125 60
Czech Pages 53 [58] Year 1992
Tichá hodinka aneb O umění modlit se
1992
VYDAVATELSTVÍ KŘESŤANSKÝCH SBORŮ OSTRAVA
ISBN 80-85237-25-3
Obsah
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII.
Vědomí Boží přítomnosti............................................. 5 Ochota k pokání........................................................... 7 Upřímnost.....................................................................9 Víra ve vyslyšení...................................................... 13 Vroucnost a konkrétnost.......................................... 16 Citová vřelost............................................................ 20 Vážnost...................................................................... 23 Modlitební únava...................................................... 28 Modlitební spěch ..................................................... 32 Modlitební povzdechy.............................................. 36 Pomoc Ducha svátého při modlitbě..........................41 Kristus v modlitbě..................................................... 45 Přibližujme se k Bohu............................................... 49 Můj tichý pokojík........................................................ 52
3
Předmluva německého vydavatele S lítostí konštatujeme, že největší nedostatek, Jímž trpí sou časný duchovní život člověka, Je nesprávné chápání modlitby spojené s nechutí, s níž k nim přistupujíJednotlivci i celé sbory křesťanů. Důsledkem tohoto neblahého stavu Jsou sporá ví tězství v každodenním životě, chabá svědectví vydávaná o Pá nu Ježíši a nepatrný duchovní růst. Proto Jsme se rozhodli k novému vydání a citlivému přepra cování této starodávné příručky, která hovoří od srdce k srdci, a přáli bychom si, aby se stala vítaným vodítkem pro mnohé křesťany a pro všecky hledající duše. Knížka seznamuje čtenáře prostým, střízlivým, ale zároveň i podnětným způso bem s vysokou hodnotou skrytého obecenství s Bohem a na bádá ho ke stále těsnějšímu modlitebnímu sbližování s milu jícím nebeským Otcem. Kéž by si náš drahý Pán použil těch dávných výpovědí, JežJsme alespoň zčásti ponechali v jejich původním znění, k prohloubení radosti z modlitby za zavřenými dveřmi pokojíka a k novému posílení obecenství s Ním.
Dillenburg, květen 1979 Křesťanská vydavatelská společnost Dieter Boddenberg
4
I. Vědomí Boží přítomnosti "Ó bych věděl, kde ho najiti."
Job 23,3
"Kdyby nebyl Bůh řekl: 'Blahoslavení, kteří lačněji,’ opravdu bych nevěděl, co Jiného by mohlo slabým křesťanům bránit v tom, aby nepropadali vždy znovu zoufalství. Vždyť potřeba intenzivního obecenství s Bohem a touha po Něm Jsou často moje Jediné, co z ’náboženských citů’ vnímám." Tímto postesknutím duchovně žijícího muže se vydralo na povrch to, co Je už od Jobových dob tak typické pro všechna probuzená srdce. Jak často na sebe v našem nitru upozorňuje pocit odloučenosti od Boha. Když Je naše služba navenek bez kazu, nelze hovořit o pocitu Boží přítomnosti projevujícím se vítanou, ničím nenarušovanou radostí. Cožpak ve svém poko jíku netrávíme celé hodiny s tísnivým vědomím, že své mod litební zápolení neprožíváme dost intenzívně? Což nám tak často nechybějí, Jak to řekl Georg Herbert, slova, která by tryskala z hloubi srdce? Nejen že nás modlitby nepovznášejí k trůnu milosti, ale neposkytují nám ani nezbytný vnitřní pokoj. Nedostavuje se vědomí důvěrného obecenství s Bohem. Fádnost takové pobožnosti se velmi podobá mrtvému klidu moře za bezvětří. Srdce Jednotvárně těká na povrchu všech těch velkých myšlenek o Bohu, o Kristu, o nebi, o věčnosti, právě tak Jako "namalovaná loď na namalovaném moři". Takové zkušenosti Jsou až úděsné ve srovnání se zážitky některých křesťanů, jejichž obecenství s Bohem Je usku tečněním biblického pojmu života skrytého v Kristu. O severoamerickém křesťanovi Pausonovi se dočítáme, že Jeho duch chvílemi přímo ztrácel kontakt s okolním světem, když přemýšlel o Bohu v Jeho slávě, která ho na trůnu milosti obklopuje Jako moře světel. O věřícím americkém básníkovi Cowperovt čteme, že v Jednom z mála světlých okamžiků svého náboženského života prožil při modlitbě Boží přítomnost tak mocně, že by ho byla ta vlna duchovní blaženosti připravila bezmála o život, kdyby se mu nebylo dostalo mimořádné síly. 5
Když bratr Tennent Jednou při své vroucí modlitbě padl před Bohem na tvář, zjevil se Bůh jeho duši mocným způsobem: V dalším průběhu modlitby se změnil jas tohoto zjevení v tak intenzívní bolest, že musel úpěnlivě prosit Boha, aby ho ušetřil dalšího zjevení sué slávy výkřikem: "Uzří tě služebník tvůj, aby živ zůstal?" Na jiném místě se dočítáme o nádherných chvílích, které Američan Edwards trávil na březích řeky Hudson (čti hadzn) v tichém obecenství s Bohem a přímo slyšímejeho vlastní líčení jedinečného pocitu Kristovy přítomnosti, jejž musel přirovnat k poklidné, lahodné odloučenosti duše ode všech pozemských záležitostí. Jindy to byl jakýsi druh vidění, jemuž se oddával jen v horách, či někde na samotě, daleko od každé lidské bytosti v úzkém obecenství s Kristem a ve šťastném Božím vytržení. Čteme-li o takových plodech lidských modliteb, připomínáme si bezděky proměnění našeho Pána, o němž je napsáno, že "když se modlil, zářil jeho obličej jako slunce a jeho oděv byl bílý jako sníh". Kdo z nás by se necítil pokořen, srovná-li s tím vlastní zážitky? Nedere se nám pak bezděky na rty Jobovo postesknutí: "Ó bych věděl, kde ho najiti...?" Podrobíme-li upřímné sebekritice svůj běžný způsob rozho voru s Bohem, musíme nutně zjistit, že často téměř vůbec neodpovídá skutečnému stavu našeho srdce. Srovnáme-li si to s radostí, jíž se taková modlitební mluva projevuje, musíme si (s hanbou) přiznat, že po tom všem, co o ní víme, pro nás bývá spíše svízelnou povinností než po žehnanou výsadou. Kdybychom se pokusili zjistit, jaký užitek nám taková "povinnost" přináší, zděsili bychom se při pohledu na zanedba telné jadérko, které v oklamaném srdci zanechá jeho odpadlá slupka. Proč se vlastně modlíme? Jaký jiný užitek odvozujeme často z modlitby, ne-li ten, že jí konejšíme obžaloby vlastního svědomí, kterých se jinak nedovedeme a nemůžeme zbavit. Nebo se snad modlitbou dokonce "zuby nehty" bráníme ne úprosné moci návyku?
6
II. Ochota k pokání "Nebo Jaká jest naděje pokrytce... Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh?" Job 27,8-9
Hříšník, který není ochoten činit pokání, se také nikdy ne modlí. Nenachází ve svém nitru svátou touhu, svátou lásku, svátou radost, svátou důvěru. Nemá v sobě ani špetku oné Jednoduché Davidovy přirozenosti, v níž by vyslovil přání: "Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitř nostech mých!" Nic ho nepudí k obecenství s Bohem. Celá modlitební atmosféra na něho tudíž působí cize. Ale i když se do ní na nějakou dobu přece Jen přenese a vnutí svému duchu formu pobožnosti, nemůže v tom stavu dlouho zůstat. Cítí se v něm Jako ve vzduchoprázdnu. Je Jednou ze zvláštností po zemského života, že člověk postrádá Jakékoliv přímé viditelné či slyšitelné vnímání Boha. Zdá se nám, Jako bychom byli odloučeni od všeho ostatního stvoření a izolováni od onoho zvláštního života v Boží přítomnosti, v němž přebývají andělé a v němž dnem i nocí chválí Boha všichni zesnulí svati. Nevi díme Ho v ohni, neslyšíme Ho ve větru, necítíme Ho v tem notách. Ještě hůře však pocituje Boží skrytost přirozené srdce člověka, který neprožil znovuzrození. Duševní obzor takového lidského tvora Je duchovním Božím zjevením uzavřen. Taková duše se ze svého Boha nemůže radovat, protože Ho nevidí oči ma víry, protože Ho nevidí Jako živého Boha, který Je Jí blízký, ale Jako někoho, kdo nemá nejmenší vztah k její existenci a ke smyslu jejího života (to Jen v tom nejlepším případě). To Jediné, co může vyburcovat hříšníka, který není ochoten činit pokání. Je setkání s Bohem Jakožto "ohněm spalujícím". Jinak pocituje hříšník buď Jen přemíru velkého strachu nebo zloby. Jestliže se mu podaří utlumit svou bázeň před Bohem, Je mu modlitba na obtíž. Jestliže pak bázeň přemůže jeho lhostejnost vůči Bohu, stane se mu modlitba utrpením. Lahodné tóny flétny bývají pro uši slabomyslného stejným utrpením Jako pronikavé tóny trubky. Vysvětluje se to tak, že 7
melodické tóny duchovního hrobu slabomyslných, vyvolávají představu temných, avšak strhujících ozvěn vyššího života. S nimi je takto postižený duch Jaksi pokřiveně, rozhodně však ne sympaticky spřízněn, a tím na něho Jako hrozný sen doléhá vlastní uvědomovaná omezenost. Stejně tak může být mod litba hříšníka, který není ochoten činit pokání, především trap ná. Modlitba, která není prodchnuta hluboce prožitým pokáním, Je tupou, vlekoucí se bezcitností, nebo samoúčelným trápením ducha. Není tu místo, kde by mohla duše spočinout a zotavit se. Kristovi následovníci si nepočínaji moudře, Jestliže zavírají oči před tím, že trvalý nedostatek radosti z modlitby Je Jednou z nejpovážlivějších slabin jejich života víry. Je logickým projevem vzdalování se od Boha, Jímž hřích postihuje lidi, kteří neprožili Boží obnovující milost. Sebezkoumání provázené upřímnou touhou prožít pravdu, a to celou pravdu, nám může ukázat na další skutečnosti, které nám ozřejmí, že Jsme vzhledem ke své křesťanské naději propadli sebeklamu, který může mít za následek zkázu naší duše v případě, že jej budeme i nadále živit. Apoštol Pavel by nás pak mohl přičíst k těm mnohým, na jejichž adresu píše: "Nyní s pláčem pravím, že Jsou nepřátelé kříže Kristova."
8
III. Upřímnost "Bychť byl patřil k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán." Žalm 66,18
Často ani nechceme, aby byla naše modlitba vyslyšena. For mální zbožnost není nikdy ošidnější než "duchovní cvičení". Prosíme o požehnání, o nichž víme, že Jsou v souladu s Boží vůlí a namlouváme si, že si Je přejeme. Je tomu tak Jen v ab straktním smyslu. Rozumně uvažující člověk by musel velmi inklinovat ke zlému, kdyby nebyl s to toužit po všech ctnostech alespoň abstraktně. Původní modlitební mluva křestanů si získává naši důvěru, sympatizujeme s její teoretickou hodnotou a nemáme co vytknout síle jejího duchovního náboje. Nabízí se našemu svědomí a našemu intelektu Jako něco, co by mělo být vy jádřením zbožného duchovního pohnutí. Staré formy modliteb Jsou neobyčejně krásné. Posvátné vzpomínky, které Jsou s ni mi spjaty, nás okouzlují Jako vynikající básnická díla zašlých časů. V určitých rozpoloženích mysli nás unášejí do sladkého snění. Avšak v hloubi svého srdce bychom v tomto způsobu radosti viděli raději poezii než zbožnost. Pak se nám ale náhle pohne svědomí a naše sebeuspokojení Je pryč. Tvrzení, že se člověk může splnění svých modliteb obávat, Je převzaté ze života a vcelku pravdivé, i když Je snad na první pohled protismyslné. Velmi horlivý modlitebník může být také nanejvýš neupřím ným prosebníkem. Jakmile totiž opustí výšiny chvályhodného přemýšlení a "přijde sám k sobě", Jak velmi vhodně říkáme, může zjistit, že Jeho vlastní Já, Jeho opravdový charakter, ne jsou podstatou a charakterem prosícího. Jeho pobožnost zdramatičtěla, posvátná atmosféra Jeho tichého pokojíka se ukázala Jako klam, vše kolem se změnilo v němohru. Ve sku tečnosti si vlastně ani nepřál, aby mu Bůh poskytl více než trošku příjemného, zbožného vzrušení. Rozhodně ho nenapadlo, že by prosby obsažené v Jeho mod litbě měly být vetkány do Jeho povahy a že by měly žít v Jeho 9
vědomí. Jestliže někde v té hromadě svých pobožnůstkářských klišé pohřbil své křesťanské srdce, bude si pravdě podobně trpce vyčítat, jakmile zjistí, jaký "rozmazaný obraz" ze své modlitby udělal. Logickým důsledkem vnějškové pobož nosti je sklíčenost. Ukažme si tento rozpor na několika pří kladech. Závistivý křesťan. Abychom mohli zůstat věrni nezbytnostem křesťanského života, nevyhneme se vazbám protikladů. Závi stivý křesťan se modlí k Bohu s prosbou, aby mu propůjčil ušlechtilou a laskavou mysl a svědomí oproštěné od jakékoliv nepřejícnosti. Dostane se přitom do slavnostní nálady a jeho srdce je na straně všech krásných lidských ctností. Modlí se pokorně, jeho slova znějí upřímně, a přece se zaplétá do svého sebeklamu, zakotveného v běžné lidské slabosti, umocněné ještě každodenním návykem! Modli se tak dlouho, dokud se v něm nepohne svědomí, které mu připomene jeho bližní, jejichž úspěšnost v něm vzbuzuje závist, která je, jak říká Šalomoun, "hnisem v kostech". A potom? Ponechá tento předmět své modlitby stranou a pře jde k jinému, který je mimo dosah jeho svědomí. Leč, jakmile se vynoří skrytý hřích, nakupí se kolem něho temná, těžká a stu dená mračna odcizení od Boha a jeho modlitba se začíná čím dál tím více podobat ponurému šumění deště. Ctižádostivý křesťan prosí Boha poníženě, aby mu dal ducha pokory a zbavil ho pýchy a egoismu. Opakuje celníkovu modlitbu a prosí o požehnání pro blahoslavené chudé duchem. Všechny ctnosti, které souvisejí s pokorou, mu připadají přitažlivé a zářivé. Nevidí žádnou překážku až do chvíle, kdy se probudí jeho svědomí, které zničí to zdánlivě dobré v jeho modlitbě a odhalí pod tím doutnající egoismus, který ohrožuje jeho duši. Neučiní-li pak po demaskovaní své neupřímnosti náležité pokání, zakončí svou modlitbu s největší pravdě podobností se zakaboněným čelem a v horečném žalostném rozpolcení sebe sama. Pomstychtivý křesťan se modlí, aby mu Bůh propůjčil laska vého, smířlivého ducha, aby jej životem provázely jen ohle duplnost, shovívavost a trpělivost, aby byl prost vší zloby, hořkosti, všeho záští a rouhání, aby nebyl zlomyslný a aby ho zdobily všecky vlastnosti Ježíše Krista. V okamžiku tohoto duchovního projevu cítí podobně jako francouzský filozof Rousseau (čti rusá, 1712-1778) abstraktní vznešenost duševní
10
velikosti. Nelze pochybovat o vroucnosti Jeho teoretické lásky k vlastnímu ideálu. Už se chystá ospravedlnit svou povzne senou náladu, když vtom se probudí Jeho svědomí, které mu vloží do úst slova "odpust mi, Jakož i Já odpouštím". Ta Jsou výsměchem a smrtelnou ranou Jeho sebeklamu! Jestliže ho pak ani odstrašující účinek Jeho viny nepřiměje k tomu, aby sám sebou opovrhl, stráví tuto modlitební hodinu pravdě podobně tím, že se svým hříchem uzavře hanebný kompromis a bude přitom spoléhat na Boží shovívavost a dobrotivost. Poživačný křestan prosí upřímnými slovy o ducha sebe zapření. Prosí o to , aby směl trpětJako dobrý Kristův bojovník, aby na sebe směl vzít Jeho kříž a aby Ho mohl následovat, aby byl ochoten opustit vše, co má, a stát se bezvýhradným Ježíšovým učedníkem, aby nežil Jen sám sobě, ale napodo boval Toho, který chodil po světě a konal dobro, který se stal chudým, abychom my zbohatli, který plakal nad ztracenými dušemi. Na takové modlitbě nemusí být nic vědomě neupřím ného; Je to spíše projev záliby ve velkých myšlenkách a Ještě větších pocitech, Jež tato modlitební řeč vyjadřuje. Lze říci, že vroucí slova strhávají srdce. Tento přítel požitkářského života přichází na svoji slabost teprve ve chvíli, kdy ho začne svědomí popichovat otázkami Jako: "Žiješ opravdu pro to, oč prosíš?" - "Která tvoje práce pro Krista tě stojí sebezapírání?" - "Vyhledáváš příležitosti k sebezapírání, abys přiváděl duše ke spasení?" - "Jsi ochoten podobat se Tomu, který ’neměl, kde by hlavu složil’?" Pokud tento změkčilý člověk ani po odhalení svého pokry tectví nezatouží po následování Krista ve svém každodenním životě, zůstane v Jeho srdci po dokončení modlitby Jen ubohoučký vzlyk sebeobžaloby. Ale takový Je už člověk, tak se potácíme bez milosti vlastně všichni. Jsme patrně nedobrými znalci vlastních srdcí, Jestliže pod mezní čarou, která odděluje náš sklon k hřešení od hříchů spáchaných, nikdy neobjevíme v cítění či myšlení něco závadného, co na určitý čas naše modlitby nepříznivě ovlivňu je. Sami se usvědčujeme z nepravdivostí ve svých modlitbách, protože, ač Je vyjadřujeme většinou přiměřenými slovy, přece Jen si nepřejeme, aby byly vyslyšeny na úkor naší modly sebelásky. Snad se tento hřích táhl Jako červená nit delšími úseky našeho života. Snad se pohyboval Jako člunek tkalcovského 11
stavu v osnově našeho životního plánu, který naše svědomí nesledovalo tak přísně, Jako nějaký zločin, když Je naše poddanství světu oslepilo Jinak docela počestně vypadající formou. Mezitím nás však tento hřích spoutává stále úžeji, omezuje naši modlitební svobodu, brzdí krevní oběh našeho duchovního života a znecitlivuje nerv naší morální přirozenosti do té míry, že Jsme se nakonec proměnili v klečící mrtvoly. Jestliže takto chápeme modlitbu, pak nedostatek modlitební vroucnosti připisujeme na vrub záměrnému či vůbec nevysvět litelnému skrývání Boha před lidskou duší. Kde máme záruku, nepřihlížíme-li k účinkům fyzických příčin, že si svou vlažnost nezačneme vysvětlovat nějakou Jinou příčinou než bezprávím v samotné duši? Jak to říká starý prorok? - "Není obtíženo ucho Jeho, aby nemohlo slyšett. Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi, aby neslyšel. Čekáme-li na světlo, aj, tma, pakli na blesk, v mrákotách chodíme. Makáme Jako slepí stěnu a Jako bychom žádných očí neměli, šámáme. Urážíme se o poledni Jako v soumrak, u veliké hojnosti podobni Jsme mrtvým." Lze slovy výstižněji a pravdivěji popsat tento Jev náboženské zkušenosti, který nazýváme "skrýváním Boží tváře"? K tomu, aby duše pozbyla své radosti z modliteb, není třeba toho, co nazývá svět velikým hříchem. Modlitba má neobyčejně útlou podstatu. Její ústrojenství možno narušit a její pohyb zbrzdit i zcela bezvýznamnou skrytou příčinou. Duch modlitby Je pro duši totéž, co oko pro tělo. Oko Je totiž postaveno tak důmyslně jemně a Je vybaveno tak citlivým nervem, že Je může hrot Jehly uslzet k smrti.
12
IV. Víra ve vyslyšeni "Nebo jsi statečně zacházel s Bohem i lidmi a přemohls." 1.Mojžíšova 32,28
Nezbytným předpokladem pravé modlitby je neochvějná víra v její vyslyšení. Vycházej z víry apoštolů ve skutečnost vysly šení jejich modliteb, jakožto z moci, která ovlivňuje Boha, jakožto z majetku znovuzrozeného srdce, a pak tvoji modlitbu nebude nikdy možné pokládat za plnění povinností, kterému chybí život! Tento život propůjčí tvému plnění povinností přinejmenším radost z naděje slávy Boží! Vyhlídka, že tak dosáhneš sledovaného cíle, ti vždy vloží do srdce pravý výraz tvé nejniternější touhy. U křesťana, který staví na takové důvěře, se bezděky do stavuje pocit, že sledovaný účel jeho ranních pobožností je prohloubením opravdového života a že si tu nic nenamlouvá, s ničím nežongluje. K Bohu přece nepřistupujeme s prázdnými slovy. Nevyslovujeme před ním beznadějná přání. Spějeme svými modlitbami ke zcela jednoznačnému cíli, jehož dosáh nout chceme a musíme. Astronom, který zaměřuje svůj tele skop k obloze, nemá žádnou opodstatněnou naději, že se mu podaří prozkoumat nekonečný kosmický prostor stejně tak, jako ji nemám já, že proniknu k samotnému Bohu, pozvedám-li ve jménu Ježíše Krista svůj hlas k trůnu milosti. A přece moje často váhavá a nesouvislá slova uvádějí v nebesích do pohybu síly, jejichž skutečný účinek zná jen Bůh a jejž může plnou měrou dešifrovat jen věčnost. "Proto si, ó Pane, dodal tvůj služebník odvahy k této modlitbě." Dobré modlitby se podle jednoho anglického teologa nikdy "nevracejí domů s prázdnýma rukama". Jsem sijist, že se mi buďto dostane toho, oč prosím, nebo toho, oč bych měl prosit. V této souvislosti je velmi pozoruhodné, co vypovídá Bible o skrytém účinku Danielovy modlitby na Boží svetovládu. I když je toto vyprávění srozumitelné i malému dítěti, je málokteré jiné biblické místo tak významné vzhledem k těž kostem, s nimiž se, jak se domníváme, tak často setkáváme. 13
Leží tu před námi v celém svém širokém kontextu Boží plán, Jímž tato síla zasahuje do provádění Jeho vůle. "Ještě pravím, mluvil Jsem při modlitbě," říká prorok, "a muž ten Gabriel rychle přiletěv, dotekl se mne... a řekl: Danieli, pří počátku pokorných proseb tvých vyšlo slovo, a Já Jsem přišel, abych Je oznámil, nebotJsi velmi milý." (Daniel 9,21-23) Což lze živěji vylíčit sílu samotné modlitby až k jejímu skrytému účinku na Boží svetovládu? Sotva se prosba vysloví, zazní povel adreso vaný některému z andělů stojících před tváří Boží: "Běž!" A an děl zaletí rychle ke klečícímu modlitebníkovi, dotkne se ho rukou a ujistí ho, že Je Jeho přání splněno. "Přišel Jsem kvůli tobě. Byl Jsem k tobě poslán, abych tě informoval a posílil. Na cestě Jsem byl pozdržen. Jinak bych ti byl přišel na pomoc dříve. Kníže perského království se mi stavěl Jedenadvacet dní na odpor a podívej se - pomohl mi Michal. Tento archanděl Je můj spojenec ve vyslyšení tvé úpěnlivé prosby. Teď se chci vrátit a pokračovat v boji proti knížeti perského království, který mi chtěl zabránit v příchodu k tobě. Od prvního dne, co si ze srdce přeješ pochopit Boha a co se mu koříš. Jsou tvoje slova vyslyšena a Já Jsem ti to přišel oznámit. Znovu ti říkám: 'Neboj se, muži velmi milý, pokoj tobě!’" Mohla by má výpověď o účinku modlitby na svetovládu Boží zprostředkovat živější a pravdivější představu, než ta, o níž se dočítáme v tomto bib lickém místě knihy proroka Daniele v kapitolách deváté a de sáté? Několikrát Jsem se pokusil představit si průběh vyslyšení modlitby. Snažil Jsem se Ji sledovat od chvíle, kdy vznikla v lid ské mysli a dostala příslušný tvar, do chvíle, kdy pronikla k uším toho, který Ji má a může vyslyšet, a který člověka také stvo řil. Pak Jsem v té cestě v duchu pokračoval a prošel nesčetnými místy v organismu Božího plánu, k němuž tento slabý lidský hlas podle Božího úradku doléhá. Potom Jsem pravou modlitbu doprovodil až k místu, odkud se korunována bohatým požeh náním, Jehož se Jí podle onoho věčného úradku dostalo, z ne beských výšin vrátila. UsilovalJsem o lakovou představu. Jíž tato moc slabé lidské řeči dosahuje svého účelu, aniž by zasadila nějaký úder systému uspořádání světa, ba aniž by změnila směr padajícího listu. Jakého neuspokojivého výsledku však moje omezená schopnost myšlení dosáhla! Jak mlhavé Jsou tyto myšlenky, které vyplývají z pokusu plně prozkoumat modlitbu! Což se s úlevou rádi nevracíme k vel
14
kolepé skutečnosti, že modlitba je součástí arzenálu světa za hvězdami, na niž odpovídá dobrotivý Bůh? Teprve poměrně nedávno se spojenému úsilí vědy, umění a ka pitálu podařilo telegrafické a telefonické spojení východní a západní polokoule. V Boží světovládné říši Je ranní modlitba dítěte mocnější realitou, než všecky obrovské materiální a tech nické vymoženosti těchto posledních let. Uvádí v pohyb ta jemnější, nepostižitelnější a přece samy v sobě uvědomované síly, jejichž hlavni úkol, pokud Jsme schopni to rozpoznat, spočívá ve službě právě tomuto dítěti: "Nebot pravím vám, že andělé jejich v nebesích vždycky hledí na tvář Otce mého, kterýž v nebesích Jest." (Matouš 18,10) Smíme tudíž nakládat s modlitbou, kteráJe realitou, mocí a pod statným prvkem Božího plánu, ve svém každodenním životě Jako z povinností druhého řádu?
15
v. Vroucnost a konkrétnost "Jako jelen rve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože." Žalm 42,2
Naše modlitby bývají marné, protože postrádají dva znaky, které si vzájemně odporují, totiž konkrétnost a vroucnost. A prá vě jimi je podmíněn zájem o modlitbu. Thomas Chalmers (čti toms čálmz) si poznamenal do svého deníku tuto prosbu: "Dej, abych si na každou svou prosbu nalezl příslušnou odpověďjako důkaz komunikace mezi sebou zde na zemi a svým Otcem v nebesích!" Pod vlivem vroucích proseb se člověk zcela spontánně snaží členit tímto způsobem jednotlivé části svých modliteb a jejich Boží odezvu. Člen britského parlamentu sir Fowell Baxton (čti fauel bextn) píše: "Mám-li stísněnou náladu, uchyluji se podle Davidova vzoru k modlitbě. Musím říci, že moje modlitby byly vždycky vyslyšeny, téměř při každé příležitosti se mi dostalo toho, oč jsem prosil. Proto vím, že mohu prosit o vše, čeho se mi ne dostává. U Boha totiž nejsou žádné věci vedlejší, podružné. Jeho ruku lze vidět právě tak v zrníčku prachu na křídle motýla, jako v oku hmyzu, v něžné kráse květiny, v jemných kanálcích, jimiž dostává potravu list a ve stvoření světa se všemi zákony, podle nichž putují po svých drahách planety. Napomenutí ’ve všech věcech prosby vaše známy buďte Bohu!’ chápu doslovně a nemohu dost důrazně prohlásit, nakolikjsou Tnoje modlitby vyslýchány!" Při jiné příležitosti píše své dceři o hlasování, které se v brit ské dolní sněmovně konalo po dokončení rozpravy o osvo bození západní Indie z otroctví, toto: "Co bylo příčinou různosti odevzdaných hlasů? - Kdykoliv jsme měli doma důvod před nést na modlitbě nějaké konkrétní přání, šlo vždy o různost našich pohledů. Vzpomínáš si, dcerunko, jak jsme se kdysi modlili, aby se Bůh svým Duchem ujal v této tak ožehavé záležitosti mého vedení? A jak jsme si tehdy všichni připomněli zaslíbení: ’Nedostáva li se komu z vás moudrosti, žádej ji od Boha... a bude mu dána,’ přičemž jsem držel prst na onom 16
místě Starého zákona, kde Je napsáno: 'U nás není žádné síly před tímto velikým množstvím, které proti nám Jde, i nevíme, co bychom měli činiti, ale oči tvoje Jsou na nás upřeny.’ Na to nám Duch Páně odpověděl: ’Nebojte se velikého tohoto množství, nebot ne vy bojujete, ale Bůh.' Jen se na to místo znovu podívej do mé Bible. Mám Je tam zatrženo. Opravdu si myslím, že příčinou té ráznosti hlasů byla modlitba. Bude mne v tom posilovat vědomí, že Jsme s tím úspěchem počítat nemohli. Cesta, po níž jsme se dali, se nám zdála být správná, a proto Jsme po ní kráčeli slepě a s důvěrou v toho, který ’zná rady srdcí’." Tyto příklady z každodenního života objasňují působení obou sil pravého ducha modlitby, které buď společně přetrvají, nebo musí společně padnout, totiž vroucnosti prosby a Jasné před stavy jejího obsahu. Jesliže si člověk sám u sebe ujasní, oč chce na modlitbě prosit, Je-li plný nepotlačitelné touhy po splnění předmětu své modlitby a Jestliže ho tato touha pudí k tomu, aby si v Bibli vyhledal všechna povzbuzení, která slovo Boží poskytuje v otáz ce modlitby, uvažuje o nich a osvojí si Je tak, že si může pří slušné biblické místo bez obtíží najít, pak se přece nemůže stát, aby si kladl otázku, pročJe pro něho komunikace s Bohem přítěží. Takový člověk musí pociťovat radost alespoň z toho, že svoje toužebné přání, které by mohl Jen stěží potlačit, dostalo konkrétní výraz. Je-li naproti tomu myšlenkový pochod člověka před trůnem milosti neurčitý a Jeho přání Jen velmi vratké, Je stejně neurčitá, nejistá a nedůrazná samotná modlitba. Anglický teolog Jeremiáš Taylor (čti džeremis Tejlor) říká: "Vágnost přednášeného přání Je velikou překážkou vyslyšeni Jinak zbožné modlitby. Modlitba musí být vroucí, vřelá, silná. Jen si, drahý čtenáři, představ, Jakým projevem neúcty vůči BohuJe, prosi li ho někdo o něco, nač sám neklade důraz. Naše modlitby odsuzují naše smýšlení, prosíme-li vlažně a nezú častněně o věc, bez níž bychom museli zahynout, která Je vzácnější než královské koruny, bohatší než námořní kořisti či poklady celého světa!" Biblické příklady modliteb oplývají nepopsatelnou vrouc ností. Jsou to líčení bojů, v nichž Jsou potlačovaná přání spíše naznačena než vyjádřena. Vzpomeň na Jákobův zápas: "Nepustím tě, leč mi požehnáš," na toužebné vyznání Davidova 17
srdce: "U večer i ráno, též i o poledni modlili se a nezbedně volatí budu, až i vyslyší hlas můj," na neodbytnou ůpěnlivost kananejské ženy a Její: "Takt Jest, Pane. Avšak štěňátka Jedí drobty, kteříž padají ze stolů pánů jejich," na vytrvalost Bartimeovu: "Ale on mnohem více volal: Synu Davidův, smiluj se nade mnou," a posléze zvolání našeho Pána Ježíše: "Je-li možné..." Tyto prosby rozhodně mlhavé nejsou. Biblické příklady modliteb Jsou především velmi Jasné a kon krétní. I ty poklidné, uvolněné Jako "Otče náš," obsahují ne mnohá, zato velmi ostře vymezená přání. Nejsou ani zdaleka tak rozmáchlé a upovídané. Jako mnohdy ty naše. Nepletou všechno "páté přes deváté", nevysypávají vše najednou, neobsahují žádné neurčité výrazy, Jsou křišťálově Jasné. Ani malé dítě Je nemusí číst dvakrát, aby Jim porozumělo. Modlitba má být prostřednicí mezi Bohem a srdcem probuzeným k ži votu. Nebere-li proto člověk ohled ani na biblické příklady, ani na stav vlastního srdce a přibližuje se k Bohu s neujasněnými myšlenkami a s vágními prosbami, čím Jiným než nevítaným balastem může být modlitba pro něho a čím Jiným než "ohavností" pro Všemohoucího. Naopak - bylo by zázrakem, kdyby se takový prosebník mohl radovat z výsledků svých modliteb. Nemůže se dočkat úspěchu, nemůže mít radost, protože mu chybí konkrétní předmět, který motivuje vroucnost prosby, a protože mu chybí usilovnosť prosby, která dává tomuto předmětu ostře vyniknout. Nemá v sobě žádnou velikou posvátnou myšlenku, která by cele naplňovala Jeho nitro, která by podněcovala Jeho emoční schopnost, a proto ani žádné hluboké pocity. Jimž by mohl dát při modlitbě výrazný průchod. Nepřikládá ke svým myšlenkám srdce, které se nemá před Bohem z čeho vyznat. Takový člověk se modlí, protože si myslí, že se modlit musí, ne proto, že Je Bohu vděčný za to, že se modlit smí. A právě mezi tímto "muset" a "smět"Je obrovský rozdíl. Nemodlí se totiž Jeho srdce, ale Jen Jeho svědomí. Jeho řeč Je řečí svědomí. Modlí se slovy, která sice mají vyjádřit rozpoložení Jeho srdce, ale ve skutečnostiJe nevyjadřují. Proto u upřímného člověka, Jemuž tato Jasnost a vroucnost přání chybí, nastává situace, kdy musí dostat příval svých citů až do "výše svých rtů", aby se mohl upřímně, dětsky vypovídat vylít celé své srdce. Taková zkušenost, která Je daleka toho, aby při modlitbě 18
nalézala pravou radost, může mít za následek Jen to, že čas strávený v pokojíku představuje pro upřímné lidské svědomí hodiny opakovaného, mučivého pocitu bezmocnosti, hanby a marnosti, nebot při takovém způsobu pobožnosti Je Jeho sebeobžaloba nej intenzivnější a na Jednu vinu navazuje druhá. "Ó, bídný Já člověk, kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti?"
19
VI . Citová vřelost "I řekl učedník ten, kterého miloval Ježíš, Petrovi: Pán jest." Jan 21,7
Jsou křesťané, kteří nepovažují za nutné pěstovat v sobě určitou citovou vřelost. Je pravda, že ne každý věřící se dovede radovat z modlitby tolik Jako někdo Jiný. Ať Je však vrozený sklon k této radostiJakkoliv nepatrný, lze jej rozvíjet. Modlitba Je v podstatě záležitostí ryzího citu. Je projevem citového života, i když ne nezbytně neklidného a bouřlivého, v každém případě však intenzivního. Nejdokonalejší forma takového ci tového života se stává věřícímu životni potřebou. Chceme-li, aby nám modlitba přinesla požehnání, musíme Ji trpělivě procvičovat a musíme také procvičovat cit, Jehož projevem modlitba Je. Pobožnost a zbožnost mají vyvěrat z trvalého a hlubokého vztahu srdce. Je to rozhodně lepší a účinnější, než když se v případě některých zvláštních přání přivádějí do varu - uměle, násilně. Mnozí křesťané, jejichž životní styl Je v ostatních ohledech bezúhonný, s těmito poznámkami nesouhlasí. Nechovají totiž žádná duchovní přání, která by je hnala na kolena. Chybí jim podklad, z něhož by modlitba mohla a měla vyvěrat. Někteří z nás mají víru, která trpí citovými úbytěmi, protože své křes ťanské cítění nepěstují, ale podvyživují. Jen málokteří mají srdce v takovém stavu, že Je proud jejich citů stále živí a pro jevuje se i v nej skrytějších záhybech jejich duše. Člověk spíše přemýšlí než věří. O víře raději mluví než Ji procvičuje a pro žívá. Naše víra bývá příliš klidná, příliš chladná. Velikou myšlenku křesťanského života chápeme více Jasným střízli vým rozumem než celou hloubkou a šířkou srdce. Své střízlivé, rozumové zbožnosti se zásadně nemíníme vzdát. Měli bychom Ji však obohatit nezbytným přídavkem ušlechtilosti, dobrotivosti, laskavosti a zejména milosrdenství. Ale právě toho se často nedostává. Proč Jen Jsou dnešní křes ťané tak ledově chladní!? Často se setkáváme s lidmi, kteří mají studené srdce, jejichž žilami snad ani neprotéká teplá, 20
živá krev, jejichž pohled Je strnulý, jejichž dotek má v sobě něco vlhce lepkavého a Jejichž dech Je mrazivý Jako severní vítr. Teploměr jejich života víry téměř stále zůstává na bodu mrazu. Skutečně povážlivý a smutný stav, který v životě rozhodně neprohlubuje radost a štěstí plynoucí z těsného sepětí s Bohem! Měli bychom usilovat, abychom měli více té vážné a přece tak vřelé přirozenosti učedníka, kterého Ježíš miloval, a více ducha vznešených vidění patmoských. Křestané žijící v severních a západních zemích trpívají pře mírou Jlegmatické chytrosti. Pravděpodobně by nám neuško dilo, ba naopak přineslo užitek a požehnání, kdybychom se více učili od obyvatel zemí vycházejícího slunce, kteří nás předčí hloubkou mysli a živou představivostí. Myslím si, že náš Pán a náš Bůh ve své dokonalé znalosti lidské přirozenosti a lidských potřeb a ve své nekonečné mou drosti ustanovil, aby Písmo svaté, které nás vyučuje cestám života, bylo sepsáno právě v Orientu a právě muži s orien tálním světovým názorem, orientálním vzděláním a orientál ním věděním, muži, jejichž představivost a citová hloubka Je uschopnily napsat taková Jedinečná díla, Jako kupříkladu "Píseň písní" a jejichž citově bohatý naturel se stal hlubokou studnicí dokořán otevřenou nejvzácnějším povelům a poky nům Božím. Takové promísení orientální životní a citové vřelosti s křes ťanskými zkušenostmi Západu by nás uvedlo do vroucněj šího spojení s velikými vzory vylíčenými v Písmu svátém a do opravdovější svatostí, kdyby se náš duchovní život více zaměřoval na pravou hloubku víry, Jak Ji obdivujeme u bib lických postav. Uveďme příklad: Davidovy žalmy by byly přirozeným proje vem, Jak bychom svým citům mohli a měli dávat průchod i my. O své duchovní cítění musíme pečovat tak, abychom mohli svá přání a své potřeby přednášet našemu Pánu právě v duchu Davidových žalmů. Naše city nemají kvasit a šumět, nemají být blouznivé či fa natické, avšak ani stísněné, bojácné a strnulé. Mají nás osvo bozovat a uvolňovat, mají nám umožňovat, abychom s Bohem hovořili se stejnou důvěrou Jako hovoří dítě s matkou. Je-li tomu tak, pak se můžeme a smíme přibližovat k trůnu milosti našeho Nejmilosrdnějšího a Nejspravedlivějšího, pak mají i naše modlitby pravou citovou opravdovost a vřelost. Pak 21
Jsou opravdu vroucí a hodnotné a my smíme opakovat s Da videm: "Budiž příjemná modlitba má Jako kadění před obli čejem tvým, pozdvižení rukou mých Jako obět večerní." (Žalm 141,2)
22
VIL Vážnost "Říkáte také: Ach, větší práce..."
Malachiáš 1,13
Často vysíláme k Bohu modlitby, Jež lze plným právem nazvat "mrtvými". Takovým modlitbám chybí Jakýkoliv život. Jaká koliv vnitřní síla. Příčinu nutno hledat v nedostatku pravé modlitební vážnosti. Příliš často zapomínáme, že modlitba patří k těm křesťanským výsadním povinnostem, které potře bují nejvíce našich duševních a duchovních sil. Při modlitbě se spojuje náš duch s Duchem Božím. Musíme se při ní tedy oprostit od všeho pozemského, světského, světáckého a ode vší osobní Ješitnosti. Jakmile poklekneme a zahájíme svou "oslavnou oběť". musíme být vytrženi od země. V tom okamžiku o nás musí platit básníkova slova:
Vy požehnané chvíle boje večerní a ranní touhy mé kdy na křídlech modlitby vroucí odpoutávám zas se od země od jejích chmur a nepokoje. Během těch tichých hodin, kdy náš duch pěstuje skryté obecenství se vznešeným, věčným Bohem, by nám nic nemělo připomínal tuto zem a její smrtelnou podstatu. Naše duše by se měla v hluboké zbožnosti soustřeďovat Jen a Jen na Pána. Z toho, co Jsme si tu řekli, vyplývá, že modlitba není ani zdaleka tak snadná a povrchní věc, za Jakou Ji dnes mnozí "také křesťané" mají. Jak už bylo naznačeno, vyžaduje si modlitba všecky naše duševní a duchovní síly. Modlitba vyžaduje aktivitu srdce i rozumu. Tento názor sdílí i Jeden vynikající spisovatel, když říká: "Lze se modlit rozumem bez zapojení srdce. Nelze se však modlit srdcem bez účasti rozumu." V našem životě víry Jsou i období, kdy se celá naše existence, celé myšlení, celá naše práce natolik soustřeďují na Boha, že celá duše tone v moři modliteb. Občas se nás zmocní duch 23
milosti a modlitby natolik, že nám Bůh požehná a osvěží nás "dobrem svého domu" Ještě dříve, než Jsme s to vyjádřit potřebu duše svými rty. Stát se může i to, že Duch svátý nás natolik "zmocní v naší slabosti", že ústa začnou přetékat tím, čím On naplňuje naše srdce. Takové příhody Jsou však spíše výjimečné. Je pravidlem, že se musíme radovat ze zvláštního požehnání Pána, spočívajícího v tom, že naše tělesné i duševní potřeby uspokojí Jen tehdy, Jestliže mu Je předkládáme ve vážných, vytrvalých, úpěnlivých a urputně vybojovaných mod litbách. Počínáme-li si tak, vychází nám vstříc Boží dobrota, vníma vost a laskavost zcela zřetelně. Náš Bůh Je Bohem, který vyslýchá modlitby. K tomu, aby Bůh naše prosby vyslýchal, nebo abychom se uměli náležitě modlit, nemusíme být učenci, umělci, či dokonce géniové. Jakkoliv prostá, nehledaná, za drhávaná či koktavá Je naše modlitba, náš Pán a Spasitel ji slyší, Jestliže Je opravdu vážná. Slyší nás v každé nouzové situaci a v každém životním zármutku, Je naším nekompro misním, celým a přítomným pomocníkem ve všech těžkostech a zkouškách. To, že nám nepomůže hned, Jak očekáváme, nebo Jak si to přejeme, má svou příčinu v tom, že Jeho myšlení není Jako naše myšlení a Jeho cesty nejsou Jako naše cesty. Byly učiněny Již nejrůznější pokusy o vysvětlení pojmu "mod litba". I když vskutku není nouze o definice, nelze vyčerpat ani těmi nejduchaplnějšími úvahami hloubku tohoto slova. Modlitba bývá nazývána rozhovorem srdce s Bohem nebo "dýcháním duše". Z pera dr. Schaffa pochází zdařilý překlad pozoruhodné anglické básně "Modlitba", která věru zaslouží, aby se s ní v překladu seznámili i čtenáři čeští. V duchu i nahlas modlitba roní své touhy, slova, vzdechy, i pohledy i slzy, též svátý žár, jenž hoří v nás.
Je tónem bolu, výkřikem o pomoc, zoufalým pohledem k nebi, když vidět, slyšet může Jen Bůh. 24
Je nejkrásnější ze všech řečí, z dětských když rtíků splývá, nejsladší ze všech melodií světa, Jež k trůnu milosti nás zvedá. Je zalomením rukou toho, kdo se z hříchů kaje, motivem pro anděly aby o ní pěli.
Je vítěznou písní srdce, zázračným nápojem, radostným hodokvasem. chvalozpěvem, který se šíří nebem. Avšak ať Již vidíme modlitbu Jakkoliv, Je Jisté, že Jí věřící křesťan před Bohem otevírá srdce Jako před svým nejdůvěrnějším přítelem v přesvědčení, že Bůh zná i ty Jeho nejtišší stesky. Takový srdečný rozhovor s Bohem však může vést Jen člověk, který o svém osobním, živém Bohu něco ví a má s ním zkušenosti. Coleridge (čti koleridž) vyslovil ve svých básních myšlenku, která se mu ve zralém věku velmi zprotivila. Na Jednom místě prohlásil při myšlence na Boha: "Chtít před Jeho vševidoucím okem vyslovit přání - prozrazuje slabost ducha." Ve svých zralejších letech těch slov pak právem velmi litoval. Naznačil Jimi totiž, že si můžeme ušetřit námahu, která Je s mod litbou spojena, protože vševědoucí a vševidoucí Bůh toho o na šich potřebách ví dost. Tento argument Je vodou na mlýn všem, které modlitba unavuje a kteří se modlí vlažně. Jakub říká: "Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdo vá." Přídavné Jméno opravdováJe vyjádřeno v řeckém originále slovem energos, odvozeným od slova ergon (=dílo, čin) a zna mená "účinný", "činorodý", "nanejvýš aktivní". Je pozoru hodné, že toto řecké slovo Je použito v Písmu svátém všude tam, kde Je řeč o moci Ducha svátého v obnoveném srdci. Tak například čteme v Ef 3,20: "Tomu pak, kterýž mocen Jest nade všecko učiniti mnohem hojněji než my prosíme aneb rozumíme, podlé moci té, kterou dělá v nás..." V Písmu svátém se poukazuje dále na to, že máme "bdít a mod lit se". Tím Je dostatečně jasně naznačeno, že naše modlitby 25
nesmí být povrchní, nedbalé či plytké, ale energické, účinné, činorodé a nanejvýš aktivní. Napomína li nás Pavel slovy: "Zůstávejte na modlitbách a bdě te v tom s díkúčiněním," chce nám dát na srozuměnou, že k trů nu milosti může proniknout a přinést vyslyšeníjen ajen vážná modlitba, nesená všemi silami našeho vnitřního člověka. Tentýž apoštol píše Římanům; "Prosím pak vás, bratři milí, skrze Pána našeho Ježíše Krista, a skrze lásku Ducha, abyste se mnou bojovali na svých modlitbách za mne k Bohu..." Svatým do Kolossis vyřizuje pozdrav od "Epajry, který je věrný k vám služebník, který všelikého času nepřestává zápasit na modlitbách za vás, a žádati, abyste naplněni byli všelikou známostí vůle Boží!" Nejen Duch svátý, ale i naše vlastní zkušenost nás učí, že se dovedeme modlit tak, abychom byli vyslyšeni, ovšem jen za předpokladu, že s Bohem vážně bojujeme a že se tudíž naše modlitba stává zápasem. Před Boha musíme předstupovat se soustředěným duchem a soustředěnou myslí. Musíme Mu přednášet své vlastní, skutečné, osobní prosby a žádosti takovým způsobem, aby Bůh poznal, že se skutečně a oprav dově dožadujeme požehnání jen a jen od Něho. Vždyí nás sám vyzývá: "Proste a dáno bude vám, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno." (Matouš 7,7) Vyzývá nás, abychom se k Němu modlili! Světskému mocnáři, například králi či prezi dentovi republiky bychom předložili prosbu jen ve zcela vážném případě, neboí jinak bychom tak vysoce postavenou osobnost jen zlehčovali a sami sebe vydávali napospas usta novením zákona. Stejně tak je tomu s Bohem, nejvyšším Pánem nebe i země. Nemodlíme-li se vážně, zpronevěřujeme se majestátu a svatosti Boží. Jeremiáš Tgylor k tomu říká: Ten, kdo se modlí vážně, kdo stojí před tváří Boží v soustředěné zbožnosti a otevírá Pánu ce lé své srdce, tomu se dostává skutečného pokoje, mizí starosti a uklidňují se bouře jeho útrap. Vážná modlitba je dcerou víry a sestrou pokory! Modlitebník má svůj tichý pokojík i uprostřed bitevní vřavy a v hlučném zmatku svých životních šarvátek. Tak jako se skřivan nemůže vznést do výše za vichřice, ale musí v klidu vyčkat, až se obloha vyjasní, tak musí občas tiše čekat i křesfan, skrývá-li před ním svou tvář Slunce milosti. Vážný modlitebník se nevzdává: vysílá k trůnu svého Mistra jednu modlitbu za druhou tak dlouho, dokud mu znovu pod 26
týmiž křídly nevzejde slunce spravedlnosti a spásy, které osvěží Jeho znaveného ducha a nasytí Jeho zkroušenou duši.
27
vin. Modlitební únava "Nebo přinášíte to, což jest vydřeno, a chromé i nemocné přinášejíce dar. To-liž mám přijimati z ruky vaší?" Malachiáš 1,13
Nic neohrožuje život křesťana víc, než duchovní únava. Je to velmi nebezpečný nepřítel. Nemáme-li se před ní dost na pozo ru, ocitneme se v jejích spárech dříve, než se nadějeme. Jakmi le nás přepadne duchovní únava, začne v našem nitru vy sychat modlitební pramen. Pak už nelze hovořit o živé mod litbě tryskající ze srdce, pak už Jen vycházejí z úst slova, ale duch milosti a modlitby Je tentam. Musíme proto ze všech sil a co nejvážněji usilovat o to, abychom nepropadli duchovní únavě a lhostejnosti. Modlitba není ševelením rtú, není a nesmí býtJen záležitostí úst! Takové pojetí modlitby považuje Búh za ohavnost. "A když rozpínáte ruce, nedívám se na vás, a kdybyste se modlili sebevíc, neslyším vás." Tak to říká Hospodin dětem Izraele Již pro střednictvím proroka Izaiáše. Kdo se chce správně modlit, kdo se chce upřímně přiblížit k trůnu milosti, musí být ve svém srdci přesvědčen o tom, že ho Búh slyší a vyslýchá. Vědomí, že své modlitby adresujeme živému, mocnému, všudypřítomnému, milostivému Bohu, by mělo být nejintenzívnější tehdy, když za sebou zavíráme dveře svého pokojíka, když začínáme svou rozmluvu s Otcem. Jeden věrný starý křesťan kdysi prohlásil: "Když Jsem se před svým obrácením modlíval za přítomnosti Jiných, modlil Jsem se Jen k nim. Když Jsem se modlíval o samotě, modlil Jsem se k sobě samému. Teprve po obrácení jsem se začal modlit Jen a Jen k Bohu." Z toho plyne značný rozdíl mezi modlitbou před a modlitbou po obrácení. Jen člověk, který na sobě zakusil požehnání zno vuzrození, se může svou modlitbou opravdově přiblížit k Bohu. Jen duše obráceného člověka může pěstovat modlitební obe cenství s Bohem, který Je jejím nebeským přítelem a po radcem. Smí říkat ve svém pokojíku: "Búh Je zde, v tomto pokojíku. Stojí přede mnou, Je za mnou. Je u mne, po mé pravici 28
i po mé levici. On, kterého nemůže obsáhnout nebe ani nebesa nebes, Je přítomen v tomto omezeném prostoru. Ležím u Jeho nohou a smím s Ním mluvit. Slyší každé moje slovo. Neujde Mu ani Jediná slabika. Smím Mu říci vše. Je mým nejlepším přítelem. Nevidím Ho sice svýma smrtelnýma očima, ale smím Jeho blízkost vnímat očima víry. Vím, že mne vidí a slyší!" Ty Nejvyšší, Jsi stále se mnou, po cestách svých mne provázíš, ve Tvých Jsem, Pane, mocných rukou, v nebes mne táhneš svátou říš!
Mé myšlení Ti není skryto, znáš moje klady, omyly, na mysli máš Jen moje dobro, Tvůj Jsem a budu navěky! Naše modlitební obecenství s Bohem by mělo být tak vroucí a sr dečné, Jako mezi dvěma důvěrnými přáteli, kteří se vzájemně velmi dobře znají, milují a cítí se šťastní Jen spolu. Říkám, že "by mělo", i když tomu bývá často právě naopak. Jen si přiznejme, že se naše obecenství s Bohem ochladilo, že zvlaž nělo a že nám dokonce zlhoslejnělo. Nese na tom snad vinu Bůh? To Jistě ne. Vinu na tom máme Jen a Jen my! V kterémsi katechismu Je napsáno, že všichni lidé Jako celek i každý člověk zvlášťJsme modloslužebníci. Kdybychom všech ny svoje modlitby adresovali vždy Jen našemu laskavému Bohu, který na ně dychtivě čeká, který nám může pomoci, který nás může osvěžit, který nám chce žehnat, a který "dává ustalému sílu", byl by jejich náboj vroucnější, silnější a bylo by v něm podstatně více víry. Ve skutečnosti však zanechávají naše modlitby v nás samotných Jen matný dojem, že se s nimi obracíme k bytosti, Jíž nemůžeme přisoudit ani schopnost, ani dobrou vůli slyšet a vyslyšet nás. Mnozí křesťané dnes po modlitebním obecenství se svým Bohem v podstatě ani netouží. Ani Je nenapadne volat s Jo bem: "Ó, bych věděl, kde ho najiti, šel bych až k trůnu Jeho!" (Job 23,3) Starý muž bolesti ze země Uz, který stál Ještě "v sou mračném světle Staré smlouvy", zahanbuje mnohé, kteří se smějí radovat ze Slunce evangelia a ze všech pokladů a darů v Ježíši Kristu. Je dost takových, kteří čtou Písmo svaté 29
roztržitě, aniž by se namáhali pohlédnout současně do zrcad la, jež Slovo pravdy nastavuje. Jiní se "cvičí v pobožnosti" tak mechanicky, nedbale a lhostejně, že si na kolenou vybírají polohu, která umožňuje jejich tělu maximální odpočinek. Nesmí se pak divit, řekne-li jim Svatý Izraelský pohněvaně: "Neobtěžuj mne ševelením svých rtů!" Je také dost unavených křesťanů, kteří používají při modlitbě překrásných slov a obratů, jež často slyšeli a po druhých opakovali, až se jim staly bezduchými frázemi, které se pra videlně vracejí při každém skrytém i veřejném modlitebním projevu. Protože však uctívají Pána jen rty, zatímcojejich srdce bloudí někde daleko od Něho, připravují se sami o právo používat projevů, které tryskají ze srdcí zbožných, svátých mužů. Patrně si jeho pravdivost ještě nikdy neověřili sami na sobě, patrně ani není odrazem stavu jejich vlastního srdce, takže se dopouštějí, mírně řečeno, "krádeže duchovního majet ku jiných." Není nejmenší pochyby o tom, že se na takové "modlitebníky" nevztahují slova žalmu: "Slyš, ó, Bože, hlas můj, když naří kám" a "K tobě volám, říkaje - Ty jsi moje záštita, můj díl v ze mi živých." Není tu ani řeč o nějakém volání, úporném boji s Pánem "od jednoho ranního bdění ke druhému". Obětují Pánu, jak s trestající přísností říká prorok, "uloupené, kulhavé a neduživé". Ruhačem vůči Tomu, který přebývá ve své svatyni na výsostech a dívá se dolů na syny lidské, je však zcela určitě vlažný, těkavý a unavený křesťan, který své modlitby zakončuje podobnými slovy jako - "ve jménu Pána Ježíše Amen!" Takovému člověku nutno připomenout slova Zjevení 3,16: "A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vy vrhu tě z úst svých!" Vylíčené modlitební anomálie jsou vzaly ze skutečného ži vota, nevymyslel jsem si je. Vzpomene-li si upřímný čtenář těchto řádků na vlastní zážitky ze svého pokojíka, bude muset přiznat, že nejsou ani v jeho modlitebním životě ničím ojedi nělým. Ať se jen každý sám vážně přezkouší a obvinili hojeho svědomí z únavy, vlažnosti, lhostejnosti, nechť se neprodleně uchýlí k léku, který mu Pán, ten veliký Lékař těla i duše, předepisuje ve Zjevení 3,18-19: "Radím, abys sobě koupil ode mne zlata ohněm zprubovaného, abys byl bohatý, a roucho bílé, abys oblečen byl, a neokazovala se hanba nahoty tvé. A očí svých pomaž kollyrium, abys viděl. Já kteréžkoli miluji, kárám 30
a tresci, rozhorliž se tedy, a čiň pokání." Ten lék má každý po ruce. A bude-li ho svědomitě používat, nebude po jeho modli tební únavě brzy ani stopy. Ponechá-li však pacient závěrečnou větu 19. verše bez povšimnutí, předepíše mu Pán ve své moudrosti a lítosti brzy drastičtější prostředek. Zajímá-li tě, milá duše, který, otevři si Bibli a přečti si Izaiáše 30,32, kde stojí psáno: "Ale stane se, že každé udeření holí, kterouž doloží na něj Hospodin, silně dolehne."
31
IX. Modlitební spěch "Tak-liž jste nemohli jediné hodiny bditi se mnou?" Matouš 26,40
V předcházející kapitole byla řeč o zlu, kterým je modlitební únava. Tentýž původ má velmi často se vyskytující návyk, kterým je duchovní spěch. Odpověz si, milý čtenáři, docela upřímně na otázku, kolik času věnuješ denně ve svém pokojíku svému Bohu. Nemusí vzít většinou zavděk několika málo minutami? Vážný osobní test by tu byl mnohému z nás jistě velmi prospěšný. Příčinu vlažnosti, unavenosti, neduživosti a lho stejnosti našich modliteb je třeba hledat v nedostatku času, který jsme ochotni věnovat svému Pánu a Spasiteli. Věhlasný církevní otec Augustin nazval kdysi modlitbu "pravým měřít kem naší lásky ke Spasiteli". Kdybychom toto měřítko zobecni li, byla by bilance pravé a skutečné lásky mnohých lidí, kteří se nazývají křesťany, věru žalostná. Což lze náležitě plnit jakoukoliv světskou či duchovní povin nost, není-li k ní dost času? Vždyť bez dostatku času se ne můžeme věnovat ani zábavě. Což můžeš, milý křesťane, oče kávat, že se Pánu líbí "řeč tvých úst a rozhovor tvého srdce", což se můžeš oddávat naději, že ti požehná, když omezuješ svoje každodenní obecenství s Ním na pouhých několik minut? Abychom se seznámili s cizím člověkem, abychom si mohli udělat úsudek o jeho postavení a jeho celkové hodnotě, musí me se s ním stýkat delší dobu. Nestačí, jestliže jej tu a tam let mo zahlédneme a prohodíme s ním několik slov. Musíme s ním hovořit "mezi čtyřma očima", soustředěně a se zájmem. Nemělo by to platit i pro náš styk s Bohem, který chce být naším nejvěrnějším přítelem? V drážďanské královské obrazárně lze velmi často spatřit skupinku znalců malířského umění, kteří vysedávají celé hodiny před jedním jediným plátnem a pozorně je zkoumají. Náhle se zvednou, projdou se síněmi a chodbami tohoto světoznámého chrámu umění, a pak se znovu vrátí k prvnímu 32
obrazu. Nakonec ermitáž opustí a odejdou domů. Nazítří jsou tu však opět a u vytržení hltají očima plátno, na němž Ra faelův štětec vykouzlil své podivuhodné mistrovské dílo. Nemohou se nasytit hleděním, vychutnáváním, obdivem. Je den z těch nadšených ctitelů velikého malíře řekl při jedné příležitosti autorovi těchto řádků: "Vydržel bych se na ten obraz dívat léta a stále znovu bych na něm objevoval nové krásy, které mi dříve unikly." Toto slavné plátno, které tak upoutává pozornost a zájem široké světové veřejnosti a které je plným právem nazýváno perlou drážďanské umělecké galerie, představuje našeho Spasitele jako pacholátko v jeslích. Obraz, který je bez nejmenší pochybnosti uměleckým dílem prvního řádu, musí strhnout k nelíčenému nadšení a naplnit velikou radostí každého, kdo jej má příležitost spatřit. Jen jednoho je nutno litovat! Jsou křesťané, kteří dovedou věnovat Ježíšovu obrazu vystavenému v Drážďanech dlouhé hodiny, dny a týdny, až jim pro ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše, který teď triumfálně sedí po Otcově pravici a chce se prostřednictvím Ducha svátého trvale usídlit v srdci svých vyznavačů, zbývá sotva několik minut denně. Jakkoliv dovedlo překrásné dítě Ježíš tak jedinečně inspirovat italského malířského génia, přece je záře a nádhera, která obklopuje našeho věčného Krále a Velekněze na vznešeném nebeském trůnu, nekonečně větší a utěšenější. A právě tohoto Ježíše, který chce i len nejchudší pokojík proměnit v zářivou svatyni plnou požehnání, odbývají někteří z nás kratičkými modlitbami, a přitom se považují za zbožné křesťany. Máme-li sí zachovat správný vztah k Pánu Ježíši a má-li být naše obecenství s Ním co nejvřelejší a nej důvěrnější, musíme svému duchovnímu, všudypřítomnému Příteli věnovat pod statně více času, než jsme zvyklí. Je věrným Přítelem, ba tím nejvěrnějším a nej spolehlivějším na zemi i na nebi. Věrnost pozemských přátel bývá vratká; potřebujeme-li je nejvíce, nechávají nás na holičkách. Pán Ježíš však ne! Říká usta raným a zarmouceným: "Neboj se, červíčka Jákobův, hrstko Izraelova, já spomáhali budu tobě!" (Izaiáš 41,14) "A byť se i hory pohybovaly a pahrbkové ustupovali, milosrdenství mé však od tebe neodstoupí, a smlouva pokoje mého se nepohne, praví slitovník tvůj Hospodin." (Izaiáš 54,10) "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám 33
dám odpočinout. Vezměte na sebe mé Jho a učte se ode mne, nebot Jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyí méJho netlačí a břemeno netíží." (Matouš 11,28-30) Svému nebeskému Příteli můžeme svěřit všecko. Nikdy naši důvěru nezklame. Robert Burns si kdysi stěžoval, že nemůže žádné smrtelné bytosti svěřit ta nejskrytější hnutí své duše, aniž by své důvěry nemusel později bolestně litovat. Pánu Ježíši však můžeš, smíš a máš říci vše. "Všelikou péči svou uvrhouce na něj. Nebo on má péči o vás." (1.Petrova 5,7) Nejen že o nás pečuje, dává nám i radost, smíme mu přednášet ta nejskrytější přání svého srdce. Navažme s tímto nejlepším Pří telem co nejužší a co nejživější kontakt! - Dopřejme sobě i Je mu více času, ne Jen těch několik krátkých okamžiků ráno a večer! Setrvávejme ve svém pokojíku častěji a déle. Bývali křesíané, kteří měli k Pánu Ježíši tak důvěrný a vřelý vztah, že se Jim stala Jeho nepřetržitá přítomnost životní potřebou. Uveďme příklad hraběte Zinzendorfg. Již Jako chla pec Mu psal psaníčka, která vyhazoval z okna s nadějí, že si Je Spasitel najde. Ve zralém věku se na svých cestách často odděloval od svých kolegů a hledal příležitost k nerušenému obecenství se svým nebeským Přítelem. Trávil celá odpoledne sám ve svém pokojíku a neustále hovořil se svým Spasitelem. Spícímu Petrovi řekl Pán Ježíš před svým ukřižováním: "Šimone, spíš? Nemohl-lis Jediné hodiny bdíti?" Jak často se tato Pánova otázka vztahuje i na nás! Což smíme tvrdit s ne věstou v Písni Šalomounouě: "Milý můj jest můj, a Já Jeho," Jestliže k nám náš drahý Pán Ježíš přichází a my máme vždy znovu oči obtížené spánkem? Svůj chlad a lhostejnost vůči Němu, Jakož i ten zlomek času, který Mu věnujeme, omlouváme bez rozpaků svými pozemskými povinnostmi a svou tělesnou slabostí. Myslíte, že tyto naše omluvy přijme? Že Je nebude pokládat spíše za výmluvy? Spokojí se ten, který pro nás tolik vykonal, s nepatrným úlomkem času, který mu ve svém pokojíku věnujeme? Můžeme dělat pokroky v otázce svého spasení, bez něhož nikdo neuzří Pána, odbýváme-li našeho drahého věrného Přítele svými narychlo odříkanými modli tebními klišé? Jeden Boží muž prohlásil: "StrávilJsem celé dny a týdny tím, že Jsem v hloubi svého srdce, mlčky i slovy rozmlouval s NeJvyšším!" 34
"Ta největší vítězství," říká jeden zbožný spisovatel, "nebyla vybojována na bojištích, ale v tichých pokojících, při modli tebních. zápasech s Bohem." Milý čtenáři, jestliže ti do této chvíle "nedošel" skutečný smysl těchto slov, můžeš za to přičíst vinu jen a jen sobě samému! Jen vejdi do svého po kojíka, zavři za sebou dveře a modli se k Otci beze všech svědků. Zavřít dveře neznamená Jen vyloučení veřejnosti, ale především udělat st čas, ztišit se pro rozhovor s Tím, v jehož rukou je naše dýchání. Přísloví "práce kvapná - málo platná" jistě znáš. Jestliže se osvědčilo tolikrát v našem každodenním životě, osvědčí se o to spíše ve věcech duchovních. Není skvostnějšího zážitku nad rozhovor se Spasitelem našich duší! "Každodenní styk s Bohem je osvěžující oázou v poušti tohoto světa," čteme v jedné staré moudré knize. Kéž si to s pomocí a milostí Páně stále více ozřejmujeme a už dnes se oprostíme od zlého návyku, jimž je modlilebtú spěrh-
35
x. Modlitební povzdechy "Muž pak nějaký byl v Cesarei, jménem Kornelius, setník ze zástupu, který sloul Vlaský. Nábožný a bohabojný se vším domem svým, čině almužny mnohé lidu." Skutky 10,1-2
Křesťanům by se dostalo daleko více zbožné radosti, kdyby tak velmi nezanedbávali krátké modlitební "povzdechy". V in tervalech mezi velkými, pravidelně se opakujícími každoden ními modlitbami bychom si měli vypěstovat návyk vysílat k trůnu milosti krátké výlevy zbožného citu, pro něž máme charakteristické označení "nárazové modlitby". Na těchto kra tičkých modlitbách, které rozhodně nejsou bezvýznamné v Bo žích očích, Je závislé požehnání i našich ranních a večerních pobožností. Východu a západu slunce věnujeme často více pozornosti než zářivému sledu zlatých světelných paprsků, probleskujících mezi nimi. Může však někdo tvrdit, že by ty paprsky nebyly stejně strhující ve své nádheře? Jak Jsme Jíž viděli, Je modlitba - alespoň ve svém nejvyšším a nejhlubším pojetí - spíše stav než děj. Plného požehnání se může dostat Jen tomu, kdo se účinkům modlitby nijak nebrání. Koho uspokojuje ranní a večerní modlitba, aniž by dopřál své duši v dlouhých intervalech mezi nimi osvěžujících přestávek v Bohu, tomu se musí stát modlitba nutně břemenem, někdy dokonce něčím zcela nežádoucím. Chceme-li se tomu vyhnout, nesmíme k modlitbě přistupovat Jako k namáhavé práci. Musíme Ji chápat Jako osvěžující požitek. K tomuJe nám však třeba něčeho, co vzájemně spojuje náš každodenní duchovní projev, a něčeho, co by přispělo k tomu, aby se vzájemně podporovalo a vzájemně si sloužilo. Mám tu na mysli ty takzvané nárazové modlitby. Stálým a věrným pěstováním může zůstat zachován duch těchto mod liteb v neztenčené intenzitě po celý život. Pak může setrvávat naše duše v opravdovém modlitebním stavu tak, že činíme zadost biblické výzvě: "Bez přestání se modlete!" Zmíněný návyk nepřispívá Jen k zachovávání zbožného ducha, který se
36
pne k nebi, ale i k tomu, že se bez něho duch nemůže natrvalo obejít a stává se mu potřebou. Mysl, která usiluje o duchovní prohlubování, se vyznačuje touhou po nepřetržitém rozmlouvání s Bohem. Neustále upírá svůj pohled vzhůru. Uprostřed těžkostí a svízelů pozemského povolání využívá kratičkých okamžiků poklidné pohody k to mu, aby se mohla obírat vznešenými myšlenkami, k nimž se vždy znovu vrací. A tak zatímco plníme často velmi nepříjemné povinnosti v zaměstnání či Jinde, pociťujeme v srdci pravé vytržení, Jež bychom mohliJinak zakoušetJen za cenu značné ho sebezapření. Kritikové Bible zjistili, že se v apoštolských listech objevují občas chvály právě na místech obsahujících slova varující, napomínající a kárající. Měli bychom z toho vyvodit závěr, že srdce inspirovaného apoštola sestoupilo proti Jeho vůli, popří padě z pocitu povinnosti, z vyšších sfér, aby uvedlo nápravou míru hříchy, neřesti a nedokonalosti pozemského života, a že pak znovu čeká na příležitost, aby se mohlo povznést k vý šinám. Člověk s takovým duchem potřebuje pro svoje vlastní vnitřní sebeuspokojení Jako návyk nárazovou modlitbu. Tento návyk si vypěstuje, bude-li Jeho touha po něm ve správném poměru s břemenem pozemských starostí, které na něm leží. Podle zákonů Boží prozřetelnosti Je život na této zemi ne přetržitým řetězem zkoušek a pokušení, které přicházejí u po době nepředvídaných a nepředvídatelných událostí. Abychom se Jimi nedali ovládnout a vyvést z míry, Je nám třeba přípravy a ochranného valu modlitby. Na své cestě životem musíme plnit odpovědné úkoly. Zlo nás může překvapit náhle a zne nadání. V boji s ním máme co činit se lstivým a prohnaným nepřítelem. Prožíváme zklamání, která nás nešetrně vytrhují z našich vysněných nadějí. Jsou nám ukládány práce, které nám připravují netušené těžkosti, z nichž nevidíme výcho disko. Vždy znovu se nám nabízejí doposud neznámé zkuše nosti. Připadáme siJako poutníci, kteří v nečekané mlze ztratí orientaci. V takových obdobích nás řízení Boží prozřetelnosti nutí hledat pomoc v modlitbě. V duši, která Je bdělá, bude modlitba klást nejen odpor těmto vlivům naší přirozené sla bosti, ale bude Jim často i předcházet! Způsoby, Jež nám doporučuje Duch svátý, ukazují rovněž na hodnotu a uži tečnost krátkých modlitebních povzdechů. Bůh na ně často tiše připravuje srdce svého dítěte. Což si nevzpomínáme - podí
37
váme-li se zpět na naši dosavadní životní pout - na jisté okamžiky, kdy jsme si přáli hovořit s Bohem i mimo okruh svého pokojíka? Jak jsme si byli vědomi toho, že nás k Bohu táhne něco zcela zvláštního? Kdy jsme pocitovali mimořádnou vnitřní potřebu modlitby? Kdy nám bylo, jako by nám nějaký nebeský hlas říkal: "Tak jen pojď a mluv!"? Tyto zkušenosti ukazují na úzkou souvislost božské prozře telnosti a milosti. Křestan, který sleduje svůj duchovní vývoj s otevřenýma očima, pravděpodobně zjistí, že příležitosti k těm to krátkým rozhovorům s Bohem kráčejí často těsně za tajemnými popudy k nim. Události, na něž je aplikujeme, pak na sebe nedají dlouho čekat. Duch svátý je předzvěděl a již předem nás proti nim vyzbrojil. Takovým způsobem jsme ovládáni božskou prozřetelností a milostí, které jdou spolu ruku v ruce. Vzhledem k těmto zkušenostem musíme považovat biblická napomenutí, která pokládají někteří lidé za podivná a přehna ná, za neobyčejně moudrá. Chápeme, případně tušíme pravdi vost alespoň takových biblických míst jako "trvejte v mod litbách", "bez přestání se modlete", "neumdlévejte, modléce se", "radujte se v Pánu vždycky". Tato napomenutí podmiňují stav, nikoliv ojedinělé modlitební počiny. Žádný křestan, který to se svým Spasitelem myslí poctivě, se nemůže během výkonu svých každodenních pracovních po vinností, případně při odpočinku, vyhýbat soustavnému obe cenství s Bohem. Ten, kdo si v tomto směru vede nedbale a vlažně, se brzy přesvědčí, že jeho vnitřní život víry vadne jako strom zbavený nejjemnějších kořenových vláken, který je v otázce své výživy odkázán jen a jen na kmen. Kdo by za takového stavu věcí chtěl pěstovat obecenství s Bohem, usiloval by vpravdě o nemožné. Jednáme proti Božím úradkům, trpímeli v sobě nebo kolem sebe něco, co nás činí nezpůsobilými pro stálý, nepřetržitý modlitební styk s Bohem. Necháváme-li se příliš spoutávat starostmi o svou pozemskou existenci a o svůj profesionální růst, chováme-li nenáležitá a ne vhodná přání, oddáváme-li se zlým a neřestným návykům, čteme-li bezbožné a necudné knihy a časopisy, jsme-li leniví a libujeme-li si v bohatství a přepychu, překračujeme-li míru v jídle a pití, činíme se nezpůsobilými pro delší i kratší obe cenství s Bohem, jakož i pro zlomkovitě modlitební povzdechy a nárazové modlitby. V takových případech křížíme Boží cesty 38
a záměry a stavíme se na odpor Jeho vůli. Křestan, který ztratil svou dětskou modlitební svobodu, si musí přiznat, že je v jeho životě něco, co vyvolává Boží nelibost. Takový křestan se musí, nechce li být nešťastný, ze všech svých hříchů poctivě kát. Jakmile se jeho vztah ke Spasiteli znovu upraví, a on může zase směle vzhlížet k trůnu milosti, nebude moci vyjádřit svůj zármutek nad spáchanou nevěrou vhodnějšími slovy, než kterých použil Cowpers (čti kaupz): "Ach, kéž bych byl tehdy s Bohem spjat úžeji!" Na nádvoří svatopetrské katedrály v Římě je velká, široká brána, která je zazděna a opatřena křížem. Každých pětadva cet let je na Štědrý večer otvírána při příležitosti návštěvy papeže, který se k ní odebere v průvodu všech kardinálů a uhodí do ní třikrát stříbrným kladívkem. Poté se zdivo otevře a vchod se uvolní. Celý pompézní průvod vstoupí do katedrály, kde papež celebruje pontifikální mši. Toho večera proudí ote vřenou branou katedrály obrovské množství lidí. Představ si, milý čtenáři, že by cesta k trůnu milosti byla uzavřena podobnou "svátou bránou", jako je ta v Římě, a že by se i ona otvírala tvému srdci jen jednou za pětadvacet let a to ještě jen v určitý den. Představ si, že by ses směl přiblížit ke svému Bohu a "vylít" mu srdce jen toho dne. Jak toužebně bys pak očekával jeho příchod?! S jakou netrpělivostí bys pak počítal roky, měsíce, týdny a nakonec i dny, než přýde ta nádherná chvíle, kdy se otevře uzamčená brána, jíž budeš moci s Ním projít i ty! Nebyl bys, pokud svého Spasitele sku tečně miluješ, mezi prvními, kteří by k ní pádili s větrem o zá vod, padli k Jeho nohám a vylili Mu ze svého nitra nejvřelejší slova díků a chval? Jistě bys u Něho strávil na modlitbách celičký den, abys pak navečer ve svém nejhlubším zármutku a v nejdrásavější bolesti srdce musel propustit toho, jehož tvá duše miluje, protože by ti v dalším prodlévání v Jeho blízkosti zabránila ta uzamčená brána! Nuže, pohleď, jak milostivý je tvůj Pán a Spasitel! Přístup do Jeho svatyně ti neznemožňuje žádná brána, ani nic jiného. Můžeš do ní vstoupit kdykoliv a neohlášen! Nemusíš se zúčastňovat žádných tíživých obřadů. Nemusíš se bát, že tě večer vykáží nějací vrátní ven. Můžeš tam dokonce, bude-li se ti tam líbit, zůstat navždy v těsném a vroucím obecenství s Ním! Dopřej si, milá křesťanská duše, toho nádherného prožitku, vychutnej tuto strhující radost! Vyhledávej stále více obe 39
cenství se svým Pánem! Jedním z nej vzácnějších prostředků jsou zcela kratičké, ale vroucí modlitební vzdechy nebo nára zové modlitby. Nikdy Je nezanedbávej. Často se modli - plň Boží plán, Bůh láskou tě k sobě přiváže... Pak nemohou slova chybět tam, kde sám Duch Synův ti pomůže! Marně Jen fráze člověk zlatí tam, kde Jen vroucí láska platí.
Často se modli v radosti své, ale též t> úzkosti svíravé okusíš Lásku - ztiší tvůj žal, Tvůj Pán Je s tebou - proč by ses bál? Často se modli ve Jistotě, Bůh nikdy v nouzi nenechá tě. Boje své vroucí za bližní veď On práci zdaří - dá odpověď!
40
XI. Pomoc Ducha svátého při modlitbě "Ano také i Duch pomočen jest mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými." Římanům 8,26
Mnozí křesťané si stěžují na vlastní duchovní matnost a otupě lost, aniž si uvědomují, že to může být výsledekjejich sobectví, které neodkládají ani při modlitbě. Nic nemůže mít na atmosfé ru duchovního projevu zhoubnější vliv než přílišné sebevě domí. Nezřídka se tito lidé snaží nahradit temnotu své duše oká zalou zbožností. Některá překrásná místa Písma svátého chápe upřímné srdce jako tajemná prohlášení a náznaky toho, že lidská duše je příbytkem Ducha svátého. Hlubokou úctou nás naplňují bib lické výrazy: "Přebývá ve vás Duch Boží"; "plný Ducha svá tého"; "vaše tělo je chrámem Božím"; "vaše tělo je chrámem Du cha Svatého" apod. Jakkoliv tajemný je tento způsob vyjadřování, překvapovat by nás neměl. Jeho tajemnost spočívá jen v jeho hloubce. Skutečnost a pravdivost, které jsou obsaženy v těchto slovech Písma, jsou spíše udivující. Nesnažme se Je rozřeďovat plytký mi, povrchními výklady. Zatímco nebudeme na jedné straně nijak nuceni podceňovat vnitřní pnutí duše při vzniku svátých zkušeností, budeme muset na druhé straně respektovat to, že zmíněná biblická místa chtějí charakterizovat větší vnitřní sílu díla Ducha svátého v posvěceném srdci! Takové srdceje stejně reálné jako Boží přítomnost v něm. Co je tedy vlastně modlitba ve světle tohoto poučení o "Du chu"? Je snadjen výrazem bezmocnosti? Nebo - jak tvrdí Paley (čti peli) - potřeby? Není ničím jiným než lkaním chudoby, bolestným vzdycháním či výkřikem strachu a hrůzy? Lze ji snad označit zcela jednoduše jako důvěru slabého v silné, 41
nevědomého v moudré, závislost viny na milosrdenství a mi losti? Ano, to všechno souhlasí, leč modlitba je ještě mnohem víc! Upřímnou, svátou modlitbou obhajuje Duch svátý slabosti lidské duše. Vůbec nepřeháníme, tvrdíme-li, že modlitba je rozhovorem božského srdce se sebou samým, při němž bezmocným lkaním a projevy slabosti probleskují ty nejrůznější lidské potřeby. Ve světle takového pojetí si můžeme ve svých duších uvědomovat strhující skutečnost Boží přítomnosti jen v tom případě, pokud vysíláme k trůnu milosti pravé a opravdové modlitby. Bůh není jen s námi, ale i v nás! Zajisté jen bázeň před svátým Bohem promlouvala ze slov izraelského lidu, když volal k Mojžíšovi: "Mluv s námi ty, budeme tě poslouchat. Necht s námi nemluví Bůh, abychom nezemřeli!" Ve své vystrašenosti a váhavosti se domnívali, že by Hospodinovu řeč k sobě neunesli. A přece chce Bůh, ten svátý Jehova z hory Sinaj, hovořit dokonce v nás! Dovedeš, milý čtenáři, tu nádhernou myšlenku pochopit? Víš přece, že ve tvé Bibli stojí psáno: "Což nevíte, že jste chrámem Božím, a že ve vás přebývá Duch Boží?" Je tudíž nade vši pochybnost, že musíme nedostatek svaté Boží radosti, který při svých modlitbách občas pocitujeme, připsat na vrub jen a jen okolnosti, že jsme tím či oním způsobem Ducha svátého zarmoutili. Jistě nás nebude chtít před Bohem zastupovat "lkáními nevypravitelnými", nebudeme-li mu chtít nebo moci prokazovat svými modlitbami náležitou úctu, a tím vlastně posloužit nakonec sami sobě. Jaký hluboký smysl a jak Jedinečná pravda spočívají ve výroku, jejž kdysi napsal hloubavý pohan: "V každém z nás je božský Duch, který s námi nakládá právě tak, jako my s Ním." V modlitbách, které vysíláme k Bohu, nebývá dost zřetelně vyjádřeno naše přesvědčení o nevyhnutelnosti nadpřirozené pomoci. Často postrádají i ono dětské vědomí vlastní slabosti, které by nás mělo nabádat k hlasitému volání o pomoc. Pravdivost slov Písma "Jak bychom se modlit měli, nevíme," která nám tak často tanou na mysli a na jazyku, pocitujeme jen zřídka a v hloubi svého srdce. Toužíme po pevném spojení s Pánem právě tak intenzívně jako po čerstvém vzduchu? Podle zákona Božích požehnání se musí před pomocí dostavit nouze a před jídlem hlad. Musíme pocitovat nejdříve potřebu a teprve potom čekat, že ji Pán uspokojí. 42
Ducha Svatého lze zarmoutit a oloupit Ho o čest, používá-li se při modlitbě nenáležitého slovníku. Duch může zastupovat před trůnem milosti Jen slova plná úcty a vážnosti. Na žádném místě Písma svátého nevidíme příklad nevhodné, vulgární důvěrnosti mezi stvořením a Tvůrcem. Jedinou výjimkou Je kniha Job. Tam si totiž vynutil Satan právo předstoupit před Boha a vyzval Ho k uzavření odporné sázky. Něčeho tak hanebného Je schopen Jen on. Vroucnost a důvěrnost našeho modlitebního obecenství s Bo hem není ani dost málo dotčena naším svátým oslavováním Jeho Osoby. Bůh má na naše uctívání opravdový nárok. Mojžíš, který směl s Bohem hovořit Jako s přítelem, musel však vyznat: "LeklJsem se, až se třesu!" Abraham, který měl k Bohu nejblíže ze všech synů lidských, padal při modlitbě vždy na tvář. Teprve pak se odvážil Boha oslovit. Což si i cherubíni nezakrývají hlavu, cítí-li blízkost Nejvyššího? S Jakou úctou mluvil Pán Ježíš se svým nebeským Otcem! Když probouzel Lazara, mohl říci: "Děkuji ti. Otče, že Jsi mne slyšel; vím, že mne vždycky slyšíš." V dopise k Židům čteme: "Byl vyslyšen pro svou bohabojnost." (viz Kraličtí: "v lom strachu", Židům 5,7) Vysoká vážnost, Jíž Jsme povinováni Duchu svátému, zmizí, nabude-li naše modlitba naříkacího charakteru. Nespoko jenost se stává vždy netrpělivou, Je-li odkázána do svých mezí. Platí to pro komunikaci s Bohem stejně Jako pro styk s lidmi. Stížnost, Jež není naší modlitbou bezprostředně vyslyšena, Je důkazem toho, že její duch, nepodepřel naši slabost, že Jsme o Jeho pomoc ani opravdově neusilovali, nebo dokonce ani si Ji upřímně nepřáli. Bůh žádá Jen pokornou mysl, trpělivost a srdce ochotné tiše na Něho očekávat. Pohanské modly Jsou svými uctívateli rozbíjeny, nesplni li jejich prosby. Takové duchovní projevy Jsou svou vnitřní podstatou sobecké, i kdyby slova, která při nich zaznívají, byla sebezbožnější a sebepokornější. Nemůžeme také očeká vat, že Duch svátý pomůže naší slabosti a že nás naučí správ ně se modlit, nepodrobíme-li sami sebe nezbytné zkoušce, která by měla každé modlitbě předcházet a která by se měla vztahovat i na naše chování vůči našim bližním. Pak se můžeme i při modlitbě plně ztotožnit s apoštolským napo menutím: "Nikdo nehleď jen na vlastní potřeby, nýbrž i na potřeby druhých." Pak můžeme pochopit a procvičovat i to, co 43
čteme v l.Timoteově 2,1: "Napomínámť pak, aby především činěny bývaly pokorné modlitby, prosby, žádosti a díků činění za všecky lidi." Při svých, modlitbách bychom se neměli ome zovat Jen na vlastní starosti a strasti, ale máme myslet i na ty, kteří Jsou k věčné blaženosti povoláni spolu s námi. Jak Je to požehnané, nedíváme-li se při modlitbě Jen na vlastní zájmy, ukazuje příklad Andrease Fullera. Tento muž značně trpěl depresemi, s nimiž si nevěděl rady. Opět a opět prosil Pána o pomoc, ale vždy znovu marně. Pak se začal zajímat o misijní práci, kterou začal vroucně, vážně a s velikým důrazem předkládat svému Spasiteli. Zapomněl přitom na vlastní bídu a začal se zabývat bídou ztraceného světa. A po dívejte se! Bůh ho nejen zbavil depresí a zádumčivosti, ale propůjčil mu navíc tolik síly a svěžesti, že se stal užitečným misionářem! Kéž nás Pán všecky zbaví všech našich tělesných a duchovních neduhů. Jakož i egoismu a egocentrismu při modlitbě! Kéž nás naučí dbát příkazů Ducha svátého! Pak bude i náš pokoj Jako proudy vod a naše spravedlnost Jako mořské vlny.
44
XII. Kristus v modlitbě "Přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého." 1 .Janova 2,1
“
s~\
,
cj x T
I
. X
Křesťané mohou vysílat k trůnu svého nebeského Otce občas i pohanské modlitby. Zeptáte se: "Cože, pohanské modlitby?" Jistě! Modlíš-li se, milý čtenáři, k Bohu a nepoznáváš-li přitom zřetelně a spontánně Pána Ježíše jako toho, který ti může Jako Jediný zjednat přístup k trůnu milostí, modlíš se pohansky. "Žádný nepřichází k Otci než skrze mne," říká Pán Ježíš v Ja novi 14,6. Kdo Pána ve svých modlitbách opomíjí, opomíjí tu Jedinou cestu vedoucí k Bohu (Skutky 4,12; l.Timoteovi 2,4-6). Za to, že se vůbec můžeme a smíme modlit, vděčíme Jen a Jen Kristu, svému prostředníkovi mezi Bohem a sebou samým. Věřící křesťan proto říká: "Jen zásluhou mého Spasitele Je mi dovoleno se modlit. Tuto výsadu Jsem si nezasloužil a nemohu si na ni tudíž činit nárok. Právo k tomu, abych se vůbec směl modlit, mi udělujeJen a Jen On - Pán Ježíš Kristus." Takto může chápat smysl a význam modlitby Jen znovuzrozený, spasený člověk. Středem modlitby Je tedy osoba Spasitele - Vykupitele ztraceného hříšníka. Modlit se může a smí Jen člověk, který se vyznává svému Spasítelí. Jen on smí užívat nádherné výsady hovořit s tím, o kterém říká Mojžíš: "Hospodine, ty Jsi naše útočiště i naše síla. Dříve než byly stvořeny hory a země a celý svět, ty Jsi, Hospodine, od věků až na věky!" My, kteří Jsme Jen prach a popel, smíme hovořit s věčným vznešeným Bohem "kvůli Pánu Ježíši". To Je, smíme-li se lak vyjádřit, "křesťanská teorie" modlitby. Vždy byli lidé, kteří se nazývali křesťany a byli podle svého vlastního mínění horlivými modlitebníky, kteří však při svých veřejných i skrytých modlitbách buď zcela zanedbávali vykupitelské smírčí a zprostředkovatelské dílo Spasitele, nebo Je alespoň nedoceňovali. S takovými lidmi se setkáváme i dnes, a to dokonce ve "velmi křesťanských sborech". Hlásí se k Bo žímu lidu, hovoří řečí Kanónu a Jsou v hloubi svého srdce přesvědčeni, že Jsou pravými a živými křesťany, nazývají se
45
"Kristovými učedníky a následovníky". Vyznávají Krista, ale přece Jen se představují ve svých modlitbách stejně Jako "zbožní pohané", kteří nikdy neslyšeli o Kristu. Přitom nelze jejich modlitbám a projevům náboženského cítění upřít naději, víru a vroucnost. Tyto tři vlastnosti Jsou u nich většinou založeny na obecně chápaném Božím milosrdenství. V modlit bách takových "rádobykřesíanů" nikdy a nikde nevystupuje zcela jasně do popředí myšlenka, že základem Božího milosr denství Je Jen ajen Kristus. Modlí se Jako se kdysi modlívali řečtí filozofové Sokrates a Platón. Zda mohl Bůh v modlitbách těchto dvou antických myslitelů a Jim podobných najít zalíbení, nevíme. Hovořili k "neznámému Bohu" podle míry svého duchovního poznání. Nevěděli nic o Kri stu, o spasení světa, a patřili proto navzdory své moudrosti a svému nadání k těm, kteří "sedí v temnotách a stínu smrti". Ale smí se tímto pohanským způsobem modlit i opravdový křestan, opravdové dítko Boží, které má k dispozici všecky poklady a všecky výsady onoho "evangelia království", který smí prohlásit se starým Simeonem: "Nebo viděly oči mé spasení tvé?" Cožpak tito "pohanští modlitebníci" nebagatelizují utrpení a obět toho, Jehož Jméno neprávem nosí, když jsou účastníky pouhého povědomí "evangelia milosti", a nezna jí Jeho znovuzrozující moc?! (Vždyt slovo "křestan" se pojí s osobou Krista a ne úkonem křtu - tedy "křestan"Je Kristovo vykoupené vlastnictví.) Neprohřešují se svým mělkým a zcela nezávazným formalismem na samotném Spasiteli lidstva? Z toho vyplývá, že správným modlitebníkem Je ten, kdo vším, co dělá, a tudíž i svými modlitbami prokazuje čest svému Spasiteli, a má Ho za Jediný střed, Jediné Jádro všech veřej ných i tichých duchovních projevů. Může Jím být Jen člověk omilostněný a spasený. Plyne z toho dále, žeJen takový člověk má vysílat k Bohu modlitby, které Jsou Bohu "libé" a Jež může vyslyšet, aniž by neučinil zcela výjimečnou milost nevě domému na Jeho cestě poznání Pána Ježíše Krista. Musíme dbát na to, aby se do našich modliteb nevloudilo ani sebe nepatrnější zanedbávání osoby a díla našeho Pána a Spasi tele! Nebudeme-li dost ostražití, může se nám to dost snadno přihodit. Svého času bylJeden proslulý kazatel dotázán na mínění o svém spoluvěřícím, Jehož pravá víra byla v Jakémsi směru zpo chybněna. Tázaný odpověděl, že slyšel, Jak se dotyčný bratr 46
modlí, a nabyl přitom dojmu, že Kristus - Jakožto Jediný usmiřující Spasitel pro svátého a spravedlivého Boha - se pro něho stal osobní pravdou a skutečností. Muž, který se dovede takto modlit, pronesl dotázaný, se přece nemohl a nemůže odchýlit od zdravého křestanského učení! Tento názor má leccos do sebe, zda se však vždy osvědčí, to nám Jednou prozradí sám Pán, který Jediný "ví a zná ty, kdo jsou Jeho". Správná a zdravá modlitba Je, Jak už tu bylo naznačeno a ví cekrát opakováno, podmíněna účastí Ducha svátého. Ducha milosti a modlitby, toho Ducha, Jehož Pán zaslíbil svým učed níkům, a o Němž čteme v Janovi 16,13-14: "Když pak přijde ten Duch pravdy, uvede vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluvili sám od sebe, ale cožkoli uslyší, to mluviti bude, ano i bu doucí věci zvěstovali bude vám. On mne oslaví; nebo z mého vezme a zvěstuje vám." Kdo tohoto Ducha nemá, může pro nášet Jakákoliv slova modlitby, může se svým modlením dokonce i chlubit, ale opravdové obecenství s Bohem nepěstu je. Zdravý a opravdový modlitební kontakt s Bohem má Jen ten, kdo je skutečně přesvědčen o tom, že Jen ten, kdo také z hloubi svého srdce věří tomu, že Je Pán Ježíš Kristus Jeho osobním Spasitelem, protože za Jeho hříchy zemřel a vstal z mrtvých pro Jeho ospravedlnění, nebo Jinými slovy: takový křesťan na svém vlastním srdci zakusil smírčí moc Kristovy krve! Takový vysoce omilostněný člověk se těší plné, dětské radosti z toho, že smí kdykoliv a kdekoliv mluvit se svým Bohem a Spasi telem. Na něho se vztahují překrásná Pavlova slova: "Nepřijali Jste ducha otroctví opět k bázni, ale Ducha synovství, v němžto voláme - Abba, Otče." Milosrdný, věrný Bůh používá mnoha cest, aby přivedl člo věka k Ježíši, svému Jednorozenému a milovanému Synovi. Někdy Jsou to bolesti a strázně, nebot právě Jimi poznává, že mu kromě Ježíše nepomůže nikdo. Teprve až pochopí, že kořenem všech Jeho slabostí Je Jen a Jen hřích, a že Jen a Jen Pán Ježíš Kristus ho může z otroctví hříchu vysvobodit, pozná brzy i nezbytnost Jeho přijetí Jako svého Pomocníka, Spasitele a Vysvoboditele. - Teprve po poznání této nezbytnosti může Pán Ježíš nabýt v hříšníkově srdci tu pravou a skutečnou podobu, stát se pravdou a skutečností. K této nezbytnosti nás Pán přivádí, Jak už Jsme naznačili, nejrůznějšími těžkostmi a zkouškami. "Pane, v nesnázích tě 47
hledají, a když Je káráš, v úzkosti k tobě volají." Toho, kdo upřímně hledá a volá, nenechá Pán dlouho čekat. Jak čteme u Jana 6,37: "Kdo ke mně přijde, toho nevyvrhu ven." Ten, kdo k Ježíši přijde a chce u něho zůstat, nalezne klid pro svou duši. Tomu se Pán zjeví ve vší své spasitelné lásce a me siášské slávě, takže mu smí říci: "Já pak modlitbu svou k tobě odesílám, čas Jest dobré líbeznosti tvé." (Žalm 69,14) "I budu chváliti Jméno Boží s prozpěvováním, a velebiti Je s děko váním." (Žalm 69,31)
48
XIII. Přibližujme se k Bohu "Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám."
Jakub 4,8
Jen sám Bůh ví,Jsme-li upřímní a chodíme-lipřed Ním v čistotě. Jen on sám ví, Jsou-li naše modlitby a naše duchovní projevy opravdové a plníme-li ve svém pokojíku všechny své povin nosti vůči Němu svědomitě. Ví to On a víme to i my. Víme, Jaké to s námi v tomto směru Je. Nemůžeme však s určitostí vědět, Jak Je to s věrností a upřímností našich spoluvěřících; nevíme, Jak se ve svých pokojících chovají oni. Kdyby nám Jednou někdo oznámil, že se ten či onen bratr, ta či ona sestra ve svém skrytém duchovním styku s Bohem tak či onak provinili, muse li bychom brát taková obvinění co nejopatrněji, neboť obvykle nevyvěrají z ducha lásky a péče o duchovní prospěch bližních. Ve většině případů bychom těmto žalobníkům a karatelům museli odpovědět: "Nepal se; může v tom mít prsty Satan." Je beze vší pochybnosti, že mnozí Kristovi učedníci a násle dovníci každodenně vážně usilují o zvroucnění svého vzta hu k Bohu. Jejich touhu snad ani nelze vhodněji vyjádřit, než slovy známé duchovní písně:
Blíž a blíž, Jezu, sám táhni mne, žalem a radostí na srdce své! Křesťan, který má tato slova uložena hluboko v srdci, Je také velmi zarmoucen případnými nedostatky a neúspěchy svých modliteb, přesto, že právě ony mu přinášejí více prospěchu, než sám očekává. To, že by dnešní církev zaostávala ve srovnání s církví dřívější, zejména s církví apoštolských dob, co do ducha modlitby, který v ní panuje, lze sotva prokázat, když přihlíží me k počtu jejích údů, jejich rozličnému postavení, národ nostnímu členění, temperamentu a mínění, Jakož i k energii vynaložené při rozvíjení díla křesťanské lásky. I když dost 49
často tvrdí opak, nemluví pro něj pražádné přesvědčující důvody. Věříme, že by Pán nebyl církvi propůjčil všecku tu její duchovní sílu, Jež Ji do dnešního dne zdobí, a že by Ji nebyl korunoval mnoha evidentními projevy Boží pravdy v lásce, kdyby z ní měl posléze nechat vymizet jejího modlitebního ducha. Věříme, že lze na dnešní církev aplikovat slova ze Zje vení: "Znám skutky tvé, i lásku, i přisluhování, i věrnost, i trpě livost tvou, a skutky tvé." Je-li tomu opravdu tak, nesmíme na druhé straně zavírat očí před skutečností, že se současný křesťanský život vyvíjí spíše navenek, než formou skryté, tiché komunikace s Bohem. Cír kev Páně roste i dnes! Církevnická a klášterní zbožná horlivost v dřívějších staletích vyprchala současně se ztrátou vzorů evangelijní prostoty v bojích o světská "zboží", slávu a moc. Tím se však opravdu trápit nemusíme. Rozhodně si nemyslí me, že si náš Spasitel přál, aby Jeho učedníci a Jeho děti strávily celý svůj život za chmurnými zdmi klášterů. Vždyť sám říká: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všem národům." V tomto směru vykazuje dnešní církev ve srovnání s tou dřívější středověkou zdravý pokrok. Ale každý pokrok s sebou přináší i různá nebezpečí: není Jich tedy ušetřen ani mohutný rozmach křesťanské církve. Právem se obáváme, že vnitřní pokrok a vnitřní růst církve nebudou mocí držet krok s jejím vnějším rozmachem světského rázu a početního růstu. Jakkoliv se šíří počet nových misijních oblastí, máme přece oprávněný důvod k zármutku nad tím, že se už dnes zanedbává onen nepřetržitý, tichý modlitebný život, který Je pevně zakotven v srdci a který Je spojením s na ším nebeským Otcem skrze našeho Spasitele působením Boží ho Ducha, čímž Boží dítky ztrácejí své posvěcení pro pravý svědecký život! Jinými slovy: Věříme a zároveň si stěžujeme na to, že dnešní církev sice více pracuje, ale méně se modlí než ta dřívější! Kdyby se neměl obnovit správný poměr mezi prací a mod litbou, kdyby se horlivost v modlitbě neměla vyrovnat horli vosti v práci, došlo by brzy k velkému úpadku církve, která by se pak podobala navenek vyzdobené, ale uvnitř plesnivé a ztrouchnivělé budově hrozící zhroucením. Kéž Pán nedá ve své milosti propadnout svou církev ajejí údy takovému osudu! Jen upřímná modlitba tryskající z hloubky srdce a vystupující z tichého pokojíka k trůnu milosti, může zachránit ryzí duchov 50
ní život církve a jejích Jednotlivých údů. před postupným upadáním. Jen v tichém pokojíku se rozsvěcuje a udržuje plamen, který přináší světlo a teplo. Zakončeme slovy Jednoho znamenitého Božího muže: "Proč prcháš ze samoty tichého pokojíka? Proč si lak zřídka dopřá váš hodinku nerušeného rozhovoru a přebývání se svým Bo hem? Proč dovoluješ, aby ti tak bez milosti uplýval život? Proč nenese strom tvé víry buď vůbec žádné, nebo Jen suché, znetvořené plody? Proč nemůžeš svému nejlepšímu Příteli věnovat za celičký týden ani jedinou poklidnou hodinku? Kráčíš životem Jako ve snu. Stále se pohybuješ mezi lidmi, nikdy nejsi dostatečně sám pro svého Boha!?" Milý čtenáři, zasvět každý den Jedinou tichou hodinku tomu, který pro tebe tolik vykonal a vytrpěl, který tvůj dosavadní život korunoval Boží milostí a milosrdenstvím! Tolik hodin věnuješ každý den svému zaměstnání, svým přátelům, svému pozemskému prospěchu, proč bys neměl tu Jedinou věnovat prospěchu nebeskému? Což tě ani na okamžik nenapadne, že ti právě lato Jediná hodinka připraví v časnosti i na věčnosti to nejnádhernější, nejtrvalejší a nejužitečnější požehnání? Vždyť za tu Jedinou hodinku vezme tvoje duše tak mocný doušek z křišťálově čistého a živého pramene, aby už na věčnosti nemusela žíznit. Zpívá s tebou i tvé srdce, když slyšíš ta strhující slova "Blíž a blíž. Jezu..."? Cítíš touhu po užším obecenství s Bohem? Můžeš-li a chceš-li přitakat, pak dokazuj upřímnost této touhy od nynějška svými tichými modlitebními hodinkami.
51
Můj tichý pokojík
Je místo tak drahé mému srdci, kam vyhání mne radosti i žal, kde do Božího srdce roním slzy, kde těší mne, kde žehná mi můj Král. Je tolik rmutu na té naší zemi, o nějž se tam s Ním dělívám. Je tolik tužeb, tolik přání, Jež v tuhém boji na Něm vymáhám.
Nosím Mu tam i svoje hříchy, stůně-lí srdce, třeští hlava, dávám mu přednost před lidmi, vždy se mnou Je tam Boží sláva.
Když kníže světa oslepuje sliby, když přemáhá mne Jeho klam, tu vždycky vím, že sliby - chyby. A znovu táhne mne to tam. Zde povždy radu nalézám i pomoc, zde v ranách Spasitele spočívám, Jen zde Je požehnání, radost, Jen zde ten pravý, skvostný chrám.
Ježíši drahý. Tobě buď chvála, dík a čest za smysl pravý, za život věčný, za víry, spásy ratolest.
Dík Tobě, žes vyvedl mne z temna, že skromnostťs mne vyučil, že pravice mi Tvoje žehná, že skvostný ukázaľs mi cíl. 52
Vyslyš mé, Olče, úpěnlivé prosby, Dej milost mi, vždy znovu uchýlit se tam, odkud mých písní chvály znějí, kde velebím tě, Pane, sám. Až Jednou pozemská má pout se skončí, až životní svůj běh tu dokonám, pak zahledím se s láskou do tvých očí, pak na věky už budu s tebou tam!
53
vydavatelství kresťanských sboru OSTRAVA vám nabízí tuto duchovní literaturu:
1.
První list Korintským - Donald, W.
2.
Ve stručném výkladu této biblické knihy autor zdůrazňuje principy prvokřesťanské praxe, zejména s poukazem na ovoce, dary a služby Ducha svátého. 211 stran formátu A5, cena 15 Kčs. Úvahy o Kázni na hore, I. diel, - LLoyd-Jones, M.
Kázání Pána Ježíše na hoře zaznamenané u Matouše 6 je aplikováno na opravdový křesťanský život. 322 stran A5, cena 40 Kčs (slov.).
5.
Pohádky - Rafajová, M. Ilustrovaná kniha pro děti. Známá autorka jemným způsobem formou pohádek vede děti k pohledu na krásu přírody, kterou stvořil Pán Bůh. 90 stran A5, cena 15 Kčs. Byl jsem svědkem Jehovovým - Ferfecki, S. Autor uvádí vlastní zkušenosti s působením v organizaci "svědků" a rozchodem s ní. 65 stran A5, cena 8 Kčs. Duchovní deprese - Lloyd-Jones, M.
6.
O příčinách vzniku duchovních depresí a biblických doporučeních, jak těmto depresím předcházet. 85 stran A5, cena 12 Kčs. Příklady a podobenství velikého služebníka slova - Kurz, J.
7.
V knize je uvedeno 87 příkladů a podobenství známého evangelisty 19. století D. L. Moodyho, které autor volně upravil a rozšířil. 142 stran A5, cena 32 Kčs. Příprava na dospívání - Dobson, J.
8.
O komplexech méněcennosti u dospívající mládeže, přizpůsobování, lásce a zamilování. 120 stran A5, cena 28 Kčs. Zápas o duši - Steiger, P.
3.
4.
V první části autor přibližuje čtenáři proč vlastně věří v Boha, proč věří Bibli jako Božímu slovu. V druhé části pak na podkladě biblic kých veršů poukazuje na dnešní dobu ve světle prorockých předpo
vědí a na to, co čeká lidstvo v příští době. Ve třetí části předkládá čtenáři cestu spasení. 206 stran A5, 27 Kčs.
9.
Znovuzrodenie - Halás, M.
Životní příběh poslušného dítěte, vyrůstajícího u kostela, jeho vzdalování se od Boha až do bahna hříchu, z něhož ho vysvobodil Spasitel. 64 stran A5, cena 20 Kčs (slov.). 10. Kdo scelí rozbitou rodinu? - Frydrychová, M. Doporučení zejména věřícím ženám, jak se mají chovat, aby rozbité rodiny byly zceleny. 35 stran A5, cena 12 Kčs. 11. Rybářské děvče z Kulleriinu - Lingbergová, E. Povídka o třech nezletilých dětech, kterým rodiče zahynou v bouřce na moři a o tom, jak tyto siroty poznaly Boží milost. 80 stran A5, cena 25 Kčs. 12. Příběhy ze školních lavic - Kolman, K. Obsahuje povídky Nezbedník - o proměně nezbedníka Honzíka Pá nem Ježíšem, a Bez lásky - ze života odstrčeného chlapce, který poznal Spasitele. 136 stran A5, cena 35 Kčs.
13. Poučení pro Nébukadnézara - Gooding, D. Záznam proslovu na evangelizační téma. 22 stran zmenšený A5, cena 10 Kčs. 14. Farebné evanjelium - Kučera, J. Pomůcka pro evangelizaci zejména mezi dětmi. Barevná 16ti stránková knížečka A6, cena 4 Kčs (slov.) 15. Učme se moudrosti - Turoň, D. Omalovánky pro větší děti na verše z knihy Přísloví. 16 stran A4, cena 5 Kčs. 16. Křesťanské omalovánky - Pálková, J. - Heryán, P.
Barevné omalovánky zvířat z knihy Přísloví. 16 stran A5, cena 8 Kčs.
Tyto publikace si můžete objednat na adrese Vydavatelství Křesťanských sborů, Bořivojova 29, 718 00 Ostrava 1.
TICHÁ HODINKA Překlad: prof. Jan Mynařík
Obálku návrh Jaroslav Kapec, akad. malíř
Vydaly Křesťanské sbory Vydání první
Vytiskly OSTRAVSKÉ TISKÁRNY, s.p., Novinářská 7, Ostrava 1
ISBN 80-85237-25-3