Stručné dějiny biologie [Spisy Stanislava Komárka ed.] 9788020027375

Citation preview

. STANISLAV KOMÁREK STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

ACADEMIA 2017

OBSAH

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Komárek, Stanislav Stručné dějiny biologie / Stanislav Komárek. - Vydání i. -

Praha: Academia, 2017. -157 stran. - (Spisy Stanislava Komárka) Anglické resumé

ISBN 978-80-200-2737-5 (vázáno) 57/59(091) * 001.5 ’ (048.8) - dějiny biologie - vědecké teorie

ÚVOD 7 KAKIÓÍ APk'«NÍ f

- monografie

ZÁKLADNÍ POJMY

57/59 " Biologické vědy [2]

9

11

PARADIGMA

EKLEZIOMORFNÍ STRUKTURA

12

SOCIOMORFNÍ MODELOVÁNÍ 13

15

CESTA K PRAMENŮM

BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ LOVECKO-SBĚRAČSKÁ ETNIKA

DOMESTIKACE ZVÍŘAT

20

24

ZEMĚDĚLSTVÍ A STARÉ CIVILIZACE

26

I.APh'O-.Aj ČOj ANTIKA

31

ŘECKO

33

ŘÍM 41 KAP 1O> ACrvRlÁ STŘEDOVĚK

45

BYZANTINCI A ARABOVÉ

Recenzenti: Mgr. Tomáš Hermann, Ph.D.

Mgr. Michal Šimůnek, Ph.D.

ZÁPAD

UNIVERZITY j|||j|Í j H a

RENESANCE

47

49

53

55

OBJEVNÉ CESTY A JEJICH DŮSLEDKY BOTANIKA

69

© Stanislav Komárek, 2017

ZOOLOGIE 73 KGPŮOí J

ISBN 978-80-200-2737-5

BAROKO A OSVÍCENSTVÍ

81

65

17

MECHANICISMUS A DALŠÍ MYŠLENKOVÁ VÝCHODISKA

KARTEZIANISMUS A JEHO POHLED NA ŽIVÉ ORGANISMY ZOOLOGIE A BOTANIKA

LINNÉOVSKÝ OBRAT

ÚVOD

83 86

90

94

KAP Sřl A SEDMA

OBDOBÍ „NÁRODNÍCH ŠKOL" V BIOLOGII

FRANCOUZSKÁ BIOLOGIE

Lamarck a lamarckismus

102

Cuvier a teorie kataklysmat

ANGLICKÁ BIOLOGIE

97

101

104

105

106

Darwin

Darwinovy myšlenkové kořeny Hlavní Darwinova díla

109

110

Darwinovi souputníci a pokračovatelé NĚMECKÁ BIOLOGIE

113

116

L „Romantická“ biologie naturfilosofické éry

118

Evoluční a vývojové koncepce v Německu

124

Německá biologie mezi válkami

GENETIKA

128

132

Vznik etologie

133

Mendelovský obrat

134

.

Jiné koncepce dědičnosti

Genetika po Mendelovi

135

137

Sovětská genetika Lysenkovy éry

MIKROBIOLOGIE

140

EKOLOGIE A OCHRANA PŘÍRODY

SUMMARY

147

LITERATURA

149

VĚCNÝ REJSTŘÍK JMENNÝ REJSTŘÍK

151 153

143

138

Tato kniha byla ve své první verzi vydána v roce 1997 v nakladatelství Vesmír pod názvem Vývoj biologického myšlení a v poněkud rozšířené a přepracované formě pod názvem Malé dějiny biologie v autorově knize Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie (Academia, 2008), dnes již roze­ brané. Je určen zejména pro ty, kteří hledají „rychlejší“ poučení a nemají trpělivost probírat se dvěma svazky neobyčejně podrobných a instruk­ tivních Rádiových Dějin biologických teorií v novověku I., II. (Academia, 2006), původně vydaných počátkem 20. století německy a dnes pří­ stupných i v českém překladu. Byly-li Rádiový Dějiny dovedeny do roku 1900, tato kniha zachycuje zhruba dalších padesát let vývoje biologie navíc a v dnešní „době klipovité“ může sloužit jako informační zdroj i pro zainteresované laiky z jiných oborů s dobrou znalosti středoškol­ ské biologické látky. Je opět poněkud doplněna a doprovázena četnými historickými biologickými ilustracemi pro přiblížení povahy minulých ér přírodovědeckého výzkumu. Dějiny biologie, stejně jako kteréhokoli jiného oboru, mají význam pouze tehdy, zařazují-li příslušnou faktografii do dobového kulturně-historického kontextu. Stejně tak jsou jednotlivosti školsky tradované biologie vlastně blíže pochopitelné jen jako výsledek mnohasetletého vývojového procesu celé nauky - jinak mají povahu víceméně „zjeve­ ných“ pravd bez historického kořene. Bez těchto dvou aspektů se stá­ vají dějiny biologie samoúčelnou a pro nezasvěceného absurdní sek­ vencí zasloužilých „starců“ a jejich činů a jejich školní vyznám by tkvěl nanejvýš v testování paměti a trpělivosti zájemců o vysokoškolské stu­ dium. Účelem je mimo jiné i dodat podnět k přemýšlení poukázáním STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

7

na nesamozřejmost dnešního pohledu na život a svět ukázkou minulých historických situací a možností sledovat genezi dnešních pojmů. Proble­ matika historických přesunů biologických paradigmat by měla pouká­ zat na jejich úzkou provázanost s kulturními dějinami v nejširším slova smyslu a odpoutat čtenáře od přežitého osvícenského konceptu lineár­ ního pokroku, nechávajícího vyvstávat minulost pouze jako konglomerát zaostalosti, hlouposti a zlovůle. Text je poněkud etnocentricky zaměřen na dějiny biologických disci­ plín v evropském kulturním okruhu, což koneckonců odpovídá původu čtenářů i autora. Rovněž je větší pozornost věnována evropské „kon­ tinentální11 tradici, k níž česká biologie od svých počátku patřila a jejíž kvality a myšlenková východiska byly překryty jednoznačnou dominancí angloamerické větve biologických koncepcí v posledních desetiletích: přes všechny deklarace o ryzí nadnárodnosti vědy je toto východisko klamné - existují výrazné vědecké tradice národů či kulturních okruhů, už strukturou jazyka, v němž je nauka provozována a prezentována. Ten­ to historický přehled končí zhruba rokem 1950, a to ze dvou důvodů. Jednak zná každý pracovník novější dějiny svého užšího oboru, jednak je historická distance příliš malá, aby bylo možno rozlišit, který počin byl významný a který pouze všedně rutinní. Cílem této práce je ostatně spíše připomenout skutečnosti ohrožené zapomněním, a nikoli ty obecně známé. Navíc dnes pracuje ve světě více biologů než v průběhu celých dosavadních dějin dohromady, ale doba je zatím příliš krátká, máme-li jejich činy zvážit takříkajíc „po ovoci“.

V Praze, o letním slunovratu 2017

ÚVOD

Stanislav Komárek

8

KAPITOLA PRVNÍ ZÁKLADNÍ POJMY ।

PARADIGMA Thomasem Kuhnem zavedený pojem paradigmatu ve vědě je poměr­ ně mladý (1962), ač slovo samo je podstatně starší. Řecké slovo paradeigma původně znamenalo gramatický vzor, precedens, podle něhož se analogicky řeší všechny případy, které mohou nastat. Ve svých studiích dějin vědeckých revolucí poukázal Kuhn na nutnost změny paradigmatu, nějaké vůdčí, dominantní koncepce či myšlenky, která ovládá celý obor, pro podstatnou proměnu a nový rozvoj oboru. Své myšlenky dokládá nej­ detailněji na příkladu „koperníkovského obratu“ v astronomii, tj. obratu od ptolemaiovského geocentrismu k heliocentrismu. Za příznačný poklá­ dá zejména fakt, že pomocí jakéhokoli paradigmatu, které je v typickém případě přijímáno samozřejmě a bez pochybností, lze vysvětlit kterýkoli jev, pouze interpretace některých jevů je mimořádně „kostrbatá a násil­ ná. Paradigma není možno porazit žádným pozorováním či měřením, ale pouze novým paradigmatem, které je postupně vytlačí, přičemž tento konflikt na sebe bere nezřídka podobu spíše generačního sporu. Biologie má jako každá jiná nauka svá paradigmata, někdy více a někdy méně jasně formulovaná (kamenem úrazu se stávají zejména ty části paradigmatu, které zůstanou neformulovany jaksi „v obecnem pově­ domí“). Některé změny paradigmatu byly i z vnějšího pohledu velmi dramatické, například posun od osvícenského kreacionismu k vývojové teorii v lamarckovské a posléze v darwinovské podobě. Známé „dogma“ molekulární biologie o výlučnosti toku informací od genotypu k fenotypu a nikoli naopak patří také do kategorie paraSTRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

11

digmatických výroků stejně jako darwinovský (či neodarwinovský) předpoklad, že žádný živý organismus (později gen) nevykazuje žádný způsob chování, který by mu nepřinášel přímo či nepřímo nějaký pro­ spěch, vposledku chápaný jako maximální rozšíření sebe sama v co nej­ větším počtu kopií. Samozřejmě do sebe biologie zahrnuje i celou řadu dalších paradigmatických východisek, jen zřídka slovně ventilovaných a společných pro všechny přírodní vědy (například že informace získané vlastním bádáním jsou lepší než ty z jiných zdrojů - sen, básnická inspi­ race, zjevení aj., že svět je v dostatečné mire poznatelny a toto poznaní je žádoucí atd.). Vzhledem k velmi intenzivnímu citovému navázání většiny lidí na paradigmata má velký význam o jejich existenci a funkci vědět, neboť střety mezi paradigmaty, nesenými různými osobami, pat­ ří k nejintenzivnějším a nej nepříjemnějším zážitkům, do nichž namísto ideálu vědy jakožto odtažitého pozorování světa (včetně toho lidského), sine ira et studio, nastupují emocionální potenciály v minulosti prožívané například v náboženských válkách. Jakkoli jsou paradigmata pro rozvoj nauk nezbytná a neodmyslitelná, je dobře mít neustále na paměti jejich relativitu a skutečnost, že svými nositeli jsou vždy bedlivě obrňována proti jakékoli polemice (blíže třeba Komárek, 2008a).

EKLEZIOMORFNÍ STRUKTURA Paradigmata jakýchkoli oborů, zejména pak v oblasti nauk nějak koncizněji vysvětlujících svět, se nevznášejí ve volném prostoru, ale jsou nesena společenskou vrstvou, tvořící tzv. ekleziomorfní strukturu. Tyto hierarchicky organizované a kooptací rozšiřované společnosti strážců pravd mohou mít historicky vzato nejrůznější podoby, jejich úloha je ale shodná - jde o správu paradigmatu a jeho další rozvoj, při značnějším počtu zúčastněných i úředními či poloúředními prostředky („byrokra­ cie pravdy“). V typickém případě představuje ekleziomorfní strukturu (řec. ekklésiá - církev, morfé-tvar) například katolická církev středověku a raného novověku, ale nejrůznější jiné náboženské či politické orga­ nizace (například komunistické strany zemí někdejší východní Evropy, které měly nárokovánu nejen moc, ale i pravdu) se tomuto vzoru vel­ mi blíží. Ekleziomorfní strukturou jsou i společenské struktury nesoucí novověkou vědu, ať už povahy univerzit, učených akademií, ústavů atd., byť v posledních dvou dekádách v nich „podnikatelský“ model začíná ZÁKLADNÍ POJMY

12

přerůstat model „církvotvarý“. Pro ekleziomorfní struktury je typické monopolní vlastnění metody pro získávání relevantních informací, ať už se jedná o kanonizovanou exegezi posvátných textů nebo o kanonizovanýtyp experimentování s hmotným světem. Z toho pak vyplyvá možnost i nutnost poradenský působit, ať už vůči vládnoucí moci (ekleziomorfní struktura jen zřídka s vládnoucí špičkou přímo splývá, v typickém přípa­ dě ji jaksi „oplétá“) či „prostému lidu“. K tomu patří i vytváření předpo­ vědí a nejrůznějších opatření k zažehnání hrozeb budoucích katastrof, výklad světa a poučování lidu, šíření daného paradigmatu, vyučování a bedlivý výběr a výchova dalších kandidátu pro užsi okruh nositelů nauky, potírání nesprávných heretických učení, výběr žádoucích témat i osob pro další práci aj. K ekleziomorfní struktuře nedilne patři i obraz nepřítele, od démonických sil přes démonizované politické protivníky po obraz „pavědy“; ve všech případech se jedná o projekci tzv. „kolek­ tivního jungovského stínu“. Ekleziomorfní struktura umožňuje nejen kontrolu paradigmatu a péči o ně, ale je schopna organizovat i velice rozsáhlé a na koordinaci náročné akce a účinně akumulovat poznatky i tradici. Neustále jí ale hrozí, že se odcizí svému původnímu poslání, a též rigidita a lpění na myšlenkových stereotypech. Proto také ona, a to i v podobě aparátu novověké vědy, vyžaduje neustálou péči a sebereflexi, uz vzhledem k tomu, ze nevedome a nereflektované síly jsou mocnější a namnoze i ničivější nežli ty „sebeuvědomělé“.

SOCIOMORFNÍ MODELOVÁNÍ Sociomorfním modelováním se nazyva způsob nazíraní živého světa, který společenské vztahy a skutečnosti projikuje do přírody. Člověk má ze své přirozenosti tendenci chápat se jako bytost náležející k celému kosmu a spatřovat určitou podobnost a souvztažnost mezi sebou a cel­ kem světa (staré autority hovořily o člověku jakožto mikrokosmu). Ten­ to způsob vztahování preziva i v našich dobách, byt ve forme ne plně vyjádřené a poněkud zastřené. Vždy bývá spatřována souvislost a ana­ logie mezi způsobem fungováni společnosti a způsobem fungovaní celé­ ho světa. Pouze ta společnost, jež funguje ve shodě s pravidly, kterými se řídí kosmos, je legitimní a má „právo“ existovat. Ač snad jakási hloubko­ vá analogie mezi způsobem chodu společnosti a světa existuje, rozhodně STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

13

není tak zjevná a prvoplánová, jak by si lidské očekávání žádalo. Proto dochází k projekci společnosti do světa mimo ni a z obrovské „samo­ obsluhy“ jevů, kterou svět poskytuje, jsou vybrány právě ty, které danou společenskou strukturu a principy jejího fungování „potvrzují , a ty jsou pak dále tradovány jako konstituující principy celého světa. Zejména zřetelně jsou tyto způsoby interpretace patrny na výkladech živé přírody: statická a hierarchicky uspořádaná středověká společnost viděla tyto principy i v živém světě, Cuvier, současník a aktivní využivatel Velké francouzské revoluce, učinil z náhlého převratu (revolution) zem­ ské kůry, kataklysmatu, základní moment konstituující geologické dějiny Země. Darwin spatřil v přírodě jako zásadní ty momenty, které hýbaly raně kapitalistickou viktoriánskou Anglií: konkurence, přežívání schop­ nějších a odumírání špatně přizpůsobených, zápas o nedostatkové zdro­ je, populační exploze a nadprodukce potomstva. Není vůbec náhodou, že lysenkovská éra v SSSR popírala veškeré „tvůrčí aspekty konkurence i její samu existenci v přírodě a důraz kladla na aktivní přizpůsobeni. Je typické, že současná „informační společnost“ a její koncepce sobecké­ ho genu (Dawkins) a sociobiologie (Wilson) představují živý svět jako bojiště velkého množství zcela egocentricky orientovaných informačních jednotek, zaměřených pouze na sebeprosazení jakýmikoli prostředky (těla jsou pouze jejich epifenomény). Typické je, že (snad s výjimkou stalinského SSSR) nebyla nikdy biologická doktrína upravována podle doktríny společenské úmyslně, naopak bylo spatření konstituujících prin­ cipů společnosti v živém světě prožíváno vždy jako nahlédnutí a odha­ lení jeho skutečné podstaty. Tím větší byla radost, že oba světy, lidský i přírodní, fungují na stejném principu a tento náhled mohl dále sloužit k legitimaci společenské struktury a společenských procesů jako „přírodě odpovídajících“. Nemá tím být řečeno, že veškeré výklady živé přírody jsou pouze projekcemi sociálního světa, ale zdá se, že mnohé vztahy je možno na rovině živé přírody rozeznat teprve v okamžiku, kdy se objeví nějaká jejich analogie na rovině společenské (zároveň jiné vztahy, pova­ žované dříve za významné, ztratí na ceně či „zmizí pod obzor“). I u sociomorfního pohledu na živý svět (bez tohoto aspektu se asi žádný biologický koncept neobejde) platí výše zmíněná maxima, že jeho vědomou reflexí je možno se ubránit i jeho nejkřiklavějším a nejtvrdším aplikacím. Ernst Topitsch (1958) mluví i o modelování mechanomorfním, kdy za vzor pro vykládání živých organismů („exemplární jsoucno“) platí stroj, tj. lid­ ský výrobek relativně nedávného data (blíže rovněž Komárek, 2008a). ZÁKLADNÍ POJMY

14

CESTA K PRAMENŮM Každé vážnější zabývání se dějinami biologie, které patří či by měly patřit k reflexi jakéhokoli speciálního oboru, se neobejde bez studia pramenu, tj. původní literatury. Každé, byť sebelépe psané kompendium z dějin biologie (jako samostatná disciplína se konstituovaly až v 19. století) nutně přináší jen určitý průřez a výběr z nepřehledné změti uplynulých jednotlivostí, jež ten který autor považoval za smysluplné. Podle toho pak vypadá výběr fakt, kterým je věnována pozornost. V zásadě ve více či méně vědomé formě každý autor prezentuje dějiny jako dějiny a postup­ ný růst toho myšlenkového směru, jehož je sám příznivcem - varovný je v této souvislosti příklad knihy E. Mayra The growth ofthe biological thought (1982), známého přehledného díla, ústícího v podstatě v jen málo zakrytou sebeadoraci. Proto je nezbytné, aby se každý, kdo usiluje o poznání dějin biologie na hlubší než jen žurnalistické rovině, sám ponořil do historických biolo­ gických děl z různých dob, ať už v originále, či alespoň v reedicích. Je to činnost značně namáhavá i časově náročná, zvláště bez běžné průpravy historika - o dějiny biologie se z pochopitelných příčin zajímají v drti­ vé většině hlavně biologové, historikům zde schází dostatečná vecna průprava a většinou i motivace. Záhy lze jednak „na vlastní kůži zažít výrazně jinou myšlenkovou atmosféru časově odlehlých dob (to jsou v zásadě všechny už řekněme od 70. let 20. století zpět) a výrazně jiné typy diskurzů pro výpovědi o živém světě, který se za posledních dva a půl tisíce let sám o sobě změnil sotva znatelně. Rovněž zřetelně vyply­ ne, že navzdory deklaracím o kontinuitě pokroku značná část informací, ač ve své době známá a řádně publikovaná, časem „klesne pod obzor a namnoze nepřežije další přeorganizování knihoven. Už samotná změna jazyka vědy (například vymizení řečtiny, latiny, němčiny, francouzštiny jako jazyku vědecké komunikace) má nedo­ zírné následky, pokud se týká „umrtvení“ velmi značné části vědecké­ ho písemnictví. Obvyklá představa o tom, že k mizení poznatků či jejich detailů dochází jen velkými katastrofami typu zničení alexandrijské knihovny, je zcela zavádějící. Vzhledem k obvyklému způsobu uchová­ vání starých vědeckých písemností je většina těchto „ztracených světů pro běžného vědce zcela uzavřena a i pro specialistu v oblasti dějin biolo­ gie je nalezitelná jen metodami často ne nepodobnými archeologickým. Už tím momentem, kdy se znalosti dříve přítomné „v lidech“ přesunou STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

15

pouze do knih či publikací, je učiněn první krok k jejich „klesnutí pod obzor“. Každá současná vědecká disciplína tvoří cosi jako tenkou slupku na útvaru, jehož nitro je pro drtivou většinu těch, kdo se na ní podílejí, v zásadě nepřístupné. Ač vděčí za vznik svým hlubším vrstvám, už je zná v zásadě jen zprostředkovaně či vůbec ne. Tato kniha či jiná publi­ kace o dějinách biologie nemůže nahradit aktivní samostudium - může k němu dát jen smysluplný podnět a záchytné body.

ZÁKLADNÍ POJMY

16

KAPITOLA DRUHÁ BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODU A STARÝCH CIVILIZACI

Příslušníci lovecko-sběračských i předstátních zemědělských kultur „neolitického“ typu nejsou s lidmi naší civilizace či jiných „pokročilej­ ších“ kultur v mnoha aspektech souměřitelní, a to ani tak pro menší tech­ nologickou vyspělost, jako pro výrazně jiný typ vědomí a vztahování se ke světu včetně světa živého. Pro tyto kulturní okruhy s „archaickými“ formami vědomí je typické hluboké zasazení v mýtu, život v něm a chá­ pání světa skrze mýtus, dále neostré rozlišení mezi snem a skutečností, jedincem a společenstvím, psychickými procesy probíhajícími v člověku a událostmi ve vnějším světě. Celý vnější svět je chápán jako oživený duchy a démony či později bohy klasických mytologií - to lze vnímat jako projekci vlastních duševních hnutí do světa mimo sebe. Světy lidí, zvířat a duchů od sebe nejsou jasně odděleny a existují jak přechodové formy, tak metamorfózy jedné a téže bytosti v nejrůznějších směrech. Jakkoli je většina duševních schopností příslušníků archaických náro­ dů zcela srovnatelná s poměry v naší společnosti a nejrůznější dušev­ ní hnutí, city a jejich projevy, humor atd. jsou pozoruhodně podobné našim, celkový způsob vztahování se k životu a světu je výrazně jiný. Tato jinakost spočívá zejména v komplexním pociťování vlastní „kosmicky“, provázanosti, většinou osudového charakteru, s jinými lidmi a dalšími bytostmi a věcmi ve světě i ve větší spontaneitě, při níž se člověk vícemé­ ně „děje“. Schopnost stálé kontroly sebe samého vůlí v evropském slova smyslu, vědomí vlastní individuality a schopnost udržet dlouhou dobu tutéž „linii“ jednání jsou asi nejvýraznější aspekty, které odlišují náš duševní svět od světa archaických národů. Ty se jeví evropským pozoro­ vatelům pro svůj „měkčí“, dynamičtější a proměnlivější způsob jednání STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

19

začasté jako „lstivé“, „nevypočitatelné“, „prolhané atd., což svědčí spí­ še o nekompatibilitě obou způsobu prožívání světa i sebe samých než o oprávněnosti moralistního odsudku (tato přezíravost se může změnit v nekritický obdiv, což je jen rubová stránka téhož). Setkání s kulturou „státního“ typu, zejména pak v její industriální podobě, je pro většinu etnik s archaickým způsobem myšlení, zejména lovecko-sběračských, velmi ohrožující a vede nezřídka k rychlému rozpadu původních hod­ not a přímému ohrožení bytí jednotlivých jejich příslušníků. Už přechod k zemědělství toto nebezpečí mezikulturního kontaktu výrazně snižuje, právě nej archaičtější etnika (například Tasmánci) podlehla vlivu pokro­

čilých kultur nejrychleji.

LOVECKO-SBĚRAČSKÁ ETNIKA Lovecko-sběračské kmeny mají samozřejmě velmi detailní povědomost o živé přírodě okolo sebe, což vzhledem ke stálému kontaktu s ní a vzhle­ dem k absolutní ekonomické závislosti na ní není udivující. Četné etnozoologické a etnobotanické výzkumy ukázaly, že množství živočišných a rostlinných forem rozlišovaných lovecko-sberacskymi etniky je zcela srovnatelné s repertoárem znalostí profesionálních zoologů či botaniků hodně přes tisíc forem nese často samostatné pojmenování, což pouka­ zuje na to, že „se vyplatí“ je rozlišovat. Etnozoologická či etnobotatrická pojmenování vždy neodpovídají novověké taxonomické představě od důležitých živočišných či rostlinných druhů jsou různě pojmenována různá vývojová stadia, barevné odchylky, různě velcí jedinci atd. (ana­ logicky řekněme našemu hříbě, hřebec, kobyla, poník, ryzák, hnědák), pro množství méně významných taxonů jsou nezřídka užívána „sběrná pojmenování analogická asi českému „žoužel“. Mezi různými druhy čas­ to vidí příslušníci přírodních národů příbuznost analogickou lidské pří­ buznosti rodové (datel je bratrancem tukana), což zajímavým způsobem předjímá pozdější descendenční teorie v biologii. Rovněž jsou někdy růz­ né živočišné či rostlinné druhy vnímány j ako samčí a samičí pohlaví dru­ hu jednoho. Jakýsi intuitivní pojem druhu lovecko-sběračské národy mají, jde však spíše o cosi jako „rozeznatelný a pojmenovatelný morfotyp“, při­ čemž pojmenování z tohoto pojetí druhu jak vyplyvá, tak jej i konstituuje. Některé udivující detaily například hnízdní biologie, hmyzí metamorfózy či etologie různých druhů se pestře proplétají s myticko-poetickým BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ

20

Mýtický prapředek nesoucí

klokana, kresba australských Aboriginů. (© Jan Dungel.)

chápáním přírody, s úzkým propletením světa živých organismů, světa lidí i světa duchů. Zejména jsou významné úlohy zvířat jakožto kultur­ ních heroů (například kolibřík naučil indiány kmene Yanoama příst bavl­ nu, netopýr pěstovat tabák) a přímých předků - myšlenka nejrůznějších proměn zvířat v lidi a lidí ve zvířata je v archaickém světě zcela běžná a má své odezvy ještě v antické mytologii či evropských pohádkách. K těmto proměnám dochází někdy spontánně, jindy za trest, zejména pod tíhou viny za porušení nějakého tabu. Je zajímavé, že primáti a ze­ jména lidoopi jsou interpretováni vždy jako degradovaní lidé, tu byli zapuzeni do lesů pro nějaké provinění, tu se tam stáhli z lenosti a bojí se veřejně mluvit, ač umějí. Prakticky nikdy není tento vztah obrácen k tomu dochází až v 19. století v klasickém darwinismu. Lovecké, sběrač­ ské a později i zemědělské praktiky j sou doprovázeny celou řadou praktik „magických“, spočívajících většinou na pocitu souvztažností a analogií ve světě - například při lovu na tapíra je vhodné pomazat se rostlinou, jež má cibuli podoby tapířího oka, při sázení kukuřice je nutno používat rovnou hůl, aby stébla nebyla ohnutá atd. STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

21

Tento způsob chápání světa, spočívající na afinitě a analogii, je typický ostatně pto všechny kultury vcetne evropské az do kartezianskeho obra­ tu. Podobnost mezi dvěma objekty zde naznačuje vnitřní spřízněnost, příbuznost, věcnou souvislost - renesance později tuto koncepci nazývá signatura rerum (například květy rostliny rodu Dicentra se podobají srdci, bude se tudíž hodit k léčbě srdečních chorob). U loveckých národů celý důmyslný systém tabu (chápaný jako religiózní, nikoliv praktické před­ pisy) reguluje dobu lovu ci sběru různých zvířat ci plodin, pokročilejší kultury mají i samostatná ochranná božstva jednotlivých druhů zvířat, která je nutno respektovat a usmiřovat. Porušení loveckých tabu (napří­ klad zabíjení mláďat) může mít za následek například nepřízeň počasí, neúspěch v dalším lovu. Vyskytují se i poznatky například o biologické rovnováze v systému dravec-kořist a docenění významu masožravců v ekosystému (pro Evropu až poznatek konce 19. století). Lovná zvěř byla i prvním objektem „intelektuálního“ zájmu a manipulací člověka, o němž zůstala svědectví v podobě jeskynních maleb mladšího paleolitu (cca před 30 000 až 10 000 lety). U motivací těchto úžasných svědectví raného myšlení i umění stěží rozlišíme nábožensko-magické pohnutky od fascinace zobrazovanými zvířaty a hravosti (jen ozdobný charakter maleb lze z jejich situování v nitru temných jeskyní vyloučit). Zatímco paleolitické obrazy zachycují většinou jednotlivá zvířata v různých situa­ cích a jen výjimečně lidi ve zvířecích maskach (ci se jedna o démony?), neolitické kresby jsou převážně dějové, často představují lovecké scény s množstvím zvířecích a lidských postav. Značný objem znalostí o živých organismech, zejména pak jejich po­ užití pro přípravu léků a jedů, mají domorodí šamani, představující cosi jako kombinaci role kněze, léčitele, intelektuála a do určité míry i uměl­ ce. Disponovaní jedinci se do této role bud sami vpraví, nebo jsou něja­ kým již úřadujícím šamanem „zaškoleni“. K běžným šamanským prak­ tikám patří zejména „šamanske lety do světa duchu, podsvětí ci nebe pod vlivem drog či v extázi navozované rytmickými pohyby či zvuky, přičemž tyto vize neslouží jen k uspokojení vlastní zvědavosti či předví­ dání budoucích věcí, ale i k léčení, zejmena hledaní „ztracených duší pacientů či nacházení potřebných léků. Tyto praktiky, pro provozovatele samy o sobě namáhavé a doprovázené například časově omezenou psy­ chickou disociací, mají na pacienty někdy pozoruhodný léčebný účinek, ať už jej lze interpretovat z hlediska novověké vědy jakkoli. Je pozoru­ hodné, že jihoameričtí šamani věděli například o praktických účincích BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ

22

Paleolitická lovecká scéna (asi 15 tisíc let stará).

(Zdeněk Veselovsky, Člověk a zvíře, Academia 2000.)

lidského Rh faktoru a preventivních opatřeních proti němu, celá řada neolitických kultur minulosti úspěšně prováděla trepanace lebek (příčina hojnosti těchto operací v mnoha kulturách není zcela jasná) aj. Reakce evropských návštěvníků na tyto archaické intelektuálně-manipulační praktiky se pohybovala od roviny nenávisti k „exponentům ďáblovým“ (éra konkvisty) přes opovržení a skepsi k rafinovaným podvodníkům STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

23

(osvícenství až začátek 20. století) až k obdivu, mnohdy nekritickému (současnost). Obecně lze říci, že každá společnost má takový systém teo­ retických a praktických nauk, který je jejímu způsobu fungování úměrný a tvoří uzavřený a smysluplný celek. Přenos evropské techniky do nitra pralesů i šamanských praktik do zapadni kultury tudíž představuje čin­ nost značně rizikovou.

DOMESTIKACE ZVÍŘAT Velmi zajímavým fenoménem jsou otázky kolem domestikace zvířat a rostlin v počátcích neolitické revoluce. Zatímco u pěstovaných rostlin bylo možno od samého počátku hovořit o jakémsi ekonomickém efektu, u raných zvířecích domestikantů je takovýto přínos diskutabilní (snad kromě možnosti v době nouze zvíře zabít a sníst). Podnes dochází u řady archaických národů k domestikačním náběhům a celá řada savců a ptáků je pravidelně chována v zajetí, většinou po odchování mláďat vybraných v přírodě. Tito jedinci mají ve společnosti postavení jaksi uprostřed mezi

Ochočení paviáni pomáhají při sklizni fíků, starý Egypt (15. stol. př. Kr.).

Staroegyptská scéna s hovězím dobytkem (15. stol. př. Kr.).

(Zdeněk Veselovský, Člověk a zvíře, Academia 2000.)

(Evžen Strouhal, Život starých Egypťanů, Panorama, 1989.)

BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ

domácími miláčky evropského typu a „vyslanci“ dotyčného druhu u lidí s religiózními kontexty. Až na výjimky nebývají nikdy zabíjeni a kon­ zumováni (spíše jim je někdy oškubáváno pestré peří k výrobě ozdob) a po smrti bývají nezřídka i pohřbíváni jako lidé. Tyto tendence nebyly cizí ani staré Evropě: například nálezy pohřbených koster většinou už starých zajíců, jelenů a vlku z osady Stillfried (Rakousko, doba bronzo­ vá), kde jeden skelet laně nese stopy zápřahu a dva vlčí vykazují přes třicet vyhojených fraktur, dobře dokumentují les otazníku kolem raných domestikačních jevů. Zatímco třeba u národů subsaharské Afriky byla vlastní domestikač­ ní invence vzhledem k pestrosti „nabídky“ divokých forem velmi malá, v tropické Americe je naopak záliba v tomto „protodomestikačním chovu zvířat značná. Vzhledem k tomu, že většina jakžtakž užitkových plemen domácích zvířat je produktem dlouhodobé zacílené selekce (zvý­ šení fertility, produkce mléka, vajec, srsti, schopnost zápřahu, pomoc při

24

STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

25

lovu atd.), lze s velkou pravděpodobností tvrdit, že primární pohnutkou pro většinu domestikací byla prostá záliba v jejich chovu kombinovaná se zvědavostí a často i kultovními účely. Velice úzký vztah k chovaným i raně domestikovaným zvířatům, blízký vztahu k lidem a projevující se například i kojením jejich mláďat, nic nevypovídá o soucitu se zvířaty u těchto etnik obecně - vztah ke všem bytostem, které nejsou blízké (včet­ ně lidských nepřátel), může být neobyčejně brutální a snaha po ochraně zvířat je ryze novověkým jevem. Zatímco některé druhy svou etologií po domestikaci přímo volají (divoká husa), je do značné míry nejasné, jak vůbec mohlo dojít k založení úspěšného chovu velkých a rychlých stepních býložravců (koní, velbloudů) v zajetí (blíže o domestikaci napří­ klad Komárek, 2011).

ZEMĚDĚLSTVÍ A STARÉ CIVILIZACE Staroegyptští včelaři při odběru medu (13.-14. stol. př. Kr.).

Neolitická zemědělská revoluce nejen zásadně změnila lidské možnosti a osudy, ale zcela jinak rozvrhla i lidské vztahování se k okolní přírodě. I v krajině dochází k oddělení přírodního (například les) od kulturní­ ho (osady, pole, pastviny). Latinské slovo cultura (v původním smyslu to, co má být pěstováno) se ostatně primárně vztahovalo na kultury polní. Zatímco kulturní plodiny a domácí zvířata se stávají centrem pozornosti, péče a nezřídka i předmětem pýchy a společenské prestiže a pro ozna­ čení jejich variet a různých stadií je používáno mnoho pojmů (viz výše), slovník pro jevy okolní přírody chudne a její znalosti se obecně vzato snižují. Les či jiný „mimolidský“ biotop se stává z čehosi sice kouzelné­ ho a potenciálně nebezpečného, avšak v zásadě známého čímsi jedno­ značně nepřátelským, úkrytem šelem ohrožujících stáda a svou expanzí ohrožujícím pracně vydobytá políčka (ohlasy tohoto vztahu k lesu jsou dobře patrné třeba ještě v pohádkách bratří Grimmů). Pro neolitické­ ho (a předtím i paleolitického) člověka je rozmnožování a plodnost čímsi tajemným, něčím, co tvoří předmět kultu a je jedním z centrálních témat mytologického uchopení i magických praktik. S vytvořením státních útvarů bronzové éry (některé z nich, například Čína a Egypt, si udržely četné archaické rysy i po zavedení železa) vzni­ ká celá řada fenoménů, potenciálně umožňujících rozvoj vzdělanosti (zejména pak užívání písma a vyhotovování písemností - nejdříve pro potřeby státní správy) a existenci diferencované knezsko-intelektualni BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ

26

(© Jane Clayová.)

vrstvy. Biologie v pozdějším slova smyslu však nevznikla v žádném z nich, byť praktické poznatky, zejména v oblasti lékařství, byly mnohdy značné. Všechny tyto říše se chápaly kosmicky a panovník byl nejen správcem věcí lidských, ale i světa jako celku, nezřídka i vtěleným božstvem. Prak­ ticky u všech těchto kultur bylo běžné vnímání světa jako složeného ze čtyř či více živlů či prvků. Rovněž všechny chápaly člověka a jeho kulturu jako mikrokosmos v rámci makrokosmu, spojený s vnějším světem tisíci afinitami a souvztažnostmi. Obecně byla pěstována astrologie, vycháze­ jící z předpokladu, že různé časové úseky mají různou kvalitu (čas válek, čas pohrom, čas moudrých vládců atd.) a že tyto časové kvality mají své koreláty v postavení nebeských těles. Umění číst toto „písmo nebes bylo pokládáno za základní ve věci predikce budoucnosti společenstva a za­ ujetí adekvátního postoje k přítomným problémům (astrologie zaměřená na jedince se objevuje až později). Do kompetence kněžských kolegií náležela i interpretace dalších zna­ mení, která měla poukazovat k budoucím či přítomným (někdy i minu­ lým) událostem. Zejména to byl výskyt zrůd (monstrum, od lat. monstrare - ukazovat), poukazující ke katastrofám či neblahým vládcům, věštění z tahu či chování ptáků: ještě v pozdním Římě, který si udržel některé STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

27

archaické rysy, ovlivňovala ochota či neochota posvátných kuřat zobat obětní koláče události vysoké politiky. Oblíbeno bylo i věštění z vnitř­ ností obětních zvířat - babylónská archeologie nalezla několik hliněných modelů jater s precizní lokalizací změn a jejich významem. Jakkoli tyto koncepce znějí dnes archaicky, v mírně pozměněné formě jsou mno­ ha lidmi podnes pociťovány jako platné: výskyt zrůd po havárii jaderné­ ho reaktoru značí jak budoucí obtíže, tak daremnou vládu, která nechala k neštěstí dojít. Z hlediska praktického vztahu k živé přírodě je pro tyto staré kultury typická zejména vyspělá agrotechnika spojená nezřídka se zavlažováním či hnojením, dále panovnické zvěřince či obory a existence prvních okrasných zahrad a zahrad pro pěstování léčivých rostlin. Pro starou Čínu a její kulturní okruh (Japonsko, Korea) je typické zejména vykládání světa včetně živého jako interakce dvou principů jang a jin, mužského a ženského, které se vydělují z původní nedife­ rencované energie čchi -, a zdůraznění synchronicity ve světě na rozdíl od kauzality v novověkém evropském kontextu. Pro celý tento okruh je typické intenzivní estetické prožívání přírody, odrážející se v zakládání

okrasných a meditačních zahrad, lyrické poezii aj. Typická je určitá záli­ ba v patologickém a násilně deformovaném - od bonsajových stromků přes závojnatky po deformované nohy čínských dam. Známá je i tradiční čínská medicína, využívající kromě rostlinných léčiv hojně i živočišná, akupunkturu se svébytným teoretickým zázemím atd. Pro některé staré civilizace byly příznačné dlouho přežívající zvířecí kulty (Egypt), spojené s balzamováním zvířecích kadaverů (obdobně jako u lidských mrtvol). Velmi silně se v tomto směru vyvíjelo i povědomí staré Indie, vedoucí přes reinkarnační teorii k naprostému šetření všech zvířat a vposledku i k posvátné úctě k některým z nich (hovězí dobytek, opice). Pro kultu­ ry starého Mexika bylo pozoruhodné velké množství domestikovaných užitkových i okrasných rostlin, v říši Aztéků podivně kontrastuj e krvavost kultu s něžnou přírodní lyrikou. Záliba v květinách jako motivu zobra­ zování a rituálně-mytologické hry provozované se zvířaty byly typické pro starou Krétu. Žádná z těchto civilizací však nevytvořila vědu v našem slova smys­ lu, nýbrž spíše nahromadění empirie, byť třeba čínská kultura byla v ně­ kterých aspektech komplexnější než evropská. Teoretické výklady se soustřeďovaly spíše na medicínu, z níž zejména právě čínská, indická a egyptská byly velmi pokročilé.

Zrůdné kuře v Aldrovandiho podání. (Jan Buchar a kol., Život, Mladá fronta, Praha 1987.)

BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ

28

STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

29

ANTIKA

ŘECKO Kulturní a intelektuální prostředí starého Řecka tvořilo v rámci tehdej­ šího světa významné specifikum. Je dobrý důvod k domněnce, že právě specifická struktura řeckého mýtu (zejména mýtu apollonského a orlic­ kého) umožnila vposledku mýtus logizací překonat - paradoxně se tak stalo postupným uskutečňováním nároku, který na člověka tento mýtus klade (blíže například Kratochvíl, 2009). Oproti jiným starým civiliza­ cím byla pro Řecko typická značná organizační rozvolněnost - kromě podobného jazyka, náboženství a vědomí pospolitosti zde až do Alexan­ drových časů nebyla síla, která by jednotlivé městské státy, poliš, někdy demokraticky spravované, politicky a mocensky sjednotila. Rovněž zají­ mavý je nepoměr počtu obyvatelstva k duchovním výkonům, které řec­ ká civilizace přinesla - všechny ostatní říše Východu byly nesrovnatelně lidnatější. Vzhledem k tomu, že řecký myšlenkový odkaz je pro pozdější Evropu i pro vývoj její vědy zcela klíčovým, není na škodu poněkud blíže popsat prostředí, v němž vznikal. Řecká kultura rané a klasické doby je typickou představitelkou tzv. hyletického kulturního okruhu (od řec. hylé-nejdříve listnatý les, poz­ ději stavební dříví, nakonec ve filosofii ve významu „látka“). Valná větši­ na hyletických kultur (řecká, staroindická, staroperská, keltská aj.) byla nesena indoevropskými jazyky a vyvinula se v oblastech pásma listna­ tých lesů či mediteránních hájů (kult stromů k těmto kulturám nedílně patří). Typický je pro ně akcentovaný smysl pro tvar, jeho optické vní­ mání a zobrazování ve výtvarném umění. Optická orientace se promítá STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

33

i do každodenní metaforiky (vysvětlit něco, objasnit, je nabíledni atd.). Tím se hyletické kultury nej výrazněji liší od kulturního okruhu eremiálního (od řec. erémos - poušť, pustina), který byl nesen jazyky semitskými a vyvíjel se v polopouštním pásmu Středního východu (kromě židovské a arabské kultury sem patřila s jistými odlišnostmi i kultura fénická). Základní orientace eremiálního kulturního okruhu ve světě je akustická (slyš, Izraeli...) a mluvené i psané slovo má zcela enormní význam. His­ toricky zcela ojedinělý vynález hláskového písma je ostatně fénickým objevem - myšlenka „naporcování“ slova na jednotlivé fonémy je zcela netriviální. Zatímco tvarovost a její změny nehrají v eremiálním okruhu na rozdíl od hyletického téměř žádnou roli (židovská i arabská tradice zakazovala i zobrazování živých bytostí, ale v zemích s hyletickou tradicí - Persie, Indie - islám příznačně výtvarné umění nepotlačil), je pro eremiální kultury charakteristický neobyčejný důraz na přesný lineární zápis posvátných textů. Z této linearity výpovědi se posléze vyvinulo i lineární chápání času, časové osy: hyletické kultury neměly poměr k písemným záznamům zdaleka tak vřelý, některé, například Keltové, přes znač­ nou pokročilost nebyly vůbec kulturou literární. Splynutím obou tradic v pozdní antice, zejména pak v křesťanství, vznikla teprve evropská kul­ turní tradice tak, jak ji známe dnes, a je dobrý důvod k domněnce, že mimořádný úspěch evropské kultury byl podmíněn možností oscilace mezi oběma těmito prvky myšlenkového dědictví. Oba typy uvažování se promítají podnes do biologického myšlení - například srovnávací mor­ fologie a anatomie, zabývající se tvary a jejich transformacemi, navazuje zcela evidentně na hyletické myšlenkové dědictví, molekulární biologie, operující s představou lineárního genetického zápisu, jeho kopírování a povstávání tvaru jeho interpretací (cosi vzdáleně podobného biblické­ mu „tvoření slovem“), navazuje naopak na dědictví eremiální. Řecká kultura, až do helénistické éry výrazně hyletická, operovala ve vztahu k živým organismům jak v lidovém jazyce, tak ve filosofii od nejstarších dob s pojmemýjí.v/s (odýjú - roštu, vzrůstám). Pojem fýsis lze do češtiny přeložit buď slovem příroda, nebo přirozenost (celá biologie až do konce renesance se ptá především po přirozenosti jednoho každé­ ho živého organismu). Do řádu /ýsís patří vše, co se nějakým způsobem rodí, vzniká a poté opět zaniká, tedy především živé organismy (abstrakt­ ní pojmy a geometrická jsoucna, zákony a zvyky, lidské výrobky atd. sem nepatří). Jedna ze základních charakteristik řádujjúís je proměnlivost, ANTIKA

34

uplývavost, neuchopitelnost. Představa sbírky brouků v novověkém slo­ va smyslu by byla pro Řeka, i kdyby se jimi chtěl zabývat, zcela cizí - usu­ šeným exemplářům chybí totiž právě to zásadní, co je na nich podstat­ né - bytí v proměně, v řádujýsis. Fýsis jedné každé živé bytosti se projeví v podmínkách, které toto projevení umožňují - ať už jsou to podmínky přirozené - zvíře ve svém obvyklém biotopu - či umělé - léčivá rostlina aplikovaná jako medikament. Svou přirozenost mají nejen všechny rost­ liny a zvířata, ale i lidé - jak jednotlivci, tak lidstvo jako celek. Do latiny byl pojem fýsis posléze překládán výrazem natura (dosl. to, co má být zrozeno, od nasco - rodím se), což posléze přešlo do většiny evropských jazyků jako pojem pro přírodu či lidskou přirozenost - „náturu“. Opa­ kem k tomu byl latinský výraz cultura (doslova to, co má být pěstováno, od colo - obývám). Tento výraz se původně vztahoval na polní kultury, později i na veškeré hmotné i nehmotné artefakty vůbec (pro Řeky byly opakem přirozených jsoucen, fýsei, zákony, tradice či zvyky, nomoi). Řecký svět se vyznačoval ve srovnání s okolními etniky kromobyčejnou zvědavostí a zvídavostí, spojenou s obchodním duchem a široce roz­ větveným zámořským obchodem - právě moře a jeho fauna hrály v řecké tradici podstatně důležitější roli než vnitrozemí, přičemž zajímavé bylo právě pobřežní rozhraní moře a pevniny. Rovněž řecká filosofie jakožto samostatný způsob myšlení přeměňující tvořivě mýtus představovala naprosté unikum, a právě z ní se posléze vydělily jednotlivé vědy, mezi nimi i biologie. Řecká kultura, na rozdíl od římské, kladla relativně malý důraz na zemědělství, které rozhodně nepředstavovalo prestižní obor činnosti. Rovněž měli Řekové jen relativně velmi malý smysl pro krásu květin (na rozdíl třeba od staré Kréty), spíše se pozornosti těšilo okrasné ptactvo a „prestižní“ domácí zvířata typu koní a psů. V dílech řeckých filosofů od nejstarší doby lze zaznamenat nejrůznější pozorování dějů v živé přírodě a spekulace o nich. Pro potřeby tohoto textu jsou vybráni pouze autoři nejdůležitější, které lze nějakým způsobem označit z dneš­ ního hlediska za biologické badatele. Obecně lze o řecké filosofii a vědě říci, že jejím cílem nebyla praktická aplikace či dokonce vědotechnika, ale poznání pro poznání samo. Nazírání skutečnosti, theoría (od theos bůh - nazírání s odstupem, bez praktické zainteresovanosti, tak jako činí bohové), bylo hlavním cílem, bios theoretikos, život tímto nazíráním napl­ něný, byl chápán jako život nejplnější a nejlépe využitý. Řecké pozná­ ní bylo mnohem bezprostřednější a méně instrumentální než dnešní; existovaly sice jednoduché experimenty a později i pitvy živočichů, ale STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

35

v mnohem menší míře než v novověké biologii - pozorování bylo základ­ ní metodou. Antická věda si povšimla nejrůznějších jednotlivostí, na něž bylo namnoze navázáno až v novověku, jeden novověký pojem ale vůbec neznala - byl to pojem evoluce. Určitý obraz o historičnosti a odlišnosti minulých věků a dneška antika sice měla, ale představa pokroku v živém světě v lineárním čase jí byla zcela cizí - chod světa chápala spíše cyklicky. Na biologické bádání, včetně novověkého, mělo značný nepřímý vliv učení filosofa a mystika Pythagory ze Samu (asi 570-497 př. Kr.) a jeho žáků, ač se živých objektů týkalo jen okrajově. Pythagoras a jeho následovníci spatřovali v číslech, zejména celých, základ všeho kosmic­ kého řádu, konstituující princip pohybu nebeských těles, tvaru pozem­ ských objektů, člověka a jeho duchovních produktů, zejména geometrie a hudby. Na rozdíl od dnešního pojetí přisuzovali pythagorejci číslům nejen kvantitativní, ale ještě i kvalitativní hodnotu. Pozdější ozvy této duchovní tradice se promítají do zrození dnešní vědy v raném novově­ ku, kdy se číslo stává opět konstitutivním prvkem světa, tentokrát jako naměřená experimentální veličina, jako převod kvalitativních (neměři­ telných) vlastností na měřitelné. Inspiraci v číselné mystice nalezly nejen exaktní disciplíny biologie, navazující na metody fyziky a chemie, ale i systematika (například Linnéův systém rostlin) a naturfilosofie němec­ kého romantismu. Biologii a zejména medicínu pozdějších období výrazně ovlivnil Hippokratés z Kóu (asi 460-370 př. Kr.) a jeho žáci, jejichž dílo se zacho­ valo v obsáhlém později sestaveném souboru, známém pod názvem Corpus Hippocraticum. Jde o soubor medicínských, fyziologických, filo­ sofických a mysticko-náboženských textů (hranice mezi těmito disciplí­ nami nebyla v zmiňované době pociťována jako ostrá a Hippokratés sám byl knězem boha Asklépia). Dílo obsahuje mnoho postřehů týkajících se nemocí, jejich prognózy a terapie, dietetických a duševně-hygienických předpisů, zvířat a rostlin využitelných v medicíně či v potravě atd. Pozdější dobu ovlivnily zejména představy o nutnosti rovnováhy čtyř „šťáv“ ve zdravém lidském těle: krve, hlenu, žluté žluči a černé žluči. Jejich vzájemný nepoměr vyvolává chorobné stavy a ovlivňuje i tempe­ rament. Hippokratovská škola se zabývala také dědičností a právě krev viděla jako jejího hlavního nositele. Tato myšlenková schémata, stejně jako zásady lékařské etiky vypracované Hippokratem, ovlivnila evrop­ skou medicínu a fyziologii dlouho do novověku a některé současné před­ stavy, zejména endokrinologické, na ně v pozměněné formě navazují. ANTIKA

36

Do biologických disciplín zasáhlo podstatnou měrou zejména nejvý­ znamnější intelektuální centrum klasického Řecka, athénská Akade­ mie. Její zakladatel Platón (427-347 př. Kr.) se sice biologickým disciplí­ nám nevěnoval, ale četné jeho představy, jež velmi silně zasáhly pozdější řeckou i celoevropskou filosofii, nepřímo ovlivnily i biologii. Zejména pak to byla jeho nauka o idejích, jejichž svět zůstává stále stejný, jed­ notlivé věci viditelného světa jsou jejich obrazem a poukazují k nim. Podobné představy byly později často aplikovány při diskusích o povaze druhu v živém světě - řecké slovo eidos, v zásadě synonymum pro ideu, značí zároveň i druh, latinské species označuje současně druh i pohled (podobně třeba ruské vid). Souvislost vnějšího vzhledu s povahou věcí a jejich poznávání „nahlížením“ představují výrazný hyletický prvek v řeckém a později celoevropském myšlení.

Pes a jeho pán na řecké

amfoře (6. stol. př. Kr.).

(Zdeněk Veselovský,

Člověk a zvíře, Academia 2000.)

STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

37

Platónův žák Aristotelés ze Stageiry (384-322 př. Kr.) byl, kromě své velmi mnohostranné filosofické činnosti, i zdaleka nej významnějším antickým biologem, jehož dílo bylo překonáno až v novověku. Pro vznik novověké vědy měla velký význam i Aristotelova logika a jeho systém logických dichotomií, podnes používaný například v určovacích klíčích (diairese - dělení pojmu v dva podpojmy jemu podřazené). Ač se značná část Aristotelových děl zachovala, za ztracené lze mít zejména jeho spisy o rostlinách. V evropské novější tradici bývá zvykem citovat Aristotelova díla (i díla dalších řeckých autorů) názvy jejich latinských překladů, ač originály jsou samozřejmě v řečtině. Této praxe, jakkoli dnes už málo účelné, se pro snazší orientaci podržíme i zde. Z Aristotelových zoolo­ gických spisů je třeba jmenovat Historia animalium (Přírodopis zvířat), Degeneratione animalium (O rozmnožování zvířat), Departibus anima­ lium (O částech zvířat), De motu animalium (O pohybu zvířat), z „obec­ ně biologických“ spisů pak De anima (O duši). Duše, psýché, nebyla pro staré Řeky nějakou „spiritistickou“ entitou, nýbrž celostním principem živých organismů. Psýché zajišťuje koordinaci funkcí a brání rozkladu, který destruuje mrtvá těla. Rostlinám připisuje Aristotelés pouze duši vegetativní, vyživovací, živočichům kromě ní i duši senzitivní, umož­ ňující smyslové vnímání a pohyb, člověku pak do třetice k oběma před­ cházejícím i duši rozumnou, umožňující myšlení a pochopení smyslu (logos). Aristotelés sice viděl principiální rozdíl mezi objekty živými a neživými, nicméně předpokládal možnost přechodu, zejména pak samoplození z bahna, mořské vody, země (červi, hmyz, úhoři atd.), jež pro mnoho organismů postuloval. Živým organismům připisoval „zacílenost“, vývoj k imanentnímu, nenáhodnému cíli - tento princip označoval pojmem entelecheia. Při vzniku živých organismů, stejně jako při vzniku lidských artefaktů, povstávajících řemeslnou dovedností (techné), roz­ lišuje čtyři „příčiny“ či „důvody“ jejich povstávání (řec. aitia, pl. aitiai, lat. causa, pl. causae). Jsou to, zde opět v známější latinské terminologii: causa materialis - látka, z níž je organismus či dílo vytvořeno; causaformalis - tvarový princip či stavební plán; causa efficiens - síla či pomůcka, která organismus či dílo tvoří; causa finalis - konečný cíl, účel procesu tvoření. Stejně jako starší řečtí filosofové viděl Aristotelés svět, včetně živého, povstalý ze čtyř živlů: země, ohně, vody a vzduchu. Velmi podrobně se ANTIKA

38

zabýval rozmnožováním vyšších živočichů, kde formativní princip (eidos) spatřuje v semeni, které chápe jako derivát krve, a látkový princip (hylé) v menstruační krvi. Tělesná substance tudíž pochází od matky, duše od otce. Látka je možností (potencialitou) všech struktur, forma pak je uskutečněním jedné z těchto možností jejím aktivováním (aktualita), proces proměny látky je označován jako tvořící síla (dynamis). Entelecheia (často později užíváno v latinizované formě entelechie) je současně příči­ nou i cílem vývoje organismu, který sebe sama strukturuje během ontogeneze. Podrobně se Aristotelés zabýval i morfologií a anatomií živoči­ chů a způsoby jejich pohybu. Popsal okolo pěti set druhů zvířat, převážně mořských živočichů a suchozemských obratlovců. Z hmyzu jeho největší pozornost přitahovali sociální blanokřídlí. Cílem jeho díla nebylo vytvo­ řit systém známých živočichů, tento systém je nutno z jeho děl, zejmé­ na ze spisů Historia animalium a De partibus animalium, dosti pracně rekonstruovat - poslední jmenované dílo je rozděleno podle jednotlivých znaků a jevů na zvířecích organismech, ne systematicky v dnešním slova smyslu, takže je pro současného čtenáře dosti nepřehledné. Aristotelův pohled na rozdělení zvířat do skupin je nicméně značně propracovaný. Dělí je na zvířata s krví (enaima) - dnešní obratlovci - a zvířata bez krve (anaima) - dnešní bezobratlí. Obratlovce dále dělí na čtyrnožce živorodé (savci) a vejcorodé (ještěři), dále hady, ptáky, ryby a kytovce, bezobrat­ lé na měkkýše se skořápkou (ostrakoda), velké korýše (malakostraka), hlavonožce (malachia) a článkované hmyzy (entoma), ty opět na křídlaté a bezkřídlé. Tento typ rozdělení byl překonán až koncem 18. století. Aristotelovo dílo představovalo velmi dlouho nejvyšší autoritu v biolo­ gických disciplínách a teoretické podněty z něj čerpalo i 19. a 20. století (Hans Driesch). Podobný význam pro botaniku, jako měl Aristotelés pro zooloogii, zís­ kal jeho žák Theofrastos z Eresu (371-287 př. Kr.), Aristotelův nástup­ ce v Lykeiu, nové filosofické škole v Athénách, kterou Aristotelés roku 334 př. Kr. založil. Theofrastova botanická díla De causis plantarum (O příčinách rostlin) a. Historiaplantarum (Přírodopis rostlin) byla mno­ hokrát komentována a diskutována až hluboko do novověku a překoná­ na až v 17. století. První dílo představuje jakousi teoretickou botaniku, aplikaci Aristotelových teoretických principů na rostlinnou říši, druhé pak popis morfologie více než pěti set druhů rostlin. Stejně jako Aris­ totelés se důkladně zabývá ontogenezí, anatomií a životními funkcemi rostlin, jejich vazbou na stanoviště a ovlivněním vnějšími podmínkami. STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

39

Některé z Aristotelových názorů, například samoplození či proměna druhu při změně podmínek v jiný (například pšenice v ječmen - před­ stava, která se táhla dlouho do novověku a s níž operovala ještě Lysenkova biologie v Sovětském svazu), bere Theofrastos se značnou rezervou. Systematiku rostlin v dnešním smyslu nepodává, a ač jsou mu známy některé evidentní případy pohlavnosti u rostlin (datlová palma), pokládá je za výjimečné. Identifikace jednotlivých druhů, o nichž Theofrastos píše, byla oblíbeným námětem bádání nejrůznějších evropských bota­ niků raného novověku. Vzhledem k tomu, že se o to pokoušeli vesměs v zaalpských zemích, ne v mediteránu, byla to námaha zčásti marná a zčásti zavádějící. V době po expanzi Alexandra Makedonského se kulturní centrum helénistického světa do značné míry přesunulo do Alexandrie, kde se kromě řeckého vlivu začíná významně uplatňovat i tradice staroegypt­ ská, židovská, syrská a další kulturní vlivy z orientální oblasti. Ptole­ maios II. (285-247 př. Kr.) zde založil známou alexandrijskou knihovnu a „výzkumný institut“ Musaion. Alexandrie se stala centrem tzv. ale­ xandrijské vědy, vysoce zajímavého jevu, který vposledku zanikl bez pokračování a většina jím vytvořených děl byla ztracena - alexandrij­ ská knihovna byla značně poničena roku 391 a poté spálena arabskými nájezdníky roku 640. Kromě filologických a textově kritických bádání se v Alexandrii dařilo zejména matematice a fyzice, ovšem bez praktických aplikací - například Heronův skleněný model parní turbiny byl věnován vladaři jako kuriozita. Dále byla rozvíjena i zoologie a botanika (k Museu patřila i botanická a zoologická zahrada, obsáhlejší sbírky „mrtvých“ pří­ rodnin ovšem ne) a zejména medicína a farmakologie. Poprvé jsou zde pitvána nejen zvířata, ale i lidé, jsou známy i přípa­ dy vivisekcí na otrocích. Tato obsáhlá praxe umožnila značné rozšíře­ ní anatomického vědění, z alexandrijských lékařů jsou nejznámější Hérofilos z Chalkedonu (asi 335 280 př. Kr.) a Erasistratos z Keu (asi 310-258 př. Kr.). Alexandrijská vzdělanost se dále rozvíjela i pod římskou nadvládou a poslední z jejích významných anatomů Marinos (kolem roku 120) sepsal již v Římě dvacet knih o anatomii a fyziologii, o něž se posléze opírá Galénos z Pergamu (129-210). Galénos se stal pro celý křesťanský i islámský svět až do novověku nejvyšší autoritou v oblas­ ti medicíny a farmakologie. Zachovalo se kolem 180 z jeho 400 spisů, zabývajících se zejména anatomií, fyziologií a terapeutickými praktika­ mi. Ve farmakologii navázal svou přípravou rostlinných léčiv, galenik, ANTIKA

40

na starší tradici řecké rostlinné farmakologie, zejména na Dioskorida z Anazarbu, který kolem roku 70 sepsal dílo o farmaceutické botani­ ce Materia medica, velmi oblíbené až do novověku. Galénos propojoval ve svém učení nauky o čtyřech „šťávách“ s naukami o čtyřech živlech v Hippokratově tradici a podává na antické poměry vrcholný přehled anatomie (ač pitval především zvířata) a fyziologie člověka a vyšších živo­ čichů. Některé základní fyziologické jevy, například krevní oběh, antika kupodivu neodhalila - Galénos si představoval ve všech cévách pouze odstředivé proudění od srdce k orgánům. Galénovo učení bylo ve stře­ dověkém světě velmi dlouho pojímáno jako vrchol lékařského vědění, téměř medicínské dogma.

ŘÍM Římská kultura, která se v pozdních fázích antiky rozšířila na celé Stře­ domoří a značnou část Evropy, se od řecké značně lišila. Tím, že navazo­ vala na etruskou tradici, měla ve srovnání s řeckou některé archaičtější rysy a tím, že dala bezprostřední vznik středověké kultuře západní Evro­ py, považujeme některé její specifické aspekty za samozřejmost. Řím postrádal řeckou zvídavost a smysl pro nezávislé myšlení, jak filosofii, tak vědu převzal z řeckého kulturního okruhu, nezřídka přímo s jejími nositeli. Silná stránka Říma spočívala převážně v disciplíně a organi­ zační schopnosti, podepřené právním a morálním myšlením a právní a vojenskou tradicí. Kde se nedostávalo invence a originality, nastou­ pila spolehlivost a kontinuita. Ruina kolosea, i po dvou tisíciletích jen relativně mírně poničená, s perfektně vypracovaným systémem ustájení šelem i gladiátorů, chodeb a výtahů pro jejich dopravu a kanálů pro odtok krve, je jakousi kvintesencí římského ducha s jeho světly i stíny, zejména pak s organizační dokonalostí, umrtvující, ať už záměrně či mimovolně, vše živé a autentické. Dva základní pojmy římské kultury, autorita (auctoritas) a založe­ ní instituce (fundatio), pak provázely celou latinskou kulturu západní Evropy. Z latinské tradice kontinuity a jednoznačnosti institucí čerpaly i mnohé jevy evropské kultury pozdější, s římským dědictvím už často bezprostředně nesouvisející, jako armáda, církev, univerzita, či dokon­ ce železnice. Římská tradice byla nejen vojenská, ale i zemědělská (rol­ nictvo jako výchozí báze armády) a zemědělství se těšilo neobyčejné STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

41

prestiži a pozornosti. Během římské doby vznikla celá řada zeměděl­ ských kompendií (Cato, Columella, Palladius), svědčících o velikém zájmu o tento obor. Pozornost byla věnována nejen polním plodinám, jejich agrotechnologii a hnojení, ale i zelenině a zejména ovoci, které, stejně jako okrasné stromy, patřilo k prestižním objektům starého Říma popisy nejrůznějších technik roubování a řezu o tom vypovídají. Velký význam mělo i pěstování květin a dalších okrasných rostlin a nejrůzněj­ ších ochočených zvířat, zejména okrasných ptáků, pro zábavu a ozdobu. K estetickému aspektu vztahování se k ptákům a rostlinám se úzce družil aspekt kulinární - nebylo téměř živého objektu, který by nenalezl v řím­ ské kuchyni své místo, a tato tradice, stejně jako tradice pěstování vína a určitého příklonu k životním radostem obecně, podnes charakterizuje země na jih od římského limitu (limes Romanns'). Aplikovaný aspekt nebyl Římu cizí i ve vztahu k dalším naukám, třeba ve fyzice využitím jejích poznatků pro stavbu obléhacích strojů. O dalším specifiku římského vztahování se k živým organismům, masovým štva­ nicím na divou zvěř (i lidi) v cirku, jehož důsledkem bylo téměř úplné vyhubení velkých zvířat v severní Africe a jiných místech Středomoří, byla už řeč. Zatímco úlohu lékařů a filosofů zastávali většinou Řeko­ vé, významným aspektem římského duchovního života bylo básnictví. A jsou to právě díla římských básníků, v nichž nacházíme mnoho velice bystrých biologických i zemědělských postřehů a výraz velice intenziv­ ního vztahu k živé přírodě. Latina byla později jazykem přírodních věd dlouho do novověku, v zásadě až do 19. století. Její pravidelná a logicky konzistentní gramatická struktura a téměř „právnická“ jednoznačnost (na rozdíl od podstatně „měkčí“ a metaforičtější řečtiny) velmi výrazně ovlivnily způsob myšlení evropského středověku a raného novověku. Je příznačné, že biologie a ostatní vědy vůbec se - s výjimkou arabské periody - vždy vyvíjely v indoevropském jazykovém prostředí, jehož gramatická struktura SUBJEKT - PREDIKÁT - OBJEKT čili PODMĚT PŘÍSUDEK - PŘEDMĚT v zásadě předznamenala tento typ myšlení, v němž jsou subjekt a objekt chápány jako statické, predikát pak vyja­ dřuje aktivitu subjektu, v našem případě pozorovací či experimentální aktivitu vědce. Už z tohoto důvodu nemohla věda našeho typu vzniknout jinde než v indoevropském jazykovém okruhu a například v klasické Číně navzdory sofistikovanosti její kultury chyběla. Nejznámějším latinsky píšícím autorem, pojednávajícím o biologic­ kých tématech, byl Gaius Plinius Secundus, známý spíše jako Plinius ANTIKA

42

Maior (23-79). Jako důstojník projel větší část římské říše a pročetl a vyexcerpoval téměř veškerou antickou přírodovědnou literaturu, dnes z větší části ztracenou. Výsledkem této mohutné kompilace bylo obsáh­ lé dílo Naturalis historia (Přírodopis) v 37 „knihách“, pojednávající o úkazech na obloze, zeměpise a místních pozoruhodnostech, živoči­ ších, člověku, rostlinách, minerálech a drahokamech a „praktických“ aspektech těchto jevů, zemědělství, farmakologii a výtvarném umění. Plinius sám nebyl vědcem a mimoliterární práce i kritické hodnocení cizích údajů mu nebyly vlastní. Přesto bylo dílo, už vzhledem k obrov­ skému množství pojednaných jednotlivostí, s oblibou čteno a používáno až do 18. století a inspirovalo řadu pozdějších autorů, zejména Buffona. Jako pravý Říman zdůrazňuje Plinius nejen praktické zřetele probíraných témat a přednosti Itálie, své vlasti, ale i etický aspekt nejrůznějších jed­ nání - myšlení ve strohých morálních kategoriích, včetně jejich projekcí do přírody, bylo pro Řím typické a založilo druh morálky a moralizování, přechodně odumírající až koncem novověku. Pozdní antika už žádné inovace v přírodních vědách nepřinesla, pouze sepisování dalších učebních kompendií na základě starší literatury, a to jak na Západě, tak v Byzanci.

STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

43

KAPITOLA ČTVRTÁ STŘEDOVĚK

BYZANTINCI A ARABOVÉ Před pojednáním středověku evropského Západu, z jehož pokračování novodobá biologie vyšla, je třeba krátce zmínit další dvě oblasti, drží­ cí v této době, alespoň na počátku, vyšší kulturní standard než západ­ ní Evropa. Předně je to kultura byzantská, v jejíchž knihovnách přeži­ la a byla dále opisována díla řeckých antických autorů (znalost řečtiny na Západě v této době upadá až mizí), což umožnilo jejich dochování a znovuobjevení. Samostatnému biologickému bádání byla byzantská tradice dosti vzdálena - stejně jako západní Evropa dospěla do stadia jen pomalých změn pod vládou náboženské ortodoxie a „byzantinského“ přebujení rituálů v striktně hierarchizované společnosti. Je zajímavé, že paralelně se západní renesancí došlo (dokonce s určitým časovým před­ stihem) k renesanci také v Byzanci a právě v této době se obě kultury v Itálii (Florencie) setkávají a dochází k přenosu dosud dochovaného starořeckého dědictví, včetně například originálů Aristotela, na Západ: krátce nato byla Konstantinopol dobyta osmanskými Turky. Dalším kulturním okruhem významným pro tradování řeckého dědic­ tví byla kultura arabská. Po velmi rychlé arabské expanzi v 7. století se Bagdád, sídlo Abbásovců, stal v 8.-11. století význačným centrem věd a umění. Později se kulturní centra přesunula do Egypta, severní Afri­ ky a Španělska. Poměrně rychle došlo k překladům řeckých autorů do arabštiny, zčásti zprostředkovaným tradicí lékařské školy v sasánovsko-perském Gundišápúru, kam se uchýlila celá řada syrských a řeckých vzdělanců, zejména po uzavření filosofických škol v Athénách (529). STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

47

Arabská vzdělanost měla zájem především o exaktní obory, zvláště matematiku, dále o chemii, alchymii a lékařství, též i magii, theurgii a jiné obory dnes nechápané jako „vědecké“ - naopak historii, politic­ kou i literární, chápala arabská tradice jako pouze neplnohodnotnou disciplínu. Arabové zprostředkovali Evropě i výrobu papíru, který se stal jedním ze základních „substrátů“ středověké a novověké vzděla­ nosti. Celá řada odborných a technických termínů v evropských jazy­ cích pochází právě z arabštiny (algebra, algoritmus, alchymie, alkohol, elixír, tarif atd.). Arabské prostředí zprostředkovalo západnímu světu do značné míry kontakt s řeckou filosofií (arab.falsafa) a vědou, zejména pak v oblasti dnešního Španělska - po pádu Toleda 1085 získali křesťané celou řadu vědeckých rukopisů, které byly bedlivě studovány a překlá­ dány. Významnou roli hrála i Sicílie, kde se obě kultury stýkaly a mísi­ ly - znalost arabštiny patřila v 11.-12. století k výbavě mnoha západních vzdělanců. Arabové probudili také zájem o Aristotelovy spisy, které ovšem pře­ kladem z řečtiny do arabštiny a poté do latiny značně utrpěly - originály se na Západě objevily až v 15. století. Arabská vzdělanost se velmi rychle rozvíjela, ale nikdy nepřesáhla jisté hranice, dané jak islámskou ortodoxií, tak třeba zákazem zobrazovat a pitvat člověka a obírat se mrtvými těly vůbec. Od 14. století pak začala arabská věda stagnovat. Vliv arabské vzdělanosti na evropskou přírodovědu nespočíval ani tak v převratných objevech, jako spíše ve zprostředkování toho typu chápání příčinnosti, který je v západní kultuře dnes běžný. Ten vychází z tradičního arab­ ského chápání osudovosti jako něčeho plně předurčeného, co se pouze uskutečňuje systémem řetězců příčin a následků: antické causae byly něco jiného než příčiny v dnešním pojetí, byly to spíše „důvody“. Toto učení rozpracoval zejména na Pyrenejském poloostrově žijící filosof Ibn Rušd (1126-1198), známější pod latinským označením Averroes, jehož dílo bylo ve středověké Evropě hojně čteno a komentováno. Tento „arabský“ obraz světa, nedávající žádné stupně volnosti a očekávající s matematickou přesností predikci všech budoucích stavů vesmíru, se stal posléze přes převodní páku scholastické filosofie ideálem novověké evropské přírodovědy (podíl na jejím vzniku měla i kabalistická číselná mystika, studovaná hojně například Leibnizem a Newtonem). Z řady arabsky píšících přírodovědců je obecně nejvíce znám a do latiny překlá­ dán původem perský lékař a filosof Ibn Sína (980-1037), v polatinštěné formě Avicenna, jehož dvě obsáhlá kompendia Kánún fí-tipp (Kánon STŘEDOVĚK

48

medicíny) a Kitáp aš-šifá (Kniha uzdravení) obsahují četná pojednání medicínsko-biologicko-alchymicko-filosofická.

ZÁPAD Evropský středověk představuje dlouhé a velmi specifické období, které sice vývoji biologického výzkumu nebylo příliš příznivé, ale bez něhož by vývoj novověké vědy v dnešní podobě nebyl myslitelný. Dezinterpretovat středověk jako „temné“ období bylo snad omluvitelné v osvícenské éře, nikoli však z dnešního pohledu. Atributy pociťované často jako „středo­ věké“, například vyvrcholení čarodějnických procesů, intolerance a pro­ následování samostatných myslitelů (Giordano Bruno, upálen 1600), měl mnohem spíše raný novověk. Středověká společnost s její hierarchičností, stabilitou a dominancí náboženského cítění připomínala daleko více například Tibet nedávné doby. Středověký člověk byl ve srovnání s dnešním podstatně méně individualizován, byl vždy členem nějaké korporace, vesnické občiny, klášterní frátrie, univerzity, cechu atd. Proje­ vy přílišného individualismu nebyly až tak přísně pronásledovány (napří­ klad známý filosof a myslitel Roger Bacon, 13. století), jako se spíše ani nevyskytovaly - celá řada uměleckých děl té doby je anonymní, origina­ lita nebyla pokládána za přednost. Dobrým vyjádřením ducha této doby je středověké malířství s absencí portrétů v dnešním slova smyslu, větši­ nou jen dvojrozměrné, obraz světa kreslený ne tak, jak jej malíř vidí, ale tak, jak jej „ví“. Středověk se obecně vzato nezajímal o detaily, vědění se snažilo o univerzalitu - věnovat život řekněme zkoumání chvostoskoků by středověký vzdělanec chápal jako počin šílený. Pěknou ukázkou tohoto způsobu myšlení je kniha Etymologiae bisku­ pa Isidora ze Sevilly (asi 560-636) z raného středověku, kdy se tehdejší intelektuálové pokoušeli zachránit alespoň zbytky antické vzdělanosti. Isidor v knize heslovitě popisuje celý svět, od Boha a kůrů andělských až k zeměplazům a řemeslným dovednostem, u každého hesla podává krátkou definici a lidově etymologický výklad slova. Kniha je z dnešní­ ho hlediska absurdně všeobjímající a neobsažná a současnému čtenáři by připomínala spíše stručného průvodce po Zemi pro mimozemšťa­ na znalého latiny. Podle středověkých představ není vědy o jednot­ livostech, pouze o obecninách (de singularibus non est scientia). Stře­ dověk měl mimořádnou zálibu v logice a v logických argumentacích, STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

49

například v rámci univerzitních disputací. V kombinaci se skálopevnou vírou v autority a převážně náboženskými myšlenkovými obsahy vzni­ ká zcela specifická duchovní atmosféra, ústící nakonec v propracova­ ný systém scholastické filosofie, nesený středověkými univerzitami. Kombinace naivní důvěřivosti s logikou a jejími aplikacemi připomíná z dnešního hlediska spíše duševní svět pozdního dětství. Systematické experimentování a jemnější pozorovací talent nebyly ve větší míře stře­ dověku vlastní. Ač tyto aspekty světa středověkého intelektuála nezají­ maly, mimointelektuální zájem o zvířata a rostliny byl stejně živý jako v jiných dobách a pěstování živočichů pro zábavu a ozdobu i zakládání okrasných zahrad u feudálních sídel a klášterů bylo běžným zjevem středověk, stejně jako předešlé doby s výjimkou pozdního helénismu, neměl pochopitelně smysl pro krásu přírodních scenérií a nekultivované krajiny vůbec. Kláštery, zejména benediktýnské, byly nejen středisky vzdělanos­ ti a opisování knih z antického literárního odkazu, ale i centry léči­ telství a zemědělství. Benediktýni zaváděli v zaalpské Evropě nejen řadu nových plodin a léčivých rostlin, ale například i domestikovali králíky či zavedli pěstování zákrsků ovocných stromů. Řád františká­ nů, založený sv. Františkem z Assisi roku 1223, pěstoval v intencích

svého zakladatele „bratrský“ vztah nejen ke zvířatům, ale i ke stromům či abiotickým přírodním jevům. Kdyby se tato tradice rozvinula více, dala by vznik podobnému způsobu vztahování se k živým bytostem, jaký zná­ me z buddhistických zemí. Z klášterních škol významných pro rozvoj přírodovědeckého myšlení je to zejména škola v Chartres (12. století) a oxfordští františkáni (13. století). Středověk měl v rámci sociomorfního modelování živé přírody tendenci vidět živý svět po způsobu tehdejší společnosti j ako statický a hierarchicky uspořádaný. Pěkným příkladem tohoto způsobu uvažování je kniha dominikána Tomáše z Cantimpré (1186-1263) Bonům universale de apibus (Obecné dobré o včelách), kde autor líčí vybájené mravoučné příběhy ze života včel, které prezentu­ je jako ideální společenství a dává za příklad svým klášterním bratřím. Středověk chápal zvířata (i rostliny) často symbolicky, jako Stvořitelem ztělesněné křesťanské ctnosti (či naopak neřesti) pro příklad a poučení lidem. Takový výklad světa zvířat podává například v mnoha edicích roz­ šířená kniha Physiologus, navazující na pozdně antickou předlohu z Ale­ xandrie. V podobném duchu jsou psány i knihy abatyše Hildegardy

Středověké zobrazení sarančí a pavouka z anonymního díla Hortus sanitatis

(Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska

(15. stol.). (Jan Buchar a kol., Život, Mladá fronta, Praha 1987.)

psychiatrie, Státní zdravotnické nakladatelství 1968.)

Jednorožec na německé středověké rytině (15. stol.).

STŘEDOVĚK

50

STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

51

z Bingen (1098-1179) Physica a Causae et curae. Autorka, jedna z prvních „bioložek“ vůbec, byla znalkyní přírody rodné Falce, lidového léčitelství, astrologie a alchymie. Ve středověku vznikala celá řada přírodovědných encyklopedií nava­ zujících na starší herbáře a bestiáře, například kniha De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) Bartholomea Anglica (asi 1200-1250), dále Speculum majus (Velké zrcadlo) Vincenta z Beauvais (1190-1264) a Liber de natura rerum (Kniha o povaze věcí) výše zmíněného Tomá­ še z Cantimpré. Nej významnějším středověkým přírodovědcem byl nepochybně dominikán Albertus Magnus (Albert von Bollstádt, 1193-1280), filosof a teolog širokého záběru, přednášející na školách v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Pro své mimořádné schopnosti a doved­ nosti (alchymicko-chemické pokusy, konstrukce pohyblivého automatu s lidskou podobou, pěstování kvetoucích rostlin ve skleníku v zimě atd.) byl svými současníky někdy nazýván též A. Magus - čaroděj. Albert Veli­ ký, jinak učitel představitele vrcholné scholastiky Tomáše z Aquina, obsáhle komentoval Aristotela i arabské autory a na jejich základě, dopl­ něném vlastními pozorováními, napsal celou řadu spisů - De animalibus libri XXVI (O zvířatech), De vegetabilibus libri VII (O rostlinách), De mineralibus libri V (O minerálech), De natura locorum (O povaze míst, což je de facto klimatologicko-geografická studie) atd. Zvláštní postavou středověké biologie a osobností vymykající se stře­ dověkým parametrům vůbec byl římsko-německý císař Friedrich II. Hohenstauf (1194-1250), sídlící v Palermu na Sicílii, kde na jeho dvoře působila celá řada křesťanských a islámských učenců. Jeho dílo De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky) je jakousi encyklopedií sokol­ nictví s množstvím pozoruhodně přesných údajů o biologii a etologii dra­ vých ptáků - kniha například uvádí pravidla Bergmannovo a Glogerovo, znovuobjevená až ve 40. letech 19. století.

UNIVERZITY V pozdním středověku se těžiště vzdělanosti přesunuje z klášterních škol na univerzity, jejichž organizační struktura podnes vypovídá o jejich církevním původu. Středověké univerzity se lišily od dnešních přede­ vším „neaplikovaností“ své výuky - cílem nebylo ani tak vychovat spe­ cialisty, jako spíše pěstovat nauky, zejména teologii, pro poznání samo.

Ptactvo z knižního vydání Bartholomea Anglica (15. stol.).

(Jan Buchar a kol., Život, Mladá fronta, Praha 1987.)

STŘEDOVĚK

52

STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

53

Celá řada zainteresovaných jedinců, čerpajících finance většinou z cír­ kevních obročí, trávila celý život kočováním od univerzity k univerzi­ tě, studiem a vedením disputací - vzhledem k latině jakožto obecné­ mu vyučovacímu jazyku byly středověké univerzity ryze mezinárodní. Univerzita byla chápána jako „společenství mistrů a žáků“ (universitas magistrorum et scholarum), kteří společně bydleli v kolejích a podíleli se na samosprávě. Univerzitní studenti podléhající pouze vlastní jurisdik­ ci byli nezřídka podstatným zdrojem neklidu ve městech, zejména pro relativně nespoutaný životní styl a nutnost přilepšovat si ke studiu nejen „intelektuálně nádenickými“, například písařskými pracemi, ale i žeb­ rotou či drobnou kriminalitou. Kompletní univerzita sestávala ze čtyř fakult, z nichž první, artistická, připravovala pro další studium prope­ deutikou v tzv. sedmi svobodných uměních (artes liberae), kde v rámci filosofie byla přednášena i přírodověda (physica). Dalšími fakultami byla teologická, těšící se nejvyšší prestiži a představující „základní výzkum“ své doby, pak právnická a lékařská. Vzhledem k nedostatku knih byly zásadní spisy při přednáškách veřejně předčítány a rovněž disputa­ ce, při nichž měl adept logickou argumentací obhajovat určitou tezi, byly veřejné. Pro rozvoj medicíny, která se na univerzitách přílišné prestiži netěšila a vycházela hlavně ze studia spisů Hippokrata a Galéna, byly význam­ nější lékařské školy v Salernu (od 11. století) a Montpellieru (od 12. sto­ letí). Od 14. století se sporadicky objevovaly lidské pitvy. Po prudkém rozvoji univerzit a vzestupu jejich významu v životě středověkých náro­ dů - scholastická, tj. školní filosofie se pěstovala právě na univerzitách došlo koncem středověku k vyčerpání jejich potenciálu a poklesu k inte­ lektuálnímu formalismu, který odpovídá ve svých nejhorších výstřelcích tomu, jak bývá v obecném povědomí „scholastika“ karikována. Tento úpadek signalizoval v podstatě počátek renesance.

STŘEDOVĚK

54

KAPITOLA PÁTÁ RENESANCE

Výrazem „renesance“ bývá označován nejen umělecký styl, ale i způsob myšlení a prožívání světa, přechodná perioda mezi středověkem a novo­ věkem s četnými specifiky. Podle místa (šířila se od Itálie k severu) toto období nastalo v 15. až 16. století a trvalo do začátku století sedmnáctého, v zaalpské Evropě do třicetileté války. Renesance s sebou přinesla oživení intelektuálního a uměleckého zájmu o antiku, která je ovšem pro vel­ kou časovou vzdálenost a relativní sporadičnost zachovaných památek chápána poněkud odchylně. I na Západě se šířily znalost řečtiny a stu­ dium řeckých klasiků, zejména Platóna, středoplatoniků a novoplatoniků v originále a roku 1476 vyšel v Benátkách tiskem latinský překlad Aristotela od Theodora Gázy. Vynález knihtisku (1445, Johannes Gensfleisch zum Gutenberg) samozřejmě zcela zásadně ovlivnil další vývoj evropské vědy. Zejména Florencie, kam v 15. století emigrovala celá řada byzantských intelektuálů, se stala nejvýznamnějším centrem šíření renesančního myšlení v Evropě. Paralelně se objevila celá řada fenoménů, které podstatně změnily tvář evropské kultury, včetně přírodovědeckého výzkumu. Především je to příklon k realismu v umění a zvýšení pozorovacího smyslu pro detai­ ly - známé jsou studie přírodnin italských malířů či Albrechta Diirera (1471-1528). Velmi úzce spolu souvisí studium přírodnin a jejich zobra­ zování - Leonardo da Vinci (1452-1519) ve svých spisech zdůrazňuje, že většina lidí neumí nej rozmanitější objekty správně zobrazit ne proto, že jim k tomu chybí řemeslná dovednost, ale protože je prostě nezná. Leonardo, jeden z prvních představitelů nové epochy, se detailně zabý­ val i anatomickými a botanickými studiemi a také jako jeden z prvních STRUČNÉ DĚJINY BIOLOGIE

57

ffxdj CboífKegáxmr' j

3&i '• tTUyfya man Mn gro0m«^jgťffen Xínsg J&nwsod won DortugnJ *gtn XyJáJxxM

«m 3n&*< pnubil

•ta foic^ !•*•« tb“*-*** HMncn fU Ab"**0 ha mít «U fantt J> í«i« 4fca»*«wf«a- *&!>*•■ l^t^wntOaRNpfF^wtfbnitaffvtbimlHnM/vafcra# »