Jan Žižka: život a doba husitského válečníka 8074329909, 9788074329906

Citation preview

JAN ŽIŽ ·· Život a doba husitského válečníka

Petr Čornej

.....,.

.....,.

JANZIZKA Život a doba husitského válečníka

v

PetrCornej

JAN ŽIŽKA Život a doba husitského válečníka Petr Čornej Kniha vznikla jako součást projektu GA ČR P405/12/G148 Kulturní kódy a jejich proměny v husitském období. Lektorovali PhDr. Jaroslav Boubín, CSc., prof. ThDr. Otakar A. Funda, Dr. Theol., a PhDr. Zdeněk Vybíral, Ph. D. Copyright © Petr Čornej; Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2019 Photographs © Tomáš Blažek/MAFRA, CSP_Senohrabek/Fotosearch LBRF, Mary Evans/ČTK, Fine Art Images/Heritage Image, Naděžda Jirásková-Rosolová, Jana Kamková, Jiří Ployhar, Phil Robinson/agefotostock, Jan Rychetský/ČTK, Martin Salajka, Martin Siepmann/ imageBROKER, Libor Sojka/ČTK, Petr Švancara/ČTK, David Taneček/ČTK, 2019 ISBN 978-80-7432-994-2

Obsah I. ...................................................................................................................... 6 MLÁDÍ A ZRÁNÍ ........................................................................................... 6 TROCNOV .............................................................................................................. 7 JMÉNO ŽIŽKA ..................................................................................................... 24 ČLOVĚK NA OKRAJI .......................................................................................... 31 V POLSKÝCH SLUŽBÁCH ................................................................................. 52 II. ................................................................................................................... 78 PRAHA-ČECHY-EVROPA. ......................................................................... 78 NOVY ŘÍMSKÝ KRÁL: ZIKMUND LUCEMBURSKÝ ...................................... 79 SOUMĚSTÍ NAD VLTAVOU .............................................................................. 82 ZÁHADY PRAŽSKÉHO POBYTU ...................................................................... 85 NA DVOŘE KRÁLOVSKÉM ............................................................................... 91 POUTA K VYŠEHRADU ..................................................................................... 94 ČTYŘI OBRATY VÁCLAVA IV. ........................................................................ 96 DOBÝVÁNÍ HRADŮ ANEB O BOJI DUCHOVNÍM A TĚLESNÉM ................. 99 SVOLÁNÍ KONCILU ......................................................................................... 104 ČESKÝ REFORMNÍ PROGRAM ....................................................................... 107 ZRYCHLENÝ TEP DĚJIN .................................................................................. 111 PŘEROD ............................................................................................................. 121 III................................................................................................................. 145 ZROZENÍ VOJEVŮDCE ............................................................................ 145 V PŘEDVEČER BOUŘE .................................................................................... 146 PRVNÍ DEN REVOLUCE................................................................................... 155 ŽIVOT BEZ KRÁLE ........................................................................................... 165 POLNICE SEDMÉHO ANDĚLA ........................................................................ 172 MĚSTO SLUNCE................................................................................................ 181 DO SKONÁNÍ VĚKŮ ......................................................................................... 189 SUDOMĚŘ .......................................................................................................... 197 IV. ............................................................................................................... 231 TÁBOR A PRVNÍ KRUCIÁTA .................................................................. 231 KRVAVÉ VELIKONOCE ................................................................................... 235 VYHLÁŠENÍ KRIZE .......................................................................................... 245 POLNÍ VELITEL ................................................................................................ 255 PROTI VŠEM ...................................................................................................... 264 ZAPAS O PRAHU............................................................................................... 280 SPORY O BITVU................................................................................................ 298 V.................................................................................................................. 324 ŽIŽKA PŘED BRANAMI ................................................................................... 324 KŘEHKÉ SPOJENECTVÍ ................................................................................... 328 HLEDÁNÍ KRÁLE .............................................................................................. 336 BOJE NA ČESKEM JIHU A JIHOZÁPADĚ ....................................................... 340 BODY ZLOMU ................................................................................................... 346 PRACHATICKÝ MASAKR ................................................................................ 355 PODSTATNÉ A VEDLEJŠÍ ................................................................................ 362 TENKRÁT NA ZÁPADĚ (A SEVEROZÁPADĚ) .............................................. 371 TÁBORSKÝ ROZKOL ....................................................................................... 382

SLAVNÉ TAŽENÍ .............................................................................................. 391 ČÁSLAVSKÝ SNĚM .......................................................................................... 400 VI ................................................................................................................ 429 JOBOVA NOC ............................................................................................ 429 SVĚTLO V TEMNOTÁCH ................................................................................. 433 PRAŽSKÉ VŘENÍ ............................................................................................... 444 HRA O TRŮNY .................................................................................................. 452 SVÁR O ADAMITY ........................................................................................... 459 DRAMATA NEVLÍDNÉHO PODZIMU ............................................................. 470 ZIKMUNDOVA KATASTROFA: KUTNÁ HORA – NĚMECKÝ BROD .......... 477 PAD JANA ŽELIVSKÉHO ................................................................................. 492 LITEVSKÝ KNÍŽE ............................................................................................. 504 ŽIŽKOVI BOJOVNÍCI ........................................................................................ 517 VII. .............................................................................................................. 551 ČESKÝ VÝCHOD ...................................................................................... 551 ROZCHOD S TÁBOREM ................................................................................... 555 NOVY POČÁTEK ............................................................................................... 561 HOŘICE .............................................................................................................. 568 KONOPIŠTĚ – KALICH – PANNA.................................................................... 575 STRAUCHŮV DVŮR: REVOLUCE NA ROZCESTÍ ......................................... 581 ZÁKLADY ŽIŽKOVA SVAZU .......................................................................... 593 UHERSKY HLAVOLAM ................................................................................... 606 SVATOHAVELSKÁ ALIANCE ......................................................................... 613 HEJTMANOVA OFENZIVA .............................................................................. 623 LIBEŇSKÝ MÍR ................................................................................................. 633 NA PRAHU VĚČNOSTI ..................................................................................... 641 POZŮSTALÍ........................................................................................................ 652 VIII. ............................................................................................................. 678 TVÁŘ VE STÍNU ....................................................................................... 678 JAKÝ BYL .......................................................................................................... 682 NA SOUDU HISTORIKŮ ................................................................................... 691 ZÁVĚREČNÉ SLOVO ........................................................................................ 706 PRAMENY A LITERATURA ............................................................................. 708 PRAMENY .......................................................................................................... 709 LITERATURA .................................................................................................... 721 OBRAZOVÝ MATERIÁL .................................................................................. 796 SEZNAM ZKRATEK .......................................................................................... 809 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ..................................................................................... 813 SUMMARY ......................................................................................................... 541

„Princi, nad českým královstvím Nevládne zákon, zato stín Loupeží, pychu, klid tam ruší. Pouze s průvodem ochranným Lze cestovat tím územím. To pro mě není, na mou duši! Právo tam není domovem, marně byste ho hledat chtěli. Lapka s tulákem vládnou všem. Slabý je bit, silný je smělý.“ Eustache Deschamps

2

3

-

·"°~

-

~

~

-

-

-

•

~{ ¾

-~✓ .

.

'

-

;,.--o

- - --- 4

~

.

České Budějovice (na vedutě z roku 1602), královské město vzdálené čtyři hodiny chůze od Trocnova, bylo centrem Žižkova rodného kraje.

5

I. MLÁDÍ A ZRÁNÍ

6

TROCNOV Udělejte si sem někdy výlet či vycházku! Je to půvabné místo, vzdálené jen 16 kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic, pouhých několik desítek minut od železniční stanice a snadno dostupné z Borovan i Trhových Svinů. Přibližně kilometrová okružní procházka trocnovským areálem návštěvníka pohladí po duši. Vede od Památníku Jana Žižky nejprve po louce, poté po okraji smrkového lesa, který na prahu moderní doby nahradil původní dubinu, brzy se stočí k Žižkovu balvanu a poté obloukem zamíří kolem zbytků jednoho ze zdejších dvorců a přilehlých rybníčků k výchozímu bodu, někdejší hájovně a sousední budově s malým muzeem. Kdysi to býval poplužní dvůr. Odtud, hned u cesty, vidíme kameny vyznačený půdorys druhého dvorce. Půjdeme-li odtud jižním směrem, vyvstane před naším zrakem působivé modravé pásmo Novohradských hor. Hranice s Rakouskem se zdá za jasného počasí na dosah. Zvlněná a pozoruhodně tichá okolní krajina dozajista potěší oči. Ve druhé polovině 14. století však nebyl život v tomto zdánlivě zapomenutém koutu české země žádnou idylou. Podle pověsti, doložené až po třicetileté válce, se nejslavnější český válečník a úspěšný husitský vojevůdce Jan Žižka narodil, podobně jako jiní hrdinové, za prudké bouřky, která předurčila jeho život. Těhotná žena, která si vyšla do blízkého háje nasbírat houby (v jiné verzi dohlédnout na čeleď sklízející seno), se před náhlým náporem přírodního živlu musela schovat pod mohutný dub, kde povila syna. Symbolika je to krystalicky čistá. Silný syn silné matky měl jako dub čelit mocné a dlouholeté bouři, která v létě 1419 zasáhla České království. Z nastíněné pověsti vytěží kritický badatel jedinou reálii. Uctívaný Žižkův dub, který neodolal systematickému poškozování ze strany pasáků i pošetilých zvědavců, odnášejících si úlomky větví na památku, padl na samém sklonku 17. století. Nebyl zdaleka jediný. Zdejší velké duby sloužily už po roce 1550 jako materiál pro výrobu masivních a trvanlivých koryt, popřípadě jako dřevo k sušení sladu ve vrchnostenských pivovarech.1 Ve skutečnosti vůbec nevíme, kdy a kde budoucí vojevůdce spatřil světlo světa. Bezpečně neznáme ani jeho rodiče a současně se můžeme toliko dohadovat, v jakém kostele obdržel při křtu tehdy nejobvyklejší mužské jméno Jan. V Čechách se tak v oné době jmenoval minimálně každý osmý muž, v pozdně středověké Paříži dokonce každý třetí. Obvyklé jméno, odkazující k Janu Křtiteli či k Janu Evangelistovi, stojí na počátku neobyčejného života.2 Jan se jistě mohl narodit v Trocnově, ale jeho kolébka mohla stejně dobře stát i jinde v blízkém okolí. Třeba na hrádku u Ostrolovského Újezda, ani ne půl hodiny chůze od Trocnova, nebo v nedalekých Ledenicích. Variant je více. I když zprávy o Žižkově trocnovském původu jsou starší, Trocnov jako vojevůdcovo rodiště výslovně uvádí až správce borovanského panství Jan Nydrthan roku 1569.

7

Ve zprávě zaslané panu Vilémovi z Rožmberka mluví o trocnovském statku, „kde se Žižka rodil“. 3 Pověstný fabulátor Václav Hájek z Libočan byl sice v roce 1541 opatrnější, přesto mírně nepřesný. Žižka se podle něho psal z Trocnova, „jenž jest nyní malá véska pánuov z Rožmberka“. Kronikář tak anticipoval blízkou budoucnost, protože Rožmberkové zabrali statky borovanského kláštera, mezi nimi i Trocnov, až roku 1564. 8

Tolik pro pořádek.4 Křest, bránu všech svátostí, přijal maličký Jan v některém z blízkých kostelů. Pověst říká, že ve farním kostele sv. Martina ve Střížově, kontakty Žižkových příbuzných pak hypoteticky směřují k farnímu kostelu sv. Václava v blízkých Borovanech. Střížov, vzdálený půldruhé hodiny chůze na západ od trocnovských dvorců, se nicméně zdá pravděpodobnějším místem. V následujících dobách totiž Trocnov, poprvé písemně připomínaný až v roce 1378, náležel do střížovské farnosti. Ve Střížově se také zachovala stará kamenná křtitelnice (nyní součást expozice trocnovského Památníku Jana Žižky), tradičně spojovaná s vojevůdcovým křtem. Jakýkoliv pramenný doklad pro toto tvrzení však chybí. 5 Pokud Jan vstoupil do křesťanského společenství opravdu ve Střížově, pak ho nejspíš pokřtil zdejší farář Buzek, dle jména snad příbuzný se šlechtici, kteří měli ke kostelu sv. Martina patronátní právo a zároveň vlastnili střížovský statek. Byli to Jan, Buzek i další nejmenovaní bratři (snad Vyšata a Ctibor) z Machovic. V květnu 1368 si farář Buzek (zesnulý na počátku roku 1370) vyměnil místo s jakýmsi Chýnou, dosavadním kaplanem na hrádku v Lomnici (nad Lužnicí). Roku 1389 však už Střížov nepatřil zemanům z Machovic, nýbrž panu Vilémovi z Landštejna. Pro Žižkův životopis mají tyto zdánlivě podružné detaily značný význam. Vnukem jednoho z bratrů Machovců, usedlých v okolí Hluboké, respektive v oblasti mezi Strakonicemi a Protivínem, byl známý táborský hejtman Chval Řepický z Machovic. Čechy jsou malé a lidé v regionech se dobře znali. Jan Žižka a o generaci mladší Chval Řepický se tak zřejmě potkali ještě v předrevolučních letech. 6 Datum narození Jana Žižky lze odhadnout pouze přibližně. Vědeckých střetů i vášní se kolem tohoto problému rozhořelo kdysi víc než dost. Po několik desetiletí se badatelé zuřivě přeli, zda se budoucí hejtman narodil přibližně v roce 1370, nebo kolem roku 1360. Teprve v posledních desetiletích zvítězilo mínění o správnosti druhého data. Pádné důvody jsou přinejmenším dva. Toponymum (místní jméno) Trocnov je poprvé doloženo v listině z 3. dubna 1378 a ani archeologické nálezy nepotvrdily existenci lokality před rokem 1350. Ve zmíněné listině se vůbec poprvé objevuje i „Johannes dictus Zyzka de Trucznow“, tedy Jan řečený Žižka z Trocnova. Ten spolu s Oldřichem Drochovcem z Omleničky vystupoval jako svědek na manželské smlouvě uzavřené v Českém Krumlově v souvislosti se sňatkem Mikuláše Plachty z Boršova a Kateřiny z Chuchelce.7 Vědecký spor, zda smlouvu pečetil pozdější husitský válečník, nebo jeho stejnojmenný otec, se dnes ukazuje jako irelevantní. 8 Nikdo z prokazatelných vojevůdcových příbuzných neužíval přízvisko, respektive příjmení, Žižka. Nebylo to tedy jméno rodové, nýbrž označení vzniklé na základě charakteristického individuálního rysu. Jan Žižka tak byl nejpozději na jaře 1378, v posledním roce vlády českého krále a římského císaře Karla IV., zletilý a oprávněný vykonávat úřední úkony. Dosáhl tudíž přinejmenším čtrnácti let, věku, který dělil chlapectví (pueritia), vymezené sedmým a čtrnáctým rokem, od jinošství (adolescentia), končícího zpravidla ve čtyřiadvaceti letech. Jan se tudíž narodil nejpozději na počátku roku 1364, pravděpodobně ale o něco dříve, snad v rozmezí let 1360-1363. Na otázku, kdo byl otec Jana Žižky, když Jan Žižka starší neexistoval, nedovedeme uspokojivě odpovědět. Asi nejschůdnější, ač nikoliv stoprocentní řešení nabízí záznam v nekrologiu minoritského kláštera v Českém Krumlově. Nekrologium je v podstatě kalendář, do něhož se k jednotlivým dnům zapisovala úmrtí členů konventu, ale i laických věřících, spjatých s klášterem či řádem. Záznamy připomínaly jejich památku, měly však i jiný účel. Upozorňovaly řeholníky, že se mají za duše zemřelých modlit, popřípadě za ně 9

).fi1'Žiib ,:Troc-• loot._!4"l'\lj« .\, dub.u tpll ,Wlw l'-&kk pu li!4

Nevíme, zda a jak dlouho držel nějaký majetkový podíl v Trocnově, popřípadě v sousedních vsích. V rodné končině mu však nepatřilo nic, co by stálo za řeč. Logicky proto hledal štěstí jinde. Kdyby tomu tak nebylo, zřejmě by se objevil jako svědek či ručitel na listinách zdejších nižších šlechticů, s nimiž udržoval sousedské vztahy. Ale ani Oldřich Drochovec z Omleničky, ani Jan z Mysletína, ani Vilém Pucek z Trutmaně, Pešek z Trocnova či Matěj z Holkova ho k uzavírání rozmanitých smluv nepřizvali. Možná i proto, že nemohl ručit svým majetkem. Samozřejmě, naše postřehy mohou být zkresleny zničením valné části desek zemských při velkém požáru Malé Strany a Pražského hradu roku 1541. Přesto je mlčení pramenů výmluvné. Chytíme se proto pověstného stébla. Pokud je Žižka v českokrumlovském nekrologiu totožný s hrdinou naší knihy, pak byl kolem roku 1400 dvojnásobným vdovcem a otcem minimálně jednoho potomka, dcery neznámého jména.

18

?.Jpis v l'IC'.kn-1-k,:(iu ~koktun1 l,:,.,~čJIO B\lt10Jl ti1li:H10 Wi-t~tíl. týkajk:I se !iv.:c, Jana I lolěho i dalMc:h), Lachycujíci tcz li:ikorn působeni (vil hídk} --10).

34

L Pokrnfo,':ini ')'PO\.'ěru pňslušniktl bojm'é tlrulim• Matčjc Vůtlc,: ~ dal§lm Zli7.numem o Žiř.ko1·i (,i:i: hic.lky 8-9).

Nemuselo však nutně jít pouze o účast ve válce. Panovníci a velmoži potřebovali zdatné vojáky i ke své ochraně. Víme, že takovou službu se svými muži poskytl byzantskému císaři Janu V. Palaiologovi v době jeho italské cesty roku 1370 moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka. Právě Sokol, asi o patnáct let starší než Žižka, může sloužit jako modelový případ šlechtice, který zřejmě celou čtvrtinu století působil jako žoldnéř za hranicemi českého státu. I o něm totiž na dlouhý čas zprávy v českých i moravských pramenech utichají a objevují se v nich až v závěru 14. století. Renomé i zkušenosti, které získal, ho přivedly do blízkosti krále Václava IV. Žižka měl koho následovat. Možná patřil k Sokolovým oblíbencům, aniž o tom víme, už na konci 14. století.81 35

I lrnd R.~bštcjn nn západní Mora,ě.Jedno 1. pů,,obisé bojové družiny, kien,,u vedl Vilem Sudlice

, um,-Jn.

Pro mnoho nižších šlechticů byla úřední či vojenská služba jediným schůdným řešením, pokud se hodlali alespoň zčásti slušně zabezpečit. Starší názor, dle něhož byl proces chudnutí této složky společnosti přímým důsledkem tlaku bohatých příslušníků vysoké nobility, programově pohlcující menší statky v dosahu jejích dominií, dnes už nikdo nehájí. Zjevně totiž přenášel situaci z přelomu 19. a 20. století, kdy velké kapitalistické podniky likvidovaly menší konkurenty a usilovaly o monopolní postavení, do vzdálených poměrů pozdního středověku. I na sklonku 14. století k této praxi občas docházelo, určitě ale neměla masový charakter. Důvodem neutěšeného ekonomického stavu nižší šlechty byla až neuvěřitelná roztříštěnost její pozemkové držby (v extrémních případech se o poddanské dávky v jedné vesnici dělilo až pět vrchností), malý rozsah jejích statků i pokles reálné hodnoty mince, a tím také snižující se příjmy. Poddanské platy byly totiž sjednány jednou provždy a nezohledňovaly inflační trendy. Každá epidemie, která snížila počet poddaných, eo ipso daňových plátců, tak představovala citelný zásah do hospodaření. Morová rána v letech 1380-1381 to beze zbytku potvrdila.

36

Zaz.nam \'YJ>0,1:di Mau:ic Vodce v l'oprooci lml:e pan,i z Rofo1/,erk11, dotýkajid ~e mimo jin.: i Ziiky ( v i1. hidk} 2, 6, q ).

Předpokládáme-li, že Jan Žižka v letech 1378-1384 vlastnil 2-3 lány, činil výnos z tohoto majetku zhruba 3-5 kop českých grošů ročně. Z této sumy nemohla jeho rodina rozumně vyžít, byť venkovská nižší šlechta náležela v potravinách mezi samozásobitele. Trocnovský zeman ovšem nebyl výjimkou. Příjem od 2 do 10 kop grošů ročně vykazovalo téměř 60 % příslušníků nižší nobility, zhruba pětina na tom byla hůře a jen pětina lépe. Prostě běžný průměr.82 Hospodařit s tím, co měl, ale Žižka nedovedl. Svým osobním založením ani nebyl hospodář, nýbrž spíše bojovník, voják, který považoval za důležité jiné hodnoty než soustavnou péči o nevelké statky. Mentálně se tak nelišil od většiny tehdejších evropských šlechticů. Ve chvíli, kdy Jan Žižka prodal většinu, ne-li celý svůj nemovitý majetek, volil stejnou cestu jako mnozí jiní. Ne, Jindřich (III.) z Rožmberka Žižku ekonomicky nezruinoval. Naopak mu pomohl tím, že ho přijal do svých služeb. Leč 37

trocnovský zeman nepatřil k lidem, kteří by déle setrvali na jednom místě. Jeho naturelu více vyhovovaly aktivity vojenského typu. Odtud už byl jen krůček k členství v bojových družinách, mnohdy působících za hranicí zákona. Rozšířený fenomén, označovaný nepřesně téměř romantickým pojmem loupeživí rytíři, respektive lapkovství, byl součástí každodennosti snad v celé tehdejší západokřesťanské Evropě a zároveň jedním z typických projevů pozdně středověké krize. K jejím dalším rysům patřily, vedle velkých i lokálních válek, úbytku obyvatelstva v důsledku morových a jiných epidemií i poklesu reálné hodnoty mince, též zásadní politické problémy s celospolečenským dosahem: oslabení panovnické moci, papežské schizma (v čele římské církve stáli od roku 1378 dva konkurenční papežové), nesnáze institucionální církve, vyostřený svár mezi světskou a duchovní mocí, rivalita mezi šlechtou a městy i sociální neklid, ústící čas od času v mohutná povstání, reflektující nestabilitu i touhu po změně. To vše mělo daleko k jednotě a harmonii, již středověké filozofické a politické myšlení proklamovalo jako ideál. 83 Země České koruny (vlastní České království, Morava, tj. moravské markrabství, biskupství olomoucké a vévodství opavské, osmnáct slezských knížectví, Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, ztracené v letech 1415-1417, léna českého krále v německých oblastech Svaté říše římské a vzdálené lucemburské vévodství), konkrétně jeho českomoravské jádro, zasáhla krize v porovnání se západní Evropou s časovým zpožděním. Její neklamné příznaky se projevily už v závěru mimořádně úspěšné vlády římského císaře a českého krále Karla IV., zesnulého 29. listopadu 1378. V roce 1380 propukla velká morová epidemie, politické napětí však zesílilo až po roce 1390, kdy eskaloval střet mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, odstartovaný sporem o způsob řešení papežského schizmatu. Tento souboj byl českou variantou dlouhodobého a téměř v celé Evropě probíhajícího zápasu o převahu mezi světskou a církevní mocí. Panovníkův nesmlouvavý zásah proti Jenštejnovým nejbližším spolupracovníkům, vrcholící v březnu 1393 umučením generálního vikáře Jana z Pomuku a arcibiskupovou abdikací roku 1396, anticipoval budoucí dění. Vzápětí vlivná část vysoké šlechty, nespokojená s Václavovou vládou a usilující v souladu se stavovskými ambicemi o rozšíření vlastní politické moci na úkor krále a v neposlední řadě o omezení vlivu králových oblíbených rádců, vytvořila takzvanou panskou jednotu. Ta v květnu 1394 Václava IV. zajala a dočasně internovala. Ani tento razantní krok změny nepřinesl. Vnitropolitická krize ještě více otřásla postavením Václava IV., od roku 1376 i krále římského, na evropské scéně. Hrozba ztráty prestižního panovnického důstojenství v Říši postupně aktivizovala i další členy lucemburské dynastie, především Václavovy bratrance a moravská markrabata Prokopa a Jošta (současně markraběte braniborského), jejichž vzájemná animozita byla obecně známa. Králův nevlastní bratr Zikmund, který po četných komplikacích získal roku 1387 svatoštěpánskou korunu, měl zatím dost starostí s upevněním své vlády v Uhrách a s tureckou expanzí na Balkáně. Spory mezi jednotlivými příslušníky lucemburské dynastie (Václav se obvykle spojoval s Prokopem, zatímco Jošt se Zikmundem) prohlubovaly politickou nestabilitu, jež se na Moravě po celá devadesátá léta projevovala soupeřením i válečnými konflikty mezi markrabaty Prokopem a Joštem. Důsledky vnitropolitického rozvratu byly logické. Václava IV., který svým založením nebyl, na rozdíl od Karla IV. i Zikmunda, bytostný politik, zbavili 20. srpna 1400 porýnští kurfiřti hodnosti římského krále a na jeho místo zvolili Ruprechta III. Falckého z konkurenčního rodu Wittelsbachů. Praha přestala být říšskou rezidencí a Lucemburkové utrpěli těžkou mezinárodní porážku. 84 Rozpory mezi 38

Lucemburky se ještě prohloubily a v březnu 1402 vyústily v druhé zajetí Václava IV., provedené tentokrát na Zikmundův příkaz. Český král skončil pod dohledem Zikmundovi nakloněných habsburských vévodů ve Vídni, odkud se mu podařilo uniknout až v listopadu 1403. Moravský markrabě Prokop, zajatý záhy po Václavovi a internovaný v Prešpurku (Bratislavě) čekal na propuštění až do roku 1405. Mezitím v Čechách a na Moravě probíhala válka mezi Zikmundovými a Václavovými přívrženci, přerušená Zikmundovým stažením do Uher, kde ryšavý Lucemburk musel zlomit opozici, která zvolila uherským panovníkem neapolského krále Ladislava z Anjou.85 Ve všech těchto (pouze stručně nastíněných) konfliktech potřebovali jejich protagonisté ozbrojené oddíly, schopné hájit městské a hradní pevnosti i co nejúčinněji škodit politickým protivníkům. Na velkou regulérní válku nikdo z nich neměl sílu. Soupeření probíhalo převážně formou guerilly, tj. diverzních partyzánských bojů, jejichž cílem bylo nepřátele hospodářsky oslabit či podlomit. Pro vojensky zdatné nižší šlechtice, ale i neukotvené jedince (od selských synků přes čeledíny až po muže s násilnickými a kriminálními sklony) nastal čas, kdy na sebe mohli upozornit, zajistit si živobytí a eventuálně i vzestup na společenském žebříčku. Politicky aktivní vysoká šlechta se v Čechách rozdělila na stranu Václavovu a Zikmundovu, na Moravě na stranu Prokopovu a Joštovu, přičemž bohatí aristokraté pochopitelně využívali svých klientských sítí a někteří skrytě těžili i z činnosti bojových družin, jejichž jádro tvořily hradní posádky, popřípadě nájemní desperáti všeho druhu. Vůdčí osobností panské jednoty, a tím i politické opozice proti Václavovi IV., byl Jindřich (III.) z Rožmberka, od roku 1399 manžel Elišky, dcery předního moravského šlechtice Petra (I.) Plumlovského z Kravař, majitele města Prostějova na Hané. Páni z Kravař, tehdy nejvýznamnější moravský rod, vesměs podporovali markraběte Jošta. Stejně tak činili páni z Pernštejna, z Lomnice, z Hradce, z Lichtenštejna i část pánů z Kunštátu. Na Prokopově straně naopak stáli páni z Lipé, Jevišovičtí z Kunštátu, Zikmund z Křižanova či Bítovští z Lichtenburka. Bystrý, vzdělaný a politicky obratný Jošt vykonával jako starší markrabě svrchovanost nad moravskými zeměpanskými městy, což jen přilévalo olej do ohně. Města se svým bohatstvím byla trnem v oku nejen Prokopovým přívržencům, ale i mnohým dalším, třebas i politicky neangažovaným šlechticům, kteří na měšťany hleděli se stavovskou přezíravostí, ne-li opovržením. Obyvatelé měst se živili fyzickou prací a obchodem, činnostmi nedůstojnými urozených mužů. 86 Vnitrodynastické i stavovské konflikty dospěly na přelomu 14. a 15. věku téměř do stadia anarchie a vedly k oslabení právního systému. V souřadnicích politického zápasu a drobné války se dala snadno skrýt nejrůznější soukromá nepřátelství, v dobové terminologii záští (německy die Fehde), tj. mimosoudní násilné vyrovnávání skutečných i domnělých křivd, plodící ovšem další násilí a křivdy. Zemské právo tuto praxi, sahající svými kořeny ke krevní mstě a prokazatelně související s rodovou i klanovou mentalitou, zakazovalo. Posouzení šlechtických pří spadalo do kompetence českého, respektive moravského zemského soudu. Brát právo do vlastních rukou bylo v rozporu se zákonem. Přesto v šlechtických kruzích přežívalo dávné zvykové právo, dle něhož bylo regulérní usilovat o dosažení nápravy násilím v případě, ohlásil-li urozenec svůj záměr veřejně, formou takzvané odpovědi, doručené protistraně a publikované na frekventovaných místech. Nejčastěji se tak dělo vylepením textu na městských branách či na vratech kostelů. Odpovědník tímto způsobem proklamoval nepřátelství a oznamoval záměr škodit (zpravidla s pomocí svých příbuzných a služebníků) protivníkovi tak dlouho, dokud nedosáhne svého cíle. Tento postup byl však tolerován pouze tehdy, když právo takzvaně 39

stálo, tj. v časech bezkráloví a válek, kdy zemský soud neúřadoval. Jinak byl kvalifikován jako zločin moci a odpovědník riskoval, že bude příslušnými orgány prohlášen za psance, eventuálně za zemského škůdce, dopaden a popraven. 87 Český zemský soud vyhlásil příslušný nález v únoru 1402 se zvláštním zdůrazněním, že hodlá nesmiřitelně trestat všechny delikty moci, ať se dějí „otpovědí nebo neotpovědí“, včetně loupeží na silnicích, násilí, výbojů, svévolného zajímání, motivovaného obvykle snahou dosáhnout výkupného, neoprávněného obsazování hradů a tvrzí, zabavování příjmů a přechovávání zločinců.88 Datum nálezu nebylo náhodné, protože záští, soukromé války a loupení na silnicích nabyly na teritoriu Českého království od poloviny devadesátých let 14. věku hrozivých rozměrů a svými dopady způsobovaly značné ekonomické ztráty, nehledě na ztrátu elementárního pocitu bezpečí. Přesto nález fakticky nevstoupil v platnost kvůli válce, která po druhém zajetí Václava IV. v zemi propukla. Poměry byly opravdu hrozivé a povšiml si jich též francouzský diplomat a básník Eustache Deschamps, který v roce 1397 navštívil České království, včetně Prahy, a jehož verše tvoří motto této kapitoly. Francouzskému poetovi se u nás nelíbilo. Nerozuměl česky, latinsky si popovídal jen s několika lidmi, francouzsky asi s nikým. Z pobytu vytěžil na čtyři desítky básní, jen jediná, popisující krásy Prahy, projevuje k českému prostředí přívětivost. Jinak mu vadilo všechno: špatné jídlo, zablešené a zavšivené noclehy, nedostatečná hygiena, barbarské zvyky, drobné zranění, které utrpěl jako divák při turnaji, a především fakt, že v zemi málokdo respektuje zákon. Poznal to na vlastní kůži. Dokonce ho přepadli a okradli. I když leckteré jeho nářky motivovala přezíravost člověka z kulturního centra Evropy vůči periferii západokřesťanského světa, bylo by chybou mávat nad nimi rukou. Nečteme jen běžná topoi. Podobných hlasů slyšíme celou řadu a z různých končin. 89 Snad ještě divočejší poměry než v Čechách panovaly na Moravě, kde na přelomu 14.15. století vrcholila válka mezi bratry Joštem a Prokopem. Ten do svých služeb najal bojové družiny, vázané na Hynka Jevišovického z Kunštátu, řečeného Suchý Čert, Jana Sokola z Lamberka, píšícího se po hradu nad řekou Oslavou, a Albrechta (Alšíka) Bítovského z Lichtenburka. S jejich pomocí i s podporou jiných šlechticů se Prokopovi podařilo ovládnout Pohořelice, poté (asi počátkem roku 1400) Jemnici a především Znojmo, čtvrté největší moravské město, situované na hranici s Dolními Rakousy. Znojemským hejtmanem, tj. velitelem zdejší posádky, byl jmenován Hynek Suchý Čert, jenž se města náhlým přepadem zmocnil. Naopak pokus o obsazení Jihlavy v noci z 19. na 20. února 1402, podniknutý bojovými družinami pod velením Jana Sokola z Lamberka a Zikmunda z Křižanova, skončil nezdarem. Bdělý minoritský mnich včas upozornil měšťany. Ti několik útočníků zabili a zajali i jejich šlechtické vůdce, včetně Sokola, kteří se museli ze zajetí vykoupit. Není ovšem jisté, zda bojové družiny hodlaly obsadit Jihlavu na základě Prokopova příkazu, nebo jednaly na vlastní pěst. Bohatství města a měšťanů bylo pro nejednoho šlechtice pokušením. Obsadit velké město vyžadovalo ovšem větší nároky než přepadat nedostatečně chráněné kupecké povozy na silnicích. Tuto činnost s oblibou organizovali někteří urozenci, avšak její provedení obvykle svěřovali násilnickým skupinám. Renomé si Jan Sokol napravil v létě 1404, když spolu se svými lidmi pomohl Suchému Čertovi ubránit Znojmo před vojskem rakouského vévody Albrechta IV. Habsburského a pravděpodobně i uherského krále Zikmunda Lucemburského, který hodlal svému politickému spojenci pomoci. Oba mocnáře postihlo na jižní Moravě průjmové onemocnění, zřejmě úplavice, jehož následkům vévoda Albrecht při kvapném převozu do Vídně v Klosterneuburgu 40

podlehl. 90 Jeho (tehdy sedmiletého) syna Albrechta V. si později vybral Zikmund Lucemburský jako budoucího manžela své dcery Alžběty, narozené roku 1409. Obrana Znojma se odehrávala v čase, kdy se situace v Čechách po návratu Václava IV. z vídeňské internace uklidnila. Český panovník zamýšlel v duchu dávné královské devízy „Pax et iustitia“ nastolit pořádek a vládu zákona. To si ostatně přáli téměř všichni. Prvořadým cílem bylo zamezit anarchii a obnovit alespoň základní bezpečnost ve veřejném prostoru. Bez nekompromisních zásahů proti soukromým ozbrojeným tlupám, permanentně překračujícím zákon, by nastoupený kurz postrádal přesvědčivost. Součástí této linie byla spektakulární likvidace bojové družiny nižšího šlechtice Jana Zúla (Zoula) z Ostředka, druhdy Václavova služebníka. Zúl, který měl svého času blízko k Janu Sokolovi z Lamberka, operoval se svými ostrými hochy v oblasti Kutnohorska, Benešovska, Sedlčanska a dolního Posázaví, kde měla družina základny na hradě Dubá a na nedalekém Čejchanově hrádku (několik desítek metrů od nynějšího Komorního hrádku) nad Chocerady. Řádění násilnické tlupy v širším zázemí hlavního města nebylo pro centrální instituce dobrou vizitkou, a tak byl Zúl prohlášen za zemského škůdce a jeho hrady dobyty vojenskou hotovostí pod velením nedávno instalovaného pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka, člena významného aristokratického rodu a preláta, s nímž král zatím nalézal společnou řeč. Exemplární trest přišel vzápětí. Jan Zúl byl spolu s přibližně padesáti muži 9. července 1404 pověšen na Šibeničním vrchu před Prahou, nad křižovatkou silnic směřujících k Českému Brodu a na Kostelec nad Černými lesy (tj. nynější Husitské a Seifertovy ulice). Hromadná poprava, která měla zastrašit všechny skutečné i potenciální narušitele veřejného pořádku, se nadlouho zapsala do obecného povědomí. Přispěly k tomu i dva dílčí momenty. Zúl byl oběšen na řetězu, aby jeho mrtvé tělo vydrželo na šibenici co nejdéle (provaz přece jen časem zetlel), a na popraviště ho v roli zpovědníka doprovodil čtyřiatřicetiletý mistr Jan Hus. Výmluvný a temperamentní muž působil už více než dva roky jako kazatel a správce staroměstské Betlémské kaple, určené k šíření božího slova v českém jazyku. 91 Barvitá exekuce sice manifestovala odhodlání skoncovat s rozšířenou a závažnou kriminalitou, rozhodně však neznamenala konec činnosti četných bojových družin, s jejichž působením se českomoravský prostor potýkal ještě déle než 100 let. Byla však projevem odhodlání zlepšit situaci a alespoň zmírnit tíživý problém ohrožující pověst českého státu. Zemský soud proto na svém prosincovém zasedání roku 1404 obnovil v plném rozsahu nálezy přijaté v únoru 1402 a směřující proti deliktu moci. Dne 5. ledna 1405 potvrdil jejich platnost král Václav IV., který svěřil výkon popravy (tj. zajištění práva a pořádku s povinností stíhat a trestat zločince; odtud označení popravci) v jednotlivých krajích předním šlechticům, vesměs příslušníkům panstva. 92 Tento krok se často nepřesně interpretuje jako Václavova kapitulace před požadavky panské jednoty. Nebylo tomu tak. Jednoho ze svých hlavních cílů, rozhodujícího postavení v královské radě, panská opozice nedosáhla. Výběr rádců i nadále závisel na panovníkově vůli. Společný postup zemského soudu a krále nicméně přispěl k částečnému urovnání vztahu mezi Václavem IV. a představiteli vysoké šlechty, považující se za reprezentanty i mluvčí zemské obce a kriticky naladěné vůči královu nejbližšímu okolí. Tomuto sblížení, diktovanému politickou nutností, napomohl jednak smír mezi panovníkem a Jindřichem (III.) z Rožmberka a snad ještě více pád vlivného podkomořího Zikmunda Hulera. Ekonomicky mimořádně zdatný úředník, pocházející z Chebu, schopný zajistit efektivní výběr daní a považovaný královými kritiky téměř za vtěleného ďábla, doplatil i na zneužívání funkce. 41

V červnu 1405 mu kat v areálu Staroměstské radnice stal hlavu. Zapamatujme si obě popravy, Zúlovu i Hulerovu. S místy, na nichž byly vykonány, se ještě několikrát setkáme.93 Určité zklidnění nastalo též na Moravě. Počátkem roku 1405 se pod kontrolu markraběte Jošta vrátily Znojmo i Jemnice, ta ale za vysoké odstupné, které si vymohl Zikmund z Křižanova. Dohody uzavřené v první polovině roku mezi Joštem, Václavem IV. a uherským králem Zikmundem dovršily narovnání mezi Lucemburky. Díky nim se na svobodu dostal i markrabě Prokop, který ale už 24. září 1405 skonal v kartuziánském klášteře Královo Pole (nyní součást Brna). Odešel v něm i mocný ochránce a podporovatel několika bojových družin, které násilím prosazovaly jeho zájmy. 94 Teprve v této chvíli se po více než dvaceti letech z dějinného přítmí vynořuje trocnovský zeman, v pramenech nyní uváděný zpravidla pouze přízviskem Žižka. Jako by všichni věděli, o koho jde. Pokud by se zápis v prostějovské městské knize, evidující krátce po roce 1405 Žižku z Krumlova jako nebezpečného násilníka, týkal pozdějšího vojevůdce, pak by nebyl ojedinělý. Podstatně více údajů přináší Popravčí kniha pánů z Rožmberka, do níž byly opisovány výslechy dopadených delikventů a psanců, zpravidla získané s pomocí útrpného práva. I když současná doba by takovým výpovědím přikládala pouze minimální hodnověrnost, pečlivé srovnání s jinými prameny ukazuje, že většina údajů odpovídala skutečnosti. Svědectví popravčí knihy rožmberské, do jisté míry suplující nynější kartotéky policejních ústředen o hledaných pachatelích kriminálních činů, doplňují (nejen) v Žižkově případě popravčí a psanecké zápisy, které si pro svou potřebu pořídilo město Jihlava. Jeho obyvatelé měli s aktivitami bojových družin, působícími převážně v šlechtických službách, dosti neblahé zkušenosti. 95 Žižku oba prameny zastihují opět v rodném kraji, tentokrát jako předního člena bojové družiny Matěje, řečeného Vůdce. Tento blíže neznámý nižší šlechtic (snad pocházející ze Dvorce) velel skupině čítající několik desítek mužů. Matějova družina nesloužila na žádném hradě (a nebyla tudíž totožná s hradní posádkou), ani to nebylo čistě lapkovské tovaryšstvo, číhající na obchodníky a pocestné, ani nestála ve službě jednoho pána, ba nelze ji považovat ani za profesní vojenské uskupení, regulérně, tj. na základě žoldnéřské smlouvy, účinkující ve válečných konfliktech. Byla tak od všeho něco. Rozhodně nefungovala jako pevný útvar s relativně stabilním počtem členů. To v případě podobných družin nebývalo obvyklé. K jejich charakteristickým rysům naopak patřila permanentní fluktuace, dalo by se říci „proměnlivost“ či „tekutost“. Členové bojových bratrstev zcela běžně přecházeli z jedné družiny do druhé, někteří paralelně působili v několika skupinách, často měnili místa pobytu a pohybovali se na poměrně rozsáhlém prostoru. Společně se scházeli ad hoc jen k větším a náročným akcím. Matějova družina „pracovala“ především na zakázku příslušníků tří významných rodů, jejichž zájmy zasahovaly do jižních Čech a které zaujaly nepřátelský postoj vůči Jindřichovi (III.) z Rožmberka. Byli to především Albrecht (řečený Alšík) a Litolt Bítovští z Lichtenburka, obývající hrady Bítov a Cornštejn na moravsko-dolnorakouské hranici při řece Dyji, Jevišovičtí a Skalští z Kunštátu i původem kraňsko-korutanský rod Krajířů z Krajku (Kraiger von Kraig), usazený posléze v Dolních Rakousích a vlastnící od konce 14. století na česko-rakousko-moravském pomezí hrady Landštejn a (Novou) Bystřici. Pokud nemělo bratrstvo Matěje Vůdce odpovídající „zakázky“, živili se jeho členové víceméně na vlastní pěst. V menších skupinách přepadávali kupecké povozy a uloupené zboží buď použili pro vlastní potřebu, poskytli ve formě odměny svým pomocníkům, či rozprodali pod rukou. Ba nevyhýbali se ani únosům předem vyhlédnutých jedinců, za jejichž propuštění pak 42

požadovali vysoké výkupné. Delikt moci naplňovali Matějovi muži v každém ohledu, a to včetně zabití několika lidí. 96 Dosud známé údaje bohužel neumožňují přesně datovat, do jakého časového úseku činnost družiny Matěje Vůdce spadala. Z kombinace nepřímých náznaků lze usuzovat na poměrně dlouhé období, začínající snad už rokem 1404 a končící na jaře 1409. Tehdy byl Matěj spolu s několika dalšími členy svého tovaryšstva v rámci tažení proti psancům a zhoubcům zajat, uvězněn v Českých Budějovicích a krátce před 2. červnem podroben výslechům v mučírně. 97 To však bylo už v době, kdy část lidí bratrstvo asi opustila a uchytila se v jiných družinách. V první polovině roku 1408 totiž král Václav IV. vyplatil Litoltovi Bítovskému z Lichtenburka zastavenou Lomnici (nad Lužnicí), čímž skupina Matěje Vůdce ztratila důležitý opěrný bod.98 Ve stejném roce se ale prokazatelně zrodily plány na ovládnutí hradu Hus mezi Volary a Prachaticemi. Počítejme proto s tím, že se výpovědi Matěje Vůdce a dalších zajatých delikventů mohou týkat i záležitostí starých několik let. Podstatně více je známo o sociální struktuře, vazbách, zaměření a teritoriálním působení Matějovy družiny. Často čteme, že v ní převažovali nižší šlechtici, leč kritická prověrka přináší skromnější bilanci. Kromě Matěje Vůdce a jeho bratra Jana byli šlechtického původu Žižka, jeho bratr (asi Jaroslav z Trocnova), Jan z Todně (u Trhových Svinů), Jindřich z Doudleb, připomínaný jako držitel vsi Perné a Nedabyle (u Českých Budějovic), Mikuláš Čelístko z Provodu, majitel manského statku hradu Hluboká, Jan Kolúch z Pňové Lhoty (severně od Sezimova Ústí), jakýsi „pan Valkún“ (asi totožný s Oldřichem z Valkounova, vísky u Vyššího Brodu) se synem Petrem a s tovaryšstvem spolupracující Beneš Macuta z (Českého) Heršláku (u Dolního Dvořiště). U ostatních jsme na pochybách, třebas i disponovali vlastními střelci. Platí to rovněž o Jiřinkovi (z Plzeňska) a o Byňovcovi, neboť pod shodným jménem vystupuje v pramenech též rožmberský kuchař ze vsi Byňova u Nových Hradů.99 Většina členů asi pocházela z jihočeských vesnic a dvorů, ale evidujeme též Vidláka a Hereše z Plzeňska, Václava z Třebíče i německá jména. U jejich nositelů, pokud chybí konkrétní odkaz, bývá obtížné rozhodnout, zda jde o lidi z českých zemí, sousedních rakouských oblastí, Bavor (odkud pocházel jakýsi Limbergar), respektive odjinud, což byl případ Karlíka z Míšně. S družinou udržoval úzké kontakty též dolnorakouský šlechtic Georg Volkenstorfer (ve skutečnosti z Wolkersdorfu) na hradě Kollmitz, jehož romantická zřícenina se vypíná nad Dyjí nablízku města Waidhofen an der Thaya. 100 Akční rádius družiny byl poměrně rozsáhlý. V Čechách zahrnoval oblast mezi Dolním Dvořištěm na jihu a Soběslavi na severu, ovšem s přesahy k Bechyni, Sezimovu Ústí i na Písecko (Zvíkov, Milevsko, Mirotice), respektive mezi Netolicemi na západě a (Novou) Bystřicí na východě. Členové družiny ale operovali i dvě tři desítky kilometrů za zemskou hranicí, tedy v Horních a Dolních Rakousích. Patrné jsou vazby Matějovy skupiny na Moravu, zvláště na Jemnici i hrady Jevišovice, Skály (u Jimramova) 101a Rabštejn (nad řekou Jihlavou), známá střediska dalších obávaných bojových družin. Na základě povrchního čtení pramenů by bylo možné usuzovat, že Matějovi lidé programově škodili především Jindřichovi (III.) z Rožmberka, jemuž také několik členů družiny zaslalo odpověď. Byl mezi nimi i Žižka, což dokládá, jak úzkostlivě dbal o svou šlechtickou čest. V souladu s dávným zvykem proklamoval nepřátelství otevřeně, pravděpodobně i se svým bratrem a možná také s částí příbuzných a známých. Ač nevíme, ve kterém roce Rožmberkovi nepřátelství vyhlásil ani co bylo jeho příčinou (osobní křivda, majetkový spor, eventuálně jiné záležitosti), postavil se tímto rozhodnutím mimo zákon. Násilné akce 43

Matějovy skupiny ovšem necílily pouze na Jindřicha (III.) z Rožmberka, ale citelně poškozovaly rovněž město České Budějovice, zvláště obchod na trase Linec – Freistadt (Cáhlov) – Kaplice – České Budějovice, eventuálně Kremže (Krems an der Donau) – Zwettl – Trhové Sviny – České Budějovice. U vidiny kořisti se však družina nezastavila téměř před nikým. V hledáčku jejího zájmu byl stejný artikl jako v případě jiných obdobných tovaryšstev: peníze, koně, dobytek, sukno, zbraně, zbroj, šperky, ošacení, koření i potraviny. Proto by bylo chybou si působení družiny jakkoliv idealizovat. Její členové věděli, že se pohybují za hranicí zákona a že jim v případě dopadení hrozí mučírna a následně poprava v některé z rožmberských pevností, ale i v Českých Budějovicích (až do poloviny 16. století se tu stínalo na náměstí, v blízkosti pozdější Samsonovy kašny), v Písku, v Netolicích i v jiných lokalitách, třeba ve Stráži (nad Nežárkou).102 Řada členů bojových družin, zvláště nižší šlechtici (a jistě i sám Žižka), nicméně chápala svou činnost na odvrácené straně zákona také jako riskantní „sport“, který jim zvyšoval sebevědomí i adrenalin a obohacoval jejich životy o dobrodružný rozměr, v dobových představách neodmyslitelně spjatý s působením urozených mužů. 103 Některé počiny členů Matějovy družiny zaujmou čtenáře i s časovým odstupem. Na kupce směřující do Českých Budějovic či na jih do Freistadtu a Lince číhalo nebezpečí v lese, příznačně nazvaném Kramář, nedaleko Kaplice. Obdobně smutnou proslulost získal též les Hřeben u Velešína. Pozornost si zaslouží rovněž triky uplatňované Matějem Vůdcem, Benešem Macutou a jistě také některými dalšími. Matěj například při obhlídce Freistadtu jezdil na vypůjčených koních, aby zmátl případné pozorovatele, a Beneš se před akcí maskoval plnovousem „z vlasuov koňských a kozích“. K jeho specialitám náležely únosy a následné vymáhání výkupného. Mimo jiné účinkoval v únosu Mikuláše z Hvozdna, zajatého na objednávku Ctibora z Hvozdna, budoucího signatáře stížného listu české i moravské šlechty proti Husovu upálení a jedné z hlavních postav Jiráskovy epopeje Proti všem.104 Není bez zajímavosti, že k Benešovým přímluvcům a dobrým známým náležel Oldřich Drochovec z Omleničky, který se, jak víme, osobně stýkal s Janem Žižkou.105 Není zde bohužel místo pro rekapitulaci všech uskutečněných i zamýšlených plánů Matějovy skupiny. 106 Nás zajímá především Žižka, který, jak je zjevné z popravčích zápisů rožmberských i jihlavských, patřil k protagonistům družiny. Evidence jeho činů je dostatečně bohatá i názorná. Už první záznam nepředstavuje Žižku právě v lichotivém světle. Zajatý lapka Jan Holý na něho prozradil, že spolu s bratrem (zřejmě Jaroslavem z Trocnova) a Jindřichem (zřejmě z Doudleb) pobral, nepochybně při silniční loupeži, herynky (tj. slanečky, dovážené jako postní jídlo). Nebyl to ojedinělý počin, neboť přepady kupeckých povozů patřily k tehdejší Žižkově praxi. Vozy „vzebral“ ještě několikrát, a dokonce „zabil páně člověka“, tedy rožmberského služebníka či poddaného. Zda se tak stalo při přepadu kupců, kterým Matěj Vůdce „vzal zlaté“, není z kontextu výpovědi zjevné.107 U této situace se na chvilku zastavme. Zabíjení a vražd se i ostří hoši z bojových družin snažili vyvarovat, byť popravčí zápisy evidují rovněž cílené i objednané vraždy. V případě dopadení to byl každopádně přitěžující faktor. Usmrcování přepadených obchodníků a jejich doprovodu, eventuálně osob zajímaných kvůli výkupnému, se proto násilníci snažili vyhnout.108 Jestliže se však někdo postavil na odpor se zbraní v ruce, měl zpravidla smůlu. Pro nás je epizoda se zabitým rožmberským služebníkem zajímavá z jiného důvodu. Ukazuje, že se Žižka nerozpakoval zabít člověka. Zdaleka ne každý to dovedl a dovede. V tomto směru neměl psychické ani mravní zábrany, zápas o přežití vnímal jako 44

realitu. Jinak by ani nemohl být dobrým vojákem, respektive rytířem, který musí umět prolévat krev, ať již v zájmu vyšších hodnot, nebo v sebeobraně. Setkáme se s tím ještě několikrát. S ideálním novozákonním principem, vylučujícím z mezilidských vztahů jakékoliv tělesné násilí, neměl tento přístup nic společného. Žižkova praxe se však rozcházela i s Desaterem, třebaže si krádeže, loupeže a zabíjení zdůvodňoval (právně neplatnou) institucí odpovědi. Z pohledu tehdejšího práva byl jednoznačně zločincem, s jedním, spíše však s několika zářezy, označujícími počet zabitých v neregulérním zápase. Pro někoho to možná bude v případě nesporného dějinného velikána nepřijatelné konstatování, ale život hrdinů se zpravidla neubírá ideálními cestami. Hranice mezi oslavovaným hrdinstvím a odsudkem či přímo zatracením bývá tenká, lehce prostupná, obvykle i reflektující psychický rozměr osobnosti, slučující v sobě zdánlivé protiklady, často vypjatý smysl pro spravedlnost se sklony k násilí. Nic však nedevalvuje historickou vědu (kromě jejího podřizování politickým zájmům) tolik jako černobílé interpretace a snahy omlouvat nepohodlné skutečnosti za každou cenu. Ale zpět k družině Matěje Vůdce a Žižkovi, který spolu s Jiřinkem z Plzeňska, Halbou z Chotěboře, Hansem Uhrem a jakýmsi Polákem pobral kramářské zboží, snad dovezené z jižní Evropy, a dodal je do Dolních Rakous „na Kobr“ (pravděpodobně tvrz Gaber) a „na Trnavu“, tj. hrad Thürnau, situovaný nad soutokem potoka Javorky (Gaberbach) a Dyje v blízkosti lokality Drosendorf u moravské hranice. Hrad Thürnau se jako „loupežnické“ hnízdo připomíná ještě roku 1421. Tato stopa téměř bezpečně vede k už zmíněnému držiteli hradu Kollmitz Georgu Volkenstorferovi, jenž s Matějovou družinou úzce spolupracoval. Dolnorakouský šlechtic se dokonce zapojil do záměru ovládnout rožmberské Nové Hrady, které hodlali „zlésti“ Matěj Vůdce, Žižka, Jan Kolúch a Jiřink s Byňovcovou pomocí. Plán se sice nezdařil, vzbudil však značnou pozornost. I po více než šesti stoletích prozrazuje, jak při všech násilných akcích využívaly bojové družiny důvěrné znalosti krajiny i jednotlivých sídlišť. Nové Hrady a Novohradsko znali Žižka a především Byňovec dokonale. Při náročnější výpravě tomu bývalo tak, že jí veleli dva hejtmani, vůdce družiny a člověk, který se v dané oblasti i v místních poměrech skvěle orientoval, například v okolí Budějovic ptáčník Bradáč. Nebyl-li nikdo takový k dispozici, poradili si násilníci jednoduše. Chytili někoho místního a přiložili mu meč ke krku, aby jim ukázal cestu. Ani pokus zmocnit se královského hradu Hus, střežícího významný úsek hlavní trasy takzvané Zlaté stezky mezi Volary a Prachaticemi, Matěji Vůdci, Žižkovi a Kolúchovi v roce 1408 nevyšel. Vilém Sudlice z Litovan, vůdce bojové družiny na moravském hradě Rabštejně, jim sice dodal provazové žebříky, vyrobené jeho sluhou Hynkem, ale to nestačilo. Hrad, na němž jako purkrabí působil budoucí táborský hejtman Mikuláš z Husi, byl příliš velkým soustem. Nicméně existence plánu naznačuje, oč Matějovi a jeho lidem šlo. Zmocnit se pevnosti a kořistit na významné obchodní trase, po níž do Čech proudila sůl ze Salcburska a opačným směrem obilí i další komodity. Nepotrvá dlouho a hrad Hus ovládne táborský spojenec Jan Smil z Křemže. Nezdařilo se ani obsazení rožmberské Třeboně, ani hradu Velešína, rovněž pevnosti pánů z Růže. V druhém případě se s Žižkovou účastí kupodivu asi nepočítalo, stejně jako při pokusu získat královskou tvrz Slověnice (stávala na břehu později rozšířeného rybníka Dvořiště) pro pana Erharta mladšího z Kunštátu, držitele jihočeské Bechyně a jednoho z organizátorů loupeživých jízd do Rakous.109 Rozumí se samo sebou, že hradní pevnosti či poddanské město Třeboň nemínila družina Matěje Vůdce získat pro sebe, nýbrž plnila „objednávku“ významných a bohatších 45

šlechticů, v případě Velešína a Nových Hradů pana Litolta Bítovského z Lichtenburka, který sliboval hlavním aktérům, včetně Žižky, postoupit blíže neurčenou tvrz na Moravě. To Matějovu skupinu vysloveně namlsalo. Sama se pak nabídla, že za další tvrz, již dostane, obsadí Třeboň. Ač tyto záměry (stejně jako úvahu o obsazení hornorakouského Freistadtu či o poničení arcibiskupského Týna nad Vltavou, který měli zapálit Žižka s Kolúchem) odvál vítr, bylo zřejmé, že akce většího rozsahu nemohlo Matějovo tovaryšstvo zvládnout samo.110 V takových případech se potřebovalo spojit s obdobnými družinami rakouskými a moravskými. Spoléhalo mimo jiné na „všecky lapky z Jevišovic“, žijící pod ochranou Jindřicha (I.) Zajímače z Kunštátu, bratra Hynka, řečeného Suchý Čert. Na druhé straně ani pan Jindřich nepohrdl službami Matějových mužů. Navzdory vysoké míře rizika se život mimo zákon vyplatil více než dobývání chleba v potu tváře. Například Matějův vyzvědač krejčí Mikeš z Ločenic (u Trhových Svinů) obdržel 20 kop grošů. Za ně by si v Budějovicích mohl klidně koupit velký kamenný dům. Žižkovi se zřejmě lépe než při zlézání hradů a měst vedlo na silnicích a v otevřené krajině. Spolu s Martinem Bradou Plachtíkem a se „svými střelci“ (důkaz, že Žižka velel vlastnímu malému oddílu) zajali dva muže, aby za ně požadovali výkupné, „chtiece je mieti nespravedlivě“. U Strážkovic, kudy vedla (a stále vede) silnice z Trhových Svinů do Českých Budějovic, doslova několik minut od Trocnova, přepadl společně s Karlíkem Míšněnínem i s dalšími dvěma komplici soukeníka a s pobraným zbožím poté zamířil na Jemnici. I tato akce byla zjevně provedena na objednávku a Žižka se jí ujal jako člověk, který se v rodném kraji dokonale vyzná. Je proto s podivem, že dopadení delikventi nezmiňují jeho „stavy“ (tj. úkryty, v nichž členové bojových družin přespávali a odpočívali) v okolí Trocnova, Doudleb a Trhových Svinů, nýbrž ve vzdálenějších lokalitách. Někdejší trocnovský zeman nacházel útočiště u mlynáře v Žibřidově mlýně, situovaném u vsi Mostka na Kapličku, u jakéhosi Burdy ve vsi Klec nedaleko Lomnice (nad Lužnicí), pod nedalekým Kleteckým mostem „v třetiem mlýně, jakož leží nad brodem, přesenžto k Valu jedů“, a také ve vesnici Sedlo mezi (Novou) Bystřicí a Stráží (nad Nežárkou), v třetím dvoře po pravé ruce „od Bystřice ku Pěnné [nyní Horní Pěna] jedúc“, u nějakého starého sedláka. Zde také dočasně uschoval zboží, které s kumpány ukořistil na silnici u vzdálených Mirotic. Asi příjemnější byl stav ve vsi Hlavatce (nedaleko Soběslavi) u jakési Zdeníkové. Žižka jí dal z vděčnosti pozlatit stříbrný řetízek, téměř jistě kradený. 111 Že by náznak důvěrnějšího vztahu mezi dvojnásobným vdovcem a ženou, která se nebála ukrývat hledané zločince? Byl by to příběh jako vystřižený z pokleslé literatury. Horší bylo skrývat se v lesích. I takové krušné chvíle nejednou nastaly. Žižka při nich spoléhal na Petra Knaisla, který jako chlapec sloužil v rodině panoše Mikuláše Višně z Větřní, rožmberského klienta. Sotva odrostl, toulal se jihočeskou krajinou, vydával se za poutníka a žebral u sedláků o jídlo, které pak nosil Žižkovi. Dokonale věděl, co se kde šustne, takže občas plnil roli vůdce při kořistnických přepadech kupců na silnicích vedoucích k Pasovu, popřípadě k rakouské lokalitě Drkolná (Schlägl).112 Co z toho plyne? I když se družina Matěje Vůdce často pohybovala na Žižkově rodném Doudlebsku (slyšíme o vesnicích Strážkovice, Otěvěk i dalších), Žižka sám tu stavy buď nevyhledával, aby nekompromitoval své příbuzné a známé, nebo se uměl skvěle skrývat. Určitou dobu žil v pozici psance, člověka na okraji, který se vyhýbá ruce zákona, postrádá nemovitý majetek, nemá manželku a čas tráví s bratrem v tovaryšstvu drsných mužů, propojených společným údělem i solidaritou vyvržených. Životní způsob poznamenal zevnějšek většiny z nich; defekty, které utrpěli, sloužily jak ukazují popravčí 46

zápisky, k jejich identifikaci. 113 I proto stačilo uvést jméno Žižka, aby se vědělo, o koho jde. Nebylo třeba nic dodávat. Ve vrcholném a pozdním středověku každý člověk někam patřil, byl pevným článkem určitého společenství, (křesťanské církve, šlechtické či městské obce, členem klášterní komunity, poddaným na statku své vrchnosti atd.), v němž paralelně zastával několik rolí, které ho začleňovaly do složitých sociálních sítí, vymezovaly jeho povinnosti a stavěly pod kontrolu. Například řemeslník v královském městě se profiloval jako hlava rodiny, měšťan, příslušník farní osady a člen cechu. Kdo nikam nepatřil a nepohyboval se v rámci standardních sociálních sítí, eventuálně provozoval opovrhovanou činnost a zastával výrazně minoritní názory, budil podezření, ocital se na společenském okraji. Středověk sem řadil „nečisté“ profese (rasy a katy, často i lazebníky), deklasované jedince (žebráky, tuláky, prostitutky), Židy, kteří se odlišovali vírou a půjčovali peníze na vysoký úrok, bludaře i kacíře a pochopitelně také delikventy, jež se snažil dopadnout a potrestat. Trest musel být rychlý a zastrašující, aby pokud možno omezil kriminalitu ve společnosti, která postrádala v zápase se zločinem účinné nástroje moderní doby. Žižka, ač si potrpěl na svůj šlechtický původ, to neměl vůbec snadné. Naštěstí se uměl ohánět mečem a jako schopný i odvážný bojovník dosáhl jistého renomé. To mu umožnilo přežít i v situaci, kdy se družina Matěje Vůdce pod tlakem represivních složek v první polovině roku 1409 rozpadla. Ve vězení a následně na popravišti se ocitli sám Matěj a dále jakýsi Pivec (činný možná již dříve v družině Jana Sokola z Lamberka), Jan Holý, Strachota ze vsi Osové, Mikuláš, syn Hanzla z Rychnova (nad Malší), Janek, pacholek Jana Kolúcha z Pňové Lhoty, a rovněž vladyka Beneš Macuta z Heršláku. Vyloučit nelze ani násilnou smrt Jindřicha z Doudleb, v září 1409 prokazatelně mrtvého.114 Macuta vypovídal ochotně a bez mučení, leč život si nezachránil. K rozpadu tovaryšstva jistě přispěla i změna držitele strategicky položené Lomnice nad Lužnicí, o jejíž ovládnutí se snad Matějova družina (i s Žižkovou účastí) ještě jednou marně pokusila, a zřejmě také smrt Jindřicha (I.) Zajímače z Kunštátu. Své učinilo též panovníkovo úsilí učinit přítrž řádění bojových družin a lapkovských tlup, zvláště v Bechyňském kraji. V březnu 1407 vyzval Václav IV. všechny popravce, ale i pány, rytíře, panoše, purkrabí a úředníky, aby byli všestranně nápomocni českobudějovickému rychtáři (byl jím Zikmund Klaric), purkmistrovi i celé městské obci při stíhání silničních zločinců, jejich pomocníků a přechovávačů. 115 Žižka se zanedlouho poté zřejmě ocitl na českobudějovickém seznamu psanců, které je třeba bezpodmínečně dopadnout. V jižních Čechách ho pálila půda pod nohama. Proto hledal uplatnění jinde. Nalezl je asi tam, kde se občas pohyboval už dříve. Na západomoravském hradě Kraví Hora, vystavěném nad údolím řeky Oslavy. Kraví Hora se nachází dvě hodiny chůze východně od hradu Lamberka a jen malý kousek cesty od Levnova (též Ketkovický či Ketkovský hrad). Nedaleko odtud jižním směrem nalezneme hrady Rabštejn, Templštejn a Holoubek (Taubenstein), zbudované nad tokem Jihlavy. Po celou první polovinu 15. století kolem nich panoval značný rozruch, částečně kvůli majetkovým sporům, více však kvůli tomu, že sloužily jako základny bojových družin, které odtud vyrážely za kořistí či plnit jiné nekalé úkoly. Družina vázaná na Lamberk se podřizovala Janu Sokolovi, který si z vojenského řemesla učinil výnosnou živnost. I když se v Rakousích angažoval v místních sporech spolu s dalšími českými i moravskými šlechtici už dříve, vrcholu jeho aktivity dosáhly v letech 1407-1408. Nejprve, s tichým souhlasem markraběte Jošta, vyvíjel tlak na habsburské vévody, aby přijali pro ně nepříliš výhodné podmínky urovnání pohraničních konfliktů. Činil tak vskutku důsledně. Násilně obsadil dolnorakouské město Laa an der Thaya (Láva nad 47

Dyjí), odkud plenil široké okolí, včetně Moravského pole, a vcelku bez nesnází se ubránil obležení vojskem vévody Leopolda IV. Poté vstoupil do války mezi habsburskými vévody, kteří se znepřátelili kvůli sporům o správu Rakous po smrti Albrechta IV. a o poručnictví nad jeho nezletilým synkem Albrechtem V., budoucím římským, uherským a českým králem. Do rakouského dobrodružství zapojil Sokol i další české a moravské bojové družiny, včetně skupiny Matěje Vůdce. Bylo by s podivem, kdyby tu Žižka chyběl. Možná Sokolovi pomáhal i poté, co zkušený válečník spolu s Vilémem Sudlicí z Litovan přijal nabídku bojovat na straně svého dosavadního protivníka vévody Leopolda IV. proti jeho bratru Arnoštovi, řečenému Železný. Určité zklidnění situace v druhé polovině roku 1408 znamenalo návrat českých i moravských bojovníků na domácí půdu, pro niž ovšem představovali nevítanou zátěž.116 Zatímco Sokolovo působení na Moravě a v Rakousích mělo s přimhouřením obou očí regulérní charakter, jeho společník Vilém Sudlice si žádné ohledy a zábrany nepřipouštěl. Původem jihočeský vladyka, který se psal po statku u moravských Hrotovic, ovládal hrady Rabštejn a Kraví Horu, byť tato fortifikace byla věnem Zdinky z Odlochovic, provdané za Jindřicha ze Šelmberka. Zda tu Sudlice pobýval s jejím souhlasem, jisté není. Na obou hradech v podstatě působila stejná družina, která měla úzké vazby na Lamberk, Levnov i na další podobná hnízda a již tvořili široko daleko obávaní násilníci. Nebylo jich mnoho, na Kraví Hoře a na Rabštejně celkem 50-60 osob. Vzhledem k personální proměnlivosti družin se však početní stavy odhadují obtížně. Kraví Hora se jako středisko ozbrojené skupiny uvádí až na počátku roku 1409, kdy vzbudila obavy města Znojma, které nezapomnělo na hejtmanování Hynka Suchého Čerta, jemuž Rabštejn určitý čas patřil. Družina z Kraví Hory podnikala kořistnické výpravy do Rakous, do Čech i na Moravu. Nepřehlédnutelnými postavami tu byli vladyka Jan Klát, píšící se rovněž po Litovanech a označovaný jako „velmistr zločinců“ („magister summus furorum“), dále Vlček z Vlčic a muž přezdívaný Šibal. Podle výpovědi jejich zajatého komplice bez rozpaků věšeli lidi, kamkoliv přišli. Další skupina z Kraví Hory zase přepadla a oloupila tři (pravděpodobně) jihlavské sousedy. Jména aktérů známe: Rosek (či Rošek), Paleček, Jan Veliký, Šiška (Schysska) a – Žižka (Zyzka). Pokud se písař při opisování předlohy nespletl a nepoznamenal Šišku dvakrát (byť graficky rozdílně), musíme se vyrovnat s Žižkovou přítomností v jedné z nejdrsnějších tlup řádících na česko-moravsko-rakouském pomezí. 117 V dubnu 1409 byl hrad Kraví Hora obležen vojskem moravské hotovosti, jíž pomáhali ozbrojenci hraběte Jana z Maidburgu-Hardeggu, držitele dolnorakouského města Retz a protivníka Krajířů z Krajku. Zda při této příležitosti padl do zajetí Žižka, není prokazatelné. 118 Totožnost otrlého lapky s budoucím vojevůdcem samozřejmě není doložitelná. Přesto se pochopitelně nabízí, i když na Kraví Hoře mohl přebývat i jiný Žižka. Příslušnost k bezohledné družině by korespondovala s pozdějším nesmlouvavým a leckdy krutým postupem husitského hejtmana a zároveň by vypovídala o jeho naturelu. Nebyl by ovšem jediným z pozdějších známých šlechtických aktérů husitské revoluce, kdo působil daleko za hranicemi zákona. V bojových družinách figuruje též pozdější táborský spojenec Přibík Tluksa z Kamene, dále jeden z bratří Kroměšínů a jeden z Rušinovských (všichni to dotáhli na hejtmany táborského, respektive východočeského svazu) a objevuje se zde možná i Jan Roháč z Dubé. 119 Nejinak tomu bylo na straně protivníků husitství. Vždyť mezi zřizovateli a podporovateli bojových družin, které si najímali či vydržovali pro špinavou práci (ať už kvůli obohacení, mimosoudnímu řešení pří či pro dosažení dílčích politických cílů) nalézáme významné šlechtice, účinkující v průběhu revoluce na 48

husitské (Prokop z Ústí, Hašek z Valdštejna, Mikuláš Sokol z Lamberka, přičinlivý žák svého otce) i na katolické straně (Půta III. z Častolovic, Čeněk z Ronova, Lipolt Krajíř z Krajku, Jan, řečený Všembera, z Boskovic, Švihovští z Rýzmberka), ba i moravského zemského hejtmana Viléma z Pernštejna.120

A to je značně neúplný výčet. Snahy Václava IV. omezit jevy, které výrazně podlamovaly právní řád i právní vědomí, poškozovaly jméno českého státu a vedly k nedozírným ekonomickým škodám, měly úspěch jen relativní. V roce 1410 král hrdě rekapituloval úspěchy, jichž v tomto směru dosáhl. Měl na mysli pacifikaci hradů Lichtenburka, Ratají (nad Sázavou), Tachova a Lomnice (nad Lužnicí), které vyplatil ze zástavy. 121 Byl to ovšem nekončící zápas, protože panovník neměl tolik peněz a bojovníků, aby zjednal nápravu v celém státě. Výrazně omezit delikt moci a činnost bojových družin se až do výbuchu husitské revoluce nezdařilo. 122 V revoluční bouři pak členové ozbrojených skupin, tvořících významný rezervoár vojenských sil, plynule nalezli uplatnění v husitském i katolickém táboře. Hrady nad Oslavou a Jihlavou sloužily jako základny tlup provozujících násilnou trestnou činnost i po skončení revoluce. Moravská zemská obec proto před rokem 1450 zvolila účinný postup. Lamberk, Levnov, Rabštejn, Holoubek a zřejmě též Kraví Horu vykoupila a rozbořila. Žižkův život na okraji měl šťastný, téměř pohádkový konec. V čase, kdy Matěj Vůdce putoval do českobudějovického žaláře a odtud na popraviště, král Václav IV. někdejšího trocnovského zemana amnestoval. Téměř nepochybně se tak stalo zásluhou vlivného přímluvce, přinejmenším Jana Sokola z Lamberka. Někteří historikové dokonce uvažují o Bočkovi (starším) z Kunštátu a Poděbrad, ba přímo o Lackovi z Kravař, nejvyšším hofmistrovi a vůdčí osobnosti moravského politického života, byť právě proti němu nedávno směřovaly diverzní akce družin, k jejichž členům Žižka nejspíš náležel. 49

V každém případě vyzval Václav IV. listem, datovaným 25. dubna 1409 na hradě Žebráku, českobudějovickou městskou radu, aby s Janem Žižkou urovnala neshody, které mezi nimi vznikly. O Žižkově totožnosti není v tomto případě sebemenších pochyb. Ještě zajímavější je druhý list, adresovaný králem do Českých Budějovic 27. července 1409 z hradu Točníka. Oznamuje v něm, že přijal na milost Jana Žižku z Trocnova (!) a prominul mu všechny excesy, jichž se proti panovníkovi a Koruně české („contra nos et coronam regni nostri Bohemie“) dopustil, což mu potvrdil úředně vydanou (žel nedochovanou) písemností. Přikazuje proto českobudějovickým radním, aby i oni vydali Žižkovi osvědčení o udělení milosti. 123 V Českém království i v tehdejší Francii platilo, že královský pardon je srozumitelný pro všechny. Obdobné listy proto zřejmě putovaly i k dalším adresátům, vůči nimž se Žižka provinil, zejména k Jindřichovi (III.) z Rožmberka. Ve vztahu k Českým Budějovicím se amnestie zcela jistě týkala Žižkova působení v bratrstvu Matěje Vůdce. Časový kontext je zřejmý. Výslechy Matěje Vůdce i dalších delikventů dopadených v první polovině roku 1409 znamenaly pro Žižku (ale i další lidi z jeho okolí) ohrožení, jež bylo třeba minimalizovat zásahem na nejvyšších místech. Sám tento fakt napovídá, že na Žižkově záchraně měly eminentní zájem významné osobnosti, které si ho velmi cenily a v dané chvíli jej nepochybně potřebovaly. Počítaly snad již v předstihu s účastí jednookého bojovníka ve válce v Pobaltí nebo v jiném konfliktu? I v soudobé Anglii bylo běžné, že před válečným tažením dostávaly královskou milost stovky násilníků, provinivších se proti zákonu, leč žádaných v bojové seči. 124 Před téměř padesátiletým Janem Žižkou z Trocnova, omilostněným v plném rozsahu, se otevřela nová perspektiva. Ale co když vše bylo poněkud jinak? Logickou strukturu našeho příběhu překvapivě narušují zprávy ze vzdáleného Burgundského vévodství, kde se roku 1404 objevuje jakýsi Susque le Bahaignon, respektive Jehan Susque (další varianty Susque de Behaigne a Jehan Sisque), tedy Jan Šiška z Čech. Písaři, neznalí češtiny, jeho jméno zaznamenávali v různých obměnách, možná i s vědomím, že v tehdejší francouzštině mělo též význam „hloupý Honza“. Jan sloužil jako panoš u významného šlechtice, který se jmenoval Regnier (Renerius) Pot a jehož burgundští vévodové využívali jako diplomata při složitých jednáních v Uhrách i v českém státě. Zachované údaje naznačují, že se český panoš staral především o koně, které i prodával. V průběhu roku 1407 prodal minimálně tři koně dovezené z českých zemí. Zájem o tato zvířata projevoval sám burgundský vévoda Jan Nebojácný. Historik, jenž na přítomnost českého panoše, plnícího na burgundském dvoře i roli číšníka, upozornil, si vcelku logicky položil otázku, zda Jehan Sisque nebyl totožný s Janem Žižkou. Tato hypotéza nabývá na síle v souvislosti s poznatkem, že český panoš doprovázel Regniera Pota do Čech na rozhraní let 1407-1408 a také o rok později, kdy zde burgundská delegace 27. dubna 1409 definitivně uzavřela smlouvu o sňatku princezny Elišky Zhořelecké, neteře Václava IV., s vévodou Antonínem Brabantským, bratrem Jana Nebojácného. Stalo se tak dva dny poté, co Václav IV. vyzval českobudějovické orgány k narovnání vztahů s Janem Žižkou. Shodou okolností je letopočet 1409 posledním rokem, kdy se Jehan Susque v burgundských pramenech vyskytuje. 125 Kdyby byl Jehan Susque identický s Janem Žižkou z Trocnova, mohli bychom sestavit alternativní výklad událostí. Jan Žižka by působil v družině Matěje Vůdce již roku 1404, v obavách o život by se pak raději uchýlil do Burgundska, aniž ztratil kontakt s Českým královstvím, a roku 1409, když mu Václav IV. zajistil amnestii, se rozhodl zůstat v rodné zemi. Celá věc se však potýká s takřka neřešitelným problémem. Tvrdil-li Matěj Vůdce, že v průběhu roku 1408 patřil Žižka k lidem zapojeným do posléze nerealizovaného pokusu 50

dobýt hrad Hus, pak by muselo jít o jiného Žižku. Jen s největšími obtížemi si lze představit, že by Jehan Susque při pobytu v Čechách na delší čas opustil svého pána a preferoval adrenalinové povyražení v jihočeském regionu. Každopádně je i tato nejasná stopa výzvou dalším badatelům, aby si při studiu pramenů italské, nizozemské, anglické, rakouské i uherské provenience všímali, nevynoří-li se v nich náhodou Žižkovo jméno. Po omilostnění neměl Jan Žižka o uplatnění nouzi. Rozhodl se však uposlechnout svou přirozenost a využít nabyté zkušenosti. Přijal nabídku Jana Sokola z Lamberka a spolu s ním se zúčastnil války mezi polsko-litevskou unií a řádem německých rytířů.

~

/

l

~'; ' v

/ 1/

'~ ' b~ ?'p-

'

,

/;.;,

lí:Í; >: / .~

-~

,,__..,,,.,,

Hmotc»'li rckon~1ruk.-e podohy hrnJu Krnvi llor:1 na pc•é~tku 1s, ~rolcrí.

51

V POLSKÝCH SLUŽBÁCH Rok 1409 byl přelomovým rokem nejen pro Jana Žižku, ale také pro krále Václava IV. Byl to rok, kdy český panovník, motivovaný svými politickými zájmy, jednoznačně podpořil reformní hnutí, v jehož čele nedávno stanul charismatický kazatel a učenec Jan Hus. Úsilí o reformu reagovalo především na krizi institucionální církve, patrnou v přetrvávajícím papežském schizmatu. Přitom křesťanská církev, svou povahou universalistická, měla být názorově i organizačně jednotná, neboť jenom tak mohla plnit své nejzákladnější poslání – vést věřící ke spáse, ústřednímu smyslu pozemského života. V případě dvou znepřátelených papežů vznikaly závažné pochybnosti, která část církve tento klíčový úkol plní. Neduhy církevního organismu se projevovaly i jinak, především v zesvětštění církve, v jejím prolínání se světskou mocí, v bohatství církevních institucí, v okázalé gotické nádheře sakrálních staveb a všemožných skvostných obřadů i v mravním selhání řady duchovních, kteří neplnili své povinnosti. Na tyto negativní jevy reagovala pozdně středověká Evropa různými způsoby. Nabízela se cesta hluboké individuální zbožnosti, toužící po přímém dotyku se sakrálnem a zákonitě ústící v mystiku, či působení v ilegálních kacířských sektách, které si vybudovaly paralelní církevní struktury a snažily se důsledně řídit slovy evangelia. Obě tyto varianty zasáhly však jen nevelkou část společnosti, v prvním případě zejména elitní skupiny, v druhém náboženské nonkonformisty, v Čechách a na Moravě hlavně takzvané valdenské, početné zvláště mezi německým etnikem. Příslušníci heretických sekt ovšem riskovali pronásledování, popřípadě fyzickou smrt na zapálené hranici. V českých podmínkách se ve druhé třetině 14. století začal uplatňovat model nápravy církve a společnosti prostřednictvím reformních kazatelů, prosazujících programový návrat k principům Nového zákona, k praxi apoštolské a prvotní církve, a především soustavnou výchovu věřících šířením božího slova. Právě tento směr se ukázal jako nosný i přitažlivý. K jeho úspěchu rozhodně přispělo duchovní klima české společnosti, rozčarované z politické destabilizace po smrti Karla IV., který český stát přivedl k nepochybnému rozkvětu, nemyslitelnému bez boží přízně. Nebylo přece možné, panovalo obecné přesvědčení, aby Bůh nejkřesťanštější České království opustil. Naopak, v tíživé situaci mu dal poznat závazný výklad svých pravd, sdělovaných věřícím ústy oblíbených kazatelů. To byl pramen živé vody, kterou se v dalších desetiletích napájel český mesianismus, přesvědčení, že právě z vyvolené české země vzejde obroda celého křesťanstva. 126 Nápravné snahy získaly mocný ohlas na počátku 15. století, kdy reformisté na pražské univerzitě nalezli recept na neduhy církve a společnosti v díle anglického myslitele Johna Wyclifa, zesnulého roku 1384. Své návrhy a nápady přitom neomezili pouze na učenecké prostředí, nýbrž začali s nimi z kazatelen seznamovat prosté věřící. Betlémská kaple na Starém Městě pražském, v níž od 14. března 1402 působil jako správce a hlavní kazatel mistr Jan Hus, toho byla jasným důkazem. Zprvu se tento reformní proud těšil i přízni pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka, byť mistři tří cizích národů (saského, bavorského a polského) na pražské univerzitě prosadili v roce 1403 díky své hlasovací majoritě odsouzení 45 Wyclifových článků jako bludných. Napětí však eskalovalo až v letech 1408-1409 v důsledku Husovy kritiky některých církevních činovníků, a především v souvislosti se svoláním obecného církevního koncilu do toskánského města Pisy, kde se mělo řešit ukončení papežského schizmatu. Václav IV. si od volby nového papeže sliboval restauraci svého římského královského 52

důstojenství, zatímco arcibiskup Zajíc i pražská univerzita podpořili dosavadního římského papeže Řehoře XII. Pro českého krále bylo ovšem nepřijatelné, aby pražské vysoké učení zastávalo na koncilu jiné stanovisko než hlava státu. Této situace využila česká reformní skupina na univerzitě. Dne 18. ledna 1409 dosáhla vynikajícího úspěchu. Král Václav IV. takzvaným Dekretem kutnohorským změnil hlasovací systém na pražském vysokém učení tak, že příslušníci českého národa obdrželi tři hlasy, zatímco univerzitáni tří cizích národů hlas jediný. Důsledkem byla secese (odchod) většiny německých učitelů a studentů na jiné zahraniční univerzity i založení vysokého učení v Lipsku. Poté se českému reformnímu kruhu otevřela cesta k ovládnutí početné artistické fakulty, nikoliv však fakulty teologické, lékařské či samostatné právnické univerzity. Zdar české reformní strany by byl obtížně představitelný bez podpory, kterou jim poskytla staroměstská rada, v níž roku 1408 získali poprvé převahu etničtí Češi nad etnickými Němci. Zápas o reformu tak alespoň v pražských městech postupně (byť nikoliv absolutně) nabýval i podobu soupeření mezi českým a německým živlem. Zároveň vznikalo zájmové spojenectví reformní skupiny kolem Jana Husa s českým panovníkem, královským dvorem i vlivnými českými měšťany na Starém Městě.127 Pisánský koncil, první velký reformní synod pozdního středověku, fakticky vyzněl do ztracena. Dne 26. června 1409 zvolil sice nového papeže Alexandra V., ale ostatní dva papežové, Řehoř XII. a Benedikt XIII., neodstoupili, takže schizma se ve výsledku ještě zhoršilo. Západokřesťanská církev měla nyní hlavy tři, což byla neudržitelná situace. Václav IV., jemuž koncil přiznal důstojenství římského krále, se vcelku pochopitelně přiklonil na stranu papeže Alexandra V. Naproti tomu jeho rival Ruprecht Falcký setrval v podpoře papeže Řehoře XII. Český panovník si však příliš nepomohl. Nový pontifex, odkázaný ve zprávách z Čech na církevní kruhy nepřátelsky zaujaté vůči Husovu proudu, se totiž bulou vydanou 20. prosince 1409 postavil proti české reformě spočívající na Wyclifových principech. Nevíme, zda Jan Žižka sledoval dění v Praze, zda pociťoval sílící napětí ve společnosti, ani jak pohlížel na papežské schizma. Na politickém počínání českého krále ho jistě nejvíce zajímalo stanovisko k rýsujícímu se konfliktu mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií. Válka, která vyvstávala na obzoru, měla geopolitické důvody. Řád německých rytířů (oficiální název zněl Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, respektive Ordo fratrum domus hospitalis sanctae Mariae Theutonicorum Hierosolymitanorum, v Polsku je však označován jako Zakon krzyżacki) v podstatě kontroloval téměř celé jižní pobřeží Baltu, přibližně v úseku mezi Slupskem a Finským zálivem, přesněji řečeno ústím řeky Němen do Baltského moře. V průběhu 13.-14. století zde po spojení s řádem mečových (livonských) rytířů vybudoval vlastní stát (zahrnující Prusy, Kujavsko, Dobrzyńsko, Chelmińsko, Michalowsko i nynější Lotyšsko, Estonsko a část Litvy), přičemž původní baltské kmeny christianizoval a zároveň podporoval intenzivní německou kolonizaci území. 128 Rozmach řádového státu ohrožoval Polsko i Litvu, které vytvořily roku 1401 smlouvou ratifikovanou ve Vilniusu a v Radomi unii, personifikovanou polským králem Vladislavem II. Jagiełłem a jeho bratrancem litevským velkoknížetem Alexandrem Vitoldem (Vytautas), příslušníky litevské dynastie Gedyminovců. Poté, co Vitold roku 1398 řádu za poskytnutou pomoc neprozřetelně postoupil Žmuď (Samogitia), oblast na severozápadě Litvy, ztratilo litevské knížectví přístup k Baltu, k němuž nemohlo ani Polsko. Naopak řád scelil své území s teritoriem livonských rytířů a kontroloval souvislé jižní pobřeží Baltského moře. Vitold, vědom si své chyby, proto logicky usiloval o zpětný 53

zisk Žmudi. Všemožně, i když tajně, podporoval povstání zdejších původních obyvatel proti řádu. Pouze načas zklidnil situaci mír, uzavřený v květnu 1404 v Raciążu a potvrzující držbu Žmudi řádu a Dobrzyńsko Polsku. Tenze tím neustaly, neboť dlouhodobým strategickým cílem Polska bylo ovládnout ústí řeky Visly do Baltského moře, Litva pak usilovala o opětovné připojení Žmudi. Na rozpoutání války, která by tyto záměry prosadila, měla jednoznačně zájem polsko-litevská unie, programově podporující nepokoje ve Žmudi a stupňující územní spory v Nové marce (původně části Braniborska na pravém břehu Odry), kterou Zikmund Lucemburský postoupil roku 1402 řádu. Polské a litevské diplomacii se nedá upřít šikovnost. Ačkoliv bezprostřední důvod ke konfliktu dala Litva, která před polovinou roku 1409 obsadila Žmuď (řád odvetou napadl a začal pustošit Polskem kontrolované Dobrzyńsko), oficiálně válku zahájil řád německých rytířů. Stalo se tak 6. srpna 1409. V očích evropské veřejnosti se tudíž porušení míru nedopustila polsko-litevská unie, nýbrž řád v čele s velmistrem Ulrichem von Jungingen. To bylo nesmírně důležité z hlediska politické propagandy. Bylo by zbytečné vypisovat zde dílčí vojenské operace, protože konflikt již 8. října 1409 přerušilo příměří sjednané do 24. června 1410. Zároveň se obě strany dohodly, že předloží svůj spor k posouzení českému králi Václavu IV., který měl rozhodčí výrok zveřejnit do 9. února 1410. Pro Václava to byla veliká příležitost předvést se jako mezinárodní arbitr na evropské scéně. Leč jeho role vůbec nebyla snadná. Polští zástupci na pisánském koncilu podpořili Václava IV. jako římského krále, navíc s polskou stranou sympatizoval hofmistr královského dvora a (zřejmě též) nejvyšší pražský purkrabí Lacek z Kravař. Řád však byl úzce personálně propojen s německými oblastmi Svaté říše římské. Pokud Václav IV. hodlal posílit svou pozici proti Ruprechtovi Falckému, nemohl zájmy řádu německých rytířů ignorovat. Asi na druhém místě v jeho rozhodování přicházela v úvahu finanční motivace. Zástupci řádu prý slíbili českému králi v případě příznivého výroku 60 000 zlatých. To je ovšem tvrzení polských pramenů, které z pochopitelných důvodů mlčí o polské nabídce. Václav IV. se sice zachoval jako „chytrá horákyně“, ale na rozdíl od ní příliš neuspěl. Arbitrážní výrok, vydaný 15. února 1410 v Praze, v podstatě zopakoval úmluvu z Raciąże. Řád měl získat pod kontrolu Žmuď a prostřednictvím českého krále vrátit Polsku Dobrzyńsko. Posouzení teritoriálních sporů v Nové marce se Václav vzdal s odůvodněním, že území podléhá svrchovanosti jeho nevlastního bratra Zikmunda. Polští zástupci v Praze proti výroku hlasitě protestovali, načež se je český král pokoušel uklidnit, že se celou záležitostí bude 14. května 1410 znovu zabývat rozhodčí soud ve slezské Vratislavi. Tam se ale polská strana nedostavila. Dala tak najevo, že hodlá spor rozhodnout vojensky. Václavovo stanovisko zdaleka nebylo kategorické, nýbrž obojetné. Kdyby byl skutečně důsledný, nedovolil by polské straně, aby v Čechách, na Moravě i ve Slezsku najímala tisíce žoldnéřů do Velké války, jak dějepisci nazývají konflikt v Pobaltí, vymezený srpnem 1408 a únorem 1411. V hloubi duše byl český král vlastně rád. Válka za hranicemi zemí Koruny české skýtala záruku, že se do ní v žoldu obou stran zapojí mnozí šlechtici se svými bojovými družinami i nejrůznější násilníci, od jejichž řádění si český stát alespoň na určitý čas odpočine. Bylo tomu tak i později, například v době třináctileté války mezi Polskem a řádem v letech 1454-1466. Polsko neponechalo nic náhodě a už na počátku roku 1410 vyslalo na Moravu známého diplomata a válečníka. Urozený Zawisza Czarny z Garbowa měl prostřednictvím Lacka z Kravař hájit polské zájmy a učinit první kroky k náboru českých a moravských žoldnéřů. Nelenil však ani řád německých rytířů. Vstříc mu vyšel, také s ohledem na situaci v německých oblastech Svaté říše římské, uherský král 54

Zikmund Lucemburský, sledující vlastní geopolitické zájmy. V prosinci 1409 se zavázal, že proti Polsku vojensky zasáhne, pokud mu řád vyplatí 300 000 zlatých a poskytne žold pro 10 000 bojovníků. V takovém případě Zikmund slíbil řádu Žmuď, Dobrzyńsko i Kujavsko, přičemž počítal s tím, že perspektivně ovládne Červenou Rus, Podolí a Moldavsko, spadající pod polskou svrchovanost. V zemích České koruny pak řádoví vyslanci získali na svou stranu Václava a Beneše z Donína, politicky vlivné šlechtice s kontakty na královský dvůr, avšak usazené na pomezí Čech, Horní Lužice, Slezska a Míšeňska, respektive svídnického hejtmana Jana z Chotěmic. 129 V jarních měsících měli vojenští podnikatelé v českých zemích předčasné žně. Na sever, popřípadě na východ, směřovaly tisíce mužů. Řád německých rytířů posílili Češi, Moravané, ale hlavně žoldnéři z Horní a Dolní Lužice i Dolního Slezska, především z nížinného trojúhelníku mezi městy Sorau (Żary) – Budyšín – Vratislav. I když to byli většinou etničtí Němci, národnostní hledisko nehrálo určující roli. Ve středověku i raném novověku platilo, že žoldnéř nemá vlast, bojuje za peníze a politika ho nezajímá.130 Polskému králi přicházeli pomoci hlavně moravští, čeští i slezští bojovníci. Mezi nimi vynikali Moravané Zbyslav z Tvorkova, držitel panství Napajedla, Jan Helm z Výškovic, člověk blízký Lackovi z Kravař, a Jan Sokol z Lamberka, 131 který s sebou na jaře 1410 přivedl ostřílené muže, včetně několika členů někdejší bojové družiny z Kraví Hory a Rabštejna. Podle polského kronikáře Jana Długosze, píšícího pasáže o Velké válce na základě vzpomínek přímých aktérů událostí, byl mezi Sokolovými lidmi také Žižka (Szizka), pozdější slavný vojevůdce. 132 Długosz ho ovšem zmiňuje až v souvislosti s děním na podzim 1410. Králi Václavovi, ač svým poddaným vojenskou účast na straně polsko-litevské unie formálně zakázal, Sokolovo angažmá v žoldu Vladislava II. Jagiełła zjevně nevadilo. V polovině dubna 1410 rozhodl v jeho prospěch spor o léno v Mateřově, čímž se Sokol zařadil do okruhu vyšehradských manů. Mezi lidmi z vlastního Českého království nás ještě zaujme Vilém Kostka z Postupic, budoucí přední husitský politik a propolský exponent.133 V souvislosti se Žižkou nás zajímá hlavně Sokolův sbor, složený výhradně z Čechů a Moravanů. Polský král Vladislav II. ho v dubnu poslal do pohraniční lokality Koronowo s úkolem proměnit zdejší cisterciácký klášter v pevnost schopnou čelit případnému útoku řádového vojska, které se shromažďovalo na protějším břehu Visly. 134 Podle soudobé zprávy měl Sokol k dispozici 500 glév (nejmenších vojenských jednotek), což by v přepočtu znamenalo 1 500 bojovníků. Každou glévu (užíval se i termín kopí, respektive latinský termín lancea) tvořili tři muži – jízdní ozbrojenec s kopím a dva střelci. V praxi však tomu bývalo jinak, neboť označení gléva sloužilo též jako početní jednotka při vyplácení žoldu. Sokolovi lidé tu jednomu útoku řádového vojska opravdu čelili, avšak před 24. červnem, kdy končilo příměří, se přesunuli k lokalitě Wolbórz, aby posílili polské oddíly. Ve čtvrtek 26. června se polské vojsko vydalo na pochod a 30. června spořádaně překročilo po pontonovém mostě řeku Vislu, aby se položilo u Czerwińska (severozápadně od Varšavy) a setkalo se zde s litevskými sbory. Dne 3. července začalo spojenecké tažení k hranicím řádového státu. Na jeho teritorium vstoupila polsko-litevská vojska 9. července. Den předtím opustil velmistr Ulrich von Jungingen hlavní řádovou pevnost Marienburg (Malbork) a vydal se nepříteli v ústrety. Byla to jediná možnost, jak zabránit ohrožení Marienburgu. V ranních hodinách 15. července, po deštivé a bouřlivé noci, se obě vojska zastavila. Dělila je pouze nevelká vzdálenost. Bylo úterý, den Rozeslání svatých apoštolů. Události před velkou bitvou, která měla rozhodnout Velkou válku, jsou poučné 55

i z hlediska dalšího výkladu. Především nás upoutá dokonalá organizace tažení, ať již řádových či polsko-litevských sil. Ve skvěle zvládnutých přechodech velkých vodních toků a perfektní logistice, umožňující plynulý přísun potravin a nápojů, nebyl mezi protivníky viditelný rozdíl. Také přesuny, které kolísaly mezi 15-42 kilometry za den, bojovníci absolvovali v horkém letním počasí, v bouřkách i na rozhraní noci a dne, k plné spokojenosti svých velitelů. To, co čeští historikové obdivují na husitských operacích, bylo nezbytnou podmínkou vojenského úspěchu již dříve. Disciplinovanost však měla na polsko-litevské straně své meze. Součást litevského vojska tvořily rovněž oddíly ruské i tatarské a mezi samotnými Litevci byli i pohané či lidé teprve nedávno pokřtění. Tím lze vysvětlit incident, který se odehrál 9. července v Lautenburgu (Lidzbark Welski), kde dva Litevci vyplenili kostel. Velký kníže Vitold, který sám přijal křest až v dospělosti, je okamžitě přikázal pověsit. Podstatně horší scény následovaly 13. července při dobytí malého, leč strategicky významného města Gilgenburg (Dąbrówno). Byly to skutečně hrůzné hodiny, vyplněné znásilňováním žen i dívek, pobíjením místních obyvatel, vypleněním kostela, zhanobením svátosti oltářní a nakonec zapálením vyvrácené lokality. Jako bychom měli před očima výjevy z husitské revoluce, jenže tentokrát v městečku řádili katoličtí Poláci, pravoslavní Rusové, část víceméně pohanských Litevců a muslimští Tataři. Ačkoliv právě na jejich konto připsalo polské veřejné mínění nejhorší excesy, pravda byla jiná. Hlavní podíl na řádění v Gilgenburgu měli Poláci. Jejich destruktivní agresivita nebyla náhodná. Pramenila z psychické zátěže, která se před očekávanou velkou bitvou prolnula s programovou snahou nepřítele ponížit, zastrašit a zdeptat. To se skutečně podařilo. Za několik dní poté se polskému králi pod dojmem hrůz v Gilgenburgu vzdávalo bez boje jedno město za druhým. Vzpomeňme si na tuto modelovou situaci, využívanou již starověkými vojevůdci, až budeme číst o brutalitě husitských vojsk v dobytých Prachaticích, Chomutově či Jaroměři. V úterý 15. července kolem osmé hodiny ranní nebylo po bouřce ani památky. Letní slunce začínalo pálit a jeho paprsky ozařovaly půvabnou, mírně zvlněnou krajinu s lesy, jezery, bažinami, políčky a nekonečnými plochami porostlými travou. Velmistr Ulrich von Jungingen a jeho štáb sešikovali vojsko mezi vesnicemi Ludwigsdorf (Łodwigowo) a Tannenberg (Stębark). Tábor, chráněný vozovou hradbou, měli za zády, nedaleko vesnice Grünwald (polsky Grunwald, litevsky Žalgiris). Polsko-litevské síly vytvořily protilehlou linii v jihovýchodní ose podél (dnes již neexistujícího) potoka Wielki Strumień. Jejich tábor byl umístěn u vsi Faulen (Ulnowo) v těsné blízkosti jezera Lubień. Nominálním i skutečným vrchním velitelem byl král Vladislav II., byť litevské oddíly podléhaly velkoknížeti Vitoldovi. Na řízení bitvy se však podílel několikačlenný štáb, složený ze zkušených a osvědčených osob. Nepřicházelo přitom v úvahu, aby se král Vladislav osobně zúčastnil bitvy a riskoval zranění či smrt. V tom se poměry od 13. století pronikavě změnily. Král byl i symbolickou figurou, měl cenu 10 000 bojovníků a jeho smrt či zajetí mohly způsobit vojenskou i politickou katastrofu s nedozírnými důsledky pro osudy státu. To se mimo jiné potvrdilo v pozdějších časech, kdy na bojišti zahynuli roku 1444 a 1526 králové Vladislav III. Jagellonský a Ludvík Jagellonský a v bitvě u Bosworthu v roce 1485 pak anglický král Richard III. Proto Vladislav, obklopený šedesátičlennou tělesnou gardou, sledoval a řídil bitvu z úbočí nevelkého návrší, poskytujícího náležitý rozhled po krajině. Navzdory všem opatřením smrtelnému nebezpečí neunikl. Dolnolužického rytíře Diepolda z Kockritz, jenž krále vyzval na souboj, však z boku napadl zlomeným kopím (!) mladý Jagiełłův tajemník Zbigniew 56

Olešnický a poté řádového „hosta“ fyzicky zlikvidovala panovníkova stráž.135 Ve světle těchto skutečností snadno pochopíme, proč se o několik let později ani Zikmund Lucemburský osobně nezapojoval do protihusitských bitev, které sledoval, udíleje patřičné příkazy, víceméně zpovzdálí (Vítkov, Vyšehrad), a proč v případě hrozící přímé konfrontace (Kutná Hora, Německý Brod) spěchal do bezpečí. Jako každá velká bitva je i Grunwald obestřen mnoha dohady, nepřesnostmi a smyšlenkami. Tradičně největší spory panovaly a panují kolem počtu vojsk, ve středověkých kronikách zpravidla silně nadhodnocených. Řád postavil do boje 51 korouhví (praporů), tj. vojenských jednotek, leč celkové množství bojovníků nelze automaticky odvodit podle tabulkového kvocientu.136 Počet mužů v jednotlivých korouhvích nebyl shodný, kolísal a některé jednotky zdaleka neměly plný stav. Všechna dosavadní kritická šetření ústí v poznatek, že řád disponoval u Grunwaldu 12 000-15 000 bojovníky. Čtenáře možná překvapí, že se bitvy zúčastnilo asi jen 250 příslušníků řádu německých rytířů. Vypadá to jako nízké číslo, ale pouze do chvíle, než zjistíme, že v celém pruském státě žilo toliko 570 aktivních příslušníků řádu. Všichni ostatní muži dorazili ke Grunwaldu v rámci vojenské hotovosti či jako žoldnéři a takzvaní hosté. Kromě žoldnéřů najatých v zemích Koruny české (například Lužičan Nickel z Kotwitz přivedl 1138, Slezan Kaspar z Gersdorfu 476 a Hans z Hackebornu 321 jízdních, nezanedbatelný byl i oddíl Václava z Donína) slyšíme o bojovnících z různých německých oblastí Svaté říše římské, Nizozemí, Švýcar i dalších zemí. 137 Polsko-litevské síly měly zřejmě výraznou početní převahu. I polský král šikoval 51 korouhví. V čele první, krakovské, v jejímž znaku se skvěl stříbrný orel na červeném poli, stáli elitní rytíři, z nichž největší proslulosti dosáhl Zawisza Czarny z Garbowa. V druhé, „honící“ (respektive „stíhající“), zaujal vynikající místo český pán Zikmund Pykna z Lichtenburka, člen choceňské větve rodu. Většina Čechů a Moravanů se nalézala ve čtvrté korouhvi (stříbrný kříž na červeném poli), zvané sv. Jiří, tradičně určené pro „hosty“ z ciziny. Jejími vůdci byli Zbyslav z Tvorkova a Jan Sokol z Lamberka, jehož však prameny zmiňují i v nejbližším okolí krále Vladislava. Do této korouhve podle všeho náležel též Jan Žižka, jehož účast v bitvě však nikdo výslovně nezmiňuje. Příliš se o ní ale nepochybuje. Navíc zakotvila i v historické paměti, jistě také zásluhou polského malíře Jana Matejka, zobrazivšího roku 1878 Žižku na rozměrném plátně Bitwa pod Grunwaldem (Muzeum Narodowe w Warszawie).138 Mladý pan Jan Jičínský z Kravař shromáždil v devětačtyřicáté korouhvi, kterou poslal do války jako poděkování polskému králi, Moravany pod vedením Jana Helma z Výškovic. Čeští, moravští a slezští žoldnéři sloužili i v padesáté korouhvi, do níž najal bojovníky její vůdce Gniewosz z Dalewic. V čele padesáté první korouhve (ve znaku měla na koni sedícího jezdce v plné zbroji, parafrázi znaku litevského velkoknížectví) stál mladý litevský kníže Zikmund Korybutovič, který v průběhu tažení přišel zřejmě poprvé do styku s Čechy a Moravany. Litevský vládce Vitold vypravil na bojiště čtyřicet korouhví, mezi nimi i ruské a tatarské, tvořené převážně lehkou jízdou.139 Řádová propaganda této skutečnosti s gustem využila, aby upozornila západokřesťanskou Evropu, že se polsko-litevská aliance neštítí podpory schizmatických Rusů a pohanských Saracénů. Součet bojovníků v polských a litevských řadách se snad pohyboval mezi 22 000-30 000, ale jisté to není. V každém případě měli spojenci početní převahu, která rozhodla o výsledku střetnutí. Průběh velké bitvy, do níž na počátku zasáhla, aniž způsobila viditelné škody, i řádová artilerie, byl mnohokrát a rozdílně popsán i rekonstruován. 140 Zabývat se jím zde nebudeme, povšimneme si pouze dílčích aspektů, které se mohou vztahovat k Janu 57

Žižkovi. Češi a Moravané na straně polsko-litevské aliance tu, alespoň podle protičesky zaujatého Jana Długosze, divy udatnosti nevykonali. Čtvrtá korouhev, v níž předpokládáme i Žižku, stržena ústupem litevských oddílů, jež nevydržely nápor jízdních těžkooděnců, ustoupila do lesíka, který měla za zády, a nejevila nejmenší ochotu zapojit se do bitvy. Jedním z důvodů snad byl i spor o žold. Teprve nesmlouvavý postoj polského podkancléře Mikołaje Trąby přiměl Čechy a Moravany, aby se vrátili na bojiště. Vinu za zbabělý čin svalili bojovníci na bedra rotmistra a zároveň korouhevníka Jana Sarnowského, jehož se dosud nepodařilo identifikovat. Podle Długosze zemřel v hanbě, v opovržení a opuštěný vlastní manželkou nedlouho po příchodu do Čech. 141 Tato epizoda nepřímo naznačuje, že velitel korouhve Jan Sokol tehdy opravdu dlel spolu s Janem Tovačovským z Cimburka v blízkosti polského krále. Češi si posléze přece jen stačili napravit reputaci. Jihočeský šlechtic Jošt ze Želče dokonce zajal mladého slezského knížete Konráda VII. Bílého Olešnického. Poslední fáze bitvy se odehrála u řádového ležení opevněného vozovou hradbou. Tato zkušenost byla podle některých historiků určující pro Jana Žižku, jenž zde mohl získat inspiraci pro svou oblíbenou a účinnou vojenskou taktiku. 142 Je to mínění poněkud přehnané. Ochrana vojenského tábora vozy byla, jak dokumentují i příklady z takzvané stoleté války, obvyklá už dříve, takže Žižku, pokud měl za sebou válečnická léta za hranicemi, tato praxe sotva překvapila. Poznatky získané u Grunwaldu jako husitský hejtman zužitkoval jen částečně. Mezi Grunwaldem a Ulnowem proti sobě bojovaly jízdní oddíly. Nasazení pěchoty, o kterou se opírala husitská vojska, prameny nezmiňují. V úvahu přichází jen účast pěší čeledi při pronásledování poraženého nepřítele. Účinkování pěších oddílů u Grunwaldu je nejspíš produktem fantazie historiků a romanopisců 19. století, adorujících prosté „lidové“ bojovníky. Odtud tento motiv převzalo marxistické dějepisectví i slavný film Křižáci režiséra Aleksandra Forda. Každopádně byla účast v jedné z největších bitev evropského pozdního středověku „vysokou školou“ vojenského umění. Pokud v ní Žižka nechyběl a něco si z ní odnesl, pak především poznatky o způsobu boje jízdních těžkooděnců. Tato zjištění se mu později nadmíru hodila. 143

Hlavni h.rnd řtidu nčmecký,:h rydřť'I, pO\•ě!;rný Manenhurg (Malbork) v 15. stoletL

Ačkoliv řád německých rytířů utrpěl u Grunwaldu zdrcující porážku, z níž se již nikdy 58

plně nevzpamatoval, nepropadli jeho představitelé panice. Tváří v tvář katastrofě (v bitvě padl velmistr Ulrich von Jungingen a 202 jeho řádových spolubratři) neztratili hlavu a zajistili účinnou obranu Marienburgu dříve, než gigantickou hradní pevnost 26. července oblehlo polsko-litevské vojsko. Dobýt Marienburg se vítězům od Grunwaldu nepodařilo, což značně znehodnotilo jejich předchozí triumf. Prostřednictvím Jana Sokola, který měl v obležené pevnosti dobré známé, proběhlo tajné jednání o vpuštění Poláků a Litevců do hradu (zrádci požadovali 40 000 zlatých a záruku beztrestnosti), ale nic z toho nebylo. Polský král návrh odmítl jako nerytířský a zbabělý. Do polských rukou se tak Marienburg dostal až v roce 1457, kdy ho za 190 000 uherských zlatých vydal český hejtman Oldřich Červenka zástupcům polského státu a pruského stavovského spolku. Historie se opravdu někdy opakuje v žánru frašky. 144 Pokud byl před Marienburgem Sokol, měl tu být i Žižka. Jestliže ano, pak si 19. září vyslechl oficiální královské rozhodnutí o konci obléhání největší řádové pevnosti, načež spolu s polským vojskem a Sokolovou korouhví nastoupil cestu k Toruni. Dne 21. září se Polákům podařilo dobýt řádový hrad Rehden (Radzyń Chełmiński). Významný podíl na jeho obsazení měl zřejmě Jan Sokol, jehož král Vladislav vzápětí jmenoval hejtmanem zdejší posádky. Spolu s ním tu Długosz výslovně jmenuje budoucího slavného válečníka Žižku a Čecha Angela (Angelus), zřejmě totožného s Janem Andělem z Ronovce (Sommerburgu), Žižkovým druhem na Kraví Hoře.145 Z velitelského postu na hradu Radzyń se Sokol dlouho netěšil. Při návštěvě krále Vladislava v Toruni, do níž polský panovník dorazil 28. září, přijal pozvání na oběd od jednoho ze zdejších předních měšťanů. Snědl však zkaženou rybu a na následky otravy zemřel v Brześci Kujawském, kam více než šedesátiletého válečníka a vojenského podnikatele převezli na královský příkaz. Zde nalezl i poslední spočinutí. Na důkaz, jak velice si služeb českého šlechtice cenil, převzal Vladislav II. Jagiełło Sokolovy syny Mikuláše a Jaroslava do „otcovské péče“ a zařídil jim studium latinské a německé literatury i jiných nauk v Krakově. Jak dlouho zde mladí Sokolové vydrželi, známo není. Krakovská výuka se jich ale dotkla jen částečně. Okamžitě po návratu domů pokračovali v otcově řemesle. Radzyńská posádka dostala samozřejmě nové hejtmany. Stali se jimi Wojciech Malski a Dobieslaw Puchala, který se v revolučních letech výrazně vojensky angažoval na husitské straně.146 Osobní kontakty navázané v období Velké války přetrvaly léta a významně ovlivnily podobu česko-polských politických vztahů v několika následujících decenniích. Pokud Jan Žižka sloužil v posádce na Radzyńi, logicky tu setrval až do uzavření (prvního) toruňského míru v únoru 1411 a nezúčastnil se 10. října 1410 bitvy u Koronowa, v níž polské vojsko porazilo žoldnéře, urychleně naverbované na pomoc řádu v Čechách, ve Slezsku, v Uhrách i v některých německých regionech. Zabránilo tím možné odvetě za Grunwald i průniku nepřátelských sil na velkopolské území. 147 Jenže i v případě časového úseku od 15. července 1410 do 1. února 1411 se v Žižkově biografii otvírá prostor pro jinou variantu. Je-li následující výklad správný, pak někdy před 25. říjnem 1410 odešel žoldnéřský oddíl sloužící na polské straně z Elbingu (Elbląg), avšak cestou ke svým spolubojovníkům se v blízkosti města Reszel dopustil rabování. Zdejší měšťané a sedláci si nenechali nic líbit a v nastalé krvavé potyčce žoldnéře přemohli. Ti zřejmě znovu skončili v Elbingu, tentokrát ale v zajetí řádové posádky, a čekali, až je vymění za bojovníky zadržované Poláky. 148 Ačkoliv editor dokumentu uvádí, že zajatci v Elbingu byli „Bohemi“, tj. Češi, vyhlíží 59

většina jmen německy a neklamně prozrazuje slezský původ (Hannos von Redern, Nickel von Haugwitz i většina dalších). Česky (respektive polsky) snad zní pouze Niclos Glynsky, Grsyemal von Pogora a Sischke von Lakemych, respektive dvě tři jména zajatých knechtů (pacholků). Z dalšího textu vyplývá, že „Grsymale und Siska“ byli 2. února (zřejmě 1411) vyměněni za šest zajatců, což nesporně vypovídá o jejich vojenské hodnotě, eventuálně o stupni urozenosti. V případě prvně jmenovaného muže máme téměř jistotu šlechtického původu, neboť znak zvaný grzymala (v různých barevných kombinacích hradba s třemi věžemi a ozbrojencem v otevřené bráně) patřil k značně rozšířeným ve Slezsku, Velkopolsku a po roce 1413 i na Litvě.149 Většina historiků však totožnost muže jménem Sischke (eventuálně Siske) von Lakemych s Janem Žižkou odmítá. Věří Długoszovi a předpokládá, že Žižka vždy následoval Jana Sokola a zůstal i po jeho smrti na hradu Radzyń, k jehož úspěšné obraně významně přispěl. V této souvislosti padla i odvážná domněnka. Sischke von Lakemych byl prý identický se Šiškou, členem bojové družiny na Kraví Hoře. 150 Badatel by si však měl zachovat chladnou hlavu u vědomí, že Długosz psal s odstupem několika desítek let po událostech (byť na základě vyprávění svého otce a krakovského biskupa Zbigniewa Olešnického, účastníků grunwaldské bitvy) a nelze, jak se zejména v Polsku občas děje, spoléhat na každé jeho slovo. O Žižkově životě v období Velké války nevíme vlastně nic. K dispozici je pouze další Długoszovo tvrzení, dle něhož Žižka sloužil polskému králi delší čas. 151 Možná tedy v polských službách setrval i po 1. únoru 1411, kdy Velkou válku uzavřel (první) toruňský mír. Podmínky ukončení války schválili král Vladislav II. Jagiełło a nový řádový velmistr Jindřich z Plavna, původem z Durynska. Výsledek odpovídal skutečnosti, že se Polsku nepodařilo dobýt Marienburg. Vítězství u Grunwaldu tak, alespoň na diplomatickém poli, přišlo zdánlivě vniveč. Na ostrově v řece Visle u města Toruně se obě strany dohodly na dodržování „trvalého míru“, na propuštění zajatců a na navrácení obsazených území i jednotlivých lokalit (hradů, měst, klášterů). Zároveň první toruňský mír víceméně potvrdil status quo z doby před počátkem válečného konfliktu a držení Žmudi přiznával Vladislavovi a Vitoldovi do konce jejich života. Polsko se vzdávalo všech obsazených míst na teritoriu řádového státu v Prusích a v jeho moci zůstávalo Dobrzyńsko. Naopak Chełmińsko, Michalowsko a Gdaňské Pomořany si uchoval řád německých rytířů. Rozhodnutí o sporných územích v Nové marce přenechávala smlouva mezinárodní arbitráži. Smlouva pamatovala i na ekonomické záležitosti, zaručovala svobodnou dopravu polského zboží do přístavů a měst v řádovém státě. Velmistr se musel zavázat též k finanční kompenzaci. Ve třech termínech v průběhu roku byl povinen vyplatit polskému králi 100 000 hřiven českých grošů. Mír však nezměnil nic na mocenském a politickém oslabení řádu v důsledku grunwaldské bitvy. Jeho prestiž uvadala a bylo pouze otázkou času, kdy polsko-litevská unie dosáhne svých cílů. Oslabení řádu hned v roce 1411 promptně využil král Václav IV., aby v Čechách a na Moravě podťal jeho existenční kořeny, již dříve nahlodané panovníkovou fiskální politikou.152

60

Kn::.. ,o ...,._.....Lid li

:,...,..&t,ka nal111«

'J

\1.1.lo-.t.ni~ ,...,....

IJ ~1'1111ow,....WÁIM ... !vil.... "".,

.

I

....... vn•

Bohužel nevíme, kdo Jana Žižku na královský dvůr doporučil. Obvykle se uvažuje o panu Lackovi z Kravař, který sice s nástupem do funkce moravského zemského hejtmana opustil (pokud ho opravdu vykonával) úřad nejvyššího pražského purkrabího, ale snad ještě část roku 1412 působil jako nejvyšší hofmistr, formálně nadřazený úředníkům i dalším zaměstnancům dvora. Tato úvaha nepostrádá logiku, zvláště osvědčil-li se jednooký bojovník v polských službách. Pozornosti moravského šlechtice nemohl muž jeho formátu uniknout. Žižkovo rozhodnutí žít v Praze možná ovlivnily ještě dva faktory. Předně eventuální vlastní zkušenost s předchozím delším pobytem v pražském souměstí, popřípadě pomoc dobrého známého. Také tuto variantu prameny připouštějí. Na Novém Městě pražském vlastnil v roce 1410 dům Žižkův (pravděpodobný) příbuzný Svatomír (někdy uváděný též jako Petr Svatomír) z Doudleb, držitel statečku Hůrka, situovaného přibližně 9 kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic. Byl to bratr nám již známého Domina z Doudleb a zároveň královský služebník. Svědectví o jeho pražském pobytu sice zachoval až rožmberský archivář Václav Březan (1568 – asi 1618), ovšem na základě starších listin, o jejichž spolehlivosti netřeba pochybovat. Škoda jen, že údaje o transakcích s novoměstskými domy jsou pro dobu kolem roku 1410 značně mezerovité. Netušíme tudíž, kde Svatomírův dům stál, ani jak byl velký. V souvislosti s Žižkou nelze pominout ještě jeden fakt. Král Václav IV. přijal panoše z Doudleb do svých služeb 86

zřejmě až poté, co jej (16. března, možná roku 1406, možná až roku 1409) amnestoval a o stejný postup požádal i Jindřicha (III.) z Rožmberka. Zákonitě se tak vnucuje otázka, zda Svatomírův případ nesouvisel s panovníkovou milostí udělenou roku 1409 trocnovskému zemanovi. V revolučním období pocházejí zprávy o Svatomírovi (a o jeho manželce Barboře ze statečku Poříčí) výhradně z jižních Čech. Dokládají zároveň tradiční vazby panošů z Doudleb na rožmberský Český Krumlov, v němž Svatomír se svými příbuznými uzavíral právní pořízení. Když někdy před rokem 1437 zemřel, zanechal majetek nejen v Hůrce, ale také v Doudlebech, ve Strážkovicích a v Jedovarech, lokalitách nedaleko Trocnova. Svatomír přitom nemusel být jediným rodákem, kterého Žižka v Praze potkával. Hlavní město navštěvoval také Licek ze Dvorce. 21 Tázání po náplni Žižkovy činnosti na královském dvoře zahájíme procházkou po jeho pražských příbytcích. Čeká nás ale cesta plná záludností. V městských knihách, hlavním zdroji poznatků o majitelích pražských nemovitostí, sice nalezneme Jana Žižku, leč jde o pouhou shodu jmen. Novoměstský řezník Jan Žižka se navíc připomíná poprvé až roku 1428. Jakoukoliv zmínku o trocnovském zemanovi a vojákovi hledáme v pramenech marně. Nadějnou stopu skýtají toliko stručné záznamy o dvou domech, jednom novoměstském a druhém staroměstském, vzdálených od sebe jen tři minuty chůze. První z nich stál v ulici, které se už tehdy říkalo Na Příkopě, a to v místě budoucího Vernierovského paláce, přeměněného posléze v Německé kasino a ještě později v Slovanský dům (nyní čp. 859). V roce 1401 koupil původní objekt Václav Stoherka z Brodu, který jej 7. listopadu 1414 prodal královskému vrátnému Jankovi (Janek portulanus regius) za 50 kop českých grošů. Byla to značně vysoká částka, o čtyři kopy přesahující tehdejší průměrnou tržní cenu domů na lukrativnějším Starém Městě pražském. V roli ručitelů uzavřené smlouvy vystupují novoměstští sousedé, sladovník Vojtěch Nymburský z domu (později čp. 861) v ulici Na Příkopě a bečvář Mikuláš z domu (později čp. 856) na nároží Příkopů s Panskou ulicí, kde dnes stojí kostel sv. Kříže. Z dalšího zápisu se dovídáme, že vrátný Janek byl jednooký a působil na králově dvoře (curia regis).22 Toto označení může znamenat jak královský dvůr v obecném slova smyslu, tak (a možná pravděpodobněji) konkrétní stavbu, v daných podmínkách nejspíš Králův dvůr, situovaný již na staroměstské straně hradebního příkopu, v místě, kde se od počátku 20. století skví secesní Obecní dům. Václav IV. sem, do někdejšího paláce Těmy (Týmy) z Koldic, přesídlil z Pražského hradu kolem roku 1385, možná kvůli probíhající (novějším bádáním však zpochybňované) přestavbě Královského paláce. K přestěhování měl však panovník asi silnější důvody. Především nechuť vůči církevním institucím působícím v hradním areálu a snad také neradostné vzpomínky na dětství, poznamenané výchovně vzdělávacím drilem náročného otce. Uprostřed rušného života se zřejmě cítil lépe než v poněkud izolovaném prostředí Pražského hradu. Václav přikázal nové panovnické sídlo, stavebně začleněné do staroměstského opevnění, rozšířit a vzniklý areál proměnit v relativně pohodlnou rezidenci. Jednooký vrátný Janek to měl ze svého domu do Králova dvora doslova několik kroků. Stačilo u klášterního kostela sv. Ambrože (v místech nynějšího domu U Hybernů) přejít můstek vedoucí přes příkop, který spolu s hradbami (v linii nynějších ulic Revoluční, Na Příkopě, 28. října a Národní) odděloval Staré Město od Nového Města, projít brankou a vmžiku byl na „pracovišti“. Mohl ale zvolit i jinou cestu, přes příkop a loubím Odrané brány, již na konci středověku nahradila známá Prašná brána.23 Ztotožnění jednookého vrátného Janka s Janem Žižkou není sice bezpečné, leč schůdnější řešení prameny nenabízejí. Ano, Janů žilo v Praze obrovské množství a také 87

mužů s jedním okem se v ní pohybovalo víc než dost. Žel, zápisy v pražských městských knihách v případě jednookého vrátného Jana nikdy a nikde neuvádějí přízvisko Žižka. Pokud by označovalo jednookého člověka, ani nemusely. Někdy však u Janka chybí i přívlastek „jednooký“, stěžejní identifikační kód. Toho, kdo zná práci středověkých písařů, zjevná nedůslednost nepřekvapí. Jeden a týž člověk se v tehdejších písemnostech objevuje s různými přízvisky a charakteristikami, nejednou dokonce bez nich, přičemž určující bylo jeho křestní jméno. Úředníci však při nevelkém počtu domů (na Starém Městě přibližně 1 070 objektů) dobře věděli, s kým mají tu čest. Pro současné badatele ovšem představuje dobová praxe nesmírnou komplikaci. Rozpoznat, že jde o jednu a tutéž osobu, mnohdy uvedenou s různými přízvisky, predikáty a domicily, není snadné a úlevné zjištění někdy bývá více výsledkem náhody než systematického výzkumu. Přijmeme-li hypotézu o totožnosti jednookého vrátného Jana s Janem Žižkou, musíme z ní vyvodit i náležité konsekvence. Na prvním místě závěr, že si Žižka koupil, s vysokou pravděpodobností na splátky, drahý a prostorný dům z části peněz, které si vydělal v polských vojenských službách. Nevíme sice přesně, jak polský panovník trocnovského zemana platil, pravděpodobně však stejně jako jiné české bojovníky. Jízdní žoldnéř dostával i kopu českých grošů měsíčně a k tomu finanční náhradu za utrpěné škody. Cena domu Na Příkopě (tj. 3 000 pražských grošů) se přibližně rovnala výši žoldu (rozumí se bez náhrad) za čtyři roky nepřetržité vojenské služby polskému králi. I tak mohl jednooký válečník strávit v polském žoldu delší čas, nevylučující jeho angažmá v „hladové válce“, ukončené přesně měsíc před podepsáním kupní smlouvy. 24

Stanka. \·dm-. pó JanťWi C.ult1tU111tke1n., kopuj ~tirnr...·a l'm n. ukt.,~ •r.:h"of•")(1.:k~\'.h ~ft.kumó ,~J..-ri.\\'.h Miro6Í.Avc-n1 R«l11n-n1.

Katolická strana, jista si svým vítězstvím, zprvu rozhovory odmítala. Vycházela přitom ze stanoviska, že s nevěřícími a kacíři skuteční křesťané žádné dohody neuzavírají. Zprostředkující role se proto se souhlasem obou stran ujala Praha, která před Plzeň vypravila delegaci, jež měla sjednat a garantovat podmínky úmluvy. Složení delegace neznáme (staroměstským purkmistrem zůstával Jan Reček, v čele novoměstské rady tehdy stál Kříž tandléř, tj. vetešník), jistě ale bylo přijatelné jak pro Žižku, Břeňka z Dolan a Jana Valkúna, tak pro podkomořího Václava z Dubé, do jehož kompetence problematika královských měst spadala. 211 Byl to paradox. Žižka, který Prahu před nedávnem nahněvaně opustil, spoléhal nyní na její pomoc. Se značnou pravděpodobností pražské vyjednavače osobně znal. Na nich nyní záleželo, zda husity sevřené v Plzni nepotká osud jejich četných bratří, tj. zajetí, přesun do Kutné Hory a smrt v tamních šachtách. Takovému konci se Žižka se svými druhy hodlal vyhnout. Dohodu se podařilo uzavřít asi krátce po 20. březnu. Obsahovala víceméně jen dva stěžejní body. Husité dostanou plnou svobodu přemístit se s ženami i dětmi na Tábor a v Plzni bude i po jejich odchodu povoleno přijímání pod obojí způsobou.212 Snad 22. března, možná v brzkém ránu 23. března, opustil houf, čítající přibližně 400 husitů, včetně žen a dětí, Plzeň, jejíž správy se dočasně ujal podkomoří Václav z Dubé. Zikmundův důvěrník nepochybně jmenoval novou, vyhraněně katolickou městskou radu, která sliby dané husitům nehodlala plnit. 213 Husitské město Slunce vyhaslo a Plzeň se stala největší a nejpevnější baštou katolicismu v Českém království. Tuto roli si kontinuálně udržela i po následující dvě století, což s patřičnou hrdostí zdůrazňovala zvláště po roce 1620. Jan František Beckovský zaznamenal dokonce pověst, že Žižka před svým útěkem (sic!) z města „svý koně postaviti dal“ do františkánského kostela, jen aby zneuctil sakrální prostor.214 Zkušenost s husitskými radikály se nesmazatelně zapsala do historické paměti plzeňských obyvatel.215 Tento trend posilovaly později různé dějepisné práce katolického zaměření (například Hájkova Kronika česká) i kázání, pronášená u příležitosti 199

takzvaného Nového svátku,216 zavedeného na vzpomínku ukončení desetiměsíčního obléhání města husity 9. května 1434. Nechybějí v nich nenávistné výpady proti Žižkovi, o němž administrátor katolické církve Hilarius Litoměřický roku 1467 v plzeňském chrámu sv. Bartoloměje prohlásil, že to byl „špinavý, zločinný vrah, arcilotr či slepec, ba ztělesněná zaslepenost“.217 Několik stovek husitů směřujících na Tábor vzápětí nahradili katoličtí měšťané vypuzení z Klatov i z některých jiných měst. Klatovská komunita však byla asi nejpočetnější. Její předáci dokonce v Plzni vytvořili exilovou městskou radu, připomínanou ještě v letech 1424-1425 a manifestující víru v opětovný návrat do pošumavské lokality. Nejznámějšími členy tohoto kuriózního konšelského sboru, který se uskutečnění svého snu nedočkal, byli Ondřej, řečený Andrlík, z Nýrska, Mikuláš Slavošovský, Heinrich Dietlinův, Wolfram z Týna, Martin Točník, zapletený do činnosti lapkovských tovaryšstev, a písař Jan Račata, převážně zasedající v klatovských radách už před revolucí. Kromě toho působila v Plzni část klatovského dominikánského konventu a několik příslušníků farního kléru, například Johánek a Jan z Horažďovic, oltářníci farního kostela Narození Panny Marie, i farář Bedřich. Všichni tři během revoluce v exilu zemřeli. 218 Ještě před odchodem husitů se rozlehlé plzeňské náměstí proměnilo v jeviště okázalého představení. Zdejší husité, kteří se rozhodli odejít s Žižkou a Korandou na Tábor, tu „dobrovolně“ spálili svůj movitý majetek. Zpřetrhali tak svá pouta se starým, zkaženým světem a dali najevo, že se v harmonické obci bratří a sester nad řekou Lužnicí budou řídit jinými než materiálními hodnotami. totiž vzájemnou láskou a upřímnou oddaností Kristovým pravdám. Mezi účastníky rituálu na sebe strhla pozornost asi třicetiletá Kateřina Pabianková (Pabiánková), dcera plzeňského měšťana Racka ze Žlutic a vdova po Václavu Pabiánkovi, členu jednoho z nejbohatších plzeňských rodů, majiteli dvou velkých domů a několikanásobném konšelovi. 219 Pabiankovi sdíleli sympatie k reformnímu hnutí i k Husovi (Václavův bratr Tomáš studoval svého času na pražské univerzitě), takže Kateřina přijala náboženskou orientaci svého manžela. Sklony k prohloubené religiozitě, jejíž vnější výraz předvedla na plzeňském rynku, si zřejmě přinesla už z vlastní rodiny (její sestra Anna se později připomíná jako jeptiška). Ostentativnost Kateřininých gest by se lehce dala vyložit odkazem na niterné ztotožnění emocionální ženy se strhujícími vizemi hlásanými Václavem Korandou i dalšími kazateli, kdyby se pochybnost neskrývala v detailu. Zbožná paní Kateřina si s sebou na Tábor odnášela pečlivě uschovaný věnný list, který jí zajišťoval 250 kop českých grošů na pabiankovském majetku. Tato skutečnost velí k opatrnosti při posuzování projevů identifikace s blouzniveckými adventistickými a chiliastickými výzvami. Na veřejnosti Kateřina Pabianková až teatrálně zdůrazňovala svou příslušnost ke komunitě radikálních husitů, nepochybujících o pravdivosti proroctví horlivých kazatelů, utajeně se však pro všechny případy jistila do budoucna. Další životní běh paní Kateřiny, jak ještě uslyšíme, vyřčené pochybnosti vítaně doplňuje. V západočeském městě ale po ní stopa zůstala. Pověst praví, že v někdejším (roku 1911 zbořeném) Pabiankovském domě (na rohu nynějšího náměstí Republiky a ulice Bedřicha Smetany) žil v době plzeňského pobytu Jan Žižka. U této verze nezůstalo. Někteří spisovatelé s bujnější fantazií stvořili příběh o mileneckém vztahu vdovy Kateřiny a slavného vojevůdce. 220 Rozdíl mezi veřejným vystupováním, diktovaným snahou nevybočit z řady, a skrytými privátními postoji není příznačný pouze pro husitství. Maně si vzpomeňme na Savonarolovu Florencii, kde na sklonku 15. století hořely hranice se zbytečnými 200

cennostmi, šperky i uměleckými díly, jejichž vnějšková okázalost odporovala křesťanské prostotě, a vybavme si vynikajícího malíře Sandra Botticelliho, jak pod sugestivním vlivem dominikánského kazatele (údajně) změnil charakter svého výtvarného projevu. Ostatně k podobnému „pálení marností“ docházelo v italských městech (Florencii, Římě a Perugii) z podnětu františkána Bernardina Sienského a jeho stoupenců již v letech 14241426, víceméně ve shodné době jako v Čechách.221 Také v případě několika plzeňských husitských konšelů, kteří odcházeli z města po Žižkově boku, tušíme, že hlavní motiv jejich rozhodnutí byl existenční. Kdyby zůstali, vítězní katolíci by je nejspíš vyhnali či fyzicky zlikvidovali. Takto ztratili jen nemovitý majetek.222 Z nepříliš početného zástupu směřujícího na Tábor známe kromě Žižky, Korandy a vdovy Pabiankové ještě Břeňka z Dolan, Jana Valkúna z Adlaru a kněze Markolta ze Zbraslavic, který jako žák mistra Matěje z Knína, Husova přívržence, získal roku 1410 na pražské artistické fakultě bakalářský titul. 223 Kněží bylo ve skupině nepochybně více, možná i Pešček z Plzně, známý též jako Petřík, respektive Petriolus.224 Vojenského velení se od počátku ujal, v přímé návaznosti na funkci plzeňského hejtmana, Jan Žižka, byť jej Vavřinec z Březové neuvádí na prvním, nýbrž až na třetím místě, za Břeňkem z Dolan a Janem Valkúnem. Budeme mít ještě prostor tuto zdánlivou nesrovnalost vysvětlit. Oba Žižkovi šlechtičtí druzi plnili nejspíš jako podhejtmani dílčí úkoly vojenského a organizačního charakteru. Cestu, kudy se houf ubíral z Plzně až ke Štěkni, neznáme. Prameny o ní mlčí. Obvykle udávaná trasa přes statky Kasejovice, Lnáře (první patřil určitě a druhý velmi pravděpodobně Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína), Sedlice a Radomyšl (v sousedství Řepice, tvrze a vsi Chvala Řepického z Machovic) je toliko domysl moderních historiků. Kroniky zmiňují až Štěken, majetek umírněného katolíka Oldřicha Kavky z Říčan, klienta Čeňka z Vartenberka a Chvalova dobrého známého. Směr přesunu jistě diktovaly obavy z nepřátel i nutnost překročit na bezpečných místech Otavu a následně také Blanici a Vltavu. S dvanácti bojovými vozy, ženami, dětmi a pouhými devíti jezdeckými koni to nebylo snadné. Právě při překonávání vodních toků byly vojenské a polovojenské oddíly nejzranitelnější. Od Štěkně se nabízela možnost postupovat na severovýchod k nedalekému Písku, nebo na východ k Týnu (nad Vltavou).225 Žižka téměř od počátku anabáze věděl, že putování „božího zástupu“ do obce zaslíbené sledují vojenské oddíly plzeňského landfrýdu, vedené mladými pány Bohuslavem (VI.) ze Švamberka a Hanušem z Kolovrat.226 Oba šlechtici však zatím nedisponovali dostatečnou kapacitou, aby se odvážili na husitský houf zaútočit. Několik desítek mužů neskýtalo po zkušenosti s bitvou u Nekmíře záruku bezproblémového vítězství. Každá pomoc se hodila, a proto Švamberk s Kolovratem požádali o podporu Jindřicha z Hradce, generálního převora rytířského řádu johanitů na území Čech, Moravy, Slezska, Polska, Rakouska, Štýrska, Korutan a Kraňska. Postarší již převor, přibližně generační vrstevník Žižkův, syn Oldřicha z Hradce a Anny z Rožmberka, měl za sebou dávnou zkušenost služby v řádovém centru na ostrově Rhodos, avšak již delší čas sídlil na řádovém hradě ve Strakonicích. Odtud nebylo do Štěkně daleko. Početných a kvalitních bojovníků měl ale Jindřich pramálo, neboť mladí johanité z kontinentu hájili Rhodos proti Turkům a v řádových středoevropských komendách většinou pobývali stárnoucí a nemocní matadoři. V roce 1373 činil věkový průměr devětadvaceti (!) johanitských rytířů v distriktu pražského arcibiskupství devětačtyřicet let. Jaký stav panoval na jaře 1420 ve Strakonicích, známo není, sotva se však podstatně lišil od starších poměrů. Přesto se Jindřich z Hradce vypravil do boje a s řádovými spolubratry, jichž bylo spíše méně než 201

deset, a s několika many rozmnožil za Strakonicemi západočeský sbor, pronásledující Žižku po levém břehu Otavy. 227 Leč bitva nadále představovala, a to pro obě strany, neúměrné riziko. Naštěstí pro Bohuslava s Hanušem hodlali zasáhnout proti Žižkovi i další katoličtí šlechtici, jmenovitě Petr Konopišťský ze Šternberka a kutnohorský mincmistr Mikuláš Divůček, kteří obdrželi avízo o přesunu husitského houfu. „Středočeskou“ skupinu posílil ještě východočeský urozenec Jan Městecký z Opočna, působící v Zikmundových službách a úzce spolupracující s Divůčkem. 228 Jejich oddíly, shromážděné zřejmě v blízkosti Písku, budily svou výzbrojí i výstrojí respekt („lid dobře jiezdný a v odění velmie oděný tak, že i podnes slovú železní páni“).229 Původně mínily táhnout Žižkovu houfu v ústrety a rozprášit ho ještě na území Plzeňského kraje. To ale nestihly, a tak operativně změnily plán. Časové zpoždění zároveň vysvětluje, proč západočeský sbor musel postupovat až k Otavě. Šternberk, Divůček a Městecký vyrazili od Písku po pravém otavském břehu zřejmě s cílem znemožnit husitům přechod řeky u Štěkně. To se jim ale nepodařilo. Kdyby zde byli včas, Žižkův sbor by se při zdolávání Otavy, jejíž hladinu i průtok zřejmě zvýšilo tání na Šumavě, ocitl v kleštích. Na levém břehu by jim dýchali na záda západočeští šlechtici se strakonickými johanity, na protějším by na ně číhali „železní páni“. Žižka zatím bez problémů překonal za Štěkni Otavu (snad u Přeborovic, v sousedství Sedlíkovic, které patřily Anně, manželce Oldřicha Kavky z Říčan) a vydal se k nedaleké Sudoměři, již tehdy asi vlastnili Chvalovi příbuzní Kunáš a Nedamír z Machovic.230 Jeho kroky svědčí o důvěrné znalosti krajiny, kterou si možná pamatoval z dřívějšího působení, spíše ale měl po ruce, jak bývalo zvykem i v lapkovských tlupách, místní znalce, v daném případě lidi Chvala Řepického z Machovic. Sotva dostal zprávu, že se proti němu od Písku blíží dobře vyzbrojený nepřítel, věděl, že bitvě neunikne. Pokračovat na Putim či Ražice nemělo smysl, boj v otevřené krajině by znamenal neodvratnou porážku. Proto spěšně hledal příhodné místo k obraně. Bylo odpoledne 25. března 1420, den Zvěstování Panny Marie, vzpomínka na chvíli, kdy archanděl Gabriel sdělil Bohorodičce, že za devět měsíců povije Syna člověka, leč přesto Boží dítě a budoucího Spasitele (L 1, 26-38). Tento výjev znali všichni, i ti, kdo jeho výtvarné zpracování v obrazoborecké posedlosti ničili. 231 S pomocí i radou mužů Chvala Řepického zaujal Žižkův houf pozici necelé dva kilometry od vsi Sudoměře, již na katastru vsi Mladějovice, 232 u hráze tehdy vypuštěného rybníka, který se dodnes jmenuje Škaredý. Hráz ovšem byla až do roku 1896 zhruba o metr nižší. 233 Tady se husité „obklopili vozy“, tj. sestavili vozovou hradbu, která jim sloužila jako obrana proti nepřátelskému útoku. Vozů měli, jak nepřímo plyne z kronikářova vyjádření, více než dvanáct; k bojovým je nutné připočítat několik obyčejných, na nichž převáželi píci, nápoje, potraviny a které asi sloužily i k transportu žen a dětí. Nic víc prameny neprozrazují. 234 Hledáme-li místo, které husité zvolili pro svou obranu, připadá v úvahu snad jen nevýrazná terénní vyvýšenina, chráněná zprava rybníkem Škaredým, z levé strany pak (prameny nezmiňovaným) rybníkem Markovcem a z jihu i jihozápadu bažinou či dalším rybníkem, který nyní nese název Prostřední. O něm prameny k roku 1420 mlčí. Kdyby tu však tehdy byl, nedalo se k husitům proniknout jinudy než po úzké, několik kroků zvící hrázi, oddělující rybníky Škaredý a Markovec, nebo po dně vypuštěného Škaredého. I přístup ze západu byl obtížný především kvůli mokřinám. A to ještě nebereme v úvahu okolní rybniční síť, jejíž rozsah v počátcích husitské revoluce nedokážeme rekonstruovat.235 Právě cestu po úzké šíji mezi rybníky mohl Žižka snadno přehradit několika málo bojovými vozy, osazenými zdatnými muži, a zbytek vozů pak využít 202

k obraně před eventuálním útokem vedeným po bahnitém dně Škaredého. Proto, jak říká Starý letopisec, „vozy přitočil k hrázi“, 236 čímž hráz vlastně uměle navýšil. Nicméně počet vozů neposkytoval Žižkovu houfu dostatečnou ochranu. Hráz byla příliš dlouhá, takže volný úsek na jihozápadě bylo třeba hájit se zbraní v ruce, ale bez opory vozové hradby. Ženy, pokud se nechopily zbraní, a děti byly shromážděny na relativně bezpečném místě, kde byly kryty před střelami z kuší. Se svou rolí byla seznámena i takzvaná práčata.237 Václav Koranda nejspíš krátkým kázáním povzbudil přítomné před nadcházejícím zápasem. Sám, ač hlasatel tělesného boje proti Antikristovi, se držel Husových slov, že kněz prolévat krev nesmí. Poté se, jak bylo v Žižkově vojsku pravidlem, všichni pomodlili k Bohu, přítomnému v pozdvižené schráně či monstranci. Bylo to v souladu s autoritou Starého zákona, který slovy krále Šalomouna říká: „Vytáhne-li tvůj lid do boje proti nepřátelům po cestě, kterou je pošleš, a budou-li se modlit k tobě směrem k tomuto městu, které jsi vyvolil, a k domu, který jsem vybudoval tvému jménu, vyslyš z nebes jejich modlitbu a prosbu a zjednej jim právo.“ (2 Pa 6, 34-35)238 Jednooký hejtman plně využil nevelký časový náskok. Vybral si bojiště a zvolil formu obrany, do značné míry eliminující nesporné přednosti protivníka, tj. jeho vojenskou zkušenost, výzbroj a mobilitu. Prezentoval se jako dokonalý profesionál s mimořádným citem pro terén a zároveň si vědomý vlastních limitů i možností. Ani v obtížné situaci nepouštěl z rukou strategickou iniciativu. Nyní husité už jen vyhlíželi nepřítele. Dočkali se nedlouho před nešporami, okolo čtvrté hodiny odpolední. Jediný podrobnější popis bitvy, formulovaný snad podle vyprávění pamětníka, důsledně nazývajícího trocnovského zemana „bratrem“, vznikl se značným časovým odstupem a dýchá z něj mytizace události i Žižkova vojenského génia. O vlastním průběhu bitvy říká velmi málo. Nepřátelé husitskou pozici „osuli“ (tj. obklopili, obklíčili), ale Žižkovi bojovníci si ve více než dvě hodiny trvající bitvě počínali udatně a ubránili se (podle údaje Starého kolegiáta) 2 000 (!) dobře vyzbrojených mužů. Střetnutí ukončila až nastupující tma.239 Katolické oddíly odtáhly, zatímco Žižka zůstal na bojišti navzdory citelným ztrátám. Mezi několika zabitými byl též Břeněk z Dolan, který podle formulace Vavřince z Březové padl in acie belli (František Heřmanský překládá tento obrat „v čele bitevního šiku“).240 Řada zraněných husitů byla dopravena do okolních vsí, nepochybně na tvrze a statky spřátelených šlechticů. V zajetí se ocitlo na třicet táboritů, jež Mikuláš Divůček odeslal do Kutné Hory. Odhlédneme-li od zraněných a vyjdeme-li z odhadovaného počtu 400 lidí, pohybovaly se husitské ztráty mírně nad 10 %. Větší počet mrtvých, ač nikoliv percentuálně, lze předpokládat na katolické straně. Z předních šlechticů utrpěl zranění Jindřich z Hradce, který byl postřelen šipkou z kuše do palce u nohy, posléze „od té rány chřadl“ a po čase zemřel. Kronika Starého kolegiáta povahu zranění, jež zkrátilo generálnímu velkopřevorovi život, nespecifikuje. 241 Okolo bitvy u Sudoměře, prvního Žižkova husitského vítězství, které zaznamenalo hned několik pramenů, se postupem času nahromadila řada nesrovnalostí. Někteří raně novověcí katoličtí spisovatelé, na prvním místě Václav Hájek z Libočan, dokonce z husitských ztrát vyvodili, že Žižka utrpěl porážku a zachránil se jen díky útěku na rychlém koni, s nímž se skryl v lesích, a potom „pěšky do hor pospíšil“. 242 Věcně je to sice nesmysl, avšak zároveň pěkná ukázka Hájkových fabulačních schopností i příklad beletrizace historické události. Bartoloměj Paprocký z Hlohol se na počátku 17. století přidržel Hájkova podání a vítězství přisoudil Petru Konopišťskému ze Šternberka, přičemž zajatých husitů napočítal 360, zatímco Hájek pouze 63. Podle Jana Kořínka a Jana Františka Beckovského vyvázl Žižka u Sudoměře jako „čáp z konopí“ a Mikuláš Divůček 203

tu v přímém souboji proklál mečem pana Břeňka, čímž jen potvrdil katolický triumf. Oba barokní autoři v podstatě neopustili dávný starověký a středověký topos, v němž o osudu bitvy rozhoduje přímý střet dvou jejích předních aktérů, někdy přímo velitelů. Není to jen čtenářsky vděčná simplifikace a personifikace, nýbrž v podstatě i obdoba ordálu, božího soudu, praktikovaného od starověku a doznívajícího na sklonku středověku.243 Přání bylo v případě katolických autorů otcem konečného výsledku střetnutí. Ve skutečnosti není o čem diskutovat. Podle středověkých pravidel a zvyklostí, platných v celé středověké Evropě, byl vítěz ten, kdo setrval a přenocoval na bojišti, v daném případě Žižka, který uhájil svou pozici („Žižka na placu zuostal a na bojišti tu noc“; in campo mansit; tj. na [bitevním] poli zůstal) a otevřel si cestu na Tábor.244 Husitologické debaty se v případě událostí vojenského charakteru nejčastěji týkají lokalizace i možného průběhu bitev a také počtu a výzbroje bojovníků, respektive vyčíslení ztrát.245 Po desetiletích vášnivých sporů lze říci jediné. Pouhá kombinace údajů písemných pramenů s vnějším ohledáním bojiště k bezpečnějším poznatkům nestačí. Kronikáři v bitvách zpravidla absentovali (v lepším případě sledovali boj zpovzdálí), vzpomínky účastníků a pamětníků zkreslil čas a přímé zprávy aktérů, pokud se zachovaly, postihují toliko výseč reality. Jedinou schůdnou cestu poskytují archeologické výzkumy, kriticky porovnávané s mluvou písemných pramenů. To platí pro všechny starověké, středověké i raně novověké bitvy bez rozdílu, stejně jako pro výzkumy zaměřené k obléhání a dobývání měst, hradů i dalších fortifikací. Hlubší poznání husitské doby a vojenství této epochy je bez součinnosti historiků a archeologů nemyslitelné. V opačném případě bude vždy „stát na vodě“. I když ani tato interdisciplinární spolupráce nemusí vést k přesným a vyčerpávajícím zjištěním, její ignorování by problémy spíše zatemňovalo než objasňovalo. Archeologické výzkumy jsou ale časově i finančně náročné, takže bádání tu bude nutně pokračovat krůček po krůčku. U Sudoměře byly první důležité nálezy učiněny v roce 1896 při opravě Škaredého rybníka, kdy dělníci brali materiál potřebný pro zvýšení hráze z ostrůvku na západní straně vodní plochy. Při odkopávce ostrůvku narazili na podkovy, ostruhy, hrot kopí a také osm až deset takzvaných udic, tj. předmětů užívaných k bolestivému zraňování koňských kopyt. Bedýnka s nálezy byla po určitý čas uložena v kanceláři panství Štěkeň, poté část obsahu převzalo městské (nyní Prácheňské) muzeum v Písku, menší díl pak dnešní Muzeum hlavního města Prahy. Pozdější skromné nálezy, rovněž z ostrůvku (čtyři podkovy), uschoval správce sudoměřské školy. Významnější série nálezů (tesáky, ostruhy, sekery, šipka z kuše, součásti koňských postrojů, a především přilba) následovala roku 2007, tentokrát při odtěžení bahna ze severovýchodního výběžku rybníku Prostředního. Místa i charakter nalezených předmětů naznačují, že útok na Žižkovu pozici vedli jeho protivníci z jihovýchodu, jihu a jihozápadu, snad okrajem vypuštěného rybníka Škaredého a v jeho západním sousedství, pravděpodobně do nejméně chráněného a nejzranitelnějšího prostoru. Oprávněnost těchto úvah však prověří až soustavnější archeologický výzkum. 246 O nesrovnalostech v počtu vojsk netřeba ztrácet slov. Starodávný, již biblický topos, že vítězná strana je téměř vždy výrazně slabší, zatímco poražení mají mnohonásobnou přesilu i dokonalejší výzbroj, vyvstává z vyprávění Starého letopisce i Starého kolegiáta přímo vzorově. Stejně jako v případě bitvy mezi Plzní a Nekmíří čítá katolické vojsko 2 000 bojovníků, Žižkův sbor pak 300, respektive u Sudoměře 400 lidí, což snad odpovídá realitě. Jako by kronikář opisoval sám od sebe, přebíral ústní podání, eventuálně měl v hlavě zafixovaná čísla, která jen nepatrně korigoval. Podle finančního ocenění majetkových zástav, poskytovaných Zikmundem Lucemburským českým katolickým 204

šlechticům za nevyplacený žold a vojenské služby, lze alespoň orientačně usuzovat na velikost jejich oddílů, respektive bojových družin. Pohybovala se v řádu desítek bojovníků, kdo postavil v roce 1420 více než 100 jízdních, patřil k mimořádným zjevům. 247 O Janovi Městeckém víme, že se do Velké války dostavil roku 1410 s 25 muži, jejichž žold hradil řád německých rytířů. Vezmeme-li v potaz možnosti dalších předních urozenců přítomných u Sudoměře, dospějeme k cifře několika set osob. Ani jejich výzbroj nebyla tak skvělá, jak zpravuje Starý letopisec. Plnou plátovou zbroj si mohl dovolit jen málokdo, takže „železní páni“ tvořili jen malou, leč nejviditelnější složku katolických oddílů. Ostatně šlechtici se nepřipravovali k regulérní „velké bitvě“, jaká byla svedena u Grunwaldu, nýbrž spíše k represivnímu ozbrojenému zásahu. V boji samotném narazili jízdní na vozovou hradbu, přetínající zřejmě vyústění hráze, po níž vedla jen úzká cesta, která znemožňovala udeřit plnou silou. Útok přes vypuštěný rybník pak brzdil, i když nepršelo a sluneční paprsky bahno částečně vysušily, měkký podklad. Proto zřejmě někteří vojáci raději sesedli z koní. 248 Obstát proti vozům, osazenými bojovníky se sudlicemi, strhávajícími jízdní bojovníky ze sedla, či okovanými cepy, řemdihy, palcáty a dalšími bijáky, určenými k prorážení plátové zbroje, nebylo snadné. K tomu je zapotřebí připočítat střelbu z kuší a snad i z lehkých palných zbraní, píšťal a hákovnic, ač o jejich nasazení u Sudoměře nic neslyšíme. Vozová hradba se tak již podruhé v krátkém čase ukázala, samozřejmě ve spojení s vhodně zvoleným terénem, jako účinná defenzivní překážka, paralyzující do značné míry útok jízdních oddílů, o něž se středověké válečnictví namnoze opíralo. Přesto několik desítek zajatých husitů i smrt Břeňka z Dolan naznačují, že husité museli bojovat i v otevřeném prostoru, aby zabránili nepřátelům proniknout do míst, které vozy nechránily. Využití bojových vozů jako hlavní složky účinné taktiky eliminující u Nekmíře i Sudoměře úder dobře vyzbrojených jízdních jednotek učinilo v očích několika českých badatelů z Jana Žižky vynálezce vozové hradby. Je to názor sice patriotický, leč přinejmenším nepřesný, byť pamětník vzpomíná, jak Žižka učil husity z Plzeňska bojovat s pomocí vozů.249 Kyeserův spis Bellifortis a vojenský řád Hájka z Hodětína prozrazují, že bojové vozy sloužily k ochraně převážně pěšího vojska již před propuknutím husitské revoluce, byť možná jen příležitostně. V každém případě vedli vojenští odborníci o možnostech využití bojových vozů a vozové hradby debatu již na prahu 15. století. Nepřímo to dokládá tvrzení samotného Kyesera, který si nedlouho před rokem 1405 reklamoval v tomto směru prvenství: „Je to můj vynález, nikoho jiného“ (Meus est usus, non aliorum), prohlašoval německý „inženýr“, působící několik let v Čechách. Byli tady tudíž zřejmě i jiní, kteří si činili stejný nárok. Aby toho nebylo málo, doporučoval Kyeser spojit vozy kvůli stabilitě řetězy a umístit na ně palné zbraně i několikačlennou osádku tvořenou střelci z kuší, sudličníky a cepníky (!).250 Patnáct let před revolucí tak popsal a v sérii vyobrazení představil taktiku, kterou posléze proslavili a k dokonalosti dovedli husité. Žižka sice nemusel přímo znát Kyeserův spis, který si autor s sebou odnesl do Němec, jako voják tělem i duší však podobné předrevoluční diskuse jistě pozorně vnímal a snad i v praxi ověřoval využití nových taktických prvků. K uplatnění bojových vozů a vozové hradby v pozdně středověkém válečnictví by zřejmě došlo i bez husitů, neboť účinná ochrana pěchoty, tvořící stále významnější složku městských i zemských hotovostí a domobrany, byla na pořadu dne. Stejná slova platí o výzbroji husitských bojovníků. Různé typy bijáků (řemdihy, palcáty, kyje i pověstné okované cepy) nacházíme na vyobrazeních v rukopisu Bellifortis i v slavné Bibli Václava IV., přičemž kyje, cepy 205

(a nejrůznější kosy, či spíše kúsy, tj. kosy nasazené kolmo vzhůru na ratiště) považovala tehdejší francouzská dvorská literatura za zbraně barbarské, nečestné a venkovské.251 Účel tu ale světil prostředky. V rukou neurozených bojovníků, postrádajících dlouhodobý profesionální vojenský výcvik, se právě zbraně vzniklé úpravou zemědělského nářadí, s nímž uměl zacházet doslova každý rolník, stávaly účinnými nástroji proti nepřátelům chráněným přilbami a (ať již plně či částečně) plátovou nebo kroužkovou zbrojí. V Kyeserově práci nechybějí ani sudličníci a lidé vyzbrojení ručními praky, rovněž obvyklá součást husitských vojsk. Tato zjištění však význam husitského vojenství nikterak nesnižují. Husitům a Žižkovi zvláště nesporně patří zásluha, že dřívější náběhy jako první rozpracovali a postupně přetavili v ucelený i účinný taktický systém, který celá střední Evropa skrytě i otevřeně obdivovala, neboť na něj dlouho nenacházela protizbraň. 252 Leckterého čtenáře asi střízlivá interpretace sudoměřské bitvy zklame. Přitom se pohybuje na krajní hranici, k níž může historik dojít, aniž by riskoval označení za fantastu. V dějinném povědomí (respektive v historické paměti) české společnosti však žije barvitá a strhující freska bitvy vyplňující závěrečnou část filmu Jan Zizka (1955; premiéra v létě 1956), druhého dílu slavné husitské trilogie režiséra Otakara Vávry a scenáristy Miloše Václava Kratochvíla. Byl to svým způsobem pokus o ideální rekonstrukci, provedenou na základě aktuálních poznatků historické vědy (jako odborní poradci se připomínají Josef Macek a Eduard Wagner), i když pochopitelně obohacenou o smyšlené, leč divácky přitažlivé momenty. Režisér v duchu dokonalého realismu natáčel 7. dubna 1955 (což přibližně, nikoliv zcela přesně, odpovídalo 25. březnu juliánského kalendáře, užívaného v Českém království do roku 1584) přímo v prostoru bojiště a prosadil i vypuštění rybníka Škaredý. Počet komparsistů, vesměs vojáků základní služby a členů jezdeckých oddílů Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), nedosahoval sice čísel uváděných ve Starých letopisech, nicméně budil iluzi velkého množství. 253 Filmová podoba střetnutí u Sudoměře dosud v rámci popularizace historických poznatků slouží (zvláště v televizním vysílání) jako do značné míry přesný obraz klasické husitské bitvy. Zřejmě inspirovala i polského režiséra Aleksandra Forda, který na shodných principech, opíraje se především o vědeckou monografii Stefana Kuczyńského, rekonstruoval ve filmu Křižáci (1960) bitvu u Grunwaldu. V obou případech byla ovšem zákonitým výsledkem jen přesvědčivá fikce, jíž se místy nedají upřít náběhy k pravděpodobnosti. Režiséři a scenáristé ve snaze co nejpůsobivěji a zároveň co nejvěrněji evokovat neopakovatelnou, jedinečnou událost kombinovali řeč zachovaných pramenů s výklady moderních vědeckých autorit i s vlastními nápady a tuto směs přetavili v divácky atraktivní výsledný tvar. Jinak ani postupovat nemohli, neboť by jejich příběh nedržel pohromadě. 254 Obecně ale platí, že věrně oživit minulost nedokáže ani historik, ani umělec. Historik, předurčený provádět interpretaci interpretací, bývá vždy veden touhou dotknout se pravdy a striktně ctí hranici pravděpodobného (proto je jeho text zaplevelen slovíčky asi, možná, snad, zřejmě, zdá se), umělec tyto limity respektovat nemusí a klidně si vymýšlí neexistující osoby i události a historickým postavám vkládá do úst smyšlené monology a dialogy. Zkrátka programově buduje fikci, byť se mu občas povede postihnout ducha historické doby lépe, hlouběji a výstižněji než mnohým střízlivým badatelům, neschopným adekvátně prezentovat dosažené poznatky. 255 Přinejmenším v jednom bodě tvůrci filmového Jana Žižky aktuální vědeckou interpretaci a ideologické tlaky, jimž byli vystaveni, záměrně pominuli. Ve filmu velí husitům u Sudoměře Jan Žižka, jehož dějinný význam se marxističtí historikové snažili v první polovině padesátých let obmyslně snížit ve prospěch domněle radikálnějších 206

a revolučnějších husitských osobností. Jednou z nich měl být i Břeněk z Dolan. Svým způsobem se stalinisticky orientovaným badatelům náramně hodil. Byl to dle husitských textů zchudlý pán (ač ve skutečnosti toliko panoš), jediný svého stavu, který se již na konci roku 1419 přidal na stranu radikálních husitů, a hned v první či v druhé bitvě padl, takže nemohl opustit, popřípadě zradit revoluční ideály. Ve vznícených chiliastických vizích pak zaujal po Husově boku místo v Kristově království. 256 Vavřincova slova, že zahynul in acie belli, interpretovali marxisté tak, že právě Břeněk byl vrchním hejtmanem husitského houfu a Žižka převzal velení až v okamžiku jeho smrti. 257 Věc je nicméně vcelku jasná. Staročeský překladatel Vavřincovy kroniky, zcela ve shodě s vžitými dobovými obraty říká, že Břeněk zahynul „na špici“, tj. v čele (bojujícího oddílu, vojska),258 jak se ostatně na šlechtice slušelo. Vrchním hejtmanem, už vzhledem k svému postavení v Plzni, ale nebyl. Starý letopisec vidí v Břeňkovi Žižkova pomocníka, nejspíš podhejtmana. Žižku jako vůdce a vítěze jednoznačně vnímá i takzvaný Starý kolegiát.259 K evergreenům studií věnovaných bitvě u Sudoměře náleží otázka, zda oddíly Petra Konopišťského ze Šternberka a Mikuláše Divůčka dorazily k Sudoměři z Písku, od Písku či z Písecka. Starý letopisec, vzpomínající po několika desetiletích, klade soustředění královských bojovníků jednoznačně „do Pieska“, Vavřinec ale mluví o jejich koncentraci in districtu Piescensi (v Píseckém kraji). S ním korelují slova Petra Chelčického, který v traktátu O boji duchovním, prokazatelně sepsaném mezi únorem a dubnem 1421, takřka mimoděk sděluje zajímavou podrobnost. Písečtí husité v obavách z hrozícího obležení města spálili předměstí, aby se v něm nepřátelé nemohli uchytit.260 Protože ovládnutí Písku určil král Zikmund v únoru 1420 jako jeden z hlavních cílů kampaně zaměřené proti husitským radikálům, kladou badatelé Chelčického poznámku do předjaří 1420. 261 Žádná zpráva o obléhání, dobývání a podmanění města se ale nezachovala, z čehož logicky plyne, že k shromáždění katolických oddílů nedošlo ani v Písku, ani v jeho těsné blízkosti, nýbrž někde v okolí. Písek jako možné místo nástupu katolických vojáků v březnu 1420 zpochybňuje nepřímo i zpráva z konce srpna téhož roku. Tehdy Žižka pobýval v Písku, avšak branný lid shromažďoval v poli u města.262

207

o

Leč ani toto řešení není jednoznačné. Město a zejména kamenný most přes Otavu, vyústění proslulé Zlaté stezky, po které se do Čech přes Pasov, Volary a Prachatice dovážela kamenná sůl z oblasti Halstattu, střežil mohutný hrad. 263 Král Václav ho 26. července 1419, pouhé tři týdny před svou smrtí, zapsal do zástavní držby svému chráněnci Hájkovi z Hodětína (a jeho dědicům) v ceně 500 kop grošů českých a ještě mu k tomu přidal 50 kop grošů královské berně ve městě Písku. Příjem z městské daně měl Hájek, 208

nepochybně jako písecký purkrabí, využít k péči o hradní pevnost. Zastavit či prodat ji nesměl žádnému cizozemci, pouze „pražskému zeměnínu“. Zápis na Písek vyhlíží však značně problematicky, což shledala i revizní komise, která roku 1454 prověřovala platnost královských zástav a nárok Kateřiny z Hodětína na píseckou berni neuznala. Navíc není jisté, zda se Hájek v hektické době píseckého purkrabství ujal. Na podzim 1419 plynule přešel do Zikmundových služeb, leč proti husitům v Písku a na Písecku tehdy očividně nijak nezasáhl. Přesto důvěru nového pána neztratil a od roku 1420 vykonával úřad purkrabího na blízkém a pevném Zvíkově. 264

'ipn,iov11n1\-e11'1 i'ciěn „koli, 1111 kolo~ j;,ko 16klad M11bility hu-~ilot.~ '"'"-'"\) ltn1dby \' rt'l.ooscnik.cl &ht:11,·J11 \\'~~nc,11,

V souvislosti s Pískem se nabízí ještě jedna zajímavá otázka. Proč Žižka netáhl od Sudoměře přímo do blízkého královského města, když bylo podle všech indicií v husitských rukou a mohl si zde odpočinout? Ze všech možných odpovědí znějí nejrozumněji dvě. Buď nechtěl do Tábora táhnout oklikou, nebo tehdejší písečtí radní nesdíleli nadšení z představy několika set husitských radikálů ve městě, upřednostnili klid a sudoměřské vítěze do svého města nevpustili. Za necelý měsíc byl už Písek vůči Žižkovi vstřícnější. Vojenský zásah proti husitskému houfu, putujícímu z Plzně na Tábor, mohl být chápán jako zjevné porušení dohody uzavřené v Plzni i šlechtického slova Václava z Dubé. Leč znění úmluv neznáme (svobodný odchod se mohl týkat jen území Plzeňského kraje, eventuálně jej garantovali toliko přítomní signatáři) a Žižka později vyčítal landfrýdu nikoliv přepadení u Sudoměře, nýbrž nedodržení závazku o svobodném přijímání z kalicha v Plzni. 265 Personální složení šlechticů, usilujících o porážku Žižkova zástupu, ovšem zjevně koresponduje jak s údajnou směrnicí Zikmunda Lucemburského, aby jeho přívrženci, pokud nemohou husity zdolat fyzicky, využili lstivých řečí a falešných slibů k ovládnutí jejich měst (zvláště Plzně, Hradce Králové, Písku a Klatov), tak s jeho zmíněnou únorovou direktivou.266 Všichni, kdo proti Žižkovi bojovali u Sudoměře, stáli v Zikmundových službách. Tento fakt posiloval ve svém důsledku revoluční nálady, vytvářel proti Zikmundovi atmosféru odporu až nenávisti a oslaboval legitimisty. Velký český historik František Palacký v souvislosti s vítěznými husitskými bitvami svého času napsal, že „zázrakové nemají místa v dějinách“. Narážel tím na posedlost husitských autorů vysvětlovat bojové úspěchy stoupenců kalicha nadpřirozenými zásahy. 209

Dějepiscovou povinností je však, tvrdil hodslavický rodák, „nehověti pověrám a vykládati také mimořádné zjevy ze zákonův a příčin přirozených“. 267 Byl to typický projev osvícenského racionalismu, deklarovaný vědcem, jehož myšlení a tvorba se zároveň pohybovaly v romantických souřadnicích. Dnes naopak víme, že v okouzleném světě starověku, středověku i raného novověku byl zázrak součástí reality, ba co více, byla to nejskutečnější skutečnost. Což nebyl nezpochybnitelný zázrak, že hrstka vyznavačů Kristových pravd zahnala z bitevního pole početné nepřátele, jejichž množství zprvu násobily oprávněné obavy a posléze opojný pocit vítězství, které by nebylo myslitelné bez boží přízně? Což nebyl „div“ (staročeský ekvivalent k substantivu zázrak), že slunce, ač bylo teprve o nešporách náhle „zřetedlný západ vzalo za horu, jakoby jím lučil, a hned tma přielišná, že nevěděl, kdo koho bíti“? Šlechtici, kteří se ještě před bojem údajně chlubili, jak husity „na konská kopyta rozberú“, si nyní stěžovali: „Mé kopie jich nebode, mój meč jich neseče, mój samostřiel jich nestřielé.“ Byla to zřejmá analogie k vítězství, jehož dosáhl starozákonní hrdina Jozue nad pěti králi emorejskými. Tehdy „slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli […] Hospodin tak vyslyšel něčí hlas, neboť Hospodin bojoval za Izraele.“ (Joz 10, 13;14) Husitský zástup tak kronikář nepřímo přirovnává k vyvolenému židovskému lidu a Žižku k Jozuovi, řka, že „Jest s ním Pán Buoh byl, tu i jinde, neb jest věrný jeho sluha byl“. 268 Jaký to rozdíl proti skeptickému ironikovi Eneovi Silviovi, který sice bitvu konkrétněji nelokalizoval, leč anekdoticky připsal podíl na vítězství husitským ženám. Jim Žižka přikázal, „aby naházely na zem závoje, do nichž se rytíři zapletli svými ostruhami a byli pobiti dříve, než mohli vyprostit nohy“. 269 Věcně je to samozřejmě nesmysl, v alegorické rovině však smyšlená příhoda význam má. Rozmnožuje množství příkladů, jak snadno udatné bojovníky přemůže ženská lest. Dnes, stejně jako před šesti sty lety, zapadá 25. března slunce nad sudoměřskými rybníky kolem půl sedmé. Mistr Vavřinec se vyznal v astronomii a byť věřil v boží zásahy, zázrak v nastalé tmě nespatřoval. Bojovalo se, dokud bylo vidět. Čas oběma stranám, zaujatým řeží, rychle ubíhal. Než se nadály, opanovala bojiště noc. Místo za rybníkem Škaredým si dosud udrželo magický půvab. Každý, kdo je za hezkého počasí navečer navštíví, spatří cestou od Sudoměře monumentální Žižkův pomník, dílo sochaře Emanuela Juliana Kodeta, vybudovaný na památném pahorku a slavnostně odevzdaný veřejnosti za účasti prý až 20 000 lidí (mezi nimiž nechyběl stařičký historik August Sedláček) dne 12. července 1925. Bylo krátce po známé Marmaggiho aféře, jíž Vatikán odmítavě reagoval na uzákonění výročí Husovy smrti 6. července jako památného dne Československé republiky. Kubisticky formovaná, patnáct metrů vysoká žulová hmota se temně rýsuje na pozadí červánků, které na obloze zanechává mizející slunce. 270 V tu chvíli se poutník fascinovaně zastaví. Osloví ho genius loci. 271 Žižka se svými lidmi, vyčerpanými cestou (měli v nohách bezmála 90 kilometrů), bojem i napětím, setrval na bojišti do úsvitu 26. března. I v noci ležení chránila, v souladu s vojenským řádem Hájka z Hodětína, vozová hradba. Potom se zástup znovu vydal na cestu, zanechávaje na místě několik poškozených vozů. Unavení husité museli ještě překonat řeku Blanici272 a teprve poté dorazili „na plac“ k hradu Újezdec na levém vltavském břehu, asi půldruhé hodiny chůze severozápadně od Týna (nad Vltavou). Majitelem hradu byl snad již tehdy Jetřich z Újezdce, připomínaný roku 1431 ve funkci městského hejtmana v Horažďovicích. Několik set metrů proti proudu řeky leželo příhodné místo, sloužící jako vaziště vorů a umožňující manipulaci s vozy. Sem následující den dorazil táborský oddíl, aby jistil přechod nových bratří a sester přes 210

vltavský brod (roku 1962 v důsledku napuštění Orlické vodní nádrže, která zvedla vodní hladinu pod Újezdcem o 3 až 4 metry, zaniklý) a poté je bez problémů přivedl (buď 27. března večer, nebo až v průběhu následujícího dne) do obce nad Lužnicí. 273 Její obyvatelé uvítali Jana Žižku i jeho vítězné bojovníky s radostí a „s velikú ctí“.274 Jednooký hejtman byl pro ně velikou posilou. V Praze, v Plzni i cestou na Tábor prokázal kvality úspěšného vojevůdce, ale především, řečeno slovy První knihy makabejské (2, 26-27) a Skutků apoštolských (21, 20), se v očích husitské veřejnosti prezentoval jako „obzvláštní [tedy výjimečný] horlitel pro Kristův zákon“ (legis Christi zelatore precipuo).275 Měl nesporné renomé, charisma i autoritu, a tudíž plné oprávnění stanout v čele i na Táboře. 1 1 Jakoubkovu žádost o přímluvu vydal F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, s. 508. 2 2 LL I, s. 1-11 (č. 1-18); LC VII, s. 232, 255, 258, 279, 289, 291, 292. Blíže A. Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka, s. 31-37; Robert Šimůnek, Oldřich II. z Rožmberka, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav Pánek, České Budějovice 2011, s. 44; Robert Novotný, „Sloup království“ v počátcích revoluce, in: Zrození mýtu, s. 61-62. 3 3 AČ I, s. 147 (č. 10); AČ VI, s. 40 (č. 32,33); Archiv Koruny české 5, s. 170 (č. 276). 4 4 Od tohoto odstavce až po závěr třetí podkapitoly slouží jako hlavní opora textu P. Čornej, 30. 7.1419, s. 85-156. Zde uvedené poznatky byly aktualizovány na základě nových výzkumů a rozšířeny o odkazový aparát. 5 5 O katolických členech rady FRB VII, s. 16. K situaci na Starém Městě především Jaroslav Mezník, Pražská řemesla počátkem 15. století, PSH 7,1972, s. 5-38; Týž, Praha před husitskou revolucí, s. 49-84; 181-210; Týž, Tvář stárnoucího středověku. Výbor článků a studií, Brno 2008, s. 244-276,346-357; Václav Ledvinka – Jiří Pešek, Praha, Praha 2000, s. 183-196; Martin Musílek, Patroni, klienti, příbuzní. Sociální svět Starého Města pražského ve 14. století, Praha 2015. 6 6 Husitskými konšely na Malé Straně kromě Tiburcího Raka prokazatelně byli Zikmund Pertoldův, Jan Šternberský, Jan Otlův, Diviš mladší z Ejzíře, Diviš starší z Ejzíře, švec Jan a Heřmanec. Viz W. W. Tomek, Dějepis V, s. 96. 7 7 W. W. Tomek, Základy III, IV, V, s. 17, 31; Týž, Dějepis V, s. 96; Petr Čornej, Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 93-97. O Václavovi z Bítova, zesnulém v roce 1426, a o jeho ženě Maruši viz i Josef Teige, Základy starého místopisu pražského (14371620). Oddíl I. Staré Město pražské. Díl I., Praha 1910, s. 756. 8 8 FRB VII, s. 19. 9 9 Dějiny Prahy I, s. 214-216; Václav Ledvinka, Nové Město pražské (od středověku až do 17. století). Úvod a náčrt problémů, jež navozuje 650. jubileum založení NMP Karlem IV., DP 17.1998, s. 12-13; Jaroslava Mendelová, Správa Nového Města pražského v letech 1348-1784, DP 17, 1998, s. 43-45; Michal Fiala et alii, Nové Město pražské 1348-1784, Praha 1998, s. 31-34, 37-38, 41. 153-164, 167-171. 10 10 P. Čornej, Světla a stíny, s. 126-127. 11 11 Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 27,37-38, 49,126-127,184,191,197. Citáty v překladu Amedea Molnára dle publikace Výzva Jana Želivského, s. 29,30,31,39, 67, 68, 71,77, 78, 98. 12 12 Höfler I, s. 73, 74. 13 13 Jakub Smrčka, K náboženské praxi husitského vojska, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), s. 293-298.

211

14

14 Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 15-31.

15

15 Výzva Jana Želivského, s. 100.

16

16 Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 43-44.

17 „…post Becchynam aput Zachrasstian“ (SLČ – SN III, s. 79), respektive „na jednu horu a na místo svobodné u vsi Chrášťan v krajinách píseckých a bechyňských“ (SLČ – SN III, s. 409). Zachrašťany jsou u Nového Bydžova, u Bechyně leží Chrášťany (v prvním případě má tedy být správně za Chrášťany). Viz [nepodepsáno], První hora Tábor v Čechách, JSH 18, 1949, s. 118-119; František Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 227-229, 242. 17

18

18 František Šmahel, Die zweideutige Idee Tabors im hussitischen Böhmen, HT 11,1994, s. 21-28.

19 FRB V, s. 344-345, 401-403; FRB VII, s. 13-14; Jan z Příbramě, Život kněží táborských, ed. Jaroslav Boubín, Příbram 2000, s. 47-48; Höfler II, s. 478-481; Veršované skladby doby husitské, s. 151; Bohuslava Bílejovského Česká kronika, ed. Ota Halama, Praha 2011, s. 36,57; Josef Dobiáš, Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí I. Doba předhusitská, Pelhřimov 1927, s. 442; Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí. I. díl,2 Praha 1956, s. 208-223, 244-251; F. M. B. (František Michálek Bartoš), Zaniklá památka z doby husitských táborů r. 1419, JSH 23, 1954, s. 27; Jan Blahoslav Čapek, K vývoji a problematice bratrstva orebského, ISH 35, 1966, s. 107-109; Umělecké památky Čech 2 [K-O], ed. Emanuel Poche a kolektiv, Praha 1978, s. 26; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 230; Jaromír Mikulka, Dějiny Hradce Králové do roku 1850 I/2, Hradec Králové 1997, s. 387; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 535. 19

20 A. Molnár, Eschatologická naděje, s. 28-31; H. Kaminsky, A History, s. 280-288; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1. s. 226-231. 20

21 FRB V, s. 357, 580; Veršované skladby doby husitské, s. 158; Documenta, s. 694. Blíže F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 317, 318, 319, 321; Eduard Maur, Pavel z Olešné a jeho družina, in: Husitství – Reformace – Renesance II. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, edd. Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, Praha 1994, s. 449-463; Týž, Příspěvek k prosopograjii duchovních táborské orientace v počátcích husitské revoluce, TA 9,1999, s. 74-78. 21

22 Martin Čapský, Město pod vládou kazatelů. Charizmatičtí náboženští vůdci ve střetu s městskou radou v pozdně středověkých českých korunních zemích, Praha 2015, s. 14-74. 22

23 FRB V. s. 345; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 260, 262. Králův itinerář sestavil I. Hlaváček, Das Urkunden und Kanzleiwesen, zde s. 431. O Mikulášovi více Miloslav Polívka, K biografii Mikuláše z Husi, FHB 3,1981, s. 231; Týž, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce (Rozpravy Československé akademie věd – Řada společenských věd 92, sešit 1), Praha 1982, s. 50-51; Též P. Čornej, 30. 7.1419, s. 107-108. 23

24 O výměně rady Jaromír Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního v městech pražských, SPDMP I/2,1920, s. 159. K Herešovi a Dětřichovi Kateřina Jíšová, Novoměstské radní elity v 15. století, DP 22, 2004, s. 83. O Kmoškovi A. Sedláček, Zbytky registery s. 81 (č. 557); J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 304; AČ XXVIII. s. 268. 24

25 Ke všem jmenovaným uvádí četné zmínky J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 233,235, 246, 247, 254, 256, 258, 262, 265, 270, 272-274, 278, 280, 283, 284, 286, 287, 289, 293, 298, 301-303. 25

26 Složení rady uvádí W. W. Tomek, Dějepis V, s. 83-84. Vlastnictví domů, doložené příbuzenské vztahy i další osobní vazby jednotlivých konšelů evidoval Petr Čornej, Nové Město pražské na počátku a v závěru husitské revoluce, ČČH 96,1998, s. 742-745; Týž, 30. 7.1419, s. 111-112,122-123. 26

212

27

27 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 19.

28 „Sed nunc volunt prohibere predicare in monte.“ Viz Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 243 (novočeský překlad pasáže in: Výzva Jana Želivského, s. 101). 28

29 „Has collectas finivi feria secunda ante Margarethe anno m ccc x ix tempore mee magne persecucionis cum fratribus meis aliquibus. Per Iohannem predicatorem licet inutilem, ecclesie sancti Stephani et monasterii in Arena.“ Viz Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 244 (novočeský překlad in: Výzva Jana Želivského, s. 89). 29

30

30 Höfler /, s. 73, 75; FRB V, s. 580. K opatovickému kostelu sv. Michala LC VII, 39, 57, 259; LC VIII-X, s. 152 (k 27. srpnu 1429 je kněz Zikmund uváděn jako mrtvý). 31 K domu U Jednorožce W. W. Tomek, Základy /, s. 27; J. Teige, Základy /, s. 551; k Janu Celnému P. Čornej, Světla a stíny, s. 87-88. 31

32

32 FRB VII, s. 16.

33 Monumenta Poloniae Historica III ed. Aleksander Semkowicz, Lwów 1878, s. 735 (s postřehem o souvislosti mezi vratislavskou a pražskou situací); SRS XII, s. 44; MC I, s. 387; Joannis Dlugossii Annales seu Cronicae incliti Regni Poloniae. Liber undecimus 1413-1430, Varsaviae 2000, s. 86-87 (na s. 360-361 stručné biogramy popravených a zabitých radních); Jahrbücher der Stadt Breslau I, ed. Johann Gustav Gottlieb Büsching, Breslau 1813, s. 158-159; Teksty żródłowie do historii Wrocławia I. Do końca XVIII w., edd. Karol Maleczyński – Jan Reiter, Wrocław 1951, s. 42-44; Ruch husycki w Polsce. Wybór tekstów żródłowych (do r. 1434), edd. Roman Heck – Ewa Maleczyńska, Wroclaw 1953, s. 53-55 (překlad pasáže otištěné Büschingem). Z literatury Hermann Markgraf, Einleitung, in: CDS XI, edd. Hermann Markgraf – Otto Frenzel, Breslau 1882, s. V-LXI, zde s. XXX-XXXV; Cezary Buśko – Mateusz Goliński – Michal Kaczmarek – Leszek Ziątkowski, Historia Wrocławia, Wroclaw 2001, s. 177-178; Jan Drabina, Historia miast śląskich w średniowieczu, Kraków 2000, s. 45-46; Marek L. Wójcik, Chwile strachu i trwogi. Kłęsky żywiołowe, konflikty zbrojne i tumulty w średniowiecznym Wrocławiu, Racibórz 2008, s. 96-98. 33

34 AČ I, s. 197-198 (č. 12); CDS XI, s. 176-177 (č. 36). Za upřesnění Václavovy legalizace vratislavského převratu, slezskými editory chybně datovaného k 25. 2. 1419, náleží dík Ivanu Hlaváčkovi. 34

35

35 Řadu zmínek k němu eviduje J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 230, 237, 291, 293.

36

36 FRB V, s. 402; FRB VII, s. 15.

37

37 B. Kopičková, Jan Želivský, s. 256-257.

38 Prameny k defenestraci: SOA Třeboň, A 16, fol. 231; FRB V, s. 345-346, 538, 580, 591; FRB VII, s. 15-17, 20, 22; MHB III, s. 59; MHB IV, s. 67; SLČ – SN II, s. 16,17, 62, 80,104,130,167,193, 207; SLČ – SN III, s. 7, 57, 79, 166, 321-322; text E SLČ, NK ČR XIX C 21, fol. 62v-63v; text F SLČ, p. 198-200; text / SLČ, NK ČR XIX C 19, fol. 137v-138r; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 19; Adalbert Hořčička, Ein „Chronicon breve regni Bohemiae saec. XV“, MVGDB 37, 1899, s. 464; SRS XII, s. 44; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 265; M. Pavla Zídka Spravovna, ed. Zdeněk Václav Tobolka, Praha 1908, s. 179; Höfler I, s. 74; Veršované skladby doby husitské, s. 151-152; Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XI. 38

39 Tak H. Kaminsky, A History, s. 292; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 55-56, 224. Původně i Petr Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437,2 Praha – Litomyšl 2010, s. 210. 39

40 Zdůvodnil to Amedeo Molnár, Pohyb teologického myšlení. Přehledné dějiny dogmatu, Praha 1982, s. 238-240 (i se správným upozorněním, že žánr kázání je podstatně odlišný od deníkových záznamů). 40

213

41

41 Výzva Jana Želivského, s. 111, 113,117-118.

42

42 Höfler I, s. 74; FRB VII, s. 15. Viz W. W. Tomek, Dějepis III, s. 637-638.

43

43 SLČ – SN III, s. 166.

44 FRB V, s. 345 (Vavřinec z Březové), 591 (Bartošek z Drahonic); SLČ – SN II, s. 16 (k problému obratu a pretorio viz níže); SLČ – SN III, s. 166 (zajímavá zpráva, jen částečně využívající kroniky Vavřince z Březové). 44

45

45 Höfler I, s. 74; J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 229.

46 Amedeo Molnár, Rok 1419 ve vývoji husitské theologie, in: Vznik husitské revoluce. Soubor příspěvků k 550. výročí husitské revoluce, ed. Michal Flegl, Praha 1969, s. 14. 46

47 Höfler I, s. 74; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 264; AČ XXVIII, s. 215; W. W. Tomek, Základy I, s. 26, 107, 111; J. Teige, Základy I, s. 544-545; Berní knihy Starého Města pražského (1427-1434), s. 32, 97,170,174,175, 207; Jiří Čarek, Z dějin staroměstských domů, PSH 13,1981, s. 6,14. 47

48

48 Ve stejné funkci se připomíná roku 1415. Viz J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 278.

49

49 Text E SLČ, fol. 63r.

50

50 W. W. Tomek, Základy III, IV, V, s. 220; Týž, Základy II, s. 7.

51

51 FRB V, s. 346.

52 K Šilhanovi Soudní akta konsistoře pražské VII (1420-1424. Dodatky), ed. Ferdinand Tadra, Praha 1905, s. 116; k Zuvačovi AČ XXVIII, s. 102; o Bruxerovi-Mostském AČ XXVI, s. 47; o Navarovi W. W. Tomek, Základy II, s. 165. 52

53 I. Hlaváček, Urkunden und Kanzleiwesen, s. 431. K 30. červenci eviduje Václava na Novém hradě Vavřinec z Březové (FRB V, s. 345), zatímco takzvaný Starý kolegiát píše, že rozzuřený král sem odjel z Prahy, sotva obdržel zprávu o defenestraci (SLČ – SN III, s. 79). O Václavově reakci FRB VII, s. 16; Aneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 264. 53

54 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68; Týž, Dějepis VlIl, s. 443-445; Jiří Čarek, Z dějin staroměstských domů, PSH 12, 1980, s. 63-64; Týž, Z dějin staroměstských domů, PSH 15, 1982, s. 32, 34; Týž, Z dějin staroměstských domů, PSH 17, 1984, s. 30; Michal Svatoš, Jan Reček a jeho písemná pozůstalost v archivu pražské univerzity, AUC-HUCP 14/1-2, 1974, s. 121-160; Týž, Husitští mecenáši pražské univerzity, HT 2,1979, s. 51. 54

55

55 FRB V, s. 346; FRB VII, s. 16.

56 Dalšími novoměstskými konšely byli Beneš pasíř a Jan Plzenský, dále pak Mikuláš Právovic z Písku, majitel domu v ulici Na Příkopě, Kryštof pergameník, Mařík soukeník, kožišník Beneš Krosek, sladovník Matěj Panic, krejčí Tomášek, vetešník Kříž, Jan Rokycanský, zřejmě kabátník, a pasíř Martin Farář. U obou pasířů lze téměř s jistotou předpokládat účast při defenestraci, jejich domy stály v blízkosti chrámu Panny Marie Sněžné. Viz W. W. Tomek, Dějepis V, s. 84; P. Čornej, 30. 7.1419, s. 147-148. 56

57

57 Heinz Schilling, Das Reich und die Deutschen. Aufbruch und Krise. Deutschland 1317-1648, Berlin 1994, s. 414-415. 58

58 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, s. 128-130.

214

59 Vědecká literatura k první pražské defenestraci je natolik rozsáhlá, že zde uvádíme pouze práce, které znamenaly posun v poznání této události. Zásadní vklad představuje příspěvek Howarda Kaminského, který analýzou pramenů prokázal, že celá akce byla připravená a dokonale zorganizovaná, čímž antikvoval romantické interpretace o spontánním činu rozhněvaného lidu. Viz Augustin Neumann, Katoličtí mučedníci doby husitské, Hradec Králové 1927, s. 63-65; J. Pekař, Žižka III, s. 17-19; Žižka IV, s. 14-16; Howard Kaminsky, The Prague Insurrection 0/30 July 1419, Mediaevalia et Humanistica 17, 1966, s. 106-126; Týž, A History, s. 292-296; František Graus, Struktur und Geschichte. Drei Volksaufstände im mittelalterlichen Prag, Sigmaringen 1971, s. 60-67; Týž, Pest – Geissler – Judenmorde, s. 467; F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 316-317; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 55-59; Jörg Konrad Hoensch, Prager Fensterstürze, in: Deutsche und Tschechen. Geschichte – Kultur – Politik, edd. Walter Koschmal – Marek Nekula – Joachim Rogall, München 2001, s. 536-537; P. Čornej, Nové Město pražské, s. 743-750; Týž, 30. 7. 1419, s. 117-141. 59

60 Detailně i s přímými citacemi všech pramenů František Šmahel, Epilog husitské revoluce. Pražské povstání 1483, in: Acta reformationem Bohemicam illustrantia. Příspěvky k dějinám utrakvismu [1], Praha 1978, s. 45-127. 60

61 Apologie druhá stavův Království českého, tělo a krev Páně Ježíše Krista pod obojí spůsobou přijímajících, ed. Václav Šubert, Praha 1862, s. 40. 61

62 Jako první začali v negativním výměru užívat výraz „kališníci“ členové Jednoty bratrské pro označení utrakvistů přiznávajících se ke kompaktátům, úmluvám sjednaným mezi husity a basilejským koncilem roku 1436. Jediný zatím známý doklad původního významu obsahuje text katolického šlechtice Jana Zajíce z Hazmburka († 15. května 1495), sepsaný roku 1488 a adresovaný husitským mistrům pražského vysokého učení. Pisatel zde jasně praví: „Oni pak pikharti tím příkladem vaším, též ty také všecky potupují i vás také a přičinějíce vám jméno bludné a posměšné kališníci.“ Viz Akty Jednoty bratrské II, ed. Jaroslav Bidlo, Brno 1923, s. 139 (opis téhož listu rovněž in: Manualník M. Vácslava Korandy, s. 4). 62

63 Text F SLČ, p. 198; Husitské skladby Budyšínského rukopisu, ed. Jiří Daňhelka, Praha 1952, s. 120 (verš 1437). O „nelidském“ (abhominabiliter) zabití, provedeném „a communitate Wiklefitica“ hovoří katolický analista. Viz SLČ – SN II, s. 207. 63

64 Poprvé již s výrazným beletrizačním charakterem: „I šli jsú k rathúzu Novoměstskému muži, ženy, děti a křičeli hlasem velikým, a páni byli zavřeli rathúz, a někto z huory udeří na monstrancí kamenem a chudina, obořéci se, šturmují k rathúzu, a dobudúc s meči konšeluov jedenádcte a dvanádctý byl poslán k králi a ztepú všecky.“ Viz M. Pavla Zídka Spravovna, s. 179. Dále Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XI; SLČ – SN III, s. 166. Staročeský překlad kroniky Vavřince z Březové říká jen, že někteří „házeli sou z rathauzu“, aniž uvádí, co a na koho (FRB V, s. 345). 64

65 Viz Próza doby Karla IV., ed. Jan Vilikovský, Praha 1938, s. 94. Kromě velké Grausovy knihy (Pest – Geissler – Judenmorde) se problematikou údajných blasfemických činů evropských Židů soustavně zabývá Daniel Soukup, Kterak Židé mučili Boží tělo – edice a komentář, ČL 59, 2011, s. 697-712; Týž, Eucharistické profanační legendy jako polemika s husitstvím a útok proti Židům, in: Jan Hus, husitství a husitské války, edd. Daniel Soukup – Matouš Jaluška, Praha 2016, s. 42-53 (též četné další práce téhož autora). 65

66

66 FRB V, s. 591.

67 Martin Kuthen ze Šprinsberka, Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejich, Staré Město pražské 1539, fol. N2a. Paradoxně stejné vysvětlení čteme také u katolického autora z přelomu 16.-17. století: „Léta 1420 Jan Žižka, dvořenín krále Václava, nakažen jsa učením Husovým a dychtě po loupeži a vojnách, vzal odpuštění od dvora královského a nejprvnější šarvátku učinil na Novém městě pražském, když 13 konšelův s rathouzu dolů smetal…“ Viz AL Šimona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské, ed. Josef Strnad, Plzeň 1883, s. 13. 67

215

68 Tyto motivy v průběhu 16. století přejímali a upravovali další autoři, například Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 374rv (zde Žižkovi pomáhá s dobytím radnice jakýsi Žibřid, dobovými prameny nedoložitelný), respektive Daniel Adam z Veleslavína, Kalendář historický,2 Staré Město pražské 1590, s. 409. Poznamenaly ale i moderní historiografickou produkci (zvláště viz Josef Macek, Husitské revoluční hnutí,2 Praha 1952, s. 68; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 63-64; Jiří Spěváček, Václav IV. 1361-1419. K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 538-539) a pronikly do známé filmové husitské trilogie Otakara Vávry a Miloše Václava Kratochvíla, konkrétně do snímku Jan Žižka. 68

69

69 SLČ – SN II, s. 16.

70

70 Tamtéž, s. 17.

71

71 Tamtéž, s. 62.

72

72 P. Contamine, Válka ve středověku, s. 96.

73 Záslužně jeho místo v historickém vědomí zmapoval R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, například s. 6-13, 42-49. 73

74

74 MHB IV, s. 68; SLČ – SN II, s. 193.

75

75 FRB V, s. 350.

76 Chybná chronologie zpráv je zřejmá v období od listopadu 1419 do počátku jara 1420 (záznam o příměří mezi husitskou Prahou a královskou stranou, uzavřeném 13. listopadu 1419, a o následném Žižkově odchodu do Plzně omylem následuje po údajích o dobytí Sezimova Ústí husitskými radikály 21. února 1420 a o porážce královského vojska v Mladé Vožici 5. dubna 1420). Viz SLČ – SN II, s. 16, 18. 76

77

77 FRB V, s. 581.

78 J. Pekař, Žižka II, s. 93-94, 239-240. Pekařovu interpretaci kategoricky odmítl František Michálek Bartoš, Kdy byl Žižka vzat od lidu na slovo? JSH 6,1933, s. 120-121. Bartošova názoru se zprvu přidržel též F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 51. Spíše k Pekařovi se kloní A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 83-84, 93-94. 78

79

79 J. Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního, s. 159,178-179.

80 Petr Čornej, Vzbúřenie, búře, búřka a husitská revoluce, in: Heresis seminaria. Pojmy a koncepty v bádání o husitství, edd. Pavlína Rychterová – Pavel Soukup, Praha 2013, s. 111-137; Týž, Husitská revoluce: nástin proměny pojmu v českém historickém myšlení a v dějinné paměti (v tisku). V širokém historickém záběru, leč ne zcela komplexně Ferdinand Seibt, Revolution in Europa. Ursprung und Wege innerer Gewalt. Strukturen. Elemente. Exempel, München 1984, s. 10-38, 203-229; Alexander Patschovsky, Revolučnost husitské revoluce, ČČH 99, 201, s. 231-252. 80

81 FRB V, s. 329-330; Höfler II, s. 475. K vnímání let 1414,1415 a 1419 P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V, s. 361-362. 81

82

82 A. Molnár, Rok 1419 ve vývoji husitské theologie, s. 15-16.

83

83 P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V, s. 664-666.

84

84 FRB V, s. 539.

216

85 FRB V, s. 581; FRB VII, s. 14; MVB VII/2, s. 477-478 (č. 1167). Viz též Pavel Vlček – Dušan Foltýn – Petr Sommer, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1998, s. 234-236, 354-355, 426-430, 702, 415-417, 302303; Jan Adámek, Mučedníci písečtí. K zániku píseckého dominikánského kláštera roku 1419, in: Evropa a Čechy na konci středověku, s. 221-231 (s přílišnou důvěrou v líčení humanistické a barokní historiografie); Jan Adámek – Jan Sommer, Kostel dominikánů v Písku, jeho gotické pozůstatky a barokní proměna, Průzkumy památek 4,1997, č. 1, s. 43-62; Jindřich Vančura, Dějiny někdejšího král. města Klatov. První část I. dílu (od dob nejstarších do r. 1620), Klatovy 1927, s. 96-97 (složení předrevolučních městských rad); L. Sýkorová a kolektiv, Klatovy, s. 122-123; Martin Ebel, Husitství a česká reformace v Žatci, in: Žatec, ed. Petr Holodňák, Žatec 1992, s. 32; Bohumír Roedl a kolektiv, Louny. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2005, s. 80-81; J. Mikulka, Dějiny Hradce Králové do roku 1850 I/1, s. 84; Hradec Králové. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2017, s. 106. Zmínku Eney Silvia o vyvracení klatovského dominikánského kláštera lze dokonce chronologicky klást ještě před novoměstskou defenestraci (Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 254). 85

86

86 FRB VII, s. 16.

87

87 FRB V, s. 346 (v hlavním textu citován novočeský překlad Františka Heřmanského).

88

88 P. Čornej, Tajemství českých kronik, s. 97-114.

89 Vyplývá to z takzvaného satirického listu (s datem 5. září 1419), jehož autorem byl Kaspar de Lewbicz, registrátor v královské kanceláři Václava IV. a poté notář ve službách Zikmunda Lucemburského. Viz Přemysl Bar, Údajný satirický list krále Zikmunda Pražanům z podzimu 1419. Rukopisné dochování a edice, MedHB 18/2, 2015, s. 163-178, časový údaj na s. 176-177. Novočeský překlad in: Husitské manifesty, ed. Amedeo Molnár, Praha 1980, s. 71-73, zde s. 73. 89

90 Prameny k pražským srpnovým bouřím jsou víceméně totožné s prameny k defenestraci. Nutno k nim ovšem připojit časové písně, například Již se raduj, cierkev svatá, in: Výbor I, s. 290-292, respektive autentické svědectví pronásledovaných kartuziánů in: UB I, s. 3-11 (č. 6). 90

91

91 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 376r.

92

92 FRB V, s. 347, 539. Blíže M. Říhová, Dvorní lékař, s. 28-29.

93 Milena Bartlová, Husitské obrazoborectví, in: Umění české reformace (1380-1620), s. 63-70, zvláště s. 69. 93

94 Josef Truhlář, Paběrky z rukopisů klementinských LXV. Kázání kněze Jana Želivského z r. 1419, ČČH 9, 1903, s. 200; W. W. Tomek, Dějepis města Praky IV,2 Praha 1899, s. 6. 94

95

95 Miloslav Ransdorf, [Diskusní příspěvek], HT 4,1981, s. 116-118.

96

96 P. Bar, Údajný satirický list, s. 175.

97

97 FRB VII, s. 16.

98

98 Nejlépe k tomu J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 211-214.

99

99 Viz L. Sýkorová a kolektiv, Klatovy, s. 122-123.

100 Veršované skladby doby husitské, s. 152. Uvedenou motivaci nepřímo potvrzuje i jiný pramen. Viz P. Bar, Údajný satirický list, s. 174. 100

101

101 P. Čornej, Světla a stíny, s. 214-217.

217

102 UB 1, s. 3-11 (č. 6); FRB VII, s. 16-17. K tomu podrobně W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 3-5; A. Neumann, Katoličtí mučedníci doby husitské, s. 39. Nyní nově Ondřej Vodička, Katoličtí exulanti z Čech a Moravy v době husitské (1419-1436). Katolický klérus v exilu (v tisku). 102

103

103 P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 586-587.

104 Text F SLČ, p. 200; FRB V, s. 347; FRB VII, s. 17. Podle pozdního podání byl popraveným novoměstský koželuh Mařík. Viz Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 375r. Jakýsi Mauritius cerdo se opravdu roku 1419 připomíná na Novém Městě (v místě pozdějšího čp. 227) a poté mizí. Viz W. W. Tomek, Základy II, s. 114. 104

105 Ke klášterní knihovně Ivan Hlaváček, Matyáš Škorně z Jehnědna, český bibliofil 15. věku, in: Z českých dějin. Sborník prací in memoriam prof. dr. Václava Husy, edd. Zdeněk Fiala – Rostislav Nový, Praha 1966, s. 97-106, zde s. 106; Týž, Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích. Příspěvek ke kulturním dějinám českým, Praha 1966, s. 90. 105

106

106 FRB V, s. 581; SLČ – SN II, s. 207.

107 J. Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního, s. 159-160, 178-180; J. Mezník. Praha před husitskou revolucí, s. 214-215. 107

108 Zprávu o klariskách a magdalenitkách zachoval na základě nyní neznámého staršího rukopisu Daniel Adam z Veleslavína, Kalendář historický, s. 462. 108

109 Podrobně putování Václavových ostatků rekonstruovali W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 6-7,13-14; František Šmahel, Mezi středověkem a renesancí, Praha 2002, s. 161; Týž, Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů, in: Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, edd. Martin Nodl – František Šmahel, Praha 2014, s. 155; P. Čornej, Světla a stíny, s. 213-214; B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 212 (všichni převážně s detailními odkazy na relevantní prameny). 109

110

110 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 268.

111 „Feria V in crastino Zizka cum suis complicibus ecclesias et monasterias Prage intrans ymagines fregit multas. Et eodem die monasterium Carthusiense per eosdem est efractum et in crastino feria VI concrematum.“ Viz FRB V, s. 591. 111

112 „Monasterium Carthusiensium Prage vicinum invasit et direptum incendit, monachos eius ordinis tamquam populo inutiles, qui veluti sues in claustro saginarentur, migrare alio iussit.“ Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica I, s. 268, 270. 112

113

113 Királyok, s. 104.

114 Komunikační provázanost mezi husitskými městy snad dokládá zmínka o listu, který Buntbruder zaslal do Horní Lužice. Viz CDLSII/1, s. 3. 114

115 Požadavky uchovány ve dvou verzích. Viz AČ IÍI, s. 206-208 (č. 13); Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten zur Geschichte des Zeitalters Kaiser Sigmunds, ed. Wilhelm Altmann, Berlin 1893, s. 121-124. Vyčerpávající interpretaci podal J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 216-218. Střízlivě též F. Kavka, Poslední Lucemburk na českém trůně, s. 28-30. 115

116

116 J. Pekař, Žižka III, s. 24; Žižka IV, s. 19; H. Z. Nowak, Międzynarodowe procesy, s. 92.

218

117 Například SLČ z rukopisu křižovnického, s. 54. K tomu viz František Michálek Bartoš, O horu Bzí, JSH 23, 1954, s. 59-60; Jaroslav Čechura, Mikuláš z Husi a Zelená Hora (Klášter Pomuk na počátku husitství), MZK 18, 1982, s. 199-209; M. Polívka, Mikuláš z Husi a nižší šlechta, s. 55-56; Kateřina Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. 1. svazek. Fundace 12. století, Praha 1998, s. 213, 230-231, 236; Eduard Maur, Od hory Tábor k svatoludmilskému srazu. K historii poutí na hory v roce 1419, TA 11, 2002, s. 24-30; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 80-81; Ondřej Vodička, Cisterciáci z Nepomuku v exilu za husitských válek (1419-1436), SMB 6, 2014, s. 256-267. 117

118

118 Výbor I, s. 442-444; H. Kaminsky, A History, s. 299-302; Amedeo Molnár, Husitství jako výzva, in: Husitské manifesty, s. 13-14. 119

119 Výbor I, s. 443.

120

120 Text F SLČ, p. 204-205; SLČ – SN III, s. 325-326, 410.

121 Marginální připis rukou z 16. století v textu / SLČ, NK ČR XIX C 19, fol. 139r (zde ovšem Korandovo jméno zkomoleno na Čakanka, psáno Czakanka). Jiné texty uvádějí, že Koranda těm, kteří „chtěli na tu pút vyjeti“, přikázal, „aby s sebú kostny, kordy, meče, Sudlice, voštípy, cepy a jinú bran brali i samostřiely, pro kozly, právě, že chtí kozlové štěpy hlodati“. Viz například SLČ z vratislavského rukopisu, s. 23. Přesná datace naráží na překážky, neboť pamětnické vzpomínky vznikly přibližně s pětatřicetiletým odstupem. 121

122 Enea Silvio s určitostí sobě vlastní Žižkovu účast Na Křížkách zmiňuje, byť ve zmatených chronologických souřadnicích. Viz Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 270. 122

123

123 Text F SLČ, p. 203.

124

124 „…in quo familiares multi olim regis Wenceslai pro tunc demorabantur…“ Viz FRB V, s. 348.

125

125 Tamtéž.

126

126 Höfler II, s. 478-480; SLČ – SN III, s. 410-411.

127 UB I, s. 2 (č. 4); LL I, s. 12 (č. 19). Blíže J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 223-226; B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 213. Existenci spolku zpochybnil, prohloubiv naznačené pochybnosti Mezníkovy, F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 30-31. 127

128

128 FRB Vy s. 348.

129 J. Kejř, Právní životy s. 18-19; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 32; Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s.23. 129

130 AČ UL s. 209-210 (č. 15) Ohlas provolání in: Veršované skladby doby husitské, s. 152. K dataci a interpretaci textu přesvědčivě J. Mezník, Praha před husitskou revolucí s. 220-221. 130

131

131 S. Ekdahl, Das Soldbuch des Deutschen Ordens I, s. 33,35.

132 K události FRB V, s. 348,539. Jména hornolužických žoldnéřů zachoval odpovědný list zaslaný obci Nového Města pražského 6. listopadu 1419. Viz AČ IV, s. 375-377 (č. 35). Mnohé lze identifikovat na základě přehledu, který sestavil Hermann Knothe, Geschichte des Oberlausitzer Adels und Seiner Güiter vom XIII. bis gegen Ende des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1879. K Welflovi Martin Šandera, Hanuš Welfl z Varnsdorfu. První zemský hejtman Kladského hrabství, in: 550 let Hrabství kladského (Kladský sborník – supplementum 6), Trutnov 2009, s. 99-116 (podle autora by se ovšem Hanuš dožil přibližně pětadevadesáti let; na Pražském hradě tak sloužil možná stejnojmenný otec kladského hejtmana). 132

219

133

133 AČ IV, s. 375-377 (č. 35).

134 „…communitas Nove civitatis obsedit castrum Wyssegradense, familia olim regis Wenceslai Bohemie inde depulsa. Cui communitati Johannes Ziska, familiaris prefati regis, se adiunxit.“ Viz FRB V, s. 348-349. 134

135

135 Tak, i když zmatečně, Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 270.

136 Hlavní prameny: FRB V, s. 349-350; text F Starých letopisů, p. 205-211. Zcela zásadně zpřesnil a přehodnotil dění prvních osmi listopadových dnů E. Maur, Od hory Tábor k svatoludmilskému srazu, s. 537. Zásadní byla oprava data v edici Husitské kroniky Vavřince z Březové (FRB V, s. 350), mylně vztaženého k příchodu venkovských husitů do Prahy, nikoliv ke střetnutí nad Živohoští. Nepříliš jasné formulaci neporozuměly celé generace historiků (včetně autora této knihy). Maurovy datace a rekonstrukce se tu v podstatě přidržujeme. Již se znalostí Maurovy studie V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 86-89. 136

137 K levobřežní fortifikaci Kamenného mostu Pavel Vlček a kolektiv, Umělecké památky Prahy. Malá Strana, Praha 1999, s. 120,195. 137

138 Z pramenů FRB V, s. 349-350, 539, 581; MHB IV, s. 68; text F SLČ, p. 210-211, a text X SLČ (in: SLČ – SN II, s. 193). K bojům na Malé Straně W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 17-19; Pavel Choc, Boje o Prahu za feudalismu, Praha 1957, s. 274-275; František Šmahel, Husitská revoluce III. Kronika válečných let, Praha 1993, s. 16-17; stručně B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 215. 138

139 FRB V, s. 349. Viz i Martin Šandera, Hynce Ptáček z Pirkštejna. Opomíjený vítěz husitské revoluce, České Budějovice 2011, s. 10-14; Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s. 24; Viktor Pohanka, „Item eynem bothen kein der Sweidenicz zu dem von Colditz…“ K itineráři Svídnicko-javorského hejtmana a hornolužického fojta Albrechta z Koldic v čase kalicha, SlSb 112, 2014, s. 94-96; Václav z Donína, respektive Donínský, byl členem královské rady Václava IV. a jako kutnohorský rychtář sídlil na pověstném Hrádku. 139

140 Počet zajatých husitů uvádí přímý účastník střetu Přech z Hostovnic, vsi na Sedlčansku, který srážku lokalizuje na Ostromeč. Viz Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 76. K Přechovi, jenž se k husitskému zástupu připojil pravděpodobně cestou, P. Čornej, Světla a stíny husitství, s. 155-57. K zpustlému hradu Jiří Úlovec, Hrad Ostromeč, Podbrdsko 5, 1998, s. 9-29; T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, s. 411-412. Jiní badatelé kladou střetnutí do prostoru blízkého keltského hradiště Hrazany, kde archeologický výzkum objevil několik pozoruhodných stop, snad včetně základů narychlo vybudované kamenné zídky a drobné artefakty z 15. století (mince, šipky). Viz Libuše Jansová, Hrazany. Keltské oppidum na Sedlčanska, Praha 1965, s. 79-81. K poloze brodu u Živohoště Pavel Bolina – Tomáš Klimek – Václav Cílek, Staré cesty v krajině středních Čech, Praha 2018, s. 120-121,134-135. 140

141

141 FRB V, s. 349.

142 Zpráva týkající se možnosti zvolit si světského vládce pochází až z roku 1433, byla tedy formulována čtrnáct let po debatě. Do žádného usnesení se zvažovaná eventualita nepromítla. Viz MC I, s. 387. K tomu Jaroslav Boubín, Česká „národní“ monarchie. K domácím zdrojům a evropskému kontextu království Jiřího z Poděbrad, Praha 1992, s. 17-18. 142

143

143 AČ IV, s. 375-377 (č. 15).

144 UB /, s. 11-12 (č. 8); FRB V} s. 350-351; MHB IV, s. 68 SLČ – SN II, s. 193. Vyváženě hodnotil příměří J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 228-229. 144

145

145 Text F SLČ, p. 210.

220

146 Wojciech Iwańczak, Babilon czy Jeruzalem. Praga w literaturze i propagandzie czasów husyckich, PH 84, 1993, s. 271-288. 146

147

147 FRB V, s. 351.

148 FRB V, s. 356. Pouze Žižku jmenují SLČ – SN II, s. 62, 81, 104, 131, 168; text F SLČ, p. 211; FRB V, s. 581 (Kronika univerzity pražské zde přejímá znění textu A SLČ). V zásadě shodně vykládá na tomto místě motivy Žižkova rozhodnutí J. Pekař, Žižka III, s. 28-29. Korandovu roli v Žižkově motivaci akcentovali například W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 24; F. G. Heymann, John Žižka, s. 85-86. 148

149

149 AČ VI, s. 41 (č. 34). K výkladu tohoto místa P. Soukup, Reformní kazatelství, s. 317.

150 AČ XXXVIII, s. 24 (č. 12,43), 60 (č. 44). Viz František Hoffmann, K počátkům Tábora, ČsČH 15,1967, s. 103-120; Týž, Bojové družiny na Moravě a v Čechách, s. 116 (velikost původní kamenické družiny odhaduje na 120 mužů); F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 253-254, 293. 150

151 SLČ – SN III, s. 7, 80. Pozdější nekatolická zpracování počet mrtvých zveličují (udávají přesný počet 4 342 osob), přinášejí však cennou zprávu, že u jedné z šachet byl později vystavěn kostel, v němž se každoročně 18. dubna konala až do roku 1621 slavnostní shromáždění na památku usmrcených husitů. Viz Jan Amos Komenský, Historie o těžkých protivenstvích církve české, Praha 1952, s. 36. 151

152 Podrobně J. Kejř, Právní život, s. 20-21; Ota Halama, The Martyrs of Kutná Hora, 1419-1420, BRRP 5/1, 2004, s. 139-146. 152

153

153 FRB V, s. 351-352, 353. 539. K tomu J. Kejř, Právní život, s. 19-22.

154

154 Text vydali Jaroslav Goll, Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Bruder II, Prag 1882, s. 51-53; H. Kaminsky, A History, s. 544-547 (tam na s. 323-324 podrobnější úvahy k problému). Datování odpovědi zpřesnil a do širšího kontextu zasadil Ferdinand Seibt, Hussitica, s. 19-26 (zde na s. 193195 přetisk Gollovy edice), ovšem ve shodě se starším míněním. Viz Jaroslav Goll, Vybrané spisy drobné II, Praha 1929, s. 73-74. 155

155 F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, s. 577-580.

156 K diskusi o dovolenosti tělesného boje a války za boží pravdy existuje rozsáhlá odborná literatura, například Karel Hoch, Husité a válka, Česká mysl 8, 1907, s. 131-143, 193-208, 285-300, 375-391, 439-453; V. M. Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, s. 565-572; Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí. I. díl,2 Praha 1956, s. 251-256, 379-386; F. Seibt, Hussitica, s. 16-57, 191-248 (zde vydání klíčových textů); H. Kaminsky, A History, s. 321-329; Jiří Kejř, Mistři pražské univerzity a kněží táborští, s. 19-23; P. Soukup, Svatá válka v představách husitských mistrů, s. 277-289; Týž, Bible a násilí za válek s husity, in: Pavel Soukup, Jaroslav Svátek a kolektiv, Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z dějin náboženských konfliktů, Praha 2010, s. 78-80. Svědectví o Jakoubkovi přináší Petr Chelčický, Spisy z Pařížského sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2008, s. 85. 156

157 FRB V, s. 352; AČ XXXVIII, s. 27 (Przywyczek z Klenowicz). Blíže Jiří Jánský, Rytíř Přibík Klenovský z Klenového (1416-1465), „bohatýr neodolatelný“ a „Jidáš táborů“, Klenová 3, 2004. Sborník prací z historie a dějin umění, s. 53-54; Týž, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 123-126; E. Maur, Zrození husitské Plzně, s. 20-21. 157

158 E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 51-63; L. Sýkorová a kolektiv, Klatovy, s. 94-95. 158

159

159 E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 63-69.

221

160 K situaci v Plzni a jejím okolí od roku 1411 do března 1420 viz Dějiny Plzně I. Od počátků do roku 1788, ed. Miloslav Bělohlávek, Plzeň 1965, s. 74-78; František Šmahel, Husitské město „Slunce“. Plzeň na přelomu let 1419-1420, MZK 19,1983, s. 137-152; E. Maur, Zrození husitské Plzně, s. 5-28; Jaroslav Čechura, Dějiny Plzeňska, in: Gotika v západních Čechách (1230-1530) I. K 700. výročí založení města Plzně, ed. Jiří Fajt, Praha 1995, s. 48-50; Ivan Martinovský, Dějiny Plzně, in: Tamtéž, s. 59-62; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 90-102; Dějiny města Plzně 1. Do roku 1788, edd. Marie Malivánková Wasková – Jaroslav Douša, Plzeň 2014, s. 188-195. 160

161 „…se in ipsa civitate emulis veritatis expulsis contra reginam Zophiam, baronesque ac ceteros regales precluserunt, treugas pacis cum eisdem nullomodo tamquam cum dei et sue legis inimicis inire volendo.“ Viz FRB V, s. 356. 161

162 O Zmrzlíkovi, který se v úřadu kutnohorského mincmistra naposledy připomíná 22. května 1419, T. Velímský, Páni ze Svojšína, s. 98. O Leflovi více V. Pohanka, Jindřich Lefl z Lažan, s. 136-137. K Sádlovi viz S. Vančurová (Jan Sádlo ze Smilkova, s. 211-213), k Řitkovi RBMV III, s. 314 (č. 798); AČ IV, s. 237238 (č. 3). 162

163 Odkazy na konkrétní místa v Bibli uvádějí A. Molnár, Eschatologická naděje české reformace, s. 2932; P. Soukup, Reformní kazatelství, s. 315-321. Adventismus a chiliasmus rozlišil H. Kaminsky, A History, s. 310-360. Viz i P. Cermanová, Čechy na konci věků, s. 127-233. 163

164 Všechna tato označení uvádí V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 377r. Nepřímo je potvrzuje vyobrazení na komorovém kachlu z druhé poloviny 15. století. Viz B. Roedl a kolektiv, Louny, s. 85. 164

164 Všechna tato označení uvádí V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 377r. Nepřímo je potvrzuje vyobrazení na komorovém kachlu z druhé poloviny 15. století. Viz B. Roedl a kolektiv, Louny, s. 85. 165

166 SLČ – SN III s. 80. Ke stejnému poznatku dospěl F. G. Heymann, John Žižka, s. 86. Podle W. W. Tomka (Jan Žižka, s. 24) byl jednooký bojovník velitelem „nade všemi“. 166

167

167 FRB V, s. 356.

168

168 Dějiny města Plzně 1, s. 258-260, 276-279.

169

169 FRB V, s. 356.

170

170 J. Jánský, Páni ze Švamberka, s. 52-53.

171 Praxi využívat kostely jako opevněné vojenské pevnůstky známe i z porevolučního a poděbradského období. Viz například Jan z Rabštejna, Dialogus, ed. Bohumil Ryba, Praha 1946, s. 50 (novočeský překlad in: Poselství ducha. Latinská próza českých humanistů, ed. Dana Martínková, Praha 1975, s. 35). Blíže k tomu Matěj Matuška – Jan Syka, Husitský válečník. Kdo tyli boží bojovníci…, Praha 2016, s. 132. 171

172

172 FRB V, s. 516.

173

173 FRB V, s. 356.

174

174 Text I SLČ, NK ČR XIX C 19, fol. 142 v.

175 Viz Vokabulář webový (heslo had). In: Webové stránky Ústavu pro jazyk český AV ČR (navštíveno 16. května 2018). V samotném díle Lactifer čteme, že „had“ je „nádoba bojovná“, respektive veliké špičaté dřevo k probíjení zdí. Viz oddíl Lactifer latinské lístkové kartotéky v Ústavu pro jazyk český AV ČR. 175

176

176 Text E SLČ, NK ČR XIX C 21, fol. 69v.

222

177 František Frýda, Plzeň, středověká městská pevnost a její zbrojnice, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), s. 379-380,385-386; Petr Klučina, Zbroj a zbraně. Evropa 6.-17. století, Praha – Litomyšl 2004, s. 450-461. 177

178 Tomáš Durdík, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 211; Jan Biederman, Organizace a vybavení vojska v 15. století: paralelní vývoj ve Francii, Burgundsku a střední Evropě, nepublikovaná disertační práce, Univerzita Karlova – Filozofická fakulta: Ústav českých dějin, Praha 2015, s. 153-154, 156, 179-182; Týž, „Kule, sanytr, dílo ohnivé a šípy“. Příspěvek k historickému vývoji munice a palných zbraní v 15. a 16. století, HaV 62, 2013. č. 1, s. 12. 178

179 Text I SLČ, fol, 142V; text E SLČ, fol. 69v. V poslední době se objevila domněnka, že Žižka tehdy pobořil hrádek Všeruby a tvrz Štěpánovice nedaleko Nekmíře. Viz Jiří Jánský, Hroznatovci a páni z Gutštejna, Domažlice 2009, s. 63. 179

180 AČ IV, s. 378 (č. 36); August Sedláček, Hrady XIII. Plzeňsko a Loketsko,3 Praha 1998, s. 227; Týž, Zbytky register, s. 151 (č. 1052). Blíže Encyklopedie českých tvrzí. II. díl. K-R, ed. Ladislav Svoboda a kolektiv, Praha 2000, s. 497-498; Dějiny města Plzně 1, s. 168-169; Stanislav Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky (1420-1437), Brno 2016, s. 146 (č. 6), 186 (č.176). 180

181 Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí II. Tábor chudiny venkovské a městské, Praha 1955, s. 24. O bitvě též W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 23; H. Toman, Husitské válečnictví, s. 6, 8-10; F. G. Heymann, John Žižka, s. 89-90; zajímavě F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 66-67; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 96; J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 125; Týž, Páni ze Švamberka, s. 53; Dějiny Plzně 1, s. 77; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 98-99; Dějiny města Plzně 1, s. 194. 181

182 Všechny citáty in: text / SLČ, fol. 142 v; text E SLČ, fol. 69v. V nich obsažená verze zprávy o bitvě je starší než texty R (vratislavský) a G (křižovnický). Viz SLČ z vratislavského rukopisu, s. 24-25; SLČ z rukopisu křižovnického, s. 58. 182

183

183 „de campo cum suis est depulsus…“ Viz FRB V, s. 356.

184

183 184 FRB V, s. 356.

185 K odhadu počtu kališníků a katolíků I. Martinovský, Dějiny Plzně, in: Gotika v západních Čechách (1230-1530), s. 60. 185

186 Viz Királyok, s. 104-105, Robert Antonín – Tomáš Borovský, Panovnické vjezdy na středověké Moravě, Brno 2009, s. 58-59, respektive Z. H. Nowak, Międzynarodowe procesy, s. 93-95. 186

187 FRB V, s. 353-254; UB II, s. 525-527 (č. 3). O klečení jako formě ponížení (byť v souvislosti s požadavky krále Vladislava II. Jagiella vůči pražským městům po městském převratu roku 1483) SLČ – SN III, s. 246. Dostupná data vztahující se k zastávaným purkmistrovským úřadům shromáždil W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68, 84, 96. K Rečkovi a Cháněmu roku 1436 viz W. W. Tomek, Dějepis města Prahy IX, Praha 1893, s. 265; P. Čornej, Světla a stíny, s. 196. 187

188 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 41,42, 44, 45; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 39-43; B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 217-218; T. Baletka, Páni z Kravař, s. 122-123; František Hoffmann, Bojové družiny před husitskou revolucí ve východních Čechách, ČsČH 35,1987, s. 87-89. 188

189

189 F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 77-78;, D. Coufal, Polemika o kalich, s. 106-108.

190

190 Viz Codex epistolaris Vitoldi magni ducis Lithuaniae (1376-1430), ed. Antonius Prochaska, Kraków 1886, s. 482 (dále jen CEV).

223

191 K brněnským jednáním existuje obsáhlá literatura, nejvyváženější interpretace podali J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 232-234; Josef Válka, Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991, s. 120-121; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 21-22; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 38-42; P. Čornej, Zikmundův boj o otcovu korunu, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, s. 736-737; Dějiny Brna 2. Středověké město, ed. Libor Jan, Brno 2013, s. 128-130; Jarosław Nikodem, Od Brna do Iglawy. Husyckie misje dyplomaticzne z lat 1419-1436, KH 121, 2014, s. 109-110. Stručně J. Mezník, Lucemburská Morava, s. 416-417. 191

192

192 M. Pavla Židka Spravovna, s. 11.

193

193 Joannis Dlugossii Anales. Liber undecimus, s. 110-125; Királyok, s. 105; H. Z. Nowak, Międzynarodowe procesy, s. 94-107; J. Krzyżaniakowa – J. Ochmański, Władyslaw II Jagiełło, s. 249-253; J. K. Hoensch, Kaiser Sigismund, s. 289-291; H. Łowmiański, Polityka Jagiełłonów, s. 121-123; Zdeněk Jirásek a kolektiv, Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490, Praha 2012, s. 347-349 (s výčtem dolnoslezských knížat); J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 211-224 (s pochopením pro Zikmundovy politické „hry“ i se zdůrazněním rozdílné reakce Polska a Litvy na Zikmundův výrok). 194 FRB V, s. 353, 354-355, 539; SLČ – SN III, s. 7, 80. Viz i Oldřich Kotyza, Jan Smetana, Jindřich Tomas a kolektiv, Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997, s. 151-152. 194

195

195 UB I, s. 15-17 (č. 11).

196

196 Jan z Příbramě, Život kněží táborských, ed. Jaroslav Boubín, Příbram 2000, s. 40.

197 Z novější literatury zajímavě Stanisław Bylina, Rewolucja husycka. Tom 2. Czas chwaly i zmierzchu, Warszawa 2015, s. 137-139. 197

198

198 Tamtéž, s. 51, 53.

199

199 F. Šmahel, Husitské město „Slunce“, s. 146-148.

200 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana II, s. 104-105; F. M: Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, s – 561-591; J. Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí I, s. 253-258,379-386 (zde přehled hlavních pramenů k táborskému adventismu a chiliasmu); H. Kaminsky, A History, s. 310-319. K Jakoubkově polemice s adventismem výstižně P. Soukup, Reformní kazatelství, s. 314-324. O eschatologickém rozměru Jakoubkova myšlení Amedeo Molnár, Poslední věci v pohledu Jakoubka ze Stříbra, in: Směřování. Sborník k šedesátinám Amedea Molnára, ed. Noemi Rejchrtová, Praha 1983, s. 6166. 200

201 Zikmundova listina ze dne 19. prosince 1420 in: Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Část I. Od r. 1300-1450, ed. Josef Strnad, Plzeň 1891, s. 302-303 (č. 268). 201

202 Zižkovo splynutí s adventistickými a chiliastickými náladami předpokládal ve stopách Palackého J. Pekař, Žižka III, s. 33-34. Za pravdu mu dal Kamil Krofta, Žižka a husitská revoluce, Praha 1936, s. 65-67. Opačný názor zastávají například M. Flegl, Žižka ve světle svých listů, s. 170-172; Jiří Kejř, Jan Žižka jako politik a státník, JSH 48,1974, zvláštní číslo, s. 19-26, zvláště s. 21-22. 202

203 FRB V, s. 357; Veršované skladby doby husitské, s. 158. Z vědecké produkce zejména H. Kaminsky, A History, s. 333-334; F. Hoffmann, K počátkům Tábora, s. 113-119; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 254-255; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 30-31; E. Maur, Příspěvek k prosopografii duchovních táborské orientace, s. 56-63, 74-79; Roman Cikhart, Hromádka z Jistebnice, zakladatel města Tábora, a Jan z Borotína, obhájce kompaktát. Příspěvky k dějinám husitství, Tábor 1920, s. 4-6; Pavel Rous, Táborský vůdce Petr Hromádka z Jistebnice v Chotěboři, in: Almanach městského muzea v Chotěboři 1985, s. 13-25. 203

204

204 Veršované skladby doby husitské, s. 154.

224

205 FRB V, s. 357; SLČ – SN III, s. 80-81; SLČ – SN II, s. 16,17, 62, 81,104,131,168; text F SLČ, p. 212. K literatuře uvedené v poznámce 203 je třeba doplnit Miloš Drda – Rudolf Tecl, K předhusitskému osídlení Tábora, ČsČH 26,1978, s. 740-764; Rudolf Krajíc, Tábor – hrad. Současný stav archeologického poznání národní kulturní památky. Otázky a hledání odpovědí, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), s. 348-355; Vladislav Razím, Poznámka ke genezi a vývoji městského opevnění Tábora, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), Tábor 2007, s. 441-444; Zdeněk Vybíral, Tábor v době husitské, (1420-1620), in: Husité. Na cestě za poznáním husitského středověku, ed. Zdeněk Vybíral, Tábor 2011, s. 119-125. 205

206

206 SLČ – SN III, s. 81.

207

207 Text F SLČ, p. 212.

208

208 F. Šmahel, Die zweideutige Idee Tabors, s. 26-27; Týž, Husitská revoluce III, s. 31.

209 FRB V, s. 359; text F SLČ, p. 213. K tomu například V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 102; Dějiny města Plzně 1. Do roku 1788, s. 195. 209

210 K tomu Josef Hejnic – Miloslav Polívka, Plzeň v husitské revoluci. Hilaria Litoměřického „Historie města Plzně“, její edice a historický rozbor, Praha 1987, s. 95-110 (novočeský překlad na s. 141-167; Petr Čornej, Lipanská křižovatka. Příčiny, průběh a důsledky jedné bitvy, Praha 1992, zvláště s. 83-99, 123-125, 162-167; Petr Sokol, Husité před branami Plzně. K topografii obležení Plzně v letech 1433 až 1434, in: Tenkrát na západě (Čech). Kapitoly z dějin kultury a každodennosti Plzně a Plzeňského kraje, edd. Jiří Stočes – Eva Mušková a kolektiv, Plzeň 2013, s. 25-48; Dějiny města Plzně 1, s. 203-206. 210

211

211 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68, 84.

212

212 FRB V, s. 359.

213

213 František Michálek Bartoš, Z Husových a Žižkových časů. Črty a podobizny, Praha 1925, s. 73.

214 Jan František Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých. Díl druhý. Svazek druhý (L. 16081624), ed. Antonín Rezek, Praha 1879, s. 130. 214

215

215 M. Šimona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské, s. 13-14.

216 Miloslav Bělohlávek, Antihusitská tradice v Plzni a boj proti ní (Nový svátek), HT 4,1981, s. 197202; Kateřina Zilynská, Plzeňský Nový svátek v kontextu barokního kazatelství, in: Celostátní studentská vědecká konference Historie 2005. Liberec 8.-9. prosince 2005, Liberec 2006, s. 151-186. 216

217 J. Hejnic – M. Polívka, Plzeň v husitské revoluci, s. 141-142. V latinském originálu „ille immundus sceletisque homicida, insignis latro vel cecus, ymmo ipsa cecitas, Zizka“ (s. 90). 217

218 LC VII-X, s. 71, 86, 110. Blíže J. Vančura, Dějiny někdejšího král. města Klatov I/1, s. 96-97, 224225; L. Sýkorová a kol., Klatovy, s. 123. 218

219 Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Část II. Od r. 1450-1526, ed. Josef Strnad, Plzeň 1905, s. 221-223 (č. 264). 219

220 Eduard Maur, Hrad Vlčtejn a Pabiankové. K počátkům husitství na Plzeňsku, in: Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, edd. Zdeněk Hojda – Jiří Pešek – Blanka Zilynská, Praha 1992, s. 82-86; Týž, Zrození husitské Plzně, s. 18-19; Dějiny města Plzně i, s. 195. K plzeňským pověstem Milada Krausová, Obraz Jana Žižky v historických pověstech, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 713-717. 220

225

221 Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů (I), Praha 1976, s. 414; Jan Chlíbec – Tomáš Černušák, Savonarola a Florencie. Jeho působení a estetické názory, Praha 2008, s. 9296,133-137; Andreas Schumacher, Der Maier Sandro Botticelli. Eine Einführung in sein Werk, in: Boticelli. Bildnis – Mythos – Andacht, ed. Andreas Schumacher, Frankfurt am Main 2009, s. 15-55, zvláště s. 49-52. 221

222 Stejný pohled u M. Simona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské (s. 13): „…opustivše domy a statky své, toliko aby hrdla zachovati mohli, se za Žižkou vykradli a tak utečením životy zachovali.“ 222

223

223 K Markoltovi E. Maur, Příspěvek k prosopografii duchovních táborské orientace, s. 71-72.

224

224 O něm E. Maur, Pavel z Olešné, s. 459.

225 Rekonstrukci cesty provedl Josef Vítězslav Šimák, Bitva u Sudoměře, in: Sborník Žižkův 1424-1924. K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, s. 78-79. Významná doplnění přinesli E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 50; T. Velímský, Páni ze Svojšína, s. 71-72. 225

226 SLČ – SN III, s. 83; text F SLČ (Žižka unikal před „mnohými z Plzeňska“), p. 214. K Hanušovi Vlastimil Borůvka, Genealogie rodu pánů z Kolovrat, Heraldika a genealogie 25,1992, č. 1, s. 37, 38; František Grunt, Počátky a vzestup pánů z Kolovrat v západních Čechách, MZK 37, 2002, s. 13-15. Hanušovy služby Zikmundovi dokládají zástavy, které v průběhu roku 1420 obdržel. Viz S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 67, 68,146 (č. 7), 157 (č. 48), 162 (č. 72). 226

227 Miroslav Svoboda, Jindřich z Hradce a bitva u Sudoměře, Jindřichohradecký vlastivědný sborník 13, 2001, s. 40-42. 227

228 SLČ – SN III, s. 83. Blíže Martin Šandera, Páni z Dobrušky a z Opočna. Kolonizátoři, dvořané a válečníci, České Budějovice 2007, s. 75-78; S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského, s. 48-50, 58, 134,135,148 (č. 16,17). 228

229

229 Text F SLČ, p. 214.

230 V. B. (= Vladimír Braun), Sudoměř, Výběr 5,1968, č. 1, s. 57; E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 49-50. 230

231

231 F. Šmahel, Nahlédnutí do středověku, s. 58-87.

232 Zdejší tvrz patřila Přibíkovi z Mladějovic, který zřejmě působil ve službách Oldřicha (II.) z Rožmberka. Viz Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah, s. 37; A. Sedláček, Hrady XI, s. 242-243. 232

233 Vladimír Braun, Žižkovo bojiště u Sudoměře, Památková péče 25, 1965, s. 28. Všechny tři české prameny uvádějí ves Sudoměř, Mladějovice, ač i zde stála tvrz, nejmenuje ani jediný. 233

234 Jsou to kronika Vavřince z Březové (FRB V, s. 359-36o), kronika Starého kolegiáta (SLČ – SN III, s. 83-84) a obšírné podání Starých letopisů, zachované v nejstarší verzi v textu F, p. 214-216, respektive Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 284. Zřejmě sem patří i obecná formulace anonymního analisty: „Alii venerunt de districtu Plznensi cum Zizka, qui instruxit eos cum curribus pugnare et postea omnium hereticorum effectus est dux.“ Viz A. Hořčička, Ein „Chronicon breve“, s. 465. 234

235 K jejímu rozsahu v 18. století a k památkové péči o místo bitvy Vladimír Braun, Žižkovo bojiště u Sudoměře, Výběr 11,1974, č. 3, s. 159. 235

236

236 Text F SLČ, p. 214.

237

237 Text F SLČ, p. 213.

226

238 Viz válečné zásady, které publikoval F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artykulů, s. 582. Rovněž takzvaný Žižkův vojenský řád klade na modlitbu před akcí mimořádný akcent. Viz Staročeské vojenské řády, s. 25. 238

239

239 Text F SLČ, p. 215; FRB V, s. 360.

240 FRB V, s. 360; Vavřinec z Březové, Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic (překlad František Heřmanský – Jan Blahoslav Čapek), Praha 1979, s. 49. 240

241

241 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 26; SLČ – SN III, s. 84.

242

242 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 327v.

243 Bartoloměj Paprocký, Diadochos III (O počátku a dávnosti měst v Království českém knihy páté), Praha 1602, s. 57; Jan Kořínek, Staré paměti kutnohorské, edd. Alexandr Stich – Radek Lunga, Praha 2000 (1. vydání Staré Město pražské 1675), s. 118-119 (v původním vydání s. 102); Jan František Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých aneb Kronika česká, Praha 1700, s. 656. Ke středověkým soubojům pojímaným jako ordály Johan Huizinga, Podzim středověku, Praha 1999, s. 158-161; Wojciech Ivańczak, Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví 14. století, Praha 2001, s. 63-64; Martin Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé. Láska, moc a společnost ve středověku, Praha 2003, s. 148-149. 243

244 Text F SLČ, p. 215-216; SLČ – SN III, s. 84. V obecné rovině blíže J. Huizinga, Podzim středověku, s. 169; P. Contamine, Válka ve středověku, s. 307. 244

245 Interpretace bitvy u Sudoměře takřka příkladně vypovídá o metodologickém ukotvení historiků, kteří se tématem zabývali. František Palacký (Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě III. Podle posledního vydání vyšlého za života spisovatelova, Praha 1939, s. 275-276) poněkud zveličil Žižkovo vítězství („bojiště celé pokryto bylo pobitými jezdci“), W. W. Tomek (Dějepis IV, s. 32-33; Jan Žižka, s. 28-31) se úzkostlivě držel pramenů. Obdobně postupoval J. Prokeš, Jan Žižka z Trocnova s. 52. Naproti tomu se J. V. Šimák (Bitva u Sudoměře, s. 75-81) kromě rekonstrukce cesty snažil určit i pozici vozové hradby. Jeho lokalizaci v zásadě akceptovali Rudolf Urbánek (Jan Žižka, s. 52-55), Jan Durdík (Husitské vojenství,2 Praha 1954, s. 159-160) a zprvu také F. Šmahel (Jan Žižka z Trocnova, s. 69-73). Josef Pekař (Žižka III, s. 34-35) od nutně hypotetických rekonstrukcí záměrně upustil a analyzoval mentalitu vítězného husitského zástupu i roli zázraku v pramenech husitské provenience (Žižka IV, s. 23-24). Se samostatným pojetím vystoupil F. G. Heymann (John Žižka, s. 93-94). Výrazně do debaty zasáhl J. Macek (Tábor II, s. 27-31), jenž ve stopách regionálních badatelů (například pseudonym V. H. Sudoměřský, Jak bylo vzpomenuto výročí Žižkova vítězství u Sudoměře? Otavan 7,1923, s. 68-69) věrohodněji situoval Žižkovu pozici na terénní vyvýšeninu, avšak za vrchního hejtmana prohlásil Břeňka z Dolan, což oprávněně zpochybnil Michal Flegl (Žižka a bitva u Sudoměře, JSH 48, 1974, zvláštní číslo, s. 11-18). Domněnku, že Petr Konopišťský a Mikuláš Divůček obléhali 25. března 1420 Písek, odkud vytáhli k Sudoměři, publikoval F. M. Bartoš (Husitská revoluce I, s. 83-84). K Mackově lokalizaci vozové hradby se dodatečně připojil F. Šmahel (Dějiny Tábora I/1 s. 257; Husitská revoluce III, s. 32-33) a za pravdu jí dali též další autoři (například Petr Čornej, Sudoměř/253.1420/, in: Pavel Bělina, Petr Čornej a kolektiv, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, s. 40-46; Anna Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 98-99; M. Svoboda, Jindřich z Hradce, s. 45; Piotr Marczak, Wojny husyckie, Warszawa, b. d., s. 59-60; Josef Dolejší – Leonid Křížek, Husité. Vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434, Praha 2009, s. 35-36; Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 110-114). Velmi stručně a střízlivě Petr Klučina – Richard Marsina – Andrej Romaňák, Vojenské dějiny Československa I (do roku 1526), Praha 1985, s. 253. 245

246 O nálezech z konce 19. a počátku 20. století Antonín Marčal, Bitva u Sudoměře (dokončení), Písecké listy 28, 6. 9. 1924, č. 36, s. 1-2. Některé eviduje Vladimír Denkstein, Husitské revoluční hnutí. Průvodce výstavou, Praha 1953, s. 46. Za informaci o nálezech učiněných v 21. století děkuji Jaroslavu Jiříkovi z Prácheňského muzea v Písku. 246

247

247 Stanislav Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského, s. 52-56.

227

248

248 Uvádí jen Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 284. Fabulací, nejisto, zda Eneovou či české provenience, je vyprávění, v němž husitské ženy kladou na dno vypuštěného rybníka pleny a roušky s cílem zpomalit postup jízdních nepřátel. Tato pověst posloužila v květnu 1970 jako podnět k landartovému happeningu (Kladení plín u Sudoměře), v jehož rámci manželé Zorka a Jan Ságlovi, Věra a Martin Jirousovi, hudebník Josef Janíček a historička umění Milena Lamarová umístili na travnatém bojišti 700 čtverců do trojúhelníku uspořádané bílé látky, aby zvýšily estetický účinek krajiny a propojily minulost regionu s vlastní současností. 249

249 Viz A. Hořčička, Ein „Chronicon breve“, s. 465.

250

250 Blíže J. Durdík, K vojensko-technickým problémům, s. 47-49.

251 Více na příkladu Jana z Arrasu, píšícího na sklonku 14. století, Martin Nejedlý, Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků, Praha 2007, s. 300. 251

252 K výzbroji pěchoty ve 14. a 15. století Petr Klučina – Andrej Romaňák, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. I. díl. 5.-17. stol., Praha 1983, s. 176-190; P. Klučina, Zbroj a zbraně, s. 398-417. K vozové hradbě Jan Biederman, Vozová hradba a vojenský řád. Univerzální vzor, nebo národnostní specifikum ve vztahu k válečnému umění? In: Kacíři, barbaři, nepřátelé. Odlišnost a stereotypy v pozdním středověku, edd. Vojtěch Bažant – Věra Vejrychová, Praha 2016, s. 248-251. 252

253

253 Otakar Vávra, Podivný život režiséra. Obrazy vzpomínek, Praha 1996, s. 195_196.

254 Český hraný jilm III. 1945-1960, Praha 2001, s. 108-109; Petr Čornej, Husitská tematika v českém filmu (1953-1968) v kontextu dobového nazírání na dějiny /., Iluminace 7,1995, č 3, s. 3-43; II., Iluminace 7, 1995, č. 4, s. 43-75; Týž, Světla a stíny, s. 384-386. 254

255 Lubomír Doležel, Fikce a historie v období postmoderny, Praha 2008, s. 35_52, 94-111; Týž, Heterocosmica II. Fikční světy postmodemí české prózy, Praha 2014, s. 120-149. 255

256 Jan z Příbramě, Život kněží táborských (s. 50): „Item že v tom věku již velmi brzo uzříme pana Břeňka z mrtvých vstalého i mistra Jana Husi i jiné naše známé zmrlé volené božie.“ 256

257 J. Macek, Husitské revoluční hnutí, s. 79-80; Týž, Tábor II, s. 28-31. K tomu Maciej Górny, „Husitské revoluční hnutí“ v české historiografii stalinského období, in: Husitský Tábor a jeho postavení v české historiografii v 70. a 80. letech 20. století (HT – supplementum 2), edd. Doubravka Olšáková – Zdeněk Vybíral. Tábor – Ústí nad Labem 2004, s. 129-148, zvláště s. 136-137. 257

258

258 Jaromír Bělič – Adolf Kamiš – Karel Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 504.

259 Petr Čornej, Otázky a otazníky kolem Jana Žižky (III). „Rytíř boží“ na panovníkově místě? DaS 15,1993. č. 4, s. 14-18. 259

260 „Na Piesku, připravujíce se k boji, prvé sežhli sú všecko předměstie, aby nepřietelé přilehúce neměli se za čím brániti a krýti.“ Viz Petr Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2018, s. 418-419 (starší vydání Petr Chelčický, Drobné spisy, ed. Eduard Petrů, Praha 1966, s. 66). K tomu Jaroslav Boubín, Počátek literární činnosti Petra Chelčického, HT 5,1982, s. 148-149. 260

261

261 František Michálek Bartoš, Písek v březnu 1420, JSH 23,1954, s. 26-27.

262

262 LL I, s. 20 (č. 35).

263 Tomáš Durdík, Královský hrad v Písku, Písek 1993; Tomáš Durdík – František Kašička – Bořivoj Nechvátal, Hrady, hrádky a tvrze na Písecku, Písek 1995, s. 35-58. 263

228

264 O Hájkovi AČ II, s. 185 (č. 320); A. Sedláček, Zbytky register, s. 109 (č. 754); Týž, Hrady VII, s. 190,236; Antonín Profous, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny I-A-H, Praha 1954, s. 653. 264

265

265 Staročeské vojenské řády, s. 12.

266

266 UB I, s. 24 (č. 17).

267

267 F. Palacký, Dějiny III, s. 239.

268 Staročeské citáty in: text F SLČ, p. 215. K tomu již R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, s. 43; František Jindřich Holeček, Několik poznámek k teologické inspiraci táborského božího bojovníka, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), s. 242. 268

269 „Ut ergo desiliere ab equis adversarii, mulieres, que de more suum exercitum sequebantur, proicere pepla in terram iussit, quibus impliciti per calcaria equites prius extincti sunt, quam pedes expedire valerent.“ Aneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica I, s. 284. 269

270 Autor této knihy prožil stejné pocity u Sudoměře navečer 23. září 1984, ale teprve 9. listopadu 2018 se dočetl, že právě s tímto účinkem sochař Emanuel Kodet počítal. Pomník se měl odrážet „od modrého azuru či purpurových červánků, anebo od magické záře měsíce, plným výrazem, připomínajícím zblízka i z dalekého okolí ducha velkého vojevůdce, který stále mezi námi žije…“ Viz J. P., Žižkův památník u Sudoměře, Písecké listy 28,5. 4. 1924, č. 14, s. 1. 270

271 Michal Flegl, Bojiště u Sudoměře a vznik Žižkova pomníku. Památková péče 33,1973, s. 240-242; Zdeněk Hanzl, Kodetův model pražského pomníku Jana Žižky z roku 1913 a Žižkův památník u Sudoměře. Kámen 10, 2004, č. 1, s. 10-13; Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 113,135; Jiří Prášek, Žižkův pomník u Sudoměře, Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2008, Aš 2008, s. 9-12. K artefaktům umístěným v prostoru bojiště po roce 2000 Miloslav Martínek, Rybníky u Sudoměře, in: Přísně tajné! 2017, č. 2, s. 139141. Jejich barevnou fotografii (čtyři husitští bojovníci vyřezaní z jediného dubového kmene symbolizují 400 členů Žižkou vedeného zástupu, mají však i svá jména – Jan, Mikuláš, Břeněk a Viktorin) zveřejnil Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 137. Charakteristický příklad záměrné mytizace sudoměřské bitvy, založené na domýšlení pramenů a vlastních náladových kresbách, podal v romanticky laděné eseji Ladislav Stehlík, Země zamyšlená [I],6 Praha 1986, s. 292-297. 271

272 Na jakém místě se tak stalo, zůstává předmětem dohadů. Viz K., Žižkův brod, Výběr 2, 1965, č. 3, s. 54-55 (zde úvaha o brodu u Maletic, v místě, kde se říkalo V sedlištích). 272

273 Text F SLČ, p. 216; AČ IV, s. 247-248 (č. 4). K Újezdci více A. Sedláček, Hrady VII, s. 214; T. Durdík – F. Kašička – B. Nechvátal, Hrady, hrádky a tvrze na Písecku, s. 66-74; Tomáš Durdík – Jiří Frolich, Nové poznatky o hradu Újezdci u Týna nad Vltavou, CB 10, 2006, s. 337-348 (zde na s. 345-346 o výběru cla, o vazišti vorů pod hradem, o možné existenci přívozu i o úvozové cestě směřující kdysi k brodu). O hradu i brodu, nazývaném později Žižkův, též Martina Sudová – Daniel Kovář, Tvrze, hrady a zámky jižních Čech. Život a sídla jihočeské šlechty, Olomouc 2006, s. 153-171. 273

274

274 FRB V, s. 360; text F SLČ, p. 216.

275 Tak Vavřinec z Březové in: FRB V, s. 362. V podstatě shodná charakteristika i v názvu tištěné verze Kroniky velmi pěkné o urozeném a statečném rytíři Janovi Žižkovi, Čechu i pravdy boží horlivému milovníku etc. [Praha?], b. d. 275

229

„A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.“ Zj 19,11-13

230

IV. TÁBOR A PRVNÍ KRUCIÁTA

231

--

232

r

233

Tábor v polovině 17. století stále ještě prozrazoval starou husitskou pevnost, byť se postupem času proměnil v královské město.

234

KRVAVÉ VELIKONOCE Žižkův příchod pocítili lidé na Táboře téměř okamžitě. Zřejmě v sobotu 30. března, den před Květnou nedělí, ohlašující počátek Svatého týdne, bylo záměrně spáleno Sezimovo Ústí. Jeho obyvatelé, kteří upřednostnili dosavadní život a nepřemístili se zatím na blízké Hradiště, tak museli učinit pod tlakem okolností i proti své vůli. 1 Plameny strávily jak původní, hradbami opevněné město, založené nad ústím Kozského potoka do Lužnice, tak jeho pravobřežní předměstí i Nové Město, situované na levém břehu řeky. Tam měli své příbytky kováři a další řemeslníci pracující s otevřeným ohněm, řezníci a hlavně hrnčíři, profese, jíž se v Sezimově Ústí mimořádně dařilo. Zničení aglomerace, kterou ještě po staletí připomínaly kouřem zčernalé zdi farního i dominikánského kostela, vypáleného hned 21. února,2 bylo z pohledu táboritů nutností. Město, situované na snadno přístupné rovině, neposkytovalo záruku úspěšné obrany. Části obyvatel se plánovité zničení nelíbilo, své domy opouštěli nakvap a ve stresu. Hospodyně musely zanechat příprav oběda a rodiny stihly odnést pouze nejpotřebnější věci. Přesto někteří stačili ještě ve chvatu zakopat do země nádoby či váčky naplněné mincemi. Zřejmě vizím o Kristově království až tolik nevěřili, doufali, že se revoluční vichr přežene a život se vrátí do obvyklých souřadnic. Možná už zaslechli, že po příchodu na Tábor mají noví obyvatelé dobrovolně odevzdat cenné předměty, aby bylo možné zajistit výstavbu revoluční pevnosti. 3 I když archeologický výzkum podrobně zmapoval pouze situaci v levobřežním Novém Městě (na místě pravobřežního středověkého města vzniklo v 19. století obnovené Sezimovo Ústí), výsledný obraz je přesvědčivý a působivý. Málokdy se přihodí, aby archeologové měli datován zánik zkoumané lokality na den přesně. Domy shořely rychle, byly většinou roubené či hrázděné, zbudované na kamenné podezdívce. 4 Praktický zřetel se ve vypjatém okamžiku prolnul s duchovním rozměrem. Událost symbolizovala rozchod se starým světem, ovládaným Antikristovými úklady, a zároveň otvírala prostor k harmonickému životu ve spravedlivé společnosti bratří a sester na nedalekém Táboře, jehož jméno evokovalo Spasitelovu proměnu v přítomnosti tří apoštolů na galilejské hoře a naději ve spasení. 5 Nadcházející Velikonoce, spjaté s vykupitelským činem Kristovým, propůjčovaly zkáze Sezimova Ústí úchvatný eschatologický rámec. Časová souvislost mezi Žižkovým vstupem na Tábor a likvidací poddanského města pánů z Ústí se zdá nesporná, byť ji prameny, pomineme-li zmatené líčení Eneovo, explicitně nezmiňují. 6 Zkušený voják okamžitě rozpoznal možné nebezpečí a zvolil, bez ohledu na pocity sezimoústeckých obyvatel, rychlé a nekompromisní řešení.

235

7.pt'hy O ,:llk,f.e,dT~l,o,n ~ o b(ljl sv ( Mllldl) \'oild sv ptnJ_;11t1 11 lili}'-,. i-41.o .!1tme- " ~ Jl,,\\i, Jlflll'IWťlL°I I~•texw A $1"fJ'olrt.,,lsil {~~'

I na Hradišti hory Tábor zůstávali mnozí lidé ze zničeného města svázáni s bývalým působištěm.7 V jeho areálu i v blízkém okolí nadále vlastnili parcely, zahrady, louky, polnosti a dvory. Ostatně samotné panství Sezimovo Ústí se po brzké smrti Prokopa z Ústí stalo součástí pozemkové držby obce Tábor.8 Ze Sezimova Ústí a téměř 200 dalších lokalit, převážně jihočeských měst, městeček a vsí, si příchozí přinášeli životní styl, v němž pokračovali i na Táboře. Část z nich využila zbytků zástavby a parcel zaniklého 236

města Hradiště, jiní si začali stavět domy na volné ploše. Budovali je rychle, nejednou jako provizoria s úmyslem, že si po čase postaví solidnější obydlí. Kdo si představuje, že Tábor byl od počátku kamennou pevností s množstvím zděných domů, propadá omylu. Na jaře 1420 byl především jedním velkým staveništěm a ani později nepřipomínal pozdně gotické město, které na nás hledí z raně novověkých vedut. V areálu sevřeném hradbami, jejichž rekonstrukce i dostavba patřily k nezpochybnitelným prioritám, převládaly po dlouhá desetiletí typy domů známé ze Sezimova Ústí. Jako stavební materiál se nejčastěji uplatňovalo dřevo a hlína. Zřetelně to dokládá osobní svědectví Eney Silvia z roku 1451. Původní husitský Tábor byl plný zahloubených přístřeší (takzvaných zemnic a polozemnic, sloužících jako dočasná obydlí) i kůlových, roubených a hrázděných objektů, krytých šindelovými střechami. Skleněná okna byla výjimkou a zděné domy vzácné.9 Tomu odpovídala i cena, v porovnání s Prahou až směšně nízká. Zatímco v pražském souměstí bychom dům v ceně pod 3 kopy grošů asi marně hledali (na Starém Městě nebyl prokazatelně ani jediný), v Táboře jich evidujeme plno. Tím se vysvětluje, že na ploše necelých 18 hektarů rychle vzniklo 600 domů, mezi nimi jen zlomek zděných. Teprve s pozvolným nahrazováním maloplošných dřevěných a hrázděných staveb kamennými objekty počet domů klesal, kolem roku 1530 byl v porovnání s rokem 1440 o téměř 30 % nižší. Dřevěný byl i první táborský kostel, s příznačným zasvěcením Proměnění Páně na hoře Tábor, podle Eneova mínění „podobný venkovské stodole“, nicméně odpovídající radikálně husitské představě o prosté a neokázalé křesťanské církvi. I tento kostel ustoupil na přelomu 15.-16. století pozdně gotickému kamennému chrámu, dokončenému téměř současně s novou radnicí ve druhém desetiletí 16. věku.10 Výstavba nové obce probíhala v zásadě podle plánu, i když nevíme, kdo ji řídil. Tábor, ač z čistě právního hlediska nebyl městem a jeho obyvatelé budovali vzorovou obec řídící se božím zákonem, nepochybně vznikal jako sídliště městského typu. O prvotní podobě a složení samosprávných orgánů není nic známo. V prvních čtyřech až pěti týdnech existence táborské komuny však vůdčí role nepochybně připadla kněžím. Na Hradišti hory Tábor se jich sešlo minimálně dvacet, leč žádný z nich na sebe nestrhl roli uznávaného vůdce. O důležitých záležitostech asi od počátku rokovala a usnesení přijímala takzvaná „velká obec“, shromáždění všech dospělých obyvatel, svolávaná na hlavní náměstí nebo do hradního komplexu. Snad právě ona, možná na svém prvním setkání, zvolila do čela světské správy čtyři hejtmany. Pojmenování funkce napovídá, že měli na starosti zejména vojenské záležitosti, avšak nejen je. Současně byli i „správci lidu táborského“, tedy měli širší (i politické) kompetence a fakticky řídili celou světskou sféru. Počet čtyř hejtmanů pouze na první pohled odpovídal systému obvyklému v královských městech, založenému na principu čtyř čtvrtí, z nichž každá v případě nutnosti stavěla pod svou korouhví vojenskou jednotku složenou z bojeschopných obyvatel. Tábor však nebyl městem, nýbrž revoluční obcí, jejíž realita si vynutila vznik specifických organizačních forem. 11 Kdy přesně se volba hejtmanů konala, nevíme. Obvykle se uvažuje o Svatém týdnu (1.7. dubna), kam ji v podstatě klade Vavřinec z Březové, ač nikoliv s určitostí.12 Tento termín v zásadě vyhovuje, protože jednání se už mohli zúčastnit přesídlenci ze Sezimova Ústí, tvořící jádro táborské komunity. Volba nepochybně reflektovala dosavadní zásluhy, renomé, schopnosti i autoritu a nepřinesla větší překvapení. Spolu s Mikulášem z Husi, Chvalem Řepickým z Machovic a Zbyňkem z Buchova zaujal ve čtveřici hejtmanů nepřehlédnutelné místo Jan Žižka. Na Jana Valkúna z Adlaru, ač do lokality nad Lužnicí dorazil, hejtmanský úřad nezbyl. Fakticky od počátku existence táborské obce se tak při 237

jejím řízení prosadil model prozrazující genetické sepětí s organizačním principem poutí „na hory“. Součinnost teokratické (kněžské) a vojenské složky, zabezpečované převážně příslušníky nižší šlechty, zůstala pro Tábor příznačná po celé revoluční období, byť se správní systém proměňoval. Úzké propojení duchovní a světské moci plodilo však i zde problémy. Mezi oběma složkami panovala tenze, která čas od času propukala v otevřené krize. Ve zprávě o volbě táborských hejtmanů uvedl Vavřinec z Březové Žižku na druhém místě, tedy za Mikulášem z Husi, ale před Zbyňkem z Buchova. Kronikář přitom asi respektoval oficiální pořadí, známé z jediné zachované listiny a podmíněné snad stářím či společenskou prestiží jmenovaných mužů, nikoliv urozeností. 13 V tomto směru mezi hejtmany neexistovaly zjevné rozdíly. Chval byl z této čtveřice téměř jistě nejmladší, neboť zemřel (možná až po roce 1465) v mimořádně vysokém věku.14 Jen o několik listů dále, při líčení táborské pomoci Praze, však Vavřinec zařadil Žižku ve výčtu táborských hejtmanů až na úplný konec. Se značnou pravděpodobností tu ale jako poučený rétor použil stylistickou figuru zvanou klimax (tj. žebřík), řadící významy směrem od méně důležitého k nejdůležitějšímu. Není přitom pochyb, že kronikář sám považoval ze všech táborských hejtmanů za nejschopnějšího a nejpozoruhodnějšího právě jednookého válečníka.15 Z přítomnosti Mikuláše z Husi na Táboře nepřímo plyne jeden bezpečný poznatek. Nedlouho předtím ztratil svůj opěrný bod na Zelené Hoře, kterou, možná ještě před Žižkovým odchodem z Plzně, dobyl pan Bohuslav (VI.) ze Švamberka. Podle kronik zde mladý katolický pán pobil a upálil „mnoho lidí“. 16 Údaj Starého letopisce, že k tomu došlo necelý rok po obsazení lokality husity, není třeba brát doslova. Rozporů v časových údajích nacházíme v tehdejších kronikách víc než dost.17 Zatímco činnost Mikuláše z Husi a Chvala Řepického v průběhu podzimu 1419 a v prvních týdnech roku 1420 alespoň v hrubých obrysech známe, Zbyněk z Buchova se na dějinném jevišti vynořuje náhle. Takřka jako muž bez minulosti, byť se v srpnu 1419 připomíná mezi patrony kostela (sv. Havla) v Oldřichovci. 18 Zbyňkovo vladycké sídlo Buchov stálo o samotě nedaleko Votic, na dosah silnice České Budějovice – Miličín – Benešov – Praha, v kopcovité krajině, nedaleko návrší zvaného dnes Mezivrata. Z půvabné lokality, která později inspirovala spisovatele Jana Herbena (Hostišov), Karla Nového (román Rytíři a lapkové) i členy malířského rodu Panušků, vedla a vede příjemná procházka přes Oldřichovec do Smilkova, po němž se psal přední husitský šlechtic Jan Sádlo. Je velmi pravděpodobné, že i Zbyněk patřil k účastníkům poutí „na hory“. Vznikající Tábor byl z Voticka snadno dostupný, z Buchova jen několik hodin chůze. Jistě i proto z této oblasti přilákal řadu lidí, například z Kamberka, Krchleb, Louňovic, Miličína, Petrovic, Pravonína, Stupčic i samotných Votic. Zbyněk, který se naposledy připomíná 31. října 1425, je z čtveřice původních táborských hejtmanů znám paradoxně nejméně, ač jeho potomci i příbuzní (o dětech Mikuláše z Husi a Chvala Řepického nevíme nic) náleželi k veřejně činným osobám a nabyli značné proslulosti. Jeho syn Mikuláš, politicky spjatý s Jiřím Poděbradským, náležel mezi příslušníky pohusitské válečnické aristokracie a držel poměrně rozsáhlé statky na Chrudimsku. Zbyňkův stejnojmenný vnuk, setrvávající v husitské konfesi, učinil kariéru jako nejvyšší maršálek knížete Jindřicha Münsterberského, oblíbeného syna Jiřího z Poděbrad, nikoliv ale v českém vnitrozemí, nýbrž na českém severovýchodě (Náchodsko) a v Kladsku. Na rozhraní 15.-16. věku jej však stihl hospodářský úpadek, který přivedl rod k bezvýznamnosti. 19 238

Díky válečnickému věhlasu zastínil Žižka zbývající tři hejtmany natolik, že v dějinné paměti zakotvil jako zakladatel Tábora, jímž striktně vzato nebyl. Táborská obec si několik let po vojevůdcově smrti dala vymalovat jeho podobu na hlavní městskou bránu. Žižka tu byl vyobrazen na štítě, dle slov Eney Silvia jako homo senex, tedy stařec. Na sousedním štítě se skvěl anděl s kalichem, motiv známý z tehdejších komorových kachlů a odkazující k přijímání pod obojí způsobou. Spojení jednoho z hlavních husitských principů s bojovníkem, jehož prý táborité uctívali „jako božstvo“,20 bylo zcela opodstatněné. Zatímco obraz na městské bráně podlehl času, zachoval se jiný artefakt. Polychromovaná plastika jednookého Žižky byla spolu s postavami Jana Husa a Jeronýma Pražského zakomponována do monumentálního městského znaku, umístěného na táborskou radnici kolem roku 1516, sto let po smrti kostnických mučedníků a nedlouho před stým výročím založení husitské pevnosti. Dílo uznávaného kameníka a stavitele Wendela Rosskopfa, pořízené na zakázku městské obce, mělo navždy vyjadřovat úctu, již táborští obyvatelé chovali k nejvýznamnějším osobnostem husitství u vědomí, že Husovu působení na Sezimoústecku a Žižkovým činům vděčí Tábor za svou existenci i proslulost.21 V české dějinné paměti tak vcelku logicky zakořenilo podání Eney Silvia, kterak právě Žižka dobyl Sezimovo Ústí a poté vybral vhodné místo pro založení nedobytné husitské pevnosti a sám jí dal jméno Tábor („Civitati Thabor indidit nomen“).22 Chybná zpráva o ovládnutí Sezimova Ústí Žižkou však nemusí být nutně výmyslem italského humanisty. Nachází se totiž už v textu F Starých letopisů, sepsaném nezávisle na Eneově Historii.23 Zřetelný ozvuk Eneova vyprávění (ale i druhé redakce Starých letopisů) naopak čteme v kronice Martina Kuthena, dle něhož sice Tábor založil „nějaký“ Hromádka „z vojska Žižkova“, ale Žižka poté „město“ velmi „pevně zdmi i jináč ohradil“. 24 Eneova verze se po staletích zalíbila též tvůrcům zmíněné husitské filmové trilogie, v níž jednooký hejtman odchází se svými věrnými z názorově rozkolísané a kompromisnické Prahy nikoliv do Plzně, nýbrž na místo, které sám vybral. Na Tábor.25 O tom, jak si čtyři táborští hejtmani rozdělili kompetence, nemá valný smysl diskutovat. V důsledku absence pramenů spočívá každá argumentace na vodě. Vedle Žižky si až do své smrti podržel nespornou autoritu Mikuláš z Husi, asi více politik než válečník. Z kronikářů vzali tento fakt v potaz jedině Vavřinec z Březové a o jeho dílo se opírající Bohuslav Bílejovský, který z Mikuláše dokonce učinil nejvyššího táborského hejtmana.26 Důvod měl jediný – pořadí hejtmanů ve Vavřincově Husitské kronice. Do říše fantazie pak patří úvahy některých moderních historiků o existenci čtyř samostatně operujících táborských vojsk, vedených již na jaře 1420 Žižkou, Mikulášem z Husi, Chvalem a Buchovcem. Takovým množstvím lidských zdrojů tehdejší Tábor nedisponoval i proto, že se většina obyvatel v prvních měsících intenzivně podílela na výstavbě revoluční pevnosti a vlastních příbytků. 27 Výklad věnovaný táborským vojenským aktivitám o Svatém týdnu vychází právě z těchto zjištění. Destrukce Sezimova Ústí byla prvním krokem k zajištění elementární bezpečnosti nové obce bratří a sester, ohrožované z několika blízkých lokalit. Na prvním místě z městečka (Mladá) Vožice, do níž se stáhla část „železných pánů“, ve skutečnosti Zikmundem placených žoldnéřů pod velením kutnohorského mincmistra Mikuláše Divůčka z Jemniště. Jaké byly jejich záměry, těžko odhadovat. Od bitvy u Sudoměře uplynul více než týden. Přítomnost (možná až několika stovek) ozbrojenců necelých 20 kilometrů od Tábora byla znepokojující. Divůček se svými muži mohl perzekvovat husitské radikály v táborském 239

okolí a snad i pomýšlet na dobytí revoluční obce. Městečko Vožice s hradem bylo příhodným opěrným bodem. Zástavně je drželi bratři Materna a Kryštof z Ronova, tvrdí katolíci, figurující na seznamu šlechticů, kteří 6. listopadu 1419 vypověděli nepřátelství husitské Praze.28 I v jejich zájmu bylo zničení Tábora, jehož vojenské velení se rozhodlo proti Vožici preventivně zasáhnout. Průběh operace, vedené Janem Žižkou a zahájené kolem půlnoci ze 4. na 5. dubna, tedy ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek, nápadně připomíná předrevoluční akce bojových šlechtických družin či lapkovských tovaryšstev. Pozdě k ránu, ještě za tmy (Starý kolegiát říká in nocte, tj. v noci; shodně staročesky psané Zlomky rýmované kroniky) a před rozbřeskem (slunce vycházelo ve čtvrt na šest) překonal táborský oddíl v tichosti kůlovou palisádu chránící městečko a překvapil spící žoldnéře bojovým pokřikem i podpálením několika domů. To stačilo, aby vzápětí téměř celá Vožice lehla popelem. V nastalé panice táborité několik nepřátel pobili a několik jich zajali, většina šokovaných bojovníků (byli mezi nimi i severočeští šlechtici Jan Kaplíř ze Sulevic, Petr Skála ze Sulevic, Gerunk ze Sulevic a Rüdiger ze Skalky)29 se však spolu s Mikulášem Divůčkem zachránila na místním hradě. 30 Jeho dobývání přesahovalo síly Žižkových mužů. Zprávy o následném dobytí hradu, respektive o jeho osmidenním obléhání, občas opakované i v moderní historické produkci, jsou očividně nesmysl. 31 Ve skutečnosti kapituloval hrad před husity po delším odporu až na podzim 1425. Poté byl zbořen. 32 Se zajatci i s ukořistěnou výstrojí, výzbrojí a především s koňmi se vítězové asi ještě týž den vrátili na Tábor. Byla to kořist nesmírně cenná, protože kvalitních zbraní a jezdeckých koní se táboritům zoufale nedostávalo. 33 Žižka toho okamžitě využil k vycvičení tolik potřebných jízdních bojovníků: „A tu hned sobě jezdcuov naděla; a kterého podobného pacholka viděl, na toho dada oděnie a kuoň podeň, a vycvičil jeho k jiezdě a k boji.“34 Jiný text Starých letopisů, aniž by zmínil Žižku v roli jezdeckého instruktora, lapidárně konstatuje: „A tu teprv táboři na koniech počeli jezditi.“ 35 Byl to ovšem pouze rychlokurz. Jízda na koni a jeho ovládání v nejrůznějších situacích nutně vyžadovaly několikaletý systematický výcvik. Ač na koni jezdili i někteří sedláci, sotva se jejich um dal srovnávat se šlechtickou praxí, násobenou účastí v turnajích a na lovech. Sociální složení husitských vojsk i obtíže s pořizováním kvalitních (a drahých) jezdeckých koní tak od počátku určily poměr pěších a jízdních bojovníků, který se časem ustálil zhruba v poměru 9: 1. Ani zajatce nebral Žižka samoúčelně. Nehodlal je živit a čekat na stanovené výkupné. Měl s nimi jiné plány. Záhy je vyměnil za husity zajaté u Sudoměře a odvlečené do Kutné Hory. Mincmistr Divůček na toto řešení jistě ochotně přistoupil. Zbraň a zbroj ukořistěnou ve Vožici využili táborité možná již po dvou dnech. Datum, kdy napadli tvrz Sedlec, situovanou 6 kilometrů jižně od centra Tábora na levém břehu Lužnice, není bezpečně známo. Takzvaný Starý kolegiát sděluje, že se tak stalo tempore Pasche, tj. ve velikonočním čase. To je sám o sobě pojem značně široký. V církevním vymezení zahrnuje plných 50 dnů od Velikonoční neděle až do Letnic. Pojem Pascha nicméně většinou označuje Hod boží velikonoční, tedy Velikonoční neděli, která roku 1420 připadla na 7. dubna. 36 Ani další prameny neoplývají zrovna přesností. Vavřinec z Březové neurčitě říká hiisdem diebus (v týchž dnech), přičemž sedleckou epizodu nepřímo klade mezi 8. a 17. duben. Naopak o 120 let později píšící Václav Hájek z Libočan ví, že k dobytí tvrze došlo v pondělí 15. dubna, den po Provodní neděli, kdy se prý na Táboře uskutečnila volba čtyř hejtmanů. To je ale snadno rozpoznatelné volné domýšlení Vavřincových slov. V podání známého fabulátora totiž táhnou k Sedlci společně Mikuláš z Husi, Žižka, Buchovec i Chval, což by ale znamenalo, že na Táboře 240

k jeho obraně fakticky nezůstala ani noha. A aby byl rébus dokonalý, klade Zacharias Theobald, autor z počátku 17. století, pád sedlecké fortifikace ke 13. dubnu. 37 Ač Starý kolegiát nepracoval vždy s přesnými denními daty, logická úvaha hovoří ve prospěch Velikonoční neděle. Do sedlecké fortifikace se po ztrátě Sezimova Ústí a hradu na Hradišti stáhl pan Oldřich z Ústí i se svými lidmi. Bylo mezi nimi též několik členů někdejší kamenické ozbrojené družiny, jejíž větší část následovala Prokopa z Ústí. Poměrně dobře opevněná tvrz, chráněná valy, 15 metrů širokým a 3 metry hlubokým příkopem a pěti rybníky, napájenými prostřednictvím spojovacího kanálu, skrývala ve svém nitru množství cenných předmětů. Okolní církevní instituce tu ve zdánlivém bezpečí uložily monstrance, kalichy a ornáty, ohrožené ničivým příbojem husitského radikalismu. Oldřich možná v koutku duše počítal s pomocí Divůčkových ozbrojenců. Byla to jeho poslední naděje, protože na Sedlci žil fakticky v izolaci a na pomoc sousedních šlechticů, vesměs utrakvistů, spoléhat nemohl. Jeho nedávní Sezimoústečtí poddaní zatím čekali na vhodnou příležitost k rychlému a definitivnímu zúčtování. I tyto okolnosti mluví ve prospěch Velikonoční neděle 7. dubna.38 Den odpočinku by jistě aktérům vožického přepadu stačil, nehledě na fakt, že Sedlec dělily od Tábora necelé dvě hodiny pěší chůze. Podle Starého kolegiáta proběhl útok na Sedlec v Žižkově režii. Totéž praví i Enea Silvio, závislý ovšem na českých zdrojích a vlastní imaginaci. 39 Žádný jiný soudobý pramen velitele operace výslovně nejmenuje. To platí především o Vavřincovi z Březové, jehož kronika ale nezmiňuje Žižku ani v Mladé Vožici. Ovšem i Vavřinec mezi řádky připouští, že jednooký velitel na Sedlci byl, neboť dobytí tvrze spadalo do kompetence nedávno zvolených hejtmanů. 40 Bylo by velkým překvapením, kdyby právě ostřílený válečník u vojensky náročného podniku chyběl. Důvod, proč pražský učenec Jana Žižku výslovně neuvedl, mohl být jediný. Z hororových scén, které se v dobyté tvrzi odehrály, tuhne ještě po staletích krev v žilách. Nebylo to naposledy, co mistr Vavřinec přítomnost svého oblíbence zamlčel ve snaze vylepšit jeho dějinný obraz. Krutosti a morbidnosti výjevů, detailně popsaných „českým Plutarchem“ v Husitské kronice a zachycených i v jiných pramenech, se několik moderních historiků mermomocí vzpíralo uvěřit. Prohlašovali, že přece není myslitelné, aby je spáchali radikální husité, natož rekovný Jan Žižka. Proto neváhali označit sedlecké dění za pomluvu, šířenou s cílem pošpinit táborský štít.41 Tváří v tvář drsnému šklebu minulosti náhle zapomněli, jakých zvráceností jsou i dnes schopni lidé, jejichž ruce vede představa vlastní výlučnosti, násobená příslušností k odhodlanému davu, a jejichž činy motivuje zběsilá touha po pomstě za utrpěná příkoří. Nuže, co se na Sedlci vlastně stalo? Poté, co se táborité zmocnili vodní tvrze útokem (per impetum), všechny, kdo jim statečně kladli odpor (strenue restitissent) pobili, Oldřicha z Ústí pak „umlátili cepy a nakonec, usekavše mu nohy, vhodili do ohně…“42 To ale nebylo vše. Šesti významnějším (pocioribus) obráncům, kteří smršť přežili, učinili vítězové drsnou nabídku. Kdo z nich si chce zachovat život, musí srazit hlavy svým druhům. „A tak jeden z nich, řečený Pinta, sťal pět svých a připojil se k táborům.“43 Poté husitští bojovníci snesli na hromadu všechny nalezené cennosti a následně je spálili. Kořistí, pokud to nebyli koně, zbraně a zbroj, programově opovrhovali. Všechny výrobky uměleckého řemesla a předměty nepotřebné k prostému životu byly v jejich očích součástí hříšného světa předurčeného k neodvratné zkáze. Té neunikla ani samotná sedlecká tvrz. Zapálený objekt ponechali vítězové osudu. Myšlenkou, že by na Sedlci umístili posádku, se vůbec nezabývali. Neměli dostatek lidí a hnízdo Antikristova zplozence, který pronásledoval sezimoústecké husity, si nic jiného ani nezasluhovalo. Kromě hlavní budovy, takzvaného paláce (o rozměrech 21m x 13,5 m), 241

podlehl zkáze i sousední menší objekt neznámého určení. Poplužní dvůr, ves Sedlec (časem zaniklou; Matěj ze Sedlce se jako konšel připomíná na Táboře v květnu 1439),44 louky i dva mlýny (přetrval jediný, nazývaný Soukeník), spojené s pravým břehem Lužnice přívozem, učinila táborská obec postupně součástí své vznikající pozemkové domény. Téměř veškeré stopy po zmizelé tvrzi zničil v šedesátých letech 20. století pionýrský tábor. V terénu je dnes rozezná pouze zkušený specialista. 45 Jak reagovala na zprávu o exemplárním usmrcení Oldřicha z Ústí jeho manželka Anna z Říše, nevíme. Byla to další z ran, které jí život uštědřil. Zesnula někdy před rokem 1437. Její věno obdržel na základě porevolučního rozhodnutí zemského soudu Jan z Ústí, nevlastní bratr Oldřichův a vlastní bratr Prokopův.46 Ostatně žádná kronikářská zpráva nezmiňuje na Sedlci ženy a děti, což by jistě Vavřinec z Březové neopomněl zdůraznit. I tento faktor mohl přispět k vystupňované krutosti. Nepochybují-li historikové, že barvité okolnosti zániku sedlecké tvrze byly odvetou sezimoústeckých husitů za příkoří, která jim pan Oldřich způsobil, řada z nich o Žižkově účasti (i s ohledem na autoritu Vavřince z Březové) raději mlčí. Josef Macek ji kategoricky vyloučil s poukazem na drastický postup, který prý neodpovídal praxi jednookého válečníka. Naopak jiní badatelé pokládají vojevůdcovu přítomnost na Sedlci za jistou.47 Ve skutečnosti neexistuje žádný relevantní důvod, proč ji problematizovat. Dva texty Žižku konkrétně jmenují a Vavřinec z Březové ji nepopírá. Vědecká skepse nemůže jít tak daleko, aby zcela ignorovala řeč pramenů. Navíc i další události v průběhu roku 1420 naznačují, že nesmiřitelný postup proti nepřátelům odpovídal Žižkovým intencím. Bývalý trocnovský zeman v nich vždy figuruje jako mstitel, který ve jménu božího zákona trestá všechny křivdy, zrady i protivenství a nikdy nikomu nic neodpustí. Budeme mít ještě nejednu příležitost dokumentovat tento rozměr Žižkovy osobnosti, spojující hejtmanský úřad s oprávněním rozhodovat o vině a trestu. Na Sedlci se ujal výkonu trestu nad svými spolubojovníky tolik diskutovaný Pinta. Situace, v níž se ocitl, působí dnes sice z právního hlediska absurdně, přesto je poměrně dobře doložená v sousedních německých oblastech a v Polsku. Středověké zvykové právo v některých kauzách připouštělo, aby zločinec obdržel příležitost k záchraně vlastního života, pokud sám popraví jiného zločince, třeba i svého příbuzného či přítele. Někdy se takový člověk musel po vykonané exekuci natrvalo ujmout výkonu katovské profese, považované ve středověku za společensky diskvalifikující. 48 V rámci právních a etických úvah známe takové případy i z českého prostředí. Krátce před husitskou revolucí předložil na pražském vysokém učení neznámý vzdělanec kvestii, v níž řešil problém, zda je lepší zabít člověka, či se dát od něho zabít. Jakoby mimochodem zde upozornil na zvyk udělit odsouzenci milost, popraví-li vlastní rukou jiného delikventa.49 K událostem na Sedlci je odtud pouhý krůček, uvědomíme-li si, že mezi radikálními táborskými duchovními působili i absolventi a někdejší studenti pražské univerzity, například mistr Jan z Jičína a militantní Jan Čapek. Inspirace však nemusela nutně pocházet z prostředí pražské alma mater. Stejně dobře se krutý zvyk mohl uplatňovat v rámci lapkovských tlup i jiných zločineckých struktur jako „přijímací zkouška“ a současně jako prověrka přeběhlíkovy loajality vůči novému společenství. Nejasnosti obestírají i postavu samotného Pinty. Téměř nepochybně byl totožný se stejnojmenným členem kamenické ozbrojené družiny, působící už před revolucí ve službách pánů z Ústí, a předním aktérem známého přepadu jindřichohradeckých kupců u Miličína v roce 1417. Podle výpovědi dopadených účastníků byl „Pinta z Kamenice“ dokonce velitelem celého podniku, který svým rozsahem překonal všechny obdobné 242

kriminální činy. 50 Snad mu roli hejtmana (tak jej při výslechu označil jeden z kompliců), vynesla rozhodnost a bezohlednost, které později prokázal na sedlecké tvrzi. V úvahu však připadá i jeho vynikající znalost krajiny na pomezí jižních a středních Čech. Tento moment spolu s přízviskem Pinta i příslušností k pociores signalizuje násilníkův eventuální šlechtický původ. Není to marná stopa. Na počátku 15. století nacházíme v oblasti mezi Strakonicemi, Pískem a Příbramí řadu nižších šlechticů, jejichž heraldickým znamením byla pinta (tj. nádoba s podstavcem, vypouklým bříškem, rozšířeným hrdélkem a ouškem k držení), umístěná na štítu či helmu.51 Užívali ji vladykové ze Škvořetic, Mirovic, Obděnic, Tušovic, Bukovan i Vratišova a některým z nich se zcela běžně říkalo Pinta.52 Mimo jiné shodným znamením pečetil rovněž Jan Baštín z Porostlé (u Dubence na Příbramsku), pozdější člen Žižkova východočeského svazu. Není tudíž vyloučeno, že ze stejného rozrodu pocházel též kamenický a posléze táborský Pinta. U muže s kriminální minulostí sotva překvapí otrlost, s jakou sprovodil ze světa pět svých druhů. Další Pintův životní běh se ztrácí v mlze. V letech 1434-1442 se na Táboře připomíná Vaněk (Václav) Pinta, profesí bečvář, který zemřel asi roku 1444, zanechav po sobě manželku a dluhy. 53 Proměna ostříleného bojovníka a bezohledného násilníka v usedlého řemeslníka, vlastnícího dům v hodnotě 5 kop grošů, je ale málo pravděpodobná. Při značném počtu Pintů, kteří se v oblasti Písecka a Táborska pohybovali, proto zůstává identifikace sedleckého „kata“ nadále otevřená. Podle pověsti strašil Pinta v lese zvaném Pintovka na levém břehu Lužnice pod Táborem ještě v nedávných desetiletích, jiné vyprávění ho posadilo do ohnivého vozu, v němž se prohání po nocích.54 Události v Mladé Vožici a zvláště na sedlecké tvrzi mají obecnější význam. Příkladně ilustrují zlom, který v táborském prostředí nastal jako důsledek nenaplněného očekávání konce hříšného světa. Víceméně pasivní adventistický přístup se téměř přes noc změnil v odhodlání odstranit nevyhovující poměry ozbrojeným bojem, vedeným po boku Spasitele, jenž už potají sestoupil na pozemský svět,55 aby tu založil své království, které potrvá až do Posledního soudu. Užití násilí, příznačné na sklonku roku 1419 pro husity kolem Jana Žižky a Václava Korandy, se rychle stalo běžnou praxí většiny husitských radikálů. Zhruba tak lze v hutné zkratce postihnout posun od adventismu k chiliasmu (respektive millenarismu), jakkoliv je pojem chiliasmus nepřesný a zavádějící, neboť pozemské panování Kristovo nemuselo ve zjitřených představách středověkých vizionářů nutně trvat celé tisíciletí. 56 Táborským bratřím i sestrám připadl světodějný úkol připravit prostor pro Kristovu říši a nesmlouvavě očistit zemi od hříchu a všech hříšníků. Z pohledu táborských kněží nastal čas nelítostného trestání protivníků božích pravd, zdůvodněný verši Starého i Nového zákona, jediné instrukce, kterou se věrní křesťané musí řídit. Z traktátu táborského kněze Jana Čapka, básníka a vizionáře,57 dští ještě po staletích oheň zkázy, šířené táborskými bojovníky. Vede je sám Hospodin, který v přicházející den sežehne všechny opovážlivce a svévolníky tak, že „nezůstane po nich ani kořen ani větev“ (Mal 3, 19). Bůh totiž stvořil „oheň, krupobití, hlad a smrt… jako trest“ (Sír 39, 29) a nepřátele božího zákona proto čekají nejen pohromy, „rozbroje a meč“, ale také „zkáza“ a „bič“ (Sír 40, 9). Zato spravedlivým se nic nestane, neboť „Kristus za škody stojí“. Tento obrat je mimo jiné jedním z několika nepřímých důkazů, že text slavného husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci (s veršem „Kristusť vám za škody stojí“) složil právě sršatec Čapek.58 Dva biblické odkazy z Čapkova traktátu lze vztáhnout k dění na Sedlci do té míry, až se vnucuje představa, že patřil k duchovním, kteří tu husitský zástup podněcovali k ukrutnostem. Předně je to odvolání na druhý list apoštola Pavla Soluňským: „A je 243

spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše.“ (2 Te 1, 6-8) Druhý citát pak přímo evokuje konec Oldřicha z Ústí: „Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravostí, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 13, 41-42) Víme-li, že táborští kněží přirovnávali bojovníky za boží zákon k andělům rozsévajícím zkázu, 59 pak se vykonavatelé ortelu nad panem Oldřichem nepochybně považovali za spravedlivé, kteří „zazáří jako slunce v království svého Otce“ (Mt 13, 43). Pokud se exekuce uskutečnila opravdu o Velikonoční neděli, dostávala vyšší, slavnostní rozměr. Byla poctou vzkříšenému Kristu, jehož království táborité ve svatém zápalu připravovali. Žižka jako hejtman táborského oddílu toto nadšení a současně zavazující odpovědnost vůči Bohu nepochybně sdílel. I jeho pohltilo chiliastické odhodlání, s nímž vedl své trestající anděly do dalších zápasů. Vize i alegorie starozákonních proroků a odkazy sv. Pavla na drama Posledního soudu proměňovali táborité v strhující i děsuplnou realitu.

244

VYHLÁŠENÍ KRIZE V době, kdy táboři likvidovali nepřátelské opěrné body v blízkosti revoluční obce, končilo ve Vratislavi jednání říšského sněmu. Král Zikmund na něm řešil kdeco. Plánoval křížovou výpravu proti Turkům, zabýval se konfliktem s Benátkami, s nimiž se roku 1418 znovu ocitl ve válce, a anglickému králi Jindřichovi V. na základě smlouvy uzavřené roku 1416 v Canterbury sliboval pomoc proti Francii. Obě strany přitom věděly, že ji nebude moci poskytnout. Především ale chystal vojenské tažení, jehož cílem bylo ovládnutí Prahy, zakončené triumfální korunovací na českého krále ve Svatovítské katedrále. Zikmund tak vyjadřoval nedůvěru české katolické i kališnické šlechtě, která nedokázala poměry v Čechách zvrátit v jeho prospěch. O vojenském řešení české otázky bylo rozhodnuto nejpozději na přelomu ledna a února. Poněvadž římský král nedisponoval potřebnou ozbrojenou silou, jež by mu rychle zajistila kontrolu nad Prahou i celým Českým královstvím, rozhodl se opřít o prostředek, k němuž se dosud stavěl rezervovaně, totiž kruciátu. Tu však mohl vyhlásit jedině papež. Současně se Zikmund snažil zajistit loajalitu a podporu německých oblastí Říše, na niž spolu s Uherským královstvím v nadcházející vojenské konfrontaci spoléhal, i katolických vedlejších zemí Koruny české. Křížová výprava však byla značně riskantním podnikem s nepředvídatelným politickým dosahem. Přesto na ni ryšavý Lucemburk vsadil. Shledávat hlavního iniciátora kruciáty v papežském nunciovi Fernandovi (Ferdinandovi) de Palacios, který v letech 1418-1434 zastával úřad biskupa v galicijském Lugu, není, vzdor názoru několika renomovaných znalců, dost dobře myslitelné. Určující byl Zikmundův zájem. Římský král se nicméně nevzdával naděje, že k otevřenému boji nakonec nedojde, neboť mohutná vojenská síla husity zastraší a přinutí k jednání, čímž se ožehavý problém vyřeší politicky. Této strategii přizpůsobil zvolenou taktiku, v níž hrozbu nesmlouvavým ozbrojeným zásahem umně střídal s nabídkami k rozhovorům o možném kompromisu. Jeho aktivity cílily především na Prahu jako centrum a srdce království. Oprávněně a logicky. V případě, že by souměstí na Vltavě otevřelo Zikmundovi brány, byla by porážka husitského odboje v regionech rychlou záležitostí. Zprávy zasílané z Vratislavi do německých oblastí Říše proto jednohlasně sdělují, že Lucemburk chystá vojenské tažení k hlavnímu městu Českého království. 60 Představení, které Zikmund ve slezské metropoli režíroval, bylo dokonale promyšlené. Ještě dříve, než se spolehliví poslové vrátili od papeže Martina V. z Florencie (do Říma se Svatý otec stále ještě obával vstoupit) s bulou vyhlašující kruciátu, manifestoval, že nedovolí jakoukoliv městskou rebelii proti panovníkovi. V pondělí 19. února 1420 uspořádal ve Vratislavi v přítomnosti zástupců devíti měst Vratislavského a Svídnickojavorského knížectví, bezprostředně podřízených českému panovníkovi, nejvyššího maršálka Českého království Jindřicha z Lipé, vratislavského hejtmana Jindřicha Lefla z Lažan, nejvyššího dvorského sudího Albrechta z Koldic, nejvyššího písaře Mikuláše Chudého z Lobkovic, Jana, řečeného Sekretář, z Kostelce (nad Černými lesy) a Hynce z Lažan, okázalý soud. Vratislavský podhejtman Georg Cetrys a jeho předchůdce ve funkci Hans Wiltberg na něm jménem krále Zikmunda obvinili obžalované vratislavské obyvatele, kteří se podíleli na svržení a pobití městských úředníků v červenci 1419, ze zrady, násilí, protiprávní popravy nevinných, z krádeží, vražd a zničení úředních písemností. Rozsudek byl tvrdý. Radní, kteří se dopustili těchto provinění, i ti, kteří jim pomáhali, propadli svými hrdly a statky. Méně kompromitované osoby mohl Zikmund 245

potrestat dle vlastního uvážení. Poprava se konala 4. března 1420 na hlavním vratislavském náměstí, snad před budovou radnice (pozdní tradice hovoří o kraji náměstí před farním kostelem sv. Alžběty). Přesný počet usmrcených není znám, nejčastěji se mluví o třiadvaceti lidech. Na jejich usmrcení se prý podílelo osm katů. Popravou represe neskončily. Listinou datovanou 13. března zakázal Zikmund cechovní shromáždění, cechy podrobil kontrole městské rady, rozpustil náboženská bratrstva, zakázal nošení i přechovávání zbraní, a řezníci, hlavní aktéři povstání, museli přenést své krámy na kraj města. Složení nové městské rady, jmenované 23. února, i městského soudu vracelo řízení města do rukou patriciátu a znamenalo i rehabilitaci osob postižených převratem v létě 1418. Celkem postihy (patřily sem i konfiskace majetku a vyhnání z města) dopadly na 80 lidí. Rozdrcení vzpoury bylo naprosté.61 Už současníci vnímali vratislavské události jako přímý vzkaz husitské Praze. 62 Soud ve stejném personálním obsazení mohl vynést analogické, ba ještě drakoničtější tresty nad aktéry novoměstské defenestrace, inspirované vratislavským povstáním, a poslat pražské husitské představitele jako usurpátory moci a realizátory zvrácených kacířských představ na popraviště. Zikmund, který ve Vratislavi vystupoval i jako (byť zatím nekorunovaný) český panovník, dával na srozuměnou, že každou rebelii nekompromisně potlačí a že obyvatele královských měst na teritoriu celé České koruny pokládá za své přímé poddané, od nichž vyžaduje nejen loajalitu, ale také poslušnost. Vratislavská exekuce nebyla na teritoriu zemí České koruny výjimečná. V podstatě navazovala na nemilosrdná potrestání městských vzpour ve Zhořelci roku 1405 (čtyři rebelové popravení na městském tržišti) a v Budyšíně. V tomto hornolužickém městě zaútočil 29. května 1405 soukeníky vedený dav na zdejší hrad Ortenburg, sídlo (naštěstí nepřítomného) hornolužického fojta Bolka Minsterberského, sesadil konšely a zvolil novou městskou radu. Král Václav IV. v průběhu své návštěvy města na počátku podzimu 1408 ustavil hrdelní tribunál, který odsoudil k trestu smrti třináct či čtrnáct vůdců povstání, popravených mečem před zdejší radnicí. Také tady bylo téměř 90 spiklenců vyhnáno z města a také zde panovník tvrdě ztrestal cechy a sesadil městskou radu. Ve Vratislavi Zikmund přistoupil k víceméně shodnému řešení, jež v rámci zavedené tradice mohl zdůvodněně uplatnit též v Praze. Podobné tresty, jimiž královská moc postihovala městské vzbouřence, jsou známy i odjinud, mimo jiné z Paříže. 63 Vratislavské představení pokračovalo dalšími dvěma akty v polovině března. To již měl Zikmund v rukou papežovu bulu o vyhlášení křížové výpravy proti husitům. V pátek 15. března byl, na přímý popud papežského nuncia Fernanda, odevzdán k potrestání světské moci zajatý Jan Krása. Přední a vážený měšťan Nového Města pražského se odmítl zříci přijímání pod obojí způsobou. Římská církev tak manifestovala závaznost usnesení kostnického koncilu i bul Martina V. Již letitý muž, profesí věnečník, několikanásobný konšel a majitel domu (čp. 504) na Dobytčím trhu, byl nejprve smýkán koňmi a poté upálen. Umíral s vědomím, že si zajistil spasení. Posel pražské univerzity Mikuláš, „student z Betléma“ (asi z Nazaretské koleje při Betlémské kapli), který se vypravil do Vratislavi předat Zikmundovi jakožto nastupujícímu českému králi oficiální radostnou zdravici své (římskou církví suspendované!) alma mater, plamenům unikl. Ovšem pouze za cenu, že se kalicha (samozřejmě jen naoko) vzdal. I Krásova poprava byla jasným sdělením adresovaným českým husitům. Zatvrzelé čeká nekompromisní trest, zbloudilé ovce se mohou zachránit pokorným návratem do poslušného stáda. 64 V neděli 17. března 1420 události gradovaly. Papežský nuncius Fernando de Palacios zveřejnil ve Vratislavi papežskou bulu Omnium plasmatoris domini, kterou Martin V. 246

proklamoval, vycházeje vstříc žádosti krále Zikmunda, křížové tažení proti viklefistům a husitům. Uložil proto všem králům, vévodům, knížatům i dalším světským vrchnostem, včetně městských rad, aby přispěli k vyhubení uvedeného kacířství, s tím, že jim budou prominuty hříchy. Arcibiskupům, biskupům a jiným prelátům pak nařídil, aby vyzývali lid k přijetí kříže, znamení boje proti heretikům. Všem, kdo tak učiní, zaručoval papež udělení 100 dnů odpustků z pokání uloženého v řádné zpovědi. Těm, kdo výzvu akceptují a jež příslušný kněz označí znamením kříže, budou, pokud se vyzpovídají a projeví účinnou lítost, odpuštěny v podstatě všechny hříchy, ať již vytáhnou do války osobně, nebo za sebe najmou jiné bojovníky. 65 Dikce buly nenechává nikoho na pochybách, že papež vyhlásil plnohodnotnou kruciátu, byť někteří badatelé považují za opravdové křížové výpravy výhradně tažení směřující do Svaté země s cílem vymanit Jeruzalém a Boží hrob z rukou nevěřících. Ve skutečnosti splňují i pozdně středověké kruciáty, včetně protihusitských, kritéria kladená na křížovou výpravu. Vedly svatou válku za křesťanskou víru, vyhlašovalo je papežství, jejich účastníci obdrželi duchovní benefity (tj. odpustky) a kajícný i zbožný rozměr vojenského tažení symbolizovalo znamení kříže. Křížové výpravy tak v podstatě plnily funkci ozbrojené pouti, prosycené zbožností a umožňující účastníkům očistit se od hříchů a posílit naději na spasení. 66 Ač Zikmund kruciátu potřeboval, aby pomocí ní zlomil husitskou Prahu a plně ovládl Čechy, panovaly kolem jejího vyhlášení nemalé rozpaky. Vratislavské události byly zřejmě důvodem, proč slezská knížata složila hold a slib poslušnosti novému českému králi s několikatýdenním zpožděním ve Svídnici, sám Lucemburk pak tušil, že vyhlášení kříže proti husitům rozhořčí významné české šlechtice, kteří se do Vratislavi sjeli v hojném počtu a takřka v reprezentativním složení. Pomineme-li urozence účastnící se soudu nad vratislavskými rebely, zavítali do slezské metropole Čeněk z Vartenberka a Jan Sádlo ze Smilkova, polský kronikář Jan Dlugosz pak eviduje další utrakvistické šlechtice, konkrétně Oldřicha z Rožmberka, Oldřicha Vaváka z Hradce, Hynka Krušinu z Lichtenburka, Hynka Koldštejnského z Valdštejna, ale rovněž katolíky Aleše Holického ze Šternberka, Jana Městeckého z Opočna a Jindřicha Berku z Dubé. Ba zmiňuje i několik (žel nejmenovaných) pražských konšelů. Ti všichni, bez ohledu na konfesijní příslušnost, jistě přesvědčovali krále, aby upustil od vojenského řešení, jež by fakticky bylo důkazem jejich politického selhání a neschopnosti zajistit v Čechách pořádek vlastními silami. Kališníci navíc pořád neztráceli naději, že Zikmund prosadí oficiální debatu o povolení kalicha. Již tehdy platily nadčasové pravdy. Dokud se jedná, existuje šance na dohodu. Válka je krajní prostředek s oboustranným rizikem.67 To věděl i Zikmund, který se snažil získat přítomné husitské šlechtice, vesměs legitimisty, na svou stranu. Proto také (zřejmě ve Vratislavi) prokázal Čeňkovi z Vartenberka mimořádnou poctu.68 Předal mu Dračí řád, odznak vybraného společenství sv. Jiří, založeného 12. prosince 1408 a sdružujícího původně čtyřiadvacet předních osob Uherského království, včetně iniciátora Zikmunda Lucemburského a jeho manželky Barbory Celské. Uherský panovník však brzy začal v rámci svých zahraničních aktivit udělovat řád i významným postavám křesťanského světa. Jeho nositeli mimo jiné byli polský král Vladislav II. Jagiełło, litevský velkokníže Vitold Alexander, vévoda Arnošt Habsburský, řečený Železný, srbský kníže Štěpán Lazarević, Zikmundův zeť Albrecht V. Habsburský, italští šlechtici Brunorio della Scala, Bertoldo Orsini a Giacomo Carrara i dánský král Erik VII. Pomořanský. Prvotním smyslem Dračího řádu bylo vytvořit pevné pouto loajality mezi králem a význačnými představiteli uherského státu, postupem času se 247

ale stal účinným diplomatickým nástrojem i obdobou nynějších nejvyšších státních vyznamenání. Rád ale plnil i další poslání. Přispíval k pocitu rovnocennosti uherského panovníka se západoevropskými vládci, kteří obdobné dvorské řády zakládali již dříve (francouzský Řád hvězdy, anglický Podvazkový řád z roku 1348, savojský Řád náhrdelníku, transformovaný později do Řádu Zvěstování, Řád točenice Václava IV., Řád salamandra Arnošta Habsburského), a především odkazoval k nutnosti boje proti nevěřícím, ohrožujícím křesťanskou církev a společnost. Tomu odpovídalo řádové znamení, do kruhu stočený zraněný drak s ocasem uvázaným kolem krku, eventuálně požírající vlastní ocas, takzvaný uroboros, symbol věčnosti a universa. Drak samotný ovšem odpradávna symbolizoval nečisté a pekelné síly, satana i Antikrista. Později byl odznak draka opatřen křížem s latinským nápisem „O quam miserocors est Deus, iustus et clemens“ (Ó, jak milosrdný je Bůh, jak spravedlivý a laskavý). V uherském a v západokřesťanském prostředí odkazoval Dračí řád primárně k povinnosti urozené elity bojovat proti islámu, zvláště proti expanzi osmanských Turků. Na jaře 1420 však získal další konotaci – zavazoval své držitele rovněž k zápasu proti husitským heretikům, narušujícím obtížně obnovenou jednotu západního křesťanstva. Zikmund tak dával panu Čeňkovi najevo, co od něj očekává.

Donedávna byl Čeněk pokládán za jediného českého držitele prestižního řádu, asi i proto, že se drak stal součástí vartenberského erbu. Ve skutečnosti jich nacházíme mezi Zikmundovými českými šlechtickými straníky několik, i když nevíme, při jaké příležitosti vyznamenání obdrželi. Kromě Čeňka to byli Vilém Zajíc z Hazmburka, Půta z Ilburka, jeden pán z Dubé (Václav?), velmi pravděpodobně také Aleš Holický ze Šternberka a určitě Oldřich (II.) z Rožmberka, v jehož případě je členství potvrzeno písemnými 248

i hmotnými prameny. 69 Pokud se Zikmund domníval, že si pana Čeňka naklonil, hluboce se mýlil. Proklamace kruciáty, již chápal jako násilný zásah do vnitřních záležitostí Českého království, nejvyššího purkrabího rozhořčila. Zatímco Zikmund trávil Velikonoce ve Vratislavi (naposledy je tu doložen v úterý 9. dubna) a ihned poté se vydal do Svídnice (Świdnica, Schweidnitz), kde shromažďoval vojsko k tažení do Čech, zamířil zhrzený Vartenberk do husitské Prahy. Ta na zvěsti přicházející ze slezské metropole nereagovala s rukama v klíně. 70

Z11,1k Dnlnich u I lorni\'11 Uh~, ub111~~11y l>mll111 hltlcm (kachd

l

15.,wl,;11).

Zpráva o vyhlášení kříže povzbudila pražské katolické měšťany, zvláště Němce, kteří se obávali, že by v nadcházející vojenské konfrontaci mohli utrpět škody, a raději se (na základě souhlasu husitských městských orgánů!) přesunuli i s movitým majetkem pod ochranu Zikmundovi věrných posádek na Pražském hradě a Vyšehradě, eventuálně do tvrzí a pevnůstek v okolí hlavního města. Zároveň složili na dálku Zikmundovi přísahu věrnosti a vyjádřili připravenost zapojit se do boje proti husitské Praze po vypršení příměří 23. dubna. 71 Husitskou většinou pražského obyvatelstva zmítaly protichůdné nálady. Tendenci přece jen se dohodnout se Zikmundem a zabránit konfliktu rázně uťal Jan Želivský se svými přívrženci. Hromadná vratislavská poprava působila jako výstraha před osudem, který by je v případě dohody či kapitulace čekal. Novoměstský tribun nalezl pochopení i u některých univerzitních mistrů, rozhodnutých hájit husitský výměr božího zákona, a celé řady duchovních. Ve středu 3. dubna vstoupil v čele nátlakové skupiny na Staroměstskou radnici a donutil přítomné konšely přísahat, že setrvají v obraně božích pravd.72 Mistr Vavřinec ctil kolektivní charakter činnosti samosprávných úřadů a o konkrétních městských funkcionářích zpravidla zachovával mlčení. Přesto lze jména staroměstských konšelů (z celkového počtu osmnácti radních nadále setrvávalo ve funkci 249

asi jedenáct) poměrně bezpečně určit. Byli to Jan Bradatý, Václav Štraboch, Jan Reček, Zikmund Cháně, Václav Litochleb, Šimon z domu U Bílého lva, Jan Frolich, Duchek řemenář, Jan Kantor ze Žatce, Jan Podjistebský a Vavřinec soukeník. Většině z nich nečinila přísaha potíže.73 Želivský i další husitští duchovní ji prosadili nepochybně proto, že někteří z uvedených konšelů přijali v Brně jako členové pražského poselstva Zikmunda Lucemburského za přirozeného i dědičného pána a neváhali se za Lucemburkem vydat i do Vratislavi. Problematičtější a znepokojivé bylo z pohledu radních počínání duchovní moci, která se ve chvíli zvýšeného nebezpečí cítila nadřazena městským úřadům, zdůvodňujíc svůj zásah obranou svatých pravd a nadřazeností božího zákona nad městským právem. Tento teokratický náběh, zjevně iniciovaný Želivským, ve značné míře předurčil pražské dění následujících dvou let.74 Výsledkem shromáždění na Staroměstské radnici zřejmě bylo i schválení působivě formulovaného listu, jímž se pražská obec obracela na česká královská města s žádostí o uspořádání sjezdu městských zástupců, kteří by se shodli na co nejúčinnějším postupu proti kruciátě. Písemnost samotná měla též programový ráz. Argumentovala vyvolenosti českého národa, jenž poznal závazný výklad božího zákona, ostře odsuzovala proklamaci křížové výpravy, nesmlouvavě kritizovala rozhodnutí kostnického koncilu i papeže Martina V. a apelovala na vypjaté národní cítění, zvláště ve vztahu k „okolním Němcům“. Ty označovala za „nepřátely naše přirozené“ a vyzývala adresáty, aby se jako „stateční rytieři“ rozpomněli na „udatné otce naše Čechy staré, za svoji vlast milovníky horlivé“, a postavili se proti každému, „kterýžby chtěl ten zlořečený kříž“ uvést ve skutek. Nepotrvá dlouho a téměř stejné obraty zazní v listech Žižkových. V textu, deklarujícím kategorický postoj a koncipovaném jako výzva, zaujme ještě jedna skutečnost. Nikde nezmiňuje krále Zikmunda. Jako by nehodlal zmařit možnosti případného jednání. 75 To bylo ve zjevném rozporu s tónem Želivského kázání, pronášených u Panny Marie Sněžné a inspirovaných Zjevením sv. Jana. Temperamentní kněz podněcoval posluchače, aby se postavili proti Lucemburkovi, který je onen ryšavý drak z Apokalypsy, neboť dovoluje svým oblíbencům nosit na prsou zlatého draka. Pro někoho byl Dračí řád vrcholná pocta a symbol boje proti nevěřícím, pro jiné důkaz, že Zikmund reprezentuje i personifikuje Antikristovy síly. 76 V této vzrušené atmosféře vstoupil 15. dubna na Pražský hrad Čeněk z Vartenberka, stále ještě nejvyšší purkrabí a Zikmundův český místodržící. A již ve středu 17. dubna přichystal překvapení katolickému kléru i katolickým měšťanům přebývajícím v hradním areálu. V průběhu oběda dal zatknout dva za tří velitelů Zikmundovy posádky na Pražském hradě, shodou okolností své příbuzné Jana Chudobu z Vartenberka na Ralsku a Zikmunda Děčínského z Vartenberka. Poté již šlo vše hladce. Hrad obsadili Čeňkovi muži, kteří zajistili a vypověděli z hradní pevnosti více než 70 katolických kněží. Stejný osud potkal také pražské katolické měšťany, využívající zdánlivě bezpečné útočiště. V pátek 19. dubna postoupil nejvyšší purkrabí Hrad husitské Praze. Vděční pražští husité vyvěsili Čeňkovu korouhev na věž Staroměstské radnice, odkud široko daleko zvěstovala, že nejvyšší purkrabí hájí boží zákon po boku hlavního města proti nehodnému Zikmundovi a všem Antikristovým zplozencům. 77

250

fikthui podob.i H~"llk.i Krusio} z Lichtenburka.

Načasování Vartenberkovy akce bylo dokonalé, necelý týden před vypršením příměří mezi pražskými městy a královskou stranou a téměř v předvečer svátku Kopí a hřebů Páně, připadajícího v daném roce na 19. duben. I když v Želivského a Jakoubkově Praze nepřicházelo v úvahu vystavování ostatků a svátostin, uložených z větší části na Zikmundovi věrném Karlštejně, datum největší pražské pouti přilákalo do pražského pravobřeží mnoho lidí. Zpráva o senzační události tak rychle vstoupila v obecnou známost. Nezastavila však běžný život ani chod úřadů. Vzdor napětí se ve čtvrtek 18. dubna provolávaly na Starém Městě z podnětu dvorského soudu odumřelé statky. Zato pražská univerzita, omezená už pouze na artistickou fakultu, přerušila 23. dubna v souvislosti s koncem příměří a v obavách z možných bouří i válek pedagogickou činnost. Na dlouhých 10 let. V dodatečné marginální poznámce k děkanské knize kdosi lapidárně připojil výmluvné jméno „Zizka“. Táborský hejtman, který přerostl v symbol husitských válek, se ale ještě pohyboval daleko od Prahy. 78 Výměna posádek na Pražském hradě měla pochopitelně svůj význam vojenský, ale také politický a symbolický. Sdělovala světu, že předepsané korunovační místo drží husité, které Zikmund musí, chce-li uskutečnit svůj záměr, nejprve přemoci silou. Zároveň naznačovala, že husitská Praha spolu se svými městskými a šlechtickými spojenci, vedenými panem Čeňkem, nepovažuje ryšavého Lucemburka za vhodnou osobu, která by měla usednout na český trůn. Čeněk z Vartenberka tak opět stanul v čele obnovené husitské unie, sdružující pražská města, kališnické duchovenstvo i část šlechty. Praha po 251

vypršení příměří 23. dubna nezůstala sama. Doba se ale změnila. Bylo proto otázkou, jak široké i pevné bude neorganické spojenectví reformistů s revolucionáři a jak dlouho vydrží. Správnost načrtnuté interpretace potvrzují manifesty, vydávané na Pražském hradě ve dnech 18.-20. dubna jménem pana Čeňka, Oldřicha z Rožmberka, který opět následoval svého nedávného poručníka, pražských měst i konkrétně neuvedených pánů, rytířů, panošů a měst usilujících o svobodu božího zákona a o obecné dobré (tedy ve prospěch státu a jeho obyvatel) „jazyka [tj. národa] českého“.79 Patetickými slovy uvádějí důvody, proč odmítají Zikmunda Lucemburského jako českého krále (nesouhlasí s přijímáním pod obojí způsobou, dal papežskému legátovi vyhlásit křížové tažení k potupě českého národa, přikázal popravit Jana Krásu a vratislavské měšťany, podporuje Kutnou Horu v protihusitských represích, zavinil smrt Jana Husa, zapříčinil územní ztráty České koruny, zvláště Braniborska, a hodlá „potupně a ukrutně vypleti a zahladiti“ České království i český jazyk). Byla to vášnivá a v mnoha ohledech nespravedlivá obžaloba panovníka, vůči němuž do této chvíle zachovávaly oficiální husitské dokumenty až úzkostlivou zdrženlivost. Ta s proklamací křížové výpravy padla. Fakt, že byl Lucemburk dosud považován za přirozeného dědice českého trůnu a na brněnském sjezdu akceptován jako český panovník, vyvracela písemnost zcela kategoricky. Není přece „ještě pány českými za krále volen, ani k Českému království korunován: ale královstvie a jazyku českého jest veliký a ukrutný nepřietel“. 80 V českých dějinách tak bylo vůbec poprvé deklarováno České království jako volební monarchie, v níž nastolení panovníka závisí na politické vůli vysoké české šlechty, nikoliv na dědičnosti trůnu. Část české aristokracie se revoluční situace obratně pokusila využít k prosazení systému, v němž by byl panovník do značné míry limitován a o kterém nepřetržitě snila už od druhé poloviny 13. století. 81 S možností, že by o českém králi spolurozhodovala nižší šlechta a zástupci královských měst, dokument nepočítal. Zato vyzýval k rebelii proti Zikmundovi veřejnost v Českém království, v Moravském markrabství i v ostatních korunních zemích. Odezva byla negativní, v lepším případě rozpačitá. Do vzpoury proti Zikmundovi se hrnul málokdo.82 Také proto, že král, který se o pražských událostech a o obsahu písemností dozvěděl nejpozději do třiceti hodin (Prahu od Svídnice přitom dělí 230 kilometrů!), reagoval na nebezpečný vývoj velmi rychle. Vedlejší korunní země pražskou výzvu odmítly a za Zikmunda se postavila rovněž česká katolická města.83 Ani česká šlechta Vartenberkův tah otevřeně nepodpořila. Naopak, po vypršení příměří 23. dubna začali Praze hromadně vypovídat nepřátelství katoličtí šlechtici z Čech a Moravy (v čele se zemským hejtmanem Jindřichem Plumlovským z Kravař) i velká města moravská. 84 Výjimku představovalo východočeské husitské prostředí, očekávající každým dnem příchod Zikmundova vojska. Na sklonku dubna se na mírném návrší u Třebechovic, nazvaném biblickým jménem Oreb, setkali z iniciativy Hynka Krušiny z Lichtenburka husité z Hradecka, z části Chrudimska i z města Hradce Králové. Vůdčí Krušinova role není překvapením. Už v předchozích letech proslul příklonem k reformnímu hnutí, v mnoha ohledech následoval příkladu Čeňka z Vartenberka, s jehož velišským panstvím Hynkův statek Kumburk sousedil. Podle Vartenberkova vzoru dosazoval již v roce 1417 k farám husitské kněze a stejně jako Čeňka ho popudily vratislavské události, jichž byl očitým svědkem. Bylo tudíž v řádu věci, že svého staršího a vlivnějšího souseda podpořil. Výrazné zastoupení měli u Třebechovic též příslušníci nižší šlechty, zejména Aleš Vřešťovský z Riesenburka, Diviš Bořek z Miletínka, Jakub či Jiří Kroměšín z Březovic, 252

Hertvík z Rušinova (popřípadě jeho syn Hertvík ze Spačic), vesměs pozdější úspěšní husitští hejtmani a politici. Své královéhradecké přívržence sem přivedl kněz Ambrož, vedle něhož nechyběl ani další exponent východočeského husitství Matěj Lupák (či Lupáč). Vojenské jádro asi tvořili členové hradních posádek Hynka Krušiny a jeho klienti, většina shromážděných nicméně náležela k městským a selským dobrovolníkům. Pro celé uskupení, jež postrádalo pevnější organizační vazby, se vžilo souhrnné pojmenování orebští či orebité. Ze svého shromaždiště se orebité vydali západním směrem, přibírajíce cestou další posily. V této souvislosti lze pomýšlet hlavně na bratry Bartoše a Bernarda z Valečova, hradu nedaleko cisterciáckého kláštera Hradiště (nad Jizerou), který orebité 30. dubna vyvrátili a vypálili. Klášterní poklad se však již dříve podařilo dopravit zřejmě na blízký hrad Bezděz. Přibližně sedmdesátikilometrovou vzdálenost do Prahy pak na 2 000 Východočechů urazilo v průběhu osmačtyřiceti hodin.85 Do bran hlavního města vešli 2. května, shodou okolností v den sv. Zikmunda, jehož mezi české patrony prosadil císař Karel IV. Potěšení Pražané zajistili orebitům ubytování zřejmě na Novém Městě, kde jim také u kolegiátního kostela sv. Apolináře svěřili obrannou pozici proti Vyšehradu. Navíc pána z Lichtenburka zvolili, možná na Vartenberkovo doporučení, nejvyšším pražským vojenským hejtmanem. 86 Bylo to zřetelné ocenění zatím jediné pomoci, kterou husitský venkov vyslal Praze na pomoc. Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka možná nezůstali jen u slovních výzev a pokusili se zatáhnout do vysoké hry polského krále Vladislava II. Jagiełła. Takový krok by po Zikmundově vratislavském protipolském smírčím výroku nepostrádal logiku. Zda oba jmenovaní čeští aristokraté předložili na jaře 1420 prostřednictvím posla Vernera z Rankova polskému panovníkovi nabídku, aby se ucházel o český trůn, však s jistotou nevíme. O celé záležitosti informuje pouze polský kronikář Jan Dlugosz, jenž byl na jaře 1420 malé dítě a svůj text formuloval s odstupem několika desetiletí.87 Ať tomu bylo jakkoliv, polský král po svatováclavské koruně na jaře 1420, ba ani později, ruku nevztáhl, nicméně husitskou kartou nepohrdl. Využíval ji k nátlaku na Zikmunda Lucemburského. Jak vidno, nabyla otázka volitelnosti českého trůnu v průběhu května 1420 na aktuálnosti, stejně jako možnost, že jej obsadí příslušník polské vládnoucí dynastie. Tyto úvahy už z českého politického myšlení nezmizely. Trvalo ale ještě dlouhý čas, než se prosadily. V případě volby Jagellonce českým králem dokonce až do roku 1471, kdy byl ve Svatovítské katedrále korunován Vladislavův stejnojmenný vnuk. 88 Verner z Rankova byl však skutečnou historickou postavou, která v knize o Janu Žižkovi nemůže chybět z jednoho prostého důvodu. Je docela možné, že byl hejtmanovým příbuzným. Ves Rankov, po níž se psal, leží totiž pouhé 4 kilometry severozápadně od Trhových Svinů, doslova pár kroků od Čeřejova, Jedovar a Trocnova. Ve druhém desetiletí 15. věku ji však nedržel Verner, byť na ni v roce 1413 uplatňoval právní nárok, nýbrž bratři Jan (řečený Janda) a Přibík z Odlochovic, jejichž právo úředníci dvorského soudu (za účasti Licka ze Dvorce!) upřednostnili. Bez zajímavosti přitom není Přibíkův vztah k hradu Kraví Hora v čase, kdy na něm působil Žižka. Hrad právně náležel Zdince z Odlochovic. Když Janda zemřel, dostal Rankov v roce 1419 jako vyšehradské manství právě Přibík. Verner se tak musel spokojit s tvrzí a statkem Lhotka nedaleko Pelhřimova. Koupil je v roce 1415 a údajně vlastnil po několik dlouhých desetiletí. V roce 1420 byl tedy poměrně mlád. S vladyky z Odlochovic jej více než pravděpodobně pojil příbuzenský vztah. Pokud Verner opravdu cestoval za Vladislavem II. Jagiełłem, dá se předpokládat, že polské prostředí poznal již dříve, nejspíš jako žoldnéř. Jeho příběh tak jen potvrzuje 253

překvapivě široké rozpětí aktivit i mobilitu příslušníků nižší šlechty z kraje pod Novohradskými horami. 89 Slabý ohlas dubnové výzvy, rozpaky husitské veřejnosti, jejíž značná část si nedokázala představit otevřenou vzpouru proti oprávněnému dědici českého trůnu, odpovědné listy českých a moravských katolíků husitské Praze, nekompromisní postoj ostatních korunních zemí, loajalita Moravy vůči Zikmundovi, pokračující přípravy kruciáty i neschopnost dobýt Vyšehrad tlumily v Praze původní odhodlání postavit se Lucemburkovi se zbraní v ruce. Ani Zikmund nebyl klidný. Ztráta Pražského hradu komplikovala jeho plány na brzkou korunovaci. Navzdory oboustranně vypjaté rétorice se proto, vlastně ihned po příchodu orebitů do hlavního města, začala vést důvěrná jednání s cílem dosáhnout přijatelného kompromisu. To znovu vyhrotilo napětí mezi reformisty a radikály. Do jižních Čech zaléhalo echo pražských událostí zatím jen vzdáleně.

254

POLNÍ VELITEL Jaro roku 1420 přišlo nezvykle brzy a bylo neobyčejně teplé. Přírodní cyklus měl přibližně měsíční předstih.90 Do rozkvétající jihočeské krajiny vyrazili bojovně naladění táborští andělé asi krátce před dnem sv. Jiří. Ve středověku připadal na 23. dubna a lidé jej tradičně pokládali za opravdový počátek jara. Asi právě v tento čas (udává se 6., 21. a 23. duben) se na některém z českých či moravských hradů pánů z Kunštátu narodil chlapec, jenž na přání rodičů (téměř stylově) obdržel jméno Jiří. Možná je dostal na počest kmotra, jistě však i s odkazem na tradičního patrona křesťanských rytířů. Sv. Jiří v oblíbené legendě i na četných vyobrazeních hájí s kopím v ruce pravou víru a svádí vítězný zápas se silami zla, ztělesňovanými nebezpečným a odporným drakem. Pouze pověst ví, že kmotrem budoucího „husitského“ krále byl Jan Žižka. Jiřího otec Viktorin z Kunštátu a Poděbrad byl sice syn Bočka staršího z Kunštátu, předního přívržence Husova, leč v jarních měsících 1420 Žižkovi po boku nestál. To až o tři roky později. Snad proto, aby pověst získala na přesvědčivosti, položili někteří pozdější autoři Jiřího kolébku do Horažďovic. Jihozápadočeské město sice nemělo s poděbradskou větví Kunštátů nic společného, zato v jeho blízkosti operovali na sklonku dubna 1420 Žižkovi bojovníci. 91 Táborský hejtman měl tehdy jiné starosti než asistovat při křtu čerstvě narozeného šlechtického synka. Táhl v čele táborského vojska, tvořeného panoši, vesničany, ženami a chlapci (garciones), snad výrostky, řečenými „práčata“ (furtdibularii).92 Pomineme-li panoše, byli to v naprosté převaze lidé pěší, zpravidla beze zbroje, spoléhající se toliko na okované cepy, palice, Sudlice, popřípadě kuše. Všechny je ale spojovalo přesvědčení o oprávněnosti vlastního počínání. 93 Vyšší smysl bojového zápasu jim připomínal kněz kráčející před odhodlaným zástupem a držící v rukou dlouhou tyč s tělem božím. 94 Řady Žižkových bojovníků cestou rozmnožovali dobrovolníci, kteří uvěřili táborské agitaci. Zde parafrázovaný popis táborského vojska, jak je viděl na jaře 1420 Vavřinec z Březové, v podstatě odpovídá o půl století mladšímu vyobrazení v Göttingenském rukopisu. Ten v čele zástupu zachytil kněze se sluneční monstrancí, následovaného Janem Žižkou na bílém koni a s velitelským palcátem v ruce. Nad vojevůdcovou hlavou vlaje korouhev s kalichem, znamením, pod nímž se za svým hejtmanem vydávají pěší bojovníci, převážně cepníci, včetně ozbrojených žen. Iluminátoři Jenského kodexu nahradili na rozhraní 15. a 16. století ženy podhejtmany a cepníky, v rozporu s realitou, oděli do plátové zbroje. 95 Množství komorových kachlů s husitskými motivy, oblíbenými nejpozději od poloviny 15. věku, i několik dřevořezů z počátku 16. století dokládá, že zobrazení Žižky v čele vojska patřilo k frekventovaným tématům, zpracovávaným podle zažitého schématu.96 Jeho archetyp vznikl možná již za vojevůdcova života či krátce po jeho smrti. Na obou zmíněných iluminacích, ani na známém dřevořezu z Konáčovy české adaptace Eneova díla Historia Bohemica ale nevidíme bojové vozy, zobrazené naopak na řadě kachlů.97

255

Jana Žižku si nedokážeme představit jinak než na bílém koni. Je to v řádu věci, protože kůň bílé barvy byl po celý starověk a středověk mimořádně ceněný. Odkazoval totiž k božstvu a nejednou sám míval božskou moc. Tak tomu bylo u Keltů, starých Maďarů i Slovanů (vzpomeňme na bělouše kněžny Libuše). Rozumělo se samo sebou, že i ke křesťanským vládcům patřil bílý kůň. Kupříkladu Zikmund Lucemburský snad ani není na jiném koni zobrazen.98 Spojení křesťanských panovníků s běloskvoucím ořem zároveň prozrazuje těsný vztah k Bibli, zejména k její závěrečné knize (Zj 6, 2; 19,11-16). Na bílém koni zde přijíždí vítězný Kristus a za ním jeho nebeská kavalerie, jezdci, oblečení „do bělostného čistého kmentu“. Je to „Král králů a Pán pánů“. Právě tohoto Kristova koně měl na mysli Jakoubek ze Stříbra, když propojoval apokalyptické motivy se sentencemi knihy Job (39, 19) o koni obdařeném bohatýrskou silou: „Kuoň tento vyznamenává lid boží […]. To zajisté Pán dává svým koňóm, aby měli moc napomínati srdce lidská. A vypravuje o koni spravedlivém člověku a lidu, že proti nepřátelóm se raduje a nebojí se žalářuov, smrti.“99 Zatímco učený mistr interpretoval slova Písma v duchovním smyslu, Žižka a jeho bojovníci se ztotožňovali s božími rytíři, odstraňujícími vše, co stojí v cestě vítěznému Kristu. S nadšením proto naslouchali kněžím, citujícím slova prorokova: „Proklet buď, kdo koná Hospodinovo dílo nespolehlivě! Proklet buď, kdo odpírá jeho meči krev!“ (Jer 48, to).100

256

U•tnlťni· 1nhr111unl nej,l.,,•110:),lhn 1111,ltsi hnidu \ litl- Lp.CJ ;i vylib!ld biny pfed V)ichnMlcim v tt,nu Sl :,111,jd, lt.tt,pls.W hsltjr.b.

348

Pražané zahájili blokádu Vyšehradu v neděli 15. září. Brzy jim přišli na pomoc také Hynek Krušina z Lichtenburka spolu s bratrem Janem, sezením v podkrkonošském Hostinném, a orebští bojovníci, mezi nimiž vynikal Diviš Bořek z Miletínka. Nechyběli ani Žatečtí v čele se Závišem Bradatým a pochopitelně také Lounští (a zřejmě i Slánští), kteří se nemohli po rozpadu kruciáty vrátit do města kontrolovaného Zikmundovými přívrženci. Při obležení Vyšehradu tak revoluční husité opět manifestovali jednotný postup. Výrazným posunem v porovnání s červencem byla aktivní účast pěti příslušníků vysoké šlechty. Kromě Hynka Krušiny z Lichtenburka, kterého pražští husité zvolili svým hejtmanem, jeho bratra, Prokopa z Ústí a Hynka Koldštejnského z Valdštejna, 349

navrátivšího se v průběhu října z diplomatické cesty do Polska, zde nechyběl Viktorin z Kunštátu a Poděbrad, čerstvý otec malého Jiříka. Kořistnické výpady Zikmundových Uhrů na jeho polabské statky i otcův odkaz jej dovedly na revoluční stranu. 89 Král Zikmund, pobývající v Kutné Hoře a Čáslavi, začal reagovat na hrozící ztrátu Vyšehradu až 4. října. Tehdy začal v horečné aktivitě (dle Vavřince z Březové jako insensatus, tj. smyslů zbavený) objíždět středočeská města, která uznávala jeho panovnické důstojenství. Jejich prostřednictvím se snažil Prahu přimět k jednání a současně zajistit potraviny pro Vyšehrad. Ani jeden záměr mu nevyšel. Husitská Praha byla přesvědčena, že nabídky na slyšení o husitském programu nemyslí Zikmund vážně. 90 Ztroskotalo i Lucemburkovo úsilí dodat potraviny vyšehradské posádce po vodě. Z Berouna vypravené pramice zachytili husité, kteří na Vltavu pod Vyšehradem umístili řetězy a obsadili i strategický ostrov (Císařskou louku), zprvu střežený Mikulášem z Husi a poté Hynkem Koldštejnským z Valdštejna. Početní členové vyšehradské posádky, v níž měli zastoupení i moravští šlechtici a které velel ostřílený bojovník Jan z Boskovic, řečený Všembera, pán Brandýsa nad Orlicí, trpěli hladem a byli nuceni konzumovat maso vlastních koní. 91 Ač se zdálo, že do obklíčeného Vyšehradu nepronikne ani blecha, ženská chytrost si poradila. Vdova po někdejším vyšehradském purkrabím Racku Kobylovi ze Dvorce, ohavně rozsekaném 2. února 1416 kutnohorskými Němci, využila svých starých známostí a dodávala sužované posádce za přemrštěnou cenu mouku z nedávno sklizeného obilí. 92 V této situaci posloužil husitské Praze Vyšehrad jako rukojmí pro jednání se Zikmundem. Prostřednictvím královéhradecké obce nabídla Zikmundovi, aby uspořádal veřejné slyšení o čtyřech artikulech pražských, přičemž po dobu jeho trvání měl být Vyšehrad odevzdán pod dohled pozorovatelům z Hradce Králové. Kdyby v ideovém klání zvítězili husité, byl by Zikmund povinen postoupit jim Vyšehrad a přijmout a uznat husitský program, v případě porážky pražských univerzitních mistrů by se Praha vzdala čtyř artikulů a přijala Lucemburka za krále. Audience hradeckého zprostředkovatele nedopadla v Berouně dobře. Zikmund považoval nabídku za urážlivou, vyhrožoval poslovi utnutím hlavy a celý výstup zakončil zuřivým výbuchem vzorového cholerika: „Naseruť jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehradu; ať mně ti selští chlapi postoupí město Hradec, kterého se zmocnili podvodem.“93 V doznívajícím záchvatu vzteku poté přikázal zničit několik husitských tvrzí v pražském zázemí, upálit husitského kněze dopadeného v Kněževsi a zajaté sedláky odvléci do Berouna.94 To již věděl, že mu zbývá jediné řešení. Shromáždit co nejpočetnější vojsko z Čechů, Moravanů i Uhrů a zahnat husity z jejich hlavního ležení na rozlehlé pláni u kostelíka sv. Pankráce před Vyšehradem i ze stanovišť v údolí potoka Botiče, respektive na svazích pod Karlovem a na protilehlé stráni u (dávno zaniklé) vsi Psáry. 95 Zoufalá vyšehradská posádka zatím ztratila naději na účinnou pomoc. V pondělí 28. října proto uzavřela při jednání v polovině vzdálenosti (staročesky „na středokratech“) mezi Vyšehradem a hlavním husitským ležením Na Pankráci se svými protivníky smlouvu, že nedodá-li Zikmund na Vyšehrad do patnácté hodiny (tj. do bílého dne, liturgické určení ale odpovídá osmé hodině ranní) 1. listopadu patřičné množství potravin, postoupí husitům pevnost bez boje, a to „se všemi puškami, prachem i vší střelbu kromě ručnic našich vlastních“. Duhu, která se objevila nad krajinou, považovali pražští univerzitní mistři, včetně Vavřince z Březové, očekávající výsledek na blízkých Kavčích horách za boží znamení, že se Vyšehrad ocitne v husitských rukou. Měli pravdu, ale tak snadné to nebylo.96 350

Zikmund, jenž shromažďoval vojsko na lukách u Kunratického potoka pod Novým hradem, se v inkriminovaný den ráno o hodinu opozdil. Vyšehradská posádka dodržela, navzdory královým výzvám, smlouvu a do bitvy nezasáhla. Řada jejích členů už asi kalkulovala s tím, že „změní barvu“ a uplatní se na husitské straně. Byli to profesionálové, kteří měli mezi husity své známé, nejednou také vyšehradské many. Výsledek mimořádně krvavého střetnutí je dobře znám. Zikmund utrpěl katastrofální porážku. Na bojišti zahynulo přibližně 400 jeho mužů a dalších zhruba 100 skonalo na následky zranění v následujících dnech. Kronikáře bez rozdílu konfese zaujalo množství padlých českých i moravských šlechticů, mezi nimiž byli Petr Konopišťský ze Šternberka, jeho moravský příbuzný Jaroslav ze Šternberka a na Veselí (otec malého Zdeňka, pozdějšího souputníka i protivníka Jiřího Poděbradského), Racek z Rýzmberka, Vilém Zajíc z Valdeka na Židlochovicích, Jan, řečený Sekretář, z Kostelce (nad Černými lesy) a Vok (IV.) z Holštejna. Dvěma mužům věnoval Vavřinec z Březové zvláštní pozornost. Někdejší oblíbenec Václava IV. Jindřich Lefl z Lažan stačil ještě před smrtí přijmout eucharistii pod obojí způsobou, stejně tak prý učinil katolík moravský zemský hejtman Jindřich Plumlovský z Kravař, jenž kdysi navštívil Kostnici i Santiago de Compostela. Oba mohou sloužit jako doklad lpění na šlechtické cti. Pan Lefl, přívrženec Husův a husovské reformy, zachoval, vzdor svým náboženským názorům, věrnost dědičnému králi, pán z Kravař pak bojoval jako lev, aby vyvrátil před bitvou vyřčená Zikmundova slova obviňující moravské šlechtice ze zbabělosti. 97 Tělesné ostatky moravského zemského hejtmana byly převezeny do Prostějova, kde spočinuly v rodinném klášteře, přesněji řečeno v kanonii augustiniánů kanovníků.98 Oběma Jindřichy však výčet padlých českých a moravských šlechticů zdaleka nekončil. Z celé řady osob se zastavme u přehlížených Kunáta (Kuňaty) z Komárova99 a Mikuláše Šranka, který měl za sebou žoldnéřské angažmá na straně řádu německých rytířů ve Velké válce proti polsko-litevské unii i dlouhodobější pobyt v Kostnici během koncilu. Mikulášovi (a Martinovi ze Soutic, který se často objevuje po Šrankově boku) zapsal Václav IV. v roce 1406 Čejchanův hrádek s několika vesnicemi. Byl to statek popraveného zemského škůdce Jana Zúla z Ostředka.100 Za další oběti bitvy část historiků pokládá Jana mladšího z Hradce, který zemřel (snad v důsledku zranění) 3. listopadu, a Markvarta „von Michelsitz“, ztotožňovaného někdy (s jinak nedoloženým) Markvartem z Michalovic. Jeden ze synů Jana staršího z Michalovic před Vyšehradem nicméně zahynul. 101 Ztráty utrpěli i bojovníci z vedlejších korunních zemí (v hornolužickém oddílu padl mimo jiné Niklas z Varnsdorfu),102 z německých oblastí i urození Uhři. Spolu se svým švagrem, Stiborem ze Stibořic mladším, po otci Polákem a majitelem rozsáhlých panství v Pováží, se bitvy zúčastnil proslulý polský šlechtic Andrzej Balicki. Od Prahy už se nevrátil. 103 Zikmund osobně želel smrti nejmenovaného uherské šlechtice (zřejmě Petera Kompolta z Nány), pochovaného v Českém Brodě, kam dal panovník cestou do Kutné Hory převézt těla několika význačnějších mužů. Odvahu, statečnost a loajalitu nelze urozencům v Zikmundových službách upřít.104 Urputnost boje a jednoznačné husitské vítězství dokládá prostý fakt. Podle zpráv, které se šířily Evropou a dostaly se až do vzdáleného města Tournai v Henegavsku (nyní valonská část Belgie), přišly Zikmundovy sbory o říšskou korouhev i o korouhev uherského království. Není ale jisté, zda se údaje týkají této bitvy, nebo až bojů před Německým Brodem v lednu 1422. Také o dalších uherských korouhvích se zachovaly dílčí zprávy. S vlastní korouhví dorazili na bojiště před Vyšehradem například Imrich a Matúš Palóci (z Pavlovců), členové Zikmundovy 351

kanceláře. Vítězní husité považovali všechny vybojované praporce a korouhve za mimořádně cenné trofeje.105 Do té chvíle největší a nejkrvavější bitva husitských válek vyvolala obrovskou pozornost.106 Po Čechách i v zahraničí kolovaly seznamy nejvýznamnějších zabitých šlechticů a čáslavský (posléze jihlavský) písař Samson dokonce složil o střetnutí rozsáhlou báseň. Jména nebohých urozenců přejímali (a komolili) kronikáři ještě po dlouhých desetiletích. Jeden z takových soupisů zavdal podnět k vytvoření memoriální tabule, umístěné v kostelíku sv. Pankráce, přímo na někdejším bojišti. Českým a moravským šlechticům padlým v Zikmundových službách se dostalo uznání i politování také z husitské strany. Násilná smrt příslušníků starobylých rodů nicméně posloužila husitské propagandě k dalším výpadům proti Zikmundovi, který výkvět rytířstva zavedl na scestí. I manifest signovaný vítězi želel pobitých šlechticů „jakožto Čechuov nám přirozených“ a opět obviňoval Lucemburka z pronásledování „našeho jazyka českého“ (tedy českého národa) a preferování „Němcóv a Uhruov, našeho jazyka najukrutnějších nepřátel…“107 K stovkám padlých se vítězové, kteří prý ztratili jen několik desítek mužů, zachovali relativně velkoryse. Sice je obrali, o co mohli, ale vzdor přání několika radikálních kněží, toužících vidět, jak nepohřbená těla slouží za pokrm vlkům, psům a ptákům, je, kryti noční tmou, pochovávali „na rolích“ za Vyšehradem. 108 Starozákonní inspirace („Tvá mrtvola bude pokrmem všemu nebeskému ptactvu i zemskému zvířectvu a nikdo je nezaplaší.“ Dt 28, 26, respektive 1 Kr 14, 11) se tentokrát nenaplnila. Opojení triumfem bylo takřka totální. Opět se mluvilo o zázraku (v chladném podzimním počasí se údajně ve vzduchu ukázal větrný sloup, zjevná paralela k Starému zákonu, v němž se Hospodin zjevuje svému lidu v oblakovém sloupu), obdivu se dočkali hrdinové, počínající si zvláště udatně. Husitští šlechtici šli příkladem v odvaze, nasazení i ve schopnosti povzbudit své bojovníky. Rytířský pás si zasloužili Hynek Krušina z Lichtenburka, Viktorin z Kunštátu a Poděbrad i táborský hejtman Mikuláš z Husi, který si zanedlouho přivlastnil jeden ze dvou staroměstských domů pánů z Rožmberka. Nezdá se, že by pan Mikuláš byl vzorem ctného a chudého rytíře, bijícího se pouze pro čest a boží zákon. V tom se lišil od Jana Žižky, který před Vyšehradem chyběl. Mikulášův kredit v očích vůdců husitské Prahy prudce stoupl a zvýšil i jeho politickou autoritu. Z méně známých bojovníků jmenoval Vavřinec z Březové mladého Ješka Pehma ze známé staroměstské zlatnické rodiny, svého souseda, který padl na poli cti a slávy.109 Václav Holý z Březovíka a Martin z Tupadel byli pod kronikářovy rozlišovací schopnosti. Kdyby nebylo výslechu pošumavských chasníků v rožmberské mučírně, vůbec bychom nevěděli, že Holý splnil i před Vyšehradem normu a svým cepem „zabil také tři člověky, jako utiekali“. Martin pak „někoho postřelil“. 110 Součástí euforie bylo též boření a rabování. Hned v sobotu 2. listopadu vyrazili Pražané bez ohledu na sociální postavení ve velkém množství na Vyšehrad. Pobořili kostely a kaple, poškodili královský palác i další budovy a odnášeli si domů, co se dalo. Důstojnou tečku za mimořádným vítězstvím učinilo nedělní procesí. Muži i ženy se vydali na bojiště, aby poděkovali Bohu za prokázanou přízeň. Teprve nyní se dočkala uplatnění nebesa, chystaná pražskými radními pro krále Zikmunda a královnu Barboru. Pod oběma baldachýny nesli kněží na znamení oddanosti Kristovým příkazům svátost oltářní. Bylo to působivé a srozumitelné. Husité uznávají za nejvyššího, nejspravedlivější a nejdokonalejšího vládce Krista, skutečného krále králů, nikoliv tyrana, který se postavil proti vyvolenému božímu lidu.111 Ne všichni se radovali bezvýhradně. Málokdo si ale ve chvílích úlevy a štěstí položil 352

znepokojující otázky. Jihočeský hloubal Petr Chelčický tak učinil. Krvavý masakr a jeho oslava se ani v nejmenším neslučovaly s novozákonní myšlenkou nenásilí a s ideálem duchovního boje, svého času razantně hájeným mistrem Jakoubkem ze Stříbra i raným, ještě předrevolučním táborstvím. Při podzimní návštěvě Písku vyčetl Petr opuštění duchovního boje táborským kněžím, v prosinci pak přímo mistru Jakoubkovi v rámci rozhovoru vedeného v domě kazatele při Betlémské kapli. Když přišla řeč na bitvu před Vyšehradem a vysoký počet usmrcených, Jakoubek omlouval „ty zabíječe“ slovy: „Jáť jim nemohu svědomie činiti z těch zabití, nebo stav rytieřský byl by potupen.“ Z Jakoubkovy chatrné obhajoby jasně vyplývá, že pro husitské šlechtice bojující proti Zikmundovi zůstávala bitva, zvláště vítězná, velkým svátkem, v jehož rámci mohli uplatnit celý soubor rytířských ctností, na prvním místě jistě věrnost (v daném případě božímu zákonu), ale také odvahu, statečnost i fyzickou zdatnost jako neodmyslitelné parametry správného rytíře. Zklamaný univerzitní mistr vlastně jen respektoval šlechtickou mentalitu, ukotvenou v tradici sahající hluboko do starověku. Již věděl, že ji stejně nezmění. Také k Žižkově osobě mířil, byť zamlčeně, Petrův nesouhlas s božími rytíři, kteří se více řídí zákonem Mojžíšovým než Kristovým a kteří, ještě s krví pobitých nepřátel „na sudliciech“, pospíchají k přijímání svátostí oltářní pod obojí způsobou. Nezdržel se přitom hořce ironického komentáře. Mistr Jakoubek by vynadal každému, kdo by v pátek, postní den, „snědl jelito svině“, ale prolévání lidské krve se husitským bojovníkům neodváží vyčítat. Chelčickému mysliteli neunikl ani další kardinální problém, který válka nastolila. Husitští urozenci stavěli vojska složená ze sedláků, z nichž, obrazně i fakticky, nadělali „rytieřóv“, které vůbec netrápí otázka, zda se nedopouštějí vražd. 112 Brzy mělo být ještě hůř. Sedmnáctileté období husitské revoluce neoplývá velkými bitvami typu střetnutí u Grunwaldu či Azincourtu. Bitva před Vyšehradem byla jednou z mála výjimek, jak počtem mrtvých, tak svými důsledky. V politické rovině vnesla zásadní zlom do uvažování české a moravské šlechty, zvláště kališnické. Zatímco většina české husitské nobility zachovávala téměř po celý rok 1420 neutrální postoj a nedovážila se otevřeně vystoupit proti dědici trůnu a posléze korunovanému králi, moravská vysoká šlechta, včetně její utrakvistické složky, zachovala loajalitu Zikmundovi a její čelní příslušníci bojovali před Vyšehradem v panovníkově vojsku. Věrnost Bohu, panovníkovi a zemi byla stěžejní šlechtickou ctností. Desítky urozenců zaplatily na pankrácké pláni a v okolních vinicích svou věrnost životem. Byli mezi nimi i někdejší Husovi přívrženci jako Jindřich Lefl z Lažan či kališníci typu Jaroslava ze Šternberka. Hromady mrtvol a především síla husitské Prahy, která podruhé v krátkém čase jako hlava revoluční aliance přemohla Zikmunda Lucemburského, znamenaly bod obratu. Urození moravští kališníci zajatí v bitvě, na předních místech Jan Tovačovský z Cimburka i původem český šlechtic a vyšehradský man Hašek z Valdštejna, se bez rozpaků připojili k vítězům. Mezi zajatými byl i Jan Bítovský z Lichtenburka. 113 Zikmundova pozice na Moravě se zachvěla. I pro české kališnické, ba i některé katolické pány a další významné osobnosti to byl signál, aby ukončili váhání. K dosavadním pěti či šesti otevřeným spojencům Prahy a Tábora se postupně začali přidávat další, například Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, někdejší kutnohorský mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína, Jan Puška z Kunštátu na Kostomlatech, a dokonce Hynek z Kunštátu a Poděbrad, bratr Viktorinův, ještě v létě Zikmundův stoupenec. Trpká zkušenost s uherskými a německými bojovníky, kteří z Kutné Hory a Nymburka přepadali Hynkovy (ale i Puškovy) polabské statky a rekvírovali obilí i další plodiny, dodávané následně posádce Pražského hradu, jeho 353

orientaci zásadně změnila. Přehlížet nemohl ani znásilňování bezbranných vesnických žen a dívek, svých poddaných, které měl chránit.114 Za malou náplast mohl považovat, že při jednom z výpadů utrpěl přední uherský šlechtic Štěpán (István) Rozgonyi zranění, jež natrvalo zhyzdilo jeho vzhled. Hrot kopí mu pronikl hluboko do tváře. Odškodněním mu byl úřad prešpurského župana. 115 Psychická bariéra padla. Do vzpoury proti Zikmundovi se zapojovalo stále větší množství českých šlechticů, byť většina vysoké nobility zůstávala nadále věrna korunovanému králi. Z vojenského hlediska odstranila vyšehradská bitva nebezpečí, které pravobřežní Praze z mohutné pevnosti hrozilo, a definitivně uvolnila krunýř, jenž ji svíral. Důsledkem byla pražská mocenská expanze, urychlená v polovině prosince Zikmundovým přesunem z Kutné Hory do severních Čech.116 Husitská Praha, jejíž vojenské oddíly nepochybně posílili i někteří profesionální bojovníci stojící donedávna v Zikmundově žoldu, se bez větších problémů zmocnila Brandýsa nad Labem pana Jana staršího z Michalovic, Kostelce nad Labem Aleše Škopka z Dubé i okolních tvrzí. 117 Na samém sklonku roku 1420 oblehla Nový hrad u Kunratic, jehož posádka pod vedením Herborta z Fulštejna kapitulovala na konci ledna 1421. Archeologové středověku znovu a znovu žasnou, v jak pozoruhodném stavu se zachovaly stopy po obležení na táhlém hřbetu nazývaném v 15. století Hřeben. To vše byl ale jen začátek.118 Svou moc a ambice prokázala husitská Praha plně až na jaře 1421. Nikoliv tedy Vítkov, ale až bitva před vyšehradskými hradbami rozhodla zápas o Prahu a přiměla Zikmunda, aby se ze středních Cech stáhl a aby se hlavní město již nepokoušel dobýt. Je svým způsobem paradoxní, že Žižka v této bitvě neúčinkoval. Ale i jemu prospěla. Zikmund byl vyšehradskou porážkou natolik ochromen, že neposlal Oldřichovi (II.) z Rožmberka žádané posily. 119 Husitské ofenzivě v jižních Cechách tak krumlovský velmož nemohl účinně čelit.

354

PRACHATICKÝ MASAKR Nastal vhodný čas, aby Tábor rozšířil svou mocenskou sféru. Učinil tak rychle. Před polovinou listopadu získal pod kontrolu dvě důležité pevnosti. Jan Žižka vedl cílený úder na Prachatice, které sice od konce dubna byly v husitských rukou, ale asi na počátku září je ovládli katolíci. 120 Zápas o poddanské, leč významné město na Zlaté stezce byl pochopitelný. Prachatice, přestože náležely vyšehradské kapitule, obdržely v druhé polovině 14. století práva královských měst Písku a Starého Města pražského i výroční trh, připadající na den sv. Jakuba (25. července), jemuž byl zasvěcen i zdejší kostel. Z hospodářského hlediska byly zásadní jejich vztahy s podunajským Pasovem, který získal „na věčné časy“ oprávnění provozovat obchod se solí, dovážet kupecké zboží do Prachatic a při zpáteční cestě do Bavor exportovat z Čech obilí. Z Prachatic pak pokračovala hlavní linie Zlaté stezky, po níž soumaři (jak se říkalo zvířatům, zpravidla koním, kteří pytle se solí transportovali) putovali, do Písku, kde končila. Odtud se sůl rozvážela do Prahy, Kutné Hory i do dalších měst. Bylo proto v logice věci, že měl Písek eminentní zájem na husitské orientaci Prachatic, zvláště když úsek Zlaté stezky u hradu Hus kontroloval jeho spojenec Jan Smil z Křemže. 121

Celkový pohled na Prachatice počátkem 17. století.

I když byly Prachatice poddanským městem vyšehradské kapituly, husitství zde i v blízkém okolí nalézalo značnou odezvu už před revolucí. Nespornou zásluhu na tom měl Mikuláš z Pístného na Křivoklátsku, dlouholetý purkrabí na hradě Hus, po němž se posléze psal, a následně prachatický hejtman. Víme-li o úzkých vazbách mezi Václavem IV. a vyšehradskými probošty Václavem Králíkem z Buřenic i Zikmundem Albíkem z Uničova, kteří proti přívržencům husovské reformy nepostupovali drakonicky, není se čemu divit. Za Mikulášem přišli na Prachaticko i jeho přátelé, ne-li přímo příbuzní, z nichž jmény známe Jaroslava, faráře v Lažišti (7 kilometrů severozápadně od Prachatic), proslulého husitského radikála, a Jana Stebňáka ze Skryjí (na Rakovnicku). I tento nižší šlechtic byl přesvědčený husita, jak dokládají jeho pozdější kontakty s jihočeskými zemany Prokopem z Dubného a Benešem z Dubného, z nichž druhý patřil do okruhu Chvala Řepického z Machovic. Síření husitismu v prachatickém zázemí ovlivnila též blízkost rožmberských statků, zejména v období poručenské správy Čeňka z Vartenberka. Díky dobrým stykům s Rožmberky získal Mikuláš z Husi statek Čichtice, původně součást panství Helfenburk. Pro úplnost dodejme, že stížný list proti upálení Jana Husa signovali 355

dva nižší šlechtici z nejbližšího okolí Prachatic, Vlach z Březí (nynější Vlachovo Březí) a Petr z Drslavic, tvrze vzdálené necelé 2 kilometry od Lažiště. 122 Příklon k husitství souvisel v Prachaticích, podobně jako v mnoha jiných českých městech, i s národnostním vyhraňováním mezi místními Čechy a Němci. Asi není náhoda, že ve zdejší městské radě, až do počátku 15. století jednoznačně německé, se roku 1411 poměr českých a německých jmen vyrovnal. Také nejstarší dvě česky psané písemnosti spojené s Prachaticemi se hlásí do této doby. Zato uvažovaný vliv sekty valdenských na podhoubí husitismu se v rámci města, jehož okolí bylo převážně české, neprokázal. Zřejmě větší význam měla skutečnost, že Jan Hus pocházel z nedalekého Husince (pouhých 5 kilometrů od Prachatic) a v dětství možná navštěvoval prachatickou školu. S Prachaticemi byl spjat i jeho starší přítel mistr Křišťan z Prachatic. Jak přesně situace mezi prachatickými obyvateli, jejichž celkový počet nepřesáhl 1 300 osob, vyhlížela, říci nedovedeme.123 Nejpozději roku 1417 se již v Prachaticích, možná dle rožmberského příkladu a určitě pod patronací Mikuláše z Husi a zdejšího kněze Václava, začala podávat eucharistie pod obojí způsobou. Katolíci se s tímto vývojem nesmířili a pozvali do města českokrumlovského kazatele Mikuláše Zethera, který se snažil místní obyvatele přesvědčit o škodlivosti utrakvistické praxe. Sotva se 1. listopadu 1417 postavil v Prachaticích na kazatelnu, řinuly se z jeho úst expresivní odsudky laického kalicha. Přijímání svátosti oltářní sub utraque přirovnal ke konzumaci žab a hadů, prastarých symbolů hereze, pomíjivosti a marnosti, ba dokonce k pojídání „hovna“. Své výpady však musel záhy veřejně a „dobrovolně“ odvolat. Ponížení, které musel podstoupit, mělo podobný scénář jako odvolání mistra Petra z Uničova na nádvoří Karolina o osm měsíců dříve. Teprve když se omluvil a složil přísahu adresovanou Bohu, králi, panu Čeňkovi z Vartenberka a „Mikulášovi, hauptmaně zdejšiemu“, mohl opustit město. Událost nepochybně vypovídá o síle husitství v Prachaticích a současně o autoritě, které se mezi přívrženci reformy těšil Mikuláš z Husi. Ten však záhy zmizel do Prahy a na Prachaticko se již nevrátil. Jeho roli do určité míry převzali Jan Smil z Křemže a s ním spolupracující Jan Stebňák. 124 Přetahovaná o Prachatice v letech 1419-1420 ilustruje, že husitská i katolická strana zde disponovaly přibližně stejným počtem přívrženců. Po husitské mezihře se vrátili k moci na počátku září katolíci, kteří revoluční aktivisty vypověděli z města, čímž je fakticky nasměrovali do Písku. Protihusitské represe vyvrcholily zajetím a upálením dvou husitských radikálů i bývalého prachatického zvoníka Ondřeje z Výrova (víska Výrov v současnosti již splynula s Husincem), obviněného z obrazoborectví. 125 Pronásledování svých souvěrců neponechal husitský Písek bez odezvy. Právě odtud, jak nepřímo vyplývá z Vavřincovy formulace, vytáhl Jan Žižka v čele vojska, aby Prachatice natrvalo podrobil táborské, a především písecké moci. Písek tak manifestoval nárok na správu Prácheňského kraje, za jehož tradiční centrum se nadále považoval. V úterý 12. listopadu stanulo Žižkovo vojsko, opětovně tvořené jeho muži, ženami, vesnickými dobrovolníky a práčaty, před Prachaticemi. Jejich obyvatelé uzavřeli obě brány (Pasovskou i Píseckou čili Horní a Dolní) a obsadili opravené hradby, připraveni se bránit.126 To, co následovalo, byla modelová situace, která může sloužit jako návod k pochopení mentality středověkého válečníka. Jednooký hejtman přijel na koni před hradební zeď a vyzval Prachatické: „Otevřete bránu a nechte nás pokojně vejiti do města s velebnou svátostí těla Kristova a s kněžími a my slibujeme, že vám nezpůsobíme žádné škody ani na životě, ani na majetku.“127 Byl to, jak dokládají Starý zákon, středověké „romány“ o Alexandru Makedonském i další díla dvorsko-rytířské epiky, běžný postup, 356

nabídka dobré vůle ve snaze zabránit krveprolití. Obránci města však sebevědomě odpověděli, že mají svou svátost oltářní a vlastní kněze, takže táborské nepotřebují. Důvody této reakce nejsou zřejmé. Snad Prachatičtí Žižkovi nedůvěřovali, neboť neměli čisté svědomí, možná byli přesvědčeni o vlastní síle. Rozhodně však věděli, co nastane, pokud se Žižka města zmocní. Znali přece epizodu ze života židovského vůdce Judy Makabejského, který vyzval obyvatele města Efrón, aby mu otevřeli brány, neboť jenom projde s bojovníky „do své země“ a nikomu „neublíží“. Když Efrónští odmítli, vydal Juda rozkaz k útoku a následně „pobil všechno obyvatelstvo mužského pohlaví, zničil město, pobral v něm kořist a prošel jím přes mrtvoly“ (1 Mak 5, 46-51). Znali i osud města Kaspin, jehož obyvatelé, spoléhající na pevné hradby, spílali Judovým vojákům. Ti ale s boží pomocí lokalitu opanovali a „způsobili takové krveprolití, že se zdálo, jako by blízké jezero v rozloze dvou stadií bylo plné tekoucí krve“ (2 Mak 12, 13-16). Někteří jistě znali i příběhy Alexandra Makedonského, který po pádu města Týru neušetřil jediného člověka, ani žen a dětí, protože nepřátelé vyloupali oči šesti jeho poslům, dle tehdy i dnes platných konvencí chráněným osobám. 128 Prachatičtí tudíž museli tušit, že Žižka míní naprosto vážně svá slova, zachycená v parafrázi Vavřince z Březové: „Přísahám dnes Bohu, jestliže vás mocí dobudu, že nikoho nenechám naživu, nýbrž rozkážu pobiti všechny, kolik jen vás bude.“129 Skeptik na tomto místě oprávněně poznamená, že zde mistr Vavřinec fabuloval, poněvadž v Prachaticích nebyl a zprávy čerpal toliko z druhé ruky. Hyperkritický badatel půjde ještě dál a nadhodí možnost, že si kronikář dialogy vymyslil, že Žižka žádnou nabídku Prachatickým neučinil, nýbrž byl od počátku rozhodnut smést je z povrchu zemského za perzekvování husitských bratří a sester. Nebylo by to poprvé, ba ani naposledy, co by se Vavřinec pokusil učinit portrét táborského hejtmana snesitelnějším pro dějiny i pro čtenáře. Skepse ale v tomto případě nejspíš není na místě. Husitští vojenští velitelé tak víceméně postupovali vždy a své slovo drželi. I oni zpravidla ctili starodávné vzorce závazného chování. Žižkův rozkaz splnili jeho bojovníci bezezbytku. Okamžitě přistavili na mnoha místech k hradební zdi žebříky, po nichž rychle vylezli do úrovně cimbuří. Táborští střelci z kuší a práčata přitom znesnadňovali Prachatickým účinnou obranu. Střelba z několika pušek, vylévání smůly na hlavy dobyvatelů ani vrhání kamení drtivý táborský útok nezastavily. Vzhledem k tomu, že prachatické opevnění tvořil jediný hradební pás (parkánová zeď byla vybudována později), ani nemohly. 130 V momentě, kdy se husitům podařilo proniknout přes hradbu k městské bráně a otevřít ji, byl osud prachatických katolíků zpečetěn. Militantně a zároveň slavnostně naladěný táborský dav, včetně žen, vstupoval do města se zpěvem, určeným k poctě Božího těla, jež, umístěné na dlouhé tyči v rukou kněze, symbolizovalo závaznost i vítězství Svatých pravd. Důstojnost, euforie a adrenalin se slily vjedno. Vzdor vysoké emoční hladině nezapomínali táborité na příkazy velitelů. Rozdělili se do několika oddílů, z nichž část systematicky prohledávala domy, odnášela majetek a pobíjela ukryté muže, jiní pak pronásledovali osoby mužského pohlaví po náměstí i v několika přilehlých ulicích a mordovali dopadené „jako telata“ či „vepře“. Na své si přišel i Martin z Tupadel, který tu zabil tři lidi. 131 Bilance táborské smršti byla zdrcující. Na veřejných prostranstvích leželo 135 mrtvol. Zajatce v počtu 85 pak přivedli k Žižkovi, který je rozkázal napěchovat do sakristie farního kostela sv. Jakuba a upálit. Jejich smrt netrvala dlouho, sláma i soudky se smůlou vzplály rychle a zaplnily stísněný prostor dusivým 357

dýmem. K prosbám a žádostem zajatců zůstali vítězové slepí a hluší. Po kruté exekuci pak táborité rozbořili klenbu sakristie, aby spadlé kamení pokrylo mrtvoly „jako v hrobě“. Život darovali prý jen sedmi mužům, o nichž věděli, že jsou upřímnými husity. Prachatickým ženám a dětem vítězové fyzicky neublížili. Vypověděli je ovšem z města, což byl spolu s psychickou újmou, způsobenou pohledem na smrt nejbližších, trest dostatečně tvrdý.132 Z husitských dob se nám dochovalo jen málo podrobných popisů dobytí měst, hradů a klášterů (srovnatelná líčení máme například v případě husitského vpádu do kladského Radkówa, tehdejšího Wünschelburgu, a do rakouského kláštera Altenburgu), byť Vavřinec z Březové v Prachaticích chyběl. Vzdor kronikářově absenci nebudí pasáž v jeho díle zásadní pochybnosti,133 třebaže pasáž o dobývání městských hradeb asi přece jen ovlivnily literární vzory typu Alexandreidy.134 Nepsanou povinností vítězů bylo spočítat po bitvě či dobytí města mrtvé. Nezvykle přesná čísla, udávající v souhrnu 220-230 mrtvých, v zásadě odpovídají množství prachatických mužů ve věku 14-60 let, vezmeme-li v potaz, že místní husité byli z města vypuzeni. Byla to asi pětina zdejších obyvatel. Podle některých textů Starých letopisů však nebyli všichni zajatci upáleni v kostele, nýbrž i ve třech jizbách, tedy roubených staveních, což je vítaný detail. Určité diference existují i v líčení osudů tělesných ostatků ubitých. Podle Vavřince byli někteří mrtví pochováni (asi husitskými příbuznými), zbylí pak naházeni do studny jednoho měšťana, zatímco Staré letopisy vyprávějí o utopení dopadených katolíků „ve studnicích“. Na celkovém vyznění masakru nemohou tyto drobné odlišnosti nic změnit. 135 Podstatný je naopak Vavřincův údaj o soudcovské roli Jana Žižky, který rozhodl o smrti zajatých měšťanů. Znamenalo by to, že funkce hejtmana a správce táborského lidu zahrnovala též soudcovské pravomoci. Je-li tato úvaha správná, pak Žižka pravděpodobně vynesl i ortel na sedlecké tvrzi. Podržme tato zjištění v patrnosti. Vrátíme se k nim, až budeme probírat vztah mezi Janem Žižkou a táborským duchovenstvem. Rekapitulujeme-li Žižkovo počínání, docházíme k jedinému možnému závěru. Stejně jako Juda Makabejský respektoval i táborský hejtman Mojžíšův zákon, který říká: „Když přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír. Jestliže ti odpoví mírem a otevře ti brány, tu všechen lid, který je v něm, podrobíš nuceným pracím a budou ti sloužit. Jestliže k míru s tebou nesvolí, ale povede s tebou boj, oblehneš je. Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh.“ (Dt 20, 10-14) Diference byly zanedbatelné a dané civilizačním posunem. Podmanění města znamenalo jeho začlenění do táborského svazu, ženy a děti nebyly vzaty do otroctví, které pozdně středověká křesťanská Evropa jako formu právního postavení neznala, a kořist byla využita, ve shodě se starozákonním hrdinou Jozue, ve prospěch celého vojska či obce. V podstatě to bylo paradigma, respektované po celý (i antický) starověk a namnoze přejaté také křesťanským středověkem. 136 Mějme na paměti, že se jím Jana Žižka důsledně řídil a v jeho intencích vedl Svatou válku za vítězství Božího zákona. Součástí vžitého přístupu bylo šetření životů žen a dětí, dodržované až na výjimky vojsky všech husitských uskupení. Pochopíme tedy, proč husitská agitace neustále upozorňovala, že Zikmundovi Uhři, a nejen oni, toto základní pravidlo nedodržují a bezohledně mordují malé děti, ženy i dívky. Z husitských kronik a manifestů pronikl tento motiv i do výtvarného umění, například na folia Jenského 358

kodexu, v němž křižácká kopí „zdobí“ nabodnutá tělíčka a hlavičky nemluvňat. Zikmund se pak musel nutně jevit jako druhý Herodes a jeho bojovníci jako poslušní vykonavatelé vůle svého zvrhlého pána.137 Dobytým Prachaticím, do nichž se vrátili vypuzení husitští měšťané a v kterých nyní jednoznačně převážilo české etnikum, přisuzoval Žižka klíčový význam. Sám v nich později několikrát pobýval. Okamžitě přikázal zdokonalit městskou fortifikaci hlubokými příkopy a vojenské správy města se ujali hejtmani Chval Řepický z Machovic, vůdčí osobnost táborského svazu v Prácheňsku, a Jeník z Mečkova, nižší šlechtic z Klatovska.138 Ovládnutím Prachatic získala táborská strana pod kontrolu hlavní trasu Zlaté stezky i bývalé statky vyšehradské kapituly, a ještě více posílila sympatie, které měla mezi zlatokorunskými poddanými. Ti nechtěli podléhat ani cisterciákům, ani Rožmberkovi a v husitských Prachaticích nyní fakticky spatřovali novou vrchnost. Pokud snil pan Oldřich o začlenění Prachaticka a zlatokorunského zboží do svých držav, rychle vystřízlivěl. Přesto se svého úmyslu nikdy nevzdal. Prachatice začaly sloužit táboritům jako základna pro útoky vedené na Rožmberkovy pošumavské statky, především na českokrumlovské panství, na vimperské zboží Kunata Kaplíře ze Sulevic, s nímž vedl prachatický spojenec Jan Smil z Křemže majetkový spor, i k diverzím v okolí katolických Českých Budějovic.

1-

•1

ÍUb, ~Tmrnfl\,,._ dll.l~ t-.iho~1i I\Cjtn111nl • nbe:c 11tb.111 (~,.ku U",tll'\,il'1'JI 18. liitQjl'lldu 1,4-u, prim~

i!Jfich~m (H.} 7. Ju.,rtmbefka.

Většina těchto akcí probíhala s vědomím hejtmanů Chvala Řepického z Machovic a Jeníka z Mečkova, který do bojůvek vysílal svého pacholka Mikuláše. Často se však do nich zapojovali i přední prachatičtí měšťané Štěpán Netolický, Mikuláš Lizna a Mandl, snad totožný s pekařem Mandlinem, členem městské rady roku 1416. Stranou nezůstal ani Jan Smil z Křemže, ať již spolupracoval s Prachatickými a s Žižkou, nebo postupoval na 359

vlastní pěst. Do partyzánské války proti Rožmberkovi se pak nejvíce zapojovali vesničané ze zlatokorunského klášterství. Za svou činnost nejeden z nich zaplatil cenu nejvyšší. Po dopadení rožmberskými zbrojnoši je čekal výslech útrpným právem a šibenice. Pan Oldřich v nich neviděl boží bojovníky, nýbrž kriminálníky a, řečeno současným jazykem, teroristy.139 Obsazení Prachatic tábority alespoň částečně zhatilo Rožmberkovy záměry v Pošumaví, ještě trpčí pilulku musel pan Oldřich spolknout hned následující den, ve středu 13. listopadu. Zajatému Václavu Korandovi se podařilo v příběnickém žaláři vymanit z klády, do níž byl vsazen, osvobodit ostatní táborské vězně, zajmout strážné a obsadit věž. Strážného Odolena, který se okamžitě přidal k táborům, pak poslal za hejtmanem Zbyňkem z Buchova, který jako jediný z hejtmanské čtveřice aktuálně pobýval v revoluční obci. Odolen pomoc skutečně přivedl. Hradní posádka se nevzmohla na větší odpor, neboť Koranda se svými společníky vrhali z věže kameny a znemožňovali jí účinnou obranu. Posily z rožmberské Soběslavi dorazily k hradu až ve chvíli, kdy Buchovcův oddíl atakoval hradní bránu. Táborité zdánlivě nedobytný hrad rychle opanovali, přičemž zabili rožmberského služebníka Kunce, možná i někoho dalšího. Snad Kunce zasáhl kámen, neboť Václav Koranda si prý až do smrti vyčítal, že jako kněz prolil lidskou krev. Odmítal poté sloužit mše a soustředil se výhradně na kazatelskou činnost. Když se o pádu Příběnic dozvěděla posádka hradu Příběničky na druhém břehu Lužnice, okamžitě se rozutekla do okolí. 140 Táborité se tak v jednom dni zmocnili dvou rožmberských fortifikací i nezměrného bohatství, které v nich ukryly církevní instituce. Do rukou jim zde padl též augustinián Heřman, řečený Šváb, z Mindelheimu, titulární nikopolský biskup. Ano, byl to tentýž muž, který na Lipnici v březnu 1417 z donucení světil husitské kněze. V Miličíně, kam jej posléze Oldřich (II.) z Rožmberka umístil, se necítil bezpečně a raději se ukryl na Příběnicích. Heřman byl řeholník, který setrval v řadách římské církve. To stačilo, aby jej táborité bez ohledu na předchozí zásluhy prohlásili za špatného kněze a vynesli nad ním trest smrti utopením. Marně se biskup zapřísahal, že vysvětí tolik kněží, kolik budou chtít. Pro členy revoluční obce to po volbě vlastního církevního seniora nebylo žádné téma. Hodili Heřmana do řeky Lužnice, aniž počítali s tím, že umí plavat (řeka tu ale není zrovna hluboká). Když se vyčerpán přiblížil ke břehu, tloukli ho kameny do hlavy tak dlouho, dokud nevypustil duši. 141 Ovládnutí Prachatic a obou příběnických hradů tábority i Zikmundova neochota uvolnit bojovníky na jih Čech přivedly Oldřicha (II.) z Rožmberka do tristní situace. Jiné řešení než uzavřít termínované příměří s táborskou stranou neměl. Stalo se tak už v pondělí 18. listopadu, zřejmě v Písku, a to pod vysokým základem 10 000 kop českých grošů, který byly smluvní strany povinny zaplatit v případě nedodržení stanovených podmínek. Pan Oldřich se přitom zavázal poskytnout na svých statcích svobodu čtyřem pražským artikulům. To svědčí o jeho vojenské i ekonomické tísni, kterou mírnil, seč mohl. Už v září 1420 zastavil oba hrady v Rožmberku (nad Vltavou) svému švagrovi, rakouskému šlechtici Reinprechtovi z Wallsee v sumě 4 000 kop grošů.142 Příměří s táborskou stranou mělo platnost do 4. února 1421. Oldřichovi poskytovalo alespoň malou naději, že se do té doby leccos změní. 143 Za táborskou stranu uzavřeli příměří Jan Žižka z Trocnova, Chval Řepický z Machovic, Zbyněk z Buchova, Pavlík z Mutic a „obec Piesecká“, což vypovídá o jejím relativně svébytném postavení. Kromě Buchovcovy pečetě se všechny ostatní alespoň částečně zachovaly. Na Žižkově pečeti se již neskví rak, nýbrž kalich se zasunutou hostií a šesti 360

hvězdami, vždy po třech na každé straně. Programové přihlášení se k stěžejnímu husitskému symbolu představuje Jana Žižku jako oddaného božího bojovníka do morku kostí. Samozřejmě nás okamžitě napadne, proč na listině o příměří absentuje Mikuláš z Husi, kterého v čtveřici hejtmanů nahradil téměř neznámý nižší šlechtic z Mutic (u Mladé Vožice), rodu, jehož příslušníky později nacházíme v rožmberských službách.144 Vysvětlení Mikulášovy nepřítomnosti není složité. Od října pobýval převážně v Praze, kde se pustil do vysoké politické hry.

361

PODSTATNÉ A VEDLEJŠÍ Vojenské operace hlavních táborských sil na českém jihu daly Pražanům, nespokojeným z přílišné závislosti na radikálech, příležitost, aby se od Tábora ještě více emancipovali. Využili k tomu přetrvávající přítomnosti Hynka Krušiny z Lichtenburka, Viktorina z Kunštátu a Poděbrad i Hynka Koldštejnského z Valdštejna, kteří se jako páni a šlechtici Českého království zúčastnili 14. listopadu zasedání pražské obce. Hlavním bodem programu bylo schválení reprezentativního poselstva k polskému králi s oficiální nabídkou českého trůnu. Mikuláš z Husi se však kategoricky postavil proti návrhu s odůvodněním, že si táborská strana vždy přála volbu obyvatele Českého království, tj. přesvědčeného husity. Asi tím jen posílil půldruhého roku kolující spekulace, že na královskou korunu pomýšlí sám. Hynek Koldštejnský však jeho slova okamžitě vyvrátil. Ukázal mu list s pečetěmi pražských měst a dalších husitských obcí, mezi nimiž se nacházela též táborská pečeť přitištěná k dokumentu Janem Žižkou. Možná šlo o pověřovací list, s nímž se Hynek vydal v letních měsících do Wolbórze. Zaskočeného Mikuláše čekalo vzápětí další trpké sousto, neboť schůze zakázala uvádět do praxe bohoslužebné novoty bez souhlasu čtyřčlenné komise, složené z univerzitních mistrů (nechyběl mezi nimi Petr z Mladoňovic). To byl tah namířený proti táboritům, kteří zahájili kampaň ve prospěch mše sloužené bez ornátů, zatímco Praha preferovala prostý ornát a užívání kalichů, ovšem bez zbytečné nádhery. Rozčílený Mikuláš z Husi opustil Prahu a vydal se 17. listopadu za svým oddílem, jenž obléhal nevýznamnou tvrz Popovice. S politickou porážkou se ale nesmířil. 145 Pro všechny pražské kritiky táborského počínání byl Mikulášův odjezd darem z nebes. Už 19. listopadu sesadila staroměstská obec konšely vnucené jí v srpnu Želivským i tábority a zvolila do úřadu nové radní, z nichž část působila v těchto funkcích od 27. května do 18. srpna. Ač celé složení rady neznáme, objevují se v ní již ostřílení komunální politici, například Šimon z domu U Bílého lva, Jan Kněževeský, ale také dosud nepovědomí krejčí Bohuněk a Jakub Kunšův. Novoměstští následovali příkladu staršího souseda ještě týž den. Výmluvné bylo, že prestižní funkci prvního purkmistra obsadil Mikeš, řečený Kozí hlava, z Pnětluk, někdejší menší hofmistr Václava IV. Zastoupení se však dostalo i několika Želivského přívržencům a nechyběl ani Mikuláš Chalupa, někdejší soused jednookého Janka v ulici Na Příkopě. Vazby s Táborem však, vzhledem ke stále platnému spojenectví, nebylo radno zpřetrhat. Proto pražské obce nemohly odmítnout rafinovanou nabídku Mikuláše z Husi, aby mu vyslaly vojenskou pomoc k obléhání strategického hradu v Říčanech (u Prahy), k němuž se táborský hejtman rychle přesunul po dobytí Popovic a po kratičkém neúspěšném pokusu o obléhání hradu Leštno (nyní Líšno), majetku Zikmundova exponenta Václava z Dubé.

362

9:. ~ ~

~

i

"""~,;~~~

~··

~

=':

• ,

~r,

,,,.. (

---

Znccnin.a hradu,. Rio;anech u Pnh}:

-

----

Pád Říčan, na nichž se bránil někdejší Husův přívrženec Diviš z Říčan s několika desítkami mužů a kde nalezla bezpečí řada katolických kněží, by Praze výrazně ulevil. Říčanská posádka kontrolovala důležitý úsek silnice mezi hlavním městem a Kutnou Horou a přepadávala povozy směřující do Prahy i z Prahy. Mikuláš si jistě sliboval, že při společné operaci nalezne čas k opětovnému posílení táborského vlivu v pražském prostředí. Pražské vojsko, složené částečně ze žoldnéřů, nastoupilo pochod k Říčanům 24. listopadu, ale již bez Hynka Krušiny z Lichtenburka, který se vzdal funkce vrchního pražského hejtmana. Jako příslušník vysoké šlechty odmítal užší součinnost s táborskými radikály a s jejich brutálním pojetím boje za vítězství božího zákona. Spolu s ním opustil hlavní město též Viktorin z Kunštátu a Poděbrad. Mikuláš z Husi, ač podle Vavřince chytřejší než liška, se ale přepočítal. I po odjezdu obou šlechticů pražští konšelé jeho nabídku na posílení ostrahy městského opevnění táborskými bojovníky prohlédli a odmítli jako neodůvodněnou.146 Mikulášův nezdar zasluhuje podrobnější komentář. Táborská strana měla pořád málo bojovníků. Přesto od 25. června 1420, kdy Mikuláš z Husi odjel se svými jízdními na pomoc Táboru, můžeme hovořit o existenci dvou táborských vojsk, která operovala mimo mateřské základny. Větší i akceschopnější bylo Žižkovo vojsko, které se pouštělo i do náročnějších podniků, mezi něž patřilo dobytí Prachatic, zatímco Mikulášův oddíl plnil 363

dílčí úkoly (střežení ostrova pod Vyšehradem) nebo obléhal menší fortifikace. Meze spekulace nepřekračuje úvaha, zda Žižkou vedené vojsko považovalo za svou základnu Písek, kde veleli Chval Řepický z Machovic a Matěj Lauda, a Mikulášovi lidé Tábor. Selští dobrovolníci, onen několikrát zmíněný „tekutý“ element, totiž podle potřeby bojovali jak pod Mikulášem z Husi, tak pod Žižkou (výmluvný příklad poskytují Václav Holý z Březovíka a Martin z Tupadel). Přecházeli tedy zcela běžně od jednoho hejtmana k druhému. V součtu však Žižkovo a Mikulášovo vojsko nestačilo v plném rozsahu na ambiciózní úkoly, které si Tábor vytyčil. Zajišťovat táborský vliv v Praze, vést zápas s Rožmberkem na českém jihu, válčit s plzeňským landfrýdem, hájit obec nad Lužnicí, pomáhat husitským obcím v různých částech Čech a být v pohotovosti proti Zikmundovi v souhrnu přesahovalo jejich síly. Když byli v Praze, chyběli na jihu či jihozápadě. Stejná rovnice platila v převráceném pořadí. Pražané této skutečnosti chytře využili. Existence dvou táborských vojsk vyvolává otázku, do jaké míry byla výsledkem objektivních potřeb a do jaké míry odrážela tenzi mezi Mikulášem z Husi a Janem Žižkou. Definitivní odpovědi se sotva dobereme, jisté napětí mezi oběma muži, patrné například v názoru na obsazení českého trůnu, je však neoddiskutovatelné. Nepochybně pramenilo i z rozdílných osobních vlastností. Mikuláš byl vzdělanější, říkalo se mu občas i Scriba (tj. písař), a politicky obratnější. 147 Ačkoliv i on vynikal odvahou, Žižka získal v očích veřejnosti kredit úspěšnějšího vojevůdce. Je docela dobře možné, že Mikuláš na Žižkovy vojenské úspěchy žárlil a snažil se spíše prosadit svým rozhledem a uvážlivostí, hraničící s vychytralostí, i důrazem na společenskou prestiž. Říčany se pražskému vojsku a Mikulášovým táboritům bránily po několik dní, jejich osud se však naplnil, když se před hradem objevil (snad již 29. listopadu) Jan Žižka se svými lidmi, mezi nimiž opět nechyběly obávané bojovnice a práčata. Ještě 22. listopadu dlel asi v Prachaticích, na nichž mu evidentně záleželo, poté se pravděpodobně pohyboval v Pošumaví, v prostoru mezi Klatovy a Horažďovicemi. 148 Třecí plochy mezi Táborem a Prahou ho však přiměly, aby se vydal k hlavnímu městu, v jehož zdech se mělo vbrzku uskutečnit jednání o sporných záležitostech. Nejdřív ale byly na řadě Říčany.

364

7..ázrwm o ud.í.loste hnnlbor.r.kr•• m11rknbh.:111 FriJ:rid11::m L Jlohc1wl.k:mnn.

831

Zilmu,a,J Lu.:nnlmnk~· jn„o •lci;und)'Ji!ldtt phlM'lf Sb1n.:c. k n;):mut bS'v•I, lm1~11)tl 1mJl~l'ló: ptln:N1M\l\nLSt~jnC ;&Ito iůikd19íd hyH vyobuu-n.i 11ou1 poeh,i.d x Jlk Utwr J1 111t 1 #lťtlktil C tn1111lfínt,J1,l1,umt.-.c ll11nlid,;i.

.,.

08RAí'.0VÁ ť.A.ÍLO l:IA

832

,\kxandr M.A~lvn•).;$•,J«!t11 •, do:-i u l,nfinó 11 ,-iorO 6ktn«uibo rytihl'VL 2i:iJ.:11 Ilc.! ~ibl. v!« Nollil rVl\l.Mly ~IJ.i(b w,j,rt,ildcO),wuc- 11Judy Milibtj,;kfflo.

833

fb111ltAA ~l)(.Wli lu11clllll v l)(tdAni k11wlk-l.810 V)lWrn.1\11, •ťo:rý mpcktO'flll o,iclilt1f l»l-.:\·nt) rl'(l\~d ,:hufbo li,,.l1di11 "~M cněm p,)ll

0UMA7.0VÁ PlíLOHA

834

Roj ltu11:htl " UUAky v ·pojcd 1Chol 1t1111Jk.

•J•

835

,":l.,od l.t l!tl>cM•.ki.ni ,vr.il no1plnlny1:h ko,ncn1m dv h,d podwJujkibo IIClJlihde 111: , pc,:«ln~ 1ukdo\'Mii,>tla 1'ilcčnldj1:h ..,lk'ch \·r,lcytulc pc:,m~n1f l},i,sto.

OllRr\7.0VÁ PA.h.OHA

836

Jll1.i ,';lriwm1-~rjnih11 11lh-odu. vy~pkněho o untb-t!ní hode!) o.a ® th n! t1l.)Url1 pnu,:,: $('1',n~dh,i.

845

NAbl~ \'t,hnu Oli,;lftl 11 \ )'ol~1.11:n-l"1(1iJ"r'iil11>) 1.lMIN\':l lir11l1", ltmWfnff,,1 "''""' , 1llQJt;1 muil, krd'i u \1:' :skml°'l:-d a 111\i:dy OIObn~ Dl!ll