl je možná a výraznější než v jiných fázích evropských dějin. Poznat důvody zvláštních rozměrů tohoto rozporu by bylo bezpochyby zajímavé. Problém se vlastně ty'ká mechanismů, jež byly tehdy spuštěny, hledání konsensu a společenské soudržnosti a odsunutí rušivých faktorů na okraj; mentality; vztahu mezi zájmy sociálních skupin a ideologií. Historické bádání již před časem začalo vynášet na světlo konflikty a rozpory (v tom smyslu, o němž jsem se již zmínil) považované za zvláštnosti baroka. A také studie shromážděné v tomto svazku představují doklad o probíhající změně názorů a příspěvek ke korekci některých typologických rysů, jež byly přisouzeny baroknímu člověku i urči tým postavám této doby. větší
Více než literatura a umění jsou v knize nepochybně upřednostňovány instituce, ideologie, mentalita a společenské struktury. ,,Typy" zde zobrazené slouží jinými slovy k představení obrazu těchto prvků spíše než zvláštní a obecné citlivosti barokního člověka. Ale ani v tomto rozmezí obraz zdaleka není úplný. Naším záměrem nebylo rekonstruovat historické panorama 17. století, nýbrž popsat některé jeho zvláštní aspekty a typy. Nesmíme ostatně zapomenout, že ačkoli je to století výrazně tvořivé a bohaté na novinky nikoliv pouze negativní, zdědilo mnoho věcí po století předcházejícím a po pozdním stře dověku. Některé postavy opakují předchozí modely, s variantami bezpochyby významnými a důležitými, avšak ne takovými, aby ospravedlnily samostatné pojednání: mám na mysli postavení ženy, postavy rolníka a řemeslníka coby ekonomických činitelů, mentalitu vladaře. Kniha by měla být čtena, aby byly překlenuty některé mezery a také, aby byly lépe zachyceny prvky novosti společné i dvěma svazkům, které jí předcházejí v ediční řadě nakladatelství Laterza a které jsou věnovány středověku a renesanci. Pokud se týče konkrétně této knihy, předsevzali jsme si, že nebudeme podávat pojetí státu, církve, vědy a kultury odděleně od pojetí společnosti jako celku a tendencí a proudů, které jí procházely. Za druhé, období baroka je zde považováno nikoliv za celek statických vlastností, nybrž za historickou fázi, v níž se měnily problémy, situace a také lidské typy. Změna scénáře v druhé polovině století oproti počá teční fázi baroka se může zdát přímo překvapivá a doba ve svém celku obdobím zrychlení přeměn. Také z tohoto hlediska je 17. století do jisté míry, byť s velkými a zjevnými rozch1y v obsahu a intenzitě, podobné naší době. To, co činí knihu jednotnou, je skutečnost, že všechny jednotlivé pří spěvky odrážejí fázi hluboké proměny historického úsudkl! o 17. století. Čte nář najde obraz státníka nebo alespoň několika nejtypičtějších státníků z období baroka, jako byl Mazarin, téměř protikladný k obvyklému a velice rozšířenému obrazu: politik s hlubokým smyslem pro obecný zájem, až posed-
BAROKNÍ ČLOVtK
(IS)
le dbající o dobro státu a monarchie. Právě klientelistický systém, jenž v 17. století obzvláště vzkvétal, se zde objevuje v novém světle, tj. jako systém, který v určité fázi sloužil k shromáždění sil, jinak rozpty1ených a neorganizovaných, k budování a posilování státu. Vztah mezi barokem a válkou je velice těsný, zvláště ve smyslu devastace a katastrofy, zvýšení destruktivity a slepého násilí vojáků, dopadu všeho váleč ného zla na společnqst, rolníky, ženy, bezbranné obyvatele měst. Přesto esej Geoffreyho Parkera, zatímco toto všechno připomíná, ukazuje kontinuitu a vývoj vojenské revoluce zahájené v renesanci, tedy procesu, který samozřejmě spočívá ve zvyšování obranných a útočných schopností vojsk, v růstu destruktivnosti, ale vede také k racionalizaci vztahu mezi vojsky a civilní společností. Mimořádná zátěž vojenské mašinerie zůstává nebo roste, ale již na konci baroka se tento vztah stává méně divokým a nahodilým z hlediska zásobování, ubytování oddílů, odměny pro vojáky, pouta mezi vojskem a státem atd. V případě finančníka je pak změna ještě jasnější a zřetelnější. Daniel Dessert ukazuje, že „model" vytvořený a zavedený všeobecně v kultuře a mentalitě 17. století (a ve značné míře přijímaný také historiografií staletí následujících) se s historickou skutečností shoduje pouze částečně. Dessert hovoří téměř výhradně o Francii, ale problémy, o nichž pojednává, včetně pokřiveného způ sobu zobrazování postavy a činnosti finančníka, jsou vlastní i zbytku Evropy. Postava měšťana načrtnutáJamesem Amelangem se zase citelně liší od té, již zavedla dlouhá tradice a Fernand Braudel: ze „zrádce" historického úkolu se barokní měšťan stal ukázkou racionality a opatrnosti, průkopníkem schopnosti užívat si života, která jistě není v souladu s násilnou přísností preindustriální společnosti. To, co platí o tomto rozporu, platí i pro mnoho jiných aspektů období baroka, které postihují uspořádání moci, vztah mezi vládou a poddanými, náboženstvím a církví, pojetí společenských hodnot, politickou kulturu, pouto mezi uměleckou produkcí a objednavateli, vztah mezi rozvojem vědy a veřejnými institucemi. Také vykreslení novostí a interpretačních tendencí, které kniha ukazuje, by se následně mohlo rozšířit i o jiné než uvedené příklady. Nyní však, když jsem nabídl užitečný klíč, bude dobré spolehnout se na zvídavost a úsudek samotného čtenáře.
KAPITOLA
I.
Státník Henry Kamen „Když toto je ta doba, pak toto je ten muž," napsal básník Andrew Marvell v oslavné básni u příležitosti prvního výročí vlády Olivera Cromwella jako „lorda protektora" v Anglii; O velkých mužích státu bývá zvykem říkat, že si je buď vyžádala doba, nebo výrazněji - že dobu přetvářeli, jako by jejich úloha byla větší než úloha obyčejných lidí. Tento pohled dějiny deformuje, protože nevidí způsob, jakým byla politická moc skutečně vykonávána, a přeceňuje možnosti volby,jež měli muži politiky k dispozici. Státník byl koneckonců produktem svého společenského systému a mohl jednat pouze v jeho rámci. To zejména platí pro 17. století, kdy se tradiční mocenské mechanismy - provinční loajalita a status společen ských skupin - tváří v tvář rostoucí autoritě panovníka prosazovaly jen obtížně. I když myšlenku „vlády jakožto umění" přine sla renesance a v tomto období také dosáhla největ šího vlivu, přetrvával tento názor na stát až do poloviny 17. století. Politické řemeslo se považovalo za
HENRY KAMEN
(18)
dovednost, k níž mají být vládcové vychováváni a ministři kvalifikování. Návody, z nichž jedním z prvních a nejproslulejších je Machiavelliho Vladař a k posledním zřejmě patří Paměti Ludvíka XIV., napsané pro králova syna, vycházely z podmínky, která možná platila pro ty první, ale už ne pro ty pozdější: že státníci mohou rozhodovat o osudu těch, kdo žijí na jejich území. Předpokladem bylo, že rozhodnutí státníka mohou být prosazována v rámci relativně malého politického a geografického prostoru a že neúspěchy budou jeho chybou. Nicméně již příklad rozsáhlé říše Filipa II. ukázal, že hranice prostoru a času mohou zmařit rozhodnutí jakéhokoli vladaře. Ideály vládnutí, jež jsou formulovány státníky, musí být následně zasazeny do souvislostí: státníci neformulovali způsob provádění, ale ideální uplatňování moci, a vytyčili mravní ideály, jež možná mohly být upřímně zastávány, ale nemohly už být považovány za odraz skutečného světa, což zdůrazňoval Machiavelli. Znamená to, že zásady, podle nichž údajně provozovali své řemeslo, byly často spíše akademickým cvičením než odrazem jejich skutečného jednání. Historikové nás se vší vážností ujišťují, že „pravdy" jakožto základního principu jednání se svědomitě dovolával jak Richelieu, tak Olivares, a že Richelieu trval na tom, aby „vše bylo prováděno na základě rozumu." Jako u většiny ostatních nejvyšších pravd, jež politici vyslovili, překvapující je vlastně to, že nám vůbec stálo za to je zaznamenávat, protože státníci by pravděpodobně nikdy netvrdili, že jednají v rozporu s rozumem. Ve skutečnosti se státníci v době baroka v podstatě i nadále řídili normami středověku. Prostor pro vykonávání jejich politického úřadu byl vymezen natolik přesně, že není nic divného na tom, když viděli sami sebe v roli zkušených řemeslníků, kteří pracují s několika základními surovinami a vyrábějí přesně stanovený konečný výrobek. Až potud je logické hovořit o vládnutí jako o „řemesle". Dobový pohled podporoval tuto myšlenku tím, že například prezentoval předmět vlády buď pomocí lékařské terminologie jakožto „tělo",ježje třeba vyléčit, nebo pomocí terminologie námořní jako „loď", kterou je třeba zavést do bezpečí. V každém případě byl státník profesionál, který si musel osvojit určité základní poučky, jež se při řádném uplatňování stávaly uměním. Spisovatelé barokního období tento názor v široké míře přejímali. V 16. století se příručky o státnickém umění psaly pro vládce samé; v 17. století se cesta k moci otevřela většímu počtu lidí a rady byly zaměřeny nejen na jejího nominálního, ale i na vy'konného nositele, takže se začalo psát pro státníky, a co je důležitější, i o jejich státnickém umění. Díky tomu nám taková zásadní díla, jako Richelieuovy Mémoires a Testament politique a de Wittův program, jak ho známe z díla Interest van Rolland Pietera de la Court, poskytují důležité vodítko k pochopení, jak státníci proces vládnutí vnímali. Jakkoli opatřena výstižnými poznámkami, představovala vždy rituální zaklínadlo, ať v oblasti teorie s ujišťováním o potřebě „spravedlnosti", nebo v diplomacii, kdy
STÁTNÍK (I 9)
veřejně obžalovávala nepřátele koruny. Stejně jako ostatní řemeslníci potřebo vali i státníci v dobách, kdy neexistoval program politických stran, solidní návod pro praxi, a je příznačné, že místo šíření svých vlastních myšlenek vždy ochotně vzali pod svou ochranu spisovatele s přáním, aby pro ně tyto myšlenky vypracovali. Olivares, který nápady k provozování státnického řemesla rozhodně nepostrádal, sám vládl podle všeobecně platných mravních zásad, které si vyhledal u starých autorů a které při jakékoli krizi, někdy nevhodně, uváděl do života. Není známo, do jaké míry jim věřil, ale i on se musel přizpů sobovat realitě a cítil, že „umění vládnout nespočívá v rázném jednání, nýbrž v morálce a účelnosti." Olivaresova Kastilie byla výjimečná tím, že představo vala jediný evropský stát, který žádal po většině spisovatelů, oněch slavných arbitristas, aby nabídli tehdejší vládě poradní služby. Tak jako v případě všech politiků píšících své „paměti" nemůže bohužel historik věřit svědectví bez důkladnějšího pátrání. Čím hlouběji pod povrch politiky 17. století se dostáváme, tím je patrnější, že skutečný význam „velkých mužů" byl minimální a že - jak před mnoha lety upozornil Fernand Braudel v případě osobnosti Filipa II., ,,jej vidíme spoutaného osudem, jenž může jen málo ovlivnit, zasazeného do krajiny, v níž se nekonečná perspektiva long durée táhne do dáli před ním i za ním".
Úloha státníka předpokládá národní stát, ale v období baroka moderní stát neexistoval. Machiavelli psal o městském státu a zkoumal uplatňování politiky v rámci Itálie s jejími knížectvími, kde se vůle vladaře snadno prosazovala. ,,Státnické umění" bylo v zásadě prováděním politiky v městském státě. Zkušenost s vládou ve větších útvarech, které ještě neexistovaly, nebyla dosud známa. Anglie sice byla zřetelně celistvým útvarem, což vycházelo ze skutečnosti, že byla součástí ostrova, žádný jiný národ však nedosáhl té identity, kterou naznačovalo jeho jméno: Francie, Španělsko, Itálie a Německo byly pojmy, nikoli skutečnosti, nejasně definované geografickými hranicemi, stěží však něčím víc. Poslední tři z těchto zemí byly bezesporu pouhým seskupením autonomních států, a i ve Francii existoval překvapivý nedostatek jednoty v zákonech, správě, jurisdikci, daních a jazyku. Pařížané cestující na jih potřebovali i v případě základní potřeby tlumočníka. Většina teoretických pojednání z počátku 17. století se tedy nevyhnutelně snažila stanovit základní rysy identity. Jak to však provést? Jak mohl být národní stát předmětem zájmu, když neexistoval? A pokud výraz „národ" existoval, co znamenal? Ronsard napsal: L'espagnol L'Espagne chantera, L'italien les ltalies fertiles, Mais moy, Fran~oys, la France aux belles villes
HENRY KAMEN
(20)
(Španěl lmde o Španělsku zpívat,
Ital o úrodných krajinách italských, já ale [budu zpívat} o krásných městech francouzských.) Je zřejmé, že národ nebyl nic jiného než předmět vlasteneckého cítění, což možná představovalo maximum,jehož bylo možno pro nedostatek jakékoli konkrétní politické struktury v té době dosáhnout. A cítění ne vždy znamenalo loajalitu, jejíž nedostatek vedl Richelieua v jeho Testamentu ke stesku, že ,,ve všech válkách proti Francii byli Francouzi i na straně nepřítele." Pro státníka barokního období mělo vlastenecké cítění menší praktický význam než neochvějná věrnost vladaři a Olivares tvrdil: ,,Nejsem nacional, to je dětinské." Měl na mysli to, že jednota vychází z koruny, nikoli z pouhého sentimentu. I sentiment však měl své místo: v roce 1635, v době, kdy vlastenectví bylo nutné pro sešikování proti Francii, jež právě vyhlásila válku, Olivares přiznal, že „věří v národ". „Národ" pochopitelně znamenal sympatie k vlastní zemi oproti zemím ostatním a neslučoval se snadno s běžnou politickou teorií. Mužům státu více vyhovovalo pracovat s myšlenkou státu jakožto reprezentanta subjektu zvaného „lid", i když nikdy nedovolili, aby se jim tato teorie vymkla z rukou. Olivares prohlašoval, že „je vždy důležité věnovat pozornost hlasu lidu," ale toto prohlášení zůstalo v teoretické rovině, protože hrabě-vévoda choval vůči zastupitelským shromážděním notorické nepřátelství. Názor Richelieua byl rozhodnější: ,,Všichni politikové se shodují v tom, že vede-li se lidu příliš dobře, není možné udržet jej v rámci pravidel jeho povinností ... " (Citát viz André Maurois, Dějiny Francie, s. 164; pozn. překl.) Revolucionář Cromwell z nich byl patrně nejkonzervativnější, neochvějný protivník jakéhokoli hlasu lidu a nejvíce toho nemajetného, ,,lidu, jehož jedinou starostí je dýchat." Muži v politice zkušení uznávali, že lidu je třeba sloužit, ale souhlasili rovněž, že lid nesmí mít v politice žádný hlas. Zásadní známkou všech významných státníků barokního období bylo, že se jejich zájmy ztotožňovaly se zájmy „vladaře," který pro ně představoval stát. Na vladaře pohlíželi jako na základ státu podle zásady, že on je jediným centrem moci. Z toho plyne, že státník byl především služebníkem vladaře. Státník v dřívějším pojetí, jež převládalo v období renesance, nebyl tvůrcem, nybrž pouhým služebníkem politického subjektu; podle Machiavelliho „muž pověře ný vládou nesmí nikdy myslet na sebe, a měl by se starat pouze o záležitosti vladaře". Dokonce ještě v období baroka slovo „stát" pro mnohé nic neznamenalo, pokud nebylo použito ve spojení s vladařem. Toto slovo se ve smyslu „vlády" nevyskytuje v Olivaresově slovníku a i Richelieu je používal ve významu „nadvláda, neboli pevný systém příkazů a jejich vykonávání". Na úsvitu moderní doby byly veškeré státní funkce propůjčeny vladaři: jeho osobní finance (jež se v Anglii
STÁTNÍK (21)
pozdního středověku nazývaly řízením „domácnosti") byly financemi státu, vyhlásil-li válku on, znamenalo to angažování státu. Veškerá moc byla v jeho rukou, státníka par excellence, a ti, kdo mu pomáhali vládnout (,,ministři"), byli jeho služebníky, zcela závislými na jeho vůli. Toto naprosto osobní pojetí moci přetrvávalo po celé 17. století, kdy bylo ještě umocněno teorií absolutismu. Je pravda, že osobní pojetí vladařovy moci v sobě obsahovalo i jistá implicitní omezení, ale i ta nakonec směřovala k posílení jeho absolutní autority. Pro každého prvního ministra byla nejdůležitější zásadou věrnost králi. Nejvhodnějším příkladem je Mazarin. Třebaže dokončil Richelieuovo dílo a důsledně se staral o vlastní přežití a hmotné statky, jeho jedinou snahou po celou kariéru bylo upevnění království, a poněkud ironicky, vyvrcholením byla rada jeho žáku, Ludvíku XIV., že král musí být sám sobě i politikem a musí se obejít bez služeb prvního ministra. Bylo vrcholným činem, jestliže politik prohlásil, že má-li stát dosáhnout svých cílů, jsou politici nadbyteční. Kdyby existovalo státnictví, věda „jak vládnout," museli by se jí panovníci učit. To znamená, že státník byl rovněž učitelem. Jak Richelieu, tak Olivares si uvědomovali, že součástí jejich povinností je radit králi a vychovávat ho, a zejména Olivares byl potěšen, že z Filipa IV. pod jeho vedením vyrostl vynikající jezdec a skvělý „linguista" znalý francouzštiny. Této úlohy se dokonale zhostil Mazarin se svou politickou výchovou mladého Ludvíka XIV. v letech 1653-1661. A Mazarin udělal ještě více: odkázal budoucímu „králi Slunce" celé jádro kabinetu, především Le Telliera, Fouqueta, Lionneho a Colberta, kteří tvořili základnu pro další vývoj státu. Vztah mezi služebníkem a pánem byl osobní, tradice ho neznala a ve Francii byl proto soustavně na mušce nesmírně útočných pamfletů během frondy. Ve Španělsku byl úřad prvního ministra v průběhu 17. století sjednocen systémem validos: jak Olivares, tak Lerma byli validos a jejich vliv závisel přímo na vůli krále. Ministři byli bezvynradně oddáni osobě krále a tuto věr nost stavěli nad ostatní politické zájmy, pochopitelně však dbali, aby každý žádoucí politický zájem byl v podstatě zájmem krále. Olivaresovo stanovisko bylo, že „pokud král rozhodne, ministr musí úplně zapomenout na názor, který zastával, a musí uznat, že se my1il". Richelieu prohlašoval, že „jediným cílem vladaře a jeho rádců musí být veřejný zájem", nicméně zájmy všech tří uvedených byly prakticky totožné. Horlivost, s jakou se tito ministři snažili upevnit vlastní úlohu u panovníka, je v dokonalé podobě patrná u Olivarese, když doporučoval Filipovi vybudování přepychového paláce a zahrad v Buen Retiro, projekt, který současníci kritizovali jako „vrtoch hraběte-vévody". Richelieu významně přispěl ke kráse „Paříže svého krále" vlastním nákladným kardinálským palácem: ,,L'univers entier ne peut rien ďavoir ďégal/Aux superbes dehors du Palais-Cardinal (V celém světě není nic, co by se vyrovnalo skvostům kardinálova paláce)," napsal Corneille.
HENRY KAMEN
(22)
o oddané službě státu nejsou totéž co politická prohlášení, protože politici apriori nemohli uplatňovat jinou politiku, než byla ta, kterou stát dosud prováděl. Slavný výrok Richelieua v jeho Testamentu, že ho čeká trojí úkol, pozvednout majestát krále, odzbrojit velmože a zkrotit protestanty, byl spíše retrospektivním zamyšlením než formulací záměrů. Dnes se připouští, že prakticky žádná stránka státnické politiky nebyla, nebo přinejmenším nebyla zamýšlena, jako původní. Richelieu převzal všechny aspekty domácí i zahraniční politiky od svých předchůdců: například o spojenectví s luterány v cizině usiloval už František I. Rovněž Olivares byl stěží něčím víc než pouhým dědicem arbitristas a dlouhé tradice reformismu v Kastilii. Vzhledem k osobní povaze politické služby je zřejmé, že ministři se v zásadě ujímali moci, aniž by uvažovali o nějakém reformním programu; v praxi ovšem vždy zastávali zřetelné priority, třebaže jejich formálním zájmem bylo zachování existujícího politického systému. I když byli obecně nazýváni „prvními" ministry, neměli tito služebníci státu ve skutečnosti žádný titul, jenž by odpovídal jejich funkci. Richelieu byl od roku 1629 nazýván „hlavním ministrem", tento titul však byl znám již dříve; Olivares se vždy nazýval „věrným ministrem" krále; Jan de Witt byl označován pouze jako velký pensionář, svým způsobem první ministr Rollandu, ve skutečnosti však řídil politické záležitosti jak Rollandu, tak Spojených nizozemských provincií, a navíc zastával vedoucí úlohu v zahraniční politice. Všichni tito státníci plnili funkce, jež formálně v politickém zřízení jejich zemí neexistovaly. Nepřekvapuje tedy, že svou úlohu chápali jako V)Jimečnou, včetně povinností a závazků vůči státu, a že v pozadí jakéhokoli nepřátelství, jež vyvolali, byla tato úloha. Richelieu v roce 1630 tvrdil, že „nemá osobní nepřátele a nikdy se vůči nikomu neprovinil, s vxjimkou nepřátel státu." Oddanost koruně byla vxiimečná v případě Mazarina, u něhož věrnost králi stála vždy na prvním místě, v prvních letech jako ministr (a přes svou hodnost kardinála, udělenou za služby Římu, stále laik) však projevoval až pří lišnou oddanost královně matce, jež byla v době smrti Ludvíka XIII. ve svých třiačtyřiceti letech stále šarmantní a přitažlivou španělskou dámou. Už v roce 1644, když Mazarin onemocněl, se říkalo, že „la reine allait visiter tous les jours le cardinal plusieurs fois avec tant de soin que chacun prenait occasion ď en mal parler" (královna navštěvovala kardinála několikrát denně a prokazovala mu takovou péči, že o tom mluvil už každý), a důsledkem vztahu, který pravděpodobně nikdy nebyl intimní, byly některé z nejtroufalejších pamfletů proti Mazarinovi. Je na místě ptát se, zdali politikové byli k přemýšlení vůbec kvalifikováni. Všichni měli patřičné vzdělání, dokonce i neurozený Cromwell, který navště voval vesnickou školu a poté strávil rok v Cambridgi, kde jej nudily humanitní vědy, zato však dával přednost matematice. Olivares byl mimořádným pří padem, navštěvoval totiž dva roky univerzitu v Salamance. Neexistují ovšem Ujišťování
STÁTNÍK
(23)
žádné důkazy o tom, že by se něčemu věnoval, a z univerzity tak jako tak odešel, když jej otec povolal, aby zaujal místo, jež zůstalo po smrti jeho staršího bratra prázdné. Jiným se nabízely lákavější možnosti než pouhé studium, neboť se jim naskytla příležitost cestovat. V prvé řadě to byl zřejmě de Witt, který roku 1645 doprovázel svého otce do Skandinávie a poté společně s bratrem Cornelisem podnikl ve významném roce 1648 cestu, tak řečenou Grand Tour, do Francie a Anglie. Zde se mu dostalo zvláštní výsady setkat se s Karlem I. v době, kdy král byl vydán parlamentu. Richelieu význam vzdělání podceňoval a zrušil maximy (které byly bnaopak charakteristické pro Olivarese) s tím, že jsou dobrájen „pro pedantskou mysl". Státník měl podle něho mít ,,zdravé myšlení a spolehlivý úsudek", měl být „v rozumné míře zběhlý v literatuře a všeobecně znalý historie, politického systému v různých státech světa, a především domácích poměrů".
Teoretickým vzorem pro barokního politika byl absolutismus, tj. teorie, jež v té či oné podobě v Evropě zvítězila a ovlivnila jak myšlení, tak instituce. Absolutismus v podstatě vyžadoval, aby panovníkovi nebyl na zemi nikdo nadřazen, což byl názor nezbytný vzhledem k politické nestabilitě a společenské krizi konce 16. století. Potíže působily různé typy suverenity, u nichž byla tato teorie uplatněna, a soustavně se vedla i diskuse o suverenitě jako takové. Někteří katoličtí myslitelé například tvrdili, že i když jsou vladaři svrchovaní, jejich moc je odvozena od souhlasu lidu a tím se zakládá rozpor mezi právy těch, kterým se vládne, a povinnostmi těch, kteří vládnou. Dokonce i ve Francii, kde absolutismus jakožto teorie slavil největší úspěchy, trvali teoretikové na tom, aby absolutistický panovník byl omezen právem církevním, právem majetkovým a základními zákony. Absolutismus byl původně teorií vládnoucí moci a nevztahoval se tedy přímo na ministry, byli to však ministři, kdo jej v praxi podporovali. Přes krizi státu druhé poloviny 16. století, počátkem století následujícího byla důvěra v monarchický typ moci obnovena a královská moc zaznamenala rozmach: veškerý ministerský úspěch Richelieua spočíval v tom, že dodal koruně takovou autoritu a vnitřní sílu, jakou nikdy neměla. Trvalé posilování francouzského absolutismu vyvolávalo ostrou reakci jak v Anglii, tak ve Spojených nizozemských provinciích, ale zásadní rozpory v přístupu k povaze vlády neexistovaly. Když anglický parlament zavrhl to, co pokládal za absolutistický systém stuartovské vlády, zřídil formu vlády, která byla mnohem absolutistič tější, protože požadoval (v prohlášení kusého parlamentu z roku 1649) neomezené moci a zákonodárné právo dokonce bez souhlasu lidu. Politici období republiky projevovali vůči monarchickému systému sympatie. Po roce 1650 se Cromwell domníval, že pro Anglii by bylo nejlepší
HENRY KAMEN
(24)
zřízení, ,,jež by obsahovalo jisté prvky monarchismu," a když se diskuse o ří zení státu dostala v roce 1652 do slepé uličky, uvažoval nahlas před Whitelockem, ,,a co kdyby se toho člověk měl ujmout a měl se stát králem?" Dokonce i ve Spojených nizozemských provinciích, o nichž hovoříme jako o republice, byla myšlenka na královský úřad stále živá a příznivě nakloněná princům Oranžským. Ani úhlavnímu nepříteli oranžského rodu Janu de Wittovi nebyla tato myšlenka cizí. ,,Republikánem" byl pouze v tom smyslu, že projevoval loajalitu republice a stál tvrdě proti straně Oranžistů, kdyby se však narodil v monarchii, byl by jí sloužil stejně oddaně. Svému anglickému příteli vyčetl, že kritizuje anglickou monarchii. De Witt navíc smýšlel přímo oligarchicky a pokud sdílel názory Pietera de la Court,jehož slavný traktát Interest van Rolland (1662) spolufinancoval, tak i protidemokraticky. Pieter de la Court ve svém díle vyloučil z účasti na politice všechny ženy a služebnictvo, všechny zmrzačené a chudé, ,,spolu s dalšími, kteří provozovali jakýkoli druh obchodu nebo pracovali za denní mzdu ve službách někoho jiného" a svými kategoriemi omezil občanská práva a politickou účast jen na nepatrnou menšinu svobodných lidí. Ve změti názorů mohli politici zajistit jen to, aby autorita státu zůstala neotřesena, a často je ani nezajímala forma,jaké ta či ona koncepce mohla nabýt. Zejména Cromwell prohlašoval, že nedělá rozdíl mezi různými existujícími systémy, a zásadně nepřátelský postoj choval jen vůči demokracii; pokud jde o to ostatní, všechny formy vlády pro něj představovaly „jen bahno a hnůj ve srovnání s Kristem". V praxi se ovšem přikláněl k absolutistické vládě jednoho muže a není náhodou, že Leviathan Thomase Hobbese (1651) vycházel ze zkušenosti Anglie poloviny 17. století. Představuje tato tendence k absolutismu v době baroka odklon od konstitucionalismu? A znamená ztrátu svobod? Důkazy by nasvědčovaly, že tomu tak je. Při povrchním pohledu byly aktivity státu prováděny na náklady zájmových skupin, jež se do té doby podílely na moci spolu se státem. V Anglii bychom mohli poukázat na pravidelné spory, jež byly možná méně důležité na půdě parlamentu, které se ale vyhrotily a v období jedenáctileté tyranie při pravily půdu pro ostré rozpory, zejména náboženské. Ty nakonec vyústily v občanskou válku. Ve Španělsku měl nástup konstitucionalismu v Kastilii v letech 1600-1610 za následek autoritativnější vládu hraběte-vévody a po ní zase následovaly pokusy zasahovat do práv provincií. Ve Francii po roce 1614 neexistovaly generální stavy. Dá se namítnout, že přes všechny tyto skutečnosti nešlo o vědomý záměr odmítat reprezentativní orgány. Richelieu se konec konců snažil radit s parlamentem notáblů a Olivares se rozhodl pro kortesy (kastilský parlament), aby mohl jednat s opozicí přímo. Je možné, že tito politici měli liberální úmysly, ale všeobecný trend doby směřoval určitě proti parlamentu. Nejtypičtějším odmítnutím je patrně Cromwellovo vzplanutí při roz-
STÁTNÍK
(25)
pouštění
„dlouhého parlamentu" v roce 1653: ,,Nejste žádný parlament, jak nejste žádný parlament; to vaše zasedání vám zatrhnu!" Bylo to desetiletí, jež v celé Evropě předznamenalo konec jedné epochy: braniborský sněm přišel o moc po roce 1653, poslední Zemskij sobor v Rusku se sešel v témže roce, poslední dánský parlament zasedal v roce 1660 a poté složil své pravomoce, pařížská sněmovna utichla v 60. letech a habsburská Kastilie neměla po roce 1665 žádné kortesy. Omezení politické úlohy parlamentu pochopitelně nepředstavovalo v zásadě žádnou hrozbu pro politické elity, jejichž společenské výsady byly posíleny. Cromwell připomenul jednomu ze svých parlamentů, že oni, elita,jsou páteří stability: ,,Šlechtic, pán, svobodný statkář, to je správný zájem národa." Ve své přísaze protektora prohlásil, že jeho prvořadou povinností je „chránit majetek". Ironií zůstává, že jako jediný z významných evropských státníků byl jednoznačně „člověk z lidu"; všichni ostatní patřili k urozeným vrstvám, dokonce i de Witt. Ten příslušel ke třídě „regentů", kteří sice nepatřili ke šlechtě, ale nebyli ani „neurození", a své výsadní postavení si udržel i po roce 1660, když prostřednictvím feudálního panství přijal zákonný status heera (pána). Je nutné mít na paměti, že pro všechny vůdce znamenalo upevnění státu rovněž upevnění společenského řádu, takže ve skutečnosti neexistoval rozpor mezi absolutismem a zajmy vládnoucí elity. Absolutismus vlastně jejich postavení upevnil. K tomu je pochopitelně třeba přistupovat s veškerou opatrností: v roce 1636 ve švédské královské radě Oxenstierna prohlásil, že „musíme vystupovat jakožto prostředníci mezi králem a poddanými a nemluvit toliko ve prospěch práv koruny, ale i zákonů a patřičných svobod této země". ,,Svobody", s takovým nadšením obhajované zkušeným švédským politikem, měly být zakrátko chráněny trvale nastolením panovnického absolutismu v roce 1680; Dánové tento pokus podnikli už v roce 1660. Stručně řečeno, jakožto konzervativci měli všichni státníci o právech a svobodě velice omezené představy a rozhodně si nepřáli to, co jako politickou svobodu chápeme my. Patrně nejvíce o svobodě hovořil Cromwell, byl to však také on, kdo si nejvíce stěžoval na její ,,zneužívání". Kdykoli toho slova použil, vždycky to bylo ve zvláštním významu: v Irsku prohlašoval, že „přichá zíme, abychom udrželi slávu anglické svobody", a vyzval Iry, aby „užívali svobody a bohatství, tak jako Angličané".Jako tomu je v politice vždy, totéž slovo má pro různé lidi různý význam a pravděpodobně nikde se to neprojevilo výrazněji než v Katalánsku po roce 1630. Katalánci nedůvěřovali novým svobodám, jež jim nabízel hrabě-vévoda. Znamenalo to svobodu, když byla oslabena jejich tradiční práva? To si nemysleli. Jednou ze zásadních povinností pro politiky bylo tudíž dosáhnout pro své politické kroky souhlasu veřejnosti. Žádný z nich však v tom neuspěl, dokonce ani Richelieu,jehož politika byla hanobena pamflety frondy. Ve snaze získat na svou stranu ať elitu, nebo lid dopadl říkám,
HENRY KAMEN
(26)
nejhůře největší
z nich - Cromwell: Přebíhal od jednoho politického experimentu ke druhému a nedokázal nalézt platformu pro dohodu; a jak tvrdí Christopher Hill, skončil u „vlády pomocí bajonetů, nic víc". Iluzí je představa, kterou prezentují taková díla, jako je Richelieův Testament politique, a sice že státníka může stvořit jedině král. Richelieu se proto teoreticky obracel ke králi a lichotil mu představou státu, v němž všechno závisí na vůli krále. Střízlivě posuzováno, existovaly klíčové mocenské a zájmové mechanismy, které pomáhaly jak státníka vytvořit, tak ho i udržet v postavení, jehož nabyl. Prvním a nejdůležitějším z nich byla protekce, k níž patřilo svobodné užívání vynod úřadu. V dobách, kdy ještě neexistovaly strany, představovala protekce jediný dostupný způsob využití politické síly a každý politik, který se chtěl udržet u moci, ji musel uplatňovat. Ministři jako Richelieu a Olivares nespoléhali pouze na královu přízeň; stejně tak se opírali o náklonnost politické elity, a pokud by zde byli neúspěšní, pak by jejich kariéra skutečně netrvala dlouho. O Olivaresových politických vazbách bohužel žádná studie neexistuje. Víme naopak, že Richelieu a po něm Mazarin vybudovali účinný systém klientely. Vazby politické loajálnosti tvořily základ moci vždy, taková pouta však bylo snazší vybudovat v malém státě, například v Anglii, ne ve státním útvaru natolik rozmanitě strukturovaném,jakým byla Francie. Uznávalo se ovšem,jak to v 17. století formuloval jeden provensálský šlechtic, že „je zapotřebí pěsto vat známosti s osobami významnými a vlivnými, bez jejichž pomoci byste se neudrželi". Ve Francii proto existovala snaha vybudovat zájmové vazby, jež by propojily centrum moci s provinciemi, systém, který by vyhovoval i provinč11ím elitám, jež mohly touto cestou ovlivňovat centrum. Základem celého systému klientely bylo nutně příbuzenství, se sňatky jakožto základním vazebním materiálem, ale klientela byla založena i na vlivu a penězích, které jí sloužily k budování sítě, sloužící v jediném okamžiku jak potřebám místní elity, tak potřebám státu. Využívání peněz (tj. úplatků) v politice bývalo časté a obvykle nebylo považováno za nemorální. Uchýlit se ke klientele neznamenalo obcházet existující instituce; naopak, ty byly součástí systému. Francouzští královští intendanti byli například klíčovým článkem řetězce a v roce 1656 zde máme příklad správce Bouchu z Burgundska, který hlásí Mazarinovi: ,,Využívám co nejsvědomitěji svěřené důvěry i důvěry mých přátel a příbuzných v tomto shromáždění (stavů), aby záměrů krále bylo dosaženo." Richelieu i Mazarin využívali protekcionistickou síť jak pro stát, tak i pro sebe samé. Toto překrývání osobního a veřejného zájmu nebylo ničím jiným než „korupcí", ale v barokní době se to nechápalo jako rozpor, protože státník očividně sloužil státu. Pouze když osobní zájem začal převažovat nad zájmy státu, jako v případě Fouquetova přepychového panství ve Vaux-le-Vicomte, vznesl veřejný zájem ( tedy koruna) námitky.
STÁTNÍK (27)
Protekce měla různé formy a využití. Můžeme je shrnout do tří skupin: majetek, rodina a klientela. Hromadění majetku kritici odsuzovali jako důkaz osobní hrabivosti, a jejich stanovisko lze plným právem přijmout. Neustálé hromadění jmění Richelieua a Mazarina můžeme vysvětlit pouze osobní posedlostí, hladem po majetku,jenž přesáhl veškeré hranice. Ve chvíli své smrti byli oba kardinálové jednoznačně nejbohatšími muži Francie - hned po králi. Joseph Bergin píše, že „Richelieu pravděpodobně zastával názor, že moc si žádá i velkolepost." Od začátku své kariéry vědomě směšoval osobní zájmy s veřejnými. Jako první rádce královny matky a od roku 1620 i šéf její politické i soukromé administrativy využíval jejích úředníků k upevňování vlastních zájmů a začlenil do její mocenské struktury tzv. ,,créatures", takže po palácovém převratu v roce 1630 snadno převzal autoritu, jíž se dříve těšila. Stejnou cestou, po získání mocenské pozice ve službách krále, využíval k posílení osobních zájmů vládních úředníků. Takto, spolu s přístupem ke všem zdrojům zisku, mohl nahromadit neuvěřitelné jmění.
Značný podíl z toho představovala hotovost a stejně velkou část pozemky. Ty získával rychle a systematicky během trvání svého úřadu, včetně panství roztroušených po venkově, která kupoval především jako investice, a prvotřídních pozemků v nejlukrativnějších oblastech kolem Paříže, Fontainebleau a St. Germain. Ty dohromady přesahovaly hodnotu pěti milionů liber a představovaly největší koncentraci půdy nahromaděné jednotlivcem v celých dějinách ancien régi,me. Skutečně pozoruhodným úspěchem bylo to, že zatímco veškerá ostatní půda získaná aristokracií byla využívána jako zdroj pro placení tíživých dluhů, v Richelieuově případě šlo o půdu nezadluženou, která vynášela pouze čistý příjem. Kardinál jakožto příslušník kléru ovšem mohl kořistit i z majetku církve. V době, kdy se protireformace v teorii snažila reformovat a zrušit pluralitu, vyvlastnil Richelieu (kromě své titulární diecéze v Lrn;:onu, kterou daroval v roce 1623 klientovi) patnáct opatství (včetně slavného Cluny) a čtyři převor ství. Když zemřel, dosahovalo jeho panství, z něhož čtvrtinu představovala půda, hodnoty dvaceti milionů liber, nepočítaje skvostný kardinálský palác v Paříži, a k tomu pobíral roční přfjem ve výši zhruba jednoho milionu liber. Mazarin, který byl od prosince 1641 kardinálem a členem Královské rady, nastoupil po Richelieuově smrti jakožto první rádce a rovněž šéf královniny domácnosti, i s klientelou, kterou obě funkce představovaly. Množství funkcí a titulů, jež poté nahromadil, je působivé: guvernér Fontainebleau, La Rochelle, Le Havru, Auvergne, Breisachu, Alsaska, opat v sedmnácti opatstvích včetně Cluny, vévoda z Nevers a Maine a mnohé další. Příjmy, které z nich plynuly, a ty, jež získal z mnoha úřadů i tajných zdrojů, mu přinášely nesmírné bohatství a umožnily mu nashromáždit značný majetek v Paříži i v Římě, zejména Palais Mazarin ( dnes Bibliotheque nationale), který po své
HENRY KAMEN
(28)
smrti celý odkázal králi. Tím potvrdil dokonce důrazněji než Richelieu zásadu, že co bylo jeho, náleželo státu, a právě tak - co náleželo státu, patřilo i jemu. Stejně jako Richelieu věnoval značnou část svého jmění na podporu umění: založil například malířskou akademii (1648) a z Itálie povolal do Francie hudebníka Lullyho. Státník mohl zbohatnout i v Holandsku, jež bylo republikou. De Wittův majetek se po jeho zvolení velkým pensionářem v roce 1653 úctyhodně rozrostl, přičemž převážnou část představovaly investice v cenných papírech a půda.Jeho postavení mu rovněž dopomohlo k bohaté nevěstě (bylo mu pouhých třicet let, když se oženil). Sňatek a vliv mu přinesly slušné jmění, které však nevystavoval na odiv. Sir William Temple, který o pár let později psal historii Spojených nizozemských provincií, připomínal „střízlivost a skromnost života úředníků" a k de Wittovi poznamenal, že ,,způsob vedení jeho domácnosti a výdaje s ní spojené jsou srovnatelné s ostatními řadovými úředníky; solidní, střízlivé a nenápadné oblečení, stolování pouze v kruhu rodiny či přátel"; na veřejnosti „bývá obvykle vídán, jak jde pěšky a sám, jako ten nejobyčejnější měšťan". To lze srovnat s Cromwellem, který se z drobného statkáře vypracoval na příjemce sedmdesáti tisíc liber ročně pro svou rodinu a na své výdaje, což byl přijem, který pobíral mimo své obvyklé obrovské příjmy z výnosů půdy (v roce 1653 mu sněmovna odhlasovala držení pozemků, jež vynášely čtyři tisíce liber ročně). A přesto benátský vyslanec připomínal protektorův „skromný způsob života, vzdálený jakékoli okázalosti a pompéznosti, tak odlišný od dří vějších zvyklostí v tomto království". V pozdějších letech se dostavil i přepych (z roku 1658 existuje záznam, že „Cromwell zavádí španělské návyky"), což je známkou toho, že Cromwell byl muž prostý dogmatického puritanismu. Olivares zahájil svou cestu k bohatství s předem danou vynodou přísluš níka rodu Guzmánů,jenž patřil k přední aristokracii v Andalusii.Jeho rychlé hromadění titulů bylo typické pro všechny nastupující státníky: u královského dvora získal takové klíčové funkce, jako byl vrchní podkoní a nejvyšší komoří, ale přijal i řadu dalších formálních funkcí, jako generál kavalerie. Tituly samy o sobě jmění nepřinášely; k tomu bylo zapotřebí získat pozemky, a to Olivares dodržoval důsledně. Skupoval panství a města, aby si pro sebe poblíž Sevilly vybudoval vévodství San Lúcar, jehož střediskem bylo město téhož jména. S tímto statutem pozvedl Olivares svůj rod na úroveň najváženější aristokracie v Kastilii. Starost o rodinu následovala okamžitě po převzetí moci. Pokud neměli vysloveně smůlu - nebo, jako v případě Cromwella, příliš vratkou pozici - budovali státníci v době baroka dynastie v téměř královském rozsahu. Jakmile vkročili do úřadu, postarali se o obdarování a rozmístění všech významných členů své rodiny. Prvním de Wittovým krokem v úřadě bylo umístit „široce rozvětvenou síť rodinných příslušníků" i přátel: bylo to to nejmenší, co mohl
STÁTNÍK
(29)
z hlediska patronství, které mu příslušelo, udělat. Některé funkce vykonával z titulu velkého pensionáře, další získal jako jeden z reprezentantů Hollandu ve shromáždění generálních stavů. Vysoce oligarchická povaha politiky v severních protestantských zemích znamenala, že sňatek a rodová pouta byly zřídkakdy užitečnou cestou,jak získat moc. Naopak ve Francii a v jižní Evropě se dosazování rodinných příslušníků do klíčových pozic akceptovalo: mimořádně vhodným příkladem toho je opět Richelieu. Jeho bratr Alphonse se stal arcibiskupem v Lyonu, bratranec Charles de la Porte velitelem dělostřelectva a maršálem, další příbuzní z různých rodových větví obsadili místa v armádě, námořnictvu, ve státní správě a ve státních financích. Jedna z neteří se přivda la do královského rodu a stala se vévodkyní z Enghienu, další se díky sňatku staly vévodkyněmi a hraběnkami. Rodinná síť vybudovaná prostřednictvím nepotismu nejenže vytvořila dynastii, ale stala se i páteří vládnoucího systému, řízeného Richelieuem a po něm Mazarinem. Ten, jakožto cizinec a neženatý muž, měl méně rodinných příslušníků, které by mohl obdarovat, ale počínal si stejně zdatně jako jeho předchůdce. Příbuzní z jeho postavení nesmírně vytěžili a měli díky němu přístup do nejvyšších společenských kruhů v království. Z jeho sedmi neteří, kterým se říkalo „Mazarinettes", se postupně staly hraběnka ze Soissons, vévodkyně z Mercoeur, kněžna z Conti, vévodkyně z Modeny, vévodkyně Mazarin, vévodkyně z Bouillon a kněžna de Colonne ( tato poslední byla Marie,jejíž idylický milostný románek s mladým Ludvíkem XN. kardinál „v zájmu království" v roce 1658 nemilosrdně ukončil). Rovněž Olivares velice spoléhal na podporu své rodiny, významného rodu Guzmánů, a příslušně je obdarovával. Vzhledem k těsným rodovým vazbám mezi příslušníky kastilské šlechty znamenala odměna rodu - parentela, že funkce připadly celé skupině šlechty, v jeho případě spřízněným rodům Zúniga, Guzmán a Haro. K těm, kdo si za režimu hraběte-vévody V)'.jimečně polepšili, patří jeho švagr vévoda z Monterrey, který to dotáhl přes granda a vyslance v Římě až na místokrále v Neapoli, a jeho synovec Luis de Haro, který ho posléze nahradil v křesle králova prvního ministra. Umísťování rodinných příslušníků ve všech systémech nepotismu zajišťovalo celou strukturu loajality, založenou na nejtěsnější vazbě - pokrevním příbuzenství, která působila nejen v palácích, ale zasahovala i do nejvýznamnějších provincií. V Olivaresově případě nebylo bohužel na příbuzné vždycky spolehnutí a nejdůležitější pří slušníci rodového klanu později přispěli svým dílem k ministrově pádu. Nejzajímavější, ale patrně nejméně spolehlivou cestou zabezpečení moci byla pro státníka klientela. Přesně řečeno, klienti neexistovali, dokud nebyli „dodáni" zvenku a zahrnuti do existujících schémat politické loajálnosti, aby se klient nezpronevěřil loajalitě bývalé, poté co začal uznávat novou. V moderní době bychom to mohli považovat za jakousi „mocenskou základnu". Klientela se mohla pochopitelně opírat pouze o přátelství, takové přátelství však
HENRY KAMEN
(30)
mohlo být i politické, založené například na spolupráci v místní správě. Zřej mým základem klientely byl osobní zájem: muže přitahovala určitá zajmová skupina, jen pokud jim přinášela prospěch, ať formou peněžní nebo postavením, a mecenáš musel tudíž disponovat značnou rezervou darů a titulů, kterým se v Kastilii říkalo mercedes. Potřeba klientely byla vyvolána slabostí státu v barokní době. Žádná evropská vláda nedisponovala natolik výkonným úřednictvem, aby dokázala propojit zájmy provincií se zájmy centra, a politici tedy museli vytvořit vazby vně existujícího společenského systému, aniž by příliš narušili místní privilegia. Jen několika státníkům se tento úkol podařil. Společenský systém v severní Evropě - v Anglii, ve Švédsku a ve Spojených nizozemských provinciích - tuto formu řízení nepřijal. Ve Španělsku se Olivaresovi vůbec nepodařilo získat klienty tam, kde je nejvíce potřeboval, tedy u aragonské a portugalské koruny, a musel se omezit na poměrně úzkou mocenskou základnu v Andalusii. Státníky se solidní klientelou se historikům podařilo nalézt pouze ve Francii. Ačkoli Richelieu je obvykle pokládán za muže, který vládl z centra, je tře ba zdůraznit, že jeho postavení muselo nutně záviset na bezpečném postavení v provinciích, jak je patrné z toho, že ovládal vybrané úřady guvernéra. Bergin ukazuje, že „v jeho rukou byly všechny významné guvernérské posty v přímoř ských oblastech Francie, od dolní Normandie až po Gironde", včetně měst jako Le Havre, Nantes a La Rochelle, a že zbývající mocenské pozice v těchto oblastech patřily ph1mzným (Richelieův bratranec například ovládal Brest). Síť klientů se ovšem neomezovala jen na tento kout země. Sharon Ketteringová pře svědčivě dokazuje, jak se v Provence ministrovi podařilo rozšířit vliv ústřední vfádyvytvořením sítě, propojené příbuzenskými pouty, sňatky, přátelskými vztahy i vazbami klientely, a vybudovat úřad, který přesahoval hranice provincie až k Versailles a Paříži. Členové této struktury nepatřili ke grandům, ale k nižší šlechtě, jejíž spolupráce Francii umožnila vystupovat jako politicky jednotný celek. A byl to provensálský šlechtic, kdo v roce 1633 Richelieuovi tvrdil: ,,Nemám na tomto světě většího přání, než být vaším služebníkem." Posuzujeme-li způsob, jakým provincie mohly spolupracovat s centrem, nesmíme ztrácet ze zřetele skutečnost, že téměř všichni státníci v provinciích neuspěli. I když příslušníci místní elity jakožto Evropané nemuseli postrádat národní cítění, silnější vazbu cítili vůči své provincii a nebyli ochotni provádět politiku sídelního města. Skutečnost, že se de Wittovi nepodařilo přimět elity, aby sledovaly společný zájem, uspíšila jeho pád. Cromwellova neschopnost nalézt dohodu byla patrně nejzřetelnější: od začátku neměl naději na podporu periferních oblastí - Skotska a Irska. Jeho nejsmutnějším nezdarem však byla elita na anglickém venkově, proti níž nakonec použil jediného možného pře svědčovacího prostředku - tvrdé síly. Proti Olivaresovi stála nekastilská šlechta a nepřekvapuje tedy, že šlechta kastilská se k němu nakonec rovněž obrátila
STÁTNÍK (31)
zády, když jej Medina Sidonia zradil přímo v jeho domovské zemi, Andalusii. Pro člověka, jehož aspirace se na pouhou provincii nikdy neomezovaly, to byla hořká pilulka. Ze stejného důvodu - i přes sítě klientely - neuspěli ani Richelieu a Mazarin. Vhodným vysvětlením neschopnosti politiků pozdvihnout zájem státu nad zájem provincie je ,,fronda". Do poloviny 17. století představovaly autonomní oblasti jako Holland, Provence a Katalánsko stále základní politickou jednotku moderní Evropy. Národ se utvářel, ale byl ještě v nedohlednu.Ještě v roce 1660 Ludvík XIV. se svou armádou musel obléhat vzpurnou Marseilles, která marně volala Španělsko o pomoc.
Existovala jedna sféra působnosti, kterou králové i jejich ministři považovali za své výsostné území, a sice zahraniční politika. Všichni státníci byli přesvědče ním imperialisty. Uplatnění moci k politice patřilo, ale zahraniční politika představovala uplatnění nejvyšší. Neprohlásil snad Machiavelli, že „umění válčit je to jediné, co se od vladaře očekává?" V období baroka přes tři čtvrtiny státních přijmů bývaly běžně vydávány na válku nebo na její přípravu a zahraniční politika musela pozornost politiků nutně přitahovat v míře nejvyšší. Politici V}jadřovali své útočné záměry způsobem, který odpovídal důstoj nosti krále. ,,Vždy jsem si přál vidět, že se Vaše Výsost těší ve světě pověsti, která odpovídá Vaší velikosti a schopnostem," prohlašoval v roce 1625 Olivares a Richelieu informoval svého krále, že jednou z jeho hlavních starostí je ,,získat Vám znovu u cizích národů takovou pověst, jaká Vám náleží." Richelieu rovněž v roce 1629 poznamenal, že „pro vladaře je obtížné mít skvělou pověst a zároveň si dopřát klidu, protože úcta světa se často dobývá pouze velkými činy". V tomto historickém období se už královská pověst přestávala získávat osobně, i když Ludvi'k XIII. se svých tažení proti své matce a poté proti hugenotům ve dvacátých letech 17. století aktivně účastnil. Naopak přítomnost Filipa IV. u jeho vojska byla pouhou formalitou. Zřetelnou V}jimkou mezi oslabenými krály byl velký protestant, ,,půlnoční lev", švédský král Gustav Adolf. Stejně jako jejich zaměstnavatelé, domnívali se i státníci, že by si měli vydobýt čest v poli. De Witt byl vychováván k umění udržet mír a musí být považován za V}jimku, je však překvapující, že španělský šlechtic jako Olivares naprosto postrádal praktické zkušenosti s válčením. Švédský kancléř Axel Oxenstierna byl spíše úředník než voják, ale svého krále doprovázel a řídil provedení řady rozhodnutí, jež se ty'kala armády, takže měl přímé a rozsáhlé zkušenosti z pole. U Richelieua jakožto duchovního se nepředpokládalo, že by byl vojákem, ale jeho přímé velení během obléhání La Rochelle v roce 1628 mu jistě vyneslo uznání. Cromwell byl mimo jakoukoli pochybnost před ním vojákem své doby.
HENRY KAMEN
(32)
Domácí politika se v 17. století omezovala většinou na dodržování zákoa pořádku, takže politici vydávali hlavní díl své energie na zahraniční záležitosti. Ne náhodou klasické životopisy de Witta, Olivarese a Richelieua věnují většinu pozornosti jejich úloze na mezinárodním poli. A tato úloha byla a priori agresorská. Role, kterou sehrál de Witt, tak na první pohled nevypadá, protože snahou republiky pod jeho vedením bylo vyhnout se válce v zájmu přežití, ale jeho diplomacie byla nezakrytě agresívní a v důsledku toho zapadala do obvyklé šablony. Přes jeho mírumilovnou povahu a opatrné politické kroky bylo jeho ministerstvo stejně jako Republika sama terčem řady opakovaných vynrůžek, a právě problematická zahraniční politika - hrozba ze strany Francie - způsobila jeho pád. Protože státníci v zahraniční politice riskovali svou pověst, pozdější historikové je podle toho posuzovali. S neposkvrněnou pověstí vyvázl málokterý. Ze všech nejhůře byl postižen Olivares,jehož úsilí o záchranu dobrého jména Španělska ztroskotalo na válce o Mantovu v roce 1628, v níž sám pověst ztratil. Olivaresův neúspěch byl svým způsobem neúspěchem imperiální politiky celého Španělska: monarchie byla přetížena nadměrnými závazky, pro něž neměla dostatečné zdroje, ale nebyl to její „úpadek" - pouze nevyužila příle žitosti. Rostoucí snaha o nalezení vl~tní identity v různých částech monarchie, naph1dnání mezi Španělskem a Francií, v té chvíli předurčená k nezdaru, což Maria musela ně jakým způsobem tušit. Byla zde však, jak sama řekla, velice citlivým mluvčím právě probíhající nezvratné politické krize, ozvěnou z hlubin Španělska, která mnohem silněji zněla v malém klášterním prostoru, než se odrážela vjcdnání početných politických, vojenských, diplomatických a církťvních skupin v zemi, zarputile se vzpouzejících uznat francouzského nepř'ítele, který již v ústupcích ,,kacířům" při vestfálském míru pokořil habsburskou velmoc,jako vítěze. Zdálo se, že příběh deziluzí se opakuje, avšak Maria zřejmě brzy znovu přijala odlišnou roli, neboť se již stala zastánkyní míru, ve středu politicko-diplomatického okruhu a v shodě n~jen s králem a Borjou, ale také s de Harem. Náhlá smrt de Hara však řeholnici opět přivedla k naléhání na panovníka, aby se přímo chopil řízení státu. Důležitý dopis z 25. listopadu 1661, který je obžalobou zvůle a korupce justice, daňového zatížení, chudoby a vylidňová ní země, neustálé devalvace měny, měl pravděpodobně vliv na řadu královských výnosú vydaných krátce poté s úmyslem reorganizovat ty oblasti španěl ské společ:nosti, které byly nejvíce v nepořádku. Království přesto upadalo, mezi neustálými porážkami španělských vojsk vojsky anglicko-portugalskými, spory u dvora mezi stranou „francouzskou" a stranou „německou", která podléhala nové královně, mladé Marii Anně Rakouské, a nejistotou dynastického následnictví, svěřeného slabému a churavému dítěti. Nezbývalo než odevzdat osud do rukou Boží milosti, jako to udělala Maria ve svém posledním dopise z 27. března 1665. Smrt,ježji zastihla 24. května, pouze o několik mě síců předběhla sestup „jejího" krále (18. září) do okázalé hrobky v Escorialu.
,,Un grand et vaste pays, plein de montagnes, de vallées" To, co v případě Marie d'Agreda bylo silným misionářským duchem jenom v touze, se v případě voršilky Marie de l'Incarnation stalo konkrétním dílem. Marie Guyartová prošla jedinečnou životní zkušeností: narodila se v Tours roku 1599 v rodině zámožných pekařů, dostalo se jí dobré výchovy a ještě jako velmi mladá se vdala za obchodníka s hedvábím Clauda Martina. Měla s ním syna Clauda a v roce 1619 ovdověla. Ekonomické hrozby se v této době mísily s prvními 7:jeveními a se vztahy, jež Marie navazovala s reformovanými cisterciáky z opatství Fcuillans, ktdí se nedlouho předtím usadili v Tours, a střída la vyšívání a péč:i o nemocné s četbou lntroduction á la vie dévote (Uvedení clo zbožného života) od svatého Františka Saleského a děl svaté Terezie, která jí doporučil její duchovní vůdce. Avšak nejvýznamnější okamžik tohoto období
MARIO ROSA
(212)
Mariina života,jež trvalo déle než pět let (1625-1631), představuje její přemě na v obchodnici, ředitelku nejvýznamnější dopravní společnosti v Touraine, kterou sestra Claude a téměř negramotný švagr Paul Buisson svěřili převážně jí. Mariiny nové mystické prožitky, k nimž svého času přivolal pozornost badatelů Henri Brémond, se tentokrát doplňovaly s moudrým řízením cest nejen po Francii, ať již po souši či po řekách, ale také na vlnách Atlantiku do zámoří. Směřovaly do Nového světa během francouzské kolonizace v letech vlády Richelieua, kdy se u ní působivě mísil přísný asketismus se světským aktivismem, kvůli nimž se Marie pohybovala od pokání k práci, od náboženských meditací ke směnkám. Nepochybné Mariiny schopnosti a síť vztahů, kterou v těchto letech tkala, přesto nebyly překážkou: naopak, podnítily v ní zásadní volbu,již učinila v roce 1631, když vstoupila mezi voršilky, které se stejně jako reformovaní cisterciáci nedávno usadily v Tours. Výchovu syna svěřila Marie Guyart jezuitům a v roce 1633 se po dvou letech noviciátu stala Marií de l'Incarnation. Vedli ji dva jezuitští zpovědníci, otcové de La Haye a Dinet, pod jehož vedením složí Entretiens spirituels či R.elations ďoraison,jež později částeč ně vydal syn Claude. V letech 1633 až 1635 Marie podle životopisné rekonstrukce dosáhla usmíření sama se sebou. Zjevení „un grand et vaste pays, plein de montagnes, de vallées", kde měla vykonávat svou misii, v němž otec Dinet rozpoznal Kanadu, zřejmě Marii, jež se mezitím stala učitelkou novicek, otevřelo nemyslitelné perspektivy. V základě Mariina vidění nepochybně stojí silné francouzské kolonizační vzepětí oněch let a příslušná jezuitská misionářská propaganda. V atmosféře vzníceného zájmu a vzrušení Marie v roce 1639 konečně mohla odplout za oceán společně se dvěma dalšími spolusestrami a tře mi špitálními sestrami. Bylo to především díky podpoře jezuitů, společnosti „Compagnie des Cent Associés", která měla v koloniích monopol na obchod s kožešinami a dohlížela na osídlování, a osobností z královského dvora, jako byla kněžna z Aiguillonu, Richelieuova neteř, a samé královny Anny Rakouské, s níž si Marie později dopisovala. V následujících letech, když se malá misie postupně rozrostla o další pří chozí ze staré vlasti, se Marie věnovala šíření víry mezi francouzskými ženami a dívkami a americkými domorodkami, převážně Algonkinkami. Od roku 1639 do roku 1672 poslala velké množství (zhruba 600) dopisů synovi, rodině a přá telům. Poprvé je vydal její syn roku 1677 a spolu se zprávami jezuitů zůstávají V}'.jimečně zajímavým dokumentem nejen o Mariině misionářské činnosti v Québecu, ale také o počátcích ekonomického, společenského a politického života oblasti, jež byla dlouho ohrožována nebezpečnými Irokézi a agresivním anglickým kolonialismem. Přesto na ni coby na představenou a hospodářku doléhaly i praktické povinnosti, které překonávala díky zkušenostem z někdej šího řízení rodinného obchodního podniku. Pro voršilky v Québecu vypracovala zvláštní konstituce (1645) a až do smrti nikdy nezanechala intenzivní „mi-
ŘEHOLNICE (213)
sionářské'' spisovatelské činnosti. Za dopisy kromč jiného následoval druhý vlastní životopis ( I 65'.1-1654) a později, když se Marie naučila místní jazyky, hurónský katechismus a tři katechismy algonkinské (1662), algonkinský slovník (1667), stručný přehled svatých dějin v algonkinském jazyce a také irokézský slovník a katechismus (1668), které se však bohužel všechny ztratily. Tato lt~ta odpovícttjí posledním deseti letům Mariina života, v nichž poté, co se „Compagnie des ( :ent Associés'' vzdala svého panství na americkém ú1.cmí, kolonie přešla pod přímý dohled Francie Ludvíka XIV. Rostl počet obyvatelstva, zvláště jeho ženské části, a to přispěním mladých dívek, které přijížděly z vlasti poháněny sňatkovou politikou podporovanou korunou: v důsledku toho př'ihvvalo problémů,jimž Marie musela čelit. Při výchově mnoha mladých francouzských žen,jež byly z n°Izných důvodů ubytovány u voršilek a čekaly na sňatek, a především při christianizaci a pofrancouzšťování mladých amerických domorodek, se Marie a ostatní řádové sestry, velice dbající na metody a na „úspěchy" jezuitských misií, musely přizpůsobit místním kulturám. Mariin život kvůli vzdálenosti od Francie stále více splýval sjt:ií novou vlastí dokonce i na jazykové úrovni - až do té míry, že syn Claude, z něhož se stal vzdělaný benediktin, když na Mariinu památku vydal její dopisy, byl nucen ve Francii, kde působí Académie, ,,opravit" matčinu francouzštinu, z níž se stala ,,kanadština". Právě synovi Marie na podzim roku 1671 adresovala svůj poslední dopis, v němž s nelíčeným obdivem popisovala vzácné zjevení na nebi, perihélium, k němuž došlo předcházejícího jara. Ale i v jiných Mariiných dopisech se často vyskytují popisy „divť'.t" mladé Ameriky na základě naturalistického a vě deckého přístupu, který jí nepochybně předali jezuité. A přesto nejharmonič těji s povahou Mariina díla souzní slova,jimiž se dva velcí protivníci epoše „soumraku mystiky" (,,crépuscule des mystiques") ve Francii pozdního 17. století Bossuet a Fénelon protentokrát shodli, když o ní řekli, že v této „Thérese de nos jours et du Nouvcau Monde" se skutečně spojila dávná zkušenost s novou skutečností, kterou bylo třeba zcela získat a v níž nekonečné mystické prostory a nedohledné přírodní krajiny mohly v realitě francouzské politické a obchodní hegemonie doprovázet individuální příběh voršilky z Tours.
,,Et tout le reste n'est rien" V roce 1622 sestra Virginia Maria de Leyva, mniška z Monzy, viděla padat zeď, kterou byly zataraseny dveře jré vyznačily cestu, na jejímž konci se duše propadá do „čirého Boha", ,,jediného svého středu; a pouze v něm najde klid, odpočinek a potěšení." Samozřejmě nebylo snadné proplouvat mezi úskalími rigorismu a kvietismu. Dva spisy právě z těchto let příznačně svědčí o perspektivách, které měly najít vhodnější vyústění v následujícím století. Možnou cestu ukázal Gian Battista De Luca, příslušník kurie, později kardinál, vrcholný představitel přís ného a institucionálního církevního reformismu, za pozdějšího papeže lnocence XI. Byla to cesta blízká těm, kteří jako De Luca vyvíjeli intenzivní „praktickou" činnost v rámci římských kongregací a mohli se pochlubit významnou produkcí prakticko-právnických pojednání.Jako ostatní díla De Lucy, ani ll religioso jJratico delťuno e dell'altro sesso (1679, Praktický :r-cholníkjednoho i druhého pohlaví) není než kodifikací již více než stoleté praxe. De Luca věnuje pozornost především pravidlům života v klášteře. Odrazuje od toho, aby k jejich dodržování byly používány přísné a násilné prostředky, a poznamenává: „jelikož se jedná o ženy již navždy uvězněné, nejsou použitelné ony metody teroru a trestání, které se uplatňují u řeholníků opačného pohlaví pomocí věznění, zmčn cel nebo zbavení slibu a hodností ( ... ) ". Totéž opatř-ení se objevuje v doporučení, aby byly zmírněny přísné instrukce římské Kongregace pro řeholníky mči „konverzacím" mezi sestrami nebo rozhovorům řeholnic
MARIO ROSA
(226)
s novickami a chovankami a stanovuje, aby normy chování, které odhaluje vytvoření nových podob sociability, byly svěřeny moudrému rozlišování případ od případu. Z tohoto pojednání významně, i když váhavě prosvítá nové klima. V letech, kdy za doby Inocence XI. nastal „obrat" a kdy nejtíživější dědictví protireformac e bralo za své, nemůžeme než obdivovat klidnou uvážlivost a silný právnický smysl,jímž De Luca posuzuje „osoby, které dobrovolně snáší ten možná největší trest, po trestu hrdelním, jímž je doživotní vězení", stejně jako výzvu, aby „co se týče přísnosti pokání a způsobu života", ,,představení a zpovědníci museli postupovat velice laskavě a opatrně, protože je odsouzeníhod ná ona přísnost, již obvykle používají, i za správným účelem, někteří předsta vení a zpovědníci plní nerozumného zápalu ( ... ) ". Ačkoliv to De Luca neV}'.jádřil přímo, vkládal se do rozhodujícího bodu diskuze o vztahu mezi rozjímavým životem a životem aktivním, která se odehrávala v souvislosti s ženským osazenstvem klášterů v dlouhém 17. století. Jestliže on na tento jev dával pouze částečnou odpověď, zdá se, že větší starost o postavení řeholnice v tomto období měl jezuita Pietro Pinamonti. Vjeho díle La religfosa in solitudine (Řeholnice v osamění), které vyšlo v Bologni v roce 1695, bylo znovu vydáno a přeloženo do všech evropských jazyků a vycházelo ještě během 19. století, je boj proti kvietismu ještě zřetelnější než v De Lucově pojednání, se zvláštním zřetelem na situaci ve Francii a na čerstvé Fénelonovo odsouzení. Jako prostředek proti ,,falešným naukám" kvietistické klidné modlitby doporučil italský jezuita "útočiště" ignaciánských exercicií. Avšak otci Pinamontimu, stejně jako otci Segnerimu,jeh ož byl „tovaryšem" ležela na srdci především popularizace (a v tomto případě také feminizace) nástrojů meditace a modlitby. K Pinamontiho spisu La religiosa in solitudine se může dobře připojit Segneriho dílo Cristiano istruito pro zásadní pedagogickou starost, nejenom jak dát "řeholnicím způsob, jak se plodně věnovat duchovním cviče ním", ale také poskytnout takový prostředek lidem jakéhokoli stavu. Řeholní stav pro Pinamontiho je a zůstává odděleným, dokonalejším, ale zároveň se stává přenosným modelem, snadno napodobitelný m v každé jiné vrstvě prostřednictvím pomalého osvojování si jezuitských exercicií stažením se do ústraní na osm až deset dní, bohatých na meditaci a četbu převážně o životě Ježíše Krista a zvláště o jeho utrpení, připomínaném v jeho nejemotivnějších a nejvznícenějších stránkách. Nezbytným následkem pak jsou ostatní projevy zbožnosti a vnějšího pokání, od zpovědi po přijímání, od častých modliteb po adoraci před oltářní svátostí, za nestabilní rovnováhy mezi prostou zbožností, jež začínala převládat, a pokusem ukotvit ji ve vnitřní modlitbě, ve zpytování svědomí, v asketické četbě za moudrého vedení duchovního průvodce. Opatření a metody se zpočátku odvolávají na jezuitskou zbožnost, na anděla strážného, na svatého Josefa a především na Pannu Marii a vyznačují pře chod od vnitřní "citlivé" zbožnosti, typické pro hluboký mysticimus 17. stole-
ŘEHOLNICE (227)
tí, k „citlivé" zbožnosti více vnější,jež stále silně oslovuje smysly, napřI1dad použitím polostínu v cele nebo v místnosti, aby se zamezilo rozpty1ení pohledu, nebo kontrolou emocí, jako doporučením opakovat meditaci nebo jeden její bod namísto „něžných slz". Pinamonti byl dalek toho, aby naléhal na „srdeč né" prvky, a tyto výzvy až na několik výjimek ve vztahu k utrpení Ježíše Krista jsou ostatně všechny obměňovány na základě racionálních odkazů a obrazů, často vyvozovaných z vědecké apologetiky, již velice propagoval jezuita DanieHo Bartoli a která představuje v dobové literatuře určitou tendenci, vůči níž nebyl ze soudobých spisovatelů netečný ani spisovatel takové úrovně jako Lorenzo Magalotti. Obraz křišťálu, který „ztvrdne na drahokam" pouze, pokud je dlouho vystaven polednímu slunci, tak jako srdce musí být vystaveno paprskům víry; odkaz na úsilí srdce, jež překoná všechny překážky, aniž by se kdy zastavilo, aby dosáhlo svého posledního cíle „jako řeka, která se nenechá při táhnout příjemnými břehy, ani zatlačit zpět hrázemi, a nikdy nespočine, dokud nedorazí ke svému moři", a konečně na živou víru, díky níž srdce okamžitě získá „ráz svaté tvrdosti vůči sobě samému", jako „korál, který pod vlnami moře něžný jest jako květina", ale který, ,,když je vytažen ven pod širé nebe, ztvrdne jako drahokam". Není pochyb, že účinnost obrazů ajejich metaforický význam, spojené s hladkým a přesvědčujícím stylem, V)jadřují zcela nový způsob chápání mnišského života a umožňují přechod od výjimečných vrcholů mystiky k lidskému vybudování vůle, která se průběžně živí asketickým itinerářem nikoliv přísným a osamoceným, nýbrž dodávajícím důvěru a klid. Takto byla otevřena cesta dílu svatého Alfonsa Maria de Liguori La vera sposa dí Gesu Cristo cioe la monaca santa (1760, Pravá nevěstaJežíše Krista neboli svatá mniška), v němž se snad naléhavěji odkazuje na „dokonalost" mnišského stavu, která byla pod palbou osvícenské polemiky, ale také se tam znovu nachází tatáž vůdčí myšlenka Pinamontiho, to jest záměr sepsat dílo „užitečné nejen pro řeholnice a řeholníky, ale také pro laiky, neboť se v něm jedná o praktikování křesťanských ctností, které se tylcají všech stavů". Po obezřetné analýze je nyní základním kamenem náboženské etiky vnitřní a vnější umrtvování, které z kláštera mohlo snadno proudit zpět do světa a přispívat tak k určitému ideálu dokonalosti, který se stal každodenní praxí a něčím obecně přístupným, a znovu oživovat ono spojení mezi rozjímavým životem a životem aktivním, které bylo V)jádřeno již v prožitcích svaté Terezie a Marie de l'Incarnation. Obraz řeholnice v období baroka, vysilované pokáními a povznášené zjeveními Boha, nebo řeholnice bouřící se proti násilnému umístění do kláštera, jejímuž protestu ve jménu potlačené přirozené svobody dala hlas Diderotova obžaloba La religieuse Geptiška) coby druhá strana téže mince, sepsaná ve stejné době (1759-1760) jako spis Alfonsův, i když byla vydána později, v revolučních letech (1796), byl postupně nezvratným pohybem nahrazován takzvaným „katolicismem v ženském rodě". K vnitřním proměnám tohoto
MARIO ROSA
(228)
obrazu mocné pfispíval právé probíhající vývoj společnosti v 18. století až do revoluce a napoleonského období. Jednalo se o všeobecný proces sťkulariza ce zřízení, struktur a mentality, o reformy, rušení řádových institucí jak mužských, tak ženských,jejich zaměření na veřejnou užitečnost a, v případě mnoha ženských klášterů, které přežily převážně v habsburských zemích, jejich nové využití_jako výchovnvch ústavú. Kdvž byly v obnoveném zápalu romantické náboJťnské kultury v 19. století znovu zaktuáhič·ny a oživeny dúvody pro přijetí př"ísnčjších pravidel klášterního života, nastal mimořádný rozkvět ženských náboženských kongregací, jež vznikly především po revolučním traumatu a během restaurace jejich počet vzrostl. Mezi tímto obdobím a post-tridentskou érou již zela hluboká propast historie a ve světle nových nabídek společenského a náboženského púsobcní katolické církve bylo ženě určeno nové, aktivní místo v rámci současné společnosti.
Bibliografie Zde uvádíme prameny a základní bibliografii, které jsme v práci použili. Bibliografické odkazy jsou rozděleny podle kapitol textu: ZARRI, G.: Monasteri femminili e cittd (secoli XV-XVIII), in Storia d'Italia, Annali, IX, Einaudi, Torino 1986, s. 359-429; A. Domíngrtez Ortiz, Las clases privilegiadas en la Espana del Antiguo Régimen, Ecliciones ISTMO, Madrid 1973; R. Tavcneaux, Le catholic:isme daris la France dasslq1u, 1610-1715, SEDES, Paris 1980; J cle Viguerie, Le wtholicisrne des franr;ais dans l'ancien régirne, Nouvelles éd. latines,
Paris 1988. CREYTENS, R.: La riforma dei monasteri Jernrninili do-po i decreti tridentini, in: Il Concilio di Trento e la riforma tridentina, Atti del Convegno stor: lnternazionale ... , sv. I, Herder, Roma-Wien 196:"í, s. 45-83; Bihl. Apostolica Vaticana, Borg. Lat. 71, Brevi: com/Jenrlio di decreti el ordini Jatti dal/a S. Congr. De Regolari sjJettanli a monache (1604-44); G. Reynes, Convents de Jernmes. La vie des religieuses contemplatives dans la France des XVIIe et XVIIIe siecles, Fayard, Paris 1987; Jeanne des Anges, Storia della mia possessione, a eura di A. Morino, Sellerio, Palermo 1986; M. Rosa, Rexalitá e „rlouceur" nelť Eurofw dell' 700: la contrastata devozione al SamJ Cuore, in: l)ai quaccheri a Candhi. Studi di sloáa religiosa in onore di F. Passnin ďfpřekvapují tedy nedávno se ohjevivší tvrzení, že celkové náskdky dvou konstitučních krizí v Anglii sedmnáctého stoktí - občanské války a „slavné revoluce" roku 1688 - zahrnovaly i odstranění pf-ekážek volného obchodu a vítězství „vlastnického individualismu", jenž byl měšťa nstvo a jeho ideologům tak blízký. Spolu s tím, jak bohatší příslušníci střed ních tříd začali získávat takové místo ve vysoké politice, jaké odpovídalo jejich přednímu postavení v hospodářství, docházelo k ještě užšímu spojení kupcú a finančníků ovládajících velká města s vlivnou třídou statkářů - a to nejen skrze jejich společný zájem na politické stabilitě, ale také prostřednictvím osobnějších a přímějších svazků včetně sňatků. Anglie spolu s Nizozemím byly do jisté míry výjimkou. V absolutních monarchiích evropského kontinentu převládaly takové modely uspořádání vztahů, jež více omezovaly přístup prostých, neurozených občanů k ovliv11ování státní (když už ne místní) politiky. Přesto v době baroka docházelo k tomu, že měšťan prosazoval svá práva, jak přímo - například účastí v městských daňo vých bouřích ve Francii ve 30. letech sedmnáctého století a ve Frondě deset let poté-, tak nepřímo. Ve druhém případě řada členú městských gard odmítala potlačovat lidová povstání namířená proti vyběrčím daní a nenáviděným představitelům centrální vlády, a to zejména v první polovině sedmnáctého století. (Tato snášenlivost byla samozřejmě spíše vjjimkou než pravidlem, uvážíme-li stálé obavy vlastníků z nebezpečných společenských tříd pod nimi.) Ústřední součástí veřejného chování a dokonce i samotné identity měšťanů byly po celé Evropě nároky na podíl na rozhodování v místních záležitostech. Jak významná bude tato úloha, záviselo na velikosti majetku. Ale ve většině pří padů měšťan nejen na sebe zálibně pohlížel jako na obyvatele města, ale také bral vážně svá práva a povinnosti občana.
Soukromé hodnoty Zkoumat vystupování a veřejná v)jádření měšťana je snazší než proniknout do myšlenek a pocitů. Nicméně každý portrét člověka, který se nepokouší odhalit něco z jeho intimního světa, by vedl jen k žalostně neodpovídající podobě. Již jsme viděli, že tehdejší literární zobrazení měšťana, zejména proslulá karikatura Monsieura Jourdaina, ho ukazovala jako naivního kariéristu, jehož okázalost a patetická snaha po získání vyššího postavení ho čivnitřního světa jeho
MĚŠŤAN
(311)
nilv cílem vykorisťování lidmi, kteří byli mazanější než on. V postav{· Ceorgese Dandina Moliere kritizoval další typ měšťana, jehož pověst utrpěla kvůli snaze proniknout mezi šlechtu. Obě podobizny vycházely z bohatého zdroje kritiky střední třídy a zvhí.ště kupců (a do značné míry v ní pokračovaly), kteří byli zobrazováni, kromě tradičního podání jako chamtivci, také jako snobští, okázalí společenští šplhavci, jejichž lakotná ctižádost nakonec zapříčinila jejich pád. Je těžké uvěřit, že měšťan viděl sám sebe v témž sv{·tle. Měli bychom si uvědomit existenci stejně četných opačných názorů, které zdůrazňovaly a dokonce i nekriticky velebily přínos solidního, bohatého měšťana pro spolcč nost,jež ho obklopovala. Tento portrét je pevně zakořeněn v představě, nazvané „protestant ská morálka", která předpokládá výjimečně těsné sepětí měšťanstva se společenskými ctnostmi života zasvěceného práci, uměřenosti, prostotě, pořádkumilovnosti a odkládání požitků. Jak jsme již viděli, některé z těchto ctností se udržovaly jen s velkými obtížemi. Dokonce i ty nejprotestantštější z protestantsk ých středních tříd, tj. anglická a holandská, se časem poddaly pokušením moderního konsumeris mu. Avšak další součásti této ideologie - zejména důraz na pozitivní, produktivn í přínos střední třídy pro společnost jako celek, spolu s trváním na ctnostech jako poctivost, střízlivost a na osvobozující hodnotě práce - spolu ladí více. Nejen, že pronikly do řady vlivných chvalozpěvů na měšťanské ekonomick é chování, jako byl Le parfait néger ciant Jacquese Savaryho z roku 1675, které měly velkou čtenářskou odezvu, a to částečně z důvodu státní podpory šíření zásad merkantilis mu, ale mohou být ve velké míře nalezena rovněž v soukromých zápiscích kupců a dalších měšťanů. Hrdost na práci, pevná víra v honneteté, oddanost ani ne tak rigidním ideálům střídmosti jako všestrannějšímu chápání hospodárno sti,jež dovolovalo spotřebu, pokud byla podpořena produkcí - to byla slova,jež patřila do soukrorného slovníku měšťana,jímž popisoval (a ospravedlňoval) sebe sama, svou činnost a své místo v řádu věcí. Tento řád příslušel jak do tohoto, tak do příštího světa, neboť na rozcestí vnějších a vnitřních hodnot a vystupován í měšťana byla pevně usazena náboženská víra. Jakékoli zkoumání jeho způsobu myšlení musí proto počítat nejen s jeho viděním sebe sama a společnosti, ale také s jeho chápáním víry, svatosti a hříchu. V dobt~ baroka měšťané všech vyznání - katolíci, protestanti, židé - chápali a vykládali svět prostřednictvím výrazů z náboženské oblasti. Proto se společenské pojmy řádného a nevhodnéh o chování pojily s individuálními nadějemi a touhami v soustavě náboženské ho světového názoru, který byl často prosazován dosti úporně. Co nejvíce oddělovalo duchovní život středostavovského měšťanstva od dalších společenských tříd, byl však jeho vysoce osobní charakter. V každém náboženské m táboře měl měšťan sklon k rozvíjení intelektuálně aktivního a do jisté míry individualis tického přístupu k Bohu, opírajícího se o vzdělání, zejména cestou osobního rozjímání na
JAMES
S.
AMELANG
(312)
základě individuální četby Písma a náboženských děl. Tento osobní rozměr zbožnosti se pak logicky velkou měrou podílel na tom, že se měšťan vzdálil svě tu lidové zbožnosti vyžívající se ve veřejných obřadech a společné organizaci náboženské identity. Mezi vnějším světem, v němž se odehrávala řada denních činností, a skrytou vnitřní svatyní víry, přesvědčení a emocí leželo střední pásmo, soukromý svět středostavovského občana a jeho blízké rodiny. Tato intimní sféra byla jak příčinou, tak následkem toho, co se nyní označuje za „buržoazní individualismus", nejvýznamnější rozměr zřetelného ústupu k životu v soukromí. V poslední době se objevily názory, že raně moderní doba (a zejména sedmnácté a osmnácté století) byla epochou upevňování nové struktury sociálních vztahů pospolitosti založené na rostoucím oddělování dvou samostatných oblastí - veřejné a soukromé. Kromě toho to byla střední třída, která na tomto vývoji nejvíce participovala, neboť stále více hledala útočiště v atomizovaném světě vlastního já a jeho bezprostředního okolí. Nebylo by dobré tuto tendenci přeceňovat: společnost ještě zdaleka nedosáhla bodu, v něm se, ře čeno slovy Alexise de Tocqueville (1805-1859): ,,každý člověk, který se stáhl do sebe, chová tak, jako by se ho osudy všech ostatních nety1 Van Hclmont,.Jan Baptista
255 Velázquez, Diego 288, 289 Veronica Giuliani, sv, 197, 220-223 Vesalius, Andrea 92 Vico, Giambattista 261
Vieira, Antonio ]?,9, 151 Vigl'ni"rc, Blaise de 1:\ Vilém Oranžský HM, 113-117 Vilém III. Oranžský 37, 51 Vilém V., bavorsk{vérnda 180 Vi11cc1ll z Pauly, sv. 129, IX!, 193, 132, 112, ISS Violk, Pierre 82 Vitoria, Francisco de 176 Von Knyphausen, Dodo 44 Walkerová, Jennet 24 7 Walll1ausen, Johann Jakob von S6 Weber, Max 73 Weyer,Johann 24'5 Whitelocke, Bulstrode 24 Wilson, James 24 7 Wolfflin, Heinrich 278 Zamet, St'bastien 7'\ 75 Zinano, Gabriele 89, 93 Zoroaster 257 Zucchi, Bartolomeo 89, 94
Barokní a
člověk jeho svět editor
Rosario Villari Z italského, anglického a španělského originálu L'uomo barocco, vydaného nakladatelstvím Giuseppe Laterza & Figli Spa., Roma-Bari, v roce 1991, přeložily Jiřina Němcová (z italštiny- kap. VII., X. a XI.), Kateřina Novotná (z angličtiny - kap. I. a II.), Jana Novotná (ze španělštiny- kap. III. a VI.) Jitka Špačková (z italštiny- úvod, kap. IV., V. a VIII.) a Monika Vosková (z angličtiny- kap. IX. a XII.) Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. sr. o., roku 2004 jako svou 620. publikaci Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydání první. Stran 328 Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 348 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. sr. o. Víta Nejedlého 15, Praha 3 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-683-2
Ze všech období e,ropských d~jin snad prá\'ě baroko zanechalo ncjvýr~1znčjší stopy na tvái'"i krajiny i duchoYnosti a mentalitě českých zemí. Jaká byla tato rozporuplná epocha v širším kontextu E\Topy a nmých světú, otevír,~jících se před Evropany? A jací byli lidé této epochy? Další ze svazkú ediční fadv naklada' tclst\'Í Laterza, který se po stfeclo\'ě kém člověku a člověku renesance dostává do rukou českého čten:tfr, pfedstan1je člm tka baroka z (hanácti rť11nvcl1 tíhlťt pohledu. ltalsh historik Rosario Villari oslmil pfední odborníky italské, anglické, španělské a francouzské a spolu s nimi sestmil galerii vú,vnfrh sociálních a kulturních tvpťt barnkních lidí. l\pické pro barnko jako epochu protikladú _je, že _jednotlivé studie často t, orí jakési opozice, rnzchrané mezi s\'hlcrn a stínťm: sckret,ÍI' cob,· včTm~ nástroj , ládnoucí moci tak stojí n_·dle pmstalcc, kten' pi'THaCÍ stávající pof-:íclek společnosti, jako cha t,-p, žen ,,,·č·ku ancklťt a dáhlú"" , edic sebe stojí tcholnicc a čarodčj nicc. Pr\'11Í a z,h·čreČ'l1éÍ kapitola, ,·tnm·ané st,ítníku a měšťano\'Í, prinášcjí kontrast mezi sférou vysoké státní politik\ a dťl\Č'rllě známún prostorem „olwčejného ži\'C>ta" stfrdní trích'. Barokní člO\'C·k a jeho s,·ět osídluje prostor mezi anděly a dábh baroka rozmanitou a poutan)u společností, s níž rozhodně stojí za to se seznámit.
Barokní
člověk (Rosaťio \'illaťi)
I. Státník (Henry Kamen) II. Voják ( Geojji-ey Parker)
I
III.
Finančník
IV.
Sekretář
(Daniel Desserl)
( Salvatoťe S. Nigro)
V. Povstalec (Rosario Villari) VI. Kazatel (Manuel i\!lorrín, Josl A ndds-Callego) VII.
Misionář (Adťiano
Prns/mi)
VIII. Řeholnice U\1r11io Rosa) IX. Čarodějnice (lfrirt II P Išu a rk) X.
Vědec
XI. XII.
Již
(Paolo Rossi)
Umělec
Měšťan
(Giovanni C:r11ni) (/a 11u'1 S. A 111e/a 11g)
11_)' u():
Středověký člověk
a jeho
svět
a jeho
svět
Jacq11Ps V Cofl Renesanční člověk
J,,'ugen io Cari 11
Pli/Jťavujeme:
Řecký člověk a jeho svět Jmn-Pierťe
,1r,1T1anl
Egyptský člověk a jeho Se1gio Donadoni
svět