Pod Boží ochranou

Citation preview

POD BOŽÍ OCHRANOU

Neil T. Anderson Pele a Sue \ander HooLovi

Pod Boží ochranou

POD BOŽÍ OCHRANOU Jak pomoci svým dělem a rodi ne na

Pete

jejich identitu, svobodu a jistotu v Boku

Neil T. Anderson a Sue Vander Hookovi

Bi&ickoLp&e. pro cXeft

První vydání © SAMUEL, Biblická práce pro děti, Praha 2001

Přeloženo z anglického originálu Spirituál Protection for You Children, vydaného nakla­ datelstvím Regál Books, divizí Gospel Light Publicatins, Ventura, California 93003, USA. Původní anglické vydání © 1996 Neil T. Anderson, Pete a Sue Vander Hookovi Překlad © 2001 Vladimír Vitvar Ilustrace na obálce © 2001 Jiří Kučera Obálka © 2001 Jan Bíca

Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě reprodukována bez písemného svolení vydavatele. Biblické citace označené KMS byly převzaty z překladu Křesťanské misijní společnosti, Praha 1994. Citace s označením N BK byly použity z Nové Bible kralické, vydala Nadace pro Novou Bibli kralickou, Praha 1998. Citace s označením BK byly převzaty z posledního kralického vydání Bible z roku 1613. Ostatní biblické citace byly vzaty z ekumenického překladu z roku 1985, vydala Česká biblická společnost, Praha 1990.

SAMUEL, Biblická práce pro děti, Starodejvická 8,160 00 Praha 6

Pro Davida, Jareda, Jalene

a

KTEŘÍ POZNALI PRAVDU... A RYLI VYSVOBOZENI.

Mykaelu.

UVOD Máte pred sebou úchvatný příběh vítězství jedné rodiny nad mocnostmi tem­ noty. Pozoruhodné na svědectví Vander Hookových je to, že jde o úplně běžnou rodinu. Pete působí jako tradiční evangelikální pastor uprostřed Ameriky. On a jeho žena Sue jsou morálně zodpovědní rodiče, jejichž děti nejenže navštěvovaly křes­ ťanskou školu, ale vzdělávaly se také doma. Tato rodina statečně zastávala život ve svatosti. Pete a Sue jsou nekompromisní bibličtí křesťané, kteří se ocitli uprostřed du­ chovní bitvy o svou rodinu. Když se snažili pomoci svým dětem, dovedlo je to k vlastní svobodě v Kristu a ke službě druhým.

Salanův cíl: rodina Rád bych řekl, že příběh rodiny Vander Hookových je výjimkou, avšak není to tak. Během uplynulých několika let jsem měl tu čest pomoci tisícům křesťanů nalézt svobodu v Kristu. Většinu tvořili křesťanští vedoucí, jejich manželky a děti. Jejich problémy přicházely většinou z dětství. Mnoho rodičů věří, že křesťanská rodina, aktivní církev a křesťanská škola dokáží izolovat a ochránit jejich děti před světem, tělem a ďáblem. Ve skutečnosti se právě tyto rodiny stávají často terčem mocností temnoty, jež se snaží zničit jejich domov i službu. V době přípravy vzniku knihy The Seduction ofOurChildren (Svod našich dětí) jsem spolu se Stevem Russoem hovořil svíce než sedmnácti sty dospí­ vajícími praktikujícími křesťany. Následující údaje jsme získali na jedné evangelikální střední škole:

45 % dospívajících uvedlo, že ve svém pokoji zažilo „přítomnost“ (viditelnou či slyšitelnou) něčeho, co je vyděsilo; • 59 % tvrdilo, že mívá špatné myšlenky o Bohu; • 43 % řeklo, že je pro ně duševně náročné modlit se a číst Bibli; • 69 % prohlásilo, že slyší „hlasy“, jako by do jejich podvědomí někdo promlouval; • 22 % přiznalo, že často pomýšlí na sebevraždu; • 74 % si myslí, žejsou jiní, než ostatní (funguje to jiným, jenom ne jim). •

-7-

Ať nám tato čísla připadají sebehorší, jejich hodnota se ještě zvýší, když se mladí zapletou s okultismem, následují falešné vedení nebo hrají určité fantasy hry, do nichž by se neměl pouštět žádný křesťan. Jak si vysvětlit, že sedm z deseti mla­ dých praktikujících křesťanů slyší hlasy? Jsou to snad paranoidni schizofrenici nebo trpí psychózou? Možná, že ano, ale musíme také vzít v úvahu pravdu, již vyu­ čuje 1 Tm 4,1: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů“ (KMS). Dochází k tomu? Ano, v celém světě. Za posledních deset let jsem měl příleži­ tost individuálně pomoci téměř tisícovce dospělých, kteří měli problémy ve svém duševním životě, Bibli četli s obtížemi a dokonce ve své hlavě slyšeli hlasy. Opako­ vaně se ukazovalo, že za jejich potížemi se skrývá duchovní boj o jejich mysl. Naučili jsme se, jak jim pomoci nalézt svobodu v Kristu během jediného tříaž čtyřhodinového sezení. Tento proces učednictví a poradenství vysvětluji ve své knize Helping Others Find Freedom in Christ (Jak pomoci druhým nalézt svobodu v Kristu). Následující výňatek z velekněžské modlitby v Janovi 17,13-20 nám dává porozumět podstatě duchovního boje, který bojuje každý křesťan:

Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze svě­ ta, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří.

Nejsme bezb ranní Ježíš měl starost o ochranu svých učedníků a těch, kdo v Něj uvěří, před zlým. On se navracel k Otci, ale učedníci a církev, jež měla zanedlouho vzniknout, zůstali na zemi, kde „vládce tohoto světa“ (J 14,30), „vládce nadzemských mocí“ (Ef 2,2), „váš protivník, ďábel, obchází jako ,lev řvoucí1 a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8). Na rozdíl od starostlivých rodičů, kteří mohou podléhat pokušení izolovat své děti od drsné reality tohoto světa, Ježíš nežádal, abychom byli vzati ze světa. Tato strategie by nepřinesla žádný růst dětem ani církvi a v budoucnu žádnou službu. Namísto toho se modlil, abychom byli od zlého zachováni. To v nás může vyvolat strach, ovšem Ježíš zde nezanechal nás ani naše děti bezbranné.

-8-

Za prvé - „...v nětn jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil“ (Ko 2,10). Křesťané mají svůj život v Kristu a spolu s Ním jsou posazeni v nebesích (viz Ef 2,6). Naše pozice v Kristu nám skýtá autoritu, již potřebujeme k přemáhání satana. Jedině tak můžeme zodpovědně splnit nám svěřené velké poslání (viz Mt 28,18-19). Za druhé - „...tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství“ (Ko 2,15). „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého urče­ ní, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ef 3,10-11). Pavel zde poukazoval na věčný Boží záměr: dát poznat svou moudrost skrze církev. Komu? Nebeským vládám a mocnostem (těm duchovním). „Syn Boží se zjevil s tím záměrem, aby zmařil činy ďáblovy“ (1J 3,8, podle New American Stan­ dard Bible, kurzíva autor). Jde-li o bitvu mezi královstvím temnoty a královstvím světla, tedy mezi Kristem a Antikristem, a je-li věčným Božím záměrem dát poznat svou moudrost nebeským vládám a mocnostem skrze církev, jak si v tom stojíme? Obávám se, že nevalně. Někteří křesťané dokonce ani nevěří v osobu ďábla, což je přijatá doktrína historické křesťanské církve. Mnoho jich žije, jako by vůbec neexistoval. Nerozumí dostatečně tomu, že duchovní svět je schopen se na ně a na jejich rodinu zaměřit. Pár z nich by dokonce trvalo na tom, že s těmito duchovními mocnostmi neexistuje žádný kontakt. Jiní se ze strachu vědomě rozhodnou neza­ bývat se existencí ďábla. V některých vzdělaných kruzích to není akademicky věro­ hodné. Mnozí z nás jsou jako oslepení bojovníci, kteří nedokáží určit svého nepřítele, a tak útočí na sebe samé a na sebe navzájem. V souboji s tímto nepřátelským světem nás Pán nenechal bezbranné. V Kristu máme svou svatyni a Bůh nás vybavil svou výzbrojí. Disponujeme veškerými po­ třebnými zdroji k tomu, abychom se postavili ďáblu a úspěšně mu vzdorovali. Když se však nechopíme své zodpovědnosti, zůstanou tyto zdroje nevyužity. Pán nám řekl, abychom si oblékli Boží zbroj. Co když jsme to neudělali? Sly­ šeli jsme: „... oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo, abyste vyhovovali jeho žádostem“ (Ř 13,14, KMS). A co když jsme žádostem vyhovovali? Je zcela naší zodpovědností „vzpírat se dáblu“ (Jk 4,7). Co když to však neděláme? Boží zajištění naší svobody v Kristu je omezeno, pokud nerespektujeme svou pozici v Něm a polevujeme v zodpovědnosti. Nejběžnější a zároveň velice naivní reakcí západního světa je tuto bitvu igno­ rovat, nebo přijmout fatální předpoklad, že křesťané jsou nějak imunní. Opak je pravdou. Nevědomost neznamená žádnou ctnost, nýbrž porážku. Pokud jste křes­ ťan, jste terčem. Jste-li pastor, pak se vy a vaše rodina rovnáte desítce na terči! Sa­ tanova strategie spočívá ve vyřazení křesťanů z činnosti a smazání pravdy o tom, že jsme „mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši“ (Ř6,ll).

-9-

A jak si vede ďábel? Rozvodovost a rozpad křesťanských rodin jsou zhruba stejné jako u nevěřících. Rozdíl mezi křesťanem a pohanem už zdaleka není tak zřejmý. Tragické pády mnoha křesťanů na viditelných čelných pozicích naznačují, že něco zásadního je v nepořádku. Zjevně nestačí intelektuální známost Písma, protože ta oněm vedoucím jistě nescházela. Velké množství lidí se rozhoduje uvěřit mylnému poselství, že „křesťanství nefunguje“.

Tři úrovně křesťanské dospělosti Na naše dilema vrhl trochu světla apoštol Jan, když v 1J 2,12-14 vymezil tři úrov­ ně dospělosti. Za „děti“ víryjsou zde považováni ti, kdo poznali Otce a jimž jsou odpuštěny hříchy. Jinými slovy překonali trest za hřích. Když v této fázi máme dů­ věru v Krista, prohrává satan svou první bitvu. To však neznamená, že stočí ocas a zastrčí tesáky. Jeho strategie je udržovat křesťany pod mocí hříchu. Jan dvakrát označuje mládence víry (druhou úroveň dospělosti) schopností člověka „zvítězit nad zlým“. Jak mohou lidé dosáhnout své plné dospělosti, když nemají ponětí, jak vítězit nad zlým? Naneštěstí je pravda, že dokonce i mnoho vedoucích v církvi nedorostlo do druhé úrovně duchovní dospělosti, což dokazují jejich zdánlivě nekontrolovatelné choutky a chování. Ten bludný kruh hřích-vyznání-hřích-vyznání-hřích-vyznání a opět hřích nebere v úvahu celou realitu. Mělo by to být hřích-pokání-odpor. Vyznání je pouze prvním krokem k pokání. Třetí úroveň dospělosti pak Jan cha­ rakterizoval jako úroveň těch, kdo mají hluboké poznání Boha. Pokud jste v pokušení myslet si, že jste vůči útokům zlého imunní, dovolte mi položit vám tři otázky. Za prvé: zakusili jste tento týden pokušení? Kdo podle Bible pokouší? Nemůže to být Bůh. Ten pouze zkouší naši víru, aby ji posílil, ale satan pokouší s úmyslem zničit ji. Za druhé: museli jste někdy vzdorovat hlasu žalobníka bratří? Než si odpovíte, rád bych svou otázku zformuloval ještě jinak. Museli jste někdy vzdorovat myšlenkám jako ,jsem hlupák“, „jsem ošklivý/ošklivá“, „nedo­ kážu to“, „Bůh mě nemiluje“ nebo,jsem jiný/jiná než ostatní“, případně ,jde to se mnou s kopce“? Vím, že ano, protože Bible říká, že on obviňuje bratry dnem i nocí. Za třetí: byli jste někdy oklamáni? Kdo by chtěl odpovědět ne, bude možná ten nejoklamanější ze všech.

Skutečná Litva V čem je ta skutečná bitva? Kdybych vás pokoušel já, poznali byste to. Kdybych vás obviňoval, věděli byste to. Ale kdybych vás oklamal, nezjistíte to. Kdybyste to vědě­ li, oklamat byste se nedali.

-10-

Nyní si poslechněte argumentaci Písma: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (J 8,31-32). Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,6). Ve velekněžské modlitbě se modlil: „Posvěťje pravdou; tvoje slovoje pravda“ (J 17,17). První sou­ část Boží zbroje, kterou si oblékáme, je pás pravdy (Ef 6,14). Proč Bůh tak tvrdě udeřil na Ananiáše se Satirou v první církvi? Petr se zeptal: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svátému a dal stranou část peněz za to pole?“ (Sk 5,3-4) Poselství je jasné. Podaří-li se satanu přimět nás k uvěření lži v jakékoli oblasti našeho života - v církvi, doma, v manželství či osob­ ní identitě, může nás tak okrást o vítězství v Kristu. Bůh musel zjevit tuto bitvu o lidskou mysl, jakmile satan v první církvi zvedl svou ohyzdnou hlavu. Tuto strategii můžeme sledovat v celém Starém i Novém zákoně. Satan okla­ mal Ananiáše se Satirou a přiměl je lhát Duchu svátému. Satan oklamal také Evu a ta uvěřila lži. „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele“ (1 Pa 21,1). David tuto lež přijal a na Izrael přišla zkáza. U poslední večeře: „Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil“ (J 13,2). Nebyl to Davidův nápad vzdorovat Boží vůli, ani nebyl Jidášův nápad zradit Krista, ale oba patrně měli za to, že ano. To je právě ten klam. Klamu mohou pod­ lehnout lidé dobří a dokonce i lidé Bohem vyvolení. Ďábel nedokáže donutit křes­ ťany k tomu, aby udělali cokoliv proti svévůli, ale jako otec lži nás oklame, když se nebudeme zodpovědně držet pravdy, která nás učiní svobodné. První bitva je o naši mysl. Jak to, že to nevíme? Jedním důvodem je, že neumíme číst v mysli druhých. Lidé se obávají svěřit druhým své démonické myšlenky, poněvadž nechtějí být mylně označeni za duševně nemocné. Obvykle se svěří s prožívanou bolestí a utr­ pením. Zřídka však najdou člověka, jemuž by mohli bezpečně svěřit své duševní boje. Proto je nechávají uvězněné ve své mysli. Jsou tedy duševně nemocní, nebo probíhá bitva o jejich mysl? Naprostý nedo­ statek vyvážených biblických informací u odborníků na duševní zdravije přivedl k jedinému závěru. Jakékoliv problémy v jejich mysli musí být buď psychologické nebo neurologické. Běžné lékařské vysvětlení pro ty, kdo slyší hlasy, mají záchvaty paniky, trpí těž­ kou depresí nebo vidí ve svém pokoji přízraky, zní: „Máte chemickou nerovnová­ hu.“ V naději na uzdravení potíží nebo eliminaci příznaků se obvykle vypíše recept na nějaký lék. Věřím, že chemie našeho těla dokáže způsobit nerovnováhu a nepříjemnosti a že hormonální problémy mohou rozhodit náš systém. Jsem ovšem také přesvěd­ čen, že si logicky musíme položit i další otázky. Například: „Jak může chemikálie

-11-

vytvořit osobní myšlenku?“ Nebo: „Jak mohou naše nervová spojení nedobrovol­ nou a náhodnou činností dávat vyvstat myšlenkám, jimiž se pak zaobíráme?“ Existuje pro to přirozené vysvětlení? Jsem ochoten si vyslechnout jakoukoliv smysluplnou odpověďa zdůvodnění, protože mi na lidech skutečně záleží. Chci vi­ dět řešení lidských problémů Boží milostí, ale myslím si, že k tomu nedojde, dokud nepřijmeme realitu duchovního světa. Když lidé říkají, že slyší hlasy, co ve skutečnosti slyší? Jediný způsob, jak mů­ žeme fyzicky slyšet, je mít zdroj zvuku, který stlačuje molekuly vzduchu. Zvukové vlny se šíří vzduchovým prostředím a narážejí na naše ušní bubínky, čímž je vyslán signál do mozku. Tak dochází k fyzickému slyšení. Ale hlasy, které lidé slyší, nebo myšlenky, s nimiž zápolí, z tohoto zdroje nepocházejí. Podobně, když lidé říkají, že vidí, co jiní ne, co vlastně vidí? Přirozeně vidět můžeme pouze tak, že máme zdroj světla, který ozařuje objekt, a tyto paprsky se pak odrážejí do našich očí. lý potom vysílají signál do mozku. Satan a jeho démoni jsou duchovní bytosti. Nemají materiální podstatu, proto tyto duchovní bytosti ne­ můžeme spatřit přirozenýma očima ani je slyšet přirozenýma ušima. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12). Jak se zachová typický rodič, když jeho vyděšené dítě vejde do ložnice s tím, že vidělo nebo slyšelo něco ve svém pokojíku? Dojde do pokoje, podívá se do skří­ ně a pod postel a řekne: „Ve tvém pokoji nic není, miláčku, tak běž zase spát!“ Kdy­ byste vy jako dospělí něco spatřili ve své ložnici, zapomněli byste na to a prostě šli spát? Možná zareagujete: „Ale vždyťjsem tu místnost prohlédl a nic tam nebylo.“ V tom pokoji samozřejmě nebylo nic, co byste mohli vnímat svými přirozenými smysly. „Pak to není skutečné,“ řekne skeptik. Ale ano, je! To, co dítě vidělo nebo slyšelo, se odehrálo v jeho vlastní mysli a bylo to velmi skutečné. Nedokážu vysvětlit, jak lidé podlehnou klamu těchto duchů. Nevím sice, jak to ďábel dělá, ale ani to vědět nepotřebuji, abych uvěřil tomu, co Písmo jasně vyu­ čuje. Duchovní bitva o naši mysl není vedena podle přírodních zákonů. Satanův pohyb nemohou zastavit ani omezit žádné fyzické bariéry. To, jak je dítě vyděšené, svědčí o tom, že bitva je reálná. Dítěti můžete odpovědět následujícím způsobem:

Věřím, že jsi něco viděl nebo slyšel. Já jsem neviděl ani neslyšel nic. Proto si myslím, že to je možná duchovní útok, nebo se ti jen mohly vybavit stra­ šidelné vzpomínky na film, který jsi viděl. Někdy ani já nedokážu poznat rozdíl mezi skutečností a snem, který se mi právě zdál. Než se budu modlit za tvou ochranu, chci, abys věděl, že Ježíš je mnohem větší a mocnější než jakákoliv děsivá věc, kterou vidíš nebo

-12-

slyšíš. Bible říká, že Ježíš žijící v nás je větší než jakákoliv příšera ve svě­ tě. Protožeje Ježíš vždycky s námi, můžeme říct všemu, co nás straší, aby to v Jeho jménu odešlo. Bible nás nabádá k tomu, abychom se poddali Bohu a vzepřeli ďáblu a on od nás uteče. Zvládneš to? Chceš se na něco zeptat? Tak se pojďme spolu modlit.

Mozek versus mysl O tom, jak funguje naše mysl, toho ještě nevíme mnoho. Víme však, že existuje obrovský rozdíl mezi naším mozkem a myslí. Mozek je organické podstaty. Když fyzicky zemřeme, oddělíme se od svého těla a náš mozek se navrátí do prachu. V tu chvíli vyjdeme ze svého těla a budeme s Pánem. Naše mysl však fungovat nepře­ stane, protože tvoří součást duše. Dovolte mi ilustraci. Naše schopnost myslet se podobá práci počítače. Máme dva samostatné komponenty: hardware, což je vlastní fyzický počítač (mozek), a software (mysl), který naprogramuje hardware. Pokud software z hardwaru od­ straníme, zachová si stále svou hodnotu. Stejně tak, je-li duch vzat z těla, má i na­ dále svou důležitost. Počítač bez softwaru je naprosto k nepoužití, ale ani program nepoběží, pokud se porouchá hardware. Společnost se domnívá, že pokud v hlavě něco nepracuje správně, pak to musí být problém hardware. Já však nevěřím, že prvotní příčina spočívá v hardwaru. Myslím si, že hlavní potíž bychom měli hledat v softwaru. Když člověk trpí orga­ nickou mozkovou poruchou, kupříkladu Downovým syndromem nebo Alzheimerovou chorobou, nebude jeho mozek pracovat příliš dobře. Závažné poškození mozku však bývá vzácné a nedá se s ním moc dělat. Text v listu Římanům 12,2 nás vyučuje, že máme poddat svá těla Bohu (což zahrnuje i náš mozek) a proměňovat se obnovou své mysli. Velká část toho, co se dnes považuje za duševní nemoci, není nic jiného než bitva o naši mysl. Přísloví 23,7 říká: „Neboťjak on v sobě přemýšlí, takovýje“ (pod­ le anglického překladu NASB). Jinými slovy, nic neděláme bez toho, abychom o tom předtím nepřemýšleli. Veškeré naše chování je výsledkem toho, co se roz­ hodneme si myslet nebo čemu se rozhodneme věřit. Co si lidé myslí, to nevidíme. Můžeme pozorovat jen to, co dělají. Když tedy naše děti zlobí, snažíme se změnit jejich chování, místo abychom se pokusili pochopit jejich myšlení a mohli tak mě­ nit to, čemu věří. Jelikož nedokážeme číst mysl jiného člověka, musíme se učit klást ty správné otázky. V knize The Seduction ofOur Children (Svod našich dětí) jsem vylíčil pří­

-13-

běh pětiletého Dannyho, který byl poslán do ředitelny křesťanské školy2, kterou navštěvoval, protože na hřišti ublížil několika dětem. K druhým se choval agresiv­ ně a ve třídě byl neklidný. Jeho učitelka řekla: „Dannyho chování v poslední době mě udivuje. Předtím takový nebyl.“ Ve stejné škole vyučovala i Dannyho matka. Když se svého syna zeptala na Ježíše, zacpal si uši a křičel: „Nenávidím Ježíše!“ Pak se přitiskl k matce a ošklivě se smál. Když jsme se Dannyho zeptali, jestli někdy slyšel, že by k němu v jeho hlavě mluvily hlasy, vypadalo to, že se mu ulevilo. Ochotně se nám svěřil, že na hřišti na něj hlasy volaly, aby ublížil jiným dětem. Tyto myšlenky byly tak hlasité, že jediný způsob, jak je umlčet bylo poslechnout, přestože věděl, že se tak dostane do pro­ blémů. Řekli jsme Dannymu, že ty hlasy už poslouchat nemusí. Vedli jsme Dannyho dětskou verzí kroků ke svobodě, popsaných dále v této knize, a požádali ho, aby po nás opakoval modlitbu. Když jsme skončili, zeptali jsme se ho, jak se cítí. Na tváři se chlapci rozzářil široký úsměv a s povzdechem úlevy řekl: „O moc lip!“ Učitelka si následující den u něho všimla takového klidu, jako by to bylo jiné dítě. Agresivní chování ve škole naprosto ustalo. Jeden vydaný křesťanský manželský pár adoptoval malého chlapce. Do svého domova jej přijali s otevřenou náručí. Z nevinného miminka do pěti let vyrostlo zví­ ře. Když jsem byl požádán, abych s ním promluvil, byla jejich domácnost již ve značném zmatku. Po chvíli přátelského hovoru jsem se ho zeptal, jestli měl někdy pocit, že k němu v jeho hlavě někdo mluví. „Ano,“ odpověděl, „pořád.“ „Co říkají?“ ptal jsem se dál. „Říkají mi, že jsem špatný.“ Zeptal jsem se ho, zda někdy pozval do svého života Ježíše. Řekl: „Ano, ale nemyslel jsem to vážně.“ Pověděl jsem mu, že kdyby opravdu požádal Ježíše, aby přišel do jeho života, mohl by těm hlasům přikázat, aby od něj odešly. Když mu to došlo, upřímně vydal své srdce Kristu. Jiní manželé slýchávali rány do zdi z pokoje svého syna. Několikrát vzal nůžky a bodal jimi do zdi. Nikdy ho přitom nepřistihli a nenašli ani nůžky. Pak dítě začalo rozstříhávat každý kousek látky v domě. Ani při tom ho nikdy nepřistihli. Zoufale se snažili najít řešení a hromadily se jim nemalé účty za léčbu a poradenství. Nakonec se rodiče seznámili s materiály naší organizace Freedom in Christ (Svoboda v Kristu) a začali věřit, že by se mohlo jednat o duchovní problém. Ze­ ptali se tedy svého syna, jestli někdy mívá myšlenky, které mu říkají, aby dělal, co dělá. Odpověděl: „Ano, a říkají, že když neudělám, co mi přikazují, tak tebe (otce) zabijí!“ Ten malý hoch se domníval, že tím chrání život svého otce. Takový scénář už jsem slyšel mnohokrát.

-14-

Širší úkel pokleJu Pojďme se na to nyní podívat z širšího úhlu. Než jsme přišli ke Kristu, nebyl v na­ šich životech přítomen Bůh a neznali jsme ani Jeho cesty. V důsledku toho jsme se naučili žít svůj život nezávisle na Něm. Když jsme své životy vydali Pánu a znovuzrodili se, stala se z nás nová stvoře­ ní v Kristu. Dobrá zpráva je, že spasení přichází se zcela novým balíkem softwaru. A špatná zpráva - neexistuje žádná klávesa delete (vymazat). Starý software (tělo a stará přirozenost) je stále nahrán do paměti a počítač je citlivý na viry (ohnivé šípy toho zlého). Vědomě se musíme rozhodnout pro obnovu (přeprogramování) své mysli a kontrolu virů (démonických útoků). Pavel řekl: „Neboť ačkoli žijeme v těle, nebojujeme podle těla. Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí kaž­ dou myšlenku, aby byla poslušná Krista“ (2 K 10,3-5, KMS). Každé Boží dítě musí převzít osobní zodpovědnost za rozhodnutí pro pravdu a totéž vyučovat své děti. V oboru výpočetní techniky se říká, že z počítače dostanete to, co do něj vloží­ te. Tak je to i s naší myslí. Když zhlédneme velké množství hororů, zapíší se výjevy z nich do naší paměti. Ve spánku nemáme žádnou vědomou kontrolu nad svou myslí. „Počítač“ v naší hlavě může náhodně vstoupit do jakéhokoliv souboru ulo­ ženého v paměti a poskytnout tak základ pro mnoho nočních děsů. Většina nočních můr pravděpodobně nebudou přímé duchovní útoky na mysl, i když horory mohou být démonicky inspirované. Říjnové číslo časopisu Denver Post z roku 1995 citovalo projevu spisovatele Stephena Kinga, který pronesl při veřejné sbírce na knihovnu ve svém domovském městě Bangoru ve státě Maine: „Lidé platí psychiatrovi padesát dolarů na hodinu, aby se zbavili svých hrůzných myšlenek. Já je sepíšu a lidé mi za to platí.“ Podobně se témata mnoha našich „dobrých“ snů točí kolem lidí, které známe a kolem našich hezkých zážitků. Jistá milá dáma se mě zeptala na halucinace po­ divných postaviček z disneyovek, které viděla, když byla pod vlivem silných léků. Řekl jsem jí, že vlivem halucinogenních léků a vážné nemoci neměla v danou chvíli žádnou vědomou kontrolu nad svou myslí, a ta mohla použít cokoliv, co bylo ulo­ ženo vjejí paměti. Pro ni bylo štěstí, že její mysl vyplňovaly představy Mickey Mouše. Mnoho lidí na jejím místě by mělo v paměti k dispozici daleko horší obrazy. Duchovní útoky a přísun negativních dat přivodil velkému množství lidí „mentální“ problémy. Naše západní mentalita předpokládá, že pro všechno existuje přirozené vy­ světlení. Když selžou všechny pokusy o lékařské řešení, řekneme: „Teďuž nezbývá, než se modlit.“ Věřím, že bychom tento postup měli obrátit. Bible říká: „Hledejte

-15-

nejprve Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33, NBK). Proč tedy nejít nej­ dříve k Bohu? K lékařské profesi mám velikou úctu. Proto mám za to, že církev by měla pů­ sobit ruku v ruce s lékaři. Brát léky na vyléčení těla je přijatelné, brát je pro léčbu duše politováníhodné. Každý rozumný lékař připustí, že lékařská věda nemá od­ povědna všechno. Lékařští profesionálové konzervativně odhadují, že 50 % jejich pacientů trpí tělesnými chorobami z psychosomatických příčin. Kde tedy hledat odpověd? V sekularizovaném světě, který nemá o Bohu tuše­ ní? Neměli bychom se nechat odradit dojmem, že církev v této otázce nemůže ni­ jak hodnotně přispět. Církev je „sloup a opora pravdy“ (1 Tm 3,15), a pravda náš lid učiní svobodným. Nedomnívejte se, prosím, že bych všechny naše potíže považoval za du­ chovní. Tak to není. Věřím však, že pro každého člověka musíme mít komplexní odpověď. Církev by měla dbát o to, aby nenabízela „duchovní“ řešení na kaž­ dý problém. Ze stejné příčiny nemůže zdravotnictví přicházet s „fyzickou“ od­ povědí na všechny neduhy. Potřebujeme obojí, poněvadž jsme bytostmi jak fyzickými, tak duchovními. Žijeme jak ve světě fyzickém, tak i duchovním, a oba stvořil Bůh. Často dostávám otázku, jak poznám, jestli je problém člověka duchovní nebo psychologický. Tato otázka nás nutí k falešné dichotomii. Každé situace se vždy účastní (či jsou do ní nějakým způsobem vtaženy) naše mysl, vůle a emoce. Z toho­ to pohledu budou naše problémy vždy psychlogické. V této fázi věčnosti musíme za všech okolností brát v úvahu své lidství. Na druhou stranu, Bůh je všude a ve všem aktivní. Proto jsou naše problémy vždy duchovní. Právě v tuto chvíli „nese všecko svým mocným slovem“ (Žd 1,3). Odkládat Boží zbroj je vždy nebezpečné. Možnost pokušení, obvinění nebo okla­ mání je trvalou realitou. Bible nás učí, že svět, který nevidíme, je skutečnější než ten viditelný. „Vidi­ telné je dočasné, neviditelné však věčné“ (2 K 4,18). Přijmeme-li tuto pravdu, ušetříme si pokusy nalézt řešení u jedné ze dvou protikladných služeb: 1. psycho­ terapeutická služba, která ignoruje duchovní realitu, 2. služba vysvobození, která ignoruje otázky vývoje a lidské zodpovědnosti. Ani jeden extrém nedokáže poskyt­ nout odpovídající a úplnou odpověď. Musíme počítat s veškerou realitou a hledat vyváženou pravdu. Odpověďv zásaděje: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se dáblu a uteče od vás“ (Jk 4,7). Snažit se vzpírat dáblu bez toho, abychom se nejprve podřídili Bohu, pouze vyústí v boj. To bývá častý omyl služeb vysvobození konfrontačního typu. Na druhou stranu se můžeme podřídit Bohu bez toho, že se vzepřeme ďáblu, a zů­ stat i poté ve spoutanosti.

-16-

Na to naneštěstí zapomíná mnoho služebníků sloužících uzdravením. Podří­ dit se Bohu vyžaduje jednat s hříchem ve svém životě. Hřích je jako odpadky - při­ tahuje mouchy. Máte se tedy zbavit much? Ne! Zbavte se odpadků. Když odstraníme nečistotu, nebudou mít mouchy žádný důvod ani právo zůstávat.

Pravda o moci O své první setkání s mocnostmi temnoty jsem neusiloval; byl jsem do něj vržen. Můj chabý pokus o řešení vycházel z nejběžnějšího postupu, kdy se osloví démon, zjistí se jeho jméno a postavení, a pak se vymítá. Tato procedura se mi zdála děsivá, vyčerpávající a potenciálně nebezpečná pro postiženého. Proces bylo často nutné opakovat, protože výsledky nebyly trvalé. Při takovém postupu slouží vysvobozením pastor, poradce nebo misionář. Informace se získá­ vají od démonů. Proč bychom jim ale měli věřit? Bible nám jasně říká, že „v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ (J 8,44). Také jsem zjistil, že se tento postup nedá předatjiným. Zakládá se na obdaro­ vání nebo úřadu v církvi. Myslím si, že máme k dispozici lepší, přenosný způsob. Věřím, že tím, kdo přináší vysvobození, je Ježíš. A On už přece přišel. Své informa­ ce bychom měli získávat od Ducha svátého, protože On je „Duch pravdy“ a „uvede vás do veškeré pravdy“ (J 16,13). Můj názor se změnil, když jsem si uvědomil, že svobodnými nás činí pravda, a tou je Ježíš. V17. kapitole Janova evangelia se Ježíš modlí, abychom byli zacho­ váni od toho zlého posvěcením v Božím Slově, které je pravda. Proto se na naši bitvu dívám raději jako na boj pravdy spíše než boj moci. Bible nás neučí, abychom o moc usilovali. Už nyní, dík našemu vzácnému postavení v Kristu, veškerou potřebnou moc máme. Pavel napsal: „(Modlím se, abyste) osvíceným vnitřním zrakem viděli, kjaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svátém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkří­ sil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích“ (Ef 1,18-20). Moc křesťanů závisí na jejich schopnosti věřit pravdě, moc toho zlého zase na jeho schopnosti klamat. Jakmile vyjde lež najevo, jeho mocje zlomena. Když křes­ ťané zápasí, často docházejí k mylnému závěru, že postrádají moc. Jsou v pokuše­ ní usilovat o prožitek, jenž jim dodá moc, to však bude marná snaha. Satanisté usilují o moc, jelikož o ni byli připraveni. Křesťané usilují o pravdu. Ani Pete a Sue Vander Hookovi netoužili po zápase s mocnostmi temnoty. Ten přišel s jejich službou. Oni, stejně jako já, objevili, že lidi vysvobozuje pravda a že každý z nás musí převzít svou vlastní zodpovědnost za vyřešení svých osobních a duchovních konfliktů. Nemohu za vás bojovat váš boj, ani za vás věřit či vyzná­

-17-

vat. Avšak mohu vám pomoci tak, jak to nastínil Pavel v pastorační epištole 2. Timoteovi 2,24-26 (NBK): A Pánův služebník se nemá hádat, ale má být ke všem laskavý, schopný vyučovat, snášenlivý, s krotkostí napravující ty, kdo se stavějí na odpor. Snad jim Bůh dá pokání, aby poznali pravdu a probrali se z dáblovy pas­ ti, neboťjím byli chyceni, aby činili jeho vůli.

Nejde o vzor moci, ale o vzor laskavosti, soucitu a vyučování. Vyžaduje závis­ lost na Pánu, neboťjedině On může dát pokání, díky němuž se pak zbavíme všeho nežádoucího. Jako osvobozující činitelje vnímána pravda. Je zde patrné, že jde o bitvu o mysl. Tento způsob lze snadno převést na druhého, jelikož je zapotřebí pouze milujícího, vyzrálého a pravdy znalého Hospodinova služebníka. Vím, že tento druhý postup je správný. Měli jsme tu čest vycvičit tisíce pasto­ rů, misionářů i laických služebníků po celém světě, kteří nyní v Kristu vysvobozují zajaté. Jsem hluboce přesvědčen, že každý rodič může být vybaven k tomu, aby chránil své děti a byl jim oporou.

Vysvobození zajatých Chce nás Ježíš vysvobodit? Samozřejmě. „Proto stůjte v té svobodě, ke které nás Kristus vysvobodil, a nezaplétejte se znovu do otrockého jha“ (Ga 5,1, NBK). V kontextu je zde míněna svoboda od zákona. Zákonictví znamená svázanost. Ře­ šením pro nás a naše rodiny není prostě odložit zákon. Kdybychom snad byli v po­ kušení odhodit veškeré zábrany zákona a morálky a vydat se příliš daleko opačným směrem, měli bychom se zamyslet nad textem v listu Galatským 5,13: „Byli jste přece povoláni do svobody, bratři. Jen aby se vám ta svoboda nestala záminkou pro tělo, ale skrze lásku služte jedni druhým“ (KMS). Kroky ke svobodě, které jsem sestavil, jsou jednoduchou pomůckou, která má lidem pomoci vyřešit problémy mezi nimi a Bohem, a pak se vzepřít ďáblu. Kroky samotné vám svobodu nepřinesou. Vysvobodí vás Kristus, když se rozhodnete po­ káním a vírou zareagovat na Jeho výzvu. Tento postup nemůže nikomu ublížit, snad jen v některých případech vyvolat falešnou naději. Nejhorší možné výsledky absolvování kroků ke svobodě by zname­ naly naprostou připravenost na Večeři Páně příští neděli. Snažíme se lidem pomo­ ci vyřešit jejich osobní a duchovní konflikty, aby se na nich mohl zjevovat život Kristův. Pak budou moci všechno v Kristu, který je posiluje. Nevěřím na instantní dospělost. Obnovit naši mysl a připodobnit se Božímu obrazu nám bude trvat zbytek života. Pokud lidé nemají svobodu v Kristu, budou

-18-

chodit od knihy ke knize, od poradce k poradci, z církve do církve, a přesto nebu­ dou schopni osvobodit se od své minulosti a svázanosti hříchem. Jakmile naleznou svou svobodu v Kristu, sledujte, jak porostou! Rozhodně jim nebude trvat zbytek života najít svobodu v Ježíši. Ve většině případů pomůže jediná tří- až čtyřhodinová pastorační schůzka vyřešit jejich problémy a dát vše zásadní s Bohem do pořádku. Lékaři provádějí vyšetření, aby určili příčinu našich chorob. Když vyšetření problém neodhalí, nerozzlobíme se na svého doktora. Neměli by se tedy křesťané obracet se na své sbory a děti na své rodiče, abyjim pomohli zjistit, zda mají jejich problémy duchovní podstatu? Neměli bychom se zlobit na sekularizovaný svět za to, že odmítá připustit realitu duchovního světa. Řešit duchovní konflikty není jeho zodpovědnost, ale zodpovědnost církve. Pavel řekl: „Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu“ (2 K 11,3). Cítím stejnou starost o všechny Boží děti. Mou tou­ hou je vidět, jak každý křesťan žije svůj život svobodně v Kristu. Je to naše duchov­ ní dědické právo. Také si přeji být svědkem toho, jak každé manželství, každá rodina i služebník žijí v Kristu a ve svobodě jsou vším, k čemu je Bůh povolal. Příběh Peta a Sue se mi moc líbí, protože je příkladem, jak mohou lidé, man­ želé, rodiny a sbory být svobodní v Kristu. Tehdy, jedině tehdy se může Kristovo tělo v jednotě spojit a naplnit velké poslání. Když budete číst příběh Peta a Sue (podanýz pohledu Sue), mějte na paměti, že vaše situace může být zcela odlišná. Vzestup učení New Age na našich školách, narůstající násilí a protikřesťanské postoje ve společnosti (zvláště v televizi), jakož i zdaleka ne nevinné hry, kterými se baví mnoho dětí, vytvořily nutnost přijmout skutečnost duchovního boje, jenž mohou děti z křesťanských rodin prožívat. Pete a Sue ve svém příběhu neukazují ideální způsob řešení duchovního útoku. Neudělali přesně to, co by bývalo vhodné. Jako nikdo z nás. Nicméně smě­ řovali od nevědomosti k biblickému poznání a od porážky k vítězství v Kristu - a to můžete i vy. O svou zkušenost se dělí z jednoho důvodu: aby pomohli ostatním rodičům, kteří se ocitnou v duchovní bitvě a nevědí, jak si s tím poradit. Možná vás napadne, že jejich vyprávění a popis reality duchovního světa způsobí u někoho neopodstat­ něný strach a někdo začne hledat démony tam, kde žádní nejsou. To by bylo smutné, protože jsme přesvědčeni o opaku. Neznalost není ctnost, ale porážka. Pravda nás činí svobodnými. Musíme vědět, kýmjsmevKristu,jakto objevili Pete a Sue. Musíme znát postavení, autoritu a ochranu, kterou má každé Boží dítě v Kristu. Potřebujeme si uvědomovat, že satan je poražený nepřítel. Nikdy bychom neměli dopustit, aby ďábel udával směr. Ježíš je Pán a my musíme

-19-

upínat svůj zrak na Něj, původce a dokonavatele naší víry. Toto je základní a úplné poselství, které Pete a Sue objevili při čtení knih Vítězství nad temnotou a Vysvobo­ zení z pout. Na konci jejich příběhu uvedu několik konkrétních rad pro rodiče a pastory. Pouze chci, abyste věděli, že pro vás a vaši rodinu existuje odpověď. Její Ježíš, Jeho pravda vysvobodí vás i vaši rodinu. On vysvobozuje z pout.

Poznámky 1. Neil. T. Anderson a Steve Russo: The Seduction of Our Children, Harvest House, Eugene, Oregon, 1991, s. 33. 2. Pozn. red.: V USAje běžné, že děti od pěti let navštěvují přípravnou třídu.

-20-

PRVNÍ ČÁST

VYSVOBOZENÍ VAŠÍ RODINY

1 HRAD PŘEPEVNÝ Hrací přepevný jesl Pán Píili náš, Ústyjsem se nadále snažila formulovat slova, ale můj hlas utlumily emoce. Chtěla jsem směle zpívat ta slova plná síly a pravdy. Když jsem tehdy za jarního nedělního rána roku 1995 stála uprostřed bohoslužebného shromáždění, vůbec jsem ne­ vnímala stovky dalších, kteří spolu se mnou pozdvihovali své hlasy k našemu Stvořiteli a Spasiteli. Dávala jsem si dobrý pozor, aby nikdo nemohl prohlédnout příčinu mého zá­ rmutku nebo snad radosti či souznění s pravdou té velkolepé písně Martina Luthera. Patrně to vypadalo, že stále zpívám, když jsem se snažila vyslovovat tento text:

Hrad přepevnýjest Pán Bůh náš, zbroj výborná i síla; onť nás chrání, když satanáš své proti nám vysílá. Ten starý nepřítel zkazit by nás chtěl, moc a mnohá lest hrozná zbraň jeho jest, v světě nemá rovného.

Toužila jsem zpívat tato slova, popisující našeho dávného nepřítele, který se nedávno ve vší své vychytralosti a moci snažil uvést na naši rodinu a sbor pohro­ mu. Plně jsem se mohla ztotožnit s Lutherovým vyjádřením satanovy přirozenosti. Skutečně je vyzbrojen krutou nenávistí a nebere žádný ohled na lidský život, stvo­ řený jeho největším odpůrcem Bohem Stvořitelem. Věděla jsem až příliš dobře, že satan nemá na zemi rovného a ze své sílyjsme proti jeho útokům bezbranní. Když ke mně manžel Pete napřáhl svou paži a silnou rukou se dotkl mých tře­ soucích se ramen, slyšela jsem, jak bojuje s vlastním návalem slz. Byli jsme pohnu­ ti vyvrcholením vítězného víkendu pokání a obnovy pro starší našeho sboru na závěr konference „Vysvobození vašeho sboru“, již vedli Neil Anderson a Charles Mylander. Byli jsme dojati při pomyšlení na to, že dvanáct mužů - duchovních ve­ doucích našeho sboru - se bude svěřovat s osobními prožitky svého pokání.

-23-

Především nám však tato píseň připomínala bolestné, ale zároveň vítězné vzpomínky na vlastní minulost. Oba jsme silně vnímali velkou, neohroženou Boží moc a Jeho schopnost být „hradem přepevným“. Skutečnost, že Bůh v našich životech působí jako ochranný val, pevnost, zá­ štita a ochránce, přesahovala vyučování toho dne a víkendu. Vše začalo v jiném roce, vjiném městě a vjiné situaci.

Klavír v suterénu Slova této mocné písně vyvolala vzpomínky. Honily se mi hlavou a vytvářely živý obraz, který se dnes zdá skoro neskutečný. Píseň mě přenesla zpět, do bolestných dnů a nocí během tříleté etapy života naší rodiny. Vybavovaly se mi bezesné noci a čas strávený zoufalou starostí o naše děti, které se staly terčem satanova útoku. Vzpomněla jsem si na velký starý hnědý klavír v suterénu domu v Madisonu, kde jsme bydleli. Šest mužů s námahou přeneslo piano do našeho domu. Museli vysadit vcho­ dové dveře a křídlo rozebrat, aby sním prošli dovnitř. Byli jsme však odhodláni mít v domě hudbu. Nakonec se pro křídlo našlo místo v suterénu. Tam stálo, vysoké a masivní, na velmi starých nohách. Jedné chladné lednové noci roku 1993 se tóny toho klavíru rozezněly obzvlášť líbezně, ne pro nějakou vnitřní kvalitu jeho zvuku, ale pro uzdravující vliv písně, kterou jsem hrála: „Hrad přepevnýje Pán Bůh náš.“ Nástroj lidskýjest v tom špatný, snadníjsme my k zmožení. Však hájí nás rek udatný, jejž Bůh nám dal k spasení. Kdo by ten byl, nevíš? Jest Kristus Ježíš, Bůh a Pán všeho, a neníjiného; polejistě obdrží.

Každé slovo písně, již jsem hrála a zpívala, jsem si spojovala s duchovním bojem, jímž procházel Martin Luther, když se postavil za Boží pravdu a du­ chovní správnost. Plakala jsem kvůli tomu všemu, čím jsme právě procházeli. Ne­ dovolila jsem ale, aby mi slzy zabránily ve zpěvu. Ta píseň pro mne byla znamením odporu vůči satanu a všem mocnostem temnoty, které usilovaly o záhubu naší rodiny. „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ,lev řvoucí1 a hledá, koho by pohltil“ (viz 1 Pt 5,8). V moci Ježíše Krista, který satana porazil na kříži (viz Žd 2,14), jsem zpívala o vítězství a triumfálně provolávala kaž­ dý verš:

-24-

Byť svět i plný ďáblů byl, chtějících nás zhltiti, však žádný by z nás neubyl, musí ustoupiti. Kníže světa toho, ač bouří mnoho, co chce, nespraví, soud Boží ho dáví, slovíčkojej porazí. Ďábel, svět musíjistě ustoupit slovu jeho, neb s námijest v každém místě Pán s dary Ducha svého. Přijde-li na zmatek čest, hrdlo, statek, nechť sobě mají, nic tím nezískají, nebes nám však nechají. Podle žalmu 46 M. Luther 1529/J. Třanovský 1636

Dům Když jsme koupili dům v Madisonu (kde s námi bydlel i ten starý klavír), vypadal jako noční můra malířů a natěračů. Ve většině místností tmavé stěny, černé záclo­ ny, černé závěsné lampy se světlými jantarovými stínidly, černé kuchyňské kreden­ ce a černooranžová podlaha v kuchyni - to vše vzájemně kontrastovalo a vytvářelo temnou atmosféru. Ani suterén se od zbývajících prostor domu nelišil se svými hořčicově žlutými stěnami a závěsy odpovídající barvy. Koberec zoufale potřebo­ val vyčistit. Ze tří zapuštěných jantarových světel, která měla osvětlit prostor, se do zaprášených koutů plných pavučin dostalo jen pár žlutých paprsků.

Netušili jsme, že

úprava vnějšího vzhi ědu

NAŠEHO DOMU NEZMĚNÍ TO. CO SE MEZI JEHO ZDMI VE SKUTEČNOSTI DĚLO. Nicméně cena byla lákavá a naše prostředky omezené. Ve svém nadšení jsme se nedívali na tu hrůznou výzdobu, ale optimisticky vzhlíželi k výsledku několika litrů barvy, nových nátěrů okenních rámů, silných svalů, spousty Lyzolu a úklido­ vých hadrů. Po uzavření smlouvy na náš nový dům roku 1985 jsme začali pilně vyklízet každý kout a přetírat všechny tmavé stěny. Vyměnili jsme tmavé držáky lamp a ně­ které okenní rámy přetřeli tak, aby to budilo světlejší dojem. Avšak vzhledem

-25-

k tomu, že nás rekonstrukce stála príliš mnoho peněz, museli jsme zpomalit a zvlá­ dat postupně jeden úkol za druhým. Dokonce jsme na dvoře pořádali bazary, aby­ chom si vydělali na další opravy. V době našeho zápalu a tvrdé práce se dostavily těžkosti v rodině. Netušili jsme, že úprava vnějšího vzhledu našeho domu nezmění to, co se mezi jeho zdmi ve skutečnosti dělo. Naši kluci, kterým tehdy byly dva a čtyři roky, začali mít po­ prvé v životě noční děsy. S Petem jsme si vybavili své vlastní dětské sny a ty jej ich si vysvětlovali jako nevyhnutelné dětské prožitky. Zpočátku jsme se se svými syny pouze modlili a utěšovali je, dokud znovu neusnuli. O dva roky později (tedy roku 1987) jsme byli požehnáni dalším dítětem, dce­ rou. Jelikož jsme potřebovali více místa, pustili jsme se do úpravy třetího pokoje. Půjčili jsme si elektrickou brusku, abychom opravili jednu velmi poškozenou stěnu. Když jsme vesele odstraňovali temné obložení z další zdi, objevili jsme pod ní černou malbu. Byli jsme rádi, když ten ohavný pohled překryla jasná modročer­ vená tapeta s letadly a raketoplány. Ostatní stěny jsme vymalovali čistě bíle a na okna jsme dali modré rolety. Místnost byla brzy hotova a naši dva chlapci se do svého nového pokoje nadšeně nastěhovali. Tím, žejsme překryli staré nátěry a dali domu vzhled nového života, jsme však svou situaci nezměnili. V novém pokoji noční děsy neustoupily, naopak zintenzivnily. Náš starší syn Dave často ze spaní křičel strachy. Než jsme do jeho pokoje při­ šli, byl zcela vzhůru a jasně si uvědomoval hrůzné, až příliš realistické detaily svého snu. Modlili jsme se s ním a ujišťovali ho o Boží moci a ochraně: „Týs má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem“ (Ž 32,7). Po chvíli šel zase spát. Ale náš druhý syn, Jared, jemuž byly tehdy čtyři, se během svých nočních děsů nikdy neprobudil. Nikdy si nepamatoval žádnou část svého snu, aby nám řekl, co ho tak vystrašilo. Jen seděl a hystericky brečel, někdy dokonce hrůzou křičel. Dvakrát se v noci vyděsil tak silně, že strachem nemohl přestat plakat, a kři­ čel, kdykoliv se nám podíval do tváře. Jeho otevřené spící oči se nedívaly na nás, ale skrz nás. Utišit ho dokázal jen zpěv písně „Má Pán Ježíš má mě rád“ a opakování verše z Jana 3,16. Téměř po hodině a půl zpěvu a citace tohoto verše nakonec usnul. Slova známé dětské písničky se nám stala zbraní, kterou jsme často používali v duchovních bitvách, které naši rodinu později čekaly. Naše modlitby se všemi třemi dětmi před spaním byly stále závažnější a obsa­ hovaly verše, které měly poskytnout odvahu a sílu. Ovšem naše zapojení do protipotratového hnutí Pro-life změnilo náš boj v krizi, kterou mohla v našich životech vyřešit pouze nesmírná Boží moc.

-26-

2 NEPŘÍTEL ŽIVOTA Živý řetěz pro život Do obrany života nenarozených jsme se zapojili roku 1991, kdy byly potraty vel­ mi populární, široce přijímané a přípustné - dokonce i v církvi. Kázání o životě v lůně se považovala nejen za nevhodná, ale často rozněcovala otevřené debaty a spory. Můj manžel Pete, který byl pastorem ve sboru v Madisonu, nebral ohled na tlak veřejnosti a začal podporovat biblický názor na právo na život od početí. Ne­ váhal kázat ze Žalmu 139 a aplikovat ho na plnohodnotnost života v lůně. Musel čelit polemické diskusi po kázání na tyto naléhavé verše: „Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útro­ bách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal“ (Ž 139,15-16). Na jaře toho roku jsme spolu se sedmi sty dalšími navštívili výroční banket našeho místního krizového centra pro těhotné (Pregnancy Information Centre). Humorný a motivující styl hostujícího mluvčího Cala Thomase povzbudil Petea k ještě větší smělosti; začal se iniciativně zabývat aktivitami Pro-life. I mě to in­ spirovalo k tomu, abych vykonávala dobrovolnou práci v tomto krizovém centru. O několik měsíců později jsem pracovala v jeho vedení. Pete mluvil na Po­ chodech pro život a veřejných kampaních, kde povzbuzoval lidi, aby se zapojili do prvního živého řetězu za záchranu života v našem městě. Řada křesťanů z našeho sboru se začalo věnovat aktivitám Pro-life společně s dalšími lidmi z našeho měs­ ta, aby společně hájili život. Náš první Pochod pro život mohl ze vzduchu připomínat gigantický kříž. Pro ty z nás, kteří jsme jako tečky stáli v té formaci, byl kříž Ježíše Krista naší primár­ ní motivací, důvodem, proč jsme chtěli, aby každé dítě žilo a poznalo svého Stvo­ řitele. Toho větrného říjnového nedělního odpoledne se celá naše rodina zapojila do poselství vyjádřeného symbolickým křížem v našem liberálním Wisconsinu. Smě­ le, ale tiše jsme drželi transparenty, které výrazným písmem oznamovaly náš po­ stoj: POTRAT ZABÍJÍ DĚTI a JEŽÍŠ UZDRAVUJE A ODPOUŠTÍ.

-27-

Lidé, kteří s naším poselstvím nesouhlasili, na nás ze svých aut křičeli obscén­ nosti a nenávistně na nás gestikulovali. My jsme jim to však neopláceli. Hodinu jsme tam stáli, prohlašovali svou opozici vůči potratům a ukazovali na Boží moc odpouštět a uzdravovat. Pouze pár přihlížejících nám zdviženým palcem dalo na­ jevo svůj souhlas. Když se shromáždění rozcházelo, chtěly naše děti (ve věku deset, sedm a čtyři roky) navzdory chabé podpoře a silnému odporu jet městem a ukazovat transpa­ renty z okna naší dodávky. Dave, nadšený z celého odpoledne, požádal, zda by mohl vzít tabuli s nápisem POTRAT ZABÍJÍ DĚTI a přilepit ji na své okno, kde by ji každý kolemjdoucí mohl vidět.

Pockod Brzy po tomto Živém řetězu roku 1991 zorganizovala jedna skupina zabýva­ jící se činností Pro-life pochod u budovy Kapitolu (sídlo kongresu USA, pozn. překl.) na protest proti propotratové demonstraci a kampani. Ta měla vyvrcholit u schodů do Kapitolu ohnivým proslovem, který měl přednéstjeden liberální, propotratový homosexuální politik. Pete se o této akci dozvěděl krátce před jejím za­ čátkem. Zavolal nám domů a zeptal se, jestli bychom se chtěli také připojit. Naše děti byly celé nadšené z toho, že by mohly zachránit nějaká miminka, a tak jsme vyrazili. Na místo jsme dojeli asi půl hodiny před plánovaným začátkem pochodu. Zklamala nás nízká účast. Kromě nás přišlo jen deset dalších lidí. Transparentů tedy bylo víc než dost. Každýjsme si nějaký vybrali. Dave chtěl dva a dokonce i naše čtyřletá dcera Jalene si našla cedulku, kterou nesla. Tak začal náš pochod kolem „náměstí“, neboli čtyř ulic obklopujících majestátní bílou budovu Kapitolu. Pro tento pochod platilo pouze jedno pravidlo: nikdo nesměl promluvit. Zatímco jsme chodili stále dokola kolem Kapitolu, nerozuměli jsme, k čemu celá ta řeč našich oponentů vlastně byla. Nikdo nás neobtěžoval. Někdo po nás pokukoval, jiní na nás upřeně hleděli a další nás prostě ignorovali. Domnívalijsme se, že tento pochod bude hračka. Pakjsme najednou slyšeli, jak jeden z našich de­ monstrantů křikl: „Už jdou.“ Nálada v naší skupině se v mžiku změnila. Stáli jsme na rohu u Kapitolu, kudy prochází State Street směrem k luxusním obchodům a restauracím a napojuje se na areál Wisconsinské university. Zatím k nám doléhal jen slabý zvuk skupiny lidí. Brzy jsme však v dálce u vchodu do are­ álu uviděli veliký zástup. S narůstající intenzitou ty hlasy stále dokola skandovaly fráze, kterým zatim ještě nebylo rozumět. Když se přiblížili, cítila jsem, jako by se směrem k nám valila přílivová vlna zla, která nabírala na síle a rychlosti. Byli blíž a blíž, hlasitější a hlasitější, až jsme

-28-

mohli zřetelně slyšet jejich rozzuřené výkřiky. Dožadovali se, aby je vláda nechala na pokoji a neumožnila tak potají prováděné potraty. Někteří v symbolickém pro­ testu zlobně mávali nad hlavou ramínky. (Drátěné ramínko se v časech zákazu umělého přerušení těhotenství někdy používalo k tajným interrupcím, pozn. překl.). Za chvíli už kolem nás procházely stovky lidí. Většina z nich byla oblečená v černém a ozdobená množstvím zlatých a stříbrných šperků, často ve tvaru okult­ ních symbolů. Když vůdci pochodu spatřili naši malou skupinku demonstrantů s transpa­ renty Pro-life, jejich jednohlasné požadavky, aby se vláda nepletla do jejich lůn, se změnily ve skandování namířené proti nám. Se zjevným hněvem, hlasitým jeko­ tem a prsty i transparenty ukazujícími opovržlivé na nás křičeli:

Pánbíčkáři, rasisti, gaye nemaj’ rádi! Říkají si křesťani, ať už odsud pádí! Pánbíčkáři, rasisti, gaye nemaj’ rádi! Říkají si křesťani, ať už odsud pádí! Znovu a znovu vyjadřovali své znechucení nad naší přítomností. Tiše jsme stáli a divili se, že naši oponenti nenapadali náš postoj Pro-life ani naše transpa­ renty nesoucí radikální prohlášení a obrázky. Místo toho nás nazývali rasisty, pán­ bíčkáři a nepřáteli gayů a napadali naše křesťanství, o kterém na transparentech nebyla ani zmínka. Kdyžjsme viděli, jak tato lidská masa zaplavila chodníky a schody ke Kapito­ lu, začali jsme být neklidní. Jelikož jsme si uvědomovali naprostou temnotu, v níž tito lidé přebývali, do očí se nám nahrnuly slzy. Dokonce i Dave se nás zeptal: „Proč jsou tak vzteklí?“ A Jared se přidal: „Jasně, tati, proč jsou tak vzteklí?“ Pete jim odpověděl stručně a upřímně: „Protože nesnesou pravdu.“ Lži, kterým věřili, a jejich zaslepenost před pravdou byly nejnázornější ukáz­ kou satanových snah zahubit život, jaké jsem byla kdy svědkem. Věděla jsem, že satan překrucuje pravdu a že právě on má na svědomí potraty a raduje se z toho, jak jsou snadno dostupné a rozšířené, ale nikdy předtím jsem neviděla takovou záplavu jeho klamného vlivu. Těhotná žena stojící se svým batoletem vedle mě velmi intenzívně prožívala pohled na to, jak se mocnostem temnoty nedaří nás zatlačit. Zdálo se, že pláče ra­ dostí z toho, že její miminko žije a její ještě nenarozené dítě bude také žít. Plakala ovšem také ze smutku nad dětmi, které se nikdy poprvé nenadechnou ani nespatří paprsky ranního slunce jen proto, aby ženy mohly mít „právo na volbu“. Zanedlouho se pozornost davu i naše obrátila k vrcholu schodů Kapitolu, odkud bylo slyšet rozechvělý hlas politika, slyšitelný pouze díky výkonnému zesi­

-29-

lovači. Zatímco tmavě oděný zástup svému politickému vůdci přikyvoval, naše malá skupina v tichosti složila své transparenty a odešla. Při cestě domů jsme znovu prožili touhu zastávat se života každého dítěte a každého člověka stvořeného Bohem. Také jsme ale vystřízlivěli a hluboce si uvě­ domili, že satan je skutečně vládcem nadzemských mocí, svůdce celého světa, otec lži, žalobce, náš nepřítel (viz Ef 2,2; 6,11). „On byl vrah od počátku a nestál v prav­ dě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ (J 8,44). Zcela zřetelně jsme na těch kapitolských schodech mohli sledovat záměry úhlavního Božího protivníka: mařit Boží plány s lidstvem a kla­ mat je lží, nenávistí a smrtí. Neodcházeli jsme však poraženi mocí svých odpůrců. Domů jsme jeli vítězně. Radovali jsme se, že jsme na Boží straně, že nestojíme tváří v tvář zlu jako bez­ mocné oběti bez naděje. Měli jsme radost z toho, že skrze smrt a vzkříšení Boha v těle byla satanova moc zlomena, „aby (Ježíš) svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla“ (Žd 2,14). Rozešli jsme se s pevnou vírou v to, že Bůh tuto potratovou bitvu nakonec vyhraje. Byli jsme odhodlaní pokračovat ve svém boji za život. Tím nejnadšenějším, nejzapálenějším zastáncem ochrany života byl v naší rodině Dave.

-30-

3 PLÁN NA SMRT ÚioL Čím více jsme se dokázali radovat ze života, tím více jsme se zapojovali do aktivit Pro-life. Třetího prosince, kdy se konala schůze rady krizového centra pro těhotné, jsem se rozhodla přijmout nabízené místo redaktorky zpravodaje tohoto střediska. Jednak mě bavilo psát, ale také jsem toužila bojovat za ochranu života a šířit Boží pravdu. Místo prosincového zpravodaje vyrábělo několik dobrovolníků vánoční přá­ ní. Byly na něm fotografie dětí, které ten rok přišly na svět díky tomu, že centrum pomohlo jejich matkám zvolit život. Času nebylo nazbyt, nicméně stihli jsme přání dokončit, zajistit tisk a rozeslat. Přání byla doručena na Štědrý den. Vedle fotogra­ fie každého z novorozenců, jimž bylo ten rok umožněno žít, stálo prosté, ale mocné poselství. Byl tam text „Jsem naživu!“ Sílu účinku tohoto přání pro mnoho lidí jsme si uvědomili až později. Devatenáctého prosince jsme ještě netušili, že naše činnost v Pro-life a naše služba v církvi rozlítila úhlavního Božího nepřítele. Právě tehdy nás překvapilo, když se „otci lži“ podařilo přesvědčit našeho desetiletého Davea, že jeho život nemá cenu. Z ničeho nic uvěřil, že se má buď střelit do hlavy nebo se nechat adop­ tovat někým jiným, aby nás ušetřil života s ním. Připadá vám neuvěřitelné, že chlapec, který tak zaníceně hájil život nápisem na okně svého pokoje a pochodoval kolem Kapitolu na znamení odporu vůči po­ tratům, nyní přijme plán na vlastní smrt? Bylo to absurdní! Ten velký svůdce a lhář našeptával Daveovi do mysli, aby uvěřil tomu, že smrt je odpovědí na nějaké nevy­ jasněné problémy vjeho životě. Tento neočekávaný zvrat událostí jsem poprvé zpozorovala tehdy, když jsem sama s Davem dvě hodiny čekala, až se Pete vrátí ze shromáždění ve sboru. Byl čtvrtek, devět večer, a jájsem si u kuchyňského stolu četla. Asi hodinu předtím jsem uložila všechny tři děti. Najednou jsem zpozorovala, že dolů po schodech pomalu schází rozespalý Dave. Přistoupil ke mně se skelnýma očima a kamennou tváří a podal mi papír, na nějž předtím nakreslil jakýsi obrázek. Nevzrušeně řekl: „Tady to je,“ a sedl si na židli.

-31-

Maloval moc rád, tak jsem předpokládala, že mi zkrátka zapomněl ukázat ně­ jakou kresbu, co se mu povedla. Netrpělivě jsem rozevřela složený list. V tu chvíli jsem prožila největší šok svého desetiletého rodičovství. Byl to obrázek malého chlapce, na jehož hlavu mířila pistole. Pod kresbou byl nápis „Buď tohle, nebo adopci.“ Úsměv na tváři mi v mžiku zamrzl a nahradil jej výraz zděšení, obočí se mi svraštilo strachem, když jsem nevěřícně hleděla na list před sebou. Myšlenky mi v hlavě vířily a já se zoufale pokoušela zjistit, co mohlo mého syna přivést k takové­ mu zoufalství. Zmohla jsem sejen na otázku: „Co to znamená?“ Odpověděl: „Přesně to, co tam stojí.“ Nevybavovaly se mi žádné rodinné potíže ani problémy ve vztazích, jež by mohly zapříčinit takovou beznaděj a malo­ myslnost. Když šel do postele, nechtěl ani objetí, ani polibek, ale v tu chvíli mě to příliš neznepokojovalo. Říkala jsem si, že to prostě souvisí s jeho věkem. Jelikož jsme ho adoptovali, když mu byl teprve měsíc, vyložila jsem si jeho kresbu tak, že považuje adopci za stejně zlou jako smrt samotnou. Začala jsem se ho vyptávat, proč vnímá adopci natolik negativně, ale on mě z tohoto uvažování vyvedl. Ujistil mě, že tím nechtěl říct, že by jeho vlastní adopce byla špatná. I při mých dalších otázkách vyjadřoval souhlas s tím, že jsme si ho osvojili. Nakonec se na mě obrátil s očima, v nichž se přece jenom zračila láska a pocit bezpečí. Vysvětlil mi, že pro dobro rodiny by měl buďzemřít, nebo bychom ho měli dát pryč. Usilovně jsem se ho snažila přesvědčit o naší lásce k němu i o jeho vlastní hodnotě. On však téměř ztratil jakékoliv vědomí své důležitosti. Bez ohledu na to, co jsem mu během následujících dvou hodin říkala, odmítal mi uvěřit a opustit svou náhlou depresi. Uvědomila jsem si, že tyto myšlenky a pocity vůbec neodpovídají Daveově vlastnímu myšlení, jeho nízkému věku ani bezpečí křesťanského prostředí. Zepta­ la jsem se ho, co ho přivedlo k takovým myšlenkám a nakreslení toho obrázku. Zprvu nebyl příliš sdílný. Napadlo mě, jestli tenkrát nebyla chyba nezjistit, proč nechtěl obejmout ani políbit, než si šel lehnout. Ale jak by mohla taková maličkost vyvolat tak hrůzné rozhodnutí?

Vzácné vzpomínky Mezi vlastními zoufalými myšlenkami jsem vzpomínala na ten vzácný den, kdy Dave, když mu byly tři roky, klečel se mnou vedle své postele a před spaním jsme se spolu modlili. Vybavilo se mi, jakjednoduše pronesl: „Mami, já chci Ježíše ve svém srdci.“ Vzpomínala jsem, jak se modlil prostou modlitbu víry v to, že jej Ježíš za­ chrání od hříchů a přijde do jeho srdce. Pak se přede mnou vynořily vzpomínky na jeho lásku k Ježíši.

-32-

Měla jsem před očima jeden den, kdy mu bylo sedm. Jelikož si nepamatoval svůj prožitek ve třech letech, obnovil tehdy jistotu svého spasení. Mé srdce přeté­ kalo radostí, když jsem přemýšlela o tom nedělním večeru roku 1988. V krátkém bílém rouchu sestoupil do baptistéria v modlitebně, kde jej měl jeho otec pokřtít. Já jsem na něj čekala s ručníkem. Když promáčený vystupoval po schůdcích naho­ ru, plakal, ovšem nikoliv strachem ani studem, ale radostí z poznání Krista. Jeho nadšení bylo tak silné, že mi bylo jasné, jak významnou věc Bůh v jeho životě udě­ lal. Jak Dave později upřesnil, byl doslova „napumpovaný Duchem“. lýto vzpomínky mě v onu temnou noc, kterou jsme prožívali, přesvědčili, že Daveovy myšlenky na smrt nebyly z jeho hlavy. Byla jsem však naprosto nepřipra­ vená na to, utkat se s děsivou představou sebevraždy.

Vtíravé klasy Konečně začal Dave otevřeně hovořit, jak to vždycky dělal, ale stále se choval chladně a odměřeně. Vyprávěl, jak tu noc, kdy nemohl usnout, mu nějaký hlas řekl, co přesně má nakreslit a napsat na papír. Ten hlas mu také přikázal, aby na­ šel svůj zálesácký nůž. Naštěstí nebylo lehké ho v nepořádku jeho pokoje objevit. Při dalších rozhovorech mi povídal o opakovaných hrůzných nočních můrách, které ho trápily celá léta, a o hlasech, které slýchal, kam až jeho paměť sahala. Poz­ ději mi vyprávěl, jak celá léta byly jeho noci naplněné děsivými sny, které ho bu­ dily a vyvolávaly v něm takový strach, že nemohl ani promluvit. Prozradil mi, jak se v těch chvílích hrůzy a úzkosti snažil modlit, ale v modlitbě nemohl vyslovit jmé­ no Ježíš.

Uvědomila

jsem si. že za nočního ticha, kdy

MYSL TOHO DÍTĚTE NAPLŇOVAL STRACH. PROBÍHALA V NAŠÍ KŘESŤANSKÉ RODINĚ DUCHOVNÍ BITVA. Když jsem poslouchala a sledovala svého syna, uvědomila jsem si, že za noč­ ního ticha, kdy mysl toho dítěte naplňoval strach, probíhala v naší křesťanské rodině duchovní bitva. Dave se pochopitelně bál říct nám o hlasech ve své hlavě. Konec konců znělo by to jako dostatečný důvod pro pobyt na psychiatrii. A proč by měl fňukat kvůli nějakému snu? Vždyť by to znělo dětinsky a nemělo by to žádný význam. My však neustále děkujeme Bohu za to, že Dave ty hlasy neposlechl a že prostřednictvím obrázku, k jehož nakreslení byl tlačen proti svému přesvědčení, zavolal o pomoc.

-33-

Tys Lo byl, U o utvořil mé ledví Bezpochyby jsme se ocitli v přední linii duchovního boje, v bitvě o vlastního syna. Uvědomovala jsem sí, že tento stav nevyvolalo nic bezvýznamného. Jakjsme zjis­ tili později, ve hře byly smrtelné plány mocností a sil temnoty. Držela jsem Davea u sebe a hovořila a modlila se s ním, dokud nepřišel ze shromáždění Pete, duchov­ ní hlava naší rodiny. Ten nakonec krátce pojedenácté večer dorazil. Unaveně jsem se mu svěřila s událostmi toho večera. Náhlá změna, jež u jeho milovaného syna nastala, ho šo­ kovala stejně jako předtím mě. Začal se modlit, volat k Bohu o pomoc a vyznávat Jeho zaslíbení o tom, že nás nikdy nenechá ani neopustí (viz Joz 1,5; Žd 13,5). Pete se odvolával na slib, že Bůh nás zbaví strachu, i kdybychom měli procházet údolím stínu smrti (viz Ž 23,4). Kdyžjsme s Petem k Daveovi promlouvali a pokoušeli se dostat se k jádru jeho náhlé malomyslnosti, choval se ještě chladněji, stahoval se s nepřítomným pohle­ dem do sebe a odmítal nám naslouchat. Někdy po půlnoci, když selhala veškerá diskuse a vysvětlování, otevřel Pete svou Bibli na místě, které mělo moc zmařit satanovy plány-v Žalmu 139,13-16: lýs to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matkyjsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodnejšou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvo­ řen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.

Pete podal svou opotřebovanou, podtrhanou Bibli Daveovi a požádal ho, aby ty čtyři verše přečetl. Ten vzal otcovu Bibli neochotně do rukou a znechuceným tó­ nem začal číst. Tiše a se vzdorem četl tato slova: „lýs to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matkyjsi mě utkal.“ Dál číst nedokázal. Jen sklonil hlavu a začal vzlykat. Vztáhl své paže, aby nás objal. Udělal něco, co už pár hodin odmítal. Pravda Božího slova, prosté vyznávání Boha jako Stvořitele veškerého živo­ ta - to zhatilo satanovy vražedné plány pro našeho syna. Dave se k nám vrátil s novým nadšením pro život. Pustil se do boje s tím, kdo se ho pokoušel zničit. V tichu noci, dlouho po dvanácté hodině, se Dave se zanícením snažil najít v domě každý nůž či jinou možnou zbraň. V odhodlání vyklidit ze svého pokoje vše, co souviselo se lží, které uvěřil, objevil ještě další obrázky, které nakreslil z nutka­ vých myšlenek na násilí a smrt. Našli jsme starý plech na pečení, vyšli ven na dvůr

-34-

do mrazivé prosincové noci a Dave spálil všechny výkresy, k jejichž vzniku jej vedl otec lži. Tu noc spal Dave na podlaze vedle naší postele. Čelil neustálému utrpení ve formě hlasů a démonů, které slyšel a viděl pouze on. Zacpával si uši a pokoušel tak utlumit množství hlasů, které na něj volaly, aby zapřel Boha a oddal se smrti. Jeli­ kož to byl vždy nanejvýš upřímný chlapec a vyslovený realista, neměla jsem o exis­ tenci zla v naší ložnici žádné pochyby. Temnotu a útlakjsme vnímali také já s Petem. Dave spal pokaždé tak půl až tři čtvrtě hodiny, pak se vždy hrůzou probouzel. Všichni tři jsme se při takovém pro­ buzení modlili. Jak noc postupovala, bylo nám stálejasnější, jakjsme v duchovním boji nezkušení. S každou modlitbou přicházel pokoj a citace biblických veršů při­ nášela vítězství, než nastal další útok. Když tato bitva zuřila až do časných ranních hodin, začala jsem se ptát proč. Co je důvodem pro tento útok zla na naši rodinu? Proč se naše dítě stalo terčem takového krutého tažení? Nebo že by náš dům byl něčím víc než „noční můrou pro malíře a natěrače“? Jde snad o naši činnost Pro-life? Nebo na nás byla uvalena klet­ ba při našem pochodu okolo Kapitolu? Mohla za to naše služba? Peteova adresná kázání? Způsobila to naše víra v Ježíše jako Božího Syna? Ať už bylo důvodem cokoliv, jasné bylo, že se satan rozhodl útočit na naše dítě. Možná tím, že ubližoval jednomu z našich dětí, které milujeme více než jakoukoliv jinou pozemskou bytost, napadal ve skutečnosti nás. Mám za to, že opravdový důvod satanova útoku se nikdy nedovíme. Konec konců, je to velký lhář a svůdce. Víme však, že Bůh neopustil ty, kdo v Něj věří a slouží Mu jako bezmocné obě­ ti, bez naděje tváří v tvář světu zla. Měli jsme bezmeznou důvěru v to, že skrze smrt a vzkříšení Boha v těle (Ježíše Krista) již byla satanova moc zlomena a že „protože ten, který je ve vás (v nás), je větší než ten, kterýje ve světě (satan)“ (1J 4,4). Nám zbývalo pouze obrátit se ke zdroji moci - k Bohu, a porazit toho, který už byl pora­ žen. Ale jak jsme to měli udělat? Co bylo řešením naší bitvy? Když jsme se později ohlédli, uvědomovali jsme si, že naše vítězství nebylo nikterak snadné.

-35-

4 KDO VLASTNÉ JSEM? Vánoční oslavy Když naše noc hrůzy konečně skončila, zazářilo slunce do našeho domu prvními paprsky, na něž jsme tolik čekali. S úlevou jsme vstali a doufali, že naše setkání s peklem se už nikdy nebude opakovat. Naše zážitky se zlem však neskončily. Na­ štěstí jsme si v tu chvíli nebyli vědomi toho, že náš souboj s mocnostmi temnoty bude trvat téměř tři roky; jinak bychom asi ztratili naději. Navzdory tomu nevítanému útoku na naši rodinu šel život dál. Nasnídali jsme se jako obvykle a poslali oba kluky do školy. Modlili jsme se a důvěřovali Bohu, že je ochrání. Prosili jsme Hospodina, aby dal Daveovi sílu soustředit se po té takřka bezesné noci. Rychle jsem připravila nějaké kuchyňské nádobí, které jsem chtěla použít na přípravu vánoční oslavy ve sboru. Do Vánoc scházelo už jen pět dní. Pro Jalene jsme s Petem napakovali plný batůžek panenek, abychom ji ve sboru nějak zabavili, až budu se svou přítelkyní chystat rostbíf a věnovat se výzdobě pro největší společnou sborovou večeři v roce. Mé ruce byly na oslavu přichystané, ale tělo se pro nedostatek spánku vzpíra­ lo. Trápila jsem se kvůli utrpení svého syna. Kdyby jeho nepřítel byl z masa a kostí, byla bych zavolala policii nebo se do boje s ním pustila sama. Ovšem jeho protiv­ níky byly neviditelné mocnosti temnoty, takže jediné, co jsem mohla dělat, byla modlitba k Bohu, v Nějž jsem měla naprostou důvěru. Přesto mi však pukalo srdce. Zatímco jsme ten večer jedli a oslavovali s naší Boží rodinou, děti měly svůj program ve vedlejší místnosti. Když nás obdarovaly překrásnými, vlastnoručně zhotovenými papírovými zvonky, vypadalo to, že vzpomínky na incident minulé noci zmizí. Tiše jsem v srdci děkovala Pánu za radost a světlo, které přemáhají temnotu noci.

Další hrůzyplná noc Z obavy před tím, že mi na večeři nebude nikdo rozumět, a ve snaze nezničit tu úžasnou večerní oslavu jsem uplynulou noc nikomu nelíčila.

-37-

Vrátili jsme se domů a při ukládání dětí jsme se s každým z nich osobně mod­ lili. Snažili jsme se vytvořit úplně normální atmosféru, jaká u nás bývá, než jdeme spát. Chtěli jsme zapomenout na průběh minulé noci a utišit strach. Ačkoliv Jared a Jalene přesně nerozuměli tomu, co se událo, cítili, že u nás doma není něco v pořádku. Poznali, že Davea cosi trápí a že jejich maminka a tatínek jsou velice utrápení a unavení. Vzhledem k tomu, že tedy nějakým způ­ sobem vnímali závažnost té chvíle, s plným nasazením se připojili k našim mod­ litbám. Když jsme s Petem uložili všechny děti do postele, modlili jsme se spolu za ochranu, sílu, moudrost, abychom poznali, co dělat, za Boží moc v naší rodině a za své děti. S notnou dávkou úlevyjsme ulehli ke spánku, o kterýjsme předchozí noc byli oloupeni. Po tři čtvrtě hodině tolik potřebného spánku nás vzbudil třesoucí se Dave, který celý zděšený přišel do naší ložnice. Znovu začaly modlitby a naše soužení mocnostmi zla vstoupilo do druhé noci. Syn se opět „utábořil“ ve svém spacím pytli na podlaze vedle naší postele. Zase jsme se všichni tři „promodlovali“ další děsi­ vou nocí. Během takových bezesných nocí i v časech mezi útoky jsme si se synem poví­ dali o všem možném. Pokaždé s nenasytnou touhou po poznání kladl spoustu otá­ zek. Z ničeho nic potřeboval ujištění o své hodnotě. Moc ráda jsem vyjmenovala všechny jeho kladné vlastnosti a schopnosti, ale to mu nestačilo. Tehdy jsem Daveovi nedokázala vysvětlit, že i bez veškerého talentu, doved­ ností, obdarování i fyzických schopností je stále velice významný, zcela v bezpečí a beze zbytku přijatý, a to jen proto, že je Božím dítětem! Ujišťovala jsem ho, jak nejlépe jsem uměla. Přesto jsem věděla, že jsem ho o jeho vlastní hodnotě nepřesvědčila.

Úžasná Boží moc I přes mou neschopnost vyučovat pravdu a navzdory hrůze a temnotě těch prv­ ních několika nocí byla každá srážka se zlem odražena úžasnou Boží mocí. Veš­ keré obavy překonal Boží pokoj. Na nás bylo jen opakovat ony notoricky známé verše, jež jsme se naučili v dětství, a síly zla nás musely nechat na pokoji. Každou noc jsme s oblibou citovali 23. Žalm. Pete přečetl verš a já s Davemjsme ho zopa­ kovali. Utěšovalo nás poznání, že ani při cestě údolím stínu smrti se nemusíme bát, protože Bůh je tam s námi. Z nějakého důvodu se Bůh ve své nekonečné moudrosti rozhodl neukončit naše putování oním údolím okamžitě. Bitva seješté ani zdaleka neblížila ke konci. Naše hledání svobody teprve začalo.

-38-

ULIiJ Jomu Dva dny po Daveově prvním útoku naše děti usilovně prohledávaly dům a pá­ traly po věcech, které do jejich životů přinesly strach. Pečlivě jsme dbali na to, aby­ chom kupovali hračky, z nichž nečišelo zlo, takže jsme byli překvapeni, když jsme viděli některé věci, které naše děti nashromáždily. Vyhazovaly postavičky akčních hrdinů, videohry, které byly nevinné až do poslední úrovně, kde bylo úkolem pora­ zit démonickou příšeru, a řadu dalších nečekaných věcí. Teprve jsme si začínali uvědomovat satanovy důmyslné lsti a schopnost pou­ žít cokoliv k ovlivnění dětských myslí. Když jsme skončili s tímto „úklidem domu“, měli jsme dva plné pytle nástrojů, jež nepřítel využíval k tomu, aby naše děti pod­ robil strachu.1 My jsme se rozhodli, že se budeme držet tohoto textu: „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat dáblovým svodům... Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát (Ef 6,10-11 a 13).

Jsem... V průběhu několika dalších bezesných nocí jsme se naučili mnoho o moci modlit­ by a Písma. V bitvách jsme vítězili, pochyby nahrazovala víra a situace se skutečně obracela k lepšímu. Také nám ale bylo jasné, že velice potřebujeme pomoc. Bylo pondělí, čtyři dny poté, co Dave prožil první útok, a první den vánočních prázdnin. Pete měl po náročné neděli, kdy kázal a vyučoval, den volna. Šel do křes­ ťanského knihkupectví, kde procházel regál s knihami na téma duchovní boj. Hle­ dal nějakou knihu, která by podala odpovědi na naše otázky a vyřešila náš problém. Vyhýbal se knihám, které radily přímou konfrontaci s démony a vymítání. Neměl zájem ani o autory, s nimiž nesouhlasil doktrinálně, ani o ty, kteří svá doporučení nezakládali na Písmu. Patnáct let jako pastor zdůrazňoval, abychom nevěřili tomu, co není založeno na Bibli. Nedivila jsem se tedy, když přinesl domu knihu protkanou biblickými ver­ ši. Nezaskočilo mě ani to, že autor byl vedoucím oddělení praktické teologie na Talbot School of Theology. Připouštím, že mě trochu zklamalo, že nedonesl knihu s názvem typu Jak se zbavit démonů ve vlastním domě nebo Tři jednoduché mod­ litby k vítězství nad satanem. Nicméně v duchovních otázkách jsem plně důvěřo­ vala svému manželovi. Pete strávil velkou část odpoledne četbou své nové knihy s názvem Victory over Darkness2 od dr. Neila Andersona. Název to byl lákavý, jelikož jsme jednoznačně

-39-

byli napadeni mocnostmi temnoty a potřebovali jsme nad nimi zvítězit. Doufala jsem, že už v názvech kapitol naleznu snadné kroky k vytěsnění zla nebo nějakou mocnou, nadpřirozenou modlitbu, jež by jednou provždy osvobodila naši rodinu od démonických útoků. Nic takového jsem tam nenašla. Přesto jsem věřila, že něco z té knihy nám pomůže. Když šli Jared a Jalene spát, Pete zavolal Davea k velkému křeslu, ve kterém si stále četl tu knihu. Dave se postavil za křeslo. Pete zvedl otevřenou knihu nad své rameno a požádal Davea, aby četl seznam nadepsaný „Kdo jsem?“. Dave ochotně přečetl prvních pár řádků výčtu, který končil až dole na stránce. Jsem sůl země (Mt 5,13). Jsem světlo světa (Mt5,14). Jsem Boží dítě (J 1,12). Jsem součástí pravého vinného kmene, proudí mnou Kristův život (J 15,1-5). Jsem Kristův přítel (J 15,15). Jsem vyvolený a ustanovený, abych nesl Jeho ovoce (J 15,16).

Dave chtěl odejít, ale Pete otočil stránku a řekl: „Ještě tady.“ Daveovi se ne­ chtělo číst ještě další stránku a půl, ale vrátil se ke křeslu a pokračoval. Mezi vzde­ chy vyjadřujícími neochotu četl: Jsem služebník spravedlnosti (Ř 6,18). Jsem služebník Boží (Ř 6,22). Jsem Boží syn, Bůh je duchovně můj Otec (Ř 8,14-15; Ga 3,26; 6,19). Jsem spoludědic Kristův, mám spolu s ním podíl na Jeho dědictví (Ř 8,17). Jsem Boží chrám, Jeho příbytek. Přebývá ve mně Jeho Duch a Jeho život (1K 3,16; 6,19). Jsem připojen k Pánu a jsem s Ním jeden duch (1K 6,17). Jsem úd Kristova těla (1K 12,27; Ef5,30). Jsem nové stvoření (2 K 5,17).

V tom se z jeho hlasu vytratila neochota a zdálo se, že nabyl sebevědomí. Jsem smířený s Bohem a tomuto smíření sloužím (2 K 5,18-19). Jsem Boží syn ajsem v Kristu (Ga 3,26-27). Jsem Boží dědic, jelikožjsem Jeho syn (Ga 4,6-7). Jsem svátý (1K 1,2; Efl,l;Fl,l; Ko 1,2). Jsem Boží dílo -jeho výtvor, znovuzrozený v Kristu, abych konal Jeho skutky (Ef2,10).

-40-

Jsem spoluobčan ostatních členů Boží rodiny (Ef2,19). Jsem vězeň Krista (Ef3,l; 4,1). Jsem spravedlivý a svátý (Ef4,24). Jsem občan nebes, kdejsem už nyní posazen (F 3,20; Ef2,6). Jsem skrytý spolu s Kristem v Bohu (Ko 3,3). Jsem vyjádřením Kristova života, protože On je můj život (Ko 3,4).

Jeho hlas zněl stále hlasitěji a z jeho výraz v obličeji vyzařoval sebevědomí. Jsem vyvolený Boží, svátý a milovaný (Ko 3,12; 1 Te 1,4). Jsem syn světla, nikoliv temnoty (ITe 5,5).

Když jsem uslyšela tu poslední větu, chtěla jsem z kuchyně zakřičet: „AMEN!“. Bylo úžasné vědět, žejsme děti světla a nepatříme temnotě noci. Jsem svátý účastník nebeského povolání (Žd 3,1). Jsem účastník Krista; mám podíl na Jeho životě (Žd 3,14). Jsem jedním z živých kamenů, z nichžjsme v Kristu budováni v duchovní dům (lPt2,5). Jsem členem rodu vyvoleného, královského kněžstva, národu svátého, lidu náležejícího Bohu (1 Pt 2,9-10). Jsem v tomto světě, v němž dočasně žiji, cizinec a přistěhovalec (1 Pt2,ll). Jsem dáblův protivník (lPt 5,8). Jsem Boží dítě, a až Kristus přijde, budu mu podobný (1J 3,1-2). Jsem narozen z Boha, a ten zlý - ďábel - se mě nedotkne (1J 5,18).

Jeho hlas byl nyní pevný a sebejistý. Očividně ho povzbudilo vědomí, že má před tím zlým ochranu. Z kuchyně jsem chtěla zakřičet: „CHVÁLA BOHU“. Na­ místo toho se mi do očí nahrnuly slzy a vybavil se mi text z 1. Janovy 5,18: „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a zlý se ho ani nedo­ tkne.“ Dave důrazně prohlásil poslední „jsem“: „Nejsem ten veliký „JSEM“ (Ex 3,14; J 8,24.28.58), ale Boží milostíjsem to, cojsem(lK 15,10).“

Během několika minut dostal můj syn odpovědi na své otázky o vlastní hodnotě. Mé chabé pokusy ujistit ho o ní ve srovnání s mocí Božího Slova a prav­ dou o jeho identitě v Kristu ještě více zbledly. Odpovědi které hledal, mu poskytla Bible.

-41-

Nyní věděl, že je Boží dítě a že se v Kristu stal novým stvořením. Jeho celkové vědomí vlastní hodnoty vycházelo z postavení, které má v Kristu. Z tohoto vědomí pozice Božího dítěte pak pramenil jeho pocit jistoty a přijetí. Od otcova křesla od­ cházel se širokým úsměvem. Kdyžjsme Davea ukládali do postele, měl novou úctu k sobě samému a k moci Božího slova. Navzdory únavě jsme s Petem zůstali dlouho vzhůru a radovali jsme se z bib­ lických pravd zapsaných v knize Vítězství nad temnotou. S vděčností jsme přijali fakta o tom, kým jsme v Kristu. Pete z toho byl očividně nadšený. Každou chvíli přestal číst, aby mi řekl, co objevil. (Často nemusím vůbec číst dobré knihy - man­

žel mi o nich řekne vše.) Hledali jsme pomoc pro Davea, ale Bůh nás také chtěl učit věci, které by při­ nesly svobodu do našich životů, posílily naši rodinu a změnily kázání mého muže. Když Pete dočetl čtvrtou kapitolu s názvem „Něco starého, něco nového“, byl z něj jiný člověk. Uvědomil si, že není žádným provazem v soutěži přetahování mezi dvěma při­ rozenostmi, a přestal přemýšlet, jestli v bitvě vítězí jeho stará nebo nová přiroze­ nost. Došlo mu, že jeho stará přirozenost byla ukřižována, když důvěřuje Kristu jako svému Spasiteli. Radoval se z toho, že je nové stvoření - nikoliv tedy částečně světlo a částečně tma, ani částečně svátý a částečně hříšník, ale zcela nové stvoření v Kristu. Neil Anderson ho v knize těmito slovy vyzval, aby přijal svou novou identi­ tu v Kristu: Můžeme být poté, co nás Bůh „vysvobodil z moci tmy a přenesl do krá­ lovství svého milovaného Syna“ (Ko 1,13), stále ještě v obou králov­ stvích? Když Bůh vyhlašuje, že nejsme „v těle, ale v Duchu“ (Ř 8,9, NBK), můžeme být zároveň v těle i v Duchu? Když Bůh říká, že „i vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem“ (Ef 5,8), můžete být svět­ lem i tmou? Když Bůh uvádí, že „kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle, je tu nové!“ (2 K 5,17), můžeme být částečně nové stvoření a částečně staré?3 Místo aby Pete bojoval ze své vlastní síly a snažil se tak porazit starou přiroze­ nost uvnitř sebe, začal žít ve světle a v Duchu. Už nemusel dále žít jako poražený. Začal žít vítězný život nového člověka a staré věci nechal pominout. Žije snad od té doby naprosto bezhříšný život? Ne, to musím jako jeho man­ želka vědět! Byl tu však prostor pro rozvoj něčeho nového. Nyní chápal, že jeho současné hříchy jsou důsledkem jeho těla, které bylo k hříchu vycvičeno, nikoliv jako důsledek staré přirozenosti, která vítězí nad novou přirozeností. Nyní věděl, že být v Kristu neznamená beznadějný boj mezi dvěma přirozenostmi, nad nímž

-42-

nemáme žádnou kontrolu. Když hřešíme, rozhodujeme se chodit podle těla a jed­ nat tak, jak jsme byli naučeni, než byla naše stará přirozenost ukřižována (viz Ř 8,12-13). Jako Boží dítě - svátý - nejsi už pod mocí svého starého člověka. Ten je mrtvý, pohřbený, navždy pryč. Zbavit nás našeho starého já bylo Božím úkolem, ale ne­ govat účinnost těla a jeho skutkuje na nás.4 Máme Boží zaslíbení: „Choďte Du­ chem a nevykonáte žádost těla“ (Ga 5,16, NBK). Ten večer, když jsme se spolu s Petem modlili, jsme Bohu děkovali za to, že jsme nová stvoření v Něm. Děkovali jsme Mu za to, že jsme Boží děti, i za to, že jsme synové světla, a ne tmy, že jsme se narodili z Boha a zlý se nás nemůže dotknout. Místo aby naše modlitby zněly jako zoufalý křik o pomoc, změnily se ve vyhlašování našeho postavení v Kristu. To na nás později mělo obrovský vliv. Dave celou noc spal klidně ve své vlastní posteli. Vzbudil se na Štědrý den plný svěžesti a optimismu. Udivilo nás, že i my jsme mohli spát celou noc. Byli jsme vděční za Boží moc v našich životech.

Poznámky 1. V USA vyšla kniha The Seduction ofOur Children autorů Neila Andersona a Steva Russoa, kde lze najít seznam okultních artefaktů a symbolů. 2. V češtině: Vítězství nad temnotou, Návrat domů, Praha, 1995. 3. Neil Anderson: Vítězství nad temnotou, Návrat domů, Praha 1995, s. 47. 4. Tamtéž, s. 54.

-43-

VYTRVALOST ^lědrý den Ráno Štědrého dne jsme strávili vesele: vykrajováním cukroví všech možných tva­

rů, které jsme pak ozdobili polevou a posypali. Děti ukořistily dózu s moukou a vyhlásily si navzájem moučnou válku. Jejich bílé obličeje jsme vyfotografovali a zdobení jsem dokončila sama. Během dopoledne k nám dorazil pošťák. Byli jsme zvědaví, kdo nám na po­ slední chvíli posílá pohled nebo dárek. Měli jsme radost, když přišly dva veliké ba­ líky s nálepkou „Spěšné“. Když doručovatel nesl zásilky do obývacího pokoje, děti výskaly nadšením. Jejich radost vyvolala na jeho tváři úsměv, z něhož bylo možné vyčíst, že pracovat na Štědrý den se vyplatí. Netrpělivě jsem listovala poštou, když jsem si všimla obyčejné obálky z krizo­ vého centra pro těhotné. Toto psaní jsem otevřela jako první a mé srdce při tom bušilo radostí. Ulevilo se mi, že to přání přišlo před Vánocemi. Byla jsem vděč­ ná, že jsem mohla být při jeho vzniku. Výmluvné poselství na mě skutečně zapů­ sobilo. Po otevření obálky se objevily podobizny dětí, které ten rok unikly potratu a byly porozeny, a to díky službě krizového centra. Vedle každé z těch andělských tvá­ řiček byla prostá, ale mocná slova: Jsem naživu... Jsem naživu... Jsem naživu... Zatímco jsem připevňovala přání na významné místo na naší stěně vánočních po­ hledů, tekly mi slzy radosti. Tentýž den jsme upekli tradiční narozeninový dort pro Ježíše, který nám zpra­ vidla praskne vpůli dřív, než jej stihneme natřít polevou. Přesto ho vždycky ozdobí­ me, praskliny vyplníme větším množstvím polevy a navrch opatrně naskládáme marcipánová písmenka do nápisu „Všechno nejlepší, Ježíši!“. Nakonecjsme umís­ tili čtyři číslice; letopočet 1991. Pochutnali jsme si na lehké večeři, po níž následovalo obřadní zapalování sví­ ček na dortu. Jako každý rok jsme vyfotili dort a vesele popřáli všechno nejlepší Ježíši, našemu neviditelnému čestnému hostu. Když jsme otevřeli několik dárků, které přišly z jiných měst, naskočili jsme všichni do naší dodávky a uháněli do velkého hračkářství, abychom vyměnili to, co

-45-

děti dostaly dvakrát. Byla to legrace, přihnat se na parkoviště, utíkat do obchodu a rychle si vybrat nějaké nové hračky, než v sedm večer obchod zavře. Když jsme děti konečně uložili do postele, vypadaly opravdu spokojeně. Jakmilejsme se ujistili, že skutečně spí, zabalili jsme s Petem poslední dárky a podnikli každoroční pouť k vánočnímu stromku, přičemž jsme se snažili nešustit papírem, když jsme procházeli kolem dětského pokoje. Do postele jsme se dostali až na počátku prvního vánočního svátku.1 Byli jsme vděční za tak krásný Štědrý den a nemohli jsme se dočkat nejdůležitějšího dne roku.

Poj