114 55 2MB
Czech Pages 43 [52] Year 1995
Muž v masce
Ackermann, Michael: Rocky, der Mann mit der Maske Rocky, muž v masce
© 1993 Nakladatelství KOMPAS, Náchod © 1987 R. Brockhaus Verlag Wuppertal © 1993 Translation: Nakladatelství KOMPAS, Náchod Veškerá práva českého překladu vyhražena.
ISBN 80-901001-4-7
Michael Ackermann
Muž v masce
KOMPAS
Neděle, 7 hodin ráno - jsme na hamburském rybím trhu. Uprostřed obrovské tlačenice se najednou objevuje exotický obličej, pomalovaný všemi barvami a téměř celý poletovaný. V uších navlečené náušnice a nechybí mu ani kroužek v nose. Všechno je koruno váno irokézským střihem vlasů, který dal svému majiteli jméno. Nakonec se z davu vynoří celá postava této podivné osoby: ROCKY, IROKÉZANA. Návštěvníci trhu dost dobře nevědí, co si mají myslet o tomto divném zjevu, oble čeném do onýtované kůže. Jen jeden starší pán s fotografickým aparátem se k ně mu odvážil přistoupit: "Mohu si vás vyfotografovat?" Jeho žena je opatrnější: "Pojďme raději pryč, než bude pozdě!" Vtom Rocky přistoupí přímo k nim: "Jasně, můžete si udělat fotku!" "Vidíš", říká muž, "je to přece jenom docela milý chlapík..." Má pravdu. Mezitím odložil "Rocky", Irokézan ze St. Pauli, svůj kožený mundúr. Nikdo neví proč, přesto však všichni cítí, že se s ním muselo něco stát. Jeho stará kožená bunda a jeho řetězy byly nejenom symbolem násilí a brutality, ale byly také jeho obchodní značkou. V celém Hamburku, a nejenom tam, znali Rockyho bundu s dlouhými třás němi a stovkami třpytivých cvočků, nejvíce však byl známý na Kiezu v St. Pauli, kde strávil většinu svého života. Tuto starou bundu dal Hansovi, který hovoří každou noc ze soboty na neděli s pro stitutkami a pasáky, a který také sehrál důležitou úlohu v Rockyho životě. Hans si bun du navléká jako "pomůcku k navázání rozhovoru" ve vykřičené Herbertově ulici a v okolních diskotékách hamburské zábavní čtvrti. Rockyho bojové holínky, patřící k bundě, jsou však Hansovi příliš velké. Jde proto ve zmíněné bundě do obchodu, kde prodávají takovou obuv, aby si tam koupil boty správné velikosti. Zcela podle apoštola Pavla: aby byl pro obyvatele St. Pauli takový, jako jsou oni. Když ještě stojí na prahu vstupních dveří, s pohledem upřeným na Rockyho podo biznu, která zde visí na stěně jako v mnoha jiných podobných krámcích, jedna z pro davaček udiveně konstatuje: "To je přece Rockyho bunda!" "Co je s ním?" ptá se jeden zákazník. "ROCKY JE MRTEV," odpovídá Hans. Prodavačka i zákazníci jsou otřeseni: "Už dávno jsme se toho obávali... Byl z nás nejlepší... Byl stále mezi námi - a teď je mrtvý!" Do této sentimentální, smuteční nálady vpadají však vzápětí Hansova slova: "Ale Gerhard žije - vstal z mrtvých!" Všichni, kteří stojí kolem, se na něho dívají, jako by spadl z měsíce nebo utekl z blázince - opilý přece nebyl!
3
O tom, že měl tento muž v Rockyho bundě pravdu, se všichni přesvědčí, když uvidí o několik měsíců později, jak se Gerhard Bauer opět prochází po Reeperbahnu...
1. Slabé nikdo nechce Jako u Prušáků Je to tak: jmenuje se skutečně Gerhard Bauer. Narodil se 26. listopadu 1926 jako jediné dítě v potsdamské vojenské rodině, která měla bohatou tradici. Přímočarý, stříz livý otec je vyšším úředníkem říšského statistického úřadu a uznává jedině uniformo vané lidi. Podle něho začíná člověk až od důstojníka. Je stále korektní, uzavřený, prušácký, neschopný jakéhokoliv vnitřního pohnutí. Květiny pro matku musí mít přesnou míru, aby se vešly do aktovky, protože člověk, který chodí s kyticí v ruce, projevuje své city. Otec žádné neprojevuje. Gerhard otcovým jednáním trpí. Sám je spíš citlivý. Chce mít právo být veselý i smutný, chce projevovat city. Zklamaný otec nad synkem láme hůl: "Z tebe nikdy voják nebude!" To ovšem podle otce znamená: Z tebe nikdy nebude pořádný člověk! Aby si vymohl alespoň trochu lásky, přebírá po otci jeho fanatizmus pro pořádek: svůj pokoj vždy bezvadně uklízí. Brzy musí stát i tužky v řadě podle velikosti. "Stále jsem čekal na okamžik, kdy bude muset matka řadit i rozinky podle určitého pořádku do koláče." Na to však čekal mamě. Následky takové výchovy byly zjevné. Dokonce i dnes v něm vězí něco "prušáckého". I když je těžce nemocen, prochází se v hamburské Altoně a v St. Pauli parádním krokem. Dbá úzkostlivě na zdvořilostní formality. To má v krvi. Abychom byli přesní: byly časy, kdy žil v rozporu s dobrými mravy. O tom však později.
Jako nacistické dítě v rudém Weddingu Svobodnější, ale také nejistá doba po 1. světové válce, zlatá léta jazzu a swingu, nechávají Gerhardova otce stáhnout se do pozadí. Stává se brzy členem NSDAP a nosi telem zlatého členského odznaku - cizorodým to tělesem v rudém Weddingu, v němž Gerhard vyrůstá. Tím se chlapec dostává do izolace nejenom výchovou svého otce; jako nacistické dítě si nesmí hrát se svými stejně starými kamarády, kteří pocházejí ze sociálně demokratického nebo komunistického prostředí. Nemá žádný kontakt s dětmi,
4
brzy se cítí osamocen a vybuduje si vlastní vysněný svět, který patří jen jemu a o němž nikdo nemá tušení. Cítí se doma uvězněn, uzamčen ve zlaté kleci. Nic mu nechybí, jen otevřené dveře! Když si děti venku hrají, u Bauerů platí: "Zůstaneš doma!" Když tuláci zazvoní na dveře a otec za nimi volá svoje "bando líná", uvažuje syn ve svém nitru: "Ale jsou svo bodní". Vyřazené existence, outsideři - ale přesto by se dalo s nimi táhnout. Gerhard začíná uvažovat v extrémních protikladech. Svou matku ctil vždycky. Trpí společně s ní v nešťastném svazku s bezcitným otcem. Vidí i za fasádu, pomocí které rodiče chtějí maloměšťácky předstírat harmo nické manželství. Drží je spolu jen tzv. dobrý tón, jinak nic. Ne, za nic na světě - roz vod nepřichází v úvahu! Matka má přece chlapce. Věnuje mu veškerou lásku. To je však příčinou neustá lých hádek mezi manželi. Vychovává prý z něho měkkotu, kritizuje otec. Velebeno buď všechno, co dělá člověka tvrdým! Matka takovou tvrdost nemůže schvalovat. Přináší jí jenom utrpení. Sebeuplatnění nachází ve svém zaměstnání jako samostatná dámská krejčová. Řídí krejčovství s pat nácti zaměstnanci, což je v té době výjimečné. Gerhard ji nezná jinou než vždy perfektně oblečenou, stejně jako i otce, kterého nikdy nespatřil bez vázanky. Úřad a strana jsou určujícími faktory i v rodinném životě. Křesťanská víra nehraje v Gerhardově otcovském domě žádnou roli. Otec nikdy nevkročil do kostela a matka navštěvuje bohoslužby jenom o velkých svátcích, a i to jen kvůli "dobré" tradici, jak sama říká.
Roku 1932 přivádí matka Gerharda do "35. berlínské národní školy". Ten má hroz ný strach z neobvyklého společenství s jinými dětmi. Je příliš plachý. A když si doma postěžuje, že byl zase bit, dostane od otce ještě několik ran navíc. Tak se z něho postupně stává osamělý "vzorný žák" z donucení. Z chování přináší domů samé jednič ky, což je na výsost důležité, protože známky z "chování", "pozornosti" a "píle" jsou rodičům důležitější než všechny ostatní známky dohromady. Tak tedy dává Gerhard učitelce na stůl první konvalinky, první šeřík, první růže. Když druzí připravují různé lotroviny, on rozhořčeně opouští třídu. (Gerhard dnes říká: "Moje chování bylo v po řádku, protože jsem se brzy naučil druhého oklamat - to znamená: naučil jsem se nosit masku.") V sedmi letech se v důsledku všeho stává fackovacím panákem pro celou třídu. Přátelství si musí kupovat, protože se nikdy nenaučil navazovat opravdové vzta hy. Získává tak již v raném dětství poznatek, že je jen málo lidí, kteří se nedají koupit. Hrozné poznání pro dítě. Gerhard je k smrti nešťastný. Závidí dětem, které si venku se svými sourozenci hra jí ve špíně a mohou vymýšlet různé nezbednosti. Později se však dovídá, že i oni závi dí jemu: "Ten má všechno, a co chce, to dostane!"
5
Nenávist vede k brutalitě Gerhard právě postupuje do druhé třídy, když němečtí průmyslníci a velkoagrámíci vynesou Hitlera k moci. Pro nacistickou rodinu Bauerových to znamená vítězství, které také rádi při každé příležitosti vystavují na odiv: A prapory vlají! I když Bauerovi ve dou sebeizolovaný život, jsou přece u zrodu všeho. To jim stojí za to! V době, kdy masy venku lelkují a šest milionů nezaměstnaných stojí na ulici, zdobí Gerhard denně čerstvými květinami fiihrerův obraz, vystavený v obývacím pokoji. Avšak musí již ve druhé třídě poznat, že nemá smysl vycházet na ulici. Ostatní děti ho už zcela odmítají. I jeho dárky. Se synem z takové rodiny nechtějí mít nic společného. Brzy mizí sociálně demokratičtí a komunističtí rodiče těchto dětí v koncentračních tá borech. To se dělo v prvních letech hnědé diktatury. V sousedství Bauerů je dům, ve kterém je domácím Žid. Jeho dceru Gerhard ně kolikrát zmlátí do krve, a tím si na ní vybije svou nahromaděnou, bezmocnou zlost. Když matka malého děvčátka Gerhardovi ze strachu přislíbí, že otci o tom nic neřekne, pocítí Gerhard ještě něco jako stud. Avšak jeho otec ho v následujících letech ještě víc podporuje v podobném hrubém jednání...
Jenom pryč - k vojsku... Ale Gerhard chce od otce pryč. Chce co nejdříve vypadnout z domova. "Hlavně dostat se ven!” Je mu patnáct let, když opouští školu a začne se učit prodavačem v redakci "Berliner Borsenzeitung". "To je jedno, co budu dělat," myslí si - chtěl se totiž stát pů vodně kominíkem, jen aby se vymanil z otcova pedantství. V burzovním nakladatelství je vedoucím Gerhardův strýc, a tak je opět pod nepřímou kontrolou rodičů. Jako strý cův chráněnec, zůstává i zde samotářem, ostatní učni ho přehlížejí. Právě tento strýc ho v roce 1943 přivede na nápad, aby se po třech měsících služby, ve svých sedmnácti letech, dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Vojákem se stává v době, kdy už ni kdo nevěří ve vítězství Hitlerových armád. Je zařazen do dělostřelecké jednotky v Landsbergu. Nošením uniformy chce získat "otcovské odpuštění". Navíc uniforma posiluje Gerhardovo málo vyvinuté sebevědomí. Vojenská služba se stává domnělou svobodou. Kamarádství ve wehrmachtu mu poprvé dává pocit, že není tak osamělý, že patří k nim, i když jen jako malé kolečko mašinérie, která přináší smrt. Avšak ani zde se mu nedaří zbavit se měřítek chování z dětství. "Jízdou na kole" (směrem nahoru se hrbit, avšak dolů šlapat) se vypracuje k zvláštnímu místu: stává se ordonancem, čističem bot pro důstojnickou kastu, i když by nejraději "ležel se svými kumpány ve špíně". Když se tam však nakonec dostane, zůstává sám. Na okupovaném území na východě se ocitá v záloze. Zmocňuje se ho strach a dezorientace. Nezná vý
6
chodisko ze samoty a hrozící smrti. Bůh? Toho nezná. Nikdo z jeho okolí nepočítá vážně s Bohem: "Hledač perel ví, kvůli čemu se potápí," říká dnes rozvážně, "zlatokop ví, proč kope. Mohu se ptát jedině na to, o čem mám určitou představu. A křesťané, které jsem znal, mi ukazovali velmi zřetelně, že jejich víra nemá s jejich životem nic společného. Ale já chtěl přece žít!"
...ve válce a v zajetí Ve válce se Gerhard učí bezvýhradně přijímat násilí jako prostředek k řešení kon fliktů. Přesto cítí odpor - později i jako rocker - nosit u sebe vysloveně vražedné zbra ně. Dává přednost noži a řetězům, protože jejich použití není nutně smrtelné; pracuje v něm tedy ještě jakási poslední záchranná brzda. Až do posledních válečných dní byl Gerhard - podobně jako mnoho jiných mladých lidí stržen masovým, psychologicky vynalézavě vybičovaným fanatismem nacistů: "Vůdce přikázal - my posloucháme!" Je mu devatenáct let, když se ocitne v americkém zajetí, a dvacet let, kdy je v roce 1946 propuštěn domů - do Berlína, do francouzského sektoru města. Otce zastřelili Rusové již v květnu 1945. Až do konce nepřestal být vyznavačem tvrdosti bez jakékoli lítosti. Matka musela předat dům Francouzům, smí však i nadá le bydlet v malé mansardě. Že matka přežila, činí Gerharda vděčným a šťastným.
...pak přece ještě láska Do suterénu se nastěhuje rodina protifašistického bojovníka s osmnáctiletou dcerou. V ní potkává Gerhard svou první velkou lásku. Tento něžný svazek ukazuje téměř příkladně možnost, jak lze překonat hlubokou nenávist nacistické doby a zacelit trhlinu, která pronikla německým národem již před rokem 1945. Oba milenci cítí, že jsou svými rodiči nepochopeni. Společně očišťují od trosek nejen Berlín, ale i své duše, a společně strádají. Konec konců představuje je jich společný život také kus vzdoru vůči rodičům a vůči poválečné bídě, která byla mladým vnucena, ale i hlubokou potřebu zařídit si ve vlastní rodině všechno lépe. Na troskách doby společně budují vzdušné zámky svobodnějšího života. Zasnoubí se. Narodí se jim dcera. Gerhardova snoubenka pracuje jako prodavačka, on sám však přijde o práci a ocitá se znovu v závislosti, tentokrát na budoucím tchánovi a tchyni. Aby se konečně osvobodil, stane se převáděčem uprchlíků ze sovětské zóny, placeným Francouzi. Je to životu nebezpečná práce v době, kdy začíná studená válka mezi vý chodem a západem. O svobodě nemůže být ani řeči. Závislost je větší než kdykoliv předtím.
7
2. Pokus žít končí nezdarem Převáděč uprchlíků - bez naděje Francouzi dávají Gerhardovi liché sliby: když bude pro ně "dobře" pracovat, dosta ne prý zpět dům po rodičích. Gerhard přijímá, v neposlední řadě také proto, aby tím zahladil vinu svého nacistického otce. Má převést důlní odborníky z "východní zóny" do západního. Berlína. Východní Německo mělo hospodářsky zemřít hlady tím, že se mu vezme "zdravý lidský materiál" (= oficiální žargon). Při přísných zdravotních kon trolách pracovali v dolech jen robustní a zdraví lidé. Že však šlo Francouzům pouze o doplnění své cizinecké legie, to samozřejmě zamlčeli. A tak odchází Gerhard, maskovaný za turistu, jenž se o vše zajímá, do východní zóny, kde vychvaluje "zlatý západ" - a vlakem převáží lidi do západního Berlína. Po několika měsících se vše prozradí. Jeden západní Berlíňan, který ho znal a který přešel na východ, ho již delší dobu pozoroval. Těsně před přechodem do západní zóny ho za stavuje ruský vojín: "Ty moment, jít se mnou!" Z tohoto momentu se však stává věčnost v podobě osmi a půl roku pracovního tá bora. Je vzat do vyšetřovací vazby. Žádný veřejný proces se nekoná. Každou noc je vy slýchán od deseti večer do pěti hodin ráno, takže je nevyspáním brzy zcela vysílen. Ze stropu vyšetřovací místnosti visí železný hák. "Když nechceš vypovídat, můžeš se kdy koliv oběsit,” zasyčí jeden z vyšetřujících komisařů. Cynismus násilí.
Doživotně Kromě dozorců nevidí Gerhard po celé týdny žádného člověka. Nastává utrpení na samotce. Dokonce i pochůzky po vězeňském nádvoří se konají v boxech, takže nikdo nemůže vidět své spoluvězně. Po několika měsících vynáší sovětský vojenský soud rozsudek, který byl stanoven již dávno předtím: "Pracovní tábor - doživotně." "Tenkrát jsem zemřel poprvé," říká. Později měl zemřít ještě vícekrát. Ruské hlídky mu stříhají hlavu dohola. Stříhání vlasů se bude v následujících letech opakovat každé čtyři týdny. Před sprchováním, které následuje, jsou trestancům odňaty všechny jejich věci. Náhradou obdrží obnošené ruské uniformy. V otevřených náklad ních vozech je pak převážejí ulicemi Chemnitzu (Karl-Marx-Stadt) a dále do Bautzenu. Obyvatelstvo, které vidí tyto transporty, jásá, protože podle uniforem soudí, že jsou nyní postihováni a trestáni i Rusové.
8
Jaký to omyl! Tábor v Bautzenu tvoří žlutá cihlová budova. Jeho obyvatelé ji nazývají "Žlutá hrů za". Naproti "Hrůze" se nachází tzv. "Králičí vrch", vězeňský hřbitov, kam každé ráno přivážejí na kárách nejméně deset trestaneckých mrtvol. Sály, asi dvakrát tak velké ja ko školní třída, jsou nyní obsazeny čtyřmi sty muži. Ve dvou poschodích je slamník vedle slamníku. Kdo musí v noci odejít na záchod, ztrácí svoje místo na spaní. Po celé měsíce nedostávají zajatci žádnou pořádnou práci. Každá taková práce by mohla člověka postavit znovu na nohy, mohla by ho učinit opět trochu člověkem. V této nesmyslné, bezvýchodné jednotvárnosti se začínají vězni navzájem primitiv ním způsobem tetovat, někteří na celém těle. Gerhard si dává vytetovat dva hady do obličeje, s nápisem: "Násilí a pomsta”. To se mělo stát jeho životním heslem na něko lik desetiletí. Být tetovaný znamená pro trestance být poznamenaný. Činí to vědomě, protože se svými životy skoncovali. Avšak existuje ještě něco horšího než Bautzen. Nepřetržitě jsou mnozí trestanci na kládáni do deportačních vlaků, které jedou na Sibiř.
Jeden z mnoha Bautzen činí všechny lidi sobě rovnými. Seřazeni, slamník vedle slamníku, prkno vedle prkna, leží vysocí důstojníci wehrmachtu vedle baletních tanečníků, operních zpěváků, řemeslníků a úředníků. Starší utěšují mladší. Chybějící pocit lidského bezpečí hledá zajatec v náruči spoluvězně. Ležet u někoho, cítit se na chvíli být pochopen, je příjemné. A tak v noci často dochází k homosexuálnímu chování, protože uvnitř zdí trestaneckého tábora již neplatí normální měřítka. "Najednou je zde někdo, kdo tě konejší, kdo ti setře slzu, kdo ti přenechá kousek chleba nebo deky. V té chvíli jsem již nemyslel na hanebnost homosexuality..." dozná vá.
Matka umírá Po roce smějí zajatci poprvé napsat domů. Gerhard sděluje matce svůj osud, čehož ještě dnes lituje. O čtyři měsíce později je předveden před ruského generála a tam, kde všichni musí stát v pozoru, smí si sednout do křesla a vykouřit cigaretu. Generál mu oznamuje, že jeho matka podlehla mozkové mrtvici - dva měsíce po obdržení zprávy z Bautzenu. V době, kdy se to dovídá, je matka již pochována. Neví, jak se s touto zprávou vypořádat. Svůj druhý lístek posílá snoubence. Chce sám od sebe zrušit zasnoubení. Nemusí na něho čekat dvacet pět roků, ale má "svůj život využít". Odepisuje mu, že se cítí být na dále s ním spojena, což ho posiluje, ale zároveň i zatěžuje. Po matce nechce učinit ne šťastným ještě dalšího milovaného člověka...
9
Léta se vlečou hlemýždím tempem. Gerhard těžce onemocní - plieni tuberkulóza. Na marodce nejsou léky ani odborný lékařský personál, jenom několik trestanců, kteří s prázdnýma rukama - chtějí pomáhat druhým. Zde v boudě pro nemocné začne psát básně, aby se úplně nezhroutil. Znovu prchá do vysněného světa, který patří jenom je mu. Lyrika je onen čistý, možná jediný spásný výraz vlastního citu, podobný pocitu, jaký by měl, kdyby dal facku svému trýzniteli. Následující dvě básně nejsou ostatně ojedinělými doklady táborové literatury z NDR, které vznikly kolem roku 1953: Lidé za zdmi a za ostnatým drátem Lidé za zdmi a ostnatým drátem těžce zkoušeni osudem, nemoci cloumajíjejich tělem. oni však toužebně čekají a doufají.
Nevidí růže kvést, neslyší děti se smát. Léta beze smyslu a užitku plynou, kdy nastane čas probuzení?
Neprávem souzeni, živoří, chřadnou, přetěžký je úděl jejich nyní. Co je smích, to nevzpomenou. Příliš velké je jejich utrpení.
A přesto jsou stále stateční, doufají nadít se svobody, štěstí. Oni jsou krvavé oběti stalinské politiky.
Přestane brzy čas truchlení, neboí dějin kolo otáčí se, závory, zdi se nyníjiž bortí a vítr zas všechno odnese... Vy, katové z Kremlu, učte se konečně, co je to lidskost! Naplňte předtuchu, naději, buďte lidští, než svět řekne dost. Tato poslední, téměř mučivá vůle k sebezáchově mu pomáhá žít dál. Pokouší se o to, jako by té nekonečné temnoty nikdy ani nebylo.
10
Hnán bezedným zoufalstvím napíše pak "Báseň proti Bohu", jak dnes vyznává se slzami v očích: Žít, k čemu asi? Žít v mukách a zoufalství mám, vinu za bídu a nouzi nese vždy člověk sám. Lidé sami jsou výsměchem sobě, když modlí se k Bohu, o milost prosí. Zde žádný Bůh pomoci nemůže, jenom čin lidský.
Však naděje přece jen trochu zbývá, pokud člověk mezi lidmi žije. Když se na sebe v zrcadle dívá, jsi to ty, nebo snad ne?
Zbývá ještě trochu naděje. Při pohledu do zrcadla je stále ještě vidět člověka. Tak velká může být osamělost! A tak silná jiskra naděje!
Škola káznice Od roku 1953 je Bautzen pod správou NDR. Německé strážní oddíly poprvé přebí rají nechvalně známý trestanecký tábor v Oberlausitzu, na jihovýchodě NDR. Když tábor převzali Němci, postavení trestanců se zhoršilo. Jestliže jsou někdy Ru sové nevyzpytatelní, tak jsou Němci nemilosrdní. Bylo-li možné dostat od Rusů v extrémně nouzových situacích cigaretu, Němci předložili v takových případech jen formulář a písemné úřední sdělení. Dlouholeté věznění naučí zajatce od života už nic neočekávat. Přesto však vyvíjejí vysoce rafinovanou schopnost vykořisťovat druhé, protože ztratili jakoukoliv úctu k sobě a k jinému člověku. Vůle přežít podněcuje rašení jedovatých výhonků. Gerhard dospěje k jinému závěru: "Z vězení jsem si přinesl heslo, že je lhostejné, jak kdo vypadá, zda je zelený, mod rý nebo žlutý. Hlavní věcí přece je, že jsme k sobě navzájem ohleduplní a přátelští, že zůstaneme kreativní a celým srdcem se nezvratně držíme toho, za čím stojíme". Ale i jiné následky vazby jsou do dnešní doby znatelné: "Ještě stále nesnesu uzam čené dveře, dokonce ani ve svém bytě nikdy nezamykám, protože bych musel křičet. Ani nemohu být sám, protože by mne rozdrtily zdi. Potřebuji přírodu, rozlehlou krajinu a lidi, ať je to kdekoliv."
11
Konec naděje Začátkem roku 1957 se začíná měnit jeho všední vězeňský den. Vlasy už dlouhé měsíce nikdo nestříhá. Společenské akce jsou odvolávány. Pak, asi po půl roce, jednou v noci rozsvítí se všude světla. Dveře se otvírají a zaví rají, je slyšet vyvolávání asi dvaceti jmen. Po půl hodině se všechno opakuje. Tentokrát uslyší také své jméno. Brzy následuje propuštění z vazby. Jakékoliv loučení s kamarády, se kterými ho spojuje dlouholeté utrpení, je zakázá no. Vězňů nastoupených k propuštění se ujímají holič a lékař. Zcela nazí vězni jsou hnáni přes nádvoří do táborového kostela, který je přeměněn na skladiště. Zde "bývalé trestance" perfektně oblečou. Jako v krejčovském salonu je každá část oděvu - od ponožek až po klobouk - přesně na míru. Celkem 1 500 mužů odsouzených za údajnou špionáž je na základě "udělení mi losti" sovětskou vládou "předčasně” propuštěno. V důstojnické restauraci se s čerstvě propuštěnými a vyparáděnými trestanci koná mezinárodní tisková konference. Odpovědi jsou předem připravené. Nakonec mají bý valí trýznitelé ještě takovou drzost, že nabídnou propuštěným zaměstnání u lidové poli cie NDR. Jak mohli nabýt tak dobrého mínění o svých obětech? Autobus odváží muže na nádraží. Tam každý obdrží jízdenku do západního Němec ka a sto marek "propustného". Z nouzového sběrného tábora v Giessenu odjíždí Gerhard do Berlína. Hledá svou rodinu. Avšak žena, která ho osm a půl roku ujišťovala, že miluje jen jeho a že mu za chovává věrnost, je již čtyři roky provdaná za Gerhardova nejlepšího přítele. C'est 1'homme! C'est la vie! A tak ztratil poslední zbytky naděje a víry v lidi.
3. Nový pokus Na vlastní kůži poznal lidi v jejich bestialitě a věrolomnosti, ale přesto nechce všemi pohrdat. Nechce však také zpět na úřednické místo k firmě svého strýce. Musí se vypořádat se svými zklamáními. Smíří se snad s nimi tak, že bude věnovat svou zavr ženou lásku jiným? Bude nakonec pomáhat druhým jen proto, aby pomohl sám sobě? Psychologie to nazývá "syndrom pomáhání" - jako nový druh nemoci.
12
Začne se školit na ošetřovatele nemocných v jedné katolické nemocnici v Dortmun du. Tato cesta se mu neotvírá snad z nějaké lidumilnosti, ale z rozhodnutí úřadů. Proto že byl pronásledován na "nepřátelském východě". Výuka probíhá bez konfliktů, zane chává však stopy. Gerhard pozoruje, zkouší - má přece své zkušenosti s lidmi a zjišťuje, že křesťanské vyznání vedoucích lékařů, sester a ošetřovatelů se jen málo shoduje s jejich životem. Jdou v neděli do kostela, to ano. Ale jejich vlasmi "já" zůstá vá středem, kolem něhož se všechno točí. S neustálými požadavky a touhou po majet ku se všechno točí kolem vlasmi osy. Je zde vehnán ještě hlouběji do stavu, aby pohr dal člověkem i Bohem. Další šance je zmařená. Po ukončení učení je přijat do evangelického útulku na Hannoversku, kde se stará o mladé lidi od patnácti do třiceti let, kteří již nemají žádnou životní perspektivu: atrofie svalstva, spastické ochrnutí, poškození konterganem. Je sám zodpovědný za sedm pacientů. Musí být pro ně vším: ošetřovatelem, rodi čem, přítelem. Při veškerém tom oblékání, čištění zubů, umývání, krmení a uklízení však zbývá jen málo času na individuální potřeby jednotlivců. Ale to vedení ústavu pří liš nezajímá. Jakákoliv angažovanost, jež by přesahovala prostou péči o nemocné, jim připadá zbytečná. Vrchní ošetřovatel se na něho osočí: "Postižení tu nejsou pro život, ale proto, aby umřeli." Toto heslo dobře znal - z Bautzenu.
...nové zkušenosti Proto tráví Gerhard většinu svého času spolu s postiženými "venku" a snaží se jim umožnit, aby se alespoň trochu zúčastnili života za zdmi ústavu. Brzy poznává, že "zdravá společnost" nechce být konfrontována s vozíčkáři. Do opery se jeho chráněnci nedostanou, v lokálech je nikdo neobslouží, v obchodech je odkazují na jiné prodejny. Stále víc a nanovo se Gerhard ztotožňuje se svízeli svých mladistvých svěřenců. Jednou koupí zmrzlinu malému chlapci, který je bez nohou - s trupem sedícím na jakémsi kolečkovém prkně, a přitom hraje. O den později, zrovna se bralo kapesné, sedí tento chlapec opět na svém prkýnku: s růží v ruce pro svého ošetřovatele a přítele. Tam, kde jsou lidé odepsáni, kde je život sotva ještě možný, vzniká najednou víc lidského citu než kdekoliv jinde. A tam, kde bychom cit očekávali, kde by se to očeká vat mohlo a mělo, tam často nenajdeme nic. I to je nová zkušenost.
Selhávající křesťané V roce 1960 se Gerhard setkává poprvé s křesťany, kteří jimi opravdu jsou. Jeden ošetřovatel, jenž vykonával v útulku náhradní civilní službu, je členem baptistického sboru. Ze zvědavosti s ním několikrát navštíví nedělní bohoslužby, nakonec se dokonce
13
zúčastní čtyřdenního setkání o letnicích. Sejdou se tam mladí lidé ze všech končin svě ta. Cítí, že ho přijali, což předtím ještě nikdy nezažil. Když však tyto čtyři dny setkání uplynuly a všichni zase odjíždějí domů, sevře ho samota jako železná obruč. Tak to bude později vždy znovu prožívat, když po skončení "show" opustí jeviště a osamocen odejde do hotelu. Když se zmíněný ošetřovatel obrátí ke svému sboru zády, aby mohl žít s vdanou ženou, distancuje se od něho i Gerhard. Ale nyní mu chybí východisko. "Neuměl jsem tenkrát přehlížet chyby jiných. Potřeboval jsem je, abych mohl uho dit, kompromitovat - a konečně, abych mohl nenávidět. Byl jsem hnán až zvrácenou touhou pátrat po křesťanech, kteří v něčem selhali, abych mohl při srovnávání Bible se světem prohlásit Bibli za absurdní."
Začíná dvojí život Když tak náhle ukončil první kontakty s křesťanským sborem, začíná jeho dvojí ži vot. Přes den zůstává ošetřovatelem v "bílém", s normálním účesem a s přelíčeným teto váním, konfrontovaný s utrpením svých chráněnců, avšak bez vnitřního zdroje síly a bez osobního vyrovnání. Nutnou protiváhu pak vyhledává v noci v jednom prominent ním klubu homosexuálů, v sklepním baru "Come back", kde se scházejí také filmové a televizní hvězdy té doby. A pak již brzy stojí noc co noc, oblečen do černé, okované kůže, za barovým pultem. Není jediným případem. Mnoho zdravotních sester, vychovatelů, vychovatelek a sociálních pracovníků si v takových lokálech kompenzuje své každodenní vypětí. Sebeobětování a soustavné rozdávání vlasmi síly vede k veliké prázdnotě, která musí být naplněna. Tam se setkává i se starými známými. Vedoucí zaměstnanci různých křesťanských zařízení se nechávají v "Come back" od něho obsloužit. Co je ve dne přísné a zbožné, bývá v noci odhazováno. - Je mu z toho nanic. Mezitím se však už stal lákadlem pro barovou prominenci a ptá se sám sebe, zda vůbec existují lidé bez masky, lidé, pro které je jejich bližní doopravdy důležitý, kteří staví do popředí "ty", a ne stále svoje "já". Pokušení lámat hůl nad ostatními - zejména nad křesťany - nabývá citelných rozměrů. Až později zakusí sám na sobě, s jak tvrdými bandážemi bojuje staré "ego" o svá přirozená práva.
Odchod V roce 1964 umírá citlivý a tolerantní šéf útulku. Jeho mladý nástupce dává Gerharda předvolat před správní radu. Zde mu sděluje, že "nemá nic proti tetování", ale že prý to ruší provozní atmosféru. Byla to výpověď.
14
Pacienti i kolegové vyvíjejí horečnatou činnost, podávají žádosti na vedení domo va, aby oblíbeného ošetřovatele a kolegu udrželi - mamě. Chtěl pomáhat jiným, a tím i sobě - ale už nesmí. Je příliš zraněn, než aby se pokusil o nový start ve svém oblíbeném povolání. Má obavy, aby se tenký led poraněné hrdosti pod ním opět neprolomil. Cítí se vnitřně příliš slabý, aby se mohl postavit této diskriminaci na odpor. Rány utrpěné v mládí a ve vě zení nejsou ještě zahojeny, a již dostává další. I přesto se brzy stane nej žádanějším "baby sitterem" (hlídá malé děti v rodinách pozn. překl.) ve své čtvrti.
4. V zajetí satana Maska Gerhard je zase sám. Toužebně hledá společenství lidí, které by mělo o něho zájem a na které by bylo spolehnutí. Avšak bez úspěchu. Konečně se rozhodne k obraně: kou pí si těžký motocykl, který mu má propůjčit svobodu a křídla. Nyní již také ví, jakou cenu má maska, a chce si dát tetování z Bautzenu zdokonalit odborníkem. Tak se do stane do Hamburku. Tam se sejde s jedním odborníkem na tetování, který zároveň pra cuje jako maskér pro televizi. Tentokrát si dává tetovat celé tělo. Ani kousek kůže nemá zůstat bez tetování. Ho norář je pětimístný. Lidé se na něho vylekaně dívají, když si někde u stánku dopřeje hamburger nebo šálek kávy. Účinek je perfektní. Prostřednictvím zmíněného odborníka na tetování se dostane do společnosti alkoho liků a sexuálně úchylných, mezi lidi od televize a "Hells Angels" (andělé pekla). Po několik dní má pochybnosti o svém novém okolí, má strach z jejich pěstního řádu, necítí se být dost silným, aby obstál před jejich zákony. Nakonec řekne, navzdory všem mravním zábranám, své "ano" nové cestě.
Rocker vrací rány Brzy je pozván jednou rockovou skupinou - osm chlapců a čtyři děvčata. Plánují strávit konec týdne pod stany na břehu Labe. Jsou to lidé, kteří nemají co ztratit, na nic se neptají a berou ho takového, jaký je. Jejich společné heslo zní: "Naše podělaná
15
dobrá společnost nám může být ukradená." Člověk leží v náručí někoho, kdo po něm nic nežádá. Tetovaní jsou všichni a mají černé kožené oblečení. Všichni jsou nepřátelští vůči cizincům, nenávidí zejména Turky. Sedí s dvanácti dalšími u táboráku a nalévá se alkoholem. Tábořící společnost začíná být velice hlučná. Ve vzdálenosti několika stovek metrů mají na břehu svůj tábor i mladí Turci. Cítí se být rušeni ve spánku a kolem jedné ho diny na sebe upozorní házením kamení. Jeho noví přátelé, kteří mu po celý den dělali "dobrou společnost", se nyní hrnou s noži, železnými tyčemi a řetězy na Turky. Má zůstat na místě a vzdát se konečně na lezeného společenství? Nechce být už nadále zraňován, a tak se k nim přidá. Rozřezá vá stany Turkům a při sebemenším náznaku odporu uhodí. Noži pobodaní Turci prchají od svých stanů. Kolem šesté hodiny ráno kontrolují dva policisté osobní průkazy rockové skupiny. "Vždyť to byli jenom dva prostí blbečci, kteří měli v kalhotách víc naděláno než odvahy. - Když vyzařuješ takovou sílu, že to i policistům nažene strach, potom musí být cesta násilí v pořádku." Jeho vrozená citlivost je nyní pod zámkem a je zajištěna navíc závorou. Strach z "pěstního řádu" vymizel.
"...z moci satana" Následujícího dne se ho rocková skupina ptá, zda nechce zažádat o přijetí. Podmín kou je, aby se vědomě odevzdal do moci ďábla, to je, aby svůj život odevzdal satanovi. Po přijímací zkoušce jsou nováčkovi vytetovány do obličeje dvě pěticípé satanské hvězdy. To znamená: "Já jsem Bůh. Uzdravím se sám mocí satanovou." Skupina se zúčastňuje - podobně jako dnes mnoho punkových skupin - okultních sezení a černých mší, modlí se k umrlčím lebkám a na krku nosí obrácené kříže na zna mení, že satan zvítězil nad Kristem. Gerhard požádá o přijetí a brzy se stane "oficiálním nositelem černé kutny". "Kutna" - černý, kožený mundúr - je jakýmsi protikněžským rouchem. Tím, že se sku pině zaprodá tělem i duší, "získává" novou identitu. Nezdá se mu to být dost jasné. Vždyť to není tak dávno, kdy vyzván k něčemu takovému si myslel, že je dost silný: "Já to nebezpečí také vidím, ale pokud nebudu nikým jiným než sám sebou, budu tedy představovat sám sebe a podržím uzdu ve svých rukou." Avšak nyní začíná dělat věci, které vlastně nechtěl: "Když jsem byl vnitřně těžce raněn, mohl jsem někoho zmlátit. Když jsem však na zemi ležícího kopl podpatkem do obličeje, polekal jsem se sám sebe. To se už ke mně nehodilo." Zjišťuje, že již neposlouchá sám sebe, ale jinou moc. Stává se bezohledným. Poddá vá se beze zbytku skupinovému duchu a tomu, kdo za ním stojí - samému satanovi. Ničí a sám se považuje za ničitelskou sílu.
16
Rocky, Irokézan Navenek s hrdostí opouští formu, která mu byla vtisknuta v mládí, a nakonec opouští také sám sebe. Stává se někým jiným. Obléká se už jen do zmačkané kůže a myje se nanejvýš jednou za čtyři týdny. V jeho "bytě" visí na zdi kostra, umrlčí lebka a řetězy. V hierarchii skupiny rychle postupuje nahoru. Stejně jako u ostatních spolubojovní ků lze na jeho levé ruce přečíst nápis "Rocker". Na pravé ruce má vytetované své po výšení: "Rock-Ko", což znamená "Rocker-velitel". Následují těžká vloupání, krádeže, ublížení na těle s následky smrti. Rocky je zatčen. Ve vyšetřovací vazbě k němu spoluvězni uctivě vzhlížejí jako k mistrovi, k svému vzoru. Vychutnává to. Když dochází k přelíčení, vynáší soudce s ohledem na jeho věz nění v Bautzenu překvapivě mírný rozsudek: "Dva roky podmíněně". Zdůvodnění: "Váš osm a půlroční pobyt v trestaneckém táboře se na vás podepsal, takže k tomu mu selo dojít." Byla to chyba, protože to nebylo ničím jiným než volnou jízdenkou k dalším násil nostem.
Muž násilí Rocky potřebuje peníze, ale už se ani neptá, odkud přicházejí. Tečou k němu prou dem. Vyzařuje z něho tolik násilí, že mu mnozí občané přímo nabízejí peněženky, prsteny a hodinky se slovy: "Jenom mě prosím netlučte!" Když postává u nádraží, mnozí mu ze samého strachu strkají peníze do ruky. Günther, syn prostitutky a ještě donedávna pasák, rváč a alkoholik, který dnes pra cuje jako člen Armády spásy, vypráví o svém dojmu, jakým na něho tehdy Rocky za působil. "Kdykoliv jsem ho spatřil, raději jsem se mu vyhnul velkým obloukem. Rocky byl pro mne symbolem násilí, s nej lepšími vztahy k předním kruhům podsvětí, ať to byli pasáci, zabijáci nebo dealeři. Rocky byl někdo, kdo neznal hranice." I v mezilidském soužití platí nyní pro něho pravidla jiného světa, resp. se u něho vyvíjí něco, co nazýváme "novou" nebo "volnou" morálkou. Ve vztahu k mužům i že nám platí jen okamžitý sex, ne společný život. Nežádá se přátelství nebo láska, protože člověk sám již nemá nic, co by mohl dát. Momentální partner, ale i člověk sám, se stá vají věcí, zbožím. Prostě se jen bere. Nakonec přestane vidět bídu a nebezpečí, do kterého se spouští stále hlouběji. Je příliš svázán, než aby mohl sám ze sebe poznat, na okraji jaké propasti stojí. Musí při jít lidé zvenčí, kteří by nepřeslechli jeho často mdlé, nebo spíše zakódované výkřiky, aby ho mohli odvrátit od jeho bludné cesty. Jeho zkušenost: "Když se topíš v bahně, nemůžeš se sám vytáhnout. Můžeš sice ješ tě křičet, ale co ti to pomůže, když tě stejně nikdo neslyší?" 17
5. Loučení s násilím. "Všichni křesťané jsou pokrytci.* V létě 1974 se Gerhard potuluje Německem a dostane se také do Cuxhavenu, kde se spřátelí se synem jednoho pastora. Do domu pastorovy rodiny je nejen pozván, ale je tam také, jako by to byla samo zřejmost, přijat k delšímu pobytu. Pastor otevřený pro svět prožil kvůli svým čtyřem synům mnoho trápení. Nej starší syn se stal teroristou RAF a zmizel někde v Porýní. Druhý syn následuje otce v teologii, třetí je hudebně vysoce nadaný, musí se však učit řemeslu a trpí otcovým nepochopením. Čtvrtý chodí ještě do školy a už je plný vzdoru. Gerhard nemůže strávit protiklady této rodiny zatížené problémy. Nechápe, jak mu může člověk s tolika vlastními problémy chtít vykládat ještě něco o Pánu Ježíši. Kriti ka Gerhardových symbolů umrlčích lebek zůstává bez odezvy, protože to Gerhard chá pe jako moralizování se zdviženým ukazovákem. Pro něho by bývalo věrohodnější, kdyby pastor ukázal také na sebe a přiznal svou vlasmi neschopnost. Tak má Rocky dojem, že tento muž sice chce vykonat dobré dílo, ale že se sám nechce stát objektem této snahy. S dojmem "všichni křesťané jsou pokrytci" se dobrovolně vrací do starého bahna.
"Nevhodné nástroje" V Hamburku se seznamuje s Theem, jehož koníčkem je tetování, a s jeho ženou, kteří ho mezi sebe přijímají, aniž se ho na cokoliv dotazují. U Thea, který je hrozným způsobem vázán na alkohol, se vždy najde volná postel. I pro Gerharda. Po několika týdnech je pozván do jednoho křesťanského sboru. Na bohoslužbách se k němu chovají, jako by "spadl z měsíce". Cítí se jako malo mocný, za kterého se druzí sice modlí, ale mají strach se ho dotknout - mohli by se pře ce při tom nakazit! A tak nevydrží ani do konce bohoslužeb. Je to snad jen jeho vázanost na satana, která ho vyhání? Avšak i když se později otvírá Božímu poselství, stále ještě zůstává svázaným! V tom to tedy nevězelo a neby lo to ani tím, že by se kázalo chybné poselství nebo dokonce chybný Bůh. "Byly to nevhodné nástroje. Já také nemohu rozbít led na zamrzlém jezeře kartáč kem na zuby!"
Kurt a rozhlas O několik měsíců později se u Thea seznamuje s Kurtem - starším, ušlechtilým mu žem, také oblečeným v kůži, který hned po přivítání posílá pro láhev koňaku. Starostli vě Rockymu domlouvá: "Zde přece nemůžeš zůstat!"
18
Následujícího odpoledne ho zve do svého čistého, hezkého, i když trochu kýčovitě zařízeného, třípokojového bytu ve východním Hamburku a nabídne mu, aby se hned přistěhoval. Kurt je osamělý starší muž, který má již jen jedno přání - zkrášlit si svá poslední léta a trochu pomoci jiným. Přiměje Rockyho k tomu, aby se řádně přihlásil a začal vést spořádaný život, přičemž mu poskytne domov. Je to jako sen! Na Kurtových dveřích visí dřevěná tabulka "VERZICHT". Je homosexuál. Rocky okamžitě chápe a respektuje. Probouzí se v něm pocit bezpečí. Avšak bude to ještě ně jakou dobu trvat, než sám v sobě nalezne sílu odolat různým pokušením v začínající kariéře, v níž jsou v oblibě různé druhy sexuality. Štítek s nápisem "VERZICHT" je dost velký, takže si ho všimli i pracovníci jedno ho televizního týmu, který se zajímá o soužití této mužské dvojice. To tedy také existu je, konstatují udiveně a trochu i s obdivem. Kurt má známé ve studiu Severoněmeckého rozhlasu. Přes tyto známosti je Rocky pozván do Wolfgang Mengesovy Talk-show "Tři po deváté" v Brémách. Rozmlouvají s ním o předsudcích vůči tetovaným. Rocky může nabídnout bohaté zkušenosti. Jedna velká hudební firma (Teldec) spatří show a chce s ním natočit desku. Musí se smát: "Neumím přece vůbec zpívat, nanejvýš tak pod sprchou nebo ve vaně!" Přesto je pozván.
"Konec s podvodem" Je zde přítomen Ulf Kruger, který píše texty pro komika Ottu a Nenu. Chce se s Rockym blíže seznámit. Nalezne ho v Kurtově bytě na cihlovém sídlišti - v bloku C v prvním poschodí. Čtyři týdny se intenzivně účastní Kurtova a Rockyho života, než pro něho napíše dvě písničky. Název titulní písně "Rockyho, Irokézana" zní "Hledám práci" a je v ní zpracováno jeho propuštění z útulku v Hannoveru. Píseň na druhé straně desky zachází hlouběji. Popisuje, jak citlivě se Rocky vypořá dává se svým okolím a jeho bídou a s jakým důvtipem strhuje masku z obličeje "naší blahobytné společnosti". Píseň se jmenuje "Konec spodvodem"-.
Už starý Bedřich kdysi řekl, ať je každý blažený podle svého. Proč to vlastné nikdy nešlo? V šedesátých letech dlouhé vlasy, mnohý ze školy a z učení vyletěl.
19
To se údajně dnes nesmíjiž stát, aby kdo kvůli postoji svému Již nedostal žádnou práci.
Však ano, časy se změnily, lidé však ne. Dokonce mladým dělá potíže, když se o toleranci jedná. A proto říkám, konec s podvodem! Tedy tolerance trochu víc, smím-li prosit. Normální zcela jasně je jen ten, kdo žije v souladu se "zdravým světem", se ženou, dítětem i trvalou prací, s autem přede dveřmi a kompletně zařízeným bytem.
Ti druzíjsou jen negři a žlutí, Tataři, Turci, asociálové, homosexuálové a odmítači vojenské služby.
Člověče, nebylo by prima, kdyby se o toleranci jen nekecalo, ale kdyby se v praxi prováděla? A proto říkám, skoncujte s podvodem. Deska byla poprvé přehrána v hamburské přepychové diskotéce "Trinity". Kurt, je muž Rocky láskyplně říká "táta" a jemuž má za tento úspěch co děkovat, je velmi pyš ný. Brzy nato je Kurt odvezen do nemocnice - rakovina. Deset měsíců o něho Rocky pečuje. Každý večer "táta" usíná v jeho náruči. Kurt prosí o Večeři Páně. Rocky je překvapen, jak tento starý muž s vírou přijímá Toho, kterého se on s plným vědomím zřekl. Kurt, jeho "táta" - je křesťanem! Od tohoto muže musely vyjít důležité podněty. Rocky o tom mluví ještě dnes. Po Kurtově pohřbu, při kterém pastor nepodá Rockymu ani ruku, se ho zmocňuje hrozivá prázdnota. Pomýšlí na sebevraždu, zhubne o dvacet kilo. V tomto stavu se u něho znovu objeví jeho tuberkulóza z Bautzenu. Dostane se do jedné nemocnice v severním Hamburku, kde se po dlouhém vy šetřování zjistí, že má navíc rakovinu kostí a prostaty v rozsahu, o kterém nemá ani zdání. Hrozí zlomení páteře. Jsou mu předepsány velké dávky kobaltového ozařování, takže již nemůže v sobě udržet žádnou potravu. Pak mu operují prostatu. I po propuště-
20
le ještě krvácí. Když stojí v tramvaji, často mu stéká krev po nohavicích do bot. Má velké bolesti. Stává se z něho chodící skříňka na léky. Hnán strachem před samotou a smrtí vyhledává náhradní uspokojení, které nalézá nakonec v drogách a showbyznysu, kde ho oslavují tisíce fanoušků, aby však byl po půl hodině opět sám... ...a proto říkám: "Skoncuj s podvodem!"
6. Za perfektní maskou - v showbyznysu 1976-85. Prodán na trh Uplynula již nějaká doba, kdy se Rocky na ulici seznámil s Udo Lindbergem. Oba si jsou okamžitě sympatičtí. Udo věnuje Rockymu svou píseň "No - a co". Protože ten není v telefonním seznamu uveden pod jménem "Rocky”, ztrácí Udo kontakt. Nakonec zjišťuje, že oba vydávají své desky u stejné firmy. Zde se opět setkávají a tentokrát Udo angažuje Rockyho, který působí při tomto setkání velmi plaše a zdrženlivě. Obdrží menší filmové role a nakonec jede s Údem na turné. Udo je citlivý, otevřený pro lidi, kteří jsou v nouzi. Není jen komikem, kterého na jevišti představuje. Utrpení jiných se ho velmi silně dotýká. Po několika rozhlasových vystoupeních Rocky ví, co to znamená mít tržní cenu. I v showbyznysu panují předsudky a netolerance. Jenom málokteří - jako Carlo v. Tiedemann - představují někoho, kdo vypadá jako Rocky, čestného člověka. V hotelu Hilton ho všichni bezostyšně okukují. Ti, kteří byli v showbyznysu vždy nahoře, odmítají toho, jenž se namáhavě vyšpl hal právě na první příčku. Přičiněním Uda se stává pro své staré známé a sousedy jinou osobou. Vedoucí spořitelny, který ho ještě nedávno vykázal ze dveří, chce ho nyní nalákat na malý kredit. Sousedé z dělnického sídliště v Altonu se ho ptají, kdy se už přestěhuje do přepychové čtvrti Blankenese. Jeho tetovaní přátelé staví mezi sebou a Rockym stá le vyšší zeď, ačkoli se s ním i nadále rádi nechávají vidět - možná jen proto, aby se jim dostalo také trochu lesku, kterým Rocky znovu září. Avšak ten uvažuje na základě nejnovější zkušenosti už jinak:
21
"Jestliže si mladí lidé myslí, že showbyznys je dobrý obchod, kde se usmívá jen slunce, kde je člověk stále ve společnosti mnoha lidí, tak jim musím říci, že se velice mýlí." "Krásná" doba vydrží jenom několik minut během představení, když fandové jásají a křičí "Rocky". Vychutnává to jako drogu. V několika okamžicích upoutat tisíce lidí jaká je to moc! A jaká iluze! Lidé ho chtějí. Mají ho rádi - avšak žádný z nich ho ne zná. Zanedlouho, když je po všem, cítí se opuštěnějším než kdykoliv předtím, "osamělejším než nejosamělejší poustevník". Nikdo z lidí mu nemůže vzít narůstající strach z pocitu opuštěnosti. Nezná nikoho, kdo by to dokázal.
Závislý na nultém tarifu Zakrátko chce utéct, vykašlat se na představení a odvolat zájezdy. Stále častěji se zamyká do své šatny. Udo Lindenberg, který je zodpovědný za zájezdy, hledá radu u jedné známé rocko vé zpěvačky. Ta to u Rockyho zkouší s "tvrdými drogami". "Show musí pokračovat," ať to stojí, co to stojí. Za čtvrt hodiny po první heroinové injekci následuje Rockyho dosud "nejlepší" vystoupení. Injekce podávané nejdříve v nultém tarifu (zdarma - pozn. překl.), později však za přátelskou cenu, pohlcují brzy téměř celou jeho gáži. Drogové scény a showbyznys jsou spolu těsně spjaty - jak na národní, tak i na me zinárodní úrovni. Kde lidé prožívají život jen jako pouhou krátkodobou hru, tam jsou strháváni od jedné drogy ke druhé. Na této scéně zavládne radost, jen když k nim přibude opět další závislý, tak jako se raduje ďábel, když se mu podaří ulovit další ubohou duši. A deale ři, stejně jako ďábel, si to nechají zaplatit. Rocky se už nemůže bránit. Kdo by mu mohl také pomoci? Během svých vystoupe ní se zcela vydává do rukou ďábla: "S pomocí satana jsem dokázal v Essenu, Frankfurtu nebo Mnichově proměnit rockový koncert v pekelný kotel. V několika málo minutách jsem mohl vybičovat lidi natolik, že se začali chovat jako malí ďáblové. Tvrdý rock, při kterém již nikdo nena slouchá textu, je velkým nebezpečím, protože je při něm vláda přenechána někomu jinému."
/ nadále sám na světě V této době sice něco věděl o "Bohu", který přebývá někde velmi daleko ve vzdále ném nebi - ale o Kristu, jenž šel na kříž a zvítězil nad smrtí a ďáblem, nevěděl nic. "Bez tohoto poznání jsem nemohl být zachráněn a musel jsem i nadále hladovět."
22
Al tak jedno turné stíhá druhé, jsou natáčeny filmy, následuje televizní vystoupení s Anneliese Rothenbergerovou, Ivanem Rebroffem, Michaelem Schanzem. Vystoupení v přepychových diskotékách v Kielu, Diisseldorfu, přičemž každých 20 minut vynáší show 2000 marek gáže. Hvězdám Show scény hamburského studia připadá Rocky "originální". Někteří vytahují kapesníky, plivnou na ně a začínají otírat jeho obličej v domnění, že je tak výstředně nalíčen. Všechno pravé. Špička! I když se lidé rádi s Rockym toulají od baru k baru, chodí totiž s významnou a ori ginální hamburskou značkou, nikdo se nevžije do člověka Gerharda Bauera, nikdo si nevšímá toho, jaká je jeho osobnost. Toulají se s maskou. Co se skrývá za ní, to nikoho nezajímá. K obraně se Rocky vzchopí jenom jednou: na koncertě "Německé pomoci postiže ným rakovinou" pod patronátem Mildred Scheelové. Uprostřed vyšňořené honorace řekne "čistým mužům" před jevištěm i za ním pravdu do očí: "Pod frakem a smokin gem se často skrývá více nemravností a násilí než pod koženým mundúrem s cetkami." A později: "V Bautzenu a St. Pauli byly mizerné poměry. V showbyznysu, jak se zdá, jsou mi zerní lidé."
Exhibicionista Po několika letech se naplňuje i jeho čas. Exot Rocky podléhá zákonitostem obcho du se zábavami, které vždy pranýřoval. Probíhá další ztráta jeho osobnosti. Stále více se točí kolem své vlasmi osy, mluví již jen o sobě, vykládá stále stejné historky. Připa dá si "báječný", chce být stále "originálnější" - ale když někdo utrousí kritickou po známku, hned se stáhne do ulity. Lidé v něm vidí pozoruhodnou dvojakou bytost, která působí někdy laskavým, jin dy velmi nepříjemným a odpuzujícím dojmem. Jednou vypadá jak uvězněné zvíře, jindy se zas předvádí jako miloučké - naivní dí tě. Jeho náchylnost k exhibicionismu vyvolává groteskní rysy. Z jeho očí a držení těla je možné vyčíst strach a ustavičné hledání něčeho nového. Nakonec se z něho stává šosák: netolerantní, citlivý jako mimóza, "maloměšťácký na pátou" - takový dojem dě lá na své okolí. Mezitím je dokonale tržně zpeněžen. Dokonce ho zobrazují i hamburské reklamní kanceláře cizineckého ruchu ve svých čtyřbarevných prospektech jako směs mezi Sal vátorem Quasimodem a posledním mohykánem. Z Rockyho se stává živá "hamburgiáda".
"Hřímání bohů" V roce 1984 Rocky dospěje k vrcholnému i konečnému bodu své kariéry...
23
Volá mu Udo. Chce ho opět vzít s sebou na tumé. Chtějí spolu také natočit novou desku ("Život"). Jeho deska "Hřímání bohů" bude předvedena v Berlíně, přičemž má Udo vystoupit převlečený za papeže, několik lehkých dívek za jeptišky a Rocky má znázornit živoucího satana. Po ukončení televizních snímků v Hamburku odjíždí tato neblahá skupina firemním autobusem do Berlína. Toto poslední, strašidelné vystoupení však musí být náhle přerušeno. Rocky již ne může dál. Rakovina ho položila. Lékaři mu dávají málo naděje k přežití.
7. Obrácení k živému Bohu Červen - září 1985 Zastav se! Když je z nemocnice propuštěn, je rakovinou poznamenán. Jde domů. Ale čeká ho prázdný byt a samota mezi čtyřmi stěnami je stále tíživější. Jakmile to jde, prchá tam, kde se cítí být chápán, na Kiez do St. Pauli. Zde je jeho domov. Jeho byt v altonském bytě je již jen noclehárnou. Jednoho sobotního večera v červnu 1985 přechází - jako vždy "v bojovém oblečení" - přes hamburský kopec a Reeperbahn k altonskému nádraží. Kráčí odměřeným kro kem nádražní halou, navenek sebevědomý, vyzývavý, demonstrující přitom člověka s velkým "já". Právě když prošel nádražní budovou, padne mu do oka jakýsi shluk lidí. Zůstává zvědavě stát. Skupina nalíčených pantomimů hraje divadlo - v létě to není žádnou zvláštností. Je to křesťanské představení, to pozná okamžitě. "Mládež s misijním poslá ním" předvádí svou pantomimu "Beránek". S tím nechce mít nic společného. Udělá čelem vzad a odebírá se směrem k výcho du. Avšak jedna žena z divadelní skupiny ho zastavuje: "Zůstaň stát, chceme s Tebou mluvit!" Myslí si: "Teď jen pryč odsud." Když se obrátil k odchodu, stojí před ním najednou mladý muž s batohem na zádech a vlídně na něho promluví: "Mám radost, že tě vi dím." Rocky přemýšlí, odkud toho muže zná. "Jistě z některého z mých zájezdů," uvažu je. Díky jeho vzhledu zná Rockyho více lidí, než jich zná on.
24
Mladý muž mu klade ruce na ramena a ještě jednou na něho promluví: "Jak musíš být rozervaný, když jsi tak neklidný! Jak musí být Tvé srdce zraněno!" Rocky uvažuje: "Jak to může ten člověk poznat?" Jak může někdo nahlédnout pod jeho dokonalou masku? Za všechna uplynulá léta to přece ještě nikdo nedokázal alespoň ho nikdy nikdo takto neoslovil! Když se probere z překvapení a zjistí, že muž patří k hercům, se kterými vlastně vůbec nechtěl mluvit, je již příliš pozdě. Nechce mluvit o svém dosavadním životě ani o svých ranách. Ale to si již oba vyměnili svoje adresy. Hans, tak se jmenuje jeho nový známý, je v Hamburku teprve první den a zřejmě netuší, kdo "Rocky" je. Také se za ním nevydal proto, aby ulovil takový exotický typ. Pro něho byl tento mnohobarevný, strakatý, starý rocker jenom člověk, jenž vnitřně toužil po životě. Kdyby byl zamýšlel vydat se na hon na slavného "Rockyho", nikdy by k rozhovoru nedošlo. Dospělému muži, který o Rockym nic neví, který nezná žádný televizní pořad s ním, se nyní naskýtá hluboký, otřesný pohled do jeho skutečného ži vota. Jiný ze skupiny - Heinz - sleduje scénu z bezprostřední blízkosti. Přiznává: "Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že ten člověk přijde k mně domů, jistě bych mu naznačil, že to nemá v hlavě v pořádku." Tak můžeme být někdy nechápaví. V této situaci na altonském nádraží stihne Heinz vtisknout prchajícímu rockerovi jen malý traktát s nápisem: "Setkat se s Ježíšem. Boží slovo je pravda." Autoři traktátu sotva mysleli na lidi jako byl Rocky. Ten čte s rozpolceným poci tem. Ohlašuje se vzpomínka. Ne, nechce žádné nové zkušenosti s křesťany! Odhazuje lístek.
Nová proměna Den nato, opět v černém oblečení, kráčí po navyklé trase: od Reeperbahnu k altonskému nádraží. Na nádraží vzpomíná se smutkem v srdci: "Vidíš," uvažuje, "ještě vče ra sis tady pěkně popovídal. A dnes jsou všichni pryč. Nikdo tu není. S těmi ze včerejška se už nesejdeš." Ani to nedomyslel do konce, když se před ním objeví dva mladí lidé a zdraví ho: "Ahoj, Gerharde!" "Ahoj, Gerharde!" - to je nebezpečné, myslí si, protože on je konec konců Rocky, Irokézan. Sotva kdo zná jeho pravé jméno. Když se oba představí, je překvapení doko nalé. "Ty nás nepoznáváš. Včera jsme byli nalíčeni a hráli jsme pantomimu." "No - tohle," uvažuje. Zrovna je postrádal a odepsal, a oni stojí před ním! "Dobrý rozhovor", na který se v koutku svého chaotického srdce těšil, již začíná probíhat a ná sleduje pozvání do kavárny "Okamžik". O dva dny později se z pouhé zvědavosti vydá do ulice, kde je tato kavárna.
25
Když vejde, přichází mu již vzpomenutý Hans naproti. Ten člověk musí mít času! Oba sedí u stolu dobrou hodinu. Rocky, jehož život byl dosud naplněn kriminálním prostředím, perverzními scénami, showbyznysem a okultis mem, se zdá být vnitřně připraven. Je to skutečně zvláštní: reaguje kladně, působí na jednou skromně, téměř plaše. Otevřenost tohoto setkání na něho působí. Cítí, jak se zdá, že se zde může zříci své herecké role, - ano, musí, jestliže mu toto setkání má ně co přinést. Je mu zcela zřejmé, že nemá nyní před sebou ty křesťany nasládlých slov, kteří mu vlastně dosud jen ulehčovali cestu zpět na starou scénu. Zde si nemůže dovo lit "morální přestávku", aby se potom rozjel o to hůř. A Hans zase žasne, co se všechno skrývá pod takovou koženou bundou a všemi tě mi říkankami a obrázky vytetovanými na ubohou kůži - kolik jemnosti, ale také strachu z nových ran. Prosí hosta, aby s ním šel nahoru do pokoje. Gerhard si musí dodat odvahy, protože cítí, že nyní začíná něco nového. Ten pocit mu dodává okolnost, že ho tito lidé nazýva jí správným křestním jménem.
Přijat Nahoře ho Hans poprosí, aby se směl za něho pomodlit. I když je ještě trochu ne soustředěný, přesto cítí, že takové křesťany ještě nikdy nepoznal. Zdá se mu, jako by zde mluvil nějaký člověk z jiného světa - s ním a o něm - k Bohu. Hans zápasí pět ho din s Bohem. Pět hodin bojuje Gerhard s "Rockym" o své staré "já". Na základě Bible odkrývá Hans Gerhardovi jeho bludné cesty. Gerhardovi je jasné, že se konzumací drog všeho druhu - heroin, show, excesivní sex - "potřeba" neukojí, ale jenom zvětšuje, a to tak dlouho, až to jednoho dne již nejde dál. Pro něho, jenž je tak daleko, že chce svůj život ukončit, protože v něm už nevidí žádný smysl, existují jen dvě alternativy: Ježíš nebo sebevražda. Ježíš jako alternativa? Ale... Hans se ptá Gerharda, zdaje ochoten s ním pokleknout. Ten však odmítne. Nikdy si neklekne, a před svědky již vůbec ne. A tak klečí Hans sám a modlí se za něho. Poslu chači neunikne ani jediné slovo, když Hans úpěnlivě vzývá Boha Otce, aby Gerharda zachránil. Poprvé ve svém životě - je mu padesát osm let - slyší takovou modlitbu, kte rá se mu vrývá hluboko do srdce. Po další hodině shledá Gerhard sám sebe, jak klečí vedle Hanse a modlí se: "Pane, jestli můžeš s mým zpackaným životem ještě něco udělat, tak ho přijmi." A Pán ho přijímá. Po modlitbě Gerhard odkládá svých dvanáct prstenů a všech deset náušnic. Od nynějška přichází každý den do Ježíšova centra, ke kterému kavárna "Okamžik" patří. Je to místo pobytu založené pro mladistvé, nezaměstnané, na drogách závislé, radu hledající atd. Křesťané spolupracující v Ježíšově centru zde přijímají lidi, kteří potřebují konkrétní pomoc, nebo hledají jen rozhovor.
26
Nový domov Spontánně vyslovuje Gerhard prosbu, aby se směl zúčastnit bohoslužeb. Hans mu předává adresu jednoho baptistického sboru v Altoně, Daimlerova ul. 38. Následující neděli čeká v černém obleku před domem na jednoho člena sboru, který ho tam má od vézt. Kolemjdoucí se usmívají. Rocky s límcem a vázankou! Člen sboru se opozdí, stojí tedy delší dobu na ulici a cítí pohledy lidí. Jízda na bohoslužby mu pak ubíhá příliš rychle, protože má obavy z toho, co bude následovat. Když vystoupí, cítí, jak jím clou mají dvě síly. Jedna se ho pokouší stáhnout zpět, druhá ho táhne do společenství. "Ať si nikdo nemyslí," říká později, "že bylo všechno najednou krásné a že jsem se vznášel nad zemí. Pozoroval jsem však, že někdo u mne stál a vzal mě do svého vlast nictví, i když ten zlý měl ještě nade mnou svou moc skrze staré vázanosti. Od nynějška ve mně bojovaly dvě protikladné síly." Nejdříve ho trápila obava z odmítnutí, z kritických pohledů, ale najednou se cítí obklopen samou láskou. Když jsou na začátku bohoslužby představováni hosté, vyzná vá hlasitě, přemožen spontánním přijetím: "Myslím, že zde nejsem hostem. Našel jsem tu domov.”
Nová rodina Staří, věmí věřící přijímají tohoto "pestrého ptáka" bez předsudků. Staré sloužící diakonky, Vysloužilý kazatel, děti z nedělní školy mu dávají najevo, že ho mají rádi. A on cítí, že zde nepůsobí lidská láska, ale láska toho, kdo je sám Láskou. Způsobit to může jen Boží láska. Láska proti výstřednosti. Gerhard je přijat jako každý jiný. Vydrží, i když ztratí svou slávu jako hvězda? Následující neděli je na bohoslužbách vítán, jako by sem patřil již léta; ne jako no vý, ale jako bratr. Velmi brzy vycítí, že členové sboru jsou nějak jiní než on. Dovedou svou radost dávat najevo tak spontánně! Ať zpívají nebo se modlí, vždy jsou vnitřně účastni. On sám zde však stojí - těžký, nejistý, a při veškeré radosti nad novými udá lostmi také trochu smutný. Dělí ho snad od Boha ještě něco?
Nový člověk Příštího dne sedí opět v kavárně "Okamžik". František, vedoucí celého podniku, ho již očekává. "Musíme všechno, co se týká našeho starého života, přinést pod kříž," říká. "Je to celoživotní zpověď. Tím odklidíš ze svého života hnůj, hrubou špínu i jem ný prach. S temnotou musí být zpřetrhána veškerá pouta." Následujících dvanáct dní sedí ve svém bytě u stolu a píše. Plní se list za listem. Svěřuje papíru všechno, co ho trápí, každé břemeno, které ho tíží, každý přestupek
27
vůči bližnímu, na který si vzpomene. Teprve nyní vidí celý rozsah své viny vůči Bohu a lidem. O dva dny později prosí o termín v Ježíšově centru. Když tak všechno vyslovuje před Bohem v modlitbě, objevují se mu před očima všechny svazky, nároky a síly tem noty tak jasně, že se málem zhroutí. Jeho písemné "vyznání" je spáleno. Protože Gerhard začíná chápat, co to znamená, že Ježíš to všechno vzal na kříži na sebe, mohou být listy jeho hříchů hozeny do ohně. Chápe? Je to vlastně nepochopitelné! A že On ho již dříve - ještě jako hříšníka - miloval, působí v Gerhardově srdci stále větší prostor pro radost. Krok za krokem se osvobozuje. Rysy jeho obličeje a jeho pohled se mění. Při následujících bohoslužbách se udivení spolubratři ptají: "Gerharde, co je s te bou? Jsi nějaký jiný!" A on, který s konečnou platností přestal být Rockym, odpovídá s radostným srd cem: "Ježíš zvítězil!" Jeho zářící oči nemohou lhát. Tetovaný zevnějšek tvoří zvláštní kontrast s pohledem osvobozeného člověka. Začíná žít se společenstvím, se svou nově získanou rodinou. Zároveň navazuje úzký vztah k jedné mládežnické misii, která se v Hamburku ujímá mladých punkáčů. Vidí zde příležitost pomáhat lidem, kteří jsou takovými, jaký byl donedávna on sám.
8. Otázky vztahů Své školení prožívá v modlitebních kroužcích, svůj růst v tichosti před Bohem. Těžkým, do dnešního dne neuzavřeným učebním procesem je loučení. Musí zakusit, že i pro křesťany je těžké opouštět milovaného člověka, ale že právě toto loučení je pro "rybáře lidí”, jak své učedníky Pán Ježíš nazývá, součástí jejich povolání. Lidé, které bylo možno během misionářských akcí, nebo také po pouhém usměrňujícím pohovoru přivést na správnou cestu, musí po prvních krůčcích již samostatně jít. A to znamená vždy loučení. Zažije loučení, když ho Bůh zavolá skrze nemoc a smrt. Nyní ho bolest zasahuje až do morku kostí. "Silný muž" z Reeperbahnu se vyznává ze své zranitel nosti. Na druhé straně kvůli jeho někdy přemrštěné přecitlivělosti zůstávají otázky vztahů pro něho problémem, což zase přitahuje otázky duchovní. Kdo už hodně zestárl a kdo musí zpracovat tolik těžkostí jako Rocky, toho také ani Duch svátý nechce proměnit narychlo, ale kousek po kousku, včetně mnoha pádů. Jinak by byl "extremista" - bývalý Rocky - lehce vystaven nebezpečí stát se "extremistou" opačného ražení. Reklamní osoba obchodně zdatné reeperbahnské spo 28
lečnosti ze St. Pauli by se pak stala reklamní osobou neméně zdatné křesťanské společ nosti, řekněme, ze St. X.Y! Obrácení, kterému se musí každý, kdo začal s Bohem, po drobit, je jenom výchozí bod. Pak teprve začíná práce proti egoismu, proti pýše, přemr štěnému sebevědomí, extravertismu, lakotě, závislosti na starém prostředí. Společenství věřících, které doprovází člověka na cestě ke svobodě, musí stále zno vu odhalovat jeho sobectví, snášet lži, popřípadě se podílet na splácení dluhů, občas se postarat o ošacení, jízdné i jídlo, musí umět překonávat zklamání. Musí umět v tom, co dotyčný říká, rozlišovat skutečnost od snů, a zůstat přitom stále čestný. Láska tohoto společenství musí být vždy ochotná k napravování. V tomto bodu se práce s Písmem svátým stává nadmíru důležitou.
/ ostatní se mění Avšak člověk, jakým je Gerhard, mění přirozeně také svůj sbor. Ten se otevřel pro lidi jako on již v 70-tých letech v úzké spolupráci s Ježíšovým centrem. Již dříve pře stal vtěsnávat lidi do rámců, v jakých žila většina jeho členů. Sbor ví, že lékaře potře bují především nemocní. I kazatel sboru Dietrich Ehl mluví srozumitelnou řečí: "Znamením pravého života v církvi jsou nemocní, všelijak poznamenaní, bezmocní a chromí. Nechtějí být jenom trpěni, ale i přijímáni. To znamená sebezapření - a my porosteme jako sbor jen tehdy, když se tomu budeme učit. Kočky' je zpochybněním našeho životního stylu. Jsem vděčen za to, že se na mne lidé jako on dívají kriticky. Musí u nás na své cestě k Bohu nalézt útočiště. A my se musíme učit skromnosti i ve svém životním stylu, aby rozdíl mezi námi nebyl neúměrně veliký. Potíže máme s postojem nadřazenosti vůči těm, kteří jsou na dně. Místo toho, abych člověka na čemkoli závislého jen žoviálně poklepal na rameno, musím se učit společně s ním radovat, trpět a být mu bratrem." A tak se křesťanské společenství společně raduje, že Ježíš vybojoval takové vítěz ství. Všichni jsou Gerhardovým utrpením zasaženi, ale ještě více uchváceni přitažlivou silou evangelia, která zasáhne člověka i v tak hluboké propasti. Děti členů sboru před kládají Rockyho cestu k Ježíši svým "osvíceným" učitelům jako důkaz toho, že Ježíš vstal z mrtvých a žije i dnes. Gerhard potřebuje a vyhledává lidskou blízkost. Ta se nyní začíná projevovat tam, kde dosud vyzařovalo jen málo tepla. Členové sboru se začínají k sobě chovat nějak jinak, více se navzájem navštěvují, "mezilidské" vztahy se dostaly do pohybu. Tak přináší člověk přicházející z dalekého světa nejen nové signály, ale odhaluje také opotřebovanost a kazy v našem konání i pasivitě, které jsme dosud nevnímali. Tak jako víra nevěstky Rahab pomohla Božímu lidu (Jozua 2,8-24), tak pomáhá i "Rocky" jedné obci věřících - a samozřejmě také ona jemu.
29
On nás zbavuje veškerého strachu Jednoho dne v srpnu 1985 se doslechne, že se bude ve sboru asi za čtyři týdny křtít. Přání být pokřtěn, a tím dát pečeť novému životu, v něm zrálo již po delší dobu. V pří pravě na křest se projeví znovu zřetelně jeho touha po úplném odevzdání se Ježíši. Chce se zcela rozloučit se starým životem, ve kterém byl "šéfem". Od té doby, co ví, jakou plnost nabízí život s Ježíšem, nechce již hřešit. Po několik týdnů prožíval radost z toho, že je osvobozen od drog, nemusí nenávidět a že může prožívat Boží pokoj. Před křtem chce napravit ještě ledacos ve svém životě. Navštíví bývalého rockové ho pastora Weisbacha a prosí ho o odpuštění, že chyby hledal vždy u něho, a nikdy ne u sebe. Pastor zase prosí Gerharda, aby mu odpustil, že ho ponechal na pospas osudu, když tiše volal o pomoc. Mohou nyní společně odevzdat svou vinu Pánu Ježíši. Potom Gerhard navštíví jednu starou paní, kterou kdysi vydíral. Ze strachu peníze nikdy nepožadovala zpět a oželela je. Znovu si uvědomuje, kolik násilí ještě donedáv na páchal. Pronáší stejná slova jako křtěnci prvotní církve: "Odříkám se ďábla a veškerého je ho díla..." a ještě před samotným aktem křtu prožívá velkou radost z osvobození. Dne 1. září je konečně pokřtěn. Těch několik metrů mezi první řadou kostelních lavic a baptisteriem stačí k tomu, aby se mu ještě jednou před očima vybavil celý jeho život. Samotný křest ho zcela přemůže. Pociťuje vnitřní pokoj a mír, který nepochází z tohoto světa. Vybrané slovo pro jeho křest je zapsáno v 34. žalmu, ve verších 5 a 6a: "Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. Kdo na něho bude hledět, rozzáří se." Společenství se na této slavnosti podílí všemi způsoby. Protože je mnohým známo, že vydal svoje poslední peníze, aby ještě před křtem splatil všechny dluhy, stává se prvním křtěncem sboru, který kromě obvyklých knížek obdrží ještě koše potravin a ně kolik obálek s penězi. Nový život přináší s sebou i rozhodnutí, že hned následujícího dne navštíví turecké sousedy, aby těm, které dříve nenáviděl, projevil svou lásku. Je to poprvé, co se svo bodně může přiznat jak ke svému starému, tak i k novému životu.
Rocky je mrtev Po křtu Gerhard s údivem zjišťuje, že ho mnoho věcí zlobí stejně jako dříve. Nebylo přece všechno zlo utopeno v křestní vodě? Nebo že by umělo plavat? Se svými de strukčními myšlenkami zachází sice už jinak, ale tyto potvůrky se v něm stále znovu snaží zahnízdit. Při jízdě do jedné "učednické školy" se svěřuje jednomu zkušenému křesťanovi. Už jenom pro tento rozhovor se cesta vyplatí. Co se zde však dovídá, ho děsí. I když platí to, co zaznělo při křtu: "Rocky je mrtev. Ať žije Gerhard v Ježíši." - musí se nyní do zvědět, že nejenom "Rocky", nýbrž i Gerhard musí zemřít. Musí umírat každý den zno-
30
vu. To je potřeba cvičit a naučit se tomu. Umírání není nikdy lehké' A přesto stojí za tím vším radost zmrtvýchvstání. S touto radostí může vydat svědectví, že zemřelý a zmrtvýchvstalý Ježíš je vítěz - i v jeho životě. Nemusí to vyznávat jenom svými rty, ale i jeho tělo vykazuje znamení Boží milosti - bujení kostní rakoviny se zastavilo. Avšak Gerhard umírá dále. Stále znovu se otevírají staré rány, které Bůh již dávno kdysi ošetřil a které by vlastně měly být zahojené. Jak s takovými ranami zacházet při léčení? Je zřejmé, že jsou pro Boha zvláštními příležitostmi k rozhovoru s jeho dítětem. Ale i pro Gerharda je "špína" stará padesát roků, pokořující vzpomínky na staré viny, záminkou k rozhovoru s Bohem a výzvou k pozornému naslouchání tichých výkřiků jeho starých kumpánů ze St. Pauli, kteří jsou zoufalí. Odložil i svoje staré kožené oble čení, starou bundu s dlouhými třásněmi a stovkami třpytek. Daroval ji Hansovi, který rozmlouvá každou sobotní noc s prostitutkami a pasáky v St. Pauli a jenž pomohl i Rockymu rozhodným způsobem změnit směr života. Hans si obléká Rockyho bundu jako "pomůcku k navázání rozhovoru" s lidmi z vykřičené Herbertovy ulice a z přilehlých diskoték hamburské zábavní čtvrti. Bojové holínky, patřící k této výzbroji, jsou Hansovi příliš velké. Jde proto - poprvé v tomto oblečení - do obchodu, kde prodávají takovou obuv. Stojí ještě na prahu dveří s pohledem upřeným na Rockyho fotografii na zdi, když tu jedna z prodavaček s údi vem vykřikne: "To je přece Rockyho bunda!" "Co se s ním vlastně stalo?" ptá se jeden zákazník. "ROCKY JE MRTEV!" odpovídá Hans. Prodavačky i zákazníci jsou otřeseni: "Toho jsme se již dlouho obávali... Byl z nás nejlepší... Byl vždy s námi - a teď je mrtev!" Do této sentimentální, smuteční nálady vpadne Hans se slovy: "Ale GERHARD ŽIJE..." Gerhard? Kdo to byl - a co měl ten společného s Rockym? Ti, co postávají kolem, hledí na Hanse jako na někoho, kdo zrovna spadl z měsíce, nebo přišel z blázince - opilý být nemohl. Hans se musí nad jejich reakcí jen usmát. Vypráví, co se s Gerhardem "děje", avšak teprve nyní se posluchači začnou divit doopravdy.
31
9. Zachráněný pomáhá zachraňovat Opět v nemocnici - avšak úplně jinak! I přes vnitřní uzdravení se musí Gerhard brzy naučit, jak má zacházet s tělesnými bolestmi, které se znovu dostavily: metastázy. Opět musí do nemocnice. "Odvedl Bůh tedy jen poloviční práci? Nejsem zcela uzdraven?" ptá se sám sebe. Pak si ujasní, že když žádná nemoc nepochází od Boha, ale je pokušitelským úto kem ďáblovým, nezůstane Bůh vůči jeho trápení lhostejným. Nenechá ho s jeho me tastázami osamoceného. Tak se podrobí chemoterapii. Dříve by okamžitě sbalil kufry, protože by neměl sílu odporovat. Ale před Bohem nemůže, a ani nechce prchat. Ať On sám je tedy jeho lékařem. Při nástupu do nemocnice se ho nejdříve zeptali na rodinné příslušníky. Protože žádné nemá, uvedl své "sourozence" ze sboru, což nemocniční personál nebral vážně. Sestřičky se dohodly, že se o "osamělého Rockyho" budou zvlášť pečlivě starat. Tak "pestrého ptáčka" nemají přece na oddělení každý den. Pak ale žasnou. Jejich duševní posilování vůbec nepotřebuje. Sbor nestojí za svým bratrem jen v modlitbách - neuplyne jediný den, aby ho několik "sourozenců" nenavští vilo. U jeho postele jsou vždy čerstvé květiny a ovoce. Starým sestrám o holích, berlích i na vozíčku není zatěžko vážit cestu do nemocnice, aby spolu s Gerhardem úpěn livě prosili Boha za uzdravení. Je o něho lépe postaráno než o mnohého "pacienta s rodinnými příslušníky", kterým je často zatěžko navštívit vlastního otce. Nemocniční duchovní je udivena živostí tohoto společenství. U Gerhardova nemocničního lůžka není zapotřebí mnoha slov. Dokonce i pastor doznává u pacientovy postele: "Chtěl jsem ti toho tolik přinést. Ale nyní si s sebou odnáším více radosti, než kolik jsem při nesl." A tak odcházejí návštěvníci po rozhovoru a modlitbě opět domů bohatě obdaro váni.
Společná ubytovna Po propuštění z nemocnice se chce Gerhard přestěhovat do křesťanské ubytovny. Ve starém bytě se cítí stísněně; dokonce i zdi začínají k němu "promlouvat", vyprávějí historky o Rockym, Irokézanu. Nemůže již snést ustavičnou konfrontaci s minulostí. Chvílemi se mu nedostává sil k překonávání určitých bariér. Prosí členy sboru, aby mu pomohli se z bytu odstěhovat. Je mu umožněno přestěhovat se z nemocnice přímo do útulku pro muže, který se nachází ve stejném domě, kam docházel dosud každé ráno o půl sedmé k "modlitbám za Hamburk". Chce žít společně s jinými křesťany, aby vydával svědectví a sám se mohl dále vzdělávat ve společenství bratří. Ale i on může posloužit ledajakou radou, protože sám kdysi býval hluboko v bídě tohoto světa. S velkou láskou přistupuje ke
32
každému "ztroskotanci", kterého jeho spolubydlící sebrali někde na ulici. Tak pomáhá uzdravený "ještě neuzdravenému", a ten zase dostává sílu, aby mohl pomáhat dalšímu bližnímu. "Bývám rád u vody a házím do ní malé kamínky. Kdybych byl jen malým křemínkem, mohl bych v Božím moři působit velké kruhy," říká Gerhard.
Nepotřebují Sidol (čistícíprostředek, pozn. překl.) Je přesvědčen, že si nikdo nemusí svůj život zpackat tak, jako on, aby teprve potom "dozrál" pro úplnou obnovu. I mladí lidé mohou svůj život budovat na novém základě, když otevřou svá srdce biblické zvěsti. Tyto mladé lidi chce oslovit. Obecenství sboru je pro něho velmi důle žité, protože v útulku neprobíhá ani zdaleka všechno hladce. "Nejsme dokonalí," zjišťuje, "jinak bychom měli svatozář, kterou bychom museli denně čistit Sidolem." Nepotřebujeme žádný Sidol. Odlišnost spolubydlících je tak veliká, že jejich vzájemná snášenlivost hraničí se zázrakem. Jejich soužití přináší mnohé neshody. Avšak pokaždé, když si spolu všechno vyříkají, jsou si navzájem zas o něco blíž. Ani jediný den neskončí, aby v něm každý z nich nemusel aspoň kousíček odumřít, aby mohl nadále žít; není ani jediného dne, v němž by nepřinesli pod kříž veškerou nahromaděnou vinu. "Člověk by neměl nejdřív zestárnout, aby mohl začít znovu," opět uvažuje Gerhard. Jeho vidinou budoucnosti je dům, do kterého jsou s láskou přijímáni mladí lidé bez na děje, bez domova a kteří jsou ještě daleko od Ježíše. Takový dům by byl levnější a efektivnější než jakákoliv státní "rehabilitační opatření”. Stihne to ještě? Vstupuje do boje s časem.
Dvakrát Bernd První přichází Bernd, mladý alkoholik. Je mu něco přes 20 let. Zůstává ve spole čenství, protože se tam o křesťanství moc nemluví, ale křesťanství se praktikuje; nena chází zde jen záchranu, ale také lásku a lidskou náklonnost. Jisté je, že i "Rocky" v něm vzbudil zvědavost. "Ten zřejmě nyní trpí velikášstvím a hraje si na svátého," tak zpočátku uvažoval tento nováček. Ale netrvá dlouho a zjišťuje, co se zde odehrává. Druhý Bernd, jiný punkáč, také je mu něco přes 20 let, neví nic o staré slávě "Rockyho". Do společenství přijde opilý a prožívá, jak se s ním zachází s pochopením, šetrně a s láskou. Rozmluvy jdou do takové hloubky, že najednou přestává vnímat hyz dící tetování starého rockera. A ty oči! Ten muž ho chápe, když Bernd mluví; Bernd má dojem, že jeho protějšek nese na svých bedrech mnohonásobek jeho vlastních smutných zkušeností, a přesto jeho oči vyzařují tolik pozitivního, že mu Bemd musí důvěřovat. Dlouho se nejdříve ptal sám sebe, zda Gerhardově lásce a náklonnosti může
33
věřit, nebo zdaje jenom předstírá, aby dosáhl určitého cíle. Ale Gerhard nečiní na něho nátlak, nebije ho Biblí po hlavě, ale přesvědčuje ho svým novým životem. Jiným způsobem nelze "vyvrátit" ošklivé zkušenosti mladistvých ztroskotanců. Křesťansko-humanistické ideály by zde nepomohly. Gerhard pouští opilého Bemdta do svého pokoje: "Víc než kůlničku na dříví mi z toho nemůžeš udělat." Bemd zrovna prodělává odvykací kůru, když ho Gerhard poprvé vezme s sebou na bohoslužby. Chlapec toho moc nechápe. Oblečen v kůži a s řetězy, černě nalíčen, tak stojí dvě hodiny v chodbě. Nejen že tím chce provokovat shromáždění, ale chce také svým způsobem ukázat, že se musí potýkat s většími břemeny, než Gerhard může chá pat. "Ach Bože, ano, kdybys byl - Bože, jestli opravdu jsi!" Začíná později Boha prosit za odpuštění, avšak neumí to ještě vyjádřit před ostatními. Protože Gerhard i společenství jsou trpěliví a nestaví žádné podmínky, může Bemd pomalu, postupně odkládat svou nedůvěru. Chápe se možnosti začít nový život. Slovy od Charlese Foucaulda, kterým se za pomoci ostatních naučil nazpaměť, odevzdává na Velikonoční pondělí svůj život Bohu:
"Můj Otče, odevzdávám se Ti. Ať naložíš se mnou, jak sám chceš, vzdávám Ti dík. Jsem připraven ke všemu, vše přijmu, jen když se na mně vyplní Tvá vůle." "Amen - amen,” odpovídá udivené shromáždění. Jen málokdo po jeho provokativ ním postoji s něčím takovým počítal. Dnes Bemd navštěvuje "Školu učedníků", a již přivádí ke Světlu dalšího na drogách závislého ze St. Pauli. Když na sebe prudce narazí církev a svět, tak jak se to stalo v případě Gerhardově, dojde někdy k setkáním, nad kterými se musíme pousmát. Tak jednoho dne telefonuje jakýsi opilec z baru Victoria na St. Pauli členu sborn - Heinzovi, jehož telefonní číslo tam zanechal Gerhard. Dobře naložen, hlaholí muž z baru, že je Rockyho "pokrevním bratrem", že nedá na něho dopustit a že s ním chce mluvit. Ale nejdřív chtěl volající vědět, kdo vlastně je na druhém konci drátu. Heinz odpověděl se samozřejmostí, že je z Gerhardova sborn. "Ach," odpověděl muž radostně, "potom patříš také k nám." Přitom měl na mysli úplně jiný druh společ nosti.
Žáci se diví Podstata nového života, rozvíjející se jak ve sborn, tak i v bytovém společenství, zůstává bez zvláštního ohlasu. Nikdo - ani Gerhard alias Rocky - není nic zvláštního.
34
Nikdo nekomanduje. Chyby se napravují - avšak především pokud možno nejdříve ty vlasmi. Život znamená v první řadě službu bližnímu. Práce a společná jídla jsou zaha jovány modlitbou a čtením z Bible - tak to stanoví denní řád, jehož dodržování slíbil každý jednotlivec před nastěhováním. Podle něho žít není tak snadné, jako bylo snadné před nastěhováním podepsat v dobré vůli a v radostném očekávání nějaký papír. Mod litba a čtení Bible - to jsou základní pomůcky. Jak dobře, že jsou povinné! Čtyři týdny poté, co Bemd odevzdal svůj život Ježíši, obdrží Gerhard pozvání do různých tříd jedné všeobecně vzdělávací školy. Zde se pro něho uzavírá jakýsi kruh, protože tam mluvil před žáky již jako "Rocky”. Tenkrát se jednalo o předsudky vůči tetovaným, jakož i o motivy, proč se někdo dává tetovat. Nyní k nim přichází jako křesťan. Je doprovázen modlitbami, když - vnitřně roztřesen - vstupuje do školy, o kte ré ví, že jsou v ní učitelé svázáni transcendentálni meditací, siderovým kyvadlem, proutkařením, vykládáním tarokových karet a jinými esoterickými praktikami. Je vděčný, že může s žáky mluvit o svém novém životě. Raduje se, když navzdory jeho starému tetování prohlašují: "Vždyť ty teď vypadáš úplně jinak!" Třída, známá pro své neklidné chování, mu doslova visí na rtech po celých 90 mi nut a atmosféra tam připomíná spíše bohoslužbu než vyučovací hodinu. Že zde může tuto službu konat, chápou členové sboru, kteří se 10 let pravidelně modlili za absolventy školy, jako vyslyšení svých modliteb. Jedna učitelka si všimne, s jakou vážností přistupuje k dětem a s jakou citlivostí k nim promlouvá. Desetiletí se cítí být osloveni jako dospělí, jako by byli rovnocenný mi lidmi. Vždyť vše, co zde říká, není nějaká teorie, ale prožitý autentický život. Tady poslouchá každé dítě. Brzy zapomenou na počáteční rozčilení způsobené příchodem "rockera", který byl známý v celém městě. Se zájmem si ho prohlížejí - tak zblízka ho ještě nikdy neviděli. A pak ho slyší naprosto nevtíravým způsobem vyprávět o "zábradlí", které potřebuje každý člově k, aby se o ně mohl opřít, aby se dostal dál, a přitom se nezřítil. Vypráví o sobě a také trochu o svém pádu a o tom, jak je nyní vděčný, když ví, že Bůh sám uči nil takové zábradlí pro lidi - mluví o láskyplných přikázáních Božích.
Masky Před žáky 10. třídy mluví o maskách, za kterými se neustále musíme všichni scho vávat, ať učitel, žák nebo rocker na Kiezu. Vypráví, jaké to tenkrát bylo, když si dal tetovat svou vlastní masku. Chtěl být ji ným člověkem, někým, jehož se ostatní lidé měli bát, ale že ho Bůh hledal, i přes jeho masku ho poznal a zbavil strachu. Protože ve skutečnosti se vlastně nejvíc bál on sám. A nyní má svou masku neodstranitelně vleptanou. Nemůže ji odložit. Ale stal se jiným člověkem, novým, s novým srdcem, s novým duchem... Učitelka opouští svou třídu se slzami v očích.
35
Nakonec přednese svou nejnovější píseň "Maska", se kterou chce veřejně vystoupit koncem roku 1986: Nevypadám tak, jak všichni druzí, prosím, abych nebyl špatně pochopen. Také nemá prostě smysl, abych chtěl vše vysvětlit!
Já potřebuji svou masku, Ty mi ji nesejmeš. Však přijde-li na Tebe řeč, pak rukou jenom mávneš.
Když myslíš, že jsem v masce, řekni mi, prosím, co nosíš Ty? Snad myslíš, že jsi lepší nežli já. Ale tuhle masku nosíš jenom Ty. Má hlava není tuctová, u mne neblýská se jenom lak. Když se za mnou lidé otáčejí, jenom se v nitru zasměji. Náš život si nošení masek často žádá. Však Bůh přes všechny masky vidí. Před Ním není vůbec nutné si nějakou masku nasadit.
Gerhard poctivě přiznává, že stát se křesťanem není ani pro něho světelným vypína čem, který stačí stisknout, ale že je to učební proces, který trvá po celý život. Mnozí žáci, kteří se dosud nechali slyšet, že "Bůh je mrtev, Ježíš je pohádka" začínají klást otázky. Gerhard odpovídá na každou tak, jak dovede. Dny strávené ve škole pociťuje jako milost, protože on sám již nemá sílu. Jedna učitelka vypráví o svém dojmu: "Jeho zevnějšek není v souladu s jeho nitrem. Vyzařuje teplo, které je zpočátku tlu meno jeho vzhledem. Zpočátku člověk očekává, že se projeví jako hlučný a nejistý typ, ale hned se ukáže jako tichý člověk. Jeho radikální proměna nutí k zamyšlení. Vyvstá vá přirozeně také i pochybnost, zda jeho proměna není jenom novou maskou, zda ne představuje pouze novou roli. Ale jeho oči přesvědčují, a my musíme uvěřit jeho vy znání. Z jeho obličeje, který ještě nese vnější stopy rozvrácenosti, vyzařuje teplo a klid." Možná vytušila, že jeho dobrota pramení z úplně jiného zdroje. Jestliže opravdu dobře naslouchala, nemůže již mít žádné pochybnosti.
36
Dojmy žáků Někteří učitelé a rodiče zvou Gerharda k sobě domů. I zde se opakuje zážitek, který předtím už prožili. Bývalý krajní exhibicionista "Rocky" naslouchá, drží se zpátky. Li dé prožívají v jeho blízkosti blahodárnou chvíli pokoje. Ten, který se po celá desetiletí otáčel sám kolem sebe, už se před cizími nepředvádí, aby byl obdivován, ale vystupuje jako přítel. Jeden z navštívených učitelů s ním jde na evangelizační shromáždění a změní také svůj život. I mnoho mladistvých se začalo po jeho návštěvách vážně nad sebou zamýšlet. "Když jsem Rockyho spatřila poprvé," píše čtrnáctiletá Kristýna, "trochu mne jíma la hrůza. Myslela jsem si jenom: Co se v takovém člověku odehrává? Nenašla jsem žádnou odpověď. Zůstala jsem opodál, protože to tak dělali všichni ostatní. Když však přišel jednoho dne k nám do třídy a něco o sobě vypravoval, litovala jsem svého posto je, poněvadž jsem vycítila, že nemá vinu na tom, že kdysi propadl drogám a že se stal násilníkem. Když je někdo neustále považován za násilníka, dostane se do té role, do které ho společnost tlačí."
Patnáctiletá Sára píše: "Také jsem náležela k lidem, kteří posuzovali Gerharda podle jeho zevnějšku a mi nulosti. Nyní vím, že platí pouze to, co je uvnitř. Myslím si, že Gerhard je opravdu vel kým důkazem, že cesta k Bohu zůstává otevřená i pro toho, kdo klesl velmi hluboko. I když je nemocný, musí být přesto ve svém nitru šťastný, protože kráčí cestou k Bo hu." "...Netušil jsem," dodává šestnáctiletý Sven, "co mi může setkání s Rockym přinést a jak by mohlo pozměnit můj život. Když jsem ho uviděl poprvé, pomyslil jsem si: Po zor, chlapče! Nebezpečí! Když jsem pak s ním mohl mluvit, poznal jsem, že je uvnitř úplně jiný než navenek. Sám poznamenán nemocí se stará o jiné 'nemocné'. Je člově kem, který u Boha nalezl sílu, jež by mohla přivést náš svět znovu do správných kolejí. Může promlouvat se všemi, protože zná velmi dobře obě strany." Jiní žáci posílají Gerhardovi pohlednice, telefonují mu a navštěvují ho.
V starém prostředí Po roční přestávce, v květnu 1986, Gerhard kráčí opět po Reeperbahnu, poprvé ne oděn do kůže. Ve známé vykřičené "Zámecké pivnici" ho zdraví staří známí a žasnou nad odznakem na klopě jeho kabátu. Stojí na něm: "Ježíš žije." "Cože? Ježíš žije, to myslíš vážně?" "Jasně," odpovídá Gerhard s úsměvem, "jinak bych to přece nenosil." Trochu nejistě a poněkud tišeji se ho pivní kumpáni vyptávají: "Ale - znáš nás ješ tě? Přijdeš ještě někdy mezi nás?" Je touto otázkou udiven. Tak veliká je tedy propast mezi církví a světem - mezi Bo žím lidem a těmito zatracenci, pro které Ježíš zemřel!
37
Gerhard se na ně dívá s láskou: "Ale samozřejmě. Mám vás přece rád!" Vypráví bez jakékoliv plachosti o Boží lásce, kterou ve svém životě zakusil, a o Ježíši, který je živ a který je také miluje. Přijmou to od něho?
Festival V červnu 1986 jsme byli s Gerhardem pozváni na první "Diinenhofský festival" skupiny "Společenství poutníků" v Berenschi u Cuxhavenu, spolu s Janem Veringem, Wernerem Hucksem, Dr. Petrem Lincolnem a jinými. "Společenství poutníků" je 15 mladých křesťanů, kteří spolu žijí a chtějí - jednotlivci nebo rodiny - žít a pracovat jako následovníci Kristovi. Jednou z jejich pracovních oblastí je provoz velkého kultur ního centra v blízkosti Cuxhavenu, ve kterém se jednou ročně koná zmíněný dúnenhofský festival. Již na hamburském hlavním nádraží je Gerhard tak zesláblý, že nevím, jak ho do Cuxhavenu přepravím. Všude se musí opírat. Modlím se spolu s ním. Čím víc se blíží me k Cuxhavenu, tím víc mu přibývá sil. Večer už to nevydrží v křesle, které jsme mu postavili na jeviště. Téměř dvě hodiny stojí u mikrofonu. Nevěřím svým očím. Publikum 200 mladých lidí dobře neví, jak má přijmout příběhy o obrácení. Přesto, nebo právě proto jsou mnozí hluboce dojati, protože ještě nikdy nezažili obrácení tak nesmlouvavým a radikálním způsobem. Měli jsme vlastně v úmyslu odcestovat hned po prvním večeru. Gerhard však promlouvá ke svým mladým posluchačům a diskusním partnerům ze svého přetékajícího srdce i další tři festivalové dny. Musí zvládnout ještě asi třicet "dodatečných rozhovorů" ve dvou nebo ve skupinách. Prvního večera dochází k překvapujícímu setkání. Jeden asi 50-ti letý muž přistupu je ke Gerhardovi a prosí ho za odpuštění. Ten zpočátku nic nechápe, až když mu podá vysvětlení: Před více než deseti lety - ještě v uniformě Armády spásy - spatřil Rockyho na Talstrasse v St. Pauli a úpěnlivě prosil Boha, aby tohoto násilím sršícího člověka udržel v patřičné vzdálenosti, aby nerušil pouliční bohoslužbu. Nyní stojí tentýž muž před ním, vypráví o síle Zmrtvýchvstalého a sám čerpá jenom a jenom z této síly. Smutná skutečnost nezůstala tomuto misionáři skryta. Ten muž tam nahoře na jevišti je po tělesné stránce troskou. A pak uvažuje dále - čím by mohl být, kdyby již před deseti lety slyšel o Ježíši a uvěřil v něho. Při této vzpomín ce v něm stoupá pocit viny. V modlitbě to vyzná Bohu a přikročí ke Gerhardovi. V průběhu večera stále znovu děkuje Bohu za to, co slyší a vidí a cítí se být obdarován. Mladí lidé, jejichž rodiny jsou po celé generace křesťanské, poznávají v rozhovoru s Gerhardem, že být křesťanem jen z 50-ti nebo 80-ti procent nic nepomůže, vlastně to ani nejde. Být křesťanem je radikální záležitostí, kterou nelze odbýt jenom působením v mládežnických organizacích, bohoslužbou nebo modlitbou u stolu.
38
Při závěrečných bohoslužbách na Svatodušní pondělí popřeje Gerhard Dimenhofu a "Společenství poutníků", aby rostli tak, jak je to jen možné u Boha. Protože On sám je pramenem síly. Na tomto místě nechci zamlčet, že si křesťan Gerhard Bauer zachoval mnoho rozto milých vlastností a dokonce i prastaré dědictví po otci. Z toho jsem mohl v Diinenhofu každé ráno ledacos zažít, když se náš pokoj kolem šesté hodiny ráno proměnil na prušácký kasárenský dvůr. Budil mě ostrým hlasem kaprála: "Michaeli, heslo!” Vyletěl jsem ze sladké dřímoty a sáhl po "heslu" i Bibli a četl jsem. Poté poděkoval hlubokým hlasem generála za toto dobré Slovo a za nové ráno, aby si potom - já jsem se znovu ukryl pod přikrývku - pečlivě před zrcadlem nabarvil knírek a upravil účes.
Na smrt nemocný v službě Zda víra vydrží? Za několik dní po návratu z Cuxhavenu musí Gerhard znovu do nemocnice v Altoně. Jedna půlka plic je zcela rozežraná a druhá pracuje již jenom na 20%. Rakovina v břichu nadále bují. On sám je tak zesláblý, že jen stěží dokáže vlastní silou otevřít zásuvku nočního stolku. A přesto teprve zde začíná vlasmi historie "misionáře" Gerharda Bauera. I když si všichni myslí, že leží na smrtelné posteli, stává se přesto nástrojem Boží síly, aby jiným pomohl k životu. Dívka v punkovém oblečení - se smutným, hloubavým pohledem - prosí Gerharda o radu a drží ho přitom za ruku. Slzy tečou po černě nalíčených okrajích víček. Při na prosté lidské slabosti dochází k posilujícímu rozhovoru, který vede k novému životu. Následujícího dne přichází 15-ti letý chlapec, ke kterému nikdy žádný učitel nena šel cestu. Nemůže již unést, že jeho matka přivádí domů stále nové muže, kteří jsou sotva starší než on sám. Gerhard zná scenérii hospody, ve které se jeho matka pohybu je, zná také tamní "obyčeje" a pozve matku k svému lůžku. Jiný 17-letý žák bere heroin. Přichází každý týden. Gerhard se s ním modlí. Chla pec zakouší asi poprvé v životě, že je zde někdo, kdo mu rozumí. Mnozí žáci jsou hluboce zasaženi zprávou, že Gerhard musel znovu do nemocnice. Někteří mu píší básně - verše, na které mamě čeká každý učitel němčiny.
Elli Pirelli a jiní O týden později zavolá bývalého "Rockyho" do nemocnice Elli Pirelli, rocková hvězda z Udovy "Panické rodiny", a ptá se: "Řekni mi Gerde, jak je to vlastně se životem po smrti?” Gerhard klidně odpovídá: "Pak se teprve život rozjede doopravdy!"
39
Za tři týdny Elli opět volá. Spontánně vyznává, že nyní již ví, že opravdová síla pochází pouze od Boha. Nakonec vysloví přání, aby mohla spatřit Gerharda znovu, zbaveného bolestí, v novém šatu, ve slávě u Ježíše. Oba do telefonu pláčí. Navzájem si vyznávají nesmyslnost života, který je hnal od jedné show ke druhé, života naplněného neklidným spěchem a cestováním. Opravdový růst se děje pouze v tichu, nejčastěji v nouzi, tak oba doznávají. Oba dobře vědí, o co jde, když mluví o show a o nesmyslnosti a nouzi. Krátce na to se otevřou dveře a ke Gerhardovu nemocničnímu lůžku přistupuje ja kýsi mladý muž, oděný v čemé kůži. Je to Klaus, jeden z rockerů Gerhardových prvních dnů na scéně násilí. Vypátral ho přes staré známé v Hamburku, aniž tušil, co se mezitím přihodilo. Radost ze znovushledání je u obou veliká. Když se Klaus Gerharda zeptá, zda je ještě stále "na heroin", odpovídá Gerhard lakonicky: "Našel jsem teď něco lepšího." Starý rocker bleskurychle zbystří pozornost, protože očekává, že se doví něco o no vé "látce", ale Gerhard mu může podat jen svědectví o uzdravující lásce Ježíšově. Mnohému z toho Klaus nerozumí, ale chce opět přijít. Zdá se, že se uzavírá další životní kruh. Udo Lindenberg sbírá na svých cestách informace o Gerhardovi. Udo ví, že jeho přítel našel něco, co mu přineslo klid, po čem ale on sám ještě pátrá. Gerhard promluví do nemocničního rozhlasu a vyslovuje poděkování za láskyplnou péči, dodává pacientům všech 15-ti podlaží odvahu a vyprošuje pro ně Boží požehnání. Přichází stále více lidí, a nejenom "ti na dně", protože cítí, že tento muž nevidí je nom "opilce", ale také důvod, proč pije. Jeden žák přivádí ke Gerhardovi do nemocnice svého poněkud skeptického otce. Ten je nemocný na rakovinu a přitom se rozvádí. Přijde opět. Gerhard zesláblý kobaltovými paprsky může již o Boží lásce jenom šeptat. Přichází 18-ti letá vedoucí mládeže ze sousedního sboru, která vyrostla ve zbožné rodině, s kyticí květů v ruce a prosí Gerharda o radu. Její matka je na smrt nemocná! V slzách jí říká Gerhard prostou, oba posilující pravdu: "Musíme se učit všeho se vzdát. Potom získáme život." "Amen," můžeme k tomu jen dodat a doufat, že se tomu sami zavčas naučíme.
40
10. Namísto doslovu - pomoc pomáhajícím Jak jednat s nositeli masek Gerhard Bauer je svědkem doby našeho století. Rozervanost Němců po 1. světové válce a fašismus jako její brutální důsledek určují jeho raná léta jako léta dítěte nacis tického úředníka žijícího v proletářské čtvrti starého hlavního říšského města. Porážka Třetí říše pro něho znamená ztrátu otce a rodného domu. Nadějné spojení mezi nacis tickým mladým Gerhardem a dcerou bývalého protifašistického bojovníka ztroskotá nakonec na politice okupačních mocností v rozděleném Německu. NDR bez masky pozná Gerhard v trestaneckém táboře v Bautzenu. Netrvá dlouho a padne pro něho také maska hospodářského zázraku západoněmeckého státu, když po zná, že se s menšinami, zejména s postiženými lidmi zachází často jako s občany druhé kategorie. Později musí Gerhard ještě poznat, že i život mezi těmi, kteří z této společ nosti vystoupili, mezi rockery a punkáči - píše také své vlastní "zákony", které mno hem převyšují brutalitu oficiální společnosti. Osamělost, ztráta identity a pohrdání člověkem vrcholí v třpytivém světě showbyznysu, v rockové skupině kolem Uda Lindenberga. Tato "cesta dolů" se jenom zdánlivě přerušuje při setkání s tzv. tradičními křesťany, kteří se však nepostaví do cesty tomuto negativnímu vývoji, ale dokonce ho svým jednáním ještě podpoří. Gerhardova zkušenost: "Většina z nich nevěří tomu, co říkají, nebo aspoň podle toho nejednají." Sociální angažovanost a skutky milosrdenství samy o sobě, bez naprostého a osob ního spolehnutí na sílu Zmrtvýchvstalého nestačily k tomu, aby uzdravily takový život, jakým byl život rockera Gerharda Bauera.
Dotaz na učedníky Kdo čte jeho příběh, kdo se mu podívá do očí, stojí najednou před otázkou, zda je připraven otevřít se vůči takovým lidem jako je Gerhard. Stáhne-li se, potom mu člo věk Gerhard Bauer, jeho osud a jeho život nejspíš zůstanou pohoršením. Tomuto po horšení se zdají být vystaveni jak "praví", tak "leví", nevěřící i zbožní. Kdo se naproti tomu vydal na cestu následování beze zbytku, užasne a bude se radovat z velikosti na šeho Boha, jenž činí divy na lidech, které jsme většinou už odepsali. On zasáhl "Rockyho" v době, kdy na našich hodinách bylo možná již pět minut po dvanácté. Ale kdo se vyzná v Božím měření času! Tak s tímto ztraceným synem všechno za řídil podle svého času. On k tomu potřeboval jenom několik pantomimů, několik Ježí šových učedníků bez předsudků, kteří mu zůstali k dispozici jako nástroje díla pokoje i nadále. Jenom přijetí bez výhrad přivedlo Gerharda do Božího sboru. Láska Boží totiž spočívá na přijetí bez výhrad. Tato nejsilnější zbraň dokázala "odzbrojit" i takového
41
člověka, jakým byl Rocky. Lidé naplnění Boží láskou se nedali odstrašit Rockyho fasá dou. Odhodili svou pýchu. Nehleděli jenom na zevnějšek. Bůh jim daroval zrak pro rozervaného člověka, kterého On sám už viděl uzdraveného. Dal jim poznat prorocké světlo. Tak se můžeme nechat obdarovávat Bohem, abychom "prohlédali" lidi, tj. abychom viděli do jejich srdcí (l.Sam. 16,7).
Předpoklady Lásku - i k takovým lidem, jako byl bývalý Rocky, dává jen živá víra. Jenomže na hromaděná struska egoismu brání živé vodě (lásce Boží), aby mohla proudit vodovod ním potrubím našeho života. Usazeninu strachu ze setkání s takovým člověkem, usaze ninu odporu a hněvu může z našich srdcí odstranit jedině Bůh. To je nutné a velice aktuální. Gerhard Bauer to už vidí a vypráví o všem z vlasmi strastiplné zkušenosti. Až do posledních válečných dnů byl - jako mnoho mladých lidí - i on stržen davovým psychologicky vybičovaným fanatismem nacistů: "Vůdce poru čil - my poslechneme." Gerhard varovně připomíná, že nenávist, která byla dříve rozdmýchávána proti Ži dům a Rusům, mobilizuje se dnes znovu s jiným schématem, ale se stejným nebezpe čím, proti tureckým pracovníkům. Vypráví o tom, jak spořádaní sousedé v jeho měst ské čtvrti žádají bývalé důstojníky wehrmachtu o radu, jak mají bojovat proti neoblíbe ným národnostním menšinám. Gerhardovo dnešní resumé o nacistické době je takové: "Jedině Ježíš Kristus nás může osvobodit od nenávisti k cizincům, protože od Něho se učíme vidět v cizinci svého bratra." Člověk žijící z Boží lásky se nepřizpůsobuje světu. Je ostatním hádankou, vzbuzuje jejich pozornost. Vysvětlení hádanky: "Je v něm Bůh." Člověk má být jen tím, čím ho Bůh učinil: jeho dítětem. Pak prožívá pokoj a uspo kojení, základem něhož je, že je Bohem přijímán. A pak mají mnozí - právě mladí - křesťané špatnou představu o Bohu, protože se domnívají, že Bůh učiní vše, za co se modlí. Potom může být Ježíš sice jejich Spasite lem, ale ne Pánem. Jen v absolutním bezpečí se mohu setkat s "rozervaným", násilnickým, brutálním člověkem. Vše, co k tomu potřebuji, je vydat svůj život Ježíši Kristu a mít k Němu pl nou důvěru. Být poslušný vůči Bohu a mít důvěru, že On i z absurdního učiní něco po zitivního. To také znamená, že i v drobnostech všedního dne zachovám věrnost tak, jako by to byly věci veliké. Pak mne Bůh obdaří milostí, abych činil věci velké tak, jako by to byly drobnosti. Přitom nám Bůh může odebrat jakýkoli strach a proměnit ho v lásku. Jisté ovšem také je, že všichni, kdo následují Ježíše, musí snášet pronásledování. Proto se denně odevzdáváme pod ochranu krve Ježíšovy a modlíme se: "Pane, učiň ze mne muže (ženu) dle srdce Tvého."
42
Souhlasí ten obraz? Ovšem ne každý "Rockyho příběh" probíhá tak, jak jsme ho zde vyprávěli. Mnoho ztroskotanců se opět vrátí do svého starého života. To jistě způsobují především "křesťané", kteří nežijí podle toho, jak mluví. Za druhé, obraz Boží nesouhlasí u mno hých - právě mladých křesťanů - poněvadž se domnívají, že Bůh se bude chovat podle toho, jak oni předepisují. Stačí se za to jen modlit. Potom sice smí Ježíš být jejich Vy svoboditelem, ale ne jejich Pánem. Smí pak jen našim záležitostem žehnat, avšak ne může vládnout ve všech oblastech našeho života. Život víry se u mnohých, žel, usku tečňuje jenom v určitých časových úsecích. Staré modly nejsou hozeny do ohně: své uplatnění mají stále vzhled, ideály krásy, image, obchodní status a blahobyt. Proto také nenaslouchají, když Ježíš říká: "Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', přijde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli Otce mého v nebesích." (Mat. 7,21) Musíme být shovívaví k chybám těch, kteří právě našli cestu k Ježíši - které činí na začátku každý křesťan - stejně tak i vůči starším křesťanům, kteří se jich ještě stále do pouštějí. Zároveň musíme však být v lásce připraveni i ke korekturám - ať je dáváme, nebo přijímáme.
Radikální léčba a milost Kdo jednou učinil pravé rozhodnutí pro Ježíše, nevrací se zpět do temnot, i když zažije různé okliky a porážky. Mnoho nově obrácených z prostředí ztroskotanců si zoufá, protože se nesplňuje osobní očekávání ze získané víry. Často nedokáží odpustit sami sobě. Často musí jít se stejným hříchem několikrát ke kříži, než pochopí, že je jim doopravdy odpuštěn. Mnohdy je ovšem zapotřebí intenzivnější péče o duši. Stále více lidí, nejen z Rockyho prostředí, je zatíženo okultními praktikami, perverzní sexualitou, rouhavý mi myšlenkami, potraty atd. Příliš mnoho duchovních pastýřů však posílá tyto lidi k psychologům a lékařům, ačkoliv někdy může přinést vysvobození pravé a upřímné zřeknutí se všech mocností zla. Mnozí redukují Boží milost na svou individuální míru. Podle této míry by takový muž jako Rocky nemohl zakusit odpuštění. Avšak milost Boží je nevyčerpatelná pro toho, kdo ji s důvěrou přijímá. Můžeme s útěchou vědět, že semínko, jež je přece potenciálním stromem, bylo již dříve vloženo i do Gerhardova nitra. Trvalo to desetiletí, než v něm mohl začít růst pravý život. Dnes je novým stvořením. Základ k dnešnímu Gerhardovi vložil do jeho nitra již dávno Ten, který ho stvořil. Musíme si jen uvědomit, že se v Boží říši neděje nic na způsob Aladinovy zázračné lampy. Mnoho myšlenek těchto posledních stránek pochází z jednoho intenzivního rozho voru s Hansem z "Ježíšova centra", který chodí již 12 let za lidmi, kteří se ocitli v nouzi - a tak potkal i Rockyho.
43
OBSAH: 1. Slabé nikdo nechce Jako u Prušáků Jako nacistické dítě v rudém Weddingu Vzorný žák Nenávist vede k brutalité Jenom pryč - k vojsku... ...ve válce a v zajetí ...pak přece jesté láska
4 4 4 5 6 6 7 7
2. Pokus žít končí nezdarem Převádéč uprchlíků - bez nadéje Doživotné Jeden z mnoha Matka umírá Škola káznice Konec nadéje
8 8 8 9 9 11 12
3. Nový pokus ...nové zkušenosti Selhávající křesťané Začíná dvojí život Odchod
12 13 13 14 14
4. V zajetí satana Maska Rocker vrací rány "...Z moci satana" Rocky, Irokézan Muž násilí
15 15 15 16 17 17
5. Loučení s násilím. "Všichni křesťané jsou pokrytci." "Nevhodné nástroje" Kurt a rozhlas "Konec s podvodem "
18 18 18 18 19
6. Za perfektní maskou - v showbyznysu 1976-85. Prodán na trh Závislý na nultém tarifu I nadále sám na světě Exhibicionista "Hřímání bohů"
21 21 22 22 23 23
7. Obrácení k živému Bohu Červen - září 1985 Zastav se! Nová proměna Přijat Nový domov Nová rodina Nový člověk
24 24 25 26 27 27 27
8. Otázky vztahů I ostatní se mění On nás zbavuje veškerého strachu Rocky je mrtev
28 29 30 30
9. Zachráněný pomáhá zachraňovat Opět v nemocnici - avšak úplně jinak! Společná ubytovna Nepotřebují Sidol (čistícíprostředek, pozn. překl.) Dvakrát Bemd Žáci se diví Masky Dojmy žáků Patnáctiletá Sára píše: V starém prostředí Festival Na smrt nemocný v službě Elli Pirelli a jiní
32 32 32 33 33 34 35 37 37 37 38 39 39
10. Namísto doslovu - pomoc pomáhajícím Jak jednat s nositeli masek Dotaz na učedníky Předpoklady Souhlasí ten obraz? Radikální léčba a milost
41 41 41 42 43 43
MPAS
Friedhold Vogel: Setkat se s Bohem, ale jak? Otázka, kdo je Bůh, je základní otázkou lidstva. Těm, kteří vážně Boha hledají, dává tato publikace odpověď na jejich otázky. Velmi vhodná pomůcka při evangelizačních akcích.
Peter Hahne: Utrpení - proč je Bůh dopouští? Proč musím trpět? Jak to Bůh může dopustit? Autor pomáhá čtenáři zamyslet se nad otázkou utrpení a zároveň ukazuje, jak se s tímto problémem vypořádat. Walter Trobisch: Miluj sám sebe Jaké jsou následky chybějící sebelásky? Na tyto i jiné otázky odpovídá autor v této publikaci. Jedním z důsledků nedostatečné sebelásky - depresí - se W. Trobisch zabývá zvlášť důkladně.
Publikace si můžete objednat přímo na adrese: Nakladatelství KOMPAS pošt, schránka 144 547 01 Náchod
tel. 0441/23435
Nákladem 10 000 ks výtisků vydalo Nakladatelství KOMPAS, Náchod. Vydání první: říjen 1993. Překlad, sazba a jazyková úprava KOMPAS Náchod. Tisk BNB spol. s r. o. Velké Poříčí.
Rocky, Irokézan z Reeperbahnu
♦ Hledal svobodu a dostával se vždy do nového otroctví. ♦ Chtěl být člověkem a schovával se za maskou své otetované kůže.
♦ Hledal radost a připojil se ke rváčům. A když to zkusil v showbyznysu, ocitl se v zoufalém osamocení. Ztroskotanec? Téměř. Jeho životní příběh by byl stejný jako mnoho jiných, kdyby nebylo jedné pantomimické skupiny na altonském nádraží, laických herců, kteří se nedali odradit Rockyho exotickým zjevem... Autor publikace Dr. Michael Ackermann je významný germanista a pedagog v Hamburku.
ISBN 80-901001-4-7
KOMPAS