Mistr Jan Hus a jeho doba

Citation preview

Vychází čtyřikrát do roka. — Vředplácí se narok 1 do něm. zemi 1 K 10 h, do ostatních zemí 1 K20h. Cena jednotlivých sešitu udá se zvlášť podle tiskových ---------------------- l------------- archů.-------- --------- *------------

Husitství ve světle pravdy.

Mistr Jan Hus

a jeho doba. Napsal

Z. Bretšnajdr.

V PRAZE.

Tiskem družstva Vlasť v Praze. — Nákl. Tiskové Ligy.

1905.

»Víra katolická toho ne­ vyžaduje, a Církev si toho ne­ přeje, aby údové její všechno napořád v ochranu brali, co se kdy v Církvi dělo!« Probošt Mgr. Dr. Lenz.

Předmluva. Ve své brožuře * Pryč od Říma a Hu­ sova národní ,církev ** která štědrou podporou sl. Tiskové Ligy minulého roku vydána byla a došla příznivého přijetí i v kruzích povolaných, poukázal jsem, myslím úplně dle pravdy, na nejdůležitější moment, totiž že k posuzování M. Jana Husi i jeho činnosti potřebí jest především a hlavně odborného vzdělání, odborného studia a obsáhlých vědomostí, jichž jednotlivec sotva s dostatek v krátké době zjednati si může, takže historik — nemá-li ublížiti pravdě — musí bzáti při svém bádání nutně zřetel i k výsledkům, jež mu odhaluje theologie, specielně věda exegetická a dogmatika, ale dále i kanonické právo, k němuž zejména jest nám přihlížeti, abychom stanovisku koncilu Kostnického rozuměti mohli, i abychom stanovisko Husovo náležitě mohli posuzovati.

4 Ukázal jsem při tom zároveň, že u nás v odporu se zmíněným názorem, jenž jest za­ jisté nejen odůvodněný, ale také i zcela přiro­ zený a pochopitelný, zmocnily se — abych tak řekl — Husa kruhy nejméně povolané, jež k úkolu tomu nemají nejen náležitých a nutných odbor­ ných vědomostí, ale nad to ani trochu dobré vůle. A nejsou to snad lidé, u nichž samozřejmě nemůžeme předpokládali nějakých hlubších vě­ domostí vůbec, ale často i lidé jinak vzdělaní a požívající v naší veřejnosti nejzvučnějšího jména. Na př. pokud se pamatuji, vyjádřil se jednou dr. Herold, že odsouzení Husovo v Kost­ nici bylo »prokletou zradou řítnsko-německou na velikém synu národa * a husitství boj za »volnost víry, svobodu svědomí a čistotu národního ži­ , * vota kterýžto boj utužil prý »sílu demokracie a svobodu národa!« Jsou to sice krásná slova, jež se ještě krásněji poslouchají, ale pravda to není. Soudný historik parádním slovům takovým musí se jen smát, kdyby dru. Heroldovi na ve­ řejném táboře řečnícímu byla zjednala sebe větší potlesk. Především, že by Páleč, jenž byl Čechem právě tak jako Hus a dále Francouz Gerson, kteří byli právě žalobci Husovými na koncilu — představovali nějakou římsko-německou zradu, to si může myslet jen pan Dr. Herold. A že by boj, který potom v Čechách povstal, utužil snad sílu demokracie a svobodu národa — ví ovšem zase jen pan Dr. Herold a kromě něho ještě soci­

5

alista p. Modráček. Ale ve skutečnosti, jak jsem loni výroky univ. docenta Dra. Grubra a univ. prof. Dra. Čelakovského uvedl, výsledkem válek husitských naopak bylo právě — zrušení osobní svobody a volnosti všeho sedláctva a malého lidu vůbec. Snad úsudku svého mladočeského kollegy Dra. Čelakovského pan Dr. Herold nej­ spíše aspoň uvěří. A nestačí-li mu ten, upozor­ ňuji letos ještě na úsudek jiného odborníka-poslance dra. Fiedlera, jenž ve své »Zemědělské politice« (svazek první, str. 55. nsl.) rovněž do­ znává, že války husitské právě zvýšily jen moc — šlechty! Ovšem pan Dr. Herold není žádný historik, ale to by mohl vědět, že politické ohledy v historii neplatí a že povinností historikovou jest hlásati to, co poznal jako pravdu, a nikoli to, co si přeje snad ta neb ona strana.**)

*) Není tomu dávno, co zase starosta měst Pražských Dr. Srb přijav deputaci pravoslavné české obce, vítal toto »znovuzrozeni cyrillomethodějské církve * a si přál, aby * neposkvrněné učeni sv. Cyrilla a Methoděje * neustále v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše se pěstovalo! A byli sv. Cyrill a Methoděj pravoslavní v dnešním smyslu? Odborník v historii cyrillomethodějské evan­ gelík univ. prof. Pastrnek píše ve spisu svém Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda (v Praze 1902): »Chceme-li tedy historicky věrně vystihnouti církevně politickou rfiyšlénku cyrillomethodějskou, jest nám říci, že uložena jest v těchto třech bodech: ve vymanění z církevního područí bavorsko-německého, v liturgické řeči slovanské a zároveň v církevní jednotě s Římem. Není lze dopustiti, že by zvláště poslední zásada nebyla dosti uvědomělá ... Kroky slovanských apoštolů, kterými

6

Jsou opravdu mnohé důvody, ač vědomosti o Husovi a jeho době bádáním-vší chvály i úcty hodných odborníků a zejména i působením ne­ zapomenutelného probošta Dra. Lenze v poslední době valně se rozmnožily, aby přece jenom vě­ domosti ty náležitě rozšiřovány a prohlubovány byly, a zvláště mezi obecným lidem, aby nedal se strhnouti strannickou vášní zaslepených a nesvědomitých demagogů a nepokládal třeba za pravdu to, co pravdou není a také pravdou — ani žádným budoucím vědeckým bádáním — učiněno býti již nikdy nemůže. Maje vždy na zřeteli onen často citovaný výrok i Lva XIII., že prvním pravidlem vší hi­ storie jest, aby neodvažovala se nikdy tvrditi něco nepravdivého, ale co pravdivého, vždy říci se odvážila, ukázal jsem v zmíněné brožuře se vší rozhodností, že Mistr Jan Hus nejen histo­ ricky, ale dle svých zásad nebyl zcela žádným starokatolíkem, třeba u nás do nedávná existo­ vala Husova starokatolická a cyrillomethodějská církev. Ač od vydání řečené brožury však dosti času zatím uplynulo, žádný se strany přívrženců této t. zv. starokatolické Husovy církve, aniž kdo jiný tvrzení mé vyvrátiti se nepokusil a jest mně to zajisté nejlepším důkazem, že zmíněným tvr­ zením pravdě nikterak jsem neublížil. se trvale připoutali k Římu, nelze vysvětliti jinak, nežli jako uznání společné církevní jednoty.« Mýlí se tedy pan Dr. Srb, myslí-li, že cyrillomethodějské učení hledati jest u schismatické církve pravoslavné!

Poukázal jsem dále v oné brožuře opět zcela-spravedlivě, jak značně si odporuje v po­ suzování Husa sám prof. Dr. Flajšhans, ač platí nejen u nás, ale i v Anglii dle výroku hraběte Lútzova v universitních extensích oxfordských za jednoho z nejlepších znalců Husových a histo­ riků vůbec; a přece při tom neváhal prohlásiti Husa jednou za notorického kacíře a po druhé zase najednou za zcela pravověrného katolíka, jejž od­ soudila církev — na základě falešných svědků — neprávem!

V čem jest tedy vlastně pravda? — Myslím, že ani pan prof. Flajšhans nenazval by snad podobné jednání prohlubováním oslav Hu­ sových! Tak rozdílný a sobě odporující úsudek u odborného spisovatele ovšem není nijak omlu­ vitelný, ale pro mě zcela pochopitelný: Flajšhans linguistik a historik posuzoval tu věci dogma­ tické, jimž — jak právě svými nedůslednými a sobě úplně si odporujícími výroky dokázal — mnoho nerozumí. Nemůže se ovšem žádati na linguistovi, aby obsáhl v sobě všechnu dogma­ tickou vědu, ale přece právem sluší vytknouti, že kdyby byl pan prof. Flajšhans místo posu­ zování a odsuzování dogmatických vědomostí Lenzových přečetl si aspoň jen jeho stručnou monografii: »Byly články, jez svým časem

podrýval kněz Jan Viklif a po něm kněz Jan Hus dobou tou quaestiones liberae? * — byl by ve svých výrocích důslednější, a nebyl by

8 mohl jednou napsat, že Hus byl kacíř a po druhé zase, že kacířem nebyl! ) * Na tyto různé odpory poukázal jsem ve své brožuře, abych tím dokázal, že opravdu jest třeba siřití a prohlubovati nestranné vědomosti o Hu*) Divím se, že jest dnes ještě vůbec možno pro­ hlašovali, že Hus odsouzen byl pouze na základě fa­ lešných svědků, když přece jest dokázáno se vší urči­ tostí, že odsouzen byl na základě 30 článků, o nichž sám pan prof. Flajšhans (!) zase jindy napsal, že *byly vybrány ze spisu Husových učenci evropského jména * (M. Jana Husi Sebrané spisy, Rada I. Spisy lat., v Praze, 1904, str. 94.), proti nimž ani Hus sám neprotestoval, že by byly snad nesprávně vyňaty z jeho spisů, a o nichž nad to doznal i sám přítel Husův (později rovněž upá­ lený, Jeroným), že úplně a v témž smyslu ve spisech Husových skutečně obsaženy jsou! Píšeť týž zcela upřímně ve svém listu k panu Lackovi z Kravař: »Nemohuť řéci jinak spravedlivě než, žeť nebožčíček mnohé kusy psal bludné a škodlivé; a já který jsem byl přítel jeho i svými ústy obránce cti jeho na vše strany, shledav toho bludu od těch, nechciť obránce býti, jakoť jsem také dobrovolně vyznal přede vším sborem v šir­ ších slovíchl< (Palackého Documenta str. 593.) Bludné články ty vybrány byly hlavně ze spisu Husova »De * ecclesia (o církvi) a že si byl Hus sám dobře vědom, že se v tomto spise s učením církve rozchází, patrno i z toho, že se ve svém dopisu ze dne 5. června 1415 horší na své přátele, že vydali sněmu právě tento traktát >De ecclesia * a traktát »Adversus occultum Adversariumfalešných« svědků, upozorňuji na článek Lenzův, Pokus apologie svědků naproti Husovi deponujících Husem a šlechtou husitskou diffamovaných, jakoby byli proti němu křivě svědčili (ve »Vlasti * roč. XVI. 1901, str. 97.).

9

a jeho době a z brožury té jest také patrno, jak si toto prohlubování vědomostí o husitské době asi představuji. Povzbuzení, jehož se mi s několika vážených stran dostalo, jest hlavní příčinou, že předklá­ dám tu opět novou brožuru především zejména katolickým čtenářům, aby měli jasný a přehledný, ale stručný celkový obraz o tomto velikém sporuM. J. Husi s církví římskou, a nedali se zmásti žádným tvrzením strannickou vášní vyvolaným. Z té pří­ činy pojednávám v této nové brožuře o M. Janu Husovi poněkud soustavněji, než se státi mohlo v brožuře prvé, nedotýkaje se při tom různých podružných otázek, které na hlavní pásmo dějin nemají žádný vliv a pro širší obecenstvo nemají také ani významu, a z té příčiny omezil jsem se také i při citaci odborné literatury tenkráte na míru nejužší, neboť podrobné citování v prvé brožuře svrchu zmíněné — dle úsudku vážených odborníků — hlavnímu} textu bylo na závadu. Brožura tato majíc podati katolickému čte­ nářstvu k všestrannému poučení a pochopení celkový obraz poměrů v této době, pojednává především krátce o vývoji církve a povšechném sociálním vývoji před Husovým vystoupením (Úvod. Kapitola I.-II.) a pak o Wicleffovi a M. Janu Husovi (Kapitola III. a.) rozepře o spisy Wicleffovy v Praze; b) M. Jan Hus a účasten­ ství jeho ve sporu o spisy Wicleffovy; c) ro­ zepře mezi Husem a arcibiskupem Pražským; soví

10 d) Hus proti papeži a církevní autoritě ; e) Hus na koncilu Kostnickém; f) Husovo učení a jeho odsouzené články kacířské.)

Doufám, že toto rozdělení látky nejlépe asi vyhovuje účelu, za nímž brožura jest vydána. Doporučuje ji přízni laskavých čtenářů, musím zvláště ještě podotknouti, že nejsem žádnou au­ toritou a mohu větším dílem popularisovati jen to, co bádáním celé řady mužů učených (Palackého, Tomka, Kryštůfka, Lenzeaj.) na základě pramenů bylo zjištěno. Varoval jsem se proto pronášeti někde svých úsudků vlastních, kde bych je náležitými doklady dolíčiti nemohl. Přes to, pochybil-li jsem kde, milerád přikloním se k objektivní pravdě, bude-li mně jiným jinde ná­ ležitě dokázána. Jedná se o záležitost nejen snad katolické církve, ale i celého našeho národa, jejž by mnohý moderní husita — ovšem ad maiorem sui ipsius gloriam — strhl rád znovu do sporů nábožen­ ských, které tolik zlého již v minulosti způso­ bily, jako se stalo právě i za dob M. Jana Husí.

Humbug a veřejné šálení lidu našeho s osobou Husovou musí přestat a pravda o něm, jeho době i učení konečně zvítězit!

Spisovatel.

«

11

I. Úvod. Posuzovali a oceňovali spravedlivě činnost nějakého člověka, té či oné historické osobnosti, vyžaduje vždy veliké opatrnosti. K ocenění ně­ jaké činnosti nestačí zajisté nikterak znáti prostě jen výsledky té činnosti; vždyť pozorovati přece můžeme, jak každému známo, veliké výsledky práce často zcela nepatrné a naopak jindy čin­ nost veliká a usilovná za jiných okolností vy­ kázali se může často s výsledky pranepatrnými. Vedle toho k pravému posouzení nějaké činnosti jest nám bráti také ohled i na pohnutky, které člověka k určité činnosti právě pohádají. Různé jsou zajisté především příčiny, pro které žene se člověk za uskutečněním svých ide­ álů, svých cílů, a různé jsou dále momenty, které dosažení cílů těch buď usnadňují nebo ztě­ žují. Výsledky činnosti a práce, které činí ně­ kterého člověka domněle velikým, v pravdě dály se mnohdy od onoho člověka zcela neodvisle! Nerozhodují tu pouze a jedině snad momenty individuální, totiž momenty k oné osobě se vztahující, v ní tkvící (t. j. na př. přirozené vlastnosti a schopnosti, vnitřní přesvědčení, svo­ bodná vůle člověka), které ovšem při posuzování zásluhy či viny nejvíce jsou směrodatný, ale často i momenty sociální, to jest postavení onoho člověka v určité společnosti. Oba tyto momenty jsou ovšem velmi důle­ žitý, a navzájem se doplňují; obojí mají veliký

12

vliv na činnost člověka, na směr této činnosti, a jsou-li to snad momenty individuální, které zejména a v první řadě nutí člověka k určité činnosti, jsou to zajisté při tom zase momenty sociální, které individuální činnost jeho podmi­ ňuji a které podmiňují pak zejména i výsledek této individuální činnosti. S dvojího tudíž stanoviska nezbytno jest vždy přihlížeti ku každému člověku vůbec: jednak totiž k individuální jeho bytosti, jednak jako k členu společnosti, v níž se lidé vždy pravidelně nalézají, pokud aspoň historické vědomosti naše o životě lidstva sáhají. Chceme-li spravedlivě a nestranně posuzo­ vat! život a činnost toho či onoho člověka, a zejména té či oné osobnosti historické, nesmíme pustiti proto se zřetele obou zmíněných hledisek; nutno přihlížeti k ní nejen jako k bytosti indi­ viduální, ale i jako k bytosti sociální, t. j. jako k bytosti, která ve společnosti žije a na této společnosti jest namnoze závislá. A právě toto druhé stanovisko, postavení člověka v určité spo­ lečnosti, přečasto se pouští se zřetele a úplně opomíjí, ač důležitost jeho podceňovati nelze. Vždyť pozorujíce člověka a zejména nějakou osobnost historickou, nemůžeme zajisté podce­ ňovati velikou důležitost oněch společenských svazků, v nichž člověk vždy se nalézá a které se přímo jeví jako přirozené podmínky jeho exi­ stence, jeho vývoje, jeho snah, jeho ideí, jeho

13

schopnosti i činnosti. A tyto podmínky třeba vžiti především v úvahu, chceme-li činnost ně­ koho posuzovati a nejen posuzovati, ale i nále­ žitě oceňovati. Každý jest přece více méně jen synem své doby a v každé osobě snad jeví se u veliké míře jen celkový odlesk všeobecných poměrů sociálních. 4 Chtějíce proto v pravdě nejen pochopiti, ale i oceniti činnost M. Jana Husi, nesmíme snad začíti s jeho osobou, ba nemůžeme zůstati pouze a bráti zřetel k oné zemi, v níž působil. Ono veliké hnutí, jež zdánlivě v Cechách vzalo počátek, netkvělo kořeny svými zajisté ani v samém působení Wicleffově v Anglii, jenž byl již vlastně jedním z konečných článků onoho nepřetržitého řetězu sociálního ; ono veliké hnutí bylo připravováno již ode dávna a bylo jen vý­ sledkem pokračujícího sociálního vývoje posled­ ních století, kteréhožto hnutí ovšem nebyl ani Wicleff a tím méně M. Jan Hus by mohl býti jeho bezprostředním původcem. I kdybychom tedy činnost Husovu v nej­ lepším smyslu uznávali, kdybychom ji, jak se dnes často děje, nad míru přeceňovali: chceme-li býti spravedliví, můžeme mluviti nanejvýše jen při činnosti jeho o oné včasnosti, která činí lidi potom velikými .... V každé činnosti, v politice jako ve vědách, jest jen včasnost podmínkou každého velikého

14

a trvalého vlivu, kdyby jakkoli byl při tom i superior™ člověk, kterému se potom obyčejně připisuje sociální čin, při němž on byl pouze namnoze jen šťastným nástrojem. Na příklad oni mužové, kterým za dob revolučních připisuje se právě zásluha, že u svých vrstevníků vzbudili anarchistické vášně, nepozorují sami, že úspěch jich jest jen výslednicí nálady, plynoucí z cel­ kové situace, kteréžto situace právě i oni byli vlastně již jen výsledkem . . . Moc individua nad druhem podléhá všeobecným mezím, i když běží pouze o docílení nejsnadnějších účinků, tím více, kde jde potom o účinky dalekosáhlé !

Osud Husův jímá nás dnes nejvíce, ač i jiných mužů velikých máme v dějinách našich počet nemalý. Takovou smrtí jako Hus na př. sešlo více jiných mužů a zejména na př. i Je­ roným, jenž více než Hus svojí logikou, úchvat­ nou výmluvností i obsáhlou učeností nejen jímal, ale dokonce úžas vzbuzoval u Otců koncilních, takže sám souvěký kronikář Oldřich z Reichenthalu napsal, že »plakalo mnoho učených pro něj že takový učený muž tímto způsobem musel zahynouti i duší i tělem ; bylť mnohem učenější než Mistr Jan Hus« a přece dnes osud ne­ méně hrdinného Jeronýma nad Husa vynikají­ cího vedle Husa upadá téměř v zapomenutí a se ztrácí ... Za to každý snad národ má svého Husa a své mučedníky ! Velikým činí člověka mnohdy jen lidé, poměry a okolnosti.

15

Tak pohlížím na činnost Mistra Jana Husi a stanovisko to jest mně na jedné straně pří­ činou, že nemohu činnost Mistra J. Husi nad míru přeceňovati, právě tak jako na druhé straně je mně příčinou, že činnost jeho musím omlouvati. ) *

Nehledě však ani k těmto přirozeným pod­ mínkám, které měly vliv a které zavinily vy­ stoupení Husovo, a které spočívaly v tehdejším vývoji sociálním, a které na jedné straně slávu působení jeho valně umenšují, ale na druhé straně zároveň zase zmenšují i jeho pochybení a je omlouvají, byly to dále a jsou ještě i podmínky — abych tak řekl — nahodilé, mimořádné, které jsou příčinou, že činnost jeho, jeho povaha i osoba se přeceňuje a zveličuje : Hus byl ve­ likým a státi se mohl velikým právě jen tehdejší všeobecnou rozervaností, a přímo neváhám říci, špatností ne pouze církve, ale tehdejší všeobecnou špatností vůbec. Hus byl velikým špatností ně­ *) Podobně Luther slaven bývá jako největší muž německého národa. Charakteristické jest při tom mínění Hellwaldovo: »Sein Muth stand dem von Hus nicht nach, ais er des Tetzel Ablasskrámmerei an den Pranger stellte. Was Tausende heimlich gedacht, wagten sie jetzt auszusprechen, weil Einer es vor ihnen gewagt; so erscheint stets die That des Einen ais der gesetzmássige Ausdruck der Nothwendigkeit. Ware Luther nicht gekommen, ein Anderer hátte unťehlbar das Werk volbracht. Die Frucht war reif, Sie musste abfallen.« (Culturgeschichte in ihrer natiirlichen Entwickelung bis zur Gegenwart, Augsburg, 1875, str. 681). Mutatis mu­ tandis možno to říci i s ohledem na vystoupení Husovo!

I

16 kterých svých odpůrců právě tak, jako byl ve­ likým i špatností některých svých přívrženců, aě nelze ovšem pochybovati, že právě tak jako mezi přívrženci, tak i mezi jeho odpůrci byli mužové zcela bezúhonní. ftíká se obyčejně zcela bez rozmyslu: tehdejší církev byla špatná; ale tvrdím zcela otevřeně: nemohla přece býti jinou, než byl tehdejší svět vůbec. Nebyla špatnou církev, ale lidé v ní. A o nápravu mravů lidu horlil nejen snad Hus, ale i mnozí jiní a již dávno i před ním. Vždyť snažil se přece o to již dávno před Husem Karel IV. Otec vlasti a s ním šlechetný arcibiskup Arnošt z Pardubic, i všichni jeho nástupci, ať jmenuji mezi nimi i onoho Jana zJenštejna, jenž často bývá tupen, ač to byl jeden z nejlepších arcibiskupů, muž neobyčejně učený, prodchnutý ideami sociální spravedlnosti pro nižší třídy společnosti a ač byl velikým vlastencem, takže, když zmocnili se Němci skoro všech úřadů na universitě a většiny míst kollegiatských v kolleji Karlově a Václavově a následkem toho došlo r. 1384 ke sporům mezi Cechy a Němci, rozhodl sám arcibiskup Jan z Jenštejna tento spor ku prospěchu Čechů a tedy jeho přičiněním již před Husem na univer­ sitě učiněno bylo mezi jednotlivými národy na­ rovnání ve prospěch českého jazyka. ) * Byl prý

*) Již ve sporu mezi rektorem Konrádem Soltovem a českými mistry, přidal se arcibiskup na stranu Čechu (sr. Tadra, Kulturní styky Čech s cizinou, 288—293).

17

špatných mravů! Vylíčil jej aspoň tak v jedné povídce spisovatel Jirásek. A přec Mistr Jan Hus, jenž rád káral vady kněží a zejména pre­ látů, mluví o něm vždy jen jako »o svaté pa­ měti knězi Janu arcibiskupu. * (Výkl. Modlitby Páně, Erben I. 302.) Ať jmenuji dále mezi ar­ cibiskupy horlícími o nápravu i onoho Zbyňka Zajíce z Hasenburga, jenž všemožně se namáhal, aby zlepšení mravů nejen duchovenstva, ale i lidu přivodil. Nebyli to však pouze arcibiskupové, ale i jiní kněží, kteří horlili o nápravu ne církve, ale v církvi o nápravu jejích příslušníků. Co činil jiného onen Waldhauser, co Milič, co Štítný již před Husem a neskončili tak tragicky život svůj jako právě M. Jan Hus. Snad i to jest již zcela evidentním důkazem, že nebyl odsouzen Hus na koncilu — ač to sám proti pravdě tvrdí v jednom listu svém z Kostnice — snad proto, že káral vady kněžstva! Jest ovšem chvályhodno, že Hus byl lepší než mnozí jiní kněží jeho doby, ale to nelze upříti, že dokud horlil o reformu mravů svých vrstevníků a tehdejšího duchovenstva zvláště, nemohla církev zkřiviti vlásku na jeho hlavě, ba naopak právě pro toto své horlení o nápravu mravů těšil se Hus neobyčejné přízni a vážnosti u samého Pražského arcibiskupa, takže k jeho rozkazu kázával Hus na synodách všemu shro­ mážděnému duchovenstvu právě o nutnosti ná­ pravy života: popud o nápravu mravu vyšel

2

18

tedy ne z Husa, ale dokonce se strany officielni církve, se strany jeho arcibiskupa, od duchovních jeho představených. Na synodách také ponechávána Husovi až přílišná volnost, tak že mu možno bylo se vší rozhodností a otevře­ ností poukazovati na vady tehdejšího kléru a je kárati a horliti o jich nápravu. Hus příležitosti té také hojně použil, aniž mu v tom bylo snad bráněno a pro svá synodální kázání nedostal se také do žádného konfliktu s církevní autoritou. Ovšem jinak bylo potom, když dal se Hus vedle horlení o nápravu mravů najednou i v há­ jení bludů Wicleffových. Neváhám však říci se vší rozhodností, že by snad nebylo došlo po letech k zakončení tak smutnému v Kostnici a k ještě smutnějším následkům potom v Ce­ chách, kdyby povolaná autorita již v Čechách v prvních počátcích se byla postarala o to, aby zamezeno bylo šíření bludů Wicleffových, které dávno již v Anglii byly odsouzeny, ale za to u nás šířily se bez překážky. Všechna čest arcibiskupu Zbyňkovi, o jehož pravém církevním smýšlení nemůže býti nejmenší pochyby; vždyť také vynaložil všechen svůj vliv, aby neblahé poměry napravil, ale jednak byl k úkolu tomu sláb, jednak nedocházel nikde a zejména ne u krále nějaké podpory. Husova wikliffická strana naproti tomu kryla se proti svému arcibiskupovi samým králem . . . Ale co mám říci o potomním arcibisKupu Albíku z Uničova,

19

jenž kúřadu svému byl naprosto neschopen, jenž sám právě tak jako Hus byl milcem královým a zachování královské přízně bylo mu nade vše. Co mám říci dále o zcela nehodném a věro­ lomném arcibiskupu Konrádovi, Němci, jenž do­ konce nejslavnějším theologem tehdejším Gersonem, kancléřem university Pařížské, musel býti upozorněn, že se mu v Cechách šíří bludné učení a jehož inkvisitor dal Husovi, než se ode­ bral do Kostnice, proti pravdě přece vysvědčení, že na něm neshledal nikdy žádného bludu a ka­ cířství a jenž sám se vyjádřil ve shromáždění pánů zemských, že také o žádném kacířství Hu­ sově — neví! Ba velikou vinu na tragickém osudu Husově mají ne jeho nepřátelé, ale jeho nejbližší a mocní přátelé v české šlechtě se samým králem v čele, kteří vzbuzovali, udržovali a roz­ hojňovali v Husovi svým mocným vlivem odpoi proti autoritě církevní, snad nejvíce jen z toho zištného úmyslu, aby podíl míti jednou mohli na zabrání velikých statků a zboží duchovenstva. Vždyť král Václav konfiskuje statky arcibisku­ povy, šel jim v tom sám vstříc svým příkladem. Ba té ironie! Když arcibiskup Zbyněk usiloval o nápravu mravů, a zakročoval proti nemravným kněžím a poháněl je dle práva k svému soudu, tu čeleď královská je proti arcibiskupovi bránila, a i ná­ silím vyjímala nemravníky z rukou arcibiskupo­ vých, aby s nimi dle práva naložiti nemohl. ) *

*) Stěžuje si na to právě arcibiskup Zbyněk v listu

2*

20 Kdo může potom spravedlivě tvrditi, že officielní církev nestarala se o nápravu mravů v duchovenstvu, a že Hus má jediný zásluhu, že by on byl snad teprve k nějaké nápravě mravů poukázal? Teprve onen Albík z Uničova, milec králův, jenž bál se ztráty přízně královské, nekonal po­ vinnost svoji tak, jak se slušelo, nedbal sám o nápravu, a jedině tak se státi mohlo, že bejlí bujelo dále. A tak Hus, jak jsem se zmínil, vy­ svědčením úplné pravověrnosti od svého vlast­ ního arcibiskupa, ovšem neprávem, opatřen, maje glejt od císaře (o němž se rovněž neprávem do­ mníval, že ho musí chránit i před odsouzením!), provázen přízní svého krále i královny, i veškeré šlechty, osobně provázen od několika českých rytířů s čestným průvodem, a v duchu provázen takřka celým českým národem — mohl ovšem podle mého úsudku zcela klidně a bez bázně a hrdinně jeti do Kostnice ! V zásadě tedy Hus svém z Litomyšle ze dne 5. září 1411 přímo ku králi Václavovi: >když nyní z mého přikázání jednoho kněze, ježto mnoho zlosti činil, s jednou jeptiškou stvrzenou a velovanou, s níž jest dvě léta po světě běhal, jsou vezli do mého žaláře, tií jsou vzetí tu v městě Praze a nejsou mi dáni do žaláře. Item ač kterého duchov­ ního pro který neřád před se poženu, tu sberouce se s některými z TM (t. j. Tvojí Milosti) Čeledi i s jinými v odění a se samostřely a chtí se tak s hrdostí a brannou rukou stavětí, abych proti nim svého řádu nemohl vésti . . .< List tento nalézá se v archivu třeboňském a uveřejněn byl v »Čas. Čes. Musea * 1830, str. 91.

21 chtěl se původně podrobiti usnesení koncilu, vždyť dobrovolně šel na soud do Kostnice, kdež byl vlastně obžalovaným ... O to právě šlo a to bylo úkolem koncilu, zda Hus tak učil, jak se mu vytýkalo, či nikoli. Ale Hus — u vědomí přízně mocných svých obránců na úmysl svůj, za nímž do Kostnice přijel, záhy zapomněl! Každý soud na světě, co jich kdy bylo v minulosti a bude v budoucnosti, vždy jen soudí, to jest rozsuzuje, kde jest právo a kde není. Co bylo účelem koncilu Kostnického a jeho povinností? Před sebou měl spisy a učení Husovo, výroky svědků pod přísahou deponujících a měl rozhodnouti, zda se učení Husovo shoduje. s učením církevním! Velikým učencům, kteří se té doby na koncilu nalézali, bylo ovšem snadno rozhodnouti, pokud se Hus v učení svém lišil od církve a pokud nikoli. Ale Hus, ač obžalován, ač usvědčen z bludu, nechtěl najednou proti všemu zvyku o rozhodnutí soudu ani slyšet; chtěl vésti na soudu disputace jako s mistry universitními a s celým koncilem chtěl vésti do nekonečna hádku o tom, co jest pravda a co nikoli: za­ pomněl, že každý soud jen soudí, ale žádný nepoučuje. Hus chtěl, aby byl lépe poučen z Písma : ale k tomu měl přece příležitosti dosti před tím a jinde, aby seznal pravé učení církevní a učení křesťanské.

Koncilu nešlo zajisté ani dost málo o osobu Husovu, vždyť právě tak jako Husa, soudil potom

22

koncil i samého papeže. Nešlo o Husa, vždyť otcové církevní dobře věděli, že za ním stojí valná část národa, že za ním stojí jeho král a rádi by se byli zajisté zbavili toho nemilého oříšku. Nešlo koncilu o Husa, ale jeho povin­ nosti bylo odkrýti materiální pravdu, učil-li Hus bludně čili nic. A to rozhodnout!, bylo přece po­ vinností koncilu. Každá církev, každá společnost jest povinna stříci svých stanov, svých zákonů, svého učení. Každá církev rozhoduje na prvém místě o svém učení. Koncil to také, řidě se pře­ depsanými kanonickými zákony, se vší přesností učinil, ale nemohl a nezbylo mu na konec po slyšení celé řady svědků, po důkladném prozkou­ mání vlastních spisů Husových, po vyslechnutí světových tehdejších učenců a theologů prvního řádu zhola nic jiného, než vyznati, že Hus učil jinak než katolická církev a že před tváří církve jest a musí býti tak dlouho kacířem, dokud neodvolá svého bludného učení. Koncil sám by byl milerád Husa sprostil obžaloby, vždyť škrtal sám ony bludné články Husovy, o nichž nebylo dosti prokázáno, že by v pravdě Husovy byly, ale dále to nešlo'. . . Na konec přece zůstaly jen články, k nimž se Hus stále a výslovně hlásil a jichž odvolati žádným způsobem nechtěl, ani na prosbu císaře, českých pánů a ani na usilovné prosby samých kardinálů . . . Kdo měl lépe znáti učení církevní než-li její officielní zástupci ? Co by to bylo za církev, která

23

by nehájila svého učení? Nekopala by tím sama sobě hrob? Vždyť otcové církevní na koncilu zasedající všemožně se snažili a vynaložili všechen vliv svůj, nešetřivše slov ani proseb, aby přiměli ne­ šťastného Mistra Jana Husa k zřeknutí se oněch bludných článků a když Hus odvolati nechtěl — ještě sami prosili krále, jak vykládá souvěký kronikář Reichenthal, aby nenaložil s Husem tak, jak velí říšský zákon a nevydal jej na smrt upá­ lením ! Věděli patrně, že za Husem stojí celý český národ a sám král a že lid vinu smrti svého miláčka připisovati bude potom neprávem koncilu, ač jeho úlohou bylo přece a za tím jedině účelem se sešel, aby rozhodl ve při Hu­ sově, zda stojí učením svým na půdě církevní či nikoli. Ale Sigmund, neohlížeje se již ani na právo ani na levo, chtěje učiniti třenicím v Če­ chách rázem konec, naložil s Husem jako s jiným zarputilým kacířem a škůdcem národa dle zákonů státních, odsoudiv jej k smrti upálením, jak stanovil říšský zákon, známý jménem t. zv. švábského zrcadla (Schwabenspiegl), vydaný cí­ sařem Bedřichem II. To jest asi v krátkosti přehled onoho ve­ likého dramatu, díváme-li se nan nepředpojatě a zcela spravedlivě. Ze právě osoba Husova v tomto dramatu převzala hlavní úkol, těžko posouditi, pokud mu to k zásluze či vině přičísti dlužno. Každý, jak jsem svrchu uvedl, jest synem

24

své doby a v časových okolnostech, v nichž mu dopřáno anebo souzeno právě se naroditi a působiti, především jest hledati příčinu a důvod, že na jedné straně velebiti se může dnes Mistr Jan Hus jako velikán a pro svátou pravdu mučedník, a na druhé straně zase odsuzovati jako nepo­ slušný a zarytý bludař a zároveň škůdce nejen církve, ale i národa a své vlasti.

II. Vývoj církve a povšechný sociální vývoj

před vystoupením M. Jana Husi. Katolická církev, tento světodějný institut Kristem mezi lidem založený, v lidech se jeví se všemi jich přednostmi právě tak jako se všemi jich vadami. Církev zřízená Kristem, aby ohrožovala lid­ stvo a majíc vytknutý nadpozemský cíl, nemohla nicméně nesledovati, založena jsouc mezi lid­ stvem, i cíle pozemské. Povolána z pranepatrných počátků k velikým úkolům, z podzemních úkrytů, tmavých katakomb, chudá a ponížená, od lidí nejchudších a nejnižších, vnikla znenáhla do tříd nejvyšších a jimi povznesena během několika století na prestol vládnoucí. Jiné poměry zajisté byly v dobách jejího počátku a jiné v dobách pozdějších, jimž církev přirozeně přizpůsobovati se musela. I Třímajíc otěže vlády nejen ve věcech du­ chovních, ale i mnohdy světských ve svých

25 rukou a řídíc časem i společenské [světské po­ měry mezi lidmi, nečinila to snad z nějaké pa­ novačnosti, ale byl to jen přirozený výsledek jejího kulturního poslání. ) *

*) JUDr. Rittner, někdejší ministr kultu v Ra­ kousku, napsal v té příčině (Církevní právo, přel. Zítek II. 33. nsl.): »Soudili bychom příliš jednostranně, kdy­ bychom v tomto rozšíření příslušnosti duchovní na předměty jí cizí spatřovali jenom nešvár vyplývající z panovačnosti. Toť značho by přikládat! míru dnešní na poměry uplynulých věků. Nyní jest vykonávání spra­ vedlnosti v rukou úřadů státních, jsouc zákonitě uspo­ řádáno a prostředky exekutivními zabezpečeno. Uvažme však, na jak nízkém stupni rozvoje byly ve středověku všechny poměry veřejné, zvláště pak správa soudnictví, s jakými obtížemi spojeno bylo dosažení práva a jak slabé v každém směru výrok soudní poskytoval zá­ ruky. To platí zejména o provádění moci trestní. Vy­ pořádání právní považováno v první řadě za záleži­ tost soukromou mezi vinníkem a poškozeným, neb jeho rodinou, tam pak, kde moc veřejná podjala se rozsou­ zení záležitostí, dělo se to způsobem obyčejně krutým, duchu času odpovídajícím. Vůči poměrům takovým církev berouc na se vykonávání spravedlnosti, plnila jen své civilisační poslání; soudnictví duchovni bylo za oněch časů pravým dobrodiním lidstva. < Hus sám ostatně se původně zastával této panovačnosti kněžstva a byl stoupencem t. zv: systému teokratického. Vý­ slovně píše, že: »Přieliš jest oboj (meč) cierkvi svaté. Jest i duchovní i tělesný meč: onen kněžóv a ten rytieřóv; onen o cierkvi, a tento za cierkev má vytržen býti, ale k ponuknutí kněžskému . . .< (O svatokupectví, Erben 1.177.) Ovšem, když seznal potom hlouběji učení Wicleffovo, začal zase brojiti proti vládě kněžské, které dříve se zastával. Ale praktického výsledku nedočkal se žádného. V traktátu podkomořího Vaňka Valečov-

26 Při tom jest však potom ovšem zcela přirozeno, že zařízení křesťanské církve, s nímž setkáváme se v dobách jejího rozvoje a roz­ květu, octlo se a octnouti se muselo časem v dosti příkrém odporu s oněmi jednoduchými, prostými a vznešenými ideami, které jemu pů­ vodně byly podkladem, ač nelze upříti, že to byl jen přirozený vývoj, jemuž církev uniknouti nemohla, ba naopak byla nucena přizpůsobovat! se nutně času a stávajícím poměrům. V středověku nemohla církev již žiti životem katakomb právě tak, jako nerozumno a přímo nemožno bylo by žádati, aby žila dnes zase ži­ votem středověku. V tom smyslu mnohý refor­ mátor, jenž chce, aby církev vrátila se zase do minulosti, jeví se nám vlastně zpátečníkem. Církev, která z trpící, strádající a sloužící, časem stala se panující, nemohla se nikterak vymknouti stávajícím sociálním a hospodářským poměrům. Ujímajíc se, druhdy jsouc sama chudá a ponížena, bídných a nuzných a stotožňujíc druhdy city své úplně s potlačenými, byla nucena na­ jednou, nadána rozsáhlými statky, bez nichž ského »proti panování kněžskému * (vyd. JUDrem Celakovským v Praze 1881. Nákl. král. č. spol. nauk) vystupuje onen prudce proti míchání se — utrakvistického kněžstva do záležitostí obecních a politických a horlí zejména proti kněžím táborským a proti Roky-’ canovi a kněžím z jeho strany. Jak viděti, nevzali si přímí žáci Husovi jeho zásad příliš k srdci 11

ovšem nebyla by mohla se obejiti, držeti na nich, jako kterýkoli jiný pán statisíce nevolníků v po­ robě, držela je světským právem té doby, jež odstraniti najednou sama nemohla. Kdož by se však divil, že svrchované bo­ hatství církevní dalo podnět i k pohodlnému, bezstarostnému a často i rozmařilému životu du­ chovenstva, jenž ovšem byl pravým opakem onoho prakřesfanského, asceticko-mystického ideálu, ku kterému podněcovala četná místa evangelií, zejména v oněch dobách, kdy náboženství a církev měly vůdčí ideu nejen v životě jednotlivců, ale i národů, v oné době, kdy jedině v náboženské ekstasi hledali lidé mnohdy zapomenutí a útěchu v bědách hmotných, působených zhoubnými válkami, morem, neúrodou a všelikými bídami.. Za takových okolností utíkali se právě ti bídní k oněm posvátným knihám, k bibli, a hle­ dali v ní útěchy ve všech bědách, hloubali při tom o pravdách víry, o životě, věčné spáse i marnosti tohoto světa . . . Taková asi hnutí mysli dávala pak směr dalšímu vývoji. Není divu, že jako reakce proti nastalému sesvětštění církve objevovaly se již od polovice 12. století nejen uvnitř samé církve, ale i mimo ni, to jest buď v souhlase s církevní autoritou, anebo i v opposici proti této autoritě, v duchu evangelií požadavky a pokusy, aby vrá­ cena byla církev Kristova ku svým primitivním základům, k oněm prostým svým začátkům a

28 ku svému hlavnímu povolání, hlásati totiž a si­ řití jedině slovo Boží a zanechati vší vlády světské. Požadavek ten byl mnohdy třeba dobře míněn, a do jisté míry snad v některých dobách a v některé příčině i odůvodněný, ale účelů těch dosáhnout! bylo nejen nesnadno, ale zajisté i ne­ možno. Vývoj několika století odstraniti nelze. Prvotní a hlavní úkol církve ovšem zůstal a zů­ stane vždy týž, ale život její v přítomnosti nelze zreformovati až k samým jejím počátkům v sta­ rověku. Za svrchu uvedené nálady docházelo však potom skutečně přece jenom k různým reformám t. j. pokusům obnoviti starou prostotu a kázeň, docházelo k zakládání nových řádů, na př. Fran­ tiškánů a Dominikánů. To byly zajisté první pokusy reformy, reformy uvnitř církve, které dály se ve prospěch církve a se svolením její povolané autority. I laikové sami, povrhše marnostmi tohoto světa, hledali útěchy v takovém prostém životě, a stávali se sami apoštoly a hlasateli slova Božího, trvajíce buď jako beghardi a bekyně, bratři společného života a j. na téže dogma­ tické půdě jako dosavadní autorita církevní, aneho — což ovšem u theologicky nevzdělaných laiků jest zcela pochopitelno — uchylujíce se ponenáhlu a často i mimoděk proti své vůli od officielní církve k dogmatickému sektářství a kacířství.

29

Byli tedy reformátoři dvojího druhu. Jedni plni horlivosti uvnitř církve (aťjmenuji jen světlý vzor svátého Františka z Assisi!) ale i reformá­ toři, kteří opustivše pevný základ církve, octli se záhy v rozporu s nutnou církevní autoritou a reformovati chtěli církev i potom, když již byli mimo ni a reformovati chtěli potom v církvi i to, co třeba reformy žádné ani nepotřebovalo. Z takových reformátorů vystupuje nám na prvním místě r. 1173 Petr Valdus, bohatý kupec lyonský, jenž jednak stálým čtením Písma, zejména výrokem: »Chceš-li býti dokonalým, jdi, prodej co máš a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď a následuj mne« (Mat. 19., 21.), jednak i nenadálou smrtí svého nejlepšího přítele, jenž uprostřed ve shromáždění najednou skácel se mrtev k zemi, dojat byl tak, že odvrátiv se sám od rozmařilého způsobu života, rozdal všechen svůj majetek chudým, a shromažďoval kolem sebe stejně smýšlející sou­ druhy, kteří by rovněž jako on žijíce v naprosté chudobě zasvětili život svůj službě bídných a utlačených ...

Zprvu nepozorovalo se u hnutí toho zcela nic, co by je bylo oddalovalo od katolické církve a víry. Teprve když stoupenci tohoto hnutí hledajíce přívržence, dali se na poučování jiných, není divu, že počali šířiti i různé bludy, které ovšem nebyly zcela nové, ale byly naopak

30

mezi nimi větším dílem i bludy, kterc objevily se v církvi již dávno před tím. *) Valdenští, aneb jak se také pyšně nazývali Kathaři (t. j. čistí od slova xa^apóc čistý), pro­ hlašovali blouznivě na konec jakýkoli pozemský majetek, požívání živočišné potravy a všeliké rozkošnické živobytí za smrtelný hřích a co nej­ úplnější odřeknutí se hmoty za nutnou přípravu k vykoupení života. Z té příčiny bylo v jejich očích na příklad nedovoleným i manželství. ) ** Rozšířivše se hlavně po jižní Francii, se­ verní Itálii i Porýnsku, oddali se na konec v spo­ lečném životě (žijíce v úplném společenství statků,

*) Nemoha se tu pustiti blíže k popisování jed­ notlivých bludů valdenských, upozorňuji jen, že zmí­ něný již Helh vaid v jmenovaném spise »Culturgeschichte in ihrer natůrl. Entwicklung bis zur Gegenwart (str. 675), praví o Valdenských či Katharech: »Die Katharer sind nicht die ersten modernen, sondern die letzten Haeretiker des christlichen Alterthums, denn sie hángen zweifellos mit dem Manichdismus zusammen. * Rovněž probošt Lenz dotvrzuje, že z manicheismu vzešli t. zv. bogomilci, jichž pokračovateli byli potomní ve Francii Pauliciani, v Itálii Patareni čili Kataři, Albigenští. Sr. o Valdenských Lenz, Vzájemný poměr učení Petra Chelčického starší jednoty českých bratří a Táborů k nauce Valdenských, Jana Husi a Jana Viklifa, v Praze 1895, str. 19—30. **) Hellwald praví ohledem na tyto zásady Val­ denských: »Man fragt sich vergeblich, in welcher Hinsicht diese Ansichten einen Vorzug vor jenen der romischen Kirche verdient hátten und welcher Verlust der Cultur durch deren Ausrottung erwuchs!« (1. c. ibidem.)

31 kommunismu) vedle šíření mnohých bludných učení i různým neplechám, a byly po více než čtvrtstoletých bojích (t. zv. válka albigenská 1208—1205) Ludvíkem XI. Svatým rozptýleni a větší mírou vypleněni, ačkoli i dlouho po tom setkáváme se leckde po různu s nějakou obcí ) * valdenskou. I u nás v Čechách objevili se tito Valdenští a sice zejména na Písečku, Jindřichohradecku a Budějovicku. ) ** Z valdenských bludů jak se zdá, čerpal nejen Chelčický, ale i Mistr Jan Hus beze vší pochyby vyrostl v jejich ovzduší. ) *** *) Viz Fouriel, Histoire de la croisade contre les Albigeois, Paris, 1868. **) Charakteristické jest, že chudší a méně úrodná krajina, jako jsou jižní Čechy, byla vždy úrodnou půdou pro hloubání a rozjímání o životě a bohatá vůbec na snahy reformační (z jižních Čech pocházel M. Jan Hus i Chelčický a j.). ***) I v obžalobných článcích Michala de Causis čteme: »Habet pro se etiam generaliter omneš haereticos, quia ipsorum favit errores, scilicet Leonistas, Runcarios, et Valdenses, qui omneš non curant censuram ecclesiasticam, et odiunt Romanae Ecclesiae auctoritatem uno detestantur et vilipendunt.< (Palacký, Docu­ menta M. J. Hus n. 7, str. 198). Hus se také brání ve spisu »contra scripta octo doctorum * proti nařknutí, že by byl pojal něco z bludů waldenských. Zdá se, že i první Táboří byli vlastně Valdenští. Jest dosti možno, že se Jan Hus záhy seznámil se zásadami valdenskými, zvláště, když jsou v blízkosti jeho rodiště, v Bavorově jakési stopy, že tam Valdenští asi bydleli, a to dle názvu čtyř

32 Prokázáno jest, že měli u nás Valdenští celou organisaci, že měli dokonce svého arcibi­ skupa a sedm biskupů, ale že rovněž v nočních schůzkách v rozličných skrýších páchali po blud­ ných kázáních a pobožnostech ohavné smilství. To byl konec z počátku třeba dobře míněného ethického hnutí. Hlavní příčinou rozšíření kacířství toho u nás byla zajisté i shovívavost tehdejšího bi­ skupa Jana Dražíka (1301 —1343), jenž teprve k naléhání krále Jana a z pohádání Dominikánů, zřídil dle kanonického práva t. zv. inkvisitory haereticae prwvitatis, kteří pátrali po šiřitelích těchto bludných učení. Ti, kteří byli dopadeni, Odevzdáni byli rameni světskému a dle tehdej­ šího práva byli namnoze upalováni. Avšak biskup Pražský sám postavil se tehdy pálení tomu na odpor a zaznamenáno jest, že i násilím dal vyvěsti jednoho valdenského kacíře z vězení světského s nemalým prý pohoršením krále i všech lidí. Tak hnutí valdenské ovšem mohlo bujeti dále, zvláště, když instituci inkvisitorů potom biskup v krátce i zrušil. Byl také za tuto shovívavost obžalován u papežského stolce, sesazen z biskupství (r. 1318) od papeže Jana XXII. a obeslán do Avignona k soudu pa-

domů, kdež přímo říkají »U Valdů< ; Husinec, rodiště Husovo, je pouze dvě hodiny vzdálen od zmíněného starobylého města! Celá t. zv. husitská reformace ne­ měla východu z hlavy Husovy, nýbrž je naprosto cizí.

33 pežskému, čemuž se biskup poslušně téhož roku podvolil . . . Soud tento protáhl se však celých 11 let, za kterouž dobu biskup Jan s velikými protivenstvími a útrapami trávil neustále při dvoře papežském v Avignone a jeho biskupství zpra­ vováno zatím administrátory. Na konec uznán však biskup Jan nevinným a vrátil se s ve­ likou slávou roku 1329 zase do Prahy do své ) * dioecese. Charakteristické jest, že právě ještě po upá­ lení Husově najednou nastěhovala se přímo do Prahy celá obec Valdenská (r. 1418) počtem asi 42 mužů se ženami a dětmi, která přijata byla vlídně i samou královnou Žofií, a těšila se dosti dlouho oblibě, ač jak zaznamenáno, nenavštěvo­ vali valně služeb Božích, nepřijímali pod obojí způsobou, tak že na konec dostávše se do po­ dezření kacířství, raději z Prahy, majíce přec jen obavu o svůj život, náhle zmizeli. ) ** Podobné hnutí jako valdenské, vzalo zase počátek v Itálii, kde roku 1260 založil chudý sedlák Segarelli ze severní Itálie sektu Apoštol­ ských bratří nebo-li Patarenů (t. j. hadrářů), aby prý obnovil učení a život apoštolů a zjednal mezi lidstvem pravou evangelickou dokonalost.

*) Tomek, Dějepis Prahy I. 1855, str. 507 nsl., str. 525. Sr. i Lenz, Vzájemný poměr etc. str. 25. Pa­ lácky, Uber die Beziehungen und das Verháltniss der Waldenser zu den ehemaligen Sekten in Bohmen, 1869. **} Tomek, Dějepis Prahy, III. 1875, str. 625. • 3

34 Světská vláda vidouc však záhy nebezpečnost anarchického hnutí toho, dala zakladatele jejího r. 1 300 upáliti, ale vedení sekty, zatím po Špa­ nělsku, Francii i Německu rozšířené, ujal se bý­ valý kněz Dolcino, jenž podporován hlavně vzbouřenými sedláky v Piemontě, podlehl teprve po několika hotových taženích křižáckých (roku 1304—1307). V polovici 13. století začala se zase po severní Francii, Belgii, Porýnsku a románském Švýcarsku šířiti sekta bratří a sester svobodného ducha, kterou nebylo možno vůbec vyhladiti a udržela se po celé století 14. a 15té. Stoupenci její pokládali sebe za Boha, pro­ hlašovali úplný pantheismus a každý čin svůj za výron božství; zamítali všechna nařízení státní i církevní stejně jako spořádané manželství a jednoženství, zamítali i všechno právo vlastnické, prohlašujíce za doyolené i vášně nejdivočejší a nejzvrácenější (jako později u nás Adamité, naháči). V Německu došla tato nauka rozšíření nej­ dříve u t. zv. bekhardů, kteří žili dosud jakožto associace neženatých mužů, ponejvíce tkalců a kteří měli při své práci, žijíce odloučeni od jiných lidí v osamělosti, nejspíše příležitost hloubati o životě, a zejména o životě záhrobním. Tito tkalci spojovali se ve společnou do­ mácnost, aby si prý umožnili právě křesťanský pivot v práci a bázni Boží.

35 Živobytí vydělávali si prací rukou svých, jejich výdaje ovšem přirozeně při praskrovných potřebách společné domácnosti a úplném bezženství byly minimální, přebytky pak vynaklá­ dány byly na podporu nemocných. Každý mohl kdykoli chtěl vystoupiti, dog­ maticky však zprvu neopouštěna půda papežství. Avšak jakmile se později četné domy bekhardů při poklesnutí staly odbory svrchu zmí­ něných bratří volného ducha, počalo jich pro­ následování, zvi. i u nás od nastoupení Karla IV., z kteréžto doby známi jsou u nás pod jménem

} * Pikhardů. Sluší se dále zmíniti i o jiných výstředních výsledcích těchto hnutí reformních, na př. o známých mrskačich nebo-li flagellantech. ) ** Výstředníci tito vyskytovali se vjednotlivých obdobích středověku v nejrůznějších krajinách, chodili v zástupech, v processích od místa k místu, zpívajíce pobožné písně a při tom vyzývali ke kajícnosti, poloobnažení, těla svá fanaticky mrska­ jíce. Takovéto houfné vystupování flagellantů zaznamenáno bylo po r. 1260. Poprvé shlukli se flagellanti zmíněného roku v Perugii, tehdy Welfském městě v zápětí po porážce Welfů u Monte Karla. Od té doby objevovali se až do konce 14. sto­

*) Tito tvořili později, jak známo, levé křídlo Tá­ borů a vypleněni byli od samého Žižky. **) Cooper, A. history of the rod 1877; Foerstemann, Die christlichen Geisslergesellschaften, 1828. 3*

36

letí. Velice četně rozmohli se zejména po velikém moru v Evropě (1347—50), jímž jednotlivá místa úplně byla vypleněna a vylidněna. Tak Cyper, Gronsko a mnohé krajiny Norvéžska staly sc úplně liduprázdnými. V Modeně vymřelo prý téměř 99 procent všeho obyvatelstva. V Itálii vůbec prý z 1000 obyvatelů zbylo sotva 10. V Tyrolsku, Provence a Languedocu prý vymřelo 83 procent, ve Španělích a na Mallorce 80 procent, stejný počet v Marseilli a okolí, v Šlesviku a Avignonu 75 procent, v Benátkách 70 procent všeho obyva­ telstva! V Janově vymřela morem tou dobou polovina obyvatelstva, v Polsku za 7 měsíců tolikéž. Není divu, že za takových okolností vše­ obecná hrůza zmocnila se všeho obyvatelstva; lidé utíkali z místa, kde mor vypukl, opouštěli i ne­ mocné své nejbližší příbuzné. Jedni pokládali metlu takovou za trest Boží, jiní za dílo židů. Mnozí oddávali se při tom prostopášnostem všeho druhu, jiní zase pobožnosti a mnozí fla* gellanství. ) Mrskači se až 33l/2 dne dvakrát **) denně do krve mrskali, po té vrhali se na zem a v blátě a sněhu se váleli jakoby v extasi, mnozí polonazí v největších mrazích sem tam pobíhali. Flagellanství stalo se jakousi psychopathologickou epidemií té doby/“) *) Sr. M. Lersch, Geschichte der Volksseuchen 1895, p. 131. **) Také v Čechách se llagellanti objevili, ale jen

37 K takovým výstředním koncům vedly na konec snahy po reformním hnutí původně snad dobře míněné. Ovšem byli, jak jsem se již svrchu zmínil, i mnozí mužové, kteří trvajíce na půdě církevní, horlili o všeobecnou nápravu mravů v lidu a tím zároveň i mravů v církvi. Ani M. Jan Hus nebyl v horlení onom snad první, ale měl celou řadu podobných horlivých předchůdců. Byl to především a zejména šlechetný arci­ biskup Pražský Arnošt z Pardubic, jenž vše­ možně nabádal duchovní, aby vystříhali své osadníky od obžerství, chlastu, smilství a cizo­ ložství, od kostkářství, krádeží a vražd, pověr a kouzel a sice nejen na kazatelně a ve zpo­ vědi, ale nabádal duchovenstvo působiti v tom směru i mezi lidem vůbec; arcibiskup onen vy­ stupoval dále zejména proti lichvářům. On za­ řídil zvláštní úřad t. zv. korrektora (corrector cleri), jenž souditi měl právě porušování kázně v duchovenstvu a pravidelně dvakráte za rok svolával synodu dííchovenstva, jejímž předním úkolem bylo právě napravovati pokleslé mravy v duchovenstvu. ) * Dokazují to samy názvy celé řady kázání synodálních, jež se nám z té doby zachovala (Sobrii estote, Digne ambuletis, Induite novum hominem, Renovamini Spiritu, State suevr V z pondku. Český opat Jan Neplach o nich pravil: To délaji ve dne, v noci pak chlastají a žerou. *) Viz Statuta brevia Amesti u Hoflera, Prager Concilien.

38 cineto etc. Sr. »Čas. Čes. Musea * 1905, roč. LXXIX sr. 1. str. 19.) Jmenovati jest dále z reformních mužů oněch Konráda Waldhausera, Rakušana, ka­ novníka řádu sv. Augustina, jenž přišel do Prahy roku 1358; byl to muž neobyčejné učenosti i výmluvnosti, jenž se vší horlivostí a s neoby­ čejným úspěchem kázal proti vadám tehdejší společnosti. Dotýkal se i vad kléru, čímž získal si četné nepřátele, zejména mezi žebravými mnichy, takže obžalován byl pro bludné učení u arci­ biskupa, ale jeho nevina byla záhy prokázána. ) *

z horlitelů takových byl dále kněz Jan Milic z Kroměříže, jenž dosáhl kanonikátu v Praze a dokonce stal se i arcijáhnem Pražským, vysokou to hodností té doby. Jako arcijáhen visitoval jménem biskupa jednotlivé faráře. Avšak vzdav se po nějaké době své vysoké důstojnosti i kanovnictví, oddal se kazatelství a kázal nejprve v chrámě u sv. Mikuláše a potom u sv. Jiljí na Starém Městě Pražském. I on kázal s neobyčejným úspěchem ze­ jména proti lichvářům a proti osobám z vyšších kruhů, a i on obracel se důtklivě proti tehdejší rozmařilosti duchovenstva; sám vedl život ne­ obyčejně střídmý a skromný a vše co měl, rozdal chudým. Jiný

*) Tomek, Déje Prahy III. 286 nsl.

39 Byv mužem neobyčejné učenosti, zahloubal se do učení o Antikristu a přišel v podezření kacířství, takže dokonce byl pro podezření to i vězněn. Byv propuštěn, vzdal se nějaký čas kazatelství a uvažoval, zda není nehoden, aby jiné poučoval a chtěl vstoupiti do některé řehole, až mu to přátelé jeho vymluvili. I odebral se za to do ftíma, aby tu mínění své o Antikristovi před­ ložil, ale nezastihl tu papeže, jenž dosud sídlil v Avignoně. Když chtěl tu kázati v chrámě sv. Petra, byl zatčen a uvězněn, což snášel s myslí oddanou a se vší trpělivostí.

Vyloživ potom záhy své mínění před mno­ hými preláty a učenci, obdržel ihned lehčí vě­ zení, až příchodem papeže Urbana V. do ftíma dostalo se mu propuštění a dokonce požíval po tom u kardinála Albánského úcty a poho­ stinství. Dostav poučení, pokud v učení svém o Antikristu se mýlil, podvolil se a navrátil se zase do Prahy, kdež znovu kázal s takovým úspěchem, že zejména lehké ženštiny zanechá­ valy svého prostopášného způsobu života a či­ nily pokání. Později opět dostal se do podezření z kacířství a žalováno na něho dokonce u Sa­ mého stolce papežského; i neváhal odebrati se opět do Avignonu, kdež mu kardinál Albánský znovu byl ochráncem a byv ospravedlněn, záhy potom zemřel v pověsti svatosti,

40 Z nástupců a hlasatelů jeho ideí byl známý učeň jeho Matéj z Janova z rodu zemanského, kanovník Pražský, jenž za příkladem Miličovým rovněž oddal se kázaní a zpovídání, nezanedbá­ vaje při tom nikterak i oblíbeného svého studia theologického. V řadě dalších žáků Miličových stkví se vsak zvláště jako jasná hvězda Tomáš ze Štítného, jenž zejména vděčně se hlásí k svému učiteli slovy : »Byť nebyl on, snadť by i těch všech knih nebylo, kteréť jsem já psal« (Knihy naučení kře­ sťanského, vydavatel Vrťátko v Praze 1873 str. 15.). On nejsa knězem, osvojil si nicméně všechnu tehdejší učenost theologickou, tak že v ní co do důslednosti, jasnosti i hloubky samého mistra svobodných věd a bakaláře theologie — Husa předčil. Sám Tomek doznává, že »Hus nedosa­ hoval hloubkou myšlének ani přesností jazyka svého předchůdce . * (»Děj. Prahy« III., 541.) Nemoha, jsa laikem, působiti na kázání, oddal se aspoň činnosti literární, jíž nabádal ku nápravě mravů, dávaje návod každému stavu, jak by se měl v životě říditi. Byl hlubokým my­ slitelem a zasloužil si právem názvu »praotce české filosofie.® V mateřském jazyku vykládal lidu smysl života křesťanského a sociální spravedl­ nosti. Ač neobyčejně byl vzdělán, přece při tom vyznává: »Pak-li bych kde pochybil, aby mě

41

v tom i mé knihy opravili milostivě! neb se vším, cožť jsem psal neb psáti budu, poddávám se kostelu (t. j. církvi) k opravení a škole pražské. * (Knihy naučení, str. 4.) ) * Podobně jako Štítný i Matěj z Janova vy­ znával určitě, že drží vše, co nejsvětější matka církev římská katolická, »to jest papež se svými kardinály a jinými spolubiskupy a otci svátými až do tehdejšího papeže Bonifacia IX.« ) ** K mužům těmto připojili se na sklonku 14. století ještě jiní, na př. Jan Protiva, první ka­ zatel kaple betlémské, Mistr Stepán z Kolína, slavný člen učení pražského, jenž zejména stal se pověstným svým vlasteneckým smýšlením i horlením proti zkaženosti duchovní. Byl to dále Jan Štěkna, kazatel výtečný, jenž kázal proti panujícím zlořádům, drže se při tom v mezích přísného poslušenství k představeným v církvi.

*) Pan prof. Flajšhans napsal kdysi v *Naši * Době (dokud byl realistou), že Hus stál na vrcholu soudobé znalosti literatury evropské a že v něm se krystalisovala význačně tehdejší západní intelligence! Ovšem důkaz k tomu žádný nepodal. Já naproti tomu neváhám říci, že ve spisech Husových žádné zvláštní učenosti vůbec nenalézám a přirovnám-li Husa k sou­ dobé scholastické vědě, myslím, že Hus representuje již jen její — úpadek ! Co jsou proti Husovi Albert. Tomáš Akv., Bonaventura, Scotus, i onen Gerson, jenž je právě mezi Husovými soudci! Loni napsal zase p. profesor Flajšhans, že je Hus větší theolog než Lenz a měl by prý se Lenz od Husa učit, jak se má Písmo Sv. vy­ kládat a theologie učit . .. Risum teneatis amici! **) Sr. Tomek 1. c. str. 351.

42 Mnozí mu proto měli potom také za zlé, že nebrojil s Husem proti odpustkům, jež se tehdy hlásaly, ba naopak chválil lidem prospěch z nich na svých kázáních. To byl asi v celku povšechný vývoj před M. Janem Husem, jejž nelze přehlédnouti, chceme-li posuzovati M. Jana Husa, jehož kazatelské působení i literární činnost, na konec však ze­ jména i tragická jeho smrt měla největší účinek na osudy naší vlasti. Duch Husova odboje po­ stavil téměř celý český národ proti autoritě cír­ kevní a poněvadž v soudě kostnickém a odsou­ zení Husově vlivem nesvědomitých vůdcův a hlavně zištné české šlechty spatřována byla po­ hana celých Čech i Moravy, připojila se záhy k otázce náboženské i otázka národní . . . Hu­ sova záležitost učiněna ku veliké zhoubě záleži­ tostí celého národa a dodnes znova a znova vy­ volávána je na přetřes, třeba kniha sporu církve římské a českého národa dávno byla již anebo měla by aspoň již býti zavřena. III. Wicleff a M. Jan Hus.

a) Rozepře o spisy Wikleffovy v Praze. Ukázal jsem, že celá řada vynikajících mužů snažila se o nápravu tehdejší zkaženosti mravů již před Husem a sice s úspěchem. Bohužel, že tato zdravá reforma, reforma v pravém slova smyslu, na konec nadobro za­

stavena byla neblahým sporem o bludné spisy Wicleffovy. V Anglii učení Wicleffovo odsouzeno bylo hned za jeho živobytí ve 24 článcích z knih jeho vyňatých na provinciální synodě v Londýně roku 1382. Kdo se blíže seznámí s bludným učením Wicleffovým, sezná záhy spojení jeho s t. zv. Lolardy v Anglii, kteří nebyli právě nic jiného, nežjinak pojmenovaní — Valdenští. ) * Avšak spisy Wicleffovy čítaly se i potom na universitě pražské, protože tato universita rozhodnutím provinciální synody londýnské nebyla ovšem vázána. Když však začaly ozývati se hlasy o bludném Wicleffově učení a odsouzení jeho v Anglii, svoláni byli 28. května r. 1403 rektorem uni­ versity všichni mistři university pražské, aby uči­ nili snesení v příčině spisů Wicleffových a sice stalo se tak z popudu daného kapitolou pražskou, které právě sede vacante (po smrti are. Olbrama ze Škvorce) náležela správa dioecése. Rektor Harraser, rodem z Bavor, předložil žádost kapitoly, dal přečisti jednak 24 článků, odsouzených již synodou londýnskou r. 1382, jednak dále ještě 21 článků, jež ze spisů Wi­ cleffových vyňal člen university pražské, mistr Jan Htťbner, mistr theologie a svobodných umění. *) Lenz, Vzájemný poměr etc. str. 4.

44 Po přečtení Článku oněch, jichž bludnost je zcela patrna, rozpoutal se nicméně spor mezi mistry universitními. Obhájci Wicleffovi, zejména mistr Mikuláš z Litomyšle, vytkl Hubnerovi, že přečetné články vytaženy byly z knih Wicleffových nesprávně a že v tom smyslu u Wicleffa se ani nenalézají. Mistr Jan Hus tehdy doložil, že by tací kaziči knih hodnější byli upálení, než kaziči šafránu Berlín a Vlaška, kteří nedávno v Praze byli upáleni! Ba mistr Stanislav ze Znojma dokonce přímo hájil i pravost těchto přečtených článků z Wi­ cleffových knih vyňatých, tvrdě, že ve všech přečtených 45 artikulech neshledává zcela žád­ ného bludu. Avšak na konec přece jenom většinou hlasů artikule ony universitou byly odsouzeny a učiněn nález, že žádný člen university oněch 45 článků nesmí hájiti a ani veřejně, ani tajně jich šířiti, chce-li zachovati poslušnost universitě přísahanou a neupadnout! v pokutu, stanovenou na křivo­ přísežníky. Pres toto usnesení šířily se však bludy Wicleffovy potají dále, takže kapitola pražská, be­ dlivá svého úkolu, obrátila se přímo ke stolci papežskému s dotazem, co bylo by činiti v té příčině. Tehdejší papež Innocenc VII. obrátil se ihned s napomenutím k arcibiskupu pražskému, aby rozmáhání se bludů Wicleffových učinil záhy přítrž.

45 Arcibiskp ŽbynČk Zajíc z Hasenburga svolal synodu celé diecese (1406), ohlásil veškerému shromážděnému duchovenstvu své nařízení, aby žádný pod přísnými pokutami neodvažoval se kázati anebo hádati se o články Wicleffovy, které již jednou odsouzeny byly. Tehdy mnoho přívrženců Wicleffových do­ stalo se do vyšetřování a zejména zmíněný Sta­ nislav ze Znojma, jenž napsal bludný traktát ve smyslu Wicleffově o remanenci ve svátosti oltářní. Avšak obávaje se zlých následků, Stanislav ze Znojma traktát svůj raději zapřel, že jej nepsal. Mezi obhájci Wicleffovými přední místo zaujal záhy Mistr Jan Hus. O Husovi z dob jeho mládí nemáme valných zpráv. Víme, že nepocházel z rodičů zámožných, neboť jako student živil se v Praze zpíváním a posluhováním v chrámu Páně. Živobytí tedy měl hned v mladistvém věku z jmění církevního. Že by to živobytí bylo nuzné, nelze říci, neboť ani Hus si na ně nikdy nestě­ žuje a naopak zachovalo se nám dosti zpráv, že žáčkové tací blahobytem a bujností zrovna pře­ kypovali. Rozpustilost jich stala se téměř pověstnou. Při kapitolních kostelích měli žáci za služby ko­ stelní stálé a vydatné opatření. Zaznamenáno jest, že bylo při pražském a vyšehradském chrámě dvanáct takových »školníků« (scolares) desíti a patnáctiletých, jichž po­

46 vinností bylo zpívati v kuru, recitovali žalmy, hlídati svátosti a jiné služby konati. Nazývali se obyčejně »dobří hoši, bonifanti, boni pueri. ) *

Odbyv průpravné školy, stal se Hus žákem na fakultě artistické, t. j. jak dnes říkáme, filo­ sofické. *) Na bonifanty Pražské stěžoval si roku 1255 opat břevnovský Martin samotnému papeži Alexandru IV., že přicházejíce v den Mláďátek s velikým prů­ vodem do kláštera, tropili všeliké šašky a nesmyslnosti, znesvěcujíce svátku a rušíce klid klášterní. Sr. »Cas. Čes. Musea« r. LI V., 1880, sv. 3. a 4., str. 464 nsl. Mistr Jan Hus také býval takovým zpěvákem, jak vyznává sám o sobě: »Tak pohřiechu! líněžie a žáci Hekají a zpievají hodiny. Jakož i já, když sem byl žáčkem a spieval sem s jinými vigilie, tak sme spievali, jedné abychom odbyli: neb jiní sú penieze brali, a námi zavláčili i zaorali. Běda nám, nepokojem-li se s obú stranú, neb sme sě velmě sklamali a bohu sě posmievali!< Ba měl Hus, jak sám vyznává, přímé účastenství v hnusných hrách veselých bonifantů i v samém chrámě : »Co pak činie zjevné nekázni v kostele, strojiece krabošky, — jako i já v mladosti byl sám jednou po­ hřiechu kraboškoul — kto by vypsal v Praze? Učiniece žáka potvorného biskupem, posadie ná oslici tváří k ocasu, vedúc ho do kostela na mši, a před ním mísu polévky a konev neb čbán piva; i držie před ním, an jie v kostele. A videch, an kadí oltáře, a vyzdvih nohu nahoru, i vece hlasem velikým: »bú!« A žáci nesechu před ním veliké pochodně miesto sviec, a chodí oltář od oltáře, tak kadě. Potom uzřech, ano žáci vše opak kukly kožišně obrátili, a tancují v kostele. A lidé sě dívali a smáli, a mnějíce by to bylo vše svaté neb pravé, že to mají v své rubrice t. j. v svém ustavenie .. . Dokud sem byl mladý v letech i rozumu, také sem byl

47

V září r. 1393 stal se bakalářem, v lednu 1396 mistrem svobodných umění, r. 1402 stal se knězem a téhož roku zvolen děkanem university. ) * Těžko ovšem uhádnouti, co ho vedlo ku kněžskému stavu, zda ideální touha, aby mohl se oddati službě Boží, nebo touha po pěstování věd, anebo touha po dobrém bydlu. ) ** Roku 1404 byl Hus ponejprv zvolen za synodálního kazatele, a synodálním kazatelem byl ještě roku 1407, což ovšem nemusí býti ještě žádným důkazem jeho pravověrnosti, nýbrž spiše toho, že uměl zakrývati své viklifické smýšlení před arcibiskupem Zbyňkem a proto to nemůže býti dále ani dů­ kazem, že by snad arcibiskup Zbyněk byl — z té rubriky bláznivé; ale když mi dal pán buoh po­ známe v písmě, již sem tu rubriku, to jest ustanovie toho zabylstvie, z své hlúposti vymazal. A svaté pa­ měti kněz Jan (z Jenštejna!) arcibiskup, ten jest pod kletbú ty hry a nekázni zapověděl a velmi dobře.« (K. J. Erben. Mistra J. Husi Sebrané spisy české 1. 307, 302. Palackého Monum. J. Hus 713.) *) Mylně se udává někdy, že byl knězem již r. 1401. Sr. Flajšhans v »Čas. Čes. Mus.« roč. LXXÍX, 1905, sv. 1., str. 130. “) Dr. Lenz ve čl. >Jest pravdou nepochybnou, že umřel M. Jan Hus za své přesvědčení, a že jest mučedníkem pro pravdu * (ve »Vlasti * roč. XIV., str. 32) netroufá si to rozhodnouti. Ale Hus sám vyznává, že maje úmysl vstoupili do stavu duchovního, nemyslel při tom na nic jiného, než na dobré bydlo. (Viz jeho Sebr. spisy, vyd, Erbe­ novo I. 278, 302, 307.)

4S špatným dogmatikem své církve, že stoupence bludného učení ustanovil synodálním kazatelem.

Patrno však ovšem z toho, že těšil se Hus veliké vážnosti a přízni u svého arcibiskupa. Hus byl vůbec vysokým stavům znám a při samém královském dvoře jakožto zpovědník královny Žofie u veliké vážnosti. b) M. Jan Hus a účastenství jeho ve sporu

o spisy Wicleffovy. Mistr Jan Hus hned po odsouzení artikulů Wicleffových universitou (r. 1403) sepsal traktát o svátosti oltářní, podobný již staršímu traktátu od něho r. 1401 složenému, ve kterých obou — bez dovolávání . se Wicleffa — * však takové zdání přednáší, které se s Wicleffovým učením o zů­ stávání podstaty chleba a vína i po posvěcení dobře shoduje. Podobně též hříšný člověk, když přijímá svátost, používá prý pouze tělesně hostie a to jest mu k věčnému zatracení. V traktátu tom nezapírá Hus sice skutečné přítomnosti těla Kristova, avšak ve smyslu Wicleffově tvrdí, že jest tu podstata chleba i podstata těla Kristova zároveň. Ale transsubstanciaci zjev­ nými slovy ve svém traktátu zavrhuje. Není známo, zda tento jeho traktát, obsa­ hující beze vší pochyby bludné učení, přivedl jej do nějakého sporu s povolanou autoritou cír­ kevní, neboť v té době Hus stál ještě v přízni

49 arcibiskupově, kázal o zlořádech nejen v kapli betlémské a při výročních slavnostech universit­ ních, ale i před samým arcibiskupem pražským na synodách kněžstva diecése pražské (1405, 23. října, 1407, 18. října). Roku 1408 (20. května) došlo na univer­ sitě znovu ke schůzce o artikule Wicleffovy, a sice jen národa českého, u něhož vznikly o články Wicleffovy mezi jednotlivými mistry spory. ) * Schůze této súčastnilo se na 64 mistrů a doktorů, 1 50 bakalářů a na tisíce studentů, mezi nimi zejména mistr Kliment z Mnichovic, rektor university, mistři Stanislav ze Znojma, Petr ze Znojma a Ondřej z Broda, ) ** Štěpán z Pálče,f) Jakoubek ze Stříbra a M. Jan Hus. Po přečtení oněch pověstných 45 artikulů Hus se svými přáteli protivoval se již přímo jich naprostému odsouzení, tvrdě, že prý mohou se — rozumí-li se jim jinak! — bráti i ve smyslu dobrém, obsahujícím pravdu! V důsledcích toho skutečně Hus prosadil, že usneseno toliko, aby žádný člen university neučil článků těch ve smyslu bludném, a aby

*) Viz Lenz ve >Vlasti * XVI., seš. 3., str. 195. **) Tento Ondřej z Broda byl horlivě činný i li­ terárně, zvláště později ve svém exilu lipském. (Sepsal »tractatus de origine Hussitarum *, » epištola ad Hus ,1414 * »tractatus de communione sub utraque specie * etc.) |) O Štěpánovi z Pálce viz nejn. Fikrle, Čechové na koncilu Kostnickém v >Čes. Čas. hist. * IX., 1903, 428 i V —t431.•

4

50

traktáty Wiclcffovy (Dialogus, Trialogus, De eucharistia) čteny byly jen od mistrů a nikoli od bakalářů. Sofistika rozhodnutí toho je zcela patrna. Mistři universitní jednali tu dosti nesvědomitě a perfidně a hráli s lidem českým nesvědomitou hru. Neboť Hus a jeho přátelé nedali národu če­ skému při tom poučení, který smysl dotčených vět by byl dobrý a který kacířský a pohoršlivý. Dále: musili přece věděti mistři (i J. Hus), že tam bludy jsou, když zakazovali čisti spisy Wicleffovy aspoň bakalářům!! Tím ovšem otevřena byla volná cesta ka­ cířství Wicleffovu a skutečně také dostala se po­ zději záhy celá řada osob do vyšetřování pro podezření z kacířství, tak zejména Abraham, farář u sv. Ducha na Starém městě, jehož výslechu před generálním vikářem Kbelem byl i Hus jako přísedící přítomen. Když tu přísahal Abraham k živému Bohu a generální vikář Kbel žádal, aby přisáhl dle obyčeje na evangelium a krucifix, tehdy vystoupil Hus s posměchem, že více pří­ sahali jest ku stvořiteli než ku stvoření, takže generální vikář ho napomínati musel, aby nerušil jednání, tím spíše, když k opravování tu není ani povolán. Když pak Abraham z kacířství byl skutečně usvědčen a odevzdán do vězení a později vy­ povězen z diecoese, napsal Hus dopis arcibisku­ povi, v němž jej přímo, ale ovšem proti pravdě,

51 viní, že dobré a spravedlivé kněze posílá pro kázání evangelia do vyhnanství a kněze špatné trpí bez závady. Výčitka ta nebyla ani dost málo spravedlivá a byla jen míšením se kněze do arci­ biskupovy jurisdikce. Arcibiskup také se svojí radou dobře chá­ paje nerozumné usnesení university, že artikule Wicleffovy odsouzeny byly jen pod podmínkou, ve smyslu jich bludném, svolal na den 17. čer­ vence synodu, v níž nařízeno, aby všichni mistři bakaláři i studenti, mající v rukou knihy Wi­ cleffovy, odevzdali je do domu arcibiskupského k ohledání. Ku radě některých mistrů universitních (Ji­ řího z Bora, Ondřeje z Broda, Jana Eliae, Adama z Nežetic) uzavřel totiž nad knihami nové jed­ nání soudní zavěsti a knihy bludné dle tehdej­ šího zvyku spáliti. 1 Mistr Jan Hus tehdy přece se pokořil (ač v upřímnost jeho valně věřiti nelze), přinesl své knihy a prohlásil, že najde-li se v nich nějaký blud, že to veřejně míní vyznati. Jak neupřímným byl, vysvítá i z toho jeho výroku. Vždyť před tím sám hlasoval v schůzce mistrů universitních, aby články Wicleffovy nebraly se ve smyslu bludném, tedy vlastně uznával, že v nich bludy v jistém smyslu obsaženy jsou a najednou svému arcibiskupovi, jenž mu do té doby prokazoval všelijaké přednosti a si ho vážil — předkládá tytéž spisy Wicleffovy s posměchem, aby mu 4*

I

ukázal bludy, jež by v nich shledal, jakoby v nich — dle jeho nejlepšího přesvědčení — nebyly! Toliko pět studentů Pražského učení (Přibík z Húzna, Hroch z Podvekl, Michal z Drnovic, Petr de Valentia, Jan z Landštejna) knihy ne­ vydalo, ale za to učinili odvolání proti rozkazům od arcibiskupa na synodě ohlášeným k samému papeži. Jak obyčejem bývá, již tehdy do sporů těch pro větší effekt vtažen i obyčejný lid, jenž po ulicích reptal, rozhazoval hanlivé listy na arci­ biskupa, kanovníky i jeho rádce. Na universitě zatím organisovaly se dvě strany, jedna zachovávajíc církevní učení, druhá viklifická, v jejíž čelo postavil se M. Jan Hus. Strany ony vedly mezi sebou četné spory, a po­ něvadž cizí národové většinou přidrželi se pra­ vého učení církevního, vyvinul se pochopitelně záhy boj o universitní hlasy. Že Hus boj ten organisoval, jest zcela patrno, neboť chtěl pak snáze své odpůrce v sezeních přehlasovat!. Pa­ trno to z toho, že když Hus ve sporu tom jednou byl v poselství u samého krále Václava, vy­ plísnil mu týž zle, že mu zbytečně jen s Jero­ nýmem činí zbytečné zaneprázdnění a působí samé rozepře. Jestliže jiní toho nepřetrhnou, že se sám do toho vloží a věc rozhodne třeba ohněm. Na konec však přece jenom nabyl český národ dekretem kutnohorským na universitě tří hlasů, a cizí národové jen jeden, v čemž vidouce

53 porušení svých bývalých práv, raději z Prahy odešli a založili pak záhy novou universitu v Lipsku roku 1409, která papežem Alexandrem V. byla potvrzena.

c) Rozepře mezi Husem a arcibiskupem pražským. Již roku 1408 jménem duchovenstva praž­ ského i duchovenstva celé diecoese podána k arci­ biskupovi stížnost na M. J. Husi, jejímž účelem bylo domoci se ochrany proti jeho urážkám, jichž dopouštěl se ve svých kázáních a zejména v kapli betlémské. Hus také kázal bezohledně proti ne­ řestem kněží, ale bohužel musí se podotknouti, že nečinil tak naproti neřestem těch, o nichž věděl, že jsou jeho přívrženci, třeba byli rouhači, křivopřísežníky, vražedníky, zloději a cizoložníky. ) *

*) Svědek toho jest Ondřej Broda, bývalý kollega Husův, jenž píše: »Quare vos papam, cardinales, episcopos, praelatos et omneš indifferentes clericos vituperose imo injuriose verius judicatis, et imponitis eis crimina, quae fortassis quoad usque vivitis, non probaretis .... lllos, qui non sunt de secta Wiclef etiam de parvulis acriter increpatis, sed vestros sectaries, perjuros, blasphemos, homicidas, fures et adulteros leniter palpatis.«) (Za jakou příčinou vy o papeži, o kardi­ nálech, o prelátech, ano o všem kněžstvu napořád han­ livý a nespravedlivý soud vynášíte a na ně zločiny vrháte, jichžto až do konce svého života nedokážete ? Proč pak se neřídíte podle zákona Kristova: Zhřešil-li by pak bratr tvůj proti tobě, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým .... Ty, kteří nejsou ze sekty Wicleffovy, i z věcí malicherných káráte, a to přísně,

54 Žádá sc ve stížnosti oné, aby arcibiskup mocí svého úřadu se postaral, aby nepovstalo v lidu velké pohoršení. ) * Předně vytýká se tu Husovi, že v kázání svém 17. července 1407 vyjádřil se nešetrně o známém, nedávno zemřelém knězi Petrovi ze Všerub a naopak dosti zřetelně naproti tomu chválil Wicleffa, ač jeho učení o svátosti oltářní bylo již odsouzeno jako blud a konečně, že v ká­ zání 16. června 1408 obracel se nešetrně proti veškerému pražskému kněžstvu. Zcela právem se tu vytýká, že »pohoršlivá a nenávistná kázání zbožné mysli rozdírají, lásku vyhlazují a kněžstvo v nenávist lidu uvrhají« a že »z nenávistné a lživé zlomyslnosti káráno je kněžstvo proti mravu, takže dobří, nevinní pro špatné a vinné jsou tupeni neustálým kázáním.« Hus odpověděl na tuto stížnost větším dílem jen s ousměšky, ironicky, ačkoli se při tom vy­ jádřil: »cokoli chce Pán Ježíš Kristus a jeho obecná církev, aby se věřilo, to pevně věřím a o Čem­ koli zvláště, že věřiti jest, budu poučen, chci pevně věřiti a držeti . . .« Neupřímnost obrany jeho patrna však již z toho, že kněze Petra Všeruba odsuzoval, ale

ale vašich sektářů, křivopřísežníků, rouhačů, zlodějů a cizoložníků se jen lehounce dotýkáte.) (Doc. Palackého p. 518 n. 58.) *) Viz stížnost tu v Sebr. spisech M. Jana Husi. Řada I. Sp. lat. přel. Svoboda, str. 32. I

55 o Wicleffovi zřejmě vyznal i ve své obraně, že by si přál býti v naději, kde duše Wicleffova, odkazuje při tom na výrok Písma: »Nesuďte a nebudete souzeni, nepotupujte a nebudete potu­ peni" (Lukáš, kap. 6). Že by právě pro tento výrok měl také šetřiti i mrtvého Všeruba, ovšem mu na mysl nepřišlo. Všeruba odsuzoval pro jeho beneficium a bál se o jeho duši. O duši Wicleffovu se nebál, ba naopak si jednou přál býti tam, kde ona, ač mohl věděti, že Wicleff právě tak jako Všerub zemřel na svojí důkladné praebendě! Není nám povědomo, zdali se spokojil tehdy arcibiskup s odpovědí Husovou. Avšak v Římě vedl si potom stížnost, že šíří se v dioecesi bludy z knih Wicleffových, i na kázáních ve mnohých kaplích, a žádal, aby potvrzen byl pro větší váhu od samé apoštolské stolice jeho rozkaz, čelící k vydání knih Wicleffových. Mezi tím podána r. 1409 opět nová žaloba na Husa k arcibskupovi, prvé podobná. ) * Kromě stížností dřívějších vedla se tu stížnost, že M. Jan Hus měl se kdysi na faře u sv. Michala vyjádřiti u přítomnosti mistrů a kněží, že kněz, jsa ve smrtelném hříchu, nepůsobí svátosti těla Kri­ stova, aniž jiných svátostí podává. A když mu v tom odpírali někteří mistři výroky svátých otců a zejména sv. Řehoře, tu prý Hus pravil: »Co jest Řehoř? Onť byl prlenec; nechf popatří na

*) Viz Sebrané spisy I., str. 42.

56 slova jeho, kdo chce, a shledá, že ve všem ) ** prlencoval. Dále se vytýká, že M. Jan Hus kdysi v domě Václava Smolaře pohoršlivě se vy­ slovil, že pro »P. Jana Nepomuckého, zbožné * paměti neměl býti uvalen interdikt na Prahu. A když mu odporováno bylo, že tak stanovují zákony církve římské, odpověděl: »Římská církev ? Tam zasadil Antikrist nohu svou, kterýmž jest těžko hnouti.« Vytýká se dále, že Hus upíral na kázáních právo představených církevních pro­ hlašovali klatbu, a že jednou poštval na kázání dokonce lid tak, že s hlukem přichvátala chátra před dům arcibiskupův a způsobila veliký povyk, tak že sám arcibiskup ji musil napomínati, aby se nedopustila nějakého násilného činu. Tuto žalobu kázal arcibiskup dodati Husovi s tím nařízením, aby krátce na každý článek odpověděl buď věřím nebo nevěřím, ano nebo ne a sice před professorem sv. Písma, mistrem Rvačkou, jenž ustanoven byl té pře inkvisitorem (t. j. vyšetřujícím soudcem). Neví se, jestli tak Hus učinil čili nic, avšak z pozdějšího času zachoval se nám jeden jeho spis soukromý, v němž na ony žaloby odpovídá a hledí se ospravedlnili. Jak svrchu jsem podotkl, odvolali se ně­ kteří studenti jako hajitelé Wicleffovi k samému stolci papežskému proti spálení knih Wicleffových. *) Prlenec = komediant, kejklíř; odtud prlencovati = kejkle prováděti.

57

Papež Alexandr odevzdal tuto při Jindřichu Krumhartovi z Westerholce, děkanu kostela sv. Ondřeje v Kolíně nad Rýnem, a ten ve jménu stolice papežské vydal obsílku na arcibiskupa pražského (7. prosince 1409), aby odpověděl na věci, z kterých od appellantů byl viněn. Arcibiskup vypravil do Říma kanovníka Ji­ nocha a bratra Jaroslava Minoritu, biskupa Sareptského, aby přednesli přímo u stolice papežské, že všechny nepokoje v zemi pocházejí jedině z artikulů Wicleffových a že hyne tím všechna poslušnost k duchovním představeným, že církevní tresty za nic se nepovažují, že šíří se učení, že všechno spravování kněžstva přináleží moci světské, čímž popuzena jest šlechta i sám král Václav proti duchovenstvu a odejímají statky pozemské církvi (král Václav odňal některé statky samému arcibiskupovi). Následek toho byl, že po tomto pravém vy­ líčení stavu věcí obsílka vydaná na arcibiskupa byla ovšem zrušena a dána jemu zvláštní bulla, kterouž úmyslu jeho a žádosti úplně bylo vy­ hověno (1409, 20. prosince). Touto bullou dána arcibiskupovi papežem zároveň plná moc, aby ustanovil komisi, sestávající ze čtyř mistrů the­ ologie a dvou doktorů práv, kteří by se rázně postarali o vymýtění bludů Wicleffových. Zároveň dána arcibiskupovi moc, aby zakázal všechna ká­ zání v kaplích a na jiných místech, kromě kostelů kathedrálních, kapitolních, farních a klášterních.

58 Arcibiskup uposlechl rozkazu papežského, sestavil ihned zmíněnou komisi, která knihy Wi­ cleffovy znovu vzala v úvahu. Komise tato do­ spěla k výsledku, že ovšem knihy Wicleffovy obsahují kacířství a zejména pokud se týče svá­ tosti oltářní.

Když se o tom pověst roznesla po Praze, nastalo opět reptání mezi mistry, kteří byli pří­ vrženci učení Wicleffova. Svolána na rychlo schůzka university dne 15. června 1410 a jednoduše usneseno, že uni­ versita s arcibiskupem pražským a jeho komi­ sary se nesrovnává, že by knihy Wicleffovy měly býti spáleny. Hned dne následujícího svolána však arci­ biskupem synoda, na níž arcibiskup poradiv se před tím s mistry a doktory theologie a práv, biskupy sufragany, s děkanem a kapitulou ko­ stela pražského, i jinými preláty, učinil prohlá­ šení, že dle uznání komise obsahují spisy Wi­ cleffovy mnoho bludů a proto se odsuzují a dle jeho úmyslu mají býti spáleny. ) * Poněvadž pak dosud pět osob svrchu zmíněných rozkazů jeho se protivilo, že jim dává lhůtu šesti dní k vy­ dání spisů Wicleffových, jinak, že vydána bude *) Jmenovitě odsouzeny spisy jeho : Dialogus, Trialogus, De incarnatione verbi domini, De corpore Christi major et minor, De trinitate, De ideis, De hypotheticis, Decalogus, De universalibus etc. Viz Děje university I., str. 166.

59

na ně klatba, čímž by sc vydávali zároveň i v nebezpečí propadnouti světskému rameni, totiž králi Václavovi. Zároveň zakázáno kázati dle svrchu řečeného papežské nařízení ve všech kaplích kromě chrámů zmíněných. Rozsudek tento podepsán byl generálním vikářem, kanov­ níkem Kbelem, arcibiskupským officialem, doktorem práv Zeiselmeisterem a sekretářem arciděkanem Litoměřickým Matějem i veřejnými písaři čili notáry, Janem z Dubé a Mikulášem ze Znojma. Universita znovu však prohlásila, že se s tímto rozsudkem arcibiskupa Zbyňku nesrov­ nává, a že spálení knih Wicleffových nemíní býti účastna. Hus chopil se honem nového prostředku

a nehledě na právoplatný rozsudek synody — obnovil se svými přátely své odvolání k pa­ peži — té doby — Janu XXIII. a za výmluvu ‘ svého odvolání udali, že papež Alexandr byl špatně zpraven, že arcibiskup Zbyněk bullu vy­ lákal (!) křivými zprávami, ano že jest podezření, že ta bulla byla třeba vůbec padělána (mohli to předstírati z té příčiny, poněvadž papež i jeho místokancléř, který bullu podepsal — byli již mrtvi). A proto, že nechtí se bulle oné a ustano­ vení svého arcibiskupa podvoliti, dokud znova z Říma nebude v té věci jinak rozhodnuto.

Hus mimo to zatím neuposlechnuv rozkazů nejen arcibiskupa, ale i celé synody — kázal

60 dále proti zakazu v kapli betlémské veřejně vy­ kládaje nespravedlnost papežské bully a zlořečc prelátům, kteří prý křivě obvinili zemi českou v Římě z kacířství. Že tím lid proti vyššímu duchovenstvu velmi byl podrážděn a ulevoval si různými výkřiky, je na bíledni. Arcibiskup však nedbaje na to a nemoha na to dbáti, dal potom rozkaz k spálení knih Wicleffových, což se také stalo dne 16. července 1410 u přítomnosti prelátů, kanovníků a velikého množství duchovenstva. Třetí den na to arcibiskup konečně ne­ mohl jednati jinak a prohlásil na Husa pro jeho jednání klatbu, ačkoli byl před tím druhdy jeho miláčkem a vysoce si ho vážil. Dá se mysliti, že klatbu tu vyhlašoval s těžkým srdcem. Ze všeho toho patrno, že až dosud jednalo se hlavně větším dílem o spory jurisdikční a ni­ koli dogmatické. Že Hus brojil proti spálení knih Wicleffových jest dosti podivno ; vždyť vyznal ve schůzi universitní, že nemíní bráti články jeho ve smyslu bludném, vyznal i před arcibiskupem, když knihy odevzdával, že nemíní se bludného učení držeti. A ač bludnost jich byla samou synodou uznána — přec brojil proti jich spálení. Upřímnost jeho je zcela patrna! Spálení knih a ohlášení klatby proti Husovi vzbudil však všeobecnou nespokojenost a zjevné bouře proti arcibiskupovi a téměř všemu ducho­

61 venstvu. Strany proti sobě rozhořčeně pronásle­ dovaly se potupnými řečmi a písněmi i skutky násilnými. Král Václav zakročil sice se vší rozhodností proti bouřím pouličním, ale za to žádal, aby ar­ cibiskup dal náhradu těm, kterým knihy spálil a když se tak nestalo, zastavil jemu i jeho officialům příjmy. Mistr Jan Hus pod záštitou krále potom s klidem kázal dále proti zákazu v kapli betlémské, pravě a smlouvaje se v tom, že více musí poslouchali Boha nežli lidí .... Mimo to ihned ohlásil na vzdory svoji disputaci v kolleji Karlově, že traktát Wicleffův De trinitate žádných bludů neobsahuje. Svrchu zmíněné odvolání Husovo odevzdal papež čtyřem kardinálům. ) * Z rozkazu této komise svoláni byli všickni doktoři a mistři theologie učení Bononského, Pa­ řížského a Oxfordského, kteří právě byli v Bonnonii přítomni, aby dali své dobré zdání, jak by se mělo s knihami Wicleffovými naložiti. Ke spálení přisvědčoval tehdy zejména bratr Petr z Uničova ze řádu Dominikánského, doktor svá­ tého Písma. Arcibiskupu nezbylo nic jiného, než že znova vyslal biskupa Sareptského Jaroslava a kanovníka Jakuba, aby žalovali u samé stolice papežské, že káže Hus mnoho bludů a kacířství,

*) Byli to zvi. Odo de Colonna, Jindřich Neapolský a Raynald de Brancatiis.

62 žádajíce, aby pohnán byl přímo ke stolci pa­ pežskému. Tehdy kardinál Odo de Colonna věc vyšetřiv, stvrdil jednání arcibiskupovo a nařídil, aby u vykonání svého rozsudku dále pokračoval a vydal zároveň obsílku na Husa, aby dostavil se před stolici apoštolskou. Tehdy sám král Václav obrátil se psaním k oněm čtyřem kardinálům, i královna Žofle, aby rozsudek stran Husa byl zastaven a jemu povoleno dále kázat v kapli betlémské. Královna obrátila se dokonce dopisem i na papeže samého. A když mezi tím došla obsílka na Husa, psal král znovu přímo papeži se žádostí, aby rozsu­ dek byl zastaven a Mistr Jan Hus, jeho »milý kaplan«, aby mohl v kapli betlémské jako před tím pokojně kázati. Podobně psal král znova kardinálovi Odonovi de Colonna, aby obsílku zastavil, a — aby sám přišel do Čech a Husovi tu dal slyšení! Rovněž královna po druhé psala kardinálům, slibujíc při tom, že pán její, král Václav s ní a pány zemskými sám již míní uČiniti v zemi pořádek. Mistr Jan Hus se na obsílku do Bononie nedostavil, ale poslal ku papežskému dvoru tři prokurátory, mezi nimiž byl zvláště přítel jeho mistr Jan z Jesenic. Tito sepsali omluvné arti­ kule, proč Mistr Jan Hus sám osobně se před stolici apoštolskou staviti nemůže. Výsledek toho jednání byl, že kardinál Odo vydal na Husa právo stanné a vyřkl nad ním i pro neposlušnost

63 klatbu, kterou dal před dvorem papežským i jinde ohlásiti (v únoru r. 1411). Klatba tato byla potom i v Praze ohlášena a zároveň s ní pro­ hlášen arcibiskupem dle kanonického práva in­ terdikt nad Prahou t. j. stavení všech služeb Božích, dokud by se Hus v Praze zdržoval, chtěje ho tak spíše k opuštění Prahy anebo k posluš­ nosti příměti. Král Václav vida, že jeho intervence neměla žádného výsledku, velice se rozlítil, a k jeho rozkazu zastavili konšelé pražští statky arci­ biskupa a některých předních duchovních. Když však seznal, že by tím nic nepořídil, snažil se cestou smírnou učiniti narovnání mezi arcibisku­ pem a Husem i jeho přívrženci. Po mnohých úradách bylo působeno k tomu, aby obě strany od rozepří upustily, arcibiskup aby klatbu i interdikt odvolal, a stolici papežskou zpravil, že v celé české zemi není zcela žádného kacířství! S Husem že učiněno úplné narovnání a proto, aby od dostavení se do Říma byl sproštěn.

d) Hus

proti papeži, nejvyšsí církevní.

autoritě

Arcibiskup Zbyněk do Říma však nepsal, a není divu, vždyť měl psáti do Říma hotovou lež, že by v Čechách bludů žádných nebylo, ač věděl dobře o pravém opaku; on sám měl se přičiňovati, aby ti, kdož pro neposlušnost vě­

64

zeli v klatbě, byli rozřešeni, jakoby se jim byla stala křivda a konečně v pravém slova smyslu měl balamutiti papeže, že král Václav sám se postará o uklizení sporů náboženských; byl dobře přesvědčen, že bludy Wicleffovy v diecesi byly a šířily se bez překážky a nyní to měl z návodu králova sám popírati . . .

Mistr Jan Hus podnikl však sám krok ku smíření papeže a napsal pokornou prosbu ke stolci apoštolskému, kdež vyznal, že jest Kristus pravý Bůh a pravý člověk, že svátá jeho církev na pevné skále jest založena a že nemíní nic kázati nebo činiti, co by vůli Kristově a obecné církvi bylo protivné, a aby od klatby a jejích následků byl sproštěn. ) * O upřímnosti či neupřímnosti tohoto dopis u netroufal bych si rozhodovati 1

*) Vyznává-li však Hus tuto i jinde, že věří v jednu katolickou církev, nemusí tu býti ještě pravověrným katolíkem, neboř jest z jeho spisů patrno, že má o církvi zcela jiný pojem, než jaký má v katolické víře. Dle Husa jest církev — neviditelná t. j. sbor pouze vyvolených, předurčených, a ne ve smyslu ka­ tolickém, že jest viditelná t. j. viditelný sbor všech pravověřících křesťanů, pod jednou viditelnou, Kristem Pánem ustanovenou hlavou.

óó

Mezi tím arcibiskup roztrpčen již neustálými oEory odjel ze země obrátiv se ještě jednou na krále Václava dopisem, aby učinil pořádek, do Prešpurka, chtěje odebrati se ku králi uherskému Sigmundovi a žádati jej o prostřednictví mezi ním a králem Václavem. Náhle však v Prešpurku zemřel (28. září 1411) a arcibiskupem stal se mistr Albík, tělesný lékař krále Václava, jenž si zjednati teprve musel svě­ cení kněžské. Odtud rozepře mezi duchovenstvem na delší čas utichly z té jednoduché příčiny, poněvadž si jich nový arcibiskup nevšímal . . . Mistr Jan Hus však vida, že po dobrém by nedošel již narovnání své pře, od opravy tiché, řádné, počal obraceti zraky k násilnému proražení s opravou i proti vůli představených *) církve. Mezi tím se stalo, že papež tísněn jsa od krále Neapolského Ladislava, vyzýval všechny nocnosti křesťanské, aby mu byly nápomocny, a vyhlásil odpustky, za tím účelem slibuje všem věřícím odpuštění hříchův a věčných i časných trestů, když se skroušeně z hříchů lkáti budou, svátost oltářní přijmou a buď osobně do boje potáhnou, nebo zbrojence vypraví anebo alespoň penězi na vedení války apoštolské stolice proti Ladislavovi Neapolskému přispějí. *) Tak se vyjadřuje sám Tomík v Dej. university Pražské I. str. 190 /

a

66

Bully papežské v této příčině jsou úplně správný, kladou veškeru váhu na pokání a při­ jetí svátosti oltářní. *) Plnomocníci papežští přišli i do Prahy asi v květnu r. 1412, kdež ani při králi Václavovi ani při arcibiskupovi nesetkali se s odporem. Naproti tomu Hus, jenž o svrchovanosti papežské pojal mezi tím jiné mínění, postavil se vůli papežově na odpor. Ovšem v tomto jednání svém při ohlašování odpustků nemá Hus žádnou prioritu. Totéž učinil již před ním Wicleff v An­ glii, když papež Urban VI. r. 1382 ohlásil křižáckou válku proti vzdoropapeži Urbanu VII. a zároveň vyhlásil za tou příčinou odpustky. Husovým úmyslem však — aby měl krytá záda — bylo, aby i universita rozkazu papeže se zprotivila, a proto svolána jeho vlivem schůzka university, na níž předložena otázka, zda-li papežská bulla zavazuje mistry a studenty ku příspěvkům proti králi Ladislavovi Neapolskému. Fakulta theologická z jednomyslného usne­ sení učinila ohlášení, že se rozkazům papežským, královským i arcibiskupa protiviti rozhodně ne­ míní, nemajíc k tomu žádné moci, nýbrž naopak, že mistři chtějí jako věrní synové rozkazů apo­ štolské stolice býti poslušní a těm, kdož by jinak chtěli činiti, odporovati. *) Sr. Kryšiůfkuv Všeobecný církevní dějepis II. část 2. str. 689 nsl.; týž ve článku >Mistr Jan Hus< ve Vlasti XIII., 1898, str. 117. n.

67

Na tomto usnesení fakulty hlavní podíl měl děkan theol. fak. Štěpán PáleČ, druhdy jeden z nejlepších přátel Husových, jenž se ale od něho odvrátil, vida, že se octl na scestí nejen šíře bludy Wicleffovy dávno již odsouzené, ale vystupuje i proti autoritě církve a jejich před­ stavených. K rozhodnutí tomu přidal se i Stanislav ze Znojma, jenž se — jak jsem se svrchu zmínil — druhdy zastával artikulů Wicleffových více než M. Jan Hus, vida k jakým koncům spěje jich zastávání.

Avšak Hus nedbaje na toto rozhodnutí fa­ kulty theologické, jejímž byl bakalářem, oznámil veřejnou disputaci v kolleji Karlově: »Zdali dle zákona Kristova slušno a radno jest, ke cti Boží a k dobrému křesťanskému lidu, i také ku prospěchu tohoto království bully papežovy o vyzdvižení kříže proti Ladislavovi králi Neapolskému a přátelům jeho Kristovým věřícím schvalovati«. Mistři theologie vyslali tehdy ihned ze svého středu deputaci k arcibiskupovi, aby tuto dispu­ taci Husovu ze své moci přetrhl, ale arcibiskup tak učiniti — se zpěčoval. Vždyť se jednalo o Husa, »milého kaplana« krále Václava.

Byv však předvolán Hus, před vyslanci papež­ skými prohlásil, že míní plniti apoštolské rozkazy, t. j. rozkazů papežských, jak později ve své disputaci vysvětlil, pouze potud, pokud se dle 5*

68

jeho náhledu se zákony Kristovými a apoštol­ skými srovnávají. Tomek píše (Děje univ. str. 196): »Tato disputace Husova byla v praktickém ohledu začátek čili vyhlášení skutečné revoluce proti církevní vládě; v theoretickém ohledu spo­ čívala na zásadě již protestantské, na zavrhnutí totiž auktority papežské čili představených cír­ kevních vůbec a odvoláním se mimo auktoritu takovou na zákon boží čili písmo svaté a rozu­ mový výklad jeho«. A skutečně disputace tato měla neblahé ná­ sledky. Sám dvořenín a milec královský Woksa z Waldšteina dovolil si uličnický kousek, že bully papežské pověsil na krk nevěstek a vozil je ku posměchu všemi městy Pražskými a na konec je na ulici spálil, při čemž i lehkomyslný mistr Jeroným byl účasten. Jiný sobě učinil žert z odpustků tím, že vložil do truhlice v chrámu sv. Víta místo daru potupný list na hlasatele odpustků s podotčením, že »více věřiti sluší jedinému mistru Husovi pravdomluvnému než houfu prelátů lživému«. Hus sám při tom ovšem neopomíjel na každém kázání v Betlemě povzbu­ zovali lid, aby na odpustky žádných peněz nedával. Konečně z brojení toho seznal i král Václav, že musí přísně zakázati všeliké výtržnosti, aby nestrhly se ještě větší bouře. Tu stalo se, že když 10, července odpustky s kazatelen se

69

ohlašovaly, tři mladí chašníci Martin, Stašek a Jan opovážili se při samém kázání hlasitě ka­ zatelům odpustků v chrámu Páně odpírati. Kon­ šelé Pražští plníce rozkaz králův, dali je přirozeně zatknouti a vsaditi do šatlavy. Když se o tom pověsí roznesla, Hus sám se zástupem asi dvou tisíc osob přišel před radnici staroměstskou se žádostí, aby zbujným mladíkům oněm ničeho se nestalo, neboť co učinili, učinili prý z jeho navedení a pročež on sám hotov jest trpěti za ně pokutu. Konšelé takovým vysvětlením spokojiti se ovšem nemohli a dali je prostě později dle roz­ kazu králova stíti. Čin ten vzbudil u lidu Husem rozněcovaném velikou nevoli. Odpravení zbůjníci prohlášeni ihned za mučedníky, těla jich vložena v bílá prostěradla a nesena ve slavném průvodu, v je­ hož čele byl mistr Jan z Jičína do kaple betlém­ ské za zpívání antifony lsti šunt sancti. *) Právem podotýká Tomek (L. c. I str. 197): ‘Výjev tento ukazoval již zřetelně, v čích rukou *) S podivením jest zajisté, že se Hus propůjčil k tomu, aby chránil uličníky, kteří veřejně rušili služeb Božích! Trestní skutek jich není nijak omluvitelný, ačkoli právem lze říci, že byl Hus mravním původcem smrti oněch .tří svedených mladíků. Hus velebil tyto mladíky ve spisu svém »O svatokupectví * I. 399., i ve spisu »De ecclesia * (cap. 20). vjak mu právem později vytkl na koncilu Kostnickém Štěpán z Pálče, když se z obvinění toho vykroutiti namáhal.

70

se již bylo octlo konečné rozhodnutí, budou-li měti církevní věci v Cechách zůstati při starém způsobu čili jaké vžiti proměny k horšímu nebo k lepšímu.« Theologická fakulta brzy po zmíněné dispu­ taci Husově složila o všem jeho jednání spis, stěžujíc si na jeho neposlušnost a zastávajíc svrchované právo papežovo v církvi. Příčinu všeho zlého spatřovala jen v učení a kázání vět Wicleffových a za jediný způsob pomoci měla, aby předešlá usnesení v příčině artikulů Wicleffových nově byla z rozkazu Sa­ mého krále ohlášena a sice tak, aby snesení to nařídil ohlásiti arcibiskup před veškerým kněž­ stvem ve srozumění s kapitolou, universitou i mistry. A kdožkoli by potom s usnesením tím nebyl spokojen, aby vypověděn byl z českého království. Za tou příčinou konána i rada královská na Žebráce a schůzka na radnici staroměstské, ale ostatní universita učinila usnesení, že hotova jest zříci se bludů Wicleffových, budou-li vyvrá­ ceny z Písma — čímž zřejmě postavila se již na půdu mimo-církevní, neuznávajíc autoritu církve a její moc učitelskou, kterou církev dle výroku Písma sv. jest nadána. ) * *) Ježíš Kristus propůjčil ku spasení lidského po­ kolení církvi moc učitelskou, jež se vztahuje na hlásání a vykládání jeho Božského učení, následujícími slovy : >Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož

71

Hus při tom jal se nyní zúmyslně čisti v koleji o některých artikulích Wicleffových a snažil se je hájiti důkazy z Písma, jako zvi. článek o svobodném kázání a slyšení slova Bo­ žího, o statcích duchovních, že je smějí knížata světská kněžím pro některé přestupky odnímati ; v jistém smyslu i to, že žádný není pánem světským, žádný prelátem, žádný biskupem, pokud jest ve hříchu smrtelném.

To byl ovšem již konec vší naděje na smírné narovnání mezi oběma stranami. Duchovenstvo pražské vidouc, že nemůže v Čechách nic poříditi ani při vrchnosti světské ani při své řádné vrchnosti duchovní, složilo stížnost ke stolci pa­ pežskému, že zbrojení Husova proti odpustkům veliký počet věřících od poslušnosti jest odveden. Prokurátorem (zastavatelem) jeho při dvoře pa­ pežském byl farář od sv. Vojtěcha v Praze Michal zvaný de Causis. Papež odkázal při kardinálovi Petru de An­ gelis, jenž obnovil a stížil nevykonanou klatbu na Husa a sice tak, aby všichni věřící obcování s ním se vystříhali pod trestem klatby. A kde by se Hus zdržoval, tam po čas jeho přítomnosti služby Boží měly býti zastaveny. jdouce, i Syna cožkoli všecky

učte všecky národy, křtíce je ve jménu Otce i Ducha Svatého : učíce je zachovávat! všecko, jsem přikázal vám : a aj já s vámi jsem po dny, až do skonání světa.< (Mat. 28, 18—20.)

Zároveň s tímto rozsudkem vydána byla i bulla papeže Jana, v níž se nařizuje, aby Hu­ sovi žádný v kacířství nenadržoval, a jej ne­ podporoval, nýbrž, aby byl jat a odevzdán soudu dle práva buď arcibiskupu Pražskému nebo bi­ skupu Litomyšlskému. Dle obsahu těchto rozhodnutí uvalen byl znovu interdikt na Prahu, z té příčiny, aby Hus tak donucen byl město opustiti. Tehdy Hus neohlížel se ani na klatbu ani na interdikt, kázal dále a veřejně spisem svým projevil jako na posměch, že odvolává se od

papeže na Krista, jako soudce nejvyššiho a nejspravedlivéjšiko ! Snad Hus netušil, že v tomto nejapném (třeba na pohled zbožném) odvolání obsažena jest již jedna z hlavních heresí v církvi a negace veškeré ústavy církevní. Avšak na přání krále Václava odebral se přece brzo z Prahy, aby umožnil konati služeb Božích, aby bouře ještě větší nevznikly. Král Václav mu při tom slíbil, že se bude všemožně přičiňovati, aby způsobil narovnání a Hus se mohl záhy vrátiti. Avšak jednání královo nevedlo k žádnému cíli. Hus zdržoval se nejprve na Kozím hrádku n Ústi nad Lužnici, kdež měl vhodnou příle­ žitost rozšiřovati Wickleffovo bludné učení i po venkově. V lidu byla tu již praedisposice, jak dokazují četné zprávy o bujícím zde kacířství

73

(patrně valdenském), a jak dokazuje i pozdější vystoupení nejradikálnějších sekt právě v témž okolí. Po nějakém čase vrátil se zase do

Prahy a kázal v Betlemě. Tu složil též svůj nejznámější spis »I)e * ecclesia, z něhož později největší část jeho bludů byla vyňata. Krátce potom odebral se Hus zase na Hrad Kozí, ale jak se zdá, nebyl tu již s velikou ra­ dostí přijat a proto odebral se na hrad Krako­ vec u Rakovníka k panu Leflovi z Lažan. *) Mezi tím pověst o wicleffických sporech v českém království tak se rozšířila, že sám nejvýtečnější theolog té doby, kancléř university pařížské Jan Gerson obrátil se listem ze dne 27. května 1414 na arcibiskupa Pražského Kon­ ráda, připomínaje mu jeho povinnost a vyklá­ daje jemu nebezpečnost učení Wicleffova, po­ hádal k nápravě všemožným způsobem. Když mu později dodány byly spisy Husovy, prostu­ doval jea vyňal zejménaze spisu De ecclesia některé věty a poslal je arcibiskupu Konrádovi s ozna­ čením jako bludné. Arcibiskup odpověděl sice Gersonovi velice zdvořile, ale k nápravě se neměl, neboť znal přízeň Husovu u krále Václava. I sám papež Jan XIII. psal králi Václavovi z Bonnonie, že se v jeho zemi rozmáhá dávno již odsouzené učení *) Tu složil spis >proti knězi Kuchmistrovi, * který prý o něm pravil, že byl z krajiny u Ústí vyhnán.

74

Wicleffovo a nyní nově odsouzené obecným koncilem římským a vyslovoval důvěru, že na­ sadí všechnu moc, aby tuto nákazu v zemi vyhladil. Ale téhož roku došlo již k svoláni velikého koncilu do Kostnice (9. prosince 1413).

e) Hus na koncilu Kostnickém. Když svolán byl všeobecný sněm církevní do Kostnice, prohlásil Mistr Jan Hus veřejnými plakáty (latinskými, českými a německými) *,) že jest ochoten složití počet ze své víry před arci­ biskupem, papežem i všeobecným sněmem. Chy­ staje se však na cestu do Kostnice, namáhal se všemi prostředky, aby z Čech přinesl si nějaké doklady své neúhonnosti. Z Krakovce vrátil se nejprve do Prahy, kdež byla právě konána provinciální synoda v domě arcibiskupa Konráda, do níž chtěl si zjednati Hus přístupu, ale nebyl vpuštěn. Za to konána — patrně k žádosti samého Mistra Jana Husi — schůzka některých pánů zemských, do níž pozván byl i inkvisitor Pražské dioecese Mikuláš biskup Nazaretský, jemuž učinil Jan z Jesenic otázku, zda ví do mistra J. Husi ně­ jakého kacířství. Biskup Nazaretský odpověděl, že sám nikdy žádného bludu při něm neznamenal a vydal o tom písemné vysvědčení! Toto vysvědčení in♦) Doc. 66, 67, 238.

75

kvisitorovo, jak z celého předešlého vylíčení patrno, jest nejlepším svědectvím, jak lehkomyslně a přímo nedbale officielní úřady vůči Husovi si počínaly, a že nemalou vinu nesou na rozvoji bouří wicleffických. Hus snažil se dokonce, maje v rukou vy­ svědčení inkvisitorovo, i od arcibiskupa Konráda vymoci si podobné vysvědčení a za tou příčinou konána byla opět panská schůzka, na níž byl i arcibiskup přítomen (7. října 1414). I tu otázán byv arcibiskup, odpověděl, že sám neshledává na Husovi žádné viny, ale že jej viní papež, aby. se tedy před ním Hus ospra­ vedlnil. Viděti tu zcela patrně slabost arcibiskupovu vůči radě královské, ale na druhé straně zase bázeň před stolicí papežskou, a proto písemné vysvědčení o pravověrnosti Husově přece dáti se zdráhal.

Za to vyzdvihl si Hus ještě dva výpisy z knih statut universitních o třech hlasích ná­ roda českého a o protestaci university proti upálení knih Wicleffových. V uvážení všeho toho cesta jeho do Kostnice není tedy žádnou obdivu­ hodnou odvahou, ani hrdinstvím, neboť Hus myslel, že maje vysvědčení inkvisitorovo o pravo­ věrnosti, listy z university, má úplně krytá záda, zvláště Když měl za sebou velmocné magnaty, ano i královské dvořeníny.

76

A v pravdě bylo té doby větším hrdinstvím odporovati bludům viklefovým a odvrátiti se od Husa a jeho mocné strany! Ale právě také to shánění vysvědčení o pravověrnosti vydává již jakési podezření, že neměl přece jenom Hus čisté svědomí. Brzy potom v průvodu českých pánů Jana z Chlumu, Václava z Dubé a Jindřicha z Lacemboku vydal se na cestu a přibyl 3. listopadu roku 1414 do Kostnice. Tu byla dle řádu církev­ ního s něho sňata nejdříve klatba, z té příčiny, aby jeho přítomností nebyly služby Boží v městě *) zastaveny. Avšak Hus, ačkoli byl suspendovaným ) ** knězem a proto mši sloužiti nesměl, a v chrámě nemohl a vůbec neměl, sloužil přece klidně mši svátou ve svém bytě a při tom konal kázání k lidem přítomným, kteří ze zvědavosti k pověst­ nému mistru pražskému valně přicházeli. Tím dopouštěl se ovšem vedle disciplinárního pře­ stupku, i rušení kanonického práva, neboť suspensí stal se irregulárním t. j. nesměl konati svátostné úkony, nechtěl-li se dopustiti těžkého hříchu. Kostnický biskup Otto III. z HochberguRotelenu (141 1 —1434) dověděl se o tom, na*) Sr. Dr. Frant. Xav. Kryštůfek, Mistr Jan Hus ve »Vlasti * roč. XIII., 1898 str. 22. nsl. **) Suspensi rozumíme církevní trest, jímž se du­ chovnímu odnímá právo konati církevní úkony.

77

pomcnul ho nejprv a připomenul mu, že není oprávněn konati služeb Božích. Ale Hus nedbaje rozkazů svého vlastního biskupa dioecesního, tím méně dbal rozkazů biskupa cizího v jiné dioecesi. Když od nezákonitého svého jednání ustati nechtěl, byl zatčen a dán do vazby, aby dále služeb Božích konati nemohl. Vězněn (t. j. vlastně internován) byl nejprve v domě jednoho kanovníka, pak v žaláři domini­ kánského kláštera, ale když onemocněl, byl 8. ledna 1415 do lepšího bytu v klášteře pře­ veden a vlastními lékaři papeže léčen. Mezi tím zaveden byl s ním proces v pří­ čině podezření z bludařství se všemi tehdejšími formami V právními. Žalobní spis proti Husovi složil jmenovaný již Michal de Causis ) * a odevzdal jej papeži, žádaje, aby Hus z vytčených bludů byl vy­ slechnut, a aby ustanoveni byli doktoři a mistři, kteří by prozkoumali jeho spisy (zvi. »de ecclesia« a »proti Pálčovi«). Ku prozkoumání spisů ustanovena komise, sestávající z latinského Konstantinopolského pa­ triarchy Jana, Kastellského biskupa Bernarda a Lubeckého biskupa Jana. Tato komise vyslechla svědky proti Husovi: doktora bohosloví Miinsterberga a mistra Storcha z Lipska, bývalého oftíciála Pražské dioecese, mnicha Petra od sv. Klimenta, opata Petra od sv. Ambrože z Prahy, *) Doc. str. 194.

78

licenciáta v kanonickém právu Adama a jiné. Tito před Husem nemocným u jeho lože vzati byli nejdříve v přísahu. Když se Hus pozdravil, předložili mu ko­ misaři 42 vět sebraných Palcem, z nichž 38 bylo z latinského jeho spisu »de ecclesia«, aby se o nich vyjádřil. Hus připojil k nim své poznámky a odmítal některé, že jsou mu křivě připisovány. Některé byly mu tedy křivě připisovány, jiné nejsou v rozboru uvedeny slovně, ale toliko smyslem, ale velikou většinou přece byly správně vyňaty a dokazují, že traktát o církvi jest bludařský. Z téhož rozboru vyňal sám zmíněný již Gerson 20 vět, které nazval zcela právem odvážlivými, bludnými, pohoršlivými a převratnými. Mimo tyto bludy proti článkům víry vy­ šetřovali ovšem dále komisaři i jeho neposlušnost proti církvi, že nedbal klatby na něho vznesené a přímo učil, že klatby takové netřeba dbáti. Dále komisaři museli vžiti podle práva i v úvahu výpovědi svědků, kteří sice do Kost­ nice se nedostavili, ale výpovědi jich protoko­ lárně byly podány (jako Jana Protivy, faráře od sv. Klimenta na Poříčí, Jana Pekla, kazatele u sv. Jiljí, kazatele Beneše, kaz. Pavla, kanov­ níka Ondřeje z Brodu, Mikuláše z Podivína, Mikuláše ze Všetat, Václava z Voděrad). Hus tato svědectví odmítal sice jako falešná, ne­ pravdivá, ale četná z nich zakládala se přece jenom na pravdě.

*9

Mezi tím ujímala se horlivě zemská šlechta M. JanaHusi, aby byl z vazby propuštěn, aleotcové církevní znajíce jeho neposlušnost, kterou vazbu si sám zavinil, povolili Husovi proti všemu tehdejšímu právu ku prosbám pánů toliko veřejné slyšení na den 5. června 1415. *) Z vazby propustili Husa sněm váhal, aby neuprchl podobně jako před tím druh jeho Jeroným. Poněvadž však mezi tím papež Jan XXIII. seznal, že jde také o jeho pa­ pežství, uprchl z Kostnice dne 20. března 1415, aby se nemusel z papežství poděkovali. Podle práva komise mající vyšetřili záležitost Husovu, pozbyla tím plné moci a proto sněmem ustano­ vena 6. dubna 1415 nová komise, v níž byli kardinál Petr z Alliaku, známý učenec, kar­ dinál Vilém Kordiánský, biskup Dolský a opat z Citeaux, kteří i s jinými preláty a doktory učení Husovo znovu zkoumali a několikráte vězně vyslýchali. Ze všeho viděti jest, že soudcové počínali si tedy ve všem dle práva ; věty vyňaté ze spisů byly Husovi předloženy, svědectví svědků ne­ přítomných byla učiněna pod přísahou, svědkové přítomní byli před Husem vzati v přísahu, Hus sám mnohokráte byl vyslýchán, komisaři slyšeli jeho odpovědi, znali jeho spisy, neboť byly la­ tinské a z těch hlavně byly ony bludné články *) Doc, sir. 259.

80

vyňaty; znali jc tedy nejen vytažené, ale i ve spojení (v kontextu). V osmém všeobecném sezeni 4. května 1415 bylo odsouzeno 45 článků Wicleffových. *) Dne 5. června r. 1415 konáno zmíněné první veřejné slyšeni. Než-li byl Hus přiveden, byla čtena svědectví proti Husovi vydaná a podán výsledek posavadního vyšetřování. ) ** Když Hus předveden, předloženy mu byly jeho rukopisy s dotazem, zda je zná. On při­ svědčil a doložil, že jest hotov se napraviti, bude-li »poučen«. Zamítaje totiž všechnu juris­ dikci církve, přál si, aby mu volno bylo na soudu disputovati tak jako v koleji, což ovšem nikdy na soudu do té doby se nedálo a neděje se do dnes na žádném soudě. Tím způsobem by také nikdy soud skoncován nebyl, neboť Hus by stále namítal něco jiného, sněmovníci by museli uváděti protidůvody atd. Na koncilu *) Dr. Lenz ve spisu > Apologie sněmu Kostni­ ckého v příčině odsouzeni vět Viklifových * na základě spisů Viklifových dokázal, že jsou v nich věty ve smyslu daleko horším ještě obsaženy, než jak znějí samy o sobě. Sr. i Lenz’. Jest pravdou nepochybnou, že umřel M. J. Hus za své přesvědčení, a že jest mučeníkem za pravdu. (»Vlasť« XIV., str. 33.) **) Tvrzení Petra Mladenovice, přítele Husova, že rozsudek již tehdy napřed byl hotov, a že jej spatřil jeden Čech, jenž se vloudil do soudní síně — nezaslu­ huje víry! Jak by se byl nepatrný Čech, jenž není ani jménem jmenován, dostati mohl k stolu předsednickému a rozsudek přečisti!!

81

nebylo místa k disputaci. Obžalovaný měl k otáz­ kám — jako na každém soudu — krátce odpovídati a znáti se k vině či nikoli. Přes to však podařilo se Husovi, že v tomto veřejném slyšení byl z obžaloby od dvou blud­ ných článků sproštén ) * Měl tedy patrně dosti volnosti se brániti a hájiti. V slyšení druhém dne 7. června byl vedle Husa přítomen sám král Sigmund. Tu vyslýchán Hus hlavně v příčině transsubstanciace (na základě svědectví Jana Protivy, Pekla, Beneše, Ondřeje z Brodu, Pavla, Mikuláše ze Všetat a Angličana Stokese, jenž tvrdil, že sám četl v Praze bludný traktát Husův o zmí­ něném předmětě). Ale výroky na koncilu ukázal se Hus pravověrným a proto upuštěno v té

příčině od obžaloby. ) ** Též promlouváno tu o appellaci (odvolání se) ku Kristu, jíž se Hus zastával, a tím za­ mítal ovšem pravomoc koncilu a neuznával jej vlastně za povolána sebe soudit. Není divu, že se tomuto učení Husovu mnozí otcové smáli, neboť podobným odvoláváním by nebyl žádný právní stav možný. *) Doc. str. 104. **) Nebyl tedy Hus odsouzen hlavně pro učení o transubstanciaci a nedopustil se na něm proto tudíž koncil justiční vraždy, jak připomenul kdysi neprávem protestant Lechler, po němž to papouškoval nejdříve p. prof. Masaryk a na konec zase p. prof. Flajšhans!

6

82

Tehdy sám kardinál Petr z Alliaku vlídně napomínal Husa, aby se podrobil, i sám král Sigmund, ale Hus neustával od svého mínění, aby byl poučován t. j., aby mu též volno bylo se sněmem se hádati, k čemuž ovšem soud svoliti nemohl. Sněmovní otcové nechtěli vésti planých hádek, ale jinak dokazováno jest že s ním měli časté rozmluvy, s ním disputovali a odvolání všemožně mu ulehčiti chtěli. Třetí veřejný výslech konán 8. června a byl nejdůležitější. I v tomto sezení byl král Sigmund. V něm čteno 39 článků Husových, a sice 26 z jeho spisu »de ecclesia«, 7 ze spisu *proti Pálčovi« a 6 ze spisu »proti Stanislavovi ze Znojma . * Články srovnaný s rukopisem Hu­ sovým a poněvadž některé dle Husova tvrzení byly nesprávně vyňaty, byly některé vynechány a jiné v souhlas s rukopisem uvedeny a jiné přibrány. Pak teprve byly čteny. Mezi čtením ukazoval veliký učenec Petr z Alliaku, že mnohé

články ve spojem v knize dávají smysl ječte horší a pohořšlivéjčí! Když přečteny byly tyto články, přimlouval Husovi kardinál z Alliaku, aby se buď sněmu podvolil, neučiní-li tak, že mu sice další slyšení k zastávání článků jeho dopřáno bude, ale aby uvážil, že tolik učených mužů mocnými důvody proti jeho článkům odpírá a bude-li jich déle hájiti, snadno ještě do jiných bludů upadne. Že jest nálezem téměř 60 doktorů, aby 1. uznal

83

svůj blud, 2. aby se článků bludných odřekl, 3. jich veřejně odvolal a 4. jich více nehájil. Když to Hus ani k přímluvě Sigmundově učiniti nechtěl, pravil neméně učený kardinál Zabarella Husovi, že mu formule přísahy co nejmírnějšími slovy složená bude předložena.

Ale Hus chtěl stále jen ještě disputovali o svých bludech. Tehdy na přetřes přišlo i ono odpravení tří mladíků, kteří přímo v kostele tro­ pili nepokoje, protivíce se rozkazům papežovým, a tu Páleč z 20. kapitoly spisu »O církvi * do­ kázal, že Hus je velebí, ježto vzdorujíce klamům Antikristovým, padli. Tehdy osvědčoval i Páleč, že ne ze záští, byv druhdy přítelem Husovým, ale z povinnosti jako doktor Písma stal se jeho žalobníkem. Po marné námaze, aby přiměn byl k od­ volání, byl Hus zase odveden do žaláře. Sněm přistoupil pak ke konečnému upravení bludných článků Husových, jichž sestavil 30 a obžalob, o nichž myslil po zralém uvážení, že jsou svědky dostatečně stvrzeny, slánky i obžaloby byly Husovi doručeny. Hus nevzpíral se proti těmto 30 článkům, jakoby snad nesprávně z jeho spisů vybrány (což by ostatně nebylo pravdou). Ostatně Hus sám psal dne 21. června 1415 svým přátelům o posledních sobě předložených článcích, že jich neodvolá, třeba se zdají těm, jimž po chuti nejsou, bludnými a pohoršlivými. Patrno, 6*

84 žc tedy uznával, žc oněch 30 článku v jeho spisech skutečně obsaženo jest. Hus mezi tím tupil v dopisech svých v Če­ chách sněm, že se skládá ze samých svatokupců, a že jest vší ohavnosti plný, že odsoudil jeho spisy, kterých prý ani nečetl a kterým, poně­ vadž jsou české, prý ani nerozuměl. Ve skutečnosti to ovšem pravda nebylo! Sněm spisy jeho znal, neboť bludné články byly vyňaty právě ze spisů latinských (od největších té doby theologických učenců !) a vždyť vyňaté články Hus sám za své uznal! A co se týče českých spisů, byli přece i Čechové v Kostnici přítomni, kteří je znali, ale o ty se nejméně již jednalo. Když mezi tím 15. června 1415 snem za­ kázal bullou přijímání pod obojí, jež se mezi tím působením Jakoubka ze Stříbra v Čechách ujímalo, ač Hus to, jak dokázáno, Jakoubkovi zprvu sám vymlouval, přece nyní najednou, aby neztratil v Čechách popularitu — prohlásil zápověď kalicha »za bezbožnost, kteráž ustano­ veni Kristovo, jakožto blud zavrhuje * (Doc. str. 128). Hus připojil k oněm předloženým 30 článkům sice ještě kratinké poznámky, ale z nich poznal sněm již nepřekonatelnou propast mezi sebou a Husem a nedal mu již veřejného sly­ šení. Bylo by to bývalo také zbytečno. Že by si byl sněm proti Husovi počínal nějak proti právu, rozhodně říci nelze. Spíše lze sněmu —

85

kdo zná kanonický proces o podezření kacířství — uciniti výtku, že leckde povoloval a vyhýbal se všemožně veliké přísnosti. Vždyť sám Palacký, ačkoii všechny sympathie jeho byly na straně Husově, přece napsal: »I nelze zapírati, že sbor i tentokráte nic neomeškal, cokoli na něj slušelo, aby vrchu přís­ nosti vyhnouti se mohl. Usilováno znovu do­ brotou i přísností, přemlouváním i hrozbami, na­ věsti Husa, aby vrátil se opět do lůna církve. S přátelskou laskavostí a péčí snažil se pře­ devším jeden nejmenovaný prelát, jenž nad jiné všechny získal byl sobě Husovu důvěru, aby obrátil jej zase na cestu spasení a odvolání. Také Štěpán Páleč, někdy důvěrný jeho přítel, nyní krutý odpůrce, přišed do žaláře, pokoušel se dotýkati strun dávno zalehlých; vážnost okamže­ ní, pohled na minulost i na budoucnost obměk­ čily je oba; zaplakavše spolu, odprošovali se vespolek, aniž pak co do sporu srovnati se mohli. Opětované deputace od sboru, jichž i nej­ vzácnější údové, jako Alliacký a Zabarella se účastnili, způsobily konečně, že se zdálo, jakoby oni a ne Hus ku prosbám se utíkali.«*) Husovi předložena byla hned druhý den po jeho třetím výslechu nejmírnější formule, abjr mohl odvolati, dle níž vlastně odvolává — ne *) Dějiny národa českého, 1850 sv. III. čís. 1. str. 196.

86

své — ale bludy jiných, které se mu přičítali, ale Hus odvolati ani na ten způsob nechtěl. Patrno z toho přece, že právě bludům oněm učil a jich se zastával ! Kardinálové Alliacký a Zabarella pokusili se ještě 5. července 1415, aby Husa k odvo­ lání přiměli a nabízeli mu pouze: 1. aby odpřísáhnul se článků, které byly z jeho spisů vy­ ňaty a které za svoje články uznal, 2. aby o svědectví, jak praví křivých svědků, prostě vypověděl, že článků oněch nedržel, neboť sám je za bludné pokládá. Ale ani v tom nejmírnějším způsobu Hus odvolati nechtěl. Dne 5. července konečně i jeho přátelé ho nabádali k odvolání. Sám Jan z Chlumu prosil jej, aby se nedal lichým studem zdržovati a odvolal. . . »Neměl-li sněm« jak praví Palacký, »jemu přisvědčili a dáti se posléze od něho mistrovati, musel konečně přikročiti k jeho odsouzení, jak toho žádaly zákonové církve«, což se také stalo G. července 1415 v 15. veřejném sezení sněmu. Do konečného rozsudku pojato bylo pouze a je­ dině oněch 30 vět ze spisů Husových vyňatých a jím samým za pravé uznaných a nikoli žaloby od svědků třeba přísahou stvrzené, k nimž však Hus přiznati se nechtěl. Hus prohlášen za kacíře, a pak ponechán na milost Sigmundovi a rameni světskému, při čemž otcové církevní ještě prosili, aby nebyl

87

usmrcen, jak dokládá souvěký kronikář Oldřich z Reichcnthalu. Avšak tato přímluva otců církevních ne­ byla a nemohla býti Husovi nic platna. Sigmund odevzdal jej dle svrchu zmíněného již trestního zákona říšského falckraběti Ludvíkovi a vydán na smrt na hranici. Když stál již na hranici, přikvapil ještě říšský maršálek z Pappenheimu, Zikmundem vyslán, aby přiměl Husa k odvolání. Ale marně. V krátce vzplála hranice, která stala se teprve počátkem velikého hnutí, jež nepředvídal zajisté ani Sigmund, ale tím méně otcové koncilní, mezi nimiž byli mnozí mužové slavní, učení i bezúhonní, kteří vedeni byli jedině snahou učiniti nápravu v církvi, a kteří vedeni byli jedině vědomím své po­ vinnosti. Oni ze své moci rozhodli pouze, že Hus octl se na půdě mimocírkevní a na jeho osudu dalším neměli podíl. Hus bludné články své odvolati nechtěl, dle svého tvrzení proto, aby nedal lidu pohor­ šení ! My musíme jen říci, že nemohl odvolati proto, aby před celým národem nebyl zahanben. Hus neumíral za pravdu vůbec, ani ne za pravdu svou, poněvadž to byla t. zv. pravda Wicleffova, ale on neumíral ani za své přesvědčení, v němž jak ze spisů jeho patrno, stále kolísal a se měnil. Z bázně před zahanbením, z pýchy pod­ stoupil tragickou smrt, jaká ovšem v dějinách nemá

88

rovné. K odvoláni však bludných článků třeba bylo nemenší heroické síly než jiti na hranici, ňíci veřejně potom v Cechách, že to, co hlásal jako pravdu a co jako pravdu Boží kázal, vlastně byl blud, přiznati se k tomu před celým národem, králem i královnou a vší šlechtou — k tomu bylo třeba heroického sebezapření ... A to Hus neměl . . . Smrt duchovní byla patrně i v jeho očích daleko děsnější než tělesná.

f) Husovo učeni a jeho odsouzené kacířské *) články. Každý nepředpojatý, kdo spisy Husovy skutečně četl a jenž má jen ty nejprimitivnější základy katolické víry a katolického učení, ten nikdy nemůže říci, že by Hus byl snad pravověrným katolíkem anebo že odsouzen byl ne­ právem. Především jest se zmíniti, že Hus popíral vůbec viditelnou církev a proto zároveň po­ píral její všechnu moc, kterou Ježíš Kristus církvi ku spasení lidského pokolení propůjčil, totiž moc učitelskou a moc vládní (jak zá­ konodárnou, tak i výkonnou neboli správní a soudní}, která přísluší církvi, aby upravovali a chránili mohla zevnitřní řád a život členů církve, aby dávala zákony, tyto zákony vyko­ návala a vzniklé mezi členy církve spory roz*) Viz Kryštůfek ve »Vlasti * str. 113—11^.

ročník XIII. 1898,

*

šil

sužovala a k rušitelům veřejného řádu přimě­ řeným trestem přihlížela. *) Hus zavrhnuv moc zákonodárnou, soudní a výkonnou, ničil veškerou církevní ústavu, podvracel všechnu kázeň, vážnost i poslušnost, která dle něho jest jen vynálezem lidským. Pokud se týče jeho učeni, dělí veškeré lidstvo na dvě třídy: na předurčené k véč*) Mat. 16, 18.—19.: »I jáť pravím tobě, žc ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou, a brány pe­ kelné jí nepřemohou. A tobě dám klíče království nebe­ ského: a cožkoli bys svázal na zemi, bude svázáno i na nebi, a cožkoli bys rozvázal na zemi, bude rozvá­ záno i na nebi,« a Mat. 18, 18.: »Amen pravím vám, což­ koli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cožkoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.« Že tato moc vládni církvi naprosto potřebná jest, dokládá mimo jiné kanonista de Schenkl (Institut jur. eccl., ed. XI. Ratisb. 1853, I. str. 6. v pozn.) slovy: »Quis enim prudens speraverit multitudinem hominum animis studiisque variam et levem, in aptis ad obtinendum finem sociálem mediis turn eligendis, turn adhibendis per sese consensuram esse perstituramque.......... si nec sit, qui determinet, nec, qui efficienter compellat.« Církev, aby dostáti mohla svým úkolům, opatřena jest, jak svrchu již jsem se zmínil, trojí mocí: 1. moci učitelskou (polesías magisterii), 2. moci kněžskou (poleslas ordinis), 3. moci vládni (polestas regiminis čili jurisdictionis'). Hus uznává pouze moc kněžskou, ale oproti učení kato­ lické církve učí, že t. zv. svatovláda z posvěcení (hierarchia ordinis) záleží pouze z kněží a jáhnů. Ale poně­ vadž výkon příslušníků této svfitovlády jest podle Hu­ sova učení závislým na tom, jsou-li ve stavu milosti, jak může Hus najednou mluviti o nějaké svatovládě vůbec? Pak i ta svatovláda měla by býti vlastně — neviditelná! Důsledným Hus valně není.

9Ó

němu spaseni (praedestinati) a na předzvě­ děné k věčnému zatraceni {praesciti). Před­ určení jest svobodný čin Boží, k němuž člověk nic přičiniti nemůže. Obec všech předurčených (minulých, přítomných i budoucích) jest ta pravá katolická církev a poněvadž žádný neví, kdo jest předurčen, jest tato církev neviditelná. Předurčenci zde na zemi tvoří církev bojující, v očistci spící a v nebesích vítěznou. Církev zde na zemi obsahuje předurČence i předzvěděnce; jsou čtyři třídy poutníků k ne­ besům ; někteří jsou v církvi jménem i skutkem, totiž předurčení; jiní pouze skutkem, totiž vy­ obcovaní od satrapův Antikristových ; třetí jenom jménem, předzvěděnci ; třetí ani jménem ani skutkem, pohanští předzvěděnci. Jedinou hlavou církve jest Kristus. Římský . biskup byl prý dříve roven všem biskupům a teprve od Konstantinova darování jest náčelní­ kem církve. Papež a kardinálové jsou nástupci sv. Petra a apoštolů jenom tenkráte, když se jim věrou a životem rovnají; však vtom případě jest prý každý nábožný křesťan nástupcem apoštolů. Když papež a kardinálové životem apoštolů nežijí, jsou nástupci satanáše a Jidáše Iškariotského. Papež nemůže býti hlavou církve, poněvadž 1. neví, není-li předzvěděným a pak ani do církve nenáleží, 2. není ho ani třeba. Na počátku nebylo také papeže, neboť byly pouze dva stupně: kněží

91

a jáhnové. Biskup a kněz neliší sc ničím od scbc; ani papeže ani biskupů není třeba ku správě církve. Duchovenstvo jest dvojí: Kristovo a Anti­ kristovo. Proto vyjde-li rozkaz nějaký od papeže nebo preláta nebo kteréhokoli duchovního, musí jej podřízený zkoušeti, srovnává-li se se zákonem Božím čili nic; v onom případě má se podrobiti, v tomto poslušnost odepříti bez ohledu na cír­ kevní třesty. Všechna moc klíčů jest toliko u Boha. A proto rozřešení nebo klatba platí jen tenkráte, když shodují se s úsudkem Božím. Kněžské roz­ řešení ve svátosti pokání jest pouhé ohlášení, že Bůh hříšníku hříchy již odpustil, na základě jeho lítosti, ale popírá Hus, že by měl kněz moc na místě Boha sám odpouštěti hříchy. Proto nespravedlivé klatby netřeba si všímati. Před­ stavený duchovní i světský, je-li v hříchu smr­ telném, přestává býti představeným. Jediným pramenem víry jest Písmo Svaté, ač nelze vyznati, že ze spisů Husových patrno jest, že si též v této základní otázce leckdy odporoval, jako si vůbec odporuje často ve svém učení. Tradici uznával jenom potud, pokud má pro ni doklad v Písmu Svatém. *) *) Hus nezavrhoval tradici tou měrou ovšem jako Viklif, ale tvrdil, že se má s výkladem písma srovnávali. (Sr. Tomek, Děj. Prahy III., str. 451.)

92

Třicet článků Husových na snčmč Kost­ nickém zavržených, o nichž — jak jsem se již zmínil — vyznal sám přítel Husův Jeroným v listu k Lackovi z Kravař, že úplně a v témž smyslu v jeho spisech obsaženy jsou, zní takto: 1. Jediná jest svátá církev obecná, která jest sbor všech předurčených (praedestinatorum) k životu věčnému. 2. Pavel nikdy nebyl účastníkem (údem) ďáblovým, ačkoliv (před svým obrácením) činil skutky, které zcela skutkům zločinců se po­ dobaly. 3. Předzvědění (praesciti) nejsou údy církve, jelikož nižádný úd církve věčné záhubě propad­ nout! nemůže. \ 4. Obě přirozenosti, božství a člověčenství, jsou jeden Kristus; on jest jediná hlava choti své církve. 5. Předzvěděný, třeba, že byl někdy v mi­ losti dle přítomné spravedlnosti, přece nikdy není údem svaté církve; naproti tomu předurčený vždy zůstává údem církve, byť i někdy ztratil milost případnou (t. j. hřešil); milosti předurčení tím neztrácí. 6. Pokud rozumíme církví shomáždění před­ určených, ať jsou v milosti čili nic dle přítomné spravedlnosti, jest v tom smyslu církev článkem víry. 7. Petr není a nebyl hlavou svaté církve katolické.

8. Knězi, již žijí jakkoli zločinně, poskvrňují moc kněžskou a jako synové nevěřící smýšlejí nevěrně o sedmi svátostech církve, o moci klíčů, úřadech a posvátných věcech církve, obřadech, trestech, mravích, ctění ostatků, odpustcích a svěceních. 9. Důstojnost papežská od císaře vyrostla a panování papežovo a vláda jeho vyplynuly z moci císařské. 10. Nikdo bez zjevení nemohl by o sobe nebo o jiném důvodně tvrditi, že jest hlavou církve svaté částečně, ani velekněz římský, že jest hlavou církve římské. 11. Nikdo není povinen věřiti, že ten, kdo právě jest biskupem v Římě, jest spolu také hlavou některé částečné církve svaté, leč by od Boha byl předurčen. 12. Nikdo není náměstkem Kristovým nebo Petrovým, nenásleduje-li ho v mravech, neboť takovéto nástupnictví jest nejpřiměřenější a jiným způsobem nikdo nemůže od Boha dosáhnouti moci náměstnictví; neboť onen úřad náměstka vyžaduje rovněž srovnalost mravů jako autoritu ustanovovatele. 13. Papež není zjevným a pravým nástupcem Petra, knížete apoštolů, jest-li mravy jeho mravům Petrovým odporují. Jest-li papež lakotný, tuí jest náměstkem Jidáše Iškariotského. A rovněž ani kardinálové nejsou pravými ná­ stupci sboru ostatních apoštolů, jestliže po příkladě

94

apoštolů nežijí a zákona Kristova nezacho­ vávají. 14. Doktoři, kteří učí, že ten, kdo trestu církevnímu propadl, jestli se napraviti nechce, soudu světskému má býti odevzdán, následují šlépěje velekněží, zákonníků a fariseů, kteří Krista, jenž jich nechtěl ve všem poslušen býti, odevzdali soudu světskému, řkouce: Nám ne­ sluší zabiti žádného; oni jsou vražedníci nad Piláta horší. )* 15. Církevní poslušnost jest od kněží vy­ nalezena, nemajíc žádného základu v Písmč Svatém. 16. Skutky lidské děliti dlužno ve ctnostné a bezbožné. Bezbožný Člověk počíná si vždycky bezbožně, ctnostný naproti tomu vždycky ctnostně; neboť smrtelný hřích otravuje všechny skutky člověka bezbožného vůbec, jakož opět ctnost obživuje všechny skutky člověka ctnostného. )** *) Ovšem byly i u Husa doby, kdy sám tomuto svému učení se protivil. Vždyť sám jednou napsal: »Kacieři ode všech věrných mají zavrženi býti, a budú-li napomenúti a neodstúpí, mají i od cizích mocí potla­ čeni býti, tu die výklad na to slovo: od cizích, to jest od laikóv světských, jenž mají tu moc!« (O svatokupectví, Erben I. 468.) Důsledným Hus ve svém učení nitídy nebyli Cd na jednom místě vyznává, to jindy zase popírá! **) Tedy podle učení Husova, je-li člověk v hříchu, a koná něco, jedná hříšně a je-li ctnostným a koná něco, jedná ctnostně. Všechny činy člověka hříšného jsou hříchy; když se hříšník modlí, když dává almužnu —

95

17. Každý kněz Kristův, který dle zákona žije, Písmo Svaté zná, a potom touží, aby lid poučil, musí i tenkráte kázati, když byl postižen domnělou klatbou. A byť i papež aneb jiný prelát takovému knězi zapověděli kázati, on nesmí ni­ kterak uposlechnout}. 18. Kdožkoli jest na kněžství vysvěcen, tomu dává se rozkaz, aby kázal a on rozkazu toho musí býti poslušen, domnělé klatby nic si nevšímaje. 19. Pokutami (censurami) církevními ze­ jména klatbou, suspensí a interdiktem podrobuje si kněžstvo lid obecný ku svému vlastnímu po­ vznesení, rozmnožuje lakomství, zakrývá svou bezbožnost a připravuje cestu Antikristovi; z čehož plyne, že takových pokut (censur) pů­ vodem jest sám Antikrist. Duchovenstvo chápe se všech pokut proti těm, kteří odhalují zlobu Antikristovu. 20. Je-li papež zlým a zvláště je-li před­ zvěděným, tuť rovněž jako Jidáš jest ďáblem, zlodějem a synem záhuby, nikoli však hlavou církve; vždyť pak ani údem církve této není. 21. Milost předurčení jest svazkem, jímžto tělo církve a každý úd téhož těla nerozlučně s Kristem jako hlavou spojen jest. podle Husa hřeší! Ale proč tedy Hus nabádal ku kají­ cnosti? Vždyť vlastně všechny ty kající skutky hříšníků podle jeho učení byly hříchy I

22. Papež nebo prelát, je-li zlý a před­ zvěděný, jenom v nevlastním rozumu slova jest pastýřem, v pravdě však zlodějem a lupičem. 23. Papež nesmí býti nazýván Nejsvětější ani ne s ohledem na svůj úřad, jinak by také král co do úřadu svého musil se Nejsvětějším nazývati, ano i biřicové a pochopové musili by nazváni býti svátými, a posléze sám ďábel měl by nazván býti svátým, neboť i on jest sluhou (officiarius) Božím. )* 24. Žije-li papež způsobem zákonu Božímu protivným, tedy zajisté nevešel skrze Krista ve *) Ovšem nesoudil tak Hus o papeži vždy. Ve Vý­ kladu desatera na příklad výslovně píše (Erb. I. 138.): >A tak papež slově otec svátý, neb by měl péči mieti a duchovně jsa svátým, syny roditi (totiž Kristu), jako světí (t. j. svati apoštolé), jenž v pravdě byli otcové, a jich praví náměstkové také. * Důsledným Hus v tomto článku svém tedy nebyl. Říká se aliter in theoria, aliter in praxi. Sám napsal ve svém odvolání ku stolici papež­ ské dne 25. června 1410: »Léta od narození téhož 1410, indikce třetí, dne dvacátéhopátého měsíce června v hod. nešporní neb přibližně v prvním roce pontifikátu nejsvětejšiho v Kristu otce a pána Jana z hodné Boha pro­ zřetelnosti papeže XXIII.« Tažme se: zasluhoval od Husa papež Jan XXIII. zmíněného názvu??? Vždyť Hus později zase napsal o témž papeži: » . . . . ačtě přece pobloudil (totiž sněm), Janu XXIII. dříve se koře s kolenoma ohnutýma, líbaje nohy jeho a nejsvéUjšim ho nazývaje, věda přece, že jest ohavný mordýř, němý hříšník, svatokupec a kacíř, jakož se po tom při jeho odsouzení vyslovili. * Neměli bychom říci: >Pokrytče, vyvrž břevno z oka svého! * Tohoto Jana XXIII. >ohav­ ného mordýře, němého hříšníka a kacíře * Hus sám nejsvělějšim otcem druhdy nazýval!!

97

svůj úřad, byť také volbou po lidském zákoně platnou zvolen byl, ano i kdyby od samého Boha zvolen byl býval. Neboť Jidáš byl od Boha Ježíše Krista samého náležitě a zákonitě za apo­ štola zvolen, a přece týž odjinud do ovčince se vedral. 25. Odsouzení 45 vět Wicleffových od doktorů vyslovené jest bezdůvodné a nesprave­ dlivé a vymyšlená jest příčina, kterouž oni udá­ vají, že prý žádná z oněch vět není katolická, ale bludná a pohoršlivá. 26. Jestliže všichni voličové nebo většina z nich podle lidského předpisu jistou osobnost zvolí, není tudíž táž osobnost pravomocně zvo­ lena, aniž jest pravým nebo zjevným náměstkem nebo nástupcem Petra neb jiného apoštola v úřadě církevním. Buď, že voličové dobře, buď že špatně volili, vždy toliko skutkům zvolence věřiti dlužno. Čím horlivěji někdo ve prospěch církve působí, tím větší moc od Boha k tomu obdržel. 27. Ani v nejmenším není pravděpodobné, že by církev musila míti hlavu,' kteráž by ji u věcech duchovních řídila, vždycky v církvi boju­ jící trvala, a v ní zachována byla. 28. Kristus by zajisté bez takových oblud­ ných hlav lépe svou církev spravoval skrze pravé učedníky své, po veškerém světě roz­ ptýlené. 7

98

29. Apoštolově a věrní kněží Páně *správo váli velmi dobře církev ve všelikých ku spáse potřebných věcech, pokud úřad papežský nebyl zaveden, a zajisté řídili by ji až do soudného dne zase dobře, když by již více nebylo papeže. 30. Nikdo není pánem světským, nikdo prelátem, nikdo biskupem, je-li v hříchu smr­ )* telném. Tyto články, na nichž na první pohled patrno jest, že ústavu Bohem danou v katolické církvi rušily, ale že i uvedeny byvše do života, rušily by všechen právní řád světský, zavrhl však nejen sněm Kostnický, ale též papež Martin V. (1417 —1431) bullami »In eminentis« a winter cunctas« ze dne 22. února 1418. A že články tyto učení Husova zplodily u samých stoupenců Husových bouře a rozbroje, je všeobecně známo. K tomuto učení Husovu jest jen ještě podotknouti: a) Kde náhodou učí Wicleff souhlasně s katolickou věrou, tam je s katolickou věrou za jedno i —- M. Jan Hus. *) Sr. Denzmger, Enchiridion, Wirceburgi 1865, str. 189—193; Lenz\ Učení M. Jana Husa, v Praze 1875, str. 333—340; Lenz: Vzájemný poměr atd., str. 145 nsl.; Kryšiůfek ve > Vlasti^ XIII., str. 113—117; M. Jana Husi Sebrané spisy. Řada I. Spisy latinské, Svoboda v Praze 1903, str. 95—98, (kdež jsou i Husovy poznámky k nim). Sr. i Dr. Fráni. Sulc. Učení M. Jana Husa odsouzené na sněmu Kostnickém, v Praze 1905.

b) Kde jsou zásady reformace Husovy bludné, kacířské anebo pohoršlivě, jsou vesměs také ve spisech Wicleffových podstatou i formou, takže jak Lenz dokázal, Hus celé stránky z Wicleffa opisoval. ď) Mnohé jiné bludy Wicleffovy ovšem se u Husa nenalézají, snad z té příčiny, že do té doby neměl Hus tolik času, aby se do nich zabrati a je akceptovali mohl. Z nich patrno jest dále, srovnáme-li různé vzájemné odpory ve spisech Husových, že byl snad Hus znamenitým kazatelem, ale při vší učenosti nemohl míti rozhodně hlubších vědo­ mostí theologických, vždyť ani sám nedosáhl doktorátu theologického a byl pouze bakalářem, takže Tomáš Štítný, ač byl laik, právem svou učeností i co do věcí theologických, staví se nad M. Jana Husi. Žádný také, kdo jen trochu s učením církve katolické jest obeznámen, nemůže ani dnes proti pravdě říci, že by Hus snad nebyl bloudil, anebo, že by byl snad sněmem odsouzen nespravedlivě. O neblahých následcích Husova vystoupení netřeba se šířiti. Hus ukázal stoupencům svým cestu. Tomek sám píše ve svém »Dějepisu města Prahy * (díl III., str. 611): »Nad to však našli se po některém čase mužové, kteří se jali hloubati v Písmě Svatém, nešetříce v tom míry rozumové, nýbrž pojednou přichytili se libovolné zásady, na které spočívala ovšem n*

loo později všecka učení protestantská, ze jen tó jest učení a řád křesťanský, co výslovně ob­ saženo jest v Písmě Svatém . . . Skoro veskrze byli to knězi méně učeni, od kterých pocházeli tito vy nálezové; ale tím více na nich sobě za­ kládali a tím hruběji sem tam dle nich zacho­ vávali se, vyhazujíce obrazy z kostelů nebo pálíce je a potupujíce všelijak ostatky svátých . . .« Výtržnosti rozmáhaly se znenáhla po celém Českém království. Sám král Václav poznal ty konce, ale bohužel již pozdě. Uviděv ty výsledky neblahých sporů, jimž mohl předejiti, kdyby byl měl jen trochu dobré vůle, odejel na hrad Kun­ ratický . . . Ale i tu bylo mu slyšeti jednu hrůz­ nou zprávu za druhou! Smetání konšelů s rad­ nice novoměstské obemklo jej hrůzou a zbavilo takřka smyslů. S proklínáním Husů a Wicleffů probodl jednoho z dvořenínů, jenž si dovolil podle pravdy říci, že takové konce daly se předvídati. Za týden učinila milosrdná smrt konec životu královu, zmohši jej po tříhodi­ novém těžkém zápase . . . Krátce potom vyhrnula se divoká luza z Prahy za bránu oujezdskou a vrhla se na starobylý klášter kartouský. Pobořila oltáře v něm, ničila obrazy Kristovy a zhanobila i svěcenou hostii. Netrvalo dlouho a skácen byl i památný veliký kříž s obrazem ukřižovaného s mostu Karlova.

101

Tak se připravoval věrný ten lid Husův, aby se bil pro »pravdu Boží«! Kostnická hranice vehnala teprve potom tisíce českého lidu na jatka. Ale ne pro zákon Boží ani ne pro kalich, ale za to ovšem — to připouštíme — jméno Husovo a vše co s ním souviselo, bylo Čechům drahé. Ne kalich a zákon Boží, o nějž se lid mnoho nestaral, nýbrž po­ trestání Husovo, spojeno jsouc s převahou německo-katolického živlu v Čechách a odvěčnou vzájemnou nechutí, dalo znamení k národnímu povstání. Ovšem zfanatisovanému tomu lidu, jenž bouře svoje započal vypalováním klášterů a chrámů, bořením oltářů, zneuctěním Těla Páně a kácením křížů, tomu lidu nešlo zajisté již o náboženství, ani o zákon Boží, ale co chtěl, to bylo — pomstit Husa, a to se mu také podařilo. Husa český lid pomstil, ale bohužel

vlastni krvi a blahobytem své vlasti! Byl to lid dobrý, ale jak sám učedník Husův Chelčický vyznal: hlúpý ....