Kamenné otazníky české historie: nejen nové objevy o Kounovských řadách 8023737805

Citation preview

Otomar Dvořák

KAMENNÉ OTAZNÍKY ČESKÉ HISTORIE Nejen nové objevy o Kounovských řadách

IVO ŽELEZNÝ PRAHA Navštivte naši webovou stránku www.iz.cz Copyright © Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, spol. s r. o., 2003 Foto © Otomar Dvořák ISBN 80-237-3780-5 - 2 -

DOBA KAMENNÁ JEŠTĚ NESKONČILA! Noční nebe na východním obzoru dostává šedožlutý odstín, potrhané cáry mraků vypadají, jako by se vykoupaly v krvi. Od světlejšího pozadí se ostře odráží černá silueta vysokého nachýleného kamene; připomíná mi obra, který se zastavil na rozhraní noci a dne a váhá, má-li pokračovat v započaté cestě. Severské pověsti vyprávějí o skalních obrech, kteří se změní v kámen, pokud je zastihne venku první sluneční paprsek. Bretaňci zase věřili, že kamenné vojsko v Carnaku se o štědrovečerní noci dává na pochod a putuje k moři, aby se kameny jednou za rok napily. Přitom kolem nich tančí víly a černí skřítci. Zkamenělý pastýř na poli u české vsi Klobuky míří k vesnickému kostelu. Při každém zvonění z věže vykoná jeden krok. Až se ocitne u kostelních vrat, nastane konec světa... Kameny jsou spjaty s fenoménem času. Naznačují snad tyto staré pověsti jejich kalendářní funkci? Možná. Jde však o kalendář jiného typu, než je ten náš. Pravěcí zemědělci nepotřebovali přesná astronomická pozorování, aby určili správnou dobu setí, jak se naivně domnívají někteří badatelé. Kalendář neměl význam pro běžnou praktickou činnost, jeho funkce vyznačovala přesahy mezi různými rovinami prostoru a času, spojoval dávného člověka se světem předků a světem archetypů - prapůvodních modelů chování a tvořivého podílu na vzniku světa. V době mobilních a počítačových sítí, v době internetu a virtuální reality nás opět fascinují kameny. Snad právě díky soudobým možnostem komunikace jim začínáme lépe rozumět. Poznáváme, že šlo o body podivuhodné informační sítě. Ale ten vztah je zabudován kdesi v lidském podvědomí. Se záchvěvy úžasu a mrazivého vzrušení tráví mladí lidé noci u menhirů a dolmenů, dotýkají se jich, čerpají z nich sílu, snaží se napodobovat pradávné tance, zpěvy a rituály. Někdy se ta snaha různých „rádobydruidů" zvrhává ve svůj protiklad. Odstrašujícím příkladem může být zničení menhiru u Žďáru nad Sázavou, který byl vyvalen ze svého tisíciletého lůžka a odvezen na nádvoří zámku, kde se kolem něj konala jakási show, znázorňující „keltské svěcení kamene". Kámen reagoval tím, že pukl a rozpadl se. Fanatici, kteří si myslí, že jim byla pomocí kamenů sdělena jakási absolutní pravda o fungování světa, jsou stejně nebezpeční jako všichni ostatní sektáři. Stará tabu, zakazující s kameny hýbat a přemisťovat je, měla svá oprávnění. Oč lépe působí tiší a nenápadní poutníci, kteří pokládají své drobné kamínky na místa zemské síly, staví malé pyramidky - kamenné mužíčky (spoustu jich najdeme na hoře Plešivci pod Krkavčími skalami nebo na - 3 -

Kunžacku u žulových viklanů). Ostatně pokládání drobných kamenů kolemjdoucími na významných křižovatkách, horských sedlech, říčních brodech a mohylách hrdinů patřilo k pravěkým „rituálům paměti". Dodnes židé k náhrobnímu kameni předků nepokládají pomíjivou květinu, ale drobný kámen, který zůstane trvalou připomínkou jejich návštěvy. Čím zavalenější je hrob kamínky, tím milovanější a uctívanější je ten, kdo v něm odpočívá. Čím vyšší je hromada kamení na křižovatce, tím frekventovanější je tato trasa. Šlo tedy i o způsob informace. Kámen... Fascinující, mlčenlivý nehybný. Zatímco oheň a voda jsou rychlé, těkavé živly, zosobněné neklidnými tančícími duchy, základní vlastností kamene je trvání. Je to strážce, jehož se nijak podstatněji nedotýká plynutí času. Pokud se kámen sám od sebe pohne, je to výjimečná událost, znamení proměny světa. Co se do kamene otiskne, zůstane zachováno na celá tisíciletí. Proto naši dávní předkové umisťovali na důležitá místa kámen jako svědka přísahy, smlouvy, strážce hranice či posvátného místa... Ještě Kosmas ve své kronice horlí proti tajnému přinášení obětí ke studánkám a kamenům. Ano, to spojení bývalo důležité: studánka, starý strom a „obětní kámen" tvořily většinou nedílný celek. Kámen nemusel být ani příliš velký, ale spíš nějak zvláštní, podivně tvarovaný či jinak mimořádný. V lese na Bytízu u Příbrami, na okraji areálu uranové šachty,jsem konečně narazil na poutní kámen popisovaný samotným Bohuslavem Balbínem. Bylo to pro mne, jako bych měl někde na Yucatanu objevit zapomenutou mayskou pyramidu. Uvědomil jsem si, že kameny jsou významnými nositeli paměti a citového náboje krajiny. A pokud dnes uznáváme památné stromy jako jednu kategorii ochrany krajiny, mělo by totéž platit i pro památné kameny. Toto napsal geolog Václav Cílek, jeden z mála odborníků, kteří dokázali ve své práci spojit přísně vědecké metody výzkumu s intuicí a smyslem pro mytickou podstatu krajiny. Dosud byla geologie většinou chápána jako věda o „stavebním materiálu", o zdrojích „nerostných surovin", které lze těžit a proměnit v něco pro člověka „užitečného". Je však zajímavé, že i v dobách tohoto ryze materialistického a kořistnického přístupu k nerostům (jímž proslulo zejména 19. a 20. století) se stavěly kamenné „pomníky". Všechny ideologie, které se v posledních staletích vystřídaly - od barokní - 4 -

křesťanské mystiky, přes osvícence buržoazních revolucí, až po fašistické a komunistické diktatury - se snažily posvětit svoji moc vztyčováním svých „posvátných" kamenných monumentů. Od gigantických monolitů a sousoší až po skromný hřbitovní náhrobek můžeme sledovat cestu lidského úsilí o uchování paměti, o věčnou vzpomínku na určitou událost, čin, osobnost. Zdálo by se, že v současnosti máme lepší média pro uchování informací - a přesto se i nadále staví na významných veřejných místech kamenné „pomníky". Proč? Jenom z pouhé setrvačnosti tradice? Domnívám se, že jde ještě o něco jiného. Samozřejmě že informace v počítačových databankách mohou být mnohem obsažnější a říct nám například o významu sv. Václava pro český národ mnohem víc než jeho socha na pražském Václavském náměstí - a přesto má právě tato socha pro „paměť národa" rozhodující význam. Na rozdíl od knihy či diskety je totiž vsazena do prostoru, je nedílnou součástí krajiny a vstupuje do složitých vazeb se svým okolím a s událostmi, které se kolem ní v průběhu let odehrávaly, odehrávají a budou odehrávat. Právě tak je svržení pomníku nejen symbolickým aktem, ale skutečným vymazáním části „krajinné paměti". Stavění a strhávání pomníků je proto významnou součástí boje o ovládnutí země a jejích obyvatel. Pravěké megalitické památníky nás nepřestávají vzrušovat. Na rozdíl od novodobých pomníků jsou většinou „abstraktní", neznázorňují konkrétní podobu boha, hrdiny nebo zemřelého předka. Jsou zosobněním skrytých přírodních sil a vztahů mezi dávnými lidmi, žijícími na daném území. Jejich neopracovanost, jakási drsná syrovost tvaru, není výrazem primitivního myšlení stavitelů, ale naopak vyjadřuje určitý cíl. Jaký? Snad se nám ho podaří během našeho pátrání pojmenovat. Nechápeme už sice původní významy megalitických monumentů, nevíme, co měly připomínat, jejich „racionální" sdělení se vytratilo - přesto však zůstávají citovým středobodem krajiny. Zkoumání menhirů, dolmenů, kromlechů a kamenných řad se stalo životní náplní pro mnoho amatérských i profesionálních nadšenců. Tento obnovený zájem však přináší nejedno úskalí. Tak například snaha zařadit každý „podezřele vypadající" kámen do jednotné astronomicky orientované sítě a rozlišování „pravých", tedy lidmi záměrně vztyčených kamenů, od přírodně vzniklých seskupení, může být velmi zavádějící. Domnívám se, že přišel čas podívat se na tajemství kamene z trochu jiného úhlu. Nemusíme kvůli tomu cestovat do Středomoří, Bretaně, Anglie, či jiných koutů světa. Tajemné kamenné památníky najdeme v dostatečném - 5 -

množství doma, v Čechách a na Moravě, u každé vsi a města, mnohdy skryté a nenápadné, zarostlé v křoví, ztracené v příkopu u cesty, zapadlé v zemi, zazděné do hřbitovní či kostelní zdi. Jejich objevování je i přesto nebo právě proto - vzrušujícím dobrodružstvím. Vydejme se tedy společně po „kamenných stopách", které nás zavedou k poznání mnoha překvapivých souvislostí...

- 6 -

KAPITOLA I

KAMENY BOŽSKÉ A ĎÁBELSKÉ Vítr zlověstně kvílel a přívalem sněhu bičoval prokřehlého chlapce. Kam zmizela cesta? Všude jen vířivá mlha vánice. Cítil, jak mu docházejí síly - a tehdy, takřka v poslední chvíli, zahlédl přes mléčnou clonu jasnou záři. Oheň! Nemyslel na to, kdo si mohl v takovém nečase rozdělat vatru, a pospíšil blíž. A pak v úžasu spatřil, že na vrcholu obrovského roztrženého kamene se chvěje jakási zářící koule...

- 7 -

Kámen sněžné Matky V jižních Čechách, asi dva kilometry na jih od Rychnova nad Malší, se nachází tajemné místo. Málokdo o něm ví, protože velice blízko je rakouská hranice, a tak do nedávné doby leželo v zakázaném nepřístupném pásmu. A kupodivu právě tady se až dodnes zachoval pradávný kult uctívání kamenů. Nejstarší písemné záznamy o oblasti zvané U Svatého kamene pocházejí z první poloviny 16. století. Připomínají podivné úkazy, které se již od pradávna objevují v blízkosti dvou zvláštních, ohromných balvanů, ležících v údolí mezi Českým Rychnovem a Tichou. Pověst říká, že to byl původně kámen jeden, který se sám od sebe roztrhl na dvě poloviny. Obě části se prý od sebe pomalu vzdalují. Až mezera mezi nimi bude tak velká, zejí projede koňský potah, tehdy nastane soudný den. Pastevci z okolních vesnic, kteří pásali v blízkosti Kamene dobytek, dosvědčovali, že prý býval za noci často ozářený a planul tak jasně, jako by na jeho vrcholu hořel veliký oheň. Někteří dokonce tvrdili, že na vrcholu většího balvanu zahlédli v oné jasné záři postavu Matky boží. Lid z celé oblasti se tu o velkých svátcích scházel. Největší slavnost probíhala přede žněmi, kdy rolníci sem přicházeli prosit boží rodičku o bohatou úrodu a ochranu před nepřízní počasí. Velice zvláštní událost je doložena z roku 1634. Tehdy zedník z Českého Rychnova Simon Stepinger přes varování sousedů porazil strom, rostoucí blízko Svatého kamene. Když pak tímto dřívím doma zatopil, vyšlehl nečekaně velký plamen a zapálil šatičky na jeho tříleté dcerušce. Zoufalý otec odnesl popálené dítě ke Kameni a prosil Matku za odpuštění. Stal se zázrak a děvčátko se v krátkém čase úplně uzdravilo. Tato událost neobyčejně zvýšila zájem o posvátný Kámen, takže byl přímo obležen stále většími davy poutníků, kteří sem Svatý kámen přicházeli z celého Rakouska i Čech. - 8 -

Území patřilo klášteru klarisek v Českém Krumlově a jejich představená Anna Kristýna Pöperlová se rozhodla postavit nad Kamenem kapli. K tomu došlo v roce 1653. Brzy se ukázalo, že kaple nedostačuje stoupajícímu přílivu poutníků, a tak byl zbudován kostel Panny Marie Sněžné, do jehož areálu byla kaple sv. Kamene začleněna. Zároveň začal být budován klášter. Sv. Kámen zůstal velmi frekventovaným poutním místem až do začátku druhé světové války. Naposledy se tu konala slavnost v roce 1949. Pak byl prostor u rakouské hranice uzavřen a na sv. Kámen se nastěhovala posádka pohraniční stráže, která kostel i klášter značně zdevastovala. Teprve po roce 1990 byl opraven společnou péčí věřících z Čech i Rakouska. Co způsobuje onu zvláštní sílu Kamene? Domnívám se, že podstata je v jeho dvojitosti. Jeho části tvoří jakési dva póly přírodního kondenzátoru, jakési baterie, která se postupně nabíjí atmosférickou elektřinou, aby se v určitém okamžiku opět vybila, což mohlo být příčinou oněch světelných efektů. Samozřejmě že toto silové pole působí na lidi, zvířata i rostliny nacházející se v blízkosti Kamene. Paradoxní ovšem je, že ukrytím Kamene v kapli byla jeho původní síla do značné míry oslabena. Záznamy o zemědělských slavnostech v raném středověku jsou důkazem, že uctívání přírodních i uměle vztyčovaných menhirů souviselo s kulty plodnosti, s rozmnožováním úrody i dobytka, se vzýváním Velké Matky, Velké rodičky a Ochránkyně, která zajišťuje znovuzrození v lůně mrazivé, sněžné smrti. Umisťování sošek Panny Marie na vrcholky sloupů (na falické symboly) je zřejmě křesťanskou variantou mnohem staršího zpodobování Matky na Kameni. Je zajímavé, že nedaleko Kamene se nachází pramen, taktéž považovaný za zázračný a ukrytý dnes v malé kapličce. Přítomnost podzemní vody zřejmě zesiluje energetickou funkci kamenných kondenzátorů. A kromě toho Panna vždy bývala ochránkyní pramene. Dotýkáme se tu něčeho velice prapůvodního, magického mystéria dávných stavitelů menhirů a dolmenů, kteří věděli, jaká síla se skrývá v krystalickém uspořádání hmoty. Zajímavé je například ponaučení, které najdeme na několika místech Bible, kde se praví, že při budování kamenného oltáře se ho nikdo nesmí dotknout železným nástrojem. Proč asi? Protože železo je vodivé a přivodilo by zkrat elektromagnetického pole kolem kamenů. Hrubost a neopracovanost staveb nebyla možná důkazem primitivnosti používaných nástrojů, ale záměrem, vyplývajícím ze snahy co nejméně narušit přírodní strukturu. - 9 -

Poutní kostel u sv. Kamene je jedním z mála u nás dochovaných míst, kde „kult kamene" trvá prakticky od pravěku až dodnes. Je proto jen potěšitelné, že byl znovu vzkříšen ze zapomnění.

Velikonoční kameny a záludné podzemní pasti Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků veliký čněl kámen v cestu; vchodem vršek otevřený, kámen v cestu postavený, kámen i ta celá skála, jak by od věků tu stála... Vzpomínáte na tuhle klasickou baladu z populární Erbenovy sbírky Kytice? Venkovská žena spěchá s dítětem v náručí k osamělému kostelíku na návrší, aby se zúčastnila na Velký pátek pašijové bohoslužby. A náhle si u cesty pod lesem povšimne podivného balvanu, který ční „z divokého klestu". Je přesvědčena, že tu ještě nedávno nebyl. Opravdu tu nebyl? Nebo si ho nikdy předtím nevšimla, protože byl ukrytý v rozbujelé houštině a teprve v předjaří, kdy jsou větve holé, si uvědomila jeho existenci? Ještě důležitější však je, že pod kamenem se černá otvor, ze kterého jako by vycházela tajemná záře. Žena neodolá a do otvoru vstoupí. Spatří zde úžasný poklad... Zapomenutí dítěte ve skále a jeho nalezení po roce na stejném místě patří spíše k moralistní symbolice, z níž vyplývá poučení o hierarchii životních hodnot - i když současně poukazuje na to, že dítě bylo zapomenuto v jiné časové dimenzi a strávilo v podzemí jen několik hodin, zatímco matka mezitím venku protrpěla celý rok. Tento stav „relativity času" byl zřejmě znám dávno předtím, než ho Albert Einstein zformuloval do svého proslulého vzorce. O podobném časovém skluzu se mluví i v souvislosti s tajemnými rytíři v nitru hory Blaník či s podzemními říšemi skřítků. Nás však v této chvíli zajímá něco jiného. Je to přítomnost tajemného kamene poblíž kostela. Souvislost těch dvou bodů - kamene a kostela -je zcela zjevná. A jak vůbec vypadal ten podivný kámen „čnějící v cestu" v potoční rokli? Nepodobal se snad dolmenu, obřímu stolu, kamennému - 10 -

překladu, zastřešujícímu dva jiné balvany? Žena nahlédne dovnitř a je fascinována tím, že zde planou „dva ohňové", dvě světla - či snad spíše zářící koule, neboť je přirovnává ke slunci a měsíci. Zdá se jí, že v záři oněch světel jiskří všude kolem hromady zlata. Je to ovšem pouhý odraz, nebo možná nějaká luminiscence, světélkování. Když si totiž žena nabere plnou náruč domnělého zlata, na denním světle zjistí, že to je úplně obyčejné kamení. Můžeme se jen dohadovat, že se mohla setkat s podobným jevem, o jakém jsme se zmiňovali v souvislosti s „roztrženým" Svatým kamenem Panny Marie Sněžné, tedy s jakýmsi elektrickým výbojem, který za určitých okolností snad může přeskočit mezi dvěma různě nabitými póly kamene. Je totiž zajímavé, že v lidovém prostředí tradované či v tajně opisovaných čarodějnických knihách zaznamenané návody k hledání pokladů vždy zdůrazňují, že poklad je nejlépe hledat v noci, kdy nad místem jeho uložení hoří zelené plamínky. Ovšem ne vždy! Rozhodujícím obdobím jsou chvíle slunovratů a rovnodenností a po nich následující nejbližší měsíční úplňky. Ale vraťme se k faktu „zjevení kamene" u kostela na Velký pátek před Velikonoci. Možná je tu jakási asociace na evangelijní téma Kristova skalního hrobu, jehož vchod byl zavalen těžkým balvanem; ten se však v okamžiku Vzkříšení sám od sebe otevřel a vypustil Spasitele ven. Ale cítíme tu i souvislost s dávnými pohanskými rituály. Vzkříšení přírody se patrně slavilo ve svatyních, kde byla dodržována známá triáda: Kámen u vody pod stromem. (Ano, i žena z Erbenovy balady narazí na kámen v houštině pod starými buky u potoka!) Zcela překvapivý důkaz o tom, jakou roli hrály posvátné kameny, ať Zavřená skalní brána už přírodního původu nebo uměle otvírá se na Velký pátek ? vztyčené, v jarních obřadech (Vrch Hostibejk v Kralupech plodnosti, jsem našel v regionální nad Vltavou) publikaci o historii vesnice Broumy na - 11 -

Křivoklátsku. Jeden ze starých pamětníků tam vzpomíná, jak jako chlapci na Velký pátek (na přelomu 19. a 20. století) chodívali vsí s řehtačkami a dělali pekelný rámus, aby zahnali „zlého Jidáše". Scházeli se pod vesnicí, u velikého kamene, který čněl ze stráně nad údolím potoka. U tohoto kamene říkali modlitby, promíšené ze starými rituálními zaklínadly, a odtud se pak vydali průvodem přes celou vesnici a končili na její druhé straně, u křížku v polích. A pamětník říká: Pak nás pan řídící napomenul, že jsme jako pohani, když se modlíme u kamene, a abychom se scházeli u křížku. Poslechli jsme ho, a od té doby jsme se scházeli u křížku, chodili jsme vsí z opačného konce a u kamene jsme svou obchůzku končili. Je tedy jisté, že přírodní kameny i umělé menhiry a dolmeny mohly hrát významnou úlohu při jarních obřadech, přivolávajících vzkříšení přírody ze zimního spánku, z dlouhé sněžné smrti. V tomto období v nich mohlo docházet k určitým fyzikálním jevům (k těm se ještě vrátíme v následující kapitole). Ovšem ani ono mystické jarní otvírání země, puknutí skály, či objevení se otvoru pod balvanem nemusí být pouhým výmyslem. Potvrdila mi to řada jeskyňářů, zabývajících se průzkumem podzemních prostor. Je totiž známým faktem, že některé otvory jeskyň jsou viditelné jen tehdy, když je sluneční paprsky ozáří pod určitým úhlem. A tato situace může nastat jen v jediném období roku a trvat třeba pouhou hodinu. Další nebezpečí číhalo na odvážlivce, když do podzemního prostoru vstoupil. Jestliže byl jeskynní labyrint členitý, snadno ztratil orientaci a v domnění, že se vrací, pronikal stále hlouběji do nitra hory. Když mu posléze dohořelo světlo, byl odsouzen k smrti hladem, pokud se dříve nezřítil do nějaké propasti. Ale i úzká puklina mezi balvany, která vlastně ani není jeskyní v pravém smyslu slova, může vyvolat v člověku, který se do ní prodere, určité zmatení mysli, stav úzkosti a naprostou ztrátu orientace. Kromě toho právě na jaře bývá hornina narušena, když po mrazech, kdy se ve spárách kamene rozpíná vlhkost a doslova je trhá od sebe, dojde náhle k tání. Narušené a podmáčené balvany jsou právě v tomto období nejnáchylnější k samovolným, spontánním pohybům. Legendární je případ, který se udal v Austrálii roku 1900, kdy na den sv. Valentýna vyrazila skupina žaček dívčí školy z Melbourne se svými učitelkami na výlet k populárnímu skalnímu masivu Hanging Rock. Jeho vrchol tvoří bizarní změť skalních bloků a monolitů. Tři z dívek se vydaly - 12 -

na samostatný průzkum vrcholu - a nevrátily se. Šla je hledat jedna z učitelek, ale ani ta se nevrátila. Teprve večer ostatní vedoucí výletu znervózněly. Když se na volání nikdo neozýval, prohledaly společně celý vrcholek hory. Po děvčatech a jejich učitelce nebylo ani stopy! V dalších dnech se do pátrání zapojila policie, a dokonce zkušený domorodý stopař. Veškeré úsilí však bylo marné. Pes, nasazený na stopu dívek, vedl pátrače bludištěm balvanů, až se zastavil před jednou skalní stěnou, na kterou začal dorážet, a vrčel se zježenou srstí. Jako by dívky vstoupily do skály... To samozřejmě všem připadalo absurdní. Pátrání pokračovalo a po týdnu se k překvapení všech podařilo pod skalami najít jednu ze ztracených dívek. Oděv na ní byl potrhán, tělo měla plné oděrek a škrábanců, nehty olámané do krve. Byla v bezvědomí. Když se probrala, vůbec na nic si nevzpomínala, utrpěla totální ztrátu paměti. Lékaři vyloučili, že by na ní bylo spácháno násilí, svá zranění si zřejmě způsobila, když se prodírala nějakými těsnými skalními puklinami. Případ zůstal dodnes nevyřešen, poskytuje však materiál k mnoha fantastickým spekulacím - od únosu mimozemšťany až po úvahu o průniku dívek do paralelního světa, odkud se jen jediné podařilo vrátit. Je ovšem možné, že v poledním žáru dne se prostě některý skalní blok pohnul a uzavřel dívky v nepřístupné pasti. Přesto je tu mnoho téměř mystických přesahů, včetně složitých emocionálních vztahů mezi onou trojicí pubertálních dívek. O jejich případu byl natočen velice sugestivní hraný film, který nedávno běžel i v naší televizi. Nemusíme však hledat tajemně se otvírající a zavírající kamenné brány jen v daleké Austrálii. I u nás se odehrálo několik podobných případů. Historicky doložený je příběh bohatého měšťana Hořejšího z Prachatic. Byl posedlý hledáním pokladu, který je podle starých legend ukryt ve svahu nedaleké hory Liblín. V takzvané Ježíšově skále (spjaté s rituály Vzkříšení; dokonce byl na ní vztyčen kříž!) objevil právě na Velký pátek (!) puklinu, táhnoucí se někam do hlubin. Prudce z ní vanul studený vzduch. To v něm vyvolalo přesvědčení, že má poklad na dosah. Jenom se do dutiny nějak dostat! Puklina totiž byla příliš úzká na to, aby se skrz ni mohl protáhnout. To mu způsobilo bezesnou noc: až do rána zoufale přemítal nad tím, jak se dostat dovnitř, dřív než ho někdo jiný z města předběhne. Nakonec dospěl k jedinému možnému řešení. Ráno vzal ke skále své dva syny, desetiletého Jíru a osmiletého Lukáše, a přikázal jim, aby se skalní rozsedlinou protáhli a uvnitř pobrali vše, co tam najdou. Chlapci se vzpouzeli, černá díra jim naháněla strach, ale otec nakonec sliby i pohrůžkami donutil staršího Jíru dovnitř vlézt. Uplynula hodina - chlapec se neobjevil a na volání ne- 13 -

odpovídal. Otec za ním poslal mladšího Lukáše. Ale i on beze stopy zmizel. Vyděšený Hořejší běžel do města pro pomoc. Vymyslel si výmluvu, že chlapci při svých hrách do pukliny vlezli sami. Nikdo ze zachránců se však do skály nedokázal protáhnout a posílat tam další děti samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Oba nešťastné chlapce už Ježíšova skála nikdy nevydala. Otec se z hrůzy nad svým činem pomátl a jednoho dne, necelé dva měsíce po smutné události, jej služebná našla oběšeného na půdě vlastního domu. Od té doby se prý jeho duch zjevuje na místech, kde nechal své syny zahynout. Osudná puklina byla zanesena pískem a drolícím se kamením, ale lze ji ještě dnes ve skále rozeznat.

Modlitební kámen Historická a spisovatelka Anna Bauerová při svém studiu antických zpráv o starých Keltech narazila často na pojem Jezerní hora, posvátné místo, ležící prý kdesi v zemi Bojů. Domnívá se, zeje tím míněn dnešní sv. Jan pod Skalou, ležící na potoce Kačáku, asi 6 kilometrů západně od Prahy. Geologové totiž potvrzují, že ještě v polovině posledního tisíciletí před Kristem se monumentální, 120 metrů vysoká svatojánská „Skála" zrcadlila v hladině mělkého jezera. Způsobil to minerální pramen, jehož vápenaté usazeniny se během staletí a tisíciletí měnily v pórovitý kámen travertin. Po vrstvách narůstající hornina časem ucpala odtok a vytvořila hráz, za níž se vzedmula hladina. Po nějaké době voda stěnu opět pro-hlodala a odtekla. Tento proces se několikrát periodicky opakoval. Vrstva travertinů je dnes dvanáctimetrová, tvoří vlastně samostatnou skálu, a pramen pracoval na jejím vytvoření asi šest tisíc let. „Zazdil" do ní nejen kousky listí, jehličí, dřeva, ulit a zvířecích kostí, ale také střepy nádob. Lidé sem tedy přicházeli nabírat vodu; na protějším skalním hřebenu zůstaly dokonce valy a příkopy pravěkého opevněného sídla. Nejpozoruhodnějším dílem „svatojánského" pramene jsou ale dutiny, vyhlodané uvnitř masivu usazenin. Najdeme tu největší travertinovou jeskyni v Evropě. A také snad jedinou nepřetržitě - od pravěku až do současnosti - používanou skalní svatyni v českých zemích. Vzpomínám, jak jsem před několika desetiletími marně obcházel zamčené dveře zpustlého barokního kostela a toužil spatřit ono tajemné místo, posvátnou jeskyni, o níž jsem věděl, že její vchod ústí do chrámové - 14 -

lodě. Pokoušel jsem se alespoň nahlédnout dovnitř malým zamřížovaným okénkem v zadní stěně krytého výklenku nad pramenem, ale uvnitř byla jen černočerná tma. Dnes je vnitřek podzemního, skalního kostela působivě osvětlený a všechna důležitá místa opatřena vysvětlujícími popisky. Hned poblíž vchodu do travertinové jeskyně nás zaujme místo ohrazené ozdobnou kovovou mříží. Světlo reflektoru tam osvětluje nevelký kámen s řadou stupňovitých prohloubenin. Některé vypadají jako důlky, jaké by zanechala kolena, kdyby si člověk klekl na nějakou měkkou, tvárnou hmotu. Na okraji kamene je dokonce cosi, co připomíná část otištěného bosého chodidla. Podle legendy právě tohoto kamene používal zdejší poustevník Ivan jako klekátka. Jeho duše se při modlitbě hroužila tak hluboko do mystického vytržení a „obcovala přímo s anděly a svatými", že kámen pod ním měkl jako vosk. Poutníci kdysi tento posvěcený kámen líbali a lepili na něj hořící svíčky. Trochu svérázně se projevila zbožná úcta chorvatských vojáků, kteří sem přišli za třicetileté války Kámen ze všech stran osekali, aby si jeho odštěpky jako cenné relikvie mohli odnést domů. Tím ovšem dost výrazně pozměnili jeho původní tvar. Historici usuzují, že kámen býval centrálním objektem předkřesťanské patrně již keltské - svatyně nad pramenem, kde sloužíval jako součást obětního oltáře. Prohloubeniny na něm vznikly přirozeným vymíláním vodou a právě jejich zvláštní uspořádání zřejmě zaujalo naše dávné předky.

Kámen u trestaneckého tábora Další kámen spjatý se jménem prvního českého poustevníka sv. Ivana najdeme u Příbrami, v místech, kde se kdysi vyskytovalo zlato, ale především tajemný nerost vyzařující mocnou energii - uran. Jak vzpomíná brdský spisovatel Jan Čáka, byla obě místa, Skála sv. Ivana u Prahy a Vrch sv. Ivana u Příbrami, spojena poutní cestou, tvořila jakési dva energetické póly jednoho systému. Jezuita Bohuslav Balbín ve svých Rozmanitostech z historie království českého poutní místo na Příbramsku u vsi Bytízu důkladně popisuje: Směrem k Bytízu se rozkládá hvozd s mohutnými stromy, hustou doubravou a celý zježený skalami. Je proslulý zvěří, zejména stády kanců, která se v létě a na podzim převalují v jeho mokřinách. Uprostřed hvozdu se tyčí mohutné skalisko u podobě kříže a troj hranu, navštěvované odedávna procesími. Jeden velký kříž a mnoho jiných zabodnutých tam do - 15 -

země dodáváte končině posvátnosti. Lid pak tomu místu říká kámen sv. Ivana, jak to pojmenování převzal od předků. Ivan prý onu skálu obýval, zde se dlouho zdržoval a dny a noci trávil na modlitbách. Nemálo stop této jeho činnosti je vidět na kameni. Kámen se rozestupuje, takže můžeš na jednom místě pohodlně ležet, na druhém podle libosti ležet a číst, na dalším se zase modlit. Zkrátka máš pohodlí, ať ležíš nebo sedíš. Sám jsem to vyzkoušel. I toto významné místo mělo být vymazáno „z paměti země" a přístup k němu byl po dlouhá léta zakázán. Leží totiž na samém okraji areálu uranové šachty č. 16, kde se nacházel jeden z největších trestaneckých táborů komunistického režimu padesátých let. Proto se zdá být neuvěřitelné, že kámen i na něm postavený kamenný kříž přečkaly téměř bez úhony do dnešních dnů, i když jejich původní romantické okolí bylo značně zdevastováno. Plochý, 120 centimetrů vysoký a 5 metrů dlouhý žulový balvan trojúhelníkového tvaruje zajímavý uměle dotvořenými přírodními miskami. V té západní poloviční misce se dá pohodlně sedět jako v křesle, v jihozápadním cípu kamene, přímo pod křížem, je 140 centimetrů dlouhá, 35 centimetrů hluboká a 90 centimetrů široká prohloubenina, skutečné lože, připravené k ulehnutí v meditační poloze. Po celé ploše kamene jsou patrná přitesána klekátka, vyryté kříže a monogramy, pocházející asi z 19. století.

Kdo seděl na Božím kameni? Když vyjedete z Rakovníka směrem k západu, za chmelařskou osadou Oráčov budete mít pocit, jako by vám další cestu zavírala mračná hradba kopců. To je hranice Jesenicka. Geologové tuto oblast označují jako čistecko-jesenický žulový masiv. Hornina, sevřená ze stran obrovskými tlaky, se tu obloukovitě vyklenula vzhůru a rozpukala. Do těchto puklin pronikala voda, působil mráz i vítr, takže nakonec se povrchová vrstva masivu vlivem eroze změnila ve změť jednotlivých balvanů. Některé z nich zůstaly nakupeny ve velmi bizarních polohách, neboť měkčí podklad kolem nich byl v průběhu času odplaven. A přesto se mi zdá, že „přirozené vysvětlení" neobstojí v konfrontaci s některými skutečně podivnými kamennými sestavami, v nichž lze vytušit zřejmý, k určitému zobrazení zacílený záměr. - 16 -

Jesenicko, v němž pramení zlatonosný Rakovnický potok, je krajinou magickou. Podle pověsti tudy kdysi („sedmého dne", jak se praví v Bibli) procházel Bůh v doprovodu andělů, aby se přesvědčil, že jeho stvořitelské dílo „bylo dobré". Podle jiné verze to byl Kristus s apoštoly. Ale ať už tuto návštěvu „z vyšších sfér" nazveme jakkoliv, zanechala zde uctívačům trvalou památku. Mocné bytosti si prý odpočinuly na velkém balvanu a ten pod jejich těly vyzařujícími nesmírnou energii tál jako vosk. Mělo po nich zůstat dvanáct prohlubní (mystické číslo zvěrokruhu). Dnes je jich rozeznatelných jen deset. Legendární Boží kámen leží na okraji vysokého borového lesa pod Obecním vrchem, asi 100 metrů jižně od obce Sosně. Jeho bohatě zvrásněný povrch připomíná cosi živočišného, snad zkamenělou část vnitřností nějakého obra. Bezděky se člověku vtírá otázka: Proč právě tento kámen byl tak intenzivně opracováván vodou? Vypadá, jako by se kdysi nacházel v proudu divoké horské bystřiny, jejíž vířící vody, unášející písek a drobné oblázky, ho postupně vymílaly. Nezdá se, že by byl nějak zapuštěn do podkladu; leží na lesní prsti, jako by ho sem kdosi záměrně přinesl. Nesporné je pouze to, že z něj vyzařuje silná pozitivní energie.

Tajemný Boží kámen u Sosně na Rakovnicku - 17 -

Seděl jsem na Božím kameni, byl právě slunečný podzimní den, jeseň což znamená zářící - a ve vzduchu vířilo plno zlatého listí. Náhle se mi mihla v mysli zvláštní vize. Jako bych na okamžik zahlédl, jak přízračný bílý jelen, jemuž mezi parožím září zlatý kříž, pádí podzimním lesem. Lovec Hubert padá na kolena, naplněn posvátnou bázní. Neodváží se vystřelit namířený šíp... Ptáte se, jakou má tato vize souvislost s Božím kamenem u Sosně? Ani já zprvu žádnou souvislost nechápal. Pomyslel jsem si, že půjde o zcela náhodnou asociaci, vyvolanou atmosférou podzimního lesa. Ale pak jsem narazil na další ze zajímavých jesenických pověstí. Sv. Hubert prý při pronásledování věčně unikajícího tajemného jelena dorazil až do jesenických lesů. Smrtelně unaven se sesul na jakýsi kámen - a ten se nad lovcem ustrnul a zaujal pod jeho tělem tvar pohodlného sedadla. Hubertův kámen už na původním místě nenajdete (podle Tomáše Bednaříka byl přemístěn ke koupališti do Senomat). A přesto právě tento kámen lovce Huberta, ležící poblíž Božího kamene, jako by naznačoval něco o bývalém rituálu. Nebyl zde snad každoročně v době jeseně uctíván příchod mocného Pána lesa, který má podobu muže s jelením parožím na hlavě? Keltové ho nazývali Cernunos a my na něj máme dodnes vzpomínku v podobě pohádky O Smolíčkovi pacholíčkovi a jelenu se zlatými parohy. Král Cernunos a jeho družina lesních bytostí - to byli možná ti, kdo zanechali symbolické stopy na Božím kameni. A na tomto přírodním oltáři je dávní obyvatelé kraje po celá staletí uctívali modlitbami a oběťmi.

Stůl pro hostiny Bohů Nad místem, kde se Rakovnický potok obrací do protisměru, se zdvíhají svahy chráněné přírodní rezervace - Krtských skal. Na bocích hory prolíná přírodní balvanitý rozpad žuly se zbytky opuštěných lomů. V jednom místě nakupení balvanů vytváří jakési přirozené schody, které jsou zakončeny velkou žulovou deskou, podepřenou menšími kameny. Na jejím povrchu můžeme spatřit čtyři prohloubeniny; ta největší má podobu mísy o průměru asi půl metru. Ostatní tři jsou rozloženy kolem ní a podobají se vytlačeným sedadlům. To je další z legendárních Božích kamenů. Pověst vypráví, že v době strašného hladomoru sem zabloudily tři děti, jimž zemřeli rodiče, aby si nasbíraly nějaké lesní plody k utišení věčného hladu. Náhle prý u kamene, který se podobal stolu, spatřily vznešenou - 18 -

zářící postavu. Neznámý muž jim vlídně pokynul, aby šly blíž, a ukázal jim na mísu v kameni. Děti ztuhly úžasem. Kamenná prohlubeň byla plná nádherně voňavé a teplé krupičné kaše! Vrhly se na ni a hltavě jedly. Pak chtěly neznámému poděkovat, ale ten mezitím zmizel. Za pár dní děti znovu začal trápit hlad. Ačkoliv se neznámého muže bály, sebraly odvahu a vydaly se „do hory" ke kamennému stolu. Jejich naděje je nezklamala. Neznámý příznivec zde byl a spolu s ním další dva vznešeně vypadající vousatí starci. A ze skalní mísy se kouřilo, neklamné znamení, že je opět plná horké kaše. Děti se i tentokrát dosyta najedly. Pak už chodily ke kameni pravidelně. Vždycky tam nalezly mísu kaše, i když neznámé muže víckrát nepotkaly. To se opakovalo tak dlouho, dokud hladomor nepominul. Lidé pak usoudili, že ubohé sirotky krmil sám Kristus s apoštoly Petrem a Pavlem, jimž je zasvěcen kostel v Jesenici (podle jiné verze se sv. Vojtěchem a sv. Prokopem, kteří vládnou krtskému kostelu). Jako bych v této pověsti cítil ohlas dávných rituálů, vážících se ke kamenným mísám. Ale kámen nemusí být jen dobrodějem... V Krtech pod kostelem, hned u hřbitova, najdeme Čertův kámen. Jsou na něm vidět dvě prohlubně ve tvaru koňských kopyt. Právě na tomto kameni prý kdysi vyjednával ďábel z místním sedláčkem o duši. Kladl člověku záludné otázky, ale mazaný chlapík odpovídal tak vtipně, že zlého démona přelstil. Ďábel vztekle zařval, zadupal nohama a propadl se do pekel. Zůstal po něm jen sirný pach a otisk kopyt v kamení. Nepřipomíná vám tato historka něco? Řecké báje přece vyprávějí o sfinze, která seděla na skále nad Thébami, kladla poutníkům záludné otázky, a toho, kdo odpověděl chybně, svrhla do hlubiny. Teprve hrdina Oidipus uhodl její hádanku - a tehdy se sfinga se strašným řevem sama vrhla ze skály... Máme tu tedy již dva prvky zasvěcovacího rituálu; pojídání posvátného pokrmu na kamenném stole - oltáři a rozhovor se „strážcem prahu", v němž adept prokazuje svoji moudrost a hloubku osvojených znalostí. Na výsledku rozhovoru záleží, jestli dotyčný bude vpuštěn do kruhu zasvěcenců, nebo navždy zavržen. Tyto „zkoušky na kameni" probíhaly vždy ve zvláštní vzrušené atmosféře, na hranici života a smrti. Také přísaha na kameni patřila k nejzávažnějším; věřilo se, že kdyby dotyčný přísahal křivě, kámen ho pohltí. Soudce rovněž sedával na posvátném kameni, čímž se zvyšovala váha jeho výroku. Soudní stránku „kamenných rituálů" dobře ilustruje pískovcová skála Na spravedlnosti, kterou najdeme severně od Jesenice, nad údolím Lučního potoka. Ve středověku to bývalo chmurné místo, nad nímž zněly ponuré skřeky krkavců, posedávajících na břevně šibenice. Na - 19 -

jednom balvanu na nejvyšším místě této skály je prohloubenina, jejíž tvar připomíná otisk lidské nohy. Vypráví se, že jistá dívka byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Když ji ale kat věšel, provaz se přetrhl, dívka spadla a jedna její noha se otiskla do kamene. To bylo přijato jako božské znamení její neviny a soudce ji propustil na svobodu.

Stopy mocných bytostí Sv. Vojtěch a sv. Prokop se jistě nestali patrony kameníků a lamačů náhodně. Sv. Prokop proslul jako krotitel ďáblů, které zapřáhl do pluhu, a dokonce je přinutil, aby odnášeli obrovské balvany z polí (že by tím bylo symbolicky vyjádřeno kácení menhirů?) a pomáhali mu se stavbou Sázavského kláštera. Legendy říkají, že svou nezdolnou energii a fyzickou sílu nacházel ve skalních děrách a jeskyních, kam se čas od času uchyloval k meditacím. Škoda, že už neexistuje „prokopský" kámen, který stával až do poloviny 19. století na dvoře statku v Chotouni u Českého Brodu, v údajném Prokopově rodišti. Představoval prý čerta, kterého Prokop dotykem své berly a pomocí „slova Božího" zaklel do kamene. O Vojtěchovi je známo, jak usilovně se snažil o christianizaci pohanských svatyň; jeho jméno je spjato s kameny a studánkami na mnoha místech Čech, které navštěvoval při své misijní cestě po návratu z Říma. Pohanská místa světil modlitbou, žehnáním - a také tím, že u nich setrvával v meditačním transu, že, jak říkají pověsti, na posvátných kamenech „spál". V tomto změněném stavu vědomí se zřejmě snažil napojit na „paměť kamene" a silou své duchovní energie pozměnit její obsah. Málokdo ví, že jeden posvátný kámen, na němž prý proslulý biskup spal, je uložen v kostele sv. Vojtěcha v Neratovicích u Prahy. Ovšem vůbec nejproslulejší kámen s otiskem světcova ležícího těla se nachází uvnitř osmiboké kaple sv. Vojtěcha ve Vrčeni u Nepomuku pod Zelenou horou. Do této prohlubně si nemocní poutníci lehali, aby nabyli ztraceného zdraví. Zajímavá je blízkost pramenů černé a bílé vody (mrtvé a živé), které prýští ze Štědré hory nad vrčeňskou kaplí. Zdejší proslulá Dobrá voda je mírně radioaktivní, což svědčí o tom, že v podzemí se zřejmě skrývá dost uranových hornin. Nenapadá vás něco? Vždyť i léčivé lože sv. Ivana na Bytízu u Příbrami leží přímo nad jedním z největších uranových dolů! Začínáme tušit souvislosti... Podivně tvarované prohlubně i pravidelné kruhové misky na kamenech a skalách bývaly vždy považovány za posvátné stopy božstev a démonů. - 20 -

Ačkoliv jsou přírodního původu -což právě naše dávné předky fascinovalo - bývaly nepochybně využívány k obětem a rituálům. Dělí se na suché (které mají nějaké odvodnění, odtok) a mokré, naplněné trvale dešťovou vodou. Je zajímavé, že voda ve skalních miskách se nekazí a zůstává čirá (pokud v ní netleje napadané listí stromů). Uvědomme si, že kamenné misky na svěcenou vodu u vchodu křesťanských chrámů i větší kostelní křtitelnice se vlastně snaží napodobovat tato „boží oka" přírodních žulových plošin. Skalní misky jsou však i magickými zrcadly, v nichž lze v určitých obdobích spatřit budoucnost. Tuto věšteckou funkci žulových mis dokládá pověst o blanických rytířích. Na vrcholu Velkého Blaníku se jižně od rozhledny táhne úzký skalní ostroh. A právě na jeho obtížně přístupném konci lze nalézt prohlubeň podkovovitého tvaru, známou jako „stopa koně sv. Václava". Většinou bývá zcela suchá. Proroctví říká, že když se tato stopa zalije vodou, nastanou v Cechách zlé pohromy. Pozoruhodné je svědectví novinářky Dany Frantálové, která jednoho parného červencového dne roku 2002 vyšplhala s přáteli ke stopě Václavova koně. Překvapilo je, když spatřili, jak se „v rozpáleném kameni blýskalo miniaturní čiré jezírko vody". Už dávno nepršelo, proč tedy nevyschlo? V srpnu téhož roku postihly Čechy katastrofické povodně. Měla být voda ve stopě koně sv. Václava varováním? Brzy poznáme, že kámen a kůň jsou spolu spjati ještě dalším magickým poutem.

Kde jsou skryty stolce českých knížat? „Jeden kámen, který ještě teď stojí uprostřed Pražského hradu a za nějž nejen nyní, nýbrž odedávna padlo v boji mnoho tisíc bojovníků," napsal kronikář Vincencius v druhé polovině 12. století o proslulém nastolovacím kameni pražských knížat. První podrobnější zprávu o něm podává Kosmas, když píše o nastolení knížete Břetislava roku 1034: (...) když byl kníže posazen na stolci a nastalo ticho, Jaromír drže synovce za pravici, zvolal: Hle váš kníže! A oni zvolali třikrát Krleš... Jednalo se tedy o velice významný rituální kámen, který byl garantem vládcovy přísahy a soudcovské moci. Od slova stolec je odvozen staroslovanský (v ruštině dodnes užívaný) pojem stolica ve významu hlavní město, tj. místo, kde stával knížecí stolec. Nešlo však o nějakou slovanskou - 21 -

zvláštnost; z různých zmínek ve starých záznamech víme, že Gótové měli svůj stolec na břehu Dněpru, švédští králové nedaleko Uppsaly, dánští vládci ve Viborgu. Teprve před pár lety byl slavnostně vrácen Skotům jejich královský kámen, který jim ve středověku při podrobení Skotska zcizili angličtí panovníci a vložili tuto plochou kamennou desku do podstavce svého dřevěného trůnu v londýnském Toweru. Stolce Slovanů jsou doloženy na vrchu Wawelu v Krakově, jiný, označovaný jako trůn Panny Marie, stál ještě v polovině 13. století v Poznani. Podle kronikáře Herbordora měli významný kamenný stolec ve Štětině. Byl umístěn vedle pohanského chrámu na uměle nasypaném pahorku a vedly k němu dřevěné schody. Králův stůl (Königstuhl) se nacházel i na ostrově Rujaně. O žádném z nich nevíme dost dobře, jak mohl vypadat. Známe podobu pouze jediného stolce, který patřil korutanským Slovanům (v alpské oblasti Rakouska). Ten byl používán ještě v 15. století při obřadu přijetí říšského vévody. Stával podle starých kronik „v lukách na Gosposvetském poli u Krnského hradu", což bylo centrum tehdejšího knížectví Karantánie. Má podobu z různých plochých kamenů sestaveného křesla a je zajímavé, že jeho sedadlo tvoří hlavice antického sloupu. Jak se do této alpské země dostala? A z jaké stavby původně pocházela? Zdá se, že korutanské křeslo je svým typem již mladší a pokoušelo se připodobnit trůnům mocných zahraničních vládců. Jako by svojí antickou hlavicí šilhalo po římských či byzantských vzorech. Domnívám se, že původní knížecí stolce mohly vypadat spíše jako malý dolmen (stůl ze tří nebo čtyř plochých desek) nebo kamenný blok s přírodní mísou upravenou na sedadlo. Někde mohl být využíván i přirozený výchoz skalního podloží, jakým je například proslulý Lechův kámen, výrazný skalní blok se stolově rovným vrcholem, tyčící se z louky u Staré Kouřimi. Archeologický výzkum objevil na jeho úpatí spoustu střepů a drobných šperků, pozůstatků slovanských, ale i mnohem starších obětin. Lechův kámen mohl být využíván jako obětní oltář, ale také k nastolování kouřimských knížat, čemuž by napovídal i jeho název. Za důležitý pokládám fakt, že nastolovací kameny vládců vždy stály pod širým nebem, na poli, mimo opevněná hradiště. Za prvé se tím vyjadřovalo, že kníže vždy sedí mezi svým lidem a neodděluje se (což samozřejmě brzy po nastolení porušil, ale to je jiná věc). Ještě důležitější bylo vyjádření symbolického sepětí budoucího knížete se zemí, s níž vlastně uzavírá posvátný sňatek a stává se zárukou její plodnosti. Proto byl oblékán do selských šatů a vezen třikrát na bílém koni kolem kamene, - 22 -

přičemž bývaly zpívány chvalozpěvy na počest Matky země. Na kameni nad ním seděl zástupce rolníků - oráč - a kladl mu rituální otázky, na které musel správně odpovídat (otázky sfingy!). Teprve pak mohl být nastolen posazen na kámen a naplněn božskou silou, proudící jednak skrze stolec ze země a jednak z nebe skrze jeho vztyčenou obřadní hůl, která byla zakončena sekerou, symbolem Perunova blesku. Je zajímavé, že jeden takový bohatě zdobený čakan archeologové při vykopávkách ve Staré Kouřimi našli. V jiných oblastech možná vládci při nastolovacím obřadu používali posvátné „sluneční kopí" (v Čechách později nazývané kopí sv. Václava), nebo na jednom konci zahnutou hůl (berlu). Z uvedeného jasně vyplývá, proč stolec nemohl stát uvnitř hradu, ale musel být umístěn na energeticky silném místě pod širým nebem, kde nic nerušilo žádané působení. Bohužel jsem nikde nenašel údaj o tom, v jakém ročním období, a v které denní hodině se tyto rituály prováděly. Na tom samozřejmě také velice záleželo. Předpokládám, že časně ráno, při východu slunce. Největší záhadou našeho knížecího stolce je jeho zmizení. Kámen, kvůli kterému, jak píše kronikář, umírali po tisících bojovníci, aby ho ubránili před nepřáteli, se najednou z ničeho nic ztratí, jako by se rozplynul. V žádné kronice nepadne jediná zmínka o tom, jak se s ním naložilo. Je to podobná záhada, jako zmizení biblické Archy úmluvy z židovského chrámu v Jeruzalémě (v níž se mimochodem též skrývaly dvě posvátné kamenné desky, které byly zosobněním síly Mojžíšova zákona). Pouze se předpokládá, že stolec pražských knížat stál na Svinském (či Svanském, Svantovítově?) vrchu, mezi pramenem a pahorkem Žiži, na němž hořel posvátný oheň. Později byla vedle stolce postavena rotunda sv. Víta, jejíž zbytky jsou dodnes patrné pod podlahou svatovítské katedrály a částečně i v tajemném podzemí pod dlažbou III. hradního nádvoří. Turisté, kteří se zde před Zlatou bránou svatovítského chrámu procházejí, netuší, že pod jejich nohama se nachází zvláštní labyrint chodbiček, různé skryté balvany, bývalý hřbitov a dokonce příčná rokle, hluboká skalní trhlina (dnes již zpola zasypaná), která původně dělila celý hradní vrch na dvě poloviny, spojené dřevěným můstkem. Ta mohla být zdrojem velice silných geomantických anomálií, které dodnes, šikovně rozvedeny do kamenných hrotů, ovlivňují mocnou energii Hradu. Našli bychom tam i studnu pro původní pramen, o němž ještě arabský cestovatel Ibrahim ibn Jakub v 9. století napsal, že byl tak mocný, až stékal v kaskádách po srázu do podhradí. Všechny tyto tajemné pozůstatky se pod dlažbou nádvoří a základy chrámu skrývají - ale kde je knížecí stolec? - 23 -

Plečnikův obelisk ukazuje místo, kde stával obětní pahorek Žiži. Moderním menhirem se stavitel pokusil vyvážit silové pole Hradu

- 24 -

Zřejmě byl zavržen v době, kdy česká knížata přijala královský titul. Nastolování nahradila korunovace; vzácné korunovační klenoty s jiskřícími drahými kameny začaly být považovány za důstojnější symbol než drsný barbarský kámen, jehož používání zavánělo pohanstvím. Ale co s ním udělali? Rozbili ho? Jestli to byl monolit z jednoho kusu balvanu nebo dokonce součást vystupující skály, mohl začít překážet při rozšiřování rotundy na baziliku a potom dokonce na velkolepou gotickou katedrálu. Možná jsou zbytky knížecího stolce zazděny někde v oltářní apsidě sv. Víta nebo v kapli sv. Václava. Kdo ví? Každopádně Masarykův architekt Plečnik, znalec kabaly, starých mystérií a hlubokých zednářských tajemství, pochopil při úpravách Hradu, že by měl být vztyčen menhir, kamenný monolit, který by nahradil zaniklý pahorek Žiži a knížecí stolec a posílil tak narušenou energetickou rovnováhu Svantovítova vrchu. Jako vzor použil egyptský obelisk, symbol slunečního paprsku. Svantovítovým slunečním kopím se měl stát štíhlý čtyřhranný sloup z mrákotínské žuly. Ing. Pavel Kozák dospěl při psychotronickém průzkumu Pražského hradu k zajímavým poznatkům. Ve své knize Tajemná místa Prahy píše: Podle dobových zpráv by skála Žiži měla stát někde v místech dnešní budovy proboštství. Někteří současní badatelé však mají snahu ji nacházet mezi chrámem sv. Víta a kostelem sv. Jiří, zřejmě v souvislosti s knížecím stolcem, který je umísťován právě tam. Pokud přijmeme názor, že Žiži byla hlavním energetickým bodem Svantovítova vrchu, pak je nutno ji hledat jako hlavní a možná jediný průsečík všech energetických linií. Když jsem se začínal touto věcí zabývat, měl jsem možnost nahlédnout do knihy o Plečnikových úpravách Hradu ve dvacátých letech 20. století. Na jedné z fotografií je vidět plocha výkopu nalil, nádvoří, který odkrývá pohřebiště. Když jsem zkusil použít kyvadlo, našel jsem na snímku energetické místo; nezdálo se však být pod proboštstvím, ale kousek před ním v ploše nádvoří. Nezbylo než provést přímo na místě průzkum. Výsledek byl překvapivý. Od té doby jsem ho ověřoval několikrát, ale výsledek je stále týž: silový bod je v monolitu - dnes stejně jako před tisícem let. Protože na celém nádvoří žádný podobný průsečík energií není, jde skutečně o Žiži. Psychotronika Kozáka však překvapilo také to, že síla uzlu energetických linií na bývalém pahorku Žiži je poměrně slabá. Usuzuje, že - 25 -

byla již velice dávno narušena nějakým násilným činem nebo krvavou lidskou obětí. Myslím, že hlavní příčinou oslabení energetického vyzařování „bodu Žiži" bylo zrušení pahorku, a především uhašení posvátného ohně, který zde plál po celá léta. Nahradila ho socha sv. Jiří, vítěze nad pohanským podzemním drakem (tu teprve Plečnik přestěhoval o kus dál, blíž ke Zlaté bráně katedrály). Je zajímavé, že právě na místě zaniklého pahorku Žiži byl nalezen hrob zahloubený do skalního podloží a v něm kostra muže v plné zbroji, s mečem v ruce a kopím po boku. Patrně sem byl záměrně pohřben, aby navždy skrytě střežil posvátné místo. Ing. Kozák k této otázce ještě dodává: Napravit oslabenou kladnou sílu místa je velmi obtížné. Jedním ze způsobů, jak se o to pokusit, je použít menhiru, a právě to Plečnik podle mého soudu udělal, když zde na skálu monolit osadil. Chyba se však asi stala při určování vhodného kusu žuly... Plečnik bohužel narazil na problém „technické neschopnosti" stavitelů počátku 20. století. Nepodařilo se umístit ten kámen, který si sám podle ezoterických zásad vybral, dodržena nebyla ani jeho správná výška a váha. Celý proces dopravy monolitu na nádvoří Pražského hradu je zajímavý tím, že nám názorně ilustruje, jak nesnadné je s kamennými kolosy manipulovat a jaké úžasné znalosti museli mít dávní stavitelé megalitických monumentů. První z kusů určených pro Pražský hrad se rozpadl ještě při vylamování z lomu v Mrákotíně. Vylomen byl tedy druhý monolit o váze 90 tun. Ten byl naložen na speciální podvozek, podloženy kolejnice a zapraženy traktory. Vydal se na pomalou cestu k nádraží v Telči, ale dříve, než tam dorazil, přetrhla se ve svahu jističi lana, kámen se skutálel z podvozku a nárazem se rozlomil. Pro třetí pokus ve Škodovce přichystali speciální sáňovitou konstrukci, pohybující se po ocelových válcích. Tento poslední monolit na nádraží konečně dorazil. Až na třetí pokus... Osudová triáda se naplnila a jako by cosi předznamenávala. Přesun kamene po desetikilometrové trase od lomu k nádraží trval 42 dní! Na nádraží již byl připraven speciální vagón, též pro tento účel vyrobený ve Škodovce. Po železniční trati už cesta probíhala snadněji. Nakonec byl monolit 28. října 1928 vztyčen. Realizace Plečnikova záměru si vyžádala pět let! - 26 -

Vraťme se však k problematice knížecích stolců. V poslední době vyvolaly mezi záhadology značné vzrušení objevy, učiněné roku 1997 na Moravě. Našel se snad stolec Velkomoravských knížat? Přitom samo místo i jeho název - Králův stůl - má velmi dávnou tradici. První písemnou zmínku o něm se můžeme dočíst už v listině krále Přemysla Otakara II. z roku 1228, která obsahuje potvrzení práv cisterciáckého kláštera na Velehradě a popis hranic jeho pozemků. Jako jeden z hraničních mezníků je uváděn „ad occidentem lapis, qui Kralov stol dicitur" (k západu kámen, který je nazýván Králův stůl). Podrobnější popis záhadného kamene se zachoval až z roku 1694. Píše se tam, že na vrchní straně kamene „se nacházejí rozličná zvláštní písmena, nápisy i značky, mezi nimiž je i JHS psáno, také obrazec podobající se biskupské berle a jiné těžko poznatelné vtesy..." Je zajímavé, že obrazce zahnutých holí (či berel) se velmi často objevují na kamenných monumentech v bretaňském Carnaku. Někteří badatelé míní, že jde o symbol energetického propojení mezi silami země a kosmu (biblický Mojžíš udeřil berlou do skály a vytryskl pramen, hodil ji na zem a proměnila se v hada!) Používání berly je přisuzováno i keltským druidům. Posvátný kámen zvaný Králův stůl najdeme v lese na jednom z hřebenů pohoří Chřiby nedaleko Velehradu. Jde o přirozený, jen z jedné strany záměrně přitesaný plochý kámen, který vyčnívá asi jeden metr nad zem a zaujímá plochu 2,6 x 1,87 metru. Archeologický průzkum odhalil, zeje excentricky umístěn v jihozápadní části elipsovitého prstence o průměru zhruba 27 metrů sestaveného z drobnějších kamenů. Ty tvořily tři až čtyři řady, do nichž bylo vsazeno deset kamenů větších. To bylo velmi překvapivé, neboť tento druh kamenného kruhu nemá ve střední Evropě obdobu. Nejbližší podobné stavby můžeme vidět v okolí Aberdeenu v severovýchodním Skotsku. Mohlo by tedy jít o pravěkou svatyni s kamenným obětním oltářem. To ovšem neznamená, že její tradice netrvala i v době slovanské a že Králův kámen nemohl být využíván při rituálu nastolování moravských kmenových knížat. Když na Velké Moravě zvítězilo křesťanství, patrně se od tohoto „pohanského zvyku" upustilo.

Desky mrtvých Další uctívaný „knížecí kámen" je uložen v kostele sv. Ludmily na Tetíně. Pod hlavním barokním oltářem se nachází menza, oltářní stůl, jehož - 27 -

deska je tvořena nikoliv hladkým mramorem, jak bylo tehdy zvykem, ale šedým, hrbolatým a velmi hrubě opracovaným plochým kamenem, který jako by se tu zjevil odněkud z hlubin pravěku a v kontextu zdobného baroka působil poněkud nepatřičně. Jeho umístění však mělo svůj důvod: podle pověsti právě na něj kleslo tělo uškrcené světice, když její duše vzlétla k nebi. Je ovšem podivné, že by kněžnina komnata byla vydlážděna tak velkými deskami. Historici se shodují na tom, že by mohlo jít o jeden z náhrobních kamenů raně středověkého pohřebiště, který byl patrně vykopán při hloubení základů tohoto nejmladšího tetínského kostela. K tetínským „plochým kamenům" se váže mnoho zvláštních a skoro hororových příběhů. Lidé je tu nalézali poměrně často a nevěděli, jak si mají jejich existenci vysvětlit. Tvrdilo se například, že starobylý hřbitůvek kolem kostelíka sv. Kateřiny - kam se vchází dveřmi ve věži zvonice jak do nějaké pevnůstky - odmítá přijímat těla nových nebožtíků. Jakmile uplynula první noc po pohřbu, nalezli zemřelého, jak leží nahoře na svém rovu. Emílie Bednářová v Mystériích země české tvrdí, že zde stále působila tajná sekta „staro-věrců", kteří nedovolovali znesvěcovat posvátnou půdu určenou pouze k pohřbívání „svatých", a proto mrtvé v noci vykopávali. To mi připadá příliš fantastické. Jednodušší vysvětlení nabízí informace archeologů, kteří při průzkumu hřbitůvku nalezli četné hroby z dob raného křesťanství. Všechny byly přikryty velkými kamennými deskami. Rozhodně to nebyl běžný zvyk. Šlo o nějaký kompromis mezi hrobem a hrobkou? Nebo se těžkou deskou snažili dávní obyvatelé Tetína zamezit, aby mrtvý vstával? Zavládl tu v určitém období strach z upírů? Když pak v pozdním středověku hloubili nové hroby, často narazili nehluboko v zemi na nepravidelnou, hrubě opracovanou, velkou a těžkou kamennou desku, což je vyvedlo z míry. Nijak se nepodobala náhrobním kamenům, jaké tehdy znali. Co to může být? Jde snad o pokyn Boží, že se v těchto místech nesmí kopat? A právě to mohlo být hlavním důvodem vzniku pověsti, že hřbitůvek u sv. Kateřiny nepřijímá těla nově zemřelých. Také se tvrdilo, že tetínské kameny se chovají velice podivně, nečekaně se objevují a právě tak nenadále opět mizí. Tak jednou po velké bouřce spatřil místní ovčák, jak ze srázu nad tetínskou roklí trčí kus ploché, kamenné desky. Vyšplhal se k ní, setřel z okraje vlhkou hlínu a zjistil, že jsou do ní vytesány nějaké záhadné znaky. Okamžitě ho napadlo, že pod tím kamenem bude ukryt poklad a utíkal domů pro motyku. Když se vrátil s potřebným nářadím, čekalo ho překvapení. Deska zmizela! Marně prolézal - 28 -

svah křížem krážem, marně zkusmo kopal tu i tam. Promarnil chvíli, kdy se země otvírá a tajemný kámen i se svým vzkazem se opět propadl do hlubin...

Křížový kámen Tudy prý kdysi chodívali poutníci ke kapli sv. Bartoloměje na hradě Točníku. Stezka stoupá velice příkře do strmého Zámeckého vrchu - a tak to také mělo být; cíle pouti je třeba dosáhnout po námaze a utrpení. V půli cesty je přestávka, zbožné zastavení. Zde poprvé poutník zalitý potem a lapající po dechu vstoupil z vyprahlé stráně do stínu stromů. Vzpomínám, jak v dětských letech na mne v těchto místech vždycky padl posvátný pocit tajemná. Obnažené kořeny tu tvořily jakési schůdky a pak se objevila rovná plošinka; vlevo prosvítala v lesních houštinách kamenná suť táhnoucí se až ke skalnímu hřebeni s hradem, vpravo pak byl Křížový kámen. Mohutný balvan v podobě nepravidelného asi půldruhého metru vysokého kvádru ležel šikmo na svahu a do jeho horní plochy byl zasazen železný křížek. Býval tam věneček květů a zbytky svíček; ztuhlý vosk tvořil na hraně kamene fantastické barevné krápníky. Nejvíc mě však fascinovalo, že okolní stromy obrůstají boky kamene, které jsou doslova zařízlé hluboko do jejich kmenů. Slyšel jsem dokonce pověst o tom, že tento veliký skalní úlomek se kdysi utrhl nahoře z hřebene, řítil se po suťovém svahu a stromy ho zachytily těsně nad člověkem, který právě procházel kolem. Proto nechal dotyčný na kameni vztyčit kříž. To je zřejmě mystifikace: stromy nejsou tak silné, ani tak staré. Jejich pravidelné rozestupy spíše naznačují, že sem byly záměrně vysazeny, aby dotvořily celek posvátného místa. Jak ale sílily, dotkly se ostrých boků kamene, třely se o něj, když jimi pohyboval vítr, a tak byla jejich kůra neustále zraňována. Nakonec se rány zacelily kolem kamene, který pronikl do nitra dřeva. Kámen pohlcovaný kmeny stromů si můžete prohlédnout i dnes, ale křížek už před mnoha lety zmizel. Možná někomu překážel. Na ploše kamene najdete jen místo, kde býval zazděn do vysekaného otvoru. Traduje se, že když člověk v pravé poledne, kdy bývalo shora od hradní kaple slyšet klinkání zvonku, položil obličej na horní plochu kamene, pomodlil se otčenáš a při slově amen prudce vzhlédl, ukázalo se mu v krajině dole pod kopcem osudové znamení. Běda, když spatřil babku, jdoucí od lesa s nákladem klestí! To byla Smrtka. - 29 -

Je zvláštní, jak má tento zvyk blízko k tradicím starořecké měsíční bohyně Hékaté, patronky čarodějnic a strašlivé vládkyně cest a křižovatek. O ní si budeme podrobněji vyprávět při jiné příležitosti, ale teď se ve stopách čarodějnic vydejme k vrchu, který je od Křížového kamene také velice dobře vidět - na tajemnou brdskou horu Plešivec.

Konec houpavého kamene Na jihovýchodním svahu Plešivce pod proslulými Krkavčími skalami najdeme další tajemný kámen. Osamělý křemenný balvan je skoro dva metry vysoký a tří metry dlouhý - a přesto ho prý kdysi mohlo malé dítě rozhoupat jako zvon. Ležel totiž vzepřený na dvou kamenných hrotech, na přirozených čepech. Byl to viklan, zajímavá přírodní kuriozita. Pověsti však říkají, že sloužil jako kolébka pro děti čarodějnic a že houpání tímto kamenem probouzelo zlou sílu. Kdyby prý někdo kámen dokázal převrátit, otevřel by tím sluj se zlatým stolem, kde jsou navršeny nesmírné poklady zakletého města. Pokud by však dotyčný vztáhl po skvostech ruku a nebyl přitom ctnostný a bez sebemenšího hříchu, pak by se kámen zhoupl zpátky a rozdrtil by ho. Bohužel, dnes už se o to nemůžete pokusit, ani kdybyste byli učiněnými světci. Slavný plešivecký viklan se už déle než sto let nehoupe. Jeden z čepů, na nichž visel, se odštípl a balvan dosedl pevně na zem. Pokoušel se snad někdo o získání pokladu? Podle tvrzení pamětníků to prý způsobil blesk, který při jedné velké bouři do viklanu udeřil. To zní přímo magicky. V duchu vidím ten klikatící se výboj, který se větví do mnoha ohnivých kořenů. Jako gigantická ruka z nebe se dotkne balvanu. A ten vzápětí v dešti jisker a úlomků padá s ohlušujícím rachotem ze svého tisíciletého lože. Proč právě on? Vždyť nad ním se tyčily mnohem vyšší skály, dokonce osamělá špičatá věž nazývaná Jehla, která by měla lákat blesky jako hromosvod. Ne, blesk si vybral kámen dole na úpatí, aby ho jednou provždy zbavil jeho kývání. Vysvětlení však nemusí být tak tajemné, jak na první pohled vypadá.

- 30 -

Co je skryto v kameni? Krystalická mřížka horniny je vlastně „zakonzervovaným stavem" energie. Jakmile se s ní pohne a naruší se její souměrnost, dojde k fyzikální reakci. Při jakémkoli namáhání kamene tlakem, tahem, ohybem, kroucením, ale také při prudkých změnách teplot dochází k takzvanému piezoelektrickému efektu. Vzniká teplo a měřitelný elektrický náboj. Intenzivním škrtáním o kámen lze vybudit viditelnou jiskru a dokonce roznítit oheň. Podívejme se znovu na plešivecký viklan. V těžké hmotě kamene podepřeného jen ve dvou bodech muselo docházet k silnému pnutí. Piezoelektrický náboj se ještě násobil, když se kamenem začalo kývat. Při přiblížení bouře došlo k prudkému vybití - mezi mrakem a kamenem přeskočila jiskra. Pravda, trochu větší a s razantnějším účinkem. Ale díky uvedeným vlastnostem má kámen ještě jednu podivuhodnou vlastnost. Je schopen fungovat jako paměťové médium. Prováděné rituály, zahřívání kamene ohněm a jeho zchlazování tekutinami, předávání energie intenzivními doteky lidí ve stavu duševního vytržení a extáze či zabíjení zvířecích a lidských obětí přímo na něm - to vše v jeho struktuře zanechávalo stopy. Krystal pojme mnoho megabajtů informací a za určitých okolností je možno tyto informace opět uvolnit a reprodukovat. Umisťování kamenů jako „svědků pro potomky" mělo tedy svou logiku. Teprve později bylo jejich svědectví doplňováno vtesáváním symbolických obrazů, znaků a posléze písma - vlastně jakýchsi pomůcek pro ty méně citlivé a chápavé. Vhodné umístění kamene mělo ještě další účel: vázat proudění zemských energií a buď je posílit, nebo naopak ty škodlivé neutralizovat. Francouzský badatel Louis Charpentier, který se zabýval průzkumem kamenných linií v Carnaku, usoudil, že ony štíhlé kamenné sloupy jsou vlastně jakési akupunkturní jehly, jimiž dávní obyvatelé nabodávali silové body Země. Naproti tomu dolmeny - kamenné stoly, jejichž těžká vrchní deska je jen podepřena v několika bodech, sloužily jako energetické rezonátory a zesilovače. V knize Tajemný pravěk Evropy dokazuje, že v místech, kde křesťanští misionáři nechali tyto kamenné linie pokácet a rozbít, bylo nízké pobřeží brzy zaplaveno mořem, jinde zase vyschly prameny nebo naopak úrodná půda nasákla vodou a zmočálovatěla. Nakonec biskupové pochopili a vydali příkaz kameny nekácet, ale pouze je světit ve jménu Krista a označovat znamením kříže... - 31 -

Nemusíme však pátrat v daleké cizině. I v našem kraji lidé od pradávna věděli, jak je nebezpečné měnit polohu posvátného kamene. Pojďme se podívat na ten nejslavnější podbrdský kámen, který zná skoro každý Čech...

- 32 -

KAPITOLA II

HROB MLUVÍCÍHO KONĚ V Neumětelích na návsi jest velikánský kámen hrobový neb obětní prastarý, lid zdejší velkou důvěru k němu ukazuje a u veliké úctě jej má. Buď leží kobyla Horymírova s Horymírem pod ním, neb předkové jejich na něm obětovali. Václav Krolmus

- 33 -

Kde sídlil bájný Horymír? Tajemný kámen můžeme vidět v Neumětelích dodnes. Ale než se k němu vydáme, porozhlédněme se trochu po okolí. Na severu lemuje obzor zalesněný hřeben Housiny, na jihu vysoké pásmo Brd. Zdejší náves je rozlehlá a na západní straně zakončená hřbitovem s kostelíkem uprostřed. Umístění „božího pole" na hraně srázu, spadajícího na jižní straně dost příkře k rybníku a potoku, navozuje představu určité výjimečnosti místa. Jeho osobitou atmosféru dotváří barokní brána hřbitova, stranou stojící dřevěná zvonice, která spíš připomíná seník, a velký misijní kříž v parčíku před hřbitovem. Někteří historici soudí, že zdejší kostel patřil k takzvanému opevněnému typu, poskytujícímu obyvatelům útočiště při hrozícím nebezpečí. Ví se, že až do roku 1825 byl celý „posvátný areál" obehnán zřetelnými valy. Nelze však doložit, jestli právě tady stávala vladycká tvrz. Pověst sice říká, že Horymír pohřbil svého koně před vraty a na jeho hrob položil kámen, jenže ten kámen skrytý nenápadně při silnici na severní straně hřbitova patřil nejspíš k pradávné, ještě předkřesťanské svatyni, která v těchto místech stávala a jejímž pozůstatkem mohly být i zmiňované valy. Ostatně kandidátů na Horymírovu tvrz je víc. Právě na mokré louce za nedalekým rybníkem je ještě k vidění náznak vodního příkopu malé tvrze. Další stávala na vrchu Košíku, pozoruhodném diabasovém pahorku, který se kdysi tyčil do výšky čtyřiadvaceti metrů nad tokem potoka Chumavy na východním okraji kopce. Bohužel, tento zvláštní pahorek byl v minulém století téměř celý odtěžen lomem. Podle záznamů svědků zde byl zřetelný kruhový val a při lámání kamene narazili dělníci na Jakýsi čtverhran z trámů utvořený, mezi nímž se nacházela silná vrstva popele a kostí", jak opět zaznamenal Krolmus. Je zajímavé, že sedlovitou prohlubeň na vrcholu pahorku místní lidé odjakživa nazývali „Krchov". Ovšem pazourkový nůž, nalezený zde při těžbě, odkazuje k ještě dávnějšímu osídlení než jen středověkému. Co se zde stalo? O čem svědčí stopy požáru a nepohřbených těl? Jako by celý tento kraj byl obestřen závojem vzrušujícího, ale jen těžko postižitelného tajemství...

- 34 -

Přísné tabu Tabu je výraz z jazyka polynéských domorodců, který se ujal na celém světě jako vyjádření pro něco nedotknutelného, svázaného kletbou, která stihne krutou pomstou každého narušitele. A právě Šemíkův kámen je dokladem takového prastarého tabu. V Neumětelích se traduje spousta pověstí o nehodách, které postihly každého, kdo se ke kameni choval neuctivě. Již zmiňovaný Krolmus zaznamenal, jak roku 1813 chtěli ruští vojáci kámen odvalit, protože se doslechli, zeje pod ním poklad. Tehdy se Neumětelští seběhli s nářadím a zbraněmi a málem došlo ke krvavé bitce. Šemíkův hrob hájili slovy: Kdybychom ten kámen odvalili, jak od našich předků slejcháme, největší neštěstí by se na obec přivalilo, čehož nemůžeme dopustiti. Také se vyprávělo, že jeden sedlák odvezl kámen domů, aby ho použil, ale hned té noci v jeho stavení vypukl požár, a tak ho honem vrátil na místo. Amatérští obrozenečtí archeologové chodili kolem kamene jako kocouři kolem horké kaše; neměli šanci přesvědčit se, jak vypadají kosti legendárního Šemíka. Při sebemenším náznaku kopání jim od místních hrozilo lynčování.

Obětní kámen - Šemíkův hrob - v Neumětelích - 35 -

O funkci kamene cosi napovídá legenda o jeho vlivu na plodnost. Jeden sedlák prý toužil mít mimořádného koně a jakási „čarodějná baba" mu poradila, aby svou kobylu v noci za úplňku třikrát převedl přes Šemíkův kámen. Hříbě, které se vbrzku narodilo, bylo skutečně mimořádně divoké a bujné. Když na louce jen tak z ničeho nic přeskočilo plně naloženou fůru, sedlák se zděsil a probodl ho vidlemi, protože se začal bát, zeje to vtělení ďábla. Tabu nakonec odvážně porušil koncem 19. století správce panství Gassauer. Tehdy už Neumětelští nevěřili své pověsti tak doslovně, aby se kvůli tomu pouštěli do boje s vrchností. Gassauer dal kámen odvalit a kopat pod ním. Nenašel vůbec nic! Ani ten sebemenší úlomeček kosti! Zdálo by se, že to je konec legendy. Jenže pravý opak je pravdou. Z podnětu samotného majitele panství, knížete Karla ze Schwarzenbergu, byl nákladem dvě stě zlatých v říjnu 1887 vztyčen nad Šemíkovým kamenem nevelký přístřešek, napodobující starořecké chrámky. Nápis na jeho průčelí byl převzat z původního pomníčku, který stával „u hlavy" volně ležícího kamene. Stojí tam: „V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží."

Průzkum Šemíkova kamene Je zvláštní, že na dobových obrázcích je kámen nakreslen mnohem větší, než ho vidíme dnes. „Nafoukla ho" snad zjitřená fantazie ilustrátorů, nebo býval skutečně větší? Těžko říct. Prohlížím kámen pečlivě ze všech stran. Je zhruba metr dlouhý a přes půl metru široký, k jedné straně se mírně zužuje; při troše fantazie v něm lze vidět vzdálenou podobu s koňskou hlavou. Je křemencový, svým složením odpovídá horninám na nedaleké brdské hoře Plešivci, vzdálené odtud asi osm kilometrů. Patrně byl dovezen z tamního suťového „kamenného moře" pod valy zaniklého keltského hradiště. Proč právě odtamtud, proč nebyl vzat z blízkého okolí? Snad proto, že Plešivec je magickou horou, místem čarodějnických sabatů a sídlem draka? Tvrdilo se, že Šemíkův kámen někdy mluví, že varuje obyvatele obce před blížícím se neštěstím. Vydává prý podivné zvuky: klepá, rachotí a bzučí. Tahle informace, kterou zaznamenal i Karel Kazda v Pověstech Podbrdska vydaných roku 1923, mě velice zaujala. Také o bretaňských a - 36 -

anglických kamenech se traduje, že v určitých chvílích, zejména při východu slunce v den slunovratu, „zakřičí k nebi", nebo že občas „zpívají". Instalováním přístrojů s citlivými mikrofonními snímači přímo na posvátných kamenech se anglickým vědcům podařilo zjistit, že těsně před východem slunce začínají rytmicky pulzovat a vydávají ultrazvuk v úzkém pásmu kolem 40 kHz. U nás se o něco podobného pokoušel záhadolog Ivan Mackerle u Klobuckého menhiru, ale výsledky nebyly dost průkazné. Myslím, že hlavním problémem našich kamenuje to, že už nejsou začleněny do původních celků. I když některé zůstaly na svých místech, jejich okolí se pronikavě změnilo. Byly narušeny přírodní energetické linie a zbudovány nové. Celá krajina byla pokryta drátěnou pavučinou elektrického vedení. Proto už kameny nefungují tak, jak by měly a mohly. Zbytky ohořelých svíček a uschlé květy na Šemíkově kameni však svědčí o tom, zeje stále předmětem úcty. Tradice trvá. Je to zvláštní, jestliže se zapalují světélka nikoliv před sochou světce, ale u kamene zasvěceného kouzelnému koni. Proč?

Ochranný duch jezdců Kult koně má pradávný původ a byl zřejmě společný všem indoevropským národům, které postupovaly z asijských stepí do zalesněné Evropy. Stepní jezdci měli drtivou vojenskou převahu vůči místnímu obyvatelstvu. Na koňském hřbetě bylo možno překonávat velké vzdálenosti a dostat se na místa jinak těžko dostupná. V mýtech kočovníků je kůň chápán jako tvor, který volně přechází ze světa lidí do světa duchů, jako ten, kdo posléze odnáší svého pána přes mlhavé podsvětní močály do věčně zelených pastvin.

- 37 -

Šemíkův kámen - Neumětely - 38 -

I v našich pohádkách najdeme často bílého koně se zlatou hřívou, tajemného měsíčního koně, který mladého muže odnáší vstříc osudovému naplnění a štěstí, pokud dokázal bdít a nepromeškal důležitou hodinu setkání. Často je do koně vtělen duch zemřelé matky - a hrdina musí posléze po dosažení cíle svého koně rituálně zabít, aby ho vrátil tajemné zásvětní říši. Kůň provádí hrdinu cestou poznání, sérií zkoušek, v nichž je třeba obstát nebo zahynout. Věrný kůň zná budoucnost svého pána, ale nesmí ji prozradit. Ve výjimečných situacích však promluví lidskou řečí, varuje nebo pronese záhadnou věštbu. Hrozí-li hrdinovi smrt, kůň se za něj obětuje. Toto rituální spojení muže a koně si zřejmě naši dávní předci napřed Keltové, pak Germáni a posléze Slované -přinesli ještě ze své pravlasti v asijských stepích. S kultem koně jsou podivuhodně spjaty další monumentální megalitické stavby, které lze bez nadsázky označit jako „středoevropské pyramidy". Jsou pyramidy v Čechách? Troufám si tvrdit, že jsou, dokonce je v některých lokalitách máme denně na očích...

- 39 -

KAPITOLA III

PŘÍBUZNÍ PYRAMID Jezdec na bílém koni, který vráží hrot kopí do rozevřeného dračího chřtánu... Tenhle symbol můžete vidět na kašně před „Zlatou bránou" chrámu sv. Víta na Pražském hradě, poblíž místa, kde stávala legendární umělá mohyla Žiži, na níž plál „věčný oheň" a kde pohanské kněžky obětovaly černé kohouty slunečnímu bohu Svantovítovi. Jde snad o zobrazení původního mýtu o slunečním jezdci, který srazil do hlubin draka temnot?

- 40 -

Sluneční jezdec Z fádní roviny se překvapivě zdvíhá strmý kuželovitý kopeček, po jehož čele stoupá dlouhé schodiště k průčelí kostela. Zvláštní atmosféru místa nedokáže pokazit ani sousední ohrada dřevozpracujícího podniku se spoustou složených trámů a prken. Převýšení se nezdá být příliš velké, ale když vystoupíte po 52 schodech až na vydlážděnou terásku - po které lze kostel obejít kolem dokola - s překvapením zjistíte, jak značný okruh by se dal odtud obhlédnout, kdyby ovšem v pozorování nebránily hustě rostlé stromy. Na všechny strany spadají poměrně příkré svahy a geometrická pravidelnost kuželu je natolik nápadná, že nikdo nepochybuje o jeho umělém původu. Podivný kopec je znám pod jménem Homole. Najdete ho v obci Dušníky, součásti města Rudné, tedy v místech, která byla kdysi počítána k Berounsku, ačkoliv dnes patří k okresu Praha-západ. Vznik Homole se snaží vysvětlit známá a mnoha autory zpracovaná pověst, která se váže k bitvě u nedaleké Loděnice, kde roku 1179 kníže Soběslav II. zaskočil a porazil svého soka Bedřicha. V bitvě prý padl vůdce knížecí družiny Helich. Tohoto muže obrovité postavy si kníže nesmírně vážil, a proto poručil svým vojákům, aby mrtvému hrdinovi zbudovali monumentální mohylu. Je však zajímavé, že kronikáři dvanáctého století nevědí nic o tom, že by Soběslav nechal budovat nějakou pamětní stavbu. Poprvé se o ní ve své veršované kronice zmiňuje Dalimil, když tvrdí, že po vítězné bitvě „lícem ku Praze na paměť kopec snosichu". Václav Hájek z Libočan už vypráví celou povídku. V jeho podání ovšem nejde o padlého hrdinu, ale naopak o zajatého nepřítele, který je v hlubině kopce navěky spoután. V sedle svého koně je vstoje přivázán k silným kůlům... I rozkázal Sobieslav, aby jeden každý z vojska jeho nabral zemie do lepky (přilby) a aby všichni tu zem sypali okolo toho jízdného; tak dlúho sypali, až jej tam živého i s tím koniem zasypali, a tak vždy nahoru sypúce velmi velký vrch nasypali, kterýž je tak nasutý u vsi Dušník, a ten odienec tam s tím koniem stojí až do dnešního dne. Dnes je nám samozřejmě jasné, že takováto „umělá hora" nemohla vzniknout improvizovaným nasypáváním hlíny na jedno místo. Aby se hromada „neroztekla" do stran, bylo nutno zbudovat kolem vytyčeného obvodu nějakou opěrnou kamennou či dřevěnou konstrukci a sypat - 41 -

rovnoměrně z postupně zvyšovaných teras. Jde tedy o dost náročný projekt, vyžadující přesnou organizaci práce a řízení zkušeným odborníkem. Jak uvidíme z dalších souvislostí, stavba nemá nic společného s bitvou u Loděnice. Je mnohem, mnohem starší, její původ se nám ztrácí v šeru věků. Jméno pohřbeného obra -Helich - totiž upomíná na slunce (helios). Zdá se, že dávný mýtus byl teprve dodatečně naroubován na historickou událost. A ještě jeden zajímavý zvyk se váže k Homoli: Kdo ji o půlnoci třikrát oběhne se zatajeným dechem a pak k jejímu svahu přiloží ucho, ten zaslechne z nitra mohyly řičení koně a smutné vzdechy. Podle mínění některých pamětníků to funguje pouze o svatojánské noci, ovšem berou to s humorem, protože bez nadechnutí dokáže obvod pahorku málokdo oběhnout. Ostatně dnes by to ani nešlo kvůli plotům sousedních pozemků a houštinám. A pokud by to člověk dokázal, po takovém výkonu by slyšel sám sebe, jak mu tepe krev v hlavě a jak sípavě lapá po dechu, což by mohl považovat za zvuky z nitra Homole. Ovšem v trojím obcházení místa je zřejmě zašifrován zlomek vzpomínky na nějakou dávnou magickou praxi. Záhadnou funkci Homole možná lépe pochopíme, když seji pokusíme zařadit do širších souvislostí. Porozhlédněme se trochu po světě...

Vzácný snímek ukazuje Homoli v Rudné (dřívějších Dušníkách) v krátkém mezidobí mezi zbořením starého a stavbou nového kostela

- 42 -

Hledání ztraceného hrobu Bizarní tvář bezlesé krajiny dávného království Wessexu v jižní Anglii dotvářelo od nepaměti značné množství podivných pahorků. Vesničané věřili, že v těchto „dutých kopcích" žijí elfové a víly, a vyhýbali se jim s bázlivou úctou. K největším a nejproslulejším patřil Silbury Hill, ostrý kužel, zdvíhající se nad okolí do výše 40 metrů. Je to největší uměle navršený kopec v Evropě. A teď pozor: podle legendy byl považován za mohylu mytického krále Síla, který zde byl zaživa zasypán v sedle stojícího živého koně! Toto zjištění mě přímo šokovalo. Obdobná pověst jako u nás v Rudné u Prahy! Jde snad o symbol stejné mytologie? Pak by bylo pravděpodobné, že obě stavby byly vytvořeny stejnou technologií a ke stejnému účelu. Ta naseje pouze menší. Tři sta let už se lidé pokoušejí o průzkum Silbury Hillu. Z počátku je samozřejmě vedla touha po získání údajných pokladů z hrobky v nitru mohyly. Zatímco v hlíně na špičce pahorku našli dělníci popel, zvířecí kosti, rezavé střenky nožů, koňské uzdy a lebky, hlouběji už nebylo „nic jiného než kamení". Po nějaké hrobce, natož pokladu ani stopa. Archeologický průzkum, probíhající v letech 1967-68 však přinesl překvapení. Vykopávky ukázaly, že pod vrstvou drnu a sutě se skrývá smělá stavba z mohutných křídových bloků, jakási stupňovitá pyramida. Odborníci ji přirovnali k Džoserově pyramidě v egyptské Sakkáře, která je považována za primitivnějšího předchůdce pozdějších monumentů z Gízy. Podle jejich mínění začal být Silbury Hill budován někdy kolem roku 2660 př. n. 1. Účel nákladné stavby je nejasný. Průzkum prokázal nesporně jen jeden fakt: Pohřební mohyla to není! Žádná vnitřní komora nebyla nalezena. Ke stejnému výsledku došel průzkum mohutné mohyly u polského Krakova, která je prý hrobem Kroka, známého i z českých pověstí. I ten zde prý sedí v sedle věrného koně... Samozřejmě že uvnitř nebylo nic, jen kamení a zemina. Pravda, v některých umělých kopcích byly královské hrobky nalezeny; jako příklad lze uvést Žuráň u Slavkova na Moravě, kde spočinul k věčnému spánku jakýsi mocný velmož germánského kmene Langobardů. Otázkou však je, jestli nebyly tyto pohřby v „obřích mohylách" provedeny až dodatečně. Významná osobnost byla prostě uložena na uctívaném pahorku - podobně se přece středověká šlechta nechávala pohřbívat v kostele, pokud možno co nejblíž k oltáři. - 43 -

Kůň v Homoli se plaší Z uvedených poznatků je možno odvodit, že všechny Homole souvisí s nějakou magickou operací, při níž je obětován jezdec a kůň; jsou zasypáni hlínou, posláni do podsvětí, aby tam zabili draka, čili jinými slovy, aby uvolnili proudění zemských sil, oplodnili Matku Zemi a dali vytrysknout pramenům. Významnou úlohu tu hrálo posvátné kopí, symbol paprsku cílené energie. Možná bylo symbolizováno sloupem, vetknutým do vrcholu pahorku, na nějž se zavěšovaly obětiny a koňské lebky. Po nástupu křesťanství byl posvátný sloup nahrazen křížem, případně rovnou kaplí či kostelem - a funkci „otvírače země" převzal sv. Jiří. Proto nás už nepřekvapí, že všechny kaple a kostelíky, které byly ve středověku na vrcholcích velkých mohyl budovány, jsou tomuto svatému bojovníkovi s drakem zasvěceny. Nejinak tomu bylo i v Dušníkách. Místní kronika nás poučí, že ve 13. století patřila obec svatojiřskému klášteru na Pražském hradě. Odtud i její název Dušníky. Dušník bylo označení pro nevolníka, podléhajícího církevní, tj. duchovní vrchnosti. Přibližně v této době je na vrcholu zmiňována kaplička sv. Jiří. Nevíme, jak vypadala; nejspíš měla podobu románské rotundy. Ještě dlouho poté se totiž o dušnické Homoli hovořilo jako o „malém Řípu". Tato původní kaple byla zničena za třicetileté války. Proč? Náhodný vandalismus žoldáků? Nebo Švédové hledali ukrytý poklad, a proto podkopali a strhli její zdi? Roku 1660 byl na jejím místě vysvěcen barokní kostel sv. Jiří, který tu vydržel takřka do konce devatenáctého století. Schodiště, stoupající k němu od úpatí pahorku, bylo svědkem slavných poutních procesí. Budovatelé železnice, kteří vedli trať v těsné blízkosti Homole, nedomýšleli, co mohou udělat otřesy půdy se stavbou na uměle navršeném kopci. Stěny kostela začaly pukat, síť prasklin byla stále zlověstnější, a tak nezbývalo nic jiného než kostel strhnout. K tomu došlo roku 1904. V letech 1908 až 1910 byl postaven nový kostel v pseudorománském slohu - ten, který můžete na Homoli vidět dodnes. Při průzkumu pahorku jsem si všiml, že po celé čelní stěně kostela se klikatí výrazná puklina. Ačkoliv byla nová stavba založena na silné, kompaktní betonové desce, v nitru mohyly zřejmě znovu došlo k jakémusi pohybu...

- 44 -

„Když se v český zemi dějou zlý věci, kůň v Homoli se plaší," řekla mi stará paní, s kterou jsem si povídal o dušnických pověstech před nedalekým krámkem s potravinami.

Došlo k senzačnímu objevu -a nikdo si toho nevšiml! Prodírám se houštinami kolem kostelíka, abych si vytvořil obraz o skutečném tvaru Homole. Její svahy jsou pořád dost strmé a stoupají do výšky kolem 14 metrů nad okolní terén. Kolem úpatí se táhne zřetelný schod - možná zbytek obvodového kamenného věnce. Další terasovitý zlom je dosud zřetelný v polovině svahu. Tato linie je dobře viditelná pouze v období, kdy ji nezakrývá bujný porost. Záviděl jsem zvířeti - snad lišce nebo divokému králíkovi -které si na severním svahu vyhrabalo noru. U jejího ústí se navršila hromádka kypré, šedočerné zeminy. Kdybych se tak mohl zmenšit a prolézt dovnitř! Co bych tam asi uviděl? Bylo nitro Homole v Dušníkách vůbec někdy prozkoumáno? Ano, bylo. Právě mezidobí mezi zbouráním starého kostela a započetím stavby nového (1904 až 1908) k tomu dávalo výjimečnou příležitost. Sonda vedená z vrcholu až na úroveň okolního terénu však přinesla zklamání: kopáči nenarazili na očekávanou pohřební komoru, nenašli ani žádné střepy, nástroje, kosti, či cokoliv podobného. Kopec byl vyplněn zeminou odshora až dolů. Stavbyvedoucí nechal prokopat ze svislé šachty ještě dvě vodorovné štoly k okrajům pahorku; přinesly prý . pouze důkaz, že pahorek je skutečně umělý. Co bylo tímto důkazem? Okružní kamenný věnec z nasucho kladených kamenů, který zabraňoval rozplavování zeminy? Bohužel, přesné odpovědi v záznamech o Homoli chybí. Zdá se, že výzkum byl veden značně povrchně a diletantsky. Přitom ten nejdůležitější objev byl učiněn hned na počátku kopání. Na samém vrcholu Homole, těsně pod dlažbou původního kostela, nalezli dělníci koňskou lebku! Že by tento zvláštní předmět, zavánějící pohanstvím a čarodějnictvím, unikl stavitelům předchozího barokního kostela? To není pravděpodobné. O lebce někdo z nich musel vědět. Tehdy, koncem sedmnáctého století, zřejmě nalezenou koňskou lebku znovu pietně uložili pod novou svatyni. Působila tu posvátná bázeň, spojená se starou pověstí? Nebo se prací zúčastnil zasvěcenec, který dbal, aby nebyla narušena magická síla Homole? Každopádně právě v době vrcholících honů na čarodějnice to byl - 45 -

odvážný čin. Na barokních rytinách jsou čarodějnice často zobrazeny, jak zapalují svíčku v koňské lebce nebo letí na kostlivém koni - tyči s koňskou lebkou na konci.

Schránky posvátného ohně Když si připomeneme výsledky průzkumu anglického pahorku Silbury Hill, o němž jsme si již povídali, je tu až zarážející podobnost. I v Anglii byly na vrcholu umělého pahorku nalezeny kosti zvířat, koňská ohlávka (!) a uhlíky z dávných ohnišť. Průzkumníci dušnícké Homole zřejmě na takovou prkotinu, jako jsou nějaké uhlíky, vůbec nebrali zřetel. Moderní archeologický průzkum dokázal, že Silbury Hill je zasypanou stupňovitou pyramidou. Na její vrcholové plošině se zřejmě zapaloval posvátný oheň. Ostatně starořecké slovo pyramida by se dalo přeložit jako „střed, centrum či zdroj ohně". Je tím však myšlen především neviditelný oheň, mocné energetické vyzařování, jímž se pyramida nabíjí. Vědci se dosud marně přou, proč staří Mayové zasypali své pyramidy vrstvou hlíny, odešli a opuštěná města zanechali napospas džungli. Jejich potomci, žijící dodnes na Yucatanu, v tom nevidí žádnou záhadu. Jedna z domorodých legend říká: Žíly Opeřeného hada vyschly, jeho energie přestala proudit. Příbytky Slunce a Měsíce je v takovém případě nutno vrátit do temnot země, pohřbít je pod vrstvu hlíny. Jedině tak se jejich síla obnoví. Může to trvat stovky nebo také tisíce let. Jednoho dne se však Opeřený had vrátí a svým věrným dá znamení. Oni přijdou, odstraní nános hlíny a živý oheň na vrcholu posvátných schodišť znovu vzplane. U nás je tajemný jezdec zaživa pohřben i se svým koněm pod horou hlíny a je ztotožněn se svatým Jiřím, vítězem nad podsvětním drakem. Nepřipadá vám, že mezi mýty tak vzdálených kultur je podivuhodná souvislost?

- 46 -

Magický trojúhelník Ale vraťme se z dalekého světa zpátky ku Praze. V souvislosti s Homolí v Dušníkách nás čeká ještě jeden překvapivý objev. Na jeho stopu mě přivedl vášnivý obrozenecký archeolog Krolmus. Roku 1856 píše v dopise svému příteli Štěpánkovi z Přední Kopaniny: Vy tam máte nablízku u Lichocevsi památnou mohylu, ale tu já nikdy nerozkopám, byla by jí věčná škoda. Majitel zdejšího velkostatku byl jiného mínění. Krásná šedočerná zemina mu připadala velice vhodná k zúrodnění polí, a tak začala na umělém kopci zvaném Homolka intenzivní těžba. Hlína se rozvážela na okolní i vzdálenější pole řadu let; prý jí byly tisíce fůr. Narazili kopáči v hlíně na nějaké kamení? Záměrně sestavené zdivo? I to se mohlo sedlákům hodit jako stavební materiál - ale záznamy o tom nic neříkají. Zato v popisech od Krolmuse a dalších milovníků „pohanských starožitností" se dočteme, že Homolka byla asi 18 metrů vysoká, okrouhlá, jakoby složená ze tří komolých kuželů postavených na sebe (jak se zdá, stupňovitost tu byla velice výrazná!). Její svahy byly osázeny stromovím. Říkávalo se jí také Žižkova homole nebo Žižkův kopec, ačkoliv s vůdcem husitů neměla nic společného. Prý snad podle nějakého majitele pozemku. Jenže ve staročeštině žižka znamená ohnivý! To je zajímavá stopa. Už nás ani neudiví, že v Lichocevsi se o Ohnivé homoli vyprávěla velice originální pověst - tušíte jaká? No ovšem: kdysi tu zasypali rytíře i s koněm, a kdo Homolku se zatajeným dechem třikrát oběhne, uslyší toho koně řehtat. Popravdě nutno přiznat, že než začala být lichoceveská homole rozebírána, provedl se jakýs takýs výzkum. Pan von Strassern, majitel dvora a archeologický sběratel nařídil tradiční výkop od vrcholu k úpatí a „nic zvláštního nenašel". Opět žádná pohřební komora. Při rozebírání však homole nějaké starožitné drobnůstky vydala - bohužel, většina z nich je dnes nezvěstná. Roku 1962 byl na místě, kde mohyla stávala, proveden odborný archeologický výzkum, který přinesl zlomky keramiky a nástrojů z přelomu starší a mladší doby železné (polovina 1. stol. př. Kr.). Že by tvůrci umělého pahorku byli Keltové? - 47 -

Myslím, že datování podobných míst podle nalezených předmětů je chybné. Zapomenuté věci mohou patřit náhodným návštěvníkům. Keltové možná pahorek využívali ke svým obřadům, ale je pravděpodobné, že už tu stál dávno před nimi. Takže na západ od Prahy už známe druhou mohutnou, uměle navršenou homoli s přibližnou výškou kolem dvaceti metrů. Ta v Lichocevsi byla umístěna vůči Praze víc k severozápadu. Není mezi nimi nějaká souvislost? Jezdec zabíjející draka... Ano, centrum kultu sv. Jiří je na Pražském hradě. Dušníky a snad i Lichoceves byly majetkem svatojiřského kláštera. Mýtus jezdce měl takovou důležitost, že bazilika sv. Jiří byla druhou církevní stavbou, která byla na pražském hradišti zbudována (ta první byla zasvěcena Velké matce, černé Panně Marii). Trojlodní bazilika sv. Jiří byla založena kolem roku 920 a už roku 970 při ní vznikl první klášter v Cechách! Ženský klášter! Nešlo snad o to nahradit kult kněžek, které v místech, kde dnes před hlavním vchodem svatovítského chrámu stojí gotická socha sv. Jiří, udržovaly kdysi posvátný oheň? Podle dochovaných zpráv hořel tento oheň na uměle navršeném pahorku nazývaném Žiži! A máme třetí pyramidu. Bohužel, ani z té pražské nic nezbylo. Byla postupně po celý středověk i novověk likvidována při terénních úpravách hradního nádvoří. Něco mě napadlo a okamžitě jsem začal hledat mapu okolí Prahy. Chtěl jsem zjistit, jaký je prostorový vztah Homolí v Dušníkách a Lichocevsi k pahorku Žiži na Pražském hradě. Spojil jsem tyto tři body přímkami, přeměřil vzdálenosti pravítkem - a doslova jsem ztuhl. Měl jsem před sebou rovnoramenný trojúhelník se základnou určenou body Dušníky - Lichoceves a vrcholem směřujícím k východu, jímž jé Pražský hrad. Všechny tři strany mají stejnou délku: 10 kilometrů. Je to magický trojúhelník, hrot kopí sv. Jiří namířený k vycházejícímu slunci.

Mohyla bájné kněžny? Úzkou odbočku jsme na dlouhé návsi v Libomyšli málem minuli. Zacouváme s autem kousek zpátky, protáhneme se mezi stodolami a najednou jsme za humny - a přímo před námi se tyčí Hrádek; záhadný pahorek, opředený spoustou strašidelných pověstí... - 48 -

Libomyšl - mohyla Hrádek

Svůj název získal od tvrze, která na něm ve středověku stávala. Neví se, kdo tuto tvrz postavil, kdo na ní žil, ani jak zanikla. Je zvláštní, jak historické záznamy o některých faktech zarputile mlčí. Je to snad proto, že z globálního hlediska šlo o dění bezvýznamné? Nebo jsou tu ještě jiné důvody? Karel Sklenář ve své knize Slepé uličky archeologie o libomyšlském Hrádku píše: Kopec je s největší pravděpodobností umělého původu; mohl vzniknout při budování tvrze, ale bylo by málo pochopitelné, proč by se stavitelé namáhali vršit středověkou technikou tak vysoký násep v údolíčku uprostřed kopců přirozených. Hrádek je opravdu monumentálním dílem a svojí rozlohou i výškou - 20 metrů nad úrovní terénu - překonává Homoli v Dušníkách. Vztyčen však byl zřejmě ve stejné době a ze stejných důvodů. Archeolog Josef Maličký, působící v nedalekých Hořovicích, upozornil na tuto lokalitu jako na dalšího možného kandidáta na mohylu bájné kněžny Kazi. Kronikář Kosmas totiž popisuje její umístění dost neurčitě (blízko řeky Mže, za horou Oseka, při cestě do kraje bechyňského). Jenže ani tato mohutná mohyla není zřejmě dílem Slovanů. Je dalším z bodů dávné, pravěké sítě, pokrývající už před třemi tisíci lety Evropu.

- 49 -

V nitru pyramidy V Libomyšli a okolí se tradují mnohá tajemná vyprávění o sklepeních uvnitř pahorku. Když na některých místech zadupete, zní to dutě. Vede prý odtud podzemní chodba a pokračuje severovýchodním směrem na protější lesnatý hřeben Španělku. A jsou tu zasypané sklepy, plné vzácných zlatých předmětů a šperků. K jejich získání je však předurčena jediná rodina, sídlící po devět pokolení v Libomyšli. Nepodařilo se mi zjistit, kdo by to mohl být. Zato jsem se dozvěděl, že jednomu z místních hledačů se prý kdysi podařilo do nitra Hrádku proniknout. Našel zpola zasypanou klenutou místnost, ale když začal odkopávat navršenou suť, zděsil se: z nitra pahorku zněly podobné údery, jako by proti němu kopal ještě někdo jiný a s každým úderem jako by se přibližoval... Muž na víc nečekal, zahodil krumpáč a utekl. To zní dost věrohodně: údery krumpáčem se totiž mohly rezonančně zesilovat v nějaké zasypané dutině pod ním a odrážet jako ozvěna zpátky.

Mohyla v Libomyšli u Zdic na začátku 20. století

- 50 -

Mnohem mystičtější je další okruh pověstí: naše stará známá, bílá paní, se po vrcholu pahorku prochází za měsíčního úplňku, zatímco jindy se po jeho srázech kutálí dolů k silnici ohnivé sudy. Podle jiné verze je to dokonce ohnivý kočár tažený ďábly. Už jsme si říkali, že světelné jevy se váží k určitým geomantickým zónám, energetickým uzlům, kde se kříží takzvané „linie dračích žil". Svou úlohu v posilování elektromagnetického pole zřejmě hraje i vodivost ložisek železných rud. Je skutečně zajímavé, že jak Dušníky, tak Libomyšl leží na okraji železnorudných pánví. Domnívám se - a nálezy vrstev popela se to zdají dosvědčovat - že na vrcholových plošinách umělých pahorků se kdysi zapalovaly posvátné ohně. Pak by šlo skutečně o pyramidy, neboť starořecké slovo „pyramidos" lze přeložit jako „střed, centrum ohně". Je tím myšlena sluneční symbolika nebeského ohně, ale také neviditelný oheň, mocné energetické vyzařování, jímž se pyramida nabíjí. V této souvislosti už tvrzení, že umělé pahorky v Dušníkách a Libomyšli jsou blízcí příbuzní egyptských pyramid, nezní tak fantasticky, jak by se snad zprvu zdálo.

Strážce zakletého Hrádku Obcházím kolem té zvláštní pravidelné homole se strmými svahy. V místech, kde se jejího úpatí dotýká silnička, je křížek s Kristem. Zažehnávací symbol? Boky pahorku jsou porostlé stromy a hustým trním; nacházím však vyšlapanou pěšinu a šplhám vzhůru. Před vrcholem je prohlubeň: zbytek příkopu, který jako prstenec obtáčí homoli v poslední třetině výšky. Na západní straně je příkop širší a svah povlovnější - možná, že tudy kdysi vedl po jakési rampě hlavní vstup do tvrze. Budováním středověkého opevnění se do určité míry narušil původní tvar pahorku; kdysi mohl být ještě mohutnější a vyšší. Kromě příkopu a prohlubní po propadlých místnostech či sklepích tu z tvrze moc nezbylo. Zřejmě byla z převážné části dřevěná. Případný kámen se mohl hodit stavebníkům ze vsi a také budovatelům kaple... Osud kaple na Hrádku je velice zvláštní. V pověstech se vypráví o jezuitech, kteří zde chtěli vybudovat veliký chrám na ochranu svých tajných pokladů, ale pekelné síly jim v tom zabránily. Jaká je skutečnost? Podle záznamů zde byla roku 1698 postavena kaple, zasvěcená- no, ovšem, komu jinému než sv. Jiří! Zhruba za sto let byla již tak zchátralá, že bylo rozhodnuto o jejím zbourání. Stalo se tak roku 1787, zřejmě v rámci osvícenských josefínských reforem, zaměřených k odstranění veškerého - 51 -

mystična z náboženství. Tehdy v rakouské monarchii zanikla řada poutních míst a klášterů, z nichž mnohé už nebyly obnoveny. Kaple nemohla být tak malá a zanedbatelná, když měla dokonce tři zvony. Podle pamětní farní knihy byly tyto zvony věnovány kostelu v Lochovicích, odkud pak byly odvezeny až do Českého Krumlova. A přesto poutní místo nezaniklo úplně beze stopy... Jak se návštěvník blíží k vrcholu Hrádku, vynořují se před ním pokroucené větve prastaré lípy. Kdysi byla zřejmě vysazena před kaplí a nyní kraluje nejvyššímu bodu mohyly. Z jejího uzlovitého kmene tryská mocná, povzbuzující síla; pod baldachýnem rozložité koruny ji člověk cítí přímo hmatatelné. Byl jsem zde brzy na jaře, kdy siluety holých větví připomínaly černý spár, zaťatý do modrého nebe. Ale dovedu si představit, jak za červnových teplých nocí zahaluje kvetoucí lípa celý pahorek do magického oblaku opojně sladké vůně. Pravda, místy už prosychá, plíživá smrt doléhá i na tuto třistaletou stařenku. Ale přesto se nevzdává... Po stopách dalších pyramid Po Čechách i Moravě najdeme řadu dalších homolí; na některých jsou kaple a kříže, jiné v průběhu věků beze stop zanikly. Všechny je spojuje jediné: legenda o jezdci, pohřbeném zaživa i se svým koněm. Jejich výška se pohybuje od čtyř do dvaceti metrů. Někde stojí v rovině či na soutoku řek, jinde využívají jako podkladu přirozeného kopce a pomocí násypů ho dotvářejí do onoho „správného tvaru". Doloženy jsou z blízkosti míst, která mají svůj význam v geomantické síti země: jen namátkou jmenuji Zatec, Teplice, Kladno, Kralupy, Boleslav, Tursko, Kouřim, na Moravě Mohelno, Vlčnov, Žuráň... Opravdu velké „neolitické pyramidy" se vyskytují po celé Evropě. Jedna z největších je v Rakousku u Deutsch-Altenburgu (přes 25 metrů). Místní lidová pověst vypráví, že ji navršilo vojsko nošením hlíny v kloboucích (!) na památku odražení tureckých nájezdů. Typickým tvarem připomíná Silbury Hill. Archeologickému průzkumu byl poměrně nedávno podroben legendární homolovitý kopec u polského Krakova, v němž prý byl zasypán i se svým koněm Krakus, mytický zakladatel města. Zjistilo se, že kopec má zděné, plné jádro. Žádnou dutinu ani hrob se nepodařilo nalézt. Nesporné je pouze to, že jde skutečně o umělou stavbu. Začínáme tušit obrysy jakéhosi podivuhodného systému umělých hor, navazujícího místy vztahy ke skutečným kopcům a horám (např. Říp má tvar klasické homole, a proto i tady je kaple sv. Jiří). Je tento systém stále aktivní, neboje právě v útlumu? Nabíjejí se pyramidy, skryté pod hliněnými - 52 -

násypy, energií, aby mohly být jednoho dne odhaleny? Cekáme stejně jako staří Mayové na návrat mocného draka, aby „utajené hory" znovu vzplály jeho ohněm? A nesnažili se křesťané tuto cestu zavřít? Nenarušili jsme nevratně celý systém svými zásahy do přírody a likvidací některých homolí? Skrývají se pod podlahou kapliček a pod kříži na homolích další koňské lebky?

První důkaz existence středoevropských pyramid O osudech dávného Vitorazska, slovanského knížectví, které se rozkládalo zhruba mezi dnešním Gmundem a Zwettlem, se zachovalo jen několik kusých zpráv ve „fuldských análech" a dalších německých klášterních kronikách. Pro nás je důležité, že Hadmar II. z rodu Kuenringů, který území získal v roce 1185, založil jako oporu německé kolonizace klášter na posvátném místě vitorazských Slovanů - ve Světlé (německy Zwettl). A právě nedaleko (zhruba 10 kilometrů) od tohoto pohanského a později křesťanského centra se nad osadou Ober Neustift táhne dlouhý lesnatý hřeben, na jehož nejvyšším bodě (ve výšce 770 m n. m.) se „od nepaměti" tyčila podivná homole, zvaná Steinberg (Kamenná hora). Téměř se ztrácela pod hustým porostem keřů a stromů. Soudilo se, zeje to možná velká mohyla. Ale teprve „kamenný mysticismus", který zdejší oblast zachvátil v devadesátých letech dvacátého století, přivedl místní nadšence k myšlence, podívat se záhadnému pahorku pořádně „na zoubek". A čekalo je opravdu velké překvapení... Toužil jsem spatřit na vlastní oči tento nesporný důkaz o pravdivosti svých hypotéz. Příležitost se naskytla při expedici, pořádané redakcí časopisu Fantastická fakta. Naše průvodkyně paní Holečková, která oblast Waldviertelu projezdila s proutkařem Aloisem Majerem v létě roku 1999 při přípravě knihy Magický prsten Jindřichohradecka, měla obavy, jestli se jí podaří znovu najít přístupovou cestu. Vzpomínala, jak tehdy dlouho bloudili po klikatých okresních silničkách a polních cestách, než našli tajemné místo. Ukázalo se, že Rakušané dovedou operativně reagovat na projevený zájem. Soustava šipek se symbolem pyramidy a nápisem Steinpyramide nás nyní neomylně vedla od odbočky z hlavní silnice, přes četné vesnické křižovatky, až k rybníčku pod lesem, kde je nově zbudované parkoviště. Zpevněná pěší a cyklistická cesta s dalšími ukazateli a turistickými značkami pak pokračuje lesem, přes několik terénních vln a - 53 -

mírným stoupáním vzhůru, kde se po půldruhém kilometru otevře před užaslým poutníkem lesní mýtina. Mezi stromy prosvítá cosi fascinujícího, co připomíná počátek obřího schodiště... Ano, to je ona, nejnovější záhadologická legenda Rakouska! První objevená středoevropská pyramida! Jak vypadá? Čtyři stupně - každý o výšce kolem 1,5 metru a zděný z nasucho kladených, dokonale lícovaných nevelkých kamenů - tvoří dohromady 7 metrů vysokou kuželovitou skládačku. Lze ji také popsat jako sestavu na sebe navršených kruhových teras. Ta poslední, nejmenší, je ukončena rovnou plošinkou. Základna celé stavby má průměr 14 metrů. Jak se ukázalo, je pyramida centrem rozsáhlého posvátného areálu. Severně od ní se nacházejí zbytky několika oválných „kamenných ohrad"; z východu je náznak přístupové cesty, která byla patrně původně vydlážděna; v okolním lese lze nalézt další jednotlivé kameny, nesoucí stopy opracování. Po obvodu pyramidy leží skupinky velkých balvanů, které naznačují, že bývala ještě navíc obklopena kruhovou hradbou vztyčených menhirů. V současnosti byla před popadané menhiry předsunuta dřevěná kolová hradba, zamezující zvědavcům šplhání po stupních pyramidy, čímž docházelo k narušování a sesouvání zdiva. Pohled z nadhledu umožňují dvě dřevěné vyhlídkové věže. Alois Majer ještě ve své knize uvádí, že ze severní strany je stavba ve velmi špatném stavu. Dnes je již opravena, zřícené části zdiva byly vráceny na původní místo a pomocí trubek je z nitra pyramidy odváděna vsakující voda. Kamenná konstrukce, předtím bezpečně uložená v zemi, trpí samozřejmě po svém odkrytí mnohem víc různými vlivy povětrnosti a bude nutno ji průběžně udržovat a opravovat, jinak se vbrzku změní na zříceninu. Otázkou zůstává, nejen k jakým rituálům tato podivuhodná stupňovitá pyramida sloužila, ale také kdo ji zbudoval. Odborníci odhadují, že mohla vzniknout před 2500 až 3000 lety. V okolí však nebyly dosud nalezeny žádné průkazné archeologické předměty (střepy nádob, nástroje, zbraně), které by ji pomohly zařadit k určité kultuře a do určitého období. Proč byla zasypána zeminou? Tohle zasypání bylo totiž neméně pracné než vlastní stavba. Už jsme uvažovali o důvodu „pohřbívání pyramidy". Právě tak je možné, že kamenné zděné stupně jsou jen podpěrnou konstrukcí, zajišťující stabilitu strmých svahů, a neměly být vidět. Dávní stavitelé prostě budovali umělou napodobeninu hory, posvátného středu světa, na němž plane sluneční oheň. - 54 -

Dovedete si jistě představit, jak mě fascinovala možnost stát tváří v tvář hmatatelnému důkazu, potvrzujícímu mé úvahy. Vždyť oberneustiftská pyramida leží již nedaleko českých hranic, navíc na bývalém keltském a slovanském území! Stáli jsme tam v prudkém lijáku, padající příval vody šuměl lesem ponořeným do šedavých par a pyramida se před námi tyčila jako mlhavý přelud z neskutečna, jako záhadná stopa z hlubin věků...

- 55 -

KAPITOLA IV

HLEDÁNÍ ZKAMENĚLCŮ Podívejme se teď na objekty, označované jako „skutečné menhiry" (z bretoňského men hir dlouhý kámen). Jde o záměrně vertikálně vztyčené podlouhlé kameny, některé štíhlé a zašpičatělé, jiné spíše bachraté, hrbaté a na vrcholu zaoblené. V řadě případů je velmi těžké odlišit je od pozdějších pohřebních stél, milníků, hraničních kamenů a smírčích křížů i když všechny tyto druhy kamenných znamení hrají významnou úlohu v „paměti krajiny".

- 56 -

Těhotná Alžběta a hospodská s klíči První úřední doklad o problémech s pravěkým „pohanským" menhirem máme z roku 1656. Jsou to soudní protokoly z vyšetřování vesničanů, kteří uctívali „Alžbětu neboli Zkamenělou babu", stojící na lesnatém kopci u Sousedovic na Strakonicku. Lidé prý k tomuto „břichatému kameni ve tvaru vysoké lidské postavy s náznakem obličeje" přinášeli obětní dary (koláče a mince) a konali zde magické obřady, zpěvy a tance. Ženy, které toužily po dítěti, chodily kamennou Alžbětu objímat za úplňkových nocí. Podle pověsti byla Alžběta těhotná žena, prokletá knězem za to, že se neuctivě chovala ke svátosti oltářní. Zde už vidíme vliv církevní ideologie, která se snažila dokázat, že kamenné postavy jsou varovnými podobami provinilých a po právu potrestaných hříšníků, a nikoliv vtělením ochranných přírodních božstev. Ale jak ukazuje zmiňovaný soudní proces, prastará tradice, spojující „těhotný kámen" s plodivou silou Země, se ukázala být velice silná. Proto církev ve spolupráci s vrchností dala „pohoršlivý objekt" odstranit. Alžběta byla přenesena na nádvoří strakonického hradu, kde se dlouho povalovala v koutě, nakonec prý ale byla kameníky rozbita na kousky a použita jako stavební materiál. Zůstala jen rytina z roku 1668, na níž Alžběta tak trochu připomíná tradiční ruskou „matrjošku". (Mimochodem matrojška byla původně velice magickým předmětem, ukazujícím řadu rodících matek, obsažených v těle počáteční božské Pramatky, označované mezi Slovany také výrazem Baba.) Blízko soutoku Zákolanského potoka s řekou Vltavou, nad bývalou vesničkou Lobčí, která je dnes součástí města Kralupy nad Vltavou, se zdvíhá bílý pískovcový útes, posvátná skála, která odjakživa poutala místní obyvatele svou zvláštní bizarností. Vodní eroze spolu s lidským úsilím vymodelovaly okraje stolové plošiny do řady sloupových bloků, prohlodaných četnými puklinami, převisy a jeskyňkami. Podivný název Hostibejk - původně zřejmě Gostibog - naznačuje, že mohlo jít o staroslovanské obětiště. Dnes se tvář Hostibejku ztrácí v hustých porostech stromů a keřů, ale ještě v předminulém století byl jeho vrcholek zcela holý. Když sem v roce 1852 přišel neúnavný badatel Václav Krolmus, poznamenal si do cestovního zápisníku, že „na Hostibejku jsou kameny jako figury velikánské, co chlapi obrové stojící na stráni". A také si zaznamenal pověst o hospodské z Lobče, která prý šla na Hostibejk na trávu, přičemž s sebou vzala klíče od sklepa. Když se dlouho - 57 -

nevracela, rozzlobil se její manžel, že bez klíčů nemůže obsloužit hosty, a zvolal v hněvu: „Aby do ní rána vjela! Bodejž by tam zkameněla!" A tak se i stalo. Tento kámen, v němž lidé viděli podobu sedící ženy s rancem na zádech a s klíči a srpem v ruce, byl předmětem tradiční úcty. Je zřejmé, že pověst, snažící se vysvětlit jeho zvláštní tvar, byla poměrně novodobá. Podle naznačených údajů stála „zkamenělá hostinská" osaměle na okraji srázu nad cestou, stranou od skupiny rozpukaných skalních bloků. Možná byl přírodní tvar kamene záměrně přitesán, aby ještě více připomínal lidskou postavu. Lze předpokládat, že mohlo jít o tradiční „babu", symbol plodnosti v podobě těhotné ženy. Mohla však mít i funkci strážce významné křižovatky cest, tak jako starořecká Hekaté, patronka čarodějnic. Je totiž zajímavé, že Hekaté třímala ve svých mnohých rukou kromě jedovatých hadů a zkrvavělých dýk i klíče od tajných bran země duchů, kam odcházejí mrtví a odkud přicházejí ti, co se teprve mají zrodit. Hostinská s klíči a srpem může tedy být zkreslenou, ale přesto překvapivě výstižnou variací na původní podobu bohyně (gospodiny, mocné paní), která život na jedné straně dává (klíče) a na druhé bere (srp). Ne nadarmo je Smrt v našich pohádkách nazývána Kmotřičkou. Profesor Hansi v Monografii kraje smíchovského, když hovoří o lidových zvycích, dokládá, že kralupská mládež vždy pálila velké filipojakubské a svatojánské ohně na Hostibejku a na protilehlém návrší Hrombabě. Tajemný menhir přečkal celá tisíciletí, aby neblaze skončil v polovině 19. století. Když se v červnu roku 1852 spravovala pod Hostibejkem silnice, byl tento kámen „svalen na cestu dolů a roztlučen na štěrk". A Václav Krolmus si ještě poznamenal: Když Josef Šesták z Kralup tuto sochu vedle cesty stojící porazil, lid okolní mu to za zlé položil, aby nebyli skrze to nešťastní. Jak vidno, strach z dávného tabu, zakazujícího porážet a přemisťovat posvátné kameny, byl v té době ještě silně zakořeněn v povědomí lidí, ačkoliv už začínala vítězit pragmatická lhostejnost k duchovním věcem.

- 58 -

Co se v roce 1864 psalo o našem nejslavnějším menhiru Mám samozřejmě na mysli onen fascinující sloup ze železité-ho pískovce, vyčnívající asi 3,5 metru nad povrch pole u obce Klobuky na Slánsku, po pravé straně silnice vedoucí do Telců. Tento náš největší menhir, který skutečně jako by z oka vypadl svým bretaňským a anglickým bratránkům, je symbolem českých megalitů a v období slunovratu se kolem něj schází desítky lidí k „novopohanským" slavnostem, k malé radosti majitelů zdejšího pole. Poprvé se o „klobuckém zkamenělci" širší veřejnost dozvěděla z článku Vojtěcha Krupky, uveřejněného roku 1864 v časopise Beseda. Autor vypráví tehdy obvyklým rozšafným způsobem, jak nedaleko kamene narazil na dva muže, cestáře a zemědělského dělníka, kteří obědvali v příkopu u silnice. Dal se s nimi do řeči: - Přátelé, odkud to tady ten sloup ?-a ukážu holí na právo v pole. - Ach, jako kamenný muž? I ten tu stojí, pane, od pradávna, ani tu není pamětníka. Povídají, že tu vzal za své nějaký generál a že mu ten kámen postavili na památku zrovna na místě, kde padl. Já si taky myslím, že to musel být nějaký veliký pán, nebo komu jinému by takový kámen postavili? Ale taky mu ve vsi říkáme „kamenný muž". Že tu jako někdo zkameněl. -Anebo slouha, - doplňoval druhý, -protože prý tu zkameněl, když stádu klna zaříkal se: ať na tom místě zkamením, což se i stalo. Tak aspoň povídají jiní. - Nu, podíváme se mu trochu blíže do tváří, abychom věděli, kdo přece jest, -pravil jsem. - Vypadá spíše hranatě jako troup a veliký jest jako skutečný sloup. Či nemyslíte, že jest větší než člověk ? - Což o to, ale za starodávna bývali lidé tak velcí. Jak povídají o starých rytířích, to byli opravdoví obrové, my jsme už proti nim jenom zakrslíci. - Když roku, nevím už kolikátého, ale tak po té konstituci (byla vyhlášena roku 1848, pozn. O. D.), zkamenělec padl, chtěli ho někteří odstranit na mez, aby v poli nepřekážel, ale pak ho přece zas dali sem, vztyčili ho a udělali mu přitom ještě velkou slávu, kvítím ho ozdobili a kropili svěcenou vodou. Vida, tu na té straně je posud znáti, jak hluboko byl v zemi. Kámen měl opravdu na severní straně čerstvou, silně nahoru vzedmutou čáru, pod níž, jak bylo znáti, ještě nikdy mech nesáhal. Sousedé ho zasadili opět, jak býval, totiž asi na loket do země, ale tu na té straně bývala hromádka při něm, kterouž nedoorávali. - 59 -

- Nevíte, zdali tenkráte z kamene ničeho neurazili, aneb nenašli pod ním? - tázal jsem se znova svých průvodců. - Ba neurazili, ani nenašli, leda velikou desku kamennou, na níž stál, a tu prý mu zase podložili. Myslili, že pod ní najdou peníze, ale zdá se, že nepochodili, já aspoň o ničem neslyšel a o ničem nevím. Zde nikdo původ kamene nezná a začátek jeho nepamatuje, aniž by čeho kdy o vztýčení jeho slýchal. Ale takto ho prý zná všecek kraj a každé dítě ve vsi o něm ví. Lid domácí si ho váží co vzácnosti, ale pohlíží naň i zároveň s jakýmsi nedůvěřivým respektem, tuše v něm, byť i ne zazděného strašícího slouhu, ale přece něco kromobyčejného. Nestará se oň, ale také mu neublíží a raději se mu s rádlem obtížně vyhýbá. Poškození kamene by bylo považováno za cosi opovážlivého a každá větší pohroma jeho jako jakési neblahé znamení pro ves, na jejíchž gruntech stojí. Říkají staří, že po každé, když se zvoní na věži kostela v Klobukách, udělá zkamenělec krok k němu. Až bude stát v kostelních vratech, přijde soudný den. Ale bude to trvat dlouho, protože když se zvoní v nedalekých Kokovi-cích, udělá slouha zase krok zpátky. Článek vzbudil zájem tehdejších milovníků „vlastivědných vycházek" a menhir u Klobuk začal být hojněji navštěvován. Ing. Šembera ho dokonce nakreslil, což byla „zkamenělcova" první tiskem zveřejněná podoba. Zajímavý je i sám název obce Klobuky, doložený poprvé roku 1226, ale jistě mnohem starší. Slovo klobúk, klobouk, označovalo původně homolovitý tvar (od podobného tvaru pokrývky hlavy dostal klobouk v dnešním slova smyslu své jméno). Často jsou tak nazvány obce, postavené mezi oblými kopečky. Jenže Klobuky na Slánsku, proslulé „kamenným pastýřem", leží v rovině! Okamžitě mě napadá, jestli se kdysi dávno nevyskytovalo u vsi několik umělých kopců, velkých mohyl, oněch proslulých slunečních pyramid, které byly později rozebrány při rozšiřování polí. Menhir mohl být původně součástí většího megalitického komplexu, který se nedochoval. Zajímavé souvislosti naznačuje nedávný objev několika keltských hrobů při stavebních pracích přímo v obci Klobuky. Kdo ví, jaká tajemství se ještě skrývají hluboko pod ornicí okolních polí? Právě tak ovšem mohl klobucký vztyčený kámen fungovat jako orientační bod na významné křižovatce pravěkých cest. A proč se mu říkávalo Zkamenělý pastýř (či slouha, což je totéž)? Samozřejmě proto, že kdysi kolem sebe míval ovčí stádo! Podle tradovaných ústních svědectví se jednalo asi o šest menších kamenů, - 60 -

shromážděných kolem něj do kruhu. Ty se, bohužel, nezachovaly a byly zřejmě použity jako stavivo. Někteří badatelé míní, že pověst o ranních, poledních a večerních krocích kamenného pastýře není náhodná. Zachycuje prý zkreslenou, ale přesto pravdivou informaci o jeho dávné funkci jako časomíry. Stín sloupu se mohl pohybovat po kruhu kamenů a jasně určovat části dne i roční období. Šlo by tedy o jakési sluneční hodiny. Roku 1994 se však skupině badatelů podařil objev, který je doslova šokoval. Pravdivost pověsti se potvrdila! Pomocí přístrojů se jim podařilo změřit, že Zkamenělý pastýř skutečně udělal krok dopředu a zpátky!

Důkaz, omyl, nebo podivná náhoda? Onoho roku 1994 zorganizoval zkušený „lovec záhad" Ivan Mackerle akci, která měla ověřit zajímavá zjištění některých anglických badatelů, kteří u tamních megalitů naměřili různé fyzikální anomálie. A tak se v předvečer letního slunovratu (20. června) sešla u klobuckého menhiru skupina pražských záhadologů - kromě Mackerleho ještě velký znalec českých megalitů Jan Zeman, vedoucí projektu Záře Vladimír Šiška, ing. Nekola a manželé Lenkovi. Geofyzikální měření protonovým magnetometrem zajišťoval Mgr. Bílý z firmy Picodas. Výsledky, k nimž dospěli, popisuje Ivan Mackerle takto: Měření magnetického pole Země v předvečer slunovratu ukázalo těsně u menhiru jeho nezvyklé zesílení. Tato anomálie by se dala vysvětlit tím, že klobucký menhir je ze železitého pískovce, který je trochu magnetický. K nepochopitelnému úkazu však došlo následujícího rána, během měření při východu slunce. Místo, v němž byla magnetická anomálie největší, se pohnulo přibližně o jeden metr směrem na západ! Kámen přitom, samozřejmě stále stál na svém původním místě. Co způsobilo tento pohyb jeho energetického těla? Křemenný oscilátor hodin v přijímači VKV se v den slunovratu po přiložení k menhiru náhle zastavil a příští den při západu slunce se opět spontánně rozběhl. Kromě toho se na menhiru objevily mechanické vibrace o frekvenci 54 Hz, které příští den opět ustaly. U paní Lenkové se projevila srdeční arytmie a mnozí z nás pociťovali nepříjemné subjektivní pocity, napětí a chvilkovou nevolnost. Po západu slunce uviděli všichni účastníci pokusu kolem, menhiru šedofialovou auru - 61 -

silnou asi 10 centimetrů. Citlivější osoby viděly ještě další, slabší vrstvu do jednoho metru. Aura byla dobře viditelná ze všech stran menhiru a byla vždy jasnější než pozadí. V rámci televizního seriálu Záhady a mystéria se Ivan Mackerle pokusil tento experiment zopakovat za účasti televizních kamer. Televizní štáb se u klobuckého menhiru utábořil na slunovratovou noc roku 1998. Mgr. Bílý se tentokrát vybavil mnohem citlivějším cesiovým magnetometrem. Všichni s napětím očekávali východ slunce... Dočkali se však zklamání. Magnetická anomálie menhiru se tentokrát nepohnula od kamene ani o centimetr. Nepodařilo se tedy nijak přesvědčivě dokázat, že by šlo o typickou vlastnost klobuckého menhiru. Mgr. Bílý však přesto nebyl schopen logicky vysvětlit, co se to před čtyřmi roky stalo. Nastaly snad tehdy nějaké mimořádné geofyzikální podmínky, při nichž spolupůsobilo magnetické pole Země, sluneční a kosmické záření? Nebo je to obráceně a tradiční aktivita menhiru byla během druhého pokusu rušena přítomností přílišného počtu lidí, nejen televizního štábu, ale i různých novopohanů, českých Keltů a šamanů, kteří se tu v hojném počtu utábořili, aby slavili slunovrat? Otázka zůstává dodnes nezodpovězena.

Tajemný kalendář? V roce 1995 zveřejnil geolog RNDr. Milan Špůrek, CSc. v publikaci Tajemné menhiry v Cechách hypotézu, která silně ovlivnila mnoho dalších záhadologů a pátračů po pravěkých kamenech. Začal tím, že si zakresloval polohy jednotlivých doložených českých menhirů do mapy a zjistil překvapivou věc. Soustava takto vzniklých bodů vytvářela v prostoru krajiny přesné geometrické útvary: přímky, kruhy, trojúhelníky... Z toho usoudil, že jde o jakousi zákonitost, že lokality s menhiry by mohly tvořit jeden celek. Některé spojnice mířily k místům na obzoru, kde vychází nebo zapadá slunce v době letního nebo zimního slunovratu. Jako významný se zdál být i poledníkový směr, naznačující jakési putování od severu k jihu, od chladu k teplu. Kromě těchto obecně známých směrů se tu objevily i linie speciální, například azimuty východů a západů slunce ve dnech hlavních keltských svátků (podzimní samhain, předjarní imbolc, májový beltine a letní lugnasad). Z toho dr. Špůrek usoudil, že dochované kameny - 62 -

menhirového typu stavěli na našem území Keltové a sloužily jim především jako takzvaný „obzorový kalendář". Při svých pokusech s mapou dr. Špůrek také zjistil, že většina vztyčených pravěkých kamenů se nachází na obvodech kružnic o jednotném průměru 29,3 kilometru, které se místy překrývají svými okraji. Tento zvláštní systém nazval „menhirovým modulem". Ovšem z původního rozsáhlého astronomického systému zůstalo na našem území pouhé torzo. Nejvíce „pravých" menhirů se dodnes nachází v mytické oblasti severozápadních Čech, jejíž centrum leží mezi třemi řekami: na západě Ohří, na východě Labem a Vltavou. Výzkumníci zde napočítali 26 „pravých menhirů" (i když u některých je zařazení sporné). Zmíněnou oblast symbolizuje trojice měst: Zatec (Slunce), Louny (Luna, Měsíc), Slaný (Hvězda). Astrologický význam oblasti znali i husité (z jakých zdrojů asi své poznatky čerpali?) a určili tuto trojici měst jako vyvolená centra, která přečkají bez úhony Poslední soud a konec světa. Skutečně se zdá, že kameny kromě nesporného symbolu plodnosti - štíhlý falus Zakletého mnicha, Pastýře, Kamenného muže a proti němu bachraté břicho těhotné Baby, Hospodské, Zakleté panny a Nevěsty -jsou také těsně spojeny s mystériem cyklického času a s kosmickými procesy. Ještě jedna zajímavá okolnost: legenda, která se zachovala u Bělorusů a je součástí takzvané Knihy Koledový, vypráví příběh, který možná skrývá klíč k tajemství „megalitické mánie". Vypráví o době, kdy úrodné kraje na severu postihla krutá doba Velkého chladna, neboť strašný démon (zvaný též Černobog, Černý Had, nebo Kostěj Nesmrtelný) ukradl lidem oheň a jejich posvátné sluneční býky odehnal k jihu. Někteří badatelé se domnívají, že jde o mlhavou vzpomínku na nástup poslední doby ledové. Mne však zaujal jeden detail této legendy. Říká se v něm, že lidé zaskočení nástupem smrtící zimy se pokoušeli nabrat unikající sluneční světlo do dlaní a nosit ho do svých chýší. Ale tepleji jim stejně nebylo a oni se s rukama vztaženýma ke slunci měnili mrazem v kameny, v řady a pole vztyčených kamenů, připomínající zástupy prosebníků... Nenapadá vás něco? Možná jde o podobenství, týkající se spousty bludných balvanů, které zanechal ledovec v krajině po svém ústupu, ale právě tak je možné, že tady se nám nabízí klíč k vysvětlení, proč byly tak horečně vztyčovány megalitické monumenty, astronomicky orientované chrámy, azimutové linie, kamenné sloupy na kopcích i proslulé menhirové řady, sledující dráhu slunce a snažící se úpěnlivě přivolat zpátky jeho teplou záři... - 63 -

Akumulátory energie? Podle jiné hypotézy sloužily menhiry jako akumulátory psychické energie, vyzařované při magických obřadech spojených s tanci a oběťmi. Kromě toho megality zesilovaly zemskou sílu, proudící pod povrchem v takzvaných „dračích žilách". Tato fyzikálně neurčená síla není ani čistě magnetická, ani elektrická, ani radiační - ví se však, že působí na živé organismy, ovlivňuje růst rostlin a vývoj zvířat i člověka. Vztyčené kameny tedy nebyly jenom symbolem plodnosti, ale přímo jejím zdrojem! Podél dračích žil prý také putovala krajinou divoká migrující zvířata (stáda sobů, losů, zubrů, koní, mamutů), pravěcí pastevci tudy následovali stáda ochočeného dobytka, ale i tehdejší lidé, mnohem vnímavější pro podvědomé pocity, než jsme my dnes, je dovedli instinktivně vycítit a řídit se jimi při průchodu krajinou, takže se tyto linie často kryjí se starými cestami a spojnicemi mezi pradávnými sídly a objekty. Už ve dvacátých letech 19. století objevil Angličan Alfred Watkins, že všechna posvátná či jinak významná místa v kraji - kostely, kláštery, kaple, studánky a prameny, významné vrchy, kříže v polích, pravěké kamenné kruhy, menhiry, hradiště, středověké hrady i starobylá města - jsou řazena na určitých přímkách, které lze vést někdy velice daleko, až tisíce kilometrů. Nazval je „ley lines", energetické linie. U nás rozvedl teorii „ley lines" a silového působení různých míst v krajině ing. Pavel Kozák. S pomocí virgule, své vnitřní intuice a následné logické dedukce zkoumá jednotlivé oblasti Čech a dosažené výsledky shrnuje do knižních publikací. Podle něj energie určitého místa vzniká součtem řady dílčích energií. Z hlubin vystupuje energie zemská, která je výsledkem procesů probíhajících ve žhavém jádru, tlaků a pohybů pevninských ker a podzemního proudění vody. Tato energie stoupá podle geologických zlomů a na rozhraní různých podloží k povrchu a na určitých místech intenzivně vyvěrá, podobně jako vodní prameny (může, ale nemusí být s vodními prameny totožná). Proti ní shora sestupuje energie kosmická. Ta celou planetu jakoby obaluje, ale zůstává několik metrů nad zemí. Pouze v bodech, kde jí zemská energie tryská z povrchu vstříc, se tyto dvě síly propojují. Propojení obou složek ing. Kozák nazývá „transformací do energie místa". Vyskytuje-li se na takovém místě skalní výchoz nebo velký kámen (lhostejno, jak se tam dostal), probíhá transformace jeho prostřednictvím, přesněji řečeno prostřednictvím jeho krystalů, které mají vlastnosti polovodičů (ostatně na specifických vlastnostech polovodičů je založena funkce všech našich elektronických přístrojů). Ing. Kozák píše: - 64 -

Kameny takto mohou zesilovat transformační proces a mnohdy byly postaveny právě proto. Jestliže místo, které mělo být energeticky ovlivněno, bylo potenciálně vhodné pro výstup zemské energie, ale mělo příliš nízký faktor propojení s kosmickou energií, umístili na něm druidi vybraný menhir, který zajistil žádané. V takovém kameni lze virgulí zjistit jak vstupní energii zemskou a kosmickou, tak vyzařující transformovanou energii samotného kamene. Ing. Kozák dále ve své teorii uvádí, že na některých místech lze psychotronicky naměřit „energii mentální", která tam byla vložena určitými obřady a rituály nebo jako otisk duchovně velice silné osobnosti - světce. Dokonce zjišťuje, že na některých bodech přetrvává energie mimozemských bytostí (obyvatel jiných planet), astrálních bytostí (víly, andělé, démoni) a božských tvořivých zásahů, spjatých se „zázraky a zjeveními". Ing. Kozák soudí, že budování pozemské energetické sítě nebylo řízeno pouze lidskými mudrci, ale též určitými zásahy „odjinud". V některých místech byly provedeny takzvané „drenáže", to znamená svedení negativní energie z celého okolí do jediného bodu, kde vzniká „umělý deficit". Jsou to tedy uměle vzniklé negativní body, záměrně umístěné na obtížně přístupná místa (nebo byla obtížně přístupná v době jejich vzniku), třeba někam do mokřinatých údolí, roklí nebo na malé pahorky, ležící stranou těch větších. Citlivý člověk na takovém místě okamžitě rozpozná příliv nepříjemné síly jako brnění či mrazení stoupající od nohou vzhůru s následnou bolestí nebo tlakem v hlavě. Pružina reaguje silně, v mém případě zkroucením do tvaru psacího „L" smyčkou dolů. Už jsem si zvykl, zeje to signál k okamžitému opuštění pozice. Škodlivé ovlivnění člověka a snadná újma na zdraví je tady nabíledni. Tato negativní místa nás často varují už svým názvem, který se odvolává k ďáblu, čertovi, nebo obecně k černé barvě. Nemusí tomu tak být ovšem vždy.

- 65 -

Archeologové v rozpacích Určit dobu, kdy byl určitý kámen vztyčen, je velice obtížné. Klasické archeologické metody spoléhají na datovatelné nálezy v okolí takového kamene. To je ovšem značně zavádějící, protože kameny byly uctívány po tisíce let různými národy a kulturami. Keltský náramek v hlíně u paty kamene ještě neznamená, že dotyčný menhir vztyčili Keltové. Také teorie, že čím znatelnější je na menhiru kamenické opracování, tím je mladší, nemusí být stoprocentní. Za rozhodující pro datování by mohly být považovány pouze předměty (ale stačí i stopy rostlinných pylů, zbytky semen a pod.), které se nacházejí pod kamenem, byly jím tedy zakryty při jeho vztyčení. Udělat ovšem sondu až pod základnu kamene je dost náročné. Kromě toho ani tyto výsledky nemusí být stoprocentním potvrzením doby jeho postavení. Víme, že řada menhirů (včetně toho klobuckého) v průběhu času padla, byla vyvrácena a znovu postavena - třeba i několikrát. Při tomto novém vztyčování se i přímo pod kámen určitě dostaly nové stopy. Typický je například osud dalšího proslulého menhiru -Slavětínské Baby. Tento rezavě žlutohnědý, bachratý dvoumetrový sloup s nepravidelnými hranami stojí u cesty pod osamělou lípou nedaleko Slavětína mezi Louny a Perucí. V době baroka byl do jeho vrcholu vsazen kříž, po druhé světové válce byl kříž násilně vylomen. A jako by to nestačilo, byl kámen později povalen traktorem, vyjíždějícím z pole. A přesto se opět na své místo vrátil. Při archeologickém průzkumu, který využil vyvrácení kamene k pokusu o jeho datování, byly v okolní hlíně objeveny střepy keramiky se šňůrovým dekorem (cca 2700 př. n. 1.) a keltské šperky. Ovšem ani lidé z kultury šňůrové keramiky nemuseli být těmi, kdo kámen na tomto místě vztyčili. Možná se u něj pouze zastavovali, aby přinesli v nádobách mléko, med, obilí, náramky, náhrdelníky... Zatím se podařilo rámcově datovat jen dva menhiry. První byl nalezen v roce 1959 při archeologickém výzkumu pravěkého sídliště poblíž Libenic u Kutné Hory. Skrýval se povalený a zahrabaný v zemi. Jde o lidskou rukou hrubě tvarovaný zašpičatělý balvan ze světle šedé ruly vysoký téměř dva metry. Vzhledem k tomu, že ležel uprostřed keltského kultovního objektu, byl datován do mladší doby železné, tj. zhruba do 3. století př. n. 1. Můžeme si ho prohlédnout na nádvoří Archeologického ústavu v Praze.

- 66 -

Náš největší menhir v Klobukách u Slaného, hlavní protagonista slunovratového zkoumání (foto Jan Zeman)

- 67 -

Jenže v poslední době archeologové nad tímto jednoznačným závěrem svých předchůdců zapochybovali. Analýzou dalších nálezů dospěli k názoru, že Keltové svatyni nezbudovali, ale pouze ji obnovili a používali ke svým rituálům. Její původ však sahá až do doby halštatské. Není tedy vyloučeno, že i stéla je mnohem starší. Druhý „dlouhý kámen", který se zdá být datovatelný, byl objeven při stavbě stadionu v Praze-Čakovicích. Jde o pískovcovou stélu, která byla centrem kruhového objektu o průměru 17 metrů. Ten celý, včetně povaleného kamene, zmizel už kdysi dávno pod nánosy zeminy. Předměty a střepy nádob, nalezené v tomto areálu, pocházejí z knovízské doby (13.-7. století př.n.l.). Jak se zdá, pocházejí vztyčené kameny z různých dob. Jde o napodobování staré tradice? Nebo jen přenášení stále stejných, pradávných a po předcích zděděných kamenů do nových svatyň? Prodělaly naše menhiry, kromě křesťanského útoku, již několik předchozích vln ničení, zahrabávání do země či „přeprogramování" k novým účelům a pro nová božstva? Je to dost pravděpodobné. Povalené menhiry z archeologických vykopávek svědčí o násilné destrukci svatyně v již velmi dávných dobách. Svědectví (i když sporné) o využívání menhirů Slovany přinesl nevelký vztyčený kámen u vsi Kamenný Most (mezi Slaným a Kralupy nad Vltavou). Na jaře roku 1896, když majitel pozemku zřizoval výjezd z pole, vykopal v těsné blízkosti menhiru dvě lidské kostry; jedna z nich prý dokonce částečně zasahovala až pod kámen a vedle ní ležel rezavý nůž. Obyvatelé vesnice dostali strach, aby jim mrtví nepřinesli neštěstí, a tak kosti roztloukli na prach a rozmetali. Tehdy prý také vyryli do jedné plochy kamene kříž. Zachovala se pouze čepel onoho železného nožíku. Odborníci určili dobu jeho výroby do 9. století, což naznačuje, že mohlo jít o slovanský, možná ještě pohanský hrob. Metr vysoký kvádr z železitého slepence je v tomto případě náhrobní stélou z doby slovanské. Není tedy pravý... Ano, pravděpodobně není pravěký. To však nijak nesnižuje jeho význam v síti „kamenných strážců země". Zajímavý je názor psychotronika ing. Sychry, který zde virgulí naměřil silnou zónu negativní energie. Domnívá se, že při vztyčeném kameni u Kamenného Mostu bývala křižovatka starých cest, pocházejících patrně už z dob Keltů. Ze záznamů víme, že právě na křižovatkách cest „pohané" s oblibou pohřbívali výjimečné osobnosti, čaroděje, kněze a pod. Někdy naopak čekal tento osud na osoby prokleté, vyloučené ze společenství ostatních, - 68 -

postižené duševní chorobou nebo tělesnou deformací. Předěl mezi uctíváním a strachem býval v oněch dobách velmi nezřetelný. Každopádně psychotronikovu zmínku o křižovatce cest považuji za velmi důležitý postřeh! Ještě se k němu vrátíme...

- 69 -

KAPITOLA V

INTERNET PRAVĚKU Poškozený kamenný sloupek na severovýchodním okraji Horoměřic u Prahy byl skupinou nadšenců opraven, znovu vztyčen a umístěn do nepříliš úhledné kovové ohrádky, připomínající dětskou postýlku. Je na ní umístěna tabulka, informující návštěvníky, že se jedná o krajní kámen keltského kalendářního systému, který spolu se slavětínským a dřínovským menhirem vytváří linii, ukazující k bodu zimního slunovratového východu slunce. Považuji tento údaj, vycházející z teorie dr. Špůrka, za pochybný a matoucí zájemce o kamenné záhady.

- 70 -

Dávám za pravdu skeptikům? Zmiňované slunovratové linie vypadají sice dobře na mapě, ale v praxi nemohly k žádným astronomickým pozorováním sloužit, a to z velice prostého důvodu: jednotlivé vztyčené kameny jsou tak daleko od sebe a odděleny tolika terénními překážkami, že mezi nimi nikdy neexistovala vzájemná dohlednost. Spíše než o kalendářní záležitost by tedy mohlo jít o trasu mystického putování za sluncem - to už zní pravděpodobněji. Jenže podle středověkých záznamů vedla právě kolem Horoměřic „Magma via que vadit Pragam", tedy „Velká cesta pražská", která ještě ve 12. století přicházela ze severozápadních Čech přes Slaný, Budeč, Černý Vůl a „za Horoměřicemi, při lese Skála" (tedy v místě našeho menhiru) začínala sestupovat do údolí, k brodu pod Pražským hradem. A je zajímavé, že právě od horoměřického menhiru je přibližně stejně daleko do Únětic, do Divoké Šárky i do Přední Kopaniny, kde bývaly významné pravěké svatyně. A proč se vlastně obec jmenuje Horoměřice? Naznačuje tento název, že šlo o vyvýšené místo, odkud šlo „měřit vzdálenosti"?

Horoměřický menhir (nebo rozcestník ?)

- 71 -

Zkamenělá panna u Rakovníka

- 72 -

A tak se zdá, že horoměřický menhir byl jakýmsi rozcestníkem. Stejně sporná je populární Zkamenělá panna, nízký kámen stojící hned za příkopem na západní straně silnice z Rakovníka do Lišan. Stojí v průsečíku linií, z nichž jedna spojuje valy obdélníkové keltské svatyně v lese na Kokrdech s protilehlým hradištěm a později hradem Hlavačovem a druhá směřuje od Rakovníka k severu na Žatecko, přes „Vrata" v pohoří Džbánu, kolem proslulých Kounovských kamenných řad. Navíc právě těmito místy probíhala hranice mezi pozemky města Rakovníka a křivoklátským panstvím. Mnozí odborníci soudí, že rozšířená horní část tohoto malého půl-metrového kamene, která právě vzbuzovala v lidech představu hlavy zkamenělé dívky, je vlastně zbytkem někdejšího kříže, jehož ramena se vlivem povětrnosti udrolila, neboť jako materiál byl použit příliš měkký hlavačovský pískovec. Není to tedy menhir? Jedná se o pouhý pomezní nebo smírčí kříž, označující též důležitou křižovatku cest? Štíhlý, téměř dvoumetrový kámen, stojící uprostřed vsi Hřivčice mezi Louny a Slaným, býval dokonce opatřen tabulkou, oznamující, že je to starý ukazatel cest. Byl zlomen v půli, ale opět scelen pomocí betonu. Nadšenci v posledních letech odhalili, že to není žádný ukazatel, ale „pravý menhir". Čím se liší kvalita pravého menhiru od pravěkého, starověkého, ale i středověkého ukazatele cest? Nepohrdáme příliš při hledání astronomických a dračích linií „obyčejnými" lidskými cestami? Napadlo vás někdy, jak magickou záležitostí je trasa vyšlapaná a vyježděná bezpočtem generací v krajině? Znamení cest a hranic Dnešní orientační tabule u cest jsou chladné a neosobní, téměř se již vytratily i žulové kvádry patníků, které kdysi odměřovaly míle silnic a které cestáři každé jaro natírali bílým vápnem. Kámen, značící cestu, křižovatku, brod, celnici, polní a lesní mez, hranice panství či země, míval vždy v sobě cosi mystického. Často nesl znamení, buď zemská (erb království, šlechtice, kláštera, města), ochranná (kříž, kruh, trojlístek) nebo varovná (meč, sekeru). Zcela specifickým útvarem bylo „celní kolo", zakulacený kámen s vyrytým křížem v kruhu, trochu připomínající kolo s loukotěmi, který upozorňoval formany na nutnost zaplatit clo (platbu za dovážené zboží) nebo mýtné (platbu za používání cesty). Zachovala se celní kola z Jesenice a Unhoště. Zajímavé mi připadá, že kříž v kruhu, používaný na těchto silničních znameních, je pradávným slunečním symbolem. Loukoťové kolo drží v rukou staroindická a slovanská božstva, - 73 -

ale také například sv. Kateřina. Opět jsme svědky podivuhodného prolínání všech rovin času a prostoru... Každý ze „značených kamenů" také dokonale srůstal s místem, na něž byl postaven, stával se jeho nedílnou součástí. Pořád mám v paměti z časů dětství obraz starého nachýleného mezníku při polní cestě za dědečkovou zahradou v Cerhovicích, na hranicích Pražského a Plzeňského kraje. Obrůstaly ho bujné drny a skláněly se nad ním něžně modré květy zvonků, u paty mu vyrostlo mraveniště a zástupy putujících mravenců vytvořily na jeho boku černou, horečným pohybem pulzující cestičku. Na drolícím se vyhřátém vrcholu mezníku, který se zdvíhal jen malý kousek nad trávu, se s oblibou usazovali pestří motýli a rozvírali svá křídla vstříc slunci. Rád jsem se toho kamene dotýkal; byl centrem mého malého dětského světa a současně něčím, co odkazuje k dálkám za modravým obzorem, co je jedním korálkem z velkého náhrdelníku, obepínajícího svět... Mezník, hraniční kámen a milník - to byly předměty posvátné a nedotknutelné. Jejich zničení, poškození či přemístění se považovalo zajeden z nejtěžších zločinů a trestalo se smrtí. Podle lidových pověstí se mezi poli často pohybují planoucí zjevení dávno zemřelých nešťastníků, která na rameni vlečou těžký kámen a zoufale volají: „Kam dám, kam dám?" Správná odpověď, vedoucí k vysvobození zakleté duše, zní: „Dej tam, kdes vzal!" Také „sázení mezníků" bylo rituálem s přesnými pravidly. Jak taková událost probíhala, se dočteme v dobovém záznamu z někdejšího křivoklátského archivu: Na mnohonásobnou žádost rakovnických měšťanů vyjel léta Páně 1615 Ondřej z Ostešova, hejtman křivoklátský, na vyhlídnutí průhonův a pastvin na Hané. A tu vsazeno mezi jich grunty a královskými sedmero mezníků. První mezník vsazen jest na konci háje u břehu rybníka a dáno pod něj půl přezky mosazné, podkovní hřebík, dva knoflíky skleněné, dva malé peníze a okolo něho dřevěné uhlí osypáno. To všechno se stalo, aby s ním nikdo hnouti nemohl. Aby pak zůstala paměť toho mezníku mezi lidmi, vymrskáni před ním tři sousedé rakovničtí, hajný luženský a jeden podruh. Pod každý jeden další mezník položeno něco, buď jistý počet oblázkových kamínků, nebo uhlí, nebo knoflíky, nebo hřebíky. Ukládání uhlí a drobných předmětů pod mezník mělo ztížit jeho přemisťování, protože tyto věci nebylo tak snadné z původního místa vysbírat. Současně však jde o pozůstatek někdejších obětí pro ochranné - 74 -

duchy hranic a cest. V pohanských dobách býval při takové příležitosti usmrcen pes nebo kohout (někdy možná i popraven zajatec) a hlava oběti byla vložena spolu s ostatními předměty do jámy pod kámen. Bití svědků u mezníku mělo podobný obětní účel. Zdá se, že o meznících víme vše - ale není to pravda. Některé obsahují zcela záhadné a nepochopitelné prvky. Nikdo například není schopen vysvětlit, proč zploštělý (20 cm silný) zaoblený kámen s oboustranným reliéfem rovnoramenného kříže, který stával poblíž obce Čisté (dnes je umístěn v parčíku před kulturním domem), byl v dolejší levé části provrtán skrz naskrz dokonale kruhovým otvorem o průměru 15 centimetrů. Naprosto shodný otvor je i v kamenném kříži u Protivce. To všechno jsou stopy, které naznačují dávné smýšlení lidí o hranicích a cestách. Ale pokusme se teď za dílčími znameními spatřit obrys onoho velkého a fascinujícího celku...

V zajetí sítě O dnešní době se často mluví jako o věku informačních sítí. Není to tak docela přesné. Člověk žil od pravěku v informační síti - rozdíl je pouze v tom, že naše dnešní síť už není určována utvářením krajiny, odtrhla se od země a šíří se volným prostorem. Ale i v pohybu po zemském povrchu se snažíme do značné míry nedbat na jeho utváření: dálnice jsou zcela nevšímavé k okolí, protínají ho napříč, zkracují vzdálenosti, ignorují kopce, údolí, osady, města... A možná právě proto znovu toužíme pochopit původní význam cest a putování. Výzkumem starých stezek se zabývá speciální vědní obor, zvaný stibologie. Je zajímavé, že mnoho cenných informací mohou badatelům poskytnout staré vojenské mapy z 19. a počátku 20. století, které ještě zachycují spoustu orientačních bodů a linie cest, které na našem území překotným vývojem průmyslu, zemědělství a dopravy, ale také ideologicky zdůvodněným (či vůbec nezdůvodněným) vandalismem v průběhu 20. století zanikly. Je fascinující, když si uvědomíme, že původní síť, která umožňovala komunikaci a kulturní výměnu mezi lidmi z různých míst, byla předem dána. Obrazné řečeno Matka Země sama rozhodla, kudy lidé budou putovat a kde se budou vzájemně stýkat. Dr. Radan Květ ze Zemského muzea v Brně ve své publikaci Základy nauky o starých stezkách (vyd. r. 2002) píše: - 75 -

Osnova krajiny je dána složitou hierarchicky odstupňovanou soustavou řídicích vlivů a zpětných vazeb. Nejvyšší subsystém tvoří síť geologických zlomů, poruch zemské kůry, které se protínají v krajině, ať už jsou dobře patrné nebo na první pohled neviditelné. Bloky zemské kůry se podél nich vertikálně posunují nebo horizontálně rozestupují. Tato síť poruch zemské kůry vytváří předpoklady pro proudění dešťové vody, spadlé na povrch. Ta se při stékání po povrchu země koncentruje do poruchových zón ve směru spádu. Teče často po složitých liniích, které křivkami propojují na sebe navazující, původně přímkové úseky poruch. Na nich vznikají vodní koryta nejrůznějších podob, trvalá - i sezónní či příležitostná. Suma vodních toků vytváří dobře viditelnou a sledovatelnou osnovu krajiny - hydrografickou síť. Té se podřizuje další subsystém, jímž je právě na okolí vodních toků vázaná síť starých stezek. Údolí pravěkých řek bývala každoročně samovolně čištěna jarními povodněmi, které zbavovaly břehy až po úroveň první terasy většiny porostu. Proto vodní toky zajišťovaly jediný schůdný koridor v neprostupných pralesích a vrchovinách - a také zcela bezpečnou orientaci: buď se šlo po proudu, nebo proti proudu. Problém nastával v místech, kde buď bylo úzce zařízlé skalnaté údolí zcela zaplněno říčním korytem s četnými peřejemi, nebo naopak v nížinách, kde se řeka široce rozlévala do mnoha slepých ramen a močálů. Také bylo nutno překonávat rozvodí, horská sedla, kde se přecházelo od jednoho toku k jinému, a jestli se dosud šlo proti proudu, dál se postupovalo po proudu. Takové obchůzky byly náročné na orientaci, a proto sem byla umisťována výrazná znamení. Po stezkách od pravěku putovalo zboží pro výměnný obchod: zdá se nám téměř neskutečné, že už v době kamenné se na našem území běžně používaly pazourky z Francie, jantar ze Severního moře a mušle z moře Středozemního. Co nutilo lidi putovat tisíce kilometrů? Neboť je jasné, že mnohé z těchto činností vůbec nesouvisely s nejzákladnějšími potřebami obživy. Na pravěkých stezkách vládl překvapivě rušný provoz, sem tam putovaly informace, znalosti nových technologií, genetické fondy rostlin, zvířat, ale i lidí. Stezky, informace o nich a o lidech na nich se pohybujících byly jednou z rozhodujících mocenských pák dávných společností. Správce sítě, komunikačního systému krajiny, byl nejmocnějším členem tehdejší společnosti. Kdybychom ho chtěli nazvat ve stylu Tolkienova populárního románu, říkali bychom mu „Pán cest". Samozřejmě asi většinou nešlo o jednotlivce, ale určité kmeny a rody, které ovládaly důležité křižovatky, brody, průsmyky a podobná stěžejní místa na cestě. To jim přinášelo - 76 -

nesmírný prospěch a bohatství. Právě o pozici správce obchodní a komunikační sítě se vedly první kruté boje a války. Rychlé informace naléhavého nebo poplašného typu se předávaly optickými signály (kouře a ohně na kopcích), bubnováním na duté kmeny (obdoba afrických tamtamů), ve středověku pak tento zvukový signalizační úkol převzaly kostelní zvony a vesnické zvoničky. Hlas zvonů doléhal z jedné vsi do druhé a z města do města a rytmus vyzvánění přesně říkal, co se stalo. Zbytky magické ochrany staré komunikační sítě nacházíme dodnes v krajině. Je naprosto příznačné, že většina pravěkých menhirů stojí při současných silnicích nebo alespoň polních cestách; kde tomu tak není, je téměř zaručené, že cesta tudy kdysi vedla, ale zanikla. Když si uvědomíme, že trasy pravěkých stezek sledovaly geologické zlomy, nejsme v rozporu s teorií „dračích žil" a prouděním zemských energií. Křižovatky cest byly i přirozenými energetickými uzlovými body. Proto se na nich budovaly svatyně, ale i místa pro regeneraci sil, tržiště - a hřbitovy. Křesťanské kostely vznikaly na nejdůležitějších křižovatkách či na pahorcích nad nimi a nahrazovaly na těchto místech své předchůdkyně pohanské svatyně. Často do sebe pojaly i původní ochranný kámen. Jejich zdaleka viditelné věže byly komunikačním bodem v prostoru, každý už z dálky viděl, kde se nalézají energetické uzly a dílčí cíle jeho putování - a pokud mu kopce či okolní les bránily ve výhledu, zaslechl alespoň v určitých časových údobích zvuk zvonů. A co jiného jsou věže než kamenné hroty vztyčené k obloze, které mají za úkol propojovat místa, kde vystupuje z hlubin zemská energie na povrch, s energií kosmickou! Středověké spisy nás poučují, že čarodějnice se často scházejí o slunovratové půlnoci na opuštěných křižovatkách. Na křižovatkách se zjevovali přízraky a démoni, nejčastěji tam docházelo k vraždám a násilným činům, konaly se tam soudy, popravy a byly tam pohřbívány mimořádné osobnosti. Jsou doloženy výroční lidové tance na křižovatkách cest, ale i běžné rituály každodenního života. Ještě před dvěma stoletími se vozka při průjezdu křižovatkou žehnal znamením kříže; svatební a pohřební průvod musel křižovatky překonávat s nejvyšší možnou opatrností a zanechávat na nich oběti ochranným duchům. Například nevěsta ze svatebního vozu házela koláčky do ústí všech cest. Uprostřed křižovatky stával kříž mezi dvojicí starých stromů, kaplička nebo boží muka. Mimochodem boží muka jsou prý napodobeninou sloupu, ke kterému vojáci přivázali Krista, když Pilát nařídil jeho bičování; v - 77 -

podstatě však tento sloup (a stejně i mariánský či morový sloup) je jen novodobější variantou prapůvodních vztyčených kamenů -menhirů. Obdobně jako křižovatky bývaly magicky chráněny terénní zlomy v místech, kde cesta překračovala temena kopců a horská sedla, brody a v pozdější době mosty. Ochraně kapličkou, křížem, nebo alespoň starým stromem či kamenem s posvátným symbolem podléhaly i prameny a studánky při cestách, poskytující poutníkům pitnou vodu. Zcela specifickou „kapitolou" jsou smírčí kříže. Jejich drsné a neumělé tvary poukazují k něčemu pradávnému. Některé (zejména takzvané cyrilometodějské, rozeseté po Moravě) mohou být opravdu stopami první etapy christianizace krajiny. Zvláštní ukázkou převedení sluneční symboliky na křesťanská znamení je kámen, zazděný naležato na jižní vnější straně hřbitovní zdi ve Skůrách u Velvar. V jeho horní části vidíme rytinu slunce s osmi paprsky (symbolické číslo). Uprostřed slunečního kotouče je umístěn cípatý maltézský křížek (jehož ramena mají opět osm hran, které maltézští rytíři označovali jako připomínku osmi rytířských ctností). V dolní částí kamene je vytesán obdobný kříž ve větším měřítku jako dominantní prvek. Tato symbolika by se možná dala vyjádřit slovy „kříž vládne na nebi i na zemi" nebo také „ovládáme energii kosmu i země". Většina nízkých neforemných a hrubě tesaných křížků však skutečně vznikla jako součást středověkého trestního řádu, v rámci pokání uloženého provinilci za spáchaný zločin. Proto jsou tak kamenicky neumělé, přitom však nabité obrovskou emoční silou. Dotyčný je musel nejen sám vytesat, ale i osobně na rameni odnést na místo činu a tam zasadit. Jistě si dovedeme představit, jaká to byla dřina a že prolitý „krvavý pot" dotyčného vnitřně poznamenal; dal mu i pocit úlevy, že svůj zločin nějak odčinil. Současně však kamenný smírčí kříž plnil další důležitou úlohu; stal se jakousi zátkou, poutačem negativní energie, jejíž zóna byla vraždou, násilím či tragickou nehodou vytvořena na určitém úseku cesty a činila ho tak nebezpečným pro ostatní poutníky. Smírčí kříže tedy chránily „krví poznamenaná místa" cest, pokládaná za stejně nebezpečná jako křižovatky. Vše do sebe dokonale zapadá... A přece ne! Na českém území najdeme podivná seskupení kamenů, která se vymykají ze systému dálkových linií a předkládají nám ve chvíli, kdy se zdá být problém vyřešen, další obtížnou hádanku.

- 78 -

KAPITOLA VI

OTAZNÍKY NAD „ČESKÝM CARNAKEM“ Ten, kdo viděl, jak u mystického zálivu Morbihanu vystupují z ranních par přízračné zástupy kamenných obrů, ten se jen pousměje nad jejich srovnáváním s nenápadnými, v lese ukrytými „kamínky", seřazenými do řad na náhorní planině mezi vesnicemi Domoušicemi a Kounovem. Ovšem úsměv není zcela namístě. Oba objekty jsou srovnatelné z hlediska významu, pro který byly kdysi stavěny. I sestavování kounovských řad muselo stát naše dávné předky nemalé úsilí. Připadá mi, jako by byli tehdy přímo posedlí budováním kamenných linií (a také kruhů a obdélníků), jako by pro ten úkol nelitovali času a námahy. Zřejmě šlo o něco, co jim připadalo životně důležité, co zajišťovalo další existenci rodu a kmene...

- 79 -

Pravěká „rovina" Pojďme se na „český Carnac" podívat zblízka. Najdeme ho na jednom z výběžků Džbánské vrchoviny, která se rozkládá v prostoru mezi Rakovníkem a Žatcem. Je to podivné pohoří, na pohled nevýrazné, většinou s plochými vrcholy; připomíná stupně nějakých schodů. Nejtypičtější z nich je právě k západu vybíhající osamělá hora Rovina, oddělená prudkým zlomem od Rakovnické kotliny. Geologové mluví o Rovině (525 m n. m.) jako „svědecké hoře". Patří spolu s plošinami na vrcholech Výrova (509 m), Pravdy (484 m), Džbánu (535 m), Králky (516 m), Opuky (509 m), Kopaniny (506 m), Louštína (537 m) a Žalého (506 m) - označovaných někdy souhrnně jako masiv Džbánu - k posledním pozůstatkům původní pravěké tabule, vzniklé z usazenin na dně mělkých jezer, která byla později tektonickými tlaky rozlámána na jednotlivé desky, rozdrobena a její části vyplaveny vodní erozí. „Vrchol" Roviny vás překvapí. Je cosi fascinujícího na tomto rozlehlém rovném poli, na němž se vlní lán obilí a které je přitom od okolní krajiny odděleno strmými, až několik desítek metrů vysokými skalnatými a suťovými srázy. Člověk si bezděky vzpomene na Dänikenovo letiště bohů...

Záhadné kameny Nejzáhadnější objekt vrchu Roviny se však skrývá v jeho zalesněné části. V nejužším místě náhorní plošiny, na jakési šíji, najdeme zbytky čtrnácti rovnoběžných, až 350 metrů dlouhých řad neopracovaných kamenů různých velikostí, které ji přetínají napříč přesně v severojižním směru. Je však doloženo, že těchto linií bývalo kdysi mnohem víc - minimálně 16. Ještě dnes lze narazit na nepatrné zbytky několika řad v jižní části areálu. Vzdálenosti mezi řadami kolísají mezi 11 až 18 metry. Oba konce řad byly zničeny těžbou v opukových lomech, jejich středem probíhá napříč novodobá lesní cesta. Z větší části zachovalé jsou dnes sotva čtyři řady, z ostatních zbyla po mnohaleté důsledné likvidaci jen ostrůvkovitá torza.

- 80 -

Je s podivem, že zájem odborné veřejnosti vzbudily kamenné řady na vrchu Rovině poměrně pozdě. Unikaly pozornosti autorů topografií 18. a 19. století, nezmiňuje se o nich ani J. L. Píč, který ve svých „Starožitnostech" popisuje blízké menhiry u Drahomyšle, Března a Klobuk. První zprávu o této lokalitě publikoval kounovský učitel A. Patejdl až v roce 1934. Klub českých turistů sem později umístil tabuli s mylným vysvětlením, že šlo o vytyčení závodních drah pro rituální jezdecké soutěže s dvoukolovými vozy (tato představa byla odvozena od olympijských disciplín ve starověkém Řecku). Při tomto tvrzení nedomýšleli, že by muselo jít o sebevražedné závody, protože dráhy začínají a končí nad strmým srázem. V dalších obdobích se o kamenných řadách uvažovalo jako o tržišti, shromaždišti, obranném zátarasu na cestě k nedalekému hradišti... Obrovský nárůst zájmu o „kounovské řady" nastal až koncem dvacátého století s rozvojem archeoastronautiky. Různí naivní nadšenci v nich viděli přistávací dráhy mimozemšťanů. To samozřejmě vyvolalo reakci mezi odborníky.

- 81 -

Plánek kounovských řad podle A. Lustiga z roku 1937, upřesněný o některé pozdější nálezy. Patrné valy bez vyčnívajících kamenů jsou vyznačeny tečkovaně.

- 82 -

Kounovské řady dnes

- 83 -

Ještě dnes Karel Sklenář a další historici mluví s úsměškem o vyrábění záhad za každou cenu. Podle nich celé ty „slavné kounovské řady" nejsou nic víc než kamení vynesené z polí na hranice jednotlivých parcel. Argumentují doku menty, v nichž se říká, že počátkem 19. století propůjčil kníže Schwarzenberg tyto pozemky lesním dělníkům k užívání. Své tvrzení také dokládají výpověďmi pamětníků, kde se říká: Nájemci, aby mohli půdu zpracovat, odnášeli překážející kameny na meze. To je hezké, ale je třeba se podívat i na další výroky z kronik. Například jeden pamětník z nedalekých Domoušic uvedl: Když byla pole pronajata za nevelký poplatek, bylo na nich mnoho práce. Lidé museli sbírat malé kameny a odnášet je do řad mezi ty velké, aby mohli orat. To už zní jinak! A ještě zajímavější je svědectví pana Drechslera z Filipova, který se narodil v roce 1907: Jako školák jsem chodíval pravidelně na pouť do kapličky sv. Vojtěcha. Cestou jsme odpočívali a snídali vždy v lese s kamennými řadami, a to v jižní části, protože se tam mezi řadami nacházely kamenné kruhy (!). Na těch kamenech, seřazených do kruhu o průměru asi pěti metrů, jsme sedávali pěkně dokola naproti sobě. Ty kameny byly právě tak veliké, že na nich dítě mohlo pohodlně sedět. Podle jiných údajů nebyla jižní část pronajatých pozemků obdělávána, ale byl na ní vysazen smrkový les. Proto se tu zřejmě uchovaly kruhy, které byly na jiných místech likvidovány. Právě z těchto kruhů mohlo pocházet ono kamení, které nájemci sbírali a vynášeli do -již existujících - řad.

Svědectví geologů Cituji z průzkumné zprávy Antonína Hluštíka z roku 1991: Ať už byl tvůrcem řad na Rovině kdokoliv, zcela nepochybně kladl důraz na pevnost a odolnost materiálu. Rady jsou tvořeny výhradně křemencem, jednou z nejtvrdších hornin. - 84 -

Tady ovšem vyvstává problém pro ty, kteří tvrdí, že jde o kameny vysbírané z pole. Celý masiv Roviny je totiž tvořen mořskými usazeninami, takzvaným spongilitem, známějším pod označením opuka. Ta zde byla také těžena jako oblíbený, snadno opracovatelný stavební kámen. Naproti tomu křemence se na Rovině nevyskytují! Geolog ve své zprávě dále uvádí: Můžeme sice předpokládat přirozený výskyt několika kusů křemenců z bývalé povrchové krusty na vrcholu Roviny (okolní kopce však pro to nedávají dostatek důkazů), ale celkový počet kamenů v řadách (nejméně 2500!) je nepochybně výsledkem jejich záměrného hromadění a dopravy odjinud. I to může být jeden z důvodů, proč celá oblast v těsném sousedství Roviny je zcela bez křemenců, neboť si lze představit, že odtud byly všechny balvany vysbírány a přemístěny na Rovinu. Tak se ovšem dalo získat jen několik desítek kusů. Záhy bylo zřejmě nutno přistoupit k dobývání kamenů ve vzdálenějších bohatších ložiscích, zejména v severní části Rakovnické kotliny, a odtud je sem dopravovat.

První pokusy o vědecký výzkum kounovských řad Již v roce 1935, inspirován Patejdlovým článkem, se pustil do výzkumu kamenných řad na Rovině Spolek Českého muzea v Žatci. Tehdy zde ještě stály některé výrazně vyšší kameny, na něž se badatelé zaměřili, aby zjistili, co je pod nimi a jak jsou uloženy. Vyzdvihli je tedy z jejich stanoviště a zjistili, že tyto kameny stály v lůžkách z úplných kruhů menších kusů horniny. Nejednalo se však o zbytky popraskaných spodin velkých balvanů, neboť všechny kusy hornin byly zřetelně zaoblené a často se lišily nejen strukturou, ale i zbarvením. Toto zjištění potvrzuje snahu stavitelů o co nejpečlivější usazení velkých kamenů a jejich utěsnění „kamennými klíny" v patřičné poloze. V náčrtcích, které po tomto výzkumu zůstaly, zaujme především typický menhir, podlouhlý, ke špičce se zužující kámen, který stál samostatně mezi řadami 3 a 4 (počítáno od východu). Byl prý na malém návrší, z větší části pod zemí, přičemž se jednou stranou opíral o půlkruh menších křemencových kamenů. Průměr tohoto půlkruhu činil asi 140 centimetrů. Menhir se zřejmě již kdysi dávno - 85 -

vyvrátil, padl k jedné straně a byl zanesen prstí; část jistícího kruhu z malých kamenů, která zůstala na povrchu, se odplavila. Z těchto zajímavých nálezů se bohužel vůbec nic nezachovalo. Přes všechnu snahu o ochranu pokračovalo ničení řad -a vlastně pokračuje nenápadným způsobem dodnes. Radikálně se zde „podepsala" lesní správa v roce 1983, když zde kácela stromy pomocí těžké techniky. Od těch dob mnohé údaje, uvedené na informačních tabulích naučné stezky, už neplatí.

Runové písmo, opukový váleček a záhadný předmět... Našel jsem rozlámanou destičku, která snad bude klíčem a zjeví nám tajemství vzniku těchto řad. Destička o rozměrech 13 x 10 x 0,5 cm jest vypálena z hlíny. Jsou na ní tři řádky jakéhosi, snad runového písma a skupina značek. Na dolejší části jest zobrazen pádící kůň se sedlem. V levém dolním rohu jest znak levé svastiky, vpravo před koněm je jiný znak; svislá čára zakončená nahoře dvojitým háčkem a přes ni dvě vodorovné čárky... Tato rukopisná poznámka pochází od Josefa Koreluse, ředitele české školy v Kounově a spolupracovníka Českého muzea v Žatci. Tajemný předmět prý osobně nalezl mezi kameny kounovských řad v roce 1936. Korelus byl uznávaným amatérským archeologem a jeho zprávy i publikované články se vyznačují seriózním přístupem k problémům. Jde tedy o senzační odhalení? Nikoliv, nález vzbuzuje silné pochybnosti. Je zvláštní, že Korelus zprávu oficiálně nezveřejnil; patrně po počátečním nadšení pojal k předmětu nedůvěru a nebyl si jist, jestli se nestal obětí někoho, kdo mu tento „nález" záměrně nastražil do cesty. Destička, původně uložená ve sbírkách žateckého muzea, se ztratila. Zachovala se jen její fotografie, na jejímž základě i dnešní odborníci soudí, že šlo o falzum. Domnívám se, že se tu někdo snažil podvrhem prokázat teorii - tehdy ještě uznávanou - o řadách jako drahách rituálního závodiště.

- 86 -

Destička z pálené hlíny údajně nalezená roku 1936 v prostoru kounovských řad

Nadějněji však zní některé další informace. Tak před druhou světovou válkou našel tehdejší zřízenec žateckého muzea Karpatějev v blízkosti řad několik střepů, opukový přeslen a váleček. Od téhož pochází zpráva o zjištění stop pravěkého ohniště pod jedním z kamenů. V těsné blízkosti řad byl prý nalezen neolitický předmět neznámého účelu, zhotovený z medově žlutého pazourku. V zápiscích z pozůstalosti amatérského archeologa S. Wernera z Mutějovic je poznámka: „Mám ve své sbírce kamennou modlu, nalezenou 7. 5. 1943 na Rovině při povrchovém sběru..." Bližšího nic. Žádný předmět, který by se dal označit za modlu, ve Wernerově sbírce není. Kam se poděla? - 87 -

Podle svědectví obyvatel hájovny na Rovinách našla neznámá turistka na podzim roku 1975 mezi kamennými řadami nějaký podivný předmět, který vypadal hodně starobyle. Nález nehlásila a ponechala si jej, takže nikdo netuší, co to mohlo být. Možná že významný artefakt, který by dokázal leccos prozradit o účelu kounovských řad, leží dodnes u někoho doma v kredenci mezi mušličkami z dovolené u moře a hrníčky po babičce...

Archeologové znovu v akci Datování kounovských řad bylo cílem archeologického výzkumu prováděného roku 1976 Krajským muzeem v Teplicích (J. Waldhauser) a Archeologickým ústavem ČSAV v Praze (E. Pleslová). Sondáží bylo zjištěno, že velké kameny byly v určitých odstupech ukládány do žlabu, hlubokého asi 30 centimetrů, a přebývající vyhrabaná zemina k nim byla přihrnuta v podobě valovitého násypu (řada 12). Naproti tomu střední a malé kameny byly ukládány ve dvou až čtyřech souběžných řadách a ve dvou či třech vrstvách nad sebou; byly pozorovány i náznaky jejich lícování (řady 9 a 11). Vypadá to, jako by řady velkých, volně stojících kamenů byly od sebe oddělovány něčím na způsob kamenných zídek. Mezi kameny byly zjištěny stopy po orbě, která respektovala kamenné řady a byla vedena rovnoběžně s jejich směrem. Dobu, kdy zde bylo oráno, nebylo však možno přesně datovat. Nejstarší zlomky nalezené keramiky pocházely z 15. století, ale ležely v úrovních prokazatelně mladších, než byla doba konstrukce řad. Archeologové zkoumali i dva největší kameny, zachované na Rovině, známé pod jmény Pegas (na jihozápadním okraji kamenného pole) a Gibbon (na severovýchodním okraji). Na obvodu Gibbonu bylo zjištěno záměrné opracování - výřez ve tvaru „V". To by svědčilo pro tvrzení, že kámen byl původně postaven na užší hraně a zmíněný výřez sloužil k zaměřování objektů na obzoru. Přívrženci astronomické funkce kounovských řad zajásali... Zajímavé jsou časté nálezy popelové vrstvy v sondách kolem karnenů, ale i ve vývratech stromů a na okrajích lomů. Byla objevena i dočervena vypálená hornina, což je důsledek působení vysokého žáru. Archeologové jsou opatrní a míní, že by mohlo jít o pozůstatky žďáření lesa nebo náhodných požárů, mně však připadá lákavá jedna představa... Než ji však rozvedu, je nutné se seznámit s výsledky dalších výzkumů. - 88 -

Nákres archeologických sond na kounovských řadách zachycující částí 11. a 12. řady (dle dr. J. Waldhausera - 1976) a samostatný menhir v jižní části mezi 11. a 12. řadou (dle V. Náprstka - 1936)

- 89 -

Co je v okolí? Kdo navštívil bretaňský Carnac, ten ví, že celá soustava se skládá z řady „menhirových polí", která se v krátkých odstupech táhnou v jediné, asi čtyřkilometrové linii. Něco podobného objevil v oblasti kounovských řad Jaroslav Helšus, který se zde koncem osmdesátých let věnoval důkladnému terénnímu průzkumu. Zaujaly ho především nečemické řady, které svým „absurdním" položením naprosto vyvracejí možnost polních teras. Jsou situovány ve strmém svahu se sklonem k jihozápadu a jejich průběh je kolmý k hraně nízkého hřbetu - či spíše uměle navršeného valu - který zakončuje svrchní stranu svahu. Dnes jsou zde ještě zřetelně rozeznatelné čtyři rovnoběžné řady. Zajímavé je použití červeně zbarveného pískovce. Nečemická lokalita se dnes nachází uprostřed vzrostlého borového lesa s travnatým porostem. Zdejší kamenné řady objevil v roce 1950 řídící učitel národní školy v Kounově Václav Náprstek, a to na výslovné upozornění místního hajného. Nález byl poprvé publikován v roce 1951 tehdejším ředitelem žateckého muzea F. Kopeckým, který také uvádí, že mnoho kamenů je již ve strži vyschlého potoka, mimo původní místa v řadách. Mezi 2. a 3. řadou však popisuje obdélník, uprostřed kterého vynikal bělavý kámen, výrazně se odlišující svou barvou od ostatních červených kamenů v řadách. Toto uskupení na něj zapůsobilo tak sugestivně, že ve svých zápiscích poznamenal: Vtírá se mi do mysli symbolika pravěkého chrámu... Když o deset let později navštívil řady F. Hammer, externí spolupracovník Archeologického ústavu ČSAV v Praze, ve své zprávě mimo jiné napsal: Mezi 2. a 3. řadou leží nějaké kameny v souvislé kolmé řadě jakožto jakési spojení vytvořené mezi podélnými řadami... To je zřejmě jediné, co zbylo z obdélníku s bílým kamenem uprostřed. V závěru své zprávy se totiž ptá: Jak mohlo tolik velkých kamenů spadnout do potoka ? Budí to ve mně dojem, že byly lidskou rukou shozeny ze svahu, aby uvolnily místo. - 90 -

Dnes již leží mezi řadami jen tři nejtěžší bloky, s nimiž patrně nedokázal nikdo pohnout. Zvláštností nečemických řad je také to, že výhled je tu z obou stran zastíněn okolnímu kopci. Jako by měl být pohled soustřeďován pouze k horní hraně svahu, na onen uměle navršený val. Co zde bylo? Mám určité tušení, ale zatím ho nebudu prozrazovat. Na další kamenné seskupení upozornil L. H. Karpatějev roku 1946 v oblasti Klučku, na mírně skloněné náhorní plošině nad mlýnem Tasovem. Na západní straně ostrohu vystopoval zbytky až šesti řad; F. Hammer našel v roce 1960 už jen dvě. Dnes neobjevíte v uvedeném místě žádnou. Hlavní plochu pláně zaujímá chmelnice, na jejímž okraji se vrší spousta velkých balvanů, zbytek je rozházen v hustě zarostlém svahu pod ní. Je zcela zřejmé, že sem byly vytahány z pole (z nynější chmelnice). Mnohé byly předem rozbity na menší kusy -jsou na nich i stopy vrtaných otvorů - aby s nimi bylo možno vůbec hnout. Jaroslav Helšus a Antonín Hluštík ve své knize Megality v Čechách (vydána roku 1991) uvádějí, že pod hřebenem zdejší ostrožny, asi 200 metrů západně od okraje chmelnice, leží tři křemencové bloky, které dle lomových ploch mohly původně tvořit jediný monolit. Ze situace vyplývá, že pravděpodobně stál na hraně zmíněného hřebene, přičemž dosahoval výšky pěti metrů! V takovém případě by dobře sloužil jako zaměřovací bod. Autorům trochu připomíná proslulý carnacký menhir Er Grah, dnes též rozlomený na tři kusy, který se kdysi tyčil na pahorku nad mořským zálivem do výše dvaceti metrů. V Náprstek, F. Kopecký a F. Hammer se nezávisle na sobě zmiňují ještě o dalších lokalitách této oblasti: Špičáku, Hředlích a Nečemicích II. Na Špičáku lze v hustém smrkovém lese najít řadu asi třiceti křemencových balvanů. Na severovýchodním konci této řady je kamenný shluk, který může být pozůstatkem zrušeného kruhu, o kterém se zmiňují zprávy pamětníků. V západní části plochy je další nakupení kamenů, z nichž jeden vyniká svojí dvoumetrovou délkou a výřezem ve tvaru „V". Lze si ho představit vztyčený, jako centrální vizír, obklopený kruhem drobnějších kamenů. J. Helšus zaznamenal v roce 1988 vyprávění pamětníka Josefa Nachtmana z obce Hředlí, který v roce 1957 na vlastní oči viděl čtyři kruhy nedaleko této obce, v místě zvaném Přední dílce. Největší z kruhů mohl mít průměr asi pět metrů, ostatní pak kolem dvou až tří metrů. Každý kruh byl sestaven z deseti až dvanácti pískovcových kamenů, jejichž průměrná - 91 -

velikost se pohybovala v rozměrech 60 až 100 centimetrů. Kruhy se objevily při orání pozemku traktorem - do té doby byly zcela zakryté zeminou. Zemědělci kameny ihned nakládali na valníky a odvezli pryč, protože v tom místě zřizovali chmelnici. Nikoho tehdy nenapadlo kamenné kruhy vyfotografovat, existuje jen náčrtek zhotovený podle pamětníkova slovního popisu. Poslední zjištěná řada, asi 50 metrů dlouhá a složená z jedenácti křemencových balvanů o rozměrech 50 centimetrů až 2 metry, se nachází v lese, asi kilometr jihovýchodně od Nečemic.

Do výzkumu zasáhli astronomové Nový názor na funkci kounovských řad přinesl v sedmdesátých letech dvacátého století Kroužek mladých astronomů z Rokycan. Zaujal je plánek řad, zhotovený roku 1937 A. Lustigem. Usoudili z něj, že spojnice určitých kamenů vytvářejí astronomicky orientované linie. Několikeré prázdniny pak trávili na vrchu Rovině pilným měřením spolu se zkušeným geodetem a záhadologem Františkem Panešem. Tak například zjistili, že kolmá vzdálenost velkého kamene, který nazvali Gibbon, od nejzápadnější řady činí 302,17 metru, což téměř přesně odpovídá 365 megalitickým yardům. Megalitický yard je statisticky odvozená délková míra, zjištěná na anglických megalitických památkách, a odpovídá 0,829 metru, tedy přibližně „dlouhému" lidského kroku. Oněch 365 „kroků" tedy poukazuje k délce slunečního roku. F. Paneš zhotovil v roce 1980 nový plánek, v němž původní Lustigův nákres, zachycující již zničené řady, doplnil ještě o nově zaměřené solitérní kameny, jejichž rozložení naznačuje jakýsi kruhový objekt uvnitř „kamenného pole". Tyto velké kameny, nezapadající do řad, měly zřejmě astronomickou funkci. Také původních šestnáct řad mohlo odpovídat kalendáři, dělícímu rok na šestnáct měsíců - třináct po 23 dnech a tři po 22 dnech. Byl to prastarý způsob dělení roku, který používali ještě Keltové. Další astronomické aspekty vyšly najevo poté, co se J. Helšusovi podařilo upřesnit původní polohy samostatných menhirů v poli východně od řad. Píše o tom: Ke scelení zdejších malých políček došlo až v období kolektivizace, takže jsem se mohl ještě setkat s několika přímými pamětníky z řad bývalých majitelů. Ti mi nezávisle na sobě označili na původní katastrální - 92 -

mapě místa, kde balvany stály. Částečně byly součástí hranic pozemků, což značně usnadnilo jejich přesnou lokalizaci. Celkem mi byly potvrzeny tři objekty, které byly z pole odstraněny až po spojení pozemků v roce 1953. Kámen A stál uprostřed jedné z parcel a byl odtažen ke srázu na severním okraji pole, kde ho můžeme dodnes najít asi 320 metrů východně od okraje lesa. Je to plochý blok kónického tvaru. Při transportu se rozlomil na dvě části. Nese zřetelné stopy záměrného opracování, především otesání do tvaru, který trochu připomíná známou „zkamenělou pannu" u Rakovníka.

Samostatné menhiry v lokalitě kounovských řad vykazovaly některé astronomické a geometrické aspekty

Kámen B stál na hranici dvou parcel u severního okraje, cesty, která tehdy vedla středem dnešního pole. Podle pamětníků to byl hrubý sloupovitý útvar, čnící nad okolí do výšky o něco přesahující stojícího člověka - čili asi dva metry. Každopádně prý nemohl být pro svoji hmotnost odtažen z pole, a byl tudíž na místě stržen do vykopané jámy a zahrnut ornicí. Zůstal tak „pohřben" uprostřed sceleného lánu. Kámen C stál dokonce na hranici čtyř parcel a odtažen byl k jižnímu okraji pole. Je podobný kameni A, ale menší, vysoký 158 centimetrů. Oponenti tvrdí, že Helšus míchá věci, které k sobě nepatří, a že tyto tři kameny byly středověkými či dokonce novověkými hraničními mezníky. Připadá mi, že na mezníky jsou příliš velké a masivní (zejména kámen C). - 93 -

Spíše věřím tomu, že od pradávna zde stojící kameny byly využity jako orientační body při pozdějším vyměřování pozemků. Ale podívejme se na to, co J. Helšus zjistil: Vzdálenost kamenů Pegas (P) a C činila 606 m, což odpovídá dvojnásobku modulu 365 megalitických yardů. Tento modul se též opakuje ve vzdálenosti kamenů A a C, která byla přibližně 302 m. Přitom kameny Pegas -A-C tvoří pravoúhlý trojúhelník s pravým úhlem ve vrcholu A. Body Pegas (P) -- A- B tvoří pravoúhlý trojúhelník s pravým úhlem ve vrcholu B. Kameny Gibbon (G) -B-C tvoří jednu přímku o azimutu 144. Tento úhel není nijak význačný, ale tehdy mohl mít nějaký význam. Třeba mohl souviset s východem některé hvězdy či souhvězdí. Spojnice kamenů Pegas C má azimut 109. Ten mohl určovat východ Slunce počátkem listopadu. Tento azimut najdeme téměř u všech megalitických staveb ve Francii a Anglii. Víme, že Keltové slavili toto období jako svátky mrtvých, nazývali je samhain a bylo pro ně i počátkem roku. Spojnice kamenů Gibbon - A má azimut 118. Tento úhel by vzhledem k místnímu horizontu mohl určovat východ Slunce počátkem února. Toto datum bylo slaveno Kelty jako svátek imbolc. Dalšími významnými pozorovacími stanovišti vzhledem k menhirům A, B a C mohly být i zmiňované kamenné kruhy mezi řadami. Neméně zajímávaje, že všechna další místa se zbytky kamenných řad či kruhů, o nichž jsme tu hovořili a která se nacházejí na dalších plošinách Džbánské vrchoviny v rozestupech zhruba 3 kilometrů, jsou seřazena v jediné přímce, která v zásadě odpovídá azimutu západu Slunce při letním slunovratu. Mezi kounovskými a nečemickými řadami, vzdálenými vzdušnou čarou 5,5 kilometru, není přímá dohlednost, protože tomu brání vrch Špičák (488 m n. m.). Proč se jmenuje Špičák? Otázka je důležitější, než by se na první pohled zdálo, protože tento kopec vůbec není špičatý, ba právě naopak, typicky plochý, jak je ve Džbánském masivu „zvykem". Překvapivý je názor L. Horáka v knize Náš starověk v paměti pomístních názvů a místních jmen vydané roku 1928. Pan profesor soudí, že „nešlo o špičatý vrchol hory, nýbrž o špičku či špičky na něm, či snad o jakési stožáry"!! Napadá vás totéž, co mě? Vztyčené kameny, menhiry... Každopádně na východním úbočí Špičáku, přesně ve slunovratové linii, leží fragmenty kamenného seskupení, které. podle informací pamětníků mělo původně podobu kamenné řady ukončené na severním konci kruhem.

- 94 -

Větší megalitické lokality v severozápadních Čechách: 1 - kamenné seskupení u Klučku 2 - nečemické kamenné řady 3 - kamenný kruh a řada na Špičáku 4 - kounovské kamenné řady 5 - kamenné kruhy u Hředel Všechny uvedené lokality leží na jedné linii, která v zásadě odpovídá azimutu západu slunce při letním slunovratu

Jakou úlohu mohly hrát kamenné kruhy? „Astronomové" soudí, že to bylo vymezení pozorovacích míst. Možná. Ale měl bych ještě jednu teorii...

Znamení ohně Opusťme teď na chvíli geometrii, matematiku a astronomii a podívejme se na místní krajinu z docela jiného úhlu. V okolních vesnicích se tradují pověsti, které mají nějaké společné jádro, zdá se, že naznačují cosi tušeného, co uvízlo v kolektivním podvědomí zdejších obyvatel. - 95 -

Začněme od příběhu časově nejmladšího, spadajícího kamsi do sklonku baroka. Vypráví o starém výměnkáři Šimkovi ze Lhoty pod Džbánem, o němž se říkalo, že umí čarovat. Jednou šel jakýsi soused kolem lesa na Rovině a uviděl tady Šimka, který dělal vysekávku. Nakládal na vůz jen pěkné kusy dřeva a větve házel na hromadu na kraji hvozdu. Soused se ptal, co bude Šimek s tou hromadou dělat, a ten odpověděl, zeji spálí. Soused ho varoval, aby nepodpálil les. Šimek se jen zasmál. „To se nemůže stát, mě oheň poslouchá!" A aby dokázal svá slova, okamžitě suchou hromadu podpálil. Když se oheň pořádně rozhořel, obešel ho Simek třikrát v kruhu, ve směru hodinových ručiček. Plameny začaly slábnout, byly menší a menší, až úplně zhasly. Soused na to koukal s otevřenou pusou. Ale to ještě nebylo všechno. Šimek začal obcházet hromadu v opačném směru - a hned plameny vyšlehly ze žhavého popela a za chvíli hranice znovu mocně plápolala... Možná to byl nějaký staříkův eskamotérský trik... Ale jak si vysvětlit pověst o ohnivém ptáku, prý bažantovi, který se tak blýskal, až se zdálo, že z jeho peří srší jiskry. Mnozí lidé se ho snažili chytit, ale on jim vždy hravě vyklouzl a bylo slyšet zvláštní, škodolibý, nelidský smích. Hajný mnohokrát po bažantovi vystřelil, ale pokaždé chybil, ačkoliv byl jinak vynikající střelec. Věřilo se, že je to rarášek, vtělení ďábelského démona. Až jednou na velkém honu, jehož se zúčastnil i kounovský farář, se stala zvláštní věc. Opět se vynořil ohnivý pták a provokoval svým chechtotem. Nikdo ho nemohl zasáhnout, až teprve když farář, nejhorší střelec ze všech, vypálil jen tak nazdařbůh, rudý bažant bezmocně spadl do mlází - a bylo ticho. Všem bylo rázem jasné, že záhadný opeřenec mohl být skolen jen rukou posvěceného kněze. Jenže mrtvého ptáka nemohl hajný najít, i když houštinu prohledával se psem křížem krážem. Teprve v zimě, když se na Rovině prosekávaly houštiny a lesní dělníci přišli do míst, kde bažant zapadl do mlází, objevili tam v zemi velkou díru, jejíž okraj byl zčernalý jakoby od velkého žáru. Na její dno nedokázali dosáhnout ani dlouhou tyčí. Když to hajný uviděl, řekl: „Tudy vjel ten rarášek zpátky do pekla!" Potom nechal otvor ucpat kamením a prstí, aby se ďáblík už nemohl na Rovinu vrátit. Nejhlouběji do minulosti sahá vyprávění o strašném drakovi, který přilétal odněkud z masivu Džbánu a útočil na osady na jeho úpatí. Měl planoucí oči, z tlamy mu šlehal oheň a z nozder stoupal dým. Jeho přepady přicházely v poledne nebo o půlnoci - tedy na předělech času! (Ostatně samo řecké slovo „dracon" znamená „stále bdící" nebo „spící s otevřenýma - 96 -

očima".) Už dlouho předtím však děsil drak obyvatele podžbánských vesnic pronikavým hvízdáním, jímž ohlašoval svůj příchod. Nakonec ho ve vsi Hředlích sestřelil hajný, který se schoval na vrcholu kostelní věže a do pušky nabil posvěcenou stříbrnou kuli. Martin Stejskal ve své encyklopedii pověstí Labyrintem tajemna uvádí domněnku, že s podobou ohnivého draka byly spojovány vpády loupících nepřátel, kteří zapalovali vesnice, a ono hvízdání bylo varovným signálem strážců hranic, takzvaných venátorů. Právě po vrcholech Džbánu probíhala totiž kdysi hranice mezi Čechy a Lučany, takže pověst by mohla mít dávné kořeny, sahající až do období „luckých válek". Domnívám se, že může mít kořeny ještě dávnější. Právě od osady Hředle, z míst, kde byla nalezena čtveřice kamenných kruhů, vychází letní slunovratová linie, míjí stará hradiště se sugestivními názvy Perun a Džbán, pokračuje přes kamenné řady na vrchu Rovině, přes řadu a kamenný kruh na Špičáku, přes kamenné řady v prudkém svahu u Nečemic - a končí v kamenném seskupení u Klučku. Slunovratová linie - cesta ohnivého draka... Když si uvědomíme, že období letního slunovratu bylo téměř ve všech kulturách spojeno s konáním ohňových rituálů, že ještě nedávno se tuto noc zapalovaly na všech kopcích svatojánské ohně, začíná to do sebe zapadat jako kolečka hodinového stroje. Stačí ještě doplnit poznatek archeologů, kteří mezi kounovskými řadami nacházeli stopy četných dávných ohnišť. Dovedu si živě představit tajemnou monumentalitu ohňů, planoucích v kamenných koridorech. Skeptici namítají, že zmíněná slunovratová linie neprotíná objekty v jejich geometrických středech ani v žádném výrazném bodě. Chybí tu nějaké zaměřovači prvky... Opravdu chybí? Pořád hledáme mušku a hledí, hrot a vizír. Ale co když tuto funkci plnily právě kamenné kruhy? Předpokládejme, že to byly prostory vymezené pro rozdělávání velkých ohňů. Astronomicky dokonale zaměřené prostory! Představme si shromáždění na „posvátném poli", které hledí k určitému místu na obzoru, kde plane mohutný oheň. Zapadající slunce klesá k této hořící hranici, až s ní splyne, zdánlivě se vnoří do jejích plamenů. Pro všechny přítomné Slunce právě vstoupilo do ohně, aby zůstalo v této podobě na zemi uprostřed svých ctitelů. Nastal čas k zahájení slavnosti. Není divu, že džbánského draka bylo možno zastřelit pouze posvěcenou kulkou z kostelní věže. Vždyť právě křesťanská církev nemilosrdně bojovala proti pohanským přírodním kultům a často je spojovala se symbolem draka. - 97 -

Na tomto kameni je názorně vidět, že je záměrně stavěn na užší hranu ve směru linie - 98 -

Mohly být kounovské řady pohřebištěm? Pokusme se na základě toho, co jsme si zatím řekli, vytvořit představu, jak mohly kounovské řady původně vypadat. Nacházely se zde různě dlouhé linie svisle zapuštěných křemencových stél, zachovávajících určité odstupy jedna od druhé. Tedy něco, co můžeme dodnes vidět na proslulých menhirových polích v okolí Carnaku. Ale naše řady měly jednu „specialitu" navíc! Určité skupiny menhirových řad byly od těch sousedních odděleny souběžnými zídkami, stavěnými z drobných, nasucho kladených kamenů. Tyto zídky měly spíše symbolický než ochranný význam. Co vyčleňovaly? Dá se říct, že tato vnější podoba připomíná hřbitov, dokonce dost novodobý. Podle dalších nálezů z různých částí Evropy, ale i na základě dochovaných záznamů antických autorů o životě Keltů, lze soudit, že takzvaná „řadová pohřebiště" byla členěna podle jednotlivých rodů a rodin. Souvislá, jedním směrem postupující řada hrobů tedy vyjadřovala jednu rodovou (patriarchální - mužskou) linii od předků k potomkům. Můžeme si docela dobře představit, že za každého nově zemřelého byl přidán nový kámen, a tak legendární prapředek zůstával čím dál víc vzdálen na „startovním místě" kamenné řady. Kterým směrem se postupovalo, lze už jen těžko odhadnout. Pohřební teorií by se dala dobře vysvětlit i nestejná délka řad a množství umístěných kamenů, které je pro deklarované astronomické a kalendářní účely nadbytečné. A také různá velikost kamenů; význačnější osobnosti odpovídal větší kámen... Dokonce i orientace severojižním směrem bývala typická pro raně keltské etnikum - tady je ovšem zádrhel. Kvůli malým odstupům mezi kameny na pláni Roviny by se zde muselo předpokládat, že kameny jsou umístěny u hlav zemřelých, jejichž těla jsou orientována ve východozápadním směru. Samozřejmě že pojetí řad jako pohřebiště nijak nevylučuje jejich astronomické funkce. Ba právě naopak, ty jsou pro styk s mrtvými důležitější než některými badateli předpokládané určování doby setí a zemědělských prací (což je nesmysl, k tomu tehdejší rolníci nepotřebovali tak nákladné stavby). Šlo o rituály, které měly zachovávat kontinuitu světa, řád vesmíru, pokračování rodu (řada kamenů) a cyklus roku, cyklus vracejícího se Slunce (kruh kamenů). A kde jinde zjišťovat například datum podzimního svátku (pozdějšího samhainu), kdy do světa živých přicházejí nebožtíci - než přímo na místě jejich věčného odpočinku? Mrtví tehdy - 99 -

„nepřebývali" daleko od lidí, ale jejich duše setrvávaly na určených místech: v hrobkách, v kamenech, ve stromech, v jeskyních, v horách, nebo přímo... Ne, to, co mě teď napadlo, ještě ne-řeknu, dokud pro svou úvahu nenajdu další důkazy. Velmi zajímavý mi připadá i pomístní název „V lebkách", který se pro území kamenných řad na Rovině užíval údajně ještě počátkem našeho století. Bez nějakého racionálního jádra mohlo takové pojmenování těžko vzniknout. Byly zde kdysi při polních pracích vyorány nějaké kosti a lebky? Žádná zpráva se o tom nedochovala. Celá teorie má jednu zásadní slabinu. Archeologický průzkum neobjevil kolem kamenů sebemenší náznak nějakého hrobu! Vyskytlo se mínění, že by snad mohlo jít o pohřebiště symbolické, o památníky bojovníků, kteří zahynuli v cizině. Je zajímavé, jak krkolomné spekulace někteří badatelé vymýšlejí, místo toho, aby hledali poučení v jiných, zdánlivě nesouvisejících oblastech, jakou je například národopis - etnografie. Pokud vím, tak zatím nikdo, kdo psal o tajemství menhirů, nepřipomněl, že stavitelé těchto pravěkých památníků stále žijí a stále provádějí původní rituály se vztyčovanými kameny. Je to kmen Sórů, kteří obývají indické džungle a připomínají svou tmavou pletí černochy. Nuže, tito Sórové své mrtvé spalují. Přečtěme si, co o tom píše Brian Leigh Molyneaux v knize Tajemné kulty a rituály: Hned po kremaci obklopí misku s popelem zemřelého kruhem drobných bílých kamenů a vztyčí nad ním napodobeninu chýše na dřevěných sloupech. Lidé se bojí přiblížit k tomuto dočasnému příbytku, protože nebožtík je ještě nebezpečným duchem s upírskými sklony. Uctívaným a plnoprávným předkem se stane teprve po provedení složitého obřadu. Vyvrcholením obřadu je vztyčení nového kamene v rodové skupině pamětních kamenů. Napřed rodina na ležícím kameni jako na stole připraví hostinu. Nebožtík jí symbolicky s nimi. Pak do předem vykopané jámy vsypou popel zemřelého, rozdrcený na jemný prášek, zalijí ho kvašeným ovocným vínem a vypustí tam krev buvola, kterého nad jámou podříznou. Pak nasyceného ducha rychle přiklopí kamenem, jehož konec vsunou do jámy, pomocí provazů vztyčí do svislé polohy a zem kolem pečlivě utěsní drobnějšími kameny a udusají. Jménem zemřelého pojmenují novorozené dítě. Také kámen od té chvíle nese jméno mrtvého a je považován za jeho vtělení. Ve výroční svátky je napájen -poléván mlékem, alkoholem a krví. - 100 -

Při závažných rozhodnutích se chodí ke kamenům předků pro radu a věštbu. Jestliže by pohřební rituály na vrchu Rovině probíhaly podobným způsobem, pak mohly být kamenné řady pohřebištěm - a přesto archeologové nikdy nenajdou ani kostičku! Máme tedy tajemství kounovských řad vyřešeno? Ještě zdaleka ne! Vyskytují se tu totiž další záhadné souvislosti...

Podivné hradiště Jak vyplývá z hojných povrchových nálezů, nejbližší okolí Roviny bylo osídleno takřka nepřetržitě již od paleolitu. S tím ostře kontrastuje naprosto nepatrný nálezový materiál z vlastní plochy kamenných řad. Jako by tu byla záměrně „udržována čistota". I to by mohlo být nepřímým důkazem pro tvrzení, že šlo o posvátný prostor, kam byl přístup omezen přísnými tabu. My také neodhazujeme odpadky v kostele! Přitom se kounovské kamenné řady nacházejí v centru soustavy hradišť, která svědčí o jakémsi mimořádném významu této oblasti pro naše dávné předky - k nejvýznamnějším opevněným bodům v okolí patřily Džbán, Dřevíc, Výrov, Markvarec a Louštín, k nimž lze pravděpodobně přičíst také Bor a Pravdu. Úplně nejblíž, necelý kilometr od kounovských řad, na výběžku hory směřujícím k severovýchodu, leží takzvané „hradiště Rovina". Dochovaly se zde valy (původně 3 metry vysoké) a příkopy vymezující poměrně velký prostor osmi hektarů, chráněný ze tří stran příkrými srázy. Archeologický průzkum hradiště na Rovině provádělo v roce 1969 pražské Národní muzeum pod vedením M. Slabiny a v letech 1966-67 se této lokalitě důkladně věnoval J. Waldhauser, archeolog Krajského muzea v Teplicích. Zjistil, že místo bylo upravováno již v eneolitu, jeho dnešní podoba je však pozůstatkem činnosti protokeltských obyvatel z doby halštatské (6. stol. př. n. 1.). Zničeno bylo násilně kolem roku 500 př. n. 1. Dokládají to kromě datovaných zlomků keramiky (nádoby zdobené vzorem z drobných trojúhelníčků) a nástrojů (bronzový nůž) i stopy požáru a destrukce opevnění. Poslední odpor obránců objektu ilustrují muniční zásoby nalezené v troskách valu - hromady přitesaných opukových valounků, určených ke střelbě z praků. - 101 -

Přes nesporné výsledky výzkumu zůstává „hradiště na Rovině" obestřeno závojem záhad. Uvnitř valů nebyla nalezena jediná stopa po nějakém sídlištním objektu! Jako by obránci chránili prázdný prostor... Obdélníkový obrys valů připomíná pozdější keltské svatyně, známé jako nemeton. Z toho archeologové usuzují, že hradiště nesloužilo jako obytné, ale mohlo hrát nějakou roli při konání kultovních obřadů. Fungovalo nepřetržitě přes dva tisíce let. Pro srovnání si představme, co bylo před dvěma tisíci lety na místě naší dnešní metropole Prahy! Samozřejmě se okamžitě nabízí otázka: jaký byl vztah tajemného objektu k nedalekým kamenným řadám? Při pohledu na mapu zjistíme překvapivou věc: když si protáhneme linie směřování kounovských řad směrem na sever, protnou úhlopříčně obdélník hradiště. Mělo to nějaký význam? Každopádně tu máme druhý posvátný objekt. Co skrýval? Opravdu je zcela prázdný? Není něco pod ním, ještě hlouběji, než kam dosáhly rýče archeologů? Tuhle otázku kladu zcela záměrně. V Kounově a okolí jsou totiž rozšířeny pověsti, které zatím pátrače po tajemství kounovských řad příliš nezajímaly, neboť s nimi na první pohled nemají nic společného. Vyprávějí o podzemních chodbách, jimiž je prý vrch Rovina provrtán skrz naskrz. V době třicetileté války i později se prý vesničané ve zdejším podzemí úspěšně skrývali před nepřátelskými žoldáky. Nejsou to jen báchorky; je doloženo, že těžba opuky se tu prováděla i štolovým způsobem. Vchody některých zavalených štol jsou ještě na bocích stolové hory Roviny zřetelné. Nejvíce je těžbou poničena právě severozápadní strana kultovního hradiště. Devastace není však jen dílem samotného člověka... Zajímavé svědectví o „hradišti na Rovině" zaznamenal na počátku nového tisíciletí geolog Václav Cílek: Okraje planiny jsou mimořádným způsobem postiženy kernými sesuvy. Deska pískovců a opuk se zahořuje do podložních jílů a v podobě 20-30 m širokých ker a pruhů sjíždí do údolí. Na hradišti stráženém kounovskými řadami se opět začíná trhat zem a západní svah obnažuje sesuvnou jizvu. Kra, která se postupně odlučuje od planiny, vytvořila jakousi propástku rýhu asi 20 m dlouhou, která je v nejhlubší části hluboká pět metrů, ale široká jen asi metr. Vznikla zde drobná skalní branka a jeskyňka z navaleného kamení. Nebudu popisovat místní pseudokras. Stačí, když řeknu, že na tomto prastarém, možná posvátném a jistě kdysi dobře stráženém místě se otevřela země, vchod ke kořenům světa je obnažený a obrazy vystupují z podsvětí. - 102 -

To je až mrazivý výrok, který by člověk od „seriózního" vědce nečekal. Pravda, Cílek je vědec s duší mystika a filozofa, který se ke svým mnohdy nekonvenčním názorům dostal tím, že se pohybuje častěji v terénu než v pracovně, že vlezl do všech možných (i nemožných!) děr a osobně si ohmatal každou skálu. Ví tedy dobře, jak podivné pocity se člověka v hlubinách někdy zmocňují. Zaznamenal sen jednoho kolegy, se kterým se spouštěli do oné nebezpečné trhliny na „hradišti Rovina". V noci, když přespávali ve stanu v areálu hradiště, se kolegovi zdálo, že se do trhliny vrátil a prošel skrze ní jako tunelem do nějakého podzimního lesa. Pod skalním převisem tam spatřil tábor nějakých drobných hnědých lidí, oblečených jen ve zvířecích kůžích. Vtom se z lesa vynořil ohromný los. Zastavil se před námi. Má oči kouzelníka, velké, ironické, vědoucí. Mohly by námi proniknout, ale nestojíme mu za to. Pak pohodí hlavou a zezadu je vidět, že má ještě jednu tvář, ale ta je zakryta dřevěnou maskou, připoutanou koženými řemínky. Maska je kulatá jako maska Měsíce a za ní je tušit bytost z rodu Cernunova nebo z vidění svatého Huberta. Proč nikdo neřekl, že Hubertovi se vlastně zjevil jelení bůh? Jsem dobrým způsobem otřesen a část mé vnitřní geometrie se musí znovu vytvořit. Okamžitě mě napadla souvislost s Božím a Hubertovým kamenem na Jesenicku, kde jsem si také uvědomil přítomnost jakéhosi mimořádného jelena, či lépe řečeno Jeleního ducha". Jsou tyto podivné vize nějakým odrazem původních rituálů, které se u kamenů konávaly? Těžko říct. Každopádně cosi naznačují. Ze všeho, co jsme si tu řekli, vyplývá, že kounovské řady jsou jakýmsi předpolím pravěkého „hradiště" a jsou s ním nepochybně funkčně spojeny. Málokdo však ví, že v oblasti vrchu Rovina existuje ještě třetí záhadná svatyně!

Zaklínal sv. Vojtěch kounovské řady? V prostoru jižné od hradiště a západně od kamenných řad, v jakési úžlabině mezi vlastní Rovinou a jejím západním, trochu vyvýšeným výběžkem zvaným Písečná, se skrývá chátrající poutní kostelík sv. Vojtěcha. Dnešní podoba stavby je sice barokní, má však všechny rysy původní románské dispozice; ve stěnách najdeme dokonce zazděné zbytky - 103 -

původní rotundové apsidy z kvádříkového opukového kamene. Historické záznamy o důvodech a době založení kostela mlčí. Zato lidová tradice vypráví, jak přišel do tohoto kraje sv. Vojtěch v době, kdy se vracel poprvé z Říma do Čech. Právě tehdy byl prý kraj pod Rovinou sužován hrozným, mnohaletým suchem. Sv. Vojtěch se na místě, kde dnes stojí kaple, modlil a toužebně očekávaný déšť opravdu přišel. Myslím, že zde leží významný klíč k pochopení funkce kounovských řad. Celá řada legend o sv. Vojtěchu se váže k vodě, dešti, studánkám - ale také k osamělým skalkám a kamenům! Na mnoha místech Čech jsou na „posvátných" kamenech „zachovány" otisky Vojtěchových stop, kolen či celé postavy. Někteří badatelé se domnívají, že Vojtěch tzv. ulehnutím na kámen christianizoval místa pohanských kultů. Aleš Česal ve své knize Tajemná síla země píše o legendárním přivolání vláhy sv. Vojtěchem na Zelenou horu, kde se modlil na kameni, dodnes ukrytém v zámecké kapli: Že by sv. Vojtěch na Zelené hoře využil starodávný megalitický komplex, zaktivizoval ho a tím způsobil déšť? ... Osobně jsem přesvědčen, že sv. Vojtěch nekonal zázraky, spíše byl dědicem dávného vědění, které chápal a uměl využít. Blahodárná vláha pro žíznící pole. A pole kamenů, sázených do podivuhodných řad... Tuším, že jsme blízko zajímavého řešení. Legenda o příchodu sv. Vojtěcha na horu Rovinu, aby zde vyprosil déšť a požehnání pro celý poddžbánský kraj, jako by naznačovala původní funkci hradiště i kamenných řad na pláni Roviny. Domnívám se, že kounovské řady byly spojeny s rituálem „posvátného pole", na němž jsou do brázd „sázeny" kameny. Připomeňme objev archeologů, že kameny byly vsazovány do předem vyrytého, asi 30 centimetrů hlubokého žlábku a pak k nim byla zemina přihrnuta na způsob valu. Pole osázené kameny mohlo být považováno za jakousi „matrici plodnosti", věčný model budoucí úrody. Na posvátném poli mohly být vítány návraty Slunce (astronomická, kalendářní role), každý kámen mohl též znamenat jednoho zemřelého předka a každá řada označovat jeden rod (role v kultu mrtvých, kde zemřelí jsou často bráni jako přímluvci za budoucí úrodu, neboť přebývají v Matce Zemi, která plodí obilí) - a současně možná byly na tomto poli konány rituály „meteorologické", spojené s přivoláváním deště v době sucha, případně se zažehnáváním - 104 -

bouří a krupobití ohrožujících úrodu. Pole osázené kameny je totiž nezničitelné... Nedaleké hradiště mohlo být novodobější verzí stejného pole, nebo spíše jeho pozdějším doplňkem. A tou třetí, nejposlednější „variantou na stejné téma" byla patrně křesťanská svatyně sv. Vojtěcha, kolem níž vznikla osada, doložená ještě ve 14. století. Její název jako by mnohé napovídal - Rychle-by. Když si uvědomíme, v jakých slovech se vyskytuje počáteční slabika „ry" - rytí, rýsování, rýpání - vidíme, že to vždy znamená tvoření rýhy, zahloubení; z toho se dá odvodit představa „chlebů sázených do řady, do rýhy v zemi", kamenných chlebů na pláni Roviny, na tomto poli vyzdviženém k nebi! Středověká ves zanikla, zmizela i poustevna, která stála v těchto místech ještě v 18. století, okolí zarostlo lesem. Jenom utváření terénu napovídá, že pod kostelem kdysi býval pramen, odkud voda odtékala dosud znatelným korytem dolů do polí. A vysoko nad kostelem, na pláni Roviny, se v lese skrývají poslední zbytky pradávného „kamenného pole". Přes propast věků nám přinášejí záhadný vzkaz našich předchůdců. Porozumíme mu?

- 105 -

PŘICHÁZÍ ČAS KAMENE Když jsem projížděl rakouským krajem Waldviertel, oblastí plnou bizarních žulových balvanů, která leží těsně při naší hranici, překvapilo mě, jaký vztah mají zdejší lidé ke kamennému odkazu předků. Rakušané znovu obnovili poutní stezky, vydávají podrobné mapy a průvodce po posvátných kamenech, scházejí se u menhirů a viklanů k výročním slavnostem - ale také vztyčují kameny nové, staví si kruhy a linie z kamenů na svých dvorcích a zahradách. Vrcholným dílem novodobého „megalitického obrození" je Grosse Bazilika, kterou sestavil v roce 1994 sochař Franz Otzant na louce u městečka Waidhofenu z 97 přírodně tvarovaných kamenů. S určitým zpožděním dorazil zájem o kameny i do Cech. Snad k objasnění některých souvislostí dopomůže zájemcům i tato knížka. Chtěl bych ji zakončit slovy „mystického geologa" Václava Cílka: Po celých Cechách lidé opět vztyčují kameny. Archeologové z toho budou jednou zoufalí, protože za sto let už nikdo nerozezná pravěký a postmoderní menhir. Chcete-li vztyčit kámen, pohřběte pod ním, prosím, nějaký datovatelný předmět, třeba mince... Tenhle spontánní návrat k mystériu kamenů souvisí s obnovením dávných tajemství. Bohové země se probouzejí, nastává čas změn. Říkám to s radostí a obavami...

- 106 -

POUŽITÁ LITERATURA: Jiří Bílek: Otazníky naší minulosti I.; Knižní klub, Praha2002 Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější; Dokořán, Praha 2002 Aleš Česal: Tajemná síla země; Magazín záhad-speciál č. 2;(Ivo Železný), Praha 2001 Aleš Česal, Otomar Dvořák, Vladimír Mátl: Utajené dějiny Čech; IŽ, Praha 2001 Otomar Dvořák: Cesta k bránám podsvětí (Menhirová pole Carnaku); Magazín záhad č. 7/2001; IŽ, Praha Otomar Dvořák: Tajemná tvář krajiny; nakladatelství U radnice (Václav Kropp), Beroun 2001 Otomar Dvořák: Pole slunečního býka; nakladatelství MH,Beroun 2001 Otomar Dvořák: Strážci posvátných cest; nakladatelství MH,Beroun 2002 Jaroslav Helšus, Antonín Hluštík: Kamenné otazníky aneb Megality v Čechách; nakladatelství Svojtka-Vašut, Praha1991 Pavel Kozák: Místa působení; Archet, České Budějovice 1997 Pavel Kozák: Tajemná místa Prahy; nakl. MH, Beroun 2001 Radan Květ: Základy nauky o starých stezkách; Moravské muzeum Brno 2002 Ivan Mackerle, Jiří Podzimek: Záhady a mystéria – speciál 2/1999; IŽ Praha 1999 Brian Leigh Molyneaux: Tajemné kulty a rituály; Knižní klub,Praha 1996 Naďa Profantová, Martin Profant: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů; Libri, Praha 2000 Karel Sklenář: Hromové klíny a hrnce trpaslíků; Set-out,Praha 1999 Radko Šarič, Petr Štěpánek: České megality; Materna, Praha1999 Bohumil Vurm: Tajné dějiny Čech, Moravy a Slezska I; Eminent, Praha 2002

- 107 -

OBSAH DOBA KAMENNÁ JEŠTĚ NESKONČILA! ..................................... 3 KAPITOLA I KAMENY BOŽSKÉ A ĎÁBELSKÉ ................................................. 7 KAPITOLA II HROB MLUVÍCÍHO KONĚ ............................................................ 33 KAPITOLA III PŘÍBUZNÍ PYRAMID ..................................................................... 40 KAPITOLA IV HLEDÁNÍ ZKAMENĚLCŮ............................................................. 56 KAPITOLA V INTERNET PRAVĚKU.................................................................... 70 KAPITOLA VI OTAZNÍKY NAD „ČESKÝM CARNAKEM“................................ 79 PŘICHÁZÍ ČAS KAMENE ............................................................. 106 POUŽITÁ LITERATURA:.............................................................. 107

- 108 -

OTOMAR DVOŘÁK KAMENNÉ OTAZNÍKY ČESKÉ HISTORIE Obálku s použitím fotografie autora navrhl Milan Sládek. Vydal jako svou čtyřtisící sedmistou šedesátou šestou publikaci Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, spol. s r. o., U Libeňského pivovaru 10, Praha 8, roku 2003. Odpovědný redaktor Vladimír Mátl. Sazbu zhotovilo grafické studio Tanga, U Libeňského pivovaru 10, Praha 8. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, Český Těšín. Knihovna Fantastických fakt (velká řada) Svazek 16

Všechny knižní tituly nakladatelství Ivo Železný si můžete objednat na adrese: Služba čtenářům, DISTRI ŽELEZNÝ, Tuchorazská 17, 282 01 Český Brod tel./fax: 321 620 150, email: [email protected] nebo [email protected] Kompletní knižní produkci nakladatelství IVO ŽELEZNÝ si můžete prohlédnout a objednat také na naší webové stránce www.iz.cz Knihkupci si mohou objednat na adrese: DISTRI ŽELEZNÝ, Na Járově 2, 130 00 Praha 3, (telefon/fax: 284 861 618; 284 816 968; e-mail: [email protected]).

- 109 -