Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem 9788074324536, 9788074324543, 9788074324550, 8074324532

Citation preview

Timothy Snyder KRVAVÉ ZEMĚ Evropa mezi Hitlerem a Stalinem

Timothy Snyder Krvavé země Evropa mezi Hitlerem a Stalinem Z anglického originálu Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin, vydaného nakladatelstvím Basic Books v New Yorku roku 2010, přeložila Petruška Šustrová Jazyková redakce tištěné knihy Petr Matoušek Korektury tištěné knihy Hana Janišová Vydaly roku 2014 Nakladatelství Paseka s. r. o. v Praze a Litomyšli a nakladatelství Prostor v Praze Odpovědný redaktor Viktor Bezdíček Foto na obálce: Pohled na Dněpr z věže kyjevské pevnosti obsazené německými vojáky, Ukrajina, 29. září 1941 Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz Elektronické vydání první ISBN 978-80-7432-453-6 (ePub) ISBN 978-80-7432-454-3 (PDF) ISBN 978-80-7432-455-0 (Mobi) Copyright © 2010 by Timothy Snyder All rights reserved Translation © Petruška Šustrová, 2013 Cover photo © Ullstein Bild / The Granger Collection, NYC, 2013 All rights reserved E-kniha v grafické podobě dle tištěného vydání je k dispozici ve formátu PDF.

tvé zlaté vlasy, Margarete, tvé zpopelněné vlasy, Sulamit

Všechno plyne, všechno se mění. Nenastoupíš dvakrát do téhož transportu.

Cizinec utonul sám v Černém moři, nikdo neslyšel jeho prosbu o odpuštění…

Zmizela celá města. Namísto přírody jen bílý terč proti nebytí.

Paul Celan Fuga smrti

Vasilij Grossman Panta rhei

„Útok na Černém moři“ ukrajinská lidová píseň

Tomas Venclova „Achillův štít“

Předmluva: EVROPA „Teď budeme žít!“ říkával hladový chlapeček, batolící se ztichlými cestami nebo přes pustá pole. Jenže jídlo, které viděl, existovalo jen v jeho představách. Veškeré obilí zabrala bezcitná rekviziční kampaň, jíž v Evropě začala éra masového vraždění. Psal se rok 1933 a Josef Stalin nechával Ukrajinu záměrně vyhladovět. Hošík zemřel, spolu se třemi miliony dalších osob. „Setkám se s ní pod zemí,“ řekl o své manželce jeden sovětský mladík. Měl pravdu: zastřelili ho krátce po ní a oba byli pohřbeni mezi sedmi sty tisíci obětí Stalinova Velkého teroru z let 1937 a 1938. „Chtěli po mně snubní prsten, který jsem…“ končí zápis v deníku polského důstojníka těsně předtím, než ho v roce 1940 popravila sovětská tajná policie. Byl jedním z téměř dvou set tisíc polských občanů, které zastřelili Sověti a Němci na začátku druhé světové války, tedy v době, kdy jeho vlast společně okupovaly nacistické Německo a Sovětský svaz. Na sklonku roku 1941 završila jedenáctiletá ruská dívka v Leningradě svůj skromný deníček slovy: „Zbyla jen Táňa.“ Adolf Hitler totiž Stalina zradil, její město oblehla německá vojska a rodina majitelky deníku patřila ke čtyřem milionům sovětských občanů, jež Němci nechali zemřít hlady. Příštího léta napsala malá dvanáctiletá Židovka v Bělorusku poslední dopis svému otci: „Loučím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé.“ Patřila k více než pěti milionům Židů, které Němci zplynovali nebo zastřelili. *** Nacistický a sovětský režim vyvraždily ve středu Evropy kolem čtrnácti milionů lidí. Prostor, kde tyto oběti zahynuly – krvavé země –, se rozkládá od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko. V období konsolidace nacionálního socialismu a stalinismu (1933–1938), společné německo-sovětské okupace Polska (1939–1941) a poté německo-sovětské války (1941–1945) v tomto prostoru vládlo masové násilí, jaké dějiny do té doby nepoznaly. Jeho obětí se stalo především místní obyvatelstvo: Židé, Bělorusové, Ukrajinci, Poláci, Rusové a příslušníci baltských národů. Oněch čtrnáct milionů lidí bylo vyvražděno za pouhých dvanáct let, v letech 1933–

1945, kdy byli u moci Hitler a Stalin. Třebaže se jejich rodné země uprostřed tohoto období proměnily v bojiště, stali se všichni tito lidé oběťmi vražedné politiky, nikoli padlými ve válce. Druhá světová válka byla nejsmrtonosnějším konfliktem v dějinách a bezmála polovina vojáků, kteří zahynuli na jejích bitevních polích po celém světě, zahynula právě v tomto prostoru – v krvavých zemích. Nikdo z těch čtrnácti milionů zavražděných však nebyl vojákem v činné službě. Většinou šlo o ženy, děti a starce, o osoby neozbrojené a připravené o veškerý majetek, což se týkalo i oblečení. Nejznámější symbol zabíjení v krvavých zemích představuje Osvětim. Dnes toto místo symbolizuje holokaust a holokaust symbolizuje zlo dvacátého století. Lidé, kteří tu byli přinuceni pracovat, však měli naději na přežití a zásluhou vzpomínek či románů těchto přeživších si také jméno tohoto tábora dodnes připomínáme. Daleko víc Židů – většinou polských – však pochodovalo do plynu v jiných německých továrnách na smrt, kde zemřeli téměř do jednoho a jejichž názvy se už neuvádějí tak často: Treblinka, Chelmno, Sobibor, Belžec. Ještě víc Židů – polských, sovětských a baltských – bylo zastřeleno a zahrabáno do jam a šachet. Většina z nich zemřela nedaleko místa svého bydliště, v okupovaném Polsku, Lotyšsku a sovětském Bělorusku, v Litvě a na sovětské Ukrajině. Do krvavých zemí sváželi Němci Židy, aby je v tomto prostoru zlikvidovali, a tak do Osvětimi přijížděly vlakové transporty se Židy z Maďarska, Československa, Francie, Nizozemska, Řecka, Belgie, Jugoslávie, Itálie a Norska. A než byli zastřeleni nebo šli do plynu Židé z Německa, byli také deportováni do měst v krvavých zemích, do Lodže či do Kaunasu, do Minsku nebo do Varšavy. Lidé, kteří bydleli v bloku, kde nyní píšu tuto knihu, tedy v devátém vídeňském obvodě, byli deportováni do Osvětimi, Sobiboru, Treblinky a do Rigy – bez výjimky do krvavých zemí. Němci hromadně vraždili Židy v okupovaném Polsku, v Lotyšsku, v Litvě i v Sovětském svazu, nikoli přímo v Německu. Hitler byl antisemita v zemi s malou židovskou komunitou. Když se roku 1933 stal kancléřem, tvořili Židé necelé jedno procento německého obyvatelstva. V prvních šesti letech Hitlerovy vlády směli němečtí Židé emigrovat (za ponižujících podmínek obnášejících i ožebračení). Většina německých Židů, kteří zažili Hitlerovo vítězství ve volbách roku 1933, však zemřela přirozenou smrtí. Vyvraždění 165 000 německých Židů bylo samo o sobě obludným zločinem, nicméně jen velmi malou součástí tragédie Židů

evropských: představují necelá tři procenta obětí holokaustu. Teprve když nacistické Německo vpadlo roku 1939 do Polska a roku 1941 do Sovětského svazu, proťal Hitlerův plán na likvidaci evropských Židů území, na němž žily dvě nejpočetnější židovské komunity na kontinentu. Svou touhu vyhladit evropské Židy mohl Hitler uskutečnit jen v těch částech Evropy, kde byli domovem.

Holokaust zastínil německé plány předpokládající mnohem větší vyvražďování. Hitler neplánoval vyhladit pouze Židy, zamýšlel také zničit Polsko a Sovětský svaz jako státní útvary, skoncovat s jejich vládnoucími vrstvami a pozabíjet desítky milionů Slovanů (Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Poláky). Kdyby se válka Německa proti Sovětskému svazu vyvíjela podle jeho představ, zahynulo by za první zimy hladem na třicet milionů civilistů a posléze by byly další desítky milionů osob vyhnány, zabity, asimilovány nebo zotročeny. Třebaže se tyto plány naštěstí nikdy neuskutečnily, vytvořily morální předpoklady německé okupační politiky na východě Evropy. Němci za války vyvraždili zhruba stejný počet Nežidů jako Židů tím, že nechali pomřít hladem sovětské válečné zajatce (více než tři miliony) a obyvatele obležených měst (více než milion), případně stříleli civilisty v odvetných akcích (přes půl milionu), což se týkalo hlavně Bělorusů a Poláků. Sovětský svaz ve druhé světové válce nacistické Německo na východní frontě porazil, což Stalinovi zajistilo nejen vděčnost milionů obyvatel světadílu, ale i zásadní roli při vytváření poválečného pořádku v Evropě. Jenže obrovský rozsah Stalinova hromadného vraždění se téměř vyrovnal Hitlerovu počínání – vlastně byl v mírových dobách daleko větší. Ve jménu obrany a modernizace Sovětského svazu Stalin ve třicátých letech dozíral na smrt milionů lidí vyhladověním a na vystřílení tři čtvrtě milionu dalších osob. Zabíjel své spoluobčany podobně účinně jako Hitler občany jiných zemí. Ze čtrnácti milionů lidí záměrně vyvražděných v krvavých zemích v letech 1933–1945 jde třetina na sovětský účet. Toto dílo si klade za cíl popsat dějiny hromadného politického vraždění. Zmíněných čtrnáct milionů lidí se stalo oběťmi sovětské a nacistické vyhlazovací politiky, častokrát v interakci Sovětského svazu a nacistického Německa, přičemž rozhodně nejde o oběti válečného konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi. Čtvrtina osob z tohoto počtu přišla o život, ještě než druhá světová válka vůbec vypukla. Dalších dvě stě tisíc jich zahynulo v letech 1939–1941, kdy nacistické Německo a Sovětský svaz přetvářely Evropu jako spojenci. Smrt oněch čtrnácti milionů lidí se někdy promítala do ekonomických plánů nebo ji urychlovaly ekonomické okolnosti, nicméně ji nezpůsobila potřeba v hospodářském slova smyslu. Stalin dobře věděl, co se stane, když v roce 1933 zrekvíroval hladovějícím ukrajinským rolníkům potraviny,

právě tak jako Hitler o osm let později věděl, co lze očekávat, když o jídlo připraví sovětské válečné zajatce. V obou případech to mělo za následek smrt více než tří milionů lidí. Statisíce sovětských rolníků a dělníků zastřelených v letech 1937–1938 za dob Velkého teroru padly za oběť rozkazům udíleným výslovně Stalinem, stejně jako miliony Židů, kteří byli zastřeleni či zplynováni v letech 1941–1943, se staly oběťmi jasně formulované Hitlerovy politiky. Rovnováhu tohoto zabíjení upravila válka. Ve třicátých letech byl Sovětský svaz jedinou zemí na světě, kde se praktikovala politika masového vraždění, kdežto za prvních šest a půl roku od chvíle, kdy se Hitler chopil moci, tedy do vypuknutí druhé světové války, pozabíjel nacistický režim nejvýš deset tisíc lidí. Stalinistický režim jich mezitím nechal pomřít hlady celé miliony a postřílel dalšího více než půl milionu občanů. Německá politika hromadného zabíjení začala Sovětům konkurovat až v letech 1939–1941, jakmile Stalin Hitlerovi umožnil rozpoutat válku. Wehrmacht a Rudá armáda napadly v září 1939 Polsko, němečtí a sovětští diplomaté podepsali smlouvu o přátelství a hranicích, a pak německá a sovětská vojska téměř dva roky svorně okupovala polské území. Poté, co Němci v roce 1940 rozšířili svou říši na západě vpádem do Norska, Dánska, Nizozemska a Francie, Sověti okupovali a anektovali Litvu, Lotyšsko, Estonsko a také severovýchodní část Rumunska. Oba režimy střílely vzdělané Poláky po desetitisících a deportovaly je po statisících. Pro Stalina byly takové hromadné represe pokračováním staré politiky na novém území – pro Hitlera se staly přelomem. Nejhorší zabíjení však vypuklo, když Hitler Stalina zradil a německé ozbrojené síly v červnu 1941 překročily hranice nedávno rozšířeného Sovětského svazu. Přestože druhá světová válka začala v září 1939 společnou německo--sovětskou invazí do Polska, hlavní válečné krveprolití nastalo až po druhé invazi na východ. Na sovětské Ukrajině, v sovětském Bělorusku a také v okolí Leningradu – tedy na územích, kde stalinistický režim v předchozích osmi letech odsoudil k smrti hladem či postřílel na čtyři miliony lidí – dokázaly německé síly za dvakrát kratší dobu nechat vyhladovět nebo postřílet ještě větší zástupy obětí. Bezprostředně po zahájení invaze začal wehrmacht týrat hladem své sovětské zajatce a zvláštní jednotky zvané Einsatzgruppen začaly vyvražďovat politické odpůrce a Židy. Společně s německou pořádkovou policií, jednotkami Waffen-SS a wehrmachtu a za přispění místních

pomocných policistů a příslušníků milice přistoupili toho léta vojáci z útvarů zvláštního určení k cílené likvidaci židovské komunity. *** V krvavých zemích žila většina evropských Židů a překrývaly se tu i Hitlerovy a Stalinovy světovládné plány: zde se utkal wehrmacht s Rudou armádou a sem také soustředily své síly sovětský NKVD a německá SS. V krvavých zemích se nacházela většina míst, kde došlo k vyvražďování – v politickém zeměpise třicátých a první poloviny čtyřicátých let jde o Polsko, baltské státy, sovětské Bělorusko, sovětskou Ukrajinu a západní okraj sovětského Ruska. Stalinovy zločiny jsou sice často kladeny do souvislosti s Ruskem a Hitlerovy zločiny s Německem, avšak nejstrašnějšími jatkami Sovětského svazu se staly jeho neruské periferie a nacisté zase masově zabíjeli mimo Německo. Dnes se má za to, že největší hrůzu dvacátého století způsobily koncentrační tábory, nicméně většina obětí nacionálního socialismu a sovětského stalinismu nezahynula za jejich ostnatými dráty. Nepochopení míst a metod hromadného vraždění nám zabraňuje nahlédnout děsy dvacátého století. Na území Německa existovaly koncentrační tábory, které osvobodili Američané a Britové v roce 1945, kdežto na ruské Sibiři bylo zřízeno množství táborů gulagu, o nichž Západu pověděl až Alexandr Solženicyn. Fotografická či beletristická zobrazení těchto táborů však dějiny německého a sovětského násilí pouze naznačují. A tak kolem milionu lidí zemřelo, jelikož byli odsouzeni dřít v německých koncentračních táborech – na rozdíl od německých plynových komor a německých polí smrti, kde zemřelo deset milionů lidí. V letech 1933– 1945 stály nemoci a vyčerpání v sovětském gulagu život přibližně milion lidí – na rozdíl od sovětských polí smrti a oblastí zasažených hladomorem, kde zemřelo asi šest milionů lidí, z toho čtyři miliony v krvavých zemích. Devadesát procent sovětských občanů, kteří byli deportováni do gulagu, z tábora vyvázlo živých a přežila i většina lidí, kteří byli zavlečeni do německých koncentračních táborů (na rozdíl od německých plynových komor, dolů smrti a táborů pro válečné zajatce). Ačkoli byl osud vězňů těchto koncentračních táborů strašlivý, lišil se od osudu mnoha milionů lidí, kteří byli nahnáni do plynu, zastřeleni či odsouzeni k smrti vyhladověním. Rozdíl mezi koncentračními tábory a vražednými místy nelze jednoznačně vymezit: lidé byli popravováni a hladověli k smrti také

v táborech. Existoval však rozdíl mezi odsouzením k nuceným pracím v táboře a rozsudkem smrti, mezi dřinou a plynem, mezi otroctvím a kulkou. Valná většina obětí německého i sovětského režimu ostatně nikdy koncentrační tábor nespatřila. Osvětim navíc plnila dvojí funkci: byl to současně tábor pracovní i vyhlazovací, ale osud Nežidů odsouzených k nelidské dřině a Židů vytříděných k práci se velmi lišil od osudu Židů, kteří putovali po selekci do plynové komory. Osvětim tudíž tvoří dvě nádoby spojené, a přitom odlišné historie. Jakožto pracovní tábor odpovídá spíš zkušenosti mnoha lidí, kteří tu zakusili německou (popřípadě sovětskou) politiku koncentračních táborů, kdežto coby tábor smrti odráží osud těch, kdo byli záměrně pozabíjeni. Většina Židů zavlečených do Osvětimi byla prostě zplynována – stejně jako téměř všichni ostatní z oněch čtrnácti milionů obětí se nikdy vězni koncentračního tábora nestali. Německé a sovětské koncentrační tábory obklopují krvavé země z východu i ze západu a zastírají čerň odstíny šedi. Na sklonku druhé světové války osvobodily americké a britské síly koncentrační tábory typu Bergen-Belsen či Dachau, ale neosvobodily žádný z táborů smrti. Rozhodující vyhlazovací politiku Němci však uskutečňovali na území, které poté okupovali Sověti. Rudá armáda osvobodila Osvětim a rovněž místa, kde stávala Treblinka, Sobibor, Belžec, Chelmno a Majdanek. Vojáci z řad západních Spojenců se nedostali do žádné z krvavých zemí a neviděli žádné místo určené k vraždění. Nejde však jen o to, že Američané a Britové nespatřili žádné z míst, kde vraždili Sověti, takže zločiny stalinismu zůstaly nezdokumentovány až do konce studené války a zpřístupnění archivů. Nespatřili totiž ani žádné z míst, kde vraždili Němci, což znamenalo, že pochopení úplného rozsahu Hitlerových zločinů trvalo stejně dlouho. Fotografie či filmy z německých koncentračních táborů byly vlastně vším, co kdy západní veřejnost poznala na téma hromadného vraždění. Jakkoli nám tyto dokumenty zprostředkovávají hrůzné obrazy, představují pouhý náznak toho, co se událo v krvavých zemích. Neukazují celý příběh a nejsou – bohužel – ani úvodem k němu. *** Masové vraždění v Evropě se obvykle dává do souvislosti s holokaustem a holokaust bývá spojován s metodami rychlého průmyslového zabíjení. Jenže to je příliš jednoduchý a také uhlazený náhled. Na územích, kde

Němci a Sověti masově vraždili, se používaly spíš primitivní metody zabíjení. Více než polovina ze čtrnácti milionů civilistů a válečných zajatců zemřela v letech 1933–1945 jen proto, že jim bylo odepřeno jídlo. Uprostřed dvacátého století nechali Evropané záměrně zemřít hlady obrovský počet dalších Evropanů. Tuto vyhlazovací metodu uplatnili ve dvou nejděsuplnějších akcích masového zabíjení, které holokaustu předcházely: Stalin se k ní uchýlil při záměrných hladomorech na počátku let třicátých a Hitler nechal vyhladovět sovětské válečné zajatce v úvodu let čtyřicátých. Vyhladovění se však osvědčilo nejen jako metoda potření protivníka, ale počítalo se s ním dokonce i ve válečnických představách. Byl vyvinut Hladový plán, s jehož pomocí nacistický režim hodlal v zimě 1941/42 vyhubit miliony Slovanů a Židů.

Po smrti vyhladověním přišlo ke slovu střílení a potom plyn. Za Stalinova Velkého teroru v letech 1937–1938 bylo postříleno skoro sedm set tisíc sovětských občanů. Zastřeleno bylo i na dvě stě tisíc Poláků, jež mají na svědomí Němci a Sověti v dobách společné okupace. Více než tři sta tisíc Bělorusů a srovnatelný počet Poláků postříleli Němci při „odvetných akcích“. A Židé zavraždění za holokaustu byli likvidováni kulkou přibližně stejně často jako v plynových komorách. Ani v případě zabíjení plynem nešlo o nic technologicky převratného. Přibližně milion Židů bylo v Osvětimi otráveno kyanovodíkem – sloučeninou objevenou v osmnáctém století. Na milion šest set tisíc Židů povražděných v Treblince, Chelmnu, Belžci a Sobiboru bylo otráveno oxidem uhelnatým, jehož smrtící účinek znali už starověcí Řekové. Kyanovodík se ve čtyřicátých letech používal jako pesticid a oxid uhelnatý byl vedlejším produktem chodu spalovacího motoru. Sověti i Němci tedy spoléhali na výbavu, která ani ve třicátých a čtyřicátých letech nebyla nijak nová: na spalovací motory, železnice, střelné zbraně, pesticidy, ostnatý drát. Bez ohledu na nasazenou techniku bylo toto zabíjení záležitostí konkrétních osob. Ti, kdo hladovějícím upírali jídlo, bývali často k vidění na strážních věžích. Střelci byli pak zblízka vidět přes hledí pušek, pokud tedy oběť přímo nesevřeli dva muži, zatímco třetí jí přiložil hlaveň pistole do týla. Lidé odsouzení ke zplynování museli být zase někým chyceni, někým naloženi do vlaku a pak někým nahnáni do plynových komor. Přicházeli o svůj majetek, poté i o šatstvo, a pokud šlo o ženy, dokonce i o vlasy. Každý umíral jinou smrtí, protože každý žil jiným životem. *** Už celkový počet obětí může oslabit náš smysl pro individualitu každé z nich. „Chtěla bych je všechny jejich jmény oslovit,“ napsala ruská básnířka Anna Achmatovová v Rekviem, „ale seznam zabavili, kde ta jména vzít.“ Díky usilovné práci historiků máme část těchto seznamů k dispozici a zásluhou otevření archivů ve východní Evropě se máme i kam podívat. Dochovalo se i překvapivé množství hlasů obětí: například vzpomínky mladé Židovky, která se vyhrabala z nacistické rokle smrti v Babím Jaru u Kyjeva, anebo svědectví její souvěrkyně, jíž se podařilo totéž v Ponarech u Vilniusu. Dochovaly se i paměti několika

desítek lidí, kterým se podařilo přežít Treblinku. Máme po ruce rovněž pracně shromážděné, zakopané a později z větší části nalezené archivy varšavského ghetta. Máme k dispozici deníky, které si vedli polští důstojníci zastřelení roku 1940 jednotkami NKVD v Katyni, vykopané i s jejich těly. Máme vzkazy vyhazované z autobusů odvážejících téhož roku při německém zátahu Poláky k jámám smrti. Máme slova vyrytá na zeď synagogy v Kovelu a slova zapsaná na zeď vězení gestapa ve Varšavě. Máme k dispozici vzpomínky Ukrajinců přeživších sovětský hladomor v roce 1933, vzpomínky válečných zajatců přeživších německou snahu nechat je vyhladovět a také vzpomínky Leningraďanů, kteří se zachránili před smrtí hladem za německé blokády města v letech 1941–1944.

K mání jsou i některé záznamy pachatelů: zaprotokolované výpovědi Němců, kteří byli po prohrané válce vyslýcháni, anebo záznamy nalezené v ruských, ukrajinských, polských či baltských archivech po zániku Sovětského svazu v roce 1991. Máme k dispozici hlášení a dopisy německých policistů a vojáků, kteří stříleli Židy, a taktéž vojáků z protipartyzánských jednotek zabíjejících běloruské a polské civilisty. Máme petice zasílané aktivisty komunistické strany těsně předtím, než v letech 1932–1933 sami pomohli vyvolat hladomor na Ukrajině. Máme kvóty rolníků a příslušníků národnostních menšin odsouzených k smrti, jež se v letech 1937 a 1938 rozesílaly z Moskvy do oblastních úřadoven NKVD – a spolu s nimi odpovědi, v nichž se požaduje zvýšení těchto kvót. Máme protokoly z výslechů sovětských občanů, kteří byli posléze odsouzeni a popraveni. Máme po ruce jak sovětské údaje o Židech zastřelených u jam nebo zplynovaných v táborech smrti, tak sovětské údaje o obětech zastřelených v období Velkého teroru a v Katyni. Máme k dispozici důkladné celkové odhady počtu Židů vyhlazených v hlavních táborech smrti, založené na souhrnu německých záznamů a hlášení, na svědectví přeživších vězňů a na sovětské dokumentaci. Dokážeme poměrně přesně odhadnout počet obětí hladomoru v Sovětském svazu – ne všechny byly totiž zaznamenávány. Máme Stalinovy dopisy nejbližším soudruhům, záznam Hitlerových rozhovorů u stolu, Himmlerův diář a mnohé další doklady. Pokud je vůbec možné sepsat takovouto knihu, je to proveditelné výlučně díky výsledkům práce jiných historiků a s využitím těchto a nesčetných dalších pramenů. Jisté části knihy sice odrážejí poznatky z mého archivního bádání, nicméně z dalších stránek i uvedených poznámek bude zjevné, nakolik vděčím svým kolegům a předchozím generacím historiků. Ve své práci budu připomínat hlasy samotných obětí i jejich přátel a rodin. Budu rovněž citovat pachatele – vrahy i ty, kdo jim přikázali vraždit. Povolám také na lavici svědků hrstku evropských spisovatelů: Annu Achmatovovou, Hannah Arendtovou, Józefa Czapského, Güntera Grasse, Vasilije Grossmana, Garetha Jonese, Arthura Koestlera, George Orwella a Alexandra Weissberga. (Budu rovněž sledovat dráhu dvou diplomatů: amerického odborníka na Rusko George Kennana, který v klíčových chvílích pobýval v Moskvě, a japonského špiona Čiuneho Sugihary, jenž se zprvu podílel na Stalinově politice ospravedlňování masového teroru a poté zachraňoval Židy před Hitlerovým holokaustem udělováním tranzitních víz.) Někteří z těchto autorů zahlédli pouze jednu

výseč masového vraždění, jiní dvě nebo i více. Jedni pořídili průzračné analýzy, druzí nepříjemná srovnání, další přispěli nezapomenutelnými obrazy. Je jim společná vytrvalá snaha zobrazit Evropu mezi Hitlerem a Stalinem, často navzdory nejrůznějším tabu, která v oněch časech platila. *** Při srovnávání sovětského a nacistického režimu politoložka Hannah Arendtová v roce 1951 postřehla, že samo přetrvání faktů „závisí na trvání netotalitního světa“. Americký diplomat George Kennan formuloval totéž zjištění roku 1944 v Moskvě jednodušeji: „O tom, co je pravda a co lež, tady rozhodují lidé.“ Není tedy pravda ničím víc než dohodou mocných, anebo pravdivé historické záznamy přece jen dokážou odolat politickým tlakům? Nacistické Německo i Sovětský svaz se snažily ovládnout dějiny jako takové. Sovětský svaz byl státem s marxistickou ideologií a jeho vůdci se prohlašovali za inženýry dějin. Nacionální socialismus byl apokalyptickou vidinou totální transformace a v praxi ho uplatňovali lidé přesvědčení o tom, že vůle a rasa odvrhnou břímě minulosti. Dvanáct let nacistické a čtyřiasedmdesát let sovětské moci jistě mohutně zatížily naši schopnost posuzovat světové dění. Mnozí z nás soudí, že zločiny nacistického režimu byly tak nesmírné, že ho staví mimo dějiny, což je znepokojivá ozvěna Hitlerovy víry potírající veškerá fakta. Jiní tvrdí, že Stalinova zvěrstva byla sice strašlivá, nicméně že je ospravedlňovala potřeba vytvořit nebo obhájit pokrokový stát. V tom zaznívá Stalinova představa, že dějiny mají jediný možný průběh, kterému on porozuměl a který s odstupem času jeho politiku legitimizuje. Jestliže však historii nebudeme budovat a bránit na zcela odlišných základech, shledáme, že Hitler a Stalin nadále určují způsob, jímž na jejich činy pohlížíme. Jaké základy by to mohly být? Ačkoli se tato kniha snaží vylíčit vojenské, politické, ekonomické, společenské, kulturní i intelektuální dějiny, její tři základní přístupy znějí prostě: princip, že se žádná minulá událost nevymyká historickému porozumění ani dosahu historického bádání; přesvědčení, že vždy existuje alternativa a že se lidské konání vyznačuje neomezenou možností volby; a nakonec náležitá chronologická pečlivost s ohledem na všechny stalinistické a nacistické akce, které způsobily smrt obrovského počtu civilistů i válečných zajatců. Podoba mé práce neodráží politickou geografii říší,

nýbrž geografii lidských obětí. Krvavé země nepředstavovaly reálné ani smyšlené politické území – byl to jednoduše prostor, kde prováděly své smrtící dílo nejvražednější evropské režimy. Národní dějiny – židovské, polské, ukrajinské, běloruské, ruské, litevské, lotyšské i estonské – po celé desítky let odolávaly specifikaci nacistické a sovětské zločinné krutovlády. Dějiny krvavých zemí se uchovávaly, mnohdy inteligentně a odvážně, rozdělením evropské minulosti na její národní části, přičemž jednotlivé díly se neměly stýkat. Jenže zkoumání kterékoli skupiny pronásledovaných – bez ohledu na to, jak svědomitě se provádí historické bádání – při pokusu vylíčit, co se v Evropě v letech 1933–1945 vlastně seběhlo, nutně selže. Dokonalá znalost ukrajinské minulosti ještě neodhalí příčiny hladomoru. Bádání v oboru polských dějin nenabízí zrovna nejlepší způsob, jak pochopit, proč za Velkého teroru zahynulo tolik Poláků. Sebelepší znalost běloruských dějin nevysvětlí existenci táborů pro válečné zajatce ani protipartyzánské kampaně, při nichž přišlo o život tolik Bělorusů. Popis života Židů může obsáhnout holokaust, ale vysvětlit ho nedokáže. Často se stává, že to, co se přihodilo jedné skupině lidí, je vysvětlitelné pouze ve světle toho, co se přihodilo jinému společenství. Avšak to je pouze začátek oné provázanosti. I nacistický a sovětský režim je nutno chápat s ohledem na to, jak se jejich vůdcové snažili ony země ovládnout, jak nahlíželi na jednotlivé národy a na jejich vzájemné vztahy. Dnes panuje všeobecná shoda, že masové vraždění v průběhu dvacátého století má maximální morální dopad na století jedenadvacáté. Pak nás ovšem nesmírně překvapí, že dosud nevznikly žádné dějiny krvavých zemí. Masové vraždění pouze oddělilo židovské dějiny od evropských a východoevropské dějiny od západoevropských. Toto vraždění neutvářelo národy, nicméně nadále podmiňuje jejich intelektuální separaci – desítky let poté, co nacionální socialismus i stalinismus vzaly zasvé. Tato studie svádí nacistický a sovětský režim opět dohromady, slučuje židovskou a evropskou historii s dějinami jednotlivých národů. Líčí oběti i pachatele. Probírá ideologie i plány, systémy i společnosti. Zkoumá dějiny lidí, které má na svědomí politika vzdálených vůdců a jejichž domovy se rozkládají mezi Berlínem a Moskvou, kde po nástupu Hitlera a Stalina k moci vznikly krvavé země.

úvod HITLER A STALIN Kořeny nacismu a komunismu i jejich setkání v krvavých zemích tkvějí v první světové válce, v letech 1914–1918. Tato válka rozbila letitá impéria rozkládající se na evropském kontinentu a podnítila sny o nových. Dynastickou vládu císařů nahradila křehká myšlenka, že lid je svrchovaným správcem svých záležitostí. Tato válka zároveň ukázala, že miliony mužů jsou schopny uposlechnout rozkazu, bojovat a umírat z abstraktních a odtažitých příčin – ve jménu své vlasti, která už v tu chvíli buď zanikala, anebo měla teprve vzniknout. Nové státy se tehdy rodily z ničeho a početné skupiny civilistů byly v jejich zájmu přemisťovány nebo likvidovány docela prostými metodami. Osmanské úřady daly pozabíjet více než milion Arménů. Ruská říše deportovala Němce a Židy. Bulhaři, Řekové a Turci se po skončení bojů stali předmětem mezistátních výměn. Neméně důležitým faktorem byl fakt, že válka rozbila integrovanou světovou ekonomiku. Žádný Evropan, který v roce 1914 překročil práh dospělosti, se nedožil obnovení volného obchodu na přinejmenším srovnatelné úrovni a po zbytek života se už většinou nedočkal podobného blahobytu. První světová válka představovala ozbrojený konflikt mezi německým císařstvím, habsburskou monarchií, Osmanskou říší a Bulharskem („centrálními mocnostmi“) na straně jedné a Francií, Ruskou říší, Velkou Británií, Itálií, Srbskem a Spojenými státy („mocnostmi Dohody“) na straně druhé. Vítězství Dohody v roce 1918 vymazalo z mapy tři evropská impéria: habsburské, německé a osmanské. Podle poválečných smluv z Versailles, Saint-Germain, Sèvres a Trianonu byly někdejší mnohonárodnostní útvary nahrazeny národními státy a monarchie demokratickými republikami. I ty evropské velmoci, které válka nezničila – tedy Británie a zejména Francie –, z ní však vyšly podstatně oslabeny. A tak v řadách vítězů zavládly po roce 1918 iluze, že se život zase dokáže nějak vrátit do předválečných poměrů, kdežto revolucionáři doufali, že stanou v čele poražených. Snili o tom, že prolitá krev ospravedlňuje další radikální proměny, jež dodají válce smysl a odčiní způsobené škody.

Nejvlivnější politickou vizí té doby byla komunistická utopie. V roce, v němž zavládl mír, uplynulo sedmdesát let od okamžiku, kdy Karl Marx a Friedrich Engels napsali svou nejslavnější větu: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Marxismus inspiroval generace revolucionářů výzvou k radikální politické a morální přeměně společnosti, jež měla skoncovat s kapitalismem a zároveň s antagonismem, způsobeným podle marxistů soukromým vlastnictvím – měl ho nahradit socialismus, který osvobodí dělnické masy a obnoví nezkaženou duši lidstva. Podle marxistů vyplýval historický pokrok z boje mezi vzmáhajícími se a upadajícími třídami, tedy společenskými skupinami formujícími se na základě změn v charakteru výrobního procesu. Každý politický řád, jenž byl u moci, měly nakonec přetvořit nové třídy utvářené novými výrobními způsoby. Současný třídní boj se vedl mezi majiteli továren a jejich zaměstnanci. Proto Marx s Engelsem předpokládali, že revoluce vypuknou ve vyspělejších průmyslových zemích s početnou dělnickou třídou, jako byly Německo a Velká Británie. První světová válka, která rozvrátila kapitalistický řád a oslabila velké říše, k tomu revolucionářům poskytla zjevnou příležitost. Většina marxistů se však už do té doby zařadila do politického systému své země a za války se rozhodla podporovat své vlády. To ale nebyl případ Vladimira Lenina, poddaného Ruské říše a vůdce bolševiků. Lenin chápal marxismus voluntaristicky a zastával přesvědčení, že dějiny je možné dotlačit na patřičnou kolej, a proto ve válce spatřoval velkolepou šanci pro své záměry. Verdikt dějin – jak ho prezentovali marxisté – přikyvoval voluntaristům Leninova typu v tom, že ho smějí začít vynášet sami. Marx nepokládal historii za něco předem daného, nýbrž za dílo jednotlivců vědomých si jejích zákonitostí. Lenin sice pocházel z obrovské rolnické země, jež z marxistického hlediska postrádala ekonomické předpoklady pro vypuknutí revoluce, vypracoval však revoluční teorii, která našla pro jeho revoluční impulz ospravedlnění. Podle ní koloniální říše zajistily kapitalistickému systému prodloužení života, nicméně jejich válečný konflikt nakonec způsobí všeobecnou revoluci. Ruská říše se rozpadla jako první a Lenin začal jednat. Trpící ruští vojáci a zbídačení rolníci povstali počátkem roku 1917. V únoru svrhlo ruskou monarchii lidové povstání a nový liberální režim se snažil vyhrát válku další vojenskou ofenzivou proti nepřátelům: německému císařství a habsburské monarchii. V tu chvíli se Lenin stal tajnou zbraní Němců. V dubnu ho převezli ze švýcarského exilu do

ruského hlavního města, které se tehdy jmenovalo Petrohrad, aby rozpoutal revoluci a vyvedl Rusko z války. S přispěním charismatického spojence Lva Trockého a jeho ukázněných bolševiků provedl Lenin za určité podpory lidu v listopadu státní převrat. Zkraje roku 1918 podepsala nová Leninova vláda s Německem mírovou smlouvu, jež ponechávala Bělorusko, Ukrajinu, baltské státy a Polsko pod německou kontrolou. Zčásti díky Leninovi tedy Německo válku na východní frontě vyhrálo a na nějakou dobu okusilo, co obnáší opanovat území na východě.

Cenu za Leninův mír však představovala německá koloniální vláda nad oblastí, která bývala západním okrajem Ruské říše. Bolševici podle všeho soudili, že německé impérium se beztak záhy zhroutí spolu se zbytkem jejich mocnářství a utlačovatelským kapitalistickým systémem a že Rusové posléze ruku v ruce s dalšími revolucionáři rozšíří svůj nový řád směrem na západ, na tato území a ještě dál. Válka – jak tvrdili Lenin s Trockým – přinese Němcům nevyhnutelnou porážku na západní frontě, a potom vypukne dělnická revoluce přímo v Německu. Převrat provedený v Rusku ospravedlňovali před sebou i před ostatními marxisty tím, že očekávají brzkou proletářskou revoluci v průmyslovějších zemích střední a západní Evropy. Na sklonku roku 1918 a v roce 1919 to skutečně vypadalo, že by Lenin mohl mít pravdu. Na podzim 1918 Němce na západní frontě porazili Francouzi, Britové a Američané, takže jejich jednotky se musely – neporažené – stáhnout z nových východních držav říše. Němečtí revolucionáři se nekoordinovaně pokusili chopit moci a bolševici shrábli kořist: Ukrajinu a Bělorusko. Pád starého ruského carství a porážka starého německého císařství vytvořily ve východní Evropě mocenské vakuum, jež bolševici přes veškeré úsilí nedokázali zaplnit. Zatímco Lenin s Trockým vyslali nově zformovanou Rudou armádu do občanských válek na území Ruska i na Ukrajině, staly se z pětice zemí na pobřeží Baltského moře – tedy z Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska – nezávislé republiky. Následkem těchto územních ztrát bylo bolševické Rusko na západě menší než předtím Rusko carské. Polsko počtem obyvatel přečíslilo všechny zbývající nové státní útvary zrozené na konci války a strategicky z nich bylo zdaleka nejdůležitější, a tak ve východní Evropě vychýlilo mocenskou rovnováhu více než kterýkoli jiný z těchto mladých států. Nebylo sice dost rozlehlé, aby se mohlo stát velmocí, ale pořád bylo dost velké na to, aby představovalo problém pro velmoc, která by se v tomto prostoru snažila expandovat. Poprvé po více než stovce let také oddělilo Rusko od Německa. Sama existence Polska vytvářela v očích těchto sousedů nárazníkovou zónu, což mu měly Moskva i Berlín za zlé. Polská ideologie se opírala o myšlenku nezávislosti. Polský stát totiž neexistoval od konce osmnáctého století, kdy si polsko-litevskou unii mezi sebe rozdělily sousední mocnosti. Polská politika se však po celé devatenácté století vedla i pod imperiální vládou a polské národní uvědomění se tím ještě upevnilo. Vyhlášení nezávislosti země v listopadu

1918 bylo možné jedině proto, že všechny tři velmoci, které se dělení Polska účastnily, zlikvidovaly válka a revoluce. Oné velkolepé historické souhry využil polský revolucionář Józef Piłsudski. Z tohoto vyjednavače, jenž byl zamlada socialistou, se stal pragmatik ochotný spolupracovat s jednou velmocí proti druhým. Po jejich zhroucení se Piłsudski se svými spolupracovníky, kteří byli už za války vojensky organizováni v legiích, nacházel v ideálním postavení, aby mohl vyhlásit a ubránit polský stát. V Paříži však předložil záležitost své vlasti vítězným mocnostem jeho velký politický rival, nacionalista Roman Dmowski, a nové Polsko bylo založeno jako demokratická republika. Díky podpoře Dohody mohla Varšava počítat s víceméně příznivými západními hranicemi s Německem, nicméně otázka hranic východních zůstala neuzavřená. Vzhledem k tomu, že Dohoda ve válce na východní frontě nezvítězila, nemohla na tomto území diktovat žádné podmínky. V letech 1919 a 1920 svedli Poláci s bolševiky o pohraniční území mezi Polskem a Ruskem válku, jež měla pro evropské uspořádání rozhodující význam. Po ústupu Němců vtrhla Rudá armáda na Ukrajinu a do Běloruska, jenže polské vedení tyto územní výdobytky neuznalo. Piłsudski chápal daný prostor jako nezávislý politický subjekt, jehož historie byla propojena s polskými dějinami a jehož představitelé v Bělorusku a v Litvě si budou přát obnovit v nějakém rámci původní unii. Doufal, že polská vojska opírající se o ukrajinské spojence přispějí k vytvoření nezávislého ukrajinského státu. Jakmile však bolševici roku 1919 Ukrajinu ovládli a na jaře 1920 zastavili polskou ofenzivu, usoudili Lenin a Trockij, že by mohli přenést svou revoluci i do Polska: dělníky měly k naplnění jejich historické úlohy povzbudit bajonety. A až by Polsko padlo, měli jejich němečtí soudruzi za pomoci Rudé armády nasadit obrovské německé zdroje k záchraně ruské revoluce. Jenže sovětské ozbrojené síly zarazila na tažení do Berlína v srpnu 1920 u Varšavy polská armáda. Piłsudski pak velel protiútoku, který zahnal Rudou armádu zpět do Běloruska a na Ukrajinu. Mezi poraženými byl tehdy i Stalin – někdejší politický komisař Rudé armády na Ukrajině. Právě jeho špatný odhad zabránil náležité koordinaci bolševických sil, bez níž zůstala Rudá armáda vystavena Piłsudského manévru. Vítězství polských vojáků ovšem neznamenalo rozdrcení bolševické moci, neboť byli příliš vyčerpaní, aby táhli do Moskvy, a polská společnost byla navíc názorově dosti rozrůzněná, aby tak dobrodružný podnik podporovala. Nakonec

byla tedy území obývaná Bělorusy a Ukrajinci rozdělena mezi bolševické Rusko a Polsko. Polská republika tudíž vznikla jako mnohonárodnostní stát, v němž dvě třetiny obyvatel tvořili podle jazyka Poláci, nicméně dále zahrnovala asi pět milionů Ukrajinců, tři miliony Židů, milion Bělorusů a něco mezi pěti sty tisíci a milionem Němců. Její ústava sice hlásala, že je státem „polského národa“, ale ten ve skutečnosti vykazoval největší židovskou komunitu v Evropě a druhou největší populaci Ukrajinců a Bělorusů (po Rusku). Tyto tři početné národnostní menšiny – Židé, Ukrajinci a Bělorusové – žily i na území polského východního souseda. Zatímco se na bojištích Ukrajiny, Běloruska a Polska rozhodovalo o hranicích států východní Evropy, diktovali vítězové první světové války podmínky Evropě střední a západní. Poláci se s bolševiky střetli v místech, kde probíhala východní fronta první světové války, a poražené Německo se mezitím snažilo předvést vítězným mocnostem mírumilovnou tvář. Prohlásilo se za republiku, čímž vylepšilo své vyjednávací pozice s Francouzi, Brity a Američany. Hlavní německá marxisticky zaměřená strana, sociální demokraté, odmítla napodobit bolševický příklad a do žádné revoluce se nepustila. Koneckonců většina německých sociálních demokratů byla za války k Německé říši loajální a vyhlášení republiky považovala za pokrok. Toto umírněné rozhodnutí však zemi příliš nepomohlo. Budoucí poválečné uspořádání se spíš diktovalo než vyjednávalo: navzdory staleté evropské tradici bylo poraženým během pařížských mírových rozhovorů upřeno místo u jednacího stolu. Německá vláda tak neměla na vybranou a musela v červnu 1919 podepsat Versailleskou smlouvu, i když jen hrstka německých politiků cítila povinnost hájit její ustanovení. Smlouvu navrženou moralizujícími vítězi bylo totiž snadné napadnout jako pokryteckou. Když mocnosti Dohody vedly válku proti kontinentálním říším, prohlašovaly, že chtějí podpořit proces osvobozování národů střední Evropy. Zejména Američané svou účast ve válce charakterizovali jako křížovou výpravu za sebeurčení národů. Francie, která utrpěla víc než ostatní velmoci, však chtěla potrestat Němce a odměnit své spojence. A tak Versailleská smlouva ve skutečnosti protiřečila právě tomu principu, za nějž členové Dohody podle svých tvrzení bojovali: principu sebeurčení národů. Ve Versailles stejně jako v Trianonu (v červnu 1920) a v Sèvres (v srpnu 1920) získaly národy považované za spojence Dohody (Poláci, Češi a Rumuni)

v nových hranicích větší území, a tedy i početnější etnické menšiny. Národům pokládaným za nepřátelské (Němci, Maďaři a Bulhaři) se dostalo menšího území, a měly tudíž i větší diaspory na půdě jiných států. Polsko-bolševická válka spadala do období mezi zahájením rozhovorů ve Versailles a podpisem smlouvy v Sèvres. A protože se tyto smlouvy na západě vyjednávaly a podepisovaly ve chvíli, kdy se na východě Evropy ještě bojovalo, působil nový poválečný pořádek poněkud étericky. Zdálo se, že je ohrožen levicovou revolucí, inspirovanou, ne-li dokonce importovanou bolševiky. Během bojů mezi Poláky a bolševiky mohli revolucionáři v Německu doufat, že jim na pomoc přispěchá Rudá armáda. Novou německou republiku však ohrožovala i pravicová revoluce. Němečtí navrátilci z východní fronty na těchto bojištích přece zvítězili a neměli důvod přijímat to, co nahlíželi jako ponížení své vlasti: novou republiku a potupnou Versailleskou smlouvu, kterou její představitelé podepsali. Mnozí z těchto veteránů začali vstupovat do pravicových milicí, jež stanuly proti levicovým revolucionářům. A sociálnědemokratická vláda v přesvědčení, že není jiné cesty, některé tyto milice používala k potlačení komunistických pokusů o převrat. Polské vítězství nad bolševiky u Varšavy v srpnu 1920 pohřbilo veškeré naděje na celoevropskou socialistickou revoluci. Smlouva mezi Polskem a sovětským Ruskem podepsaná v Rize v březnu 1921 tak ve skutečnosti završila poválečné uspořádání Evropy. Stanovila východní polské hranice, zajistila, že území rozdělené Ukrajiny a Běloruska bude v následujících letech jablkem sváru, a přetvořila bolševismus jako metodu ozbrojené revoluce ve státní ideologii. Když pak následujícího roku vznikl Sovětský svaz, měl už to být stát s pevně vymezenými hranicemi jako každý jiný politický útvar. Završení rozsáhlého ozbrojeného konfliktu pohřbilo rovněž vyhlídky pravice, že by revoluce mohla vést ke kontrarevoluci. Ti, kdo si přáli novou německou republiku svrhnout, ať už pocházeli z řad krajní pravice, anebo příslušeli ke krajní levici, museli napříště spoléhat pouze sami na sebe. Němečtí sociální demokraté zůstali stoupenci mladé republiky, kdežto němečtí komunisté vzývali sovětský vzor a zastávali sovětskou linii. Přijímali instrukce od Komunistické internacionály, kterou Lenin založil v roce 1919. Německá krajní pravice musela vyvinout novou představu, jak skoncovat s poválečným uspořádáním: tohoto cíle mělo Německo dosáhnout až poté, co projde procesem obnovy a přeměny.

Obnova této země se zdála obtížnější než její uskutečnění v praxi. Německo obviňované z rozpoutání války přišlo nejen o část svého území a obyvatelstva, ale i o právo udržovat pravidelnou armádu. Počátkem dvacátých let trpělo hyperinflací a zmítal jím politický chaos. A přesto zůstávalo, přinejmenším teoreticky, nejmocnější zemí Evropy. Co do počtu obyvatel bylo druhé za Sovětským svazem, a pokud šlo o průmyslový potenciál, nemělo konkurenta, poněvadž jeho území nebylo za války okupováno a logika mírových dohod připouštěla možnost hospodářské expanze. Ostatně jakmile v Evropě pominuly boje, našla německá vláda rychle společnou řeč se Sovětským svazem, jelikož Berlín i Moskva toužily změnit poválečné uspořádání na úkor Polska a obě země chtěly též potlačit svou izolaci ve sféře mezinárodní politiky. Proto demokratická německá vláda podepsala v roce 1922 se Sovětským svazem Rapallskou smlouvu, která mezi těmito státy obnovila diplomatické styky, zjednodušila vzájemný obchod a zahájila tajnou vojenskou spolupráci. V očích mnohých Němců znamenalo národní uvědomění jednak záminku k pronásledování, jednak jistý příslib. Za hranicemi země nyní zůstávalo na deset milionů bývalých poddaných habsburské monarchie, jejichž mateřštinou byla němčina. Asi tři miliony Němců obývaly severozápadní oblasti Československa u hranic s Německem – v Československu tedy žilo víc Němců než Slováků. I téměř všichni obyvatelé Rakouska, sousedícího s Československem a Německem, hovořili německy. Smlouva ze Saint-Germain však vyžadovala, aby Rakousko existovalo jako samostatný stát, třebaže většina jeho obyvatel by dala přednost připojení k Německu. Adolf Hitler, vůdce Nacionálněsocialistické německé dělnické strany (NSDAP), založené roku 1920, byl rodilý Rakušan a zastánce „anšlusu“, tedy přičlenění Rakouska k Německu. Taková metoda se sice jevila jako radikální cíl, nicméně tajila skutečný rozsah Hitlerových ambic. Když byla o mnoho let později se Sovětským svazem podepsána smlouva o rozdělení Polska, figuroval v úřadu německého kancléře právě Hitler. Tímto krokem v extrémní podobě uskutečnil myšlenku, jež byla blízká mnoha Němcům: že polské hranice nejsou legitimní a Poláci si nezaslouží mít vlastní stát. Oproti jiným německým nacionalistům se však Hitler zásadně lišil v představě, co má následovat po sjednocení všech Němců v rámci Velkoněmecké říše a po ovládnutí Polska: likvidace evropských Židů a zničení Sovětského svazu. Zprvu sice

nabízel Polsku i Sovětskému svazu přátelství a své radikálnější záměry utajoval i před krajany, dokud nebylo příliš pozdě – a přece byly katastrofické vize v nacionálním socialismu obsaženy už od samého začátku. Roku 1921 konečně dozněla válečná katastrofa i ve východní Evropě. Lenin a jeho věrní se museli přeskupit a zamyslet. Poláci je připravili o vítěznou revoluci v Evropě, a tak bolševici neměli na vybranou: nezbývalo než uhasit revoluční požár a pustit se do budování nějakého typu socialistického státu. Lenin a jeho následovníci považovali za jednoznačné, že je třeba nadále držet otěže moci; neúspěch celoevropské revoluce vlastně ospravedlňoval jejich mimořádnou snahu o politickou kontrolu. Aby se však dala revoluce završit a současně ubránit před kapitalistickými nepřáteli, bylo nutno moc bolševiků centralizovat. Pohotově tedy zakázali ostatní politické strany a začali terorizovat své politické protivníky, jimž nasadili masky reakcionářů. Jediné volby, které uspořádali v konkurenčním prostředí, prohráli, a napříště už raději žádné nevypisovali. Rudá armáda sice v Polsku utrpěla porážku, nicméně měla ještě dost sil, aby se vypořádala se všemi ozbrojenými protivníky na území bývalého carství. Bolševická tajná služba známá pod zkratkou Čeka pozabíjela ve službách konsolidace nového sovětského státu tisíce lidí. Jenže vítězit násilím bylo snazší než vytvořit nový řád. Ukázalo se, že marxismus jako politický program nabízí rolnické a kočovnické zemi vyznačující se soužitím mnoha kultur jen omezené možnosti. Zatímco Marx předpokládal, že revoluce vypukne nejprve v průmyslově nejvyspělejších státech a rolnické či národnostní otázce věnoval jen sporadickou pozornost, teď bylo třeba rolníky z Ruska, Ukrajiny a Běloruska a spolu s nimi nomády ze střední Asie nějak přimět, aby budovali socialismus v zájmu dělnické třídy, soustředěné v ruskojazyčných městech. Bolševici museli nejprve přetvořit zděděnou předindustriální společnost ve společnost průmyslovou, k níž tamní dějiny ještě nedospěly. Až poté mohli tuto průmyslovou společnost proměnit tak, aby upřednostnila zájmy dělníků. Bolševici museli tedy napřed vykonat konstruktivní dílo kapitalismu, a teprve poté mohli přistoupit k socialistickým přeměnám. Zastávali přesvědčení, že vybuduje-li jejich stát průmysl, přiměje to příslušníky nesčetných etnik Sovětského svazu k větší politické loajalitě, která pak

přesáhne veškeré národnostní rozdíly. Ovládnout rolníky a zároveň celé národy byl skutečně velmi ambiciózní cíl, avšak bolševici před nimi utajovali své hlavní hledisko: že jsou z třídního i národnostního hlediska nepřáteli daných národů. Podle jejich názoru totiž společnost, kterou ovládali, už historicky zanikala – byla pouhou záložkou, která se vyjme předtím, než se obrátí list. Aby po skončení války upevnili svou moc a získali loajální kádry pro provedení hospodářské revoluce, jež měla nastat, museli se uchýlit ke kompromisům. Národům sdruženým pod jejich vládou neměla být pochopitelně dopřána státnost, nicméně neměly být ani odsouzeny k zapomnění. Ačkoli marxisté obecně soudili, že nacionalismus s postupem modernizace ztratí přitažlivost, rozhodli se bolševici národy Sovětského svazu – nebo přinejmenším jejich elitu – získat pro svou kampaň industrializace země. Lenin podporoval svébytnost neruských etnik. Sovětský svaz se měl patrně stát federací Ruska a národů, s nimiž sousedilo. Loajalitu a důvěru příslušníků neruských národností měly posílit zejména výhody v přístupu ke vzdělání a politika zaměstnanosti. Bolševici, kteří byli sami původně poddanými a nyní vládli mnohonárodnostnímu státu, dokázali v těchto otázkách projevit jemnost a takt. Ostatně ani sami přední revolucionáři zdaleka nebyli čistokrevní Rusové. Lenin, obecně považovaný za Rusa a také uctívaný jako Rus, měl i švédské, německé, židovské a kalmycké předky, Trockij byl Žid a Stalin Gruzín. Národy měly být vytvořeny k novému komunistickému obrazu – a rolníky bylo třeba chlácholit, dokud je nebude možné potlačit. Bolševici tedy uzavřeli s obyvatelstvem vesnic kompromis, o němž věděli, že je dočasný; toho se ostatně rolníci obávali. Nový sovětský režim jim dovolil vlastnit půdu, kterou revoluce zabrala statkářům, a úrodu prodávat na trhu. Důsledkem válečného a revolučního rozvratu byla však zoufalá nouze o jídlo, a tak bolševici rekvírovali obilí, aby přilepšili sobě i svým přívržencům. V letech 1921 a 1922 si hladomor a nemoci s ním spojené vyžádaly několikamilionové oběti. Tato zkušenost bolševiky poučila, že potraviny jsou zbraň. Jenže když upevnili svou moc, potřebovali zajistit spolehlivé dodávky. Slibovali přece lidu mír a chléb, takže obojí museli aspoň v minimální míře dodat. Aspoň prozatím. Leninův stát byl založen na politické akci směřující k hospodářské revoluci, jež měla teprve přijít. Jeho sovětská politika uznávala národy,

třebaže marxismus sliboval svět bez nich, a jeho sovětská ekonomika tolerovala trh, ačkoli komunismus sliboval kolektivní vlastnictví. Když Lenin v lednu 1924 zemřel, vedly se už rozsáhlé debaty o tom, kdy a jak mají tyto transformační kompromisy ustoupit druhé revoluci. A právě tato diskuse měla v rámci nového sovětského řádu rozhodnout o osudu obyvatel Sovětského svazu. Bolševici po Leninovi zdědili princip „demokratického centralismu“, jenž převáděl marxistickou historiosofii do byrokratické reality. Dělníci v něm představovali předvoj dějinného směřování, disciplinovaná komunistická strana reprezentovala dělníky, ústřední výbor stranu a politbyro – hrstka jejích vůdců – reprezentovalo ústřední výbor. Společnost tak byla podřízena státu, který kontrolovala strana ovládaná v praxi několika jednotlivci. Spory mezi členy této úzké skupinky se nepovažovaly za projev politiky, nýbrž za hlas historie, a jejich výsledky se proto předkládaly jako verdikt. Rozhodující výklad Leninova odkazu podal Stalinův rozbor. Když Stalin v roce 1924 hovořil o „socialismu v jedné zemi“, měl tím na mysli, že dělnický ráj je třeba budovat bez valné pomoci proletářů všech zemí, kteří se nespojili. Komunisté se sice neshodli na prioritách agrární politiky, zato jednomyslně pokládali za nesporné, že sovětská vesnice bude muset záhy financovat vlastní likvidaci. Kde však hledat základní kapitál pro bolestný přechod od agrární ekonomiky k ekonomice industriální? Bylo třeba najít způsob, jak z rolníků vytáhnout „přebytky“, které by se daly prodat za valuty potřebné k dovozu strojů ze zahraničí a které by naplnily žaludky početnější dělnické třídy. V roce 1927 se státní investice znatelně přesunuly do průmyslové sféry a diskuse vstoupila do rozhodující etapy. Celá debata o modernizaci se stala především soubojem Trockého a Stalina. Trockij byl z Leninových soudruhů nejvzdělanější, ale Stalin zaujímal funkci generálního tajemníka Všesvazové komunistické strany (bolševiků) – VKS(b) –, v níž odpovídal za stranickou byrokracii. Do vrcholné funkce ho vynesla schopnost ovládat druhé a rovněž fakt, že při zasedáních ústředního výboru osvědčil mimořádnou praktičnost. V teoretických diskusích nepůsobil sice nijak oslnivě, jenže uměl sestavit koalici. V politbyru se spojil napřed s těmi, kdo dávali přednost pozvolnějšímu tempu ekonomické transformace, a zbavil se těch, kdo mu připadali příliš radikální; posléze se sám radikalizoval a provedl čistku mezi svými dřívějšími spojenci. Na sklonku roku 1927 byli jeho konkurenti na levici – Trockij, Grigorij Zinověv a Lev Kameněv –

vyloučeni ze strany. Přitom se ještě nenaplnil ani rok 1929 a Stalin už akceptoval politické názory vyloučených oponentů a zbavil se svého hlavního spojence na pravici Nikolaje Bucharina. Podobně jako Zinověv s Kameněvem zůstal Bucharin v Sovětském svazu, byť byl odstaven od moci. Stalin si našel v politbyru stoupence, především Lazara Kaganoviče a Vjačeslava Molotova. Trockij emigroval. Jakkoli Stalin projevil zručnost při směřování sovětské politiky, teď musel zajistit splnění svých slibů. Podle závazků první pětiletky plánoval v roce 1928 sovětský režim převzít obdělávanou půdu, přimět rolníky pracovat na směny pod státním dohledem a zacházet s obilím jako se státním majetkem: nazývalo se to „kolektivizace“. Půda, náčiní i lidé měli bez výjimky náležet kolchozům, velkým útvarům, jež měly podle všeobecného předpokladu vyrábět potraviny efektivněji. Tyto kolchozy se měly budovat kolem strojních a traktorových stanic, které by pospolu hospodařícím rolníkům dodávaly moderní stroje a ve kterých by bydleli političtí agitátoři. Kolektivizace by státu umožnila kontrolovat zemědělskou produkci – a tudíž nakrmit dělníky a získat jejich podporu – a současně tuto produkci vyvážet do zahraničí s cílem získat tvrdou měnu na nezbytné investice do rozvoje průmyslu.

Aby to vypadalo, že je kolektivizace nevyhnutelná, oslabil Stalin volný trh a nahradil ho státním plánováním. Jeho spojenec Kaganovič v červenci 1928 prohlásil, že rolníci provádějí „obilnou stávku“, a že tedy nezbývá než jim úrodu zabavit. Když rolníci viděli, že jim stát může úrodu konfiskovat, raději ji ukryli, než aby s ní obchodovali. A tak se trh jevil ještě nespolehlivější, třebaže ve skutečnosti potíže v zásobování zavinil stát. Stalin pak mohl tvrdit – a také to tvrdil –, že celý problém způsobilo spontánní působení trhu a že nad dodávkami potravin musí převzít kontrolu stát. Pak nastala Velká hospodářská krize a vše nasvědčovalo tomu, že vývoj potvrzuje Stalinova slova o nespolehlivosti tržních mechanismů. O „černém úterý“ dne 29. října 1929 se zhroutil americký trh s akciemi. Sedmého listopadu téhož roku Stalin při oslavách dvanáctého výročí bolševické revoluce vyložil, v čem spočívá socialistická alternativa k trhu, kterou měla jeho politika v Sovětském svazu neodkladně zavést. Slíbil, že rok 1930 bude „rokem velké proměny“ a že kolektivizace zajistí lidu bezpečí a blahobyt. Zastaralý venkov měl vzít zasvé. Poté bude završena revoluce ve městech, kde proletariát značně posílí díky potravinám od zpacifikovaných rolníků. Dělnictvo tak vybuduje první socialistickou společnost v dějinách a silný stát ji ubrání před zahraničními nepřáteli. Tím, že Stalin udělal z tématu modernizace země takové téma, si zároveň vydláždil cestu k moci. Zatímco Stalin jednal, Hitler podněcoval. Stalin institucionalizoval revoluci, a tím si zajistil místo na vrcholku státu jedné strany, kdežto Hitler si budoval politickou kariéru odmítnutím institucí, které ho obklopovaly. Bolševici od dob ilegálního působení v podmínkách ruského carismu vyznávali tradici, že nejprve se diskutuje a pak je debatérům nařízeno, aby se ukáznili. Nacisté na žádnou významnou tradici kázně ani konspirace nenavazovali. Stejně jako bolševici i oni odmítali demokracii, ale činili tak ve jménu vůdce, jenž dokázal nejlépe vyjádřit vůli rasy, nikoli ve jménu strany, která pochopila příkazy dějin. Světový řád podle nich nevytvořili kapitalističtí imperialisté, jak se domnívali bolševici, nýbrž spiklenečtí Židé. Problémy moderní společnosti podle nich nespočívaly v akumulaci vlastnictví vedoucí k třídní nadvládě – tyto problémy ztělesňovali Židé, finančně ovládající kapitalismus i komunismus, tedy Ameriku, Velkou Británii i Sovětský svaz. Komunismus byl v jejich očích jen židovskou

pohádkou o nedosažitelné rovnosti, jež měla naivní Evropany přimět, aby Židům otročili. Odpovědí na bezcitný židovský kapitalismus a komunismus mohl být pouze nacionální socialismus, přinášející spravedlnost Němcům na úkor ostatních. V demokratických dvacátých letech se nacisté snažili zdůrazňovat, co mají s ostatními Němci společného. Hitlerovi nacionální socialisté vyjadřovali tou dobou odpor k podmínkám Versailleské smlouvy podobně jako ostatní německé politické strany. Nacisté však byli do jisté míry posedlí svým zjevným předurčením na východě, kde němečtí vojáci vítězili na bojištích první světové války a kde Německo v roce 1918 ovládalo rozsáhlá okupovaná území v Polsku, Bělorusku, na Ukrajině a v baltské oblasti. Na rozdíl od svých evropských rivalů, jimiž byly Francie a Velká Británie, nemělo Německo rozlehlou koloniální říši a svých skromných zámořských držav se po prohrané válce vzdalo. O to víc je lákalo východoevropské pohraničí. Sovětský svaz tedy musel padnout jako nelegitimní, utlačovatelský režim židobolševiků. Polsko, rozkládající se mezi Německem a jeho vysněným předurčením na východě, nesmělo německé moci překážet – v nadcházejících válkách o východ se tedy muselo stát buď zesláblým spojencem, anebo poraženým nepřítelem. Hitler se v listopadu 1923 pokusil v Mnichově provést německou nacionální revoluci. Neúspěšně – vysloužil si tím jen nepříliš dlouhý pobyt za mřížemi. Přestože podstata nacionálního socialismu byla jeho dílem, sám pokus o převrat byl inspirován úspěchem italských fašistů, jež obdivoval. Benito Mussolini se předešlého roku chopil moci po „pochodu na Řím“, který Hitler neúspěšně napodobil v Mnichově. Italský fašismus podobně jako Hitler a jeho nacisté nabízel glorifikaci vůle národa a její povýšení nad otravné politické kompromisy. Mussolini a po něm i Hitler využili existence Sovětského svazu také v domácí politice. Byť obdivovali leninskou ukázněnost a model státu jedné strany, oba využívali hrozby komunistické revoluce pro ospravedlnění vlastní krutovlády. Třebaže se oba muži v mnoha ohledech lišili, ztělesňovali nový druh evropské pravice, pro niž bylo samozřejmé, že komunismus považuje za velkého nepřítele, ale jež zároveň napodobovala určité aspekty komunistické politiky. Podobně jako Mussolini byl Hitler vynikající řečník a v řadách svého hnutí osvědčil svou dominanci. Poté, co byl v prosinci 1924 propuštěn z vězení, stal se bez větších problémů znovu vůdcem nacistické strany.

Stalin dospěl k moci ve druhé polovině dvacátých let do značné míry díky kádrům, které jmenoval a o jejichž podporu se mohl opřít. Hitler stavěl na osobním charismatu a od svých spolupracovníků a stoupenců očekával, že budou vymýšlet politiku a jazyk, jež by odpovídaly jeho rétorice a představám. Stalin interpretoval marxistické myšlenky tak, aby urychlil svůj vzestup k moci, ale přinejmenším do roku 1933 je nemohl vykládat tak, jak by si sám přál. Naopak Hitler inspiroval jiné, aby praktické myšlení rozvíjeli za něj. Ve vězení sepsal první díl autobiografického manifestu Mein Kampf (Můj boj). Ten a další jeho spisy – zejména jeho takzvaná Druhá kniha – vyjadřují Hitlerovy plány zcela nepokrytě, nicméně nikdy netvořily součást kánonu. Zatímco Stalin se musel zprvu soustředit na to, jak jeho soudruzi jednají, a až poté se zabývat tím, co smějí říkat, Hitler nemusel nějaký dialog či soudržnost ani předstírat. Po propuštění z věznice přistoupil ve vztahu k výmarské republice na určitý kompromis. Jako vůdce nacionálněsocialistické strany prováděl parlamentní politiku, i když jen proto, aby mohl šířit propagandu, poukázal na své nepřátele a domohl se mocenských postů. Snažil se, aby se nedostal do vězení ani tehdy, když se jeho nacistické paramilitární bojůvky pouštěly do rvaček s levicovými oponenty. Roku 1928, kdy německá ekonomika těžila z několikaletého souvislého růstu, dostali nacisté ve volbách jen 2,6 procenta hlasů a obsadili pouhých dvanáct křesel v parlamentu. Pak ale přišla Velká hospodářská krize, jež byla pro Hitlera ještě větším požehnáním než pro Stalina. Zhroucení německého hospodářství vyvolalo strašáka komunistické revoluce, a obojí Hitlera vyneslo k moci. Zdálo se, že celosvětová ekonomická krize ospravedlňuje radikální snahy o změnu. Zdánlivě reálná možnost revoluce, kterou by vedla početná Komunistická strana Německa, vzbuzovala značné obavy, a ty Hitler dokázal usměrnit k nacionalismu. V září 1930 dostali nacisté 18 procent hlasů a vybojovali 107 mandátů – a ve vítězných volbách v roce 1932 oslovili už celých 37 procent voličů. Roku 1932 se však německé parlamentní volby staly spíš demonstrací lidové podpory než přímou cestou k moci, poněvadž demokracie v Německu existovala jen formálně. V předešlých dvou letech totiž kancléři, stojící v čele státu, přesvědčili prezidenta, aby vydával dekrety, jež měly sílu zákona. Parlament – Reichstag – se toho roku sešel pouze třináctkrát. Hitler byl jmenován kancléřem v lednu 1933 za podpory konzervativců a nacionalistů, kteří se domnívali, že jim pomůže zabránit,

aby se vlády neujala silná německá levice. K jejich úžasu Hitler okamžitě vypsal volby a využil nového postavení, aby své straně zajistil nadvládu nad Německem. Když byly 5. března 1933 oznámeny volební výsledky, ukázalo se, že nacisté porazili sociální demokraty a komunisty na hlavu: získali 43,9 procenta hlasů a 288 z 647 křesel v Reichstagu. Na jaře 1933 Hitler přebudoval německý politický systém – a ve stejné době Stalin v Sovětském svazu prosadil svou autoritu. *** Rok 1933 budil dojem, že sovětská i nacistická vláda dokážou na světový hospodářský kolaps odpovědět. Z obou režimů vyzařovala dynamika, a to v době, kdy se jinde zdálo, že liberální demokracie nedovedou své země ochránit. Většina evropských vlád – včetně té německé do roku 1933 – vycházela z přesvědčení, že nemá k dispozici dostatek účinných prostředků, aby zamezila zhroucení hospodářství. Převládal názor, že státní rozpočet má být vyrovnaný a veřejné výdaje je zapotřebí omezovat. To, jak dnes víme, situaci jen zhoršilo. Zdálo se, že Velká hospodářská krize zdiskreditovala politické výdobytky ukončení první světové války: volný trh, parlamentní demokracii i národní státy. Trh přivodil katastrofu, na jakou žádný parlament nedokázal odpovědět, a národní státy podle všeho postrádaly nástroje, jak zabránit zbídačení obyvatelstva. Nacisté i Sověti přišli s přesvědčivým odůvodněním toho, kdo tuto krizi způsobil (židovští kapitalisté nebo obecně kapitalisté), a uplatnili přitom vskutku radikální přístup k politické ekonomii. Nejenže odmítali právní a politickou podobu poválečného uspořádání, ale zpochybňovali i jeho hospodářské a sociální základy. Vrátili se k ekonomickým kořenům poválečné Evropy a znovu přehodnotili život a úlohu těch, jejichž údělem je obdělávat půdu. Venkované tvořili ve třicátých letech dvacátého století v mnoha evropských zemích stále většinu a orná půda představovala cenný přírodní zdroj pro rozkvět zemědělství, poháněného nadále silou hospodářských zvířat i přičinlivostí rolníků. Počítaly se tu kalorie, ale z naprosto jiných důvodů než dnes: plánovači museli mít jistotu, že obyvatelstvo bude nakrmeno, a bude tudíž živé a výkonné. Většina evropských států neměla vyhlídku na úspěšnou společenskou transformaci, a proto nemohla nacistům ani Sovětům konkurovat, natož vyvrátit jejich argumenty. Polsko a další nové východoevropské státy se sice ve dvacátých letech pokusily o pozemkovou reformu, nicméně jejich

úsilí se ukázalo jako nedostatečné. Statkáři lobbovali za udržení majetku a banky byly v otázce půjček rolníkům skoupé. Konec demokracie v této části kontinentu (s výjimkou Československa) vnesl do hospodářské problematiky jen málo podnětných nápadů. Autoritářské režimy v Polsku, Maďarsku a Rumunsku příliš neváhaly s uvězněním svých oponentů a snadno nacházely východiska v líbivých větách o síle národa. Nezdálo se však, že by za vleklé krize přišly s efektivní hospodářskou politikou. V roce 1933 se sovětská a nacistická alternativa k jejich postojům opírala o odmítnutí jednoduché pozemkové reformy, jejímž prostřednictvím se už padlé demokracie zdiskreditovaly. Přes mnohé odlišnosti Hitler i Stalin předpokládali, že jeden z úhlavních problémů doby představuje sektor zemědělství a že řešení tu přinese jedině drastický zásah státu. Kdyby stát dokázal uskutečnit radikální hospodářskou transformaci, mohla by připravit podmínky pro nový politický řád. Stalinovým řešením – jak také sovětský vůdce přislíbil na začátku pětiletky v roce 1928 – byla kolektivizace. Ve dvacátých letech sice nechalo vedení SSSR rolníky prosperovat, ale počátkem třicátých let jim půdu vzalo s úmyslem vytvořit kolchozy, v nichž by venkované pracovali pro blaho státu. Hitlerovo řešení agrární otázky bylo vynalézavé a zároveň dobře maskované. Před jeho nástupem k moci a v prvních letech vlády se zdálo, že kancléři jde především o německou dělnickou třídu a že nesoběstačnost Německa v zásobování potravinami přenechává na dovozcích. Politika urputného (a nelegálního) nového vyzbrojování přemístila německé nezaměstnané z úřadoven práce do kasáren nebo do zbrojovek. Po několika měsících Hitlerovy vlády se rozběhly programy veřejných prací. Zprvu to dokonce vypadalo, že nacisté hodlají pro německé rolníky vykonat ještě méně, než naznačovali. Ačkoli program jejich strany sliboval poskytnout půdu chudším rolníkům na úkor bohatých, byla po Hitlerově jmenování kancléřem tato tradiční verze pozemkové reformy potichu odložena. Německému kancléři šlo totiž hlavně o mezinárodní dohody, ne o mechanismus přerozdělování v oblasti agrární politiky. Usiloval o uzavření speciálních obchodních smluv s východoevropskými sousedy, podle nichž by se německé průmyslové zboží dodávalo výměnou za potraviny. Hitlerova zemědělská politika se trochu podobala té Leninově z dvacátých let: šlo o politickou přípravu vize takřka nepředstavitelně radikálního zásahu do chodu

hospodářství. Nacionální i sovětský socialismus nalákaly dělníky na iluzi pozemkové reformy, přestože měly v plánu změnit jejich osud daleko převratněji. Nacistická agrární politika ve skutečnosti počítala s vytvořením impéria za východními hranicemi. Tato otázka se tedy neměla řešit uvnitř Německa, nýbrž za jeho hranicemi záborem půdy polských a sovětských zemědělců – a oni sami budou buď odsouzeni k vyhladovění, anebo budou asimilováni, deportováni, zotročeni. Německo by nedováželo obilí z východu, ale vyvezlo by své rolníky na východ, aby osídlili území Polska a západní část Sovětského svazu. Hitler sice obecně promlouval o potřebě „životního prostoru“, avšak nikdy německým zemědělcům neřekl jasně, že se po nich chce, aby se ve velkém stěhovali na východ – stejně jako bolševici sovětským rolníkům nikdy jasně neřekli, že se po nich chce, aby odevzdali svůj majetek státu. Za kolektivizace na počátku třicátých let vysvětloval Stalin tažení proti vlastním rolníkům jako „boj“ o zrno, zatímco Hitler počítal s tím, že Německo nakrmí vítězství v budoucí válce. Sovětský program byl vytvářen ve jménu univerzálních principů, kdežto nacistické plány počítaly s porobou východní Evropy ve prospěch vyšší rasy. Hitler a Stalin se chopili moci v Berlíně a v Moskvě, nicméně jejich transformační vize se soustřeďovaly na území ležící mezi oběma městy. Na Ukrajině se jejich utopie o mocné vládě překrývaly. Hitler vzpomínal na tuto efemérní německou východní kolonii z roku 1918 jako na prostředek zaručující mu snadný přístup ke zdejší obilnici. Stalin, jenž sloužil zájmům revoluce na Ukrajině krátce poté, nahlížel na toto území stejně. Tamější ornou půdu a zemědělce bylo nutno využít při budování moderního průmyslového státu. Hitler pokládal kolektivizaci za katastrofální chybu a považoval ji za důkaz selhání sovětského komunismu jako takového. Nepochyboval však o tom, že Němci udělají z Ukrajiny zemi oplývající mlékem a strdím. Pro Hitlera i pro Stalina znamenala Ukrajina víc než pouhý zdroj jídla. Byla místem, které jim mělo umožnit prolomit pravidla tradiční ekonomiky – místem, jež mělo spasit jejich země před chudobou a izolací a posléze přetvořit celý kontinent k obrazu jejich představ. Jejich záměry i celá jejich budoucí moc závisely na ovládnutí ukrajinské černozemě a milionů tamních rolníků. V roce 1933 zahynuly miliony Ukrajinců za největšího uměle vyvolaného hladomoru v dějinách lidstva,

což byl začátek, ale ne konec pohnuté ukrajinské historie. Roku 1941 Hitler Ukrajinu na Stalinovi dobyl a pokusil se tu nastolit koloniální poměry po svém: tím, že nejprve postřílí Židy a nechá vyhladovět sovětské válečné zajatce. Stalinisté tedy kolonizovali vlastní zemi a nacisté kolonizovali okupovanou sovětskou Ukrajinu – zatímco její obyvatelé jen trpěli a trpěli. Za Stalinovy a Hitlerovy vlády bylo na Ukrajině zabito víc osob než kdekoli jinde v krvavých zemích, v Evropě i na celém světě.

kapitola první SOVĚTSKÉ HLADOMORY V západním světě byl rok 1933 rokem hladovým. Ulice amerických i evropských měst zaplnili lidé, kteří přišli o práci a zvykli si čekat ve frontách na jídlo. Mladý podnikavý velšský novinář Gareth Jones si v Berlíně povšiml, jak nezaměstnaní Němci kráčejí za hlasem Adolfa Hitlera. V New Yorku ho překvapila bezmoc amerických dělníků, s jakou živořili tři roky po vypuknutí Velké hospodářské krize: „Viděl jsem stovky chudáků v jednom chumlu, některé v šatech, které kdysi bývaly k světu, jak čekají na dva sendviče, koblihu, hrnek kávy a cigaretu.“ Zato v Moskvě, kam Jones zavítal v březnu, bylo hladovění v kapitalistických zemích důvodem k oslavám. Zdálo se, že příchod krize zvěstuje světovou socialistickou revoluci. Stalin a jeho klika se chlubili nevyhnutelným vítězstvím systému, který v Sovětském svazu vybudovali.1 Rok 1933 byl ovšem hladový i zde, zejména na sovětské Ukrajině. V ukrajinských městech – v Charkově, Kyjevě, Stalinu, Dněpropetrovsku – stály den co den ve frontě na obyčejný bochník chleba statisíce lidí. V ukrajinském hlavním městě Charkově narazil Jones na novou tvář nouze. Lidé se tam ve dvě hodiny v noci stavěli do fronty před obchody, jež otvíraly až v sedm. V běžných dnech tu čekalo na chléb na čtyřicet tisíc lidí. Tak zoufale se báli o pořadí ve frontě, že se drželi opasků těch, kteří stáli před nimi. Někteří byli hladem tak zesláblí, že se neudrželi na nohou a museli se opírat o jiné. Čekání jim zabralo celý den, někdy i dva. Těhotné ženy a invalidní váleční veteráni přišli o výsadu přednostního nákupu, a pokud se chtěli najíst, nezbývalo jim než se postavit k ostatním. Pak někde ve frontě začala naříkat jakási žena a nářek vyvolal ozvěnu po celém zástupu, takže dav tisíců lidí rázem vydával zvuk jediného zvířete stiženého prvotním děsem.2 Obyvatelé měst na sovětské Ukrajině se hrozili, že přijdou o pořadí ve frontě, a strachovali se, že umřou hlady. Tušili však, že jedinou naději opatřit si jídlo mají právě tady. V uplynulých pěti letech se ukrajinská města rychle rozrůstala, vstřebávala venkovany a přetvářela je na dělníky a úředníky. I synové a dcery ukrajinských rolníků spolu se Židy, Poláky

a Rusy obývali toto prostředí už léta a byli závislí na potravinách dostupných v obchodech. Jejich rodiče na vsi neměli, co by jim nabídli. To bylo neobvyklé, protože za časů nouze a hladu se lidé z měst obvykle vydávají na venkov. V Německu ani ve Spojených státech rolníci skoro nikdy nehladověli, ani za krize. A tak dělníci a kvalifikovaní odborníci ve městech možná museli prodávat jablka nebo krást, zatímco někde v ovocnářské oblasti Altes Land kolem Hamburku nebo kdesi v Iowě byly obsypané sady, plná sila a spižírny. Jenže lidé z ukrajinských měst neměli kam jít, od venkovanů nemohli nic čekat. Většina z nich obdržela přídělové lístky, které bylo třeba předložit, aby se domohli aspoň skývy chleba. Potištěný papírek jim poskytoval jednou naději na přežití, a oni si to trpce uvědomovali.3 Důkazy byly ostatně k vidění všude kolem. Hladovějící venkované žebrali podél front na chleba o drobky. V jednom městě patnáctiletá dívka takto obcházela celou frontu, až se dostala až do čela, kde ji hokynář utloukl k smrti. Městské hospodyně, stojící ve frontách, musely přihlížet, jak venkovanky na chodnících umírají hlady. Jisté děvče zahlédlo ráno cestou do školy ubožáky v posledním tažení – a odpoledne už tam leželi mrtví. Mladý komunista označil venkovské děti, jež se kolem ploužily, za „živoucí kostry“. Straníka v průmyslovém městě Stalinu skličoval pohled na oběti hladomoru, které nacházel mrtvé u zadních dveří domu, kde bydlel. Dvojice procházející se v parku nemohly přehlédnout cedule zakazující kopání hrobů. Lékaři a sestry měli zakázáno ošetřovat (nebo krmit) hladovějící, jimž se podařilo dovléct až do nemocnic. Strážníci měli za úkol sbírat vyhladovělé děti ulice, aby na sebe neupozorňovaly, a tak v městech sovětské Ukrajiny policie zatýkala několik set dětí denně – jednoho dne na počátku roku 1933 ohlásila charkovská policie dvě tisícovky takových zadržení. V charkovských kasárnách čekalo tou dobou na smrt kolem dvaceti tisíc dalších. Děti policisty zapřísahaly, aby je nechali aspoň dožít pod širým nebem: „Dovolte mi umřít v klidu, nechci umírat v baráku smrti.“4 Ve městech sovětské Ukrajiny panoval hlad daleko horší než v kterémkoli městě západního světa. V roce 1933 tu hladomoru podlehly desetitisíce obyvatel. Valnou většinu těchto umírajících a zemřelých však tvořili venkované, tedy dodavatelé surovin pro všechen chléb, který se dostal do měst. Jestliže ukrajinská města sotva přežívala, ukrajinský venkov vymíral. Lidé z měst si nemohli nevšimnout krajní nouze těch, kdo zdánlivě proti veškeré logice opouštěli svůj domov na vesnici

a pátrali po něčem do úst. Nádraží v Dněpropetrovsku zaplavili hladovějící venkované, kteří byli příliš slabí, aby ještě svedli žebrat. Gareth Jones ve vlaku potkal rolníka, jenž si vyžebral kus chleba, ale zabavila mu ho policie. „Vzali mi můj chleba…,“ opakoval znovu a znovu s vědomím, jaké zklamání to pro jeho hladovějící blízké bude. Na zastávce ve Stalinu tento vyhladovělý vesničan skočil pod vlak, aby trápení ukončil. Město Stalino – průmyslové centrum severovýchodní Ukrajiny – založil za časů carství velšský průmyslník John Hughes, pro nějž kdysi pracovala matka Garetha Jonese. Zprvu se po něm jmenovalo Juzovka, avšak nyní neslo Stalinovo jméno (roku 1961 bylo přejmenováno na Doněck).5

Stalinova pětiletka, završená v roce 1932, přinesla zemi rozmach průmyslu za cenu všeobecné bídy. Smrt rolníků pod koly vlaků byla názornou ukázkou nových kontrastů. Napříč celou sovětskou Ukrajinou se cestující ve vlacích nechtěně stávali i svědky dalších hrůzných výjevů. Hladoví rolníci se vydávali do měst podél železničních tratí, jenže pak slabostí omdlévali na kolejích. Když byli v Charcysku poblíž Doněcku rolníci vykázáni z nádraží, oběsili se raději na okolních stromech. Sovětský spisovatel Vasilij Grossman, vracející se z návštěvy u příbuzných v rodném Berdyčevu, narazil u okénka svého kupé na ženu žebrající o chléb. Politický emigrant Arthur Koestler, jenž přijel do Sovětského svazu pomáhat budovat socialismus, zažil něco podobného. Později vzpomínal, jak u jedné příměstské zastávky v Charkově venkovanky zvedaly „k okénkům vagonů strašlivá nemluvňata s obrovskými vodnatelnými hlavami, hůlkovitými údy a nápadně nafouklými bříšky“. Ukrajinské děti mu připomínaly „embrya vytažená z lahví s formalinem“. Uběhla však řada let, než tito dva muži považovaní za morální svědomí dvacátého století vylíčili, co viděli.6 Obyvatelé měst byli zvyklí vídat venkovany na tržišti, jak rozkládají balíky a prodávají své přebytky. V roce 1933 však přicházeli rolníci na tato známá místa nikoli prodávat zboží, nýbrž žebrat. Tato tržiště nyní nenabízela pohled na potraviny ani na zákazníky, jen všudypřítomný obraz zkázy. Jedinými zvuky tu teď byly jitřní vzdechy umírajících, schoulených pod hadry, které kdysi bývaly jejich oblečením. Jednoho jarního rána sálo mezi hromadami mrtvých venkovanů nemluvně prs mrtvé matky, jíž už zešedivěla tvář. Ukrajinští kolemjdoucí tyto výjevy vídali už předtím, a nejen bezvládná těla, nejen mrtvou matku s dosud živým kojencem, ale přesně tuto scénu: maličká ústa, poslední kapičku mléka a studenou bradavku. Měli pro to dokonce označení. Cestou kolem šeptali: „To jsou poupata socialistického jara.“7 *** Hromadný hladomor z roku 1933 byl důsledkem Stalinovy první pětiletky, uskutečněné v letech 1928–1932. V tomto období převzal Stalin kontrolu nad vedením strany, prosadil politiku industrializace a kolektivizace a objevil se rovněž v roli děsivého otce utlačených obyvatel. Nahradil trh plánováním, z rolníků nadělal otroky, pustiny Sibiře a severního Kazachstánu proměnil v síť koncentračních táborů.

V důsledku jeho politiky byly desetitisíce lidí popraveny, statisíce zahubeny vyčerpáním a miliony obyvatel se potácely na pokraji smrti vyhladověním. Stalin se neustále oprávněně obával vnitřní opozice ve straně, avšak projevil nebývalý politický talent, obklopil se úslužnými satrapy a stál na samém vrcholu byrokracie, jež si nárokovala schopnost předvídat a vytvářet budoucnost. Tuto budoucnost představoval komunismus, což vyžadovalo vybudovat těžký průmysl, který zase vyžadoval kolektivizované zemědělství, jež však nemohlo vzniknout bez ovládnutí nejpočetnější skupiny obyvatelstva v Sovětském svazu – totiž rolnictva.8 Rolník, zejména pak ten ukrajinský, si musel při této obří mechanizaci dějin připadat jako pouhopouhý nástroj. I kdyby plně chápal konečné cíle sovětské politiky, což bylo velmi nepravděpodobné, sotva by byl ochoten je podporovat. Jeho postoje se vyznačovaly odporem vůči politickým snahám, které ho měly připravit o půdu i o svobodu. Kolektivizace tedy přinesla zásadní konfrontaci početného rolnictva se sovětským státem a jeho policií, jež se tehdy nazývala OGPU. Stalin tento střet předvídal a roku 1929 nařídil nejmohutnější mobilizaci státní moci v dějinách SSSR. Úkol vybudovat socialismus, jak prohlásil, bude připomínat „vzedmutí oceánu“. V prosinci téhož roku oznámil, že „kulaci“ budou „jako třída zlikvidováni“.9 Bolševici vykládali historii jako boj tříd. Chudí osnovali revoluce proti bohatým, a tím poháněli kolo dějin kupředu. Oficiálně tedy plán na vyhlazení kulaků nebyl prostým rozhodnutím tyrana na vzestupu, podpořeného loajální suitou – byla to dějinná nezbytnost, dar tvrdé, leč blahosklonné bohyně Klió. Neskrývaný útok orgánů státní moci proti celé skupině obyvatelstva, která nespáchala žádný zločin, podpořila sprostá propaganda. Jeden plakát opatřený heslem „Zničíme kulaky jako třídu!“ zobrazoval kulaka pod koly traktoru, druhý ho znázorňoval v podobě opice, jež před lidem ukrývá obilí, a na třetím sál kulak mléko přímo z kravského vemene. Jsou nelidské stvůry, jsou to zvířata – tak znělo poselství.10 O tom, kdo je kulak a kdo ne, rozhodoval v praxi stát. Policie deportovala zámožnější rolníky, kteří měli uskutečněním kolektivizace nejvíc co ztratit. V lednu 1930 politbyro zmocnilo státní policii, aby prověřila venkovské obyvatelstvo celého Sovětského svazu. Příslušný rozkaz OGPU z 2. února vyčleňoval prostředky potřebné k „likvidaci kulaků jako třídy“. V každé konkrétní lokalitě rozhodovala o osudu

rolníků „trojka“ čili skupina tří lidí sestávající z příslušníka státní policie, místního stranického předáka a prokurátora. Byla oprávněna vynášet bezodkladné a kruté verdikty (smrt, popřípadě vyhnanství), přičemž odvolání se nepřipouštělo. Doporučení k zásahu jí mnohdy poskytovali místní straníci: „Na plénu vesnického sovětu,“ uvedl jeden funkcionář, „vyrábíme kulaky podle vlastního uvážení.“ Přestože i život v Sovětském svazu upravovaly zákony a soudy, byly v tomto období ignorovány a nahrazovány rozhodnutím pouhé trojice osob. Na základě rozsudků trojek bylo popraveno asi třicet tisíc sovětských občanů.11 V průběhu prvních čtyř měsíců roku 1930 bylo ze sovětské Ukrajiny násilně deportováno 113 637 lidí označených za kulaky. Tak masová akce způsobila, že se tu postupně vyprázdnilo na třicet tisíc rolnických obydlí, jejichž zaskočení obyvatelé dostali nanejvýš jen kratičký čas na to, aby se připravili na cestu do neznáma. Obnášela tisíce mrazivých nákladních vagonů naložených vyděšenými a nemocnými lidmi, kteří byli převáženi na sever evropské části Ruska, na Ural, na Sibiř či do Kazachstánu. Znamenala nejprve střelbu a hrůzné výkřiky toho rána, kdy rolníci naposledy spatřili svůj domov, pak mráz a ponižování ve vlacích a nakonec trápení a rezignaci, když byli zadržení přinuceni otročit v tajze nebo ve stepi.12 Ukrajinský venkov deportace do vězeňských táborů znal, protože ho postihly už v polovině dvacátých let dvacátého století. Žalostná rolnická písnička tedy stačila zlidovět: Ach, Solovky, Solovky! Tak daleká cesta, srdce bít nemůže, strachem se souží má duše. Solovky byl vězeňský komplex na Soloveckých ostrovech v Severním moři. V očích ukrajinských vesničanů symbolizovalo toto místo vše, co bylo na vyhnání z vlasti cizí, utlačovatelské a bolestné. Pro komunistické špičky Sovětského svazu ztělesňovaly Solovky naopak první místo, kde práce deportovaných přinášela státu prospěch. V roce 1929 se Stalin rozhodl rozšířit tento model na území celého Sovětského svazu a nařídil budování „zvláštních sídlišť“ a koncentračních táborů. Koncentrační

tábory byly zřízeny jako vymezené pracovní zóny, obvykle obehnané ostnatým drátem a střežené dozorci. Naproti tomu zvláštní sídliště byla zakládána jako nové vesnice, postavené přímo vězni poté, co byli vysazeni z vlaků do pusté stepi či tajgy. V řadách 1,7 milionu kulaků, kteří se tímto způsobem ocitli na Sibiři, v nehostinných končinách evropské části Ruska a v Kazachstánu, bylo asi tři sta tisíc Ukrajinců.13 Masové deportace rolníků, uplatněné jako trest, v sovětské ekonomice časově odpovídaly masovému využívání systému nucených prací. Roku 1931 byly zvláštní sídliště a koncentrační tábory sloučeny do jednotného systému nazvaného gulag. Gulag, který sami Sověti označovali za „síť koncentračních táborů“, vznikl souběžně s kolektivizací a závisel na ní. Nakonec zahrnoval 476 komplexů, do nichž bylo zavlečeno na osmnáct milionů lidí – přibližně půldruhého milionu až tři miliony osob tu během věznění zemřely. Ze svobodných rolníků se staly otrocké pracovní síly přinucené budovat gigantické kanály, doly a továrny, o nichž byl Stalin přesvědčen, že Sovětský svaz zmodernizují.14 Vlivem těchto deportací se Ukrajinci nejčastěji dostávali na stavbu Bělomořského kanálu, který propojil Bílé moře s Baltským, na němž Stalinovi obzvlášť záleželo. Jedenadvacet měsíců tu na 170 000 lidí kopalo zmrzlou půdu, lopotili se jen s krumpáči a lopatami, a někdy měli k dispozici pouze hliněné střepy a vlastní ruce. Umírali po tisících vyčerpáním nebo následkem epidemií a končili na dně nenapuštěného kanálu, který – jak se ukázalo po jeho dokončení v roce 1933 – nebyl pro účely plavby valně užitečný. I zvláštní sídliště vykazovala vysokou úmrtnost. Sovětské úřady předpokládaly, že tu zemře asi pět procent osadníků, nicméně ve skutečnosti šlo o počty dvojnásobné až trojnásobné. Jeden obyvatel Archangelsku, největšího města na pobřeží Bílého moře, si stěžoval na nesmyslnost celého počínání: „Ničení kulaků v ekonomickém ohledu je jedna věc, ale fyzické ničení jejich dětí je prostě barbarství.“ Děti na Dálném severu umíraly tak hojně, že „jejich těla brali na hřbitov po třech nebo po čtyřech bez rakví.“ Skupinka dělníků ve Vologdě se dotazovala, zda „cesta ke světové revoluci“ musí nutně vést „přes mrtvoly jejich dětí“.15 Úmrtnost v gulagu byla vysoká, ale nepřevyšovala hrůzná čísla, jež se měla záhy stát údělem oblastí kolektivizovaného ukrajinského venkova. Dělníci, kteří kopali Bělomorkanál, dostávali velmi hubené příděly potravy: asi šest set gramů chleba (kolem 1 300 kalorií) denně. Ve

skutečnosti však i to obnášelo víc, než bylo tehdy k mání na sovětské Ukrajině. Otročtí kopáči Bělomorkanálu dostávali dvakrát nebo třikrát, ne-li dokonce šestkrát víc než to, co bylo v letech 1932 a 1933 dopřáno ukrajinským kolchozníkům – tedy pokud jim bylo vůbec něco dopřáno.16 V prvních týdnech roku 1930 postupovala kolektivizace na sovětské Ukrajině i v celém Sovětském svazu oslnivým tempem. Moskva zasílala kvóty okresů, jež se měly kolektivizovat, do hlavních měst jednotlivých sovětských republik a tamní straničtí funkcionáři se dušovali, že je překročí. Ukrajinské vedení se zavázalo, že zkolektivizuje celou republiku za jediný rok. A místní straničtí aktivisté, kteří chtěli na své nadřízené udělat dojem, postupovali ještě rychleji – přislíbili, že kolektivizace se stane záležitostí devíti až dvanácti týdnů. Vyhrožovali vesničanům deportací a nutili je, aby podepsali, že se zříkají nároku na půdu a vstupují do kolchozu. Bylo-li to zapotřebí, zasáhla – a nejednou se smrtelnými následky – státní policie. Na venkov bylo vysláno také pětadvacet tisíc dělníků, aby doplnili policejní síly a odpor rolníků přemohli. Když byli upozorněni, že tito vesničané jsou odpovědní za nedostatek potravin ve městech, slibovali naverbovaní, že „z těch kulaků nadělají mýdlo“.17 Do poloviny března 1930 bylo – přinejmenším teoreticky – jedenasedmdesát procent orné půdy v Sovětském svazu začleněno do kolchozů. Znamenalo to, že většina rolníků se zřekla práva na svá hospodářství a přidružila se ke kolektivu. Nyní už neměli oficiálně žádné právo využívat půdu k soukromým účelům. Zaměstnání, plat i množství jídla pro členy kolchozu určovalo vedení. Kolektivizovaní rolníci přišli (anebo postupně přicházeli) o dobytek, a pokud šlo o nářadí a stroje, jichž byl obvykle nedostatek, plně záviseli na nově zřízených strojních a traktorových stanicích. V těchto skladištích, jež byla rovněž středisky politické kontroly venkova, zato nikdy nebyla nouze o stranické úředníky a policisty.18 Na sovětské Ukrajině děsila rolníky ztráta půdy ještě víc než v sovětském Rusku, kde její kolektivní obdělávání patřilo k tradici. Ukrajinští vesničané se totiž celá staletí potýkali se statkáři a za bolševické revoluce jim připadalo, že nad nimi konečně zvítězili. Bezprostředně po revoluci, tedy v letech 1918 až 1921, jim však bolševici úrodu zabavovali, aby mohli vést občanskou válku. Venkované měli proto dobré důvody sovětskému státu nedůvěřovat. Leninova

kompromisní politika ve dvacátých letech byla přijata velice příznivě, ačkoli vesničané chovali podezření – a správné, jak se ukázalo –, že změna poměrů na sebe nedá dlouho čekat. V roce 1930 jim kolektivizace připadala jako „druhé nevolnictví“, začátek nového otročení s tím rozdílem, že teď už nedřou na bohaté statkáře jako v nedávné minulosti, nýbrž na komunistickou stranu. Ukrajinští rolníci se obávali, že přijdou o svou těžce vydobytou nezávislost, a děsili se pochopitelně i hladu a zatracení svých nesmrtelných duší.19 Venkovské prostředí sovětské Ukrajiny bylo totiž povětšinou stále ještě společenstvím, jež bylo utvářeno náboženstvím. Mnozí mladí ambiciózní vesničané, kteří se přiklonili k oficiálnímu komunistickému ateismu, se tedy stěhovali do velkých ukrajinských měst, případně do Moskvy či do Leningradu. Třebaže ateistický komunistický režim pravoslavnou církev jejich rodičů utlačoval, zůstávali rolníci nadále praktikujícími křesťany a mnozí vnímali vstup do kolchozu jako pakt s ďáblem. Někteří soudili, že Satan chodí po zemi v převleku za stranického aktivistu a že seznam kolchozníků představuje pekelnou knihu zaručující hříšníkovi mučení a zatracení. Nové strojní a traktorové stranice jim připomínaly předpeklí. Někteří polští vesničané na Ukrajině, vyznáním katolíci, nahlíželi na proces kolektivizace v pojmech Apokalypsy. „Nemíním zaprodat duši ďáblovi,“ vysvětloval jeden Polák svému synovi, proč nevstoupí do kolchozu. Straničtí aktivisté si toto hluboké náboženské přesvědčení uvědomovali a propagovali zásadu označovanou jako „Stalinovo první přikázání“: kolchoz slouží především státu, až potom lidem. A rolníci dobře věděli, že první biblické přikázání zní: „Nebudeš mít jiné bohy přede mnou.“20 Deportace kulaků do gulagu zbavila ukrajinské vesnice přirozených vůdců. Vesničané se však snažili zachránit sebe a své společenství i bez autority deportovaných. Bojovali přece o nevelké pozemky, zaručující jim aspoň jistou míru autonomie. Usilovali udržet své rodiny mimo dosah státu, který demonstroval svou sílu v kolchozech a strojních a traktorových stanicích. Rozprodávali či poráželi dobytek, aby o něj v kolchoze nepřišli. Otcové a manželé posílali dcery a manželky do boje se stranickými aktivisty a s příslušníky policie na základě úvahy, že ženy nejsou deportací ohroženy tolik jako muži. A tak se občas dokonce převlékali za ženy, aby mohli uštědřit místnímu agitátorovi ránu motykou nebo lopatou.21

Zásadní význam měla však skutečnost, že rolníci měli k dispozici jen málo zbraní a byli mizerně organizovaní. Na palné zbraně a jejich prodej si stát vytvořil takřka monopol. Rolnické akce krom toho sledoval mocný státněpolicejní aparát, který možná nerozuměl motivacím vesničanů, zato dobře chápal jejich obecné postoje. V roce 1930 zaregistroval OGPU na Ukrajině skoro milion aktů individuálního odporu. Z masových venkovských vzpour, jež v březnu toho roku v Sovětském svazu vypukly, se bezmála polovina odehrála na Ukrajině. Část ukrajinských rolníků „hlasovala nohama“ – odešli přes hranice do sousedního Polska. Jejich příkladu následovaly celé vesnice: vydávaly se k západním hranicím s církevními insigniemi, kříži nebo s prostými černými prapory připevněnými na holích. Do Polska se tak dostaly tisíce lidí přinášejících svědectví o tom, jak se Sovětským svazem šíří hladomor.22 Útěk venkovanů do Polska vzbudil na mezinárodní scéně rozpaky a možná byl i zdrojem skutečného znepokojení v řadách Stalinova politbyra. Znamenalo to totiž, že se polské úřady, jež se tou dobou snažily s početnou ukrajinskou národnostní menšinou politicky sblížit, dozvídaly o průběhu a důsledcích kolektivizace. Polští pohraničníci trpělivě vyslýchali uprchlíky a získávali povědomí o tom, jak kolektivizace probíhá a s jakými se potýká neúspěchy. Někteří venkované prosili o polskou intervenci, která by nastalé tragédii učinila přítrž. Přítomnost uprchlíků zároveň dodala Polsku mohutnou propagandistickou zbraň proti SSSR. Za vlády Józefa Piłsudského sice Polsko nikdy nehodlalo vést proti Sovětskému svazu útočnou válku, nicméně spřádalo plány pro případ, že by se tento stát v budoucnu rozdělil podle národnostního klíče, a podnikalo určité kroky, aby takový proces uspíšilo. Zatímco Ukrajinci z vlasti prchali, vysílalo Polsko v opačném směru své špiony, aby tamní obyvatelstvo podněcovali k povstání. Na propagandistických plakátech byl Stalin označován za „hladového cara“, jenž vyváží obilí do světa – a vlastní lid nechává hladovět. V březnu 1930 projevili členové politbyra obavy, že by „polská vláda mohla intervenovat“.23 Kolektivizace představovala všeobecnou politickou strategii a Sovětský svaz byl nesmírně rozlehlý stát, takže nestabilitu v jedné jeho příhraniční oblasti bylo nutno řešit s přihlédnutím k obecnému válečnému scénáři.

Stalin a sovětští vůdci považovali Polsko za součást západního kapitalistického obklíčení a Japonsko za jeho součást východní. Polskojaponské vztahy byly vcelku dobré, a tak se na jaře 1930 zdálo, že Stalinovu režimu hrozí společná polsko-japonská invaze. Sovětský svaz byl zdaleka nejrozlehlejší země na světě, rozkládal se od východu Evropy až k Tichému oceánu, a Stalin tudíž musel sledovat nejen plány evropských mocností, ale i asijské výboje Japonska. Vždyť Tokio dosáhlo vojenské reputace právě na úkor Ruska. Japonsko se stalo světovou velmocí poté, co za rusko-japonské války v letech 1904—1905 porazilo carskou říši a zmocnilo se železničních tratí, které Rusové na Dálném východě vybudovali k tichomořským přístavům. Stalin si uvědomoval, že Polsko i Japonsko projevují živý zájem o sovětskou Ukrajinu a o řešení národnostní otázky v Sovětském svazu. Vše nasvědčovalo tomu, že palčivě prožíval i historické ponížení Ruska v Asii. Oblíbil si píseň „Na sopkách Mandžurie“, v níž se Japoncům slibovala krvavá odplata.24 Zatímco chaos způsobený kolektivizací na západě Sovětského svazu posiloval obavy z možné polské intervence, nahrávaly nepokoje na východě země zdánlivě Japonsku. V sovětské střední Asii – zejména v sovětském Kazachstánu, jenž byl do značné míry muslimskou zemí – způsobila kolektivizace ještě větší otřesy než na Ukrajině, neboť po tamním obyvatelstvu vyžadovala ještě drastičtější proměnu jejich společenství. Národy Kazachstánu netvořili zemědělci, nýbrž kočovníci, a prvním krokem sovětské modernizace měl být jejich přechod k usedlému způsobu života. Ještě než mohla kolektivizace začít, museli se z kočovníků stát rolníci. Toto „usazování“ připravilo pastevce o jejich stáda, a tím i o zdroj obživy. Kočovníci se na svých velbloudech či koních odebrali přes hranice do muslimské oblasti Sin-ťiang v Číně (nazývané rovněž Turkestán), což Stalinovi vnuklo myšlenku, že jsou patrně agenty Japonska – hlavní velmoci angažující se ve vnitřních sporech Číny.25

Nic nešlo podle plánu. Kolektivizace, jež měla zajistit upevnění sovětských pořádků, podle všeho spíš destabilizovala pohraniční území. Jak v sovětské Asii, tak v sovětské Evropě přinesla pětiletka, zvěstující příchod socialismu, místo blahobytu strašlivé utrpení a stát, jenž měl zosobňovat spravedlnost, na vývoj reagoval dosti tradičními bezpečnostními opatřeními. Poláci žijící v SSSR byli ze západního pohraničí deportováni a všude byly posíleny jednotky pohraniční stráže. Světová revoluce se musela odehrát za zavřenými dveřmi a Stalin musel učinit kroky, aby ochránil to, co nazýval „socialismem v jedné zemi“.26 A tak byl nucen načas odložit plány na zúčtování se zahraničními protivníky a znovu promyslet domácí politické záměry. Uložil svým diplomatům, aby s Polskem a s Japonskem začali dojednávat pakty o neútočení. Dohlédl i na to, aby Rudá armáda na západě Sovětského svazu přešla do stavu plné bojové pohotovosti. Nejvýmluvnější ovšem bylo, že pozdržel kolektivizaci. V článku vydaném 2. března 1930 pod působivým titulkem „Závrať z úspěchu“ tvrdil, že potíže kolektivizace vyplynuly z toho, že byla zaváděna s poněkud přílišným nadšením. Byla chyba – hlásal nyní – nutit rolníky vstupovat do kolchozů. A tak kolchozy začaly mizet stejnou rychlostí, s jakou byly donedávna vytvářeny. Na jaře 1930 sklidili vesničané na Ukrajině ozimou pšenici a zaseli obilí pro podzimní žně, jako kdyby jim půda patřila. Domnívali se, že vyhráli – což je celkem pochopitelné.27 Stalin však uplatnil pouze taktický ústup. Jakmile měl čas záležitost lépe promyslet, našel spolu s politbyrem účinnější prostředky, jak rolnictvo státu podřídit. V následujícím roce se sovětská politika na venkově prováděla už mnohem obratněji. Roku 1931 měla kolektivizace nastat prostě proto, že vesničané už nedostanou na vybranou. Mezi nižšími kádry ukrajinské organizace komunistické strany proběhla čistka, jež zajistila, že agitátoři působící ve vesnicích budou zcela oddáni svému cíli a budou mít na paměti, co je čeká a nemine, jestliže zklamou. Na nezávisle hospodařící rolníky byly uvalovány daně až do chvíle, kdy pro ně byl jediným východiskem vstup do kolchozu. Kolchozy se pomalu přeskupovaly a dostaly možnost vyvinout donucovací tlak na nezávislé zemědělce v sousedství. Směly si například odhlasovat, že jim seberou osivo. Bez zrní, které se uchovává na příští setbu, se však žádné funkční zemědělství neobejde – výběr osiva a jeho uchovávání je jeho základem. Konzumace zrna určeného

k setí byla po většinu lidských dějin projevem krajního zoufalství. Rolník, který ztratil vládu nad osivem ve prospěch kolchozu, přišel o schopnost uživit se vlastní prací.28 Deportace byly obnoveny a kolektivizace postupovala. Na sklonku roku 1930 a počátkem roku 1931 byli ze sovětské Ukrajiny deportováni příslušníci 32 127 dalších domácností – tedy zhruba týž počet jako při první vlně deportací, uskutečněné v roce devětadvacátém. Vesničané usoudili, že buď mohou zemřít vyčerpáním v gulagu, anebo vyhladověním kdesi poblíž domova, a rozhodovali se pro to druhé. Dopisy od přátel nebo od blízkých z vyhnanství občas unikly cenzuře a jeden z nich radil: „V žádném případě sem nejezděte. Umíráme tady. Je lepší se někde skrývat, je lepší tam i zemřít, protože ať se děje, co se děje, hlavně nejezděte sem.“ A tak si ukrajinští vesničané tváří v tvář procesu kolektivizace – jak se dovtípil jistý stranický agitátor – zkrátka vybrali „raději vyhladovění doma než vyhnání do neznáma“. Protože kolektivizace v roce 1931 postupovala pomaleji, rodinu po rodině, a ne po celých vesnicích, bylo těžší jí vzdorovat. Nedocházelo už k náhlým nájezdům, jež by rolníky vyprovokovaly k zoufalé obraně. Koncem roku přinesl tento nový přístup úspěch: na sedmdesát procent zemědělských usedlostí sovětské Ukrajiny bylo zkolektivizováno. Znovu bylo dosaženo úrovně z března 1930, a tentokrát natrvalo.29 Po nepovedeném nástupu z roku 1930 dosáhl Stalin o rok později politického vítězství. Toto vítězství ve sféře politiky se však nepromítlo do ekonomiky. S obilnými výnosy něco nebylo v pořádku. V roce 1930 byly totiž úžasně hojné žně. Rolníci deportovaní na počátku roku 1930 v předešlých měsících zaseli ozim, a na jaře mohl tuto úrodu sklidit někdo jiný – na papíře byla už tou dobou zkolektivizována většina země. Navíc měsíce leden a únor nepatří k těm, kdy mají zemědělci napilno. Po březnu 1930, kdy byla kolektivizace odvolána, měli rolníci čas zasít jarní obilí jako svobodní hospodáři. V létě pak panovalo neobyčejně krásné počasí, a tak žně toho roku nasadily laťku, jíž se v roce 1931 nedalo dosáhnout, ani kdyby bylo kolektivizované zemědělství stejně výkonné jako to individuální. Což nebylo. Rekordní úroda roku 1930 poskytla základní údaje, jichž strana využila při plánování rekvizic v roce 1931. Moskva tedy čekala od Ukrajiny daleko víc, než jí mohla Ukrajina dát.30 Na podzim 1931 bylo patrné, že první kolektivizované žně provází neúspěch. Mělo to mnohé příčiny: zavládlo špatné počasí a úrodu zčásti

poničili škůdci, síla tažných zvířat byla omezená, protože venkované rozprodávali nebo vybíjeli dobytek, výroba traktorů zdaleka nedosahovala předpokládané intenzity, setbu a sklizeň narušoval proces kolektivizace, a tak vesničané, kteří přišli o půdu, už neviděli důvod, proč by se dřeli. Ukrajinský stranický předák Stanisław Kosior už v srpnu 1931 oznámil, že rekviziční plány jsou vzhledem k nízkým výnosům nereálné. Lazar Kaganovič mu sdělil, že za problémy ve skutečnosti vězí krádeže a ukrývání obilí. Kosior sice věděl lépe, jak se věci mají, avšak vnutil tento názor svým podřízeným.31 V roce 1931 byla ze sovětské Ukrajiny vyvezena více než polovina (neponičené) úrody. Mnohé kolchozy ale mohly splnit svou rekviziční povinnost výhradně za cenu odevzdání osiva na příští rok. Stalin 5. prosince nařídil, že se kolchozy, které ještě nesplnily roční dodávky, musejí svého osiva vzdát. Byl možná opravdu přesvědčen, že rolníci úrodu skrývají, a domníval se, že hrozba zabavení osiva je bude motivovat ke splnění dodávek. Jenže mnozí tentokrát vážně neměli, co by odevzdali. Na sklonku roku 1931 už mnozí venkované začali hladovět. Nehospodařili už na vlastním a neměli ani příliš možností odolávat rekvizicím, a tudíž neexistoval způsob, jimž by členům svých domácností zajistili potřebnou výživu. A na jaře 1932 už neměli dokonce ani žádné osivo, z něhož by vyrašila podzimní úroda. Ukrajinské stranické vedení požádalo stát o osivo v březnu 1932, jenže to už se setba opozdila, což znamenalo, že podzimní sklizeň bude bídná.32 Už zpočátku roku 1932 lidé prosili o pomoc. Ukrajinští komunisté požadovali, aby jejich straničtí nadřízení poprosili Stalina, ať se obrátí se žádostí na Červený kříž. Členové kolchozů se snažili korespondovat se státními a stranickými institucemi. Jeden takový dopis vrcholí po několika odstavcích běžných úředních floskulí žalostným voláním: „Dejte nám chleba! Dejte nám chleba! Dejte nám chleba!“ Řadoví ukrajinští straníci opomíjeli Kosiora a psali přímo Stalinovi, a to rozhněvaným tónem: „Jak máme budovat socialistickou ekonomiku, když jsme všichni odsouzeni pomřít hlady?“33 Reálná hrozba hladomoru byla v očích ukrajinských úřadů naprosto zjevná, a začala být zřejmá i Stalinovi. Straničtí aktivisté i příslušníci tajné policie sepisovali nesčetná hlášení o úmrtích na následky podvýživy. V červnu 1932 napsal oblastní tajemník strany v Charkově Kosiorovi, že každý okres v jeho pravomoci hlásí hladovění. Kosior obdržel i dopis od jednoho člena Komsomolu, datovaný 18. června 1932,

s názorným popisem toho, co bylo tou dobou nejspíš už veřejným tajemstvím: „Kolchozníci odcházejí do polí a mizí. Po několika dnech nalézáme jejich mrtvoly a naprosto bez emocí je pohřbíváme, jako by to bylo úplně přirozené. A třeba hned zítra někdo najde tělo toho, kdo právě kopal hroby jiným.“ Téhož dne, 18. června 1932, Stalin v soukromí své pracovny připustil, že na sovětské Ukrajině vypukl „hladomor“. O den dřív ho vedení ukrajinské strany požádalo o potravinovou pomoc. Nevyhověl – odpověděl pouze, že na sovětské Ukrajině je třeba vybrat veškeré obilí přesně podle plánu. S Kaganovičem se shodli, že „je nutné ho bezpodmínečně ihned exportovat“.34 Stalin náramně dobře věděl, co bude následovat. Poznal, že i za sovětské vlády je takový stav možný. Hladomor zuřil po celém Rusku i na Ukrajině už za občanské války a po ní. Souběh špatné úrody a nesmlouvavých rekvizic přivodil zejména v roce 1921 hladovění statisíců ukrajinských vesničanů. Nedostatek jídla byl zároveň jedním z důvodů, proč Lenin sáhl ke kompromisu, na němž se tehdy Stalin podílel. Bylo rovněž naprosto zřejmé, že i jeho politika kolektivizace může přivodit masové hladovění. Do léta 1932, jak dobře věděl, už v sovětském Kazachstánu zemřelo hladem přes milion lidí. Stalin z toho obvinil tamního stranického vůdce Filipa Gološčekina, ale ve skutečnosti musel chápat strukturální příčiny nastalé situace.35 Stalin byl mistrem personální politiky, a tak připisoval ukrajinský hladomor selháním konkrétních osob. Od samého počátku a trvale považoval hladovění ukrajinských rolníků za zradu, jíž se dopustilo členstvo ukrajinské komunistické strany. Nemohl připustit možnost, že ho zavinil vlastní politikou kolektivizace – problém podle něj musel spočívat v jejím uskutečňování, ve vedení na místní úrovni, prostě kdekoli jinde než v myšlence samé. Když tuto transformaci v první polovině roku 1932 dál prosazoval, nespatřoval problém v utrpení svého lidu, ale spíš v hrozbě, že by následky hladomoru mohly poskvrnit obraz jeho kolektivizační politiky. Stěžoval si, že hladovějící ukrajinští venkované opouštějí rodnou republiku a svým „kňouráním“ demoralizují ostatní občany Sovětského svazu.36 Budilo to dojem, že Stalin na jaře a v létě 1932 poněkud nedospěle doufal, že kdyby se hlad dal nějakým způsobem zapřít, vymizel by ze světa. Snad se domníval, že Ukrajina je beztak přelidněná a smrt několika stovek tisíc lidí by v dlouhodobém výhledu mnoho

neznamenala. Požadoval tedy, aby ukrajinští úředníci splnili plánované cíle při rekvizici obilí navzdory vyhlídce na slabou úrodu. Místní straničtí úředníci byli sevřeni mezi Stalinovo rudé kladivo a ponurý srp reálné sklizně. Obtíže, na něž naráželi, byly objektivní a nedaly se vyřešit ideologií ani řečněním: nedostatek osiva, pozdní setba, špatné počasí, nedostatek strojů, jež by zastaly lidskou práci, zmatky vyplývající ze závěrečného tlaku na provedení kolektivizace koncem roku 1931 a také hladoví, práce neschopní rolníci.37 Svět, který byli místní agitátoři nuceni vídat na ukrajinském venkově, však mnohem lépe než řízné rozkazy a domýšlivá moskevská propaganda líčila ukrajinská dětská písnička: Otče Staline, koukni sám, jak kolchoz dává blaho nám. Barák je v troskách, stodola padá, každý hřebec i kobyla pajdá. Na domě kladivo a srp a vevnitř jen hlad a smrt. Krávy jsou pryč a taky svině, jenom tvůj portrét visí na stěně. V kolchoze je táta i máma, děcka doma brečí sama. Není sádlo ani chleba, pro stranu ho bylo třeba. Nikdo už není laskavý, dítě sněd otec hladový. Straníci nás ubíjejí, na Sibiř nás posílají.38 Kolem místních stranických aktivistů se šířila smrt a nad nimi panovala atmosféra zapírání. Hladomor byl drsný fakt, s nímž nepohnula soucitná slova, obratné formulace, deportace ani střelba. Od jisté chvíle už vyhladovělí rolníci nebyli schopni zastat sebemenší práci a sebevětší politický takt ani osobní nasazení na tom už nedokázaly nic změnit. Jenže když tato zpráva putovala úředními kanály nahoru, ztrácela na naléhavosti. Skutečné informace o hladovění, přicházející zezdola, narazily ve dnech 6.–9. července 1932 na plénu ukrajinského ústředního výboru strany v Charkově na politický tlak. Ukrajinští straníci si

stěžovali, že nelze dostát naplánovaným ročním cílům v rekvizici obilí. Členové politbyra a Stalinovi emisaři z Moskvy Lazar Kaganovič a Vjačeslav Molotov však mlčeli. Měli od Stalina pokyn porazit „ukrajinské destabilizátory“.39 Molotov i Kaganovič byli Stalinovi oddaní a věrní spojenci, vládli s ním stranickému politbyru, a tudíž ovládali Sovětský svaz. Stalin nebyl úplně bezkonkurenční diktátor, neboť politbyro v zásadě představovalo jakýsi typ kolektivní diktatury. Avšak tito dva muži se na rozdíl od jeho předchozích spojenců v politbyru chovali bezvýhradně loajálně. Stalin jimi nepřetržitě manipuloval, byť to ve skutečnosti nebylo nutné. Oba sloužili revoluci tím, že sloužili jemu, a měli sklon mezi těmito postoji nerozlišovat. Kaganovič už dokonce Stalina označoval za „našeho otce“. V červenci 1932 prohlásil v Charkově před ukrajinskými soudruhy, že řeči o hladomoru jsou pouhou výmluvou pro lenivou část venkovanů, kterým se nechce pracovat, a také část aktivistů, kteří je odmítají ukáznit a nechtějí rekvírovat obilí. Stalin byl tou dobou na dovolené – cestoval z Moskvy vlakem, obstojně vybaveným nejlepším proviantem, na jih přes hladovějící Ukrajinu do půvabného lázeňského města Soči u Černého moře.40 S Kaganovičem si psali a utvrzovali se v názoru, že celý hladomor je spiknutí namířené proti nim. Stalin přitom provedl šikovný manévr: naznačil, jako by to byli rolníci, ne on, kdo používá hlad jako zbraň. Kaganovič Stalina znovu ujistil, že řeči o Ukrajincích v roli „nevinných obětí“ jsou jen „mizerná kamufláž“ ukrajinských straníků. Stalin však projevil obavu, že „můžeme o Ukrajinu přijít“. Měla by být přetvořena v „pevnost“. Poté se shodli, že jediným rozumným přístupem je udržovat přísnou politiku rekvizic a vyvážet obilí co nejrychleji do zahraničí. Dosud Stalin používal přinejmenším pro vlastní uspokojení tento výklad příčinné souvislosti mezi hladomorem a neloajalitou ukrajinských komunistů: lidé tu hladověli v důsledku sabotáže, ukrajinští aktivisté svou práci sabotovali, místní zrádní vyšší straničtí činitelé chránili své podřízené – a všichni to dělali ve službách polské špionáže.41 Ještě v roce 1931 si Stalin skutečně mohl vykládat politiku Polska a Japonska jako předzvěst obklíčení Sovětského svazu. Roku 1930 dosahovalo úsilí polských špionů v SSSR vrcholu. Polsko na vlastním území potají založilo ukrajinskou armádu a cvičilo desítky Ukrajinců a Poláků na zvláštní misi na sovětské půdě. Japonci ve skutečnosti

postupovali ještě hrozivěji. V roce 1931 zachytili Sověti nótu japonského velvyslance v Moskvě, v níž se diplomat přimlouval za přípravu agresivní války o Sibiř. Téhož roku Japonsko vpadlo do Mandžuska, provincie na severovýchodě Číny, která měla dlouhou hranici se sovětskou Sibiří.42 Podle hlášení rozvědky z podzimu 1931 podepsaly Polsko a Japonsko tajnou dohodu o společném útoku na Sovětský svaz. Nebyla to pravda, a pokud nějaké polsko-japonské spojenectví přece jen vznikalo, zabránila mu v tom obratná sovětská zahraniční politika. Japonsko sice odmítlo dojednat s Moskvou pakt o neútočení, avšak Polsko se záměrem souhlasilo. Sovětský svaz takovou smlouvu s Polskem potřeboval, aby mohl v klidu pokračovat v započaté ekonomické transformaci, zatímco Polsko neplánovalo vyprovokovat válku a nyní se nacházelo v hospodářské krizi. Prakticky nereformovaný agrární systém této země nedokázal za takových podmínek utáhnout rostoucí vojenské výdaje. Sovětský vojenský rozpočet, řadu let srovnatelný s polským, byl nyní mnohem štědřejší. K podpisu polsko-sovětské smlouvy došlo v lednu 1932.43 V letech 1932 a 1933 se o Polsku jako o reálné hrozbě nedalo vážně uvažovat. Polská armáda trpěla rozsáhlými rozpočtovými škrty. Sovětská policie a pohraniční stráž dopadly množství polských špionů. Polští agenti v chaotickém roce 1930 kolektivizaci nezbrzdili a v roce 1932 se jim nepodařilo povzbudit vyhladovělé obyvatelstvo ke vzpouře, přestože se o to pokoušeli. A tak i nejhorlivější polští zastánci útočné politiky v létě 1932 vyrozuměli, že je načase zachovat klid. Jestliže jim Sověti navrhují mír, přišlo jim nejlepší zdržet se provokací. A přitom polští diplomaté a špioni byli svědky hladomoru. Věděli, že „kanibalismus se tu stal do jisté míry zvykem“ a že vymřely „bez výjimky celé vesnice“, neměli však nic společného s jeho příčinami a nemohli udělat nic, čím by obětem ulevili. Polsko přesto neuvědomilo svět o tom, co jeho diplomaté o hladomoru věděli. Například v únoru 1932 přišel na polský konzulát v Charkově anonymní dopis, jehož pisatel Poláky prosil, aby o hladomoru na Ukrajině informovali svět. To už byl ale se Sovětským svazem podepsán pakt o neútočení a Varšava nic podobného nezamýšlela.44 Stalin nyní získal v západním pohraničí mnohem větší manévrovací prostor, než v jaký mohl doufat v roce 1930. Podpisem smlouvy o neútočení přistoupili Poláci v červenci 1932 na status quo a ukrajinští

rolníci byli nyní generálnímu tajemníkovi strany vydáni na milost a nemilost. V srpnu Stalin (ještě stále na dovolené) předložil nejbližším spolupracovníkům s pedantickým nadšením teorii, že kolektivizace postrádá pouze náležité právní základy. Prohlásil, že socialismus potřebuje zákony na ochranu vlastnictví stejně jako kapitalismus. Stát by tudíž posílilo, kdyby byla celá zemědělská produkce prohlášena za státní vlastnictví a nepovolené hromadění potravin bylo označeno za krádež, jež by se trestala okamžitou popravou. A tak mohl být hladový venkovan zastřelen, když sebral bramborovou slupku z brázdy v zemi, která mu ještě donedávna patřila. Možná si Stalin vážně myslel, že takové opatření zabere – nicméně výsledkem bylo samozřejmě jedině to, že rolníci byli zbaveni jakékoli právní ochrany před drtivým násilím vítězného státu. Vždyť už pouhé vlastnění jídla zakládalo skutkovou podstatu trestného činu. Zákon vstoupil v platnost 7. srpna 1932.45 Sovětští soudci obvykle literu zákona ignorovali, nicméně zbytek strany a státního aparátu jeho duchu rozuměl. Nejnadšenějšími vymahači tohoto zákona se nejednou stali mladí, kteří získali vzdělání v nových sovětských školách a věřili slibům nového režimu. Členstvu oficiální mládežnické organizace bylo sděleno, že jejich „hlavní úkol“ spočívá v „boji proti rozkrádání a ukrývání obilí a proti kulackým sabotážím“. Mládeži ve městech nabízel komunismus vzestup na společenském žebříčku, zatímco ke světu venkova, démonizovanému agitátory, se tato generace obracela zády. Všesvazová komunistická strana bolševiků, mezi jejímiž členy se vyskytovalo nepoměrně mnoho Rusů a Židů, nyní přijala do svých řad mnohé mladé Ukrajince zastávající přesvědčení, že venkov je reakční, a ti se dychtivě zapojili do kampaně proti rolnictvu.46 V polích vyrostly strážní věže, jež měly rolníkům zabránit, aby si odtud cokoli odnesli. Jen v Oděské oblasti jich bylo postaveno přes sedm set. Od domku k domku chodily úderky, mezi jejichž členy bylo na pět tisíc komsomolců, a zabavovaly všechno, co našly. Jak posléze vzpomínal jeden rolník, používali aktivisté „dlouhé kovové pruty, aby prohledali stáj, chlév i pece. Všechno prosmýčili a všechno sebrali, do posledního zrnka.“ Řítili se vesnicí „jako černá smrt“ s pokřikem: „Vesničane, kde máš zrní? Přiznej se!“ Jejich brigády se pídily po všem, co připomínalo jídlo, dokonce i večeři vylovili ještě z pece a na místě ji spořádali.47 Straničtí aktivisté z okolí se chovali jako armáda nájezdníků: brali, co mohli, a jedli, co se dalo, ale z jejich horečného nadšení nevzešlo skoro

nic než nouze a smrt. Snad to byl pocit viny, nebo naopak sebevědomí vítězů, co je vedlo k tomu, že vesničany na každém kroku ponižovali. Močili do sudů s naloženými okurkami nebo přikazovali vyhladovělým rolníkům, aby spolu zápasili; občas je nutili, aby se plazili a štěkali jako psi, jindy je zase přinutili klečet v blátě a modlit se. Ženy přistižené v jednom kolchoze při krádeži byly svlečeny, zbity a nahé vláčeny přes vesnici. Jinde se zase členové úderné brigády v rolnickém domku opili a kolektivně znásilnili hospodářovu dceru. Ženy, které žily samy, byly za nocí pravidelně znásilňovány pod záminkou konfiskace obilí – po znásilnění jim byly potraviny skutečně odebrány. Tak v praxi vypadalo vítězství Stalinova zákona a stalinistického státu.48 Nájezdy ani dekrety ovšem nevytvořily jídlo tam, kde nebylo k mání. Rolníci si pochopitelně jídlo schovávali a hladoví lidé ho samozřejmě kradli. Problém ukrajinského venkova však nepředstavovaly krádeže ani podvody, jimž násilná opatření vskutku dokázala zabránit. Problém představovaly hladovění a umírání. Plán dodávek se nepodařilo splnit, poněvadž kolektivizační úsilí neuspělo, úroda byla na podzim 1932 bídná a kvóty dodávek příliš vysoké. Stalin vyslal na Ukrajinu Molotova, aby soudruhy v „bitvě o zrno“ popohnal. Nadšení Stalinova sluhy však nemohlo na nastalé situaci nic změnit. I Molotov byl nucen 30. října doporučit, aby byly ukrajinské kvóty o něco sníženy. Stalin doporučení vyhověl, jenže brzy zaujal ještě kategoričtější stanovisko než kdykoli předtím. Do listopadu 1932 byla vybrána pouze třetina plánovaných dodávek.49 V době, kdy do Kremlu docházely zprávy o neúspěšných rekvizicích, spáchala Stalinova manželka sebevraždu. Vybrala si k tomu datum 7. listopadu 1932 – patnácté výročí vypuknutí říjnové revoluce – a prohnala si kulku srdcem. Nikdy už se nedozvíme, co přesně to pro Stalina znamenalo, ale nejspíš to byl pro něj šok. Vyhrožoval, že se zabije taky. Kaganovič, který shledal, že se z jeho vzoru náhle stal někdo jiný, musel pronést smuteční řeč.50 Následujícího dne přikročil Stalin k problému hladomoru s novou mírou nevraživosti. Dával vinu za tyto problémy ukrajinským soudruhům a venkovanům. Tyto nálady odrážejí dva telegramy politbyra, odeslané 8. listopadu 1932. Podle nich měl být individuálním i kolektivizovaným rolníkům na sovětské Ukrajině, kteří nesplnili

dodávky, odepřen přístup k ostatním výrobkům. Dále tu byla vytvořena zvláštní trojka, jež měla za úkol urychlit odsuzování a popravu stranických aktivistů a rolníků, kteří se údajně provinili sabotáží. Ještě téhož měsíce bylo uvězněno 1 623 kolchozních úředníků. Obnovily se deportace a do konce roku bylo z Ukrajiny vyvezeno dalších 30 400 lidí. Výběrčí nabádali vesničany: „Otevřete, nebo vyrazíme dveře! Zabavíme vám všechno, co máte, a skončíte v táboře.“51 Když Stalin v posledních týdnech roku 1932 vysvětloval neúspěch kolektivizace, dosáhl nových výšin ideologické troufalosti. Hladomor na Ukrajině, jehož existenci dřív – kdy ještě nebýval zdaleka tak krutý – připouštěl, se teď stal „pohádkou“, pomlouvačnými klepy šířenými z řad nepřátel. Vyrukoval přitom s novou zajímavou teorií: odpor vůči socialismu roste s tím, jak jsou jeho úspěchy viditelnější, jelikož jeho ideologičtí nepřátelé vzdorují stále zoufaleji, neboť čelí vědomí definitivní porážky. Každý problém v Sovětském svazu se tudíž dal popsat jako ukázka nepřátelské akce – a nepřátelská akce se dala označit za důkaz pokroku.52 Stalin dále tvrdil, že odpor vůči jeho politice na sovětské Ukrajině byl zvláštního druhu, a tak ho nepříliš vnímavý pozorovatel nemusel nutně postřehnout. Nešlo už o otevřenou opozici, protože nepřátelé socialismu byli dávno „tiší“, ba dokonce „svatí“. „Kulaci dneška,“ pravil, „jsou mírní, přívětiví lidé, skoro svatoušci.“ Avšak právě lidé, tvářící se jako neviňátka, by měli být nahlíženi jako viníci. Rolník pozvolna umírající hladem byl navzdory tomu, jak se jevil, sabotérem v žoldu kapitalistických velmocí brojících proti Sovětskému svazu. Hlad tedy představoval odpor a tento odpor signalizoval, že vítězství socialismu je na dosah ruky. Nebylo to nicméně jen Stalinovo přemítání v Moskvě – byla to přímo ideologická linie, kterou Molotov a Kaganovič koncem roku 1932 prosazovali při svých cestách po regionech, kde obyvatelstvo masově vymíralo.53 Stalin toto hladovění, jež tak osobitě interpretoval, nikdy na vlastní oči neviděl, zato soudruzi na sovětské Ukrajině ano – a tak museli jeho ideologickou linii nějak sladit s tím, co jim napovídaly smysly. Museli nafouklá břicha vykládat jako politickou opozici a dospět k totálně překroucenému závěru: sabotéři nenávidí socialismus do té míry, že záměrně nechávají své rodiny vymřít. Zbídačelé tělesné schránky synů a dcer i otců a matek tedy nejsou ničím víc než fasádou, za níž nepřátelé kují pikle v zájmu zničení socialismu. I lidé umírající hladem byli proto

někdy označováni za nepřátelské propagandisty, naplňující záměr podkopat socialismus. Mladí ukrajinští komunisté ve městech vyslechli přednášky o tom, že hladovějící jsou nepřáteli lidu, „kteří riskují život, jen aby zkalili náš optimismus“.54 Ukrajinci v Polsku uspořádali sbírky, ale záhy zjistili, že sovětská vláda jakoukoli pomoc kategoricky odmítá. Ukrajinští komunisté žádající o potravinovou pomoc ze zahraničí, již sovětské úřady počátkem dvacátých let při předešlém hladomoru přijímaly, zůstali oslyšeni. Z politických důvodů si Stalin nepřál od vnějšího světa přijmout vůbec nic. Možná byl přesvědčen, že má-li se udržet na vrcholu strany, nesmí připustit, že jeho první velký politický program způsobil v zemi hladomor. Mohl však zachránit miliony lidských životů, aniž by na sebe Sovětský svaz strhl pozornost světového společenství: mohl na několik měsíců upustit od vývozu potravin, uvolnit obilné rezervy (tři miliony tun) nebo prostě umožnit venkovanům přístup do místních sýpek. I kdyby se tato jednoduchá opatření uskutečnila až v listopadu 1932, mohla udržet počet obětí v řádu statisíců místo milionů. Stalin však nic z toho neudělal.55 V posledních týdnech roku 1932, kdy nečelil žádné vnější hrozbě ani vnitřní opozici, se tedy Stalin rozhodl zahubit na sovětské Ukrajině miliony lidí – neexistuje pro to žádné jiné myslitelné odůvodnění než snaha prokázat, že před jeho mocí není úniku. Zaujal postoj čirého zla, v němž ukrajinští rolníci ztělesňovali agresory a on figuroval jako oběť. Hlad byl formou agrese – pro Kaganoviče uplatněné v třídním boji, pro Stalina v ukrajinském boji za nezávislost – a jedinou obranu proti ní skýtalo úplné vyhladovění protivníka. Zdálo se, že Stalin je plně odhodlán prokázat svou vládu nad ukrajinským rolnictvem a že je zároveň spokojen s rozsahem utrpení, jež si jeho postoj vyžádal. Indický myslitel a ekonom Amartya Sen tvrdil, že hladovění je „závislé na oprávnění, ne na dostupnosti potravy jako takové“. Miliony lidí na sovětské Ukrajině nicméně nezabila nouze o potraviny, nýbrž způsob jejich distribuce, a právě Stalin rozhodoval, co komu náleží.56 Třebaže kolektivizace způsobila katastrofu v celém Sovětském svazu, důkazy o zjevně promyšleném hromadném vraždění milionů lidí jsou nejočividnější na Ukrajině. Proces kolektivizace byl spojen s masivním popravováním a deportacemi po celé zemi a rolníci a kočovníci, tvořící základ pracovní síly internované v gulagu, pocházeli ze všech

sovětských republik. Nutno uznat, že v roce 1932 postihly hladomory nejrůznější části sovětského Ruska stejně jako Ukrajinu, avšak politika uplatněná zde byla odlišná, vražedná. Na sklonku roku 1932 a počátkem roku 1933 bylo pouze – anebo hlavně – na sovětské Ukrajině uplatněno sedm rozhodujících kroků. Každý z nich se mohl jevit jako neškodné administrativní opatření a každý z nich byl v oné době bezpochyby právě takto vykládán, a přece všechny zapříčinily zabíjení lidí. 1. Dne 18. listopadu 1932 museli ukrajinští rolníci vrátit zásoby obilí, na něž měli předtím nárok vyplývající ze splnění dodávkových kvót. To znamenalo, že hrstka míst, kde se rolníci dočkali slušné úrody, byla zbavena malých rezerv, které ještě měli. Do těchto oblastí přispěchaly stranické brigády v doprovodu státní policie a zuřivě zabavovaly veškeré objevené potraviny. Rolníci předtím na odevzdané obilí nedostali žádné potvrzenky, a tak čelili nekonečným prohlídkám a šikanování. Ukrajinské stranické vedení se snažilo zachránit aspoň nějaké osivo, ale neúspěšně.57 2. O dva dny později, 20. listopadu 1932, byly zavedeny trestné normy na maso. Vesničané, kteří nedokázali splnit normy obilných rekvizic, museli nyní platit zvláštní daně ve formě masa. Ti, kdo ještě chovali nějaká zvířata, je museli odevzdat státu. Dobytek a prasata byly jejich poslední rezervou, záchranou před smrtí vyhladověním. Jedna venkovská dívka si vybavovala, že „kdo měl krávu, nehladověl“. Kráva dává mléko a v nejhorším případě ji lze porazit. Jiná dívka vzpomínala, jak bylo její rodině zabaveno jediné prase a poté i jediná kráva. Když dojnici odváděli, chytila se jí za rohy. Mohl to být projev toho, že dospívající děvčata byla se zvířaty v hospodářství spjata, ale také doklad zoufalství. I po splnění této trestné masové normy však museli rolníci splnit původní požadovanou dodávku obilí. Jestliže to nesvedli ani pod hrozbou, že přijdou o domácí zvířectvo, jistě nedokázali vyhovět výběrčím ani potom. A tak hladověli.58 3. Osm dnů poté, 28. listopadu 1932, zavedly sovětské úřady „černou listinu“. Podle tohoto nového opatření musely kolchozy, jež nesplnily požadované dodávky, okamžitě odevzdat patnáctinásobné množství obilí nad obvyklou měsíční kvótu. V praxi to znovu znamenalo, že přijely hordy aktivistů jištěné policií, v jejichž pravomoci bylo zabavit všechno. Žádná vesnice nemohla splnit patnáctinásobnou kvótu, a tak společenství

přišlo o veškeré jídlo. Obce zapsané na černou listinu zároveň nesměly obchodovat se zbytkem země ani od něj přijímat jakékoli zboží. Byly odříznuty ode všech potravin i od veškerých zásob odkudkoli zvenčí. Z daných oblastí, o jejichž zařazení na černou listinu se někdy rozhodovalo až v Moskvě, se staly zóny smrti.59 4. Dne 5. prosince 1932 předložil bezpečnostní velitel Ukrajiny – kterého si Stalin vybral – důvody, proč je třeba pronásledovat ukrajinské stranické úředníky, aby nebyli při rekvizicích úrody liknaví. Vsevolod Balickij je v Moskvě 15. a 24. listopadu probral se Stalinem osobně. Hladomor na Ukrajině měl být podle Balického chápán jako důsledek spiknutí ukrajinských nacionalistů, zejména pak vyhnanců s vazbami na Polsko. Každý, kdo nesplnil při rekvizicích svůj úkol, byl tudíž nepřítelem státu.60 Tato politická linie měla ale ještě hlubší dopady. Propojení ukrajinského nacionalismu s ukrajinským hladomorem ospravedlňovalo trestání lidí, kteří se předtím angažovali v sovětské politice usilující o rozvoj ukrajinského národa. Stalin zastával názor, že národnostní otázka je v podstatě otázkou rolnickou, a když zrušil Leninův kompromis uzavřený s rolníky, zrušil tím i Leninův kompromis uzavřený s národy. Moskva 14. prosince schválila deportaci ukrajinských komunistů do koncentračních táborů pod záminkou, že tito soudruzi zneužívali sovětskou politiku, aby mohli šířit ukrajinský nacionalismus, a umožnili tudíž nacionalistům sabotovat dodávky obilí. Poté se Balickij nechal slyšet, že odhalil „ukrajinskou vojenskou organizaci“ a vzbouřenecké skupiny Poláků. V lednu 1933 oznámil odhalení více než tisícovky ilegálních spolků a v únoru prý potřel plány polských a ukrajinských nacionalistů na svržení sovětské moci na Ukrajině.61 Zdůvodnění byla smyšlená, nicméně tato politika přinesla ovoce. Polsko stáhlo z Ukrajiny své agenty a vzdalo se i veškerých nadějí na politické využití katastrofy způsobené kolektivizací. Polská vláda se snažila loajálně dostát smlouvě o neútočení, podepsané v červenci 1932, a upustila také od snahy upoutat mezinárodní pozornost k prohlubujícímu se sovětskému hladomoru. A hlavně politika Balického, byť se honila za přízraky, vyvolala lokální poslušnost vůči Moskvě. Masová zatýkání i masové deportace dávaly jasně najevo: s každým, kdo hodlá rolníky bránit, bude naloženo jako s nepřítelem. V těchto rozhodujících týdnech na konci prosince, kdy úmrtnost na

sovětské Ukrajině vzrostla do statisíců, si místní aktivisté a úředníci dobře uvědomovali, proč není záhodno stavět se stranické linii na odpor. Kdyby neprováděli rekvizice, ocitli by se – v nejlepším případě – v gulagu.62 5. Dne 21. prosince 1932 potvrdil Stalin (prostřednictvím Kaganoviče) roční dodávkovou normu obilí pro sovětskou Ukrajinu, jež měla být naplněna do ledna 1933. O šest dnů později sovětské politbyro stanovilo Ukrajině povinnost dodat plnou třetinu obilí, jež měla být nashromážděna od zemědělců z celého Sovětského svazu. Ve chvíli, kdy už umíraly hlady statisíce lidí, poslal Stalin Kaganoviče do Charkova, aby držel bič nad ukrajinským stranickým vedením. Hned po jeho příjezdu, tedy 20. prosince večer, se muselo sejít ukrajinské politbyro, které zasedalo do čtyř hodin ráno a rozhodlo, že dodávky se musejí splnit. Vyneslo rozsudek smrti nad třemi miliony spoluobčanů. Všichni v zasedacím sále v oněch předjitřních hodinách věděli, že nelze vybrat obilí od beztak už hladovějících lidí, aniž by to mělo strašlivé následky. Přitom prostá tříměsíční přestávka v rekvizicích by sovětskou ekonomiku nepoškodila – a byla by zachránila život většině z oněch tří milionů nuzujících. Jenže Stalin a Kaganovič trvali na přesném opaku. Podle Kaganoviče stát „úporně“ bojoval o splnění plánu.63 Když Stalinův vyslanec splnil svůj úkol v Charkově, vydal se na inspekci po sovětské Ukrajině, přičemž všude požadoval „stoprocentní“ splnění plánu, odsuzoval místní úředníky a nařizoval deportace jejich rodinných příslušníků. Do Charkova se vrátil 29. prosince 1932, aby vůdcům ukrajinské strany připomněl, že se má vybrat také osivo.64 6. V prvních týdnech roku 1933 na Ukrajině řádil hladomor, a tak Stalin uzavřel nejen hranice republiky, aby venkované nemohli uprchnout, ale i jednotlivá města, aby v nich rolníci nemohli žebrat. Od 14. ledna 1933 museli být sovětští občané vybaveni takzvanými vnitřními pasy, aby mohli doložit své trvalé bydliště. Rolníci žádné neobdrželi. Balickij Moskvu 22. ledna 1933 varoval, že rolníci opouštějí republiku, a Stalin s Molotovem nařídili policii, aby jim v tom zabránila. Následujícího dne bylo zakázáno prodávat rolníkům vlakové jízdenky na delší vzdálenosti. Stalin toto opatření zdůvodnil slovy, že venkovští uprchlíci ve skutečnosti nežebrají o chléb, nýbrž podílejí se na „kontrarevolučním spiknutí“, čímž slouží jako živá propaganda

organizovaná Polskem a dalšími kapitalistickými státy, které chtějí zdiskreditovat kolchozy. Do konce února 1933 bylo pochytáno a do rodných vesnic odesláno zemřít hladem na 190 000 venkovanů.65 Stalin si tedy na Ukrajině vybudoval „pevnost“, nicméně byla to pevnost připomínající obří „hladový tábor“ se strážními věžemi a uzavřenými hranicemi, kde se předepisovala nesmyslná dřina a v němž neutuchalo vědomí snadno předvídatelné smrti. 7. Dokonce i po odvedení dodávek za rok 1932, jež byly vybrány koncem ledna 1933, se obilí rekvírovalo dál. Zabavování pokračovalo v únoru a březnu, kdy straničtí příslušníci pátrali po zásobách na jarní setbu. Na sklonku prosince 1932 Stalin schválil Kaganovičův návrh, aby byly v rámci plnění ročního plánu zabaveny i tyto rezervy. Kolchozům tak nezbylo nic, co by mohly zasít a na podzim sklidit. Obilí na setbu se přitom mohlo odebrat z vlaků, které byly neustále připraveny vyvézt je ze země, anebo z oněch tří milionů tun, jež Sovětský svaz uchovával jako rezervu. Místo toho však bylo zabaveno to málo, co sovětským rolníkům na Ukrajině ještě zbylo. Častokrát to byl poslední zbyteček jídla, které rolníci potřebovali, aby přežili do jarních žní. V průběhu jediného měsíce bylo v ukrajinských vesnicích zatčeno 37 392 osob, z nichž mnohé se zřejmě snažily jen zachránit své rodiny před blížící se smrtí.66 Tato poslední konfiskace se rovnala vraždě – jakkoli ti, kdo ji prováděli, byli zhusta přesvědčeni, že konají správně. Jistý aktivista vzpomínal, že toho jara „viděl lidi umírající hladem. Viděl jsem modrající ženy a děti s nafouklými břichy; ještě dýchali, ale měli už prázdné oči bez života.“ Podotýkal, že to „všechno jsem sice viděl, ale nezešílel jsem ani jsem nespáchal sebevraždu.“ Stále se totiž opíral o své přesvědčení: „Tak jako předtím jsem věřil, protože jsem chtěl věřit.“ Jiní aktivisté nepochybně věřili méně, a o to víc se báli. Uplynulý rok se nesl ve znamení čistky na všech úrovních ukrajinské strany a v lednu 1933 pak vyslal Stalin vlastní kádry, aby obsadili její špičky. A tak tito komunisté, kteří se už ze své víry nikomu nevyznávali, utvořili „mlčenlivou zeď“, jež obklíčené odsoudila. Naučili se, že projevit odpor znamená stát se obětí čistky a sdílet osud lidí, o jejichž smrt se zrovna přičiňovali.67

Počátkem roku 1933 za sebou straníci na sovětské Ukrajině nechávali hrobové mlčení. Venkov má vlastní repertoár zvuků, měkčích a klidnějších než město, zato neméně předvídatelných a uklidňujících srdce těch, kdo se tu narodili – Ukrajina však umlkla. Rolníci vybili dobytek (nebo o něj přišli ve prospěch státu), pozabíjeli kuřata, pak i kočky a psy. Utekli i lidé, pokud měli štěstí, ale častěji už byli po smrti nebo příliš zesláblí, aby ještě vydávali nějaké zvuky. Od pozornosti světa je odřízl stát, kontrolující tisk i pohyb zahraničních novinářů. Stranická linie, podle níž se hladovění rovnalo sabotáži, je pak odřízla od oficiální pomoci nebo soucitu, nezměrná bída a nespravedlivé plánování je odřízlo od chodu ekonomiky a nařízení vynucované policejními kordony od zbytku země – takže umírali osamoceně, osamoceně umíraly i jejich rodiny, vymíraly celé vesnice. O dvacet let později označila politická filozofka Hannah Arendtová tento hladomor na Ukrajině za klíčovou událost při vytváření moderní „atomizované“ společnosti, za odcizení každého ode všech ostatních.68 Hlad nevedl ke vzpouře, nýbrž k amorálnosti, zločinům, lhostejnosti, šílenství, ochromení a nakonec k smrti. Rolníci zažili měsíce nepopsatelného utrpení – nepopsatelného nejen proto, že bylo tak vleklé a bolestné, ale i z toho důvodu, že lidé byli příliš slabí, příliš chudí a nevzdělaní, a tak nedokázali popsat, co se s nimi dělo. Ti, kdo přežili, si to však pamatovali. Jeden z nich vzpomínal, že rolníci „umírali, umírali a umírali“ nehledě na to, co dělali. Jejich smrt byla pomalá, ponižující, všudypřítomná a společná. Skoro nikomu se nepodařilo zemřít se špetkou důstojnosti. Petro Veldij tedy projevil vzácnou sílu, když se v den své předpokládané smrti vlekl přes vesnici. Zbylí vesničané se ho ptali, kam má namířeno: odpovídal jim, že si jde lehnout na hřbitov. Nechtěl, aby přišel někdo cizí a odtáhl jeho tělo někam do šachty, a tak si vlastnoručně vykopal hrob, jenže v době, kdy se dobelhal na hřbitov, už v něm leželo tělo někoho jiného. Vykopal si jiný, ulehl do něj a čekal.69 Jen velice málo lidí zvenčí se stalo svědky toho, co se v oněch nejhorších měsících dělo, a dokázalo toto utrpení popsat. Novinář Gareth Jones přijel na vlastní útraty do Moskvy, porušil zákaz cestovat na Ukrajinu a 7. března 1933 nastoupil do vlaku směr Charkov. Vystoupil v nazdařbůh zvolené malé stanici a procházel venkovem s batohem plným jídla. Narazil tam na „hladomor kolosálních rozměrů“. Kamkoli přišel, slyšel tyto dvě věty: „Všichni opuchli hladem“ a „Čekáme na

smrt“. Nocoval na zaneřáděných podlahách s hladovějícími dětmi a dozvěděl se pravdu. Jednou se rozdělil o jídlo s nějakou holčičkou, a ta zvolala: „Teď jsem snědla něco tak báječného, že umřu šťastná!“70 Téhož jara cestovala po sovětské Ukrajině Maria Łowińská po boku svého muže, který se tu snažil prodávat rukodělné výrobky. Vesnice, jež znal z předchozích cest, byly nyní opuštěné. Manžele děsilo nekonečné ticho. Když zaslechli kokrhat kohouta, udělalo jim to takovou radost, že je vlastní reakce doslova vyděsila. Ústředí sem vyslalo ukrajinského hudebníka Josypa Panasenka s orchestrem banduristů [bandura je ukrajinský strunný nástroj podobný mandolíně – pozn. překl.], aby hladovějícím rolníkům přinesli kulturu. Třebaže stát venkovany připravil o poslední drobečky potravy, projevil groteskní snahu zušlechťovat jejich myšlení a povzbuzovat ducha umírajících. Muzikanti nacházeli jednu vylidněnou vesnici za druhou. Pak konečně narazili na nějaké lidi: dvě mrtvá děvčátka v posteli, nohy muže visící z pece a nepříčetnou stařenu, nehty se prohrabující v hlíně. Stranický funkcionář Viktor Kravčenko přijel navečer do jedné obce na výpomoc při žních a nazítří objevil na tržišti sedmnáct mrtvol. Takové výjevy byly k vidění ve vesnicích na celé sovětské Ukrajině, protože na jaře 1933 tu umíralo více než deset tisíc osob denně.71 Ti Ukrajinci, kteří se rozhodli vstup do kolchozu nesabotovat, doufali, že aspoň unikli deportacím. Teď však mohli být klidně deportováni proto, že kolchozy nefungovaly. Od února do dubna 1933 bylo ze sovětské Ukrajiny vyvezeno na patnáct tisíc vesničanů. Z oblastí, které k ní na jihu a východě přiléhaly a jako součásti Ruské republiky Sovětského svazu je obývali příslušníci ukrajinské národnosti, bylo za nesplnění dodávek obilí deportováno asi šedesát tisíc lidí. V roce 1933 bylo do gulagu posláno kolem 142 000 sovětských občanů, většinou vyhladovělých nebo nemocných tyfem, mnozí opět ze sovětské Ukrajiny.72 V táborech se pokoušeli najít jídlo, ale protože politika gulagu velela krmit silné a brát slabým, a tito deportovaní už byli hladem zesláblí, byla to zoufale těžká snaha. Když se vězňové přiotrávili nějakými divoce rostoucími bylinami či odpadky, táboroví úředníci je trestali za ulejváctví. V roce 1933 tu zemřelo hladem a na nemoci z podvýživy nejméně 67 297 lidí a 241 355 dalších zahynulo ve zvláštních sídlištích. Mnozí z nich pocházeli ze sovětské Ukrajiny. Nespočetné tisíce dalších zemřely během dlouhé cesty z Ukrajiny do Kazachstánu nebo do pustiny

Dálného severu. Mrtvoly se vyhazovaly z vlaků a pohřbívaly na místě, takže jména ani počty mrtvých neznáme.73 Ti, kdo opustili domov ve zbědovaném stavu na pokraji smrti, měli v cizím prostředí pramalou naději na přežití. Jak zaznamenal jeden státní úředník v květnu 1933: „Na svých cestách jsem mnohokrát viděl, jak úředně potvrzení vyhnanci bloudí po vesnicích jako stíny a hledají skrojek chleba nebo se pídí po odpadcích. Jedí zdechliny, zabíjejí psy a kočky. Vesničané se před nimi zamykají. Ti, jimž se přece jen podaří vejít dovnitř, padají před pánem domu na kolena a se slzami škemrají o skývu chleba. Viděl jsem několik lidí umírat na stezkách mezi vesnicemi, v lázních a ve stodolách. Viděl jsem, jak se hladoví umírající plazí po ulicích. Když je sebrala policie, po několika hodinách vydechli naposled. Koncem dubna jsme s vyšetřovatelem našli u jedné stodoly mrtvolu. Poslali jsme pro policistu a lékaře, aby ji odklidili, a oni objevili ve stodole další. Oba zemřeli hladem, na těle neměli sebemenší stopy po násilí.“ Ukrajinský venkov už vyvezl do zbylých oblastí Sovětského svazu potraviny a teď vyvážel část následného hladomoru do gulagu.74 Děti narozené na sovětské Ukrajině koncem dvacátých a počátkem třicátých let se ocitaly ve světě smrti, uprostřed bezmocných rodičů a nepřátelských úřadů. Chlapci narození v roce 1933 se dožívali v průměru sedmi let. I za těchto okolností si některé mladší děti dokázaly zachovat aspoň trochu dobré mysli. Hanna Sobolewská, jejíž otec a pět sourozenců podlehlo hladomoru, si zapamatovala bolestnou naději svého nejmladšího bratříčka Józefa. Ačkoli už byl opuchlý hladem, jevil ještě známky života. Jednou se mu zdálo, že vidí ze země růst obilí, jindy byl přesvědčen, že našel houby. „Teď budeme žít!“ volal a opakoval ta slova večer před spaním. Pak se jednoho rána probudil a oznámil: „Všechno umírá.“ Školáci zpočátku psali příslušným úřadům v naději, že hlad je jen důsledkem nedorozumění. Například třída jedné základní školy zaslala stranickým funkcionářům dopis, v němž žádala „o vaši pomoc, protože už padáme hladem. Máme se učit, jenže jsme příliš hladoví, než abychom ještě zvládli chodit.“75 Brzy už na tom nebylo nic pozoruhodného. Ve škole v Charkovské oblasti, kam chodil osmiletý Jurij Lysenko, se jednou jistá dívka prostě sesunula, jako kdyby usnula. Dospělí se k ní vrhli, avšak Jurij věděl, že spolužačka už nemá sebemenší naději, „že umřela a pohřbí ji na hřbitově, jako pohřbívali lidi včera, předevčírem a denně“. Chlapci z jiné

školy se vypravili k rybníku s vidinou nějakého úlovku a vytáhli odtamtud useknutou hlavu svého spolužáka. Jeho rodina už vymřela. Znamenalo to, že ho předtím snědli? Nebo přežil smrt rodičů a stal se obětí kanibala? Nikdo neměl nejmenší tušení, ale pro ukrajinské děti v roce 1933 byly takové otázky samozřejmé.76 Rodina neplnila své poslání. Manželství trpěla, když se ženy, někdy s hněvivým souhlasem muže, oddávaly prostituci s místními stranickými pohlaváry – za mouku. Nicméně rodiče se nedokázali o děti postarat, ani když byli ještě naživu, pospolu a dělali to nejlepší, co za daného stavu mohli. Jistý otec ve Vinnické oblasti se vydal na hřbitov pohřbít jedno ze svých dvou dětí, a když se vrátil, shledal, že zemřelo i to druhé. Někteří milující rodiče své potomky chránili tím, že je zamykali, aby byli v bezpečí před hordami potulujících se kanibalů. Jiní své děti raději posílali pryč z domova v naději, že je zachrání někdo jiný: dávali je ke vzdáleným rodinám nebo cizincům, případně je odkládali na železničních zastávkách. Zoufalí venkované zvedali nemluvňata k okénkům vlaků nejen proto, aby žebrali o jídlo – často se tak snažili děťátko udat nějakému cestujícímu, který obvykle pocházel z města, a tudíž ho nečekala smrt vyhladověním. Otcové a matky posílali své ratolesti do měst žebrat, ovšem s velice krušnými výsledky. Některé děti zemřely hladem už po cestě nebo v cíli výpravy. Jiné sebrala policie, zemřely potmě v neznámém velkoměstě a byly pohřbeny do hromadného hrobu s jinými dětskými tělíčky. A pokud se nejmenším povedlo vrátit domů, zřídkakdy přinášeli dobré zprávy. Petro Savhira jel s jedním bratrem do Kyjeva žebrat, a když se vrátil, byli už po smrti další dva.77 Tváří v tvář smrti hladem se některé rodiny rozdělily, rodiče se obrátili proti dětem a děti proti sobě. Státní bezpečnost OGPU cítila povinnost zaznamenat, že na sovětské Ukrajině „rodiny zabíjejí své nejslabší členy, obvykle děti, a jejich maso pak jedí“. Nesčetní rodiče zabili a snědli své ratolesti, a potom stejně zemřeli hlady. Jedna matka uvařila svého syna sobě a své dceři. Jistá šestiletá dívenka, kterou zachránili vzdálenější příbuzní, svého otce naposledy viděla, když si brousil nůž s úmyslem ji podříznout. Výjimkou nebyly ani jiné příbuzenské kombinace. Jedna rodina zabila snachu, její hlavu hodila prasatům a zbytek těla si upekla.78 V širším smyslu však rodiny stejně jako hlad rozbíjela politika, obracející mladší generaci proti starší. Členové Komsomolu působili v brigádách rekvírujících obilí. Ještě mladší děti, pionýři, se měly stát „očima a ušima strany v rodině“. Ti zdravější byli povoláni k hlídání polí

před případnými zloději. Na strážních věžích sovětské Ukrajiny stálo v létě 1933 půl milionu dospívajících chlapců a děvčat, kteří dostali za úkol sledovat dospělé. Od všech dětí se očekávalo, že budou na své rodiče donášet.79 Boj o přežití byl provázen morálními i fyzickými strastmi. Jedna lékařka napsala v červnu 1933 kamarádce, že se z ní ještě nestal kanibal, ale „není jisté, že se v něj neproměním, než Ti můj dopis dojde“. Slušní umírali jako první. Umírali ti, kdo nechtěli krást ani se prostituovat. Umírali ti, kdo darovali jídlo druhým. Umírali ti, kdo nehodlali jíst mrtvoly, i ti, kdo nemínili zabít bližního. Rodiče, kteří se odmítli uchýlit ke kanibalismu, umírali ještě před svými dětmi. Ukrajina byla v roce 1933 plná sirotků, jichž se někdy ujali cizí lidé. Jídla však bylo tak poskrovnu, že ani nejlaskavější z nich nemohli pro nejmenší mnoho udělat. Chlapci a děvčata tak leželi na prostěradlech či přikrývkách, jedli vlastní výkaly a čekali na smrt.80 V jedné vsi v Charkovské oblasti se pár žen snažilo o děti pečovat, jak jen to šlo. Podle vzpomínek vytvořily „něco na způsob sirotčince“. Jejich chráněnci byli přesto v žalostném stavu: „Děti měly nafouklá bříška, tělíčka byla samé zranění a strup, prostě celá rozpraskaná. Vynášely jsme je ven a posazovaly na prostěradla, a ony sténaly. Vtom najednou zmlkly, takže jsme se obrátily, co se děje, a ony jedly nejmenšího – malého Peťku. Rvaly z něj strupy a cpaly si je do pusy. A Peťka dělal totéž: trhal si strupy a cpal se jimi. Další děti se přisály k jeho ranám a sály mu krev. Vzaly jsme děcko z dosahu těch hladových úst a rozplakaly jsme se.“81 Kanibalismus je tabu v literatuře stejně jako v životě, poněvadž lidské společenství se snaží chránit svou důstojnost a potlačuje záznamy o nejzoufalejším způsobu, jak přežít. Ukrajinci žijící mimo svou vlast pokládali a pokládají kanibalismus za strašlivou hanbu, nicméně kanibalismus v roce 1933 na sovětské Ukrajině dokládá mnohé o sovětském režimu, kdežto o ukrajinském národu nevypovídá zhola nic. Takové excesy způsobuje hlad. Na Ukrajině nadešel moment, kdy v zemi téměř nebo úplně došlo obilí a jediné dostupné maso bylo lidské. Obchodovalo se s ním na černém trhu a nejspíš se dalo opatřit i oficiální cestou. Policie vyšetřovala každého, kdo maso prodával, a státní úřady mezitím přivíraly oči nad jatkami a řeznictvími. Komsomolec v Charkovské oblasti oznamoval svým nadřízeným, že jediný způsob, jak splnit masnou normu, obnáší dodat výběrčím maso lidské. Kouř z komína ve vesnici byl podezřelý, jelikož to mohlo znamenat, že se

k jídlu sešli kanibalové nebo že si tu pečou jednoho z rodinných příslušníků. Policie šla podle kouře a uspořádala zátah. V letech 1932 a 1933 bylo na Ukrajině za kanibalismus odsouzeno nejméně 2 505 lidí, i když skutečný počet případů byl jistě mnohem vyšší.82 Obyvatelé Ukrajiny toto jednání nepokládali za přípustné. I v nejtěžších fázích hladomoru vesničany pobouřilo, pokud mezi sebou odhalili kanibaly, a to natolik, že je pak spontánně utloukli či upálili. Většina místních kanibalismu nepodlehla: sirotek byl dítě, které rodiče nesnědli. Nicméně i ti, kdo lidské maso jedli, k tomu měli různé důvody. Někteří byli prostě zločinci nejhoršího kalibru. Například bratr Basila Graněviče Kolja se stal obětí kanibala, a když byl vrah vypátrán a zatčen, našla se v jeho domě Koljova hlava spolu s deseti dalšími. Leckdy se to však odehrávalo jako zločin bez zdokumentovaných obětí. Někteří rodiče své děti zabili a snědli – v takových případech se staly oběťmi pochopitelně ony –, zatímco jiní své potomky zapřísahali, aby neváhali využít jejich těla, až vydechnou naposled. Nejedno ukrajinské dítě bylo nuceno bratrovi nebo sestře sdělit: „Maminka říká, že kdyby umřela, máme ji sníst.“ Byla v tom prozíravost i láska.83 Jednu z úplně posledních funkcí, kterou stát ještě zvládal plnit, představovala likvidace mrtvol. Jak napsal jeden ukrajinský student v lednu 1933, byl to obtížný úkol: „Pohřbít mrtvé není pokaždé možné, protože umírají hlady někde v polích nebo se vlečou od vesnice k vesnici.“ Města objížděly brzy po ránu vozy, aby odstranily těla rolníků, zemřelých v průběhu noci. Na vesnicích tvořili zdravější rolníci brigády, jež sbíraly a pohřbívaly mrtvé. Jen zřídkakdy přitom měli chuť nebo sílu kopat hroby dostatečně hluboké, a tak zpod hlíny vykukovaly mrtvolám dlaně a chodidla. Pohřební brigády byly placeny podle počtu sebraných těl, čehož někteří členové zneužívali: nakládali spolu s mrtvými i osoby hodně zesláblé a pohřbívali je ještě zaživa. Po cestě se s takovými lidmi dávali do řeči a vysvětlovali jim, že beztoho zakrátko zemřou hlady – takže jaký je v tom rozdíl? V několika málo případech se takovým obětem povedlo z mělkého masového hrobu vyhrabat. Slábli a umírali však i hladoví kopáči těchto hrobů a jejich zhroucená těla zůstávala ležet v místech, kam dopadla. Jak si vybavoval jeden agronom, tyto mrtvoly potom „požírali psi, kteří na útěku před pekáčem zdivočeli“.84 Na podzim 1933 přivedly žně do vesnic sovětské Ukrajiny vojáky Rudé armády, aktivisty komunistické strany, dělníky a studenty.

Hladovějící rolníci, nahnaní do práce navzdory blížící se smrti, zaseli na jaře obilí, jehož sklizně se už nedožili. Noví osadníci přicházející ze sovětského Ruska převzali jejich usedlosti i vesnice a zjistili, že se musejí napřed zbavit těl původních obyvatel. Tlející mrtvoly se jim často rozpadaly v rukou. Když se noví osídlenci přesvědčili, že žádné drhnutí ani vymalování nedokáže ten zápach odstranit, někdy raději domy zase vraceli. Někteří se tu přesto usadili. Ukrajinský „etnografický materiál“, jak vysvětloval italskému diplomatovi jistý sovětský úředník, se tedy změnil. Podobně jako předtím v sovětském Kazachstánu, který čelil změně ještě radikálnější, se demografická rovnováha na sovětské Ukrajině vychýlila ve prospěch Rusů.85 *** Kolik životů měl na svědomí hladomor v Sovětském svazu, jmenovitě v jeho ukrajinské svazové republice, na počátku třicátých let? Přesné číslo nikdy nepoznáme, neboť se nevedly žádné důkladné záznamy. Údaje, jež máme k dispozici, potvrzují pouze masový rozsah tragédie: úřady odpovědné za veřejné zdravotnictví v Kyjevské oblasti například uvádějí, že v dubnu 1933 hladovělo jen v této oblasti 493 644 osob. Místní úřady se obávaly smrt vyhladověním veřejně oznamovat a po nějaké době už nedokázaly zaznamenat vůbec nic. Velice často byli tedy jedinou státní instancí přicházející do styku s mrtvými členové pohřebních brigád, ale ti žádnou systematickou dokumentaci nevedli.86 Sovětské sčítání lidu z roku 1937 zaznamenalo o osm milionů občanů méně, než se předpokládalo: většinu tohoto úbytku tvořily oběti hladomoru na sovětské Ukrajině, v sovětském Kazachstánu a sovětském Rusku, a dále statisticky očekávané děti, které tudíž nemohly přijít na svět. Stalin tyto výsledky před lidem zatajil a odpovědné demografy nechal popravit. V roce 1933 se sovětští úředníci v soukromí často zmiňovali o odhadu, podle něhož tehdy zemřelo hlady pět a půl milionu lidí. Zdá se to být celkem přesné, i když tato čísla zahrnující celý Sovětský svaz včetně Ukrajiny, Kazachstánu a Ruska začátku třicátých let jsou ve skutečnosti asi o něco nižší.87 Jeden demografický model vypočítává kolem 2,5 milionu obětí ukrajinského hladomoru, což se však příliš blíží údajům o dalších úmrtích, jichž bylo zaznamenáno 2,4 milionu – musí být tudíž podhodnocen, protože mnohé oběti nebyly vůbec vyčísleny. Jiný

demografický propočet, provedený na žádost úřadů nezávislé Ukrajiny, předložil číslo 3,9 milionu mrtvých. Pravda se zřejmě nachází někde v tomto rozmezí, kam také zasazuje své odhady většina uznávaných vědců. Zdá se opodstatněné odhadovat, že v letech 1932–1933 zemřelo na sovětské Ukrajině následkem vyhladovění či na nemoci s hladem spojené 3,3 milionu osob, z toho 3 miliony Ukrajinců a zbytek obětí tvořili Rusové, Poláci, Němci, Židé a další národnosti. Z přibližně milionu mrtvých v sovětském Rusku bylo patrně nejméně dvě stě tisíc Ukrajinců, poněvadž hladomorem byly těžce zasaženy oblasti, kde žila jejich komunita. Možná až sto tisíc dalších Ukrajinců se vyskytlo mezi 1 300 000 osob, jež zahynuly v důsledku dřívějšího hladomoru v Kazachstánu. Celkově tedy zemřelo na sovětské Ukrajině nejméně 3,3 milionu sovětských občanů hladem nebo na nemoci z podvýživy – a v celém Sovětském svazu pak zemřel zhruba týž počet osob hlásících se k ukrajinské národnosti.88 Odborník na mezinárodní právo Rafał Lemkin, který později razil pojem genocida, označil případ ukrajinského hladomoru za „klasický příklad sovětské genocidy“. Struktura zdejší venkovské společnosti byla podrobena zkoušce, vyčerpána a přetvořena. Ukrajinští rolníci byli zabiti, poníženi či rozeseti do táborů po celém Sovětském svazu a ti, jimž se podařilo přežít, zažívali pocity viny, bezmoci a někdy je rovněž soužily vzpomínky na kolaboraci a kanibalské výjevy. Ze statisíců sirotků měli vyrůst sovětští občané, ale nikoli Ukrajinci – přinejmenším ne takoví, jaké by z nich vytvořila nedotčená ukrajinská rodina a rodný venkov. Ti z ukrajinských intelektuálů, kteří katastrofu přežili, přišli o sebedůvěru. Přední sovětský spisovatel ukrajinského původu a také vůdčí politik sovětské Ukrajiny spáchali sebevraždu – jeden v květnu, druhý v červenci 1933. Sovětský stát tedy porazil nejen zastánce určité formy ukrajinské autonomie, ale i ty, kdo si takovou autonomii přáli pro sebe a pro svou rodinu.89 Zahraniční komunisté pobývající v Sovětském svazu, svědci tohoto hladomoru, ho přesto dokázali vykládat nikoli jako národní tragédii, nýbrž jako krok vpřed v zájmu lidstva. Spisovatel Arthur Koestler byl svého času přesvědčen, že hladovějící jsou „nepřátelé lidu, kteří místo práce raději žebrají“. Jeho charkovský spolubydlící, fyzik Alexander Weissberg, věděl, že umírají miliony rolníků, a přece dál zůstával věrný svému přesvědčení. Koestler si Weissbergovi naivně stěžoval, že

sovětský tisk se nezmiňuje o tom, že Ukrajinci „nemají co jíst, a proto umírají jako mouchy“. Přitom si oba uvědomovali, že je to pravda, stejně jako každý, kdo byl tehdy v kontaktu s ukrajinskými vesničany – psaní o zdejším hladomoru by však podlomilo jejich víru. Oba byli přesvědčeni, že venkov lze obětovat na oltář obecného pokroku lidstva a že smrt ukrajinských rolníků představuje daň za vyšší civilizaci. Koestler ze Sovětského svazu odjel v roce 1933. Weissberg se s ním na nádraží loučil slovy: „Ať se děje, co se děje, třímej prapor Sovětského svazu neochvějně vysoko!“90 Konečným výsledkem hladovění však nebyl socialismus v jiném než stalinistickém smyslu slova. V jedné vsi na sovětské Ukrajině byl k vidění vítězný oblouk vztyčený na oslavu splnění pětiletky, avšak obklopený mrtvolami vesničanů. Sovětští úředníci pronásledující kulaky měli víc peněz než jejich oběti a straníci ve městech mohli počítat s mnohem slibnějšími životními vyhlídkami. Rolníci neměli právo na potravinové lístky, kdežto stranická elita si mohla potraviny vybírat v regálech zvláštních obchodů. Když však její členové příliš ztloustli, museli si dávat pozor na potulující se „klobásníky“, zvlášť v noci. Bohaté ženy z ukrajinských měst, hlavně manželky vysokých funkcionářů, vyměňovaly své potravinové lístky za rolnické výšivky a ozdoby ukradené z venkovských kostelů. A tak i tímto způsobem oloupila kolektivizace ukrajinskou vesnici o její identitu, zatímco ničila ukrajinské vesničany nejprve morálně a pak fyzicky. Hlad přinutil Ukrajince a další národnosti, aby svlékli sebe i svoje svatá místa předtím, než je nahnal na smrt.91 Třebaže Stalin, Kaganovič a Balickij vysvětlovali represe na sovětské Ukrajině jako reakci na projevy ukrajinského nacionalismu, žilo v této svazové republice vícero národností. Hlad tu postihl i Rusy, Poláky, Němce a mnohé další. Židé v Sovětském svazu obývali spíš větší či menší města, ale ani ti z venkova nebyli odolnější než kdokoli jiný. V roce 1933 obdržel redaktor stranických novin Pravda, které hladomor popíraly, dopis od svého židovského otce. „Oznamuji Ti,“ psalo se v něm, „že Tvoje matka je po smrti. Zemřela hladem po měsících utrpení.“ Jejím posledním přáním bylo, aby za ni syn odříkal kadiš. Tato korespondence odhaluje generační předěl mezi rodiči vychovanými před revolucí a dětmi, jež vyrostly po ní. Nejen u Židů, ale i u Ukrajinců a dalších národností přijímalo pokolení, které získalo vzdělání ve

dvacátých letech, sovětský režim mnohem ochotněji než jejich předkové vychovaní za dob carství.92 Němečtí a polští diplomaté informovali své nadřízené o strádání a četných úmrtích v řadách německé a polské menšiny žijící na sovětské Ukrajině. Německý konzul v Charkově líčil, že „skoro pokaždé, když vyjdu na ulici, vidím lidi kácet se k zemi hladem“. Polští diplomaté se museli rovněž vypořádat s dlouhými frontami zoufalých žadatelů o víza. Jeden hlásil: „Jsou to dospělí muži, a často pláčou, mluví-li o manželkách a dětech umírajících nebo opuchlých hlady.“ Těmto diplomatům se doneslo, že mnozí ukrajinští rolníci, a nejen Poláci a Němci, doufají v invazi ze zahraničí, která by ukončila jejich trýzeň. Do poloviny roku 1932 vkládali největší naděje do Polska. Stalinova propaganda jim už pět let namlouvala, že Polsko hodlá na Ukrajinu vpadnout a připojit ji ke svému území. Po vypuknutí hladomoru tedy mnozí ukrajinští venkované doufali, že je to pravda. Jak hlásil jeden polský špion, lpěli na myšlence, že „Polsko nebo kterýkoli jiný stát dorazí a osvobodí je z bídy a útlaku“.93 Když však Polsko a Sovětský svaz podepsaly v červenci 1932 smlouvu o neútočení, tato naděje pominula. Od nynějška mohli rolníci doufat pouze v německou invazi. A osm let poté mohli ti, kterým se podařilo přežít, porovnat způsoby sovětské vlády s německými. Základní fakta o hromadném hladovění a umírání se sice v evropském a americkém tisku tu a tam objevovala, nicméně nikdy nenabyla povahy nezpochybnitelné události. Téměř nikdo z autorů těchto článků netvrdil, že Stalin míní nechat Ukrajince pomřít hlady – dokonce i Adolf Hitler to raději sváděl na marxistický režim. Vždyť kontroverzní bylo tehdy jen napsat, že hladomor vůbec vypukl. Gareth Jones se k tomu v hrstce reportáží odhodlal a ukazuje se, že byl jediný, kdo se toho v anglickojazyčném tisku pod vlastním jménem odvážil. Když se kardinál Theodor Innitzer v létě a na podzim 1933 snažil vyzývat svět k potravinové pomoci hladovějícím, sovětské úřady ho nestoudně odmítly s tvrzením, že v Sovětském svazu nejsou kardinálové ani kanibalové, což však byla pravda jen zpola.94 Přestože novináři nevěděli tolik co diplomaté, většina z nich vyrozuměla, že miliony lidí tu umírají hladem. Vlivný moskevský dopisovatel listu New York Times Walter Duranty dělal, co mohl, aby Jonesovy přesné informace vyvrátil. Novinář, jenž roku 1932 získal

Pulitzerovu cenu, označil Jonesovo vylíčení hladomoru za „strašidelnou bajku“. Durantyho tvrzení, že to „ve skutečnosti nebyl hlad“, ale jen „rozšířená úmrtnost následkem nemocí z podvýživy“, znělo jako ozvěna sovětských výkladů události a překračovalo hranice mezi eufemismem a lží. Šlo o aplikaci orwellovské techniky jemného matení pojmů – ostatně sám George Orwell vskutku v roce 1933 upozornil na ukrajinský hladomor jako na ukázkový příklad černé pravdy, kterou jazykoví umělci přetřeli zářivými barvami. Duranty věděl, že hlady zemřely miliony osob, ve svých reportážích však čtenáře ujišťoval, že tento hlad slouží vyššímu cíli. Soudil, že „když se kácí les, létají třísky“. Jediným dalším novinářem, který tou dobou přinesl anglické veřejnosti seriózní zprávy, byl po Jonesovi Malcolm Muggeridge, publikující pod šifrou v Manchester Guardianu. Ten napsal, že hladomor byl „jedním z nejzrůdnějších zločinů v dějinách, a to zločinem tak strašným, že v budoucnu lidé sotva uvěří, že k němu vůbec došlo“.95 V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že i lidem s očividným zájmem o události v Sovětském svazu – Ukrajincům žijícím za jeho hranicemi – trvalo celé měsíce, než pochopili plný rozsah hladomoru. V sousedním Polsku jich žilo asi pět milionů a jejich političtí vůdci se usilovně snažili upoutat pozornost světa na masové hladovění v SSSR. I oni však rozpoznali rozměry tragédie teprve v květnu 1933, kdy už většina krajanů zahynula. Po celé následující léto i podzim ukrajinské noviny v Polsku o hladomoru psaly a ukrajinští politici v Polsku pořádali pochody a protesty. Vůdkyně ukrajinské ženské organizace apelovala na ženy celého světa ve snaze zorganizovat mezinárodní bojkot sovětského zboží. Došlo i k pokusům přednést tuto záležitost prezidentovi Spojených států Franklinu D. Rooseveltovi.96 Nic z toho však situaci nezměnilo. Zákony mezinárodního trhu zajišťovaly, že obilí zrekvírované na sovětské Ukrajině nakrmí jiné. Roosevelt, zaujatý především situací amerických dělníků za Velké hospodářské krize, zamýšlel navázat se Sovětským svazem diplomatické styky. Telegramy od ukrajinských aktivistů se k němu dostaly na podzim 1933, právě když jeho osobní iniciativa v rodících se americkosovětských vztazích začala přinášet ovoce. Spojené státy oficiálně uznaly SSSR v listopadu 1933. A tak nejdůležitější odezvou na letní kampaň Ukrajinců v Polsku byla obratná sovětská kontrapropaganda. Dne 27. srpna 1933 zavítal do

Kyjeva na oficiální pozvání francouzský politik Édouard Herriot. Herriot stál v čele radikální strany a třikrát usedl do křesla předsedy vlády, naposledy v roce 1932. Byl to korpulentní muž proslulý svým apetitem, jenž vlastní tělo přirovnával k tělu těhotné ženy čekající dvojčata. Na sovětských recepcích ho drželi v uctivé vzdálenosti od německých a polských diplomatů, kteří by mohli pokazit zábavu nepřístojnou poznámkou o hladovění.97 Den před Herriotovou návštěvou Kyjeva bylo město uzavřeno a obyvatelé měli nařízeno uklidit a vyzdobit ulice. Výlohy, po celý rok prázdné, se zčistajasna naplnily potravinami. Byly tu však pouze vystaveny pohledu jediného cizince, nebyly na prodej. Policisté ve zbrusu nových uniformách rozháněli davy čumilů. Každý, kdo bydlel či pracoval poblíž trasy plánovaného Herriotova přejezdu, musel projít generální zkouškou na tak vzácnou návštěvu, aby předvedl, že ví, kde má stát a co si má obléknout. Politika vezli bezkonkurenčně nejširší kyjevskou třídou – Kresčatykem. Bulvár kypěl provozem aut svezených z několika měst, za jejichž volanty seděli straničtí aktivisté, aby vyvolali dojem ruchu a prosperity. Jedna žena na ulici zamumlala: „Možná ten buržoust světu poví, co se tady děje.“ Čekalo ji zklamání. Herriot naopak vyjádřil překvapení, že se Sovětskému svazu podařilo tak nádherně uchovat „socialistického ducha“ i „ukrajinské národní cítění“.98 Třicátého srpna 1933 navštívil francouzský politik Dětskou komunu Felixe Dzeržinského v Charkově, školu pojmenovanou po zakladateli sovětské tajné policie. V Charkovské oblasti tou dobou děti nadále umíraly hladem. Ty, které Herriotovi ukázali, byly vybrány z nejzdravějších a nejstatnějších. Většinou na sobě měly toho rána vypůjčené oblečení. Vytvořený obraz ovšem nebyl úplně falešný: Sověti opravdu ukrajinským nejmenším postavili školy a cílevědomě směřovali k likvidaci negramotnosti. Z dětí, jež byly koncem roku 1933 naživu, velmi pravděpodobně vyrostli dospělí, kteří uměli číst a psát. A právě toho měl být Herriot svědkem. A copak, ptal se Francouz bez sebemenší stopy ironie, mívají vaši žáci k obědu? Na této mimoděk položené otázce závisel v danou chvíli obraz Sovětského svazu. Vasilij Grossman tu scénu popisuje v obou svých velkých románech, když vzpomíná, že děti byly na otázku připravené a poskytly cizinci patřičnou odpověď. Ten uvěřil tomu, co viděl a slyšel, a vydal se na cestu do Moskvy, kde ho v paláci hostili kaviárem.99

Kolchozy na sovětské Ukrajině, líčil Herriot po návratu domů Francouzům, jsou dobře opečovávané zahrady. Tuto jeho poznámku s potěšením otiskl oficiální sovětský stranický deník Pravda. Tím příběh končil. Anebo se možná odehrával jinde. 1 Citace: Colley, More Than a Grain, 161. 2 O novináři Garethu Jonesovi viz Colley, More Than a Grain, 224–238; Jones, „Will there be soup?“; Conquest, Harvest, 309; Dalrymple, „Further References“, 473. O Charkově viz Falk, Sowjetische Städte, 140, 172–175, 288; Kovalenko, Holod, 557; a Werth, Terreur. Přirovnání je dílem Vasilije Grossmana. 3 Falk, Sowjetische Städte, 284–285, 288, 298–300. 4 Citace: Falk, Sowjetische Städte, 299, viz také 297–301; Kuśnierz, Ukraina, 157, 160. O školačce ve frontě a hrůze v nemocnicích viz Davies, Years, 160, 220. Viz také Kuromiya, Freedom and Terror, 171, 184. O využívání svědectví přeživších blíže Graziosi, War, 4. 5 Citace: Colley, More Than a Grain, 233. O Dněpropetrovsku viz Kravchenko, I Chose Freedom, 111. O Stalinu viz Maksudov, „Victory“, 211. 6 Mdloby ze slabosti líčí Kovalenko, Holod, 61; viz také Colley More Than a Grain, 235. O Charcysku viz Kuromiya, Freedom and Terror, 170. O Grossmanovi viz Todorov, Mémoire du mal, 61. Viz také Koestler, Yogi, 137. 7 Citace: Serbyn, „Ukrainian Famine“, 131; viz také Falk, Sowjetische Städte, 289. 8 Pro podrobnější výklad o smyslu plánu viz Harrison, Soviet Planning, 1–5. 9 Citace: Kuromiya, Stalin, 85; Kuśnierz, Ukraina, 37. 10 Citace a plakát: Viola, War, 177; Viola, Unknown Gulag, 32. 11 Citace: Viola, War, 238; Conquest, Harvest, 121. K podrobnostem o střílení a deportacích viz Davies, Years, 20, 46; Werth, Terreur, 463; Viola, Unknown Gulag, 6, 32; Kuśnierz, Ukraina, 51, 56; Khlevniuk, Gulag, 11; Graziosi, War, 48; Davies, Years, 46. 12 O 113 637 násilně deportovaných lidech viz Viola, War, 289; viz také Kulczycki, Hołodomor, 158. Podrobnosti o některých přijíždějících líčí Kotkin, „Peopling“, 70–72.

13 K žalozpěvu blíže Kovalenko, Holod, 259. O Solovkách viz Applebaum, Gulag, 46–64 (č. vyd.). O zvláštních sídlištích viz Viola, Unknown Gulag (počty deportovaných ukrajinských venkovanů podává na s. 32 a 195). 14 Citace: Applebaum, Gulag, 57 (vždy č. vyd.). K odhadům počtu zemřelých viz Viola, Unknown Gulag, 3; dále Applebaum, Gulag, 492–493. K charakteristice gulagu viz Khlevniuk, Gulag, 1–10; Applebaum, Gulag, 11–13; a Viola, Unknown Gulag, 2–7. 15 Citace: Siegelbaum, Stalinism, 45 (první dvě); Viola, Unknown Gulag, 53. O Bělomořském kanálu viz Khlevniuk, Gulag, a Applebaum, Gulag, 81–85 (č. vyd.). 16 Applebaum, Gulag, 84–85 (č. vyd.). 17 Citace: Viola, Unknown Gulag, 35. Dále viz všeobecně Viola, Best Sons. O tempu kolektivizace viz Kuśnierz, Ukraina, 39. 18 O podílu obdělávané půdy blíže Kuśnierz, Ukraina, 40. 19 Citace: Snyder, Sketches, 93. K pozadí boje ukrajinských rolníků o půdu viz Beauvois, Bataille; Edelman, Proletarian Peasant; Hildermeier, Sozialrevolutionäre Partei; Kingston-Mann, Lenin, a Lih, Bread and Authority. 20 Citace: Dzwońkowski, Głód, 84. O stalinistickém „prvním přikázání“ viz Kulczycki, Hołodomor, 170. Viz také Kuśnierz, Ukraina, 70. 21 O dobytku a výpadech žen viz Kuśnierz, Ukraina, 66, 72; a Conquest, Harvest, 158. 22 Graziosi, War, 53–57; Viola, War, 320; Kulczycki, Hołodomor, 131; Snyder, Sketches, 92–94. 23 Citace: Morris, „The Polish Terror“, 753. K sovětskému znepokojení novou polskou politikou vůči ukrajinské menšině viz depeše z 13. července 1926, AVPRF, 122/10/34. Obecně viz také Snyder, Sketches, 83–114. 24 Kuromiya, „Spionage“, 20–32. 25 Cameron, „Hungry Steppe“, kap. 6. K Sin-ťiangu blíže Millward, Eurasian Crossroads, 191–210. 26 Snyder, Sketches, 101–102. 27 Kuśnierz, Ukraina, 74; Snyder, Sketches, 103–104. 28 Davies, Years, 8–11, 24–37; Kuśnierz, Ukraina, 86–90. 29 Citace: Viola, Unknown Gulag, 75; Kravchenko, I Chose Freedom, 106. K deportovaným příslušníkům 32 127 ukrajinských

domácností viz Kulczycki, Hołodomor, 158. O podílu kolektivizované rolnické půdy blíže Kuśnierz, Ukraina, 86. 30 Davies, Years, 48–56. 31 O žních viz Davies, Years, 57–69, 110–111; Graziosi, „New Interpretation“, 1–5; Dronin, Climate Dependence, 118. O Kosiorovi a Kaganovičovi též Davies, Years, 72, 82, 89, 95. 32 Kuśnierz, Ukraina, 102–103; Davies, Years, 112–114. 33 O Červeném kříži blíže Davies, Years, 112–113. Citace: Kulčickij, Kolektivizacija, 434; Kulčickij, „Trahična“, 151. 34 Hlášení o smrti hladem analyzuje Kuśnierz, Ukraina, 104–105. O Stalinovi viz Davies, Kaganovich Correspondence, 138. O žádosti o potravinovou pomoc také Lih, Letters to Molotov, 230. Ke Kaganovičovu postupu dne 23. června 1932 viz Hunchak, Famine, 121. 35 Cameron, „Hungry Steppe“, kap. 2; Pianciola, „Collectivization Famine“, 103–112; Mark, „Hungersnot“, 119. 36 Citace: Davies, Kaganovich Correspondence, 138. O Stalinově sklonu politiku personalizovat blíže Kulczycki, Hołodomor, 180; a Kuśnierz, Ukraina, 152. 37 O Stalinovi též Maročko, Holodomor, 21. O objektivních problémech popisovaných místními stranickými funkcionáři podrobněji Davies, Years, 105–111, 117–122. 38 Cituje se in Kovalenko, Holod, 110. 39 Citace: Davies, Years, 146. Viz také Kuśnierz, Ukraina, 107; Werth, Terreur, 119. 40 O „našem otci“ viz Sebag Montefiore, Na dvoře, 87 (č. vyd.). Poukazování vyšších míst na údajné výmluvy líčí Šapoval, „Lügen“, 136. K podstatě vztahů mezi Molotovem, Kaganovičem a Stalinem blíže Lih, Letters to Molotov; a též Davies, Kaganovich Correspondence. 41 Citace: Davies, Kaganovich Correspondence, 175, 183. 42 Snyder, Sketches, 83–95; Kuromiya, „Great Terror“, 2–4. 43 Snyder, Sketches, 102–104; Haslam, East, 31. 44 Citace: Hlášení z 6. června 1933, CAW I/303/4/1928. O polském konzulátu viz Maročko, Holodomor, 36. O polské opatrnosti blíže Snyder, Sketches, 102–108; Papuha, Zachidna Ukraïna, 80. 45 Kuśnierz, Ukraina, 108; Maksudov, „Victory“, 204.

46 O sovětských soudcích blíže Solomon, Soviet Criminal Justice, 115–116. Citace: Kuśnierz, Ukraina, 116. 47 Citace: Kuśnierz, Ukraina, 139; Kovalenko, Holod, 168. O strážních věžích a jejich počtu pojednává Kuśnierz, Ukraina, 115; viz také Maksudov, „Victory“, 213; a Conquest, Harvest, 223–225. 48 O omezených ziscích z takového uplatnění rekvizice viz Maksudov, „Victory“, 192. O zneužívání, jehož se dopouštěli straničtí aktivisté, blíže Kuśnierz, Ukraina, 118–119, 144–145; a dále též Kuromiya, Freedom and Terror, 170–171. 49 Oproti 57 procentům vybraným na území celého SSSR – blíže Davies, Years, 183. O Molotovovi viz Davies, Years, 171–172. 50 O Stalinovi viz Sebag Montefiore, Na dvoře, 44, 123 (č. vyd.). 51 Citace: Kovalenko, Holod, 44. O dvou telegramech politbyra viz Maročko, Holodomor, 152; a Davies, Years, 174. O zatčení 1 623 kolchozních úředníků blíže Davies, Years, 174. O 30 400 dalších deportacích blíže Kuśnierz, Ukraina, 59. 52 O odkazování na „bajky“ viz Šapoval, „Lügen“, 159; Davies, Years, 199. 53 Citace: Kuśnierz, Ukraina, 124. Viz také Vasiljev, „Cina“, 60; Kuromiya, Stalin, 110. 54 Kuromiya, Freedom and Terror, 174. O výkladu údajné sabotáže v rámci rodiny (Stanisław Kosior) blíže Davies, Years, 206. 55 K podobným úvahám viz např. Jahn, Holodomor, 25; Davies, Tauger, and Wheatcroft, „Grain Stocks“, 657; Kulczycki, Hołodomor, 237; Graziosi, „New Interpretation“, 11. 56 Sen, Poverty and Famines, citace na s. 7, viz též 154–155. Přesvědčivě hladomor vykládá Martin, „Ukrainian Terror“, 109 a passim. Viz také Simon, „Waffe“, 45–47; a Conquest, Harvest, 219. O Kaganovičově postupu v listopadu 1932 viz Kulczycki, Hołodomor, 236. 57 Graziosi, „New Interpretation“, 8; Kuśnierz, Ukraina, 143; Maksudov, „Victory“, 188, 190; Davies, Years, 175 (o osivu 151). 58 O naturální pokutě v podobě masa blíže Šapoval, „Proloh trahedii holodu“, 162; a Maksudov, „Victory“, 188. Citace: Dzwonkowski, Głód, 71. K popsanému příkladu Dzwonkowski, Głód, 160, viz též 219. O obecném poklesu počtu zvířat Hunczak, Famine, 59.

59 Šapoval, „Proloh tragedii holodu“, 162; Maksudov, „Victory“, 188; Maročko, Holodomor, 171; Werth, Terreur, 123. 60 Šapoval, „Holodomor“. 61 Davies, Years, 190; Maročko, Holodomor, 171. 62 Snyder, Sketches, 107–114. 63 Citace: Davies, Years, 187. K zasedání konanému 20. prosince 1932 též Vasiljev, „Cina“, 55; Graziosi, „New Interpretation“, 9; a Kuśnierz, Ukraina, 135. 64 Davies, Years, 190–192. 65 O vykreslení hladovějících jako špionů Šapoval, „Holodomor“. O 190 000 rolníků, dopadených a poslaných nazpět, viz Graziosi, „New Interpretation“, 7. O událostech z 22. ledna viz Maročko, Holodomor, 189; a Graziosi, „New Interpretation“, 9. 66 O zatčení 37 392 lidí viz Maročko, Holodomor, 192. Viz též Davies, Years, 161–163. 67 Ke vzpomínkám aktivistů blíže Conquest, Harvest, 233. K citaci a podrobnostem důležitosti čistek Shapoval, „Lügen“, 133. O vrcholu čistek viz Davies, Years, 138. 68 O hrobovém tichu na Ukrajině viz Kovalenko, Holod, 31; a Dzwonkowski, Głód, 104. Viz také Arendtová, Původ totalitarismu, 447–448, 450. 69 Citace: Dalrymple, „Soviet Famine“, 261. O Veldijovi viz Kovalenko, Holod, 132. 70 Citace: New York Evening Post, 30. března 1933. 71 O Łowińské blíže Dzwonkowski, Głód, 104. O Panasenkovi Kuśnierz, Ukraina, 105. O tomto zážitku vypráví Kravchenko v I Chose Freedom, 104–106. 72 O patnácti tisících deportovaných blíže Davies, Years, 210. O šedesáti tisících lidí deportovaných z Kubáně viz Martin, „Ethnic Cleansing“, 846. 73 O 67 297 lidech, kteří zemřeli v táborech, viz Khlevniuk, Gulag, 62, 77. O 241 355 lidech zemřelých ve zvláštních sídlištích viz Viola, Unknown Gulag, 241. 74 Citace: Khlevniuk, Gulag, 79. 75 Citace: Dzwonkowski, Głód, 215–219; Kulčyckyj, Kolektyvizacija, 365. O předpokládané délce života na Ukrajině blíže Valin, „New Estimate“, 256. 76 O školačce a useknuté hlavě viz Kovalenko, Holod, 471, 46.

77 O prostituci za mouku blíže Kuromiya, Famine and Terror, 173. O Vinnici viz Kovalenko, Holod, 95. O strachu z kanibalů viz Kovalenko, Holod, 284. O rolnících na vlakových nádražích viz Kuśnierz, Ukraina, 155. O městské policii viz Falk, Sowjetische Städte. O žebráčku Savhirovi viz Kovalenko, Holod, 290. 78 Citace: Czech, „Wielki Głód“, 23. Snědení syna líčí Kovalenko, Holod, 132. O příhodě s broušením nože blíže Kuśnierz, Ukraina, 168. O prasatech viz Kuromiya, Freedom and Terror, 172. 79 O půl milionu chlapců a děvčat na strážních věžích viz Maksudov, „Victory“, 213. Citace: Kuśnierz, Ukraina, 119. 80 O lékařce viz Dalrymple, „Soviet Famine“, 262. O sirotcích viz Kuśnierz, Ukraina, 157; a Dzwonkowski, Głód, 142. Viz též Graziosi, „Italian Archival Documents“, 41. 81 Kuśnierz, Ukraina, 157. 82 O 2 505 lidech odsouzených za kanibalismus viz Davies, Years, 173. K detailům příkladu s komínem viz Kovalenko, Holod, 31. O normách masa viz Conquest, Harvest, 227. 83 O etice odmítající kanibalismus viz Kuromiya, Freedom and Terror, 173. O Koljovi Graněvičovi viz Dzwonkowski, Głód, 76. O matčině prosbě viz Conquest, Harvest, 258. 84 Citace: Bruski, Holodomor, 179. O agronomovi viz Dalrymple, „Soviet Famine“, 261. O brigádách a pohřbech blíže Kovalenko, Holod, 31, 306, 345. 85 Citace: Graziosi, „Italian Archival Documents“. Viz též Davies, Years, 316. 86 O 493 644 hladovějících v Kyjevské oblasti viz Maročko, Holodomor, 233. 87 O sovětském sčítání lidu podrobněji Schlögel, Terror. K diskusi o typickém odhadu počtu 5,5 milionu osob viz Dalrymple, „Soviet Famine“, 259. 88 Demografické zpětné odhady in Valin, „New Estimate“, kde se na s. 225 uvádí v letech 1928–1937 na sovětské Ukrajině 2,6 milionu „mimořádných úmrtí“ – abychom však dospěli k počtu obětí hladomoru, je od tohoto údaje nutno odečíst počty obětí jiných masových vražd. Shrnutí vládní studie z ledna 2010 in Dzerkalo Tyžňa, 15.–22. ledna 2010. Odhad cca 2,5 milionu na základě pouze zaznamenaných úmrtí viz Kulčyckij „Trahična“, 73–74. Ellman odhaduje, že v letech 1933 a 1934 zemřelo v Sovětském svazu

v důsledku hladomoru 9–12,3 milionu lidí („Note on the Number“, 376). Maksudov odhaduje v letech 1926–1937 ztráty v řadách Ukrajinců na 3,9 milionu („Victory“, 229), Graziosi odhaduje na sovětské Ukrajině 3,5–3,8 milionu obětí („New Interpretation“, 6). 89 Citace: Serbyn, „Lemkin“. Viz také obecně Martin, Affirmative Action Empire; a Snyder, Sketches. 90 Citace: Koestler, God That Failed, 68; Weissberg-Cybulski, Wielka Czystka, 266; Koestler, God That Failed, 77. 91 O vítězném oblouku obklopeném mrtvými viz Kuśnierz, Ukraina, 178. O přesunech majetku viz Falk, Sowjetische Städte, 288; Davies, Years, 158; Conquest, Harvest, 237. O „klobásnících“ viz Kuromiya, Freedom and Terror, 172. 92 Citace: Conquest, Harvest, 256. Viz též obecně Slezkine, Jewish Century, a Fitzpatrick, Education. 93 Citace: Subtelny, „German Diplomatic Reports“, 17; polský generální konzulát, 4. února 1933, CAW I/4/1867; Korpus Ochrony Pogranicza, 15. listopadu 1933, CAW I/303/4/6906. O nadějích vesničanů na válku viz Snyder, Sketches, 110. O dopisech Němců v SSSR do Německa viz Hungersnot. Viz také Berkhoff, „Great Famine“. 94 Příslušný Hitlerův projev přetiskl list Deutschösterreichische Tageszeitung 3. března 1933. O kardinálech viz Dalrymple, „Soviet Famine“, 254. O Innitzerově intervenci viz Reichpost, 20. srpna 1933 a 12. října 1933; a dále Die Neue Zeitung, 14. října 1933. 95 K Durantymu viz New York Times, 31. března 1933. O Muggeridgeovi viz Taylor, „Blanket of Silence“, 82. K Orwellovi blíže Orwell and Politics, 33–34. Viz též Engerman, Modernization, 211. Abychom však byli vůči deníku New York Times spravedliví: ve dvou anonymních článcích z 1. a 11. ledna 1933 se na jeho stránkách operuje i s pojmy „(hlad) vyvolaný člověkem“ a „válka s rolnictvem“. 96 Papuha, Zachidna Ukraïna, 33, 46, 57. 97 O sovětské kontrapropagandě viz Papuha, Zachidna Ukraïna, 56. O Herriotově váze píše Time z 31. října 1932. Viz také Zlepko, Hunger-Holocaust, 177; a Conquest, Harvest, 314. 98 Citace: Kovalenko, Holod, 353; Zlepko, Hunger-Holocaust, 180, viz též 175–179. Viz také Mark, Hungersnot, 26–27; Subtelny,

„German Diplomatic Reports“, 21; Maročko, Holodomor, 256–257, 283; Time, 22. ledna 1934. 99 Maročko, Holodomor, 257; Zlepko, Hunger-Holocaust, 176– 177; Time, 11. září 1933. Poslední odstavec: Werth, „Un État“; Maročko, Holodomor, 283. Je však třeba přiznat, že v červnu 1940 se Herriot ve francouzském parlamentu zdržel hlasování o předání plné moci Pétainovi, a tak byl zatčen a na sklonku okupace deportován do Německa.

kapitola druhá TŘÍDNÍ TEROR Stalinovu druhou revoluci v Sovětském svazu, jeho kolektivizaci a hladomor, který přinesla, zastínil Hitlerův nástup k moci v Německu. Mnozí Evropané, jimiž otřásla nacifikace této země, hleděli na Moskvu s nadějí jako na spojence. Gareth Jones byl jedním z hrstky lidí, kteří měli možnost porovnat oba režimy už počátkem roku 1933, kdy si Stalin s Hitlerem upevňovali postavení. Dne 25. února 1933 letěl s Adolfem Hitlerem z Berlína do Frankfurtu jako vůbec první novinář, kterému bylo dopřáno cestovat v oblacích s novým německým kancléřem. „Kdyby to letadlo spadlo,“ poznamenal, „změnily by se dějiny Evropy od základu.“ Jones četl Mein Kampf a pochopil rozsah Hitlerových ambic: ovládnout Německo, kolonizovat východní Evropu a zlikvidovat Židy. Čerstvě jmenovaný kancléř rozpustil Reichstag a právě vedl volební kampaň, v níž usiloval o silnější mandát pro sebe a o početnější parlamentní zastoupení pro svou stranu. Jones si všímal, jak Němci na Hitlera reagují – napřed v Berlíně a pak na shromáždění ve Frankfurtu –, a cítil „ryzí, primitivní uctívání“.1 Když se reportér vydal poté do Moskvy, putoval podle svých slov ze „země, kde diktatura právě začíná“, do „diktatury dělnické třídy“. Postřehl ale podstatný rozdíl mezi oběma režimy. Hitlerův vzestup v Německu znamenal začátek nových pořádků, kdežto Stalin už posiloval moc nad svým státem jedné strany s přispěním silného policejního aparátu schopného vyvinout mohutné, koordinované násilí. Jeho politika kolektivizace vyžadovala popravit desetitisíce občanů, statisíce jich deportovat a miliony dalších přivést na pokraj smrti vyhladověním – to ostatně Jones viděl a popsal. A ve druhé polovině třicátých let Stalin nařídil postřílet další stovky tisíc sovětských občanů v kampaních zaměřených proti konkrétním společenským třídám a etnickým skupinám, což v dané dekádě dalekosáhle překračovalo Hitlerovy možnosti a zřejmě i záměry.2 V očích části Němců a jiných Evropanů, kteří s Hitlerovým postupem sympatizovali, jako by krutost sovětského režimu potvrzovala správnost směřování nacionálního socialismu. Ve strhujících projevech líčil Hitler

komunisty a Sovětský svaz jako zaryté nepřátele Německa i celého kontinentu. Během první krize, k níž došlo hned na počátku jeho funkčního období, využil strachu z komunismu, aby pro sebe a svůj úřad vydobyl větší pravomoci. Sedmadvacátého února 1933, dva dny poté, co Hitler s Jonesem přistáli ve Frankfurtu, podpálil jistý osamělý Holanďan budovu říšského sněmu. Přestože byl žhář přistižen při činu a doznal se k němu, chopil se kancléř neprodleně příležitosti, začal démonizovat opozici a v projevech provázených teatrálními gesty hřímal, že „každý, kdo se nám postaví do cesty, bude zmasakrován“. Z požáru Reichstagu obvinil komunisty a tvrdil, že plánují další teroristické útoky.3 Pro Hitlera nemohl útok na budovu parlamentu nastat v příhodnější době. Pozice v čele kabinetu mu umožňovala zakročit proti politickým oponentům a pozice volebního kandidáta mu dovolovala obrátit obavy společnosti ve svůj prospěch. Dne 28. února 1933 okleštil dekretem občanská práva Němců, neboť od nynějška se v případě potřeby připouštělo jejich „preventivní zadržení“. V atmosféře všeobecného ohrožení nacisté 5. března jasně zvítězili ve volbách – získali 43,9 procent hlasů a 288 křesel v Reichstagu. V následujících týdnech a měsících využil Hitler německou policii a nacistické paravojenské útvary k rozdrcení dvou stran, které sám označoval za „marxistické“ – tedy komunistů a sociálních demokratů. Jeho blízký spojenec Heinrich Himmler vydal 20. března rozkaz zřídit v Dachau první nacistický koncentrační tábor. Ostraha se rekrutovala z řad SS, paravojenských jednotek, jež původně vznikly jako Hitlerova osobní stráž. Přestože tyto tábory nebyly nijak novou institucí, hodlala je Himmlerova SS používat k zastrašování a terorizování obyvatelstva. Jeden z jejích důstojníků tamní dozorce nabádal: „Každý soukmenovec, který nesnáší krev, ať to vzdá, protože čím víc těch grázlů zlikvidujeme, tím méně jich budeme muset krmit.“4 Po vítězství ve volbách se z kancléře Hitlera pohotově stal Hitler diktátor. Třiadvacátého března 1933, kdy už byli v Dachau internováni první vězňové, přijal nový říšský sněm zmocňovací zákon, jenž Hitlerovi umožňoval vládnout prostřednictvím dekretů, nevyžadujících schválení ze strany prezidenta nebo parlamentu. Platnost tohoto zákona byla později prodlužována až do konce Hitlerova života. Gareth Jones se vrátil ze SSSR – kde strávil necelý měsíc – do Berlína 29. března 1933 a uspořádal tiskovou konferenci o hrůzách na sovětské Ukrajině. Nejstrašnější politicky vyprovokovaný hladomor v dějinách však jeho

kolegům připadal málo významný v porovnání s novou diktaturou, jež zavládla v německém hlavním městě, ačkoli mezitím utrpení v Sovětském svazu přispělo svým dílem k příběhu, který kancléře vynesl k moci.5 Hitler totiž využil ukrajinského hladomoru ve své volební kampani a zaměřil na něj zuřivé politické útoky ještě předtím, než byly události potvrzeny jako historický fakt. Když běsnil proti „marxistům“, využíval hladomoru na Ukrajině k obžalobě praktik marxistů ve vlastním státě. Před shromážděním v berlínském Sportovním paláci 2. března 1933 prohlásil, že „miliony lidí hladovějí v zemi, která mohla být obilnicí celého světa“. Jediným výrazem – „marxisté“ – pak kancléř propojil masové hladomory v Sovětském svazu s německými sociálními demokraty, kteří byli oporou výmarské republiky. Pro většinu posluchačů bylo snazší odmítnout (anebo přijmout) tento kancléřův postoj vcelku než pracně oddělovat pravdu od smyšlenek. Pro ty, kdo nebyli s chodem sovětské politiky blíže obeznámeni – což se týkalo takřka všech –, znamenal souhlas s Hitlerovým výkladem hladomoru krok na cestě ke konečnému odsouzení levicové politiky, jež se v kancléřově rétorice mísila s odmítáním demokracie jako takové.6 Stalinova politika Hitlerovi takový přístup usnadňovala, jelikož nabízela podobně černobílý náhled na politické záležitosti. Sovětský vůdce se plně zaměřil na kolektivizaci a rozpoutání hladomoru, čímž mimoděk odvedl velkou část ideologické práce, která Hitlerovi napomohla chopit se moci. Když Stalin začal v Sovětském svazu kolektivizovat zemědělství, instruovala Komunistická internacionála bratrské komunistické strany, aby zastávaly politickou linii „třídy proti třídě“. Komunisté si měli uchovat ideologickou čistotu a vyhýbat se politickému spojenectví se sociálními demokraty. Na cestě pokroku byli povoláni sehrát legitimní roli pouze oni, zatímco ostatní síly promlouvající za utlačované byly označeny za lháře a „sociálfašisty“. Byly tedy vhozeny do jednoho pytle se všemi politickými uskupeními napravo od komunistů. V Německu tak komunisté považovali za hlavního nepřítele sociální demokraty, nikoli nacisty. Ve druhé polovině roku 1932 a v prvních měsících roku 1933, kdy v zemi vyvolával katastrofu, by bylo pro Stalina obtížné upustit od stanovené linie „třída proti třídě“ – koneckonců právě třídním bojem proti kulakům se oficiálně vysvětlovalo strašlivé utrpení a masová úmrtí

v Sovětském svazu. V německé vnitřní politice pak tato linie bránila německé levici ve společném postupu proti Hitlerovi. Nejtragičtější měsíce hladomoru proto zároveň představovaly kritické období pro další směřování Německa. Němečtí komunisté tehdy trvali na nezbytnosti bezodkladné třídní revoluce, což nacistům vyneslo hlasy střední třídy. Tento postoj zajistil, že úředníci a živnostníci volili nacisty, a ne sociální demokraty. Komunisté a sociální demokraté měli sice dohromady silnější voličskou podporu než nacisté, jenže Stalinova linie jim znemožňovala spolupracovat. A tak Stalinův nekompromisní postoj v otázkách zahraniční politiky za časů kolektivizace a hladomoru dopomohl Hitlerovi k vítězství ve volbách v červenci 1932 i v březnu 1933.7 *** Zatímco se skutečné důsledky Stalinovy ekonomické politiky před zahraničními novináři utajovaly, obracel Hitler záměrně pozornost na politiku přerozdělování, jež od počátku jeho diktatury patřila k prioritám. Právě ve chvíli, kdy hladovění v Sovětském svazu vrcholilo, začal německý stát olupovat židovské spoluobčany. Po vítězství ve volbách z 5. března 1933 uspořádali nacisté po celém Německu bojkot židovských obchodů. Podobně jako sovětská kolektivizace i tento bojkot naznačil, jaká část společnosti při nadcházející přeměně německé ekonomiky nejvíc utrpí: nikoli rolníci jako v SSSR, nýbrž Židé. Akci sice pečlivě naaranžovali nacističtí pohlaváři a jejich paravojenské oddíly, avšak byla vydávána za důsledek „spontánního hněvu“ lidu zaměřeného na židovské vykořisťovatele.8 V tomto ohledu připomínala Hitlerova politika postupy Stalinovy. Sovětský vůdce vydával zmatky na sovětském venkově a pozdější rozkulačování za důsledek autentického třídního boje. Politické závěry Berlína se shodovaly s Moskvou: stát musel zakročit v zájmu toho, aby nezbytné přerozdělování proběhlo poměrně mírně. V době, kdy si Stalin upevnil mocenské postavení a shromáždil donucovací prostředky, aby si kolektivizaci v masivním rozsahu vynutil, musel však Hitler postupovat daleko pozvolněji. Bojkot měl jen omezený dopad – hlavním důsledkem byl fakt, že roku 1933 emigrovalo asi 37 000 německých Židů. Trvalo ještě celých pět let, než byl zahájen proces přesunu židovského majetku do rukou nežidovských Němců, nazývaný nacisty „arizace“.9

Sovětský svaz začínal jako stát v mezinárodní izolaci a s přispěním četných zahraničních sympatizantů se mu dařilo utvářet do jisté míry úspěšný obraz sebe sama. V očích těchto příznivců nezpochybnilo kroky jeho vedení ani zjištění, že se Stalinova politika přesunula od střílení a deportací k cíleným hladomorům. Naopak Hitler musel brát ohled na mezinárodní veřejné mínění – a to se nejednou projevovalo kriticky a pobouřeně. V Německu působilo v roce 1933 množství zahraničních korespondentů i dalších cizinců a kancléř potřeboval pro nejbližších pár let mír a kvetoucí obchod. A tak když ohlašoval konec bojkotu židovských obchodů, využil Hitler nepříznivé reakce zahraničního tisku k odůvodnění radikálnější politiky. Nacisté začali tvrdit, že evropské a americké noviny ovládají Židé a že vlna zahraniční kritiky je součástí mezinárodního židovského spiknutí proti německému lidu.10 Důležitým dědictvím bojkotu z března 1933 byla tudíž rétorika. Hitler přišel s argumentem, kterého se už nevzdal, dokonce ani o mnoho let později, kdy jeho armády dobyly většinu Evropy a kdy jeho organizace vraždily miliony Židů. Ať Německo či Němci reagovali jakkoli, bylo to jen proto, že se bránili útokům mezinárodního Židovstva. Židé byli odjakživa agresory a Němci oběťmi. *** Zpočátku však v Hitlerově vnitřní politice převažoval antikomunismus nad antisemitismem. Aby ovládl německý stát, musel kancléř porazit komunisty a sociální demokraty. V průběhu roku 1933 bylo uvězněno na dvě stě tisíc Němců, většinou osob považovaných za levicové oponenty režimu. Cílem tehdejšího hitlerovského teroru bylo spíš zastrašovat než likvidovat: většina uvězněných byla propuštěna po krátké „ochranné vazbě“, jak nacisté toto věznění eufemisticky nazývali. Komunistická strana nesměla obsadit jedenaosmdesát křesel v parlamentě, která získala ve volbách, a stát jí záhy nato zabavil veškerý majetek. V červenci 1933 byly v Německu rozpuštěny všechny politické strany s výjimkou NSDAP. V listopadu nacisté zinscenovali nové parlamentní volby, v nichž mohli kandidovat a vítězit pouze jejich kandidáti. Hitler z Německa záhy vytvořil stát jedné strany, ale zcela jistě nešlo o politické uspořádání, jež si vysnil Stalin. Německá komunistická strana, po léta nejsilnější komunistická strana po sovětské, byla během

několika měsíců rozprášena a její porážka uštědřila vážnou ránu prestiži mezinárodního komunistického hnutí.11 Stalin zřejmě zprvu doufal, že navzdory nástupu Hitlera k moci zůstanou zachovány zvláštní sovětsko-německé vztahy. Oba státy se roku 1922 zavázaly k vojenské a hospodářské spolupráci, vedeny tichým společným zájmem o přeměnu východní Evropy na úkor Polska. Smlouvu z Rapalla potvrdil pakt o neutralitě, uzavřený v Berlíně roku 1926 a prodloužený v roce 1931 o dalších pět let. Nejpádnějším dokladem dobrých vztahů i společných cílů bylo německé vojenské cvičení konané na sovětském území, završené v září 1933. V lednu 1934 však nacistické Německo podepsalo smlouvu o neútočení s Polskem. Zdálo se, že tento překvapivý krok znamená v německé zahraniční politice zásadní obrat a že Varšava nahrazuje Moskvu v roli hlavního německého partnera na východě Evropy. Mohli se teď Němci s Poláky pustit společně do boje proti Sovětskému svazu?12 Nové německé vztahy s Polskem patrně pro Stalina obnášely větší hrozbu než útlak německých komunistů. Svou zahraniční politiku koneckonců vždycky rozvíjel na dvou úrovních – na diplomatické a na ideologické, přičemž ta první měla oslovovat představitele států a ta druhá směřovala k jejich obyvatelstvu. Potřebám té první sloužil lidový komisař pro zahraniční politiku Maxim Litvinov, potřebám té druhé Komunistická internacionála. Stalin nejspíš předpokládal, že Hitler se zařídil víceméně stejně, a že tudíž jeho otevřeně vyjadřovaná nenávist vůči komunismu nemusí být na škodu dobrým vztahům mezi Berlínem a Moskvou. Nicméně kancléřův přístup k Polsku naznačoval, že se k antikomunistické ideologii přidružila i jistá antisovětská diplomacie. Stalinovo podezření bylo namístě: Hitler se pokoušel naverbovat Polsko coby slabšího spojence k budoucímu tažení proti SSSR. Když na sklonku roku 1933 probíhaly německo-polské rozhovory, sovětští vůdci se právem obávali, že se Němci snaží vyměnit polská území na západě za slib, že Polsko později anektuje sovětskou Ukrajinu. Poláci však ve skutečnosti nikdy neprojevili zájem o německé návrhy, aby své území rozšířili právě takovým způsobem. Navzdory tvrzení sovětské rozvědky a propagandy neobsahovalo německo-polské komuniké žádný tajný dodatek o vojenské spolupráci v neprospěch SSSR. Hitler si však přál využít této deklarace jako prvopočátku sbližování s Varšavou, jež by vrcholilo vojenským spojenectvím proti Sovětskému svazu. Na jaře 1934 se také hlasitě zamýšlel nad tím, co k tomu bude nakonec nezbytné.13

*** V lednu 1934 byl Sovětský svaz podle všeho v otřesné situaci. Svou vnitřní politikou dohnal miliony obyvatel k smrti vyhladověním. Jeho zahraniční politika přispěla k tomu, že se v Německu chopil moci strašlivý diktátor a nepřítel komunismu Hitler, který vzápětí uzavřel mír s dřívějším společným nepřítelem obou zemí, Polskem. Stalin však vytyčil rétorickou a ideologickou ústupovou cestu. Na sjezdu komunistické strany, který probíhal v lednu a únoru 1934 a proslul jako „Sjezd vítězů“, prohlásil, že v Sovětském svazu byla dovršena druhá revoluce. O hladomorech, jež se z paměti lidu nevytrácely, se přitom ani slůvkem nezmínil, neboť ty byly nejasně zahrnuty do povšechného příběhu o tom, kterak Stalin se suitou věrných přemohl odpor nepřátel, aby prosadili pětiletku. Lazar Kaganovič svého pána oslavoval jako tvůrce „největší revoluce, jakou dějiny lidstva poznaly“, a nástup Hitlera k moci byl navzdory všem zjevným okolnostem interpretován jako doklad vítězství sovětského systému v mezinárodním měřítku. Krutost nacistů prý odhalovala, že se kapitalismus brzy zhroutí pod tlakem vlastních antagonismů, a evropská revoluce je tudíž na dosah ruky.14 Tento výklad mohli považovat za rozumný už jenom přesvědčení revolucionáři – komunisté, které k jejich vůdci připoutalo přesvědčení a strach. Aby člověk uvěřil, že situace je tím lepší, čím horší se zdá být navenek, bylo zapotřebí velmi zvláštního uvažování. Říkalo se mu dialektika, avšak tento okázalý pojem (nehledě na význam ve starověkém Řecku, odkud ho převzali Hegel a Marx) tehdy znamenal jen o málo víc než schopnost přizpůsobit vlastní hledisko proměnlivým projevům Stalinovy vůle.15 Pokud šlo o Stalina, ten si uvědomoval, že s rétorikou nevystačí. Ačkoli prohlašoval, že Hitlerova revoluce znamená budoucí vítězství socialismu, hleděl pohotově změnit metody vlastní vnitřní politiky. Po roce se přestal mstít ukrajinským rolníkům. Venkované totiž museli přežít, byť zastrašení a vyděšení, ale nadále schopní dodávat státu potraviny, které potřeboval. Sovětský režim nyní povoloval všem rolníkům, aby pro vlastní užitek obdělávali skrovné pozemky o rozměrech běžné soukromé zahrady. Rekviziční kvóty i vývozní plány přestaly nesmyslně růst a hladovění v Sovětském svazu bylo v roce 1934 u konce.16

Hitlerův nástup znamenal pro Sovětský svaz ve skutečnosti příležitost předvést se jako obránce evropské civilizace. Stalin to konečně pochopil s více než ročním odstupem v červnu 1934. Podle nové linie Komunistické internacionály, která se od té doby propagovala, už neplatilo heslo „třída proti třídě“. Namísto toho teď Sovětský svaz a komunistické strany po celém světě usilovaly sjednotit levici do řad tábora „antifašistů“. Komunisté se už napříště neměli angažovat v nesmiřitelném třídním boji, nýbrž měli uchránit civilizaci před narůstající hrozbou fašismu. Ideologii, kterou pod tímto názvem zpopularizoval Mussolini v Itálii, prezentovali Sověti jako celkovou degeneraci pozdní fáze kapitalismu. Přestože rozšiřování fašismu bylo podle nich předzvěstí konce přežitého kapitalistického řádu, jeho „prudká nenávist k Sovětskému svazu“ (jak zněl onen argument) ospravedlňovala Sověty a komunisty, aby uzavírali kompromis s jinými kapitalistickými silami (na obranu Sovětského svazu). Evropští komunisté měli v převleku za „antifašisty“ spolupracovat se sociálními demokraty a dalšími levicovými stranami a očekávalo se od nich, že se zapojí do „Lidových front“ a předvolebních aliancí – a poté se sociálními demokraty a dalšími představiteli levice zvítězí. Prozatím tedy měli komunisté působit v rámci demokratického systému, nikoli v zájmu jeho zničení.17 V případě německých komunistů a sociálních demokratů přišla změna kurzu samozřejmě už příliš pozdě, zato v západní a jižní Evropě měli ti, kdo si přáli zastavit Hitlera a šíření fašismu, z nového sovětského přístupu radost. Tím, že označil Sovětský svaz za vlast „antifašismu“, usiloval Stalin o monopol na dobro: rozumní lidé přece jistě chtějí stát na straně antifašismu a nehorovat pro fašismus. A teď se jim sugerovalo, že každý, kdo vystupuje proti Sovětskému svazu, je fašista nebo přinejmenším sympatizant tohoto hnutí. V období Lidových front, tedy od června 1934 do srpna 1939, bylo na Stalinův rozkaz zastřeleno asi tři čtvrtě milionu sovětských občanů a ještě větší počet osob byl deportován do gulagu. Většina postižených byli rolníci a dělníci – čili lidé, jejichž zájmům sovětský systém údajně sloužil –, zbytek tvořili zejména příslušníci národnostních menšin. A tak podobně jako nástup Hitlera k moci zastínil sovětský hladomor z roku 1933, odvrátila nyní Stalinova reakce pozornost od Velkého teroru.18 Největší naději na úspěch měla linie Lidové fronty v zemích západní Evropy, které se nacházely od Sovětského svazu nejdál: ve Francii a ve

Španělsku. Vítězství slavila v Paříži, kde se v červnu 1936 skutečně ujala moci koaliční vláda Lidové fronty. Levicové strany (mezi nimi i Herriotovi radikálové) tu vyhrály ve volbách a premiérem se stal socialista Léon Blum. Francouzští komunisté, součást vítězné koalice, se sice na vládě formálně nepodíleli, ale zaručovali jí parlamentní většinu a ovlivňovali její politiku. Díky tomu se podařilo získat mandát pro reformy, i když francouzským komunistům šlo především o to, aby se zahraniční politika země stavěla příznivě k Sovětskému svazu. V Paříži byla tato vláda přijímána jako triumf domácí levicové tradice, ale mnozí – a nejen političtí uprchlíci z nacistického Německa – v ní viděli úspěch Sovětů, a dokonce potvrzení, že SSSR ve světě podporuje principy demokracie a svobody. Lidová fronta ve Francii tak některým nejvlivnějším evropským intelektuálům velice ztěžovala kritiku sovětského zřízení.19 Ve Španělsku koalice stran rovněž vytvořila Lidovou frontu a v únoru 1936 se jí podařilo vyhrát volby. Události se tu však vyvíjely dosti odlišně. Velení španělské armády se s podporou pravicových uskupení pokusilo o puč, nicméně vláda situaci ustála a v zemi vypukla občanská válka. V očích Španělů šlo sice v podstatě o vnitropolitický boj, avšak na obou stranách se do něj zapojili ideologičtí nepřátelé z období Lidové fronty. Sovětský svaz začal v říjnu 1936 dodávat zbraně Španělské republice, která byla napadena, kdežto nacistické Německo a fašistická Itálie podporovaly pravicové síly vedené generálem Franciskem Frankem. Občanská válka ve Španělsku posílila vztahy mezi Berlínem a Římem a stala se centrem úsilí Sovětů na poli evropské politiky. Po celé měsíce figurovalo Španělsko dennodenně na titulních stránkách sovětských novin.20 Španělsko rovněž představovalo výzvu k mobilizaci evropských socialistů, kteří přijížděli bojovat za ohroženou republiku a z nichž mnozí pokládali za přirozené, že Sovětský svaz stojí na straně demokracie. Jeden z nejvnímavějších evropských socialistů, britský spisovatel George Orwell, byl však zklamán urputným úsilím stalinistů ovládnout španělskou levici. Podle jeho názoru vyváželi Sověti spolu se zbraněmi i své politické praktiky. Stalinova pomoc španělským republikánům měla svou cenu: právo vést na španělském území frakční boje. Vždyť Stalinův největší rival Trockij byl stále naživu (byť ve vzdáleném mexickém exilu) a mnozí Španělé, kteří se postavili na obranu republiky, se s ním cítili spjati těsněji než se Stalinovým

Sovětským svazem. Komunistická propaganda záhy vykreslovala španělské trockisty jako fašisty a do Španělska byli vysláni agenti sovětského NKVD, aby je za tuto „zradu“ postříleli.21 *** Nepřátelé Lidové fronty líčili toto koaliční spojenectví jako spiknutí Komunistické internacionály s cílem ovládnout svět. Japonsku a Německu také poskytlo příhodnou záminku k upevnění vzájemných vztahů. Dne 25. listopadu 1936 podepsaly tyto dvě země Pakt proti Kominterně, jenž je zavazoval k vzájemným konzultacím v případě napadení jedné či druhé strany. Smlouva mezi japonskou a německou rozvědkou z 11. května 1937 předpokládala vzájemnou výměnu zpravodajských informací o SSSR a zahrnovala i plán využití národnostních menšin v sovětských příhraničních oblastech v boji proti Sovětskému svazu.22 Ze sovětského hlediska byla japonská hrozba naléhavější než německá. V první polovině roku 1937 se Sovětům Německo jevilo jako pouhý doplněk k hrozbě vytvářené Japonskem – ne naopak. Japonská politika se vyznačovala dvěma protichůdnými představami o impériu: budovaném na jihu a na severu. Vlivná klika v japonské armádě zastávala názor, že klíčem k budoucímu hospodářskému rozvoji země je nerostné a přírodní bohatství Sibiře. Japonský loutkový stát Mandžukuo měl se sovětskou Sibiří dlouhou hranici a stále více se jevil jako příhodný odrazový můstek pro budoucí invazi. Japonci též zvažovali myšlenku zřídit na území sovětské východní Sibiře jakýsi loutkový stát Ukrajinců, jenž by se opíral o přibližně milion osob této národnosti, kteří tu žili jako vyhnanci či osadníci. Podle názoru Tokia pak mohli Ukrajinci deportovaní do gulagu docela účinně vzdorovat sovětské moci, protože si mohli být jisti podporou ze zahraničí. Polští špioni se o této koncepci dozvěděli a vyjadřovali se o ní jako o „Mandžukuu číslo dvě“.23 Japonci rozhodně projevovali o Sibiř dlouhodobý zájem. Jejich speciální akademie v Mandžukuu, zřízená ve městě Charbinu, už stačila vyškolit první generaci mladých ruskojazyčných imperiálních politiků. Patřil k ní i Čiune Sugihara, jeden z aktérů vyjednávání, v jehož rámci Sověti v roce 1935 postoupili Japoncům práva na železnici v Mandžusku. Tento diplomat stál rovněž v čele zahraničněpolitického zastoupení státu Mandžukuo. Poté, co konvertoval k ruské pravoslavné

církvi a oženil se s Ruskou, trávil Sugihara, který si nyní říkal Sergej, většinu času v ruské čtvrti Charbinu, kde navazoval přátelství s ruskými exulanty a najímal je na špionážní mise v Sovětském svazu. Drama sovětsko-japonského souboje ve východní Asii upoutalo i pozornost Garetha Jonese, který se téhož roku do Mandžuska vypravil. Velšan s úchvatnou reportérskou prozřetelností považoval tento region za momentálně klíčové dějiště globálního konfliktu mezi „fašismem“ a „antifašismem“. Za poněkud záhadných okolností ho však unesli a zavraždili bandité.24

Stalina musela znepokojovat nejen hrozba přímého japonského útoku na Sovětský svaz, ale i upevňování japonské moci ve východní Asii. Mandžukuo bylo první japonskou kolonií na historicky čínském území – časem by možná přibyly další. Čína měla se Sovětským svazem nejdelší hranice a nevynikala zrovna politickou stabilitou. Vláda místních nacionalistů se odvíjela od vítězství v občanské válce, v níž sváděla boje s čínskými komunisty. Komunistické jednotky vedené Mao Ce-tungem podnikly nucený „Dlouhý pochod“ na sever a západ země, avšak nic nenasvědčovalo tomu, že ta či ona strana dosáhne stavu, který by aspoň vzdáleně připomínal mocenský monopol. I oblasti, které ovládali nacionalisté, byly závislé na místních vojevůdcích. Pro Stalina bylo patrně nejdůležitější, že nacionalisté se s komunisty nedokázali dohodnout na společném postupu proti Japoncům. Sovětská zahraniční politika musela balancovat mezi (méně důležitou) podporou bratrských komunistických stran a (důležitějšími) ohledy na bezpečnost sovětského státu. Třebaže Komunistická internacionála v zásadě podporovala postup čínských komunistů, Stalin vyzbrojoval a financoval nacionalistickou vládu v naději na pacifikaci situace v sibiřském pohraničí. V čínské provincii Sin-ťiang, sousedící s rozlehlým sovětským Kazachstánem a osídlené převážně muslimy, zvolil sovětský vůdce stejně neideologický přístup. Podporoval tamního guvernéra Šenga Šicaje, vyslal do oblasti inženýry a horníky ve snaze těžit z místního přírodního bohatství a také příslušníky NKVD, aby v ní zajistili bezpečnost.25 Z globálního hlediska se sblížení Německa s Japonskem dalo chápat jako dovršení obklíčení Sovětského svazu těmito dvěma státy a Polskem. Představovaly tři jeho nejdůležitější sousedy a mimo jiné tři země, jež Sovětský svaz – případně Ruskou říši – porazily ve válkách vedených za Stalinova života. Přestože Německo první světovou válku prohrálo, jeho vojska v roce 1917 na východní frontě nad ruskou armádou zvítězila. Japonsko pokořilo carskou armádu a námořnictvo v rusko-japonské válce v letech 1904–1905 a Polsko porazilo Rudou armádu v roce 1920. Teď, po uzavření německo-polské a německo-japonské smlouvy, se tedy zdálo, že se tato trojice proti Sovětskému svazu sešikovala. V případě, že by Pakt proti Kominterně a německo-polské komuniké o neútočení skutečně obsahovaly tajnou doložku o útočné válce vedené proti Sovětskému svazu, měl by Stalin ohledně tohoto obklíčení pravdu. Ve skutečnosti však žádné takové ustanovení neobsahovaly a jakékoli

ofenzivní spojenectví mezi Tokiem, Varšavou a Berlínem bylo vysoce nepravděpodobné, ne-li nemožné. Byť Polsko s Japonskem udržovalo dobré vztahy, nemínila Varšava udělat krok, který by se v očích Sovětského svazu dal vykládat jako nepřátelský. Německou nabídku, aby se připojili k Paktu proti Kominterně, Poláci odmítli.26 *** Součástí Stalinova politického talentu byla i schopnost klást rovnítko mezi zahraniční hrozby a neúspěchy na poli domácí politiky – jako by šlo ve skutečnosti o jedno a totéž a jako by on nebyl za nic z toho zodpovědný. Tento postoj nejenže zbavoval sovětského vůdce viny za politická selhání, ale umožňoval mu i označit vybrané vnitřní nepřátele za agenty cizích mocností. Už roku 1930, když vyšly najevo problémy s kolektivizací, hovořil Stalin o mezinárodním propojení trockistů s několika velmocemi. Bylo nabíledni, prohlašoval, že „dokud existuje kapitalistické obklíčení, budou v našich řadách nadále působit škůdci, špioni, sabotéři a vrazi“. Jakýkoli problém v sovětské politice byl připisován na vrub reakcionářských států, zamýšlejících zpomalit kolo dějin. Všechny zdánlivé vady pětiletky byly důsledky podlých zahraničních snah, proto ostatně stihl zrádce spravedlivý nejvyšší trest – a tito viníci se vždycky nalézali ve Varšavě, v Tokiu, Berlíně, Londýně nebo v Paříži.27 V tomto období tedy stalinismus blufoval nadvakrát. Úspěch Lidové fronty závisel na uskutečňování myšlenky socialismu, což bylo do značné míry dílo propagandy. A vysvětlení hladu a bídy zase záviselo na představě čilé podvratné činnosti, kterou vyvíjejí agenti ze zahraničí a která byla ve své podstatě nesmyslná. Stalin, stojící na vrcholu sovětského stranického aparátu a na vrcholu Komunistické internacionály, blufoval na obou frontách zároveň a uvědomoval si, jaká událost by jeho karty odkryla: zahraniční vojenská intervence státu dostatečně lstivého, aby na svou stranu získal občany, kteří stalinistickou politikou trpěli. Mocný souběh války s povstáním domácí opozice ostatně orámoval už počátky sovětské historie. Lenin se stal za první světové války německou tajnou zbraní a sama bolševická revoluce v roce 1917 byla vedlejším produktem německé zahraniční politiky. O dvacet let později se musel Stalin nutně obávat, že jeho oponenti v Sovětském svazu využijí nadcházející války ke svržení režimu. Trockij emigroval –

právě tak jako Lenin v roce 1917. Pokud by tedy vypukla válka, Trockij by se mohl vrátit a shromáždit své stoupence, stejně jako to udělal před dvaceti lety Lenin.28 Roku 1937 už Stalin nečelil žádné významné opozici uvnitř sovětské komunistické strany, ale to ho nejspíš jen utvrdilo v představě, že se jeho protivníci naučili být politicky neviditelní. Stejně jako za vrcholícího hladomoru začal toho roku opět tvrdit, že nejnebezpečnější nepřátelé státu se tváří neškodně a loajálně. Všichni, i ti neviditelní, však musejí být odhaleni a vymýceni. Sedmého listopadu 1937, u příležitosti dvacátého výročí bolševické revoluce (a pátého výročí sebevraždy jeho ženy), pronesl přípitek: „Nelítostně potřeme každého, kdo svými činy nebo myšlenkami – ano, myšlenkami! – ohrožuje jednotu socialistického státu. Na úplné zničení všech nepřátel i jejich příbuzných!“29 Na rozdíl od Hitlera měl Stalin k dispozici nástroj, který mu dovolal takovou politiku uplatnit: státní policii dříve označovanou jako Čeka či OGPU a nyní známou pod zkratkou NKVD. Sovětská státní policie vznikla za bolševické revoluce – jako tehdejší „mimořádná komise“ neboli zkráceně Čeka – a zpočátku plnila spíš politické než právní poslání: likvidovala nepřátele revoluce. Po ustavení Sovětského svazu se z ní (a z budoucího OGPU a NKVD) stala mohutná státně policejní síla, jež měla za úkol vymáhat sovětské právo. Během situací považovaných za výjimečné, jaké představovala třeba kolektivizace v roce 1930, byla platnost standardního procesního práva pozastavena a příslušníci OGPU (kteří řídili „trojky“) ve skutečnosti ztělesňovali soudce, porotce i popravčí. Znamenalo to návrat k revolučním tradicím Čeky, ospravedlněný revoluční situací: buď učiníme další krok směrem k socialismu, nebo připustíme jeho ohrožení. Aby se však Stalin ve druhé polovině třicátých let dostal do pozice, v níž by mohl zúčtovat s vybranými nepřáteli, potřeboval nejprve přesvědčit NKVD, že v zemi došlo ke krizi, která si žádá speciální opatření.30 Příležitost chopit se otěží NKVD Stalinovi poskytl případ dramatického úmrtí. V prosinci 1934 byl v Leningradě zavražděn jeden ze Stalinových nejbližších soudruhů, Sergej Kirov. Sovětský vůdce využil této tragické události velice obdobně jako předešlého roku Hitler požáru Reichstagu. Obvinil z vraždy představitele vnitřní opozice a prohlásil, že plánovali i další teroristické útoky na sovětské představitele. Třebaže byl vrah Leonid Nikolajev uvězněn ještě téhož

dne, kdy zločin spáchal, Stalin se s ukončením policejního vyšetřování nespokojil. Prosadil zvláštní zákon umožňující bezodkladnou popravu „teroristů“. S důrazem na vzrůstající nebezpečí terorismu oznámil, že se jeho někdejší levicoví oponenti v politbyru spikli, aby povraždili nejvyšší vedení státu a svrhli sovětskou moc.31 Stalinův výklad leningradské vraždy představoval přímou výzvu sovětské státní policii. NKVD se však k této interpretaci nepřikláněl přinejmenším z toho důvodu, že pro ni nebyly žádné důkazy. Když se velitel NKVD Genrich Jagoda odvážil Stalina vyptávat na podrobnosti, dozvěděl se, že si má dávat pozor, pokud nechce „dostat přes prsty“. Stalin si totiž mezitím našel spojence ochotného prosazovat jeho verzi událostí. Byl jím Nikolaj Ježov, drobný mužík z polsko-litevského pohraničí, který už předtím zastával názor, že opozice rovná se terorismus. V únoru 1935 převzal řízení „kontrolní komise“, jež pro politbyro shromažďovala kompromitující informace o členech ústředního výboru strany. Stalin a Ježov se zřejmě navzájem utvrzovali ve víře ve všudypřítomná spiknutí. Stalin na Ježova spoléhal a odvážil se i zřídkavé intimity – projevil znepokojení nad jeho zdravotním stavem. Ježov se tak stal nejprve Jagodovým náměstkem a potom ho ve funkci nahradil. V září 1936 stanul v čele lidového komisariátu vnitra a stal se velitelem NKVD. Jagoda byl jmenován do jiné funkce a za dva roky popraven.32 Počínaje srpnem 1936 Ježov při veřejných monstrprocesech zahrnoval Stalinovy bývalé politické protivníky fantaskními obviněními. Přiznání těchto slavných mužů upoutala pozornost celého světa. Lev Kameněv a Grigorij Zinověv, bývalí spojenci Trockého a Stalinovi oponenti, byli souzeni v procesu uspořádaném od 19. do 24. srpna. Přiznali se k účasti na teroristickém spiknutí za účelem zavraždění Stalina a spolu se čtrnácti dalšími obžalovanými byli odsouzeni k smrti a popraveni. Tito staří bolševici čelili zastrašování a bití a neprovedli o mnoho víc, než že před soudem odříkali řádky z připraveného scénáře. Jejich doznání – považované obecně za autentické – však pomohlo sepsat jakési alternativní dějiny Sovětského svazu, v nichž měl Stalin pokaždé pravdu. V dalších monstrprocesech dokonce znovu vyvolal posloupnost opatření z konce dvacátých let: poté, co se vypořádal s někdejšími levicovými oponenty Kameněvem a Zinověvem, obrátil se proti bývalému soupeři na pravici, Nikolaji Bucharinovi. Roku 1928, kdy se diskuse ještě připouštěla, pohrozil totiž Bucharin Stalinovi, že ho označí za

organizátora hladomoru. Tuto hrozbu sice nikdy nesplnil, ale i tak mu vynesla smrt. Trockij, kterého nebylo možno postavit před soud, poněvadž uprchl do zahraničí, byl údajně vůdcem této frakce. Stranický deník Pravda toto spojení objasnil v titulku z 22. srpna 1936: „Trockij – Zinověv – Kameněv – gestapo.“ Mohli být tři bolševici, kteří stáli u zrodu Sovětského svazu, skutečně placenými agenty kapitalistické mocnosti? Copak se tito tři komunisté židovského původu vůbec podobali agentům tajné policie nacistického Německa? Ne, nicméně nařčení se bralo vážně i za hranicemi Sovětského svazu.33 V očích mnoha Evropanů i Američanů byly tyto monstrprocesy regulérními soudními jednáními a doznání obžalovaných přineslo spolehlivé důkazy o jejich provinění. Někteří prosovětští pozorovatelé v tom spatřovali pozitivní vývoj: například britská socialistka Beatrice Webbová byla potěšena, že Stalin „ořezal odumřelé větve“. Jiní sympatizanti nepochybně potlačili své pochybnosti v duchu logiky, že SSSR je nepřítelem nacistického Německa, a tudíž představuje naději civilizace. Roku 1936 bylo už evropské veřejné mínění natolik polarizované, že bylo vskutku obtížné kritizovat sovětský režim, aby to nevypadalo, že tím kritik současně schvaluje fašismus a Hitlera. Tuto bipolární logiku nacionální socialismus samozřejmě sdílel s Lidovou frontou: Hitler své nepřátele označoval za „marxisty“, zatímco Stalin za „fašisty“.34 Shodovali se v tom, že není nic mezi tím. Ježov stanul v čele NKVD právě v době, kdy se Stalin rozhodl intervenovat ve Španělsku: monstrprocesy a Lidová fronta byly podle jeho názoru pouze dvěma stranami jedné mince. Lidová fronta mu umožňovala definovat přátele a nepřátele, pochopitelně podle proměnlivé linie Moskvy. Tak jako každá spolupráce s nekomunistickými politickými uskupeními vyžadovalo však toto rozhodnutí ostražitou bdělost doma i v zahraničí. Španělská občanská válka byla pro Stalina bitvou s tamním ozbrojeným fašismem i jeho zahraničními stoupenci a současně bojem s levicovou vnitřní opozicí. Byl přesvědčen, že španělská vláda je slabá, neboť nedokáže vypátrat a pozabíjet dost špionů a zrádců. Sovětský svaz tak vystupoval ve dvojí podobě: jako stát a jako vize, jakožto domácí politický režim a jakožto internacionalisticky založená ideologie. Jeho zahraniční politika se pokaždé promítala do politiky vnitřní a naopak. V tom spočívala jeho síla – a zároveň slabost.35

Jak postřehl Orwell, veřejně líčený sovětský příběh o střetu s evropským fašismem se časově kryl s krvavými čistkami mezi dřívějšími či budoucími domácími protivníky. Sovětské mise v Madridu a Barceloně byly zřízeny právě ve chvíli, kdy začaly monstrprocesy. Střet s fašismem ve Španělsku ospravedlnil obezřetnost v rámci Sovětského svazu a čistky prováděné v Sovětském svazu ospravedlňovaly obezřetnost ve Španělsku. Španělská občanská válka ukázala, že Stalin je bez ohledu na pluralistickou rétoriku Lidové fronty odhodlán zlikvidovat opozici vůči té podobě socialismu, kterou sám ztělesňuje. Orwell sledoval, jak komunisté v květnu 1937 provokují střety v Barceloně a jak později španělská vláda zavázaná Moskvě zakazuje trockistickou stranu. O srážkách v Barceloně napsal: „Tyto odpuzující pranice ve vzdáleném městě byly mnohem důležitější, než by se na první pohled zdálo.“ Vystihl to dokonale. Zato Stalin se domníval, že Barcelona odhalila fašistickou pátou kolonu. Událost odkrývá základní stalinistickou logiku, nezohledňující geografii ani místní politickou realitu, a je popsána v pozoruhodné kapitole knihy Hold Katalánsku – ve válečných pamětech, které aspoň některé západní levičáky a demokraty poučily, že fašismus není jejich jediným nepřítelem.36 Doznání učiněná při sovětských monstrprocesech zdánlivě poskytla důkazy o organizovaných spiknutích, jimž Ježov přezdíval „centra“ a jež měla být údajně podporována západními zpravodajskými službami. Koncem června 1937 velitel NKVD v Moskvě informoval ústřední výbor strany o závěrech, které ze situace vyvodil. Oznámil stranické elitě, že existuje špička celého spiknutí, „centrum center“, zahrnující veškeré politické protivníky, ozbrojené síly, a dokonce i příslušníky NKVD. Jeho cílem není nic menšího než zničení Sovětského svazu a obnova kapitalistických pořádků na jeho území. Agenti „centra center“ se nezastaví před ničím, ani před kastrací vyznamenaných beranů – na tento sabotážní akt Ježov zvlášť poukazoval. To vše ospravedlňuje čistky ve straně, v armádě i v řadách NKVD. Ještě týž měsíc začal monstrproces s osmi nejvyššími veliteli ozbrojených sil a v červenci byla popravena zhruba polovina generality Rudé armády. Ze 139 členů ústředního výboru, kteří se zúčastnili stranického sjezdu v roce 1934 („Sjezdu vítězů“), bylo 98 zastřeleno. Celkem vedly čistky v ozbrojených silách, ve státních institucích a v komunistické straně k přibližně padesáti tisícům poprav.37

*** I Hitler v letech 1934–1937 používal násilí, aby ovládl mocenské instituce – stranu, policii a armádu. Stejně jako Stalin se ohlédl za svou cestou k moci a poslal na smrt pár lidí, kteří mu tehdy pomáhali. Třebaže rozsah vraždění v Německu byl mnohem menší, Hitlerovy čistky daly jasně znát, že fungování právního státu v Německu závisí na rozmarech vůdce. Na rozdíl od Stalina, jenž musel NKVD nejprve podřídit své autoritě, zavelel Hitler k teroru, aby jeho prostřednictvím posílil autoritu své oblíbené paravojenské organizace SS a prosadil její nadřazenost nad ostatními útvary německé policie. V době, kdy Stalin prováděl čistku, aby zastrašil sovětské ozbrojené síly, se Hitler ve skutečnosti sbližoval s německými generály – pozabíjel nacisty, které nejvyšší velení německé armády považovalo za hrozbu. Nejvýznamnějším cílem Hitlerovy čistky byl Ernst Röhm, vůdce jednoho z nacistických paramilitárních útvarů – hnědokošiláčů SA. Bojůvky SA Hitlerovi pomohly prosadit vůdcovství ve straně, zastrašit protivníky (a voliče) a chopit se v roce 1933 moci. Pouliční rvačky SA ovšem už Hitlerovi v úřadu kancléře tolik neprospívaly. V letech 1933 a 1934 promlouval Röhm o potřebě druhé revoluce, kterou Hitler odmítal. Röhm navíc projevoval osobní ambice, jež neladily s Hitlerovými záměry na přebudování systému německých ozbrojených sil. Röhm představoval své SA jako sbor zosobňující ducha nacismu lépe než německá armáda, jíž chtěl posléze velet. Tři miliony jeho hnědokošiláčů SA početně značně převyšovaly oněch sto tisíc vojáků, které německým ozbrojeným silám povolovala Versailleská smlouva. Hitler však hodlal německé závazky vyplývající z této smlouvy porušit přebudováním armády, nikoli tím, že by ji nahradil paravojenskými útvary nebo ji s nimi spojil.38 Koncem června 1934 přikázal Hitler Röhma zavraždit – a spolu s ním i několik desítek jeho přívrženců, další své rivaly v řadách nacistického hnutí a též několik dalších politiků – a pověřil tím úkolem velitele SS Heinricha Himmlera, který zdůrazňoval rasovou čistotu, ideologické školení a loajalitu ke kancléři. Za takzvané „noci dlouhých nožů“ tedy využil Hitler jedné paramilitární instituce, aby si podrobil jinou. Schválil tím působení Himmlera a zbavil se Röhma i desítek dalších oponentů. Čtrnáctého července v Reichstagu oznámil, že bylo zabito čtyřiasedmdesát mužů, ačkoli ve skutečnosti bylo obětí nejméně

pětaosmdesát a někteří z nich zde dříve zasedali jako (nacističtí) poslanci. Přirozeně tvrdil, že Röhm a jeho klika plánovali svrhnout jeho legitimní vládu a museli být včas zneškodněni. Kromě vůdců SA zasáhla tato krvavá čistka konzervativce a bývalé šéfy kabinetu. Ze tří kancléřů, kteří tuto funkci zastávali před Hitlerem, byl jeden zavražděn, druhý uvězněn a třetí uprchl ze země.39 Za nástroj vraždění byly vybrány SS, a tak se Himmler dostal blíž k ohnisku moci. Jeho jednotky – nyní formálně oddělené od SA – se staly nejmocnější institucí v nacionálněsocialistické straně a měly po „noci dlouhých nožů“ za úkol vnutit nacistickou ideologii četným německým policejním silám. Himmler se snažil dosáhnout sloučení SS s těmito policejními složkami za pomoci personálních opatření a tento aparát pak centralizačními opatřeními zahrnout pod své osobní velení, takže byl v roce 1936 jmenován velitelem německé policie. Tím ho Hitler postavil do čela uniformované pořádkové policie, detektivů kriminální policie a operativců tajné státní policie (gestapa). Policie však představovala státní instituci (nebo se přesněji řečeno skládala z několika státních institucí), zatímco oddíly SS byly ozbrojenou složkou nacistické strany. Himmler proto v roce 1937 zřídil úřad vrchního velení SS a policie – regionální šéfy, kteří teoreticky veleli silám SS i policie, a tím hierarchii konečně sjednotil.40 Stejně důležité jako povýšení SS nad SA bylo i zlepšení vztahu mezi Hitlerem a německou generalitou. Popravou Röhma si Hitler získal vděk nejvyšších armádních kruhů. Do roku 1934 bylo vojsko jedinou státní institucí, kterou Hitler plně neovládal, ale jakmile ukázal, že hodlá armádu přebudovat, a nikoli ji podřídit SA, situace se od základu změnila. Když pak v srpnu téhož roku zemřel německý prezident a vrchní velitel armády Paul von Hindenburg, podpořila generalita Hitlerovo povýšení do čela státu. Hitler nikdy nestál o funkci „prezidenta“ – dával přednost titulu „Vůdce“. Od srpna 1934 tedy skládali němečtí vojáci přísahu bezpodmínečné věrnosti Hitlerovi a oslovovali ho „můj Vůdce“. Ještě téhož měsíce mu tituly „říšský vůdce a kancléř“ potvrdil celoněmecký plebiscit. V březnu 1935 Hitler veřejně odmítl německé závazky plynoucí z Versailleské smlouvy, zavedl všeobecnou brannou povinnost a začal znovu vyzbrojovat armádu.41 Podobně jako Stalin i on projevil mistrovské nadání při ovládání mocenských orgánů, stavěl se do role oběti spiknutí a posléze se zbavoval skutečných nebo smyšlených odpůrců. Zároveň tím však teprve

vytvářel nástroje organizovaného násilí, jež Stalin zdědil po Leninovi a bolševické revoluci. Příslušníci SS ani představitelé německé policie nikdy nebyli schopni rozpoutat v Německu teror v takovém rozsahu jako NKVD v Sovětském svazu. Zatímco „noc dlouhých nožů“ měla desítky obětí, sovětské čistky uplatněné ve straně, v ozbrojených silách a v rámci NKVD, při nichž přišly o život desetitisíce lidí, ji dalekosáhle převyšovaly. Počet těchto mrtvých daleko přesahoval počet Němců, které měl nacistický režim na svědomí za druhé světové války. Než mohla SS začít soupeřit s NKVD, potřebovala čas a praxi. Himmler své muže pokládal za „ideologické bojovníky“, nicméně poslání rasových dobyvatelů a vládců měli jeho podřízení plnit za zády skutečných vojáků: po roce 1939 za linií fronty v Polsku a po roce 1941 v Sovětském svazu.42 Logika Hitlerova vnitřního teroru odpovídala logice útočné války: boj vedený rozšířenými sbory wehrmachtu oddanými vůdci přecházel v pustošení rozpoutané příslušníky SS a policie. V tomto smyslu se Stalinovy obavy z války ukázaly jako naprosto odůvodněné. Němci však v budoucí válce nepočítali s pomocí sovětského obyvatelstva – v tomto směru se Stalinův scénář ohrožení země spojením zahraničních nepřátel s domácí opozicí zásadně mýlil. Proto byl ještě silnější teror, který Stalin rozpoutal proti sovětskému obyvatelstvu v letech 1937 a 1938, naprosto neplodný, ba vlastně kontraproduktivní. *** Sovětské čistky v armádě, ve straně a v NKVD byly předehrou ke Stalinovu Velkému teroru, jenž v letech 1937 a 1938 z třídních a národnostních důvodů připravil o život statisíce lidí. Z výslechů desítek tisíc zadržených se tehdy zrodilo mnoho „organizací“, „spiknutí“ a „skupin“ – síť, v níž mohlo uvíznout stále víc a víc sovětských občanů. Popravy komunistů nepochybně zvyšovaly obavy v řadách straníků, ale celkově byla strana ušetřena, pokud její členstvo v létě 1937 následovalo Stalinovo vedení a uvolilo se hledat nepřátele uvnitř sovětských mas. Čistky také prověřily loajalitu NKVD: vedení organizace prošlo na Stalinovo přání personální obměnou a její příslušníci museli přihlížet čistkám mezi kolegy. V létě 1937 se však měl zkoušený NKVD obrátit proti skupinám, které mnozí jeho důstojníci ochotně pokládali za

nepřátelské. Vedení Sovětského svazu celé měsíce připravovalo úder proti skupině, jíž se očividně obávalo: potření kulaků.43 Kulaci byli houževnatí rolníci, kterým se podařilo přečkat Stalinovu revoluci – kolektivizaci a hladomor, velmi často i pobyt v gulagu. Jako společenská třída tito úspěšní hospodáři ve skutečnosti nikdy neexistovali a daný pojem odrážel spíš sovětskou klasifikaci, která začala žít vlastním životem. Pokus o „likvidaci kulaků“ za první pětiletky si vyžádal životy nesmírného množství osob, ale místo aby tuto „třídu“ zlikvidoval, vytvořil ji – vytvořil skupinu lidí, kteří byli pranýřováni a pronásledováni, a přesto se jim podařilo přežít. Miliony těch, kdo byli v průběhu kolektivizace deportováni anebo uprchli, byly od té doby pokládány za kulaky – a někdy toto označení i samy uznávaly. Sovětští vůdci museli vzít na vědomí, že si revoluce sama vytváří protivníky. Na plénu ústředního výboru komunistické strany v únoru a březnu 1937 z toho několik řečníků vyvodilo logické závěry. „Cizí živly“ kazí čistý městský proletariát. Kulaci jsou „zavilými nepřáteli“ sovětského zřízení.44 Být kulakem však neznamenalo jen trpět, ale také překonávat ohromné vzdálenosti. Kolektivizace jich nahnala miliony do gulagu nebo do měst, což obnášelo cestu dlouhou stovky, ne-li tisíce kilometrů. V průběhu první pětiletky se přinejmenším tři miliony sovětských rolníků staly námezdnými dělníky. To koneckonců odpovídalo plánu, podle něhož se měl Sovětský svaz přeměnit z agrární země v průmyslovou. Na dvě stě tisíc lidí, kteří byli pranýřováni jako kulaci, nehodlalo čekat na popravu ani na deportaci a radši se rozjelo do měst. Asi čtyřem stům tisíc kulaků se podařilo uprchnout ze zvláštních sídlišť – někteří se uchýlili do měst, jiní na venkov. Desetitisíce dalších směly opustit tábory nebo zvláštní sídliště po vypršení trestu, a tak tresty pětiletých nucených prací v gulagu, vynesené v letech 1930, 1931 a 1932, znamenaly v letech 1935, 1936 a 1937 masové propouštění těch, jimž se v těchto podmínkách podařilo přežít.45 V optimistickém výhledu mělo přesazení a potrestání zbavit kulaka vlivu nežádoucího společenského původu a vyrobit z něj sovětského člověka. Ve druhé polovině třicátých let však už stalinismus přestal takový pokrok předpokládat. Burcující teď byla už sama sociální mobilita těchto osob, vyplývající z politiky industrializace. Kulaci nově vstupovali do kolchozů, kde mohli vést vzpoury, k jakým se uchylovali jiní rolníci v roce 1930. Vraceli se do společenského uspořádání, jež bylo

v mnoha ohledech tradiční. Ze sčítání lidu z roku 1937, jehož výsledky byly spoluobčanům utajeny, Stalin vyrozuměl, že většina dospělých nadále odmítá ateismus sovětského státu a věří v Boha. Náboženská víra dvacet let po bolševické revoluci byla překvapivá a možná i znepokojivá. Mohli by kulaci obnovit někdejší způsob soužití?46 Kulaci odsouzení v pozdějších letech nebo k delšímu trestu v gulagu byli ještě stále vězněni na Sibiři nebo v Kazachstánu, ve východní či ve střední Asii. Mohli by napomáhat japonské invazi? V červnu 1937 hlásil NKVD, že vysídlení kulaci na Sibiři utvořili „širokou základnu pro zorganizování vzpoury“. S podporou zahraniční velmoci a ve válečném stavu by dozajista bojovali proti sovětské vládě. Nadále tedy zůstávali vnitřními nepřáteli. Jedna vlna represí vytvořila základy pro další: vyhnaní kulaci neměli sovětský režim v lásce a místo jejich vyhnanství se nacházelo daleko od domova, avšak poblíž vnější hrozby, kterou představovalo výbojné japonské císařství.47 Hlášení z úřadoven NKVD na Dálném východě nastínila scénář spojenectví mezi vnitřními nepřáteli a cizí mocností. V dubnu 1937 propukly v čínské provincii Sin-ťiang bouře proti přítomnosti Sovětů. V japonském loutkovém státě Mandžukuo zase Japonci verbovali ruské emigranty, kteří navazovali kontakty s kulackými vyhnanci po celé Sibiři. Podle NKVD měl „Ruský vševojenský svaz“ podporovaný Japonci v úmyslu podnítit mezi kulaky vzpouru, a to v okamžiku, kdy Japonsko přistoupí k invazi. V červnu 1937 obdrželo tedy příslušné oddělení NKVD povolení k masovému zatýkání a popravám osob podezřelých ze spolupráce s „Ruským vševojenským svazem“. Cílem operace měli být vyhnanci z řad kulaků a někdejší carští důstojníci, kteří jim údajně veleli. Vyhnanců bylo přirozeně vypátráno mnohem víc než carských důstojníků – a tak začalo vybíjení kulaků přímo v sibiřském vyhnanství.48 Sovětští vůdci vždycky chápali ohrožení ze strany Japonska jako východní součást globálního kapitalistického obklíčení, jehož druhou část tvořilo Polsko a nacistické Německo. Přípravy na asijskou válku proti Japonsku byly zároveň přípravami na válku v Evropě. A protože právě tehdy se mnoho kulaků vracelo ze sovětské Asie domů do evropské části SSSR, nebylo nikterak obtížné představit si nepřátelské sítě roztažené od jednoho konce Sovětského svazu ke druhému. Třebaže k popravám rolníků začalo docházet na Sibiři, Stalin se zřejmě rozhodl

potrestat kulaky nejen ve vyhnanství na východě, ale i ve zbytku Sovětského svazu. V telegramu z 2. července 1937 nadepsaném „O protisovětských živlech“ udělil ve spolupráci s politbyrem příslušným úřadům obecné pokyny k masovým represím ve všech oblastech SSSR. Vedení státu dávalo kulakům za vinu nedávné vlny sabotáží a zločinnosti – tedy vše, co se v Sovětském svazu nedařilo. Politbyro nařídilo místním oddělením NKVD zaregistrovat všechny kulaky, kteří pobývali na jejich území, a doporučit kvóty následných poprav a deportací. Většina místních příslušníků NKVD žádala, aby směli na seznam doplnit různé další „protisovětské živly“. Jedenáctého července už mělo politbyro k dispozici první předběžný soupis lidí, kteří měli být potrestáni. Ze Stalinovy iniciativy byly původní počty zaokrouhleny směrem nahoru a doplněny o „další tisíc“. To operaci ještě umocnilo, jelikož státní policie obdržela jasný signál, že se od ní žádá víc než prosté odsouzení osob, na které už vede svazek. Aby příslušníci NKVD v ovzduší ohrožení a čistek prokázali svou přičinlivost, museli nacházet stále další oběti.49 Stalin s Ježovem požadovali „přímou fyzickou likvidaci kontrarevoluce jako takové“, což znamenalo zlikvidovat nepřátele „jednou provždy“. Upravené kvóty byly z Moskvy zaslány do regionů jako součást rozkazu 00447 „O represivních operacích proti bývalým kulakům, zločincům a dalším protisovětským živlům“ ze dne 31. července 1937. V dokumentu Stalin a Ježov předpokládali popravu 79 950 sovětských občanů zastřelením a odsouzení 193 000 dalších na osm až deset let do gulagu. Politbyro ani centrála NKVD v Moskvě nijak neurčily oněch výsledných 272 950 lidí, kteří se měli stát konkrétními oběťmi represe. Kteří sovětští občané naplní tyto kvóty, se nevědělo – o tom měly rozhodnout místní pobočky NKVD.50 Kvóty popravených a uvězněných se oficiálně nazývaly „limity“, přestože všichni zúčastnění věděli, že mají být překračovány. Místní příslušníci NKVD museli vysvětlovat, proč nemohou „limit“ splnit, a byli pobízeni, aby ho překročili. Žádný si nepřál, aby to vypadalo, že mu při konfrontaci s „kontrarevolucí“ chybí elán, zvlášť když Ježovova linie přikazovala „raději zajít dál než nedostatečně daleko“. Při zásahu proti kulakům tedy nebylo zastřeleno 79 950 lidí, nýbrž pětkrát tolik. Do konce roku 1938 příslušníci NKVD popravili při plnění rozkazu 00447 podle dostupných údajů 386 798 sovětských občanů.51

Rozkaz 00447 měla plnit tatáž instituce, která na sovětský venkov zaváděla teror počátkem třicátých let: tříčlenné komise neboli „trojky“. Ty se skládaly z oblastního náčelníka NKVD, příslušného předsedy stranického výboru a příslušného prokurátora a nesly odpovědnost za proměnu kvót v popravy, přerod čísel v těla. Celková kvóta pro Sovětský svaz byla rozdělena do čtyřiašedesáti oblastí, z nichž každá disponovala vlastní „trojkou“. V praxi tyto „trojky“ ovládali náčelníci NKVD, obvykle předsedající jejich zasedáním. Prokurátoři měli nařízeno upustit od procesních zvyklostí. Straničtí šéfové měli na starosti jiné záležitosti, nebyli to odborníci na bezpečnostní problematiku, a navíc je opanoval strach, že by se mohli sami stát terčem. Náčelníci NKVD tak byli ve svém živlu.52 Plnění rozkazu 00447 začínalo v kartotékách. NKVD už nějaké materiály na kulaky vedl, protože to byla kategorie vytvořená státem. Zločinci, druhá skupina uvedená v rozkaze, byli podle definice lidé, kteří už měli za sebou střet se soudní mocí. A „další protisovětské živly“ zmíněné v rozkaze byli v praxi prostě lidé, na něž vedlo místní oddělení NKVD svazek. Každá ze čtyřiašedesáti oblastí byla rozdělena do „operačních sektorů“, v nichž za policejní asistence vyšetřovali příslušníci místního NKVD. Úkolem „operačních skupin“ bylo sestavit seznam osob, které budou podrobeny výslechu. Dotyční pak byli zatčeni, donuceni k přiznání a ponoukáni, aby do případu zapletli ještě další spiklence.53 Doznání viny se vynucovalo mučením. NKVD a další policejní orgány používaly metodu „běžícího pásu“, což znamenalo nepřetržitý výslech ve dne v noci. Tu doplňovalo „stání“, při němž museli podezřelí stát v pozoru u stěny – čekalo je bití, pokud se jí dotkli nebo usnuli. Příslušníci, které tlačil čas i kvóta, častokrát vězně prostě mlátili, dokud se nepřiznali. Stalin tuto metodu výslechu povolil 21. července 1937. V sovětském Bělorusku cpali vyšetřovatelé vězňům hlavu do latríny a pak je tloukli, když se pokoušeli vstát. Někteří vyšetřovatelé s sebou nosili návrh doznání a jednoduše do něj doplňovali osobní údaje zatčeného a pozměňovali pouze pár drobností. Jiní vězně zkrátka přiměli podepsat papíry bianko a pak je ve volné chvíli vyplnili. Tímto způsobem sovětské orgány „demaskovaly nepřátele“ a zachycovaly jejich „myšlenky“ v soudních spisech.54 Kvóty sice přicházely z centra, ale zabíjelo se na místní úrovni. „Trojky“ plnící rozkaz 00447 měly za úkol vězně odsoudit – žádné

schválení rozsudku z Moskvy nebylo zapotřebí a žádné odvolání se nepřipouštělo. Večer se členové „trojky“ scházeli s vyšetřujícími důstojníky. Vyslechli velice stručné hlášení o každém případu a doporučení rozsudku: buď smrt, nebo gulag (jen hrstce zatčených se podařilo uniknout odsouzení). „Trojky“ pak skoro vždy doporučení vyhověly. Zabývaly se stovkami případů tempem asi šedesát obžalovaných za hodinu: o životě a smrti konkrétního člověka se tedy rozhodovalo přibližně minutu. Například leningradská „trojka“ za jedinou noc odsoudila k smrti 568 vězňů z tábora na Soloveckých ostrovech.55 Stejně jako všude jinde vládl teror i v gulagu. Možná je obtížné pochopit, čím mohli vězňové koncentračního tábora ohrožovat sovětský stát, jenže stejně jako všechny oblasti SSSR měla i síť gulagu stanovenu kvótu smrti, jež musela být splněna, nebo ještě lépe překročena. Vycházelo se z názoru, že mohou--li být nebezpeční lidé označeni za kulaky, mohou být nebezpeční i lidé, kteří už byli jako kulaci odsouzeni. Původně obsahovala kvóta pro gulag deset tisíc popravených, ale nakonec bylo zastřeleno celkem 30 178 vězňů. Jedna z nejzuřivějších čistek proběhla v Omsku, městě na jihozápadní Sibiři, v jehož okolí pobývala řada zvláštních osídlenců deportovaných do těchto míst v průběhu kolektivizace. Tamní náčelník NKVD požádal o dodatečnou kvótu osmi tisíc popravených už 1. srpna 1937, tedy ještě dřív, než vešel v platnost rozkaz 00447. Jeho podřízení tu jedné noci odsoudili 1 301 osob.56 Operace proti kulakům se prováděla v utajení. O rozsudcích se neměl nikdo dozvědět, ani odsouzení. Ti byli prostě nejprve uvězněni a pak odvezeni buď do nákladního vagonu, nebo na popraviště. Zabíjelo se zásadně v noci a v ústraní. Popravy se odbývaly ve zvukotěsných místnostech v podzemí, ve velkých objektech, jako byly například garáže, kde hluk přehlušil střelbu, případně daleko od lidských obydlí někde v lesích. Popravčími byli vždy příslušníci NKVD a popravčím nástrojem obvykle pistole nagan. Dva muži drželi vězně v podpaždí a kat mu zezadu vpálil jednu kulku do spodní části lebky, a poté často i „kontrolní výstřel“ do spánku. „Po popravě,“ stálo v instrukcích, „mají být těla uložena do předem vykopané jámy, pečlivě zahrabána a jáma zakamuflována.“ Když roku 1937 zavládla zima a půda zamrzla, hloubily se tyto jámy za pomoci výbušnin. Všichni, kdo se poprav

účastnili, byli vázáni mlčenlivostí. V letech 1937 a 1938 takto zastřelilo pouhých dvanáct příslušníků NKVD v Butovu u Moskvy 20 761 osob.57 Zásah proti kulakům byl se střelbou provázán od začátku do konce: Ježov Stalinovi s očividnou hrdostí ohlásil, že do 7. září 1937 bylo zastřeleno 35 454 lidí. V roce 1937 však počet osob odsouzených na nucené práce do gulagu převyšoval počet popravených. Postupem času se tedy častěji střílelo než deportovalo a nakonec se počet mrtvých v protikulacké operaci zhruba vyrovnal počtu deportovaných do gulagu (378 326 oproti 389 070). Obecně měl přesun od vyhnanství k popravám praktické opodstatnění: zabít člověka bylo jednodušší než ho deportovat, a tábory se navíc rychle plnily vězni, pro které v nich nebylo využití. Jedno vyšetřování v Leningradě skončilo zastřelením (tedy nikoli deportací) pětatřiceti hluchoněmých. Náčelník NKVD Izrael Leplevskij na sovětské Ukrajině nařídil svým podřízeným, aby starce rovnou stříleli a o gulagu ani neuvažovali. V těchto případech byli sovětští občané zabíjeni prostě za to, kým jsou.58 Důležitým centrem tohoto vraždění byla sovětská Ukrajina, kde se za kolektivizace šířil „odpor kulaků“. Leplevskij rozšířil rámec rozkazu 00447 na údajné ukrajinské nacionalisty, na něž se od hladomoru nahlíželo jako na hrozbu pro územní celistvost Sovětského svazu. Kvůli obvinění z nacionalismu bylo na sovětské Ukrajině uvězněno nejméně 40 530 osob, zčásti proto, že v roce 1933 údajně žádaly Německo o potravinovou pomoc. Když byla v prosinci 1937 splněna (už předtím dvakrát zvýšená) kvóta pro Ukrajinu, požádal Leplevskij o další. V únoru 1938 Ježov zvýšil kvótu poprav pro tuto svazovou republiku o dalších 23 650 osob. Celkem v letech 1937 a 1938 tu příslušníci NKVD při potírání kulaků připravili o život 70 868 lidí. Podíl poprav vůči ostatním typům rozsudků vzrostl zejména v roce 1938. Od ledna do srpna zde bylo zastřeleno na 35 563 osob, zatímco do táborů bylo posláno pouhých 830. Například „trojka“ v oblasti Stalino se od července do září sešla sedmkrát a odsoudila k smrti všech 1 102 obžalovaných. Podobně „trojka“ ve Vorošilovgradě odsoudila k smrti všech 1 226 osob, jejichž případy se zabývala v září 1938.59 Tato obrovská čísla shrnují pravidelné hromadné popravy konané nad ohromnými a četnými jámami smrti. V průmyslových městech sovětské Ukrajiny byli dělníci se skutečným či domnělým kulackým původem odsuzováni obvykle za nějakou sabotáž a zpravidla se dočkali popravy

ještě téhož dne. Ve Vinnici byli odsouzenci na smrt spoutáni, dostali roubík a odvezli je do myčky aut. Tam už čekal nákladní vůz s nastartovaným motorem, který přehlušil zvuk výstřelů. Těla pak příslušníci NKVD naložili na korbu a odvezli je někam do městského parku, do zahrady nebo na hřbitov. Při plnění rozkazu vykopali příslušníci NKVD ve Vinnici a v okolí přinejmenším sedmaosmdesát hromadných hrobů.60 Podobně jako monstrprocesy poskytla i protikulacká operace Stalinovi možnost vrátit se v myšlenkách na přelom dvacátých a třicátých let, tedy do období, kdy byl skutečně politicky zranitelný – tentokrát však s předvídatelným výsledkem. Někdejší političtí oponenti z dob diskuse o kolektivizaci byli fyzicky zlikvidováni. Stejný osud postihl kulaky, symbolizující vzmach hromadného odporu v čase kolektivizace. Tak jako vyvraždění stranické elity posílilo Stalinovu pozici Leninova nástupce, potvrdilo povraždění kulaků jeho výklad leninské politiky. Vedla-li totiž kolektivizace k masovému hladovění, byla to vina hladovějících a agentů zahraničních rozvědek, kteří všechno narafičili. Vyvolala-li kolektivizace mezi lidem pocity křivdy a hněvu, byla to opět chyba těch, kdo trpěli, a pochopitelně i jejich údajných zahraničních patronů. Právě proto, že Stalinova politika byla ve svých dopadech tak katastrofální, vyžadovala její obhajoba překroucenou logiku a hromadné zabíjení. A jakmile byla tato opatření jednou přijata, dala se vykládat jako verdikt dějin.61 Jenže jakkoli Stalin interpretoval tuto politiku jako nevyhnutelnost, vzdával se přitom marxismu (aniž to vůbec připustil), který vůdcům umožňoval diskutovat a předstírat znalost budoucnosti. Třebaže se marxismus zabýval dějinami, jeho přirozenou doménou byla ekonomika a předmětem jeho studia společenské třídy. Ani v nejostřejších Leninových interpretacích se však lidé nestavěli proti revoluci kvůli svému třídnímu původu. S nástupem stalinismu se nicméně něco změnilo: do marxistického slovníku pronikly požadavky zajistit bezpečnost státu a nevratně ho přetvořily. Lidé obvinění v monstrprocesech údajně zaprodali Sovětský svaz cizím mocnostem. Podle obžaloby vedli třídní boj jen v nepřímém a oslabeném smyslu: údajně napomáhali státům reprezentovaným imperialisty, kteří obklíčili vlast socialismu.

Přestože zásah proti kulakům je už od pohledu typickým příkladem třídního teroru, někdy směřoval – tak jako na sovětské Ukrajině – proti „nacionalistům“. I v tomto ohledu stalinismus zaváděl něco nového. V Leninově podání marxismu národy sovětský model vítaly, poněvadž jejich společenský vzestup závisel na budování sovětského státu. Rolnická otázka se tedy původně k národnostní otázce vztahovala pozitivně: lidé přecházející z řad rolnictva do řad dělnické třídy, mezi úředníky či živnostníky měli nabýt národního povědomí jako loajální sovětští občané. Nyní, za Stalina, byla však rolnická otázka spojována s národnostní v negativním smyslu. Skutečnost, že ukrajinští rolníci dospěli k ukrajinskému národnímu cítění, obnášela pro stát velké riziko. A jiné, méně početné národnostní menšiny byly ještě nevyzpytatelnější. Většinu obětí rozkazu 00447 na Ukrajině sice představovali Ukrajinci, ale mezi pronásledovanými se vyskytovalo nepoměrně mnoho Poláků. Příslušníci NVKD v myšlenkovém zkratu prohlašovali: „Jednou Polák, vždycky kulak.“62 *** Nacistický teror v letech 1936–1938 postupoval dosti podobně – místo aby trestal jednotlivce za to, co spáchali, trestal příslušníky politicky definovaných společenských skupin za to, že k nim patří. Pro nacisty byli nejnebezpečnějším živlem „asociálové“ – skupiny obyvatelstva, o nichž se (a někdy oprávněně) soudilo, že vzdorují nacistickému světonázoru. Šlo o homosexuály, tuláky, osoby pokládané za alkoholiky, osoby závislé na drogách nebo notorické lenochy odmítající pracovat. Patřili k nim i svědkové Jehovovi, odmítající východiska nacistické ideologie důrazněji a viditelněji než valná většina německých křesťanů. Nacistické vedení na takové lidi pohlíželo jako na rasové Němce, kteří jsou zkažení a musejí být převychováni separací a udělením trestu. Podobně jako sovětský NKVD pořádala i německá policie v letech 1937 a 1938 nájezdy na konkrétní čtvrti a snažila se naplnit kvóty týkající se vymezených skupin obyvatelstva. Také tyto kvóty se nejednou překračovaly v touze prokázat loajalitu a zapůsobit na nadřízené. Výsledek zatýkání byl však jiný: skoro pokaždé následovalo vězení, jen zřídkakdy poprava.63 Nacistické pronásledování uvedených nežádoucích skupin obyvatelstva si vyžádalo vznik sítě německých koncentračních táborů.

K táborům v Dachau a Lichtenbergu, jež byly zřízeny už v roce 1933, přibyly Sachsenhausen (1936), Buchenwald (1937) a Flossenberg (1938). Ve srovnání se sítí gulagu představuje tato pětice poměrně umírněný počet. Zatímco koncem roku 1938 dřelo v sovětských koncentračních táborech a ve zvláštních sídlištích na milion občanů SSSR, bylo v německých koncentračních táborech internováno něco kolem dvaceti tisíc německých občanů. Vezmeme-li v úvahu rozdíl v počtu obyvatel obou zemí, byla tou dobou sovětská síť koncentračních táborů asi pětadvacetkrát rozsáhlejší než německá.64 Sovětský teror byl tehdy nejen podstatně většího rozsahu, ale měl i nesrovnatelně tragičtější dopad. Nic z toho, co se v Hitlerově Německu dělo, ani vzdáleně nepřipomínalo popravy téměř čtyř set tisíc lidí v průběhu osmnácti měsíců, jak velel Stalinův rozkaz 00447. V letech 1937 a 1938 bylo v nacistickém Německu odsouzeno k trestu smrti 267 osob, kdežto jen v rámci operace proti kulakům bylo v Sovětském svazu odsouzeno k smrti 378 326 osob. Zohledníme-li znovu rozdíl v počtu obyvatel, pak pravděpodobnost, že sovětskému občanovi hrozí v protikulacké operaci poprava, byla sedmsetkrát větší než pravděpodobnost, že za nějaký přečin stihne trest smrti obyvatele nacistického Německa.65 Po čistkách ve vedení země a po zajištění dominance v klíčových mocenských strukturách se Stalin i Hitler v letech 1937 a 1938 pustili do čistek společnosti. Akce proti kulakům tedy nepředstavovala završení Velkého teroru. Dala se považovat – anebo aspoň vykládat – jako válka tříd. Přestože Sovětský svaz likvidoval především třídní nepřátele, docházelo tu také k čistkám etnickým. Na sklonku třicátých let Hitlerův nacionálněsocialistický režim neblaze proslul rasismem a antisemitismem, avšak byl to Sovětský svaz, kdo začal s vybíjením vnitřních nepřátel podle národnostního hlediska. 1 Citace: Colley, More Than a Grain, 212, 216. 2 Jonese cituje Colley, More Than a Grain, 218. 3 Citace: Evans, Coming, 330. 4 O německých voličích blíže King, „Ordinary“, 987–988 a passim. O Dachau viz Goeschel, Concentration Camps, 14. K citaci a analýze Himmlera viz Eiber, „Gewalt in KZ Dachau“, 172. 5 Evans, Power, 23.

6 Citace: Deutschösterreichische Tageszeitung, 3. března 1933. 7 O „třídě proti třídě“ viz Brown, Vzestup a pád, 113–116. O volebním chování blíže King, „Ordinary“, 987–988. Obecněji viz též Bayerlein, „Abschied“. 8 Longerich, Politik der Vernichtung, 26–32, citace na s. 38; Tooze, Wages of Destruction, 73. 9 O 37 000 emigrantech z řad německých Židů se zmiňuje Evans, Power, 15. Viz také Longerich, Politik der Vernichtung, 126. 10 Longerich, Politik der Vernichtung, 35. 11 Goeschel, Concentration Camps, 7. 12 Obecně viz Krüger, Die Außenpolitik; Turner, Stresemann; Snyder, Sketches. 13 Roos, Polen, 130–154; Ken, Collective Security, 94, 157; Kornat, Polityka, 32–33; Rossino, Hitler, 2. 14 Citace: Davies, Kaganovich Correspondence, 33. 15 Nejjistějším průvodcem je v tomto ohledu Kołakowski v Main Currents. Nejslavnější anekdotickou definici dialektiky poskytl v Buchenwaldu jistý komunistický veterán mladému Jorgemu Semprúnovi: „Je to umění a způsob, jak dopadnout pokaždé na nohy, starouši!“ 16 Graziosi, „New Interpretation“. 17 Obecně viz Haslam, Collective Security; Furet, Passé; a Brown, Vzestup a pád. 18 Uvedené počty budou vysvětleny v této a následující kapitole. 19 K dialektice viz Burrin, Fascisme, nazisme, autoritarisme, 202, 209. Obecně viz též Weber, Hollow Years. O Blumovi viz Judt, Burden of Responsibility. 20 Haslam, Collective Security, 120–121. O sovětském tisku viz Schlögel, Terror, 136–137. Obecně viz také Beevor, Battle for Spain. V základní interpretaci jsem se přidržoval Fureta, Passé. 21 Orwell, Hold, 48–63. Citace: Schlögel, Terror, 148. Viz též Brown, Vzestup a pád, 119. 22 O smlouvě z 11. května 1937 blíže Kuromiya, „Anti-Russian“, 1427. 23 Citace: Kuromiya, „Notatka“, 133 a také 119. 24 Levine, In Search of Sugihara, 13–89; Kuromiya, Między Warszawą a Tokio, 160–175; Colley, Incident.

25 Haslam analyzuje Čínu v rámci Lidové fronty, blíže East, 64–70. O Sin-ťiangu viz Millward, Eurasian Crossroads, 206–207. O „Dlouhém pochodu“ viz Brown, Vzestup a pád, 131. 26 Viz Kuromiya, Stalin, 136. 27 Citace: McLoughlin, „Mass Operation“, 121. 28 Khlevniuk, „Objectives“; Kuromiya, Stalin, 118–119. 29 Citace: Kuromiya, Stalin, 134, viz též 101. 30 K historii „trojek“ podrobněji Wheatcroft, „Mass Killing“, 126– 139. Všeobecné uvedení do problematiky sovětské státní policie zprostředkují Andrew, KGB, a Dziak, Čekisty. 31 Getty, Yezhov, 140; Kuromiya, Stalin, 116. 32 O Ježovových spolupracovnících a jejich metodách blíže Wheatcroft, „Agency“, 38–40. O Stalinově starosti o Ježovovo zdraví viz Getty, Yezhov, 216. 33 Citace: Haslam, Collective Security, 129. O Bucharinově hrozbě viz Kuromiya, Stalin, 83. 34 Citace: Brown, Vzestup a pád, 158. Existovaly pochopitelně výjimky jako Antoni Słonimski; viz Shore, Caviar and Ashes, 150. O fašismu a antifašismu pojednává Furet, Passé. 35 Werth, Terreur, 282. Viz též Kuromiya, Stalin, 121. Téma síly a slabosti rozvinul Furet, Passé. 36 Orwell, Hold, 122–127, citace je na s. 127. Viz též Furet, Passé, 296, 301, 306; a Haslam, Collective Security, 133. 37 Počet 56 209 popravených představuje číslo, jež zbude po odečtení obětí akcí proti národnostním menšinám (viz příští kapitolu) a po odečtení obětí zásahu proti kulakům z celkových 681 692 poprav vykonaných za Velkého teroru v letech 1937 až 1938. Uvádím zde údaj lehce se lišící od součtu obětí kulacké operace, blíže viz Jansen, Executioner, 75. O generálech Rudé armády viz Wieczorkiewicz, Łańcuch, 296. Jde o základní práci pojednávající o čistkách v armádě. 38 Evans, Power, 21–22. 39 Ibid., 34, 39; Shore, Information, 31, 37. 40 O nástupu Himmlera blíže Longerich, Himmler. O policejních strukturách viz Westermann, „Ideological Soldiers“, 45. Situaci jsem značně zjednodušil tím, že nepřihlížím k federální struktuře německého státu – i v ní Himmler spatřoval problém, který je třeba

překonat. Zmíněným policejním strukturám se dále věnují 5., 6. a 7. kapitola. 41 Evans, Power, 627; Lee, Dictatorships, 172. 42 O těchto masových vraždách vykonávaných příslušníky německé policie pojednávají 6. a 7. kapitola. 43 Srov. Wheatcroft, „Mass Killing“, 139. 44 Citace: Baberowski, Feind, 758–759. 45 Werth, Terreur, 280; Viola, Forgotten Gulag, 195. 46 O nezdolnosti víry viz McLoughlin, „Mass Operations“, 124; a Binner, „S etoj publikoj“, 181–183. 47 Shearer, „Social Disorder“, 527–531; citace je na s. 531. 48 O sibiřském teroru viz Ablažej, „Die ROVS-Operation“, 287– 298; Baberowski, Terror, 189–90; Kuromiya, „Accounting“, 93. 49 Binner, „Massenmord“, 561–562; Werth, Terreur, 283. O „dalším tisíci“ blíže Jansen, Executioner, 82, 87. 50 K rozhodnutí „jednou provždy“ viz Binner, „Massenmord“, 565, 567. K uvedeným počtům viz Nikolskij, „Represyvna“, 93. 51 Vashlin, Terror, 38. O výroku „raději zajít dál…“ viz Baberowski, Terror, 192. 52 Binner, „Massenmord“, 565–568. 53 Ibid., 567. 54 Ibid., 568. O incidentu s latrínou viz Michniuk, „Przeciwko Polakom“, 118. Viz též Weissberg, Wielka czystka, 293. O bianko podpisu viz McLoughlin, „Mass Operations“, 127. 55 Binner, „Massenmord“, 571–577. Některé Stalinovy rozkazy byly místně velmi přesně zaměřené – příklady podává Kuzňacov, Kanvejer, 72–73. Asi 1 825 vězňů ze Solovek bylo nakonec zastřeleno. 56 O Omsku viz Binner, „Massenmord“, 657–680. O odsouzení 1 301 osob za jedinou noc viz McLoughlin, „Mass Operations“, 129. Viz též Khlevniuk, Gulag, 150. 57 K citaci a podrobnostem popravy viz McLoughlin, „Mass Operations“, 130, 131; a Schlögel, Terror, 602, 618. O výbušninách viz Gregory, Terror, 71. 58 O zastřelení 33 454 lidí blíže Junge, Vertikal, 201. Zbývající počty viz Binner, „S etoj publikoj“, 207. O táborech viz Werth, Terreur, 285; a Khlevniuk, Gulag, 332, o starších se zmiňuje Nikolskyj, „Represyvna“, 99. K zastřelení „pětatřiceti

hluchoněmých“ viz Schlögel, Terror, 624; McLoughlin, „Mass Operations“, 136; a Binner, „Massenmord“, 590. 59 O událostech z prosince a února blíže Nikolskyj, „Kulakenoperation“, 623; a ibid., „Represyvna“, 100. K Leplevského výkladu rozkazu č. 00447 viz Šapoval, „Behandlung“, 339, 341. O uvěznění 40 530 osob viz Nikolskyj „Represyvna“, 153. O 23 650 lidech přičleněných k popravčí kvótě viz Šapoval, „Behandlung“, 343. O údajích 70 868, 35 563 a 830 blíže Junge, Vertikal, 553; o počtech 1 102 a 1 226 blíže Nikolskyj, „Kulakenoperation“, 634–635. 60 Stroński, Represje, 243. O diskusi blíže Weiner, Making Sense. 61 Tyto úvahy obecně rozvíjí Pasternak v románu Doktor Živago. 62 Gurjanov, „Obzor“, 202. 63 Goeschel, Concentration Camps, 26–27. Asi 5–15 tisíc osob bylo v koncentračních táborech internováno kvůli homosexualitě a asi polovina tohoto počtu do konce války zemřela; viz Evans, Third Reich at War, 535. 64 Goeschel, Concentration Camps, 4, 20, 21, 27; Evans, Power, 87. Argument o proměnlivosti národnostní politiky v SSSR a nacistickém Německu působivě formuluje Martin, Affirmative Action Empire. 65 O 267 rozsudcích v nacistickém Německu blíže Evans, Power, 67–70.

kapitola třetí NÁRODNOSTNÍ TEROR Příslušníky národnostních menšin je nutné „srazit na kolena a zastřelit jako vzteklé psy“. To nejsou slova důstojníka SS, nýbrž předáka komunistické strany obhajujícího potírání údajných nacionalistů v rámci Stalinova Velkého teroru. V letech 1937 a 1938 bylo čistě na základě etnické příslušnosti zastřeleno asi čtvrt milionu sovětských občanů. Pětiletky měly v SSSR přispět k rozkvětu národních kultur a socialismu, ve skutečnosti však v zemi ve třicátých letech probíhal nesmírný národnostní útlak. Přestože Lidová fronta předváděla Sovětský svaz jako vlast tolerance, nařídil Stalin masové vraždění příslušníků několika sovětských národů. Nejpronásledovanější evropskou národnostní menšinou nebylo ve druhé polovině třicátých let asi čtyři sta tisíc německých Židů (jejichž počet klesal v důsledku emigrace), ale přibližně šest set tisíc sovětských Poláků (jejichž počet klesal v důsledku poprav).1 Stalin byl průkopníkem masového vraždění uplatňovaného podle národnostního klíče a Poláci v řadách sovětských národů na to doplatili nejvíc. Polská národnostní menšina byla podobně jako kulaci obviněna z neúspěchu kolektivizace. Smyšlené zdůvodnění přišlo na svět za časů hladomoru v roce 1933 a uplatňovalo se během Velkého teroru v letech 1937 a 1938. Roku 1933 vysvětloval náčelník NKVD na Ukrajině Vsevolod Balickij masové hladovění jako provokaci špionážních piklů přezdívaných „Polská vojenská organizace“. Podle Balického tato „Polská vojenská organizace“ infiltrovala ukrajinskou větev komunistické strany a opírala se o ukrajinské a polské nacionalisty, kteří sabotovali sklizeň a pak zneužívali vyhladovělá těla ukrajinských rolníků k protisovětské propagandě. Inspirovala prý rovněž nacionalistickou „Ukrajinskou vojenskou organizaci“ – její dvojnici provádějící tutéž záškodnickou činnost a nesoucí za hladomor tutéž zodpovědnost.2 Tento výmysl se inspiroval dějinami. Ve třicátých letech žádná Polská vojenská organizace neexistovala – ani na sovětské Ukrajině, ani nikde jinde. Existovala však za polsko-bolševické války v letech 1919–1920, kdy ji polská armáda využívala jako rozvědku. Tehdy ji přemohla Čeka, a tak byla v roce 1921 rozpuštěna. Balickij tu historii znal, poněvadž se

tehdy podílel na jejím odhalení a zlikvidování. Ve třicátých letech však polští vyzvědači na sovětské Ukrajině nepůsobili: neměli na to kapacitu už ani v letech 1930 a 1931, kdy byl SSSR nejzranitelnější a kdy cizí agenti ještě mohli proudit přes hranice. Po podpisu sovětsko-polské dohody o neútočení ostatně ani neměli Poláci v úmyslu zasahovat. Po hladomoru obecně přišli o veškeré zbytky důvěry, že dokážou sovětskému režimu porozumět, natožpak přispět k jeho pádu. V reakci na hladovění byli polští špioni otřeseni a nedokázali nijak zareagovat. A právě proto, že v roce 1933 žádná polská hrozba neexistovala, mohl Balickij po libosti manipulovat s tradicemi polské špionáže a projevit postup typický pro stalinismus: vždycky bylo snazší vysvětlit údajné akce jako dílo neexistující „organizace“.3 V létě 1933 Balickij tvrdil, že „Polská vojenská organizace“ propašovala do Sovětského svazu nesčetné agenty, kteří se naoko tvářili, že jsou komunisté a prchají z rodného Polska před pronásledováním. Komunismus byl v Polsku vskutku považován za okrajové hnutí postavené mimo zákon a jeho tamější přívrženci považovali Sovětský svaz za své přirozené útočiště. Polské vojenské zpravodajství se sice nepochybně snažilo polské komunisty verbovat, jenže většina polských levičáků sběhnuvších do Sovětského svazu byli prostě političtí uprchlíci. V Sovětském svazu je však v červenci 1933 začali zatýkat. Polský komunistický dramatik Witold Wandurski byl v srpnu 1933 uvězněn a přinucen doznat se k členství v „Polské vojenské organizaci“. Jakmile bylo ve vyšetřovacích protokolech zaznamenáno spojení mezi polským komunismem a polskou špionáží, byli v SSSR zatčeni další polští komunisté. Než skočil polský komunista Jerzy Sochacki v roce 1933 z okna moskevské věznice, zanechal vzkaz psaný vlastní krví: „Až do konce zůstávám věrný straně.“4 „Polská vojenská organizace“ poskytla stalinismu záminku, aby se Poláci mohli stát obětním beránkem za politické neúspěchy budování sovětské společnosti. Po podpisu německo-polské smlouvy o neútočení v lednu 1934 byli příslušníci této národnostní menšiny obviňováni nejen za rozpoutání hladomoru, ale i za zhoršení postavení SSSR ve světě. Ještě téhož měsíce nařkl Balickij „Polskou vojenskou organizaci“, že v lidech posiluje ukrajinský nacionalismus. V březnu 1934 bylo na sovětské Ukrajině zatčeno asi 10 800 občanů polské či německé národnosti. Roku 1935 aktivita NKVD na území Sovětského svazu polevila, což však neplatilo o sovětské Ukrajině a zejména

o pronásledování sovětských Poláků. V únoru a březnu 1935 bylo ze západní Ukrajiny do východní části této svazové republiky přesídleno asi 41 650 Poláků, Němců a kulaků. Od června do září bylo z Ukrajiny do Kazachstánu deportováno 69 283 osob, rovněž převážně sovětských Poláků. Polské diplomaty tento vývoj zmátl. Jejich politika se zakládala na rovnoměrně vyváženém odstupu od Sovětského svazu i od nacistického Německa: s oběma Polsko uzavřelo smlouvu o neútočení, ale nikoli spojeneckou smlouvu.5 „Polská vojenská organizace“, vyčarovaná za hladomoru v roce 1933, se na sovětské Ukrajině udržovala jako ryzí byrokratický výmysl – a poté posloužila jako ospravedlnění teroru vůči Polákům na celém území SSSR. První pokyn vydal Stalin v prosinci 1934: požádal, aby z NKVD odešel Polák Jerzy Sosnowski. Sosnowského, jenž kdysi býval členem skutečné Polské vojenské organizace, přetáhla na svou stranu Čeka, načež přes deset let plodně pracoval pro Sověty. Zčásti proto, že zakladatelem sovětské státní policie se stal polský komunista Feliks Dzierżyński, figurovali v jejím velení mnozí Poláci, nejednou zverbovaní už na počátku působení sboru. Náčelník NKVD Ježov měl podle všeho dojem, že ho tito polští důstojničtí veteráni ohrožují, a dozajista byl Poláky posedlý obecně. Měl sklon vidět kolem sebe intrikánská spiknutí řízená cizími zpravodajskými službami a na první místo kladl v tomto ohledu rozvědky polské, jelikož ty podle jeho názoru „vědí všechno“. Vyšetřování Sosnowského, zatčeného v prosinci 1936, mohlo Ježovovu pozornost napřít na historickou Polskou vojenskou organizaci.6 Ježov sledoval Balického protipolskou kampaň na sovětské Ukrajině – a potom rozvinul vlastní. Když v roce 1936 začaly moskevské monstrprocesy, zatáhl Ježov svého podřízeného do léčky. Zatímco se v Moskvě doznávali prominentní komunisté, hlásil Balickij z Kyjeva, že na Ukrajině byla znovu obnovena činnost „Polské vojenské organizace“. Bezesporu se v období paniky, která zachvátila bezpečnostní služby, pokoušel upoutat pozornost ve snaze zajistit si vlastní aparát na místní úrovni. Jenže k jeho očividnému překvapení Ježov prohlásil, že „Polská vojenská organizace“ je ještě nebezpečnější, než tvrdí Balickij. A to už nebyla záležitost pro odbočku NKVD v Kyjevě, nýbrž přímo pro moskevskou centrálu. Muž, který si spiknutí kolem „Polské vojenské organizace“ vybájil, nad ním tedy ztratil kontrolu. Krátce nato pak vyšetřovatelé z polského komunisty Tomasze Dąbala vytloukli přiznání, že této organizaci v Sovětském svazu velel.7

V důsledku Ježovovy iniciativy přišla „Polská vojenská organizace“ o zbytky svých historických i regionálních kořenů a jednoduše se stala hrozbou pro Sovětský svaz jako takový. Dne 16. ledna 1937 předložil Ježov svou teorii o ohromném polském spiknutí Stalinovi a poté, se souhlasem generálního tajemníka, i plénu ústředního výboru strany. V březnu provedl šéf NKVD čistku v řadách polských důstojníků sboru. Balickij sice nebyl polského, ale ukrajinského původu, nicméně ocitl se ve velmi nezáviděníhodném postavení. Byla-li „Polská vojenská organizace“ tak důležitá, ptal se Ježov, proč nebyl Balickij bdělejší? A tak se ten, kdo první přispěchal s tímto špionským strašákem, stal obětí vlastního výtvoru. V květnu zaujal Balického funkci na Ukrajině jeho bývalý náměstek Izrael Leplevskij – právě onen důstojník, který tu s takovou vehemencí prováděl operaci proti kulakům. Sedmého července byl Balickij zatčen a obviněn ze špionáže ve prospěch Polska. O týden později byl stadion, kde hrálo Dynamo Kyjev a který dosud nesl Balického jméno, přejmenován – odteď byl Ježovův. A v listopadu byl Balickij popraven.8 V červnu 1937, kdy si Ježov vybájil „centrum center“, aby obhájil masové akce proti kulakům i pokračující monstrprocesy, zveřejnil také hrozbu ze strany stejně nepodložené „Polské vojenské organizace“. Podvratné působení obou uskupení bylo údajně propojeno. Podobně jako ospravedlnění akce proti kulakům umožňovalo i ospravedlnění zátahu na Poláky přepsat celé sovětské dějiny tak, aby odpovědnost za veškeré politické problémy padla na nepřátele, a to na nepřátele jasně definované. Podle Ježovových výroků působila „Polská vojenská organizace“ v Sovětském svazu od samého začátku a podařilo se jí proniknout nejen mezi straníky, ale i do řad Rudé armády a NKVD. Byla neviditelná – dokládal Ježov – právě proto, že byla tak důležitá a že její agenti stanuli ve vysokých funkcích, kde dokázali zamaskovat sebe i svou podvratnou činnost.9 Dne 11. srpna 1937 vydal Ježov rozkaz 00485, ukládající NKVD provést „úplnou likvidaci špionážní sítě Polské vojenské organizace“. Přestože vešel v platnost jen krátce po zahájení operace proti kulakům, značně zradikalizoval probíhající teror. Na rozdíl od rozkazu 00447, namířeného proti povědomé kategorii nepřátel definované aspoň teoreticky jako třídní, stavěl rozkaz 00485 do pozice nepřátel státu evidentně celou národnostní menšinu. Je třeba uznat, že rozkaz usilující potřít kulaky měl spadeno i na zločince a byl uplatňován rovněž proti

nacionalistům a politickým nepřátelům všeho druhu, nicméně obsahoval aspoň slabý nádech třídního výkladu. Kulaci jakožto skupina se přece jen dali definovat marxistickou terminologií. Nepřátelské spády konkrétního národnostní menšiny Sovětského svazu vůči sovětskému zřízení – to však bylo něco docela jiného, a tak se zdálo, že padl základní socialistický předpoklad o bratrství národů.10 V letech, kdy v západní Evropě vládly vítězné koalice Lidové fronty, závisel vliv SSSR na mezinárodním poli na věrohodnosti obrazu tolerantního státu, který kolem sebe vytvářel. Morální převahu v očích Evropy zažívající vzestup fašismu a nacionálního socialismu i v očích obyvatel amerického Jihu zakoušejících rasovou diskriminaci a lynčování černochů poskytovaly Moskvě především multikulturně laděné ovzduší a pozitivní smýšlení ve vztahu k menšinám. Například hrdinkou oblíbeného sovětského filmu Cirkus se stala americká akrobatka, matka černého dítěte, jež v Sovětském svazu nalezla útočiště před rasismem.11 Tento internacionalismus nebyl pokrytecký, a tak etnicky motivované zabíjení znamenalo pro sovětský systém šok. Vždyť v NKVD působili lidé mnoha národností a instituce sama reprezentovala určitý typ internacionalismu. Když v roce 1936 vypukly monstrprocesy, ovládali špičky NKVD jedinci vycházející z řad sovětských národnostních menšin – především Židé. Kolem čtyřiceti procent vyšších důstojníků mělo v osobních dokumentech zapsanou židovskou národnost a u generality NKVD to byla více než polovina osob. V tehdejší atmosféře měli Židé pádnější důvody vzdorovat politice pronásledování národnostních menšin. Ježov, patrně ve snaze zvrátit internacionalistické (či sebezáchovné) instinkty důstojnictva, rozeslal zvláštní oběžník, aby podřízené ujistil, že mají trestat špionáž, a nikoli etnickou příslušnost: „O fašisticko-povstalecké, sabotážní, defétistické a teroristické činnosti polské zpravodajské služby v SSSR.“ Na třiceti stranách tohoto dokumentu rozvinul teorii, o kterou už se podělil se Stalinem a plénem ústředního výboru – totiž že Polská vojenská organizace byla ve spojení s dalšími špionážními „centry“ a pronikla do všech klíčových institucí sovětského státu.12 I kdyby však myšlenka hluboké polské penetrace do systému dokázala přesvědčit Ježova i Stalina, nemohla posloužit jako průkazná opora pro vlnu zatýkání. V Sovětském svazu zkrátka neexistovalo nic, co by jen

náznakem připomínalo rozsáhlé polské spiknutí. Příslušníci NKVD obdrželi příliš málo vodítek, na jejichž základě by mohli začít s vyšetřováním, a předložení důkazů o propojení polského státu s děním v Sovětském svazu by si žádalo značnou vynalézavost. Dvě nejviditelnější skupiny polských občanů – diplomaté a komunisté – nebyly pro účely masového zabíjení nejvhodnější. Zlaté časy polské špionáže v Sovětském svazu vzaly dávno zasvé a o tom, oč se Poláci na sklonku dvacátých a počátkem třicátých let snažili, věděli v NKVD prakticky vše. Polští diplomaté se sice pochopitelně snažili shromažďovat zpravodajské informace, ale chránila je imunita, bylo jich málo a nacházeli se pod stálým dohledem. Většinou už byli v roce 1937 dostatečně poučení, aby sovětské občany nekontaktovali, neboť si uvědomovali, že by tím mohli ohrozit jejich život – a navíc sami dostávali z vlasti instrukce, jak postupovat v případě zatčení. Ježov Stalinovi sdělil, že hlavním „semeništěm špionážních a provokačních živlů v SSSR“ byli polští političtí uprchlíci. Většina vůdčích polských komunistů pobývala tou dobou v Sovětském svazu a někteří už byli po smrti: bylo tu popraveno devětašedesát ze stočlenného ústředního výboru polské komunistické strany. Ostatní pak většinou seděli v Polsku za mřížemi, takže jejich poprava nepřicházela v úvahu. A každopádně byli nepočetní.13 A když už tedy žádné polské spiknutí neexistovalo, neměli příslušníci NKVD na vybranou: museli pronásledovat sovětské Poláky i sovětské občany spojené s touto zemí, její kulturou či katolicismem. V praxi tak záhy převládl etnický charakter akce, k němuž směřovala od samého počátku. Ježovův oběžník nařizoval zatknout nacionalistické živly a členy „Polské vojenské organizace“, kteří ještě nebyli odhaleni. To znělo tak neurčitě, že tyto definice mohli příslušníci NKVD uplatnit téměř na každého občana polské národnosti nebo na každého, kdo byl s touto zemí jakkoli spjat. Důstojníci NKVD, kteří si přáli projevit při plnění úkolu náležitou horlivost, tedy museli obvinění konkrétních lidí formulovat spíš obecně. Předchozí akce Balického vytvořila skupiny podezřelých, jež vystačily na několik čistek, jenže to zdaleka nestačilo. Iniciativu museli převzít místní příslušníci NKVD – ne však hledáním ve svazcích a kartotékách, jak se to dělalo při zásahu proti kulakům, nýbrž vytvořením nové dokumentace. Jeden moskevský náčelník rozkazu porozuměl dokonale – jeho organizace měla „úplně zničit Poláky“ –,

a tak jeho podřízení pátrali po polských jménech v telefonním seznamu.14 Sovětští občané se museli v roli polských agentů sami „demaskovat“. Protože skupiny pachatelů i scénář údajného polského spiknutí bylo zapotřebí vytvořit z ničeho, sehrálo při vyšetřování důležitou úlohu mučení. Kromě tradičních metod „běžícího pásu“ a „stání“ byli mnozí sovětští Poláci podrobeni kolektivnímu mučení zvanému „konference“. Na jisté místo, například do sklepa veřejné budovy v ukrajinském nebo běloruském městě či vesnici, bylo svezeno množství podezřelých polské národnosti, a policista jednoho z nich mučil přímo před očima ostatních. Když se oběť doznala, byli přihlížející nabádáni, aby si ušetřili utrpení, jehož se právě stali svědky, a raději se přiznali také. Pokud se chtěli vyhnout bolesti a zraněním, museli obvinit nejen sebe, ale i další. Za této situace měl každý zájem přiznat se co nejrychleji: bylo jasné, že nakonec budou do věci zapleteni všichni, a rychlé doznání jim aspoň ušetřilo tělesné útrapy. Tímto způsobem se daly velmi rychle nashromáždit výpovědi obviňující celou skupinu.15 Právní procedury se do jisté míry lišily od těch, jež byly uplatňovány při honu na kulaky, ale byly rovněž skrovné. Při protipolské operaci vyšetřovatel sestavil o každém vězni krátké hlášení, v němž shrnul jeho údajný zločin – obvykle sabotáž, terorismus nebo špionáž – a doporučil jeden ze dvou trestů: buď smrt, nebo gulag. Tato hlášení zasílal každých deset dnů oblastnímu náčelníkovi NKVD a prokurátorovi. Na rozdíl od „trojek“ nasazených do protikulacké operace neměly tyto dvoučlenné komise – „dvojky“ – právo vězně odsoudit samy a musely požádat o schválení vyšší instanci. Hlášení byla tedy založena do šanonu, ke každému případu byl poznamenán navrhovaný trest a poté se celý šanon odeslal do Moskvy. Teoreticky pak tyto soubory údajů posuzovala centrální „dvojka“: Ježov jakožto velitel státní bezpečnosti a Andrej Vyšinskij z titulu funkce prokurátora. Ve skutečnosti však Ježov s Vyšinským seznamy podepisovali poté, co je letmo prohlédli jejich podřízení. Za pouhý den zvládli schválit dva tisíce rozsudků smrti. Tato „metoda šanonů“ sice zachovávala zdání formální kontroly ze strany nejvyšších sovětských orgánů, ale ve skutečnosti o osudu každého obžalovaného rozhodoval vyšetřovatel a potvrzení rozsudku se udílelo víceméně automaticky.16 Ze životopisů se stávaly rozsudky smrti, poněvadž sepětí s polskou kulturou či katolicismem se pokládalo za důkaz podílu na mezinárodní

špionáži. Lidé byli odsuzováni za sebemenší prohřešky: deset let gulagu za vlastnění růžence, smrt za to, že dotyčný nevyrobil dost cukru. Detaily z každodenního života stačily k sepsání hlášení, potom následoval zápis do šanonu, podpis, výstřel a konec. Po dvaceti dnech – čili po dvou cyklech šanonů – ohlásil Ježov Stalinovi, že v rámci protipolské operace bylo zatčeno 23 216 osob. Stalin vyjádřil spokojenost: „Výtečně! Vykopávejte je dál a vymeťte tu polskou špínu. Zlikvidujte ji v zájmu Sovětského svazu.“17 V začátcích operace proti Polákům se hodně zatýkalo v Leningradě, kde působila početná úřadovna NKVD a kde byly snadno k mání tisícovky Poláků. Ti se totiž ve městě usazovali už od dob carského Ruska. První vlna zatýkání zasáhla do života i polské dívce Janině Juriewiczové. Janina byla nejmladší ze tří sester a byla si velmi blízká s nejstarší Marií. Maria se zamilovala do mladíka jménem Stanisław Wyganowski a všichni tři spolu chodili na procházky, přičemž Janina dělala páru gardedámu. Maria se Stanisławem se v roce 1936 vzali a užívali si společné štěstí. Když Marii v srpnu 1937 zatkli, její muž zřejmě vytušil, co to znamená. „Setkám se s ní pod zemí,“ bědoval. Když se vydal na úřad zjistit, co se s manželkou stalo, byl také zatčen. V září vtrhli do domácnosti Juriewiczových příslušníci NKVD, zabavili veškeré polské knihy a zatkli i Janininu druhou sestru Elżbietu. Ta, Maria i Stanisław byli zastřeleni ranou do týla a vhozeni do hromadného hrobu. Když se na ně Janinina matka na policii ptala, dostalo se jí obvyklé lži: její dcery a zeť byli odsouzeni „na deset let bez práva korespondence“. Protože i takový rozsudek mohl padnout, lidé tomu věřili a doufali. Mnozí i desítky let.18 Juriewiczovi, kteří s polskou špionáží neměli pranic společného, byli typickým příkladem oné Stalinovy „špíny“. Rodinu mladého leningradského studenta Jerzyho Makowského potkal podobný osud. On i jeho bratři projevovali velké ambice, toužili si v Sovětském svazu vybudovat kariéru a splnit přání zesnulého otce, aby si v životě polepšili. Jerzy byl nejmladší a chtěl se stát stavitelem lodí. Dennodenně se učil pod dohledem nejstaršího Stanisława. Jednou ráno je vzbudili tři příslušníci NKVD, kteří přišli Stanisława zatknout. Přestože se snažil bratříčka uklidnit, byl tak vyděšený, že si nedokázal zašněrovat tkaničky. Dva dny nato byl zatčen i bratr Władysław. Oba byli popraveni – patřili k 6 597 sovětským občanům zastřeleným v Leningradské oblasti za

operace vedené proti Polákům. Matku opět úřady odbyly běžnou lží: její synové byli posláni do gulagu bez práva na korespondenci. Zbylý bratr Eugeniusz, který toužil být zpěvákem, nastoupil do továrny, aby rodině zajistil živobytí. Dostal tuberkulózu a zemřel.19 Ruská básnířka Anna Achmatovová, která tehdy žila v Leningradě, přišla za Velkého teroru o syna, jenž byl deportován do gulagu. Vzpomínala na „nevinnou Rus“, která „se chvěla pod zakrvácenými botami, pod koly aut, co vězně odvážela“. Nevinná Rus byla mnohonárodnostní země, Leningrad byl kosmopolitní město – a v největším nebezpečí se ocitly jeho národnostní menšiny. V letech 1937 a 1938 byla pravděpodobnost, že dojde k zatčení Poláka, čtyřiatřicetkrát větší než pravděpodobnost, že bude zatčen jiný jeho sovětský spoluobčan. Byl-li takový Polák zatčen v Leningradě, bylo nanejvýš pravděpodobné, že bude zastřelen: 89 procent zdejších zatčených při operaci proti Polákům bylo popraveno, obvykle už během prvních deseti dnů po zadržení. Tento poměr byl jen o málo děsivější než jinde: průměrně bylo v celém Sovětském svazu popraveno 78 procent osob zatčených během zátahu proti Polákům. Ostatní se samozřejmě propuštění nedočkali a většinou putovali na osm až deset let do gulagu.20 Leningraďané i Poláci o tomto poměru tehdy věděli pramálo. Opanoval je strach před náhlým předjitřním zabušením na dveře a hrozili se pohledu na vězeňská auta: říkalo se jim „černá Máry“ nebo „ničitelé duší“, zato Poláci jim přezdívali „černý havran“ (s odkazem na Poeovo „nevermore“). Jeden z nich vzpomínal, že lidé tenkrát uléhali ke spánku, aniž tušili, zda je probudí sluneční paprsky, anebo „černý havran“. Industrializace a kolektivizace roztrousily Poláky po celé širé zemi – a nyní houfně mizeli z továren, kasáren, domovů. Jeden příklad za mnoho tisíc: ve skromném srubu v městečku Kuncevo na západ od Moskvy bydlelo několik kvalifikovaných dělníků, mimo jiné polský montér a polský hutník. Tito dva muži byli zatčeni 18. ledna a 2. února 1938 a dočkali se kulky do týla. Třetí oběť razie v Kuncevu, jistá Jevgenija Babuškinová, dokonce ani nebyla Polka. Byla talentovanou a zřejmě i loajální odbornicí v oboru organické chemie, jenže její matka bývala pradlenou u polských diplomatů, a tak ani Jevgeniji neminula poprava.21 Většina sovětských Poláků však neobývala města sovětského Ruska, jako byl Leningrad nebo malé Kuncevo, ale žila na západě sovětského

Běloruska a na sovětské Ukrajině – na území, jež osoby polské národnosti obývaly po staletí. Tato část východní Evropy byla v sedmnáctém a osmnáctém století součástí Polsko-litevské unie. Ve století devatenáctém, kdy se toto území stalo nejzápadnější výspou carské říše, přišli Poláci do značné míry o své postavení a v mnoha případech splynuli s okolním ukrajinským a běloruským etnikem. Někdy však tato asimilace probíhala obráceně a osoby běloruské či ukrajinské národnosti, pokládající polštinu za civilizovaný jazyk, se prohlašovaly za Poláky. Původní sovětská národnostní politika se snažila vyrobit z takových lidí Poláky skutečné a učila je v polskojazyčných školách spisovnou polštinu. A nyní, za Velkého teroru, se je znovu snažila vydělit, ale tentokrát už v negativním ohledu: odsuzovala je k trestu smrti, případně do gulagu. Podobně jako souběžné pronásledování Židů v nacistickém Německu však pronásledování dané osoby na etnickém základě nutně neznamenalo, že se dotyčný s příslušnou národností ve skutečnosti ztotožňuje.22 V sovětském Bělorusku teror kolidoval s mohutnou čistkou v řadách stranického vedení v Minsku, kterou prováděl velitel NKVD Boris Berman. Obvinil tamní komunisty, že zneužili pozitivních snah sovětského státu k podněcování běloruského nacionalismu. Později než na Ukrajině, nicméně zpravidla z téhož důvodu poukazoval místní NKVD na Polskou vojenskou organizaci jako na inspirátorku domnělé běloruské neloajality. Občané SSSR byli v Bělorusku označováni za „běloruské národofašisty“, „polské špiony“, popřípadě za obojí. Takové argumenty se uplatňovaly snadno, poněvadž i běloruské území – podobně jako ukrajinské – bylo rozděleno mezi Sovětský svaz a Polsko. Navíc lidé, kteří se zabývali běloruskou či ukrajinskou kulturou, museli věnovat pozornost také tomu, co se dělo na druhé straně hranice. Do masového vraždění v sovětském Bělorusku byla tudíž zahrnuta i záměrná likvidace vzdělaných představitelů běloruské kultury. Jeden z Bermanových spolupracovníků se později nechal slyšet, že „zničil výkvět běloruské inteligence“ – tehdy zahynulo nejméně 218 běloruských spisovatelů. Berman sdělil svým podřízeným, že jejich služební postup závisí na pohotovém splnění rozkazu 00485: „Rychlost i kvalita odhalování a zatýkání polských špionů bude hlavním hlediskem, které pak každý velitel při vyhodnocení akce posoudí.“23 Berman a jeho pochopové měli výhodu v tom, že mohli s ohledem na rozsah čistek zabíjet na jednom z nejrozsáhlejších popravišť

v Sovětském svazu. Popravy organizovali v Kuropatském lese, dvanáct kilometrů na sever od Minsku. Zdejší hvozdy prosluly bílými květinami – ve spisovné běloruštině Kurasljepy, v místním dialektu Kurapaty. Mezi tímto kvítím však dnem i nocí projížděli „černí havrani“ – a bylo jich tolik, že vyjezdili úzkou cestu vysypanou štěrkem, kterou místní nazvali „cesta smrti“. V lese bylo vykáceno patnáct hektarů borovic a poté byly vykopány stovky jam. Když hlídky NKVD vyvedly odsouzence z auta, dostrkali ho dva muži k okraji jámy. Třetí ho střelil do týla a tělo bylo shozeno do hlubiny. Když byla nouze o náboje, nutili příslušníci NKVD oběti, aby usedly vedle sebe a držely hlavy tak, aby jedna kulka prostřelila hned několik lebek. Mrtvá těla se vršila do hranic a zasypávala pískem.24 Z 19 931 osob zatčených při protipolské operaci v Běloruské SSR bylo 17 772 odsouzeno k smrti. Někteří se hlásili k běloruské národnosti, někteří byli Židé. Přesto většinu tvořili Poláci, kteří byli terčem zatýkání i při akci proti kulakům a při dalších čistkách. V důsledku poprav a rozsudků smrti klesl počet Poláků v sovětském Bělorusku za Velkého teroru o víc než šedesát tisíc.25 Nejrozsáhlejší operace proti této národnostní menšině byla vedena na sovětské Ukrajině, jež byla domovem zhruba sedmdesáti procent ze šesti set tisíc etnických Poláků pobývajících na území SSSR. Na sovětské Ukrajině bylo při protipolské operaci uvězněno na 55 928 osob, přičemž 47 327 z nich bylo zastřeleno. V letech 1937 a 1938 byli Poláci zatýkáni dvanáctkrát častěji než ostatní obyvatelé této svazové republiky. Právě tamní hladomor inspiroval spikleneckou teorii o Polské vojenské organizaci, právě na Ukrajině Balickij už léta Poláky pronásledoval a právě zde musel jeho někdejší zástupce Izrael Leplevskij projevit bdělost poté, co dřívější šéf zmizel ze scény. Ani Leplevskému to nepomohlo: v dubnu 1938 byl i on zatčen a dočkal se popravy ještě dřív, než byla protipolská operace na Ukrajině završena. (Jeho nástupce A. I. Uspenskij měl už dost filipa, aby v září 1938 uprchl, ale nakonec ho vypátrali a zastřelili i jeho.)26

Leplevského zástupce Lev Rajchman vypracoval klasifikaci, podle níž se mělo zatýkat a která se dala uplatnit na podstatnou část polského obyvatelstva sovětské Ukrajiny. Jednu z podezřelých skupin tvořili kupodivu agenti sovětské policie, vyvíjející své špionážní rejdy mezi sovětskými Poláky, což znovu umocňovalo dilema bdělosti, jemuž čelil Balickij, Leplevskij a příslušníci NKVD obecně. Jakmile byla totiž „zavedena“ teze, že „Polská vojenská organizace“ je na Ukrajině všudypřítomná a po celém Sovětském svazu bují, mohl NKVD vždycky prohlásit, že policisté ani informátoři předtím neprojevili patřičnou bdělost. I když mnozí tito policejní agenti byli opět polského původu, vyskytovali se mezi nimi i Ukrajinci, Židé či Rusové.27 Do této léčky upadla Jadwiga Moszyńská, polská novinářka, která pracovala pro noviny vycházející v polštině a donášela na své kolegy. Jakmile byli její kolegové zatčeni a obviněni ze špionáže ve prospěch Polska, dostala se do bezvýchodné situace. Proč neinformovala policii, že celá polská komunita je vlastně hnízdem zahraničních agentů? Podobný osud stihl polskou Židovku Czesławu Angielczykovou, příslušnici NKVD, jež donášela na učitele polštiny. Když se protipolská operace rozjela a učitele postihlo rutinní zatýkání, i ona byla obviněna, že nebyla při svém působení dostatečně ostražitá. Obě ženy byly popraveny a pohřbeny v Bykovni severovýchodně od Kyjeva, kde se našly velmi početné hromadné hroby. Za Velkého teroru tu bylo popraveno nejméně deset tisíc sovětských občanů.28 Na ukrajinském venkově probíhala operace proti polské menšině ještě svévolněji a krvelačněji než v Kyjevě a ostatních městech. „Černý havran poletoval,“ jak vzpomínali přeživší, od městečka k městečku, ode vsi ke vsi, a přinášel Polákům žal. NKVD vysílal do obcí jednotky v naději, že rozkaz zatknout a popravit Poláky splní za několik týdnů, neli dnů. Ve Žmerince, která je důležitým železničním uzlem, se příslušníci NKVD objevili v březnu 1938, pozatýkali stovky Poláků a mučili je, aby je donutili k přiznání. V Polonném dvojka složená z náčelníka NKVD a prokurátora obsadila a znesvětila budovu katolického kostela. Poláky z Polonného zatýkali a věznili v tamním sklepě, kde 168 z nich pozabíjeli.29 V nejmenších osadách by se těžko hledala byť jen stopa po procesu vedeném podle litery zákona. Náhle se tu vyrojili příslušníci NKVD, kteří měli podle rozkazu zatknout a popravit určitý počet lidí. Vycházeli z předpokladu, že vinna je celá vesnice nebo kolchoz, a tak dané místo

v noci obklíčili a pak zdejší muže mučili až do chvíle, kdy získali požadovaný počet provinilců. Ty pak popravili a jeli dál. V mnoha takových případech byly už oběti v době, kdy byly vytvořeny a v Moskvě schváleny šanony s jejich případy, dávno po smrti. Na venkově se jednotky NKVD prostě stávaly popravčími četami. V Černivce si příslušníci NKVD počkali do 25. prosince 1937 (kdy slavili Vánoce katoličtí Poláci, ale nikoli pravoslavní Ukrajinci) a pak zatkli všechny, kdo se ubírali do kostela. Zatčení podle vzpomínek jedné místní ženy zmizeli, „jako by se nad nimi zavřela voda“.30 Zatýkáni byli skoro vždycky muži – a rodiny si zoufaly. Zefiryna Koszewiczová viděla svého otce naposledy, když byl v továrně zatčen a předveden k výslechu do Polonného. Poslední, co od něj slyšela, bylo „Poslouchej maminku!“ Většina matek však byla bezradná. Na Ukrajině stejně jako po celém Sovětském svazu ženy rituálně chodily den co den do vězení a nosily mužům jídlo a čisté prádlo. Dozorci je vyměňovali za šatstvo k vyprání, které ženy s radostí přijímaly: byl to jediný náznak, že jejich manžel je ještě naživu. Někdy se mužům dařilo poslat tímto způsobem vzkaz – jeden schoval do prádla pro manželku moták: „Trpím, a jsem nevinný.“ A pak se jednoho dne objevilo prádlo zkrvavené, poté už nebylo na výměnu žádné – a nebyl ani manžel.31 V říjnu a listopadu 1937, kdy ještě pracovní tábory i zvláštní sídliště nepraskaly ve švech, byly manželky po popravě svých mužů posílány do Kazachstánu. V těchto týdnech příslušníci NKVD nejednou unášeli děti starší deseti let a umisťovali je do sirotčinců, aby bylo zaručeno, že nebudou vychovány jako Poláci. Od prosince 1937, kdy ani v nápravných zařízeních gulagu nebylo místo, už ženy do vyhnanství neposílali a nechávali je o samotě s dětmi. Například Ludwika Piwińského zatkli, právě když jeho žena rodila syna. Nemohl jí říct, k čemu byl odsouzen, protože se s ní už nikdy nesměl vidět, a sám se o rozsudku dozvěděl až ve vlaku: deset let bude kácet stromy na Sibiři. Měl štěstí, neboť patřil mezi onu hrstku Poláků, kteří zatčení přežili. Eleonora Paszkiewiczová zase sledovala, jak byl 19. prosince zatčen její otec a jak její matka na Štědrý den porodila.32 Protipolská operace probíhala nejzuřivěji na sovětské Ukrajině, tedy právě na území, kde o pár let dřív pozabíjel záměrně vyvolaný hladomor miliony obyvatel. Některé polské rodiny, jež za nynějšího teroru přišly o své mužské členy, už předtím strašlivě postihla nouze o jídlo.

Například Hanna Sobolewská přihlížela, jak jejích pět sourozenců a otec umírají hlady. Její nejmladší bratr Józef byl právě ten chlapeček, který před smrtí tak rád říkával: „Teď budeme žít!“ A v roce 1938 jí „černý havran“ sebral posledního bratra a manžela. Na období teroru v polské vesnici na Ukrajině vzpomínala slovy: „Děti pláčou, ženy zůstávají.“33 V září 1938 začal průběh operace proti Polákům připomínat průběh zásahu proti kulakům, jelikož NKVD byl zmocněn odsuzovat, zabíjet a deportovat oběti bez formálního dohledu. I jednoduchá „metoda šanonů“ začala být totiž příliš pracná. Přestože se tyto soubory údajů prohlížely v Moskvě pouze zběžně, přece jen docházely příliš rychle, aby se daly prostudovat pečlivěji. V září 1937 čekalo na schválení přes sto tisíc případů. A tak byly na lokální úrovni vytvořeny „trojky“, pověřené tyto svazky pročítat. Skládaly se z místního stranického předsedy, místního náčelníka NKVD a místního prokurátora: často to byli titíž lidé, kteří prováděli operaci proti kulakům. Teď dostali za úkol projít nahromaděnou dokumentaci ze svých okresů a ve všech případech vynést rozsudek. Nové trojky byly ovšem obvykle původní „dvojky“ obohacené o straníka, a tak pouze schvalovaly vlastní předešlá doporučení.34 Zvláštní trojky přehlédly denně stovky případů a nahromaděnými zásobami dokumentů se zabývaly asi šest týdnů. Za tu dobu poslaly na smrt kolem 72 000 lidí. Rovněž na ukrajinském venkově působily trojky stejně jako za protikulacké operace a chvatně odsuzovaly a zabíjely ohromné počty osob. V žitomirském okrese na samém západě sovětské Ukrajiny u hranic s Polskem odsoudila jedna trojka 22. září 1938 k smrti rovných 100 lidí, následujícího dne 138 a 28. září dalších 408 osob.35 Polská operace byla v jistém ohledu nejkrvavější kapitolou Velkého teroru v Sovětském svazu. Nešlo sice o operaci největší – tou byl zásah proti kulakům – a nebyla ani akcí, při níž bylo popraveno největší procento zatčených, přestože k tomu neměla daleko. Akce, které lemovaly největší počty mrtvých, byly však mnohem menšího rozsahu. Ze 143 810 osob zatčených za špionáž ve prospěch Polska bylo 111 091 osob popraveno. Ne všichni byli Poláci, ale většinou příslušeli k této národnosti. Proti Polákům byla ostatně i kulacká akce zaměřena víc, než by proporcionálně odpovídalo zastoupení tohoto etnika mezi obyvatelstvem, zejména pak na sovětské Ukrajině. Vezmeme-li v úvahu

počet mrtvých, poměr rozsudků smrti vůči uděleným trestům vězení a také pravděpodobnost zatčení, trpěli etničtí Poláci za Velkého teroru víc než kterákoli jiná národnostní menšina v SSSR. Podle zdrženlivého odhadu bylo v letech 1937 a 1938 popraveno asi 85 000 Poláků, což znamená, že Poláci tvořili přibližně jednu osminu z 681 692 zastřelených při Velkém teroru. Jde o překvapivě vysoký podíl, uvědomíme-li si, že Poláci tvořili v Sovětském svazu nepatrnou menšinu, ani ne 0,4 procenta z celkového počtu obyvatel. Za Velkého teroru umírali tedy asi čtyřicetkrát častěji než jiní sovětští občané.36 Polská operace posloužila jako model pro řadu dalších národnostně zaměřených akcí. Ty vždy útočily proti diasporám – podle nové stalinistické terminologie „nepřátelským národům“ neboli skupinám, jež byly ve skutečném či smyšleném styku s jiným státem. Při protilotyšské operaci bylo zastřeleno 16 573 osob jako údajní špioni ve prospěch Lotyšska. Dalších 7 998 sovětských občanů bylo popraveno jako estonští špioni a 9 078 jako špioni finští. Úhrnem bylo při operacích zaměřených proti národnostním menšinám zabito 247 157 osob. Tyto snahy byly vedeny proti národnostem v úhrnu reprezentujícím pouze 1,6 procenta sovětské populace, avšak tvořily 36 procent obětí Velkého teroru. Příslušníci těchto národnostních menšin tedy přicházeli o život více než dvacetkrát častěji než běžní sovětští občané. Navíc lidé zatčení v takto zacílených akcích i častěji umírali: v akci zaměřené proti Polákům byla pravděpodobnost zastřelení zatčeného asi 78 procent a ve všech podobných operacích asi 74 procenta. Sovětský občan zatčený v rámci kulacké operace měl šanci zhruba jedna ku jedné, že bude deportován do gulagu, kdežto sovětský občan zatčený v zátahu proti příslušníkům národnostních menšin byl ve třech případech ze čtyř popraven. Možná to byla spíš otázka načasování než nějakého zvláštního vyvražďovacího záměru: zatýkání v rámci akce proti kulakům předcházelo akci proti národnostním menšinám. Obecně se však dá poznamenat, že čím později byl člověk za Velkého teroru zatčen, tím častěji bylo třeba počítat s tím, že bude zastřelen, protože v gulagu už prostě nezbývalo místo.37 Ačkoli Stalin, Ježov, Balickij, Leplevskij, Berman a další představitelé režimu spojovali polskou národnost s bezpečností státu, vraždění Poláků mezinárodní pozici země nijak nevylepšilo. V dobách Velkého teroru bylo sice za špionáž ve prospěch Polska uvězněno víc osob než součet špionů označených za německé a japonské, nicméně jen nepatrný počet zatčených (pokud vůbec někdo) se na takové špionáži podílel. V letech

1937 a 1938 se Varšava úzkostlivě držela politiky jednotného odstupu od nacistického Německa i od Sovětského svazu a nespřádala žádné plány na vpád do SSSR.38 Stalin však patrně usoudil, že zabíjení Poláků nemůže být na škodu. Správně vytušil, že Polsko ve válce proti Německu nebude spojencem Sovětů. A přece tato země, rozkládající se mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, nemohla zůstat v žádné válce o východní Evropu neutrální. Buď by muselo Polsko čelit Německu a pak by bylo poraženo, anebo by se muselo s Německem spojit a napadnout po jeho boku Sovětský svaz. Ať tak či onak, hromadné vraždění sovětských Poláků nemohlo zájmy Sovětského svazu nijak poškodit – tedy za předpokladu, že takové zájmy nemají nic společného se životem a blahobytem jeho občanů. I tohle cynické zdůvodnění však bylo pomýlené – jak si tehdy povšimli udivení diplomaté a špioni, vyžadoval Velký teror značné úsilí, které by se bylo dalo užitečně napřít jinam. Jenže Stalin špatně porozuměl tomu, co bezpečnost Sovětského svazu vyžaduje, a tak by mu býval tradičnější přístup k problematice výzvědných služeb na sklonku třicátých let posloužil lépe. V roce 1937 se jako bezprostřední hrozba jevilo Japonsko. Japonské výboje ve východní Asii byly koneckonců ospravedlněním pro rozpoutání operace proti kulakům. Japonská hrozba byla záminkou pro akce vedené proti čínské menšině v Sovětském svazu a proti sovětským železničním dělníkům vracejícím se z Mandžuska. Japonská špionáž rovněž posloužila jako ospravedlnění deportace celé sovětské menšiny Korejců – čítající asi 170 000 osob – z Dálného východu do Kazachstánu. Samu Koreu tehdy okupovali Japonci, a tak se sovětští Korejci stali nepřátelskou diasporou spojovanou s Japonskem. Stalinův spříseženec Šeng Šicaj prováděl ve východočínské provincii Sin-ťiang vlastní teror, při němž zahubil tisíce lidí. Mongolská lidová republika, hraničící na severu s Čínou, byla sovětským satelitem už od svého vzniku v roce 1924. Sovětské jednotky vstoupily do spojeneckého Mongolska roku 1937 a v letech 1937–1938 nastolily místní úřady v zemi teror, při němž přišlo o život 20 474 osob. To vše bylo namířeno proti Japonsku.39 Žádné z tohoto vraždění však strategickému cíli příliš neposloužilo. Japonské vedení bylo rozhodnuto pro jižní variantu budování impéria: pro expanzi do Číny a poté do Pacifiku. Do Číny vpadli Japonci v červenci 1937, právě když v SSSR vypukl Velký teror, a poté

postupovali výlučně směrem na jih. Ospravedlňování akcí proti kulakům i proti národnostním menšinám na východě bylo tedy falešné. Stalin měl nejspíš z Japonska strach, a to z dobrých důvodů: císařství projevovalo ve třicátých letech jistě agresivní choutky a sporné bylo pouze to, kudy expanzi povede – zda na sever, nebo na jih. Nepříliš stabilní japonské vlády byly však náchylné k prudkým změnám politického kurzu. A tak masové zabíjení nedokázalo Sovětský svaz ochránit před útokem, který ve skutečnosti nenastal. Snad Stalin uvažoval – podobně jako v případě Poláků – o tom, že masovým vražděním o nic nepřijde. Kdyby se Japonsko rozhodlo přece jen zaútočit, muselo by na území Sovětského svazu počítat se slabší podporou oponentů režimu. A kdyby se k tomu neodhodlalo, preventivní masové zabíjení a deportace nijak sovětské zájmy nepoškozovaly. Připomeňme znovu, že taková úvaha měla smysl pouze tehdy, pokud by se zájmy sovětského státu orientovaly na něco jiného než na život a blaho jeho obyvatel. A tak použití NKVD proti vnitřním nepřátelům (a dokonce i proti příslušníkům téže organizace) znovu zabránilo systematičtějšímu přístupu ke skutečné hrozbě, jíž Sovětský svaz čelil: k německému útoku vedenému bez japonského či polského přičinění a bez přispění vnitřních oponentů sovětského režimu. Německo totiž na rozdíl od Japonska a Polska skutečně zvažovalo, že povede útočnou válku proti sovětskému státu. V září 1936 Hitler informoval kabinet, že hlavním cílem jeho zahraniční politiky je zničení SSSR. „Podstatou a cílem bolševismu,“ prohlásil, „je likvidace těch vrstev lidstva, které dosud zajišťovaly vůdcovství, a ty posléze nahradit světovým Židovstvem.“ Německo muselo být podle kancléře do čtyř let připraveno na válku. Proto se Hermann Göring ujal roku 1936 vedení Úřadu pro čtyřletý plán, jenž měl připravit veřejný a soukromý sektor na budoucí útočnou válku. Hitler byl pro Sovětský svaz skutečnou hrozbou, a přece se zdá, že se Stalin nevzdával naděje na zlepšení sovětskoněmeckých vztahů. Možná právě z tohoto důvodu byly akce proti sovětským Němcům mírnější než proti sovětským Polákům. V rámci operace vedené proti německé menšině bylo popraveno 41 989 osob, ale mnozí z nich vůbec nebyli etničtí Němci.40 V letech Lidové fronty procházely v Evropě sovětské deportace i vraždění bez povšimnutí. Pokud někdo Velký teror vůbec zaznamenal, pak jen v podobě monstrprocesů a čistek ve straně a v armádě. Jenže tyto

události, jichž si tehdy všímali novináři a odborníci, netvořily podstatu Velkého teroru. Jeho smysl spočíval v zákroku proti kulakům a proti příslušníkům národnostních menšin. Z poprav za politické zločiny, jichž bylo v letech 1937 a 1938 vykonáno 681 692, bylo 625 483 osob zlikvidováno podle rozkazů operací vedených proti kulakům a menšinám. Tyto kampaně měly na svědomí devět desetin udělených trestů smrti a tři čtvrtiny deportací do gulagu.41

Velký teror se tedy skládal ze zásahu proti kulakům, který nejvíc postihl sovětskou Ukrajinu, a ze série akcí vedených proti národnostním menšinám, z nichž byla nejdůležitější menšina polská, což opět postihlo největší měrou sovětskou Ukrajinu. Z 681 692 trestů smrti udělených za Velkého teroru bylo 123 421 vykonáno na území této svazové republiky, přičemž tento počet nezahrnuje osoby pocházející z tohoto území a zastřelené v gulagu. Ukrajina má v této truchlivé statistice mezi svazovými republikami nadměrně silné zastoupení a Poláci mají nadměrně silné zastoupení v řadách obětí represí na ukrajinském území.42 Velký teror představoval třetí sovětskou revoluci. Zatímco ta bolševická přinesla změnu politického režimu po roce 1917 a kolektivizace po roce 1930 prosadila v zemi nový ekonomický pořádek, Velký teror z let 1937–1938 byl spojen s revolucí v myšlení. Stalin uskutečnil svou teorii, že nepřítele lze odhalit jedině vyšetřováním. Jeho příběh o agentech cizích mocností a domácích spiklencích se vyprávěl v mučírnách a zanášel se do vyšetřovacích protokolů. Pokud lze vůbec připustit, že se sovětští občané na sklonku třicátých let na vysoké politice jakkoli podíleli, pak jako pouhé nástroje tohoto vyprávění. Aby mohl přetrvat Stalinův výklad dějin, musely být jejich příběhy – i životy – ukončeny. Zdálo se však, že proměna kolon rolníků a dělníků v kolonky čísel zlepšovala Stalinovi náladu, a průběh Velkého teroru také nepochybně upevnil jeho moc. Když pak v listopadu oznámil zastavení masových operací, znovu vyměnil náčelníka NKVD: Ježova vystřídal Lavrentij Berija a vysloužilec byl později popraven. Stejný osud čekal mnohé nejvyšší důstojníky NKVD – byli obviněni z údajných výstřelků, které ve skutečnosti vytvářely podstatu Stalinovy politiky. Mohl-li tedy Stalin nahradit Jagodu Ježovem a poté Ježova Berijou, dokládá to, že ve skutečnosti stál na vrcholku bezpečnostního aparátu on. Dokázal-li nejen poštvat NKVD proti straně, ale i stranu proti NKVD, je zřejmé, že byl nezpochybnitelným vůdcem Sovětského svazu. Ze sovětského socialismu se stala tyranie, v níž tyranovu moc dokazuje mistrovství, s jakým manipuluje vlastními dvořany.43 Sovětský svaz byl mnohonárodnostní stát a při vybíjení svých národnostních menšin používal represivní aparát rekrutující se z řad několika národností. V časech, kdy příslušníci NKVD likvidovali příslušníky těchto menšin, spadali mnozí nejvyšší důstojníci mezi ně.

V letech 1937 a 1938 se příslušníci NKVD, mezi nimiž působilo mnoho Židů, Lotyšů, Poláků či Němců, uchýlili k etnickému vraždění přesahujícímu vše, o co se (do té doby) pokusil Hitler se svými SS. Při těchto etnických masakrech – jimž se nemohli vyhnout, pokud si chtěli zachovat postavení a život – kompromitovali etiku internacionalismu, která byla pro některé jistě zásadní. Poté však i oni podlehli pokračujícímu teroru a obvykle byli nahrazeni Rusy. Židovští příslušníci NKVD, provádějící protipolskou operaci na Ukrajině a v Bělorusku, například Izrael Leplevskij, Lev Rajchman a Boris Berman, byli zatčeni a popraveni. Byl to projev obecnějšího trendu. Když vypuklo masové vraždění, tvořili asi třetinu nejvyšších důstojníků NKVD Židé. Když Stalin Velký teror 17. listopadu 1938 ukončil, byl jejich podíl ve vedení tajné policie přibližně dvacetiprocentní a o rok později jich už byla pouze necelá čtyři procenta. Z Velkého teroru bylo možno obvinit Židy – a mnozí to také udělali. Podobnou úvahou však člověk upadal do stalinistické pasti: Stalin si bezpochyby uvědomoval, že Židé poslouží při zákrocích proti národnostním menšinám jako výhodní obětní beránci, zvlášť když budou později zlikvidováni stejně jako elity národnostních menšin. Každopádně institucionální prospěch z tohoto teroru neměli ani Židé, ani příslušníci jiných národnostních menšin, nýbrž Rusové, které čekalo povýšení. V roce 1939 představovali ruští příslušníci NKVD dvě třetiny vyšších důstojníků sboru, a tak nahradili v jeho špičkách Židy – a u toho už zůstalo. Rusové se stali nadměrně zastoupenou majoritou: jejich podíl ve vedení NKVD převyšoval jejich podíl na celkovém obyvatelstvu SSSR. Jedinou národnostní menšinou, jež byla na konci éry Velkého teroru v NKVD zastoupena víc, než by odpovídalo jejímu zastoupení v populaci, byli Gruzíni – Stalinovi krajané.44 Tato třetí sovětská revoluce byla ve skutečnosti kontrarevolucí – přiznáním, že marxismus a leninismus selhal. Za patnáct let své existence přinesl Sovětský svaz mnohé těm obyvatelům, kteří ještě zůstali naživu: například v době, kdy Velký teror vrcholil, byly zavedeny důchody vyplácené státem. Byly však opuštěny některé základní předpoklady revoluční doktríny. Existence už nepředcházela esenci, jak postulovali marxisté. Lidé nebyli vinni tím, jaké místo zaujímali v ekonomickém uspořádání společnosti, ale svou totožností nebo kulturními vazbami. Politiku už nebylo možné nazírat v kategoriích třídního boje. Prohřešila-li se nějaká etnická diaspora v Sovětském svazu

neloajálností, jak znělo obvinění, nebylo to proto, že byla spjata s překonaným ekonomickým řádem, nýbrž proto, že ji s cizím státem údajně pojila etnická příslušnost.45 *** V Evropě se v roce 1938 spojení etnicity s loajalitou pokládalo za jisté. Právě tohoto argumentu používal tou dobou Hitler, když požadoval, že třem milionům československých Němců musí být umožněno, aby se i s oblastmi, které obývali, připojili k Německu. V září 1938 na konferenci v Mnichově souhlasily Británie, Francie a Itálie s tím, že Německo anektuje západní okraje Československa, kde tito etničtí Němci většinou žili. Britský premiér Chamberlain prohlásil, že toto rozhodnutí přinese „mír pro naši dobu“. Francouzský premiér Édouard Daladier ničemu takovému nevěřil, dovolil však Francouzům, aby tomuto klamu podlehli. Čechoslováci nebyli na mnichovskou konferenci vůbec přizváni: předpokládalo se, že výsledek prostě přijmou. Mnichovská dohoda zbavila Československo přirozené ochrany, kterou mu skýtal pás pohraničních hor a tamních opevnění, a zanechal zemi bezbrannou před budoucím německým útokem. Ve Stalinových očích to znamenalo, že západní velmoci udělaly Hitlerovi ústupek, aby německou expanzi nasměroval na východ.46 V roce 1938 měli sovětští vůdci zájem prezentovat svou národnostní politiku jako koncepci naprosto odlišnou od rasistické politiky nacistického Německa. V kampani na podporu těchto snah vycházely mimo jiné sešitky pro školáky, z nichž jeden nesl název „Příběh o číslech“. Sovětské děti se v něm dočetly, že nacisté „prohrabují všemožné staré papíry“, aby stanovili příslušnost Němců k té či oné národnosti. To byla zjevná pravda. Norimberské zákony, které Německo přijalo v roce 1935, vylučovaly Židy z politického života státu a definovaly židovství podle původu. Němečtí úředníci skutečně využívali záznamů ze synagog, aby stanovili, čí prarodiče byli Židé. Jenže v Sovětském svazu nebyla praxe o mnoho jiná. V sovětských průkazech totožnosti – nazývaných vnitřní pasy – figuroval řádek „národnost“, takže každý sovětský Žid, každý sovětský Polák a úplně každý sovětský občan měl úředně zaevidovanou etnickou příslušnost. Teoreticky si mohli občané SSSR národnost sami zvolit, ale v praxi tomu tak vždycky nebývalo. V dubnu 1938 vyžadoval NKVD, že v některých

případech je třeba uvádět i národnost rodičů. Týž rozkaz výslovně zakazoval změnu národnosti Poláků a dalších příslušníků národnostních diaspor. Příslušníci NKVD se tudíž nemuseli „prohrabovat starými papíry“, protože měli svoje.47 V roce 1938 byl německý útlak Židů mnohem patrnější než operace proti menšinám v SSSR, přestože byl mnohem menšího rozsahu. Nacistický režim nastolil „arizaci“ – program, jehož cílem bylo zbavit Židy majetku. Zastínily ho však události, které byly viditelnější – spontánní krádeže a násilí páchané na Židech po německém anšlusu Rakouska. V únoru předložil Hitler rakouskému kancléři Kurtu von Schuschniggovi ultimátum, v němž požadoval, aby ze své země učinil satelit Německa. Schuschnigg předkládané podmínky nejprve přijal, jenže po návratu do Rakouska se Hitlerovi vzepřel: vypsal referendum o nezávislosti země. Dvanáctého března Rakousko zabrala německá armáda a příštího dne stát zmizel z mapy. V létě a na podzim 1938 bylo do Vídně deportováno na deset tisíc rakouských Židů a pod vlivem energického úsilí Adolfa Eichmanna se ocitli mezi těmi Židy, kteří byli v následujících měsících nuceni vlast opustit.48 V říjnu 1938 vyhnali Němci sedmnáct tisíc Židů s polským občanstvím do Polska. Tito Židé byli v noci zatčeni, naloženi do vlaků a na polské straně bez cirátů vyhozeni. Jeden polský Žid pobývající ve Francii, jehož rodiče se dočkali takového zacházení, se rozhodl pomstít. Spáchal atentát na německého diplomata – a pro tento skutek, nešťastný sám o sobě, si navíc vybral krajně nešťastný termín: výstřely padly 7. listopadu, tedy o výročí bolševické revoluce. Oběť zemřela následujícího dne, na výročí Hitlerova pivnicového puče z roku 1923. Vražda poskytla německým úřadům záminku k rozpoutání křišťálové noci – prvnímu velkému otevřenému pogromu v nacistickém Německu. V Říši už nějakou dobu sílilo napětí, zejména ve Vídni, kde docházelo v předešlých týdnech nejméně k jednomu útoku proti židovskému majetku denně. Od 9. do 11. listopadu 1938 bylo zabito několik set Židů (oficiální počet zněl 91) a byly zničeny tisíce obchodů i stovky synagog. Evropané – kromě přívrženců nacismu – to pokládali za projev barbarství.49 Pro Sovětský svaz bylo však veřejně projevované násilí v nacistickém Německu výhodné, neboť v tomto ovzduší počítali stoupenci prvního socialistického státu s tím, že jejich vzor ochrání Evropu před pádem do národnostního běsnění. V SSSR se však právě chýlilo ke konci etnické

vraždění mnohem větších rozměrů – přičemž je nejspíš pravda, že o něm za hranicemi Sovětského svazu nikdo neměl ani ponětí. Týden po křišťálové noci byl završen Velký teror, při němž za příslušnost k národnostní menšině zaplatilo životem 247 157 sovětských občanů. Do konce roku 1938 vyhubil SSSR z etnických pohnutek asi tisíckrát víc osob než nacistické Německo. Ve skutečnosti Sověti pozabíjeli do dané chvíle mnohem víc Židů než nacisté. Židé sice nebyli v hledáčku žádné z akcí vedených proti národnostním menšinám, nicméně za Velkého teroru umírali po tisících stejně jako při hladomoru na sovětské Ukrajině. Neumírali proto, že byli Židé, ale prostě z toho důvodu, že byli občany tehdejšího nejvražednějšího režimu. Za Velkého teroru popravilo sovětské vedení dvakrát víc sovětských občanů, než kolik žilo v Německu Židů – nikdo za hranicemi Sovětského svazu však zřejmě zatím netušil, že se takové hromadné vyvražďování vůbec odehrálo. V Německu se před válkou rozhodně nic podobného nedělo. Po křišťálové noci byl sice do sítě německých koncentračních táborů poprvé přemístěn velký počet Židů, nicméně Hitler chtěl tehdy německé Židy zastrašit, aby zemi opustili: valná většina Židů, kteří se tehdy v koncentračních táborech ocitli, z nich byla brzy nato propuštěna. Na sklonku roku 1938 a v roce 1939 z Německa emigrovalo přes sto tisíc Židů.50 Násilí a nepokoje podnítily nacistickou představivost ohledně osudu evropských Židů obecně. Několik dnů po křišťálové noci, 12. listopadu 1938, předložil Hitlerův blízký spolupracovník Hermann Göring plán na odsun evropských Židů: měli být na lodích deportováni na ostrov Madagaskar v Indickém oceánu u jihovýchodních břehů Afriky. Třebaže by Hitler s Göringem nepochybně rádi viděli, jak se němečtí Židé udřou k smrti v jakési rezervaci, kterou by SS na ostrově zřídily, byl tento rozmáchlý a vynalézavý plán spíš hudbou budoucnosti, v níž mělo Německo ovládat rozsáhlejší židovskou populaci. Madagaskarský scénář byl použitelnější v budoucnu, až Německo ovládne oblasti vyznačující se větším židovským osídlením. V době, kdy se o něm mluvilo, netvořili Židé ani půl procenta německého obyvatelstva, a také tento počet se snižoval v důsledku emigrace. V Německu nikdy nepobývalo velké množství Židů, ale pokud tu byli vnímáni jako „problém“, bylo už nalezeno „řešení“: vyvlastnění, zastrašení a zahnání do emigrace. (Němečtí Židé by byli odjížděli ještě rychleji, kdyby jim Angličané udělili víza do Palestiny nebo kdyby Američané byli ochotni zvýšit –

nebo přinejmenším naplnit – přistěhovalecké kvóty. Na konferenci, jež se konala v červenci 1938 ve francouzském Evianu, však souhlasila s přijetím většího počtu židovských uprchlíků z Německa pouze Dominikánská republika.)51 Jinými slovy, Madagaskar představoval „řešení“ židovského „problému“, který ještě nenastal. Plány na rozsáhlou deportaci Židů mohly mít smysl v roce 1938, kdy přední nacisté nadále spřádali iluzi, že by se Polsko mohlo stát německým satelitem a připojit se k invazi do Sovětského svazu. V zemi německého východního souseda žily více než tři miliony Židů a polské úřady taktéž uvažovaly o Madagaskaru jako o místě, kam by tito lidé mohli přesídlit. Polské vedení sice nepředpokládalo, že by proti svým početným národnostním menšinám (pět milionů Ukrajinců, tři miliony Židů, milion Bělorusů) uplatnilo prostředky byť jen vzdáleně připomínající to, co se dělo v Sovětském svazu a co měli v plánu nacisté, ale přálo si snížit počet židovského obyvatelstva prostřednictvím dobrovolného vycestování ze země. Po smrti polského diktátora Józefa Piłsudského v roce 1935 převzali jeho nástupci v této otázce postoje nacionalistické pravice a založili vládní stranu, do níž směli vstupovat pouze etničtí Poláci. Koncem třicátých let podporoval polský stát snahu pravicových revizionistických sionistů v Polsku, kteří si přáli vytvořit na britském mandátním území v Palestině stát Izrael – a pokud to bude nutné, použít k tomu i násilí.52 Dokud Varšava a Berlín uvažovaly v pojmech židovského „problému“ a jeho řešení v nějakém odlehlém teritoriu a dokud se Němci ucházeli o Poláky ve snaze utvořit spojenectví na východě Evropy, mohli si Němci představovat deportaci východoevropských Židů, jež by se setkala s polskou podporou a třeba i využívala polské infrastruktury. Žádné spojenectví s Polskem ani žádný německo-polský plán ohledně židovské menšiny však světlo světa nespatřil. Dědicové Piłsudského v tomto ohledu sledovali linii zesnulého: politiku jednotného odstupu od Berlína i od Moskvy, pakt o neútočení s nacistickým Německem i se Sovětským svazem, ale hlavně žádnou spojeneckou smlouvu. Dne 26. ledna 1939 Poláci ve Varšavě naposledy odmítli nabídku německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. Ani po pětiletém úsilí se tedy Němcům nepodařilo Poláky přesvědčit, že je v polském zájmu vést na sovětském území dobyvačnou válku – a dát Německu polské území k dispozici jako jeho satelit. Pro Německo to znamenalo válku nikoli po boku Polska, nýbrž proti Polsku – a proti polským Židům.53

Ačkoli madagaskarský plán ještě nebyl smeten ze stolu, zdálo se, že v Hitlerových myšlenkách ustoupil představě o židovské rezervaci vytvořené v dobytém Polsku. Pokud Polsko nehodlá s Říší spolupracovat ve válečném úsilí ani při deportacích, mohlo by se samo stát kolonií, v níž se budou shromažďovat i ostatní Židé z Evropy – přinejmenším do doby, dokud se nerozhodne o nějakém jiném, definitivním odsunu. Když si Hitler hned po Ribbentropově návratu z Polska uvědomil, že nejprve bude válčit s tímto sousedem, pronesl důležitou řeč na téma židovství. Třicátého ledna slíbil před německým parlamentem, že zničí Židy, jestliže Německo vtáhnou do další války: „Chci být dnes ještě jednou prorokem: jestli se mezinárodním finančníkům Židovstva v Evropě i mimo ni podaří znovu národy světa zatáhnout do světové války, nebude výsledkem bolševizace světa a vítězství Židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě.“ Ve chvíli, kdy tato slova pronášel, žilo devadesát osm procent evropských Židů za hranicemi Německa, většina z nich v Polsku a na západě Sovětského svazu. Jak měli být zničeni, ještě nebylo známo, ale první krok měla učinit válka.54 Počátkem roku 1939 dospěl Hitler ke zlomovému bodu: jeho zahraniční politika, spočívající ve sdružování Němců do jednoho státu, uspěla v Československu a Rakousku, a jeho pokusy zatáhnout Polsko do války na východě selhaly. Znovu vyzbrojil Německo a rozšířil jeho hranice až do míst, kam to bylo možné bez boje. Anšlus Rakouska rozhojnil obyvatelstvo Říše o šest milionů občanů a vydatné rezervy tvrdé měny. Mnichovskou dohodou shrábl kancléř nejen další tři miliony občanů Německa, ale i podstatný díl československého zbrojního průmyslu, tehdy možná nejzdatnějšího na světě. V březnu 1939 Hitler zlikvidoval Československo jako stát, čímž odmítl jakékoli iluze, že se jeho cíle omezují pouze na etnické Němce. České země byly fakticky začleněny do Říše jako „protektorát“ a Slovensko se stalo oficiálně nezávislým státem pod nacistickým poručnictvím. Dne 21. března se Němci pokusili Poláky zastrašit a vynutit si podpis smlouvy, ale opět se setkali s odmítnutím. Pětadvacátého března dal Hitler wehrmachtu pokyn k přípravě vpádu do Polska.55

Jak rostla Hitlerova moc, měnila se i Stalinova diplomacie. Bylo zřejmé, že Lidová fronta proti fašismu slábne. Mnichov znamenal konec československé demokracie, jež byla Sovětskému svazu nakloněna, a v březnu 1939 bylo rozebráno i samo Československo. V dubnu 1939 ve Španělsku zvítězili reakcionáři pod vedením Franciska Franka. To už vláda Lidové fronty ve Francii padla. Vztahy mezi Moskvou a evropskými mocnostmi se musely omezit hlavně na vojenské a diplomatické záležitosti, neboť Stalin nedisponoval politickými nástroji, jimiž by jejich chování ovlivňoval zevnitř. Na jaře 1939 učinil tedy směrem ke svému velkému rivalovi Hitlerovi překvapivé politické gesto. Hitler totiž přísahal, že se nemíní paktovat se židobolševiky a o sovětském komisaři zahraničních věci Maximu Litvinovovi se německá propaganda vyjadřovala jako o „Finkelsteinovi“. Litvinov byl vskutku Žid, jeho bratr byl rabínem. Stalin se Hitlerovi zavděčil – 3. května 1939 Litvinova odvolal a nahradil ho svým nejbližším spojencem, etnickým Rusem Molotovem. Tato vstřícnost vůči Hitlerovi nebyla nakonec tak podivná, jak se zdálo. Vždyť stalinistická ideologie dokázala zodpovědět všechny otázky, které si kladla. V červnu 1934 Lidová fronta ze dne na den proměnila sociální demokraty ze „sociálfašistů“ ve spojence, a když mohli být přáteli Sovětského svazu „sociálfašisté“, proč ne fašisté? Koneckonců fašismus nebyl (tedy podle sovětských analýz) ničím jiným než stadiem deformace kapitalismu, a Sovětský svaz udržoval v letech 1922–1933 s kapitalistickým Německem dobré vztahy.56 Čistě politicky nahlíženo měla však dohoda s Německem jistou logiku. Alternativou k orientaci na Německo bylo pro Sovětský svaz spojenectví s Velkou Británií a Francií, které podle všech předpokladů nabízelo jen málo. Londýn a Paříž poskytly v březnu 1939 Polsku bezpečnostní záruky, aby se pokusily odradit Německo od útoku, a poté se snažily přesvědčit SSSR, aby s nimi uzavřel nějaký typ obranného spojenectví. Stalin si nicméně uvědomoval, že Londýn ani Paříž by v případě německého útoku na Polsko nebo Sovětský svaz nejspíš ve východní Evropě nezasáhly. Nejrozumnější mu proto připadalo uspořádat vztahy s Němci a pak pozorovat, jak se kapitalistické velmoci v západní Evropě snaží. Plánoval „zneškodnit nepřátele jejich vlastníma rukama, a zůstat přitom dost silný až do konce války“.57

Stalin zjistil – a později i připustil –, že s Hitlerem sdílí „společnou touhu zbavit se staré rovnováhy“. V srpnu 1939 Hitler na jeho gesto zareagoval. Stál o to, aby válka vypukla ještě toho roku a při volbě eventuálních spojenců dokázal být mnohem pružnější než v otázce načasování útoku. Když se Poláci nechtějí zapojit do války proti Sovětskému svazu, třeba se Sověti zapojí do války proti Polsku. Z Hitlerova hlediska by smlouva s Moskvou zabránila úplnému obklíčení Německa, kdyby Britové a Francouzi Říši po chystaném vpádu do Polska vyhlásili válku. Dne 20. srpna 1939 zaslal Hitler Stalinovi osobní dopis a požádal ho, aby nejpozději třiadvacátého přijal Ribbentropa. Ribbentrop se vypravil do Moskvy, kde bylo – jak si svorně všimli Orwell i Koestler – letiště hlavního města vlasti socialismu vyzdobeno svastikami. Byl to poslední ideologický šok, jenž přiměl Koestlera k rozchodu s komunismem, a skutečný důkaz, že Sovětský svaz už není státem založeným na ideologii.58 Vedeny společným zájmem o zničení Polska našly oba režimy okamžitě společnou řeč. Jakmile Hitler přišel o naději, že přemluví Poláky k válce se Sovětským svazem, začala být sovětská a nacistická rétorika ohledně této země identická. Hitler spatřoval v Polsku „umělý výtvor“ Versailleské smlouvy, kdežto Molotov jejího „ošklivého potomka“. Oficiálně nebyla smlouva podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939 ničím víc než paktem o neútočení. Ve skutečnosti však Ribbentrop s Molotovem schválili i tajnou doložku, v níž se stanovily sféry vlivu nacistického Německa a Sovětského svazu ve východní Evropě na území dosud nezávislých států – Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska a Rumunska. Paradoxní bylo, že Stalin ještě donedávna ospravedlňoval povraždění více než sta tisíc sovětských občanů smyšleným tvrzením, že Polsko uzavřelo s Německem právě takovou tajnou dohodu skrytou za pakt o neútočení. Operace proti Polákům se vykládala jako příprava na německo-polský útok – a teď Sovětský svaz souhlasil s tím, že spolu s Německem napadne Polsko.59 Prvního září 1939 wehrmacht zaútočil na Polsko ze severu, západu a z jihu, přičemž využil vojáky a zbraně z anektovaného Rakouska a Československa. Hitler vytáhl do války. V srpnu a září 1939 si Stalin neprohlížel jen mapy východní Evropy, ale i mapy východní Asie. Našel příležitost, jak vylepšit postavení země na Dálném východě. Teď si mohl být jist, že ze západu žádný německo-

polský útok nepřijde. Kdyby Sovětský svaz ve východní Asii vytáhl proti Japonsku, nemusel by se obávat druhé fronty. A tak 20. srpna 1939 Sověti (a jejich mongolští spojenci) napadli japonské jednotky (a jednotky loutkového státu Mandžukuo) ve sporné pohraniční oblasti mezi Mongolskem a Mandžukuem. Stalinovo sblížení s Berlínem v paktu Molotova a Ribbentropa z 23. srpna 1939 bylo namířeno i proti Tokiu. Pakt, podepsaný tři dny po sovětském útoku, anuloval německojaponský Pakt proti Kominterně. Nacisticko-sovětské spojenectví vyvolalo v Tokiu ještě větší politické zemětřesení než porážka na bojišti. Vláda padla a v následujících měsících ji následovalo několik dalších.60 Jakmile si Německo vybralo za spojence Sovětský svaz, a ne Japonsko, ocitlo se císařství v nečekané a matoucí situaci. Jeho vůdci se už dohodli, že expanzi své velmoci povedou směrem na jih – do Číny a Pacifiku –, nikoli na sovětskou Sibiř. Jenže kdyby spojenectví Moskvy a Berlína vydrželo, mohla by Rudá armáda soustředit síly v Asii, a ne v Evropě. Pak by Japonci museli v sebeobraně rozmístit své nejsilnější bojové jednotky na sever do Mandžukua a postup na jih by byl mnohem obtížnější. Hitler nechal Stalinovi ve východní Asii volnou ruku a Japonci mohli jen doufat, že kancléř svého nového přítele brzy zradí. Aby mohli sledovat německé a sovětské vojenské záměry, otevřeli konzulát v Litvě. Konzulem se stal špion Čiune Sugihara, který uměl rusky.61 Rudá armáda Japonce 15. září 1939 porazila, čímž Stalin dosáhl svého. Operace proti příslušníkům národnostních menšin byly za Velkého teroru vedeny postupně proti Japonsku, Polsku a Německu a proti eventualitě, že by tyto tři země Sovětský svaz svorně obklíčily. Avšak 681 692 obětí Velkého teroru pravděpodobnost tohoto obklíčení nijak nezmenšila – to se naopak podařilo diplomacii a vojákům. Do 15. září Německo prakticky zlikvidovalo polskou armádu jako bojeschopné vojsko. Německo-polský útok proti Sovětskému svazu zřejmě nepřipadal v úvahu a německo-japonský útok proti SSSR se rovněž jevil jako velmi nepravděpodobný. Strašáka německo-polsko-japonského obklíčení Stalin nahradil velmi reálným německo-sovětským obklíčením Polska, a toto spojenectví navíc izolovalo Japonsko. Dva dny po sovětském vojenském vítězství nad Japonskem, 17. září 1939, napadla Rudá armáda Polsko z východu. Rudá armáda se s wehrmachtem sešla uvnitř země a obě vojska pak uspořádala společnou slavnostní přehlídku. Osmadvacátého

září uzavřel Berlín s Moskvou druhou smlouvu týkající se Polska – dohodu o hranicích a přátelství. Tím začala nová etapa v dějinách krvavých zemí. Když Hitler poskytl Sovětskému svazu polovinu Polska, umožnil tím rozpoutání Stalinova teroru – tak vražedného v operaci proti etnickým Polákům – přímo na půdě jejich vlasti. Stalinovou zásluhou mohl naopak Hitler v okupovaném Polsku poprvé přistoupit k hromadnému vraždění. Během jedenadvaceti měsíců od společného německo-sovětského vpádu, kdy každý ze spojenců vládl své polovině okupované země, pozabíjeli Němci a Sověti z obdobných pohnutek srovnatelný počet osob. Ničivé mechanismy obou okupantů se tedy soustředily na území a obyvatelstvo třetího státu. Podobně jako Stalin si i Hitler vybral Poláky za oběť prvních masových poprav podle národnostního klíče. 1 Přísnou analýzu vnáší do rozboru operací proti národnostním menšinám Martin, „Origins“. Citace: Jansen, Executioner, 96; viz též Baberowski, Terror, 198. 2 Podrobněji o postojích Poláků viz Snyder, Sketches, 115–132. 3 Snyder, Sketches, 115–116. Smyšlenka o „Polské vojenské organizaci“ vznikla podle všeho v roce 1929, kdy v čele bezpečnostní komise polské komunistické strany stanul sovětský agent; viz Stroński, Represje, 210. 4 Stroński, Represje, 211–213. O Sochackém viz Kieszczyński, „Represje“, 202. O Wandurském blíže Shore, Caviar and Ashes. Přinejmenším jeden významný polský komunista se však ze Sovětského svazu vrátil a pracoval pro Poláky: J. A. Reguła. Podrobněji jeho Historia. 5 O lednu 1934 blíže Stroński, Represje, 226–227. O motivech a počtech pozdějších deportací viz Kupczak, Polacy, 324. 6 O tomto prvním pokynu blíže Kuromiya, Voices, 221. K polské „vševědoucnosti“ viz Stroński, Represje, 226–227; a dále Morris, „Polish Terror“, 756–757. 7 Stroński, Represje, 227; Snyder, Sketches, 119–120. 8 Nikolskyj, Represyvna, 337; Stroński, Represje, 227. O Balickém blíže Šapoval, „Balyckyj“, 69–74. Podobný osud čekal Stanisława Kosiora, někdejšího předsedu ukrajinské sekce strany, rodilého

Poláka – i ten sehrál klíčovou roli za hladomoru v roce 1933 a také byl popraven jako polský špion. 9 K další diskusi o zdrojích protipolské operace blíže Rublov, „Represiji proty poljakiv“, 126; Paczkowski, „Pologne“, 400; a Stroński, Represje, 220. 10 Text rozkazu 00485 zahrnuje Leningradskij martirolog, 454– 456. 11 Podrobněji o této propagandě viz Gilmore, Defying Dixie. 12 Petrov, „Polish Operation“; Nikolskyj, Represyvna, 105. Počty představitelů národnostních menšin jsou později uvedeny v této kapitole. 13 O „semeništi“ viz Kuromiya, Stalin, 118. O polských diplomatech viz Snyder, Sketches, 121–127. K údajům o členech ústředního výboru viz Kieszczyński, „Represje“, 198. Zkušenosti polských komunistů v SSSR nedocenitelně líčí práce Bodzyńské (Strzępy). 14. Citace: Petrov, „Polskaja operacija“, 23. Historku o telefonním seznamu líčí Brown, No Place, 158. 15 Stroński, Represje, 240. 16 Petrov, „Polskaja operacija“, 28; Werth, Terreur, 294. 17 Citace a údaj: Naumov, NKVD, 299–300. Příklady podává Stroński, Represje, 223, 246. 18 O rodině Juriewiczových viz Głębocki, „Pierwszy“, 158–166, citace na s. 164. 19 O rodině Makowských viz Głębocki, „Pierwszy“, 166–172. Údaj 6 597 popravených uvádí Petrov, „Polskaja operacija“, 168. 20 Ilic, „Leningrad“, 1522. 21 K probuzení příslušníky NKVD viz Dzwonkowski, Głód, 236. Výraz „černý havran“ se vyskytuje v polštině a v ruštině, „černá Máry“ (Marie) v ruštině. Ke svědectví o pojmu „ničitelé duší“, který se později užíval v souvislosti s německými zplynovacími vozy, viz Schlögel, Terror, 615. O Kuncevu viz Vašlin, Těrror, 40, 44. 22 O vnímání etnické totožnosti v polsko-sovětském pohraničí blíže Snyder, Reconstruction of Nations. Nová definice sovětských Poláků je ústředním tématem Brownovy práce No Place. 23 O národnostní čistce viz Naumov, NKVD, 262–266; citát o „výkvětu inteligence“ je na s. 266. Citace Bermana: Michniuk,

„Przeciwko Polakow“, 115. O 218 povražděných spisovatelích se zmiňuje Mironowicz, Białoruś. Viz také Junge, Vertikal, 624. 24 O této metodě zabíjení podrobněji viz Goujon, „Kurapaty“; a Marples, „Kurapaty“, 513–517. Viz též Ziółkowska, „Kurapaty“, 47–49. 25 Údaj 17 772 rozsudků uvádí Petrov, „Polskaja operacija“, 168. O celkovém počtu mrtvých (61 501) viz Morris, „Polish Terror“, 759. 26 Jansen, Yezhov, 258. Pro poznámku o Uspenském srov. Parrish, Lesser Terror, 6, 11; a Kuromiya, Freedom and Terror, 240. 27 Werth, Terreur, 292. 28 O Moszyńské a Anglieczykovi viz Kuromiya, Voices, 49–51, 221–223. 29 Citace: Dzwonkowski, Głód, 94. O Žmerince viz Stroński, Represje, 225. 30 Citace: Dzwonkowski, Głód, 244. Viz také Stroński, Represje, 235; a Iwanow, Stalinizm, 153. 31 O Koszewiczových, prádle a vzkazu viz Dzwonkowski, Głód, 90, 101, 147. 32 O podzimu 1937 v gulagu a o sirotčincích viz Petrov, „Polskaja operacija“, 26; Kupczak, Polacy, 327, 329; a Jansen, Executioner, 97. O Piwińském a Paszkiewiczových viz Dzwonkowski, Głód, 151, 168. 33 O Sobolewské blíže Dzwonkowski, Głód, 215–219, citace na s. 219. 34 Petrov, „Polskaja operacija“, 30; Binner, „Massenmord“, 591, Werth, Terreur, 294, 470. 35 O odsouzení 100 a 138 osob viz Stroński, Represje, 228. 36 K počtu 111 091 osob viz Petrov, „Polskaja operacija“, 32. K odhadu pětaosmdesáti tisíc poprav sovětských Poláků blíže Petrov, „Polskaja operacija“, 171. Jansen, Executioner, 99, dospívá k podobnému závěru, kdežto Naumov odhaduje počet polských mrtvých na 95 000; viz NKVD, 299. Viz též Schlögel, Terror, 636. 37 Srov. Morris, „Polish Terror“, 762, kde jsou výpočty téměř totožné. 38 Pro srovnání počtu zatčených viz Chustov, „Dějatělnosť“, 316. Tato i jiné poznámky o slabé přítomnosti polské inteligence v roce 1937 a 1938 se zakládají na týdnech studia příslušných svazků

Druhé správy polského generálního štábu v Polském vojenském archivu (Centralne Archiwum Wojskowe, CAW). Podrobněji viz Snyder, Sketches, 83–112, kde uvádím řadu archivních citací a kde probírám rovněž problém, jaké škody způsobil Velký teror vnější bezpečnosti SSSR. 39 I na Kavkaze byly násilně přesídleny menší počty lidí; viz Baberowski, Feind, 771–772. O povraždění 20 474 osob na území Mongolska viz Kuromiya, „Asian Nexus“, 13. Viz též Gelb, „Koreans“. 40 Citace: Evans, Power, 357. K akci proti německé národnostní menšině viz rozkaz 00439 (55 005 rozsudků, 41 989 rozsudků smrti). Viz též Schlögel, Terror, 628. 41 Khlevniuk, Gulag, 147. Cituji počty uvedené in Binner, „S etoj publikoj“, 207. Martin uvádí 386 798 mrtvých podle rozkazu 00447; viz „Origins“, 855. 42 Sovětská Ukrajina se na populaci SSSR podílela 22 procenty a padlo zde sedmadvacet procent rozsudků; viz Gregory, Terror, 265. K počtu 123 421 rozsudků smrti viz Nikolskyj, Represyvna, 402; přičemž na s. 340 se uvádí poměr zatčených v letech 1937– 1938 na sovětské Ukrajině s ohledem na národnost: Ukrajinci 53,2 procenta (tvořili 78,2 procenta obyvatelstva), Rusové 7,7 procenta (11,3 procenta obyvatelstva), Židé 2,6 procenta (5,2 procenta obyvatelstva), Poláci 18,9 procenta (1,5 procenta obyvatelstva) a Němci 10,2 procenta (1,4 procenta obyvatelstva). 43 Khlevniuk, „Party and NKVD“, 23, 28; Binner, „Massenmord“, 591–593. 44 K národnostním poměrům v řadách vyšších důstojníků viz Petrov, Kto rukovodil, 475; a Gregory, Terror, 63. V létě 1936 bylo zastoupení Židů nadále vyšší mezi generalitou (54 procent), v aparátu ústředí NKVD v Moskvě (64 procent) a mezi vysokými důstojníky na sovětské Ukrajině (67 procent). Viz Naumov, Borba, 119 k prvním dvěma údajům; Zolotarov, „Načalnyckyj“, 326–331 ke třetímu poměru. Lotyši, Němci a Poláci za Velkého teroru z vysokých míst v NKVD úplně vymizeli. Například Polák Stanisław Regens byl náčelníkem moskevského NKVD a v této funkci podepsal za teroru rozkazy k popravě 20 761 lidí, sám byl však později zatčen a popraven jako polský nacionalista. 45 O státních důchodech viz Kotkin, Magnetic Mountain, 122.

46 Haslam, Collective Security, 194. 47 Hirsch, Empire, 293–294. 48 O Rakousku viz Dean, Robbing, 86, 94, 105. 49 O vyhnání viz Tomaszewski, Preludium, 5, 139, passim. Viz též Longerich, Politik der Vernichtung, 193–204; a Kershaw, Hitler, 459, 472. 50 Goeschel, Concentration Camps, 24. 51 O 12. listopadu 1938 viz Polian, „Schriftwechsel“, 4. 52 O Madagaskaru viz Polian, „Schriftwechsel“, 4, 8. O revizionistech viz Arens, „Jewish Military“, 205; a Spektor, „Żydzi wołyńscy“, 539. 53 O polsko-německých vztazích viz Roos, Polen, 253, 396; Kershaw, Hitler, 475; a Weinberg, Foreign Policy, 20, 404, 484. 54 Citace: Evans, Power, 604. 55 Kershaw, Hitler, 482; Zarusky, „Hitler bedeutet Krieg“, 106– 107. 56 Viz Haslam, Collective Security, 90, 153. O Litvinovovi viz Herf, Jewish Enemy, 104; a také Orwell, Orwell and Politics, 78. 57 Citace: Wieczorkiewicz, Łańcuch, 323. 58 Haslam, Collective Security, 227. Citace: Weinberg, World at Arms, 25. Nezabýval jsem se Koestlerovými zážitky ze Španělska, které se časově kryjí s uvězněním jeho přítele Weinberga v SSSR; blíže viz Got That Failed, 75–80. 59 Citace: Lukacs, Last European War, 58–59. 60 Krebs, „Japan“, 543; Haslam, East, 132. 61 Levine, In Search of Sugihara, 121; Sakamoto, Japanese Diplomats, 102; Kuromiya, Między Warszawą i Tokio, 470–485; Hasegawa, Racing, 13.

kapitola čtvrtá EVROPA MOLOTOVA A RIBBENTROPA Německý teror začal ve vzduchu. Prvního září 1939 ve 4 hodiny 20 minut ráno dopadly bez varování bomby na Wieluń ve středním Polsku. Němci si za cíl smrtícího experimentu zvolili místo, které nemělo z hlediska vojenské strategie žádný význam. Dokázalo by moderní letectvo terorizovat civilní obyvatelstvo promyšleným bombardováním? Kostely, synagoga i nemocnice stály v plamenech. Bomby – celkem sedmdesát tun – padaly na město ve vlnách, zničily většinu budov a zabily stovky lidí, především žen a dětí. Jeho obyvatelé uprchli, takže když sem dorazil německý okupační správce, bylo už ve Wieluni víc mrtvých než živých. Podobný osud postihl v západním Polsku celou řadu měst i vesnic. Bombardováno bylo 158 sídel.1 V polském hlavním městě Varšavě lidé sledovali, jak se po jasném modrém nebi ženou letadla. „Naši,“ říkali si s nadějí. Mýlili se. Dne 10. září 1939 bylo poprvé v historii velké evropské město postiženo systematickým bombardováním letouny nepřítele. Tehdy Němci podnikli na polskou metropoli sedmnáct náletů. V polovině měsíce už byla polská armáda téměř poražena, ale Varšava dál odolávala. Pětadvacátého září Hitler prohlásil, že chce, aby se vzdala, a ještě téhož dne na ni dal svrhnout 560 tun bomb a dvaasedmdesát tun zápalných pum. V důsledku bombardování lidnatého historického středu města zahynulo na počátku nevyhlášené války celkem pětadvacet tisíc civilistů (a šest tisíc vojáků). Po celý měsíc putovaly na východ proudy lidí prchajících před wehrmachtem. Piloti německých stíhaček do nich pro zábavu stříleli.2 Polsko bojovalo osamoceně. Francie a Británie sice Německu válku vyhlásily, jak slíbily, avšak po dobu invaze nepodnikly žádnou významnější vojenskou akci. (Francouzi vytáhli několik kilometrů do Sárska a pak zase ustoupili.) Polská armáda spěšně zaujala obranné postavení. Vojáci byli vycvičeni očekávat útok z východu nebo ze západu – buď od Ruské armády, nebo od wehrmachtu. Při strategickém plánování a při manévrech se ve dvacátých a třicátých letech zohledňovaly obě varianty. Teď byly všechny dostupné síly –

devětatřicet divizí, tedy asi devět set tisíc mužů – nasazeny proti padesáti německým divizím (půldruhamilionové armádě). Němci disponovali převahou v poli i převahou ve výzbroji a doráželi na obránce motorizovanými útoky ze severu, ze západu i z jihu. Přesto Poláci na některých místech úporně vzdorovali. Wehrmacht si navykl hladce procházet zeměmi, jako bylo Rakousko a Československo, které se už vzdaly. Nyní však němečtí vojáci čelili nepřátelské palbě. Všechno nešlo podle plánu. V Danzigu (dnešní Gdaňsk), svobodném městě na pobřeží Baltu, jež chtěl Hitler přičlenit k Říši, hájili Poláci budovu pošty. Němečtí hasiči napumpovali do sklepa benzin a oheň obránce vyhnal. Přednosta úřadu při odchodu z budovy mával bílým kapesníkem. Byl na místě zastřelen. Jedenáct lidí zemřelo na popáleniny – Němci jim neposkytli lékařské ošetření –, osmatřicet mužů bylo odsouzeno k smrti a zastřeleno za údajně nezákonnou obranu objektu. Jeden z nich, Franciszek Krause, byl strýcem chlapce, jenž se jmenoval Günter Grass a později se stal slavným německým spisovatelem. Zásluhou jeho románu Plechový bubínek vešel tento válečný zločin do širokého povědomí – byl však pouze jedním z mnoha.3 Němečtí vojáci prošli ideologickým školením, které je upozorňovalo, že Polsko není právoplatnou zemí a jeho armáda není regulérní armádou. Lidé, kteří se jejich vpádu postavili na odpor, tudíž nemohli být opravdovými vojáky. Němečtí důstojníci navykládali svým podřízeným, že zabíjení Němců v bitvě znamená jejich „vraždění“. A protože vzdorovat německé panské rase byla podle Hitlerovy terminologie „drzost“, nemohli polští vojáci počítat s tím, že se s nimi v případě zajetí bude zacházet podle válečných konvencí. Ve vesnici Urycz byli proto shromážděni ve stodole, kde měli údajně přenocovat, načež Němci budovu zapálili. Nedaleko vesnice Śladów, kde wehrmacht bojoval se zbytky jízdního oddílu, používali zase okupanti zajatce jako lidské štíty. Poté, co zabili hulány zdráhající se střílet do svých krajanů, přinutili Němci zajatce pohřbít těla spolubojovníků, potom je postavili ke zdi u břehu Visly a pozabíjeli. Na ty, kdo se pokoušeli spasit skokem do vody, stříleli – jak uvedl jeden pamětník – jako na kachny. Zahynulo asi tři sta osob.4 Dne 22. září 1939 nařídil Hitler velitelům, aby si „zatvrdili srdce před slitováním“. Němci tedy zajatce zabíjeli. Po úporné bitvě u Ciepelówa padlo do zajetí tři sta Poláků a navzdory jasným důkazům o pravém opaku velitel německé jednotky prohlásil, že jde o partyzány, a ne

o vojáky pravidelné armády – a tím pádem že se na ně válečné právo nevztahuje. Polští důstojníci a mužstvo v uniformách byli překvapeni. Němci jim přikázali, aby se svlékli – pak už zajatci daleko spíš připomínali partyzány –, všechny je postříleli a těla svrhli do jámy. Během krátkého tažení do Polska, kdy se takových případů vyskytlo nejméně třiašedesát, byly povražděny nejméně tři tisícovky polských válečných zajatců. Němci však zabíjeli i raněné Poláky. Jednou zaútočily jejich tanky na stodolu označenou červeným křížem, kde se nacházelo polské stanoviště první pomoci. Kdyby nebyla označena mezinárodním symbolem, velitelé tanků by ji jistě přehlédli, ale takhle stroje stodolu ostřelovaly, dokud nevzplála. Na lidi, kteří se odtamtud snažili uprchnout, se zaměřili samopalníci. Poté tanky srovnaly zbytky lazaretu i s posledními přeživšími se zemí.5 Důstojníci i mužstvo wehrmachtu byli přesvědčeni, že si polští civilisté nastalé hrůzy způsobili sami. Jeden generál je ujišťoval: „Němci jsou páni a Poláci otroci.“ Vedení německé armády si ostatně uvědomovalo, že Hitlerovy cíle v této invazi rozhodně nejsou konvenční. Jak shrnul jistý náčelník štábu, „záměrem Vůdce je zničit a zlikvidovat polský národ“. Vojáci wehrmachtu byli vyškoleni považovat polské civilní obyvatelstvo za vychytralé podlidi. Jeden z nich o tom byl natolik ubezpečen, že si posmrtnou grimasu v obličeji Poláka vyložil jako výraz iracionální nenávisti k Němcům. Jeho krajané si rychle začali vybíjet zklamání na každém, kdo byl v dohledu. Po dobytí nových území tak Němci pravidelně zabíjeli civilisty, což platilo i v situacích, kdy byli nuceni ustoupit. A utrpěli-li přitom nějaké ztráty, obviňovali z nich každého, kdo byl po ruce: především muže, i když neušetřili ani ženy a děti.6 Ve Widzówě Němci svolali všechny muže a ti se bez obav dostavili, poněvadž nic neprovedli. Jedna těhotná žena sice projevila zlé tušení, ale tu od manžela odervali. Všechny muže z města pak seřadili u plotu a postříleli. V Longinówce bylo čtyřicet polských občanů zamčeno v budově, kterou Němci posléze zapálili, a když se někdo pokusil vyskočit z okna, zasáhla ho kulka. K některým odvetným akcím docházelo i neuvěřitelnou náhodou. Stalo se třeba, že bylo zajato sto civilistů, jimž hrozilo zastřelení, protože se opodál znenadání ozval výstřel z děla. Ukázalo se, že ho měl na svědomí německý voják.7 Polsko nikdy nekapitulovalo, nicméně vojenské akce 6. října 1939 skončily. I s postupujícím podzimem, kdy Němci v zemi zřídili civilní

okupační správu, však wehrmacht zabíjel dál její občany ve zcela svévolných odvetných akcích. V prosinci zlikvidovali úřadům známí recidivisté dva německé vojáky a Němci ze msty postříleli ze samopalů 114 mužů, kteří s incidentem neměli nic společného. V lednu okupanti ve Varšavě zastřelili 225 Židů poté, co jim židovská obec nevydala člověka, na základě jehož jména Němci usoudili, že musí být této národnosti. Ve skutečnosti neměl dotyčný s židovskou komunitou nic společného.8 Školení naučilo vojáky wehrmachtu pohlížet na Židy jako na barbary z východu, a navíc se v Polsku setkávali s jevem, na nějž z Německa nemohli být zvyklí: vídali velké komunity pobožných Židů. Třebaže Hitler běsnil nad jejich destruktivní rolí v německé společnosti, tvořili Židé pouze nepatrné procento německého obyvatelstva. Ti němečtí občané, které norimberské zákony označily za osoby židovského původu, byli většinou sekulárně založení a mnozí se s touto komunitou ani nijak silně neztotožňovali. Německé Židy charakterizovala silná míra asimilace a častokrát i manželský svazek s Nežidem. To v Polsku se způsob života Židů vyvíjel z historických důvodů velice odlišně. V pozdním středověku byli vyhnáni z Německa, podobně jako z většiny zemí střední a západní Evropy. Polsko pro ně po staletí představovalo přístav a stalo se i centrem jejich evropské diaspory. V roce 1939 tvořili Židé asi deset procent zdejšího obyvatelstva a většinou si uchovali náboženské tradice, zvyky i způsob oblékání. Domlouvali se jidiš – jazykem, který byli Němci náchylní vnímat jako znetvořenou verzi své mateřštiny – a ve Varšavě a v Lodži, dvou nejdůležitějších židovských městech v Polsku, představovali asi třetinu populace. Posuzujeme-li celou záležitost čistě na základě válečné korespondence, vnímali němečtí důstojníci i řadoví vojáci polské Židy jako chodící stereotypy, ne jako lidské bytosti: viděli v nich plíseň zamořující už tak zaostalé polské území. V dopisech manželkám či přítelkyním líčili nelidské nakupení špíny a nepořádku. V jejich očích byla veškerá krása, s níž se v Polsku setkali, dílem dřívějších německých osadníků, kdežto všechno odpudivé zplodila židovská demoralizace a polská lenost. Zdálo se, jako by Němce neodolatelně přitahovala potřeba zlepšit vzhled Židů, a tak je znovu a znovu zadržovali a holili jim pejzy, jejich kumpáni se tomu smáli a exekuci si fotografovali. Němci také znásilňovali Židovky, jako kdyby to ani nebyl zločin, za nějž

by je mohl stihnout trest. Když však byli dopadeni, byla jim připomenuta platnost německých zákonů zapovídajících míšení ras.9 V Solci Židy zamkli do sklepa jako rukojmí. Ti se pokusili uprchnout, načež vojáci wehrmachtu hodili do sklepa granáty a zajatce pozabíjeli. V Rawě Mazowiecké si německý voják řekl židovskému chlapci o vodu, ten se dal na útěk a voják na něj zamířil a vystřelil, jenže trefil jednoho ze svých spolubojovníků. Poté Němci svolali na náměstí stovky místních a postříleli je. V Dynówě bylo v polovině září za jedinou noc samopaly postříleno asi dvě stě Židů. Celkem bylo mezi pětačtyřiceti tisíci polských civilistů, které Němci zabili do konce roku 1939, kolem sedmi tisíc Židů, což představovalo v přepočtu o něco víc, než kolik činil podíl Židů na obyvatelstvu země.10 Podle nacistického světonázoru, jímž byli němečtí důstojníci a vojáci naočkováni, ztělesňoval židovský voják ještě větší problém než voják polský. Židé byli po roce 1935 z německých ozbrojených sil vyřazeni, zato polští Židé sloužili v polské armádě stejně jako všichni muži s polským občanstvím. Židé – a zejména židovští lékaři – byli hojně zastoupeni i v důstojnickém sboru. Němci je začali z jednotek vyčleňovat a posílat do zvláštních pracovních táborů. *** Sedmnáctého září, kdy do země vstoupili Sověti, měli už Němci ve skutečnosti válku vyhranou. V den, kdy Rudá armáda došla ke Lvovu, jenž byl tehdy nejdůležitějším polským městem na jihovýchodě země, probíhal v oblasti německý nálet. Příchod půl milionu sovětských vojáků do Polska vyvolal nejen strach, ale i naději. Polákům se chtělo věřit, že Sověti přicházejí bojovat s Němci. Někteří dezorientovaní polští vojáci, které hnal německý útok na východ, mohli na chvíli doufat, že našli spojence. Polské ozbrojené síly zoufale potřebovaly podporu.11 Sověti prohlašovali, že jejich intervence byla nutná, neboť polský stát přestal existovat. A protože podle nich už Polsko nebylo schopno své občany ochránit, musela do země s mírovou misí vstoupit Rudá armáda. Sovětská propaganda hlásala, že největší ochranu vyžaduje zdejší početná ukrajinská a běloruská menšina. Nehledě na tuto rétoriku byli však sovětští důstojníci i mužstvo připraveni vést válku a také ji vedli. Rudá armáda odzbrojovala polské jednotky, a když to situace vyžadovala, útočila na ně. Půlmilionová Rudá armáda tedy překročila

hranice, které už nebyly chráněny, aby bojovala s nepřítelem, jenž už byl poražen. Sovětští vojáci postupovali do vnitrozemí, setkali se s wehrmachtem a vymezili nové hranice – dokonce při jedné příležitosti uspořádali společnou přehlídku na oslavu vítězství. Stalin promlouval o spojenectví s Německem „zpečetěném krví“. Byla to pochopitelně hlavně krev polských vojáků, jichž v bojích padlo přes šedesát tisíc.12 Ve městech, v jejichž okolí operovaly wehrmacht i Rudá armáda, se polští vojáci nacházeli v obtížném postavení: komu se tedy měli vzdát? Sovětští vojenští představitelé jim slíbili, že se po krátkém výslechu budou moct bezpečně vrátit domů. Toto ujištění zopakoval i Nikita Chruščov, který sovětské vojáky doprovázel. Polský záložní důstojník, malíř Józef Czapski, byl mezi těmi, kdo se tou lží dali oklamat. Jeho jednotku odrazili Němci a vzápětí ji obklíčily sovětské tanky. Czapskému a jeho jednotce bylo přislíbeno, že budou propuštěni, jakmile dorazí do Lvova. Místo toho je na tržišti naložili na nákladní auta. Plačící ženy jim házely cigarety a jeden mladý Žid koupil u stánku pár jablek a hodil je zajatcům. U pošty ženy přebíraly vzkazy, které vojáci narychlo psali svým rodinám. Poté byli zajatci odvezeni na nádraží a posláni na východ.13 Po překročení sovětské hranice měli podle vzpomínek Czapského pocit, že vjíždějí do „jiného světa“. Malíř seděl vedle svého přítele, jiného záložního důstojníka, jenž byl povoláním botanik a žasl nad vysokou trávou v ukrajinské stepi. V jiném vlaku vyhlíželi polští rolníci škvírami na sovětské kolchozy a zarmouceně kroutili hlavami nad nepořádkem a nedbalostmi, jaké kolem trati viděli. Při zastávce v ukrajinském hlavním městě Kyjevě se polským důstojníkům dostalo nečekaného přijetí. Ukrajinci se tvářili posmutněle, když zahlédli Poláky hlídané sovětskými strážemi – zdálo se, že někteří místní ještě stále doufali, že polská armáda osvobodí Ukrajinu od Stalina. A zatím putovalo patnáct tisíc polských důstojníků do tří sovětských zajateckých táborů: ten starobělský byl zřízen na východě sovětské Ukrajiny a tábory v Kozelsku a Ostaškově se nacházely na území sovětského Ruska.14 Deportovat tyto muže – až na jedinou výjimku to totiž byli muži – znamenalo připravit jistým způsobem polskou společnost o elitu. Sověti tehdy ukořistili přes sto tisíc válečných zajatců, avšak řadové vojáky propustili a zadrželi pouze důstojníky. Více než dvě třetiny těchto důstojníků narukovaly ze zálohy. Podobně jako Czapski a jeho kamarád botanik byli tito záložní důstojníci vzdělanými odborníky a intelektuály,

nikoli vojáky z povolání. Z Polska tak byly odvezeny tisíce lékařů, právníků, vědců, profesorů a politiků.15

Zároveň sovětské okupační síly ve východním Polsku dosadily na uprázdněné vysoké posty příslušníky nižších společenských vrstev. Vězení se vyprázdnila a političtí vězni, obvykle komunisté, zasedli v místní správě. Sovětští agitátoři ponoukali rolníky, aby se pomstili velkostatkářům. Většina Poláků sice odolala podvratným výzvám, nicméně se našly i tisíce těch, kdo jim podlehli, a zavládl chaos. V zemi se najednou často vraždilo sekerou. Jistý muž byl připoután ke kůlu, přičemž vrazi z něj částečně stáhli kůži a nasypali mu do ran sůl, a v tomto stavu musel poté přihlížet popravě zbytku své rodiny. Rudá armáda se většinou chovala přístojně, ačkoli její vojáci se občas na násilí podíleli – našli se mezi nimi například dva, kteří odpravili místního úředníka a vytrhli mu zlaté zuby.16 Za vojskem postupovaly velmi početné oddíly příslušníků NKVD. Během následujících jednadvaceti měsíců pozatýkali v okupovaném východním Polsku víc lidí než v celém Sovětském svazu – 109 400 polských občanů. Nejčastější rozsudek zněl: na osm let do gulagu, ale přinejmenším 8 513 osob bylo odsouzeno k trestu smrti.17 *** Na západ od linie Molotov-Ribbentrop, kde vládli Němci, byly metody ještě nevybíravější. Teď, když wehrmacht porazil armádu nepřítele, daly se metody SS vyzkoušet i na cizím obyvatelstvu. Represivní nástroj nazvaný Einsatzgruppen vytvořil Reinhard Heydrich, jenž byl pravou rukou Heinricha Himmlera. Šlo o zvláštní operační jednotky, kterým velela bezpečnostní policie a v nichž sloužili i příslušníci jiných policejních útvarů. Měly za úkol pacifikovat týlové oblasti po provedení vojenské expanze. Od roku 1939 byly podřízeny Heydrichovu Říšskému hlavnímu bezpečnostnímu úřadu, který sjednotil bezpečnostní policii (tedy státní instituci) se Sicherheitsdienstem neboli SD (zpravodajskou službou SS čili nástrojem nacistické strany). Tyto jednotky zvláštního určení byly už předtím rozmístěny v Rakousku a v Československu, nicméně zde nenarazily na větší odpor a neměly ani za úkol zabíjet vybrané skupiny obyvatelstva. Právě v Polsku však měly naplnit poslání „ideologických vojáků“ a zlikvidovat vzdělanou vrstvu poraženého nepřátelského národa. (V jistém smyslu zabíjeli jejich členové sobě rovné: patnáct z pětadvaceti velitelů einsatzgruppen či einsatzkommanda mělo doktorát.) V operaci Tannenberg Heydrich po

těchto jednotkách chtěl, aby zneškodnily „vyšší vrstvy společnosti“ tím, že povraždí jedenašedesát tisíc Poláků. Řečeno slovy Adolfa Hitlera: „Jen národ, jehož vyšší vrstvy jsou vyhubeny, lze zatlačit do řad otroků.“ Konečným cílem tohoto plánu zaměřeného na likvidaci elity bylo „zničení Polska“ jako funkční společnosti. Zabitím nejvýznačnějších Poláků měly tyto jednotky Polsko připodobnit německé rasistické vidině této země a odebrat její kultuře schopnost odolávat německým okupantům.18 Einsatzgruppen přistoupily k úkolu s krvelačnou energií, jenže jim chyběla zkušenost, a tudíž i zručnost NKVD. Zabíjely civilisty a nejednou se k tomu uchylovaly pod pláštíkem odvetných kroků proti údajným partyzánům. V Bydhošti tyto jednotky popravily asi devět set Poláků. Na jednom dvorku v Katovicích jejich řádění podlehlo dalších 750 osob, mnohdy ženy a děti. Celkem jejich příslušníci připravili o život v akcích, které neměly nic společného s bojovými operacemi, kolem padesáti tisíc polských občanů. Vše však nasvědčuje tomu, že nešlo o prvních padesát tisíc z jednašedesátitisícového seznamu. Často šlo o oběti vybrané z náhlého popudu. Na rozdíl od NKVD totiž nacistické jednotky zvláštního určení nepátraly pečlivě v protokolech a v Polsku si ani nevedly pořádnou evidenci popravených.19 Lépe se jim vedlo v akcích zaměřených proti Židům, při nichž nebylo třeba oběti tolik rozlišovat. Jistá einsatzgruppe dostala za úkol zastrašit Židy, aby uprchli na východ, tedy z německé okupační zóny do sovětské. Měla ho uskutečnit pokud možno ještě v září 1939, dokud se vedly boje. A tak například v Będzinu vypálili vojáci této jednotky zvláštního určení synagogu plamenometem a dva dny poté tu vybili na pět set Židů. Einsatzkommanda, což byly menší útvary, byla pověřena obdobnými úkoly. V Chełmu dostali příslušníci jednoho z nich za úkol olupovat bohaté Židy. Na ulicích prováděli osobní prohlídky žen, které vypadaly jako Židovky, a při raziích v bytech jim pak prohledávali i tělní otvory. Při stahování prstenů jim lámali prsty. V Přemyšlu zastřelila tato komanda v období od 16. do 19. září nejméně pět set Židů. V důsledku těchto zátahů uprchly statisíce Židů do sovětské okupační zóny. Z okolí Lublinu bylo více než dvacet tisíc Židů jednoduše vypuzeno.20 Když bylo Polsko definitivně dobyto, sešli se němečtí a sovětští spojenci znovu, aby přehodnotili vzájemné vztahy. Osmadvacátého září 1939, v den, kdy Varšava padla do německých rukou, podepsali smlouvu o hranicích a přátelství, jež poněkud pozměnila sféry vlivu. Varšava

podle této dohody připadla Němcům, kdežto Litva Sovětům. (Právě tato hranice se na mapách označuje jako „linie Molotov-Ribbentrop“.) Obě strany se zároveň zavázaly potlačovat veškerý polský odpor proti režimu druhého spojence. Čtvrtého října se nacistické Německo a Sovětský svaz dohodli na dalším protokolu, definujícím novou společnou hranici. Polsko bylo minulostí. O několik dnů později Německo některá polská území zahrnutá do své okupační zóny formálně anektovalo a ze zbytku se stala kolonie pod názvem Generální gouvernement. Bylo to odkladiště pro nežádoucí živly – Poláky a Židy. Hitler usoudil, že Židy by bylo možné internovat v některém z východních distriktů gouvernementu v rámci jakési „přirozené rezervace“. Generální guvernér, někdejší Hitlerův právník Hans Frank, objasnil postavení obyvatelstva, jež mu nyní podléhalo, ve dvou rozkazech vydaných na sklonku října 1939. První stanovoval, že o pořádek tu bude dbát německá policie, a podle druhého byla tato policie oprávněna zastřelit každého Poláka, který by provedl něco, co by jen vzdáleně připomínalo nepřátelský akt proti zájmům Německa či Němců. Frank byl přesvědčen, že Poláci záhy pochopí „beznaděj osudu svého národa“ a smíří se s vůdčím postavením Němců.21 *** Na východ od linie Molotov-Ribbentrop rozšiřovali Sověti vlastní režim. Moskva posunula hranice Ukrajinské a Běloruské SSR na západ a přiměla nové obyvatele sovětského státu, usazené ve východním Polsku, aby se podíleli na anexi své původní vlasti. Když Rudá armáda vstoupila do Polska, prezentovala sovětskou moc coby velkou osvoboditelku národnostních menšin zpod polského jha a coby velkou osvoboditelku rolníků od jejich pánů. Obyvatelstvo východního Polska tvořili ze čtyřiceti tří procent Poláci, ze třiceti tří procent Ukrajinci a po osmi procentech Židé a Bělorusové, dále k němu příslušelo menší množství Čechů, Němců, Rusů, Romů, Tatarů a dalších etnik. Nyní se od příslušníků všech národností i tříd vyžadovala rituální loajalita k novému režimu. Dne 22. října 1939 museli všichni dospělí na územích, která nyní Sověti nazývali „Západní Bělorusko“ a „Západní Ukrajina“, hlasovat ve volbách do dvou shromáždění, jejichž provizorní ráz doložil jediný legislativní krok, který učinila: požadavek, aby území východního Polska

bylo přičleněno k Sovětskému svazu. Do 15. listopadu byly právní formality této anexe uzavřeny.22 Sovětský svaz vnesl do východního Polska vlastní instituce i vlastní praktiky. Každý tu nyní musel vyplnit žádost o vnitřní pas, což znamenalo, že stát zaevidoval veškeré nové občany. Jejich registraci provázely armádní odvody: v řadách Rudé armády se brzy ocitlo na 150 000 nových branců (Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, Židů). Registrace umožnila též hladký průběh důležitého nástroje sovětské sociální politiky: deportací.23 Dne 4. prosince 1939 nařídilo sovětské politbyro NKVD, aby provedl deportaci těch skupin polské společnosti, jež představovaly potenciální nebezpečí pro nový režim: válečných veteránů, lesníků, státních úředníků, policistů a jejich rodin. Jednoho únorového večera roku 1940, za čtyřicetistupňového mrazu, odvedli příslušníci NKVD všechny tyto podezřelé osoby – bylo jich celkem 139 794 – po soumraku za asistence pušek a samopalů z domovů a nahnali je do spoře zařízených ledových vlaků směřujících do zvláštních sídlišť v dalekém sovětském Kazachstánu nebo na Sibiři. Než vůbec deportovaní stačili pochopit, co se vlastně děje, změnil se jim od základu život. Zvláštní sídliště, součást sítě gulagu, byly zóny nucených prací, do nichž byli před deseti lety internováni kulaci.24 NKVD si pojem rodiny vykládal značně zeširoka, takže jeho příslušníci vlaky naplnili i starými rodiči a potomky osob pokládaných za nebezpečné. Cestou na východ chodili strážní na zastávkách od vagonu k vagonu s otázkou, jestli mezitím neumřely další děti. Wiesław Adamczyk, jemuž bylo tenkrát jedenáct let, se ptal maminky, jestli je Sověti vezou do pekla. Jídlo a vodu dostávali deportovaní velmi nepravidelně, v dobytčích vagonech chybělo jakékoli vybavení a byla v nich ukrutná zima. Děti se časem naučily olizovat námrazu z kovových hřebů a přihlížely, jak starší začínají promrzat a modrat. Strážní po čase mrtvé dospělé z vagonů odebírali a házeli je do narychlo vykopaného hromadného hrobu. Jiný chlapec vyhlédl ven ve snaze vtisknout si oběti transportu navždy do paměti – později napsal, že ačkoli se po mrtvých slehla zem, „v našich myšlenkách zůstaly jejich sny a touhy“.25 Už po cestě zemřelo na pět tisíc lidí, a následujícího léta se nedožilo dalších jedenáct tisíc. Polské děvčátko popisovalo ve škole na Sibiři, co se její rodině přihodilo: „Můj bratříček onemocněl a za týden umřel hlady. Pochovali jsme ho v kopečku v sibiřské stepi. Maminka z tohoto

trápení taky onemocněla, opuchla z hladu a ležela dva měsíce v baráku. Až do úplného konce ji odmítali přijmout do nemocnice. Pak ji tam přece jen vzali a maminka tam ležela dva týdny. Potom umřela. Když jsme se to dozvěděli, zmocnilo se nás velké zoufalství. Jeli jsme na pohřeb pětadvacet kilometrů, tam jsme došli ke kopečku. V místech, kde navždy odpočívají dva členové naší rodiny, je slyšet šumění sibiřské tajgy.“26 Poláci si ve střední Asii a na severu Ruska připadali ještě cizejší a bezradnější než kulaci, kteří do těchto míst dorazili před nimi. Obvykle neuměli rusky, natož kazašsky. Místní v nich – zvlášť ve střední Asii – viděli jen další přítěž přicházející z centra. „Tamní lidé,“ vzpomínal jeden Polák na Kazachstán, „mluvili rusky jen lámaně a hrozně se na nás zlobili kvůli novým poměrům a dalším hladovým krkům, které museli krmit. Ze začátku nám nechtěli vůbec nic prodat ani nám nehodlali nijak pomáhat.“ Poláci nemohli tušit, že před pouhými deseti lety zahubil hlad třetinu obyvatel Kazachstánu. Jednoho Poláka, otce čtyř dětí, zabili v kolchozu kvůli jeho botám. Jiný otec rodiny zemřel na Sibiři hlady. Jeho syn vzpomínal: „Opuchl. Zabalili ho do prostěradla a hodili do jámy.“ Třetí otec zemřel na tyfus ve Vologdě, městě smrti na severu Ruska. Jeho dvanáctiletý syn si už osvojil jistý filozofický nadhled: „Člověk se jednou narodí a jednou zemře. A to se stalo.“27 Deportovaní polští občané možná nikdy předtím neslyšeli ruské slovo kulak, zato teď na vlastní kůži poznávali jeho dějiny. V jedné sibiřské osadě objevili kostry kulaků deportovaných ve třicátých letech. V jiné se jistý šestnáctiletý Polák dozvěděl, že brigadýr v jeho pracovním táboře je také kulak. „Otevřeně se mi přiznal,“ vzpomínal ten chlapec, „co nosí v srdci“ – víru v Boha. Poláci byli považováni za římské katolíky, tedy za praktikující křesťany, a proto jejich přítomnost vedla Ukrajince a Rusy k podobným vyznáním. Jenže i na vzdáleném východě reagovaly sovětské úřady značně nepřátelsky na jakékoli známky polské identity. Polský chlapec, který přijel do města, aby směnil oblečení za nějaké jídlo, narazil na policistu, jenž mu srazil z hlavy čapku. Byl na ní bílý orel, znak polského státu. Policista chlapci nedovolil, aby tu čapku zvedl ze země. Jak donekonečna psali sovětští novináři a omílali sovětští učitelé: Polsko padlo a už nikdy nevstane.28 ***

Promyšleně, po zevrubné klasifikaci a s nacvičeným násilím se Sovětům podařilo natlačit Poláky do již existujícího systému. Po několika týdnech zmatků posunuli hranice svého státu na západ a zbavili se nejnebezpečnějších možných protivníků. V západní polovině Polska, na západ od linie Molotov-Ribbentrop, však Němci takový přístup uplatnit nemohli. Hitler sice zcela nedávno rozšířil svou Říši o Rakousko a zbytek Československa, ale ještě nikdy neanektoval území, kde by žilo tolik lidí neněmecké národnosti. Na rozdíl od Sovětů nemohli nacisté ani tvrdit, že přinášejí utlačovaným národům či třídám spravedlnost a rovnost. Každý věděl, že nacistické Německo vzniklo pro Němce, a sami Němci se ani nesnažili předstírat, že je tomu jinak. Předpokladem nacionálního socialismu bylo přesvědčení, že Němci jsou nadřazenou rasou, a když se nacisté na polském území setkali se známkami civilizace, potřebovali aspoň sami sebe ubezpečit, že je to správný předpoklad. Ve starobylém polském Krakově poslali do koncentračního tábora celý profesorský sbor zdejší slavné univerzity. Na hlavním náměstí, které přejmenovali na Adolf-Hitler-Platz, odstranili z podstavce sochu velkého romantického básníka Adama Mickiewicze. Takové akce měly nejen symbolický, ale i praktický význam. Krakovská univerzita byla starší než kterákoli univerzita v Německu. Mickiewicze jeho evropští současníci uctívali stejně jako Goetha. Existence takové instituce a takové historie byla – stejně jako sama existence vzdělaných polských elit – na překážku německým plánům, a navíc představovala problém i pro nacistickou ideologii.29 Polská identita musela z tohoto území vymizet a měla být nahrazena „němectvím“. Podle Hitlera bylo Německo povinno „tyto rasově cizí živly uzavřít, aby krev jeho národa nebyla znovu zkažena, anebo je bez okolků odsunout a předat uvolněné území soukmenovcům z vlastního národa“. Počátkem října 1939 proto Hitler pověřil Heinricha Himmlera novým posláním. Jeho pobočník, který byl už vůdcem SS a náčelníkem německých policejních sil, se nyní stal „říšským komisařem pro posilování němectví“, tedy jakýmsi ministrem pro rasové záležitosti. Z polského území, jež Německo zabralo, měl odsunout původní obyvatele a nahradit je Němci.30 Himmler se sice do úkolu pustil s nadšením, nicméně to představovalo obtíže. Šlo přece o polská území. V nezávislém Polsku žila jen nepočetná německá menšina. Pokud Sověti tvrdili, že přicházejí do východního Polska chránit Ukrajince a Bělorusy, mohlo to znít

přinejmenším z demografického hlediska věrohodně: tyto menšiny čítaly v Polsku na šest milionů obyvatel. Naopak etnických Němců tu nežil ani celý milion. Na území nově začleněných do Říše převyšovali Poláci Němce v poměru patnáct ku jedné.31 Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels však už ovládl německý tisk, a tak měli Němci (a spolu s nimi ti, kdo jejich propagandě věřili) dojem, že v západním Polsku žila spousta Němců a že tu byli strašlivě utiskováni. Skutečnost byla úplně jiná a neodrážela pouze fakt, že devět milionů Poláků v nových oblastech Říše početně mohutně převyšovalo tamní Němce. Když Hitler rozšiřoval své panství, připojil k němu i podstatně víc Židů (nejméně 600 000) než Němců, a tím ztrojnásobil počet Židů ve Velkoněmecké říši (z 330 000 na bezmála milion). A vezme-li se v úvahu i Generální gouvernement (s 1 560 000 Židů), stoupl počet Židů na území ovládaném Berlínem o dva miliony. V Lodži, kterou Hitler připojil k Německu, žilo Židů víc (233 000) než v Berlíně (82 788) a ve Vídni (91 480) dohromady. A ve Varšavě, spadající nyní pod Generální gouvernement, bydlelo víc Židů než v celém předválečném Německu. Anexí Polska přivedl Hitler do Říše víc Poláků, než kolik připojil Němců při předchozích anexích Rakouska a českých a moravských Sudet. Bere-li se v úvahu Generální gouvernement a také Protektorát Čechy a Morava připojený po rozpadu Československa, přibylo tedy do Říše kolem dvaceti milionů Poláků, šest milionů Čechů a dva miliony Židů. To znamenalo, že v Německu žilo nyní víc Slovanů než v kterémkoli jiném evropském státě s výjimkou Sovětského svazu. V tažení za rasovou čistotou se Německo koncem roku 1939 stalo druhým nejlidnatějším mnohonárodnostním státem v Evropě. Největším byl samozřejmě Sovětský svaz.32 Obzvlášť přístupný myšlence „posilování němectví“ byl Arthur Greiser, jenž stanul v čele největšího nového německého regionu, Říšské župy Povartí (Wartheland – Varta, německy Warthe, je tamní řeka). Jeho župa se táhla od Poznaně na západě až k Lodži na východě a obývaly ji zhruba čtyři miliony Poláků, 366 000 Židů a 327 000 Němců. Himmler odtud navrhoval odsunout do února 1940 milion osob: veškeré Židy a několik set tisíc Poláků. Greiser s „posilováním němectví“ začal tím, že dal vyklidit tři psychiatrické ústavy a jejich pacienty postřílet. Pacienty čtvrtého psychiatrického ústavu v Owińskách potkal jiný osud. V říjnu a listopadu je převezli na místní velitelství gestapa a otrávili oxidem uhelnatým, jímaným do kanystrů. Byla to první masová vražda, kterou

Němci spáchali tímto způsobem. Zabito bylo tehdy i na sedm tisíc polských občanů, kteří se nacházeli v ústavech pro duševně choré, což zahájilo politiku „eutanazie“, jež se záhy rozšířila také na území předválečného Německa. V příštích dvou letech bylo více než sedmdesát tisíc německých občanů prohlášeno za „nehodné života“ a usmrceno plynem. Posilování němectví mělo tedy svou vnitřní i vnější stránku: útočná válka za hranicemi Německa umožnila vraždit i vlastní občany. Mechanismus byl uveden do chodu a měl v něm pokračovat.33 Záměr odsunout Židy z Německa byl v rozporu s jinou ideologickou prioritou, kterou představovalo přesídlení Němců ze SSSR. Když Sovětský svaz po obsazení východního Polska posunul své hranice směrem na západ, musel se Hitler zamyslet nad Němci (dřívějšími občany Polska), kteří se nyní ocitli pod sovětským panstvím. Zařídil, aby tito lidé byli posláni do Německa. Měli se usadit v Povartí na polských usedlostech uvolněných při deportacích. Aby se však uvolnilo místo pro přijíždějící Němce, museli být v prvé řadě deportováni Poláci, a ne Židé. I když tedy bylo Židům dočasně dovoleno zůstat v domovech, čekalo je velké ponižování a utrpení. V Kozienicích museli ortodoxní Židé tančit vedle hranice hořících knih a provolávat: „Válka je naše vina!“ V Łowiczi byli všichni souvěrci mužského pohlaví 7. listopadu 1939 nahnáni do vězení, odkud je musela vykoupit židovská obec.34 Valnou většinu z 87 883 vyhnanců při první deportaci z župy Povartí, uskutečněné v období od 1. do 17. prosince 1939, tvořili Poláci. Policie se zaměřila především na ty, kdo „představovali bezprostřední ohrožení osob německé národnosti“. Také při druhé deportaci, provedené ve dnech 10. února až 15. března 1940, představovali většinu z 40 128 vyhnanců Poláci. Nevydávali se na dalekou cestu. Za normálních okolností by jim cesta ze střediska župy Poznaně do Varšavy, největšího města Generálního gouvernementu, trvala pár hodin. Tisíce lidí však umrzly ve vlacích, které nejednou stály na vedlejších kolejích celé dny. Himmler to komentoval slovy: „Je tam zkrátka takové podnebí.“ Není třeba dodávat, že v Polsku bylo počasí v podstatě stejné jako v Německu.35 *** Zima 1939/40 byla v Polsku i v Německu neobyčejně chladná. Na Ukrajině, v Rusku a v severním Kazachstánu byla ještě chladnější. Když

se dny v sovětských zvláštních sídlištích krátily, tisíce polských deportovaných v nich onemocněly a zemřely. Ve třech táborech na sovětské Ukrajině a v sovětském Rusku, kde úřady držely polské válečné zajatce, se žilo podle vlastního politického a náboženského kalendáře. V Kozelsku, Ostaškově i ve Starobělsku našli zajatci způsob, jak si připomenout svátek polské nezávislosti, připadající na 11. listopad. Ve všech třech táborech muži plánovali i oslavu Vánoc. Byli to povětšinou římští katolíci, i když se mezi nimi našlo také dost Židů, pravoslavných křesťanů, protestantů a řeckých katolíků. Byli ubytováni ve znesvěcených pravoslavných klášterech, modlili se nebo chodili k přijímání do tichých koutů polorozpadlých kostelů.36 Zajatci tu naráželi na doklady toho, co se přihodilo pravoslavným řeholníkům a řeholnicím za bolševické revoluce: na kostry v mělkých hrobech i na obrysy lidských těl vyznačené ve zdech kulkami. Jeden z vězňů ve Starobělsku si nemohl nepovšimnout hejna krkavců, kteří podle všeho zdejší klášter nemínili opustit. Přece jen se však zdálo, že modlitba přináší naději, a tak se lidé nejrůznějších vyznání modlili pospolu až do 24. prosince 1939, kdy byli ze všech tří táborů odvezeni kněží, pastoři a rabíni – a už je nikdy nikdo neviděl.37 Tábory fungovaly na způsob jakýchsi laboratoří, v nichž se zkoumalo chování polských vzdělaných vrstev. Kozelsk, Ostaškov a Starobělsk nabyly polského rázu. Vězňové neměli jiné oblečení než své uniformy s bílým orlem na čapkách. Není asi zapotřebí vysvětlovat, že tento symbol se v někdejším východním Polsku na veřejnosti nevyskytoval – veřejný prostor tu byl vyhrazen kladivu, srpu a rudé hvězdě. V době, kdy se polské univerzity na německé straně zavíraly a na sovětské procházely proměnou v ukrajinské a ruské, pořádali zajatci v táborech přednášky vynikajících polských vědců a humanistů, kteří figurovali v řadách záložních důstojníků. Důstojníci rovněž vytvořili skromné záložny, aby si chudší kolegové mohli půjčovat od bohatších. Recitovali básně, jež se naučili ve škole. Někteří dokázali zpaměti vyprávět dlouhé polské realistické romány. Vězňové se mezi sebou samozřejmě také přeli, rvali a docházelo i ke krádežím. A někteří – bylo jich pomálu, jak se později ukázalo – se uvolili ke kolaboraci se Sověty. Důstojníci se dohadovali, jak se mají chovat při dlouhých nočních výsleších, avšak duch národní solidarity tu byl přímo hmatatelný, možná i pro Sověty.38 Muži se však cítili osamělí. Mohli sice psát svým rodinám, ale nesměli se zmiňovat o své situaci. Věděli, že NKVD všechny dopisy cenzuruje,

a museli navíc zachovávat diskrétnost. Dobiesław Jakubowicz vězněný v Kozelsku si tedy zapisoval do deníku zprávy, jež by rád zaslal manželce – snil o tom, že by se díval na její šaty a hrál si s dcerkou. Jako zpáteční adresu museli vězňové uvádět sanatorium, což vedlo k mnoha bolestným nedorozuměním.39 Zajatci se spřátelili se psy svých dozorců i se psy z blízkých městeček. Když se strážní nedívali, prošli psi do tábora branou, prolezli děrami v plotě z ostnatého drátu, které byly pro člověka příliš titěrné, případně se pod ním proplazili. Ve Starobělsku byl vězněn i Maksymilian Łabędż, nejslavnější veterinář ve Varšavě – byl to už starý pán a deportaci do tábora málem nepřežil –, který zvířata ošetřoval a občas jim provedl i chirurgický zákrok. Zvlášť si oblíbil voříška, kterému důstojníci přezdívali Linek – od slova „Stalinek“. Nejoblíbenějšímu psovi dali zajatci jméno Foch podle francouzského generála velícího armádě, jež roku 1918 porazila císařské Německo. V tomto období – tedy na přelomu let 1939 a 1940, kdy v Paříži vznikla polská exilová vláda – Poláci všeobecně doufali, že Francie Německo porazí a jejich vlast bude zachráněna. Spojovali své naděje na shledání s vnějším světem s pejskem Fochem, který patrně přibíhal z města. Strkali mu pod obojek lístečky a doufali, že jim přinese odpověď. A jednoho březnového dne roku 1940 skutečně odpověď přišla: „Proslýchá se, že vás ze Starobělsku brzy propustí. Říká se, že domů. Netušíme, jestli je to pravda.“40 Nebyla to pravda. Právě v březnu dospěl náčelník Stalinovy tajné policie Lavrentij Berija v Moskvě k závěru – možná ho k němu inspiroval Stalin – a jasně ho vyjádřil písemně. Požadoval, aby polští váleční zajatci byli zlikvidováni. V návrhu členům politbyra, a tudíž fakticky Stalinovi, Berija 5. března 1940 zdůraznil, že každý z těchto zadržených „čeká jen na propuštění, aby se mohl pustit do boje proti Sovětskému svazu“. Tvrdil, že kontrarevoluční skupiny na novém sovětském území vedou bývalí důstojníci. Na rozdíl od smyšleného tvrzení o někdejších podvratných akcích „Polské vojenské organizace“ nešlo tentokrát o fantazírování. Sovětský svaz okupoval a anektoval polovinu Polska a někteří Poláci byli odhodláni projevit odpor. V roce 1940 jich v nejrůznějších odbojových skupinách působilo asi pětadvacet tisíc. Do těchto uskupení sice záhy pronikli agenti NKVD a většina jejich členů byla pozatýkána, avšak odboj byl reálný a prokazatelný. Berija tedy

využil existujícího polského hnutí odporu, aby ospravedlnil svůj návrh na „uložení nejvyššího trestu – smrt zastřelením.“41 Stalin jeho doporučení schválil a aparát teroru byl znovu uveden do pohybu. Berija zřídil zvláštní trojku, která měla bleskově projít svazky všech polských válečných zajatců. Jejím představitelům se povolovalo nedbat na doporučení předchozích vyšetřovatelů a vynášet rozsudky bez sebemenšího kontaktu se zajatci. Situace vzbuzuje dojem, že Berija určil kvótu pro zabíjení, jako tomu bylo v letech 1937 a 1938: všichni zajatci ze tří táborů plus šest tisíc lidí uvržených do věznic v západním Bělorusku a na západní Ukrajině (čili z každé republiky tři tisíce) plus zvlášť nebezpečné živly z řad poddůstojníků, kteří padli do zajetí. Po zběžném přehlédnutí jejich svazků bylo sedmadevadesát procent Poláků ze tří zajateckých táborů – celkem 14 587 osob – odsouzeno k trestu smrti. Výjimku tvořilo pár sovětských agentů, osoby německé či lotyšské národnosti a ti, kdo se těšili ochraně v zahraničí. K smrti bylo odsouzeno rovněž šest tisíc osob z věznic a 1 305 dalších zatčených v dubnu.42 Zajatci z oněch tří táborů předpokládali, že se budou smět vrátit domů. Když z Kozelsku v dubnu 1940 odváželi první várku, uspořádali pro ně zbylí spolubojovníci slavnostní rozloučení. Důstojničtí kolegové před jejich nástupem do autobusů vytvořili, byť beze zbraně, jakousi čestnou gardu. Zajatce Sověti odváželi po skupinách tvořených několika stovkami osob vlakem přes Smolensk do menší zastávky Gnězdovo. Když Poláci vystoupili, ocitli se v kordonu příslušníků NKVD s nasazenými bajonety. Asi po třiceti pak nasedali do autobusu, a ten je odvezl do Kozích Hor na okraji katyňského lesa. V tamním rekreačním středisku NKVD je Sověti prohledali a odebrali jim cennosti. Důstojník Adam Solski si až do onoho okamžiku vedl deník: „Chtěli po mně snubní prsten, který jsem…“ Potom zajatce odvedli do jedné z budov komplexu, kde je postříleli. Mrtvá těla pak odváželi, nejspíš opět po třiceti na korbách nákladních aut, do masového hrobu vykopaného v lese. To se opakovalo, dokud nebylo postříleno všech 4 410 zajatců dopravených z Kozelsku.43 V Ostaškově hrála zajatcům opouštějícím tábor kapela, aby je povzbudila. Převezli je vlakem ve skupinách po 250 až 500 mužích do vězení NKVD v Kalininu (dnešním Tveru). Každého z nich krátce vyslechli, přičemž ověřili jeho osobní údaje. Zajatci čekali a netušili, co je čeká; možná až do poslední chvíle nepojali žádné podezření. Důstojník NKVD se jednoho z nich, který stál stranou od ostatních,

zeptal, kolik je mu let. „Osmnáct,“ odpověděl mládenec s úsměvem. Co měl v armádě na starosti? Mládenec se dál usmíval: „Sloužil jsem jako telefonní operátor.“ Jak dlouho? Spočítal to na prstech: „Šest měsíců.“ Potom mu, stejně jako všem 6 314 zajatcům, kteří touto místností prošli, spoutal ruce a odvedl ho do odhlučněné cely. Tam ho dva muži přidrželi v podpaží a třetí ho zezadu střelil do týla.44

Hlavním popravčím v Kalininu, jemuž nikdo ze zajatců neviděl do tváře, byl Vasilij Blochin. Byl rovněž jedním z hlavních katů za Velkého teroru – velel tenkrát popravčí četě v Moskvě. Postaral se nejen o popravu některých vysoce postavených obžalovaných v monstrprocesech, ale měl na svědomí rovněž tisíce dělníků a rolníků, usmrcovaných v přísném utajení. V Kalininu nosil koženou zástěru, čepici a dlouhé rukavice, aby sebe i svou uniformu uchránil od krve. Německými pistolemi odpravil noc co noc kolem dvou set padesáti mužů. Jejich těla potom odváželo nákladní auto do blízkého místa zvaného Mednoje, kde si NKVD zřídil rekreační prostory, a tam byli naházeni do ohromné jámy vyhloubené předtím rypadlem.45 Z tábora ve Starobělsku převáželi zajatce vlakem, vždy po stovce nebo po dvou stovkách, do charkovské věznice NKVD. Ačkoli to zajatci nemohli tušit, ocitli se na jednom z klíčových míst, kde v Sovětském svazu přicházeli o život Poláci. Teď přišla řada na ně: šli na smrt, aniž měli tušení, co se tu dělo v minulosti a co se předtím stalo s jejich druhy – aniž by věděli, co se přihodí jim. Nejprve strávili den či dva ve věznici a pak byli předvedeni do místnosti, kde příslušníci sboru ověřili jejich osobní údaje. Nato byli odvedeni do další místnosti, tmavé prostory bez oken. Strážný se optal: „Můžu?“ a pak přivedl vězně. A poté, jak uvedl jeden příslušník NKVD, „prásk a konec“. Těla se vršila – střídavě vždycky jedno hlavou napřed a další nohama kvůli místu – na nákladní vozy. Hlavy mrtvolám zamotali do plášťů, aby se korba neumazala od krve.46 Tímto způsobem bylo pozabíjeno 3 739 vězňů ze Starobělsku včetně všech přátel a známých Józefa Czapského: nejen botanik, jehož klid se malíři vtiskl do paměti, ale i ekonom, který se snažil utajit své obavy před těhotnou manželkou, dále lékař, jenž ve Varšavě proslul vysedáváním po kavárnách a podporou umělců, poručík, který zpaměti přednášel celé divadelní hry a romány, právník nadšený pro myšlenku evropské federace, samí inženýři, učitelé, básníci, sociální pracovníci, chirurgové a důstojnické kádry. Ale Czapski ne. S hrstkou dalších šťastlivců z trojice zajateckých táborů ho přemístili do dalšího podobného zařízení, a tak se mu podařilo přežít.47 Jedna z vrcholných scén románu Bratři Karamazovi Fjodora Michajloviče Dostojevského se odehrává v Optinské poustevně u Kozelsku, jež se v letech 1939 a 1940 stala táborem pro polské válečné

zajatce. Právě zde se odehrála snad nejslavnější rozmluva knihy: diskuse mladého šlechtice a starce z kláštera o oprávněnosti existence morálky bez Boha. Smí se vše, je-li Bůh mrtev? V roce 1940 tuto reálnou budovu, v níž se odehrál románový rozhovor, tedy někdejší mnišské hájemství, opanovali vyšetřovatelé NKVD ztělesňující sovětskou odpověď na onu otázku: jedině smrt Boha umožnila osvobození lidstva. Četní zajatí polští důstojníci však poskytli bezděky jinou odpověď: na místě, kde je dovoleno vše, zůstává útočištěm Bůh. Viděli ve svých táborech svatyně a modlili se v nich. A než napochodovali na smrt, zúčastnili se leckteří velikonoční bohoslužby.48 Zajatci věznění v těchto třech táborech – nebo přinejmenším mnozí z nich – se dovtípili, že jsou v táboře sledováni a vybíráni do role, jakou by mohli sehrát v Sovětském svazu. Pramálo – pokud vůbec – si však uvědomovali, že pokud touto zkouškou neprojdou, čeká je poprava. Nevěděli nic o protipolské operaci za Velkého teroru, při níž byly před pouhými dvěma lety postříleny desítky tisíc sovětských Poláků. I kdyby ale pochopili, kolik je v sázce, lze se jen těžko domnívat, že by byli ve větším počtu schopni věrohodně projevovat loajalitu k sovětskému zřízení. V táborech se nevyhnuli sovětskému tisku ani propagandistickým filmům a slýchali z tlampačů vysílání sovětského rozhlasu. Dokonce i donašeči z jejich řad pokládali režim za absurdní.49 Obě kultury spolu jen obtížně komunikovaly, zvlášť když je nepoutaly žádné společné zájmy. V období, kdy byl Stalin Hitlerovým spojencem, bylo nesnadné si taková východiska vůbec představit. Zato možnosti vzájemného neporozumění byly nedozírné. Kolektivizace a industrializace Sovětský svaz zmodernizovaly, jenže na rozdíl od Západu se tu nevěnovala pozornost obyvatelstvu, nebo přesněji řečeno zákaznictvu. Sovětští občané, kteří ovládli východní Polsko, tak padali z jízdních kol, pojídali pastu na zuby, myli se v záchodových mísách, nosili několikery hodinky, používali podprsenky jako klapky na uši a dámské prádlo jako večerní róby. Nicméně i polští zajatci projevili ignoranci, a to v záležitostech mnohem zásadnějších. Na rozdíl od sovětských občanů, kteří se ocitli v zajetí, byli tito Poláci přesvědčeni, že bez právního podkladu nesmějí být odsouzeni ani popraveni. Tak propastné nepochopení rozdílů v běžném životě občanů SSSR a Polska, z nichž mnozí kdysi přišli na svět v jedné carské říši, dokládalo hloubku společenských proměn, jaké v zemi prosadil stalinismus.

Hlavní vyšetřovatel v Kozelsku, působící v útočišti klášterního starce z Dostojevského románu, to pojal taktně: vyplývalo to ze „dvou odlišných světonázorů“. Nakonec však měli Sověti rozšířit a prosadit ten svůj. Koneckonců veškeré vtipkování na jejich účet se ve východním Polsku dalo uzavřít jednoduše: A jakpak se teď tahle země jmenuje? Poláci internovaní v táborech se sovětskému režimu nehodili. Nežili jako sovětští lidé – tak na ně vzpomínali ruští a ukrajinští rolníci, kteří je viděli a ještě po desítkách let si vybavovali, jak byli upravení a čistí, jak hrdě se nesli. Nebylo možné je přimět, aby žili po sovětsku, přinejmenším ne za tak krátkou dobu a za daných okolností – ale bylo možné je přimět, aby po sovětsku zemřeli. Mnozí polští důstojníci byli odolnější a vzdělanější než jejich dozorci z řad NKVD. Byli však beze zbraně a zmatení, a jakmile každého sevřeli dva pohůnci, mohl je třetí lehce zastřelit a ostatní příslušníci policejního sboru je poté snadno pohřbili do míst, kde už je podle všeobecného přesvědčení nikdo nenajde. Vše nasvědčovalo tomu, že se ve smrti připojí k mlčenlivým svědkům sovětských dějin.50 Tato druhá protipolská operace, menší teror, připravila o život celkem 21 892 polských občanů. Valná většina z nich byli Poláci, ale poněvadž jejich vlast byla mnohonárodnostním státem s mnohonárodnostním důstojnickým sborem, mezi mrtvými se našli i Židé, Ukrajinci a Bělorusové. Asi osm procent obětí tvořili Židé, což odpovídalo demografickému složení obyvatelstva východního Polska.51 Podobně jako za Velkého teroru byly potrestány i rodiny pronásledovaných. Tři dny před přednesením návrhu, aby byli všichni zajatci v táborech zastřeleni, nařídil Berija deportaci jejich rodinných příslušníků. Sověti věděli, o koho jde: povolili zajatcům korespondenci s jejich nejbližšími právě proto, aby se dostali k jejich jménům a adresám. Operační trojky v západním Bělorusku a na západní Ukrajině připravily seznamy 60 667 osob, jež měly být deportovány do zvláštních sídlišť v Kazachstánu. Většinou šlo o příbuzné těch, kdo byli v jistém rozkazu označeni jako „bývalí lidé“, zpravidla o zbytky rodin bez manželů a otců. Manželkám bylo vysvětleno – typická sovětská lež –, že jedou za svým mužem. Ve skutečnosti byli tito rodinní příslušníci v době, kdy byli muži a otcové zastřeleni v Katyni, Kalininu, Charkově, Bykovně a Kuropatech, rozeseti do sibiřské tajgy („do věčného bláta a sněhu“, jak vzpomínal třináctiletý polský chlapec). Několik polských dětí napsalo 20. května 1940 Stalinovi: slibovaly, že budou platnými

sovětskými občany, pouze si stěžovaly, že je pro ně „těžké žít bez tatínka“. Následujícího dne obdrželi příslušníci NKVD zvláštní prémii za to, že všechny tři zajatecké tábory vyčistili a nepřipustili jediného uprchlíka.52 V nepřítomnosti mužů byla tato deportace pro oběti ještě tíživější než ta, která se uskutečnila v únoru. Ženy byly s dětmi a častokrát i s postarším tchánem a tchyní vyloženy v Kazachstánu. Protože podle rozkazu deportace proběhla bezodkladně, neměly s sebou většinou potřebné oblečení. Přivezené svršky musely nejednou prodat, aby si mohly opatřit jídlo. Aby přežily první zimu, musely se ženy naučit sbírat na topení hnůj. Tisíce jich tehdy zemřely. Mnohé matky se předtím musely rozhodnout, jak udržet při životě děti. Byly by je rády vychovaly jako Poláky, nicméně mnohdy byly nuceny dospět k názoru, že pokud jim mají zajistit jídlo a přežití, budou je muset odložit do sovětských institucí. Jedna žena zanechala pět dětí v úřadovně NKVD a se šestým u prsu zmizela: víckrát ji nikdo neviděl. Těhotná manželka, o kterou se strachoval ekonom internovaný ve Starobělsku, později popravený, porodila ve vyhnanství. Novorozeně zemřelo.53 V téže době, v březnu 1940, nařídil Berija zadržet osoby, jež nepožádaly o sovětský pas. Takové rozhodnutí znamenalo nejen odmítnutí sovětského režimu, ale i nesnáze pro jeho byrokracii. Polské občany, kteří odmítli poskytnout sovětským úřadům své osobní údaje, totiž nebylo možno patřičně účinně sledovat a trestat. Naprostou většinu těch, kdo sovětský pas odmítali, tvořili židovští uprchlíci ze západního Polska. Tito lidé utekli před Němci, avšak sovětskými občany se stát nechtěli. Obávali se, že kdyby přijali sovětské občanství, nesměli by se vrátit do Polska, až bude obnoveno. Tímto způsobem se projevili jako loajální občané Polska – a zároveň se stali oběťmi obou režimů, které si jejich vlast podmanily. Uprchli před drancováním SS – a zanedlouho je NKVD odvážel do Kazachstánu a na Sibiř. Ze 78 339 osob, deportovaných v červnu 1940 při akci zaměřené na uprchlíky, bylo asi osmdesát čtyři procent Židů.54 Polští Židé, kteří obvykle neměli valné zkušenosti s hospodařením daleko od měst, byli přinejmenším stejně bezradní jako Poláci, kteří do vzdálených končin Sovětského svazu dorazili před nimi. Řemeslníci a ševci byli posláni na daleký ruský sever kácet stromy. Židovský chlapec jménem Josef si zapamatoval, že v jeho rodném městečku museli Židé za posměchu Němců vypálit vlastní synagogu. Jeho rodina

uprchla do sovětské zóny, ale odmítla si nechat vystavit sovětské doklady. Jeho otec, matka a bratr ve vyhnanství zemřeli.55 *** V západní Evropě se tomuto období říká „podivná válka“: tehdy se zdálo, že se nic neděje. Francie a Británie byly od září 1939 ve válečném stavu s Německem, ale po celý podzim, zimu i následující jaro, kdy bylo Polsko poraženo, zničeno a rozděleno, desetitisíce jeho občanů zavražděny a statisíce deportovány, nebylo po západní frontě ani památky. Němci a jejich sovětští spojenci měli volnou ruku. V dubnu 1940 přepadli Němci Dánsko a Norsko, čímž si zajistili přístup k nerostnému bohatství Skandinávie a zabránili eventuální britské intervenci v severní Evropě. Nadobro pak „podivná válka“ skončila 10. května, kdy Němci napadli Nizozemsko a Francii. Do 14. června v bojích zahynulo na sto tisíc francouzských a asi šedesát tisíc britských vojáků a Němci ovládli Paříž. Francie odolávala mnohem kratší dobu, než kdokoli doufal. Ještě v červnu 1940 rozšířil své panství na západ i Sovětský svaz, když anektoval všechny tři baltské státy: Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Litva se jako největší a nejlidnatější z nich vyznačovala rovněž nejsložitější národnostní situací a nejkomplikovanějšími mezinárodními vztahy. V meziválečném období vytrvale vznášela nárok na Vilnius a Vilensko, nacházející se v severovýchodním Polsku. Třebaže toto území obývali hlavně Poláci, Židé a Bělorusové, pokládali Litevci starobylé Vilno za své právoplatné hlavní město, protože bývalo hlavním městem důležitého středověkého a raně novověkého státu, Velkoknížectví litevského. Ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století vládli představitelé nezávislého litevského státu z Kaunasu jako z administrativního centra, avšak za metropoli země nadále pokládali Vilno. Na tuto strunu hrál v roce 1939 Stalin, který město nepřipojil k Sovětskému svazu, ale přiznal je tehdy ještě nezávislé Litvě. Za odměnu byla – nijak překvapivě – na litevském území zřízena sovětská vojenská základna. V létě 1940, kdy v Litvě vypukla – ještě spěšněji a nepřirozeněji než na území východního Polska – revoluce, už tedy byly v zemi sešikované sovětské ozbrojené síly. Většina litevské politické elity uprchla do nacistického Německa.56

To vše vnímavě sledoval japonský konzul v Litvě Čiune Sugihara, povolaný do Kaunasu přihlížet vojenským záměrům Němců a Sovětů. V létě 1940 japonské vedení jasně vytyčilo kurz: cílem bylo uzavřít se Sovětským svazem dohodu o neutralitě. Když byl sever Asie tímto způsobem zabezpečen, mohli Japonci na rok 1941 naplánovat výpad na jih. Sugihara se stal jedním z nemnoha japonských úředníků, jimž bylo po pádu Francie dopřáno pozorovat německo-sovětské vztahy. Nedostávalo se mu však vlastního personálu, a tak jako informátory a zvědy angažoval polské důstojníky, kteří unikli sovětskému a německému zatčení. Odměňoval je japonskými pasy a možností využívat japonskou diplomatickou poštu. Sugihara rovněž pomohl Polákům vybudovat únikovou cestu pro jejich důstojnické druhy, jelikož se ukázalo, že určitý typ japonského víza umožňuje přejezd Sovětským svazem až do Japonska. Touto trasou uprchla sice jen hrstka polských důstojníků, ale přinejmenším jeden z nich se na japonské ostrovy dostal a podal zpravodajské hlášení o tom, co viděl cestou přes SSSR.57

Zároveň začali za Sugiharou docházet židovští uprchlíci – polští občané, kteří původně utekli před německým vpádem v září 1939 na východ, jenže nyní se obávali Sovětů. Doslechli se o deportaci Židů v červnu 1940 a děsili se, že je stihne stejný osud. Oprávněně: o rok později deportovali Sověti kolem sedmnácti a půl tisíce osob z Litvy, sedmnáct tisíc z Lotyšska a šest tisíc z Estonska. S přispěním polských důstojníků dopomohl Sugihara k útěku z Litvy několika tisícům Židů. Cestu napříč Sovětským svazem zdolali uprchlíci vlakem, poté se přeplavili do Japonska a odtamtud se vydali do Palestiny nebo do Spojených států. Tato akce se stala tichou, zato působivou tečkou za desetiletími polsko--japonské zpravodajské spolupráce.58 *** V roce 1940 by se nacističtí vůdci byli rádi zbavili přibližně dvou milionů Židů ve své polovině Polska, ale nedokázali se mezi sebou dohodnout, jak to provést. Původní plán vypracovaný ihned po vypuknutí války předpokládal vytvořit určitý typ rezervace v lublinském distriktu Generálního gouvernementu. Avšak polské území, které si Němci podrobili, nebylo příliš rozlehlé a Lublin se od Berlína nenacházel o mnoho dál (sedm set kilometrů) než dvě velká města, z nichž měli být Židé deportováni – do Varšavy to bylo šest set kilometrů a do Lodže pět set –, a tudíž se toto řešení nikdy nepovažovalo za uspokojivé. Generální guvernér Hans Frank se příchodu tolika Židů do „své“ oblasti bránil. Na přelomu let 1939 a 1940 nadále stěhoval Poláky z župy Povartí do Generálního gouvernementu – šlo úhrnem o 408 525 osob, což přibližně odpovídalo počtu polských občanů deportovaných Sověty. Přesídlení jim způsobilo velké utrpení, nicméně národnostní strukturu Německa podstatněji nezměnilo. Poláků bylo jednoduše příliš mnoho a jejich stěhování z jedné části okupované země do druhé přineslo spíš chaos než cokoli jiného. Sotva mohlo naplnit Hitlerovy ambiciózní sny o životním prostoru na východě.59 Na podzim 1939 byl pro zlepšení účinnosti celé operace povolán specialista na deportace Adolf Eichmann. Prokázal ostatně už své schopnosti, když urychlil emigraci rakouských Židů ze zabrané Vídně. Pokud však šlo o deportaci Židů do Generálního gouvernementu, nespočíval problém – jak záhy zjistil – v její slabé účinnosti, nýbrž v její nesmyslnosti. Eichmann shledal, že generální guvernér Hans Frank

o žádné další Židy ve své kolonii nestojí. V říjnu 1939, než byla akce zastavena, se mu podařilo odeslat do Generálního gouvernementu pouhé čtyři tisícovky rakouských a českých Židů. Poté dospěl k řešení, jež muselo být nasnadě: zmíněné dva miliony Židů podléhajících německé moci měly být deportovány dál na východ, na obrovské území německého spojence Sovětského svazu. Koneckonců Stalin už vytvořil podmínky pro židovské osadnictví v Birobidžanu, daleko v sovětské Asii. Němci si už také všimli (a později dostali příležitost všímat si toho znovu), že sovětský režim měl na rozdíl od nacistického k dispozici lidské kapacity i rozlehlá území jako nutné podmínky pro účinné provedení hromadné deportace. V lednu 1940 mu proto navrhli Němci transfer evropských Židů. Stalin neměl zájem.60 Byl-li tedy Generální gouvernement příliš poblíž a příliš malý, aby dokázal vyřešit situaci nahlíženou Němci jako rasový problém, a Sověti zase nebyli ochotni Židy přijmout, co se mělo s nepřátelským rasovým živlem v původní populaci provést? Měl se ocitnout pod kontrolou a být využíván, dokud nenadejde čas „konečného řešení“ (stále chápaného jako deportace). S takovou představou přišel Greiser, který v Lodži 8. února 1940 nařídil vytvořit ghetto pro 233 000 Židů. V témže měsíci pověřil německý starosta Varšavy Ludwig Fischer právníka Waldemara Schöna úkolem navrhnout podobu tamějšího ghetta. V říjnu a listopadu 1940 bylo ze čtvrti na severozápadě Varšavy, kterou si Němci za tím účelem vyčlenili, vystěhováno přes sto tisíc nežidovských Poláků a z celého města sem bylo sestěhováno více než sto tisíc varšavských Židů. Židé museli nosit na znamení své etnické příslušnosti pásky a byli podrobeni dalším ponižujícím opatřením. Jejich majetky mimo oblast ghetta byly zabaveny, především ve prospěch Němců a posléze i ve prospěch Poláků (kteří za německého bombardování častokrát přišli o střechu nad hlavou). Pokud byli varšavští Židé přistiženi bez povolenky mimo ghetto, hrozil jim trest smrti. Stejný osud čekal Židy i na zbytku území Generálního gouvernementu.61 Ghetto ve Varšavě i další ghetta se v letech 1940 a 1941 stala provizorními pracovními tábory a zároveň internačními prostory. Němci v nich vytvořili židovské rady – Judenrat – obvykle složené z osob, které byly před válkou představenými židovských obcí. Ve Varšavě se stal předsedou židovské rady novinář a předválečný senátor Adam Czerniaków. Úkolem takové židovské rady bylo zprostředkovávat kontakty mezi Němci a Židy obývajícími ghetto. Němci také zřídili

neozbrojené židovské policejní síly, jimž ve Varšavě velel Józef Szerzyński. Ty měly v oblasti udržovat pořádek, bránit případným útěkům a zavádět v ní německé nátlakové prostředky. Nebylo vůbec jasné, o jaká opatření půjde, ačkoli Židům časem došlo, že jejich zadržování v ghettu nemůže trvat věčně. Zároveň se toto zařízení stalo turistickou atrakcí pro ostatní Němce. Historik ghetta Emanuel Ringelblum zaznamenal, že „obzvláštní zájem vyvolává bouda, v níž leží desítky těl čekajících na pohřeb“. A v roce 1943 vyšel Baedekerův průvodce po Generálním gouvernementu.62 Po pádu Francie v létě 1940 se Němci vrátili ke koncepci „konečného řešení“ daleko od Říše. Sověti však deportaci Židů do Sovětského svazu odmítli a Frank bránil jejich hromadnému usidlování na území Generálního gouvernementu. Madagaskar byl francouzskou zámořskou državou, a když byla nyní Francie poražena, v cestě nové kolonizaci tohoto ostrova stálo už jedině britské královské námořnictvo. Himmler uvažoval takto: „Věřím, že se zásluhou velké pouti Židů do Afriky nebo do nějaké jiné kolonie dočkám toho, že pojem ‚Židé‘ úplně vymizí.“ Tím však jeho ambice pochopitelně nekončily: „V poněkud delším časovém úseku se nám také musí podařit, aby z našeho národního území vymizely pojmy ‚Ukrajinci‘, ‚horalé‘ nebo ‚Lemkové‘. To, co bylo řečeno o těchto klanech, platí v odpovídajícím rozsahu i o Polácích…“63 Úmrtnost Židů byla vysoká, zejména ve varšavském ghettu, kde jich bylo soustředěno přes čtyři sta tisíc. Ghetto se rozkládalo na necelých čtyřech čtverečních kilometrech, takže hustota osídlení tu dosahovala přibližně sta tisíce lidí na kilometr čtvereční. Většinou však ve Varšavě neumírali varšavští Židé. Ve varšavském distriktu totiž Němci – tak jako v celém Generálním gouvernementu – nahnali do velkého ghetta Židy z menších obcí. Židé, kteří nepocházeli z Varšavy, byli obvykle chudší a o své majetky přišli už během deportace. Němci je odesílali do Varšavy, aniž by jim ponechali čas na přípravu, a proto si s sebou často nemohli vzít nic cennějšího. Z nevaršavských Židů se v ghettu stala bezbranná podtřída, vystavená hladu a chorobám. V letech 1940 a 1941 tady zemřelo asi šedesát tisíc Židů, do značné míry právě přesídlenci či uprchlíci. Právě ti byli nejvíc postiženi krutými německými opatřeními, například rozhodnutím nedodávat do ghetta po celý prosinec 1940 potraviny. Zbědovaní častokrát umírali hlady po dlouhém utrpení a morální degradaci.64

Rodiče nejednou umírali dřív než děti, které se tak ocitly samy v neznámém městě. Gitla Szulcmanová vzpomínala, že po smrti matky a otce „bloumala bezcílně po ghettu a celá opuchla hladem“. Sara Sborowová, jejíž matka zemřela vedle ní v posteli a sestra opuchla a umřela hlady, si zapsala: „Hluboko uvnitř to všechno nosím, ale nedokážu to vyslovit.“ Velmi výmluvný hoch Izrael Lederman pochopil, že na světě jsou „dvě války: válka kulek a válka hladu. Válka hladu je horší, protože člověk trpí, zatímco kulka ho zabije hned.“ Jeden lékař vzpomínal, že „desetileté děti se prodávaly za krajíc chleba“.65 Židovské organizace zřídily ve varšavském ghettu pro sirotky útulky. Některé děti si v zoufalství přály, aby jejich rodiče zemřeli, protože potom by jako sirotci dostali aspoň příděl jídla. V útulcích však docházelo k obzvlášť úděsným výjevům. Jedna ze sociálních pracovnic zaznamenala, jak si děti „nadávají, tlučou se navzájem a přetlačují se u hrnce s kaší. Nevyléčitelně nemocné děti leží na podlaze, jiné jsou opuchlé hladem, mrtvoly už několik dnů nikdo neodvezl.“ Usilovně se snažila zavést v útulku pořádek, jenže její svěřence postihl tyfus. Byla tu i se svými podřízenými zavřena v karanténě, takže útulek – jak si podivuhodně prorocky zapsala do deníku – „teď slouží jako plynová komora“.66 Zatímco předválečnou elitu polských Židů Němci zachovali a vybrali z jejích řad členy židovských rad, aby v ghettech naplňovali německou politiku, na nežidovskou polskou elitu měli sklon pohlížet spíš jako na politickou hrozbu. Počátkem roku 1940 dospěl Hitler k závěru, že nebezpečnější Poláci v Generálním gouvernementu mají být bez okolků popraveni. Vybídl Franka, že polské „vůdčí živly“ je třeba „zlikvidovat“. Guvernér vypracoval seznam vhodných skupin, velmi podobný soupisu uplatněnému při operaci Tannenberg: vzdělanci, duchovní, političtí aktivisté. Pozoruhodnou shodou okolností oznámil tento plán 2. března 1940, tři dny předtím, než Berija inicioval teroristickou akci proti polským zajatcům vězněným v Sovětském svazu. V základních předpokladech se s velitelem NKVD shodoval: lidi již vězněné zabít, uvěznit osoby považované za nebezpečné – a ty pak rovněž zabít. Na rozdíl od Beriji však Frank využil příležitosti k tomu, aby popravil i odsouzené zločince, zřejmě aby uvolnil cely ve věznicích. Do konce léta 1940 pozabíjeli tedy Němci asi tři tisíce lidí, které považovali za politicky nebezpečné, a zhruba stejný počet kriminálníků.67

Německá operace nebyla tak dobře koordinovaná jako sovětská. Akce AB (Ausserordentliche Befriedungsaktion – mimořádná pacifikační akce), pod kteroužto zkratkou se skrývalo obvyklé zabíjení, se prováděla v každém z distriktů Generálního gouvernementu jinak. V krakovském distriktu byl přečten souhrnný rozsudek, třebaže ve skutečnosti nepadly žádné konkrétní tresty. Zmiňoval se zločin velezrady, což by odůvodňovalo trest smrti, avšak potom bylo v rozporu s tím na seznamu popravených uvedeno, že se dotyčný pokusil o útěk. Ve skutečnosti byli vězňové převezeni z krakovského vězení Montelupi do blízkých Krzesawic, kde si musel každý vlastnoručně vykopat hrob. Příštího dne je vždy po třiceti až padesáti postříleli. V lublinském distriktu zadržovali vězně na zámku v Lublinu a pak je vyvezli na jih od města. Postavili je k jámám a postříleli ve světlech reflektorů nákladních aut. Za jedinou noc, 15. srpna 1940, tu bylo popraveno 450 lidí.68 Ve varšavském distriktu převezli zadržené z vězení na Pawiaku do lesa Palmiry. Tam Němci nuceně nasazeným přikázali vyhloubit několik třicetimetrových příkopů o šířce tři metry. Vězně zburcovali za úsvitu a přikázali jim, aby si s sebou vzali věci. Ti byli aspoň zpočátku přesvědčeni, že je čeká převoz do jiného tábora. Teprve když nákladní auta zabočila do lesa, pochopili, co je nemine. Nejkrvavější byla noc z 20. na 21. června 1940, kdy bylo takto zastřeleno 358 lidí.69 V radomském distriktu se akce vyznačovala zvláštní systematičností a krutostí. Vězně tu spoutali a přečetli jim rozsudek: představovali prý „ohrožení německé bezpečnosti“. Podobně jako v jiných městech Poláci nepochopili, že tohle má být soudní proces. Odváželi je odpoledne ve velkých skupinách podle harmonogramu: „3.30 spoutání, 3.45 přečtení rozsudku, 4.00 transport“. První skupiny odsouzených byly převezeny do písčin asi dvacet kilometrů severně od Čenstochové, kde jim Němci zavázali oči a odpravili je. Jadwize Flakové, manželce jednoho z vězňů, se později podařilo popravčí místo najít. Objevila v písku neklamné stopy toho, co se tu dělo: úlomky kostí a cáry pásek přes oči. Její manžel Marian byl student, jemuž bylo sotva dvaadvacet. Přežili čtyři vězňové, členové městské rady. Himmlerův švagr, který tu byl správcem, byl totiž přesvědčen, že jsou zapotřebí, protože chtěl Němcům postavit plavecký bazén a nevěstinec.70 Další skupiny se z Čenstochové vyvážely do lesa. Tam byla 4. července 1940 zastřelena i trojice sester Glińských – Irena, Janina a Serafina. Všechny tři solidárně odmítly prozradit, kde se skrývají jejich

bratři. Janina navíc označila okupační vládu za „směšnou a dočasnou“. Prohlásila, že nikdy nezradí „svého bratra ani jiného Poláka“. Slovo dodržela.71 Cestou na popraviště vězňové vyhazovali z nákladních aut vzkazy v naději, že kolemjdoucí lístek najde a doručí ho rodině. Stal se z toho polský zvyk a lístečky kupodivu často dorazily až na místo určení. Lidé, kteří je psali, si na rozdíl od zajatců ze tří sovětských táborů uvědomovali, že jedou na smrt. I zajatci z Kozelsku, Ostaškova a Starobělsku vyhazovali vzkazy z autobusů, jež je odvážely z tábora, ale stálo v nich: „Nevíme, kam nás vezou.“72 Mezi sovětskými a německými represemi je tedy rozdíl. Na východ od linie Molotov-Ribbentrop si Sověti přáli uchovat své činy v tajnosti a s výjimkou několika mimořádných incidentů se jim to dařilo. Němcům panujícím na západ od této linie o utajení pokaždé nešlo, a neuspěli dokonce ani tehdy, když se o to snažili. Oběti akce AB byly s vývojem srozuměny a někdy se pokoušely vyrozumět o tom i své rodiny. Lidé čekající na smrt se však neshodovali v názoru, co tato jatka znamenají. Mieczysław Habrowski napsal: „Krev prolitá na polské půdě zemi obohatí a z ní pak vyrostou mstitelé ve svobodném velikém Polsku.“ Ryszard Schmidt, jenž na své vyšetřovatele fyzicky zaútočil, chtěl blízké odradit od odvety: „Ať se děti nemstí, protože pomsta plodí další pomstu.“ Marian Muszyński se s nimi prostě loučil: „Stůj při vás Bůh. Miluju vás.“73 *** Někteří z odsouzenců v akci AB mysleli na příbuzné, které zajali Sověti. Sověti a Němci sice své akce proti polským vzdělancům nijak nekoordinovali, nicméně zacílili je na stejný typ lidí. Sověti se snažili zlikvidovat živly, které pokládali za nebezpečné pro svůj režim, a to pod záminkou třídního boje. Němci chránili své územní zisky, ačkoli byli současně vedeni pocitem, že podřadnější rase je třeba vykázat její místo. V konečném důsledku byla politika obou režimů podobná: skoro souběžné deportace a víceméně souběžné popravy. Nejméně ve dvou případech zabily sovětský a německý teror sourozence. Janina Dowborová-Lewandowská byla jedinou uvězněnou ženou mezi internovanými polskými důstojníky. Byla založením dobrodružka: jako děvče se naučila plachtit a skákat s padákem. Byla

první parašutistkou v Evropě, která seskočila z výšky pěti kilometrů. V roce 1939 prodělala pilotní výcvik a byla zařazena do záloh polského letectva. V září 1939 ji zajali Sověti. Podle jednoho líčení její letadlo sestřelili Němci, Janině se podařilo seskočit a Sověti ji jako polskou poddůstojnici zatkli. Převezli ji do Ostaškova a pak do Kozelsku. Měla vlastní místnost a trávila čas s jinými letci, mezi nimiž se cítila v bezpečí. Dne 21. nebo 22. dubna 1940 byla v Katyni zastřelena a pohřbena do jámy s 4 409 muži. Její mladší sestra Agnieszka zůstala v německé zóně a s několika dalšími přáteli se koncem roku 1939 přidala k odbojové skupině. Byla zatčena v dubnu 1940, přibližně v době, kdy byla její sestra popravena. Zastřelili ji v lese Palmiry 21. června 1940. Obě sestry byly pohřbeny do mělkých hrobů poté, co proběhl fingovaný soud, a obě kat popravil výstřelem do hlavy.74 Týž osud potkal bratry Vnukovy, kteří pocházeli z území dřívějšího středovýchodního Polska, jež nyní leželo poblíž německo-sovětské hranice. Starší Bolesław byl populistický politik, který to dotáhl na poslance polského parlamentu. Mladší Jakub studoval farmacii a navrhoval plynové masky. Oba se roku 1932 oženili a měli děti. Jakuba spolu s dalšími odborníky z jeho ústavu zatkli Sověti a v dubnu 1940 byl popraven v Katyni. Bolesława zatkli Němci v říjnu 1939, v lednu následujícího roku ho uvěznili na zámku v Lublinu a 29. června 1940 ho zastřelili v rámci akce AB. Na kapesník napsal vzkaz na rozloučenou: „Umírám za vlast s úsměvem na rtech, ale umírám nevinný.“75 Na jaře a v létě 1940 rozšířili Němci dosud nepočetnou síť koncentrač-ních táborů, s jejichž pomocí hodlali Poláky zastrašovat a přinutit ke kolaboraci. Koncem dubna 1940 navštívil Varšavu Heinrich Himmler a přikázal, aby do nich bylo internováno na dvacet tisíc Poláků. Z iniciativy Ericha von dem Bacha-Zelewského, Hitlerova komisaře pro posilování němectví ve Slezsku, byl na místě starých polských kasáren u Osvětimi zřízen nový koncentrační tábor, známý spíš pod německým jménem Auschwitz. Akce AB se chýlila ke konci a Němci už vězně nepopravovali, nýbrž posílali do německých táborů, nejčastěji právě sem. První transport polských politických vězňů byl do Osvětimi vypraven z nedalekého Krakova. Vyrazil 14. června 1940 a vězňové obdrželi čísla 31 až 758. V červenci byly transporty polských politických vězňů posílány do Sachsenhausenu a Buchenwaldu, v listopadu následovaly další dva do Osvětimi. Patnáctého srpna začala ve Varšavě velká razie, při níž byly na ulicích zatčeny stovky a poté i tisíce lidí,

které Němci rovněž deportovali do Osvětimi. V listopadu 1940 se z tohoto tábora stalo popraviště Poláků. Přibližně ve stejné době upoutalo toto zařízení pozornost investorů z firmy IG Farben. Z Osvětimi vyrostl gigantický pracovní tábor velmi podobný sovětským, jen s tím rozdílem, že otrocká práce tu sloužila zájmům říšského válečného průmyslu, a nikoli Stalinovým snům o plánované industrializaci země.76 *** Na rozdíl od Němců, kteří se mylně domnívali, že ve své části Polska zlikvidovali vzdělanou místní elitu, se to Sovětům do značné míry skutečně podařilo. V Generálním gouvernementu odpor Poláků sílil, kdežto v Sovětském svazu byly odbojové sítě rozprášeny a jejich aktivisté zatčeni, posláni do vyhnanství a někdy popraveni. Mezitím se na obzoru objevila nová výzva sovětské moci: od Ukrajinců. Polsko bývalo domovem asi pěti milionů Ukrajinců, kteří teď skoro do jednoho obývali území Sovětského svazu. Nebyli však pokaždé s novými poměry spokojeni. Ukrajinští nacionalisté, jejichž organizace byly v meziválečném Polsku postaveny mimo zákon, dovedli pracovat v podzemí. Po zániku Polska se cíl jejich snažení se přirozeně změnil. Sovětská politika způsobila, že část místních Ukrajinců byla vůči snahám nacionalistů vstřícná. Třebaže někteří ukrajinští vesničané původně sovětskou vládu a její dar v podobě půdy vítali, kolektivizace je záhy obrátila proti režimu.77 Organizace ukrajinských nacionalistů začala přistupovat k výpadům proti sovětské moci. Někteří přední ukrajinští nacionalisté byli v meziválečném období ve styku s německou vojenskou zpravodajskou službou a se zpravodajskou službou Reinharda Heydricha (Sicherheitsdienst). Stalin byl informován o tom, že někteří nadále shromažďují informace pro Berlín. Proto také čtvrtá deportační akce z anektovaného území východního Polska směřovala hlavně proti Ukrajincům. První dvě si vzaly na mušku převážně Poláky, třetí zejména Židy. A tak bylo v květnu 1941 v rámci deportací ze sovětské západní Ukrajiny vystěhováno do zvláštních sídlišť 11 328 polských občanů, většinou Ukrajinců. Poslední deportace započatá 19. června postihla 22 353 polských občanů, většinou Poláků.78

Vybavoval si ji klučina z Bialystoku: „Dostali jsme se do bombardování a hořelo tam, lidi to začalo ve vagonech upalovat.“ Dvaadvacátého června totiž do Sovětského svazu překvapivě vtrhli Němci, a právě jejich bomby dopadly na sovětský transport. V nákladních vagonech tehdy zahynulo kolem dvou tisíc deportovaných – obětí obou režimů.79 Čištěním nového území se Stalin připravoval na další válku. Nevěřil však, že přijde tak brzy. *** Když Němci 22. června 1941 Sovětský svaz přepadli, stali se z dosavadních nepřátel Polska a Sovětského svazu náhle spojenci. Obě země nyní čelily Německu. Byla to ovšem ožehavá situace – v předešlých dvou letech postihly sovětské represe asi půl milionu polských občanů, přičemž na 315 000 jich Sověti deportovali, dalších 100 000 uvěznili, 30 000 popravili a dalších 25 000 vězněných zemřelo. O deportacích polská vláda věděla, o zabitých nikoli. Sověti a Poláci však začali formovat polskou armádu ze statisíců polských občanů, kteří byli nyní rozeseti po sovětských věznicích, pracovních táborech či zvláštních sídlištích.80 Polské vrchní velení si uvědomovalo, že několik tisíc polských důstojníků chybí. Polská vláda vyslala do Moskvy Józefa Czapského, důstojníka a malíře, který přežil internaci v Kozelsku a měl teď za úkol najít postrádané spoluvězně z tábora. Czapski byl člověk střízlivého založení, nicméně svůj úkol chápal jako poslání. Polsko dostalo druhou šanci postavit se Německu a on měl vypátrat důstojníky, kteří jeho armádu povedou do boje. Cestou do Moskvy mu přicházely na mysl úryvky z polské romantické poezie: napřed hluboce masochistické úvahy Julia Słowackého, který zapřísahal Boha, aby nesnímal Polsko z kříže, dokud země nebude mít sílu postavit se na vlastní nohy. Po setkání s neobyčejně čestným polským krajanem se mu vybavily nejslavnější verše, jež Cyprian Norwid napsal v exilu o touze po vlasti: „Po těch, kdo mluví ano, ano – ne, ne/ po světle bez stínu/ stýská se mi, Pane.“ Czapski, vzdělaný měšťan z národnostně smíšené rodiny, tedy nalezl útěchu, když nahlédl svůj národ v pojmech romantického idealismu.81 Nepřímo se také odvolal k Písmu – ve své básni Norwid cituje Evangelium podle Matouše: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je

nad to, je ze zlého.“ Byl to týž verš, kterým Arthur Koestler právě završil svůj román o Velkém teroru Tma o polednách. Czapski mířil do moskevského vězení Lubjanka, kde se kniha odehrává – právě na tomto místě byl před svým propuštěním v roce 1940 vyslýchán Koestlerův přítel Alexander Weissberg. Weissberg a jeho žena byli zatčeni na sklonku roku 1939 a jejich zážitky se staly jedním z hlavních pramenů Koestlerova románu. Czapski se chtěl u vyšetřovatelů Lubjanky zeptat na své přátele, nezvěstné polské důstojníky. Domluvil si proto schůzku s důstojníkem NKVD Leonidem Rejchmanem, který tehdy polské zajatce vyslýchal.82 Na ní pak předal Rejchmanovi zprávu, v níž byla popsána poslední známá místa pobytu pohřešovaných důstojníků. Zdálo se, že ji vyšetřovatel s tužkou v ruce pročítá od začátku do konce, ale nic si nepoznamenal. Poté dodal pár nezávazných vět a slíbil, že Czapskému zavolá do hotelu, až se o celé záležitosti něco dozví. Telefon zazvonil jednou okolo půlnoci. Byl to Rejchman a tvrdil, že musí v naléhavé věci odcestovat z Moskvy. Žádné nové informace nemá. Doporučil Czapskému jména několika jiných úředníků, na něž se už předtím obrátila polská vláda. Czapski sice ještě nepojal podezření, že všichni chybějící důstojníci byli ve skutečnosti zavražděni, nicméně vytušil, že před ním NKVD něco tají, a rozhodl se, že z města co nevidět odjede.83 Když se nazítří vracel do svého hotelového pokoje, ucítil na sobě čísi pohled. Byl zvyklý na to, že jeho polská důstojnická uniforma upoutává v sovětském hlavním městě pozornost, a nevšímal si toho. Když nastupoval do výtahu, přistoupil k němu postarší Žid. „Vy jste polský důstojník?“ Ten muž pocházel z Polska, ale svou vlast už třicet let neviděl a přál si ji ještě spatřit. „Pak,“ pravil, „můžu bez lítosti umřít.“ Z okamžitého popudu pozval Czapski toho pána k sobě do pokoje – chtěl mu věnovat výtisk časopisu, který vydávalo polské velvyslanectví. Na první stránce byla fotografie Varšavy, polského hlavního města a střediska života židovské komunity, místa, kde se setkávaly dvě kultury. Zámecké náměstí však bylo zničeno, slavný sloup s králem Zygmuntem už nestál. Byl to snímek Varšavy po německém bombardování. Host Czapského se zhroutil na židli, sklonil hlavu a rozplakal se. A když odešel, rozplakal se i Czapski. Po dnech osamění a ovzduší prolhanosti, jež bylo tolik příznačné pro moskevské oficiality, tenhle jediný záchvěv lidskosti všechno změnil. „Oči toho nebohého

Žida,“ vzpomínal, „mě uchránily před tím, abych neupadl do propasti nevíry a bezbřehého zoufalství.“84 Smutek obou mužů byl spojen s historickým momentem, který už dozníval: s německo-sovětskou okupací Polska. Od září 1939 do června 1941 sovětský a německý stát v roli spojenců popravily na dvě stě tisíc polských občanů a milion dalších deportovaly. Přisluhovači obou režimů posílali Poláky do gulagu a do Osvětimi, kde jich v následujících měsících a letech měly zahynout ještě desetitisíce. Polští Židé byli za německé okupace internováni do ghett a čekal je nejistý osud. Desítky tisíc polských Židů už zemřely hlady nebo na následky nemocí. Zraňující byl především záměr Moskvy i Berlína zbavit polskou společnost elity a vyrobit z ní poddajnou masu, jíž by se dalo panovat, ne vládnout. Hans Frank definoval své působení za pomoci slovníku Adolfa Hitlera – zlikvidovat „vůdčí elementy“ Polska. Příslušníci NKVD dovedli svou práci do logického extrému: aby zjistili, na koho se mají zaměřit, hledali v polské encyklopedii. Byl to útok na samu podstatu modernity, na společenskou skupinu zosobňující v této části světa osvícenství. Ve východní Evropě byla vždy pýchou společnosti inteligence, vzdělané vrstvy, které se pokládaly za vůdce národa, zvlášť v období neexistující státnosti a v čase těžkostí – vrstvy, jež ve svých dílech, projevech a chování uchovávaly národní kulturu. V němčině existuje slovo se stejným významem: Hitler zkrátka rozkázal provést „likvidaci polské inteligence“. Hlavní vyšetřovatel v Kozelsku mluvil o „odlišném světovém názoru“, jeden z vyšetřovatelů při akci AB zase nařídil zlikvidovat jistého starce, poněvadž prý projevil „polský způsob myšlení“. A za ztělesnění této civilizace a představitele tohoto zvláštního způsobu myšlení se pokládala právě inteligence.85 Její hromadné vyvražďování bylo tragickým důkazem toho, že polská inteligence své dějinné poslání splnila. 1 Böhler, Verbrechen, 16, 69, 72, 74; Böhler, Überfall, 100. Datner napočítal 158 polských obcí; viz 55 dni, 94. 2 O Varšavě viz Böhler, Überfall, 171–172. O střílení viz Datner, 55 dni, 96; a Mazower, Hitler’s Empire, 67. 3 Naumann, „Die Mörder“, 54–55; Grass, Při loupání cibule, 18. 4 O smrti německých vojáků chápané jako „vraždění“ viz Datner, Zbrodnie, 73. K tomuto pojetí „drzosti“ viz Lukacs, Last European

War, 58. O stodole a hulánech viz Datner, Zbrodnie, 69, 72; Rossino, Hitler, 166, 169; a Böhler, Verbrechen, 23. 5 Zde je příslušný rozkaz v podrobnější podobě: „Zatvrdit srdce před slitováním. Brutální postup. Osmdesát milionů musí dostat, co jim právem náleží. Jejich existenci nutno zajistit. Pravdu má silnější. Nejvyšší tvrdost.“ Viz Mallman, Einsatzgruppen, 54. O Ciepelówě viz Böhler, Verbrechen, 131. O lazaretu ve stodole viz Rossino, Hitler, 181 a 184. O dalších tankových incidentech viz Datner, Zbrodnia, 62. 6 O tvrzení „Poláci jsou otroci“ a smrtelné grimase blíže Rossino, Hitler, 141, 204. O záměru Vůdce „zničit a zlikvidovat polský národ“ viz Mallman, Einsatzgruppen, 57. 7 Rossino, Hitler, 138, 141; Böhler, Verbrechen, 100. 8 Bartoszewski, Warszawski pierścień, 52–53. 9 Böhler, Verbrechen, 19. 10 O Solci ibid., 116. O židovském chlapci, jehož voják žádal o vodu, viz Rossino, Hitler, 172. O Dynówě viz Böhler, Überfall, 200. Rossino odhaduje, že mezi padesáti tisíci polských civilistů, povražděných Němci do konce roku 1939, bylo sedm tisíc Židů; viz Hitler, 234. Mallman, Böhler a Matthäus podávají rovněž tyto počty v Einsatzgruppen, 88. Böhler odhaduje asi třicet tisíc polských obětí do konce října (Verbrechen, 140) a pětačtyřicet tisíc – z nichž sedm tisíc byli Židé – do konce roku (Überfall, 138). 11 O možnosti takové naděje viz Młynarski, W niewoli, 54–59. 12 Citace: Weinberg, World at Arms, 57. 13 O lsti uplatněné ve Lvově viz Cienciala, Crime, 20; Czapski, Wspomnienia, 9–10; a Wnuk, Za pierwszego Sowieta, 35. 14 O ukrajinské stepi viz Czapski, Wspomnienia, 15. O úžasu polských rolníků viz Młynarski, W niewoli, 98–99. 15 Hryciuk odhaduje počet válečných zajatců na 125 000 („Victims“, 179); Cienciala na 230 000 až 240 000 (Crime, 26). Sověti zadrželi i patnáct tisíc dalších osob a poslali je pracovat do dolů nebo na stavbu silnic. Dva tisíce internovaných zemřely v roce 1941 při evakuaci; viz Hryciuk, „Victims“, 180. 16 Jako příklady osob přemístěných z vězení rovnou na čelné místní posty viz HI 209/1/10420, HI 209/6/5157, HI 209/11/4217, HI 210/14/10544, HI 210/14/4527, HI 210/14/2526, HI 209/13/2935 a HI 210/12/1467. Příklady násilí uvádí Gross, Revolution, 37, 44.

K podrobnostem podobných incidentů viz HI 209/13/2935, HI 209/13/3124, HI 210/1/4040, HI 210/14/4908 a HI 209/7/799. 17 Typický rozsudek v tomto ohledu líčí Jasiewicz, Zagłada, 172. O 109 400 uvězněných a 8 513 odsouzených k smrti blíže Hryciuk, 182. O disproporci mezi počtem zatčených a uvězněných viz Hryciuk, Gulag, 236; a Głowacki, Sowieci, 292. 18 O jedenašedesáti tisících povražděných polských občanů viz Rossino, Hitler, 15, dále 30; citace o „zničení Polska“ je na s. 77. Obecně viz též Ingrao, „Violence“, 219–220. Heydrichovy a Hitlerovy výroky shrnují Mallman, Einsatzgruppen, 57; a Mańkowski, „Ausserordentliche“, 7. O doktorátech velitelů jednotek zvláštního určení viz Browning, Origins, 16. 19 O Katovicích viz Rossino, Hitler, 78. O absenci řádných záznamů viz Mallman, Einsatzgruppen, 80. 20 Einsatzgruppe zur besonderen Verwendung měla za úkol vyhnání Židů. Viz Rossino, Hitler, 90, 94, 98; počet dvaadvacet tisíc autor cituje na s. 101. O Přemyšlu viz Böhler, Überfall, 202– 203. Viz také Pohl, Herrschaft, 52. 21 O Hitlerovi viz Rutherford, Prelude, 53. O Frankovi viz Seidel, Besatzungspolitik, 184 (včetně citace), a o Frankovi coby Hitlerovu bývalém právníkovi viz Mazower, Hitler’s Empire, 74. 22 Wnuk, Za pierwszego Sowieta, 13–23. Klasickým dílem je v tomto směru Gross, Revolution. 23 Wnuk, Za pierwszego Societa, 23; Hryciuk, „Victims“, 199. 24 O 139 794 osobách deportovaných z domovů viz Hryciuk, „Victims“, 184. Głowacki zaznamenává teplotu minus 42 stupně Celsia; viz Sowieci, 328. Viz též Jolluck, Exile, 16. 25 O „pekle“ a mrtvých dospělých viz Wróble, Polskie dzieci, 156, 178. Viz také Gross, Revolution, 214–218. O „jejich snech a touhách“ viz Gross, Children’s Eyes, 78. 26 Jolluck, Exile, 41. 27 V řadách deportovaných do zvláštních sídlišť bylo do 1. července 1941 10 864 mrtvých; viz Khlevniuk, Gulag, 279. Výrok o „tamních lidech“ viz Dark Side, 143. O botách a opuchnutí viz Gross, Children’s Eyes, 63, 88. 28 O kostrách v táboře, brigadýrově zpovědi a odznaku s bílým orlem viz Gross, Children’s Eyes, 191, 202, 78 (a dále 71, 194).

29 Pankowicz, „Akcja“, 43; Burleigh, Germany Turns Eastwards, 275. 30 Citace: Shore, Information, 15. Viz též Rutherford, Prelude, 56. 31 Rutherford, Prelude, 59, 75. 32 K citovaným počtům viz Rutherford, Prelude, 59; Grynberg, Relacje, xii; a Hilberg, Destruction, sv. 1, 156, 189. 33 K počtům deportovaných viz Rutherford, Prelude, 1 a dále 75, 88. O Owińské viz Kershaw, Hitler, 535; a Evans, Third Reich at War, 75–76. O mrtvolách 7 700 polských občanů, nalezených v psychiatrických léčebnách, viz Browning, Origins, 189. Viz také Mazower, Hitler’s Empire, 85. 34 Citace: Urbański, Zagłada, 32. O Łowiczi viz Grynberg, Relacje, 239–240. 35 Rutherford, Prelude, 9, citace na s. 88 a 102. 36 Obecný popis těchto tří táborů podává Cienciala, Crime, 29–33; dále Abramov, Murder, 46, 83, 101; a Młynarski, W niewoli, 113– 114. O oslavě Štědrého dne viz Młynarski, W niewoli, 156–157. 37 Cienciala, Crime, 33. O kostrách a obrysech těl viz Czapski, Wspomnienia, 16, 31; a Młynarski, W niewoli, 115–117. O krkavcích viz Berling, Wspomnienia, 34. 38 Czapski, Wspomnienia, 18; Swianiewicz, Shadow, 58; Młynarski, W niewoli, 205–209; Cienciala, Crime, 33–35, 84–99, a k odhadu celkového počtu kolaborantů (přibližně jedno sto) dále 159. 39 Jakubowicz, Pamiętniki znalezione, 30, 38, 43, 53. O zpáteční adrese viz Swianiewicz, Shadow, 65. 40 O psech, s nimiž se zajatci spřátelili, viz Młynarski, W niewoli, 256–257; Abramov, Murderers, 86, 102; a Czapski, Wspomnienia, 43. O veterináři, který je ošetřoval, viz Młynarski, W niewoli, 84, 256. 41 O polském odboji viz Wnuk, Za pierwszego Sowieta, 368–371. O rozhodnutí popravit zajatce viz Cienciala, Crime, 116–120, citace na s. 118. Viz též Jasiewicz, Zagłada, 129. 42 Jasiewicz, Zagłada, 131, 144–145, 159. Uvedených 1 305 zatčených bylo zřejmě postříleno v Bykovni a Kuropatech, hlavních popravištích za Velkého teroru; viz Kalbarczyk, „Przedmioty“, 47– 53.

43 Swianiewicz, Shadow, 75; Cienciala, Crime, 122, 129–130, 175, citace na s. 130. Pro další pasáže z deníku Adama Solského viz Zagłada polskich elit, 37. 44 Cienciala, Crime, 124; Zagłada polskich elit, 43. 45 Cienciala, Crime, 124; Zagłada polskich elit, 43. O Blochinovi viz Braithwaite, Moscow, 45. 46 Cienciala, Crime, 126–128; Zagłada polskich elit, 39. 47 Cienciala, Crime, 122–123; Czapski, Wspomnienia, 7, 8, 15, 17, 18, 45. 48 Abramov, Murderers, 46; Swianiewicz, Shadow, 63, 66. 49 Cienciala, Crime, 34; Czapski, Wspomnienia, 18; Swianiewicz, Shadow, 64; Młynarski, W niewoli, 225. O donašečích blíže Berling, Wspomnienia, 32. 50 Citace: Swianiewicz, Shadow, 69. 51 Tento souhrn údajů o popravách se uvádí in Cienciala, Crime, passim. 52 Cienciala, Crime, 118, 173–174, 198–199, citace převychovávaných sirotků bez otce je na s. 198. O 60 667 osobách deportovaných do zvláštních sídlišť v Kazachstánu viz Hryciuk, „Victims“, 187. O „bývalých lidech“ viz Khlevniuk, Gulag, 282. Viz též Goussef, „Les déplacements“, 188. O lsti uplatněné vůči deportovaným manželkám viz Jolluck, Exile, 16. O „věčném blátě a sněhu“ viz Gross, Children’s Eyes, 79. 53 O topení hnojem a scéně z úřadovny NKVD viz Jolluck, Exile, 40, 122–123. O ekonomovi blíže Czapski, Wspomnienia, 27. 54 O 78 339 deportovaných, kteří byli přibližně z 84 procent Židé, viz Hryciuk, „Victims“, 189. 55 Gross, Children’s Eyes, 221. 56 Viz Snyder, Reconstruction. 57 Krebs, „Japan“, 545, 548; Levine, Sugihara, 132, 218, 262, 273; Sakamoto, Japanese Diplomats, 102, 107, 113–114. 58 K uvedeným počtům viz Polian, Against Their Will, 123. Viz též Weinberg, World at Arms, 167–169; a Kuromiya, Międzi Warszawą i Tokio, 470–485. 59 Tento počet – 408 525 deportovaných – představuje souhrn hlavních akcí. Rutherford odhaduje celkem 500 000 osob; viz Prelude, 7.

60 O Eichmannovi a německém návrhu z ledna 1940 viz Polian, „Schriftwechsel“, 3, 7, 19. 61 K počátkům lodžského ghetta viz Grynberg, Życie, 430. Nedostižný v popisu varšavského ghetta je Engelking, Getto warszawskie. O Schönovi viz T. B., „Organizátor“, 85–90. O německých záměrech a pohybech obyvatelstva blíže Browning, Origins, 100–124. 62 Drozdowski, „Fischer“, 189–190. Viz také Engelking, Getto warszawskie, 2. kap. Ringelbluma cituje Friedländer, Extermination, 160; o turistech viz také Mazower, Hitler’s Empire, 95. 63 Citace: Zagłada polskich elit, 23. Viz též Longerich, Unwritten Order, 55; Kershaw, Fateful Choices, 447. O 11 437 lidech, kteří zahynuli v lodžském ghettu, viz Grynberg, Życie, 430. 64 Viz především Żbikowski, „Żydowscy przesiedleńcy“, 224–228; dále Grynberg, Relacje, 244; Browning, Origins, 124; a Kassow, Archive, 107, 273. Tyto přesuny byly nesmyslné i z německého hlediska: Židé byli od ledna do března 1941 vystěhováváni z varšavského distriktu, aby udělali místo Polákům vyhnaným z Povartí, kteří museli v této župě vyklidit místo Němcům přicházejícím ze západu Sovětského svazu. Jenže Němci vpadli v červnu 1941 do SSSR, takže jejich krajané mohli rovnou kolonizovat sovětské území. 65 O Sborowové a Ledermanovi viz Sakowska, Dzieci, 51, 50. Citace: Żbikowski, „Żydowscy przesiedleńcy“, 260. 66 „Sprawozdania Świetliczanek“, 65, citace na s. 70, 69. 67 O dvou rozdílných přístupech k elitě viz Friedländer, Extermination, 40. Viz také Tooze, Wages of Destruction, 364–365; a Mańkowski, „Ausserordentliche“, 9–11; citace na s. 11. Srov. Cienciala, Crime, 114–115; a Jolluck, Exile, 15. 68 Wieliczko, „Akcja“, 34–35; Pankowicz, „Akcja“, 43–45; Zagłada polskich elit, 62, 67. 69 Bartoszewski, Warszawski pierścień, 64–65; Dunin-Wąsowicz, „Akcja“, 24. 70 Pietrzykowski, „Akjca“, 113–115; Jankowski, „Akcja“, 65–66. O nevěstinci pro Němce viz Pietrzykowski, Akcja AB, 77–78. 71 Pietrzykowski, „Akcja“, 114–115.

72 Viz např. Pankowicz, „Akjca“, 44. O vzkazech „Nevíme, kam nás vezou“ viz Cienciala, Crime, 182. 73 O všech třech autorech posledních vzkazů viz Pietrzykowski, „Akjca“, 117–118. 74 Dunin-Wąsowicz, „Akcja“, 22–25; Bauer, Dowbor, 217, 241; Crime of Katyń, 33; Zagłada polskich elit, 73. 75 Zagłada polskich elit, 77. 76 O Himmlerově inspekci a transportech viz Bartoszewski, Warszawski pierścień, 59, 60, 123–125. O dalších podrobnostech týkajících se transportů blíže Zagłada polskich elit, 69; a Seidel, Besatzungspolitik in Polen. O Bachovi-Zelewském a popravišti viz Dwork, Auschwitz, 166, 177. O IG Farben viz Tooze, Wages of Destruction, 443. 77 O kolektivizaci viz Hlášení z 25. listopadu 1941, SPP 3/1/1/1/1; též Šumuk, Perežyte, 17. 78 O zaměření na Ukrajince viz HI 210/14/7912. Tyto organizace byly v červnu 1941 v hledáčku řady deportačních akcí, pořádaných na nově zabraném území Sovětského svazu od Baltu až po Rumunsko. Počty deportovaných polských občanů uvádí Hryciuk, „Victims“, 191, 193. Viz také Olaru-Cemirtan, „Züge“. 79 O bombardování viz Jolluck, Exile, 16. Citace: Gross, Children’s Eyes, 52. 80 Na 292 513 polských občanů bylo deportováno ve čtyřech vlnách a dále prostřednictvím tisícovek menších zátahů. Viz Deportacje obywateli, 29; a Hryciuk, „Victims“, 175. Asi 57,5 procenta deportovaných pokládali Sověti za Poláky, 21,9 procenta za Židy, 10,4 procenta za Ukrajince a 7,6 procenta za Bělorusy; viz ibid., 195. Ohledně celkových počtů spoléhám na Hryciuka, „Victims“, 175; a Autuchiewicze, „Stan“, 23. Viz též Gurjanov, Obzor, 205. 81 Czapski, Na nieludzkiej ziemi, 68. 82 Ekumenická Bible, Mt 5,37; Koestler, Tma o polednách, 184, zde podle Bible kralické. Ke schůzce Czapského s Rejchmanem došlo 3. února 1942; viz Crimes of Katyń, 90. 83 Czapski, Na nieludzkiej ziemi, 120, 141–143, 148. 84 Czapski, Na nieludzkiej ziemi, 149. 85 O Frankovi viz Longerich, Unwritten Order, 47. O NKVD viz Kołakowski, NKWD, 74. O Hitlerově rozkazu viz Mańkowski,

„Ausserordentliche“, 7. Srov. Aly, Architects, 151.

kapitola pátá EKONOMIKA APOKALYPSY Dvacátý druhý červen 1941 je jedním z nejvýznamnějších dat v dějinách Evropy. Německé přepadení Sovětského svazu, zahájené toho dne pod krycím označením operace Barbarossa, znamenalo něco víc než překvapivý útok, odmítnuté spojenectví nebo novou etapu války. Byl to začátek katastrofy, vymykající se veškerému popisu. V bojích mezi wehrmachtem (a jeho spojenci) a Rudou armádou přišlo o život více než milion vojáků, nemluvě o srovnatelném počtu civilistů, kteří na východní frontě zahynuli buď na útěku, při bombardování, anebo v důsledku válečných operací podlehli hladu či nemocem. Za války na východě Němci také záměrně vyvraždili kolem deseti milionů lidí, což se týkalo více než pěti milionů Židů a více než tří milionů válečných zajatců. V dějinách krvavých zemí vyznačuje operace Barbarossa třetí etapu. V té první (1933–1938) se téměř veškerého hromadného vraždění dopouštěl Sovětský svaz. V té druhé, tedy za éry německo-sovětského spojenectví v letech 1939–1941, se oba státy podělily o toto krveprolití rovnou měrou. V letech 1941–1945 nesli skoro za všechny vraždy ve jménu politiky odpovědnost Němci. Každá změna etapy nastoluje otázky. Při přechodu z první etapy do druhé dotaz zní: Jak mohl Sovětský svaz uzavřít spojenectví s nacisty? Při přechodu z druhé etapy do třetí je třeba se ptát: Proč Němci toto spojenectví porušili? Evropa Molotova a Ribbentropa, kterou Moskva a Berlín vytvořily v letech 1939–1941, znamenala okupaci nebo územní ztráty v případě Belgie, Dánska, Estonska, Finska, Francie, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Polska a Rumunska. V případě občanů Polska, Rumunska a baltských zemí byla rovněž spojena s masovými deportacemi a hromadnými popravami. Z hlediska Sovětského svazu a nacistického Německa však vytvořila období vyznačující se plodnými ekonomickými kontakty, vojenskými vítězstvími a expanzí na úkor třetích zemí. Co tedy v nacistickém a sovětském režimu umožnilo v letech 1939–1941 oboustranně výhodnou spolupráci – a v letech 1941–1945 způsobilo nejničivější válku v dějinách?

Otázka z roku 1941 se velmi často klade abstraktněji, jako problém evropské civilizace. Podle některých argumentů je vražedná německá (a sovětská) politika vyvrcholením modernity, která se podle tohoto názoru začala prosazovat, když osvícenské ideály racionalismu našly uplatnění za Francouzské revoluce a v napoleonských válkách. Snaha o modernitu však v tomto smyslu nevysvětluje katastrofu z roku 1941, přinejmenším ne přímo. Oba režimy přece odmítaly osvícenský optimismus, podle něhož měl společenský pokrok kráčet ve stopách vítězného pochodu vědy světem přírody. Jak Hitler, tak Stalin přijali darwinovskou obměnu této myšlenky z pozdního devatenáctého století – pokrok je možný, avšak výhradně jako důsledek násilného boje vedeného mezi rasami či společenskými třídami. To ospravedlňovalo zničení polských vyšších vzdělaných vrstev (jak tvrdil stalinismus) či uměle vzdělaných vrstev polských podlidí (jak hlásal nacionální socialismus). Až potud ideologie nacistického Německa a Sovětského svazu umožňovaly kompromis, zhmotněný v dobytí Polska. Spojenectví jim umožnilo zničit v této zemi výdobytky evropského osvícenství tím, že zlikvidovali její vzdělance. Sovětskému svazu umožnilo šířit vlastní představu o rovnostářství a nacistickému Německu zase vnucovat rasové schéma desítkám milionů obyvatel, nejdrastičtěji vydělením Židů do ghett, kde čekali na dosud nespecifikované „konečné řešení“. Potud lze nahlížet nacistické Německo a Sovětský svaz jako dva typy modernity, které mohou projevovat nepřátelství vůči třetímu, tedy Polsku. Zdaleka to však neznamená, že představují modernitu jako takovou.1 Odpověď na otázku z roku 1941 nesouvisí tolik s intelektuálním dědictvím osvícenství jako spíš s nástroji imperialismu, což platí méně ve vztahu k Paříži a více ve vztahu k Londýnu. Hitler i Stalin byli konfrontováni se dvěma zásadními odkazy, jež dala světu Británie devatenáctého století: s imperialismem jakožto určujícím principem světové politiky a nerušenou nadvládou této velmoci na moři. Hitler, který nedokázal Britům ve světových vodách konkurovat, chápal východní Evropu jako prostor zralý pro vytvoření nového kontinentálního impéria. Východ ovšem nebyl úplná tabula rasa: bylo třeba odstranit sovětský stát a s ním všechny jeho výdobytky. Teprve pak se mohl stát – jak Hitler prohlásil v červenci 1941 – „rajskou zahradou“. Britské impérium ostatně zaujalo už Stalinova předchůdce Lenina, zastávajícího přesvědčení, že imperialismus udržuje kapitalismus při životě uměle. Pro Stalina jako jeho nástupce tkvěla výzva v obraně vlasti

socialismu – Sovětského svazu – před světem, kde imperialismus i kapitalismus přetrvávají. Stalin udělal imperialistickému světu ústupek dávno předtím, než se moci chopil Hitler: protože imperialismus nevymizel, nemohla socialismus představovat světová revoluce, nýbrž sám sovětský stát. Po tomto ideologickém kompromisu („socialismus v jedné zemi“) bylo uzavření spojenectví s Hitlerem pouhopouhým detailem. Koneckonců, je-li země baštou dobra obklíčenou světem zla, je ospravedlněn každý kompromis a žádný není horší než kterýkoli z těch předešlých. Stalin tedy hlásal, že spojenectví s Německem dobře poslouží sovětským zájmům. Předpokládal, že jednoho dne vezme zasvé, ale ne v roce 1941.2 Hitler usiloval o to, aby se Němci stali imperiálním národem – Stalin usiloval o to, aby země Sovětů přečkala imperialistické dějinné období, ať to zabere sebedelší čas. Při rozporech nešlo tolik o principy jako o území. Hitlerova „rajská zahrada“ čili nezkalená minulost, kterou hodlal Vůdce najít v blízké budoucnosti, byla Stalinovou „zaslíbenou zemí“: bylo to území ovládnuté za vysokou cenu, jehož kanonické dějiny – Stalinovy Stručné dějiny VKS(b) – už byly sepsány. Hitler měl od počátku v úmyslu dobýt západní část Sovětského svazu. Stalin chtěl Sovětský svaz rozvíjet a posilovat ve jménu sebeobrany před takovými imperiálními vizemi, přestože se jeho obavy týkaly hlavně Japonska a Polska, případně japonsko-polsko-německého obklíčení, a nikoli vpádu Německa. Japonci a Poláci se zabývali kultivací národnostních hnutí uvnitř Sovětského svazu důsledněji než Němci, a tak Stalin předpokládal, že každý, kdo by zamýšlel podniknout invazi do jeho rozlehlé země, by si napřed na jejím území vypěstoval spojence.3 Rozpory nebyly jenom záležitostí idejí. Hitler válku chtěl, kdežto Stalin ne – přinejmenším ne v roce 1941. Hitler sledoval imperiální vizi, což bylo neobyčejně důležité, ale využil rovněž situace a snažil se překonat překážky ve velmi neobvyklou chvíli. Rozhodující byl úsek od 25. června 1940 do 22. června 1941, tedy od bleskového německého vítězství nad Francií do přepadení Sovětského svazu, o němž předpokládal, že mu přinese podobně rychlý triumf. Do poloviny roku 1940 už Hitler dobyl podstatnou část střední, západní i severní Evropy a čelil jedinému protivníkovi: Velké Británii. Německu v týlu pomáhal dovoz sovětského obilí i ropy a na frontě se zdálo, že wehrmacht je neporazitelný. Proč se tedy Hitler navzdory velmi zjevnému prospěchu,

jaký Německu kynul z dohody se Sověty, rozhodl svého spojence napadnout? Na přelomu let 1940 a 1941 byly Sovětský svaz a nacistické Německo jedinými velmocemi na evropské pevnině, nikoli však jedinými velmocemi v Evropě. Přebudovaly Evropu, jenže Velká Británie zbudovala moderní svět. Sovětský svaz a nacistické Německo se navzájem do jisté míry ovlivňovaly, nicméně oba tyto státy ovlivňovala existence Velké Británie – nepřítele vzdorujícího jejich spojenectví. Britské impérium a námořnictvo vytvořily světový řád, který nacisté ani Sověti nemínili v krátké době svrhnout. Byli smířeni s tím, že musejí vyhrát svá válečná tažení, završit své revoluce a vybudovat si říše nehledě na existenci britského impéria a převahu královského námořnictva. Ať už jako nepřátelé, nebo jako spojenci – a navzdory odlišným ideologickým východiskům – čelily špičky Sovětů i nacistů témuž zásadnímu problému vyplývajícímu z přítomnosti britské moci jako takové. Copak by velká kontinentální říše dokázala vzkvétat a ovládat moderní svět bez spolehlivého přístupu ke světovým trhům a bez opory v podobě námořních sil?4 Stalin i Hitler si na tuto zásadní otázku v zásadě odpověděli stejně. Stát musí být dostatečně rozlehlý a ekonomicky soběstačný a jeho průmysl i zemědělství musejí být v rovnováze, aby v jeho rámci mohla vzniknout setrvale konformní a ideologicky motivovaná společnost, schopná naplnit historické předpovědi: na jedné straně stalinistickou vnitřní industrializaci, na straně druhé nacistickou koloniální zemědělskou civilizaci. Hitler i Stalin směřovali k imperiální soběstačnosti velkého kontinentálního impéria, spolehlivě zásobeného potravinami, surovinami a nerostným bohatstvím. Oba chápali efektní přitažlivost moderních materiálů – Stalin si dal po oceli nové jméno a Hitler přikládal zvláštní váhu její výrobě. Za klíčový prvek při dokončení své revoluce však považovali zemědělství. Oba věřili, že jejich režimy prokážou svou nadřazenost nad dekadentním kapitalismem a zajistí si nezávislost na zbytku světa produkcí vlastních potravin.5 Na přelomu let 1940 a 1941 hrála válka v tomto velkém ekonomickém plánu ze sovětského hlediska podstatně odlišnou roli. Stalin tehdy musel hospodářskou transformaci hájit, kdežto Hitler válku potřeboval, aby mohl tuto transformaci uskutečnit. Zatímco Stalin měl svou „revoluci v jedné zemi“, Hitler uvažoval o podobách nacionálního socialismu

v několika zemích: snil o rozsáhlém německém impériu uspořádaném tak, aby Němcům zajistilo blahobyt na úkor ostatních národů. Stalin vykládal kolektivizaci jako válku vedenou uvnitř státu a zároveň jako přípravu na budoucí válčení za hranicemi. Zato Hitlerova ekonomická vize se mohla naplnit teprve po úspěšném vojenském tažení – vlastně po úplném vojenském vítězství nad Sovětským svazem. Tajemství kolektivizace, jak Stalin postřehl už dávno, spočívalo v tom, že poskytla alternativu k obvyklé expanzi do zahraničních kolonií, tedy že šlo takříkajíc o formu vnitřní kolonizace. Na rozdíl od Stalina byl Hitler přesvědčen, že kolonie lze dobýt za hranicemi, a měl tím na mysli jednak úrodné oblasti na západě Sovětského svazu, jednak ropné zdroje na sovětském Kavkaze. Hitler chtěl udělat z Německa „nejsoběstačnější stát na světě“, a k tomu nebylo zapotřebí porazit Británii, nýbrž Sovětský svaz. V lednu 1941 sdělil velení armády, že „nezměrné bohatství“ Sovětského svazu promění německý stát v „nedobytný“.6 Tyto protiklady zdůraznila po pádu Francie v červnu 1940 ochota Velké Británie čelit Hitlerovi sama. Od června 1940 do června 1941 byla tato ostrovní země jediným nepřítelem Německa, avšak nepřítelem silnějším, než se zdálo. Spojené státy do války nevstoupily, ale prezident Franklin D. Roosevelt jasně naznačil, na čí straně stojí. V září 1940 poskytli Američané Britům padesát torpédoborců výměnou za právo zřídit si základny v Karibiku a od března 1941 byl americký prezident oprávněn (na základě zákona o půjčce a pronájmu) posílat Britům výzbroj. Po pádu Francie byly britské jednotky z pevninské Evropy vytlačeny, nicméně Britům se mnohé z nich podařilo z Dunkerku evakuovat. V létě 1940 napadla luftwaffe britské letectvo (RAF), ale nepodařilo se jí ho porazit. Mohla bombardovat britská města, jenže britské obyvatelstvo zastrašit nedokázala. Němci nemohli ve vzduchu dosáhnout převahy, což byla zásadní potíž při plánování invaze. Útok na Britské ostrovy z moře vyžadoval přepravu početných vojenských sborů i výzbroje přes kanál La Manche – a Německo postrádalo dostatek lodí, které by tyto vody kontrolovaly a transport provedly či podporovaly. V létě 1940 neměla německá kriegsmarine nic než tři křižníky a čtyři torpédoborce. Dne 31. července 1940 bitva o Británii teprve začínala, a Hitler už se rozhodl přepadnout svého východního spojence. Osmnáctého srpna rozkázal, aby byly vytvořeny operační plány invaze, která „po rychlé kampani Sovětský svaz rozdrtí“.7

Aby Hitler vyřešil potíže ohledně Británie, hodlal použít Sovětský svaz, ale nikoli v jeho aktuální roli spojence, nýbrž v roli budoucí – jako kolonie. V klíčovém období od června 1940 do června 1941 se němečtí ekonomičtí plánovači usilovně zabývali tím, jak by dobytý Sovětský svaz dokázal z Německa učinit supervelmoc, jíž se podle Hitlera mělo stát. Nejdůležitější z nich rozvíjeli své vize pod bdělým dohledem Heinricha Himmlera a pod přímým velením Reinharda Heydricha. Standartenführer SS profesor Konrad Meyer navrhl řadu plánů na vytvoření rozlehlé východní kolonie, známých pod jednotným označením „Generalplan Ost“ („Generální plán Východ“). První verze byla vypracována v lednu 1940, druhá v červenci 1941, třetí na sklonku roku 1941 a čtvrtá byla předložena v květnu 1942. Obecná východiska se neměnila: Němci měli deportovat, zabíjet, asimilovat nebo zotročovat původní obyvatelstvo a vnést do pokořeného pohraničí pořádek a prosperitu. Podle odhadů demografů mělo být sprovozeno ze světa něco mezi jedenatřiceti a pětačtyřiceti miliony osob, převážně Slovanů. Podle jedné verze tohoto plánu mělo být zlikvidováno osmdesát až pětaosmdesát procent Poláků, pětašedesát procent západních Ukrajinců, pětasedmdesát procent Bělorusů a padesát procent Čechů.8 Zkažená sovětská města měla být srovnána se zemí, načež měli němečtí sedláci vytvořit „perly osadnictví“, jak to nazýval Himmler: utopická rolnická společenství, jež by hojně produkovala potraviny pro Evropu. Nová města německých osadníků, kde by žilo vždy patnáct až dvacet tisíc lidí, měla být v okruhu deseti kilometrů obklopena německými vesnicemi. Na Urale by němečtí osadníci hájili Evropu před asijskými barbary zatlačenými na východ. Případné konflikty na této výspě civilizace by prověřovaly mužnost budoucích generací německých novousedlíků. Kolonizace by tak z Německa vytvořila kontinentální říši schopnou konkurovat Spojeným státům – jinému státu vyznačujícímu se silným pohraničím a založenému na vyhlazovací politice a otrocké práci. Východ představoval „zjevné předurčení“ Německa. Hitler prohlásil: „Na východě se bude opakovat proces podobný druhému dobytí Ameriky.“ V jeho představách o budoucnosti by Německo zacházelo se Slovany v mnohém ohledu stejně, jako zacházeli dobyvatelé Severní Ameriky s indiány. Ruská řeka Volha, upozornil při jedné příležitosti, se stane německou Mississippi.9 Ideologie se tu potkávala s nutností. Dokud nepadne Británie, bylo naplnění Hitlerovy imperiální vidiny proveditelné jedině tak, že si

Německo podmaní další území ve východní Evropě. Totéž platilo, pokud šlo o Hitlerův záměr vyhnat z Evropy Židy: dokud Británie vedla s Německem válku, museli být Židé zlikvidováni na evropské pevnině, ne někde na odlehlém ostrově typu Madagaskaru. Na přelomu let 1940 a 1941 bránilo Hitlerově zaoceánské variantě konečného řešení britské královské námořnictvo. Madagaskar byl sice francouzskou državou a Francie padla, jenže námořní trasy dál ovládali Britové. Spojenecký SSSR německou nabídku na vývoz dvou milionů evropských Židů odmítl, a dokud bylo nacistické Německo sovětským spojencem, sotva mohlo udělat něco jiného než vzít sovětské odmítnutí na vědomí a vyčkávat na příhodnou chvíli. Kdyby však Německo Sovětský svaz dobylo, mohlo jeho území využít po libosti. V lednu 1941, brzy poté, co přikázal připravovat invazi do SSSR, oznámil Hitler davu shromážděnému v berlínském Sportovním paláci, že světová válka znamená, že „role Židovstva v Evropě skončí“. Konečné řešení nemělo být uplatněno až po vpádu do Velké Británie – ostatně plány na něj byly odloženy na neurčito. Mělo k němu dojít po vpádu do Sovětského svazu, započatému 22. června 1941. První masové popravy se měly odehrát na okupované sovětské Ukrajině.10 Realisticky vzato představoval Sovětský svaz jediný zdroj výživy pro Německo a jeho vazaly v západní Evropě, kteří – každý zvlášť i všichni dohromady – museli potraviny dovážet. Hitler byl obeznámen s tím, že 90 procent potravin dodaných ze Sovětského svazu pocházelo na přelomu let 1940 a 1941 z území Ukrajinské SSR. Podobně jako Stalin pokládal toto území za geostrategické eso, kdežto ukrajinský národ byl pro něj pouhým nástrojem k obdělávání zdejší půdy, který lze v případě potřeby vyměnit za jiný nebo vyhodit. Pro Stalina byla vláda nad Ukrajinou podmínkou a také dokladem vítězství jeho představy o socialismu. A tak Ukrajina po čistkách, hladomoru, kolektivizaci a Velkém teroru živila a bránila sovětské Rusko i zbylé části Sovětského svazu, zatímco Hitler snil o zdejší úrodné černozemi a předpokládal, že Němci by ji dokázali obdělávat lépe než Sověti.11 Potraviny přicházející z Ukrajiny znamenaly pro nacistickou vidinu rozšíření Říše na východ totéž co ve Stalinových očích obrana integrity Sovětského svazu, kterou si sovětský vůdce s tímto území spojoval. Stalinova ukrajinská „pevnost“ byla však pro jeho budoucího protivníka „obilnicí“. Studie vyhotovená pro potřeby generálního štábu wehrmachtu

v srpnu 1940 dospěla k závěru, že Ukrajina „je zemědělsky a průmyslově nejcennější součástí Sovětského svazu“. Civilní plánovač Herbert Backe, který byl za dokument zodpovědný, přislíbil v lednu 1941 Hitlerovi, že „okupace Ukrajiny nás zprostí věčných ekonomických potíží“. A Hitler Ukrajinu chtěl, aby „nás nikdo znovu nemohl vyhladovět jako za minulé války“. Ovládnutí Ukrajiny by Němce izolovalo před britskou blokádou a pozdější kolonizace tohoto území by jim umožnila stát se globální velmocí na způsob Spojených států.12 Dlouhodobě vyvíjený nacistický Generální plán Východ předpokládal převzetí hospodářské půdy a likvidaci těch, kdo na ní hospodařili, a jejich nahrazení Němci. Prozatím však – za války a bezprostředně po jejím (předpokládaném) bleskovém zakončení – Hitler místní lidi potřeboval, aby sklidili obilí pro německé vojáky a civilisty. Na přelomu let 1940 a 1941 jeho plánovači rozhodli, že vítězné německé ozbrojené síly mají na podmaněné Ukrajině využít nástroje, který Stalin pro kontrolu nad dodávkami potravin vynalezl: kolchozů. Někteří političtí plánovači si sice přáli kolchozy zrušit už během invaze, poněvadž tím by podle nich Německo získalo na svou stranu Ukrajince, nicméně ekonomičtí plánovači byli přesvědčeni, že je třeba kolchozy udržet v chodu, aby nakrmily wehrmacht i civilisty. Tento argument převážil. Göringův potravinářský expert pro čtyřletý plán Backe dokonce údajně prohlásil, že „kdyby to už předtím nezařídili Sověti, museli by Němci kolchozy zavést“.13 Podle německých plánovačů měly kolchozy znovu přispět k vyhlazení milionů lidí hladověním, přičemž tentokrát se skutečně počítalo s desítkami milionů osob. Kolektivizace však způsobila hladomor na sovětské Ukrajině zprvu nezamýšleně, v důsledku neschopnosti a nereálných směrných čísel dodávek, ale poté – na přelomu let 1932 a 1933 – záměrně, jako mstivé olupování. Naopak Hitler předem plánoval umořit nežádoucí sovětské obyvatelstvo hlady k smrti. Němečtí plánovači vzali v potaz i ty části Evropy, které už Německo ovládlo – uživit zdejších pětadvacet milionů obyvatel vyžadovalo dovoz potravin ze zahraničí. Zohlednili i to, že počet obyvatel sovětských měst od první světové války vzrostl o pětadvacet milionů. Řešení bylo jednoduché: ti druzí musejí zemřít, aby ti první přežili. Podle jejich propočtů produkovaly kolchozy právě tolik potravin, aby uspokojily potřeby Němců, ale už ne dost na to, aby nakrmily i obyvatelstvo na východě.

V tomto smyslu se jim jevily jako ideální nástroj k udržování politické kontroly a hospodářské rovnováhy.14 Hladový plán byl k 23. květnu 1941 formulován následovně: za války se SSSR a také po ní hodlali Němci nakrmit německé vojáky a německé (plus západoevropské) civilisty tím, že na podmaněném území nechají vyhladovět sovětské občany, zejména obyvatele velkých měst. Jídlo z Ukrajiny se už nebude posílat na sever, aby nakrmilo Rusko a zbytek Sovětského svazu, nýbrž na západ, kde bude živit Německo a zbytek Evropy. V německém pojetí byla Ukrajina (a spolu s ní část jižního Ruska) „oblastí přebytku“, neboť vyráběla víc potravin, než dokázala spotřebovat, kdežto Rusko s Běloruskem byly „oblastmi deficitu“. Obyvatelé ukrajinských měst a téměř veškerá populace Běloruska a severozápadního Ruska měli vymřít hlady, nebo odtud uprchnout. Jejich města měla být srovnána se zemí a nahradit je měly opět lesy. Předpokládalo se, že v zimě 1941/42 by mělo zahynout hladem na třicet milionů lidí. Hladový plán dále počítal se „zánikem průmyslu a značné části obyvatelstva oblasti deficitu“. Tyto směrnice z 23. května 1941 patří k nejjednoznačnějším formulacím nacistického plánu na vyhubení obrovských mas lidí. „Mnoho desítek milionů osob bude na tomto místě přebytečných, a proto zemřou, případně musejí emigrovat na Sibiř. Pokusy uchránit tamní obyvatelstvo před vyhladověním tím, že by se dostalo k přebytkům ze zóny černozemě, by šly na úkor zaopatření Evropy. Znemožnily by Němcům vydržet do konce války a připravily by Říši i Evropu o možnost odolat blokádě. V tomto ohledu musí být naprosto jasno.“15 Hermann Göring byl tou dobou Hitlerovým nejdůležitějším spojencem, neboť na něm spočívala odpovědnost za hospodářské plánování. Jeho Úřadu pro čtyřletý plán byla v letech 1936–1940 svěřena odpovědnost za přípravu země na válku. Měl Stalinovy pětiletky napodobit, pokud šlo o záměr (to jest dokončit revoluci), využít jejich úspěchů (kolchoz), ale zvrátit jejich cíle (obranu a industrializaci Sovětského svazu). Hladový plán zamýšlel návrat SSSR do doby před industrializací, do podoby, v níž bude mít tato země mnohem méně lidí, poskrovnu průmyslu a žádná velká města. Při postupu kupředu měl tedy wehrmacht kráčet časem nazpět. Nacionální socialismus zamýšlel vytvořit hráz proti postupu stalinismu a plánoval obrátit směr toku jeho velké historické řeky.

Německá politika byla založena na vyhladovění a kolonizaci – o nich se diskutovalo, ty se pak schvalovaly a formulovaly a posléze rozšiřovaly a obecně chápaly. Rámec Hladového plánu byl vymezen v březnu 1941. V květnu byla vydána příslušná složka „Směrnic hospodářské politiky“. V červnu pak tisíce německých úředníků obdržely poněkud mírnější verzi známou pod označením „zelený svazek“. Těsně před invazí prošli Himmler s Göringem nejdůležitější aspekty poválečných plánů: Himmler dlouhodobou rasovou kolonizaci obsaženou v Generálním plánu Východ a Göring kratší éru hladomoru a ničení, vytyčenou Hladovým plánem. Nacisté měli v úmyslu vést ničivou válku, která promění východní Evropu ve vyhlazený prostor a v zemědělskou kolonii. Hitler hodlal zničit celé Stalinovo dílo. Socialismus v jedné zemi měl nahradit socialismus v zájmu panské rasy. Tak to aspoň stálo v plánech.16 *** Němci však měli i jinou možnost, přinejmenším podle názoru japonských spojenců. Třináct měsíců po podpisu paktu MolotovRibbentrop, který Tokio Berlínu odcizil, byly totiž německo-japonské vztahy znovu ustaveny na základě vojenského spojenectví. Dne 27. září 1940 podepsaly Tokio, Berlín a Řím trojstranný pakt. V době, kdy v Evropě nejdůležitější konflikt představovala letecká bitva mezi piloty královského letectva a luftwaffe, Japonsko doufalo, že se toto spojenectví podaří obrátit proti Velké Británii. Tokio tlačilo na Němce, aby ve světové ekonomické politice došlo k úplně jiné revoluci, než jakou promýšleli němečtí plánovači. Japonci se domnívali, že namísto plánů kolonizovat Sovětský svaz by se Německo mělo spojit s Japonskem s cílem porazit britské impérium. Japoncům, kteří budovali svou ostrovní říši, se jako cesta k invazi jevilo moře. V jejich zájmu bylo přesvědčit Němce, že hlavním společným nepřítelem obou zemí jsou Britové, poněvadž takový postoj by jim pomohl podmanit si britské – a nizozemské – kolonie v Tichém oceánu. Japonci však v tomto směru mohli Němcům nabídnout i jinou vizi, vizi nad rámec jejich momentálních potřeb velících sáhnout po nerostném bohatství britských a nizozemských držav. Tato širší strategie předpokládala, že místo útoku na Sovětský svaz by se Němci vydali na jih, vyhnali by Brity z Blízkého východu a setkali by se s Japonci kdesi v jižní Asii, možná v Indii. Kdyby Němci s Japonci ovládli Suezský

průplav a Indický oceán, upozorňovalo Tokio, ztratila by britská převaha na moři význam. Německo a Japonsko by se tak staly světovými velmocemi.17 Hitler o tuto alternativu neprojevil zájem. Němci sice informovali Sověty o Paktu tří, jenže on nikdy nezamýšlel připustit, aby se k němu Sovětský svaz přidružil. Japonsko by bylo rádo utvořilo německojaponsko-sovětskou koalici proti Velké Británii, avšak taková možnost se mu nikdy nenaskytla. Hitler se už rozhodl podniknout invazi do SSSR. Přestože Japonsko a Itálie byly nyní jeho spojenci, ve svých hlavních válečných plánech s nimi nepočítal. Věřil, že Němci zvládnou porazit Sověty sami. Německá aliance s Japonci měla zůstat omezená kvůli zásadním neshodám stran cílů i nepřátel. Japonci potřebovali porazit Brity a nakonec i Američany, aby se mohli stát dominantní námořní říší v Tichomoří. Němci potřebovali zničit Sovětský svaz, aby se mohli stát mohutnou kontinentální říší v Evropě a vyzvat Brity a Američany k boji v nějaké pozdější etapě.18 Japonsko se snažilo uzavřít se Sovětským svazem dohodu o neutralitě od léta 1940 a podepsalo ji v dubnu 1941. Čiune Sugihara, japonský špion specializující se na sovětské záležitosti, strávil ono jaro v Königsbergu (Královci), německém městě u Baltu v župě Východní Prusko, a snažil se upřesnit datum německého vpádu do SSSR. V doprovodu svých polských pomocníků cestoval po východě Říše, a to i po území, které Německo zabralo Polsku. Na základě pozorování přesunů německých jednotek odhadl, že invaze začne v polovině června 1941. Jeho hlášení zasílaná do Tokia byla jen jedním z mnoha náznaků, jež přicházely od zpravodajců v Evropě i po světě a svědčily o tom, že Němci poruší pakt Molotov-Ribbentrop a na přelomu jara a léta svého spojence přepadnou.19 Sám Stalin obdržel takových signálů přes stovku, ale rozhodl se je ignorovat. Jeho strategie spočívala od počátku v tom, že Němce povzbuzoval, aby vedli válku na západě – doufal, že se tak kapitalistické velmoci vyčerpají a nechají Sověty, aby ve zdecimované Evropě posbírali plody vítězství. Hitler však v tažení do západní Evropy (proti Norsku, Dánsku, Belgii, Lucembursku, Nizozemsku a Francii) vítězil na Stalinův vkus příliš rychle a příliš snadno. Sovětskému vůdci se nicméně nechtělo věřit, že by Hitler upustil od útoku na Velkou Británii – jedinou světovou velmoc stojící v cestě nacistickým a sovětským plánům. Válku s Německem předpokládal, ale nikoli v roce 1941. Namlouval sobě

i ostatním, že varování před hrozícím německým útokem na SSSR je dílem britské propagandy, které má Berlín a Moskvu rozdělit navzdory jejich zjevným společným zájmům. Krom toho se Stalinovi nechtělo uvěřit, že by Němci zaútočili bez zimní výstroje – o té se žádné zpravodajské hlášení nezmiňovalo.20 *** Byla to největší chyba v odhadu za celou Stalinovu politickou dráhu. Překvapivý německý útok na Sovětský svaz ze dne 22. června 1941 se zprvu vyvíjel jako úžasný úspěch. Tři miliony vojáků wehrmachtu soustředěné ve třech skupinách armád překročily linii MolotovRibbentrop a postupovaly do baltských zemí, do Běloruska a na Ukrajinu směrem k Leningradu, Moskvě a Kavkazu. Němce při invazi doprovázeli jejich spojenci: Finsko, Rumunsko, Maďarsko, Itálie a Slovensko a dále divize španělských a pluk chorvatských dobrovolníků. Šlo o největší ofenzivu v dějinách vojenství, avšak na rozdíl od invaze do Polska byla vedena pouze jedním směrem, a válka se tudíž vedla na jediné (velice protáhlé) frontě. Hitler se s japonskými spojenci nedohodl na společném útoku. Vedení Japonska sice mohlo napadnout Sovětský svaz z vlastní iniciativy, ale raději se rozhodlo dodržet dohodu o neutralitě. Hrstka japonských politiků, mimo jiné ministr zahraničí Josuke Macuoka, vyzývala sice k útoku na sovětskou Sibiř, jenže se jim nepodařilo záměr prosadit. Dne 24. června 1941, dva dny po vstupu německých jednotek na sovětské území, přijali náčelníci japonské armády a námořnictva rezoluci o „momentálním nezasahování do německo-sovětské války“. V srpnu Japonsko a Sovětský svaz znovu potvrdily platnost úmluvy o neutralitě.21 Němečtí důstojníci byli skálopevně přesvědčeni, že se jim Rudou armádu podaří bez průtahů porazit. Úspěchy v Polsku a především ve Francii způsobily, že mnozí uvěřili v Hitlerova vojenského génia. Vpád do Sovětského svazu vedený obrněnci měl za devět až dvanáct týdnů přinést „bleskové vítězství“, vojenský triumf měl přinést zhroucení sovětského politického systému a přístup k místním potravinám a ropě. Němečtí velitelé se o Sovětském svazu vyjadřovali jako o „domečku z karet“ a „obru na hliněných nohou“. Sám Vůdce předpokládal, že útok zabere nejdéle tři měsíce, možná ani ne tak dlouho. Měla to být „dětská

hra“. To byla zase největší chyba v odhadu za celou Hitlerovu politickou dráhu.22 *** Bezohlednost není totéž co efektivita a německé plány byly zkrátka příliš krvežíznivé, než aby se daly uvést do praxe. Wehrmacht nemohl uskutečnit Hladový plán. Problém nespočíval v etice ani v zákonnosti – Hitler své vojáky zprostil jakýchkoli povinností dodržovat válečné právo ve vztahu k civilistům a oni se nijak nerozpakovali zabíjet lidi beze zbraně. V prvních dnech útoku si počínali hodně podobně jako v Polsku. Hned na druhý den použili civilisty jako lidský štít. Stejně jako v Polsku zacházeli němečtí vojáci se sovětskými vojáky jako s partyzány: jakmile je zajali, postříleli je a stejně nemilosrdně naložili i s těmi, kdo se rozhodli vzdát. Uniformované ženy, které nebyly v řadách Rudé armády žádnou výjimkou, likvidovali zpočátku právě kvůli jejich ženství. Z německého hlediska tento problém odrážel spíš skutečnost, že systematické vyhladovění obyvatelstva je ze své podstaty obtížné. Dobýt něčí území je mnohem snazší než odebrat jeho obyvatelům stravu.23 K vyhladovění sovětské Ukrajiny před osmi lety bylo zapotřebí silného sovětského státního aparátu. Stalin využil logistických i společenských zdrojů, o jejichž nashromáždění se invazní armádě ani nesnilo: zkušené a obeznalé státní policie, strany zakořeněné na venkově i davů ideologicky motivovaných dobrovolníků. Za jeho vlády se lidé na sovětské Ukrajině (i jinde) skláněli přes břicho opuchlé z hladu, jen aby sklidili pár klásků, které nesměli pozřít. Snad ještě strašnější je zjištění, že k tomu byli nuceni pod bdělým dohledem četných stranických a státních úředníků – častokrát krajanů z téže oblasti. Autoři Hladového plánu předpokládali, že se zdejší kolchozy podaří využít při rekvizici obilí, a tak dojde k vyhladovění daleko většího počtu lidí, zatímco jiné sovětské struktury budou zničeny. Pro nacisty byla patrně nepřijatelná myšlenka, že by ekonomika mohla pod sovětskou kontrolou fungovat lépe než pod německou. A pokud tomu tak bylo, existovala německá zdatnost jen ve sféře ideologických představ na papíře, nikoli v reálu.24 Němečtí okupanti nedokázali vyhladovět civilní obyvatelstvo protivníka na místě a v čase, které si určili. Aby mohly jejich ozbrojené síly uskutečnit Hladový plán, musely by ovládnout každičký kolchoz, všude bedlivě sledovat výnosy a zajistit, aby se nikomu nepodařilo nic

ukrýt a aby bylo vše zaevidováno. Wehrmacht, oddíly SS a jejich místní přisluhovači mohli klidně tyto kolchozy provozovat a kontrolovat, ale nikdy tak účinně, jako to dělali Sověti. Němci místní obyvatele neznali a neznali ani místní skrýše. Mohli v oblasti nastolit teror, jenže ne tak systematicky jako Sověti – chyběla jim strana a s nimi i všudypřítomný strach, jaký dokázala vyvolávat. Neměli k dispozici aktivisty, kteří by zatarasili města před venkovem. A když se válka táhla déle, než původně plánovali, začali se němečtí velitelé obávat, že organizování hladomoru by mohlo vytvořit odbojové hnutí v týlu.25

Operace Barbarossa měla být pohotová a nezvratná, měla Německu zaručit „bleskové vítězství“ nejpozději za tři měsíce. Rudá armáda sice ustupovala, ale nerozpadla se. Po dvou týdnech bojů obsadili Němci celé území Litvy, Lotyšska a východního Polska a také většinu sovětského Běloruska i část sovětské Ukrajiny. Náčelník štábu německé armády Franz Halder si 3. července 1941 do deníku potěšeně poznamenal, že válka je vyhraná. Do závěru srpna sice Němci obsadili i Estonsko, další část sovětské Ukrajiny a zbytek sovětského Běloruska, tempo postupu však nebylo takové, jak se plánovalo, a základních cílů Němci nedosáhli vůbec. Sovětské vedení zůstávalo nadále v Moskvě. Jak si 5. září lítostivě zapsal velitel jednoho z německých sborů, nekonal se „žádný vítězný Blitzkrieg ani zničení ruské armády, natož rozpad Sovětského svazu“.26 Němci sovětské občany vyhladověli stejně, ačkoli ne v důsledku politické nadvlády jako spíš z politického zoufalství. Třebaže se jejich Hladový plán zakládal na mylných politických očekáváních, stále ještě jim poskytoval morální opodstatnění války na východní frontě. Na podzim 1941 tu šířili hlad – ne proto, aby přebudovali podmaněný Sovětský svaz, nýbrž aby pokračovali ve válce, aniž by strádali jejich civilisté. V září musel Göring provést vyhodnocení nové situace, která se tak drtivě lišila od nacistických předpokladů. Sny o rozbitém Sovětském svazu, jehož bohatství plyne do rukou vítězných Němců, bylo třeba opustit. Původní rozvaha zněla, že klasické dilema politické ekonomie – děla, nebo máslo – má zázračné řešení: děla přece obstarají máslo. Po tříměsíčních bojích však dělostřelci máslo náramně potřebovali. Když se válka protáhla nad oněch očekávaných dvanáct týdnů, soupeřili němečtí vojáci s německými civilisty o omezené dodávky potravin. Invaze zastavila dodávky obilí ze Sovětského svazu – a nyní bylo nezbytně nutné nasytit tři miliony vojáků, aniž by se omezily příděly obyvatelstva v Německu.27 Plány pro případné selhání těch původních si Němci nevytvořili. Vojáci měli pocit, že něco nehraje – nikdo jim nevydal zimní pláště a na nočních hlídkách jim byla zima. Ale jak by se dalo německému obyvatelstvu sdělit, že se invaze nezdařila, když wehrmacht stále postupoval a Hitler chvílemi propadal euforii? Když už tedy nacistické vedení nemohlo přiznat, že se válka nevyvíjí dobře, museli být přinejmenším němečtí civilisté uchráněni od negativních dopadů invaze.

Kručení v břiše by mohlo vést k mručení občanů. Od lidí v zázemí se nedaly žádat oběti pro vojáky na frontě, aspoň ne moc přitěžující a ne příliš brzo. Kdyby se při zásobování obyvatelstva potravinami vyskytly potíže, mohlo by totiž civilní obyvatelstvo nahlédnout, jak se věci ve skutečnosti mají: že válka, přinejmenším ta, kterou naplánovali jejich vůdcové, je už prohraná. Göringův specialista na výživu Backe vyrozuměl, co je třeba udělat: Sověti museli být zbaveni potravin, aby se mohli najíst Němci.28 Göring měl za úkol německé hospodářství šetřit a zároveň zásobovat německou válečnou mašinerii. Jeho původní plán – po hladkém vítězství nechat Sovětský svaz vyhladovět – teď ustoupil improvizaci: němečtí vojáci musejí na zabraném území zabavit tolik potravin, kolik potřebují, aby mohli dál vést válku, která měla záhy skončit. A tak 16. září 1941 – právě v době, kdy mělo podle předpokladů ono „bleskové vítězství“ přijít – nařídil Göring, že němečtí vojáci musejí žít z toho, „co dá země“. Místní velící generál to určil přesněji: Němci se musejí živit „jako v koloniálních válkách“. Potraviny ze Sovětského svazu měli tedy dostat napřed vojáci wehrmachtu, poté Němci v Říši, pak sovětští občané a teprve potom sovětští váleční zajatci. Wehrmacht bojoval dál, dny se krátily a noci prodlužovaly, silnice se za podzimních dešťů měnily v blátivá hnojiště a vojáci byli odkázáni sami na sebe. Göringův rozkaz umožňoval pokračovat v nepromyšlené válce za cenu vyhladovění milionů sovětských občanů a pochopitelně i za cenu milionů padlých vojáků Německa, Sovětského svazu a dalších národů.29 V září 1941 se tedy Hitlerův nohsled Göring zachoval překvapivě stejně jako Stalinův nohsled Kaganovič v prosinci 1932. Oba upravili politiku zásobování potravinami instrukcemi, jež zajišťovaly, že v následujících několika měsících zemřou hlady miliony lidí. A oba hladomory, které jejich rozhodnutí přineslo, interpretovali nikoli jako lidskou tragédii, nýbrž jako nepřátelskou agitaci. Stejně jako Kaganovič poučoval i Göring své podřízené, že hlad představuje pro nepřítele zbraň vyvolávající soucit tam, kde je namístě tvrdost. Roku 1932 postavili Stalin s Kaganovičem mezi sebe a Ukrajince ukrajinské straníky, vnutili ukrajinským komunistům zodpovědnost za rekvizice obilí i vinu za případné nesplnění plánu. Hitler s Göringem postavili v letech 1941 a 1942 mezi sebe a hladovějící sovětské obyvatelstvo wehrmacht. V létě 1941 se někteří němečtí vojáci o svůj příděl dělili s hladovými sovětskými civilisty a hrstka německých důstojníků se také snažila

zajistit, aby se najedli i sovětští váleční zajatci. Na podzim se už takové kroky nepřipouštěly. Pokud se němečtí vojáci chtěli dostat k jídlu, muselo ostrouhat okolní obyvatelstvo. Vojáci wehrmachtu měli být přesvědčeni o tom, že každé sousto, které spořádá sovětský občan, bylo urváno od úst německému dítěti.30 Němečtí velitelé museli pokračovat ve válce, což znamenalo nakrmit vojsko – a to znamenalo vyhladovět ostatní. Tak fungovala politická logika, jež byla zároveň morální pastí. Mužstvo a poddůstojnictvo neměly jiné východisko než odmítnout poslušnost nebo se nepříteli vzdát, což bylo pro německé vojáky v roce 1941 stejně nemyslitelné jako pro sovětské komunisty v roce 1932.31 V září 1941 zastihla nová zásobovací politika tři armádní skupiny wehrmachtu – Sever, Střed a Jih – v dosti rozdílné situaci. Armádní skupina Sever, jejímž úkolem bylo dobýt baltské státy a severozápadní Rusko, v září oblehla Leningrad. Armádní skupina Střed se v srpnu prohnala Běloruskem. Po dlouhé přestávce, během níž část jejích jednotek vypomáhala armádní skupině Jih v bitvě o Kyjev, vytáhla počátkem října k Moskvě. Armádní skupina Jih si mezitím razila cestu přes Ukrajinu směrem na Kavkaz, i když podstatně pomaleji, než se předpokládalo. Čety německých vojáků připomínaly komunistické brigády, které tu před deseti lety spěšně zabavovaly co nejvíc potravin.

Armádní skupina Jih vyhladověla Charkov a Kyjev, dvě nejdůležitější města na sovětské Ukrajině. Kyjev byl obsazen 19. září 1941, mnohem později, než se plánovalo, a po mnoha debatách, jak s městem naložit. V souladu s Generálním plánem Východ ho chtěl Hitler nechat srovnat se zemí. Místní velitel však potřeboval uchovat most přes Dněpr, aby mohl pokračovat v postupu na východ. Nakonec němečtí vojáci vzali město útokem. Třicátého září okupanti zakázali dodávat do Kyjeva potraviny. Podle tohoto opatření mělo jídlo zůstat na venkově, aby je mohla rekvírovat armáda a posléze civilní okupační úřady Němců. Rolníci z okolí do města přesto dokázali proniknout, a dokonce prodávali na trzích. Němci nedokázali město neprodyšně uzavřít, jako se to povedlo Sovětům v roce 1933.32 Wehrmacht tedy neuskutečňoval původní Hladový plán, ale nechával lidi hladovět tam, kde to považoval za užitečné. Vojáci nikdy nehodlali nechat vyhladovět veškeré obyvatelstvo Kyjeva, šlo jim pouze o zajištění vlastních potřeb. A přece tato politika, jíž byl lidský život lhostejný, zahubila téměř padesát tisíc lidí. Jeden Kyjevan si v prosinci 1941 poznamenal, že Němci oslavili Vánoce, ale místní „se do jednoho pohybují jako stíny, protože tu vládne totální hladomor“. Podobná opatření uplatněná v Charkově zabila na dvacet tisíc lidí, mimo jiné 273 dětí z místního sirotčince. V roce 1933 se v provizorním venkovském sirotčinci vyhladovělé děti pojídaly navzájem a teď tato hrozná smrt zasáhla také děti městské, byť v menším rozsahu.33 Hitlerovy plány týkající se Leningradu, někdejšího hlavního města carského Ruska, přesahovaly Stalinovy nejčernější obavy. Leningrad leží u Baltského moře, je odtud blíž do finských Helsinek i do estonského Tallinnu než do Moskvy. Za Velkého teroru se Stalin postaral, aby se cílem jedné z nejdrastičtějších operací vedených proti národnostním menšinám stali Finové, jelikož byl přesvědčen o tom, že Finsko jednou vznese na toto město nárok. V listopadu 1939 si Stalin navíc Finy znepřátelil, když napadl jejich zemi, která se podle paktu MolotovRibbentrop nacházela v jeho sféře vlivu. V této „zimní válce“ způsobili Finové Rudé armádě značné ztráty a poškodili její pověst. Nakonec se však museli v březnu 1940 zříct desetiny svého území, což Stalinovi poskytlo nárazníkovou zónu kolem Leningradu. Hitler měl tedy v červnu 1941 jistého spojence, neboť Finové přirozeně toužili dobýt toto území zpět a pomstít se Sovětům ve válce, kterou označovali za „pokračovací“.

Jenže Hitler neměl v úmyslu dobytý Leningrad předat do jejich správy. Chtěl ho vymazat z povrchu zemského. Obyvatele Leningradu zamýšlel zlikvidovat, město srovnat se zemí a teprve pak oblast předat Finům.34 V září 1941 odřízli Finové Leningrad ze severu a armádní skupina Sever začala město obléhat a ostřelovat od jihu. Ačkoli němečtí velitelé neznali úplný rozsah Hitlerových záměrů s dobytými sovětskými městy, shodovali se v názoru, že Leningrad je třeba vyhladovět. Proviantní generál wehrmachtu Eduard Wagner líčil v dopise své ženě, že obyvatelé tohoto velkoměsta, celkem 3,5 milionu lidí, musejí být ponecháni svému osudu. Bylo jich prostě příliš mnoho na armádní „příděly“ a „sentimentalita by nebyla namístě“. Okolí obleženého města bylo zaminováno, aby se zabránilo útěkům. Leningrad nemínil kapitulovat, ale kdyby to byl přece jen učinil, nebyla by jeho kapitulace přijata. Německým cílem bylo vyhladovět zdejší obyvatelstvo k smrti. Hned na počátku blokády, 8. září 1941, zničily německé granáty městská skladiště potravin a zásobníky nafty. V říjnu 1941 zemřelo následkem vyhladovění či na nemoci s ním spojené asi 2 500 osob. V listopadu tento počet stoupl na 5 500, v prosinci na 50 000 a do závěru blokády v roce 1944 přišlo o život kolem milionu lidí.35 Leningrad se nepodařilo úplně vyhladovět, protože ve městě fungovaly sovětské úřady rozdělující zbytky zásob chleba a protože vedení státu rozhodlo o riskantních způsobech, jak přistoupit k jeho zásobování. Jakmile zamrzlo Ladožské jezero, vytvořila se úniková i zásobovací cesta. Teplota v zimě klesala i pod minus čtyřicet stupňů Celsia – a Leningrad měl těmto mrazům čelit bez zásob potravin, bez tepla a tekoucí vody. Sovětská moc se však ve městě nerozpadla. Příslušníci NKVD tu dál zatýkali, vyšetřovali a věznili. Přes Ladožské jezero byli tedy tou dobou přepravováni také vězni a mezi dvěma a půl miliony osob, které NKVD za války deportoval do gulagu, se vyskytovali rovněž obyvatelé tohoto města. Své povinnosti tu vedle policistů nadále plnili i strážníci a hasiči. Dmitrij Šostakovič byl v době, kdy komponoval Třetí symfonii, hasičským dobrovolníkem. Leningradské knihovny zůstávaly v provozu, četly se knihy, psaly a obhajovaly se disertační práce.36 Rusové (a nejen oni) čelili ve velkoměstě týmž dilematům jako Ukrajinci a Kazaši (a nejen oni) před deseti lety za hladomorů během kolektivizace. Wanda Zverjevová, která byla v době blokády ještě malá, vzpomínala později s velkou láskou a obdivem na matku. „Byla to

nádherná žena. Mohla bych její obličej porovnávat s tváří Mony Lisy.“ Wandin otec byl fyzik a projevoval umělecké sklony, vyřezával kapesním nožíkem dřevěné sošky řeckých bohyň. Na sklonku roku 1941, kdy celá rodina hladověla, se vydal do svého ústavu v naději, že tam najde nějaké potravinové lístky, které by jeho blízkým umožnily obstarat si něco k jídlu. Byl pryč několik dnů. Jednou v noci se Wanda probudila a uviděla, jak se nad ní sklání matka se sekerou v ruce. V potyčce ji přemohla – nebo spíš ten „stín, který z ní zbýval“. Později vysvětlovala její pohnutky s chápavým soucitem: matka ji chtěla ušetřit utrpení, jaké přináší postupné vyhladovění, a skoncovat s útrapami hned. Nazítří se vrátil otec a přinesl něco k jídlu, ale to už na tom byla matka špatně a za pár hodin zemřela. Rodina ji zašila do deky a nechala ležet v kuchyni, dokud půda nerozmrzne a nebude ji možné řádně pohřbít. V bytě panovala taková zima, že se tělo nerozkládalo. Na jaře Wandin otec zemřel na zápal plic.37 Takových příběhů se tehdy v Leningradě odehrály statisíce. Věra Kostrovickaja patřila k mnoha leningradským intelektuálům, kteří si vedli deník a zapisovali do něj hrůzy, jimiž byli obklopeni. Byla původem Polka a o manžela přišla za Velkého teroru. Teď byla nucena přihlížet, jak umírají hlady její ruští sousedé. V dubnu 1942 se rozepsala o osudu neznámého člověka, kterého vídala den co den: „Nějaký muž sedí ve sněhu a opírá se o sloup. Je vysoký, zabalený do hadrů, přes rameno má ruksak. Choulí se k tomu sloupu. Zřejmě se vypravil na Finské nádraží, padla na něj únava a posadil se. Dva týdny chodím kolem do nemocnice a zpátky a vidím, jak tam ‚sedí‘: 1. bez ruksaku 2. bez hadrů 3. ve spodním prádle 4. nahý 5. jako kostra s vyrvanými vnitřnostmi.“38 Nejznámější leningradský deník si vedla jedenáctiletá Táňa Savičevová – vcelku vypadá takto: Žeňa umřela 28. prosince 1941 v 0.30. Babička umřela 25. ledna 1942 v 15.00. Ljoka umřel 5. března 1942 v 5.00. Strýček Vasja umřel 13. dubna 1942 ve 2.00 po půlnoci.

Strýček Ljoša umřel 10. května 1942 v 16.00. Maminka umřela 13. května 1942 v 7.30. Savičevovi umřeli. Všichni umřeli. Zbyla jen Táňa.39 Táňa Savičevová zemřela v roce 1944. Čím důkladněji wehrmacht na obyvatelstvo dohlížel, tím víc civilistů umíralo hlady. Na jediných místech, kde sovětské občany ovládal dokonale, tedy v zajateckých táborech, umírali lidé v nevídaném počtu. Právě zde bylo zavedeno něco velmi podobného tomu, co předpokládal Hladový plán. V dějinách novodobých válek nebylo nikdy zajato tolik vojáků tak narychlo. Jen v bitvě u Smolensku zajala armádní skupina Střed 348 000 osob, u Kyjeva zajala armádní skupina Jih 665 000 osob. Jen při těchto dvou zářijových bitvách padlo tudíž do zajetí přes milion mužů (a zčásti i žen). Do konce roku 1941 vzaly jednotky wehrmachtu do zajetí kolem tří milionů sovětských vojáků, nicméně pro Němce to nebylo žádné překvapení. Předpokládalo se přece, že všechny tři skupiny německých armád budou postupovat ještě rychleji, a proto se daly očekávat ještě početnější zástupy zajatců. Strategické plány generálům umožnily předvídat, co se bude dít, a přesto se Němci na zajatce nepřipravili, přinejmenším ne v běžném ohledu. Podle válečných konvencí se zajatcům poskytuje jídlo, přístřeší a lékařská péče, už jen z toho důvodu, aby se podobně zachoval i protivník.40 Hitler však tradiční logiku záměrně zvrátil. Tím, že se sovětskými vojáky zacházel strašlivě, chtěl v příslušnících wehrmachtu vzbudit strach, že se k nim Sověti zachovají stejně, a proto jim nezbývá než vést v případě potřeby zoufalý boj, jen aby nepadli nepříteli do rukou. Zdá se, že se nedokázal smířit s myšlenkou, že by se vojáci panské rasy vzdávali podlidem z Rudé armády. Stalin v zásadě zaujímal totéž stanovisko: rudoarmějci si podle jeho názoru nemohli dovolit padnout do zajetí živí. Nedovedl si představit situaci, že by sovětští vojáci ustoupili a nepříteli se vzdali. Očekávalo se od nich, že budou postupovat, zabíjet a umírat. V srpnu 1941 oznámil, že se na případné sovětské válečné zajatce bude pohlížet jako na dezertéry a že jejich rodiny poputují za mříže. Když se do německého zajetí dostal i jeho syn, byla Stalinova snacha uvězněna.

Právě tato tyranie ofenzivního postupu, na který sovětské vedení spoléhalo, však způsobovala, že sovětští vojáci upadali do zajetí. Velitelé měli strach zavelet k ústupu, aby nebyli sami obviněni (a posléze zatčeni a popraveni), takže jejich podřízení setrvávali na bojových pozicích příliš dlouho, až byli nakonec obklíčeni a zajati. Hitlerova a Stalinova politika se spikly: jedna vyráběla ze sovětských vojáků zajatce a druhá s těmito zajatci jednala, jako by to ani nebyli lidé.41 Bezprostředně po zajetí šokovala sovětské vojáky krutost, s jakou s nimi němečtí dozorci zacházeli. Zajatí rudoarmějci pochodovali v dlouhých kolonách z bojišť do táborů a cestou schytávali hrozné bití. Například vojáci zajatí u Kyjeva museli bez přestávky pochodovat přes čtyři sta kilometrů. Jeden z nich vzpomínal, že když se takový vyčerpaný spolubojovník posadil na kraj silnice, přijel příslušník německé eskorty „na koni a začal ho bičovat. Ten člověk se jen schoulil a seděl dál. A tak dozorce sáhl k sedlu pro karabinu nebo do pouzdra pro pistoli.“ Raněné, nemocné nebo vyčerpané zajatce stříleli Němci na místě a těla tam nechávali, ať si je Sověti najdou, omyjí a pochovají.42 Pokud wehrmacht transportoval sovětské zajatce vlakem, převážel je v otevřených nákladních vagonech, které je nijak nechránily před krutým počasím. Vagony dorazily na místo určení a z otevřených dveří se vysypaly stovky, někdy i tisíce umrzlých těl. Úmrtnost při transportech dosahovala až sedmdesáti procent. Během těchto pochodů či transportů smrti zahynulo možná až dvě stě tisíc zajatců. Všichni, kteří po přestálých útrapách doputovali do některého z přibližně osmdesáti zajateckých táborů zřízených v okupovaném Sovětském svazu, dorazili na místo unavení a vyhladovělí, mnozí ranění či nemocní.43 Za normálních okolností představuje zajatecký tábor prosté zařízení, jež postavili vojáci jedné válčící strany pro internaci vojáků protivníka, ale jeho cílem je člověku zachránit život. Takové tábory se stavějí v obtížných podmínkách a v neznámém prostředí, nicméně je zřizují lidé mající na paměti, že jejich spolubojovníky může na nepřátelské straně potkat podobný osud. Německé zajatecké tábory v Sovětském svazu však měly k obvyklým zařízením tohoto druhu hodně daleko. Jejich účelem bylo život vězňů ukončit. V podstatě se daly rozdělit do tří typů: dulagy (tranzitní tábory), stalagy (základní tábory pro internaci mužstva a poddůstojníků) a malé oflagy (pro důstojnictvo). V praxi se všechny tři typy táborů zpravidla omezovaly na nezastřešené prostranství obehnané ostnatým drátem. Vězni tu nebyli zaregistrováni, jenom spočítáni, což

obnášelo překvapivé narušení práva a konvencí – jména zajatců se evidovala i v německých koncentračních táborech. Nezaznamenávala se pouze v jediném dalším typu německých válečných zařízení, jenže ten dosud nebyl vynalezen. Předem se tu nečinila ani žádná opatření k zajištění stravy, přístřeší a lékařské péče. Neexistovaly tady žádné táborové nemocnice a často ani toalety. Obvykle tu nebyl zřízen ani přístřešek na ochranu před nepřízní počasí. Oficiální příděl kalorií pro každého zajatce byl stanoven hluboko pod úrovní, na níž lze přežít, a mnohdy nebyl zajištěn ani ten. V praxi mohli zajatci počítat nanejvýš s tím, že jídlo dostanou jen ti silnější, anebo osoby, které byly z jejich řad vybrány za dozorce.44 Sovětští vězni byli zprvu zmateni tím, jak s nimi příslušníci wehrmachtu jednají. Jeden z nich se domníval, že „Němci nás učí soudružskému chování“, neboť si nedovedl představit, že hladovění je tu uplatňováno jako záměrné politické opatření. Usoudil, že se po zajatcích chce, aby byli solidární a o jídlo se dělili. Snad tento voják prostě nedokázal uvěřit tomu, že nacistické Německo úmyslně hubí lidi hladem – jako to dělal Sovětský svaz. Paradoxně však podstata německého přístupu k zajatcům vycházela z učení, že ve skutečnosti nejde o lidi, kteří by byli Němcům rovni, natož o vojáky, neřkuli soudruhy. Směrnice z května 1941 německé armádě připomínala, aby zohledňovala údajnou „nelidskou brutalitu“ Rusů v boji. Němečtí dozorci v zajateckých táborech byli zase v září upozorněni, že budou-li se tu zdráhat používat zbraně, nemine je trest.45 Na podzim 1941 zajatci ve všech táborech typu dulag a stalag hladověli. Přestože tedy Göring uznal, že Hladový plán je ve stanoveném rozsahu neproveditelný, aktuální priority německé okupace nakonec zajistily, že sovětští zajatci skutečně hladověli. Německé úřady napodobily a radikalizovaly politiku sovětského gulagu: poskytovaly méně potravin těm, kdo už nemohli pracovat, a zvýhodňovaly ty, kdo ještě pracovat mohli, čímž uspíšily smrt slabších. Dne 21. října 1941 byl příděl osobám práce neschopným snížen o sedmadvacet procent. V očích mnoha zajatců šlo o snížení čistě teoretické, protože v táborech je obvykle nikdo pravidelně nekrmil a většina slabších vězňů neměla k jídlu přístup vůbec. Poznámka hlavního proviantního důstojníka wehrmachtu Eduarda Wagnera objasňuje politiku selekce – jak prohlásil 13. listopadu, zajatci práce neschopní „mají hladovět“. Zajatci v táborech jedli všechno, nač narazili: trávu, kůru, jehličí. Maso bylo jen tehdy,

když někdo zastřelil psa. Pouze hrstka zajatců dostala při několika málo příležitostech k jídlu koninu. Zajatci se prali, kdo vylíže nádobí, a němečtí dozorci se jim posmívali. A když došlo k prvním případům kanibalismu, předkládali to Němci jako důkaz sovětské necivilizovanosti.46 Drastické podmínky války připoutávaly wehrmacht stále těsněji k ideologii nacionálního socialismu. Postupná nacifikace německého vojska ovšem probíhala už od roku 1933 – v roce 1934 Hitler potlačil hrozbu představovanou Röhmem a jeho oddíly SA, v roce 1935 vyhlásil politiku znovuvyzbrojení Německa a brannou povinnost. Zaměřil německý průmysl na zbrojařskou výrobu a dobyl několika reálných vítězství v letech 1938 (Rakousko a Československo), 1939 (Polsko) a 1940 (Dánsko, Norsko, Lucembursko, Belgie a především Francie). Měl několik let na to, aby si mezi nejvyššími důstojníky vyhlédl své favority a zbavil se těch, kdo na jeho vkus postupovali příliš tradičně. Vítězství nad Francií v roce 1940 německé vojenské velení s Hitlerem velmi sblížilo a důstojníci začali věřit v jeho válečnický talent. Bylo to však právě nedosažené vítězství na sovětském území, které wehrmacht nerozlučně propojilo s nacistickým režimem. Na podzim 1941 se německá armáda dostala v hladovějícím Sovětském svazu do morální pasti, z níž zdánlivě nabízel jediné východisko nacionální socialismus. Všechny pozůstatky tradičních vojenských ideálů bylo nutno opustit ve prospěch destruktivní etiky umožňující dodat potížím vojska smysl. Jistě, němečtí vojáci měli co jíst, avšak jedli proto, aby měli sílu bojovat ve válce, která už byla prohraná. Jistě, kýžené kalorie bylo třeba vyždímat z venkova – jenže to způsobovalo ve své podstatě nesmyslné hladovění. Vrchní velení armády i frontoví důstojníci nastolovali nezákonnou krvelačnou strategii, pro kterou nebylo jiné ospravedlnění než to Hitlerovo: lidské bytosti jsou pouhé nádoby kalorií, jež je nutno vyprázdnit, a Slované, Židé a Asiaté, národy Sovětského svazu, jsou podlidi, a tudíž zbyteční. Podobně jako ukrajinští komunisté v roce 1933 zaváděli i němečtí důstojníci politiku hladomorů. V obou případech zprvu mnozí jednotlivci projevovali námitky nebo se drželi zpátky, ale nakonec se i tyto skupiny oponentů zapletly do zločinů režimu a podřídily se umravňujícím požadavkům svých velitelů. Staly se součástí systému, který ztělesňoval katastrofu.

Právě wehrmacht v hitlerovské Evropě zřídil a provozoval první síť táborů, kde lidé umírali po tisících, po desetitisících, statisících, a nakonec po milionech. Řada nejobávanějších zajateckých táborů se nacházela v sovětském Bělorusku – koncem listopadu 1941 v nich úmrtnost dosahovala dvou procent denně. Ve stalagu 352 u Minsku, který jeden z přeživších zajatců označil za „hotové peklo“, byli zajatci za ostnatými dráty tak namačkáni, že se tu sotva mohli pohnout. Museli močit a vyměšovat na místě, kde stáli. Zemřelo tu asi 109 500 lidí. V dulagu 185, dulagu 127 a stalagu 341 ve městě Mohilevě na východě Běloruska zahlédli svědci za ostnatými dráty hromady nepohřbených mrtvol. V těchto táborech zemřelo třicet až čtyřicet tisíc vězňů. V dulagu 131 u Bobrujsku vypukl v hlavní táborové budově požár – tisíce zajatců tehdy uhořely zaživa a dalších 1 700 osob bylo postříleno při pokusu o útěk. Celkem v Bobrujsku zemřelo nejméně třicet tisíc lidí. V dulagu 220 a 121 v Homelu našla více než polovina zajatců přístřeší v opuštěných stájích. Ostatní zůstali pod širým nebem. Úmrtnost v těchto táborech vzrostla v prosinci 1941 ze dvou až čtyř stovek na sedm set vězňů denně. V dulagu 342 v Molodečnu vládly tak příšerné podmínky, že zajatci předkládali petice se žádostí, aby směli být zastřeleni.47 V táborech na okupované Ukrajině to vypadalo podobně. Ve stalagu 306 v Kirovogradu hlásili němečtí dozorci, že zajatci pojídají těla svých zastřelených soudruhů, přičemž oběti někdy ještě nejsou úplně mrtvé. Rosalija Volkovskaja, jíž se podařilo přežít věznění v ženském táboře ve Volodymyru Volyňském, sledovala, co se dělo v místním stalagu 365: „My, ženy, jsme seshora viděly, jak mnozí zajatci jedí mrtvoly.“ Ve stalagu 346 v Kremenčuku, kde vězňové dostávali nejvýš dvě stě gramů chleba denně, se ráno co ráno házela mrtvá těla do jámy a podobně jako v roce 1933 byli občas s mrtvými pohřbíváni i živí. V tomto táboře zemřelo nejméně dvacet tisíc vězňů. V dulagu 162 ve Stalinu (dnešní Doněck) se za ostnatými dráty v malém táboře zřízeném v centru města tísnilo nejméně deset tisíc zajatců. Lidé tu mohli pouze stát. Lehali si jen umírající, protože kdo se toho odvážil, byl ušlapán. Zemřelo tady asi pětadvacet tisíc zajatců – udělali místo dalším. Jedním z větších táborů byl tehdy dulag 160 v Chorolu jihozápadně od Kyjeva. Přestože vznikl v prostoru opuštěné cihelny, měli vězňové zakázáno ukrývat se v jejích budovách, a pokud se tam pokoušeli uchýlit před deštěm nebo sněžením, dozorci po nich nemilosrdně stříleli. Velitel tohoto tábora rád pozoroval,

jak se vězňové rvou o jídlo. Vjížděl také do davů zajatců na koni, který je udupal k smrti. V tomto a dalších táborech poblíž Kyjeva zahynulo na třicet tisíc osob.48 Sovětští váleční zajatci byli internováni i na desítkách míst v okupovaném Polsku, v Generálním gouvernementu (který byl po vpádu do Sovětského svazu rozšířen dál na jihovýchod). V zimě 1941 tam překvapení příslušníci polského odboje sepisovali hlášení o hromadném umírání sovětských zajatců. V táborech v Generálním gouvernementu zemřelo za deset dnů – od 21. do 30. října 1941 – asi 46 590 lidí. Ve stalagu 307 u Dęblinu zemřelo v průběhu války asi osmdesát tisíc sovětských zajatců. Ve stalagu 319 u Chełmu zahynulo na šedesát tisíc lidí, ve stalagu 366 v Sedlci padesát pět tisíc, ve stalagu 325 v Zamośći dvacet osm tisíc, v dalším stalagu 316 v Sedlci třiadvacet tisíc osob. V Generálním gouvernementu zemřelo hlady celkem kolem půl milionu sovětských válečných zajatců. Koncem roku 1941 tak netvořili největší skupinu obětí německého běsnění etničtí Poláci ani Židé, nýbrž sovětští zajatci, přemístění na západ do okupovaného Polska a ponechaní napospas zimě a hladovění. Navzdory nedávnému sovětskému přepadení Polska se místní rolníci nejednou snažili sovětským zajatcům poskytnout nějaké jídlo. Němci se jim mstili tím, že stříleli Polky, které přinášely konve s mlékem, a ničili i celé polské vesnice.49 I kdyby však byli sovětští zajatci v táborech zdraví a dobře živení, v zimě 1941/42 by byla jejich úmrtnost vysoká. Přestože si mnoho Němců myslelo pravý opak, Slované neprojevovali vrozenou odolnost vůči krutým mrazům. Na rozdíl od Němců byli sice rudoarmějci tu a tam vybaveni zimní výstrojí, tu jim však Němci ukradli. Váleční zajatci byli většinou ponecháni bez přístřeší i bez teplého oblečení a museli snášet teploty hluboko pod nulou. Tábory se často nacházely v polích, kde je před nelítostnými zimními fujavicemi nechránily stromy ani pahorky. Zajatci si holýma rukama v zamrzlé půdě vyhrabávali jednoduché úkryty, v nichž přespávali. V Homelu se tři sovětští zajatci, kteří se kamarádili, snažili zahřívat navzájem – spali namačkaní na sebe. Střídali se, kdo bude uprostřed, kde ho na chvíli zahřejí zbylí dva. Jeden z té trojice přežil a mohl o tom později podat svědectví.50 Pro statisíce zajatců to byl během osmi let další politicky vyvolaný hladomor. Mnoho tisíc vojáků ze sovětské Ukrajiny opuchlo z hladu už podruhé, anebo se podruhé stali svědky kanibalismu. Mnozí z těch, jimž se první hladomor podařilo přežít, se bezesporu stali obětí toho druhého.

Několika Ukrajincům, například Ivanu Šulinskému, se podařilo přežít oba. Šulinskij byl synem deportovaného kulaka, pamatoval hladomor z roku 1933 a prohlašoval, že pochází ze „země hladu“. V německém zajetí se utěšoval zpěvem ukrajinské lidové písničky:51 Kdybych jen měl křídla, vyletěl bych k nebi, do oblak, kde není bolest ani trest… Podobně jako za sovětského hladomoru v roce 1933 i nyní, za hladomoru vyvolaného Němci roku 1941, dělali mnozí místní na Ukrajině, co bylo v jejich silách, aby umírajícím pomohli. Ženy označovaly strádající muže za své příbuzné, aby dosáhly jejich propuštění. Ty mladší se vdávaly za zajatce, kteří docházeli na práci mimo tábor. Němci to někdy trpěli, jelikož to znamenalo, že takový muž bude pracovat na území okupovaném Němci a vyrobí jídlo pro německé zázemí. Ve městě Kremenčuku, kde zásobovací situace nebyla podle všeho tak katastrofální, odkládali dělníci z táborů ráno cestou do práce prázdné tašky a večer si je vyzvedávali s jídlem, které v nich zanechali kolemjdoucí. V roce 1941 byly podmínky pro takovou pomoc příznivé, protože byly neobyčejně hojné žně. Ženy – v této souvislosti je skoro pokaždé řeč o ženách – se snažily dát zajatcům něco k jídlu i během pochodů smrti či přímo v táborech. Většina velitelů zajateckých táborů však civilistům bránila, aby jídlo přinášeli – takoví dobráci byli obvykle zaháněni varovnými výstřely, někdy je to dokonce stálo život.52 Způsob, jímž byly tábory na východě spravovány, odhaloval pohrdání lidským životem – životem Slovanů, Asiatů a Židů –, což podporovalo hromadné hladovění. V německých zajateckých táborech pro rudoarmějce panovala po dobu války úmrtnost 57,5 procenta, nicméně v prvních osmi měsících po zahájení operace Barbarossa musela být mnohem vyšší. V německých zajateckých táborech zřízených pro vojáky západních Spojenců nedosahovala úmrtnost ani pěti procent. Na podzim 1941 zemřelo denně tolik sovětských zajatců jako britských a amerických válečných zajatců za celou druhou světovou válku.53 ***

Tak jako nešlo po libosti vyhladovět k smrti celou sovětskou populaci, nešlo ani jedinou ranou zničit Sovětský svaz. Přesto se o to Němci pokusili. Jejich koncepce „bleskového vítězství“ počítala s tím, že wehrmacht obsadí území nepřítele tak rychle, že vojáci a za nimi postupující einsatzgruppen dokážou vzápětí vyvraždit sovětskou politickou elitu a politruky Rudé armády. Oficiální „Směrnice o chování vojáků v Rusku“, vydaná 19. května 1941, vyžadovala „tvrdý zákrok“ proti čtyřem skupinám obyvatelstva: agitátorům, partyzánům, sabotérům a Židům. „Směrnice o zacházení s politickými komisaři“ z 6. června 1941 stanovila, že zajaté důstojníky odpovědné za politickou výchovu mužstva čeká smrt.54 Ve skutečnosti místní sovětská elita uprchla na východ: čím vyšší místo člověk v mocenské hierarchii zaujímal, tím bylo pravděpodobnější, že se dočká evakuace nebo že má k dispozici prostředky, aby si útěk zajistil sám. Sovětský svaz byl země nesmírně rozlehlá a Hitler neměl spojence, jenž by postupoval z opačné strany a takové uprchlíky pochytal. Německá politika masového vraždění mohla postihnout pouze sovětské elity na území, která už byla dobyta: na Ukrajině, v Bělorusku, v baltských státech a také na úzkém pruhu sovětského Ruska. Okupovaná území nepředstavovala větší územní ztráty a postižené osoby nebyly pro sovětský režim klíčové. Byly sice zastřeleny, avšak pro sovětský stát měla jejich smrt jen nepatrné důsledky. Podle všeho se většina jednotek wehrmachtu nezdráhala uposlechnout „směrnici o komisařích“, protože až osmdesát procent hlášení se týkalo poprav politruků. Ve vojenských archivech se dochovaly záznamy o 2 252 zastřelených politických komisařích, i když ve skutečnosti mohl být počet mrtvých vyšší.55 Likvidováním civilistů byly pověřeny především jednotky zvláštního určení, které tuto činnost prováděly už v Polsku v roce 1939. Podobně jako tehdy byly na dobytém území označeny určité politické skupiny, jejichž příslušníci měli být postříleni, aby se stát zhroutil. Wehrmacht do Sovětského svazu následovaly čtyři jednotky zvláštního určení: za armádní skupinou Sever postupovala směrem k Baltu a Leningradu einsatzgruppe A, za armádní skupinou Střed přes Bělorusko k Moskvě einsatzgruppe B, einsatzgruppe C následovala armádní skupinu Jih na Ukrajinu a einsatzgruppe D šla ve stopách 11. armády na nejjižnější cíp této svazové republiky. Jak objasnil Heydrich v telegramu z 2. července 1941 (poté, co vydal příslušné rozkazy ústně), měly se tyto jednotky

zaměřit na komunistické funkcionáře, Židy ve stranických a státních funkcích a spolu s nimi na další „nebezpečné živly“. Stejně jako v případě Hladového plánu se při této cílené likvidaci jedinců označených za politickou hrozbu ocitli v největším nebezpečí ti, kdo padli do zajetí. V polovině července následovaly rozkazy k masovým popravám v dulagu i ve stalagu. Osmého září 1941 obdržela einsatzkommanda rozkaz provést „selekci“ zajatců a popravit stranické a státní funkcionáře, politické komisaře, intelektuály a Židy v jejich řadách. V říjnu umožnilo vrchní velení armády příslušníkům einsatzkommand a státní policie do těchto táborů neomezený přístup.56 Příslušníci komand nedostali možnost prověřovat sovětské zajatce se zvláštní pečlivostí. Vyslýchali je v ohradách, v nichž byli Sověti vězněni od počátku internace. Komisaři, komunisté a Židé měli postoupit o krok vpřed. Němci pak tyto osoby odvedli, zastřelili a těla svrhli do jam. Vybavili se jen hrstkou tlumočníků, kteří tuto selekci později popisovali jako proces spíš náhodný. Němci měli o hodnostech a insigniích Rudé armády dosti mlhavé povědomí a trubače nejdřív pokládali za politruky. Věděli, že důstojníci smějí nosit delší účes než řadoví vojáci, ale toto dělítko bylo nespolehlivé, protože většina vojáků už drahný čas nebyla u holiče. Jedinou snadno identifikovatelnou skupinou byli Židé mužského pohlaví: němečtí dozorci prohlíželi tedy zajatcům penis a hledali obřízku. Jen malé hrstce Židů se podařilo přežít na základě tvrzení, že jsou obřezáni, jelikož vyznávají islám – častěji bývali muslimové zastřeleni za údajnou příslušnost k Židům. Zdá se, že celému selektivnímu procesu ochotně napomáhali němečtí lékaři – medicína byla profese vyznačující se silnou nacifikací. Jak vzpomínal jistý lékař z tábora v Chorolu: „Pro každého důstojníka i řadového vojáka se tehdy rozumělo samosebou, že všichni Židé budou zastřeleni.“ V rámci těchto selekcí bylo popraveno nejméně padesát tisíc sovětských Židů a s nimi i kolem padesáti tisíc vojáků nežidovského původu.57 V německých zajateckých táborech na východě vládly mnohem krvavější poměry než v koncentračních táborech na území Říše. Ve skutečnosti se však již existující koncentrační tábory dočkaly změny poté, co do nich byli internováni váleční zajatci. Z Dachau, Buchenwaldu, Mauthausenu a Osvětimi se stala popraviště, kde příslušníci SS likvidovali sovětské válečné zajatce. V Osvětimi bylo popraveno asi osm tisíc sovětských zajatců, v Mauthausenu deset tisíc, v Sachsenhausenu osmnáct tisíc. V Buchenwaldu přistoupili příslušníci

SS v listopadu 1941 k hromadnému zabíjení sovětských zajatců způsobem, jenž nápadně připomínal sovětské metody za Velkého teroru, přestože byl promyšlenější a rafinovanější. Zajatce předvolávali do místnosti uprostřed poměrně hlučné stáje. Tam se vězni ocitli na místě připomínajícím lékařskou ordinaci a byli obklopeni muži v bílých pláštích – esesáky, kteří se vydávali za lékaře. Zajatec se musel postavit čelem ke stěně, kde ho měli údajně změřit. Skulinou ve zdi bylo vidět jeho hrdlo a v sousední místnosti číhal další esesák s pistolí. Když uviděl zajatcův krk, zmáčkl spoušť. Tělo pak hodili do třetí místnosti, „ordinaci“ rychle uklidili a předvedli dalšího zajatce. Těla pak po pětatřiceti až čtyřiceti odváželo nákladní auto do krematoria – to byl oproti sovětským metodám technický pokrok.58 Podle opatrných odhadů Němci postříleli na půl milionu sovětských válečných zajatců. Vyhladověním a špatným zacházením při transportu připravili o život dalších 2,6 milionu zajatých rudoarmějců, takže celkem takto zahynulo asi 3,1 milionu vojáků. Tato krutost však sovětský režim nesvrhla – pokud měla vůbec nějaký vliv, posílila spíš morálku sovětských vojsk. Selekce politruků, komunistů a Židů byla bezúčelná. Zabíjení těchto osob, pokud už padly do zajetí, sovětský stát nikterak neoslabilo. Ve skutečnosti tedy politika vyhladovění a selekcí odpor Rudé armády posilovala: jestliže vojáci věděli, že budou v německém zajetí umírat hlady, nesporně je to jen posílilo v bojovém odhodlání. Jestliže komunisté, Židé a političtí komisaři věděli, že je čeká poprava, měli pramálo důvodů se nepříteli vzdát. Jak se zemí šířilo povědomí o německých praktikách v táborech, dospívali sovětští občané k názoru, že sovětská moc je možná přece jen snesitelnější.59 V listopadu 1941 válka nadále trvala, na frontě umírali další a další vojáci wehrmachtu, které museli nahrazovat branci z Německa – a Hitler s Göringem si uvědomili, že část sovětských zajatců budou v Německu potřebovat jako pracovní sílu. Dne 7. listopadu vydal Göring rozkaz o pozitivní selekci (za účelem pracovního nasazení). Na sklonku války už pracoval v Německu víc než milion sovětských válečných zajatců. Důsledky hladovění a špatného zacházení se však nedaly tak snadno překonat. Jak si povšiml jeden soucitný německý pozorovatel: „Z milionů zajatců je schopno pracovat jen pár tisíc. Neuvěřitelné množství jich zemřelo, mnozí onemocněli tyfem a ostatní jsou tak zesláblí

a zbědovaní, že nejsou s to vzít nářadí do ruky.“ Ze zajatců poslaných do Německa jich nakonec asi čtyři sta tisíc zemřelo.60 *** Z hlediska německých plánů byla invaze do Sovětského svazu úplným fiaskem. Operace Barbarossa měla přinést „bleskové vítězství“, avšak koncem podzimu 1941 nebylo žádné vítězství v dohledu. Vpád do Sovětského svazu měl vyřešit všechny ekonomické obtíže, jenže nic takového se nestalo – nakonec se ukázalo, že pro nacistické Německo měla větší přínos (například) okupace Belgie. Sovětské obyvatelstvo mělo být na základě těchto plánů vyhubeno či vystěhováno, ale nakonec se ukázalo, že největší ekonomický užitek Německu přináší pracovní síla reprezentovaná sovětskými zajatci. Podmaněný Sovětský svaz měl také poskytnout prostor pro „konečné řešení“ toho, co nacisté pokládali za „problém“. Židé se měli v Sovětském svazu udřít k smrti, případně měli být deportováni na Ural či do gulagu. Odpor Sovětského svazu v létě 1941 další fázi konečného řešení znemožnil.61 Do konce roku 1941 stihlo nacistické vedení zvážit čtyři rozdílné verze konečného řešení – a od každé muselo upustit. Lublinský plán, tedy vytvoření jakési rezervace ve východním Polsku, selhal v listopadu 1939, protože Generální gouvernement se nacházel příliš blízko Říši a panovaly v něm příliš složité podmínky. Z plánu založeného na dohodě se Sověty sešlo v únoru 1940, neboť Stalin neměl o židovské vystěhovalce zájem. Plán odsunout Židy na Madagaskar se ukázal jako neproveditelný v srpnu 1940, neboť nejprve Polsko a poté Británie byly s Německem ve válce a případná spolupráce v tomto směru už nepřipadla v úvahu. A nyní, v listopadu 1941, bylo jasné, že neuspěje ani násilná likvidace kdesi na území Sovětského svazu, poněvadž Němcům se protivníka nepodařilo zlomit. Jakkoli však vpád do SSSR žádné „řešení“ nezajistil, rozhodně „židovskou otázku“ vyostřil. Východní zóna okupovaná Němci byla nyní prakticky totožná s prostorem, který Židé obývali nejhustěji. V okupovaném Polsku, baltských státech a na západě Sovětského svazu se Němci zmocnili nejdůležitější diaspory evropských Židů. Pod německou okupací jich zde nyní žilo na pět milionů. Žádný stát v dějinách s výjimkou někdejšího ruského carství nikdy nevládl tolika Židům jako Německo v roce 1941.62

Osud části sovětských zajatců převezených z táborů na východě naznačoval, co Židy čeká. V Osvětimi byly počátkem srpna 1941 stovky těchto válečných zajatců otráveny kyanovodíkem, pesticidem prodávaným pod obchodním názvem Cyklon B, dříve používaným k dezinfekci baráků, které v táboře obývali polští vězni. Cyklonem B byl později v Osvětimi otráven asi milion Židů. Zhruba tou dobou se na sovětských zajatcích v Sachsenhausenu zkoušela účinnost zplynovacího vozu. Do uzavřeného nákladního automobilu se vypouštěly výfukové plyny a lidé uvěznění uvnitř se zakrátko otrávili oxidem uhelnatým. Ještě téhož podzimu posloužily tyto zplynovací vozy k zabíjení Židů v okupovaném sovětském Bělorusku a na okupované sovětské Ukrajině. Od prosince 1941 se oxid uhelnatý využíval i v zaparkovaných autech v Chelmnu, kde zabíjel polské Židy z území připojených k Německu.63 Z řad terorizovaných a hladovějících obyvatel zajateckých táborů naverbovali Němci nejméně milion lidí do armády a policejních sborů. Zpočátku mělo jít o osoby, které by Němcům pomohly ovládnout území Sovětského svazu, až tamní režim padne. Když se to nestalo, měly být Němcům nápomocny při masových zločinech, jichž se za války na okupovaném území dopouštěl Hitler a jeho stoupenci. Mnozí bývalí zajatci dostali lopaty a rozkaz hloubit příkopy, nad nimiž Němci stříleli Židy. Jiní byli naverbováni do policejních útvarů pověřených Židy nahánět. Někteří zajatci byli vysláni do výcvikového tábora v Trawnikách, kde se cvičili na dozorce. Tito sovětští občané a váleční veteráni, rekvalifikovaní pro potřeby nacismu, strávili rok 1942 ve třech táborech smrti v okupovaném Polsku: v Treblince, Sobiboru a Belžci, kde v plynových komorách zahynulo přes milion polských Židů.64 A tak se někteří z těch, kdo přežili jedno německé vraždění, stali přisluhovači při dalším – neboť z války zaměřené na zničení Sovětského svazu se stala válka zaměřená na vyvraždění Židů. 1 Tato práce se nevěnuje intelektuálním dějinám, a tak si tu mohu dovolit pouze velmi stručné poznámky. Coby jednotlivci zosobňují Stalin a Hitler různé formy německé reakce na osvícenství z počátku devatenáctého století: Hitler tragického romantického hrdinu, jehož úkolem je nést břímě vůdcovství nedokonalého národa, Stalin hegelovského světového ducha, odhalujícího smysl dějin a diktujícího ho ostatním. Propracovanější srovnání – jak

naznačil Christopher Clark – by vysvětlilo jejich rozdílný náhled na povahu času. Nacistický i sovětský režim odmítly základní předpoklad osvícenství, to jest, že čas plyne kupředu sám o sobě, přináší lidstvu vědění, a tudíž pokrok. Místo toho spěchaly kupředu k bodu, který měl nastat už v minulosti. Marxismus představoval v podstatě pokrokový program, avšak Lenin předběhl Marxovu předpověď a provedl revoluci v zaostalé zemi, kdežto průmyslovější země Marxovou předpovědí pohrdly a k socialistické revoluci vůbec nepřistoupily. Proto museli Sověti za Stalina ve třicátých letech notně přidat do kroku, aby se vlast socialismu dokázala imperialistickému světu ubránit. Nacisté se ke své ještě fantastičtější vizi hnali ještě víc: vysnili si katastrofu, jež zničí Sovětský svaz, přebuduje východní Evropu a obnoví německou velikost a čistotu. Hitler zamýšlel uskutečnit tento sen ještě za svého života – a obával se, že ten nebude dlouhý. Úvod k pokusům propojit diskuse o nacistickém Německu a SSSR v intelektuálních dějinách přináší Bracher, Zeit der Ideologien. 2 Jde o přeformulování argumentu rozvinutého v 1. až 3. kapitole. K „rajské zahradě“ (16. července 1941) viz Mulligan, Illusion, 8. 3 Srov. Coulder, „Internal Colonialism“; a Viola, „Selbstkolonisierung“. 4 Británie je v této práci spíš vnějším faktorem než předmětem zkoumání; dá se také uvažovat o významu osobnosti v dějinách. Podrobněji viz Lukacs, Hitler and Stalin; a Lukacs, Five Days in London. Viz též esej Isaiaha Berlina „Winston Churchill in 1940“ in Personal Impressions, 1–23. 5 Viz Předmluvu a dále též Streit, Keine Kameraden, 26–27. Ropa byla zapotřebí pro rozvoj průmyslu i zemědělství. Také v tomto případě bylo Německo závislé na dovozu. Jeho soběstačnost vyžadovala dobytí sovětského Kavkazu a jeho ropných polí. 6 S přihlédnutím k Tooze, Wages of Destruction, 409, 424, 429, 452. O „nejsoběstačnějším státu na světě“ viz Kennedy, Aufstieg, 341. O ropných rezervách viz Eichholtz, Krieg um Öl, 8, 15, passim. Srov. Hildebrand, Weltreich, 657–658. Německé vojenské velení zastávalo přesvědčení, že k vedení války jsou potřebné sovětské zdroje; viz Kay, Exploitation, 27, 37, 40, a „nezměrné bohatství“ na s. 212.

7 Ke stavu německého loďstva viz Weinberg, World at Arms, 118; dále Tooze, Wages of Destructions, 397–399; a Evans, Third Reich at War, 143–146. Citace: Mazower, Hitler’s Empire, 133. Alan Milward léta upozorňoval na to, do jaké míry německé válečné plány formoval předpoklad o rychlém vítězství; viz German Economy, 40–41. 8 O Generálním plánu Východ viz Madajczyk, „Generalplan“, 12– 13 a dále 64–66; Aly, Architects, 258; Kay, Exploitation, 100–101, 216; Wasser, Himmlers Raumplannung, 51–52; Tooze, Wages of Destructions, 466–467; Rutherford, Prelude, 217; Mazower, Hitler’s Empire, 206, 210; a Longerich, Himmler, 597–599. 9 O Himmlerovi viz Longerich, Himmler, 599. K Hitlerovi viz Kershaw, Hitler, 651. Viz též Tooze, Wages of Destructions, 469. 10 Hitlerova řeč z 31. ledna 1941 je citována podle Tooze, Wages of Destructions, 465. Výsledná podoba „konečného řešení“ je námětem příští kapitoly. Evans tvrdí, že Hitler potřeboval zahájit válku proti Sovětskému svazu ještě před skončením války s Británií, protože němečtí občané by se proti novému válečnému tažení postavili; viz Third Reich at War, 162. 11 Deutschösterreichische Tageszeitung, 3. března 1933; Kershaw, Fateful Choices, 267. K uvedeným procentům blíže Kay, Exploitation, 56, 143. 12 Citace: Kay, Exploitation, 211, 50, 40. Viz také Tooze, Wages of Destruction, 469; a Kershaw, Hitler, 650. 13 Citace: Gerlach, Kalkulierte Morde, 342. Fungování tohoto aparátu objasňuje Kay, Exploitation, 17–18, 148. 14 Kay, Exploitation, 138, 162–163. 15 O „zániku… značné části obyvatelstva oblasti deficitu“ viz Verbrechen der Wehrmacht, 65. Obsáhle z těchto směrnic cituje Kay, Exploitation, 133; k tématu viz dále Gerlach, Kalkulierte Morde, 52–56. Vzhledem ke zdejší židovské diaspoře byli jako „přebyteční“ lidé shledáni nejen Rusové, Bělorusové, Ukrajinci a obyvatelé baltských států, ale i nejméně tři čtvrtiny židovské populace SSSR. 16 Kay, Exploitation, 164. V červnu Hitler potvrdil, že Göring nese celkovou odpovědnost za hospodářské plánování. 17 Hauner, Axis Strategy, 378–383.

18 Hitlerova schopnost improvizovat nám příliš nedovoluje hovořit o strategii v obvyklém slova smyslu. Podle mého názoru lze spor mezi zastánci kontinentální a světové strategie nejsnáz vyřešit takto: Hitler a vojenští velitelé se shodovali v tom, že podmanění Sovětského svazu je nutné pro vedení války, a to nehledě na jeho podobu. Hitler snil o válce kontinentů a byl přesvědčen, že na ni dojde, avšak zvítězit ve světové válce předpokládalo nejprve zvítězit ve válce kontinentální. 19 O smlouvě o neutralitě viz Weinberg, World at Arms, 167–169; a Hasegawa, Racing, 13–14. 20 Burleigh, Třetí říše, 407–408. 21 O japonském kolísání viz Weinberg, World at Arms, 253. O „momentálním nezasahování“ viz Hasegawa, Racing, 13. O potvrzení dohody viz Krebs, „Japan“, 554. O často opomíjené roli Itálie blíže Schlemmer, Italianer. 22 Citace: Römer, Kommissarbefehl, 204. Ohledně citace Hitlera viz Kershaw, Hitler, 566. Viz též Pohl, Herrschaft, 64; a Bartov, Hitler’s Army, 16. 23 Ke zneužití civilistů jako lidských štítů viz rozkaz ze 13. května 1941, text in Verbrechen der Wehrmacht, 46. Viz také Bartov, Hitler’s Army, 71; Pohl, Herrschaft, 71, diskuse o ženách v uniformě na s. 205; Römer, Kommissarbefehl, 228, 551; a Gerlach, Kalkulierte Morde, 774. 24 Gerlach, Kalkulierte Morde, 244, 266; Bartov, Eastern Front, 132. 25 Verbrechen der Wehrmacht, 344; Pohl, Herrschaft, 185; Gerlach, Kalkulierte Morde, 266. 26 Citace: Arnold, „Eroberung“, 46. 27 Srov. Edele, „States“, 171. Problémem, jak nakrmit německé vojsko bez omezení přídělů, se zabývá Tooze, Wages of Destruction. 28 Gerlach, Kalkulierte Morde, 798. Jak zdůrazňuje Tooze, Němci ve skutečnosti byli svolni k ekonomickým obětem v zájmu válečného úsilí; viz Wages of Destruction. 29 Streit, Keine Kameraden, 143, 153. O generálu Waltherovi von Reichenau (28. září 1941) viz Arnold, „Eroberung“, 35. 30 Streit, Keine Kameraden, 143, 153. Srov. Kay, Exploitation, 2.

31 Viz Keegan, Face of Battle, 73; Gerlach, Kalkulierte Morde, 51; Förster, „German Army“, 22; a Verbrechen der Wehrmacht, 288. 32 Arnold, „Eroberung“, 27–33. 33 O Kyjevě viz Berkhoff, Harvest, 170–186; maximum mrtvých celkem (56 400) na s. 184; viz Arnold, „Eroberung“, 34. O Charkově viz Pohl, Herrschaft, 192; Verbrechen der Wehrmacht, na s. 328 udává minimum 11 918 obětí. 34 Kay, Exploitation, 181, 186. 35 Wagner se v roce 1944 účastnil spiknutí proti Hitlerovi, viz Verbrechen der Wehrmacht, 193 a 311. Odhad jednoho milionu obětí se obvykle uvádí v západní literatuře pojednávající o této blokádě; viz například Kirschenbaum, Siege; a Salisbury, 900 Days. Sovětský odhad činí 632 000; viz Verbrechen der Wehrmacht, 308. O potravinách a palivu viz Simmons, Leningrad, 23. 36 Gerlach, Krieg, 36; Salisbury, 900 Days, 508–509; Simmons, Leningrad, xxi; Kirschenbaum, Siege, 1. 37 Głębocki, „Pierwszy“, 179–189. 38 Simmons, Leningrad, 51. 39 Deník je vystaven ve Státním historickém muzeu v SanktPetěrburgu v rámci expozice „Leningrad v letech Velké vlastenecké války“. 40 K uvedeným počtům viz Verbrechen der Wehrmacht, 209. O plánovaném počtu zajatců viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 783. 41 Bartov, Hitler’s Army, 87; Polian, „Violence“, 123; Overmans, „Kriegsgefangenpolitik“, 800–801. Viz též Merridaleová, Ivanova válka, 130–131; a Braithwaite, Moscow, 165. 42 Berkhoff, Harvest, 94–96; Gerlach, Kalkulierte Morde, 845–857. Pro všeobecný přehled o zacházení s válečnými zajatci viz znamenitý popis in Keegan, Face of Battle, 49–51. 43 Polian, „Violence“, 121. Datner odhaduje tyto ztráty na 200 000 až 250 000 vojáků; viz Zbrodnie, 379. 44 Overmans, „Kriegsgefangenpolitik“, 805; Gerlach, Krieg, 24. 45 O Němcích jakožto „soudruzích“ viz Dugas, Vyčerknutyje, 30. 46 O posloupnosti těchto opatření viz Streim, Behandlung, 7. Citace: Pohl, Herrschaft, 219; také Gerlach, Kalkulierte Morde, 801. Viz též Overmans, „Kriegsgefangenpolitik“, 808. O kanibalismu viz Šumejko, „Atanasjan“, 174; a Hartmann, „Massenvernichtung“, 124.

47 O snížení přídělů viz Megargee, Annihilation, 119. K poznámce o „hotovém peklu“ viz Ich werde es nie vergessen, 178. O Minsku viz Verbrechen der Wehrmacht, 227–229; Gerlach, Kalkulierte Morde, 768, 856; Gerlach, Krieg, 51; Polian, „Violence“, 121; Overmans, „Kriegsgefangenpolitik“, 807; a Beluga, Prestuplenija, 199. O Bobrujsku viz Pohl, Herrschaft, 224. O Homelu viz Pohl, Herrschaft, 224; a Dugas, Sovetskije vojennoplennyje, 125. O Mohylevu viz Pohl, Herrschaft, 224–225. O Molodečnu viz Gerlach, Krieg, 34; a Megargee, Annihilation, 90; dále též Bartov, Hitler’s Army, 79. 48 O Kirovogradu viz Verbrechen der Wehrmacht, 239–244. O Chorolu viz Pohl, Herrschaft, 226. O Stalinu viz Pohl, Herrschaft, 227; a Datner, Zbrodnie, 404. 49 Motyka, „Tragedia jeńców“, 2–6; Kopówka, Stalag 366, 47. O 45 690 mrtvých zajatcích internovaných v táborech na území Generálního gouvernementu viz Dugas, Sovetskije vojennoplennyje, 131. Srov. Młynarczyk, Judenmord, 245 (udává 250 000 až 270 000). 50 O chybějící zimní výstroji viz Bartov, Eastern Front, 112. O třech sovětských vojácích v zemljance viz Dugas, Sovetskije vojennoplennyje, 125. 51 Ich werde es nie vergessen, 113. 52 O civilistech, kteří se pokoušeli nosit jídlo do táborů, viz Berkhoff, Harvest, 95, 101; a Overmans, „Kriegsgefangenpolitik“, 808. O Kremenčuku viz Pohl, Herrschaft, 226. 53 Srov. Verbrechen der Wehrmacht, 188. 54 O úmyslu vybít sovětské elity viz Kay, Exploitation, 104. O Hitlerových pokynech z března 1941 viz Streim, Behandlung, 36. K vlastnímu textu směrnic blíže Verbrechen der Wehrmacht, 53–55. 55 O 2 252 zastřelených politrucích viz Römer, Kommissarbefehl, 581. 56 O telegramu z 2. července 1941 viz Verbrechen der Wehrmacht, 63; Kay, Exploitation, 105; a Kershaw, Fateful Choices, 453. O rozkazech udílených Einsatzgruppen a o jejich plnění viz Datner, Zbrodnie, 153; Streim, Behandlung, 69, 99; a Berkhoff, Harvest, 94. O povolení z října 1941 viz Streit, „German Army“, 7. 57 Pohl, Herrschaft, 204 (na s. 153 a 235 uvádí odhady padesát a sto tisíc). Overmans v „Kriegsgefangenpolitik“, 815, odhaduje sto

tisíc zastřelených. Arad odhaduje celkem osmdesát tisíc mrtvých židovských válečných zajatců; viz Soviet Union, 281. Citace (lékař): Datner, Zbrodnie, 234; o medicíně jako nacifikované profesi viz Hilberg, Pachatelé, oběti, diváci, 69. 58 Streim, Behandlung, 102–106. 59 K nejskromnějším odhadům viz Streim, Behandlung, 244: minimum 2,4 milionu. K odhadům 3–3,3 milionu viz Pohl, Herrschaft, 210, Overmans, „Kriegsgefangenpolitik“, 811, 825; Dugas, Sovetskije vojennoplennyje, 185; a Hartmann, „Massenvernichtung“, 97. Nejvyšší odhad uvádí Sokolov, „How to Calculate“, 452: 3,9 milionu. O morálce zajatých rudoarmějců viz Verbrechen der Wehrmacht, 204. 60 O rozkazu ze dne 7. listopadu 1941 viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 817. Srov. Gerlach a Werth, „State Violence“, 164. Viz též Streim, Behandlung, 99–102, 234. O čtyř stech tisících mrtvých mezi těmito propuštěnými blíže Pohl, Herrschaft, 215. Citace pozorovatele (Johannes Gutschmidt): Hartmann, „Massenvernichtung“, 158; podobný Rosenbergův odhad in Klee, „Gott mit uns“, 142. 61 K situaci v Belgii viz Kay, Exploitation, 121. 62 O Goebbelsovi viz Evans, Third Reich at War, 248. Srov. Kay, Exploitation, 109; Longerich, Unwritten Order, 55, 60; Browning, Origins; Gerlach, Kalkulierte Morde, 747; Gerlach, Krieg, 178; Arad, Reinhard, 14; a Aly, Architects, 160. 63 O pokusech s trávením vězňů či zajatců viz Overmans, „Kriegsgefangenpolitik“, 814; Longerich, Unwritten Order, 82; Longerich, Himmler, 567; Datner, Zbrodnie, 208, 428; Verbrechen, 281; Mazower, Hitler’s Empire, 383; Brownings, Origins, 237; a Klee, „Gott mit uns“, 136. 64 O počtu naverbovaných zajatců viz Pohl, Herrschaft, 181. Viz též Black, „Handlanger“, 313–317; Gerlach, Kalkulierte Morde, 207–208.

kapitola šestá KONEČNÉ ŘEŠENÍ Hitlerovy utopie se ve střetu se Sovětským svazem zhroutily, ale on od nich neupustil, pouze je přetvořil. Byl přece Vůdce a jeho stoupenci si své postavení zajistili díky schopnosti vytušit a uskutečňovat jeho vůli. Když tato vůle narazila na odpor, jako ve druhé polovině roku 1941 na východní frontě, bylo úkolem Göringa, Himmlera, Heydricha a jim podobných uzpůsobit Hitlerovy myšlenky tak, aby potvrdily jeho génia – a zároveň jejich posty v čele nacistického režimu. V létě 1941 šlo o tyto čtyři utopie: bleskové vítězství, jež si za pouhých několik týdnů podrobí Sovětský svaz; Hladový plán, který za pouhých několik měsíců vyhladoví k smrti třicet milionů lidí; dále „konečné řešení“, jež po vítězné válce zlikviduje evropské Židy; a Generální plán Východ, v jehož rámci bude západní část Sovětského svazu přeměněna v německou kolonii. Šest měsíců po zahájení operace Barbarossa však Hitler přeformuloval válečné cíle tak, že se německou prioritou stalo vyhlazení Židů. Do této doby jeho nejbližší spolupracovníci vyvíjeli ideologickou a administrativní iniciativu, která byla pro uskutečnění tohoto záměru nezbytná.1 Žádné bleskové vítězství se nekonalo. Ačkoli miliony sovětských občanů hladověly, ukázalo se, že Hladový plán je neproveditelný. Generální plán Východ nebo jakákoli jiná varianta kolonizačních plánů musely počkat. Když tyto utopie vybledly, závisela politická budoucnost mnohých na tom, co proveditelného lze z těchto fantazií vytěžit. Göring, Himmler a Heydrich se prohrabovali nakupenými troskami a hledali v té pohyblivé změti, co by se jim mohlo hodit. Nejhůř se vedlo Göringovi, který měl na starosti hospodářství a Hladový plán. Byl pokládán za druhého muže v Říši a Hitlerova nástupce, tudíž požíval v Německu nadále nesmírně vlivného postavení, třebaže jeho role na východě slábla. Ekonomika opouštěla grandiózní představy o tom, co bude následovat po válce, a čím dál častěji se stávala improvizací, umožňující Německu ve válce pokračovat – a stejnou měrou ztrácel Göring vůdčí postavení ve prospěch Alberta Speera. Na rozdíl od Göringa byli Heydrich s Himmlerem schopni obrátit nepříznivou situaci na bojišti ve svůj

prospěch: přeformulovali „konečné řešení“ tak, aby se dalo uskutečnit i za války, která neprobíhá podle plánu. Pochopili, že se z ní se stává – jak začal Hitler v srpnu 1941 hlásat – „válka proti Židům“.2 Himmler s Heydrichem pokládali likvidaci Židů za svůj úkol. Heydrich získal 31. července 1941 od Göringa oficiální pověření, aby formuloval „konečné řešení“. Nadále se totiž předpokládala koordinace dřívějších plánů na deportaci s jeho myšlenkou, že se Židé mají udřít k smrti kdesi na dobytém sovětském území, daleko na východě. Do listopadu 1941, kdy se Heydrich pokusil uspořádat ve Wannsee jednání, jež by tyto plány na „konečné řešení“ sloučilo, promýšlel stále tutéž představu. Židé práce neschopní měli zemřít. Ti, kdo byli schopni fyzické práce, měli dřít někde na podmaněném sovětském území, dokud by nezemřeli vysílením. Heydrichův plán odrážel širokou shodu panující v německé vládě, byť nebyl přesněji časově vymezen. Ministerstvo pro okupovaná východní území, dohlížející na civilní úřady okupační správy zřízené v září, pokládalo za jednoznačné, že Židé z oblasti zmizí. Alfred Rosenberg, stojící v čele tohoto ministerstva, promlouval v listopadu 1941 o „biologickém vymýcení Židovstva v Evropě“, jehož by mělo být dosaženo deportacemi Židů za Ural, východní hranici Evropy. Tou dobou však už byla Heydrichova představa o zotročení a deportacích dosti mlhavá, poněvadž Německo stále ještě Sovětský svaz neporazilo a většinu jeho území dál ovládal Stalin.3 Zatímco se Heydrich v Berlíně zaobíral byrokratickými záležitostmi, vytahoval Himmler velmi zdatně z Hitlerových utopických plánů to nejpraktičtější a nejpůsobivější. Z Hladového plánu převzal představy o „oblasti deficitu“ a „přebytečných jedlících“ a představil Židy jako národ, na němž se dají ušetřit kalorie. Z plánů na bleskové vítězství na východní frontě si vybral čtyři einsatzgruppen. Ty byly pověřeny zabíjením sovětské elity, což mělo uspíšit kolaps Stalinova režimu – jejich prvotním posláním tedy nebylo zabíjet Židy jako takové. Na počátku invaze tyto jednotky žádný podobný rozkaz neobdržely, ostatně jejich počet byl příliš skrovný. Měly však se zabíjením civilistů zkušenosti, dokázaly si zverbovat pomocníky přímo na místě a mohly být v případě potřeby posíleny. Generální plán Východ, usoudil Himmler, mohl tedy přispět představou funkční pořádkové policie a tisícovek místních kolaborantů, kteří se měli původně podílet na ovládnutí poraženého Sovětského svazu. Místo toho Němcům zajistil pracovní síly, jež jim počínaje srpnem 1941 umožnily masivní vybíjení

Židů. Tyto složky s podporou wehrmachtu a jeho polní policie umožnily nacistům vyvraždit do konce roku 1941 na východ od linie Molotov-Ribbentrop na milion Židů.4 Himmler slavil úspěch, protože se chopil nejkrajnějších nacistických utopií zrozených v Hitlerově mysli ve chvíli, kdy vůle Vůdce čelila nejrozhodnějšímu odporu vnějšího světa. Dodal „konečnému řešení“ ještě radikálnější podobu, přesunul je z poválečné fáze přímo doprostřed válečných operací a ukázal (po selhání předchozích čtyř plánů), jak toho lze dosáhnout: hromadnými popravami židovských civilistů. Jeho prestiž navíc příliš neutrpěla neúspěchem představy o bleskovém vítězství ani krachem Hladového plánu, za něž odpovídal wehrmacht spolu s hospodářskými resorty. Když Himmler uzpůsoboval konečné řešení do realizovatelné podoby, honila se mu hlavou vidina z Generálního plánu Východ: Hitlerova „rajská zahrada“. Nařídil tedy další revizi tohoto plánu, zorganizoval pokusnou deportaci v lublinském distriktu Generálního gouvernementu, a když se naskytla příležitost, doporučil Hitlerovi srovnat tamní města se zemí.5 V létě a na podzim 1941 Himmler ignoroval to, co bylo neproveditelné: zvažoval, co je nejlepší, a dělal, co se za dané situace dalo uskutečnit. Jeho podřízení zabíjeli Židy na východ od linie Molotov-Ribbentrop v okupovaném východním Polsku, v baltských státech a v Sovětském svazu. Naplňováním nacistické doktríny v měsících, kdy německá moc čelila výzvě, odsunul se svými jednotkami do stínu civilní a vojenské úřady v okupované části SSSR i na území Říše. Jak sám oznámil: „Východ patří SS.“6 *** Tento východ však ještě donedávna patřil NKVD. Jedno z tajemství Himmlerova úspěchu spočívalo v tom, že dokázal využít dědictví sovětského režimu v prostoru, kde byla tato moc nastolena teprve nedávno. Na místech, která ovládli němečtí vojáci v rámci operace Barbarossa nejdřív, byli za této války už druhými okupanty. V létě 1941 obsadili Němci nejprve ta území, která Sovětům přiřkla smlouva o hranicích a přátelství ze září 1939 – východní Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko – a která byla zakrátko přičleněna k Sovětskému svazu. Jinými slovy, Němci vtrhli nejprve do zemí, jež byly do roku 1939 nebo

1940 nezávislé, a teprve potom na území předválečného Sovětského svazu. Jejich rumunský spojenec mezitím obsadil území, o něž přišel v roce 1940 ve prospěch Sovětského svazu.7 Dvojí okupace, napřed sovětská a poté německá, ještě zkomplikovala život zdejších obyvatel a učinila ho nebezpečnějším. Už jedna okupace naruší společenskou strukturu na celé generace – a dvojí byla ještě bolestnější a rozdělila společnost ještě očividněji. Vytvořila rizika a pokušení, jež Západ neznal. Odchod jednoho cizího vládce neznamenal nic jiného než nástup dalšího. Po odchodu cizích vojsk nemohlo obyvatelstvo počítat s tím, že zavládne mír, protože tu svou politiku uplatnil další okupant. Navíc se s jeho příchodem museli místní potýkat s důsledky svých případných závazků k někdejším okupantům, případně se už během první okupace rozhodovali s výhledem na tu příští. Jednotlivé složky společnosti tomuto střídání moci přisuzovaly rozdílný význam. Například nežidovští Litevci mohli odchod Sovětů v roce 1941 považovat za osvobození, kdežto Židé příchod Němců rozhodně nevítali.

Koncem června 1941, když do Litvy vstoupily německé jednotky, měla už země za sebou dvě velké přeměny. V době, kdy se ještě těšila nezávislosti, jejím občanům připadalo, že z paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939 profitují. Smlouvou o hranicích a přátelství ze září 1939 ji sice Němci de facto předali Sovětům, ale to Litevci nemohli tušit. Vnímali tehdy v září něco jiného: nacistické Německo a Sovětský svaz zničily Polsko, jež bylo v meziválečném období jejich protivníkem. Litevská vláda tehdy za své hlavní město považovala Vilnius, jenže ten se nacházel v Polsku. Pak Litva v září 1939 získala část polského území, aniž by se jakkoli podílela na vojenských operacích. V říjnu 1939 jí Sovětský svaz předal Vilnius i Vilensko (o rozloze přes sedm tisíc kilometrů čtverečních a se 457 500 obyvatel) výměnou za souhlas s pobytem jednotek Rudé armády.8 Poté, pouhého půl roku po rozšíření litevského území ze Stalinovy milosti, zdánlivý sovětský dobrodinec zemi dobyl. V červnu 1940 se Stalin zmocnil Litvy a dvou dalších baltských států, Lotyšska a Estonska, a chvatně je přičlenil k Sovětskému svazu. Po anexi deportoval SSSR z Litvy kolem jedenadvaceti tisíc osob, značnou měrou příslušníky litevské elity. Mezi nimi byli tehdy i litevský premiér a ministr zahraničí. Někteří zdejší čelní politikové a důstojníci unikli gulagu tím, že uprchli do Německa – zpravidla šlo o jedince, kteří už předtím udržovali styky s Berlínem a byli roztrpčeni sovětskou agresí. Němci dávali v řadách litevské emigrace přednost pravicovým nacionalistům a některé školili k budoucímu nasazení při invazi do Sovětského svazu.9 Když tedy Němci napadli v červnu 1941 Sovětský svaz, ocitla se Litva ve výjimečném postavení. Zprvu měla prospěch z paktu MolotovRibbentrop, poté si ji podmanili Sověti, a teď měla být okupována Němci. Po bezohledné sovětské okupaci vítalo tuto změnu mnoho Litevců – zato pramálo litevských Židů. V červnu 1941 žilo v zemi asi dvě stě tisíc Židů (zhruba tolik jako v Německu). Němci do země vstoupili s vybranými litevskými nacionalisty a setkali se s obyvatelstvem, které ochotně uvěřilo – nebo se tak přinejmenším tvářilo –, že odpovědnost za sovětské represe nesou Židé. Ještě v červnu tu probíhaly sovětské deportace a příslušníci NKVD stříleli ve vězení Litevce doslova pár dnů před příchodem Němců. Litevský diplomat Kazys Škirpa, který se vrátil s Němci, využíval tohoto utrpení, aby poštval dav k vraždění. Při krvavých pogromech ze začátku července ubili Litevci asi 2 500 Židů.10

Němečtí zabijáci se obklopili vyškolenými kolaboranty a spoléhali na podporu místního obyvatelstva, a tak měli po ruce vše, co v Litvě potřebovali. Einsatzgruppe A a její místní spolupracovníci, které naverbovala, rychle naplnili původní směrnici přikazující zlikvidovat Židy, kteří zastávali důležitější funkce. Oddíly einsatzgruppe A dorazily do Litvy ve stopách armádní skupiny Sever. Einsatzkommando 3, jež do těchto oddílů spadalo a mělo na starosti velké litevské město Kaunas (Kovno), našlo přesně tolik pomocníků, kolik potřebovalo. Původně čítalo jen 139 osob včetně sekretářek a šoférů, kterých bylo čtyřiačtyřicet. V následujících týdnech a měsících vozili Němci zajaté Litevce na popraviště nedaleko Kaunasu. Už od 4. července 1941 litevské oddíly pod německým dohledem a velením zabíjely Židy a 1. prosince mohlo einsatzkommando 2 konstatovat, že v Litvě je židovská otázka vyřešena, když hlásilo, že bylo zlikvidováno 133 346 osob, z toho 114 856 Židů. Nic z toho neposloužilo litevským politickým cílům, třebaže by si to byl Škirpa přál – poté, co se pokusil vyhlásit nezávislý litevský stát, putoval do domácího vězení.11 Vilnius býval důležitým centrem na severovýchodě nezávislého Polska a krátce také hlavním městem nezávislé a pak sovětské Litvy. Při všech těchto proměnách však byl – a to po celých pět set let – ještě něčím jiným: střediskem židovské kultury, označovaným za „Jeruzalém severu“. Po vypuknutí války tu žilo asi sedmdesát tisíc Židů. Zatímco zbytek Litvy a ostatní baltské státy měla na starosti einsatzgruppe A, Vilensko a Vilnius (tak jako sovětské Bělorusko) spadaly pod kompetenci einsatzgruppe B. Jednotkou vyčleněnou k zabíjení Židů z Vilniusu bylo tedy její einsatzkommando 9, které své oběti střílelo u Ponarského lesa nedaleko od města. Do 23. července 1941 vytvořili Němci sbor litevských dobrovolníků, který eskortoval kolony Židů do Ponar. Tam odváděli pomocníci skupiny zadržených, čítající od dvanácti do dvaceti osob, k okraji jámy, kde jim museli Židé odevzdat své cennosti a šatstvo. Násilím jim vytrhávali zlaté zuby. V Ponarech bylo zastřeleno asi dvaasedmdesát tisíc Židů z Vilniusu i z jiných míst, a také kolem osmi tisíc Poláků a Litevců.12 K nemnoha přeživším Židům z Vilniusu patřila Ita Straż. Litevští policisté ji dovlekli na kraj jámy, která už byla plná mrtvol. Bylo jí tehdy devatenáct a pomyslela si: „To je konec. A co jsem v životě viděla?“ Kulky ji minuly, ale hrůzou se zřítila do jámy. Po chvíli ji zaplavila těla dalších obětí. Pak se kdosi ze strážných začal procházet po hromadě

mrtvol a občas vyslal kontrolní výstřel, aby se ujistil, že jsou všichni po smrti. Kulka trefila Itu do ruky, ale dívka nevydala ani hlásku. Později se vyplazila ven. „Byla jsem bosá. Šla jsem a šla, ustavičně po mrtvolách. Přišlo mi, že to snad nebere konce.“13 I sousední Lotyšsko bylo připojeno k Sovětskému svazu pouhý rok před německou invazí. Pár týdnů před příchodem Němců Sověti ze země deportovali asi jedenadvacet tisíc lotyšských občanů, mezi nimiž se vyskytovalo hodně Židů. Když se wehrmacht blížil k Rize, příslušníci NKVD lotyšské vězně postříleli. Hlavním kolaborantem tu byl lotyšský nacionalista Viktor Arajs, jehož matka byla Němka a který se shodou okolností znal s tlumočníkem, jehož si do Rigy přivedla německá policie. Dovolili mu vytvořit takzvané Arajsovo komando a to pak počátkem července 1941 upálilo v rižské synagoze skupinu Židů. Když Němci organizovali hromadné vraždění, snažili se vybírat popravčí z řad místních, jejichž rodiny za sovětské vlády trpěly. V červenci takto vytvořená jednotka pod dohledem velitelů einsatzgruppe A odvedla rižské Židy do blízkého lesa Bikierniki a postřílela je. Němci napřed „demonstrativně vystřelili“ a zbytek dokonalo Arajsovo komando. S přispěním podobně zaměřených Lotyšů dokázali Němci do konce roku 1941 pozabíjet nejméně 69 750 ze zdejších 80 000 Židů.14 Ve třetím baltském státě, v Estonsku, byl pocit ponížení po sovětské okupaci neméně silný, ne-li ještě silnější než v Lotyšsku a Litvě. Na rozdíl od Vilniusu a Rigy totiž Tallinn před kapitulací v roce 1940 ani částečně nemobilizoval. Podvolil se požadavkům Sovětů dříve než zbylé dva baltské státy, což vyloučilo jakoukoli pobaltskou diplomatickou solidaritu. Sověti deportovali asi 11 200 Estonců včetně většiny politických špiček. A tak i v Estonsku našla einsatzgruppe A víc než dost ochotných kolaborantů. Estonci, kteří dříve vzdorovali Sovětům v lesích, se nyní sdružovali v oddílech domobrany pod vedením Němců. Vstupovali do nich dokonce i ti, kdo se Sověty kolaborovali, aby si napravili reputaci. Estonci vítali Němce jako osvoboditele – a ti na ně na oplátku pohlíželi jako na rasově nadřazené nejen Židům, ale i ostatním baltským národům. Židů v Estonsku však žilo jen málo. Členové oddílů domobrany podle rozkazu Němců popravili všech 963 estonských Židů, které se podařilo vypátrat. Zabíjení a pogromy nicméně v Estonsku neustaly, ani když už v zemi žádní Židé nebyli, protože za údajnou

kolaboraci se sovětským režimem bylo zabito asi pět tisíc Estonců nežidovského původu.15 Když Němci začali na východ od linie Molotov-Ribbentrop budovat vlastní panství, naráželi na čerstvé stopy sovětské státnosti. V dřívějším východním Polsku byly tyto stopy ještě patrnější než v baltských zemích. Zatímco Estonsko, Lotyšsko a Litva byly k Sovětskému svazu přičleněny rok před německou invazí, v červnu 1940, území východního Polska SSSR anektoval o devět měsíců dřív, v září 1939. Němci nacházeli důkazy o proměnách tamější společnosti. Průmysl tu byl znárodněn, některé zemědělské usedlosti byly kolektivizovány a místní elity takřka zlikvidovány. Sověti odsud deportovali přes tři sta tisíc polských občanů a desetitisíce dalších připravili o život. Po zprávě o německé invazi postříleli příslušníci NKVD 9 817 vězněných Poláků, aby nepadli do rukou Němců. Na západě Sovětského svazu objevili Němci po svém příchodu v létě 1941 věznice NKVD plné čerstvých mrtvol. Aby mohli tyto budovy využít pro vlastní účely, museli ta těla nejdřív odklidit.16 Hromadné vraždění sovětského režimu poskytlo Němcům záminku k rozpoutání propagandy. Tvrzení nacistů, že utrpení pod sovětskou krutovládou mají na svědomí Židé, se setkalo s velkým ohlasem. Nehledě na německou agitaci si však mnozí obyvatelé meziválečné Evropy spojovali židovství s komunismem už delší čas. V tomto období působilo v komunistických stranách a zejména v jejich vedení vskutku hodně Židů, na což většina evropského tisku poukazovala celých dvacet let. Pravicové strany situaci ještě zamotávaly, když tvrdily, že pokud je tedy mnoho komunistů židovského původu, nutně to znamená, že mnozí Židé jsou komunisté. Jde ovšem o dvě rozdílná tvrzení – a to druhé se nikdy nezakládalo na pravdě. Selhání koncepce národních států se na Židy svádělo už před válkou, a po jejím vypuknutí, kdy se tyto státy zhroutily v důsledku sovětské či německé invaze, se ještě vystupňovalo pokušení hledat obětního beránka. Estonci, Lotyši, Litevci a Poláci nepřišli jen o národní nezávislost, ale také o postavení a místní úřady. Přišli o všechno, a přitom o to v mnoha případech ani zvlášť nebojovali. Nacistická propaganda pro ně byla tudíž dvojnásob přitažlivá: prohrát se sovětskými komunisty nebyla hanba, poněvadž ti se opírali o podporu mocného spiknutí světového Židovstva, a protože Židé se nepochybně provinili příslušností ke komunismu, cítily tyto národy oprávnění s nimi zúčtovat.17

V prostoru, který se obloukem táhne od Baltského moře k Černému, přinesl poslední týden června a první červencové týdny roku 1941 vlnu násilí páchaného na Židech. V Litvě a Lotyšsku, kam si Němci přivedli vycvičené místní nacionalisty a mohli se tu aspoň na chvíli stavět do role osvoboditelů, byl ohlas této propagandy větší a podíl místního obyvatelstva na represích významnější. Na některých opěrných bodech dřívějšího východního Polska, jako například v městě Bialystoku, přistoupili Němci k vraždění vlastnoručně – jako příklad jiným oblastem. Bialystok, nacházející se hned za linií Molotov-Ribbentrop na její východní straně, byl původně součástí severovýchodního Polska a pak se ocitl v sovětském Bělorusku. Dne 27. června 1941, vzápětí po vpádu wehrmachtu, začal 309. prapor pořádkové policie rabovat a zabíjet civilisty. Němečtí policisté postříleli asi 300 Židů a těla nechali ležet po městě. Pak nahnali několik set dalších Židů do synagogy a podpálili ji – uprchlíky zlikvidovali. Ve dvou následujících týdnech se v bialystockém okrese místní Poláci podíleli asi na třiceti pogromech. Zároveň se do Bialystoku vypravil Himmler a vydal rozkaz, že s Židy je nutno zacházet jako s partyzány. Ve dnech 8. až 11. července odvedla pořádková policie z Bialystoku asi tisíc židovských mužů na okraj města a postřílela je.18 V jižní části dřívějšího východního Polska, v oblastech osídlených většinou Ukrajinci, spoléhali Němci na ukrajinský nacionalismus. Tady tudíž sváděli na Židy sovětský útlak Ukrajinců. V Kremenci, kde bylo nalezeno více než sto zabitých vězňů, zahynulo při pogromu asi 130 Židů. V Lucku se našla mrtvá těla asi 2 800 vězňů postřílených ze samopalu a dále tady Němci zabili dva tisíce Židů jako údajnou odvetu za to, jak špatně židovští komunisté s Ukrajinci zacházeli. Ve Lvově, kde bylo ve věznici NKVD nalezeno 2 500 mrtvých těl, vyvolala einsatzgruppe C a místní milice několikadenní pogrom. Zavražděné vězně Němci vydávali za oběti židovské tajné policie: ve skutečnosti byli mezi zastřelenými i Poláci a obyčejní Židé – a většinu tajných policistů nejspíš tvořili Rusové a Ukrajinci. V deníku jednoho z příslušníků einsatzgruppe se pod datem 5. července 1941 dočteme: „Po ulicích běhají stovky Židů se zakrvavenými obličeji a mají díry v hlavě, až jim oči lezou z důlků.“ V prvních několika dnech německo-sovětské války místní milice – s rozličnou mírou německé pomoci a nehledě na povzbuzování Němců – při pogromech zabily přímo či nepřímo asi 19 655 Židů.19

Politický kalkul ani utrpení zdejších občanů však účast na pogromech ještě plně nevysvětluje. Násilí páchané na Židech posloužilo ke sblížení Němců s jistou částí místní nežidovské společnosti a hněv se zaměřil tam, kam si přáli okupanti: proti Židům, ne obecně proti kolaborantům s dřívějším sovětským režimem. Jejich přisluhovači z řad místních, kteří jednali na naléhání Němců, si uvědomovali, že se podřizují novým mocipánům bez ohledu na případné niterné přesvědčení, že strasti jejich rodin a národa opravdu způsobili Židé. Svým jednáním stvrzovali nacistický světonázor. Zabíjení Židů coby odplata za popravy prováděné příslušníky NKVD upevňovalo nacistickou vizi Sovětského svazu jako židobolševického státu. Násilí páchané na Židech současně Estoncům, Lotyšům, Litevcům, Ukrajincům, Bělorusům a Polákům, kteří předtím se sovětským režimem kolaborovali, umožnilo se této poskvrny zbavit. Představa, že komunistům sloužili výlučně Židé, nevyhovovala pouze okupantům, ale i některým okupovaným.20 Tato psychologická nacifikace by ovšem byla daleko hůř proveditelná, kdyby neexistovaly hmatatelné důkazy o krutosti sovětského režimu. K pogromům docházelo v oblastech, kam Sověti vtrhli a kde nastolili svou moc teprve nedávno, v místech, kde ještě před pár měsíci sovětské orgány násilím zatýkaly, popravovaly a deportovaly. Násilí páchané na Židech bylo tedy společným dílem, nacistickou redakcí sovětské učebnice.21 Setkání se sovětským násilím na východ od linie Molotov-Ribbentrop jednotkám SS a jejich vedení skvěle posloužilo. Himmler s Heydrichem vždycky hlásali, že život je konfliktem ideologií a že tradiční evropské chápání právního státu musí ustoupit bezohlednému násilí nezbytnému pro likvidaci rasového a ideologického nepřítele na východě. Z policie, jež tradičními způsoby prosazovala německé zákony, se museli stát „ideologičtí vojáci“. Proto také Himmler s Heydrichem před válkou očistili její řady od jedinců pokládaných za nespolehlivé, vyzývali policisty, aby vstoupili i do řad SS, a sloučili SS a bezpečnostní policii (to jest pořádkovou policii a gestapo) pod jednotné velení. Jejich cílem bylo vytvořit jednotnou sílu, zaměřenou na preventivní rasovou válku. V okamžiku vpádu wehrmachtu do Sovětského svazu byla asi třetina německých policejních důstojníků příslušníky SS a asi dvě třetiny byly členy nacistické strany.22

Německý útok NKVD zaskočil, a proto se nacistům východ jevil jako krajina bezpráví, čekající na příchod nového německého řádu. Obvykle neviditelný NKVD byl demaskován jako sbor vraždící vězně. Němci prolomili hradbu mystifikací, tajemství a přetvářky, která skrývala (mnohem rozsáhlejší) sovětské zločiny z let 1937–1938 a předtím z let 1930–1933. A protože byli spolu se svými vojenskými spojenci navíc jedinou silou, která kdy takto účinně pronikla až na území SSSR, byli Němci zároveň jediní, kdo mohl světu předložit přímé důkazy o vraždách páchaných v duchu stalinismu. A protože tyto zločiny odhalili oni, stalo se z nich politikum ještě dřív, než stačily vstoupit do historie – propagandisticky využívaná fakta téměř nelze oprostit od politického záměru, s nímž byla vypouštěna na veřejnost. O sovětském násilí vypovídaly očividné důkazy, a tak mohly německé pořádkové síly tvrdit, že odčiňují sovětské zločiny, zatímco se dopouštěly vlastních. Vzhledem k jejich indoktrinaci mohla mít pro Němce odhalení na dvakrát okupovaných územích určitý význam. Zdálo se, že tato fakta potvrzují to, co se jim vtloukalo do hlavy a na co se připravovali – sovětské zločiny údajně řízené Židy, kteří z nich těžili. Tyto zločiny pomohly v očích německých esesáků, policistů a vojáků ospravedlnit to, k čemu byli zanedlouho sami vyzváni: k zabíjení židovských žen a dětí. Jenže střílení vězňů – zásadní událost v očích místních, kteří těmito sovětskými zločiny trpěli – bylo pro nacistické vůdce spíš katalyzátorem zákroku než jeho odůvodněním. V červenci 1941 dychtil Himmler Hitlerovi přednést, že je naladěn na temnější strunu nacionálního socialismu a že je připraven nastolit naprosto bezohlednou politiku. Jeho SS a policie soupeřily v nových koloniích o svrchovanost s vojenskou a civilní správou. On sám navíc soupeřil o Hitlerovu přízeň s Göringem, jehož plány na hospodářskou expanzi pozbývaly předválečné věrohodnosti. Himmler zamýšlel předvést, že střelba je jednodušší než vyhladovění, deportace a zotročení. Přitom jeho oprávnění řešit rasovou otázku z pozice říšského komisaře pro posilování němectví zahrnovalo pouze poražené Polsko, nikoli podmaněný Sovětský svaz. Když však německé ozbrojené síly vstoupily na území předválečného SSSR, choval se Himmler, jako by tomu tak nebylo, a využíval své moci velitele policie a SS, aby uplatnil rasovou politiku založenou na smrtícím násilí.23 V červenci podnikl po západní části Sovětského svazu inspekční cestu, v jejímž rámci nastolil novou linii: židovské ženy a děti je třeba zabíjet

spolu s muži. Přítomné ozbrojené síly zareagovaly okamžitě. Einsatzgruppe C, postupující za armádní skupinou Jih na Ukrajinu, začala hromadně likvidovat Židy později než einsatzgruppe A (v baltských státech) a einsatzgruppe B (ve Vilensku a v Bělorusku). Nyní, po Himmlerově pobídce, však einsatzgruppe C pozabíjela v srpnu a září 1941 asi šedesát tisíc Židů. Šlo o organizované popravy, nikoli o pogromy. Einsatzkommando 5 z einsatzgruppe C si totiž 21. července stěžovalo, že jim pogrom, který uskutečnili Ukrajinci a němečtí vojáci, zabránil střílet Židy z Umaně. V následujících dvou dnech toto komando postřílelo asi 1 500 umaňských Židů a ušetřilo jen několik Židovek, jež měly ze židovského hřbitova odnést náhrobní kameny a vydláždit jimi ulici. Einsatzkommando 6 z einsatzgruppe C podle všeho až do Himmlerovy inspekce ženy a děti nelikvidovalo.24 Zabíjení žen a dětí představovalo psychologickou bariéru – a Himmler se ji rozhodl prolomit. Ještě když jednotky zvláštního určení obecně vraždily pouze židovské muže, poslal čety svých Waffen-SS, bojových složek SS, aby vybíjely celé židovské komunity. Dne 17. července 1941 Hitler Himmlera pověřil, aby okupovaná území „pacifikoval“. Dva dny nato vyslal Himmler jízdní brigádu SS do oblasti Poleských bažin s rozkazem Židy postřílet a Židovky nahnat do močálů. Rozkaz formuloval tak, jako by šlo o běžný boj proti partyzánům. Už 1. srpna však velitel jízdní brigády vysvětloval: „Žádný Žid nezůstal naživu, ve vesnicích nezbyla žádná židovská rodina.“ Příslušníci Waffen-SS záhy pochopili Himmlerovy záměry a rozšířili platnost rozkazu. Do 13. srpna bylo povražděno 13 788 židovských mužů, žen a dětí. Himmler také poslal na pomoc zvláštním jednotkám a policejním silám na Ukrajině pěší brigádu SS. Roku 1941 povraždily jednotky Waffen-SS na východ od linie Molotov-Ribbentrop přes padesát tisíc Židů.25 Himmler rovněž zajistil patřičné posílení těchto jednotek, aby dokázaly vybít všechny Židy, na které narazí. Od srpna 1941 se německé síly provádějící vražedné operace rekrutovaly většinou z dvanácti praporů pořádkové policie. Tato policie měla být původně rozmístěna po celém podrobeném Sovětském svazu, ale protože wehrmacht postupoval pomaleji, než se předpokládalo, bylo v okupovaném týlu k dispozici více policistů, než se čekalo. Do srpna dosáhl počet ozbrojenců, kteří byli použitelní pro hromadné vraždění na východ od linie MolotovRibbentrop, asi dvaceti tisíc. Zřejmě tou dobou schválil Himmler mezitím už rozšířenou praxi: verbovat na místní úrovni policisty, kteří by

jim pomáhali. Litevci, Lotyši a Estonci se na popravách podíleli téměř od samého počátku. Do konce roku 1941 byly do řad místních policejních sil naverbovány desítky tisíc Ukrajinců, Bělorusů, Rusů a Tatarů. Jako nejvíc žádoucí se však na území Sovětského svazu jevili etničtí Němci, kteří při zabíjení Židů sehráli významnou úlohu. S pořádkovou policií a místními dobrovolníky měli už Němci dostatek sil, aby Židy na okupovaném území Sovětského svazu vyhladili.26 Himmler převzal iniciativu, řídil vraždění a organizoval represivní byrokracii. Těšil se Hitlerově důvěře a mohl řídit složky policejního aparátu, jak se mu zachtělo. Především rozšířil pravomoci instituce vyššího velení SS a policie na okupované sovětské území. V Německu sice vyšší velení SS a policie nehrálo o mnoho větší roli než další složka administrativy, zato na východě se stalo tím, oč Himmler vždycky usiloval: zastupovalo velitele přímo v terénu a bylo rovněž klíčovým prvkem zjednodušené hierarchie represivního aparátu. A tak byli k armádním skupinám Sever, Střed a Jih přiděleni tři představitelé vyššího velení SS a policie, zatímco čtvrtý byl připraven pro budoucí postup vojsk na Kavkaz. Teoreticky tito muži podléhali civilní okupační správě (na severu Říšskému komisariátu Východ a na jihu Říšskému komisariátu Ukrajina), zřízené v září 1941, ale ve skutečnosti byli podřízeni Himmlerovi. Chápali, že zabíjením Židů plní jeho přání. V Bletchley Parku, kde Britové dešifrovali německé depeše, bylo zanedlouho jasné, že vyšší velení SS a policie „v jistém smyslu soutěží, kdo dosáhne lepších ‚výsledků‘“.27 Koncem srpna 1941 byla koordinace německých sil zřejmá při masovém vraždění Židů v Kamenci Podolském, městě na jihozápadě Ukrajiny. Problém židovských uprchlíků tu vytvořila sama válka. Maďarsko bylo spojencem Německa a bylo mu povoleno anektovat Podkarpatskou Rus, nejvýchodnější část území Československa. Nechtělo však tamním Židům přiznat maďarské občanství a jako „osoby bez státní příslušnosti“ je vyhnalo na východ, na Ukrajinu okupovanou Němci. Příliv Židů na území ovládané Němci vytvořil tlak na omezené zásoby. Friedrich Jeckeln, vyšší velitel SS a policie na tomto území, se chopil iniciativy, pravděpodobně hlavně proto, aby mohl Himmlerovi na schůzce 12. srpna oznámit úspěch akce. Osobně přiletěl učinit přípravy. Němci si vybrali prostor nedaleko Kamence Podolského a přinutili židovské uprchlíky i skupinu místních Židů, aby se do těchto míst

přemístili. Oběti u jam střílel 320. prapor pořádkové policie ve spolupráci s Jeckelnovým štábem. Za čtyři dny, od 26. do 29. srpna, připravili společně o život asi 23 600 Židů. Jeckeln to vysílačkou ohlásil Himmlerovi. Byl to největší etnický masakr, jakého se Němci do té doby dopustili, a posloužil jako předloha pro další.28

Wehrmacht při takových popravách vypomáhal a někdy je i požadoval. Koncem srpna 1941, v devátém týdnu války, projevil ostatně vážné znepokojení ohledně dodávek potravin a bezpečnosti v týlu. Povraždění Židů by podle jeho názoru ušetřilo proviant a podle nacistické logiky by zamezilo partyzánským povstáním. Po masovém střílení v Kamenci Podolském wehrmacht při likvidaci židovských komunit systematicky spolupracoval s jednotkami zvláštního určení a policejními silami. Po obsazení města či vesnice pochytala policie (pokud byla na místě) vždy několik židovských mužů a postřílela je. Armáda zaevidovala zbylé obyvatelstvo a zvlášť zaznamenala Židy. Pak wehrmacht a policie vyjednávaly, kolik zbývajících Židů je třeba zabít a kolik jich má zůstat naživu jakožto pracovní síly v ghettu. Po této selekci provedla policie druhou hromadnou popravu, přičemž armáda mnohdy zajišťovala nákladní auta, munici a stráže. Když na daném místě nebyla policie, zaregistroval Židy wehrmacht, který pak organizoval nucené práce vlastními prostředky. Policisté přistoupili k zabíjení později. Jakmile byly pokyny z ústředí jasnější a ustálil se tento způsob spolupráce, vzrostl počet zabitých Židů od července do srpna 1941 zhruba na dvojnásobek – a v období od srpna do září se znovu zdvojnásobil.29 V srpnu 1941 poskytla v Kyjevě Němcům nová konfrontace s pozůstatky sovětské moci záminku k další eskalaci násilí, které už bylo občas běžné: k prvnímu pokusu vyvraždit veškeré židovské obyvatelstvo velkoměsta. Dne 19. září 1941 obsadila armádní skupina Jih Kyjev – několik týdnů po plánovaném termínu a s přispěním armádní skupiny Střed. Čtyřiadvacátého září tu vybuchla série bomb a min a zdemolovala budovy ve středu města, kde si Němci zřídili okupační úřady. Část náloží tvořily časované bomby, které tam nakladli rudoarmějci, ještě než ustoupili, ale některé zřejmě odpálili příslušníci NKVD, kteří se v Kyjevě skrývali. Němcům vytahujícím z trosek domů mrtvé a raněné začalo město náhle připadat nebezpečné. Jeden z místních si vybavil, že se okupanti přestali usmívat. Připravovali se totiž na další tažení a museli Kyjevu vládnout ve velmi skromném sboru, z něhož byly navíc právě desítky vojáků zabity. Vytyčili jasnou ideologickou linii: stojí-li za tímto bombovým útokem příslušníci NKVD, je zapotřebí svést ho na Židy. Na poradě konané 26. září se vojenští představitelé shodli s veliteli policie a SS, že patřičnou odvetou bude hromadné vyvraždění kyjevských Židů.

I když jich většina uprchla dřív, než město obsadili Němci, desítky tisíc tu stále zůstávaly. Byly odsouzeny k smrti.30 Klíčem k úspěchu celé operace se stalo umění dezinformace. Propagandistické oddělení wehrmachtu dalo vytisknout velké plakáty, jež kyjevským Židům pod trestem smrti přikazovaly, aby se dostavili na jedno nároží v západní čtvrti města. Němci využili lži, která se pak při podobných masových vraždách uplatňovala běžně: uvádělo se, že Židé mají být přesídleni. Proto si s sebou měli vzít doklady, peníze a cennosti. Většina zbytku místní židovské komunity se skutečně 29. září 1941 na určené místo dostavila. Někteří Židé se domnívali, že v předvečer největšího židovského svátku Jom kipur (Den smíření), který toho roku připadal na poslední zářijový den, se jim nemůže nic zlého přihodit. Mnozí dorazili ještě před úsvitem v naději, že si v přesidlovacím transportu zajistí lepší místo. Žádný vlak je však nečekal. Předvolaní si sbalili věci na dalekou cestu, staré ženy si pověsily na krk věnec cibule, aby měly po cestě co jíst, a shromáždění asi třiceti tisíc lidí se vydalo Melnikovovým bulvárem směrem k židovskému hřbitovu. Lidé přihlížející z okolních bytů vzpomínali na „nekonečné zástupy, přetékající z ulic na chodníky“.31 Poblíž brány židovského hřbitova zřídili Němci stanoviště, kde kontrolovali předvolaným dokumenty, a Nežidy vybídli, aby se vrátili domů. Od tohoto místa Židy doprovázeli vojáci se samopaly a se psy. Na tomto místě, ne-li dřív, si už museli mnozí postižení položit otázku, co je ve skutečnosti čeká. Třicetiletá Dina Proničevová kráčela před členy své rodiny a najednou uslyšela výstřely. Okamžitě jí bylo všechno jasné, jenže nechtěla rodičům nic říkat, aby je nevystrašila. Kráčela tedy dál s matkou i otcem, až došli ke stolům, kde jim Němci přikázali odevzdat cennosti a oblečení. Proničevová si najednou uvědomila, že i její matka, které už nějaký Němec odebral snubní prsten, dobře chápe, co se děje. Na útěk však pomyslela až tehdy, když jí matka naléhavě pošeptala: „Nevypadáš jako Židovka.“ Taková chladnokrevnost bývá v podobných situacích vzácná, jelikož lidská mysl si raději nechce přiznat, co se ve skutečnosti děje, a duchem tíhne k napodobování a podřizování – a tudíž k záhubě. Proničevová měla za manžela Rusa, a tedy ruské příjmení, a proto sdělila Němci u vedlejšího stolu, že není Židovka. Odpověděl jí, ať počká stranou, dokud práce toho dne neskončí.32 A tak Dina Proničevová sledovala, co se stalo s jejími rodiči, sestrou a Židy z Kyjeva. Když odevzdali své cennosti a doklady, museli se

svléknout donaha. Pak je vojáci pod hrozbami a varovnými výstřely nahnali v desetičlenných skupinách na okraj rokle Babí Jar. Mnohé z nich přitom tloukli. Proničevová vzpomínala, že lidé „šli na popravu už zkrvavení“. Bylo jim přikázáno ulehnout na břicho na mrtvá těla, která už se kupila pod nimi, a očekávat střely přilétající shora a zezadu. Pak zalehla další skupina. Židé takto přicházeli a umírali šestatřicet hodin. V okamžiku umírání a po smrti si možná byli podobní, ale až do posledního okamžiku byl život každého svébytný, každý měl jiné starosti a zakoušel jiné pocity – až do chvíle, kdy se všechno vyjasnilo a potom nadobro zhaslo. Někteří umírali a mysleli spíš na jiné než na sebe – jako matka pohledné patnáctileté Sáry, když žadonila, aby ji popravili zároveň s dcerou. I na samém konci ji trýznily obavy: pokud uvidí dceru zastřelenou, aspoň ji neuvidí znásilněnou. Jiná nahá matka kojila nemluvně, ačkoli si musela uvědomovat, že jsou to její poslední vteřiny. Když děťátko hodili Němci do rokle živé, vrhla se za ním a našla v hlubinách smrt. Teprve dole v rokli se lidé proměňovali v nicotu – bylo jich 33 761. Mrtvá těla byla po masakru vyzvednuta a spálena na hranicích, nehořlavé kosti byly rozemlety na prášek a promíseny s pískem – a tak je ono číslo tím jediným, co po nich zbylo.33 Na sklonku dne se Němci rozhodli zlikvidovat i Dinu Proničevovou. Zda je či není Židovka, nemělo význam: viděla příliš mnoho. S několika dalšími ji potmě dovedli na kraj rokle. Nemusela se svléknout. Přežila jediným způsobem, jakým to tehdy bylo myslitelné: jakmile padly výstřely, vrhla se do rokle a předstírala, že je mrtvá. Snesla tíhu Němce, který se prošel po jejím těle, a nehlesla, ani když jí jeho boty dupaly po prsou a po ruce, „jako bych už nic necítila“. Když ji zasypali hlínou, dokázala si vyhrabat životodárný otvůrek. Pak uslyšela nějaké maličké, jak volá maminku, a pomyslela na vlastní děti. Začala na sebe mluvit: „Vstaň, Dino, a utíkej. Běž k dětem.“ Možná ta nabádavá slova něco změnila – tak jako předtím slova, jež jí pošeptala vlastní matka, ležící teď někde hluboko pod ní. Vyhrabala se ven a tiše se odkradla.34 Dina Proničevová se ocitla mezi pronásledovanou hrstkou Židů, kterým se v Kyjevě podařilo přežít. Zákon ukládal vydávat Židy úřadům a Němci nabízeli donašečům hmotné odměny: peníze, někdy i klíče od židovského bytu. Obyvatelé Kyjeva, a ostatně celého Sovětského svazu, byli samozřejmě zvyklí „nepřátele lidu“ udávat. Celkem nedávno, v letech 1937 a 1938, představovali hlavní místní nepřátele v očích místní úřadovny NKVD „polští špioni“ a teď, když se v této úřadovně

usadilo gestapo, se stali nepřáteli Židé. Lidé, kteří se je rozhodli udat německé policii, procházeli kolem strážného se svastikou na rukávě, který stál v pozoru před vlysem se srpem a kladivem. Úřad zabývající se židovskými záležitostmi byl však nevelký, neboť vyšetřování „zločinů“ spadajících pod jeho kompetenci bylo prosté: sovětský doklad se záznamem o židovské národnosti (anebo obřezaný penis) zaručoval smrt. Skrývající se kyjevská Židovka Iza Belozovskaja měla synka jménem Igor, který nic z toho nechápal. Vyptával se matky: „Co je to Žid?“ V praxi na to odpovídali němečtí policisté, kontrolující sovětské doklady totožnosti, popřípadě němečtí lékaři, kteří přesně takovéhle chlapce „lékařsky zkoumali“.35 Iza Belozovskaja cítila všudypřítomnost smrti. „Usilovně jsem toužila,“ vzpomínala, „posypat si hlavu a tělo popelem, proměnit se v prach.“ Přesto nepropadla malověrnosti a přežila. Ti, kdo se vzdali naděje, přežili někdy jen díky oddanosti nežidovských manželských partnerů nebo jejich rodin. Například porodní asistentku Sofii Ejzenštejnovou ukryl její manžel v jámě, kterou vykopal vzadu na dvorku. Dovedl ji tam v převlečení za žebračku a dennodenně za ní chodil, když venčil psa. Mluvil na ni, a přitom předstíral, že se baví se psem. Zapřísahala ho, aby ji radši otrávil, ale on jí nosil jídlo a vodu. Židé, kteří padli do rukou policii, nepřežili. Nejprve je uvrhli do cel, kde byly před třemi roky vězněny oběti Velkého teroru, a když byla kyjevská věznice plná, odváželi je s dalšími vězni za svítání nákladním autem. Obyvatelům Kyjeva naháněl ten vůz stejný strach jako svého času „černí havrani“ NKVD, vyjíždějící z téže brány. Židy a ostatní vězně odvezli do Babího Jaru, kde se museli svléknout, kleknout si na kraj rokle a čekat na kulku.36 Babí Jar potvrdil význam Kamence Podolského jako precedentu pro likvidaci Židů ve městech střední, východní a jižní Ukrajiny. Protože armádní skupina Jih obsadila Kyjev později a zvěsti o masakrech se šířily rychle, uprchla většina Židů z této oblasti na východ, a tak si zachránili život. Ti, kdo se rozhodli zůstat, nepřežili téměř nikdy. V Dněpropetrovsku bylo 13. října 1941 zabito asi 12 000 Židů. Ke shromažďování a vyvražďování Židů používali Němci místní správu, kterou sami zřídili. V Charkově vše nasvědčovalo tomu, že sonderkommando 4a spadající pod einsatzgruppe C nařídilo městské správě usadit zbylé Židy v jedné čtvrti. Ve dnech 15. a 16. prosince 1941 odvedli Němci přes 10 000 charkovských Židů do továrny na traktory na

kraji města. Tam je v lednu po skupinách vybil 314. prapor pořádkové policie a sonderkommando 4a. Část obětí byla otrávena plynem v nákladních autech, jejichž výfuky byly svedeny do skříně, a tedy do plic Židů, kteří byli uvězněni uvnitř. Účinnost zplynovacího vozu zkoušeli Němci i v Kyjevě, ale zařízení odmítli, protože příslušníci bezpečnostní policie si stěžovali, že se jim nechce odstraňovat propletence těl potřísněných krví a výkaly. Tady němečtí policisté raději Židy stříleli nad roklemi a jámami.37 Harmonogram hromadného vraždění v okupovaném sovětském Bělorusku, za liniemi armádní skupiny Střed, byl poněkud odlišný. Za prvních osm týdnů války, do srpna 1941, zabila einsatzgruppe B pod velením Artura Nebeho ve Vilniusu a v Bělorusku víc Židů než ostatní dvě jednotky zvláštního určení. Další masové vraždění Židů však pozdržel vývoj války na východní frontě. Hitler se v září 1941 rozhodl přemístit divize z armádní skupiny Střed na pomoc armádní skupině Jih v bitvě o Kyjev. Tím odložil pochod armádní skupiny Střed k Moskvě, která byla jejím hlavním cílem.38 Jakmile byl Kyjev dobyt a pochod na Moskvu mohl pokračovat, začalo vraždění Židů nanovo. Druhého října 1941 přistoupil wehrmacht k druhé ofenzivě s krycím názvem operace Tajfun. Policie a bezpečnostní divize začaly čistit týl od Židů a armádní skupina Střed o síle 1,9 milionu mužů soustředěných v osmasedmdesáti divizích mezitím postupovala kupředu. Celé sovětské Bělorusko se stalo svědkem masového vyvražďování Židů, ženy a děti nevyjímaje. Během září 1941 sonderkommando 4a a einsatzkommando 5 z einsatzgruppe B vyhlazovaly veškeré Židy z vesnic i městeček. Počátkem října se masakry přenesly do velkých měst.39 V říjnu 1941 se Mohilevo stalo prvním velkým městem na území okupovaného sovětského Běloruska, kde byli pozabíjeni skoro všichni Židé. Německý policista (fakticky Rakušan) popsal v dopise své ženě pocity a zážitky z vybíjení zdejších Židů v prvních říjnových dnech takto: „Nejdřív se mi při střelbě trochu třásla ruka, ale člověk si zvykne. Při desáté várce už jsem mířil klidně a střílel s jistotou do tolika žen, dětí a nemluvňat. Vzpomněl jsem si na to, že mám doma dvě děti. S nimi by ty hordy zacházely stejně, ne-li desetkrát hůř. Smrt, kterou jsme jim dopřáli my, byla milosrdná a rychlá v porovnání s pekelným utrpením v žalářích GPU. Nemluvňata vyletovala velkým obloukem do vzduchu

a my jsme je stříleli ještě v letu, než stačila dopadnout do jámy nebo do vody.“ Druhého a třetího října 1941 Němci za asistence ukrajinských pomocných policistů postříleli v Mohilevu 2 273 mužů, žen a dětí. Dalších 3 726 osob pozabíjeli 19. října.40 V Bělorusku vydal přímý rozkaz k zabíjení žen a dětí Erich von dem Bach-Zelewski, vyšší velitel SS a policie pro území „Rusko střed“ v týlu armádní skupiny Střed. Bach, jehož Hitler pokládal za „člověka ochotného brodit se v moři krve“, tu oficiálně reprezentoval Himmlera a bezpochyby jednal v souladu s jeho přáním. V okupovaném sovětském Bělorusku byl soulad mezi SS a armádou ohledně osudu Židů obzvlášť patrný. Generál Gustav von Bechtolsheim, velitel pěší divize, který byl osobně odpovědný za bezpečnost v oblasti kolem Minsku, horlivě obhajoval masové vraždění Židů jako preventivní opatření k udržení pořádku. S oblibou pronášel, že kdyby Sověti vpadli do Evropy, Židé by vyhlazovali Němce. Židé „už nejsou lidmi v evropském smyslu slova“, a proto „musejí být zlikvidováni“.41 *** V červenci 1941 schválil Himmler zabíjení žen a dětí a v srpnu úplné vyhlazení židovských komunit – jako ochutnávku ovoce z nadcházejícího ráje, oné „rajské zahrady“, po níž tolik toužil Hitler. Vůdce snil o apokalyptické verzi poválečného vytržení, o životě po smrti, o obrodě jedné rasy po vyhlazení druhé. Příslušníci SS tento rasistický sen sdíleli s ním. Také pořádková policie časem tuto vizi přijala a pochopitelně byla ovlivněna i podílem na masakrech. Názory důstojníků a vojáků wehrmachtu se mnohdy v podstatě ztotožňovaly s názory esesáků, k čemuž přispívalo i jejich praktické vojenské založení: likvidace Židů mohla přispět k vítězství ve stále obtížnější válce, zamezit odporu partyzánů nebo přinejmenším zlepšit zásobování potravinami. Ti vojáci, kteří hromadné vybíjení Židů neschvalovali, byli přesvědčeni, že nemají na vybranou, neboť Himmler měl k Hitlerovi blíž než oni. Postupně však i tito důstojníci dospěli k názoru, že zabíjení Židů je nezbytné – nikoli z toho důvodu, že je válka skoro vyhraná, jak si v létě 1941 nadále mysleli Himmler a Hitler, nýbrž proto, že se dala snadno prohrát.42 Sovětská moc se nezhroutila. V září 1941, dva měsíce po invazi, se NKVD intenzivně činil a obrátil se proti nejzranitelnějšímu cíli: proti

německé menšině v Sovětském svazu. Rozkazem z 28. srpna přikázal Stalin deportovat v první polovině září 438 700 sovětských Němců do Kazachstánu. Většina z nich pocházela z autonomní oblasti u Volhy. Rychlostí, účinností i územním rozsahem zesměšnilo toto Stalinovo opatření zmatené a nesourodé deportační akce, které v předchozích dvou letech podnikli Němci. Právě v polovině září 1941, kdy Stalin zaujal tak vyzývavý postoj, přijal Hitler podivně nejednoznačné rozhodnutí odeslat německé Židy na východ. V říjnu a listopadu začali tedy Němci deportovat Židy z Německa do Minsku, Rigy, Kaunasu a Lodže. Do té doby stačili němečtí Židé přijít o zbytek svých práv a majetek, avšak jen zřídka o život. Teď byli deportováni – prozatím bez jakýchkoli bližších pokynů – do míst, kde byli Židé hromadně stříleni už předtím. Možná se tím chtěl Hitler Stalinovi pomstít. Nemohl si nevšimnout, že se z Volhy nestala německá Mississippi. Místo aby se u této řeky Němci usazovali jako hrdí kolonisté, byli odtud deportováni do Asie jako pronásledovaní a ponižovaní občané sovětského státu.43

V Hitlerově myšlení k sobě měly zoufalství a euforie blízko, a tak se pochopitelně nabízí i úplně jiný výklad. Je docela dobře možné, že přikázal deportovat německé Židy ve víře (anebo chtěl, aby tomu uvěřili jiní), že operace Tajfun směřující od 2. října 1941 k dobytí Moskvy dovede válku do vítězného konce. Ve chvílích vzrušení to dokonce tvrdil, tak jako v projevu z 3. října: „Nepřítel je poražen a už nikdy nevstane!“ A kdyby tím byla válka skutečně u konce, pak bylo možné přistoupit ke „konečnému řešení“ v podobě poválečných deportací.44 Přestože druhá ofenziva konečné vítězství nepřinesla, Němci v deportacích Židů z Říše na východ pokračovali, a spustili tím jakousi řetězovou reakci. V tamních ghettech bylo napřed zapotřebí vytvořit místo, což z hlediska nacistů potvrdilo užitečnost jedné z metod hromadného vraždění (v Rize v okupovaném Lotyšsku) a pravděpodobně uspíšilo vývoj jiné metody (v Lodži v okupovaném Polsku). V Rize měl tehdy policejní sbory na povel vrchní velitel SS a policie Říšského komisariátu Východ Friedrich Jeckeln, rodák z tohoto města. Jeckeln v srpnu 1941 zastával funkci vrchního velitele SS a policie v Říšském komisariátu Ukrajina, kde organizoval první hromadnou likvidaci Židů v Kamenci Podolském. Po převelení aplikoval svou „průmyslovou“ metodu vybíjení Židů do Lotyšska. Nejprve museli sovětští váleční zajatci vykopat množství jam smrti v osadě Letbartskij, nacházející se v lese Rumbula nedaleko Rigy. Dne 30. listopadu 1941 pak Němci a Lotyši seřadili asi čtrnáct tisíc Židů do zástupů, odvedli je na místo popravy, kde je donutili lehnout si vedle sebe do vykopaných jam, a pak je seshora postříleli.45 Lodž spadala pod pravomoc Arthura Greisera, který vládl župě Povartí, největšímu polskému regionu přičleněnému k Říši. Lodž bývala druhým nejlidnatějším židovským městem v Polsku a nyní se stala největším židovským městem v Říši. Zdejší ghetto bylo přeplněné už před odsunem Židů z Německa. Možná právě potřeba zbavit se Židů v Lodži podnítila Greisera, velitele SS a policie župy, k hledání účinnější metody vyvražďování. Povartí bylo od začátku invaze střediskem strategie usilující o „posilování němectví“. Počínaje podzimem 1939 odtud byly deportovány statisíce Poláků, které pak nahradily statisíce Němců přicházejících ze Sovětského svazu (do doby, než německý vpád do SSSR stěhování Němců na západ znemožnil). Ukázalo se, že nejobtížnější bude odsun Židů, hlavní bod akce předpokládající úplné rasové poněmčení této župy. Greiser jako její velitel narazil na potíž, jíž

Hitler čelil v rozsahu celé Říše: oficiálně byla „konečným řešením“ deportace, jenže Židy nebylo kam poslat. Začátkem prosince 1941 tedy v Chelmnu zaparkoval zplynovací vůz.46 Hitlerovská deportace německých Židů v říjnu 1941 budila dojem improvizace na nejvyšší úrovni a nejistoty na úrovních nižších. Němečtí Židé přemístění do Minsku a Lodže nebyli popravováni, nýbrž internováni do ghett. Německé Židy odeslané do Kaunasu však místní jednotky zabily hned po příjezdu, stejně jako Židy z prvního transportu do Rigy. Ať už byly Hitlerovy záměry jakékoli, Židy z Německa čekala smrt. Možná se Hitler tehdy rozhodl vyhladit všechny evropské Židy včetně Židů německých – a pokud tomu tak bylo, Himmler tento záměr ještě nepochopil. Židy deportované do Rigy dal totiž zabít Jeckeln, ačkoli si to Himmler nepřál. Himmler však začal, rovněž v říjnu 1941, pátrat po novém a účinnějším způsobu likvidace Židů. Navázal užší kontakty se svým chráněncem Odilem Globocnikem, vrchním velitelem SS a policie lublinského distriktu Generálního gouvernementu, a ten ve vsi Belžec ihned zahájil práce na vývoji nového typu zařízení určeného k likvidaci Židů. V listopadu 1941 nebyla jeho koncepce ještě zcela jasná a mašinerie nebyla zdaleka vypracovaná, avšak určité obrysy Hitlerova „konečného řešení“ už byly zřejmé. V okupovaném Sovětském svazu Židy zabíjely v průmyslovém rozsahu kulky. V anektovaném a okupovaném Polsku (to jest v Povartí a na území Generálního gouvernementu) se zase budovaly objekty hromadného zabíjení plynem (v Chelmnu a v Belžci). A své Židy Německo právě začalo odesílat na východ, kde už některé pozabíjelo.47 „Konečné řešení“ v podobě hromadného vraždění, započatého na východ od linie Molotov-Ribbentrop, se šířilo na západ. *** V listopadu 1941 postupovala armádní skupina Střed k Moskvě, aby dosáhla opožděného, leč kýženého definitivního vítězství: měla skoncovat se sovětským zřízením a nastolit apokalyptickou přeměnu prokletého sovětského území v hrdé pohraničí německého kontinentálního impéria. Ve skutečnosti však byli němečtí vojáci vystaveni apokalypse mnohem konvenčnější. Jejich nákladní auta a tanky zapadaly do bláta způsobeného podzimními plískanicemi a oni

sami nebyli vybaveni ani patřičným oblečením, ani dostatkem teplé stravy. V jednu chvíli už němečtí důstojníci dalekohledem pozorovali věže Kremlu, ale do sovětského hlavního města nikdy nepronikli. Vojákům docházely zásoby i síly. Odpor Rudé armády byl čím dál zjevnější a její taktika promyšlenější.48 Rozkazem z 24. listopadu 1941 převelel Stalin strategické rezervy ze sovětského východu do boje s armádní skupinou Střed wehrmachtu. Byl si jist, že si tento přesun může dovolit. Od vysoce postaveného informátora v Tokiu a nepochybně i z jiných zdrojů obdržel hlášení, že Japonci na sovětskou Sibiř nezaútočí. V létě 1941 odmítl uvěřit v německý útok, a mýlil se; nyní, na podzim, odmítl uvěřit v útok japonský – a tentokrát měl pravdu. Projevil klidné nervy. Dne 5. prosince zahájila Rudá armáda u Moskvy ofenzivu. Němečtí vojáci pocítili, jak chutná porážka. Jejich vyčerpaní koně nedokázali dostatečně rychle odtáhnout výzbroj. Vojáci měli strávit zimu v poli, třást se chladem a trpět nouzí.49 Stalinovy zpravodajské informace byly přesné. Japonsko se rozhodlo vést válku v Tichomoří, což v podstatě vylučovalo jeho útok na sovětskou Sibiř. O expanzi japonského imperialismu směrem na jih bylo ostatně rozhodnuto už před rokem 1937. Všem pak začal být jižní směr postupu zřejmý, když Japonsko v září 1940 vpadlo do francouzské Indočíny. Hitler své japonské spojence odradil od společného vpádu do Sovětského svazu a teď, když se jeho invaze nezdařila, vytáhly japonské ozbrojené síly jinudy. Šestého prosince 1941 už Rudá armáda postupovala na západ a japonské letadlové lodi pluly k Pearl Harboru, kde měla základnu tichomořská flotila Spojených států amerických. Následujícího dne líčil jeden německý generál v dopise domů bitvu u Moskvy. Psal, že se svými muži „den co den a hodinu co hodinu bojuji o holý život proti nepříteli, který nás ve všech ohledech předčí“. Téhož dne napadly americkou flotilu dvě vlny japonských letadel, zničily dvě bitevní lodě a s nimi dva tisíce vojáků. Den nato vyhlásily Spojené státy Japonsku válku. O tři dny později, 11. prosince 1941, vyhlásilo Spojeným státům válku nacistické Německo, což prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi velmi usnadnilo rozhodnutí vyhlášení války opětovat.50 Stalin se ve východní Asii nacházel v dosti výhodné pozici. Jestliže se Japonci rozhodli bojovat se Spojenými státy o nadvládu v Tichomoří, bylo stěží myslitelné, že by napadli sovětskou Sibiř. A tak už nemusel

mít strach z války na dvou frontách, ba co víc – japonský útok zároveň zatáhl do války Spojené státy jako spojence Sovětů. Počátkem roku 1942 už Američané v Pacifiku sváděli tuhé boje s Japonci. Do sovětských tichomořských přístavů měly záhy dorazit lodě s americkými dodávkami, a nyní už jim v tom nebránily japonské ponorky, neboť vůči sovětsko-německé válce zachovávali Japonci neutralitu. Rudá armáda posílená o americké dodávky byla úplně jiným nepřítelem než Rudá armáda obávající se japonského vpádu. Stalinovi stačilo využít americké pomoci a nabádat Američany, aby v Evropě otevřeli druhou frontu. Pak budou Němci obklíčeni a sovětské vítězství bude jisté. Japonsko už od roku 1933 značně zvyšovalo sázky ve hře, kterou hráli spolu a posléze proti sobě Hitler a Stalin. Oba si – každý k tomu měl své důvody – přáli, aby Japonsko vedlo válku na jihu: pozemní s Čínou a námořní s evropskými velmocemi a Spojenými státy. Hitler bombardování Pearl Harboru uvítal, poněvadž doufal, že vyzbrojení Spojeným státům zabere jistý čas a že poté se Američané plně zaměří na boje v Tichomoří, nikoli v Evropě. Také si po neúspěchu operací Barbarossa a Tajfun přál, aby se Japonsko utkalo spíš se Spojenými státy než se Sovětským svazem. Nejspíš si vysnil, že počátkem roku 1942 porazí Sovětský svaz a pak napadne USA, oslabené válkou v Pacifiku. Stalin si rovněž přál, aby se Japonci pokusili expandovat na jih, a vyvíjel velice obratnou zahraniční a vojenskou politiku právě za tímto účelem. Uvažoval v podstatě stejně jako Hitler: jen ať se Japonci drží stranou, protože území Sovětského svazu je moje. Berlín i Moskva tedy svorně chtěly, aby Japonsko své východoasijské výboje omezilo na Tichomoří, a Tokio jejich očekávání naplnilo. Komu z toho měl nakonec kynout prospěch, záleželo na výsledku německé invaze do Sovětského svazu.51

Kdyby byla bývala tato invaze probíhala podle očekávání, tedy byla zakončena bleskovým vítězstvím, jež by srovnalo se zemí sovětská velkoměsta a zajistilo Němcům přísun ukrajinských potravin a kavkazské ropy, mohl by být japonský útok na Pearl Harbor pro Německo skutečně vítanou zprávou. V takovém případě by totiž znamenal, že Japonci odvrátí pozornost Spojených států, zatímco si Němci v nové kolonii upevní postavení dobyvatelů. Němci by poté přistoupili k uplatňování Generálního plánu Východ nebo jedné z jeho obdob a snažili by se vybudovat rozlehlé kontinentální impérium, soběstačné co do potravin i paliv a schopné ubránit se nejen námořní blokádě Velké Británie, ale i obojživelnému útoku vedenému armádou Spojených států. Takový scénář vždycky budil dojem fantasmagorie, ale dokud němečtí vojáci dotírali na Moskvu, přece jen se ještě úplně nevymykal realitě. Protože však byli Němci u Moskvy odraženi právě ve chvíli, kdy Japonci v Tichomoří zaveleli k útoku, měl Pearl Harbor význam přesně opačný. Znamenalo to, že se Němci ocitli v nejhorším možném postavení – zdaleka si zatím nevybudovali obrovskou kontinentální říši ohrožující Velkou Británii a chystající se na konfrontaci se Spojenými státy, nýbrž byli vojáky jedné evropské země, která byla ve válečném stavu se Sovětským svazem, Velkou Británií a Spojenými státy a jejíž spojenci (Itálie, Maďarsko, Rumunsko a Slovensko) byli slabí, nebo se na hlavní scéně východoevropského divadla neangažovali (Japonsko a Bulharsko). Zdálo se, že Japonci to pochopili snáz než Němci. Přáli si, aby Hitler uzavřel se Stalinem separátní mír a poté se utkal s Brity a Američany o nadvládu nad pevninskou Asií a severní Afrikou. Japonci si přáli zlomit britskou námořní moc, kdežto Němci se snažili působit v jejích mezích. Hitlerovi to umožňovalo jedinou globální strategii, a té se vytrvale držel: zničit Sovětský svaz a vytvořit na jeho troskách kontinentální říši.52 *** V prosinci 1941 nalezl Hitler z této dramatické situace podivné východisko. Už předtím nabádal své generály, že „veškeré kontinentální problémy“ musejí být vyřešeny do konce tohoto roku, aby se Německo mohlo připravit na globální střet s Velkou Británií a se Spojenými státy. Nacistický stát čelil odvěké strategické noční můře, válce na dvou frontách vedené proti třem velmocím. S typickou troufalostí a politickou

obratností Hitler situaci formuloval tak, že byla stále v souladu s nacistickým antisemitismem, byť ne s původními válečnými záměry. Vždyť co jiného než utopické plány, špatný odhad, rasistická arogance a bláznivé hrátky s ohněm mohlo zatáhnout Německo do války s Británií, Spojenými státy a Sovětským svazem? Hitler znal odpověď: spiknutí světového Židovstva.53 V lednu 1939 vystoupil s projevem, v němž Židům hrozil, že podaří-li se jim rozpoutat další světovou válku, čeká je vyhubení. Od léta 1941 německá propaganda neustále poukazovala na chapadla židovského spiknutí, jež drží pohromadě Brity, Sověty, a dokonce i Američany. Dne 12. prosince 1941, týden po sovětském protiútoku u Moskvy, čtyři dny po japonském útoku na Pearl Harbor a pouhý den poté, co Spojené státy opětovaly německé vyhlášení války, se Hitler k tomuto projevu vrátil. Vyložil ho jako proroctví, které je nutno naplnit. „Světová válka je tady,“ oznámil tehdy asi pěti desítkám spolehlivých soukmenovců, „a nezbytným důsledkem musí být vyhlazení Židů.“ Od této chvíle bylo jeho klíčovým podřízeným jasné, co dostali za úkol: zabíjet Židy, kdekoli to půjde. Generální guvernér Hans Frank tlumočil o několik dnů později nový přístup ve Varšavě: „Pánové, musím vás požádat, abyste se zbavili veškerých pocitů lítosti. Musíme Židy hubit, kdekoli je najdeme, abychom udrželi struktury Říše vcelku.“54 Židé byli nyní obviněni za hrozící katastrofu, která nesměla být pojmenována. Nacisté okamžitě pochopili souvislost mezi židovským nepřítelem a vidinou zkázy. Pokud se s Hitlerovým názorem ztotožnili, vyjadřovali jednomyslné přesvědčení, že Německo nebylo za minulé války poraženo na bojišti, nýbrž že mu spiknutí Židů a dalších vnitřních nepřátel uštědřilo „ránu do zad“. Nyní za to měli Židé pykat a pykat měli i za americko-britsko-sovětské spojenectví. Takovou „společnou frontu“ kapitalismu a komunismu – vysvětloval Hitler – mohly posvětit jedině židovské pikle v Londýně, Moskvě a Washingtonu. Židé byli agresoři, kdežto Němci oběti. Aby se zamezilo katastrofě, museli být tedy Židé zlikvidováni. Šéf hitlerovské propagandy Joseph Goebbels tento morální obrat zachytil ve svém deníku: „Nejsme tady od toho, abychom se Židy soucítili, ale pouze od toho, abychom soucítili s německým národem.“55 Když se válka obrátila ve Stalinův prospěch, přeformuloval Hitler její cíl. Původní plán předpokládal zničení Sovětského svazu a poté likvidaci Židů. Teď, když bylo třeba odložit zničení Sovětského svazu na neurčito, směřovala válka k nekompromisní likvidaci Židů. Hlavní hrozbu už od

nynějška nepředstavovaly masy Slovanů se svými židovskými pány, ale Židé jako takoví. V roce 1942 propaganda vedená proti slovanským národům polevila, protože mnozí příslušníci těchto národů byli do Říše zavlečeni na nucené práce. Hitlerovo rozhodnutí Židy zabíjet (tedy ne využívat jejich pracovní sílu) zřejmě usnadnilo rozhodnutí, jež padlo zároveň – využívat práce Slovanů (místo aby byli vybíjeni). Tyto posuny znamenaly opuštění většiny původních válečných plánů, třebaže to Hitler samozřejmě nikdy nepřiznal. Požadavek na vyhlazení Židů však mohl aspoň zdánlivě odpovídat někdejší představě předpokládající vytvoření silného pohraničí budoucího kontinentálního impéria.56 Rozhodnutí zabíjet Židy bylo ve skutečnosti s touto představou v rozporu – znamenalo totiž, že Němci nikdy neovládnou obrovské území, které by potřebovali, kdyby „konečným řešením židovské otázky“ byla deportace. Z logistického hlediska je masové vyvraždění jednodušší než masové odsuny. A v danou chvíli bylo zabíjení pro Hitlera jedinou možností, jak vlastní proroctví naplnit. Měl k dispozici pouze vnitrozemí, nikoli námořní říši, přičemž neovládal žádné pustiny, v nichž by mohli Židé zmizet. Pokud tedy existoval v otázce „konečného řešení“ nějaký pokrok, byla jím Himmlerova demonstrace způsobu, který deportace nevyžadoval: „zabíjení“. Zabíjení nemělo symbolizovat vítězství, spíš jeho náhražku. Od konce července 1941 byli Židé vybíjeni, jelikož k předpokládanému bleskovému vítězství nedošlo. Od prosince 1941 měli být vybíjeni za svou etnickou příslušnost, neboť protiněmecká aliance sílila. Hitler hledal a využil ještě hlubší emoce, formuloval ještě krutější cíle – a německé vedení, uvědomující si nastalou situaci, je přijalo.57 Hitler definoval konflikt jako „světovou válku“, čímž odpoutal pozornost od neuskutečněného bleskového vítězství a historického ponaučení, jež se obvykle z vojenského neúspěchu vyvozuje. V prosinci 1941 se před německým vojskem rýsoval týž osud jako před Napoleonovou Grande Armée, která roku 1812 pronikla na předměstí Moskvy rychleji než wehrmacht v roce 1941. Napoleon však nakonec v důsledku krutých mrazů a ruských posil ustoupil. Zato Němci na svých pozicích setrvávali, takže museli nevyhnutelně čelit opakování bojů vedených v letech 1914–1918: nekonečnému hloubení zákopů chránících pěchotu před střelbou z kulometů a dělovou palbou nepřítele, celým rokům pozvolných a bezvýznamných přesunů splacených nesčetnými oběťmi – neboli tomu typu válčení, které Hitlerův génius údajně

překonal. Německý generální štáb předvídal ztrátu asi půl milionu vojáků a vítězství wehrmachtu v prosinci, jenže ztráty se blížily k milionu a vidina vítězství se v prosinci začala rozplývat.58 Všechny ty neúspěšné ofenzivy, nedodržené termíny a skličující vyhlídky byly však méně ostudné, pokud se hlásalo, že wehrmacht nebojuje ve špatně naplánované dobyvačné koloniální válce, nýbrž ve slavné, ač tragické válce vedené na obranu civilizace. Jestliže německá armáda čelila světovým mocnostem ovládaným židovskými klikami z Moskvy, Londýna a Washingtonu, byla její role čestná a spravedlivá. Jestliže se měla ocitnout ve válce obranné, do níž už prakticky přecházela, pak bylo možné roli agresora připsat někomu jinému. Tato role připadla Židům, přinejmenším v očích přesvědčených nacistů a mnoha německých civilistů, kteří čekali na návrat svých otců a manželů z fronty. Nehledě na to, zda uvěřili, že tuto válku rozpoutali Židé, nepotřebovali vojáci wehrmachtu revidovat ideologická východiska takovou měrou jako politici a civilisté. Ocitli se v zoufalé situaci, avšak stále ještě ztělesňovali smrtící sílu, a byli povoláni bojovat dál, aspoň dost dlouho na to, aby Hitler mohl naplnit své proroctví. Wehrmacht byl a měl zůstat nejúčinnější bojovou silou na evropské scéně, jakkoli jeho vyhlídky na vojenské vítězství v tradičním smyslu už byly nulové. Kouzlo uvažování v rasových kategoriích umožnilo pokládat vybíjení Židů za německé vítězství ve chvíli, kdy žádné jiné na obzoru nebylo. Velká Británie, Spojené státy a Sovětský svaz byly nepřáteli Německa. Židé byli nepřáteli Německa. Pochybným sylogismem se tudíž tyto velmoci ocitly pod vlivem Židů. A jestliže šlo o státy židovské, potom byli evropští Židé jejich agenty. Likvidace evropských Židů byla tedy přímým i nepřímým útokem vedeným proti nepřátelům Německa, ospravedlnitelným nejen morálně, ale i z vojenského hlediska. Himmler si všiml Hitlerova přání, aby byli evropští Židé od prosince 1941 likvidováni „jako partyzáni“, tedy jako nepřátelští agenti v týlu. Tou dobou už byla propracována zásada, podle níž se zabíjení Židů vykládalo jako „odveta“ za útoky partyzánských bojůvek. V bažinách Polesí takto Himmler odůvodňoval zabíjení židovských mužů, žen a dětí už od července 1941; v Kyjevě Němci zavraždili přes třicet tisíc Židů, což měla být odplata za sovětské bombové útoky ve městě – a docházelo k tomu i jinde, v Srbsku, kde Němci narazili na houževnatý odpor o něco dřív než v Sovětském svazu.59

Obzvlášť výmluvný je možná právě příklad Srbska. V jihovýchodní Evropě Němci rozpoutali válku před vpádem do SSSR a mohli si odtud odnést zajisté použitelné ponaučení. Německo vtrhlo do Jugoslávie a do Řecka na jaře 1941, krátce před zahájením operace Barbarossa, a to hlavně z toho důvodu, aby uchránilo neschopného italského spojence před porážkou v bojích, které vedl na Balkáně. Německo sice jugoslávskou armádu rychle pokořilo a vytvořilo loutkový chorvatský stát, avšak v srbské okupační zóně, kterou ovládalo spolu s Itálií, byly odbojáři silní. Zčásti je představovali komunisté. Zdejší velící generál wehrmachtu nařídil, aby byli jako odveta za Němce zabité při zákrocích proti partyzánům postříleni výlučně Židé a Romové, a to v poměru sto ku jednomu. Tímto způsobem byli v Srbsku vybiti skoro všichni Židé mužského pohlaví ještě dřív, než si Himmler zapsal poznámku o zabíjení Židů „v roli partyzánů“. Zkušenost ze Srbska byla zevšeobecněna – Židé měli být zabíjeni za trest, že se ze Spojených států, Velké Británie a SSSR stali Spojenci. Od Židů ani od Spojenců se nedalo čekat, že té souvislosti porozumějí. Taková logika měla smysl pouze v nacistickém výkladu světa, který Hitler zrovna uzpůsobil budoucím potřebám.60 Pátou a poslední variantou „konečného řešení“ byla hromadná smrt. V nacistickém žargonu už tedy pojem přesídlení nebyl prostým popisem, nýbrž eufemismem. Nacističtí vůdci žili celá léta v přesvědčení, že v Evropě „vyřeší“ židovskou „otázku“ tím, že Židy tam či onam přesunou. Bez ohledu na to, kde by přesídlenci skončili, se na daném místě měli udřít k smrti a možná by tu byli i sterilizováni, aby se nemohli rozmnožovat – ale nešlo by o přímé zabíjení. Slovo přesídlení tudíž sice nebylo zcela výstižným, ale ani úplně nepřesným vyjádřením politiky vůči Židům v letech 1940 a 1941. Poté však už přesídlení či přesídlení na východ znamenalo vyhlazování. Možná tento eufemismus – naznačující v zásadě kontinuitu politického postoje – pomohl nacistům přehlédnout fakt, že německá politika prošla proměnou, ale že se vlastně nutně musela změnit, nevyvíjelo-li se válečné tažení podle předpokladů. Týž eufemismus rovněž Němcům umožňoval, aby si nepřipouštěli, že jejich politiku vůči Židům podnítila vojenská katastrofa.61 Do prosince 1941 také Němci zjistili, že jsou schopni něčeho podstatně horšího než deportací Židů do Polska, na Madagaskar, případně do Sovětského svazu. Byli schopni zabíjet Židy na okupovaném území a svalovat vinu za tento krutý osud na zavražděné. Faktický obsah pojmu přesídlení, od kterého se nyní již distancovali, lze přiblížit

prostým citátem, dokládajícím způsob užití tohoto výrazu: „Místo přesídlení: na místě přesídlení se nachází osm příkopů. U každého ať vykonává činnost oddíl deseti důstojníků a vojáků, kteří se mají co dvě hodiny střídat.“62 Do prosince 1941, kdy Hitler nacistům sdělil, čemu dává přednost, už Himmlerova SS a policejní síly (za pomoci wehrmachtu a místních policistů) povraždily v okupovaném Sovětském svazu na milion lidí. Z odstupu se to zdá nevyhnutelné a nová německá politika, podle níž měli být pozabíjeni všichni evropští Židé, se může jevit jako pouhé uskutečňování cíle, který byl už v jistém smyslu stanoven. Ačkoli je jisté, že v Hitlerově vizi budoucí Evropy nebylo pro Židy místo a že Himmlerovo narůstající tempo vraždění muselo odpovídat Vůdcovu přání, je třeba Hitlerovo rozhodnutí vyhladit Židy nahlížet právě jako jeho rozhodnutí. Na tytéž události se přece dalo zareagovat jinak.63 Možnost takového obratu předvedl německý spojenec – Rumunsko. Bukurešť rovněž prováděla národnostní čistky a do prosince 1941 trpěli rumunští Židé víc než Židé němečtí. Rumunsko se připojilo k invazi do Sovětského svazu a stejně jako Německo podporovalo propagandu kladoucí komunismus do souvislosti s Židy. Útokem na SSSR po boku Němců znovu získalo území Besarábie a Bukoviny, o něž je Sověti připravili v roce 1940. Dále pak v jižní části sovětské Ukrajiny obsadilo novou oblast nazývanou Podněstří (Transnistria). Zde byl postup rumunských okupantů proti Židům obdobně krutý jako postup jejich německých spojenců. Rumunští vojáci pozabíjeli v Oděse asi dvacet tisíc tamních Židů v rámci údajné „odvety“ za výbuch, který zničil sídlo jejich velitelství. Koncem listopadu Rumuni během několika málo dnů popravili v okrese Bohdanivka přes čtyřicet tisíc Židů. Zřídili v Podněstří i vlastní ghetta a pracovní tábory, v nichž zahynuly desítky tisíc Židů z Besarábie a Bukoviny, takže celkově Rumunsko vyhladilo kolem tří set tisíc Židů.64

Na změnu válečné situace však rumunské vedení zareagovalo jinak než Hitler. Rumunské pronásledování Židů se nadále vyznačovalo krutostí, ale ta se postupně přece jen změkčovala. V létě 1942 už Rumuni nedeportovali Židy do Podněstří. Zatímco Němci budovali tábory smrti, přestávalo do nich Rumunsko Židy posílat. Na sklonku roku 1942 se už rumunská politika v otázce Židů od té německé výrazně lišila. V pozdější etapě války se Rumunsko pokusilo přeběhnout na druhou stranu a přežití zbývajících Židů chtělo využít jako výhodu. Rok 1942 byl tedy zásadním bodem obratu, v němž se německá a rumunská politika rozešly. Němci likvidovali všechny Židy, protože válka byla prohraná, kdežto Rumunsko v témže roce z téhož důvodu část Židů zachránilo. Rumunský diktátor Ion Antonescu si nechal pootevřená vrátka pro vyjednávání s Američany a Brity, zatímco Hitler neponechal Němcům možnost vyklouznout.65 *** Během roku 1942 zlikvidovali Němci na okupovaných územích většinu zbývajících Židů. Na západ od linie Molotov-Ribbentrop byly v plynových komorách páchány masové vraždy. Na východ od ní pokračovali Němci v hromadném střílení a zapojili do těchto masakrů i zplynovací vozy, vyzkoušené na sovětských válečných zajatcích. Na okupované sovětské Ukrajině se znovu začalo vraždit, jakmile země dostatečně rozmrzla, aby se daly kopat jámy, a pokud byly po ruce buldozery, došlo k tomu ještě dřív. Ve východní části sovětské Ukrajiny, která byla tou dobou ještě okupovaná, se na přelomu let 1941–1942 střílelo bez ustání. V lednu einsatzgruppen s přispěním wehrmachtu pozabíjely menší židovské komunity, jimž se v první vlně podařilo přežít, a spolu s nimi vybily i skupiny židovských dělníků. Na jaře 1942 se akce přesunula z východu na západ, z frontové zóny do Říšského komisariátu Ukrajina, kde byla zřízena civilní správa. Veškeré tyto akce zde prováděly stálé policejní síly a prapory německé pořádkové policie za asistence místní milice. S přispěním desetitisíců místních kolaborantů měli Němci potřebných sil dost.66 Na území, které Německo obsadilo už na počátku války, začalo vyvražďování nejpozději. Přestože jeho vojáci obsadili celé území někdejšího východního Polska už během prvních deseti dnů útoku na Sovětský svaz, tedy ještě v červnu 1941, mnoho Židů původem z jihovýchodního Polska (potažmo západní části Říšského komisariátu

Ukrajina) tu přežilo až do roku 1942. V době, kdy Himmler přikázal zlikvidovat veškeré místní židovské komunity, již vojsko toto území opustilo, a tak nebylo v okamžiku formulace „konečného řešení“ k dispozici. V roce 1942 zahájili Němci v západních oblastech Říšského komisariátu Ukrajina druhou vlnu hromadného zabíjení, tentokrát vedenou civilními úřady a uskutečňovanou policií s vydatnou podporou složek místních dobrovolníků.67 Pro tyto oblasti západní Ukrajiny čili bývalého východního Polska bylo typické osídlení v podobě rozličně velkých měst a městeček, jejichž obyvatelstvo tvořili přibližně zpoloviny Židé – sem tam jich bylo více, jindy trochu méně. Obvykle se usadili v centru, v kamenných domech kolem náměstí, a ne v dřevěných chatrčích někde na okraji. Toto osídlení v kraji přetrvalo přes půl tisíciletí, Židé toto území obývali za mnoha režimů a zažívali šťastnější i smolnější časy – nicméně o tom, nakolik byli úspěšní, vypovídala sama architektura a také demografie. V meziválečném Polsku si většina těchto židovských obyvatel uchovala své náboženství a v podstatě se od vnějšího světa separovala. Komunita se domlouvala jidiš nebo (pro náboženské účely) hebrejsky a smíšená manželství s křesťany uzavírala vzácně. Východní Polsko tak zůstalo centrem aškenázské diaspory užívající jidiš a ovládané konkurenčními klany charismatických chasidů. Tato tradice přežila Polsko-litevskou unii, za níž se zrodila, přetrvala i v éře carství a meziválečné Polské republiky.68 Po paktu Molotov-Ribbentrop a po německo-sovětském přepadení Polska se tito Židé v letech 1939–1941 stali občany SSSR, a tudíž se jako oběti nacismu obvykle přičítají ke ztrátám na straně Sovětů. Nějakou dobu ostatně v Sovětském svazu žili poté, co se hranice státu posunuly na západ, hloub na území dřívějšího východního Polska, a pocítili i Stalinův režim. Podobně jako Poláci, Ukrajinci a Bělorusové pocházející z tohoto území se stali oběťmi zatýkání, deportací a poprav. Přišli o své obchody i náboženské školy. Toto krátké období z nich však stěží mohlo vyrobit Židy sovětské. S výjimkou nejmenších dětí byli obyvatelé Rovna a podobných míst mnohem déle občany Polska, Litvy, Lotyšska či Rumunska než občany Sovětského svazu. Na území SSSR bylo zavražděno asi 2,6 milionu Židů, avšak asi 1,6 milionu těchto osob spadalo pod sovětskou jurisdikci necelé dva roky. Přesto v letech 1939– 1941 tuto komunitu sovětský režim vážně oslabil a Třetí říši už nepřežila.69

V Rovnu na rozdíl od ostatních měst proběhlo masové zabíjení už v roce 1941. Třebaže se střediskem německé policejní moci na Ukrajině stal Kyjev, stalo se Rovno dočasným sídlem Říšského komisariátu Ukrajina. Zdejší říšský komisař Erich Koch proslul krutostí. Hitlerovi poradci mu přezdívali „druhý Stalin“ a považovali to za lichotku. Koch vydal už na podzim 1941 rozkaz k vyvraždění většiny Židů ve městě. Dne 6. listopadu nařídila policie všem Židům bez pracovního povolení, aby se přihlásili, neboť budou přesídleni. Poté bylo asi sedmnáct tisíc osob převezeno do nedalekého lesa zvaného Sosenky, kde je Němci postříleli u jam, které předtím vykopali sovětští váleční zajatci. Zbývajících asi deset tisíc Židů bylo internováno do ghetta v nejchudší části města.70 Počátkem roku 1942 byla už sice většina místních Židů po smrti, ale rovenská židovská rada se snažila zajistit zbývajícím souvěrcům aspoň nějaké prostředky k živobytí. Německé úřady však rozhodly, že tito Židé nemají právo existovat. V létě 1942, kdy zavládla nouze o jídlo, vydal Koch svým podřízeným rozkaz, aby židovskou otázku „stoprocentně vyřešili“, a tak 13. července odvedla rovenské Židy z ghetta německá policie a sbor ukrajinských dobrovolníků. Židé museli pochodovat na nádraží, kde je zavřeli do vagonů. Po dvou dnech bez jídla a vody je vlak odvezl do kamenolomu u lesů poblíž města Kostopilu. Tam je německá pořádková policie a pomocní policisté postříleli.71 V Lucku představovali Židé asi polovinu obyvatel – kolem deseti tisíc. V prosinci 1941 se museli přemístit do ghetta, kde Němci jmenovali židovskou radu. Obecně jim tyto židovské rady sloužily k tomu, aby z komunity vytáhly výkupné za odklad popravy – někdy faktický, jindy předstíraný. Němci také v oblasti obvykle zřizovali židovskou policii, určenou k budování ghett a posléze k jejich vyprázdnění. Dvacátého srpna 1942 se židovská policie v Lucku vydala hledat ukryté Židy. Ještě téhož dne byli židovští muži vysláni do lesů u vesnice Hirka Polonka, vzdálené sedm kilometrů, aby tam vykopali jámy. Němečtí strážní se ani nesnažili zastírat, co se bude dít. Vybídli Židy, aby se činili, protože už zítra budou v těch jámách ležet jejich ženy a matky. Nazítří do Hirky Polonky přivedli židovské ženy a děti z Lucku. Němci hodovali, chechtali se a nutili zajatkyně odříkávat: „Jsem Židovka, a proto nemám právo žít.“ Pak se ženy musely po pěti svléknout a nahé pokleknout na okraj jámy. Následující skupina nahých žen byla přinucena položit se na

první vrstvu mrtvol, a tak je Němci postupně odpravili. Ještě téhož dne odvedli muže na nádvoří luckého zámku a tam je pobili.72 I v Kovelu tvořili Židé asi polovinu obyvatel – přibližně čtrnáct tisíc. V květnu 1942 byli místní Židé rozděleni do dvou skupin, na práce schopné a neschopné, a byli sestěhováni do dvou různých ghett. První bylo zřízeno na Starém Městě, druhé na Novém Městě. Jeden místní Žid, který se vyznal v nacistické terminologii, prohlásil, že na obyvatele druhého ghetta Němci nahlížejí jako na „přebytečné jedlíky“. Druhého června obklíčili Němci s příslušníky místní pomocné policie staroměstské ghetto, všech šest tisíc Židů odvedli na mýtinu u vesnice Kamin-Kaširskyj a postříleli je. Devatenáctého srpna policie akci opakovala s obyvateli druhého ghetta, přičemž pozabíjela dalších osm tisíc Židů. Nato vypukl hon na Židy, kteří se pokusili skrýt – pochytali je a zavřeli bez jídla a vody do Velké synagogy. Nakonec postříleli i je, ale předtím ještě pár vězňů stihlo vyrýt do stěn chrámu, v němž obvykle slavili sabat, kameny, noži, pery či nehty v jidiš nebo v polštině vzkazy na rozloučenou.73 Jedna žena se na chrámovou zeď vyznala z lásky a oddanosti ke svému „drahému manželovi“, aby se dozvěděl o jejím osudu i o osudu jejich „nádherného“ dítěte. Dvě dívky psaly o své lásce k životu: „Tak by se chtělo žít, a oni to nedovolí. Pomsta. Pomsta.“ Jiná mladá žena projevila větší odevzdanost: „Jsem podivně klidná, i když je těžké umírat ve dvaceti.“ Otec a matka prosili své děti, aby se za ně pomodlily kadiš a světily svátky. Dcera se loučila s matkou: „Milovaná maminko! Nebylo úniku. Přivedli nás sem z ghetta a teď musíme zemřít strašnou smrtí. Je nám tak líto, že nejsi s námi. Děkujeme ti za všechnu tvou oddanost, maminko. Moc tě líbáme.“ 1 Browning s Gerlachem debatovali, zda k tomuto rozhodnutí dospěl Hitler na přelomu léta a podzimu 1941, anebo až v prosinci. V této kapitole uvádím, že likvidace Židů byla pátou verzí konečného řešení a první verzí, jež se nacistům jevila slibně. Nápad, že by se dali Židé z Evropy odstranit vyhlazením, museli Himmler s Hitlerem dostat nejpozději v srpnu 1941. Nelze vyloučit ani jejich diskusi na toto téma, byť k ní nebyli ničím nuceni. Reinhard Koselleck (Futures Past, 222) cituje Hitlera, který sám vychází (předpokládejme, že nevědomky) z Dostojevského Zločinu a trestu:

člověk nemusí přiznávat, že má nějaké plány, dokonce ani sobě ne – a přece je má. Pro mé účely je podstatnějším datem prosinec 1941, jelikož tehdy i ostatní Hitlerovi stoupenci pochopili, že konečné řešení znamená hromadné vyvraždění Židů, nikoli jejich částečné vyvraždění a deportaci zbylých. 2 Viz však důležité opravy Speerovy role in Tooze, Wages of Destruction. Problém předestřel v klasické podobě Milward, German Economy, 6–7 a passim. Citace: Longerich, Himmler, 561. Debatu o „institucionalismu“ a „funkčnosti“ zde nelze vzhledem k její objemnosti předložit. Tato diskuse se odvíjela od pochopení, že východní fronta měla pro holokaust klíčový význam. Podobně jako někteří další vědci zastávám názor, že úvaha o proveditelnosti konečného řešení prostřednictvím hromadného vyvražďování je součtem podnětů shora (například od Hitlera k Himmlerovi a od Himmlera k Bachovi) a signálů zdola (například od Einsatzgruppe A k Hitlerovi, od Himmlera k Hitlerovi), případně podnětů z obou směrů (vztah mezi Jeckelnem a Himmlerem). Jako metoda konečného řešení byla uplatněna na východní frontě, kde se dosud vraždilo valnou měrou za použití střelných zbraní. 3 Citace: Mazower, Hitler’s Empire, 368. O Wannsee viz Gerlach, „Wannsee“; a Longerich, Unwritten Order, 95. Viz též obecně Roseman, Villa. Na spojení mezi Hitlerem a Rosenbergovou civilní správou poukazuje Lower, „Nazi Civilian Rulers“, 222–223. 4 Einsatzgruppe A, B, C, D, postupně: 990 mužů, 655 mužů, 700 mužů, 600 mužů. Viz MacLean, Field Men, 13. O jejich nízkých početních stavech viz Browning, „Nazi Decision“, 473. O významu pořádkové policie viz Pohl „Schauplatz“, 152. Údaje o mrtvých vycházejí z Brandona, „First Wave“. Do konce roku 1941 připravily einsatzgruppen o život nejméně 457 436 Židů. 5 V Longerichově knize Himmler to takto výslovně uvedeno není, avšak jsem přesvědčen, že tato interpretace odpovídá předloženým argumentům. Srov. Gerlach, Kalkulierte Morde, 115; a Lück, „Partisanbekämpfung“, 229. 6 Citace: Wasser, „Raumplannung“, 51. Viz také Mazower, Hitler’s Empire, 378 a passim; a Steinberg, „Civil Administration“, 647. 7 Na rumunské území, které zabral Stalin, vtrhla rumunská armáda, nikoli německá. Následovala ji einsatzgruppe D; viz Angrick, Besatzungspolitik.

8 Viz Snyder, Reconstruction. 9 Údaje o deportovaných uvádí Angrick, Riga, 46. Pokud se zahrne i odvod branců, vzroste tento počet na 34 000. 10 MacQueen, „White Terror“, 97; Angrick, Riga, 59. Do těchto dvou set tisíc započítávám i Židy ve Vilniusu a okolí, anektovaném Litvou. 11 Arad, Soviet Union, 144, 147; MacQueen, „White Terror“, 99– 100; Angrick, Riga, 60. 12 Tomkiewicz, Ponary, 191–197. 13 Ibid., 203. 14 Angrick, Riga, 66–76. Viz též Arad, Soviet Union, 148. 15 Weiss-Wendt, Estonians, 39, 40, 45, 90, 94–105. 16 Počet 9 817 uvádí Verbrechen na s. 93. Viz také Wnuk, Za pierwszego Sowieta, 371 (11 000 až 12 000 osob); a Hryciuk, „Victims“, 183 (9 400). 17 O meziválečné politice zaměřené proti Židům viz obecně Polonsky, Politics; a Mendelsohn, Jews. 18 O Bialystoku viz Matthäus, „Controlled Escalation“, 223; a Verbrechen der Wehrmacht, 593. Spektor (in „Żydzi wołyńscy“, 575) uvádí na Volyni osmatřicet pogromů; autoři a editoři souboru Wokół Jedwabnego v okolí Bialystoku kolem třiceti. 19 K celkovému počtu zabitých Židů (19 655) viz Brandon, „First Wave“. K deníkovému zápisku příslušníka jednotky zvláštního určení viz Verbrechen der Wehrmacht, 99. O národnosti vězňů viz Himka, „Ethnicity“, 8. 20 Myšlenku dvojí kolaborace jako metody k očištění životopisu rozvíjí Gross, Neighbors. Pro příklady dvojí kolaborace z Estonska, Ukrajiny a Běloruska viz Weiss-Wendt, Estonians, 115–119; Dubne: Sefer zikaron, 698–701; Rein, „Local Collaborators“, 394; Brakel, Unter Rotem Stern, 304; Musial, Mythos, 266; a Mironowicz, Białoruś, 160. Viz též Snyder, „West Volhynian Jews“. Systematická studie o dvojí kolaboraci by byla velmi cenným počinem. 21 Toto je nejzazší bod, v němž mohu souhlasit s tvrzením Arendtové o „odcizení“. Následovník Arendtové Jan Gross podává podobný argument o privatizaci násilí ve své práci Revolution from Abroad, pojednávající o první sovětské okupaci. Poté se však ve studiích o důsledcích dvojí okupace – Neighbors a Strach –

posouvá od sociologie k etice, jako kdyby si Poláci měli pamatovat, kdy k sovětské okupaci přibyla německá nebo k německé sovětská. Podle mého názoru by bylo logické trvat na výkladu Arendtové, nicméně poukazovat na to, že překrytí obou „totalitárních“ mocností sehrává roli, kterou Arendtová připisuje modernitě. Gross tak nečiní dostatečně (i když v tomto směru mnohé naznačuje v práci Upiorna dekada a v některých pasážích studií Neighbors a Strach). Domnívám se však, že tento směr sleduje ve svých studiích z okupace obecně – tedy pokud je čteme jako studie o lidském chování (a ne o etice Poláků). Tuto linii úvah rozvíjím v Závěru. 22 Westermann, „Ideological Soldiers“, 46 (přesněji 30 a 66 procent). 23 Srov. Gerlach, „Nazi Decision“, 476. 24 Longerich, Himmler, 551; Kay, Exploitation, 106. O Umani viz USHMM-SBU 4/1747/19–20. 25 Matthäus, „Controlled Escalation“, 225; Gerlach, Kalkulierte Morde, 555; Kershaw, Fateful Choices, 456, 458. Cüppers ve Wegbereiter rozvíjí argument o zásadní roli Waffen-SS v této rané etapě. 26 Kay, Exploitation, 107; Browning, „Nazi Decision“, 474. Pohl zaznamenává, že posily přišly nejdřív na Ukrajinu; viz Herrschaft, 152. Jako dobu, kdy einsatzgruppe C pochopila „potřebu“ zabíjet ženy a děti, určuje začátek srpna; viz „Schauplatz“, 140. 27 Mallmann, Einsatzgruppen, 97. 28 Pohl, „Schauplatz“, 142; Kruglov, „Jewish Losses“, 274–275; Verbrechen der Wehrmacht, 135. 29 Kruglov, „Jewish Losses“, 275. 30 Ruß, „Massaker“, 494, 503, 505; Berkhoff, „Records“, 294; Pohl, „Schauplatz“, 147. 31 Berkhoff, Harvest, 65–67, citace na s. 65; FVA 3267. 32 Svědectví z Darmstadtu, 29. dubna 1968, IfZ(M), Gd 01.54/78/1762. 33 Ruß, „Massaker“, 486; Berkhoff, Harvest, 68. O Sáře viz Ehrenburg, Black Book, svědectví Boroďanského-Knyše. O cennostech viz Dean, „Jewish Property“, 86. O lidech „už zkrvavených“ viz „Stenogramma“, 24. dubna 1946, CDAVO,

166/3/245/118. O kostech, popelu a písku viz Klee, Gott mit uns, 136. 34 Svědectví z Darmstadtu, 29. dubna 1968, IfZ(M), Gd 01.54/78/1764–1765; Berkhoff, „Records“, 304. 35 Prusin, „SiPo/SD“, 7–9; Rubenstein, Unknown, 57. Romanowsky poukazuje na rotaci oficiálních nepřátel v „Nazi Occupation“, 240. 36 Rubinstein, Unknown, 54, 57, 61; Prusin, „SiPo/SD“, 7–9. 37 O Charkově viz Pohl, „Schauplatz“, 148; a Verbrechen der Wehrmacht, 179. O Kyjevě viz Prusin, „SiPo/SD“, 10. 38 Gerlach, Kalkulierte Morde, 554, 567. Nebe byl v roce 1944 v řadách spiklenců proti Hitlerovi. 39 Megargee, Annihilation, 99. 40 Citace a počty uvádí Gerlach, Kalkulierte Morde, 588, 585; viz též Ingrao, „Violence“, 231. 41 K „moři krve“ viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 182. K požadavku na zničení viz Verbrechen, 138. 42 Rozebírá se v předchozí kapitole. 43 Sovětské zdůvodnění mělo klasický scénář. Nejprve NKVD „ustanovil“, že Německo má mezi povolžskými Němci stovky špehů, a poté prohlásil, že na vině je celý národ, poněvadž nikdo z povolžských Němců tuto špionáž nenahlásil příslušným úřadům. Jeho vedení se uchýlilo k obzvlášť rafinovanému tahu: přítomnost svastik v německých domech vyložilo jako důkaz kolaborace s nacisty. Ve skutečnosti sem tyto svastiky dodali sami Sověti v roce 1939, kdy byla Moskva ještě spojencem Berlína a očekávala Hitlerovu přátelskou návštěvu. Do konce roku 1942 Sověti přesídlili asi devět set tisíc Němců, valnou většinu celé německé populace v Sovětském svazu. Deportovali rovněž asi osmdesát devět tisíc Finů, převážně na Sibiř. O Stalinově roli viz Polian, Against Their Will, 134. O Hitlerově rozhodnutí viz Longerich, Unwritten Order, 75; Gerlach, Krieg, 96; Gerlach „Wannsee“, 763; Pinkus, „Deportation“, 456–458; Mazower, Hitler’s Empire, 370; a Friedländer, Extermination, 239, 263–264. 44 Citace: Lukacs, Last European War, 154; viz také Friedländer, Extermination, 268. 45 Angrick, Riga, 133–150.

46 O Chelmnu se píše v 8. kapitole. Uvedená fakta uvedl do souvislosti Kershaw, Fateful Choices, 462; viz též ibid., Hitler, 66. Mazower zdůrazňuje zásadní roli Povartí v Hitler’s Empire, např. na s. 191. Neuvádím zde Židy zavražděné v rámci programu „eutanazie“. 47 O Himmlerovi a Globocnikovi rozsáhleji v 8. kapitole. 48 Megargee, Annihilation, 115. 49 Gerlach s Pohlem nyní přecházejí od periferie – z Běloruska a Ukrajiny – do Berlína a zdůrazňují klíčový význam zásobování potravinami. Aly a Heim vycházejí z logiky předválečných plánů a předkládají negativní vysvětlení holokaustu: Židé byli už tehdy považováni za překážku při uskutečňování budoucích pořádků a také za „přebytečné jedlíky“. Hitler jistě zahájil válku proti Sovětskému svazu i s výhledem na to, že se mu během této války podaří ukořistit potravinové zásoby pro války budoucí. Je nezpochybnitelné, že Hladový plán, reálné potíže wehrmachtu i citelná potřeba uspokojit strádající německé civilisty měly z hlediska východní fronty na situaci podstatný vliv. Hrozící nouze o jídlo usnadňovala důstojníkům rozhodnutí přistoupit k vybíjení Židů. A když válka pokračovala, stavěl se proti ekonomickému argumentu o židovské pracovní síle jiný ekonomický důvod – potraviny, které takoví Židé zkonzumují. Souhlasím s tím, že potraviny sehrály v celém procesu mnohem větší roli, než se může z anglickojazyčné literatury o holokaustu zdát. Nevěřím však, že by nouze o potraviny (anebo jakékoli jiné ekonomické ohledy) dokázala vysvětlit načasování na prosinec 1941, kdy Hitler své stoupence dopodrobna informoval o svých záměrech. Bylo to ideologické vyjádření, politické řešení palčivého problému vyplývajícího z neúspěchu koloniální války – tedy rozhodnutí svého druhu. 50 Citace: Edele, „States“, 374. 51 O schůzce Hitlera s japonským velvyslancem 3. ledna 1942 viz Hauner, Axis Strategy 384. Viz také Lukacs, Last European War, 143. 52 Krebs, „Japan“, 547–555. 53 Německá propaganda o světovém židovském spiknutí mluvila otevřeně; viz Herf, Jewish Enemy, 100, 128. Srov. Gerlach, „Wannsee“. Důraz, který vědci poslední dobou kladou na Himmlera

a prosinec 1942, souvisí zejména s vydáním těchto prací: Witte, Dienstkalendar a Longerich, Himmler. Himmler byl hlavním vykonavatelem politiky, jejímž strůjcem byl Hitler. 54 Tento projev citují a probírají například Longerich, Unwritten Order, 95; Gerlach, Krieg, 123; Gerlach, „Wannsee“, 783, 790; Kershaw, Fateful Choices, 466; Tooze, Wages of Destruction, 504; a Mazower, Hitler’s Empire, 376 (rovněž citace Franka). Jak ukazuje v přesvědčivé pasáži Friedländer, bylo takových prohlášení víc; viz Extermination, 281. 55 O Hitlerovi („společná fronta“) viz Herf, Jewish Enemy, 132. O Goebbelsovi viz Pohl, Verfolgung, 82. 56 Madajczyk, „Generalplan Ost“, 17; Mazower, Hitler’s Empire, 198. 57 Srov. Browning, „Nazi Decision“; a Gerlach, „Wannsee“. Viz též Kershaw, Fateful Choices, 433. 58 Viz Kroener, „Frozen Blitzkrieg“, 140, 148. 59 Viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 582, citace a interpretace. 60 O Srbsku viz Manoschek, Serbien, 79, 107, 186–197; a Evans, Third Reich at War, 237, 259. Podle této koncepce nespočívala vina za smrt Židů na Němcích. Nacisté záležitost vykládali tak, že jestliže Spojené státy byly státem židovským, museli jejich vůdcové pochopit, že Hitler dosud nechával evropské Židy naživu jako rukojmí. A když tedy USA vstoupily do války, nesl odpovědnost za smrt těchto rukojmích Washington. Ve Spojených státech samozřejmě nikdo takto neuvažoval a vstup do Ameriky měl pramálo – pokud vůbec něco – společného s evropskými či americkými Židy. Viz Longerich, Unwritten Order, 55; Friedländer, Extermination, 265, 281; Arad, Soviet Union, 139; a Gerlach, „Wannsee“. 61 Je výmluvné, že taková kamufláž byla pociťována jako nezbytná: odhaluje to totiž obavu nacistů, že by se k jejich dokumentům jednou mohl dostat někdo jiný, což by se přihodilo po prohrané válce. Naopak stalinisté ani Stalin se nijak neostýchali sepisovat, podepisovat a plnit přímé rozkazy k masovým vraždám. 62 Birn, „Anti-Partisan Warfare“, 289. 63 Tento údaj uvádí Brandon, „The First Wave“. 64 Deletant, „Transnistria“, 157–165; Pohl, Verfolgung, 78–79; Hilberg, Destruction (sv. 1), 810.

65 Deletant, „Transnistria“, 172, Pohl, Verfolgung, 79. Viz též Case, Between States. 66 Pohl, „Schauplatz“, 153, 162. O plynových komorách pojednává 8. kapitola. 67 Pohl uvádí, že v červenci 1942 působilo v Říšském komisariátu Ukrajina na třicet sedm tisíc aktivních příslušníků pomocné policie; viz „Hilfskräfte“, 210. 68 O komunitách volyňských Židů pojednává velmi podrobně Spector, Volhynian Jews, viz též Snyder, „West Volhynian Jews“, 77–94. Osud haličských Židů, o němž se píše v 8. kapitole, byl v mnohém odlišný – viz Pohl, Ostgalizien, a Sandkühler, Galizien. 69 Arad v Soviet Union na s. 521 a 524 udává 1 561 000 až 1 628 000 Židů povražděných na územích anektovaných Sovětským svazem, dále pak 946 000 až 996 000 židovských obětí z území předválečného SSSR. Viz také Snyder, „West Volhynian Jews“, 85– 89. 70 Grynberg, Życie, 602; Spektor, „Żydzi wołyńsci“, 447; Snyder, „West Volhynian Jews“, 91–96; Pohl, „Schauplatz“, 158–162. 71 K vyjednávání židovské rady viz dopisy z 8. a 10. května 1942, DAR 22/1/10=USHMM RG-31.017M-2. Viz též Grynberg, Życie, 588; Spektor, „Żydzi wołyńscy“, 477; a Snyder, „West Volhynian Jews“, 91–96. 72 ŻIH 301/1982; ŻIH 301/5657; Sefer Lutsk, „Calendar of Pain, Resistance and Destruction“; Grynberg, Życie, 584–586, citace na s. 586. 73 Spektor, „Żydzi wołyńscy“, 477; Snyder, „West Volhynian Jews“, 91–96. K „přebytečným jedlíkům“ viz Grynberg, Życie, 577. K Velké synagoze v Kovelu a nápisům, o nichž se hovoří v příštím odstavci, viz ŻIH/1644. Nápisy zaznamenal Hanoch Hammer. V synagoze si Sověti zřídili sklad obilí.

kapitola sedmá HOLOKAUST A ODVETA Centrem konfrontace nacistického Německa se Sovětským svazem bylo Bělorusko. Po německém vpádu v červnu 1941 se jeho obyvatelé – pokud přežili – stali svědky eskalace německého i sovětského násilí. Jejich vlast, která bývala a znovu se měla stát svazovou republikou, se nacházela v německé okupační zóně. Běloruská města sloužila jako bojiště postupujícím i ustupujícím armádám a židovské obce usazené v jejich jádru smetl holokaust. Na polích vyrostly německé zajatecké tábory, v nichž umíraly hlady desítky a stovky tisíc rudoarmějců. V lesích sváděli sovětští partyzáni zuřivé boje s německými policisty a příslušníky Waffen-SS. Celá země se proměnila v arénu symbolického zápasu mezi Hitlerem a Stalinem: nevedli ho pouze vojáci na frontě, partyzáni v lesích a policisté u popravčích jam, ale i propagandisté v Berlíně, Moskvě a běloruském hlavním městě Minsku. Nacistické ničení se zaměřilo na Minsk. Luftwaffe město bombardovala, dokud se 24. června 1941 nevzdalo – aby ho však mohl wehrmacht ovládnout, musel počkat, dokud nedohoří požáry. Do konce července tu Němci postříleli tisíce vzdělanců a Židy přemístili do severozápadní části města. V Minsku mělo být zřízeno ghetto, koncentrační i zajatecké tábory a také popraviště. Nakonec Němci město přebudovali v hrůzné jeviště, na němž by se dala zinscenovat náhražka vítězství v podobě vyhlazování Židů.1 Na podzim 1941 tu tedy slavili pomyslné vítězství, přestože Moskva pevně odolávala. Sedmého listopadu, na výročí bolševické revoluce, uspořádali Němci ještě něco hrůznějšího než hromadné popravy. Ráno provedli v ghettu šťáru a odvedli odtud Židy po tisícovkách. Přinutili je, aby se oblékli do nejlepších šatů jako v den sovětského svátku, pak zajatce seřadili do zástupů, vnutili jim sovětské vlajky a poručili jim zpívat revoluční písně. Lidé se museli usmívat do kamer, které celý výjev filmovaly. Jakmile průvod vyšel z Minsku, naložili Němci všech 6 624 Židů na nákladní auta a odvezli je do někdejšího skladiště NKVD v nedaleké vesnici Tušinka. Když se večer židovští muži vrátili z nucené práce do ghetta, byly jejich rodiny pryč. Jeden na ten den vzpomínal: „Ze

sedmi příbuzných – manželky, tří dětí, mé staré matky a dalších dvou jejích dětí – nezůstal nikdo!“2 Sám teror nebyl ničím novým. Ještě nedávno, v letech 1937 a 1938, odváželi lidi z Minsku do Tušinky v „černých havranech“ příslušníci NKVD. Jenže za dob vrcholícího Velkého teroru postupovala sovětská tajná policie vždycky diskrétně a vyhlédnuté osoby zatýkala po jednom či po dvou, zásadně za tmy. Zato Němci provedli svou masovou akci uprostřed dne před zraky veřejnosti a zorganizovali ji jako okázalé divadlo, neobyčejně příhodné pro natočení propagandistického filmu. Inscenovaný průvod měl doložit nacistické tvrzení, že komunisté jsou Židé a Židé jsou komunisté. Z toho podle nacistické logiky vyplývalo, že jejich odstranění představuje nejen jedinou záruku, jak zabezpečit týl armádní skupiny Střed, ale i demonstraci německého vítězství jako takového. Bezobsažný doklad triumfu měl však podle všeho zakrýt zřejmý neúspěch. Do 7. listopadu 1941 měla armádní skupina Střed obsadit Moskvu, což se jí nepodařilo.3 V hlavním městě Sovětského svazu nadále pobýval Stalin, a ten uspořádal vlastní oslavu vítězství. Nikdy odsud neodjel, ani během původní německé ofenzivy operace Barbarossa v červnu 1941, ani během operace Tajfun podniknuté v říjnu. Leninovo nabalzamované tělo bylo z Kremlu přepraveno do bezpečí, avšak nynější sovětský vůdce v jeho zdech zůstal a velel zemi i armádě. Leningrad čelil blokádě, Minsk a Kyjev byly dobyty, ale Moskva se pod jeho neústupným velením bránila. Šestého listopadu pronesl Stalin k sovětským občanům vzdorný projev. Všiml si, že Němci nazvali své tažení „vyhlazovací válkou“, a přislíbil jim totéž. Jednou jedinkrát tehdy promluvil o tom, že Němci Židy vraždí. Označil nacistický režim za říši ochotnou páchat „pogromy“, i když toto slovo mělo ke skutečnému popisu šíře vraždění daleko. Židé, které Němci z Minsku odvedli 7. listopadu (v den sovětského státního svátku), byli postříleni 9. listopadu (v den nacionálněsocialistického státního svátku). Dvacátého listopadu čekal stejný osud dalších pět tisíc osob – tradiční říše takto se Židy nikdy nezacházely. Dennodenně zabili Němci ve druhé polovině roku 1941 víc Židů, než kolik jich zahynulo při pogromech za celou epochu ruského carství.4 Německé vyvražďování Židů ovšem nikdy nehrálo v sovětském náhledu na válku podstatnější roli. Stalin v tom nespatřoval proces vybíjení konkrétního etnika, nýbrž možnost tento akt politicky

interpretovat. Když Němci poukazovali na údajnou souvislost Židů s komunismem, neprojevovali tím pouze nacistické přesvědčení hledající záminku k masovému vraždění, ale spatřovali v tom rovněž propagandistickou zbraň namířenou proti Sovětskému svazu. Nebyl-li totiž Sovětský svaz ničím víc než židovským impériem, argumentovali nacisté, pak neměla valná většina sovětských občanů důvod Židy bránit. V listopadu 1941 tedy Stalin připravoval vojenskou i ideologickou obranu svého panství. Sovětský svaz nebyl židovským státem, jak tvrdili nacisté, nýbrž představoval stát sovětských národů, mezi nimiž prvenství náleželo Rusům. Sedmého listopadu, zatímco Minskem kráčeli v průvodu Židé, uspořádal Stalin v Moskvě slavnostní vojenskou přehlídku. Aby sovětské národy povzbudil na duchu a aby Němcům předvedl sebejistotu, odvolal divize Rudé armády z obranných postavení na západ od Moskvy a nechal je pochodovat po bulvárech. V projevu, který tehdy přednesl, vyzval sovětské národy, aby následovaly příkladu svých „velkých předků“, a připomněl jim šestici předrevolučních vojenských hrdinů: bez výjimky to byli Rusové. V těžké chvíli se tedy sovětský vůdce odvolával na ruský nacionalismus.5 Stalin sebe i svůj lid spojoval s dřívějším ruským carismem, o němž se zmínil předešlého dne v souvislosti s pogromy pořádanými na Židy. Když generální tajemník komunistické strany vyvolal hrdiny předrevolučních ruských dějin, musel se nějak vyrovnat i s jejich odkazem. Tím, že Rusko umístil do ohniska těchto dějin, tiše opominul roli ostatních sovětských národů – včetně těch, které německou okupací trpěly víc než Rusové. Vypukla-li Velká vlastenecká válka, jak v den německého vpádu oznámil lidu Stalinův blízký spojenec Vjačeslav Molotov, co byla tudíž vlast? Rusko, anebo Sovětský svaz? A pokud šlo v tomto konfliktu o obrannou válku Rusů, jak si vyložit masové německé vyvražďování Židů? Hitlerův neskrývaný antisemitismus postavil Stalina stejně jako všechny vůdce Spojenců před hluboké dilema. Hitler prohlašoval, že Spojenci bojují v zájmu Židovstva, a v důsledku toho museli Spojenci (v obavách, že by se s oním výrokem mohlo jejich obyvatelstvo ztotožnit) trvat na tom, že bojují za osvobození podmaněných národů (ale ne výslovně za Židy). Stalinova reakce na hitlerovskou propagandu formovala historii Sovětského svazu po celou dobu jeho existence: veškerými oběťmi německého zabíjení byli „sovětští občané“, avšak nejlidnatější národ SSSR tvořili Rusové. Alexandr Ščerbakov, jeden ze

Stalinových hlavních propagandistů, tuto linii pregnantně vyložil v lednu 1942: „Ruský národ, první mezi rovnými v rodině národů SSSR, nese hlavní břemeno boje s německými okupanty.“ Do chvíle, než tato slova pronesl, vyvraždili Němci na východ od linie Molotov-Ribbentrop asi milion Židů, z toho asi 190 000 v Bělorusku.6 Když byli Židé za mrazů internováni do minského ghetta, kde nebyla elektřina ani otop, začali svému novému domovu přezdívat „mrtvé město“. V zimě 1941/42 bylo v Minsku zřízeno největší ghetto na území předválečného Sovětského svazu a bylo sem soustředěno na sedmdesát tisíc Židů. Podle posledního sovětského sčítání lidu (z roku 1939) žilo mezi 239 000 obyvateli běloruské metropole 71 000 Židů. Někteří Židé z Minsku uprchli ještě dřív, než ho Němci koncem června 1941 obsadili – a tisíce dalších byly v létě a na podzim postříleny –, jenže zdejší židovská populace se rozrostla o Židy, kteří sem dorazili jako uprchlíci z Polska. Tito polští Židé utekli před německou invazí v roce 1939, ale teď už dál prchat nemohli, jelikož je předehnala německá armáda. Úniková cesta na východ byla uzavřena. Jakmile sovětský režim ztratil nad tímto územím vládu, ustaly i sovětské deportace, které sice měly na obyvatelstvo smrtící dopad, nicméně chránily Židy před německými kulkami. Ustaly i záchranné operace zorganizované v roce 1940 japonským špionem Sugiharou v Litvě.7

Minsk se stal sídlem Generálního komisariátu Bílá Rus (jak Němci nazývali Bělorusko). Tento Generální komisariát zahrnoval přibližně čtvrtinu sovětského Běloruska – východní část této svazové republiky zůstala pod vojenskou správou, zatímco jižní přešla pod správu Říšského komisariátu Ukrajina a Bialystok byl připojen k Říši. Spolu se třemi okupovanými baltskými státy tvořil Generální komisariát Bílá Rus Říšský komisariát Východ. A tak se běloruští Židé nehledě na skutečnost, zda žili pod civilní okupační správou, anebo ve válečné zóně na východě, ocitli za linií operace Tajfun. S postupem wehrmachtu je Němci likvidovali; a pokud se jejich vojska načas zastavila, nechávali některé ještě chvíli žít. Skutečnost, že Němci nedokázali na sklonku roku 1941 dobýt Moskvu, uchovala aspoň nakrátko při životě zbytky komunity minských Židů. Když se totiž na obranu sovětského hlavního města postavily posily z Dálného východu, byly prapory německé pořádkové policie převeleny na frontu a v jejich řadách figurovali právě ti policisté, jejichž úkolem bylo předtím vybíjet Židy. Koncem listopadu 1941 německá ofenziva uvízla a velitelé pochopili, že boty a pláště odebrané mrtvým či zajatým sovětským vojákům nebudou vojsku v nadcházející mrazivé zimě stačit. Židovští dělníci v Minsku byli přinuceni vyrábět další, a tudíž museli přes zimu zůstat naživu.8 Moskva se držela, a tak Němci museli upustit od plánů, jež s Minskem zprvu měli: město se nedalo vyhubit hladem a z jeho okolí nebylo možné vyhnat rolníky – i někteří Židé tu ještě museli zůstat jistý čas naživu. Proto Němci svou okupaci Minsku prosazovali tím, že nechali ghettem a městem pochodovat zástupy válečných zajatců. Koncem roku 1941, kdy tito zajatci často umírali hlady, se jich pár spasilo útěkem do místního ghetta, kde tehdy bylo bezpečněji než v zajateckých táborech. V posledních měsících roku 1941 umíralo v blízkých dulazích a stalazích víc lidí než tady. Patrně nejtragičtější poměry panovaly v obrovském stalagu 352, komplexu ohrazených prostranství v okrajových čtvrtích města a kolem něj. V táboře zřízeném v ulici Širokaja uprostřed Minsku byli internováni váleční zajatci i Židé. Původní zařízení NKVD v Tušince teď fungovalo jako německé vězení a popraviště.9 Německá politika v okupovaném Minsku se vyznačovala krutým, nepředvídatelným terorem. „Karnevalový“ pochod smrti ze 7. listopadu 1941 se stal pouze jednou z mnoha krvavých událostí, které Židy vyděsily a zmátly, pokud šlo o jejich budoucí osud. Zvláštního

ponižování se dočkali ti souvěrci, kteří byli před válkou veřejně známí a respektovaní. Slavný vědec se tedy musel plazit přes Jubilejní náměstí v centru města s míčem na zádech. Poté ho okupanti zastřelili. Jiné Židy využívali Němci jako osobní sluhy při úklidu zabraných bytů a při čištění oděvů. Německý lékař Irmfried Eberl, původem Rakušan, který působil v Minsku poté, co v Německu pokusně trávil nesvéprávné osoby plynem, napsal manželce, že v tomto „ráji“ nejsou zapotřebí žádné peníze. Když do Minsku zavítal Himmler, předvedli mu ukázkovou popravu Židů, která byla zároveň natočena na filmový pás. Později si prý velitel SS záznam své přítomnosti u hromadné vraždy pouštěl.10 Zvláště trpěly Židovky. Nehledě na nacistická opatření proti „hanobení rasy“ si někteří Němci rychle oblíbili znásilnění jako předehru k vraždě. Nejméně jednou Němci uspořádali i „soutěž krásy“ Židovek: odvedli ženy na hřbitov, kde je přinutili svléknout se donaha a pak je zabili. Za nocí v ghettu nutili němečtí strážní židovské dívky tančit nahé – ráno tam zůstala jen dívčí těla bez života. Perla Aginskaja vzpomínala, co zahlédla jednou na podzim večer v jistém potemnělém minském bytě: „Pokojík, stůl, postel. Po dívčím těle stékala krev z hlubokých, málem černých ran na hrudi. Bylo vidět, že ji znásilnili a zabili. Kolem pohlavních orgánů měla četná zranění způsobená střelbou.“11 Násilí však nezaručí sebejistotu a teror ještě neznamená převahu. Prvních devět měsíců okupace, od léta 1941 do časného jara 1942, nedostaly výbuchy vraždění a znásilňování Minsk do úplného německého područí. Minsk představoval mimořádné město, jehož společenská struktura se příčila německému uvažování i německým zkušenostem z okupovaného Polska. Tady, v metropoli sovětské svazové republiky, se historie Židů vyvíjela podstatně odlišněji. Dvacet let společenských přeměn a politického násilí vykonalo své. Uhlazení Židé z města tu nebyli uspořádáni do tradiční komunity, poněvadž Sověti ve dvacátých a třicátých letech zničili jejich náboženské i obecní instituce. Židovská omladina se zde asimilovala do té míry, že mnozí její příslušníci měli v dokladech v kolonce národnost zapsáno „Bělorus“ nebo „Rus“. Třebaže to pro ně před rokem 1941 nejspíš mnoho neznamenalo, za okupace jim to mohlo zachránit život. Někteří minští Židé mívali i běloruské či ruské přátele, kteří o jejich náboženství a původu neměli nejmenší ponětí, případně jim to bylo lhostejné. Nápadným příkladem

takové nevědomosti byl Isaj Kaziniec, který v Minsku organizoval komunistický odboj. Ani jeho přátelé, ani jeho nepřátelé netušili, že je Žid.12 Moskevský režim oplácel podřízenost a poslušnost určitou mírou tolerance a asimilace. Politická iniciativa se však ve stalinistickém Sovětském svazu neoceňovala. Každý, kdo nějakou situaci nebo politickou linii vítal příliš nadšeně, se ocitl v ohrožení, pokud se tato situace či linie změnila. Sovětské poměry obecně a Velký teror v letech 1937–1938 obzvlášť zdejší občany naučily, aby se vyvarovali spontánnosti. Ty obyvatele Minsku, kteří se ve třicátých letech odlišovali, postříleli příslušníci NKVD v Kuropatech. Ačkoli představitelům režimu v Moskvě muselo být jasné, že sovětští občané v Minsku mají vlastní důvody, aby se stavěli Němcům na odpor, místní komunisté pochopili, že to nebude stačit k odvrácení perzekucí, až se vrátí Sověti. Kaziniec a zbylí minští komunisté tedy váhali s vytvořením odbojové buňky, neboť si uvědomovali, že stalinismus o žádné spontánní hnutí vyvíjené zezdola nestojí. Kdyby to bylo na nich, snášeli by trpně Hitlera v obavách ze Stalina.13 Minské komunisty a Židy povzbudil k činnosti teprve člověk zvenčí: polskožidovský komunista Herš Smolar, jenž nabyl obratnosti díky zvláštní kombinaci sovětských a polských zkušeností (a možná i díky naivitě). Raná dvacátá léta strávil v Sovětském svazu a hovořil plynně rusky, což byl v Minsku převládající jazyk. Po návratu do Polska, kde komunistická strana působila v ilegalitě, si zvykl působit v podzemí a agitovat proti místní vládě. Tamní policie ho však zatkla a uvěznila, takže se vyhnul hromadným stalinistickým zátahům, které tolik děsily obyvatele Minsku. Období Velkého teroru v letech 1937–1938, kdy Moskva zvala polské komunisty do Sovětského svazu, aby je mohla popravit na svém území, strávil za mřížemi. Po vpádu SSSR do Polska v září 1939 se dočkal propuštění a sloužil novému sovětskému režimu. V červnu 1941 utekl před Němci a pěšky se dostal až do Minsku. Když i běloruskou metropoli ovládli Němci, začal v ghettu organizovat odboj a přesvědčil Kazince, že by byla namístě odbojová činnost rozvíjená po celém městě. Kaziniec se zajímal o to, čí zájmy Smolar reprezentuje – a Smolar mu popravdě odpověděl, že pouze své vlastní. To však podle všeho Kazince ubezpečilo, že Smolara ve skutečnosti řídí Moskva a že tu má působit jako její agent. Oba posléze našli řadu ochotných spiklenců

v ghettu i mimo ně a počátkem podzimu 1941 působila po celém Minsku spolehlivá síť komunistického podzemního hnutí.14 Tomu se podařilo proniknout i do správy organizující život Židů ve městě – mezi členy židovské rady a do řad židovské policie. V okupovaném Sovětském svazu nahnali Němci Židy stejně jako v okupovaném Polsku do ghett, jež spravovaly rady obecně známé pod německým názvem Judenrat. V okupovaném Polsku tyto rady mnohdy tvořili Židé, kteří v předválečné komunitě zaujímali vlivné postavení, a nejednou šlo o tytéž osoby, jež v nezávislém Polsku židovské obce zastupovaly před zákonem ve funkci odpovídající úřadu starosty. V Minsku však byla kontinuita židovského vedení nemožná, neboť Sověti tento způsob židovského soužití zlikvidovali. Pro Němce proto nebylo snadné najít reprezentanty židovské elity, ochotné se dohodnout s místními okupačními úřady. Zdá se, že první židovskou radu tu jmenovali víceméně náhodně – a pochybili. Do jednoho spolupracovala s podzemím.15 Na přelomu let 1941–1942 mohli Židé, kteří se rozhodli z ghetta utéct, počítat s její pomocí. Židovští policisté byli pokaždé rozestavěni daleko od míst, kde se připravovaly pokusy o útěk. Minské ghetto bylo ohrazeno pouze ostnatým drátem, a tak momentální nepřítomnost stráží umožnila běžencům uprchnout do lesa, rozkládajícího se hned za hranicemi města. Nemluvňata a menší děti se přes ostnatý drát předávaly Nežidům, kteří buď projevili ochotu je vychovat, nebo je aspoň odvést do sirotčince. Ty starší se naučily, kudy vedou únikové cesty, a pak sloužily jako průvodci na útěku do bezpečí lesa. Jedna z takových průvodkyň, dívka jménem Sima Fitersonová, s sebou nosila míč, a kdykoli si s ním začala hrát, bylo to znamení, že uprchlíkovi postupujícímu za ní hrozí nebezpečí. Děti se na roli pomocníků adaptovaly snadno a dobře, ale ocitaly se ve strašlivém nebezpečí. A tak na oslavu Vánoc, které esesáci trávili na okupovaných východních územích, mohl vyšší velitel policie a SS Erich von dem Bach-Zelewski zaslat jejich rodinám do Německa tisíc párů dětských rukavic a ponožek.16 Na rozdíl od Židů z jiných okupovaných území měli tedy Židé z Minsku kam uprchnout. V blízkých lesích se někdy pokoušeli vyhledat sovětské partyzány, jelikož věděli, že Němci zajali nesmírné množství vojáků a že některým z nich se sem podařilo utéct. I uprchlíci v lesích zůstávali, neboť bylo jisté, že jinde by je Němci zastřelili nebo je nechali

vyhladovět. V červenci 1941 vyzval Stalin loajální komunisty, aby v týlu organizovali partyzánské oddíly v naději, že nad tímto spontánním hnutím získá dohled dřív, než nabude na síle. Centralizace ostatně nebyla možná – vojáci se skrývali v lesích a komunisté, pokud se jim nepovedlo uprchnout, se ze všech sil snažili před Němci utajit svou minulost.17 Minští odbojoví aktivisté se však snažili své ozbrojené soudruhy podporovat. Nejméně jednou se jejich buňce v ghettu povedlo osvobodit důstojníka Rudé armády vězněného v táboře v ulici Širokaja: stal se z něj posléze významný partyzánský velitel, který v blízkém lese zachraňoval uprchnuvší Židy. Židovští dělníci nasazení do továren zase kradli oblečení a boty, vyráběné pro německé vojáky armádní skupiny Střed, a předávali je partyzánům. Krást – a to je pozoruhodné – se dařilo i dělníkům ve zbrojovkách. Židovská rada, jež měla od souvěrců z ghetta pravidelně vybírat finanční „příspěvky“, odkládala část vybraných peněz stranou pro partyzány. Němci později dospěli k závěru, že celé partyzánské hnutí bylo financováno z ghetta. Toto přehnané tvrzení vycházelo ze stereotypních představ o židovském majetku, nicméně pomoc z minského ghetta byla neoddiskutovatelná.18 *** Partyzánský boj děsil německé vojenské stratégy i ve snu a němečtí důstojníci byli vycvičeni proti němu nemilosrdně zakročovat. Ideologie je naučila spatřovat v sovětských vojácích jen lokaje komunistických politruků, vedené k boji pokoutním, „asijským“, partyzánským způsobem. Partyzánský boj byl (a je) chápán jako ilegální, neboť je v rozporu s konvencí, podle níž uniformované armády vyvíjejí akty násilí proti sobě, nikoli proti okolnímu obyvatelstvu. Teoreticky sice partyzáni brání civilisty před nepřátelskými okupanty, v praxi se však musejí podobně jako okupanti živit tím, co civilistům odeberou. Protože se obvykle skrývají v jejich řadách, přitahují – a často záměrně – na civilní obyvatelstvo pomstu okupačních sil. Takové odvetné akce pak poslouží při propagandistickém náboru do partyzánských oddílů, anebo po zásahu okupantů zbudou jen hrstky jednotlivců, které se nemohou uchýlit nikam jinam než do lesů. Německé ozbrojené síly byly vždycky omezené a vždycky byly zapotřebí na bojišti, a proto se vojenské i civilní úřady o to víc obávaly rozvratu, jaký mohli v týlu mezitím způsobit partyzáni.19

V Bělorusku se nachází hodně lesů i bažin, jež se pro partyzánský boj ideálně hodí. Náčelník štábu německé armády dokonce později blouznil o použití atomových zbraní, které by tyto bažiny zbavily přítomnosti lidí. Taková technika nebyla tehdy dostupná, nicméně fantazie onoho velitele vysvětluje nejen krutost německých záměrů, ale i obavy z obtížného terénu. A tak se německá armáda rozhodla zastrašit místní před účastí v partyzánských bojůvkách nastolením „takového teroru proti obyvatelstvu, aby přišlo o veškerou vůli projevit odpor“. Vyšší velitel policie a SS Bach-Zelewski později vysvětloval, že vraždění civilistů při zátazích proti partyzánům bylo ve skutečnosti vedeno Himmlerovým přáním vyhladit všechny Židy a třicet milionů Slovanů. Němcům se zdálo, že je preventivní teror mnoho nestojí, protože jejich oběti měly beztak zahynout (na základě Hladového plánu nebo Generálního plánu Východ). Hitler, který viděl v partyzánském boji naději na zničení potenciální opozice, však energicky zareagoval, když Stalin v červenci vyzval místní komunisty k organizování odporu proti Němcům. Ještě před vpádem do SSSR Hitler zprostil své vojáky právní odpovědnosti za akce namířené proti civilistům, a nyní po nich dokonce požadoval, aby vojáci i policisté zlikvidovali každého, „kdo se na nás jen křivě podívá“.20 Na sklonku roku 1942 neměli Němci vážnější potíže s potlačováním partyzánského hnutí a probíhající masové vraždění Židů prostě označili za přiměřenou odvetu. V září 1941 proběhla u Mohileva porada o boji proti partyzánům, završená postřílením dvaatřiceti Židů, z toho devatenácti žen. Obecná linie zněla: „Kde jsou partyzáni, tam jsou i Židé, a kde jsou Židé, tam jsou i partyzáni.“ Těžší bylo pochopitelně odůvodnit, proč tomu tak je. Jisté vysvětlení nacistům poskytovaly antisemitské představy o tom, že Židé jsou slaboši a přetvařují se: velitelům se totiž nechtělo věřit, že by se Židé vážně chopili zbraně, ale mnohdy si mysleli, že partyzánské akce židovské obyvatelstvo podněcuje. Generál Bechtolsheim, zodpovědný za bezpečnost v Minsku a jeho okolí, hlásal přesvědčení, že pokud „byla ve vesnici spáchána nějaká sabotáž a vzápětí se zlikvidují všichni místní Židé, může si být člověk jist, že zlikvidoval pachatele, nebo aspoň ty, kdo za nimi stáli“.21 V podmínkách, kdy bylo partyzánské hnutí slabé a německá odveta byla očividně zaměřena antisemitsky, většina Židů z minského ghetta do lesů nespěchala. Vždyť v Minsku byli navzdory všem hrůzám doma.

Přes veškeré hromadné vraždění se počátku nového roku dožila nejméně polovina členů zdejší židovské komunity. Sovětské partyzánské hnutí nabralo novou sílu v roce 1942 – tedy v době, kdy byl osud běloruských Židů zpečetěn, mimo jiné právě z tohoto důvodu. V prosinci 1941, když stanul tváří v tvář „světové válce“, projevil Hitler záměr Židy vyhladit. Postup Rudé armády vzápětí přispěl nejen k tomu, že německé pozice v Bělorusku oslabovaly, ale také k jasné formulaci tohoto likvidačního plánu. Počátkem roku 1942 se dokonce sovětským vojákům podařilo německé linie prolomit. „Vitebská brána“, jak byl označován průlom mezi armádní skupinou Sever a armádní skupinou Střed, byla otevřená půl roku. Až do září 1942 mohli tedy Sověti vysílat zbraně a zkušené bojovníky, aby vedli či podporovali partyzánské operace v Bělorusku. Tímto způsobem sovětské úřady zřídily víceméně spolehlivé komunikační kanály a v květnu 1942 byl v Moskvě zřízen Ústřední štáb partyzánského hnutí.22 Hitlerovo výslovné rozhodnutí skoncovat se všemi evropskými Židy povzneslo spojení mezi Židy a partyzány na abstraktnější úroveň: Židé podporovali nepřátele Německa, a tak museli být preventivně vyhubeni. Himmler a Hitler ztotožňovali židovskou hrozbu s partyzánskou. Logika tohoto propojení byla sice mlhavá a jen těžko prokazatelná, avšak význam, jaký měla pro Židy v Bělorusku, které se stalo centrem partyzánského odboje, byl naprosto zřejmý. Ve vojenské okupační zóně v týlu armádní skupiny Střed začalo v lednu 1942 etnické vybíjení nanovo. Jedno einsatzkommando si namalovalo na nákladní vozy Davidovy hvězdy, aby dalo najevo své poslání: pátrat po Židech a zabíjet je. Velitelé einsatzgruppe B přijali závazek vyhladit veškeré Židy ve své oblasti do 20. dubna 1942, což byl den Hitlerových narozenin.23 Novou linií se řídily i civilní okupační úřady v Minsku. Wilhelm Kube, generální komisař pro Bílou Rus, svolal na 19. leden 1942 poradu místních policejních velitelů. Zdálo se, že přítomní jsou zajedno s jeho formulací, že velké německé „koloniálněpolitické“ poslání na východě sice vyžaduje vyvraždění všech Židů, nicméně někteří musejí být načas ušetřeni jako cenné pracovní síly. Vraždění mělo v Minsku vypuknout v březnu a postihnout osoby, které v ghettu zůstávají přes den, kdy jsou brigády dělníků na práci venku.24 Dne 1. března 1942 nařídili Němci židovské radě, aby na příští den shromáždila pět tisíc Židů. Odbojáři v ghettu radě sdělili, že takové

obchodování se židovskou krví je nepřípustné, a ani sama židovská rada patrně nehodlala rozkaz uposlechnout. Pár židovských policistů – místo aby pomáhali Němcům nahnat příslušný počet lidí – souvěrce varovalo, aby se ukryli. Když nebyla nazítří požadovaná kvóta naplněna, začali Němci střílet děti a bajonetem probodli všechny chovance židovského sirotčince. Zabili i několik dělníků vracejících se z práce. Toho dne padlo za oběť jejich řádění 3 412 osob. Mezi dětmi, které tomuto krveprolití unikly, byl Feliks Lipski, jehož otce popravili za údajnou špionáž v zájmu Polska za Stalinova Velkého teroru – zmizel beze stopy, jak se tenkrát stávalo. Teď chlapec viděl v jámách smrti ležet těla známých lidí. Zapamatoval si odstíny bílé: kůže, spodní prádlo, sníh.25 Po neúspěchu akce z počátku března 1942 rozbili Němci minské podzemní hnutí a zesílili hromadnou likvidaci Židů. Na přelomu března a dubna zatkli a popravili 251 jeho aktivistů, Židů i Nežidů, mezi nimi i předsedu židovské rady. (Kaziniec, který hnutí zorganizoval, byl popraven v červenci.) Přibližně tou dobou přijel do Minsku na inspekci Reinhard Heydrich a zřejmě nařídil ve městě vybudovat vyhlazovací zařízení, neboť SS tehdy zahájila budování nového popraviště v Malém Trostinci u Minsku. Od května 1942 zde bylo zabito na čtyřicet tisíc lidí, ačkoli manželky německých úředníků si Malý Trostinec vybavovaly jako půvabné místo, kde se dalo jezdit na koni a vybrat si kožich (z těch, které esesáci před zastřelením odebrali Židovkám).26 Několik tisíc minských Židů přišlo o život v posledních červencových dnech roku 1942. Jedenatřicátého napsala Junita Višňackaja svému otci dopis na rozloučenou: „Loučím se s Tebou, než půjdu na smrt. Strašně se jí bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé. Sbohem navždy. Líbám Tě. Líbám Tě.“27 Němci se někdy skutečně vyhýbali střelbě do menších dětí a místo toho je přihazovali do jam k tělům popravených, aby se nejmenší pod tlakem mrtvol a hlíny udusili. Uplatnili i další způsoby likvidace, dovolující jim vyhnout se pohledu na zmařený život, jenž sotva začal. Minsk obrážely pojízdné plynové komory instalované v nákladních vozech a jejich řidiči hledali zbloudivší židovské děti. Místní dali těmto vozům jména, která se před pár lety, za Velkého teroru, vžila pro vozy NKVD: „ničitelé duší“.28 Nejmenší věděli, co se s nimi stane, pokud je Němci lapí. Když stoupali po schůdcích do auta, v jehož útrobách je čekala smrt, prosili

o zachování zbytečků důstojnosti: „Prosím vás, pánové,“ říkali Němcům, „netlučte nás. Zvládneme tam nastoupit sami.“29 *** Na jaře 1942 se minským Židům začaly lesy jevit méně nebezpečné než ghetto. I sám Herš Smolar byl nucen z ghetta uprchnout a přidat se k partyzánům. Z přibližně deseti tisíc minských Židů, kteří se přidali k sovětským partyzánským oddílům, přežila válku asi polovina. Smolar patřil k nim. Partyzáni ovšem Židy pokaždé nevítali s otevřenou náručí. Měli za úkol bojovat proti německé okupaci, ne pomáhat přežít civilistům. Židé beze zbraně tedy bývali tu a tam posíláni zpět, stejně jako ženy a děti. Odmítnutí se občas dočkali i ozbrojení židovští muži, a dokonce se přihodilo, že byli zabiti právě kvůli zbrani. Velitele partyzánů opanoval strach, že uprchlíci z ghetta jsou ve skutečnosti němečtí zvědi, přičemž toto obvinění nebylo tak absurdní, jak se na první pohled zdá. Němci skutečně nejednou vzali manželky a děti internovaných Židů jako rukojmí a mužům přikázali, aby se vypravili do lesa na výzvědy, chtějí-li ještě někdy vidět svoji rodinu.30 V průběhu roku 1942 se situace Židů v lesích postupně zlepšovala, protože někteří vytvořili vlastní partyzánské oddíly a Ústřední štáb partyzánského hnutí s jejich existencí nakonec souhlasil. Izrael Lapidus velel asi padesátičlenné jednotce. Oddíl číslo 106 vedený Šolemem Zorinem jich čítal desetkrát tolik a podnikl nájezd na minské ghetto ve snaze zachránit souvěrce. Stávalo se, že i partyzánské oddíly Sovětů provedly nějakou diverzní akci, jež Židům umožnila z ghetta uprchnout. Jednou přepadli německou četu, která dostala rozkazem takové ghetto zlikvidovat. Oswald Rufeisen – Žid, který ve městě Mir pracoval pro Němce jako tlumočník – pašoval do tamního ghetta zbraně a varoval jeho obyvatele poté, co byla nařízena likvidace.31 Další Žid, Tucha Bielski, zachránil možná víc souvěrců než ostatní partyzánští velitelé dohromady. Projevil zvláštní dar vnímat nebezpečí, jaké partyzánům hrozí při Stalinově boji s Hitlerem. Pocházel ze západního Běloruska, které napřed v roce 1939 zabrali Polákům Sověti a pak ho v roce 1941 obsadili Němci. Sloužil kdysi v polské armádě, a prošel tudíž vojenským výcvikem. On i jeho rodina místní lesy dobře znali možná proto, že se zabývali drobným pašováním, avšak vyvinul taktiku, kterou nelze připisovat jen bohatým životním zkušenostem.

Jednak pokládal za svůj cíl zachraňovat Židy, a ne se mstít Němcům – obecně se snažil svůj oddíl před střety spíš uchránit. „Nehrnu se do boje a hrdinné smrti,“ vysvětloval. „Zbylo nás tak málo, že si musíme lidského života vážit. Zachraňovat Židy je mnohem důležitější než zabíjet Němce.“ Jednak se dokázal domluvit se sovětskými partyzány, pokud se v okolí vyrojili, přestože jejich úkolem bylo útočit na Němce. Ačkoli se jeho kočovný tábor skládal i z žen a dětí, dokázal Bielski Sověty v takovém případě přesvědčit, aby ho respektovali jako partyzánského velitele. Svou taktikou, která spíš než odboj připomínala manévrování v zájmu přežití, zachránil život více než tisícovce osob.32 Představoval však anomálii v řadách sovětského partyzánského hnutí, jež sílilo a bylo stále zřetelněji podřízeno Moskvě. Počátkem roku 1942 působilo v Bělorusku podle sovětských hlášení asi třiadvacet tisíc partyzánů, do května, kdy byl zřízen Ústřední štáb, se tento počet zhruba zdvojnásobil a do konce roku vzrostl opět o dvojnásobek. V roce 1941 se tedy partyzáni drželi jen taktak při životě, zato v roce následujícím už dokázali plnit konkrétní vojenské i politické cíle. Kladli miny a vyřazovali z provozu trati i lokomotivy. Měli za úkol bránit Němcům v zásobování a ničit jejich úřady. Jako nejbezpečnější cesta, jak zaútočit na německé okupační struktury, se jevil útok na neozbrojené představitele civilní správy: starosty městeček, učitele, statkáře a jejich rodiny. Nebyly to excesy – až do listopadu 1942 šlo o oficiálně posvěcenou politiku partyzánského hnutí, snažící se plně ovládnout území označované za „partyzánské republiky“.33 Partyzánské operace navzdory občasné účinnosti přinášely civilnímu obyvatelstvu Běloruska, Židům i Nežidům, nevyhnutelné útrapy. Když sovětští partyzáni zabránili venkovanům v dodávkách potravin pro Němce, téměř jistě tím bylo zaručeno, že Němci tyto rolníky odpraví. Rolníka zastrašila sovětská zbraň – a poté ho zabila německá. Když Němci zjistili, že nad nějakou vesnicí ztratili moc a že ji nyní ovládají partyzáni, prostě vypálili její domy i pole. Jestliže se nedostali k obilí, mohli se aspoň postarat o to, aby se už napříště nesklidilo a nepadlo do rukou Sovětům. Když sovětští partyzáni vyhazovali do povětří vlakové transporty, zaručili tím zároveň, že bude zlikvidováno veškeré obyvatelstvo v bezprostředním okolí trati. Když kladli miny, bylo nesporné, že některé nutně vybuchnou pod nohama sovětských občanů. Němci totiž čistili minová pole tak, že donutili Bělorusy a Židy, aby po nich kráčeli a drželi se přitom za ruce. Obecně řečeno však takové ztráty

na civilním obyvatelstvu sovětské vedení příliš netrápily. Tito lidé přece obývali území okupované Němci, a tudíž byli podezřelí – a měli patrně ještě menší hodnotu než běžní občané sovětského státu. A krom toho německé odvetné akce zajišťovaly, že se řady partyzánů rozrůstaly, poněvadž přeživší civilisté mnohdy přišli o střechu nad hlavou, živobytí i příbuzné, k nimž by se mohli uchýlit.34 Sovětské vedení se těžkým osudem Židů nijak zvlášť netrápilo. Po projevu v listopadu 1941 se ostatně Stalin o Židech jako obětech hitlerovského Německa už nikdy nezmínil. Pár partyzánských velitelů se sice snažilo Židy chránit, ale vše nasvědčuje tomu, že Sověti, Američané ani Britové o přímé vojenské akci v zájmu záchrany Židů nikdy vážně neuvažovali. Logika sovětského režimu odjakživa zabraňovala všem nezávislým iniciativám a lidského života si cenila pramálo. Práceschopní Židé internovaní v ghettech museli coby nuceně nasazení přispívat k německému válečnému úsilí, a tak jejich popravy u jam sovětské úřady v Moskvě tolik nevzrušovaly. A Židé, kteří Němcům škodili, zase z hlediska stalinistického režimu projevili náznak nebezpečné iniciativy, a třeba by se později bránili opětovnému nastolení sovětské moci. Podle logiky stalinismu byli tudíž Židé podezřelí tak jako tak, ať zůstali v ghettu a pracovali pro Němce, anebo z ghetta uprchli a vyvíjeli vlastní akce. Předchozí váhání minských komunistů se tedy ukázalo jako oprávněné: jejich odbojovou skupinu pokládal Ústřední štáb partyzánského hnutí v Moskvě za krycí organizaci gestapa. Lidé, kteří zachraňovali Židy a zásobovali sovětské partyzány, byli ocejchováni jako Hitlerovi přisluhovači.35 Židovští muži, jimž se podařilo proniknout k partyzánům, „se už cítili vysvobození“, vzpomínal Lev Kravec. Ženy to měly obecně těžší. V partyzánských oddílech byly děvčata a ženy obyčejně oslovovány „kurvo“ a nezbývalo jim než si sehnat ochránce. Možná právě tohle měla na mysli Rosa Gerasimovová, když vzpomínala, že „ten život byl skutečně nesnesitelný, ale partyzáni mě zachránili“. Někteří partyzánští velitelé se bez ohledu na národnost snažili chránit „rodinné tábory“ vytvořené pro ženy, děti a starce. Děti, které měly štěstí a dostaly se pod tuto ochranu, si hrávaly na schovávanou tím způsobem, že předstíraly německý hon na Židy, které měla bránit třetí skupinka partyzánů. V těchto táborech tomu tak i skutečně bylo, jenže ač podobné akce přispěly k záchraně asi třiceti tisíc Židů, není jasné, jestli celkově masakrování Židů bránily, anebo je spíš provokovaly. Partyzánský boj za

nepřátelskými liniemi stahoval německé bojové síly z fronty do týlu a policie i wehrmacht skoro vždycky pokládaly za snazší zabíjet Židy než se honit za partyzány.36 Ve druhé polovině roku 1942 se německé akce vedené proti partyzánům daly sotva odlišit od hromadného vyvražďování Židů. Hitler 18. srpna 1942 vydal rozkaz, že partyzáni v Bělorusku mají být do konce roku „zlikvidováni“. Bylo už vyjednáno, že v témže termínu mají být vyhlazeni i Židé. V hlášeních o Židech i o Bělorusech se vyskytuje eufemismus „zvláštní zacházení“, což znamená zastřelení. Zahrnovalo to neprůstřelnou logiku, jež se ve skutečnosti nevymotala z bludného kruhu: původně, v roce 1941, kdy ještě po nebezpečných partyzánských oddílech nebylo ani památky, zabíjeli Němci Židy „jako partyzány“ – ale jakmile o sobě v roce 1942 partyzánské oddíly daly rázně vědět, dočkali se vesničané, kteří s nimi byli v nějakém spojení, likvidace „jako Židé“. Znovu a znovu se zdůrazňovalo rovnítko mezi Židy a partyzány a tato sestupná rétorická spirála mohla být završena výlučně úplným vyhlazením obou skupin.37 V polovině roku 1942 počet Židů strmě klesal, zato počet partyzánů strmě stoupal. Uvažování nacistů to přesto nijak neovlivnilo, snad jen do té míry, že s běloruskými civilisty zacházeli stále častěji jako se Židy. Když se partyzáni stali obtížným protivníkem, protože projevili sílu, a Židé se stali obtížným protivníkem z toho důvodu, že už jich zbylo velice málo, obrátili Němci vlnu zabíjení proti běloruskému nežidovskému obyvatelstvu. Z hlediska německé policie se „konečné řešení“ a zákroky proti partyzánům slily v jedno. Příklad za mnohé: 22. a 23. září 1942 byl vyslán 310. prapor pořádkové policie, aby zničil tři běloruské vesnice za údajné styky s partyzány. V první vsi jménem Borky zatkla policie veškeré obyvatelstvo a donutila muže, ženy i děti přemístit se asi sedm set metrů za obec, kde jim rozdala lopaty, aby si vlastnoručně vykopali hroby. Od devíti hodin ráno do šesti večer policisté vesničany stříleli: zabili 203 muže, 372 žen a 130 dětí. Pořádková policie ušetřila jen 104 osoby, které označila za „spolehlivé“, ačkoli si lze asi stěží představit, že by si po zhlédnutých hrůzách uchovaly loajalitu. Poté prapor pokračoval do vesnice Zablojce, kam dorazil ve dvě hodiny ráno a v půl šesté ji obklíčil. Policisté nahnali místní obyvatele do školy a pak postříleli 284 mužů, žen a dětí. Ve vesnici Borysovka prapor podle hlášení odpravil

169 mužů, žen a dětí. Čtyři týdny poté byl přidělen k likvidaci Židů v pracovním táboře. Jednadvacátého října tu policisté zlikvidovali 461 Židů, přičemž využili velmi podobný postup: jediný rozdíl byl v tom, že nebylo třeba oběti zaskočit, protože už byly internovány.38 Navzdory ofenzivním snahám byla „válka“ vedená proti Židům jedinou válkou, v níž Němci v roce 1942 vítězili. Armádní skupina Sever nadále obléhala Leningrad. Armádní skupina Střed mířící k Moskvě nepostupovala. Armádní skupina Jih měla za úkol zajistit přepravu přes Volhu a kavkazskou ropu. Část jejích jednotek sice k této řece pronikla v srpnu 1942, ale nepodařilo se jim dobýt Stalingrad. Němečtí vojáci se hnali jižním Ruskem ke Kavkazu, avšak nepovedlo se jim ovládnout klíčové oblasti do zimy. Šlo o poslední velkou německou ofenzivu na východní frontě. Do konce roku 1942 vybili Němci v Bělorusku nejméně 208 089 Židů. Vraždění židovských civilistů přesto nijak Rudou armádu nezbrzdilo ani nezpomalilo sílící partyzánské hnutí.39 Němcům scházela podpora v týlu a potřebovali rovněž udržovat jednotky na frontě, takže se na podzim 1942 pokusili proti partyzánům zakročit účinněji. Himmler jmenoval velitelem pro boj s partyzány v oblastech, kde byla zřízena civilní správa, místního vyššího velitele SS a policie Bacha-Zelewského. V praxi tato odpovědnost připadla jeho náměstkovi Curtu von Gottbergovi, opilci, jehož kariéru u SS zachránil předtím právě Himmler. Gottberg neutrpěl zranění na frontě, ale přišel o část nohy (a o důstojnickou hodnost v SS), když najel autem do ovocného stromu. Himmler mu zaplatil protézu a po vyléčení mu hodnost vrátil. Jmenování do Běloruska bylo příležitostí prokázat patřičnou mužnost a Gottberg se jí chopil. Po pouhém měsíci policejního výcviku sestavil vlastní bojovou jednotku, působící od listopadu 1942 do listopadu 1943. Za prvních pět měsíců příslušníci této jednotky ohlásili, že zabili 9 432 „partyzánů“, 12 946 lidí „podezřelých z příslušnosti k partyzánům“ a kolem 11 000 Židů. Jinými slovy, tato bojová jednotka likvidovala průměrně dvě stě lidí denně, téměř bez výjimky civilisty.40 Za jednotku, která měla na těchto zločinech největší podíl, se považuje Dirlewangerovo zvláštní komando SS, jež v Bělorusku začalo operovat v únoru 1942. Jen hrstka účastníků zdejších bojů – a týká se to dokonce všech bojišť druhé světové války – mohla totiž v krutosti soutěžit s Oskarem Dirlewangerem, násilníkem závislým na alkoholu a drogách. Po první světové válce působil v německých pravicových milicích,

počátkem dvacátých let týral komunisty a současně sepisoval disertační práci na téma plánování národního hospodářství. V roce 1923 vstoupil do NSDAP, nicméně svou politickou kariéru ohrozil několika dopravními nehodami a pletkami s nezletilými děvčaty. V březnu 1940 ho Himmler jmenoval velitelem zvláštní Pytlácké brigády, jednotky složené z lidí vězněných za pytlačení na cizím majetku. Někteří nacističtí vůdci si tyto osoby idealizovali, když se v nich pokoušeli vidět ryzí německé typy odmítající tyranii zákona. Pytláci byli nejdřív vysláni do Lublinu, kde jednotku posílili další kriminálníci z řad vrahů a duševně chorých. V Bělorusku Dirlewanger se svými pytláky skutečně čelil partyzánům, ale častěji jeho komando vybíjelo civilisty, jejichž vesnice se naneštěstí nacházely poblíž. Oblíbil si postup, při němž jednotka nahnala vesničany do stodoly, podpálila ji a pak z kulometu střílela na každého, kdo se pokoušel uprchnout. Za dobu svého nasazení v Bělorusku zabili příslušníci Dirlewangerova zvláštního komanda SS nejméně třicet tisíc civilistů.41 Dirlewangerův útvar spadal pod jednotky Waffen-SS a pořádkové policie, vyslané do Běloruska s cílem posílit otlučenou pravidelnou armádu. Na sklonku roku 1942 byli vojáci wehrmachtu hrozně vyčerpaní a byli si vědomi porážky – a přitom byli zbaveni běžných povinných ohledů vůči civilistům a obdrželi rozkaz mimořádně krutě zacházet s partyzány. Vojáci, kteří byli vysláni do boje proti těmto oddílům, čelili značné nejistotě: nepřítel se mohl kdykoli objevit a zase zmizet a na rozdíl od wehrmachtu znal výtečně místní terén. Vojáci německé armády proto nyní spolupracovali s policií a SS, jejichž hlavní cíl spočíval už delší dobu v masovém vyvražďování místního, především židovského obyvatelstva. Všichni věděli, že mají za úkol zlikvidovat partyzány – a za daných okolností byl nehledě na použitou taktiku počet smrtelných obětí v řadách civilistů nesmírný. Hlavní německé akce od poloviny roku 1942, takzvané „velké operace“, byly ve skutečnosti na zabíjení běloruských civilistů zaměřeny, ať šlo o Bělorusy nebo o Židy. Němci nedokázali partyzány porazit, a tak vybíjeli místní, kteří by mohli takovým oddílům pomáhat. Jednotky měly stanovenu denní kvótu osob, jež bylo třeba zabít, a obvykle ji naplňovaly tak, že vojáci obklíčili vesnici a obyvatele postříleli buď do jednoho, anebo zlikvidovali valnou většinu. Popravovali je nad jámami a příkopy nebo je – jako Dirlewanger a jeho následovníci – upalovali ve stodolách, případně je zaháněli na minová pole, aby vyletěli do povětří. Na podzim

1942 a počátkem roku 1943 likvidovali Němci ghetta či celé vesnice, jejichž obyvatele krátce předtím obvinili ze styků s partyzány. V rámci operace Malárie v září 1942 pozabíjela Dirlewangerova brigáda 8 350 Židů, kteří ještě obývali ghetto v Baranovičích, a poté i 389 „banditů“ a 1 274 osob „podezřelých z banditismu“. Těmto akcím velel Friedrich Jeckeln, vyšší velitel SS a policie Říšského komisariátu Východ – týž člověk, který zorganizoval hromadné střílení Židů v Kamenci Podolském a likvidaci rižského ghetta. Operace Hornung začala v únoru 1943 likvidací ghetta ve Slucku, při níž přišlo o život asi 3 300 Židů. V oblasti jihozápadně od tohoto města zabili Němci dalších zhruba devět tisíc osob.42 Počátkem roku 1943 se běloruští občané a zejména mladí muži ocitli v pasti, jelikož soupeření německých ozbrojených sil se sovětskými partyzány obnažovalo nesmyslnost ideologií obou válčících stran. Němci v nouzi o posily verbovali tyto mladíky do svých policejních sborů (a ve druhé polovině roku 1942 do jednotek zřízených na „domobranu“). Mnozí z těchto dobrovolníků byli před válkou komunisté. Naopak partyzáni začali v roce 1943 přetahovat na svou stranu běloruské policisty v německých službách, protože tito muži měli aspoň nějaké zbraně a výcvik.43 O tom, na čí straně budou Bělorusové bojovat (pokud dostali na vybranou), rozhodovaly však spíše porážky wehrmachtu na bojišti než politický či ideologický zápal. Letní ofenziva armádní skupiny Jih neuspěla a v bitvě u Stalingradu byla zničena celá 6. armáda. Když v únoru 1943 do Běloruska dorazily zprávy o porážce wehrmachtu, odešlo ze služby u Němců na dvanáct tisíc policistů a milicionářů, kteří se přidali k sovětským partyzánům. Podle jistého hlášení se jich k tomu odhodlalo osm set v jediném dni – 23. února. To v praxi znamenalo, že ti Bělorusové, kteří v letech 1941 a 1942 ve službách nacistů zabíjeli Židy, přeběhli roku 1943 k sovětským partyzánům. Ba co víc: lidé, kteří tyto běloruské policisty naverbovali – tedy politrukové z partyzánských oddílů –, byli někdy i Židé, kteří uprchli z ghett právě před krvelačnými místními policisty. Židé se snažili přežít holokaust, a přitom najímali jeho vykonavatele.44 Jasný důvod, proč stanout na jedné, a nikoli na druhé straně, měli pouze ti Židé (či spíš hrstka těch Židů), kteří ještě v Bělorusku v roce 1943 zbyli. Stali se totiž v této válce veřejně deklarovanými nepřáteli

Němců, což při srážce s jejich mocí znamenalo smrt, takže neměli důvod stranit se Sovětů bez ohledu na strasti související s partyzánským životem v lesích. Pro Bělorusy – a také pro Rusy a Poláky – bylo už toto riziko srovnatelné, poněvadž možnost neangažovat se za dané situace vyprchávala. V případě Bělorusů, kteří nakonec bojovali a padli na jedné či druhé straně, bývalo však nejednou dílem náhody, kdo kdy zrovna pobýval v jaké vesnici, když se v ní objevili verbíři sovětských partyzánů nebo německých policistů – ti je totiž někdy jednoduše násilím odvedli. Protože si obě strany uvědomovaly, že se k nim místní častokrát přidali spíš náhodou, podrobovaly nové brance absurdním prověrkám loajality: přikazovali jim například zlikvidovat své přátele či členy rodiny, pokud tyto osoby padly do zajetí jako bojovníci protivníka. A protože se do partyzánských oddílů i do řad nejrůznějších německých policejních a narychlo zřízených paravojenských jednotek dostávalo stále víc Bělorusů, odhalovala tato situace podstatu věci: běloruskou společnost proti sobě postavily síly zvnějšku.45 Podobně jako všude jinde byla i v Bělorusku německá politika podmíněna všeobecnou hospodářskou situací. V roce 1943 přidělával Němcům vrásky spíš nedostatek pracovních sil než nouze o potraviny, což v Bělorusku vedlo ke změně kurzu. Válka na území Sovětského svazu pokračovala, a protože wehrmacht utrpěl měsíc co měsíc obrovské ztráty, museli němečtí muži houfně opouštět statky či továrny a vyrážet na frontu. Mělo-li však německé hospodářství fungovat, musel je doma někdo nahradit. V říjnu 1942 vydal Hermann Göring mimořádný pokyn: Bělorusové dopadení v podezřelých vesnicích už neměli být popravováni, nýbrž ponecháni naživu a odesláni na nucené práce do Německa. Osoby práce schopné tedy procházely „selekcí“ – a to i v případě, že dřív proti Němcům bojovaly se zbraní v ruce. Zdá se, že Göring podložil toto rozhodnutí argumentem, že síla jejich rukou je vše, co mohou Říši nabídnout, a že má větší cenu než jejich zaručeně mrtvé tělo. Jenže sovětští partyzáni ovládali stále rozlehlejší část běloruského území a do Německa docházelo stále méně potravin. Jestliže tedy běloruští venkované nemohli Německu prospět přímo v Bělorusku, bylo nejvýhodnější je donutit, aby pracovali přímo v Říši. Byla to však neradostná sklizeň. Hitler v prosinci 1942 ozřejmil to, co předtím Göring pouze naznačil: ženy a děti, pokládané za méně užitečnou pracovní sílu, měly být zastřeleny.46

Byl to výjimečně názorný příklad německých snah usilujících o získání pracovní síly na východě – tato kampaň začala u Poláků v Generálním gouvernementu a šířila se Ukrajinou, až dospěla ke krvavému vyvrcholení v Bělorusku. Na sklonku války pracovalo v Říši asi osm milionů cizinců z východu, většinou Slované. Také z hlediska rasistické ideologie dospěla Říše k dosti zvrhlému výsledku: Němci vytáhli do boje a zabíjeli ve válce miliony „podlidí“, jen aby dováželi jiné miliony „podlidí“, kteří pak museli v Německu vykonávat práci, jakou by byli mohli Němci doma vykonávat sami, ovšem kdyby právě nezabíjeli „podlidi“ v jiných zemích. Přínos této akce – vyjma masového vraždění za hranicemi státu – spočíval v tom, že se Německo stalo nejslovanštější zemí ve svých dějinách. (Tato zvrhlost dosáhla vrcholu v prvních měsících roku 1945, kdy byli Židé odesíláni do pracovních táborů přímo v Německu. Poté, co zabili 5,4 milionu Židů, z rasistických důvodů označených za nepřátele, zavlekli Němci Židy, kteří toto vraždění přežili, do své vlasti a nutili je vykonávat to, co mohli vrahové zvládnout sami, kdyby bývali nezabíjeli v zahraničí.) V zájmu této nové politiky měli nyní němečtí policisté a vojáci likvidovat pouze běloruské ženy a děti, zatímco jejich manželé, otcové a bratři se dali využít jako pracovní síla. Operace vedené na jaře a v létě 1943 proti místním partyzánům se tedy stávaly spíš hony na otroky než jakoukoli formou boje. Protože se však těmto honům na otroky a masovému vraždění, které s ním souviselo, postavili někdy na odpor partyzáni, měli i Němci na své straně ztráty. V rámci operací Čarostřelec a Cikánský baron (pojmenovaných podle známé opery a operety) se Němci v květnu a v červnu 1943 snažili zabezpečit železnice v okolí Minsku a zároveň zajistit přísun nuceně nasazených na práci v Německu. Podle vlastních hlášení zabili tehdy 3 125 „partyzánů“ a deportovali 15 801 dělníků. Ztráty na jejich straně činily 249 mrtvých. Předpokládáme-li (mylně), že uvedení mrtví partyzáni byli skutečně partyzáni, a ne (většinou) civilisté, dospějeme k absurdně nízkému poměru 1 : 10. Podíl německých obětí je přesto značný.47 V rámci operace Chotěbuz zamýšleli Němci v květnu 1943 zlikvidovat veškeré partyzány v oblasti asi 140 km severně od Minsku. Jejich ozbrojené síly ničily vesnici za vesnicí, zaháněly lidi do stodol a ty pak zapalovaly. V následujících dnech byli v pustých vesnicích k vidění tamní prasata a psi, nyní už bez hospodářů, jak se krajem potulují se spálenými lidskými údy v čelistech. Oficiálně počet zněl 5 087 mrtvých,

nicméně jen Dirlewangerovo komando uvádělo při této operaci čtrnáct tisíc mrtvých. Většinu obětí tvořily ženy a děti, zatímco šest tisíc mužů bylo převezeno na práci do Německa.48 V létě 1943 uskutečnila tuto ekonomickou logiku v extrémní podobě operace Hermann, nazvaná po Hermannu Göringovi. Od 13. července do 11. srpna si měly německé bojové skupiny vybrat území, pozabíjet všechno tamní obyvatelstvo kromě práceschopných mužů, zabrat veškerý movitý majetek a vše ostatní spálit. Po selekci provedené mezi místními Poláky a Bělorusy byli starci, ženy a děti postříleni. Operace totiž proběhla v západním Bělorusku – na dřívějším polském území, kam v roce 1939 vpadl Sovětský svaz a které o dva roky později postihla německá invaze.49 V okolních lesích se skrývali rovněž polští partyzáni, přesvědčení o tom, že území je třeba znovu vrátit Polsku. Německé akce tudíž směřovaly jednak proti sovětským partyzánům (reprezentujícím moc, která zde vládla v letech 1939–1941), jednak proti polskému odboji (bojujícímu za polskou nezávislost a územní celistvost republiky v hranicích z let 1918–1939). Polské ozbrojené síly byly součástí Zemské armády, podléhající polské exilové vládě v Londýně. Polsko patřilo ke Spojencům, takže jeho a sovětské síly bojovaly v zásadě společně proti Němcům. Protože si však Sovětský svaz i Polsko činily na toto území – ze sovětského hlediska západní Bělorusko, z polského hlediska severovýchodní Polsko – nárok, nevyvíjely se v praxi věci zdaleka tak jednoduše. Polští partyzáni se tedy ocitli v kleštích mezi sovětskými a německými silami, pro něž zákony nic neznamenaly. Když se jejich oddíly nechtěly podřídit vůli Moskvy, zmasakrovali sovětští partyzáni polské civilisty. Například v Nalibokách 8. května 1943 postříleli 127 Poláků.50 V létě 1943 pozvali důstojníci Rudé armády důstojníky Zemské armády k jednání, načež je na místě schůzky povraždili. Velitel sovětského partyzánského hnutí byl přesvědčen o tom, že nejlepší způsob, jak si poradit se Zemskou armádou, je udat její vojáky Němcům, kteří pak Poláky odpraví. Na polské síly současně útočili i Němci. Polští velitelé vstoupili při několika příležitostech do styku se Sověty i s Němci, nicméně se žádnou stranou nebylo možno uzavřít skutečné spojenectví: koneckonců polským cílem bylo obnovení nezávislosti země v předválečných hranicích. A jak obtížné to bude, až Hitlerův

režim ustoupí Stalinovu, naznačovalo právě to, co se dělo v běloruských močálech.51 Oblasti vylidněné v rámci operace Hermann a v dalších akcích z roku 1943 označovali Němci za „mrtvé zóny“. Lidé, na něž tu vojáci natrefili, se stávali lovnou zvěří. Například v dubnu 1943 zde 45. bezpečnostní pluk wehrmachtu vybíjel civilisty při operaci Velikonoční zajíček. Této akce se účastnily i zbytky einsatzgruppe D, převelené do Běloruska na jaře 1943 z jižního Ruska a jižní Ukrajiny, kam po porážce u Stalingradu ustoupily zbytky armádní skupiny Jih. Úkolem einsatzgruppe D bylo krýt německý ústup zabíjením civilistů na všech místech, kde byly hlášeny nějaké známky odboje. V Bělorusku vojáci z tohoto útvaru vypalovali vesnice, kde však na žádné odbojáře nenarazili, zato z nich předem odvedli veškerá hospodářská zvířata. Einsatzgruppe D už nekryla ústup wehrmachtu jako předtím na jihu, nýbrž se sama chystala na ústup.52 Vznik „mrtvých zón“ dokládal srozumění s tím, že se do Běloruska zanedlouho vrátí sovětský režim. Armádní skupina Jih (značně zmenšená a bojující pod jinými označeními) ustupovala. Armádní skupina Sever nadále bezvýsledně obléhala Leningrad. Bělorusko se sice ještě nacházelo za liniemi armádní skupiny Střed, ale už ne nadlouho. Během okupace Běloruska už některým německým velitelům i civilním představitelům porůznu svitlo, že hromadný teror selhává. Poznali, že mají-li Rudou armádu porazit, musejí běloruské obyvatelstvo přinutit k povolnosti jinak než prostřednictvím teroru. Bylo to však neproveditelné. Podobně jako všude jinde v okupovaném Sovětském svazu dosáhli Němci pouze toho, že si lidé přáli návrat sovětské moci. Jeden německý propagandista vyslaný do Běloruska prohlásil, že se nenajde nic, co by tamní obyvatelstvo dokázalo přesvědčit.53 Nejdramatičtější pokus o dosažení podpory na místní úrovni ztělesňovala Němci podporovaná Ruská lidová osvobozenecká armáda (RONA). Velel jí Bronislav Kaminskij, sovětský občan ruské národnosti a polského (možná i německého) původu, jenž byl zřejmě ve třicátých letech internován do sovětského zvláštního sídliště. Vystupoval jako náruživý odpůrce kolektivizace. Němci mu povolili experiment s vytvořením samosprávy v městečku Lokot v severozápadním Rusku. Kaminskij dostal za úkol vést zátah proti partyzánům a místní rolníci měli skutečně dovoleno ponechat si trochu víc obilí z úrody. Když se válka obrátila v neprospěch Němců, byl Kaminskij s celým svým

aparátem převelen z Ruska do Běloruska, kde měl sehrát obdobnou roli. V Bělorusku měl nařízeno bojovat proti sovětským partyzánům, jenže jeho skupina horko těžko bránila i vlastní základnu. Běloruští vesničané pochopitelně pokládali vojáky RONA za cizince, kteří jim zabírají půdu a vedou přitom řeči o potřebě soukromého vlastnictví.54 V letech 1942 a 1943 se Wilhelm Kube, stojící v čele Generálního komisariátu Bílá Rus, snažil pozměnit některé z hlavních zásad německého kolonialismu v naději, že strhne místní obyvatelstvo k odporu vůči Rudé armádě. Pokoušel se o národnostní ústupky, financoval běloruské školství a zřizoval nejrůznější běloruské poradní sbory a milice. V červnu 1943 zašel tak daleko, že odvolal kolektivizaci zemědělství a vydal dekret, na jehož základě směli běloruští rolníci opět vlastnit svou někdejší půdu. Bylo to opatření vyznačující se dvojí absurditou: většinu venkova přece ovládali partyzáni, kteří odpůrce kolektivizace zabíjeli, a zároveň německá armáda a policie popíraly právo vlastnit majetek podobně kategorickým způsobem, když jejich příslušníci loupili a zapalovali usedlosti, vybíjeli rodiny dotyčných rolníků a tyto rolníky posílali na nucené práce do Německa. A protože Němci nerespektovali ani právo běloruských venkovanů na život, mohli tito venkované těžko brát vážně jejich nový postoj k soukromému vlastnictví.55 I kdyby se však Kubemu jeho záměry podařilo uskutečnit, odhaloval jeho pokus, že Němci východ kolonizovat nedokázali. Slované měli být vyhladověni a vystěhováni, kdežto Kube chtěl vládnout a bojovat s jejich pomocí. Kolchozy měly být zachovány, aby v nich bylo možno rekvírovat potraviny, jenže Kube je navrhoval rozpustit a povolit Bělorusům, aby si hospodařili po svém. Odstoupením od sovětské i nacistické politiky tak odhalil, jak jsou si na venkově v zásadě obě podobné. Sovětská vnitřní kolonizace i německá rasová kolonizace počítaly s cílevědomým vykořisťováním. Protože však Němci postupovali krvelačněji a německé vraždění mělo místní obyvatelstvo v živé paměti, začala jim sovětská moc připadat jako menší zlo – ba jako osvobození. Ostatně sovětští partyzáni s Kubeho experimenty i s generálním komisařem skoncovali. V září 1943 zahynul při výbuchu bomby, kterou mu služebná nastražila pod postel.56 ***

V Bělorusku se sovětský a nacistický režim překrývaly a působily ve vzájemné interakci více než kdekoli jinde. Na relativně malém území se intenzivně válčilo, vedl se zde partyzánský boj a páchaly se tu masové zločiny. Bělorusko se nacházelo v týlu německé armádní skupiny Střed, která byla ochotná k čemukoli, jen aby dobyla Moskvu, a bylo cílem divizí Běloruského frontu Rudé armády, jež se do země hodlaly vrátit. Běloruské území plně neovládala ani německá správa, ani partyzáni, a obě strany se tudíž uchylovaly k teroru, poněvadž neměly spolehlivé materiální zajištění ani morální opodstatnění, které by jim zaručilo loajalitu obyvatelstva. Byl to rovněž domov jednoho z nejkompaktnějších židovských společenství v Evropě, odsouzeného k vyhlazení, a přitom schopného projevit neobyčejný odpor. S nejvyšší pravděpodobností v Minsku a v celém Bělorusku vzdorovalo Hitlerovi víc Židů než kdekoli jinde, třebaže se tu až na vzácné výjimky nedalo s nacisty bojovat, aniž tím odbojáři zároveň nenapomáhali sovětskému režimu. Oddíly Bielského a Zorina představovaly nejpočetnější židovské partyzánské útvary v Evropě.57 V Bělorusku neexistovala žádná šedá zóna, žádné hraniční pásmo ani okrajový prostor, neplatila zde zkrátka žádná útěšná klišé známá ze sociologie masového vraždění. Pouze čerň. Němci zabíjeli Židy jako partyzány – a z mnoha Židů se nakonec partyzáni skutečně stali. Židé, kteří vstoupili do těchto oddílů, sloužili sovětskému režimu a podíleli se na jeho politice, která přitahovala odvetné akce páchané na civilistech. Partyzánský boj v Bělorusku tudíž představoval zvrhlou reakci na boj mezi Hitlerem a Stalinem, přičemž oba vůdci ignorovali válečné konvence a vyostřovali konflikt za frontovou linií. Po neúspěchu operací Barbarossa a Tajfun byla německá pozice v týlu neudržitelná. Původní strategie boje proti partyzánům – podobně jako mnohé jiné strategie německých plánovačů – závisela na rychlém a konečném vítězství. Vyčleněné lidské zdroje postačily na vybíjení Židů, ale už nikoli na boj s partyzány. Němcům se nedostávalo nových posil, a tak vraždili a zastrašovali. Teror sloužil ke zvýšení německé moci, ale ve skutečnosti upevňoval Stalinovu krutovládu. Působení sovětských partyzánů tu bylo zjevné a Němci se jejich hnutí pokoušeli potlačit. V praxi se však německá politika fakticky omezovala na masové vraždění. V jednom hlášení wehrmachtu se uvádí, že bylo zastřeleno 10 431 osob, ale zabaveno bylo pouze devět zbraní, což znamená, že skoro všechny oběti pocházely z řad civilistů. Při likvidaci

prvních patnácti tisíc lidí přišlo Dirlewangerovo zvláštní komando o pouhých dvaadevadesát mužů – o mnohé nepochybně v důsledku vlastní neopatrnosti či následkem nehod způsobených v opilosti. Takový poměr je možný jedině tehdy, stávají-li se oběťmi neozbrojení civilisté. Pod rouškou zásahů proti partyzánům vraždili Němci Bělorusy (anebo Židy, Poláky či Rusy) v 5 295 lokalitách okupovaného sovětského Běloruska. Několik stovek těchto městeček a vesnic bylo vypáleno do základů. Celkem Němci takto připravili o život kolem 350 000 osob, z toho nejméně devadesát procent neozbrojených civilistů. Zabili v Bělorusku rovněž na půl milionu Židů, z toho třicet tisíc v rámci operací proti partyzánům. Není však jasné, zda se má těchto třicet tisíc lidí započítat k Židům vyhlazeným v rámci „konečného řešení“, anebo k zástupům běloruských civilistů zabitých při odvetných akcích proti partyzánům. Sami Němci mezi nimi z velmi praktických důvodů mnohdy nečinili rozdíl, jak vyplývá z deníku jednoho velitele: „Bandité a Židé spálení v domech a krytech se nepočítali.“58 Z devíti milionů lidí, kteří obývali území sovětského Běloruska v roce 1941, zabili Němci asi 1,6 milionu při akcích mimo bojiště – asi 700 000 z tohoto počtu představovali váleční zajatci, 500 000 Židé a 320 000 lidé označení za partyzány (valnou měrou neozbrojení civilisté). Tyto tři velké vyvražďovací kampaně představují tři nejstrašnější německé válečné zločiny ve východní Evropě, přičemž největší silou a brutalitou se vyznačovaly právě zde. Dalších několik set tisíc obyvatel sovětského Běloruska padlo na bojišti v řadách rudoarmějců.59 I sovětští partyzáni přispěli svým dílem k celkovému počtu obětí. Moskevskému ústředí do 1. ledna 1944 hlásili, že na území sovětského Běloruska zastřelili 17 431 osob označených za zrádce, přičemž tento počet nezahrnuje civilisty zabité z jiných důvodů ani civilisty zabité v následujících měsících. Celkem mají odvetné akce partyzánů na svědomí životy desítek tisíc lidí v Bělorusku, popřípadě v západních oblastech zabraných předtím Polsku, kde Sověti potírali třídní nepřátele. Dalších několik desítek tisíc lidí z tohoto regionu bezpochyby zemřelo po zatčení během sovětské okupace v letech 1939–1941 a zejména při sovětských deportacích v letech 1940 a 1941 cestou do Kazachstánu či přímo v gulagu.60 Hrubý odhad počtu smrtelných obětí na území sovětského Běloruska během války se zdá rozumný a umírněný. Víc než milion dalších osob před Němci uprchlo a další dva miliony byly ze svých domovů

deportovány na nucené práce nebo vystěhovány z jiných důvodů. Počínaje rokem 1944 odtud Sověti deportovali dalšího čtvrt milionu lidí do Polska a desítky tisíc jiných internovali v gulagu. Do konce války zahynula, případně byla vystěhována polovina běloruského obyvatelstva. Něco takového nezažila žádná jiná evropská země.61 A Němci s ní měli ještě horší záměry. Váleční zajatci, kteří zemřeli hlady ve stalagu 352 v Minsku a v jiných zajateckých táborech, tvořili pouhý zlomek obětí na životech, jaké předpokládal Hladový plán. Čistky v řadách rolníků zdaleka nedosáhly rozsahu masivního odlidnění Běloruska vytyčeného Generálním plánem Východ. Asi milion Bělorusů bylo nasazeno na nucené práce, avšak ne všichni se udřeli k smrti, jak předvídali stratégové. V Mohilevu, kde začalo hromadné vyhlazování místních židovských obcí a kde proběhla přednáška o metodách boje s partyzány, měl být zřízen velký vyhlazovací tábor. To se nestalo a krematoria, která sem SS za tím účelem objednala, skončila podle všeho v Osvětimi. I v Minsku měl být zřízen vyhlazovací tábor s vlastními krematorii a nakonec mělo být město srovnáno se zemí. Wilhelm Kube snil o tom, že na jeho místě vznikne německá osada Asgard, připomínající svým jménem domov severských bohů.62 Z nacistických utopií se uskutečnila jen likvidace Židů, třebaže ani ta nebyla provedena přesně podle plánu. V Bělorusku stejně jako všude jinde mělo „konečné řešení“ ve skutečnosti radikálnější podobu než na papíře. Sovětští Židé se měli udřít při budování Velkoněmecké říše, anebo měli být deportováni daleko na východ. Ukázalo se, že je to nemožné, a většina Židů z východu byla zabita v místě bydliště. V Minsku se našlo několik výjimek. Někteří Židé uprchli a přežili často jen díky podílu na masovém vraždění, další jedině díky otrocké práci – ti obvykle zemřeli o něco později a většinou daleko od domova. V září 1943 byla skupina posledních minských Židů deportována na západ, do okupovaného Polska na místo zvané Sobibor.63 Setkali se tam s továrnou na smrt, jaká nebyla k vidění ani v Bělorusku, kde se – jak by se člověk přinejmenším domníval – děly ty nejstrašnější věci na zemi. 1 Gerlach, Kalkulierte Morde, 374; Szybieka, Historia, 337. Srov. Edele, „States“, 348, 361. K rozkazu z 19. července, týkajícímu se minského ghetta, viz Verbrechen, 80.

2 O tomto prvním masakru blíže Gerlach, Kalkulierte Morde, 506, 549, 639; Matthäus, „Reibungslos“, 260; Longerich, Vernichtung, 370 (ženy); Epstein, Minsk, 81; a Ehrenburg, Black Book, 116. O zabíjení ve dnech 7.–9. listopadu viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 506, 509, 624, Smolar, Ghetto, 41; a Ehrenburg, Black Book, 118; a dále Rubenstein, Unknown, 237–238, 245, 251. K jinému symbolickému vraždění: Němci uskutečnili podobný masakr také 23. února 1942 (Den Rudé armády) a Židovky stříleli i 8. března 1942 (Mezinárodní den žen). 3 O slíbené přehlídce viz Braithwaite, Moscow, 252. 4 Smilovitsky, „Antisemitism“, 207–208; Braithwaite, Moscow, 262. 5 Viz Brandenberger, National Bolshevism, 118–119. 6 Citace: Brandenberger, National Bolshevism, 119. 7 Citace: Projektgruppe, „Existiert“, 90. 8 O botách odebíraných mrtvým či zajatým vojákům viz Ich werde es nie vergessen, 66, 188; a Merridaleová, Ivanova válka, 136. 9 Gerlach, Kalkulierte Morde, 768; Epstein, Minsk, 22; Smolar, Ghetto, 15; Projektgruppe, „Existiert“, 221. 10 O ponižování Židů viz Rubinstein, Unknown, 256; a Ehrenburg, Black Book, 125. O Eberlovi viz Grabher, Eberl, 66. O filmu blíže Longerich, Himmler, 552. 11 K „soutěži krásy“ viz Ehrenburg, Black Book, 132; a Smolar, Ghetto, 22. O tmavém bytě na podzim 1941 viz Smolar, Ghetto, 46. Citace: Rubenstein, Unknown, 244. V blízkém koncentračním táboře v Koldyčevu dozorci znásilňovali a zabíjeli ženy pravidelně, viz Chiari, Alltag, 192. 12 Epstein, Minsk, 42 a passim. O sovětských dokladech blíže Chiari, Alltag, 249. 13 Epstein, Minsk, 130. 14 Projektgruppe, „Existiert“, 228. Biografické podrobnosti o Smolarovi zahrnuje „Ankieta“, 10. srpna 1949, AAN, osobní svazek 5344. 15 Cholawsky, „Judenrat“, 117–120; Chiari, Alltag, 240; Smolar, Ghetto, 19. 16 O varovném signálu blíže Smolar, Ghetto, 62; k míči viz Epstein, Minsk, 215. O židovských policistech viz Epstein, Minsk, 125. O rukavicích a ponožkách viz Gerlach, Kalkulierte Morde,

680. O průvodcích blíže Smolar, Ghetto, 95; a Projektgruppe, „Existiert“, 164. 17 Brakel, „Versorgung“, 400–401. 18 O financování odboje viz Epstein, Minsk, 96, 194. 19 Klein, „Zwischen“, 89. Viz též Hull, Absolute Destruction; Anderson, „Incident“; a Lagrou, „Guerre Honorable“. 20 O Franzi Halderovi a jeho fantazírování o atomové zbrani blíže Gerlach, Kalkulierte Morde, 558. O Himmlerově přání vybít třicet milionů Slovanů viz Sawiski, Zburzenie, 284. Citace: Lück, „Partisanbekämpfung“, 228. 21 Citace: Birn, „Anti-Partisan Warfare“, 268; Verbrechen, 469. Viz také Gerlach, Kalkulierte Morde, 566. 22 Szybieka, Historia, 348; Mironowicz, Białoruś, 158; Lück, „Partisanbekämpfung“, 232; Klein, „Zwischen“, 90. 23 Gerlach, Kalkulierte Morde, 680, 686. 24 Citace: Matthäus, „Reibungslos“, 261. 25 Smolar, Ghetto, 72; Cholawsky, „Judenrat“, 125. Počet 3 412 povražděných uvádí Matthäus, „Reibungslos“, 262. O vzpomínce Lipského viz Projektgruppe, „Existiert“, 158. 26 Cholawsky, „Judenrat“, 123; Epstein, Minsk, 133. O Heydrichově inspekci blíže Gerlach, Kalkulierte Morde, 694. O kožiších viz Browning, Origins, 300. 27 K citovanému odhadu blíže Smolar, Ghetto, 98. Citace: Ehrenburg, Black Book, 189. Viz též Cholawsky, „Judenrat“, 126; a Gerlach, Kalkulierte Morde, 704. 28 O zplynovacích vozech viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 1075; a Rubenstein, Unknown, 245, 248, 266–267. O „ničitelích duší“ viz Projektgruppe, „Existiert“, 162. 29 Rubenstein, Unknown, 246; viz též Ehrenburg, Black Book, 132. 30 Smolar, Ghetto, 158; Projektgruppe, „Existiert“, 231; Brakel, „Versorgung“, 400–401. O ženách a dětech braných jako rukojmí blíže Smilovitsky, „Antisemitism“, 218. 31 O Zorinovi blíže Slepyan, Guerillas, 209; a Epstein, Minsk, 24. O nájezdu na ghetto viz Ehrenburg, Black Book, 135. K Rufeisenovi viz Matthäus, „Reibungslos“, 254. 32 Tec, Defiance, 80, 82, 145, 185, citace na s. 80; Slepyan, Guerillas, 210; Musial, „Sowjetische“, 185, 201–202.

33 K počtu partyzánů a ke vzniku „partyzánských republik“ blíže Lück, „Partisanbekämpfung“, 231. O civilistech viz Brakel, Unter Rotem Stern, 290, 304; Szybieka, Historia, 349; Slepyan, Guerillas, 81; a Mironowicz, Białoruś, 160. O lokomotivách viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 868. 34 Musial, Mythos, 189, 202; Lück, „Partisanbekämpfung“, 238; Ingrao, Chasseurs, 131, Verbrechen, 495. 35 Slepyan, Guerillas, 17, 42. 36 Kravec a Gerasimovová jsou citováni in Projektgruppe, „Existiert“, 47, 126. O rozšířenosti oslovení „kurvo“ viz Chiari, Alltag, 256. O hře na schovávanou blíže Projektgruppe, „Existiert“, 164. 37 O rozkazu z 18. srpna viz Lück, „Partisanbekämpfung“, 232; a Westermann, „Ideological Soldiers“, 57. O eufemismu „zvláštní zacházení“ viz Musial, Mythos, 145. O vesničanech, kteří měli být zlikvidováni „jako Židé“, viz Lück, „Partisanbekämpfung“, 239. 38 Westermann, „Ideological Soldiers“, 53, 54, 60; Gerlach, Kalkulierte Morde, 705, 919. 39 K výpočtu 208 089 Židů zabitých v Bělorusku blíže Brandon, „The Holocaust in 1942“. Tento počet nezahrnuje Bialystockou oblast, která byla součástí Běloruské SSR v letech 1939–1941 (dnešní polské Podleské vojvodství). 40 O Gottbergovi podrobněji Klein, „Massenmörder“, 95–99. O Bachovi-Zelewském a uvedených počtech viz Lück, „Partisanbekämpfung“, 233, 239. 41 Stang, „Dirlewanger“, 66–70; Ingrao, Chasseurs, 20–21, počet („nejméně třicet tisíc civilistů“) na s. 26, 132; Gerlach, Kalkulierte Morde, 958; MacLean, Hunters, 28, 133. 42 O vražedných kvótách viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 890. O operaci Malárie blíže Gerlach, Kalkulierte Morde, 911–913, 930; Benz, Einsatz, 239; Matthäus, „Reibungslos“, 267; a Ingrao, Chasseurs, 34. O Jeckelnovi viz Brakel, Unter Rotem Stern, 295. O akci Hornung viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 946; a Klein, „Massenmörder“, 100. 43 Brakel, Unter Rotem Stern, 304; Smilovitsky, „Antisemitism“, 220. O předválečných komunistech viz Rein, „Local Collaborators“, 394.

44 K údajům o osmi stech přeběhlíků viz Musial, Mythos, 266; obecnější chování policistů a milicionářů sleduje Mironowicz, Białoruś, 160. Viz též Slepyan, Guerillas, 209. 45 Szybieka, Historia, 345, 352; Mironowicz, Białoruś, 159. 46 Ke Göringovu rozkazu z října 1942 viz Nolte, „Partisan War“, 274. 47 Klein, „Zwischen“, 100. 48 O operaci Chotěbuz viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 948; Pohl, Herrschaft, 293; Musial, Mythos, 195; a Verbrechen, 492. O zdivočelé prasnici viz Lück, „Partisanbekämpfung“, 241. 49 O operaci Hermann viz Musial, Mythos, 212; a Gerlach, Kalkulierte Morde, 907. 50 O postřílení 127 Poláků viz Musial, Mythos, 210. Viz též Jasiewicz, Zagłada, 264–265. 51 Brakel, Unter Rotem Stern, 317; Gogun, Stalinskie komandos, 144. 52 Shephard, „Wild East“, 174; Angrick, Einsatzgruppe D, 680– 689. Citace: Lück, „Partisanbekämpfung“, 242. 53 Birn, „Anti-Partisan Warfare“, 291; viz také obecně Klein, „Zwischen“, 96. 54 Dallin, Brigade, 8–58. 55 Chiari, Alltag, 138; Szybieka, Historia, 346; Mironowicz, Białoruś, 148, 155. 56 Szybieka, Historia, 346. 57 Musila, „Sowjetische“, 183. 58 K počtům při zásahu Dirlewangerova komanda („patnáct tisíc“ a „devadesát dva“) viz Ingrao, Chasseurs, 36. Počet 5 295 běloruských lokalit uvádí Gerlach, Kalkulierte Morde, 943. K údaji o 10 431 zastřelených partyzánech blíže Klee, Gott mit uns, 55. O deníku viz Lück, „Partisanbekämpfung“, 239. Viz též Matthäus, „Reibungslos“, 268. 59 Gerlach, Kalkulierte Morde, 1158. 60 O zabití 17 431 osob za údajnou zradu viz Musial, Mythos, 261. O třídních nepřátelích viz Jasiewicz, Zagłada, 264–265. 61 Gerlach, Kalkulierte Morde, 1160. Chiari odhaduje, že do konce války bylo zabito či přesídleno na 276 000 Poláků; viz Alltag, 306. 62 O krematoriu viz Gerlach, „Mogilev“, 68. O Asgardu viz Gerlach, Kalkulierte Morde, 425.

63 Arad, Reinhard, 136–137.

kapitola osmá NACISTICKÉ TOVÁRNY NA SMRT Za německé okupace zahynulo asi 5,4 milionu Židů. Skoro polovina z nich byla povražděna na východ od linie Molotov-Ribbentrop – obvykle kulkou, někdy i plynem. Zbytek byl na západ od této linie povražděn obvykle plynem, někdy i kulkou. První milion Židů zahynul v úvodních šesti měsících německé okupace SSSR, tedy ve druhé polovině roku 1941, a druhý milion stihl stejný osud v průběhu roku 1942. Na západ od linie Molotov-Ribbentrop se Židé dostali do německého područí výrazně dřív, avšak k jejich vyvražďování tu došlo později, kdežto na východě Němci ekonomicky nejproduktivnější Židy – mladíky – mnohdy vybíjeli hned, v prvních dnech či týdnech války. Poté se ekonomické argumenty nacistů obrátily proti ženám, dětem a starcům, kteří se stali „přebytečnými jedlíky“. Na západ od linie MolotovRibbentrop byla zřízena ghetta v očekávání deportace (do Lublinu, na Madagaskar nebo do Ruska), k níž však nikdy nedošlo. Nejistota ohledně definitivní verze „konečného řešení“, panující v letech 1939–1941, vedla k tomu, že Židé na západ od linie Molotov-Ribbentrop byli nasazeni na nucené práce, což představovalo určitý ekonomický argument pro jejich zachování při životě. Hromadné vraždění polských Židů v Generálním gouvernementu a na polském území začleněném do Německa začalo po více než dvouleté okupaci a déle než rok poté, co byli internováni do ghett. Polští Židé byli zabíjeni plynem v šesti velkých objektech: čtyři se nacházely v Generálním gouvernementu a dva na území přičleněném k Říši. Tyto objekty fungovaly v té či oné kombinaci od prosince 1941 do listopadu 1944 a byly zřízeny v Chelmnu, Belžci, Sobiboru, Treblince, Majdanku a Osvětimi. Na západ od linie MolotovRibbentrop určovala v roce 1942 podobu vyhlazování akce Reinhard, to jest zplynování 1,3 milionu polských Židů v Belžci, Sobiboru a Treblince. Završena měla být v Osvětimi, kde bylo usmrceno asi dvě stě tisíc polských a více než sedm set tisíc Židů z dalších evropských zemí, a to převážně v letech 1943 a 1944.1 Akce Reinhard začala Himmlerovou interpretací Hitlerových tužeb. Himmler byl informován o úspěšných pokusech s oxidem uhelnatým,

které se prováděly na sovětských válečných zajatcích, a někdy kolem 13. října 1941 pověřil vytvořením nového zplynovacího zařízení svého chráněnce Odila Globocnika. Globocnik byl velitelem SS a policie v lublinském distriktu Generálního gouvernementu, jenž se stal hlavní laboratoří nacistických rasových utopií, a předpokládal, že do jeho oblasti budou deportovány miliony Židů, přinucené dřít v otrockých koloniích. Po útoku na Sovětský svaz byl v tomto směru pověřen uskutečněním Generálního plánu Východ. Ambiciózní záměr uskutečnit vyhlazovací kolonizaci sice po neúspěších na sovětských bojištích spadl obecně pod stůl, nicméně Globocnik ho nakonec zčásti realizoval v lublinském distriktu, kde vyhnal z domovů na sto tisíc Poláků. Jeho záměrem bylo úplně „zbavit Generální gouvernement Židů a také Poláků“.2_2 Koncem října 1941 si už vyhlédl místo pro nový vyvražďovací objekt: Belžec ležící pár desítek kilometrů na jihovýchod od Lublinu. Změny plánů na využití tohoto místa odhalují posun nacistické utopie od vyhlazovací kolonie k bezprostřednímu vyhlazování jako takovému. V roce 1940 tu Globocnik zřídil otrocký pracovní tábor: snil o tom, že zde budou dva miliony Židů hloubit protitankové zákopy. Takovými fantaziemi se mohl zabývat jen proto, že jedna z raných verzí „konečného řešení“ předpokládala deportaci evropských Židů do jeho lublinského panství. Události se však vyvíjely jinak a Globocnik se musel smířit s tím, že pracovní síly soustředěné v Belžci nepřesáhnou třicet tisíc osob. Nakonec od svého obranného projektu v říjnu 1940 upustil a o rok později si po rozhovoru s Himmlerem vysnil jiný způsob, jak tato místa využít – k vyhlazení Židů.3 Globocnik měl nalézt – a také nalezl – způsob, jak by Němci dokázali vybíjet Židy na západ od linie Molotov-Ribbentrop, kde na masové střílení neměli lidské zdroje, jelikož Polákům v řadách pomocných sil nebyli ochotni svěřit zbraně. Objekt v Belžci by zvládla řídit i nevelká posádka. Základní práce by tu obstarávali polští otroci a vlastní zařízení mohly střežit osoby neněmecké národnosti, vybrané z rekrutů výcvikového tábora Trawniky v lublinském distriktu. Mezi prvními byli v Trawnikách vycvičeni někdejší rudoarmějci z táborů pro válečné zajatce: většinou Ukrajinci, avšak i představitelé dalších národností Sovětského svazu včetně Rusů, a dokonce i několik Židů, kteří se na těchto místech ocitli jistě náhodou. Němci upřednostňovali sovětské Němce, pokud se je podařilo vypátrat.4

Podobně jako se změnil účel využití tábora v Belžci, odhalovaly i proměny poslání tábora v Trawnikách proměny hitlerovských utopií. Podle původních Globocnikových představ měli tito muži sloužit v podrobeném SSSR pod německým velením jako policisté. Sovětský svaz však ve skutečnosti dobyt nebyl, takže je bylo možno vycvičit pro jiný zvláštní úkol: k ostraze a obsluze zařízení, v němž měli být zplynováni polští Židé. Když byli tito lidé rekrutováni, nic o těchto obecných záměrech nevěděli a sami na této politice neměli žádný politický ani osobní zájem. Polsko byl v jejich očích cizí stát a na polské Židy hleděli jako na cizince. Patrně však hodně stáli o to, aby si práci udrželi, poněvadž zverbování je uchránilo před pravděpodobným vyhladověním. I kdyby ale nakonec sebrali veškerou odvahu a Němcům se vzepřeli, museli by počítat s tím, že bezpečný návrat do Sovětského svazu už není možný – odjížděli přece z dulagů a stalagů s cejchem kolaborantů. V prosinci 1941 pomáhali rekruti z Trawniků v černých uniformách při stavbě rampy a železniční vlečky, jež vlakům umožnila dojet až do Belžce. Sovětští občané odváděli práci v zájmu německé vyvražďovací politiky.5 Belžec neměl být tábor. V táborech se lidé zdržují jen přes noc. Belžec se měl stát továrnou na smrt, kde byli Židé zabíjeni ihned po příjezdu. Němci už vyvinuli pro takové zařízení precedent, jak do něj nahnat odsouzence pod falešnou záminkou: obětem bylo řečeno, že se půjdou po cestě osprchovat, a pak se uvnitř udusily oxidem uhelnatým. Od roku 1939 do roku 1941 se tímto způsobem na šesti takových místech v Německu zabíjeli handicapovaní či duševně nemocní a spolu s nimi další jedinci považovaní za „nehodné života“. Po experimentálním zplynování polských chovanců psychiatrických léčeben na území župy Povartí začala Hitlerova vláda v utajení organizovat program vybíjení německých občanů. Vedli ho lékaři, sestry i policejní šéfové a hlavní záštitu nad programem převzal Hitlerův osobní lékař. Z lékařského hlediska bylo toto masové vraždění jednoduché: oxid uhelnatý (CO) váže hemoglobin v krvi mnohem lépe než kyslík (O2_1), a tudíž brání červeným krvinkám naplňovat svou úlohu v organismu, to jest okysličovat krev a tkáně. Oběti byly pozvány na údajnou lékařskou prohlídku a odvedeny do „sprch“, kde se udusily oxidem uhelnatým uvolněným z kanystrů. Pokud měla některá z obětí zlaté zuby, nakreslili

jí napřed na záda křížek, aby je po smrti obsluha nezapomněla vytrhnout. Prvními oběťmi těchto pokusů se staly děti, jejichž rodiče pak obdrželi od lékařů smyšlené dopisy, že malí pacienti zemřeli během léčby. Většinu usmrcených v rámci programu „eutanazie“ netvořili Židé, nýbrž Němci, ačkoli handicapovaní němečtí Židé byli likvidováni bez sebemenší selekce. V jednom z těchto vyhlazovacích zařízení oslavil personál desetitisící kremaci tím, že mrtvé tělo ozdobil květinami.6 Rozhodnutí program této „eutanazie“ ukončit časově odpovídalo pověření, na jehož základě měl Globocnik vyvinout novou techniku pro zabíjení polských Židů plynem. Do srpna 1941, kdy Hitler přikázal program zastavit v obavách před protesty vlastních občanů, bylo evidováno 70 273 mrtvých a byl vytvořen a ověřen model, jak oběti oklamat a poté zplynovat. Po ukončení programu „eutanazie“ však zůstala jednotka policistů a lékařů s těmito specifickými zkušenostmi bez zaměstnání, a tak v říjnu 1941 povolal Globocnik část tohoto týmu do lublinského distriktu, aby řídili budoucí mašinerii určenou k vyhlazování Židů. Z přibližně 450 podřízených, kteří mu posloužili při likvidaci polských Židů plynem, mělo 92 předchozí zkušenosti z programu „eutanazie“. Oporu týmu ztělesňoval Christian Wirth, který na celý program dohlížel a jakožto Hitlerův zástupce v celé záležitosti prohlašoval, že „podstatná část mých organizačních schopností“ bude využita „k vyřešení židovské otázky s ohledem na nejzazší možné důsledky“.7

Globocnik nebyl jediný, kdo využil zkušeností specialistů na „eutanazii“. Zplynovací zařízení v Chelmnu na území Povartí rovněž využívalo technických poznatků tohoto vyhlazovacího programu. V době, kdy se v Globocnikově lublinském panství zkoušela destruktivní část Himmlerova programu „posilování němectví“, probíhala většina deportací právě v této župě spravované Arthurem Greiserem – do Generálního gouvernementu odtud odjížděly statisíce Poláků a ze Sovětského svazu sem přijížděly statisíce Němců. Greiser stál před stejným problémem jako Hitler, pouze mu čelil v menším rozsahu: po všech uskutečněných přesunech Židé zůstávali stále na místě, a tak bylo na sklonku roku 1941 zřejmé, že neexistuje vhodná lokalita, kam by je bylo možno deportovat. Greiserovi se sice podařilo přemístit do Generálního gouvernementu i několik tisíc Židů, ale ty vzápětí nahradili jejich souvěrci deportovaní ze zbylých německých žup.8 Řešení navrhl 16. července 1941 velitel Sicherheitsdienstu (SD) z Poznaně, která byla správním střediskem Greiserovy župy. „Hrozí, že letos v zimě všechny Židy nenakrmíme. Mělo by se tedy důkladně zvážit, zda by nebylo nejhumánnější skoncovat s těmi, kdo jsou práce neschopní, a to nějakým pohotově působícím prostředkem. Bylo by to každopádně lepší než je nechat pomřít hlady.“ Tímto „pohotově působícím prostředkem“ byl oxid uhelnatý, využitý už v rámci programu „eutanazie“. Zplynovací vozy se ostatně zkoušely na sovětských válečných zajatcích hned v září 1941 a poté byly nasazeny v okupovaném Bělorusku a na Ukrajině, zejména při zabíjení dětí. V Chelmnu byl k těmto účelům využit zaparkovaný zplynovací vůz, vykonávající své hrůzné dílo pod dohledem Herberta Langeho, který předtím posílal do plynu handicapované v programu „eutanazie“. Od 5. prosince začali Němci používat zařízení v Chelmnu k likvidaci Židů v Povartí. V letech 1941 a 1942 tu bylo zabito 145 301 osob. Chelmno takto fungovalo, dokud nebyla židovská populace Povartí v zásadě zredukována na náležitě fungující pracovní tábor v lodžském ghettu. Počátkem dubna zde masové zabíjení ustalo – a tehdy začalo vyhlazování v lublinském distriktu.9 Belžec měl nacistům posloužit jako nový vzor, účinnější a trvalejší než Chelmno. Nejspíš po konzultaci s Wirthem rozhodl Globocnik o vybudování statického zařízení, jež by umožňovalo hromadnou otravu osob ve zdech budovy (tak jako v programu „eutanazie“), ale kde by oxid uhelnatý spolehlivě vyráběly spalovací motory (tak jako

ve zplynovacích vozech). Oproti vozu zaparkovanému v Chelmnu to znamenalo vyjmout takový motor z auta, propojit ho rourou s plynovou komorou postavenou za tím účelem a pak této továrně na smrt zajistit pomocí železniční vlečky spojení s hlavními tratěmi mezi jednotlivými městy. Inovace zavedené v Belžci byly prosté, nicméně postačující.10 *** Nacistické vedení za podstatu židovského „problému“ vždycky považovalo polské Židy. Německá okupace rozdělila tyto občany Polska do tří různých politických zón. Do prosince 1941 žilo asi tři sta tisíc polských Židů v Povartí a na dalších polských územích začleněných do Říše – ty nyní Němci posílali do plynu v Chelmnu. Asi 1,3 milionu polských Židů žijících na východ od linie Molotov-Ribbentrop popravovali od června 1941 střelbou a nejvíc jich připravili o život v roce 1942. Největší skupinu polských Židů za německé okupace však představovali Židé v ghettech Generálního gouvernementu. Do června 1941 zde žila asi polovina předválečné polské židovské populace – kolem 1 613 000 osob. (A když se po německé invazi do Sovětského svazu stala součástí Generálního gouvernementu i Halič, vzrostl počet Židů obývajících toto území na přibližně 2 143 000 osob. Zhruba půl milionu haličských Židů na východ od linie Molotov-Ribbentrop Němci postříleli.)11 Když začali Himmler s Globocnikem v březnu 1942 likvidovat polské Židy v Generálním gouvernementu, pustili se tedy jednoznačně do ničení největší evropské židovské komunity. Čtrnáctého března přenocoval Himmler v Lublinu a měl pohovor s Globocnikem. Dna dny nato začali Němci svážet Židy z lublinského distriktu do Belžce. Šestnáctého března v noci bylo v Lublinu pochytáno asi 1 600 Židů bez pracovního povolení, byli deportováni a usmrceni plynem. Ve zbytku měsíce začali Němci lublinský distrikt pročesávat systematicky – vesnici za vesnicí, městečko za městečkem. Jednotkám, které za tím účelem vypracovaly nezbytné techniky, velel Globocnikův náměstek pro „přesídlení“, nadporučík Hermann Höfle. Židé z menších měst se museli nejprve sestěhovat do větších. Poté byli zastřeleni Židé podezřelí z nebezpečných styků, z komunismu a také vysloužilci z polské armády. Při posledním přípravném kroku prošla jejich populace selekcí a mladíci a další práceschopní jedinci dostali nové doklady.12

Na západ od linie Molotov-Ribbentrop uspořádali Němci chod vyvražďovací mašinerie tak, aby se zabíjením jako takovým nepřišli tolik do styku. Instituce v ghettu – židovská rada a židovští policisté – byly zaměřeny na jeho destrukci. Akce v příslušném městě či městečku začala pokaždé tím, že se Globocnikovi podřízení obrátili na místní bezpečnostní policii a pak vytvořili německé zásahové komando. Pokud měli Němci k dispozici židovské policisty, jako tomu bylo v případě každé lidnatější židovské obce, měli za ně právě tito policisté vykonat největší díl práce: svolat židovské spoluobčany k transportu. Ve městech tito židovští policisté početně značně převyšovali Němce, od nichž přijímali rozkazy. Protože však neobdrželi palné zbraně, mohli násilné metody zaměřit výlučně proti Židům. Někdy jim také přispěchali na pomoc odchovanci z Trawniků.13 Německá policie přikázala židovským policistům, aby Židy v daný čas svolali na určené shromaždiště. Zpočátku je tam často lákali vyhlídkou na jídlo nebo atraktivnější pracovní zařazení kdesi „na východě“. Později Němci a židovští policisté v rámci několikadenního zátahu prostě obklíčili jednotlivé bloky či domy a donutili jejich obyvatele odebrat se na stanovené místo. Malé děti, těhotné ženy a handicapované osoby či starce Němci na místě postříleli. Ve větších městech, kde zátah nešlo uskutečnit v jediném kroku, se tato opatření opakovala se stupňovanou brutalitou. Němci požadovali denní kvóty, aby naplnili transporty, a někdy do nich zahrnuli i židovské policisty, kteří nesli za naplnění těchto kvót odpovědnost a riskovali vlastní krk. V průběhu akce a po jejím skončení bylo ghetto uzavřeno, aby je mohla německá policie vyplenit a nerušil ji při tom nikdo z místních.14 Jakmile Židé dorazili do Belžce, stali se odsouzenci na smrt. Přijížděli neozbrojení do uzavřeného a střeženého zařízení s mizivou nadějí pochopit, co je uvnitř čeká, natož aby se Němcům a dozorcům z Trawniků stavěli na odpor. Podobně jako pacientům ve střediscích programu „eutanazie“ jim Němci oznámili, že se musejí nejprve odebrat do dezinfekční budovy. V ní je ostraha vyzvala, aby odložili oděv i cennosti, a vysvětlila jim, že i tyto osobní věci projdou dezinfekcí a posléze jim budou vráceny. Pak Židé nakráčeli nazí do komor, do nichž se napouštěl oxid uhelnatý. Belžec se podařilo přežít pouhým dvěma nebo třem – zahynulo jich zde 434 508. Wirth zdejší vyhlazovací zařízení řídil v průběhu celého léta 1942 a podle všeho plnil své

povinnosti výtečně. Později byl povýšen na generálního inspektora Belžce a dalších dvou zařízení, vybudovaných podle tohoto vzoru.15 Fungování tohoto systému v lublinském distriktu Generálního gouvernementu dospělo téměř k dokonalosti. Deportace osob z krakovského distriktu začaly o něco později a přinesly obdobné výsledky. Židé z Haliče zakusili obě nacistické metody zabíjení: počínaje létem 1941 je Němci vybíjeli střelbou a od března 1942 je vozili do plynové komory v Belžci. Halič se rozkládala na východ od linie Molotov-Ribbentrop, a tak je v daném prostoru Němci zprvu likvidovali střelbou – poté však byla připojena ke Generálnímu gouvernementu, a tak putovali i do plynových komor. Thomas Hecht, haličský Žid, který toto běsnění přežil, vylíčil hned několik způsobů, jak mohl zdejší Žid zahynout: jeho dvě tety, strýc a bratranec šli v Belžci do plynu; jeho otec, bratr, další teta, strýc a bratranec byli zastřeleni; druhý bratr zahynul v pracovním táboře.16 Mezitím Globocnikovi podřízení a dozorci z Trawniků zbudovali podle belžeckého modelu v lublinském distriktu další továrnu na smrti a vybrali si k tomu obec Sobibor, ležící severovýchodně od správního střediska distriktu. Zařízení bylo uvedeno do provozu v dubnu 1942 a v jeho komorách bylo stejně jako v Belžci usmrceno asi 180 000 Židů – tomuto osudu unikly jen čtyři desítky osob. Globocnik a jeho lidé už ovládli procesy nezbytné pro základní část operace: zátahy v ghettech prováděli Höfleho muži s přispěním místního obyvatelstva, o pořádek v táborech dbali rekruti z Trawniků, skromná německá posádka a zástupy židovských otroků – a konečně vlastní zabíjení obstarával oxid uhelnatý produkovaný spalovacími motory.17 Když Hitler dosáhl v Belžci a Sobiboru 99,99 procenta úmrtnosti, nařídil 17. dubna 1942 vybudovat další takové zařízení, tentokrát ve varšavském distriktu Generálního gouvernementu. Tým specialistů na „eutanazii“ doprovázený muži z Trawniků byl vyslán do blízkosti vesnice Treblinka, kde se 1. června začala stavět další továrna na smrt. Stavební práce vykonávali Židé z tohoto kraje, kteří byli po dokončení objektu zlikvidováni. Jejich vrchní dohližitel patřil podobně jako velitelé Belžce a Sobiboru k protagonistům programu „eutanazie“. Na rozdíl od Franze Stangla (v Sobiboru) a Christiana Wirtha (v Belžci) byl však Irmfried Eberl lékař, nikoli policejní velitel, a v Německu předtím řídil dvě zařízení začleněná do tohoto programu.18

Přesto vše nasvědčovalo tomu, že ho nové poslání v podstatě těší. „Vyvíjí se to tady pro mě moc dobře,“ psal manželce ze stavby vyhlazovacího zařízení u Treblinky, „je tu hodně práce a dělá mi to radost.“ Když byl tábor téměř dokončen, vyjádřil „nad oním úspěchem spokojenost a byl na něj hrdý“. Skutečnost, že se Globocnikův postup v lublinském distriktu uplatní i na Varšavu, ho nadchla.19 Jakožto metropole, která byla domovem polských vzdělanců a také nejpočetnějšího společenství Židů v Evropě, neměla Varšava podle nacistického světonázoru právo na existenci. Na jaře 1942 ve zdejším ghettu stále živořilo přes 350 000 Židů. Varšava byla největším městem Generálního gouvernementu, avšak nebyla jeho správním střediskem. Generální guvernér Hans Frank vládl raději z Krakova, kde zrekvíroval starobylé sídlo polských králů a kde vystupoval jako představitel novodobé rasové šlechty. V říjnu 1939 zmařil pokusy o vyřešení židovské „otázky“ převezením Židů do lublinského distriktu Generálního gouvernementu. V prosinci 1941 vybídl své podřízené, že se musejí „Židů zbavit“. Neměl tehdy ani tušení, jak by se to mělo provést, zato na jaře 1942 bylo v záležitosti jasno. Lublin měl Frankovi co nabídnout: tamní distrikt už nebyl územím, kam by se sestěhovávali další a další Židé z jeho panství, nýbrž se stal prostorem, v němž bylo nyní možno vyhladit všechny Židy obývající Generální gouvernement. To byla v jeho očích vítaná změna. V únoru a dubnu dorazili do Varšavy muži z Trawniků a v létě 1942 předal Frank evidenci židovských dělníků a posléze i všech obyvatel ghetta příslušníkům SS.20 Záminku k další eskalaci násilí poskytl Němcům atentát na vysoce postaveného velitele SS. Reinhard Heydrich byl po Hitlerovi a Himmlerovi nejdůležitějším architektem vyhlazování Židů a byl rovněž typickým příkladem nacistické tendence svěřovat několik úřadů do rukou jediné osoby: přestože už řídil Hlavní říšský bezpečnostní úřad, stal se rovněž zastupujícím říšským protektorem Čech a Moravy, českých zemí anektovaných Německem v březnu 1939. Dne 27. května 1942 byl v Praze postřelen Čechem a Slovákem, které vyslala britská rozvědka, a 4. června na následky zranění zemřel. Hitler s Himmlerem mu vyčítali, že jezdí bez policejního doprovodu, nicméně Heydrich byl přesvědčen, že takovou ochranu nepotřebuje, poněvadž je mezi místním lidem oblíben. Na území Protektorátu Čechy a Morava Němci neprováděli

represe srovnatelné s těmi, jaké zažívali lidé v Polsku a v Sovětském svazu, a Heydrich bral na české dělníky zvláštní ohledy.21 Smrtí zastupujícího říšského protektora přišli nacisté o plánovače „konečného řešení“, zato získali mučedníka. Hitler s Himmlerem se 3., 4. a 5. června 1942 obsáhle radili a při smutečním projevu nad rakví poté Himmler prohlásil: „Je naší svatou povinností pomstít jeho smrt, převzít jeho úkoly a bez lítosti či slabosti zničit nepřátele našeho národa.“ Ze msty nacisté vyhladili českou obec Lidice. Lidické muže Němci na místě popravili, ženy poslali do německého koncentračního tábora Ravensbrück a většinu dětí do plynu v Chelmnu.22 Nacistická politika úplného vyhlazení polských Židů v Generálním gouvernementu dostala nyní na Heydrichovu počest název „akce Reinhard“. Odkaz na tuto smrt stavěl Němce do role pomyslných obětí a umožňoval jim vykládat masové vraždění jako akt odvety. V nacistickém nazírání světa sehrál úspěšný atentát na Heydricha v květnu 1942 podobnou roli jako americké vyhlášení války v prosinci 1941: posílil v údajně napadených nacistech pocit oprávněné solidarity a odvracel pozornost od skutečných příčin německých vojenských nesnází i neúspěšné politiky. Heydrich se stal prominentní „obětí“ smyšleného mezinárodního židovského spiknutí, jež rozpoutalo světovou válku.23 *** Židé byli zabíjeni, protože to Hitler definoval jako jeden z válečných cílů. Avšak i poté, co toto přání vyslovil, záviselo načasování jejich smrti na tom, jak Němci vnímají průběh války a s ním spojené hospodářské priority. Židé umírali častěji, když Němci projevovali obavy z nouze o jídlo, a méně často, když se děsili nedostatku pracovní síly. Své rozhodnutí povraždit všechny Židy oznámil Hitler krátce poté, co ustanovil, že sovětští váleční zajatci mají být napříště využíváni jako otroci. Na jaře 1942 byli ti zajatci, kteří zacházení Němců ještě přežili, začleněni do válečného úsilí Říše, zatímco Hans Frank ve svém Generálním gouvernementu úspěšně organizoval koloniální ekonomiku na zabraném polském území. Pracovní síly byly tedy zajištěny a prvořadým problémem se v Říši i v okupovaném Polsku stalo zásobování potravinami. Göring byl v dubnu 1942 nucen oznámit snížení potravinových přídělů pro Němce v Říši, a tak výživové limity toho roku

skutečně podstatně klesly. Frank se naopak snažil zásobování polských dělníků vylepšit.24 V létě 1942 tedy ekonomika v nacistickém výkladu světa plány na vyvraždění veškerých polských Židů spíš urychlila než zbrzdila. Jakmile totiž v obavách z nouze hrálo větší roli jídlo, a nikoli nedostatek pracovní síly, stali se z Židů „přebyteční jedlíci“ a v nebezpečí se ocitli i ti z nich, kdo pracovali pro německé zázemí a pro wehrmacht. Koncem roku 1942 Frank znovu potřeboval pracovní síly víc než potraviny, a proto chtěl zbývající Židy zachovat při životě. Tehdy už však byla většina polských Židů po smrti. Německá ekonomika připomínala ostří břitvy, po němž musejí Židé kráčet bosky, se zavázanýma očima a bez záchranné sítě. Bylo nabíledni, že tato zrádná a krvavá stezka, která je dělí od smrti, nikam nevede.25 *** Smrtící zařízení v Treblince bylo dobudováno 11. července 1942. Osm dnů poté, 19. července, nařídil Himmler „přesídlit veškeré židovské obyvatelstvo Generálního gouvernementu do 31. prosince 1942“. Toto opatření se týkalo především Varšavy.26 Globocnikův specialista na „přesídlení“ Hermann Höfle se svou skupinou, která měla za úkol čistit ghetta, vyškolil 22. července 1942 ve Varšavě příslušníky tamní bezpečnostní policie a poté jednal s předsedou židovské rady ghetta Adamem Czerniakówem. Sdělil mu, že druhého dne je třeba na seřadišti transportu – bývalé překladiště obecně nazývané Umschlagplatz – shromáždit pět tisíc Židů. Czerniaków se dozvěděl o předchozích čistkách v lublinském distriktu a nejspíš pochopil, co se chystá. Než by převzal díl odpovědnosti na koordinaci vyvražďování svého národa, raději spáchal sebevraždu. Po jeho smrti se Němci uchýlili ke lsti a nařídili židovské policii rozvěsit po ghettu upozornění slibující těm, kdo se dostaví na Umschlagplatz, chléb a marmeládu. První transport odvezl 23. července z Varšavy do Treblinky pět tisíc Židů. Jak vzpomínala Bluma Bergmanová – člověk na pokraji vyhladovění udělá pro sousto cokoli, „i kdybys věděl, že tě potom odpraví“.27 Tak začaly deportace z varšavského ghetta, jimž Němci přezdívali „Velká akce“. Höfle se se svými jednotkami usadil přímo v ghettu, v Železné ulici číslo 103. Podobně jako ve městech lublinského, krakovského a haličského distriktu se nyní Němci uchýlili

k donucovacím praktikám. Za pomoci několika set odchovanců Trawniků a přibližně dvou tisíc židovských policistů podnikali dva měsíce skoro den co den zátah. Když byli do transportů odvedeni ti nejhladovější, vybírali židovští policisté ty skupiny obyvatelstva, které jim připadaly nejbezbrannější: sirotky, chudé, bezdomovce, vězně. Starci a drobotina neměli šanci. Z ghetta úplně vymizely děti mladší patnácti let. Batolata, nemocné, handicapované a přestárlé likvidovali Němci na místě.28 Zpočátku se židovské policii dařilo vykonávat tento úkol skoro bez německého dohledu. Po několika dnech deportací vyhladovělých a bezmocných uplatnili Němci ve Varšavě stejnou taktiku jako všude jinde: překvapivé zatarasení budov nebo uličních bloků, kontrolu dokladů a následnou deportaci všech Židů, jejichž výkonnost neodpovídala povšechně stanoveným představám. První blokádu provedla židovská policie pod dohledem německých policistů 29. července 1942. O tom, která oblast bude v daném čase vyklizena, rozhodovali Němci – židovští policisté otevírali za rozbřesku obálku s příslušnými rozkazy pro konkrétní den. Aby Němci naplnili kvótu, prováděli denně obvykle dva zátahy.29 Selekce práceschopných osob umožňovala některým jedincům zůstat naživu, avšak současně podrývala kolektivního ducha odporu. Němci sice zdaleka neprojevovali při ověřování dokladů dělníků a ostatních obyvatel ghetta striktní důkladnost, jenže selekce vytvořila zásadní společenský předěl mezi Židy, kteří pracovní povolení měli, a těmi, kdo se jím prokázat nemohli, a přiměla je myslet hlavně na osobní bezpečí. Lidé propadali sklonu uvěřit, že s patřičným pracovním nasazením a patřičnými doklady budou smět se svými rodinami v ghettu zůstat. Tato privatizace naděje odsuzovala jejich komunitu jako celek. Vydávali veškerou energii na honbu za kýženými dokumenty, nikoli na koordinaci odporu. Nikdo se (zatím) nepokoušel odebrat Němcům a židovským policistům monopol na uplatnění násilí. Dokud v řadách obyvatel ghetta nevznikla skupinka ochotná židovské policii vzdorovat, mohly zátahy a deportace pokračovat pod německým dohledem, byť s dosti omezeným německým zastoupením.30 V srpnu 1942 Němci požadovali, aby každý židovský policista přivedl na seřadiště pět lidí denně, nebo týž osud postihne jeho rodinné příslušníky. Toto opatření vedlo k deportaci osob, které se nemohly bránit. Pátého srpna byl vyklizen hlavní sirotčinec. Na Umschlagplatz

tehdy vedl své svěřence slavný vychovatel Janusz Korczak. Dva z nich vedl za ruku a kráčel s vysoko zdviženou hlavou. Mezi 6 623 osobami, které byly toho dne deportovány z varšavského ghetta, byli i vychovatelé a ošetřovatelé místních sirotků – Korczakova kolegyně Stefania Wiczyńská a mnozí další. Starší i mladší děti převáželi policisté na seřadiště na vozech. Jednu dívenku sem židovský policista přivlekl přímo z domova, zatímco její matka byla na pochůzce. Poslední slova té holčičky před deportací do Treblinky zněla: „Já vím, že jste hodný člověk, pane. Nikam mě neodvádějte, prosím vás. Maminka si jen na chvilku odskočila. Vrátí se za chvilku, a nenajde mě tu. Buďte tak hodný a nechte mě tady.“31 V prvních dvou měsících Velké akce prošlo Umschlagplatzem 265 040 Židů a dalších 10 380 bylo zabito přímo v ghettu. Zůstalo v něm asi šedesát tisíc Židů, převážně zdatných mladíků.32 *** Každou etapu vraždění varšavských Židů provázela taková hrůza, až to vzbuzovalo naději, že nejbližší budoucnost bude přinejmenším přijatelnější než dosavadní zážitky. Někteří Židé skutečně doufali, že jim práce kdesi na východě zaručí lepší vyhlídky než život v ghettu. Když už stáli shromážděni na Umschlagplatzu, dala se jim snadno odpustit víra, že nastoupit do transportu bude lepší než nekonečné postávání na rozpáleném prostranství bez jídla, vody a hygieny. Dozorem na seřadišti byli pověřeni židovští policisté, kteří příležitostně propouštěli své známé či osoby, od kterých dostali úplatek. Historik Emanuel Ringelblum zaznamenal, že židovští policisté někdy kromě peněz požadovali všimné „v naturáliích“ neboli sexuální styk se ženami, které uchránili před transportem.33 Ve vlacích naděje pohasla. Ačkoli je dozorci ujišťovali, že transport směřuje do pracovního tábora „na východě“, museli už někteří Židé pojmout podezření, že to není pravda – vždyť ve Varšavě zůstali právě držitelé pracovního povolení. A pokud byla cílem jejich cesty opravdu práce, proč byli napřed deportováni ti nejstarší a nejmladší? Jejich vlaky měly v železničním řádu nejnižší prioritu a mnohdy trvalo celé dny, než dorazily do cíle, jenž se ve skutečnosti nacházel poměrně blízko: Treblinka ležela asi sto kilometrů severovýchodně od Varšavy. Židé na cestu nedostali žádné jídlo ani vodu a řada jich při transportu zemřela.

Děti si navzájem olizovaly pot. Matky je někdy vyhazovaly z vlaku, poněvadž usoudily, že venku budou mít větší naději na přežití než v cíli cesty. Pár rodičů vysvětlovalo maličkým, kteří se narodili v ghettu, na co se to koukají průhledy či škvírami. Nejmenší totiž nikdy předtím neviděli pole ani les. A už jim nebylo souzeno je víckrát spatřit.34 Poláci na projíždějící vlaky volali. Gesto, při němž si přejížděli ukazováčkem po krku a na které hrstka přeživších jen s nechutí vzpomínala, mělo deportovaným naznačit, že jedou na smrt – ale nemuselo nutně znamenat, že jim Poláci takový osud přejí. Někteří po nich chtěli peníze, jiní (občas ze soucitu a někdy z jiných pohnutek) si chtěli vzít děti. Jankiel Wiernik vzpomínal na svůj transport – jeden z prvních, které byly z Varšavy vypraveny – takto: „Všechny a všechno jsem viděl, jenže jsem nedokázal pochopit, jak nesmírné je to neštěstí.“ To nedokázal nikdo.35 Každý transport se skládal ze sedmapadesáti až šedesáti vagonů, do nichž bylo vměstnáno pět až šest tisíc lidí. Po příjezdu do železniční zastávky poblíž Treblinky vlak zastavil. Po několika hodinách, či dokonce celých dnech čekání byla přistavena jiná lokomotiva, odvážející vždy devatenáct nebo dvacet vagonů – 1 700 až 2 000 osob – po vlečce přímo do továrny smrti. Tato druhá lokomotiva vagony netáhla, ale tlačila, takže strojvůdce byl k vlaku obrácen zády a nikdy smrtící zařízení neviděl, natož aby do něj vkročil.36 Židy, kteří dojeli na místo určení živí, vyhnali z vlaku dozorci z Trawniků, mávající samopaly a práskající biči. Skoro všichni deportovaní zemřeli v prvních týdnech pobytu v táboře, avšak ne tak hladce jako v Belžci nebo v Sobiboru, a ne tak, jak zamýšleli Němci. Pravidelné početné transporty Židů do Treblinky totiž záhy zdejší malé plynové komory přetížily, a proto se Němci a strážní z Trawniků museli uchýlit ke střílení obětí. K popravám střelbou nebyli původně sovětští zajatci vycvičeni, takže mířili mizerně – ale stříleli. V srpnu 1942 lemovaly vlečku k treblinské továrně na smrt hromady mrtvol. Oskar Berger, který sem dorazil s transportem 22. srpna, si vybavoval „stovky těl ležících kolem“. Jankiel Wiernik vzpomínal na svůj příjezd 24. srpna: „Táborový dvůr byl posetý mrtvolami, některé byly oblečené, jiné nahé, obličeje měly zkřivené strachem a hrůzou; těla černá a opuchlá, oči vypoulené, jazyky vyplazené, lebky rozbité, těla zmrzačená.“ Jeho spoluvězeň přivezený o den dřív jen taktak že na takové hromadě neskončil sám. Byl vybrán na práci, spočívající

převážně v odklízení lidských ostatků, a později vzpomínal, jak se v Treblince zabíjelo v prvních týdnech: „Když jsme vystoupili z vagonu, nahnali nás Němci a Ukrajinci za svištění bičů na dvůr, kde nám nařídili zalehnout obličejem k zemi. Pak šli podél řad a stříleli nás zezadu do týla.“ Adam Krzepicki, který přijel 25. srpna, zažil něco podobného: „Těla lidí nejrůznějšího věku, v nejrůznějších polohách a s nejrůznějším výrazem ve tváři ve chvíli posledního nadechnutí… Všude kolem jen samá hlína, nebe a mrtvoly!“ Na následující den, 26. srpen, vzpomínal Edward Weinstein: „Vyhlédl jsem ven a uviděl jsem Peklo. Na rampě se vršila mrtvá těla až do výše oken dobytčího vagonu.“ Velitel továrny na smrt v Sobiboru, německý důstojník rakouského původu Franz Stangl, byl do Treblinky poslán, aby zdejší chaos prošetřil. Pravděpodobně nešlo o člověka, kterého by smrt děsila, a na rozdíl od přijíždějících Židů měl ucelenou představu o tom, co má na místě čekat. Přesto byl vývojem šokován: „Zápach byl nepopsatelný – všude stovky, ne, tisíce rozkládajících se a hnijících těl.“37 Rakouský lékař Irmfried Eberl, který Treblince velel, doufal, že prokáže své přednosti. Chtěl v počtu usmrcených předčit velitele dalších vyhlazovacích zařízení, tedy policejní šéfy Belžce a Sobiboru. V srpnu 1942 nadále přijímal transporty, přestože počet Židů určených k likvidaci vysoce přesahoval kapacitu zařízení, v němž měli být zplynováni. Smrt se tedy šířila ven: z plynových komor do prostoru na táborovém dvoře, potom ze dvora do vlaků čekajících ve stanici, na okolní koleje nebo dál do okupovaného Polska. Skoro všichni Židé tady zemřeli tak jako tak – ale teď jich několik uprchlo z vlaku, což se v dřívějších transportech do Sobiboru a Belžce stávalo jen velice zřídka.38 Uprchlíci se vraceli do varšavského ghetta, často s vědomím, čemu unikli. Chaos a špatná organizace také upoutávaly pozornost místního obyvatelstva. Následkem průtahů na železnici míjely nyní vlaky vezoucí vojáky wehrmachtu na východní frontu tyto transporty na smrt častěji, popřípadě se za nimi vlekly. Pár přihlížejících si je fotografovalo, jiní z toho zápachu zvraceli. Někteří z těchto vojáků směřovali na jihovýchod evropského Ruska posílit své krajany v bitvě u Stalingradu, a když spatřili transporty do Treblinky, věděli – pokud to tedy chtěli vědět – docela přesně, zač bojují.39 Eberl byl pro neschopnost odvolán a v srpnu 1942 se v Treblince ujal velení Stangl, který později prohlásil, že považoval hromadné vraždění Židů za své „povolání“ a že ho to „těšilo“. Rychle v Treblince nastolil

pořádek. Nechal dočasně pozastavit transporty a židovským dělníkům nařídil pohřbít tlející těla. Když se počátkem září 1942 brány vyhlazovacího tábora znovu otevřely, plnilo zařízení předepsanou funkci mnohem efektivněji.40 Stangl Treblinku řídil s přispěním mimořádně brutálního zástupce Kurta Franze, jemuž židovští dělníci kvůli jeho ješitnosti a úpravnému zjevu přezdívali „Lalka“ („Panenka“). Franz rád přihlížel, jak spolu Židé na jeho rozkaz boxují, a užíval si chvíle, kdy se po nich vrhal jeho pes – rád se díval i na zvířata a přikázal židovským vězňům vybudovat v Treblince zoo. Němcům tu pomáhalo několik desítek někdejších zajatců z Trawniků, kteří zastávali funkci strážných a podíleli se na likvidaci osob, například naháněli Židy do komor a vypouštěli oxid uhelnatý. Ostatní práce mělo v táboře na starosti několik stovek vyčleněných Židů, ušetřených jen proto, aby mohli vykonávat úkoly spojené s hromadným vražděním a olupováním – sebemenší známka slabosti by je okamžitě odsoudila na smrt. Podobně jako Belžec a Sobibor měla Treblinka využívat otrocké síly Židů, zatímco odchovanci z Trawniků se tu nepředřeli a Němci neměli na práci skoro nic.41 Když se zvěsti o Treblince rozšířily, uchýlili se Němci k propagandě. Polská exilová vláda v Londýně předávala britským a americkým Spojencům zprávy o trávení plynem a dalších německých zločinech páchaných na polském obyvatelstvu. Celé léto také naléhala na Brity a Američany, aby podnikli odvetné akce proti německým civilistům, avšak bezvýsledně. Důstojníci polského odboje (Zemské armády) uvažovali o útoku na Treblinku, ale nakonec k němu nedošlo. Němci popírali, že posílají lidi do plynu. Velitel židovské policie ve Varšavě a oficiální „komisař pro přesídlení“ Józef Szerzyński tvrdil, že dostává z treblinského tábora korespondenční lístky. Ve varšavském ghettu skutečně existovala pošta, fungující i v oněch tragických týdnech. Listonoši byli vybaveni čapkami se zářivě oranžovým lemem, aby byli při zátahu ušetřeni, i když žádnou poštu z Treblinky pochopitelně nedoručovali.42 Transporty z Varšavy do Treblinky začaly nanovo 3. září 1942. Poslední transport Velké akce odvážel 22. září židovské policisty i s jejich rodinami. Když se tito policisté z ghetta blížili k cílové zastávce, vyhazovali oknem zbytky výstroje a všechno ostatní, co by mohlo nějak poukazovat na jejich dřívější poslání nebo společenské postavení

(mnohdy pocházeli ze zámožných rodin). Bylo to od nich prozíravé, jelikož v koncentračním táboře by se od ostatních Židů patrně dočkali drsného uvítání. Jenže Treblinka nebyla koncentračním táborem. Byla vybudována jako továrna na smrt, takže činy těchto policistů už nemohlo nic změnit – putovali do plynu jako všichni ostatní. Stangl během několika měsíců vzhled Treblinky zásadně změnil, a zvýšil tím její smrtící účinnost. Židé přijíždějící do tábora na sklonku září už nevystupovali na pustou rampu lemovanou mrtvolami, nýbrž na fingované vlakové zastávce, vyzdobené zručným židovským dělníkem tak, aby připomínala skutečné nádražíčko. Byly tu k vidění hodiny, jízdní řád i pokladny. Když deportovaní vycházeli ze zastávky, uslyšeli hudbu – hrál tu orchestr pod vedením varšavského skladatele Artura Golda. Osoby kulhající, belhající se nebo projevující jinou slabost odváděli strážní ihned do „lazaretu“. Židovští vězni jim pomáhali vejít do budovy označené červeným křížem. Za ní tyto nemocné Židy Němci převlečení do lékařských plášťů popravili výstřelem do týla a srazili je do výkopu. Funkci hlavního popravčího vykonával August Miete, jemuž židovští dělníci přezdívali Anděl smrti – Malach ha-Mavet. Židé, kteří dokázali jít po svých, popošli pár kroků na jakýsi dvůr, kde byli vyselektováni muži od žen: „Muži napravo, ženy nalevo!“ opakovali strážní deportovaným německy a v jidiš.43 Na dvoře se museli Židé svléknout donaha pod záminkou, že projdou před dalším transportem „na východ“ očistou. Šatstvo si museli svázat do úhledného balíčku a boty svázat tkaničkami k sobě. Museli také odevzdat veškeré cennosti a ženám byly prohledány tělesné otvory. Při téže příležitosti bylo pár žen z několika transportů odvedeno a zakrátko je čekalo znásilnění, zatímco několik mužů – také jen z některých transportů – bylo posláno na práci. Tyto ženy poté čekal osud ostatních zplynovaných, kdežto muži zůstali naživu o několik dnů, týdnů, či dokonce měsíců déle jako otročtí dělníci.44 Všechny ženy kráčely do plynových komor nahé a holohlavé. Každá žena se musela dát ostříhat židovským „holičem“. Zbožným Židovkám nosícím paruku byly tyto ozdoby odebrány. I v okamžicích bezprostředně před smrtí reagovaly oběti rozdílně, podle svého založení. Některé ženy ostříhání ujistilo o následné „dezinfekci“, zatímco jiné se dovtípily, že jdou na smrt. Z příze utkané z lidských vlasů se vyráběly

punčochy pro německé železničáře a ponožky pro posádky německých ponorek.45 Obě skupiny nahých, ponížených a bezbranných lidí – napřed ženy a poté muže – pak hnali dozorci tunelem. Byl několik metrů široký, táhl se v délce asi sto metrů a Němci ho posměšně nazývali „cestou do nebe“. Na konci spatřili Židé velikou Davidovu hvězdu na štítu nad vchodem do potemnělé místnosti. Visel tam obřadní závěs opatřený hebrejským nápisem: „Toto je brána Pána, projdou jí spravedliví.“ Těchto podrobností si však nejspíš všiml jen málokdo, protože dva dozorci z Trawniků už odsouzence násilím strkali dovnitř. Jeden svíral železnou trubku a druhý meč, oba na Židy řvali a tloukli je. Pak jeden zavřel dveře, zamkl je a zavolal: „Vodu!“ – to byla poslední součást lsti, která pro ubožáky zamčené v plynové komoře už nebyla zapotřebí, avšak měla obalamutit ty, kdo čekali venku. Třetí dozorce z Trawniků trhl pákou a spalovací motor začal do komory pumpovat oxid uhelnatý.46 Asi po dvaceti minutách otevřeli dozorci zadní dveře plynové komory a židovští dělníci odtud odtahali bezvládná těla. V důsledku horečnatého boje a smrtelné agonie byla zpravidla všelijak propletená a velmi křehká. Treblinský otrok Jechiel Rajchman vzpomínal, že prošla „strašlivou proměnou“. Mrtvoly i celá komora byly potřísněné krví, výkaly a močí. Židovští dělníci museli prostor vyčistit, aby následující skupina odsouzenců neprohlédla německou lest a nepropadla při vstupu dovnitř panice. Pak museli oddělit jednotlivá těla a položit je na zem obličejem vzhůru, aby tým židovských „zubařů“ mohl vykonat své: vytrhat obětem zlaté zuby. Někdy byly obličeje zplynovaných úplně černé, jakoby ohořelé, a čelisti měli stisknuté tak pevně, že je „zubaři“ stěží dokázali rozevřít. Po vytrhání zlatých zubů odtáhli židovští dělníci těla do jam, kde je pohřbili. Celý proces od vystoupení Židů na zastávce do zahrabání jejich těl netrval ani dvě hodiny.47 V zimě 1942/43 začali Němci Židy třídit nikoli do dvou, ale do tří skupin: na muže, staré ženy a mladé ženy. Ty mladé posílali do plynu až nakonec, protože se jim líbil pohled na jejich obnažená těla vystavená mrazu. Tou dobou se už mrtvoly nepohřbívaly, nýbrž spalovaly na hranicích vyrobených z obrovských, až třicetimetrových pásů kolejnic i s betonovými pražci. Na jaře 1943 hořely v Treblince ohně dnem i nocí: někdy spalovaly rozkládající se mrtvoly, jež ze země vykopali židovští dělníci, jindy těla těch, kdo byli právě usmrceni plynem. Ženy, které měly víc tukové tkáně, hořely lépe než muži, a proto si je dělníci zvykli

klást na spodek hranice. Těhotným často pukala břicha, takže bylo vidět plod. Za chladných nocí zjara 1943 stáli poblíž těchto vater Němci, pili a hřáli se u ohně. Lidské bytosti byly tedy znovu zredukovány na kalorie – jednotky tepla. Pálení obětí mělo zahladit veškeré stopy po těchto zvěrstvech, ale židovští otroci se postarali, aby se to Němcům nepovedlo. Nechávali kostry vcelku a zakopávali k nim v lahvích zprávy pro někoho, kdo je jednou najde. Obětem se jen zřídkakdy podařilo zanechat po sobě nějakou stopu. Jechiel Rajchman přijel do Treblinky se sestrou. Jakmile ji uviděl, odložil kufr. Zeptala se ho proč. „Nemá to smysl…“ – tak zněla poslední slova, jež od něj slyšela. Byl vybrán na práci a při probírce šatstva narazil „na šaty, které měla na sobě moje sestra. Zarazil jsem se, uchopil je, držel v ruce a přemýšlel.“ Bylo zapotřebí pokračovat v práci – a tak pokračoval. Tamara a Itta Willenbergovy zanechaly své balíčky šatů těsně vedle sebe. Jejich bratr Samuel, který tu otročil, je náhodou našel ležící „jako v sesterském objetí“. Ženám tu stříhali vlasy, takže jim bylo dopřáno ještě pár chvil, kdy si mohly promluvit s jiným souvěrcem, jenž by třeba dokázal nějakým zázrakem přežít a jejich slova si zapamatovat. Ruth Dorfmannovou tento holič ujišťoval, že smrt bude rychlá, a oba se rozplakali. Hanna Levinsonová holiče přemlouvala, aby odsud utekl a vyprávěl světu, co se v Treblince děje.49 Zachovat si vládu nad svými věcmi vyžadovalo od Židů značné úsilí. Obecně drželi kufr se svým bohatstvím (pokud nějaké měli) stále u sebe v naději, že je později za něco smění nebo jím někoho podplatí. Když někteří z nich pochopili, co je tu čeká a nemine, vyhazovali peníze a cennosti ještě z vlaku, aby svým katům nepřilepšovali. Obvykle se to stávalo poblíž Treblinky. Přímo v továrně na smrt měli pak vyhledávání těchto cenností na starosti Židé vytřídění na práci, kteří si samozřejmě sem tam nějaký úlovek ponechali. S dozorci, kteří dostávali vycházky, je vyměňovali za jídlo opatřené v blízkých vesnicích. Muži z Trawniků poté platili těmito šperky místním ženám či prostitutkám, které se sem sjížděly až z Varšavy. Když se při sexu nakazili pohlavními chorobami, radili se se židovskými lékaři z řad otrockých dělníků. Tím se uzavřel okruh místní ekonomiky, na nějž jeden svědek vzpomínal jako na degradovanou „Evropu“ ověšenou klenoty. Díky takovým kontaktům získali židovští dělníci, kteří v roce 1943 ještě zůstali naživu, jistou představu o vnějším světě i o průběhu války. Zajatci vycvičení v Trawnikách obvykle uměli rusky a dokázali si

opatřit sovětské tiskoviny a propagandistické letáky. Ve prospěch Němců pracovaly v té či oné funkci miliony sovětských občanů, a tak krajem obíhaly všelijaké fámy. Sovětští zajatci věděli – a židovští dělníci se od nich brzy dozvěděli – o německé porážce u Stalingradu v únoru 1943. Sami dozorci si museli povšimnout, že transporty se toho roku zpomalily, a oprávněně se obávali, že jejich konec je zpečetěn. Tou dobou už byla valná většina polských Židů po smrti. I zbytek židovských otroků dospěl k názoru, že se továrna na smrt bude vbrzku zavírat, a tak se 2. srpna 1943 vzbouřili, zmocnili se zbraní a část vyhlazovacího zařízení zapálili. Několik stovek jich uteklo dírou v plotě a několika desítkám uprchlíků se podařilo válku přežít. Byl mezi nimi i Jechiel Rajchman a někteří další pozdější autoři pamětí z Treblinky.51 Smrtonosný areál byl skutečně 17. listopadu 1943 uzavřen. Jeho posledními oběťmi se stalo třicet židovských dělníků, kteří zdejší zařízení demontovali. Nakonec byli ve skupinkách po pěti postříleni a každou skupinu spálili zbylí Židé. Poslední pětici spálili dozorci z Trawniků. Zhruba tou dobou začali Němci hromadně popravovat další židovské dělníky, kteří ještě pracovali v koncentračních táborech na území Generálního gouvernementu. Při této operaci s krycím označením „Dožínky“ bylo pozabíjeno asi dvaačtyřicet tisíc Židů.52 Saul Kuperhand jako jeden z padesáti uprchlíků, jimž se Treblinku podařilo přežít, pochopil, že v areálu „vládly počty“. V rámci Velké akce sem bylo deportováno 265 040 varšavských Židů a byli také pečlivě zaevidováni. Za čtrnáct týdnů – od 4. srpna do poloviny listopadu 1942 – šlo v Treblince do plynu nejméně 310 000 Židů z radomského distriktu. Celkem přišlo v Treblince o život 780 863 osob, do značné míry polští Židé z Generálního gouvernementu. Většina Židů z Generálního gouvernementu, kteří neskončili v plynových komorách Belžce či Sobiboru, tedy zahynula zde. Akce Reinhard si vyžádala životy asi 1 300 000 polských Židů.53 S pokračováním války bylo stále očividnější, co je cílem Treblinky: zbavit smrskávající se německé panství židovského obyvatelstva, a opatřit si tím hubené vítězství i s jeho příšerným výtěžkem. Tělo lze spálit, aby se člověk ohřál, případně se jím dají nakrmit mikroorganismy v půdě, aby byla úrodnější. I lidským popelem ji lze hnojit. Po demontáži Treblinky použili Němci cihly z plynových komor při stavbě hospodářských budov a pole smrti přeměnili ve statek. Dva trawničtí

dozorci souhlasili s tím, že se tu usadí a začnou sedlačit. V tom spočívá temné a doslovné splnění nacistické vize o vykoupení země vyhlazením Židů. Ostatky a popel měly zúrodnit půdu, která Němcům poskytne obilí. Žně však nikdy nepřišly.54 *** Když Treblinka přestala vyvíjet své zkázonosné dílo, přesunulo se ohnisko holokaustu na západ, do pozoruhodného objektu v Osvětimi na polském území přičleněném k Říši. Tento tábor byl zřízen roku 1940 a osvědčil se Němcům jako koncentrační tábor už skoro celý rok před vpádem do Sovětského svazu a více než rok předtím, než Hitler nacistům ozřejmil podobu „konečného řešení“. Na rozdíl od továren na smrt v Treblince, Sobiboru a Belžci, zřízených za jediným účelem – vyhladit polské Židy –, odrážel účel Osvětimi proměny německé politiky ve vztahu k Židům i jiným národům. Vývoj likvidační mašinerie v Osvětimi dokládá proměnu snu o kolonizaci východu v program vyhlazení Židů. Německý tábor zřízený v Osvětimi měl původně polské obyvatelstvo zastrašit. Po útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 tu řady vězněných Poláků rozšířili sovětští váleční zajatci a tábor v obou případech sloužil i jako jejich popraviště. Himmler si však přál, aby se Osvětim stala příkladem koloniálního hospodaření příslušníků SS, při němž obsazená území a porobené národy ovládnou německé firmy využívající otrocké práce k výrobě zboží pro potřeby německé válečné ekonomiky. Protože Osvětim byla dobře zásobena vodou a měla dobré železniční spojení se světem, pokládal ji Himmler stejně jako vedení koncernu IG Farben za ideální místo k výrobě syntetického kaučuku. Židovské dělníky si Himmler opatřoval na Slovensku, jehož vůdci se jich rádi zbavili. Na tento nápad přišel v říjnu 1941 a během jediného roku bylo ze Slovenska deportováno 57 628 židovských občanů. Skoro všichni tu zahynuli.55 Roku 1942 byl areál rozšířen o druhou rozlehlou část, takže Osvětim vedle funkce koncentračního tábora a popraviště plnila i roli tábora vyhlazovacího. Její velitel Rudolf Höss nabyl zkušeností v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, nikoli v pokusných střediscích programu „eutanazie“. Z Osvětimi se pod jeho velením stal zvláštní hybrid tábora nucených prací a přidružené továrny na smrt. Nadále sem byly deportovány osoby nežidovského původu, odsouzené dřít v nelidských podmínkách. Zato Židé po příjezdu do Osvětimi

procházeli selekcí pracovní síly a ti, kdo neprošli (podstatná většina), putovali rovnou do plynu. V roce 1942 zahynulo v osvětimských plynových komorách označovaných jako Bunkr 1 a Bunkr 2 celkem 140 146 Židů, označených za práce neschopné. Od února 1943 byla většina povražděných Židů zlikvidována v nových plynových komorách vybudovaných v blízké Březince (Birkenau) a jejich těla byla spálena v přilehlém krematoriu. V plynových komorách tábora OsvětimBřezinka sublimovaly granule Cyklonu B při styku se vzduchem a při této chemické reakci se uvolnil plyn o smrtonosné síle jednoho miligramu na kilogram tělesné váhy. Kyanid zabíjí na úrovni buněk – zbavuje buněčné mitochondrie schopnosti produkovat energii, která udržuje organismus při životě.56 Stejně jako ostatních pět továren na smrt se Osvětim nacházela na území okupovaného Polska, avšak posloužila jako hlavní místo pro vyhlazování židovských komunit nacházejících se mimo Polsko. V pěti ostatních továrnách na smrt sice Němci zabíjeli i Židy odjinud, nicméně valnou většinu odsouzenců v nich tvořili Židé polští. Osvětim byla jedinou ze šesti továren na smrt, kde Židé z Polska nepředstavovali většinu obětí. Jako vyhlazovací zařízení se uplatnila přibližně v době, kdy se německá likvidační politika posunula za hranice okupovaného Polska a okupovaného Sovětského svazu a postihla zbylé příslušníky komunity evropských Židů. V Hlavním říšském bezpečnostním úřadě organizoval v roce 1942 Adolf Eichmann a jeho podřízení ze židovského odboru deportace z Francie, Belgie a Nizozemska. V roce 1943 zorganizoval Eichmann i transport Židů z Řecka a okupované Itálie. Dokud byl Mussolini ve fašistické Itálii u moci a Německo a Itálie byli ve válce spojenci, Itálie své Židy Hitlerovi neposílala. Jenže poté, co se Američané, Britové a Poláci vylodili v jižní Itálii a země kapitulovala, okupovali Němci její severní část a deportovali sem Židy vlastními silami. V roce 1943 zahynulo v osvětimských plynových komorách na 220 000 italských Židů. V roce 1944 už sovětské Židy nebylo možno střílet, neboť Němci byli ze Sovětského svazu vyhnáni a vyhlazovací zařízení vybudovaná v rámci akce Reinhard byla kvůli blížící se Rudé armádě demontována – tehdy se stala dějištěm „konečného řešení“ Osvětim. Téměř šest set tisíc Židů, které Němci povraždili v roce 1944, tedy zahynulo v těchto místech. Většinou šlo o Židy maďarské. Maďarsko podobně jako Itálie Židy do vyhlazovacích zařízení neodesílalo, dokud bylo samostatnou zemí

a Hitlerovým spojencem. (Zpravidla se Židům vedlo trochu lépe v zemích, které s Německem uzavřely spojenectví, než v zemích okupovaných.) Poté, co se maďarské vedení v březnu 1944 pokusilo přeběhnout na stranu Spojenců, nastolili Němci v Budapešti vlastní vládu. Tamní nový fašistický režim začal v květnu Židy deportovat, a tak jich během osmi týdnů do Osvětimi dorazilo asi 437 000. Přibližně 110 000 osob bylo vyselektováno na práci a mnohé z nich válku přežily – nejméně 327 000 deportovaných šlo do plynu. Za celou válku bylo do Osvětimi zavlečeno na 300 000 polských Židů a 200 000 z nich zahynulo, a tak v součtu tvoří většinu židovských obětí zdejšího vyhlazovacího tábora maďarští a polští Židé.58 V Osvětimi vrcholil holokaust v době, kdy už byla většina sovětských i polských Židů zažívajících německou krutovládu po smrti. Z přibližně milionu sovětských Židů povražděných za holokaustu zemřelo v Osvětimi necelé jedno procento; ze zhruba tří milionů polských Židů povražděných za holokaustu tu zahynulo jen sedm procent z tohoto počtu. Téměř 1,3 milionu polských Židů bylo zabito – zpravidla zastřeleno – na východ od linie Molotov-Ribbentrop. Dalších asi 1,3 milionu polských Židů bylo otráveno plynem v průběhu akce Reinhard na území Generálního gouvernementu (více než 700 000 osob v Treblince, asi 400 000 v Belžci, 150 000 v Sobiboru a 50 000 v Majdanku). Dalších 350 000 polských Židů bylo posláno do plynu na území připojeném k Říši (vedle 200 000 osob zahubených v Osvětimi šlo o 150 000 osob zlikvidovaných v Chelmnu). Většina zbylých polských Židů přišla o život při čistkách v ghettech (kolem 100 000), při operaci Dožínky (42 000), případně při četných menších zátazích či masových popravách. Mnohem víc jich však zemřelo hlady a následkem nemocí v ghettech, případně při nucených pracích v koncentračních táborech.59 Značný počet smrtelných obětí Osvětimi – přes 200 000 – tvořily osoby nežidovského původu. V Osvětimi zahynulo také asi 74 000 nežidovských Poláků a kolem 15 000 sovětských válečných zajatců, kteří byli ve zdejším táboře buď zastřeleni, anebo se udřeli k smrti. S výjimkou sovětských válečných zajatců, na nichž se zplynování testovalo, nebyli tito lidé nahnáni do plynových komor. Romové a Sintové (tedy v nacistické terminologii „cikáni“) však ano. Nebyli sice pronásledováni tak energicky jako Židé, nicméně na všech územích ovládaných Němci se i oni stávali oběťmi rasistické ideologie. V okupovaném Sovětském svazu střílely Romy i Sinty einsatzgruppen

(asi 8 000 případů je dokumentováno), příslušníci těchto etnik byli krátce nato zahrnuti do likvidačních rozkazů při odvetných akcích v Bělorusku, v okupovaném Polsku je vybíjela policie, společně se Židy byli stříleni také při odvetných akcích v Srbsku, zabíjeli je i v koncentračním táboře německého loutkového spojence Chorvatska (asi 15 000 osob), etnické čistky je vyhlazovaly z území dobytého německým spojencem Rumunskem, v lednu 1943 byli posíláni do plynu v Chelmnu (asi 4 400 osob) a poté v Osvětimi v květnu 1943 (asi 1 700) a v srpnu 1944 (asi 2 900, kdy už jich mnoho zemřelo hlady, v důsledku nemocí nebo špatného zacházení). Němci připravili o život nejméně sto tisíc Romů a Sintů, přestože odhady uvádějí čísla dvakrát až třikrát vyšší.60 *** Jakkoli plynové komory v Osvětimi nepřežil nikdo, z brány koncentračního tábora téhož jména vyšlo nejméně sto tisíc živých lidí. Jeho jméno vešlo po válce ve známost jako temný stín za železnou oponou a náznak ještě větší temnoty panující na východě. Ze židovských dělníků, kteří spatřili továrny na smrt začleněné do akce Reinhard zevnitř, přežila necelá stovka. I Treblinka však po sobě zanechala stopy. Treblinští vězňové zpívali – nejen na rozkaz Němců, ale i pro vlastní útěchu. Den co den za zabité Židy odříkávali modlitbu „El male rachamim“. Esesáci stáli venku a naslouchali. Také dozorci z Trawniků si z východu přivezli – jak se rozpomněl jeden židovský vězeň – „zvláštní nadání k nádhernému zpěvu“. Byla to méně vznešená hudba: vesměs polské lidové písničky, jež lidem v Treblince připomínaly, že život mimo tábor ještě neutichl, a pomáhaly jim dodat odvahu spřádat plány na útěk. Bylo tu rovněž uzavřeno několik sňatků mezi otrockými dělníky a ženami sloužícími v ubikacích německých důstojníků.61 Židovští holiči, kteří stříhali tisíce a tisíce žen, si zapamatovali ty nejkrásnější. 1 Srov. dvě základní práce téhož historika: Arad, Reinhard a Arad, Soviet Union. 2_1 2_2 Citace: Wasser, Raumplannung, 61, dále 77. O zvláštním statusu Lublinu viz Arad, Reinhard, 14; Musiał, „Przypadek“, 24; a Dwork, Auschwitz, 290. O realizaci Generálního plánu Východ v rámci „akce Zamość“ viz Autuchiewicz, „Stan“, 71; Aly,

Architects, 275; a Tooze, Wages of Destruction, 468. O datu 13. října 1941 viz Pohl, „Znaczenie“, 45. 3 Browning, Origins, 419; Rieger, Globocnik, 60. 4 K nouzi o personál viz Musial, „Przypadek“, 31. O upřednostňování Němců viz Black, „Handlanger“, 320. 5 Browning, Origins, 419; Black, „Handlanger“, 320. 6 Evans, Third Reich at War, 84–90. 7 Citace: Gerlach, „Wannsee“, 782. Viz též Rieß, „Wirth“, 244; Pohl, „Znaczenie“, 45; a Poprzeczny, Globocnik, 163. O Wirthově roli viz Black, „Prosty“, 105; a Scheffler, „Probleme“, 270, 276. Program „eutanazie“ pokračoval ve větší tajnosti, prostřednictvím smrtících injekcí nebo předávkování léky. V dalších letech takto přišly o život ještě desetitisíce Němců. 8 Kershaw, Final Solution, 71; Mazower, Hitler’s Empire, 191 a passim. 9 Citace, Kershaw, Final Solution, 66. Viz také obecně Mallmann, „Rozviązać“, 85–95, datace na s. 95; Horwitz, Ghettostadt, 154; a Friedländer, Origins, 314–318. O Langem viz Friedländer, Origins, 286; a Kershaw, Final Solution, 71. 10 Podle Arada byl za toto řešení odpovědný Wirth, viz Reinhard, 24. 11 Viz Pohl, Ostgalizien; a Sandkühler, Galizien. 12 Arad, Reinhard, 44, 56; Młynarczyk, Judenmord, 252, 257. O poradě ze 14. března viz Rieger, Globocnik, 108. O 1 600 Židů bez pracovního povolení viz Poprzeczny, Globocnik, 226. 13 Młynarczyk, Judenmord, 260. 14 O denních kvótách a obecněji viz Młynarczyk, Judenmord, 260; a Pohl, Verfolgung, 94. 15 K počtu 434 508 obětí blíže Witte, „New Document“, 472. Pohl napočítal tři přeživší, viz Verfolgung, 95. O Wirthovi viz Black, „Prosty“, 104. Velitelem Belžce byl od srpna 1942 jmenován Gottlieb Hering. 16 O krakovském distriktu viz Grynberg, Życie, 3; Pohl, Verfolgung, 89; a Hecht, Memories, 66. 17 Pohl, Verfolgung, 95. 18 O rozhodnutí ze 17. dubna viz Pohl, „Znaczenie“, 49. O zahájení stavby 1. června 1942 viz „Obóz zagłady“, 134. 19 Grabher, Eberl, 70, 74.

20 O Frankovi viz Arad, Reinhard, 46; Berenstein, „Praca“, 87; a Kershaw, Final Solution, 106. O dozorcích z Trawniků viz Młynarczyk, „Akcja“, 55. 21 Citace: Longerich, Himmler, 588. 22 Friedländer, Extermination, 349. 23 Gerlach, „Wannsee“, 791. Viz též Pohl, „Znaczenie“, 49. 24 Tooze, Wages of Destruction, 365, 549. 25 Gutman, Resistance, 198. Srov. Aly, Architects, 211. 26 Citace: Witte, „New Document“, 477. 27 Arad, Reinhard, 61; Młynarczyk, „Akcja“, 55; Urynowicz, „Zagłada“, 108; Friedländer, Extermination, 428; Hilburg, „Ghetto“, 108. O slibovaném chlebu a marmeládě viz Berenstein, „Praca“, 142. Citace: FVA 2327. 28 Engelking, Getto, 661–665; Gutman, Resistance, 142. 29 Urynowicz, „Zagłada“, 108–109; Trunk, Judenrat, 507. 30 Urynowicz, „Zagłada“, 109–111. Viz také Gutman, Resistance, 142. 31 O Korczakovi viz Kassow, History, 268; a Friedländer, Extermination, 429. Citace: Engelking, Getto, 676. 32 K citovaným počtům viz Friedländer, Extermination, 230. Vyšší odhady uvádí Drozdowski, „History“, 192 (315 000 Židů), a Bartoszewski, Warszawski pierścień, 192 (310 322). 33 „Treblinka“, 174. O placení „v naturáliích“ viz Trunk, Judenrat, 512. 34 O olizování potu viz Arad, Reinhard, 64. O poprvé spatřených polích a lesích viz Wdowinski, Saved, 69. 35 O Wiernikovi blíže Kopówka, Treblinka, 28. 36 Arad, Reinhard, 81; Młynarczyk, „Treblinka“, 266; „Obóz zagłady“, 141; Królikowski, „Budowałem“, 49. 37 O transportu z 22. srpna viz Evans, Third Reich at War, 290. O transportu z 23. srpna viz Młynarczyk, „Treblinka“, 262. O transportu z 24. srpna viz Wiernik, Year, 8. O transportu z 25. srpna viz Krzepicki, „Treblinka“, 98. O transportu z 26. srpna viz Shoah 02964, in FVA. Citace Stangla (21. srpna): Sereny, Darkness, 157. 38 Arad, Reinhard, 87. 39 Wdowinski, Saved, 78; Arad, Reinhard, 65. 40 Citace Stangla: Arad, Reinhard, 186.

41 O Franzovi viz Arad, Reinhard, 189; Kopówka, Treblinka, 32; Glazar, Treblinka, 181; a „Treblinka“, 188. 42 O postupu polské vlády blíže Libionka, „ZWZ-AK“, 36–53. O zvažovaném útoku viz Libionka, „Polska konspiracja“, 482. O korespondenčních lístcích viz Hilberg, „Judenrat“, 34. O poště v ghettu viz Sakowska, Ludzie, 312. 43 O „lazaretu“ viz „Obóz zagłady“, 137; Glazar, Treblinka, 27–28; Arad, Reinhard, 122; a Młynarczyk, „Treblinka“, 267. O „zastávce“ viz „Obóz zagłady“, 137; Arad, Reinhard, 123; a Willenberg, Revolt, 96. O orchestru viz „Tremblinki“, 40; a „Treblinka“, 193. O jidiš se zmiňuje Krzepicki, „Treblinka“, 89. 44 „Treblinka“, 178; Arad, Reinhard, 37; Młynarczyk, „Treblinka“, 269. O znásilnění viz Willenberg, Revolt, 105. 45 Arad, Reinhard, 108; Młynarczyk, „Treblinka“, 267; Willenberg, Revolt, 65. 46 Arad, Reinhard, 119; Młynarczyk, „Treblinka“, 259, 269. 47 Kopówka, Treblinka, 34; Młynarczyk, „Treblinka“, 263, 269. O „proměně“ viz Rajchman, Le dernier Juif, 88. 48 Rajgrodzki, „W obozie zagłady“, 107. Arad, Reinhard, 174. O Němcích u ohníčku viz Wiernik, Year, 29. O nahých ženách na mrazu viz Rajchman, Le dernier Juif, 96. 49 O výroku „nemá to smysl“ viz Rajchman, Le dernier Juif, 33. O sesterském objetí a Ruth Dorfmannové viz Willenberg, Revolt, 56, 65. 50 O okruhu místní ekonomiky viz Willenberg, Revolt, 30; a Rusiniak, Obóz, 26. O degradované „Evropě“ viz Rusiniak, Obóz, 27. 51 Friedländer, Extermination, 598. O Stalingradu viz Rajgrodzki, „W obozie zagłady“, 109. 52 O demontáži zařízení viz Arad, Reinhard, 373. O operaci Dožínky (Erntefest) viz Arad, Reinhard, 366. Zastřeleno bylo rovněž asi 15 000 bialystockých Židů; viz Bender, „Białystok“, 25. 53 Zdroje k počtu obětí Treblinky poskytují Witte, „New Document“, 472, který uvádí německý počet z roku 1942 – 713 555 (zachycený Brity) –, a Młynarczyk, „Treblinka“, 281, jenž k tomuto údaji doplňuje 67 308 obětí zavražděných v roce 1943. K odhadu z radomského distriktu viz Młynarczyk, Judenmord, 275. Wiernik uvádí, že existovaly dva transporty (neobřezaných) Poláků; viz

Year, 35. „Obóz zagłady“, zpráva uveřejněná ve Varšavě počátkem roku 1946, podává odhad 731 600 mrtvých a poskytuje zcela zásadní informace o masakrech. 54 Rusiniak, Obóz, 20. 55 Kamenec, „Holocaust“, 200–201; Kamenec, „Deportation“, 116, 123, počet deportovaných na s. 130. 56 Hilberg, Destruction (sv. III), 939, 951; Browning, Origins, 421. 57 Srov. Brandon, „Holocaust in 1942“; Dwork, Auschwitz, 326. 58 Pohl, Verfolgung. 107; Hilberg, Destruction (sv. III), 959; Stark, Hungarian Jews, 30; Długoborski, „Żydzi“, 147. 59 Přestože známe počet mrtvých v těchto zařízeních s jistou přesností, je obtížné vyčlenit z celkových údajů přesné množství polských Židů. Treblinka, Sobibor a Belžec sice sloužily jako hlavní vyhlazovací centra pro polské Židy z Generálního gouvernementu, avšak na těchto třech místech umírali i lidé odjinud, zejména v roce 1943: českoslovenští, němečtí, nizozemští a francouzští Židé, dále i Poláci a Romové. 60 O Romech blíže Pohl, Verfolgung, 113–116; Evans, Third Reich at War, 72–73, 531–535; a Klein, „Gottberg“, 99. 61 K „nádhernému zpěvu“ viz Glazar, 50. O písních jako podnětu ke vzpouře viz Rajgrodzki, „W obozie zagłady“, 109. O modlitbě „El male rachamim“ viz Arad, Reinhard, 216.

kapitola devátá ODPOR A SPALOVÁNÍ Noc z 21. na 22. června 1944 patřila v Bělorusku sovětským partyzánům. Před třemi lety tuto zemi wehrmacht rychle obsadil při tažení na Moskvu, kam však nikdy nedorazil. Sověti nyní postupovali k linii Molotov-Ribbentrop a dál – k Varšavě a Berlínu. Armádní skupina Střed se znovu ocitla v Bělorusku, tentokrát však byla na ústupu. Velitelé Rudé armády plánovali mohutnou letní ofenzivu, k níž hodlali přistoupit na třetí výročí operace Barbarossa, aby Němcům připomněli krach jejich ambic. Sovětští partyzáni nakladli na železniční koleje v Bělorusku tisíce náloží. Za tak soustředěného útoku nemohly německým jednotkám přispět posily a Němci nemohli ani rychle ustupovat. Dvaadvacátý červen 1944 byl tedy triumfem Prvního, Druhého a Třetího běloruského frontu Rudé armády. Ty spolu se dvěma dalšími skupinami sovětských vojsk čítaly hodně přes milion vojáků, měly tedy více než dvojnásobnou převahu oproti armádní skupině Střed. Útok, operace Bagration, přinesl jedno z klíčových sovětských vítězství v celé válce.1 O dva týdny dříve vstoupili do bojů o Evropu Američané. Když Spojené státy porazily japonskou flotilu v Tichomoří, otevřely 6. června 1944 v západní Evropě druhou frontu. Americká armáda (spolu s Brity a dalšími jednotkami Spojenců) vylodila na plážích Normandie 160 000 mužů, nicméně její moc byla patrná i v dalekém Bělorusku, kde motorizované sovětské jednotky vybavené americkými nákladními vozy a džípy obklíčily německé síly, nacházející se v zoufalé situaci. Rudá armáda německou obkličovací taktiku převzala, ovládla ji, vylepšila a využila proti někdejším útočníkům. Sovětský průlom v Bělorusku měl mnohem dramatičtější ráz než americký postup ve Francii. Vojáci wehrmachtu čelili mnohem početnějším sborům nepřítele a manévrování jejich velitelů nestačilo odrážet sovětské protiútoky. Němečtí velitelé očekávali ofenzivu Rudé armády na Ukrajině, nikoli v Bělorusku. Ztráty na straně wehrmachtu činily čtyři sta tisíc nezvěstných, zraněných a zabitých. Armádní skupina Střed byla rozdrcena a cesta do Polska byla volná.2

Rudá armáda záhy překročila linii Molotov-Ribbentrop a vstoupila na území lublinského distriktu Generálního gouvernementu. Sovětský spisovatel Vasilij Grossman, jenž rudoarmějce doprovázel jako válečný reportér, uvažoval o tom, co tu Němci po sobě zanechali. Rudá armáda 24. července odhalila tábor v Majdanku. Počátkem srpna narazil Grossman na ještě hrůzostrašnější výjev, přesahující lidskou obrazotvornost. Po příchodu do Treblinky si vzápětí uvědomil, co se tu seběhlo: Židé z Polska byli povražděni v plynových komorách, jejich těla byla spálena a jejich popel a kosti pohltila okolní pole. Spisovatel kráčel po zemi „vzduté jako moře“ a nacházel jejich pozůstatky – fotografie dětí z Varšavy i Vídně, kousek ukrajinské výšivky, prameny světlých i tmavých vlasů.3 *** Polské území tou dobou už skoro pět let okupovali Němci. Pro Židy z Varšavy, a to téměř bez výjimky, představovala operace Bagration vysvobození, kterého se nedočkali. Ostatky více než čtvrt milionu varšavských Židů tvořily popel a kosti, jež Grossman objevil v Treblince. V roce 1939 vtrhli do Polska dvojí okupanti: němečtí a sovětští. Nežidovským Polákům ve Varšavě, kteří se v řadách odboje protivili moci nacistů, zvěstovala však operace Bagration příchod velmi pochybného spojence, protože šlo v rámci jedné války už o druhý vpád Rudé armády na polské území. V tom spočíval rozdíl mezi polskou a polskožidovskou válečnou zkušeností. Nežidovští Poláci strašlivě trpěli za německé i za sovětské okupace, nicméně v jejich případě bylo obojí utrpení srovnatelné. Ti, kdo se chtěli okupantům stavět na odpor, měli na vybranou, proti komu se postaví a za jakých okolností. Naopak přeživší polští Židé měli všechny důvody upřednostňovat Sověty před Němci a spatřovat v Rudé armádě osvoboditelku. Mnozí z oněch šedesáti tisíc Židů, kteří zůstali ve varšavském ghettu po Velké akci v létě 1942 ještě naživu, se rozhodli povstat. Nedostali však možnost vybrat si místo a čas – mohli jedině bojovat. *** Varšava se v okupované Evropě stala symbolem odporu měst proti nacistické krutovládě. V průběhu dvou let, tedy od září 1942, kdy už

v Treblince přišla o život většina varšavských Židů, do září 1944, kdy děsy tohoto vyhlazovacího tábora popsal Grossman v reportáži „Peklo Treblinky“, povstali proti německé okupaci Poláci i Židé – obě skupiny samostatně a také svorně – v dubnu 1943 a srpnu 1944. Důsledky židovského i polského odporu ve Varšavě přinesly v mnohém ohledu totéž: destrukci. Když Rudá armáda i s Grossmanem vstoupila v lednu 1945 do města, našla tu jen trosky a spáleniště. Polovina zdejších obyvatel byla po smrti a ti, jimž se podařilo přežít, odtud byli vyhnáni. Grossman to vylíčil za pomoci literárního odkazu, který byl čtenářům povědomý: poslední Židy a Poláky, na něž narazil v ruinách jedné budovy, označil za varšavské „Robinsony“. Tak jako hrdina románu Daniela Defoea Robinson Crusoe osaměli tito lidé celá léta na ostrově jako trosečníci. Polský básník Czesław Miłosz, který válku ve Varšavě zažil na vlastní kůži, napsal o této knize kritický esej. Podle jeho názoru představoval Robinson Crusoe „legendu o ostrově“, která se čtenářům pokouší naznačit, že morální vady odrážejí naši zkušenost se soužitím s ostatními – a že kdyby člověk zůstal osamocen, mohlo by v něm zvítězit dobro. V této studii i ve svých básních o varšavských Polácích a Židech Miłosz naznačoval, že je tomu naopak: jedinou naději pro uchování etiky skýtá imperativ, abychom měli všichni na paměti hrozící osamění svého bližního.4 Ve Varšavě se za druhé světové války Poláci i Židé ocitli sami podobným způsobem – bez pomoci vnějšího světa, dokonce i bez pomoci těch, které pokládali za přátele a spojence. Jejich osamění se pochopitelně i lišilo, poněvadž je v rámci jedné války stihl rozdílný osud. Obývali někdejší středisko polské i židovské kultury, město, které už neexistovalo a po němž zbyla jen legenda – nebo spíš dvě legendy, jedna polská a jedna židovská. Obě vyprávějí o živoření na hraně mezi solidaritou a samotou. Každá si je vědoma té druhé, a přesto zůstává v poválečném světě sama. *** Tajné polské i židovské spolky proti německým okupantům – navzdory různosti zaměřené vždy proti témuž nepříteli – se rodily mnohem dřív, už za německého vpádu do Polska v září 1939. Dne 27. září 1939 založilo v podzemí jedné banky osm mužů a žen, většinou svobodných zednářů, tajnou organizaci, na jejímž základě později vznikla polská podzemní armáda. Zpočátku působila pod

názvem Služba vítězství Polska a velel jí generál pověřený rozkazem zorganizovat celostátní odboj. Jakmile se v roce 1939 ve Francii zformovala polská exilová vláda, změnil se název tohoto uskupení na Svaz ozbrojeného boje. V letech 1940 a 1941 měl především za úkol sjednotit stovky vznikajících odbojových skupinek a shromažďovat zpravodajské informace pro polskou vládu a její spojence. Svaz ozbrojeného boje působil v německé okupační zóně, jelikož pokusy o vytvoření odbojové sítě v sovětské zóně zmařil NKVD. Po německém vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 mohl však polský odboj působit na celém území okupovaného Polska.5 Počátkem roku 1942 se Svaz ozbrojeného boje proměnil v Zemskou armádu. Zemská armáda se měla stát protějškem Polské armády bojující v zahraničí po boku Spojenců na západní frontě. Tak jako polská vláda, působící nyní již v londýnském exilu, měla i ona reprezentovat všechny politické a společenské síly v zemi. Bojovala za obnovení Polska v předválečných hranicích a za vytvoření demokratické republiky s rovnými právy pro všechny občany. Většina Poláků, kteří se rozhodli vstoupit do řad odboje, se tedy stala příslušníky Zemské armády, avšak komunisté z extrémní levice a nacionalisté z extrémní pravice si založili vlastní partyzánské jednotky. Komunisté si zřídili Lidovou gardu (později označovanou jako Lidová armáda), těsně spjatou s politikou Sovětského svazu a NKVD. Nacionalisté, považující komunisty a Sověty za větší nepřátele než německé okupanty, bojovali v řadách Národních ozbrojených sil.6 Židovský odpor ve Varšavě se vydal jinou cestou, třebaže to zprvu nebylo zřejmé. V prvních měsících německé okupace Polska se zdálo, že vytvářet síť židovského odboje s ryze etnickým zaměřením nemá opodstatnění – nikdo netušil, že osud polských Židů se bude od osudu Poláků tak výrazně lišit. Mnozí varšavští Židé, kteří se cítili německou invazí nejvíc ohroženi, uprchli do sovětské okupační zóny, odkud NKVD značnou část uprchlíků deportoval do Kazachstánu. Zřízení ghett v roce 1940 nevyvolalo v polských Židech jednoznačné přesvědčení, že je čeká horší osud než Poláky, kteří už byli tou dobou hojně popravováni nebo vězněni v koncentračních táborech. Toho roku posílali Němci polské nežidovské obyvatelstvo, které nebylo internováno v ghettech, do Osvětimi, kdežto Židům obecně zatím deportace do podobných táborů nehrozily. Zřízení ghett však znamenalo, že jakýkoli výraz židovského odporu bude motivován problémy týkajícími se výhradně Židů. Když

tedy Němci v říjnu 1940 násilně oddělili Židy od nežidovských Varšavanů, vytvořili tím novou společenskou realitu: různé kategorie obyvatelstva určované odlišnými osudy.7 Internace do ghett však nevnesla mezi Židy soulad ohledně toho, zda a jak mají vystupovat proti Němcům. Polští Židé ve Varšavě projevovali předtím rozličné politické sklony, odrážející čilý politický život této komunity v meziválečném období. Židé se v Polsku účastnili komunálních i celostátních voleb stejně jako vlastních voleb obecních. Stran působila v zemi celá řada a stranická loajalita pronikala hluboko. Na pravém okraji politického spektra o sobě dávali vědět revizionističtí sionisté, kteří se před válkou připravovali na ozbrojený odpor vůči Britům v Palestině. Ti byli rovněž mezi prvními přesvědčeni, že ozbrojený boj proti Němcům je nutný a v podmínkách ghetta proveditelný. Revizionisté a členové jejich mládežnické organizace Betar se už v létě 1941 dozvěděli o vyvražďování Židů ve Vilniusu a doslechli se též o likvidaci lublinského ghetta na jaře 1942. Měli tedy určité povědomí o tom, že se teror z východu šíří přes linii Molotov-Ribbentrop na západ a že střelbu střídá plyn.8 Velká akce, která Varšavu postihla v období od července do září 1942, vybídla revizionisty k vytvoření Židovského vojenského svazu. Velel mu Paweł Frenkel a členy jeho politického výboru se stali Michał Strykowski, Leon Rodal a David Wdowinski. Tato organizace chtěla navázat na tradici předválečné spolupráce s polským státem, což by mohlo vysvětlovat její obstojné vyzbrojení. Na sklonku třicátých let totiž polské vládní kruhy doufaly, že se většinu židovské populace podaří vystěhovat na Blízký východ. Vedení státu tehdy navázalo těsné styky s revizionistickými sionisty, kteří nabyli přesvědčení, že povedou většinu polských Židů do Palestiny. Byli odhodláni vytvořit na tomto britském mandátním území židovský stát – v případě potřeby i násilím – a polské úřady s jejich postojem sympatizovaly. Před válkou se mladí revizionističtí sionisté z Betaru cvičili na boj o Palestinu. Podobně jako mládež z Irgunu – organizace odporu v Palestině, do níž pak někteří vstoupili – procházeli někdy výcvikem v polské armádě. V roce 1942 v ghettu revizionisté pořádali i sbírky a olupovali bohaté Židy, aby si za zdmi ghetta mohli obstarat zbraně.9 Zatímco dějiny Židovského vojenského svazu dokumentují vývoj jedné z militaristicky zaměřených pravicových stran, která se oproti původním

předválečným východiskům nakonec přizpůsobila daleko tvrdším podmínkám, dokládá příběh Židovské bojové organizace – další odbojové skupiny ve varšavském ghettu – diskuse několika středových a levicových politických stran, jež nakonec usoudily, že jediným východiskem pro Židy je vojenská akce. Podobně jako pravicový Židovský vojenský svaz vznikla i Židovská bojová organizace jako reakce na deportační násilí páchané při Velké akci. Nejstarší a nejmladší obyvatelé varšavského ghetta byli tehdy téměř bez výjimky nahnáni do transportů a zahynuli. Zdálo se, že deportace postihly všechny skupiny internovaných, ačkoli ve skutečnosti pominuly konzervativní centrum židovské politiky: ortodoxně založené Židy a politicky přizpůsobivou stranu Agudat Iszrael. Volební program této strany byl kdysi založen na spolupráci s polskou vládou výměnou za místní a náboženskou autonomii, přičemž její ochota přistupovat na kompromisy byla tvrdě vykupována antisemitským násilím a legislativou zaváděnou v Polsku na sklonku třicátých let. Přesto tato strana zůstala populární v očích starší generace varšavských ortodoxních souvěrců, kteří však skoro do jednoho zahynuli v Treblince. Nic tudíž v polském politickém prostředí nepřipravilo Agudat na nacisty, odplácející kompromisy vražděním.10 V září 1942 se z varšavského ghetta stal v podstatě židovský pracovní tábor, obývaný převážně mladými muži. Otcové rodin, kteří se dřív báli ohrozit své nejbližší, už nyní tento důvod ke zdrženlivosti neměli. Do popředí se dostaly politické různice na levici. Židovskou levici v předválečném Polsku rozdělovala řada zásadních otázek: zda odjet do Palestiny, anebo zůstat v Polsku, zda důvěřovat Sovětskému svazu, anebo v tomto směru projevovat obezřetnost, zda agitovat v jidiš, polsky či hebrejsky a tak dále. Mezi varšavskými Židy se tenkrát znovu vyskytla nejradikálnější podoba levicové politiky: komunismus. Stalin, který dal roku 1938 rozpustit Komunistickou stranu Polska, povolil v lednu 1942 její opětovné ustavení pod názvem Polská dělnická strana. Někteří její polskožidovští aktivisté posléze pronikli i do varšavského ghetta, kde zbylé obyvatele přemlouvali k ozbrojenému odporu. Nejpočetnější židovská socialistická strana – Bund – inklinovala k použití násilí podstatně méně. Obecně všechna tato uskupení působila v ghettu i nadále odděleně, nicméně tři měsíce po završení Velké akce dospěla k názoru, že ozbrojený odpor je nezbytný. V prosinci 1942 byla ustavena Židovská bojová organizace. Založili ji politici s pramalou či nulovou

vojenskou zkušeností a její příslušníci neměli k dispozici prakticky žádné zbraně, a proto první krok nutně směřoval k zajištění výzbroje. Organizace se obrátila na Zemskou armádu.11 Velká akce ve zdech ghetta přinutila vedení Zemské armády, aby svou politiku ve vztahu k Židům nějak definovalo. Polský odboj ostatně zaujal jasná stanoviska už v roce 1941, například když odsoudil dozorčí v koncentračních táborech jako „zrádce národa“. Do léta 1942 si Zemská armáda obvykle ztotožňovala neštěstí Polska pouze s neštěstím Poláků, v únoru toho roku se však dozvěděla o masovém vybíjení polských Židů na východě a vytvořila ve svých řadách židovskou sekci. Ta shromažďovala důkazy o zabíjení a v dubnu 1942 je předala Spojencům a BBC. Deportace v létě 1942 pobídly katolické Poláky, aby založili podpůrnou organizaci s krycím názvem Żegota, jíž od prosince přispívala polská exilová vláda. (Polákům, kteří Židům pomáhali, hrozil trest smrti.) Na činnosti Żegoty se podíleli i někteří důstojníci Zemské armády, kteří obstarávali Židům skrývajícím se mimo ghetto doklady. Když Židovská bojová organizace požádala v prosinci 1942 o zbraně, nabídla Zemská armáda Židům pouze pomoc při útěku z ghetta, patrně s vyhlídkou na pozdější společný postup. Židovská bojová organizace odmítla. Její velení chtělo bojovat a únikovou strategii považovalo za nepřijatelnou.12 Varšavský štáb Zemské armády se řídil strategickými ohledy – a ty velely Židy nevyzbrojovat. Přestože Zemská armáda směřovala k partyzánskému boji, projevovali její představitelé obavy, že vzpoura v ghettu by vyprovokovala všeobecné povstání, a to by Němci rozdrtili. Na takový střet nebyla Zemská armáda na sklonku roku 1942 připravena. Její velitelé považovali uspěchané povstání za komunistické pokušení, jemuž je třeba odolat. Věděli, že Sověti, a tedy i místní komunisté, na obyvatelstvo naléhají, aby se chopilo zbraní a povstalo proti Němcům ihned. Sověti vskutku zamýšleli v Polsku vyvolat partyzánské hnutí, aby svého nepřítele oslabili – a zároveň aby zabránili rodícímu se polskému odboji nastolit později vlastní vládu. Rudá armáda by měla snazší úlohu, kdyby německé vojáky na tomto území likvidovali partyzáni, podobně jako by posléze NKVD usnadnilo úlohu, kdyby Němci v odvetě za projevený odpor vybili elitu polských povstalců. V řadách Židovské bojové organizace vystupovali komunisté řídící se sovětskou linií a zastávající přesvědčení, že se Polsko má Sovětskému svazu podvolit. Velení Zemské armády však neztrácelo ze zřetele, že druhá světová válka

vypukla, když do jejich země vtrhli jak Němci, tak Sověti, a že polovina jejich vlasti zažila polovinu války jako území anektované Sovětským svazem. Sověti chtěli východní Polsko zpátky, možná si vysnili i víc. Z hlediska Zemské armády se sovětské pořádky jevily jen o málo únosnější než nacistická okupace – jejím cílem byla nezávislost země. Navíc se jen těžko hledal důvod, proč by polská organizace usilující o nezávislost Polska měla vyzbrojovat komunisty.13 Navzdory těmto výhradám poskytla Zemská armáda v prosinci 1942 Židovské bojové organizaci několik pistolí. Ta jich využila, aby si v ghettu vydobyla respekt a moc. Na protivení se židovské radě a židovské policii, jejíž příslušníci byli vyzbrojeni pouze obušky, tyto pistole a troufalost stačily. Když Židovská bojová organizace na přelomu let 1942 a 1943 zabíjela (anebo se snažila zabíjet) židovské policisty a informátory gestapa, vzbudila dojem, že se v ghettu rodí nová představa o morálce. Velitel židovské policie Józef Szerzyński byl střelen do týla, ale ne se smrtelnými následky. Aktivisté ŽBO zavraždili Jakuba Lejkina, který řídil deportační zátahy, a později i Mieczysława Brzezińského, který naháněl další Židy do vlaků na Umschlagplatzu. Židovská bojová organizace také tiskla letáky, v nichž vysvětlovala, že kolaborace s nepřítelem je zločin a trestá se smrtí. Nahradila židovskou radu, jejíž předseda byl nucen připustit, že už „postrádá v ghettu autoritu, protože tady vládne jiná“. Bez účinné židovské administrativy a donucovacího aparátu už si Němci v jeho zdech nemohli dělat, co se jim zlíbilo.14 Německé rozhodování o dalším osudu ghetta i jeho zbylých obyvatel ovlivňovaly ohledy, o nichž Židé nemohli vědět. Pro nacisty bylo varšavské ghetto původně tranzitním bodem plánovaných deportací do lublinského distriktu, na Madagaskar nebo do Sovětského svazu; později se stalo dočasným pracovním táborem a poté shromaždištěm deportovaných do Treblinky. Na přelomu let 1942 a 1943 opět převzalo úlohu pracovního tábora provozovaného jen dočasně a v omezeném záběru, tábora obývaného lidmi, kteří byli při selekci během Velké akce vybráni na práci. Třebaže Himmler nikdy neslevil ze svého rozhodnutí pobít všechny Židy na okupovaných územích, jiné říšské úřady se vyslovily – aspoň prozatím – pro přežití jisté části židovských dělníků. Zejména Hanse Franka znepokojoval nedostatek pracovních sil v Generálním gouvernementu. Mnoho Poláků bylo nasazeno v Německu,

takže v okupovaném Polsku nabývala židovská pracovní síla na důležitosti. Židé pracovali v zájmu válečného hospodářství Říše, a tak měl i wehrmacht zájem, aby byli zachováni při životě.15 Himmler dokázal dělat kompromisy. Počátkem roku 1943 hodlal povolit většině Židů, kteří ještě obývali varšavské ghetto, aby zůstali naživu o nějaký čas déle, avšak současně zamýšlel zlikvidovat zdejší ghetto jako takové, neboť ho považoval za ohnisko politického odporu, nepořádku a nemocí. Zamýšlel nejprve povraždit Židy, kteří zde žili načerno, bez pracovního povolení. Poté chtěl zbývající Židy deportovat do jiných koncentračních táborů, kde by dál otročili. Při návštěvě Varšavy dne 9. ledna 1943 vydal rozkaz ghetto zlikvidovat. Asi osm tisíc Židů, kteří se tu skrývali bez dokladů, mělo být deportováno do Treblinky a posláno do plynu, a ostatních asi padesát tisíc obyvatel mělo být odvezeno do koncentračních táborů. Když však Němci o devět dnů později přišli do ghetta Himmlerovy rozkazy vykonat, zjistili, že někteří Židé se ukryli a někteří se jim stavějí na odpor. Pár z nich začalo na Němce střílet, zaskočili je a vyvolali v řadách zásahové jednotky paniku. Němci tehdy pozabíjeli asi 1 170 Židů na ulicích a kolem pěti tisíc dalších nahnali do transportu. Po čtyřech dnech se však museli stáhnout a důkladně promyslet další postup. Na velitele Zemské armády ve Varšavě to zapůsobilo: zbraně, které poskytli Židovské bojové organizaci, byly využity správně.16 Nešlo však o první případ židovského odporu vůči Němcům na území Polska. I do řad Zemské armády vstoupilo mnoho polských Židů, a byť o tom jejich velitelé věděli, zpravidla se hovoru na toto téma vyhýbali. Ostatně mnozí Židé v této odbojové organizaci vystupovali spíš jako Poláci, další svou židovskou totožnost dokonce před spolubojovníky tajili, jelikož ve válečné Varšavě bylo prozřetelnější se k tomuto původu nehlásit. Antisemité byli sice v Zemské armádě v menšině, nicméně jediný zrádce by dotyčného uvrhl do smrtelného nebezpečí. Novinkou bylo to, že Židé v ghettu pozvedli zbraně proti Němcům jako zástupci svého národa a projevili otevřený akt židovského odporu. Jejich vzepětí mocně zapůsobilo proti antisemitskému stereotypu, který v řadách Zemské armády i polské společnosti hlásal, že Židé by se k boji neodhodlali. Varšavské velení Zemské armády nyní Židovské bojové organizaci předalo podstatnou část vlastního skromného arzenálu: zbraně, munici i výbušniny.17

Himmler v Berlíně zuřil. Šestnáctého února 1943 rozhodl, že ghetto musí být vyhlazeno nejen jako společenství, ale také jako oblast. Této varšavské čtvrti nepřikládali zástupci panské rasy sebemenší důležitost, neboť domy, kde se – jak prohlásil Himmler – „usadili podlidé“, už okupanti napříště nemínili využívat. Útok proti ghettu naplánovali Němci na 19. duben. Ani tentokrát neměli v úmyslu všechny Židy pozabíjet, ale plánovali dělníky odvézt do koncentračních táborů a budovy ghetta pak srovnat se zemí. Himmler nepochyboval o tom, že tento plán bude uskutečněn, a uvažoval už o dalším využití místa: výhledově se z něj měl stát park a prozatím, do konečného vítězství ve válce, mělo posloužit jako další koncentrační tábor. Židovští dělníci z Varšavy se měli udřít k smrti jinde.18 Těsně před plánovaným obsazením ghetta přispěchal s vlastním příspěvkem šéf německé propagandy Joseph Goebbels. V dubnu 1943 Němci odhalili Katyň – jedno z míst, kde příslušníci NKVD v roce 1940 povraždili polské válečné zajatce. „Katyň,“ prohlásil Goebbels, „je můj triumf.“ Rozhodl se, že bude svět o tomto masakru informovat 18. dubna 1943. Katyň se dala využít k vyvolání rozporů mezi Sověty a Poláky i mezi Poláky a Židy. Goebbels docela správně předpokládal, že důkazy o tom, že sovětská tajná policie postřílela tisíce polských důstojníků, zproblematizují spolupráci mezi Sovětským svazem a polskou exilovou vládou. Jejich společný postup byl beztak značně nejistý, jelikož polská vláda nikdy nedostala od Sovětů uspokojivou odpověď na dotazy týkající se osudu pohřešovaných důstojníků. Goebbels chtěl současně Katyň světu vyložit jako doklad represí, jež údajní židobolševici ve vedení Sovětského svazu namířili proti Polákům, a vrazit tím klín mezi Poláky a Židy. Tak vypadala nacistická propaganda v předvečer německého útoku na varšavské ghetto.19 I Židovská bojová organizace svůj postup naplánovala. Nezdařený německý pokus vyklidit ghetto v lednu 1943 potvrdil předpoklady židovského vedení, že nadchází zúčtování. Pohled na mrtvé Němce na ulicích prolomil bariéru strachu a druhá dodávka zbraní od Zemské armády zvýšila sebedůvěru povstalců. Židé v ghettu usoudili, že každá další deportace a transport vedou do plynových komor. Nebyla to tak docela pravda – kdyby se nepustili do boje, většina z nich by zakrátko otročila v koncentračních táborech, nicméně jenom pár měsíců. Vyhodnocení situace ze strany varšavských Židů bylo tedy v podstatě správné. „Poslední etapou vysídlení,“ jak si poznamenala jedna

obyvatelka ghetta, „je smrt.“ Někteří by ještě zahynuli v Treblince, ale málokdo by se dožil konce roku. Měli pravdu v předpokladu, že zjevný odpor nemůže jejich naději na přežití pohřbít. Kdyby totiž Němci válku vyhráli, veškeré Židy na podrobených územích by povraždili, a kdyby v ní tak jako dosud prohrávali, zabíjeli by židovské dělníky jako bezpečnostní riziko při postupu Sovětů směrem na západ. Vzdálená, a přesto postupující Rudá armáda zaručovala těm, které Němci potřebovali nasadit na práci, ještě chvíli života, avšak Rudá armáda za dveřmi pro ně znamenala plynovou komoru nebo kulku do týla.20 A právě jistota společné smrti přiměla židovský odboj ke společnému postupu. Dokud německá politika umožňovala Židům věřit, že je tu jistá šance na přežití, mohli jednotlivci doufat, že budou zahrnuti mezi výjimky, a tak neodvratně vznikaly společenské rozdíly. Nyní však Němci ujistili veškeré zbylé Židy ve varšavském ghettu, že půjdou na smrt, a tak jeho obyvatelé projevili pozoruhodnou jednotu. Od ledna do dubna 1943 vybudovali ve sklepech nesčetné bunkry, propojené tu a tam tajnými průchody. Zformovaly se i špičky Židovské bojové organizace. Vrchním velitelem se stal Mordechaj Anielewicz a třem oddílům ghetta veleli Marek Edelman, Izrael Kanał a Icchak Cukierman (kterého na poslední chvíli nahradil Eliezer Geller). Organizace nakoupila další zbraně a cvičila své příslušníky v bojových technikách. Některým obyvatelům ghetta pracujícím v německých zbrojovkách se podařilo ukrást materiál na výrobu podomácky sestrojených bomb. Židovská bojová organizace se dozvěděla o plánovaném německém útoku o den dřív, a tak byli při příchodu Němců všichni na svých místech.21 Někteří vojáci Zemské armády označovali další události s údivem a úctou za „židovsko-německou válku“.22 Když SS, pořádková policie a odchovanci z Trawniků vpadli 19. dubna 1943 do ghetta, odrazily je kulky odstřelovačů a Molotovovy koktejly. Museli se dát neprodleně na ústup. Němečtí velitelé hlásili, že v boji přišli o dvanáct mužů. Mordechaj Anielewicz poslal svému spolubojovníkovi Icchaku Cukiermanovi, který tou dobou pobýval mimo ghetto, vzkaz, že židovský protiútok „překonal naše nejsmělejší sny: Němci podruhé utekli z ghetta“. Tisk Zemské armády psal o „nesmírně soustředěném a rozhodném ozbrojeném odporu“.23 Pravicový Židovský vojenský svaz dobyl štít nejvyšší budovy v ghettu a vyvěsil na něm dvě vlajky: polskou a sionistickou – bílého orla

a žlutou hvězdu. Jeho oddíly sváděly velmi odhodlané boje nedaleko svého štábu na Muranowském náměstí. Velitel SS a policie ve varšavském distriktu Ferdinand von Sammern--Frankenegg byl 20. dubna 1943 odvolán. Rozzuřený Himmler telefonoval jeho nástupci Jürgenu Stroopovi: „Musíte za každou cenu strhnout ty vlajky!“ Němci je strhli ještě téhož dne (v den Hitlerových narozenin), i když při tom utrpěli další ztráty. Téhož dne se jim podařilo proniknout do ghetta a neustoupit, avšak vyhlídky na provádění mohutných čistek neshledali jako valné. Většina Židů se skrývala, mnozí se zbraní v ruce. Němci museli vyvinout jinou taktiku.24 Od prvního dne povstání ve varšavském ghettu měli Židé na své straně padlé a další oběti představovaly osoby práce neschopné, jakmile se je Němcům podařilo vypátrat. Útočníci věděli, že se nenajde pracovní využití pro pacienty, na něž narazili v nemocnici v Husí ulici, poslední židovské nemocnici ve Varšavě. Marek Edelman v ní posléze objevil desítky mrtvých těl v nemocničních županech. Na gynekologickém a porodnickém oddělení Němci povraždili těhotné, čerstvé rodičky i novorozence. Na rohu ulic Husí a Zamenhofovy někdo přiložil živé nemluvně k prsu mrtvé ženy. Třebaže se židovský odpor zvenku jevil jako válka, nedodržovali Němci ve zdech ghetta žádné válečné konvence. V očích příslušníků SS byla už prostá existence židovských podlidí v zásadě zločinem, jejich odpor doháněl nacisty k zuřivosti a ospravedlňoval jakoukoli krutost.25 Stroop rozhodl, že povstalce lze z bunkrů a domů vypudit jedině ohněm. Protože sám Himmler už předtím nařídil tuto čtvrť zlikvidovat, neznamenaly zdevastované budovy pro Němce žádnou újmu. Himmler ve skutečnosti netušil, jak demolici provést, a tak oheň prospěl nacistům hned dvakrát. Dne 23. dubna 1943 začali Stroopovi vojáci vypalovat budovy v ghettu blok za blokem. Vojáci wehrmachtu sehráli sice v těchto bojích málo významnou roli, ale při ničení obytných domů a bunkrů se uplatnili ženisté i pěchota s plamenomety. Edelman vzpomínal na „obrovské požáry uzavírající často celé ulice“. Dusící se Židé neměli na vybranou – museli z bunkrů uprchnout. „Radši bychom se nechali zastřelit, než aby nás pohltily plameny,“ líčil jeden z přeživších. Židé uvízlí v horních patrech se museli zachránit skokem, a tak Němci podrobili výslechu mnoho zajatců se zlomenýma nohama – a pak je postříleli. Jedinou možnost, jak ohni uniknout, obnášelo ve dne přebíhání z bunkru do bunkru a v noci útěky z budovy do budovy.

Esesáci se několik dnů cítili v ulicích ghetta potmě nejistí, takže židovští bojovníci a civilisté využívali nočních hodin k přesunům a přeskupování. Pokud však nedokázali uhasit požáry, byly jejich dny sečteny.26

Němci na ghetto zaútočili 19. dubna 1943, v předvečer svátku Pesach. Velikonoce připadly na následující neděli 25. dubna. Polský básník Czesław Miłosz zaznamenal křesťanský svátek na druhé straně zdi ghetta a v básni „Campo dei Fiori“ připomněl, že lidé se tehdy vozili na kolotoči na náměstí Krasińských, přímo za zdí, za níž bojovali a umírali Židé. „Myslel jsem tehdy,“ svěřoval se básník, „na samotu umírajících.“ Kolotoč byl v provozu dennodenně po celou dobu povstání a stal se symbolem židovské izolace: Židé v rodném městě umírali, zatímco Poláci za zdmi ghetta žili a bavili se. Mnozí z nich nedbali na to, co se děje jejich spoluobčanům v ghettu. Jiní na ně aspoň mysleli, někteří se jim snažili dokonce pomáhat, a pár z nich za to zaplatilo životem.27 Už rok před vypuknutím povstání ve varšavském ghettu upozornila Zemská armáda Brity a Američany, že polští Židé hynou v plynových komorách. Předala jim zprávy o továrně na smrt v Chelmnu a polské úřady se postaraly, aby tuto informaci zveřejnil britský tisk. Západní spojenci však žádnou významnější akci nepodnikli. V roce 1942 informovala Zemská armáda Londýn a Washington také o deportacích z varšavského ghetta a masovém vyvražďování varšavských Židů v Treblince. Polská vláda sice tyto události pokaždé prezentovala jako součást obecnější tragédie polských občanů, ale o tom nejdůležitějším byla veřejnost zpravena. Poláci i Židé věřili – mylně –, že obecné povědomí o deportacích povede k jejich zastavení. Polská vláda rovněž naléhala na Spojence, aby na hromadné vraždění polských civilistů (včetně Židů) odpověděli zabíjením německých civilistů. Velká Británie ani Spojené státy opět nic nepodnikly. Polský prezident i polský velvyslanec ve Vatikánu naléhali na papeže, aby k masovému vraždění Židů veřejně zaujal stanovisko, ale bezvýsledně.28 Jediní, kdo v řadách Spojenců podnikli něco konkrétního ve snaze tyto masakry zastavit, byli představitelé polského exilu. Na jaře 1943 pomáhala Żegota asi čtyřem tisícům skrývajících se Židů. Zemská armáda oznámila, že Poláky, kteří by se pokusili Židy vydírat, čeká zastřelení. Čtvrtého května, za přetrvávajících bojů ve varšavském ghettu, vydal polský premiér v exilu Władysław Sikorski výzvu: „Žádám své krajany, aby poskytli vražděným veškerou pomoc a útočiště, a zároveň tyto zločiny odsuzuji před zraky celého lidstva, jež příliš dlouho mlčelo.“ Jak Židé, tak Poláci chápali, že varšavské velení Zemské armády nemůže ghetto zachránit, ani kdyby na tento cíl napřelo

veškeré své síly i zbraně – jejich příslušníci neměli tou dobou takřka žádné bojové zkušenosti. Přesto sedm z prvních osmi ozbrojených výpadů Zemské armády ve Varšavě podpořilo židovské povstalce. Na samém počátku povstání zahynuli dva Poláci při pokusu prolomit zeď ghetta. Selhalo i několik dalších pokusů o takový průlom. Zemská armáda se takto pokusila zasáhnout celkem jedenáctkrát. Sovětská propaganda se chopila příležitosti a začala tvrdit, že její příslušníci odmítají přispěchat ghettu na pomoc.29 Důležitou spojku mezi Židovskou bojovou organizací a Zemskou armádou představoval Aryech Wilner, kterého Poláci ze Zemské armády znali pod krycím jménem Jurek. Padl během povstání, nicméně stačil svému polskému kontaktu předat důležité poselství, jež se stalo téměř legendou. Právě on předložil vizi židovského odporu, kterou měla Zemská armáda schválit a přijmout za svou: při povstání v ghettu nešlo o záchranu životů Židů, nýbrž o zachování lidské důstojnosti. Tato představa byla chápána v intencích polského romantismu: skutky je třeba soudit spíš podle záměrů než podle jejich výsledků, navíc oběť člověka šlechtí a oběť nejvyšší ho šlechtí navždy. Často se však přehlíželo či opomíjelo to, co bylo skutečnou podstatou Wilnerova vzkazu: židovský odpor ve varšavském ghettu neměl zachránit pouze důstojnost Židů, ale i důstojnost lidstva jako takového, Poláků, Britů, Američanů i Sovětů – všech, kdo mohli vykonat víc, ale nakonec udělali méně.30 Představitel Bundu v polské exilové vládě Šmuel Zygielbojm byl informován o tom, že ghetto je v plamenech. Od kurýra Zemské armády Jana Karského, který v roce 1942 doručil spojeneckým vůdcům do Londýna zprávy o hromadném vraždění, měl poměrně přesnou představu o průběhu holokaustu. Zygielbojm sice nemohl znát podrobnosti, zato chápal obecný směr dění a snažil se o něm uvědomit zbytek světa. V pečlivě koncipovaném dopise na rozloučenou, který 12. května 1943 adresoval polskému prezidentu a premiérovi (nicméně směřoval ho i k ostatním vůdcům Spojenců), napsal: „Odpovědnost za zločin vyvraždění celého židovského národa padá především na jeho pachatele, ale nepřímo musí být přičtena i celému lidstvu.“ Následujícího dne spáchal před britským parlamentem sebevraždu, aby sdílel – jak zdůraznil – osud svých druhů ve varšavském ghettu.31 Židé ve Varšavě mezitím bez sebemenší naděje bojovali dál. V květnu 1943 začala být Stroopova hlášení zasílaná nadřízeným klidnější a metodicky vyčíslovala ztráty protivníka. V bunkrech byl upálen nebo

spáchal sebevraždu neznámý počet Židů, nejméně 56 065 mužů bylo zajato, z toho 7 000 na místě zastřeleno; 6 929 dalších zajatců bylo posláno do Treblinky. Zbytek, tedy valná většina místních Židů, byl deportován na práci do táborů typu Majdanek. Patnáctého května zvěstoval Stroop své vítězství nad povstalci, když dal vyhodit do povětří Velkou synagogu na Tłomackém náměstí. Nyní Němci začali na základě Himmlerova výnosu likvidovat to, co z ghetta ještě zbylo. Všechny dosud zachovalé budovy byly strženy, sklepy a kanály zasypány. A 1. června 1943 vydal Himmler rozkaz vybudovat na jeho kouřících troskách nový koncentrační tábor.32 *** Někteří Židé povstání v ghettu přežili, avšak mimo ghetto byli přivítáni velice tvrdě. V roce 1943 Zemskou armádu komunismus znepokojoval ještě znatelněji než v roce předešlém. Uvěznění oblíbeného polského velitele a havárie letadla s polským premiérem Sikorskim způsobily, že tyto vůdce národa nahradily v létě 1943 méně sympatické osoby. Zemská armáda také nikdy nezřídila oddíl z veteránů povstání ve varšavském ghettu, přestože to přislíbila. Toho roku oddíly Zemské armády navíc občas na venkově střílely ozbrojené Židy označené za bandity. V několika případech dokonce její vojáci Židy povraždili s cílem zmocnit se jejich majetku. Naproti tomu Zemská armáda popravovala Poláky, kteří Židy zradili nebo se je pokoušeli vydírat.33 Německá nouze o pracovní sílu, jež povstání ve varšavském ghettu vyprovokovala, vyvolala i změnu postojů příslušníků polského odboje. Při návštěvě Varšavy v lednu 1943 – při níž přikázal zlikvidovat ghetto – zavelel Himmler i k masovým zátahům na Poláky, aby je nahnal do práce. Náhodné „lovy“ dělníků, které ihned poté následovaly, mohutně narušily polskou společnost, protože ženy a děti náhle zůstaly bez manželů a otců. V prvních třech měsících roku 1943 byly do Majdanku deportovány asi tři tisícovky Poláků z Varšavy. V květnu se k nim připojily tisíce varšavských Židů, odvezených z ghetta po porážce povstání. Varšavští Poláci a varšavští Židé, které v letech 1941 a 1942 oddělovala zeď, se tak v roce následujícím ocitli za jedním a týmž ostnatým drátem tamějšího pracovního tábora, k němuž byly přistavěny plynové komory podobně jako v Osvětimi, i když se tu vraždilo v daleko

menším rozsahu. V Majdanku zahynulo asi padesát tisíc polských Židů a přibližně deset tisíc nežidovských Poláků.34 Povědomí o deportacích do těchto truchlivých míst motivovalo polské občany, aby se přidávali k Zemské armádě. Jestliže mohli být kdykoli zajati a posláni do koncentračního tábora, mohl jim život v odboji připadat bezpečnější než zjevné živoření ve Varšavě. Podzemí jim rovněž nabízelo kamarádské prostředí jako protilék na strach a pomstu jako východisko z pocitu bezmoci. Němci se snažili čelit organizovanému odporu vůči zátahům na práceschopné obyvatelstvo tím, že vybíjeli polské vzdělance – od invaze v roce 1939 je vraždili po desetitisících, za pozdější akce AB po tisících. Iniciátoři těchto vybíjecích akcí se tím chtěli vyvarovat problému, jaký právě nastal: pokud se s Poláky zacházelo jako s rezervoárem pracovní síly neschopné projevit vlastní vůli, musel okupant nutně narazit na odpor, pokud mezi nimi ještě zůstal naživu někdo, kdo je dokázal proti Němcům sešikovat. Polská vzdělaná vrstva byla totiž daleko početnější, než se Němci domnívali, a při represích nebyla nouze o lidi ochotné stanout ve vedení odboje. Velitelé Zemské armády upřednostňovali práci v podzemí, organizování, shromažďování posil i zbraní a vyčkávání na moment, kdy bude nejpříhodnější povstat. V roce 1943 byly však takové trpělivé kalkulace čím dál obtížnější. Sověti prostřednictvím rozhlasové a tiskové propagandy na Poláky naléhali, aby se k tomu odhodlali co nejdřív. Poláci informovaní o tom, jaký osud potkal v jejich zemi Židy, žili ve strachu, že kdyby se německá okupace protahovala, mohlo by vyhlazení postihnout i jejich národ. Obzvlášť šokující jim připadalo uplatnění Generálního plánu Východ v části lublinského distriktu Generálního gouvernementu: přestože byl tento gigantický kolonizační plán nacistů v obecných rysech odložen, Odilo Globocnik ho už na tomto území prováděl. Počínaje listopadem 1942 a pak v první polovině roku 1943 vylidnili Němci tři stovky polských vesnic v oblasti kolem Zamośći, aby tu mohli přistoupit k budování rasově čisté kolonie. V rámci operace Zamość bylo deportováno na sto tisíc Poláků, mnozí do Majdanku a do Osvětimi, a poněvadž byla zahájena bezprostředně po završení akce Reinhard a v místech, kde bylo nedávno rozpoutáno masové vyhlazování Židů, mnozí Poláci se strachovali, že nadešlo i „konečné řešení“ polské otázky. Nebyla to sice tak úplně pravda, neboť Generální plán Východ nepředpokládal úplné vyhubení Poláků – ale za daných okolností byly jejich závěry i obavy přirozené.35

Následkem změn v říšské hospodářské politice a po vzpouře varšavských Židů se tedy mnozí Poláci ve Varšavě i v ostatních polských městech začali přiklánět k rozhodnější podobě odporu. Zatímco Židé internovaní v ghettu neměli na vybranou a vrhli se do boje o všechno, mohli nežidovští Poláci své akce upravovat v celé škále prostředků od podzemní konspirace až k otevřenému projevu vzdoru. V březnu 1943 vyšla Zemská armáda ze stínu a přistoupila k atentátům a partyzánské formě boje. K prvním, ještě poměrně amatérským projevům zjevného odporu ostatně patřily pokusy pomoct povstalcům v ghettu. Časem začaly být její akce účinnější. Vojáci zabíjeli německé policisty a polské kolaboranty, kteří donášeli gestapu. V srpnu 1943 zaevidovali Němci jen ve varšavském distriktu Generálního gouvernementu 942 partyzánských akcí a na celém území Generálního gouvernementu se vyskytlo 6 214 podobných případů.36 Přechod Zemské armády k ozbrojenému odporu nutně vyprovokoval německou odvetu a posloupnost teroristických a protiteroristických akcí poté pokračovala celý další rok. Od 13. října 1943 začali Němci v dalších varšavských čtvrtích používat metodu blokád, zdokonalenou v létě 1942 při Velké akci v místním ghettu. Muže náhodně polapené při odvetných akcích veřejně popravovali s cílem zastrašit obyvatelstvo a potlačit sílící odpor. V předem určeném čase předvedli zatčené na předem známé místo s páskami na očích a popravčí četa vykonala své. Muži před smrtí často provolávali „Ať žije Polsko!“, a tak jim Němci začali dávat roubík, navlékali jim přes hlavu pytel, případně jim zacpávali ústa sádrou. Poláci se na tyto popravy skutečně chodili dívat, nicméně nebylo jasné, zda si z toho berou patřičné ponaučení – ženy poté nabíraly půdu nasáklou krví do nádob a odnášely ji do kostela.37 Němci se smířili s tím, že se jejich propaganda míjí účinkem, ale Poláky ve Varšavě ve velkém zabíjeli dál: někdy prokazatelné odbojáře, jindy jen náhodná rukojmí. Popravy přemístili na území bývalého ghetta mimo zraky veřejnosti. Rovněž hlavní věznici, kam zatčené Poláky sváželi, si zřídili uvnitř někdejšího ghetta. Na podzim 1943 Němci v jeho prostoru takřka denně popravovali velký počet Poláků i ty hrstky Židů, na které ještě narazili ve zdejších rozvalinách. Například 9. prosince 1943 bylo zastřeleno 139 Poláků a s nimi šestnáct židovských žen a dětí, 13. ledna 1944 bylo zastřeleno přes tři sta Poláků. Tyto popravy na území ghetta byly sice označeny za „veřejné“, jenže ve skutečnosti jim nesměl nikdo přihlížet. Rodiny byly zprvu o osudu svých blízkých

informovány. Po 15. únoru 1944 Poláci prostě mizeli z domova nebo z ulice, byli popraveni zde – a nepořizoval se o tom žádný záznam. Od října 1943 do července 1944 bylo v troskách varšavského ghetta zastřeleno asi 9 500 osob, místy Židé přeživší povstání, ale většinou nežidovští Poláci.38 Spoutaní Poláci s páskami na očích nemohli tušit, že je vedou na smrt do nejnovějšího Himmlerova koncentračního tábora. Koncentrační tábor Varšava, zprovozněný 19. července 1943, patřil k vůbec nejděsivějším výtvorům nacistické moci.39 Nejprve Němci přinutili Židy žít ve vymezené čtvrti Varšavy a nazvali ji ghetto. Pak nařídili do tohoto přeplněného ghetta deportovat obyvatele sousedních oblastí, čímž připravili o život tisíce vyhladovělých a nemocných. Poté z tohoto ghetta odvezli více než čtvrt milionu Židů do plynových komor Treblinky a zastřelili přitom asi sedmnáct tisíc dalších. Následně projevili úmysl zlikvidovat zařízení, které sami vytvořili. Odpor vyvolaný povstalci z ohroženého ghetta potlačili a postříleli dalších asi čtrnáct tisíc Židů. Jeho budovy pobořili – a nakonec na tomto zdevastovaném místě zbudovali nový tábor. Takto tedy vznikl koncentrační tábor Varšava – jako ostrov velmi dočasného živoření, umístěný v městské zóně smrti. Všude kolem se nacházely trosky vyhořelých budov, v nichž hnily lidské ostatky. V dálce ho uzavíraly zdi někdejšího ghetta, těsněji ho ohraničoval ostnatý drát a nad ním se tyčily strážní věže. Bylo tu vězněno několik stovek Poláků a několik stovek Židů, většinou ze zemí mimo Polsko. Ti byli nejprve deportováni ze svých domovů do Osvětimi, kde byli v rámci selekce posláni na práci, a nikoli do plynu, a poté byli převezeni sem. Pocházeli z Řecka, Francie, Německa, Rakouska, Belgie a Nizozemska, v roce 1944 i z Maďarska. Podmínky, s jakými se ve Varšavě setkali, byly tak otřesné, že někteří Němce prosili, aby je poslali zpátky do Osvětimi a do plynu.40 Židovským vězňům koncentračního tábora Varšava bylo v těchto troskách přikázáno vykonávat tři hlavní činnosti: demolovat budovy, které po požárech z dubna a května 1943 ještě stály, pátrat po cennostech, jež tam mohly po Židech ještě zbýt, a lákat odtamtud nepočetné Židy, kteří se v rozvalinách ještě skrývali, aby vyšli ven a vzdali se. Část židovských vězňů v pruhovaných mundúrech a dřevácích poslali Němci dřít za zdi někdejšího ghetta. Navzdory

jazykové bariéře se tito zahraniční Židé a varšavští Poláci spřátelili. Jeden z vězňů vzpomínal: „Malý, asi tak čtrnáctiletý polský kluk v hadrech stál hned vedle nás s košíkem, ve kterém měl pár jablíček. Podíval se na nás, na chvilku se zamyslel, pak ten košík popadl a hodil nám jeho obsah. Nato se rozběhl ke zbytku party, která tam prodávala, a najednou se na nás ze všech stran začal valit chleba a ovoce. Esesáčtí dozorci napřed nevěděli, co si s tím mají počít, jak je ten nečekaný projev solidarity zaskočil. Potom začali na ty kluky křičet a mířit samopaly, a nás začali tlouct za to, že jsme si od nich jídlo vzali. Jenže nás to nebolelo, nevšímali jsme si toho. Z vděčnosti jsme těm chlapcům mávali.“41 Od října 1943 museli Židé v koncentračním táboře Varšava plnit ještě další úkol: odnášet těla Poláků přivezených z města a popravených v troskách ghetta. Poláky sem na náklaďácích po padesáti či šedesáti přiváželi místní esesáci nebo příslušníci policejních jednotek, kteří je uvnitř ghetta či v jeho bezprostřední blízkosti postříleli. Poté museli židovští vězni vytvořit úklidovou četu a odstranit veškeré stopy po popravě. Vytvořili hranici ze dřeva nalezeného v troskách ghetta, pak na něj naskládali mrtvoly, poté opět dřevo. Potom hranici polili benzinem a zapálili. Čelili smrti ještě v jednom ohledu: když těla Poláků vzplála, esesáci tyto židovské vězně postříleli a přihodili jejich těla do plamenů.42 Miłoszova báseň Nebohý křesťan se dívá na ghetto z roku 1943 vypovídá o nadpozemské síle, jež dokáže prohlédnout šeď smetí a sazí a rozlišit „popel každého člověka“. Žádná pozemská moc by však nedokázala odlišit židovský popel od polského. V létě 1944 byl v takovém městě odpor skoro nevyhnutelný, ale mnohem diskutabilnější byly jeho podoba a zaměření. Velitelé Zemské armády a polská exilová vláda v Londýně stáli před obtížným rozhodnutím. Varšavané trpěli víc než obyvatelé kteréhokoli spojeneckého hlavního města, a přitom čelili neúprosné strategické pozici. Poláci museli zvažovat současnou německou okupaci ve světle hrozby budoucí okupace sovětské. V důsledku úspěšné operace Bagration, k níž Rudá armáda přistoupila na sklonku června, táhli v červenci Varšavou vojáci wehrmachtu. Vypadalo to, že Němce čeká záhy porážka, což byla dobrá zpráva – nicméně vše nasvědčovalo tomu, že je Sověti ve Varšavě vbrzku vystřídají, což nebyly příjemné vyhlídky. Kdyby se Zemská armáda pustila s Němci do otevřeného boje a obstála v něm s úspěchem,

mohla by přicházející Rudou armádu přivítat jako pán ve vlastním domě. Kdyby Němcům vyhlásila otevřený boj a prohrála, byla by při příchodu Sovětů bezmocná. A kdyby nepodnikla nic, nebylo by se Sověty ani o čem vyjednávat – podobně jako v případě západních Spojenců.43 Přestože si britští a američtí spojenci Poláků mohli dovolit mít o Stalinovi iluze, zdejší důstojníci i politici si takový luxus dovolit nemohli. Měli v čerstvé paměti, že Sovětský svaz byl v letech 1939– 1941 spojencem nacistického Německa a že okupaci východního Polska prováděl násilně a nelítostně. Poláci věděli o deportacích do Kazachstánu a na Sibiř, věděli i o střílení v Katyni. Po odhalení katyňských zvěrstev přerušil Stalin s polskou vládou diplomatické styky, což vystupňovalo nedůvěru vůči Sovětskému svazu. Jestliže Stalin využil masakr, který měl sám na svědomí, jako důvod k ukončení kontaktů s polskou vládou, copak by se dalo čekat, že se s ním dá v dobré víře vyjednávat? A jestliže Sovětský svaz neuznával legitimní polskou vládu ani během společných bojů proti nacistickému Německu, jaká byla naděje, že bude podporovat polskou nezávislost, až zavládne mír a vliv Sovětů ve světě posílí? Britové s Američany měli obecnější starosti. Rudá armáda vítězila ve válce proti wehrmachtu na východní frontě a Stalin byl v jejich očích důležitějším spojencem než polská vláda. Pro Brity a Američany bylo výhodnější přistoupit na lživou interpretaci katyňského masakru, kterou jim předložili Sověti, a svést ho na Němce. Povzbuzovat svého polského spojence ke kompromisu bylo pro ně mnohem snazší než se snažit přesvědčit Stalina. Chtěli tedy po Polácích, aby přistoupili na lež a uznali, že polské důstojníky pozabíjeli Němci, a ne Sověti; a krom toho by byli i raději, kdyby Polsko předalo východní část svého území Sovětskému svazu – což je pro jakoukoli suverénní vládu požadavek jen stěží přijatelný. Londýn s Washingtonem se dohodly už na sklonku roku 1943, že Sovětský svaz po válce získá východní polovinu předválečného Polska. Churchill s Rooseveltem potvrdili západní sovětské hranice v místech, kde je stanovil Stalin s Hitlerem. Spojenci schválili jako budoucí sovětsko-polskou hranici linii Molotov-Ribbentrop (s drobnými úpravami), a tak v tomto ohledu Polsko nezradil pouze Sovětský svaz, ale i jeho západní Spojenci, kteří po Polácích vyžadovali ústupek ve chvíli, kdy se tím dalo získat méně, než se sami Poláci domnívali.

Polovina jejich země už byla – bez jejich vědomí – postoupena Sovětům.44 Opuštěná polská vláda přenechala iniciativu bojovníkům ve Varšavě. Zemská armáda, která za dané situace neviděla jinou naději na suverenitu Polska, se tedy rozhodla, že 1. srpna 1944 v hlavním městě povstane. Varšavské povstání ze srpna 1944 bylo součástí operace Bouře – dlouho plánovaného národního vzedmutí, jež mělo polským silám zaručit výjimečné postavení při osvobozování předválečného polského území. Tato operace však byla poražena ještě před koncem července. Zemská armáda měla původně v úmyslu útočit na Němce ustupující před Rudou armádou na území předválečného východního Polska, jenže potřebná dohoda se Sovětským svazem nebyla možná, neboť Stalin s Polskem přerušil diplomatické styky. Polští velitelé tudíž uzavírali v létě 1944 místní dohody se svými sovětskými protějšky, a to za příliš vysokou cenu. Vyjednávání znamenalo vyjít z utajení a odhalit svou totožnost – a Sověti polské zranitelnosti maximálně využili. Na Poláky vycházející z podzemí a zapojující se do společného boje proti Němcům pohlíželi jako na osoby, jež by mohly zakrátko vzdorovat budoucí nadvládě z Moskvy. Sovětský svaz nikdy nehodlal podporovat žádnou instituci, která se prohlašovala za reprezentanty nezávislého Polska, a vedení státu i NKVD pokládaly všechny tyto organizace (s výjimkou komunistů) za součást protisovětského spiknutí.45 V červenci 1944 směly ještě polské jednotky pomáhat Rudé armádě při útoku na Vilnius a Lvov, velká města předválečného východního Polska, ale pak je jejich údajní sovětští spojenci odzbrojili. Polští vojáci dostali na vybranou: buď se podřídí sovětskému velení, anebo poputují do vězení. Po odzbrojení příslušníci NKVD uvěznili každého, kdo měl politickou minulost. Sovětští partyzáni se směli účastnit vítězného tažení proti Němcům, polští partyzáni nikoli. Ve skutečnosti se dokonce sovětští partyzáni v několika případech obrátili proti polským bojovníkům, například oddíl Tuvii Bielského se zúčastnil odzbrojování vojáků Zemské armády. Tragédie operace Bouře byla tedy trojnásobná: Zemská armáda přišla o vojáky i o zbraně, vojenská strategie polské vlády selhala a Poláci padli či byli zatčeni v bojích o území, které jejich vlast nemohla v žádném případě získat zpět, poněvadž ho Churchill s Rooseveltem už předem darovali Stalinovi.46

Zprávy z Německa však dodávaly polským velitelům ve Varšavě jistou naději. Dne 20. července 1944 se vysocí němečtí důstojníci pokusili spáchat atentát na Adolfa Hitlera. Tato zpráva vedla několik velitelů Zemské armády k přesvědčení, že Německo ztratilo vůli bojovat, a tudíž je rozhodný úder dokáže z Varšavy vyhnat. Dvaadvacátého července poskytli Sověti polskému odboji další popud: zveřejnili, že v Lublinu vznikla s jejich podporou dočasná polská vláda. Lublinský distrikt Generálního gouvernementu, kam se soustředila nacistická vyhlazovací politika, se nyní stal střediskem budoucí komunistické loutkové vlády a Stalin si vyhrazoval právo určovat, kdo do ní vstoupí. Kdyby Zemská armáda pouze přihlížela, usadili by se Stalinovi přisluhovači ve Varšavě a Polsko by přešlo z nacistické okupace rovnou pod sovětské panství. Skutečnost, že Poláci měli spojence na západě, znamenala pro zemi málo nebo vůbec nic – podobně jako v roce 1939. V červenci 1944, kdy Rudá armáda obsadila více než polovinu jejího předválečného území, bylo zřejmé, že Polsko osvobodí sovětské ozbrojené síly. Koncem července zbýval Američanům ještě celý měsíc cesty do Paříže, kde měli podpořit francouzské povstání – nebyla proto žádná naděje, že by se jim podařilo osvobodit byť jen kousíček Polska. Jakýkoli politický odpor vůči sovětským plánům by musel vzejít z řad Poláků.47 Pětadvacátého července 1944 zmocnila polská vláda Zemskou armádu ve Varšavě, aby v hlavním městě zahájila povstání v čase, který sama uzná za vhodný. Varšava byla původně z plánování operace Bouře vyňata a varšavský vojvodský sbor Zemské armády odeslal část výzbroje na východ země, kde se jí však zmocnili Sověti. Pro každého tedy nebylo snadné porozumět logice vedoucí ke zrodu povstání ve Varšavě. Elita Polské armády bojující na západní frontě pod velením generála Władysława Anderse byla z debaty a rozhodování vyloučena. Vzhledem k německé taktice uplatněné v boji proti partyzánům připadalo povstání mnohým jako hotová sebevražda. Němci zabíjeli Poláky při rozsáhlých odvetných akcích během války – a kdyby povstání neuspělo, trpělo by podle varšavských velitelů civilní obyvatelstvo jako celek. Argumentem hovořícím ve prospěch povstání bylo přesvědčení, že vzpoura nemůže neuspět: ať Poláci Němce porazí nebo ne, Rudá armáda postupuje rychle vpřed a za několik dnů do Varšavy dorazí. Pod tlakem této logiky se zdálo, že jediným sporným bodem je otázka, zda se Poláci předtím pokusí osvobodit své hlavní město sami.48

Poláci se ocitli v kleštích mezi blížící se Rudou armádou a německými okupanty. Vlastními silami Němce porazit nemohli, a tak doufali, že sovětský postup přiměje protivníka k ústupu a že mezi stažením wehrmachtu a příchodem Rudé armády bude nějaká prodleva. Doufali, že nebude příliš krátká, aby ještě před příchodem sovětských vojsk stačili ustavit polskou vládu. Ve skutečnosti byla příliš dlouhá. Povstalci s páskami na rukávech zahájili útok na německé pozice 1. srpna 1944 odpoledne. V převážné většině šlo o příslušníky Zemské armády a místy se k jejich boji přidaly i menší oddíly pravicových Národních ozbrojených sil a komunistické Lidové armády. První den povstání obsadila Zemská armáda velkou část centra a čtvrť Staré Město, ale nepodařilo se jí ovládnout nejstrategičtější vojenské cíle. Němci se na takový útok příliš nepřipravili, ale nebyli jím úplně zaskočeni. Bylo ostatně těžké utajit mobilizaci, která ve Varšavě probíhala. Německé síly byly v pohotovosti už v 16.30, půl hodiny před vypuknutím povstání. Poláci se rozhodli pro útok za denního světla během dlouhého letního odpoledne, a proto měli na své straně hodně obětí. Nezkušené a chabě vyzbrojené oddíly narážely na velké obtíže při dobývání střežených a opevněných objektů, ale jinak mezi vzbouřenci i ve městě samém vládlo nadšení.49 V těch čtvrtích Varšavy, kde v oněch prvních srpnových dnech roku 1944 polská moc nahradila německou, se přeživší Židé vynořili z úkrytů u Poláků. Mnozí žádali, aby se směli přidat k povstalcům. Michał Zylberberg vzpomínal: „Ze židovského hlediska byla pasivita vyloučena. Poláci pozdvihli zbraň proti nepříteli na život a na smrt. Naší povinností jakožto obětí a spoluobčanů bylo stanout jim po boku.“ K Varšavskému povstání se přidali i přeživší aktéři povstání v ghettu z roku 1943. Většina těchto Židů vstoupila do Zemské armády, jiní vyhledali oddíly Lidové armády, někteří se dokonce stali příslušníky antisemitských Národních ozbrojených sil. Někteří Židé (anebo Poláci židovského původu) stačili do Zemské či Lidové armády vstoupit už předtím. Je téměř jisté, že ve Varšavském povstání v srpnu 1944 bojovalo víc Židů než při povstání v ghettu v dubnu 1943.50 Přestože se Zemské armádě počátkem srpna 1944 klíčové německé pozice ve Varšavě dobýt nepodařilo, dočkali se její vojáci jednoho důležitého vítězství. Důstojníci našli v jejích řadách dobrovolníky pro

nebezpečný útok na silně střežený cíl – a tak 5. srpna vkročili vojáci Zemské armády do trosek ghetta, přepadli koncentrační tábor Varšava, přemohli devadesát esesáků z jeho ostrahy a osvobodili zbývajících 348 vězňů, většinou Židy ze zahraničí. Jedním z vojáků Zemské armády podílejících se na tomto zásahu byl Stanisław Aronson, svého času z tohoto ghetta deportovaný do Treblinky. Jiný voják si později vybavil jistého Žida, jemuž tekly slzy, když je uviděl; a další si vzpomněl na jiného, který vzápětí požádal o uniformu a zbraň, aby se mohl přidat k povstalcům. Mnoho osvobozených židovských otroků tehdy vstoupilo do řad Zemské armády, bojovali ve svých pruhovaných mundúrech a dřevácích s „úplnou lhostejností vůči životu či smrti“, jak vylíčil jeden z jejich druhů.51

Podobně jako za povstání ve varšavském ghettu spatřil nyní Himmler šanci, jak demonstrovat svou sílu a dobýt symbolické vítězství. Rudá armáda navzdory polským očekáváním od rychlého postupu na město upustila. V situaci, za níž wehrmacht úporně hájil své pozice u Visly, na východ od centra Varšavy, bylo potlačení povstalců záležitostí pro jednotky SS a německé policie. Ty spadaly pod Himmlerovu pravomoc a jejich velitel hodlal se vzbouřenci zúčtovat, aby Hitlerovi znovu dokázal, že situaci zvládá bez kompromisů.52 Na rozdíl od povstání v ghettu však tyto boje vyžadovaly posily. Po ústupu Němců z Běloruska byly k mání jednotky se značnou praxí s potíráním partyzánských bojůvek. Velení bylo svěřeno Erichu von dem Bachovi-Zelewskému, jenž řídil zásahy těchto oddílů v běloruských močálech, a povoláni byli rovněž další velitelé, kteří se v Bělorusku v boji proti partyzánům osvědčili. Ze severovýchodního Polska se do Varšavy přemístilo Dirlewangerovo komando, ze severozápadního Polska jednotky Kaminského. Ty posílily policejní jednotky z Poznaně a několik set cizích rekrutů, zejména Ázerbájdžánců zběhlých z jednotek Rudé armády. Přibližně polovina lidí, kteří za Varšavského povstání bojovali v německých uniformách, neuměla německy, což rozhodně nepřispělo k menším obětem na životech, zato to vystupňovalo zmatky, zejména na straně Němců.53 Bronislav Kaminskij a jeho RONA obdrželi od Himmlera speciální povolení loupit a této části rozkazu se zhostili s očividným potěšením. Devátého srpna 1944 vtrhli do čtvrti Ochota na severozápadě Varšavy. V následujících deseti dnech tu soustředěně kradli a přitom povraždili několik tisíc polských civilistů. „Na pořadu dne byly hromadné popravy bez vyšetřování,“ vzpomínal jeden z Kaminského podřízených, kteří také smutně prosluli systematickým znásilňováním. Vypálili zdejší nemocnici Ústavu Marie Curie-Skłodowské a pobili všechny přítomné – předtím však znásilnili všechny ošetřovatelky. Jeden z těchto vojáků na jatka v Ochotě vzpomínal takto: „Znásilňovali řeholnice, rabovali a ukradli všechno, co jim přišlo pod ruku.“ Němečtí velitelé si stěžovali, že Kaminského a jeho muže zajímá jen „loupení, pití a znásilňování žen“, a tak dal Bach jejich velitele zatknout a popravit – ne kvůli vraždění či znásilňování, ale proto, že kradl pro sebe, ne v zájmu říšské válečné pokladnice.54 Dirlewangerovo zvláštní komando si počínalo ještě krutěji. Tvořila ho nyní nesourodá směs zločinců, zběhů a esesáků propuštěných z kárných

táborů a sám jeho velitel vynikal takovou nekázní, že mu musel Himmler dvakrát přikázat, aby se vůbec vypravil do Varšavy. Jednotka se právě vrátila z bojů v Bělorusku, kde její příslušníci na venkově a v městečkách pozabíjeli desítky tisíc civilistů. Teď měli vraždit další civilisty ve velkoměstě. Nejobávanější jednotka Waffen-SS z běloruských bojů měla nyní potvrdit nejhorší pověst v Polsku. Dirlewangerovo komando bylo tvrdým jádrem bojového útvaru, jemuž velel Heinz Reinefarth, velitel SS a policie pro župu Povartí, největší polskou oblast přičleněnou k Říši.55 Reinefarth obdržel od Himmlera mimořádný rozkaz sestávající ze tří etap: všichni polští povstalci měli být zastřeleni, veškeré polské obyvatelstvo včetně žen a dětí mělo být rovněž postříleno a město samo mělo být nakonec srovnáno se zemí. Policejní útvary a Dirlewangerovo komando plnily tyto rozkazy ve dnech 5. a 6. srpna 1944 doslovně – jen za tyto dva dny postříleli jeho příslušníci na čtyřicet tisíc civilistů. Krom toho měli za úkol projít čtvrtí Wola na západě širšího centra Varšavy a osvobodit německé velitelství v Saské zahradě. Barikádu Zemské armády ve Wolské ulici dobyli tak, že před sebou hnali Poláky a donutili je barikádu rozebrat, přičemž jako živé štíty používali děti a ženy, z nichž některé znásilnili. Poté se vydali na západ a ničili veškeré budovy za pomoci benzinu a ručních granátů. Wolská ulice vedla na jih od bývalého ghetta a místy protínala jeho jižní okraje, takže jejich ničivé dílo nakonec zpustošilo i sousední čtvrť.56 Příslušníci Dirlewangerova komanda zapálili tři nemocnice i s pacienty, kteří se v nich léčili. V jedné z nich ranění Němci, které tu ošetřovali polští lékaři a sestry, své krajany žádali, aby Polákům neubližovali. Dopadlo to úplně jinak. Dirlewangerovi muži pozabíjeli polské raněné a sestry odvlekli do svého tábora, kde se večer co večer odehrávalo totéž: důstojníci vybrané ženy v noci zbičovali, potom je kolektivně znásilnili a nakonec postříleli. Tento večer byl však výjimečný i na tak hrůzné poměry – za doprovodu flétny vojáci postavili šibenice a pak na nich oběsili lékaře i nahé sestry.57 Po zdevastování čtvrti Wola hledali civilisté útočiště v továrnách, z nichž si pak němečtí esesáci a policisté na místě zřídili popraviště. V jedné továrně byly pozabíjeny dva tisíce lidí, v jiné přišlo o život dalších pět tisíc osob. Wanda Lurieová, jedna z hrstky přeživších skrývajících se v továrně Ursus, čekala dítě. „Přišla jsem mezi posledními a držela jsem se vzadu, pořád jsem ustupovala v naději, že

přece nezabijí těhotnou. Jenže pak mě zařadili do poslední skupiny odsouzenců. Viděla jsem mrtvoly nakupené do výšky jednoho metru.“ Její děti nepřežily. „První salva trefila mého staršího syna, druhá mě a třetí ty nejmladší.“ Sama byla zraněná a skácela se na zem, ale pak se přece jen dokázala z hromady mrtvol vyhrabat. Později porodila zdravé dítě. Tempo masového vraždění civilistů 6. srpna znatelně zpomalilo, možná proto, že vrahové měli málo munice, která byla zapotřebí jinde.58 Masakry ve čtvrti Wola neměly s boji nic společného. Německé ztráty činily šest padlých a Zemská armáda přišla o dvacet vojáků; civilistů zahynulo nejméně třicet tisíc. I když se sečtou padlí vojáci na obou stranách, civilní oběti je více než tisícinásobně převyšují. Třináctého srpna odvolal von dem Bach-Zelewski Himmlerovy krvelačné rozkazy a organizované vybíjení civilního obyvatelstva ustalo. Mnozí Poláci však přišli o život víceméně neplánovaně. Když Němci obsadili Staré Město, pobili střelnými zbraněmi a plamenomety sedm tisíc nemocných v polních nemocnicích. Do konce povstání bylo na Starém Městě zabito asi třicet tisíc civilistů.59 Ve Wole, kde se odehrála největší zvěrstva, bylo třeba shromáždit a odstranit těla. Němci narychlo vytvořili skupinku polských otrockých dělníků, kterou nazvali „kremační komando“. Ti pak museli od 8. do 23. srpna překopávat trosky ve Wole, vytahovat rozkládající se těla a spalovat je na hranicích. Všude kolem sebe viděli trosky ghetta. Postupovali ulicemi Wolskou, Elektoralní a Chłodnou od východu na západ, tedy přímo proti trase německé policie a Dirlewangerovy jednotky. Prvních pět hranic bylo postaveno u východní strany ghetta, dalších třináct u západní. Zatímco polští vězňové (mezi nimiž byl jeden Žid) pálili mrtvá těla, jejich esesáčtí dozorci hráli karty a pochechtávali se.60 *** Varšavské povstání nad Němci nezvítězilo a pro Sověty znamenalo jen přechodnou potíž. Rudou armádu zastavil těsně před Varšavou nečekaně silný německý odpor. Němci vedli svůj poslední boj v Polsku: wehrmacht u Visly, jednotky SS a policie ve Varšavě. Navzdory nadějím některých Poláků se nacistický režim po neúspěšném atentátu na Hitlera nezhroutil. Němcům se naopak podařilo načas zkonsolidovat východní frontu. Operace Bagration sice rozdrtila armádní skupinu Střed, nicméně

neporazila celý wehrmacht. Spisovatele Vasilije Grossmana přivedla na místo, kde byli zabíjeni varšavští Židé, nikoli však přímo do Varšavy. Ukrajinský front Rudé armády uskutečňoval tou dobou velkou operaci na jihovýchodě. Stalin nijak naléhavě nepotřeboval dobýt Varšavu už v srpnu 1944. Bylo přece tak dokonale stalinské toto povstání povzbudit, ale nepřijít mu na pomoc. Sovětská propaganda až do poslední chvíle k povstání ve Varšavě vyzývala a slibovala dodat posily. Povstání tedy vypuklo, avšak pomoc se nedostavila. Ačkoli není důvod se domnívat, že Stalin vojenskou operaci u Varšavy zbrzdil záměrně, prodlení jeho vojsk u Visly vyhovovalo jeho politickým záměrům. Ze sovětského hlediska bylo povstání ve Varšavě žádoucí, protože při něm hynuli Němci – a také Poláci ochotní nasadit život za nezávislost země. Němci měli za Sověty provést nezbytnou práci: povraždit zbytky polské inteligence i vojáky Zemské armády, jelikož tyto dvě skupiny se navzájem překrývaly. Jakmile se vojáci Zemské armády chopili zbraní, označil je Stalin za dobrodruhy a zločince. A když Sovětský svaz později získal nad Polskem moc, byl odboj vůči Hitlerovi stíhán jako zločin – podle logiky, že ozbrojená akce, jíž neveleli komunisté, podrývala komunismus, přičemž komunismus představoval v Polsku tou dobou jediný legitimní režim. Britové a Američané nebyli prakticky s to zajistit varšavským povstalcům významnější pomoc. Winston Churchill, jehož proslulá tvrdošíjnost byla za války jedním z klíčových prvků úspěchu, mohl Poláky pouze pobízet, aby se Sověty uzavřeli kompromis. V létě 1944 poradil polskému exilovému premiérovi Stanisławu Mikołajczykovi, aby odjel do Moskvy a usiloval o nějaké uspořádání umožňující obnovení sovětsko-polských diplomatických vztahů. Když Mikołajczyk koncem července 1944 do Moskvy skutečně dorazil, radil mu britský velvyslanec, aby na všechno kývl: aby postoupil východní polovinu země Stalinovi a souhlasil se sovětskou interpretací katyňského masakru (podle níž byli na vině Němci). Mikołajczykovi bylo zároveň známo, že ani Roosevelt raději nezpochybňuje sovětské výmysly o Katyni. V době vypuknutí Varšavského povstání pobýval předseda polské exilové vlády v Moskvě. Za této neočekávané situace byl nucen požádat sovětského vůdce o pomoc, kterou Stalin odmítl. Tehdy požádal o pomoc Polákům i Churchill. Stalin ho však 16. srpna odbyl slovy, že nemá v úmyslu pomáhat „bláznivému podniku“.61

Před pěti lety vstoupila Velká Británie do války v zájmu uchování polské nezávislosti, kterou nyní nedokázala uchránit před vlastním sovětským spojencem. Britským tiskem se nejednou nesla ozvěna stalinistické linie, podle níž byli Poláci nezvladatelnými dobrodruhy, a ne britskými spojenci, usilujícími dobýt zpátky své hlavní město. George Orwell i Arthur Koestler protestovali: Orwell poukazoval na „nečestnost a zbabělost“ Britů, kteří popírali, že jsou jako spojenci Polska povinni přijít povstalcům na pomoc, a Koestler označil Stalinovu nečinnost za „jednu z největších ostud války“.62 Američanům se nevedlo lépe. Kdyby mohly americké letouny tankovat na sovětském území, mohly by nad Polsko přilétat z Itálie, bombardovat německé pozice a shazovat výbavu pro povstalce. Dne 16. srpna 1944, kdy Stalin odbyl Churchilla, zařadili američtí diplomaté cíle v Polsku do operace Frantic – bombardování cílů ve východní a jihovýchodní Evropě. Stalin však odmítl americkým spojencům povolit, aby na jeho území tankovali palivo pro takovou misi. Mladý americký diplomat George Kennan logiku toho kroku pochopil: odmítnutí mělo být „škodolibě hozenou rukavicí“. Stalin tím Američanům fakticky sděloval, že hodlá nad Polskem převzít vládu a že upřednostňuje řešení, při němž budou Poláci umírat a jejich povstání bude poraženo. O měsíc později, kdy k tomu fakticky došlo, předvedl Stalin opět svou sílu i důvtip a historický obraz zakalil. V polovině září, kdy už jeho rozhodnutí nemohlo mít na výsledek bojů ve Varšavě sebemenší vliv, americké bombardování povolil a sovětští letci na město podnikli i několik vlastních náletů.63 Tehdy však už Zemská armáda ovládala tak nepatrnou část Varšavy, že shozená pomoc padla do rukou Němcům. Polští vojáci se bránili už jen v několika opěrných bodech odporu. Poté se pokusili – podobně jako předešlého roku povstalci z ghetta – najít únikovou cestu kanalizací. Němci na to byli po zkušenostech z roku 1943 připraveni a uprchlíky upalovali nebo je dusili plynem. Počátkem října 1944 sdělil Himmler varšavskému veliteli SS a policie Paulu Geibelovi, že Hitler nemá toužebnější přání než sprovodit toto město ze světa. Kámen neměl zůstat na kameni. Bylo to i Himmlerovo přání. Válka byla nade vši pochybnost prohraná: Britové osvobodili Antverpy, Američané postupovali k Rýnu a Sověti měli už zanedlouho obklíčit Budapešť. Himmler však dostal příležitost naplnit jeden ze

svých válečných cílů, které v souladu s Generálním plánem Východ usilovaly o zničení slovanských a židovských měst. Ve dnech 9. a 12. října vydal rozkazy, podle nichž měla být celá Varšava zbořena dům za domem a blok za blokem. Část polské metropole už tehdy ležela v troskách: ghetto, sousední čtvrť Wola i budovy zničené německým bombardováním v září 1939 či v srpnu 1944, kdy německé letouny dokonce startovaly přímo z varšavského letiště. Většina města však ještě stála a mnozí obyvatelé ho dosud neopustili, a tak Němci evakuovali zbylé Varšavany do dočasného tábora v Pruškově, odkud bylo asi šedesát tisíc lidí odvezeno do koncentračních táborů a dalších asi devadesát tisíc na nucené práce do Říše. Polské obchody, školy a domovy vypálili němečtí ženisté, vyzbrojení dynamitem, plamenomety a zkušenostmi z vypalování ghetta.64 Himmlerovo rozhodnutí Varšavu zničit sice do jisté míry posloužilo nacistické vidině budoucího Východu, ale neposloužilo německým vojenským záměrům ve druhé světové válce. Erich von dem BachZelewski se navíc občas choval, jako by hodlal Zemskou armádu zverbovat pro poslední konečný boj proti Sovětům – v polovině srpna 1944 odvolal Himmlerovy rozkazy vybíjet civilisty, aniž k tomu měl patřičné velitelské oprávnění, a koncem září souhlasil, že dojde k vyjednávání s veliteli Zemské armády jakožto poraženým protivníkem. Podle podmínek kapitulace ze dne 2. října 1944 mělo být se zajatými důstojníky a vojáky Zemské armády – muži i ženami – nakládáno v souladu s mezinárodními válečnými konvencemi. Z téhož důvodu se Bach postavil proti Himmlerovu kýženému potření povstalců, tedy proti úplnému zničení města. Je velmi nepravděpodobné, že by tehdy ve Varšavě našel vícero stoupenců, a to ze stejných důvodů jako v Bělorusku: zásahy Dirlewangerova komanda a dalších německých jednotek zaměřených na boj s partyzány byly příliš krvelačné a nedaly se přehlédnout. Německá reakce na povstání byla tak neuvěřitelně ničivá, že vzbouřenci neměli na vybranou a museli čekat na sovětské osvoboditele. Jeden voják Zemské armády to zachytil v básni: „Čekám na tebe, rudá pohromo,/ abys nás zbavila černé smrti.“ Podobně jako Bach se Himmlerově politice vzpíral i wehrmacht. Němečtí vojáci zadržovali rudoarmějce na Visle a doufali, že při ústupu Varšavu využijí jako pevnost nebo se do jejích budov přinejmenším ukryjí. Marně. Bach byl převelen a na německou armádu nikdo nebral ohled. Himmler prosadil svou a hlavní město evropské

země čekala zkáza. Den před příchodem Sovětů tu Němci vypálili poslední knihovnu.65 Fyzické zničení a ztráta asi poloviny obyvatel – to byl osud, jaký nepotkal žádnou jinou evropskou metropoli. Jen za Varšavského povstání v srpnu a v září 1944 zabili Němci kolem 150 000 polských civilistů. Podobný počet nežidovských Poláků už připravili o život v koncentračních táborech, na popravištích v ghettu, při bombardování nebo v bojích. Varšavských Židů zahynulo ještě víc, a to nejen v absolutním počtu, ale i v poměrném zastoupení: pozabíjeli jich přes devadesát procent, což značně převyšuje třicet procent mrtvých na straně nežidovských Varšavanů. Srovnání s Varšavou v tomto směru snesou jen města ležící dál na východě – Minsk nebo Leningrad. Celkem tedy zahynula asi polovina obyvatel města, jež mívalo před válkou 1 300 000 obyvatel.66 Dělení na Poláky a Židy bylo v případě některých obětí umělé. Například Ludwika Landaua mohli Němci zabít, poněvadž byl důstojníkem Zemské armády a účinně agitoval za nezávislé Polsko. Zabit byl však jako Žid. Některé lidské osudy se navždy propletly. Židovský historik Emanuel Ringelblum vedl v ghettu potají archiv, jehož fondy později umožnily sepsat dějiny Židů ve válečné Varšavě. Po porážce povstání v ghettu měl být odvezen do koncentračního tábora, ale s přispěním jednoho důstojníka Zemské armády z transportu vyvázl. Ve Varšavě ho ukrývali Poláci, jenže jedna Polka ho udala Němcům. Byl zastřelen v rozvalinách varšavského ghetta spolu se svými ochránci. Zemská armáda zrádkyni našla a zúčtovala s ní.67 Když bylo povstání poraženo a Němci město znovu plně ovládli, bída Židů se znovu vyhrotila. Po zničení Varšavy se doslova neměli kam ukrýt. V nejlepším případě se mohli nenápadně přimísit do zástupů vyhnaných civilistů nebo vyhledat sovětské oddíly a přidružit se k nim. Před vypuknutím Varšavského povstání se mimo zdi ghetta v polských rodinách skrývalo asi šestnáct tisíc Židů, po jeho potlačení jich tu přežívalo ještě asi dvanáct tisíc.68 *** Němci druhou bitvu o Varšavu vyhráli, nicméně politické vítězství připadlo Sovětům. Němci tu uplatnili stejnou taktiku jako v Bělorusku a rozkazy procházely týmž řetězcem velitelů: Himmler – Bach –

Dirlewanger. Tentokrát byl boj proti partyzánům účinný, ale ne proto, že by vlastenci ze Zemské armády projevili menší odhodlání než běloruští partyzáni, nýbrž z toho důvodu, že byli izolovanější. Sovětský svaz podporoval komunistické partyzány, které mohl ovládat z ústředí, avšak bojoval proti nekomunistickým povstalcům, jež ovládnout nedokázal. Polští vojáci bojovali proti Němcům i za vlastní nezávislost. A tím byl jejich osud zpečetěn. Stalin milerád podpořil nepočetnou Lidovou armádu, komunistickou sílu, která se na povstání zčásti podílela. Kdyby však Lidová armáda toto povstání vedla, mohl k němu zaujmout úplně jiný postoj. Jenže to by se muselo od základu proměnit celé Polsko. Lidová armáda se tu sice těšila jisté podpoře, ale ta byla s oblibou Zemské armády nesrovnatelná. Polská politika se sice v průběhu války posunula doleva, jako tomu bylo v celé okupované Evropě, nicméně komunismus tu popularitu nezískal. Poláci zažili jeho sovětskou podobu přímo za války ve východní polovině země, a tak by se suverénní Polsko v jejich představách rozhodně nestalo komunistickou zemí. Varšavské povstání, jež zlikvidovalo nejskvělejší a nejodvážnější představitele celé generace, ve skutečnosti další odpor Poláků pouze ztížilo. Zároveň však – jak někteří jeho nejpronikavěji a nejchladnokrevněji uvažující velitelé předvídali – upozornilo Američany a Brity na Stalinovu krutost. Americký diplomat George Kennan měl pravdu: Stalinovo cynické zacházení s příslušníky Zemské armády bylo políčkem uštědřeným britským a americkým partnerům. V tomto smyslu Varšavské povstání zahájilo konfrontaci, k níž mělo dojít po skončení druhé světové války. *** Zatímco Rudá armáda postávala na východním břehu Visly od začátku srpna 1944 až do poloviny ledna 1945, na západ od této řeky Němci vybíjeli Židy dál. Celých těchto pět měsíců vyčkávala Rudá armáda ani ne sto kilometrů od Lodže, kde bylo toho času soustředěno nejvíc Židů v okupovaném Polsku, a necelých sto kilometrů od Osvětimi, kde byli nadále usmrcováni plynem polští i evropští Židé. Skutečnost, že Rudá armáda prodlévá u Visly, znamenala, že byli k smrti odsouzeni nejen polští povstalci a civilisté ve Varšavě, ale i Židé v Lodži. Jejich počet sice hodně snížila série deportací do Chelmna, jež proběhly od prosince 1941 do září 1942, avšak v letech 1943 a 1944 zůstával poměrně stabilní: asi devadesát tisíc židovských dělníků a jejich rodinných příslušníků.

Německé civilní úřady, dávající občas přednost zabíjení Židů prostřednictvím otrocké práce, se zde udržely déle než jinde. Židé v Lodži vyráběli zbraně, a proto se i wehrmacht přikláněl k tomu, aby zatím zůstali naživu. Většina zbývajících lodžských Židů zahynula v období mezi zahájením operace Bagration a konečným sovětským postupem přes Vislu. Den po spuštění operace Bagration, 23. června 1944, ustoupily civilní úřady v Lodži Himmlerovi a dovolily jeho esesákům lodžské ghetto zlikvidovat. Znovu byly nakrátko uvedeny do provozu plynové komory v Chelmnu a od 23. června do 14. července v nich bylo otráveno 7 196 lodžských Židů. Poté bylo vyhlazovací zařízení v Chelmnu definitivně demontováno. Lodžští Židé si tou dobou uvědomovali, že se blíží Rudá armáda. Věřili, že když se jim podaří zůstat v ghettu ještě pár dnů nebo týdnů, přežijí. Prvního srpna, v den vypuknutí Varšavského povstání, obdržela lodžská židovská rada informaci, že všichni Židé mají být „evakuováni“. Německý starosta města se dokonce snažil Židy přesvědčit, aby nastupovali do vlaků co nejrychleji, dřív než sem napochoduje Rudá armáda, poněvadž sovětští vojáci se začnou mstít lidem, kteří celou válku vyráběli zbraně pro Němce. A tak zatímco ve Varšavě bojovali povstalci a Rudá armáda vyčkávala, bylo v srpnu 1944 asi sedmašedesát tisíc lodžských Židů převezeno do Osvětimi. Většina z nich šla rovnou do plynu.69 *** Když sovětští vojáci konečně překročili Vislu a 17. ledna 1945 vstoupili do trosek Varšavy, našli v ní jen velmi málo zachovaných budov. Území koncentračního tábora Varšava se však stále dalo použít. Jeho objekty převzal NKVD a použil je ke svým důvěrně známým úkonům: jeho příslušníci zde v roce 1945 vyslýchali a stříleli vojáky Zemské armády, jako to v roce 1944 dělali Němci.70 Devatenáctého ledna, pouhé dva dny po příchodu do Varšavy, byli už sovětští vojáci v Lodži. Dne 27. ledna dorazili do Osvětimi. Tehdy je od Berlína dělilo jen něco málo přes tři měsíce. Zároveň s tím, jak Rudá armáda postupovala kupředu, hnali esesáčtí dozorci Židy z Osvětimi do pracovních táborů v Německu – za tohoto spěšného krutého pochodu přišly o život tisíce dalších osob. Pochody, po nichž se přeživší Židé ocitli v Německu, se staly poslední nacistickou krutostí. Běloruský front

Rudé armády začal Berlín ostřelovat 20. dubna 1945 – v den Hitlerových narozenin – a začátkem května se v hlavním městě Říše setkal s Ukrajinským frontem. Berlín padl a bylo po válce. Hitler sice svým podřízeným rozkázal, aby přímo na území Německa uplatnili taktiku spálené země, ale neposlechli ho. I když bylo při obraně Berlína zmařeno mnoho mladých německých životů, Hitler už nemohl rozpoutat žádnou další politiku masového vraždění.71 V posledních dvou měsících války, od dubna do května 1945, umírali hromadně i vězňové německých koncentračních táborů. V tomto období zemřelo v německých táborech hlady nebo v důsledku vyčerpání organismu snad tři sta tisíc lidí. Američtí a britští vojáci, kteří odtud osvobozovali umírající vězně, byli přesvědčeni, že odhalili hrůzy nacismu. Zdálo se, že výjevy plné mrtvol a živoucích koster, zachycené aparáty a kamerami jejich válečných reportérů v Bergen-Belsenu a Buchenwaldu, zachycují Hitlerovy nejhorší zločiny proti lidskosti. Varšavští Poláci a Židé – stejně jako Vasilij Grossman a vojáci Rudé armády – věděli, že to zdaleka není pravda. Nejhorší hrůzy se odehrály v troskách Varšavy, na polích Treblinky, v běloruských bažinách, v roklích Babího Jaru. Rudá armáda všechna ta místa osvobodila, osvobodila celé krvavé země. Všechna dějiště tohoto vyhlazování a s nimi i města, z nichž vyprchal život, se však nacházela za železnou oponou – v té části Evropy, kterou si Stalin přivlastnil v době, kdy ji osvobozoval od Hitlera. Grossman psal svou reportáž o Treblince v čase, kdy sovětští vojáci stáli u Visly a přihlíželi, jak Němci ve Varšavském povstání Zemskou armádu drtí. A tak byl na úplném počátku studené války popel Varšavy ještě horký. 1 Lück, „Partisanbekämpfung“, 246; Zaloga, Bagration, 27, 28, 43, 56. 2 Zaloga, Bagration, 7, 69, 71. Američané byli v Itálii od roku 1943. 3 Grossman, Road, 27. Viz také Furet, Passé, 536; a Gerard, Bones, 187–189. Grossman možná nepochopil, že stopy po masovém vraždění byly zjevné, jelikož místní obyvatelstvo hledalo cennosti. Nemohl však napsat, že jako dozorci sloužili v Treblince sovětští občané.

4 Engelking, Żydzi, 260. Viz též Miłosz, Legends; a Snyder, „Wartime Lies“. 5 Tokarzewski-Karaszewicz, „U podstaw tworzenia Armii Krajowej“, 124–157. 6 O boji za obnovu Polska jako demokratické republiky viz Libionka, „ZWZ-AK“, 19, 23, 34. O vztahu k NKVD viz Engelking, Żydzi, 147. 7 Libionka, „ZWZ-AK“, 24. 8 Wdowinski, Saved, 78; Arens, „Jewish Military“, 205. 9 Wdowinski, Saved, 79, 82; Libionka, „Pomnik“, 110; Libionka, „Decontructing“, 4; Libionka, „Apokryfy“, 166. 10 O straně Agudat podrobněji Bacon, Politics of Tradition. 11 Příběh utváření Židovské bojové organizace je spletitý. Blíže viz Sakowska, Ludzie, 322–325; a Zuckerman, Surplus. 12 O záchranné organizaci viz Bartoszewski, Warszawski pierścień, 16; a Libionka, „ZWZ-AK“, 27, 33, 36, 39, 56. 13 Libionka, „ZWZ-AK“, 60, 71. 14 Bartoszewski, Ten jest, 32; Sakowska, Ludzie, 321; citace (Marek Lichtenbaum) na s. 326. 15 Gutman, Resistance, 198. 16 Engelking, Warsaw Ghetto, 763; Kopka, Warschau, 33–34. 17 O skladišti zbraní viz Libionka, „ZWZ-AK“, 69; a Moczarski, Rozmowy, 232. O antisemitské menšině viz Engelking, Żydzi, 193 a passim. 18 Citace (Himmler): Kopka, Warschau, 36. 19 Szapiro, Wojna, 9; Milton, Stroop, passim; Libionka, „Polska konspiracja“, 472. 20 Citace (Gustawa Jarecká): Kassow, History, 183. 21 Engelking, Warsaw Ghetto, 774; Engelking, Getto warszawskie, 733; Gutman, Resistance, 201. 22 Szapiro, Wojna, passim; též Libionka, „ZWZ-AK“, 82. 23 Citace: Zuckerman, Surplus, 375; Szapiro, Wojna, 35. 24 O vlajkách viz Milton, Stroop. Citace: Moczarski, Rozmowy, 200. 25 Edelmanova závěť je k dispozici v „Proces Stroopa Tom 1“, SWMW-874, IVk 222/51, nyní v IPN. 26 Moczarski, Rozmowy, 252, citace na s. 253. 27 Engelking, Warsaw Ghetto, 794.

28 Puławski, W obliczu, 412, 420–421, 446. O papeži viz Libionka, „Głową w mur“. 29 Citace: Engelking, Warsaw Ghetto, 795. O jedenácti pokusech přijít Židům na pomoc viz Engelking, Getto warszawskie, 745; a Libionka, „ZWZ-AK“, 79. O sovětské propagandě viz Redlich, Propaganda, 49. 30 K Wilnerovi viz Sakowska, Ludzie, 326. 31 Citace: Engelking, Getto warszawskie, 750; Gutman, Resistance, 247; Marrus, „Jewish Resistance“, 98; Friedländer, Extermination, 598. 32 K uvedeným počtům blíže Bartoszewski, Warszawski pierścień, 256. O rozkazu z 1. června 1943 viz Kopka, Warschau, 39. 33 Viz Zimmerman, „Attitude“, 120; a Libionka, „ZWZ-AK“, 119– 123. 34 Bartoszewski, Warszawski pierścień, 242. 35 Madajczyk, „Generalplan“, 15; Rutherford, Prelude, 218; Aly, Architects, 275; Ahonen, People, 39. 36 K zahájení odporu v březnu 1943 viz Borodziej, Uprising, 41. O vyhlazení Židů jako motivaci k rozhodnější akci viz Puławski, W obliczu, 442. O 6 214 případech partyzánského odporu blíže v BAMA, RH 53-23 (WiG), 66. 37 O postupu započatém 13. října 1943 viz Bartoszewski, Warszawski pierścień, 286. O sádře a hlíně viz Kopka, Warschau, 58–59. 38 Bartoszewski, Warszawski pierścień, 331, 348, 376, 378, 385, údaje o mrtvých na s. 427. 39 Kopka, Warschau, 40. 40 Ibid., 46, 53, 75. 41 Citace: Kopka, Warschau, 69. 42 Kopka, Warschau, 60. 43 O souvislosti s operací Bagration viz Zaloga, Bagration, 82. 44 Spojenci debatovali o budoucích hranicích Polska na konferenci v Teheránu ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943; viz Ciechanowski, Powstanie, 121. 45 Operacja „Sejm“, 5 a passim. 46 O partyzánském oddílu Bielského viz Libionka, „ZWZ-AK“, 112. O rozdílných pohledech na tohoto partyzánského vůdce viz Snyder, „Caught Between“.

47 O podnětu z 22. července 1944 viz Borodziej, Uprising, 64. 48 O vyloučení exilové generality a o zabavených zbraních viz Borodziej, Uprising, 61. 49 Atmosféru i popis bitvy zachycuje Davies, Boj o Varšavu. O skutečnosti, že se nepodařilo dobýt nejdůležitější cíle, viz Borodziej, Uprising, 75. 50 Engelking, Żydzi, 91 o Zybelbergovi, a passim; Národní ozbrojené síly na s. 62, 86, 143. 51 O Aronsonovi viz Engelking, Żydzi, 61, Národní ozbrojené síly na s. 62, 86, 143; a Kopka, Warschau, 42, 106, 110, citát o „lhostejnosti“ na s. 101. 52 Krannhals, Warschauer Aufstand, 124. 53 Ibid., 124–127. 54 Wroniszewski, Ochota, 567, 568, 627, 628, 632, 654, 694; Dallin, Kaminsky, 79–82. O Ústavu Marie Curie-Skłodowské viz Hanson, Civilian Population, 90. Citace: Mierecki, Varšavskoje, 642 („hromadné popravy“); Dallin, Kaminsky, 81 („znásilňovali…“); Mierecki, Varšavskoje, 803 („loupení…“). 55 Madaczyk, Ludność, 61. 56 O Himmlerových rozkazech viz Sawicki, Zburzenie, 32, 35; a Krannhals, Warschauer Aufstand, 420. O lidských štítech (a dalších krutostech) viz Stang, „Dirlewanger“, 71; Serwański, Życie, 64; Mierecki, Varšavskoje, 547, 751; a MacLean, Hunters, 182. Viz též Ingrao, Chasseurs, 180. Odhad čtyřiceti tisíc zavražděných civilistů uvádějí Hanson, Civilian Population, 90; a Borodziej, Uprising, 81. Ingrao udává počet 12 500 zastřelených v jediném dni příslušníky Dirlewangerovy jednotky; viz Chasseurs, 53. 57 O vypálených nemocnicích viz Hanson, Civilian Population, 88; a MacLean, Hunters, 182. O kolektivním znásilňování a vraždění viz Ingrao, Chasseurs, 134, 150. 58 O továrně, kde byly postříleny dva tisíce civilistů, viz Mierecki, Varšavskoje, 547. Citace: Hanson, Civilian Population, 88. 59 Borodziej, Uprising, 81. 60 Klimaszewski, Verbrennungskommando, 25–26, 53, 69, 70. O židovském vězni mezi Poláky viz Engelking, Żydzi, 210. Viz také Białoszewski, Pamiętnik, 28. 61 Citace: Borodziej, Uprising, 91. Viz též Ciechanowski, Powstanie, 138, 145, 175, 196, 205.

62 Citace: Borodziej, Uprising, 94. 63 Citace: Borodziej, Uprising, 94. Viz také Davies, Boj o Varšavu. 64 O Himmlerových rozkazech viz Borodziej, Uprising, 79, 141; Mierecki, Varšavskoje, 807; Krannhals, Warschauer Aufstand, 329 (a zážitek z ghetta); a Ingrao, Chasseurs, 182. 65 O Bachovi-Zelewském ve vztahu k wehrmachtu viz Sawicki, Zburzenie, 284; a Krannhals, Warschauer Aufstand, 330–331. O poslední varšavské knihovně viz Borodziej, Uprising, 141. 66 Odhady: Ingrao, Les chasseurs (200 000 mrtvých); Borodziej, Uprising, 130 (185 000); Pohl, Verfolgung, 121 (170 000); Krannhals, Warschauer Aufstand, 124 (166 000). 67 O osudu Landaua a Ringelbluma viz Bartoszewski, Warszawski pierścień, 385. Konkrétněji o Ringelblumovi viz Engelking, Warsaw Ghetto, 671; viz též obecně Kassow, History. 68 Odhady o počtech ukrývajících se Židů podává Paulson, Secret City, 198. 69 Strzelecki, Deportacja, 25, 35–37; Długoborski, „Żydzi“, 147; Löw, Juden, 455, 466, 471, postup starosty Bradfische na s. 472, 476. 70 Kopka, Warschau, 51, 116. 71 Strzelecki, Deportacja, 111.

kapitola desátá ETNICKÉ ČISTKY Když Rudá armáda v lednu 1945 dorazila do trosek Varšavy, Stalin už věděl, jaké Polsko chce vybudovat. Věděl, kudy mají vést jeho hranice, koho v nich donutí žít a kdo bude muset odejít. Polsko mělo být komunistickým státem a etnicky homogenní zemí. Třebaže se Stalin nehodlal ve své očekávané východoevropské říši pouštět do etnických čistek, mělo se Polsko ocitnout uprostřed etnicky čisté oblasti. Německo mělo být pro Němce, Polsko pro Poláky a západní část sovětské Ukrajiny pro Ukrajince. Stalin předpokládal, že polští komunisté i komunisté z řad národnostních menšin zemi od těchto národnostních menšin očistí. Znovu vytvořil polskou komunistickou stranu, vybral její vůdce a vyslal je do Polska. Věděl, že plán na odsun velkého počtu Němců budou podporovat nejen Poláci, ale také Američané a Britové. Hitlerova politika přesidlování německého obyvatelstva za války dávala tušit, jak se s Němci bude po válce zacházet. Zdálo se, že německá kolonizační politika učinila z takového transferu obyvatelstva nezbytnost. Otázka pouze zněla, kolik Němců to postihne a z jaké oblasti. Stalin na to dokázal přesně odpovědět i ve chvíli, kdy jeho britští a američtí spojenci ještě odpověď neznali.1 Na konferenci v Jaltě, kterou vedl s Brity a Američany v únoru 1945, to jasně vysvětlil a nespatřoval důvody k námitkám. Ostatně ani Roosevelt, ani Churchill nic nenamítali, když si znovu zabíral území, které dostal od Hitlera – polovinu Polska, baltské státy a severovýchodní Rumunsko. Stalin se rozhodl nahradit Polsku – svému komunistickému Polsku – utrpěné ztráty potrestáním Německa. Polské území se mělo posunout dál na západ a zabrat dřívější německé území až po linii na Odře a Lužické Nise. Na území, jež chtěl Stalin ve prospěch Polska zabrat, žilo však nejméně deset milionů Němců. Odsunout je odtud – případně jim sem znemožnit návrat – mělo být úkolem vlády, v níž dominovali polští komunisté. Měli získat politický kapitál na základě touhy mnoha Poláků zbavit se Němců a upevnit si důvěru dosažením cíle: etnické čistoty. Tento cíl připadal na konci války mnoha předním polským politikům samozřejmý. Komunisté by získali podporu

Poláků, kdyby jim rozdali půdu, která zůstala po Němcích, a udržovali by si ji tvrzením, že jedině Rudá armáda může zamezit tomu, aby se Němci vraceli a vznášeli požadavky na někdejší majetek.2 Polští komunisté na nové hranice přistoupili a věděli, že jejich úkolem bude Němce odsunout. „Musíme je vyhnat,“ prohlásil generální tajemník polské komunistické strany Władysław Gomułka v květnu 1945, „protože všechny země se budují na národním, a nikoli na vícenárodnostním principu.“ Samo posunutí hranice směrem na západ by v tomto smyslu z Polska ještě „národní“ stát neudělalo – tímto aktem by početnou ukrajinskou a běloruskou menšinu prostě nahradila ohromná menšina německá. Aby se z Polska stal „národní“ stát tak, jak o tom uvažoval Gomułka, bylo nezbytné hromadně přesídlit miliony Němců. Kolem půldruhého milionu těchto osob představovali němečtí správci a kolonisté, kteří by se bez Hitlerovy expanze v Polsku nikdy neusadili. Žili v domech či bytech, jež zabrali Polákům vyhnaným nebo zabitým za války, případně v domovech vyhlazených Židů. Dalšího více než půl milionu tvořili Němci, kteří se v hranicích předválečného Polska narodili a žili na jeho území. Dalších asi osm milionů Němců mělo přijít o domov na území, jež před Hitlerovou expanzí patřilo Německu a jež po staletí obývali převážně Němci.3 Když Stalin vytvářel své budoucí Polsko, postavil Hitlerův Generální plán Východ na hlavu. Místo aby Německo expandovalo na východ a vytvořilo obrovské kontinentální impérium, mělo být zatlačeno na západ. Sověti, Američané a Britové je společně okupovali a jeho bezprostřední politická budoucnost byla nejistá. Jasné bylo jen to, že to bude Německo pro Němce, i když ne v tom smyslu, jak si to vysnil Hitler. Mělo se stát uzavřeným útvarem ve středu Evropy, avšak bez Rakouska a bez Sudet, které odebralo Československu, a mělo přijmout Němce z východu, nikoli do těchto míst posílat Němce jako kolonisty. Místo aby Němci jako panská rasa vládli otrokům v krásném novém východoevropském pohraničí, měli se nyní stát dalším etnicky homogenním národem. Na rozdíl od Hitlera však Stalin nechápal pojem „přesídlení“ jako eufemismus pro masové vyvražďování. Uvědomoval si, že lidé při takových hromadných přesunech umírají, ale nezamýšlel německý národ zlikvidovat. Všichni vedoucí polští představitelé nehledě na politickou příslušnost byli se Stalinem zajedno v tom, že Polsko je třeba posunout co nejdál na západ a že Němci z něj mají odejít. Když Zemská armáda 1. srpna 1944

zahájila Varšavské povstání, zbavila polská vláda v Londýně Němce polského občanství a uložila jim, aby opustili zemi. Premiér exilové vlády Stanisław Mikołajczyk se vyjadřoval obdobně kategoricky jako jeho komunističtí protivníci: „Zkušenosti s pátou kolonou a německými metodami okupace znemožnily soužití polského a německého obyvatelstva na území jednoho státu.“ Tento postoj byl v souladu nejen s názorem polské společnosti, ale i s názory spojeneckých vůdců. Roosevelt prohlásil, že Němci by si „zasloužili“ být vyhnáni s použitím teroru, zatímco jeho předchůdce Herbert Hoover označil přesuny obyvatelstva za „hrdinskou nápravu“. Churchill Polákům slíbil „úplné vyklizení“ Němců.4

V únoru 1945 Američané a Britové v Jaltě fakticky souhlasili s tím, že se polský stát posune směrem na západ, ačkoli nebyli přesvědčeni o tom, že by jeho hranice měly sahat až k Odře a Lužické Nise. Nicméně na příští konferenci, pořádané v červenci v Postupimi u Berlína, smýšleli už – jak Stalin předvídal – stejně jako on. Tou dobou už sovětská politika přikročila k činům. V březnu 1945 dobyla Rudá armáda celé německé území, jež Stalin hodlal předat Polsku, v květnu stála v Berlíně a válka v Evropě byla u konce. Sovětští vojáci se přehnali přes východ Německa s takovým chvatem a násilím, že se obyvatelstvu najednou zdálo možné úplně všechno. Šest milionů Němců odtud bylo německými úřady evakuováno nebo před Rudou armádou uteklo, což vytvořilo předpoklady pro Stalinovu etnickou a zeměpisnou proměnu Polska. Mnohé z těchto osob se sice po kapitulaci Německa pokusily o návrat, ale podařilo se to jen málokomu.5 V Británii naposledy pozdvihl hlas George Orwell – v únoru 1945 označil plánované vyhnání Němců za „obrovský zločin“, který nelze „uskutečnit“. Mýlil se. Tentokrát ho jeho politická představivost zklamala. *** Při tažení na Berlín používala Rudá armáda na východním území Říše metodu, která byla ve své jednoduchosti strašná: vojáci znásilňovali německé ženy a brali muže (a také některé ženy) do zajetí na nucené práce. Toto chování neprošlo proměnou, ani když se rudoarmějci dostali do té části země, jež měla Německu zůstat, a nakonec až do jejího hlavního města. Sovětští vojáci znásilňovali ženy také v Polsku, Maďarsku, a dokonce i v Jugoslávii, z níž měla komunistická revoluce učinit sovětského spojence. Jugoslávští komunisté si ostatně na chování sovětských vojáků stěžovali Stalinovi, a ten jim udělal malou přednášku o vojácích a potřebě „pobavení“.7 S příchodem Rudé armády do Německa byla tato znásilnění ještě častější. Určit, proč tomu tak bylo, je obtížné. Sovětský svaz pěstoval ve svých občanech rovnostářství a nevštěpoval jim zvláštní úctu k ženskému tělu. Odhlédneme-li od zkušeností, jaké měli Sověti s Němci, byli rudoarmějci odchováni sovětským systémem a mnohdy i jeho nejobávanějšími institucemi. Z gulagu bylo předčasně propuštěno asi milion vězňů jen proto, aby mohli narukovat na frontu. Vše

nasvědčovalo tomu, že sovětské vojáky svorně znechutil naprosto nesmyslný německý útok na jejich nebohou zemi. Vždyť domov sebechudšího německého dělníka byl lepší než jejich příbytky. Vojáci sice někdy vysvětlovali, že účtují pouze s „kapitalisty“, avšak z jejich hlediska byl nepředstavitelně bohatý i prostý německý zemědělec. A k tomu všemu přece Němci, pyšnící se viditelně vyšší životní úrovní, vtrhli do Sovětského svazu, aby v něm loupili a zabíjeli. Sovětští vojáci tedy možná považovali znásilňování německých žen za způsob, jak ponížit a zahanbit německé muže.8 Při tažení na západ utrpěla Rudá armáda obrovské ztráty, a tak její řady doplňovali branci z Běloruské a Ukrajinské SSR, jejichž rodiny za německé okupace trpěly a jejichž mládí utvářely právě tyto poměry. Mnozí sovětští vojáci měli tudíž dobrý důvod věřit tiskové a rozhlasové propagandě, která ze sovětské tragédie nejednou vinila německý národ jako celek. Valná většina rudoarmějců se Němcům nemstila za holokaust jako takový, zato četli propagandistické texty těch, kdo byli masovým vražděním Židů do hloubi duše zraněni. Sovětský židovský spisovatel Ilja Erenburg, tehdy působící jako reportér armádního listu Krasnaja zvezda, byl v tomto ohledu specialistou na šíření nenávisti. „Od nynějška,“ psal v roce 1942, „už chápeme, že Němci nejsou lidé.“9 Bez ohledu na motivaci byly projevy násilí rudoarmějců vůči německým ženám mimořádné. Muži, kteří se pokusili své dcery či manželky chránit, byli zbiti a někdy zastřeleni. Těch, kdo by své blízké mohli bránit, už beztak mnoho nezbylo. Padli v boji (až dosud ve válce padlo na pět milionů Němců), narukovali do wehrmachtu, případně byli povoláni do oddílů domobrany nebo je Sověti zajali s úmyslem využít jejich pracovní sílu, a tak většinu zbylých mužů tvořili starci a invalidé. V některých vesnicích byly znásilněny veškeré ženy bez ohledu na věk. Jak se v pozdějších letech dozvěděl německý spisovatel Günter Grass, jeho matka se obětovala, aby byla ušetřena jeho sestra. Nebylo to nic platné, poněvadž mnohokrát došlo ke kolektivnímu znásilnění a řada žen následkům zranění podlehla.10 Němky často páchaly sebevraždu nebo se o ni pokusily, aby unikly znásilnění či hanbě, která s ním souvisela. Jedna vzpomínala na to, jak tehdy unikla: „Po setmění zavládl nepopsatelný strach. V okolí žilo mnoho žen i dívek, které Rusové znásilňovali.“ Když se sestrou uslyšely jejich zoufalý křik, podřezaly si raději žíly na zápěstí, ale protože byla příliš velká zima, přežily a nevykrvácely – nazítří je ošetřil sovětský

lékař. Té noci byly tedy ušetřeny nejspíš proto, že omdlely a budily dojem, že jsou po smrti. Smrt skutečně představovala jeden z mála způsobů, jak se znásilnění vyhnout. Martha Kurzmannová a její sestra nebyly znásilněny jen proto, že zrovna pochovávaly svou matku. „Právě když jsme matčino tělo umyly a začaly je oblékat do rakve, vtrhl k nám nějaký ruský voják a chtěl nás znásilnit.“ Odplivl si a odešel. To byla výjimka.11 I znásilněné ženy někdy Sověti odváželi na nucené práce, ale většinou tento osud čekal muže. Takto pozatýkali asi 520 000 Němců – tedy ani ne desetinu osob, které Němci odvezli na nucené práce ze Sovětského svazu. Dále Sověti přinutili k otrocké práci kolem 287 000 občanů východoevropských zemí a deportovali asi 40 000 Poláků, kteří byli pokládáni za hrozbu pro příští komunistickou vládu řízenou z Moskvy. V Budapešti chytali maďarské civilisty, zacházeli s nimi jako s válečnými zajatci a donutili je dřít v táborech. Němce pak posílali na nebezpečnou práci do ponurých dolů v polském Slezsku, na východní Ukrajině, v Kazachstánu či na Sibiři. Jejich úmrtnost byla mnohem vyšší než úmrtnost sovětských občanů. V táboře 517 v sovětské Karélii umírali Němci pětkrát častěji než obvyklí vězňové gulagu.12 Do konce války zemřelo asi 600 000 německých válečných zajatců či nuceně nasazených. Za války a po válce zemřelo na 185 000 německých civilistů v sovětském otroctví a asi 30 000 dalších přišlo o život v polských táborech. V sovětských táborech zahynulo také 363 000 německých válečných zajatců – jejich úmrtnost činila kolem 11,8 procenta. (Pro srovnání: úmrtnost sovětských zajatců v německých táborech činila přibližně 57,5 procenta.) Mnoho dalších Němců zahynulo při transportu do tábora nebo byli zastřeleni poté, co se vzdali, aniž byli zaregistrováni jako váleční zajatci.13 *** Stalinovy zločiny občas umožňovala sama německá politika. Do značné míry byli němečtí muži zatýkáni a německé ženy znásilňovány jen proto, že Němci nedokázali zorganizovat systematickou evakuaci. V posledních týdnech války se němečtí vojáci houfně hrnuli na západ, aby se mohli vzdát Britům nebo Američanům a nepadli do sovětského zajetí, avšak civilisté často takovou možnost neměli.

Hitler si vykládal válku jako záležitost vůle, a tudíž zdůrazňoval sklon, který je za války patrný pokaždé – popírat porážku, a tím zhoršovat její důsledky. Považoval ozbrojený střet za zkoušku německé rasy: „Německo se buď stane světovou velmocí, anebo přestane existovat.“ Jeho nacionalismus měl vždy vyhraněnou podobu. Hitler byl přesvědčen o tom, že Německo může dosáhnout velikosti, nicméně naplnění jeho imperiálních plánů vyžaduje, aby se očistilo od degenerovaných živlů. Byl tedy Němcům nakloněn, pokud válka trvala a vyvíjela se příznivě. Jestliže však krajané Hitlera zklamali, jelikož se v krvi poražených nepřátel nedokázali očistit, byla to jen a jen jejich chyba – Hitler jim ukázal cestu, kterou nedokázali následovat. Když prohráli válku, jež jim měla přinést spásu, neexistoval už důvod, proč by měli zůstávat naživu. Z Hitlerova hlediska byly veškeré jejich útrapy a strádání dokladem slabosti: „Nejsou-li Němci připraveni povstat v zájmu uchování svých životů, dobrá. Ať zahynou.“14 Sám si vybral sebevraždu. Neprojevil pragmatický přístup, nezbytný pro záchranu civilistů. Velitelé žup, ovládající civilní úřady ve východním Německu, byli oddaní nacisté a Hitlerovi nejloajálnější stoupenci, takže ve třech klíčových župách vůbec nepřistoupili k evakuaci. V župě Východní Prusko byl gauleiterem Erich Koch, někdejší říšský komisař na Ukrajině a nacista svého času prohlašující, že může klidně zastřelit kteréhokoli Ukrajince nehledě na to, co je ten člověk zač. Nyní, v lednu 1945, postupovala k jeho župě armáda složená do značné míry z Ukrajinců, a tak se zdálo, že Koch nevěří vlastním očím. V Pomořansku se dokonce Franz Schwede-Coburg pokusil proud německých uprchlíků zadržet. Karl Hanke v župě Dolní Slezsko se zase obával, že útěk krajanů podkope jeho snahu vybudovat z Vratislavi (Breslau) pevnost, schopnou Rudou armádu zastavit. Ve skutečnosti obklíčili rudoarmějci toto město tak rychle, že se jeho obyvatelé ocitli v pasti. Němečtí civilisté se dali na útěk příliš pozdě, a proto zde byly ztráty na životech mnohem větší než za obvyklých okolností. Sovětské námořnictvo dále potopilo 206 ze 790 lodí, jež evakuovaly Němce z pobřeží Baltu. Osud jedné z nich, Wilhelma Gustloffa, popsal později Günter Grass v románu Jako rak.15 Němci prchající po souši se někdy ocitli přímo uprostřed křížové palby mezi rudoarmějci a wehrmachtem. Sovětské tanky znovu a znovu najížděly do kolon německých civilistů a jejich vozů. Eva Jahntzová vzpomínala, co se pak dělo: „Pár mužů zastřelili, ženy znásilnili, děti

zbili a odtrhli od matek.“ Grass, který takovou scénu zahlédl coby voják Waffen-SS, napsal: „Vidím křičet ženu, ale neslyším její křik.“16 *** Nové Polsko vzniklo v okamžiku, kdy se útěk proměnil v deportaci. Ukončení ozbrojených bojů vedlo k organizovaným etnickým čistkám na novém polském západním území, označovaném jako „znovuzískané“. Ústřední výbor polské komunistické strany 26. května 1945 rozhodl, že z něj mají být odsunuti všichni Němci. Tou dobou se už někteří vraceli. Uprchli před Rudou armádou, jenže nechtěli přijít o všechen majetek ani opustit rodnou zemi. Nemohli tušit, že jejich počínání nemá smysl, protože jejich vlast připadne Polsku a jejich domy zaberou Poláci. Do června 1945 se do země vrátilo asi 1 600 000 uprchlíků. Polští komunisté se rozhodli vyslat nově zřízenou armádu, aby – pod jejich velením – „vyčistila“ tyto Němce z území považovaného nyní za polské.17 V létě 1945 polští komunisté netrpělivě čekali na definitivní podobu mírového uspořádání. Obávali se, že kdyby se jim nepodařilo udržet Němce na západ od linie na Odře a Nise, nebude jim toto území přiřčeno. Brali si přitom příklad z jižního souseda: demokratického Československa. Československý prezident Edvard Beneš byl za války nejvýmluvnějším obhájcem vyhnání Němců a 12. května 1945 občanům sdělil, že německý národ „přišel o své lidství“. Den před ním definoval vůdce československých komunistů poválečné Československo jako „republiku Čechů a Slováků“. Tento stát, jehož německá národnostní menšina čítala tři miliony obyvatel (čtvrtinu populace), odsouval své německé spoluobčany za hranice už od května. Při tomto vyhánění přišlo o život až třicet tisíc Němců a dalších 5 558 Němců spáchalo toho roku v Československu sebevraždu. Günter Grass, který se tehdy ocitl v americkém zajetí, přemítal, zda američtí vojáci měli Němce hlídat, anebo je spíš chránit před Čechy.18 Důstojníci nové polské armády nařídili mužstvu, aby s německými rolníky zacházelo jako s nepřítelem. Na vině byl celý německý národ a slitování se nepřipouštělo. Velící generál vydal rozkaz „zacházet s nimi tak, jak oni zacházeli s námi“. K tomu naštěstí nikdy nedošlo, a přece se v podmínkách vojenské deportace v období od 20. června do 20. července 1945 odrážejí spěch, lhostejnost i priority vysoké politiky. Armáda deportovala lidi, kteří žili nejblíže linii na Odře a Nise, aby

vyvolala dojem, že dané území je připraveno se k Polsku přičlenit. Vojsko obklíčilo vesnici, dalo obyvatelstvu pár hodin na sbalení věcí, poté je seřadilo do zástupů a vyprovodilo přes hranice. Podle vlastních záznamů takto armáda vystěhovala asi 1,2 milionu osob, ačkoli jde asi o hodně nadsazené číslo – někteří Němci byli každopádně deportováni dvakrát, protože proklouznout po odchodu vojáků zpátky tehdy nebylo nikterak obtížné.19 Postup, k němuž se Polsko uchylovalo v létě 1945, neměl s největší pravděpodobností žádný vliv na konečný výsledek. Přestože se Britové a Američané shodovali v názoru, že Stalinovým plánům na tak dalekosáhlé posunutí západní hranice Polska je zapotřebí zabránit, na Postupimské konferenci koncem července 1945 na jeho záměr přistoupili. Přijali jeho návrh nové polské hranice na Odře a Nise s jedinou podmínkou, kterou Stalin možná pochopil jako vstřícný krok směrem k americkým voličům polského původu: aby příští polská vláda vznikla na základě svobodných voleb. Představitelé vítězných velmocí se shodli, že odsun německého obyvatelstva z Polska a Československa (a také z Maďarska) má pokračovat, avšak až po jisté prodlevě nutné k zajištění lidštějších podmínek pro přesidlované. Území Německa se nacházelo pod společnou okupační správou – na severovýchodě země vládli Sověti, na západě Britové a na jihu Američané. Američané a Britové se obávali, že by další chaotické přesuny obyvatelstva mohly vnést do jejich okupačních zón zmatek.20 Po konferenci v Postupimi se polská vláda snažila Němcům život v Polsku všemožně znepříjemnit, aby je vypudila. Stalin Gomułkovi vysvětlil, že má „Němcům vytvořit takové podmínky, aby chtěli utéct sami“. Od července 1945 se tedy polské úřady vydaly právě touto cestou a zaváděly opatření pod eufemistickým pláštíkem „dobrovolné repatriace“. Politika nepřímého vyhánění byla nejnázorněji uplatněna ve Slezsku, kde tamní správce zakázal mluvit na veřejnosti německy, zavřel německé školy, konfiskoval německý majetek a posílal německé muže na práci do dolů. Možná nejbezelstnější (anebo nejcyničtější) přístup byl k vidění v Olštýně, který patříval do župy Východní Prusko: zdejší Němci byli vyzváni, aby do konce října 1945 „dobrovolně odešli do Německa“, a zároveň obdrželi informaci, že „ti, kdo se vzepřou, budou odvezeni do táborů“.21 Polské věznice i kárné a pracovní tábory přetékaly tou dobou Němci, s nimiž se tu stejně jako se všemi ostatními vězni zacházelo velmi

špatně. Zařízení spadala pod kompetenci ministerstva veřejné bezpečnosti, v jehož čele stanul komunista, a nebyla tedy podřízena ministerstvu spravedlnosti ani ministerstvu vnitra. Stát tehdy ještě spravovala koaliční vláda, kterou však ovládali komunisté, a ti si vždy zajistili klíčové resorty. Velitele táborů v zásadě nikdo z nadřízených nenutil zachovávat disciplínu, a tak v nich tolerovali všeobecný chaos a často i vraždy. Ve vesnici Nieszawa na jihu Polska bylo do Visly naházeno osmatřicet mužů, žen a dětí, přičemž dospělí byli napřed popraveni. V táboře v Lubrańci tančil velitel na těle Němky, která byla tak ztlučená, že už se nedokázala pohnout. Přitom se holedbal, že takhle „budujeme základy nového Polska“.22 Na některých místech šlo o pomstu skutečně doslovnou. V táboře v Łambinowicích stanovil Czesław Gęborski kázeňská pravidla přesně podle někdejších německých předpisů (byť obdržené rozkazy velely pravý opak) a nepokrytě prohlašoval, že se hodlá mstít. Čtvrtého října 1945 tu bylo povražděno čtyřicet vězňů a celkem v tomto zařízení v letech 1945 a 1946 zahynulo 6 488 Němců. Gęborski byl za německé okupace vězněn, kdežto jeho kolegové z jiných táborů měli k pomstě jiné důvody – Izydor Cedrowski, velitel tábora v Potulicích, byl Žid, kterému se podařilo přežít Osvětim a jemuž Němci vyvraždili celou rodinu. V podobných táborech umírali zimou či následkem nemocí a špatného zacházení dennodenně stovky Němců i příslušníků dalších národností. Celkem zde otročilo asi dvě stě tisíc Němců a mnozí, možná třicet tisíc uvězněných, za to v letech 1945 a 1946 zaplatilo životem.23 *** Ve druhé polovině roku 1945 měli Němci dobrý důvod opustit Polsko „dobrovolně“, ačkoli se ukázalo, že odejít je stejně nebezpečné jako zůstat. Vlaky vyčleněné pro transporty byly bez výjimky nákladní a často je tvořily pouze otevřené vagony. Pokud byly náhodou zapřaženy vozy uzavřené, děsili se Němci občas toho, aby do nich nebyl napuštěn plyn. To se pochopitelně nikdy nestalo – i když to dokládá skutečnost, nakolik si sami deportovaní uvědomovali, jak byli úplně nedávno příslušníci jiného národa donuceni vstoupit do uzavřeného prostoru, v němž byli krátce nato otráveni. Koneckonců v táboře Sztutowo (Stutthof) – tedy na jednom z míst, odkud byli nyní Němci vyháněni –

využívali předtím okupanti jako plynovou komoru právě železniční vagon.24 Přesuny byly velmi vleklé, což proměňovalo několikahodinovou cestu ve strašlivou odyseu. Němci nastupující do vlaků byli často vyhladovělí nebo nemocní, směli si s sebou vzít jen to, co unesli na zádech, a i to jim mnohdy ukradli bandité či polská milice, která je měla chránit. Vlaky mnohdy zastavovaly právě proto, aby umožnily banditům okrádat odsunuté Němce i o to málo, co si s sebou stačili odvézt. Za této situace umíralo ve vagonech poměrně hodně lidí, i když jejich počet měl být podle předpokladů nepatrný. Němci museli tyto mrtvé pochovávat po cestě, na bezejmenných zastávkách uprostřed polí, bez označení hrobu či jakéhokoli znamení, na jehož základě by jim mohli někdy v budoucnu vzdát úctu. V Polsku se o jejich potřeby nikdo nestaral a na německé straně mnohdy nebyli vítáni. Ve druhé polovině roku 1945 dorazilo takto do Německa na šest set tisíc Němců.25 V listopadu 1945 schválili Spojenci plán dalších deportací, a tak se britská a sovětská okupační zóna chystaly přijmout Němce, kteří měli dorazit v roce 1946, a postarat se o ně. Protože většinu úmrtí a zmatků způsobovaly podmínky, v nichž transport začínal, vyslali nyní Sověti a Britové své představitele, aby sledovali průběh deportací na polské straně. Očekávalo se – a zpravidla se tyto úvahy potvrdily –, že lépe zorganizované transporty sníží pozdější chaos v Německu. Během roku 1946 převezly vlaky do britské a sovětské okupační zóny asi 1 200 000 Němců, v roce 1947 dalších asi 600 000. Podmínky přesunu nebyly zdaleka humánní, ale počet úmrtí při transportu se rapidně snížil a počítal se nyní na tisíce, nejvýš na desetitisíce.26 Do konce roku 1947 opustilo Polsko asi 7,6 milionu Němců: zhruba polovinu tohoto počtu tvořili uprchlíci před Rudou armádou, druhou polovinu odsunutí. Tento poměr ani počet nebude nikdy možné zpřesnit, jelikož mnozí uprchli, poté se vrátili a byli deportováni, někteří byli dokonce deportováni vícekrát. Mnozí z těch, kdo se za války (ne-li před ní) prohlašovali za Němce, nyní prohlašovali, že jsou etničtí Poláci, a tak se transportu vyhnuli. Polská vláda měla tou dobou zájem spíš o pracovní sílu než o etnickou čistotu a ve sporných případech nejednou pohlížela příznivě na osoby, jež si přály být posuzovány jako Poláci. Současně se však tehdy mnozí z těch, kdo se předtím považovali za Poláky, hlásili k Němcům v přesvědčení, že hospodářská budoucnost Německa má zářnější barvy než polská. Celkový trend byl přesto

výmluvný: valná většina těch, kdo se považovali za Němce, do konce roku 1947 Polsko opustila. Spolu s těmito útěky a odsuny zahynulo od počátku roku 1945 do konce roku 1947 asi čtyři sta tisíc Němců z území po válce zabraného Polskem – většinou v sovětských a polských pracovních táborech. Dále se na tomto počtu nejvíce podíleli běženci uvízlí na bojišti mezi oběma armádami nebo utopení v moři.27 Poslední týdny války a následné evakuace byly pro ně mnohem nebezpečnější než vyhnání, které je postihlo těsně po válce. V posledních čtyřech týdnech války trpěli Němci způsobem, jaký pocítili civilisté v okupovaných zemích po celé čtyři válečné roky při ofenzivách a ústupech wehrmachtu. V roce 1941 prchaly miliony lidí před útočícími německými vojsky, v letech 1941–1944 byly nuceně nasazeny miliony práceschopných obyvatel a další civilisty donutila v roce 1944 k evakuaci ustupující německá armáda. Na útěku před Němci zahynulo mnohem víc sovětských a polských občanů než Němců, kteří později prchali před Sověty. Takové přesuny sice nezpůsobovala politika záměrného vraždění (a proto jim tato práce nevěnuje skoro žádnou pozornost), nicméně útěk, evakuace nebo nucené práce vedly přímo či nepřímo ke smrti několika milionů sovětských a polských občanů. (Záměrně německé vraždění mělo na svědomí životy dalších deseti milionů lidí.)28 Válka se vedla ve jménu německé rasy, a přesto končila nezájmem o konkrétní osudy německých civilistů. Značná odpovědnost za úmrtí spojená s útěkem a vyhnáním Němců tudíž padá na nacistický režim. Němečtí civilisté věděli o povaze nacistické politiky za války dost, aby se dali před odvetou Sovětů na útěk, jenže německý stát ho neorganizoval. Chování sovětských vojáků jejich vrchní velení dozajista tolerovalo a Stalin ho předpokládal, jenže Rudá armáda by do Německa nevstoupila, kdyby byl wehrmacht Sovětský svaz nenapadl. Stalin dával přednost etnické homogenitě, ale byly to právě Hitlerovy rasové plány, v jejichž důsledku byla taková jednota – a nejen v Moskvě – považována za nezbytnost. Vlastní vyhnání pak bylo výsledkem mezinárodní dohody vítězů s poraženými. *** Nakonec tedy vyhnání Němců představovalo další doklad o Stalinově vítězství v Hitlerově válce. Jakmile Stalin zabral tak podstatnou část

Německa ve prospěch Polska, zajistil si, že Poláci budou sovětské ozbrojené moci chtě nechtě zavázáni. Vždyť kdo jiný než Rudá armáda by připadal později v úvahu při obraně těchto západních hranic Polska před obrozujícím se Německem?29 Země zažívala v oněch letech velké přesuny. Zatímco Němci odtud směřovali hlouběji do Německa, stěhovali se Poláci do nových západních končin Polska. Zatímco se Němci stávali oběťmi deportací v komunistickém Polsku, stávali se Poláci oběťmi deportací na území Sovětského svazu – navzdory tomu, oč usilovaly všechny polské politické strany včetně komunistů, Sověti znovu anektovali území bývalého východního Polska. Lidé, kteří odtud byli „repatriováni“ (jak zněl Stalinův eufemismus), neměli pražádný důvod milovat komunismus ani Stalina, ačkoli byli ke komunistickému režimu de facto připoutáni. Komunisté jim mohli půdu nejen zabrat, ale též přidělit, mohli zdejší obyvatelstvo nejen vyhnat, ale i poskytnout mu útočiště. Vysídlenci, kteří přišli o domov a zároveň získali nový, byli cele závislí na silách, které je měly ochránit, avšak jen polští komunisté jim mohli přislíbit, že polské územní zisky bude hájit Rudá armáda. Komunismus jakožto ideologie Polákům mnoho nenabízel a nikdy nebyl v zemi populární. Třídní boj však nahradila Stalinova etnická geopolitika, zajišťující novému režimu trvalou podporu, ne-li legitimitu.30 Američané a Britové podpořili v Postupimi vyhánění Němců pod podmínkou, že v Polsku proběhnou svobodné volby. Ty se ve skutečnosti nikdy nekonaly. Namísto toho první poválečná vláda ovládaná komunisty Poláky zastrašovala a zatýkala své oponenty. A tak začali Američané chápat hranice zřízené na Odře a Nise jako sporný bod, jenž by se dal využít v politice proti Sovětům. Když americký ministr zahraničí v září 1946 zpochybnil jejich legitimitu, posílil v Německu vliv Spojených států a oslabil vliv Sovětů, poněvadž Němci pochopitelně nebyli ztrátou území ani odsunem nadšeni. Pomohlo to však zároveň upevnit postavení Sovětů v Polsku. Polský režim vypsal parlamentní volby na leden 1947, ale zfalšoval jejich výsledky. Američané a Britové posléze sledovali, jak jejich naděje na ovlivnění veřejného dění v Polsku mizí. Stanisław Mikołajczyk, premiér polské exilové vlády, se vrátil, aby do voleb vedl rolnickou stranu – a nyní musel ze země uprchnout.31 Polský režim držel v ruce silný trumf: tvrzení, že jedině sovětští spojenci dokážou ochránit nové západní hranice před Němci, které měli nyní ponoukat Američané. V roce 1947 nebyli Poláci – nehledě na to, co

si o komunismu mysleli – vůbec ochotni uvažovat o ztrátě „znovuzískaných území“. Jak správně předvídal Gomułka, vyhnání Němců „připoutalo národ k systému“. Nadaný komunistický ideolog Jakub Berman zastával přesvědčení, že komunisté by měli provést etnické čistky v maximálním rozsahu. „Znovuzískaná území“ poskytla mnoha donedávna trpícím Polákům lepší ubytování či větší hospodářství, což umožnilo pozemkovou reformu – první krok pro uskutečnění budoucího komunistického převratu. A nejdůležitější patrně bylo, že „znovuzískaná území“ poskytla milionu polských přesídlenců z někdejšího východního Polska útočiště. Právě proto, že Polsko na východě o tolik přišlo, připadalo Polákům všechno na západě mnohem vzácnější.32 *** Etnická čistka, která zbavila nové polské území Němců, byla rozpoutána s koncem války. Ve skutečnosti však představovala druhou etapu sovětské politiky, jež byla na území předválečného východního Polska na východ od linie Molotov-Ribbentrop uplatňována už mnohem dřív, ještě za válečných bojů. Podobně jako museli Němci opustit území, které už nebylo německé, museli tehdy Poláci vyklidit území, které už nebylo polské. Třebaže Polsko oficiálně patřilo mezi vítěze války, přišlo skoro o polovinu (přesněji o čtyřicet sedm procent) svého předválečného teritoria ve prospěch Sovětského svazu. Po válce už nebyli Poláci (ani polští Židé) vítáni na místech, jež připadla Běloruské a Ukrajinské SSR, ba ani ve Vilensku, spadajícím nyní do Litevské SSR.33 Struktura obyvatelstva východního Polska se začala měnit v neprospěch Poláků a Židů už za války. Během první okupace v letech 1940 a 1941 odtud Sověti deportovali statisíce lidí. Neúměrný podíl z tohoto počtu tvořili Poláci. Mnozí putovali z gulagu přes Írán a Palestinu, aby bojovali po boku Spojenců na západní frontě, a občas se na sklonku války dostali opět do vlasti – téměř nikdo se však nevrátil do svého původního domova. V letech 1941 a 1942 Němci s přispěním místní policie povraždili v bývalém východním Polsku asi 1,3 milionu Židů. Část ukrajinských policistů, kteří se na těchto masakrech podíleli, pomáhala v roce 1943 vytvořit ukrajinskou partyzánskou armádu, jež pod vedením ukrajinských nacionalistů čistila někdejší jihovýchodní Polsko – z jejich pohledu západní Ukrajinu – od zbytku etnických

Poláků. Banderova Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), stojící v čele partyzánské armády, ostatně léta slibovala, že Ukrajinu zbaví národnostních menšin. K zabíjení Poláků ji vycvičili Němci a její odhodlání Poláky zlikvidovat mělo mnoho společného s touhou očistit toto území od domnělých nepřátel ještě před konečným střetem s Rudou armádou. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) vyvraždila desetitisíce Poláků a vyprovokovala Poláky k odvetným akcím proti ukrajinským civilistům.34 Přestože UPA byla rozhodnou – a možná nejrozhodnější – odpůrkyní komunismu, tento etnický konflikt pouze posílil Stalinovo panství. Co ukrajinští nacionalisté začali, Stalin dokončil. Pokračoval v odsunu Poláků a připojil zabraná území k sovětské Ukrajině. Polští komunisté podepsali v září 1944 smlouvu zajišťující výměnu obyvatelstva mezi Polskem a sovětskou Ukrajinou (a také sovětským Běloruskem a sovětskou Litvou). Poláci na sovětské Ukrajině měli stalinistický režim v čerstvé paměti a nyní čelili trvalé hrozbě ze strany ukrajinských nacionalistů. Měli tudíž všechny důvody s „repatriací“ neotálet. Asi 780 000 Poláků bylo tedy přemístěno do komunistického Polska v nových hranicích a srovnatelný počet Poláků putoval na západ země ze sovětského Běloruska a sovětské Litvy. Do poloviny roku 1946 opustilo SSSR 1 517 983 osob evidovaných jako Poláci a dalších několik set tisíc lidí, kteří nebyli v oficiálních transportech registrováni. Asi sto tisíc z nich bylo židovského původu – Sověti chtěli z někdejšího východního Polska odsunout etnické Poláky a Židy, ale ponechat v oblasti Bělorusy, Ukrajince a Litevce. Asi milion Poláků byl tehdy přesídlen do bývalých německých žup na východě Říše, z nichž se stala „znovuzískaná území“ západního Polska. Zároveň bylo v letech 1944–1946 z komunistického Polska odsunuto nejméně 483 099 Ukrajinců, většinou násilím.35 Zatímco Sovětský svaz odsouval lidi přes hranice, posílal vlastní občany nadále do táborů a zvláštních sídlišť. Většinu nových vězňů gulagu představovali lidé z území, která Stalin zabral s německým souhlasem v roce 1939, a pak po vítězné válce v roce 1945. V letech 1944–1946 tak bylo ze sovětské Ukrajiny deportováno do gulagu 182 543 Ukrajinců nikoli proto, že by spáchali nějaký konkrétní zločin nebo působili v organizacích ukrajinských nacionalistů, nýbrž z toho důvodu, že byli příbuznými či známými těchto nacionalistů. Přibližně v téže době, v letech 1946 a 1947, odsoudili Sověti za kolaboraci s Němci 148 079 veteránů Rudé armády. Počet sovětských občanů

internovaných v gulagu vyvrcholil v poválečných letech a od roku 1945 až do Stalinovy smrti stále narůstal.36 Komunistické Polsko žádný gulag nemělo, nicméně v roce 1947 navrhli jeho vůdci „konečné řešení“ své „ukrajinské otázky“: rozptýlit zbylé Ukrajince daleko od jejich domovů, avšak v rámci polských hranic. Od února do července 1947 uskutečnil režim ve Varšavě na svém území ještě další operaci proti Ukrajincům, akci s krycím označením Visla. Přibližně 140 660 Ukrajinců či lidí pokládaných za Ukrajince bylo násilně přesídleno z jihu a jihovýchodu země na západ a na sever, na „znovuzískaná území“ získaná na úkor poraženého Německa. Záměrem operace Visla bylo přimět polské Ukrajince nebo přinejmenším jejich potomky, aby se s polskou kulturou asimilovali. Zároveň Poláci porazili oddíly Ukrajinské povstalecké armády působící na polském území. Ukrajinští nacionalističtí partyzáni v Polsku totiž získali nový podnět: stavěli se na obranu lidí, kteří se těchto přesunů odmítli zúčastnit. Když se však tyto polské deportace přiblížily ke zdárnému dovršení, bylo postavení bojůvek UPA v zemi neudržitelné. Někteří její bojovníci tedy uprchli na Západ, jiní odešli pokračovat v boji na sovětské území.37

Operaci Visla, původně nazývanou operace Východ, prováděly v Polsku plně ozbrojené místní síly jen s nepatrnou sovětskou výpomocí, avšak mezi její nejdůležitější plánovače patřili sovětští pověřenci a vlastní průběh akce byl nepochybně koordinován s Moskvou. Uskutečnila se v téže době jako řada podobně označených operací prováděných na sovětském území. Nejzřetelněji souvisela s operací Západ, probíhající toho času na sovětské Ukrajině – když se operace Visla chýlila ke konci, nařídili totiž Sověti deportaci Ukrajinců ze západní Ukrajiny na Sibiř a do střední Asie. Během pár říjnových dnů roku 1947 bylo do gulagu deportováno 76 192 Ukrajinců. Na západní Ukrajině zaměstnával sovětské zvláštní jednotky i neskutečně krvavý konflikt s UPA. Obě strany se dopouštěly strašlivých krutostí, mimo jiné veřejně vystavovaly zohavená těla nepřátel či jejich údajných spolupracovníků, ale nakonec technika deportací poskytla Sovětům rozhodující výhodu. Gulag se rozrůstal.38 Po úspěchu na ukrajinsko-polských hranicích se Sověti obrátili k dalším hranicím evropské části SSSR a podobnými prostředky tu provedli obdobné operace. V rámci operaci Jaro bylo v květnu 1948 deportováno do gulagu 49 331 Litevců. V březnu následujícího roku operace Priboj odsunula z Litvy dalších 31 917 osob a s nimi i 42 149 osob z Lotyšska a 20 173 z Estonska. Celkem dal Stalin v letech 1941– 1949 ze tří malých baltských států deportovat do asijské části SSSR na dvě stě tisíc lidí. Tak jako všechny natřikrát okupované země (tedy Sověty, pak Němci a posléze znovu Sověty) ležící na východ od linie Molotov-Ribbentrop vstupovaly baltské státy v roce 1945 do Sovětského svazu zbaveny své elity a vlastně i podstatné části obyvatelstva.39 *** Za Stalina se Sovětský svaz pomalu a v přískocích vyvíjel z revolučního marxistického státu do podoby rozlehlé mnohonárodnostní říše používající ke svému krytí marxistickou ideologii a projevující naprosto tradiční obavy ohledně hranic a přítomnosti etnických menšin. Protože Stalin zdědil, udržoval a ovládal bezpečnostní aparát z let bolševické revoluce, dokázal tyto obavy v letech 1937–1938 a 1940 potlačovat terorem organizovaným podle národnostního klíče a vlnami deportací příslušníků národnostních menšin, které započaly v roce 1930 a pokračovaly do konce Stalinova života. Válečné deportace posunuly

sovětskou deportační politiku o něco dál: od tradičního přesidlování jednotlivců pokládaných za oponenty režimu až k čistkám, jež měly danému území zajistit etnicky jednolité obyvatelstvo. V předválečném období měly deportace do gulagu vždycky posloužit dvojímu účelu: rozvoji sovětské ekonomiky a výchově sovětské populace. Ve třicátých letech, kdy Sověti přistoupili k deportacím velkého počtu obyvatel na základě etnického hlediska, se k tomu přidružil požadavek přesunout národnostní menšiny z citlivých pohraničních oblastí hluboko do vnitrozemí. Tyto národnostní deportace se stěží daly interpretovat jako specifické potrestání jednotlivců, nicméně byly nadále založeny na očekávání, že se deportovaní lépe přizpůsobí sovětskému režimu, budou-li odloučeni od domova a vlasti. Při akcích zaměřených proti národnostním menšinám bylo za Velkého teroru v letech 1937 a 1938 popraveno asi čtvrt milionu lidí a statisíce dalších byly odeslány na Sibiř a do Kazachstánu, kde se od nich očekávalo, že budou pracovat pro stát a projdou vnitřní proměnou. I deportace, uskutečněné v letech 1940–1941 v anektovaném Polsku, v baltských zemích a na území Rumunska, lze chápat v sovětských pojmech třídního boje. Představitelé elit byli povražděni v Katyni či na dalších místech a jejich vdovy, děti a rodiče bez milosti putovali do stepí Kazachstánu. Tam se měli buď stát platnými členy sovětské společnosti, anebo zemřít. Za války se pak Stalin pustil do kárných akcí zaměřených na národnostní menšiny především kvůli jejich propojení s nacistickým Německem. V letech 1941 a 1942 bylo do gulagu deportováno asi devět set tisíc sovětských Němců a přibližně osmdesát devět tisíc Finů. Když začala Rudá armáda po vítězství u Stalingradu zkraje roku 1943 postupovat kupředu, doporučil šéf Stalinova bezpečnostního aparátu Lavrentij Berija deportovat celé národy obviněné z kolaborace s Němci – převážně šlo o muslimské obyvatelstvo Kavkazu a Krymu.40 Jakmile sovětské jednotky znovu dobyly Kavkaz, spustili Stalin s Berijou obvyklou mašinerii. Za jediný den, 19. listopadu 1943, deportovali Sověti celou populaci Karačajů – asi 69 267 osob – na území sovětského Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Během 28. a 29. prosince 1943 poslali na Sibiř 91 919 Kalmyků. Berija podnikl 20. února 1943 inspekci do Grozného, aby dohlížel na deportaci čečenského a ingušského národa. Stál tehdy v čele 120 000 policistů ze zvláštních jednotek, kteří pozatýkali a vyhnali 478 479 lidí, což jim zabralo jen něco málo přes týden. Měl přitom k dispozici americké nákladní vozy Studebaker,

součást spojenecké pomoci. Protože v oblasti neměli podle rozkazu zůstat žádní Čečeni ani Inguši, byly osoby neschopné přesunu postříleny. Vesnice tu byly vypáleny do základů a na některých místech vzplanuly i stodoly plné lidí. Ve dnech 8. a 9. března 1944 vysídlili Sověti do Kazachstánu celou populaci Balkarů, čítající 37 107 osob. V dubnu 1944, ihned poté, co Rudá armáda dobyla Krym, Berija navrhl a Stalin schválil přesídlení krymských Tatarů. Ve dnech 18.–20. května 1944 bylo většinou do Uzbekistánu deportováno 180 014 příslušníků této národnosti. Ještě téhož roku dal Berija ze sovětské Gruzie deportovat asi 91 095 meschetinských Turků.41 Přihlédneme-li k těmto v zásadě soustavným národnostním čistkám, představuje Stalinovo rozhodnutí vyčistit sovětsko-polské pohraničí nikterak překvapivý doklad jeho obecné politiky. Ze sovětského hlediska ztělesňovali ukrajinští, baltští či polští partyzáni prostě další bandity, kteří dělají státu v pohraničí potíže a na které platí jen drtivá síla a masivní deportace. Přesto je tu patrný jeden podstatný rozdíl. Všichni kulaci a příslušníci národnostních menšin deportovaní ve třicátých letech se sice ocitli daleko od svých domovů, ale pořád žili na území SSSR. Totéž se vztahovalo i na obyvatele Kavkazu, Krymu a baltských států, deportované za války nebo těsně po ní. Jenže v září 1944 se Stalin rozhodl stěhovat Poláky (a polské Židy), Ukrajince a Bělorusy tam a zpět přes státní hranice s cílem zaručit v oblasti národnostní homogenitu. Týž postup byl uplatněn ještě v mnohem větším měřítku na Němce v Polsku. Sovětský a polský komunistický režim působily paralelně vedle sebe a někdy pospolu, a tak se jim v letech 1944–1947 podařilo dosáhnout kuriózního výsledku: vysídlily z obou stran sovětsko-polských hranic národnostní menšiny, díky nimž byla tato pohraniční území kdysi smíšená, a zároveň se tu zbavili nacionalistů, kteří se vší krutostí bojovali právě za tento druh etnické čistoty. Komunisté tedy převzali program svých nepřátel. Sovětský režim se pustil do etnických čistek – a zbavil se při nich právě těch, kdo je hodlali provádět. *** Území poválečného Polska se ocitlo v zeměpisném středu Stalinovy poválečné kampaně etnických čistek. Tehdy ztrátu domova pocítili nejmarkantněji Němci: do konce roku jich bylo z Polska vyhnáno asi 7,6 milionu a další zhruba tři miliony byly odsunuty z demokratického Československa. V Sovětském svazu bylo za války deportováno na devět

set tisíc povolžských Němců. Počet Němců, kteří za války a těsně po válce přišli o domov, tedy dosáhl dvanácti milionů. Jakkoli je toto číslo obrovské, nezahrnuje většinu násilných přesídlení, k nimž za války a po válce došlo. V poválečném období deportovaly sovětské (nebo polské komunistické) úřady asi dva miliony osob neněmecké národnosti. Ve stejném období bylo do Sovětského svazu vráceno dalších osm milionů většinou nuceně nasazených, za války odvlečených Němci. (Mnozí z nich, ne--li většina, by se domů raději nevraceli, takže bychom je vlastně mohli započítat dvakrát.) V rámci Sovětského svazu a Polska za války nebo těsně po ní uprchlo nebo bylo násilně přestěhováno na dvanáct milionů Ukrajinců, Poláků, Bělorusů a příslušníků dalších národností. A do toho se nezapočítává přibližně deset milionů lidí, které Němci povraždili při okupaci a z nichž byla nedlouho předtím většina tak či onak vystěhována.42 Útěky a deportace Němců určily hlavní směry poválečných etnických čistek, byť nebyly vedeny strategií záměrného masového vybíjení. Ve všech civilních konfliktech, na útěku, při postupu Rudé armády, v rámci deportací či během nejrůznějších forem přesidlování zahynulo v letech 1943–1947 nejméně 700 000 Němců a také nejméně 150 000 Poláků a asi 250 000 Ukrajinců. Během deportace nebo bezprostředně po ní zemřelo dalších 300 000 sovětských občanů z Kavkazu, Krymu, Moldavska a baltských států. A pokud boj litevských, lotyšských a estonských nacionalistů proti opětovnému nastolení sovětské moci vnímáme jako odpor proti deportacím, jímž do jisté míry také byl, musíme k celkovému počtu mrtvých spojených s těmito etnickými čistkami přičíst dalších asi sto tisíc lidí.43 Ve statistickém ohledu je podíl přesunutých Němců z celkové německé populace samozřejmě daleko nižší v porovnání s kavkazskými a krymskými národy, deportovanými jako celek. Podíl Němců, kteří se stěhovali nebo byli vystěhováni s koncem války, převyšoval podíl Poláků, Bělorusů, Ukrajinců a baltských národů postižených týmž osudem. Ale jestliže se přesuny obyvatel způsobené za války s Němci připočtou k těm, jež má na svědomí sovětská okupace a završení bojů, pak tento rozdíl mizí. V období let 1939–1947 bylo tedy přibližně stejně pravděpodobné (někdy trochu více, jindy o něco méně), že se Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a příslušníci baltských národů dočkají téhož násilného přestěhování jako Němci. Příslušníci těchto národností však

čelili německému i sovětskému teroru, kdežto Němci (až na pár výjimek) zakusili násilí pouze ze strany Sovětů. V poválečném období mohli Němci přijít o život s podobnou pravděpodobností jako Poláci, kteří představovali další skupinu obyvatelstva přesouvaného na západ. Bylo však mnohem pravděpodobnější, že při tehdejších přesunech zahynou Ukrajinci, Rumuni či příslušníci baltských, kavkazských nebo krymských národů. V průběhu či v přímém důsledku útěku, vyhnání nebo deportace zemřeli méně než jeden Němec a Polák z deseti, zatímco v případě občanů baltských států a SSSR přišel o život jeden z pěti. Obecně platí, že čím dále na východ se taková deportace odehrávala a čím bezprostředněji se na ní podílel sovětský režim, tím byla smrtonosnější. Bylo to patrné především v případě Němců: drtivá většina odsun z Polska a Československa přežila, kdežto podstatná většina těch, kdo byli zavlečeni na východ nebo byli deportováni v rámci SSSR, zahynula. Bylo tedy bezpečnější prodělat odsun směrem na západ než na východ – a také být přemístěn do očekávané vlasti než do neznámé a vzdálené sovětské republiky. Bylo bezpečnější skončit v rozvinutém (byť rozbombardovaném a poničeném) Německu než v sovětské pustině, kde se od deportovaných očekávalo, že k jejímu rozvoji vlastnoručně přispějí. A bylo také bezpečnější dostat se pod pravomoc britských a amerických úřadů v okupační zóně než pod panství úřadoven NKVD v Kazachstánu nebo na Sibiři. *** Poměrně rychle, asi za dva roky po skončení bojů, vybudoval Stalin své nové Polsko v nových hranicích a přestěhoval lidi tak, aby tomuto záměru odpovídali. V roce 1947 se mohlo zdát, že válka je definitivně pryč a Sovětský svaz dosáhl zjevného vojenského vítězství nad Německem i jeho spojenci a že také porazil odpůrce komunismu ve východní Evropě. Poláci, s nimiž byly vždycky problémy, byli ze Sovětského svazu vystěhováni do nového komunistického satelitu, připoutaného k Sovětskému svazu a pevně ukotveného v nové komunistické říši. Všechno nasvědčovalo tomu, že Polsko je podmaněno: prodělalo dvojí invazi, dvakrát se stalo obětí deportací a vyvražďování, jeho hranice prodělaly zásadní změny a prošlo i demografickými proměnami. Vládla mu strana závislá na linii Moskvy. Německo bylo definitivně poraženo

a pokořeno. Území, na němž se v roce 1938 rozkládalo, bylo rozděleno do čtyř okupačních zón a připadlo pěti různým suverénním státům: Spolkové republice Německo (Západnímu Německu), Německé demokratické republice (Východnímu Německu), Rakousku, Polsku a Sovětskému svazu (Kaliningradská oblast). Spojené státy porazily Japonsko na hlavu, jeho města vyplenilo bombardování a dílo zkázy dokonaly atomové zbraně. Asie byla zbavena velmocí, a tak tradiční hrozby ve Stalinových očích zanikly. Předválečná noční můra japonskopolsko-německého obklíčení se rozplynula. Za druhé světové války zahynulo víc sovětských občanů než příslušníků jakéhokoli jiného národa v kterékoli známé válce v dějinách. Sovětští ideologové doma dovedně využívali utrpení, aby Stalinův režim ospravedlnili: byla to podle nich nezbytná cena za vítězství ve „Velké vlastenecké válce“. Onou vlastí bylo Rusko stejně jako Sovětský svaz – ostatně Stalinův slavný přípitek „velikému ruskému národu“ byl pronesen bezprostředně po skončení války v květnu 1945. Stalin tím tvrdil, že válku vyhráli Rusové. Jistě, přibližně polovinu populace Sovětského svazu představovali právě Rusové, kteří zásluhou tohoto počtu sehráli v tomto vítězství podstatnější roli než ostatní sovětské národy. Stalinova formulace však záměrně mátla: válka na území SSSR se vedla – a byla vítězně završena – hlavně v sovětském Bělorusku a na sovětské Ukrajině, nikoli v sovětském Rusku. Bylo při ní zabito víc židovských, běloruských a ukrajinských občanů než občanů ruských. Rudá armáda utrpěla obrovské ztráty, a proto její řady na počátku i koncem války doplňovali místní běloruští a ukrajinští branci. Pokud jde o deportované krymské a kavkazské národy, zahynulo v jednotkách rudoarmějců nepoměrně víc mladíků z jejich řad než z branců ruské národnosti. A židovští vojáci byli oproti nim častěji vyznamenáváni za chrabrost. Zejména tragédii Židů nešlo do sovětské válečné zkušenosti zahrnout, a tak se stala pro poválečnou sovětskou mytologii hrozbou. Němci a Rumuni povraždili asi 5,7 milionu židovských civilistů, přičemž 2,6 milionu představovali v roce 1941 občané sovětského státu, což vypovídalo nejen o tom, že v absolutních číslech bylo zavražděno víc židovských civilistů než příslušníků kterékoli jiné sovětské národnosti. Znamenalo to zároveň, že tato katastrofa se více než z poloviny odehrála mimo poválečné hranice Sovětského svazu. Ze stalinistické perspektivy poskytl i tento zážitek hromadného vyhlazování příslušníků cizího

národa zemi varovný příklad, co obnáší být vystaven vnějšímu světu. V letech 1939–1941, kdy Sovětský svaz anektoval polské území a Němci teprve spřádali plány na přepadení svého spojence, se sovětští Židé promísili s polskými, neboť jim připomínali náboženské a jazykové tradice, svět jejich dědů. V tomto kratičkém, avšak důležitém období žili sovětští a polští Židé pospolu. Také po německé invazi umírali pospolu. Vyhlazení Židů postihlo celou tuto komunitu prostupující napříč hranicemi, a proto jejich vzpomínky nelze omezovat na pouhou součást Velké vlastenecké války. A právě zranitelnost ze strany Západu dělala Stalinovi starosti, přestože si už jeho režim zřídil repliky v několika státech střední a východní Evropy. V meziválečném období sovětští občané vskutku věřili, že se mají lépe než masy úpící na Západě pod jhem kapitalistických vykořisťovatelů. Teď však Spojené státy americké vyšly z bojů druhé světové války jako bezkonkurenční ekonomický vítěz. V roce 1947 nabídly v podobě Marshallova plánu hospodářskou pomoc evropským zemím poškozeným válkou, pokud byly ochotny s USA spolupracovat v zásadních otázkách obchodní a finanční politiky. Stalin mohl Marshallův plán odmítnout a přinutit vazalské státy, aby ho odmítly také, ale nedokázal sovětské občany připravit o válečné zážitky a zkušenosti. Každý sovětský voják vracející se z fronty a každý nuceně nasazený dělník věděl, že životní úroveň ve zbytku Evropy – a to i v relativně chudých zemích jako Rumunsko či Polsko – dalece převyšuje životní úroveň v Sovětském svazu. Ukrajinci se vraceli do země, kde znovu zuřila bída. Během prvních dvou poválečných let tu hlady zemřel asi milion lidí. Západní Ukrajina, jejíž soukromé zemědělce Sověti ještě nestačili zkolektivizovat, uchránila tu sovětskou před mnohem větším utrpením.44

Rusové tvořili bezpečnou základnu pro zrod stalinistické legendy o válce. Bitvy u Moskvy a u Stalingradu byly neoddiskutovatelnými vítězstvími. Rusové představovali nejpočetnější národ SSSR, jejich jazyk i kultura byly v zemi dominantní a jejich svazová republika se rozkládala v bezpečné vzdálenosti od imperialistického Západu, ztělesňovaného nejprve nacisty a poté Američany. Rusko je obrovské: Němci nikdy nedokázali kolonizovat ani jeho západní pětinu, jak si naplánovali, a ve skutečnosti nedobyli víc než desetinu jeho území. Sovětské Rusko netrpělo měsíce a léta úplnou okupací tolik jako baltské státy, Bělorusko nebo Ukrajina. Každý, kdo v sovětském Bělorusku a na sovětské Ukrajině přežil, se stal svědkem německé okupace, zatímco valná většina obyvatel sovětského Ruska se s těmito poměry nesetkala. Sovětské Rusko poznamenal holokaust mnohem méně než sovětskou Ukrajinu či sovětské Bělorusko jednoduše proto, že na jeho území pronikli Němci později a stačili tu povraždit méně Židů (asi šedesát tisíc čili přibližně jedno procento obětí holokaustu). I v tomto ohledu mělo sovětské Rusko od válečné zkušenosti větší odstup. Jakmile byla válka u konce, vyvstal úkol izolovat ruský národ – a samozřejmě i všechny ostatní sovětské národy – od kulturní nákazy. Jednu z nejnebezpečnějších intelektuálních pohrom ztělesňovala taková interpretace války, která by se lišila od Stalinova výkladu. Vítězství sovětského modelu komunismu vyvolalo ve východní Evropě stejnou měrou obavy i triumfální pocity. Politická vítězství byla jistě působivá: komunisté v Albánii, Bulharsku, Jugoslávii, Maďarsku, Polsku a Rumunsku ovládli do roku 1947 své země nejen díky sovětské pomoci, ale i zásluhou vlastního výcviku, bezohlednosti a vynalézavosti. Komunisté tu dokázali, že jsou s to zmobilizovat lidské zdroje v naléhavé otázce poválečné obnovy, jako například ve Varšavě. Jak dlouho však mohl sovětský ekonomický model rychlé industrializace přispívat k hospodářskému růstu zemí, které měly mnohem vyspělejší průmysl než Sovětský svaz v časech první pětiletky a jejichž občané očekávali vyšší životní úroveň? Jak dlouho mohly tyto východoevropské společnosti přistupovat na tvrzení, že komunismus přinesl jejich národu svobodu, pokud byli místní komunističtí vůdci očividně zavázáni cizí mocnosti – Sovětskému svazu? Jak dlouho ještě mohla Moskva udržet obraz Západu jakožto trvalého nepřítele, když vše nasvědčovalo tomu, že Spojené státy reprezentují prosperitu i svobodu?

Stalin potřeboval, aby se nainstalovaní východoevropští vůdci řídili jeho požadavky, aby sázeli na nacionalismus a izolovali svůj národ od Západu – což byla kombinace, jíž se dalo jen velice obtížně dosáhnout. Uskutečnit tuto kvadraturu kruhu měl Andrej Ždanov, Stalinův nový favorit a šéf jeho propagandy. Ždanov měl teoreticky podložit nevyhnutelné vítězství Sovětského svazu v poválečném světě a současně ochránit ruskou nedotčenost. V srpnu 1946 přijala sovětská komunistická strana rezoluci odsuzující západní vliv na sovětskou kulturu. Ideologické nečistoty sem totiž mohly být zavlečeny nejen ze západní Evropy nebo ze Spojených států, ale i prostřednictvím kultur překračujících hranice, například židovské, ukrajinské nebo polské. Ždanov musel současně vysvětlit novou řevnivost mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, a to způsobem, kterému by východoevropští vůdci porozuměli a který by posléze mohli uplatnit ve svých zemích. V září 1947 se vůdci evropských komunistických stran sešli v Polsku, aby vyslechli Ždanovovu novou linii. Na setkání ve Szklarské Porębě, někdejším německém lázeňském městečku, jež se ještě docela nedávno jmenovalo Schreiberhau, se dozvěděli, že se jejich strany stanou členy „Informačního byra komunistických a dělnických stran“ neboli „Informbyra“. Za pomoci tohoto nástroje by Moskva udávala linii a koordinovala jejich politiku. Shromážděným komunistickým vůdcům bylo vysvětleno, že svět je rozdělen do „dvou táborů“: pokrokového a reakčního, přičemž Sovětskému svazu je předurčeno vést nové „lidové demokracie“ východní Evropy, zatímco Spojené státy americké jsou odsouzeny zdědit veškeré chyby a nešvary zdegenerovaného kapitalismu, které se přednedávnem naplno projevily v nacistickém Německu. Neměnné zákony historie zaručovaly konečné vítězství pokrokovým silám.45 Komunisté byli pouze povoláni sehrát vůdčí roli v pokrokovém táboře, vedeném samozřejmě Sovětským svazem, a vyhnout se pokušení kráčet k socialismu odlišnou vlastní, národní cestou. Potud bylo vše v pořádku. Pak však Ždanova postihl infarkt, první z mnoha. Ukázalo se, že něco v pořádku není. 1 O důležitosti německého precedentu viz Brandes, Weg, 58, 105, 199 a passim; také Ahonen, After the Expulsion, 15–25. 2 O polských a československých válečných plánech na deportace, obecně méně radikálních než ty posléze uplatněné, viz Brandes,

Weg, 57, 61, 117, 134, 141, 160, 222, 376 a passim. 3 Citace: Borodziej, Niemcy, 61. V polštině je rozdíl mezi slovy narodowy a narodowościowy. 4 Citace premiéra Mikołajczyka: Nitschke, Wysiedlenie, 41; viz Naimark, Fires, 124. O Rooseveltovi viz Brandes, Weg, 258. O Hooverovi viz Kersten, „Forced“, 78. O Churchillovi viz Frank, Expelling, 74. O rozhodnutí na počátku povstání viz Borodziej, Niemcy, 109. 5 Viz Brandes, Weg, 267–272. 6 Frank, Expelling, 89. 7 O Maďarsku viz Ungvary, Schlacht, 411–432; a Naimark, Russians, 70. O Polsku viz Curp, Clean Sweep, 51. Citace o protestu Jugoslávců: Naimark, Russians, 71. 8 O souvislosti znásilnění s dřívější okupací viz Gross, Revolution, 40; a Šumuk, Perežyte, 17. Za zvážení stojí i reflexe oběti tohoto násilí: Anonyma, Eine Frau, 61. 9 Citace: Salomini, L’Union, 123, dále i 62, 115–116, 120, 177. Údaj o brancích se nachází mj. in Vertreibung, 26. 10 Vertreibung, 33. Pozoruhodná je diskuse in Naimark, Russians, 70–74. O Grassovi viz Při loupání cibule, 271. 11 O pohřbívání matky viz Vertreibung, 197. 12 K údaji o 520 000 zatčených Němců viz Urban, Verlust, 517. O 40 000 deportovaných Polácích viz Zwolski, „Deportacje“, 49. Gurjanov odhaduje jejich počet na 39 000–48 000; viz „Obzor“, 205. Ještě víc Poláků bylo podle všeho deportováno ze sovětského Běloruska; viz Szybieka, Historia, 362. O maďarských civilistech viz Ungvary, Schlacht, 411–432. O dolech viz Nitschke, Wysiedlenie, 71. 0 287 000 nuceně nasazených v sovětském táboře č. 517 viz Wheatcroft, „Scale“, 1345. 13 K 185 000 německým civilistům, kteří zahynuli v SSSR, viz Urban, Verlust, 117. O 363 000 německých válečných zajatcích viz Overmans, Verluste, 286, přičemž Wheatcroft uvádí výpočet 356 687; viz „Scale“, 1353. Desítky tisíc italských, maďarských a rumunských vojáků zahynuly poté, co se jejich jednotky vzdaly Rudé armádě. Pokud jde o Italy, odhaduje Schlemmer 60 000 mrtvých; viz Italianer, 74. Pokud jde o maďarské ztráty, odhaduje Stark 200 000 (což je nejspíš neuměřeně mnoho); viz Human Losses, 33. Viz též Biess, „Vom Opfer“, 365.

14 O psychologických překážkách evakuace viz Nitschke, Wysiedlenie, 48. Citace: Hillgruber, Germany, 96. Viz také Steinberg, „Third Reich“, 648; a Arendt, In der Gegenwart, 26–29. 15 O gauleiterech a evakuačních lodích blíže Nitschke, Wysiedlenie, 52–60. 16 O Jahntzové viz Vertreibung, 227. Citace: Grass, Při loupání cibule, 127. 17 Nitschke, Wysiedlenie, 135; Jankowiak, „Cleansing“, 88–92. Ahonen odhaduje 1,25 milionu takových navrátilců; viz People, 87. 18 Staněk, Odsun, 55–58. Viz též Naimark, Fires, 115–117; Glassheim, „Mechanics“, 206–207; a Ahonen, People, 81. Společná česko-německá komise udává rozsah 19 000 až 30 000 mrtvých; viz Community, 33. Asi 160 000 Němců z Československa přišlo o život v řadách wehrmachtu. Ke Grassově poznámce viz Při loupání cibule, 140. 19 Citace: Nitschke, Wysiedlenie, 136; také Borodziej, Niemcy, 144. O přesunu 1,2 milionu osob viz Jankowiak, Wysiedlenie, 93, 100. Borodziej odhaduje 300 000 až 400 000 (Niemcy, 67); Curp udává počet 350 000 (Clean Sweep, 53). Viz také Jankowiak, „Cleansing“, 89–92. 20 O Postupimi viz Brandes, Weg, 404, 458, 470; a Naimark, Fires, 111. 21 Citace: Naimark, Fires, 109. O slezském guvernérovi Aleksanderu Zawadzkém viz Urban, Verlust, 115; a Nitschke, Wysiedlenie, 144. O poměrech v Olštýně viz Nitschke, Wysiedlenie, 158. 22 O resortu veřejné bezpečnosti viz Borodziej, Niemcy, 80. Citace: Stankowski, Obozy, 261. 23 O 6 488 Němcích, kteří zahynuli v táboře v Łambinowicích, viz Stankowski, Obozy, 280. Urban (Verlust, 129) odhaduje, že z dvou set tisíc Němců zemřelo v polských táborech šedesát tisíc osob; toto číslo se však při pohledu na údaje z jednotlivých táborů zdá dosti vysoké. Stankovski udává rozsah 27 847 až 60 000 mrtvých; viz Obozy, 281. O Gęborském a Cedrowském viz Stankowski, Obozy, 255–256. O čtyřiceti vězních povražděných 4. října 1945 viz Borodziej, Niemcy, 87. 24 O děsu z nákladních vlaků viz Nitschke, Wysiedlenie, 154.

25 O vlakových loupežích viz Urban, Verlust, 123; a Borodziej, Niemcy, 109. Nitschke (Wysiedlenie, 161) odhaduje, že tou dobou překročilo hranice 594 000 Němců; Ahonen (People, 93) udává 600 000. 26 O listopadovém plánu viz Ahonen, People, 93. K citovaným počtům blíže Nitschke, Wysiedlenie, 182, 230. Srov. Jankowiak, jenž udává 2 189 286 osob jako celkový počet deportovaných v letech 1946 a 1947 (zahrnuti jsou pouze lidé v registrovaných transportech); viz Wysiedlenie, 501. Počet smrtelných obětí v transportech do britské zóny uvádějí Frank, Expelling, 258–259; a Ahonen, People, 141. 27 Ohledně čtyř set tisíc Němců, kteří zahynuli, viz původní odhad in Vertreibung, 40–41; potvrzení in Nitschke, Wysiedlenie, 231, a Borodziej, Niemcy, 11. Debata o tomto počtu in Overmans, „Personelle Verluste“, 52, 59, 60; ke kritice přehánění ztrát viz Haar, „Entstehensgeschichte“, 262–270. Ahonen odhaduje šest set tisíc mrtvých; viz People, 140. 28 Viz úvahy o rozdílu mezi politikou záměrného vraždění a jinými typy úmrtí v Úvodu a Závěru této práce. 29 Geoetnickou problematiku důkladně rozvádí Simons v práci Eastern Europe. 30 O vztahu mezi válkou a komunistickým převzetím moci obecně viz Abrams, „Second World War“; Gross, „Social Consequences“; a Simons, Eastern Europe. 31 Ministr zahraničí James Byrne a změna postoje USA se probírají in Ahonen, After the Expulsion, 26–27. Viz též Borodziej, Niemcy, 70. 32 Citace: Brandes, Weg, 437. Viz také Kersten, „Forced“, 81, Sobór-Świderska, Berman, 202; a Torańska, Oni, 273. 33 Viz Snyder, Reconstruction. 34 Dokumentaci k záměrům a akcím UPA proti Polákům lze najít in CDAVO 3833/1/86/6a; 3833/1/131/13–14; 3833/1/86/19–20; a 3933/3/1/60. Související zájmy shrnují DAR 30/1/16=USHMM RG-31.017M-1; DAR 301/1/5=USHMM RG-31.017M-1; a DAR 30/1/4=USHMM RG-31.017M-1. Tato válečná prohlášení OUN-B (banderovci) a UPA časově souvisejí s poválečným vyšetřováním (viz GARF, R-9478/1/398) a vzpomínkami přeživších polských pamětníků (např. na masakr z 12.–13. července 1943; viz OKAW,

II/737, II/1144, II/2099, II/2650, II/953, a II/775) a židovských pamětníků (např. ZIH 301/2419; a Adini, Dubno: Sefer zikaron, 717–718). Základní studií v tomto směru je Motyka, Ukraińska partyzantka. Viz též Iljušin, OUN-UPA, a Armstrong, Ukrainian Nationalism. Snažím se tento konflikt vysvětlit v pracích „Causes“, Reconstruction, „Life and Death“ a Sketches. 35 O 780 000 Poláků přesídlených do komunistického Polska viz Slivka, Deportaciï, 25. O 483 099 osobách přesídlených z komunistického Polska na sovětskou Ukrajinu viz Cariewskaja, Teczka specjalna, 544. O sto tisících Židů viz Szajnok, Polska a Izrael, 40. K diskusi o operaci Visla blíže Snyder, Reconstruction; a Snyder, „To Resolve“. 36 O 182 543 Ukrajincích deportovaných ze sovětské Ukrajiny do gulagu viz Weiner, „Nature“, 1137. O odsouzení 148 079 veteránů Rudé armády viz Polian, „Violence“, 129. Obecně též Applebaum, Gulag. 37 K podrobnostem o násilném přesídlení 140 660 osob viz Snyder, Reconstruction, anebo Snyder, „To Resolve“. 38 Snyder, Reconstruction; a Snyder, „To Resolve“; Motyka, Ukraińska Partyzantka, 535. Viz také Burds, „Agentura“. 39 Polian, Against Their Will, 166–168. V rámci operace Jih bylo v noci 5. července 1949 z území, jež Sovětský svaz anektoval na úkor Rumunska, deportováno 35 796 osob. 40 Polian, Against Their Will, 134. 41 Viz Polian, Against Their Will, 134–135, ke všem cit. počtům. Viz též Naimark, Fires, 96; Lieberman, Terrible Fate, 206–207; a Burleigh, Třetí říše, 621–622. 42 O osmi milionech nuceně nasazených dělníků vrácených Sovětskému svazu viz Polian, „Violence“, 127. O dvanácti milionech Ukrajinců, Bělorusů a Poláků viz Gerlach (Kalkulierte Morde, 1160), který tyto přesuny podrobně zkoumal a odhaduje minimálně tři miliony vysídlenců jen v Bělorusku. 43 Weiner („Nature“, 1137) zaznamenává, že podle sovětských zdrojů bylo v období od února 1944 do května 1946 za příslušnost k ukrajinským nacionalistům popraveno 110 825 osob. NKVD odhadl, že v důsledku deportace či krátce po přesídlení (do roku 1948) zemřelo 144 705 Čečenů, Ingušů, Balkarů a Karačajů; viz Lieberman, Terible Fate, 207.

44 Lidé, kteří přežili hladomor, se o této nouzi ve svých pamětech zmiňují. Viz Potichnij, „1946–1947 Famine“, 185. 45 Viz Mastny, Cold War, 30. O Ždanovově infarktu viz Sebag Montefiore, Na dvoře, 537.

kapitola jedenáctá STALINSKÝ ANTISEMITISMUS V lednu 1948 dal Stalin zabít Žida. Solomon Michoels, předseda Židovského protifašistického výboru a ředitel Moskevského židovského divadla, byl s delegací vyslán do Minsku, aby posoudil hru, jež měla získat Stalinovu cenu. Po příjezdu byl pozván do domu velitele běloruské státní policie Lavrentije Canavy, který ho dal zavraždit i s nepohodlným svědkem. Michoelsovo tělo rozdrcené nákladním autem zůstalo ležet na tiché ulici. Minsk byl před pouhými několika roky dějištěm nelítostného německého vraždění Židů. Paradoxní ironie faktu, že dalšího Žida v Minsku zabili Sověti, jistě neušla Canavovi, jenž nyní velel policii a původní profesí byl historik. Právě dopisoval dějiny běloruského partyzánského hnutí, přehlížející zvláštní trpký úděl a boj Židů za německé okupace. I sovětské dějiny židovských partyzánů byly sice sepsány, ale nikdy neměly spatřit světlo světa. Židé sice za války trpěli v Minsku víc než kdo jiný, nicméně ukazovalo se, že po osvobození Rudou armádou jejich utrpení nekončí. Dokonce to vypadalo, že dějiny holokaustu v SSSR ani nebudou sepsány.1 Michoels se zabýval problémy, kterých se Stalin potřeboval zbavit. Osobně se znal s politiky židovského původu ve Stalinově bezprostředním okolí, například se členem politbyra Lazarem Kaganovičem, anebo s manželkami členů politbyra, jako byli Vjačeslav Molotov a Kliment Vorošilov. Ba co hůř, Michoels se pokoušel dostat ke Stalinovi, aby s ním podebatoval o osudu Židů za války. Podobně jako Grossman byl tehdy členem oficiálního Židovského protifašistického výboru zřízeného Sověty a snažil se, aby tato instituce – na základě Stalinových pokynů – upoutala na tragický osud sovětských Židů pozornost světa a aby vybrala peníze na sovětské válečné úsilí. Po válce Michoels pochopil, že nesmí připustit, aby se masové vraždění Židů ztratilo v propadlišti dějin, a nebyl ochoten zvláštní utrpení Židů interpretovat jako součást utrpení sovětského lidu. V září 1945 přinesl do Kyjeva na přednášku v křišťálové váze popel z Babího Jaru a v poválečných letech dál otevřeně promlouval o roklích smrti. V roce

1947 se také obrátil s peticí na šéfa Stalinovy propagandy Andreje Ždanova, aby povolil uveřejnění Černé knihy sovětských Židů – sbírky dokumentů a svědectví o masovém zabíjení, kterou sestavili a redigovali Grossman, Ilja Erenburg a další. Marně. Za Ždanovovy éry nemohla sovětská kultura podporovat svébytnou židovskou historii ve válečných letech. V poválečném Sovětském svazu nesměly památníky obětí nést Davidovu hvězdu, nýbrž pouze rudou pěticípou. Na západě SSSR – na území, jež tento stát anektoval za války a znovu po válce a kde přišlo o život na 1 600 000 Židů – se Leninovy pomníky stavěly na piedestalech ze židovských náhrobních kamenů. Synagoga, v níž kovelští Židé zanechali své poslední vzkazy, se nyní využívala jako sýpka.2 Stalinova dcera Světlana Allilujevová vyslechla, jak její otec vymýšlí s Canavou pro tuto vraždu krycí historku: „autonehodu“. Michoels patřil k lidem, kteří v sovětské kultuře zastávali význačné postavení, nicméně jeho politická snaha nebyla vítána. Stalinův nepřátelský postoj k Židu Michoelsovi patrně odrážel rovnou měrou jak otcovské pocity, tak politiku. Syn sovětského vůdce Jakov, který zahynul v německém zajetí, měl za ženu Židovku. Světlaninou první láskou byl židovský herec, jehož však Stalin označil za britského špiona a poslal ho do gulagu. I Světlanin první manžel byl Žid – Stalin o něm prohlašoval, že je to držgrešle a zbabělec, a donutil dceru, aby se s ním rozvedla a provdala se za syna Andreje Ždanova, strážce čistoty sovětské kultury. Takové spojení zavánělo zakládáním jakési carské dynastie, která by nebyla vůči Židům tak vstřícná jako Světlaniny dosavadní projevy náklonnosti. Stalin se vždycky obklopoval spolupracovníky židovského původu, z nichž nejznámější byl Kaganovič, ale teď, když mu táhlo na sedmdesátku a uvažoval o následníkovi, se podle všeho jeho postoje k Židům změnily.3 Po Michoelsově smrti obstarala sovětská politická policie, působící nyní pod hlavičkou Ministerstva státní bezpečnosti (MGB), dodatečný důvod, proč bylo jeho zabití v sovětském zájmu: kvůli údajnému židovskému nacionalismu. Viktor Abakumov v čele tohoto ministerstva dospěl v březnu 1948 k závěru, že Michoels byl židovský nacionalista a přidal se na stranu nevypočitatelných Američanů. V sovětských podmínkách šlo podobné nařčení vytvořit celkem snadno. Za války, kdy byl členem Židovského protifašistického výboru, obdržel totiž Michoels od sovětského vedení pokyn, aby apeloval na národní povědomí Židů.

Roku 1943 odcestoval do USA, kde pořádal sbírky, a několikrát se tu pochvalně vyjádřil o sionistickém hnutí. Úplnou náhodou jeho letadlo na zpáteční cestě čekalo pár hodin na ranveji v Palestině, a on tak mohl podle svých slov aspoň líbat vzduch Svaté země. V únoru 1944 se zapojil do kampaně za vytvoření „Židovské socialistické republiky“ na Krymském poloostrově, který Sověti po roce 1943 očistili od údajných muslimských nepřátel. Krym vybíhající do Černého moře tvořil přímořskou pohraniční oblast SSSR a myšlenka, že by se z něj v budoucnu mohla stát vlast sovětských Židů, zazněla několikrát – podporovali ji i někteří prominentní američtí souvěrci. Stalin dal však přednost sovětskému řešení: Birobidžanu, židovské autonomní oblasti daleko na sovětském Dálném východě.4 Vzhledem k tomu, že druhá světová válka představovala zásadní zlom v životě všech Východoevropanů, všech občanů SSSR i všech občanů nových satelitů této velmoci, bylo třeba, aby každý obyvatel nové komunistické Evropy chápal, že ruský národ bojoval a trpěl jako nikdo jiný. Rusové se museli stát jednou provždy největšími vítězi i největšími oběťmi. Zdravé ruské jádro mělo před nebezpečným Západem ochránit další sovětské republiky i nově zřízené vazalské státy ve východní Evropě. Byl v tom zřejmý rozpor: právě národy žijící v nárazníkové oblasti měly nejméně důvodů uznat stalinistickou propagandu opěvující ruské mučednictví a ruskou nevinnost. Obtížné to bylo zejména v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, kde druhá světová válka začala a skončila sovětskou okupací. Nijak jednoduché to však nebylo ani na západní Ukrajině, kde nacionalističtí partyzáni bojovali proti sovětskému režimu ještě celá léta po válce. Ani Polákům se příliš nechtělo zapomenout, že druhá světová válka začala vpádem spojeneckých německých a sovětských vojsk do jejich země. Největší potíže byly logicky se Židy. Němci vraždili sovětské Židy, potom polské Židy a nakonec Židy z ostatních zemí Evropy, a proto mohl sovětský výklad historie stěží zahrnout i holokaust – přinejmenším ho tedy mohl stěží zahrnout výklad, jenž připisoval největší váhu utrpení na východní frontě lidu Ruska, na jehož území zahynulo relativně nejméně Židů. Vnímat návrat sovětské moci jako osvobození byla pro Židy jedna věc, ale uznat, že sovětští občané trpěli víc než oni, pro ně bylo nepředstavitelné. Židé chápali Rudou armádu jako osvobozující sílu právě proto, že je nacisté chtěli úplně vyhladit. Tento pocit vděčnosti se

nicméně kvůli podivné motivaci, která se ho pokoušela povzbudit, neproměňoval v automatické přitakávání politické legendě o Velké vlastenecké válce a vůdčí roli Ruska. I Židé přece bojovali v řadách rudoarmějců a byli za statečnost vyznamenáváni častěji než sovětští občané obecně.5 Počet Židů, které Němci pozabíjeli na území Sovětského svazu, byl státním tajemstvím. Němci ve skutečnosti povraždili asi milion sovětských Židů a k tomu dalších 1 600 000 polských, litevských a lotyšských Židů, pocházejících z území anektovaných Sověty v letech 1939 a 1940. Také Rumuni zabíjeli Židy především na územích, která po skončení válečných bojů připadla Sovětům. Šlo o počty jednoznačně citlivé, jelikož odhalovaly, že ve srovnání se strašlivým utrpením ostatních sovětských národů stihl Židy výjimečný osud. Přitom Židé tvořili necelá dvě procenta populace a Rusové v ní měli majoritu – nehledě na to, že Němci v okupovaném Sovětském svazu vyvraždili mnohem víc židovských než ruských civilistů. Židé tvořili svébytnou kategorii i ve srovnání s dalšími slovanskými národy, jež trpěly více než Rusové, tedy s Ukrajinci, Bělorusy a Poláky. Sovětské vedení o tom vědělo a věděli o tom také sovětští občané, kteří kdysi obývali území okupované Němci. Holokaust se však nikdy nestal součástí sovětských válečných dějin.6 Značné množství povražděných Židů rovněž nastolovalo nepříjemnou otázku: Jak jen Němci dokázali v okupovaném Sovětském svazu pozabíjet tolik civilistů za tak krátký čas? Pomáhali jim v tom sovětští občané. Každý pamětník války věděl, že německé invazní armády byly obrovské, kdežto okupační síly Němců působící v týlu tak početné nebyly. Německé civilní úřady i velení policie měly vždy nouzi o lidi a nedokázaly žádným seriózně uznatelným způsobem západní části Sovětského svazu vládnout, natož ji ovládnout s vynaložením hromadného vraždění. Místní úřady prostě pokračovaly ve své práci za nových pánů, místní mladíci se stali policejními dobrovolníky a v ghettech se někteří Židé uvolili ostatní souvěrce hlídat. Do střílení na východ od linie Molotov-Ribbentrop byly tak či onak zapleteny statisíce sovětských občanů. (Většinu prací v továrnách na smrt na západ od linie Molotov-Ribbentrop v okupovaném Polsku mimochodem rovněž vykonávali sovětští občané. O tom, že obsluhovali komory Treblinky, Sobiboru a Belžce, se však pochopitelně muselo mlčet.) Skutečnost, že Němci kolaboranty potřebovali a že je také našli, není ostatně nijak

překvapivá. Tato kolaborace však podrývala mýtus o jednotě sovětského obyvatelstva, bránícího čest vlasti a vzdorujícího nenáviděným fašistickým okupantům. A hojný výskyt těchto kolaborantů představoval další důvod, proč mělo být na masové vyhlazování Židů zapomenuto. Za války panovala mezi Sověty a západními Spojenci obecná shoda, že tuto válku nelze chápat jako válku za osvobození Židů. Anebo jinak řečeno: nejvyšší představitelé Sovětů, Poláků, Američanů i Britů byli přesvědčeni, že židovské utrpení je nejvhodnější chápat pouze jako jeden z důsledků všeobecně podlé německé okupace. Třebaže toho spojenečtí vůdci o holokaustu věděli dost, nepřimělo je to vést válku s Němci urputněji či věnovat utrpení Židů zvláštní pozornost. Propaganda se situaci Židů obecně vyhýbala. Když Stalin, Churchill a Roosevelt vydali v Moskvě v říjnu 1943 Deklaraci o krutosti, zmínili se v ní mimo jiné o nacistických zločinech „postřílení polských důstojníků“ – což byla narážka na Katyň, jež byla ve skutečnosti zločinem sovětským –, o „popravě francouzských, nizozemských, belgických a norských rukojmí“ a také o povraždění „krétských rolníků“, ale nikoli o Židech. Byla v ní řeč o „národech“ Polska a Sovětského svazu, avšak postrádala zmínku o židovské menšině v obou těchto zemích. V čase, kdy byl tento dokument o nacistických krutostech zveřejněn, bylo už přes pět milionů Židů zastřeleno nebo posláno do plynu čistě kvůli svému původu.7 V nejosvícenější podobě odráží tato zdrženlivost v reakci na masové vraždění zásadní neochotu přistoupit na Hitlerovo rasistické chápání světa. Židé nebyli občany jedné země – jak se argumentovalo –, a tudíž vnímat je jako uskupení znamenalo uznat jejich jednotu jako rasy, což však vyvolávalo obavy, že tím bude přijat Hitlerův rasový světonázor. V méně osvícené podobě odrážel tento postoj ústupek obecně zakořeněnému antisemitismu, v Sovětském svazu, v Polsku, Británii i Spojených státech poměrně častému. Z hlediska Londýna a Washingtonu se toto napětí vyřešilo vítězstvím v roce 1945. Američané a Britové neosvobodili žádnou část Evropy, v níž by před válkou žila významnější židovská komunita, a také neměli možnost vidět žádný z německých vyhlazovacích táborů. Poválečná hospodářská, politická i vojenská spolupráce v západní Evropě měla se židovskou otázkou jen málo společného. Zato území Stalinova rozšířeného panství zahrnovalo většinu německých popravišť a na území jeho poválečného impéria (do něhož nyní spadalo i komunistické Polsko) se nacházely také všechny německé

továrny na smrt. Stalin a jeho politbyro se navíc museli po válce utkat s problémem poválečného odporu vůči nastolení sovětské moci metodami, které tragický válečný osud Židů nutně proměnily v záležitost ideologie a politiky. Poválečný odpor na západě SSSR byl pokračováním války ve dvojím ohledu: šlo o území, jež v ní Sovětský svaz dobyl jako první, a zároveň o území, kde se nezanedbatelná část obyvatelstva chopila zbraní ve snaze se okupantům bránit. V baltských zemích, na Ukrajině a v Polsku projevovali někteří z těchto partyzánů otevřeně antisemitské názory a nadále používali nacistickou taktiku – ztotožňovali si sovětskou moc se Židy. Za této situace měli Sověti po ruce veškeré politické podněty, které jejich režimu a státu umožňovaly distancovat se od židovského utrpení, a skutečně vyvinuli zvláštní snahu, aby antisemity ujistili, že návrat sovětských pořádků nelze dávat do souvislosti s návratem Židů. Jakmile byla do Sovětského svazu začleněna Litva, připočetl tamní generální tajemník místní pobočky komunistické strany Židy zabité za holokaustu mezi „syny národa“ a Litevce, kteří zemřeli mučednickou smrtí v zájmu věci komunismu. Nikita Chruščov, člen politbyra a generální tajemník strany na Ukrajině, zašel ještě dál. Byl zodpovědný za potírání ukrajinských nacionalistů na území dřívějšího jihovýchodního Polska – v místech, jež byla před válkou hustě osídlena Židy a Poláky. Němci tu zabíjeli Židy, Sověti odtud deportovali Poláky a Chruščov teď po Ukrajincích požadoval, aby děkovali Sovětskému svazu za „sjednocení“ své země na úkor Polska a za to, že odstranil polské statkáře. Věděl, že nacionalisté touží po etnické čistotě, a sám nechtěl stavět sovětskou moc na ničem jiném.8 Stalin, který vždycky dovedl pracovat s náladami společnosti, usiloval o způsob, jak průběh války prezentovat tak, aby Rusům zalichotil a přitom marginalizoval Židy (a vlastně všechny ostatní sovětské národy). Celá idea „Velké vlastenecké války“ byla založena na předpokladu, že válka začala v roce 1941, kdy Německo přepadlo Sovětský svaz, a nikoli v roce 1939, kdy Německo se Sovětským svazem pospolu přepadly Polsko. Jinými slovy, podle oficiální verze příběhu měla být území zabraná roku 1939 v důsledku sovětské agrese vnímána jako místa, která byla jaksi vždycky sovětská, a nepředstavovala tudíž kořist z války, do níž Stalin Hitlerovi pomáhal vytáhnout. Jinak by se totiž Sovětský svaz jevil jako jedna ze dvou velmocí odpovědných za její rozpoutání – jako jeden z agresorů, což bylo očividně nepřijatelné.

Žádné sovětské vylíčení války si nesmělo všímat jednoho z jejích ústředních aspektů: že totiž společná německá a sovětská okupace byly v úhrnu krutější než pozdější okupace Sovětského svazu Německem. Obyvatelstvo na východ od linie Molotov-Ribbentrop, které zažilo jednu německou a dvě sovětské okupace, trpělo víc než obyvatelé zbytku Evropy. Ze sovětského hlediska však mohli být všichni mrtví v této oblasti prostě zařazeni mezi ztráty na straně SSSR, přestože samy tyto oběti byly v okamžiku své smrti sovětskými občany teprve v řádu měsíců a přestože mnohé z nich odpravili příslušníci NKVD, a ne oddíly SS. Tímto způsobem mrtví na polské, rumunské, litevské, běloruské a ukrajinské straně, jejichž smrt tu někdy způsobila sovětská ozbrojená moc, posloužili tomu, aby se tragédie Sovětského svazu – nebo v očích těch méně pozorných spíš tragédie Ruska – zdála ještě rozsáhlejší. Obrovské ztráty, jež postihly sovětské Židy, způsobilo hlavně jejich vybíjení na území, která Sovětský svaz obsadil teprve nedávno. Tito Židé bývali občany Polska, Rumunska a baltských zemí a sovětský režim je zahrnul do svého panství pouhých jedenadvacet měsíců před německým vpádem v případě Polska a pouhých dvanáct měsíců v případě severovýchodního Rumunska a baltských států. A tak se ti sovětští občané, kteří ve válce trpěli nejvíc, nuceně stali státními příslušníky SSSR těsně před příchodem Němců – a v důsledku sovětského spojenectví s nacistickým Německem. To bylo ožehavé zjištění. Dějiny války musely začínat v roce 1941 a tito lidé se museli stát „mírumilovnými sovětskými občany“. Židé obývající území východně od linie Molotov-Ribbentrop, nedávno obsazené Sověty, byli zároveň prvními civilisty v hledáčku nacistických jednotek zvláštního určení, když Hitler Stalina zradil a Německo v roce 1941 Sovětský svaz přepadlo. Sovětský tisk však v letech 1939 a 1940 zamezil tomu, aby se dozvěděli o nacistické politice v židovské otázce. Neměli vůbec čas na evakuaci, poněvadž Stalin v německou invazi odmítl uvěřit. Za dvouletého spojenectví obou zemí se navíc stali v rozšířeném sovětském impériu oběťmi teroru a deportací a po rozpadu tohoto paktu byli vystaveni strašlivým krutostem německých ozbrojených sil. Židé v této relativně malé oblasti představovali více než čtvrtinu všech obětí holokaustu. Kdyby byl býval Stalinův výklad války převážil, vytratilo by se z paměti lidí nakonec i to, že se její hlavní obětí stali Židé. Zapomnělo by se rovněž na to, že Sovětský svaz býval zprvu spojencem nacistického

Německa, když válka v roce 1939 začala, a že v roce 1941 nebyl na německý útok připraven. Vraždění Židů tedy nebylo jen nežádoucí vzpomínkou samo o sobě, ale vyvolávalo i další nežádoucí vzpomínky. Muselo být odsouzeno k zapomnění. *** Po druhé světové válce bylo pro sovětské vedení mnohem těžší ovládat myšlenkový svět sovětských občanů. Aparát cenzury sice zůstal při síle, nicméně mimo území SSSR se tehdy ocitlo příliš mnoho obyvatel státu, aby dokázali na sovětské pořádky nadále nahlížet jako na jediné možné a na sovětský život jako na bezesporu nejlepší alternativu. Válka se nedala obsáhnout pojmem „vlastenecká“, ať už se tím odkazovalo na utrpení Rusů, anebo všech sovětských národností – dotkla se příliš velkého počtu osob a poválečné uspořádání nepřetvořilo pouze jednu zemi, nýbrž přímo celý svět. Zejména založení státu Izrael znemožnilo sovětským občanům zapomenout na osudy Židů. I po holokaustu jich v Sovětském svazu žilo víc než v Palestině, jenže právě ta se měla stát jejich vlastí. A kdyby si Židé zřídili svůj národní stát, byla by to rána britskému imperialismu na Blízkém východě – takže bylo vhodnější tento stát podporovat, anebo bylo třeba se jeho zrodu obávat, neboť vyzýval i sovětské Židy k etnické loajalitě?9 Vše nasvědčuje tomu, že sovětské vedení zpočátku očekávalo, že se budoucí Izrael stane socialistickým státem nakloněným Sovětskému svazu, a tak ho sovětský blok podporoval jako nikdo jiný. Ve druhé polovině roku 1947 smělo z Polska do Palestiny odjet na sedmdesát tisíc Židů a mnozí z nich byli do Polska těsně předtím deportováni ze Sovětského svazu. Když pak Izrael v květnu 1948 uznala OSN (Sověti hlasovali pro), napadli čerstvě zrozený stát jeho blízkovýchodní sousedé. Mladičká armáda ho ubránila a v desítkách případů odtud vyhnala i arabské osadníky. Poláci na svém území cvičili židovské vojáky a poté je vyslali do Palestiny. Československo posílalo zbraně. Jak si povšiml Arthur Koestler, tyto dodávky zbraní „vzbuzovaly v Židech vděčnost k Sovětskému svazu“.10 Avšak na konci roku 1948 se Stalin rozhodl, že Židé ovlivňují chod sovětského státu víc než Sověti chod státu židovského. V Moskvě, ba přímo u Stalinova vlastního dvora, byly k vidění spontánní projevy náklonnosti k Izraeli. Ukázalo se, že Moskvané zbožňují novou

izraelskou velvyslankyni Goldu Meirovou (která se narodila v Kyjevě a vyrostla ve Spojených státech), a hlavní židovské svátky se slavily s obrovskou pompou. Na Roš Hašana se sešlo největší veřejné shromáždění v Moskvě za posledních dvacet let. V Chorální synagoze a kolem ní se tehdy srotilo asi deset tisíc Židů. Když zazněl šofar a lidé si slibovali, že se sejdou „příští rok v Jeruzalémě“, vládla euforie. Výročí bolševické revoluce, 7. listopad 1948, připadlo toho roku na Dny smutku mezi Roš Hašana a Jom Kipur. Polina Žemčužinová, manželka lidového komisaře pro zahraničí Vjačeslava Molotova, zahlédla toho dne na ulici Goldu Meirovou a vyzvala ji, aby zašla do synagogy. Ještě horší bylo, že se s ní Žemčužinová přivítala v jidiš, jazyce svých i Meiřiných rodičů – paranoidně nahlíženo šlo o symbol národního povědomí Židů, které jinak rozdělovaly hranice. Jekatěrinu Gorbmanovou, manželku dalšího člena politbyra Klimenta Vorošilova, zase slyšeli zvolat: „Teď máme i my svou vlast!“11

Na přelomu let 1948 a 1949 veřejný život v Sovětském svazu pozvolna tíhl k antisemitismu. Novou linii nepřímo, leč zřetelně vytyčil deník Pravda, když 28. ledna 1949 publikoval článek o „nevlastenecky založených divadelních kriticích“, kteří jsou „představiteli kosmopolitismu bez vlasti“. Zahájil tím protižidovskou kampaň vedenou ve všech profesních sférách. Sama Pravda se zbavila Židů počátkem března. Židovští důstojníci byli propuštěni i z Rudé armády a židovští aktivisté vyklidili důležitější stranické posty. Desítky židovských básníků a prozaiků, používajících ruské literární pseudonymy, nacházely nyní svá skutečná nebo dřívější jména v závorkách a vyděsily se, protože židovští autoři projevující zájem o kulturu v jidiš nebo o německé vraždění Židů se už ocitli za mřížemi. Jak vzpomínal Grossman: „Budilo to dojem, že v SSSR jenom Židé přihlížejí s trestuhodnou lhostejností utrpení nemocných a jenom Židé píšou brakovou literaturu.“12 Židovský protifašistický výbor byl oficiálně rozpuštěn už v listopadu 1948 a více než sto židovských spisovatelů a aktivistů bylo zatčeno. Například spisovatel s pseudonymem Der Nister byl zatčen v roce 1949 a následujícího roku ve vazbě zemřel. V jeho románu Rodina Mašberů se vyskytoval obraz, jenž za současné sovětské atmosféry blížící se prakticky nacistickým rasovým představám působil téměř prorocky: „Byl to těžce naložený nákladní vlak s dlouhou řadou uniformně rudých vagonů s černými koly, točícími se stejnou rychlostí, až se zdálo, že stojí na místě.“ Židé po celém Sovětském svazu pociťovali úzkost. MGB v hlášeních líčilo obavy Židů na sovětské Ukrajině, kde místní chápali, že taková politika musí přicházet shora, a obávali se, že „nikdo nedokáže určit, kam až to dospěje“. Koneckonců minulo jen pět let od konce německé okupace a pouze jedenáct let od završení Velkého teroru.13 Sovětským Židům nyní hrozily dva přídomky: mohli se stát „židovskými nacionalisty“ a „vykořeněnými kosmopolity“. Jakkoli se zdá, že tato dvě obvinění se navzájem vylučují (jelikož nacionalista je člověk, který své kořeny naopak zdůrazňuje), v logice stalinismu mohly fungovat naráz. Židé byli „kosmopolitní“ tím, že jejich provázání se sovětskou kulturou a ruštinou údajně nebylo upřímné. Nedalo se počítat s tím, že budou bránit Sovětský svaz či ruský národ před pronikáním všelijakých pochybných vlivů ze Západu. V této podobě prý Židy neodmyslitelně přitahovaly Spojené státy americké, kam mohli odjet s vidinou zbohatnutí (aspoň Stalin byl pevně přesvědčen, že si to Židé myslí). Průmyslová síla USA byla Sovětům zřejmá, používali přece

jejich studebakery k deportacím vlastního obyvatelstva. Technologická převaha (i obyčejná bezohlednost) Američanů se ostatně projevila na samém konci války v Japonsku, když svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Síla Spojených států byla očividná i během blokády Berlína ve druhé polovině roku 1948. Německo nadále okupovaly čtyři vítězné velmoci: Sověti, Američané, Britové a Francouzi. Berlín, nacházející se v sovětské zóně, okupovaly tyto síly společně. Západní Spojenci však oznámili, že ve svých zónách zavedou novou měnu: německou marku. Sověti zablokovali Západní Berlín se zřetelným záměrem přinutit Západoberlíňany, aby přijímali dodávky od nich, a fakticky tím akceptovali vládu Sovětů i nad touto částí města. Američané proto začali zásobovat Západní Berlín vzdušnou cestou, o níž byla Moskva přesvědčena, že je v takovém rozsahu nepoužitelná. V květnu 1949 byli Sověti nuceni blokádu vzdát. Američané s Brity prokázali, že zvládnou dennodenně prostřednictvím letadel dopravit do města tisíce tun zásob, a předvedli nejen dobrou vůli, ale i prosperitu a moc. Když vypukla studená válka, zdálo se, že Američané dokážou to, čeho žádný z předešlých rivalů Moskvy schopen nebyl: prezentovat univerzální a přitažlivou představu, jak žít. Dali se sice za pomoci ideologických nástrojů zařadit vedle nacistů do téhož „tábora reakce“, ale Židé (a s nimi samozřejmě i mnozí jiní) pokládali takové spojení za nepatřičné. Sovětští Židé byli také označováni za „sionisty“, protože někteří z nich upřednostňovali židovský stát Izrael před svou sovětskou vlastí. Stát Izrael byl po druhé světové válce, podobně jako Polsko či Lotyšsko nebo Finsko před válkou, založen na národním principu, a mohl tudíž přitahovat zájem židovské diaspory v Sovětském svazu. V meziválečném období se sovětská politika nejprve snažila povzbuzovat všechny národnostní menšiny v kulturním rozvoji, jenže pak se proti některým ostře obrátila – zejména proti Polákům, Lotyšům a Finům. Sovětský svaz mohl Židům stejně jako všem ostatním skupinám obyvatelstva nabídnout vzdělání a asimilaci, ale co kdyby tito vzdělaní sovětští Židé po založení Izraele a po diplomatickém úspěchu Spojených států vycítili lepší možnosti někde jinde? Sovětský Žid se proto mohl stát „vykořeněným kosmopolitou“ a zároveň „sionistou“ právě tak, jako se Izrael mohl z nového sovětského náhledu jevit jako americký satelit. Žid, kterého přitahovaly Spojené státy, mohl podporovat nového vazala USA a Žid, kterého přitahoval

Izrael, zase mohl podporovat nového izraelského patrona. Tak či onak už sovětští Židé nebyli občany plně závislými na státu. Tak to možná promýšlel Stalin. Ve chvíli, když už bylo židovství a židovské propojení se Spojenými státy shledáno podezřelým, se šéf MGB Viktor Abakumov pokusil najít cestu, jak proměnit členy Židovského protifašistického výboru v agenty americké špionáže. V určitém ohledu měl snadnou práci. Výbor byl přece zřízen proto, aby sovětští Židé mohli oslovit světové Židovstvo, takže jeho členy bylo lehké označit za židovské nacionalisty a kosmopolity. Přesto by tato logika nedokázala okamžitě ospravedlnit masový zátah proti národnostní menšině jako v letech 1937 a 1938. Abakumov se nahoře dočkal zklamání. Bez Stalinova výslovného schválení nesměl do spiknutí zatáhnout žádného skutečně vlivného Žida, natož přistoupit k systematičtější operaci. Při potírání národnostních menšin v letech 1937–1938 nepatřil žádný člen politbyra k menšině, proti níž byly tyto operace namířeny. Věci se však měly jinak, pokud šlo o plánovaný zásah proti Židům. V roce 1949 už Lazar Kaganovič nebyl Stalinovým nejbližším spolupracovníkem ani jeho předpokládaným nástupcem, ačkoli ještě zasedal v politbyru. Sebemenší snaha židovských nacionalistů proniknout do nejvyšších sovětských kruhů (analogická s údajnou infiltrací ze strany polských nacionalistů v letech 1937–1938) by musela tedy začít u něj. Stalin nepřipustil, aby byl Kaganovič – jediný židovský člen politbyra – vyšetřován. A přestože tou dobou figurovalo mezi 210 členy a kandidáty ústředního výboru sovětské komunistické strany pět mužů židovského původu, vyšetřován nebyl jediný. Abakumovovo pátrání po židovských špionech se omezovalo výhradně na rodinné příslušníky členů politbyra. Molotovova manželka Polina Žemčužinová byla zatčena v lednu 1949. Obvinění ze zrady popřela. Molotov se jedinkrát zmohl na odpor – když politbyro zatratilo jen jeho ženu, zdržel se hlasování. Později se však hájil slovy: „Uznávám, že mě hryžou výčitky svědomí, protože jsem nezabránil Žemčužinové – osobě, která je mi velice drahá – v jejím pomýlení a v navázání styků s antisovětskými židovskými nacionalisty, jako byl Michoels.“ Následujícího dne byla Žemčužinová zatčena, byla odsouzena k pobytu v pracovním táboře a Molotov se s ní rozvedl. Prožila pět let ve vyhnanství v Kazachstánu mezi kulaky – lidmi, na

jejichž deportacích se její manžel ve třicátých letech podílel. Nejspíš jí pomohli ve vyhnanství přežít. Sám Molotov přišel o funkci komisaře pro zahraniční záležitosti, do níž byl jmenován v roce 1939 zčásti z toho důvodu, že nebyl Žid (na rozdíl od svého předchůdce Litvinova) a že Stalin tenkrát potřeboval člověka, s nímž by byl Hitler ochoten vyjednávat. O tuto funkci přišel v roce 1949, přinejmenším zčásti proto, že jeho manželka byla Židovka.14 Vyšetřovaní s vyšetřovateli příliš nespolupracovali. Když bylo v květnu 1952 nakonec obžalováno čtrnáct víceméně neznámých sovětských Židů, provázely proces neobyčejné justiční zmatky. Při vyšetřování se k obvinění v plném rozsahu přiznali pouze dva zatčení, kdežto ostatní přiznali buď jen díl viny, anebo vše popřeli. U soudu pak každý z obžalovaných prohlásil, že je nevinen. I Icik Fefer, jenž od začátku policii donášel a u soudu vystupoval jako svědek obžaloby, nakonec odmítl spolupracovat. V srpnu 1952 bylo třináct ze čtrnácti obžalovaných odsouzeno k trestu smrti a popraveno. I když tím soud vytvořil precedent pro popravy Židů dosazených do role amerických špionů, mělo to jen nepatrný politický význam. Postižené osoby byly příliš málo známé, aby to vyvolalo zájem veřejnosti, a krom toho jejich chování sovětským monstrprocesům vůbec neodpovídalo.15 Pokud Stalin toužil po okázalejším židovském spiknutí, musel se poohlédnout jinde. *** Jako slibné místo pro antisemitský monstrproces se zprvu nabízelo komunistické Polsko, třebaže se tu nakonec nikdy neuskutečnil. Židovská otázka byla ve Varšavě ještě citlivější než v Moskvě. Polsko bylo před válkou domovem více než tří milionů Židů a do roku 1948 dostalo novou podobu etnicky jednolitého státu ovládaného komunisty – a někteří byli židovského původu. Poláci zabrali na západě majetek odsunutých Němců i majetek vyhlazených židovských obcí a v polštině vznikly – a byly na tento majetek uplatňovány – pojmy „bývalý německý“ a „bývalý židovský“. Avšak zatímco Ukrajinci a Němci byli deportováni z komunistického Polska, Židé byli nyní deportováni do něj a ze SSSR se jich sem přemístilo kolem sta tisíc. Poláci nemohli nezaznamenat, že nejvyšší špičky komunistické strany i jejího bezpečnostního aparátu zůstaly vícenárodnostní, ačkoli země prošla

etnickými čistkami: mezi stranickými předáky i mezi vůdci tajné policie bylo nepoměrně víc osob židovského původu, než kolik tvořil podíl Židů v populaci. Židé, kteří se rozhodli v Polsku po válce zůstat, mnohdy patřili k oddaným komunistům, přesvědčeným o nutné proměně této země jednou provždy.16 Polsko bývalo přes pět set let centrem židovského života v Evropě, ale nyní se zdálo, že tyto kapitoly dějin jsou u konce. Za války zahynulo asi devadesát procent předválečného polskožidovského obyvatelstva. Většina těch polských Židů, jimž se válku podařilo přežít, v poválečných letech vlast opustila. Mnozí se v žádném případě nemohli vrátit domů, neboť jejich domovy ležely nyní na území Sovětského svazu, který východní Polsko anektoval. V rámci sovětských etnických čistek měli Ukrajinci, Bělorusové a Litevci zůstat v sovětských svazových republikách nesoucích stejná jména, kdežto zdejší Židé měli stejně jako zdejší Poláci přesídlit do Polska. Židé, kteří se pokusili o návrat do svých domovů, nejednou čelili nedůvěře a násilí. Někteří Poláci se patrně báli, že Židé začnou vznášet nárok na svůj majetek, o nějž za války při útěku přišli, protože si ho Poláci tak či onak přivlastnili (často poté, co sami přišli o střechu nad hlavou). Židé však byli mnohdy přesídlováni do dřívějšího německého Slezska, na „znovuzískané území“, kde tento problém nepřipadal v úvahu. Přesto zde byli stejně jako všude v poválečném Polsku biti, ohrožováni, ne-li vražděni do té míry, že se většina rozhodla ze země odjet. Podstatné samozřejmě bylo, že měli kam: do Spojených států či do Izraele. A aby se tam dostali, museli napřed tito polští Židé odjet do německých uprchlických táborů. Dobrovolný přesun osob přeživších holokaust do Německa nebyl jen dokladem melancholické ironie. Byl současně poslední etapou cesty odhalující další hrůzné důsledky politiky, jejímiž oběťmi se Židé a příslušníci dalších národů stali. V německých uprchlických táborech se tak často ocitli Židé ze západního a středního Polska, kteří nejprve na podzim roku 1939 utekli před Němci nebo které Sověti v roce 1940 deportovali do gulagu, poté se vrátili do poválečného Polska a zjistili, že místní zabrali jejich někdejší majetek a viní je z vlády komunistů. V poválečném Polsku bylo velmi nebezpečné být Židem – i když ne nutně nebezpečnější než být Ukrajincem, Němcem či Polákem v antikomunistickém odboji. Tyto skupiny lidí si obecně přály ve své vlasti zůstat, kdežto Židé měli zvláštní důvod cítit se ve vlastní zemi

nejistě: v okupovaném Polsku byly přednedávnem zabity tři miliony jejich souvěrců. Odchod polských Židů do Izraele nebo do Spojených států ještě zvýraznil roli, kterou v Polsku sehráli místní židovští komunisté. Zdejší režim čelil dvojímu handicapu: nebyl národní v geopolitickém slova smyslu, poněvadž závisel na podpoře Moskvy, a nebyl národní ani v etnickém slova smyslu, protože někteří jeho prominentní představitelé byli Židé (a prožili válku v Sovětském svazu).17 Polští komunisté židovského původu mohli být roku 1949 u moci jedině v důsledku změn v mezinárodní politice na počátku studené války v roce 1948. Z důvodů, jež neměly nic společného s Polskem, nýbrž se širší roztržkou v komunistickém bloku, věnoval Stalin v létě 1948 bedlivější pozornost riziku většinového nacionalismu než riziku židovského „kosmopolitismu“ a „sionismu“. Stalin se snažil koordinovat a ovládat novou skupinu svých komunistických spojenců, a tak moskevská linie reagovala na projevy neloajality ve východní Evropě. Sám si musel všimnout, že nynější vůdci satelitních komunistických režimů následují sovětskou linii mnohem obtížněji než vůdci komunistických stran před válkou – tito soudruzi tehdy totiž skutečně museli vstoupit do vlády. I Stalin tedy musel svou ideologii přizpůsobit skutečnosti, že USA jsou světovou velmocí, a tyto ohledy vystoupily do popředí v létě 1948, takže záležitost Židů přechodně ustoupila stranou. Pro Polsko to bylo rozhodující, neboť to zdejším komunistům židovského původu dovolilo uhájit pozice a poté se postarat, aby se v zemi nekonal žádný antisemitský monstrproces. V létě 1948 dělala Stalinovi největší starosti ve východní Evropě komunistická Jugoslávie. V této důležité balkánské zemi se komunismus zakládal na obdivu k Sovětskému svazu, ale nikoli na vazalství k Moskvě. Josipu Brozi Titovi, vůdci místních komunistů a partyzánů, se podařilo provést převrat bez sovětského přispění. Po válce Tito v zahraniční politice jevil známky nezávislosti na Stalinovi. Promlouval o nutnosti balkánské federace i poté, co Stalin tuto myšlenku opustil. Podporoval komunistické revolucionáře v sousedním Řecku, zemi, která ze Stalinova hlediska spadala do sféry vlivu Američanů a Britů. Prezident Harry Truman ve své „doktríně“ v březnu 1947 objasnil, že Američané přikročí k rázným opatřením, aby rozšíření komunismu do Řecka zamezili. Stalinovi tehdy ležela na srdci spíš stabilizace

politických výdobytků v Evropě než další revoluční dobrodružství. Nepochybně doufal, že by Tita dokázal svrhnout a nahradit snaživějším jugoslávským vedením.18 Roztržka mezi Titem a Stalinem formovala komunismus v mezinárodním měřítku. Titův nezávislý postoj a vyloučení Jugoslávie z Informbyra, jež následovalo, urychlily uplatnění negativisticky zaměřeného modelu „národního komunismu“. Od dubna do srpna 1948 byly satelitní režimy Moskvy nabádány, aby se zabývaly údajným nacionalistickým ohrožením („pravicovou úchylkou“ od stranické linie), a nikoli hrozbou (židovského) kosmopolitismu (tedy „levicovou úchylkou“). Když polský generální tajemník Władysław Gomułka vznesl námitky proti nové linii, vystavil se obvinění, že nacionální „úchylku“ příliš zjednodušuje. V červnu 1948 dal Andrej Ždanov konkurenčním polským straníkům pokyn, aby Gomułku svrhli. Člen polského politbyra Jakub Berman souhlasil s tím, že jejich strana trpí nacionální úchylkou, v srpnu byl Gomułka odvolán z funkce generálního tajemníka a koncem měsíce musel provést sebekritiku před plénem ústředního výboru polské strany.19 Gomułka byl vlastně nacionální komunista a jeho polští soudruzi židovského původu měli možná pravdu, když se ho obávali. Nebyl Žid (třebaže si vzal Židovku) a ostatní členové nejvyššího vedení ho považovali za člověka, který hledí víc na zájmy nežidovských Poláků než na zájmy vlastních soudruhů. Na rozdíl od Jakuba Bermana a některých dalších předních komunistů zůstal za války v Polsku, takže ho sovětské vedení v Moskvě neznalo tak dobře jako ty soudruhy, kteří uprchli do Sovětského svazu. Jistě profitoval z národnostní otázky: řídil dvě etnické čistky, vyhnání Němců a Ukrajinců, a převzal rovněž osobní odpovědnost za usidlování Poláků na „znovuzískaném území“ na západě státu. Zašel dokonce tak daleko, že při zasedání ústředního výboru své strany přednesl projev, v němž kritizoval určité tradice polské levice v neproporcionálním zastoupení Židů. Po pádu ho ve vedení nahradil triumvirát Bolesław Bierut, Jakub Berman a Hilary Minc (druzí dva byli Židé) právě včas, aby v Polsku zabránili antisemitskému zásahu. Moskevská linie se – pro ně dosti znepokojivě – změnila právě v týdnech, kdy se snažili upevnit pozice. Pravicová nacionální úchylka byla sice ještě nadále ve hře, nicméně na podzim 1948 Stalin vyslal hodně jednoznačné signály týkající se židovského členstva východoevropských komunistických stran. Dal

jasně najevo, že sionisté a kosmopolité už nejsou vítáni. Gomułka novou náladu vycítil a v prosinci se na Stalina obrátil: v polském stranickém vedení bylo podle něj příliš mnoho „židovských soudruhů“, kteří „necítí spojení s polským národem“. To podle Gomułky stranu od polské společnosti odcizuje a vede k riziku „národního nihilismu“.20 V roce 1949 tedy v Polsku zavládla konkrétní podoba stalinismu. Židovští stalinisté si uzurpovali značnou část moci a lavírovali přitom mezi stalinistickým antisemitismem v Moskvě a lidovým antisemitismem ve vlastní zemi. Každá z těchto tendencí měla dostatečně velkou váhu, aby jim znemožnila vládnout, a oni se museli usilovně snažit, aby nedošlo k jejich sjednocení. Židovští komunisté museli zdůrazňovat, že se s polským národem ztotožňují tak silně, až to zahlazuje jejich židovský původ i jakoukoli politiku vedenou čistě ve prospěch tohoto etnika. Nápadným příkladem této linie bylo pozměnění obrazu povstání ve varšavském ghettu v roce 1943 – nejnázornější příklad židovského odporu vůči holokaustu měl napříště vyhlížet jako vzpoura polského národa vedeného komunisty. Herš Smolar, polskožidovský komunista a hrdina spiklenců z minského ghetta, teď zbavoval židovský odboj vůči nacismu židovské podstaty. Líčil povstání ve varšavském ghettu obvyklými Ždanovovými ideologickými pojmy: v ghettu existovaly „dva tábory“, jeden pokrokový a jeden reakční. Ti, kdo mluvili o Izraeli, byli teď stejně jako tehdy v táboře reakcionářů. Pokrok ztělesňovali komunisté, a ti bojovali. Tím skutečnost neuvěřitelně překroutil: komunisté sice skutečně v ghettu naléhali na ozbrojený odpor, jenže levicoví sionisté a bundovci měli větší podporu obyvatel a pravicoví sionisté zase víc zbraní. Smolar sliboval čistku mezi židovskými politickými aktivisty, kteří nedokázali polský národní komunismus vzít za svůj cíl. „A kdybychom objevili,“ hřímal, „že jsou mezi námi tací, kdo bzučí jako mouchy cosi o údajně vyšších a podstatnějších židovských národních zájmech, vyřadíme je z naší společnosti, právě tak jako bojovníci z ghetta odsunuli stranou zbabělce a malověrné.“21 Veškerý odpor proti nacismu měli z definice vést komunisté – a jestliže nějaké hnutí nevedli oni, nebylo uznáno jako odboj. I dějiny povstání ve varšavském ghettu bylo třeba přepsat tak, aby z nich komunisté vyšli jako vůdci polských Židů – stejně jako údajně vedli celý polský protinacistický odboj. V jejich zpolitizované historii druhé světové války měl tedy odpor ve varšavském ghettu jen málo společného

s masovým vražděním Židů, zato do značné míry souvisel s odvahou komunistů. Tento zásadní posun v důrazu zastíral židovské zkušenosti z války, protože tím se z holokaustu stal pouhý praktický doklad nacistické krutovlády. A toto překrucování vytvořili a šířili právě komunisté z řad polských Židů, aby nemohli být obviněni z toho, že sledují vlastní, a nikoli polské cíle. Aby budili dojem věrohodných polských komunistických vůdců, museli vymazat z dějin nejdůležitější příklad odporu Židů proti nacistům, vedený v zájmu přežití vlastního národa. Návnadu do Stalinovy politické pasti nastražil Hitler.22 Šlo o sebeobranu polskožidovských stalinistů před Stalinovým antisemitismem. Jestliže byli hrdinové židovského odporu ochotni popřít dopad Hitlerova antisemitismu na život a politiku Židů a v některých případech i vlastní touhu německým okupantům vzdorovat, nesporně tím prokázali svou oddanost. Praktiky stalinismu odjakživa provázelo popírání očividných historických faktů i jejich nejnaléhavějšího významu v očích jednotlivce – ve své interpretaci povstání ve varšavském ghettu z roku 1943 dokázali polští židovští komunisté obojí. Propojit očerňování Zemské armády a neúspěch Varšavského povstání z roku 1944 bylo ve srovnání s tím snazší. Protože ho nevedli komunisté, nemohlo to být povstání. A protože vojáci Zemské armády nebyli komunisté, patřili k reakcionářům, a jednali tudíž proti zájmům pracujících mas. Polští vlastenci, kteří položili životy ve snaze osvobodit hlavní město země, se tedy stali fašisty jen o trochu lepšími než Hitler. Zemská armáda, bojující proti Němcům mnohem odhodlaněji než polští komunisté, se stala „zaplivaným trpaslíkem reakce“.23 V roce 1949 zodpovídal Jakub Berman v politbyru za ideologii a bezpečnost. Zopakoval Stalinův klíčový argument pro uplatnění teroru: když se revoluce blíží k završení, bojují její nepřátelé ještě zoufaleji, a proto se oddaní revolucionáři musejí uchýlit k ještě krajnějším prostředkům. Předstíral, že je k sovětské linii hluchý, a zarámoval toto úsilí do boje proti pravicové čili nacionální „úchylce“. Po Titově roztržce se Stalinem nemohl Bermana nikdo obvinit z toho, že by nacionalismu nevěnoval náležitou pozornost. Zároveň však nikdo jiný nemohl podniknout víc v zájmu toho, aby podoba židovských vzpomínek na německé masové vraždění v okupovaném Polsku prodělala tak zásadní proměnu. Berman přišel v roce 1942 o mnoho nejbližších příbuzných v Treblince – a nyní stál v čele polského národního komunismu, který

jen o několik málo let později pohřbil plynové komory daleko v hlubinách minulosti.24 Holokaust přitáhl mnohé Židy ke komunismu, jehož ideologii vyznávali sovětští osvoboditelé – a přece nyní museli přední židovští komunisté popírat jeho důležitost, aby ovládli Polsko a uchlácholili Stalina. Berman učinil první důležitý krok v tomto směru už v roce 1946, kdy nařídil, aby oficiální odhad obětí na straně nežidovských Poláků byl významně zvýšen a počet mrtvých Židů poněkud snížen tak, aby se tato čísla vyrovnala a každých byly tři miliony. Z holokaustu se už tehdy stala politika, a to politika ošidná a obtížná. Stejně jako všechny ostatní historické události musel být nazírán „dialekticky“, to jest v pojmech odpovídajících Stalinově politické linii a politickým potřebám dané chvíle. Židů mohlo zahynout víc než Poláků, kteří nebyli Židé – jenže to z politického hlediska budilo velmi nevhodný dojem. Možná by vypadalo lépe, kdyby byly jejich počty vyrovnané. Připustit, aby něčí osobní ohled na fakta nebo obyčejná lidská slušnost takové dialektické přizpůsobení zpochybnily, znamenalo, že takový člověk jako komunista selhal. Vzpomínky na smrt vlastních příbuzných v plynové komoře byly jen ryzí buržoazní sentimentalitou. Úspěšný komunista musel hledět kupředu – tak jako Berman – a musel tušit, co od pravdy vyžaduje momentální chvíle, a podle toho také musel s rozhodností jednat. Druhá světová válka byla – stejně jako válka studená – bojem pokrokových sil proti reakci. A o to šlo.25 Berman byl velice inteligentní člověk, všemu tomu rozuměl lépe než kdo jiný a dovedl tyto předpoklady k logickému závěru. Stál v čele bezpečnostního aparátu zatýkajícího příslušníky Zemské armády, kteří se tehdy ujali zvláštního úkolu Židy zachraňovat. Oni ani jejich činnost se ve stalinistické interpretaci dějin nedočkali žádného uznání: Židé přece netrpěli o nic víc než kdokoli jiný a vojáci Zemské armády nebyli o nic lepší než fašisté. Bermanovou chybou, bijící ze Stalinova náhledu nejvíc do očí, byl jeho židovský původ (přestože jeho doklady vykazovaly polskou národnost). Nikdy se jím ostatně netajil: ženil se pod chuppou, baldachýnem typickým pro židovský svatební obřad. V červenci 1949 si však sovětský velvyslanec v nótě zaslané do Moskvy stěžoval, že polské vedení ovládají Židé jako Berman a že bezpečnostní aparát tu také řídí Židé, což bylo přehnané tvrzení, i když ho bylo možno zčásti podložit fakty. V období let 1944–1954 bylo 167 ze 450 vysokých důstojníků

polského ministerstva veřejné bezpečnosti židovského původu nebo se k židovství hlásili – tento podíl činil sedmatřicet procent v zemi, v níž Židé už tou dobou netvořili ani jedno procento populace. Většina (byť zdaleka ne všichni) z těch, kdo to v bezpečnostních službách dotáhli výš, se v dokladech označovala za Poláky, což nutně nemuselo odrážet skutečnost, jak se ke své národnosti stavějí v soukromí. Takové věci byly koneckonců zřídkakdy prosté. A přece národnost uvedená v dokladech – ač mnohdy dokumentovala upřímné ztotožnění dané osoby s polským státem či národem – neochránila jejich držitele před tím, aby je většina Poláků nebo sovětský režim napříště nevnímaly jako Židy.26 Berman zosobňoval nejen nejdůležitějšího komunistu židovského původu v Polsku, ale i předpokládaný cíl každého potenciálního antisemitského monstrprocesu. Velmi trpce si to uvědomoval. Ba co hůř, mohl být dáván do souvislosti s předními aktéry hlavního dramatu počátků studené války – s bratry Fieldovými. Američané Noel a Hermann Fieldovi byli zatčeni v Československu, potažmo v Polsku jako američtí špioni. Noel Field byl americký diplomat, kterého však řídila sovětská rozvědka, a přátelil se s Allenem Dullesem, šéfem bernské pobočky amerického zpravodajského úřadu OSS. Diplomat Field rovněž řídil podpůrnou organizaci, která po válce pomáhala komunistům. V roce 1949 se přesunul do Prahy patrně v přesvědčení, že Sověti opět stojí o jeho služby, avšak byl zatčen. Jeho bratr Hermann po něm přijel pátrat a byl zatčen ve Varšavě. Oba se při mučení přiznali, že měli za úkol ve východní Evropě zorganizovat rozsáhlou špionážní síť.27 Přestože se o to bratři Fieldové nikdy ani nepokusili, zajistili už jejich údajní spolupracovníci podklad pro historku o dalekosáhlém spiknutí, jež se potom táhla mnoha monstrprocesy uspořádanými v komunistické východní Evropě. Například v Maďarsku byl při takovém procesu jako agent Noela Fielda odsouzen a popraven ministr zahraničních věcí László Rajk. Maďarské vyšetřování údajně odhalilo buňky Fieldovy organizace i v bratrských komunistických zemích. Hermann Field se shodou okolností znal s Bermanovou sekretářkou a jednou mu po ní poslal dopis. Fieldovi ztělesňovali smrtelné nebezpečí právě proto, že se skutečně znali s tolika komunisty a nadto působili ve službách americké rozvědky – dalo se předpokládat, že při mučení promluví. V jisté chvíli se tedy Stalin Bermana na Fielda vyptával.28 Jakuba Bermana bylo však také možno spojovat se židovskou politikou v té poloze, jaká už nebyla za dané situace žádoucí. Členy

Židovského protifašistického výboru ostatně znal, protože se s Michoelsem a Feferem setkal v roce 1943 před jejich odletem do Spojených států. Krom toho pocházel z rodiny reprezentující široké rozpětí židovské politiky v Polsku. Jeden z jeho bratrů (zahynul v Treblince) byl členem pravicové frakce hnutí Poalej Sijón, sionisticky zaměřených socialistů. Další bratr Adolf, jemuž se podařilo přežít útlak ve varšavském ghettu, byl členem levicové frakce této sionistické organizace, pečoval v ghettu o sirotky a po válce řídil Ústřední výbor polských Židů. Když se z Polska stal komunistický vazal, zůstal levicovým sionistou v naději, že se tyto politické postoje podaří nějak smířit.29 V roce 1949 začalo být jasné, že pro lidi typu Adolfa Bermana není v poválečném Polsku místo. Právě na něj osobně totiž mířily Smolarovy ostré výroky o reakčním charakteru sionismu a nutnosti zbavit polskou společnost židovských zbabělců. Smolar tímto proslovem vytvářel jakousi stalinistickou clonu před Stalinem: jestliže židovští komunisté v Polsku vystupovali ostentativně proti sionismu a v zájmu Polska, sami mohli uniknout obvinění ze sionismu a kosmopolitismu. Zdaleka méně už bylo jasné, zda tento striktní přístup uchrání i Jakuba Bermana před tím, aby byl se svým bratrem spojován. Stalinský antisemitismus se nemohl měřit s osobními pohnutkami a rodinnými závazky. Jakub Berman přežil, poněvadž ho chránil jeho přítel a spojenec Bolesław Bierut, generální tajemník polské strany a nežidovský člen komunistického triumvirátu. Stalin jednou u Bieruta sondoval, koho potřebuje víc: zda Bermana, nebo Mince: Bierut byl však příliš protřelý, než aby se dal lapit do takové léčky. Postavil se mezi Stalina a Bermana, což bylo riskantní – obecně si polští komunisté vůči sobě nikdy nedovolili takovou brutalitu, jaká byla k vidění v Československu, Rumunsku nebo Maďarsku. Ani když se ocitl v nemilosti Gomułka, nenutili ho nikdy podepsat ponižující doznání nebo čelit procesu. Místní komunističtí předáci ostatně na sklonku čtyřicátých let z osobní zkušenosti věděli, co se přihodilo jejich soudruhům v letech třicátých. Tehdy Stalinovi stačilo vyslat signál – a polští komunisté jeden druhého povinně udávali, což vedlo k masovému vraždění a likvidaci jejich strany. Za Velkého teroru sice trpěli všichni zahraniční komunisté, avšak polská zkušenost byla výjimečná a patrně vytvořila jistý typ solidarity se životy nejbližších soudruhů.30

Když tlak ze Sovětského svazu zesílil, Berman nakonec v roce 1950 bezpečnostním službám dovolil, aby postupovaly podle protižidovské linie Moskvy. Na polské Židy tedy padlo silné podezření, že jsou americkými či izraelskými špiony, a neobešlo se to bez jistých trapností, neboť obvinění vznášená proti polským Židům spřádali někdy sami polští Židé. Polský bezpečnostní aparát byl od části svého židovského důstojnictva očištěn, a protože se přitom Židé mnohdy zbavovali jiných Židů, přezdívalo se příslušnému odboru bezpečnostního aparátu „sebelikvidační úřad“. Řídil ho Józef Światło, jehož sestra odjela v roce 1947 do Izraele.31 Taktika Bermana, Mince a Bieruta spočívala v tom, že dokazovali nedůvěřivé společnosti a pochybujícímu Stalinovi, že jsou pravými Poláky, pravými komunisty a pravými vlastenci. Židé, komunisté i ostatní skupiny obyvatelstva měli sice nakázáno potlačit vzpomínky na holokaust, a přesto v Polsku v oněch letech neproběhla žádná veřejná kampaň proti sionistům či kosmopolitům. Berman dělal ústupky, spoléhal na loajalitu svého přítele Bieruta a nadále trval na tom, že v Polsku vyvstává hlavní nebezpečí z polské, nikoli ze židovské nacionální „úchylky“. Když byl v červenci 1951 Gomułka nakonec zatčen, přišli pro něj – jak sám rád dával k dobru – dva policejní důstojníci židovského původu. *** V letech 1950–1952, kdy Poláci přešlapovali na místě, přerostla studená válka do otevřeného vojenského střetu. Válka v Koreji vyostřila Stalinovy obavy z mocenského vlivu Američanů. Počátkem padesátých let se zdálo, že Sovětský svaz zaujímá mnohem silnější postavení než před válkou. Tři sousedé, kteří ho tehdy mohli obklíčit – Německo, Polsko a Japonsko – byli podstatně oslabeni. Polsko bylo nyní sovětským satelitem, kde post ministra obrany zastával sovětský důstojník. Sovětští vojáci dorazili až do Berlína a zřídili si v něm sídlo své okupační zóny. V říjnu 1949 se z ní stala Německá demokratická republika: sovětský satelit, jemuž vládli němečtí komunisté. Východní Prusko, někdejší izolovaná německá župa u Baltského moře, bylo rozděleno mezi komunistické Polsko a SSSR. Japonsko, velká hrozba třicátých let, bylo poraženo a odzbrojeno. Tady však Sovětský svaz k vítězství nepřispěl, takže se na okupaci této země

podílel jen nepatrně. Američané v zemi budovali vojenské základny a učili Japonce hrát baseball.32 Přestože bylo japonské císařství poraženo, přispělo k dalekosáhlým politickým změnám ve východní Asii. Japonská invaze do Číny v roce 1937 nakonec pomohla jen čínským komunistům. V roce 1944 se Japoncům podařilo uskutečnit pozemní ofenzivu proti čínské nacionalistické vládě, což sice na výsledku války nic nezměnilo, avšak osudově to oslabilo režim nacionalistů. Jakmile se Japonci vzdali, stáhli z čínské pevniny své ozbrojené síly a tehdy nadešla velká chvíle čínských komunistů – tak jako před třiceti lety nadešla chvíle komunistů ruských. Japonsko sehrálo ve druhé světové válce podobnou roli jako Němci v té první: velkou říši si nevybudovalo, zato přispělo k vypuknutí komunistické revoluce v sousední zemi. V říjnu 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika.33

Ačkoli Washingtonu se čínský komunismus jevil jako pokračování světové komunistické revoluce, pro Stalina to neplatilo tak jednoznačně. Vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung nebyl na rozdíl od většiny východoevropských vůdců Stalinovým vazalem. Čínští komunisté sice přijímali Stalinovu interpretaci marxismu, nicméně sovětský vůdce jejich straně nikdy zprostředkovaně nevládl. Stalin vytušil, že má před sebou ambiciózního a nepředvídatelného protivníka. „Boj o Čínu,“ prohlásil, „ještě neskončil.“ Při promýšlení své politiky ve východní Asii musel teď především zajistit, aby si Sovětský svaz udržel vůdčí postavení v očích všech komunistů světa. Tento problém vyvstal poprvé v souvislosti s Koreou, kde byl také právě založen komunistický stát. Japonsko, ovládající tento poloostrov od roku 1905, se odtud po válce stáhlo, a tak nyní Koreu na severu okupoval Sovětský svaz a na jihu Spojené státy. V roce 1948 vyhlásili severokorejští komunisté v severní části poloostrova lidovou republiku.34 Na jaře 1950 se musel Stalin rozhodnout, jak odpoví severokorejskému komunistickému vůdci Kim Ir-senovi, který hodlal zaútočit na jižní část poloostrova. Z toho, co mu v lednu sdělil americký ministr zahraničí, věděl, že z hlediska Američanů se Korea nachází za hranicemi „obranného perimetru“ vytvořeného na japonských ostrovech a v Tichomoří. Americká vojska odtud odešla v roce 1949. Kim Ir-sen Stalina přesvědčoval, že jeho vojáci jihokorejskou armádu rychle porazí, a tak dal Stalin jeho válce požehnání a poslal do Severní Koreje zbraně. Severokorejští vojáci vpadli na jih 25. června 1950. Sovětský vůdce dokonce vyslal ze sovětské střední Asie několik stovek Korejců, aby bojovali na severokorejské straně – byli to titíž lidé, kteří byli na jeho rozkaz deportováni do SSSR před pouhými třinácti lety.35 Korejská válka náramně připomínala ozbrojené střetnutí mezi komunistickým a kapitalistickým světem. Američané zareagovali pohotově a rozhodně, shromáždili na jihu okupační vojska z Japonska a dalších míst Tichomoří a podařilo se jim zatlačit Severokorejce zpět přes původní hranici. V září Truman schválil direktivu NSC-68, tajně posvěcené stvrzení strategie, podle níž budou Američané usilovat o zadržování komunismu v celosvětovém měřítku, což byla myšlenka, kterou formuloval George Kennan. V říjnu 1950 intervenovali na severokorejské straně Číňané. Do roku 1952 vedly tedy Spojené státy a jejich spojenci válku proti komunistické Severní Koreji a komunistické

Číně – americké tanky čelily sovětským a americké letouny sváděly souboje se stíhačkami vyrobenými v Sovětském svazu. Stalin se pravděpodobně obával rozšíření války, například vzniku druhé fronty. V lednu 1951 svolal vůdce východoevropských satelitů a nařídil jim, aby budovali armády a připravovali se na válku v Evropě. V letech 1951 a 1952 se početní stavy Rudé armády zdvojnásobily.36 A právě v letech 1951 a 1952 dospěl Stalin patrně k přesvědčení, že sovětští Židé jsou tajnými agenty Spojených států. V Berlíně s blokádou neuspěl, v Polsku se zklamal a v Koreji vedl válku: stále znepokojivější představivost mu našeptávala, že je znovu obklíčen nepřáteli. Tak jako ve třicátých letech cítil, že Sovětský svaz by se mohl stát cílem mocného mezinárodního spiknutí, které už nebylo řízeno z Berlína, Varšavy a Tokia (s Londýnem v pozadí), nýbrž z Washingtonu (a s Londýnem v pozadí). Byl nejspíš přesvědčen, že třetí světová válka je na spadnutí a na blížící se ohrožení reagoval v mnohém stejně jako ve třicátých letech. V některých ohledech se mezinárodní situace dokonce vyhrotila ještě víc. Velká hospodářská krize svého času aspoň uvrhla kapitalistický svět do bídy, kdežto počátkem padesátých let se zdálo, že země osvobozené západními Spojenci záhy ekonomicky ozdravěly. Ve třicátých letech byly kapitalistické velmoci rozhádané a stály proti sobě, ale v dubnu 1949 se ty nejvlivnější sjednotily v novém vojenském spojenectví: Severoatlantickém paktu čili NATO.37 V červenci 1951 objevil Stalin způsob, jak obrátit pozornost svých bezpečnostních služeb na smyšlené židovské spiknutí na půdě Sovětského svazu. Zápletka tohoto údajného spiknutí sestávala – jak se ukázalo ve druhé polovině roku – ze dvou částí. Nejprve byla smrt dvou Rusů, jejichž postoje se daly pokládat za antisemitské, oklasifikována jako vražda a vzápětí mělo být odhaleno, že sovětský bezpečnostní aparát tyto vraždy zakamufloval. Jednou z údajných obětí se měl stát Alexandr Ščerbakov, válečný propagandista proslavený tvrzením, že „hlavní břemeno války“ nesli Rusové. Dohlížel na Židovský protifašistický výbor a na Stalinův rozkaz dal očistit tisk od židovských novinářů. Další měl být Andrej Ždanov, Stalinův cenzor sovětské kultury, jenž zablokoval vydání Černé knihy sovětských Židů. Jejich úmrtí měla zahájit vlnu židovského lékařského

terorismu, placeného z amerických peněz, a ta měla údajně vyvrcholit vyvražděním celého sovětského vedení. Jako jeden z domnělých vrahů byl označen židovský lékař Jakov Etinger, který v březnu 1951 zemřel ve vyšetřovací vazbě. Šéf MGB Viktor Abakumov údajně toto spiknutí neoznámil, poněvadž se na něm osobně podílel. Proto měl také Etingera sprovodit ze světa, aby nevyšel najevo jeho podíl na celé akci. A protože Etinger už byl po smrti, nikdo už nemohl doložit ani úplný rozsah lékařových zločinů.38 První nástin těchto pozoruhodných tvrzení předložil v písemném udání na Abakumova jeho podřízený z MGB Michail Rjumin, který volbou Etingera dokonale vyhověl Stalinovým obavám. Etinger nebyl uvězněn jako účastník spiknutí lékařů, nýbrž jako židovský nacionalista – Rjumin tedy chytře propojil židovský nacionalismus, který poslední dobou Stalina znepokojoval, s vrahem v lékařském plášti, tedy s představou, jež patřila k letitým posedlostem sovětského vůdce. Žádné z Rjuminových konkrétních udání se pochopitelně nezakládalo na pravdě. Ščerbakov zemřel den poté, co navzdory doporučení lékaře trval na tom, že se zúčastní slavnostní přehlídky v Den vítězství. Ani Ždanov nedbal na rady lékařů, že by měl raději odpočívat. A pokud šlo o židovského lékaře Etingera, nezabil ho Abakumov, ale sám Rjumin v březnu 1951. Vyčerpal jeho organismus nepřetržitým uplatňováním výslechové metody zvané „běžící pás“, ačkoli ho policejní lékaři upozornili, že tím ohrožuje život zadrženého.39 Rjumin však našel spojnici, o níž byl přesvědčen, že Stalina osloví: židovští lékaři jsou teroristé a zabíjejí prominentní (ruské) komunisty. Od té chvíle byl další směr vyšetřování zřejmý: očistit MGB od Židů i od jejich lokajů a vypátrat další židovské vrahy v bílých pláštích. Abakumov byl 4. července 1951 uvězněn a byl nahrazen Rjuminem, který v MGB zahájil protižidovskou čistku. Poté ústřední výbor strany 11. července nařídil další vyšetřování „Etingerovy teroristické činnosti“. Pět dnů nato zatklo MGB specialistku na elektrokardiografická vyšetření Sofii Karpajovou. Ta byla pro celé vyšetřování nesmírně důležitá, neboť byla jedinou židovskou lékařkou, kterou bylo možno obvinit z plánování atentátu na nejvyšší představitele. Skutečně totiž pořídila a vyhodnotila Ždanovovy elektrokardiogramy. Karpajová však po zatčení odmítla smyšlenku, že by vraždil lékař, a zároveň odmítla obvinit kohokoli dalšího.40

Případ se vyvíjel chabě. A přece se další důkazy o židovském spiknutí daly vyrobit jinde. *** Antisemitský monstrproces, k němuž v Polsku nedošlo, zajistil další sovětský satelit, komunistické Československo. Týden po uvěznění Sofie Karpajové, 23. července 1951, naznačil Stalin komunistickému prezidentovi Československa Klementu Gottwaldovi, že by se měl zbavit svého blízkého spolupracovníka Rudolfa Slánského, údajně reprezentujícího „židovský buržoazní nacionalismus“. Šestého září byl Slánský odvolán z funkce generálního tajemníka strany.41 Evidentní nepřízeň Moskvy vyprovokovala skutečné špionážní spiknutí, nebo přinejmenším zpackaný pokus o ně. Češi pracující pro americkou zpravodajskou službu postřehli, že Moskva neposlala Slánskému blahopřání k padesátinám (31. července 1951). Začali tedy konat: doporučili Slánskému, aby z Československa utekl. Začátkem listopadu mu zaslali dopis, v němž mu nabízeli útočiště na Západě. Kurýr s touto zprávou byl ve skutečnosti dvojitý agent, který pracoval i pro československou rozvědku. Odevzdal dopis svým nadřízeným a ti ho ukázali Sovětům. Dne 11. listopadu 1951 poslal Stalin za Gottwaldem osobního emisara a požadoval, aby byl Slánský neprodleně zatčen. Přestože Gottwald ani Slánský se do té doby k dopisu vůbec nedostali, československý prezident se zřejmě domníval, že nemá na vybranou. Slánský byl 24. listopadu uvězněn a další rok vyslýchán.42 Konečný výsledek případu Slánského byl okázalý: československý monstrproces podle sovětského vzoru z roku 1936 s nátěrem neskrývaného antisemitismu. I když se v předválečných moskevských monstrprocesech vyskytli na lavici obžalovaných i Židé, nestanuli před soudem kvůli svému židovství. V Praze bylo ze čtrnácti obžalovaných jedenáct Židů a jsou takto označeni i v soudním protokolu. Slovo kosmopolitní se v něm používalo, jako kdyby to byl právní termín, jehož význam je každému zřejmý. Dne 20. listopadu 1952 udal Slánský tón této politické seance, když přivolal duchy komunistů, kteří kráčeli na smrt před ním: „Plně doznávám svou vinu a chci čestně a pravdivě popsat všechno, co jsem udělal, a zločiny, které jsem spáchal.“ Očividně odříkával nacvičený scénář. Při procesu dokonce jednou odpověděl na otázku, kterou mu prokurátor zapomněl položit.43

Slánský se přiznal ke spiknutí, jež obsáhlo celou škálu tehdejších posedlostí od titovců přes sionisty, svobodné zednáře až po důstojníky amerických zpravodajských služeb, kteří verbovali výlučně Židy. K jeho údajným zločinům patřilo i zosnování lékařské vraždy Klementa Gottwalda. Dalšího obžalovaného Rudolfa Margolia vyšetřovatelé přinutili, aby obvinil oba své rodiče, kteří zahynuli v Osvětimi. Podobně jako za Velkého teroru vyšlo najevo, že četná spiknutí koordinovalo „centrum“, v tomto případě „protistátní spiklenecké centrum“. Všech čtrnáct obžalovaných požádalo o trest smrti – jedenácti z nich soud vyhověl. Když kat Slánskému 3. prosince 1952 pověsil na krk oprátku, generální tajemník mu poděkoval a pravil: „Dostávám, co jsem si zasloužil.“ Těla jedenácti popravených byla spálena a jejich popel vysypán do vyježděné koleje na silnici.44 *** V takové chvíli nebylo těžké si začít představovat, že záhy bude následovat monstrproces se sovětskými Židy. V srpnu 1952 bylo v Moskvě popraveno třináct sovětských občanů za špionáž pro Spojené státy, přičemž podstatu obvinění neshrnovaly žádné věrohodné informace, nýbrž prosté obvinění z kosmopolitismu a špionáže. Odsouzeným přitížila doznání k židovskému nacionalismu a ke špionáži pro Američany, vynucená mučením, a tribunál je odsoudil tajně. Jedenáct československých občanů bylo v prosinci 1952 popraveno v Praze v podstatě z týchž důvodů, ale až po veřejném přelíčení připomínajícím nejkrutější dny Velkého teroru. Za této atmosféry začal zatýkat izraelské špiony i polský režim.45 Na podzim 1952 bylo podrobeno výslechu několik dalších sovětských lékařů. Se Ždanovem ani se Ščerbakovem neměl nikdo z nich nic společného, avšak ošetřovali před smrtí jiné sovětské a zahraniční komunistické představitele. Mezi zadrženými byl i Stalinův osobní lékař, který pacientovi počátkem roku 1952 radil, aby odešel do důchodu. Na základě Stalinova výslovného a několikrát opakovaného rozkazu byli tito lékaři strašlivě biti a část z nich poskytla režimu předepsané doznání. Miron Vovsi, shodou okolností synovec Solomona Michoelse, se přiznal umělým stalinistickým jazykem: „Vše jsem si promyslel a dospěl jsem k závěru, že bez ohledu na prohnilost svých zločinů musím při vyšetřování odhalit strašnou pravdu o své zlotřilé činnosti, jejímž cílem

bylo podlomit zdraví a poté ukončit život konkrétních státních činitelů Sovětského svazu.“46 Jakmile měl stárnoucí muž doznání v ruce, usoudil nejspíš, že je načase jednat. Stalin obvykle svůj úder plánoval dlouho dopředu, ale tentokrát se zdálo, že má napilno. Den po popravě Slánského, 4. prosince 1952, vzal ústřední výbor sovětských komunistů na vědomí informaci o „spiknutí lékařů“, v němž sehrály hlavní roli „osoby židovské národnosti“. Jedním z oněch spiklenců měl být Stalinův lékař, rodilý Rus, kdežto obviněné osoby židovské národnosti byly označeny jako Židé. Stalin nyní osnoval odsouzení svého lékaře, který mu doporučil, aby se vzdal politické dráhy, a k vidění byly i další náznaky toho, že se v jeho politických starostech odrážejí osobní obavy. Když 21. prosince 1952 tančil s dcerou Světlanou na oslavě svých třiasedmdesátých narozenin, doslova na ní visel.47 Vše budilo dojem, jako kdyby si v prosinci 1952 přál zahnat čistkou vlastní smrt. Komunista nemůže věřit v nesmrtelnost duše, musí věřit v Dějiny, jelikož ty mění výrobní způsob, odrážejí růst proletariátu a jsou ztělesňovány jeho předvojem, komunistickou stranou – a Stalin je pročistil, takže je nakonec formovala jeho vůle. Nebyl-li život ničím víc než společenským systémem, možná to platilo i o smrti a vše se dalo odvážnou a promyšlenou dialektikou zvrátit. Jenže lékaři smrt působili, místo aby ji oddalovali, a tak člověk varující pacienta před nejhorším nebyl ve Stalinových očích rádce, nýbrž vrah. Bylo zapotřebí sehrát patřičné představení. Solomon Michoels se v nejlepším případě ocitl v roli krále Leara, jenž lehkomyslně předal svou moc příliš brzy a nesprávným následovníkům. Michoelse se však podařilo zahnat jako přízrak nemohoucnosti. Teď bylo bezpochyby nutno zúčtovat i s jeho židovskými souvěrci jako takovými a s nimi zaplašit všechno, co představovali: riziko pošpinění Sovětského svazu, snahy zrevidovat historii druhé světové války i hrozbu, že by se budoucnost mohla ubírat nežádoucím směrem.48 Nemocný třiasedmdesátiletý Stalin, který už nenaslouchal nikomu kromě sebe, zašel ještě dál. V prosinci 1952 prohlásil, že „každý Žid je nacionalista a agent americké rozvědky“, což znělo paranoidně i na jeho zvyklosti, a tehdy se také nechal slyšet, že Židé „jsou přesvědčeni, že jejich národ zachránily Spojené státy“. Taková legenda sice ještě ani nevznikla, nicméně Stalin tak docela nepřestřelil: s typickým důvtipem předpověděl jeden z hlavních mýtů studené války i následujících

desetiletí. Přitom pro záchranu Židů nikdo ze Spojenců mnoho neudělal a Američanům ani nebylo dopřáno vidět nejhrůznější továrny na smrt, kde Němci Židy vyhlazovali.49 Dne 13. ledna 1953 odhalil deník Pravda americké spiknutí, jehož cílem bylo vyvraždit sovětské vedení metodami medicíny. Bylo tomu třeba rozumět tak, že tito lékaři jsou Židé. Agentura TASS označila „teroristickou skupinu lékařů“ za „netvory v lidské podobě“. Navzdory jedovaté rétorice, tolik připomínající časy Velkého teroru, však ještě nebylo všechno připraveno. Osoby uvedené v článku se ke svým údajným zločinům zatím v úplnosti nepřiznaly, což byla podmínka každého monstrprocesu. A než se dalo předpokládat, že se doznají i veřejně, museli se přiznat v soukromí – tak zněl minimální požadavek stalinistické inscenace. Nedalo se očekávat, že se obžalovaní podřídí pravidlům monstrprocesu teprve v zaplněné soudní síni před zraky veřejnosti, pokud už tak neučinili mezi čtyřmi stěnami vyšetřovny.50 Hlavní obviněná Sofie Karpajová se nepřiznala k ničemu. Vyšetřovatelé si patrně slibovali, že se ji jakožto ženu a Židovku podaří zlomit první. Nakonec byla v řadách obžalovaných jedinou osobou, jež si dokázala stát na svém a hájila svou nevinu. Při výslechu 18. února 1953, který se nakonec stal tím posledním, zůstala klidná a výslovně obvinění popírala. Podobně jako Stalin byla stará a nemocná, jenže na rozdíl od něj si svůj zdravotní stav uvědomovala. Pravděpodobně zastávala přesvědčení, že vypovídat popravdě má smysl, a zpomalila tím chod vyšetřování. Přežila Stalina, ačkoli jen o pár dnů, a možná zajistila, že ho přežili i jiní.51 V únoru 1953 bylo sovětské vedení zaměstnáno sepisováním a redigováním kolektivního židovského sebeobvinění, v němž se vyskytovaly věty jako vytržené z nacistické propagandy. Měli ho podepsat prominentní sovětští Židé a poté ho měla otisknout Pravda. Mezi zastrašovanými signatáři byl i Vasilij Grossman. Zuřivé útoky v tisku tomuto spisovateli nečekaně vytýkaly, že jeho nedávno vydaný román Za Volhou není země nevyniká patřičným vlastenectvím, přestože toto obsáhlé dílo pojednávající o bitvě u Stalingradu v mnohém dodržovalo stalinistické konvence. (Poté se Grossmanův postoj změnil. V pokračování knihy, v mistrovském románu Život a osud, nechal autor nacistického vyšetřovatele uvažovat o budoucnosti: „Dnes vás děsí naše nenávist k Židům. Zítra možná našich zkušeností sami využijete.“) V poslední známé verzi zmíněného otevřeného dopisu byli signatáři

nuceni tvrdit, že Židé se dělí na „dva tábory“, pokrokový a reakční, přičemž Izrael patří do reakčního tábora a jeho vůdci představují „židovské milionáře propojené s americkými monopolisty“. Sovětští Židé měli současně uznat, že lidstvo – a potažmo i je – zachránily „národy Sovětského svazu a především veliký ruský národ“.52 Dopis v obecné rovině odsuzoval imperialismus a v konkrétní rovině vinil Židy z lékařského spiknutí. V podmínkách stalinismu se dal chápat jako ospravedlnění rozsáhlé čistky mezi sovětskými Židy, kteří dostatečně nevystupovali proti imperialismu, ne-li dokonce jako výzva k ní. Ti sovětští občané, kteří ho měli podepsat, by se tak přiznali k příslušnosti k Židům (nehledě na to, zda tak byli vnímáni nebo zda to tak osobně cítili) a stali by se v očích veřejnosti vůdci viditelně ohrožené komunity. Spisovatel Ilja Erenburg, jenž byl stejně jako Grossman židovského původu, dřív dovoloval Stalinovi, aby svým jménem podepisoval jeho polemické články o Izraeli, nyní však se schválením dokumentu váhal. Napsal sovětskému vůdci a neupřímně se ho zeptal, jak by se měl zachovat. Uchýlil se tak ke stejné metodě obhajoby jako Berman a polští komunisté před pár lety: pokud Židy nelze chápat jako národ a my jsme loajální komunisté, jak se můžeme zúčastnit kampaně vedené přímo proti nám coby představitelům kolektivní entity známé pod pojmem Židovstvo?53 Stalin mu nikdy neodpověděl. Prvního března 1953 upadl do kómatu a o čtyři dny později zemřel. Oč mu šlo, o tom se lze dnes už jen dohadovat. Snad si v této záležitosti nebyl zatím úplně jist a zkoušel ve společnosti vzbudit nějaké reakce. Snad ho sužovala vlastní smrtelnost a pochyby o vhodném nástupci, trápil ho vliv Židů v sovětském režimu a vedl studenou válku proti mocnějšímu nepříteli, jemuž rozuměl jen mlhavě, takže se uchýlil ke svému tradičnímu způsobu sebeobrany: procesům a čistkám. Soudě podle klepů, které tehdy zemí kolovaly, nedělalo sovětským občanům nejmenší obtíže si výsledek takové akce živě představit. Tito lékaři by zkrátka stanuli jako obžalovaní v monstrprocesu vedle sovětských prominentů, kteří by byli označeni za jejich údajné spojence, židovští příslušníci policie a armády by museli ze služby odejít, pětatřicet tisíc židovských lékařů (a možná i vědců) by bylo deportováno do táborů a Židé jako takoví by byli nejspíš nuceně vysídleni, ne-li masově postříleni.54 Kdyby se taková akce uskutečnila, znamenala by další v řadě operací vedených proti příslušníkům národnostních menšin, další článek etnicky

motivovaných čistek a deportací započatých v roce 1930 proti Polákům a pokračujících v době Velkého teroru, za druhé světové války i po ní. Všechno by odpovídalo jak Stalinově předchozí praxi, tak dosavadní logice. Národnostní menšiny pěstující kontakty za hranicemi sovětského státu přece ztělesňovaly jeho ohrožení a bylo třeba proti nim zakročit. Válka, jež přinesla smrt 5 700 000 Židů, přispěla i ke vzniku židovského národního státu, kam však Stalinova moc nesahala. Stejně jako národy pokládané za nepřátelské ve třicátých letech měli teď Židé důvody k nespokojenosti (čtyři roky čistek a oficiálně posvěceného antisemitismu), ochránce za hranicemi Sovětského svazu (Izrael) i roli, kterou mohli sehrát na mezinárodní scéně (v boji vedeném Spojenými státy). Precedenty byly zřejmé a logika známá. Stalinismus však dospěl ke konci. *** Vezmou-li se v úvahu všechny procesy vedené v Sovětském svazu i ve východní Evropě a všichni lidé, kteří v jejich průběhu zemřeli ve vězení, měl Stalin v posledních letech svého života na svědomí už jen několik desítek Židů. Pokud však skutečně toužil rozpoutat ještě jednu závěrečnou operaci proti příslušníkům národnostní menšiny, což není zdaleka jisté, nepodařilo se mu tento záměr dokončit. Představa, že mu v tom zabránila pouze smrt a že se Sovětský svaz jinak řítil do další národnostní čistky odpovídající svými rozměry zátahům z třicátých let, zní sice lákavě, ale tomuto výkladu brání četné rozpory. Stalinovo jednání se vyznačovalo překvapivou nerozhodností a také reakce mocenských orgánů byla mnohem rozpačitější. V padesátých letech nebyl Stalin pánem své země do takové míry jako v letech třicátých. Už to nebyla tatáž země a ani on nebyl stejný – stal se spíš předmětem kultu než reálnou osobou. Po druhé světové válce nenavštívil žádnou továrnu, kolchoz ani úřad a od roku 1946 do roku 1953 pronesl všehovšudy tři veřejné projevy. V roce 1950 už Sovětskému svazu nevládl jako osamělý tyran, jak tomu bylo v předchozích patnácti letech. V padesátých letech se členové politbyra po dobu jeho dlouhé nepřítomnosti v Moskvě pravidelně scházeli a vytvořili si v sovětské byrokracii vlastní síť přívrženců. Masová čistka Židů končící vyvražďováním by (stejně jako Velký teror v letech 1937– 1938) obecně vytvořila v sovětské společnosti kariérní možnosti, a přitom nebylo vůbec jisté, zda by sovětští občané – byť mnozí

nesporně zastávali antisemitské názory – o příležitost za takovou cenu stáli.55 Nejnápadnější byly rozpaky, které celý záměr provázely. Za Velkého teroru se Stalinovy návrhy měnily v rozkazy, z rozkazů vyplynuly kvóty, ty se posléze zhmotnily v tělech a z těl se stala čísla. Nic podobného se v případě sovětských Židů nestalo. Přestože se Stalin v posledních pěti letech života jejich otázkou intenzivně zabýval, nedokázal najít vhodného velitele bezpečnostního aparátu, jenž by dokázal potřebný zákrok patřičně pojmout. Dřív se sovětský vůdce po dokončení masové akce bezpečnostního šéfa zbavil a svedl na něj i údajné výstřelky, zatímco teď se zdálo, že důstojníci MGB – a možná pochopitelně – jako celek váhají podobné výstřelky uskutečnit. Stalin svěřil záležitost nejprve Abakumovovi, ačkoli vrchním velitelem bezpečnostních složek státu byl Lavrentij Berija. Pak dovolil Rjuminovi, aby Abakumova udal, a v listopadu 1952 nechal padnout i jeho. Rjuminův nástupce dostal infarkt hned první den ve funkci. Nakonec byl vyšetřováním pověřen Berijův chráněnec S. A. Goglidze.56 Stalin přišel o svou – kdysi naprostou – moc zatáhnout lidi do světa svých fikcí. Zjistil, že musí náčelníkům bezpečnosti pohrozit, nikoli je jen instruovat. Jeho podřízení sice chápali, že se po nich chtějí vytlučená doznání a uměle vytvářené shody okolností, jež by se světu daly předložit jako důkazy, avšak nadále je brzdil určitý ohled na byrokratické náležitosti, ba v jisté míře i na zákony. Soudce vyšetřující případ členů Židovského protifašistického výboru obžalované upozornil, že mají právo se odvolat. Při pronásledování sovětských Židů naráželi policejní náčelníci na obtíže, pokud měli svým podřízeným – a možná většině obviněných – objasnit, co se po nich žádá. Vyšetřovatelé sice i nadále postupovali brutálně, ale nedokázali si pokaždé opatřit potřebné důkazy. Mučení se sice praktikovalo, ale až jako krajní prostředek – a sovětský vůdce musel na jeho uplatnění osobně naléhat.57 *** Stalina právem znepokojoval vliv války, vliv Západu i další osud sovětského režimu, který vytvořil. Zdaleka ne všichni sovětští občané v poválečném období horlivě souhlasili s tím, že čtyřicátá léta potvrdila správnost politiky uplatněné v letech třicátých a že vítězství nad Německem zpětně ospravedlnilo represe vůči obyvatelstvu. Pochopitelné

to pro ně bylo v logice období Velkého teroru: blížila se válka a bylo nutno se zbavit nebezpečných živlů. Stalin se nejspíš domníval, že předpokládaná válka s Američany ospravedlňuje další vlnu předběžných represí, kterou chtěl uplatnit v padesátých letech, i když není jisté, zda byli s takovým krokem srozuměni i občané Sovětského svazu. Mnozí sice na počátku padesátých let s antisemitskou hysterií souzněli, takže se například nehodlali léčit u židovských lékařů nebo nakupovat u židovských lékárníků, jenže to ještě neznamenalo obecný souhlas s metodami masového teroru. Sovětský svaz existoval ještě téměř čtyři desetiletí po Stalinově smrti, avšak jeho bezpečnostní orgány už nikdy nerozpoutaly hladomor ani hromadné popravy obyvatelstva. Stalinovi nástupci byli sice krutí, nicméně od masového teroru ve stalinistickém duchu upustili. V boji o nástupnictví nakonec zvítězil Nikita Chruščov a propustil většinu ukrajinských vězňů, které před deseti lety poslal do gulagu. Ne že by sám nebyl masového vraždění schopen – projevoval značnou krvelačnost v letech 1937–1938 i při opětovném podmaňování západní Ukrajiny po druhé světové válce –, ale vycházel spíš z přesvědčení, že Sovětskému svazu se takovým způsobem nadále vládnout nedá. V projevu na stranickém sjezdu v únoru 1956 dokonce odhalil některé Stalinovy zločiny, ačkoli zdůraznil spíš utrpení komunistické elity než utrpení konkrétních skupin obyvatelstva, postižených mnohem rozsáhleji: rolníků, dělníků a příslušníků národnostních menšin. Východoevropské státy sice zůstaly satelity Sovětského svazu, ale žádný z nich po monstrprocesech (jež byly ve druhé polovině třicátých let v SSSR předehrou k rozpoutání Velkého teroru) k hromadnému vraždění nepřikročil. Většina těchto států – s výjimkou Polska – kolektivizovala zemědělství, nicméně nikdy rolníkům neupíraly právo vlastnit malý soukromý pozemek. V satelitních státech navíc nevypukly žádné hladomory jako v Sovětském svazu. Za Chruščova však Sovětský svaz v roce 1956 přepadl svého satelitního spojence, komunistické Maďarsko. Přestože v následné občanské válce přišly o život tisíce lidí a sovětská intervence si vynutila změnu budapešťského vedení, nebyla završena žádnými hromadnými a krvavými čistkami. Po roce 1953 bylo v komunistické východní Evropě zabito poměrně málo vnitřních nepřátel a počet obětí tohoto režimu se řádově snížil jak v porovnání s masovým vražděním v letech 1933–1945, tak oproti etnickým čistkám v letech 1945–1947.

*** Stalinský antisemitismus strašil východní Evropu ještě dlouho po Stalinově smrti. Jako hlavní mocenský prostředek byl uplatňován jen zřídka, avšak ve chvílích politického napětí byl vždycky po ruce. Umožňoval místním vůdcům revidovat dějiny válečného utrpení (vzpomínalo se vždy jen na utrpení Slovanů) i dějiny stalinismu (líčeného jako deformovaná židovská podoba komunismu). V roce 1968, patnáct let po Stalinově smrti, zneužilo polské vedení holokaust jako nástroj k uplatňování komunistického nacionalismu. Gomułka se do té doby vrátil k moci. Když totiž Chruščov v únoru 1956 kritizoval některé aspekty Stalinovy vlády, podkopal postavení východoevropských vůdců spojených s metodami stalinismu a posílil jejich konkurenty, kteří se nyní mohli stavět do role reformátorů. Nastal konec triumvirátu Bermana, Bieruta a Mince, Gomułka byl propuštěn z vězení, dočkal se rehabilitace a ještě v říjnu téhož roku se ujal moci, poněvadž zosobňoval naděje některých Poláků na reformu komunistického zřízení a v očích jiných krajanů zase posiloval vyhlídky národní varianty komunismu. Polsko mezitím vyčerpalo potenciál poválečné obnovy a rychlé industrializace země, takže další pokusy o zdokonalení hospodářského systému se projevily jako kontraproduktivní, pokud ne přímo politicky riskantní. Když tyto pokusy selhaly, dalo se ještě sáhnout po nacionalismu.58 V roce 1968 provedl Gomułkův režim antisionistickou čistku, připomínající rétoriku Stalinova posledního dvacetiletí. Dvě dekády poté, co upadl v nemilost, se Gomułka pomstil polským židovským komunistům, nebo spíš některým jejich potomkům. Podobně jako v letech 1952 a 1953 v SSSR stálo Polsko v letech 1967 a 1968 před otázkou, kdo vůdce po dlouhém panování nahradí. A podobně jako Stalin byl Gomułka ochoten diskreditovat své odpůrce narážkami na jejich židovství a zejména poukazováním na měkkost, jakou projevili v souvislosti s údajným sionistickým ohrožením. „Sionismus“ se do polského komunistického tisku vrátil s izraelským vítězstvím v šestidenní válce v červnu 1967. Tato válka z hlediska Sovětského svazu potvrdila, že Izrael je americkým satelitem, a tuto linii byly povinny následovat i východoevropské komunistické státy. Jenže Poláci někdy Izraeli („našim Židáčkům“, jak říkali místní lidé) fandili v boji proti Arabům, které podporoval Sovětský svaz. Poláci si do jisté

míry s Izraelem ztotožňovali sebe: pronásledovaného smolaře, jenž představuje západní civilizaci a proti kterému stojí SSSR. Takovým lidem připadalo izraelské vítězství nad Araby jako fantastický sen, v němž Polsko Sovětský svaz poráží.59 Oficiální postoj polských komunistů byl opačný: jejich vůdci si ztotožňovali Izrael s nacistickým Německem a sionismus s nacionálním socialismem. Taková tvrzení dokonce mnohdy pronášeli lidé, kteří druhou světovou válku pocítili, leckdy i v přímých bojích. Tak groteskní srovnání však odrážela politickou logiku polského komunistického vedení, sdílenou s režimem v Moskvě. Podle komunistického světonázoru nebyli ústředními postavami druhé světové války – zredukovanými na pojmy „vítězové“ a „oběti“ – Židé, nýbrž Slované, tedy v Sovětském svazu Rusové a v Polské lidové republice Poláci. Židé představovali pro tuto interpretaci dějin pokaždé nesmírný problém a v poválečných letech do ní byli pouze začleňováni, přičemž v SSSR byli na základě ideologické potřeby započítáváni jako „sovětští občané“ a v Polsku jako „Poláci“. V Polsku se přitom o vyřazení Židů z dějin německé okupace Polska postarali největší měrou právě židovští komunisté, a to před rokem 1956, kdy přišli o své postavení. Legendu o nevinnosti etnických Poláků poté využil nežidovský komunista Gomułka. Takový výklad druhé světové války byl za studené války rovněž propagandistickým postojem. Poláci a Rusové, slovanské oběti poslední německé války, byli podle něj neustále ohroženi Německem, to jest Spolkovou republikou a jejím americkým patronem. Ve světě, kde se vedla studená válka, to neznělo úplně neuvěřitelně, protože západoněmeckým kancléřem byl tou dobou bývalý nacista a na mapách používaných při výuce v německých školách se vyskytovala i území, která Německo ztratilo ve prospěch Polska v roce 1945, nyní označená souslovím „pod polskou správou“. Západní Německo diplomaticky neuznalo poválečné polské hranice. V západních demokraciích ani ve Spolkové republice se nevedla soustavnější veřejná diskuse o německých válečných zločinech. Spojené státy přijaly v roce 1955 SRN do NATO a tímto aktem fakticky přehlížely válečné zločiny nedávného německého protivníka. Podobně jako v padesátých letech vymezil stalinský antisemitismus Izraeli v průběhu studené války roli zákeřného faktoru. Polský tisk se v roce 1967 chopil oblíbeného sovětského propagandistického námětu

z ledna 1953, když vyložil, že Spolková republika zprostředkovala Izraeli nacistickou ideologii. Zveřejněné politické karikatury zobrazovaly izraelskou armádu jako wehrmacht. Obhajoba Izraele, podle níž jeho existenci morálně opravňuje průběh druhé světové války a holokaust, měla být vyvrácena: podle polských komunistů vedl kapitalismus do stadia imperialismu, jehož typickým příkladem byl nacionální socialismus. Nyní v čele imperialistického tábora stanuly Spojené státy a Izrael se Spolkovou republikou Německo si kvůli nim pálily prsty. Sám Izrael byl pouze dalším dokladem imperialistických tendencí udržujících takový světový řád, jenž se dopouští zločinů proti lidskosti – a ne žádný státeček, kterému dějiny přiřkly postavení oběti. Komunisté si totiž chtěli nárok na pojmenování „oběť“ monopolizovat.60 Komunistické Polsko začalo nacismus srovnávat se sionismem za šestidenní války v roce 1967 a tyto snahy vyvrcholily příští rok na jaře, kdy zdejší režim začal své oponenty pronásledovat. Studenti polských univerzit protestovali proti zákazu divadelního představení a svolali na 8. března 1968 mírumilovné shromáždění proti režimu. Vedení státu označilo jejich předáky za „sionisty“. Už v roce 1967 byli polští Židé označeni za „pátou kolonu“ podporující zahraniční nepřátele státu a nyní se na ně sváděla odpovědnost za veškeré domácí problémy. Podobně jako před patnácti lety v Sovětském svazu byli zařazeni do kategorií „sionistů“ a „kosmopolitů“ a podobně jako tehdy šlo o protimluv pouze zdánlivý: „sionisté“ měli podporovat Izrael a „kosmopolité“ údajně tíhli ke Spojeným státům, nicméně obě tyto skupiny se spřáhly s imperialismem, a tudíž pro polský stát představovaly hrozbu. Byly to prostě černé ovce, kterým na polské státnosti a identitě nezáleží.61 Tímto hbitým manévrem si polští komunisté přisvojili dávný evropský argument antisemitů. Nacistický stereotyp o „židobolševismu“ – tedy Hitlerova myšlenka, že komunismus je ve skutečnosti spiknutí Židovstva – byl v předválečném Polsku dosti populární. Výjimečné postavení polských Židů v počátcích zdejšího komunistického režimu sice vyplynulo z velmi specifických historických okolností, jenže to k rozptýlení lidových obav v tomto směru nepřispělo. Na jaře 1968 proto polští komunisté vsadili na tento stereotyp a vyrukovali s tvrzením, že potíže stalinismu vyvěraly z toho, že byl ve své podstatě židovský. Jestli se v komunistickém Polsku ve čtyřicátých a v padesátých letech dělo něco špatného, byla to prý vina Židů, kteří komunistickou stranu příliš ovládali a celý politický systém zdeformovali. Národu se vysvětlovalo,

že někteří komunisté možná Polákům ublížili, avšak tito komunisté byli Židé. Polský komunismus, tvrdilo se dále, se naštěstí může od podobných lidí očistit – anebo přinejmenším od jejich synů a dcer. Gomułkův režim se tímto způsobem snažil komunismus ve vlastní zemi interpretovat jako záležitost etnických Poláků. Jediné řešení spočívalo v odstranění Židů z veřejného života i vlivných politických funkcí. Kdo byl ale Žid? Roku 1968 věnoval tisk nepřiměřenou pozornost studentům, kteří měli židovská jména či rodiče spjaté se stalinismem. Polské úřady uplatňovaly antisemitismus v případech, kdy potřebovaly vytřídit tyto studenty od zbytku obyvatelstva, a uspořádaly obrovské manifestace dělníků a vojska. Polská dělnická třída byla v podání zdejších vůdců dělnickou třídou etnických Poláků. Věci však nebyly zdaleka tak přímočaré. Gomułkův režim sice rád využíval nálepku „Žid“, aby se zbavil všech kritiků, ale podle stranické definice nemusel být Židem nutně pouze potomek židovských rodičů. Charakteristickým rysem této kampaně byla i jistá vágnost: jako „sionista“ byl často označen intelektuál nebo člověk nepřátelsky naladěný vůči režimu.62 Kampaň byla promyšleně nespravedlivá i záměrně provokativní, bez historického podkladu působila absurdně, avšak nebyla krvelačná. Antisemitské výroky v ústech polského vedení připomínaly pozdní etapu stalinismu, a tedy i důvěrně známé rasové stereotypy nacistického Německa. Nevzešel z ní však žádný plán na vraždění Židů. Přestože má tato „antisionistická kampaň“ na svědomí nejméně jednu sebevraždu a nejeden brutální policejní zásah, nikdo při ní o život nepřišel. Polský režim pozatýkal 2 591 osob, poslal několik stovek studentů na vojnu do posádek daleko od Varšavy a několik jejich předáků uvěznil. Asi sedmnáct tisíc polských občanů (ne vždy židovského původu) přijalo od režimu nabídku, že obdrží jednosměrné cestovní doklady a zemi opustí.63 Obyvatelé Varšavy si nemohli nevšimnout, že odjíždějí z nádraží nepříliš vzdáleného od Umschlagplatzu, odkud Židy před pouhými šestadvaceti lety odvážely vlaky do Treblinky. Před druhou světovou válkou žily v Polsku nejméně tři miliony Židů, po této štvavé epizodě jich tu zbylo něco kolem třiceti tisíc. Pro polské komunisty a jejich přívržence nepředstavovali Židé oběti roku 1968 ani oběti žádného dřívějšího období – šlo v jejich očích o osoby, které se spikly, aby připravily Poláky o jejich právoplatnou nevinnost a hrdinství.

Stalinský antisemitismus, který přišel v Polsku ke slovu v roce 1968, změnil život desítkám tisíc lidí a podlomil marxistické přesvědčení mnoha mladých ve východní Evropě. Marxismus tu samozřejmě narážel i na další problémy. Víra v ekonomický potenciál stalinismu se už tou dobou v Polsku i v celém komunistickém bloku vyčerpala. Kolektivizace nebyla pro zemědělství žádnou spásou a rychlejšího hospodářského růstu se dalo dosáhnout výlučně násilnou industrializací. Od války vyrostla jen jedna jediná generace, a už bylo prakticky všude znát, že západní Evropa slaví větší úspěchy než komunistický tábor a že propast mezi oběma tábory se prohlubuje. Když tedy polští komunističtí vůdci projevili otevřený antisemitismus, nepřímo tím připustili, že jejich systém není reformovatelný, a připravili se o podporu mnoha sympatizantů, kteří předtím věřili v jeho nápravu, ačkoli neměli nejmenší tušení, jak by se to dalo provést. Gomułka byl odstaven v roce 1970, kdy se chystal přistoupit ke zdražování, a ve vedení ho nahradil člověk naprosto neideologicky zaměřený a usilující dovést Polsko k prosperitě půjčkami. Neúspěch tohoto plánu vedl v roce 1980 ke zrodu hnutí Solidarita.64 V březnu 1968, kdy na polské studenty dopadaly policejní obušky, se českoslovenští komunisté pokusili marxismus reformovat. V rámci „pražského jara“ umožnil zdejší komunistický režim občanům dalekosáhlou svobodu projevu v naději, že tím podpoří potřebné ekonomické reformy. Jak se dalo čekat, diskuse vedly jinam, než představitelé režimu předpokládali. První tajemník Komunistické strany Československa Alexander Dubček však sovětskému tlaku nepodlehl, povolil svobodu shromažďování – a obrodná diskuse pokračovala. V srpnu vojska Rudé armády (spolu s armádami Polska, NDR, Bulharska a Maďarska) do Československa vtrhli a „pražské jaro“ rozdrtili. Sovětská propaganda potvrzovala, že pokus polského vedení zabrnkat na antisemitskou strunu nebyl žádnou úchylkou. Zdejší tisk věnoval obsáhlou pozornost skutečnému či smyšlenému židovskému původu československých reformních komunistů. V Polsku zase tajná policie v sedmdesátých a osmdesátých letech úporně zdůrazňovala židovský původ jistých příslušníků opozice. Když se v roce 1985 dostal v Sovětském svazu k moci Michail Gorbačov jako reformátor, snažili se jeho odpůrci při obraně výdobytků starého režimu využít ruského antisemitismu.65

Stalinismus zbavil východoevropské Židy historického postavení obětí Němců a zasadil je do obrazu imperialistického spiknutí proti komunismu. Od toho byl už jen krůček, aby se zakrátko stali i strůjci spiknutí spřádaného ve vlastních řadách. A tak se stalo, že komunistické rozpaky při upřesňování a definování Hitlerova největšího zločinu napomohly v průběhu následujících desetiletí potvrdit jeden z nejvýraznějších aspektů jeho nacistického světonázoru. *** Stalinský antisemitismus v Moskvě, v Praze a ve Varšavě připravil o život jen málo lidí, nicméně zamlžil minulost Evropy. Holokaust komplikoval stalinistický příběh o utrpení sovětských občanů a nedovoloval nahlížet na Rusy a obecně na Slovany jako na skupiny obyvatelstva, které válkou utrpěly nejvíc. Vždyť právě komunisté a jejich loajální slovanští (popřípadě jiní) stoupenci měli být považováni za vítěze i oběti druhé světové války. Schéma slovanské nevinnosti čelící agresi Západu bylo zapotřebí uplatnit i na studenou válku, i kdyby to mělo znamenat, že se z Židů – kteří v této představě následovali Izrael a Spojené státy do tábora západních imperialistů – stanou historičtí agresoři. Dokud komunisté ovládali tak podstatnou část Evropy, nebylo možné představit holokaust v jeho skutečné šíři. Právě proto, že tolik milionů nežidovských Východoevropanů zahynulo na frontových bojištích, v dulazích a stalazích, v obležených městech i při odvetných operacích na venkově, spatřoval komunistický důraz na utrpení nežidovského obyvatelstva jisté historické oprávnění. Komunističtí vůdci počínaje Stalinem mohli až do samého konce právem prohlašovat, že se na Západě nenajde mnoho lidí, kteří by docenili roli Rudé armády při porážce wehrmachtu a míru strádání, jež národy východní Evropy zakusily za německé okupace. Stačila jediná úprava – začlenit holokaust do rámce společného utrpení –, aby to nově formovalo dějiny židovské diaspory, pro východní Evropu tak důležité. Za studené války bylo rovněž přirozené zdůrazňovat strašlivé utrpení, které národům Sovětského svazu způsobil stalinismus. I toto tvrzení mělo pravdivé jádro, jenže podobně jako veškeré sovětské verze událostí nezahrnovalo celou pravdu. V této konkurenci se z holokaustu, dalších nacistických masových vražd spáchaných na nežidovském obyvatelstvu a masových

vražd spáchaných v období stalinismu staly trojí různé dějiny, byť se ve skutečnosti odehrály v téže době na týchž místech. Podobně jako valná většina masových vražd civilistů, jichž se dopouštěl nacistický i sovětský režim, postihl holokaust krvavé země. Po válce se tradiční vlast evropského Židovstva ocitla v komunistickém světě, kterému připadly i továrny na smrt a další popraviště. Stalin v politice uplatnil nový typ antisemitismu a povedlo se mu úmyslně zmenšit rozměry holokaustu. Když tedy holokaust v sedmdesátých a osmdesátých letech vstupoval do kolektivní paměti světa, opírala se svědectví o něm o zážitky německých a západoevropských Židů, kteří byli mezi oběťmi v menšině, a o Osvětim, kde však zahynula přibližně jen šestina zavražděných Židů. Historici a další specialisté vedení v západní Evropě a ve Spojených státech snahou stalinistickou deformaci napravit, chybovali v jiném směru: okamžitě opominuli téměř pět milionů Židů zabitých na východ od Osvětimi a skoro pět milionů Nežidů vybitých nacisty. Holokaust, zbavený zprvu své židovské vyhraněnosti na Východě a poté i zeměpisného ohraničení na Západě, se přesto nikdy plně nestal součástí evropských dějin, ačkoli se Evropané i mnozí obyvatelé dalších světadílů shodují v názoru, že by měl lidstvu sloužit jako memento. Stalinovo impérium překrylo Hitlerovy představy o kontinentální říši. Mezi Západem a Východem a mezi zavražděnými a zachráněnými se spustila železná opona. Nyní, po jejím zdvižení, můžeme – pokud o to projevíme zájem – opět pohlédnout na dějiny Evropy mezi Hitlerem a Stalinem. 1 O této vraždě viz Rubenstein, Pogrom, 1. O Canavovi viz Mavrogordato, „Lowlands“, 527; a Smilovitsky, „Antisemitism“, 207. 2 O Černé knize sovětských Židů viz Kostyrchenko, Shadows, 68. O hvězdách viz Weiner, „Nature“, 1150; a Weiner, Making Sense, 382. O synagoze sloužící jako sklad obilí viz ŻIH/1644. O popelu z Babího Jaru viz Rubinstein, Pogrom, 38. Obecně viz též Veidlinger, Yiddish Theater, 277. 3 Rubinstein, Pogrom, 35. 4 O Krymu viz Redlich, War, 267; a Redlich, Propaganda, 57. Viz také Lustiger, Stalin, 155, 192; Luks, „Brüche“, 28; a Veidlinger, „Soviet Jewry“, 9–10.

5 O tomto státním tajemství viz Lustiger, Stalin, 108. O vyznamenáních za statečnost viz Weiner, „Nature“, 1151; a Lustiger, Stalin, 138. 6 Tyto počty se probírají v předchozích kapitolách a budou znovu shrnuty v Závěru. Pokud jde o zabité Židy na území SSSR, viz Arad, Soviet Union, 521 a 524. Filimošin („Ob itogach“, 124) uvádí odhad 1,8 milionu civilistů záměrně zabitých za německé okupace; k tomu jsem přičetl asi milion válečných zajatců, kteří zemřeli hlady, a asi čtyři sta tisíc nezapočtených mrtvých z dob blokády Leningradu. Takto – s civilisty a válečnými zajatci – jsem velice zhruba odhadl rozsah obětí z řad civilistů a válečných zajatců: 2,6 milionu Židů a 3,2 milionu obyvatel sovětského Ruska. Kdyby se váleční zajatci započítávali jako oběti vojenské, přesáhl by počet zabitých Židů počet zabitých Rusů. 7 Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Josif Stalin, „Declaration Concerning Atrocities Made at the Moscow Conference“, 30. října 1943. Šlo o součást Moskevské deklarace. 8 O „synech národa“ viz Arad, Soviet Union, 539. O Chruščovovi viz Salomini, L’Union, 242; a Weiner, Making Sense, 351. 9 Promyšleným úvodem do poválečné sovětské kultury jsou Kozlovovy studie „Soviet Literary Audiences“ a „Historical Turn“. 10 O sedmdesáti tisících Židů, kteří směli odjet z Polska do Izraele, viz Szajnok, Polska a Izrael, 49. O Koestlerovi viz Kostyrchenko, Shadows, 102. 11 O a moskevské synagoze viz Veidlinger, „Soviet Jewry“, a Szajnok, Polska a Izrael, 159. O Žemčužinové viz Rubinstein, Pogrom, 46. O Gorbmanové viz Luks, „Brüche“, 34. O změně v atmosféře blíže Szajnok, Polska a Izrael, 40, 82, 106, 111–116. 12 O článku deníku Pravda viz Kostyrchenko, Shadows, 152. O snížení počtu Židů ve vysokých stranických funkcích (ze třinácti na čtyři procenta v letech 1945 až 1952) viz Kostyrčenko, Gosudarstvennyj antisemitizm, 352. Citace Grossmana pochází z Panta rhei, 19. 13 O rozpuštění Židovského antifašistického výboru viz Kostyrchenko, Shadows, 104. Citát o vlacích viz Der Nister, Family Mashber, 71. Ke zprávě MGB blíže Kostyrčenko, Gosudarstvennyj antisemitizm, 327.

14 Citace Molotova: Gorlizki, Cold Peace, 76. Viz též Redlich, War, 149. 15 Redlich, War, 152; Rubenstein, Pogrom, 55–60. 16 O sto tisících Židů deportovaných ze SSSR viz Szajnok, Polska a Izrael, 40. 17 Což platilo o většině poválečných komunistických režimů, tedy i o československém, rumunském a maďarském. 18 Banac, With Stalin against Tito, 117–142; Kramer, Konsolidierung, 81–84. Viz také Gaddis, United States. 19 O Gomułkovi a Bermanovi viz Sobór-Świderska, Berman, 219, 229, 240; Paczkowski, Trzy twarze, 109; a Torańska, Oni, 295–296. 20 O Gomułkově oslovení Stalina viz Naimark, „Gomułka and Stalin“, 244. Citace: Sobór-Świderska, Berman, 258. 21 Smolarův výrok a obecnou situaci sleduje Shore, „Język“, 56. 22 Shore, „Język“, 60. Skutečnými dějinami ghetta se zabývali polskožidovští historici, kteří v poválečných letech provedli velmi hodnotný výzkum holokaustu – některé jeho části byly pro mou knihu nepostradatelné. 23 Část hesla na jednom z nejkřiklavějších propagandistických plakátů od Włodzimierze Zakrzewského. 24 Viz Torańska, Oni, 241, 248. 25 Gniazdowski, „Ustalić liczbę“, 100–104 a passim. 26 Ke zprávě sovětského velvyslance viz Sobór-Świderska, Berman, 202; a Paczkowski, Trzy twarze, 114. O podílu vysokých důstojníků polského MVB, kteří byli židovského původu nebo se k židovství hlásili, viz Eisler, 1968, 41. 27 Proces s vedením, 9 a passim; Lukes, „New Evidence“, 171. 28 Torańska, Oni, 322–323. 29 Viz Shore, „Children“. 30 Vysvětlení, proč v Polsku neproběhly krvavé komunistické čistky, lze najít mj. in Luks, „Brüche“, 47. Za války také zřejmě jistý polský komunistický předák zavraždil jiného – dost možná kvůli původu. 31 Paczkowski, Trzy twarze, 103. 32 Sověti anektovali i Kurilské ostrovy. 33 Weinberg, World at Arms, 81. 34 Citace: Sebag Montefiore, Na dvoře, 568.

35 Service, Stalin, 554. O střední Asii viz Brown, Vzestup a pád, 196. 36 Kramer, „Konsolidierung“, 86–90. 37 Argument o odlišnosti padesátých let oproti třicátým rozvíjí Zubok, Empire, 77. Viz též Gorlizki, Cold Peace, 97. 38 O Ščerbakovovi viz Brandenberger, National Bolshevism, 119 a passim; Kuromiya, „Jews“, 523, 525; a Zubok, Empire, 7. 39 O přehlídce konané v Den vítězství viz Brandenburg, „Last Crime“, 193. O Etingerovi viz Brent, Plot, 11. Viz také Lustiger, Stalin, 213. Stalinovo znepokojení hrozbou ze strany lékařů se projevilo přinejmenším už ve třicátých letech; viz Prystajko, Sprava, 49. 40 O Karpajové viz Brent, Plot, 296. 41 Lukes, „New Evidence“, 165. 42 Ibid., 178–180; Lustiger, Stalin, 264. 43 K citátu a poměru Židů v řadách obžalovaných viz Proces s vedením, 44–47, citace na s. 47. O procesu blíže MargoliováKovályová, Na vlastní kůži, 138. 44 K doznání Slánského viz Proces s vedením, 66, 70, 72. K trestu smrti a oběšení viz Lukes, „New Evidence“, 160, 185. O Margoliovi viz Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, 140. 45 O polském zátahu viz Paczkowski, Trzy twarze, 162. 46 Citace: Brent, Plot, 250. 47 Kostyrchenko, Shadows, 264; Brent, Plot, 267. O Stalinově tanci viz Service, Stalin, 580. 48 O Michoelsovi v roli krále Leara blíže Veidlinger, Yiddish Theater. 49 Ke Stalinovu výroku „každý Žid je nacionalista…“ viz Rubenstein, Pogrom, 62. K výroku „jsou přesvědčeni, že jejich národ…“ viz Brown, Vzestup a pád, 277. 50 Citace: Kostyrchenko, Shadows, 290. Viz též Lustiger, Stalin, 250. 51 O Karpajové viz Kostyrčenko, Gosudarstennyj antisemitizm, 466; a Brent, Plot, 296. 52 O sepisování a redigování otevřeného dopisu viz Kostyrčenko, Gosudarstennyj antisemitism, 470–478. O Grossmanovi viz Brandenberger, „Last Crime“, 196. Viz také Luks, „Brüche“, 47. Citace z Grossmanova Života a osudu je na s. 314.

53 O Erenburgovi viz Brandenberger, „Last Crime“, 197. 54 O klepech blíže Brandenberger, „Last Crime“, 202. K počtu lékařů viz Luks, „Brüche“, 42. 55 Khlevniuk, „Stalin as dictator“, 110, 118. O tom, že Stalin po druhé světové válce nenavštěvoval sovětské továrny, kolchozy ani úřady viz Service, Stalin, 539. 56 O velitelích bezpečnosti řízených Stalinem viz Brent, Plot, 258. 57 Stalin nařídil bití zadržených 13. listopadu 1952; viz Brent, Plot, 224. O soudu viz Lustiger, Stalin, 250. 58 K průběhu „antisionistické kampaně“ v roce 1968 podrobněji Stola, Kampania antysyjonistyczna; a Paczkowski, Půl století. 59 Rozenbaum, „March Events“, 68. 60 O dřívější sovětské praxi viz Szajnok, Polska a Izrael, 160. 61 Stola, „Hate Campaign“, 19, 31. K „páté koloně“ viz Rozenbaum, „1968“, 70. 62 Stola, „Hate Campaign“, 20. 63 O 2 591 zatčených viz Stola, „Hate Campaign“, 17. K odjezdům z Gdaňského nádraží ve Varšavě viz Eisler, 1968, 60. 64 Blíže viz Judt, Poválečná Evropa, 443–447, 603–605; a Simons, Eastern Europe. 65 Brown, Vzestup a pád, 514.

závěr LIDSKOST Každý živý člověk se nějak jmenoval. Chlapeček, kterému se zdálo, že vidí na polích jídlo, se jmenoval Józef Sobolewski. V roce 1933 zemřel spolu s matkou a pěti sourozenci na hladovějící Ukrajině. Jediný jeho bratr, jemuž se podařilo hladomor přežít, byl zastřelen v roce 1937 za Stalinova Velkého teroru. Zbyla pouze sestra Hanna, která mohla později o Józefovi a jeho naději vyprávět. Mladík prohlašující, že se se svou zatčenou ženou Marií setká „pod zemí“, se jmenoval Stanisław Wyganowski. V roce 1937 oba manžele zastřelili příslušníci NKVD v Leningradě. Polský důstojník, jemuž chtěli odebrat snubní prsten, se jmenoval Adam Solski. Deník byl nalezen u jeho mrtvého těla při exhumaci ostatků v Katyni, kde byl zastřelen v roce 1940. Snubní prsten před svými katy nejspíš schoval, jenže ti ho patrně našli. Jedenáctiletá ruská dívenka, která si v roce 1941 vedla v obléhaném a hladovějícím Leningradě prostinký deník, se jmenovala Táňa Savičevová. Jedné z jejích sester se povedlo uprchnout přes zamrzlé Ladožské jezero, kdežto Táňa zahynula stejně jako zbytek rodiny. Dvanáctiletá židovská dívka, jež v Bělorusku psala v roce 1942 tatínkovi dopis o masových hrobech, se jmenovala Junita Višňackaja. Psala ho s ní matka jménem Zlata. Obě zahynuly. Poslední řádek dívčina dopisu zněl: „Sbohem navždy. Líbám Tě. Líbám Tě.“ Ze všech zabitých se stala čísla. Nacistický a stalinistický režim vyvraždily v krvavých zemích přes čtrnáct milionů lidí. Zabíjení začalo politickým hladomorem, který Stalin vyvolal na sovětské Ukrajině a který si vyžádal přes tři miliony lidských životů, a pokračovalo v letech 1937 a 1938 Stalinovým Velkým terorem, v jehož průběhu bylo popraveno asi sedm set tisíc lidí, většinou rolníků a příslušníků národnostních menšin. Pak Sověti a Němci společně zničili Polsko a jeho vzdělané vrstvy, přičemž v letech 1939–1941 pozabíjeli asi dvě stě tisíc lidí. Potom Hitler Stalina zradil, nařídil útok proti Sovětskému svazu a Němci nechali vyhladovět sovětské válečné zajatce a obyvatele obleženého Leningradu – o život tak přišlo kolem čtyř milionů osob. Na území okupovaného Sovětského svazu, okupovaného Polska a okupovaných baltských států Němci postříleli a poslali do plynu na 5,4

milionu Židů. Němci a Sověti se vzájemně provokovali k větším a větším zločinům, například při partyzánských bojích o Bělorusko nebo v boji o Varšavu, při nichž nacisté pozabíjeli na půl milionu civilistů. Tyto ukrutnosti se konaly v téže době na témže místě: v krvavých zemích v letech 1933–1945. Jejich popis nás uvádí do jednoho z nejpodstatnějších úseků evropských dějin. Bez vylíčení těchto rozsáhlých masových vražd v jejich evropských souvislostech bude každé hledání podobností nacistického Německa s režimem Sovětského svazu nutně nedostatečné. Nyní – na závěr rozboru dějin krvavých zemí – je tedy třeba přistoupit k jejich srovnání. Nacistický a komunistický systém je nezbytné srovnat ani ne tak proto, abychom porozuměli jednomu či druhému, ale z toho důvodu, abychom porozuměli své době i sami sobě. To měla ostatně na mysli Hannah Arendtová v roce 1951, když oba režimy označila za „totalitarismus“. Ruská literatura devatenáctého století jí vnukla myšlenku „zbytečného člověka“. Průkopník historického bádání o holokaustu Raul Hilberg jí později předvedl, jak dokázal byrokratický stát ve dvacátém století takové lidi vyhladit. Arendtová předložila stále platný portrét moderního člověka, jehož drtí masová společnost a pak z něj totalitní režimy, schopné vplétat do příběhu o radosti a pokroku i smrt, učiní zbytečného jedince. Autorčino zobrazení vražedné epochy trvá, neboť lidé (oběti i pachatelé) postupně přicházejí o lidskost, nejprve v anonymitě masové společnosti, poté v koncentračním táboře. Je to působivý obraz a před historickým srovnáním nacistického a sovětského vraždění je ho zapotřebí poopravit.1 Popisu tohoto smrtonosného zařízení totiž odpovídají německé zajatecké tábory. Byl to jediný typ zařízení (německého či sovětského), který si kladl za cíl soustředit na dané místo lidské bytosti s úmyslem je zlikvidovat. Sovětští váleční zajatci namačkaní sem po desetitisících bez jídla a lékařské péče rychle umírali: zahynuly jich asi tři miliony, většinou během pár měsíců. Jenže hlavní příklad koncentrace lidí se záměrem shromážděné vyhubit má s koncepcí moderní společnosti, jak ji prezentuje Arendtová, jen málo společného. Její analýzy zaměřují naši pozornost na Berlín a na Moskvu – tedy na metropole států, které představují totalitní systémy potírající vlastní občany –, avšak sovětští váleční zajatci umírali v důsledku interakce těchto dvou systémů. Autorčin popis totalitarismu se zaměřuje na odlidštění uvnitř moderní

masové industriální společnosti, nikoli na historický přesah mezi německými a sovětskými tužbami a mocí. Pro ony vojáky se stalo klíčovým okamžikem jejich zajetí, kdy přecházeli zpod kontroly vyšších důstojníků Rudé armády a NKVD pod vládu wehrmachtu a SS. Jejich osud nelze vyložit jako postupné odcizení uvnitř jedné moderní společnosti, poněvadž byl důsledkem válečného střetu dvou společností a také zločinné německé politiky uplatňované na území Sovětského svazu. Jinde koncentrace lidí obvykle nesměřovala k vraždění, nýbrž zamýšlela uskutečnit vnitřní přerod zadrženého a využít jeho fyzickou sílu k práci. S podstatnou výjimkou německých zajateckých táborů Němci ani Sověti nezabíjeli lidí záměrně prostřednictvím principu koncentrace. Tábory byly častěji alternativou k zabíjení než předehrou k němu. Za Velkého teroru se v Sovětském svazu uděloval dvojí rozsudek: buď smrt, nebo gulag. Zatímco ten první znamenal kulku do týla, druhý obnášel dřinu kdesi daleko v temných dolech, v mrazivém lese nebo na holé stepi – většinou však lidem dovoloval přežít. Za vlády nacistů fungovaly koncentrační tábory a továrny na smrt podle odlišných zásad. Odsouzení do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu a transport do továrny na smrt v Belžci byly dvě naprosto rozdílné věci. První internace znamenala nejen hladovění a dřinu, ale pravděpodobně i přežití, druhý převoz zaručoval okamžitou a jistou smrt v plynové komoře. Proto si také lidé paradoxně vybavují Bergen-Belsen, a na Belžec zapomněli. Ani vyhlazování neodráželo princip koncentrace. Síť sovětských koncentračních táborů byla integrální součástí politického náhledu na ekonomiku, považovaného za trvalý stav. Gulag existoval už před hladomory na počátku třicátých let, v jejich průběhu i po nich a také před masovými popravami ve druhé polovině třicátých let, v jejich průběhu i po nich. Nejmarkantněji se rozrostl počátkem padesátých let, když Sověti přestali vlastní občany hromadně zabíjet – a zčásti právě z tohoto důvodu. Němci začali Židy na okupovaném sovětském území masově vraždit v létě 1941: stříleli je u jam smrti, daleko od sítě koncentračních táborů, kterou provozovali už osm let. Ve druhé polovině roku 1941 postříleli Němci na východě za pouhých osm dnů tolik Židů, že to rázem přečíslilo počet všech vězňů v jejich koncentračních táborech. Plynové komory nebyly vytvořeny pro koncentrační tábory, ale uplatnily se nejprve ve střediscích, kde lékaři vraždili v rámci programu „eutanazie“.

Poté byly vyvinuty pojízdné zplynovací vozy, sloužící k zabíjení Židů na východní frontě, po nich přišly ke slovu zaparkované zplynovací vozy v Chelmnu, v nichž nacisté vraždili polské Židy na území anektovaném Německem, a teprve pak zděné plynové komory v Generálním gouvernementu – v Belžci, Sobiboru a Treblince. Plynové komory umožnily, aby na západ od linie Molotov-Ribbentrop pokračovalo masové zabíjení Židů se stejnou intenzitou jako v okupované části Sovětského svazu. Valná většina Židů zabitých za holokaustu koncentrační tábor nikdy nespatřila.2 Obraz německých koncentračních táborů jakožto nejhoršího prvku nacionálního socialismu je iluze, temný přízrak nad neprobádanou pustinou. V prvních měsících roku 1945, kdy se nacistický režim hroutil, umíralo v koncentračních táborech SS mnoho nežidovských vězňů. Jejich osud připomínal osud vězňů sovětského gulagu v letech 1941– 1943, kdy se sovětský systém prohýbal pod tlakem německého vpádu a okupace. Tyto oběti umírající hlady natočili Britové a Američané a jejich filmy vedly k mylným závěrům o nacistickém režimu. V koncentračních táborech skutečně koncem války zahynuly statisíce lidí, avšak tyto tábory jako takové nebyly – na rozdíl od táborů vyhlazovacích – určeny k hromadnému zabíjení. Přestože sem byli někteří Židé internováni jako političtí vězni a jiní sem byli posláni na nucené práce, nebyly koncentrační tábory zamýšleny jako internační zařízení pro Židy. Židé, kteří se do nich dostali, patřili mezi přeživší, což je další důvod, proč se o těchto táborech hodně ví: vylíčili je jejich pamětníci, lidé, kteří by se nakonec byli udřeli k smrti, ale naštěstí se na sklonku války dočkali osvobození. Německá politika, jejímž cílem bylo vybít všechny evropské Židy, se nicméně nenaplňovala v koncentračních táborech, nýbrž u jam, ve zplynovacích vozech a ve vyhlazovacích táborech Chelmno, Belžec, Sobibor, Treblinka, Majdanek a Osvětim.3 Arendtová si byla vědoma toho, že Osvětim představovala neobvyklou kombinaci průmyslového táborového komplexu a vyhlazovacího místa. Stala se symbolem obojího – koncentrace i vyhlazování – a z toho vznikly jisté zmatky. V tomto táboře byli vězněni napřed Poláci, pak sovětští váleční zajatci, potom Židé a Romové. Když se dočkal rozšíření o továrnu na smrt, procházeli deportovaní Židé selekcí a někteří z nich byli zprvu posláni na práci, kde dřeli do úmoru, a nakonec museli stejně napochodovat do plynu. Proto mohla zejména Osvětim posloužit příklady postupného společenského odcizování vrcholícího smrtí, jež

popsala Arendtová. Toto zachycení odpovídá i knihám o Osvětimi, které sepsali přeživší: Tadeusz Borowski, Primo Levi nebo Elie Wiesel. Jenže taková posloupnost událostí je výjimečná. Neodráží obvyklý průběh holokaustu, dokonce ani v Osvětimi ne. Většina židovských obětí Osvětimi šla do plynu hned po příjezdu a v táboře nestrávily významnější dobu. Židé, kteří byli do plynové komory nahnáni z pracovního tábora, tvoří jen malou výseč dějin osvětimského komplexu a pro obraz holokaustu či masového vraždění je jejich zkušenost obecně poněkud zavádějící. Osvětim rozhodně fungovala jako jedno z hlavních míst uskutečňování holokaustu, neboť tu zahynul přibližně každý šestý povražděný Žid. Byť byla zdejší továrna na smrt posledním funkčním vyhlazovacím místem, neměla k dispozici nejšpičkovější smrtící techniku: nejúčinnější popravčí čety střílely rychleji, také sama likvidační mašinerie mnohde vraždila rychleji a rychleji vraždila i Treblinka. Osvětim nelze označit ani za hlavní dějiště vyhlazování dvou největších židovských komunit v Evropě – polské a sovětské. V době, kdy se z ní stala továrna na smrt, byla už většina polských i sovětských Židů vyvražděna. V době, kdy začaly fungovat plynové komory a krematoria v blízké Březince, byly po smrti už tři čtvrtiny obětí holokaustu. Celkově vzato byla už tenkrát po smrti podstatná většina obětí: přes devadesát procent všech osob, jež záměrně připravily o život sovětský a nacistický režim. Osvětim představovala pouze poslední takty fugy smrti. Snad bylo nacistické a sovětské masové vraždění dokladem nějaké hlubší dysfunkce moderní společnosti, jak tvrdí Arendtová. Jenže než vyvodíme tak teoretické závěry o povaze modernity nebo o čemkoli jiném, je třeba porozumět tomu, co se za holokaustu a obecně v krvavých zemích skutečně přihodilo. Dosud se o epoše masového vraždění v Evropě hodně teoretizovalo, aniž se ji diskutéři snažili hlouběji pochopit. Na rozdíl od Arendtové, která projevovala mimořádné znalosti v mezích tehdy dostupné dokumentace, nemáme my pro tento nepoměr teorie a vědomostí valnou omluvu. Počty mrtvých jsou už nyní dostupné – někdy přesnější, jindy méně přesné –, ale natolik jisté, aby nám zprostředkovaly představu o ničivosti obou režimů. Politikou úmyslného zabíjení civilistů či válečných zajatců vyvraždilo nacistické

Německo v krvavých zemích na deset milionů lidí (a celkově asi jedenáct milionů) a Sovětský svaz na stejném území vyvraždil za Stalinovy éry asi čtyři miliony lidí (celkem kolem šesti milionů). Připočteme-li k tomu přibližné údaje či odhady o úmrtích v důsledku hladomoru, etnických čistek a dlouhodobého pobytu v táborech, vzroste sovětská bilance asi na devět milionů a nacistická na dvanáct milionů. Tato obrovská čísla se nikdy nepodaří upřesnit mimo jiné proto, že miliony civilních osob, které zemřely v nepřímém důsledku bojů druhé světové války, byly tak či onak oběťmi obou režimů. Oblast, jíž se působení nacistického a sovětského režimu dotklo nejbolestněji, představují krvavé země: dnes je tvoří západní okraj Ruské federace počínaje Sankt-Petěrburgem, většina Polska, baltské státy, Bělorusko a Ukrajina. V této části Evropy se moc a zlovolnost obou režimů překrývaly a působily ve vzájemné interakci. Krvavé země nejsou důležité jen proto, že odtud pocházela většina obětí, ale i z toho důvodu, že se staly centrem vyvražďování osob deportovaných odjinud. Němci například vyvraždili asi 5,4 milionu Židů, přičemž více než čtyři miliony z nich – polští, sovětští, litevští a lotyšští Židé – pocházely z krvavých zemí a zbytek tvořili většinou Židé zavlečení sem z dalších evropských zemí. V této skupině obětí byli nejpočetněji zastoupeni Židé maďarští, kteří přišli o život v Osvětimi. Započteme-li i Rumunsko a Československo, pak východoevropští Židé představují skoro devadesát procent obětí holokaustu. Do krvavých zemí byly však deportovány na smrt i menší skupiny Židů ze západní a jižní Evropy.

Podobně jako Židé pocházely i nežidovské oběti buď přímo z krvavých zemí, nebo sem byly přivezeny za účelem likvidace. V zajateckých táborech, v obleženém Leningradě a dalších východoevropských městech vyhladověli Němci k smrti přes čtyři miliony lidí. Většinou politice záměrného hladovění podléhali obyvatelé krvavých zemí, další milion obětí tvořili sovětští občané odjinud. Oběti stalinistického hromadného vraždění obývaly území celého Sovětského svazu, největšího státního útvaru v dějinách, a přesto Stalin nejpádněji udeřil na populaci západního pohraničí Ukrajiny, tedy na obyvatele krvavých zemí. Za kolektivizace Sověti vyhladověli k smrti více než pět milionů lidí, opět většinou na sovětské Ukrajině. Podle sovětských záznamů bylo za Velkého teroru v letech 1937–1938 popraveno 681 692 osob, z nichž nepoměrně vysoký počet tvořili sovětští Poláci a venkované ze sovětské Ukrajiny, dvě skupiny obyvatelstva západní Ukrajiny – tedy opět krvavých zemí. Tyto počty samy o sobě nepředstavují srovnání obou režimů, zato jsou pro něj patrně nezbytným východiskem.4 Arendtová uprchla v květnu 1941 do Spojených států, kde svou obdivuhodnou německou filozofickou průpravu využila při analýze kořenů nacionálněsocialistického a sovětského režimu. Pár týdnů po jejím odjezdu Němci přepadli Sovětský svaz. V Evropě, kterou znala, zesílila moc nacistického Německa a Sovětského svazu odděleně a poté tyto státy uzavřely spojenectví. V Evropě, jak ji znal Vasilij Grossman, zakladatel druhé srovnávací tradice, spolu Sovětský svaz a nacistické Německo válčily. Spisovatel Grossman se stal sovětským válečným dopisovatelem, na východní frontě byl svědkem mnoha důležitých bitev i pozůstatků všech nejdůležitějších německých (a sovětských) zločinů. Podobně jako Arendtová se snažil posuzovat hromadné nacistické vraždění Židů v univerzálních kategoriích. Neznamenalo pro něj však kritiku modernity jako takové, nýbrž odsouzení fašismu a Německa. Právě když Arendtová publikovala práci Původ totalitarismu, osvobodila Grossmana z takového politického rámce osobní zkušenost se stalinským antisemitismem v SSSR. Poté prolomil tabu století, když umístil nacistický a sovětský režim na tytéž stránky a do týchž výjevů dvojice románů, jejichž ohlas je s přibývajícími léty stále zjevnější. Grossman neusiloval oba systémy analyticky sjednotit do jednoho

sociologického schématu (tak jako totalitarismus Arendtové), ale chtěl každý z nich oprostit od ideologického popisu, a tím odhalit jejich společné, nelidské rysy. V knize Život a osud (dokončené v roce 1959 a vydané v zahraničí roku 1980) má Grossman hrdinu, jurodivého, jenž jedním dechem vzpomíná na to, jak Němci vybíjeli v Bělorusku Židy a jak se projevoval kanibalismus na sovětské Ukrajině. V románu Panta rhei (v době spisovatelovy smrti v roce 1964 nebyl dokončen a vyšel v zahraničí o šest let později) líčí autor všeobecně známé scény z německých koncentračních táborů, aby uvedl na scénu hladomor na Ukrajině: „Rolnické děti? Viděl jsi v novinách děti z německých lágrů? Totéž: hlava obrovská a těžká jako koule, krk tenoučký jako čáp a na rukou a na nohou vystupuje pod kůží kostička.“ Grossman se stále znovu vrací ke srovnání nacismu a komunismu – nikoli proto, aby rozdmýchal spory, ale s úmyslem vytvořit konvenci.5 Jak upozorňuje jeden z Grossmanových hrdinů, pro nacionální socialismus i pro stalinismus byla klíčová jejich schopnost zbavit lidské oběti práva na lidství. Odpovědí by tedy mělo být neustálé opakování, že tohle prostě není pravda. Židé a kulaci „jsou lidé. Jsou to lidské bytosti. Už chápu, že jsme všichni lidské bytosti.“ Tak se literární dílo staví proti tomu, co Arendtová nazvala fiktivním světem totalitarismu, když podotýkala, že lze zlikvidovat početné zástupy lidí jen proto, že si vůdci typu Stalina a Hitlera dokážou představit společnost bez kulaků nebo bez Židů a pak nutí reálný svět, aby se jejich představám s určitou mírou nedokonalosti přizpůsobil. Umírání ztrácí svou morální váhu – nikoli proto, že se děje skrytě, ale z toho důvodu, že pohlcuje příběh, který je přivodil. I mrtví přicházejí o své lidství, stávají se bezmocnými statisty v dramatu pokroku, přestože (nebo spíš: obzvlášť když) příběhu klade odpor ideologický nepřítel. Grossman vydobyl tyto oběti z kakofonie svého století a dodal jejich hlasům v neutuchající polemice váhu. Arendtové a Grossmanovi tudíž vděčíme za dvě prosté myšlenky. Zaprvé musí legitimní srovnání nacistického Německa a Sovětského svazu nejen vysvětlit spáchané zločiny, ale musí též obsáhnout lidskost všech, jichž se týkaly – obětí, pachatelů, přihlížejících i vůdců. A zadruhé musí legitimní srovnání začínat životem, nikoli smrtí. Smrt není řešení, smrt je pouhý námět. Takové srovnání musí být zdrojem znepokojení, avšak nikdy zdrojem uspokojení. Především nesmí poskytovat výhodný rétorický obrat, jenž by dovedl celý příběh

k předem stanovenému konci. Protože život dává smysl smrti, a ne naopak, nezní ta důležitá otázka takto: Jaký politický, intelektuální, literární či psychologický závěr se dá z masového vraždění vyvodit? Závěr je totiž falešná harmonie, zpěv sirén maskovaný za labutí píseň. Ta důležitá otázka zní: Co umožnilo (co umožňuje) násilně ukončit tolik lidských životů? *** Vedení Sovětského svazu i nacistického Německa postupovalo podle utopií a po střetu s realitou přistoupilo k hromadnému vraždění: Stalin na podzim 1932, Hitler na podzim 1941. Stalinovu utopii ztělesňovala kolektivizace Sovětského svazu během devíti až dvanácti týdnů, Hitler si zase vysnil ve stejně krátkém období SSSR dobýt. Každý z těchto plánů se ve zpětném pohledu jeví hrozivě nepraktický, jenže oba byly uskutečňovány pod rouškou veliké lži, dokonce i ve chvíli, kdy byl jejich neúspěch očividný. Mrtví pak měli dodatečně zajistit obhajobu takové politiky. Hitler a Stalin si počínali stejně tyransky: dovedli situaci ke katastrofě, svedli ji na nejvhodnější nepřátele a potom zneužili smrt milionů lidí, aby dokázali, nakolik byla jejich politika nezbytná či žádoucí. Každý spoléhal na vlastní teorii společenské transformace, na skupinu osob, jež bylo možno obvinit z jejího neúspěchu, a nakonec na politiku masového vraždění, která se dala interpretovat jako náhražka vítězství. Jak při kolektivizaci, tak při „konečném řešení“ byly nezbytné masové oběti, aby byl vůdce ochráněn před nemyslitelným – před vědomím, že se dopustil chyby. Poté, co kolektivizace na sovětské Ukrajině způsobila hladovění a odpor, obvinil Stalin kulaky, Ukrajince a Poláky. Poté, co se wehrmacht zastavil nedaleko Moskvy a co se do druhé světové války vložili Američané, obvinil Hitler Židy. Zatímco na kulaky, Ukrajince a Poláky padlo obvinění, že sabotují budování sovětského systému, byli Židé nařčeni, že brání jeho zničení. Stalin si vybral kolektivizaci, Hitler válku – pro ně i pro jejich přisluhovače však bylo výhodnější přesunout odpovědnost za katastrofu, která s těmito metodami souvisela, na někoho jiného. Stalinova interpretace byla využita k ospravedlnění hladomoru na Ukrajině i při masovém vybíjení kulaků a příslušníků národnostních menšin, Hitlerův výklad byl uplatněn při odůvodnění poprav a při vyvražďování Židů v plynových komorách. Když kolektivizace zahubila miliony lidí, vydával to Stalin za důkaz vítězství v třídním boji. Když

byli Židé stříleni a posíláni do plynu, vydával to Hitler stále jednoznačněji za válečný cíl. A jakmile se ukázalo, že válka je ve skutečnosti prohraná, označil Hitler za své vítězství masové povraždění Židů. Stalin dokázal své utopie formulovat nově. Ústupkem byl už sám stalinismus: od myšlenky nechat rozhořet evropskou revoluci, která inspirovala bolševiky v roce 1917, přešel k prosté obraně Sovětského svazu, jakmile se ukázalo, že taková revoluce není na pořadu dne. Když se Rudé armádě v roce 1920 nepovedlo rozšířit komunismus do dalších států Evropy, vyvinul Stalin nouzový plán: socialismus se bude budovat v jediné zemi, v Sovětském svazu. Když se zhroutila jeho pětiletka, zaměřená právě na tento cíl, nechal vyhladovět miliony lidí. Vyložil však tyto události jako součást své politiky a profitoval z toho, neboť se stal obávaným otcem národa a dominantní osobností politbyra. V letech 1937–1938 zaměřil pozornost NKVD na boj proti kulakům a národnostním menšinám a vysvětloval to jako nezbytné opatření pro posílení bezpečnosti socialistického státu. Po defenzivě Rudé armády v roce 1941 i po jejím vítězství v roce 1945 apeloval na ruský nacionalismus. A když začala studená válka, obvinil za zranitelnost Sovětského svazu Židy (a samozřejmě i jiné skupiny obyvatelstva). Také Hitler dokázal své utopie modifikovat. Z desítek milionů mrtvých, předpokládaných po uskutečnění Hladového plánu a Generálního plánu Východ, se staly miliony obětí, které podlehly vyhladovění a deportacím. Donutila-li ho k přehodnocení těchto záměrů sama válka, týkalo se to především charakteru akce, jíž nacisté přezdívali „konečné řešení“. Místo aby Hitler vyčkal s „řešením židovské otázky“ do konečného vítězství, schválil vyhlazovací politiku už v průběhu bojů. Zabíjení Židů se v Sovětském svazu vystupňovalo v červenci 1941, po měsíci válčení bez významnějšího výsledku, a poté v prosinci 1941, když odolávala Moskva. Politika zabíjení jistých konkrétních Židů se zprvu ospravedlňovala vojenskou taktikou a do jisté míry souvisela s politickými a hospodářskými záměry. Avšak masovost, jíž nabyla po neúspěších na frontě a po krachu či odložení dobyvačných plánů, je dokladem toho, že vyhlazení Židů bylo pro Hitlera cílem samo o sobě. Definitivní podoba „konečného řešení“ nebyla – na rozdíl od Stalinových improvizací – určena k ochraně vůdce nebo jeho režimu. Nebyl to další krok logického plánu, spíš součást jakési estetické vize. Původní obhajoba plánů na vyhlazení Židovstva ustoupila antisemitským

frázím, které zřetelně zaznívaly po celou dobu a líčily bezbřehé židovské spiknutí – v boji proti němu se zračily pravé německé ctnosti. Pro Stalina byl boj pokaždé politickým nástrojem a jeho úspěchy v tomto ohledu představovaly takřka pravý opak úspěchů Hitlerových: zatímco Hitler přeměnil výmarskou republiku v revoluční koloniální říši, Stalin přeložil poetiku revolučního marxismu do jazyka dlouhodobé politické všednosti. Třídní konflikt mohl Stalin veřejnosti vždycky předložit jako sovětskou linii: řetěz propojující sovětské občany a zahraniční komunisty s jeho osobou měl svou logiku. Pro Hitlera byl reprezentantem dobra boj jako takový – a boj za zničení Židů byl vítán. A kdyby měli Němci odejít z tohoto boje poraženi, bude to zkrátka jejich chyba. Stalin byl schopen svůj fiktivní svět uskutečnit, avšak v nutných případech od těchto vizí ustoupil. Zato Hitler s přispěním schopných spojenců, například Heinricha Himmlera a Reinharda Heydricha, přecházel z jednoho fiktivního světa do druhého a táhl s sebou podstatnou část Němců. Jedině nebojácné přijetí podobností nacistického a sovětského režimu umožňuje pochopit i jejich rozdíly. Obě ideologie se stavěly proti liberalismu a demokracii. Oba politické systémy zvrátily význam slova strana: místo aby šlo o uskupení, jež s ostatními soutěží o politickou moc podle předem stanovených pravidel, stalo se uskupením, které tato pravidla určuje. Nacistické Německo i Sovětský svaz byly státy jedné strany. V nacistické i sovětské politice hrála tato strana vůdčí roli v záležitostech ideologie a společenské kázně. Její politická logika vyžadovala vyloučit veškeré obyvatelstvo stojící mimo a její ekonomické elity zastávaly přesvědčení, že některé části populace jsou zbytečné, ne-li přímo škodlivé. Ekonomičtí plánovači obou státních správ měli za to, že na venkově žije víc lidí, než je zapotřebí. Stalinistická kolektivizace si kladla za cíl vyslat přebytečné rolníky z venkova na práci do měst nebo do gulagu. Pokud zemřeli hlady, nemělo to pro hospodářství vážnější následky. Hitlerovská kolonizace dokonce předpokládala, že desítky milionů lidí pomřou hlady, případně budou deportovány.6 Sovětská i nacistická politická ekonomie se opírala o kolektivy ovládající určité skupiny obyvatelstva a využívající jejich zdroje. Kolchozy, které byly od roku 1930 nástrojem Stalinovy zásadní přeměny sovětského venkova, využívaly od roku 1941 i německé okupační úřady. V okupovaných polských, litevských, lotyšských a sovětských městech

vytvořili Němci další kolektiv: ghetto. Městská ghetta byla sice původně chápána jako sběrná místa pro budoucí přesídlence, ale staly se z nich zóny těžící ze židovského majetku a pracovní síly. Na jejich formální židovské vedení – tedy na židovské rady – se obvykle dalo spolehnout, že mezi souvěrci zvýší výběr „příspěvků“ a podnítí vznik pracovních brigád. Ghetta i kolchozy řídili místní občané. Nacistický i sovětský režim zřídily rovněž rozsáhlou síť koncentračních táborů. Kdyby Hitler mohl, využil by sovětské tábory pro Židy a další údajné nepřátele Říše, jenže Němci nikdy nedobyli dostatečně velkou část Sovětského svazu, aby to bylo proveditelné. Nástroje vykořisťování na místní úrovni sice vyhlížely v obou případech stejně a někdy i stejné byly, avšak sloužily odlišným výhledům do budoucna. V nacionálněsocialistické vizi byla nerovnost mezi vrstvami společnosti považována za přirozenou a žádoucí. Nerovnosti, které byly ve světě zjevné – například mezi bohatším Německem a chudším Sovětským svazem –, se měly v průběhu kolonizace ještě prohloubit. Zato když se rozšiřoval sovětský režim, zaváděl na anektovaných územích vlastní pojetí rovnosti. Žádné dramatičtější plány nevyvinul ani neuplatňoval, nicméně ten stávající byl dramatický až dost. Jakmile sovětský režim narazil na nomády, přinutil je, aby se usadili. Jakmile narazil na rolníky, přinutil je, aby stát zásobovali jídlem. Jakmile narazil na celé národy, zlikvidoval jejich elity: začleněním, deportací, povražděním. A když narazil na spokojené společnosti, požadoval po nich, aby přijaly sovětský režim jako ten nejlepší ze všech možných. Němci tedy upírali většině obyvatel svého impéria rovné postavení, kdežto Sověti téměř všechny podmaněné přinutili přijmout stalinské pojetí rovnostářství. Stalin hovořil o likvidaci a čistkách neméně než Hitler, jenže stalinské odůvodnění likvidace vždy souviselo s obranou sovětského státu nebo se šířením socialismu. Hromadné vraždění v éře stalinismu nikdy neznamenalo víc než úspěšnou obranu socialistických výdobytků či součást pokrokové cesty k jejich budování – nikdy se nestalo politickým vítězstvím samo o sobě. Stalinismus byl založen na vnitřní kolonizaci, prosazované za příhodných okolností. Naproti tomu nacistická kolonizace naprosto závisela na pohotovém a úplném ovládnutí obrovského impéria na východě, jež mělo rozlohou zastínit předválečné Německo. Nezbytnou podmínkou úspěchu tohoto plánu byla likvidace

desítek milionů civilistů. Němci tak v praxi obecně vraždili osoby neněmecké národnosti, zatímco Sověti obvykle vraždili sovětské občany. Sovětský režim zabíjel masově v době míru. Naopak nacisté před vypuknutím války zabili jen několik tisíc osob, zato během dobyvačné války nacistické Německo pozabíjelo miliony lidí rychleji než kterýkoli jiný stát před ním.7 Díky časovému odstupu se nyní můžeme rozhodnout, zda budeme nacistický a sovětský režim srovnávat, nebo ne. Stamiliony Evropanů, kterých se oba režimy dotkly, však tuto volbu neměly. Porovnávání vůdců i systémů započalo už ve chvíli, kdy se Hitler chopil moci. Od roku 1933 do roku 1945 musely stamiliony Evropanů zvažovat, co vědí o nacionálním socialismu a stalinismu, poněvadž na tom záviselo rozhodnutí, jež mnohdy rozhodlo o jejich příštím osudu. Platilo to o německých nezaměstnaných zkraje roku 1933, kteří se rozhodovali, zda ve volbách podpoří sociální demokraty, komunisty nebo nacisty. Tou dobou platilo totéž o hladovějících ukrajinských venkovanech, z nichž někteří doufali v německý vpád, jenž by je uchránil před bídou. Evropští politici se zase museli ve druhé polovině třicátých let rozhodovat, zda vstoupí do Stalinovy Lidové fronty, anebo účast v ní odmítnou. Toto dilema bylo tehdy velmi citelné ve Varšavě, poněvadž polští diplomaté, kteří nechtěli zemi zatáhnout do války, si od obou mocných sousedů raději udržovali stejný odstup. Když v roce 1939 Němci a Sověti Polsko přepadli, museli se polští důstojníci rozhodovat, komu se mají vzdát, zatímco polští Židé (a ostatní polští občané) uvažovali nad tím, zda mají uprchnout do druhé okupační zóny. Po německém vpádu do Sovětského svazu museli někteří sovětští váleční zajatci zvážit rizika kolaborace s Němci oproti hrozbě, že je v zajateckých táborech dost možná čeká smrt vyhladověním. Běloruská mládež se musela rozhodnout, zda se přidá k partyzánům, anebo zda vstoupí do řad německé policie – a to dřív, než byla do těch či oněch jednotek násilně začleněna. Židé z Minsku se museli v roce 1942 rozhodovat, zda zůstanou v ghettu, anebo uprchnou do lesů a vyhledají sovětské partyzány. Velitelé polské Zemské armády se v roce 1944 museli rozhodovat, zda se pokusí osvobodit Varšavu od Němců sami, anebo raději počkají na Sověty. Většina těch, jimž se podařilo přežít ukrajinský hladomor v roce 1933, zažila později německou okupaci; většina těch, kdo přežili hladovění v německých táborech v roce 1941, se

vrátila do Stalinova Sovětského svazu; většina těch, kdo přežili holokaust, zůstala v Evropě a mnozí zažili komunismus. Tito Evropané obývali v dané době příslušnou část Evropy, a byli tedy odsouzeni provést toto srovnání sami za sebe. My, pokud se k tomu rozhodneme, můžeme zvažovat oba režimy odděleně, zatímco přímí pamětníci pocítili jejich překrývání a interakci. Nacistický a sovětský režim byly načas spojenci, jako při společné okupaci Polska, a někdy je i jako znepřátelené strany na bojišti spojovaly stejné cíle, třeba když měl Stalin v roce 1944 na vybranou, zda podpoří varšavské povstalce, anebo umožní Němcům, aby pozabíjeli osoby, jež by později vzdorovaly komunistickému režimu. François Furet to popsal jako „belligerent complicity“ (bojová spoluúčast). Němci a Sověti se nejednou vzájemně podněcovali k eskalacím násilí, které si vyžádaly víc obětí než politika každého státu zvlášť. Vítanou příležitost, jak se dal protivník nalákat ke spáchání ještě větších krutostí, skýtaly partyzánské akce. Od roku 1942 je Stalin v okupovaném Bělorusku povzbuzoval, ačkoli věděl, že bude následovat mohutná německá odveta namířená proti občanům sovětského státu. Hitler vítal příležitost zabít každého, „kdo se na nás jen křivě podívá“.8 Za druhé světové války nepostihla krvavé země jedna invaze, ale dvě, případně tři, takže nezažily jeden okupační režim, ale rovnou dva, ne-li tři. Masové vraždění Židů začalo po vpádu Němců na území, které Sověti anektovali jen pár měsíců předtím a odkud před několika týdny deportovali desetitisíce lidí – z území, kde doslova před několika málo dny postříleli tisíce válečných zajatců. Německým jednotkám zvláštního určení se podařilo mobilizovat hněv místního obyvatelstva vyvolaný krvelačnými postupy příslušníků sovětského NKVD ve zdejších věznicích. Při těchto řízených pogromech zahynulo asi dvacet tisíc lidí, což byla nepatrná část obětí holokaustu: necelé jedno procento. Právě toto překrytí sovětské a německé moci však nacistické propagandě umožnilo vylíčit bolševismus jako židovské spiknutí. Z navrstvení nacistické a sovětské moci v dané oblasti vyplynuly i další podoby masového vraždění. V okupovaném Bělorusku zabíjeli jedni Bělorusové své krajany: někdy jako policisty v německých službách, jindy coby sovětské partyzány. Na okupované Ukrajině dezertovali policisté z německých služeb, vstupovali do nacionalistických partyzánských oddílů a v jejich řadách poté připravili o život desítky tisíc Poláků a Ukrajinců ve jménu sociální a nacionální

revoluce. Takové navrstvení moci dokázalo rovněž ovlivnit – či dokonce ukončit – životy milionů lidí nalézajících se tisíce kilometrů od krvavých zemí. Mnozí sovětští občané uprchli z krvavých zemí na východ, do hloubi sovětského státu, jenž byl na jejich přijetí sotva připraven. Úmrtnost v gulagu za války drasticky vzrostla, protože byla nouze o jídlo a zemi sužovaly vleklé logistické problémy související s německou invazí. Válku mezi oběma režimy takto zaplatilo životem více než půl milionu lidí. Přesto byl dopad několikanásobné okupace nejdramatičtější na územích, která Hitler v roce 1939 přenechal Stalinovi v tajném dodatku smlouvy o neútočení – a pak mu je odebral v prvních dnech okupace a v roce 1944 o ně opět přišel. Před druhou světovou válkou šlo o území nezávislého Estonska, Lotyšska, Litvy a východního Polska. Třebaže v těchto státech vládly autoritářské nacionalistické režimy a lidový nacionalismus tu byl na vzestupu, počet osob zabitých státním aparátem nebo v důsledku občanských nepokojů zde ve třicátých letech nepřesáhl v úhrnu několik tisíc. Za sovětské okupace v letech 1939 až 1941 odtud byly statisíce lidí deportovány do Kazachstánu a na Sibiř, desítky tisíc čekala poprava. Toto území bylo centrem židovského osídlení v Evropě a příslušníci této diaspory na něm uvízli v roce 1941, když Němci vpadli do nově rozšířeného Sovětského svazu. O život přišli téměř všichni zdejší Židé. V roce 1943 tu také ukrajinští partyzáni před příchodem sovětských vojsk prováděli etnické čistky a vybíjeli Poláky, načež od roku 1944 Sověti přistoupili k honu na Poláky i Ukrajince. Na území rozkládajícím se východně od linie Molotov-Ribbentrop začal holokaust a tady také Sověti dvakrát posunuli své hranice směrem na západ. V tomto pásu krvavých zemí se většiny perzekucí ve čtyřicátých letech dopouštěli nejprve příslušníci NKVD, Němci tu poté vyvraždili více než čtvrtinu svých židovských obětí a zkázu dokonaly hromadné etnické čistky. Evropa Molotova a Ribbentropa byla společným dílem Sovětů a nacistů. Hitler i Stalin plánovali dalekosáhlou ekonomickou transformaci a důsledky jejich hospodářské politiky byly v krvavých zemích obzvlášť bolestné. Přestože se nacionálněsocialistická a stalinistická ideologie zásadně lišily, zabývali se nacističtí i sovětští plánovači týmiž základními ekonomickými problémy a jejich vůdcové obývali svět jediné politické ekonomie, který tolik toužili změnit. Ideologie je bez ekonomiky

nefunkční a ekonomika v dané době na popisovaných místech znamenala v mnohém nadvládu nad oním územím. K přemístění pluhů či armád se nadále používala tažná síla zvířat a lidí. Kapitál byl tehdy méně pohyblivý a vzácnější. Potraviny představovaly přírodní zdroj, stejně jako ropa a další nerostné bohatství. Globalizaci zastavila první světová válka a volný obchod zbrzdila Velká hospodářská krize. Z marxistického hlediska neměly rolnické společnosti v moderním světě právo na existenci, z nacistického hlediska byli slovanští rolníci (nikoli němečtí sedláci) přebyteční. Němečtí sedláci byli povoláni zúrodnit dobytou půdu vlastním potem a krví druhých. Jde samozřejmě o ideologická hlediska, jenže ta stejně jako veškeré projevy ideologie odrážela určité ekonomické zájmy. Aby se z teorie stala praxe, mohla se nacistická kolonizace i sovětská vnitřní kolonizace uskutečnit pouze tehdy, když se zdálo, že se ekonomické zájmy a ideologické předpoklady navzájem potvrzují. Vůdci, plánovači i zabijáci potřebovali lesk zlata stejně jako pach inkoustu. Hitlerova a Stalinova politika masového vraždění vykazovala tři ekonomické aspekty: 1. fungovala jako prvek velkolepých plánů na politickoekonomickou transformaci; 2. rozsah vraždění se zvětšoval či zmenšoval z ekonomických důvodů; 3. během hromadného vraždění a po něm se na nižších úrovních rabovalo. Podle Stalinova velkorysého plánu měla kolektivizace zemědělství proměnit Sovětský svaz v průmyslovou velmoc víceméně v jeho tehdejších hranicích. Kolektivizace však vyvolala hladomor, který Stalin vědomě zaměřil proti Ukrajincům. Přispěla rovněž k Velkému teroru, směřujícímu původně proti odcizeným rolníkům, kteří by se mohli spiknout s vnějšími nepřáteli. Hitlerův ambiciózní plán předpokládal spíš opačný postup. Měl začít terorem v zahraničí, terorem zaměřeným na osoby, jež Hitler pokládal za vedení sovětského státu, a tím by došlo ke svržení režimu. Dále chtěl Hitler využít kolchozy, aby posílil dodávky potravin do Německa. Dlouhodobě měla na území porobeného Sovětského svazu vzniknout rozsáhlá pohraniční říše ovládaná Němci, zbavená Židů a řídce osídlená zotročenými slovanskými národy. Hitler toužil Evropu zbavit Židů vždycky, avšak nikdy by nedokázal ovládnout a vyhubit miliony Židů v Polsku, Sovětském svazu i v baltských státech, kdyby svou koloniální vizi nezačal prosazovat vojenskou silou. Když Hitler se Stalinem stáli před rozhodnutím, kdo ponese důsledky plánované či neplánované nouze, odhalili i své ideologické priority. Pro Stalina byly v roce 1933 zisky z vývozu přednější než životy milionů

sovětských venkovanů. Rozhodl, že rolníci půjdou na smrt, a zároveň rozhodl, kde jich má zemřít nejvíc: na sovětské Ukrajině. Obilí, které by jim mohlo zachránit život, odvážely před jejich očima vlaky na jih do černomořských přístavů. Na podzim 1941 padlo do zajetí wehrmachtu ohromné množství sovětských vojáků a většina jich zemřela hlady nebo následkem úplného vyčerpání. I v každém dulagu či stalagu, kde se všeobecně zabíjelo, se daly vypozorovat určité priority: Židy Němci rovnou stříleli, Rusy nebo Ukrajince nechávali spíš pomřít hlady a etnické Němce (a poté také Ukrajince) raději verbovali do svých sborů. Určité přizpůsobování se okolnostem je patrné rovněž v německé politice vůči Židům. Zlikvidovat všechny Židy v Evropě měl Hitler v úmyslu po celou dobu a jejich vyhlazení bylo evidentním cílem jeho politiky od sklonku roku 1941. Nicméně i politika úplné likvidace se dala přizpůsobovat ekonomickým tlakům dané chvíle. Například zimu 1941 směli minští Židé přežít jen proto, aby mohli vyrábět zimní pláště a obuv pro wehrmacht, který na bojištích čelil vážným problémům. Samozřejmě nešlo o žádný projev lidskosti: Hitler poslal svou armádu válčit bez zimní výstroje a potřeba zachránit vojáky před zmrznutím dočasně převážila nad naléhavostí vybít Židy. Většina těchto židovských dělníků beztak později nepřežila. V létě 1942 se zase zdály dodávky potravin naléhavější než potřeba pracovních sil, což v okupovaném Polsku urychlilo deportace Židů a jejich likvidaci v plynových komorách. Od roku 1943 se opět zdálo, že ruce schopné zastat práci jsou důležitější než jídlo, a tak zbylí Židé zůstali naživu o něco déle a umírali udření, nikoli při popravě nebo v plynu. Masové vraždění umožňovalo rabování a sociální vzestup. Osoby, které z takového postupu těžily, to poutalo k režimu a místy i k jeho ideologii. V Sovětském svazu v roce 1930 umožnila deportace bohatších statkářů rozkradení jejich majetku, podobně jako deportace polských elit o deset let později. Velký teror otevřel mladším stranickým kádrům cestu ke kariéře poté, co byli jejich nadřízení zastřeleni či deportováni. Holokaust umožnil Nežidům převzít židovské byty a domy. Kradly samozřejmě oba režimy. Polákům a dalším Východoevropanům, kteří ukořistili židovský majetek, ho častokrát zabrali Němci. Polští důstojníci v Katyni se museli před popravou vzdát hodinek a snubních prstenů. Německé děti nosily ponožky židovských dětí postřílených v Minsku, němečtí muži hodinky Židů popravených v Babím Jaru a Němky kožichy po Židovkách zastřelených v Malém Trostinci.

Tzvetan Todorov tvrdil, že „vzhledem k vytyčeným cílům byla Stalinova a Hitlerova rozhodnutí bohužel racionální“. Nebyla to sice pravda pokaždé, nicméně poměrně často. „Racionalita“ ve smyslu, v jakém ji popisuje Todorov, se občas používá rovněž v užším ekonomickém výkladu v úvahách nad tím, zda si člověk vybírá k dosažení nějakého cíle správné prostředky. Nijak to nesouvisí s oním cílem – tedy s tím, oč vůdcům jde –, jelikož politické cíle je prý třeba posuzovat odděleně od etických měřítek. Diskuse o tom, co je a není racionální, však nemůže nahradit diskusi o tom, co je a není správné. Nacistická (a sovětská) pozornost věnovaná ekonomice nikterak nezmírňuje zločiny těchto režimů, nanejvýš odhaluje jejich společnou bezohlednost vůči životu jedince, stejně odpudivou jako ostatní aspekty jejich krutovlády. Přizpůsobování se okolnostem a uplatněné rabování jsou ještě silnějším důvodem k morálnímu odsouzení. Ekonomické ohledy neodstraní vražednou rasistickou ideologii, spíš ji potvrzují a dokládají její moc.9 Při kolonizaci se ideologie střetá s ekonomikou, v místní správě s oportunismem a obavami. V případě nacismu i komunismu se období hromadného vraždění překrývala s obdobími nadšeného či přinejmenším poklidného chodu státní správy. Nejvýraznější projevy odporu ze strany úřednictva se vyskytly na samém počátku masového vybíjení obyvatelstva na sovětské Ukrajině, když se místní straničtí aktivisté snažili upozorňovat vedení státu na hrozící hladomor. Rychle je umlčela hrozba, že budou vyloučeni ze strany, zatčeni, popřípadě deportováni. Někteří z těch, kdo se tehdy odvážili zapochybovat, se posléze stali vášnivými stoupenci řízeného vyhladovění obyvatelstva. Za Velkého teroru v letech 1937–1938 a při první vlně vraždění Židů v roce 1941 vedly signály přicházející shora k zabíjení na místní úrovni a jeho vykonavatelé nejednou požadovali zvýšení kvót. Tou dobou probíhala i čistka v NKVD. V roce 1941 spolu důstojníci SS – podobně jako důstojníci NKVD o několik let dřív – v západní části Sovětského svazu soutěžili, kdo zabije víc nepřátel, a projeví tak loajalitu a schopnosti. Lidský život byl zredukován na chvilkové potěšení podřízeného, sepisujícího hlášení pro nadřízené. SS a NKVD pochopitelně představovaly elity svého druhu, osoby speciálně vybrané a ideologicky proškolené. Při využívání dalších kádrů (policistů, vojáků či místních kolaborantů) bylo někdy zapotřebí víc než pouhé náznaky shora. Hitler i Stalin vynikali v umění stavět své

mocenské instituce před morální dilema, při němž se masové zabíjení jevilo případným pochybovačům jako menší zlo. Ukrajinští straníci v roce 1932 váhali při rekvizicích obilí, avšak uvědomovali si, že jejich kariéra i život závisí na splnění plánu. Ne všichni důstojníci wehrmachtu hodlali vyhladovět sovětská města – poněvadž však byli přesvědčeni o tom, že mají na výběr jen mezi sovětskými civilisty a vlastními vojáky, rozhodli se samozřejmě ve prospěch svých podřízených. Pro takové režimy byla válečná rétorika – nebo přesněji řečeno rétorika předběžné sebeobrany – dostatečně přesvědčivá, aby zamezila odporu.10 Celá desetiletí od vyvrcholení hromadného vraždění v Evropě byli značnou odpovědností zatíženi „kolaboranti“. Klasický případ kolaborace představovali ti sovětští občané, kteří za druhé světové války sloužili Němcům jako policisté nebo dozorci a k jejichž povinnostem patřilo zabíjet Židy. Téměř žádný nespolupracoval s Němci z ideologických důvodů a jen velmi málo takových kolaborantů k tomu vedly čistě politické motivy. Pár jich pochopitelně pociťovalo spřízněnost s okupačním režimem, jako například litevští nacionalisté, kteří uprchli před první sovětskou okupací a v roce 1941 se do vlasti vrátili po boku Němců. Ve východní Evropě je ostatně obtížné najít ryzí politickou kolaboraci s Němci, jež by nesouvisela s předchozí nedobrou zkušeností se sovětským režimem. A přesto ani v případech, kdy šlo o politiku či ideje, nebylo ideologické souznění možné: nacisté nedokázali pohlížet na osoby neněmecké národnosti jako na sobě rovné a žádný neněmecký nacionalista, který si sám sebe vážil, nemohl akceptovat nacistické teorie o rasové nadřazenosti Němců. Ideologie a zájmy nacistů i lokálních nacionalistů se sice často shodovaly, pokud šlo o zničení Sovětského svazu a (méně často) o zabíjení Židů, nicméně mnozí kolaboranti spíš říkali to, co se od nich čekalo, anebo mlčeli a jednali podle rozkazu. Místní policisté kolaborující s Němci na okupované sovětské Ukrajině nebo v sovětském Bělorusku měli v režimu pramalou, pokud ne úplně nicotnou moc. Nestáli sice úplně na dně společenského žebříčku, pod nimi se pochopitelně nacházeli Židé a místní civilní obyvatelstvo, nicméně nacházeli se v natolik nízkém postavení, že jejich chování vyžaduje menší (a nikoli větší) vysvětlování než chování esesáků, členů NSDAP, německých vojáků a policistů. Takový typ lokální kolaborace lze předvídat stejně jako fakt, že místní obyvatelstvo uposlechne výzvy okupačních úřadů, ne-li ještě častěji. Němci, kteří se vybíjení Židů

vyhýbali, nenesli žádné vážnější důsledky svého rozhodnutí, kdežto místní lidé, kteří se rozhodli do řad policie nevstoupit, popřípadě z nich odejít, naopak riskovali to, co Němci neznali: hladovění, deportaci a nucené práce. Sovětský válečný zajatec, jenž přistoupil na německou nabídku kolaborace, se mohl vyhnout smrti vyhladověním. Sovětský rolník v žoldu policie věděl, že zůstane doma a sklidí zaseté obilí, takže jeho rodina nebude hladovět. Byl v tom negativní oportunismus: naděje, že tímto rozhodnutím člověk unikne ještě horšímu osudu. Krajní verzi negativního oportunismu představovali židovští policisté v ghettech, ačkoli jejich rozhodnutí nakonec nezachránilo nikoho, dokonce ani je. V sovětském režimu se kategorie „kolaboranta“ definuje obtížněji. Na rozdíl od Němců zabili Sověti víc civilistů v době míru než za války, a navíc obvykle ani neokupovali dané území dlouho: anektovali je nebo mu zaručili aspoň formální suverenitu. Jisté typy politiky byly však v Sovětském svazu označovány za „kampaně“ či „války“. V takové atmosféře byli například ukrajinští komunističtí aktivisté nuceni nechat své spoluobčany vyhladovět. Bez ohledu na to, zda rekvírování obilí hladovějícím lidem označíme jako „kolaboraci“, jde o ukázkový příklad, jak si režim zajišťoval spolupracovníky – tím, že je přiměl, aby své sousedy fakticky pozabíjeli. Smrt vyhladověním je ohavná, krutá a vleklá a straničtí aktivisté i místní úředníci museli přihlížet, jak umírají jejich známí: museli jejich smrt způsobit. Arendtová chápe kolektivizační hladomory jako počátek morální izolace, jelikož lidé zjistili, že jsou proti mocnému modernímu státu bezbranní. Leszek Kołakowski však soudil, že je to pravda pouze zpola. Skutečnost, že do hladomoru byli zapojeni prakticky všichni – jako výběrčí i jako konzumenti potravin – vytvořilo „nový typ morální jednoty“.11 Kdyby lidé režimům sloužili jen v souladu se svým předchozím ideologickým přesvědčením, docházelo by ke kolaboraci zřídka. Většina nacistických kolaborantů v krvavých zemích totiž získala vzdělání v Sovětském svazu. V oblastech na východ od linie Molotov-Ribbentrop, které zbavila národní nezávislosti nejprve sovětská a teprve poté německá okupační vláda, kolaborovali někteří lidé s Němci, neboť už předtím kolaborovali se Sověty. Když sovětská okupace ustoupila okupaci německé, stali se příslušníci sovětské milice policisty ve službách Němců. Místní lidé kolaborující se Sověty v letech 1939–1941 pochopili, že se mohou před nacisty očistit zabíjením Židů. Někteří ukrajinští nacionalističtí partyzáni sloužili předtím Němcům i Sovětům.

A v Bělorusku o tom, kteří mladíci se dají k partyzánům a kteří nastoupí k německé policii, často rozhodovala náhoda. Německé továrny na smrt obsluhovali bývalí sovětští vojáci indoktrinovaní komunismem. Pachatelé holokaustu, vychovaní nacismem, zase vstupovali do sovětských partyzánských oddílů. Ideologie je pokušením i pro lidi, kteří ji odmítají. Když ji čas nebo stranická politika zbaví politických a ekonomických souvislostí, stává se moralizujícím podkladem pro obhajobu masového vraždění, v níž lze pohodlně oddělit interprety od vrahů. Je snadné vnímat pachatele pouze jako člověka zastávajícího nepatřičné myšlenky, a tudíž odlišného od normy. Může nás to ukonejšit v přesvědčení, že lze ignorovat ekonomická hlediska i politické komplikace, přestože právě ty bývají ve skutečnosti příznačné jak pro historické pachatele, tak pro osoby, které se jejich zločiny později pokoušejí interpretovat. Je mnohem snazší – přinejmenším dnes na Západě – se s oběťmi identifikovat než porozumět historickým okolnostem, jež oběti masakrů v krvavých zemích sdílely s pachateli i přihlížejícími. Identifikace s obětí potvrzuje, že se takový člověk od pachatele radikálně odděluje. Dozorce v Treblince, který startoval motor plynové komory, anebo důstojník NKVD, jenž tiskl spoušť naganu, přece nejsem já – je to člověk vraždící někoho, jako jsem já. Není však jasné, zda tato identifikace s obětí dopřeje dotyčnému hlubší poznání, nebo zda takové odcizení od osoby pachatele neodráží spíš etický postoj. Není totiž vůbec jisté, že zredukujeme-li dějiny na moralitu, budeme nutně i mravnější. Připsat si postavení oběti bohužel samo o sobě nevede k správným morálním rozhodnutím. Stalin i Hitler se po celou svou politickou dráhu prohlašovali za oběti. Přesvědčili i miliony dalších lidí, že také oni jsou oběťmi – mezinárodního kapitalistického či židovského spiknutí. Během německého vpádu do Polska byl jistý voják wehrmachtu přesvědčen o tom, že smrtelná grimasa Poláka dokazuje, nakolik iracionálně Poláci nenávidí Němce. Během hladomoru na Ukrajině měl zase jeden ukrajinský komunista pocit, že ho obléhají mrtvoly vyhladovělých krajanů před jeho dveřmi. Oba si připadali jako oběti. Každá velká válka nebo masové vraždění začínaly ve dvacátém století tím, že o sobě agresoři či pachatelé nejprve tvrdili, že jsou nevinní a že se stali obětí křivdy. V jedenadvacátém století sledujeme druhou vlnu takových agresivních válek, jejichž vůdci nejen tvrdí, že jejich národy jsou

oběťmi, ale dokonce činí výslovné narážky na hromadné vraždění ve století dvacátém. Lidská schopnost cítit se jako něčí oběť je zřejmě bezmezná a osoby nacházející se v takovém rozpoložení lze přimět ke strašlivým násilnostem. Rakouský policista, který střílel děti v Mohilevu, si zkoušel představit, co by Sověti provedli jeho dětem. Oběti však byly lidskými bytostmi a skutečná identifikace s nimi musí spočívat v pochopení jejich života, nikoli jejich smrti. Jde-li o oběti, jsou už mrtvé a už se nemohou bránit tomu, jak s jejich smrtí naloží ti, kdo přežili. Není těžké posvěcovat něčí politiku či identitu mrtvými oběťmi. Méně přitažlivé, zato morálně naléhavější počínání předpokládá pochopit motivace pachatelů. Morální ohrožení koneckonců netkví v tom, že by se člověk mohl stát obětí, nýbrž v tom, že by se mohl stát pachatelem, případně zločinu přihlížet. Jisté pokušení nabízí tvrzení, že nacistický vrah se vymyká veškerému chápání – tomuto pokušení za války podlehli významní politici a intelektuálové, například Edvard Beneš nebo Ilja Erenburg. Československý prezident a sovětský židovský spisovatel ospravedlňovali pomstu na Němcích jako takových – a tím pádem se lidé, kteří předtím jiné označovali za podlidi, sami stali podlidmi. Jenže upírat lidské bytosti její lidství je eticky nemožné.12 Podlehnout pokušení pokládat jiné lidi za nelidské znamená vykročit vstříc postojům nacistů, nikoli se od nich vzdalovat. A zjištění, že jiné lidi nelze pochopit, zase znamená vzdát se snahy o porozumění, a tedy vzdát se historie. Odmítnout nacisty či Sověty s tím, že nejsou hodni lidského zájmu či historického pochopení, znamená upadnout do pasti, kterou nám sami nastražili. Bezpečnější je uvědomit si, že jakkoli nás jejich motivace vedoucí k hromadnému vraždění pobuřují, měly pro ně jistý význam. Heinrich Himmler prohlásil, že ho těší vidět vedle sebe ležet sto, pět set nebo tisíc mrtvol – měl tím na mysli, že zabití jiného člověka představuje obětinu na oltář ryzosti vlastní duše a že předložení této oběti povznáší vraha na vyšší morální úroveň. Vyjádřil tím určitý druh oddanosti prostřednictvím extrémního uplatnění nacistické hodnoty, která nám není zase tak úplně cizí: oběti jedince ve jménu společenství. Hermann Göring prohlásil, že jeho svědomí má jméno Adolf Hitler. V očích Němců, kteří přijali Hitlera za svého vůdce, hrála víra velmi důležitou roli. Sotva si mohli vybrat horší ztělesnění této víry, avšak jejich schopnost uvěřit je nepopiratelná. Gándhí postřehl, že zlo závisí na dobru

v tom smyslu, že osoby odhodlané společně páchat zlé skutky musejí být jedna druhé oddány a musejí ve svou věc věřit. Oddanost a víra z Němců sice nenadělaly dobré lidi, ale nepřipravily je o lidskost. Jako všichni ostatní byli schopni etické úvahy, byť v jejich případě šlo o úvahu nesmírně zavádějící.13 Také stalinismus byl režim nejen politický, ale i morální – vinu a nevinu používal jednak jako kategorie legální, jednak jako kategorie psychologické. Morální uvažování v lidech pěstoval běžně. Mladý ukrajinský stranický aktivista, který bral hladovějícím jídlo, si byl jist, že přispívá k vítězství socialismu: „Tak jako předtím jsem věřil, protože jsem chtěl věřit.“ Projevil cit pro morálku, ač pomýlený. Margaretě Buber-Neumannové sdělila v gulagu v Karagandě její spoluvězeňkyně: „Kde se kácí les, tam létají třísky.“ Mnozí stalinisté i jejich přívrženci vysvětlovali, že ztráty způsobené hladomorem a Velkým terorem byly nezbytné pro vybudování spravedlivého a bezpečného sovětského státu. A rozsah této tragédie byl výzvou, aby taková naděje nadále sílila. Romantické ospravedlňování hromadného vraždění, podle něhož se dnešní zlo stane zítra dobrem, pokud je správně popíšeme, není k ničemu. Možná by bylo daleko lepší nepodniknout vůbec nic. Třeba by se bývalo dalo kýžených cílů lépe dosáhnout mírnější politikou. Věřit, že s velkolepým pokrokem musí být vždy spojeno i obrovské utrpení, znamená přistoupit na jakýsi hermetický masochismus, podle něhož je bolest příznakem imanentního či pozvolna se vynořujícího dobra. A přistoupit na takové zdůvodňování je zase hermetický sadismus: jestliže působím bolest, je to v zájmu nějakého vyššího cíle, do něhož jsem zasvěcen. A tak jestliže Stalin reprezentoval politbyro reprezentující Ústřední výbor, který reprezentoval stranu reprezentující dělnickou třídu, a ta zase reprezentovala historii, byl podle všeho nadán zvláštním právem promlouvat o tom, co se jeví jako historická nezbytnost. Toto postavení Stalina zprošťovalo veškeré odpovědnosti a umožňovalo mu svalovat vinu za vlastní selhání na jiné.14 Nelze popřít, že hromadné hladovění přineslo zemi jistý druh politické stability. Otázka však nutně musí znít: Je toto podoba míru, po níž toužíme nebo bychom měli toužit? Masové vraždění vytváří pouta pachatelů k těm, kdo udílejí rozkazy – je to správný typ politické loajality? Teror konsoliduje určité režimy – jsou to vhodné režimy? Zabíjení civilistů se děje v zájmu určitého druhu vůdců. Otázka přitom nezní, zda je toto vše historická pravda, nýbrž: Je to žádoucí? Jsou takoví

vůdci dobrými vůdci? Jsou takové režimy dobrými režimy? A pokud nikoli, je nasnadě další dotaz: Jak se dá takové politice zabránit? Naše současná kultura pokládá za jisté, že paměť zamezuje vraždění. Pokud zemřelo tolik lidí, máme sklon se domnívat, že museli zemřít za jakousi transcendentní hodnotu, kterou lze odhalit, rozvinout a náležitě o ni politicky pečovat. Pak se takové transcendentní hodnoty projeví jako hodnoty národní. Miliony lidí musely zemřít, aby Sovětský svaz mohl zvítězit ve Velké vlastenecké válce nebo Spojené státy ve své „good war“ (jak bývá v USA označována druhá světová válka). Evropa musela dostat lekci z pacifismu, Polsko svou legendu o svobodě, Ukrajina své hrdiny, Bělorusko muselo prokázat svou ctnost a Židé museli naplnit sionistické poslání. Tyto pozdější racionalizace možná zahrnují důležité postřehy o národní politice i psychologii, avšak s pamětí jako takovou nemají mnoho společného. Na mrtvé se pamatuje, jenže mrtví si nepamatují. Vládl jim někdo jiný a někdo jiný také rozhodl o tom, jak budou sprovozeni ze světa. A později za ně ještě někdo jiný rozhodne, proč se tak stalo. Hledáme--li tedy v zabíjení nějaký význam, riskujeme, že větší zabíjení přinese vícero takových zdůvodnění. A právě někde mezi záznamem o smrti a její neustálou reinterpretací možná tkví smysl historie. Pouze historie masového zabíjení dokáže sjednotit počty i vzpomínky, neboť bez této historie zůstanou takové vzpomínky privátní – což dnes znamená národní –, kdežto počty se zveřejní, jinými slovy poslouží jako nástroj v mezinárodní soutěži o největšího mučedníka. Vždyť paměť je moje a mám právo s ní naložit, jak sám uznám za vhodné; čísla jsou objektivní a ty jsi povinen můj popis přijmout, ať se ti to líbí nebo ne. Takové úvahy umožňují nacionalistům, aby jednou rukou objímali souseda a druhou mu uštědřili ránu. Po skončení druhé světové války a pak znovu po pádu komunismu si nacionalisté v krvavých zemích (ale i mimo ně) libovali, pokud mohli přehánět počty mrtvých i míru utrpení ve snaze dosáhnout uznání své neviny. V jedenadvacátém století přisuzují ruští vůdci své zemi přibližně tento oficiální podíl na obětech druhé světové války: devět milionů padlých vojáků a čtrnáct až sedmnáct milionů mrtvých civilistů. Tyto údaje jsou však velmi sporné. Na rozdíl od většiny statistických dat uvedených v této knize totiž nejde o počty, ale o demografické projekce. A nehledě na jejich oprávněnost jde o sovětské, nikoli o ruské počty. Ruské počty musejí být mnohem a mnohem nižší, poněvadž ve vysokých sovětských

číslech jsou zahrnuty i oběti z Ukrajiny, Běloruska a baltských zemí. Zvlášť důležitá jsou pak území, která Sovětský svaz okupoval v roce 1939: východní Polsko, baltské státy, severovýchodní Rumunsko. Tehdy tu byly ztráty na životech ohromné, přičemž mnohé mrtvé neměli na svědomí Němci, nýbrž sovětští okupanti. Nejpodstatnější součástí všech těchto vysokých počtů jsou Židé: nikoli Židé z Ruska, kterých zahynulo asi šedesát tisíc, ale Židé ze sovětské Ukrajiny a sovětského Běloruska (téměř milion osob) a ti, jejichž vlast okupoval nejprve Sovětský svaz a jejichž vyhlazení mají na svědomí Němci (dalších 1,6 milionu). Němci záměrně vyvraždili asi 3,2 milionu civilistů a válečných zajatců ze sovětského Ruska: tedy v absolutních číslech méně než na sovětské Ukrajině nebo v Polsku, což byly ve srovnání se sovětským Ruskem země asi pětkrát méně lidnaté. Vyšší počty ruských civilních obětí, které se nyní někdy světu předkládají, mohou mít – pokud jsou vůbec přesné – jen dvě věrohodná vysvětlení. První by předpokládalo, že sovětských vojáků tehdy zahynulo víc, než naznačují sovětské statistiky, a tito lidé (zahrnutí do vyšších počtů mrtvých civilistů) byli ve skutečnosti vojáci. Druhý možný výklad spočívá v tom, že tyto lidi (zahrnuté do vyšších údajů o válečných ztrátách) nezabili přímo Němci, nýbrž že zemřeli za války v důsledku hladovění, nouze a sovětských represí. Tato možnost naznačuje, že na území ovládaném Stalinem zemřelo za války předčasně víc Rusů než na území okupovaném Hitlerem, což je docela pravděpodobné, ačkoli mnohá úmrtí je třeba připsat na vrub oběma válčícím stranám.15 Podívejme se na gulag. Většina sovětských koncentračních táborů byla zřízena v sovětském Rusku daleko od oblastí okupovaných Němci. Když Němci v červnu 1941 přepadli Sovětský svaz, byly v gulagu internovány asi čtyři miliony sovětských občanů. Za války odsoudily sovětské úřady do gulagu na 2,5 milionu svých občanů – NKVD se činil všude, kam se Němci nedostali, dokonce i v obleženém hladovějícím Leningradě. V letech 1941–1943 úřady zaregistrovaly smrt 516 841 vězňů gulagu, přičemž skutečný počet úmrtí může být ještě vyšší. Tyto statisíce dalších lidí by možná nezahynuly, kdyby Němci Sovětský svaz nepřepadli – avšak mimo gulag by tyto oběti nebyly tak zranitelné. Mrtví v sovětských koncentračních táborech se navíc nedají tak snadno započítávat mezi oběti Němců, i kdyby Hitlerova válka jejich smrt urychlila.16

Zároveň je třeba zohlednit fakt, že příslušníci jiných národností – například obyvatelé sovětské Ukrajiny – trpěli za Stalina i za Hitlera víc než obyvatelstvo sovětského Ruska. Před válkou se Stalinův teror dotkl etnických Rusů podstatně méně než příslušníků národnostních menšin a Rusové byli také daleko menší měrou ohroženi hladomorem než Ukrajinci či Kazaši. Celá populace sovětské Ukrajiny se po většinu války nacházela pod německou okupací a úmrtnost obyvatelstva zde byla mnohem vyšší než v sovětském Rusku. Území dnešní Ukrajiny se ocitalo ve středu pozornosti stalinistické i nacistické vražedné politiky po celou éru masového vraždění: asi tři a půl milionu osob tu padlo za oběť stalinistické politice v letech 1933–1938 a v letech 1941–1944 zde podlehlo dalšího 3,5 milionu osob vražedné politice Němců. Další přibližně tři miliony obyvatel sovětské Ukrajiny padly v boji, anebo zahynuly nepřímo v důsledku války. Přesto nezávislý ukrajinský stát občas z politických důvodů tyto údaje nadsazoval. Na Ukrajině byly nejvíc patrné následky Stalinova hladomoru v letech 1932–1933 i holokaustu v letech 1941–1944, takže se počet ukrajinských obětí hladomoru upravoval tak, aby přesáhl počet židovských obětí holokaustu. V letech 2005–2009 ukrajinští historici spjatí se státními institucemi opakovaně uváděli deset milionů mrtvých při hladomoru, aniž se tento údaj pokusili jakkoli doložit. Počátkem roku 2010 se oficiální odhad počtu mrtvých diskrétně snížil na 3,94 milionu. Tato chvályhodná (a nevídaná) úprava posunula oficiální stanovisko blíž k pravdě. (V politicky rozdělené zemi prezident popřel, že by hladomor vypukl pouze na Ukrajině.)17 Bělorusko se stalo ohniskem střetu Sovětů s nacisty, a tak žádná země nezakusila za německé okupace větší útrapy. V percentuálním přepočtu mohlo vykázat vyšší válečné ztráty než Ukrajina. Likvidace elit se v Bělorusku odehrála ještě krvavěji než v Polsku: nejprve tu sovětský NKVD v letech 1937–1938 povraždil příslušníky inteligence jako údajné špiony a v letech 1942–1943 pozabíjeli sovětští partyzáni učitele jako údajné kolaboranty s Němci. Hlavní město Minsk téměř vylidnily německé nálety, útěky vězňů z ghetta, hlad a holokaust; po válce bylo znovu vybudováno jako veskrze sovětská metropole. I Bělorusko je však poplatné všeobecné tendenci ke zveličování. Za druhé světové války tu zahynulo dvacet procent předválečného obyvatelstva, nicméně mládež se učí – a nejspíš tomu i věří –, že jich nebyla jedna pětina, nýbrž jedna

třetina. Běloruská vláda velebící sovětské časy popírá zločinnost stalinismu a svádí celou vinu na Němce, či obecněji na Západ.18 Jak ukazuje případ Německa, není toto přehánění výlučně záležitostí postsovětských nebo postkomunistických zemí. Německé zúčtování s holokaustem je jistě výjimečné a vzorové. Problém však vzniká jinde. Německá vzpomínka na to, jak příslušníci tohoto národa hromadně vraždili Židy, je jediným příkladem jednoznačného přijetí politické, intelektuální i výchovné odpovědnosti za masové vraždy a je rovněž hlavní oporou naděje, že i jiné národy mohou postupovat podobně. Němečtí novináři a (někteří) historici přesto zveličují počet Němců zabitých při evakuaci, na útěku nebo při deportacích za války i po ní. Stále se – bez důkazů – tvrdí, že tehdy zahynul milion, ne-li dokonce dva miliony osob. Již v roce 1974 stanovila zpráva Spolkového státního archivu počet Němců, kteří zahynuli při útěku nebo v rámci deportace z Polska, asi na čtyři sta tisíc – nebyla zveřejněna, protože šlo o příliš nízký počet, aby to mohlo posloužit politickému záměru zdokumentovat rozsah těchto obětí. Tatáž zpráva odhadla počet mrtvých Němců při odsunu z Československa na dvě stě tisíc. Podle společné zprávy česko-německé komise historiků je tento počet asi desetinásobně nadsazen. Také z tohoto důvodu je možná lepší údaj o čtyřech stech tisících Němců zahynuvších při opouštění Polska (na který odkazuje i předešlá kapitola) považovat za odhad maximální. Osud Němců, kteří se za války ocitli na útěku nebo byli evakuováni, se podobá zážitkům většiny sovětských a polských občanů, kteří utíkali či byli evakuováni při postupu (a ústupu) německých vojsk. Zážitky Němců deportovaných po skončení bojů lze srovnávat s osudy většiny sovětských a polských občanů deportovaných za války nebo po ní. Zkušenosti německých uprchlíků, evakuovaných i deportovaných, však nelze porovnávat se zážitky deseti milionů polských, sovětských, litevských a lotyšských občanů, Židů a dalších národností, postižených německou politikou záměrného vraždění. Etnické čistky a hromadné vybíjení obyvatelstva sice vykazují některé společné rysy, ale nejde o totéž. Ani ty nejhorší hrůzy, jaké potkaly Němce na útěku či při deportacích, nelze označit za masové zabíjení obyvatelstva prostřednictvím plánovitého hladomoru, teroru, či dokonce holokaustu.19 Mimo Polsko se rozsah polského utrpení podceňuje. I polští historici zřídkakdy připomínají sovětské Poláky, kteří počátkem třicátých let

umírali hladem v sovětském Kazachstánu a na sovětské Ukrajině, anebo sovětské Poláky popravené za Stalinova Velkého teroru na sklonku téže dekády. Žádný si nepovšiml, že sovětští Poláci ve třicátých letech trpěli víc než kterákoli jiná národnostní menšina SSSR. Jen vzácně se pak připomíná nápadná skutečnost, že příslušníci sovětského NKVD pozatýkali v roce 1940 na okupovaném území východního Polska víc lidí než v celém zbytku SSSR. Při bombardování Varšavy v roce 1939 zahynulo přibližně tolik Poláků, kolik bylo zabito Němců při bombardování Drážďan v roce 1945. Přitom pro Poláky bylo toto bombardování teprve začátkem jedné z nejkrvavějších etap okupace, během níž Němci povraždili miliony polských občanů. Během Varšavského povstání bylo zabito víc Poláků, než kolik zemřelo Japonců po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Naděje, že se nežidovský Polák, který v roce 1933 bydlel ve Varšavě, dožije roku 1945, byla přibližně stejně vysoká jako naděje Žida, jenž žil v roce 1933 v Německu. Za války bylo zavražděno přibližně tolik Poláků nežidovského původu jako Židů, kteří zahynuli v osvětimských plynových komorách. V Osvětimi ostatně zahynulo víc nežidovských Poláků než Židů z kterékoli evropské země – tedy s výjimkou Židů z Maďarska a Polska. Polská literární kritička Maria Janionová poznamenala o polském vstupu do Evropské unie: „Do Evropy ano, ale s našimi mrtvými.“ Je důležité, abychom o těchto mrtvých věděli co nejvíc, což se týká i jejich reálného počtu. Navzdory těmto strašlivým ztrátám je i Polsko příkladem politiky zveličování utrpěných křivd. Žáci polských škol se učí, že za války zahynulo šest milionů Poláků a Židů. Podle všeho s těmito čísly v prosinci 1946 vyrukoval přední stalinista Jakub Berman, aby pro domácí politické účely vytvořil zdánlivou rovnováhu mezi počtem polských a židovských obětí. Je pravděpodobné, že k pravdě má blíž odhad, který tím „korigoval“: 4,8 milionu mrtvých. Nicméně i to je pochopitelně gigantické číslo. Polsko patrně přišlo o milion civilistů, jež povraždili Němci, a o dalších asi sto tisíc, které mají na svědomí Sověti. Další milion Poláků nejspíš zahynul v důsledku špatného zacházení a jako oběti válečných bojů. Jsou to překvapivě vysoké počty. Osud nežidovských Poláků byl ve srovnání s národy západní Evropy, které rovněž pocítily německou okupaci, nepředstavitelně těžký – a přece Židovi v Polsku hrozila za války smrt zhruba patnáctkrát častěji než etnickému Polákovi.20

V průběhu dvanácti let oba režimy záměrně povraždily čtrnáct milionů lidí. To je moment, který nám teprve začíná docházet, natož abychom ho vstřebali. Když tedy Evropané opakují nadnesené počty mrtvých, vpouštějí do své kultury miliony duchů lidí, kteří ve skutečnosti nikdy nežili. Takové přízraky mají bohužel sílu – vždyť to, co začíná jako konkurence v mučednictví, může skončit mučednickým imperialismem. Válka v bývalé Jugoslávii vypukla v devadesátých letech mimo jiné právě kvůli přesvědčení většiny Srbů, že za druhé světové války bylo zabito daleko víc jejich krajanů, než tomu ve skutečnosti bylo. Když vynecháme historii, počty stoupají a paměť je přijímá – a všechny nás to ohrožuje. Mohou mrtví vskutku někomu patřit? Němci vyvraždili více než čtyři miliony polských občanů, z toho asi tři miliony Židů. Tyto tři miliony Židů se počítají jako občané Polska – a skutečně jimi byli. Mnozí se s Polskem silně ztotožňovali a některé z obětí se už za Židy ani nepokládaly. Více než milion těchto Židů se pak započítává jako občané Sovětského svazu, poněvadž obývali východní polovinu Polska, kterou SSSR počátkem války anektoval. Většina z nich žila na území, jež dnes náleží nezávislé Ukrajině. Patří tedy židovská dívenka, která vyškrábala na zeď kovelské synagogy vzkaz své matce, do polské, sovětské, izraelské, anebo ukrajinské historie? Napsala ho polsky, zatímco jiní Židé shromáždění v této synagoze psali toho osudového dne v jidiš. A co židovská matka Diny Proničevové, naléhající rusky na dceru, aby utekla z Babího Jaru, který se nachází v Kyjevě – dnešním hlavním městě nezávislé Ukrajiny? Většina Židů v Kovelu i v Kyjevě podobně jako na většině míst východní Evropy nebyli ani sionisté, ani Poláci, ani Ukrajinci, ani komunisté. Dá se tedy skutečně tvrdit, že položili životy za Izrael, Polsko, Ukrajinu, Sovětský svaz? Byli to Židé, byli to polští či sovětští občané, jejich sousedy byli Ukrajinci, Poláci nebo Rusové, a tak patří do jisté míry dějinám čtyř zemí – tedy pokud se dějiny těchto čtyř zemí dají vůbec vnímat odděleně. Oběti po sobě zanechaly truchlící. Vrahové po sobě zanechali čísla. Připojit se po smrti k ohromným zástupům zesnulých znamená rozplynout se v anonymním proudu. Přidružit se tím do konkurenčních národních pamětí vyztužovaných počty mrtvých, k nimž se posléze připočte i váš život, však znamená obětovat svou individualitu. Znamená

to opustit historii vycházející z předpokladu, že žádnou lidskou bytost nelze zredukovat. Historie v celé své složitosti předestírá něco, co bylo dáno nám všem: něco, co můžeme sdílet. Avšak i v případě, že máme pohromadě veškeré správné údaje, musíme se starat dál. Se správnými čísly si nevystačíme. Každý záznam o smrti naznačí, ale nemůže nahradit jeden svébytný, neopakovatelný život. Musíme tedy umět nejen správně spočítat mrtvé, ale i započítat každou oběť jako jednotlivce. Jedno hodně veliké číslo, které při podrobné analýze obstojí, se týká holokaustu: 5,7 milionu mrtvých Židů, z nichž 5,4 milionu připravili o život Němci. Avšak toto číslo stejně jako všechny ostatní údaje nesmíme vnímat jako 5,7 milionu – je to abstrakce, kterou nelze uchopit –, nýbrž jako 5,7 milionu krát jedna. Neznamená to nějaký druhový obraz Žida, jejž v 5,7 milionu případů potkala abstraktní smrt. Znamená to nesčetné jednotlivce uprostřed života, který byl zkrácen násilím: Dobciu Kaganovou, dívenku z kovelské synagogy, a spolu s ní všechny, kdo se tam tenkrát ocitli, všechny konkrétní osoby zabité za svou příslušnost k Židovstvu v Kovelu, na Ukrajině, na Východě, v Evropě. Připomínky výročí se organizují u příležitosti kulatých čísel, desítek či stovek – ale čísla vypovídající o mrtvých se nám lépe pamatují, když údaje nejsou kulaté, když nekončí nulou. Pokud jde o holokaust, je tedy možná snazší myslet na 780 863 obětí Treblinky: ta trojka na konci může znamenat Tamaru a Ittu Willenbergovy, jejichž šatstvo se k sobě tulilo, zatímco sestry se už dusily v plynové komoře, a Ruth Dorfmannovou, která před odchodem do plynu plakala společně s holičem, jenž ji před smrtí stříhal. Může být snazší představit si jednu osobu na konci čísla 33 761 – tolik Židů bylo popraveno v Babím Jaru. Třeba to byla právě matka Diny Proničevové, ačkoli ve skutečnosti může být tou jednotkou každý zabitý Žid. Musí jí být. A také jí zůstává. Při rozboru dějin masového zabíjení v krvavých zemích musí naše vzpomínka uchovat i jeden milion (krát jedna) Leningraďanů, které vyhladověla blokáda města, 3,1 milionu (krát jedna) sovětských zajatců, jež Němci pozabíjeli v letech 1941–1944, i 3,3 milionu (krát jedna) sovětských venkovanů, které stalinistický režim vyhladověl k smrti v letech 1932–1933. Tato čísla nikdy nebudeme znát přesně, nicméně i ona zahrnují jednotlivce: rolnické rodiny postavené před strašlivou volbu, vězně zahřívající se v zemljankách, děti přihlížející smrti svých nejbližších v Leningradě tak jako Táňa Savičevová.

Každý z 681 692 popravených za Stalinova Velkého teroru v letech 1937 až 1938 mohl vyprávět vlastní životní příběh: posledními dvěma zatčenými tak mohou být Maria Juriewiczová a Stanisław Wyganowski – manželé, kteří se setkali „pod zemí“. Každého z 21 892 polských válečných zajatců zastřelených NKVD v roce 1940 zastihla smrt v nejlepším věku. Těmi dvěma popravenými na konci by mohli být Dobiesław Jakubowicz, otec, který snil o své dcerce, a Adam Solski, manžel, který si pořídil poznámku o snubním prstenu toho dne, kdy jeho život ukončila kulka. Nacistický a sovětský režim proměňovaly lidi v čísla, z nichž část můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat. Jako vědci musíme po těchto číslech pátrat a uvádět je do souvislostí. A jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr. Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.

POČTY A POJMY Přibližný počet obětí politiky záměrného masového vraždění, prováděné nacistickým Německem a Sovětským svazem v krvavých zemích, činí čtrnáct milionů osob. Krvavé země definuji jako území podrobená mezi léty 1933 a 1945 jak německé, tak sovětské moci a politice masového vybíjení obyvatelstva, která s těmito režimy souvisela. Do značné míry odpovídají oblasti, v níž Němci v letech 1941–1945 vyvražďovali Židy. Na východě by do ní mohlo víceméně spadat i sovětské Rusko, avšak současné hranice umožňují podrobněji zohlednit klíčová místa německého vraždění za války a zaměřit se na západ někdejšího sovětského území, které předtím nepoměrně zasáhl stalinistický teror. Přestože v této práci hovořím i o západní části dnešního Polska, která až do roku 1945 patřila Německu, nezahrnuji tuto oblast do krvavých zemí. Respektuji rozdíl mezi masovým zabíjením a etnickými čistkami. Dala by se rovněž vznést připomínka, že do tohoto prostoru lze zahrnout i Maďarsko, které na sklonku války – jakmile přestalo být německým spojencem – krátce okupovali Němci a poté Sověti, jelikož po polských a sovětských Židech představují ti maďarští třetí nejpočetnější skupinu obětí holokaustu. I Rumunsko by si mohlo činit nárok na zařazení ke krvavým zemím, protože tu přišlo o život mnoho rumunských Židů a zemi na konci války okupoval Sovětský svaz – i Rumunsko však původně patřilo ke spojencům nacistického Německa a nestalo se obětí německé agrese. Vraždění rumunských Židů měla krom toho na svědomí rumunská, nikoli německá politika, což s jejich neblahým osudem sice souvisí, avšak jde o jinou kapitolu historie. Také jugoslávské občany mnohdy stihl osud, o němž tato práce pojednává, ale v Jugoslávii byla židovská menšina velmi nepočetná a tuto zemi Sověti neokupovali. O těchto záležitostech politické geografie se tedy dají vést diskuse, nicméně je neoddiskutovatelnou skutečností, že v Evropě existuje území, kde se sovětská a německá moc překrývaly a kde se oba režimy dopustily valné většiny masových vražd. Dále nelze zpochybnit ani fakt, že souvislý prostor rozkládající se od středního Polska po západní Rusko, kde Němci vraždili Židy, se kryje s oblastmi, kde se předtím (anebo souběžně) odehrály veškeré hlavní německé i sovětské operace masového vyvražďování – a pokud ne úplně všechny, pak přinejmenším jejich podstatná část. Záměrné vyhladovění Ukrajiny probíhalo v oblasti

postižené později holokaustem. I záměrné vyhladovění sovětských válečných zajatců probíhalo v oblasti postižené holokaustem a v témže prostoru se odehrávaly rovněž sovětské a německé masakry příslušníků polské elity. Též většina německých „odvetných akcí“ se odehrála právě v oblasti postižené holokaustem, což v neobyčejné míře platí i o popravách za Stalinova Velkého teroru. Ve snaze poukázat na důležitou hranici, která krvavými zeměmi prochází od severu k jihu, používám označení linie Molotov-Ribbentrop. Tuto linii (vyznačenou na některých mapách této práce) tvoří německosovětská hranice schválená v září 1939 po společném vpádu do Polska. Byla významná pro polské občany, poněvadž oddělovala území podřízené německému a sovětskému okupačnímu režimu. Když Němci své někdejší spojence zradili a vtrhli v červnu 1941 do SSSR, nabyla jiného významu: na západ od ní drželi Němci Židy v ghettech, kdežto na východ od ní je začali vybíjet ve velkém. Holokaust byl rozpoután na východ od linie Molotov-Ribbentrop a poté se přesunul na západ od ní, kde byla většina obětí poslána do plynu. V historické literatuře pojednávající o holokaustu bývají oběti povražděné na východ od linie Molotov-Ribbentrop častokrát označovány jako „sovětští Židé“ a oběti na západ od ní jako „polští Židé“, což je velmi nepřesné vystižení podstaty věci. Většina osob zabitých na východ od linie Molotov-Ribbentrop měla v okamžiku vypuknutí druhé světové války polské, nikoli sovětské občanství. Termín „sovětští Židé“ dává tudíž zapravdu propagandistické interpretaci války, v níž se sovětská invaze a okupace západního souseda SSSR marginalizuje, anebo úplně opomíjí. Pokud by tito lidé byli vskutku „sovětskými Židy“, pak by jejich vlastí musel být Sovětský svaz – a válka by musela začít německou invazí do Sovětského svazu. Válka však ve skutečnosti začala německo-sovětským spojenectvím, jež se zasloužilo o likvidaci Polska a učinilo z těchto Židů občany rozšířeného sovětského panství. Důsledné používání pojmu linie MolotovRibbentrop, byť se čtenáři může zprvu zdát těžkopádné, umožňuje vymezit v Evropě velmi specifickou oblast, jejíž obyvatelstvo za druhé světové války zažilo trojí okupaci: napřed sovětskou, pak německou, poté opět sovětskou. Jeden polský vězeň napsal na zeď vězení gestapa ve Varšavě: „Mluvit o Polsku je snadné. Pracovat pro ně je těžší. Ještě těžší je pro ně umírat

a nejtěžší je pro ně trpět.“ Tato studie pojednává až na několik výjimek o umírání, nikoli o utrpení. Usiluje popsat organizované vraždění a jeho oběti, přičemž cíl takových akcí – tedy hromadná likvidace civilistů – zároveň nabízí prostředek k dosažení dalšího cíle. Čtrnáct milionů mrtvých ostatně nezahrnuje veškeré mrtvé, které Němci a Sověti v této oblasti zahubili, a představuje odhad celkového počtu obětí politiky masového vraždění obyvatelstva. Proto obecně nezapočítávám do celkového souhrnu osoby, jež zemřely následkem vyčerpání, nemocí či podvýživy v koncentračních táborech, při deportacích, evakuacích nebo při dezerci. Nezapočítávám ani otrocké dělníky, kteří se stali oběťmi nucených prací, nezapočítávám osoby, které zemřely hlady v důsledku válečného nedostatku, civilisty zasažené při bombardování nebo při jiných vojenských operacích. Nezapočítávám vojáky padlé na bojištích druhé světové války. V knize sice popisuji konkrétní tábory, deportace i bitvy a uvádím v té souvislosti i počty mrtvých, ti však nejsou zahrnuti mezi oněch čtrnáct milionů obětí. Neberu v úvahu ani násilné činy, jichž se dopustili příslušníci třetích stran nepochybně pod vlivem sovětské či německé okupace, ačkoli původně nebyly cílem sovětské ani německé politiky. Ani to se však někdy neobešlo bez značných ztrát na životech, například když Rumuni povraždili Židy (asi tři sta tisíc mrtvých) nebo když ukrajinští nacionalisté při národnostních čistkách zabíjeli Poláky (nejméně padesát tisíc mrtvých). Tato kniha se soustřeďuje na záměrné masové vraždění, nikoli na mocenské zneužití armády. Pojednává o smrti civilistů (a válečných zajatců), nikoli o smrti vojáků v činné službě. Všemi těmito omezeními pochopitelně nehodlám naznačit, že se tito lidé nestali přímými či nepřímými oběťmi nacistického a sovětského režimu. Rozhodně tím nemíním umenšovat hrůzu panující v německých i sovětských koncentračních táborech, krvelačný průběh etnických čistek, represivní charakter nucených prací nebo strašlivý počet obětí druhé světové války. Chci však čtenářům předestřít představu, že záměrné a nepokryté hromadné vraždění, které oba režimy v krvavých zemích rozpoutaly, představuje odlišný jev hodný zvláštního zkoumání, neboť v krátkém časovém úseku a v konkrétní části Evropy povraždily čtrnáct milionů lidí. Čtrnáct milionů je přece obrovské číslo. Přesahuje oněch deset milionů lidí, kteří zahynuli ve všech sovětských a německých

koncentračních táborech (je třeba je odlišit od vyhlazovacích zařízení) po celou existenci Sovětského svazu i za nacistického režimu v Německu. Jsou-li současné respektované odhady vojenských ztrát podložené, pak toto číslo zároveň o dva miliony převyšuje součet německých a sovětských vojáků padlých na bojištích druhé světové války (přičemž válečné zajatce, kteří byli popraveni nebo zemřeli hlady, eviduji jako oběti politiky hromadného vraždění, nikoli jako padlé) a o více než třináct milionů převyšuje součet amerických a britských obětí druhé světové války. A navíc o více než třináct milionů převyšuje i veškeré americké padlé ve všech zahraničních válkách, které kdy USA vedly. Čtrnáct milionů zmarněných lidských životů v rámci záměrné vražedné politiky v krvavých zemích představuje souhrn následujících přibližných počtů, jež jsou zdokumentovány v textu a jeho kritickém aparátu: 3,3 milionu sovětských občanů (především Ukrajinců) záměrně vyhladovělých sovětským režimem v letech 1932–1933; tři sta tisíc sovětských občanů (hlavně Poláků a Ukrajinců), které dal sovětský mocenský aparát povraždit v západní části SSSR a kteří patřili k sedmi stům tisícům obětí Velkého teroru v letech 1937–1938; dvě stě tisíc polských občanů (zpravidla Poláků) popravených příslušníky německých a sovětských ozbrojených sil v okupovaném Polsku v letech 1939–1941; 4,2 milionu sovětských občanů (zejména Rusů, Bělorusů a Ukrajinců), jež nechali zemřít hlady němečtí okupanti v letech 1941–1944; 5,4 milionu Židů (většinou polských či sovětských občanů), které Němci zastřelili nebo poslali do plynu v letech 1941–1944; a sedm set tisíc civilistů (převážně Bělorusů a Poláků), jež Němci zastřelili při „odvetných akcích“ zejména v Bělorusku a ve Varšavě v letech 1941– 1944. Obecně tvoří tyto počty souhrn údajů, k nimž dospěli sami Němci nebo Sověti, a jsou doplněny údaji z jiných pramenů, nikoli prostými statistickými odhady ztrát, vycházejících z rozdílů zjištěných při sčítání lidu. Proto bývají údaje předložené v této knize často nižší (ačkoli stále otřesně vysoké) než ty, které se obvykle v literatuře prezentují. Na odhady spoléhám nejvíce při rozboru hladomoru na sovětské Ukrajině, kde oficiální údaje nejsou vůbec k dispozici a kde musím vycházet z tehdejších demografických odhadů. A znovu podotýkám, že jsem se při výpočtech držel zpátky. V práci na podobné téma je třeba věnovat náležitou péči pojmům a jejich definicím. Mezi „konečným řešením“ a „holokaustem“ je

podstatný, i když obvykle opomíjený rozdíl. S prvním pojmem přišli nacisté v rámci záměru zbavit Evropu Židů. Většinou se tak označoval jeden ze čtyř plánů budoucích deportací, od nichž bylo nakonec upuštěno. Ve druhé polovině roku 1941 schválil Hitler masové zabíjení jako způsob, jímž mají být Židé v Evropě vyhlazeni, a v prosinci téhož roku o tom rozsáhle informoval nacistické elity. Od té chvíle byl pojem „konečné řešení“ interpretován jako vyvraždění všech Židů. Pojem „holokaust“ byl zaveden až po válce a v devadesátých letech byl už všeobecně – byť ne ve všech případech – chápán jako označení masového vyvražďování Židů Němci. V této knize „holokaust“ znamená definitivní verzi „konečného řešení“ – německé politiky, která se evropských Židů zbavila tím, že je dala vyvraždit. Třebaže si Hitler jistě přál zbavit se jejich přítomnosti nějakým „konečným řešením“ už předtím, „holokaust“ podle této definice začíná v létě 1941, kdy Němci začali v okupovaném Sovětském svazu vybíjet ženy a děti. Týž pojem se někdy obecně užívá i ve dvou dalších významech: odkazuje na celkovou německou politiku zabíjení za války nebo na veškeré represe nacistické politiky vůči Židům. V této knize však odkazuje na likvidaci evropské židovské komunity, kterou Němci prováděli palnými zbraněmi a plynem od roku 1941 do roku 1945. Stalinovo záměrné vyhladovění obyvatelstva sovětské Ukrajiny neoznačuji ukrajinským pojmem „holodomor“ z toho důvodu, že je méně přesný než „holokaust“, nýbrž proto, že ho skoro žádný anglickojazyčný čtenář nezná [v české verzi většinou používáme při překladu slova „famine“ synonymum „hladomor“ – pozn. překl.]. Pojem „Velký teror“ zahrnuje sovětské zátahy, střílení a deportace v letech 1937 a 1938, z nichž nejdůležitější byly operace namířené proti kulakům a národnostním menšinám. Z několika důvodů používám pojem „hromadné zabíjení“, a ne „genocida“. Pojem „genocida“ razil odborník na mezinárodní právo, polskožidovský právník Rafał Lemkin, jemuž se ho s vynaložením nezměrné energie a vytrvalosti podařilo vtělit do mezinárodního práva. Podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, kterou přijalo Valné shromáždění OSN v prosinci 1948, se genocidou rozumí „skutky spáchané s úmyslem úplně nebo částečně zničit některou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu jako takovou“. Vyjmenovává se v ní pět způsobů, jimiž lze genocidu spáchat: „usmrcením příslušníků

takové skupiny“; „způsobením těžkých ublížení na těle nebo způsobením duševních poruch členům takové skupiny“; „úmyslným uvedením kterékoli skupiny do takových životních podmínek, jež mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení“; „opatřeními směřujícími k tomu, aby se v takové skupině zamezilo rození dětí“ a „násilným převáděním dětí z této skupiny do jiné“. Tento právní nástroj umožnil také trestní postih, i když se k této praxi přistoupilo teprve nedávno. Jako nástroj historické a morální interpretace však má pojem „genocida“ své meze, poněvadž vyvolává nevyhnutelné a neodstranitelné spory. Na dvou místech se opírá o záměr pachatele – „s úmyslem zničit“ některou „skupinu jako takovou“. Lze namítnout, že politika hromadného zabíjení nebyla genocidou, jelikož její strůjci byli buď vedeni jiným „úmyslem“, anebo chtěli někoho zabít, avšak ne konkrétní skupinu „jako takovou“. Přestože se pojem „genocida“ v praxi používá vcelku frekventovaně, často se soudí, že se vztahuje výlučně k holokaustu. Lidé příslušející k obětem touží spáchané zločiny označit za genocidu, neboť se domnívají, že si posléze zaslouží tutéž pozornost jako oběti holokaustu. Naopak lidé spjatí s režimy a státy, které se genocidy dopustily, tomuto pojmu velice energicky vzdorují v přesvědčení, že jeho akceptování by se rovnalo přiznání podílu na holokaustu. A tak se například turecká vláda vzpírá takto označit hromadné vybití nejméně milionu Arménů za první světové války. Poslední problém vyplývá z politické modifikace, jakou tato definice prošla. Sověti se navzdory Lemkinovi postarali o to, aby byly z definice genocidy vyloučeny politické a ekonomické skupiny. To umožnilo hladomor na sovětské Ukrajině vykládat jako něco „méně genocidního“, poněvadž směřoval proti třídě (tedy kulakům), a nikoli pouze proti národu (Ukrajincům). Lemkin ovšem ukrajinský hladomor za genocidu pokládal a poté, co sami tvůrci politiky vyhladovění jeho definici zredigovali, vznikly v této otázce značné třenice. Je tedy pozoruhodné, že máme právní nástroj týkající se genocidy, a přesto zapomínáme, že toto konkrétní opatření definující vraždění lidí spoluvytvářeli někteří vrahové. Anebo připusťme – abychom záležitost neposuzovali tak mravokárně –, že všechny zákony vznikají jako odraz určitého politického uspořádání, přičemž není pokaždé žádoucí přesazovat politiku dané chvíle do jiné historické etapy.

Koneckonců historici diskutující o genocidě se rovněž zabývají hledáním odpovědi na otázku, jak by se měla taková událost kvalifikovat – a tudíž ji spíš klasifikují než vysvětlují. Tyto diskuse mívají sémantickou, právní nebo politickou podobu, nicméně v každém případě popsaném v této knize lze na dotaz: „Byla to genocida?“ odpovědět: „Ano, byla.“ I když tím se daleko nedostaneme. Národy v krvavých zemích obývaly svět, jehož jazyková složitost byla skličující. Většina obětí, o nichž se zde píše, ovládala přinejmenším dva jazyky, případně s nimi byla aspoň v těsném kontaktu – mnozí mrtví byli bilingvní či trilingvní. Dějiny obecněji chápané Evropy musejí vždy počítat s obtížemi při transkripci, protože slova psaná jinou abecedou je třeba přepisovat do jazyka překladu latinkou. S jazyky typu francouzštiny, angličtiny, polštiny či češtiny nebývají potíže, neboť používají latinku a víceméně známou diakritiku. Jidiš a hebrejština však používají znaky hebrejské a běloruština, ruština a ukrajinština azbuku. Pro tyto jazyky existují konkurenční systémy transkripce, z nichž každý má své výhody i nevýhody. A aby toho nebylo málo, jména mnohých lidí a míst, o nichž se tato práce zmiňuje, jsou v různých jazycích psaných různými abecedami rozdílná. A tak je k mání hned několik korektních způsobů, jak zapsat například jméno ukrajinského Žida. V očích mnoha čtenářů budou lidé i místa, o nichž tato kniha pojednává, beztak dostatečně cizokrajná na to, aby byli zatěžováni poukazy na rozdílnost transkripce – touha po přílišné korektnosti by spíš způsobila, že by na ně jména osob i místní názvy působily ještě exotičtěji. Obecně jsem uváděl tato jména v nejjednodušší a nejznámější podobě a neusiloval jsem o to, aby dokonale odpovídala ideálnímu přepisu. Jména měst ostatně psali různí obyvatelé v téže době různě – a v rozličných dobách jim vládly režimy bazírující pokaždé na svém oficiálním názvosloví. Města v Sovětském svazu měnívala jména – užívám tedy ta, pod nimiž byla známa v popisované době. Hladovění a teror tedy ve třicátých letech postihly Stalino (nikoli Doněck) a německá Šestá armáda byla v roce 1942 rozdrcena u Stalingradu (a ne u Volgogradu). V citacích uvádím jméno autora tak, jak je uvedeno v záhlaví citované práce, byť to znamená, že se budou v závislosti na citaci místy drobně lišit, a v poznámkách a bibliografii je transkribuji přesněji než ve vlastním textu. Čtenáři, kteří si uvědomují složitost

tohoto problému, jistě pochopí, že jsem se nemohl vyhnout určitým kompromisům.

Shrnutí Zabíjení v krvavých zemích probíhalo pěti způsoby. Nejprve se Stalin pustil do modernizace Sovětského svazu prostřednictvím vnitřní kolonizace země. Sověti vytvořili obrovskou síť pracovních táborů (gulag), zkolektivizovali zemědělství a vybudovali továrny, doly a průplavy. Když však kolektivizace zemědělství vedla k hladovění, svedlo se to na konkrétní společenské skupiny, především na Ukrajince. Počátkem třicátých let zemřelo v Sovětském svazu hlady více než pět milionů lidí, většinou na sovětské Ukrajině. Hlad sám byl důsledkem kolektivizace zemědělství, avšak hladomor zavinila politika. Poté se Sověti uchýlili k teroru. Za Velkého teroru v letech 1937 a 1938 byli za přední hrozbu sovětské moci pokládáni rolníci, oběti kolektivizace. Lidé, kterým se podařilo přežít hladomor a gulag, byli popravováni. Tou dobou vedení SSSR definovalo jako nepřátele státu určité národnostní menšiny. Je zdokumentováno, že za Velkého teroru bylo popraveno skoro sedm set tisíc lidí, přestože skutečný počet obětí může být o něco vyšší – toto číslo každopádně zahrnuje nepoměrně mnoho rolníků a sovětských Poláků. V roce 1939 Sověti a Němci společně přepadli Polsko a snažili se politikou na okupovaných územích odvrátit výdobytky osvícenství. Němci i Sověti tu sice byli vedeni rozdílnými ideologiemi, nicméně vyvozovali z nich obdobné závěry. V letech 1939–1941 zabili na dvě stě tisíc polských občanů, mezi nimi opět nepoměrně mnoho vzdělanců, reprezentujících evropské kulturní hodnoty a schopných stanout v čele odboje. Když Sověti na jaře 1940 popravili v Katyni a na čtyřech dalších místech 21 892 polských důstojníků, odpovídalo to podobné německé operaci uskutečněné v téže době. Tehdy Sověti a Němci deportovali do svých mateřských zemí rovněž asi milion polských občanů, čímž zaplnili své tábory nucených prací. Němci dále internovali polské Židy do ghett s úmyslem je později všechny deportovat. V těchto ghettech, proměněných v improvizované pracovní tábory, zemřely desetitisíce Židů hladem či v důsledku nemocí. Poté, co Němci v červnu 1941 rozbili spojenecký pakt a napadli Sovětský svaz, vybíjely obě válčící strany civilisty v jakési „bojové spoluúčasti“. V sovětském Bělorusku okupovaném Němci povzbuzovali Sověti partyzánský boj a Němci následkem toho popravili více než tři sta

tisíc civilistů. Hromadné vraždění mělo však pramálo společného s odvetou v jakémkoli běžném slova smyslu. Nakonec Němci popravovali běloruské ženy a děti jako přítěž a muže odváželi na nucené práce. Ve Varšavě sovětská vojska nejprve vybízela obyvatele města k povstání a pak nečinně přihlížela, jak Němci zabíjejí přes sto tisíc Poláků a poté město ničí. Hitler měl v úmyslu koloniálně odmodernizovat Sovětský svaz a Polsko, což by svými životy zaplatily desítky milionů lidí. Nacistické vedení hodlalo ve východním pohraničí plánované kontinentální říše zlikvidovat obyvatelstvo i průmysl a posléze tu zakládat německé rolnické kolonie. Tato vize se měla uskutečnit ve čtyřech krocích. Zaprvé se měl v létě 1941 Sovětský svaz zhroutit následkem bleskového vítězství Němců, stejně jako Polsko v roce 1939, což by nacistům umožnilo plně ovládnout Polsko, Bělorusko, Ukrajinu, západní části Ruska i pohoří Kavkaz. Zadruhé měl v zimě 1941/42 Hladový plán způsobit vyhladovění asi třiceti milionů obyvatel, kteří na tomto území žili, poněvadž jídlo by odtud putovalo výlučně do Německa a do zemí západní Evropy. Zatřetí měli být všichni Židé ze Sovětského svazu, jimž by se tento hladomor podařilo přežít, spolu s polskými Židy a dalšími Židy ze zemí ovládaných Německem v rámci „konečného řešení“ odsunuti z Evropy. A začtvrté Generální plán Východ předvídal na zabraném území deportace, vraždění, zotročování, popřípadě asimilaci zbytku obyvatelstva východní Evropy pod nadvládou německých kolonistů. Nový „životní prostor“ Němců se tak měl stát pro ostatní národy a národnosti zónou smrti. Když se Němcům bleskového vítězství dosáhnout nepodařilo a Sovětský svaz se invazi ubránil, uzpůsobil Hitler s nacistickými špičkami tři zbylé plány nové situaci a přistoupil k vyvraždění deseti milionů lidí – tedy menšího počtu, než měli nacisté zprvu v plánu. Upustili od původní koncepce Hladového plánu a uplatnili ho jen v oblastech, jež nyní plně ovládali. Nechali tedy v obleženém Leningradu záměrně vyhladovět k smrti milion lidí. Další tři miliony sovětských válečných zajatců zemřely následkem vyhladovění a celkového vyčerpání organismu v zajateckých táborech. Válka však pokračovala a Němci začali zajaté vojáky využívat jako otrockou pracovní sílu. Velkolepý Generální plán Východ se však nedal uskutečnit bez konečného vítězství, které se nedostavovalo. Němci se ho proto pokoušeli prosadit v okupovaném Polsku, odkud deportovali Poláky

s cílem uvolnit místo pro budování rasově čistých německých kolonií. Zásadní prvek tohoto záměru byl patrný i v německém rozhodnutí srovnat se zemí město Varšavu v reakci na polské povstání v létě 1944. Jak v případě Hladového plánu, tak v případě Generálního plánu Východ museli Němci předpokládané masové likvidace obyvatelstva omezit a odložit. Cíle kolonizace tedy nikdy nenaplnili. Naopak „konečné řešení židovské otázky“ bylo uskutečněno co nejúplněji. Původně k němu mělo dojít až po válce, nicméně když ve druhé polovině roku 1941 vyšlo najevo, že se tento vojenský konflikt nevyvíjí podle plánu, vyslovil se Hitler jasně, že míní uskutečnit „konečné řešení“ bezodkladně. Dosud byly navrženy celkem čtyři verze jeho realizace prostřednictvím deportací, ale ukázaly se jako neproveditelné. Vpád do Sovětského svazu a neúspěch tažení na východní frontě přesto naznačily, jakým způsobem lze Židy v evropském prostoru vyhladit: masovým vyvražděním. Jednotky zvláštního určení (Einsatzgruppen), určené původně k likvidaci politických oponentů režimu, se nyní používaly k vybíjení Židů. Při něm se uplatnily i prapory německé pořádkové policie, jež měly původně na dobytém území Sovětského svazu vykonávat dozor. V prosinci 1941, kdy dal Hitler zřetelně najevo záměr veškeré Židy na území okupovaném Němci vyhladit, měli už nacisté k dispozici nové nástroje k hromadnému vraždění. Trávení oxidem uhelnatým, uplatněné nejprve v nacistickém programu „eutanazie“, prováděli v okupovaném Sovětském svazu ve speciálně upravených zplynovacích vozech a poté v okupovaném Polsku vybudovali táborové objekty vybavené plynovými komorami. K pracovnímu táboru Osvětim tak nyní příslušela továrna na smrt, kde se však při trávení obětí místo oxidu uhelnatého používal kyanovodík. Židé z okupovaného Polska, shromáždění v ghettech pro případnou deportaci, byli namísto toho odvezeni do Belžce, Sobiboru, Chelmna, Treblinky, Osvětimi a Majdanku a zahynuli v tamních plynových komorách. 1 Srov. Moyn, „In the Aftermath“. Interpretace v Závěru vycházejí z argumentů doložených v předchozích kapitolách, proto jsou zde poznámky omezenější. 2 V německých táborech (na rozdíl od vyhlazovacích zařízení a míst určených k popravám nebo vyhladovění) zemřel asi milion lidí. Viz Orth, System.

3 Srov. Keegan, Face of Battle, 55; a Gerlach a Werth, „State Violence“, 133. 4 Většina ostatních deportovaných, kteří zemřeli hlady, přišla o život v Kazachstánu. Započítal jsem úmrtí na Ukrajině jako záměrně vyvolaná a úmrtí v Kazachstánu jako předvídatelná. Další bádání může pozměnit odhad záměrnosti. 5 Zde a v dalším odstavci citace podle Panta rhei, 128. Viz též Život a osud, 18. 6 Rozsáhlou diskusi o morálnosti ekonomiky země ve vztahu k vraždění zachycuje Kiernan, Blood and Soil. 7 Maův režim předčil vraždění hitlerovského Německa hladomorem v letech 1958 až 1960, při němž zahynulo asi třicet milionů obyvatel Číny. 8 K pojmu „belligerent complicity“ blíže Furet, Fascism and Communism, 2. Srov. Edele, „States“, 348. Citace Hitlerovy hrozby: Lück, „Partisanbekämpfung“, 228. 9 Todorov, Mémoire du mal, 90. 10 Milgram, „Behaviour Study“, jeho výzkumy stojí i nadále za přečtení. 11 Kołakowski, Main Currents, 43. 12 O přihlížení v mezinárodním rámci viz Power, Problem. 13 Fest, Das Gesicht, 108, 162. 14 Jak poznamenává Harold James, teorie o násilné modernizaci skutečně nepřesně operují s ryze ekonomickými pojmy; viz Europe Reborn, 26. Citace Buber-Neumannové: Zajatkyní Stalina a Hitlera, 35. 15 Nejzávažnějším německým zločinem v sovětském Rusku bylo záměrné vyhladovění Leningradu, kde zahynul milion lidí. Němci na území Ruské SFSR povraždili poměrně málo Židů, asi šedesát tisíc. V dulazích a stalazích připravili rovněž o život nejméně milion válečných zajatců ze sovětského Ruska. Tito lidé se v sovětských a ruských odhadech obvykle započítávají jako vojenské ztráty; protože je však započítávám mezi oběti záměrně vražedné politiky, zvyšuji odhad 1,8 milionu, uváděný Filimošinem („Ob itogach“, 124). Jsem přesvědčen, že ruský odhad mrtvých v Leningradu – kolem čtyř set tisíc – je příliš nízký, a proto ho opět doplňuji. Má-li pravdu Boris Sokolov a byly-li sovětské vojenské ztráty mnohem vyšší než běžné odhady, pak většinu mrtvých

v těchto vyšších odhadech tvoří vojáci. Mají-li pravdu Ellman s Maksudovem a byly-li sovětské vojenské ztráty ve skutečnosti nižší, tvoří většinu mrtvých civilisté – mnohdy civilisté mimo oblasti okupované Němci. Viz Sokolov, „How to Count“, 451–457; a Ellman, „Soviet Deaths“, 674–680. 16 O úmrtí 516 841 vězňů gulagu viz Zemskov, „Smertnosť“, 176. O čtyřech milionech sovětských občanů vězněných v gulagu (včetně zvláštních sídlišť) viz Khlevniuk, Gulag, 307. 17 Brandon a Lower odhadují za války na sovětské Ukrajině celkový počet ztrát na 5,7–7 milionu osob; viz „Introduction“, 11. 18 Jako úvod do kultury paměti poslouží Goujon, „Memorial“. 19 Na tomto místě i všude v Závěru jsou diskuse o údajích a odhadech doloženy v předchozích kapitolách. 20 Janion, Do Europy. O Bermanovi viz Gniazdowski, „Ustalić liczbę“.

Poděkování Psaní je přerušovaná samota a při dokončování knihy je mi vždy potěšením poděkovat lidem, kteří jí pomohli nabýt výsledné podoby. Ke konkretizaci původní myšlenky mě přiměli Krzysztof Michalski a Klaus Nellen z Institut für Wissenschaften vom Menschen ve Vídni. Zásluhou seminářů, jež tento institut pořádal v rámci projektu „Jednotná Evropa/Rozdělená paměť“, jsem se na setkáních ve Vídni i na Yaleu těšil ze společnosti několika desítek vynikajících historiků. Rukopis jsem psal na své domovské Yaleské univerzitě ve společnosti kolegů, kteří nasadili velmi vysokou laťku, a knihu jsem přepisoval během pozdější stáže v tomto institutu, stáže plodné díky snaze jeho zaměstnanců, zejména Susanne Froeschlové, Mary Nicklasové a Marie--Therese Porzerové. Děkuji vedení Yaleské univerzity za udělení ročního studijního volna a zejména za pochopení, jež v tomto směru projevila vedoucí katedry historie Laura Engelsteinová. Můj výzkum podpořili rovněž Ian Shapiro a Macmillan Center na Yaleu. Zdatnost a povzbuzování Marcy Kaufmanové a Mariance Lydenové mi umožnily sladit administrativní povinnosti v zaměstnání s bádáním a výukou. Při vytváření konceptů i při práci na rukopisu jsem měl štěstí, že mě na Yaleu obklopovali velkorysí a nadaní doktorandi. Někteří se účastnili náročných seminářů pojednávajících o tématech, jimž se tato práce věnuje, a všichni četli hrubé verze kapitol a o budoucí knize se mnou diskutovali. Vážím si jejich zaujetí, otevřenosti, dobré nálady i intelektuální společnosti. Zejména děkuji Jadwize Biskupské, Saře Cameronové, Yedidě Kanferové, Kathleen Minahanové, Claire Morelonové a Davidu Petrucellimu. Naše společné semináře ani mé bádání by nebyly myslitelné bez báječné sbírky Sterling Memorial Library na Yaleu a bez přispění Tatjany Lorkovicové a Williama Larshe z tamního slovanského oddělení. S některými aspekty výzkumu mi rovněž pomáhali dva tehdejší vynikající studenti: Beth Reisfeldová a Andrew Koss. Podpora Yaleské univerzity v New Havenu by při zrodu podobného projektu dále nebyla myslitelná bez Daniela Markowitse, Sary Bilstonové, Stefanie Markovitsové a Bena Polaka. Četní přátelé a kolegové odkládali vlastní práci, jen aby si mohli přečíst kapitoly práce mé, což mi velice prospělo. Patřili k nim Bradley Abrams, Pertti Ahonen, Pavel Barša, Tina Bennettová, David

Brandenberger, Archie Brown, Christopher Browning, Jeff Dolven, Ben Frommer, Olivia Judsonová, Alex Kay, Ben Kiernan, Hiroaki Kuromiya, Mark Mazower, Wolfgang Mueller, Stuart Rachels, Thomas W. Simons ml., Will Sulkin, Adam Tooze, Jeffrey Veidlinger, Lynne Violová a Irena Vušková. Podstatnou část rukopisu přečetli Dieter Pohl s Wendy Lowerovou. Nancy Wingfieldová ho laskavě přečetla a připomínkovala celý, podobně jako Marci Shoreová, jež v mých očích ztělesňuje humanistický přístup k vědě, jakému bych se chtěl jednou vyrovnat. Není třeba dodávat, že tito první čtenáři s mou interpretací ne vždy souhlasili. Kritika mi ohromně pomohla – odpovědnost za případné nedostatky padá plně na mou hlavu. Od začátku až do konce projektu mi svými ohromnými bibliografickými vědomostmi i energickým kritickým duchem pravidelně pomáhal Ray Brandon. Timothy Garton Ash mi v klíčových momentech pomohl ozřejmit, jaké cíle vlastně sleduji. Při psaní této knihy jsem týden co týden probíral s Tonym Judtem jinou rodící se knihu a tyto rozhovory změnily můj názor na taková témata, jaká představují Lidová fronta a občanská válka ve Španělsku. Desetileté shody i spory s Omerem Bartovem, Janem Grossem a Normanem Naimarkem mi v nejrůznějších situacích pomohly upřesnit náhled na některé problémy. Za ta léta jsem se mnohé naučil i z rozhovorů s mým předchůdcem na Yaleu Piotrem Wandyczem. Výuka ve zdejším společném kurzu východoevropských dějin s Ivem Banacem mi pomohla rozšířit znalosti, tak jsem zjistil, že se neustále vracím k základním problémům marxismu, které mě poprvé zaujaly, když jsem studoval pod vedením May Gluckové (a Chrise Mauriella) na Brownově univerzitě, a jejichž znalost jsem si prohloubil v Oxfordu u zesnulého Leszka Kołakowského. Nepokračoval jsem sice ve studiu ekonomie, jak mi kdysi dávno radil John Williamson, ale pokud mě ještě neopustily zbytky ekonomické intuice a znalosti z tohoto oboru, vděčím za ně právě jeho podpoře. Moje babička Marianna Snyderová mi vyprávěla o Velké hospodářské krizi a mí rodiče – Estel Eugen Snyder a Christiane Halley Snyderová – mi pomohli vyznat se v agrární problematice. Bratři Philip a Michael Snyderovi mi pomohli zformulovat úvod. Tato kniha čerpá z výzkumů prováděných mnoho let v četných archivech. V nich mi bylo zároveň umožněno hodně věcí promýšlet, a tak dlužím poděkování i archivářům z institucí uvedených v bibliografii. O archivech ve východní Evropě se mnohdy tvrdí, že jsou

zavřené, ale historici velice dobře vědí, kolik jich je otevřených a že za plody své práce vděčí do značné míry těm, kdo se starají, aby tomu tak bylo. Toto bádání vyžadovalo čtení pramenů v němčině, polštině, ruštině, ukrajinštině, běloruštině, jidiš, češtině, slovenštině a francouzštině a pochopitelně i v angličtině. Vyžadovalo též povědomí o diskusích vedených v uznávaných historiografiích, především v německé. Jsem si jist, že by mu prospěla i literatura v jazycích, jež neovládám. Přátelé, kteří mi pomohli s jazyky, v nichž mohu aspoň číst, o sobě nyní vědí a vědí také, zač jim vděčím já. Obzvlášť bych měl na tomto místě poděkovat svým dvěma vynikajícím učitelům: Volodymyru Dibrovovi a Kurtu Krottendorferovi. Mark Garrison a již nežijící Charles William Maynes mě dostatečně brzy upozornili na to, jak je důležité učit se cizí jazyky, byť to bývá riskantní cesta. Ve východní Evropě mě něčemu podobnému naučila Milada Anna Vachudová. Stephen Peter Rosen a zesnulý Samuel Huntington mě povzbuzovali, abych se jazyky učil i nadále, a prohluboval tím spojení s východní Evropou – a zajistili mi i nezbytnou podporu. Právě na Harvardově univerzitě jsem se stal specialistou na tuto oblast a tato práce představuje doplnění studie, kterou jsem vytvořil v Bostonu. Zdroje a inspirace pro tuto knihu se mi sešly z mnoha směrů. Karel Berkhoff, Robert Chandler, Martin Dean a Grzegorz Motyka mi s laskavostí sobě vlastní umožnili, abych se seznámil s jejich dosud nezveřejněnými pracemi, Dariusz Gawin mě nasměroval k pozapomenutým dílům o Varšavském povstání a Gerald Krieghofer mi vyhledal důležité články z tisku. Rafał Wnuk se mnou velmi vlídně debatoval o historii své rodiny. Již nežijící Jerzy Giedroyc, Ola Hnatiuková, Jerzy Jedlicki, Kasia Jesieńová, Ivan Krastev, zesnulý Tomasz Merta, Andrzej Paczkowski, Oxana Shevelová, Roman Szporluk a Andrzej Waśkiewicz přispěli k tomu, že jsem poté mohl klást správné otázky. Jako vždy bylo velmi poučné promýšlet podobu map s Jonathanem Wyssem a Kelly Sandeferovou z Beehive Mapping. Steve Wasserman z agentury Kneerim and Williams mi pomohl při hledání titulu knihy i vydavatele a jeho lektorát mi ještě poskytl příležitost znovu promyslet některé pasáže. Velmi oceňuji práci Chrise Ardena, Rosse Curleyho, Adama Eaglina, Alexe Littlefielda, Kay Marieaové, Cassie Nelsonové a Brandona Proii z nakladatelství Perseus. I Lara Heimertová z Basic Book mne naučila mnoha věcem, které jsem při psaní této knihy ocenil.

Carl Henrik Fredriksson mě pozval, abych na konferenci Eurozine proslovil přednášku o nevyváženosti paměti a dějin masového zabíjení. Robert Silvers mi pomohl zmírnit vyznění této přednášky v eseji vzniklém na její popud: formuloval v něm problémy, na něž se tato kniha snaží poukázat. On a jeho kolegové také v roce 1995 uveřejnili v New York Review of Books esej Normana Daviese, který nasměroval mou pozornost na určité slabiny dřívějšího přístupu k problémům, o nichž píšu. Vítanou příležitost vyzkoušet si své závěry v praxi mi poskytly přednášky a semináře v Museum of Jewish Heritage v New Yorku, v nadaci Genshagen, na Universitade Católica Portuguesa v Lisabonu, na Středoevropském foru v Bratislavě, v Deutsches Historisches Institut ve Varšavě, v Instytutu Batorego ve Varšavě, na Einsteinově foru v Berlíně, na Harvardově, Kolumbijské a Princetonské univerzitě, na Birkbeck College London a na Cambridgeské univerzitě. Přednášky přispívají k výměně zkušeností: narážím tím zejména na úvahu Erica Weitze o implicitním a explicitním srovnání, na koncepci ekonomiky katastrofy rozvinutou Nicholasem Stargardtem nebo na rady ohledně metodiky srovnávání, jaké mi v Londýně a v Berlíně laskavě poskytl Eric Hobsbawm. Na všechny tyto i další kontakty vzpomínám s vděčností.

BIBLIOGRAFIE Archivy (a zkratky používané v poznámkách) AAN Archiwum Akt Nowych Archiv nových dokumentů, Varšava AMP Archiwum Muzeum Polskiego Archiv Polského muzea, Londýn AVPRF Archiv Vněšněj Politiky Rossijskoj Feděracii Archiv zahraniční politiky Ruské federace, Moskva AW Archiwum Wschodnie, Ośrodek Karta Východní archiv, Centrum Karta, Varšava BA-MA Bundesarchiv-Militärarchiv Spolkový archiv – Vojenský archiv, Freiburg, Německo CAW Centralne Archiwum Wojskowe Ústřední vojenský archiv, Rembertów, Polsko CDAVO Centralnyj Děržavnyj Archiv Vyščych Orhaniv Vlady ta Upravlinnia Ústřední státní archiv vyšších orgánů vlády a státní správy, Kyjev DAR Děržavnyj Archiv Rivněnskoj Oblasti Státní archiv Rovenské oblasti, Ukrajina FVA Fortunoff Video Archive of Holocaust Testimonies Fortunoffův videoarchiv svědectví o holokaustu,

Yaleova univerzita, New Haven, Connecticut, USA GARF Gosudarstvennyj Archiv Rossijskoj Feděracii Státní archiv Ruské federace, Moskva HI Hoover Institution Archive Archiv Hooverova institutu, Stanfordova univerzita, Kalifornie, USA IfZ(M) Institut für Zeitgeschichte (München) Ústav soudobých dějin, Mnichov IPN Instytut Pamięci Narodowej Ústav národní paměti, Varšava OKAW Ośrodek Karta, Archiwum Wschodnie Centrum Karta, Východní archiv, Varšava SPP Studium Polsku Podziemnej Trust studií polského odbojového hnutí, Londýn USHMM United States Holocaust Memorial Museum Muzeum paměti holokaustu, Washington, D. C. ŻIH Żydowski Instytut Historyczny Židovský historický ústav, Varšava ČLÁNKY V TISKU (řazeny chronologicky) Gareth Jones, „Will there be soup?“, Western Mail, 17. října 1932. „France: Herriot a Mother“, Time, 31. října 1932.

„The Five-Year Plan“, New York Times, 1. ledna 1933. „The Stalin Record“, New York Times, 11. ledna 1933. „Die Weltgefahr des Bolschewismus. Rede des Reichskanzlers Adolf Hitler im Berliner Sportpalast“, Deutschösterreichische Tageszeitung, 3. března 1933, 2. Gareth Jones, „Famine grips Russia“, New York Evening Post, 30. března 1933. Walter Duranty, „Russians Hungry, but not Starving“, New York Times, 31. března 1933, 13. „Kardinal Innitzer ruft die Welt gegen den Hungertod auf“, Reichspost, 20. srpna 1933, 1. „Foreign News: Karakhan Out?“ Time, 11. září 1933. „Die Hilfsaktion für die Hungernden in Rußland“, Reichpost, 12. října 1933, 1. „Helf den Christen in Sovietrußland“, Die Neue Zeitung, 14. října 1933, 1. „Russia: Starvation and Surplus“, Time, 22. ledna 1934. Polina Ivanuškina, „Ona napisala blokadu“, Argumenty i fakty, 2. května 1997 Mirosław Czech, „Wielki Głód“, Gazeta Wyborcza, 22.–23. ledna 2003, 22. Michael Neumann, „Die Mörder von Danzig“, Die Zeit, 10. září 2009, 54–55. „Vyrok ostatočnyj: vynni!“ Dzerkalo Tyžňa, 15.–22. ledna 2010, 1. KNIHY (VČETNĚ SBÍREK DOKUMENTŮ) A ČLÁNKY (řazeny abecedně podle příjmení autora) Natal’ja Ablažej, „Die ROVS-Operation in der Westsibirischen Region“, in: Rolf Binner, Bernd Bonwetsch, Marc Junge (eds.), Stalinismus in der sowjetischen Provinz 1937–1938, Berlín, Akademie Verlag 2010, 287–308. Vladimir Abramov, The Murderers of Katyn, New York, Hippocrene Books 1993. Bradley Abrams, „The Second World War and the East European Revolution“, East European Politics and Societies, sv. 16, č. 3, 2003, 623–664.

Henry Abramson, A Prayer for the Government: Ukrainians and Jews in Revolutionary Times, Cambridge, Mass., Harvard University Press 1997. Ya’acov Adini, Dubno: Sefer zikaron, Tel Aviv, Irgun yots’e Dubno beYisra’el 1966. Pertti Ahonen, After the Expulsion: West Germany and Eastern Europe, 1945–1990, Oxford, Oxford University Press 2003. Pertti Ahonen, Gustavo Corni, Jerzy Kochanowski, Rainer Schulze, Tamás Stark and Barbara Stelzl-Marx, People on the Move: Forced Population Movements in the Second World War and Its Aftermath, Oxford, Berg 2008. Götz Aly and Susanne Heim, Architects of Annihilation: Auschwitz and the Logic of Destruction, Princeton, Princeton University Press 2002. Truman Anderson, „Incident at Baranivka: German Reprisals and the Soviet Partisan Movement in Ukraine, October–December 1941“, Journal of Modern History, roč. 71, č. 3, 1999, 585–623. Christopher Andrew and Oleg Gordievsky, KGB: The Inside Story of its Foreign Operations from Lenin to Gorbachev, Londýn, Hodder and Soutghton, 1990; česky Christopher Andrew, Oleg Gordijevskij, KGB – Důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina do Gorbačova, přel. Libor Dvořák, Praha, East Art Agency 1994. Andrej Angrick, Besatzungspolitik und Massenmord: Die Einsatzgruppe D in der südlichen Sowjetunion 1941–1943, Hamburk, Hamburger Edition 2003. Andrej Angrick and Peter Klein, The „Final Solution“ in Riga: Exploitation and Annihilation, 1941–1944, New York, Berghahn Books 2009. Anonyma, Eine Frau in Berlin: Tagebuchaufzeichnungen vom 20. April bis 22. Juni 1945, Mnichov, btb Verlag 2006. Anne Applebaum, Gulag: A History, New York, Doubleday 2003; česky Anne Applebaum, Gulag: Dějiny, přel. Petruška Šustrová, Praha, Beta-Dobrovský – Plzeň, Ševčík 2004. Yitzhak Arad, Belzec, Sobibor, Treblinka: The Operation Reinhard Death Camps, Bloomington, Indiana University Press 1987. Yitzhak Arad, The Holocaust in the Soviet Union, Lincoln, University of Nebraska Press – Jeruzalém, Yad Vashem 2009.

Yitzhak Arad, Shmuel Krakowski und Shmuel Spector (eds.), The Einsatzgruppen Reports, New York, Holocaust Library 1989. Hannah Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil, Londýn, Faber and Faber 1963; česky Hannah Arendtová, Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, přel. Martin Palouš, Praha, Mladá fronta 1995. Hannah Arendt, In der Gegenwart, Mnichov, Piper 2000. Hannah Arendt, The Origins of Totalitarianism, New York, Harcourt, Brace 1951; česky Hannah Arendtová, Původ totalitarismu, přel. Jana Fraňková, Praha, Oikoymenh 1996. Moshe Arens, „The Jewish Military Organization (ŻZW) in the Warsaw Ghetto“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 19, č. 2, 2005, 201–225. John Armstrong, Ukrainian Nationalism, New York, Columbia University Press 1963. Klaus Jochen Arnold, „Die Eroberung und Behandlung der Stadt Kiew durch die Wehrmacht in September 1941: Zur Radikalisierung der Besatzungspolitik“, Militärgeschichte Mitteilungen, sv. 58, č. 1, 1999, 23–64. Jerzy Autuchiewicz, „Stan i perspektywa nad deportacjami Polaków v głąb ZSRS oraz związane z nimi problemy terminologiczne“, in Marcin Zwolski (ed.), Exodus: Deportacje i migracje (wątek wschodni), Varšava, IPN 2008, 13–30. T. B., „Waldemar Schön – Organizator Getta Warszawskiego“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 49, 1946, 85–90. Jörg Baberowski, „Der Feind ist überall“: Stalinismus in Kaukasus, Mnichov, Deutsche Verlags-Anstalt 2003. Jörg Baberowski, Der rote Terror: Die Geschichte des Stalinismus, Mnichov, Deutsche Verlags-Anstalt 2003. Jörg Baberowski and Anselm Doering-Manteuffel, „The Quest for Order and the Pursuit of Terror“, in Michael Geyer and Sheila Fitzpatrick (eds.), Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, Cambridge, Cambridge University Press 2009, 180– 227. Gershon C. Bacon, The Politics of Tradition: Agudat Yisrael in Poland, 1916–1939, Jeruzalém, Magnes Press 1996.

Peter Baldwin (ed.), Reworking the Past: Hitler, the Holocaust, and the Historians’ Debate, Boston, Beacon Press 1990. Alan Ball, Russia’s Last Capitalists: The Nepmen, 1921–1929, Berkeley, University of California Press 1987. Ivo Banac, With Stalin against Tito: Conformist Splits in Yugoslav Communism, Ithaca, Cornell University Press 1988. John Barber and Andrei Dzeniskevich (eds.), Life and Death in Besieged Leningrad, 1941–44, Londýn, Palgrave Macmillian 2005. Władysław Bartoszewski, Warszawski pierścień śmierci, Varšava, Świat Książki 2008. Władysław Bartoszewski i Zofia Lewinówna, Ten jest z ojczyzny mojej: Polacy z pomocą Żydom 1939–1945, Varšava, Świat Książki 2007. Omer Bartov, „Eastern Europe as the Site of Genocide“, Journal of Modern History, č. 80, 2008, 557–593. Omer Bartov, Hitler’s Army: Soldiers, Nazis, and War in the Third Reich, New York, Oxford University Press 1991. Omer Bartov, The Eastern Front 1941–1945: German Troops and the Barbarisation of Warfare, Basingstoke, Palgrave Macmillan 2001. Pjotr Bauer, Generał Józef Dowbor-Muśnicki 1867–1937, Poznaň, Wydawnictwo Poznańskie 1988. Yehuda Bauer, Rethinking the Holocaust, New Haven, Yale University Press 2001; česky Jehuda Bauer, Úvahy o holocaustu, přel. Tomáš Vrba, Praha, Academia 2009. Bernard H. Bayerlein, „Abschied von einem Mythus: Die UdSSR, die Komintern, und der Antifaschismus 1930–1941“, Osteuropa, sv. 59, č. 7–8, 2009, 125–148. Daniel Beauvois, La bataille de la terre en Ukraine, 1863–1914: Les polonais et les conflitcs socio-etniques, Lille, Preses Universitaires de Lille 1993. Antony Beevor, The Battle for Spain: The Spanish Civil War 1936–1939, Londýn, Penguin 2006; česky Španělská občanská válka, přel. Leonid Křížek, Praha, Beta-Dobrovský – Plzeň, Ševčík, 2004. Werner Beinecke, Die Ostgebiete der Zweiten Polnischen Republik, Kolín n/R., Böhlau Verlag 1999. Z. I. Beluga (ed.), Prestuplenija německo-fašistskich okkupantov v Belorussii 1941–1944, Minsk, Belarus 1965.

Sara Bender, „The Jews of Bialystok During the Second World War, 1939–1943“, doktorská disertace, Hebrew University 1994. Wolfgang Benz, Konrad Kwiet und Jürgen Matthäus (eds.), Einsatz im „Reichskomissariat Ostland“: Dokumente zum Völkermord im Baltikum und in Weißrußland 1941–1944, Berlín, Metropol 1998. Tatiana Berenstein, „Praca przymusowa Żydów w Warszawie w czasie okupaci hitlerowskiej“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 45–46, 1963, 43–93. Karel C. Berkhoff, „Dina Pronicheva’s Story of Surviving the Babi Yar Massacre: German, Jewish, Soviet, Russian, and Ukrainian Records“, in Ray Brandon and Wendy Lower (eds.), The Shoah in Ukraine: History, Testimony, Memorialization, Bloomington, Indiana University Press 2008, 291–317. Karel C. Berkhoff, Harvest of Despair: Life and Death in Ukraine Under Nazi Rule, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2004. Karel C. Berkhoff, „The Great Famine in Light of the German Invasion and Occupation“, Harvard Ukrainian Studies, připravuje se. Isaiah Berlin, Personal Impressions, Princeton, Princeton University Press 2001. Zygmunt Berling, Wspomnienia: Z łagrów do Andersa, Varšava, PDW 1990. Dietrich Beyrau, Schlachtfeld der Diktatoren: Osteuropa im Schatten Von Hitler und Stalin, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2000. Miron Białoszewski, Pamiętnik z Powstania Warszawskiego, Varšava, Państwowy Instytut Wydawniczy 1970; česky Památník z Varšavského povstání, přel. Daniela Lehárová, Praha, Odeon 1985. Frank Biess, „Vom Opfer zum Überlebenden des Totalitarismus: Westdeutsche Reaktionen auf die Rückkehr der Kriegsgefangenen aus der Sowjetunion, 1945–1953“, in Günther Bischof und Rüdiger Overmans (eds.), Kriegsgefangenschaft im Zweiten Weltkrieg: Eine vergleichende Perspektive, Ternitz-Pottschach, Gerhard Höller 1999, 365–389. Anna Bikont, My z Jedwabnego, Varšava, Prószyński i S-ka 2004. Ivan Bilas, Represyvno-karal’naja systema v Ukraïni, 1917–1953, Kyjev, Lybiď 1994.

Rolf Binner und Marc Junge, „S etoj publikoj ceremoniťsja ně sledujet: Die Zielgruppen des Befehls Nr. 00447 und der Große Terror aus der Sicht des Befehls Nr. 00447“, Cahiers du Monde russe, sv. 43, č. 1, 2002, 181–228. Rolf Binner und Marc Junge, „Wie die Terror ,Gross‘ wurde: Massenmord und Lagerhaft nach Befehl Nr. 00447“, Cahiers du Monde russe, sv. 42, č. 2–3/4, 2001, 557–614. Ruth Bettina Birn, „Two Kinds of Reality? Case Studies on Anti-Partisan Warfare During the Eastern Campaign“, in Bernd Wegner (ed.), From Peace to War: Germany, Soviet Russia, and the World, 1939–1941, Providence, Berghahn Books 1997, 277–324. Peter Black, „Handlanger der Endlösung: Die Trawniki-Männer und die Aktion Reinhard 1941–1944“, in Bohdan Musial (ed.), Aktion Reinhardt, Der Völkermord an den Juden im Generalgouvernement 1941–1944, Osnabrück, Fibre 2004, 309– 352. Peter Black, „Prosty żołnierz ,akcji Reinhardt‘. Oddziały z Trawnik i eksterminacja polskich Żydów“, in Dariusz Libionka (ed.), Akcja Reinhardt: Zagłada Żydów w Generalnym Gubernatorstwie, Varšava, IPN 2004, 103–131. David Blackbourn, The Long Nineteenth Century: A History of Germany, 1780–1918, New York, Oxford University Press 1986. Jochen Böhler, Der Überfall: Deutschlands Krieg gegen Polen, Frankfurt n/M., Eichborn 2009. Jochen Böhler, „Größte Hörte“: Verbrechen der Wehrmacht in Polen September/Oktober 1939, Osnabrück, Deutsches Historisches Institut 2005. Włodzimierz Borodziej, The Warsaw Uprising of 1944, přel. Barbara Harshav, Madison, University of Wisconsin Press 2001. Włodzimierz Borodziej, Hans Lemberg i Claudia Kraft (eds.), Niemcy w Polsce: Wybór dokumentów, sv. 1, Varšava, Neriton 2000. Jerzy Borzęcki, The Soviet-Polish Peace of 1921 and the Creation of Interwar Europe, New Haven, Yale University Press 2008. Karl Dietrich Bracher, Zeit der Ideologien: Eine Geschichte politischen Denkens im 20. Jahrhundert, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt 1984. Rodric Braithwaite, Moscow 1941: A City and Its People at War, New York, Knopf 2006.

Aleksander Brakel, „,Das allergefährlichste ist die Wut der Bauern‘: Die Versorgung der Partisanen und ihr Verhältnis zur Zivilbevölkerung. Eine Fallstudie zum Gebiet Baranowicze 1941–1944“, Vierteljahreshefte für Zeitgeschichte, č. 3, 2007, 393–424. Aleksander Brakel, Unter Rotem Stern und Hakenkreuz: Baranowicze 1939 bis 1944, Paderborn, Schöningh 2009. David Brandenberger, National Bolshevism: Stalinist Mass Culture and the Formation of Modern Russian National Identity, 1931–1956, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2002. David Brandenberger, „Stalin’s Last Crime? Recent Scholarship on Postwar Soviet Antisemitism and the Doctor’s Plot“, Kritika, sv. 6, č. 1, 2005, 187–204. Detlef Brandes, Der Weg zur Vertreibung: Pläne und Entscheidungen zum „Transfer“ aus der Tschechoslowakei und aus Polen, Mnichov, Oldenbourg 2005. Ray Brandon, „The First Wave“, neuveřejněný rukopis, 2009. Ray Brandon, „The Holocaust in 1942“, neuveřejněný rukopis, 2009. Ray Brandon and Wendy Lower, „Introduction“, in idem (eds.), The Shoah in Ukraine: History, Testimony, Memorialization, Bloomington, Indiana University Press 2008, 1–12. Jonathan Brent and Vladimir Naumov, Stalin’s Last Crime: The Plot Against the Jewish Doctors 1948–1953, New York, HarperCollins 2003. Archie Brown, The Rise and Fall of Communism, New York, HarperCollins 2009; česky Vzestup a pád komunismu, přel. Ondřej Svatoň, Brno, Jota 2011. Kate Brown, A Biography of No Place, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2004. Christopher R. Browning, „The Nazi Decision to Commit Mass Murder: Three Interpretations. The Euphoria of Victory and the Final Solution: Summer–Fall 1941“, German Studies Review, sv. 17, č. 3, 1994, 473–481. Christopher R. Browning, The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939 – March 1942, Lincoln, University of Nebraska Press 2004. Jan Jacek Bruski, Hołodomor 1932–1933: Wielki glód na Ukrainie w dokumentach polskiej dyplomacji i wywiadu, Varšava, PISM

2008. Margarete Buber-Neumann, Under Two Dictators: Prisoner of Hitler and Stalin, Londýn, Pimlico 2008 [1949]; česky Margarete Buber-Neumannová: Zajatkyní Stalina i Hitlera, přel. Lenka Šedová, Brno, Barrister & Principal 2011. Celina Budzyńska, Strzępy rodzinnej sagi, Varšava, Żydowski Instytut Historyczny 1997. Alan Bullock, Hitler and Stalin: Paralel Lives, Londýn, HarperCollins 1991; česky Hitler a Stalin: paralelní životopisy, přel. Stanislav Plášil a Vlastimil Novák, Plzeň, Mustang 1995. Jeffrey Burds, „Agentura: Soviet Informants Network and the Ukrainian Underground in Galicia“, East European Politics and Societies, sv. 11, č. 1, 1997, 89–130. Michael Burleigh, Germany Turns Eastwards: A Study of Ostforschung in the Third Reich, Cambridge, Cambridge University Press 1988. Michael Burleigh, The Third Reich: A New History, New York, Hill and Wang 2000; česky Třetí říše: Nové dějiny, přel. Petr Pálenský, Praha, Argo 2008. Philippe Burrin, Fascisme, nazisme, autoritarisme, Paris, Seuil 2000. Sarah Cameron, „The Hungry Steppe: Soviet Kazakhstan and the Kazakh Famine, 1921–1934“, disertační práce, Yale University 2010. Tatina Cariewskaja, Andrzej Chmielarz, Andrzej Paczkowski, Ewa Rosowska i Simon Rudnicki (eds.), Teczka specjalna J. W. Stalina, Varšava, Rytm 1995. Holly Case, Between States: The Transylvanian Question and the European Idea During World War II, Stanford, Stanford University Press 2009. David Cesarini, Eichmann: His Life and Crimes, Londýn, William Heineman 2004. Jan M. Ciechanowski, Powstanie Warszawskie, Varšava, Państwowy Instytut Wydawniczy 1989. Anna M. Cienciala, Natalia S. Lebedeva and Wojciech Materski (eds.), Katyn: A Crime Without Punishment, New Haven, Yale University Press 2007.

Margaret Siriol Colley, Gareth Jones: A Manchukuo Incident, Newark, vlastním nákladem 2001. Margaret Siriol Colley, More Than a Grain of Truth: The Biography of Gareth Richard Vaughan Jones, Newark, vlastním nákladem 2006. Robert Conquest, The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-Famine, New York, Oxford University Press 1986. Lorenzo Cotula, Sonja Vermeulen, Rebeca Leonard and James Keeley, Land Grab or Development Oportunity? Agricultural investment and international land deals in Africa, Londýn, IIED/FAO/IFAD 2009. Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartosek et Jean-Louis Margolin, Le Livre noir du Communisme: Crimes, Terreur, repression, Paříž, Robert Laffont 1997; česky Stéphane Courtois et al., Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, přel. Zuzana Dlabalová et al., Praha – Litomyšl, Paseka 1999. The Crime of Katyń: Facts and Documents, Londýn, Polish Cultural Foundation 1965. Martin Cüppers, Wegbereiter der Shoah. Die Waffen-SS, der Komandostab Reichsführer-SS und die Judenvernichtung 1939– 1945, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 2005. T. David Curp, A Clean Sweep? The Politics of Ethnic Cleansing in Western Poland, 1945–1960, Rochester, University of Rochester Press 2006. Józef Czapski, Na nieludzkiej ziemi, Paris, Editions Spotkania 1984. Józef Czapski, Wspomnienia starobielskie, Nakład Oddziału Kultury i Prasy II Korpusu (vydáno v polních podmínkách) 1945. Czech-German Joint Commission of Historians, A Conflictual Community, Catastrophe, Detente, Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1996; česky Společná německo-česká komise historiků, Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění, Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1996. Alexander Dallin, The Kaminski Brigade: 1941–1944, Cambridge, Mass., Russian Research Center 1956.

Alexander Dallin and F. I. Firsov (eds.), Dimitrov and Stalin: Letters from the Soviet Archives, New Haven, Yale University Press 2000. Dana G. Dalrymple, „The Soviet Famine of 1932–1934“, Soviet Studies, sv. 15, č. 3, 1964, 250–284. Dana G. Dalrymple, „The Soviet Famine of 1932–1934: Some Further References“, Soviet Studies, sv. 16, č. 4, 1965, 471–474. V. Danilov et al. (eds.), Tragedija sovětskoj děrevni: Kollektivizacija i raskulačivanije, sv. 1–2, Moskva, Rosspen 1999–2000. The Dark Side of the Moon, Londýn, Faber and Faber 1946. Szymon Datner, 55 dni Wehrmachtu w Polsce, Varšava, MON 1967. Szymon Datner, Zbrodnie Wehrmachtu na jeńcach wojennych v II Wojnie Światowej, Varšava, MON 1964. Norman Davies, „The Misunderstood Victory in Europe“, New York Review of Books, sv. 42, č. 9, 25. května 1995. Norman Davies, Rising ’44: „The Battle for Warsaw“, Londýn, Macmillan 2003; česky Boj o Varšavu: Povstání Poláků proti nacistům, přel. Miroslava a Aleš Valentovi, Praha, Prostor 2005. R. W. Davies, Oleg V. Khlevniuk, E. A. Rhees, Liudmila P. Kosheleva and Larisa A. Rogovaya (eds.), The Stalin-Kaganovich Correspondence 1931–1936, New Haven, Yale University Press 2003. R. W. Davies, M. B. Tauger and S. G. Wheatcroft, „Stalin, Grain Stocks and the Famine of 1932–33“, Soviet Studies, sv. 54, č. 3, 1995, 642–657. R. W. Davies and Stephan G. Wheatcroft, The Years of Hunger: Soviet Agriculture, 1931–1933, Londýn, Palgrave 2004. Martin Dean, Collaboration in the Holocaust: Crimes of the Local Police in Belorussia and Ukraine, Londýn, Macmillan 2000. Martin Dean, „Jewish Property Seized in the Occupied Soviet Union in 1941 and 1942: The Records of the Reichshauptkasse Beutestelle“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 14, č. 1, 2000, 83–101. Martin Dean, Robbing the Jews: The Confiscation of Jewish Property in the Holocaust, 1933–1945, Cambridge, Cambridge University Press 2008. Sławomir Dębski, Międzi Berlinem a Moskwą. Stosunki niemieckosowieckie 1939–1941, Varšava, PISM 2003.

Denis Deletant, „Transnistria and the Romanian Solution to the ‚Jewish Problem‘“, in Ray Brandon and Wendy Lower (eds.), The Shoah in Ukraine: History, Testimony, Memorialization, Bloomington, Indiana University Press 2008, 156–189. Deportacja obyvateli polskich z Zachodniej Ukrajiny i Zachodniej Białorusi w 1940/Deportaciji polskich graždan iz Zapadnoj Ukrajiny i Zapadnoj Belorussiji v 1940 godu, Varšava, IPN 2003. Der Nister, The Family Mashber, přel. Leonard Wolf, New York, NYRB 2008. Jared Diamond, Collapse: How Societies Choose to Fail or Succeed, New York, Penguin 2005; česky Kolaps – proč společnosti zanikají a přežívají, přel. Zdeněk Urban, Praha, Academia 2008. Wacław Długoborski, „Żydzi z ziem polskich wcielonych do Rzeszy v KL Auschwitz--Birkenau“, in Alexandra Namysło (ed.), Zagłada Żydów na polskich terenach wcielonych do Rzeszy, Varšava, IPN 2008, 127–149. Nikolai M. Dronin and Edward G. Bellinger, Climate Dependence and Food Probleme in Russia 1900–1990, Budapešť, Central European Press 2005. Marian Marek Drozdowski, „The History of the Warsaw Ghetto in the Light of the Reports of Ludwig Fischer“, Polin, sv. 3, 1988, 189– 199. I. A. Dugas i F. J. Čeron, Sovetskije vojennoplennyje v německich konclagerjach (1941–1945), Moskva, Avuar konsalting 2003. I. A. Dugas i F. J. Čeron, Vyčerknutyje iz pamjati: Sovetskije vojennoplennyje meždu Gitlerom i Stalinym, Paříž, YMCA Press 1994. Krzysztof Dunin-Wąsowicz, „Akcja AB w Warszawie“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 19– 27. Debórah Dwork and Robert Jan van Pelt, Auschwitz, New York, Norton 1996; česky Debórah Dworková a Robert Jan van Pelt, Osvětim: 1270 až současnost, přel. David a Markéta Záleských, Praha, Argo 2006. John Dziak, Chekisty: A History of the KGB, Lexington, Lexington Books 1998.

Roman Dzwonkowski (ed.), Głód i represe wobec ludności polskiej na Ukrainie 1932–1947, Lublin, Towarzystwo Naukove KUL 2004. Mark Edele and Michael Geyer, „States of Exception“, in Michael Geyer and Sheilla Fitzpatrick (eds.), Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, Cambridge, Cambridge University Press 2009, 345–395. Robert Edelman, Proletarian Peasants: The Revolution of 1905 in Russia’s Southwest, Ithaca, Cornell University Press 1987. Ilya Ehrenburg and Vasily Grossman, The Black Book: The Ruthless Murder of Jews by German-Fascist Invaders Throughout the Temporalily-Occupied Regions of Soviet Union and in the Death Camps of Poland During the War of 1941–1945, New York, Holocaust Publications 1981. Ludwig Eiber, „Gewalt in KZ Dachau. Vom Anfang eines Terrorsystems“, in Andrea Wirsching (ed.), Das Jahr 1933: Die nationalsozialistische Machteroberung und die deutsche Gesellschaft, Göttingen, Wallstein Verlag 2006. Dietrich Euchholz, Krieg um Öl: Ein Erdölimperium als deutsches Kriegsziel (1938–1943), Lipsko, Leipziger Universitätsverlag 2006. S. N. Eisenstadt, Die Vielfalt der Moderne, Weilerswist, Velbrück Wissenschaft 2000. Jerzy Eisler, „1968: Jews, Antisemitism, Emigration“, Polin, sv. 21, 2008, 37–62. Michael Ellman, „A Note on the Number of 1933 Famine Victims“, Soviet Studies, sv. 43, č. 2, 1991, 375–379. Michael Ellman, „The Role of Leadership Perceptions and of Intent in the Soviet Famine of 1931–1934“, Europe-Asie Studies, sv. 57, č. 6, 2005, 823–841. Michael Ellman and S. Maksudov, „Soviet Deaths in the Great Patriotic War: A Note“, Europe-Asie Studies, sv. 46, č. 4, 1994, 671–680. Barbara Engelking i Jacek Leociak, Getto warszawskie: Przewodnik po nieistniejącym mieście. Varšava, OFiS PAN 2003. Barbara Engelking and Jacek Leociak, The Warsaw Ghetto: A Guide to the Perished City, New Haven, Yale University Press 2009. Barbara Engelking i Dariusz Libionka, Żydzi w powstańczej Warszawie, Varšava, Polish Center for Holocaust Research 2009.

David Engerman, Modernization from the Other Shore: American Intellectuals and the Romance of Russian Development, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2003. Barbara Epstein, The Minsk Ghetto: Jewish Resistance and Soviet Internationalism, Berkeley, University of California Press 2008. Richard J. Evans, The Coming of the Third Reich, New York, Penguin 2003. Richard J. Evans, The Third Reich at War, New York, Penguin 2009. Richard J. Evans, The Third Reich in Power, Londýn, Penguin 2005. Andrew Ezergailis, The Holocaust in Latvia: The Missing Center, Washington, D. C., Historical Institute of Latvia 1996 Barbara Falk, Sowjetische Städte in der Hungersnot 1932/33, Kolín n/R., Böhlau Verlag 2005. Niall Ferguson, The War of the World: History’s Age of Hatred, Londýn, Allan Lane 2006; česky Válka světa: Dějiny věku nenávisti, přel. Zuzana Gabajová, Praha, Academia 2008. Joachim C. Fest, Das Gesicht des Dritten Reiches, Mnichov, Piper 2006. Orlando Figes, A People’s Tragedy: The Russian Revolution, 1891–1924, Londýn, Penguin 1998; česky Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924, přel. Daria Dvořáková, Praha, Beta-Dobrovský – Plzeň, Ševčík 2000. Barbara Fijałkowska, Borejsza i Różański: Przyczynek do historii stalinismu w Polsce, Olštýn, Wyższa Szkoła Pedagogiczna 1995. M. V. Filimošin, „Ob itogach isčislenija potěr sredi mirnogo naselenija na okkupirovannoj těrritorii SSSR i RSFSR v gody Velikoj Otěčestvennoj Vojny“, in R. B. Jevdokimov (ed.), Ljudskije potěri SSSR v period vtoroj mirovoj vojny, Sankt-Petěrburg, RAN 1995, 124–132. Sheila Fitzpatrick, Education and Social Mobility in the Soviet Union, 1921–1934, Cambridge, Cambridge University Press 1979. Jürgen Förster, „The German Army and the Ideological War against the Soviet Union“, in Gerhard Hirschfeld (ed.), The Policies of Genocide: Jews and Soviet Prisoners of War in Nazi Germany, Londýn, Allen & Unwin 1986, 15–29.

Matthew Frank, Expelling the Germans: British Opinion and Post-1945 Population Transfers in Context, Oxford, Oxford University Press 2007. Henry Friedlander, The Origins of Nazi Genocide: From Euthanasia to the Final Solution, Chapel Hill, University of North Carolina Press 1995. Saul Friedländer, The Years of Extermination: Nazi Germany and Jews, 1939–1945, New York, HarperCollins 2007. François Furet, Le passé d’une illusion: Essai sur l’idée communiste au XXe siècle, Paříž, Robert Laffont 1995. François Furet and Ernst Nolte, Fascism and Communism, Lincoln, University of Nebraska Press 2001. John Lewis Gaddis, The Long Peace: Inquiries into the History of the Cold War, Oxford, Oxford University Press 1987. John Lewis Gaddis, The United States and the Coming of the Cold War, New York, Columbia University Press 1972. W. Horsley Gantt, Russian Medicine, New York, Paul H. Hober 1937. Jörg Ganzenmüller, Das belagerte Leningrad 1941–1944, Paderborn, Schöningh 2005. Michael Gelb, „An Early Soviet Ethnic Deportation: The Far-Eastern Koreans“, Russian Review, sv. 45, č. 3, 1995, 389–412. Robert Gellately, Lenin, Stalin, and Hitler: The Age of Social Catastrophe, New York, Knopf 2007. John Gordon Gerard, The Bones of Berdichev: The Life and Fate of Vassily Grossman, New York, Free Press 1996. Christian Gerlach, „Failure of Plans for an SS Extermination Camp in Mogilëv, Belorussia“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 11, s. 1, 1997, 60–78. Christian Gerlach, Kalkulierte Morde: Die deustche Wirtschafts- und Vernichtungspolitik in Weißrußland 1941 bis 1944, Hamburk, Hamburger Edition 1999. Christian Gerlach, Krieg, Ernährung, Völkermord: Forschungen zur deutschen Vernichtungspolitik im Zweiten Weltkrieg, Hamburk, Hamburger Edition 1998. Christian Gerlach, „The Wannsee Conference, the Fate of German Jews, and Hitler’s Decision in Principle to Exterminate All European Jews“, Journal of Modern History, sv. 70, 1998, 759–812.

Christian Gerlach and Nicolas Werth, „State Violence – Violent Societies“, in Michael Geyer and Sheila Fitzpatrick (eds.), Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, Cambridge, Cambridge University Press 2009, 133–179. J. Arch Getty and Oleg V. Naumov, Road to Terror: Stalin and the SelfDestruction of the Bolsheviks, New Haven, Yale University Press 1999. J. Arch Getty and Oleg V. Naumov, Yezhov: The Rise of Stalin’s „Iron Fist“, New Haven, Yale University Press 2008. Glenda Gilmore, Defying Dixie: The Radical Roots of Civil Rights, 1919–1950, New York, Norton 2008. Eagle Glassheim, „The Mechanics of Ethnic Cleansing: The Expulsion of Germans from Czechoslovakia, 1945–1947“, in Philipp Ther and Ana Siljak (eds.), Redrawing Nations: Ethnic Cleansing in East-Central Europe, 1944–1948, Lanham, Rowman and Littlefield 2001, 197–200. Richard Glazar, Die Falle mit dem grünen Zaun: Überleben in Treblinka, Frankfurt n/M., Fischer Verlag 1992; česky Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AVČR – Praha, Torst 1994. Henryk Głębocki (ed.), „Pierwszy naród ukarany: świadectwa Polaków z Leningradu“, Arcana, č. 64–65, 2005, 155–192. Albin Głowacki, Sowieci wobec Polaków na ziemiach wschodnich II Rzeczypospolitej 1939–1941, Lodž, Wydawnictwo Uniwersytetu Łódzkiego 1998. Mateusz Gniazdowski, „,Ustalić liczbę zabitych na 6 milionów ludzi‘: dyrektywy Jakuba Bermana dla Biura Odszkodowań Wojennych przy Prezidium Rady Ministrów“, Polski Przegląd Dyplomatyczny, č. 1 (41), 2008, 99–113. C. Goeschel and N. Wachsmann, „Introduction“ in idem (eds.), The Nazi Concentration Camps, 1933–39: A Documentary History, Lincoln, Nebraska University Press 2010. Aleksandr Gogun, Stalinskije komandos: Ukrainskije partizanskije formirovanija, 1941–1944, Moskva, Centrpoligraf 2008. Daniel J. Goldhagen, Hitler’s Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust, New York, Knopf 1996; česky Hitlerovi ochotní katani, přel. Miloslav Korbelík, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1997.

Golod v SSSR, 1930–1934 gg., Moskva, Federalnoje archivnoje agentstvo 2009. Jan Góral, „Eksterminacja inteligencji i tak zwanych warstw przywódczych w zachodnich powiatach Dystryktu Radomskiego (1939–1940)“ in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 71–82. Yoram Gorlitzki and Oleg Khlevniuk, Cold Peace: Stalin and the Soviet Ruling Circle, 1945–1953, Oxford, Oxford University Press 2004. Sergej Gorlov, Soveršenno sekretno, Moskva – Berlin, 1920–1933: Vojenno-političeskije otnošenija meždu SSSR i Germanijej, Moskva, RAN 1999. Alexandra Goujon, „Kurapaty (1937–1941): NKVD Mass Killing in Soviet Belarus“, neuveřejněná práce, 2008. Alexandra Goujon, „Memorial Narratives of WWII Partisans and Genocide in Belarus“, East European Politics and Societies, sv. 24, č. 1, 2010, 6–25. Alvin Gouldner, „Stalinism: A Study of Internal Colonialism“, Telos, č. 34, 1978, 5–48. Catherine Goussef, „Les déplacements forcés des populations aux frontières russes occidentales (1914–1950)“, in S. AudoinRouzeau, A. Becker, C. Ingrao et H. Rousso (eds.), La violence de guerre 1914–1915, Paříž, Éditions Complexes 2002, 177– 190. Michael Grabher, Irmfried Eberl: „Euthanasie“-Arzt und Kommandant von Treblinka, Frankfurt n/M., Peter Lang 2006. Günter Grass, Beim Häuten der Zwiebel, Mnichov, Deutscher Taschenbuch Verlag 2008; česky Při loupání cibule, přel. Jiří Stromšík, Praha, Atlantis 2007. Günter Grass, Im Krebsgang, Mnichov, Deutscher Taschenbuch Verlag 2004; česky Jako rak, přel. Jiří Stromšík, Praha, Atlantis 2005. Andrea Graziosi, „Collectivisation, révoltes paysannes et politiques gouvernementales à travers les rapports du GPU d’Ukraine de février–mars 1930“, Cahiers du Monde russe, sv. 34, č. 3, 1994, 437–632. Andrea Graziosi, „Italian Archival Documents on the Ukrainian Famine 1932–1933“, in Wsevolod Isajiw (ed.), Famine-Genocide in

Ukraine, 1932–1933, Toronto, Ukrainian Canadian Research and Documentation Centre 2003, 27–48. Andrea Graziosi, The Great Soviet Peasant War, Cambridge, Mass., Harvard University Press 1996. Andrea Graziosi, „The Soviet 1931–1933 Famines and the Ukrainian Holodomor: In a New Interpretation Possible, and What Would Its Consequences Be?“ Harvard Ukrainian Studies, sv. 37, č. 1– 4, 2004–2005. Paul R. Gregory, Terror by Quota: State Security from Lenin to Stalin, New Haven, Yale University Press 2009. Jan T. Gross, Neighbors: The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne, Poland, Princeton, Princeton University Press 2001. Jan T. Gross, „Polish POW Camps in Soviet-Occupied Western Ukraine“, in Keith Sword (ed.), The Soviet Takeover of the Polish Eastern Province, 1939–1941, Londýn, Macmillan 1991. Jan T. Gross, Polish Society Under German Occupation: The Generalgouvernement, 1939–1944, Princeton, Princeton University Press 1979. Jan T. Gross, Revolution from Abroad: The Soviet Conquest of Poland’s Western Ukraine and Western Belorussia, Princeton, Princeton University Press 2002. Jan T. Gross, „The Social Consequences of War: Preliminaries for the Study of the Imposition of Communist Regimes in Eastern Europe“, East European Politics and Societies, 3, 1989, 198– 214. Jan T. Gross, Upiorna dekada: Trzy eseje o stereotypach na temat Żydów, Polaków, Niemców i komunistów, 1939–1948, Krakov, Universitas 1948. Vasily Grossman, Everything Flows, New York, NYRB Classics 2010; česky Vasilij Grossman, Panta rhei, přel. Věra Kružíková, Praha, Mladá fronta 1999. Vasily Grossman, Life and Fate, New York, Harper and Row 1985; česky Vasilij Grossman, Život a osud, přel. Milan Horák, Praha, Knižní klub 2009. Vasily Grossman, The Road, přel. Robert Chander, New York, NYRB Classics 2010. Irena Grudzińska Gross and Jan Tomasz Gross, War Through Children’s Eyes: The Soviet Occupation and the Deportations, 1939–1941,

Stanford, Hoover Institution Press 1981. Michal Grynberg i Maria Kotowska (eds.), Życie i zagłada Żydów polskich 1939–1945: Relacje świadków, Varšava, Oficyna Naukowa 2003. A. J. Gurjanov, „Obzor Sovetskich repressivnych kampanij protiv poljakov i polskich graždan“, in A. V. Lipatov i I. O. Šajtanov (eds.), Poljaki i russkije: vzaimoponimanije i vzaimoněponimanije, Moskva, Indrik 2000, 199–207. A. J. Gurjanov, „Polskije specpereselency v SSSR v 1940–1941 gg.“, in idem (ed.), Represiji protiv poljakov i polskich graždan, Moskva, Zveňja 1997. Israel Gutman, Resistance: The Warsaw Ghetto Uprising, Boston, Houghton Mifflin 1994. Ingo

Haar, „Die deutschen ‚Vertreibungsverluste‘ – Zur Entstehungsgeschichte der ‚Dokumentation der Vertreibung‘“, Tel Aviver Jahrbuch für deutsche Geschichte, sv. 35, 2007, 251– 271. Eva Hahn und H. H. Hahn, „Die Deutschen und ‚ihre‘ Vertreibung“, Transit, č. 23, 2002, 103–116. Joanna K. M. Hanson, The Civilian Population and the Warsaw Uprising of 1944, Cambridge, Cambridge University Press 1982. Stephen Hanson, Time and Revolution: Marxism and the Design of Soviet Economic Institutions, Chapel Hill, University of North Carolina Press 1997. Mark Harrison, Soviet Planning in Peace and War, Cambridge, Cambridge University Press 1985. Christian Hartmann, „Massensterben oder Massenvernichtung? Sowjetische Kriegsgefangene im ‚Unternehmen Barbarossa‘. Aus dem Tagebuch eines deutschen Lagerkommandanten“, Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, sv. 49, č. 1, 2001, 97–158. Tsuyoshi Hasegawa, Racing the Enemy: Stalin, Truman, and the Surrender of Japan, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2005. Jonathan Haslam, The Soviet Union and the Struggle for Collective Security in Europe, 1933–39, Houndsmills, Macmillan 1984. Jonathan Haslam, The Soviet Union and the Threat from the East, Houndsmills, Macmillan 1992.

Milan Hauner, India in Axis Strategy: Germany, Japan, and Indian Nationalists in the Second World War, Stuttgart, Klett-Cotta 1981. Thomas H. Hecht, Life Death Memories, Charlottesville, Leopolis Press 2002. Susanne Heim, „Kalorien-Agrarforschung, Ernährungswirtschaft und Krieg: Herbert Backe als Wissenschaftspolitiker“, in idem (ed.), Kalorien, Kautschuk, Karrieren: Pflanzenzüchtung und landwirtschaftliche Forschung in Kaiser-Wilhelm-Instituten, 1933–1945, Wallstein, Göttingen 2003, 23–63. James W. Heinzen, Inventing a Soviet Countryside: State Power and the Transformation of Rural Russia, 1917–1929, Pittsburgh, University of Pittsburgh Press 2003. Ulrich Herbert, Best: Biographische Studien über Radikalismus, Weltanschauung und Vernunft, 1903–1989, Bonn, J. H. W. Dietz 1996. Jeffrey Herf, The Jewish Enemy: Nazi Propaganda During World War II and the Holocaust, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2006. Dagmar Herzog, Sex After Fascism: Memory and Morality in TwentiethCentury Germany, Princeton, Princeton University Press 2005. Raul Hilberg, The Destruction of the European Jews, New Haven, Yale University Press 2003, 3 sv. Raul Hilberg, „The Ghetto as a Form of Government“, Annales of the American Academy of Political and Social Science, sv. 450, 1980, 98–112. Raul Hilberg, „The Judenrat: Conscious of Unconscious ‚Tool‘“, in Yisrael Gutman and Cynthia J. Haft (eds.), Patterns of Jewish Leadership in Nazi Europe, Jeruzalém, Yad Vashem 1979, 31– 44. Raul Hilberg, Perpetrators, Victims, Bystanders: The Jewish Catastrophe, New York, HarperPerennial 1993; česky Pachatelé, oběti, diváci: Židovská katastrofa 1933–1945, přel. Margareta Troševa, Praha, Argo 2002. Klaus Hildebrand, Vom Reich zum Weltreich: Hitler, NSDAP und koloniale Frage 1919–1945, Mnichov, Wilhelm Fink Verlag 1969.

Manfred Hildermeier, Sozialrevolutionäre Partei Russlands: Agrarsozialismus und Modernisierung im Zarenreich, Kolín n/R., Böhlau 1978. Andreas Hillgruber, Germany and Two World Wars, Cambridge, Mass., Harvard University Press 1981. John-Paul Himka, „Ethnicity and Reporting of Mass Murder: Krakivski visti, the NKVD Murders of 1941, and the Vinnytsia Exhumation“, neuveřejněná práce, 2009. Francine Hirsch, Empire of Nations: Ethnographic Knowledge and the Making of the Soviet Union, Ithaca, Cornell University Press 2005. Eric Hobsbawm, The Age of Extremes: A History of the World, 1914– 1991, Londýn, Vintage 1996; česky Věk extrémů: Krátké dvacáté století 1914–1991, přel. Jana Pečírková a Petr Štěpánek, Praha, Argo 2010. Peter Holquist, Making War, Forging Revolution: Russia’s Continuum of Crisis, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2002. Gordon J. Horwitz, Ghettostadt: Łódź and the Making of a Nazi City, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2008. Grzegorz Hryciuk, „Victims 1939–1941: The Soviet Repressions in Eastern Poland“, in Elazar Barkan, Elizabeth A. Cole and Kai Struve (eds.), Shared History – Divided Memory: Jews and Others in Soviet-Occupied Poland, Lipsko, Leipzig UniversityVerlag 2007, 173–200. Isabel Hull, Absolute Destruction: Military Culture and the Practices of War in Imperial Germany, Ithaca, Cornell University Press 2005. Taras Hunczak and Roman Serbyn (eds.), Famine in Ukraine 1932– 1933: Genocide by Other Means, New York, Schevchenko Scientific Society 2007. Hungersnot: Autentische Dokumente über das Massensterben in der Sowjetunion, Vídeň 1933. William Chase, Enemies Within the Gates? The Comintern and the Stalinist Repression, 1934–1939, New Haven, Yale University Press 2001. Vladimir Chaustov, „Dějatělnosť organov gosudarstvennoj bezopasnosti NKVD SSSR (1934–1941 gg.),“ disertace, Akaděmija Feděralnoj Služby Bezopasnosti Rossijskoj Feděraciji 1997.

Bernhard Chiari, Alltag hinter der Front: Besatzung, Kollaboration und Widerstand in Weißrußland 1941–1944, Düsseldorf, Droste Verlag, 1998. Shalom Cholawsky, „The Judenrat in Minsk“, in Yisrael Gutman and Cynthia J. Haft (eds.), Patterns of Jewish Leadership in Nazi Europe, Jeruzalém, Yad Vashem 1979, 113–132. Bohdan Chyrko, „Nacmen? Značyť voroh. Problemy nacionalnych menšyn v dokumentach partijnych i raďanskych orhaniv Ukrajiny v 20-30ch rr.“, Z archiviv V.U.Ch.K, H.P.U, N.K.V.D, K.H.B, sv. 1, č. 2, 1995, 90–115. Ich werde es nie vergessen: Briefe sowjetischer Kriegsgefangener 2004– 2006, Berlín, Ch. Links Verlag 2007. Hennadii Iefimenko, „Nacionaľna polityka Kremlja v Ukraïni pislia Holodomoru 1932–33 rr.“, Harvard Ukrainian Studies, připravuje se. Melanie Ilic, „The Great Terror in Leningrad: a Quantitative Analysis“, Europe-Asia Studies, sv. 52, č. 8, 2000, 1515–1534. I. I. Iljušin, OUN-UPA i ukraïnske pytannija v roky druhoï svitovoï vijny v svitli polskych dokumentiv, Kyjev, NAN Ukraïny 2000. Christian Ingrao, La chasseurs noirs: La brigade Dirlewanger, Paříž, Perrin 2006. Christian Ingrao, „Violence de guerre, violence génocide: Les Einsatzgruppen“, in S. Audoin-Rouzeau, A. Becker, C. Ingrao et H. Rousso (eds.), La violence de guerre 1914–1945, Paříž, Éditions Complexes 2002, 219–240. Mikołaj Iwanow, Pierwszy naród ukarany: Stalinizm wobec polskiej ludności kresowej 1921–1938, Varšava, Omnipress 1991. George D. Jackson, Jr., Comintern and Peasant in East Europe, 1919– 1930, New York, Columbia University Press 1966. Egbert Jahn, „Der Holodomor im Vergleich: Zur Phänomenologie der Massenvernichtung“, Osteuropa, sv. 54, č. 12, 2004, 13–32. Harold James, Europe Reborn: A History, 1914–2000, Harlow, Pearson 2003. Maria Janion, Do Europy: tak, ale razem z naszymi umarłymi, Varšava, Sic! 2000.

Stanisław Jankowiak, „‚Cleansing‘ Poland of Germans: The Province of Pomerania, 1945–1949“, in Philip Ther and Ana Siljak (eds.), Redrawing Nations: Ethnic Cleansing in East-Central Europe, 1944–1948, Lanham, Rowman and Littlefield 2001, 87–106. Stanisław Jankowiak, Wysiedlenie i emigracja ludności niemieckiej w politice władz polskich w latach 1945–1970, Varšava, IPN 2005. Andrzej Jankowski, „Akcja AB na Kielecczyźnie“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 65– 82. Marc Jansen and Nikolai Petrov, Stalin’s Loyal Executioner: Nikolai Ezhov, 1895–1940, Stanford, Hoover University Press 2002. Krzysztof Jasiewicz, Zagłada polskich Kresów. Ziemiaństwo polskie na Kresach Pólnocno-Wschodnich Rzeczypospolitej pod okupacją sowiecką 1939–1941, Varšava, Volumen 1998. Katherine R. Jolluck, Exile and Identity: Polish Women in the Soviet Union During World War II, Pittsburgh, University of Pittsburgh Press 2002. Die Judenausrottung in Polen. Die Vernichtungslager, Ženeva 1944. Tony Judt, The Burden of Responsibility: Blum, Camus, Aron and the French Twentieth Century, Chicago, University of Chicago Press 1998. Tony Judt, Postwar: A History of Europe Since 1945, New York, Penguin 2005; česky Poválečná Evropa: Historie po roce 1945, přel. Dalibor Výborný, Praha, Slovart 2008. Marc Junge, Genadij Borďjugov i Rolf Binner, Vertikaľ bolšogo těrrora, Moskva, Novyj Chronograf 2008. Sławomir Kalbarczyk, „Przedmioty odnalezione w Bykowni a Kuropatach świadczą o polskości ofiar“, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, č. 10–11, 2007, 47–54. Ivan Kamenec, „The Deportation of Jewish Citizens from Slovakia“, in The Tragedy of the Jews of Slovakia, Osvětim, AuschwitzBirkenau State Museum and Museum of the Slowak National Uprising 2002, 111–140. Ivan Kamenec, „The Holocaust in Slovakia“, in Dušan Kováč (ed.), Slovak Contributions to 19th International Congress of Historical Sciences, Bratislava, Veda 2000, 195–206.

Samuel D. Kassow, Who Will Write Our History? Rediscovering a Hidden Archive from the Warsaw Ghetto, New York, Vintage 2009. Nikolaus Katzer, „Brot und Herrschaft: Die Hungersnot in der RSFSR“, Osteuropa, sv. 54, č. 12, 2004, 90–110. Alex J. Kay, Exploitation, Resettlement, Mass Murder: Political and Economic Planning for German Occupation Policy in the Soviet Union, 1940–1941, New York, Berghahn Books 2006. Alex J. Kay, „‚Hierbei werden zweifellos zig Millionen Menschen verhungern‘: Die deutsche Wirtschaftsplanung für die besetzte Sowjetunion und ihre Umsetzung, 1941 bis 1944“, Transit, č. 38, 2009, 57–77. John Keegan, The Face of Battle, New York, Viking 1976. Oleg Ken, Collective Security or Isolation: Soviet Foreign Policy and Poland, 1930–1935, Sankt-Petěrburg, Jevropejskij Dom 1996. O. N. Ken i A. I. Rupasov (eds.), Politbjuro C. K. VKP(b) i otnošenija SSSR s zapadnymi sosednimi gosudarstvami, Sankt-Petěrburg, Jevropejskij Dom 2001. Paul M. Kennedy, Aufstieg und Verfall der britischen Seemacht, Herford, E. S. Mittler & Sohn 1978. Ian Kershaw, Fateful Choices: Ten Decisions That Changed the World, 1940–1941, Londýn, Penguin Books 2007 Ian Kershaw, Hitler: A Biography, New York, W. W. Norton 2008; česky Hitler, přel. Pavel Vereš, Praha, Argo 2004, 2 sv. Ian Kershaw, Hitler, the Germans and the Final Solution, New Haven, Yale University Press 2008. Krystyna Kersten, „Forced Migration and the Transformation of Polish Society in the Postwar Period“, in Philip Ther and Ana Siljak (eds.), Redrawing Nations: Ethnic Cleansing in East-Central Europe, 1944–1948, Lanham, Rowman and Littlefield 2001, 75– 86. Krystyna Kersten, The Establishment of Communist Rule in Poland, Berkeley, University of California Press 1991. Oleg Khlevniouk, Le cercle du Kremlin: Staline et le Bureau politique dans les années 30: Les jeux du pouvoir, Paříž, Édition du Seuil 1996. Oleg Khlevniuk, „Party and NKVD: Power Relationship in the Years of the Great Terror“, in Barry McLoughlin and Kevin McDermott

(eds.), Stalin’s Terror: High Politics and Mass Repression in the Soviet Union, New York, Palgrave Macmillan 2003. Oleg Khlevniuk, „Stalin as dictator: the personalisation of power“, in Sarah Davies and James Harris (eds.), Stalin: A New History, Cambridge, Cambridge University Press 2005, 109–120. Oleg V. Khlevniuk, The History of the Gulag: From Collectivization to the Great Terror, New Haven, Yale University Press 2004. Oleg Khlevnyuk, „The Objectives of the Great Terror, 1937–1938“, in Julian Cooper, Maureen Perrie and E. A. Rhees (eds.), Soviet History 1917–1953: Essays in Honour of R. W. Davies, Houndmills, Macmillan 1995, 158–176. Ben Kiernan, Blood and Soil: A World History of Genocide and Extermination from Sparta to Darfur, New Haven, Yale University Press 2007. Lucjan Kieszczyński, „Represje wobec kadry kierowniczej KPP“, in Jarema Maciszewski (ed.), Tragedia Komunistycznej Partii Polski, Varšava, Książka i Wiedza 1989, 198–216. Gary King, Ori Rosen, Martin Tanner and Alexander F. Wagner, „Ordinary Voting Behavior in the Extraordinary Election of Adolf Hitler“, Journal of Economic History, sv. 68, č. 4, 2008, 951–996. Charles King, The Moldovans: Russia, Romania, and the Politics of Culture, Stanford, Hoover Institution 2000. Esther Kingston-Mann, Lenin and the Problem of Marxist Peasant Revolution, New York, Oxford University Press 1983. Lisa A. Kirschenbaum, The Legacy of the Siege of Leningrad, 1941– 1995: Myth, Memories, and Monuments, Cambridge, Cambridge University Press 2006. Ernst Klee and Willi Dreßen (eds.), Gott mit uns: Der deutsche Vernichtungskrieg im Osten 1939–1945, Frankfurt, S. Fischer 1989. Peter Klein, „Curt von Gottberg – Siedlungsfunktionär und Massenmörder“, in Klaus-Michael Mallmann (ed.), Karrieren der Gewalt: Nazionalisozialistische Täterbiographien, Darmstadt, Wissenschafliche Buchgesellschaft 2004, 95–103. Peter Klein, „Zwischen den Fronten. Die Zivilbevölkerung Weißrusslands und der Krieg der Wehrmacht gegen die Partisanen“, in Babette Quinkert (ed.), Wir sind die Herren

dieses Landes. Ursachen Verlauf und Folgen des deutschen Überfalls auf die Sowjetunion, Hamburk, VSA Verlag 2002, 82– 103. Tadeusz Klimaszewski, Verbrennungskommando Warschau, Varšava, Czytelnik 1959. Gerd Koenen, Der Russland-Komplex: Die Deutschen und der Osten, 1900–1945, Mnichov, Beck 2005. Arthur Koestler, [bez názvu], in Richard Crossman (ed.), The God That Failed, Londýn, Hamilton 1950, 25–82. Arthur Koestler, Darkness at Noon, New York, Macmillan 1941; česky Tma o polednách, přel. Eva Kondrysová a František Jungwirth, Praha, Odeon 1992. Arthur Koestler, The Yogi and the Commissar, New York, Macmillan 1946. Arthur Koestler, „Vorwort“ in Alexander Weißberg-Cybulski, Im Verhör, Vídeň, Europaverlag 1993, 9–18 [1951]. Leszek Kołakowski, Main Currents of Marxism, sv. 3: The Breakdown, Oxford, Oxford University Press 1978. Piotr Kołakowski, NKWD i GRU na ziemiach polskich 1939–1945, Varšava, Bellona 2002. Bogusław Kopka, Konzentrationslager Warschau: Historia i następstwa, Varšava, IPN 2007. Edward Kopówka, Stalag 366 Siedlce, Siedlce, SKUNKS 2004. Edward Kopówka, Treblinka. Nigdy więcej, Siedlce, Muzeum Rejonowe 2002. Marek Kornat, Polityka równowagi: Polska międzi Wschodem i Zachodem, Krakov, Arcana 2007. Marek Kornat, Polska 1939 roku wobec paktu Ribbentrop-Mołotow, Varšava, Polski Instytut Spraw Międzynarodowych 2002. Reinhart Koselleck, Futures Past: On the Semantics of Historical Time, přel. Keith Tribe, Cambridge, Mass., MIT Press 1985. I. I. Kosťuško (ed.), Materialy „Osoboj papki“: Politbjuro C. K. RKP(b)–VKP(b) po voprosu sovetsko-polskich otnošenij 1923– 1944 gg., Moskva, RAN 1997. G. V. Kostyrčenko, Gosudarstvennyj antisemitizm v SSSR ot načala do kulminaciji 1938–1953, Moskva, Materik 2005. G. V. Kostyrčenko, Tajnaja politika Stalina: Vlasť i antisemitizm, Moskva, Meždunarodnyje Otnošenija 2001.

Gennadi Kostyrchenko, Out of Red Shadows: Anti-Semitism in Stalin’s Russia, Amherst, N. Y., Prometheus Books 1995. Stephen Kotkin, Magnetic Mountain: Stalinism as a Civilization, Berkeley, University of California Press 1995. Stephen Kotkin, „Peopling Magnitostroi: The Politics of Demography“, in William G. Rosenberg and Lewis H. Siegelbaum (eds.), Social Dimension of Soviet Industrialization, Bloomington, Indiana University Press 1993, 63–104. Lidija Kovalenko i Volodymyr Maniak (eds.), 33’i Holod: Narodna knyha-memorial, Kyjev, Raďjanskyj pysmennyk 1991. Heda Margolius Kovály, Under a Cruel Star: A Life in Prague 1941– 1968, New York, Holmes and Maier 1997; česky Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Praha, Academia 2012. Tadeusz Kowalski, „Z badań nad eksterminacją inteligencji w Rzeszowskim w okresie II wojny światowej“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 83– 89. Beata Kozaczyńska, „Wysiedlenie mieszkańców Zamojszczyzny do dystryktu warszawskiego w latach 1942–1943 i los deportowanych“, in Marcin Zwolski (ed.), Exodus: Deportacje i migracje (wątek wschodni), Varšava, IPN 2008, 70–92. Denis Kozlov, „‚I Have Not Read, But I Will Say‘: Soviet Literary Audiences and Changing Ideas of Social Membership, 1958– 1966“, Kritika, sv. 7, č. 3, 2006, 557–597. Denis Kozlov, „The Historical Turn in Late Soviet Culture: Retrospectivism, Factography, Doubt, 1953–1991“, Kritika, sv. 2, č. 3, 2001, 577–600. Mark Kramer, „Die Konsolidierung des kommunistischen Blocks in Osteuropa 1944–1953“, Transit, č. 39, 2009, 78–95. Hans von Krannhals, Der Warschauer Aufstand 1944, Frankfurt n/M., Bernard & Graefe Verlag für Wehrwesen 1964. Victor Kravchenko, I chose Freedom: The Personal and Political Life of a Soviet Official, New York, Charles Scribner’s Sons 1946. Gerhard Krebs, „Japan and the German-Soviet War, 1941“, in Bernd Wegner (ed.), From Peace to War: Germany, Soviet Russia, and the World, 1939–1941, Providence, Berghahn Books 1997, 541– 560.

G. Krivošejev (ed.), Grif sekretnosti sňat: Potěri vooružennych sil SSSR v vojnach, Moskva, Vojenizdat 1993. Bernard R. Kroener, „The ‚Frozen Blitzkrieg‘: German Strategic Planning against the Soviet Union and the Causes of its Failure“, in Bernd Wegner (ed.), From Peace to War: Germany, Soviet Russia, and the World, 1939–1941, Providence, Berghahn Books 1997, 135–150. Jerzy Królikowski, „Budowałem most kolejowy w pobliżu Treblinki“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 49, 1964, 46– 57. Peter Krüger, Die Außenpolitik der Republik von Weimar, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1985. A. I. Kruglov, Enciklopedija Cholokosta, Kyjev, Jevrejskij sovet Ukrajiny 2000. Alexander Kruglov, „Jewish Losses in Ukraine“, in Ray Brandon and Wendy Lower (eds.), The Shoah in Ukraine: History, Testimony, Memorialization, Bloomington, Indiana University Press 2008, 272–290. Abraham Krzepicki, „Treblinka“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 43–44, 1962, 84–109. Stanisław Kulczycki, Hołodomor: Wielki głód na Ukrainie w latach 1932–1933 jako ludobójstwo, Vratislav, Kolegium Europy Wschodniej 2008. S. V. Kulčyckij (ed.), Kolektyvizacija i holod na Ukraïni 1929–1933, Kyjev, Naukova Dumka 1993. S. V. Kulčyckij, „Trahična statystyka holodu“, in F. M. Rudyč, I. F. Kuras, M. I. Pančuk, P. J. Pyrih i V. F. Soldatěnko (eds.), Holod 1932–1933 rokiv na Ukraïni: Očyma istorykiv, movoiu dokumentiv, Kyjev, Vydavnyctvo Političnoj Literatury Ukrajiny, 1990, 66–85. Janusz Kupczak, Polacy na Ukrainie w latach 1921–1939, Vratislav, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrosławskiego 1994. Hiroaki Kuromiya, „Accounting for the Great Terror“, Jahrbücher für Geschichte Osteuropas, sv. 53, č. 1, 2003, 86–101. Hiroaki Kuromiya, Freedom and Terror in the Donbas: A UkrainianRussian Borderland 1870s–1990s, Cambridge, Cambridge University Press 1998. Hiroaki Kuromiya, Stalin, Harlow, Pearson Longman 2005.

Hiroaki Kuromiya, „The Great Terror and ‚Ethnic Cleansing‘: The Asian Nexus“, neuveřejněný text, říjen 2009. Hiroaki Kuromiya, The Voices of the Dead: Stalin’s Great Terror in the 1930s, Londýn, Yale University Press 2007. Hiroaki Kuromiya, „World War II, Jews, and Post-War Soviet Society“, Kritika, sv. 3, č. 3, 2002, 521–531. Hiroaki Kuromiya i Paweł Libera, „Notatka Włodzimierza Bączkowskiego na temat współpracy polsko-japońskiej wobec ruchu prometejskiego (1938)“, Zeszyty Historyczne, 2009, 114– 135. Hiroaki Kuromiya and Georges Mamoulia, „Anti-Russian and AntiSoviet Subversion: The Caucasian-Japanese Nexus, 1904–1945“, Europe-Asie Studies, sv. 61, č. 8, 2009, 1415–1440. Hiroaki Kuromiya i Andrzej Pepłoński, Międzi Warszawą i Tokio: Polsko-japońska współpraca wywiadowcza 1904–1944, Toruň, Wydawnictwo Adam Marszałek, 2009. Hiroaki Kuromiya und Andrzej Pepłonski, „Stalin und die Spionage“, Transit, č. 38, 20–33. Robert Kuśnierz, Ukraina w latach kolektywizacji i wielkiego głodu, Toruň, Grado 2005. Ihar Kuzňacov (ed.), Kanvejer smerci, Minsk, Naša Niva 1997. Pieter Lagrou, „La ‚Guerre Honorable‘ et une certaine idée de l’Occident. Mémoires de guerre, racisme et réconciliation après 1945“, in François Marcot et Didier Musiedlak (eds.), Les Résistances, miroir des régimes d’oppression. Allemagne, France, Italie, Besançon, Presses Universitaires de FrancheComté 2006, 395–412. Stephen J. Lee, European Dictatorships, 1918–1945, Londýn, Routledge 2000. Leningradskij martirolog 1937–1938, Sankt-Petěrburg, Rossijskaja nacionalnaja bibliotěka 1996, sv. 4. S. V. Leonov, Rožděnije Sovetskoj imperii: Gosudarstvo i iděologija, 1917–1922 gg., Moskva, Dialog MGU 1997. Zofia Leszczyńska, „Z badań nad stratami inteligencji na Lubelszczyźnie w latach 1939–1944“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 58–70.

Hillel Levine, In Search of Sugihara, New York, The Free Press 1996. Dariusz Libionka, „Apokryfy z dziejów Żydowskiego Związku Wojskowego i ich autorzy“, Zagłada Żydów. Studia i materiały, č. 1, 2005, 165–198. Dariusz Libionka, „Głową w mur. Interwencje Kazimierza Papée, polskiego ambasadora przy Stolicy Apostolskiej, w sprawie zbrodni niemieckich w Polsce, listopad 1942 – styczeń 1943“, Zagłada Żydów. Studia i materiały, č. 2, 2006, 292–314. Dariusz Libionka, „Polska konspiracja wobec eksterminacji Żydów w dystrykcie warszawskim“, in Barbara Engelking, Jacek Leociak i Dariusz Libionka (eds.), Prowincja noc. Życie i zagłada Żydów w dystrykcie warszawskim, Varšava, IFiS PAN 2007, 443–504. Dariusz Libionka, „ZWZ-AK i Delegatura Rządu RP wobec eksterminacji Żydów polskich“, in Andrzej Żbikowski (ed.), Polacy i Żydzi pod okupacją niemiecką 1939–1945, Studia i materiały, Varšava, IPN 2006, 15–208. Dariusz Libionka and Laurence Weinbaum, „Deconstructing Memory and History: The Jewish Military Union (ZZW) and the Warsaw Ghetto Uprising“, Jewish Political Studies Review, sv. 18, č. 1–2, 2006, 1–14. Dariusz Libionka and Laurence Weinbaum, „Pomnik Apfelbauma, czyli klątwa ‚majora‘ Iwańskiego“, Więż, č. 4, 2007, 100–111. Benjamin Lieberman, Terrible Fate: Ethnic Cleansing in the Making the Modern Europe, Chicago, Ivan R. Dee 2006. Lars T. Lih, Bread and Authority in Russia, 1914–1921, Berkeley, University of California Press 1990. Lars T. Lih, Oleg V. Naumov and Oleg Khlevniuk (eds.), Stalin’s Letters to Molotov, New Haven, Yale University Press 1995. Peter Longerich, Heinrich Himmler: Biographie, Berlín, Siedler 2008. Peter Longerich, Politik der Vernichtung: Eine Gesamtdarstellung der nationalsozialistischen Judenverfolgung, Mnichov, Piper 1998. Peter Longerich, The Unwritten Order: Hitler’s Role in the Final Solution, Stroud, Tempus 2001. Andrea Löw, Juden im Ghetto Litzmannstadt: Lebensbedingungen, Selbstwahrnehmung Verhalten, Göttingen, Wallstein Verlag 2006. Wendy Lower, Nazi Empire-Building and the Holocaust in Ukraine, Chapel Hill, University of North Carolina Press 2005.

Wendy Lower, „‚On Him Rests the Weight of the Administration‘: Nazi Civilian Rulers and the Holocaust in Zhytomyr“, in Ray Brandon and Wendy Lower (eds.), The Shoah in Ukraine: History, Testimony, and Memorialization, Bloomington, Indiana University Press 2008, 224–227. Moritz Felix Lück, „Partisanenbekämpfung durch SS und Polizei in Weißruthenien 1942. Die Kamfgruppe von Gottberg“, in Alfons Kenkmann and Christoph Spieker (eds.), Im Auftrag: Polizei, Verwaltung und Verantwortung, Essen, Klartext Verlag 2001, 225–247. John Lukacs, Five Days in London, May 1940, New Haven, Yale University Press 1999. John Lukacs, June 1941: Hitler and Stalin, New Haven, Yale University Press 2007. John Lukacs, The Last European War, New Haven, Yale University Press 1976. Igor Lukes, „The Rudolf Slansky Affair: New Evidence“, Slavic Review, sv. 58, č. 1, 1999, 160–187. Leonid Luks, „Zum Stalinschen Antisemitismus: Brüche und Widersprüche“, Jahrbuch für Historische KommunismusForschung, 1997, 9–50. Arno Lustiger, Stalin and the Jews: The Red Book, New York, Enigma Books 2003. Paweł Machcewicz i Krzysztof Persak (eds.), Wokół Jedwabnego, Varšava, Instytut Pamięci Narodowej 2002, 2 sv. French MacLean, The Cruel Hunters: SS-Sonderkommando Dirlewanger: Hitler’s Most Notorious Anti-Partisan Unit, Atglen, Schiffer Military History 1998. French MacLean, The Field Men: The SS Officers Who Led the Einsatzkommandos, Atglen, Schiffer 1999. Michael MacQueen, „Nazi Policy Toward the Jews in the Reichskommissariat Ostland, June–Dezember 1941: From White Terror to Holocaust in Lithuania“, in Zvi Gitelman (ed.), Bitter Legacy: Confronting the Holocaust in the USSR, Bloomington, Indiana University Press 1997, 91–103. Czesław Madajczyk, „Vom ‚Generalplan Ost‘ zum ‚Generalsiedlungsplan‘“, in Mechtild Rössler und Sabine

Schleiermacher (eds.), Der „Generalplan Ost“: Hauptlinien der nationalsozialistischen Planungs- und Vernichtungspolitik, Berlín, Akademie Verlag 1993, 12–19. Czesław Madajczyk, Marek Getter i Andrzej Janowski (eds)., Ludność cywilna w Powstaniu Warszawskim, sv. 2, Varšava, Państwowy Instytut Wydawniczy 1974. Krzysztof Madeja, Jan Żaryn i Jacek Żurek (eds.), Księga świadectw. Skazani na karę śmierci w czasach stalinowskich i ich losy, Varšava, IPN 2003. Sergei Maksudov, „Raschelovechivanie“, Harvard Ukrainian Studies, připravuje se. Sergei Maksudov, „Victory over the Peasantry“, Harvard Ukrainian Studies, sv. 25, č. 3/4, 2001, 187–236. Martin Malia, Alexander Herzen and the Birth of Russian Socialism, 1812–1855, Cambridge, Mass., Harvard University Press 1961. Klaus-Michael Mallmann, „Rozwiązać przez jakikolwiek szybko działający środek: Policja Bezpieczeństwa w Łodzi a Shoah w Kraju Warty“, in Aleksandra Namysło (ed.), Zagłada Żydów na polskich terenach wcielonych do Rzeszy, Varšava, IPN 2008, 85– 115. Klaus-Michael Mallmann, Jochen Böhler und Jürgen Matthäus, Einsatzgruppen in Polen: Darstellung und Dokumentation, Darmstadt, WGB 2008. Zygmunt Mańkowski, „Ausserordentliche Befriedungsaktion“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 6–18. Walter Manoschek, „Serbien ist judenfrei“: Militärische Besatzungspolitik und Judenvernichtung in Serbien 1941/1942, Mnichov, R. Oldenbourg Verlag 1993. Vasyl Maročko i Olha Movčan, Holodomor v Ukraïni 1932–1933 rokiv: Chronika, Kyjev, Kyjevo-Mohyljanska Akademija 2008. David Marples, „Kuropaty: The Investigation of a Stalinist Historical Controversy“, Slavic Review, sv. 53, č. 2, 1994, 513–523. Michael R. Marrus, „Jewish Resistance to the Holocaust“, Journal of Contemporary History, sv. 30, č. 1, 1995, 83–110.

Józef Marszałek, „Akcja AB w dystrykcie lubelskim“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 48– 57. Terry Martin, Affirmative Action Empire, Ithaca, Cornell University Press 2001. Terry Martin, „The 1932–1933 Ukrainian Terror: New Documentation on Surveillance and the Thought Process of Stalin“, in Wsevolod Isajiw (ed.), Famine-Genocide in Ukraine, 1932–1933, Toronto, Ukrainian Canadian Research and Documentation Centre 2003, 97–114. Terry Martin, „The Origins of Soviet Ethnic Cleansing“, Journal of Modern History, sv. 70, č. 4, 1998, 813–861. Vojtech Mastny, The Cold War and Soviet Insecurity: The Stalin Years, Oxford, Oxford University Press 1996; česky Vojtěch Mastný, Studená válka a sovětský pocit nejistoty: 1947–53, Stalinova léta, přel. Milan a Daria Dvořákovi, Praha, Aurora 2001. Vojtech Mastny, The Czech Under Nazi Rule: The Failure of National Resistance, 1939–1942, New York, Columbia University Press 1971; česky Vojtěch Mastný, Protektorát a osud českého odboje, přel. David Falada, Praha, Eurolex Bohemia 2003. Wojciech Materski, Tarcza Evropy. Stosunki polsko-sowieckie 1918– 1939, Varšava, Książka i Wiedza 1994. Wojciech Materski i Tomasz Szarota (eds.), Polska 1939–1945. Straty osobowe i ofiary represji pod dwiema okupacjami, Varšava, IPN 2009. Jürgen Matthäus, „Controlled Escalation: Himmler’s Men in the Summer of 1941 and the Holocaust in the Occupied Soviet Territories“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 21, č. 2, podzim 2007, 218– 242. Jürgen Matthäus, „Reibungslos und planmäßig: Die Zweite Welle der Judenvernichtung im Generalkommissariat Wießruthenien (1942–1944)“, Jahrbuch für Antisemitismusforschung, sv. 4, č. 4, 1995, 254–274. Ralph Mavrogordato and Earl Ziemke, „The Polotsk Lowland“, in John Armstrong (ed.), Soviet Partisans in World War II, Madison, University of Wisconsin Press 1964.

Mark Mazower, Dark Continent: Europe’s Twentieth Century, New York, Vintage 2000. Mark Mazower, Hitler’s Empire: Nazi Rule in Occupied Europe, Londýn, Allen Lane 2008. Mark Mazower, „Violence and the State in the Twentieth Century“, American Historical Review, sv. 107, č. 4, 2002, 1147–1167. Barry McLoughlin, „Mass Operations of the NKVD, 1937–8: A Survey“, in Barry McLoughlin and Kevin McDermott (eds.), Stalin’s Terror: High Politic and Mass Repression in Soviet Union, Houndsmill, Palgrave 2003, 118–152. Geoffrey Megargee, War of Annihilation: Combat and Genocide on the Eastern Front, 1941, Lanham, Rowman & Littlefield 2007. Ezra Mendelsohn, The Jews of East Central Europe Between the World Wars, Bloomington, Indiana University Press 1983. Catherine Merridale, Ivan’s War: Life and Death in the Red Army, 1939– 1945, New York, Henry Holt 2006; česky Ivanova válka, Rudá armáda 1939–1945, přel. Hana Řeháková a Květa Macáková, Praha, Beta-Dobrovský – Plzeň, Ševčík 2007. Catherine Merridale, Night of Stone: Death and Memory in TwentiethCentury Russia, New York, Viking 2000. Włodzimierz Michniuk, „Z historii represji politycznych przeciwko Polakom na Białorusi w latach trzydziestych“, in Wiesław Balcerak (ed.), Polska-Białoruś 1918–1945: Zbiór studiów i materiałów, Varšava, IH PAN 1993, 112–120. Pjotr Mierecki i Vasilij Christoforow et al. (eds.), Varšavskoje vosstanije 1944 / Powstanie Warszawskie 1944, Moskva – Varšava, IHRAN-IPN 2007. Anna Mieszkowska, Matka dzieci Holocaustu: Historia Ireny Sendlerowej, Varšava, Muza SA 2008. Stanley Milgram, „Behavior Study of Obedience“, Journal of Abnormal and Social Psychology, sv. 67, č. 2, 1963, 371–378. James A. Millward, Eurasian Crossroads: A History of Xinjiang, Londýn, Hurst & Company 2007. Czesław Miłosz, Legends of Modernity: Essays and Letters from Occupied Poland, 1942–43, New York, Farrar, Strauss and Giroux 2005. Sybil Milton (ed.), The Stroop Report, New York, Random House 1979.

Alan S. Milward, The German Economy at War, Londýn, Athlone Press 1965. Eugeniusz Mironowicz, Białoruś, Varšava, Trio 1999. Jacek Andrzej Młynarczyk, „Akcja Reinhardt w gettach prowincjonalnych dystryktu warszawskiego 1942–1943“, in Barbara Engelking, Jacek Leociak i Dariusz Libionka (eds.) Prowincja noc. Życie i zagłada Żydów w dystrykcie warszawskim, Varšava, IFiS PAN 2007, 39–74. Jacek Andrzej Młynarczyk, Judenmord in Zentralpolen: Der Distrikt Radom im Generalgouvernement 1939–1945, Darmstadt, WGB 2007. Jacek Andrzej Młynarczyk, „Treblinka – ein Todeslager der ‚Aktion Reinhardt‘“, in Bohdan Musial (ed.), Aktion Reinhardt, Der Völkermord and den Juden im Generalgouvernement 1941– 1944, Osnabrück, Fibre 2004, 257–281. Bronisław Młynarski, W niewoli sowieckiej, Londýn, Gryf Printers 1974. Kazimierz Moczarski, Rozmowy z katem, Krakov, Znak 2009; česky Rozhovory s katem, přel. Pavla a Dušan Provazníkovi, Brno, Jota 2007. Simon Sebag Montefiore, Stalin: The Court of Red Tsar, Londýn, Weidenfeld & Nicolson 2003; česky Stalin. Na dvoře rudého cara, přel. Pavel Vereš, Praha, Beta 2004. James Morris, „The Polish Terror: Spy Mania and Ethnic Cleansing in the Great Terror“, Europe-Asia Studies, sv. 56, č. 5, červenec 2004, 751–766. Grzegorz Motyka, „Tragedia jeńców sowieckich na ziemiach polskich podczas II wojny światowej“, neuveřejněný rukopis, 2009. Grzegorz Motyka, Ukraińska partyzantka 1942–1960, Varšava, Rytm 2006. Samuel Moyn, „In the Aftermath of Camps“, in Frank Biess and Robert Mueller (eds.), Histories of the Aftermath: The Legacies of the Second World War, New York, Berghahn Books 2010. Timothy Patrick Mulligan, The Politics of Illusion and Empire: German Occupation Policy in the Soviet Union, 1942–1943, New York, Praeger 1988. Bogdan Musiał, Na zachód po trupie Polski, Varšava, Prószyński 2009. Bogdan Musiał, „‚Przypadek modelowy dotyczący eskterminacji Żydów‘: Początki ‚akcji Reinhardt‘ – planowanie masowego

mordu Żydów w Generalnym Gubernatorstwie“, in Dariusz Libionka (ed.), Akcja Reinhardt. Zagłada Żydów w Generalnym Gubernatorstwie, Varšava, IPN 2004, 15–38. Bogdan Musiał, Sowjetische Partisanen 1941–1944: Mythos und Wirklichkeit, Paderborn, Ferdinand Schöningh 2009. Bogdan Musiał (ed.), Sowjetische Partisanen in Weißrussland: Innenansichten aus dem Gebiet Baranoviči, Mnichov, R. Oldenbourg Verlag 2004. Norman Naimark, Fires of Hatred: Ethnic Cleansing in TwentiethCentury Europe, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2001. Norman Naimark, „Gomułka and Stalin: The Antisemitic Factor in Postwar Polish Politics“, in Murray Baumgarten, Peter Kenez and Bruce Thompson (eds.), Varieties of Antisemitism: History, Ideology, Discourse, Newark, University of Delaware Press 2009, 237–250. Norman Naimark, The Russians in Germany: A History of Soviet Zone of Occupation, 1945–1949, Cambridge, Mass., Harvard University Press 1995. Leonid Naumov, Borba v rukovodstve NKVD v 1936–1938 gg., Moskva, Modern-A 2006. Leonid Naumov, Stalin i NKVD, Moskva, Jauza 2007. Vladimir Nikolskij, „Die ‚Kulakenoperation‘ im ukrainischen Donbass“, in Rolf Binner, Bernd Bonwetsch und Marc Junge (eds.), Stalinismus in der sowjetischen Provinz 1937–1938, Berlín, Akademie Verlag 2010, 613–640. V. M. Nikolskij, Represyvna dijalnisť orhaniv deržavnoï bezpeky SRSR v Ukraïni, Doněck, Vydavnyctvo Doněckoho Nacionalnoho Universytetu 2003. Bernadetta Nitschke, Wysiedlenie ludności niemieckiej z Polski w latach 1945–1949, Zielona Góra, Wyższa Szkoła Pedagogiczna im. Tadeusza Kotarbińskiego 1999. Hans-Heinrich Nolte, „Partisan War in Belorussia, 1941–1944“, in Roger Chickering, Stig Förster and Bernd Greiner (eds.), A World at Total War: Global Conflict and the Politics of Destruction, 1937–1945, Cambridge, Cambridge University Press 2005, 261– 276.

Andrzej Nowak, Polska a trzy Rosje, Krakov, Arcana 2001. „Obóz zagłady Treblinka“, Biuletyn Glownej Komisji Badania Zbrodni Niemieckich w Polsce, č. 1, 1946, 133–144. Viorica Olaru-Cemirtan, „Wo die Züge Trauer trugen: Deportationen in Bessarabien, 1940–1941“, Osteuropa, sv. 59, č. 7–8, 2009, 219– 226. Operacija „Seim“ 1944–1946 / Operacja „Sejm“ 1944–1946, Varšava – Kyjev, IPN 2007. Karin Orth, Das System der nationalsozialistischen Konzentrationslager. Eine politische Organisationsgeschichte, Hamburk, Hamburger Edition 1999. George Orwell, Homage to Catalonia, San Diego, Harcourt Brace Jovanovich, 1980; česky Hold Katalánsku, přel. Gabriel Gössel, Praha, Odeon 1991. George Orwell, Orwell and Politics, Londýn, Penguin 2001. Rüdiger Overmans, Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg, Mnichov, Oldenbourg 1999. Rüdiger Overmans, „Die Kriegsgefangenenpolitik des Deutschen Reiches 1939 bis 1945“, in Jörg Echternkamp (ed.), Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg, sv. 9/2, Mnichov, Deutsche Verlags-Anstalt 2005. Rüdiger Overmans, „Personelle Verluste der deutschen Bevölkerung durch Flucht und Vertreibung“, Dzieje najnowsze, sv. 26, č. 2, 1994, 50–65. Andrzej Paczkowski, Pól wieku dziejów Polski, Varšava, PWN 2005; česky Půl století dějin Polska, přel. Petruška Šustrová, Praha, Academia 2000. Andrzej Paczkowski, „Pologne, la ‚nation ennemie‘“, in Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartosek et Jean-Louis Margolin (eds.), Le Livre noir du communisme: Crimes, terreur, repression, Paříž, Robert Laffont 1997; česky „Polsko, ‚nepřátelský národ‘“, Stéphane Courtois et al., Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, přel. Zuzana Dlabalová et al., Praha – Litomyšl, Paseka 1999, 324–349.

Andrzej Paczkowski, Trzy twarze Józefa Światła. Przyczynek do historii komunizmu w Polsce, Varšava, Prószyński i S-ka 2009. Pamiętniki znalezione w Katyniu, Paříž, Editions Spotkania 1989. Andrzej Pankowicz, „Akcja AB v Krakowie“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 43–47. Jaroslav Papuha, Zachidna Ukraïna i holodomor 1932–1933 rokiv, Lvov, Astroljabija 2008. Michael Parris, The Lesser Terror: Soviet State Security, 1939–1953, Santa Barbara, Praeger 1996. Gunnar S. Paulsson, Secret City: The Hidden Jews of Warsaw 1940– 1945, New Haven, Yale University Press 2002. Stevan L. Pawlowitch, Hitler’s New Disorder, The Second World War in Yugoslavia, New York, Columbia University Press 2008. Nikita Petrov i K. V. Skorkin, Kto rukovodil NKVD, 1934–1941, Moskva, Zveňja 1999. N. V. Petrov i A. B. Roginskij, „‚Polskaja operacija‘ NKVD 1937–1938 gg.“, in A. J. Gurjanov (ed.), Repressiji protiv poljakov i polskich graždan, Moskva, Zveňja 1997, 22–43. Niccolo Pianciola, „The Collectivization Famine in Kazakhstan“, in Halyna Hryn (ed.), Hunger by Design: The Great Ukrainian Famine on Its Soviet Context, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2008, 103–116. Jan Pietrzykowski, „Akcja AB na ziemi częnstochowskiej i radomszczańskiej“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 107–123. Jan Pietrzykowski, Akcja AB w Częstochowie, Katovice, Wydawnictwo Śląsk 1971. Benjamin Pinkus, „The Deportation of the German Minority in the Soviet Union, 1941–1945“, in Bernd Wegner (ed.), From Peace to War: Germany, Soviet Russia, and the World, 1939–1941, Providence, Berghahn Books 1997, 449–462. Richard Pipes, Struve, Cambridge, Mass., Harvard University Press, 1970–1980, 2 sv. Richard Pipes, The Formation of the Soviet Union, Cambridge, Mass., Harvard University Press, 1997.

Dieter Pohl, Nationalsozialistische Judenverfolgung in Ostgalizien: Organisation und Durchführung eines staatlichen Massenverbrechens, Mnichov, Oldenbourg 1996. Dieter Pohl, „Schauplatz Ukraine: Der Massenmord an den Juden im Militärverwaltungsgebiet und im Reichskommissariat 1941– 1943“, in Norbert Frei, Sybille Steinbacher und Bernd C. Wagner (eds.), Ausbeutung, Vernichtung, Öffentlichkeit: Neue Studien zur nationalsozialistischen Lagerpolitik, Mnichov, K. G. Saur 2000, 135–179. Dieter Pohl, „Ukrainische Hilfskräfte beim Mord and den Juden“, in Gerhard Paul (ed.), Die Täter der Shoah, Göttingen, Wallstein Verlag 2002. Dieter Pohl, Verfolgung und Massenmord in der NS-Zeit 1933–1945, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 2008. Dieter Pohl, „Znaczenie dystryktu lubelskiego w ‚ostatecznym rozwiązaniu kwestii żydowskiej‘“, in Dariusz Libionka (ed.), Akcja Reinhardt. Zagłada Żydów w Generalnym Gubernatorstwie, Varšava, IPN 2004, 39–53. Pavel Polian, Against Their Will: The History and Geography of Forced Migrations in the USSR, Budapešť, CEU Press 2004. Pavel Polian, „Hätte der Holocaust beinahe nicht stattgefunden? Überlegungen zu einem Schriftwechsel im Wert von zwei Millionen Menschenleben“, in Johanes Hurter und Jürgen Zarusky (eds.), Besatzung, Kollaboration, Holocaust, Mnichov, R. Oldenbourg Verlag 2008, 1–20. Pavel Polian, „La violence contre les prisonniers de guerre soviétiques dans le IIIe Reich et un URSS“, in S. Audoin-Rouzeau, A. Becker, C. Ingrao et H. Rousso (eds.), La violence de guerre 1914–1945, Paříž, Éditions Complexes 2002, 117–131. Antony Polonsky, Politics in Independent Poland 1921–1939: The Crisis of Constitutional Government, Oxford, Clarendon Press 1972. Joseph Poprzeczny, Odilo Globocnik, Hitler’s Man in the East, Jefferson, McFarland & Company 2004. Peter J. Potichnij, „The 1946–1947 Famine in Ukraine: A Comment on the Archives of the Underground“, in Wsevolod Isajiw (ed.), Famine-Genocide in Ukraine, 1932–1933, Toronto, Ukrainian Canadian Research and Documentation Centre 2003, 185–189.

Robert Potocki, Polityka państwa polskiego wobec zagadnienia ukraińskiego w latach 1930–1939, Lublin, IEŚW 2003. Samantha Power, „A Problem from Hell“: America and the Age of Genocide, New York, Basic Books 2002. Volodymyr Prystajko i Jurij Šapoval (eds.), Sprava „Spilky Vyzvolennija Ukraïny“, Kyjev, Intel 1995. Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, Praha, Ministerstvo spravedlnosti ČSR 1953. Projektgruppe Belarus (ed.), „Existiert das Ghetto noch?“ Weißrussland: Jüdisches Überleben gegen nationalsozialistische Herrschaft, Berlín, Assoziation A 2003. T. S. Proťko, Stanovlenije sovětskoj totalitarnoj sistěmy v Belarusi: 1917–1941 gg., Minsk, Tesei 2002. Alexander V. Prusin, „A Community of Violence: The SiPo/SD and its Role in the Nazi Terror System in Generalbezirk Kiew“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 21, č. 1, 2007, 1–30. Adam Puławski, W obliczu Zagłady. Rząd RP na Uchodźstwie, Delegatura Rządu RP na Kraj, ZWZ-Ak wobec deportacji Żydów do obozów zagłady (1941–1942), Lublin, IPN 2009. E. A. Radice, „Economic Developments in Eastern Europe Under German Hegemony“, in Martin McCauley (ed.), Communist Power in Europe 1944–1949, New York, Harper and Row 1977, 3–21. E. A. Radice, „General Characteristics of the Region Between the Wars“, in Michael Kaser (ed.), An Economic History of Eastern Europe, sv. 1, New York, Oxford University Press 1984. Chil Rajchman, Je suis le dernier Juif, přel. Gilles Rozier, Paříž, Éditions des Arenes 2009. J. Rajgrodzki, „Jedenaście miesięcy w obozie zagłady w Treblince“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 25, 1958, 101– 118. Donald J. Raleigh, „The Russian Civil War, 1917–1922“, in Ronald Grigor Suny (ed.), Cambridge History of Russia, sv. 3, Cambridge, Cambridge University Press 2006, 140–167. Shimon Redlich, Propaganda and Nationalism in Wartime Russia: The Jewish Anti-Fascist Committee in the USSR, 1941–1948, Blouder, East European Monographs 1982.

Shimon Redlich, War, Holocaust, and Stalinism: A Documented History of the Jewish Anti-Fascist Committee in the USSR, Lucemburk, Harwood 1995. Jan Alfred Reguła [Józef Mitzenmacher nebo Mieczysław Mützenmacher] Historia Komunistycznej Partii Polski, Toruň, Portal 1994 [1934]. Leonid Rein, „Local Collaboration in the Execution of the ‚Final Solution‘ in Nazi--Occupied Belarussia“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 20, č. 3, 2006, 381–409. „Relacje dwóch zbiegów z Treblinki II“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 40, 1961, 78–88. Alfred J. Rieber, „Civil Wars in the Soviet Union“, Kritika, sv. 4, č. 1, 2003, 129–162. Berndt Rieger, Creator of the Nazi Death Camps: The Life of Odilo Globocnik, Londýn, Vallentine Mitchell 2007. Volker Rieß, „Christian Wirth – Inspekteur der Vernichtungslager“, in Klaus--Michael Mallmann und Gerhard Paul (eds.), Karrieren der Gewalt: Nationalsozialistische Täterbiographien, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 2004, 239–251. Gabor Rittersporn, Stalinist Simplifications and Soviet Complications: Social Tensions and Political Conflict in the USSR, 1933–1953, Chur, Harwood 1991. Henry L. Roberts, Romania: Political Problems of Agrarian State, New Haven, Yale University Press 1951. Daniel Romanowski, „Nazi Occupation in Northeastern Belarus and Western Russia“, in Zvi Gitelman (ed.), Bitter Legacy: Confronting the Holocaust in the USSR, Bloomington, Indiana University Press 1997, 230–252. Felix Römer, Der Kommissarbefehl: Wehrmacht und NS-Verbrechen an der Ostfront 1941/42, Paderborn, Ferdinand Schöningh 2008. Hans Roos, Polen und Europa: Studien zur polnischen Außenpolitik, Tübingen, J. C. B. Mohr 1957. Mark Roseman, The Villa, the Lake, the Meeting: Wannsee and the Final Solution, New York, Penguin 2003. Alexander B. Rossino, Hitler Strikes Poland: Blitzkrieg, Ideology, and Atrocity, Lawrence, University Press of Kansas 2003.

Joseph Rothschild, Piłsudski’s Coup d’Etat, New York, Columbia University Press 1966. David Rousset, L’univers concentrationnaire, Paříž, Éditions du Pavois 1946. Włodzimierz Rozenbaum, „The March Events: Targetings the Jews“, Polin, sv. 21, 2008, 62–93. Joshua Robenstein and Ilya Altman (eds.), The Unknown Black Book: The Holocaust in the German-Occupied Soviet Territories, Bloomington, Indiana University Press 2008. Oleksandr Rubljov i Vladimir Reprincev, „Represii proty poljakiv v Ukraïni u 30-ti roky“, Z archiviv V.U.Ch.K, H.P.U., N.K.V.D., K.H.B., sv. 1, č. 2, 1995, 119–146. F. M. Rudyč, I. F. Kuras, M. I. Pančuk, P. J. Pyrih i V. F. Soldatěnko (eds.), Holod 1932–1933 rokiv na Ukraïni: Očyma istorikiv, movoju dokumentiv, Kyjev, Vydavnyctvo Polityčnoï Litěratury Ukrajiny 1990. Martyna Rusiniak, Obóz zagłady Treblinka II w pamięci społecznej (1943–1989), Varšava, Neriton 2008. Hartmut Ruß, „Wer war verantwortlich für das Massaker von Babij Jar?“, Militärgeschichtliche Mitteilungen, sv. 57, č. 2, 1999, 483–508. Philip T. Rutherford, Prelude to the Final Solution: The Nazi Program for Deporting Ethnic Poles, 1939–1941, Lawrence, University Press of Kansas 2007. Pamela Rotner Sakamoto, Japanese Diplomats and Jewish Refugees: A World War II Dilemma, Westport, Praeger 1998. A. N. Sacharov et. al. (eds.), „Soveršenno sekretno“: Lubjanka Stalinu o položenii v straně (1922–1934 gg.), sv. 6, Moskva, RAN 2002. Ruta Sakowska (ed.), Archiwum Ringelbluma. Tom 2: Dzieci – tajne nauczanie w getcie warszawskim, Varšava, ŻIH 2000. Ruta Sakowska, Ludzie z dzielnicy zamkniętej. Żydzi w Warszawie w okresie hitlerowskiej okupacji, Varšava, PAN 1975. Harrison E. Salisbury, The 900 Days: The Siege of Leningrad, New York, Harper & Row 1969.

Antonella Salomini, L’Union soviétique et la Shoah, přel. Marc SaintUpéry, Paříž, La Découverte 2007. Thomas Sandkühler, „Endlösung“ in Galizien: Der Judenmord in Ostpolen und die Rettungsinitiativen von Berthold Beitz, 1941– 1944, Bonn, Dietz 1996. [Jerzy Sawicki], Zburzenie Warszawy, Katovice, Awir 1946. Sefer Lutsk, Tel Aviv, Irgun Yots’e Lutsk be-Yisrael, 1961. Robert Seidel, Deutsche Besatzungspolitik in Polen: Der Distrikt Radom 1939–1945, Paderborn, Ferdinand Schöningh 2006. Amartya Sen, Poverty and Famines: An Essay on Entitlement and Deprivation, Oxford, Oxford University Press 1982. Roman Serbyn, „Lemkin on Genocide of Nations“, Journal of International Criminal Justice, sv. 7, č. 1, 2009, 123–130. Gitta Sereny, Into That Darkness: From Mercy Killing to Mass Murder, New York, McGraw Hill 1974. Robert Service, Stalin: A Biography, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2004. Edward Serwański, Życie w powstańczej Warszawie, Varšava, Instytut Wydawniczy PAX 1965. G. N. Sevosťjanov et al. (eds.), „Soveršenno sekretno“: Lubjanka Stalinu o položenii v straně (1922–1934 gg.), sv. 4, Moskva, RAN 2001. Iurii Shapoval, „Holodomor i joho zvjazok iz represijami v Ukraïni u 1932–1934 rokach“, Harvard Ukrainian Studies, připravuje se. Iurii Shapoval, „Vsevolod Balickij, bourreau et victime“, Cahiers du Monde russe, sv. 44, č. 2–3, 2003, 371–384. další práce autora uvádíme pod slovanskou (německou) transkripcí „Šapoval“ David R. Shearer, „Social Disorder, Mass Repression, and the NKVD During the 1930s“, Cahiers du Monde russe, sv. 42, č. 2–3/4, 2001, 506–534. Ben Shepherd, War in the Wild East: The German Army and Soviet Partisans, Cambridge, Mass., Harvard University Press 2004. Marci Shore, Caviar and Ashes: A Warsaw Generation’s Life and Death in Marxism, New Haven, Yale University Press 2006. Marci Shore, „Children of the Revolution: Communism, Zionism, and the Berman Brothers“, Jewish Social Studies, sv. 10, č. 3, 2004, 23–86.

Marci Shore, „Język, pamięć i rewolucyjna awangarda. Kształtowanie historii powstania w getcie warszawskim w latach 1944–1950“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 3 (188), 1998, 43–60. Zachary Shore, What Hitler Knew: The Battle for Information in Nazi Foreign Policy, Oxford, Oxford University Press 2003. M. F. Shumejko, „Die NS-Kriegsgefangenenlager in Weißrussland in den Augen des Militärartzes der Roten Armee, L. Atanasyan“, in V. Selemenev et al. (eds.), Sowjetische und Deutsche Kriegsgefangene in den Jahren des Zweiten Weltkriegs, Drážďany – Minsk 2004. Wolfgang Scheffler, „Probleme der Holocaustforschung“, in Stefi JerschWenzel (ed.), Deutsche – Polen – Juden. Ihre Beziehungen von den Anfängen bis ins 20. Jahrhundert, Berlín, Colloquium Verlag 1987, 259–281. Cornelia Schenke, Nationalstaat und nationale Frage: Polen und die Ukraine 1921–1939, Hamburk, Dölling und Galitz Verlag 2004. Thomas Schlemmer, Die Italiener an der Ostfront, Mnichov, R. Oldenbourg Verlag 2005. Karl Schlögel, Terror und Traum: Moskau 1937, Mnichov, Carl Hanser Verlag 2008. Lewis Siegelbaum, Soviet State and Society Between Revolutions, Cambridge, Cambridge University Press 1992. Lewis Siegelbaum and Andrei Sokolov, Stalinism as a Way of Life, New Haven, Yale University Press 2004. Cynthia Simmons and Nina Perlina (eds.), Writing the Siege of Leningrad, Pittsburgh, University of Pittsburgh Press 2002. Gerhard Simon, „Holodomor als Waffe: Stalinismus, Hunger und der ukrainische Nationalismus“, Osteuropa, sv. 54, č. 12, 2004, 37– 56. Thomas W. Simons, Jr., Eastern Europe in the Postwar World, New York, St. Martin’s 1993. Kenneth Slepyan, Stalin’s Guerillas: Soviet Partisans in World War II, Lawrence, University of Kansas Press 2006. Kenneth Slepyan, „The Soviet Partisan Movement and the Holocaust“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 14, č. 1, 2000, 1–27.

Ivan Slivka (ed.), Deportaciï, Lvov, Nacionalna Akademia Nauk Ukraïny 1996. Leonid Smilovitsky, „Antisemitism in the Soviet Partisan Movement, 1941–1944: The Case of Belorussia“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 20, č. 2, 2006, 207–234. Jeremy Smith, The Bolsheviks and the National Question, New York, St. Martin’s 1999. Hersh Smolar, The Minsk Ghetto: Soviet-Jewish Partisans Against the Nazis, New York, Holocaust Library 1989. Timothy Snyder, „Caught Between Hitler and Stalin“, New York Review of Books, sv. 56, č. 7, 30. dubna 2009. Timothy Snyder, „Nazis, Soviets, Poles, Jews“, New York Review of Books, sv. 56, č. 19, 3. prosince 2009. Timothy Snyder, Sketches from a Secret War: A Polish Artist’s Mission to Liberate Soviet Ukraine, New Haven, Yale University Press 2005. Timothy Snyder, „The Causes of Ukrainian-Polish Ethnic Cleansing, 1943“, Past and Present, č. 179, 2003, 197–234. Timothy Snyder, „The Life and Death of West Volhynian Jews, 1921– 1945“, in Ray Brandon and Wendy Lower (eds.), The Shoah in Ukraine: History, Testimony, and Memorialization, Bloomington, Indiana University Press 2008, 77–113. Timothy Snyder, The Reconstruction of Nations: Poland, Ukraine, Lithuania, Belarus, 1569–1999, New Haven, Yale University Press 2003. Timothy Snyder, „‚To resolve the Ukrainian Problem Once and for All‘: The Ethnic Cleansing of Ukrainians in Poland, 1943–1947“, Journal of Cold War Studies, sv. 1, č. 2, 1999, 86–120. Timothy Snyder, „Wartime Lies“, The Nation, 6. ledna 2006. Anna Sobór-Świderska, Jakub Berman: Biografia komunisty, Varšava, IPN 2009. Afred Sohn-Rethel, Industrie und Nationalsozialismus: Aufzeichnungen aus dem „Mitteleuropäischen Wirtschaftstag“, ed. Carl Freytag, Berlín, Wagenbach 1992. A. K. Sokolov, „Metodologičeskije osnovy isčislenija potěr naselenija SSSR v gody Velikoj Otěčestvennoj Vojny“, in R. B. Jevdokimov (ed.), Ljudskije potěri SSSR v period vtoroj mirovoj vojny, Sankt-Petěrburg, RAN 1995, 18–24.

Boris Sokolov, „How to Calculate Human Losses During the Second World War“, Journal of Slavic Military Studies, sv. 22, č. 3, 2009, 437–458. Peter J. Solomon, Soviet Criminal Justice Under Stalin, Cambridge, Cambridge University Press 1996. Vladimir Solonari, Purifying the Nation: Population Exchange and Ethnic Cleansing in Nazi-Allied Romania, Baltimore, Johns Hopkins University Press 2010. Shmuel Spector, The Holocaust of Volhynian Jews 1941–1944, Jeruzalém, Yad Vashem 1990. Shmuel Spektor, „Żydzi wołyńscy w Polsce międzywojennej i w okresie II wojny światowej (1920–1944)“, in Krzysztof Jasiewicz (ed.), Europa Nieprowincjonalna, Varšava, Instytut Studiów Politycznych PAN 1999, 566–578. „Sprawozdania świetliczanek z getta warszawskiego“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 94, 1975, 57–70. Knut Stang, „Dr. Oskar Dirlewanger – Protagonist der Terrorkriegsführung“, in Klaus-Michael Mallmann (ed.), Karrieren der Gewalt: Nationalsozialistische Täterbiographien, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 2004, 66–75. Witold Stankowski, Obozy i inne miejsca odosobnienia dla niemieckiej ludności cywilnej w Polsce w latach 1945–1950, Bydhošť, Akademia Bydgoska 2002. Tomáš Staněk, Odsun Němců z Československa 1945–1947, Praha, Naše vojsko 1991. Tamás Stark, Hungarian Jews During the Holocaust and After the Second World War: A Statistical Review, Boulder, East European Monographs 2000. Tamás Stark, Hungary’s Human Losses in World War II, Uppsala, Centre for Multiethnic Research 1995. Jonathan Steinberg, „The Third Reich Reflected: German Civil Administration in the Occupied Soviet Union“, English Historical Review, sv. 110, č. 437, 1995, 620–651. Stanisław Stępień (ed.), Polacy na Ukrainie: Zbiór dokumentów 1917– 1939, Přemyšl, Południowo-Wschodni Instytut Naukowy 1998. Dariusz Stola, Kampania antysyjonistyczna w Polsce 1967–1968, Varšava, IH PAN 2000.

Dariusz Stola, „The Hate Campaign of March 1968: How Did It Become Anti-Jewish?“, Polin, sv. 21, 2008, 16–36. Norman Stone, The Eastern Front, 1914–1917, New York, Penguin 1998. Alfred Streim, Die Behandlung sowjetischer Kriegsgefangener im „Fall Barbarossa“, Heidelberg, C. F. Müller Juristischer Verlag 1981. Christian Streit, Keine Kameraden: Die Wehrmacht und die sowjetischen Kriegsgefangenen 1941–1945, Stuttgart, Deutsche VerlagsAnstalt 1978. Christian Streit, „The German Army and the Policies of Genocide“, in Gerhard Hirschfeld (ed.), The Polices of Genocide: Jews and Soviet Prisoners of War in Nazi Germany, Londýn, Allen & Unwin 1986. Henryk Stroński, „Deportacja – masowe wywózki ludności polskiej z Ukrainy do Kazachstanu w 1936 roku“, Przegłąd Polonijny, sv. 23, č. 3, 1997, 108–121. Henryk Stroński, Represje stalinizmu wobec ludności polskiej na Ukrainie w latach 1929–1939, Varšava, Wspólnota Polska 1998. Andrzej Strzelecki, Deportacja Żydów z getta łódzkiego do KL Auschwitz i ich zagłada, Osvětim, Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau 2004. Orest Subtelny, „German Diplomatic Reports on the Famine of 1933“, in Wsevolod Isajiw (ed.), Famine-Genocide in Ukraine, 1932– 1933, Toronto, Ukrainian Canadian Research and Documentation Centre 2003, 13–26. Gordon R. Sullivan et al., National Security and the Threat of Climate Change, Alexandra, CNA Corporation 2007. Roland Grigor Suny, „Reading Russia and the Soviet Union in the Twentieth Century: How ‚the West‘ Wrote Its History of the USSR“, in idem (ed.), Cambridge History of Russia, sv. 3, Cambridge, Cambridge University Press 2006, 5–64. Stanisław Swianiewicz, In the Shadow of Katyń, Calgary, Borealis 2002. Paweł Szapiro (ed.), Wojna żydowsko-niemiecka, Londýn, Aneks 1992. Bożena Szaynok, Z historią i Moskwą w tle: Polska i Izrael 1944–1968, Varšava, IPN 2007. Roman Szporluk, Russia, Ukraine, and the Breakup of the Soviet Union, Stanford, Hoover Press 2000.

Zachar Szybieka, Historia Białorusi, 1795–2000. Lublin, IESW 2002. Jurij Šapoval, „Die Behandlung der ‚ukrainischen Nationalisten‘ im Gebiet Kiev“, in Rolf Binner, Bernd Bonwetsch und Marc Junge (eds.), Stalinismus in der sowjetischen Provinz 1937–1938, Berlín, Akademie Verlag 2010, 334–351. Jurij Šapoval, Ljudyna i systema: Štrychy do portretu totalirarnoï doby v Ukraïni, Kyjev, Nacionalna Akademia Nauk Ukraïny 1994. Jurij Šapoval, „Lügen und Schweigen. Die unterdrückte Erinnerung an den Holodomor“, Osteuropa, sv. 54, č. 12, 2009, 131–145. Jurij Šapoval, „III konferencija KP(b)U: proloh trahedii holodu“, in Valerij Vasiljev i Jurij Šapoval (ed.), Komandyry velykoho holodu, Kyjev, Heneza 2001, 152–165. Jurij Šapoval, Volodymyr Prystajko i Vadym Zolotarjov (eds.), ChKHPU-NKVD v Ukraïni: Osoby, fakty, dokumenty, Kyjev, Abrys 1997. Jurij Šapoval, Volodymyr Prystajko i Vadym Zolotarjov (eds.), „Vsevolod Balyckyj,“ in ChK-HPU-NKVD v Ukraïni: Osoby, fakty, dokumenty, Kyjev, Abrys 1997. Danylo Šumuk, Perežyte i peredumane, Kyjev, Vydavnyctvo imeni Oleny Telihy 1998. Sally J. Taylor, „A Blanket of Silence: The Response of the Western Press Corps in Moscow to the Ukraine Famine of 1932–1933“, in Wsevolod Isajiw (ed.), Famine-Genocide in Ukraine, 1932– 1933, Toronto, Ukrainian Canadian Research and Documentation Centre 2003, 77–95. Nechama Tec, Defiance: The Bielski Partisans, New York, Oxford University Press 1993. Philipp Ther, Deutsche und polnische Vertriebene: Gesellschaft und Vertriebenenpolitik in SBZ/DDR und in Polen 1945–1956, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht, 1998. Tzvetan Todorov, Face à l’extrême, Paříž, Édition de Seuil 1991; česky V mezní situaci, přel. Kateřina Lukešová, Praha, Mladá fronta 2000. Tzvetan Todorov, Les Aventuriers de l’Absolu, Paříž, Robert Laffont 2006. Tzvetan Todorov, Mémoire du mal, Tentacion du Bien: Enquête sur le siècle, Paříž, Robert Laffont 2000.

Michał Tokarzewski-Karaszewicz, „U podstaw tworzenia Armii Krajowej“, Zeszyty Historyczne, č. 56, 1981, 124–157. Jerzy Tomaszewski, Preludium Zagłady. Wygnanie Żydów polskich z Niemiec w 1938 r., Lodž, PWN SA 1998. Monika Tomkiewicz, Zbrodnia w Ponarach 1941–1944, Varšava, IPN 2008. Adam Tooze, The Wages of Destruction: The Making and Breaking of the Nazi Economy, New York, Viking 2007. Teresa Torańska, Oni, Londýn, Aneks 1985. Ryszard Torzecki, Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1939, Krakov, Wydawnictwo Literackie 1989. „Treblinka“, in M. Blumental (ed.), Dokumenty i materialy. Obozy, Lodž, Wydawnictwa Centralnej Żydowskiej Komisji Historycznej, 1946, 173–195. Isaiah Trunk, Judenrat: The Jewish Councils in Eastern Europe Under Nazi Occupation, New York, Macmillan 1972. Henry Ashby Turner, Stresemann and the Politics of the Weimar Republic, Princeton, Princeton University Press 1963. Krisztián Ungvary, Die Schlacht um Budapest: Stalingrad an der Donau, 1944/45, Mnichov, Herbig 1998. Thomas Urban, Der Verlust: Die Vertreibung der Deutschen und Polen im 20. Jahrhundert, Mnichov, C. H. Beck 2004. Krzysztof Urbański, Zagłada Żydów w dystrykcie radomskim, Krakov, Wydawnictwo Naukowe Akademii Pedagogicznej 2004. Marcin Urynowicz, „Gross Aktion – Zagłada Warszawskiego Getta“, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, č. 7, 2007, 105–115. Benjamin Valentino, Final Solutions: Mass Killing and Genocide in the Twentieth Century, Ithaca, Cornell University Press 2004. Jacques Vallin, France Meslé, Serguei Adamets and Serhii Pyrozhkov, „A New Estimate of Ukrainian Population Losses During the Crises of the 1930s and 1940s“, Population Studies, sv. 56, č. 3, 2002, 249–264. Valerij Vasiljev, „Cina holodnoho chliba. Polityka kerivnyctva SRSR i USRR v 1932–1933 rr.“, in Valerij Vasiljev i Jurij Šapoval (eds.), Komandyry velykoho holodu: Poizdky V. Molotova i L. Kahanovyča v Ukraïnu ta na Pivničnyi Kavkaz 1932–1933 rr., Kyjev, Heneza 2001, 12–81.

A. J. Vašlin, Těrror rajonnogo masštaba: „Massovyje operaciji“ NKVD v Kuncevskom rajoně Moskovskoj oblasti 1937–1938 gg., Moskva, Rosspen 2004. Jeffrey Veidlinger, „Soviet Jewry as a Diaspora Nationality: The ‚Black Years‘ Reconsidered“, East European Jewish Affairs, sv. 33, č. 1, 2003, 4–29. Jeffrey Veidlinger, The Moscow State Yiddish Theater: Jewish Culture on the Soviet Stage, Bloomington, Indiana University Press 2000. Verbrechen der Wehrmacht: Dimensionen des Vernichtungskrieges 1941–1944, Hamburk, Institut für Sozialforschung 2002. Vertreibung und Vertreibungsverbrechen 1945–1948: Bericht des Bundesarchivs vom 28. Mai 1974, Bonn, Kulturstiftung der Deutschen Vertriebenen 1989. Lynne Viola, Peasant Rebels Under Stalin: Collectivization and the Culture of Popular Resistance, New York, Oxford University Press 1996. Lynne Viola, „Selbstkolonisierung der Sowjetunion“, Transit, č. 38, 34– 56. Lynne Viola, The Best Son of the Fatherland: Workers in the Vanguard of Soviet Collectivization, Oxford, Oxford University Press 1987. Lynne Viola, The Unknown Gulag: The Lost World of Stalin’s Special Settlements, New York, Oxford University Press 2007. Lynne Viola, V. P. Danilov, N. A. Ivnitskii and Denis Kozlov (eds.), The War Against the Peasantry, 1927–1930: The Tragedy of the Soviet Countryside, New Haven, Yale University Press 2005. T. V. Volokitina et al. (eds.), Sovetskij faktor v Vostočnoj Jevrope 1944– 1953, Moskva, Sibirskij chronograf 1997. Ricarda Vulpius, „Ukrainische Nation und zwei Konfessionen. Der Klerus und die ukrainische Frage 1861–1921“, Jahrbücher für Geschichte Osteuropas, sv. 49, č. 2, 2001, 240–256. Andrzej Walicki, The Controversy over Capitalism: Studies in the Social Philosophy of the Russian Populists, Oxford, Clarendon Press 1969. Martin Walsdorff, Westorientierung und Ostpolitik: Stresemanns Rußlandpolitik in der Locarno-Ära, Brémy, Schünemann Universitätsverlag 1971.

Piotr Wandycz, Soviet-Polish Relations, 1917–1921, Cambridge, Mass., Harvard University Press 1969. Piotr Wandycz, Z Piłsudskim i Sikorskim: August Zaleski, minister spraw zagranicznych w latach 1926–1932 i 1939–1941, Varšava, Wydawnictwo Sejmove 1999. Bruno Wasser, Himmlers Raumplannung im Osten, Basilej, Birkhäuser Verlag 1993. Eugen Weber, The Hollow Years: France in the 1930s, New York, Norton 1994. David Wdowinski, And Are We Not Saved, New York, Philosophical Library 1985. Gerhard L. Weinberg, A World at Arms: A Global History of World War II, Cambridge, Cambridge University Press 1994. Gerhard L. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler’s Germany, Chicago, University of Chicago Press 1980. Amir Weiner, Making Sense of War: The Second World War and the Fate of the Bolshevik Revolution, Princeton, Princeton University Press 2001. Amir Weiner, „Nature, Nurture, and Memory in a Socialist Utopia: Delineating the Soviet Socio-Ethnic Body in the Age of Socialism“, American Historical Review, sv. 104, č. 4, 1999, 1114–1155. Anton Weiss-Wendt, Murder Without Hatred: Estonians and the Holocaust, Syracuse, Syracuse University Press 2009. Aleksander Weissberg-Cybulski, Wielka czystka, přel. Adam Ciołkosz, Paříž, Institut Litteraire 1967. Eric D. Weitz, „From the Vienna to the Paris System: International Politics and the Entangled Histories of Human Rights, Forced Deportations, and Civilizing Missions“, American Historical Review, sv. 113, č. 5, 2008, 1313–1343. Bernd-Jürgen Wendt, Großdeutschland: Außenpolitik und Kriegsvorbereiterung des Hitler-Regimes, Mnichov, Deutscher Taschenbuch Verlag 1987. Nicolas Werth, „Un État contre son peuple“, in Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartosek et Jean-Louis Margolin (eds.), Le livre noir du communisme, Paříž, Robert Laffont 1997; česky „Stát proti svému lidu“, in Stéphane Courtois et al., Černá kniha

komunismu: Zločiny, teror, represe, přel. Zuzana Dlabalová et al., Praha – Litomyšl, Paseka 1999. Nicolas Werth, La terreur et le désarroi: Staline et son système, Paříž, Perrin 2007. Edward B. Westermann, „‚Ordinary Men‘ or ‚Ideological Soldiers‘? Police Battalion 310 in Russia, 1942“, German Studies Review, sv. 21, č. 1, 1998, 41–68. Stephen G. Wheatcroft, „Agency and Terror: Evdokimov and Mass Killing in Stalin’s Great Terror“, Australian Journal of Politics and History, sv. 53, č. 1, 2007, 20–43. Stephen G. Wheatcroft, „The Scale and Nature of German and Soviet Repression and Mass Killings, 1930–45“, Europe-Asia Studies, sv. 48, č. 8, 1996, 1319–1353. Stephen G. Wheatcroft, „Towards Explaining the Changing Levels of Stalinist Repression in the 1930s: Mass Killings“, in idem (ed.), Challenging Traditional Views of Russian History, Houndmills, Palgrave 2002, 112–138. John W. Wheeler-Bennett, Brest-Litovsk: The Forgotten Peace, Londýn, Macmillan 1938. Paweł Piotr Wieczorkiewicz, Łańcuch śmierci. Czystka w Armii Czerwonej 1937–1939, Varšava, Rytm 2001. Mieczysław Wieliczko, „Akcja AB w Dystrykcie Krakowskim“, in Zygmunt Mańkowski (ed.), Ausserordentliche Befriedungsaktion 1940. Akcja AB na ziemiach polskich, Varšava, GKBZpNP 1992, 28–40. Yankiel Wiernik, A Year in Treblinka, New York, General Jewish Workers’ Union of Poland 1944. Hans-Heinrich Wilhelm, Die Einsatzgruppe A der Sicherheitspolizei und des SD 1941/1942, Frankfurt n/M., Peter Lang 1996. Samuel Willenberg, Revolt in Treblinka, Varšava, Żydowski Instytut Historyczny 1992. Kieran Williams, The Prague Spring And Its Aftermath: Czechoslovak Politics 1968–1970, New York, Cambridge University Press 1997. Andreas Wirsching, Die Weimarer Republik in ihrer inneren Entwicklung: Politik und Gesellschaft, Mnichov, Oldenbourg 2000.

Peter Witte, Michael Wildt, Martina Voigt, Dieter Pohl, Peter Klein, Christian Gerlach, Christoph Dieckmann und Andrej Angrick (eds.), Der Dienstkalender Heinrich Himmlers 1941/42, Hamburk, Hans Christians Verlag 1999. Peter Witte and Stephen Tyas, „A New Document on the Deportation and Murder of Jews During ‚Einsatz Reinhardt‘ 1942“, Holocaust and Genocide Studies, sv. 15, č. 3, 2001, 468–486. Rafał Wnuk, „Za pierwszego Sowieta.“ Polska konspiracja na Kresach Wschodnich II Rzeczypospolitej, Varšava, IPN 2007. Janusz Wróbel i Joanna Żelazko (eds.), Polskie dzieci na tułaczych szlakach 1939–1950, Varšava, IPN 2008. Józef Wroniszewski, Ochota 1939–1946, Varšava, MON 1976. Dali L. Yang, Calamity and Reform in China: State, Rural Society, and Institutional Change Since the Great Leap Famine, Stanford, Stanford University Press 1996. Serhy Yekelchyk, Stalin’s Empire of Memory: Russian-Ukrainian Relations in the Soviet Historical Imagination, Toronto, University of Toronto Press 2004. Zagłada polskich elit. Akcja AB-Katyń, Varšava, Instytut Pamięci Narodowej 2006. Steven J. Zaloga, Bagration 1944: The Destruction of Army Group Center, Westport, Praeger 2004. Jürgen Zarusky, „‚Hitler bedeutet Krieg‘: Der deutsche Weg zum HitlerStalin-Pakt“, Osteuropa, sv. 59, č. 7–8, 2009, 97–114. Andrzej Żbikowski, „Lokalne pogromy Żydów w czerwcu i lipcu 1941 r. na wschodnich rubieżach II Rzeczypospolitej“, Biuletyn Żydowskiego Instytutu Historycznego, č. 162–163, 1992, 3–18. Andrzej Żbikowski, „Żydowscy przesiedleńcy z dystryktu warszawskiego w getcie warszawskim, 1939–1942“, in Barbara Engelking, Jacek Leociak i Darisucz Libionka (eds.), Prowincja noc. Życie i zagłada Żydów w dystrykcie warszawskim, Varšava, IFiS PAN 2007, 223–279. I. Zelenin et al. (eds.), Tragedija sovětskoj děrevni: Kollektivizacija i raskulačivanije, sv. 3, Moskva, Rosspen 2001. V. N. Zemskov, „Smertnosť zaključennych v 1941–1945 gg.“, in R. B. Jevdokimov (ed.), Ljudskije potěri SSSR v period vtoroj mirovoj

vojny, Sankt-Petěrburg, RAN 1995, 174–177. V. N. Zemskov, Specposelency v SSSR, 1930–1960, Moskva, Nauka 2003. Joshua D. Zimmerman, „The Attitude of the Polish Home Army (AK) to the Jewish Question During the Holocaust: The Case of the Warsaw Ghetto Uprising“, in Murray Baumgarten, Peter Kenez and Bruce Thompson (eds.), Varieties of Antisemitism: History, Ideology, Discourse, Newark, University of Delaware Press 2009, 105–126. Ewa Ziółkowska, „Kurapaty“, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, č. 96–97, 2009, 44–53. D. Zlepko (ed.), Der ukrainische Hunger-Holocaust, Sonnenbühl, Helmut Wild 1988. Vadim Zolotarjov, „Načalnyckij sklad NKVS USRR u seredyni 30-h rr.“, Z archiviv VUChK-HPU-NKVD-KGB, č. 2, 2001, 326–331. Vladislav M. Zubok, A Failed Empire: The Soviet Union in the Cold War from Stalin to Gorbachev, Chapel Hill, University of North Carolina Press 2007. Yitzhak Zuckerman, A Surplus of Memory: Chronicle of the Warsaw Ghetto Uprising, Berkeley, University of California Press 1993. Marcin Zwolski, „Deportacje internowanych Polaków v głąb ZSRS w latach 1944–1945“, in Marcin Zwolski (ed.), Exodus: Deportacje i migracje (wątek wschodni), Varšava, IPN 2008, 40–49.