První česká království [Edice Česká historie] 9788074222788

Citation preview

PRVNÍ ČESKÁ KRÁLOVSTVÍ MARTIN WIHODA

.'

..__,,

"

t

,. ,... J·

::~; '!\

,, •

NAKLA~ATELSTVI

•

..

LIDOVE NOVINY

Hesterni quippe sumus

Karlovi

NENÍ SNAD NIKOHO V ZEMÍCH ČESKÝCH, kdo by se dnes a dennevracel do Evropy se stejnou samozřejmostí, jako ráno nasedá do autobusu, ujišťoval nás v roce 1992 Dušan Třeštík, a povzbudivě doplnil, že se již cítíme být sice chudými, přesto jakžtakž poctivými skoro-Evropany. Mohu-li soudit, vtipnou zkratkou vystihl mínění většiny, neboť každý jen trochu soudný jedinec musel vidět, jak dopadla vláda ve jménu jediné a nejvyšší Pravdy a Pokroku. S odstupem dvou dekád se však do mysli vkrádají pochybnosti, jestli jsme se v mezičase a v lepším případě neztratili v bludišti křivých zrcadel, či zda jsme po listopadu 1989 nepropadli sebeklamu, že jsme hrdým národem, který byl zlomyslnou náhodou dočasně vytržen ze svých ně

Prá~e vznikla s podporou grantového projektu GA CR P 405/12/0358 "První česká království".

přirozených středoevropských souřadnic.

Lektorovali: dr hab. Zbigniew Dalewski, prof. IH PAN prof. PhDr. Jan Klápště, CSc.

...

•

Frontispis: Že se pražský dvůr pokoušel provázat nesoustavný příběh prvních

českých království do jediné silné tradice, dokládají pěticemi korunovaných mužských a ženských hlav zkrášlené konzoly vítězného oblouku kostela Krista

Spasitele (Salvátora) v Anežském klášteře, jehož výstavba byla zahájena za vlády Přemysla Otakara ll., jinak také pátého krále Čechů © Martin Wihoda, 2015 Cover & Typo © Vladimír Vimr, 2015 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7422-278-8

Ostudné vyhnání Středoevropské univerzity, hlavou státu v pří­ mém přenosu zcizené protokolární pero, nekončící proud obhroublých urážek a polopravd z úst jeho nástupce a hlavně servilní předklon k Východu jsou bolestnou připomínkou, že nás předchá­ zela (a pohříchu i nadále předchází) pověst samolibých křupanů, od nichž lze čekat spíše házení klacků pod nohy než obhajobu společně sdílených hodnot. Sotva se ale divit, když v našich hlavách bytuje od 19. století zmatená a ještě více zhoubná představa, že nám Bílá hora vzala elity a že jsme se stali obětí cizáků a současně národem prostých lidí. Odtud ona dědičná nedůvěra k "vrchnosti", která nám samotným podvědomě brání zapojit se do budování obce v užším i širším slova smyslu. Bez prozíravých a sebevědomých vůdců se ovšem neobejde (a nikdy neobešlo!) žádné společenství, a přestaňme si proto konečně namlouvat, že v českých zemích je vše poněkud jinak. Dlužíme to sobě i Evropanům, kteří nám nabídli pomocnou ruku a přijali nás mezi sebe v naději, že i my jednou pochopíme, že jejich svět vznikl z dobré vůle a nesamozřejmých dohod a že by bylo vhodné převzít díl odpovědnosti za věci veřejné. Pro příklady netřeba chodit daleko, neboť, jak praví Kniha Jobova, jsme tu od včerejška, k _němuž patří příběh prvních českých království, jenž dokazuje, že Cechům bylo

5 HESTERNI QUIPPE

SUM US

přiznáno místo na mapě Evropy jen proto a pouze proto, že jejich předáci věděli, kam a proč chtějí patřit.

6 PRVNI (ESKA KRÁLOVSlVi

Dosud napáchané škody jsou značné, nicméně nevzdávám se opatrné naděje, že není vše ztraceno. Uprostřed sílícího osobního zmatku a nejistoty jsem proto dvojnásob vděčný přátelům ve Vídni, Mnichově, Berlíně, Poznani, Varšavě, Praze a Brně, že naslouchali mým úvahám nad složitými počátky české státnosti a opakovaně mi pomohli nezištnou radou i skutkem. Spolehlivou oporu jsem nacházel zejména ve svém domovském pracovišti, spolupracovnících i studentech, nicméně vlídného přijetí se mi dostalo rovněž v knihovně MGH, na obou pražských hradech (na Vyšehradě mě dokonce pohostili skvělou svatomartinskou husou) i v podhradí. Díky všem alespoň takto, zvláště jsem pak zavázán Janovi Klápště, Kateřině Tomkové, Janě Maříkové-Kupkové a Ladislavu Varadzinovi za cenné připomínky k dílčím kapitolám, oběma posledně jmenovaným mimoto za laskavý souhlas s přetištěním vybraných obrazových příloh, což platí rovněž pro Andreu Bartoškovou, Ivo Štefana a Dalibora Havla. Děkuji také Grantové agentuře České republiky, jež podpoři­ la návrh mého projektu, paní Evě Pleškové, ředitelce Nakladatelství Lidové noviny, za vřazení rukopisu do edičního plánu, Janu Urbanovi a Šárce Křivákové za jistotu redakčních a výtvarných úprav. Závěrem, nikoliv ale na posledním místě, putují mé díky za Veronikou. Za vpravdě bezmeznou trpělivost ... Maloměřice, 9. března 2015

I. DVĚ TĚLA

KRÁLE

•

BÝVALY ČASY, KDY SE O PŘEDNOSTECH, ČI SLABINÁCH výsledků vědeckého poznání nerozhodovalo od zeleného stolu, nýbrž v recenzních rubrikách a přednáškových sálech, jež autorům kladly někdy zdvořilé, jindy příkré, vždy a bez výjimky však dobově závažné otázky. Nadšená chvála se tak pravidelně protínala a křížila s pochybnostmi a teprve po letech se ukázalo, který spis je nadčasový a který jen hromadou potištěného papíru. Obé však patřilo k dialogu, jenž přímé účastníky i zaujaté pozorovatele opakovaně přiváděl do jakési "společné knihovny", v níž bylo možno rozjímat nad povahou sdílených hodnot. Netřeba ale lamentovat nad povrchností našeho světa, neboť kdo a co nám může bránit v návratu k úvahám, které vyrostly z poctivé diskuse a ctily její pravidla? A pokud jsou vetknuta před následující řádky "První česká království", potom snad ani nelze minout poslední velkou práci Ernsta Hartwiga Kantorowicze o dvou tělech krále (The King's Two Bodies), jež byla zpřístupněna tiskem v roce 1957 a jako zasvěcený úvod do středověké politické teologie (A Study in Medieval Political Theology) vlastně nikdy nepřestala být předmě­ tem obdivu i terčem kritických poznámek. 1 Rozporné dojmy z čet­ by jsou přitom podmíněny složitou strukturou díla, jež má nejblíže k souboru deseti rozličných studií, což dalo vzniknout duchaplné poznámce, že kráčet středověkem po Kantorowiczově boku je jako toulat se za noci neznámou, jen spoře osvětlenou krajinou. 2 Vše podstatné přitom sděluje název: "Dvěma těly krále" se v tudorovské Anglii rozuměla dvojznačná role pomazaného vládce, který žije v smrtelném, přirozeným lidským slabostem podléhajícím těle, a zároveň ztělesňuje Boží vůli a propůjčuje tak křehkému svazku vládnoucích a ovládaných nadčasový rozměr. 3 Ernst H. Kantorowicz hledal vzdálené počátky dvojí podstaty královské moci v raném středověku a v představě christologického království (Christ-centered Kingship). Obraz vládce mezi světy měl b!t rozvinut a kultivován ve skriptoriích karolinského a otonského veku a poté přenesen do souřadnic vleklého zápasu světské a církev-

9 DVt TtlA KRÁLE

10 PRVNÍ ~ ESKA

KRÁLOVSTVÍ

ní moci. Jako korunního svědka si autor předvolal normanského anonyma (Anonyma z Yorku), jenž někdy kolem roku llOO dospěl k závěru, že král je jakási gemina persona, napůl lidská a zpola hožs~á, ~ čehož ply~e, že hy se obec věřících neměla obracet k papeži, nybrz k Jeruzalemu, kde musí mít lepší povědomost o životě a smrti prvního korunovaného krále Ježíše Krista. Sakralizované pozemské královsn:í ~vše,m utrpělo za hoje o investituru vážné šrámy a jakkoliv hyl dualisticky koncept panovnické moci zachován, personifikovaného P~na nahradilo před koncem 12. století zjevené Boží právo. Symhohcké rozvržení nové, na věčném právu založené monarchie (Law-cent~red ~ing~hip) pak kodifikoval Fridrich II. Sicilský, když do melfskeho zakomku nechal v roce 1231 vložit obrat, že král je ot~em_ ~synem _spravedlnosti, větším i menším než on sám (pater etfilius ~':;tltl~ye,. mawr et minor se ipso). Sakrálně chápaná korunní práva ~Iz dl~~~da c_estu ~e království ~koruně) coby nesmrtelné, politicky jedn~JIC~ ohc~ (Pohtrcentered Klngship), která na sebe brala podobu mystickeho tela Knstova (corpus rei publicae mysticum), čímž se nevědomky vracela před rok 1000, k christologickému učení o králově nesmrtelnosti (The King never dies). Ve své podstatě sekularizovaná teologie zároveň předznamenala vznik moderního státu (Man-centered Kingship), jehož tvůrcové se měli řídit Bohem stvořenou lidskostí (humanitas). 4 _Lehkost, s níž Ernst Kantorowicz splétal dílčí postřehy, vtiskla spisu punc subtilnosti, který vzrušoval i dráždil. Celé kapitoly byly odmítnuty jako nepřesvědčivé a upovídané, a protestům neunikla ani státotvorná symbolika, neboť v kantorowiczovské složitosti hy P~Ý ned~vala smysl. Jiné hlasy se jedovatě dotazovaly, proč hy modermmu statu měla předcházet těla dvě a nikoliv jedno, tři nebo žádné,5 a zatímco se na obou stranách Atlantiku ne zcela ohleduplně přetřásalo, nakolik lze dvě těla spojovat vlažným poměrem pisatele k ženám, slovutný AJain Boureau v knize objevil melancholickou zpověď člověka, jenž teskní po zmizelém světě. 6 Těžko asi mít kritikům za zlé, že ve Dvou tělech krále rozpoznali důmyslně zakódovanou životopisnou črtu, neboť Kantorowiczovy osudy se skutečně ubíraly stezkami poněkud křivolakými. Narodil se 3. května 1895 v tehdy pruské Poznani do bohaté, německou kult~r?u si~n~ ovlivněné židovské_ rodiny. Dědem Hartwigem založená h~erka, Je~_se_ roku 1907_ změmla v kvetoucí rodinnou akciovou spole:nost, ZaJIStila Ernstovi bezstarostné dětství pod dohledem anglieke ~uyvernantky a na královském gymnáziu Augusty Viktorie, které navstevoval v letech 1903-1913, se mu zase dostalo slušného huma-

nitního vzdělání. Sám ale náležel k spíše průměrným studentům, a proto se po maturitě odebral do Hamburku, aby zde nastř~dal potřebné obchodní zkušenosti. Do běhu událostí však zasáhla valka a již v srpnu 1914 se Ernst Kantorowicz do~rovolně přihlásil k poznaňskému pluku polního dělostřelectva. BoJovaly u Verdunu,..Po ,zranění a krátkém pobytu na východní frontě hyl prevelen k aSIJSkemu sboru do Turecka. Na jaře 1918 se vrátil do Berlína, dal se zapsat do kurzu pro tlumočníky, aby se po kapitulaci přesunul do Poznaně, jejíž příslušnost k Německu ohrož_ovala polská secese. ~ojoval ~ov: něž v řadách dobrovolnického fre1korpsu se spartakovc1 v Berlme a poté s komunisty v Mnichově, kde se rozho~l ~ro stu~ium ~áro~ní­ ho hospodářství. První zkrácený semestr stravil v Mmchove, ovsem na podzim 1919 se imatrikuloval v Heidelherku, jemuž zůstal věrný do léta 1921, kdy pod dohledem uznávaného ekonoma Eherh~rda Gotheina složil závěrečné zkoušky s nejvyšším hodnocením. Htstorickým školením nezasaženého premianta, za což mu Percy Ernst Schramm udělil titul geniálního samouka, přivedl k zájmu o minulosti teprve básník Stefan George, který vyznával ideu "Skrytého Ně­ mecka" (Das Geheime Deutschland), jakéhosi tajného společenství, jež mělo uchovat a v pravý čas vzkřísit to nejlepší z lidských forem a sil v podobě svatého Německa. 7 • Právě "Skrytému Německu" Ernst Kantorowicz připsal svého Fndricha ll., jinak elitářsky-mýtotvornou biografii,8 která mu vynesla nejen ostré námitky, nýbrž také uznání spolu s čestnou a od roku 1932 řádnou profesurou středověkých a novověkých dějin na frap.kfurtské univerzitě. Samo dílo však začalo žít druhým životem. Utě­ chu v něm údajně nacházel Klaus, hrabě Staufenherg a před popravou si měl Fridricha II. vyžádat admirál Wilhelm Canaris. Slova obdivu bohužel zněla i z druhé strany. Že kniha leží na jeho nočním stolku, se hostům chlubil Henrich Himmler, Hermann Goring měl jedním výtiskem obdarovat Benita Mussoliniho a ne_hylo ~ajemst:í~~ že v práci našel zalíbení Adolf Hitler. 9 Na KantoJ~Owiczovt proto Jest~ ve třicátých letech ulpěl cejch prominentního Zida, s nímž zápas1! po zbytek života. Zapomenut tak hyl 30. duben 1933, kdy osohne požádal pruského ministra pro vědu, umění a školství o zvláštní dovolenou, přestože rasové zákony alespoň formálně přihlížely k zásluhám neárijských frontových veteránů. V listopadu sice vypsal přednášku, kterou věnoval oslavě "Skrytého Německa", 10 nicméně vzápětí hyl rektorem upozorněn, že nacionálně smýšlející studenti uvažují o provokacích a bojkotu a že hy se měl nechat emeritovat. Pomocnou ruku mu podal Paul Kehr, prezident v Berlíně sídlící spo-

11 DVf

Tf tA KRÁLE

12 PRVNi (ESKÁ KRÁLOVSTVi

"·.·::::;::v~-n:: "'r~·.:-: 6..-"'"~7i'*iii'5if~· ?WSF.r

lečnosti Monumenta Germaniae historica. S tichou podporou přátel mohl studovat v anglických, francouzských, italských a polských archivech a knihovnách, ovšem po křišťálové noci již nebylo proč váhat a koncem roku 1938 vycestoval přes Oxford do Spojených států. u Bezradnému útěku se blížící loučení s Německem neznamenalo, že by Ernst Kantorowicz zpřetrhal všechna pouta k domovu. Nejen že si dopisoval se zbytky georgiánů a do prosince 1941 (!) pobíral německou penzi, jež mu pomohla překlenout první měsíce na americké půdě, ale v zavazadle převážel rukopis, který ohlašoval proměnu charismatického vypravěče v citlivého glosátora sakrálně teologické symboliky. Tu sledoval v liturgických zpěvech k oslavě panovníka (laudes regiae) od antiky, přes znovuobjevení v karolinské říši, po groteskní dozvuky v hymně fašistické Itálie. Vla stnoručně přeloženou práci zpřístupnil veřejnosti v roce 1946, 11 kdy již nebyl vyhnancem, nýbrž občanem Spojených států amerických (1945) a profesorem na kalifornské univerzitě v Berkeley. Pohříchu opět ne nadlouho. V červnu 1949 byl správní radou vyzván, aby složil slib věrnosti (Loyalthy Oath), což odmítl, neboť choval v paměti vzpomínky na berlínské a mnichovské ulice roku 1919, kdy se dobří vlastenci měnili ve špatné občany a bezděčné spolutvůrce národně socialistické diktatury. Ve svém vzdoru setrval až do přechodu na ústav pro pokročilá studia (Institute for Advanced Study) v Princetonu, kam jej po přímluvách a na návrh vědecké rady přijal Robert Oppenheimer. Při skromných povinnostech se mohl obklopit studenty a v klidu dokončit své mistrovské dílo, na němž začal pracovat v Berkeley na sklonku čtyřicátých let, okouzlen Maxem Radinen, šarmantním a na slovo vzatým znalcem starého práva. 13 Ernst Hartwig Kantorowicz prožil hned několik životů, a možná i proto se rád skrýval za maskou srdečného, někdy i drsným vtipem neskrblícího společníka, který o sobě prohlašoval, že jediné, v čem se opravdu vyzná, je kuchtění. Přátelé z amerických let se však shodují, že se jeho život rozpadl na dvě části a že se nikdy nevzpamatoval z rány, již mu po nástupu Hitlera uštědřil jeho přítel "Woldi", hrabě Uxkull-Gyllenband, vedle něhož se cítil od první hodiny absolutně šťastný. Pro jedny tak zůstal skvělou pamětí obdařeným milovníkem dobrého vína a pozorným hostitelem, pro jiné zase nacionalistou a snílkem, který se zapletl s mocnými třetí říše, pod jejichž ochranou mohl svobodně cestovat a přednášet, aby se nakonec s milostivým požehnáním Hermanna Goringa usadil ve Spojených státech. 14 Výčitky a pomluvy byly Kantorowiczovi v patách až do 9. září 1963 a svým způsobem se nad jeho odkazem vznášejí ještě dnes. 15

Co mu naopak nikdo neupíral, je literárně a myšlenkově,~říbené dílo, které se nebojácně vydalo proti toku času za mys~enem mo: derní státnosti, 16 neboť "Dvě těla krále" prokázala, že Je moderm státnost složena z různých vrstev a kdo by pochyboval, nechť pohléd~ ne na Pražský hrad, který nám připomíná, jak se v české státnosti protíná omezenost smrteln~ů s majest~tem. ~i~ulo~ti. Obd~bně můžeme žasnout, proč hlas hdu rozhodl, ze neJvetsim Cechem vsech dob je římsko-německý císař Karel IV., proč úcta, již sekularizovaná občanská společnost prokazuje koruně svatého Václava, nemá daleko k mystickému vytržení a proč státní nebo státnímu dohledu podléhající úřady a instituce užívají s~~bol kr~lovs~ého "lva. ?rol~ s Ernstem Kantorowiczem se proto muzeme ptat, kym vubec JSme. Potomky občanů, kteří se na podzi~ 1918 ro_zhodli p~~ rep~bli~~' nebo dědicové středověké monarchie? Platny kalendar, v nemz Je 28. září zatrženo jako den české státnosti, z nás činí bohabojnou obec svatého Václava, ovšem stejný kalendář zasvěcuje státotvorným oslavám l. leden, kdy se rozpadla česko-slovenská federace. Na jejich troskách měl být obnoven český stát, čímž je řečeno, ž~ před roke~ 1993 český stát bud' nebyl, nebo mu vládl kdosi jiný. Ze by repubhkánské Československo, jehož samostatnost se stále slaví 28. října? Vzájemně se popírající státní svátky vzešly ze smutně pros~ulého zákonodárného kutilství, které se řídilo prostoduchým pravidlem, že daňoví poplatníci oslavy neprožívají a že je v podst~ tě jedno, kd~, kdy a proč se zasloužil o prodloužen~ ví~en~y. Ne, -:-.e by to~~ - nekdy bylo jinak. Ke svatému Václavovi ~djakz1v.a patnl~ d_obre jldlo a řádný žejdlík piva, takže od 13. stoleh mus~h leg:nd1ste :vrvr~cet, že je patronem opilců. A zlomyslná náhoda Sl zalaskoval~ I s Vac~a~ vem Klausem, když jej na konci roku 1992 nechala pronest zdraviCI obnovené (?) České republice na starobylém Vyšehradě, před ještě staroslavnějším sousoším Záboje a Slavoje, které si na úsvitu české­ ho národního obrození vymyslel Václav Hanka. Můžeme dozajista naříkat nad poslaneckou vynalézavo~tí, )e~ svedla pod jeden praporec republik~n~k~ ct~osti : ~o__na~ch~ckymi tradicemi, ale právě tak se můžeme dlVlt, Jak Je mo~ne, ~e Sl vy~ledek v ničem nezadá s příklady, které Ernstu Kantorowiczo_vl ~ov?lily ~a­ hlédnout do světa posvátných, z generace na generaci predavanyc~ ctností (dignitas non nwritur)Y A jakkoliv bohemikálně laděné kapitoly ve "Dvou tělech krále" zastoupeny nejsou, se znalostí této práce lze státotvorné dílo českých knížat přij~out jako výzvu k zamyšlení nad zrodem politicky jednající obce Cechů (gens v~ohem~noru~). Překvapuj e jen, že si česká společnost dlouho vystacila s myty kmze-

13 DV~ T~LA KRÁLE

cího věku a že korunu nevnímala jako svorník veřejného pořádku, přestože v neosobním rozměru uvažoval již druhý král Čechů Vladi-

14 PRVNI (ESKÁ KRÁL0\151VÍ

slav, když v šedesátých letech 12. věku postoupil johanitům majetky, které b,rly součástí korunních držav (ad coronam regni mei pertinen18 tem). Ze by tomu mohlo být jinak, přesvědčil své poddané teprve Karel IV. Nejprve však musel korunou obdarovat svatého Václava, čímž se jmenoval dočasným zástupcem nebeského knížete Čechů. Bezmála tři stovky let po Vratislavově korunovaci a dobrých 150 let od chvíle, kdy Praha povýšila na sídlo dědičných králů. Jaká tedy byla první česká království? Sebevědomě-charismatická či snad pragmatick(}-titulární? A platí-li druhá možnost, proč se Pře­ myslovci smířili s podřadným důstojenstvím? Museli si přiznat, že se společnost vztahuje k hodnotám, s nimiž se sakralizované království jednoduše míjí, a že korunu mohou obhájit pouze jako soukromou poctu? Hořká, perem dobových zpravodajů zvěčněná zkušenost naznačený směr úvah nevylučuje, byť bez výhrad se dnes lze shodnout na jediném. Že se obtížná proměna knížecích Čech v Čechy královské stala místem, kde je možno přemítat nad složitými počátky české státnosti.

II. KOSMŮV VRATISLAV

PŘESTOŽE OBRATNOST, S NÍŽ SVATOVÍTSKÝ DĚKAN KOSMAS uspořádal příběh Čechů, budí i po staletích zasloužený obdiv, nad způsobem,

jakým do něj zasadil Vratislavovu korunovaci , se nelze ubránit lehkým rozpakům. Nejen, že v dědičných přemyslovských državách nevídanou událost odbyl doslova několika řádky, ale povýšení knížete a přísně vzato i svého pána na prvního krále Čechů pojal jako nedůležitou předehru pro sjednocení pražské a moravské diecéze do jednoho celku. Před čtenáři tak zamlčel, proč byl Vratislav v Mohuči roku 1085 prohlášen za vládce Čech a zároveň Polska (tam Boemie quam Polonie) a k čemu císař Jindřich IV. potřeboval souhlas shromážděných knížat. Bez valného nadšení se zmínil rovněž o korunovaci, jež měla proběhnout nadvakrát. Nejprve na údajně slavné synodě (synodus magna) v Mohuči, kde Vratislav obdržel z Jindřichových rukou královskou čelenku, 1 a poté 15. června 1086, kdy trevírský arcibiskup Egilbert sloužil v Praze mši, během níž knížete pomazal a vsadil mu na hlavu královskou korunu.2 Svatovítský děkan se pasoval na očitého svědka, neboť v závěru příslušné kapitoly zdůraznil , že osobně viděl (ego vidi), jak císař v Mohuči ověřil platnost listiny pro pražské biskupství vlastnoruč­ ně provedenou iniciálou. 3 Jiné, na Kosmově kronice nezávislé opisy privilegia ovšem dokazují, že dokument nebyl zpečetěn v Mohuči, nýbrž v Řezně/ což Kosmovi zjevně nezůstalo utajeno, neboť v opač­ ném případě by asi nevynechal datační formuli a nejspíš by si odpustil i věcně zbytečnou vsuvku, s jejíž pomocí se objevil mezi přihlíže­ jícími. Předivu vzpomínek se vzdálily také obě korunovace, které si Kosmas vypůjčil ze světové kroniky Reginona z Priimu a kouzlem nechtěnéh9 tak přenesl Vratislavovo povýšení z roku 1085 do _dob, kdy Frankům začal vládnout král Pipin a Karel Veliký přijal v Rímě císařskou korunu.s Kosmův vztah k dílu priimského opata kolísal mezi úctou a závislostí, nicméně těžko jej vinit, že zápletku popsal spíše Reginonovým než vlastním perem a že v Mohuči Vratislava obdařil nejprve "pouhou" čelenkou (regalem circulum), 6 aby jej posléze v Praze vyzname-

17 KOSM OV VRATISLAV

nal korunou (diadema) a královskými odznaky. 7 V Mohuči prostě nebyl přítomen a rovněž svatovítskou korunovaci mohl znát nejvýše z příležitostných rozhovorů, protože, jak se zdá, uprostřed roku 1086 se ještě zdržoval v Lutychu, kde se dle vlastních slov toulal po trávnicích a lukách gramatiky a dialektiky, 8 takže do Čech se vrátil snad až kolem roku 1090, tedy těsně před koncem Vratislavovy vlády. 9 Vysvětlují však léta strávená na proslulé katedrální škole u svatého Lamberta v Lutychu opravdu vše?

18 PRVNÍ ~ESKA

KRÁLOVSTVí

DOBŘÍ BÝVAJÍ NÁM VZATI

Nahlédnout do světa, který dal vzniknout Kronice Čechů, dnes není možno jinak než po boku tvůrce, jenž ovšem přijal roli zaujatého pozorovatele. Na cestě proti toku času se tak lze pouze domýšlet, kde se Kosmas přidržel běhu událostí, kde mu vtiskl nový smysl, a hlavně jak si jeho narážky vykládalo poměrů znalé publikum. Přijalo bez námitek obraz zbožného knížete Spytihněva ll., který měl za své vlády (1055-1061) chránit vdovy a sirotky a příkladně se starat o blaho duchovenstva? Stačilo snad, že rozhodl o výstavbě velkoryse rozvržené baziliky svatého Víta, aby se jinak nevýrazný vládce proměnil v symbol moudré a spravedlivé správy věcí veřej­ ných, na jehož pomník svatovítský děkan vytesal povzdech, že z tajného Božího úradku zlí zůstávají, kdežto dobří nám bývají vzati (Dei iudicio malos relinqui, bonos subtrahi de medio)? 10 Čeho jsme tu svědky? K pozůstalým necitlivé, jinak ale naprosto nevinné zkratky, nebo se Kosmas předem a bez milosti vypořádal s Vratislavem, jenž usedl na pražský stolec v roce 1061 právě po smrti "ctnostného" bratra Spytihněva? Nutno přiznat, že svatovítský děkan nešetřil inkoustem, jen aby prokázal, že Vratislav byl mrzkým a nevyzpytatelným panovníkem, který nevěřil ani nejbližším, pokoušel se získávat nepatřičné výsady a pokud selhal, propadal bolestínství a beznaději. V mládí se údajně děsil (valde eum timuit) staršího Spytihněva, a když se doslechl, že se jeho bratr vypravil na Moravu, aby nově uspořádal zdejší pořád­ ky, zbaběle opustil Olomouc i těhotnou manželku a doprošoval se ochrany uherského krále.'' Po řádné volbě, která se řídila závětí knížete Břetislava 1., 12 zase přehlížel přísahy (memor sacramentorum) a žil v trvalých obavách, že se proti němu spiknou mladší sourozenci Konrád a Ota. Strach ~nedůvěrou řídily jeho kroky i v roce 1068, kdy po smrti biskupa Sebíře doporučil za nástupce svého kaplana

Lance, přestože musel vědět, že otcova poslední vůle zní jinak a že se k převzetí úřadu připravuje mladší bratr Jaromír: ~ehdy se Ko~ mas nechal slyšet, že jako liška neutíká tam, kam mrstl ocasem, kmže něco podržel v srdci a něco jiného svěřil bratrům, neboť svolal do zemské brány u Dobenína válečnou poradu v naději, že upro13 střed ozbrojené hotovosti lépe prosadí Lancovu volbu. Od počátku zvrácený úmysl (sinistra intencio) však zhatil předák Kojata, který měl Vratislava napomenout, že je nemravné rušit závazky stvrz_ené 14 pod přísahou víry (sub ~d~i sac_rarr;ento ). R~~zhořč~néh~ KoJ~,tu podpořil Smil z rodu Boze1ova, 1enz vyzval pntomne a predevs1m mladší Přemyslovce, aby zvážili, zda více zmůže vychytralost nebo pokora před Bohem nastoleným řádem a spravedlností. Poté se prý Vratislav dal na útěk do Prahy, odkud bratrům vzkázal, že on sám by se nikdy neodvážil odporovat posvátným slibům, kdyby se dříve nedržel zlých a lstivých rad. 15 Nad nízkou povahou knížete Kosmas lamentoval i v pasážích vě­ novaných posledním dnům biskupa Jaromíra. Po _šťastně d~konan~ volbě z roku 1068 totiž měly následovat různé křivdy, až biskupovi nezbylo než roku 1090 opustit diecézi a stěžovat si na bratra u svatopetrského stolce. Výčitkám vévodila laciná touha po slávě, která měla Vratislava přivést mezi křivopřísežníky, protože do Olomouce uvedl nového moravského biskupa, čímž porušil vlastní slib i bulu papeže Klimenta 111.' 6 Jaromírovým nářkům však měli rozm~ět také ostatní sourozenci. Otcovského dědictví byla zbavena rodma olomouckého knížete Oty a v létě 1091 Vratislav napadl Konráda, neboť mladší bratři zachovávali jednomyslnost (erant unanimes), že je nemohl rozdělit žádnými úskoky (per nullas posset eos rex divellere artes), a nyní prý viděl, že konečně zůstal osamocenY Do pokoutně spřádaných plánů Vratislav zahrn,ul rovněž s,vou rodinu. Pochopení našel u manželky Svatavy, nebot prvorozeneho, pro královnu ovšem nevlastního syna Břetislava si podržel pod pří­ mým dohledem, zatímco jinému synu Boleslavovi svěřil Olomoucký hrad. 18 Odstrkovaný Břetislav vypověděl otci poslušnost, a protože se 19 pod jeho korouhví shromáždilo množství statečných mužů, ocitli se Češi na pokraji "války více než občanské" (bellum hoc plus quam civile) a byl by zřejmě spáchán strašný zločin, kdyby znesvářené obci nepřispěchali na pomoc svatý Václav se svatým Vojtěchem. Ve spravedlivém hněvu vylomili dveře žalářů a rozštípali klády, přičemž věz­ ňům uložili jediné břemeno. Měli rozhlásit po všech koutech země: že se Přemyslovci (principes isti) zapletli do hříšných svárů a přestah být hodni Boží milosti. 20

19 KOSMŮV

VRATISLAV

Bratrovražednou šarvátku sice v poslední chvíli odvrátil svatý

Vá~lav, nicméně ~~hlé.prozření pražského dvora nepřijala obec Če­ chu h~~ obav. St~ctlo Sl vzpomenout na Borova syna Mstiše, jenž hyl

20 PRVNI CESKÁ KRÁLOVSTVí

n.a pocatku ~r~tJslavovy .vlády zbaven bílinské provincie a před krutým tr~stem JeJ zachráml pouze noční útěk. 2 1 Po Dobenínu upadli v n~mdost správce knížecího dvora Kojata se žateckým kastelánem S~Ilem, al~ k~m až sahala Vratislavova pomstychtivost, nejlépe doklada! tragicky osud urozeného Benedy. Mladík z dobrého rodu pře­ dák:.Tase se měl dopustit jakési urážky a jako vyhnanec poté věrně slouZil v Krakově provdané Vratislavově dceři Juditě. Po dvou letech ~e od~bra! ~o Míšně, _aby ta~ P?prosil o přímluvu Wiprechta z Grojce, n~~~en~ opa~rny a kralovych nálad znalý velmož jej odkázal na m1senskeho biskupa Bena. Nic zlého nerušící biskup uvědomil krále, který právě dohlížel na přestavbu nedalekého hradu Hvozdce, ~ pro svéh~ hosta získal nejen pozvánku, nýbrž i příslib bezpeč­ nosti (sub fidel pacto). Vybaven čestnou zárukou Beneda souhlasil s rozmluvo~ mezi čtyřma očima a dokonce Vratislavovi vydal svůj dr~hocenny, zlatem zdobený meč. Právem očekával polibek míru, ovs~m ~e~hranné.ho nešťastníka napadl nejprve král a poté i jeho sluzebmci a Vratislavovu zběsilost prý ukojil až pohled na mrtvé trním vláčené Benedovo tělo. 22 ' Haneh~ý,v ~rosto~ lidskou důstojnost urážející výstup vřadil Vratislava meZI pnkladne tyrany, kteří touze po moci obětovali vše od starý~h ze~ských t~a~ic až po vlastního syna. Stejně jako medvěd se pry Vratislav mstil 1 za nejmírnější protestt3 a kdo se mu postavil na odpor, ~eho se bral za pravdu a spravedlnost, hyl bez milosti nahrazen lichometníky. Tolik Kosmas, jehož urputné hlásání vin nemohlo být dílem náhody, neboť on sám hyl obeznámen s učením o panovnických ctnostech a dohře věděl, že dobrý vladař by měl ryravovat věci veřejné s Božím požehnáním, moudře a spravedlivě. Zev hy ~e m.ěl. říd.it blahem obc~ a _nikoliv osobním prospěchem. Že hy mel byt stal?'; usud~~ a v neJistých dobách statečně vést svůj lid. 24 Spravedhveho kmzete Kosmas našel ve Vratislavově otci Břeti­ slavovi a d~~tojn~h~ dědi?~. přemyslovského žezla spatřoval v jeho synu, mlads1m Bretislavovi. " Naopak samotného Vratislava Kosmas ~hdařil. pouze statečností, když jej v bitvě u Mailberku nechal zápoht v. m1ste~h, kde hyl nejhustší šik nepřátel (ubi erat confertissima h_ostz~": aczes)/ 6 a poté, co 14. !edna 1092 zemřel, nejspíš jen z povu~~e ucty k mrtvemu, prohlásil onu zvěst za zlou (sinister rumor), 27 amz by se upa~atoval na více ~ež štědré věno vyšehradské kapituly nebo krvavou h1tvu u Flarchheimu, po níž vděčný římsko-německý

král Jindřich IV. Vratislava vyznamenal posvátným kopím. 28 Vítězství u rakouského Mailherku sice knížeti neupřel, nicméně nechal jej vyhrát nad houfcem pasáčků, kteří byli vyzbrojeni kdejakým železem a bodcem. 29 Moravské biskupství v Olomouci, jehož obnovu si prý kníže vynutil na biskupu Šebířovi, 30 zase mělo způsobit žalostný rozkol mezi dvěma sloupy církve, 31 což ale Kosmovy čtenáře nemohlo překvapit, neboť byli varováni, že Bůh si k sobě povolává nejprve ty dobré.

21 NEJOHAVNĚJŠÍ ZLOČIN OD ZALOŽENÍ PRAHY

Trpký, do léta 1091 a závěru druhé knihy vložený příběh msty a zrady, na jehož konci si Kosmas přizval na pomoc svatého Václava, aby zachránil Čechy před krvavou válkou/ 2 patrně dokázal vystihnout dobové nálady, ovšem vzdělanějšímu publiku asi neuniklo, že svatovítský děkan pracoval s mnohými výpůjčkami z klasické literatury, které textu dodaly patřičný spád, punc vysoké literatury i špetku vzrušení. 33 Zbytek si mohl uvědomit, že Kosmův "nejhorší zločin od založení Prahy" (post conditam urbem Pragam pessimum facinus patratum) odkazuje na první knihu Kroniky, ~ úsvitu práva (primordia legum quadam die), kdy kněžna Libuše Cechům zjevila, kde si mají vystavět hrad Prahu, z jehož zdí v budoucnu vzejdou dvě zlaté olivy (auree ascendet olive),34 tedy dvojice zemských patronů svatý Václav se svatým Vojtěchem,aby na sklonku Vratislavova života a vlády zabránily "válce více než občanské", před níž krále marně varovala brněnská kněžna Wirpirk. 31 Dojemný proslov brněnské kněžny zapadal do souvislého řetězce pohrom, na jejichž počátek Kosmas upozornil strohou poznámkou, že dva týdny po Velikonocích vyhořel chrámový okrsek na Pražském hradě. 36 Hned v následujících řádcích nechal Kosmas krále vytáhnout k Brnu, kde se dostaly ke slovu snad všechny myslitelné vášně, takže ústřední zápletce zdánlivě vzdálený požár sídla zemských patronů a svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha ve skutečnosti ohlašoval blížící se temné časy. A aby nikdo nezůstal na pochybách kde hledat viníka, svatovítský děkan zdůraznil, že se Vratislav rozhněval na bratra Konráda, kterému měl za zlé, že se ujal sirotků po Otovi Olomouckém, jež on sám zbavil otcovského dědictví. S předními země se proto vydal k Brnu veden hříšným úmyslem odstranit i posledního ze sourozenců a nejspíš by uspěl, kdyby se k běhu událostí nepřipletl pražský vilik Zderad. Ten ve slepé nadu-

KOS MOV VRATISLAV

tosti urazil Vratislavova syna Břetislava, jenž tajně požádal 0 radu strýce Konráda, který mu vyložil, že se za všemi nepravostmi skrývá

právě otcův důvěrník. 37

~oční sc,hůzka yřipravila půdu pro druhé dějství, jež započalo vr~zd?u ~ra!ov~ radce Zderada. Kosmas opět neskrblil podrobnost-

22 PRVNi CESKÁ KRÁLOVSTVi

mi, mcmene vypad skryté zálohy notně připomíná neblahý konec stat~čné~o B~nedy:Jen dvořana Kukatu nahradili Lubomírovi synove DrZikraj s Noz1slavem a Olenův syn Borša a Břetislav nemrštil Z~eradovi do tváře výčitky, nýbrž rukavici. Ale především. Veřejně, p~ed zraky. ce!~~o, tá~bora provedený útok neměl daleko k poprave a k zem1 pnbtte telo bylo varováním, jemuž Vratislav, na rozdíl od požárem zpustošené svatovítské baziliky, rozuměl více než dobře. Nadto a s rostoucí obavou sledoval, že mnozí z předáků měli pro synův čin slova chvály a že se větší část vojska přesunula za jakýsi 38 vršek. Tehdy se v ležení měla objevit Konrádova manželka Wirpirk a před shromážděnými předáky králi vytkla, že bez příčiny napadl mladšího bratra, jemuž dluží ochranu (cui debeas esse tutela), ~že od~rá,seb~ :ama, neb?ť mu beztak náleží vše, co mají a užívají jeho hhzc1. Zaverem Vratislava vyzvala, aby již více netrestal svou zemi, čímž pohnula přítomné k slzám a samotného krále k slibu, že bratra Konráda i vzpurného syna Břetislava přijme polibkem míru a ve svazku pokoje (in osculo sancto etin vinculo pacis). 3 ~ Veřejná přísaha došla svého naplnění před Brnem, nicméně Vratislav chápal smírčí polibek jako vnucený a synovi také po straně oznámil, že se ještě ukáže, kdo bude mít poslední slovo. Řekl patrně v~c, než za~ýšlel.' n~boť Břetislav si prý uvědomil, že mír byl uzavr~n v ~ouz1 a mkohv ze_srdce, a ustoupil proto se zbytkem nespokojencu do východních Cech. Tísněný Vratislav obratem prohlásil hr~ tra za přímého nástupce, a jakmile získal slib předáků, že stolec připadne Konrádovi, začal chystat odplatu. Nyní již dvojnásob zrazenému Břetislavovi ale přispěchali na pomoc předáci, 40 a přestože "nejhoršímu zločinu od založení Prahy" zabránilo milosrdenství svatého Václava a svatého Vojtěcha, jeden nepřestal podezírat druhého.41 Nakonec se Břetislav uchýlil ke dvoru uherského krále Ladislava, kde hyl přijat s poctami, zatímco jeho věrní se mohli usadit v okolí Bánova. 4 ~ Šesti kapitolami sevřenou historji 43 spojuje postava stárnoucího tyrana, který přivedl společenství Cechů na práh zkázy. Takto asi zněl ~os~mův v~ka~ čt~nářům, jepchž pozornost ovšem narušovaly souhezne rozvijene zapletky, nejasnosti a protimluvy. Zderadova vražda měla být připravena za tmavé noci (nocte autem sub opaca), 44

kterou Kosmas obvykle vnímal jako rejdiště pochybných sil. Rádcova smrt prý potěšila všechny (omnes), náklonnost však měla Břetislavovi vyjádřit pouze větší a statečnější část vojska (maior pars exercitu et Jorcior bello),4s případně mládež jeho věku a. údajně většin~ v boji ráznějších a statečnějších předáků (par etas wvenum et mawr pars procerum, manu quidem promptiores et bello forciores)."" Velkorysostí se vyznačoval rovněž Kosmův přístup k počtům, v nichž viděl účel­ nou zkratku. Pokud se tedy zmínil, že se u Rokytky sešly tři tisícovky vzbouřenců, měl zřejmě na mysli "nemálo"/7 a pokud 2000 z nich následovaly Břetislava do Uher, nejspíš chtěl říci, že mu "většina" zachovala věrnost, 48 čímž bohužel poněkud zastřel vážnost a podstatu sporu, kterému přitom na stránkách Kroniky přiznal osudové místo. Drobné trhlinky poznamenaly i Kosmou stvořeného krále Vratislava, jenž měl trýznit svěřenou zemi a zanedbávat vladařské povinnosti, nicméně zároveň si vážil rad starších země a posvátnou přísahou všech předáků (congregat terre maiores natu atque corroborat omnium sacramento comitum) nechal uznat nástupnická práva mladšího bratra Konrá'~~ 49 Ale nebyl by to Kosmův Vratislav, kdyby soustavně nepromýšlel zákeřné pletichy, za což jej stihl Boží hněv a vzápětí spravedlivý trest. Uprostřed léta 1091 mu odepřel poslušnost prvorozený Břetislav, v jehož stopách váhavě vykročil lid (populus) se všemi knížaty (omnes principes).so Nejbolestnější ránu však Vratislav utrpěl ll. srpna, kdy náhle skonal (inmatura preventus est morte) nešetrně protežovaný Boleslav.s• Zlomila snad krále smrt milovaného syna a po naléhání královny Svatavy možná i přímého dědice (?), že před Brnem veřejně a pod přísahou potvrdil Konrádova nástupnická práva? A proč potom bratrovi odkázal toliko stolec a české knížectví (solium ac Boemie ducatum)? Vymínil si císař Jindřich IV., že koruna zůstane soukromou poctou, nebo se Vratislav setkal s natolik výrazným odporem předá­ ků, že mnohou obětí vykoupený titul raději sám prohlásil za nepře­ nosný? Nevíme, byť lehkost, s níž Kosmův Vratislav náhle rozpoznal nedotknutelné hodnoty knížecích Čech, nepůsobí zcela přesvědčivě. Jakoby pád Vratislavova království nestál za kloudnou zmínku.

BUĎ SBOHEM ČTENÁŘI MILÝ Nevybíravými odsudky stíhaný Vratislav opustil kroniku 14. ledna 1092 a spolu s ním zmizela v nenávratnu královská koruna, jejíž ztrátu Kosmas přešel mlčením. Zadržela jeho ruku náhoda nebo

23 KOSM ŮV

VRATISLAV

24 PRVNI CESKÁ KRÁLOVSTVÍ

jedn~oduše usoudil, že by měla upadnout v zapomenutí? A pokud se zrekl role zasvěceného průvodce, učinil tak proto, že domácím zvyklostem neznámou "tretku" pokládal za průsečík dynastických svárů? Pro~ ne. Královská hodnost se skutečně míjela s tradicemi knížecích Cech, a mohla tedy být příčinou neshod, jež Kosmas vnímal jako hrozbu pro sakrální, na _úsvitu dějin a práva vyhlášené pořádky, které daly vzniknout obci Cechů. 52 Podle Kosmy žili první obyvatelé země v prospěšné chudobě, a když začali toužit po majetku, skončil zlatý věk blaženosti a ze vzájemných křivd a závisti se zrodila doba soudců. Mezi nimi vynikal jistý Krok, který se těšil takové úctě, že lid povolal na soudcovský stolec i jednu z jeho dcer, věšteckým darem obdařenou Libuši. Po čase se však ~hradil jakýsi vážený muž, že všechny národy mají vládce a že jen Cechové naslouchají ženským právům. Dotčená Libuše proto dala lidu na vědomí, že si může vybrat knížete a že zvolence přijme za manžela s výhrůžným dovětkem, že se napříště bude soudit železnou metlou. Shromážděný dav ovšem nerozumně trval na svém, a tak byl vládcem provolán oráč jménem Přemysl, který po mírném zdráhání přijal odznaky knížecí moci, aby zemi a její lid spoutal zákonem. 5·1 Kosmas vyhradil zvláštní místo proslovu, v němž Libuše Čechům zjevila, co je vlastně čeká. Nejprve zazněla výčitka, že čestný muž se vzdá svobody leda se životel'I!. a že by měl neznalý lid vědět, jaká jsou knížecí práva (iura ducis). Ze si může vybrat vládce podle libosti, ale že povýšené není možno lehce sesadit, neboť kníže pošle jedny do žaláře, jiné na šibenici, a pakliže se mu zlíbí, z některých udělá sluhy, z jiných sedláky, poplatníky, výběrčí, katy, biřice, kuchaře, pekaře nebo třeba mlynáře. Bez rady a vůle starších si může ustanovit setníky, šafáře, žence, kováře, kožešníky a ševce, ze stád skotu a koní si vybere nejlepší kusy a vše, co je dobrého na polích, lukách a vinicích, obrátí ve svůj prospěch. 54 . ~Pochmurnými ~óny pro ložená věštba náležela do svazku pověstí, Jez Kosmas zachytil podle bájného vyprávění starců (senum fabulosa 55 relatio). Zdá se však, že nebyl jen trpělivým posluchačem, nýbrž rovnou spolutvůrcem, neboť Libušinu "řeč" upravil podle První (Samuelovy) knihy královské, 56 která popisovala, jak starší Izraele požádali stárnoucího soudce Samuela, aby na stolec dosadil krále tak, jako je ~omu u jiných národů. Zaskočený Samuel se obrátil na Hospodina, Jenž mu odpověděl, že by měl pošetilé prosbě vyhovět, ale že by měl vš~chn~ důra~ně varovat. Zejména by měl reptaly u:eozornit, že právo kraJe (ws regts) obnáší vládu nad vším a všemi. Ze synové Izraele

budou bez milosti zařazeni do panovníkova vozatajstva a z dcer se stanou mastičkářky, kuchařky a pekařky. Jiné král pověří orbou a sklizní, najmenuje tisícníky a setníky, zmocní se polností, vinic a olivových hájů, ze zbytku bude vybírat desátky a v den, kdy do poddanství uvržený lid začne úpět, on, Hospodin, mu neodpoví. 57 Jak ale vyplynulo z dalšího výkladu, Izraelité přesto zavrhli Hospodina 58 a nadále toužili po králi, který by je soudil a vedl do válek, 59 což nemohlo zůstat a nezůstalo bez trestu. 60 Přirozený (boží) řád byl věcem navrácen teprve v okamžiku, kdy Všemohoucí zasáhl do královského práva, a učinil tak z krále svého poslušného a věrného služebníka. 61 Svatovítský děkan citoval Samuleovo proroctví přesně. 62 Přeskočil pouze Čechům neznámé olivovníky a vozataje a neznámo proč si ze Starého zákona vybral volání po vládci a nikoliv již následné rozhře­ šení. Osvojil si snad augustinovskou představu, která spojovala panovnickou moc s lidskou nedokonalostí a pýchou? A jak se potom stavěl k potomkům legendárního Přemysla Oráče? Měli být nástrojem, jímž Bůh trestal nerozumné Čechy za prvotní hřích, nebo se svatovítský děkan zapojil do učených disputací o legitimitě vlády knížat a králů? Kronika Čechů vznikala v letech, kdy se na říšských knížecích dvorech přetřásaly podmínky wormského konkordátu z roku 1122, a právě zápas o církevní svobody, který v provinčních českých pomě­ rech obnášel ústrky, jichž se měl na pražském biskupu Jaromírovi dopustit jeho bratr Vratislav, údajně ovlivnil i dikci rozhodujících kapitol Kosmova díla. 64 _ Zlomyslné intriky před Dobenínem, kde se kníže pokoušel Cechům vnutit kaplana Lance, 65 a nepravosti páchané na církvi (ecclesie iniusticiam), které Jaromíra přesvědčily, že spravedlnosti se může dovolat jedině v Římě, 66 skutečně nevylučují, že svatovítský děkan sledoval boj o investituru s upřímným zájmem. Znamená to však, že sdílel postoje a hodnoty kuriální strany, v jejichž duchu přepracoval Libušinu řeč do nové, dobově aktuální podoby? Papežské listy směřovaly do různých koutů Evropy a v záplavě mravoučných úvah samozřejmě nemohly chybět obecněji laděné , -s~ntence, které se vyjadřovaly k původu světs!() K důvěrné poradě se dostavil rovněž moravský markrabě Vladislav Jindřich, zatímco spřízněný klan Děpolticů pozvánku buď nedostal, nebo ji odmítl, protože Děpolt III. musel (?) opustit zemi ~ na jaře 1203 se s podporou Dětřicha Míšeňského sblížil s Filipem Svábským. Na jednom z dvorských sjezdů obdržel Filipův souhlas s výkonem zeměpanských práv (regalia) , 161 k čemuž Arnold z Liibecvěrnost

216 PRVNÍ Č ES KÁ

KRÁLOVSTVÍ

1 57

Přemysl

Otakar napodobil svého otce Vladislava přinejmenším v jedné věci. Stými denáry Cechům připomínal, že od roku 1198 vládne jako král a že neztratil přízeň svatého Václava

ku doplnil, že Přemysl byl zbaven českého království, čili knížectví (regnum si ve ducatum Boemie Odackero adultero auferret). 1fi 2 Možná, že Filipovi rádcové doufali, ž~ by tvrdý trest mohl povzbudit domácí nespokojence, ovšem sněm Cechů zjevně usoudil, že by případná rebelie niče mu nepomohla a dokonce se shodl na vyslání zemské hotovosti do Durynska, kde v létě 1203 zvrátila poměr sil a přiměla Filipa k ponižujícímu útěku do Míšně.' 63 _ Vítězstvím rozjařený Ota se obratem svěřil papeži, že bez Cechů, které pro něj získal stolec svatého Petra, 164 by dávno propadl beznaději, a chvála zazněla i v poselství, jež kurie šířila mezi welfskými straníky v Lombardii. K ll. prosinci 1203 datovaný list se zmiňoval o zásluhách českého knížete, kterého jeho věrní nazývají králem (duce Boemie, quem ipsi regem appellant), 165 a slova uznání si vyhradil rovněž pro české předáky (suppanis Boemie), protože měli vlídně přijmout kuriálního legáta a prokázat cenné služby "vyvolenému císaři" Otovi. 166 Kupodivu ani jednou se papež nevyjádřil k průběhu merseburského sjezdu, kde jeho legát Guido v den svatého Bartoloměje (24. srpna) pomazal krále Otu a kde český král slavnostně a před shromážděnými knížaty složil slib věrnosti (homonio deditus regni), 167 přičemž třetí redakce kolínské kroniky uvedla, že Přemysl byl odměněn korunou (confirmaret fidelitatem Boemi sibi, quatenus idem coronaretur ab eo). 168 Spíše rychlým než přesným perem popsaný sjezd sváděl k úvahám, zda v Merseburku nedošlo rovněž k Přemyslovu pomazání. 169 Pokud Guido korunoval římsko-německého krále, sotva by ve stejný den a na stejném místě ověnčil skráně jeho vazala, byť nepřímo mohl naznačit, že prokázané služby nebudou papežem zapomenuty, a když Ota Brunšvický potvrdil českému králi privilegia (iura et privilegia) svých předchůdců, k nimž přidal svobody, země a hrady (tam libertates, quam terras et castra), mohla na pražském dvoře zavládnout mírná spokojenost. 170 Svatopetrský stolec však setrval u mlhavých náznaků až do poloviny dubna 1204, kdy jej znepokojily zprávy ~Durynska. Poté dal papež sepsat dvojici listů, v nichž jasného krále Cechů (regi Boemorum illustri) ujistil, ~e přijal Otou propůjčené výsady, aby mohly sloužit ke cti kostela a Ríše (ad honorem tam ecclesie quam imperii). 171 Především ale 19. dubna Přemyslovi vysvětlil, že ačkoliv mnozí z jeho předků byli vyzna~enáni korunou (regio diademate insigniti), přece nedosáhli, aby je Rím prohlásil za krále (reges eos in suis litteris nominarent), a že věci neprospěla ani korunovace, kterou provedl vznešený muž, švábský vévoda Filip, jenž nebyl korunován podle práva, a nemohl tedy právoplatně povyšovat jiné.

217 PRVNÍ MEZI

KNí2ATY

218 PRVNI (ESKA KRÁLOVSTVÍ

Zlatá bula sicilská, aneb Fridrich II. Sicilský potvrzuje Přemyslu Otakarovi I. ve.škerá práva, která v minulostí získal od jeho strý ce Filipa, a propůjéuje mu další jmenovitě vypočtené svobody

Když se tedy papeži donesla prosba vyvoleného císaře Oty, k němuž se král Čechů přiklonil po apoštolském napomenutí, a protože je chvalně známa oddanost českého krále, rozhodl se lnocenc III., že také on chce Přemysla nazývat králem a vyzval jej k neodkladnému (ut quam citius poteris) přijetí královské koruny. 172 Kuriální notář si lehce vymýšlel, neboť výčet "mnohých" korunovaných předků (multi fuerint in Boemia) by se rychle vyčerpal u Přemyslova prapraděda Vratislava a otce Vladislava, a právě tak se pražský dvůr mohl ohradit proti glose, že žádný z nich nebyl v Římě nazýván králem, když apoštolský pozdrav zaslal do Čech Alexandr 111. 173 V podstatných bodech se ovšem Inocenc III. nemýlil. S upřímným potěšením si pak asi Přemysl nechával předčítat řádky, v nichž hyl papežem ujištěn, že by jej chtěl považovat za krále (regem te de cetero reputare volumus), s dovětkem, že by měl přijmout korunu (sollempniter coronari) z rukou krále Oty (ab eodem rege Ottone te facias), čili v duchu říšských tradic. 17 1 Oba listy mohly být v Praze rozpečetěny na konci dubna, ovšem, jak se ukázalo v létě a na podzim 1204, Přemyslův návrat pod štaufské praporce dokázaly nejvýše oddálit. Přesto se papež neodvolal a korunu Přemyslovi neupřel ani Ota Brunšvický, byť k českému leníkovi začal chovat hlubokou a dlužno podotknout i oprávněnou nedůvěru. Jako by si společenství říšských knížat zvyklo, že Přemysl získal dědičný královský titul. O povaze změn však víme dosti málo. Zejména proto, že Otovo privilegium z roku 1203 i Filipova listina z roku 1198 zmizely v nenávratnu a lze se proto jen dohadovat, nakolik k nám promlouvají prostřednictvím Zlaté buly sicilské, která se obecně hlásila k starší z nich (rex Philippus omnium principum habito consilio per summ privilegium instituit). 171 Budiž před následující řádky vetknuta vysvětlující poznámka, že se Zlatou bulou sicilskou nerozumí písemnost jedna, nýbrž tři, a že takto označený soubor spojují místo a čas, tedy Basilej, 26. září 1212, diktát a ve zlatě vyvedená majestátní pečeť sicilského království, jež listinám propůjčila název, a v neposlední řadě vydavatel, tedy Fridrich II. Sicilský. 176 Dvě privilegia byla adresována Přemy­ slovi, třetí se hlásilo k moravskému markraběti Vladislavu Jindři­ ch.ovi, a protože říšských poměrů neznalý Fridrich dokázal přesně a Jasně pojmenovat vše podstatné, zdá se, že jeho notář mohl nahlížet do spolehlivého, věcně přesného konceptu, který skutečně mohl vycházet z výsad krále Filipa a nejspíš i krále Oty a který byl upraven do žádoucí podoby na slovo vzatým znalcem provinčního dění. Nejspíš právě odtud vzešla Fridrichova chvála, že se pro něj

219 PRVNI MEZI KNÍŽATY

220 PRVNÍ (ESKÁ KRÁLOVSTVí

Fridrich II. Sicilský propůjčuje, daruje a potvrzuje Přemyslu Otakarovi I. statky, držat-y a léna ve Francích a Vogtlandu a slibuje, že z moci míšeňského markraběte Dětřicha vyprostí hrad Donín

vyslovil český král jako první z knížat (a prinw inter alios principes) a jen těžko mohl vědět, proč Přemyslovi záleželo na slibu, že odznaky moci budou předány tomu, koho si Češi vyberou za krále (ab ipsis in regeme electus fuerit). Sicilským zkušenostem se ovšem vymykal i zbytek výsad, jimiž Fridrich potvrdil nedotknutelnost zemských hranic a právo českých králů uvádět do úřadu biskupy, aniž by mohl vymáhat více než přítomnost Čechů na řádně ohlášených dvorských sjezdech v Bamberku, Norimberku a Merseburku a podporu tří stovek jezdců na římské jízdě, již mohly vyvážit tři stovky 177 Bez nadsázky nesrozumitelným hlavolamem stříbrných marek. se pak mladému Štaufovi musely stát majetkové zájmy pražského dvora, které zahrnovaly drobné, někdy svobodné, jindy lenní statky ve Francích, Vogtlandu a v povodí řeky Muldy. 178 Výslednou podobu Zlaté buly sicilské měly na svě domí tři osohy, jmenovitě Jindřich de Parisius, kterému náležel titul notáře (notarius et fidelis noster), dále zastupující protonotář (viceprothonotarius) Oldřich a konečně protonotář královského dvora (regalis curie prothonotarius) Bertold z Neuffen, 179 jenž diktoval jednu z Fridrichových listin již ve Veroně 25. srpna 1212. 180 V dalších letech opatroval pečeť a dohlížel na chod kanceláře, takže v Basileji mohl být nadřízeným protonotáře Oldřicha. Ten zřejmě vypracoval datační formule a možná se postaral o přivěše ni zlatých pečetí, což patřilo k povinnostem nižšího kancelářského personálu. Nadále však zůstal kanovníkem basilejské kapituly, protože záhy se v kan celáři objevil jeho jmenovec, který se psal podle Bollingenu a Ulmu. 181 A notář Jindřich? Náležel ke školeným notářům, anebo hyl hostem, jenž přijal Fridrichovu nabídku a 26. září 1212 přilo­ žil ruku k dílu? Fridrichovy listiny z roku 1212 skutečně nazna čují, že jej na dlouhé cestě za říšskou korunou doprovázela skupina jihoitalských notářů,182 ovšem patřil mezi ně Jindřich de Parisius? Těžko rozhodnout. Katalog sicilských baronů sice zmiňuje rod Parisio, který na konci 12. století držel významná léna, ale pokud by mezi ně náležel notář Jindřich, 183 proč mu byla svěřena jediná zakázka (Zlatá bula sicilská) a proč na n ěj Fridrich nepamatoval prebendou, když jiné průvodce z roku 1212 odměnil štědrým desátkem. 184 A pokud Jindřich ovládal zvyklosti sicilské královské kancelá ře, jak je možné, že se ve Zlaté bule sicilské prolínají vlivy jihoitalské, říšské a dokonce i kuriální? 185 A proč dal v Basileji přednost pečetidlu , jehož právní hodnota byla na severní straně Alp přinejmenším sporná, když po většinu roku 1212 Fridrich užíval typář, který se shodoval s protokolem vydá-

221 PRVNI MEZI KNíZATY

··:i!

.·,li

222 PRVNÍ ( ESKA KRÁLOVSTVÍ

vaných listin, v němž se pravidelně objevovalo sousloví imperator electus, tedy vyvolený, čili budoucí vládce římsko-německé říše? 186 Dokonale zachovaný otisk Fridrichovy sicilské pečeti zajistil basilejským bulám z 26. září 1212 přitažlivé jméno a jihoitalská tradice poznamenala rovněž vzhled propůjčených výsad. Nepřehlédnutelné jsou zejména protokoly listin. Všechna privilegia z 26. září spojuje pečlivé provedení Fridrichova jména a zejména pak iniciály "F", která je protažena přes několik řádků, vyzdobena rostlinným vzorem (lettres fleurées) a střapci na vnější hraně. Zbylá písmena (REDERICUS) se přimykají k střední příčce iniciály. Její horní ramínko bylo vyhrazeno majuskulou provedené invokaci, kterou postrádá bula, v níž Fridrich vymezil práva a povinnosti českých králů. Naznačené a nevyplněné řádky prozrazují, že na to písař patrně zapomněl právě tak, jako přehlédl chybějící spodní střapec u iniciály F v druhém privilegiu pro českého krále. Obecně vzato, úvodní část protokolu skutečně mohl sestavovat sicilskou kanceláří školený písař. Dvě odlišné tradice stanovily vzhled svědečných řad. Zatímco privilegium, kterým si Přemysl pojistil državy a léna ve Francích a Vogtlandu, respektuje v Říši známá pravidla, druhá Fridrichova listina pro českého krále rozdělila přítomné do čtyř paralelních, soustavou linek vydělených sloupců. První vypočítával biskupy, druhý opaty a protonotáře Bertolda z Neuffen a poslední dva světské osoby, což zase připomíná zvyklosti papežské kanceláře. Nejistota, jež provází paleografický a diplomatický rozbor a která lemuje úvahy o vzniku Zlaté buly sicilské, se vznáší také nad otázkou, jak se listiny dostaly k příjemcům. Dorsální poznámky lze připsat teprve polovině 14. století a Karlovu dvornímu notáři Janovi z Kladska/ 87 a není proto jasné, kdy se Přemysl seznámil s obsahem. Vyloučit asi můžeme Basilej, protože ve druhé polovině roku 1212 neopustil své državy a s Fridrichem se setkal nejdříve v únoru 1213 na dvorském sjezdu v Řezně. Naznačuje to Přemyslův úpis pro kladrubské benediktiny, podle něhož se zadlužil, když cestoval za Fridrichem, který přijel z Apulie (pergens Ratisponam in occursum Fridrici, Romanorum regis, de Appulia venientis), což by patrně nemohl tvrdit, kdyby se s mladým Štaufem viděl již 26. září 1212. 188 Jinými slovy, Fridrich se musel spoléhat na přímluvce, kteří mu vyložili, na co má český leník právo a jaké jsou jeho povinnosti. Na jednoho z nich nepřímo ukázal Burchard z Ursberku, když upozornil, že říšská knížata vypravila k papeži legáty se zprávou, že byl sicilský král Fridrich zvolen "římským císařem". Delikátní úkol převzali na konci léta 1211 Anselm z Justingen a Jindřich z Neuffen, jimž byla slíbena úhrada výdajů do výše 1500 marek. 189

A co to vypovídá o vzniku Zlaté buly sicilske1 Zdánlivě nic podstatného. Pokud však opustíme vratký předpoklad, že privilegia z 26. září 1212 byla sepsána podle přímých pokynů českých vyslanců, mohla by se vzít v potaz možnost, že jejich obsah nebyl probírán v Basileji, nýbrž dříve, možná za pobytu říšské legace v Římě nebo na Sicílii. Není to nemožné. Český král se v září 1211 zúčastnil norimberského sjezdu, kde se rozhodlo o složení poselstva do Itálie, a mohl tak pověřit legáty zvláštním úkolem: předat Fridrichovi soupis českých požadavků se žádostí o brzkou konfirmaci. 190 Není sice známo, zda Přemysl nechal připravit koncept, který putoval z Norimberku do Říma , možná na Sicílii, a poté do Basileje, ale snad můžeme připustit, že české zájmy mohli před Fridrichem hájit Jindřich z Neuffen nebo Anselm z Justingen. Překvapuje však, že propůjčené výsady nebyly předloženy ke konfirmaci, přestože nesly sicilskou a ne, jak by se slušelo, říšskou nebo alespoň elekční pečeť. Vhodná příležitost se naskytla v únoru 1213, kdy Přemysl navštívil dvorský sjezd v Řezně. 191 Nestalo se, a jak se zdá, basilejské buly zmizely v truhlicích korunního archivu, neboť v letopisu svatovítské kapituly se k roku 1212 objevil záznam o přenesení ostatků svatých, pádu komořího Černína a příchodu krále Fridricha. 192 O Zlaté bule sicilské nepadlo ani slovo, jakkoliv kanovníci měli přístup ke všem písemnostem zeměpanské kanceláře, 193 a je proto nemožné, že by si nevšimli souboru listin z 26. září 1212. Že basilejské výsady přece jen neunikly pozornos~i královského dvora, naznačuje léto 1216, kdy se v Praze sešel sněm Cechů (in communi colloquio Boemorum Prage habito ). 194 Průběh rokování a výsledek zachycuje Fridrichovo privilegium, podle něhož čeští předáci (universitas magnatum et nobilium Boemie) v čele s moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem zvolili Přemyslova syna Václava králem (elegerunt in regem eorum) a ze společné ~ůle požádali o souhlas. Fridrich prosbě obratem vyhověl a nejen že Cechům vzkázal, že nemá námitky, ale 26. července poručil sepsat a zlatou bulou ověřit listinu, která Václava ustanovila dědicem království (totum regnum Boemie) se všemi právy a poctami, tak jak je drželi a vlastnili Přemysl a jeho předchůdcové. 1-r. Před Ulmem datovaná listina doplňovala a rozvíjela Zlatou bulu sicilskou, neboť ta Čechům slibovala, že si mohou vybrat svého krále s dovětkem, že volba bude bez odkladu uznána řím­ sko-německým králem (volentes, ut quicunque ab ipsis in regem electus fuerit, ad nos vel successores nostros accedat, regalia debito modo recepturus). 196 Fridrich si patrně nemohl pamatovat,

223 PRVNÍ

MEZI KNÍLAT\'

224 PRVNI

CESKA KRÁLOVSTVÍ

k černu všemu se v Basileji zavázal, a není tak vyloučeno, že bílinský arcijáhen Benedikt, který na konci července 1216 přednesl českou žádost, mohl nějak odkázat na basilejskou bulu z roku 1212. Radou, či vzpomínkou mohli vypomoci rovněž Bertold z Neuffen, či Anselm z Justingen, jejichž jména se objevila mezi přítomnými svědky, 197 ovšem pro Přemysla vůbec nejcenněj ší pasáže Zlaté buly ulmské vznikly mimo pořad jednání. Fridrichův souhlas totiž zasahoval do nástupnického pořádku, když vládu v Praze přenesl na prvorozeného Přemyslova syna Václava (jilium ipsius regis Boemie primogenitum) a nikoliv na nejstaršího Přernyslovce . Českým předákům známé pravidlo měl roku 1055 vyslovit umírající kníže Břetislav, a třebaže by se mohlo zdát, že opakovaně pošlapané ztratilo na počátku 13. století smysl, Přemysl dobře věděl , že se dosud nepodařilo obhájit přímou posloupnost v užší rodinné linii.I9B Starobylé tradice, jejichž svorníkem bylo volební právo urozených, nemohl královský dvůr podceňovat, neboť Václava převyšova­ lo věkem hned několik příbuzných. Nejprve se o korunu se mohl ucházet Přemyslův spoluvládce, moravský markrabě Vladislav Jindřich, ale jak neopomněla zdůraznit Zlatá bula ulmská, dobrovolně se vzdal nástupnictví ve prospěch synovce Václava. Výčet svědků dále napovídá, že se Přemysl možná spokojil s prostým souhlasem (assensu dilecti nostri Odacrii illustris regis ), nicméně tolik vzývanou jednotu (comuni voluntate) si předem pojistil pečlivým výběrem pozvaných, mezi nimiž chyběl jak Pře myslův syn z prvního manželství, pod ochranou míšeňského ma rkraběte Dětřicha žijící Vratislav, tak čáslavský kníže a plzeňský sp-rávce Děpolt IIJ.2° 0 Fridricha samozřejmě nemuselo zajímat, co se děje v Čechách, zda hyl Václav zvolen v souladu s právem. Jen uvědomil říšská knížata (universis imperii fidelibus), že český král zůstává jeho leníkem a říšský vicekancléř Konrád si dal záležet, aby o cenných službách českého království (totum regnum Boemie) nevznikla sebemenší pochy~bnost. Přesto se Zlatá bula ulmská obracela především k sněmu Cechů, když uznala primát svobodné volby, po níž měl následovat lenní slib a převzetí moci s požehnáním římsko-německého krále (regalia debito ntodo recepturus). Změnilo se vlastně jediné. Starší země nepřenášeli starobylá zemská práva na knížete, nýbrž od roku 1198 na krále, aniž ~ se zřekli hodnot, s nimiž stály a padaly ústavní pořádky knížecích Cech. Přemyslovo království tak v podstatě nebylo ničím jiným než knížectvím, které vzniklo v průsečíku pragmatických, snad i vnucených dohod, jež mohly být (?) u zavřeny v pozdním létě či na podzim 1198, kdy souhlas velmožů dopomohl Přemyslovi ke koruně. 199

Že se novým českým králem stane Přemyslův syn Václav, rozhodl sněm Čechů, j ehož výrok vzal26. července 1216 na vědomí i Fridrich ll. Sicilský

225 PRVNi MEZI KNÍŽATY

226 PRVNÍ

( ESKA KRÁLOVSTVí

Zlatá bula ubnská zároveň předznamenávala výsledek jednání v roce 1231, nicméně cesta do Melfi nebyla zbytečná . Fridrich II. Sicilský, právě tak jako Filip Švábský nebo Ota Brunšvický, viděl v českém králi nejvýše užitečného leníka, který si věrnými službami zajistil dědičné právo na korunu, již ovšem mohl získat výlučně z rukou římsko-německého krále. Takto lze rozumět mohučskému příslibu i následnému vyznamenání v Boppardu na podzim 1198, nejinak asi proběhla korunovace 24. srpna 1203 v Merseburku, v tradičním duchu byla stylizována rovněž Zlatá bula sicilská, která zvolenému českému králi ukládala, aby si odznaky své moci, tedy korunu, vyzvedl na římsko-n ěmeckém dvoře. A Přemysl si jistě byl vědom , že v Mohuči započatý, korunovacemi v Boppardu a Merseburku rytmizovaný a v Ul mu šťastně završený příběh jeho království, kterému na jaře 1204 požehnal stolec svatého Petra, jej možná staví na první místo mezi říšskými knížaty, ale nic víc. SPŘÍZNĚNI PŮVODEM Přestože

si Přemysl vysloužil mezi říšskými knížaty, zejména pak na dvoře Oty IV. Brunšvického, nelichotivou pověst vrtkavého spojence, při zpětném ohlédnutí se nelze ubránit pochybnostem, nakolik jednal ze svobodné vůle a nakolik do dě ní na pražském dvoře promlouvaly obecné předpokl ady, jež byly dány nejen spojeneckými smlouvami, nýbrž i široce chápaným příbuzens tvím . 2 0 1 A že Přemysl nebyl vždy pánem svého osudu, nakonec dokládá slib v Říš i ještě nevládnoucího Fridricha II., který se v Basileji 26. září 1212 zavázal, že se z moci míšeňského ma rkraběte Dětřicha pokusí vyprostit hrad Donín s příslušenstvím (castrum Danin cum suis pertinentiis) a že jej obratem přenechá králi Čechů. Pokud by selhal, m ěl se podrobit nálezu smírčí komise, v níž m ěli být tři Přemysl em vybraná knížata a tří čeští(?) předáci (supani). 202 Mladý Sicilan nejspíš vůbec netušil, proč se jeho spojenec zajímá o wettinský Donín, ale i kdyby měl na podzim 1212 pocit, že by mě l pátrat po příčinách, ohlášený nárok rychle upadl v zapomenutí, neboť ani jedna strana nem ěla potřebu vracet se k basilejským úmluvám. Míšeňská otázka se sice mohla probírat na řeze nském sjezdu v polovině února 1213, kdy Přemysl složil přísahu věrn os ti , nicméně hlavní pozornost byla upřen a k welfským državám a Otovi Brunšvickému.201 O něco později také Přemysl přivedl do Saska silný sbor, a jak si shodně stýskali doboví glosátoři , Češi se jako obvykle prosla-

vili krutým drancováním, které zasáhlo okolí Míšně a Saské Kamenice.204 Markrabě Dětřich poté nabídl smír a byl omilostněn, neboť v červnu 1214 obdržel pozvánku na dvorský sjezd do Chebu.205 Mezi hosty se objevil rovněž Přemysl, což by mohlo naznačovat, že se podařilo zažehnat vleklý, v Basileji n epřímo zmíněný sousedský spor, jehož vzdálené počátky sahaly do roku 1199. Jak plyne z listu, kterým se Přemysl obrátil na papeže Inocence III. s prosbou, zda by nepožehnal jeho svazku s uherskou princeznou Konstancií, někdy před koncem léta 1199 nechal rozlou čit své manželství s Adélou Míšeňskou . Na vysvětlenou a omluvu uvedl, že první sňatek uzavřel z mladické nerozvážnosti (in puericia nostra), bez vědomí a účasti rodin, bez věnných dohod (sine dotalibus instrumentis) a bez ohledu na příbuzenství (consaguinitatis). Dlouho šťastný vztah byl obdařen dě tmi, a proto Přemysl přehlížel odpíraný kanonický souhlas a bránil se žádostem o nápravu. Prohlédl teprve v chvíli, kdy jej přátelé z obou stran vyzvali, aby před tváří církve uzavřel svatební smlouvu. Tehdy se prý mělo ukázat, že manželství je pro čtvrtý stupeň pokrevenství nezákonné. Proto se podvolil vý~lechu , ovšem Adéla, navzdory zárukám bezpečnosti, nepřij al a ani jednu ze tří řádných obsílek. Ze se však m ěla vyznat pražskému biskupu Danielovi z nevhodné spřízněnosti a že stejně znělo svědectví sedmi urozených mužů. Biskupovi proto nezbylo než vztah z moci a tituJu svěřeného úřadu prohlásit za neplatný. 206 Poněkud jinak zněl list, kterým papež lnocenc III. pověřil magdeburského arcibiskupa Ludolfa prošetře ním celé záležitosti. Nejprve připomněl, že vztah trval "20 let a více" let (viginti annis et amp liusf117 a že z něj vzešli synové a dcery (jiliis et filiabus ex ea susceptis). Legátům se dále dostalo poučení, že rozvod proběhl podle Přemyslo­ va přá ní a z jeho vůle a že knížecí stráž odepřela Adéle vstup do klášt: rní síně, kde se předčítal rozsudek. 208 Ještě ostřeji se papež vysloVIl v listu, jímž francouzskému duchovenstvu rozkázal, aby přim ěli svého krále k obnově manželského slibu, neboť jeho špatný příklad měl povzbudit knížete Čech, který si dovolil vyměnit zákonitou manželku za cizoložnici. 209 Na j aře 1201 pak lnocenc zdůraznil, že se Adéla odvolala v deseti dnech, že kardinál Petr vyzpovídal zástupce obou stran a že si český vyslanec stěžoval, že byly předvolány osoby navržené wettinskou stranou. 210 Cha bě předstíraná spolupráce pražského dvora zmařila další výslechy, protože po pěti letech mu sela kurie ustavit druhou komisi v čele se salcburským arcibiskupem Eberhardem, který byl 26. dubna 1206 zpraven, že se český král doznal před velmoži své země

227 PRVNÍ MEZI KNílATY

.

; i:

228 PRVNÍ c ESKÁ KRÁLOVS1VÍ

(maioribus terre sue), svobodnými a ministerialitou svého misenského švagra (liberis et ministerialibus fratris eiusdem uxoris sue), že trpí po zásluze, neboť zapudil manželku, syny i dcery, a veřejně se zapřísahal, že nyní tomu bude jinak. Papež však arcibiskupa upozornil, že by měl vyslechnout vhodné osoby, a pokud by se někdo zdráhal, měl být stižen klatbou. 211 Výhružný dovětek napovídá, že lnocenc III. asi tušil, že Přemyslovy sliby nemají valnou hodnotu a v prosinci 1208 si také s nelibostí povzdechl, že se Přemysl vyhýbá jednání, že dal uvěznit jistého kněze, který mu doručil zvací list a až pod hrozbou exkomunikace slíbil, že se podrobí výroku papežem ustavených soudců. 212 Obmyslně vedený dialog pokračoval i v následujících měsících. Přemysl měl pocit, že je mu odpíráno právo předvádět vlastní svědky a že protokol obsahuje podjaté výpovědi. Přesto se na jaře 1210 podařilo dohodnout slyšení před papežem, jehož průběh zachytil list z 13. dubna. Odtud je známo, že po úvodu, v němž se kuriální prokurátor vyslovil k příčinám sporu, dostal slovo zástupce poškozené, který žádal, aby byl zrušen rozsudek pražského biskupa a Adéle se dostalo plné satisfakce. Přemyslův obhájce však zpochybnil hodnověrnost svědků a namítl, že šetření neprobíhalo dle práva, protože nebyla předvolána královna Konstancie, a upozornil, že Adéla nemůže napadat výrok pražského biskupa, když se sama přiznala k pokrevenství. Poté promluvil papež, aby českému vyslanci připomněl, že se jeho pán nemůže dovolávat zákona, když sám jednal proti jeho duchu. Současně zapochyboval, zda je možný návrat k původnímu stavu, jednak pro příbuzenství, jednak pro trvající svazek mezi Přemyslem a Konstancií. Povolil proto ještě jeden odklad do svátku svatého Martina v naději, že se v mezičase podaří dosáhnout čestné dohody.m Není známo, jak byla míněna výzva ke smíření. Zda papeže zaujaly zprvu ohleduplné vzpomínky hlavních aktérů, anebo si uvědomo­ val, že řídit se právem znamená způsobit další křivdu a že pozemská spravedlivost je vlastně bezbranná. Možná i proto měl pochopení pro nebohou Adélu, jejíž důstojnost obětoval na oltáři dobově podmíněných zájmů , když v lednu 1204 zrušil zasnoubení rakouského vévody Leopolda VI. s dovětkem, že matka nevěsty byla vyhnána od stolu a lože (dux ipse matrem eius a se penitus separasset). 211 V zástupu selhavších ovšem nebyl hlavním viníkem. Deset let vlekoucí se spor obnažil smutnou roli pražského biskupa Daniela a jedovatostem se neubránila ani královna Konstancie. n; Ponižující zápas o čest a budoucnost svých dětí Adéla sledovala z Míšně , pod vlídnou ochranou bratra Dětřicha. A právě zarputilost

míšeňského markraběte učinila z rozvodu věc rodové cti, což uprostřed štaufsko-welfského zápasu o královskou korunu znamenalo, že

se soukromý spor změnil v záležitost veřejné povahy. Proto ona soustavně (a nezřídka nuceně) připomínaná prvorozenost Přemyslova syna Václava, který měl z veřejného prostoru vytěsnit jiného Přemy­ slova potomka, kolem roku 1200 již dospělého Vratislava. Dlouho nerozhodnou tahanici se podařilo zvrátit v prosinci 1207, kdy se Filip Švábský nechal přesvědčit, že by měl Václavovi zaslíbit dceru Kunhutu, a jakkoliv zásnuby dvouletého kralevice nemohly mít jiný než symbolický význam, pražský dvůr měl důvod k oslavám, neboť římsko-německý král označil Václava za dědice českého trůnu.n Vratislavova hvězdná hodina udeřila teprve v březnu 1212, kdy císař Ota IV. svolal do Frankfurtu dvorský sjezd, kde slavnostně odpřisáhl, že české království postoupí Dětřichovu synovci Vratislavovi (regnum Bohemie concedet nepoti marchionis Wratizalo).m O letnicích, tedy 13. května, předložil smlouvu knížatům a na norimberském sjezdu, údajně v přítomnosti českých předáků a mnohých šlechticů (presentibus supanis et pluribus nobilibus terrae), vyznamenal Vratislava šesti praporci. 218 Jak dokládá přítomnost Přemyslova bratra Vladislava Jindřicha, který se v Norimberku zdržoval tři dny před povýšením,219 pražský dvůr se pokusil o nemožné a ústy moravského markraběte mohl císaři navrhnout jakési ústupky. Tušená smírčí nabídka (?) však zůstala neoslyšena a jak se zdá, přímému střetu zabránil pouze příjezd vyvoleného krále Fridricha. Dokonalý obrat završil prosincový sjezd ve Frankfurtu, kde se Fridrich podrobil řádné volbě, jež rozmetala i poslední Vratislavovy naděje. 220 Přes­ to si Přemysl ještě po čtyřech letech vyžádal listinu, kterou vzal Fridrich na vědomí, že si předáci zvolili za krále jeho "prvorozeného" syna Václava (filium ipsius regis Boemie primogenitum) a že se Václav stává dědicem celého českého království (totum regnum Boemie).w Pražským dvorem zdůrazňovaná Václavova prvorozenost a pečli­ vě připravená domácí volba prozrazují, že Vratislav byl pokládán za nebezpečného ještě dlouho po roce 1212. Patr~ ne bez příčiny, neboť vyhnanec se nechal oslovovat jako syn krále Cechů (filius regis Bohemie), 222 a veřejný prostor neopustil ani po smrti Dětřicha Míšeňského. V roce 1225 byl zapsán mezi svědky v listině durynského lantkraběte Ludvíka IV. 223 a ještě I. června 1235 se coby syn "bývalého krále Čechů" (filius condam Regis Bohemie) objevil v privilegiu, kterým míšeňský markrabě Jindřich Jasný propůjčil Gubenu magdeburské právo. 224 Něčemu takovému nemohli v Praze zabránit, a proto alespoň mátli vzpomínky. Dozajista ne náhodou se prvoroze6

229 PRVNI MEZI KNÍŽATY

!

I

230 PRVNi (ESKÁ KRÁLOVSTVi

ný syn Přemysla a Konstancie jmenoval Vratislav a po jeho brzkém skonu byl za prvorozeného prohlášen Václav, jehož práva stvrdily zásnuby s Filipovou dcerou Kunhutou (1207) a Zlatá bula ulmská (1216).225 Vraťme se však ještě jednou k prvnímu Přemyslovu svazku, který byl rozloučen pro čtvrtý stupeň příbuznosti (in quarto gradu consaguinitatis), což prohlašuje nejen podjatý list z roku 1199, nýbrž i wettinský rodopis (propter notam consaguinitatis). 226 Ve skutečnosti však manželství skončilo s Adélinou smrtí l. února 1211,227 neboť tolik přetřásaná příbuznost byla nepřímá. Čtyři generace vzdálený kníže Spytihněv II. se sice oženil s Wettinovnou ldou, 228 ovšem v Praze nemohlo být neznámo, že Přemysl náležel k potomkům Spytihněvova bratra Vratislava a že oba rody spojovaly mnohačetné, až na výjimky pevné a přátelské vazby. V živé paměti byla chována vzpomínka na markraběte Otu Bohatého, jenž zaslíbil dceru Žofii Soběslavovu synu Oldřichovi. 229 Poté následoval údajně skandální sňatek druhé Otovy dcery Adély, ale již na jaře 1186 se Adélin bratr Albrecht Pyšný oženil s dcerou knížete Bedřicha a Přemyslovou neteří Žofií. 230 A jen pro úplnost dodejme, že se Přemyslova sestřenice Hedvika provdala za Adélina strýce, hraběte Fridricha z Brehny. 2.l 1 Nezůstalo však jen u rodové spřízněnosti. Když se stárnoucí markrabě Ota nepohodl se synem Albrechtem a v květnu 1189 nakrátko upadl do jeho zajetí, český kníže Konrád Ota vypálil z příkazu římsko-německého krále Jindřicha VI. okolí Míšně. 212 V srpnu se podařilo sjednat příměří, a protože se mladší Otův syn Dětřich při­ dal k výpravě císaře Barbarossy do Svaté země, Albrecht se spokojil se slibem přímého nástupnictvU 33 Přísahy byly naplněny v únoru 1190, nicméně již o rok později se Dětřich přihlásil o dědický podíl. Do půtek zasáhl durynský lantkrabě Heřman, který Dětřichovi zasnoubil dceru Jitku , zatímco Albrecht udržoval dobré vztahy s Prahou. Roku 1192 vyhověl Přemyslovi, jinak bratranci durynského la~tkraběte, a uvěznil knížete Václava II., který byl svržen a vyhnán z Cech.m Dalšího léta se do Míšn ě musel uchýlit samotný Přemysl, neboť knížecí stolec zabral Jindřich Břetislav a na jaře 1194 markrabské državy vydrancovala česká hotovost. 235 Porážkami stíhaný Albrecht zemřel v červnu 1195, což císaře Jindřicha Vl. přimělo, aby Míšeň prohlásil za odumřelé léno. Upřel tak Dětřichovi nástupnická práva, a přestože říšská knížata v čele s durynským lantkrabětem neskrývala pobouření, odstrčený dědic raději přijal znamení kříže, v lednu 1197 se vypravil do Svaté země a do Polabí se vrátil až po císařově smrti.n 6

Břetislav I. kníže Cechů t 1055

Vratislav ll. kníže Cechů 1085/1086 král) t 1092

Spytihněv

ll. kníže Cechů t 1164

[/dal

Soběslav

Vladislav I. kníže Cechů t 1125

Vladislav ll. kníže Cechů (1158 král) t 1174

kníže Cechů t 1140

Oldřich

t 1174

olomoucký správce t 1177 (?) [lofie]

Hedvika [Fridrich z Brehny]

2otie [Albrecht Pyšnýj

I

Vrati slav t post 1235

Vratislav t 12017

I I

'

I

I

I

Otakar I. kníže Čechů (1198 král) [1. ClD Adéla] t 1230 2. Cl)) Konstancie

I

231 PRVNi MEZI KNi2ATY

I

Děpolt

Přemysl

Bedřich

kníže Cechů t 1189

'I

I

Václav I. král Cechů t 1253

Anežka Jasnýj

[Jindřich

Přemyslovci

I.

:i Přemysl

Otakar ll. král Cechů t 1278

a Wettinové: příbuzenství z rozumu i lásky

Přemysla a Dětřicha tedy spojovalo více než jedno zmarněné manželství.217 Oba jídali chléb vyhnanců, oba našli přímluvce v durynském lantkraběti Heřmanovi a oba se snažili získat svobody, které by upevnily postavení rodu v říšských strukturách. A neplatilo to jen pro Wettiny a Přemyslovce. Ve shodném mocenském půdoryse se pohyboval durynský lantkrabě Heřman, jenž měl v Dětřichovi zetě a v Přemyslovi zase bratrance. Dostáváme se tak k odkazu Vladislava II., jenž se umně rozvrženou sítí pragmatických svazků dokázal

'I :I ·i

Vratislav ll. kníže Cechů 1085/1086 král) t 1092

Břetislav I. kníže Čechů t 1055

I

I Vratislav ll. kníže Cechů (1085/1 086 krá II t 1092

232 PRVNÍ éESKÁ KRÁLOVSTVÍ

I

I Bořivoj

I

I

ll.

kníže Cechů t 1124 [Helbirka]

Vladislav I. kníže Čechů t 1125

Soběslav

I.

kníže Cechů t 1140

Litold znojemský správce t 1112 (7) [dcera Leopolda//.]

I

I

Marie t (7) [Leopold IV.]

Konrád znojemský správce t 1170 (7)

Vladislav ll. kníže Čechů (1158 král) [1. ®Gertruda] t 1174 2. ®Judita Durynská

r

I

I

Svatopluk olomoucký správce t 1173 (7)

Vojtěch

Přemyslovci

PRVNÍ MEZI KNÍ2ATY

Judita® Vladislav ll. kníže Cechů (1158 král) t 1174

Ludvík ll. ®Juta štaufská durynský t 1172

h

233

I

Oldřich

®

Cecilie

olomoucký správce t1177(7) Heřman

I

lantkrabě

durynský t 1217

Přemysl

Otakar I.

kníže Cechů (1198 král) t 1230

I Vladislav Jindřich kníže Cechů (1197 moravský markrabě) t 1222

Durynská lantkrabata: rod druhé královny Čechů

salcburský arcibiskup t 1200

a Babenberkové: sousedé, příbuzní, spojenci i

I

lantkrabě

Ludvík 111. durynský t 1190

I

Bedřich

I

Soběslav I. kníže Cechů t 1140

Vladislav I. kníže Čechů t 1125

Ludvík I. durynský t 1140

lantkrabě

lantkrabě

Richenza t 1182 [Jindřich z Miidlingu]

kníže Čechů t 1189

I

I Konrád brněnský správce (1092 kníže Čechů) t 1092

nepřátelé

sblížit snad se všemi vládnoucími rody v okolí. Nejprve pojal za manželku Gertrudu, dceru rakouského markraběte Leopolda III. a sestru říl_!lsko-německého krále Konráda III./' 8 což mu dopomohlo k vládě v Cechách, neboť v roce 1140 obdržel z rukou svého švagra (levirum suum) lenní korouhev, 239 jakkoliv o dva roky dříve se Konrád III. zavázal, že za vládce Čechů přijme syna knížete Soběslava. 110 Na jaře 1142 zachránil Vladislava před vyhnanstvím, když přiměl k ústupu nespokojené mladší Přemyslovce, v jejichž čele stanul Konrád Znojemský/11 který byl pro změnu Gertrudiným bratrancem. 111 Vladislav II. si rozhodně nepohoršil ani druhým svazkem s Juditou Durynskou, který uzavřel v roce 1153, a pronikl tak do vybrané společnosti saských knížat. Na konci života se mezi nimi těšil značné

vážnosti, neboť po abdikaci dožil na Juditině věnném dvorci v Meerane,243 ale k přednostem svého manželství mohl počítat také sňatek, jenž spojil durynského lantkraběte (a jeho švagra) Ludvíka II. s Barbarossovou sestrou Jutou.m Možná, že právě jejich přímluvy Fridricha přesvědčily, že by mohl Vladislava pokládat za blízkého spojence. Nápaditá sňatková diplomacie vydala nejcennější plody ve 13. století. Od roku 1207 se pražský dvůr mohl chlubit přímým příbuzen­ stvím se štaufskou dynastií 2J" a těsný poměr k císařské dynastii měly dále upevnit zásnuby Přemyslovy dcery Anežky a římsko-německého krále Jindřicha [VII.]. Nejspíš roku 1219 daný slib však vzbudil závist a nelibost knížat, protože na dvorském sjezdu v Ulmu uprostřed ledna 1225 se Ludvík Bavorský musel jménem českého krále zavázat, že věno ve výši 30 000 marek navýší o dalších patnáct. Přes­ to se Jindřich po radě knížat (saniori principum potitus consilio)u6 dal slyšet, že Anežku nechce a že si ji nevezme. 247 Následné události dokládají, že oním našeptávačem byl rakouský vévoda Leopold VI., který Jindřichovi nabídl ruku dcery Markéty a vyjednal kanonický dispens. Pro svou věc získal rovněž durynského lantkraběte Ludví-

Fridrich I. 1. ClD vévoda švábský t 1105

I

Fridrich ll. vévoda švábský t 1147

Agnes

2. ClD

Konrád 111. římsko-německý král

t 1152

Ludvík I. durynský t 1140

Leopold 111. rakouský t 1136

markrabě

lantkrabě

Vladislav ll. kníže Cechů (1158 král) 1. ®Gertruda t 1174

2. ®Judita

234 PRVNÍ ~ESKA

KRÁLOVSTVI

I Fridrich Barbarossa římsko-německý císař

t 1190

Jindřich

Vl.

římsko-německý císař

t 1197

Juta ClD Ludvik ll. Durynský lantkrabě durynský t1172

Filip Svábský král t 1208

Přemysl

Otakar I. kníže Cechů (1198 král)

římsko-německý

t 1230

I

I

Fridrich ll. Sicilský

Kunhuta

ClD

římsko-německý císař

t 1250

I

Jindřich

[Vll.) král t 1242

zásnubní smlouva

římsko-německý

Václav I. král Cec hů t 1253

Anežka t 1282

Přemyslovci a Štaufové: hledání vznešené adresy

ka IV., jehož sestře Anežce zaslíbil syna Jindřicha, aniž by žádal náležité věno. 248 Hlas knížat posléze vyslyšel císař Fridrich II., s jehož souhlasem se v Norimberku 29. listopadu 1225 slavila dvojnásobná, babenbersko-štaufská a babenbersko-ludvíkovská veselka, a mocenský zvrat jistě přivítal i Přemyslův syn Vratislav, jenž v Ludvíkovi našel nového ochránce. m Český král zjevně nepochyboval, kde by měl pátrat po pravém původci svého ponížení, a když se Leopold VI. ~pravil za císařem do Itálie, napadl v létě 1226 rakouské Podunají. Spatně připravenou výpravu snadno odrazila rakouská hotovost a Leopoldův ministeriál Jindřich z Kuenringu poté strašlivě vydrancoval přilehlé díly Moravy.250 Chápavěji se Přemysl stavěl k durynskému lantkraběti. Možná, že měl pro Ludvíka slabost a doufal v nápravu pošramocených vzta-

hů, ale právě tak není vyloučeno, že se již plně věnoval nástupnické otázce, neboť zkušenost varovala, že k poklidnému převzetí vlády nemusí stačit ani písemné záruky a přísahy na ostatky svatých. Na počátku února 1228 proto nechal Václava korunovat a propůj čil mu titul mladšího krále Čechů (iunior rex Bohemorum). 251 Pečlivě provedený plán byl úspěšně završen po Přemyslově smrti v prosinci 1230, kdy přenesení moci vzala na vědomí obec urozených, a konečně v červenci 1231, kdy Václav obdržel požehnání císaře Fridricha 11.252 Sebevědomě stylizovaný souhlas sice zdůrazňoval a připomínal nadřazenost císaře a římsko-německého krále, nicméně ani zlatou bulou zpečetěné privilegiu~ nemohlo popřít, že mocenské souřadnice ve středovýchodním dílu Ríše určovaly propletené rodové klany Bahenberků, Přemyslovců, Wettinů, Wittelsbachů, durynských Ludvíkovců a Askánců, mezi něž se snažila proniknout nejen slezská knížata, nýbrž i uherští Arpádovci. 253 Slavnostně vzývaná spojenectví se ovšem mohla změnit v pravý opak. Pomineme-li rakouského vévodu Fridricha II., který mezi léty 1230 a 1239 bojoval doslova proti všem, vládla na počátku 13. století silná nevraživost mezi Wettiny a Přemyslovci, později se rozplynul přátelský vztah Přemyslovců k Wittelsbachům, zatímco mezi Prahou a Míšní se opět vzpomínalo na šťastnější časy. Vliv říšských knížat vzrostl hlavně v prvních dekádách 13. věku, kdy se o jejich přízeň ucházeli Filip Sváhský a Ota Brunšvický, od roku 1211 Fridrich II. Sicilský. Posledně jmenovaný se sice mohl pokládat za vítěze, nicméně právě on zasadil chřadnoucí autoritě římsko-n ěmeckých králů rozhodující úder. Nejen, že se nezajímal o rozchvácené regály, ale když na jaře 1220 získal pro syna Jindři­ cha [Vll.] takovou podporu, že na frankfurtském sjezdu mohl být zvolen jeho nástupcem, odměnil duchovenstvo rozsáhlými svobodami. K 26. dubnu datovaná dohoda (Confoederatio cum principibus ecclesiasticis) zaručila církevním knížatům, že se na jejich prebendy nebude vztahovat právo odúmrti, že nebudou obtěžováni novými cly a mincovnami a že jejich poddaní nebudou přijímáni říšs kými městy. Nadto se Fridrich zavázal, že nebude zpochybňovat status církevních lén, že na církevní půdě nevzniknou hrady a města, a pokud hude někdo exkomunikován a neoč istí se do šesti týdnů, obtěžká jej klatbou. Pokud hy církevní statky hostily dvorský sjezd, byla pravomoc královských úředníků omezena na přesný počet dnů. 25 4 Po ll letech se k shodným slibům dobrala i světská knížata, když umravnila Jindřicha [VII.], který se snažil obnovit autoritu královské moci a v zápase s vlivnými klany říšských knížat hledal spojence v ministerialitě a městech. 2 5 5 Na dvou sjezdech ve Wormsu mu sel

235 PRVNÍ MEZI KNÍLATY

236 PRVNÍ ČESKÁ

KRÁLOVSTVÍ

knížata ujistit, že nové hrady, města, mincovny a cla nebudou narušovat zemské pořádky, že staré trhy nebudou poškozovány novými a že mílové právo nebude zasahovat do vrchnostenských práv. Těmi se rozumělo právo knížat na ražbu mince, výstavbu hradů a zakládání měst, přičemž nové zákony měly být přijaty na zemské úrovni pouze se souhlasem knížat. 256 Na jaře 1232, poté co Jindřich odepřel Fridrichovi poslušnost a byl knížaty tvrdě přiveden k rozumu, 257 "statuta" (Statutum in Javorem principum) potvrdil i císař, 258 za což si v minulosti vysloužil kritiku, že podporoval německý partikularismus, jemuž měl být obětován "národní stát". 259 Příkrým odsudkům lze do jisté míry rozumět, neboť docela jinak se Fridrich stavěl k sicilský~ državám, v nichž si drsnými prostředky vynutil náležitý respekt. Ze postupoval promyšleně, dokládá velký sjezd v Mohuči, kde v srpnu 1235 projednal nové pořádky, kterými se napříště měli řídit jeho nástupcové i říšská knížata. 260 V podstatě vyzval ke společ­ né správě věcí veřejných, zatímco na italském jihu budoval přísně centralizovanou monarchii. 261 Říšská knížata se zmocnila nabízeného prostoru bez rozpaků, nicméně rozdílné zájmy na straně jedné a omezené možnosti na straně druhé vedly k provincionalizaci veřejného dění. Historický obzor mocnf_ch končil zpravidla u nejbližších sousedů, což znamenalo, že se Ríše rozpadla do svébytných mikrosvětů s vlastními pravidly a pamětí. Jeden z nich se vytvořil na říšském středovýchodě, kde rozhodovaly dynastické vazby mezi Wittelsbachy, Babenberky (od roku 1273 Habsburky), Přemyslovci, Wettiny, Ludvíkovci a Askánci. 262 Právě z nich se zrodila "nová střední Evropa", k níž neodmyslitelně patřil dědičný titul českých králů.

SBOR VYVOLENÝCH Jemné předivo příbuzenských vztahů vtahovalo pražský dvůr do říš­ ských souřadnic, ovšem jeho narůstající vliv byl sledován s jistým znepokojením, neboť jinak by se v Saském zrcadle nemohla objevit poznámka, že českému králi sice přísluší úřad říšského číšníka (scenke des rikse, de koning van Behemen), ale že se mu zapovídá účast na volbě římsko-německého krále, protože není Němcem (de ne hevet nenen kore, umme dat he nicht dudisch n'is). 263 Citlivý rozbor přitom prokázal, že příslušný odstavec byl součástí redakce, kterou Eike z Repgowa sestavil mezi léty 1221 a 1235/64 tedy ve stejném čase, kdy si Fridrich II. Sicilský nemohl vynachválit českou věrnost

a kdy Přemyslovu synu Václavovi potvrdil vládu nad državami před­ ků. Jak tedy přípisku rozumět? Že by se český král neměl plést do volby římsko-německého krále,

se zamlouvalo také Albertovi ze Stade, jenž do klášterního letopisu vložil seznam říšských knížat s právem hlasu a někdy kolem poloviny 13. století tak připomněl, že se český král, ač šenk, nepodílí na volbě (non eligit), protože nepatří k Němcům (Teutonicus non est). 265 Dosti nápadné stylistické shody připouštějí, že měl po ruce Eikeho zápisky, ovšem krátce před rokem 1271 se u procedury zastavil kardinál Jindřich ze Segusio (Hostiensis). V obsáhlém komentáři k bule Venerabilem z března 1202 266 dospěl k závěru, že účast čes­ kého knížete, který se stal mezitím králem (dux Boemie, qui modo est rex), není nezbytná (non est necessarius), leda že by se neshodlo šest vybraných knížat, za něž prohlásil arcibiskupy mohučského, kolínského a trevírského, dále rýnského falckraběte, saského vévodu a markraběte braniborského s dovětkem, že český král nevstupuje do volby odpradávna (nec istud habuit ab antiquo), nýbrž že mu roz267 hodčí hlas přiznaly dobové poměry (sed de facto hodie tenet). Jindřicha ze Segusio předcházela pověst skvělého znalce kanonického práva, a proto si představu, že by český král neměl mít jiný než poradní hlas, osvojil nejeden glosátor říšských poměrů. 268 Samotný Eike z Repgowa se pak mohl doslechnout, že se dvojitá volba roku 1198 obešla bez české účasti, jakkoliv na špýrském sjezdu 28. května 1199 se Přemysl připojil ke knížatům, jež varovala papeže před zásahy do říšských záležitostí, 269 a nejspíš věděl, že se český král nedostavil na frankfurtský sjezd, kde byl 23. dubna 1220 zvolen 270 římsko-německým králem Fridrichův syn Jindřich [VII.]. Případ­ né námitky, že na podzim 1211 Přemysl hlasoval pro Fridricha II. Sicilského, a to dokonce jako první mezi jinými (a primo inter alios principes specialiter pre ceteris in imperatorem nos elegit), 271 mohl smést odkazem na prosinec 1212, kdy se týž Fridrich podrobil řádné volbě, 272 která dokazovala, že v minulosti provedené úkony měly podmíněnou platnost (proto vyvolený, čili budoucí císař) a v podstatě sicilského krále opravňovaly k jedinému: aby se v budoucnu ucházel o podporu knížat. 273 Saskému zrcadlu však odporuje dvorský sjezd, jenž byl svolán v únoru 1237 do Vídně, a třebaže svatokřížský pokračovatel císaře nařkl, že s knížaty tři měsíce hodoval a pil, aniž by vykonal něco užitečného,274 nejen že Fridrich II. Sicilský povýšil Rakousy na bezprostřední léno, Vídeň vyznamenal statusem říšského města a štýrské 7 předáky ujistil, že si budou moci vybrat svého vévodu/ " ale hlasy

237 PRVNÍ MEZI KNÍ2ATY

238 PRVNi ÚS KÁ KRÁLOVS1Vi

ll knížat nechal syna Konráda zvolit římsko-německým králem. 276 Především však dobře zpravený marbašský letopisec upřesnil, že volbu provedli arcibiskupové z Mohuče a Trevíru spolu s českým králem a vévodou bavorským, který byl zároveň rýnským palatinem, a že výsledek na místě odsouhlasil zbytek přítomných (consentientibus ceteris principibus ). 277 Že českému králi náležel plnoprávný hlas, dosvědčila rovněž dvojitá volba roku 1257. Když nedůvěra mezi knížaty rozvrátila pracně svolaný sjezd ve Frankfurtu a trevírský metropolita Arnold zablokoval s pomocí saského vévody městské brány, kolínský arcibiskup Konrád prohlásil 13. ledna za římsko-německého krále Richarda z Cornwallu. 278 Následoval ostrý protest trevírského arcibiskupa a saského vévody, k němuž se připojili zástupcové českého krále a braniborského markraběte. Před koncem ledna se však po říš­ ských dvorech rozlétla překvapivá zpráva, že anglický zvolenec získal podporu českého krále, 279 což s odstupem šesti let v bule Qui celum jemně pranýřoval papež Urban IV.,Z 80 kdežto na severní straně Alp proslýchalo, že se pražský dvůr nechal jednoduše uplatit. 281 Nakonec pověsti křivopřísežníka Přemysl Otakar II. dostál i na jaře, neboť l. dubna se jeho delegát vyslovil pro Alfonse Kastilského. 282 Kupodivu ani pak nikdo nezpochybnil platnost českého hlasu. 283 Hanebný postoj pražského dvora poučené současníky dráždil a spravedlivý hněv se mohl promítnout v úvahách, které českému králi upíraly hlasovací právo, případně jej pasovaly na rozhodce, jenž měl být přizván k rokování, jen pokud by se šestičlenné kolegium rozdělilo na dvě poloviny. 284 Alespoň přibližná shoda panovala v jediném. Že je český král vázán čestnou službou, ovšem dvorské úřady držel i zbytek světských knížat s předno stním hlasem, a nejspíš právě proto byla do Saského zrcadla vsunuta poznámka, že čes­ ký král jako ne-Němec (nicht dudisch n 'is ) prostě hlasovat nemůže (ne hevet nenen kore). Eike z Repgowa nám tak zanechal bezděčné svědectví o významu čestné dvorské služby, která malému kruhu říšs kých knížat, dle Saského zrcadla, falckraběti rýnskému, jinak stolníkovi, vévodovi saskému, tedy maršálkovi, a markrab ěti braniborskému, čili komorníkovi, přiznávala volební primát/ 85 a příčin­ ný vztah mezi právem "lepšího" hlasu a dvorskou službou se objevil rovněž v letopisech ze Stade. 286 Říšským úřadům (officiales imperii) propadl také Martin Opavský, n eboť třem duchovním knížatům při­ řkl hlas coby říšským kancléřům pro záležitosti Germánie, Galie a ltálie.m Stačilo si domyslet kancléře pro Galii, a protože mohuč­ ský stolec se věnoval německým věcem a kolínskému připadl do-

hled nad Itálií, spojil do roku 1308 (!) neznámý úřad s trevírským metropolitou. 288 K českému králi vstřícnější, obtížně však datovatelné verše (Kurforstenspruch) , které jsou někdy připisovány Reinmarovi von Zweter/ 89 pracovaly s představou, že by měl o budoucím římsko-němec_kém králi rozhodnout sedmičlenný sbor (de riches siben viirsten hát). Ceský král a říšský šenk (des riches werden schenken) stanul na prvním místě mezi světskými knížaty,Z90 což se sice poněkud míjelo s dobovými poměry, nicméně pokud se pražský dvůr domáhal hlasovacího práva a hrdě se hlásil k dvorské službě, k jaké tradici se vracel? Můžeme-li soudit, domácí dílny se bez výjimky odmlčely a zpravodajové za zemskými hranicemi si českého číšnictví všimli jen v roce 1114, kdy císař Jindřich V. jmenoval knížete Vladislava I. nejvyšším 291 číšníkem. Způsob zápisu (dux Boemiae summus pincerna fuit) nadto nevylučuje, že na bamberském sjezdu propůjčený titul mohl být soukromé povahy. Sotva proto může překvapit, že ztroskotaly veškeré snahy propojit rok 1114 se Saským zrcadlem a prameny 13. věku 292 a že selhal pokus nahradit chybějící relace českými denáry, 293 neboť zvažované ražby nepřipomínaly čestnou povinnost přemyslovských knížat, nýbrž vzdávaly úctu svatému Václavovi. 191 Z vějíře možností lze vážněji rozjímat snad nad programem mohučského sjezdu, který byl svolán na Letnice 1184, a dle Giselberta z Mons přítomné okouzlila početná družina knížete Bedřicha. O něco později se Arnold z Liibecku rozepsal o skvostné, čestnou službou králů, knížat a markrabat zkrášlené slavnosti, a jakkoliv setrval u výčtu dvorských úřadů (ojficium dapiferi sive pincerne, camerarii vel marscalci)/ 96 český kníže mohl být jedním ze čtyř vyvolených a podobně jako děd mohl císaři nabídnout první pohár. 297 Ale i kdyby se zhostil úkolu, skromný výtěžek krátkého šetření dokládá, že české číšnictví nebylo před rokem 1198 ničím jiným než osobním vyznamenáním. 298 Odtud také obecný postřeh , že se o přednostním právu volby římsko­ -německého krále muselo rozhodnout jinde a jinak. Říšská tradice se odvolávala na dvorský sjezd ve Forchheimu, jenž roku 911 sjednotil Franky, Sasy, Šváby a Bavory ve společném království Němců (regnum Teutonicorum). Rozpad čtyř původních kmenů (gentes) si však vynutil úpravu volebního pořádku, který již nepřizná­ val hlasovací právo všem, nýbrž pouze skupině vyvolených. Můžem e­ -I~ soudit, první pokus byl učiněn po smrti posledního sálského císaře Jmdřicha V. roku 1125, kdy se Bavoři , Svábové, Frankové a Sasové shodli, že z každého národa bude vybráno deset zástupců (decem ex singulis) s právem rozhodnout o novém římsko-německém králi. 299 2 95

239 PRVNi MEZI KNiLATY

240 PRVNÍ

t ESKA KRALOVS1Ví

O delegované volbě se zmínil rovněž Giselbert z Mons, jenž si na konci 12. století zavzpomínal na rok 1152, kdy si knížata měla vybrat čtyři zástupce, kteří pak provedli vlastní volbu (quatuor principes preponentes super hac electione compromiserunt), a svěřili se tak pod žezlo a moc Fridricha Barbarossy. 300 Jiným dílnám neznámý způsob výběru napovídá, že si ledasco přimyslel, nicméně list německých biskupů z roku 1158 prozrazuje, že přece jen došlo k jakési úpravě volební procedury, neboť mohučský metropolita obdržel právo prvního hlasu, zatímco kolínský arcibiskup měl zvolenci udělit pomazání. 301 Gervasius z Tilbury se zase odkudsi doslechl o výnosu císaře Jindři cha VI., podle něhož měli volbu jeho nástupce vykonat " palatini" (palatinorum electione)/02 ovšem nejzávažněj­ ší svědectví nám patrn ě zanechal Roger Hoveden. Po Jindřichově smrti roku 1198 se prý měli shromáždit němečtí předác i (magnates Alemanie) obojího stavu, aby ustanovili 12 zástupců, z nichž posléze vzešli čtyři mluvčí s volebním primátem, kte ří dali hlas Otovi Brunšvickému.·10·1 Roger Hoveden se domníval, že přednostní právo náleželo kolínskému arcibiskupovi, mohučskému metropolitovi, saskému vévodovi a falckraběti rýnskému. Zcela však pominul, že se mohučský arcibiskup zdržoval ve Sva té zemi, a volbu tak jeho jménem provedl kolínský metropolita Adolf, a že r ýnský falckrabě Jindřich byl bratrem Oty Brunšvického a za slíbený hlas získal lénem saské vévodstvÍ.304 Jinými slovy, čtyřč lenné kolegium nemělo více než dva členy s natolik těsným vztahem k Otovi, že kolínský arcibiskup zkrátka musel předstírat, že volba římsko-německého krále není podmíněna 305 počtem přítomných, nýbrž veřejným statusem pověře ných knížat. Podjatý výklad kolínského metropolity mohl přijmout pouze říš­ ských poměrů neznalý pozorovatel nebo anglický královský dvůr, který si od štědré podpory sliboval, že pro Kolín platné obchodní výsady bude možno rozšířit na celé dolní Porýní. Čtyřčle nné kolegium by tak asi upadlo v zapomenutí, kdyby do vleklých tahanic nezasáhla náhoda. Nejen že vražda Filipa Švábského přinesla Otovi dlouho odpíranou korunu, ale schizmatická volba roku 1198 si vynutila, aby bylo vzato na milost i kolegium pověřených zástupců, které se ovšem muselo rozšířit, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi welfskou a štaufskou stranou. O šestici vyvolených se zmínil latinský předchůdce Saského zrcadla (sex principes qui primi sunt in ius electione), 306 což by mohlo naznačovat, že úprava byla provedena na wurzburském sjezdu o Letnicích 1209, kdy Ota IV. vyhlásil obecný smír a ve snaze projevit vstřícnost k n ěkdej ším spojencům Filipa Svábského mohl

obdařit přednostním hlasem trevírského metropolitu a braniborské-

ho

markraběte.

307

Rozšířený volební kruh zachoval rovnost hlasů mezi světskými a duchovními knížaty, jako by ctil zavedenou a mezi říšskými knížaty dobře známou tradici smírčích sborů. 308 Snad právě žárlivě střeže ná rovnost přivedla mezi vyvolené i českého krále, neboť na dvorském sjezdu ve Vídni roku 1237 chyběl jak saský vévoda, tak braniborský markrabě, a protože nad kolínským arcibiskupem byla vyhlášena klatba, stačilo kolegium doplnit jedním světským knížetem. 309 Pronikl tedy český král mezi volitele jako náhradník? Možná. Smírčí zvyklosti neznaly lichý počet rozhodců a sedmý hlas mohl být Gistě k malé radosti pražského dvora) shledán prostě nadbytečným. Překot­ ný vývoj však legistům kladl nečeka né a záludné otázky, a přestože se říšská knížata začala po roce 1257 smiřovat se sedmičlenným sborem, jeho status zůstával předmětem dohadů. Ještě Saské zrcadlo předpo­ kládalo, že volba římsko-německých králů bude provedena ve třech navazujících krocích. Nejprve se mělo poradit celé shromáždění (irwelen), poté zástupcové vyhlásili volbu (kesen), která nesměla odporovat prvnímu nálezu (mutwillen), a poslední slovo mělo opět připad­ nout sjezdu, tedy všem přítomným knížatům duchovního a světského

stavu (sint kesen des rikes vorsten alle, papen unde leien). 310 Přehledně strukturovaný výklad odkázal šestici vyvolených do role jakýchsi hlasatelů, kteří měli zveřejnit výsledek volby. 311 Eike z Repgowa ovšem nemohl předvídat, že opakované pokusy říšských knížat zvolit protikrále a především zmatečná volba roku 1257 vytěs­ ní z paměti dokonce i smutné vzpomínky na první dekádu 13. stoletP2 Uprostřed nejistoty tak začal rozhodovat užší okruh mocensky a rodově spřízněných knížat, přičemž souběžně se hledaly důkazy, proč by měl jeden hlas vážit víc než jiný. Probírat se začal nejen vztah volebního práva k říšským úřadům a čestné dvorské službě, 313 nýbrž i význam příbuzenství, 314 čehož prý měl zneužít český král, když roku 1239 vypověděl poslušnost císaři Fridrichovi II. a jeho synu Konrádovi IV., s pomocí spřátelených knížat začal chystat volbu římsko-německého protikrále, a údajně si tak zajistil přístup do zvolna se ustavujícího kurfiřtského kolegia. 31; Proč se pražský dvůr mohl zajímat o přednostní hlas, vysvětluje melfská bula z roku 1231, v níž Fridrich II. Sicilský zdůraznil, že (říšský) kníže a český král Václav bude oddaně sloužit jak impériu a c ísaři, tak římsko-německé mu králi Jindřichovi [VII.]. !\ 6 Zůstal tedy vazalem německého království (regnum Alemanie), čímž samozřejmě padá jinak důvtipný předpoklad, že Saské zrcadlo vyloučilo

241 PRVNÍ

MEZI KNílATY

:I

českého krále z volby, protože nebyl leníkem římsko-německého krále.317 Přesto by nemělo zapadnout, že hodnost českého krále vnesla do říšských poměrů zmatek a že volební články Saského zrcadla, podle nichž si krále směli vybírat pouze Němci (de dudeschen scolen

dorch recht den koning kesen), byly jen obranou starých dobrých pořádků.318 Eike z Repgowa přitom nechtěl říct nic jiného, než že království Němců (regnum Teutonicorum) vzniklo ze svobodné a svorné vůle Sasů, Bavorů, Franků a Švábů a že nikdo jiný, rozumějme, " ne-Němec", by neměl vstupovat do volební procedury (de ne hevet nenen kare, wnme dat he nicht dudisch n'is). 319 A zarážet by nemělo ani to, že se pisatel vracel k otonským tradicím. Sám se hrdě hlásil k Sasům, jejichž lenní právo ještě ve 13. století žádalo, aby vazalové na východním břehu řeky Sály chránili říšskou hranici proti Venedům, Polákům a Čechům (de scolen denen to Wenden, to Polenen, to Behemen).320 A připomeňme zde j eště jedno. Saské zrcadlo si nelze plést s nacionálním traktátem, 32 1 nebo ť bylo sestaveno a po celá staletí sloužilo coby ctihodná sbírka právních rad. Český král proto nemohl být vykázán z volebního kolegia pro etnický původ, nýbrž Eike takto upozornil, že navzdory zásluhám a úřadu říšského Šenka nepatří mezi Němce. Vlastně tak českému králi složil poklonu. Jako vlivnému říšskému knížeti, který se mohl ucházet (a zj evn ě se ucházel) o právo přednostní volby. 322

242 PRVNÍ (ESKÁ KRÁLOV51VÍ

BU Ď ŽIV KRÁL NA VĚKY

Volební proceduru, z níž měl vzejít nový římsko-německý král, p ečlivě popsal kolem roku 1300 vzniklý (dnes heidelberský) rukopis Saského zrcadla, který však z volby záměrně ~yloučil českého kurfiřta, když před trůnícího římsko-německého krále umístil falckraběte rýnského coby stolníka, vévodu saského s holí maršálka a markraběte braniborského jako komorníka s mísou teplé vody

Ani žalostný počátek 14. věku nedokázal vymazat z paměti vzpomínku na 2. červen 1297, kdy Václav II. yřijal královské pomazání a kdy jásající dav, alespoň podle Petra Zitavského, samou radostí zapomněl na nápěv a zvesela zdravil svého krále necvičenými hlasy, jež nakonec splynuly ve vroucí modlitbu za jeho zdraví a věčný život.123 Spravedlivá žádost přirozeného pána (dominus naturalis) ozdobit se královskými odznaky prý tehdy sjednotila pány, urozené a měšťa ny/z. což v nešťastných dobách, které nepřály "svornému srdci a vůli" (cor unum et votum unum),lt:. muselo čtenářů m připadat jako příliš krásný sen. Pokud ale zbraslavský opat stavěl do s tředu dění královskou ko~unovaci , nevědomky _ukázal, že se koruna stala symbolem zemské jednoty. Nadto Petr Zitavský rozvíjel představu, že status vladaře a čest království (honor regni) žádaly, aby se dal pomazat a ozdobit

i!

li

il

.!

243 PRVNÍ

MEZI KNÍLATY

244 PRVNI (ESKA KRÁLOVSTVI

korunou a žezlem a držel královskou hodnost (titulumque regium) 326 skutečně a podle jména (re et nomine). Jako současník a možná 327 i přímý svědek Václavovy korunovace ovšem musel vědět, že jeho hrdina spravoval svěřené země i bez řádného pomazání a že nejinak se k aktu stavěl Přemysl Otakar II., který přijal korunu v roce 1261, tedy po osmi letech samostatné vlády. A lehce dostupné svatovítské zápisky dokládaly, že zmíněný předpoklad nenaplnil ani Václav 1., jenž byl prohlášen za krále v červenci 1216, nicmén ě rituáln!mu pomazání se podrobil až 6. února 1228. 328 Jinými slovy, Petr Zitavský si musel být vědom, že korunovace nepodmiňovala, nýbrž nejvýše dotvářela majestát vládnoucího krále. Podružné místo královské korunovace v ústavním pořádku pře­ myslovských Čech by vysvětlovalo, proč si jindy zvídavé a k vládnoucímu rodu zpravidla dosti pozorné svatovítské skriptorium vyšetři­ lo na pomazání roku 1228 jen n ěkolik řádků a proč pisatel odbyl slavnost poznámkou, že Václav s Kunhutou byli korunováni rukou mohučského metropolity Sigfrida v neděli, kdy se zpívá hymnus Esto mihi (6. února).m Obdobně lze kanovníkům rozumět, proč si na Přemyslově korunovaci v roce 1261 všimli příjezdu vzácných hostů, pro něž český král připravil skvělé dvoudenní hody na Letné, zatímco průběh ceremoniálu shrnuli krátkým přípiskem, že kníže Čechů (princeps Bohemorum) byl pomazán ve svátek Narození Páně (25. prosince) mohučským metropolitou Wernerem a šesti biskupy.330 Okázalé radovánky zastínily rovněž obřad roku 1297, který o Letnicích vykonal mohučský arcibiskup Gerhard s přisluhováním magdeburského metropolity a desítky bi skupů. Světskému veselí dal přednost dokonce i Petr Žitavský, když celou kapitolu zaplnil popisem dřevěn ého paláce podivuhodné velikosti a krásy, jenž vyrostl na vltavském břehu pod Petřínem, chválou Prahy, kde množství louč í zaplašilo tmu a změnilo noc v den, a výčtem marnotratných výdajů za docela všední potřeby: obrokem pro 191 000 (!) koní počínaje, přes 800 marek za vejce, po 24 marek stříbra pražské váhy za led k chlazení vína, které prý přitékalo volně jako řeka do fontánek lfontes fa cti fuerant) na Novém tržišti. 331 Pokud měl Václav II. v úmyslu předvést návštěvníkům královskou moc v plném lesku, bezpochyby dosáhl svého, neboť pražská korunovace vzbudila údiv na všech stranách. Pomineme-li drobné zmín32 ky, o bohatství českého krále se barvitě rozepsal Otakar Štýrskf a čtyřdenní hodokvas byl přetřásá n rovněž v erfurtské farní kronice.m Nad shromážděnými davy žasli ve Vídni''4 i v saském Balnhau336 senum a zvěsti o nádherných oslavách dolehly až do Kolmaru.

Českému sluchu lahodící ohlasy ovšem nebyly v Praze přijímány pouze s hrdostí a dokonce i hostitele mohly pronásledovat oprávně­ né pochybnosti, nakolik prázdná komora a dluhy upevnily majestát královského dvora. Nebylo přitom žádným tajemstvím, že Václav II. byl prohlášen za řádného správce věcí veřejných hned po návratu z Branibor 24. května 1283, kdy mu vyšli v ústrety na mnoho mil baroni a rytíři a kdy jej v branách Pražského hradu vítalo duchovenstvo latinským hymnem Přišel jsi žádoucí (Advenisti desiderabilis ), zatímco prostý dav v odpověď zpíval Hospodine pomiluj ny. 337 Velkým procesím završený vjezd (adventus regis) tehdy obnovil sakrální pouto mezi panovníkem a věrnými, kteří jej přijali za svého pána. 338 Naopak Václav se chopil vladařských povinností a jako pán a dědic českého království (dominus et heres regni Boemie) začal vstupovat do zemských záležitostí. 139 První známou dohodu zpečetil28. srpna 1283 s Janem z Michalovic, který se za sebe a své potomky zavázal poslušností a zemskou službou (omni tempore fideliter et devote servire, velut alter terrigena suus). 340 Následovala smlouva s Dětřichem Spatzmannem, jenž slíbil věrnost 27. prosince 1283/ 41 a 24. května 1284 Václavovi a nepřímo i sobě navzájem odpři sáhly úctu dvě znepřátelené skupiny urozených. 342 S titulem pána a dědice českého království se řadu let vystačil i Přemysl Otakar 11.,34:1 který byl uveden na stolec království (receptus est honorifice in sede regni sui) 17. října 1253. 344 Královské pomazání však obdržel až po několika odkladech 25. prosince 1261, což poně­ kud překvapuje, neboť vážný zájem o korunu projevil ještě za života svého ?tce a nejpozději od 26. února 1248 se pokládal za mladšího krále Cechů (iunior Bohemorum rex). 14' Přemyslovy touhy byly patrně přijaty s porozuměním, protože 31. července jej vznešení a starší země (nobiles terrae Bohemiae et natu maiores ) provolali knížetem a králem (in ducem vel regem). 346 Zaskočený král Václav I. neměl zprvu na vybranou, ale když Boreš z Rýzmburka a Havel z Lemberka rozprášili ležení mladého krále před Mostem, přešel do protiútoku .347 Na počátku roku 1249 obsadil Vyšehrad a 5. srpna zabral (Staré) Město. Do svá tku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), kdy bylo sjednáno přím ěří, obléhal Pražský hrad a dalšího dne se v kostele svatého Františka podrobil korunovaci. Oděn do skvostného pláště, se žezlem a jablkem v rukou, vyslechl mši, kterou sloužil olomoucký biskup Bruno, a po obřadu pozval velmože a duchovenstvo na hostinu, kde mu přisluhovali urození Češi podle svých úřadů. 1 18 Slavnostní akt bezpochyby ohlašoval návrat ke společenské smlouvě,:H9 a protože již v únoru vítalo Václava velké, pražským biskupem

245 PRVNI MEZI KNIZATY

246 PRVNi (ESKÁ KRÁLOVSTVí

Mikulášem vedené procesí, 350 korunovace na Františku_skutečně mohla ohlašovat nový počátek. Nestalo by se tak poprvé. Rádné volbě se Václav podrobil v létě 1216,351 ale mladšího krále (iunior rex Boe11U}353 rum)352 a spoluvládce z něj učinilo teprve pomazání roku 1228. Dodejme však, že na Františku byla i tak k vidění jen menší, sváteční korunovace, neboť v Praze chyběl mohučský metropolita, kterému Václav ještě v nedílu s otcem (Odacharus et Wenzlaus, Boemorum reges incliti) přiznal roli prvního a jediného koronátora (consecrationem regalem et diadematis impositionem) českých králů. Mohučskému arcibiskupovi náležel titul říšského kancléře pro něm ecké záležitosti, a mohl proto v Praze zastupovat římsko-němec­ kého krále, jehož souhlas byl dosud nezbytnou podmínkou korunovačních příprav. Delegovaná pravomoc by mohla vysvětlit, proč se Václav nechal pomazat v době, kdy se Fridrich II. potýkal s klatbou Řehoře IX.,35 ' proč o svolení, alespoň pokud je známo, nepožádal ani Přemysl Otakar II. a proč po korunovaci roku 1261 odměnil nejen arcibiskupa a kapitulu, nýbrž 64 markami pamatoval na práva arcibiskupského(?) dvora (pro iure curie). 356 Privilegovaný vztah Mohuče a Prahy však ne musel být jen ku prospěchu věci, neboť z kuriální korespondence je patrné, že 6. dubna 1254 lnocenc IV. nařídil legátu Bernardovi, aby přivedl arcibiskupa Gerharda k pokání a poté jej zbavil klatby, aby mohl korunovat čes­ kého krále, a kdyby se hříšník vzpíral, měl hledat vhodného náhradníka mezi sufragány, či jinými biskupy. 357 Velkorysý návrh zůstal neoslyšen, a jak prozradil další vývoj, korunovaci zhatilo Přemyslovo bezdětné manželství s Markétou Babenberskou. K průlomu došlo teprve v říjnu 1260, kdy papež Alexandr IV. prohlásil, že by původ Přemyslových potomků neměl být překážkou pro dědické nároky. 358 Současně propůjčil biskupům v Praze a Olomouci právo pomazat českého krále pod podmínkou, že zvolenému, ještě však neschválenému arcibiskupu Wernerovi přip a dne jeho stálá odměna a že zachovány budou i jeho výsady. 3 '~ O dva týdny později ale papež upřes­ nil, že se děti z vedlejšího lože mohou ucházet o všechny světské pocty s výjimkou českého království, 360 což pražský dvůr vnímal jako urážku. Proto byl svazek narychlo zrušen, 18. října 1261 se Markéta uchýlila do Rakous, již 25 . října Přemysl uzavřel sňatek s Kunhutou a 27. listopadu se obrátil na metropolitu Wernera s prosbou, zda by byl ochoten provést dlouho odkládanou korunovaci.:161 Bez váhání se přitom zřekl možnosti nechat se pomazat domácími biskupy, dále zaručil Wernerovi bezpečný doprovod z Erfurtu do Prahy a zase zpět, převzal výlohy s náhradou případných škod a zavázal se, že se 354

nebude vzpírat jeho radám a výrokům. 362 Když pak ve svátek Narození Páně (25. prosince) obdržel královské pomazání, z vděčnosti ještě týž den (in die coronationis) arcibiskupa ujistil, že jej bude chránit před protivenstvím, a pokud by papež chtěl svěřit korunovaci něko­ mu jinému, odpřisáhl, že on i jeho nástupcové zachovají věrnost mohučskému stolci. 363 Souběžně (in die consecrationis) Přemyslův notář vystavil konfirmaci, která potvrzovala, že právo pomazat české krále náleží Mohuči164 a že nezůstalo jen u slov, dokládá list mohučských ministeriálů, podle něhož si arcibiskup vysloužil sto marek zlata. 365 Stejná odměna, tedy rovných sto marek čistého zlata, byla přislí­ bena také Gerhardovi, jenž se měl zhostit korunovace Václava 11./66 nicméně přípravy, které započaly roku 1287 a pokračovaly v letech 1291 a 1296,167 dospěly k žádoucímu konci teprve 31. března 1297, kdy pražskému dvoru požehnal papež Bonifác VIIJ.3 68 Zároveň ustanovil opaty cisterciáckých klášterů v Sedlci a na Zbraslavi zpověd­ níky a královský pár tak mohl s čistým svědomím přijmout svátost královského pomazání. 369 Překonat se podařilo i poslední zádrhel v podobě exkomunikace mohučského metropolity, kterému papež udělil dočasný, pro korunovaci platný dispens.:17o

Koruna, žezlo a jablko, které byly zhotoveny na příkaz Václava ll. a poté vloženy do hrobu jeho otce Přemysla Otakara ll. Nad vzhledem pohřebního diadému se nelze ubránit pochybnostem, zda Karel IV. poněkud nepřeháněl, když korunu svatého Václava prohlásil za své dílo

247 PRVNi MEZI KNilATY

248 PRVNI (ESKA KRÁLOVSTVÍ

Předepsaným způsobem, čili z rukou mohučského arcibiskupa, obdržel k~runu rovněž Jan Lucemburský, byť opatrná poznámka Petra Zitavského, že narychlo vystrojenou slavnost ze 4. února (správně 7. února) 1311 zdobila upřímná zbožnost pomazaného páru, 371 dokazuje, že si ledasco představoval jinak. Zjevnou nespokojenost projevil při popisu korunovace druhé Janovy manželky Beatrix Bourbonské, kdy si povzdechl, že král Jan přihlížel pomazání bez koruny a pláště (sine corona et absque regalibus induviis assistente) a že dříve byl akt vykonáván s větší slávou a obřadností, 372 což nás přivádí k věčně zelené otázce, zda mohl mít na mysli korunovační

Stará koruna českých králzl bývá někdy spatřována v čelence, již Karel IV. věnoval Karlovi Velikému. Těžko si však představit, že by se čeští králové spokojili se s tříbrným, jen částečně pozlaceným diadémem

249 PRVNÍ MEZI KN ÍLATY

řád českých králů. 373

Pravidelné výjezdy mohučského metropolity do Prahy napovídají, že ceremonie mohla citovat říšskou liturgickou tradici, jejíž podobu stanovil římsko-germánský pontifikál. Dobře známá sbírka však byla jen základem obřadu, který musel být upraven a bohemizován podle předs tav a možnostíyražského dvora. Snad právě takto lze rozumět poznámce Otakara Stýrského, že Václav II. vyslal do Itálie na nákupy znalce drahých kamenů, 374 že v korunovačním průvodu byl nesen štít se znamením bílého lva, jenž byl vyskládán z perel a rubínů, 375 a že korunova ční plášť z aksamitu pokrývaly zlaté lupeny a každý z nich zdobila pětice kamenů. 376 Kupodivu nejméně jej zaujala koruna, která měla být ze zlata, menší a nízká s cenou 2000 marek, zatímco královské roucho mělo stát dvojnásobek a za meč se štítem by prý mohly být počítány rovné tři tisíce. 377 Otakarovi nelze upřít, že obratn ě spojovala viděné, slyšené i smyšlené, nicméně i kdyby si vybájil úplně vše, přece nám podal důkaz, že se korunovace podřizovala osobnímu a dobovému vkusu. Proto se "korunovační" řád musel podobat jakémusi volnému souboru pravidel a zvyklostí, o nichž ovšem víme dosti málo,:178 neboť naši zpravodajové dávali přednost výčtu urozených hostů a popisu slavnosti (grande convivium), 379 zkrátka vší okázalé nádheře (pompa gloriosa),180 pro niž hyl Václav II. přirovnáván k starozákonnímu králi A(ha)sverovi. 381 Na hlavní ceremonii zpravidla stačilo několik vět, v nichž mohučský arcibiskup pomazal a korunoval krále Čechů. Jen občas a spíše mimoděk se vloudilo do pera, že královské klenoty (ornamentu regalia) zahrnovaly korunu, žezlo a jahlko,38t že král býval oděn do korunovačního pláště 383 a že před králem hyl nesen meč se štítem ..l8 ' Soubor korunovačních předmětů nebyl očividně pokládán za neměnný a již vúbec ne za nedotknutelný. Některé jeho části mohly být zastaveny a jako ostatkový kříž časem i prodány. 38" Jiné, jako obřad-

ní meč, zůstaly netknuty v truhlicích Pražského hradu, 386 a doslova záhadnou položkou zů stává královská koruna, u níž není jasné, zda přemyslovští králové vylepšovali diadém předků, anebo si pořídili nový klenot. Lehkomyslný pomě r k minulosti se však příčil dobové mentalitě, a lze si proto jen těžko představit, že by s korunou, byť bez jména a charismatické tradice, zacházeli nějak neuctivě. K minulosti se nakonec obracela i korunovační ceremonie, která králi ukládala, aby si v den svého pomazání prohlédl selské střevíce (subtulares rusticanos). A protože botky spolu s jinými královskými poklady opatrovali správcové jakéhosi vznešeného kostela (in quadam nobili ecclesia Boemie)/ 88 možná, že králům byla předepsána návštěva Vyšehradu,389 neboť právě tady se nejpozději od začátku 12. století nacházela komora s památkami na mytického Přemysla Oráče. Ať již procesí stoupalo na Vyšehrad nebo ne, korunovace byla vždy završena před hlavním oltářem v bazilice svatého Víta (iuxta altare summum beati Viti marty ris),l 91 kde král přijal pomazání a korunu. Mohučskému metropolitovi dále přisluhovali biskupové: roku 1228 si musel vystačit se třemi ;192 v roce 1261 byl obklopen šestim 187

390

250 PRVNI (ESKÁ KRÁLOVSTVI

a roku 1297 dokonce 12 pomocníky. 394 K obřadu byli přizváni rovněž nositelé dvorských úřadů (regni officiales), kteří se v roce 1311 starali o korunu, žezlo a jablko, vždy podle svého stavu a důležitosti (quilibet ordine et gradu suo). Diadém nad hlavou krále ovšem drželi dva mladíci z dobrého rodu, jejichž čestnou službu předznamenalo povýšení do rytířského stavu, 395 a protože po korunovaci roku 1228 byl pasován král Václav J.3 96 a jeho stejnojmenný vnuk údajně opásal 240 pánů a šlechticů z Čech a jiných zemí, l97 zdá se, že ceremonie zahrnovala jak přítomnost urozených, tak rituál pasování. Petr Žitavský umístil družinu pasovaných do rozestavěného chrámu na Zbraslavi a na vysvětlenou uvedl, že čerstvě korunovaný král (rex ex rwvo coronatus) položil 3. června základní kámen (primarium lapidem) nového kláštera. 398 První mniši ale dorazili na přidě­ lené místo už v dubnu 1292/99 což by mohlo naznačovat, že akt byl odložen záměrně, aby se mohl stát součástí korunovace.'1>0 Více než oprávněný dohad svádí k úvahám, zda se Václav II. nepřidržel jednou již poznaného a nenapodobil otce, který nechal zpečetit zakládací privilegium Zlaté Koruny téměř dva roky po své korunovaci,401 nicméně souhlas generální kapituly v Citeaux si vyžádal již na podzim 1259. 402 Především ale konvent obdaroval trnem z Kristovy koruny, který měl získat po opakovaných a naléhavých prosbách od francouzského krále Ludvíka IX. 403 Vzácný ostatek byl uložen do křišťálové schránky (spina domini in cristallo posita); 04 a přestože není zcela jisté, zda byl poslán do Čech z Francie nebo z Heiligenkreuzu, 101 ceněnou relikvii mohl Přemysl Otakar II. chápat jako svorník, jenž by spojil v jeden celek dědičné přemyslovské državy s rakouským Podunajím a alpskými zeměmi.' 06 Trn z Kristovy koruny zároveň odkazoval na sakrální povahu Přemy­ slova království, k čemuž se 6. října 1260 vyslovil Alexandr IV. Stejně jako starozákonní králové Saul a David, kteří byli pomazáni a mohli tak moudře a spravedlivě vládnout svému lidu, měli by podle papeže spravovat věci veřejné i křesťanští králové, neboť skrze ně panuje Ježíš Kristus, jenž z titulu nejvyššího krále (summus rex) dovoluje svým zástupcům trestat špatnost a odměňovat dobro. Jak ale papež upozornil, trvalé pouto mezi obcí nebeskou a pozemskou vytvořila církev svatá, a proto králové nemohou přijmout pomazání na hlavě, nýbrž jen na pažích a ramenou, což dle pisatele nemělo snižovat vážnost aktu, neboť ten dokládal plnost svěřené moci. 407 Obdobnými pokyny zahrnul pražský dvůr rovněž papež Bonifác VIII., 408 nicméně o charismatické povaze královského majestátu byl upřímně přesvědčen i Petr Žitavský. 4119 Proč si tedy nepřipustit,

že se poslední Přemyslovci pokoušeli napodobit vyspělé ceremonie evropského Západu a že v královském pomazání spatřovali způsob jak upevnit autoritu zeměpanské moci. Jedno však nesvedli. Zádný z nich nedokázal propojit korunovační obřad s legitimitou svěřené vlády, která se nadále vztahovala k volbě Čechů. Především proto korunovace zůstávaly skvělou, ba přímo velkolepou slavností410 a nejinak je zachytily soudobé kronikářské dílny. 411

*** Petr Žitavský přirovnal korunovaného Václava II. k slunci (dici iure soles sol) a velebil jeho královský původ (rex tu regia pro les). 412 Jediným řádkem tak popsal proměnu panovnické moci, která ve svém novém, královském rozměru vstoupila do veřejného dění a začala zvolna nahrazovat zvyklosti knížecího věku. O legitimitě vladařských práv sice rozhodoval hlas Čechů, a právě tak se nezměnila úcta k zemským patronům, ovšem z nástupnické ceremonie se vytratil kamenný stolec, jehož roli převzala svatovítská bazilika. Postupný rozchod s minulostí lze sledovat také v obecném rozměru. Zatímco na konci 12. století přemyslovská knížata cestovala pod korouhvemi se znamením vpravo hledící orlice, za vlády Přemysla Otakara I. se na zeměpanských pečetích objevil znak lva, či lvice, který se zprvu střídal, případně doplňoval s orlicí, až se ve dvouocasé, od roku 1261 korunované podobě změnil ve výsostný symbol královské moci.m Dvouocasý korunovaný Podlahu hradní kaple na Zvíkově pokrývaly pálené dlaždice s dosti náročnou výzdobou. Řada z nich verši oslavovala moc českého krále, který byl označován za mírotvorce (CHVENjCH DV PlST DESjFRIEDS HORT) a nositele ctností (der cvnehc /ST GANCIR TVGENT WOL), jenž nosil znamení dvouocasého korunovaného lva (LEB PIA /CH KEN/ANT MICH TREJT DER CVNENT Vf VA PEHEM LANT)

' il :,l i)

251 PRVNÍ MEZI

i i·. l ;

KNILATY

,, li

I. :.·

.l.,

lev ovládl nejen pečetidla, 414 nýbrž i brakteáty, a objevil se na souboru glazovaných dlaždic z Písku a Zvíkova, jež obrazem a slovem vzývaly velikost a slávu českého krále.415 Zdá se, že rostoucí vliv pražského dvora byl na domácí půdě při­ jímán s porozuměním, neboť ve svatovítských letopisech se objevil k srpnu 1271 datovaný zápis, že Přemysla Otakara II. navštívil kolínský arcibiskup, aby mu nabídl císařskou korunu (imperatoriam dig-

252 PRVNÍ (ESKA KRÁLOVSTVÍ

nitatem). Komorník Ondřej však údajně váhajícímu králi připomněl, že jako Bůh kraluje na nebesích, on zase s jeho dopuštěním na zemi a že nezná nikoho, kdo by se protivil Přemyslově vůli. Proto by se neměl ucházet o pochybnou hodnost a zaplétat se s cizinci, když se sláva království šíří do celého světa a jeho hlasu naslouchají všechny državy v okolí, od zemských hranic až k moři.' 16 Notně přikrášlená zápletka zjevně vystihovala dobové nálady, protože zhruba ve stejném čase se chotěšovský probošt odmítl dostavit k smírčímu soudu a protis traně vzkázal, že mu řezenský biskup nemůže nic nařizovat, protože Čechy nejsou podřízeny řím sko-německé říši (Boemia non continetur sub regno Alemanie), nýbrž jako svébytné království (regnum p er se) požívají zvláštní práva (alio utatur idiomate). 417 Chotěšovský probošt se ohá něl českou nezávislostí jen proto, že chtěl oddálit splátku pěti marek, které jeho klášter dlužil magdalenitkám v Dobřanech, což by asi stačilo na žertovnou historku nad džbánkem vína, kdyby si shodnou otázku nekladli rádcové římsko­ -německých králů. Se zbytnělým sebevědomím pražského dvora, který byl spřízněn se Štaufy a mohl se spoléhat na mocné přímluvce mezi říšskými knížaty, se od roku 1273 potýkal Rudolf Habsburský, jenž se proto pokusil převést český volební hla s na bavorského vévodu418 a Moravské pole vydával za boží trest, kterým byl stižen jeho věrolomný leník.m V listopadu 1298 zase Albrecht Habsburský přiměl českého krále, aby se na norimberském sjezdu zhostil dvorské služby s korunou na hlavě, 420 což sice Václav II. neodmítl, ale do Prahy si odvážel listinu, v níž římsko-n ěmecký král připustil, že služba pod korunou byla vykonána na jeho výslovné přání a nikoliv podle práva (non de iure, sed ex mera dileccione) a že čeští králové mohou napříště nosit korunu, aniž by byli obtěžová ni číšnickým břemen e m. 4 21

Přestože si Albrecht Habsburský vynutil 1m Václavovi II. dvorskou službu pod korunou, 17. listopadu 1298 pod autoritou římsko-německé královské pečeti ustanovil, že čeští králové mají být napříště od p odobných žádostí osvobozeni

Jak vidno, čirou zlomyslnost Albrecht " napravil" velkoryse stylizovaným privilegiem, jako by sám dospěl k poznání, že českého krále neradno dráždit. Nakonec cenného spojence viděl v Praze již Rudolf Habsburský, když z Přemyslova syna Václava učinil svého zetě a od roku 1285 jej promyšleně vtahoval do říšského děnÍ. 422 Na chebském sjezdu v březnu 1289 Václavovi a jeho nástupcům potvrdil právo podílet se na volbě (ius et vocem) řím s ko-německého krále a zastávat úřad dvorského číšníka (ius ac officium pincematus),m a když pražský dvůr naznačil, že je ochoten podporovat habsburské plány,w nechal26. září 1290 zpečetit listinu, v níž znovu zdůraznil, že jsou čeští králové povoláni jak k číšnické slu žbě , tak volbě (iura pincernatus et electionis).'12 "

253 PRVNÍ MEZI KNÍLAlY

254 PRVNI

CESKA KRALOVSTVI

Rudolfovy obavy se naplnily hned po jeho smrti 15. července 1291, kdy nepřehledná spojenectví a české zájmy vynesly na římsko­ -něm ecký trůn Adolfa Nasavského. 426 Poté se ale Václav II. sblížil s Albrechtem, a když se rakouský vévoda v únoru 1298 zavázal, že jako římsko-německý král přijme svobody českých králů 427 a slíbil zástavu říšského majetku až do výše 50 000 marek, 428 Václav vypově­ děl Adolfovi poslušnost. Prostřednictvím mohučského metropolity pak hlasoval pro Albrechta, jehož volbu z 24. června 1298 zpečetilo krvavé vítězství u Gollheimu.'29 Albrecht Habsburský vyjednával s králem Čech (rex Boemie), ovšem po korunovaci označil Václava II. za svého knížete (princeps), čímž svému spojenci připomněl, že je především říšským leníkem a teprve pak českým králem. Václav se patrně nevzpíral, neboť shodným způsobem si římsko-němečtí králové dopisovali s jeho před­ chůdci. Zlatá bula melfská z roku 1231 se dovolávala slibu věrnosti mladého krále a knížete Václava 430 a kníže (carissimus princeps) se objevil dokonce i v privilegiu jinak nemohoucího Richarda z Cornwallu, kterým Přemyslu Otakarovi II. přiznal právo na rakouské a alpské državy.' 31 Starými zvyklostmi se zaklínali rovněž čeští králové. Přemysl Otakar I. se prohlásil za třetího krále Čechů (rex Boemorum tercius),432 přestože byl svědkem zániku druhého českého království. Možná, že právě smutná osobní zkušenost Přemyslovi pomohla, že dokázal starší země přesvědčit, že koruna neohrožuje domácí pořádky. Ale

Na možnou, pohřebním klenotům Přemysla Otakar Jl. však nápadně blízkou podobu české královské koruny upozorňuje rovněž typář, který m Přemysl Otakar I. pečetil od roku 1224 (V. typ). Otisk z roku 1224 ve zlatém vyhotovení

nejen to. Na podzim 1198 složené přísahy daly zapomenout nejen na rok 1172 a ponižující abdikaci krále Vladislava, nýbrž konečně vytěsnily z paměti temný příběh prvního českého krále Vratislava. Přemyslovo státnické dílo pak doplnil a kultivoval Václav I. coby čtvrtý král Čechů433 a po korunovaci v roce 1261 se k pátému králi Čechů propracoval i Přemysl Otakar 11. 434 Že je pátým králem Čechů hlásaly také honosné Přemysl ovy pečetě, jejichž obruba zároveň uváděla, že král vládne s požehnáním svatého Václava. 43 ' Pražský dvůr tak jen opět potvrdil, že do základů českého království byly zabudovány všechny podstatné hodnoty knížecího věku. Sotva se ale divit, když úmluva z roku 1198 pragmaticky zachovala výsady sněmu Čechů , včetně volebního práva. Korunovace s pomazáním proto mohly panovnický majestát dotvářet, ne však podmiňovat, a jakkoliv si Přemysl Otakar II. a Václav II. osvojili symboliku charismatického království, ve své podstatě oba zůstávali korunou obdařenými knížaty.416

255 PRVNÍ

MEZI KNÍ2ATY

IX. BUDOVÁNÍ OBCE

NEDLOUHO PŘED ROKEM 1355 svatovítský kazatel František usoudil, že by bylo vhodné doplnit kronikářské zápisky, které před deseti léty věnoval pražskému biskupu Janovi z Dražic. Nyní svou pozornost obrátil ke Karlovi IV., jehož skutky popsal ve výrazně pře­ pracované třetí knize. Samostatnou kapitolu vyhradil královskému pomazání, ale protože se zároveň rozepsal o jiných záležitostech, z korunovace zachytil povážlivě málo. Vlastně jen tolik, že Karel s Blankou přijali korunu ve svatovítském chrámu po mši, kterou sloužil pražský metropolita s jinými biskupy o neděli 2. září 134·7, že se do Prahy sjelo množství knížat, velmožů a pánů z různých částí světa (mundi partibus de diversis), že na Novém trhu Většího města pražského vyrostl nesmírně velký dům, jenž byl zkrášlen vzácnými sukny a hedvábím, ve kterém král s královnou před sedali hostině, a že každý byl obsloužen vším potřeb ným. Větší zájem našeho zpravodaje však vzbudil královský diadém, k němuž uvedl, že shodnou korunou měl být ověnčen ještě za otcova života, a protože na ni byly obětovány tisíce marek (in qua inpendit plura milia marcarum), daroval ji Karel Bohu a svatému Václavovi. Současně ustanovil, že korunou budou napříště ozdobeni všichni jeho nástupcové a že kanovníkům a ostatním náleží odměna 200 marek, aby po smrti zmíněných králů mohli sloužit zádušní mše. 1 S odstupem 20 let poněkud strohou předlohu rozvedl Beneš Krabice z Weitmile, nicméně ke korunovaci přičinil jen drobnou pozná mku, když české pány (barones regni Boemie) nechal konat dvorskou službu z koňského hřbe tu (in dextrariis coopertis exibuerunt). Po vzoru Františka Pražského se déle pozdržel j e dině u koruny, aby upřes nil, že v určených svátcích byla vkládána na hlavu svatého Václava, že budoucí králové měli odvádět poplatek 300 marek a že korunu směli nosit pouze v den pomazání a před pří­ chodem noci (ad noctem) museli diadém vrátit zpět do sakristie (in manus sacristie Pragensis). 2 Odmyslíme-li si pečlivě stylizované pasáže, které popisovaly, jak by se mělo nakládat s korunou, nelze se nad oběma relacemi ubránit

259 BUDOVÁNÍ OBC E

260 PRVNI ( ESKÁ KRÁLOVSlVÍ

pocitu jednou již spatřeného. Podobně jako se svatovítský letopis vypořádal s korunovací Přemysla Otakara II. a jako Petr Žitavský odbyl pomazání Václava II., rovněž František Pražský s Benešem žasli nad hedvábím a vzácnými čalouny, které pokrývaly dřevěnou hodovní síň. Přesto se změnilo něco podstatného, neboť ke kronikám se tentokrát přidaly zprávy odjinud. Rozjímat lze nad krátkým kázáním pro duchovenstvo, v němž Mikuláš z Loun, pražský dominikán a mistr teologie na pražské univerzitě, ujistil naslouchající, že nezná lepšího čekatele na královské pomazání než Karla, protože mu po otci koluje v žilách krev Karla Velikého, zatímco z matčiny strany náleží k potomkům svatého Václava, přirozen ého pána českých zemí. 3 V korunním archivu se nadto dochoval list z 6. května 1346, kterým papež Kliment Vl. potvrdil zvláštní status královské koruny; jež podle inventáře svatovítského pokladu z roku 1354 spočívala na zlatem obložené hlavě svatého Václava. 5 Porůznu roztroušené útržky pak spojuje na konci Karlovy vlády vzniklý opis Korunovačního řádu českého krále (Ordo ad coronandum Regem Boemorum) a Řádu k požehnání královny (Ordo ad benedicendum Reginam)." Podél časové osy uspořádaný řád začínal den před korunovací, neboť pražskému arcibiskupovi, prelátům , knížatům a šlechtě uložil návštěvu Vyšehradu, kam měli doprovodit knížete, který měl být korunován na krále (principem in regem coronandum), k modlitbám. Po návratu na Pražský hrad se všichni měli zúčastnit bohoslužeb ve svatovítském chrámu a po nešporách odvedli knížete do slavnostně upravené ložnici. 7 Na druhý den ráno, během vyzvánění k primě, se měl v metropolitním kostele setkat arcibiskup se sufragány, biskupy a preláty. Zde si měli obléknout roucha a jiné odznaky svého stavu (pontificalibus et aliis sui status insigniis) a seřadit se do procesí, v jehož čele měly být neseny plenář, meč svatého Václava, 9 kříže, kadidelnice a svěcená voda. Poté se měli vydat k ložnici, kde mezitím nejvyšší komorník království českého oblékl knížete do sandálů, tuniky a otevřeného plá š tě (sandalii, tunica et pallio apertis). Ještě na loži měl být kníže okuřován kadidlem, kropen svěcenou vodou a pozvednut metropolitou tak, aby jej dva biskupové, každý z jedné strany, mohli vzít u ctivě za ruce. 10 Pražským arcibiskupem vedené procesí opustilo ložnici v novém pořádku , neboť za hlaholu velkého zvonu se ke klerikům přidali urození, kteří nesli korunu, jablko, žezlo, meč a další insignie (coronam, sceptrum, pomum, gladium et citera deferentes). V jejich čele měl přitom kráčet komorník českého království, aby jim mohl s pomocí hole razit cestu k oltáři svatého Víta, kde měly být položeny 8

královské odznaky. Stanoven byl i směr průvodu, a to z ložnice přes královskou síň k bráně, jež byla obrácena ke kostelu svatého Jiří. Za soustavného zpěvu měl být kníže přiveden doprostřed svatovítského chrámu, kde se měl pomodlit před oltářem svatého Kříže, a po předepsaných modlitbách a žalmech se měl přesunout k oltáři svatého Víta. Tady poklekl na slavnostně upravenou stoličku a vyhrazená místa zaujali rovněž biskupové a knížata. 11 Následovala dvě stručná kázání k duchovenstvu a lidu, po nichž se metropolita obrátil na knížete s otázkami, jestli se chce držet svaté víry, být ochráncem svatých kostelů a jejich služebníků , spravovat a chránit Bohem svěřené království podle spravedlnosti svých otců. Hlasitý souhlas ( Volo) arcibiskupa zmocnil, aby se dotázal lidu, zda se chce podřídit knížeti a správci, poslouchat příkazy a učinit královskou moc pevnou. V odpověď se mělo ozvat trojnásobné a jednomyslné "Rádi " (Rady), které uzavřelo skrutinium, načež metropolita a biskupové odříkali modlitbu, po níž kníže s preláty ulehli na zem, kde vyslechli litanie se vzýváním Krista (Kyrie eleison) a všech svatých, mezi nimiž nechyběli zemští patroni.12 Začátek mše a úvod k pomazání ohlásily světící modlitby. Ještě před čtením evangelia se dva infulovaní opati odebrali do kaple svatého Václava, odkud přinesli hedvábím zakrytý kalich se svatým olejem. Pod roztaženým baldachýnem se kalichu chopil arcibiskup, aby jej políbil a odložil na oltář svatého Víta. Za zpěvu antifony provedl v plynulém sledu pomazání na hl avě, prsou, hrudi a pažích. Modlící se metropolita požehnal rovněž tuniku (subtile) s dalmatikou, neboť kníže byl vysvěcen na úrovni podjáhna a jáhna a po rituálu oblékání pomazal ruce knížete. Jasným hla sem pronesl konsekrační modlitbu a vložil na ramena knížete korunovační roucho (pallium regale). 13 Pomazaný a oblečený kníže byl opásán m ečem , který symbolizoval, že přejímá celé království. Poté mu byly předány náramky coby symbol moudrosti, a prsten na znamení kře sťa nské víry, při­ če mž odevzdání me če, náramků a prstenu předcházelo jejich posvěcení. Po navl ečení prstenu kníže ob ě toval meč Bohu, aby jeden z hrabat, který byl urozen ěj š í a starší než ostatní (comes aliis superior vel maior), meč vykoupil a mohl jej nést v procesí. Jakmile ~e tak stalo , arcibiskup knížeti postoupil žezlo s jablkem se slovy, ze má vládnout s prave dlivě, napravovat křivdy a hájit královskou moc před zlem. 11 Konečně došlo na korunu, již metropolita skrápěl svěcenou vodou, žehnal kadidlem a za účasti biskupů ji vložil králi na hlavu.

261 BUDOVÁNI OBCE

Pečlivě ztvárněná

262 PRVNÍ LESKÁ KRÁLOVSTVÍ

figura trůnícího krále (snad Václava/V) v iniciále písmene C, jež bylo vloženo do pravoúhlého rámu se zlatým pozadím, napovídá, že rukopisu, který obsahoval Pulkavovu kroniku a Karlův korunovační řád, byl přikládán značný

význam

Po korunovaci pronesl trojí požehnání a pokynem vyzval biskupy, aby nového krále vedli od oltáře k trůnu. Sám jej usadil na stolec, a když mu dal polibek míru (tunc det illis osculum pacis), klerici zanotovali "Te Deum", kdežto obecný lid měl zpívat "Hospodine, pomyluj ny". Závěrem král před tváří Boha, duchovenstva a lidu slíbil, že bude pečovat o svěřenou zemi, zachovávat zákony, spravedlnost a mír, dbát na rady věrných a že biskupům, opatům a hrabatům bude prokazovat náležitou úctu. 1.; Podrobnostmi neskrblil ani Řád k požehnání královny, 16 který byl naplněn 15. března 1400 při korunovaci Žofie Bavorské, 17 což nás přivádí k otázce, kdy a jak se uplatnil Korunovační řád českého krále. Připomeňme si, že jeho nejstarší známý opis byl pořízen mezi léty 1373 a 1374 a že doplňoval kroniku Přibíka Pulkavy z Radenína. 18 Odtud také důvodný předpoklad, že zdobený, kaligrafickou 9 gotickou minuskulou psaný svod mohl sloužit k výuce Václava IV.,' n eboť Karlův děd i c k nelihosti pražského metropolity Arnošta z Pardubic přijal korunu již 15. června 1363, a protože coby dvouleté pachole nemohl podstoupit všechny nezbytné úkony, nemluvě o schopnosti pochopit sa krální rozměr královského pomazání/0 mu sel být poučen dodatečně. Pokud měl ale Karel IV. na mysli vzdělání svého nástupce a opatřil synovi učební (nikoliv právní!) pomůcku, která mu měla osvětlit význam královského pomazání, čím se řídil? Osobní zkušeností, nebo snad jakousi ideální před stavou?

Není žádným tajemstvím, že mnohé korunovační řády vznikaly jako záznam viděného, aby se později staly uctívanou právní normou. Nejspíš právě takto se ve veřejném prostoru usadil i karlovský text, jenž _hyl v pohusitských, na ztracený zlatý věk smutně vzpomínajících Cechách považován za nedostižný vzor. 21 Jak tedy pohlížet na Karla IV.? Byl_snad autorem, spolutvůrcem nebo se spokojil s volným dohledem? Ze si korunovace upřímně cenil, dokládá 38. článek návrhu zemského zákoníku, který varoval před nejistotou, a proto žádal, aby každý vladař shromáždil do šesti měsíců od nástupu knížata a urozené a obdržel z rukou pražského metropolity, či jeho zástupce královské pomazání. 22 Obdobně Karlovi vadilo, že pomazání a korunovace na straně jedné a nástupnický obřad na stra ně druhé byly dosud odděleny, a proto nechal do ceremonie zapracovat jak intronizační promluvu (Sta et retine amodo locum) a uvedení na trůn (in hoc regni solio), tak hold shromážděných a slib krále před stolcem, Bohem, kleriky a lid em (professio regis ante solium coram deo et clero et populo). 23 Obě holdovací formule zjevně navazovaly na tradice přemyslov­ ského věku a rovněž králova přísaha neodporovala starým domácím zvyklostem, což jen potvrzuje známý postřeh, že karlovský, přesněji za Karla IV. písmem kodifikovaný řád mohl být nově uspoř~dán a nejspíš vhodně doplněn, nicm én ě velká reforma se patr24 ~e nekonala. Ostatně i francouzské vlivy mohly být rozpoznány J~n proto, že se nedochoval srovnatelný popis starších korunovaCi.' kt~ré si roku 1297 a snad ani v roce 1261 nezadaly s ceremomem• lucemb urského věku. Karel dozajista vzpomínal na Francii v dobrém 2 ; a podle francouzského vzoru přestavěl Pražský hrad/ 6 ovšem nakoli~ mohly jeho soukromé prožitky ovlivnit novotám se bránící obec Cechů? Ať již Karel IV. připravoval syna na budoucí vladařské povinnosti, nebo prostě dospěl k závěru, že by jeho nástupcové měli mít po ruce předpis, který vycházel ze zkušenosti (?) roku 1347,n do ceremonie vložený kult svatého Václava, návštěva Vyšehradu/ 8 veřejná aklamace a hold s přísahou naznačují, že stejně jako všichni před ním korunovační obřad spíše dotvářel, než měnil. Přesto jeho zásluhy nebyly nepodstatné. Stačí si uvědomit, že královské pomazání provázal s intronizačním rituálem, čímž slavnost proměnil v normotvorný akt P~vořadé důležitosti. Zároveň měl v úctě odkaz předků, a třebaže neco takového nezamýšlel, dovolil nám ohlédnout se jak za světem prvních českých králů, tak za dlouhým budováním zemské obce.

263 BUDOVÁNÍ OBC E

I I

I

! 1.

222 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/ 8, MGH SRG NS 2, s. 19. 223 Cosmae Pragensi..s Chronica Boemorum 11/47, MGH SRG NS 2, s. 154-155. 224 O. KRÁLÍK, Kosmova kronika a předchozí tradice, Praha 1976, s. 143. 225 Cosmae Pragensis Chronica Boem.orum 11/47, MGH SRG NS 2, s. 155. 226 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH SRG NS 2, s. 2. 227 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III/35, MGH SRG NS 2, s. 206. 228 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III/I, MGH SRG NS 2, s. 160-161. 229 Cosm.ae Pragensis Chronica Boemorum 1/36, MGH SRG NS 2, s. 64. 230 Cosmae Pragensis Chronica Boem.orum Ill/60, MGH SRG NS 2, s. 239. 231 Cosrnae Pragensis Chronica Boemorum 1/42, MGH SRG NS 2, s. 82. 232 J. MAŘÍKOVÁ-KUSKOVÁ- D. EBEN, Organizace liturgického prostoru v bazilíce sv. Víta, Castrum Pragense 2, 1999, s. 227-240, zde s. 232-233. 233 Cosmae Pragensis Chronica Boemonun 1/28, MGH SRG NS 2, s. 50- 51. 234 J. ZACHOVÁ- D. TŘEŠTÍK, Adhortace De ammonition.e ad presby teros a biskup Vojtěch, ČČH 99, 2001 , s. 279- 292, zde s. 279-286; D. TŘEŠTÍK, K založení pražského biskupství v letech 968-976: pražská a řezenská tradice, in: J. Pánek (ed.), Vlast a rodný kraj v díle historika. Sborník prací J. Petráňovi , Praha 2004, s. 179-194, zde s. 186-189. 235 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/37, MGH SRG NS 2, s. 135-136. 236 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum Il/34, MGH SRG NS 2, s. 130-131. 237 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/42, MGH SRG NS 2, s. 79. 238 Cosrnae Pragensis Chronica Boemorurn III/54, MGH SRG NS 2, s. 228. 239 Cosmae Pragensis Chronica Boem.orum 111/13, MGH SRG NS 2, s. 175. 240 Cosm.ae Pragensis Chronica Boemonun 11/ 17, MGH SRG NS 2, s. 108-109. 241 M. BARTLOVÁ, Zpodobení svatého Vojtěcha ve starším středověku., in: M. Bartlová (ed.), Svatý Vojtěch. Tisíc let svatovott~šské ~radice v če;hách, P~:h~ 1997_, s. 27-31 , zde s. 27; J. FROLÍK- J. MARIKOVA-KUBKOVA- E. RUZICKOVA - A. ZEMAN, Nejstarší sakrální architektura, s. 203-205. 242 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I/15, MGH SRG NS 2, s. 34-35. 243 Cosmae PragerL~is Chronica Boemorum 1/15, MGH SRG NS 2, s. 34. 244 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. I/19, MGH SRG NS 2, s. 38. 245 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum l/17, MGH SRG NS 2, s. 35-36. 246 Cosrnae PragerLsis Chronica Boemorurn 1/18, MGH SRG NS 2, s. 36- 38. 247 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/ 19, MGH SRG NS 2, s. 38. _ _ 248 O. KRÁLÍK, Kristián a Kosmas, Česká literatura 7, 1959, s. 61-84; D. TRESTÍK, Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Praha 1968, s. 56-57. _ 249 D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 375-388; P. KUBIN, Sedm přemyslov­ ských kultů, Praha 2011 (Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění- historie XII), s. 127-128. 250 Cosrnae Pragensis Chronica Boemorum l/19, MGH SRG NS 2, s. 38. 251 Cosmae Pragensis Chronica Roemorum 1/18, MGH SRG NS 2, s. :38. 252 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/17, MGH SRG NS 2, s. 35. 253 D. TŘEŠTÍK, Translace a kanonizace svatého Václava Boleslavem!., in: P. Kubín - H. Pátková - T. Petráček (eds.), Světci a jejich kult ve středověk u , Praha

305 POZNÁMKY KE KAPITOLE IV

,.I

i•,

j

306 PRVNÍ ( ESKA KRÁLOVSlVÍ

2006 (Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění - historie IV), s. 325-344, zde s. 339-340. 254 Widukindi Rerum gestarum Saxonicarum I/35, MGH SRG [60.], s. 50-Sl. 255 Widukindi Rerum gestarum Saxonicarum 11/3, MGH SRG [60.], s. 68. 256 Z. FIALA, Dva kritické příspěvky ke starým dějinám českým, SH 9, 1962, s. 6-63, zde s. 6-40. 257 Annales Ratisponenses, MGH SS XVII, s. 583. Dále viz také Auctarium Garstense, MGH SS IX, s. 565; Annales S. Rudberti Salisburgenses, MGH SS IX, s. 771; Historiae Patavienses et Cremifanenses, MGH SS XXV, s. 626. 258 D. TŘ EŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 411-414. 259 F. GRAUS, Bohmen zwischen Bayern und Sachsen. Zur bohmischen Kirchengeschichte des 10. ]ahrhunderts, Historica 17, 1969, s. 5-42. 260 D. TŘEŠTÍK , Počátky Přemyslovců, s. 434-435. 261 Crescente.fide, FRB I, s. 187. 262 T. VELÍMSKÝ, Rituál usmíření a nejstarší svatováclavské legendy, in: M. NodlM. Wihoda (eds.), Rituál smíření. Konflikt a jeho ře še ní ve středověku. Sborník příspě vků z konference konané ve dnech 31. května-I. června 2007 v Brně, Brno 2008 (Edice Země a kultura ve středně Evropě 8), s. 31-44. 263 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/17, MGH SRG NS 2, s. 36. 264 Legenda Christiani 8, s. 68, 70, 72. 265 Legenda Christiani 6, s. 58. 266 D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 435. 267 Takto ve shodě všechny redakce První staroslově n ské legendy. Dále viz]. VAJS (ed.), Sborník staroslovanský ch literárních památek o sv. Václavu a sv. Ludmile, Praha 1929, zde s. 18 (Vostokovská redakce), s. 26 (Minejní redakce), s. 41 (Novljanská redakce). 268 Crescente fide, FHB I, s. 187. 269 I. ŠTEFAN - I. KHUTINA, Raně středověké sídliště, hromadný hrob a pohřebi­ -~t é na Budči (poloha Na Týnici). Ke vztahu archeologie a "udá/oslní historie", PA 100, 2009, s. 119-212; I. ŠTEFAN, Kapitola z historie násilí. Hromadný hrob bojovníků u hradiště Budeč a dějiny JO. století, DaS 31, 2009, č. 4, s. 2427; A. BARTOŠKOVÁ, Budeč. Vý znamné mocenské centrum prvních Přemyslol}­ ců, Praha 2014 (Archeologica I), s. 87-93, lll-113. 270 Widukindi R erumgestarum Saxonicarum 1/35, MGH SRG [60.], s. 50. 271 Pře svědčivé důka zy snesl již V. KONZAL, První staros lověnská legenda, s. 113126, který však pracoval s rokem 929, a proto legendu datoval na přelom dvacátých a tři cátých let 10. věku . Dále viz také E. BLÁHOVÁ - V. KONZAL, Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahLi, Praha 1976, zde s. 55-106 (Vostokovská redakce), s. 107139 (Minejní redakce). 272 Přehledně P. KliBÍN, Sedm přernyslovských kultů, s. 131-139. 273 Creswúe fide, FRB I, s. 188. 274 J. KALIVODA, Nejstarší svatováclavská hagiografie v evropském literárním kontextu přelomu tisíciletí, in: P. Kubín (ed.), Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 51-64.

275 D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 155-175; opatrněji P. KUBÍN , Sedm přemys lovských kultů, s. 133-134. 276 D. TŘEŠTÍK, K založení pražského biskupství, s. 179-194, jehož postřehy se dále pokusil doplnit D. KALHOUS, Záhadné počátky pražského biskupství, in: E. Doležalová - H. Novotný - P. Soukup (eds.), Evropa a Čechy na konci středověku . Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Praha 2004, s. 195-207. 277 D. TŘEŠTÍK, Translace a kanonizace svatého Václava, s. 325-344. 278 Ve shodě P. KUBÍN, Sedm přemys lovských kultů, s. 150. 279 J. FROLÍK, Rotunda sv. Víta na Pražském hradě ve světle nových poznatků, in: P. Kubín (ed.), Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 131-147. 280 Widukindi Rerum gestarum Saxonicarum Il/8, MGH SRG [60.], s. 62. 281 D. TŘEŠTÍK, Přemyslovský mý tus a první čeští světci, in: P. Sommer- D. Třeš­ tík - J. Že mlička (eds.), Přemyslovci. Budování če ského státu, Praha 2009, s. 149-153 a 157-161, zde s. 160-161. 282 S. Adalberti Pragensis episcopi Vita altera 21, MPH NS IV/ 2, s. 27. 283 Annalista Saxo, MGH SS XXXVII, s. 254. 284 D. TŘEŠTÍK, ]e.{tě ke královně Emmé. Wolfenbilttelský rukopis Gumpoldovy legendy a druhý život královny Maty ldy , in: E. Doležalová - R. Šimůr~ek (eds.), Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Ze mličky, Praha 2010, s. 23-37. Na další možné souvislosti upozornila J. A. SOBIESIAK, Boleslaw Przemy slida (f 999). Dynasta i jego parístwo, Kraków 2006, s. 252279. 285 ]. SLÁMA, Několik poznámek k hrobiim přemyslovských knížat na Pražském hradě, Historica Pragensia 1, 2003, s. 293-300. 286 A. MEHHAUTOVÁ- O. TŘEŠTÍK, Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha 1985 (Studie ČSAV 2/ 85), s. 82-105; J. ŽEMLIČKA , Svatý Václav jako věčný kníže "Čechů ", in: P. Kubín (ed.), Svatý Václav. Na památku 1100. výroč í narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 2ll-220. 287 D. TŘEŠTÍK, Mír a dobrý rok. Státní ideologie raného přemyslovského státu mezi křesťanstvím a " pohanstvím", FHB 12, 1988, s. 23-41. 288 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I/25, MGH SHG NS 2, s. 46-47. 289 Cosrnae Pragensis Chronica Boemorum l/26, MGH SRG NS 2, s. 47-48. 290 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I/27, MGH SRG NS 2, s. 49-50. 291 Cosmae Pragen~is Chronica Boemorum I/28, MGH SRG NS 2, s. Sl. 292 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/28, MGH SHG NS 2, s. 50. 293 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I/28, MGH SHG NS 2, s. Sl. 294 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum l/29, MGH SRG NS 2, s. 52. 295 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I/29, MGH SRG NS 2, s. 52-53. 296 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum ]/30, MGH SHG NS 2, s. 54-55. 297 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/31, MGH SRG NS 2, s. SS-56. 298 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/ 2, MGH SHG NS 2, s. 82-84. 299 Cosrnae Pragensis Chronica Boemorum lij:-~, MGH SRG NS 2, s. 84-85 . 300 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/4, MGH SRG NS 2, s. 85-88.

307 POZNÁMKY KE KAPITOLE IV

308 PRVNÍ ( ESKÁ KRÁLOVSTVÍ

301 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/4, MGH SRG NS 2, s. 88. 302 J. SLÁMA, Kosmovy záměrné omyly, in: J. Klápště- E. Plešková - J. Žemlička (eds.), Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příl ežitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003, s. 261-267, zde s. 262-263. 303 B. KRZEMI ENSKA, Břetislav I. , s. 221-226. 304 P. KOPAL, Smíření Čechů se svatým Vojtěchem. Struktura j ednoho obrazu v Kos mově kronice, in: M. Nodl - M. Wihoda (eds.), Rituál smíře ní. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník přís p ěvků z konference konané ve dnech 31. kvě tna-I. če rvna 2007 v Brně, Brno 2008 (Edice Ze mě a kultura ve střed­ ně Ev ropě 8), s. 45-55. 305 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/5, MGH SRG NS 2, s. 90-91. 306 Obdobně již O. KRÁLÍK, Kosmova kronika, zde nap říklad s. 139-142. 307 J. FRIED, Gnesen - Aachen - Rom. Otto III. und der Kult des hl. Adalbert. Beobachtungen zum ii/teren Adalbertsleben, in: M. Borgolte (ed.): Polen und Deutschland vor 1000 Jahren. Die Berliner Tagung i.iber den "Akt von Gnesen", Berlín 2002 , s. 235-279. 308 S . Adalberti Pragensis episcopi Vita prior 19, MPH NS IV/1 , s. 29- 30. 309 J. HOFFMANN, Vita Adalberti. f'riihe.lle Textiiberlieferungen der Lebensgeschichte Adalberts von Prag, Essen 2005 (Europaische Schriften der Adalbert-Stiftung Krefeld 2), s. 78-121. 310 D. TŘEŠTÍK, Proč byli vyvražděni Slavníkovci?, s. 13-19. 311 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum l/2 9, MGH SRG NS 2, s. 53. 312 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/42, MGH SRG NS 2, s. 79. 313 P. KOPAL, Kosmovi ďáblové. Vršovsko-přemyslot:ský antagonismus ve světle biblických a legendárních citátů, motivů a symbolů, MHB 8, 2001, s. 7-39. 314 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/42, MGH SRG NS 2, s. 79. 315 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum IH/ 24, MGH SRG NS 2, s. 192-193. 316 D. TŘEŠTÍK, Kdo a proč tyvraždil Slavníkovce? Spor biskupa Vojtěcha s Vršw ci a českým státem, DaS 28, 2006, č. 1, s. 14-16. 317 Cosm ae Pragensis Chronica Boemorum 1/42, MGH SRG NS 2, s. 79. 318 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon VII/56, MGH SRG NS 9, s. 469; Cosmae Pragensis Chronica Boemorurn l/29, 1\-IGH SRG NS 2, s. 53. 319 S. Adalberti Pragensis episcopi Vtta altera 21, MPH NS IV/2, s. 26. .320 Cosrnae Pragensis Chronica Boernorum 1/30, MGH SRG NS 2, s. 54- 55. ;Q l S. Adalberti PrageTLsis episcopi Vita prior 26, MPH NS IV/ I, s. 39. 322 MCH DO Ill (H/2), s. 595-596, č. 186. Dále viz K MALECZYNSKI, Die Politik Ottos 11/. gegeniiber Polen und Rohmen im Lichte der Meifiener Bisturnsurkunde vom ]ahre 995, Lětopi s lnstytuta za serbski ludozpyt B 10.2, 1963, s. 162- 203. 323 Přehledně B. KRZEMIENSKA, Krize českého státu, s. 497-.'>29. 324 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/17, MGH SRG NS 2, s. 108-109. 325 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum IH/4, MGH SRG NS 2, s. 164. 326 O. KRÁLÍK, Kosmova kronika, s. 240. 327 S. ROSIK, Conversio gentis Pomeranorum. Studium .5wiadectwa o tvydarzeniu (XII wiek) , Wroclaw 2010.

328 Dále viz R. NOVÝ - J. SLÁMA - J. ZACHOVÁ, Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987, s. 199-232, nověji pak J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000, s. 55-.'>7; TÁŽ, Die lateinische Literatur des Mittelalters in Bohmen, Koln - Weimar - Wien 2007 (Bausteine zur Slavischen Philologie und Kulturgeschichte A: Slavische Forschungen 59), s. 61-63. 329 Das Homiliar des Bischojs von Prag, Prag 1863, s. 20-21 (Sancti Wencezlai); s. 27 (Homilia St. Adalberti). 330 Das Homiliar des Bischofs von Prag, Prag 1863, s. 58-59 (Sermo S. Wenceslai), zde s. S9. Dále viz D. KALHOUS, Sv. Václav Homiliáře opatovického. K české státnosti 12. věku, in: H. Krmíčková - A. Pumprová - D. Růžičková - L. Švanda (eds.), Querite prim um regnum Dei. Sborník přís pěvků k poctě Jany Nechutové, Brno 2006, s. 357-364. 331 P. RADOMĚŘSKÝ - V. RYNEŠ, Společná úcta sv. Václava a Vojtěcha zvláště na českých mincích a její historický t.ýznarn, NL 13, 1958, s. 35- 48. 332 Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 204. 333 Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 205. 334 Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 261-26?. 335 Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 255. 336 MCH DF I (X/I), s. 335-337, č . 201. 337 Annalium Pragensium (IV. Letopisy české od roku 1196 do roku 1278), FRB ll, s. 283. 338 P. KUBÍN, Sedm přemyslovských kultů, s. 161-193. 339 A. MERHAUTOVÁ- D. TŘEŠTÍK, Ideové proudy v českém umění, s. 98. 340 Cwwnici Wissegradensis continuatio Cosmae, FRB ll, s. 204. Dále VIZ F. GRAUS, Der Heilige als Schlachtenhelfer- Zur Nationalisierung einer Wundererziihlung in der mittelalterlichen Chronistik, in: K-U. Jiischke - R. Wenskus (eds.), Festschrift fi.ir Helmut Beumann zum 65. Geburstag, Sigmarigen 1977, s. 330-348, zde předevš ím s. 342- 343. 341 Canonici Wiss egradensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 203. Dále viz F. GRAUS, S t. A dalb ert und St. Wenzel. Zur F"unktion der mittelalterlichen Heiligenverehrung in Bohmen, in: Euro pa Slavica - Euro pa Orientalis. Festschrift fiir Herbert Ludat zum 70. Geburtstag, Berlín 1980 (Giessener Abhandlungen zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europiiischen Ostens), s. 20_5-231. 342 F. GRAUS, Lebendige Vergangenheit, s. 159-182, n ověji R. ANTONI N, Ideální parwvník česk ého středověku. Kulturně-historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013 (Česká historie 28), s. 135-164. 343 D. TŘEŠTÍK, Kristián a václavské legendy 13. století, AU C Philosophica et Historica 2, Studia Historica 21, 1981, s. 45-91, zde s. 67-71. 344 J. LVDVÍKOVSKÝ, Václavská legenda Xlll. století "Ut annuncietur", její poměr k legendě "Oriente" a otázka autorství. Josefu Vašicovi k 70. narozeninám, LF 3, 1955, s. 196- 209; TÝŽ, Latinské legendy českého středověku, SPFFBU El8/ 19, 1973/1974, s. 267-302, zde s. 283-285. 345 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 1/31 , s. 361, v. l-36. 346 A. VIDMANOVÁ, Na d Pařížskými zlomky latinského Dalimila, Slovo a smysl. Časopis pro mezioborová studia 5, 2006, s. 25-67.

309 POZNÁMKY KE KAPITOLE IV

310 PRVNi ( ESKA KRÁLOVSlYÍ

347 P. ČERNÝ, Pařížský fragment Kroniky tzv. Dalimila a jeho iluminátorská výzdoba, Olomouc 2010, obr. ll (fol. 12), obr. 12 (fol. 12v). 348 P. ČERNÝ, Pařížský fragment, obr. 19 (fol. 3: únos kněžny Jitky), obr. 20 (fo!. 3v: císař vyhrožuje knížeti Břetislavovi, ud ě luj e mu erb a výsadu zapalovat ohně do vzdálenosti jedné míle), obr. 21 (fol. 6: Břetislav se chystá na boj s císařem), obr. 22 (fo!. 6v: bitva u Brůdku). 349 Chronicon Benessii de Weitmil, FRB IV, s. 541-542. 350 E. DOLEŽALOVÁ, Přemyslovská tradice v lucemburské době, in: P. Sommer - D. Třeštík - J. Žemlička (eds.), Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2009, s. 530-540. 351 Annales Fuldenses, MGH SRG [7.], s. 126. 352 Widukindi rerum gestarum Sa.xonicarum libri l/35, MGH SRG [60.], s. 29. 353 Widukindi rerum gestarum Saxonicarum libri 11/3, MGH SRG [60.], s. 38-39. 354 Widukindi rerum gestarum Saxonicarum libri II/40, MGH SRG [60.), s. 56. 355 Widukindi rerum gestarum Sa.xonicarum libri 11/8, MGH SRG [60.], s. 62. Dále viz také MGH DO I, (1), s. 207-208, č. 126. 356 V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/1, s. 488-489. 357 Z. FIALA, Vztah českého státu k německé říši do počátku 13. století. Podle kritiky pramemi, SH 6, 1959, s. 23-89, zde s. 61. 358 J. SLÁMA, Český kníže Boleslav II., in: L. Polanský - J. Sláma - D. Třeštík (eds.), Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava ll. (Ť 7. února 999), Praha 2000, s. 9-26, zde s. 16. 359 CH. LOBKE, Mocenské faktory na východě otonské ří.5e v době Boleslava ll. , in: L. Polanský - J. Sáma - D. Třeštík (eds. ), Pře mys lovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. (t 7. února 999), Praha 2000, s. 209-214, zde s. 211. 360 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon 11/2, MGH SRG NS 9, s. 39-40. 361 Annales Altahenses maiores, MGH SRG [4.], s. ll. Dále viz Anna/es Hildesheimenses, MGH SRG [8.], s. 2 3; Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon Il/31, MGH SRG NS 9, s. 76, 78; s. 77, 79 362 Lamperti monachi Hersfeldensis Anna/es, MGH SRG [38.], s. 42. 363 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon III/7, MGH SRG ~S 9, s. 104; s. 105. 364 Annales Altahenses maiores, MGH SRG [4.], s. 13. 36.5 CH. LOBKE, Der Aufstand der Elbslaven im ]ahr 983 und seine Folgen, in: D. Třeštík - ]. Žemlička (eds.), Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa. Mezinárodní sympozium uspořádané Českou křesťanskou akademií a Historickým ústave m Akademie věd ČR 19.-20. listopadu 1997 v Praze, Praha 1998, s. 109-121. 366 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon IV/2, !\1GH SRG NS 9, s. 132, 134; s. 133, 13.5. 367 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon IV/9, MGH SRG NS 9, s. 140, 142; s. 141, 143 . 368 J. ŽEMLIČKA, " Politický kalendář" přemyslovských Čech, ČČ H 89, 1991, s. 31-47; M. DRAGOUN, Den všední, den s váteční a politika přemys lovs kých Čech, MHB 4, 1995, s. 47-68.

369 H. KELLER, Ritual, Symbolik und Visualisierung in der Kultur des ottonischen Reiches, FS 35,2001, s. 23-59, zde s. 41-43. 370 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon V/23, MGH SRG NS 9, s. 247, 249. 371 V. NOVOTNÝ, České dějiny l/1, s. 675. 372 J. ŽEMLIČKA, Vladivoj a přemyslovská consanguinitas. Ke skladbě vládnoucího rodu v 10. a začátkem ll. století, SMP 7, 2006 (Na prahu poznání českých d ějin . Sborník k poc tě J. Slámy), s. 181-195. 373 Annales Altahenses maiores, MGH SRG [4.], s. 27-28. 374 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon V/31, MGH SRG NS 9, s. 255, 257. 375 Thietmari Merseburgensis epi.scopi Chronicon Vl/12, MGH SRG NS 9, s. 288, 290; s. 289, 291. Dále viz B. KRZEMIENSKA, Krize českého státu, s. 517-520. 376 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III/8, MGH SRG NS 2, s. 168-169. 377 Možné souvislosti domyslel P. CHARVÁT, " Dejte mému synáčkovi loveckou trubku mou a kopí": Co vlastně odkázal umírající Břetislav ll. svému dědici?, AHM 5, 2000, s. 167-169. 378 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum lll/15, MGH SRG NS 2, s. 176. 379 Canonici Wzssegradensi.s continuatio Cosrnae, FRB II, s. 229. Dále viz V. NOVOTNÝ, České dějiny I/2, s. 651-653, nověji V. VANÍČEK, Soběslav l. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092-1140, Praha- Litomyšl 2007, s. 288. 380 Canonici Wissegraderzsis continuatio Cosmae, FRB II, s. 233. Dále viz V. NOVOTNÝ, České dějiny I/2, s. 7.58-7.59, nověji pak J. ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, s. 230-231. 381 A nna/es Gerlaci, FRB ll, s. 466. Dále viz V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2, s. 1005-1006. 382 Annales Gerlaci, FRB II, s. 472 . 383 Annales Gerlaci, FRB II, s. 508. 384 Gesta Friderici I. imperatoris 11/5, MGH SRG [46.], s. 106. 38.5 D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 204-207. 386 P. E. SCHRAMM, Die "Heilige Lanze", Reliquien und Herrschaftszeichen des Reiches und ihre Replik in Krakau. Ein Uberblick iiber die Geschichte des KOnigslanze, in: P. E. Schramm (ed.), Herrschaftszeichen und Staatssymbolik. Beitrage zu ihrer Geschichte vom dritten bis zum sech szehnten Jahrhundert II, Stuttgart 1955 (MGH Schriften 13/ 11), s. 492-537, nověji G. G. WOLF, Nochmals zur Geschichte der Heiligen Lanze bis zum Ende des Mittelalters, in: F. Kirchwcge r (ed.), Die Heilige Lanze in Wien. Insignie - Reliquie- "Schicksalsspeer", Milano- Wien 2005, s. 23-.51. 387 W. WEGENER, Die Lanze des heiligen Wenzel. Ein Versuch zur Geschichte der mittelalterlichen Herrschaftszeichen, ZRG GA 72, 1955, s. .56-82. 388 Gesta Friderici I. imperatoris II/SS, MGH SRG [46.], s. 160. 389 H. APPELT, Privilegium minus. Das staufische Kaisertum und die Babenberger in Osterreich, Wi en - Koln - Graz 1973, zde s. 40-44. 390 J. VOLF, LÍčast českých panovníků při říšských výpravách, ČČM 71, 1907, s. 22-36; s. 222-228; s. 376-399; ČČM 72, 1908, s. 171-184, nověji J. SOBIE-

311 POZNÁMKY KE KAP1TOLE IV

312 PRVNÍ ( ESKÁ KRÁLOVSTVÍ

SIAK, Od Lechowego Pola (955) do Mediolanu (1158). W sluibie monarchów Rzeszy. Relacje czeskich iródel narracyjnych o wyprawach Przemyslidów, LubIin 2011, s. 57-89. 391 Vincentii canonici Pragensis Annales, FRB II, s. 424. 392 Annales Pegavienses et Bosovienses, MGH SS XVI, s. 237. 393 G. ALTHOFF, Konigsherrschaft und Konfliktbewaltigung im 10. und ll. ]ahrhundert, FS 23, 1989, s. 265-290. 394 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III/15, MGH SRG NS 2, s. 176. 395 Cosmae Pragen.~is Chronica Boemorum III/20, MGH SRG NS 2, s. 185. 396 Cosnme Pragensis Chronica Boemorum III/21, MGH SRG NS 2, s. 187-188. 397 CosTIULe Pragensis Chronica Boemorum III/32, MGH SRG NS 2, s. 202. 398 Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae, FRB ll, s. 203; Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 255. 399 Annales Gerlaci, FRB II, s. 475. 400 K GORICH, Friedrich Barbarossa. Eine Biographie, Miinchen 2011, zde s. 145-220. 401 Annales Gerlaá, FRB II, s. 481. 402 G. ALTHOFF, Hald. Uberlegungen zu einem Zentralbegriff der mittelalterlichen Herrschaftsordnung, FS 25, 1991, s. 259-282. 40:~ Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 257. 404 W. WEGENER, Bohmen und das Reich im Bericht des sogen. Monchs von Sazawa zum ]ahre 1126. Mit einigen Hinweisen auf die Quellen zu Adalbert Stifters "Witiko", in: W. Wegener (ed.), Festschrift fiir Kari Gottfried Hugelmann zum 80. Geburtstag am 26. September 1959, Aalen 1959, s. 787-813, se sice pokusil dokázat, že letopis vznikl kolem roku 1158, nicm é n ě přesvědčivěj ší důkazy snesl V. NOVOTNÝ, Studien zur Quellenkunde Bohmes II. Der ,Uiinch von Sazawa, MlOG 24, 1903, s. 552-579. Dále viz TÝŽ, Zur bohnúschen Quellenkunde II. Der Monch von Sazawa, VKČSN třída filosoficko-historicko-ja1.ykozpytná 1910, Praha 19ll, č . V, s. 1-124. 405 Ekkehardi Uraugiensis Chronicon universale, MGH SS VI, s. 248. Dále viz V. VANÍČEK, Soběslav I., s. 132-133. 406 MGH DFI (X/1), s. 255-260, č . 151. 407 M. WJHODA, Česká knížata na dvorských sjezdech , in: M. Nodl - F. Šmahel (eds.), Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, Praha 2009 (CMP 12), s. 171-201. 408 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/12, MGH SRG NS 2, s. 99. 409 R. GRAMSCH, Das Reich als Netzwerk der Fiirsten. Politische Strukturen unter dem Doppelkonigtum Friedrichs II. und Heinrichs (Vll.) 1225-1235, Ostlildern 2013 (Mittclalterforschungen 40). 410 D. KALHOUS, Čechy a říše: problém pramenů nebo historiografie?, ČČH ll1, 2013, s. 481-514. 411 Dále viz F. GRAUS, Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalt er, Sigmaringen 1980 (Nationes. Historische und philologische Untersuchungen zur Etnstehung der europiiischen Nationen im Mittelalter 3), s. 51-63, nebo nověji A. PLASSMANN, Origo genti.~. Identita/s- und tegitimitatsstiftung in frilh- und

412

413 414 415 416 417 418 419 420 421 422 423 424 425

hochmittelalterlichen Herkunftserzahlungen, Berlín 2006 (Orbis mediaevalis. Vorstellungswelten des Mittelalters 7), s. 321-356. J. B. NOVÁK, Idea císařství Římského a její vliv na počátky českého politického myšlení, ČČH 30, 1924, s. 1-18, zde s. 7-10, nověji M. WIHODA, Nostra terra tua est camera. České země v historických počátcích středovýchodní Evropy, in: M. Wihoda - L. Reitinger (eds.), Promě na středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souřadni ce a paralely, Brno 2010 (Edice Země a kultura ve střední Evropě 14), s. 11-33. Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 254-255. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III/ 15, MGH SRG NS 2, s. 176. R. NOVÝ, K počátkům f eudální monarchie v Čechách II. K počátkům českého znaku, ČNM řada historická 147, 1978, s. 147-171. R. NOVÝ, Symboly české státnosti v 10.-12. století, FHB 12, 1988, s. 47-59. Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 204. Ekkehardi Uraugiensis Chronicon universale, MGH SS Vl, s. 203. O. BAUER, Kopí svatého Václava, ČČH 36, 1930, s. 351-359. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III/55, MGH SRG NS 2, s. 228. A. PODLAHA- E. ŠITTLER, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903. Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 111-112, č. 1/78. Vincentii canonici Pragensis Annales, FRB II, s. 412. L. WOLVERTON, Hastening Toward Prague. Dále viz také R. NOVÝ, Přemyslovský stát ll. a 12. století, Praha 1972 (AUC Philosophica ct historica, Monographia 43)

V. NOVÉ OBZORY, NADĚJE A VÝZVY 1 2 3 4 S 6 7 8 9 lO

ll 12 13 14

L. ŠVANDA, Chvály osob v Kosmově kronice, SPFFBU N10, 2005, s. 85-110. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/14, MGH SRG NS 2, s. 103. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/16, MGH SRG NS 2, s. 107-108. CosTIULe Pragensis Chronica Boemorum 11/17, MGH SRG NS 2, s. 109. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/ 16, MGH SRG NS 2, s. 107. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/ 15, MGH SRG NS 2, s. 105-106. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/14, MGH SRG NS 2, s. 103-104. Genealogia Wettinelh~is, MGH SS XXIII, s. 228. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/14, MGH SRG NS 2, s. 104-105. P. KOPAL, " / kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval, byl by se jistě musil smáti". Humor a smích v Kosmově kronice, in: E. Doležalová - R. Novotný- P. Soukup (eds.), Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Praha 2004, s. 369-381. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II/ 16, MGH SRG NS 2, s. 107-108. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/17, MGH SRG NS 2, s. 108-109. Cosmae Pragensis Chronica. Boemorum III/3, MGH SRG NS 2, s. 163. Cosmae Pragemis Chronica Boemorum 11/43 , MGH SRG NS 2, s. 148.

313 POZNÁMKY KE KAPITOLE V

314 PRVNÍ ( ESKA KRÁLOVSTVÍ

15 A. MERHAUTOVÁ- O. TŘEŠTÍK, Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha 1984, s. 82-83, s. 319. 16 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II/ 17, MGH SRG NS 2, s. 109. 17 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/14, MGH SRG NS 2, s. 103; II/16, MGH SRG NS 2, s. 107. 18 Z. KRISTEN, Pamětní záznam o založení a obvěnění kapituly litoměřické. Příspěvek k diplomatickému rozboru českých aktů, AUPO Historica 2, 1961, s. 69-94. 19 CDB I, s. 53-60, č. SSA. Dále viz T. PETRÁČEK, Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek. Fenomén darovaný ch lidí přemyslovských zemí 10.-12. století, Praha 2012, s. 168-173. 20 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/ 22, MGH SRG NS 2, s. 44. 21 Anhaag I . Griindung des Klosters Sazawa ll, MGH SRG NS 2, s. 247. 22 CDB I, s. 60, č. 57. 2.3 Obdobně již V. NOVOTNÝ, České dějiny l/2. Od Břetislava / . do Přemysla /., Praha 1913, s. 81-114. 24 MGH Const I, s. 97-100, č . Sl. 25 T. JUREK, Losy arcybiskupstwa gnie:inienskiego w XI wieku, in: ]. Strzelczyk - J. Górny (eds.), 1000 lat Archidiecezji Gnieznienskiej, Gniezno 2000, s. 4972, zde s. 52-.53. 26 MGH DO III (II/2), s. 767-769, č . 339. 27 De translatione S. Adalberti Gneznam, MGH SS XV/2, s. 708. 28 J. FRIED, Gnesen- Aachen- Rom. Otto III. und der Kult des hl. Adalbert. B eobachtuagen zum alteren AdaJbertsleben, in: M. Borgolte (ed.): Polen und Deutschland vor 1000 Jahre n. Die Berliner Tagung i.iber den " Akt von Gnesen", Bertin 2002, s. 235-279, zde s. 254-255. 29 P. KUBÍN, Sedm přemyslo vských kultů, Praha 2011 (Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění- histori e XJI), s. 167-169. 30 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon IV/45, MGH SRG NS 9, s. 184 (185). 31 MGH DO III (Il/2), s. 776-777, č . 347; s. 777-778, č. 348. :12 MGH DO III (II/2), s. 779-789, č. 350. 33 MGH DO III (II/2), s. 778-779, č . 349. 34 J. STRZELCzyK, Das Treffen in Gnesen und die Griindung des Erzbistums Gnesen, in: A. Wieczorek - H.-M. Hinz (eds.): Europas Mitte um 1000. Beitriige zur Geschichte Kunst und Archaologie l , Stuttgart 2000, s. 494-497; M. HARDT, Verkehrs- und siedluagsgeschichtliche Bemerkuagen zur Reise Ottos ll/. nach Gnesen, in: W. Dzieduszycki - M. Przybyl (eds.), Trakt cesarski. Ilawa- Gnezno- Magdeburg, PoznaiÍ 2002 (Bibliotheca Fontes Archaeologici Posnanienses ll), s. 385-407. 35 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon IV/45, MGH SRG NS 9, s. 184 (185). 36 E.-D. HEHL, Die Griindung des Erzbistums Gnesen unter kirchenrechtlichenAspekten, in: A. Wieczorek- H .-M. Hinz (eds.): Europas Mitte um 1000. Beitriige zur Geschichtc Kun st und Archiiologie l, Stuttgart 2000, s. 498-501.

37 Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon VI/65, MGH SRG NS 9, s. 356 (357). 38 Annales Cracovienses priores, MPH NS V, s. 46. 39 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II/S, MGH SRG NS 2, s. 90. 40 G. LABUDA, Mieszko ll król polski (1025-1034). Czasy przelomu w dziejach pai!Stwa polskiego, PoznaiÍ 2008, s. 75-95. 41 Annales Hildesheimenses, MGH SRG [8], s. 38; Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 1/40, MGH SRG NS 2, s. 75. 42 Poves{ vremennych let, s. 65 (překlad s. 203). 43 GalliAnonymi Cronicae 1/19, MPH NS ll, s. 42-43. 44 Galli A nony mi Cronicae 1/19, MPH NS ll, s. 43 . 45 Dále viz T. JUREK, Ryczyn biskupi. S tudium z dziejów Kosciola polskiego w XI wieku, RH 60, 1994, s. 21-64. 46 Cosmae Pragensis Chronica Boenw rum 11/ 4, MGH SRG NS 2, s. 89. 47 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum ll/ 7, MGH SRG NS 2, s. 91-93. 48 Co.srnae Pragen.sis Chronica Boemorum II/6, MGH SRG NS 2, s. 91. 49 Dále viz B. KRZEMIENSKA, Boj knížete Břetislava l. o upevnění českého státu (1039-1041), Praha 1979 (Rozpravy Č SAV, řada společenských věd 89.5), s. 18-19. 50 Cosrnae Pragensis Chronica Boemorurn 11/7, MGH SRG NS 2, s. 92. Sl A nnalista Saxo, MGH SS XXXVII , s. 385. 52 Co proti tomu namítá I. HLAVÁČ EK , A ngebliche Versuche der Přemysliden des 11. ]hs. um das Landeserzbistum in Prag, in: A. Radziminski-]. Tandecki (eds.), Prusy - Polska - Europa. Studia z dziejów sredniowiecza i czaszów wczesnonowozytnych. Prace ofiarovane Profesorowi Zenonowi Nowakowi w 65 roczni cz~ urodzin i 40 pracy naukowej, Toruú 1999, s. 35-44, plyne z nepochope ní významu pallia. 53 Annalista Saxo, MGH SS XXXVII, s. 385. 54 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum Il/7, MGH SRG NS 2, s. 92-93. SS Co.smae Pragensis Chronica Boemorum Il/7, MGH SRG NS 2, s. 91-92. 56 A nnales Altahenses maiores, MGH SRG [4], s. 27, ve shodě Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II/ 12, MGH SRG NS 2, s. 99. Dále viz B. KRZEMIENSKA, Boj kn ížete Břetislava, s. 54-57. 57 Cosmae Pragensis Chronica Boenwrurn 11/ 17, MGH SRG NS 2, s. 108-109. 58 Annales Hildesheimenses, MGH SRG (8], s. 28. Dále viz K GORICH, Ein Erzbistum in Prag oder Gnesen? ZfO 40, 1991, s. 10-27. 59 MGH Const I, s. 97-100, č. Sl. 60 Cosmae Prage11Sis Chronica Boemorum. I/41, MGH SRG NS 2, s. 77. 61 P. ELBEL, Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích, in: M. Wihoda - L. Reitinger (eds.), Proměna středovýc hod­ ní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souřadni ce a paral ely, Brno 2010 (Edice Země a kultura ve stře dní Evropě 14), s. 238-306, zd e s. 284-289. 62 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 233-235, č. 11/73. 63 CDB I, s. 60, č. 57.

315 POZNÁMKY KE KA~ TOLE V

64 P. ČERNÝ, Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa, Praha 2004, s. 162-201, výslovně s. 166. 65 CosmaePragensis ChronicaBoemorum II/ 16, MGH SRG NS 2, s. 107-108. 66 J. ŠMERDA, Denáry české a moravské. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století, Brno 1996, s. 74-75, č. 155a, 155b, 156. 67 V tomto smyslu již G. DOBNER, Kritischer Beweis, da.ft die Miitze (Mitra)

316 PRVNi CESKÁ KRÁLOVSTVi

68

69 70 71 72 73 74

75

76 77 78

79 80

welche der romische Pabst der ll. dem bohmi.schen Herzog Wratislaw verliehen und welche hernach Gregorius der Vll. demselben im ]ahre 1074 bestiitiget hat, nichts anders als eine Chormiitze, oder so genannte bischojliche Chorkappe gewesen sey, Prag 1777 (zvláštní pře tisk z Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Bohmen). K Spytihněvovi II. viz s. 23-24. Dále viz P. E. SCHRAMM, Die geistliche und die weltliche Mitra mit Seitenblick auf die Geschichte der piipstlichen n ara. Ein weiteres Beispiel Jur den Wandel von Form und Bedeutung, in: P. E. Schramm (ed.), Herrschaftszeichen und Staatssymbolik. Beitriige zu ihrer Geschichte vom dritten bis zum sechszehnten Jahrhundert I, Stuttgart 1954 (MGH Schrifte n 13/ I), s. 51-98, zde s. 52-74. F. PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Dle původních pramenův I. Od prvověkosti až do roku 1253, Praha 1894', s. 163-164. A. BACHMANN, Geschichte Bohmens. Erster Band. Bis 1400, Gotha 1899 (Geschichte der europai sche n Staaten 30/l), s. 243-245. V. NOVOTNÝ, Adolfa Bachmanna Geschichte Bohmens, ČČH 9, 1903, s. 275-276. V. NOVOTNÝ, České dějiny I/2 , s. 103-104. K KROFTA , Kurie a církevní správa v zemích českých v dob ě předhusitské, ČČH 10, 1904, s. 31-32. P. E. SCHRAMM, Die geistliche und die weltliche Mitra, s. 74- 77. Obdobně TÝŽ, Bohmen und das Regnum. Die Verleihung der Konigswii.rde an die Herzoge von Bohmen (1085/86, 1158, 1198/1203), in: J. Fleckenstein- K Schmid (eds.), Adel und Kirche. G. Tellenbach zum 65. Geburtstag, Freiburg!Basel/ Wien 1968, s. 346-364, zde s. 348. W. WEGENER, Bohmen/Miihren und das Reich im llochmittelalter. Un tersuchungen zur staatsrechtlichen Stellung Bohmens und Mahrens im Deutschen Reich des Mittelalters 919-1253, Kiiln- Graz 1959, zde s. 217-219. J. ŽEMLIČKA, Mitra českých knížat, SS PS 3, 1992, s. 17-21; TÝŽ, Čechy v době knížecí (1034-1 198), Praha 2007' (Česká historie 2), s. 79-89. R. SCHIEFFER, Die Entstehung des piipstlichen lnrestiturverbots for den deutschen Konig, Stuttgart 1981 (MGH Schriften 28), s. 48-84. Zevrubně J. DEÉR, Papsttum und Normannen. Untersuchungen zu ihren lehensrechtlichen und kirchenpolitischen Beziehungen, Kiiln - Wi en 1972 (Studi en und Quellen zur Welt Kaiser Friedrichs II. l), zde s. 51-106. Přehledně S. WEINFU RTER, Canossa. Die Entzauberung der Welt, Munchen 2006' , zde s. 27-100. Dále viz M. WIHODA, Sázavský klášter v ideotých s ouřadnicích českých dějin ll. věku, in: P. Sommer (ed.), Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s. 237-250.

Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/ 1, s. 135-1 36, č. Il/ 7. Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/l, s. 60-61, č.l/38 . Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II/30, MGH SRG NS 2, s. 125. CDB I, s. 18-21, č . 24. CDB I, s. 22-26, č. 26. Přehledně J. FRIED, Der piipstliche Schutz for Laienforsten. Die politische Geschichte des piipstlichen Schutzprivilegs for Laien (11.-13. ]ahrhundert), Heidelberg 1980 (Abhandlungen der Heidelberger Akademie der Wissenschaften. Phil.-Hist. Klasse 1980/ 1). 87 F.-R. ERKENS, Herrschersakralitiit im Mittelalter. Von den Anfangen bis zum lnvestiturstreit, Stuttgart 2006, zde zejména s. 156-189. 88 S. WEJNFURTER, Herrschajt und Reich der Salier. Grundlinien einer Umbruchzeit, Sigmaringen 199 2, s. 7 5-96.

81 82 83 84 85 86

VI. KRÁL ČECH A POLSKA 1 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum ll/37, MGH SRG NS 2, s. 134-1 35. 2 Liber de unitate ecclesiae conservanda 19, MGH LL, s. 235- 236. 3 Dále viz D. TŘEŠTÍK, Kosmas a Regíno. Ke kritice Kosnw-r,y kroniky, ČsČH 8, 1960, s. 564-587, zde s. 579-582. 4 Cosmae Pragensi.~ Chronica Boemorum 11/37, MGH SRG NS 2, s. 134-135. 5 Reginonis abbatis Prumenis Chronicon, MGH SRG [50], s. 143. 6 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/38, MGH SRG NS 2, s. 140-141. 7 Reginonis abbatis Prumenis Chronicon, MGH SRG (50], s. 45. 8 Reginonis abbatis Prumenis Chroniron, MGH SRG (50), s. 62. 9 H. HIRSCH, Das Recht der Konigserhebung durch Kaiser und Papst im hohen Mittelalter, in: Festschrift Ernst Heymann I. Rechtsgeschichte. Mit Unterstutzung der Rechts- und Staatswissenschaftlichen Fakultiit der Friedrich-Wilhelms-Universitiit zu Be rlín und der Kaiser-Wilhelm-G esellschaft zur Fiirderung der Wissenschaften zum 70. Geburtstag am 6. Apríl 1940 tiberreicht von Freunden , Schtilern und Fachgenossen, Weimar 1940, s. 209-249, zde s. 225. 10 K. :\ASS, Die Reichschronik des A nnalista Saxo und die siichsische Geschichtsschreibung im 12. ]ahrhundert, Hannover 1996 (MGH Schrifte n 4 1), s. 513.39. ll Annalista Saxo, MGH SS XXXVII , s. 478. Dále viz K NASS, Die Reichschronik des Annalista Saxo, s. 253-258. 12 A nnales Patherbrunnenses, s. 100. 13 Annales S. Aegidii BrunSt'icenses, MGH SS XXX/I , s. 10. 14 Annales Veterocellenses, MGH SS XVI, s. 41, pozn. b. 15 Dále viz L. REJTINGER , Král Vratislav v paměti kláštera Pegau, in: M. Nodl P. W~c ows ki (eds.), Memoria et damnatio memorie ve středověku, Praha 2024 (CMP 15), s. 29-69. 16 A nnales Pegavienses et Bosovienses, MG II SS XVI, s. 2.36.

317 POZNÁMKY KE KAPITOLE Vl

I

I' ·

Annales Pegavienses et Bosovienses, MGH SS XVI, s. 237. Annales Pegavienses et Bosovienses, MGH SS XVl, s. 237. Annales Pegavienses et Bosovienses, MGH SS XVI, s. 245. D. TŘEŠTÍK, "Gloria regni" Vratislava ll. Hymnus "Versus post rnissam" a kronikář Kosmas, in: M. Nodl - P. Sommer (eds.), Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, Praha 2004, s. 285-298, zde s. 290-293. 21 C. ERDMANN, Die Briefe an Wratislaw II., MGH Briefe 5, Weimar 1950, s. 383-400, zde s. 383. 22 B. SCHMEIDLER, Kaiser Heinrich IV. und seine Helfer im lnvestiturstreit. Stilkritische und sachkritische Untersuchung, Leipzig 1927, zde s. 150-208. 23 H. KOLLER, Zur Echtheitsfrage des Codex Udalrici, in: Mitteilungen der Wiener Diplomata-Abteilung der Monumenta Germaniae Historica III. Wien 1953 (Anzeiger de r Osterreichischen Akademie der Wissenschaften, philorophisch-hi storische Klasse 1952, Nr. 25), s. 402-419, zde s. 409- 4 18. 24 Die Briefe an Wratislaw ll., MGH Briefe 5, s. 387-389, č. I. 25 Dále viz J. BISTŘICKÝ, Zakládací listiny kláštera Hradiska u Olomouce a počátky české panovnické listiny, VVM 45, 1993, s. 131-136. 26 CDB I, s. 371-391, č. 387, zde s. 390-391. 27 J. ČAREK, O pečetech českých knížat a králů z rodu Přemyslova, Praha 1934, s. 4-5. 28 J. HÁSKOVÁ- M. VITANOVSKÝ, Osobnost krále Vratislava I. (1061-1092) na mincích. K oficiálnímu t,yobrazeni prvního českého krále a k české panovnické distinkci, SbNM A38, 1984, s. 169-205, zde s. 187-197. 29M. WIHODA, Morava v době knížecí 906-1197, Praha 2010 (Česká historie 21), s. 200-202. 30 I. HLO BIL, Svatováclavská koruna. Poznámky k jejímu vzniku a přemyslovské tradici, in: České korunovační klenoty, Praha 1993, s. 45- 53, zde s. 46; TÝŽ, Koruna Karla IV., zvaná Svatováclavská, in: České korunovační klenoty, Pra· ha 1998, s. 39-48, zde s. 40. 31 Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG [38], s. 252. 32 Gregorii ~71 Registrwn, MGH Epp 2/1, s. 263-267, č. III/ 10. 3.3 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 31-32, č. 1/19. 34 Die Briefe lfeinrichs Iv., MGH DM 1, s. 8-9, č. 5. 35 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1 , s. 47-49, č. l/29a. 36 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 165- 167, č. 11/31. 37 Gregorii r/11 Registrum, MGH Epp 2/1, s. 32-34, č.l/20. 38 Dále viz E. MULLER-MERTENS, R egn um Teutonicum. Aujkommen und Ver· breitung der deutschen Reichs- und Konigsauffassung im friiheren Mittelalter, Wicn - Koln - Graz 1970 (Forschungen zur mittelalte rli chcn Geschichte 15), zde s. 145-181. 39 Gregorii VII Registrum, MG II Epp 2/1, s. 259-261, č. III/8. 40 Gregorii VII Registrwn, MGH Epp 2/1, s. 196-197, č. Il/52 a. 4 1 Dále viz G. ALTHOFF, Heinrich IV, Darmstadt 2006, s. 116- 132. 42 Brunos Buch vom Sachsenkrieg 33, MGH DM 2, s. 35-36; Lamperti monachi Ilersfeldensis Annales, MGH SRG [38.], s. 183-184.

17 18 19 20

318 PRVNÍ

CESKA KRÁLOVSTVÍ

43 Lamperti nwnachi llersfeldensis Annales, MGH SRG [38], s. 217-221. 44 Brunos Buch vom Sachsenkrieg 46, MGH DM 2, s. 44-45. 45 G. ALTHOFF, Heinrich IV, s. 106-115. 46 Brunos Buch vom Sachsenkrieg 54, MGH DM 2, s. Sl. 47 Brunos Buch vom Sachsenkrieg 56, MGH DM 2, s. 52. 48 MGH DH IV. (VI/1), s. 281-282, č. 222. 49 Die Briefe Heinrichs IV., MGH DM 1, s. 65-68, příloha A. 50 DieBriefeHeinrichs IV, MGH DM 1, s. 13-15, č. ll. 51 Die Briefe Heinrichs IV., MGH DM 1, s. 15-17, č. 12. 52 Die Briefe Heinrichs IV., MGH DM 1, s. l7 -20, č. 13. 53 Die Briefe Heinrichs IV, MGH DM l, s. 13-15, č . ll. 54 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/l, s. 252-254, č. III/6*. 55 Brunos Buch vom Sachsenkri,eg 64, MGH DM 2, s. 56-57. 56 S. WEINFURTER, Canossa. Die Entzauberung der Welt, Munchen 2006', s. 119-134. Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG [38], s. 271-273. Lamperti monachi Hersfeldensis Anna.les, MGH SRG [38], s. 273-274. Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG [38], s. 276-277. O. HOLDER-EGGER, Fragment eines Manifestes aus der Zeit Heinrichs lV. , NA 31, 1906, s. 183-193, zde s. 188-189; Brunos Buch vom Sachsenkrieg 88, MGH DM 2, s. 82-83. 61 Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG [38], s. 285-287. 62 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/l, s. 312-314, č. IV/ 12. 63 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 314-315, č. IV/ l2a (MGH Const I, s. 115, č . 66). 64 T. REUTER, Unruhestiftung, Fehde, Rebellion, Widerstand: Gewalt und Frieden in der Politik der Salierzeit, in: S. Weinfurter (ed.), Die Salier und das Reich 3. Gesellschaftlicher und ideengeschichtlicher Wandel im Reich der Salier, Sigrnaringen 1991, s. 297-325, zde s. 323. 65 Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG [38], s. 301-302 . 66 Chronicon Ebersheimense 26, MGH SS XXIII, s. 444. 67 M. MUYLKENS, Reges geminati. Die "Gegenkonige" in der Zeil Heinrichs IV, Husum 2012 (Historische Studien 501), s. 129-158. 68 Bertholdi Chronicon, MGH SRG NS 14, s. 265-266; Bemoldi Chronicon, MGH

57 58 59 60

SRG NS 14, s. 411. 69 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/2, s. 368-373, č. V/14a. 70 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/2, s. 374- 376, č. V/15. 71 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/2, s. 425-429, č. Vl/17a. 72 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/2, s. 423-424, č. Vl/17. 73 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/2, s. 479-487, č. VII/14a, zde s. 486- 487. 74 Die Briefe Heinrichs IV, MGH DM l , s. 69-73, příloha C. 75 MGH DH IV. (VI/2), s. 427-428, č. 325. , 76 Brunos Buch vom Sachsenkrieg 121-124, MGH DM 2, s. 114-ll8. 77 Brunos Buch vom Sachsenkrieg 126, MGH DM 2, s. 118-119. 78 Brwws Buch vom Sach5enkrieg 91 , MGH DM 2, s. 85-86.

319 POZNÁMKY KE KAPITOLE Vl

320 PRVNÍ (ESKA KRÁLOVSTVÍ

79 M. MUYLKENS, Reges geminati, s. 219-230. 80 Ad Heinricum IV. imperatorem libri Vll, MGH SRG [65], s. 502, 504, 506, 508, 510, 512, 514, 516. 81 Die Hannoverische Briefsammlug I. Die Hildesheimer Briefe, MGH Briefe 5, s. 75-76, č . 35. 82 T. STRUVE, Die Stellung des Konigtums in der politischen Theorie der Salierzeit, in: S. Weinfurter (ed.), Die Salier und das Reich 3. Gesellschaftlicher und ideengeschichtlicher Wandel im Reich der Salier, Sigmaringen 1991, s. 217-244. 83 Lamperti monachi Hersfeldensis Anna/es, MGH SRG (38], s. 131-132. 84 Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG (38], s. 147. 85 Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG (38], s. 215. 86 Přehledně V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2. Od Břetislava I. do Přemysla I., Praha 1913, s. 183- 184 (pozn. I). 87 Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG (38], s. 231. 88 Lamperti monachi Hersfeldensis Annales, MGH SRG [38), s. 232; Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/39, MGH SRG NS 2, s. 141. 89 Lamperti monachi Hersfeldensis A nnales, MGH SRG [38], s. 250-251. 90 Lamperti nwnachi Hersfeldensis Anna/es, MGH SRG (38), s. 269- 273. 91 B ertholdi Chronicon, MGH SRG NS 14, s. 277 a s. 301; Bemoldi Chronicon, MGH SRG NS 14, s. 414. 92 Casus monasterii Petrishusensis II/34, MGH SS XX, s. 646, pečlivěji Brurws Buch vom Sachsenkrieg 96-102, MGH DM 2, s. 88-92. 93 B ertholdi Chronicon, MGH SRG NS 14, s. 336-337. 94 B ertholdi Chronicon, MGH SRG NS 14, s. 361-362. 95 Bertholdi Chronicon, MGH SRG NS 14, s. 374-:i76. 96 Ekkehardi Uraugiensis Chronicon universale, MGH SS VI, s. 203. 97 Brunos Buch vom Sachsenkri~g 117, MGH DM 2, s. 109-111; Bertholdi Chronicon, MGH SRG NS 14, s. 376-378, přehledně V. NOVOTNÝ, České dějiny [/2, s. 219-221. 98 Casus monasterii Petrishusensis 11/38, MGH SS XX, s. 647, zevrubněji pak Brunos Buch vom Sachsenkrieg 121-124, MGH DM 2, s. 114-118. 99 Annales Pegavienses et Bosovíenses, MGH SS XVI, s. 239. 100 Annales Pegavienses et Bosovienses, MGH SS XVI, s. 237. lOl Annales Pegavienses et Bosovienses, MGH SS XVI, s. 238. 102 Annales Pegavienses et Bosovienses, MGH SS XVI, s. 237-240. 103 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum ll/ 35, MGH SRG NS 2, s. 131-133. 104 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II/35, MGH SRG !\"S 2, s. 132. 105 H. HIRSCH, Die Vita Altmanni episcopi Pataviensis, Jahrbuch fiir Landeskunde von Niederiisterreich, NF 15/1 6, 1916/1917, s. 349-366. 106 Vita Altmanni episcopi Pataviemi 25, MGil SS XII, s. 236-2:n. 107 M. WIHODA, Kosmas a Vratislav, in: H. Krmíčková - A. Pumprová - D. Rů­ žičková - L. Švanda (eds. ), Qucrite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poc tě Jany Nechutové, Brno 2006, s. 367-380, zde s. :167-370. 108 L. AUER, Die Schlacht bei Mailberg am 12. Mai 1082, Wien 1976 (Militiirhistorische Schriftenreihe 31).

109 Annales Mellicemes, MGH SS IX, s. 500; Annales Admuntenses, MGH SS IX, s. 576; Continuatio Claustroneoburgensis prima, MGH SS IX, s. 608; Auctarium Vindobonense, MGH SS IX, s. 723. llO S. PÁTZOLD, Die frilhen Wettiner. A delsfamilie und Hausiiberlieferung bis 1221, Kiiln- Weimar- Wien 1997 (Geschichte und Politik in Sachsen 6), zde s. 16-31. lll MGH DH IV. (Vl/2), s. 387-389, č. 295; s. 389- 390, č . 296; s. 430-432, č. 328. ll2 D. KALHOUS, ]aromír-Gebhard, pražský biskup a říšs ký kancléř (1038-1090). Několik poznámek k jeho životu, MHB 9, 2003, s. 27-43. ll3 CasuumS. Galli Continuatio Il/7, MGH SS II, s. 159;Annales Augustani, MGH SS III, s. 131. Vše podstatné shrnul V. NOVOTNÝ, České dějiny I/2, s. 243244. 114 Gregorii VII R egistrum, MGH Epp 2/ 1, s. 231-232, č. 11/71. 115 Ekkehardi Uraugiensis Chronicon universale, MGH SS VI, s. 203. 116 Cosmae Pragensis Chronica Boenwrumll/37, MGH SRG NS 2, s. 134-135. 117 Lamperti monachi Hersfeldensi Annales, MGH SRG (38), 284-285. 118 Annales Augustani, MGH SS III, s. 130. ll9 F. R. ERKENS, Herrs chersakralitiit im Mittelalter. Von den Anfangen bis zunt Investiturstreit, Stuttgart 2006, zde s. 190-214. 120 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/2, s. 473-475, č . VII/ l l. 121 Dále viz T. GRlJDZINSKI, Polity ka papieia Grzegorza Vll wobec parutw Europy srodkowej i wschodniej (1073-1080), Torun 1959, s. 47- 73. 122 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 133-135, č. II/6. 123 Gregorii Vll R egistrum, MGH Epp 2/ l , s. 27-29, č. I/17. _ _ 124 Gregorii VII Regis trum, MGH Epp 2/1, s. 60-61, č.l/ 38. Dále viz J. ZEMLICKA, Mitra česk)·ch knížat, SSPS 3, 1992, s. 17-21. 125 Gregorii VII R egistrum, MGH Epp 2/1, s. 68-69, č . 1/45. 126 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 89-90, č . l/6l. 127 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/ 1, s. 1ll-ll2, č.l/78 . 128 Gregorii VIJ Registrunt, MGH Epp 2/1, s. 135-136, č . II/7. 129 Gregorii Vll Registrurn, MGH Epp 2/ 1, s. 27- 29, č. l/17. 130 Gregorii Vll R egistrum, MGH Epp 2/1, s. 67-68, č. l/44. 131 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/ 1, s. 111-112, č. I/78. 132 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 133-135, č. ll/6; s. s. 135-136, č . 11/ 7. 133 R. SCHIEFFER , Gregor VII. und die Konige Europas, in: La Riforma gregoriana e l'Europa . Congresso lnternazional e Salern o, 20-25 maggio 1985, I. Relazioni, Roma 1989 (Studí Gregoriani 13), s. 199-211. 134 Gregorii VII R egistrum, MGH Epp 2/1 , s. 201-208, č. II/S5a. 135 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/ 1, s. 232-233, č. ll/72. 136 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 231 -232, č . 11/71. 137 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/ 1, s. 137-1 38, č. 11/8. 138 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 86-87, č . T/59. 139 Gregorii VIJ Registrum, MGH Epp 2/ 1, s. 87-89, č. 1/60; s. 89-90, č. I/61.

i.

-~i:

'' ,;

321 POZNÁMKY KE KAPITOLE Vl

322 PRVNI Č ESKÁ

KRÁLOVSTVi

140 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 231-232, č. 11/71. 141 Průběh sporu zdařile přiblížil V. NOVOTNÝ, České dějiny l/2, s. 147-173, jeho postřehy lehce rozvedl D. KALHOUS, ]aromÍl'Gebhard, s. 30-34. Dále viz M. WIHODA, Morava v době knížecí, s. 140-143. 142 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/27, MGH SRG NS 2, s. 122. 143 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/21, MGH SRG NS 2, s. 113. 144 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/27, MGH SRG NS 2, s. 121-122. 145 Ve shodě Annales Gradicenses et Opatowicenses, MGH SS XVII, s. 648; Necrofo. gium Olomucense, AOG 59, 1880, s. 653; F. GRAUS, Necrologium Bohemicum - Martyrologium Pragense a stopy nekosmovského pojetí českých dějin, ČsČH 15, 1967, s. 793; Granum catalogi praesulum Moraviae, AOG 78, 1892, s. 67. 146 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/27, MGH SRG NS 2, s. 120. 147 CDB I, s. 62-63, č. 60. Dataci listu zpřesnil K. KROFTA, Kurie a církevní sprá· va zemí českých v době předhusitské, ČČH 10, 1904, s. 15- 36, zde s. 32. Dále viz V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2, s. 146, pozn. l. 148 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/27, MGH SRG NS 2, s. 120-122. 149 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/28, MGH SRG NS 2, s. 122. ISO Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/28, MGH SRG NS 2, s. 122-123. 151 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/29, MGH SRG NS 2, s. 123-125. 152 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/l, s. 27-28, č. 1/17. V pa m ě ti svatovítské kapituly však uvázla zmateč ná vzpomínka na legáta Rudolfa. Dále viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/29, MGH SRG NS 2, s. 124. 153 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/ 30, MGH SHG NS 2, s. 125-126. 154 CDB I, s. 64-67, č. 63. Dále viz V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2, s. 156-157. 155 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 27- 28, č. 1/17. 156 CDB I, s. 64-67, č. 63 . 157 Gregorii VII Registrum , MGH Epp 2/1, s. 60-61 , č. 1/38. 158 Gregorii rm Registrum, MGH Epp 2/1, s. 67-68, č. 1/44; s. 68- 69, č. 1/45. 159 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 89-90, č. 1/61. 160 Gregorii VII Registrum, MGH Epp 2/1, s. 87-89, č. 1/60. 161 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 111-112, č . 1/78. 162 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum 11/31, MGH SRG NS 2, s. 126-127. 163 Dále viz P. HILSCH, Familiensinn uml Politik bei den Přemys liden. ]aromir· -Gebehard, Bischof von Prag und Kanzler des Konigs, in: H. Mordek (ed.), Papsttum, Kirche und Recht im Mittelater. Festschrift fiir Horst Fuhrmann zum 65. Geburtstag, Ti.ibingen 1991 , s. 215-231, zde s. 222 a 223. 164 Gregorii Vll Regis trum, MGH Epp 2/ 1, s. 111-112, č. 1/78. 165 Gregorii HI Registrum, MGH Epp 2/1, s. 135-136, č . 11/ 7; s. 137-138, č. II/8. 166 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 133-135, č. Il/6. 167 Gregorii Vll Registrum, MGII Ep p 2/1, s. 197-198, č . ll/53. 168 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum ll/37, MGH SRG NS 2, s. 134-140. 169 Gregorii Vll Registrum, MGH Epp 2/1, s. 89-90, č. 1/61. 170 V. NOVOTNÝ, České dějiny I/2, s. 142-145. 171 M. BLAHOVÁ, Založení try.~ehradské kapituly ve středověké historiografii , in: Královský Vyšehrad II . Sborník přís pěv kú ke křesťa n ské mu miléniu a k po-

svěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, Praha 2001,

s. 13- 31. 172 Přesvědčivě J. PSÍKOVÁ, Příspěvky k