116 42 167MB
Czech Pages [192] Year 2010
DUŠAN TŘEŠTÍK
MORAVANÉ, ČECHOVÉ A STŘEDNÍ EVROPA V LETECH 791-871
NAKLA~ATELSTVÍ •
•LIDOVE NOV!NY
KAPITOLA
Úvodem
Třebaže dějiny
žádný smysl nemají, smysl dát.
můžeme jim přece nějaký
K. R. Popper, Otevřená společnost
a její
nepřátelé
Práce vznikla s podporou grantu Grantové agentury ČR č.
404/98/0392
Na frontispisu použito nákonéí z hrobu é. 490 na pohřebišti u hlavní baziliky v Mikulčicích, představující bojovníka s rukama zdviženýma v modlitebním gestu. Bojovník je v jezdeckém oděvu, v kaftanu, kalhotách a měkkých botách a je přepásán bojovnickým pásem. Snad jde o moravského panovníka.
©Dušan Třeštík, dědicové, 2010 Cover & Typo © Vladimír Vimr, 2001 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7422-049-4
TATO PRÁCE má být jakýmsi doplňkem k mé knize o Počátcích Přemyslovců. Měla by vyplnit mezeru mezi počátkem 9. století a prvním vystoupením Přemyslovců na scénu dějin v roce 872, analyzovat období, které tam chybí. Původním úmyslem bylo rozšířit ji i o dějiny Velké Moravy v době vlády Svatopluka a Mojmíra II., ukázalo se však, že měla-li by být dodržena koncepce knížky, zasazující české dějiny do středoevropského rámce, vyžádalo by si to příliš velký prostor. Omezuje se proto na období od pádu avarského kaganátu v Karpatské kotlině do konce šedesátých let 9. století, kdy se stabilizovaly s definitivní platností nové poměry ve střední Evropě. Východiskem je stále zřejmější poznatek archeologického bádání, poukazující na zásadní kulturní a společenskou proměnu, jíž prošly slovanské "kmeny-národy" - gentes 1 po pádu avarského kaganátu v Karpatské kotlině a setkání s civilizací francké říše Karla Velikého a jeho nástupců. 2 Byla to epocha, která zcela zásadně poznamenala osudy střední Evropy nejenom na příští staletí, nýbrž vlastně až po dnešek. Je ji možno plným právem chápat jako počátek tohoto "prozápadního" a "prokřesťanského" dějinného pohybu, který vyústil ve vytvoření politického a následně i etnického uspořádání střední Evropy okolo symbolického roku 1000. 3 Koncem šedesátých let 9. století se završila její první fáze, kdy byly jednak skončeny etnogentické procesy vznikání, transformování a úpadku jednotlivých gentes, jednak procesy vznikání nových států, především moravského státu Mojmírovců, který se za pak za Svatopluka stal jakousi malou říší, ,,Velkou" Moravou. To je to, co má být vyjádřeno titulem. Slovanské gentes, usazené od 6. století v širokém okolí střed ního Podunají a na západním Balkánu, se sice na počátku 7. století vymanily zpod přímého avarského útlaku, setrvávaly však i nadále pod jeho politickým a především kulturním vlivem. Zejména knížecí aristokracie těchto gentes zde spatřovala své kulturní i civilizační vzory. Výsledkem bylo to, že Slované přišlí z le-
5 ovooEM
6 VZNIKVELKE MORAVY
sostepí Ukrajiny, kde byli pod silným vlivem kočovníků jihoruských stepí, hlavně indoíránských Sarmatů a sarmatizovaných Gótů, se svou kulturní a vůbec duchovní orientací jaksi obraceli zpět, daleko do Euroasie. Rozbití avarského kaganátu Karlem Velikým tuto situaci ale od samotných základů změnilo. Karel totiž kaganát - na rozdíl od současně podmaňovaného Saska4 - sice vyvrátil, ale až na menší část, bývalou římskou Panonii, ho nepřipojil. Ovoce jeho vítězství sklidila v podobě jistě bohaté kořis ti okolní slovanská knížata, která tak nebývale posílila svou moc uvnitř svých gentes. To vedlo (mimo jiné) na Moravě a v Dalmácii k převládnutí moci knížat nad demokratickými institucemi gentes a ke vzniku prvních slovanských států. Hlavním podnětem však nebyl samotný pád kaganátu jakožto hegemona střední Evropy, nýbrž začátek intenzivních kontaktů s franckou říší, které otevíraly zcela nové politické, ale hlavně kulturní horizonty. Ne ovšem pro prostý lid, nýbrž především pro elitu. Slovanská knížata se ocitla pod skutečným kulturním nárazem a během několika málo let (ani ne desetiletí!) -v některých oblastech více, v jiných méně zásadně - proměnila svůj životní styl, přizpůsobila ho tomu v zásadě pozdněantickému kulturně-politickému modelu, který reprezentovala francká říše. V první řadě se to týkalo samozřejmě křesťanství, chápaného (na obou stranách) právě jako způsob či řád života a ne jako "víra" v našem moderním slova smyslu. Christianizace, utvářená okolnostmi především jako akulturace, sice neproběhla bez překážek, daných nepřekročitel ností hranic vymezených takové zásadní změně životních řádů demokratickými institucemi jednotlivých gentes, nakonec se ale stala skutečností. Prakticky celé střední Podunají přijalo (na rozdíl od Polabí) křesťanství již během 9. století a v souvislosti s tím zde také vznikly první státy, které se dokázaly vedle říše nejenom udržet, ale i legitimizovat. Národní dějepisectví 19. a 20. století vidělo všechny tyto děje jako boj, buď jako zápas (tehdy ještě ani zdaleka neexistujících) "Němců" se Slovany na východě o prostor pro svou říši, uskuteč něnou koncem 19. století v "maloněmecké" a nikoho řádně neuspokující variantě Bismarckem a pak Hitlerem v nadšeně přija té "velkoněmecké" variantě, nebo zrcadlově jako zápas jednotlivých národů, vynořivších se ve střední Evropě po napoleonských válkách, s "Němci" o svou národní existenci, promítanou stejně jako německá, daleko zpět, v tom i do 9. století. Vzdáme-li se ale pro 9. století národa (chápaného v podstatě jako totožného s ná-
rodem současným) jakožto jednajícího subjektu dějin, zhroutí se nám celá jejich jednotná národní fasáda, pracně budovaná po dvě poslední staletí. Budeme se muset ptát, kdo tedy skutečně tvořil dějiny, nebyli-li to "Němci" nebo "Slováci", ale ani současní "Če chové" či "Chorvaté". Jinak řečeno: vznikne otázka, čí příběh máme vlastně vyprávět. Vezmeme-li jako základ ty, kteří tehdy skutečně politicky jednali, budeme mít na jedné straně dvě multietnické a jazykově pestré říše, franckou a byzantskou, a mezi nimi především množství jedním slovanským jazykem mluvících gentes. K tomu nám přibude ještě nomádský kaganát Bulharů, přivlastňovaný si současným, uvědoměle slovanským národem. Z hlediska dějin psaných pro současné národy tak vznikne něco přinejmenším chaotického. Některé ve své době důležité "kmeny-národy" nebudou mít žádné dějiny, o jiné budou soupeřit ně kolikery a jiné budou zase vymýšleny z ničeho. Mocní Srbové sídlící mezi Sálou a Labem přišli o svou samostatnost již na přelomu 9. a 10. století, žádný národ se k nim nehlásí a vlastně nikomu nestojí za to, aby psal jejich dějiny. O Korutance, kteří ztratili samostatnost už na počátku 9. století, však soupeří hned dvoje dějiny, slovinské a rakousko-korutanské. Z hlediska říš ských (tj. národněněmeckých) dějin spadají všechny tyto gentes a jejich dějiny do stejné, málo zajímavé kategorie pohraničních barbarů , a dějiny, které jim píší moderní historikové, jsou z tohoto hlediska jen kolbištěm, na němž pořádají své virtuální turnaje "východní" nacionalismy (prý zásadně jiné než ty západní). Dnes, v posledních asi třech až čtyřech desetiletích 20. století, je to vše ovšem již jen tu i onde přežívající folklór, i když někde, zejména u "malých" a "nových" národů, stále ještě politiky ibohužel - některými historiky pěstovaný oficiálně. Nemylme se ale: jestliže, dnes vidíme tyto děje optikou sjednocující se Evropy a ne již Evropy bojující, neznamená to ještě automaticky, že je to pohled "nadnárodní". Takové hledisko totiž neexistuje, protože neexistuje a zřejmě v dohledné době nebude existovat ani evropský stát ani nějaká evropská národnost. To, co skutečně existuje, je faktické srůstání Evropy na základě sdíleného života i hodnot za ním stojících a politicky je to vůle podřídit v rozumné míře své partikulární národní zájmy zájmům společným. Pro historiky to znamená nejenom to, že by se měli zbavit zátěže národní mytologie vytvořené starým národním dějepisec ~vím, že by měli "bourat mýty", své i cizí, nýbrž pozitivně vytváret nové dějiny. Konkurující si a nejrůznějšími národními a zčásti
7 ÚVODEM
8 VZNIK VELKE MORAVY
konfesijními zájmy pokřivené optiky národního dějepisectví posledních dvou století daly v sumě jakousi kakofonii protichůd ných dějinných obrazů, založených ovšem na stále stejných, všem společných pramenech. Tradovaly se často až neuvěřitelné omyly a dezinterpretace, především se ale jako východiska přijímaly předsudky vědomě nehorázné i předsudky nevědomé, zakořeně né v jednotlivých národních kulturách. Nebudeme si jich zde všímat, nebudeme lacině "bourat mýty", píšeme přece historii 9. a ne 19. století. Stačí snad, budeme-li si jich vědomi. V opač ném případě bychom se totiž nemohli vyhnout dojmu, že se v této tradiční virtuální bojové hře stavíme za některou ze stran. Víme o ní, ale neúčastníme se jí. Náš úkol spočívá- obecně vzatov následujícím: jestliže staré národní dějepisectví udělalo z dějin Evropy fragmentovaný soubor vzájemně soupeřících národních příběhů, měl by nyní vzniknout soubor segmentovaný, kde nebudou jednotlivé národní dějiny nesourodými fragmenty, nýbrž sice různými, ale sourodými, do jednoho celku složitelnými segmenty. Pokusem o něco takového pro malý, ale asi klíčový úsek dějin střední části Evropy mají být následující stránky. Neza~ývají se proto jen dějinami Velké Moravy a případně i "kmene" Cechů ve vztahu k francké říši, ale pokud možno rovnoměrně všemi gentes tohoto prostoru. V ideálním případě by to měla být kulturně zaměřená analýza civilizačních proměn, k nimž došlo na počátku 9. století v široce pojatém středním Podunají. To však dnes není možné bez přihlédnutí k tomu, co nově a stále více překvapivěji přináší archeologie. Nic z toho nelze ještě považovat za uzavřené a nějaký jednotný, obecně přijímaný názor, s nímž by mohl historik pracovat, neexistuje. Když v roce 1912 psal Václav Novotný svou dodnes jako základní užívanou syntézu "událostních" dějin Velké Moravy, odmítl výslovně zabývat se poznatky tehdejší archeologie. 5 Dnes by to bylo samozřejmě absurdní, historikovi jsou tu však stále kladeny urči té meze. Veliké velkomoravské výzkumy jsou povětšině dodnes nepublikovány, takže to, s čímž můžeme pracovat, jsou často pouze výroky autorů výzkumů o tom, co si kdysi mysleli, že nalezli, ne kriticky zveřejněné prameny, na jejichž základě lze tyto výroky posoudit v opření o současný stav poznání. Tam, kde nyní k takové revizi dochází, se pravidelně ukazuje, že velká část starých, obecně přijímaných názorů je neudržitelná. Současná situace je proto taková, že archeologie Velké Moravy pracuje na zásadní revizi celku svého poznání, která samozřejmě začíná
především
od zveřejňování velikých kvant materiálu získaného staršími výzkumy a hlavně vytvoření jeho nové chronologie. Zatím se totiž zdá, že dosavadní datování je zatíženo chybami, z nichž některé se pohybují v rozmezí až poloviny století. To samozřejmě zásadně problematizuje synchronizaci archeologických poznatků s "politickými" dějinami. Na relativně přes ná data písemných pramenů není dost dobře možno "navěsit" nepřesně datované archeologické prameny. Archeologové si dlouho mysleli, že to možné je, vycházeli z politických dějin a doplňo vali je či revidovali, jejich úsudky se tak však často pohybovaly v kruhu. Dnes víme, že to tak jednoduché ne ní, že historik i archeolog musejí naopak dbát na to, aby své soudy (a také jejich východiska) pokud možno omezili jen na své prameny a teprve v dalších krocích se oba druhy pramenů pokoušeli nějak spojit. Tyto kroky musejí být v zájmu zachování metodické čistoty, abychom se i nadále nepohybovali v kruhu, zřetelně odděleny, i když cílem zůstává celostní poznání. Úkol pro historika by tedy spočíval sebrat a kriticky zhodnotit to, co se můžeme z písemných pramenů dozvědět o duchovních, kulturních a společenských proměnách první poloviny 9. století v daném prostoru. Ale ani to není dost dobře možné bez kritické revize celku, všeho toho, co o jeho dějinách víme, tedy bez toho, čemu francouzští historikové ze školy Annales opovržlivě říkali "událostní historie"- histoire évenementielle. Ty slaví v poslední době jakousi renesanci, už i historikové Annales své útoky na ně odvolali. Důvod je zřejmý, historikové poznali, že nestačí dějiny analyzovat, ale že je třeba také vyprávět. Analýza je totiž vždy jen dílčí a může tedy jen těžko dát svému předmětu smysl, ten vzniká v mnohem širších souvislostech. Nechceme-li tyto souvislosti jen uměle,konstruovat, je lépe se spolehnout na to, že vzniknou jaksi samovolně v procesu narace. Ve skutečné dějepisné praxi ovšem kombinujeme obojí, jde asi jen o to, abychom příliš nezdů razňovali jedno na úkor druhého. "Událostní" historie tedy slaví svůj návrat, jde jen o to, aby to nebyl -jak říká J. Le Goff- "návrat emigrantů po francouzské revoluci, kteří nic nezapomněli a ničemu se nepřiučili" ,6 měli bychom se snažit psát jinou historii než dosud. Podle Le Goffa by to měla být jakási "historická politická antropologie", odhalující za událostmi vzorce obecně politického chování, myšlení i jednání. Taková "politická antropologie" 7 raného a vrcholného středověku již vzniká, avšak zatím pouze pro
9 ÚVODEM
poměry
Západu, francké a otonsko-sálské říše, je však pro naše adaptovatelná, protože je založena především na zkoumání podob a motivů interakce mezi šlechtou seskupenou v agnatických (pseudo)příbuzenstvech s královskou mocí jakožto zprostředkujícím a vyvažujícím faktorem politických "her". 8 Takto strukturovaná společnost (zejména šlechta) v našich pomě rech 9.-10. a z největší části i ll. století neexistovala, určité podobné rysy se objevují teprve ve 12. století. 9 Zrovna tak lze jen těžko adaptovat na poměry u slovanských gentes to, co vypracoval například Herwig Wolfram pro raněstředověký gens Gótů. 10 Germánské "kmeny" doby stěhování národů se zřejmě podstatně lišily od těch slovanských "kmenů", s nimiž se setkáváme ve střední Evropě. Gótové byli typickým "vojskem na pochodu", Slované střední Evropy však byli usedlými zemědělci. Platí pro ně pouze obecný model raněstředověkého gens, jak ho pro Germány vypracoval již na počátku šedesátých let R. Wenskus/ 1 ne však jeho detailní "antropologie". Na zde pojednávaném úseku dějin, omezeném jak časem, tak prameny, je jen ztěží možné pokoušet se o vypracování modelů platných pro slovanské gentes našeho prostoru a naší doby, přes to se však o to budeme snažit. Jde o to přiblížit se co nejvíce pramenům samotným a nevnášet do jejich čtení pokud možno žádná předem daná (u nás většinou evolucionistická, v tom i marxistická) schémata, nereflektované stereotypy (například "pohana" majícího smysl jen z úzce konfesijního, ne historického hlediska) a obyčejné podvědomé předsudky, například o primitivnosti (rozuměj: "zaostalosti" před naším "pokrokem") lidí a poměrů, o nichž jednáme. Výsledkem této práce hy tak měly být co nejpřesněj ší "událostní" 12 dějiny střední Evropy v letech 791-871, viděné očima současného dějepisectví, tedy jakýsi předpoklad skutečně celostních dějin. Ty však nebudou možné, dokud archeologové "nepřečtou" také nově ty prameny, které nashromáždily předchozí generace badatelů. Ze stavu našich pramenů vyplývá konečně i další omezení, ke kterému se musíme uchýlit v závěrečné kapitole. Jde o cyrilometodějskou misii Konstantina a Metoděje v letech 863/864-867 na Moravě a o Metodějovo "panonské" arcibiskupství po roce 870. Prameny, které tu máme k dispozici, tj. vlastně téměř výhradně Životy Konstantina a Metoděje, jsou stejně jako salzburské Conversio Baiovariorum et Carantanorum polemickými spisky v Metodějově "kauze", a zacházejí proto s fakty zcela poměry těžko
10 VZNIK VELK( MORAVY
svérázně. Zatímco však Conversio bylo v posledních letech zkoumáno z tohoto hlediska velmi intenzivně, máme o Životech vlastně jen jedinou 13 základní Vavřínkovu kritickou práci na jedné 14 straně a množství zcela protikladných hypotéz, opírajících se vesměs jen o dílčí pozorování na straně druhé. 15 Pokud bychom tu chtěli postoupit dále, bylo by třeba provést znovu důkladnou kritiku pramenů. To by ovšem zcela rozbilo rámec této knížky, odkládáme ji proto do zvláštní práce. Je asi správné, abych připomenul, že s největším užitkem pro tuto práci jsem četl zejména práce Waltera Pohla a Herwiga Wolframa, tedy "vídeňské školy", a také- pro to, co někteří považují za nepřípustnou "fantazii" a co je ve skutečnosti uměním dostat se za pouhou ošidnou a mnohoznačnou mluvu pramenů - Johannese Frieda. Za porozumění tvorbě úsudků v archeologii vděčím v neposlední řadě rozmluvám s Bořivojem Dostálem, jehož památce bych rád následující stránky připsal.
11 ÚVODEM
KAPITOLA 2 Střední
Evropa od pádu římského impéria po Karla Velikého
12 VZNIKVELK~
MORAVY
ABYCHOM CHÁPALI SITUACI v 9. století, musíme si úvodem alespoň zběžně připomenout starší dějinné osudy středoevropského regionu.1 Výchozí situace byla asi tato: na přelomu našeho letopočtu stanula římská říše na Dunaji a na Rýnu. Vše na východ a sever od těchto řek bylo územím neklidných germánských barbarů. Významnější z hranic byla na Dunaji, 2 také proto, že zde ústily poslední výběžky euroasijského pásu stepí, které vždy předznačovaly velikou cestu nomádů do Evropy, po níž se přelévaly j~dnotlivé vlny migrací začínající ně kde ve střední Asii a na hranicích Cíny. Na jihoruské stepi navazovala bulharská "malá Skýthie" v Dobrudži a pokračovala přes uherské puszty mezi Tisou a Dunajem až na samotný konec, kterým je Pouzdřanská step pod moravskou Pálavou, porostlá stepním kavylem.
. Euroasijský pás stepí: cesta nomádů z Asie do Evropy (podle Gy. Gyorffyho). Tečkovaná linie označuje prostor působnosti nomádských národů (ikony s balvany značí lesostep)
Podunajské provincie impéria ho spojovaly s dalekou a neznámou Skýthií, stepní národy z Východu 3 tu, zejména na uherských pustách, byly přítomny vlastně stále. Spolu s Germány byly nejdů ležitějšími spojenci - Jederáty - impéria. Kolem poloviny 4. století došlo opět k jedné bouřlivé proměně ve střední Asii, která vyvolala jako vždy řetězovou reakci. Vlny vzedmuté touto bouří narazily na val římského limitu a tentokráte se přes něj převalily. Nejprve vznikla ve východní části střední Asie "říše" Hunů a následně zaútočili tito kočovníci na Alany v "bráně národů" mezi Uralem a Kavkazem. Při dalším postupu na západ rozbili Hunové říši Gótů krále Hermanaricha s těžištěm v jižní Rusi. Tradičně to bylo považováno za spouštěcí mechanismus stěhování národů, protože zejména gótské kmeny (ve skutečnosti bychom ale měli mluvit o promíšených sarmatizovaných Gótech a Alanech s podobnou kulturou stepních jezdců), které se tak dostaly do pohybu, způso bily těžké otřesy říše, vedoucí k jejímu pádu zpečetěnému roku 4 76. Současné bádání ale věc nevidí tak jednoduše. To, co je tradičně označováno jako stěhování národů, je pro ně spíše jejich opakovaným, různorodým a mnohotvárným vznikáním a zanikáním, je to spleť proměnných etnogenezí nových kmenů a ne stě hování nějakých starých, stabilních "národů", chápaných jako jakési "pratvary" národů moderních. Stejně tak se jeví tradiční otázka, zda byla západořímská říše "zavražděna" Germány nebo zda "zemřela sama pomalou smrtí", jako irelevantní. Současní historikové tu mluví spíše o "převzetí" říše Germány, o jejich "vplynutí" do struktur antického světa. 4 Západořímská říše měla v tomto smyslu mnohé pokračovatele, z nichž se jako nejvýznamnější nakonec ukázala být merovejská říše Franků v Galii. Méně zřejmý ale je modernímu bádání, hlavně ovšem západoevropskému, fakt, že změny v jihoruských stepích vyvolané vpádem Hunů byly zřejmě katalyzátorem jedné z posledních a zároveň nejmohutnějších etnogenezí evropského prostoru, etnogeneze Slovanů. 5 Tento lid, mluvící překvapivě jednotným jazykem a označující se společným jménem, obsadil v úžasně krátké době necelých dvou století téměř polovinu Evropy. Archeologicky lze tyto Slovany rozpoznat v lesostepní zóně Ukrajiny nejdříve někdy v 5. století, v písemných pramenech se objevili roku 531 na dol~í~ Dunaji, kde loupili území východořímské říše. Od poslední tretmy 6. století se na něm již usazovali a jejich sídla pronikla až dal~~o na jih Balkánského poloostrova. Zřejmě současně vyrazily dals1 proudy osadníků z Ukrajiny na západ a usadily se na původně
13 ST~EDNI
EVROPA OD PÁDU ~IMSKEHO
IMPÉRIA PO KARlA VELIKtHO
14 VZNIKVELKE MORAVY
Germány obývaných územích Polska a severního Polabí. Zvláštní postavení mezi nimi měl asi ten proud, který šel eodél severní strany Karpat přes Malopolsko a severní Moravu do Cech a z nich pak dále do Srbska mezi Sálou a Labem. Je - na rozdíl od ostatních archeologicky vyznačen zvláštní, jasně rozpoznatelnou keramikou typu Praha-Korčak, což se zdá nasvědčovat určité odlišnosti jeho nositelů a také možná jejich větší organizovanosti. Celá tato expanze však začala teprve po pádu hunské "říše", která sahala od jihoruských stepí až do Karpatské kotliny. 6 Označení říše jí vlastně dosti dlouho nepříslušelo, Hunové byli sjednoceni pod jednou vládou teprve až za Attily, který (asi od roku 445) sídlil v Karpatské kotlině na oblíbeném území nomádů mezi Dunajem a Tisou. Okolo tohoto Attilova mocenského centra se kupila celá řada převážně germánských gentes pod svými králi, Gepidé a Gótové, jakož i celá dlouhá řada dalších. 7 Všechny tyto gentes již dávno opustily usedlý zemědělský způsob života a bě hem svých putování se staly "vojsky na pochodu". Jen Gepidé, usazení v Potisí a v Sedmihradsku, si do značné míry uchovali starý způsob života a vysloužili si proto hanlivý přívlastek "líní". Všechny tato kmeny-národy a zejména jejich bojovná aristokracie žily z kořisti zajišťované Attilovými vojenskými úspěchy, takže jeho smrt roku 453 pro ně představovala katastrofu, protože jeho říši hrozil rozpad v bojích početných Attilových synů, kteří se chystali rozdělit si závislé germánské kmeny "jako svou čeled"' jednoduchým losováním. Gótové krále Valamira a jejich přívržen ci byli pro zachování hunské říše, gepidská koalice pod vedením krále Ardaricha se stavěla proti a chtěla hunskou nadvládu svrhnout. V rozhodující bitvě na řece Nedao (neznámé polohy, asi v Panonii) roku 454 sice zvítězila gepidská strana, nevedlo to ale k vytvoření nějaké nové germánské říše v Karpatské kotlině, které tehdy vznikaly téměř všude na římském území. Tato oblast zů stala rozdělena mezi Gepidy 8 na východ od Dunaje a Góty na západ od ní, v Panonii. Nakonec ji stejně museli Gótové 9 opustit, protože se ve zpustošené zemi nemohli se svou kořistnickou ekonomikou udržet. Roku 488 odešli pod vedením slavného krále Theodoricha (Dietricha z Bernu germánského hrdinského eposu) do Itálie. Theodorich a jeho nástupci zde vládli jako jacísi "skorocísaři", protože západní část říše ne měla od roku 4 76 již žádného legálního císaře. 1° Konkurencí byl Theodorichovi král Chlodvík, sídlící v Paříži, který dokázal sjednotit porýnské Franky a upevnit jejich výboje za Rýnem až po Loiru. Roku 498 při-
15 ST~EDNI
EVROPA OD PÁDU ~IMSKEHO
lM PERlA PO KARLA VEll KE HO
Katran tatarský na Pouzdřanské stepi pod jihomoravskou Pálavou. Konec euroasijských stepí a tím i cesty nomádů z Asie do Evropy
jal křesťanství z rukou katolických biskupů a byl uznán jako "patricius" i východořímskou říší. 11 Poměry_; které panovaly na starém římském limitu na Dunaji, osvě!luje Zivot sv. Severina, 12 kněze a mnicha působícího v Noricu. Zil hlavně ve Favianis, dnešním Mautern, kde se i ve druhé polovině 5. století udrželo nejenom provinciálně-římské obyvatelstvo, ale i jakési zbytky vojenských posádek. Vedení města měl ale v rukou Severiq.jakožto vlastně jediný muž se skutečnou autoritou. Ten vedl každodenní jednání s králem Rugiů, který se usadil na protějším břehu Dunaje a ochraňoval město jakožto výborný zdroj své obživy. Ať již jakkoliv omezeně, život takový, jaký byl po staletí obvyklý v podunajském pohraničí, pokračoval. Severin zemřel roku 482 a brzy poté se ústřední vláda v Itálii roz?.o?la přece jenom Noricum vyklidit. Důvod byl jednoduchý: souZih s provinciály zaručovalo Rugiům příliš velkou moc, šlo tedy
16 VZNIKVELK( MORAVY
Langobardský bojovník. Výzdoba štítu, Lucca, San Romano v Itálii, 7. století
o to zbavit je této pohodlné obživy. Většina provinciálů odešla roku 487 j 488 do Itálie, mnozí ale zůstali. Na území bývalých podunajských provincií se s různou intenzitou udrželi tito "Vlachové" se svou kulturou a samozřejmě i svým křesťanstvím po celá další staletí. 13 Oslabení říše Rugiů však nemělo pro Itálii žádoucí důsledky. Již brzy po evakuaci Norica rozbili říši Rugiů nově příchozí Langobardé.14 Vyšli odněk~d z dolní~? P~lab! a po delším p~~~vání dorazili do Cech, kde si podmamh m1stm "markomanske Germány. Odtud zaútočili těsně před rokem 489 na Rugie, zvítězili (asi v letech 508-509) i nad Heruly, sídlícími na Moravě a ovládajícími tehdy zřejmě i Panonii, opuštěnou roku 474 Góty. Panonie tak připadla Langobardům, kteří ji hned po vítězství nad He_ _ ruly také skutečně obsadili. Za jejich zády se někde kolem Rezna a Augsbu_rgu za_cala současně formovat nová síla, gens "mužů ze země Baw-Bowhaema, Čech" .15 O těchto Bavorech se právem mluví jako o "nalezencích stěhování národů", "složili se" totiž náhle a ne očekávaně, bez nějaké starší tradice~ z velmi pestré _směsi:,v níž hrál~ něja~o~ roli i skupina přišlá z Cech, která vzmknuvs1mu kmem dala Jmeno. Tento etnogenetický proces byl dokončen již asi někdy mezi léty 511-526 16 současně nebo jen o něco později, než se Langobardé
etablovali v Panonii a jen o něco dříve než pod náporem Franků padla roku 531 říše Durynků. V té době, rozhodně před rokem 535, dorazili na severní a východní Moravu, na západní Slovensko a také do Čech Slované s keramikou pražského typu. 17 Ti přišli nepochybně z Ukrajiny přes Malopolsko a obsadili tu část Moravy, kterou nedrželi Langobardé. Sm~časně osídlili Slovensko. Obě ta území byla tehdy opuštěná, v Cechách sice přetrvávalo starší germánské osídlení, které však politicky nikam nepatřilo, rozhodně ne pod vládu Langobardů. Není také vyloučeno , že Slované postoupili i dále na východ, na východní Slovensko a do horního Potisí, které bylo tehdy rovněž neobydlené. Tito Slované se tak stali severními sousedy Langobardů a okolo roku 535 se k nim uchýlil se svou družinou jeden z nápadníků langobardského trůnu, Hildigis. Stal se u nich významným mužem , jemuž Slované ochotně svěřovali velení i nad svým vojskem, zejména pokud šlo o operace na území, které neznali, a proti nepříteli, s nímž nebyli obeznámeni. Vždy se ale vyhýbali přímému střetu s Langobardy a třebaže navázali styky s Gepidy, nikdy je vojensky nepodpořili proti Langobardům. Došlo totiž k tomu, k čemu dojít muselo, totiž k boji o dominaci nad bojovými družinami v Karpatské kotlině mezi Gepidy a Langobardy. 18 Langobardský král Wacho se zpočátku choval obezřetně a střetu s Gepidy se vyhýbal. Situace se však změnila, když se veliký východořímský císař Justinián I. (527- 565) po sérii vítězných tažení, jimiž vyvrátil říši Vandalů v Africe a získal část Pyrenejského poloostrova na Vizigótech, obrátil roku 536 i proti Gótům v Itálii. Této války využili Gepidé, aby se na Gótech
Langobardský bojovník na koni. Vý zdoba štítu, Lucca, San Romano v Itálii, 7. století. Jezdec j e přepásán
bojovnickým pásem se zavěšenými
nákončími
17 STAEDNI EVROPA OD PÁDU AIMSK(HO IMP(RIA PO KARLA VEUK(HO
18 VZNIKVELK~
MORAVY
zmocnili strategicky a obchodně pro celou Karpatskou kotlinu zásadně důležitého Sirmia (dnes Sremska Mitrovica). Justinán se s touto uzurpací říšského území musel smířit, okamžitě se ale podle starých zásad byzantské diplomacie pokusil proti Gepidům poštvat jejich sousedy Langobardy. Zde mezitím zemřel Wacho a vlády se roku 546 zmocnil Audoin, jemuž Justinián okamžitě propůjčil celou jižní část Panonie, která přece byla stále ještě de iure říšským územím. Audoin ji okamžitě obsadil a povolal k tomu i řadu osadníků ze severu, mezi jiným i ze Saska. Gepidé se museli cítit ohroženi především říší, s níž přece tradičně zachovávali přátelství. Odpověděli proto tím, že hned na začátku roku 548 propustili přes své území u Sirmia veliké množství Slovanů Uistě několik desítek tisíc), kteří strašlivě zloupili západní, dosud slovanskými nájezdy nedotčenou část Balkánu. To se pak opakovalo každoročně až do roku 551, ovšem tentokrát slovanská vojska, která vždy překročila Dunaj v Sirmiu, útočila již na východní, bohatší část Balkánu, zejména na Soluň. Roku 550 se kromě toho vypravilo 6000 slovanských jezdců pod Hildigisovým velením na pomoc Gótům do Itálie. Po celou tu dobu probíhala se střídavým štěstím krvavá válka mezi Langobardy a Gepidy, kterou Justinián jen zpovzdálí sledoval. Nátlaku Gepidů byl ale nakonec nucen povolit a aby přestali propouštět Slovany přes Sirmium, uzavřel s nimi mír. To ale neznamenalo, že se vzdal podpory Audoina, sliboval oběma stranám a nechával je vykrvácet. Celý konflikt skončil roku 552 strašlivou bitvou, v níž sice Audoin nad gepidským králem Thurisindem zvítězil, ale za cenu tak těžkých ztrát, že nebyl schopen svého vítězství využít. Patovou situaci zpečetil mír uzavřený všemi třemi stranami, Justiniánem i oběma germánskými královstvími. Gepidé samozřejmě se svou politikou využívání Slovanů (kterou se ostatně naučili od Byzance, vždy takto manipulující s barbary) přestali, a proto už po roce 551 o nich v Karpatské kotlině a jejím okolí nic neslyšíme. Musela to však být významná síla, která vyjednávala s gepidským králem. Rozhodující není ani počet nost slovanských vojsk, ale jejich kvalita. Ve všech případech se totiž jednalo o dobře organizovanou jízdu, v žádném případě nešlo o nějaké pěší tlupy selských nájezdníků, kradoucí se skrytě horami a lesy, jak to bylo obvyklé na říšské hranici na dolním Dunaji. Tito Slované táhli veřejně po cestách a neváhali také dobývat opevněná místa. Měli také dobré velitele, kteří dokázali koordinovat pohyby svých značně vzdálených jednotek. Politicky byly
všechny tyto akce řízeny z jednoho ústředí, které vedlo jednání s Gepidy a troufalo si i na vyjednávání s italskými Góty. Jistě jím však nebyl nějaký samovládce, jakýsi "Samo před Samem", spíše rada knížat podobná té, která si pak zvolila Sama. Protože tito Slované vždy překračovali Dunaj u Sirmia, museli sídlit někde za územím Gepidů a zároveň blízko Langobardů. V úvahu tedy přichází nejspíše Morava nebo západní Slovensko, asi obě tato území zároveň. O tom, že se jednalo o dynamický lid s keramikou pražského typu, který nedávno dorazil do těchto svých nových sídel, nemůže být pochyb. "Věčný" mír mezi Langobardy a Gepidy samozřejmě nevydržel dlouho. Válka vypukla znovu již roku 565. Utkali se v ní noví králové Langobardů Alboin a Gepidů Kunimund. Alboin byl roku 566 těžce poražen a protože nemohl na svou stranu získat nového císaře Justina II. (565-578), obrátil se s žádostí o pomoc na nově se objevivší kočovníky - Avary. 19 O jejich původu nevíme nic jistého, nesporné je jenom, že ustupovali před Turky, kteří založili roku 552 ve střední Asii svou novou říši. Roku 558 se asi dva tiimeny (tj. jednotky o lO 000 těž kých, obrněných jezdců) Avarů ocitly u Alanů severně od Kavkazu a odtud nabízeli své služby východořímské říši při ochraně před nomády, zejména Kutrigury. Avaři táhli odtud vítězně přes jihoruské stepi podmaňujíce si zdejší nomády a vítězíce nakonec i nad slovanskými Anty. Již okolo roku 562 se usadili Giž pod vedením chána Bajana) na dolním Dunaji, odkud podnikli dvě výpravy směřující severně od Karpat až k Labi, kde se srazili s Franky. Právě k Bajanovi vyslal své posly se žádostí o pomoc proti Gepidům Alboin. Kagan si ale postavil velmi tvrdé podmínky: žádal desetinu všeho dobytka Langobardů, polovinu kořisti z nadcházející války a celou zemi Gepidů, na níž ho nepochybně nejvíce lákaly bohaté pastviny uherských puszt mezi Tisou a Dunajem, a také stejně bohaté Sirmium. K Alboinovu rozhodnutí přijmout tyto vyděračské podmínky přispěla nakonec skutečnost, že císař Justin II. hrál v těchto jednáních tradičně obojakou hru, když sliboval oběma stranám, ale nic neplnil. Kunimundovi v té situaci nezbylo než bojovat. Zaútočil na Langobardy, v těžké bitvě ale prohrál a ztratil život. Opatrný Bajan přitáhl vlastně teprve dodateč ně a okamžitě se ujal své kořisti. Ne však celé, protože Justin nelenil a jeho vojska obsadila Sirmium ještě před příchodem Avarů. Langobardi zvítězili, Alboin však okamžitě udělal něco, co se musí jevit jako těžko pochopitelné: hned o Velikonocích roku 568 vyrazil se svými Langobardy a mnohými dalšími, kteří se k nim
19 STAEONI EVROPA OD PÁDU AIMSK~HO IMP~RIA
PO KARlA VELIKtHO
20 VZNIK VELKt MORAVY
přidali, do Itálie, přičemž se prý dohodl s Bajanem, že mu přene chá svá dosavadní sídla s podmínkou, že Langobardi se po dobu 200 let budou moci kdykoliv do Panonie vrátit. Obyčejně se má za to, že Albion se Avarů bál, a proto dobrovolně vyklidil Panonii, což však jako vysvětlení sotva postačí. Proč by je vůbec zval a přenechával jim gepidské území? Abychom jeho jednání pochopili, musíme si uvědomit, že germánským králům doby stěho vání národů nešlo o ovládání a hospodářské využívání území, ale o vládu nad lidem, zejména nad bojovými družinami, které tvořily základ - také ekonomický- jejich moci. Území stejně snadno získávali, jako opouštěli. Alboin využil porážky Gótů v Itálii k tomu, aby se jaksi ujal jejich dědictví - samozřejmě proti východořímské říši, která nepřestávala o Itálii bojovat. Udělal jen totéž, co mnozí jiní germánští králové před ním. Bývá to považováno za jaksi symbolický konec stěhování národů, pro starší, zejména německé historiky, nešťastný proto, že přenechání Karpatské kotliny Avarům znemožnilo definitivně vytvoření stabilní germánské říše, analogické ostatním říším vzniknuvším v rámci západořímského impéria, která by položila základ "německého" ovládnutí tohoto prostoru. Historiky slovanských národů to bývalo považováno za nešťastné rovněž, protože avarský klín mezi západními a jižními Slovany zpomaloval jejich rozvoj a znemožňoval plné ovládnutí celého východu Evropy. K tomu ještě přistupoval nehorázně přeceňovaný "avarský útlak" , který byl pro některé dokonce určujícím při formování Slovanstva vůbec. Nic z toho samozřejmě dnes již v historické roli kaganátu nikdo nespatřuje, i když Avaři zůstávají, na rozdíl od svých historických následovníků, Bulharů a pak i Maďarů, jakýmsi cizím prvkem v dějinách Evropy. Avarský kaganát byl a zůstal, přes všechny podstatné proměny v 8. století, až do svého konce typickou asijskou stepní říší nomádů. Jeho středem a zosobněním byl kagan, jednající z pověření Nebes, která mu propůjčila vládu nad všemi čtyřmi světovými stranami. Ta byla proto absolutní, všichni jeho poddaní byli otroky a nikdy ničím více. Své "pověření" musel ovšem kagan dokazovat, manifestovat ho vojenskými úspě chy, podmaňováním stále nových lidů nebo přinejmenším symbolickými akty, hromaděním darů, rituálním vystupováním v roli vládce a podobně. "Avarská pýcha", která zůstala v historické paměti jako jejich nejvýraznější rys, byla jejich viděním světa, v němž měli kagan a jeho lidé výjimečné poslání, vzhledem k ně-
Lovecká scéna na nástroji z hrobu avarského jezdce, padlého asi roku 582 v bojích o Sirmium
21 ST~EDNI
EVROPA OD PÁDU ~IMSKEHO
muž se všichni ostatní museli jevit jako otroci, přinejmenším potenciální. Neznamenalo to ale v žádném případě, že by tato jejich "pýcha" hnala Avary do bezhlavých útočných podniků. Naopak, Bajan i jeho nástupci si byli vždy dobře vědomi svého vratkého postavení, tlaku, který na ně vyvíjela nutnost mít stále úspěch, takže vedli velice opatrnou politiku, kdy se nepouštěli do boje, pokud to nebylo nezbytné, a raději - a velmi obratně - vyjednávali. Raný avarský kaganát 6. a 7. století žil především z kořisti doplňované tradičním pastevectvím a z toho, co mohl vyzískat od usedlého zemědělského obyvatelstva. Nebyl k tomu třeba vlastně žádný "státní aparát" s "úředníky", pověřenými správou jednotlivých území. Bylo třeba se starat vlastně jen o organizaci vojska, kde byl uplatněn mechanický desetinný princip neberoucí zřetel ani na kmenové a rodové, ani na územní svazky. "Daně" od usedlého obyvatelstva postačilo vybírat formou pozdějšího ruského poludja, periodickými výpravami k zemědělcům, aby se jim odebrala část jejich úrody. Konec konců ale záviselo přežití Avarů na kořisti, na výtěžku válek, do kterých se kaganům ale příliš nechtělo. Větší část snažení Bajana a jeho nástupců proto byla upřena na získání pravidelné a bezrizikové "kořisti", ročních plateb východořímské říše. Ty měli Avaři přiřčeny již od roku 558, když ale vypukl konflikt o Sirmium, na které si Avaři činili jakožto na dědictví po Gepidech nárok, byly zastaveny. Bajan si je vymohl ve výši 80 000 zlatých solidů ročně teprve roku 575 a jeho nástupci postupně dosahovali, střídavě válčíce a hrozíce, zvýšení tributu na 100 000 (585), 120 000 (598) a nakonec až na 200 000 zlatých v roce 623/624. Pro říši to nebyly žádné velké sumy, pro Avary však byly ohromné. Od samotného počátku byli nejdůležitějšími vojenskými spojenci Avarů Slované. Vystupují v této roli jak ve zřetelně závis-
lM PERlA PO KARLA VEll KE HO
22 VZNIK VElK~
MORAVY
lém, tak na Avarech fakticky nezávislém postavení. Sepjetí Slovanů s Avary je tak zřejmé, že historikové se dlouho domnívali, že to byli právě Avaři, kteří jim otevřeli cestu do střední Evropy. Tvrdilo se, že Slované sem přišli jako jejich poddaní. 20 Ukázali jsme si právě, že takto zjednodušeně to neplatí, že slovanská expanze na západ začala již nejméně od třicátých let, což však nestačí k vysvětlení, odkud se braly ty masy Slovanů, které spolu s Avary útočily na Byzanc. Nejednalo se o Slovany od dolního Dunaje, usazené na území dnešního Rumunska a "specializované" na lup na byzantském území. Ty Avaři sice prohlašovali také za své poddané, fakticky s nimi ale byli nuceni opakovaně bojovat. Mohli to být Slované "s_ keramikou pražského typu", usazení v pásu táhnoucím se od Cech (a severnějšího Srbska) až po horní Potisí. Víme, že prý kagan vyzýval k účasti na svých vojenských taženích i Slovany sídlící u Baltu, 21 tím spíše to tedy mohl přikazovat svým bližším sousedům, na které mohl vykonávat (a jistě vykonával) nátlak. I to však může sotva postačovat k vysvětlení. Podstatné proto je, že v posledních dvou desetiletích 6. století máme bezpečná svědectví o Slovanech usedlých uvnitř hranic kaganátu. Když Avaři přejali jako dědictví po Langobardech Panonii, získali zde prakticky jen sporadicky osídlenou pustinu, mimo jiné i zbytky starého provinciálně římského obyvatelstva. Pro jejich způsob života byla Panonie nevyužitelná a jistě neměli ani síly k nějaké osídlovací akci. Co potřebovali, byli zemědělci, kteří by je živili, ne další pastviny. Bylo tedy nasnadě osídlit Panonii Slovany, kterých bylo přece všude v okolí kaganátu - na poměry doby - obrovské množství, nacházeli se ve stálém pohybu a stále hledali nová sídla. Tehdy začaly Slovany na výpravách do Byzance provázet ženy a děti, doba loupení skončila, Slované se začali usazovat na území východořímské říše. Nelze to sice- z mnoha důvodů - doložit archeologicky, je ale zřejmé, že to byl Bajan, který osadil Panonii Slovany, ať již zajatci a jinými podmaněnými, nebo "dobrovolníky", přilákaný mi slibem ochrany. Sotva se tu mohlo jednat o nějaké ucelené kmeny, ty asi sotva přežily velikou migraci první poloviny století, spíše šlo o chaotickou směs, jejímiž složkami byly nejrůznější odštěpky starých kmenů. V Panonii a hlavně v jejím okolí totiž později nacházíme celou řadu kmenů a lokalit, nesoucích jména opakující se na nejrůznějších místech slovanské oikumeny. Jsou zde Doudlebi, Obodrité, Charváti, Srbové a snad i Suslové a Stodorané. Brzy se toto znovuosídlení Panonie projevilo aktivitou
Slovanů v jejím okolí, jednak nájezdy na západní část Balkánského poloostrova, zejména na Dalmácii a Istrii, především ale jejich sídelním proniknutím do Alp, zejména údolím Drávy do dnešních Korutan. Již koncem osmdesátých let 6. století zde zanikly poslední zbytky staré církevní organizace pod tlakem barbarů nepochybně Slovanů. V roce 592 byli tito Slované v údolí Drávy již tak stabilizovaní a relativně bohatí, že je mohl merovejskými Franky čerstvě dosazený bavorský vévoda Tassilo I. (591-609) považovat za vhodnou kořist a napadl je. Šlo mimochodem o vůbec první aktivní vystoupení Bavorů, vzniklých asi před 70-80 lety, na scéně písemnými prameny zachycených dějin. Tassilo tehdy zvítězil, když se však o totéž pokusil roku 595, přispěchali Avaři Slovanům na pomoc a celé bavorské vojsko o síle 2000 mužů zřejmě vše, co mohli Bavoři postavit - bylo zničeno. Ihned poté podnikli Avaři demonstrační výpravu do Durynska proti merovejským Frankům zřejmě, aby připomněli, že nebudou dále trpět útoky Bavorů na své Slovany v Korutanech. 22 Ve stejné době, v letech 592-602, přešel konečně císař Maurikios (582-602) do ofenzivy a pokoušel se zasáhnout jak proti Avarům, tak proti Slovanům severně od Dunaje. Jeho vojska dobyla řady úspěchů, hlavního cíle však nedosáhla. Vedlo to nakonec roku 602 ke vzbouření vyčerpaného vojska, kdy byl císa! zabit a na jeho místo dosazen vůdce vzpory Fokas (602-610). Ríše se pak zmítala ve vnitřních bojích, z nichž vzešel nový císař Herakleios (610-641). Ocitl se pod tlakem perské říše, která načas dobyla
Cihla ze Sirmia na niž kdosi roku 582 vyryl nápis prosící o záchranu města před Avary: "Kriste pane, pomoz městu, zastav Avara, ochraň Romaie a toho, který toto napsal"
23
STAEDNI EVROPA OD PÁDU AIMSK~HO IMP~RIA
PO KARLA
VEll K~ HO
24 VZNIK VELKt MORAVY
mimo jiné i Egypt, hlavní zdroj bohatství východořímské říše. Herakleios se snažil řešit obtížnou situaci uzavřením míru s avarským kaganem, takže mohl stáhnout vojska z dunajské hranice a nasadit je proti Peršanům. Jakmile to však udělal a přesunul vojska do Malé Asie, využil toho kagan k vypovězení míru a vynucení si zvýšení ročního poplatku. Nespokojil se s tím, ale zorganizoval roku 626 obrovskou výpravu, k níž vyzval zejména Slovany. 23 Jejím cílem se stal tentokrát samotný Konstantinopol, který se na zvěsti o blížících se Avarech opevnil tak, že místní biskup zmobilizoval všechny malíře ikon a nařídil jim rychle namalovat množství obrazů místní patronky, Panny Marie, které pak dal rozvěsit po celé délce hradeb. Situace se ještě zkomplikovala, když současně přitáhli ke hlavnímu městu z maloasijské strany Peršané. Prvořadým úkolem se stalo zabránit jejich spojení, převozu Peršanů přes Bospor. To bylo úlohou Slovanů, kteří vyrobili množství "jednodřevek", člunů vytesaných z jednoho kmene stromu, s nimiž se pokusili navázat spojení s Peršany. První pokus o přepravu perských vyslanců ke kaganovi Byzantinci zachytili a poslali kaganovi jednoho ze zajatých poslů, kterému -jakoby chtěli překonat i pověstnou krutost barbarů - usekli ruce, pověsili mu je okolo krku a přidali k tomu ještě hlavu jeho zabitého druha. V rozhodující pozemní a hlavně námořní bitvě s císařským těžkým loďstvem statečně bojující Slované nakonec podlehli a rozzuřený kagan jejich statečnost odměnil tak, že dal přeživší veřejně setnout. Přiznal tak vlastně svou porážku a musel neslavně odtáhnout. Pro Avary to byla katastrofa, nebesa přece jasně ukázala, že jejich kagana opustila. Kagan sice tvrdil, že poražen nebyl a že se vzdal obléhání jen pro potíže se zásobováním obrovského voska, fakta ale byla jednoznačná. Důvody katastrofy byly samozřejmě hlubší, strukturální. Z kořisti mohly vznikající mocenské útvary žít dosti dlouho, ne však déle než asi dvě až tři generace. 24 Pak se nutně musely dostat do krize, kdy už nezbývalo než stále zintenzivňovat získávání kořisti a tedy přepínat síly ve válečných akcích. U Avarů se tak stalo právě v posledních desetiletích 6. a na počátku 7. století, kdy činy Bajanových synů a nástupců předsta vovaly jediný řetěz eskalace. Není proto divu, že za takové situace mohl i menší neúspěch vyvolat zhroucení celého systému. Porážka pod Konstantinopolem nemusela být vojenskou katastrofou, její symbolický význam však byl zdrcující. Nikdy ještě žádný kagan neuspořádal tak veliké tažení, a to samo o sobě už zname-
25 Námořní
bitva byzantského loďstva s Peršany a Araby
nalo, že se dobrovolně vystavil tlaku nutnosti dosáhnout za každou cenu úspěchu, třeba jen symbolického, když už ne vojenského. Opatrný Bajan by nikdy takové riziko nepodstoupil, jeho syn k němu ale byl dotlačen samotnou logikou kořistnické existence, na níž byl kaganát založen. Podobným signálem jako pro Avary se mohly jevit události na Bosporu i pro Slovany. Ti přece nesli veškerou tíhu bojů pod hradbami Konstantinopole a na Marmarském moři, zřejmě v zásadě dobrovolně a s nadějí, že něco pod ochranou mocného kagana získají. Ten se jim ale odvděčil jen svou zuřivostí. Mýtus avarské neporazitelnosti padl, jejich "pýcha", na které stavěli svou nadvládu nad Slovany, byla těžce ponížena. O této pýše a vůbec o útlaku poddaných lidů, především Slovanů, kolovaly již v současnosti a také dlouho poté nejdivočejší historky. Ruská Povest vremennych let převzala na počátku 12. století starší "vyprávění o přeložení slovanských knih", sepsané asi někdy v 10. století v Cechách. 25 V něm se říká, že "Obři" utlačovali Doudleby, "kteří byli Slované", tak, že když si chtěl Obr někam vyjeti, nezapřáhl do svého vozu koně nebo voly, ale slovanské ženy. Fredegarova kronika z poloviny 7. století, tedy téměř současná, to líčí podobně: Avaři ukládali Slovanům nejenom těžké tributy, ale uchylovali se k nim na zimu, přičemž jim ženy Slovanů musely sloužit jako souložnice. Avaři užívali Slovanů jako "befulků" (dodnes nevíme, co to slovo má označovat2 6 ), stavěli je ve všech svých válkách do prvního šiku a sami vyčkávali v dalších řadách, dokud se nenaskytla příležitost ke snadné kořisti. 27 Na historiky to dělalo dlouho velký dojem, skorem stejný jako na současníky, kteří si malé jezdce, Avary, ztotožnili s obry (Avar, A bar- Obr), bájným velikým lidem z "onoho světa". Nebyli ostatně sami, stejně tak si
STREDNI EVROPA OD PÁDU RIMSKtHO IMPtRIA PO KARLA VELIKtHO
26 VZNIK VElKE MORAVY
například Germáni ztotožnili s obry Huny, "obr" je německy der Hiine. 28 I historikové proto mluvili o krutém útlaku Slovanů Avary, ačkoliv ostatní střízlivé současné prameny o něm nevědí. Ve skutečnosti trpěli útlakem zřejmě především panonští Slované, u nichž si Avaři asi opravdu zřizovali -jak to bylo u nomádů obvyklé29 - svá zimoviště. Že by však sloužili Avarům jako regulérní "potrava pro děla" ,30 nic nevíme. Fredegar tu jistě přeháněl, i když je jisté, že Avaři považovali Slovany za "lidi, jichž není škoda" ~ak to říkal Bajan o Kutrigurech). Škoda jim bylo jen Avarů, což je opět typický nomádský postoj. Podle Fredegara se slovanští pancharti zplození za dlouhých zimních nocí Avary ve slovanských vesnicích vzbouřili proti svým otcům a zahájili velké povstání, které pak zvítězilo pod vedením Franka Sama. To je samozřejmě stejná fabulace jako ta, která mluví o zapřahání slovanských žen místo koní, obě jsou jakoby vystřiženy z Herodotovy sbírky anekdot o dalekých zemích. 31 To je jeden okruh eověstí vztahujících se na poměry v avarské Panonii ~istě ne na Cechy a Moravu, jak se mívá často, zcela libovolně za to). Druhý okruh mluví o něčem jiném, o velikých migracích, které se tu odehrály. Jde o příchod Chorvatů a Srbů do svých jižních sídel odněkud ze severu za císaře Herakleia, tedy v době Samova povstání, o němž mluví byzatský císař Konstantin VIL Porfyrogennetos (913-959) ve svém díle De administrando imperio, sepsaném okolo roku 950. 32 Mnohem později, teprve :t;a přelomu 13. a 14. století, je :z:..aznamenána pověst o pří chodu Cechů z jihu, z Chorvatska do Cech. Je prakticky totožná s chorvatskou pověstí, až na to, že směr tažení je prostě obrácen. 33 Obecně pak mluví o velikém "rozchodu Slovanů od Dunaje"34 všemi směry z Panonie právě zmíněné "Vyprávění o přelože ní slovanských knih", jak jsme se již zmínili, asi český spis z 10. století. Ve všech těchto případech jde o více méně autentickou domácí tradici příslušných slovanských kmenů samotných. Tyto různé a na sobě nezávislé pověsti se shodují, že kdysi, asi opravdu na počátku 7. století, došlo k velikým migracím odehrávajícím se okolo Panonie a zřejmě z ní vycházejících. O Avarech se tu hovoří jen na okraji nebo vůbec ne, iniciativa je jednoznač ně na slovanských kmenech samotných. "Historickým pozadím" všech těchto tradic je tu očividně Samovo povstání a "útěk" Slovanů z Panonie, z bezprostředního avarského panství, který vedl k etnogenezím nových kmenů na okrajích avarského kaganátu. Připočteme-li k tomu pozorování archeologů, že někdy na přelo-
mu 6. a 7. století se na celém území lidu s pražskou keramikou objevuje náhle nová vlna osadníků přicházející očividně z jihu, z Panonie, 35 budeme moci považovat velký "rozchod Slovanů od Dunaje" za historický fakt. Pro parazitní způsob obživy Avarů musela být ztráta závislých zemědělců citelným ohrožením a zároveň musel být již samotný jejich odchod považován za otevřenou vzpouru. Nevíme bohužel, kdy přesně k ní došlo, zda již v letech 623-624, tedy před obléháním Konstantinopole, nebo až brzy po něm. Do bojů s Avary, které tehdy vypukly, se zapletl francký kupec Samo se svou družinou, pobývající právě u Slovanů, a protože se ukázal být "užitečným", zvolili si ho povstalci za "krále". 36 Mnozí historikové vyslovili podezření, že jeho objevení se u Slovanů nebylo náhodné, a tvrdili, že musel být vyslancem krále Dagoberta I. (623 až 639), který tehdy vládl austrasijské části merovejské říše, jíž podléhaly i některé germánské kmeny na východ od Rýna, jako byli Alamani (v dnešním Švábsku), Bavoři a Durynkové. Podle někte rých měla být v této diplomatické hře, zaměřené proti Avarům, zaangažována i východořímská říše. To by ale předpokládalo, že Slované měli ještě před Samovým příchodem nějaké jednotné vedení, s nímž by poslové mohli vyjednávat. Muselo by se jednat o jeden určitý kmen s knížetem v čele, takovým jakými byli v Korutanech kníže Walluc nebo u Srbů kníže Dervan. Pokud by ale existoval, proč o něm nic nevíme a hlavně proč by tito Slované volili za knížete Sama? Volba Sama za vůdce povstání proti Avarům byla zřejmě jakýmsi kompromisem mezi zúčastněnými kmeny a knížaty. Nedávala totiž žádnému z nich přednost, nárok na nějaké zvláštní postavení. 37 Poměry tu vůbec měly daleko k uspořádanosti, putující ozbrojené skupiny byly se svými rodinami na útěku z Panonie, usazovaly se mezi místním slovanským obyvatelstvem v nových sídlech. Vztahy mezi novými příchozími a starousedlíky se teprve utvářely. Na mnohých územích tak probíhala pod tlakem migrací a avarského nebezpečí etnogeneze nových gentes. Týkalo se to nejspíše Čechů v české kotlině a Moravanů na Moravě, asi především jižní. Zasaženo mohlo být těmito procesy ale také Malopolsko a Slezsko jakož i Srbsko mezi Sálou a Labem, i když tito Srbové zůstali zpočátku stranou Samovy konfederace a připojili se k ní pod vedením svého knížete Dervana teprve po roce 631. Na jihu se formovali z nově příchozích skupin Chorvaté a Srbové, možná také některé z gentes, které se pak objevily na jihovýchodním okraji Karpatské kotliny na počátku
27
ST~EDNI
EVROPA OD PÁDU RIMSKEHO lM PERlA PO KARLA
VELIKEHO
Timočané a Obodriti. Poněkud starší (asi od osmdesátých až devadesátých let 6. století) kořeny měly etnogenetické procesy zřejmě u Korutanců ve východních Alpách, kteří tehdy již měli svého knížete Walluca. Pod Samovou vládou se tak jednak upevňovala společná obrana proti Avarům, jednak se upevňovaly partikulární kmeny jakožto nová politická etnika. Dvanáct žen Samova " harému" (podobného "politickým harémům" Attily nebo Vladimíra I. na Rusi v 10. století) bylo nejspíš odrazem této struktury jeho panství, sňatky s dcerami jednotlivých knížat vznikajících i stávajících gentes jeho konfederace ji měly upevňovat také prostřednictvím příbuzenských svazků. 38
9. století, jako byli
28 VZNIK VELK~ MORAVY
O tom, že jádro Samova panství bylo na jižní Moravě (spíše než na jihozápadním Slovensku), může asi sotva býti pochyb. Patřily k němu kromě Moravy a (části?) západního Slovenska i Čechy a (přes některé pochybnosti) i Korutany. Dále na jih ovšem jistě nezasáhlo. I tak však šlo o ohromný, třebaže jen volně spojený útvar jakési konfederace nových slovanských kmenů pod jediným voleným vládcem. Ten tvořil nezanedbatelnou sílu, která se dokázala ubránit Avarům a stát se na nich zcela nezávislou. Teprve takovýto mocenský útvar mohl budit zájem "mezinárodní" politiky. Přihlásil se nejprve Dagobert I., který viděl v novém Samově slovanském "státu" vhodný nástroj merovejského pronikání na východ, jehož ambiciózní program načrtl již král Theudebert I. (533-547/548), který se dokonce vychloubal, že zaútočí s Gepidy a Langobardy na samotný Konstantinopol. O Dagobertovi tvrdí kronikář Fredegar, že "národy, které sídlí u hranic Avarů a Slovanů" králi samy "pokorně a podlézavě" nabízely, aby pokojně prošel do jejich týlu a podrobil si Avary, Slovany a všechny národy až po hranice východořímské říše. 39 To je nepochybně přehnané, odráží to však jistě Dagobertův program. Již před rokem 630 vyslal Dagobert (od roku 628 vládnoucí celé merovejské říši) poselstvo do Konstantinopole, které uzavřelo "věč ný mír". Je také možné, že tehdy s Dagobertem vyjednával o pomoc proti Avarům i Samo a že se mu - jako ostatně svým původem jeho poddaný - formálně poddal. Dagobertovi to však nestačilo, žádal plné podřízení se a když Samo, který se mezitím dozvěděl, že u Avarů propukly boje o nástupnictví (a že tedy na Dagoberta není odkázán, protože Avaři jsou oslabeni), jeho nároky odmítl, zorganizoval proti němu král roku 631 velikou výpravu, pro kterou získal i Langobardy. Vojska táhla jako vždy třemi pochodovými proudy, které se měly spojit v cílovém území a zde
29 ST~EONI
EVROPA OD PÁDU ~ IMSKÍHO
Dosavadní lokalizace Wogastisburgu i ty zcela fantastické. (podle M. Lutovského - N. Profantové). Šipka ukazuje předpokládaný směr Dagobertova tažení, mřežovaná plocha znázorňuje jádro Samova panství
svést rozhodující bitvy. K tomuto spojení však nedošlo, Langobardové a také druhý proud, tvořený Alamany, sice svedli bitvy a dosáhli v nich úspěchů, hlavní pochodový proud tvořený Austrasijci byl ale zastaven v Samově pohraničí u hradu Wogastisburgu, obsazeného nejlepšími Samovými bojovníky. Po tříden ním obléhání tu došlo k bitvě , v níž bylo austrasijské vojsko poraženo a dalo se na útěk. Wogastisburg byl hledán na nejrůznějších, i nejnemožnějších místech, 40 jisté je však pouze, že ani nebyl Samovým sídlem, ani neležel v centrální části jeho panství, nýbrž na pohraničí Samovy říše. Pokud bychom se drželi samotného jména, museli bychom konstatovat, že nejlépe odpovídá jménu "Wogastis (burgu)" Úhošť u české Kadaně, 41 tj. u vyústění prastaré "královské cesty" z Pomohaní do "české roviny" 42 • Potíž je ovšem v tom, že na Úhošti nelze žádné slovanské hradiště najít. Jen několik kilometrů od Úhoště se však nachází velmi staré slovanské hradiště na vrchu Rubínu u Podbořan. Nálezy ukazují na významné centrum bojovnického charakteru a třebaže nejstarší z nich lze rámcově datovat do 7. století/3 definitivně přesvědčující důkazy pro datování do Samovy doby přece jen dosud nemáme. I tak je to však až dosud nejpřesvědči vější lokalizace. Směry útoků jednotlivých Dagobertových vojsk, tj. pochod Langobardů snad po jantarové stezce přes Panonii (tj. přes území Avarů) nebo východalpským průsmyky k Dunaji, pochod Alamanů ze Švábska buď podél Dunaje nebo po lodích po Dunaji (lodě by přitom museli poskytnout Bavoři) a Austrasijců od Rýna někde v oblasti Mohuče přes Pomohaní a Čechy, ukazují na cílové
IMP~ RIA PO KARLA VELIK~HO
30 VZNIKVELKf MORAVY
území někde na Dunaji v oblasti Bratislavské brány, tj. starého Carnunta. Nedaleko odtud, na jižní Moravě (sahající v 8. a 9. století na levém břehu řeky Moravy až k Děvínu na Dunaji), se s největší pravděpodobností nacházelo centrum Samovy říše. Zda ovšem již tehdy stály hrady na řece Moravě, v Mikulčicích 44 a v Uherském Hradišti, tvořící jádro pozdější Velké Moravy, nelze zatím na základě archeologické situace říci. V kaganátě zatím dospěly věci tak daleko, že zde bojovala o nástupnictví vojska dvou kandidátů, avarského a bulharského. Bulhar prohrál a uprchl se svými 9000 lidmi, se ženami a dětmi, do Bavorska, odkud žádal Dagoberta o přijetí do jeho říše. Dagobert přikázal Bavorům, aby je přijali k přezimování, a když se Bulhaři usadili po domech Bavorů, rozkázal Dagobert, aby jednotliví hospodáři své hosty i s jejich ženami a dětmi zákeřně v jediné noci povraždili. Obával se zřejmě, že Bulhaři se nakonec uchýlí k Samovi a nebezpečně ho tak posílí. Z tohoto ohavného masakru (ne nadarmo svaluje kronikář vinu za něj na "Franky", kteří to prý Dagobertovi poradili) vyvázlo jen 700 uprchlíků, kteří pod vedením Alcioka odešli do Korutan ke knížeti Wallukovi. Bezprostřed ním důsledkem porážky u Wogastisburgu pak bylo, že srbský kníže Dervan, který do té doby uznával nadvládu Franků v sousedním Durynsku, se odtrhl a připojil se k Samovu panství. Samo vládl svým Slovanům 35 let, tj. zemřel někdy okolo roku 660 (podle toho, zda se dostal k vládě před nebo po roce 626) a jeho říše se rozpadla. Bylo to kdysi připisováno vrozené nestátotvornosti Slovanů, skutečností však je, že jeho říše, která zřej mě nebyla ničím jiným než účelovou konfederací, splnila svůj účel a důvody jejího dalšího trvání prostě zanikly. Avarský kaganát se nacházel v těžké krizi a také merovejská říše Franků se zmítala ve vnitřních bojích, vnější nebezpečí tedy nehrozilo. Pře devším se ale plně konstituovaly nové gentes, které pod ochranou Samovy vlády plně dovršily své etnogeneze. Je-li svrchu nastíně né pojetí "rozchodu Slovanů od Dunaje" a Samovy úlohy v něm správné, znamená to, že se tak vytvořily ty základy etnicko-politického uspořádání střední Evropy, které určují její tvář podnes. Rok po slavném vítězství Sama nad Dagobertem zemřel v Arábii prorok Mohamed a ještě než skončil i Samův život, ovládli jeho přívrženci velkou část zemí okolo jižních a východních břehů Středozemního moře. Definitivně tím byla rozbita jednota Stře domoří jakožto pojítka společné kultury, náboženství, moci a také ekonomiky, na kterou kladl důraz - i když nepochybně pře-
hnaný- Henri Pirenne. 45 Skončila jednotná antická civilizace. Důsledkem bylo to, že těžiště "velkého" dějinotvorného pohybu se přesouvalo na sever, do toho regionu, který se měl stát Evropou. Mezi Mohamedem a Samem není samozřejmě žádná souvislost, ani taková, jakou viděl mezi Mohamedem a Karlem Velikým Pirenne, spojuje je pouze fakt, že žili v tomto čase přelomu. Samův skromný přínos k velkým dějinám spočíval v tom, že přispěl ke konsolidaci malého úseku pohraničí Evropy, která se tu právě začínala formovat, že mu dal etnickou a politickou tvář. Středoev ropský prostor nestavěl v dalším na samotné Samově vládě, na jeho přechodné říši, ale na tom, co tato říše dlouhodobě umožnila: na výsledcích etnogeneze nových slovanských gentes v okolí avarského kaganátu. Ten byl po zhroucení své parazitické závislosti na východořím ské říši po celé 7. století v krizi. Balkánské provincie východořímské říše byly zpustošeny, vyčerpány nájezdy a nyní i usazováním se Slovanů, městský život tu zanikal. Dávno to už nebyl zdroj bohaté kořisti pro každého, kdo sebere několik stovek bojovníků a vypraví se za Dunaj. Avaři už neměli kde brát. K tomu přistoupila i skutečnost, že roku 680 se v okolí Varny usadili Bulhaři pod vedením chána Asparucha a vybudovali tu velmi rychle mocný kaganát, který si pro sebe monopolizoval všechny ještě možné zdroje kořisti a poplatků z Byzance. Avaři jím byli od Byzance definitivně odříznuti. Nezajímali východořímské císaře ani jako síla v zádech obtížných Bulharů. "Normálně" by císař zaplatil Avarům a poštval je na Bulhary, jenže k tomu již neměla říše, ztrativší na účet Arabů své nejbohatší provincie, ani prostředky, ani zájem. Říše obranu již sotva existující dunajské hranice prakticky vzdala. I merovejská říše ztratila možnost zasahovat na východě, znovu se dělila a Dagobertovy časy tak byly dávno pryč. Merovejci ztratili dokonce kontrolu i nad kmeny na východ od Rýna (gentes ultra Rhenum je nazývá kronikář Fredegar), zdejší vévodové, v tom i bavorští, se osamostatnili. Langobardské království bylo plně zaměstnáváno jak vnitřními boji, tak zápasem s byzantským exarchátem v Ravenně. Karpatská kotlina a její okolí již nikoho nezajímala, tyto končiny se staly zapomenutým koutem světa. Proto také o něm v 7. a po větší část 8. století téměř nic nevíme, kronikáře prostě nezajímal. Kaganát se udržel především proto, že sami Avaři vyvodili ze situace jediné možné důsledky. Dobrovolně či nedobrovolně, jisté je, že většina Avarů se nejpozději na přelomu 7. a 8. století
31 ~TAEDNI
EVROPA OD PÁDU AIMSKfHO IMPtRIA PO KARLA VELIKtHO
32
VZNIK VELK~ MORAVY
usadila a věnovala se zemědělství. 46 Zároveň se podstatně promě nila jejich materiální kultura, charakterizovaná v archeologických pozůstatcích kostrovými pohřebišti lidí s ozdobami z litých bronzů. Svůj podíl na této proměně měli zřejmě usedlí zeměděl ci, hlavně Slované, neznamenalo to však v žádném případě etnickou a kulturní slavizaci kaganátu. Naopak, avarská etnicita se spíše upevnila, poddaní kagana se stali všichni Avary, ať již byli jakéhokoliv jazyka či etnického původu. 47 "Etničtí" Avaři si ovšem udrželi vedoucí postavení v náhle a překvapivě rozvinuté správní struktuře kaganátu. I to svědčí o jeho jakési teritorializaci (a tím přiblížení se státnímu modelu), i když nemůžeme jednotlivým titulům a "úřadům" přiřadit zřetelnější kompetence. Kagan již nemusel vést války, nebyl tedy vystaven tlaku neustále osvěd čovat vítězstvími své pověření nebesy. Kromě toho disponoval obrovským pokladem nashromážděným jeho předchůdci, měl tedy stále dominantní postavení v tom koloběhu darů a protidarů, který udržoval pohromadě vedoucí vrstvy každé tehdejší společnosti, nejenom avarské. Avaři si udrželi svůj "vysoký" životní styl, který byl stále vzorem napodobovaným aristokracií gentes v širokém okolí Karpatské kotliny. Tento daleký rozptyl luxusních předmětů avarského původu nebo jejich napodobenin býval považován za doklad pří mého avarského panství, dnes však víme, že tomu tak nebylo, že hranice kaganátu byly vymezeny na Karpatskou kotlinu výskytem avarských kostrových pohřebišť, jimž byla někde předsunuta pohraniční území zřejmě úmyslně neosídlená, pouze hlídaná vojenskými posádkami. O nějakých výbojích po celé 8. století kromě drobných pohraničních potyček s Langobardy nic neslyšíme a není také žádný důvod připisovat to pouze nedostatku pramenů. Vše ukazuje na předpoklad, že jakmile se Avaři mohli uživit sami, vzdali se nejistých výbojů a kaganát se uzavřel do sebe, dobrovolně se izoloval. Nevíme ovšem o něm prakticky nic, stejně jako o jeho sousedech, nejenom slovanských, ale rovněž například o Bavorech, z jejichž dějů v té době známe vlastně jen izolované útržky. Velké dějiny se tehdy odehrávaly jinde, v merovejské říši. Tento nesourodý konglomerát etnik a kultur od stále ještě v antických tradicích žijícího jihu, přes pofrančtělý, barbarizovaný sever Francie, až po zaostalé germánské kmeny na východ od Rýna se neustále dělil a znovu sjednocoval pod vládou navzájem se vraždících králů z rodu Merovejců, stále si však uchovával značný civilizační
potenciál. Einhardův působivý obraz "lenivých" vlasatých a vousatých merovejských králů pohybujících se po říši ve voze taženém po selském způsobu voly, 48 králů jen podle jména, je sice čis tou propagandou, mající ospravedlnit uzurpaci nové, karlovské dynastie, přesto ale asi postihuje podstatu věci. Merovejské království se vyčerpalo a opravdu z něj zůstalo jen "jméno", pohansko-křesťanské posvátno, to charizma, které "dělalo" krále stejně nebo snad ještě více než meče jeho bojovníků. Skutečnou moc mě la dávno v rukou šlechta, majordomové Merovejců z rodu Karlovců. Přesto ale trvalo dlouho, až do poloviny 8. století, než se odhodlali převzít vládu roku 751 i formálně, a to ještě jen s legitimizující podporou papeže. Roku 711 dobyli Arabové větší část Pyrenejského poloostrova a francká říše se tak s nimi dostala do bezprostředního kontaktu. Vidělo se v tom smrtelné nebezpečí, a tvrdilo se proto, že majordom Karel Martell, který v bezvýznamné šarvátce roku 732 porazil u Poitiers arabský loupežný oddíl, zachránil Evropu. To byl samozřejmě omyl, skutečné "dějinné zásluhy" karlovských majordomů první poloviny 8. století byly v něčem jiném. Především samozřejmě obecně v upevnění říše, v neposlední řadě však v definitivní "akulturaci" kmenů na východ od Rýna tím, že cíleně podporovali misijní a organizační čin nost Aglosasů, zejména Bonifáce, na tomto území. Zakládání biskupství, arcibiskupství a klášterů sice nevyrovnalo kulturní rozdíl mezi západní a východní částí říše, země na východ od Rýna zů staly s výjimkou samotného Porýní (Frank) a Bavorska zaostalé, jejich kultura ale byla přesto v zásadě sjednocena s ostatní říší. Výsledkem tedy bylo, že střední Evropa dostala nového souseda v podobě obrovské, více či méně homogenní říše, vybudované na křes ťansko-antických tradicích. Bylo to podobné výchozí situaci, jíž jsme toto líčení začali, ovšem s ne nepodstatnými rozdíly. Hranice mocné říše už neležely na jihu na Dunaji a také na západě překročily daleko Rýn, zbývající barbaricum mezi Labem a Vislou bylo (nepočítáme-li stále ještě nezávislé Sasy) slovanské a ne germánské. Na Dunaji v Karpatské kotlině tkvěl sice nehybný, ale stále ještě hrozivý kaganát Avarů.
Za neklidných a nic dobrého pro říši nevěštících časů Ludvíka Pobožného, 49 napsal Einhard, přítel a spolupracovník jeho otce Karla, životopis velikého císaře. 50 Měl připomenout současníkům slávu říše Franků, vybudovanou Karlem v neúnavných výbojích. Těm věnoval Einhard několik kapitol a shrnul je nakonec takto: 51
33 STREONI EVROPA OD PÁDU RIMSK~HO IMP~RIA
PO KARLA VELIK~HO
34
VZNIK VELK~ MORAVY
"To tedy byly války, které veliký král během své čtřicetisedmi leté vlády velmi zkušeně a šťastně vedl v nejrůznějších zemích. ]imi říši Franků, kterou převzal po otci již jako velikou a mocnou téměř zdvojnásobil. Zatímco dříve náležely k Jrancké říši jen tato území: část Galie ohraničená Rýnem, Loirou, oceánem a Baleárským mořem, a z Germánie ta část, která leží mezi Sasy a Dunajem, Rýnem a Sálo u, na hranici mezi Durynky a Srby, jež je obývána tak zvanými východními Franky, a kromě toho ještě náleželi k říši pouze Alamani a Bavoři, on podmanil zmíněnými válkami nejprve Akvitánii, Wasconii, celé Pyrenejské pohoří až k Ebru, který pramení na území Navarrů, protéká nejúrodnějšími územími Hispánie a pod hradbami města Tortosy ústí do Baleárského moře; potom podmanil celou Itálii, která se rozkládá v délce tisíce mil od A os ty až k jižní Kalábrii, kde se jak známo nachází hranice mezi Řeky a Beneventánci, dále Sasko, které tvoří nemalou část Germánie a je považováno za dvakrát tak široké jako ta část, která je obývána Franky, zatímco délkou se jí může vyrovnat; pak obojí Panonii i Dácii, ležící na druhém břehu Dunaje, a také Istrii a Libumii i Dalmácii s výjimkou přímořských měst, jež na základě přátelství a uzavřené smlouvy dovolil držet konstantinopolskému císaři; pak všechny cizí a divoké národy, které obývají Germánii, sídlíce mezi řekami Rýnem a Vislou a mezi oceánem a Dunajem, a jež se sice jazykem téměř sobě podobají, avšak zvyky a zevnějškem jsou si velmi nepodobné, zkrotil do té míry, že tyto národy učinil poplatnými; mezi nimi jsou vcelku nejvýznamnější Veleti, Srbové, Obodrité a Bohemané - s těmito se totiž srazil ve válce. Ostatní, jichž je větší počet, přijal v poddanství." Je to vlastně politická geografie Karlovy říše. Vyhlíží ale tak, jako by k ní Einhard použil nějakou mapu z dob antiky, kterou jen doplnil aktuálními údaji. 52 Itálie, Galie a Hispánie mu nečiní potíží, když ale začíná mluvit o zemích na východ od Rýna, pokouší se do starého antického obrazu Germánie mezi Rýnem a Vislou umístit "nové" kmeny, jak germánské mezi Rýnem a Sálou (s Labem), tak slovanské (za touto aktuální hranicí). 53 Zná samozřejmě jen ty těsně příhraniční, o těch Slovanech, kteří sedě li dále na východ, neví nic než jen to, že jsou mnozí a divocí. Naprosto bezradný je ale kupodivu právě na starém římském území v Panonii. To, co píše, je jen citát z některé z antických geografií, jakoby se tu nic nezměnilo. Přitom sám oslavuje Karlovu válku s Avary jako jeho vůbec nejslavnější a ví o pádu avarského kaganátu samozřejmě vše. Shrnuje výsledky Karlova vítězství tak,
že na jedné straně byla ve válce získána pohádková kořist, na druhé straně ale zůstala Panonie liduprázdná, 54 Karel vlastně získal pustinu, nápadně kontrastující s "Germánií" mezi Labem a Vislou, plnou života, byť "barbarského". Einhard ostatně nebyl jediný, který měl o slavně získané Karpatské kotlině takovéto matné představy. V samotném Salzburgu ještě okolo roku 870 nevěděli, že Dunaj se za Ostřihomí stáčí v pravém úhlu k jihu, aby se u Osijeku při ústí Drávy opět otočil na východ. Představo vali si, že teče stále stejným směrem ze západu na východ. To by znamenalo, že Dráva přitéká do Dunaje z jihu a ne ze západu. 55 Tuto řeku už roku 796 Karel Veliký určil jako hranici mezi salzburským arcibiskupstvím a akvilejským patriarchátem, 56 zřejmě ale aniž by bylo obecně známo, kudy vlastně protéká. S "Germánií" to nebylo o mnoho lepší. Tzv. Geograf bavorský, soupis podle Einharda "divokých a barbarských"- kmenů "na sever od Dunaje", sestavený pro Ludvíka Němce, když se ten ujímal vlády ve východofrancké říši, 57 také ví něco určitějšího jen o kmenech při samotné hranici. O těch, které sídlily za tímto pohraničním pásem, má většinou jen fantastické vědomosti, i když pro někte ré oblasti (například Slezska) byly autorovy informace zřejmě přesné. Východní pohraničí říše bylo ještě v 9. století pro Franky terra incognita, podobně jako tomu bylo s Germánií a Skýthií (na východ od Visly) v dobách římského impéria. Einhard měl v tomto ohledu pravdu, viditelný, lidem doby povědomý "okrsek zemský" se od těch dob příliš nezměnil. Jedno je tu ale zřetelně nové: Římané se dívali na barbaricum od Dunaje, ze své bohaté provincie Panonie a ještě přesně ji řečeno, od Carnunta, důležitého města na limitu při Bratislavské bráně, kdežto Einhard hleděl na své barbaricum od Rýna. Širá evropská poledovcová nížina mezi Rýnem a Vislou, stejně jako obrovský Hercynský les mezi ní a Dunajem, pokrývající svými duby středoevropskou pahorkatinu, nebyly již jednotnou zónou barbarských kmenů ohrožujících hranice impéria. Od západu, od Rýna, do ní pronikala nová říše, vytvářející ze sebe a okolo sebe novou křesťansko-antickou Evropu. Zatím se zastavila na linii Sály a Labe, Karlův životopisec i jeho král to ale jistě považovali jen za přechodný stav. Posláním říše bylo růst a šířit se. Spolu s ní - ne před ní, jaksi v předvoji, ale teprve dodatečně - se měl uskutečňovat božský plán spasení i pro barbary. Měli v něm jasně předepsanou roli: vplynout tak či onak, násilím nebo dobrovolně, do říše, přijmout křesťanství
35
ST~EDNI
EVROPA OD PAOU ~IMSK~HO IMP~RIA
PO KARLA VELIK~HO
36 VZNIKVELKt MORAVY
a stát se částí nadnárodní, polyetnické říše. V praxi to ale nefungovalo, podařilo se to v Sasku, ale za cenu masového vraždě ní, jemuž Karel dokonce roku 782 na řece Alleře zrudlé krví 4500 pobíjených Sasů, kteří se mu přišli vzdát, osobně přihlí žel, 58 mírnější cestou to šlo v korutanských horách, 59 naprosto to ale ztroskotalo ve veliké Avarii, kde nebylo po slavném vítěz ství a ještě slavnějších teologických přípravách 60 jaksi vůbec koho křtít. Především to ale v širokém, dějinném měřítku ztroskotalo na skutečnosti, že říše na to -jako každá taková - díky svým vnitřním mechanismům neměla sílu, ale hlavně na tom, že "barbaři" nebyli tentokráte na tuto hru kupodivu vůbec ochotni přistoupit. S Římany ji aktivní jedinci z řad aristokracie germánských, hunských a jiných kmenů hráli ochotně, vstupovali do římských služeb a dělali zde kariéru, až nakonec pře jali po kusech celou západořímskou říši. Slovanští barbaři to ale odmítli. I jejich knížecí aristokracie se chtěla podílet na vysoké, prestiž poskytující kultuře říše a byla ochotna přijmout křesťan ství jako její podstatnou součást, ne však za nabízenou cenu. Bylo to konec konců paradoxně právě jediným skutečným dů sledkem Karlova vítězství nad Avary. Rozbití kaganátu totiž uvolnilo ruce právě podnikavým, aktivním knížatům ze širokého okolí Karpatské kotliny, stimulovalo spolu se setkáním s atraktivní kulturou francké říše tendence ke komplexní změně, které byly dosud tlumeny hegemoniálním tlakem kaganátu. Byl to právě tento prostor, v němž se okolo trosek kaganátu, na linii styku s nejistě tápající franckou politikou a kulturou (o nejistotě této kultury svědčí nikdy nedořešená otázka, zda a jak vést misii), vytvořily nové slovanské státy, především moravský stát Mojmírovců a o něco později i stát Chorvatů. Jakožto "suverénní" (a v každém případě svébytné) útvary to byly z hlediska říše anomálie, vlastně jakési "malé říše", v měřítku redukovaní dvojníci "regnum Francorum ". Něco na tomto vidění bylo, kopie to opravdu byly. Ještě za života Karla Velikého si jeho oblíbenec, obodritský kníže, postavil ve svém sídle ve Starigradu (dnes Oldenburgu) jakousi jen o málo menší kopii Karlova paláce v Paderbornu. 61 Obodritům se sice toto "imitatio imperii" nakonec nepodařilo, podobná kopie karolinské falce, jíž bylo někdy od poloviny 9. století Pohanskou Břeclavi, 62 však úspěch měla, evidentně proto, že byla úplnější, důslednější a promyšlenější. Stál tu totiž dvorec s kostelem a služebnicko-řemeslnické sídliště s dílnami, v tom i zbrojařskými, na předhradí byla "kasárna" bojovníků:
Mojmírovcům
nešlo jen o vnější "imperiální" lesk, tak jako ho napodobovali barbarští, germánští a jiní náčelníci vždy, ale o základní proměnu karolinského vzoru v životaschopný, domácím poměrům přizpůsobený model státu. Tyto děje budou předmě tem dalších kapitol.
37 STAEDNI EVROPA OD PÁDU AIMSK(HO IMP(RIA PO KARLA VELIK(HO
KAPITOLA 3
Korutanci a Bavoři (743-789)
38 VZNIK VELKÍ MORAVY
NEJBLIŽŠÍ PARALELOU K MORAVĚ v 8. století jsou nepochybKorutany. 1 Zatímco ovšem o Moravě víme mnohé na základě archeologických pramenů a nic z pramenů písemných, je tomu v Korutanech právě naopak. Z písemných pramenů se dozvídáme o gens Korutanců a jeho vládnoucím rodu přece jenom alespoň něco, avšak z archeologických pramenů máme k dispozici vlastně jen několik nálezů kostrových hrobů s pásovými garniturami, považovanými dlouho obecně za "avarské". 2 Nevíme prakticky nic o sídlištích, hradech a velmi málo o kostelech, zejména pak ale máme značně omezené vědomosti o centrech, jako byly Krnský hrad, 3 ale i jiné hrady. Korutanci byli během 8. století christianizováni, mnohé badatele to proto vedlo k domněnce, že spolu s křesťanstvím přijali i stát a že se tedy jednalo o vůbec první slovanský stát4 a vlastně o jakýsi vzor pro Velkou Moravu. Zejména prý měla být korutanskou misií ovlivněna misie na Moravě, především na počátku 9. století, kdy prý měli na Moravě pů sobit iroskotští kněží ze Salzburgu, osvědčení (prý) již delší dobu při misii v Korutanech. 5 Za všechny vědomosti o této korutanské misii a konec konců o Korutancích v 8. století vůbec vděčíme Conversio Bagoariorum et Carantanorum, 6 memorandu sepsanému v letech 870-871 (spíše však roku 870)1 v Salzburgu proti Metodějovým nárokům na Panonii neznámým autorem, snad samotným arcibiskupem Adalwinem. 8 Conversio se obecně celkem věřilo stejně jako něja ké současné kronice, ale teprve nedávné bádání tento spisek skutečně důsledně zhodnotilo. Ukázalo se, že je to - obdobně jako staroslověnský Život Metodějův - svrchovaně tendenční, do nejmenších podrobností zmanipulované, i když ne přímo prolhané dílko. 9 Autor Conversio nikde přímo nemluví nepravdu, vybírá ale z fakt pouze ta, která se mu hodí, a pokud se nemůže vyhnout těm, která jsou mu nepohodlná, uvádí je tak, aby je případně bylo možno vykládat dvojznačně. Zamlčuje vše, co by svědčilo o podílu i jiných činitelů na misii než jen salzhurského ně
arcibiskupství a "přepisuje" celkové dějiny Bavorska z hlediska vítězů, tj. Franků a Karla Velikého, který se elegantně a s velkým podílem kolaborující bavorské šlechty zbavil bavorského vévodského rodu Agilolfingů. Především se rozsáhlými, ale záměrně mlhavými řečmi o misii v Korutanech pokouší vzbudit dojem, že se týkala také Panonie a že se na ni tedy vztahovalo přiřčení tohoto misijního území k Salzburgu od papežů Zachariáše (741 až 752), Štěpána II. (752-757) a Pavla I. (757-767), 10 což hy samozřejmě znamenalo, že Metodějovo panonské arcibiskupství bylo jasnou uzurpací. O Korutanech mluví především 4. kapitola Conversio: 11 "Nyní je třeba stručně zopakovat o Korutancích. Za časů slavného krále Franků Dagoberta byl vévodou onoho národa jakýsi Slovan jménem Samo, žijící v Korutansku. Ten přikázal povraž-
Křestní scéna z teologického rukopisu z raného 9. století
39 KORUTANCI A BAVOAI
40 VZNIK VELK~ MORAVY
dit přišlé kupce krále Dagoberta a uloupil jim královské peníze. Když se to dozvěděl král Dagobert, poslal své vojsko a nařídil mu, aby pomstilo škodu, kterou mu tento Samo způsobil. A ti, které tam poslal, takto učinili a uvedli je v královo poddanství. Nedlouho potom začali tytéž Korutance těžce stíhat nepřátelskými útoky Hunové. I byl tehdy jejich vévodou Borut a ten vzkázal Bavorům, že hunské vojsko hodlá proti nim vytáhnout, a požádal je, aby mu přispěli na pomoc. Ti také spěšně přitáhli a Huny porazili, zajistili si Korutance a uvedli je do poddanství králů, a podobně i jejich sousedy, a odvedli si s sebou odtamtud do Bavor rukojmí. Mezi nimi byl Borutův syn, jménem Cacatius. Jeho otec žádal, aby byl vychován v křesťanském mravu a aby se stal křesťanem, a tak se i stalo. A podobně žádal i stran Chotimíra, syna svého bratra. Když pak Borut zemřel, Bavoři poslali Cacatia, který se stal již křesťanem, z příkazu Franků týmž Slovanům na jejich žádost zpět a oni jej učinili svým vévodou. On však po třech letech zemřel. Opět pak s dovolením pána krále Pipina byl těm národům na jejich žádost vrácen Chotimír, nyní již křesťan. Tomu poslal kněz Lupo, ustanovený solnohradskou stolicí na ostrov Chiemského jezera, který se nazývá i Awa, svého synovce Maiorana, vysvěcené ho již na kněze v solnohradském klášteře, jenž mu připomenul, aby sklonil k tomuto klášteru svou hlavu ke službě boží. A on tak učinil a slíbil, že bude k tomuto stolci sloužit. A také tak učinil a každoročně tam odváděl svou službu, a odtamtud si vždy osvojoval křesťanské učení a povinnosti, dokud žil. " 12 Na první pohled je zřejmé, že Samo zde nemá co dělat, rozhodně přece nebyl knížetem Korutanců, ačkoliv Korutany mohly docela dobře k jeho "říši" patřit. Autor Conversio ho zde uvedl na základě nějakých starších pramenů, závislých na Fredegarovi, snad Gesta Dagoberti, 13 jen proto, aby ukázal, že Korutanci byli odedávna poddáni ne Bavorům, ale Frankům. Přimyslel prostě Korutancům z 8. století prehistorii ze 7. století. Pak uvádí na scénu Boruta a jeho potomky, čímž začíná skutečnou historii christianizace Korutanců, zřejmě v opření o nějaký starší záznam, 14 který ale podstatně upravil. Líčí celou záležitost tak, že prý Borutovi Korutanci byli ohrožováni Avary a když jednou Avaři chystali proti Korutancům výpravu, obrátil se Borut se žádostí o pomoc na Bavory. Ti mu sice pomoc poskytli, ale "zajistili" (obfirmaverunt) jeho knížectví. Tímto záměrně nejasným výrazem opsal autor to, co dále naznačil jasněji: uvedení do poddanství (servitutique subiecerunt) a odvedení Borutova syna a synovce jako rukojmích. Podle
autora Conversio si ovšem Korutance tehdy nepodmanili Bavoři, tj. vévoda Odilo (737-748), nýbrž frančtí králové a především se toto podmanění vztahovalo i na jejich sousedy (confines eorum). To se mohlo týkat jedině sousedů na východě, tj. na tehdy přece plně avarské Panonie. Conversio to ale příznačně neříká jasně, nechce být přistiženo při zřejmé lži. I "avarské nebezpečí", které je zde hlavním motivem, ne ní tak zřejmé, jak by se mohlo zdát. Z té doby o žádných agresivních či nech Avarů vůči sousedům nevíme 15 a zdá se tedy, že tu spíše zaznívá masivní protiavarská propaganda z doby Karla Velikého, 16 mající zdůvodnit jeho agresi vůči Avarům. 17 Odilovi Bavoři s největší pravděpodobností napadli Borutovy Korutance z vlastní iniciativy. Výsledkem nebyla nějaká dohoda o společné obraně proti Avarům, jak se snaží naznačovat Conversio, ale prosté podmanění, pojištěné rukojmími. Netýkalo se samozřejmě vnitřních záležitostí "kmene", vyplývala z něho "služba" (servitium), tj. možná tribut a v každém případě povinnost vojenské podpory. Roku 743 totiž bojovalo v bitvě na Lechu na Odilově straně v jeho válce s karlovskýll1i majordomy Pipinem a Karolomanem vojsko jakýchsi Slovanů, bez nejmenších pochyb Borutových Korutanců. Protože pak tzv. Libellus Virgilii se zmiňuje o obnovení kláštera v Pongau, zničeného Slovany, nepochybně korutanskými, k němuž došlo roku 741, 19 musíme podmanění Boru ta klást před jaro 741, jistě před rok 743. 20 Conversio tvrdí, že Borut chtěl mít ze svého syna a synovce křesťany. Tomu sotva uvěříme, víme-li, že sám křest nepřijal. 21 Oba rukojmí byli podle Conversio umístěni do kláštera v Chiemsee, považovaného proto starším bádáním za hlavní centrum začínající korutanské misie. O něm však máme spolehlivější zprávy teprve ze druhé poloviny 8. století/2 kdy také (někdy mezi léty 750-800) zde byly postaveny první kamenné klášterní stavby. Výzkum však nevyloučil ani existenci předchozích dřevěných staveb na tomto místě. 2 3 Ať zde však klášter (vlastně dva kláštery, ženský a mužský) vznikl kdykoliv, nebyl zřejmě založen salzburským biskupstvím, ale bavorskými vévody. 24 Conversio se ale přes to pokouší vytvořit jakousi spojnici mezi Chiemsee a salzburským biskupstvím, a to přes osobu salzburského kněze Lupa. Ten prý hyl poslán salzburským biskupstvím do Chiemsee a stal se zde kmotrem při křtu Chotimíra. 25 Když kolem roku 750 Borut zemřel, stali se knížaty postupně jeho syn Cacatius a synovec Chotimír. "Když pak Borut zemřel,
41 KORUTANCI A BAVO~I
Bavoři poslali Cacatia, který se stal již křesťanem, z příkazu Franků týmž Slovanům na jejich žádost zpět a oni jej učinili svým knížetem. On však po třech letech zemřel. Opět pak s dovolením pána krále Pipina byl těm národům (populis) vrácen Chotimír, nyní již křesťan," píše Conversio. Postup byl tedy v obou případech ta-
42 VZNIKVElKE MORAVY
kový, že nejprve se Korutanci sami obrátili na Bavory se žádostí, aby jim byl vydán knížecí syn držený jako rukojmí, Bavoři si vyžádali svolení franckého krále, propustili kněžice a Slované si ho učinili knížetem. Ostentativně zdůrazňovaný ohled na Franky je úklonem autora Conversio směrem k současnému franckému panování v Bavorsku, Pipinovu účast však nelze vyloučit. Zatímco Cacatius, třebaže byl pokřtěn, pro šíření křesťanství nic nepodnikl, bylo tomu s Chotimírem jinak. Z Chiemsee s ním přišel kněz Maioran, synovec Lupův, kterého Lupus poslal se svým křtěncem místo sebe. 26 To znamená, že misie v Korutanech nevzešla ze Salzburgu, ale z Chiemsee, který byl ovšem vévodským založením. Misii nevedlo biskupství, nýbrž bavorský vévoda Odilo nebo jeho pán, francký král Pipin. Mohli bychom si to dokonce představovat tak, že Lupo byl kaplanem na vévodském majetku v Chiemsee, kde tehdy ještě vůbec neexistoval klášter. Byl ovšem salzburským knězem a toho využil autor Conversio k tomu, aby si jeho zásluhy přivlastnil. 27 B. Wavra se proti této představě H. D. Kahla pokouší argumentovat tím, že autor Conversio mohl pro své tvrzení mít písemnou předlohu, nejspíše biskupské svolení, aby Lupo nemusel jít do Korutan s Chotimírem, jak by mělo být jeho povinností jakožto kmotra, a mohl místo sebe poslat Maiorana. Není tedy pravděpodobné , že by si přivlast ňoval počátky misie v Korutanech bezdůvodně. 28 Taková povinnost kmotra následovat svého křtěnce však není nijak bezpečně doložena 29 a sotva ji lze vůbec považovat za povinnost. Podle Kristiánovy legendy dostal český kníže Bořivoj po křtu na Moravě od svého kmotra Metoděje kněze Kaicha, který ho následoval do Čech. Nebyla to jeho povinnost jakožto kmotra, tu splnil tím, že svého křtěnce ještě na Moravě, hned po křtu náležitě poučil ve víře. Kaichovým úkolem bylo především postavit v Če chách kostel a sloužit v něm pro Bořivoje mše. 30 To bylo také zřej mě Maioranovým úkolem. V každém případě je zřejmé, že korutanský kníže svou víru skutečně praktikovat chtěl. Podle Conversio slíbil Chotimír, že bude "sloužit" salzburskému biskupství: "Tak také učinil a konal zde (tj. v Salzburgu) každoročně svou službu (suum servitium persolvebat) a vždy zde obdržel křesťan-
skou nauku a povinnosti (doctrinam et officium christianitatis) po celý svůj život. " 31 "Servitium" může znamenat také poplatek, proto bylo častěji usuzováno, že Chotimír platil Salzburgu každoroč ně jakousi církevní daň, desátek či cosi podobného.32 Z roku 864 máme pak skutečně zprávu o dani (coniectum), kterou platil lid Korutan a zdejší hrabě salzburskému biskupovi, vždy když ten při šel osobně kázat do země. 33 Jestliže bychom mohli obě zprávy spojovat, znamenalo by to, že daň uložil svému lidu již Chotimír a samozřejmě také to, že lid byl již alespoň formálně pokřtěn. To je však značně násilná interpretace, daň, o níž mluví listina, byla pří ležitostná a ne každoroční. Chotimírův závazek (servitium) by bylo možno chápat tak, že každoročně navštěvoval Salzburg, aby se zde účastnil bohoslužby (officium) a byl poučen o křesťanském způsobu života (doctrina). 3' Šlo by tu tedy o osobní závazek knížete, vyplývající ze situace, kdy kníže je jediným nebo jedním z mála křesťanů v "pohanské" zemi. Ale ani to není přesvědčivé, zdá se, že se autor Conversio zde úmyslně vyjádřil nejasně proto, aby jeho slova připouštěla i ten (historicky nemožný) výklad, že Chotimír byl vazalem salzburského biskupství. 35 Vcelku z toho tedy plyne, že Chotimír nevybíral více či méně pravidelné daně a nesplňo val tak kritérium, které klademe na existenci státu. "Po nějakém čase" se Chotimír cítil natolik silným, že začal křesťanství i šířit. Požádal prý Virgila, aby přišel do jeho knížectví a "upevnil" jeho lid ve víře. Ten to ale odmítl a poslal do Korutan chorbiskupa Modesta se skupinou misionářů. 36 Je však pravděpodobnější, že iniciativa vyšla od Pipina, který byl v letech 748-757 poručníkem svého synovce Tassila III. (748-788). Byl to zřejmě on, kdo pověřil Virgila misií u Korutanců 37 a dal toto nové misijní území také pojistit u papeže. 38 O činnosti Modestovy misie se nedozvídáme téměř nic, zejména nic neslyšíme ani o křtech jednotlivců, ani o nějakém "oficiálním" křtu všech Korutanců. Conversio pouze sděluje, že Modest vysvětil Gak k tomu měl jakožto biskup právo) několik jmenovitě uvedených kostelů a další "na mnohých jiných místech". Toto poslední tvrzení je jistě přehnané, téměř jistě jich nebylo více než právě ony výslovně jmenované. Které to však byly, kolik jich bylo, kde stály a kdo je postavil? Příslušná věta Conversio na to dává jen zdánlivě a na první pohled jasnou odpověď. Říká se tu: Qui venientes Carentanis dedicaverunt ibi ecclesiam sanctae Mariae et aliam in Libumia civitate seu ad Undrimas et in aliis quam plurimis locis. 39
43 KORUTANCI A BAVO~I
Obyčejně se to překládalo: "Když ti přišli ke Korutancům, za-
44
YZNIKYELK~
MORAVY
světili tam kostel svaté Marii, jiný v městě Liburnii, v Undrimách a na jiných přečetných místech. " 40 To by znamenalo, že kostel Panny Marie stál v Maria Saal u Karnburgu, druhý kostel byl ve staré antické Teurnii, později nazývané Liburnia (Liburnía cívítas), na jejichž troskách stojí dnes St. Peter in Holz, a třetí, "ad Undrímas ", by bylo možno hledat někde u Knittefeldu na horní Muře. Určova lo by to rozsah území Korutanců a Borutova panství, protože tyto údaje jsou vlastně jediné, z nichž lze na tento rozsah usuzovat. Ukazovalo by to také, že Modestova misie navazovala na zbytky staré antické biskupské organizace, zejména v Teurnii, ale asi i jinde. 41 Archeologické výzkumy v Teurnii ale zjistily, že zde sice existovala pozdněantická bazilika, v 8. století již byla dávno v ruinách, které se nikdo nenamáhal obnovovat, 42 stará teorie tedy padla.
Slovanská knížectví ve východních Alpách okolo roku BOO (podle A. Pleterského)
Hans D. Kahl 43 proto hledal alternativní řešení, když navrhl překládat shora zmíněnou větu Conversío takto: "Když ti přišli ke Korutancům, zasvětili tam kostel svaté Marii a jiný v hradském obvodu Liburnie, v Undrimách a na jiných přečetných místech." Podle něho tedy Modestus vysvětil v Liburnii dva kostely, jeden Panny Marie a druhý neznámého zasvěcení, ne však v samotném starém antickém městě (civítas), nýbrž v jeho správním obvodu (cívítas). Třetí pak vysvětili na neznámém místě "v Undrimách". U Karnburgu, v Maria Saal nestál žádný kostel Panny Marie, Karnburg sám také nebyl správním centrem Korutanců. Nacházelo se zde pouze jejich hlavní obětiště, "světským" centrem byl Moosburg. 44 S jinou, ještě radikálnější představou přišel Andrej Pleterski. 45 Překládá takto: "Když ti přišli, zasvětili zde Korutancům kostel svaté Marie a jiný v obvodu Liburnie neboli v Undrimách a na jiných přečetných místech." To znamená, že Modest vysvětil dva kostely. Kostel Panny Marie byl zcela jistě totožný s kostelem v Maria Saal, druhý stál v obvodu Liburnie, na horní Muře na Knittelfeldu (ovšem na samotném okraji území staré Teurnie, ne-li mimo ně). Z toho ovšem zároveň plyne, že zde proti sobě stojí Korutanci a Liburnie jako dvě nezávislé jednotky, zřejmě dvě knížectví. Vlastní Korutany, knížectví Borutovy rodiny s centrem v Karnburgu-Krnském hradě, by tak byly jenom částí toho území, na které obyčejně umísťujeme Korutance. Liburnie by vůči němu byla v podobném vztahu jako Carniola-Krajina na horní Sávě, byla by asi nejenom samostatným knížectvím, ale i politicko·etnickou jednotkou - gens. U Karniolců to máme dosvědčeno, ti vystupují v pramenech jako gens odlišný od Korutanců, 46 o Liburnii či "Liburňanech" ale prameny mlčí. Pleterským rekonstruované rozdělení území alpských Slovanů by odpovídalo pozdněan tickému správnímu dělení. Liburnské knížectví by zahrnovalo Auguntum a Teurnii, korutanské knížectví by odpovídalo Virunu, Karniola Emoně a čtvrté, blíže neznámé, knížectví by se nacházelo na střední Muře na území Flavia SolvyY Tyto pokusy o revizi tradičních názorů ovšem nezůstaly bez kritické odezvy 48 a diskuse o nich není ani zdaleka skončena. 49 Filologicky lze proti oběma novým překladům (či spíše výkladům) příslušné pasáže Conversio sotva co vážného namítat, mohou sice působit poněkud násilně, to však neznamená, že jsou nemožné. Podstatné je spíše to, že oba vedou ke komplikovaným konstrukcím, vystavěným na základě písemných pramenů , které lze
45 KORUTANCI A BAVO~I
46
VZNIK VflK~ MORAVY
stejně těžko prokázat jako vyvrátit. Rozhodnout by zde mohl pouze archeologický výzkum, zejména centrálních míst, jako jsou především Karnburg, Moosburg a hradiště na Hochgosch, kde Pleterski hledá centrum Liburnie. 50 Konkrétní doklady misijního působení se v každém případě nápadně soustřeďují v Liburnii. Již roku 769 založil vévoda Tassilo III. na hranici s Liburnií v lnnichen klášter, kterému dal za úkol "uvést nevěřící rod Slovanů na cestu pravdy". 51 Klášter tedy měl sloužit jako misijní centrum pro oblast Liburnie a ovšem i jako vhodné nástupiště vojenských výprav proti zdejším Slovanům. 52
Mezitím v samotných Korutanech propuklo roku 763, po smrti Modesta, povstání proti Chotimírovi. Modest se přitom mohl stát jeho obětí. Nelze je však označovat výhradně a jednoznačně za protest lidu proti násilné christianizaci. V Conversio je označe no jako carmula, což je termín bavorského práva pro vzpouru proti zeměpánovi. 53 Conversio mělo zřejmě na mysli povstání proti Chotimírovi jakožto exponentu bavorského vévody. Skutečně také směřovalo především proti Bavorům a bylo také nejspíše vévodou Tassilem III. potlačeno. Opakovalo se znovu za dva roky. Kdo tentokráte proti němu zasáhl, nevíme, sotva však Chotimír sám. Když pak roku 769 Chotimír zemřel, povstali Korutanci znovu a Tassilo potřeboval tři roky, než si je opět podrobil. Roku 772 podnikl proti alpským Slovanům tak velkou výpravu, že ji současné bavorské anály porovnávaly s tažením Karla Velikého v témže roce proti Sasům. 54 Francký panovník tehdy vyvrátil posvátný Irminsul Sasů ("světový sloup", jakousi osu země v jejím středu), podobný Tassilův zásah proti pohanství Slovanů měli tedy asi na mysli bavorští analisté. 55 Jakýsi Clemens peregrinus tehdy psal Tassilovi: "Neboť oni jsou pohané a nevěřící, kteří nevěří ve vašeho Boha a uctívají idoly, podoby démonů .... Nechť vám Pán poskytne vítězství nad vašimi nepřáteli ... " 56 Válka proti Korutancům byla tedy prohlašována - podobně jako Karlovy války se Sasy - za boj s pohany. Svědčí to samozřejmě také o tom, že výsledky Modestovy misie musely být velmi hubené. Na kamenný trůn Korutanců tehdy vstoupil Waltunc Geho jméno opět znamená "vladyka"), nepochybně Tassilův člověk a nejspíše nepocházející z Borutova rodu. Waltunc povolával až do roku 784 stále se střídající misie ze Salzburgu, nemělo to ale větší úspěch. Asi v letech 785-789 působila v Korutanech skupina misionářů, vedená knězem lngem, o němž Conversio vypráví zná-
mou parabolu: lngo zval ke svému stolu křesťany, byť by to byli otroci (tedy především zajatci, Bavoři) a jejich pohanské pány nechával jíst venku. To vedlo k tomu, že se dali pokřtít, "a tak křes 57 ťanská víra vzkvétala". Takové lngovo počínání plně odpovídá předpisům platným v bavorské misii, které chtěly zákazu společ ného stolování křesťanů s pohany využít jako prostředku nátlaku na přijetí křtu, a ukazuje zároveň, že ještě koncem 8. století křes ťanství v Korutanech ani zdaleka nepřevládalo , a to nejenom mezi lidem, ale ani mezi aristokracií. Úspěchem bylo založení kláštera v Molzbichlu 58 u Spittalu na Drávě, v samotném centru Pleterskim předpokládaného liburnského knížectví. Vznikl velmi pravděpodobně brzy po roce 772 z iniciativy vévody Tassila III., třebaže o něm písemné prameny nic nevědí a je znám pouze z archeologických výzkumů. I tak však nelze výsledky christianizace alpských Slovanů přeceňovat. Stále se opakující povstání v letech 763-772 jsou obecně považována za protikřesťanská, ačkoliv to Conversio - nejvíce na takovém tvrzení zainteresované - nikde neříká a naopak o nich mluví jako o namíře ných proti Bavorům. Jejich předním cílem bylo jistě svrhnutí bavorské nadvlády a samozřejmě i křesťanského knížete. Křesťanství bylo sice jeho osobní záležitostí a jako takové bylo v zásadě vždy "pohany" tolerováno, kníže však nebyl jen soukromou osobou, měl mezi jinými povinnostmi nepochybně i povinnosti ve veřejném kultu a zde muselo nutně docházet ke konfliktu. V případě analogického povstání Čechů proti Bořivojo vi jakožto exponentu Moravanů to říká Kristián jasně. Lid vytýkal knížeti, že "opouští otcovské mravy a přijímá nový, neslýchaný zákon křesťanské svatosti". Proto proti němu povstal.59 Chotimírovi ani jeho nástupcům se nepodařilo zlomit moc "kmenových" institucí a učinit tak první krok k etablování státu. Francké prameny mluví stále o "gens Carantanorum" a ne o korutanském knížeti. V jejich pojetí jednali politicky Korutanci a ne kníže, rozhodující byl stále "lid". Ještě v letech 819-820 se s Ljudevítem Posávským spojili proti Frankům Korutanci (Carantani) a ne jejich kníže. 60 V Korutanech tak zřejmě nikdy nedošlo k "oficiálnímu" křtu "všech Korutanců", i když se Chotimír o něj možná snažil. Činil tak však jako exponent cizí moci (a v každém pří padě byl za něho považován), proto musel ztroskotat. Konečné rozhodnutí tak přinesla vlastně až ztráta samostatnosti Korutanců v roce 828. Na Moravě naproti tomu k takovému propojení vnějšího tlaku a christianizace jako v Korutanech nikdy nedošlo,
47 KORUTANCI A BAVOAI
48 VZNIKVElK! MORAVY
christianizace byla vždy vnitřní záležitostí panovníka a jeho "knížat". V době největšího ohrožení své samostatnosti, v roce 869, si Moravané dokonce zvolili jako knížete křesťanského kněze Slavomíra. Conversio dává Korutancům za prvního známého knížete Sama. To je zřejmý výmysl, faktem však je, že tento gens má poměr ně dlouhou předhistorii, o níž však nevíme s jistotou, zda opravdu souvisí s tím "kmenem", který se nám pod jménem Korutanců objevuje v 8. století a své jméno převzal od jména země Gako Moravané a další), nazývané podle starého "venetského" slova pro "skálu"- karanta. 61 Pokud bychom měli v 8. století počítat s více gentes alpských Slovanů, byla by ovšem situace ještě komplikovanější. Do východních Alp pronikly silné slovanské skupiny již v devadesátých letech 6. století a v letech 593 a 595 se na horní Drávě střetly s nedávno vzniklými Bavory. Byli tehdy podpořeni Avary, v prvním desítiletí 7. století plán Dagobertova tažení proti Samovi roku 631-632 však ukazuje jasně, že počítal se zdejšími Slovany jako se součástí Samových vojenských sil. 62 Skutečnost, že byli tehdy nezávislí na Avarech, vyplývá z již zmiňované historie skupiny bulharských spojenců Avarů, kteří se v roce 630 po smrti kagana pokoušeli zmocnit vlády, byli však nuceni v počtu prý asi 9000 lidí utéci k Dagobertovi do Bavorska, který je však dal zrádně povraždit. Řeži ušel Alciokus se 700 rodinami a uchýlil se do "marky Winedů", kde pak žil se svými lidmi po mnohá léta u knížete Walluca. Tuto historii vypráví Fredegar, 63 Pavel Diacon pak píše, že roku 663/664 přišel k langobardskému králi Grimoaldovi bulharský kníže Alzeco s celým svým vojskem. 64 Alzeko je jistě totožný s Alciokem, 65 znamená to tedy, že Alciok pobýval u Walluca v "marce Winedů" až do doby rozpadu Samovy říše po jeho smrti roku 658/659. Jméno Walluc lze nejspíše vyložit jako "vladyka", 66 šlo by tu tedy buď o mylný výklad titulu jako vlastního jména nebo opravdu o jmén~ utvořené podle titulu. Podobný případ se pak objevuje také u Cechů, kde roku 805 padl v boji s vojsky Karla Velikého kníže Lecho. 67 Apelativum lech bylo, jak vyplývá z Dalimilovy kroniky, archaické, jinde nedosvědčené označení náčelnické hodnosti.68 Svůj protějšek má Valuk v srbském Dervanovi, který se také se svým lidem připojil k Samově říši. Srbové se totiž také zřejmě účastnili velikého "rozchodu Slovanů od Dunaje" na pře lomu 6. a 7. století. 69 Jak Walluc, tak Dervan byli tedy ne-li přímo vůdci stěhujícího se lidu, tedy nepochybně knížaty "kmenů" no-
lli·~~~-;;yw
Korutanský knížecí stolec. Hlavice ionského sloupu přinesená ze zřícenin nedalekého římského Viruna sloužila při nastolování knížat Korutanců
(dnes v Zemském muzeu v Klagenfurtu) vě
se utvářejících v obsazených zemích. Zda byl ale Walluc knížetem těch Korutanců, kteří se objevují v pramenech v 8. století, nebo nějakého jiného, třeba i mezitím zaniknuvšího útvaru, ovšem nevíme. Na rozdíl od Srbů zde totiž není dosvědčena kontinuita jména. . Výchozí situace však byla v obou případech velmi podobná, jádro "kmene" tvořila mocná aristokracie. Ta nepochybně ovládala kmen, jeho zřízení však zůstávalo "demokratické". Právě v případě Korutanců si o něm můžeme udělat jakousi představu, zejména díky tomu, že některé starobylé instituce přetrvaly i po přijetí vlády franckými hrabaty až do pozdního středověku. Byl to především obřad nastolování knížete a zvláštní společenská skupina, která byla jeho nositelem. Nastolovací obřad se v Koru~a~ech udržel až do 15. století. Sloužil totiž jako ceremoniál při jeti německého vévody korutanskou zemí, či - později - šlechtickou zemskou obcí Korutan. Prošel poměrně složitým vývojem, v němž není snadno rozlišit nově dodané a staré prvky, můžeme však vycházet z jeho nejstarší zachované podoby, 70 obsažené v dodatku ke Švábskému zrcadlu z doby před rokem 1300, 71 kde je nepochybně zachycen starý stav, platný pro ll. století. Na jeho základě lze pak usuzovat, jak vypadal obřad v době samostatnosti Korutanců před rokem 828. O tom, že se tu jedná o domácí rituál
49 KORUTANCI A BAVOAI
50 VZNIK VELKE MORAVY
nastolování, nemůže totiž být pochyb, žádný z dosavadních pokusů vyložit ceremoniál jako svým původem neslovanský nebo pozdní se neukázal dost přesvědčivým. Sotva lze proto pochybovat o tom, že když Conversio vypráví, jak Korutanci "učinili knížetem" Cacatia a "dali knížectví" Chotimírovi, šlo o toto rituální nastolení. 72 Podle dodatku ke Švábskému zrcadlu probíhala volba němec kého vévody v ll. století tak, že nejprve se sešli "edelingové" na svých místních soudních shromážděních, kde zvolili své zástupce pro velké celozemské shromáždění všech "edelingů" na Krnském hradě. Zde byl nejprve zvolen "zemský soudce", který převzal ří zení ceremoniálu. Představil sněmu nového vévodu a otázal se, zda ho sněm považuje za "užitečného, dobrého a žádoucího". Pokud byla odpověď záporná, musela říše představit jiného kandidáta, pokud ale sněm původního kandidáta přijal, přikročilo se okamžitě k jeho nastolení. Všichni - to znamená celé shromáždění - se odebrali na Gosposvetske pole pod Krnským hradem, kde stál (na místě dnešního vévodského stolce) kamenný "knížecí" stolec. Vévoda se převlékl do selského šatu, byl posazen na kobylu a veden na ní třikrát okolo stolce, přičemž přítomní zpívali slovanské Kyrieeleison. Pak byl vévoda slavnostně posazen na stolec a tím přijal zemi ve svou vládu. Jde tu vlastně o dva akty, o volbu a o nastolení. Při volbě je nejnápadnější omezení volebního oprávnění na skupinu nazývanou v cizích pramenech edelinger (adalingi) nebo arimani či libertini, zatímco domácí název zřejmě zněl kosezi (kasezi, kasazi). 73 Byli to svobodní, avšak nešlechtičtí bojovníci, sedící původně na vévodské půdě, avšak zacházející s ní jako se svým allodem. Byli organizováni podle obvodů s vlastními soudy, všechny obvody pak reprezentoval soud "zemského soudce". Šlo tedy s největší pravděpodobností o skupinu, která přetrvala z dob starého před státního zřízení. Na ní a na žádné jiné zůstalo právo volby. Nemě li je zejména svobodní sedláci, přetrvávající v Korutanech rovněž v hojném počtu. Kosezi proto museli být již v kmenové společnos ti vrstvou odlišenou od prostých svobodných mužů, zřejmě proto, že byli především bojovníky. Ljudmil Hauptmann 74 se je pokoušel vyložit jako pozůstatek vládnoucí vrstvy Chorvatů, kteří si kdysi podrobili Korutance, tato hypotéza je však přes svou popularitu u některých historiků 75 nedokazatelná. Bodo Grafenauer 76 se domníval, že původně se jednalo o příslušníky knížecí družiny a tedy o součást vládnoucí vrstvy korutanského "státu", která zahrno-
vala i aristokracii, jež však, na rozdíl od kosezů, nepřežila přičle nění k francké říši. To je však sotva možné, družina se vždy skládala z profesionálních bojovníků, kteří sami nikdy nepracovali na půdě, kdežto koseze lze z typologického hlediska považovat nanejvýše za "agrarii milites", jak podobné bojovníky usazené na půdě nazýval v 10. století saský Widukind. 77 Spíše tu proto lze pomýšlet na zvláštní vrstvu prostých neurozených jízdních bojovníků, živících se prací na roli, jejíž existenci u Slovanů v předstátní době dosti přesvědčivě prokázal H. Lowmianski. 78 Znamenalo by to, že korutanského knížete volili jen tito bojovníci a samozřejmě i velmoži. Nebylo by to tak nemožné, poukazovalo by to jenom na skutečnost, že předstátní společnost Slovanů byla mnohem více diferencovaná, než se dosud předpokládalo. Nelze ale vyloučit, že přece jenom šlo o (ne nutně etnickou) skupinu, která si ve složitém procesu etnogeneze Korutanců dokázala prosadit zvláštní privilegované postavení. O původu této vrstvy u Korutanců napovídá něco i její název, utvořený pravděpodobně od avarského (turkutského) quazaq, "svobodný, zbojník, kočovník", ozývajícího se i ve jménu ukrajinských kozáků. Neznamená to nutně, že jde o avarskou instituci z doby jejich nadvlády nad korutanskými Slovany, nýbrž jen to, že nově vzniklá vrstva bojovníků Korutanců převzala avarský název pro svobodného bojovníka, tak jako i ostatní Slované v Karpatské kotlině převzali od Avarů název župana, bána a jiné. Dalším aktem korutanského obřadu je nastolení na kamenný stolec. Máme ho zachován Ge nyní uložen v muzeu v Klagenfurtu), když se jedná o hlavici iónského sloupu, přinesenou ze zříce nin nedalekého Viruna. Není však zdaleka ojedinělým nejenom u Slovanů, ale ani v ostatní Evropě, všude tam, kde se až do stře dověku udržely tradice předstátního zřízení. Je nepochybně nejstarobylejším prvkem obřadu, sahajícím svými počátky až k instituci archaického království Indoevropanů. 79 "Kmenové" zřízení Korutanců tedy zachovalo velmi starobylé rysy, snad obecně "slovanské", na druhé straně však také prozrazuje jasné stopy soužití s Avary v Karpatské kotlině. Vedle již zmíněného jména kosezů by sem asi patřila ještě instituce županů, kteří jsou ovšem z Korutan a z přilehlých území známi jen z doby vrcholného středověku, kdy zde byli jakýmisi stařešiny Vesnických komunit. Známe však slovanského župana (iopan) Physa, který byl náčelníkem decanie slovanských, nejspíše korutanských osadníků na bavorském území. Tuto decanii daroval
51 KORUTANCI A BAVOAI
roku 777 Tassilo III. klášteru v Kremsmiinsteru. Decanie se vyskytovaly v Korutanech později poměrně často, není však vždy jasné, zda šlo o svazek osob či o území, tedy o "župu". Termín decania, který jasně navazuje na desetinnou organizaci, by svěd čil spíše pro první možnost a dovoloval by uvažovat, zda nejde 80 o desetinnou organizaci, typickou pro nomádské státní útvary, tedy o vliv Avarů. Toto vše jsou však jen indicie, které nepřekra čují rámec hypotéz.
52 VZNIKVELKE MORAVY
KAPITOLA 4
Avarské války Karla Velikého (782-805) PRO DALŠÍ DĚJINNÉ OSUDY celé široké oblasti středního Podunají mělo zcela zásadní význam rozbití avarského kaganátu Karlem Velikým. 1 Karel ho totiž - na rozdíl od Saska - sice zničil, ale až na malou část ho nepřipojil. Ovoce jeho vítězství sklidila okolní slovanská knížata, a to nejenom v podobě jistě bohaté kořisti, nýbrž hlavně v tom, že v kontaktu s franckou říší se jim otevřely nové politické, ale asi hlavně kulturní horizonty, které konec konců umožnily řešení dilematu, před který byli Karlem Velikým postaveni: totiž buď se připojit k říši a rozplynout se v ní, nebo se proti tomu postavit a vybudovat si vedle obrovské a mocné říše své "malé říše". Probereme si proto události vedoucí k pádu kaganátu podrobněji. Jako účastníci těchto dějů se ostatně na jejich počátku objevují Čechy a na jejich samotném konci vystupují - sice anonymně, ale jistě - knížata Slovanů z mocných moravských hradů.
Panovník jako zákonodárce, nejspíše Karel Veliký. Sbírka kapitularií Karla Velikého a Ludíka Pobožného sestavená roku 827 opatem Angesisem ze St. Wandrille u Rouenu. Opis z 10. století
53 AVARSKE VÁLKY KARLA VELIKEHO
54 VZNIKVELKf MORAVY
Když Karel Veliký roku 774 sesadillangobardského krále Desideria a sám si vložil na hlavu langobardskou korunu, reagoval na tuto událost avarský kagan pokojně, třebaže musel vědět, že je ohrožen "věčný mír", který odedávna udržoval s Langobardy. Ani vznešení langobardští uprchlíci, kteří se k němu obrátili, ho nepohnuli k nějaké akci. Když se však začaly měnit pomě ry v Bavorsku, nehodlal to kagan trpně snášet. Na vztahu k Bavorsku mu zřejmě záleželo zcela zvláštním způsobem. 2 V roce 781 začal Karel obmyslnou akci, zprvu pečlivě tajenou, později očividnou, namířenou proti svému příbuznému Tassilovi III., když se rozhodl ho nejenom zbavit vévodské hodnosti, ale provést s Bavorskem to, co předtím udělal s langobardským královstvím - prostě se ho zmocnit. V tomto případě byl ovšem vázán ohledy na šlechtu, zejména bavorskou, která měla značný vliv v celé říši, a zvolil proto právní cestu pečlivě inscenovaného procesu. Mezi obviněními, která byla proti Tassilovi tehdy vznesena, bylo i to, že se potají paktuje se Sasy, Slovany a Avary.3 Je možné, že vždy nešlo o pouhé výmysly, ale výmyslem bylo jistě spojování se se Slovany, tj. zřejmě Velety, s nimiž tehdy Karel bojoval. Nemuselo jím ale být obvinění ze spolupráce s Avary. Když byl totiž bavorský vévoda roku 781 donucen veřejně se podrobit Karlovi a přísahat mu věrnost, vyslal kagan spolu s jugurem hned roku 782 ke Karlovi poslt a současně, aby podpořila jejich jednání, se objevila avarská vojska na hranici na Enži, nezaútočila však. 5 Do jaké míry se však Tassilo skutečně s Avary zapletl, není snadné posoudit. Všechny prameny, které máme k dispozici, jen poslušně opakují nepochybně tendenční a zveličující obvinění, která Karel vznášel proti Tassilovi, aby ospravedlnil jeho násilné sesazení. Zřejmé je pouze, že nešťastný vévoda byl k hledání opory u Avarů dotlačen souhrou okolností, do nichž byl vmanévrován. Jiné spojence tehdy již neměl, opustil ho papež, na něhož bavorští Agilolfingové vždy spoléhali, a především ho zradila i většina jeho vlastní šlechty, která otevřeně kolaborovala s Franky. Byli to sami Bavoři, kteří svého vévodu roku 788 ve Wormsu úslužně obžalovali mimo jiného z toho, že uzavřel spojenectví s Avary. 6 Nakonec zde byl ale Tassilo odsouzen ne pro tuto vlastizradu, ale pro " harisliz", útěk od vojska, který se měl odehrát před dávnými lety. Na obojí byl trest smrti, Tassilo ale skončil pouze v klášteře (pro jistotu s přeseknutými šlachami na nohách), zapomenut všemi, snad kromě svých avarských spojenců. 7
55 Kopání "fossa Carolina ", kanálu mezi řekami Dunajem a Altmiihl (respektive Mohanem a Rýnem). Perokresba v kronice wiirzburského biskupství Lorenze Friesa z roku 1546
Na bavorské a friaulské hranici došlo totiž
okamžitě
k
poměr
ně rozsáhlým bojům s Avary. Za útočníky byli prohlašováni Avaři, kteří tak měli přicházet, byť opožděně, na pomoc svému spojenci Tassilovi a jeho nenáviděné manželce Liutpirc, dceři
sesazeného langobardského krále Desideria, 8 podíl ale na nich měla jistě bavorská šlechta, osvědčující tak svou věrnost novému pánovi. Avaři útočili na jihu na Itálii a na severu překročilo bavorské vojsko pod missi Gramanem a Otacharem hranici na Enži a na řece Ybbs svedlo vítěznou bitvu s Avary. Ti se pokusili okamžitě další výpravou porážku odčinit, skončili ale opět neslavně s velkými ztrátami. 9 ~arel to kvitoval s uspokojením a ještě téhož roku se dostavil do Rezna, aby zde uspořádal a zajistil "hranice neboli marky" Bavorska proti Avarům. 10 To se také stalo před mětem jednání roku 790. Karel a Avaři si při nich vyměnili poselstva, která se dohadovala o "hranicích jejich království, na kterých místech mají býti" . 11 Ukázalo se tak jasně - a pozdější přepracování říšských análů to výslovně konstatovalo 12 - o co ve skutečnosti v avarských válkách šlo: o hranici na řece Enži. Avaři na ni trvali se vším možným důrazem. 13 Neposledním důvodem jejich tak velkého zájmu mohl být mezinárodní obchod, provozovaný především židovskými kupci z arabských zemí, který tudy probíhal po celé 9. století a nepochybně i dříve, v době vlády Avarů v Karpatské kotlině. Ještě v polovině 9. století věděl lbn Chordádbeh (či spíše jeho starší informátor al-Džarmí z počátku 9. století) o Avarech přebý vajících v Evropě, "na sever od Al-Andalus" (kordóbského emirátu), vedle Itálie, Burgundska či Bulharska a zemí Slovanů. 14 lnformace o Avarech, byť již v době sepsání al-Džarmího díla
AVARSKf VALKY KARlA VELIKfHO
56 VZNIKVElKt MORAVY
neaktuální, pocházely jistě od kupců účastnících se obchodu v Podunají. Obchod s Avary a Slovany, na který dohlížel roku 805 v Lorchu prefekt východních území Werner, 15 byl nepochybně právě takovýmto dálkovým obchodem, jenž byl pak na samotném konci karlovské epochy na Dunaji zmiňován v r~felstettenském statutu. 16 Čilý obchodní ruch, 17 který směřoval z Rezna po lodích nejméně k ohbí Dunaje u Budapešti, aby odtud dále pokračoval přes karpatské průsmyky ke Kyjevu, kde již na počátku 9. století vznikl obchodní kaganát švédských "Rusů", a dále k Chazarům na dolní Volze, 18 musel mít pro Avary značný význam. Tvrzení pozdního "Sudy", že jednou z příčin pádu Avarů byla skutečnost, že se nadmíru věnovali obchodu "a každý tak podváděl každého"/9 může být pouhou bajkou, o avarském obchodu toho víme vůbec jen velmi málo, 20 což ale neznamená, že právě mezinárodní obchodování pro ně nebylo významné. Jisté je, že u sousedních Bulharů hrál obchod s Byzancí tak zásadní roli, že byl téměř vždy hlavním předmětem mírových jednání, vzájemných regulací a často i příčinou války. V každém případě by tento aspekt umožnil pochopit, proč Avarům tolik záleželo na plné kontrole hranice právě na Dunaji u Enže. Kdysi, v 6. a 7. století, jim ze stejných důvodů záleželo na Sirmiu jakožto nejvýznamnějším obchodním středisku Karpatské kotliny. Bavoři naproti tomu neměli na území Avarů žádný takový životní zájem a žili s nimi nejméně po celé 8. století v míru. 21 Panovaly zde poměry, jaké nacházíme všude na hranicích kultur: hranice, byť tak "jistá" 22 jako ta na Enži, nijak nebránila živé výměně statků, osob a idejí. Na bavorské straně se setkáváme celkem běžně s avarskými jmény/3 svědčícími o tom, že sňatky přes hranici jistě nebyly výjimkou. Nový pán Bavorska Karel Veliký však měl k agresi proti Avarům dobré důvody. Expanze byla vů bec železným zákonem jeho říše, Karel ale bral ohled i na bavorskou šlechtu, kterou potřeboval zaměstnat a otevřít jí možnosti získat kořist. 24 Je možné, že skutečným cílem se mělo stát území na Dunaji, mezi Enží a Vídeňským lesem, jehož odstoupení Karel požadoval v jednáních bezprostředně předcházejících válce, 25 za jisté to ale mít nelze. Navenek prezentoval Karel tažení proti Avarům jako "obranu křesťanstva". Jeho dvůr rozpoutal velkou propagandistickou kampaň, 26 za kterou se ovšem také skrývaly vážné obavy z proslulého nepřítele. Králův životopisec Einhard prohlásil avarskou válku za "největší ze všech, které kdy vedl", 27 a Karel Veliký ji také
zřejmě jako takovou od samého počátku chápal. Prameny se shodují v tom, že pro ni sebral výjimečně veliké vojsko a stejně pečli vě provedl i "logistickou" přípravu. Samotný průběh výpravy, k níž došlo roku 791, je - až na některé nejasnosti, jimiž se budeme zabývat dále - celkem dobře znám. 29 Cílem útoku býval ve francké strategii vždy střed protivníkovy země, kde se očekávalo soustředění jeho sil, s nimiž by bylo možno válku rozhodnout v bitvě. Jinou možností bylo zpustošit co největší část protivníkova území a následujícího roku pustošení opakovat, aby byly zničeny všechny zásoby obilí (i ty ukryté před chozího roku) a aby rolníci už neměli co zasít. Opakovanými nájezdy tak byl protivník donucen k poddání se. Karel zřejmě plánoval první možnost, ale nezdá se, že by jeho lidé měli o potřebném cíli nějaké podrobnější představy. Jak ukázaly pozdější události, byl "střed" avarské země, její "hring", někde mezi Tisou a Dunajem, Karel však roku 791 útočil od hranice na Enži podél Dunaje kamsi za Vídeňský les, aniž měl představu, co ho za tímto horizontem čeká. Vojska postupovala po obou březích řeky a byla podporována bavorskou "dunajskou flotilou". Východiskem se stalo Řezno, odkud se vojsko přesunulo na hranici, kde u Lorchu rozbilo tábor. Karel zde nařídil třídenní litanie a mše, jeho kněží dokonce zakázali vojákům víno (ale povolili jim se ze zákazu vykoupit). 30 Zatím podnikli na jihu ilyrský a friaulský markrabě s menším vojskem výpad přes Posáví do Panonie, kde - kdesi za Drávou - dobyli avarské pohraniční opevnění a vzali zajatce. Karel vyrazil po 20. srpnu a snadno pronikl po obou bře zích Dunaje za Vídeňský les až k řece Rábě. Avaři se střetnutí vyhnuli, nebránili ani svá pohraniční opevnění a ponechali bez obrany také poměrně hustě osídlené území mezi Vídeňským lesem a Rábou, které Karel zpustošil. Jediným Karlovým vážným nepřítelem se ukázala být epidemie, na niž zahynula většina jeho koní, a pochopitelně i pokročilá roční doba, která ho donutila na počátku listopadu k návratu. Jedna ze zpráv o průběhu tažení vojsk Karla Velikého roku 791 do Panonie proti Avarům, hovoří, že část jeho vojska se vracela domů toutéž cestou, kterou přišla, tj. přes Čechy. Je to současné oficiální přepracování (Annales qui dicuntur Einhardi) stejně oficiálních análů, vedených dříve na Karlově dvoře (Annales regni Francorum). 31 Potíž zde spočívá ale v tom, že obě verze análů se v popisu tažení dosti podstatně rozcházejí a jejich údaje je možno smířit jen za cenu pochybných kompromisů. 32
57 AVARSKt VÁLKY
KARLA VEliKtHO
58 VZNIKVELKt MORAVY
Annales regni Francorum začínají touto stylisticky nepříliš šťastnou větou: Když Karel přišel do Řezna, "ibi exercitum suum coniunxit ibique consilio peracto Francorum, Saxonum, Frisonum disposuerunt propter nimiam malitiam et intolerabilem, quam fecereunt Avari contra sanctam ecclesiam vel populum christianum, unde iustitias per missos impetrare non valuerunt, iter peragendi. Cum Dei adiutorio partibus iam dictis Avarorum perrexerunt", tedy, jak se obvykle překládá: "tam spojil své vojsko dohromady, měl tam poradu s Franky, Sasy a Frísy a rozhodli se kvůli přílišné a nesnesitelné zlobě, kterou učinili Avaři proti svaté církvi či lidu křes ťanskému a za niž nemohli skrze posly dosáhnout spravedlnosti, podniknout cestu: s boží pomocí se vydali do země zmíněných Avarů". Dále anály informují, jak zmínění Frankové, Sasové a Frísové táhli až k řece Enži, do Lorchu, kde uspořádali litanie, půst a mše. Odtud Karel měl táhnout po jižním břehu Dunaje, Sasové s některými Franky a hlavně s mnohými Frísy táhli po severním břehu, až přišli k místům, kde měli Avaři připravena opevnění, tj. na jižním břehu u Cumeohergu a na severním břehu na místě řečeném Kamp u ústí řeky Kampy do Dunaje. Avarské posádky těchto opevnění uprchly, Karlovo vojsko pak pokračovalo až k ře ce Ráhě a odtud se po obou březích řeky vrátilo. 33 Bohužel, sasko-fríské vojsko mohlo jen těžko táhnout z Řezna až po ústí Kampy po severním břehu a také se stejnou cestou vracet. Levobřežní cesta nebyla - na rozdíl od pravobřežní staré řím-
o místa • jiná
uváděná
uváděná
jako "in Avaria"
místa
,,Avarie" na přelomu 8. a 9. století v rakouském Podunají. (podle K. Miihlbergera)
rozhodně
vhodná pro vojsko. 34 Pokud bychom si představovali, že k rozdělení došlo až v Lorchu, vznikala hy zase potíž s průchodem a zásobováním obrovského vojska na jediné levobřežní cestě, sevřené na úzkém pruhu osídleného území mezi řekou a šumavským hvozdem. Tomu se z těchto logistických důvodů francká strategie vždy vyhýbala, zpravidla bylo proto vojsko shromažďováno na různých místech, odkud pak vyráželo samostatnými pochodovými proudy, obyčejně třemi. Tak to také líčí o několik let pozdější přepracování říšských análů. 35 Vynechává především těžko srozumitelnou větu o jakési poradě v Rezně a říká, že Karel shromáždil od počátku dvojí vojsko, jedno, kterému velel sám, a druhé, jehož velení svěřil hrabě ti Theodorichovi a komorníkovi Meginfridovi. To, jemuž velel sám, postupovalo po jižním břehu Dunaje, to jemuž veleli Theodorich a Meginfrid, šlo po severním břehu, ob ě vojska byla podporována bavorským loďstvem, plujícím po Dunaji. Karlovi bojovníci se nejprve na tři dny utábořili na hranici, kterou tvořila řeka Enže, tj. v Lorchu, a odtud byla vyhlášena Avarům válka. Pak Karlovo vojsko vyvrátilo avarská opevnění na Cumeohergu a na Kampě, proniklo až k Ráhě překročilo ji, aby postoupilo až k ústí Ráby do Dunaje. Zde král přikázal, aby se jeho vojsko vrátilo přes Savarii, vojsku Theodoricha a Meginfrida "nařídil vrátit se cestou, kterou přišlo , přes Čechy". Tak se také stalo, Karel se s vojskem Franků vrátil do Bavorska, Sasové a Frísové s Theodorichem a Meginfridem se podle příkazu vrátili domů přes Čechy. Příchod Sasů a Frísů a jejich návrat domů "přes Cechy" tu pů sobí naprosto logicky: vytáhli ze shromaždiště někde v Durynsku, překročili Krušné hory obvyklou cestou Nakléřovský~ prů smykem36 a přes Poohří, pražskou kotlinu táhli do jižních Cech, odtud přes gmiindské sedlo 37 na horní Kampu a podél ní či tzv. českou cestou k Dunaji, tedy stejnou cestou, jíž bezpochyby použili již Langohardi, když táhli roku 4~9 z Čech do Rugilandu na Kampě. K Dunaji vedly ostatně přes Cechy e_ouze dvě cesty, použitelné vojskem: přes Domažlice a Cham na Rezno a přes gmiindské sedlo. Ostatní byly pro vojsko prakticky neprůchodné a nikdy je také žádná vojenská výprava nepoužila. Všechny, které známe, táhly Všerubským průsmykem u Domažlic. Potíž je v tom, že vyústění těchto cest na Dunaji (u Mautern a u Treismauer) leželo již daleko za hranicí říše , hluboko v " Avarii". Zde se také nacházela avarská obranná opevnění. Buď by se tedy vojsko muselo do místa soustředění v Lorchu vracet po avarském území nebo hy ské silnice -
59 AVARSKE VÁLKY KARLA VELIKtHO
60 VZNIK VELKE MORAVY
muselo zaútočit na Avary přímo, aniž by se předtím dostavilo do Lorchu. 38 Předpokládalo by to jistě obtížnou časovou synchronizaci postupu obou vojsk. Především se ale rozchází s líčením první verze análů, která sice stylisticky neobratně, ale přece jenom zřetelně, tvrdí, že vojska se shromáždila v Řezně a odtud vyrazila ve dvou proudech, po jižním a severním břehu, tedy v žádném případě ne přes Če chy. To se obyčejně obcházelo předpokladem, že sídla Čechů tehdy sahala až k Dunaji a že tedy vojsko, táhnoucí z Řezna ke Kampě po severním břehu Dunaje, šlo přes "Čechy". 39 To je ale naprosto vyloučeno, jasnou hr~nici mezi Bavorskem a zemí Bo40 hemanů tvořila vždy Sumava. Uzký pruh mezi ní a Dunajem patřil jednoznačně k Bavorsku, třebaže zde v 8. a 9. století seděli povětšině etničtí Slované. Byli to ale "Sclavi istius patrie", tj, bavorští Slované, se všemi právy náležejícími ostatním Bavorům, výslovně odlišovaní od "Slovanů z Bohemanie-Čech", jak o nich mluví raffelstettenský statut. 41 Je proto již z tohoto právního hlediska naprosto vyloučené, aby by byli ztotožňováni s "Bohemany", kteří měli v Bavorsku samozřejmě statut cizinců. Bylo ale shromaždiště celého vojska, obou jeho proudů, opravdu v Řezně? Pokud by tomu totiž tak nebylo, mohli by Sasové a Frísové opravdu jít z Čech rovnou k Dunaji. Josef Dobiáš proto vykládal příslušnou větu Annales regni Francorum tak, že v Řez ně se nekonala porada "s" Franky, Sasy a Frísy, ale "o" nich, tedy o tom, kterou cestou potáhnou. 42 To je výklad sice možný, ale přece jenom poněkud násilnt 3 a spoléhat na něj nelze. Mohli bychom spíše považovat tuto pasáž první verze říšských análů za omyl, který zpracovatel druhé verze opravil. Znamenalo by to dát prakticky ve všem přednost líčení druhé verze. V tom případě by Sasové a Frísové táhli přes Čechy přímo k ústí Kampy do Dunaje a stejnou cestou by se vraceli. Proti tomu ale hovoří fakt, že odjinud víme, že jako svědek při soudních jednáních, která se konala v táboře v Lorchu 20. srpna, tedy předtím, než došlo ke střetnu tí s Avary u opevnění na Kampě, vystupuje jakýsi Meginfrid. 44 Že by byl totožný s komorníkem Meginfridem, jedním z velitelů sasko-fríského vojska, se sice pochybovalo, 45 současné bádání však toto ztotožnění vesměs přijímá, ačkoliv pro ně kromě podoby jmen svědčí jen povšechné okolnosti.46 Z této situace vychází kompromis, který zvolil Peter Csendes: Sasové a Frísové táhli přes Čechy do Řezna, kde se Karlova vojska shromáždila. Odtud postupovala společně a ovšem po jižním břehu Dunaje, rozdělila
Odra
61 AVARSKE VALKY KARLA VELIKEHO I
I
I
I
Morava Panonie
, Kamp Morava Dunaj
Čechy v 9. století - hradiště a cesty (podle]. Slámy, cesty podle I. Vávry)
se až po překročení hranice na Enži. 47 To se pak opakovalo i při návratu. Neřeší to ovšem otázku, jak mohlo tak veliké vojsko táhnout nerozděleno přes téměř celé Bavorsko od Řezna po Lorch 48 a hlavně se neshoduje s textem Annales q. d. Einhardi, které jasně konstatují, že saské vojsko se vracelo jinou cestou než KarloV0.49 Z pramenů také neplyne, že vojska se shromáždila již v Řez ně a odtud vyrazila k tažení. 50 Jako nejpravděpodobnější se tedy jeví možnost, že saské vojsko táhlo opravdu přes Čechy, do nichž vkročilo obvyklou srbskou cestou, a pokračovalo dále do jižních Čech ke gmiindskému sedlu. Nepřipojilo se však ke Karlovu vojsku vyčkávajícímu mezitím v Lorchu, i když tam mohl dorazit jeden z jeho velitelů, Meginfrid, aby dohodl a koordinoval další postup. Obě vojska zahájila útok někdy po 20. září současně, přičemž Karel vnikl do Avarie po pravém břehu a Theodorich s Meginfridem po levém břehu Dunaje. Ti také hned narazili na první avarská opevnění u ústí Kampy. Stejnou cestou se pak saské vojsko i vrátilo. Annales Alamanici mluví i o účasti "Slovanů" na tomto Karlově tažení. 51 Již František Palacký tento údaj spojoval s přechodem Karlových vojsk přes Čechy a chápal tyto Slovany jako Čechy
62 VZNIK VELKE
MORAVY
a Moravany. 52 Moravané sotva přicházejí v úvahu, stejně tak je ale těžko počítat s nějakými jinými Slovany, než byli právě Češi. Na straně bavorských vévodů v 8. století a pak na straně východofranckých panovníků v 9. století bojovali sice většinou Korutanci, 53 ti však byli v roce 791 účastníky bojů na Dunaji jen stěží. 54 Vzhledem k jejich geografické poloze by bojovali spíše po boku sil Ericha z Friaulu. Pokud bychom je ale ztotožnili s Čechh vysvětlovalo by to, proč Theodorich a Meginfrid šli ze Saska do Rezna přes Čechy a ne některou ze západnějších cest, totiž proto, aby přibrali s sebou po cestě oddíly "Bohemanů". Obyčejně se poukazovalo, že Čechové měli všechny důvody pomstít se Avarům jakožto svým "dlouholetým utlačo'.:atelům", 55 což je ale sotva pravděpodobné. O tom, že by právě Cechy byly v 8. století vystaveny tlaku nebo dokonce útlaku Avarů, totiž nic nevíme, ale nemusí na tom ani záležet. Čechové mohli mít pro připojení se ke Karlově výpravě řadu dobrých důvodů - například kromě respektu k mocnému franckému králi 56 tu jistě hrála velkou roli naděje na bohatou kořist u Avarů, o jejichž pohádkovém bohatství se jistě vyprávělo i v Čechách. Vyloučena také není možnost, že spolu se severním Karlovým vojskem šli i Srbové, kteří se již předtím, roku 789, účastnili s Obodrity Karlova tažení proti Veletům. ~7 Sasko-fríské vojsko Theodoricha a Meginfrida totiž muselo do Cech vkročit obvyklou cestou přes Nakléřovský průsmyk a prošlo tedy územím Srbů. Bylo by jen přirozené, kdyby s nimi byl? při vyjednávání tohoto pochodu také počítáno. Bez souhlasu Cechů (a asi i Srbů) by totiž Theodorich a Meginfrid do země, kde by mohli být nepřátelsky napadeni, jistě nevkročili. Když pak o několik let později, roku 805, táhlo saské vojsko do Čech přes Nakléřovský průsmyk, pojistilo se tím, že donutilo Semela, "krále" Daleminců, ovládajících předpolí průsmyku ze severní strany Krušných hor, aby se poddal a poskytl své syny jako rukojmí. 58 Důvod pro to nebyl žádný jiný než právě pojištění si bezpečného návratu. Do jak obtížných situací se bylo možno při nedostatečné přípravě tažení dostat, se ukázalo roku 846, kdy se Ludvík Němec bezstarostně, spoléhaje ~a věrnost právě pokřtěných českých knížat, vracel z Morary přes Cechy a setkal se nečekaně s velikými potížemi, 59 protože Cechové na něj zaútočili. Pokud tedy s jedním z vojsk Karla Velikého šli proti Avarům i Čechové, nebyli jen jistě vítanou posilou, ale také v neposlední řadě rukojmími, zajišťujícími vojsku bezpečný návrat přes Čechy.
Účast Čechů na Karlově tažení proti Avarům roku 791 je tedy ze všech hledisek pravděpodobná, i když samozřejmě ne jistá. Za jistou můžeme považovat skutečnost, že Karel byl při plánování tažení proti Avarům upozorněn na strategický význam Čech pro ovládání středního Podunají a že tento poznatek sehrál pak roku 805 důležitou roli v jeho rozhodnutí si Čechy podmanit. Tehdy totiž ještě nebylo v Panonii a vůbec na východní hranici nic definitivně rozhodnuto. Einhard sice ze své pozdější perspektivy kladl konec avarských válek k roku 803, 6° Karel ale- jak o tom svědčí tehdy vydaná kapitularia 61 - předpokládal ještě, že proti Avarům (stejně jako proti Sasům) bude třeba i nadále vést války. Karel se připravoval na další válku, dokonce tak systematicky, že pečlivě plánoval a prakticky připravoval zejména dunajské loď stvo,62 které se zřejmě v nedávném tažení ukázalo být při logistické podpoře pozemního vojska nedostatečné. Nadcházející válka, k níž mělo dojít roku 793/3 slibovala, že bude obtížná, a u Karlových nepřátel to pochopitelně vzbuzovalo naděje. V jeho oslabení a tedy ve volnou ruku pro sebe doufali kordóbský emir 64 a také Sasové, kteří právě tehdy ~pystali další povstání, dokonce vyslali přímo k Avarům poselstvo se žádostí o podporu. K válce ale roku 793 nedošlo, protože už v tomto roce začalo povstání Sasů a kromě toho propuklo v říši samotné spiknutí, které si postavilo do čela Karlova nemanželského syna, "Hrbáče" Pipina. Karel tak byl těmito záležitostmi, zejména se saským povstáním, tak zaměstnán, že nemohl na pokračování války s Avary ani pomyslit. Protivník se však zcela neočekávaně zhroutil sám. Stalo se to během války se Sasy, když roku 795 Karla zastihlo poselství z Panonie. Avarští vyslanci mluvili jménem jakéhosi tuduna a sdělili nepochybně překvapenému králi, že jejich pán se se vším svým lidem chce poddat Karlovi a je ochoten přijmout křesťanství. 66 V kaganátu totiž došlo mezitím ke vnitřním bojům, kagan a jeho spoluvládce jugur67 byli svrženi a zavražděni. 68 Tudun69 patřil k hodnostářům, bojujícím o moc, a poddání se Karlovi mělo upevnit jeho postavení proti soupeřům. Měl k tomu dobré důvody, protože Avaři si ustanovili nového kagana 70 a tudun by se mu tedy měl podřídit. . Jak a kdy k tomto rozpadu kaganovy moci došlo, nevíme. Jisté Je pouze, že na něm nebylo ani nic překvapivého, ani vlastně náhlého. Odehrálo se jenom to, co se ve stepích opakovalo neustále: mocní kagani se vynořovali, soustřeďovali kolem sebe tisíce a statisíce bojovníků, vznikaly říše, které stály a padaly většinou
63 AVARSKE VALKY KARLA VEll KE HO
64 VZNIKVELKE MORAVY
Nomádské sídliště s jurtami.
Nástěnná
rytina, Velika Bojarska Pisanica
s mocí kagana jako (z principu a ze zásady) vždy vládce celého světa. Toto své nebesy dané poslání musel kagan neustále osvěd č ovat svými činy, pokud se mu ne dařilo, zpochybňovalo se jeho poslání a říše se rozpadala stejně rychle, jako vznikla. 7 1 Avarský kaganát po bouřlivých dobách Bajana a jeho nástupce v 7. století několik takových krizí překonal. Pak se ovšem zásadně proměnil, jenomže přechod k usedlému zemědělskému životu sotva co změ nil na postavení kagana. Rozdíl byl jen v tom, že po více než sto let neměl vlastně vůbec žádnou příležitost dokazovat svým lidem, že poslání nebes, projevující se ve válečném štěstí a v kořisti, stále trvá. Nemusel totiž vést žádné války. Poklad kaganů "a všech Avarů" 72 zůstával po staletí nedotčen. Co tedy zapříčinilo pád avarského kaganátu? V roce 788 utrpě la jeho vojska porážky a v roce 791 prostě ustoupila, což byla legitimní a nijak ostudná taktika, uplatňovaná s úspěchem proti těž kopádným franckým vojskům nejenom Avary. Kagan přece mohl předpokládat, že Karlovo vojsko, které se nakonec bezhlavě zamotalo do bažin u řeky Ráby, bude muset tak jako tak ustoupit, k če muž ho donutí pokročilá roční doba a velké potíže při zásobování z lodí po Dunaji. Dvorní analisté se sice pokoušeli výpravu vydávat za úspěch, Karel sám ale dobře věděl, že jím ani zdaleka nebyla, a proto bral přípravy na novou válku s Avary velmi vážně. Snažil se zejména zlepšit zásobování a dopravu po lodích. Pro Avary to ale byla první válka po téměř sto letech klidu 73 a přestože nedopadla nijak zvláště zle, mohli s ní být kaganovi lidé nespokojeni stejně , jako nebyl spokojen Karel. Stačilo jenom prohlásit neúspěch za důkaz, že nebesa se od avarského vládce odvrátila, aby to legitimovalo jeho svržení a nakonec i zavraždě-
ní. Události zřejmě měly velmi rychlý spád, avarský kaganát se nerozkládal postupně po desítky let, 74 ale náhle, během měsíců a snad dokonce týdnů. Datovat tyto události nedovedeme, jisté je, že k nim došlo po porážce na podzim roku 791 a před tím, než roku 795 odešlo tudunovo poselstvo ke Karlovi, očividně blíže k poslednímu datu, tedy možná na počátku roku 795. Pro Karla vývoj událostí znamenal n epochybně velké překva pení a není divu, že nestačil na tyto nečekané novinky reagovat. Učinil tak ale pohotově Erich, markrabí friaulské marky, který byl asi dobře a hlavně rychle informován přeběhlíky. Využil proto situace a vyslal do samotného ohniska dění, do "hringu" kdesi mezi Dunajem a Tisou "Vonomíra Slovana" s vybraným oddílem
Dva Avaři se svými koňmi. Ry tina na kostěném předmětu,
Nosa, Banát
65 AVARSKE VÁLKY KARLA VELIKEHO
bojovníků. 75
O Vonomirovi (Vojnomírovi) se velice mnoho- a zby- spekulovalo, pokládal se za knížete všech možných Slovanů, nejčastěji samozřejmě jižních. Podle některých historiků měl být dokonce prapředkem Mojmírovců. Z pramene ale dosti jasně vyplývá, že byl vazalem ve službách Ericha z Friaulu. Protože byl markrabětem vyhrán k velení výpravy do hloubi kaganátu, musel se výborně vyznat ve vnitřních poměrech avarské říše. Lze ho proto nejspíše považovat za jednoho ze slovanských přehěhlí ků z kaganátu, 77 uchýlivšího se do Friaulska, kde vstoupil do Erichových služeb. Byl jistě knížecího původu, jeho původní sídlo tedy musíme hledat nejspíše někde v Posáví, 78 kde příznačně chybějí avarské kostrové hroby a kde - uvnitř kaganátu - sídlili zřej mě Slované natolik samostatní, že proti nim pak Pipin musel v rámci bojů proti Avarům uspořádat v roce 797 zvláštní výpravu. 79 Vo no mír nebyl jistě přímým předchůdcem Ljudevíta Posávského,80 jeho rodina však nejspíše patřila ke knížatům, která pod svou vládou Ljudevít v letech 818-822 sjednotil. Vonomírův překvapivý přepad se zcela podařil, uloupil při něm značnou část pokladu kaganů, a tak Erich mohl již na podzim roku 795 odeslat tuto prestižní kořist Karlovi do Cách. Brzy po ní se tu objevil i sám tudun, jenž složil vazalskou přísahu, odevzdal do Karlových rukou sebe i svou "vlast" (patria) a byl pokřtěn,83 přičemž ho Karel osobně, jako jeho kmotr, vyzvedl z křestní kádě. 84 Postupoval tedy stejně jako v případě saského vůdce Widukinda, jemuž hyl také při křtu kmotrem, aby s ním tak navázal duchovní příhuzenství. Tudun očividně neuznával moc nového kagana a zřejmě při tom nebyl sám; ustavení kagana "občanskou válku" 86 definitivně neskončilo. Opět to hyl Erich z Friaulu, který se ve spletité situaci nejlépe orientoval a rychle reagoval. S italským králem Pipinem zorganizoval tentokráte velkou výpravu, která roku 796 smě řovala přímo ke kaganovu "hringu" mezi Dunajem a Tisou. Při překročení Dunaje se k jejich Langobardům připojili také Bavoři a Alamané, vojsko tedy bylo jistě velmi silné. 87 Bojovat však nemuselo, protože současně jim přišel vstříc honosný průvod kagana, doprovázeného všemi "tarkany" a také "katun", jeho vlivnou manželkou. 88 Kagan se přicházel dobrovolně poddat, Pi pin to samozřejmě přijal a pro jistotu vzal od kagana jako rukojmí jeho syny i syny tarkanů, 89 což mu ale nezabránilo, aby nepřepadl hring a nevyloupil ho. 9°Kagan to musel strpět, jen část jeho lidí, která se s tím nechtěla smířit, uprchla na východ, za Tisu. 91 Ještě na tečně
76
66 VZNIKVELKÍ MORAVY
81
82
Dunaji uspořádal Pipin také improvizovanou synodu, která se za aquilejského patriarchy Paulina, salzhurského biskupa Arna a dalších prelátů zabývala - poněkud předčasně, ale o to horlivěji- otázkami misie mezi "obrácenými" Avary. 92 V říši bylo zřejmě podmanění Avarů považováno za skončené, ačkoliv se i v příštím roce na jihu bojovalo. Proti Avarům tehdy vytáhla dvě vojska, jedno langohardské, vedené Erichem z Friaulu, které se střetlo s Avary a zvítězilo, a druhé, bavorské, doplně né nemnohými Langobardy pod velením Pipina, které poplenilo zemi Slovanů. 93 Tito Slované byli tedy nepochyhně spojenci Avarů. Že situace i nadále zůstává vážná, ukázaly hned události roku 799. Historikové o nich mluví jako o "povstání" a přejímají tak mimovolně stanovisko franckého panovníka, z hlediska Avarů šlo ovšem o zcela legitimní boj s Franky, pro který nebylo poddání se kagana roku 796 samozřejmě nijak závazné, i když bylo zřej mě doprovozeno rituálními přísahami. 94 Během pokračujících bojů zahynuli roku 799 jak Erich Friaulský, tak bavorský "prefekt" Gerold, oba sice nikoliv v přímém boji, 95 hned poté, roku 802, padla v Panonii hrabata Chadaloh a Goteram. 96 Bojovalo se zřej mě především s tudunem, sídlícím v Panonii (není jasné, zda se jednalo o téhož jako roku 795, či o jeho nástupce), jehož nakonec přivedlo roku 803 ke Karlovi do Řezna vojsko vracející se vítězně z Panonie. 97 Také on složil do Karlových rukou obvyklou vazalskou přísahu a byl propuštěn zpět. Nešlo však již jenom účasti
85
Karel Veliký jako císař na své minci. Denár s poprsím císaře a textem "Karolus imperator Augustus", ražený v Mohuči po roce 804
67 AVARSKÍ VALKY KARLA VELIKEHO
o něj, spolu s ním totiž byli v Řezně mnozí Avaři a také Slované, se poddali císaři "se vším, co drželi". 98 Jedny z análů dokonce tento hold Slovanů vykládají jako poddání se celých "regna ", tedy svébytných politicko-sídelních jednotek v okolí Panonie, ne tedy pouze jednotlivých knížat, 99 jde však o pozdní kompilaci ze druhé poloviny 10. století, které lze sotva přisuzovat větší význam. Rozhodně nelze nic vyvozovat z faktu, že by se, podle nich, roku 803 Karlovi v Řezně poddala knížata (či jejich "regna "), sousedící s Panonií. Šlo zřejmě stále ještě o Avary a Slovany z Panonie samotné, 100 jistě ne o Moravany. 101 Podle některých teorií zasadil poslední ránu Avarům právě ně kdy v těchto letech, asi roku 804, bulharský chán Krum (803 až 814), když dobyl Avarii východně od Tisy. 102 Opírají se o dva údaje pramenů, o tzv. "Sudu", jakousi byzantskou encyklopedii z 10. století/03 kde se vypráví parabola o tom, jak se Krum, který "zničil" Avary, vyptával zajatců na příčiny "záhuby jejich panovníka i celého lidu". Souviselo to jistě s přísnými zákony, které Krum vydal 104 a které tak měly chránit Bulhary před podobným osudem. Dalším argumentem jsou zprávy o Avarech bojujících roku 811 na Krumově straně proti Byzanci. 105 Jako důkaz, že právě Krum zničil avarský kaganát a připojil alespoň jeho část za Tisou k Bulharsku, to však nestačí. "Sudovy" údaje jsou evidentně bájné a celkem pravděpodobná přítomnost Avarů v Krumově vojsku ještě neznamená, že Krum si je podmanil. Mohlo se zrovna tak dobře jednat o uprchlíky, například ty, kteří se roku 796 vydali "za Tisu" . 106 Když se roku 814 byzantský císař Lev V. pokoušel získat Karla Velikého pro spojenectví proti Krumovi, nereagovali na jeho návrhy Frankové vůbec, 107 zřejmě proto, že s bulharským chánem neměli žádný spor. Bulhaři pro ně nepředstavovali v Karpatské kotlině žádný problém, tíni se však- náhle a neče kaně - stali Slované. Jestliže do té doby Slované sídlící v okolí avarské říše manévrovali mezi mocnou avarskou říší a novou silou, kterou předsta vovali Frankové, uznali nyní, od let 796-802, osud Avarů za zpečetěný. Někteří se podřídili Frankům, všichni se však vrhli na Avary. Pro Karla to byl vývoj jistě nečekaný a nežádoucí. Po císařské korunovaci roku 800 se jeho politika zásadně změnila, vzdal se dosavadních neustávajících výbojů a věnoval se konsolidaci říše. Jeho úmyslem bylo zachovat avarskou mocenskou strukturu, a ovládat tak Avarii prostřednictvím domácích vládců. Pro její vojenské obsazení neměl ani zdaleka sílu a ještě méně kteří
68 VZNIKVELKf MORAVY
měl lidí pro kolonizaci avarských území. Nezbývalo mu tedy nic jiného než se snažit o stabilizaci hroutící se avarské mocenské struktury. Vše ale ukazuje, že o ní měl jen matnou představu, takže u něho měl šanci vlastně téměř každý avarský hodnostář, který se na něho obrátil a dokázal vzbudit dojem, že má nějaký vliv. Již roku 803 se evidentně neorientoval v množství avarských a slovanských knížat, které mu jeho vojsko přivedlo z Avarie do Řezna a přijal šmahem jejich hold. Roku 805 se u něho objevil člověk, který se honosil titulem kapkan a domáhal se pro sebe a svůj lid ochrany před Slovany, 108 kteří ho vytlačili z jeho původních sídel. Vydával se - asi právem - za křesťana a představil se pod křesťanským jménem Theodor. Podezřelá je skutečnost, že by to byl vlastně jediný doklad o "misii" mezi Avary, o níž -kromě hlasitě proklamovaných dobrých úmyslů - nevíme jinak vůbec nic. Pokud byl Theodor skutečně křesťanem, musel křest přijmout před rokem 805 někde na místě mocensko-politického dotyku s Franky, 109 tj. v Panonii. A samozřejmě z politických důvodů, zcela analogicky jako o něco později kagan Abraham kdesi na říčce Fisaze. Jeho jednání s Karlem tedy jistě nebylo prvním kontaktem s Franky. Jméno, které dostal při křtu , by mohlo být "pokřesťanštěným" jménem kmotra a zároveň toho, který uděloval křest, totiž salzburského chorepiscopa Theodericha (799-po 821).U0 Tento Theodor prý žádal o vykázání sídel mezi Carnuntem (Petronell u Vídně) a Savarií (Szombathely-Steinamanger). Karel mu vše žádané povolil, Theodor však brzy po návratu zemřel. lil Vzápětí se z Avarie ozval tentokráte jakýsi kagan, požadující, aby mu císař potvrdil "starobylou čest (hodnost), jakou má mít u Hunů (Avarů) kagan". Karel nevěděl nic lepšího než mu opět vyhovět a přikázat, aby měl u Avarů "nejvyšší vládu podle jejich starobylého zvyku" . 112 21. září 805 ho dal Karel na říčce Fisaha (Fischa, přítok Dunaje pod Vídní)- možná salzburským arcibiskupem Arnem (785-821), či jeho chorepiscopem Theoderichem, do jehož kompetence by to spadalo - pokřtít, přičemž kagan dostal jméno Abraham. 113 Fisaha se nacházela na území "mezi Carnuntem a Savarií", kagan Abraham by tedy měl sídlit na místě vykázaném předtím kapkanovi TheodoroviY4 Usuzovalo se proto, že byl jeho nástupcem, 115 to však z pramenů nikterak nevyplývá. Když se v Cáchách rozhodovalo o sídlech pro Theodora, neměl nikdo jasnější představu o topografii "Avarie", bylo proto použito nějaké antické mapy, jež se podobala známé Tabula Peutigerana, na které byla vyznačena ta-
69
AVARSKf VÁLKY KARlA VELIKfHO
to stará města. O tom, že se správa obrovské říše musela opírat o staré antické geografické představy, zejména mapy, dosvědčuje historka, která se odehrála při dělení říše roku 839. Ludvík Pobožný tehdy nabídl svému synovi Lotharovi 1., aby sám navrhl příslušné dělení, ten to však přes veškerou snahu nebyl schopen, zřejmě z důvodu, že toliko císařský dvůr disponoval příslušnou mapou. 117 Zda se kapkan Theodor skutečně na takto neurčitě vymezeném území stačil usadit či ne, není jasné a nejasné zůstává také, zda tu sídlil kagan Abraham. Nemusel přece být křtěn ve svém sídle či na svém území. Nesmíme také zapomínat, že někde nedaleko odtud "v Panonii" také měl své sídlo roku 803 pokřtěný tudun. Viděna odtud, od dnešní Vídně, představovala Panonie současníkům očividně chaotický obraz mnoha soupeřících avarských pohlavárů, nazdařbůh podporovaných císařem. Realistič tější pohled na situaci prozrazují kapitularia z těchto let, zakazující vývoz zbraní a zbroje k Avarům a Slovanům 118 a upravující vojenskou povinnost pro tažení proti Avarům.u 9 Kontrolním bodem takto regulovaného obchodu přitom byl stále Lorch na staré hranici s Avary na Enži, území na východ odtud, v dnešním Dolním Rakousku, bylo stále ještě považováno za " Avarii". 120 Ještě v letech 805 a 806 se tedy na Karlově dvoře počítalo s válkou s Avary jako s běžnou záležitostí. 116
70
VZNIK VELK~ MORAVY
KAPITOLA 5
Karel Veliký a Čechové (805-806)
NA STRATEGICKÝ VÝZNAM ČECH byl Karel Veliký upozorněn plánování tažení proti Avarům. 1 Tento poznatek hrál pak roku 805 důležitou roli v jeho rozhodnutí si Čechy podmanit. Tehdy totiž ještě nebylo v Panonii a vůbec na východní hranici nic definitivně rozhodnuto. Einhard sice ze své pozdější perspektivy kladl konec avarských válek k roku 803, 2 Karel ale jak o tom svědčí tehdy vydaná kapitularia 3 - počítal ještě s tím, že proti Avarům (stejně jako proti Sasům) bude třeba i nadále vést války. To, a samozřejmě vůbec základní dlouhodobá strategická koncepce směřující k vytvoření pásu závislých "gentes" při východní hranici, 4 bylo jediným motivem útoku na Čechy. 5 Tzv. Poeta Saxo sice píše, že důvodem byly nějaké útoky Čechů, které Karla rozhněvaly,6 jak ale ukázal již Václav Novotný, autor, který zpracovával říšské anály, spojil omylem jejich vyprávění k roku 805 o útocíc~ Slovanů na Avary k~pkana Theodora s následující výpravou do Cech a udělal tak z Cechů útočníky. 7 Stejnou chybu ostatně udělali i někteří starší historikové 8 domnívající se, že právě tyto útoky donutily avarského kapkana Theodora roku 805 hledat ochranu před "Slovany" - tedy vlastně Čechy - u franckého panovníka9 a že právě kvůli nim pak Karel Veliký zaútočil na Cechy.)e to samozřejmě nemožné, nelze si přece představovat, že by Cechové mohli opakovaně pořádat výpravy hluboko do Panonie. Museli bychom si je, tak jako nověji Gyula László, 10 plést s Moravany, sedícími ještě nadto někde na Slovensku. Rozhodně nehrálo 11 v případě útoku na Čechy žádnou roli šíření křesťanství. 12 To by přicházelo v úvahu jedině v podobě, v jaké ~e uskutečnilo v případě Avarů, tj. v pokřtění nějakého knížete Cechů, který by se stal Karlovým vazalem a byl by přitom natolik významný, aby mohl reprezentovat celý "gens". Potíž byla v tom, že u slovanských kmenů žádná knížata v takovém postavení jako u Avarů nebyla. Frankové proto upadali do pokušení si je "vyrábět". 13 Tak se stalo kupříkladu v případě Witzana (Vitčana) při
71 KAREL VELIKÝ HECHOV~
Dragovíta u Veletů nebo Miliducha u Srbů a konec i Lecha u Cechů, které Frankové traktovali jako více či méně autokratické "krále", ačkoliv jejich postavení tomu jistě neodpovídalo. Ale ani u nich nedošlo nikdy k pokusu o pokřtění. Našimi hlavními prameny tu jsou oficiózní Annales Mettenses priores, 14 sepsané právě roku 805, asi v klášteře Chelles, kde byla abatyší Gisela, sestra Karla Velikého, 15 a tedy výborně informované, pravděpodobně od přímých účastníků výpravy, a zrovna tak dobře zpravená Chronicon Moissiacense, 16 sice asi vzniklá až v dalekém Narbonne, 17 v této partii je však nejspíše odrazem nezachovaného, s událostmi současného pokračování Annales Laureshamenses, založené také na zprávách lidí, kteří se účastnili výpravy do Čech. 18 K nim ještě patří i Annales regni Francorum 19 se svými početnými odvozeninami 20 a také v literatuře neprávem přehlíže ná Chronicon Gothanum, 21 vzniklá v Pipinově italském království mezi léty 807-810, 22 která, opírajíc se o zprávy očitých svědků, dosvědčuje zejména Pipinovu účast na tažení do Čech. Války s Čechy zmínil i Karlův životopisec Einhard. Ten počítal Karlovu válku s Čechy mezi ty krátké a lehké, které ani nevedl sám, nýbrž ji svěřil svému synovi Karlovi Mladšímu. 23 Když pak rekapituloval výsledky císařových válek, řadil Čechy mezi ty "barbarské a divoké národy mezi Rýnem a Vislou", které Karel učinil poplatnými. Jmenovitě při tom vypočítává Velety, Srby, Obodrity a "Bohemany". 24 Karel sám ale boj s Čechy, "ve válce značně tvrdými" / 5 nepodceňoval, určil pro výpravu značné vojsko a jeho velením pověřil svou pravou ruku, Karla Mladšího. Zdá se však, že přípravě se věnoval osobně a delší dobu. Již roku 803 totiž při cestě do Bavor odbočil do "Hircanus saltus" a věnoval se zde s vybranými druhy lovu, zatímco vojsku bylo dovoleno táhnout "pohodlnějšími cestami". 26 Šlo tedy zřejmě právě o ony cesty přes "Hyrkánský les", tedy o cesty do Čech. Karel tu prostě spojil pří jemné s užitečným, při lovu zároveň prozkoumal cesty vhodné k útoku na Čechy. 27 Tažení, k němuž pak došlo o dva roky pozdě ji, bylo uspořádáno podle obvyklého strategického plánu. Vojska vytáhla ze samostatných shromaždišť třemi oddělenými pochodorymi proudy, aby se setkala na místě, odkud měl být ve'!en útok. Ctvrté vojsko provádělo podpůrný manévr mimo území Cech. Hlavní pochodový proud pod velením Karla Mladšího postupoval odněkud od Rýna přes Hyrkánský les-Smrčiny, tedy po cestách, které císař osobně prozkoumal. Jeho syn vkročil do Cech "královskou cestou" podél Ohře, 28 která však tehdy zřejmě obcházela u
Obodritů,
konců
72 VZNIK VELKt MORAVY
73 KAREL VEUKY AÍ:ECHOVt
•
o
'-kl ll«talil
............. l'lc-IU
~.
81oYOMI!ýlnd
---;nn. -;nn.
Jl"*-
.......,.. """""_
--
lnnk:e-Ma
Francko-slovanské pohraničí na mezi Baltem a Krušnými horami okolo roku BOO (podle M. Batheho)
soutěsku u Klášterce nad Ohří přes Doupovské vrchy a vstupovala u starobylého hradiště na vrchu Rubín u Podbořan - pravdě podobného Samova Wogastisburgu - do starého sídelního území, vlastních Čech. 30 Z jihu šlo "celé Bavorsko", 31 jemuž veleli Audulf,32 prefekt Bavorska v letech 799-818, a Werner (Werinhar), prefekt Východní marky v letech 802/3-832, 33 tedy opravdu velitelé všeho vojska v Bavorsku a ve Východní marce. Bavoři šli jistě obvyklou řezenskou cestou 34 přes Cham a dnešní Domažlice, v oblasti Plzně však zřejmě odbočili na sever k Ohři. Složitější cestu podnikli Sasové, s nimiž šli i "nespočetní Slované". Vstoupili na Werinofeldu (na horní Sále u Halle) na území Srbů, kteří zřejmě zachovávali věrnost Frankům, osvědčenou již roku 789 35 a možná se účastnili spolu s Obodrity, tradičními spojenci říše , 36 i tažení do Čech. Jediná pro vojsko opravdu použitelná cesta přes Krušné hory vedla přes Nakléřovský průsmyk, v jeho předpolí však sídleli Daleminci (Glomači). Ti vždy vedli samostatnou, na Srbech nezávislou a říši nepřátelskou politiku, průchod si tedy bylo třeba vynutit. Saské vojsko si tu podmanilo jejich knížete "Semila" a vzalo od něj -jak to bylo obvyklé- dva syny jako rukojmí. Jako další smě r pochodu 37 udává Chronicon Moissiacense "Fergunna", což je starobylé, jen zde dosvědčené jméno Krušných hor, vztahované však jmenovitě na okolí Nakléřovského průsmyku. 38 Cílem tedy byl Nakléřovský průsnryk. Odtud však vojsko jistě nepokračovalo srbskou cestou 39 přes Ceské středohoří, nýbrž je, stejně jako jiné pozdější výpravy, 40 obešlo a teprve odněkud od Bíliny, kde snad již tehdy stál hrad, v němž roku 857 "tyransky" vládl kníže Vistrach,41 směřovalo k Ohři, kterou jako cíl udává Chronicon Moissiacense. Ta také hovoří o "čtvrtém vojsku", které se plavilo po Labi až k Magdeburku, kde zpustošilo území "Genewara". 42 Souvislost této akce s tažením do Cech je nejasná, obecně se v ní spatřoval úmysl zabránit Veletům, aby vystoupili na pomoc Čechům, 43 pokud ovšem zde vůbec nějaká byla. Šlo zřejmě o to, že Karel použil ty Sasy, kteří na Labi zajišťovali hranici proti Veletům k tažení do Cech, a na jejich místo poslal po lodích jiné oddíly, které provedly na hranici s Velety jen jakousi demonstrační akci. 44 Vojska útočící na Čechy se sešla někde na Ohři. V místech, která Annales Mettenses označují jako planities Behaim, tedy "rovina Č ech" či "česká rovina", se všechna tři vojska setkala a Karel převzal velení. "Nespočetná vojska" se pochopitelně utábořila odd ě leně a připravovala se na rozhodující úder, kterrm se zřejmě podle Karlových představ měla stát bitva se silami C e chů. Anna29
74 VZNIKVELKt MORAVY
75 KAREL VELIKÝ AťECHOVt
...
•
hradiftě, kam bývá lokalizován canburg
e
hradi~ě existuj Ieí na poláku 9. stoletl
? nejisté lokality . . . približný směr pohybu franckých vojsk
Situace v Čechách v roce 805 (podle]. Slámy a M. Šolle); vodorovné šrafování značí neobydlené, zalesněné oblasti
les Mettenses sice píší, že pak, na Karlův rozkaz, spojená vojska "vpadla do onoho území", tedy do Čech, 45 jedná se ale jistě jen o nepřesnost, protože Chronicon Moissiacense sděluje, že po soustředění na Ohři táhlo vojsko ke Canburgu, 46 který oblehlo, a zpustošilo okolní krajinu "na té i oné straně Labe". O tom mettské anály nic nevědí, říkají jenom, že Slované se nepostavili k bitvě , jak zřejmě Karel očekával, nýbrž se uchýlili do "bezcestí a hvozdů". Uplatnili tedy podobnou taktiku jako Avaři, na které roku 791 útočili spolu s Karlovými vojsky. Spočívala ve snaze nepřipustit rozhodující bitvu a v očekávání, že velká a těžkopádná francká armáda se v cizí zemi neuživí a bude muset odtáhnout. O tom, že se jednalo o taktiku často úspěšnou, se přesvědčili sami, když v Panonii v Karlovu vojsku vypukly epidemie a zřejmě mělo i zásobovací potíže, protože lodě vezoucí zásoby zřejmě selhaly (což chtěl Karel při plánování následujícího tažení přede vším napravit). Tyto potíže se v Čechách dostavily po 40 dnech ~aké, zatímco v Avarii to Karlovi trvalo 52 dní. Zdá se tedy, že Cechové se roku 791 o francké strategii a taktice opravdu poučili a tyto zkušenosti roku 805 uplatnili.
76 VZNIKVELKt MORAVY
Zřejmé je, že Karel určil v táboře na Ohři po poradě s veliteli všech svých vojsk nejrůznějšího etnického složení47 konkrétní cíl útoku, jímž býval v takových případech hlavní hrad protivníka. Z Chronicon Moissiacense vyplývá, že jím byl Canburg, 48 který byl sice obležen, ale k bitvě a jistě ani k dobytí hradu nedošlo. Karel se proto musel uchýlit k - v takových případech obvyklé taktice -pustošení země, viz ono "pustošení krajiny na obou stranách Labe", o němž mluví Chronicon Moissiacense. Toto pustošení jistě souviselo s obležením Canburgu a také se smrtí knížete Čechů Lecha, o níž mluví říšské anály a jejich odvozeniny. Karlovo vojsko pálilo a loupilo po 40 dní a mohlo tak zasáhnout i území poměrně vzdálená od původního místa soustředění na Ohři. 49 Otázkou je, kde ležel hlavní cíl útoku, Canburg. Mluví o něm jen Chronicon Moissiacense, která říká, že Frankové šli z místa soustředění na Ohři ke Canburgu, oblehli ho a zpustošili "regionem in circuitu" - "krajinu v okolí", a to "v této části Labe a za Labem". 5° To se zdá vztahovat na bližší okolí Canburgu, který by v tom případě ležel nepochybně "v této části Labe", tedy na levém břehu, nepříliš daleko od řeky. 5 1 Mettské anály ale píší něco jiného. Podle nich vytáhla vojska proti Čechům "(in) ipsam regionem"- "do té krajiny", ale Cechové se vyhnuli bitvě, a proto vojsko 40 dní pustošilo "eadem regionem"- "onu krajinu". Není pochyb, že "tato krajina" je v obou případech stejná. Mettské anály však mluví o "regio" vždy ve významu celé země Bohemanů, jedná se tedy (v zásadě) o celé Čechy. 52 I délka pobytu v zemi mluví pro územně rozsáhlé akce, především ale pro to mluví vojenská logika. Účelem plenění a pálení nebylo v první řadě získání kořisti, ale zlomení protivníka, jeho vyhladovění. Vyplenění pouze malého území v okolí jednoho hradu na Labi by proto bylo vojensky nesmyslné. Uvidíme ještě, že máme všechny důvody se v tomto bodě domnívat, že opakované plenění následujícího roku Čechy skutečně zlomilo, donutilo je k poddání se a nemohlo tedy být v žádném případě pouze lokální. Geografická perspektiva, která se ozývá v údaji Chronicon Moissiacense o Labi, také není lokálně-taktická, ale "globálně" ·strategická. Když totiž Karel Veliký konečně dobyl a pacifikoval Sasko, stalo se přirozenou hranicí říše Labe. Francké výpravy je několikráte překročily, nikdy však za účelem dobytí a připojení slovanského území, nýbrž vždy na ochranu hranice. V posledním desetiletí své vlády věnoval Karel pozornost zejména upevnění
77 KAREL VELIKÝ A CECHOVt
Tříkřížový vrch u Žernosek (v pozadí) s hradištěm, v sousedství Hrádek. Kolem roku 1850
a také opevnění této hranice výstavbou hradů podél Labe. 53 Labe tu mělo podobný význam jako Dunaj, který se také stal po dobytí avarského kaganátu takovouto vojenskou hranicí. Ukazuje to dobře například tzv. Geograf bavorský, sepsaný brzy po roce 843, 54 který vypočítává "národy" "na severní straně Dunaje", tj. nejprve ty "regiones", "které jsou na našich hranicích" a pak teprve ty, "kteří sídlí za jejich krajinami". 55 Zmiňovanou hranicí je jednak v titulu jmenovaný Dunaj, jednak nejmenované Labe; obě ře ky tvoří osu, o kterou se opírá východní hranice říše. Poukaz na Labe je tedy v Chronicon Moissiacense poukazem na tuto hranici říše táhnoucí se po obou řekách od Baltu po Jadran. Její překro čení je chápáno jako výboj za hranici. Podle představ autora Chronicon jsou na ní Čechy jakoby "navlečeny", Labe je dělí na západní "říšskou" a východní barbarskou část. Jejich podmanění má "zarovnat" hranici, která ale leží na Labi, uprostřed nich. Víme přece, že Vltava byla často ztotožňována s Labem, takto chápané Labe vskutku dělilo Čechy na dvě poloviny. Vše tedy mluví pro širší chápání rozsahu Karlova plenění v Čechách. Zbavuje nás to ovšem možnosti na základě těchto údajů Canburg nějak úžeji lokalizovat. Pravděpodobné- ne jisté- je pouze, že ležel na "té-
78 VZNIKVELK~
MORAVY
to", tedy levé straně Labe, v západní polovině Čech, a také to, že byl odněkud od Ohře poměrně snadno dosažitelný. Prakticky všechny dosavadní pokusy o lokalizaci se proto opíraly hlavně o výklad jména. 56 Vyloučíme-li filologicky či jinak nemožné lokalizace, tj. Kadaň Giž G. Dobner a pak F. Palackt7), vrch Vladař (E. RiehP 8), Karlovy Vary (A. Gnirs), Humenský vrch u Lovosic (R. Kaubler 59 ), hrad Kamenec neznámé lokalizace (R. Fischeé0) či Oškobrh (V. Kotrba 61 ), zůstanou nám pouze dvě místní jména "Kanín" či podobně, které mají ke jménu Canburgu nejblíže: Kanín v sídelní aglomeraci Libice (B. Horák, E. Schwarz) a Hradsko-Kanina u Mšena (A. Sedláček, R. Turek, M. Šolle). Libický Kanín by ležel značně daleko od Ohře, odkud na něj vyšel útok, to by však bylo možné připustit jen v tom případě, že bychom mohli prokázat, že jde vlastně o předchůdce Libice, který existoval již roku 805. To však možné není. Na Hradsku u Mšena naproti tomu odkryl Miloš Šolle skutečně hradiště, otázkou ale zů stává, zda existovalo již roku 805. Výzkum pro to nepřinesl- na rozdíl od autorova mínění 62 - žádné přesvědčivé dokladt 3 • Ztotožnění tohoto hradiště s Canburgem by však i tak bylo značně nepravděpodobné , lze si totiž jen těžko představit, že by právě tento odlehlý hrad, ukrytý poměrně hluboko v lesích, byl tak důležitý, že by se stal cílem hlavního franckého útoku, který měl vyprovokovat rozhodující bitvu s Čechy nebo vést k jejich podmanění jako důsledek toho, že se Frankové zmocní jejich hlavního hradu. Utok na Canburg bychom museli považovat za náhodnou událost, k níž došlo během plenění země, což je ale sotva možné, víme-li, že byl obléhán a byla mu tedy přisuzována zásadní důležitost. Pro identifikaci Canburgu však nemusí jméno být nutně východiskem. Pravděpodobnost, že by se jméno hradu z počátku 9. století zachovalo, byť jen v pomístních názvech, je velmi malá. Předpokládalo by to, že si svůj centrální význam zachoval přinej menším do dob, z nichž máme již hojnější písemné prameny. Canburg sice zřejmě nebyl Karlovými vojsky dobyt a zničen, mohl ale velmi dobře zaniknout sám. Na přelomu 8. a 9. století totiž došlo k proměně celého systému slovanských hradišť v Če chách, 64 zřetelně v souvislosti s konsolidací knížecí aristokracie toho typu, který pak známe po celé 9. století. Nevíme, zda Canburg byl již tímto novým hradem jedné z knížecích rodin (Lechovy?), či hradem starého, ne tak výrazně "rodinného" typu. V tomto druhém - pravděpodobnějším - případě bychom si ho museli představovat jako hrad tzv. klučovského horizontu (Klučov, Doub-
ravčice, Tismice, Rubín, Kal a další) 65 . Hrady tohoto nejstaršího typu zanechaly často v terénu jen nepatrné a nezřetelné stopy a nemusely být proto vůbec archeology zaznamenány. 66
Jest~iže tedy pro identifikaci Canburgu není závazné ani jméno, am dosud známá archeologická situace, jsme odkázáni konec konců jen na domněnky. Jednou z nejpravděpodobnějších je poukaz Oldřicha Kotyzy na okolí Litoměřic. Litoměřické hradiště v 9. století ještě neexistovalo, Kotyza proto myslí na hradiště na Tříkrálovém vrchu, pro které předpokládá nezachované jméno Kamýk. 67 Archeologicky to ovšem závisí jen na povrchových sbě rech keramiky, Kotyza sám ale poukazuje na další možnost, na Lovosice. Ty byly vždy velmi významným labským obchodním pří stavem68 a nedávný výzkum zde- v ústí Modly do Labe- prokázal v 9. století silnou koncentraci osídlení, 69 dokonce i zbytky opevnění. V dolním Poohří a v souvisejícím Polabí to nepochybn~. byla na přelomu 8. a 9. století zdaleka nejdůležitější lokalita a Jistě vhodný cíl útoku pro Karlovo vojsko. K opatrnosti ovšem nabádá skutečnost, že Canburg byl bezvýsledně obléhán velice silným vojskem, což si lze v případě na rovině ležící, lehce opevněné obchodní osady při říčním přístavu jen těžko představit. Za 70
Lovosice s jezem a přístavem z doby okolo roku 1859. V 9. století zde bylo opevněné sídliště těžící z obchodu po Labi
79 KAREL VELIKÝ A CECHOV~
ský král Pipin. Důvod byl zřejmý: 6. února 806 vydal Karel Veliký "politický testament", jímž rozdělil říši mezi své syny tak, že Pipin dostal ke své ]tálii i vše jižně od Dunaje, tj. Bavorsko, Raetii a část Alamanska (Svábska) na jih od Dunaje. 77 Každému ze synů císař uložil, aby "s Boží pomocí bránil hranice svého království, které se rozkládají směrem k cizincům". 78 Je proto vlastně samozřejmé, že ho Karel ustanovil velitelem výpravy sestávající se z Bavorů a Alamanů !- útočící na "cizince v sousedství" Pipinova království, tedy na Cechy. Bavorům a Alamanům velel Pipin ostatně již v letech 796 a 797. 79 Že spolu s ním šli do Čech i jeho Langobardé, je také pochopitelné, i když je říšské anály výslovně nejmenují. V každém případě nelze toto Karlovo ustanovení považovat jen za nějakou formalitu, Pipin se skutečně vlády v nových územích ujal, působili tu jeho pověřenci a v úředních listinách se zde datovalo podle roků jeho panování až do Pipinovy smrti roku 810. 80 Rýsovalo se tak spojení Bavorska s Itálií, které se sice neuskutečnilo, ale jako politická idea přetrvalo karlovskou říši, aby se objevilo znovu v plánech bavorského "krále" Arnulfa v letech 915-934, do nichž tehdy byly vtaženy i Čechy. 81 To, že se to ani tehdy nepodařilo, mělo pro další osudy Evropy podstatný význam. Vypadaly by totiž s bavorsko-italským královstvím jistě jinak. Na Pipinovy Langobardy, ne učené kněze , ale laické bojovníky, učinila výprava do Čech zřejmě velký dojem. Byla to přece jedna z jejich původních vlastí, jimiž prošli na svém putování. Podle Chronicon Gothanum si aktuální tradice přivlastnila i saský Paderborn (kde se právě roku 805 sešel Karel s papežem Lvem III.). Zde prý si ustanovili prvního krále Agelmunda a pod jeho velením dobyli "Beovinides" - Čechy, kde se "až po dnešní den" spatřují známky "domu či obydlí" krále Wacha. 82 Jedná se o informaci, kterou mohl autor Chronicon získat jedině od účastníků výpravy, kteří za svého pobytu u "Beowinidů" viděli něco, co jim připomínalo kamenná sídla, v nichž v Itálii sídlila langobardská šlechta. Nemohlo to být žádné slovanské hradiště, v úvahu při cházejí vlastně jen ruiny keltských oppid. Všechna ale leží v odlehlých oblastech, mimo jádra slovanského osídlení. Výjimkou je pouze Závist v pražské kotlině, kde ještě Hájek viděl ruiny veli~ého města. 83 Znamenalo by to, že Langobardi přišli při plenění Cech i do pražské kotliny. Chronicon Gothanum se tak ukazuje být ve všech ohledech prvořadým pramenem. 84 Tato skutečnost byla kupodivu v bádání zcela přehlédnuta, 85 ačkoliv právě Pipinovo velení výpravě dokonale vysvětluje složisvůj
80 VlNIKVElK€ MORAVY
Karel Veliký a jeho syn Pipin v rozmluvě s pís ařem. Miniatura opisu sbírky zákoníků sestavené Lupem pro hraběte Eberharda z Friaulu mezi léty 829-832. Opis vznikl roku 991 v severní Itálii. (O Eberhardovi z Friaulu viz s. 157)
jistou můžeme považovat skutečnost, že Karel Mladší chtěl podle běžné francké praxe zaútočit na střed protivníkova území, a to tehdy opravdu leželo na oné "čes~é rovině" v Poohří. lde~lním (i faktickým) středem tehdejších Cech byla posvátná hora Ríp, 71 Canburg tedy musíme hledat v jejím okolí. Výprava z roku 805 nejenom že Canburg nedobyla, nýbrž nepřinesla ani jiné zřetelné vítězství. V Cáchách byla zřejmě považována za hlavní a hmatatelný úspěch smrt českého knížete Lecha, 72 protože jinak nebylo příliš čím se chlubit. Výprava proto byla následujícího roku opakována. Mluví o ní vlastně jen dva primární prameny, říšské análi 3 a langohardská Chronicon Gothanum. 14 Nápadné je, že říšské anály sice vyjmenovávají vojska Bavorů, Alamanů a Burgundů, ne však jejich velitele, kterým tentokráte rozhodně nebyl Karel Mladší. 75 Ten vedl téhož rok!!, o něco dříve v časném jaře, výpravu proti Srbům 76 a tažení do Cech se jistě neúčastnil. Velitele zato jmenuje Chronicon Gothanum- byl jím ital-
81 KAREl VEliKY A(ECHOV€
82 VZNIKVELKt MORAVY
tou situaci okolo tributu uloženého právě v důsledku této výpravy Čechům. Mluví o něm Einhard, 86 což by však nemuselo mít velkou váhu, protože tak činí jedním dechem s "gentes ", o nichž bezpečně víme, že tribut Karlovi neplatily. Na druhé straně však byly Čechy nejpozději od roku 817, při úpravě nástupnictví v říši, 87 počítány mezi podmaněné a asi i poplatné_ země. Bylo by vproto třeba předpokládat, že Einhard měl přece jenom pravdu a ze Če chy byly roku 805 podmaněny Karlem Mladším, jehož Einhard jmenuje (v souladu s anály) jako velitele výpravy. Proto byla vždy pro historiky záhadou u Kosmy zachovaná stará tradice o tom, jak Čechům "uložil Pipin, syn krále Karla Velikého" tribut ve výši 120 volů a 500 hřiven stříbra. 88 Otázka zněla, proč je zde jme89 nován Pipin a ne Karel Mladší. Pro Františka Palackého to bylo (spolu s Einhardovými nepřesnostmi) důvodem, aby všechn~ tyto zprávy o tributu z časů Karla Velikého odmítl. Podle něho st Kosmas (a vůbec česká tradice) pletla historický tribut uložený roku 929 Václavovi s bájným tributem uloženým " Pipinem", který prý s Čechami neměl nikdy nic společného. Vá~l~v ~adiv~j Tomek však přece jenom našel v Annales AlamamCL zpravu, ze 90 roku 797 Pipin vskutku bojoval s jakýmisi Slovany, podle 'fpmka nepochybně Čechy, a tehdy jim zřejmě uložil onen t~i~~t. VT? je samozřejmě omyl, z kontextu zpráv Annafe~ Ala~amc_~ je zreJmé, že roku 797 šlo o Slovany někde v Posavt. 92 Vychodtsko hledal Jaroslav Goll93 v konstrukci, že na Kosmově údaji o Pipinovi jako tomu, který tribut uložil, není třeba trvat, protože Kosmas si ho na jiném místě plete s dalším Karlovým synem a nástupcem Ludvíkem Pobožným 94 a zrovna tak si te~y mohl splést Karla Mladšího s Pipinem. Tribut by tak uložil Cech~m Karel Mladší roku 805. 95 Proč by pak ale došlo k výpravě do Cech roku 806? Další potíž si připravili historikové učením o českých kmenech. Z kontextu všech zpráv o tributu je zřejmé, že měl být placen celými Čechami, všemi "Bohemany", což pochopitelně ~eby lo možné uvést v soulad s představou o politickém rozdělení Cech na navzáj em soupeřící kmeny. Julius Lippere 6 proto přišel s kuriózní domněnkou, že tribut platili jen Lučané, na jejichž území se odehrála válka roku 805, že však zároveň dokázali předstírat, že reprezentují všechny Bohemany, takže Frankové uvěřili, že dostávají tribut z celých Cech. Ve skutečnosti nejsou všechny tyto složité úvahy vůbec nut~é. Je zřejmé, že tradice, o niž se opíral Kosmas, vskutku mluvtla o Pipinovi jakožto o vládci, který -jako velitel výpravy v roce 806
a pán Bavorska- přijal č~ský tribut. Proto také byli už roku 817, dalším dělení říše, Cechové považováni spolu s Korutanci a "Avary a Slovany, kteří jsou na východ od Bavorska" 97 za součást "malého impéria" Ludvíka Němce 98 v Bavorsku. Důvod byl nasnadě: byl to právě (asi značný) 9 9 tribut, odváděný do Bavorska. Válka roku 806, stejně jako válka roku 805, ovšem neskonči la nějakým vítězstvím, pouze opět zpustošila "nemalou" 100 část země. Zdá se tedy, že nebyl žádný důvod, aby se Čechové podrobili. S jejich podrobením nepočítala najisto, jak se zdá, ani druhá strana, protože ještě téhož roku 101 stanovil Karel Veliký Sasům vo~enskou povinnost tak, že d_o Avarie a Hispanie mělo vypravit šest jednoho bojovníka, proti Cechům dva jednoho a ovšem, bylo-li třeba "bránit vlast" 102 proti Srbům, měli jít do boje všichni. 103 Roku 806 Sasové do Čech nevytáhli, účastnili se zřejmě jen války proti Srbům. Svědčilo by to o skutečnosti, že nařízení bylo vydáno až p~ těchto válkách a že se tedy počítalo i nadále s možností války s Cechy. Přesto se ale Čechové poddali, i když nebyli poražení. Řekli jsme si už, že to nebyla porážka, ale zpustošení země, které bylo tímto důvodem. Jasně to říkají například Fuldské anály, když mluví o tažení proti Srbům roku 851: Srbové tehdy napadali francké pohraniční oblasti nájezdy a pálením. Vypravilo se tedy proti nim vojsko, které je těžce tísnilo a unavilo tím, že jim zniči lo plody polí. Když jim tak vzalo všechnu naději na úrodu, zkrotilo je spíše hladem než mečem. 104 Šlo o běžnou taktiku. Jakmile se podařilo vypálit dostatečné množství vesnic a hlavně zničit uskladněné obilí, které si jejich obyvatelé nemohli vzít do lesů, v nichž se skrývali před nájezdníky, byli lidé donuceni sníst i zásoby, které měli připraveny na osev. Tak přišli o "naději na úrodu" a vydali se nebezpečí hladu. Ten se mohl snadno stát hladomorem, protože nedostatečná dopravní komunikace nedovolovala fungující výměnu s nepostiženými regiony. Většina hladomorů byla proto lok__álních, někdy ale mohly přerůst v celozemské jako n~příklad v Cechách, když roku 1043 vypukl po opakovaných najezdech v letech 1041 a 1042 takový hlad, že na něj prý zahynula "třetina lidu". 105 Podobně si musíme představit situaci v Čechách v letech 805 a 806. Již roku 805 propukla v různých oblastech francké říše v důsledku nepřízně počasí neúroda a panovaly obavy z hladomorů, proti nimž nařídil císař všeobecné posty. 106 Postiženy mohly být - nádavkem k válečnému pustošení - i Čechy, hlavní potípři
83 KAREl VEliKÝ A (ECHOVt
84 VZNIK VELKE MORAVY
že však jistě přišly teprve třetího roku, kdy už nebyla žádná ne!>o jen nepatrná úroda. To se stalo dostatečným důvodem, aby se Cechové v obavě před dalšími nájezdy dobrovolně poddali. 107 Není přitom rozhodující, zda jednali přímo s Pipinem jako s pánem Bavorska či ne, rozhodující je, že tribut měli odvádět (a zřejmě nějakou dobu i odváděli) právě je:r~u. Ve válce roku 805 padl "král" Cechů Lech. 108 Protože nedošlo k nějaké rozhodující bitvě, musel být Lech zabit buď náhodou při nějaké menší potyčce nebo - pravděpodobněji - při větší vojenské akci. Víme ovšem jen o obléhání Canburgu, žádnou jinou válečnou událost prameny neuznaly za hodnou zaznamenání. Mů žeme tedy s určitou pravděpodobností soudit, že Lechova smrt souvisela s obléháním Canburgu, což by ovšem znamenalo, že tento hrad byl jeho sídlem. To že ho prameny nazývaj! "rex", nemusí nic znamenat, stejně jako fakt, že byl "králem" Cechů, tedy -jak prameny naznačují - všech, které Frankové označovali jako Bohemany apod. Mohl totiž zrovna tak dohře !ryt jedním z mnoha českých knížat, jak je známe z pozdější doby. Ríšské anály mluví k roku 806 o zabití knížete Miliducha při výpravě, kterou do Srbska vedl Karel Mladší skorem stejnými slovy jako o zabití Lecha rok předtím. 109 Lecha nazývají některé prameny "králem" (rex), podobně i Chronicon Moisiacense mluví o Miliduchovi jako o "zpupném králi panujícím v Srbsku" . 110 Zdálo by se tedy, že analisté chápou Lecha i Miliducha jako jediná knížata panující Čechům a Srbům. Chronicon Moissiacense však odhaluje, jak tomu bylo u Srbů doopravdy: po zabití "krále" Miliducha přišli ke Karlovi "ostatní králové" Srbů, poddali se císaři a dali rukojmí, jak to Karel požadoval. lil Ještě výrazněji se tato situace projevila o něco později u Obodritů. Roku 844 napadl Ludvík Němec Obodrity a "zabil jejich krále (regem) Gostomysla". Zemi a lid "rozdělil mezi knížata (duces)" . 112 Tak to alespoň líčí současné Fuldské anály. Stejně současné anály z Xanten, ale říkají něco jiného. Podle nich byl při výpravě zabit "Gestimus", jeden z králů Obodritů (unus ex regibus eorum), jejich ostatní králové (reges) se pak Ludvíkovi Němci 113 poddali. Geografický spisek, tzv. Geograf bavorský, který vznikl někdy právě ve čtyřicátých letech, 114 již počítá s výsledkem, s "rozdělením" země Obodritů mezi knížata (duces). 115 Tímto "děle ním" se ale nic nezměnilo, Obodritům vládla mnohá knížata jako za Gostomyslových časů, tak po nich. Přesto ale již od konce 8. století měli Obodrité, podobně jako Veleti, jakéhosi vrchního
vládce, Vitčana, Dražka, Slavomíra a Čedraga, s nimiž Karel a Ludvík Pobožný jednali, uzavírali s nimi spojenectví a případně je i dosazovali. 116 Je ale otázkou, zda Frankové postavení těchto knížat nepřeceňovali. 117 Potřebovali přece nějakého partnera jednajícího jménem Obodritů (či Veletů), jímž samozřejmě nemohlo být množství knížat ani sněm. Prameny ukazují celkem jasně, že se tak opravdu dělo, lidé jako Vitčan u Obodritů nebo Ljub u Veletů byli panovníky spíše pro Franky než pro svůj vlastní lid. Pro úvahy, zda Čechové se do roku 805 nacházeli pod jednotnou vládou a zda tedy Lech byl jejich posledním "ústředním" knížetem, 118 jsou tedy svrchuřečené údaje pramenů sotva postačující oporou. Z událostí let 805-806 ovšem na druhé straně s dostatečnou jistotou vyplývá, že "Bohemané" tvořili politickou jednotu, která byla schopna přijímat společné závazky (a nepochybně také se společně vojensky bránit). Měli také jistě jakési společné výkonné orgány, které mohly efektivně zajišťovat i tak organizač ně náročné záležitosti jako shromažďování dobytka pro tribut a jeho dopravu do Bavorska. 119 Nebyl jím ale zřejmě n§jaký společný "ústřední" kníže, nýbrž nejspíše sněm všech Cechů , na němž měla pochopitelně hlavní slovo ta knížata, která si asi prá120 vě okolo roku 800 začala budovat své rodinné hrady.
85 KAREL VELIKÝ A {ECHOVE
KAPITOLA 6
Podunají a Ljudevítovo Posáví
(805-828) 86 VZNIK VELKÉ MORAVY
CELÉ AVARSKÉ ÚZEMÍ, přinejmenším od Enže po severojižní tok Dunaje, se mělo stát říšskou "Avarií" spravovanou vlastními avarskými náčelníky, vazaly císaře. Tak mělo být naloženo s ovocem vítězství spadlým Karlovi do klína vlastně téměř bez boje. O jeho podstatnou část ho však mezitím rychle a rozhodně připravila slovanská knížata, vynořivší se nenadále všude "okolo Dunaje". Jejich útoky na Avary přerostly ve vyhlazovací válku, která způsobi la, že Karlův plán obnovy avarské říše se definitivně zhroutil. Nebylo prostě již co obnovovat. Roku 811 musel Karel vyslat do Panonie vojsko, které mělo tyto boje ukončit. Protože útočící stranou byli nepochybně Slované, je jasné, že se tak dělo na žádost Avarů a že tedy vlastně šlo o pokus zachránit Avary ve smyslu Karlova plánu. K bojům však nedošlo, vůdci vojska nakonec přesvědčili zástupce bojujících stran, aby se dostavili k císaři a podrobili se jeho smírčímu rozsudku. 1 Avarská reprezentace byla při těchto jednáních - na rozdíl od francké, kterou kromě císaře tvořil ještě prefekt Východní marky Gerold 2 - již zcela podřadná, o kaganovi, o němž Karel roku 805 "nařídil", aby byla uznávána jeho starobylá hodnost, již nic neslyšíme. Jako nejvyšší hodnostáře uvádějí prameny opět nějakého tuduna, sotva ale téhož, který byl pokřtěn roku 803, a "knížete Avarů", nesoucího podivný titul canizavci. Rozhodně tu nešlo o zkomoleninu, onen kníže se nejmenoval "kagan Izák", 3 a je také pochybné, že by byl kaganem - tedy Abrahamem z roku 805 - přisvojivším si pouze nový titul kana sybige, "velký chán", jak dokazuje Walther Pohl. 4 Spíše se zdá, že musíme "canizavci" vykládat jako kam- "šaman" a savi)r- "zprostředko vatel, posel" či "prorok", 5 protože to celkem přesně vystihuje postavení tohoto člověka jakožto posla či vyjednavače, vůdce avarského poselství, který měl i "sakrální" autoritu šamana. Zato Slované byli zastoupeni "knížaty sídlícími okolo Dunaje" O tom, kde mohla sídlet, se mnoho spekulovalo, avšak bez něja ké závažnější opory v písemných pramenech. Jisté je, že nemohlo jít o knížata Moravanů, ať již z Moravy samotné či z Nitran-
87 PODUNAJI A UUDEVITOVD POSAVI
Pár honosných karolinských ostruh, Biskupije u Kninu, počátek 9. století. Analogické exempláře pocházejí i z Moravy
ska, 6 protože na ty jistě vojsko vyslané roku 811 do Panonie nemohlo dosáhnout a donutit je k cestě do Cách. 7 Oporou tu nemohou být ani Annales Lobienses, které již k roku 803 tvrdí, že se Karlovi poddala Panonie "s přiléhajícími královstvími", 8 protože jde o pozdní kompilaci z 10. století, která jen zkracovala Annales Mettenses priores 9 a nemá samostatnou hodnotu. Mohlo tedy jít skutečně jen o knížata ze samotné Panonie. Tak připadl Hynek Bulín 10 na možnost, že by se mohlo jednat o ony čtyři nástupce knížete Korutanců Waltunca, Pribislava, Semiku (?, "Cemicas"), Stoj míra a Etgara, které jmenuje Conversio, n ovšem s výhradou, že by se nejednalo o knížata Korutanců, nýbrž o knížata jiných Slovanů, vládnoucí v Panonii. To se pokusil rozvinout Ján Steinhiibel, který dokonce těmto čtyřem knížatům přidělil i jejich území v podobě franckých hrabství: 12 Ptujského (Pribislav), Doudlebského (Semika), Blatenského (Stojmír) a nepojmenovaného slovanského knížectví v ohbí Dunaje mezi Ostři homí a Veszprémem (Etgar). 13 Nic z toho ovšem nelze dokázat prameny, je to pouhá hypotéza, plně závislá na sotva přípustně extenzivním výkladu 10. kapitoly Conversio. Především však jde
88 VZNIK VELK( MORAVY
o to, zda vůbec můžeme Conversio věřit aspoň v tom, co jeho autor skutečně napsal, v žádném případě však nikoli tomu, co do jeho slov dodatečně vkládáme. Musíme především mít na paměti, že se zde jedná o pamětní spis, "bílou knihu", 1+ salzburského arcibiskupství, která měla dokázat, že Salzburg měl právo na Korutany a Panonii, protože zde prováděl odedávna misii, a že tedy zřízení panonského arcibiskupství propůjčeného roku 870 Metodějovi je újmou na jeho starobylých právech. Je to tedy spis svrchovaně tendenční, i když nikde přímo nelže, pouze velmi obratně zamlžuje a překrucuje skutečnost. 1 5 Takovou nepohodlnou skutečností byla především skutečnost, že Salzburg sice opravdu vedl jakousi misii v Korutanech a dostal Korutany potvrzeny hned několika papeži jakožto své misijní území, 16 že však nikdy neměl taková práva na Panonii prostě proto, že zde před čtyřicá tými léty 9. století žádnou skutečnou misii neprováděl, třebaže pro ni samozřejmě existovaly mnohé - nikdy neuskutečněné plány. Autor Conversio nám právě v kapitole, o kterou nám zde jde, předvedl skutečnou ekvilibristiku: vrací se 17 nejprve k vyprávění o tom, jak Pipin podmanil roku 796 Avary a svěřil do církevní správy arcibiskupovi Arnovi Dolní Panonii až po Drávu. To pak prý roku 803 potvrdil i Karel Veliký. 18 Mluví tedy o Panonii a pak zcela obecně o "východních územích", pro něž byli ustanoveni správci. Nakonec - evidentně úmyslně nejasně - přechází k "oněm krajům", kde sídlila knížata Pribislav, Semik, Stoj mír a Etgar, po nichž Bavoři ustanovili svá, op ě t jmenovitě vypočíta ná hrabata: Helmwina, Albgaria a Paba. Vzbuzuje tak dojem, že stále mluví o Panonii, 19 ne říká to ale nikde přímo. Ze všech shora připomenutých jmen známe z jiných pramenů jen jedno, totiž Paba, který však nebyl (v letech 860-861) hrabětem v Panonii, nýbrž v Korutanech. Je zřejmé, že "ony kraje" jsou Korutany a ne Panonie: 20 autor Conversio svého adresáta (ať jím již byl Ludvík Němec či papež 21 ) obratně podvedl. Kde seděla ta knížata Slovanů, která přišla roku 811 do Cách, tedy s určitostí nevíme. Za jisté lze považovat, že sídlila v Panonii, a to spíše v její jižní než severní části. Na tuto část Panonie útočil totiž roku 797 Pipin zřejmě z toho důvodu, že zdejší knížata spolupracovala s Avary. Pak - asi již před rokem 805 - se ale situace změnila a Slované z Posáví se spolu s ostatními ze širokého okolí Karpatské kotliny vrhli na Avary. Ať již dohody dosažené roku 811 v Cáchách zněly jakkoliv, jisté je, že Karel Avary nezachránil. Slované jejich politickou orga-
nizaci, opírající se již jen o zbytky vysoké aristokracie, úplně rozbili. Roku 817 byla při dělení říše tato "Avarie" popsána jako "Avaři a Slované na východ od Bavorska". 22 Slovany spíše jako politický než etnický činitel tu již nebylo možno přehlížet. Avaři vystoupili jako politická jednotka v Panonii naposledy roku 822_23 To, že se nadále v Panonii neobjevují, není samozřejmě způsobe no jejich vyhynutím, nýbrž skutečností, že přestali mít vlastní politickou organizaci, svá knížata/ 4 a zanikli tedy jako politické etnikum. Došlo k tomu zřejmě při velké reorganizaci "východních území" roku 828, kdy o svá vlastní knížata přišli i Korutanci. Karel Veliký počítal od počátku avarských válek s christianizací Avarů, masivní propaganda boje proti "pohanům" měla pravdu alespoň v tom, že cílem sice nebyl pouhý křest Avarů, nýbrž jejich podmanění a přičlenění k říši, přičemž byl ovšem křest podmínkou. 25 Pipinovy výpravy roku 796 se účastnili přímo zainteresovaní, Paulin, patriarcha aquilejský, a salzburský biskup Arno.26 Improvizovaná synoda na březích Dunaje vyvodila důsledky z negativních zkušeností s násilnou a krvavou christianizací Sasů a rozhodla se, hlavně pod vlivem Karlova předního rádce Alkuina, který se v záležitosti christianizace Avarů silně osobně angažoval, 27 pro mírný, "přesvědčovací" postup 28 a zjednodušila také podstatně předpisy pro udělování křtu. To se ale ukázalo být vlastně nepotřebné, protože k žádnému masovému křtu Avarů nedošlo. Synoda ovšem nezanedbala (také poněkud předčasně) rozděle ní církevní jurisdikce nad nov ě získaným územím. Pipin přiřkl Salzburgu území mezi Rábou, Dunajem a Drávou, což roku 803 potvrdil i Karel. 29 Ten také už roku 798 zařídil u papeže povýšení Salzburgu na arcibiskupství, zdůvodněné asi především skuteč ností, že mu přibyly rozsáhlé misijní úkoly v Avarii. Jeho prvním příkazem, daným Arnovi jakožto arcibiskupovi, bylo v každém případě právě organizování misie "v krajinách Slovanů", 30 což bylo zřejmě to území, na němž sídlellid, který tu zůstal " z Hunů a Slovanů" 3 1 - tj. Dolní Panonie. Karel se zřejmě nechal vést falešnou nadějí vzbuzovanou ochotou avarských knížat přijmout křest a možná dokonce jejich žádostmi o misionáře. 32 Chtěl využít christianizace k proměně Avarie v křesťanský vazalský státeček, přičlenitelný později plně k říši. Příznačné je ovšem, že o Avarech není v líčení Arnových aktivit, které podává Conversio, vůbec řeč, nýbrž pouze o Slovanech. Conversio tvrdí, že Arno splnil úkol daný mu Karlem okamžitě, ještě v pozdním létě
89 PODUNI'JI A UUDEVITOVO POSÁVI
prý v Dolní Panonii světil kostely, ordinoval kněze a kázal lidu, i Slovanům. Nic z toho nemůže být pravda, Arno na nic takového neměl čas, neboť byl tehdy těžce nemocný; 33 především však neexistovala žádná možnost vystavět zde za tak krátkou dobu nějaké kostely. Bylo to vše jen zbožné přání císařovo, který zřejmě neměl o skutečném stavu Avarie ani ponětí, zrovna tak jako Arnův přítel Alkuin. Ten na Arna neustále naléhal, aby mu podával zprávy o průběhu christianizace Avarů a sestavil pro ně ho dokonce jakousi misijní příručku, kde pojednal o kázání pohanům a přidal "praktický" výtah z latinské gramatiky a různé abecedy a runy, o nichž zřejmě- učenecky naivně - předpoklá dal, že se Arnovi budou hodit při výuce pokřtěných Avarů. 34 Arno jim naoko vyhověl, vyřešil ale nakonec tuto - jak na rozdíl od svého pána dobře věděl - nereálnou úlohu tak, že pro misijní území ustanovil pomocného biskupa Theodericha (799-821). Uvedl ho ale roku 799 nikoliv do Panonie, 35 nýbrž zřejmě do "Avarie" mezi Enží a Vídeňským lesem. 36 Nevydržel tu ale ani ně kolik měsíců, povstání Avarů roku 799, při němž padli Gerold i Erich z Friaulu, 37 ho z tohoto území vyhnalo, takže se zřejmě usídlil v Korutanech. 38 Výsledkem avarských válek Karla Velikého bylo, jak píše Einhard, panování nad "obojí Panonií, na protilehlém břehu DunaAvarům
90 VZNIKVElKE MORAVY
Chorvatský velmož. Skulptura na oltářní desce z Biskupije u Kninu. ll. století (rekonstrukce). Velmož je oděn kaftanem přepásaným pásem, z něhož visí jazykovité nákončí. U pasu meč západního typu. Kaftan je u krku sepjat pomocí gombíků
je se nacházející Dácií, Istrií a Liburnií s Dalmácií s výjimkou pří mořských měst". 39 O Panonii na sever od Drávy jsme už mluvili, připomeňme si však také v mnohém poučné osudy dalších území na jih odtud. Jedná se v první řadě o území, které Einhard a ostatní francké prameny nazývají, ne vždy jednoznačně, Dolní Panonií. Kryje se v zásadě s dnešním Slovinskem v Posáví. 40 Tato oblast byla součástí avarského kaganátu, nepatřilo však zřejmě k jeho jádru, protože se zde nevyskytují typická avarská kostrová pohřebiště. Byla zřejmě osídlena Slovany, kteří nepřijali avarskou civilizaci i etnicitu, 41 i když byli loajálními poddanými kagana a v první fázi avarských válek se dokonce bránili proti Frankům nezávisle na hroutící se avarské moci. Byli podrobeni asi teprve někdy po roce 797 a jejich území připadlo pod správu správců friaulské marky. Někdy před rokem 818 se vévodou Posáví (dux Pannoniae injerioris)/2 podléhajícím friaulskému správci Kadolahovi, stal Ljudevít, jeden z mnoha zdejších knížat, sídlící nejspíše někde v okolí Sisaku, který se pak stal jeho hlavním sídlem. Dále na jihozápad ovládl Karel v předpolí Friaulska i Istrii, Liburnii a Dalmácii. Kdy k tomu došlo, však přesně nevíme. Prvním spolehlivým svědectvím se jeví soudní rozsudek ve sporu mezi obyvateli Istrie a zdejším franckým správcem Janem roku 804,43 proto se uvažuje o tom, že Istrie a zřejmě i Liburnie s Dalmácií byly Karlovými vojsky přičleněny k říši v souvislosti s Karlovým uspořádá váním poměrů v Avarii roku 803. Tehdy by vznikl závislý dukát (knížectví, vévodství) Dalmácie a Liburnie v čele s Bornou, ovšem -jak říká Einhard - s výjimkou měst na pobřeží, která náležela Byzanci. O tato města s Benátkami v čele vypukl již roku 806 otevřený konflikt s Byzancí, trvající až do roku 812, kdy se Karel nároků na ně vzdal. 44 Přímořská města dalmatského pobřeží ale nebyla vůbec v lehké situaci. V jejich zázemí se již dávno usadili Slované, nyní však mezi nimi došlo k mocenským koncentracím, jejichž výsledkem bylo neurčité a nevyhraněné panování knížete Borny, opírající se do značné míry o franckou autoritu jakožto správce Liburnie i Dalmácie. To znamenalo pro ně přímé ohrožení. Nebylo tedy divu, že se snažila najít znovu oporu v Konstantinopoli a jejím prostřednictvím vyjednávat s Franky. Na počátku roku 817 se v Cáchách objevili vyslanci byzantského císaře Lva V. s mnoha stížnostmi v záležitosti "Dalmatinců", která se dotýkala "jak Slovanů , tak Románů (Římanů}". Ludvík vzal tyto stížnosti velmi vážně a poslal do Dalmácie zvláštní vyslance, aby věc prošetřili. 45 Než se však záležitost uzavřela,
91 POOUNAJI A UUDEVITOVO
POSAVI
přišli
92 VZNIK VElKt MORAVY
noví vyslanci z Konstantinopole se stejnými stížnostmi. 46 K dovršení všeho se pak příštího roku obrátil na císaře - evidentně jako jedna ze zainteresovaných stran v tomto sporu - i Borna. Byl to jistě právě aktuální antagonismus s Romány přímořských měst, znásobený franckým tlakem, který přivedl dalmatské Slovany- či spíše jejich knížata- v té době náhle a jednorázově (v žádném případě ne v důsledku nějakého "vývoje") k těsnému politickému - a jak je z archeologických nálezů patrno - i kulturnímu přimknutí k Frankům. Současně s Bornovým poselstvem, podporujícím Kadolahovu málo vstřícnou politiku vůči městům a Byzanci stojící za nimi, dorazilo i poselství Ljudevíta, který naopak na Kadolaha ostře útočil a stěžoval si na jeho zpupnost a krutost. 47 Zda při tomto Ljudevítově vystoupení stály v pozadí intriky byzantské diplomacie, 48 se nedozvídáme, vážné podezření, že Ljudevít byl financován z Byzance je ale na místě. 49 Jisté je, že císař se postavil se vší rozhodností za Kadolahovu politiku a Ljdudevít byl obviněn, že připravuje odtržení od říše. Ludvík proti němu proto poslal v létě 819 vojsko do Korutan vedené právě Kadolahem, které ale nic nepořídilo. Nadto sám Kadolah po návratu zemřel na horečku, což zřejmě vzbudilo u Ljudevíta naději na mírové urovnání s říší. Nabídl císaři, že zůstane poddaným říše, kladl si však podmínky, které Ludvík nechtěl přijmout. Jednání ztroskotalo a obě strany se chystaly k válce. Ljudevít rozeslal posly k sousedním Slovanům a nabádal je ke společnému odboji. Dokázal přemluvit Timočany, 50 kteří se právě minulého roku přestěhovali ze svých sídel na Timoku kamsi do pohraničí říšé' a chtěli se poddat Frankům, aby tak nečinili a přidali se naopak k jeho povstání. Připojili se k němu i sousední Karniolci, reakce Korutanců byla nejednotná, přidala se jenom jejich část. 52 Ljudevítovi se tak v překvapivě krátké době podařilo smontovat rozsáhlou protifranckou koalici. Jediné, které nezískal, byla pří značně knížata z Dalmácie, nejenom Borna, "dux Liburniae et Dalmatiae", ale ani Ljudevítův vlastní tchán Drahomysl. Životní zájmy dalmatských a posávských knížat se radikálně rozcházely, pro dalmatská knížata byla hlavním protivníkem přímořská měs ta, kdežto hlavním spojencem Frankové, kteří byli zase pro posávské hlavním nepřítelem. Ljudevít se proto rozhodl donutit váhající k povolnosti silou. Poslal vojsko do Korutan a sám s druhým vojskem napadl Dalmácii. Oddíly vyslané do Korutan narazily někde u Drávy na men-
ší síly Baldericha, nástupce Kadolahova, a musely ustoupit, vojsko vedené Ljudevítem osobně svedlo bitvu na řece Kulpě, v níž padl Drahomysl, a Bornu, zrazeného oddíly Gadčanů, zachránila před záhubou jen jeho družina, o níž říšské anály píší jako o "pretoriánech", 53 srovnávajíce je tak s proslulou gardou byzantského císaře. 54 Gadčané - podrobivší se zřejmě Ljudevítovi - se vrátili domů, Borna si je však, nepochybně pomocí svých pretoriánů, znovu podrobil. Ljudevít odpověděl v prosinci novým tažením na vlastní Bornovo území, do Dalmácie. Borna tentokráte nespoléhal na svolané obecné vojsko, dal pouze bránit hrady, kam ukryl všechen svůj majetek, 55 a sám se svou družinou vedl velmi účin nou "partyzánskou" válku, která nakonec donutila Ljudevíta k návratu. Mohl pak císaři pyšně oznámit, že eobil 3000 Ljudevítových mužů a ukořistil více než 300 koní. 56 Císla jsou jistě nadsazená, anály však samy říkají, že Ljudevít táhl do Dalmácie s velkým vojskem 57 a značný počet ukořistěných koní ukazuje, že nešlo o běžnou pěší hotovost obecního vojska, ale o vybrané jízdní oddíly. Ljudevít tedy disponoval značnými silami jízdních bojovníků, podobných Bornovým "pretoriánům" a byl těžkým oříškem i pro obrněné vazalské armády Franků, zvláště když mu tajně poskytl pomoc i patriarcha Fortunat z Grada (před 803-825), který mu, snad z podnětu vyšlého z Konstantinopole, poslal řemeslníky, aby opevnili jeho hrady Jeden z Fortunatových kleriků to ovšem okamžitě udal a Fortunat byl roku 821 pozván před císaře. Vydal se sice jakoby poslušně na cestu, místo do Cách ale zamířil do Zadaru a dal se odtud přepravit do Konstantinopole. 58 Mezitím, v roce 820, zorganizoval Ludvík velké tažení, které napadlo Ljudevíta podle běžného franckého strategického schématu třemi bojovými kolonami, z nichž jedna směřovala z Itálie pod velením Lothara, který se asi již tehdy stal italským králem, 59 druhá táhla přes Korutany a třetí obcházela Alpy cestou přes horní Panonii. Ljudevít se bránil na hranicích s Itálií, kde Lotharova vojska utrpěla hanebnou porážku, 60 v Korutanech však nedokázal franské vojsko zadržet. Uchýlil se proto do jakéhosi hradu, ~terý vystavěl na strmém kopci, a zde vyčkával, odmítaje jak při jmout boj, tak vyjednávat. 61 Zvolil tak- jistě ne náhodou- jedinou taktiku, proti níž byla francká vojska vždy bezmocná a která se Slovanům v bojích s karlovskou i pozdější otónsko-sálskou říší vždy osvědčovala. Francké vojsko se pak vrátilo domů sužováno nemocemi 62 (tak jako Karlovo roku 791 v Avarii), třebaže asi ne
93 POOUNAJI A UUDEVITOVO POSAVI
94 VZNIKVElKE MORAVY
z nedostatku potravy a píce (tak jako francké vojsko v Čechách roku 805), protože výprava byla úmyslně načasována na jaro, kdy už byl dostatek píce pro koně a soumary. 63 Balderich si pouze znovu podřídil Karniolce i odpadlou část Korutanců. Ljudevít však měl stále ještě četné spojence. Příští francká výprava totiž roku 821 plenila území Ljudevíta i jeho spojenců, aniž hy se dočkala bitvy. To byla také obvyklá francká taktika, o jejíž účinnosti jsme se přesvědčili již v letech 805 a 806 v Čechách. Plán výpravy dohodnutý na dvorském sjezdu v únoru 821 přímo předpokládal, že v létě budou proti Ljudevítovi vypravena tři vojska, která hudou střídavě "pustošit pole" protivníka. 64 Hlad způ sobený opakovaným pleněním vedl roku 822 ke zhroucení Ljudevítovy moci, přičemž hlavní příčinou bylo jistě to, že nevydrželi jeho spojenci. Ljudevít se o jejich odpadnutí dozvěděl ještě před příchodem franckého vojska, opustil hrad Sisak a uprchl, zřejmě jen s družinou, do Srbska. Zde hyl přijat jedním ze srbských knížat na jeho hradě a pokoušel se odtud - samozřejmě bez výsledku - vyjednávat s císařem. Svému hostiteli se nakonec odvděčil tím, že ho lstivě zavraždil a zmocnil se jeho hradu. 65 Nevydržel však ani zde a když se mu půda stala horkou pod nohama, uprchl do Dalmácie k ujci Borny, Ljudomyslovi. Zde pobýval nějaký čas, než hyl- ještě v roce 823- Ljudomyslem zavražděn. 66 Tato krvavá historie se jak vidno odehrávala mezi knížaty a na hradech. K Ljudevítovi očividně nepatřil žádný kmen, jeho moc byla autogenní, nevyplývala z nějaké volby kmenem, jak ji máme názorně dosvědčenu v Korutanech. Obyčejně se tvrdí, že Ljudevít hyl knížetem Chorvatů, usazených v Posáví, a odlišných od těch Chorvatů, kterří osídlili Dalmácii. Jedinou oporou pro takovou domněnkou je však zmatené vyprávění císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta (913-959) o vítězném odboji Chorvatů proti Frankům.67 Konstantin (vlastně jeho informátor doplňující dodatečně kapitolu o Dalmácii v císařově díle De administrando imperio) zde informuje: "Od těch Chorvatů pak, kteří odešli do Dalmácie, se oddělila jistá část a zmocnila se Illyrica a Panonie; i ti měli nezávislého vládce, který udržoval přátelské styky s vládcem Chorvatska, byť pouze skrze poselstva. Až do jistých dob podléhali Frankům i dalmatští Chorvaté stejně jako dříve ve své vlastní zemi. Frankové se však k nim chovali tak ukrutně, že Chorvatům vraždili nemluvňata a házeli je psům. Chorvaté, ne mohouce to již od Franků snášet, vzbouřili se proti nim a zároveň pozabíjeli ty z nich, které mě-
95 POOUNAJI A UUOEVITOVO POSÁVI
Chorvatský panovník. Výzdoba křtitelnice z přímořského města Splitu, ll. století
li jako vládce. Nato vytáhlo z Frank proti nim velké vojsko, a když po sedm let mezi sebou bojovali, Chorvaté nakonec a s ná':"ahou nabyli převahy a vyhladili všechny Franky i jejich vládce Jménem Kotzilise. Od té doby zůstavše svými vlastními pány a sami si vládnouce vyprosili si z Říma svatý křest - i byli vysláni biskupové a pokřtili je za Porina, jejich vládce. "68 Povstání a sedmiletá válka proti ukrutným Frankům vedeným Kotzilisem jsou evidentně Ljudevítovým povstáním proti ukrutnému markrabí z Friaulu Kadolahovi. Ljudevít je tu oním vládc:m v "lllyricu a Panonii", který prý udržuje přátelské styky s Ponnosem-Bornou. Styky těch dvou však byly právě opačného druhu a kromě toho povstání nezačali podle Konstantina Chorvaté v Ilýrii, nýbrž v Dalmácii, nepovstal tedy Ljudevít, ale Borna, který hyl ve skutečnosti vždy na straně Franků! Proto se myslel? ~a to, že Kotzilis hy mohl být blatenský kníže Kocel, 69 syn Pnbmův, který prý padl ve válce s Chorvaty roku 876, zatímco Porinos hy měl být chorvatským knížetem Branimírem, který se dal roku 879 do ochrany papeže Jana VIII. 70 Pak hy ovšem Konstantinovo vyprávění nemělo nic společného nejenom s Ljudevítem, ale ani s panonskými Chorvaty. To je ale sotva možné, 71 zá-
96 VZNIK VElKt MORAVY
kladní rysy Konstantinovy historky odpovídají natolik přesně Ljudevítově příběhu, že její historický základ prostě nemůžeme hledat jinde. 72 Nemá tedy nic společného s Chorvaty, na ně byly Ljudevítovy děje přeneseny. "Oslím můstkem" , který to umožnil, bylo tvrzení, že Ljudevítova Panonie přece také patřila k Chorvatsku. To platilo v polovině 10. století, kdy byla tradice zapsána a kdy- nejméně od roku 925 - náleželo právě bývalé biskupství v Sisaku (Ljudevítově sídle) pod jurisdikci splitského arcibiskupství a chorvatského panovníka. 73 Nebyla to však samozřejmě pravda ani na počátku, ani ve třetí čtvrtině 9. století. Ljudevít nebyl knížetem žádného konstituovaného "kmene" a nebyli jimi ani jeho spojenci v Posáví. Když roku 827 pronikli Bulhaři na lodích proti proudu řeky Drávy, sesadili knížata místních Slovanů a nahradili je svými správci. 74 Jednalo se jistě o Ljudevítovy spojence, usedlé nejenom v Posáví, ale i na levém břehu Drávy, tedy uvnitř avarského kaganátu. Jejich moc se tu konstituovala nepochybně teprve po roce 803, a musíme je proto počítat mezi ta slovanská knížata, která roku 811 seděla "okolo Dunaje". Mezi množstvím těchto dravých knížat, žijících jistě v nemalé míře z lupu získaného na Avarech, vynikl Ljudevít proto, že je dokázal dočasně sjednotit v boji proti společnému nepříteli. Jeho pokus skončil neúspěšně, to však neznamená, že sám o sobě odhlédneme-li od vnějších okolností - nemohl vést k etnogenezi zvláštního "gens" v Posáví. Tyto tendence zde ostatn ě nikdy zcela nezanikly, již v roce 838 se tu musel Ludvík Němec pokoušet zničit knížectví Ratimírovo 75 a ještě roku 896 odtud pocházel Hraslav, jemuž Arnulf svěřil do správy celou Dolní Panonii.
KAPITOLA 7
Dalmácie, Slované a Bulhaři na východě Karpatské kotliny (okolo 800-838) PODOBNÝ, AVŠAK PŘECE JEN V ZÁKLADECH ODLIŠNÝ, je příběh Ljudevítova hlavního protivníka Borny. 1 Říšské anály ho nazývají "dux Dalmatiae"2 a "dux Dalmatiae atque Liburniae", 3 poprvé se v nich ale objevuje jako "dux Guduscanorum ", přičemž příslušný text análů je možno číst i tak, že byl "dux Guduscanorum et Timocianorum ". 4 "Guduscani" byli obyvatelé území nad 5 řekou Gacka (Gadska) u Otočacu v severní Dalmácii, o Timoča nech víme, že právě někdy těsně před rokem 818 přišli od Timoku někam na území, na něž si činila nárok říše ("do našeho pohraničí" či "do našich krajů" říkají říšské anály) 6 • S. Prvanovič se proto domníval, že Borna přišel s nimi jako jejich kníže do Dalmácie. "Gadčané" bylo totiž vlastně druhé jméno Timočanů, od-
Dalmácie a Posáví na počátku 9. století (podle H. Lowmimíského)
97 DALMÁCIE, SlOVANt A BULHAAI NAVYCHODt KARPATSKt KOTliNY
vozené od starého římského města Guduscunum (Kučevo ve východním Srbsku). 7 To ovšem závisí na pochybném čtení pramene, a nebylo to proto právem přijato. Ostatně již anonymní autor Života Ludvíka Pobožného četl příslušnou partii říšských análů tak, že odlišoval poselství Bornovo a poselství Timočanů, chápal tedy Bornu jen jako knížete Gadčanů. 9 Kromě toho víme, že Gadčané bojovali proti Ljudevítovi, který přemluvil Timočany, aby se k němu přidali. Sotva tedy mohli být totožní. Borna nad Gadčany skutečně nějakou moc měl, víme, že ho však v prvním vojenském střetu s Ljudevítem opustili a přešli na Ljudevítovu stranu. Borna je musel znovu donutit k poslušnosti. Že by tato malá župa byla kmenem ve smyslu "politického etnika" (gens) a že by tedy Borna byl "kmenovým" knížetem, je pochybné, na to byl přece příliš významný. 10 Pro něco takového však mluví na druhé straně skutečnost, že když Borna roku 821 zemřel (možná násilnou smrtí 11 stejně jako Ljudevít), byl "na žádost lidu a se souhlasem císaře ustanoven nástupcem jeho synovec jménem Vladislav"Y Jde o stejnou situaci, o jaké mluví Conversio v případě Korutan v 8. století, či francké anály v případě Obodritů či Veletů v 9. století. 13 Je to "lid" (populus) , který si ustanovuje knížete, většinou z jedné, k tomu zvláště kvalifikované rodiny, a francký panovník k tomu jenom dává souhlas. 14 V Korutanech bylo toto ustanovení lidem završeno a naplněno v rituálu intronizace. Dva roky po Bornově smrti a nastoupení Vladislava přišli k Ludvíkovi Pobožnému dva bratři, "králové" Veletů Milegast a Čeladrag, synové Ljubovi, a žádali o rozsouzení svého sporu. Když totiž jejich otec Ljub padl v bitvě s Obodrity, ustanovil "lid" (populus) Veletů místo něho králem Milegasta, protože byl starší, ten však nespravoval království, svěřené mu podle "podle ritu národa" (secundum ritum gentis), dobře a lid ho zavrhl a ustanovil místo něho vládcem jeho mladšího bratra. Proto se bratři - ne lid - obrátili na císaře, aby je rozsoudil. Ten ale přihlédl k vůli "lidu" a přiřkl moc "přenesenou na něj lidem", mladšímu sourozenciY "Ritus gentis", jímž lid "přenáší" moc na nového knížete, je tu, jak upozornil Milko Kos, 16 zřejmě týž jako v Korutanech, míní se jím rituální nastolení. Borna tedy byl knížetem nějakého gens a dostal se k moci jeho volbou a zřej mě i nastolením. Byli to však právě Gadčané? Okolo roku 850 zde, na širokém území Dalmácie a Liburnie, již bezpečně existovalo "regnum Croatorum ", 17 musíme tedy mít za to, že již Borna byl knížetem Chorvatů, i když prakticky se jeho moc vztahovala 8
98 VZNIK VELKE MORAVY
jen na jejich část. Své hrady, na nichž ukrýval svůj majetek, měl roku 819 v "Dalmácii", toto určení nám však mnoho neřekne, protože podle análů bylo i Srbsko "v Dalmácii". 18 Jisté je, že ho za svého správce "Liburnie" a "Dalmácie" považovali Frankové a že Borna se také tak ve vztahu k Ludvíkovi choval. Tituly dalmatského či liburnského vévody, pod nimiž v análech vystupuje, jsou evidentně "úřední" tituly vyjadřující jeho poměr k říši jakožto správce území pojmenovávaných podle starých antických správních jednotek, podobně jako byl z pohledu ří še Ljudevít "dux Pannoniae inferioris ". 19 Takový správce mohl být ustanoven nejdříve po roce 803, mohl jím tedy být Borna, nebo spíše nějaký jeho předchůdce, nejspíše z jeho příbuzenstva. Manželem jeho sestry byl kupříkladu Ljudemysl, na jehož hrad se utekl roku 823 poražený Ljudevít, kterého tu Ljudemysl zavraždil, a Ljudevítovou manželkou byla zase dcera jakéhosi Drahomysla, knížete z Dalmácie, který padl na Bornově straně v boji proti zeťovi. Moc těchto vzájemnými příbuzenskými svazky propojených knížat byla nepochybně velmi mladého data, byla výsledkem mocenských koncentrací odehrávajících se právě v desetiletí před Ljudevítovým vystoupením, díky němuž se nám objevují na scéně písemných pramenů. Zdálo by se tedy, že Chorvaté prostě právě tehdy přišli do Dalmácie a že tedy má pravdu Ljudo Magretič/ 0 když tvrdí, že Chorvaté přitáhli brzy před pádem avarského kaganátu se souhlasem Avarů odněkud ze severU21 do Dalmácie, aby zde posílili jejich posádky. Jakmile ale Karel zaútočil na Avary, přidali se na jeho stranu a ve spolupráci s Franky obsadili Posáví a Bosnu. Tehdy přijal jejich kníže Borna křesťanství a položil základy nového chorvatského státu. Další možností by bylo, jak navrhuje Radoslav Katičič/ 2 že Chorvaté zde seděli již dávno, avšak na počátku 9. století se zformovali na nových základech, daných tradicí starých římských provincií. Proto byl Borna knížetem těchto provincií, Liburnie a Dalmácie. Teprve dodatečně, před polovinou 9. století, vznikl na těchto základech chorvatský stát. Potíž s Magretičovou tezí spočívá však v jediném: vůbec nic z ní nelze opřít o prameny. 23 Pravda je zřej mě na straně Katičiče, i když jeho představa o starých administrativních základech chorvatské etnogeneze je nepochybně pře hnaná a zaměňuje francký "úřední" pohled se skutečností. V podstatě tu jde o to, jak máme chápat etnogenetickou pověst (zachovanou u Konstantina Porfyrogenneta)/4 k níž se okolo poloviny 10. století hlásil již skutečný, historický chorvatský stát ja-
99 DALMÁCIE, SlOVANE A BULHAAI NA VÝCHODE KARPATSKE KOTLINY
ko ke svému ideovému "zdůvodnění". Byla to etnogenetická pokmene existujícího v Dalmácii někdy v 7. století nebo státu, ať již z 9. či z 10. století? Podle ní přišli Chorvaté do Dalmácie někdy ve dvacátých letech 7. století z Bílého Charvátska někde na severu, které Konstantin omylem umisťuje do Čech. Jedna z verzÍ 25 si představuje příchozí jako čeleď sedmi sourozenců v če le s eponymem Charvátem, zdůrazňuje tedy etnickou jednotu Chorvatů, druhá verze 26 tvrdí, že v čele příchozích stál jen jeden kníže neuvedený jménem, jehož synem měl být jakýsi Porga, za něhož prý Chorvaté přijali křest. Tato verze tedy naopak zdůraz ňuje politickou jednotu Chorvatů, zaručovanou jedním knížetem, je tedy spíše "státní" než "kmenová". Výklad je dále komplikován faktem, že staré, původem nejspíše íránské jméno Chorvatů27 je rozšířeno po značné části slovanské oikumeny, po níž se oči vidně šířilo migracemi z nějakého původního starého centra či center, což nelze při interpretaci chorvatské migrační tradice samozřejmě opomenout. Není ale naším úkolem tuto neobyčejně komplikovanou síť vzájemně provázaných problémů zde rozplétat, 28 vystačíme s konstatováním, že vedle zřejmé státní tendence se v chorvatské pověsti projevuje stejně silně tendence etnická, kmenová. Tato chorvatská etnogonická pověst má přesnou, jen zrcadlově obrácenou obdobu v etnogonické pověsti české vyprávějící o stěhování Čechů pod vedením s~dmi sourozenců v čele s eponymem Čechem z Dalmácie do Cech. Je vyloučeno, že by jedna byla přejata od druhé, muselo jít opravdu o velmi staré tradice, sice nezávislé, ale přece jenom vzájemně svázané. 29 To vše poukazuje přece jenom na starší etnogenezi Chorvatů, možná opravdu v důsledku zaujetí země na počátku 7. století. To ale není v protikladu s domněnkou, že zřetelné koncentrační procesy a další hluboké proměny probíhající v prostředí dalmatských Slovanů na přelomu 8. a 9. století nebyly jakousi "druhou" etnogenezí Chorvatů či etnogenezí využívající starou chorvatskou etnickou tradici. Jisté je, že tehdy, okolo let 803-818, ještě ani zdaleka nevznikl stát. Borna jistě nebyl křesťanem, nemáme o tom nejenom žádný doklad, ale ani tu nejslabší indicii. Možná, že o jeho křtu (pod jménem "Porgy") mluvila "státní" verze chorvatské pověsti, což ale ani zdaleka neznamená, že to byla pravda. Jistě nebylo pravdou, že k tomuto hypotetickému křtu mohlo dojít za císaře Herakleia (610-641). Nepravděpodobné je také pouze o stylový rozbor opřené datování křtitelnice z Ninu do počátku 9. století30 , věst
100 VZNIKVELKE MORAVY
také kostelní stavby na území Chorvatů (ne románských měst) nejsou spolehlivě datovány. Za takového stavu věcí musíme za prvního křesťanského knížete považovat asi až Mislava (okolo 835-845), protože za Trpimíra (okolo 845-864) bylo již v Ninu zřízeno chorvatské biskupství. 31 Listina tohoto panovníka z roku 852, sice interpolovaná, avšak přece jenom asi odrážející skuteč ný stav, pak poprvé jmenuje chorvatské etnikum a stát. 32 Vznik tohoto "regnum Croatorum" lze tedy klást nejspíše teprve do druhé čtvrtiny 9. století. Jeho organizace, jak ji známe zejména od ll. století, vykazuje některé starobylé rysy, stojící za povšimnutí, protože nepochybně souvisejí s jeho vznikem. 33 Podobně jako v Korutanech se i v Chorvatsku projevily dvojí vlivy, jednak výrazný karolinský, jednak slabší avarský. Organizace knížecího dvora byla karolinská, ačkoliv úředníci měli vedle latinských i domácí názvy. Souhrnně byli označováni jako župané, což je zřejmě avarský, či spíše avarským kaganátem zprostředkovaný termín. Nejvíce nápadný je titul zástupce knížete s vojevůdcovskými funkcemi bán. Ten je nepochybně avarského původu, ať již pochází z bajun, "bohatý" nebo (spíše) z osobního jména avarského kagana Bajana, 34 obdobně jako západoslovanské "král" pochází z osobního jména Karla Velikého. Je možné, že nahrazoval titul knrc:dn, "kníže", který není u jižních Slovanů dosvědčen. Měli bychom tedy stejnou situaci jako u Korutanců: přestože Dalmácie nebyla přímou součástí kaganátu, byla zdejší aristokracie ovlivněna avarskými institucionálními vzory. Ty ovšem byly již na počátku 9. století minulostí, rozhodně převládly vzory francké, ačkoliv Dalmácie se nikdy nestala přímou součástí říše. Po skončení války s Ljdudevítem svolal Ludvík Pobožný v listopadu 822 do Frankfurtu všeobecný sjezd, 35 který se měl "po slavnostním způsobu" (more solemni) zabývat zvláště záležitostmi východních částí říše. Císař jmenovitě pozval "optimáty", jichž se to týkalo, tedy především jistě markrabí Friaulska Baldericha a bavorské Východní marky Gerolda. Dostavila se početná poselství "všech východních Slovanů", zřejmě také na císařův příkaz. 36 Analista je vypočítává v geografickém pořadí od Baltu až po Panonii. Byli zde Obodrité, Srbové, Veleti, "Bohemané", Moravané, "Praedenecenti" a Avaři sídlící v Panonii. Poprvé jsou tu jmenováni Moravané a naposledy Avaři, prvně se také ozývá jméno Praedenecentů. Ostatní známe dobře: pobaltští Obodrité byli dávnými spojenci Franků, 37 Veleti byli prý podrobeni již Karlem Mar-
101 DALMÁCIE, SLOVANE A 8ULHARI NAVVCHODt KARPATSKE KOTLINV
102 VZNIKVELKE MORAVY
tellem a pak Karlem Velikým, vždy ale znovu povstávali. Naposledy se poddali roku 812 a roku 822 v tomto poměru k říši ještě jistě setrvávali. 38 Srbové byli podrobeni Karlem Mladším roku 806, pak sice povstali roku 816 a roku 822 tedy nejspíše ještě byli "gens subiecta ". 39 Čechové, podrobení roku 805 či 806, se dokonce vyskytují jako součást toho dílu říše, který roku 817 připadl Ludvíku Němci, stejně jako Avaři a další "Slované na východ od Bavor". 40 Pokud bychom chtěli vést tuto poněkud mechanickou paralelu mezi seznamem účastníků sjezdu ve Frankfurtu roku 822 a Ordinatio imperii z roku 817 dál, byli by těmito "Slovany na východ od Bavor" Moravané a Praedecedenti. O Moravanech se to častěji před pokládalo, 41 je to však jen pouhá, málo pravděpodobná domněn ka. Důvod, proč byly při dělení říše roku 817 k Bavorsku vedle Korutan přičleněny i Cechy, je zřejmý: stalo se tak proto, že se
Francký hrabě. Rudovousý válečník drží před hrudí svůj meč ovinutý řemením k zavěšení (kování takového závěsu z hrobu českého knížete viz s. 159). Nástěnná malba v kostele St. Benedikt v Mals (Tyroly), před rokem 881
odtud do Bavorska platil (či měl platit) jistě nemalý tribut a šlo tedy o důchod, který byl samozřejmě vhodným předmětem děle ní. Ludvík dělil mezi své syny jistě reálné důchody a ne více či méně vágní politické nároky. Avaři a Slované na východ od Bavor byli prostě a jednoduše tím, co k Bavorsku náleželo jako dědictví po avarské říši, tj. území přímo spravované markrabím Východní marky. Byly to země mezi Enží a Vídeňským lesem a Panonie severně od Drávy, osídlené Avary a Slovany, kde bavorská kolonizace sotva začínala. Byly ostatně zřejmě zahrnuty jako příslušenství Bavorska do Pipinova dílu již při dělení říše roku 806. 4 2 Museli bychom tedy předpokládat, že Morava se stala součástí Východní marky, že k ní byla před rokem 822 připojena, což je ovšem sotva možné. Z celkové situace, z faktu, že Moravané byli nejspíše k účasti na sněmu ve Frankfurtu vyzváni, a také z toho, že se stejně jako ostatní dostavili "s dary", vyplývá ovšem na druhé straně 43 dostatečně jasně, že byli na říši závislí. "Dary" jsou v pramenech dvojznačné, splývají s tributy a daněmi. Zřejmě tak tomu bylo i ve skutečnosti, kmeny závislé na říši jistě samy sebe, jak poznamenává Timothy Reuter, 44 raději chápaly jako dárce darů než jako plátce tributů . Součástí Východní marky nebyli zcela jistě ani Praedenecenti. Kým vlastně byli, se dozvídáme roku 824, kdy jejich poslové při šli k Ludvíku Pobožnému. Říšské anály je tehdy identifikovaly jako Abodritty (čili Obodritt5), kteří se "lidově" 46 nazývají Praedenecenti ( tj. "lupiči a vrazi", jak by zněl výklad z latint7), obývají Dácii sousedící s Dunajem a hraničí s Bulhary. 48 To je určení tak přesné, že nemůže být pochyb, kde seděli: muselo to být v "Dácii", za niž ovšem Einhard považoval území na východ od Dunaje, zejména mezi Dunajem a Tisou, 49 ne tedy pouze starou Trajánovu Dácii od Sedmihradska po Dunaj. Protože Obodrité zároveň seděli při Dunaji, musíme myslet na Banát při ústí Tisy do Dunaje, kde také mohli již tehdy mít společnou hranici s Bulhary. 50 Ještě někdy brzy po roce 843 51 je do svého soupisu kmenů na sever od Dunaje zařadil autor Geografa bavorského jako "východní" Obodrity (Osterabtrezi), které odlišoval od Obodritů "severních" (Nortabtrezi), sídlících při Baltu. Jsou tu ovšem umístěni až ve druhé řadě kmenů, "které sedí za krajinami těch", přímo sousedících s říšíY Je také pochybné, zda na počátku čtyřicá tých let ještě existovali jako samostatný kmen a zda nejsou u Geografa pouhou reminiscencí na starší poměry. Tito Obodrité si roku 824 stěžovali u císaře na nespravedlivé útoky Bulharů
103 DALMÁCIE, SLOVANE A BULHA~I NAVYCHOOE KARPATSKE KOTLINY
104 VZNIKVELK~
MORAVY
a dožadovali se proti nim ochrany, museli tedy sídlit v dosahu francké moci, tedy opravdu na dolní Tise, ne-li ještě západněji, rozhodně ne jinde v Dácii, v Sedmihradsku nebo za Karpatami. Vystoupení podunajských Obodritů nebylo náhodné. Bylo součástí tlaku slovanských kmenů z bulharského pohraničí na území uvolněná v sirmijsko-bělehradském Podunají po pádu avarského kaganátu. Již Timočané hledali roku 818 na území říše ochranu před Bulhary, a byli proto ochotni opustit svá stará sídla na řece Timok. Poselství podunajských Obodritů šlo roku 822 do Frankfurtu jistě se stejným posláním jako roku 824. Předběhlo je však "neobvyklé a nikdy dříve v zemi Franků nevídané poselství", které k Ludvíkovi vypravil "za účelem uzavření míru" bulharský chán Omurtag (814-831). Ludvík byl překvapen a zmaten, ne pouze proto, že o Bulhary se říše nikdy nezajímala a neudržovala s nimi styky, ale také proto, že sotva chápal, jaký to mír by měl uzavírat s Bulhary, s kterými přece nebyl ve válce a ani ve sporu. Poslal proto s vracejícími se vyslanci jakéhosi Machelma z Bavorska, 53 aby vyzvěděl, o co vlastně jde. 54 Odpověď byla jednoduchá: k těm, kteří se ucházeli o dědictví po Avarech, se nyní připojil i bulharský kaganát. Od dob jeho zakladatele Asparucha, který roku 680/681 obsadil se svými nomády nepříli~. rozsáhlé území okolo Plisky a Šumenu v Malé Skýthii a v Moesu, se kaganát po celé 8. století zmítal v bojích o moc a nemohl pomýšlet na větší výboje. 55 Situace se změnila za vlády energického a úspěšného Kruma (802-814), který sice nevyužil příležitosti naskytnuvší se po pádu avarského kaganátu k tomu, aby připojil jeho území na levém břehu Tisy, 56 nýbrž svou moc upevnil kořistěním na území Byzance. Císař Nikeforos I. (802 až 8ll) ho sice v odvetném úderu porazil a pronikl až do Plisky, na zpáteční cestě však bylo jeho vojsko Krumovými Bulhary v horách 26. července 8ll obklíčeno a strašlivě zmasakrováno. Sám Nikeforos padl a Krum si dal z jeho lebky zhotovit hodovní číši. Tato porážka donutila pak Nikeforova nástupce Michala I. (8ll až 813), aby ve sporu s Karlem Velikým o císařský titul a o dalmatská města povolil a uzavřel s ním jakousi kompromisní dohodu, která sice neznamenala uznání Karlova císařství, ale v každém případě jeho tolerování. 57 Cenou za to bylo Karlovo zřeknutí se d~lmatských měst. 58 Krum mezitím dobyl roku 812 Develotos př.i Cerném ~oři a následujícího roku rozdrtil u Adrianolopole Mtcha~o.vo VOJS~o. Další vojenský debakl sice přivodil císařův pád, ale am Jeho nastupce Lev V. (813-820) nebyl úspěšnější. Krum
okamžitě oblehl Konstantinopol a dobyl Adrianopol. Lev V. ho sice roku 813 porazil, bulharské nebezpečí však pominulo teprve s Krumovou smrtí roku 814. Krumův nástupce Omurtag uzavřel roku 815/816, hned poté kdy se jako dospělý ujal vlády, s Byzan-
cí mír na 30 let výměnou za část Thrákie. Ukázalo se zřejmě, že plenění říše není tak výnosné, jak se to jevilo za Kruma, a zřek nutí se ho znamenalo jen změnu směru expanze. Jejím cílem se pro Omurtaga stali nezávislí Slované, 59 zejména v oblasti avarského vlivu. Ti přišli s pádem kaganátu o jeho záštitu ať už proto, že mu byli podřízeni, nebo jen proto, že byli v avarské zájmové sféře a byli tedy předtím pro Bulhary prakticky nedotknutelní. Už před rokem 818 se ocitli pod Omurtagovým tlakem Timoča né, a ustoupili proto na území říše. Před rokem 822 je následovali Obodrité; Omurtag zřejmě postupoval cílevědomě směrem na oblast Sirmia-Bělehradu, vždy klíčovou pro ovládnutí Karpatské kotliny. Nehodlal se ovšem dostat předčasně do konfliktu s franckou říší, pod jejíž ochranu se uchylovali napadení Slované, pokoušel se proto vyjednávat "o stanovení hranic". 60 Pravděpodobně se jednalo jen o kamufláž, protože chán byl již k útoku na říšské území pevně rozhodnut. Ludvík Pobožný naproti tomu zřejmě vůbec netušil, o co vlastně Bulharům jde. Již o Vánocích roku 824 se v Bavorsku znovu objevilo nové Omurtagovo poselstvÍ61 a součas ně s ním výše zmíněné poselství Obodritů, žádající ochranu proti Bulharům. Ludvík se ale nerozhodl a odkázal obě poselstva až na pozdější termín. Bulhary přijal teprve po Velikonocích, v polovině května následujícího roku, aniž by dal Omurtagovi na jeho žádosti o stanovení hranic jinou než "přiměřenou" (tj. nijakou) odpověď.62 Obodrity zřejmě nechal zcela na holičkách. Rozhněvaný Omurtag odpověděl bez průtahů ultimatem: buď Ludvík "okamžitě stanoví hranice a pokud se mu to nelíbí, nechť každá strana chrání své hranice bez mírové smlouvy". 63 To znamenalo, že hranice mezi franckou říší a bulharským kaganátem budou napříště tam, kam zasáhne jejich vojenská moc. To už musel Ludvík brát vážně. Protože se ale šířila zvěst, že bulharský kagan byl jedním ze svých velmožů vyhnán nebo zavražděn, váhal císař s odpovědí a poslal falckrabího Bertrica do Korutan k markrabím Balderichovi a Geroldovi, do jejichž kompetence jakožto "strážců avarské hranice" věc spadala, aby zjistil, co je na tom pravdy. Ten se vrátil s prázdnou, nedozvěděl se nic, a císař proto 64 propustil bulharské vyslance "bez listu", tj. opět bez odpovědi. Na sjezdu v lngelheimu v květnu 826 pak Balderich a Gerold hlá-
105 DALMÁCIE, SLOVAN( A BULHA~I NAVÝCHOD( KARPATSK~ KOTLINY
106 VZNIKVELKE MORAVY
sili, že si nepovšimli žádného pohybu mezi Bulhary namířeného proti říši. 65 Zdálo se tedy, že je vše v pořádku, hned příštího roku se však silné bulharské vojsko přepravilo po lodích proti proudu Drávy a zpustošilo území "Slovanů sedících v Panonii". Bulhaři vyhnali jejich knížata a dosadili místo nich své správce. 66 Říšské anály mluví o tomto území zpustošeném Bulhary také jako o "pohraničí horní Panonie" (termini Pannoniae superioris)Y Hranicí mezi oběma "Panoniemi" (tj. mezi územími podléhajícími "dozoru" Baldericha a Gerolda II.) byla podle názoru autora análů řeka Dráva, 68 chtěl tedy sdělit, že Bulhaři pustošili území na severním, levém břehu Drávy, tak jak to učinili i roku 829. Rozhodně neměl na mysli tu Horní Panonii, kterou lze na základě údajů pozdního Conversio klást mezi Rábu a Vídeňský les. 69 Tak daleko na sever bulharský nájezd jistě nezasáhl. Válka se týkala také Potisí, protože v Tise tehdy utonul tarchan Onegavon, jehož smrt připomíná náhrobní nápis v Plisce. 70 Nejspíše k tomu došlo na dolní Tise, tedy na území Obodritů, kteří byli tehdy podmaněni Bulhary. 71 Nevíme ovšem, jak toto podmanění konkrétně vyhlíželo, je možné, že Obodrité si zachovali značnou samostatnost a že to byli oni, kteří pak v letech 852-853 spolu s nově nastoupivším chánem Borisem vyjednávali a nakonec i bojovali s Ludvíkem Němcem. 72 Pro celé východní pohraničí říše to znamenalo katastrofu. Ludvík proto okamžitě roku 828 sesadil Baldericha a jeho marku rozdělil na čtyři hrabství. 73 Gerold vyšel bez trestu, jistě proto, že byl protěžován Ludvíkem Němcem, který se asi právě roku 826 ujal vlády v dílu říše, který mu připadl roku 817, tj. v Bavorsku a dalších územích, včetně země "Avarů a Slovanů, kteří jsou na východ od Bavorska". Byl to také on, jemuž připadl úkol napravit Balderichovu nedbalost. Ještě roku 828 vytáhl proti Bulharům, 74 ti však následujícího roku znovu vyplenili některé vesnice při Drávě, po níž připluli na lodích. 75 Válka 76 skončila teprve asi roku 831 se smrtí Omurtagovou, aniž bychom i poté, za nového chána Malamira (831-836), slyšeli o uzavření míru. Víme sice, že roku 832 se dostavilo na Ludvíkův dvůr bulharské poselství, nic bližšího o jeho jednáních ale nevíme. 77 Výboje Bulharů v oblasti Sirmia-Bělehradu a asi i na Tise zůstaly v každém případě v jejich držení. V Posáví, na bývalém Ljudevítově území, se - nejspíše s podporou Bulharů 78 - usadil kníže Ratimír (829-838).
KAPITOLA 8
Vznik mojmírovské Moravy (okolo 790-831) PÍSEMNÉ ZPRÁVY O SLOVANECH na sever od Dunaje, na Moravě a na Slovensku, začínají teprve rokem 822.' Tedy poměrně pozdě, v době, kdy proces převratných změn, zasáhnuvších na pře lomu století tuto část Evropy, již překročil svůj vrchol. Jeho historie je však v 8. století "psána" archeologickými prameny natolik výrazně, že je zde není možno pominout. Nemůžeme tu ovšem provádět jejich kritiku, shrneme si proto jen stručně to, co je dnes možno považovat za zaručené výsledky. Ovšem s výhradou, že musíme mít na paměti, že tyto výsledky se mohou pokračujícím výzkumem velmi rychle a někdy i dosti podstatně změnit. Budeme je tedy mít na zřeteli, zároveň se ale budeme v zájmu zachování metodické čistoty snažit vyhnout tomu, abychom o ně opírali závěry plynoucí z analýzy písemných pramenů. Nejvýrazněji charakterizují 8. století v tomto prostoru hradiště, osazená jízdními bojovníky a někde zřetelně rozeznatelnou knížecí elitou. Nemáme ovšem z této doby kostrová pohřebiště, takže jsme odkázáni na sídlištní nálezy, převážně na hradištích. 2 Ty ukazují, že Slované na sever od avarského kaganátu, na území Moravy a také vzdálenějších Čech, byli podle svědectví archeologických nálezů sice pod silným kulturním a nepochybně i politickým vlivem Avarů, nebyli však v žádném případě v jejich područí. 3 Slovanská elita přijímala avarské kulturní vzory selektivně a vždy si je přizpůsobovala. 4 V pozdějším společenském zřízení jsou zde stopy přejímaných avarských institucí sice přítomné, ale nepochybně slabší než u Slovanů na jihu, zejména v Dalmácii. Již hluboko v 8. století se výrazně vydělila centra na řece Moravě, hradiště v Mikulčicích, 5 ve Starém Městě u Uherského Hradiště6 a také v Olomouci, 7 která ovládala široké území Moravy. V Če chách však k ničemu takovému nedošlo, nic nenasvědčuje tomu, že by některé ze zdejších hradišť mělo centrální význam pro celou zemi. 8 Na Slovensku hradiště z 8. století dokonce vůbec chybějí, Morava, vlastně řeka Morava, je tu zřetelnou výjimkou. Kaganát zřejmě bral politicko-mocenský význam tohoto moravského mo-
107 VZNIK MOJMIROVSKE MORAVY
108 VZNIKVELKE MORAVY
cenského centra vážně, protože proti němu zřídil jakási strážní stanoviště na cestách, 9 o kterých svědčí avarská kostrová pohře biště ~~edsunutá před oblast jejich souvislého výskytu. Hranice na Dyp tak byla z avarské strany chráněna osadami na pravém a zčásti i levém břehu řeky (pohřebiště v Dolních Dunajovicích, 10 11 Hevlíně, Drasenhofen a Mistelhachu, 12 jakož i pohřebiště v Schonkirchen-Reyersdorf). Hradiště na řece Moravě mají nálezy doloženou bohatou historii nejméně od poloviny 8., ne-li již od přelomu 7. a 8. století. Ačkoliv je to jistě dáno podmínkami 13 a stavem výzkumu, je přece jen zřejmé, že vedoucí postavení centrálníh_o hradu měly v 8. století Mikulčice. Zdejší hradiště bylo na konCI 8. století zničeno požárem a na jeho místě vybudován nový
Nejdůležitější hradiště na Moravě a na západním Slovensku
na počátku 9. století (podle N. Profantové)
hrad. 14 Bylo to spojováno s Karlovými válkami proti Avarům, to je však sotva možné, Karlova vojska jistě nikdy na Moravu nezaútočila. Kromě toho můžeme podobný jev pozorovat také v Olomouci, kde ve stejné době zaniklo opevněné sídliště na Povelu a nový hrad hyl vybudován opodál. Tyto události tedy spíše souvisejí s vnitřními proměnami, provázenými jistě boji, k nimž došlo v centrální oblasti Moravanů na přelomu 8. a 9. století. Tato hradiště byla stará, existovala jistě již po větší část 8. století. Na východ od nich, za Bílými Karpatami, se však střetáváme s poněkud jinou situací. Nejsou zde hradiště z 8. století, nacházíme zde pouze krátkodobě existující hradiště, která vznikala na přelomu 8. a 9. století a zanikala v první třetině 9. století. Tak je datováno významné hradiště v Pohedimi, 16 podobně však hude zřejmě třeba datovat i hradiště v Bílých Karpatech, ve SmoleniciMolpíru 17 a hradiště Podhranč. 18 Zánik Pohedimi a dalších méně bezpečně datovaných hradišť bývá spojován s předpokládanou expanzí Moravanů na Nitransko, spojenou s vyhnáním zdejšího knížete Prihiny, 19 jde však o čistě historickou spekulaci, archeologické doklady (například o souvislosti Pohedimi s Nitrou a nitranskou oblastí) neexistují. Zřejmá je naproti tomu spojitost Pohedi20 mi s moravskými hradskými centry, především Mikulčicemi. Vznik těchto hradišť je zřejmě současný s proměnami hradišť na řece Moravě, a má proto stejné příčiny, otázkou pouze zůstává, zda a jak souvisí jejich zánik se státotvornými procesy na Moravě na počátku třicátých let 9. století. Expanze na Nitransko je pouze jednou z možných hypotéz, zrovna tak dohře je možné, že - pokud některá hradiště opravdu zanikla v důsledku válečných událostí - šlo o vnitřní hoje moravských knížat. Zřetelné se zdá pouze jedno: že Slované zaujali celé území na levém břehu Dunaje, které patřilo ke kaganátu. Jasně se to projevuje v prostoru Komárna, kde vzniklo v pozdní avarské době výrazné mocenské centrum, které ale na přelomu 8. a 9. století upadlo, 21 a současně bylo dále na východ, na levém břehu vybudováno nové slovanské hradiště v Mužle-Čenkově. 22 Ve stejné době také možná vzniklo v prostoru Bratislavské hrány hradiště na Děvíně, 23 zaměřené jasně proti avarskému kaganátu. Podobná aktivita se projevovala na přelomu století i na severu, na Oravě, aniž hy tu ale bylo zřetelné, co vlastně měla tato hradiště ovládat a proti komu byla případně zaměřena. Důležité je, že později tak významná Nitra zřejmě v 8. století ještě jako hrad neexistovala 24 a že velmi pravděpodob ně vznikla teprve těsně předtím, než se před rokem 833 objevuje 15
109 VZNIK MOJMIROVSKE MORAVY
11 o
VZNIKVELKE MORAVY
v písemných pramenech. Patří proto nejspíše k té skupině hradišť, jejichž vznik či zánik souvisí s formováním se moravského státu ve třicátých letech. Představa, že Pribinovo nitranské knížectví muselo být "kmenového" původu a mít tedy svého předchůdce v 8. století, ne-li dříve, se neopírá o žádné faktické údaje, je pouhou apriorní domněnkou. Hradiště dokládají mocenské ovládnutí příslušných oblastí a kultura elity, která na nich sídlila, dokresluje charakter této moci. Podstatnou změnou, k níž na přelomu 8. a 9. století přitom došlo, je přechod ke kostrovému pohřbívání, sice zčásti synchronní s christianizací zejména právě elit, avšak jistě ne vyvolaný pouze jí. Komplikuje to archeologický obraz, protože k hradištím 8. století neznáme pohřebiště, a tak se nám spolu se začátkem kostrového pohřbívání náhle vynořuje výrazná vrstva bohatých a mocných knížat, kterou jsme sice na starších hradech právem předpokláda li, avšak přímo doloženou jsme ji neměli. Všechny tyto bohaté hroby jsou charakterizovány synkrezí avarských a karolinských prvků, nacházející pak výraz v tzv. blatnicko-mikulčickém stylu. "Knížecí" hroby se vynořují naráz na téměř všech okrajích Karpatské kotliny možná již v posledních desetiletích 8. století, možná však s určitým zpožděním daným dobou, která uplynula, než se předměty dostaly do hrobu, tedy na počátku 9. stoletL25 I když vezmeme v úvahu, že je to dáno změnou pohřebního ritu, jejich náplň, daná především mohutným nástupem karolinských zbraní, zbroje a šperků, přece jenom odráží zcela zásadní změnu životního stylu a nepochybně i společenského postavení "knížecích" elit. Výrazně se tu rýsují dva okruhy koncentrace těchto proměn: Dalmácie s Posávím a Morava. Na jihu nemáme potíže spojit si takovou proměnu s tím, co víme z písemných pramenů. Lidé jako Vojnomír, vstoupivší již před rokem 790 do služeb markraběte Ericha Friaulského, 26 a všechna ta knížata s jejich hrady a družinami, která vystupují v dramatu Ljudevíta Posávského v letech 818-824, ti všichni žili nejméně od osmdesátých až devadesátých let 8. století v těsném dotyku s elitami karlovské říše a je tedy zřejmé, proč pře jímali jejich životní styl. Jestliže však stejný proces probíhal se srovnatelnou intenzitou i na Moravě, musel mít stejné příčiny a moravská knížata musela být v podobně těsném styku s říší jako knížata na jihu již delší dobu předtím, než se poprvé objevila v písemných pramenech. Shrneme-li si tedy tento Gistě provizorní) obraz, dostaneme asi toto: těžištěm oblasti na sever od Dunaje byla v 8. století Morava,
111 VZNIK MOJMIROVSKE MORAVY
Rozšíření raněkarolinských mečů typu K - hrobové nálezy (podle Z. Klanici)
112 VZNIKVELKE MORAVY
respektive soustava hradišť na řece Moravě. Čechy byly v poněkud okrajovém postavení, i když byJy, stejně jako Morava, orientovány na avarský kaganát. Morava i Cechy byly sice politicky v zájmové sféře kaganátu, nebyly však jeho součástí. Postavení Avary přímo neobsazených oblastí západního Slovenska není jasné, zdá se, že tu buď chyběla nebo byla velmi slabá domácí knížecí aristokracie a celé území nebylo tedy nijak výrazněji politicky strukturováno. Moravské a české elity byly již od konce 8. století pod intenzivním vlivem karlovské říše, i když o podobě těchto styků nemáme žádné konkrétní zprávy. Někdy na samotném přelomu 8. a 9. století došlo v centrální oblasti Moravy k jakýmsi mocenským zápasům. Jejich výsledkem bylo obsazení území kaganátu na sever od Dunaje a budování hradišť na východních svazích Bílých Karpat a dále na západním Slovensku, zejména v Pobedimi. S tímto útokem (útoky) proti kaganátu pravděpodobně souvisel úpadek avarského mocenského centra v okolí Komárna. Můžeme se značnou pravděpodob ností spojovat s tím územím kagana Theodora, které se před rokem 805 ocitlo pod tak silným tlakem Slovanů, že je Theodor musel opustit a hledat se svým lidem ochranu u Karla Velikého. 27 Po něja ké době, asi na konci dvacátých let, došlo k jakési druhé vlně proměn, v níž zanikla (zčásti násilně) struktura vytvořená na počátku 9. století a vznikla nová s centrem v právě založené Nitře. Obrátíme-li se pak k písemným pramenům, narazíme přede vším na bouřlivé osobní osudy knížete Pribiny, jak je vylíčil autor Conversio. Misie v Pribinově Blatnohradu totiž byla jedním z nemnoha zcela jasných salzburských misijních úspěchů, a byla proto hlavním argumentem Salzburku proti Metodějovým nárokům na Panonii. Není proto divu, že _Conversio věnuje právě Pribinově osobě výjimečnou pozornost. Ríká o něm toto: 28 (c. 10) "Když se tak stalo, převzal ochranu hranic Ratbod. V této době přišel k Ratbodovi přes (či: nad) Dunaj jakýsi Pribina, ry-povězený Mojmírem, knížetem Moravanů. 29 Ten ho ihned předsta vil našemu králi pánu Ludvíkovi a na jeho rozkaz byl tyučen ve víře a pokřtěn v kostele sv. Martina v místě zvaném Traismauer, v dvorci náležejícím totiž k salzburské stolici. I napotom byl svě řen Ratbodovi a pobyl u něho nějaký čas. Mezitím vznikla mezi nimi jakási roztržka a Pribina, ze strachu před ním, utekl spolu se svými na území Bulharů a spolu s ním jeho syn Kocel. A zanedlouho se odebral z Bulharska na území knížete Ratimíra. V té době poslal Ludvík, král Bavorů, Ratboda se značným vojskem, aby tyhnal knížete Ratimíra. Ten ztrativ důvěru ve svou schopnost brá-
nit se, dal se spolu se svými, kteří unikli krvavé srážce, na útěk. I zmíněný Pribina ustoupil a překročil se svými řeku Sávu a byl tam přijat hrabětem Salachem a s Ratbodem se usmířil. " (c. ll) "Když se však mezitím naskytla jakási příležitost, tu na prosbu zmíněných králových věrných propůjčil král Pribinovi jako beneficium jistou část Dolní Panonie kolem řeky, která se nazývá Sala. On se tam tehdy usídlil a začal budovat opevnění v jakémsi bažinatém a lesnatém území na řece SaZe a shromažďovat se všech stran lid a velmi se v oné zemi množit. Jemu kdysi ry-světil arcibiskup Adalram kostel na jeho majetku za Dunajem v místě zvaném Nitrava. Když pak zbudoval zmíněné opevnění, postavil uvnitř nejprve kostel, který arcibiskup Liutpram, když v oné krajině tykonával kněžské povinnosti z moci svého úřadu a přišel do onoho hradu, ry-světil ke cti svaté bohorodičky Marie, a to v roce 850." Jediným datem je zde rok 850, kdy se již Pribina usadil v Blatnohradu, postavil zde kostel, který mu toho roku, spolu s jinými v okolí, vysvětil arcibiskup Liutpram. Z předcházejících událostí je bezpečně datováno jen tažení Ratboda proti Ratimírovi, před nímž Pribina uprchl přes Sávu. Došlo k němu roku 838. 30 Před tím poryval krátkou dobu u Bulharů, zřejmě na tom území na Dunaji u Zelezných vrat a Bělehradu, které Bulhaři drželi po roce 827. "Nějaký čas" pobýval předtím u Ratboda, který sídlil v Tulinu. 31 Zde byl také, v nedalekém Traismaueru, pokřtěn. Nevěděli bychom, odkud přišel, kdyby autor Conversio nepoznamenal, že mu už před svěcením kostela v Blatnohradu posvě til salzburský arcibiskup Adalram (821-836) kostel na jeho "proprietas" v Nitře. Tato zmínka se tradičně považuje za pozdější vsuvku, 32 ne ní to však příliš přesvědčivé. 33 Nejsou pro to přede vším žádné opory v rukopisném dochování díla, o nějakou pozdější glosu na okraji, která se dostala do textu, se může sotva jednat. Musela být již ve společné předloze obou větví rukopisné tradice, 34 která vznikla nepochybně ještě v 9. století. 35 Důvody jsou pouze stylistické, věta je dosti neobratně vsunuta před vyprávění o svěcení kostelů v Blatnohradu roku 850. Autor Conversio se však nedržel přísně chronologického pořádku vyprávění, tato neobratnost by tedy ne musela vadit. 36 Je také patrné, že určení polohy Nitry "ultra Danubium" navazuje na předchozí text, určující území odkud (či kam) Pribina přišel: "supra Danubium ". 37 Spíše se tedy zdá, že jde o původní autorský text. Autor usiloval dokázat, že salzburští arcibiskupové působili v Panonii odedávna "z moci svého úřadu" (potestative) 38 a že si tedy Meto-
113 VZNIK MOJMIROVSKE MORAVY
114 VZNIKVELK1 MORAVY
děj uzurpuje jejich stará práva. Ukazoval to na příkladu svěcení kostelů. K tomu měl písemný podklad v listině arcibiskupa Liutprama (836-859) z 24. ledna 850, kterou obšírně citoval. Před pokládáme-li, že v písemnostech, které měl k dispozici, narazil i na nějakou zprávu o Adalramově svěcení kostela v Nitře, 39 mohl ji zařadit buď k vůbec první zmínce o Pribinovi, tj. o jeho vyhnání z Nitry, nebo ke zmínce o svěceních kostelů v misijním území v Panonii. Důležitější pro něj bylo samozřejmě to druhé, věta je tedy v textu na svém místě, i když stylisticky opravdu neobratně. Mohl ji doplnit sám autor po skončení díla nebo i někdo jiný, stejně dohře obeznámený s arcibiskupským archivem a také s koncepčními záměry původního autora, v každém případě pochybně přímo do archetypu, tedy velmi brzy po roce
však ne870. Na Nic však k tomuto před
spolehlivosti zprávy hy se nic nezměnilo. pokladu přímo nenutí. Josef Cihulka 40 datoval svěcení kostela v Nitře rokem 828, protože tehdy se prý arcibiskup Adalram účastnil tažení Ludvíka
Stránka rukopisu Conversio Bagoariorum et Carantanorum se zmínkou o vyhnání Pribiny
~--~--~~~----~----~~~
Němce proti Bulharům/ 1 útočícího na Horní Panonii, kdy měl mí~ tedy příležitost zavítal i do Nitry. To je však už sam? o~ sobě velm~ pochybné, tažení Ludvíka Němce směřovalo z~ela JISt~- do oh~asti od Železných vrat k dolnímu toku Drávy, ktere Bulhan dohyh. Je sice možné, že ti tehdy obsadili i střední Potisí, sem však rozhodně bavorská vojska nedošla, neboť již od Karlových dob nebylo území za Dunajem považováno za říšské ani v tom smyslu, ~e ~y si na ně říše činila nárok. Nitra s tím vším tehdy nemohla m1t mc společného, pro říši neměla samozřejmě žádnou "strategickou hodnotu". 42 Pokud hy Adalram skutečně Ludvíkovu výpravu doprovázel, putoval by spolu s ní nepochyhně nejkratší cestou k Drávě, ale rozhodně ne do Nitry. 43 Svěcení kostela v Nitře lze ale podle Heinze Dopsche a Herwiga Wolframa 44 datovat do roku 828 i jinak. Roku 829 totiž došlo k dohodě mezi pasovským biskupem Reginharem (818-838) a salzhurským arcibiskupem Adalramem, jíž si rozdělili území na východ od Vídeňského lesa 45 tak, že jeho severní část až po Rábu připadla Pasovu a jižní Salzhurgu. 46 To by znamenalo, že Pasovu od té doby náleželo území na sever od Dunaje, Morava a Slovensko. Po roce 829 hy tedy salzburský arcibiskup nemohl vykonávat úřední akt svěcení kostela ve slovenské Nitře a toto svěcení je tedy třeba klást před rok 829, nejspíše do roku 828. To ovšem předpokládá, že Morava byla již roku 829 součástí pasovské diecéze, a také, že Nitransko bylo k ní definitivně a jednoznačně při členěno. Svolení k působení pasovského biskupa na Moravě a tím k jejímu podřízení Pasovu mohl dát pouze panovník útvaru konstituovaného jako stát, ne starý gens. Ludvík Pobožný či Ludvík Němec to nemohli "nařídit", protože tak daleko jistě závislost Moravy na říši nesahala. Otázka tedy zní, zda Moravě již tehdy vládl Mojmír jako panovník a zda přičlenil Nitransko ke svému panství (ne kmenovému území Moravanů). Jinak ovšem nevíme o původní církevní příslušnosti Nitranska před rokem 880, kdy zde Svatopluk zřídil biskupství, nic jistého. Stížný list bavorských biskupů z roku 900 adresovaný papeži Janu IX. říká, že "váš předchůdce na Svatoplukovu žádost vysvětil Wichinga na biskupa, nevyslal ho však do onoho starého pasovského biskupství, ale k nějakému kmeni (gen~) nově obrá?en~~~ na víru, který si onen kníže válečně podmaml a z pohanu uc1ml křesťany". 47 "Staré pasovské biskupství" je zde Morava. Vyplývá to z tenoru listu stěžujícího si na zmenšení pasovského biskupství ustanovením čtyř biskupů na Moravě roku 899. Wiching byl od
115 VZNIK MOJMIROVSK1 MORAVY
116 VZNIK VELKE MORAVY
roku 880 biskupem v Nitře a bavorští biskupové to dobře věděli, právě rok předtím (898) totiž Wichinga sesadili z pasovského biskupství, protože jeho jmenování bylo v rozporu s kanonickým právem předepisujícím, že nikdo nemůže být biskupem ve dvou diecézích.48 Tam, do Nitry, mimo "staré pasovské biskupství", ho také "poslal" na Svatoplukovu žádost papež. List tvrdí, že zde seděl gens, který si Svatopluk válečně podmanil a pokřtil. Obyčejně se mělo zato, že toto "poslání" se týkalo nějakého jiného území než Nitranska, 49 že Svatopluk pověřil Wichinga jaksi navíc k jeho funkci i misií u nějakého kmene, který si někdy v letech 870-880 podmanil. Uvažovalo se o Vislansku 50 či o nějakém kmenu na východním Slovensku či v Potisí. 51 Nic takového ovšem z pramene neplyne, ten tvrdí jasně, že Wichingovo biskupství nepatřilo před jeho jmenováním papežem pod jurisdikci Pasova a že toto území bylo vojensky dobyto a pokřestěno moravským knížetem. Říká sice, že jím byl Svatopluk, to je však jediné, co nás na tomto tvrzení může zarážet. Kdybychom neměli zprávu Conversio, že Pribina byl vyhnán Mojmírem a že měl kostel v Nitře, bylo by to dokonce velmi pravděpodobné. Nitransko nebo v každém případě západní Slovensko bylo přece již před rokem 869 zvláštním "regnum ", odlišným od moravského, a již tehdy je držel Svatopluk. Bylo by tedy nasnadě se domnívat, že to byl on, který je dobyl. Sotva lze tedy míti bavorským biskupům tento omyl za zlé a již vůbec jim nelze při tom podkládat nějaký úmysl. 52 Za jistou lze mít skutečnost, že Nitra a Nitransko nikdy nepatřily spolu s Moravou k pasovské diecézi, 53 zřejmě z toho důvodu, že toto území bylo vždy chápáno jako odlišné od moravského a bylo také samostatně spravováno. Datovat svěcení kostela v Nitře před rok 829 nás tedy nic nenutí, salzburský arcibiskup Adalram zde mohl vykonávat jakékoliv úřední úkony po i před tímto rokem, tj. kdykoliv od svého nastoupení v roce 821 po svou smrt v roce 836. Jediné, co lze mít za jisté, je, že Pribina se utekl k Ratbodovi delší dobu před rokem 838 a po roce 832/833, kdy Ratbod nastoupil do své funkce hraběte a správce Východní marky. 54 Pobýval po svém představení Ludvíku Němci a křtu podle Conversia "nějaký čas" u Ratboda, pak uprchl k Bulharům a od nich odešel "zanedlouho" k Ratimírovi, kde ho roku 838 zastihla Ratbodova výprava. Určitou oporou může být, že z pramenů víme o jediné příležitosti, kdy se v této kritické době rozmezí let 832/833 až "nějakou dobu před 838" mohli Ratbod a Ludvík Němec setkat. Bylo to na počátku roku 833 v Řezně. 55 Je tedy
pravděpodobné, že to bylo právě zde, kde Ratbod představil slovanského exulanta svému králi. 56 Toto datování Pribinova vyhnání nelze samozřejmě považovat za zcela bezpečné, zapadá však dobře do kontextu všech dalších zpráv, které o Moravě z tehdejší doby máme. Nejdůležitější z nich je bohužel prameny zaručena nejméně spolehlivě. Jedná se o tvrzení domácí pasovské tradice, že pasovský biskup Reginhar pokřtil, prý roku 831, "všechny Moravany". Zaznamenal je po roce 1253 57 ve svých "Dějinách pasovských biskupů a bavorských vévodů" Albert Behaim (1180-1260), děkan pasovské biskupské kapituly a ve sporech mezi papežem a císařem Fridrichem II. vášnivý bojovník na papežské straně. 58 Nedokončené a v několika redakcích zachované dílo se skládá z katalogu pasovských biskupů do roku 1254,59 katalogu bavorských vévodů do roku 1253,60 úvodu k nim pod názvem Historia ecclesiae Laureacensis (ve dvou redakcích) 61 a nakonec z jakýchsi poznámek k tomuto dílu (Notae de episcopis Pataviensibus 804-1091)62 a o dějinách Bavorska vůbec. Pasovské biskupství nemělo dlouho sepsané žádné vlastní dějny, Albert tedy sice neměl žádné před~hůdce, ~~hl se však opírat o bohatý archiv biskupství, který dal v 1eho dobe biskup Ota z Lonsdorfu ( 1254-1265) nově uspořádat. 63 Cinil tak s velkou pílí a také na svou dobu kriticky, 64 u historiků si však nevysloužil ani on, ani jeho díla nijak dobré jméno. Vytýkalo se mu přede~ší~, že plně podlehl tzv. "loršské tradici", bajce o tom, že pasovske biskupství je jen pokračováním starého antického arcibis~upství .v L?rchu.65 Jejím autorem byl zřejmě proslulý pasovský biskup PilŠnm (971-991), který někdy po roce 974 vlastnoručně sepsal celou radu listinných falz, jimiž chtěl proti Salzburgu dokazovat nárok Pasova na arcibiskupství. 66 Jím vykonstruovaná loršská arcidiecéze měla zahrnovat i Uhry (starou Panonii) a Moravu, navazovala tedy, tak či onak, na starou Metodějovu arcidiecézi, jíž tradice 10. století připi sovala - stejně jako Pilgrim své loršské metropoli - sedm biskupství, z nichž některá měla být území pasovské diecéze, jiná na Moravě a jiná v Uhrách-Panonii. Toto loršské arcibiskupství bylo samozřejmě čirou fantazií, Pilgrim je však zkonstruoval na základ~ pečlivě sebraných historických údajů. Albert, který byl dlouho afCljáhnem v Lorchu, měl na zdejším "arcibiskupství" pochopitelně i osobní zájem, hlavně mu však šlo, stejně jako jeho biskupo~i Otovi z Lonsdorfu, o "stará práva" Pasova. Dal proto loršské bajce, do té doby tradované jen v listech a listinách, podobu "historické" tradice. Jakých pramenů při tom, kromě Pilgrimových falz, použil, ho-
117 VZNIK MOJMIROVSKE MORAVY
nevíme. Cituje Fuldské anály, 67 zřejmě měl ale k dispozi i ně 68 J~~ nezac~o~~I_J-é b~vo~ské či dokonce pasovské anály. Z nich nejspise pochazeJI I ty udaje o Moravě, které nás zde zajímají. . Jedná ~e především o údaj zařazený v Notae k roku 831: "Regmhar, biskup Matavů, pokřtil všechny Moravany." "Biskup Mat~vů" (episc~pu~ Mat~vorum) je zřejmě omyl namísto "Patavů", tj. "Pasovskych - eptscopus Patavorum. 69 Je to ovšem nezvyklá a vlastně nesp~ávná forma, biskup měl nosit titul podle svého sídla a ne podle hdu, o který měl péči. Zda však z toho možno vyvoz~vat, že autor análů měl na mysli misijního biskupa, který pochopitelně neměl pevné sídlo a byl biskupem lidu, k němuž byl vyslán - tedy v tomto případě Moravanů (Matavorum-Maravorum) a ne "Pa~ovských" (Patavorum) -,je pochybné. 70 Znamenalo by to, že Regmhar byl současně pasovkým biskupem i misijním biskupem ~ora~anů. 71 To je však vyloučené, takovými misijními úkoly pově rovah pasovští I salzburští biskupové či arcibiskupové v té době své chorepiscopy. 72 Tehdejšího pasovského chorepiscopa Anna dokonce známe jménem. 73 Pravděpodobnější je tedy, že se jedná opravdu o omyl s Pasovem. Podoba jména Moravanů 74 s "a" (Matavorum) místo s "o" (Moravorum) by mohla odrážet stav, kdy slov~nština ještě neznala hlásku o, tj. (v našich končinách) před polovmou 9. století, 75 a kdy se například jméno Rastislav začínalo vyslovovat jako Rostislav; spoléhat na to však nemůžeme. Skuteč ní Moravané, které Reginhar pokřtil, jsou zde přece Moravané s o a ne s a: "baptizat omnes Moravos". J?ůl~žitějším se jeví, že se tu Albert Behaim dostal do rozporu s P~lg_nme~, podle něhož totiž Moravany a Avary pokřtil " loršský arcibiskup Urolf. Ten byl však pasovským biskupem v letech 805-806, jestliže tedy místo něho uvádí Albert Reginhara, musel k tomu mít dobrý důvod. Zřejmě ho k tomu vedla skutečnost, že z~ráv~ našel ve s~arýc~ análech, kterým dal přednost před údajn!m hstem papeze Evzena II. (824-827), adresovaným různým biskupům a "Tudunovi a Mojmírovi, vládcům Avarie a Moravy", kde papež říká, že "Urolf, arcibiskup svaté církve loršské a náš nejsvětější bratr" byl "duchovním otcem" panovníků a lidu "Hunska, kter~m~ s_e ~íká A~arsko, ~ Moravy". On to totiž byl, který je :·s~rze s~e kaz~m zp!odil Bohu J~ko své adoptivní syny", tj. pokřtil Je. Regmhar Je take u Alberta biskup Pasova a ne arcibiskup Lorchu. Na jiném místě, v katalogu pasovských biskupů, to ale Albert napravil, při zmínce o jeho smrti roku 838 ho nazývá "arcibiskupem loršským a pasovským" a ve druhé verzi dodává ještě, že Re~už,el
118 VZNIKVELKE MORAVY
Starolwnwněmecký Otčenáš. Stránka
"Abrogansu ", sestaveného z příkazu biskupa Arbea z Freisingu okolo roku 765. Rukopis z konce 8. století v klášterní knihovně v St. Gallen. Z tohoto textu byl pořízen překlad Otčenáše pro moravskou misii, ten, který se modlíme v češtině dosud (srv . ]. Cibulka, Slavia 25, 1956, s. 406-415).
ginhar byl "apostolus Maravorum" .77 Ukazuje to opět na to: že v prvním případě si nevymýšlel, nýbrž jen reprodukoval svou predlohu. S obdobnou situací se u Alberta setkáváme, když hovoří o Wichingovi. V jednom případě svou předlohu: ~nály fuld~ké, ; _eprO: dukuje doslova a bez dodání svých domyslu, ve druhem pnpade dodává překvapivé tvrzení, že Wiching, již jako "loršský" bis~~~' chtěl rozdělit arcibiskupství a po dohodě se Svatoplukem zndit arcibiskupství v " Sedavii" / 9 která (nazývaná ovšem jako "Secla80 via") podle Alberta ležela v "Mesiiích", tj. na Moravě. Wiching byl, jak známo, Svatoplukovým biskupem v Nitře a hlavním pr~ tivníkem Metodějovým. Po Metodějově smrti se však nestal ar?I~ biskupem, nýbrž nakonec, někdy před rokem 891, ~prchl ke král~ Arnulfovi, 81 který ho roku 898, již jako císař, dosadi~ na pasovsk~ biskupský stolec. Ani zde nevydržel dlouho, proto~~ -salz~~rsky arcibiskup Theotmar (Dietmar 1.; 873-907) se odvazil krah vzepřít a jím svolaná synoda sesadila Wichinga jako~to jmenov~né~o v rozporu s kanonickým právem. 82 Z tohoto hlediska bylo W1chm-
119 VZNIK MOJMIROVSKE MORAVY
120 VZNIKVELKE MORAVY
govo jmenování opravdu nekanonické, protože formálně nikdy nepřestal být biskupem v Nitře a nemohl tedy být zároveň biskupem v Pasově. Skutečnost, že Theotmar hyl v právu, ale ještě neznamená, že se mohl jen tak snadno postavit proti vůli císaře, byť v té době již vážně nemocného. Takové sesazení biskupa bylo proto tehdy něco naprosto výjimečného. 83 Je proto dosti pravěpodohné, že tvrzení o spiknutí se "Svatoplukem" (ve skutečnosti ovšem jeho nástupcem Mojmírem II., Svatopluk hyl přece tehdy již pět let mrtev), 84 aby spolu obnovili Metodějovo arcibiskupství, není pouhým Albertovým výmyslem, nýbrž autentickým politickým obviněním, které roku 899 vznesl Theotmar proti Wichingovi. 85 Zda bylo pravdivé či ne, je ovšem těžké posoudit, víme pouze, že Mojm~r II. roku 899 obnovení moravského arcibiskupství skutečně v Rímě prosadil. Souhlas pasovského biskupa k tomu nepotřeho val, protože Metodějovo arcibiskupství vzniklo z moci papeže, při jednáních hy však jistě bylo výhodné, kdyby Wiching potvrdil, že nevznese námitky, zvláště když se mohl odvolávat i na fakt, že byl v tomto arcibiskupství po roce 885 nástupcem Metodějovým, i když jistě pallium neohdržel. Mohlo to tedy mít věcný základ, stejně dohře se však mohlo jednat o pouhé nařčení. Skutečnost, že salzhurský arcibiskup své obvinění neopakoval ve stížném listu papeži roku 900, je pochopitelná, poukazem na zradu svého biskupa hy přece svou argumentaci zbytečně oslaboval. N ápadné ovšem je, že podle Alberta tím chtěl Wiching se Svatoplukem "rozdělit" pasovskou diecézi, což bylo hlavním hodem argumentace Theotmarova stížného listu proti obnově Metodějova arcibiskupství Mojmírem 11. 86 Není vyloučeno, že právě to bylo již součástí argumentace proti Wichingovi roku 898 a že pak bylo použito i roku 900. Albertovo obvinění Wichinga mohlo tedy být odrazem jednání synody Gejích akt), která ho na synodě roku 899 sesadila. Opět tedy vše ukazuje na možnost, že Albert měl k dispozici prameny, které dnes neznáme. Údaj, že roku 831 pasovský biskup Reginhar "pokřtil všechny Moravany", tj. Mojmíra I. a jeho věrné, můžeme proto považovat za relativně spolehlivý, nejen z důvodu, že je dost pravděpodobné, že ho Albert Behaim před rokem 1254 převzal z nějakého spolehlivého pramene, ale především, že výborně zapadá do celkové situace počátku třicátých let 9. století na Moravě, jak ji můžeme posoudit na základě jiných pramenů. Důležitá je zde především skutečnost, že roku 900 tvrdil arcibiskup Theotmar papeži, že "země Slovanů zvaných Moravané byla i se svými obyvateli podro-
bena našim králům, našemu lidu a rovněž nám jak v pěstování křesťanského náboženství, tak v odvádění trihutu ze světského majetku, poněvadž od nás byli nejdříve vyučeni ve víře a stali se z pohanů křesťany. A proto biskup města Pasova, v jehož diecézi leží země onoho lidu, od počátku jejich křesťanství vstupoval tam, kdy chtěl, a musel, aniž mu v tom někdo překážel, hojně tam pořádat spolu se svými i těmi, které tam nalezl, synodální shromáždění a konal všechno, co bylo třeba vykonat, a nikdo se mu tváří v tvář nepostavil". 87 Totéž pak tvrdil okolo roku 974 Pilgrim, který ovšem křest Moravanů připsal pasovskému biskupovi Urolfovi a položil ho tak do let 805-806. 88 Neuvědomil si při tom ovšem, že Urolf se nemohl s Evženem ll. , jehož pontifikát spadá do let 824-827, nikdy setkat. Tehdy seděl na pasovském stolci Reginhar, který opravdu "pokřtil všechny Moravany". Existovala ovšem i opačná teze tvrdící,_že Moravané přijali křest přímo z Říma a ne tedy z Pasova. Podle Zivota Metodějova se Svatoplukovo poselství, které žádalo roku 873 papeže o vyslání Metoděje na Moravu, odvolávalo na přijetí křestu Moravany od svatého Petra. 89 Roku 879 psal Svatoplukovi papež Jan VIII. něco v podobném smyslu, když mu připomínal, že, "jak ví", papežovi předchůdci "od počátku učili vaše rodiče" .90 Historikové si s tím nevěděli dost dohře rady/ 1 protože představa, že hy Moravany pokřtili někdy ve třicátých letech misionáři vyslaní papežem, je prostě nemožná. Je to však dohře pochopitelné, uvědomíme-li si, že podivná argumentace opírající církevní a nedílně i světské nároky Pasova, potažmo říše vůbec na Moravu o fakt, že Morava přijala křest z Pasova, byla zřejmě aktuální právě po vyhnání franckých kněží z Moravy Svatoplukem roku 873 a ne teprve roku 900, kdy našla výraz v Theotmarově listu. Je zřejmé, že moravským protiargumentem, uplatňovaným zejména v jednáních o moravské ar5ihiskupství, hyl právě poukaz! že Morava přijala křest přímo z Ríma, což bylo pochopitelně v Rímě ochotně přijato. Jiná věc ovšem je, že to evidentně nebyla pravda. V každém případě nám to ale potvrzuje skutečnost, že nejméně od roku 873, ne-li již dříve, se stala otázka křtu Moravy z Pasova aktuálním politickým tématem. Tento křest tedy nebyl teprve výmyslem Theotmarovým nebo dokonce Pilgrimovým. Roku 831 tedy zřejmě došlo k "oficiálnímu" křtu Mojmíra a jeho Moravanů, který provedl pasovský biskup Reginhar. Brzy nato, ještě v roce 832, vypověděl Mojmír knížete Prihinu. O něm víme jen to, že v Nitře vystavěl kostel92 a dal ho vysvětit salzhurským ar-
121 VZN IK MOJMIROVSKE MORAVY
122 VZNIKVELK~
MORAV V
cibiskupem. Křest však přijal teprve jako vyhnanec, někdy brzy po roce 833. To by znamenalo, že Pribina dal v Nitře zbudovat kostel ještě jako pohan a dokonce ho dal slavnostně vysvětit. Není to snad nemožné, jistě je to však zarážející. Byly nabídnuty následující možnosti řešení: - Pribina nestavěl kostel pro sebe, ale pro nějakou křesťanskou, snad kupeckou kolonii v Nitře; 93 nebo pro svou manželku 94 či dokonce pro svůj celý, již pokřtěný lid; 95 - dal stavět kostel v Nitře teprve po svém křtu, který mu byl udělen v říši, tj. buď se do Nitry vrátil nebo nebyl vyhnán z ní, nýbrž odjinud;96 - Nitra, kde postavil kostel, nebyla totožná s dnešní Nitrou, není tedy nutné klást stavbu kostela před jeho vyhnání a křest. Mohl tento kostel postavit po křtu; 97 - postavil kostel nedobrovolně, pod nátlakem franckých misionářů, sám však zůstal pohanem; 98 - kostel postavil jako katechumen, nestačil však definitivně při jmout křest; 99 -přijal křest již v Nitře, předtím než byl vyhnán, ten však nebyl bavorskou církví uznáván, protože šlo o křest podle ritu "něja ké křesťanské sekty", a Prihina musel proto být pokřtěn znovu; HlO - Conversio vůbec netvrdilo, že Pribina postavil kostel před svým křtem, příslušný text je třeba emendovat takto: Pribina přišel k Ratbodovi a byl na příkaz Ludvíka Němce pokřtěn. Byl to ten Pribina "který i později, byv vyhnán Mojmírem knížetem Moravanů nad Dunajem, svěřen Ratbodovi, pobyl s ním nějakou do" 101 b u. O tom, že Pribina stavěl kostel pro sebe a svou rodinu a ne pro kohokoliv jiného, ale nemůže být pochyb. Pramen mluví naprosto jednoznačně o standardním vlastnickém kostelu. Stejně tak je nepochybné, že kostel stál v dnešní Nitře. "Nitrava" jako "locus" je jménem odvozeným ode jména řeky, místo tedy leželo na řece jménem Nitrava a žádnou jinou řeku toho jména než slovenskou Nitru neznáme. Jsou sice v Uhrách ještě dvě bezvýznamné osady jménem Nyitra (v komitátech Heves a Nógrád), ty však zřejmě dostaly jméno podle přistěhovalců z Nitranska. 102 Přitom je to rozhodně předslovanské jméno, celkem bez potíží zapadající do skupiny "staroevropských" (indoevropských) říčních jmen. Kuriózní pokus G. Décsyho prohlásit Nitru za jméno arpádovského správního hradu, odvozené ode jména jeho správce a přenesené pak na ře ku,103 závisí především na předpokladu, že "Nitrava" v Conversio
je interpolace z 12. století. Viděli jsme ale, že tomu tak není, a to nezávisle na tom, zda se jedná opravdu o interpolaci či ne. 104 V každém případě je zřejmé, že přinejmenším řeka, ne-li už významná sídelní aglomerace na ní, musely mít v předarpádovské době samozřejmě svá jména. Maďaři snad mohli "přejmenovat" hrad, je ale vyloučeno, že by se jejich vlivem mohlo prosadit nové jméno významné řeky. Totožností "Nitravy" Conversia s dnešní Nitrou nelze otřást. Bohužel se zde však dosud nepodařilo nalézt pozůstatky Pribinova kostela. Bohuslav Chropovský se sice kdysi domníval, že jím byl kostel, který odkryl na hradišti na Martinském vrchu, 105 ukázalo se to však být předčasným soudem. Hlavní oporou pro datování do 9. století byl totiž denár karolinského typu se jménem mincovny "BLEDONIS", který Eva Kolníková považovala za denár některého ze západofranckých Karlů, Holého (840-877), Tlustého (876-887) nebo dokonce Prostého (898-923). 106 Nověji je však tato mince kladena do doby okolo roku 1100. 107 Kostel stál pravděpodobně na nynějším hradě, kde se nacházejí ve velkomoravských vrstvách zlomky malty, zřejmě z nějaké církevní stavby. 108 Pozdější bazilika v Nitře byla roku 1083 zasvěcena řezenskému světci sv. Jimramovi, 109 kteréžto patrocinium se často vztahovalo i k původnímu Prihinovu kostelu; vyvozovaly se z toho pak dalekosáhlé závěry o různých, dokonce i přímo řezenských 110 vlivech. To je však jistě přehnané. Zasvěcení sv. Jimramu nemělo rozhodně nic společného s Čechami; 11 protože zde bylo toto zasvěcení neznámé. 112 Zrovna tak není ničím doloženo působení řezenské misie v Nitře, 113 bylo by vůbec svrchovaně nepravděpodobné. 114 Nevíme, zda hlavní kostel v Nitře, zasvěcený roku 1083 sv. Jimramovi a nejspíše totožný s biskupským kostelem Wichingovým, 115 stál na místě Pribinova kostela a zda převzal jeho zasvěcení. Je možné, že toto zasvěcení pochází teprve z arpádovské doby. 116 Máme také jen neúplnou představu, s jak velkým zpožděním bylo někdy na počátku 12. století obnoveno nitranské biskupství. 117 Pribinův kostel tedy neznáme a jeho domnělé zasvěcení nám také nepomůže. Dále však vedou některé další skutečnosti, přede vším jméno Pribinova syna Kocela (v latinských pramenech Gozil, Chozil, Chezul, Chezil), které rozhodně není slovanské. Spíše se jedná o domáckou formu dobře známého jména Kadolah, 118 které nosil kupříkladu jeden z markrabích friaulské marky. 119 Sotva při chází v úvahu jiná možnost než ta, že jméno obdržel od své matky a že Pribina měl za manželku Bavorku. To vedlo již Daniela Ra-
123 VZNIK MOJMIROVSK~
MORAVV
panta k nepochybně správnému úsudku, že právě pro ni, jakožto křesťanku, stavěl Pribina svůj kostel. 12° K tomu pak přidal Herwig Wolfram 121 další pozorování: někdy okolo roku 853 daroval Kocel "ze svého dědictví" klášteru sv. Jimrama v Řezně statky v Traungau (v okolí Lince). Všechny ležely uprostřed majetku zdej-
124 VZNIK VELK1
MORAVY
šího hraběte Viléma a jeho rodu a protože šlo jistě o dědictví po matce, 122 můžeme s dosti značnou jistotou předpokládat, že Kocelova matka a Pribinova manželka pocházela právě z tohoto mocného rodu, který potom sehrál - jako smrtelný nepřítel Svatopluka - neblahou roli v dějinách Moravy. To sice vysvětluje, proč pro ni dal Pribina postavit kostel, nevysvětluje ale, proč sám zůstal tak dlouho pohanem a také proč si vůbec křesťanka z dobrého bavorského rodu brala zatvrzelého pohana. Vše ale závisí na chronologii. Pokud bychom spolu s Cibulkou či Wolframem datovali svěcení Pribinova kostela do roku 828 123 nebo těsně před 829, 124 uplynuly by mezi sňatkem a přícho dem k Ratbodovi na jaře 833, následovaném k~tem, tři až čtyři roky, tedy v každém případě příliš dlouhá doba. Rekli jsme si ale, že to není vůbec nutné, salzburský arcibiskup mohl světit kostel v Nitře kdykoliv po 821 a před jarem 832. Vilémovci mohli svolit ke sňatku své dcery s pohanským knížetem jen za předpokladu, že slíbí přijmout - podobně jako třeba polský Měšek jakožto ženich české Doubravky - křest. To také samozřejmě zahrnovalo povinnost postavit kostel a opatřit k němu kněze. Tuto druhou podmínku Pribina - jak víme - splnil, nesplnil však první, když se nedal pokřtít. Rozumným důvodem ~e může zdát, že to prostě z časových důvodů nestačil. Spě ch však 1 tak nebyl na místě. Samotnému křtu totiž předcházelo poměrně dlouhé období přípravy, katechumenátu, 125 kdy sice katechumen nepatřil v plném slova smyslu ke křesťanům, byl však za něho více či méně ~ovažován. Liutprand z Cremony kupříkladu vypráví, jak se v polovmě 10. století v Konstantinopoli setkal na císařském dvoře při tabuli s " nemytým a nestříhaným", copatým vyslancem Bulharů, který ale byl římským patriciem a katechumenem, mohl tedy zasedat při císařské tabuli, třebaže to Liutprand považoval za urážku. 126 Podle apoštolské tradice mělo toto období zpravidla trvat tři roky, v žádném případě nesměl křest následovat okamžitě po slibu přijetí křesťanství. Víme sice, že synoda "na březích Dunaje", která roku 796 jednala o christianizaci Avarů, povolila tento termín zkrátit na nejméně dva týdny, 127 učinila tak však s ohledem na zvláštní, výjimečné okolnosti, pravidlem to nebylo.
Jestliže tedy Pribina slíbil před sňatkem přijmout křest, nemohl tak v žádném případě učinit okamžitě, nýbrž teprve po něja kém čase, který se mohl protáhnout i na roky. V našem případě ovšem není nutné předpokládat tak dlouhou dobu, v zásadě musel mít Pribina čas pouze na stavbu kostela. Jeho slavnostní posvěcení salzburským arcibiskupem se stalo součástí jeho katechumenátu, Pribina byl při té příležitosti "poučen o víře" nejvyšším hierarchou, který byl vůbec dosažitelný. 128 Mohlo k tomu dojít docela dobře i v roce 832, těsně pře dtím, než proti Pribinovi zasáhl Mojmír. Se stavbou kostela mohl tedy začít v roce 831 , v časové a zřejmě i příčinné souvislosti se křtem Mojmíra a "všech Moravanů" , který roku 831 udělil biskup Reginhar. Sňatek s Vilémovnou by pak spadal také do roku 830/831. Dostáváme tedy toto chronologické schéma: Někdy po roce 817 a před rokem 822 navázali Moravané styky s říší, vyjádřené poddáním se formální svrchovanosti Ludvíka Pobožného. Roku 822 se proto jejich poslové účastnili sněmu ve Frankfurtu, který projednával záležitosti východního pohraničí říše. Roku 826 se vlády v Bavorsku, přiřčeném mu dělením říše již roku 817, ujal mladý Ludvík Němec a již roku 828 byl z tohoto titulu otcem pověřen válkou s Bulhary, v níž předtím hanebně selhali oba správci východních marek friaulský Balderich i Gerold , který spravoval tu část východních území, která ležela na sever od Drávy. Ludvík Pobožný ale potrestal pouze Baldericha, který byl sesazen a jeho území bylo rozdělano mezi hrabata. Tehdy také zanikla samostatnost Korutan tím, že domácí knížata byla nahrazena franckými hrabaty a nepochybně také podobným způsobem zanikl avarský zbytkový státeček, který pro kagana Theodora zřídil Karel Veliký roku 805. To vše se nacházelo až do roku 832 pod vrchní správou prefekta Gerolda, který pak byl nahrazen Ratbodem. V souvislosti s takovými dalekosáhlými správními reformami došlo hned poté, roku 829, k výše připomenutému sporu mezi pasovským biskupem Reginharem a jeho salzburským metropolitou Adalramem o jurisdikci nad územím na východ od Vídeňského lesa, zřejmě tedy o dědictví po státečku kagana Theodora. Možná šlo také o vyjasnění vztahu Pasova k Moravě (ačkoliv ve výsledném rozhodnutí sporu není uváděna), protože Mojmír I. asi již tehdy jednal s Reginharem o přijetí křtu. Iniciativa tu totiž zcela jistě nevycházela od pasovského biskupa, nýbrž od moravského knížete a byl to asi Mojmír samotný, jenž se k podobnému kroku
125 VZN IK
MOIMIROVSK1 MORAVY
126 VZNIK VELKE MORAVY
rozh~d~. Ke křtu pak došlo (asi) roku 831. V téže době (830-831) se Pnbma, usazený v Nitře, oženil s nevěstou z rodu hraběte Viléma I., který spravoval hrabství v Traungau (mezi Lincem a Maute~n~. Sotva se tak stalo jako důsledek přímých vztahů s Vilémem, Pn~ma P.:k př~~e neutekl k Vilémovi, ale k Ratbodovi. Spíše tedy n::az~l JIZ v ~It,~e st~ky s ~ěkterým z hrabat Panonie; v úvahu by pnc~:z~l nejspise R1hhen,. p~íbuzný Vilémovců, 129 a jeden z pohramcmch hrabat v Panonn, Jenž byl roku 861 spolu s ostatními hrabaty Karolom~nem s~ saze? a vyhnán. 130 Zda zde působil již o~olo roku 830, sice nevime, je však pravěpodobné, že úřadu se Uj~l ~~~;ě v s~u:islosti s reformou správy roku 828. Byl by tedy n_:Jbhzsim Pnbmovým s~usedem a asi prostředníkem při jeho snatk_u. Zrovna ta~ vdobře Je a.le možné, že Pribinovy styky s Vilémovci se datovaly .JIZ od doby jeho pobytu na Moravě, předtím než byl dosazen do N1try. Pak bychom se bez prostřednictví Rihheriho obešli. Podmínkou sňatku ovšem v každém případě bylo, že se Pribina stane ~řesťan~m, bavo_:ská aristokratka si přece nemohla jen tak b~ze vseho vzit za muze pohana. 131 Pribina tedy složil slib přijetí krtu, stal se katechumenem a splnil svou první povinnost katec~~m~na, ~dyž post~~il na svých statcích v Nitře kostel. Ten byl zr~Jme na mte~venci jeho b~vorsk~c~ hraběcích příbuzných - vy~~ece~. samotnym salzburskym arcibiskupem. Pribina však nestacil pnjmout křest, protože nejpozději na podzim 832 byl Mojmírem vypovězen (exulatus) a uchýlil se k Ratbodovi. Události Pribinův sňatek, stavba kostela, jeho posvěcení a útěk k Ratbodo: vi, nás!edovaly ~~~! ry~hle P? sob.ě v ~etech 830/831-832 a nepochybne byly v pncmne souvislosti s tim, co se dělo na Moravě se křtem Mojmíra a "všech Moravanů" roku 831. '
KAPITOLA 9
Pribina a Mojmír (831-832)
POKUSÍME-LI SE SHORA NASTÍNĚNOU kostru událostí uvést v soulad s archeologickými prameny, dostaneme asi následující obraz: nápadné proměny ústředních hradišť na řece Moravě, poznamenané známkami bojů, proběhly již na samotném přelomu 8. a 9. století, tedy zřejmě ještě před prvním objevením se Moravanů ve Frankfurtu roku 822. Na západním Slovensku a v Nitransku byla v této době - také asi ještě před rokem 822 - nejnápadnější expanze na avarské území na levém břehu Dunaje. Současně se objevují na východ od Bílých Karpat nová hradiště moravského rázu, sahající nejméně po Váh (Pobedim). Zdá se, že celou záležitost možno interpreto:vat jako závažné společenské převraty uvnitř politicko-etnické skupiny (gens) Moravanů s těžištěm na řece Moravě, doprovázené expanzí na avarská území na jihozápadním Slovensku, která byla pojišťována novými hrady na východních svazích Karpat a v Pováží. Lze se domnívat, že tato expanze znamenala v určitém smyslu jakési budování nástupního prostoru proti kaganátu v Panonii. Vytěsnění skupiny kagana Theodora z prostoru Komárna okolo roku 805 bylo asi důsledkem tohoto moravského tlaku vedeného z obsazených území na levém břehu Dunaje. 1 Není třeba pochybovat, že hlavním účelem zde byly loupežné výpravy jistě i hluboko na území kaganátu. Moravané tak přispěli značným dílem k situaci smrtelného ohrožení Avarů, kterou musela pacifikovat Karlova vojska roku 811, i když nemáme žádný důvod se domnívat, že by se tehdy jejich knížata účastnila jednání s Karlem Velikým v Cáchách. 2 O hloubce proměn, k nimž tehdy v gens Moravanů - také v dů sledku prostého obohacení se zdejší aristokracie avarským lupem - došlo, svědčí i skutečnost, že se tehdy začaly na Moravě objevovat první kostely, stavěné zřejmě knížaty a velmoži. 3 Muselo se jednat o důsledek velmi intenzivních styků mezi touto gentilní aristokracií Moravanů a franckými pohraničními hrabaty, o nichž však v této době z písemných pramenů nic nevíme. Zcela jistě nešlo o výsledek nějaké organizované misie, nejspíše pasovské, iniciativa
127 PRIBINA AMOJMIR
128 VZNIK VELKE MORAVY
vycházela jistě ze strany Moravanů samotných. Svědčí o tom také původem a etnicky nebývale pestré složení moravského kléru, který se tehdy začal vytvářet. Nacházíme v něm vedle Bavorů i kněze z Itálie a "Řeky" z pobřežních dalmatských měst. 4 Našel je zde již pasovský Reginhar, když se pokoušel po roce 831 zavádět organizovanou církevní správu Moravy.5 Tito kněží nepřišli na Moravu s misiemi organizovanými nějakými biskupy či akvilejským patriarchou,6 byli sem přilákáni jako jednotlivci nabídkou "zaměstnání" - tak jak to o sto let později říkají legendy o českém Václavovi: "Tou dobou mnoho kněží ze země bavorské a švábské, k nimž došla pověst o něm, proudilo k němu se svatými ostatky a knihami, " 7 tedy "soukromě" a se vším vybavením, které bylo nezbytné pro řádný kult a co měl pro misii normálně zajišťovat biskup (speciálně právě ostatky, bez jejichž uložení do oltáře nebylo možno vysvětit kostel, a samozřejmě liturgické knihy). Také v Cechách tehdy, na počát ku, působili kněží "z mnohých národů". 8 Na Moravě pocházeli pře devším z jihu, ze stejného říšského pohraničí, jakým byla Morava. Není jistě náhodou, že intenzivní styky s touto chorvatsko-posávsko-friaulsko-benátskou oblastí se projevovaly také v luxusním šperku, ve zbraních a ve zbroji, kněží byli tedy z tohoto hlediska jakýmisi "přívažky" honosných ostruh a mečů. "Křest všech Moravanů" roku 831 tyto procesy završil a zároveň vytvořil zcela novou situaci. Nelze pochybovat, že šlo o "oficiální" křest, který - ačkoliv pokřtěn byl nepochybně pouze kníže Mojmír a jeho okolí - zavazoval celý gens Moravanů, což nebylo nic snadného ani jednoduchého. Každý, kdo se při křtu odřekl "ďábla", to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, 9 nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy, včetně nároku na svou svobodu a vlastnictví. Odděloval se od kmenového společenství a stával se vlastně dobrovolným vyděděncem. Proto nemohla mít misie zaměřená na jednotlivce v kmenových společnostech prakticky žádnou naději na úspěch, ledaže přišla v době, kdy se tato společnost pod vnějšími vlivy rozpadala a jednotlivci, zejména ovšem z řad aristokracie, si mohli dovolit překračovat obecné normy společenského chování. Hranice, kterou křtěnec překračoval, když vstupoval do kádě se svěcenou vodou, byla pro něho osobně opravdu definitivní. Uvědo mil si to roku 694 fríský kníže Radbod (vzdálený předek markrabího Ratboda, o němž jsme právě jednali 10), ačkoliv teprve v poslední chvíli. Stál již jednou nohou v křestní kádi, když ho napadlo se ze-
ptat, zda jeho předkové, králové a princové Frísů jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Nato Radbod prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s nimi než užívat nebeských radostí s nějakými mizernými cizinci. 11 Ve společnosti, která se skládala stejně tak ze živých, jako z jejich mrtvých předků, to bylo vskutku něčím nepředstavitelným. Ve Skandinávii nazývali křesťanské neofyty fraendaskom, " ostuda rodiny" anebo aettarspillir, "ničitel rodu" Y Knížata se s tím, na rozdíl od Radboda, většinou smířila, spíše jim jako Chlodvíkovi I. 13 nebo Svjatoslavovi 14 vadilo, že se vystaví posměchu družiny. Rozchod s předky, obtíženými tradičními omezeními moci, ukládanými jim kmenovou společností, byl pro ně spíše výhodný. Pro kmenovou spole čnost jako celek bylo však přijetí kře sťan ství mnohem větším problémem. Její existence se zakládala na tradici, na skutečnosti, že celý řád světa a společnosti byly chápány jako neměnný model, vzniklý v prvotním mýtickém čase a od té doby udržovaný při životě neustálým opakováním, tak jako se opakují jevy přírodního cyklu. 15 Bylo to důležité zejména u zemědělců , jakými byli Slované, protože nebylo vůbec jisté, zda se životadárný koloběh přírody udrží, že letošní neúroda, letošní dobytčí mor, tato jarní povodeň není definitivní. O vratkosti přírodního cyklu se lidé přesvědčovali neustále, a bojovali proto proti ní tím, že napomáhali příznivému výsledku opakováním činností, ať již z našeho hlediska racionálních (například včasné orby) nebo magických (napří klad malováním vajíček na jaře 16 ). Byla to pro ně jediná záruka, vždyť lidé napomáhali přírodnímu cyklu odedávna a bylo tedy zřej mé, že se udržel právě proto a že bez toho by se zhroutil. Platilo to analogicky pro cyklus narození a smrti lidí nebo udržení uspořáda né společnosti. Nic tu nemohlo být nebezpečnějšího než nevyzkoušená novota. A k těmto lidem přišli podivní cizinci s vyholenými hlavami, zpívající nesrozumitelná zaklínání a navíc ještě první, co řekli, bylo to, že chtějí zrušit celou tu vyzkoušenou pravdu, jíž se kmen odedávna řídil, že to vše byl jen marný blud a omyl. Konflikt mezi křesťanstvím a pohanstvím tedy nebyl konfliktem dvou náboženství. Pohané se neobávali křesťanství, ale změ ny. "Zákon a způsob života křesťanů" 17 nemusel být sám o sobě nebezpečný, vždyť se bylo možno přesvědčit, že podle něho žijí a většinou ne špatně. Smrtelně nebezpe čná ale byla jeho záměna za vlastní. K tomu se mohl odhodlat z nejrůznějších osobních dů vodů jednotlivec vytržený ze své společnosti, nemožné to ale bylo pro celou spole čnost. Takové riziko přijmout nemohla, ale spoň ne
129 PRIBINA AMOJMIR
do?rovolně. Když však k takové změně "náboženství" opravdu doslo, znamenalo to, že se mění nejenom "víra" (která ovšem v na-
130 VZNIKVELKt MORAVY
šem smyslu neexistovala), ale celý řád světa a společnosti. Proto musel být nově vznikající stát křesťanský, proto hyl vznik státu tak ~ěsně spjat s christianizací. Nešlo o to, jak se někdy naivně tvr~1lo, aby kněží přesvědčovali lid, že má být poslušný panovníkovi, nýbrž o pro každého očividné nastolení nejenom nového řá du společnosti, nýbrž světa vůbec. Šlo o to ukázat (ne dokázat), že starý svět je mrtvý, jako jsou mrtví jeho bohové, a že nastává svět nový, v němž platí jiný řád a jiné zákony - panovníkovy. Kmen hyl vlastně totožný se svým "náboženstvím" a přijal-li by jiné, vzdal hy se sama sebe. Proto bylo nemožné, aby se kmen rozhodl pro křesťanství, a naopak bylo nutné, aby ho přijal stát. Cesta ke státu proto vedla přes křest. "Změna vlády, o kterou jde při obrácení na víru, se uskutečňuje a manifestuje ve křtu," 18 ať už je to vláda "nad duší" nebo nad svobodou a majetkem. Takto tedy musíme posuzovat pokřtění "všech Moravanů" roku 831. Odpor proti němu byl jistě stejně silný jako kdekoliv jinde v takových případech, faktem však je, že na Moravě zřejmě nedošlo k povstání, které za oficiálním přijetím kříže často následovalo.19 Na druhé straně je však dohře možné, že při rozhodování o něm hyl uzavřen jakýsi kompromis mezi starým a novým kultem.20 Faktem totiž je, že podle zde jistě spolehlivého Života Metodějova byla roku 873, kdy se Metoděj ujal správy moravské církve, moravská společnost alespoň zčásti pohanská. 21 Ještě okolo poloviny 9. století fungovalo v ústředním hradu v Mikulčicích vedle řa dy křesťanských chrámů i "pohanské" obětiště. 22 Ať tak či onak, jisté je, že přímým důsledkem přijetí křesťanství bylo neobvyklé posílení moci panovníka, který po celou dobu trvání Velké Moravy vystupuje jednoznačně jako autokratický vládce, i když obklopený "knížaty", s nimiž činí všechna důležitá rozhodnutÍ. 23 V tom se liší od panovníků středoevropských států 10.-12. století, kteří na nikom takovém závislí nebyli. Je proto možné, že t~t~ zvlášt_ní situace moravského panovníka odrážela vznik jeho moCI, Jakousi dohodu knížat, která si postavila do svého čela rodinu Mojmírovců, jíž pak dědičně náležela vláda, 24 ovšem do jisté míry omezovaná ostatními knížecími rodinami. Tomu, že to neprohíhalo vždy I_llÍrl_lě, nasvědčují výše zmíněná archeologická zjištění o jakýchsi boJích, k nimž došlo zřejmě již na samotném přelomu století. Přijetí křesťanství by pak roku 831 jen završovalo procesy vyvolané pádem avarského kaganátu v devadesátých letech 8. století.
Pokud jde o Prihinu, řekli jsme si již, že žádná archeologická fakta nenasvědčují, že hy pocházel z knížecího rodu, usazeného v Nitře, a že by tedy jeho zdejší "proprietas" byla jeho dědičným rodovým majetkem. Samotný nitranský hrad vznikl podle dosavadních poznatků teprve na počátku 9. století. Prihina tedy mohl být jedním z moravských knížat a mohl se v Nitře usadit právě v souvislosti s druhou fází moravské expanze na Slovensko (a zvláště na Nitransko), vyznačené zánikem řady hradišť. Datovat ji musíme na počátek třicátých let. Znamenalo hy to, že Prihina byl v Nitře nově příchozím. Sotva se zde stačil usadit, oženit a postavit kostel, byl Mojmírem vypovězen ze země. Nešlo však zřej mě pouze o vojenské vypuzení, termín "exulatus", který používá Conversio je franckým právním termínem označujícím trest vypovězení ze země. 25 "Válka s Prihinou" hy se pak nekonala, nýbrž pouze soud nad ním. O tom, z čeho hyl nařčen, se mnoho spekulovalo. Zejména se poukazovalo na Prihinovy profrancké postoje, 26 to je však sotva přesvědčivé, víme-li, že Mojmír rozhodně v té době v žádných sporech s říší nebyl, spíše naopak. Důvody Pribinova odsouzení byly mnohem spíše čistě vnitřní a souvisely tedy s mocenským etablováním se Mojmíra I. poté, kdy přijal křest. O samotné křesťanství přitom nešlo, Prihina také jistě nebyl exponentem nějaké pohanské opozice proti Mojmírovi, šlo o důsledky křtu, o upevnění Mojmírovy moci vůči ostatním knížatům. To jsou ale vše jen hypotézy, stejně jako jimi jsou stále znovu se objevující spekulace o možném příbuzenství mezi Mojmírem a Pribinou. 27 Písemné prameny se s (provizorními) archeologickými skutečnostmi shodují především v tom, že západní Slovensko s Nitranskem bylo Mojmírovými Moravany dobyto, a to asi ve dvou fázích. První začala již za avarských válek a Slovensko při nich sloužilo zejména jako nástupiště proti kaganátu, druhá fáze , náležející do počátku třicátých let, dokončila obsazení této části Slovenska. Bavorští biskupové je roku 900 považovali za území zvláštního gens - barbarského a nepokřtěného. Domnívali se mylně, že je podmanil Svatopluk. 28 Zřejmě proto, že jistě za Rostislava, a pravděpodobně od samotného počátku, bylo toto území považováno za připojené k Moravě, avšak v žádném případě ne s ní splývající. Na konci šedesátých let tomuto zvláštnímu regnum vládl - zřejmě z Rostislavova pověření - Svatopluk/9 není proto divu, že roku 900 mu bylo připisováno jeho podmanění vůbec. Možná, že se bavorští biskupové nemýlili ani v tom, že toto regnum, tj. svébytná politická jednotka, byla i jednotkou etnicko-politickou, tj. že
131 PRIBINA AMOJMIR
132 VZNIKVELKE MORAVY
byla gens. Nikde se však neobjevuje jeho jméno. 30 Jméno přitom bylo nezbytným atributem každého gens, bez něho neexistoval.l1 Buď tedy Svatoplukovo regnum nebylo územím žádného gens a bavorští biskupové se roku 900 mýlili, nebo bylo toto jméno zapomenuto, protože po třicátých letech 9. století již bylo Gako jméno) neaktuální. Slovensko leželo dosti daleko za horizontem zájmu východofrancké říše a moravské politické panování nad západním Slovenskem mohlo tedy snadno překrýt povědomí o jeho bývalé politicko-etnické identitě. Etnická identita tu nehrála roli, pro říši se z etnického hlediska jednalo o Slovany. Jedno (etnicko-politické) jméno by však bylo možno na Slovensko snad vztáhnout. Uvádí je autor tzv. Geografa bavorského, avšak jako "Merehani" -tedy zřejmě "Moravané"! Tento geografický spisek sestavil - jak se dnes celkem obecně přijímá brzy po roce 843 neznámý autor, pravděpodobně Grimoald, opat ve Weissenburgu a kaplan a kancléř Ludvíka Němce. 32 Bylo to brzy po verdunské dohodě roku 843, jíž vznikla východofrancká ří še, a Ludvík Němec tehdy připravoval obnovení nadvlády říše nad kmeny při východních hranicích. V souvislosti s těmito plány vznikl nejpravděpodobněji náš spisek. Je to v tradici antických "laterculi provinciarum" a raněstředověkých "descriptiones terrae" 33 sestavený přehled sousedů při hranici říše na sever od Dunaje, tak jak to charakterizuje původní nadpis: "Popis hradů a území na severním břehu Dunaje". Doplněn je dosti chaotickým výčtem gentes sedících za tímto pohraničním pásmem až daleko na Rus. Tato část se pochopitelně dosti odlišuje od první, byla proto častěji považována za dodatek k první části, či spíše za součást celkové druhé redakce spisku. V první části se vypočítávají gentes od Obodritů na severu smě rem na jih. Za Bohemany-Čechy (Beheimare) jsou správně umístěni Moravané (Marharii), pak se ale mluví o Bulharech a opět o jakýchsi "Moravanech" - Merehani. Tím končí výčet pohranič ních gentes a druhá část, vypočítávající ty, "kteří sedí za nimi", začíná podunajskými Obodrity, 34 o nichž jsme mluvili výše. 35 Rozhodně tu v případě Merehanů nemohou přicházet v úvahu - jak by vyplývalo z geografického pořadí - obyvatelé povodí srbské Moravy (pravého, tedy jižního přítoku Dunaje), protože Geograf se důsledně drží svého programu a vyjmenovává opravdu vždy jen gentes sedící na sever od Dunaje. O tom, že "Marharii" jsou Moravané, nikdo nikdy nepochyboval, stejně jako se vždy 36 celkem obecně přijímalo, že "Vulgarii" jsou Bulhaři, respektive to
133 PRIBINA AMOJMIR
Tzv. Geograf bavorský, geografický spisek z doby okolo roku 845 shrnující pro Ludvíka Němce vědomosti o slovanských kmenech při hranici říše mezi Baltem a Dunajem a také vědomosti o kmenech daleko za touto hranicí až po Rusko
území, které západně od Železných vrat na Dunaji a na Tise obsadil Omurtag po roce 827 37 nebo podle některých již Krum (na Tise) po roce 803. 38 Otázkou bylo vždy, kdo jsou oni "Merehani", umístění evidentně někam do tohoto prostoru mezi Moravu a oblast Železných vrat či Bělehradu. 39 Lokalizace těchto Mereha40 nů mezi Dyji a Dunaj, která byla také častěji zvažována, nepři chází v úvahu, protože zde v první polovině 9. století bylo jen velmi řídké slovanské osídlení a rozhodně zde nemohl sídlet žádný gens. 41 Poměrně husté slovanské osídlení se nacházelo teprve na pravém břehu Dunaje, mezi Vídní a Mautern, tedy v "Avarii" na území říše. Protože ale na dolní Tise zřejmě seděli Obodrité, 42 zbývá pro lokalizaci Merehanů vlastně jen Slovensko. O tom bylo také uvažováno nejčastěji. V takovém případě by se u dvojice Marharii-Merehani jednalo nejspíše o dvě části moravského státu, moravskou a nitranskou, pojmenované variantami společného jména. Pokud ovšem badatelé datovali vznik Geografa bavorského před Pribinovo vyhnání (nejčastěji k roku 817 43 ), a tedy před vznik tohoto sjednoceného útvaru, bylo by to sotva možné. Proč
134 VZNIK VELKE MORAVY
by v takovém případě nesli "Nitravané" 44 jméno Moravanů?
..c
>i> :.S
e
.2• m O
-~_; c..c
·c- &.
>..C
+
Slované ve středním Podunají na konci 8. století (podle Z. Klanicy)
207 EXKURZ PRAVDA MORAVANŮ
Rodokmen Karlovců v 9. a 10. století Pipin Hrbatý levoboček,
t8ll
Karel Mladší t8ll francký král (od 800)
Karoloman, řečený Pipin 777-810 italský král (781-810)
I. Pobožný 778-840 akvitánský král (od 781) císař (814-840) m. 2. Irmingarda 3. Judita
I
Bernard t 818 italský král (812-818)
Lothar I.
Pipin I. 803-838 akvitánský král (814-838)
795-855 císař (817/840-855) m. 1. Irmingarda 2. Doda
Ludvík ll. asi 825-875 italský král (838/840-875) císař (od 850) m. Angilberga
I
lrmegarda OD m. Boso t 896 z Vienne král dolnoburgundský (879-887)
Ludvík ill. Slepý t 928 dolnoburgundský král (890-928) císař a král italský (od 901)
Lothar II. asi 835-869 lotrinský král (855-869) m 1. Waldrada 2. Theutberga
Karel I. Veliký 747-814 francký král (768-814) císař (od 800)
Karel okolo 845-863 král Provence (855-863)
I
'
I
t po 874
I
Ludvík III.
t924 italský král (od 888) císař (od 915)
I
Karoloman 866-884 západofrancký král (879-884)
830-880 východofrancký král (876-880) m. Liutswinda
I
Arnulf Korutanský asi 850-899 východofrancký král (887-899) císař (od 896) Ludvík IV. Dítě 893-911 východofrancký král (900-911)
839-888 'Ýchodofrancký král (876-.887) Západofrancký král (885-888) císař (881-887) I. Richgarda
OD m. Adalbert Gisela t923 t 910/915 markrabě ivrejský
Karel III. Pro sťáček
879-929 západofrancký král (893-922)
I
ill.Tiustý
před
m. Eberhard t 866 markrabě friaulský
Berengar I. Friaulský
Ludvík II. Koktavý 846-879 západofrancký král (877- 879)
863-882 IÍpadofrancký král (879-882)
Zwontibald (Svatopluk) lotrinský král (895-900)
OD
Karel Holý 823-877 západofrancký král (840-877) císař (od 875)
Pipin II. t864 akvitánský král (838-848) Ringard
Karolo man
Lothar italský král (931-950)
I
ll.Ně
Berta OD m. 1 Theobald hrabě z Arles t 925 2. Adalbert mark· rabě tuskulský Hugo z Vienne italský král (926-948)
·I
okolo 805-876 bavorský král (od 826/833)
I
Berta t po 823 m. Angilbert
Hugo t 844 opat v St. Quentin
Drogo t 855 biskup metský
Berengar II. Ivrejský t 966 italský král (950-951/961)
Ludvík IV. Zámořský 921-954 západofrancký král (936-954)
Lothar západofrancký král (954-986)
I
Ludvík V. západofrancký král (986-987)
Karel 953-po 991 dolnolotrinský vévoda (977-991)
I
Ota před
985-1012 (?) dolnolotrinský vévoda (991-1005)
Poznámky POZNÁMKY KE KAPITOLE l
211 POZNÁMKY
8.
5
Používám důsledně tohoto dobového termínu proto, abych se vyhnul matoucímu, nešťastným evolucionistickým dědictvím zatíženému, pojmu kmen (a samozřejmě také pro raný středověk vůbec nemožnému pojmu "národ"). Podstatné je totiž to, že to, co bylo v pozdněantické a pak v karlovské říši označováno jako gens, nebylo žádným "přirozeným", "vyvojem" vzniklým kmenem-etnikem, ale "nepřirozeným", politickým etnikem, často vznikajícím jednorázovým "politickým" aktem. K tomu srv. klasickou práci R. WENSKUSE, Stammesbildung und Verfassung, Koln- Graz 1961, a pře hledy so učasné diskuse: W. POHL, Tradition, Ethnogennese und literaische Gestaltung: eine Zwischenbilanz, in: Ethnogenese und Ůberlieferung. Angewandte Methoden der Friihmittelalterforschung, vyd. K. Brunner, B. Merta (Veroffentlichungen des Instituts fiir osterreichische Geschichtsforschung 31), Wien- Miinchen 1994, s. 9-26. Dále například : F. DAlM, Gedanken zum Ethnosbegriff, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 112, 1982, s. 58-71; P. J. GEARY, Ethnic Identity as a Situational Construct in the Early Middle Ages, tamtéž 113, 1983, s. 15-26; I. N. WOOD, Ethnicity and the Ethnogenesis oj the Burgundians, in: Typen der Ethnogenese unter besonderer Beri.icksichtigung der Bayern I., vyd. H. Wolfram - W. Pohl, Wien 1990, s. 53-59; W. POHL, Conceptions oj ethnicity in early medoeval studies, Archaeologia Polona 29, 1991, s. 39-49. 2 V archeologické literatuře se to objevuje převážně pod hlavičkou "blatnicko-mikulčického stylu". 3 K tomu (a k následujím úvodním poznámkám) D. TŘEŠTÍK, Von Svatopluk zu Boleslaw Chrobry. Die Enstehung Mitteleuropas aus der Kraft des Tatsiichlichen und aus einer Idee, in: The Neighbours of Poland in the 10th Century, ed. P. Urbanczyk, Warszaw 2000, s. 111-145, a přehledně TÝŽ, Vznik přemyslovského státu a jeho "politického" národa, Dějiny a so učas nost 2000, č. 4. s. 6-ll, č. 5, s. 29-32. 8.
6
4 K Sasku jakožto k určitému modelovému paradigmatu jednoho způsobu politiky říše vůči podmaňovanýcm a christianizovaným gentes srv. vynikající studii H. D. KAHLA, Karl der Grosse und die Sachsen. Stufen und Motive einer historischen "Eskalation ", in: Politik, Gesellschaft, Geschichtschrei-
KE KAPITOLE I
bung. Giessener Festgabe fiir František Graus zum 60. Geburtstag, vyd. H. Ludat aR. Ch. Schwinges, Koln- Wien 1982, s. 49-130. 8.
212 VZNIKVELKE MORAVY
8
5 V. NOVOTNÝ, České dějiny I. 1., s. 30 násl. 8. 9 6 J. LE GOFF, Histoire et mémoire, Paris 1988, s. 14. 7 J. FRIED, Geschichte als historische Anthropolvgie, Geschichte, Politik und ihre Didaktik, 28, 2000, s. 9-24; G. DRES SEL, Historische Anthropologie. Eine Einjuhrung, Wien - Koln - Weimar 1996. 8. 10 8 G. ALTHOFF, Spielregeln der Politik im Mittelalter, Darmstadt 1997. 9 Srv. například J. ŽEMLIČKA, "Te ducem, te iudicem, te rectorem. "Sněmov ní shromáždění v časně středověkých Čechách - kontinuita či diskontinuita?, Český časopis historický 91, 1995, s. 369-384. 10 H. WOLFRAM, Geschichte der Goten, Miinchen 1979. ll R. WENSKUS, Stammesbildung und Verjassung. Das Werden der .friihmittelalterlichen gentes, Koln - Graz 1961. 12 Ne dějiny politické ve stylu 19. století, chápané zcela anachronisticky jako dějiny "politiky", hlavně mezinárodní, tak jak se ustavila ve velmocenské hře 19. století. 8. l l 13 Po pracích Dvorníkových a Grivcových, které však byly celým svým zaměře ním spíše obranami než kritikou Životů. 14 V. VAVŘfNEK, Staroslověnské životy Konstantinu a Metoděje (Rozpravy ČSAV, řada SV, roč. 73, 1963, seš. 7), Praha 1963. 15 Přehled podává komentář B. N. FLORJI, Skazanie o načale slavjanskoj pis'menosti, Moskva 1981, k překladům Životů. Druhé vydání (Sankt Peterburg 2000) je z tohoto hlediska bohužel doplněno jen nepatrně.
POZNÁMKY KE KAPITOLE 2 s. 12 Upouštím pro tento zběžný přehled od podrobného citování pramenů a literatu~y, uvádím pro orientaci jen výběr z nejnovějších prací. 2 L. VARADY, Das letzte }ahrhundert Pannoniens 376-476, Amsterdam- Budapest 1969; TÝŽ, Epochenwechsel um 476. Odoaker, Theoderich d. Gr. und die Umwandlungen. Anhang: Pannonica, Budapest- Bonn 1984. s. 13 3 O nich obecně H. GOCKENJAHN, Die Welt der jriihen Reiternomaden, in: Die Mongolen und ihr Weltreich, ed. Eggebrecht, Mainz 1989, s. 7-43; Perspectives oj Nomadism, vyd. W. Irons, A Dyson-Hudson, Leiden 1972; W. POHL, The Role oj the Steppe Peoples in Eastern and Central Europe in the First MilleniumA.D, in: Origins of Centra! Europe, vyd. P. Urbanczyk, Warszawa 1997, s. 65-78.
4 Přehledně W. GOFFART, The Theme oj "The Barbarian lnvasions" in Late Antique and Modem Historiography, in: Das Reich und die Barbaren, vyd. E. Chrysos- A. Schwarcz, Wien 1989, s. 87-108. 5 V současné době dospívají i někteří filologové (kteří přece naivní teorii o etnogenezi jakožto rozchodu více či méně hotových "národů" z "pravlasti" kdysi vytvořili a autoritativně prosadili) k názoru o relativně pozdní glottoi etnogenezi Slovanů. Zajímavý model předložil například A. ERHART, U kolébky slovanských jazyků, Slavia 54, 1985, s. 337-245. Přehled podává H. POPOWSKA-TABORSKA, Wczesne dzieje Slowian w swietle ich j~zyka, 2. vyd., Wrodaw 1993, a TÁŽ, The Slaws in the Early Middle Ages from the Viewpoint oj the Contemporary Linguistic, in: Origins of Centra! Europe, ed. P. Urbanczyk, Warszawa 1997, s. 91-96. Mezi archeology je to převažují cím míněním již dávno. s. 14 6 E. A. THOMPSON, A History oj Attila and the Huns, Oxford 1948 (česky Hunové, Praha 2000); H. SCHREIBER, Die Hunnen, Wien - Diisseldorf 1976; O. J. MAENCHEN-HELFEN, Die Welt der Hunnen, Wien 1978; I. BÓNA, Das Hunnenreich, Stuttgart 1991. 7 W. POHL, Die Gepiden und die Gentes an der mittleren Donau nach dem Zerjall des Attilareiches, in: Die Volker an der mittleren und unteren Dona u im 5. und 6. Jahhundert, vyd. H. Wolfram a F. Daim, Wien 1980, s. 240-305 (Denkschriften d. Ůsterreichischen Akademie d. Wissenschaften, Bd. 145). 8 H. SEVIN, Die Gepiden, Miinchen 1955; I. BONA, Gepiden und Langobar· den im Karpatenbecken, Budapest 1976. 9 O Gótech H. WOLFRAM, Die Goten. Von denAnjiingen bis zur Mitte des sechsten }ahrhunderts, 3. vyd., Miinchen 1990; P. J. HEATHER, Goths and Romans 332-489, Oxford 1991; M. KAZANSKI, Les Goths (Fr- VIJC siecles ap. ]. C.), Paris 1991; W. ENSSLIN, Theodorich der Grosse, 2. vyd., Miinchen 1959; J. MOORHEAD, Theoderic in Italy, Oxford 1992; E. CHRYSOS, Die Amaler-Herrschajt in ltalien und das lmperium Romanum. Der Vertragsentwurj des }ahres 535, Byzantion 51, 1981, s. 430-474. 10 E. E. WOZNlAK, East Rome, Ravenna and Western lllyricum 454-536, Historia 30, 1981, s. 351-382. s. 15 ll K merovejské říši P. GEARY, Bejore France and Cermany. The Creation and Transjormation oj the Merovingian World, New York - Oxford 1988; E. ZOLLNER, Geschichte der Franken bis zur Mitte des sechsten }ahrhun· derts, Miinchen 1970; J. M. WALLACE-HADRILL, The Long Haired Kings, Toronto 1983; Die Franken-Wegbereiter Europas, vyd. A. Wieczorek, E. Périn, K. von Welck, W. Menghin, Katalog výstavy, 2. sv., Mannheim 1996. 12 F. LOTTER, Severinus von Noricum. Legende und historische Wirklichkeit, Stuttgart 1976; R. BRATOŽ, Severinus von Noricum und seine Zeit, Wien 1983.
213 POZNAMKY KE KAPITOLE 2
16 13 P. F. BARTON, Die Friihzeit des Christentums in Osterreich und Siidmitteleuropa bis 788, Wien 1975; H. D. KAHL, ZwischenAquileia und Salzburg, s. 33-82; W. POHL, Gepiden, s. 280 násl.; E. TÓTH, Bemerkungen zur Kontinuitiit der romischen provinzialbevolkerung in Transdanubien (Nordpannonien), in: Die Volker Siidosteuropas im 6. bis 8. Jahrhundert, vyd. B. Hiinsel, Siidosteuropa Jahrbuch 17, 1987, s. 89-120; H. KOLLER, Der Donauraum zwischen Linz und Wien im Friihmittelalter, Historisches Jahrbuch der Stadt Linz, 1960, s. 11-53. 14 J. JARNUT, Die Geschichte der Langobarden, Stuttgart 1982; W. MENGHIN, Die Langobarden. Archiiologie und Geschichte, Stuttgart 1985; I. BóNA, Anbruch des Mittelalters. Gepiden und Langobarden im Karpatenbecken, Budapest 1976. 15 O etnogenezi Bavorů R. WENSKUS, Stammesbildung, s. 560 násl; o jménu ve významu "muži z Čech" srv. nejnověji D. GREEN, Language and History in the Early Germanic World, Cambridge 1998, s. 161 násl. 16 K. REINDEL, Die Bajuwaren. Quellen, Hypothesen, Tatsachen, Deutsches Archiv 37, 1981, s. 451. s. 17 17 Poslední přehled: J. BUBENfK, K problémům periodizace a chronologie staršího úseku vývoje raně středověké hmotné kultury v Čechách, Archeologické rozhledy 46, 1994, s. 54-64 (zde literatura), k datování D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 50 násl. 18 K langobardsko-gepidským válkám E. E. WOZNIAK, Byzantine Diplomacy and the Lombard-Gepidic Wars, Balkan Studies 20, 1979, s. 139-180. 8. 18 19 O Avarech: A. KOLLAUTZ - H. MIYAKAWA, Geschichte und Kultur eines volkerwanderungszeitlichn Nomadenvolkes. Die !ou-lan der Mongolei und die Awaren in Mitteleuropa, Bd. 1.: Die Geschichte. Bd. II.: Die Kultur, Klagenfurt 1970; A. AVENARIUS, Die Awaren in Europa, Amsterdam - Bratislava 1974; W. SZ1'MANSKI, Awarzy, Wrodaw 1979; S. SZÁDECKY-KARDOSS, Awarica. Uber die Awarengeschichte und ihre Quellen, Szeged 1986; a především W. POHL, Die Awaren. Ein Steppenvolk in Mitteleuropa 567-822 '!': Chr., Miinchen 1988, o něhož se v dalším opírám především. Dále H. GOCKENJAHN, Die Landnahme der Awaren aus historischer Sicht, in: Ausgewiihlte Probleme europiiischer Landnahmen des Friih- und Hochmittelalters, I., vyd. M. Miiller-Wille aR. Schneider, Sigmaringen 1993 (Vortriige und Forschungen, Bd . 41), s. 273-302. s. 20 20 Přehled podává W. FRITZE, Zur Bedeutung der Awaren fiir die slawische Ausdehnungsbewegung im friihen Mittelalter, in: W. Fritze, Friihzeit zwischen Ostsee und Donau. Ausgewiihlte Beitriige zum Geschichtlichen Werden im ostlichen Mitteleuropa vom 6. bis 13. Jahrhundert, vyd. L. Kuchenbuch - W. Schich, Berlín 1982 (Berliner historische Studien Bd. 6 = Ger8.
214 VZNIK VELKE MORAVY
21 22 23 24
mania Slavica III.), s. 47-99, viz také D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 20 násl. K tomu W. POHL, Die Awaren, s. 114 násl. s. 23 K tomu W. FRITZE, Zur Bedeutung, s. 90 násl. s. 24 F. BARIŠIČ, La siege de Constantinople par les Avares et les Slaves en 626, Byzantion 24, 1954, s. 371-395. W. POHL, DieAwaren, s. 330. 8.
25
25 Jde o tzv. Skazanie o preloženii knig na slavjanskij jazyk, vyprávění o půvo du Slovanů, jejich jazyka a písemnictví (tj. o Konstantinu a Metodějovi), které je obsaženo v ruské Povesti vremennych let (vyd. D. S. Lichačev, Povesť vremnnych let, 1., Moskva 1950, s. ll-12, 14-15, viz i MMFH I, s. 190-197). Jde jistě o západoslovanský, spíše český než moravský spis. Přehled této komplikované otázky: L. MOSlYNSKI, Skazanie o preloženii knig, in: SSS 5 (1975), s. 223-224, naposledy (skepticky) A. AVENARIUS, Začiatky Stovanov na srednom Dunaji. Autochtonistická teória vo svetle súčasného bádania, Historický časopis 40, 1992, s. 1-16, zde s. 2 násl. K datování B. N. FLORJA, Skazanie o preloženii knig na slavjanskij jazyk (lstočniki, vremja i město napisanija), Byzantinoslavica 46, 1985, s. 121-130, který klade vznik tohoto spisu do kláštera na Sázavě v polovině ll. století. Sám bych ale datoval Skazanie spíše do 10. století. 26 W. POHL, Die Awaren, s. 114 s literaturou. K ní J. SCHŮTZ, Zwei germanische Rechtstermini des 7. ]ahrhunderts. Fredegars ': befulci - Edictus Rothari: fulcfree, in: Festschrift fiir E. Wedel z. 65. Geburtstag, vyd. R. lbler (Slavische Sprachen und Literaturen 20), Miinchen 1991, s. 409-414. 27 Fredegari, Chronicon IV. 48 , MGH SS rer. Merovingicarum II., p. 144 (viz i MMFH 1., s. 20). s. 26
28 Podrobně W. SWOBODA, O wiarygodnoki przekazu Powiesci dorocznej o Obrach, Slavia Antiqua 17, 1970, s. 73-91; TÝŽ, Obrowie, in: SSS 3 (1960), s. 443-444. 29 K tomu (s ohledem na Uhry v 10. století) Gy. GYORFFY, Systeme des résidences d'hiver et d'été chez les nomades et les chefs hongrois au siecle, Archivum Eurasiae Medii Aevi 1, 1975, s. 45-153. 30 Tak W. POHL, Die Awaren, s. 114. 31 B. ZÁSTĚROVÁ, Avaři a Dulebové v svědectví Povesti vremennych let, Vznik a a počátky Slovanů 3, 1960, s. 15-37; B. ZÁSTĚROVÁ, Zu den Quellen zur Geschichte Wolhyniens und den Duleben im 6. ]ahrhundert, in: Byzantinische Beitriige, vyd. J. lrmscher, Berlín 1964, s. 231-238; W. SWOBODA, O wiarygodnosci, s. 73-91; V. D. KOROLJUK, Duleby i anty, avari i goty, in: Problemy tipologii v etnografii, Moskva 1979, s. 53-59; A. KOLLAUTZ, Nestors Quelle iiber die Unterdriickung der Dueben durch die Obri (Awa-
xe
215 POZNAMKY KE KAPITOLE 2
216 VZNIK VELK~ MORAVY
ren), Die Welt der Slaven 27 (NF 6), 1982, s. 307-320; W. POHL, DieAwaren, s. 113; J. SCHUTZ, Fredegars' iiber die Wenden und Slawen. Chronicon lib. IV. cap. 48 et 68, Jahrbuch fiir frankische Landesforschung 52, 1992, s. 45-59; F. CURTA, Slavs in Fredegar and Paul the Deacon: medieval gens or "scourge oj God "?, Early medieval Europe 6, 1997, s. 141-167; TÝŽ, Slavs in Fredegar: Medieval gens or narrative strategy?, Acta Universita tis Szegedensis de Attila József nominate, Acta Historica 103, 1996, s. 3-20. K Fredegarovu " mýtickému" vidění světa srv. G. SCHEIBELREITER, Vom Mythos zur Geschichte. Uberlegungen zu den Fo rmen der Bewahrung von Vergangenheit im Friihmittelalter, in: Historiographie im friihen Mittelalter, vyd. A. Scharer - G. Scheibelreiter, Wien - Miinchen 1994 (Veriiffentlichungen des lnstituts fiir iisterreichische Geschichtsforschung, Bd. 32), s. 27-40, o jeho " bajkách" I. N. WOOD, Fredegars' Fables, tamtéž, s. 359-366. 32 Viz dále kap. 7, pozn. 20 násl. 33 D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. Sl. 34 Povest vremennych let (vyd. D. S. Lichačev, Povesť vremennych let, 1., Moskva 1950, s. 14-15, viz i MMFH I, s. 191 násl.). s. 27 35 K tomu především J. ZEMAN, K problematice časné slovanské kultury ve střední Evropě, Památky archeologické 70, 1979, s. ll3-l30. Přehle d: J. BUBENfK, K problémům p eriodizace, s. 54-64. Srv. i D. A. MAČINSKIJ - M. A. TICHANOVA, O mestach obitanija i napravlenijach dviženii slavjan I- VII vv. n. e., Acta Archaeologica Carpathica 16, 1976, s. 59-94, zde s. 90 násl.; M PARCZEWSKI, Beginnings oj the Slavs' Culture, in: Origins of Central Europe, ed. P. Urbaríczyk, Warszawa 1997, s. 79-90, zde s. 87 násl. 36 O Samovi G. LABUDA, Pierwsze pmístwo slowimískie. Parístwo Samona, Poznarí 1949; W. FRITZE, Untersuchungen zur jriihslawischen und jriihjriinkischen Geschichte bis ins 7. ]ahrhundert., Frankfurt a. M. 1994 (posmrtné vydání disertace z roku 1952); A. AVENARIUS, K otázke polohy a vzniku Samovej ríše, Historické štúdie 13, 1968, s. 177-199; A. N. STRATOS, Byzantium in the Seventh Century 1., Amsterdam 1968, s. 146, 178 násl. , 316 násl. ; A. KOLLAUTZ- H. MIYAKAWA, Geschichte und Kultur, 1., s. 231-236, II., str. 427-442; A. AVENARIUS, Die Awaren, s. 124-138; H. DITTEN, Bemerkungen zu erstenAnsiitzen zur Staatsbildung bei den Slawen vor der Griindung des bulgarisch-slawischen Staates, Klio 60, 1978, s. 517-530, zde s. 521 násl.; M. KUČERA, Typológia včasnostredovekého štátu na stredn~m Dunaj~, Če skoslove nský časopis historický 27, 1979, s. 856-883; Z. CILINSKA, Zur Frage des Samo-Reiches, in: Rapports du ne Congres lntenational d'Archéologie Slave II., Bratislava 1980, s. 79-84; W. POHL, Die Awaren, s. 256-261. Populárn ě M. LUTOVSKÝ- N. PROFANTOVÁ, Sámova říše, Praha 1995. 37 M. KUČERA, Postavy vel'komoravskej histórie, Bratislava 1986, s. 25; W. POHL, Die Awaren, s. 257.
s. 28 38 W. POHL, Die Awaren, s. 257. 39 Fredegari, Chronicon IV. 58 , MGH SS rer. Merovingicarum II., p. 150 (viz i MMFH 1., s. 21). s. 29 40 Přehled: J. LESNY, Wogastisburg, in: SSS VI (1980), s. 545-546, podrobný seznam Literatury do roku 1987; D. TŘEŠTÍK, Objevy ve Znojmě, Československý časopis historický 35, 1987, s. 548-576; M. KUČERA, Typológia včasnsostredove kého státu, s. 875-880; M. BLÁHOVÁ, Terminologie sídlišť v pramenech doby merovejské. Exkurs: Nékolik poznámek k problematice Fredegarova castrum Wogastisburc, Acta Universitatis Carolinae, Philologica et Historica 5, Z pomocných věd historických IV, 1980, s. 39-44; W. POHL, Die Awaren, s. 260 (z těžko pochopitelných důvodů bere vážně podivné filologické kombinace H. Kunstmanna); H. BRACHMANN,Als aber dieAustrasier das castrum Wogastisburg belagerten ... (Fredeger IV., p. 68), in: Onomastica Slavogermanica 19 (Abhandlungen d. Sachsischen Akademie d. Wissenschaften, Phil. hist. Kl. 73, H. 2), 1990, s. 17-33. 41 Tak již A. SEDLÁČEK, O poloze hradů v v letopisech jranckých Wogast isburg a Canburg řečených, Památky archeologické a místopisné 12, l882-1884, s.247-258. 42 O této "planities Behaim" v Poohří viz dále kap. S, pozn. 14. 43 J. BUBENÍK, K opevnění vrchu Rubína u Podbořan (osada Dolánky, obec Podbořany, okres Louny) v době hradištní, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 128-151; J. BUBENÍK, Hradiště Rubín u Podbořan v severozápadních Če chách v raném středověku, in: Slowiaríszyzna w Europie 5redniowiecznej 1., Wroclaw 1996, s. 107 -206; J. BUBENÍK, Die Besiedlung des siidostlichen Vorjeldes des Berges Rubín in der Burgwallzeit und ihre Chronologie. (Ausgrabung in den ]ahren 1984-1991), Památky archeologické 88, 1997, s. 56-106. s. 30 44 O svízelné otázce počá tků Mikulčic viz dále kap. 8, pozn. S, 14. s. 31 45 H. PIRENNE, Mahomet et Charlemagne, Paris - Bruxelles 1937. Diskusi o kdysi slavných Pirennových tezích shrnuje například sborník Zur Bedeutung und Rolle des Islams beim Ubergang vom Altertum zum Mittelalter, vyd. P. E. Hiibinger, Darmstadt 1968 (Wege der Forschung 202). K dnes již opuštěným snahám najít pokud možno jednu rozhodující "příčinu pádu řím ské říše" srv. sborník Der Untergang des romischen Reiches, vyd. K. Christ, Darmstadt 1970; A. DEMANDT, Der Fall Roms. Die Auflosung des romischen Reiches im Urteil der Nachwelt, Miinchen 1984. s. 32 46 A. AVENARIUS, Stepné národy v Európe: Charakter a vývoj avarskej spoločnosti, Historický ča sopis 36, 1988, s. 145-158. 47 W. POHL, Die Awaren, s. 290 násl.; TÝŽ, Ergebnisse und Probleme der Awarenjorschung, Mitteilungen des lnstituts fiir iisterreichische Geschichtsfor-
217 POZNÁMKY KE KAPITOLE 2
schung 93, 1988, s. 247-274. Srv. i F. DAlM, Archiiologie und Ethnizitiit. Awaren, Karantanen, Miihrer im 8. }ahrhundert, Osterreichische Zeit· schrift f. Geschichtswissenschaft 7, 1996, s. 479-497. O nějakých, ještě donedávna u nás téměř oficiálních "Slovanoavarech" či "Avaroslovanech" nemá proto smysl mluvit. Kdybychom na tento archaický způsob vidění etnicity přistoupili, museli bychom přece o sobě, obyvatelích české kotliny v posledních dvou stoletích, mluvit jako o "Čechožidoněmcích" či něčem podobně kuriózním.
218 VZNIKVELK( MORAVY
s. 33
48 Einhardi, Vita Karoli, c. l, ed. G. Waitz, p. 2-3. 49 O situaci říše za Ludvíka Pobožného viz s. 136 násl. 50 K datování Vita Karoli srv. H. LOWE, Die Entstehungszeit der Vita Karoli Einhards, Deutsches Archiv 39, 1983, s. 85-103 (v letech 825-826) a K. H. KROGER, Neue Beobachtungen zu Datierung von Einhards Karlsvita, Friihmittelalterliche Studien 32, 1998, s. 124-145 (roku 823). 51 Einhardi, Vita Karoli Magni, c. 15 (ed. G. Waitz, p. 18). Český "překlad" P. DANIŠE, Einhardus: ... a neuniknout budoucímu věku, Praha 1999, má s Einhardovým textem málo společného. s. 34 52 Spíše než o mapu se však ve skutečnosti opíral o pozdněantickou geografickou literaturu, srv. H. REIMITZ, Grenzen und Grenzuberschreitungen im karolingischen Mitteleuropa, in: Grenze und Differenz im friihen Mittelalter, vyd. W. Pohl a H. Reimitz, Wien 2000 (Osterreichische Akademie d. Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., Denkschriften Bd. 287), s. 146. 53 Srv. H. REIMITZ, Grenzen, s. 145 násl. s. 35 54 Einhard, Vita Karoli Magni, c. 13 (ed. G. Waitz, p. 16): " ... vacua omni habitatione Pannonia". 55 H. WOLFRAM, Salzburg, Bayern, Ďsterreich. Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und die Quellen ihrer Zeit, (Mitteilungen des lnstituts f. iisterreichische Geschichtsforschung, Erganzungsband 31), Wien - Miinchen 1995, s. 70, tak soudí na základě salzburského Conversia, kde je antická Dolní Panonie ohraničena na severu Dunajem (c. 6, ed. F. Lošek, p.l08), tj. jakoby ležela na východ a ne na jih od Horní Panonie (a tím i na východ od Drávy ). Proto jsou také v Conversio Korutany kladeny na západ od Drávy (c. 8, ed. F. Lošek, p. 116). 56 Viz dále s. 88. 57 Viz dále kap. 9, pozn. 32. s. 36 58 Annales regni Francorum a. a. 782, p. 62. O číslu se někdy pochybovalo, nachází se ale v oficiálních říšských análech, jejichž text Karel osobně schvaloval. 59 Viz dále kap. 3. 60 Na veliké synodě na Dunaji roku 796. Viz dále s. 88
61 I. GABRIEL, "lmitatio imperii" am slawischen Furstenhof zu Starigrad/Oldenburg. Zur Bedeutung karolingischer Konigspfalzen for den Aufstieg einer "Civitas Magna Slavorum ", Archaologischer Korrespondenzblatt 16, 1986, s. 357-367; I. GABRIEL- T. KEMPKE, Baubefunde, in: Starigrad/Oldenburg. Ein slawischer Herrschersitz des friihen Mittelalters in Ostholstein, vyd. M. Muller-Wille, Neumiinster 1991, s. 149-179. O Paderbornu a jeho , symbolickém významu viz kap. 5, pozn. 82. 62 K tomu (po výzkumech a interpretacích B. Dostála) zejména J. MACHAČEK, Pohansko bei Břeclav, ein bedeutendes Zentrum Grossmiihrens, v tisku.
219 POZNAMKY KE KAPITOLE 3
POZNÁMKY KE KAPITOLE 3 s. 37
1 Ke Korutanům v 8. století: H. LOWE, Die karolingische Reichsgriindung und der Sudosten (Forschungen zur Kirchen- und Geistesgeschichte 13), Stuttgart 1937; E. KLEBEL, Der Einbau Karantaniens in das ostfriinkische und deutsche Reich, Carinthia I, 150, 1960, s. 633-692; B. GRAFENAUER, Zgodovina slovenskega naroda 1., 2. vyd., Ljubljana 1964; M. KOS, Zgodovina Slovencev od naselitve do patnastega stoletja, Ljubljana 1933; B. GRAFENAUER, Razvoj in struktura države karantanskih Slovanov od VII. do IX. stoletja, Historijski zbornik 17, 1964, s. 213-225; TÝŽ, Družbeni temelji Karantanije in "Karantancev", Jugoslovenski istorijski časopis 17, 1978, s. 71-75; J. MAL, Die Eigenart des karantanischen Herzogtums, Siidost-Forschungen 20, 1961, s. 42-49; TÝŽ, Probleme aus der Friihgeschichte der Slovenen, Ljubljana 1939; G. MORO, Zur politischen Stellung Karantaniens im friinkischen und deutschen Reich, Siidostforschungen 22, 1963, s. 78-96 ; M. KOS, Etat slovi!me en Carantanie, in: Europe au aux IX.e -Xle siěcles, Warszawa 1968, s. 123-132; A. P. VLASTO, The Entry oj the Slavs into the Christendom, Cambridge 1970; H. LOWMIANSKI, Poczqtki IV., s. 230-263; S. VILFAN, Rechtsgeschichte der Slowenen bis zum Jahre 1941 (Grazer rechts- und staatswissenschaftliche Studien 21), Graz 1968; H. WOLFRAM, Conversio Bagoariorum et Carantanorum. Das Weissbuch der Salzburger Kirche uber die erfolgreiche Mission in Karantanien und Pannonien (Biihlau Quellenbiicher), Wien -Kiiln - Graz 1979; H.-D. KAHL, Zwischen Aquileia und Salzburg. Beobachtungen und Thesenzur Frage romanischen Restchristentumsin nachvOlkerwanderungszeitlichen Binnen-Norikum (7.-8. }ahrhundert), in: Die Viilker an der mittleren und unteren Donau im fiinften und sechsten Jahrhundert, H. Wolfram a F. Daim (Osterreichische Akademie d. Wissenschaften, Philosophisch-historische Klasse, Denkschriften 145), Wien 1980, s. 33-81; C. FRÁSS-EHRENFELD, Geshichte Kiimtens, Bd. l, Klagenfurt 1984, s. 41-74; H. D KAHL, Virgil und die Salzburger Slawenmission, in: Virgil von Salzburg. Missionar und Gelehrte, vyd. H. Dopsch a R. Juffinger, Salzburg 1985, s. 112-121; K. BERTELS, Carantania. Beobachtungen zur politisch-geographischen Ter-
220 VZNIKVELK! MORAVY
2
3
4
5
6
mirwlogie und zur Geschichte des Landes und seiner Bevolkerung im jrUhen Mittelalter. Carinthia I. 117, 1987, s. 87-144; H. WOLFRAM, Die Geburt Mitteleuropas. Geschichte Osterreichs vor seiner Entstehung 378-907, Wien 1987, s. 127-163, 341-346; H. D. KAHL, DieAnfiinge der Slawenmission im Ostalpenraum unter besonderer Berilcksichtigung Oberkiirnten, in: Symposium zur Geschichte von Millstatt und Kiirnten. Millstatt 1986, s. 20-51; H. DOPSCH, Die Salzburger Slawenmission im 8./9. ]ahrhundert und der Anteil der Iren, in: lrland und die Christenheit. Bibelstudien und Mission, vyd. P. Ní Chatháin a M. Richter, Stuttgart 1987, s. 421-444; B. WAVRA, Salzburg und Hamburg. Erzbistum und Missionspolitik in karolingischer Zeit (Giessener Abhandlungen zur zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europiiischen Ostens 179), Berlín 1991, s. 141-200; H.-D. KAHL, Das Fiirstentum der Karantaner und die Anfiinge seiner Christianisierung, in: Karantanien und der Alpen-Adria-Raum im Friihmittelalter, vyd. G. Hodl aJ. Grabmayer (2 . St. Veite r Historikergespriiche), Wien- Koln - Graz- Weimar 1993, s. 37-99; H. DOPSCH: Das Erzbistum Salzburg und der Alpen-Adria-Raum in Frilhmittelalter unter besonderer Berilcksichtigung der Salzburger Slawenmission, in: Karantanien und der Alpen-Adria-Raum im Friihmittelalter, vyd. G. Hodl u . J . Grabmayer (2. St. Veiter Historikergespriiche), Wien- Koln - Graz - Weimar 1993, s. 101-150; H. WOLFRAM, Salzburg, Bayern, Osterreich. Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und die Quellen ihrer Zeit (Mitteilungen des lnstituts f. osterreichische Geschichtsforschung, Ergiinzungsband 31), Wien - Miinchen 1995; P. ŠTIH, Plemenske in državne tvorbe zgodnjega srednjega veka na slovanskom naselitvenem prostoru v vzhodnih Alpah, in: Slovenci in država (Razprave I. razreda SAZU 17), Ljubljana 1995, s. 21-45. F. DAlM, Archiiologie und Ethnizitiit, s. 479-497. Přehled: E. SZAMEIT, Slawische Korpergriiber des 8. Jh. im osterreichischen Donauraum und ihre Beziehungen zum spiitmerowingischen Kulturkreis, in: Ethnische und kulturelle Verhiiltnisse an der mittleren Donau vom 6. bis zum ll. Jahrhundert, vyd. D. Bialeková aJ. Zábojník, Bratislava 1996, s. 215-225. Krnský hrad byl v roce 1939 zkoumán zbraněmi SS (stručná zpráva: H. SCHLEIF, SS-Ausgrabung Karnburg. Carinthia I, 129, 1939, s. 261-271), materiál je však ztracen (H. D. KAHL, Das Furstentum, s. 45). To se pokoušel (v marxistickém duchu) dokazovat zejména B. GRAFENAUER, Ustoličevanje, s. 505 násl., a Razvoj i struktura, s. 713-722, po něm i H. LOWMIANSKI, Poczqtki Polski IV, s. 246, 263, který proto připisoval Korutancům prvenství v cestě Slovanů ke státnosti. Vystoupil s tím J. CIBULKA, Velkomoravský kostel v Modré, s. 199 násl., a po něm zejména Z. R. DITTRICH, Christianity, s. 41 násl. Jejich domněn ka však nebyla přijata. Standardní edicí je nyní F. LOŠEK, Die Conversio Bagoariorum et Garantano rum und der Brief des Erzbischofs Theotmar von Salzburg, Hannover
1997 (Monumenta Germaniae Historica, Studien und Texte, Bd. 15), starší edice M. KOS, Conversio Bagoariorum et Carantanorum, Razprave znavstvenega društva v Ljubljani ll, Historični odsek 3, Ljubljana 1936, je bohužel jen obtížně přístupná. Český překlad (v následujícím citovaný, i když ne vždy přesný) je v MMFH III., s. 292-322. 7 H. WOLFRAM, Salzburg, Bayern, Osterreich, s. 193. Z. R. DITRICH, Christianity in Great Moravia, s. 188, dokazuje (nepříliš přesvědčivě), že Conversio vzniklo na podzim roku 870. 8 H. WOLFRAM, Salzburg, Bayern, Osterreich, s. 167. 9 Přehledy starších názorů: G. LABUDA, Conversio Bagoariorum et Carantanorum, in: SSS I (1961), s. 275; A. LHOTSKY, Quellenkunde zur mittelalterlichen Geschichte Osterreichs, Mitteilungen des lnstituts f. osterreichische Geschichtsforschung, Ergiinzungsband 19), Graz - Koln 1963, s. 155 násl.; a W. WATTENBACH- I. LEVINSON, Geschichtsquellen Vl, s. 817 násl. Nové, shora shrnuté pojetí tohoto pramene: H. WOLFRAM, Conversio, s. 15-18; H. D. KAHL, ZwischenAquileia, s. 46, 69 násl.; H. D KAHL, Virgil und die Salzburger Slawenmission, s. 112; H. D. KAHL, Die Anfiinge der Slawenmission, s. 22 násl.; K. BERTELS, Carantania, s. 121-144; B. WAVRA, Salzburg und Hamburg, s. 141 násl. ; H. WOLFRAM, Salzburg, Bayern, Osterreich, s. 193-197; H. D. KAHL, Das Fiirstentum der Karantaner, s. 39 násl.; H. DOPSCH, Das Erzbistum Salzburg, s. 103 násl.; F. LOŠEK, Conversio, s. 5-8. 8. 39 10 Listina Karla Velikého pro Salzburk z roku 811 (MGH D, Karol I. n. 211, p. 282): "Arno archiepiscopus asserebat se auctoriatem habere pontificum sanctae Romanae ecclesiae Zachariaae, Stephani atque Pauli, quorum praeceptis et confirmationibus praedicta provincia tempore antecessorum suorum ad luvavensis ecclesie dyocesim fuisset adiuncta." ll F. LOŠEK, Conversio, c. 4, s. 102, 104: "Nunc recapitulandum est de Quarantanis. Temporibus gloriosi regis Francorum Dagoberti Samo nomine quidam Sclavus manens in Quarantanis fuit dux gentis illius. Qui venientes negotiatores Dagoberti regis interficere iussit et regia expoliavit pecunia. Quod dum comperit Dagobertus rex, mísit exercitum suum et damnum, quod ei idem Samo fecit, vindicare iussit. Sicuti fecerunt, qui ah eo missi sunt, et regis sevitio subdiderunt illos. Non multo post tempore ceperunt Huni eosdem Quarantanos hostili seditione graviter affligere. Fuitque tunc dux eorum Boruth nomine, qui Hunorum exercitus contra eos iturum Bagoariis nunciari fecit rogavitque eos sibi in auxilium venire. Illi quoque festinando venientes expugnaverunt Hunos et obfirmaverunt Quarantanos servitutique eos regum subiecerunt similiterque confines eorum. Duxeruntque inde secum obsides in Bawariam. lnter quos erat filius Boruth nomine Cacatius, quem pater eius more christiano nutrire rogavit et christianum facere, sicut et factum est. Et de Cheitmaro filio fratris sui similter postulavit Mortuo autem Boruth per iusssionem Francorum Bawarii Cacatium iam christianum
221 POZNAMKY KE KAPITOLE 3
222 VZNIKVEU:! MORAVY
12 13 14 15
16 17 18
19 20 21
factum petentibus eisdem Sclavis remiserunt et illi eum ducem fecerunt. Sed ille postea tercio anno defunctus est. lterum autem permissione domni Pippini regis ipsius populis petentibus redditus est eis Cheitmar christianus factus. Cui etiam Lupo presbyter ordinatus de Iuvavensi sede in insulam Chemingi lacus, que et Auva vocatur, dedit ei nepotem suum nomine Maioranum ad presbyterum iam ordinatum. Et quia compater eius erat idem Lupo prebyter, docuit eum, ut ad Iuvavense monasterium se devota mente ad christianitatis officium subdidiset. Quem suscipientes populi ducatus illi dederunt. Hle vero habens Maioranum prebyterum in Iuvavensi monasterio ordinatum ad presbyterum. Qui admonuit eum ad ipsum monasterium suum caput declinare in sevicium Dei. Et ille ita fecit, ac promísit se ad ipsam sedem serviturum. Sicut et fecit atque singulis annis ibidem suum servítium persolvebat, et inde semper doctrinam et officium christianitatis percepit usque dum vixit." s. 40 Překlad podle MMFH III., s. 299-300 (s menšími úpravami). H.WOLFRAM, Conversio s. 73-76. K. BERTELS, Carantania, s. 132., 135 násl. s. 41 To konstatuje správně K. BERTELS, Carantania, s. 136 násl. To, co ve prospěch možného avarského zásahu v Korutanech uvádí B. WAVRA, Salzburg und Hamburg, s. 146 násl., jsou pouhé spekulace archeologů (B. Szokeho) o jakémsi možném přenesení obyvatelstva od řeky Zaly Avary do Korutan, ne byť jen trochu spolehlivá fakta. K. BERTELS, Carantania, s. 138. Bertels tuto tendenci, zřejmě právem, připisuje již autorovi předlohy, kterou zpracovával autor Conversio. O ní J. DÉER, Karl der Grosse, s. 294 násl. Annales Mettenses priores a. a. 743, p. 33: "Baioarii quoque ex alia parte contra eos exercitum adunaverunt conductosque in adiutorium Saxones et Alemannos et Sclavos secum habuerunt. Sedit autem uterque exercitus in eodem loco XV diebus .... Commisoque prelio Odilo dux, caeso exercitu, vix cum paucis tupiter fugiens I nnum fluvium transivit." Annales Lobienses a. a. 742, p. 227: "Karolomannus et Pippinue Odilonem, ducem Baiuvariorum et Tietbaldum, ducem Alemanorum, qui in adiutorium eius venerat, Saxones quoque et Sclavos commisso proelio super fluvium Lech superant." K válce srv. J. JAHN, Ducatus Baiuvariorum, s. 186-192. K tomu J. JAHN, Ducatus Baiuvariorum, s. 203 násl. K. BERTELS, Carantania, s. 139. F. LOŠEK, Conversio, s. 105, překládá větu Conversio: "Mortuo autem Horuth per iusssionem Francorum Bawarii Cacatium iam christianum factum petentibus eisdem Sclavis remiserunt" tak, že "iam christianum factum" vztahuje na Boru ta, tedy: "Po smrti Boru ta, který se stal již křesťanem, poslali Bavoři na příkaz Franků Cacatia na prosbu Slovanů zpět ... " To je ale zřejmý omyl.
22 J. JAHN, Ducatus Baiuvariorum, s. 146 násl. 23 H. DANNHEIMER, Ausgrabungen auf der Herrninsel im Chiemsee, Ldkr. Rosenheim, Oberbayern, Das Archiiologische Jahr in Bayern 1982, s. 146-148; H. DANNHEIMER- P. HALLER- K. ZEH, DieAusgrabungen in den Cheimseekliistern, Das Archiiologische Jahr in Bayern 1984, s. 154-156; H. DANNHEIMER, Die agilolfingerzeitliche KlOster- Archiiologische Spuren, in: Die Bajuwaren - Von Severin bis Tassilo 488-788, vyd. H. Dannheimer a H. Dopsch, Miinchen - Salzburg 1988, s. 311 násl.; H. DANNHEIMER, Auj den Spuren der Bajuwaren, Miinchen 1988, s. 219 násl. 24 H. D. KAHL, Virgil und die Salzburger Slawenmission, s. 114 násl. ; H. D. KAHL, Die Anfiinge der Slawenmission, s. 27; B. WAVRA, Salzburg und Hamburg, s 148 násl.; J. JAHN, Ducatus Baiuvariorum. s. 147.; H. DOPSCH, Das Erzbistum Salzburg und der Alpen-Adria-Raum, s.l1l. 25 Conversio, c. 4, vyd. F. Lošek, s. 104: "Cui etiam Lupo presbyter ordinatus de Iuvavensi sede in insulam Chemingi lacus, que et Auva vocatur, dedit ei nepotem suum nomine Maioranum ad presbyterum iam ordinatum. Et quia compater eius erat idem Lupo prebyter, docuit eum, ut ad Iuvavense monasterium se devota mente ad christianitatis officium subdidiset." s. 42 26 Viz pozn. 25 27 H. D. KAHL, Die Anfiinge der Slawenmission, s. 114. 28 B. WAVRA, Salzburg und Hamburg, s. 150 násl. 29 O povinnostech kmotra A. ANGENENDT, Kaiserherrschaft und Konigstauf e, s. 106 násl. 30 Kristián, c 2, vyd. J. Ludvíkovský, s. 20: " ... ipsum ducem cum suis triginta, qui advenerant, cathezizans, peractis ieuniorum ex more, sacrosancto baptismatis fonte innovavit, pleniterque eum de fide Christi instruens, multis locupletatum donis ad propria redire concessit, tribuens ei venerabilis vite sacerdotem nomine Cayh. Qui reversi in sua, in castello, cui vocabulum inerat Gradic, supradictum sacerdotem statuunt, fundantes ecclesiam in honore beati Clementis pape et martyris, multa detrimenta sathane ingerentes, populum Christo domino acquirentes." Kristiánovo líčení postupu křtu tu odpovídá zvyklostem 9. a ne 10. století, kdy Kristián psal, srv. J. CIBULKA, Vypravování legendy Kristiánovy o pokřtění Bořivoje, in: Sborník k semdesátinám J. Květa, Praha 1965, s. 65-72, a D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 329 násl. 8.
43
31 Conversio, c. 4, vyd. F. Lošek, s. 104: "Et ille ita fecit, ac promísit se ad ipsam sedem serviturum. Sicut et fecit atque singulis annis ibidem suum servitium persolvebat, et inde semper doctrinam et officium christianitatis percepit usque dum vixit." 32 S. RIEZLER, Geschichte Bayerns, I., l., s. 302; M. KOS, Zgodovina, s. 58; B. GRAFENAUER, Zgodovina, s. 58; H. LOWMIANSKI, Poczqtki, N., s. 255.
223 POZNAMKY KE Io, Archiv fiir slavische Philologie 41, 1927, s. 124-136; TÝŽ, Sprache und Siedlung in Nordostbayern, Niirenberg 1960, s. 199; J. NALEPA, Slowimísczyzna pólnocno-zachodnia. Podstawy jednosci i jej rozpad, PoznaJÍ 1968, s. 41. Poněkud dříve, kolem roku 800, datuje tuto změnu G. SCHRAMM, Eroberer und Eingesess ene, s. 146 násl. 76 List Evžena II., MMFH III., s. 257: "Reverentissimus Urolfus, sanctae Lauriacensis ecclesie archiepiscopus et sanctissimus frater noster, vester autem spiritualis pater, qui per suam sanctam predicationem adoptivos deo vos genuit filios." 8.
119
77 Katalog pasovských biskupů MGH SS 25 , p. 620: " A. D. 838. Reinharius
archiepiscopus Laureacensis et Pataviensis (apostolus Maravorum) obiit, et vacat Pataviensis ecclesia propter discordiam pallii per annum et ultra." 78 Historia episcoporum Pataviensium a. a. 876 (MGH SS 25, p. 621, MMFH IV., s. 406): "Hec in annalibus regum Francorum ... " (tj. v Annales Fuldenses a. a. 899). 79 Notae de episcopis Pataviensibus (MGH SS 25, p. 624, MMFH IV., s. 407-4?8): "Wichingus archiepiscopus, nacione Ostrogotus. Hic Lau~eac~nsem eccles1a~ pressit, volens provinciam dividere et auxilio Zwentenwald1 regiS Mo_ra;orum 1~ Seclavia metropolím suscitare. Hic Pataviam transfertur, quam fortlss1me reXlt per annum tantum et menses tres, et feliciter conquievit." 80 Historia episcoporum Pataviensium (MGH SS 25, p. 618, M~~H ~~-· s. 405): " ... per Mesis autem Tyrana, Nytraba, Secla~ia, Vetrava, Cunma, Wissegrada et Herbipolis ... " Spekulace L. KONEČNEHO, Nejstarší politi~ko církevní ústředí Moravy, Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské umversity F 19-20, 1975-1976, s. 9-22, zde s. 12 násl., o souvislosti "Seclavie" s Mikulčicemi lze sotva brát vážně. 81 Toho roku již vedl Arnulfovo poselství na Moravu ke Svatoplukovi. Dosvě~ čuje to list vydaný H. SCHWARZMAIEREM, Ein Brief des Markgrafen.Anbo an Konig Arnulf uber die Verhiiltniss e in Miihren, Friihmittelalterhche Studien 6, 1971, s. 55-66, zde s. 61. 82 Viz pozn 48. K tomu S. SCHOLZ, Transmigration und Trans~n. Studie~_zum Bistumwechsel der BischOfe von der Spiitantike bis zu hohen Mtttelalter (Kolner historische Abhandlungen, Bd. 37), Koln- Weimar- Wien 1992, s. 165-170. 83 S. SCHOLZ, Transmigration, s. 166. 8.
120
84 Naživu byl ovšem Svatopluk II., syn Svatoplukův, který právě tehdy bojoval s Mojmírem II. o trůn. Roku 899 byl tento "hoch" se svými přívrženci obležen v nějakém hradě, odkud ho vysvobodila bavorská výprava a odvedla do ~avor. Annales Fuldenses a. a. 899, p. 133: "Denique non post multum tempons Bawarii terminos Maravorum confidenter iterato intrantes et, quandocumque poterant, diripendo populati sunt et Zentobolchum puerum, filium antiqui ducis Zentobolchi suumque populum de ergastulo civitatis, in quo inclusi morabantur, eripuerunt ipsamque civitatem igni succenderunt atque in fines patriae suae pro misericordia abduxerunt." Že by právě s takto nejistým nápadníkem trůnu kul pikle zkušený Wiching, je velice nepravděpodobné. 85 ]. OSWALD, Der Miihrerbischof Wiching, s. 13 násl., a podobně také S. SCHOLZ, Transmigration, s. 169 násl., se domnívají, že důvodem Theotmarova zásahu byla obava, že Wiching uchvátí z Pasova celou bývalou Metodějovu arcidiecézi a pokusí se tedy o to, co pak na ú~o~ Salzbur~ p~~~ikal Pilgrim. Oba však neberou v úvahu Albertovo tvrzem, ze tak chtel uc1mt ve spolupráci se "Svatoplukem". 86 List arcibiskupa Theotmara, vyd. F. Lošek, s. 142. 8.
281 POZNAMKY KE KAPITOLE 8
121
87 List arcibiskupa Theotmara, vyd. F. Lošek, s.140: " ln terram Sclauorum,
i
282 VZNIKVELKE MORAVY
qui Maraui dicuntur, que regihus nostris et populo nostro, nohis quoque cum hahitatorihus suis suhacta fuerat tam in cultu christiane religionis quam in trihuto suhstantie secularis, quia exinde primum imhuti et ex paganis christiani sunt facti. Et idcirco Patauiensis episcopus civitatis, in cuius diocesi sunt illius terre populi ah exordio christanitatis eorum, quando voluit et dehuit, illuc nullo ohstante intrahit et synodalem cum suis et etiam inihi inventis conventum frequentavit et omnia, que agenda sunt, correxerunt, trihuta tulerunt, et nulli eis resisterunt ... " 88 O Urolfovi M. HEUWIESER, Geschichte, s. 136-137. 89 Život Metodějův, c. 10, MMFH II., s. 153: "Tehdy se stalo, že Moravané když prohlédli německé popy, kteří žili mezi nimi, ale nebyli jim příznivě nakl~ něni, nýbrž proti nim kuli pikle, všechny vyhnali a obrátili se s poselstvím k papeži: Jako už dříve naši otcové přijali křest od svatého Petra, tak i nám dej Metoděje za arcibiskupa a učitele." 90 List papeže Jana VIII. Svatoplukovi ze 14. června 879, MMFH III., s. 191: "Monemus dilectionem vestram, ut sic teneatis, sic credatis, sicut sancta Romana ecclesia ah ipso apostolorum principe didicit, tenuit et usque in finem seculi tenehit ... et sicut antecessores nostros, sanctos videlicet sedis apostolice presules, parentes vestros ah inicio docuisse cognoscitis." 91 Z. R. DITTRICH, Christianity, s. 47 násl., dokonce vážně uvažoval o tom, že se tu odráží kult sv. Petra, prý zavedený iroskotskou misií. Pasáž v Živ~ tě Metodějově je prý proto odrazem povědomí, že na Moravě nejdříve ze všech působila iroskotská misie či dokonce toho, že to byli lroskotové, kteří pokřtili Moravany. Pro to vše ovšem není vůbec žádný doklad v pramenech. 92 O Prihinově kostele: J. HODÁL, Kostol knieiata Pribinu v Nitre Nitra 1930; J. HODÁL, Kostol Pribinov v pravom svetle, Nitra 1933; J. ČIBUL KA, Pribina jeho kostol v Nitre, in: Ríša vefkomoravská. Praha 1933, s. 25-64; D. RAPANT, Pribinov nitranský kostolík, Bratislava 1941 (zvl. otisk Elán 12, 1941, č. 3-4). s. 122 93 J. DEKAN, Začiatky, s. 51 násl.; M HELLMANN, Grundfragen slawischer Verfassungsgeschichte, s. 392. 94 D RAPANT, Pribinov nitranský kostolík, s. 24 násl. 95 Tak J. CIBULKA, Velkomoravský kostel, s. 248 násl. Jeho představa, že lid hyl křesťanský a kníže zůstával pohanem, je ovšem plně závislá na předp~ kladu, že to hyl úspěch iroskotské misie (s. 251 násl.), působící prý- na rozdíl od ostatních- "zdola", přímo na jednotlivé věřící, a tedy nezávisle na knížeti. Nic takového však nelze v Nitře (stejně jako na Moravě a pokud v té době vůbec někde, rozhodně ne v Korutanech, na které zejména poukaz~ val Cibulka, viz výše s. 248 násl.) předpokládat. Poukaz D. BIALEKOVÉ, Das Gebiet der Slowakei, s. 35 násl., na kování v "angl~karolinském zvíře cím stylu" z Hradce-Prievidzy, mající dokládat iroskotské vlivy, je zřejmě nějakým nedorozuměním . Co měl tento styl společného s lroskoty? Byl sice
96 97
98 99
spojován s prý iroskotským Kremsmiinsterem, kam se _klade ;z~ik T_assil~ va kalicha, zde však ve skutečnosti nikdy žádní Iroskoti nebyh, Je to Jen mčím nedoložená domněnka. Srv. k nálezům tohoto stylu naposledy N. PROFANTOVÁ, Bronzové rané středověké nákončí z Češova, okr. Jičín, Archeologické rozhledy 51, 1994, s. 614-630, zvláště s. 620. E. DUMMLER, Geschichte I., s. 33. M. EGGERS, Das "Grossmiihrische Reich", s. 160 násl., podobně i Ch. BOWLUS, Krieg und Kirche in den Siidost-Grenzgrafschajten, in: Salzburg und die Slawenmission, vyd. H. Dopsch, Salzburg 1986, s. 71-92, zde s. 77. V. VAVŘÍNEK, Die Christianisierung, s. 22; TÝŽ, Církevní misie, s. 41, podobě i M. KUČERA, Postavy, s. 66 násl. T. WASILEWSKI, Bizancjum i Slowianie w IX wieku, Warszawa 1972,
s. 132. 100 P. RATKOŠ, Kristianizácia Veťkej Moravy před misiou Cyrilla a Metoda, Historický časopis 19, 1971, s. 71-83, zde s. 77; P. RATKOŠ, Die C~risti_a nisierung von Grossmiihren vor der Mission der Saloniki-Bruder, Studia H•storica Slovaca 7, 1972, s. 30-46, zde s. 38; P. RATKOŠ, Slovensko v době veťkomoravskej, Košice 1988, s. 34. 101 Tj. je třeba přesunout vedlejší větu "exulatus a Moimaro duce Marav~rum supra Danubium" až za "Qui et postea". Na tento n~možný _nápad připadl V. RICHTER, Die Anjiinge der grossmiihrischen ArchLtektur, m : Magna M~ ravia ... , s. 132. 102 J. STANISLAV, Slovenský juh v stredoveku II ., Turč. Sv. Martin 1948, s. 364. 103 Gy. DÉSCY, N(y)itra as a River, County and Personal Name: Remarks on its Etymology, Ural-Altaische Jahrbiicher 57, 1985, s. 33-39. s. 123 104 Vážně nelze brát ani pokus P. PUSZPŮKY NAGYHO, On the Location oj Great Moravia. A Reassessment, Pittsburgh 1982 (Duquesne University Studie s in History, vol. 13), s. 134, "přeložit" Nitru na základě povrchní podobnosti jmen do Mitrovice (Sremské či dokonce Kosovské). 105 B. CHROPOVSKÝ, Príspevok k problematike cíkevnej architektúry, s. 173-208; TÝŽ, Našiel sa Pribinov chrám!, s. 56-60. Viz i výše kap. 8, pozn. 24. 106 E. KOLNÍKOVÁ, Prvý nález karolinskej mince na Slovensku, Numismatické listy 23, 1968, s. 12-24. 107 J. ROBERTS, The Silver Coins oj Medieval France (476-1600 AD.), New York 1996, s. 91 (cituji podle P. BEDNÁRA, in: Dejiny Nitry, s. 106). 108 Viz kap. 8, pozn. 24. . 109 Legenda ss. Zoeradi et Benedicti c. 2, Scriptores rerum Hungancarum II., Budapest 1938, p. 359. ,. • .. 110 j. HODÁL, Kostol knieiata Pribinu .... , a TYZ, Kostol Pribmov .... PnJal to i K. BOSL, Probleme der Missionierung des bOhmisch-miihrischen Herrschajtsraumes, in: Siedlung und Verfassung Biihmen in der Friihzeit, vyd. F. Graus- H. Ludat, Wiesbaden 1967, s. 109.
283 POZNÁMKY KE KAPITOLE 9
i
,'
111 ~- CHALOUPECKÝ, Slovenské diecéze a tak řečená apoštolská práva, Bra-
284 VZNIKVELKE MORAVY
tJ~l~va 2, ~9~8, s. l.-~9, zde s. 6, spojoval toto patrocinium s českým panovamm v N1tre za BretJslava 1., podobně i R. HOLINKA, Sv. Svorad a Benedikt světci Slovenska, Bratislava 8, 1934, s. 330 násl. 112 O nějaké zvláštní "úctě svatojimramské" (tak K. DOSKOČIL, Manželství knížete Václava svatého a úcta svatojimramská, Český časopis historický 56, 1941, s. 201-235) nelze mluvit. Václavova rotunda na Pražském hradě nebyla n~kdy z~svěcena sv. Jimramovi. K tomuto starému omylu J. Pekaře srv. D. TRE~TIK, Počá!ky Přemyslovců, s. 249 násl. Všechny sporé doklady o kultu sv. }Imrama v Cechách sebral F. GRAUS, Bohmen zwischen Bayern und Sachsen. Zur bohmischen Kirchengeschichte des 10. ]ahrhunderts Historica 17, 1969, s. 5-42, zde s. 38 násl. ' 113 D_onace Ře~nu a Niede~alteichu, "v Avarii" (v Dolních Rakousích !), na ktere poukazuJe P. BEDNAR, Nitransky hrad, s. 22 násl., nemohly mít se Slovenskem a Nitrou nic společného. 114 Le~a ~e by šlo o v~~u samotného Pribiny, či spíše jeho manželky, jak se dommva J. STEINHUBEL, Póvod, s. 398 násl., který tak usuzuje na základě toho, že ~ribinův s~n Kocel daroval některé statky z dědictví své matky klášteru sv. }Imrama v Rezně. To je však příliš slabá indicie. 115 S Wichingen spojovali patrocinium J. CIBULKA, Pribina a jeho kostol, s. 47, a O. RITZ, Sv. Emmeram, patron nitrianského kostola, in: Ríša vel'~omoravská, Praha 1933, s. 71-100. Vyloučené to není, Wichingovi mohl Jakožto biskupská bazilika sotva postačovat Pribinův kostel, musíme počí tat s tím, že po roce 880 byl v Nitře postaven pro biskupa nový kostel. Pokud byl zasvěcen sv. Jimramu, byla b~ to nepochybně Wichingova osobní volba a nepoukazovala by zřejmě na Rezno, nýbrž na říši vůbec. Jimram ~yl ~atr~~em "_Ýchodofrancké říše, ne pouze Řezna samotného. Na jeho rehkvie pnsahah vazalové věrnost Ludvíku Němci (Annales Fuldenses a. a. 869, P· 68) a osobně roku 893 zachránil Arnulfa v bitvě s Moravany (Arnoldus,__Liber de s. Emmeramo I. c. 5, MGH SS 4, p. 551). 116 Gy. GYORFFY, lstván király és miive, Budapest 1977, s. ll5, a TÝŽ in: Magyarország tortenete 1., Budapest 1984, s. 748, je spojuje s manželkou Ště pána I. Giselou, která, jak známo, pocházela z Bavorska. Přijímá to R. MARS~NA Nitranskie biskupstvo, s. 534. Muselo by ovšem jít o jiný kostel než biskupský, asi kolegiátní, protože nitranské biskupství tehdy ještě nebylo obnoveno. ll7 R MARSINA, Nitranskie biskupstvo, s. 534 násl. 118 H. ~OL~RAM, The 1':'-age of Centra[ Europe in Constantine VII Porphyrogemtus, m: Constantme VII Porphyrogenitus and his age, Athens 1989, s. ll. Další jména (Gozwin aj.), o kterých uvažuje J. STEINHUBEL, Póvod, s. 397 násl., přicházejí sotva v úvahu. Totožnost jmen Kocel a Kadolah vedla. zřejmě k _záměně Kocela (Kotzilis) s markrabím Kadolahem ve vyprávě m Konstantma Porfyrogennéta o útlaku Chorvatů Franky. Viz výše s. 95. 119 Viz výše kap. 6, pozn. 47.
s. 124 120 Viz kap. 8, pozn. 94. 121 H. WOLFRAM, Uberlegungen zur politischen Situation der Slawen im heutigen Oberosterreich (8.-10. ]ahrhundert), in: Baiern und Slawen in Oberosterreich, Linz 1980 (Schriftenreihe des 00 Musealvereins, Bd. 10), s. 21 násl.; TÝŽ, Conversio, s. 128; TÝŽ, Salzburg, Baiern, Osterreich, s. 312. 122 Přehledně J. STEINHÚBEL, Póvod, s. 396 násl. 123 Viz kap. 8, pozn. 40 násl. 124 Viz kap. 8, pozn. 44. 125 G. KRETSCHMAR, Die Geschichte des Taufgottesdienstes in der alten Kirche, Kassel 1970 (Leiturgia. Hanbuch des des ewangelischen Gottesdienstes 5, vyd. K. F. Muller - W. Blankenburg), s. 63 násl, 152 násl.; T. MAERTENS, Histoire et pastorale de liturgie de catéchumenat et de bapteme, Briigge 1962; P. de PUNIET, Catéchuménat, in: Dictionaire ďarchéologie chrétienne et de liturgie II. 1, 1910, col. 2580-2621; J. VAŠICA, Au sujet des degrés du catéchumenat, Byzantinoslavica 24, 1963, s. 251-257. 126 Liutprandi, Legatio, c. 19, vyd. A. Bauer- R. Rau, s. 541. 127 Conventus episcoporum ad ripas Danubii, MGH Conc. 2.1, nr. 120, p. 173. s. 125 128 Otázka ovšem je, proč arcibiskup při té příležitosti Pribinu nepokřtil. Mohly tu hrát roli vnitřní poměry Pribinova knížectví, stejně tak je dobře možné, že prostě ještě nedoběhl termín jeho katechumenátu, který chtěl arcibiskup dodržet. Příznačné je, že nakonec byl Pribina pokřtěn na arcibiskupově dvorci v Treismauer, arcibiskup tedy své poslání dokončil. Pravděpodobně udělil Pribinovi křest osobně. V tom případě by ovšem muselo ke křtu, který nedovedeme jinak datovat, dojít před Adalramovou smrtí roku 836 a po jaru 833, kdy o křtu rozhodl Ludvík Němec. 8. 126 129 O. MITIS, Zur Herkunft des Ostmarkgrafen Wilhelm, Mitteilungen des lnstituts fiir osterreichische Geschichte 58, 1950, s. 543-545; M. MITTERAUER, Karolingische Markgrafen, s. 117 násl. 130 Annales Fuldenses a. a. 861, p. 55: "Karlmannus quoque filiorum regis ma-
ximus res novas molitus est; expulit enim duces, quibus custodia commissa erat Pannonici limitis et Carantani, atque per suos marcam ordinavit." To, že mezi nimi byl Rihheri, dosvědčují salzburské anály MHG SS 30/2, p. 744: "Rihheri comes exilio ... sus." 131 Ačkoliv i takové případy nelze úplně vyloučit. Český kníže Herimann, jmenovaný roku 872 (Annales Fuldenses a. a. 872, p. 76), měl s největší pravdě podobností jméno po bavorské matce. Že by však jeho otec přijal při příleži tosti sňatku křest, lze oprávněně pochybovat.
POZNÁMKY KE KAPITOLE 9 8. 127 1 Viz výše kap. 4, pozn. 111 a kap. 8, pozn. 27.
285 POZNAMKY KE KAPITOLE 9
286 VZNIKVELI:! MORAVY
2 Viz kap. 6, pozn. 7. 8. 128 3 Přehled: L. GALUŠKA, Archaeological Sources for Christianity in Great Moravia, in: Thessaloniki-Magna Moravia, Thessaloniki 1999, s. 253-271. Nepochybně je to kostel v Modré, který polohou i celým svým rázem ukazuje na soukromé založení při dvorci nějakého velmože. (J. CJ. BULKA, Velkomoravský kostel, ... , srv. Z. KLANICA, Náboženství a kult, s. 122 násl.). Jiného rázu je nejstarší kostel v Sadech u Uherského Hradiště s unikátní křížovou dispozicí, který také vznikl snad již na přelomu 8. a 9. století (L. GALUŠKA, Uherské Hradiště- Sady, s. 54). V Mikulči cích sem patří II. kostel, postavený okolo roku 800 (Z. KLANICA, Náboženství a kult, s. 124). 4 Viz dále s. 180. 5 List arcibiskupa Theotmara, vyd. F. Lošek, Conversio, s. 140: "Pataviensis episcopus ... synodalem cum suis et etiam inibi inventis conventum frequentavit... " (Viz kap. 8, pozn. 87). Lošek překládá "mit seinen Leu ten und den dort Ansassigen" (srv. také Lošek, Conversio, s. 75, pozn. ll1), není však důvod nepřekládat "se svými i s těmi, které tam našel", spíše než "kteří se tam nacházeli". 6 O domnělé akvilejské misii viz dále kap. 12, pozn. 56. 7 Crescente fide christiana, FRB 1., p. 185: "ln tempore autem illo multi sacerdotes de provincia Bavariorum et de Svevia audientes famam de eo confluebant ad eum cum reliquiis sanctorum et libris ad eum." 8 I. staroslověnská legenda o sv. Václavu (charvátskohlaholská redakce), vydal J. Vajs in: J. Vajs, Sborník staroslovanských literérních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile, Praha 1929, s. 39-40: "Kostely pak ve všech hradech velmi dobře zřídil a služebníky boží do nich velmi krásně uvedl z mnohých národů."
9 V rituálu křtu šlo o exorcismus, vyhánění "ďábla". A. ANGENNEDT, Kaiserherrschaft, s. 49 násl. 10 Ratbodův původ z fríského královského rodu dokázal M. MITTERAUER, Karolingiche Markgrafen, s. 97 násl. 8. 129 ll J. de VRIES, Altgermanische Religionsgeschichte ll., 2. vyd., Berlín 1957, s. 436. 12 J. de VRIES, tamtéž. 13 J. de VRIES, tamtéž. 14 Povest vremennych let k roku 6463 (955), vyd. D. S. Lichačev, s. 46: "Jako že ho Olt;ga glagolašetL: Azt;, synu moj, boga poznacht; i radujusja; ašče ty poznaeši, i radovatsja počnešb. Onlf že ne vnimaše togo, glagolja: Kako azt; chočju Ínt; zakont; prinjati edint;? A družina moa sem u smejatisja načnu tL." 15 Klasickou prací je M. ELIADE, Mýtus o věčném návratu, Praha 1973. 16 R. TOMICKI, Tradycja i jej znaczenie w kulturze chlopskiej, Etnografia Polska 17, 1973, s. 47. Podobně musel být například obnovován na jaře "svatý"
oheň v každé domácnosti. Srv. J. TYSZKIEWICZ, "Nowy ogien" na wios~, in: Cultus et cognitio, Warszawa 1976, s. 591-597. 17 Kristián (c. 2, vyd. J. Ludvíkovský, s. 20) o něm mluví jako o "nova atque inaudita sanctitatis !ex Christianorum" - "novém a neslýchaném křesťan ském zákonu svatosti", či doslova "zákonu svatosti křesťanů", tj. ne mluví o křesťanství, ale o křesťanech. s. 130 18 G. KRETSCHMAR, Die Geschichte des Taufgottesdienstes, s. 305. 19 Připomeňme si opakovaná povstání Korutanců proti knížeti Chotimírovi, který se neúspěšně pokusil o pokřtění svého gens, viz výše, s. 42 násl. Podobně povstali okolo roku 883 Čechové proti Bořivojovi (Kristián s. 2, vyd. J. Ludvíkovský, s. 20 násl., srv. D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 331 násl. ) nebo Bulhaři po roce 866 proti Borisovi (Annales Bertiniani a: a. _866, p. 85). 20 Jak tomu bylo častěji i jinde v podobných případech D. TRESTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 92 násl. 21 Život Metodějův c. 10, MMFH II., s. 154: "Od toho dne pak velmi začalo růst učení boží, klerici se ve všech hradech začali rozmnožovati a pohani věřit v pravého boha zříkajíce se svých bludů." 22 Z. KLANICA, Mikulčice - Klášteřisko, Památky archeologické 86, 1985, s. 474-539, k tomu i B. DOSTÁL, K pohanství moravských Slovanů, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university C 39, s. 7- ~ 7, zde zvl. s. ll. 23 K postavení knížat ve struktuře moravského státu D. TREŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 288. 24 D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 279. s. 131 25 J. SIEKLICKI, "Privina exulatus", Pami~tnik Slowianski 17, 1967,
s. 161-165. 26 Zvláště důrazně J. DEKAN, Ríša vel'komoravská, s. 50 násl. (a ostatně i já sám, viz D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 271). 27 Které je sice možné, avšak nedokazatelné. Srv. argumenty snesené J. SIEKLICKIM, Quidam Priwina ... , a Z. R. DITTRICHEM, Christianity, s. 67 násl. 28 Viz výše str. US násl. 29 V letech 869-870 vystupuje Svatopluk jako vládce samostatného regnum (Annales Fuldenses a. a. 869, p. 69, 870, p. 70). Patří sem i adresa listu papeže Hadriána II. z roku 896 Gloria in excelsis deo (reprodukovaného v Životě Metodějově c. 8, MMFH II., s. 147 násl.) zaslaného Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi, která počítá se samostatným panováním Svatoplukovým, pramen je však velmi sporný. M. VACH, K etnickým a politickým vztahům, s. 5-31, sice klade toto Svatoplukovo regnum do (severní) Panonie, jde však o zřejmý omyl, založený především na nesprávném výkladu jednoho z freisingských tradičních zápisů (tzv. Traditio Peretcundae, vyd. T. Bitterauf, Die Traditionen des Hochstiftes Freising, nr. 898c, s. 702). Ta podle Vacha říká že Karoloman táhl roku 869 proti Svatoplukovi z Badenu Gižně od Víd-
287 POZNÁMKY KE KAPITOLE 9
288 VZNIKVElK~
MORAVY
ně) "na východ", tj. do Panonie. Nic takového zde však nestojí. Píše se tu: "His ita peractis contingit piissimum Karlmanum Hludovici regis filium ire orientales partes cum caterva non modica veniens ad Padun," tj. nic jiného, než to, že Karoloman přišel (ne "táhl") s vojskem do "východních území" (tj. do Východní marky), kde se nacházel dvůr v Badenu. Rozhodně tu nelze překládat "táhne s nemalým vojenským útvarem na východ", jak to činí VACH, s. 29. Tento zřejmý omyl pak převzali T. SENGA, La situation géographique de la Grande Moravie et les Hongrois conquérants, Jahrbiicher f. Geschichte Osteuropas, N. F. 30, 1982, s. 533-540, zde s. 537, který ovšem kladl Svatoplukovo regnum směrem od Badenu přímo na východ, mezi Dunaj a Tisu, a Ch. R. BOWLUS, Die militiirische Organisation des karolingischen Siidostens, Friihmittelalterliche Studien 31, 1997, s. 46-69, zde s. 61, podle něhož sídlel Svatopluk někde u Sirmia.
s. 132
30 Že by tímto jménem bylo "Slověne", jako jméno odlišné od "Slovanů" (srv. například z filologů J. DORUI:A, O vyvine pojmenovania Slovákov, in: Zahraniční Slováci a národné kuftúrne dedičstvo, Martin 1984, s. 259-270, TÝŽ, Linguistisch-historischer Beitrag zur Frage der Selbstbenennung von Slowaken im Rahmen ihrer Ethnogenese, in: Central Europe in sth_lOth Cen_turies, Bratislava 1997, s. 181-183, nebo z archeologů například D. CAPLOVIČ, The area oj Slovakia in the 10th century, in: The Neighbours of Poland in the 10th Cen tury, vyd. P. Urbanczyk, Warszawa 2000, s.147-156, zvláště s. 150, 155), je spíše zbožné přání než hypotéza. Opora v pramenech pro ni není ani ta nejmenší, vše co se na podporu této domněnky uvádí, se týká bez výjimky Slovanů obecně, respektive té slovanské identity Moravanů, která překrývala identitu kmenovou tak, že Moravané byli (nejenom pro cizince, nýbrž i pro sebe samé) zároveň Moravany i Slovany. K analogické "dvoustupňové" identitě Germánů a jiných etnik v raném středověku srv. například R. BUCHNER, Kulturele und politische ZusammenhOrigkeitsgefiihle im europiiischen Friihmittelalter, Historische Zeitschrift 207, 1968, s. 562-583. 31 Viz dále kap. 9, pozn. 49. 32 MMFH III., s. 285-291. Přehledy: J. NALEPA, Geograf Bawarski, in: SSS II, s. 93-94; W. FRITZE, Geographus Bavarus, Lexikon des Mittelalters IV (1988), col. 1269-1270. Z novější literatury (ponechávám stranou početné spisky diletantů, kteří si Geografa zvláště oblibují): B. BISCHOFF, Die siidostdeutschen Schreibschulent I., 2. vyd., s. 262, pozn. 3 (l. vyd. 1940); B. HORÁK- D. TRÁVNÍČEK, Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii (tzv. Bavorský geograf), (Rozpravy ČSAV, řada SV, 66, seš. 2), Praha 1956 s podrobným (ne vždy správným) komentářem; H. LOWMIANSKI, O pochodzeniu Geografa bawarskiego, Roczniki Historyczne 20, 1951-1952 (vyšlo 1955), s. 9-58; W. FRITZE, Die Datierung des Geographus Bavarus und die Stammesverfassung der Abodriten, Zeitschrift fiir slavische Philologie 21, 1952, s. 326-342 (přetištěno in: W. Fritze, Friih-
zeit, s.ll1-126 a 438-440 =dodatky); H. LOWMIANSKI, O identyfikacji nazw Geografa bawarskiego, Studia Zródloznawcze 3, 1958, s. 1-21; H. LOWMIANSKI, Poczqtki Polski, III., Warszawa 1967, s. 200-201, a IV., Warszawa 1970, s. 329-331, V., Warszawa 1973, s. 407 násl.; H. BULfN, Staré Slovensko v údajoch tzv. Bavorského Geografa, Historický časopis 7, 1959, s. 282-289.; L. E. HAVLÍK, Moravané v údajích francko - bavorského Descriptia, Historický časopis 7, 1959, s. 282-289; W. FRITZE, Probleme der abodritischen Stammes - und Reichsverfassung und ihrer Entwicklung vom Stammesstat zum Herrschaftsstaat, in: Siedlung und Verfassung der Slawen an E1be und Oder, vyd. H. Ludat, Giessen 1960, s. 148-150; A. W. ZIEGLER, Der schwiibische und bayerische Name nach Inschriften aus Augustins Heimatland, aus dem Kodex des "Bayer. Geographen" und des Wessobrunner Gebiets, Beitriige zur altbayerischen Kirchengeschichte 22, 1961, s. 9-23; E. HERRMANN, Zur Entstehung und Bedeutung des Geographus Bavarus, Jahrbuch fiir altbayerische Kirchengeschichte 1963, s. 77-86.; E. HERRMANN, Slawisch-germanische Beziehungen, s. 212-221 (edice a komentář); V. GJUZELEV, Bavarskijat geograf i njakon vaprosy na bálgarskata istorija ot párvata polovina na IX vek, Godišnik na Sofijskija universitet, Filos.-istorič. Fakultet, T. 58, kn. 3, 1965, s. 281-291.; R. NOVÝ, Die Anfiinge, I., s. 131-149; W. HESSING, Namen und Zahlenangaben des "Bairischen Geographen" for den Norddeutschen Raum in geographischer Sicht, Hal1e 1968; L. DRALLE, Slawen an Havel, s. 42-44; W. EGGERT in: W. Eggert - B. Piitzold, Wir Gefiihl und Regnum Saxonum bei friihmitelalterlichen Geschichtsschreibern (Forschungen zur mittelalterlichen Geschichte, Bd. 31), Weimar 1984, s. 70-71; J. HERRMANN, Ruzzi. Forsderen Liudi. K voprosu ob istopričeskich i etnografičeskich osnovach bavarskogo geografa (pervaja polovina IX. v.), in: Drevnosti slavjan i Rusi. vyd. B. A. Timoščuk, Moskva 1988, s. 163-169; K. T. WITCZAK, Iz problematiki drevnich slavjanskich plemen I.: Etnonim Fresiti u Bavarskogo geografa i ego lokalizacija, Etimologija 1988-1990, Moskva 1992, s. 29-33; K. T. WITCZAK, Z problematyki Slowiarísczyzny plemiennej, czt:sc 2: Ledzanie i Jf'ierbiani (Verbianoi) - dwa plemiona prapolskie na wschodnim pograniczu, Slavia Occidentalis 48/49, 1991-1992, s. 249-260; K. T. WITCZAK, Dwa studia nad Geografem Bawarskim. I. ]esze raz o datacji Geografa Bawarskiego. II. Najdawniejsze kontakty niemiecko-ruskie (839) i ich odzwierciedlenie w zapisce karolirískiej zw. Geografem Bawarskim, Roczniki Historyczne 59, 1993, s. 5-17; A. V. NAZARENKO, Nemeckie latinojazyčnye istočniki IX-Xl vekov. Teksty, prevody, komentarij, Moskva 199_3, ~· 7-51 (edice a velmi podrobný komentář- nebylo mi přístupné); D. TRESTfK, Počátky Přemyslovců, s. 477-479. (Další studii o Geografovi, mající vyjít v Euroasian Studies Yearbook 1998, ohlašuje M. Eggers). 33 W. FRITZE, Probleme der Abodritischen, s. 148. 34 Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii, MMFH III, s. 285-288: "Beheimare, in qua sunt civitates XV, Marharii ha-
289 POZNÁMKY KE KAPITOlE 9
290 VZNIKVELKf MORAVY
bent civitates XI. Vulgarii regio est immensa et populus multus, habens civitates V, eo quod multitudo magna ex eis sit et non sit eis opus civitates habere. Est populus, quem vocant Merehanos, ipsi habent civitates XXX. Istae sunt regiones, que terminant in finibus nostris. lsti sunt, qui iuxta istorum fines resident, Osterabtrezi, in qua civitates plus quam C sunt..." 35 Viz kap. 7, pozn. 50 násl. 36 Výjimkou byl nešťastný nápad R. TURKA, Kmenová území v Čechách, Ča sopis Národního musea 31, 1952, s. 35, TÝŽ, K otázkám českých kmenových území, Slavia 23, 1954, s. 50, TÝŽ, Die friihmittelalterlichen Stiimmegebiete in Bohmen, Praha 1957, s. 80 násl., že jméno je utvořeno od jména řeky Váhu a že tedy Vulgarii sídleli na Slovensku (což je filologicky nemožné, srv. J. SPAL, Jména západních Slovanů u Geografa Bavorského, Slavia 24, 1955, s. 5 násl. ), a také nápad M. EGGERSE, Das "Grossmiihrische Reich ", s. ll4 násl., že Vulgarii jsou avarsko-bulharskou skupinou, která se udržela v Nitře po pádu avarského kaganátu. To ovšem jednoznačně vyluču je tamní archeologická situace, v níž není v první polovině 9. století po takových "Bulharoavarech" ani nejmenší stopy. Vylučuje to i samotný text Geografa. Na námitku (D. TŘEŠTÍK, rec. M. Eggers, s. 88), že Geograf o těchto Bulharech říká, že obývají ohromné území a jsou tak silní, že nemají zapotřebí stavět hrady (viz pozn. kap. 9, pozn. 34), že tu jde o hradycivitates - a ne kmeny, nemůže být pochyb), což lze samozřejmě říci o bulharském chanátu, ne však o nějaké skupině přežívající pád Avarů v Nitře, odpovídá Eggers (M. EGGERS, "Moravia" oder "Grossmiihren"?, s. 359 násl.), že Geograf měl na mysli všechny bulharské skupiny, co jich kde v Evropě a na východě bylo, ne pouze Bulhary z chanátu v dnešním Bulharsku, jejichž území tehdy sahalo až na Tisu. To ale přece nic nemění na tom, že Geograf připsal Bulharům jedno ohromné regio, tedy vymezené, ohraničené území, lokalizované jím mezi Merehani a Marharii, a ne etnikum rozptýlené po celé východní a jižní Evropě na mnoha různých územích. s. 133 37 Viz s. 106. 38 Viz s. 68. 39 Vyčerpávající přehled názorů podal H. BULÍN, Staré Slovensko, s. 408 násl. 40 Srv. H. BULÍN, Staré Slovensko, s. 418 násl. 41 Srv. například mapku řídkých slovanských nalezišť z území mezi Dunajem a Dyjí u]. JUSTOVÉ, Dolnorakouské Podunají v raném středovéku, Praha 1990, s. 199. Justová je považuje za velkomoravská, faktem ovšem je, že pohřebiště skutečně velkomoravského rázu sahají nejdále na jih do údolí Pulky a podél Dunaje, ostatní lokality, které Justová na mapě uvádí, jsou čistě hypotetické. H. KOLLER, Wo lebte und missionierte, s.100, považuje toto území až po Dyji za oblast rané bavorské kolonizace z konce 8.-poč. 9. století a klade sem, na Pulku, léno, které roku 846 dostal od Ludvíka Němce Pribina na řece "Valchau" (MG Diplomata regum ex stirpe Karolingorum I., nr. 45, k identifikaci této řeky, kladené jinak vždy do Panonie, srv.
A. SÓS, Die slawische Bevolkerung, s. 35). Podle něho tedy byla nejméně před rokem 846 hranice říše na Dyji. To se ale opírá výhradně o nejistý etymologický výklad některých zdejších místních jmen. Písemné ani archeologické doklady neexistují a zřejmě ani existovat nemohou. Na vo~u chudá planina mezi Pulkou a Wagramem byla v té době prostě osídlena jen sporadicky. Nedostatek vody ale nebyl jediným důvodem, skutečností totiž je, že například Langobardi se zde usazovali poměrně hojně. 42 Viz s. 103. 43 Zejména H. BULÍN, Staré Slovensko, s. 421 násl., L. E. HAVLÍK, M~rav~ né v údajích francko-bavorského Descriptia, s. 287 násl., a R. NOVY, D~e Anfiinge, 1., s. 131-149. s. 134 44 Tak chce nitranské knížectví, respektive jeho obyvatele, pojmenovat J. STEINHUBEL, Póvod, s. 394 násl., 405 násl. 45 L. E. HAVLÍK, Moravané v údajích francko-bavorského Descriptia, s. 287, sice namítá, že jméno Moravy ne musí nutně pocházet od jména řeky, ale od appelativa "morava" - "vlhká, lučinatá oblast" (korektně by se ovšem muselo brát v úvahu indoevropské "mer(ae)g"- "svlažovati, skrápěti", srv. avestské "marga" - "bažinatá louka", k tomu G. SCHRAMM, Eroberer und Eingesessene, s. 297, o jménu srbské Moravy), je ale sotva pravděpodobné, že by se dva gentes sídlící blízko sebe nazvaly jménem od stejného appelativa, dávaly si svá jména totiž vždy samy, nedostávaly je od sousedů. Pokud jim sousedé dali své jméno, existovalo vždy jejich vlastní, domácí jméno (například francké Wilzi - domácí Ve~e ti). Jména kmenů utvořená ode jména řeky byla u Slovanů téměř pravidlem. Srv. J. PERWOLF, Slavische Volkernamen, Archiv fiir slavische Philologie 7, 1884, s. 602 násl. Jméno srbské Moravy znělo původně Margus, jeho dnešní podoba nevznikla příklonem ke jménu "Morava", které si Slované přinesli z pravlasti, nýbrž teprve v 9. století příklonem ke jménu moravské Moravy, respektive moravského státu. K tomu G. SCHRAMM, Eroberer und Eingesessene, s. 298. 46 Tak W. FRITZE, Friihzeit zwischen Ostsee und Dona (Berliner historische Studien Bd. 6 = Germania Slavica III.), Berlin 1982, s. 441. 47 Tak zej:néna H. BULÍN, Staré Slovensko, s. 422 násl., a TÝŽ, Z diskuse, s. 88 násl. 48 To konstatuje také J. STEINHUBEL, Póvod, s. 406 (nemyslím však, že hy dvojice Korutanci-Karniolci něco v případě Marharii-Merehani vysvětlovala; jména této dvojice jsou odvozena od různých jmen dvou různých území, nemají nic společného). 49 O tom podrobně R. WENSKUS, Stammesbildung und Verfassung ... lordanes kupříkladu nemluví o kmenech Slovanů, ale o jejich "jménech" (lordanes, Getica, s. 34-35: " ... iuxta quorum (Alp) sinistrum latus, qui in aquilone vergit, ah ortu Vistulae fluminis per inmensa spatia Venetharum natio pupulosa consedit. Quorum nomina licet nunc per varias familias et loca
291 POZNÁMKY KE KAPITOLE 1O
292
50 51
VZNIKVELKE MORAVY
52 53 54
mutentur, principaliter tamen Sclaveni et Antes nominantur." Jordanes, Getica, s. 119: "Nam hi, ut in initio expositionis vel catalogo gentium dicere coepimus, ah una stirpe exorti, tria nunc nomina ediderunt, id est Venethi, Antes, Sclaveni." Vznik slovanských "gentes" si autor spisu, převzatého pak do Povesti vremennych let (tzv. Skazanie o preloženii knig), který byl pravděpodobně Čechem (viz kap. 2, pozn. 25.), představoval podle schématu: příchod do země a přijetí jména (text srv. MFFH 1., s. 191 násl.). Rozhodně ne domnělí "Slověné", viz pozn. kap. 9, pozn. 30. Pokud vůbec nějaké jméno mít mohli, tj. existovali-li nejméně v 8. století jako politicko-etnická jednotka, jako gens. Prameny, archeologické i písemné, k tomu neříkají nic. s. 135 R. MARSINA, Nitranskie bi.skupstvo, s. 535. R. MARSINA, Nitranskie bi.skupstvo, s. 531. O této části Zadunajska nevíme v 9. století vůbec nic, nejsou zde žádné majetky francké aristokracie, ani církve, nebyl zde (na rozdíl od Prihinova knížectví) vysvěcen žádný kostel, přestože Th. v. BOGYAY, Die Kirchenorte der Conversio Bagoariorum et Carantanorum, Siidostforchungen 19, 1960, s. 58 násl., 67 násl., a TÝŽ, Die Salzburger Mission in Pannonien aus der Sicht der Archiiologie und Namenkunde, in: Der heilige Method und die Slawenmission, vyd. H. Dopsch, Salzburg 1987, s. 287 násl., ztotožňoval kostel "ad Ortahu" na Kocelově majetku, vysvěcený roku 864 salzburským arcibiskupem, o němž píše Conversio c. 13, vyd. F Lošek, s. 132, s Veszprémem. Identifikace však stojí na značně chatrných základech, srv. J. STEINHUBEL, Velkomoravské územie, s. 45 násl. Fakticky by tedy sousedili "slovenští" "Merehani" s východofranckou říší jen na úseku Dunaje od Bratislavy po Gyor.
POZNÁMKY KE KAPITOLE 10 s. 138 1 Conversio, c. 6, ed. F. Lošek, s. 112: "Procurare populum, qui remansit de Hunis et Sclavis in illis partibus." 2 Sjezd se konal ve veliké režii, "more solemni". Viz kap. 7, pozn. 35. O rituálních inscenacích takových události na Ludvíkově dvoře srv. J. L. NELSON, The Lords' Anointed and the People's Choice. Carolingian Royal Ritual, in: J. L. Nelson, The Frankish World 750-900, London - Rio Grande 1996, s. 99-131, zvláště s. 116 násl. s. 139 3 K. REINDEL, Bayern im Karolingerreich, s. 235. s. 140 4 To je tvrdý soud J. FRIEDA, Der Weg in die Geschichte, s. 425. Pokusem o obranu Ludvíka Němce jako koncepčního panovníka je E. J. GOLDBERG, "More devoted to the equipment oJ battle than the splendor oJ banquets":
frontier kingship, martial ritual, and early knighthood at the court oJ Louis the Cerman, Viator 30, 1999, s. 41-78. 5 T. F. X. NOBLE, The monastic ideal as a model for empíre: the case oJ Loui.s the Pious, Revue hénedictine 86, 1976, s. 235-250. s. 141 6 L. T REUTER, The end oJ Carolingian military expansion, in: Charlemagnes Heir. New Perspectives on the Reign of Louis the Pious (814-840), vyd. P. Godman aR. Collins, Oxford 1990, s. 391-408. 7 B. KRZEMIENSKA, Krize českého státu na přelomu tisíciletí, Československý časopis historický 18, 1970, s. 497-532, viz dále]. SLÁMA, Slavníkovci- významná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 182-224, zde s. 207 násl., aJ. ŽEMLIČKA, Expanze, krize a obnova přemyslovských Čech v letech 935-1055, Český časopis historický 93, 1995, s. 205-222, a TÝŽ, Das "Reich" der bOhmi.schen Boleslaws und die Krise an der ]ahrtausendwende, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 267-278. s. 142 8 K tomu]. FRIED, Gens und Regnum. Wahrnehmungs- und Deutungskategorien politischen Wandels im froheren Mittelalter. Bemerkungen zur doppelten Theoriebildung des Historikers, in: Sozialer Wandel im Mittelalter. Wahrnehmungsformen, Erkliirungsmuster, Regelungsmechanismen, vyd. J. Miethke a K. Schreiner, Sigmaringen 1994, s. 73-104. 9 Srv. J. FRIED, Der karolingische Herrschaftsverband im 9. ]ahhundert zwischen " Kirche" und "Konigshaus", Historische Zeitschrift 235, 1982, s. 1-43. s. 143 10 Znamenalo to zároveň počátek jasného a zřetelného oddělení světského a řeholního kněžstva, stanovení hranice, která do té doby nebyla vůbec jasná. Srv. R. SCHIEFFER, Die Entstehung von Domkapiteln in Deutschland, Bonn 1976. ll Tak R. SCHIEFFER, Die Karolinger, s. 116. s. 144 12 Poukazuje na ni R. SCHIEFER, Die Karolinger, s. 126 násl. s. 145 13 K tomu souhrně M. HARDT, Linien und Riiume, Zonen und Siiume an der Ostgrenze des Reiches im frilhen Mittelalter, in: Grenze und Differenz im friihen Mittelalter, vyd. Walter Pohl - Helmut Reimitz, Wien 2000 (Forschungen zur Geschichte des Mittelalters, Bd. 1), s. 39-56. s. 147 14 P. GAILLOU- M. JONES, Bretonci, Praha 1997, s. 162 násl. 15 B. FRIEDMANN, Untersuchungen zur Geschichte des abodritischen Filrstentums, s. 139 násl. 16 Annales Fuldenses a. a. 844, p. 35: "Hludowicus Obodritos defectionem rnolientes bello perdomuit occiso rege eorum Gostomuizli terramque illorum et populum sibi divinitus subiugatum per duces ordinavit."
293 POZNAMKY KE KAPI!OLE 1O
294 VZNIKVELKE MORAVY
17 Annales Xantenses a. a. 845, p. 13: "Eodem tempore Ludewicus rex perrexit in Winithos cum exercitu. lbique unus ex regibus eorum interiit, Gestimus nomine, reliqui vero fidem prebentes veniebant ad eum. Quam illo absente, statím mentientes." 18 Annales Bertiniani a. a. 845, p. 31: "Hludowicus rex Germannorum populos Sclauorum et terras adgressus, quosdam in deditionem cepit, quosdam interfecit, omnes penne illarum partium regulos sibi aut vi aut gratia subegit." 19 Geograf bavorský, MMFH III, s. 285-286: "lsti qui sunt propinquiores resident finibus Danaorum, quos vocant Nortatbrezi, ubi regio, in qua sunt civitates Lili, per duces suos partitae." 20 W. FRITZE, Die Datierung des Geographus Bavarus und die Stammesverfassung der Abodriten, Zeitschrift fiir slavische Philologie 21, 1952, s. 326-342 (přetištěno in: W. Fritze, Die Friihzeit zwischen Ostsee und Donau. Ausgewiihlte Beitriige zum geschichtlichen Werden im iistlichen Mitteleuropa vom 6. bis 13. Jahrhundert, vyd. L. Kuchenbuch a W. Schiech, Berlinl982, Berliner Historische Studien, Bd. 6 = Germania Slavica III., s. 111-126, a 438-440 =dodatky). 21 H. LOWMIANSKI, O pochodzeniu Geografa bawarskiego, Roczniki Historyczne 20, 1951-1952 (vyšlo roku 1955), s. 9-58 (přetištěno in: H. Lowmianski, Studia nad dziejami Slowiansczyzny, Polski i Rusi w wiekach srednich, PoznaiÍ 1986, s. 104-150). s. 149 22 Annales Fuldenses a. a. 845, p. 35: "Hludowicus Xliii ex ducibus Boemanorum cum ho minibus suis christianam religionem desiderantes suscepit et in octava theophaniae baptizari iusssit." 23 Domněnka, že by v Čechách působily misie organizované Karlem Velikým po avarských válkách (N. PROFANTOVÁ, Kněžna Ludmila. Vládkyně a svě- tice, zakladatelka rodu, Praha 1996, s. 46), i když v nějakém menším mě řítku, je ve světle toho, co jsme si výše o nich řekli, nemožná. 24 Podrobně a s veškerou starší literaturou viz D. TŘEŠTÍK, Křest českých knížat roku 845 a ~h_ristianizace Slovanů, Český časopis historický 92, 1994, s. 423-459 (a TYZ, Počátky Přemyslovců, s. 79 násl.). K tomu dále N. PROFANTOVÁ, Kněžna Ludmila, s. 46 násl.,. a TÁŽ in: Velké dějiny 1., s. 200 násl., která oživuje starý Palackého (Dějiny I. l, s. 124) předpoklad, že motivem přijetí křtu bylo pro česká knížata hledání opory u Ludvíka proti soupeřům v jakýchsi domácích rozbrojích. K tomu ovšem žádný křest nepotře bovali, Ludvík by je ochotně podpořil i bez něho, pokud by to pro něho bylo výhodné, tak jako o málo později podporoval třeba srbského Čestibora nebo Vistrachova syna v Čechách, oba nepochybné pohany. s. 150
25 D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 299 násl. 26 Annales Fuldenses a. a. 846, p. 36: " ... circa medium mensem Augustum cum exercitu ad Sclavos Margenses defectionem molientes profectus est. Ubi ordinatis et iuxta libitum suum conpositis rebus ducem eis constituit Rastizen,
nepotem Moimari; inde per Boemanos cum magna difficultate et grandi damno exercitus sui reversus est." Pozdní kompilace, nezachované hersfeldské anály, jejichž text se zachoval v mnoha dalších odvozeninách (základní prací je L. TRADELIUS, Die grosseren Hildesheimer Annalen und ihre Ableitungen, Diss., Berlín 1936), tvrdila, že Ludvík (ne Němec, ale jeho stejnojmenný syn) roku 846 táhl do "Panonie" (Annales Hildesheimenses a. a. 846, P· 17: "Ludowicus, filius Ludowici, Panoniam subegit et Behemos domum rediens vastavit"; Annales Altahenses maiores a. a. 846, p. 5: "Ludowicus filius Panoniam subegit, revertens Behemios vastat", ... atd., další neuvádím). Pramenná hodnota těchto análů je pro 9. století nepatrná, přes-to to však dalo podnět k mnoha, vesměs nemožným spekulacím. Tak například V. RICHTER, Die Anfiinge der grossmiihrischen Archhitektur, in: Magna Moravia, s. 134, na základě tohoto obyčejného omylu kompilátora usuzoval, že Ludvík Němec táhl na Slovensko ("Panonii"!), kde prý vypuklo jakési povstání, a dosadil tu Svatopluka. Podle F. HEJLA (F. Gejl), Vizantijskoe posol_stvo, s. 95, byly důvodem útoku na Moravany "nároky" Franků na severní Panonii (kterou ovšem ve skutečnosti už dávno drželi). Skutečně ji roku 846 dobyli (podle Hejla tedy dobývali Ratbodovo hrabství) a pak zaútočili na Moravu. M. VACH, K etnickým a poltickým vztahům, s. 73 násl., se domnívá, že si Ludvík Němec (ve skutečnosti ale hersfeldské anály mluví o jeho synovi Ludvíkovi) tehdy podmanil severní Panonii, kde prý sídleli Moravané. I. BOBA, Moravia's history reconsidered, Den Haag 1971, s. 36, v tom ovšem viděl oporu pro svou lokalizaci Velké Moravy do Dolní Panonie a M. EGGERS, Das "Grossmiihrische Reich ", s. 135, zase pro lokalizaci na střední Tisu. 27 O formulkovitém charateru této analistiky srv. H. HOFFMANN, Untersuchungen zur karolingichenAnnalistik, s. 69 násl. s. 151 28 F. PALACKÝ, Dějiny I. l, s. 124 násl. Přidržel se ho i E. DUMMLER, Geschichte I., s. 284, a mnozí další (srv. V. NOVOTNÝ, České dějiny Ll, s. 294, pozn. 3). 29 V. NOVOTNÝ, České dějiny l.l, s. 294. Stejně tak i J. CIBULKA, Velkomoravský kostel, s. 277-278, a V. VAVŘÍNEK, Die Christianisierung, s. 31. F. DVORNÍK, Byzantské misie, s. 114, předpokládá Mojmírovu smrt, boje o nástupnictví mezi protifrancko-"pohanskou" a profrancko-křesťanskou stranou, dosazení "pohanského" nástupce Mojmírova a sesazení tohoto nástupce Ludvíkem Němcem - což vše ovšem v pramenech není. 30 Z. R. DITTRICH, Christianity, s. 84-85. 31 Z. R. DITTRICH, Christianity, s. 68. 32 Annales Xantenses a. a. 846, p. 15: "Ipse vero cum exercitu suo contra Boemannos perrexit, quos nos Beuwinitha vocamus, sed periculose valde ... " 33 O análech a Prudentiovi H. LOWE, in: Wattenbach-Levinson III., s. 348 násl. 34 Annales Bertiniani a. a. 846, p. 34: "Hludowicus, rex Germanorum adversus Sclavos profectus, tam intestino suorum conflictu quam hostium victoria conterritus, reversus est."
295 POZNAMKY KE KAPITOLE IO
s. 152 35 F. PALACKÝ, Dějiny I. l, s. 125. 36 K tomu J.-Ch. CASSARD, La guerre des Bretons au haut Moyen Age, Revue historique 275, 1986, s. 3-27. s. 153 37 Conversio, c. 10, ed. F. Lošek, p. 120: "Qui statim illum presentavit domi-
no regi nostro Hludowico, et suo iussu fide instructus baptisatus est... "
296 VZNIKVELKf MORAVY
38 K tomuto postavení Pribiny srv. L. HAUPTMANN, Menja grofja Spodnjeparu:ns~a, ~azprave znanstvenega držstva za humanistične vede v Ljubljani 1, Ljuh!Jam 1923, s. 311 násl. (nebylo mi přístupné), a P. ŠTIH, Priwina: slawischer Furst oder friinkischer Graf?, in: Ethnogenese und Ůberlieferung. Angewandte Methoden der Friihmittelalterforschung, vyd. K. Brunner a B. Merta (Veroffentlichungen des Instituts f. osterreichische Geschichtsforschung 31), Wien 1994, s. 209-222. 39 Viz výše s. 112.
40 Conve~sio, c. ll, ed. F. Lošek, p. 122: "Aliqua vero interim occasione percepta roganhbus predictis regis fidelibus prestavit rex Priwine aliquam inferioris Panoniae in beneficium partem circa fluvium. qui dictur Sala. Tunc coepit ibi iiJe habitare et munimen aedificare in quodam nemore et palude Salae fluminis et circumquaeque popu!os congregare et multum ampliari in terra illa." s. 154
41 MGH Diplomata regum ex stirpe Karolingorum 1., nr. 45. K identifikaci této řeky, kladené někam do Panonie, srv. A. SÓS, Die slawische Bevolkerung, s. 35. H. KOLLER, Wo lebte und missionierte, s. 100, klade toto území na řeku Pulku při jižní hranici Moravy, avšak bez přesvědčivých Viz výše s. 133.
argumentů.
42 Datování tohoto sjezdu je sporné. Závisí na emendaci data listiny citované v Conversio, c 12, vyd. F. Lošek, s. 128, a týkající se přeměny Pribinova ma-
43 44 45
46 47
jetku v allod. Indikce se tu neshoduje s ročním datem, možný je proto jak rok 848, tak rok 847. Převážně se přijímala emendace na rok 847 (M. KOS, Conversio, s. 91 nás~:· a naposledy P. ŠTIH, Priwina, s. 219), H. WOLFRAM, Salzburg, Bayern, Osterreich, s. 328 násl., však obhájil přesvědčivě datum 848, také proto, že v textu uváděný řezenský biskup Erchanfrid se jím stal teprve po smrti svého předchůdce, biskupa Baturicha 2. ledna 848. O sjezdu (soudním shromáždění), konaném v říjnu 848 v Řezně, mluví Contin~~tio altera Annalium Iuvaviensium a. a. 848, MHG SS 30/2, p. 741. Jejich seznam podává výčet svědků listiny citované v Conversio, c. 12, ed. F. Lošek, p. 128. V tom je třeba dát za pravdu P. ŠTIHOVl, Priwina, s. 217 násl. U~áděný v ~istině Ludvíka Němce z roku 860, MGH Diplomata regum ex stupe Karolmgorum 1., nr. 100, jako "fidelis dux noster" a jeho hrabství je tu označováno jako "suus ducatus". Čili, že comes a dux byly záměnné tituly, P. ŠTIH, Priwina, s. 218. Annales Fuldenses a. a. 846, p. 36: " ... circa medium mensem Augustum
cum exercitu ad Sclavos Margenses defectionem molientes profectus est. Ubi ordinatis et iuxta libitum suum conpositis rebus ducem eis constituit Rastizen, nepotem Moimari."
~
48 ]. CIBULKA, Velkomoravský kostel, s. 278. Přijímá toM. KUCERA, Posta-
ry, s. 91. 49 Viz s. 161. 50 A samozřejmě ne o narovnání hranic, jak myslí A. BACHMANN, Geschichte Bohmens, s. 97. 51 Annales Bertiniani a. a. 847, p. 36: "Hlodowici Germanorum regis exercitus adversus Sclavos prospere dimicant, ita ut quod ante annum ex eis amiserat reciperet." Prudentius mluví o vojscích v plurále, sotva tedy má na mysli jednu větší výpravu, nýbrž spíše řadu drobnějších potyček. 52 Annales Fuldenses a. a. 848, p. 37: "Hludowicus ... quasi mediante mense Augusto Boemannos eruptionem molientes per HludoW:icum ~iliu~ suum missa adversus eos expeditione contrivit legatosque pac1s graba m1ttere et obsides dare coegit."
53 Annales Bertiniani a. a. 848, p. 35: "Sclavi in regnum Hludowici hostiliter irruentes, ah eo in Christi no mine superantur."
_
54 V. NOVOTNÝ, České dějiny I. 1, s. 295, a také již F. PALACKY, Dějiny I. 1, s. 125 dávají (na rozdíl od E. DŮMMLERA, Geschichte I., s. 328) přednost Bertinským análům, zřejmě však neprávem. s. 155 55 Annales Fuldenses a. a. 849, p. 38: "Boemani more solito fidem mentientes contra Francos rebellare moliuntur. Ad quorum perfidos motus comprimendos Ernustus, dux partium illarum et inter amicos regis primus, comitesque non pauci atque abbates cum cum exercitu copioso mittuntur. Barbari vero pro pace et securitate sua obsides se daturos et imperata facturos per ~eg~ tos ad Thaculfum directos promittunt, cui prae ceteris credebant quas1 scienti leges et consuetudines Sclavicae gentis; erat quippe dux Sor~~ci Jimitis, sed in illa expeditione iam tunc graviter vulneratus. Nam pnd1e, cu.~ exercitus vallum hostium vi magna irrumperet et resistentibus adversarns ex utraque parte multi sine discretione sauciarentur, ipse in sinistro ~enu sagitta percussus est; cum legatis vero qui ad eum jus~i fuerant, ~uo mmus ah eis debilitas eius comprehenderetur equo sedens simulata samtate locutus est. Cumque quibusdam ex primatibus per missos suos legatorum verba nuntiassent, indignati sunt aliqui eorum adversus eum , quasi ceteris praeferi cupiens summam rerum gerendarum in se vellet inclinare; et citato ~m petu inconsultis ceteris helium hostibus paci studentibus intulerunt stabmque experti sunt, quid sine timore Dei propria discordiu~ possit virtus et audacia. Hostes enim superiores effecti caedendo persecub sunt eos usque in castra occisorumque spolia in conspectu eorum detrahentes tanta eos terroribus affecerunt ut evadendi spe penitus privarentur. Unde coacti obsides dabant eis, a quibus suscipere dedignati sunt, ut inlaesi ah hostibus et via tantum publica pergentes in patriam reverti potuissent."
297 POZNAMKY KE KAPITOLE 1O
56 Annales Bertiniani a. a. 849, p. 37: "Hludoicus rex Germanorum aegrotans,
298 VZNIKVELKE MORAVY
exercitum suum in Sclavos dirigit. Qui turpiter profligatus, quid dispendii sibi absentia regis intulerit, cadendo fugiendoque expertus est"; Annales Xantenses. a. a 849, p. 16: "lnfirmante Ludewico rege, hostis illius de Beioaria iter arripuit in Boemannos; sed multis ex eis ibidem interfectis, valde humiliati reversi sunt in patriam." 57 "Dux partium illarum," píší Annales Fuldenses. Jako správce Bavorska (asi již od roku 833, K. REINDEL, l!_ayem im Karolingerreich, s. 238) byl pově řen dohledem nad sousedními Cechy. Neznamená to, že byl správcem (neexistující) če~ké marky (o ní viz výše kap. 5, pozn. 32), jak se domnívali už V. NOVOTNY, Če~ké dějiny I. 1, s. 296, naposledy R. NOVÝ, Die Anfiinge, s. 197, aJ. FROLIK, in: Velké dějiny, 1., s. 163. O Ernestovi K. BRUNNER, Die friinkischen Fiirstentitel im neunten und zehnten ]ahrhundert, in: Intitulatio II. Lateinische Herrscher- und Fiirstentitel im neunten und zehnten Jahrhundert, vyd. H. Wolfram (~ Mitteilungen des lnstituts fiir iisterreichische Geschichtsforschung, Ergiinzungsband 24 ), Wien 1973, s. 179-340, zde s. 239, 304. 58 Annales Bertiniani a. a. 861, p. 35. 59 Annnales Fuldenses a. a. 849, p. 38: "Comitesque non pauci atque abbates cum exercitus copioso." 60 Tj. prakticky správce Durynska, který byl pověřen dozorem nad srbským pohraničím. Je to první zmínka o něm a této "srbské marce" vůbec. K tomu G. LABUDA, Marchie slowiarískie, s. 143 násl., a K. BRUNNER, Die friinkischen, s. 239, 304, J. STRZELCZTI(, Takulf, in: SSS 6 (1979), s. 15-16. "Srbská marka" či marky byly ovšem na durynském území, ne na srbském. K toku H.-J. BRACHMANN, Der Limes Sorabicus- Geschichte und Wirkung, Zeitschrift fiir Archiiologie 25, 1991, s. 177-207, zde s. 182 násl. Thakulf je v jedné listině pro klášter ve Fuldě, zfalšované ve 12. století, nazýván "comes de Bohemia" (CDB 1., n. 367, p. 335). Měl tu darovat klášteru statek nesoucí slovanské jméno Sarowe (a ležící tedy zřejmě na území pomohanských Slovanů). Býval tomu připisován nějaký význam, dokonce se uvažovalo i o tom, že by Thakulf byl slovanským knížetem z Čech, žijícím v exilu Bavorsku (napří klad J. LIPPERT, Sozialgeschichte Bohmens 1., s. 141 násl.; otázku podrobně probírá A. NAEGLE, Kirchengeschichte Bohmens 1., s. 58 násl.), k tomu nás ale tak pozdn~ falzum, které omylem udělalo z hraběte na pohraničí s Čecha mi_hraběte: z Cech samotných, samozřejmě neopravňuje. 61 J. ZEMLICKA, Čechy v době knížecí, s. 16 s literaturou. 62 "Adversarii autem quendam locum vallo firmissimo circumdederunt, iter angustum in ipso additu facientes, ad insidias scilicet illorum, qui terminos ohservabant, ut, si forte aliquis ex illis illuc veniret, in ipso angusto itinere nusquam declinare valens occideretur" (Annales Fuldenses a. a. 871, p. 75). Zcela jistě tu nejde u hrad s bránou, která mohla také mít podobně zúžený přístup, ale o nestálé opevnění na zemské stezce v pohraničním pralese. Svědčí o tom fakt, že v příchodu k opevnění se tehdy namačkalo na útěku veliké množství
jezdců, prý celkem 644, kteří tam "pro těsnost místa" zanechali své koně (Annales Fuldenses, tamtéž). Viz kap. 4, pozn. 37. 63 "Via publica", viz kap. 10, pozn. 55. s. 156 64 Annales Fuldenses a. a. 871, p. 75. s. 157 65 O kolínském hrobu (vlastně dvojhrobu knížete a ženy) M. LUTOVSKY, Kolínský knížecí hrob: ad fontes, Sborník Národního muzea v Praze, řada AHistorie, 48, 1994, č. 3-4; TÝŽ, Pokus o rekonstrukci původního vzhledu kalicha z kolínského knížecího hrobu, Časopis Národního musea 156, 1987, s. 10-20; TÝŽ, Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie, Praha 1997. K typu "knížecího hrobu" srv. B. SASSE, Volkerwanderungszeitliche und mittelalterliche "Prunkgriiber" aus Mitteleuropa - Gedanken zur Definition und Bedeutung, in: Život v archeologii středověku, Praha 1997, s. 544-560. 66 P. RICHÉ, Trésors et collections d'aristocrates laics carolingiens, Cahiers archéologiques 22, 1972, s. 39-46. .. 67 Testament vydal P. E. Schramm, in: P. E. SCHRAMM- F. MUTHERICH, Denkmale der deutschen Konige und Kaiser, 2. vyd., 1., Miinchen 1981, s. 93-94. 68 Nešťastně přehnané jsou jistě například_rokusy spojovat jednotlivé nálezy s obchodními cestami (N. PROFANTOVA, Problém importů a rekonstrukce cest v 8.-9. století, Archaelogica Historica 23, 1998, s. 79-88). Na druhé straně není v dosavadní archeologické literatuře vůbec bráno v úvahu konkrétní svědectví o stahování "kořisti" (spolia), tj. zbroje z padlých Franků v roce 849. s. 158 69 K nim především N. PROFANTOVÁ, Traces ofthe culture oj elite circles and links between Bohemia and the neighbouring region, in: 25 years of archeological research in Bohemia (~ Památky acheologické, Supplementum 1, 1994), s. 138-140; TÁŽ, Blatnicko-mikulčický horizont v Čechách- součas ný stav a problémy, in: Sll\sk i Czechy a kultura wielkomorawska, Wroclaw 1997, s. 85-94; TÁŽ, On the archeological evidence for Bohemian elites in the Bth-gth century, in: Central Europe in 8th-1oth Centuries, Bratislava
1997, s. 105-114. 70 Viz dále s. 170. 71 Annales Fuldenses a. a. 872, p. 76. s. 159 72 Annales Fuldenses a. a. 849, p. 39: "Et ut maior confusio superbientibus et de sua virtute praesumentibus fieret, contingit eodem anno post non multi temporis spatium in in villa Hohstedi, quae est in territorio_ Mogonti~co, spiritum nequam per os arreptitii protestari, bello se Boemamco praefms~e sociosque suos spiritum superbiae atque discordiae fuisse, quorum dolos1s machinationibus Franci Boemannis terga vertissent."
73 Viz výše pozn. 56.
299 POZNÁMKY KE KAPITOLE 1O
300
s. 160 74 Dokázal to H. LOWE, Studien zu den Annales Xantenses, Deutsches Archiv 8, 1951, s. 59-99. 75 Annales Xantenses a. a. 849, p. 16-17: "Infirmante Ludewico rege, hostis illius de Beioaria iter arripuit in Boemannos; sed multis ex eis ibidem interfectis, valde humilitai reversi sunt in patriam. Gentilitas vero consueto ah aquilone Christianitatem nocuit, magis magisque convaluit; sed fastidiose est enarrare." 76 A. NAEGLE, Kirchengeschichte Bohmens 1., s. 54; H. LOWMIANBKI, Poczqtki Polski IV, s. 402.
VZNIKVELKE
MORAVY
POZNÁMKY KE KAPITOLE ll s. 161 1 Capitula concilii Maguntini a. 852, c. ll, MGH Capp. II., p. 184 (MMFH IV, s. 34-35): "Albgis, qui uxorem Patrichi publice auferens ad extremos fines regni duxit in rudem adhuc christianitatem gentis Marahorum et crimine adulterii ecclesiam Christi diffamavit, communi consilio decernimus, ut iussu regis in exilium missus iuxta sacrorum canonum statuta penitentiam pieniter agat, id est: III annos cum pane et aqua et leguminibus atque holeribus, exceptis precipuis festivitatibus, et postea IV annos alios per singulas ebdomadas III dies similiter abstineat et III quadragesimas, nisi infirmitas nimia hoc illum prohibeat ita implere, et deposito militari cingulo omni tempore vitae absque coniugio permaneat." 2 Statuta Hinkmara z Remeše týkající se této záležitosti cituje J. CIBULKA, Velkomoravský kostel , s. 280. 3 J. CIBULKA, Velkomoravský kostel, s. 279 násl. 4 Jak se domnívá J. CIBULKA, Velkomoravský kostel, s. 282 násl., který sem klade vyhnání pasovských kněží z Moravy, o němž mluví stížný list salzburského arcibiskupa Theotmara z roku 900 (List arcibiskupa Theotmara, vyd. F. Lošek, s. 140-142: "Et iccirco Patauiensis episcopus civitatis, in cuius diocesi illius terre populi ah exordio christianitatis eorum, quando voluit et debuit, illuc nulo obstante intravit et synodalem cum suis et etiam inibi inventis conventum frequentavit et omnia, que agenda sunt, potenter egit, et nullus ei in faciem restititt .... usque dum incrassante corda eorum diabolo christianitatem abhorrere et omnem iustitiam detractare belloque laessere et obstinere ceperunt adeo, ut via episcopo et predicatorihus illo non esset, sed libitu suo egerunt, que voluerunt. "). 5 Viz dále s. 192. s. 162 6 Sesazen, souzen a krutě potrestán ovšem nakonec roku 870 byl, to však byla už jiná historie. 7 Annales Fuldenses a. a. 852, p. 42: " .. .legationes Bulgarorum Sclavorumque audivit et absolvit..."
8 Annales Bertiniani a. a. 853, p. 43: "Bulgari, sociatis sibi Sclavis, et, ut fertur, a nostris muneribus invitati, adversus Lodowicum Germaniae regem acriter permoventur, sed Domino pugnante vincuntur." 9 F. PALACKÝ, Dějiny I. 1, s. 126, a mnozí jiní, nověji F. DVORNÍK, Les légenr des de Constantin et de Méthode vues de Byzance (Byzantinoslavica, Supplementa 1.), Praha 1933, s. 226 násl., tato kapitola slovensky: F. DVORNÍK, Byzancia a Vefká Morava, in: Ríša vel'komoravská, s. 101-161, zde s. 126 násl. (později to však odvolal: F. DVORNfK, Byzantium, Rome, the Francs and the Christianisation oj the southern Slavs, in: Cyrillo-Methodiana, Kiiln - Graz 1964, s. 85-125, zde s. 110 násl.); V. N. ZLATARSKI, Istorijata na bďlgarska ta dáržava prez srednite vekove 1.2, Sofija 1927, s. 6 násl.; TÝŽ, Vefká Morava a Bulharsko v IX. storočí, in: Ríša Vel'komoravská, s. 275-288, zde s. 277 násl. Opatrně se vyslovuje I. DUJČEV, Vztahy mezi Čechy, Slováky a Bulhary ve středověku, in: Československo-bulharské vztahy v zrcadle staletí, Praha 1963, s. ll-40, zde s. 22; souhlasí L. E. HAVLÍK, Velká Morava a franská řÍr še, Historické štúdie 8, 1963, s. 129-178, zde s. 141; M. KUČERA, Postavy, s. 92; J. STEINHUBEL, Vel'komoravské územie, s. 48. 10 Jisté to samozřejmě není (L. E. HAVLÍK, I. c., myslí na Srby), je to však velmi pravděpodobné. M KUČERA, Postavy, s. 92, nadhazuje možnost, že by mohlo jít o vyslance "slovenských Slovanů" z Nitranska, vyslýchané ve věci podezření, že Rostislav se paktuje s Bulhary. To nemůže samozřejmě vůbec přicházet v úvahu. ll Annales Fuldenses a. a. 845, p. 35: "Sclavis quoque et Bulgarorum legationes suscepit... " 12 Tak V. NOVOTNÝ, České dějiny 1.1, s. 299. Podobně i J. DEKAN, Začiatky, s. 59, a H. LOWMIANSKI, Poczqtki Polski IV., s. 337 násl. 13 Že by "západní kronikáři stále ještě rozlišovali v bulharském státě dva etnické živly", jak nadhazuje I. DUJČEV, l. c. , je samozřejmě vyloučené. 14 F. DVORNÍK, Byzantium, Rome ... , l. c., myslí na "panonské Chorvaty", tj. ve skutečnosti na Slovany v Posáví, kteří ovšem Chorvaty v žádném případě nebyli (viz výše s. 95). To hy znamenalo, že s Borisem tu spolupracoval nějaký nástupce Ratimíra poraženého Ratbodem roku 838, či snad Ratimír sám. To by se ale nepochybně odrazilo v pramenech mnohem konkrétněji, jistě by se mluvilo o Ratimírovi osobně. S "panonskými Chorvaty" spojoval tyto události již F. ŠIŠIČ, Geschichte der Kroaten 1., s. 69. E. DUMMLER, Geschichte 1., s. 363, mluvil obecně o "panonských Slovanech". O Slovanech z východu Karpatské kotliny na levém břehu Dunaje uvažuje H. LOWMIANSKI, Poczqtki Polski IV., s. 337 násl. 15 Viz výše s. 163 násl. 16 Viz výše s. 103. s. 163 17 Theophylacti Martyrium XV martyrum, c. 34, vyd. Migne, Patrologia Graeca 126, col. 197. 18 Annales Bertiniani a. a. 853, p. 43: "Bulgari, sociatis sibi Sclavis, et, ut fertur, a nostris muneribus invitati ... "
301 POZNAMKY KE KAPITOLE 11
302 VZNIK VHK{
MORAVY
19 Tak například E. DUMMLER, Geschichte 1., s. 363, a mnozí jiní. Srv. W. Eggert, in: W. EGGERT- B. PATZOLD, Wir Gefohl, s. 63. 20 Tak, jak používá "nostri" častěji ve vztahu k Frankům vůbec, zejména v protikladu k Normanům či Byzanci a zde tedy možná i k Bulharům. W. Eggert, in: W. EGGERT- B. PATZOLD, Wir Gefohl, s. 62. 21 O tom uvažuje H. WOLFRAM, Die Geburt, s. 283. 22 Annales ex Annalibus luvavensibus antiquis excerpti, MGH SS 30/2, p. 744: "Rantopot comes plagis orientalibus terminos dimisit, Ratislao carmulam fecit." Jde o výpisky, které si pořídil z nezachovaných salzburských análů bavorský humanista Aventin, zřejmě ale jen povrchně a ne doslovně. Věta nedává dobrý smysl, překlad v MMFH 1., s. 336: "Hrabě Ratbod uvolnil na východě hranici, Rostislavovi způsobil ztrátu," je v každém případě nesprávný. "Carmula" není "ztráta", je to bavorský právní termín pro povstání proti vévodovi. (Srv. Conversio, c. 5, vyd. F. Lošek, s. 106: "Orta seditione, quod carmula dicimus." K termínu J. JAHN, Ducatus Baiuvariorum, s. 472 násl.) Ratbod samozřejmě nemohl "způsobit povstání" Rostislavovi, to učinil Rostislav sám. "Ratislao" není dativ, ale nominativ, Aventin totiž nazývá Rostislava "Ratislao", srv. tamtéž k roku 857, p. 744: "Multitudo populi Ratislaonis occisa" a k roku 858, p. 244: "Rastizolao (nominativ) ... pactum fecit ... ". Byl to on, který se dopustil "carmuly" proti Ludvíku Něm ci. Ratbod také "neuvolnil" (dimisit) hranici, nýbrž "byl propuštěn" ("dimittitur" stálo asi v originále). Nepropouštěl ani neuvolňoval hranici, byl pouze hrabětem hranic východních území (asi: "comes terminis plagis orientalibus", ale i to sotva stálo takto v originále). Text nepochopil J. DEKAN, Začiatky, s. 60, který se domníval, že tehdy Ratbod překročil hranice a způ sobil Rostislavovi nějaké ztráty ("carmulam"). Podobně M. VACH, K etnickým a politickým vztahů~ s. 23, a L. E. HAVLÍK, Velká Morava a .franská říše, s. 141. H. I:.OWMIANSKI, Poczqtki Polski IV, s. 339, pozn. 1043, vyložil správ_ně "carmula" jako "seditio", tj. Rostislavovo povstání. To přijal i M. KUCERA, Postavy, s. 94, "seditio" si ale vyložil jako "spory, nepokoje, rozbroje" a vztáhl to na znepokojování Rostislava vojenskými útoky ze strany říše, ne na jeho povstání. Podle něho měl také Ratbod tehdy Rostislavovi otevřít východní hranici G,,terminos ... dimisit"). (Tak také J. STEINHUBEL, Vel'komoravské územie, s. 48.) Ani to zřejmě neodpovídá skuteč nosti. 23 MGH Diplomata regum ex stirpe Karolingorum 1.,. nr. 96, p. 139: "ipse a nobis totis viribus et fidem atque iureiurandum omni infidelitate frauda-
27
28 29
30
31
32 33 34
vit ... "
24 Tak už E. DUMMLER, Geschichte 1., s. 370; K. BRUNNER, Oppositionelle Gruppen, s. 142. 25 To poznamenává případně H. WOLFRAM, Die Geburt, s. 283. 8.
164
26 Analisté si tohoto tažení nepovšimli, zmiňuje se o něm pouze jedna z Ludvíkových listin ze 17. března 855, MGH Diplomata regum ex stirpe Karolingorum
35 36
1.,. nr. 72, p. lOl (CDB 1., n. 7, p. 5): "Mísit aciem Baiovariorum in Poemanios, quorum ductor Ernst comes exstitit, episcopis simul comitantibus. Tum domum reversi cum rumore non minimo, ut moris est, confluebant ad regem." E. DUMMLER, Geschichte 1., s. 370; V. NOVOTNÝ, České dějiny I. l, s. 302; ]. DEKAN, Začiatky, s. 61 ; L. E. HAVLÍK, Velká Morava a franská říše, s. 142; H. tOWMIANSKI, Poczatki Polski, IV., s. 339. Viz dále kap. ll, pozn. 67. Annales Fuldenses a. a. 855, p. 45-46: "Rex quoque Hludowicus in Sclavos Margenses contra Rastizen ducem eorum sibi rebellantem parum prospere dueto exercitu sine victoria rediit, malens adversarium firmissimo, ut fertur, vallo munitum ad tempus dimittere quam militum suorum periculose pugnando damna sustinere. Magnam tamen provinciae partem preda et incendiis vastavit exercitus non parvam multitudinem hostium castra regis invadere cupientium usque ad internitionem delevit, sed non impune; quia post reditum regis Rastizes cum suis insecutus plurima trans Danuvium finitimorum loca praedando vastavit. "; Annales Bertiniani a. a. 855, p. 46: "Ludoicus rex Germanorum crebris Sclavorum defectionibus agitatur." Zpráva Annales Bertiniani a. a. 856, p. 46 o velkých Ludvíkových ztrátách na výpravě proti Slovanům se netýká tohoto moravského tažení, jak se omylem domnívá J. STEINHUBEL, Vel'komoravské územie, s. 48, nýbrž tažení do Čech roku 856. M. VACH, K etnickým a politickým vztahům, s. 24, tvrdí (bez nějakého důkazu), že Rostislav tehdy pronásledoval Ludvíka za Dunaj do severní Panonie, kterou prý dobyl. Anales Fuldenses a. a. 864, p. 62: "Hludowicus rex mense Augusto ultra Danubium cum manu valida profectus Rastizen in quadam civitate, quae lingua gen tis illius Dowina dicitur, obsedit. " Anales Fuldenses a. a. 869, p. 69: "Qui cum exercitu sibi commisso in illam inefabilem Rastizi muntionem et omnibus antiquis dissimilem vemisset, Dei auxilio fretus omnia moenia regionis illius cremavit et abscondita quae in silvis vel defossa in agris reperiens cum suis diripuit omnesque sibi congredientes fugere compulit vel interficit." Anales Fuldenses a. a. 871, p. 74: " ... nam Zuentibald ceteris castrametantibus urbem antiquam Rastizi ingressus ... " Tak například E. ŠIMEK, Děvín, s. 42 násl.; V. CHALOUPECKÝ, Staré Slovensko, Bratislava 1925, s. 25. O výzkumech na Děvíně V. PLACHÁ- J. HLAVICOVÁ -1. KELLER, Slovanský Devín, Bratislava 1990. Ty ztotožnění s Rostislavovým sídlem vylučují. K identifikaci Děvína z roku 864 P. RATKOŠ, "Civitas Dowina", slovenský Devín, Historický časopis 18, 1970, s. 337-346. Annales Fuldenses a. a. 855, p. 45: " .... adversarium firmissimo, ut fertur, vallo munitum ... " D. TŘEŠTÍK, "Trh Moravanů", s. 881 násl. 8.
165
37 Třebaže jsem se kdysi přikláněl k opaku, D. TŘEŠTÍK, "Trh Moravanů", s. 882.
303 POZNAMKY KE KAPITOLE 11
304 VZNIK VELKE MORAVY
38 D. TŘEŠTÍK, "Trh Moravanů", s. 883 násl. K jeho identifikaci dále L. KONEČNÝ, Nejstarší politicko-církevní ústředí Moravy, Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university F 19-20, 1975-1976, s. 9-22 (ztotožňuje nemožně - "Seclavii" Alberta Behaima s Mikulčicemi, srv. výše kap. 8, pozn. 80); J. POULÍK, Zur Frage der Lokalisierung der "ineffabilis munitio" und "antiqua urbs Rastizi" nach den Fuldauer Annalen, in: Central Europe in 8th_10th Centuries, Mitteleuropa im 8.-10. Jahrhundert, vyd. D. Čaplovič- J. Dorul'a, Bratislava 1997, s. 121-132 (nepřináší nic nového oproti své starší argumentaci ve prospěch Mikulčic), a B. CHROPOVSKÝ, K problematike sídla Svatopluka I., in: Svatopluk 894-1994, vyd. R. Marsina a A. Ruttkay, Nitra 1996, s. 71-77, zde s. 75, který se pokouší umístit hlavní město Velké Moravy do Nitry, mj. na základě kuriózní interpretace jména Svatoplukova sídla v tzv. Anonymní relaci (jako "město s mnoha hrnčíři", tj. Nitra, protože v Lupce u Nitry se našly baterie hrnčíř ských pecí!), kterou podal D. HARUŠTIAK, Správy o Slovanoch v arabských, perszkých i tureckých prameňoch a vel'komoravská tradícia štúrovcov, in: Nad Tatrou sa blýská. Bratislava 1994, s. 37-41. Jestliže H. KOLLER, Die Raffelstettener Zollordnung, s. 289 násl., vztahuje jméno Laventenburg na mikulčické hradiště, je to těžko pochopitelný omyl. Lundenburg bylo přece vždy německé jméno Břeclavi a ne Mikulčic. Laventenburg (dosvědčený roku 1056, ze slovanského Lavc;)tc;)grad, což pak žije v něm čině jako Lundenburg), zachovává slovanskou formu před přechodem hlásky "a" v "o", tj. před polovinou 9. století. Hrad s tímto jménem- evidentně Pohansko u Břeclavi - byl tedy dobře znám v Bavorsku již v této době, zřejmě proto, že ležel na cestě na Moravu. Srv. D. TŘEŠTÍK, Lauentenburch. O jménu velkomoravského Pohanska, Časopis Matice moravské 107, 1988, s. 281-292. 39 V. NOVOTNÝ, České dějiny I. 1, s. 303, pozn. l. 40 Filologové ovšem odedávna tvrdí, že bavorské osídlení, byť řídké, sahalo dokonce za Mannhardské vrchy až na Pulku (srv. shrnutí u H. KOLLERA, Die Raffelstettener Zollordnung, s. 289), to je ale v příkrém rozporu s archeologickými prameny (to konstatoval již J. DÉER, Karl der Grosse, s. 323) a s mlčením písemných pramenů . Stejný rozpor se týká i slovanských místních jmen na tomto území. Ani v tomto případě se rozšíření slovanských nálezů nekryje s rozšířením místních jmen, je s nimi dokonce místy v příkrém rozporu. Srov. J. JUSTOVÁ, Dolnorakouské Podunají, s. 229 a mapy v příloze. 41 Takový obraz dávají soupisy J. JUSTOVÉ, Dolnorakouské Podunají s. 199 (mapa, z níž je ovšem třeba vyškrtnout lokality uvedené pouze "na základě jejich stáří a geografické polohy"), pokud ovšem vezmeme v úvahu jen pohřebiště skutečně velkomoravského rázu a ne každý sídlištní a tedy netypický, obecně slovanský nález. 42 Viz výše s. 108. 43 Skupina pozdních análů, odvozených ze ztracených análů hersfeldských, sice tvrdí, že táhl na Moravu "s velkým vojskem" (Annales Altahenses maio-
44
45 46 47
48
49
res a. a. 855, p. 6: "Ludovicus rex cum exercitu magno perrexit contra Radzidum regem Marahensium", Annales Hildesheimenses a. a. 855: "Ludowicus rex cum magno exercitu perrexit contra Ratzidum regem Maragensium"), tento pramen však není pro 9. století spolehlivý. Jisté je pouze, že šlo o velkou výpravu, ne o žádnou akci menších oddílů. J. DEKAN, Začiatky, s. 62 (a po něm M. KUČERA, Postavy, s. 91) uvažuje o tom, že Rostislav této své výhody v opření se o Frankům neznámé hrady využil tak, že právě tehdy opevnil systematicky svou zemi mnohými hrady. To je sice neslučitelné se současným, nesrovnatelně pokročilejším stavem archeologického poznání (víme, že téměř všechny hlavní moravské hrady byly mnohem starší), podstatu věci to však vystihuje přinejmenším v tom, že Rostislav zřejmě opravdu vědomě postavil svou taktiku hradech a jejich obranné hodnotě. Viz dále pozn. 61. s. 166 Annales Fuldenses a. a. 855, p. 45: "Magnam tamen provinciae partem preda et incendiis vastavit." Auctuarium Garstense a. a. 854, MGH SS 30/2, p. 565; Excerpta Aventini ex Annalibus Iuvavensibus antiquis derivati a. a. 856, MGH SS 30/2, p. 744: "Carolomanus terminum accepit procurandum, marchia orientalis ei commendatur." Karoloman tedy neobdržel do správy východní území hned po pádu Ratboda roku 854, jak se domníval E. DŮMMLER, Uber die sii.dostliche Marken, s. 34, a mnozí po něm. Srv. H. WOLFRAM, Die Geburt, s. 284. Excerpta Aventini ex Annalibus luvavensibus antiquis derivati a. a. 856, MGH SS 30/2, p. 744: "Carolomanus terminum accepit procurandum, marchia orientalis ei commendatur. Congregato exercitu contra hostes ceptum iter peri ... imp." Text je na konci věty porušen. Excerpta Aventini ex Annalibus luvavensibus antiquis derivati a. a. 857, MGH SS 30/2, p. 744: "Magna inundatio. Multitudo populi Rastizlaonis
. OCC!Sa.
"
50 Viz dále kap. 12, pozn. ll. Sl Viz například V. NOVOTNÝ, České dějiny I. l, s. 299 násl. (ze stanoviska loajálního poddaného císaře ve Vídni) nebo F. HEJL, Vizantijskole posol'stvo, s. 96 (ze stanoviska "boje proti západoněmeckému imperialismu") atd. 52 O tomto významu "regnum" a "rex" v 9. století H.-W. GOETZ, Regnum. Zum politischen Denken der Karolingerzeit, Zeitschrift fiir Rechtsgeschichte, Germanistische Abteilung 104, 1987, s. 110-189. 53 "Regulus" ho nazývají Annales Bertiniani a. a. 861, 8?2,_ 870, p. 55, 61, 114, ne však Anály fuldské, jak se domnívá V. NOVOTNY, Ceské dějiny I. l, s. 303, pozn. l. , který tvrdí, že fuldský analista tituluje Rostislava králem. Příslušný text: " ... post reditum regis Rastizen cum suis insecutus ... " (Annales Fuldenses a. a. 855, p. 45) nemluví o návratu krále Rostislava (post reditum regis Rastizen), ale o králi Ludvíkovi, který se vracel, a Rostislavovi (Rastizen je nominativ, ne genitiv), který ho pronásledoval. Není snad třeba
305 POZNÁMKY KE KAPITOLE ll
připomínat,
54 55
306
56
VZNIK VELKE MORAVY
57 58
59 60 61
62
63 64 65
66
67
že v žádném případě nejde o korunovaného krále. Srv. i F. GRAUS, Rex - dux Moraviae. Sborník prací Filosofické fakulty Brněn ské university C 7, 1960, s. 181-190. Viz výše kap. ll, pozn. l. s. 167 Geograf bavorský, MMFH III., s. 286: "luxta illos est regio, que vocantur Surbi, in qua regiones plures sunt, que habent civitates L." Podobné dělení regio na další regiones konstatoval Geograf pouze u Veletů, kterým připsal čtyři regiones. Otázku probral přehledně L. A. TYSZKIEWICZ, Podzialy plemienne i problem jednosci Slowian serbolužyckich, in: Slowiansczyzna Polabska mi~dzy Niemcami a Polskq, vyd. ]. Strzelczyk, PoznaiÍ 1981, s. 109-136 (s výsledkem, s nímž lze sotva souhlasit). Zde další literatura. J. NALEPA, Koledzicy, in: SSS 2 (1964), s. 440. Annales Bertiniani a. a. 839, p. 23: "Saxones interea contra Sorabos qui Colodici vocantur apud Kesinesburch dimicantes, caelestibus auxiliis fulti, victoriam adepti sunt, regeque ipsorum Cimusclo interfecto, eandem urbem et undecim castella coeperunt; receptis etiam sacramentis a rege inter eosdem tumultus repente creato, insuperque obsidibus, multam terrae indixerunt." s. 168 Tak H. LOWMIANSKI, Poczqtki Polski V., s. 240. Viz výše s. 155. Annales Fuldenses a. a. 851, p. 41: "Sorabi Francorum fines incursionibus atque incendiis infestant. Unde rex commotus cum exercitu per Thuringiam iter faciens terram eorum ingressus gravi eos obsidione fatigavit; perditisque frugibus et omni spe victus adempta magis eos fame quam ferro perdomuit." s. 169 Annales Fuldenses a. a. 856. p. 47: "Mense vero Augusto ffiudowicus rex collecto exercitu per Sorabos iter faciens ducibusque eorum sibi coniunctis Dalmatas proelio superat acceptisque obsidibus tributarios fecit; inde per Boemanos transiens nonnulosque ex eorum ducibus in deditionem suscepit. In qua expeditione perierunt comites Bardo et Erpf cum aliis quam pluribus." K válkám z let 856-857 srv. 1. SLÁMA, Civitas Wiztrachi ducis, Historická geografie ll, 1973, s. 3-36, a TÝŽ, K problému lokalizace, s. ll9-132. Viz s. 74. Viz kap. 5, pozn. 14. Annales Bertiniani a. a. 856, p. 46: (Ludvík Němec se nemohl dostavit na schůzku spiklenců proti Karlovi Holému) "quo diutius in expeditione Sclavorum detento, ubi et magnam partem sui exercitus amisit...". Annales Fuldenses a. a. 856, p. 47: " ... nonnulosque ex eorum ducibus in deditionem suscepit." s. 170 Annales Fuldenses a. a. 857, p. 47: "Otgarius episcopus et Hruodoltus comes palatii et Ernustus filius Ernusti ducis cum hominibus suis in Boema-
nos missi civitatem Wistrachi ducis ah annis multis rebellem occupaverunt, expulso ah ea Sclavitago filio Wistrachi, qui tyrranidem tunc in ea exercebat. Quo per fugam lapso et ad Rastizen se conferente frater eius, qui ah eo patria pulsus apud Zistiboron Sorabum exulabat, ad regem fideliter veniens loco fratris dux constituitur." 68 J. SLÁMA, Civitas, s. 17. 69 J. SLÁMA, Civitas, s. 17 násl. Zde také o tradičním ztotožňování Vistrachova hradu s Vitorazí, které zde, jako dnes již definitivně překonané, pomíjím. K Zabrušanům také Z. VÁŇA, Bílina. Výzkum centra přemyslovské správy v severozápadních Čechách v letech 1952, 1961-64 a 1966, Památky archeologické 67, 1976, s. 393-478, zde s. 463-472, a A. RUSÓ, Příspěvek k poznání slovanského hradiště v Zabrušanech, Teplice 1991. 70 K. BENDA, Ornament and ]ewellery. Archeological Finds from Eastern Eurape, Praha 1967, tab. 60 (s literaturou}. 71 Annales Fuldenses a. a. 857, p. 47: " .... civitatem Wistrachi ducis ah annis multis rebellem occupaverunt... " 72 Jak tvrdil zejména H. LOWMIANSKI, Poczqtki Polski IV., s. 403 (a podobně i já, Počátky Přemyslovců, s. 86). s. 171 73 Annales Fuldenses a. a. 858. p. 49. 74 V. VANĚČEK, Prvních tisíc let, str 23 násl. O významu "civitas" u Geografa jakožto územní jednotky srv. H. LOWMIANSKI, O identyfikacji, s. 2 násl. Geograf stál žánrově v tradici pozdněřímských "laterculi provinciarum", kde byly civitates, skutečná města s jejich zázemími, o něž se opírala správa pozdněantického impéria, základními jednotkami popisu a v tomto smyslu centra moci také termínu "civitas" používal. Reálně mu ovšem šlo o skutečné hrady a ne o jejich historiky předpokládané organizačně-politické obvody. Tento územní význam není u Geografa - na rozdíl od celkem jednotného mínění literatury - ve skutečnosti nijak doložen. Tím méně je ovšem doložen v Análech fuldských. Jestliže se H. LOWMANSKI, Poczqtki Polski IV., s. 55, odvolává na Život Metodějův, c. 10, MMFH II., s. 154, kde se říká, že Svatopluk dal Metodějovi kostely a kněze na všech hradech, jako na doklad pro to, že Slované užívali termínu "hrad" v územním smyslu, je to zřejmě omyl. Nic takového se tu přece neříká. Svědčí to nanejvýše nepřímo o tom, že hrady měly rozhodující postavení v celkové územní struktuře Svatoplukova panství, tam ale šlo o stát a ne o předstátní gens. Pro stát je územně členěná správa nezbytná, "gens" však žádnou takovou správu nezná. s. 172 75 Viz výše s. 94. 76 Určitou výjimkou jsou srbští Kolendici, kde volený kníže vládl lidu, sedícímu ovšem na vymezeném území. Viz výše pozn. 58. Na druhé straně ale zase právě srbská knížata jednají mnohem častěji než jinde nezávisle na lidu, na svém "gens". To ukazuje, že se musíme vystříhat hledání nějakého jednotného, univerzálně aplikovatelného modelu.
307 POZNÁMKY KE KAPITOLE 11
77 O tom, že se nejednalo "kmeny", srv. D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 67 násl. 78 Výjimkou by mohlo snad být jméno krajiny "Pšované", uváděné v popisu hranic pražské diecéze, obsaženém ve známé listině z roku 1086 (CDB I., n. 86, p. 94), které se krylo se jménem hradu Pšov, o němž mluví jako o předhůdci nového hradu Mělníka Kristián, c. 2, vyd. J. Ludvíkovský, s. 24. Zde je otázkou, zda pro pojmenování krajiny bylo prvotní jméno nepatrné říčky (spíše potoka) Pšovky, či jméno hradu.
308 VZNIKVELK( MORAVY
8. 173 79 Annales Fuldenses a. a. 857, p. 47: "civitatem Wistrachi ducis ... occupaverunt ... ". 80 J. SLÁMA, Civitas, s. 8. 81 Kristián, c. 2, vyd. J. Ludvíkovský, s. 22 násl. Odhlédneme ovšem od báječ ných _moti~ ("proměňme se"), jimiž Kristián své vyprávění vyzdobil. K nim D. TREŠTIK, Počátky Přemyslovců, s. 332 násl. 82 Annales Fuldenses a. a. 858, p. 51: "Interea nuntiatum est ei in oriente rempublicam Sorabicis limitis esse turbatam, eo quod Sorabi duce eius Zistib{)o ro no mine sibi fidelissimo insidiose pere mp to defectionem mediarentur."
POZNÁMKY KE KAPITOLE 12 8. 174 1 Tak už F. PALA~KÝ, Dějiny I. 1, s. 126 násl., a po něm mnozí další, naposledy H. LOWMIANSKI, Poczq,tki Polski IV., s. 340 násl. V. NOVOTNÝ, Ceské dějiny I. 1, s. 299, ovšem správně poznamenává, že "nic z toho nelze prameny doložiti". 2 Spory ve velení máme dosvědčeny při výpravách do Čech roku 846 a 849. 3 K tomu H. WOLFRAM, Die Geburt, s. 283 násl. 8. 175 4 Annales Fuldenses a. a. 858, p. 49: (Ludvík Němec) " ... decrevit tres exercitus in diversos regni sui terminos esse mittendos: unum quidem per Karlmannurrí filium suum seniorem in Sclavos Margenses contra Rastizen, alterum vero per Hludovicum filium suum minorem in Obodritos et Linones, tercium autem per Thachulfum in Sorabos dieto oboedire nolentes ... " 5 Jak s~ domnívá V. NOVOTNÝ, Ceské dějiny I. 1, s. 305, a zejména H. LOWMIANSKI, Poczq,tki Polski IV., s. 340 násl. 6 Annales Fuldenses a. a. 858, p. 49: "cum multa de utilitate regni cum suis tractaret atque disponeret, tum etiam decrevit tres exercitus in diversos regni sui terminos esse mittendos ... (viz následující poznámka) ... ut sedatis extrinsecus adversariorum tumultibus facilius intrisecus regni gubernacula disp{)o neret." 7 Tak již E. DUMMLER, Geschichte I. 1, s. 406. 8 Annales Fuldenses a. a. 858, p. 49: "Mense autem Iulio collectis et ordina-
tis exercitibus ireque profectis, repente die media subiit regem curarum maxima moles. Legati enim ah occidente venrunt ... " 8.
176
9 Skupina análů vycházející ze ztracených hersfeldských análů sice tvrdí, že Ludvík Mladší skutečně na Obodrity zaútočil, je to však zřejmě nějaký omyl pozdního kompilátora. lO Annales Fuldenses a. a. 858, p. 51: "Interea nuntiantum est ei quod etin oriente rempublicam Sorabici limitis esse turbatam, eo quod Sorabi duce eorum Zistiboro nomine sibi fidelissiomo insidiose perempto defectionem meditarentur. Ad hoc ille quidem ad comprimendam seditionem exortam in regnum suum, quanta potuit celeritate, regressus est." ll Excerpta Aventini ex Annalibus Iuvaviensibus antiquis derivati a. a. 858, MGH SS 30/2, p. 744, MMFH I., p. 337: "Rastizolao iureiurando pactum fecit cum Carolomano et coeperunt iterum instaurari deserta Boiorum; in pace et absque bello sedebant." 12 K antické geografii a lokalizaci "deserta Boiorum" J. LINDERSKI, Alfred the Great and the Tradition oj Ancient Geography, Speculum 39, 1964, s. 434-439. K pokusům vyvozovat odtud původní sídla Bavorů R. WENSKUS, Stammesbildung und Verfassung, s. 560 násl. Srv. i V. GJUZELEV, Bulgarien und die Balkanhalbinsel in den geographischen Vorstellungen des Angelsiichsischen Konigs Alfred der Grosse (871-901), in: V. G., Forschungen zur Geschichte Bulgariens im Mittelalter (Miscellanea Bulgarica 3), Wien 1986, s. 175-199, zde s. 167 (který ale zřejmě nepřesně překládá "de· serta Boiorum" jako "bavorskou" pustinu); M. EGGERS, Das "Grossmiihrische Reich ", s. 120 násl. 8. 177 13 Jak to interpretuje H. LOWMIANSKI, Poczq,tki Polski IV., s. 342, pozn. 1055. 14 To vyvrací námitku H. LOWMIANSKÉHO, Poczq,tki Polski IV., s. 342, pozn. 1055, že analistika se obecně nikdy nezajímá o osídlovací akce a že tedy musí jít o pozdější vsuvku. 15 Annales Bertiniani a. a. 861, p. 55: "Carlomannus, Hlodowici regis Germaniae filius, cum Resticio Winidorum regulo, foederatur, a patre deficit et Resticii auxilio magnam sibi partem usque ad Hin fluvium praesumit." 16 Conversio, c. 13, ed. F. Lošek, p. 130: "Anno igitur DCCCLXV venerabilis archiepiscopus luvaviensium Adalwinus nativitatem Christi celebravit in castro Chezilonis noviter Mosapurc vocato, quod illi successit moriente patre suo Priwina, quem Maravi occiderunt." Šlo o Vánoce roku 864, Conversio počítá začátek roku od Narození Páně 25. prosince. 17 Je uváděn v listině Ludvíka Němce pro klášter v Niederalteichu z 8. února 860 (ed. P. Kehr, Diplomata regum Germaniae ex stirpe Karolinorum I., 1956, nr. 100, p. 144-145); MMFH III., s. 54. 18 Die Traditionen des Hochstiftes Freising, ed. Th. Bitterauf, nr. 887, s. 696; MMFH III., s. 61.
309 POZNÁMKY KE KAPITOLE 12
310 VZNIK VELK~ MORAVY
19 Jak se domnívá 1. STEINHOBEL, Vel'komoravské územie, s. 47 n. Opírá se o fakt, že Conversio nemluví o žádné francké aktivitě v severozápadním Zadunajsku (právem dokazuje, že lokalizace některých kostelů, o nichž mluví Conversio, na toto území jsou více než pochybné, s. 43-46) a vyvozuje z toho, že v době vzniku Conversia bylo toto území součástí Velké Moravy. To je ovšem pouze typický důkaz ex silentio, důvody mlčení Conversio o severovýchodním Zadunajsku mohly být nerůznější, včetně toho nejprostšího, že ačkoliv šlo formálně a mocensky o říšské území, bylo přece jen příliš vzdálené, než aby se zde rozvíjela nějaká větší sídelní aktivita. 20 V. NOVOTNÝ, České dějiny I. l., s. 285 násl.; A. SÓS, Die slawische Bevolkerung, s. 47 násl.; L. E. HAVLÍK, Panonie ve světle Jranckých pramenů 9. století, Slavia Antiqua 17, 1970, s. 1-33, zde s. 24 násl.; M. EGGERS, Das "Grossmiihrische Reich", s. 255 násl. 21 Annales Fuldenses a. a. 861, p. 55. 22 Annales Fuldenses a. a. 862, p. 55. s. 178
23 O této "říšské teologii" E. PETERSON, Der Monotheismus als politisches Problem, Leipzig 1935; F. DVORNÍK, Early Christian and Byzantine Political Philosophy, 1., Washington 1966, s. 617 násl. 24 List arcibiskupa Theotmara, vyd. F. Lošek, s. 140: " ... in terram Sclauorum, qui Maravi dicuntur, que regibus nostris et populo nostro, nobis cum habitatoribus suis subacta fuerat tam in cultu christiane religionis quam in trihuto suhstantie secularis quia exinde primum imhuti et ex paganis christiani sunt facti." Dále (s. 146): "sive velint, sive nolint, regno nostro subacti erunt." 25 K následujícímu zejména F. KEMPF, Primatiale und episkopal-synodale Struktur der Kirche vor der gregorianischen ReJorm, Archivum Historiae Pontificiae 16, 1978, s. 26-76. 26 A. ANGENENDT, Mission zwischen Ost und West. in: Millenium Russiae Christianae. Tausend Jahre christiches Russland 988-1988, vyd. J. Birkenfeller (Schriften des Komitees der Bundesrepuhlik Deutschland zur Fiirderung der slawischen Studien 16), Kiiln- Weimar -Wien 1993, s. 3-23, zde s. 14. s. 179 27 A. ANGENENDT, Mission, s. 14 násl. 28 K. REINDEL, in: Handhuch der bayerischen Geschichte 1., 2. vyd., Miinchen 1981, s. 226 násl. 29 F. KEMPF, Primatiale und episkopal-synodale Struktur, s. 65 násl. s. 180 30 Bula je obsažena v Životě Metodějově, kap. 8, MMFH ll., s. 148: "Žádali jste proto učitele nejen u této velekněžské stolice, nýbrž i u zbožného císaře Michaela, takže vám poslal blaženého Filosofa Konstantina i s bratrem, zatím co my jsme (to) nestačili." Smysl poslední části věty je zřejmý, i když doslovný překlad činí obtíže. Vcelku jde o jakousi omluvu za to, že se Rosti-
slav dožadoval učitele v Konstantinopoli, a proto se připomíná, že nejprve žádal o totéž v Římě. Život Metodějův, jehož autor jistě do textu buly zasahoval, velmi dbá na zdůrazňování, že Konstantin a hlavně Metoděj vždy plně respektovali autoritu, prerogativy i jurisdikci Říma. Mohlo by se tedy jednat o tendenční výmysl autora Života Metodějova Gak se domnívá napří klad L. HAUPTMANN, Uloga Velikomoravske države, s. 197 násl.). Ve druhém paralelním textu buly, obsaženém v Pochvalném slovu Cyrilovi a Metodějovi (MMFH II., s. 172), tato pasáž v každém případě schází. Vzhledem k výše naznačeným souvislostem je však nejspíše třeba údaji důvěřovat. 31 Gloria in exce1sis Deo podle textu v Životě Metodějově, kap. 8, MMFH ll., s. 148. 32 Život Konstantinův, c. 14, MMFH ll., s. 99: " ... nemáme takového učitele, který hy nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a uči tele pošli." 33 Vita Constantini (Italská legenda), c. 7, MMFH II., s. 128: " ... verum doctorem non talem habent, qui ad liquidem eos et ad perfectum legem ipsam edoceat; rogare se ut talem ad partes nostras hominem dirigat, qui pleniter fidem et ordinem legis et viam veritatis populo illi ostendere valeat." 34 D. MAREČKOVÁ, Moravské poselství do Cařihradu jako řecký dokument, Slovo 18-19, 1969, s. 109-139, zde s. 120 násl. Shora, v pozn. 32 uvedený text ostatně nejprve mluví také pouze o učiteli, a pak to jakoby upřesňuje slovy "biskupa a učitele". O tom, že Život Konstantinův nevznikl na Moravě v prostředí Metodějových žáků, ale v Římě v prostředí zdejší řecké emigrace, lze dnes sotva pochybovat. Srv. naposledy I. ŠEVČENKO, Constantine-Cyril, apostle oJ the Slavs, as "bibliothecary" or how byzantine was the author oJ Constantin 's Vita?, in: The man of many devices, who wandered full many ways. Festschrift in honor of János M. Bak, ed. B. Nagy M. Sebiik, Budapest 1999, s. 214-221. 35 F. GRIVEC, O idejah i izrazih Žitij Konstantina in Metodija (Slovenska akademija znanosti in umetnosti v Ljubljani, Filozofsko-filološko-istorični razred, razprave ll.), Ljubljana 1944, s. 169 násl.; F. GRIVEC, Konstantin und Method. Lehrer der Slaven, Wiesbaden 1960, s. 66 násl.; P. RATKOŠ, Die slavische liturgische Sprache im Lichte der piipstlichen Politik_ in den ]ahren 869-880, Studia Historica Slovaca 7, 1974, s. 185-204, a TYŽ, Deperditné listy Hadriána II. slovanským kniežatom z roku 869-870, Slovenská archivistika 19, 1984, č. 2., s. 75-85, zde s. 77 násl. 36 Responsa Nicolai papae I ad consulta Bulgarorum, c. 72, MMFH IV., s. 91: "Requiritis, si liceat in vobis patriarcham ordinari. Sed de hoc nil diffinitive respondere possumus, priusquam legati nostri quos vobiscum mittimus, reversi fuerunt et nobis, quae inter vos multitudo sít et unanimitas Christianorum, renuntient. Nam interim episcopum habetote et, cum incremento divinae gratiae Christianitas ibi fuerit dilatata et episcopi per singulas ecclesias ordinati, tunc eligendus est inter eos unus, qui, si non patriarcha, certe
311 POZNÁMKY KE KAPITOLE 11
312 VZNIKVELKf MORAVY
archiepiscopus appelandus sit..." Papež tu má odkazem na biskupa působí cího v Bulharsku na mysli misii biskupa Formosa. 37 Responsa Nicolai papae I ad consulta Bulgarorum, c. 73, MMFH IV., s. 91: " ... in loco, ubi numquam patriarcha vel archiepiscopus constitutus est, a maiori est primitus instituendus, quoniam secundum apostolum minus a maiori benedicitur, deinde vero accepta licentia et palii usu ordinat ipse sibi deinceps episcopos, qui successorem suum valent ordinare ... " : K tomu F. KEMPF, Primatiale und episkopal-synodale Struktur, s. 52 násl.; A. ANGENEDT, Kaiserherrschaft, s. 271 násl., a o Poučeních I. DUJČEV, Die Responsa Nicolai I. papae ad consulta Bulgarorum als Quelle for die bulgarische Geschichte, in: Festschrift des Haus- Hof- und Staatsarchivs I., Wien 1949, s. 349-362; TÝŽ, I Responsa di papa Nicolao I ai Bulgari neoconvertiti, Aevum 42, 1968, s. 403-428; L. HEISER, Die Responsa ad consulta Bulgarorum des Papstes Nikolaus I. (858-867) - Ein Zeugnis piipstlicher Hirtensorge und ein Dokument unterschiedlicher Entwicklungen in den Kirchen von Rom und Konstantinopel, Diss., Miinster 1978. 38 Život Metodějův, kap. 5, MMFH II., s. 144. "Pravda" je praslovanský právní termín s velmi širokým významem a zde znamená "lex Dei", ne světský "zákon" či dokonce "zákoník" jak se domníval J. VAŠICA, Origine cyrillométhodienne du plus ancien code slave dít "zákon sudnyj ljudem ", Byzantinoslavica 12, 1951, s. 154-174, (a TÝŽ, K otázce původu Zákona sudného ljudem, Slavia 30, 1961 s. l-9). Srv. R. KATIČIČ, !spraviti pravdo. Wiener slawistisches Jahrbuch 31, 1985, s. 41-46. Podrobně dále s. 202 násl. 39 Že oba ži~oty c!tují autentický Rostislavův řecky psaný dopis dokládá D. MARECKOVA, Moravské poselství, s. 109-139, viz i TÁŽ, Rostislavovo poselství v Životech Konstantinu a Metoděje ve světle středověkých řeckých listů a listin, Listy filologické 9, 1968, s. 401-413. 40 A že tedy~Rostislavovi šlo o "učení" ve slovanském jazyce, jak se o tom snad zmiňuje Zivot Konstantinův, kap. l., MMFH II., s. 99: "nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru". Není jednak jasné, zda slova "v svoi jezyk1>" opravdu byla v archetypu legendy, jsou totiž obsažena)en v jejich ruských recenzích (srv. J. KURZ, Několik poznámek k textu "Zivota" Konstantinova a Metodějova, in: Studia linguistica in honorem Thaddei Lehr-Splawinski, Warszawa 1965, s. 186, proti tomu s poukazem na dále zmiňované "knigy v svoi jezykn", V. KYAS, Charvátskohlaholské texty Života Konstantinova, Slavia 35, 1966, s. 530-553, a TÝŽ, Problém původního textu Života Konstantinova a Metodějova, Slavia 54, 1985, s. 174-176). "Jezykb" však může znamenat také "národ" (řecký ethnos nebo latinský gens), ne "jazyk" ve smyslu "řeč". Pak by byl smysl věty tento: žádáme "takového učitele, který by našemu národu vyložil pravou křesťan skou víru". Především je však nepochybné, že slovansky učili všichni misionáři přebývající na Moravě dávno před příchodem Konstantina. Vztahovat by se tato Rostislavova žádost mohla jen na písemnictví ve slovanském jazyce (pokud tu jazyk znamená řeč), tedy na to, co zavedl Konstantin. To by však bylo
zřejmé vaticiantio ex eventu, lze přece sotva předpokládat, že by na tuto myšlenku připadl Rostislav sám a že Konstantin by mu jen vyhověl. s. 181 41 Život Konstantinův, kap. 14, MMFH II., s. 103. 42 Responsa Nicolai papae I ad consulta Bulgarorum, c. l , MMFH IV., s. 43: " .. .in fide et bonis operibus lex Christianorum subsistit... " 43 Poslední přehled otázky podává B. N. FLORJA, O moravskom posol'stve v Konstantinopole (načalo 60-ch godov IX v.), in: Skazanija o načale slavjanskoj pis'mennosti, vyd. B. N. Florja, Moskva 1981, s. 190-196. Hlavními pracemi jsou: J. CIBULKA, Der Zeitpunkt der Ankunft der Brilder Konstantin - Cyrillus und Methodius in Miihren. Byzantinoslavica 26, 1965, s. 318-364, a V. TKADLČÍK, Datum příchodu slovanských apoštolů na Moravu, Slavia 38, 1969, s. 542-551. s. 182 44 Srv. I J. DEKAN, Začiatky, s. 76. 45 Mikuláš I. Ludvíku Němci (polovina roku 864), MGH Ep. VI. nr.26, c. 4., p. 292: "De Hartwigo Pazzowensis civitatis episcopo, quem asseritis ante annos quatuor paralysi percussum, ita, ut nil valeat loqui et ecclesia sibi commissa dissipetur et ad nihilum redegatur, dum et omni pastorali eura destituta et nulla episcopali providentia circumsepta, si ita est, dehet idem episcopus saltem scripto profiteri se officium illud non posse peragere. Quodsi hoc agere non potest, quo modo possumus viventi episcopo propriam ecclesiam auferre, dum divitias misericordiae Dei nullus comprehendere possit et dum ipsi quae minus putamus ipsius disoensatione occurrant? Sit ergo eura rerum ecclesiasticarum oeconomo electo de proprio clero iuxta sacros canones commissa; et quae ad episcopum agere pertinent, per episcopum, quem metropolitanus antistes ad hoc opus elegerit, interim ~~ran tur." Srov. M HEUWIESER, Geschichte I., s. 142 násl.; H. LOWE, Ermenerich von Passau, Gegner des Methodius. Versuch eines Personlichkeitsbildes, in: Salzburg und die Slawenmission. Zum llOO Todestag des hl. Methodius, vyd. H. Dopsch, Salzburg 1986, s. 221-241, zde s. 227. 46 Annales Fuldenses a. a. 863, p. 56. s. 183 47 Annales Fuldenses a. a. 863, p. 56. 48 Annales Fuldenses a. a. 863, p. 56. 49 Plným právem proto konstatuje J. DEKAN, Začiatky, s. 76, že spojenectví s Borisem bylo namířeno především proti Karolmanovi, a proto je třeba jeho počátky třeba datovat do doby Karolmanova odboje, který vypukl roku 863. 50 Annales Fuldenses a. a. 863, p. 56. 51 Annales Bertiniani a. a. 863, p. 62. Ludvík Němec poslal ještě před zajetím Karolomana posly ke svému bratrovi Karlovi se žádostí, aby neposkytl útulek jeho synovi, "a Restizio Winido desertum". 52 T. WASILEWSKI, Studia nad dziejami panowania cesarza Michala III (842-867), Cz. ll.: Przewrót pmístwowy w 851/852 r. i ofenzywa w Azji
313 POZNÁMKY
KE KAPITOLE 12
314 VZNIKVELKÉ MORAVY
Mniejszej przeciwko Arabom, Przegl~td Historyczny 61, 1970, nr. 4, s. 369-373. 53 Annales Alamanici (a. a. 863, ed. W. Lendi, s. 180: "Gens Hunnorum christianitatis nomen agressa est") tvrdí, že Bulhaři (nikým jiným zde "Hunni" být nemohou, srv. T. WASILEWSKI, Nieznany przekaz rocznikarski o przyjt:ciu chrzesciarístwa przez Bulgarów, Pami~tnik Slowianski 19, 1969, s. 139-143) přijali roku 863 křesťanství. To však nelze brát doslova, protože ještě v polovině roku 864 mluvil papež Mikuláš I. o tom, že Boris o přijetí křtu teprve uvažuje. Viz dále pozn. 66. Spíše tedy jde o nepřesný ohlas zpráv o jednání o křtu Borise, které se šířily již roku 863. Potvrzuje to však v každém přípa dě skutečnost, že právě otázka křtu byla mezi jiným obsahem jednání mezi Ludvíkem Němcem a Borisem již v roce 863. Jestliže však Ch. HANNICK, Die byzantinischen Missionen, in: Kirchengeschichte als Missionsgeschichte, s. 307, tvrdí, že Ludvík Němec vyslal okamžitě do Bulharska své misionáře, je to o nic průkazného neopřená domněnka. Byzantské prameny, zejména pozdní kroniky, které jsou však založeny na ztracených dílech z 9. století, žádné datum křtu Borise neuvádějí. To se vyskytuje, avšak pouze ve značně nejasné podobě, na nápisové stéle z Beratu v Albánii. Annales Bertiniani a. a. 866, p. 85, tvrdí, že Boris byl pokřtěn "precedente anno", tj. roku 865. Tato složitá pramenná situace spojená s otázkou Borisova křtu, především jeho chronologie, nebyla dosud v bádání uspokojivě vysvětlena. Z obsáhlé literatury: A. VAILLANT- M. LASCARIS, La date de la conversion des Bulgares, Revue de etudes slaves 13, 1933, s. 5-15; P. PETROV, Za godinata na nalagane christinstvoto v Bálgarija, lzvestija na lnstytut za balgarskata istorija 14-15, 1964, s. 569-589; P. PETROV, La politique étrangere de la Bulgarie au milieu du IXe siecle. Byzantino-Bulgarica 2, 1966, s. 41-53; R. E. SULLIVAN, Khan Boris and the Conversion ofthe Bulgares: A Case Study ofthe lmpact oj Christianity on a Barbarian Society, Studies in medieval and Renaissance History 3, 1966, s. 55-139; V. GJUZELEV, Knjaz Boris Parvi, Sofija 1969, s. 141 násl.; T. WASILEWSKI, Data chrztu Bulgarii, Pami~tnik Slowianski 18, 1968, s. 115-129; T. WASILEWSKI, Bizancjum i Slowianie, s. 120 násl.; G. CANKOVA-PETKOVA, Contribution au sujet de la conversion des Bulgares au christianisme, Byzantino-Bulgarica 4, 1973, s. 21-39; Ch. HANNICK, Die byzantinischen Missionen, in: Kirchengeschichte als Missionsgeschichte, s. 307 násl.; P. ŠRAJNER, Sabitija ot bálgarskata srednevekovna istorija vav vizantijskite kratki chroniki, Istoričeski pregled 1979, n. 2, s. 107-111; A. ANGENENDT, Kaiserherrschaft, s. 248 násl. 8.
184
54 Srv. Ch. HANNICK, Die byzantinischen Missionen, in: Kirchengeschichte als Missionsgeschichte s. 298 násl. 55 To vyjadřovalo byzantský postoj nejenom k pohanům, ale vůbec ke všem, kteří nebyli kulturně Helény, srv. K. LECHNER, Hellenen und Barbaren im Weltbild der Byzzantiner. Die alten Bezeichnungen als Ausdruck eines neues Kulturbewusstseins, Diss., Miinchen 1954.
56 O politických stycích Moravy s Byzancí nelze před rokem 863 v žádném případě uvažovat, zrovna tak jsou bezpředmětné úvahy o přímých stycích obchodních, pro něž neexistují žádné archeologické (to co je označováno jako "byzantské", mohlo být nejrůznějšího původu a nemuselo vůbec P!ijít na Moravu prostřednictvím obchodu), ani písemné doklady. Kněží "z Recka", kteří na Moravě podle Života Metodějova (Život Metodějův, kap. 5, MMFH ll., s. 144) působili, pocházeli nejspíše z dalmatských měst, podléhajících Byzanci, a byli to jednotlivci přibyvší na Moravu více či méně náhodně. Pokud by se však mělo jednat o organizovanou misii, museli bychom spíše počítat s patriarchátem v Gradu než v Aquilei. K této otázce srv. naposledy W. SWOBODA, Akwileja czy Grado? Pryzczynek do interpretacji Vita Methodii cap. V., in: Kraje slowianskie w wiekach srednich. Profanum i sacrum, PoznaiÍ 1998, s. 484-495. Pro takovou misii, organizovanou z benátského Grada, by však bylo jen velmi těžko najít nezbytné politické pozadí. Mezi tyto "Řeky" patřil jistě i ten vzdělany kněz, který obstarával Rostislavovu korespondenci s císařem Michalem III. 57 V obsáhlé dochované Fotiově korespondenci není Konstantinova mise vů bec zmíněna a ani jinak po ní není v byzantských pramenech nejmenší stopy. 58 Ne misiích, ani jeho pověření vyučováním na Moravě nelze chápat jako misii v pravém slova smyslu. Plnilo přece jen jednu malou část z toho, co mě lo být úkolem řádné misie. Srv. Ch. HANNICK, Die byzantinischen Missionen, in: Kirchengeschichte als Missionsgeschichte, s. 297 násl. 59 Úporně se opakující snahy dokázat slovanský původ Konstantina a Metodě je nepřinesly až dosud nic, co by bylo alespoň trochu pravděpodobné. Posledním takovým pokusem jeT. WASILEWSKI, Slavjanskoe proischoždenie solunskich bratev Konstantina-Kyrila i Mefodija, Sovetskoe slavjanovedenie 1991, n. 4, s. 49-59, a TÝŽ, Krqg misijny apostolów Slowian KonstantinaCyryla i Metodego a zagadnienie imion zakonnych misionarzy, in: Biedni i bogaci. Studia z dziejów spoleczenstwa i kultury ofiarowane Bronislawowi Geremkowi, Warszawa 1992, s. 253-260. 60 Pro historika je bezvýznamné, o jaký dialekt slovanštiny šlo, zvláště je-li dnes (asi od poloviny sedmdesátých let) pro filology pochybné, zda je v této době vůbec možno mluvit o nějakém relevantnějším jazykovém rozrůznění Slovanů (a zda tedy velká většina starších úvah na toto téma měla vůbec ně jaký smysl). Srv. například H. POPOWSKA-TABORSKA, Wczesne dzieje Slowian w swietle ich j~tzyka, Wroclaw- Warszawa- Kraków 1991, s. 73 násl. 61 Život Konstantinův, kap. 14, MMFH II., s. 99. Jde zřejmě o citát z Rostislavova listu Michalovi III. 8.
185
62 Shrnuji názory literatury podle T. WASILEWSKÉHO, Byzancium i Slowianie, s. 120 násl. 63 Viz výše pozn. 52. 64 T. WASILEWSKI, Byzancium i Slowianie, s. 122-126.
315 POZNAMKY KE KAPITOLE 12
65 Annales Bertiniani a. a. 864, p. 72: "Hludowicus rex Germaniae hostiliter
316 VZNIKVELK! MORAVY
obviam Bulgarorum cagano ... Gméno je vynecháno) nomine, qui se christianum fieri velle promiserat, pergit; inde ad componendam Winidorum marcam, si se prosperari viderit, perrecturus." 66 Mikuláš I. kostnickému biskupovi Šalamounovi (polovina roku 864), MMFH III., s. 146-147: "Ouoniam nuntias, quod fidelis rex dispositum habeat venire Tullinam et deinde pacem cum rege Vulgarorum confirmare et Rastizium aut volendo aut nolendo sibi oboedientem facere, oramus omnipotentem Dominum, ut angelus, qui fuit cum lacob patriarcha, sit quoque cum ipso et cum omnibus suis et bene disponat iter eius, et cum pace et gaudio revertatur ad propria. Quia vero dicis, quod ipse rex Vulgarorum ad fidem velit converti et iam multi ex ipsis Christiani facti sint, gratias agimus Deo, quam precamur, ut abundare faciat incrementa frugum in horreo suo. leiunium vero pro eis et orationes, sicut per te horatur, Deo propitio faciemus." 67 Annales Fuldenses a. a. 864, p. 62: "Hludowicus rex mense Augusto ultra Danubium cum manu valida profectus Rastizen in civitate, quae lingua gentis illius Dowina dicitur, obsedit. At ille, cum regis exercitibus congredi non audert atque loca sibi effugiendi denegata cerneret, obsides quales et quantos rex praecepit, necessitate coactus dedit, insuper cum universis optimatibus suis fidem se cunctis diebus servaturum esse iuramento firmavit, licet illud minime servaverit."
79 80 81 82 83
84 85 86
8. 186 68 Mikuláš I. kostnickému biskupovi Šalamounovi, MMFH III., s. 146: " ... de-
inde pacem cum rege Vulgarorum confirmare ... "
69 Annales Bertiniani a. a. 864, p. 72: "Hludowicus rex Germaniae hostiliter obviam Bulgarorum ... pergit."
70 Annales Fuldenses a. a. 864, p. 62: "Hludowicus rex ... ultra Danubium cum manu valida profectus ... " 7l Annales Bertiniani p. 66, 78, 81, 87, lOl, 133. 8.
187
72 Podrobný přehled literatury podal P. RATKOŠ, "Civitas Dowina"- slovenský Devín, Historický časopis 18, 1970, s. 337-346, zejména s ohledem na alternativní lokalizace, vesměs na vlastní Moravě a také vesměs málo pravděpodobné. Archeologický výzkum zjistil na Děvíně kostel, který nejspíše pochází z velkomoravského období, je tedy pravděpodobné, že v 9. století šlo o významný hrad. 73 Na to upozornil zejména V. NOVOTNÝ, České dějiny I. l, s. 310, pozn. l. 74 Viz P. CSENDES, Die Strassen Niederosterreichs, s. 175 násl. 75 Jak to (bez argumentů) dělá M. EGGERS, Das "Grossmiihrische Reich ", s. 157, srv. i P. RATKOŠ, "Civitas Dowina", s. 345 násl. 76 "Id est puella", Annales Fuldenses, ed. F. Kurze, p. 62. 8. 188 77 Viz výše kap. ll, pozn. 29.
zbytečné spatřovat ve slovech Annales Bertiniani (a. a. 864, p. 72) "ad componendam Winidorum marcam" nějaký plán na "zřízení" marky na Moravě, tj. její přeměnu na říšskou marku, jak se domnívá M. VACH, K etnickým a politickým vztahům, s. 26. "Componere" tu znamená "uspořádat" a ne "zřídit", "marca" je u Hinkmara vždy prostě pohraničí. Annales Fuldenses a. a. 864, p. 62: Rostislav "obsides quales et quantos rex praecepit, necessitate coactus dedit". Annales Fuldenses a. a. 864, p. 62: "insuper cum universis optimatibus suis fidem se cunctis diebus servaturum esse iuramento firmavit" . Život Konstantinův, kap. 14, MMFH II., s. 98. Viz výše s. 83 násl. s. 189 Annales Bertiniani a. a. 864, p. 73: "Karlomannus, filius Hludowici, regis Germaniae, qui in libera custodia cum patre suo morabatur, simulans se venatum ire, a patre fuga labitur et marcas sibi a genitore ablatas cum consensu marchionum qui eum tradiderant reoccupat. Quem pater e vestigio insequens, sub firmitatum conditionem ad se venire faciat et ei honores donat." Viz výše, s. 144, 152. To konstatoval výstižně již E. DUMMLER, Geschichte 1., s. 559. Zprávu o tom přinášejí kupodivu jen menší kompilace, není však třeba o nich pochybovat: Francorum regum historia, MGH SS 2, p. 324 (MMFH I., s. 84): "Hludowicus autem rex Noricorum, id est Baioariorum, Hludowici imperatoris filius , anno incarnationis 865 post festivitatem paschalem regnum suum inter filios suos divisit. Et Karlomanno quidem dedit Norican, id est Baioariam, et marchas contra Sclavos et Langobardos, Hludowico vero Thuringiam, Austrasios Francos, et Saxoniam dimisit, Karolo quoque Alamanniam et Curwalam, id est comitatem Cornu-Galliae, dereliquit. "; Erchanberti Breviarium regum Francorum, MGH SS 2, p. 329 (MMFH 1., s. 82): "Ludovicus autem, Germaniae rex, ante plurimos annos mortis suae prospectu pacis regnum suum inter tres illustrissimos filios suos de Hemma regina progenitos ita dividere curavit, ut primogenito bellicosissimo Carlomanno Noricum et partem barbarum nationum gubernandos commiteret; regni vero sui, hoc est Francorum et Saxonum, cum alieniganrum tributis cognominem suum Ludovicum coheredem faceret; porro mansuetissimum Carolum Alemanniae, Rhaetiae minori, et etiam Curiensi, rectorem dirigeret; ita dumtaxat, ut ipsi filii adhuc eo vivente tantum denominatas curtes haberent, et minores causas disterminare curarent, episcopia vero omnia et monasteria, nec non et comitiae, publici etiam fisci, et cuncta maiora iudicia, ad se spectare deberent." Rozsah pravomocí synů vymezuje, zřejmě správně, Erchanberti breviarium citované v předchozí poznámce. Faktem je, že Ludvík Němec nevydával Gakožto král) po roce 865 žádné listiny pro východní území, nečinil tak ale ani Karolman, nepokoušel se tedy přisvojit si tuto královskou výsadu. Srv. H. WOLFRAM, Die Geburt, s. 527, pozn. 15.
78 Je
87
317 POZNAMKY KE KAPITOLE 12
88 Annales Fuldenses a. a. 865, p. 63: "Werinharius comes, unus ex primoribus Francorum, apud Hludowicum regem accusatus, quasi Rastizen suis hortationibus ad versus eum incitasset, publicis privatus est honoribus." Podle M. MI'ITERAUERA, Karolingische Markgrafen, s. 125 násl., by se mělo jeho hrabství nacházet mezi Enží a Vídeňským lesem, to je však omyl, srv. H. WOLFRAM, Conversio, s. 127, pozn. 50. V každém případě však šlo o jednoho z významných hrabat ("unus ex primoribus Francorum") a zřej mě Rostislavova souseda. Annales Bertiniani a. a. 865, p. 79: "Hludowicus Germanorum rex hostem suam contra Winedos directam et prospere agentem recepit." s. 190
93 94 95 96 97
98
O něm F. GELDNER, Neue Betriige zur Geschichte der alten Babenberger, Miinchen 1971, s. 12 násl. Annales Fuldenses a. a. 866, p. 65: "Sed et Heimricum principem militiae suae ad Rastizen destinavit, obnixe postulans, ut eiusdem conspirationis fautor fore non recusaret." Annales Bertiniani a. a. 866, p. 84: "Hludowicus, Hludowici Germaniae regis filius, consilio Warnarii ac ceterorum, a quibus pater eius propter infidelitatem suam honores tulit, rixam contra patrem suum movit, concitato Restitio Winido, ut usque ad Baiowariam praedatum veniat, quatenus, in ilis partibus occupato patre vel eius fidelibus, ipse liberius quod coepit prosequi posset." Zda Ludvík Mladší získal i hraběte Gundakara, není jisté, srv. E. DŮMMLER, Geschichte 1., s. 593. Annales Bertiniani a. a. 866, p. 84: "Hludowicus autem senior in talibus experientia prudens .. ." Annales Fuldenses a. a. 866, p. 64-65; Annales Bertiniani a. a. 866, p. 84. E. DUMMLER, Geschichte 1., s. 593 násl. Annales Bertiniani a. a. 866, p. 84: "Sicque Hludowicus ad confirmandam marcham suam contra Restitium velociter repedat ... " Střetl se s jedním ze svých lidí, jakýmsi Guntboldem, a porazil ho (Annales Fuldenses a. a. 866, p. 65). Annales Bertiniani a. a. 866, p. 82: "Hludowicus Germaniae rex contra quosdam suorum in marcarn adversus Winidos rebellionem molientes hostem movit. Quarn prececedens, in brevi rebellantes sine conflictu domat et hostem nondum pene promotum domi residere mandavit." E. DUMMLER, Geschichte l., s. 592, tu spatřuje moravské pikle, k tornu však není žádný dů vod. Na vzpouru tu pomýšleli (rebellionem molientes) někteří z jeho lidí (sui), ne Winidi-Moravané. Proti Vinedům nešlo vojsko, proti nim existovala marka (in marcam adversus Winidos), vojsko šlo do marky (zřízené) proti Vinidům. Annales Bertiniani a. a. 866, p. 84: "Sed Karlomanno, cui pater ipsam marcham dederat, satagente, Restitius in tra sua se cohibet." s. 191
99 Annales Fuldenses a. a. 899, p. 68. Analista ho zde tilinovi.
přirovnává
ke zrádci Ca-
100 E. DUMMLER, Geschichte l., s. 629. 101 Annales Fuldenses. a. a. 866, p. 65: "Legati Vulgarorum Radesbonam ad regem venerunt, dicentes regem illorum cum populo non modico ad Christurn esse conversum simulque petentes, ut rex idoneos praaedicatores christianae religionis ad eos mittere non differet. "; Annales Bertiniani a. a. 866, p. 85-86: "et mittens ad Hludowicum regem Germaniae, qui ei foedere pacis coniunctus erat, episcopum et presbyteros postulavit, et ah eo missos cum debita veneratione suscepit." 102 Annales Bertiniani a. a. 866, p. 85: "Rex Bulgarorum, qui precedente anno ... sacrum baptisma suscepit." 103 T. WASILEWSKI, Byzancium i Slowianie, s. 141 násl. 104 Annales Bertiniani a. a. 866, p. 86. s. 192 105 Viz výše pozn. 45. 106 Annales Fuldenses a. a. 867, p. 65-66. 107 Conversio, c. 12, ed. F. Lošek, s. 130. 108 Život Metodějův, kap. 9, MMFH II., s. 151-152. Ermanarich se při tom snažil udeřit Metoděje svým jezdeckým bičem, což mu pak roku 873 vytkl papež Jan Vlil. (MMFH III., s.168). 109 Metoděj byl papežem ustanoven arcibiskupem Panonie, ne Moravy. Tvrzení, že jeho arcidiecéze zahrnovala i Moravu, je založeno jedině na adrese sporného listu "Gloria in excelsis Deo", uvádějící vedle Kocela i Rostislava a Svatopluka. s. 193 ll O K datu J. CIBULKA, Der Zeitpunkt, s. 353. ll1 Podle Života Konstantinova, kap 15, MMFH II., s. 105, odešel Konstantin z Moravy proto, aby dal vysvětit své učedníky. Kam šel, se neříká, mluví se jen o návštěvě u Kocela a zastávce v Benátkách. Pozvání papeže je zmíněno po návštěvě v Benátkách, není však řečeno, kdy k němu došlo a kde Konstantina zastihlo (kap. 17: "Dozvěděv se o něm římský papež poslal pro ně ho ... "). Italská legenda, c. 8, MMFH II., s. 129, říká, že papež Mikuláš pozval Konstantina a Metoděje do Říma svým apoštolským listem, který je zastihl zřejmě ještě na Moravě, když již chtěli odejít. Stejně to líčí Život Metodějův, kap. 5 a 6, MMFH II., s. 145-146, který říká, že Konstantin a Metoděj se "vraceli" z Moravy - tedy zřejmě do Konstantinopole, když je zastihlo pozvání Mikuláše I. Přehled názorů: B. N. FLORJA, Skazanija, s. 132 násl. ll2 Široce zdůvodňovaná především J. DEKANEM, Zaéiatky, s. 106 násl. ll3 Annales Fuldenses a. a. 869, p. 67. Že by v těchto bezvýznamných potyč kách měl prsty Rostislav (J. DEKAN, Zaéiatky, s. ll1, a Z. R. DI'ITRICH, Christianity, s. 183), není ničím odůvodněné. 114 Viz výše s. 154. 8. 195 US To, co říká o útoku na Čechy Z. R. Dl'ITRICH, Christianity, s. 183, je zřej
mé
nedorozumění.
319 POZNÁMKY
KE KAPITOlE ll
320 VZNIK VELKt MORAVY
116 Annales Fuldenses a. a. 869, p. 68: "Mense autem Augusto rex Hludowicus collectis copiis in tres partes divisit exercitum; nam aequivocum suum cum Thuringiis et Saxonibus ad comprimendam Sorabum audaciam destinavit. Baioarios vero Carlmanno in adiutorium fore praecepit contra Zuentibaldum nepotem Rastizi dimicare volenti, ipse autem Francos et Alamanos seeuro retinuit adversum Rastizen pugnaturus." 117 Podle Života Metodějova, c. 5, MMFH II., s. 143, měl Svatopluk již roku 863 spolu s Rostislavem žádat Michala III. o vyslání učitele, to však mohl být tendenční dodatek autora, který chtěl Svatopluka přesvědčovat, že měl za Metoděje odpovědnost od samotného začátku (tak V. VAVŘÍNEK, Staroslověnské životy, s. 95). Stejně tak tomu mohlo být s listem papeže Hadriána II. "Gloria in excelsis Deo" , citovaném v Životě Metodějově a adresovaným jak Kocelovi a Rostislavovi, tak Svatoplukovi. Srv. kap. 9, pozn. 29. 118 Viz výše kap. ll, pozn. 52. 119 Probírali jsme si tuto otázku výše na s. 132 Z. R. DITTRICH, Christianity, s. 183 násl., klade - na základě zmatených úvah - Svatoplukovo regnum na západní Moravu a do jižních Čech, M. VACH, K etnickým a politickým vztahům, s. 28 násl., je omylem hledá v Horní Panonii (srv. kap. 9, pozn.29). 120 Moravské úděly byly sice úspěšným a trvalým, ale přece jen jednorázovým, ad hoc řešením Břetislava I., nebyla to -jak se o tom častěji spekulovalo nějaká obecně platná "slovanská" instituce zděděná z dávných dob. 121 Viz dále pozn. 145. 122 Annales Fuldenses a. a. 869, p. 68: "Baioarios vero Carlmanno in adiutorium fore praecepit contra Zuentihaldum nepotem Rastizi dimicare volenti." s. 196
123 124 125 126 127 128 129 130
131 132
Viz výše kap. ll, pozn. 38. Annales Fuldenses s. s. 869, p. 69. Annales Fuldenses s. s. 869, p. 69. Annales Fuldenses s. s. 869, p. 70. Vyplývá to z pořadí záznamů v Annales Fuldenses, srv. E. DUMMLER, Geschichte I., s. 733. Annales Fuldenses a. a. 870, p. 70: "Zuentibald, nepos Rastizi propriis utilitatibus consulens se Carlmanno una cum regno, quod tenebat, tradidit." J. DEKAN, Začiatky, s. 119; Z. R. DITTRICH, Christianity, s. 185. Srv. F. GRAUS, Bohmen und Altsachsen. Zum Funktionswandel einer Sagenerziihlung, in: Festschrift fiir W. Schlesinger, Bd. II., Koln - Wien 1974 (Mitteldeutsche Forschungen Bd. 74 / II.), s. 354-365. G. LABUDA, Gero. in: SSS 2 (1964), s. 100-101. Z. R. DITTRICH, Christianity, s. 185. s. 198
133 Annales Bertiniani a. a. 870, p. 109: " ... quia Resticium Winidum, sibi diutissimo tempore infetissimum, tam dol o quam bello captum ... " Ibidem, p. 114: "Restitium Winidorum reguum, a Karolomanno per dolum nepotis ipsius Restitii captum ... "
134 Annales Fuldenses. a. a. 870, p. 70-71: "Karlmannus vero regnum illius nullo insistente ingressus cunctas civitates et castella in deditionem accepit; et ordinato regno atque per suos disposito ditatusque gaza regia revertitur." 135 Jak se domnívá V. NOVOTNÝ, České dějiny I. 1, s. 345, 349. 136 K prestižnímu i sociálnímu významu ukořistěných pokladů T. REUTER, Plunder and Tribute, s. 75-95. O pokladech panovníků v raném středověku a jejich významu pro instituci "království" srv. M. HARDT, Royal treasures and representation in the early middle ages, in: Strategies of distinction. The construction of ethnic communities 300-800 (The Transformation of the Roman World 2), vyd. W. Pohl - H. Reimitz, Leiden - Boston - Koln 1998, s. 255-280. s. 199 137 Viz výše kap. 10, pozn. 2. 138 Annales Fuldenses. a. a. 870, p. 72, Annales Bertiniani a. a. 870, p. 114, Annales Xantenses a. a. 871, p .... , Regíno, a. a. 860, p. 78. 139 Annales Fuldenses a. a. 871, p. 74: "Zuentibald ... in regnum suum rediit," přičemž z dalšího textu plyne, že se vracel na Moravu, ne do Nitranska. 140 List arcibiskupa Theotmara, vyd. F. Lošek, s. 140: "Etiam et nostri comites illi terre confines placita secularia illic continuaverunt et, quae corrigenda sunt, correxerunt, tributa tulerunt, et nulli resisterunt, usque dum incrassante corda eorum diaholo christianitatem abhorrere et omnem iuustitiam detractare belloque lacessere et obsistere sevissime ceperunt." 141 List arcibiskupa Theotmara, vyd. F. Lošek, s. 140: " ... nostri comites illi terre confines". 142 Annales Fuldenses a. a. 884, p. 110. M. MITTERAUER, Karolingische Markgrafen, s. 164; H. WOLFRAM, Salzburg. s. 319. 143 Annales Fuldenses. a. a. 871, p. 73: "Zuentibald nepos Rastizi apud Karlmannum infidelitatis crimine insimulatus in custodiam missus est." 144 Annales Fuldenses. a. a. 884, p. 110 násl. 145 Annales Fuldenses a. a. 871, p. 73: "Sclavi autem Marahenses ducem suum perisse putantes quendam presbyterum eiusdem ducis propinquum nomine Sclamagarum sibi in principem constituerunt ei minantes interitu, ni duactum super eos susciperet. Qui eisdem necessitate coactus assensum praebens contra Engiscalcum et Willihelmum duces Karlmanni proelia movere et eos ex obsessis civitatibus expellere nititur. Illi vero adversus hostem pari intentione dimicantes et nonnulos de exercitu eius prosternentes eum fugere compulerunt." s. 200 146 Annales Fuldenses a. a. 871, p. 73-74: "lnterea Zuentibald, cum nullus crimina, quae ei obiecta fuerant, probare potuissset, a Karlmanno dimissus et muneribus regiis honoratus in regnum suum rediit, ducens secum Karlmanni exercitum quasi Sclagamarum expugnaturus; sic enim per dolum Karlmanno promiserat, si ei ad patriam reditus concederetur." 147 Annales Fuldenses a. a. 871, p. 74: "Sed sicut solet incautos et de se praesumentes sequi ignominia, sic illi contingit exercitui; nam Zuentibald ceteris
321 POZNAMKY KE KAPITOLE 12
322
castrametantihus urbem antiquam Rastizi ingressus est statimque Sclavisco more fidem mentitus et iuramenti sui oblitus non ad expugnandum Sclagamarum, sed ad ulciscendam contumeliam a Karlmanno sibi illatam vires studiumque convertit. Denique Baioarios nihil mali suspicantes et minus se observantes cum magno exercitu in castris aggressus est et multos ex eis vivos comprehendit ceteris pene omnibus occisis, exceptis his, qui se prius prudenter de castris subtraxerant; omnisque Noricorum laetitia de multis retro victoriis conversa est in lucrum et lamentationem." 148 Annales Fuldenses a. a. 884, p. llO. 149 Annales Fuldenses a. a. 871, p. 74.
VZNI~ VELKE
MORAVY
POZNÁMKY K EXKURZU PRAVDA MORAVANŮ s. 201 1 Z. KLANICA, Vorbericht uber die Forschungsergebnisse in Mikulčice Jur das ]ahr 1986, Přehled výzkumů za rok 1989, Brno 1989, s. 50. Všechna zmíněná nákončí jsou publikována v Europas Mitte um 1000, vyd. A. Wieczorek a H.-M. Hinz, Katalog, Stuttgart 2000, s. 231-235. 2 J. DEKAN, Velká Morava. Doba a umění, Praha 1976, s. 174, proti K. BENDOVI, Ornament and jewellery, s. 16, který předpokládal domácí původ. 3 L. POLÁČEK, in: Europas Mitte ... , Katalog, s. 230. Nedávno ale T. ŠTEFANOVIČOVÁ, K otázke významu predmetu ako amuletu, SPFFBU M 5, 2 o o o s. ll3-ll8, upozornila na článek M. CORSTENA, Die buchformigen Anhiinger des friiheren Mittelalters. Ein Beitrag zur Amuletforschung, Forviinen 86, 1991, s. 183-189, který uvádí dva závěsky prý v podobě knih. První pochází z Bohusliinu (Švédsko) ze zlatého pokladu ukrytého někdy v 7. století a druhý z hrobu z 8. století v Merchingu (Švábsko). Švédský nález je jasně pozdněantického původu ze Středomoří a je pravděpodobně křesťanským "amuletem", tj. předmětem s magickou ochrannou funkcí. Nepředstavuje ale v žádném případě knihu v podobě kodexu. Švábský nález je také jistě středo mořského původu, ne zaalpsko-karolinského. Není knihou, i když se tomu zdá nasvědčovat utváření "hřbetu" (podobně jako u pozdějších kaptorg, na něž poukazuje Štefanovičová). Corsten interpretuje také tento kus jako amulet, další stupeň pozdněantických amuletů (které neznáme), jejichž vývoj (který neznáme) prý vrcholí v mikulčickém nákončí. To je ale jen velmi chatrná konstrukce. Faktem je, že mikulčická nákončí jsou prozatím jediná, která mají skutečně jednoznačně podobu knihy a jsou tedy dosud opravdu bez analogií. 4 Za cennou pomoc děkuji dr. Irmgard Siede (Mannheim). 5 F. STEINBOCK, Der kirchliche Prachteinband im fruhen Mittelalter von denAnfiingen bis zum Beginn der Gotik, Miinchen 1965, s. 25-33. s. 203 6 M. McCORMICK, Etemal Vicrory. Triumphal Rulership in Late Antiquity, Byzantium and the Early Medieval West, Cambridge 1986, s. 220 násl.
7 K tomu podrobně E. J. GOLDBERG, "More devoted ... ", s. 62 násl. 8 V češtině, polštině, slovenštině, hornoložické srbštině a také v srbochorvatštině je slovo křesťan odvozeno od slova "křest", které mohlo znamenat jak "křest", tak "kříž". V maďarštině je ale odvozeno přímo od "kříže" (kerest). To je zřejmě původní význam, navazující na starou tradici moravského křesťanství. F. HAHN, Die Bezeichnung des Christen im Serbokroatischen, Zeitschrift fiir Slawistik 32,1987, 235-237, zde s. 236-237. Vysvětlení tohoto zcela nekřesťanského smíšení tak fundamentálních pojmů jako "kříž", "Kristus" a "křest" spočívá zřejmě v tom, že nejde o terminologii zavedenou nějakou misií (musela by být teologicky více než nevzdělaná), nýbrž že jde o starou, ještě předkřesťanskou terminologii "pohanů". Srv. G. SCHRAMM, Balkanische Anfiinge eines christlichen Wortschatzes der Slaven: c&rky "Kirche" und krt;st1J "Christus, Kreuz, Taufe", Zéitschrift fiir slavische Philologie 45, 1986, s. 58-94, zvláště s. 83 násl. (s obsáhlou starší literaturou). 9 "Němec" znamenalo v 9. a 10. století v našem prostoru "Bavor". Srv. T. LEWICKI, Ze studiów nad tzw. "Korespondencjq chazarskq", Biulletyn iydowskiego lnstytutu Historycznego 1954, z. ll-12, s. 3-16, a H. WOLFRAM, Bayem ist das Land genant die Němci, Ústerreichische Osthefte 33, 1991, s. 598-604. lO Tak E. J. GOLDBERG, "More devoted ... ", s. 66. ll F. STEENBOCK, Der kirchliche, s. 33. 8. 204 12 K tomu E. R. CURTIUS, Europiiische Literatur und Lateinisches Mittelalter, 9. vyd., Bern- Miinchen 1977, s. 304 násl. 13 F. STEENBOCK, Der kirchliche, s. 52; H. B. MEYER, Zur Symbolik friihmittelalterlicher Maiestas Domini Bilder, Das Miinster 14, 1961, s. 73-88. 8. 205 14 První význam, "kniha života" jakožto amulet mající nositeli zajistit spasení, přichází sotva v úvahu. Jednak je bez dobových analogií (hříšníci s knihou života v rukou nebo visící jim na krku se objevují na obrazech posledního soudu teprve v pozdním středověku, i tak se však nejedná o "amulet", srv. Ph. ARIES, L'homme devant Ia mort, Paris 1977, s. 103 násl.) a jednak je vůbec pro poměry 9. století příliš abstraktní a hlavně individuální, vztažený na jednotlivce. Raněstředověké křesťanství bylo kolektivním, veřejným náboženstvím a ne individuální, soukromou vírou. 15 D. MAREČKOVÁ, Rostislavovo poselství v Životech Konstantina a Metoděje ve světle středověkých řeckých listů a listin, Listy filologické 9, 1968, s. 401-413, a TÁŽ, Moravské poselství do Cařihradu jako řecký dokument, Slovo 18-19, 1969, s. 109-139. 16 Viz výše s. 180 násl. 17 Italská legenda, c. 7, MMFH III., s. 128. 18 Život Konstantinův, c. 14, MMFH II., s. 99. 19 Život Metodějův, c. 5, MMFH II. s. 144.
323
POZNÁM~Y ~ EX~URZU
324
VZNIK VELK~
MORAVY
20 J. VAŠICA, Origine cyrillo-méthodienne du plus ancien code slave di "zákon sudnyj ljudem, Byzantinoslavica 12, 1951, s. 154-174; TÝŽ, K otázce půvo du Zákona sudného !judem, Slavia 30, 1961 s. 1-9. 8. 206 21 R. KATIČIČ, /spraviti pravdo, Wiener slavistisches Jahrbuch 31, 1985, s. 41-46. 22 V. V. IVANOV- V. N. TOPOROV, Slavjanskie jazykovye modelirujušéie sisterny. Moskva 1965, s. 91 násl.; TÍŽ, Issledovanija v oblasti slavjanskich drevnostej, Moskva 1974, s. 259 násl.; TÍŽ, O jazyke drevnego slavjanskogo prava. K analizu neskolkich kljuéevich terminov, in: Slavjanskoe jazykoznanie, VIII meždunarodnyj s'ezd slavistov. Doklady sovetskoj delegacii. Moskva 1978, s. 221-238; TÍŽ, Drevnee slavjanskoe pravo: archaiéeskie mifologiéeskie osnovy i istoéniki v svete jazyka, in: Formirovanie rannefeodal' nych slavjanskich narodnostej, Moskva 1981, s. 10-31; N. I. TOLSTOJ, O prirode svjazej inarnych protivopostavlenij tipa pravyj-levyj, mužskoj-ženskoj, in: Jazyki kul'tury i problemy perevodimosti, red. B. L. Uspenskij, Moskva 1987, s. 169-180; J. LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, Rechts und Links in Europa, Berlín 1990; TÁŽ, Warum ist das Recht gerade?, Zeitschrift fiir slavische Philologie 51, 1881, s. 291-313; TÁŽ, Pravo, pravda, krivda und vražda. Ein Beitrag zur Semantik einiger slavischer Rechtsbeg· riffe, Zeitschrift fiir Balkanologie 26, 1990, s. 63-84.
Seznam pramenů a literatury
EDICE A SBÍRKY PRAMENÚ Annales Alamanici, ed. W. Lendi, Untersuchungen zur friihalamanischen Annalistik (Scrinium Friburgense I), 1971, s. 147 násl. Annales Fuldenses, ed. F. Kurze, Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis (MGH SS rer Germ. in usum scholarum 7), Hannoverae 1891. Annales GueHerbytani vyd. W. Lendi, Untersuchungen zur friihalamanischen Annalistik (Scrinium Friburgense 1), 1971, s. 147 násl. Annales luvavenses maiores, ed. H. Bresslau, MHG SS 30/2, s. 727-744. Annales luvavenses maximi, ed. H. Bresslau, MHG SS 30/2, s. 727-744. Annales luvavenses minores, ed. H. Bresslau, MHG SS 30/2, s. 727-744. Annales Laureshamenses, ed. H. Pertz, MGH SS 1, p. 22-39. Annales Laurissenses, ed. H. Pertz, MGH SS 1, p. 124 násl. Annales Maximiani, ed. G. Waitz, MGH SS 13, p. 19-25 (MMFH I., s. 63-64). Annales Mettenses priores, ed. B. v. Simson (MGH SS rer Germ. in usum scholarum 10), Hannoverae - Lipsiae 1905. Annales Mosellani, ed. I. M. Lappenberg, MGH SS 16, p. 491-499. Annales qui dicuntur Einhardi, ed. F. Kurze, Annales regni Francorum (MGH SS rer Germ. in usum scholarum 6), Hannoverae 1895. Annales regni Francorum, ed. F. Kurze (MGH SS rer Germ. in usum schola· rum 6), Hannoverae 1895. Annales S. Emmerami maiores, ed. H. Bresslau, MHG SS 30/2, s. 727 násl. Annales Sangallenses maiores, ed. H. Pertz, MGH SS l, p. 61--85. Annales Tiliani, ed. H. Pertz, MGH SS 1, p. 4--8, 219-224. Annales Xantenses, ed. B. v. Simson, Annales Xantenses et Annales Vedastini (MGH SS rer Germ. in usum scholarum 12), Hannoverae- Lipsiae 1909. Anonymus (=Astronomus), Vita ffiudovici, ed. E. Tremp, Theganus, Gesta Hludovici imperatoris. Astronomus, Vita Hludowici imperatoris, MGH SS rer. Germ. 64, Hannover 1995. Conversio, ed. F. Lošek, Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und der Brief des Erzbischofs Theotmar von Salzburg (MGH Studien und Texte, Bd. 15), Han· nover 1997. Conversio, vyd. M. Kos, Conversio Bagoariorum et Carantanorum, Razprave znavstvenega društva v Ljubljani ll, Historični odsek 3, Ljubljana 1936. Das Brief- und Memorialbuch des Albert Behaim, ed. T. Frenz a P. Herde (MGH, Briefe des spiiten Mittelalters I.), Miinchen 2000.
325 SEZNAM PRAMENO A LITERATURY
326
VZNIKVELK~
MORAVY
Die Traditionen des Hochstiftes Freising, ed. Th. Bitterauf (Quellen und Eriirterungen zur hayerischen Geschichte N. F. 4), Miinchen 1905. Einhard, Vita Karoli, ed. O. Holder-Egger, Einhardi Vita Karoli Magni, vyd. F. Kurze (MGH SS rer Germ. in usum scholarum 25), Hannoverae 1911. Excerpta Aventini ex Annalihus iuvavensihus antiquis derivati, ed. H. Bresslau, MGH SS 30/ 2, p. 743-744. Geograf bavorský, in: Horák B. -Trávníček, D., Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danuhii (tzv. Bavorský geograf), (Rozpravy ČSAV, řa da SV, 66, seš. 2), Praha 1956. Hermann E., Slawisch-germanische Beziehungen im siidostdeutschen Raum von der Spiitnatike his zum Ungarensturm (Veriiffentlichungen des Collegium Carolinum, Bd. 17), Miinchen 1965. Chronicon Gothanum, ed. G. Waitz, MGH SS rer. Langoh. Chronicon Moissiacense, ed. H. Pertz, MGH SS I, p. 280-313 a SS 2, p. 257-259. Konstantin Porfyrogennetos, De administrando imperio. Konstantin Bagrjanorodyj, Ob upravlenii imperiej, ed. G. G. Litavrin a A. P. Novosel'cev (Drevnejšee istočniki po istorii narodov SSSR), Moskva 1989. Nithard, Historiae, ed. E. Miiller, Nithardi Historiae (MGH SS rer Germ. in usum scholarum ), 3. vyd., Hannoverae - Lipsiae 1907. PQeta Saxo, ed. H. Pertz, MGH SS 1, p. 225-279.
LITERATURA ABEL S.,- SIMSON B., Jahrbiicher des deutschen Reiches unter Karl dem Grossen (Jahrhiicher der deutschen Geschichte, Bd. 5), 1., 2. vyd., Leipzig 1888, II., Leipzig 1883. ALTHOFF G., Die Beurteilung der mittelalterlichen Ostpolitik als Paradigma for zeitgebundene Geschichtsbewertung, in: Die Deutschen und ihr Mittelalter. Themen und Funktionen moderner Geschichtsbilder vom Mittelalter, vyd. G. Althoff, Darmstadt 1992, s. 147-164. ALTHOFF G., Spielregeln der Politik im Mittelalter, Darmstadt 1997. ANGENEDT A., Kaiserherrschaft und Konigstaufe. Kaiser, Konige und Piipste als geistliche Patrone in der abendliindischen Missionsgeschichte (Arheiten zur Friihmittelalterforschung, Bd. 15), Berlin - New York 1984. ANGENENDT A., Mission zwischen Ost und West, in: Millenium Russiae Christianae. Tausend Jahre christiches Russland 988-1988, vyd. J. Birkenfeller (Schriften des Komitees der Bundesrepuhlik Deutschland zur Fiirderung der slawischen Studien 16), Kiiln - Weimar -Wien 1993, s. 3-23. ANTOLJAK S., Da li bi se još nešto moglo reéi o hrvatskim knezovima Borni i Ljudevitu Posavskom?, Godišen sbornik na filosofskot fakultet na Universitet na Skopje 19, 1967, s. 129-137. ANTOLJAK S., Hrvati u Karantaniji, Godišen sbornik na filosofskot fakultet na Universitet na Skopje 9, 1956, s. 15-37.
ANTOLJAK S., Obnovljeno i nadopuneno tumaénje jednogo pasusa u 30. glavi Porfirogenetova De administrando imperio, Godišen shornik na filosofskot fakultet na Universitet na Skopje 5-6, 1979-1980, č. 4, s. 63--66. ARIE S Ph., L'homme devant Ia mort, Paris 1977. Ausgewiihlte Probleme europiiischer Landnahmen des Friih- und Hochmittelalters 1., vyd. M. Miiller-Wille, R. Schneider (Vortriige und Forschungen, Bd. 41), Sigmaringen 1993. AVENARIUS A., Die Awaren in Europa, Amsterdam - Bratislava 1974. AVENARIUS A., K otázke polohy a vzniku Samovej ríše, Historické štúdie 13, 1968, s. 177-199. AVENARIUS A., Stepně národy v Európe: Charakter a vývoj avarskej spoloénosti, Historický časopis 36, 1988, s. 145-158. AVENARIUS A., Zaéiatky Slovanov na srednom Dunaji. Autochtonistická teória vo svetle súéasného bádania, Historický časopis 40, 1992, s. 1-16. BACHMANN A., Geschichte Bohmens 1., Gotha 1899. BALINT C., Die Archiiologie der Steppe. Steppenvolker zwichen Volga und Donau vom 6. bis 10. ]ahrhundert, vyd. F. Daim, Wien- Kiiln 1989. BARIŠIČ F., La siege de Constantinople par les Avares et les Slaves en 626, Byzantion 24, 1954, s. 371-395. BARTON P. F., Die Friihzeit des Christentums in Osterreich und Siidmitteleuropa bis 788, Wien 1975. BARTOŠKOVÁ A., Slovanské depoty železných předmětů v Československu (Studie Archeologického ústavu v Brně 18/2), Praha 1986. BATHE M., Die Sicherung der Reichsgrenze an der Mittelelbe durch Kari den Grossen, Sachsen und Anhalt 16, 1940, s. 1-44. BEDNÁR P., in: Dejiny Nitry od najstarších čias po súčasnosť, zostavili G. Fusek a M. Zemen, Nitra 1998, s. 97-102. BEDNÁR P., Die Entwicklung der Befestigung der Nitraer Burg im 9.-12. ]ahhundert, in: Friihmittelalterlicher Burgenhau in Mittel-und Osteuropa, vyd. J. Henning- A. Ruttkay, Bonn 1998. BEDNÁR P., Die Nitraer Burg im 9.-12. ]ahrhundert, in: Castrum bene Konferenz, Visegrad 1994, s. 8-19. BEDNÁR P., Nitransky hrad v 9. stor., Pamiatky a múzeá 1995 č. 3, s. 65--67. BEDNÁR P., Nitriansky hrad v 9. storoéí a jeho význam v sídliskovej štrukúre vel'komoravskej Nitry, in: Svatopluk 894-1994, vyd. R. Marsina- A. Ruttkay, Nitra 1997, s. 19-32. BEDNÁR P. - STANÍK 1., Archeologický a stavebnohistorický výskum Nitranskeho hradu v rokoch 1988-1991, in: Nitra. Príspevky k najstarším dejinám města, Nitra 1993, s. 127-141. BECHER M., Eid und Herrschaft: Untersuchungen zum Herrscherethos Karls den Grossen (Vortriige und Forschungen, Sonderhand 39), Sigmaringen 1993. BELOSEVlC J., Nin in the middle ages, in: Nin. Problems of archeological excavations, Zadar 1968, s. 57 násl. BENDA K., Ornament and ]ewellery. Archeological Finds from Eastern Europe, Praha 1967.
327 SEZNAM
PRAMENO A UTERATURY
BERTELS K., Carantania. Beobachtungen zur politisch·geographischen Terminologie und zur Geschichte des Landes und seiner Beviilkerung im frilhen Mittelalter, Carinthia I. ll7, 1987, s. 87-144. BEŠELIEV V., Die protobulgarischen Inschriften, Berlin 1963 (Berliner byzantinische Arbeiten 23).
y.,
328 VZNIK VELKE MORAVY
BEŠELIEV Protobulgarische Periode der bulgarischen Geschichte, Arnsterdam 1981. BIALEKOVA D., Der slawische Burgwall von Pobedim (Ein Beitrag zur Liisung chronologischer und gesellschaftlichrhistorischer Fragen), in: Friihmittelalterliche Machtzentren in Mitteleuropa. Mehrjiihrige Grabungen und ihre Auswertung, vyd. Č. Staňa L. Poláček, Brno 1996 (Internationale Tagungen in Mikulčice Bd. III), s. 141-147. BIALEKOVÁ D., Das Gebiet der Slowakei vom Zusammenbruch des awarischen Kaganats bis zur Entstehung Grossmiihrens, in: Central Europe in 3th_ 19th Centuries, Mitteleuropa im 8.-10. Jahrhundert, Bratislava 1997, s. 31-39. BIALEKOVÁ D., Osúllenie oblastí so surovinovými zdrojami na Slovensku v 9.-11. storočí, Archaeologia historica 3, 1978, s. ll-17. BIALEKOVÁ D., Sporen von slawischen Fundpliitzen in Pobedim, Slovenská archeológia 25, 1977, s. 103-158. BIALEKOVÁ D., The Great Moravian Period, in: Archaological research in Slovakia, Nitra 1981, s. 151-167. BISCHOFF B., Die siidostdeutschen Schreibschulen und Bibliotheken in der Karolingerzeit, 1., 2. vyd. Wiesbaden 1960 (I. vyd. 1940). BISCHOFF B., Salzburger Formelbiicher und Briefe aus tassilonischer und karolingischer Zeit, Sitzungsberichte der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, Phil.-hist. Kl. nr. 4, Miinchen 1973.
BLÁHA J., Předběžná zpráva o objevu předvelkomoravského ústředí v Olomouci, Archaeologia historica 13, 1988, s. 155-170. BLÁHOVÁ M., Terminologie sídlišť v pramenech doby merovejské. Exkurs: Několik poznámek k k problematice Fredegarova castrum Wogastisburc, Acta Universitatis Carolinae, Philologica et Historica 5. Z pomocných věd historických IV, 1980, s. 39-44. BLASEL C., Die Wanderziige der Langobarden, Bresslau 1909. BOBA 1., "Abodriti qui vulgo Praedenecenti vocantur" or "Marvani Praedenecenti"?, Palaeobulgarica 8, 1984, nr. 2, s. 29-37. BOBA I., Moravia's history reconsidered, Den Haag 1971. BOGYAY Th., in: Die Kirchenorte der Conversio Bagoariorum et Carantanorum, Siidostforchungen 19, 1960, s. 52-70. BOGYAY Th., Die Salzburger Mission in Panonien aus der Sicht der Archiiologie und Namenkunde, in: Der h eilige Method und die Slawenmission, vyd. H. Dopsch, Salzburg 1987, s. 273-290. BÓNA 1., Anbruch des Mittelalters. Gepiden und Langobarden im Karpatenbecken, Budapest 1976. BÓNA I., "Cundpald fecit". Der Kelch von Petiihaza und die Anfiinge der bairischfriinkischen Awaren-Mission in Panonien, Acta Archaeologica ASH 18, 1966, s. 279-325. BÓNA 1., Das Hunnenreich, Stuttgart 1991.
BÓNA I., Gepiden und Langobarden im Karpatenbecken, Budapest 1976. BOSHOF E., rec. : I. HaselbachAufstieg, Historische Zeitschrift 213, 1971, s. 670-673. BOSL K., Die Griindung Innichens und die Oberlieferung, Der Schle rn 45, 1971,
s. 407-417. BOSL K., Die Markengriindungen Kaiser Heinrichs III. auf bayerisch-iisterreichischem Boden, in: Zur Geschichte der Bayern, vyd. K. Bosi (Wege der Forschung, Bd. 60), Darmstadt 1968, s. 364-442. BOSL K., Probleme der Missionierung des biihmisch-miihrischen Herrschaftsraumes, in: Siedlung und Verfassung Bi:ihmen in der Friihzeit, vyd. F. Graus- H. Ludat, Wiesbaden 1967, s. 104-124. BOWLUS Ch. R., Die militiirische Organisation des karolingischen Siidostens, Friihmittelalterliche Studien 31, 1997, s. 46-69. BOWLUS Ch. R., Franks, Moravians and Magyars . The Struggle for Middle Danube
788-907, Philadelphia 1995, s. 46-88. BOWLUS Ch., Krieg und Kirche in den Siidost-Grenzgrafschaften. in: Salzburg und die Slawenmission, vyd. H. Dopsch, Salzburg 1986, s. 71-92. BOWLUS Ch., The military organisation oJ Carinthia and Panonia (818-846), in: Gesellschaftsgeschichte. Festschrift f. K. Bosi z. 80. Geburtstag, Miinchen 1988, s. 168-178. BOWLUS Ch., Warfare and Society in the Carolingian Ostmark, Austrian History Yearbook 14, 1978, s. 3-26. BRACKMANN A. , Die Anfiinge der Slawenmission und die renovatio imperii des ]ahres 800, in: A. B., Gesammelte Aufsiitze, Weimar 1941, s. 56-75. BRACHMANN H., Als aber die Austrasier das castrum Wogastisburg belagerten .. . (Fredeger IV 68), in: Onomastica Slavogermanica 19 (Ahhandlungen d . Siichsischen Akademie d. Wissenschaften, Phil. hist. Kl. 73, H. 2), 1990, s. 17-33. BRACHMANN H.-J., Der Limes Sorabicus- Geschichte und Wirkung, Zeitschrift fiir Archiiologie 25, 1991, s. 177-207. BRATOŽ R., Severinus von Noricum und seine Zeit, Wien 1983. BREZEANU S., "La Bulgarie ď au deld de l' Ister" (a la lumiere des sources médiévales, Études balkaniques 1984, n. 4, s. 121-135. BRUNNER K., Die friinkischen Fiirstentitel im neunten und zehnten Jahrhundert, in: Intitulatio II. Lateinische Herrscher- und Fiirstentitel im neunten und zehnten Jahrhundert, vyd . H. Wolfram(= Mitteilungen des lnstituts fiir i:isterreichische Geschichtsforschung, Ergiinzungsband 24), Wien 1973, s. 179-340. BUBENÍK }., Die Besiedlung des siidiistlichen Vorfeldes des Berges Rubín in der Burgwallzeit und ihre Chronologie. (Ausgrabung in den ]ahren 1984-1991), Památky archeologické 88, 1997, s. 56-106. BUBENÍK J., Hradiště Rubín u Podbořan v severozápadních Čechách v raném středo věku, in: Slowianszyzna w Europie sredniowiecznej 1., Wroclaw 1996, s. 107-206. BUBENÍK }., K opevnění vrchu Rubína u Podbořan (osada Dolánky, obec Podbořa ny, okres Louny) v době hradištní, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 128-151. BUBENÍK J., K problémům periodizace a chronologie staršího úseku vývoje raně stře dověké hmotné kultury v Čechách, Archeologické rozhledy 46, 1994, s. 54-64.
329 SEZNAM PRAMENO A LITERATURY
330
VZNIKVELK~
MORAVY
BUBENÍK J., Poznámky o nejstarších hradištích raného středověku v Čechách, Archeologické rozhledy Sl, 1999, s. 631-648. BUBENÍK J.- PLEINEROVÁ I.- PROFANTOVÁ N., Od počátku hradišť k počát kům přemyslovského státu, Památky archeologické 89, 1998, s. 104-145. BUDAK N., Friihes Christentum in Kroatien, in: Karantanien und der Alpen-AdriaRaum im Friihmittelalter, vyd. G. Hodl J. Grabmayer (2 St. Veiter Historikergespriiche), Wien - Koln -Graz - Weimar 1993, s. 223-234. BUDAK N., Die siidslawischen Ethnogenesen an der ostlichenAdriakiiste im friihen Mittelalter, in: Typen der Ethnogenese unter besonderer Beriicksichtigung der Bayern, Bd. l., vyd. H. Wolfram - W. Pohl (Denkschriften d. Ůsterreichischen Akademie d. Wissenschaften, Phil.- hist. Klasse 201), Wien 1990, s. 129-136. BUCHNER R., Kulturele und politische Zusammenhorigkeitsgefiihle im europiiischen Friihmittelalter, Historische Zeitschrift 207, 1968, s. 562-583. BULÍN H., A propas des formations politiques des Slaves a la périphérie méridionale du basin du moyen Danube au cours du JXe siecle, Byzantinoslavica 28, 1968, s. 149-204. BULÍN H., Aux origines des formations étatiques des Slaves du moyen Danube au IXe siecle, in: _Europe aux IXe-XIe siecles, Varsovie 1968, s. 149-204. BULÍN H., Podunajští "Abodriti", Slovanské historické studie 3, 1960, s. 5-44. BULÍN H., rec.: R. Nový, DieAnfiinge... , Časopis Matice moravské 90, 1971, s. 194-195; BULÍN H., Staré Slovensko v údajoch tzv. Bavorského Geografa, Historický časopis 7, l959,s. 282-289. BUNDIL E., Poplatnost Čech říši německé, Výroční zpráva c. k. státní reálky v Kladně za r. 1901, Kladno 1901. CANKOVA-PETKOVA G., Contribution au sujet de la conversion des Bulgares au christianisme, Byzantino-Bulgarica 4, 1973, s. 21-39. CASSARD J.-Ch., La guerre des Bretons au haut MoyenAge, Revue historique 275, 1986, s. 3-27. Centra! Europe in B1h-JOth Centuries. Mitteleuropa im 8.-10. ]ahrhundert, vyd. D. Caplovič, J. Doru!' a, Bratislava 1997. CIBULKA J., Der Zeitpunkt der Ankunft der Briider Konstantin - Cyrillus und Methodius in Miihren, Byzantinoslavica 26, 1965, s. 318-364. CIBULKA J., Pribina jeho kostol v Nitre, in: Ríša vefkomoravská, Praha 1933, s. 25-64. CIBULKA J., Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křesťanství na Moravě (Monumenta Archaeologica 7), Praha 1958. CIBULKA J., Vypravování legendy Kristiánovy o pokřtění Bořívoje, in: Sborník sedmdesátinám J. Květa, Praha 1965, s. 65-72. CLASSEN P., Karl der Grosse, das Papsttum und Byzanz, in: Kari der Grosse. Lebenswerk und Nachleben, Bd. I., vyd. H. Beumann, Diisseldorf 1958, s. 537-608. CSENDES P., Die Stra ssen Niederosterreichs im Friih- und Hochmittelalter (Dissertationen d. Universitiit Wien 33), Wien 1969. CSENDES P., Zu denAwarenkriegen unter Karl dem Grossen, Unsere Heimat 41, 1970, s. 93-107.
CURTA F., Slavs in Fredegar and Paul the Deacon: medieval gens or "scourge oj God"?, Early medieval Europe 6, 1997, s. 141-167. . . CURTA F., Slavs in Fredegar: Medieval gens or narrative strategy?, Acta Umversitatis Szegedensis de Attila József nominate, Acta Historica 103, 1996, s. 3-20. CURTIUS E. R., Europiiische Literatur und Lateinisches Mittelalter, 9. vyd., BernMiinchen 1977. ČAPLOVIČ D., The area oj Slovakia in the 10th century, in: The Neighbours of Poland in the 10th Century, vyd. P. Urbanczyk, Warszawa 2000, s.l47-l56. ČILINSKÁ z., Zur Frage des Samo-Reiches. in: Rapports du Ile Congres Intenational d'Archéologie Slave. ll., Bratislava 1980, s. 79-84. DAlM F., Archiiologie und Ethnizitiit. Awaren, Karantanen, Miihrer im 8. ]ahrhundert. Ůsterreichische Zeitschrift f. Geschichtswissenschaft 7, 1996, s. 479-497. DAlM F., Gedanken zum Ethnosbegriff, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 112, 1982, s. 58-71. DANNHEIMER H., Auf den Spuren der Bajuwaren, Miinchen 1988. DANNHEIMER H., Ausgrabungen auf der Herrninsel im Chiemsee, Ldkr. Rosenheim, Oberbayern, Das Archiiologische Jahr in Bayern 1982, s. 146-148. . DANNHEIMER H., Die agilolfingerzeitliche Kliister- Archiiologische Spuren, m: Die Bajuwaren -Von Severin bis Tassilo 488-788, vyd. H. Dannheimer a H. Dopsch, Miinchen - Salzburg 1988, s. 311 násl. DANNHEIMER H. - HALLER P. - ZEH K., Die Ausgrabungen in den Cheimseekliistern, Das Archiiologische Jahr in Bayern 1984, s. 154-156. Das Christentum im bairischen Raum. Von denAnfiingen bis ins ll. Jahrhundert, vyd. E. Boshof a H. Wolf (Passauer Historische Forschungen, Bd. 8), Koln - Weimar- Wien 1994. DEÉR J., Kari der Grosse und der Untergang des Awarenreiches, in: J. Deér, Byzanz und das abendliindische Herrschertum, Ausgewiihlte Aufsiitze, vyd. P. Classen (Vortriige und Forschungen, Bd. 21), Sigmaringen 1977, s. 285-371. Dějiny Litoměřic, sestavili O. Kotyza, J. Smetana a J. Tomas, Litoměřice 19?7. Dejiny Nitry od najstarších čias po súčasnosť, zostavili G. Fusek ~ M. Ze~en, N1tra 1998. DEKAN ]., Herkunft und Ethnizitiit der gegossenen Bronzemdustne des VIli. ]ahrhunderts, Slovenská archeológia 20, 1972, s. 317-452. DEKAN J., Velká Morava. Doba a umění, Praha 1976. DEKAN ]., Začiatky slovenských dejín a ríša vel'komoravská (Slovenské dejiny II.), Bratislava 1951. DEMANDT A., Der Fall Roms. Die Auflosung des romischen Reiches im Urteil der
Nachwelt, Miinchen 1984. Der Kiirtner Fiirstenstein im europiiischen Vergleich, vyd. A. Huber, Gmiind 1997. DÉSCY Gy., N(y)itra as a River, County and Persona/ Name: Remarks on its Etymology, Ural-Altaische Jahrbiicher 57, 1985, s. 33-39. Die Franken-Wegbereiter Europas, vyd. A. Wieczorek, E. Périn, K. von Welck, W. Menghin, Katalog výstavy, 2. sv., Mannheim 1996. Die Volker an der mittleren und unteren Donau im fiinften und sechsten ]ahrhundert, vyd. H. Wolfram a F. Daim (Ůsterreichische Akademie d. Wissenschaften,
331 SEZNAM PRAMENŮ
ALITERATURY
332 VZNIKVELK( MORAVY
Philosophisch-historische Klasse, Denkschriften 145), Wien 1980. Die VOlker Siidosteuropas im 6. bis 8. ]ahrhundert, vyd. B. Hiinsel (= Siidosteuropa Jahrbuch 17, 1987). DISTELBERGER A., Das awarische GriiberJeld von Miste/bach (Niederosterreich), (Monographien zur Friihgeschichte und Mittelalterachiiologie, vyd. F. Daim), Innsbruck 1996. DITTEN H., Bemerkungen zu den erstenAnsiitzen zur Staatsbildung bei Kroaten und Serben im 7. lahrhundert, in: Beitriige zur byzantinischen Geschichte im 9.-ll. Jahrhundert, Praha 1978, s. 448-453. DITT~I_CH Z. R., Christianity in Great Moravia, Groningen 1962. DO~IAS J., Seit wann bilden die natiirlichen Grenzen von Bohmen auch seine politzsche Landesgrenze?, Historica 6, 1963, s. 5-44. DOPSCH H., ... in sedem Karinthiani ducatus intronizavi ... Zum iiltesten gesicherten Nachweis der Herzogseinsetzung in Kiimten, in: Regensburg, Bayern und Euro-
pa. Festschrift fiir Kurt Reindel, Regensburg 1995, s. 103-136. DOPSCH H., Passau als Zentrum der Slawenmission. Ein Beitrag zur Frage des "Grossmiihrischen Reiches", Siidostdeutsches Archiv 28-29, 1985, s. 5-28. DOPSCH H., Salzburg und der Siidosten, Siidostdeutsches Archiv 21, 1978, s. 5-35. DOPSCH H., Die Salzburger Slawenmission im B./9. ]ahrhundert und der Anteil der Iren, in: Irland und die Christenheit. Bibelstudien und Mission, vyd. P. Ní Chatháin a M. Richter, Stuttgart 1987, s. 421-444. DOPSCH H., Das Erzbistum Salzburg und der Alpen-Adria-Raum in Friihmittelalter unter besonderer Beriicksichtigung der Salzburger Slawenmission, in: Karantanien und d~r Alp.en-A.dria-Raum im Friihmittelalter, vyd. G. Hodl aJ. Grabmayer (2. St. Ve1ter Histonkergespriiche), Wien- Kolo- Graz- Weimar 1993, s. 101150. DORUJ:A J_., Linguistis~h-historischer Beitrag zur Frage der Selbstbenennung von Slowak:n 1m Rahmen zhrer Ethnogenese, in: Centra! Europe in 8th-10th Centuries, Bratislava 1997, s. 181-183. DORVU, J., O vyvine pojmenovania Slovákov, in: Zahraniční Slováci a národné kuftúrne dedičstvo, Martin 1984, s. 259-270. DOSKOČIL K., Manželství knížete Václava svatého a úcta svatojimramská, Český ča sopis historický 56, 1941, 201-235. DOSTÁL B., K pohanství moravských Slovanů, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university C 39, s. 7-17. DRAHOŠOVÁ V., Podbranč- Starý hrad, Záhorie IV-4, 1995, s. 18-19. DRALLE L., Slaven an Havel und Spree. Studien zur Geschichte des hevellisch-wilzischen Fiirstentums (6. bis 10. ]ahrhundert), (Giessener Abhandlungen zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europiiischen Ostens, Bd. 108), Berlín 1981. DRE~SEL G., Historische Anthropologie. Eine Einfo.hrung, Wien- Koln- Weimar 1996. DUDIK B., Miihrens allgemeine Geschichte I., Briinn 1860. DUJČEV I., Die Responsa Nicolai I. papae ad consulta Bulgarorum als Quelle Jur die bulgarische Geschichte, in: Festschrift des Haus- Hof- und Staatsarchivs I., Wien 1949, s. 349-362.
DUJČEV I., I Responsa di papa Nicolao I ai Bulgari neoconvertiti, Aevum 42, 1968,
s. 403-428. DUJČEV 1., La chronique byzantine der an
Bll, in: I. D., Medioevo bizantino-slavo ll., Roma 1968, s. 437. DUJČEV 1., Vztahy mezi Čechy, Slováky a Bulhary ve středověku, in: Československo-bulharské vztahy v zrcadle staletí, Praha 1963, s. ll-40. DŮMMLER E., De Bohemiae conditione Carolis imperantibus, Lipsiae 1851. DŮMMLER E., Geschichte des Ostfriinkischen Reiches I., Leipzig 1862. DŮMMLER E., Uber die iilteste Geschichte der Slaven in Dalmatien, Sitznugsberichte d. K. Akademie d. Wisenschaften in Wien, Phil.-hist. Kl. 20, 1856, s. 353-430. DŮMMLER E., Uber die siidostlichen Marken des Friinkischen Reiches unter den Karolingem (795-907), Archiv fiir Kunde osterreichischer Geschichtsquellen 10, 1853, s. 1-85. DVORNIK F., in: Constantine Porphyrogenitus, De administrando imperio ll., Commeotary, Washington 1967. DVORNÍK F., Byzancia a Vel'ká Morava, in: Ríša vel'komoravská, s. 101-161. DVORNÍK F., Byzantium, Rome, the Francs and the Christianisation oJ the southem Slavs, in: Cyrillo-Methodiana, Kolo- Graz 1964, s. 85-125. DVORNÍK F., Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970. DVORNÍK F., Early Christian and Byzantine Political Philosophy, I., Washington 1966. DVORNÍK F., Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance (Byzantinoslavica, Supplementa 1.), Praha 1933. DVORNIK F., Les Slaves, Byzance et Rome au IXe si.ecle, Paris 1926. EGGERS M., Das "Grossmiihrische Reich". Realitiit oder Fiktion? Eine Neuinterpretation der Quellen zur Gechichte des mittleren Donauraumes im 9. ]ahrhundert (Monographien zur Geschichte des friihen Mittelalters. Bd. 40), Stuttgart 1995. EGGERS M., "Moravia" oder "Grossmiihren"?, Bohemia 39, 1998, s. 351-370. EGGERT W. - PATZOLD B., Wir Gefo.hl und Regnum Saxonum bei friihmitelalterlichen Geschichtsschreibem (Forschungen zur mittelalterlichen Geschichte, Bd. 31), Weimar 1984. ELIADE M., Mýtus o věčném návratu, Praha 1973. ELNER H., Von den Edlingern in lnnerosterreich, Archiv fiir vaterliindische Geschichte und Topographie 47, 1956, s. 9-23. ENSSLIN W., Theodorich der Grosse, 2. vyd., Miinchen 1959. ERHART A., U kolébky slovanských jazyků, Slavia 54, 1985, s. 137-245. ERKENS F.-R., Die Rezeption der Lorcher Tradition im hohen Mittelalter, Ostbairische Grenzmarken 28, 1986, s. 195-206. ERKENS F.-R., Die Urspriinge der Lorcher Tradition, in: Das Christentum im bairischen Raum. Von den Anfiingen bis ins ll. Jahrhundert, vyd. E. Boshof aH. Wolf (Passauer Historische Forschungen, Bd. 8), Kolo - Weimar- Wien 1994, s. 423 až 459. ERNST R., Die Nordwestslawen und das Jriinkische Reich. Beobachtungen zur Geschichte ihrer NachbarschaJt und zur Elbe als nordostliche Reichsgrenze bis in die
333 SEZNAM PRAMENŮ
A LITERATURY
L'i., I
1: J.· !;
L'.
334 VZNIKVElKt
MORAVY
Zeit Karls d. Cr. (Giessener Abhandlungen zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europaischen Ostens, Bd. 74), Berlín 1976. Ethnische und kulturelle Verhiiltnisse an der mittleren Donau vom 6. bis zum ll. ]ahrhundert, vyd. D. Bialeková aJ. Záhojník, Bratislava 1996. Ethnogenese und Uberlieferung. Angewandte Methoden der Fruhmittelalterforschung, vyd. K. Brunner, B. Merta (Veroffentlichungen des lnstituts fiir osterreichische Geschichtsforschung 31), Wien- Miinchen 1994. Etnogeneza Hrvata (Ethnogeny oj the Croats), Symposion Zagreb 1989 (vyd. N. Budak, Zagreb 1995). Europas Mitte um 1000, vyd. A. Wieczorek a H.-M. Hinz, Katalog, Stuttgart 2000. FERJANČIČ B., in: Vizantijski izvori za istoriju naroda Jugoslavije, vyd. F. Barišič a další, II., Beograd 1959, s. 37-47. FIALA Z., Poznámky ke statím Václava Vaněčka "Souvislost Velké Moravy se slovanr ským svazem Sámovým" a "Franské pomezní marky a jejich českomoravské sousedství v 9. stol." (Právněhistorické studie 9, 1963, s. 211 a 220-247) z hlediska kritiky pramenů, Československý časopis historický 13, 1965, s. 67-71. FIALA Z., Vztah českého státu k německé říši do počátku 13. století, Sborník historický 6, 1959, s. 23-95. FICHTENAU H., Das Urkundenwesen in Osterreich vom 8. bis zum friihen 16. Jahr· hundert, MIŮG, Erg. Bd. 23, 1971. FICHTENAU H., Karl der Grosse und das Kaisertum, Mitteilungen des lnstituts fiir osterreichische Geschichtsforschung 61, 1953, s. 257-331. FICHTENAU H., Zu den Urkundenfiilschungen Pilgrims von Passau, Mitteilungen des oberosterreichischen Landesarchivs Linz 8, 1964, s. 81-100 (přetištěno in: H. Fichtenau, Beitrage zur Mediavistik, Ausgewahlte Aufsatze II., Stuttgart 1977, s. 157-179). FISCHER R., Zur Frohgeschichte Bohmens (Wo lag die Canburg des ]ahres 805?), Wissenschaftliche Zeitschrift der Friederich-Schiller-Universitat Jena, Gess. a Sprachwiss, Nr. 1, 1951-1952, Heft 2, s. 67-68. FLORJA B. N., Skazanie o preloienii knig na slavjanskij jazyk (lstočniki, vremja i město napisanija), Byzantinoslavica 46, 1985, s. 121-130. FLORJA B. N., Skazanija o načale slavjanskoj pis'menosti, Moskva 1981 (2. vyd. Sankt Peterburg 2000). FLORJA B. N., O moravskom posol'stve v Konstantinopole (načalo 60-ch godov IX v.), in: Skazanija o načale slavjanskoj pis'mennosti, vyd. B. N. Florja, Moskva 1981, s. 190-196. FOURACE P.- GERBERDING R., Late Merovingian France: Historiography and Hagiography 640-720, Manchester- New York 1996. FRANČIČ W., Gedczanie, in: SSS 2 (1964), s. 92 násl. FRÁSS.EHRENFELD C., Geschichte Kiimtens Bd. 1: Das Mittelalter, Klagenfurt 1984. FRIED ]., Der karolingische Herrschaftsverband im 9. ]ahrhundert zwischen "Kirche" und "Konigshaus", Historische Zeitschrift 235, 1982, s. 1-43. FRIED J., Der Weg in die Geschichte. Die Urspronge Deutschlands bis 1024, Berlín 1998.
FRIED J., Gens und Regnum. Wahrnehmungs- und Deutungskategorien politischen Wandels im friiheren Mittelalter. Bemerkungen zur doppelten Theoriebildung des Historikers, in: Sozialer Wandel im Mittelalter. Wahrnehmungsformen, Erkliirungsmuster, Regelungsmechanismen, vyd. J. Miethke a K. Schreiner, Sigmaringen 1994, s. 73-104. FRIED J., Geschichte als historische Anthropologie. Geschichte, Politik und ihre Didaktik. 28, 2000, s. 9-24. FRIEDMMANN B., Untersuchungen zur Geschichte des abodritischen Furstentums bis zum Ende des 10. Jahrhunderts (Giessener Abhandlungen zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europiiischen Ostens, Bd. 137), Berlín 1986. FRITZE W., Die Datierung des Geographus Bavarus und die Stammesverfassung der Abodriten, Zeitschrift fiir slavische Philologie 21, 1952, s. 326-342 (přetištěno in: W. Fritze, Friihzeit, s.1ll-126 a 438-440 =dodatky). FRITZE W., Frohzeit zwischen Ostsee und Donau. Ausgewiihlte Beitriige zum Geschichtlichen Werden im ostlichen Mitteleuropa vom 6. bis 13. ]ahrhundert, vyd. L. Kuchenbuch - W. Schich, Berlín 1982 FRITZE W., Geographus Bavarus, Lexikon des Mittelalters IV (1988), col. 1269-1270. FRITZE W., Probleme der abodritischen Stammes- und Reichsverfassung und ihrer Entwicklung vom Stammesstat zum Herrschaftsstaat, in: Siedlung und Verfassung der Slawen an Elbe und Oder, vyd. H. Ludat, Giessen 1960, s. 141-219. FRITZE W., Zur Bedeutung der Awaren for die slawische Ausdehnungsbewegung im fruhen Mittelalter, in: W. Fritze, Friihzeit zwischen Ostsee und Donau. Ausgewiihlte Beitriige zum Geschichtlichen Werden im ostlichen Mitteleuropa vom 6. bis 13. Jahrhundert, vyd. L. Kuchenbuch- W. Schich, Berlín 1982 (Berliner historische Studien Bd. 6 =Germania Slavica III.), s. 47-99. Frohmittelalterliche Machtzentren in Mitteleuropa. Mehrjiihrige Grabungen und ihre Auswertung, vyd. Č. Staňa - L. Poláček, Brno 1996 (lnternationale Tagungen in Mikulčice Bd. III). GABRIEL I. - KEMPKE T., Baubefunde, in: Starigrad/Oldenburg. Ein slawischer Herrschersitz des friihen Mittelalters in Ostholstein, vyd. M. Muller-Wille, Neumiinster 1991, s. 149-179. GABRIEL 1., "lmitatio imperii" am slawischen Furstenhof zu Starigrad/Oldenburg. Zur Bedeutung karolingischer Konigspfalzenfor denAufstieg einer "Civitas Magna Slavorum", Archiiologischer Korrespondenzblatt 16, 1986, s. 357-367. GAILLOU P. - JONES M., Bretonci, Praha 1997. GALUŠKA L., Archaeological Sources for Christianity in Great Moravia, in: Thessaloniki- Magna Moravia, Thessaloniki 1999, s. 253-271. GALUŠKA L., Die Grossmiihrische Siedlungsagglomeration Staré Město-Uherské Hradíště und ihre Befestigungen, in: Friihmittelalterlicher Burgenbau in Mittel-und Osteuropa, vyd. J. Henning- A. Ruttkay, Bonn 1998, s. 48-51. GALUŠKA L., Staré Město, the Great Moravian centre oj the 2nd half oj the 9th century. in: Actes du Congres lnternational des Sciences Préhistoriques et Protohistoriques, Bratislava, l.-7. septembre 1991, T. IV., Bratislava 1993, s. 96-102.
xne
!I
335 SEZNAM PRAMENů
A LITERATURY
336 VZNIKVELK( MORAVY
GALUŠKA L., Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše Velkomoravské, Brno 1996. GANSHOF F. L., : Was waren die Kapitularien?, Darmstadt 1961. GANSHOF F. 1., Observations sur la date de deux documents administratifs émanant de Charlemagne, Mitteilungen des Instituts fiir iisterreichische Geschichtsforschung 62, 1954, s. 450-456. GEARY P. J., Before France and Cermany. The Creation and Transformation ofthe Merovingian World, New York- Oxford 1988. GEARY P. J., Ethnic Identity as a Situational Construct in the Early Middle Ages, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 113, 1983, s. 15-26. GEARY P. 1., Un fragment récemment découvert du "Chronicon Moissiacense", Bihliothéque de l'Ecole des Chartes 136, 1978, s. 69-73. GELDNER F., Neue Betriige zur Geschichte der alten Babenberger, Miinchen 1971. GIEYSZTOR A., Urzqd wojewodziri.!ki we wczesnych pari.!twach slowiqskich, Archeologia Polski 16, 1971, s. 317-325. GJUZELEV V., Bavarskijat geograf i njakon vaprosy na bálgarskata istorija ot párvata polovina na IX vek, Godišnik na Sofijskija universitet, Filos.- istorič. Fakultet, T. 58,kn. 3,1965, s. 281-291. GJUZELEV V., Bulgarien und die Balkanhalbinsel in den geographischen Vorstellungen des Angelsď.chsischen Konigs Alfred der Grosse (871-901),. in: V. G., Forschungen zur Geschichte Bulgariens im Mittelalter (Miscellanea Bulgarica 3), Wien 1986, s. 175-199. GJUZELEV V., Bulgarien und die Bulgaren, s. 87. GJUZELEV V., Bulgarisch-frankische Beziehungen in der ersten Halfte des 9. ]ahrhunderts, Byzantinohulgarica 2, 1966, s. 15-39. GJUZELEV V., Knjaz Boris Párvi, Sofija 1969. GLASER F., Das Milnster in Molzbichl, das alteste Kloster Kurntens, Carinthia I 179, 1989, s. 99-124. GLASER F., Das .frilhchristliche Bischofspalais in Teumia, Carinthia I 179, 1989, s. 73-79. GLASER F., Die .frilhchristliche Bischofskirche in Teumia und die Kirchengrilndung des Modestus "in Libumia civitate", in: Symposium zur Geschichte von Millstatt und Kiirnten, Millstatt 1986, s. 1-19. GLASER F., Teumia: Romerstadt und Bischofssitz, Klagenfurt 1992, zvláště s. 102. GNIRS A., Karlsbad in seiner altesten Vergangenheit, Karlshad 1925. GÓCKENJAHN H., Die Landnahme der Awaren aus historischer Sicht, in: Ausgewiihlte Prohleme europiiischer Landnahmen des Friih- und Hochmittelalters I., vyd. M. Miiller-Wille- R. Schneider, Sigmaringen 1993, s. 273-302. GÓCKENJAHN H., Die Welt der jrilhen Reitemomaden, in: Die Mongolen und ihr Weltreich, ed. Eggehrecht, Mainz 1989, s. 7-43. GÓCKENJAHN H., Zur Stammesstruktur und Heeresorganisation altaischer Volker. Das Dezimalsystem, in: Europa Slavica - Europa Orientalis, Festschrift fiir H. Ludat (Giesseher Ahh. zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europ. Ostens, B. 100), Berlín 1980, s. 51-86. GOETZ H.-W., Regnum. Z um politischen Denken der Karolingerzeit, Zeitschrift fiir Rechtsgeschichte, Germanistische Ahteilung 104, 1987, s. 110-189.
GOFFART W., The Theme oj "The Barbarian Invasions" in Late Antique and Modem Historiography, in: Das Reich und die Barharen, vd. E. Chrysos A. Schwarcz, Wien 1989, s. 87-108. GOLDBERG E. J.: "More devoted to the equipment ofbattle than the splendor ofbanquets ": frontier kingship, martial ritual, and early knighthood at the court oj Louis the Cerman. Viator 30, 1999, s. 41-78. GOLDMANN E., Die Einfohrung der deutschen Herzogsgeschlechter Kamtens in den slovenischen Stammesverband (Untersuchungen zur deutschen Staats- und
Rechtsgeschichte 68), Breslau 1903. GOLL J., Kosmas II. 8, Český časopis historický 6, 1900, s. 355-357. GRABER G., Der Eintritt des Herzogs von Kumten am Filrstenstein zu Karnburg, Sitzungsherichte der Akademie der Wissenschaften in Wien, Phil.-hist. Kl190,/5, 1919. GRAFENAUER B., Die Kurnter Herzogseinsetzung und die Edlinger.frage, Carinthia I 183, 1993, s. 353-366. GRAFENAUER B., Hrvati, Jme, in: Enciklopedija Jugoslavije IV (1960), s. 37-38. GRAFENAUER B., Ustoličevanje koroškich vojvod in vojvodski prestol, Zgodovinski časopis 24, 1970, s. 112-122. GRAFENAUER B., Deset let proučevanja ustoličevanja koroških vojvod, kosezov in države karantanskih slovencev, Zgodovinski časopis 16, 1962, s. 176-209. GRAFENAUER B., Die Kurnter Herzogseinsetzung und die Edlingerfrage, Carinthia I 183, 1993, s. 353-366. GRAFENAUER B., Družbeni temelji Karantanije in "Karantancev", Jugoslovenski istorijski časopis 17, 1978, s. 71-75. GRAFENAUER B., Hrvati u Karantaniji, Historijski zhornik ll/12, 1958/1859, s. 207-321. GRAFENAUER B., Hrvati, Jme, in: Enciklopedija Jugoslavije IV (1960), s. 37-38. GRAFENAUER B., Naselitev Slovanov v VzhodnihAlpah in vprašanje kontinuiteta, Arheološki Vestnik 21-22, 1970-1971, s. 17-32. GRAFENAUER B., Nekaj vprašanj iz dobe naselevanja južnih Slovanov, Zgodovinski časopis 4, 1950, s. 23-126. GRAFENAUER B., Prilog kritici izveštaja Konstantina Porfirogeneta o doseljenju Hrvata, Historijski zhornik 5, 1952, s. 1-56. GRAFENAUER B., Razvoj in struktura države karantanskih Slovanov od VII. do IX. stoletja, Historijski zhornik 17, 1964, s. 213-225. GRAFENAUER B. , Sklabarchontes = "gospodari Slovanov" ali "slovanski knezi"?, Zgodovinski časopis 9, 1955, s. 202-217. GRAFENAUER B., Ustoličevanje koroških vojvod in država karantanskih Slovencev (Slovenska Akademija znanosti in umetnosti. Razred za zgodovinske in družhene vede 7), Ljuhljana 1952. GRAFENAUER B., Ustoličevanje koroškich vojvod in vojvodski prestol, Zgodovinski časopis 24, 1970, s. 112-122. GRAFENAUER B., Vprašanije konca Koceljve vlade v Spodnji Panonii, Zgodovinski časopis 6-7, 1952-1953, s. 174-188. GRAFENAUER B., Zgodovina slovenskoga naroda I., 2. vyd., Ljubljana 1964.
337 SEZNAM PRAMENO A LITERATURY
338
VZNIKVELK~
MORAVY
GRAUS F., Bohmen undAltsachsen. Zum Funktionswandel einer Sagenerziihlung, in: Festschrift fiir W. Schlesinger, Bd. II., Kiiln - Wien 1974 (Mitteldeutsche Forschungen, Bd. 74/ II.), s. 354-365. GRAUS F., Bohmen zwischen Bayern und Sachsen. Zur bohmischen Kirchengeschichte des 10. ]ahrhunderts, Historica 17, 1969, s. 5-42. GRAUS F., Rex- dux Moraviae, Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university C 7, 1960, s. 181-190. GRDINA 1., O Brižinskih spomenicih in okoli njih ali "To ni več naključje!", Zgodoviski časopis 51, 1997, s. 121-124. GREEN D., Language and History in the Early Germanic World, Cambridge 1998. GRÉGOIRE H., Eorigine et le nom des Croates et des Serbes, Byzantion 17, 1944-1945, s. 88-118. Grenze und Differenz im friihen Mittelalter, vyd. W. Pohl a H. Reimitz, Wien 2000 (Osterreichische Akademie d. Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., Denkschriften Bd. 287). GRIVEC F., Konstantin und Method. Lehrer der Slaven, Wiesbaden 1960. GRIVEC F., O idejah i izrazih Žitij Konstantinu in Metodija (Slovenska akademija znanosti in umetnosti v Ljubljani, Filozofsko-filološko-istorični razred, razprave II.), Ljubljana 1944. GYORFFY Gy., lstván király és miive, Budapest 1977. GYORFFY Gy., Systeme des résidences d'hiver et d'été chez les nomades et les chefs hongrois au siecle, Archivum Eurasiae Medii Aevi 1, 1975, s. 45-153. HAGERMANN D., Kari der Grosse. Herrscher desAbendlandes, Miinchen 2000. HAHN F., Die Bezeichnung des Christen im Serbokroatischen, Zeitschrift fiir Slawistik 32, 1987, s. 235-237. HANNICK Ch., Die byzantinischen Missionen, in: Kirchengeschichte als Missionsgeschichte II. Die Kirche des friiheren Mittelalters, vyd. K. Schiiferdiek, Miinchen 1978, s. 279-359. HANULIAK M.- KUZMA I.- ŠALKOVSKÝ P., Mužl'a-Čenkov I. Osídlenie z 9.-12. storočia, Nitra 1993. HARDT M., Linien und Riiume, Zonen und Siiume an der Ostgrenze des Reiches im friihen Mittelalter, in: Grenze und Differenz im friihen Mittelalter, vyd. Walter Pohl a Helmut Reimitz, Wien 2000 (Forschungen zur Geschichte des Mittelalters, Bd. 1), s. 39-56. HARDT M., Royal treasures and representation in the early middle ages, in: Strategies of distinction. The construction of ethnic communities, 300-800, vyd. W. Pohl a H. Reimitz, Leiden - Boston - Kiiln 1998 (The Transformation of the Roman World 2), s. 255-280. HARUŠTIAK D., Správy o Slovanoch v arabských, perszkých i tureckých prameňoch a vel'komoravská tradícia štúrovcov, in: Nad Tatrou sa blýská, Bratislava 1994, s. 37-41. HASELBACH 1., Aufstieg und Herrschaft der Karlinger in der Darstellung der sogenanntenAnnales Mettenses priores (Hist. Studien 412), Liibeck- Hamburg 1970. HAUPTMANN, 1., Karantanska hrvatska, in: Zbornik kralja Tomislava. Zagreb, 1925, s. 297-317.
xe
HAUPTMANN 1., Koje su sile hrvatskie povjesti odlučivale u vrijeme narodnih vladara, in: Zbornik kralja Tomislava, Zagreb 1925, s. 166-173. HAUPTMANN 1., Menja grofja Spodnjepanonska, Razprave znanstvenega držstva za humanistične vede v Ljubljani 1, Ljubljani 1923. HAUPTMANN 1., Politische Umwiilzungen unter den Slowenen vom Ende des 6. ]ahrhunderts bis zur Mitte des 9. ]ahrhunderts, Mitteilungen des lnstituts fiir iisterreichische Geschichtsforschung 36, 1915, s. 129-187. HAUPTMANN 1., Staroslovenska družba in obred na knježim kamnu (Dela Slovenske akademije znanosti in umetnosti 10), Ljubljana 1954. HAUPTMANN 1., Uloga Velikomoravske države u slavensko-nemačkoj borbi za Podunavljem, Rad Jugoslovanske akademie znanosti i umjetnosti 24, Zagreb 1932. HAVLÍK L. E., Moravané v údajích francko-bavorského Descriptia, Historický časo pis 7, 1959, s. 282-289. HAVLÍK L. E., O politických osudech a zahraničních vztazích státu a říše Moravanů, in: O počiatkoch slovenských dejín , vyd. P. Ratkoš, Bratislava 1965, s. 104-138. HAVLÍK L. E., Velká Morava a Franská říše, Historické štúdie 8, 1963, s. 129-178. HAVLÍK L. E., Velká Morava v kontextu evropských a obecných dějin, in: Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha 1985. HAVLÍK L. E., Panonie ve světle franckých pramenů 9. století, Slavia Antiqua 17, 1970, s. 1-33. HAVLÍK L. E., Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964. HEATHER P. ]., Goths and Romans 332-489, Oxford 1991. HEISER 1., Die Responsa ad consulta Bulgarorum des Papstes Nikolaus I. (858 až 867) - Ein Zeugnis piipstlicher Hirtensorge und ein Dokument unterschiedlicher Entwicklungen in den Kirchen von Rom und Konstantinopel, Diss., Miinster 1978. HEJL F. (F. Gejl), Vizantijskoe posol'stvo v Velikuju Moraviju na političekon fone togdašnej Evropy, in: Magna Moravia (spisy University J. E. Purkyn ě v Brně, Filosofická fakulta 102), Praha 1965, s. 85-119. HELLMANN M., Grundfragen slavischer Verfassungsgeschichte des friihen Mittelalters, Jahrbiicher fiir Geschichte Osteuropas N. F. 2, 1954, s. 387-404. HELLMANN M., Karl und die slawische Welt zwischen Ostsee und Bohmerwald, in: Kari der Grosse. Lebenswerk und Nachleben 1., vyd. H. Beumann, Diisseldorf 1965, s. 708-718. HERMANN E., Slawisch-germanische Beziehungen im siidostdeutschen Raum von der Spiitnatike bis zum Ungarensturm (Veriiffentlichungen des CoUegium Carolin um, Bd . 17), Miinchen 1965 HERRMANN E., Zur Entstehung und Bedeutung des Geographus Bavarus, Jahrbuch fiir altbayerische Kirchengeschichte 1963, s. 77-86. HERRMANN J., Ruzzi. Forsderen Liudi. K voprosu ob istopričeskich i etnografičes kich osnovach bavarskogo geografa (pervaja polovina IX. v), in: Drevnosti slavjan i Rusi, vyd. B. A. Timoščuk, Moskva 1988, s. 163-169. HESSING W., Namen und Zahlenangaben des "Bairischen Geographen"fiir den Norddeutschen Raum in geographischer Sicht, Halle 1968. HEUWIESER M. , Geschichte des Bistum Passau 1., Passau 1939.
339 SEZNAM PRAMENŮ
A LITERATURY
Historiographie im frilhen Mittelalter, vyd. A. Scharer - G. Scheibelreiter (Veriiffent-
340 VZNIKVELKe
MORAVY
lichungen des lnstituts fiir iisterreichische Geschichtsforschung, Bd. 32), Wien Miinchen 1994. HO DÁL J., Kostol kniežata Pribinu v Nitre, Nitra 1930. HO DÁL J., Kostol Pribinov v pravom svetle, Nitra 1933. HOFFMANN H., Bohmen und das deutsche Reich im hohen Mittelalter, Jahrbuch fiir Geschichte Mittel- und Ostdeutschlands 18, 1969, s. 1-62. HOFFMANN H., Kirche und Sklaverei imfriihen Mittelalter, Deutsches Archiv 42, 1986, s. 1-23. HOFFMANN H., Untersuchungen zur karolingischenAnnalistik (Bonner historische Forschungen 10), Bonn 1958. HOFFMANN H., Fossa carolina, in: Kari der Grosse 1., s. 154-169. HOLINKA R., Sv. Svorad a Benedikt světci Slovenska, Bratislava 8, 1934, s. 304-352. HONSELMANN K., "Paderbom 777", "Urbs Karoli", Karlsburg, Westfiilische Zeitschrift 130, 1980, s. 398-402. HORÁK B. - TRÁVNÍČEK D., Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii (tzv. Bavorský geograf), (Rozpravy ČSAV, řada SV, 66, seš.2), Praha 1956. HORÁK B., O poloze Canburgu, Časopis pro dějiny venkova ll, 1924, s. 145-148. HUBER A., Fiirstenstein-Schicksalstein, Die Kiirntner Landsmannschaft 1995, s. 107-111. CHALOUPECKÝ V., Slovenské diecéze a tak řečená apoštolská práva, Bratislava 2, 1928, s. 1-69. Charlemagnes Heir. New Perspectives on the Reign oj Louis the Pious (814-840),
vyd. P. Godman a R. Collins, Oxford 1990. CHOC P., Boje o Prahu za feudalismu, Praha 1957. CHOC P., Doudlebská přeseka, Jihočeský sborník historický 35, 1966, s. 5-10. CHROPOVSKÝ B., Das friihmittelalterliche Nitrava, in: Vor- und Friihformen der europiiischen Stadt im Mittelalter, Giittingen 1974, s. 159-175. CHROPOVSKÝ B., Forschungsergebnisse iiber das slawische Nitra des 6. bis ll. Jahrhundert, in: Berichte iiber den I. lnternationalen Kongress fiir slawische Archiiologie, Bd. III., Berlín 1975, s. 291-297. CHROPOVSKÝ B., K problematike sídla Svatopluka I., in: Svatopluk 894-1994, vyd. R. Marsina a A. Ruttkay, Nitra 1996, s. 71-77. CHROPOVSKÝ B., Našiel sa Pribinov chrám!, in: I. Zrubec -I. Ťažký a kol., Vykopaná pravda, Bratislava 1997, s. 56-60. CHROPOVSKÝ B., Prispevok k problematike církevnej architektúry a počiatkom krestanstva na Slovensku, Monumentorum tutela 8, 1972, s. 175-208. CHRYSOS E., Die Amaler-Herrschaft in ltalien und das lmperium Romanum. Der Vertragsentwurf des fahres 535, Byzantion Sl, 1981, s. 430-474. lnteraktionen der mitteleuropiiischen Slawen und anderen Ethnika im 6.-10. Jahrhundert, Nitra 1984 Irland und die Christenheit. Bibelstudien und Mission, vyd. P. Ní Chatháin a M. Richter, Stuttgart 1987.
IVANOV V. V.- TO PO ROV V. N., Slavjanskie jazykovye modelirujušéie sistemy, Moskva 1965. IVANOV V. V. -TO PO ROV V. N., Issledovanija v oblasti slavjanskich drevnostej. Moskva 1974. IVANOV V. V.- TO PO ROV V. N., O jazyke drevnego slavjanskogo prava. K analizu neskolkich ključevich terminov, in: Slavjanskoe jazykoznanie. Vlil meždunarodnyj s'ezd slavistov. Doklady sovetskoj delegacii, Moskva 1978, s. 221-238. IVANOV V. V.- TOPOR OV V. N., Drevnee slavjanskoe pravo: archaičeskie mifologičeskie osnovy i istočniki v svete jazyka, in: Formirovanie rannefeodal'nych slavjanskich narodnostej. Moskva 1981, s. 10-31. JAHN J., Ducatus Baiuvariorum. Das bayerische Herzogtum der Agilolfinger (Monographien zur Geschichte des Mittelalters 35), Stuttgart 1991. JAKSCH, A.: Die Edlinge in Karantanien und der Herzogsbauer am Fiirstenstein bei Kamburg, Sitzungsberichte der Akademie der Wissenschaften in Wien, Phil.-hist. Kl205/5, 1927. JARNUT }., Die Geschichte der Langobarden, Stuttgart 1982. JARNUT J., Langobarden in Paderborn?, Westfiilische Zeitschrift 136, 1986, s. 219-233. JARNUT J.: Ludwig der Fromme, Lothar I. und das Regnum Italiae, in: Charlemagnes' Heir. New Perspectives on the Reign of Louis the Pious (814-848), vyd. P. Godman aR. Colins, Oxford 1990, s. 349-362. JONČEV 1., Njakoi váprosi otnosnoto Krunmovoto zakodatelstvo, lzvestija za lnst. za balgarskata istorija 6, 1956, s. 631-644. JUSTOVÁ J., Dolnorakouské Podunají v raném středověku, Praha 1990. KAHL H. D., Akzente zur Fiirstensteinfrage, Der Kiirtner Fiirstenstein im europiiischen Vergleich, vyd. A. Huber, Gmiind 1997, s. 221-235. KAHL H. D., Das Fiirstentum der Karantaner und die Anfiinge seiner Christianisierung, in: Karantanien und der Alpen-Adria-Raum im Friihmittelalter, vyd. G. Hodl aJ. Grabmayer (2. St. Veiter Historikergespriiche), Wien- Kiiln- Graz- Weimar 1993, s. 37-99. KAHL H. D., Der Mythos vom Zollefeld/Gosposvetsko polje, in: Karantanien-Ostarrichi. 1001 Mythos, Unbegrenzte Geschichte, Zgodovina bez meja 5, Klagenfurt/Celovec- Ljubljana- Wien 1997, s. 51-92. KAHL H. D., Die Anfiinge der Slawenmission im Ostalpenraum unter besonderer Beriicksichtigung Oberkiirntens, in: Symposium zur Geschichte von Millstatt und Kiirnten, Millstatt 1986, s. 20-51. KAHL H. D., Karl der Grosse und die Sachsen. Stufen und Motive einer historischen "Eskalation ", in: Politik, Gesellschaft, Geschichtschreibung. Giessener Festgabe fiir František Graus zum 60. Geburtstag, vyd. H. Ludat a R. Ch. Schwinges, Kiiln Wien 1982, s. 49-130. KAHL H. D., Virgil und die Salzburger Slawenmission, in: Virgil von Salzburg. Missionar und Gelehrte, vyd. H. Dopsch aR. Juffinger, Salzburg 1985, s. 112-121. KAHL H. D., War die Moosburg das politische Zentrum des karantanischen Fiirstentums?, Moosburger Museumshefte 3/6 (nebylo mi přístupné). KAHL H. D., Zwischen Aquileia und Salzburg. Beobachtungen und Thesen zur Fra-
341 SEZNAM
PRAMENO A LITERATURY
: J
ge romanischen Restchristentums in nachvolkerwanderungszeitlichen Binnen-No-
lil ~
342 VZNIK VELKt MORAVY
rikum (7.-8. ]ahrhundert), in: Die Volker an der mittleren und unteren Donau im fiinften und sechsten Jahrhundert, vyd. H. Wolfram a F. Daim (Člsterreichi sche Akademie d. Wissenschaften, Philosophisch-historische Klasse, Denkschriften 145), Wien 1980, s. 33-81. KALFERST J.- PROFANTOVÁ N., Nové poznatky o hradišti Kal, okr. Jičín, Archeologie ve středních Čechách 3, 1999, s. 293-335. Karantanien und der Alpen-Adria-Raum im Friihmittelalter, vyd. G. Hodl- J. Grabmayer (2 St. Veiter Historikergespriiche), Wien - Koln - Graz - Weimar 1993. Karantanien-Ostarrichi. 1001 Mythos, Unbegrenzte Geschichte - Zgodovina bez meja 5, Klagenfurt/Celovec - Ljubljana - Wien 1997. Karl der Grosse. Lebenswerk und Nachleben, Bd. 1., vyd. H. Beumann, Diisseldorf 1965. KARPF K., Das Kloster Molzbichl - ein Missionszentrum des 8. Jahrhunderts in Kiirnten, Carinthia I 179, 1989, s. 125-140. KARPF K., Zur Entstehungszeit des friihmittelalterlichen Klosters Molzbichl. Beobachtungen zu Kirchen mit riipresentativen Steinaustattungen in Karantanien., Beitriige zur Mittelalterarchiiologie in Člsterreich 12, 1996, s. 37-50. KATIČIČ R., /spraviti pravdo, Wiener slawistisches Jahrbuch 31, 1985, s. 41-46. KATIČIČ R., Die Anfiinge des kroatischen Staates, in: Die Bayern und ihre Nachbarn, vyd. H. Wolfram a A. Schwarcz, I. (Denkschriften der Člsterreichischen Akademie d. Wissenschaften, Phil. -hist. Kl., Bd. 180), Wien 1985, s. 299-312. KAUBLER R., Wo lag die Canburg des ]ahres 805?, Zeitschrift fiir slavische Philologie 19, 1946, s. 327-345. KAZANSKI M., Les Goths (l€r- VIle siecles ap. J. C.), Paris 1991. KAZAROV G., Die Gesetzgebung des bulgarichen Fiirsten Krum, Byzantinische Zeitschrift 16, 1907, s. 254-257. KEMPF F., Primatiale und episkopal-synodale Struktur der Kirche vor der gregorianischen Reform, Archivum Historiae Pontificiae 16, 1978, s. 26-76. KLAIČ N., Najnoviji radovi o 29., 30, i 31. poglavlju u djelu "De administrando imperio" cara Konstantina Vll Porfirogenita, Starohrvatska prosvjeta 15, 1985, s. 31-60. KLAIČ N., O problema stare domovine, dolazaka i pokrštenja dalmatinskih Hrvata, Zgodovinski časopis 38, 1984, s. 253-270. KLAIČ N., O Trpimirovoj darovnici kao diplomatičkim i historijskom dokumentu, Vjesnik za arheologiju i historiju dalmatinsku 62, 1960, s. 105-155. KLAIČ N., Poganska ili Bela Hrvatska cara Konstantina Porfirogenita, Croatica Christiania Periodica 12, 1988, s. 49-ó2. KLAIČ N., Zu Verteidigungssystemen in den mittelalterlichen kroatischen Liindern, Balcanoslavica ll-12, 1984-1985, s. 1-10. KLAIČ N., Povest Hrvata u ranom srednijem veku, Zagreb 1971. KLAIČ N., Problemima stare domovine, dolaska i pokrštenija dalmatinskih Hrvata, Zgodovinski časopis 38, 1984, s. 253-270. KLANICA Z., Einige archiiologischen Quellen zur Entwicklungsfrage der gesellschaftlichen Organisation Grossmiihrens, in: Trudy V Meždunarodnogo kongressa archeologov-slavistov, T. 4, sekcija 1, Drevnie slavjane, Kiev 1988, s. 98-105.
KLANICA Z., Mikulčice- Kláštefisko, Památky archeologické 86, 1985, s. 474-539. KLANICA Z., Náboženství a kult , jejich odraz v archeologických pramenech, in: Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha- Bratislava 1985, s. 107-139. KLANICA Z., Padenie avarskoj deržavy v Podunave, in: Etnosocial'naja i po1itičes kaja struktura rannefeodal'nych slavjanskich gosudarstv i narodnostej, Moskva 1987, s. 74-82. KLANICA Z., Počátky slovanského osídlení našich zemí, Praha 1986. KLANICA Z., Pfedvelkomoravské pohřebiště v Dolních Dunajovicích, Studie Archeologického ústavu ČSAV, Brno 1972. KLANICA Z., VomAwarerifall zum Untergang Grossmiihrens, in: Centra! Europe in 3th_10th Centuries. Mitteleuropa im 8.-10. Jahrhundert, vyd. D. Čaplovič aJ. Dorul'a, Bratislava 1997, s. 40-45. KLANICA Z., Vorbericht iiber die Forschungsergebnisse in Mikulčice fiir das ]ahr 1986, Přehled výzkumů za rok 1989, Brno 1989. KLEBEL E., Der Einbau Karantaniens in das ostfriinkische und deutsche Reich, Carinthia I, 150, 1960, s. 633-692. KLEBEL E., Die Ostgrenze des karolingischen Reiches, Jahrbuch fiir Landeskunde Niederosterreichs, N. F. 21, 1928, s. 348-380. KMIETOWICZ F., Drogi naplywu srebra arabskiego na poludniowe wybrzeia Baltyku i przanaleinosc etniczna jego nosiciel~ Wiadomo8ci Numizmatyczne 12, 1968, s. 65-83. KOLLAUTZ A.- MIYAKAWA H., Geschichte und Kultur eines volkerwanderungszeitlichen Nomadenvolkes. Die ]ou-lan der Mongolei und die Awaren in Mitteleuropa, Bd. I. Die Geschichte, Bd. II. Die Kultur, Klagenfurt 1970. KOLLAUTZ A., Nestors Quelle iiber die Unterdriickung der Dueben durch die Obri (Awaren), Die Welt der Slaven 27 (NF 6), 1982, s. 307-320. KOLLER H., Bischof, Wanderbischof, Chorbischof im friihmittelalterlichen Baiem, Jahrbuch des oberosterreichischen Muselvereins 136, 1991, s. 60-71. KOLLER H., Die Raffelstettener Zollordnung und die miihrischen Zentren, in: Burg - Burgstadt - Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa, vyd. H. Brachmann, Bertin 1995, s. 383-295. KOLLER H., Wo lebte und missionierte BischofTheoderich?, in: Regensburg, Bayern und Europa. Festschrift fiir K. Reinde1 zum cinem 70. Geburtstag, vyd. L. Kolmer aP. Segel. Regensburg 1995, s. 91-102. KOLLER H., Der "mons Comagenus", Mitteilungen des Institust fiir osterreichische Geschichtsforschung 71, 1963, 237-245. KOLLER H., Der Donauraum zwischen Linz und Wien im Friihmittelalter, Historisches Jahrbuch der Stadt Linz 1960, s. ll-53. KOLLER H., Die Awarenkriege Karls des Grossen, Mitteilungen der osterreichischen Arbeitsgemeinschaft fiir Ur- und Friihgeschichte 15, 1964, s. 1-12. KOLLER H., Zur Eingliedrung der Slaven in das karolingische lmperium, Annales I nstituti Slavici 6 (= Acta Congresus internationalis historiae Slavicae Salisburgo-Ratisbonensis anno 1967 celebrati, II., 2.), 1970, s. 33-45. KOLLER H., Zur Vorgeschichte des Gurker Bistumsgriindung, Carinthia I, 161, 1971, s. 51-75.
343 SEZNAM PRAMENŮ
A LITERATURY
344
VZNIKVELK~
MORAVY
KOLMER 1., Zur Kommendation und Absetzung Tassilos III., Zeitschrift f. bayerische Landesgeschichte 43, 1980, s. 291-327. KONEČNÝ 1., Nejstarší politicko-církevní ústředí Moravy, Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university F 19-20, 1975-76, s. 9-22. KOROLJUK V. D., Duleby i anty, avari i goty, in: Problemy tipologii v etnografii, Moskva 1979, s. 53-59. KOS M. , K historii kniežata Pribinu a jeho doby, in: Ríša vel'komoravská, Praha 1933, s. 53-64. KOS M., E Etat slovene en Carantanie, in: t Europe au aux 1Xe-x1e siecles, Warszawa 1968, s. 123-132. KOS M., Zgodovina Slovencev . Od naselitve do petnajstega stoletja, Ljubljana 1955. KOŠČAK V., Dolazak Hrvata, Historijski zbornik 40, 1987, s. 339-383. KOŠČAK V., O njekim pitanjima hrvatske povijesti u ranom srednjem veku, Historijski zbornik 37, 1984, s. 211-216. KOŠČAK V., Prípadnost istočne obale ]adrana do splitskih sabora 925-928, Historijski zbornik 33-34, 1980-1981, s. 28-64. KOTRBA V., Hora Oškobrh -Askirburgion- Canburg, Umění 7, 1959, s. 354-365. KOTYZA 0., in: Dějiny Litoměřic, sestavili O. Kotyza, J. Smetana aJ. Tomas, Litomě řice 1997, s. 65-68. KOWALENKO W., Kraina, in: SSS 2 (1964), s. 501-503. KRAHWINKLER H., Fríaul im Friihmittelalter. Geschichte einer Region vom Ende des fiinften bis zum Ende des zehnten ]ahrhunderts (Veroffentlichungen des lnstituts f. osterreichische Geschichtsforschung, Bd. 30), Wien- Koln- Weimar 1992. KRETSCHMAR G., Die Geschichte des Taufgottesdienstes in der alten Kirche, in: Leiturgia. Hanbuch des des ewangelischen Gottesdienstes 5, vyd. K. F. MullerW. Blankenburg, Kassel 1970. KRONSTEINER 0., Gab es unter den Alpenslawen eine kroatische ethnische Gruppe?, Wiener s1avitisches Jahrbuch 24, 1978, s. 137-157. KRĎGER K. H., Neue Beobachtungen zu Datierung von Einhards Kar/svita, Friihmittelalterliche Studien 32, 1998, s. 124-145. KRZEMIENSKA B., Kríze českého státu na přelomu tisíciletí, Československý časo pis historický 18, 1970, s. 497-532. KUČERA M., Postavy veťkomoravskej histáríe, Bratislava 1986. KUČERA M., Typolágia včasnostredovekého štátu na strednom Dunaji, Českosloven ský časopis historický 27, 1979, s. 856-883. KUNSTMANN,H., Waren die ersten Přemysliden Balkanslaven?, Die Welt der Slaven 31, N. F. ll, 1987, s. 25-47. KUNSTMANN H., Wer waren die Weisskroaten des byzantinischen Kaisers Konstantinos Porphyrogenetos?, Die Welt der Slaven 29, 1984, s. 111-122. KUNSTMANN H., Zwei Beitriige zur Geschichte der Ostslawen. 1. Der Name der Abodriten, Die Welt der Slaven 26, 1981, s. 395-419. KURZ J., Několik poznámek k textu "Života" Konstantinova a Metodějova, in: Studia linguistica in honorem Thaddei Lehr-Splawinski, Warszawa 1965, s. 28-31. KUZMA I., Der friihmittelalterliche Burgwall von Mužla-Cenkov, in: Friihmittelalter-
licher Burgenbau in Mittel-und Osteuropa, vyd. J. Henning - A. Ruttkay, Bonn 1998, s. 391-397. KYAS V., in: Charvátskohlaholské texty Života Konstantinova, Slavia 35, 1966, s. 530-553. KYAS V., in: Problém původního textu Života Konstantinova a Metodějova, Slavia 54, 1985, s. 174-176. L' Europe au aux IXe-XJe siecles, Warszawa 1968. LABUDA G., Conversio Bagoaríorum et Carantanorum, in: SSS 1 (1961), s. 275. LABUDA G., Camburg, in: SSS l (1961), s. 217. LABUDA G., Fragmenty dziejáw SlowiaiÍsczyzny zachodniej III., PoznaiÍ 1975. LABUDA G., Krakáw biskupi przed rokiem 1000. Przyczynek do dyskusji nad dziejrv mi misji metodiaiÍskiej w Polsce, Studia Historyczne 27, 1984, s. 341-412. LABUDA G., Král, in: SSS 2 (1964), s. 525. LABUDA G., Marchie niemieckie na pograniczu slowimískim, in: G. 1., Fragmenty dziejów Slowiansczyzny zachodniej III., PoznaiÍ 1975, s. 91-175. LABUDA G., Pierwsze paiÍstwo slowiaiÍskie- paiÍstwo Samona, PoznaiÍ 1949. LABUDA G., Rozprzestrzenianie sie tytulu krála wsrád Slowian, in: Wieki srednieMedium Aevum. Prace ofiarowane T. Manteuffelowi, Warszawa 1962, s. 57-77. LÁSZLÓ Gy., "Inter Sabariam et Camuntum ... ", Studia Slavica ASH 21, 1975, s. 139-157. Le GOFF J., Histoire et mémoire, Paris 1988. LEHR-SPLAWINSKI T., Pochodzenie i rozpowszechnienie uyrazu král w polsczyznie i w innych j~zykach slowiaiÍskich, in: Prace Filologiczne 12, 1927, s. 44-53. LECHNER K., Hellenen und Barbaren im Weltbild der Byzzantiner. Die alten Bezeichnungen als Ausdruck eines neues Kulturbewusstseins, Diss., Miinchen 1954. LECHNER K., Die salzburgisch-passauische Diozesanregulierung in der Buckligen Welt im Rahmen der Landschajtsgeschichte des 9. Jh ., Mitteilungen der Gesellschaft fiir Salzburger Landeskunde 109, 1969, s. 41-63 . LEIDINGER G., Untersuchungen zur Passauer Geschichtsschreibung des Mittelalters, Sitzungsberichte der Koniglich Bayerischen Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-philologische und historische Klasse, Jg. 1915,9. Abhandlung, Miinchen 1915. LENDI W., Untersuchungen zur friihalemanisch enAnnalistik. Die Murbacher Annalen~ Scrinium Friburgense 1, Freiburg 1971. LEŠNY J., Wogastisburg, in: SSS Vl (1980), s. 545-546. LEEUWEN-TURNOVCOVÁ J., Rechts und Links in Europa, Berlín 1990. LEEUWEN-TURNOVCOVÁ J., Pravo, pravda, krívda und vražda. Ein Beitrag zur Sema11r tik einiger slavischer Rechtsbegrí!Je, Zeitschrift fiir Balkanologie 26, 1990, s. 63-84. LEEUWEN-TURNOVCOVÁ J., Warum ist das Recht gerade?, Zeitschrift fiir slavische Philologie 51, 1881, s. 291-313. LEWICKI T., Žrádla arabskie do dziejáw SlowiaiÍsczyzny I., Wrodaw- Kraków 1956. LEWICKI T., Ze studiáw nad tzw. "Korespondencjq chazarskq ", Biulletyn Zydowskiego instytutu Historycznego 1954, z. 11-12, s. 3-16. LHOTSKY A., Quellenkunde zur mittelalterlichen Geschichte Osterreichs, Mitteilungen des Institute f. oster. Geschichtsforschung, Ergiinzungsband 19, Graz- Koln 1963.
345 SEZNAM PRAMENů
A LITERATURY
346 VZNIK VEtK! MORAVY
MAGRETIČ 1., ]oš o dolasku Hrvata, Historijski zbornik 38, 1985, s. 277-240. MAGRETIČ 1., Konstantin Porfirogenet i vremja dolaska Hrvata, Zbornik historij-
LINDERSKI J., Alfred the Great and the Tradition oj Ancient Geography, Speculum 39, 1964,s.434-439. LIPPERT J., Die Anfiinge der Staatenbildung in Bohmen, Mitteilungen d. Vereines fiir Geschichte der Deutschen in Bohmen 29, 1890-1891, s. 105-158. LIPPERT J., Sozialgeschichte Bohmens in vorhussitischer Zeit ausschliesslich aus Quellen 1., Prag - Wien - Leipzig 1896. LOSERTH J., Beitriige zur iilteren Geschichte Bohmens. 2. Zur Entstehung des bOhmischen Herzogtums, Mitteilungen d. Vereines f. Geschichte der Deutschen in Bohmen 23, 1884--1885, s. 1-20. LOŠEK F., Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und der Brief des Erzbischofs Theotmar von Salzburg, Hannover 1997 (Monumenta Germaniae Historica, Studien und Texte, Bd. 15). LOTTER F., Severinus von Noricum. Legende und historische Wirklichkeit, Stuttgart 1976. LŮWE H., Die karolingische Reichsgriindung und der Siidosten (Forschungen zur Kirchen- und Geistesgeschichte 13), Stuttgart 1937. LŮWE H., Ermenerich von Passau, Gegner des Methodius. Versuch eines Personlichkeitsbildes. in: Salzburg und die Slawenmission. Zum llOO Todestag des hl. Methodius, vyd. H. Dopsch, Salzburg 1986, s. 221-241. LŮWE H., Westliche Peregrinatio und Mission. Ihr Zusammenhang mit den liinderund volkerkundlichen Kenntnissen des friihen Mittelalters, in: Settimano di studio sulf alto medioevo 29, 1983, s. 342 násl. LOWMIANSKI H., O pochodzeniu Geografa bawarskiego, Roczniki Historyczne 20, 1951-1952 (vyšlo 1955), s. 9-58 (přetištěno in: H. Lowmianski, Studia nad dziejami Slowiansczyzny, Polski i Rusi w wiekach srednich, Poznan 1986, s. 104--150). LOWMIANSKI H., O identyfikacji nazw Geografa bawarskiego, Studia Zródloznawcze 3, 1958, s. 1-21. LOWMIANSKI H., Poczqtki Polski II, IV, Warszawa 1963, 1970. LUBKE Ch., Forms ojpolitical organisation oj the Polabian Slavs (until the zoth century A. D. ), in: Origins of Centra! Europe, vyd. P. Urbanczyk, Warszawa 1997, s. 115-124. LUNT H. G., Old Church Slavonic " kraij'b ", in: Orbis pictus. Dimitrij Tžiževskij zum 70. Geburtstag, Miinchen 1966, s. 483-489. LUTOVSKÝM. - PROFANTOVÁ, N., Sámova říše, Praha 1995. LUTOVSKÝM., Hroby kni.žat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie, Praha 1997. LUTOVSKÝ M., Kolínský knížecí hrob: ad fontes, Sborník Národního muzea v Praze, řada A- Historie, 48, 1994, č. 3-4. LUTOVSKÝM., Pokus o rekonstrukci původního vzhledu kalicha z kolínského knížecího hrobu, Časopis Národního musea 156, 1987, s. 10-20. MAČINSKIJ D. A.- TICHANOVA M. A., O mestach obitanija i napravlenijach dviženii slavjan I-VII vv. n. e., Acta Archaeologica Carpathica 16, 1976, s. 59-94. MAENCHEN-HELFEN O. J., Die Welt der Hunnen, Wien 1978. MAERTENS T., Histoire et pastorale de liturgie de catéchumenat et de bapteme, Briigge 1962.
--- ·- - - ------------ --- · ---
skog zavoda Jugoslavenske akademije 8, 1977, s. 5--88. L., ]oš o pitanju vremena dolaska Hrvata, Zgodovinski časopis 42, 1988, s. 234-240. MAGRETié L., O radu V. Koščaka, "Pripadnost istočne obale", Historijski zbornik 36, 1983, s. 255-261. MACHÁČEK]., Pohansko bei Břeclav, ein bedeutendes Zentrum Grossmiihrens, v tisku MAL J., Die Eigenart des karantanischen Herzogtums, Siidost-Forschungen 20, 1961, s. 42-49. MAL J., Ist das Edlingerproblem wirklich unlosbar?, Siidost-Forschungen 22, 1963, s. 1-18. MAL J., Probleme aus der Friihgeschichte der Slovenen, Ljubljana 1939. MAREČKOVÁ D., Rostislavovo poselství v Životech Konstantinu a Metoděje ve světle středověkých řeckých listů a listin, Listy filologické 9, 1968, s. 401-413 . MAREČKOVÁ D., Moravské poselství do Cařihradu jako řecký dokument, Slovo 18-19, 1969, s. 109-139. MARSINA R., Nitranskie biskupstvo a jeho biskupi od 9. do polovice 13. storočia, Historický časopis 41, 1993, s. 529-542. MARSINA R., Štúdie k slovenskému diplomatáru I., Historické štúdie 16, 1971, s. 5-108. McCORMICK M., The liturgy oj war in the early Middle Ages: crisis, litanies and the Carolingian monarchy, Viator 15, 1984, s. 1-23. McCORMICK M., Eternal Vicrory. Triumphal Rulership in Late Antiquity, Byzantium and the Early Medieval West, Cambridge 1986. MELIK A.- KOS M., Krajnska in: Enciklopedija Jugoslavije V. (1962), s. 381-383. MENGHIN W., Die Langobarden. Archiiologie und Geschichte, Stuttgart 1985. MEYER H. B., Zur Symbolik friihmittelalterlicher Maiestas Domini Bilder, Oas Miinster 14, 1961, s.73-88. MĚŘÍNSKÝ Z. - ZUMPFE E., Obchodní cesty na jižní Moravě a v Dolním Rakousku do doby vrcholného středověku, Archaeologia historica 23, 1998, s. 173-181. MIKKOLA J. J., Avarica. Ein altslovensisches Wort in Fredegars Chronik, Archiv fiir slavische Philologie 41, 1927, s. 160. MITIS 0 ., Zur Herkunft des Ostmarkgrafen Wilhelm, Mitteilungen des lnstituts fiir osterreichische Geschichte 58, 1950, s. 534--549. MITSCHA-MARHEIM H., Die friihmittelalterlichen Griiberfunde von Mistelbach, Katzelsdorf, Miinchendorf und Schwechat, in: Niederdonau. Natur und Kultur, H. 8., Wien- Leipzig 1941, s. 3-17. MITTERAUER M., Karolingische Markgrafen im Siidosten. Friinkische R eichsaristokratie und bayerischer Stammesadel im osterreichschen Raum (Archiv fiir osterreichische Geschichte 123), Wien 1963. MITTERAUER M., Wirtschaft und Verfassung in der Zollordnung von Raffelstetten, in: M. Mitterauer, Markt und Stadt im Mittelalter (Monographien zur Geschichte des Mittelalters, Bd. 21), Stuttgart 1980 MAGRETIČ
__...__....
_ ________________________
347 SEZNAM PRAMENŮ
A UTERATURY
348 VZNIK VELK~ MORAVY
MOORHEAD J., Theoderic in Italy, Oxford 1992. MORAVSCIK Gy., Byzantinoturcica, Bd. 1., 2. vyd. , Berlín 1958. MORO G., Zur politischen Stellung Karantaniens im friinkischen und deutschen Reich, Siidostforschungen 22, 1963, s. 78-96. MOS:lYNSKI L., Skazanie o preloženii knig, in: SSS S (1975), s. 223-224. NAEGLE A., Kirchengeschichte Bohmens I. 1, Prag 1915. NALEPA J., Slowiarísczyzna pólnocno-zachodnia. Podstawy jednosci i jej rozpad, PoznaiÍ 1968. NALEPA J., Geograf Bawarski, in: SSS 2 (1964), s. 93-94. NALEPA J., Koledzicy, in: SSS 2 (1964), s. 440. NELSON J. L., The Lords' Anointed and the People's Choice. Carolingian Royal Ritual, in: J. L. Nelson, The Frankish World 750-900, London- Rio Grande 1996, s. 99-131. NIEDERLE L., Manuel de l'antiquité slave I., Paris 1923. NIEDERLE L., Příspěvky k počátkům českých dějin I.: Jak daleko seděli Čechové na jih?, Český časopis historický 15, 1909, s. 72-78. NIEDERLE L., Slovanské starožitnosti II. 2, Praha 1906, III., Praha 1919. NOBLE T. F. X., The monastic ideal as a model for empíre: the case oj Louis the Pious, Revue bénedictine 86, 1976, s. 235-250. NOVAKOVlČ R., Teze za razpravu o knezu Bomi, Prilozi za književnost, jezik i folklor 37, 1971, č. 3-4, s. 169-189. NOVOTNÝ V., České dějiny [. 1, Od nejstarších do do smrti knížete Oldřicha, Praha 1912. NOVOTNÝ V., Prof Bachmann a české dějiny, Zvl. otisk z Českého časopisu historického, roč. IX., Praha 1904. NOVÝ R., Die Anfiinge des bOhmischen Staates I. (Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia XXVI), Praha 1968. ONDROUCH V., Boiohaemum stredoveké- slovanské, Sborník Filozofické University Komenského v Bratislavě, Historica 10, 1959, s. 15-64. Origins oj Centra[ Europe, vyd. P. Urbanczyk, Warszawa 1997. PALAC~ F., Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě I. 1, nové vyd., Praha 1928. PALACKY F., O válkách Karla Velikého se Slovany, zvláště s Čechy, Časopis Českého musea 8, 1835, III., s. 316 násl. PALME R., Versuch einer Deutung der Symbolik der Herzogseinsetzung am Fiirstenstein, Der Kiirtner Fiirstenstein im europiiischen Vergleich, vyd. A. Huber, Gmiind 1997, s. 15-34. PARCZEWSKI M., Beginnings oj the Slavs' Culture, in: Origins of Centra! Europe, ed. P. Urbanczyk, Warszawa 1997, s. 79-90. PEKAŘ]., rec. H. ]ireček, Právnický život v Čechách, Český časopis historický 9, 1903, s. 448-449. Persp ectives oj Nomadism, vyd. W. lrons, A Dyson-Hudson, Leiden 1972. PERWOLF J., Slavische Volk ernamen, Archiv fiir slavische Philologie 7, 1884, s. 590 násl., 8, 1885, s. 1 násl. PETERSON E., Der Monotheismus als politisches Problem, Leipzig 1935.
PETRICOLI I., Krstionica s imenom " Vuissaclao duci" i problem ninskog baptisterija, Starohrvatska prosvjeta, Ser. III., 14, 1984, s. 125-129. PETROV P., La politique étrangere de Ia Bulgarie au milieu du IXe siecle, Byzantino-Bulgarica 2, 1966, s. 41-53. PETROV P., Za godinata na nalagane christinstvoto v Balgarija, lzvestija na lnstytut za bálgarskata istorija 14-15, 1964, s. 569-589. PIRENNE H., Mahomet et Charlemagne, Paris- Bruxelles 1937. PLACHÁ V.- HLAVICOVÁ J.- KELLER 1., Slovanský Devín, Bratislava 1990. PLETERSKI A., Die Kiimtner Fiirstensteine in der Struktur dreier Kultstiitten, in: Der Kiirtner Fiirstenstein im europiiischen Vergleich, vyd. A. Huber, Gmiind 1997, s. 43-120. PLETERSKI A., Lepi, grdi, zli. O metodah, Liburnii, Karantaniji, vojvodskem stolu, Konverziji in Brižinskih spomenikih, Zgodovinski časopis 52, 1998, s. 215-277. PLETERSKI A., Mitska stvarnost koroških knežjih kamnov, Zgodovinski časopis 50, 1996, s. 481-534. POHL W., Conceptions oj ethnicity in early medieval studies, Archaeologia Polona 29, 1991, s. 39-49. POHL W., Die Awaren. Ein Steppenvolk in Mitteleuropa 567-822 n. Chr., Miinchen
1988. POHL W., Die Awarenkriege Karls des Grossen 788-803 (Militiirhistorische Schriftenreihe, H. 61), Wien 1988. POHL W., Die Gepiden und die Gentes an der mittleren Donau nach dem Zerfall des Attilareiches, in: Die Volker an der mittleren und unteren Donau im S. und 6. Jahhundert, vyd. H. WoUram - F. Daim (Denkschriften d. Ostreichischen Akademie d. Wissenschaften, Bd. 145), Wien 1980, s. 240-305. POHL W., Ergebnisse und Probleme der Awarenforschung, Mitteilungen des lnstituts fiir iisterreichische Geschichtsforschung 93, 1988, s. 247-274. POHL W., Osnove Hrvatske etnogeneze: Avari i Slaveni. Grundlagen der kroatischen Ethnogenese: Awaren und Slawen, in: Etnogeneza Hrvata (Ethnogeny of the Croats), s. 86-96, 211-223. POHL W. , Soziale Grenzen und Spielriiume der Macht, in: Grenze und Differenz im friihen Mittelalter, vyd. W. Pohl a H. Reimitz (Osterreichische Akademie d. Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., Denkschriften, Bd. 287), Wien 2000, s. ll-18. POHL W., The regia and the hring: Barbarian places oj power, in: Places of power, vyd. M. de Jong- C. van Rhijn, Symposium at the Rockefeller Center, Bellagio 1998 (v tisku). POHL W., The Role oj the Steppe Peoples in Eastem and Centra/ Europe in the Fist MilleniumA: D, in: Origins of Centra! Europe, vyd. P. Urbanczyk, Warszawa 1997, s. 65-78. POHL W., Tradition, Ethnogennese und literaische Gestaltung: eine Zwischenbilanz, in: Ethnogenese und Oberlieferung. Angewandte Methoden der Friihmittelalterforschung, vyd. K. Brunner - B. Merta (Veriiffentlichungen des lnstituts fiir iisterreichische Geschichtsforschung 31 ), Wien - Miinchen 1994, s. 9-26. POLÁČEK L. -O. MAREK, Die Grabungen in Mikulčice 1954-1992. Geschichte,
349 SEZNAM PRAMENŮ
A LITERATURY
350 VZNIKVELK! MORAVY
Grabungsmethoden und Dokumentation, in: Studien zum Burgwall von Mikulčice I., vyd. F. Daim a L. Poláček, Brno 1995, s. 13-82. POLÁČEK L., Zum Stand der siedlungsarchiiologischen Forschung in Mikulčice, in: Friihmittelalterliche Machtzentren in Mitteleuropa. Mehrjiihrige Grabungen und ihre Auswertung, vyd. Č. Staňa - L. Poláček, Brno 1996 (lnternationale Tagungen in Mikulčice, Bd. III), s. 213-260. POLEK K., The political and military relations between the Charlemagne Frankish Empíre and Avarian Kaganate, in: Centra! Europe in 3th_ 10th Centuries, Bratislava 1997, s. 47-52. Politik, Gesellschaft, Geschichtschreibung, Giessener Festgabe fiir František Graus zum 60. Geburtstag, vyd. H. Ludat aR. Ch. Schwinges, Koln- Wien 1982. POPOWSKA-TABORSKA H., The Slaws in the Early Middle Ages from the Viewpoint oj the Contemporary Linguistic, in: Origins of Centra] Europe, ed. P. Urbaríczyk, Warszawa 1997, s. 91-96. POPOWSKA-TABORSKA H., Wczesne dzieje Slowian w swietle ich hzyka, Wroclaw - Warszawa - Kraków 1991. POTKANSKI K., Kraków przed Piastami, Rozprawy Akademii Umjfltnosci w Krakowie, hist. fil. 35, 1898, s. 187 násl. POULÍK J., Hroby staroslovanských zemědělců v Dolních Dunajovicích, Archeologické rozhledy 1, 1949, s. 37-40, 42-44. POULÍK J., Zur Frage der Lokalisierung der "ineffabilis munitio" und "antiqua urbs Rastizi" nach den Fuldauer Annalen, in: Centra! Europe in 8th-10th Centuries, Mitteleuropa im 8.-10. Jahrhundert, vyd. D. Čaplovič aJ. Doru!' a, Bratislava
1997, s. 121-132. PROFANTOVÁ N., Blatnicko-mikulčický horizont v éechách- současný stav a problémy, in: ~Hllsk i Czechy a kultura wielkomorawska, Wroclaw 1997, s. 85-94. PROFANTOVÁ N., Bronzové raně středověké nákončí z éešova, okr. Jičín, Archeologické rozhledy Sl, 1994, s. 614-630. PROFANTOVÁ N., Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka rodu, Praha
1996. PROFANTOVÁ N., On the archeological evidence for Bohemian elites in the 8th-9th century, in: Centra! Europe in 8th-1oth Centuries, Bratislava 1997, s. 105-114. PROFANTOVÁ N., Problém importů a rekonstrukce cest v 8.-9. století, Archaelogica Historica 23, 1998, s. 79-88. PROFANTOVÁ N. , Přínos archeologie k poznání českých dějin devátého století, Studia Medievalia Pragensia ll., 1991, s. 29-36. PROFANTOVÁ N., Traces oj the culture oj elite circles and links between Bohemia and the neighbouring region, in: 25 years of archeological research in Bohemia (=Památky acheologické, Supplementum 1, 1994), s. 138-140. PROFANTOVÁ N., in: Velké dějiny zemí koruny české 1., Praha 1999, s. 165-323. PROFANTOVÁ N., Zum gegenwiirtigen Erkentnisstand der friihmittelalterlichen Besiedlung des Burgwalls Šárka (Gem. Dolní Liboc, Prag 6), Památky archeologické 90, 1999, s. 65-106. PRO FOUS A.- SVOBODA B., Místní jména v éechách V., Praha 1960.
l
PROCHÁZKA R., Charakteristika opevňovacích konstrukcí předvelkomoravských a velkomoravských hradišť, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy. Sborník k 80. narozeninám Josefa Poulíka, Brno 1990, s. 283-306. PRVANOVIČ S., Koje bio hrvatski knez Borna, Rad JAZU 311, 1957, s. 301-310. PUNIET P. de, Catéchuménat, in: Dictionaire ďarchéologie chrétienne et de liturgie ll. 1, 1910, col. 2580-2621. PUNSCHART P., Herzogseinsetzung und Huldigung in Kiirnten, Leipzig 1899. PUSZPOKY NAGY P., On the Location oj Great Moravia. A Reassessment (Duquesne University Studies in History, vol. 13), Pittsburgh 1982. RAČKI F., Documenta historiae Croaticae perodum antiquam illustrantia, Zagreb
1877. RAPANT D., Pribinov nitranský kostolík, Bratislava 1941 (zvl. otisk z: Elán 12, 1941, č.
3-4).
RATKOŠ P., "Civitas Dowina", slovenský Devín, Historický časopis 18, 1970, s. 337 až 346. RATKOŠ P., Deperditné listy Hadriána II. slovanským kniežatom z roku 869-870, Slovenská archivistika 19, 1984, č . 2., s. 75-85. RATKOŠ P., Die Christianisierung von Grossmiihren vor der Mission der SalonikiBruder, Studia Historica Slovaca 7, 1972, s. 30-46. RATKOŠ P., Die slavische liturgische Sptache im Lichte der piipstlichen Politik in den ]ahren 869-880, Studia Historica Slovaca 7, 1974, s. 185-204. RATKOŠ P., Kristianizácia Vel'kej Moravy před misiou Cyril/a a Metoda, Historický časopis 19, 1971, s. 71-83. RATKOŠ P., Slovensko v době vefkomoravskej, Košice 1988. Regensburg, Bayern und Europa, Festschrift fiir Kurt Reindel, Regensburg 1995. REIMITZ H., Grenzen und Grenziiberschreitungen im karolingischen Mitteleuropa, in: Grenze und Differenz im friihen Mittelalter, vyd. W. Pohl a H. Reimitz (Ůster reichische Akademie d. Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., Denkschriften Bd. 287), Wien 2000, s. 105-166. REINDEL K., Die Bajuwaren. Quellen, Hypothesen, Tatsachen, Deutsches Archiv 37, 1981, s. 451 násl. REUTER T., Plunder and tribute in the Carolingian empíre, Transactions of the Royal Historical Society, 5th ser. 35, 1985, s. 75-94. REUTER T., The end oj Carolingian military expansion, in: Charlemagnes Heir. New Perspectives on the Reign of Louis the Pious (814-840), vyd. P. Godman a R. Collins, Oxford 1990, s. 391-408. RIEHL, E.: Die Lage Canburgs, Eger 1895. RIEZLER S., Geschichte Bayerns, I. 1, 2. vyd., Gotha - Stuttgart 1927. RlCHÉ P., Trésors et Collections ďaristocrates lai'cs carolingiens, Cahiers archéologiques 22, 1972, s. 39-46. RICHTER V., Die Anfiinge der gro ssmiihrischenArchitektur, in: Magna Moravia (spisy University J. E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta, 102), Praha 1965, s. 121-360. RONIN V. K., Franko-slavjanskie otnošenija v traktate Konstantinu Vll Bagrjanorodnogo "Ob upravleniii imperiej", Vizantijskij Vremenik 44, 1983, s. 60-67.
351 SEZNAM PRAMENŮ
A LITERATURY
352 VZNIK VELKE MORAVY
ROSS J. B., Two Neglected Paladins oj Charlemagne. Erich oj Friuli and Gerold oj Bavaria, Speculum 20, 1945, s. 212-235. RUGE S., Die Namen der Erzgebirge, I. Jahrhuch des Erzgehirgs-Zweigvereines, Chemnitz 1889. RUSÓ A., Příspěvek k poznání slovanského hradiště v Zabrušanech, Teplice 1991. SALAČ V., Archeologické výzkumy v Lovosicích v letech 1980-1985, Litoměřicko 23, 1987, s. 17-55. SASSE B., Volkerwanderungszeitliche und mittelalterliche "Prunkgriiber" aus Mitteleuropa - Gedanken zur Definition und Bedeutung, in: Život v archeologii středo věku, Praha 1997, s. 544-560. SEDLÁČEK A., O poloze hradův v letopisech franckých Wogastisburg a Canburg ře čených, Památky archeologické a místopisné 12, 1882-1884, s. 247-258. SENGA T., La situation géographique de Ia Grande Moravie et les Hongrois conquérants, Jahrhiicher fiir Geschichte Osteuropas, N. F. 30, 1982, s. 533-540. SEVlN H., Die Gepiden, Miinchen 1955. SCHEIBELREITER G., Vom Mythos zur Geschichte. Uberlegungen zu den Formen der Bewahrung von Vergangenheit im Fruhmittelalter, in: Historiographie im friihen Mittelalter, vyd. A. Scharer- G. Scheihelreiter (Veroffentlichungen des lnstituts fiir oster. Geschichtsforschung, Bd. 32), Wien- Miinchen 1994 s. 27-40. SCHIEFFER R., Die Entstehung von Domkapiteln in Deutschland, Bonn 1976. SCHIEFFER R., Die Karolinger. 3. vyd., Stuttgart 2000. SCHIRRMACHER F. W., Albert von Possenmunster, genannt der Bohme, Archidiacon von Passau, Weimar 1871. SCHLEIF H., SS-Ausgrabung Karnburg, Carinthia I, 129, 1939, s. 261-271. SCHNITH K., Bayerische Geschichtschreibung im Spiitmittelalter. Eine Studie zu den Quellen von Passau-Kremsmiinster, Historisches Jahrhuch 97-98, 1978, s. 194-212. SCHOLZ S., Transmigration und Translation. Studien zm Bistumwechsel der BischOfe von der Spiitantike bis zu hohen Mittelalter (Kolner historische Ahhandlungen, Bd. 37), Koln - Weimar- Wien 1992. SCHRAMM P. E. - F. MŮTHERICH, Denkmale der deutschen Konige und Kaiser, 2. vyd., 1., Miinchen 1981. SCHRAMM G., Balkanische Anfiinge eines christlichen Wortschatzes der Slaven: c&rky "Kirche" und "kr&st'b" Christus, Kreuz, Tauje", Zeitschrift fiir slavische Philologie 45, 1986, s. 58-94. SCHRAMM G. , Eroberer und Eingesessene. Geographische Lehnnamen als Zeugen der Geschichte Sudosteuropas im ersten ]ahrtausend n. Chr., Stuttgart 1981. SCHREIBER H., Die Hunnen, Wien- Diisseldorf 1976. SCHREIBMŮLLER H. , Audulf, der friihest bezeugte Graf im Taubergau, Mainfriinkisches Jahrhuch 5, 1951, s. 52-69. SCHREINER P., Das Bulgarenbild im europiiischen Mittelalter, in: P. S., Studia Byzantino-Bulgarica (Miscellanea Bulgarica 2), Wien 1986. SCHRŮER N., Die Annales Mettenses priores: Literarische Form und politische lntention. in: Geschichtsschreihung und geistiges Lehen im Mittelalter, vyd. K. Hauck aH. Mordek, Koln- Wien 1978, s. 139-158.
SCHUSTER-ŠEWC H., Uberlegungen ZUT Etymologie des sudslawischen Volkerna- . mens Hrvat -"Kroate", in: Croatica-Slavica-lndoeuropea, Wiener Slawistisches Jahrhuch, Ergiinzungshand, Wien 1990, s. 209-215. SCHŮTZ J., Fredegar: Uber die Wenden und Slawen. Chronicon lib. IV. cap. 48 et 68, Jahrhuch fiir friinkische Landesforschung 52, 1992, s. 45-59. SCHOTZ J., Zwei germanische Rechtstermini des 7. ]ahrhunderts. Fredegari: befulci - Edictus Rothari: fulcfree, in: Festschrift fiir E. Wedel z. 65. Gehurtstag, vyd. R. Ihler (Slavische Sprachen und Literaturen 20), Miinchen 1991, s. 409-414. SCHWARCZ A., Panonien im 9. ]ahrhundert und die Anfiinge der direkten Beziehungen zwischen dem ostfriinkischen Reich und den Bulgaren, in: Grenze und Differenz im friihen Mittelalter, vyd. W. Pohl a H. Reimitz (Ůsterreichische Akademie d. Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., Denkschriften, Bd. 287), Wien 2000, s. 99-104. SCHWARZE., Canburg, Bohemia-Jahrhuch 15, 1974, s. 421-426. SCHWARZE., Die Ortsnamen der Sudeteliinder als Geschichtsquelle, Miinchen 1931. SCHWARZE., Sprache und Siedlung in Nordostbayern, Niirenherg 1960. SCHWARZ E., Zur Chronologie von asl. a>o, Archiv fiir slavische Philologie 41, 1927, s. 124-136. SCHWARZMAIER H., Ein Brief des Markgrafen Aribo an Konig Arnulf uber die Verhiiltnisse in Miihren, Friihmittelalterliche Studien 6, 1971, s. 55-66. SIEKLICKI J., "Privina exulatus", Pamitltnik Slowianski 17, 1967, s. 161-165. SIEKLICKI ]., Quidam Priwina, Slavia Occidentalis 22, 1962, s. llS-146. SIMON K. - HAUSWALD K., Der Kulmer Steig vor dem Mittelalter. Zu den iiltesten siichsisch-bOhmischen Verkehrswegen uber das Osterzgebirge, Arheits- und Forschungsherichte zur siichsischen Bodendenkmalspflege 37, 1995, s. 9-98. SIMSON B., in: ]ahrbucher des Friinkischen Reichs unter Ludwig dem Frommen, Bd. 1, Leipzig 1874, Bd. 2, Leipzig 1976. Skazanija o načale slavjanskoj pis'mennosti, vyd. B. N. Florja, Moskva 1981. SKOK P., Etimologijski rjeérúk hrvatskoga ili srpskoga jezika 1., Zagreh 1971, s. 690-692. SKUTIL J., Avarské nálezy na Moravě, Litovel 1937. SLÁMA J., Civitas Wiztrachi ducis, Historická geografie ll, 1973, s. 3-36. SLÁMA J., K problému lokalizace některých hradů raného českého středověku, Praehistorica Vll., Praha 1978, s. 125-126. SLÁMA J., Příspěvek k dějinám nejstarších slovanských hradišť na českém území, Sborník Západočeského muzea v Plzni, Historie Vlil, 1992, s. 171-177. SLÁMA J, Slavníkovci- významná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 182-224. Slovenci in država (Razprave I. razreda SAZU 17), Ljuhljana 1995. Slowiarí.sczyzna Polobska mů;dzy Niemcami a Polskq, vyd. J. Strzelczyk, Poznaó 1981. SNÁŠIL R. - PROCHÁZKA R., Příspěvek k poznání velkomoravského střediska severní části Dolnomoravského úvalu, Slovácko 23, 1981, s. 9-58 SÓS A., Die slawische Bevolkerung Westungarns im 9. ]ahrhundert (Miinchener Beitriige zur Vor- und Friihgeschichte 22), Miinchen 1972, s. 3-17. SPAL]., Jména západních Slovanů u Geografa Bavorského, Slavia 24, 1955, s. 4-8. SPINDLER K., Der Kanalbau Karls des Grossen. Seine Reflexion in den mittelalter-
353 SEZNAM PRAMENO A LITERATURY
354 VZNIK VELKE
MORAVY
lichen Quellen und der aktuelle archiiologische Forschungsstand, in: Mensch und Natur im mittelalterlichen Europa, vyd. K. Spindler, Klagenfurt 1998, s. 47-99. SPRINGER M., Agrarii milites, Niedersachsisches Jahrbuch fiir Landesgeschichte 66, l994,s. 129-166. STANISLAV ]., Slovenský juh v stredoveku II., Turč. Sv. Martin 1948. STEINBOCK F., Der kirchliche Prachteinband im friihen Mittelalter von denAnJiingen bis zum Beginn der Gotik, Miinchen 1965. STEINHOBEL J., Die grossmiihrischen Bistiimer zur Zeit Mojmírs ll., Bohemia 37, 1996. STEINHOBEL J., Povod a najstarsie dejiny nitranskieho kniažatstva, Historický časopis 46, 1998, s. 369-416. STEINHOBEL ]., Styri veťkoTTWravské biskupstvá, Slovanské štúdie l, 1994, s. 21-39. STEINHOBEL ]., f'élkoTTUJravské územie v severovýchodnom Zadunajsku, Bratislava 1995. STEINMANN U., Die iilteste Zeremonie der Herzogseinsetzng uns ihre Umgestaltung durch die Habsburger, Carinthia I. 157, 1967, s. 469-497. STORMER W., Fruher Adel. Studien zur politischen Fuhrungsschicht im Jriinkisch-deutschen Reich vom 8. bis ll. ]ahrhundert (Monographien zur Geschichte des Mittelalters 6), Stuttgart 1975. Strategies oJ distinction. The construction oJ ethnic communities, 300--800, vyd. W. Pohl H. Reimitz (The Transformation of the Roman World 2), Leiden- Boston- Koln 1998. STRATOS A. N., Byzantium in the Seventh Century I., Amsterdam 1968. STRZELClYK J., Semeldinconnoburg, in: SSS V (1975), s. 128. STRZELClYK J., Takulf, in: SSS 6 (1979), s. 15-16. SUIČ M., Ocena radnje L. Magretiča "Konstantin Porfirogenet i vremja dolaska Hrvata", Zbornik historijskog zavoda Jugoslavenske akademije 8, 1977, s. 89-100. SULLIVAN R. E., Khan Boris and the Conversion oJ the Bulgares: A Case Study oJ the lmpact oJ Christianity on a Barbarian Society, Studies in medieval and Renaissance History 3, 1966, s. 55-139. Sviitopluk 894-1994, vyd. R. Marsina- A. Ruttkay, Nitra 1997. SWOBODA W., Akwileja czy Grado? Pryzczynek do interpretacji Vita Methodii cap. V., in: Kraje slowianskie w wiekach srednich. Profanum i sacrum, Poznan 1998, s. 484-495. SWOBODA W., O charakterze parístwa bulgarskiego do polowy IX wieku, Slawia Antiqua 18, 1971, s. 83-103. SWOBODA W., O wiarygodnosci przekazu Powie5ci dorocznej o Obrach, Slavia Antiqua 17, 1970, s. 73-91. SWOBODA W., Obrowie, in: SSS 3 (1960), s. 443-444. SZÁDECKY-KARDOSS S., Awarica. Ober die Awarengeschichte und ihre Quellen, Szeged 1986. SZAMEIT E., Slawische Korpergriiber des 8. Jh. im osterreichischen Donauraum und ihre Beziehungen zum spiitmerowingischen Kulturkreis, in: Ethnische und kulturelle Verhaltnisse an der mittleren Donau vom 6. bis zum ll. Jahrhundert, vyd. D. Bialeková aJ. Zábojník, Bratislava 1996, s. 215-225. SZENTPÉTERI J., Cartographia avarica. Kartographische Bemerkungen von ADAM bis Bajan, in: Ethnische und kulturelle Verhaltnisse an der mitteleren Dona u vom
6. bis ll. Jahrhundert Symposium Nitra 6. bis 10. November 1994, vyd. D. Rialeková aJ. Zábojník, Bratislava 1996, s. 154-159. SZThfANSKI W.,Awarzy, Wroclaw 1979. ŠEVČENKO 1., Constantine-Cyril, apostle oJ the Slavs, as "bibliothecary" or how byzantine was the author oJConstantin's Vita?, in: ... The man of many devices, who wandered full many ways, Festschrift in honor of János M. Bak, edd. B. NagyM. Sebok, Budapest 1999, s. 214-221. ŠIMEK E., Čechy a Morava za doby římské (Práce z vědeckých ústavů Filosofické fakulty Karlovy university 1), Praha 1923. ŠIMEK E., Děvín, Památky archeologické 32, 1921, s. 23-60. ŠIMEK E., Chebsko v staré době (Spisy Filosofické fakulty brněnské university 50), Brno 1955. ŠIMEK E., K etnografii osídlení jižních Čech a jihozápadní Moravy, Časopis Matice moravské 89, 1960, s. 264-277. ŠIMEK E., Keltové a Germáni v českých zemích (Spisy Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 48), Brno 1934. ŠIMEK E., Západní Slované a Germáni (Z dávných věků 1), Brno 1947. ŠIŠIČ F., Povjest Hrvata u vrijeme narodnih vladara, Zagreb 1925. ŠOLLE M., Hradskou Mšena 1., Památky archeologické 68, 1977, s. 323-393. ŠOLLE M., Hradsko na Kokořínsku- Canburgfranckých análů, Praha 1998. ŠOLLE M., Příspěvek archeologie k lokalizaci tzv. "Canburgu", Sborník Národního musea v Praze, řada A, roč. 17, 1970, s. 177-183. ŠRAJNER P., Sabitija ot biilgarskata srednevekovna istorija váv vizantijskite kratki chroniki, Istoričeski pregled 1979, n. 2, s. 107-111. ŠTIH P., Karantanija= stara domovina Hrvatov?, Zgodovinski časopis 41, 1987, s. 529-556. ŠTIH P., Novi poskusi resevanja problematike Hrvatov v Karantaniji, Zgodovinski časopis 43, 1989, s. 319-333. ŠTIH P., O vojvodskom stolu in Liburnii ter o metodi in znavstveni korektnosti neke razprave, Zgodovinski časopis Sl, 1997, s. 110-120. ŠTIH P., Plemenske in državne tvorbe zgodnjega srednjega veka na slovanskom naselitvenem prostoru v vzhodnihAlpah, in: Slovenci in država (Razprave I. razreda SAZU 17), Ljubljana 1995, s. 21-45. ŠTIH P., Priwina: slawischer Furst oder Jriinkischer Graf?, in: Ethnogenese und Oberlieferung. Angewandte Methoden der Friihmittelalterforschung, vyd. K. Brunner a B. Merta (Veroffentlichungen des lnstituts fiir osterreichische Geschichtsforschung 31), Wien 1994, s. 209-222. The Neighbours oJ Paland in the 10th Century, vyd. P. Urbanczyk, Warszawa 2000. THOMPSON E. A., A History oJAttila nad the Huns, Oxford 1948. TKADLČÍK V., Datum příchodu slovanských apoštolů na Moravu, Slavia 38, 1969, s. 542-551. TOLSTOJ N. I., O prirode svjazej binarnych protivopostavlenij tipa pravyj-levyj, mužskoj-ženskoj, in: Jazyki kul'tury i problemy perevodimosti, red. B. L. Uspenskij, Moskva 1987, s. 169-180.
355 IEZNAM PRAMENO A LITERATURY
356
VZNIKVELK~
MORAVY
TOMEK W. W., Apologie der iiltesten Geschichte Bohmens gegen die neueren Anfechr ter derselben, Abhandlungen d. Kgl. biihmischen Gesellschaft d. Wissensschaften, V. Folge, Bd 13, Prag 1863. TOMEK W. W., Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útokům spisovatelů německých, Památky archeologické a místopisné 4., odd. 2, 1861, s. 3-15; 5, 1863,s. 203-209,252-264. TOMICKI R., Tradycja i jej znaczenie w kulturze chlopskiej, Etnografia Polska 17, 1973, s. 41-58. TÚTH E., Bemerkungen ZUT Kontinuitiit der romischen Provinzialbevolkerung in Transdanubien (Nordpanonien), in: Die Viilker Siidosteuropas im 6. bis 8. Jahrhundert, vyd. B. Hiinsel, Siidosteuropa Jahrbuch 17, 1987, s. 89-120. TRADELIUS L., Die grosseren Hildesheimer Annalen und ihre Ableitungen, Diss. , Berlin 1936. TRUBAČEV O. N., Die Sprachwissenschaft und die Etnogenese der Slawen, Zeitschrift fiir Slawistik 32, 1987. TRUGLY A., Griiberfeld aus der Zeit des awarischen Reiches bei der Schifswert in Komárrw, Slovenská archeológia 35, 1987, s. 251-344. TRUGLY A., Griiberfeld aus der Zeit des awarischen Reiches bei der Schifswert in Komárrw, II., Slovenská archeológia 41, 1993, s. 2ll-230. TRUHLÁŘ
J., Albertus Bohemus a české přípisky v jeho zápisníku z XIII. století, Ča
sopis Českého musea 53, 1879, s. 580-585. TŘEŠTÍK D., Grossmiihren, Pasau und die Ungarn um das ]ahr 900, Byzantinoslavica 59, 1998, s. 137-160. TŘEŠTÍK D., Křest českých knížat roku 845 a christianizace Slovanů, Český časopis historický 92, 1994, s. 423-459. TŘEŠTÍK D., Lauentenburch. O jménu velkomoravského Pohanska, Časopis Matice moravské 107, 1988, s. 281-292. TŘEŠTÍK D., Objevy ve Zrwjmě, Československý časopis historický 35, 1987, s. 548-576. TŘEŠTÍK D., Pád Velké Moravy, in: Typologie raně feudálních slovanských států, Praha 1987, s. 63-67. TŘEŠTÍK D., Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935), Praha 1997. TŘEŠTÍK D., "Trh Moravanů"- ústřední trh Staré Moravy, Československý časopis historický 21, 1973, s. 869-874. TŘEŠTÍK D., Václav a Berengar. Politické pozadí postřižin sv. Václava, Český časo pis historický 89, 1992, s. 641-661. TŘEŠTÍK D., Von Svatopluk zu Boleslaw Chrobry. Die Enstehung Mitteleuropas aus der Kraft des Tatsiichlichen und aus einer Idee, in: The Neighbours of Poland in the 10th Century, ed. P. Urbanczyk, Warszawa 2000, s. ll1-l45. TURČAN V., Dalšie slovanské nálezy zo Smolenic-Molpíra, Zborník Slovenského národného múzea 88, 1994, Archeológia 4, s. 75-84. TURČAN V., Nové nálezy ostróh zo Smolenic-Molpíra, Zborník Slovenského národného múzea 89, 1995, Archeológia 5, s. 72-82. TUREK R., Canburg z roku 805- Kanina či Kanín?, Historická geografie 17, 1978, s. 434-449.
TUREK R., Čechy v raném středověku, Praha 1982. TUREK R., Die fríihmittelalterlichen Stiimmegebiete in Bohmen, Praha 1957. TUREK R., K otázkám českých kmerwvých území, Slavia 23, 1954, s. 47-52. TUREK R., K poloze Canburgu, Zpravodaj Místopisné komise 18, 1977, s. 640-641. TUREK R., Kmenová území v Čechách, časopis Národního musea 31, 1952, s. 3-46. TUREK R., Vztah Kouřimě a Libice, Archeologické rozhledy 29, 1977, s. 505-520. Typen der Ethnogenese unter besonderer Beriicksichtigung der Bayern, Bd. 1, vyd. H. Wolfram a W. Pohl (Denkschriften d. Ůsterreichischen Akademie d. Wissenschaften, Phil.- hist. Klasse 201), Wien 1990. TYSZKIEWICZ J., "Nowy ogierí" na wiosn(l, in: Cultus et cognitio, Warszawa 1976, s. 591-597. TYSZKIEWICZ, L. A., Podzialy plemienne i problem jednosci Slowian serboluiyc· kich, in: Slowiansczyzna Polabska mi~dzy Niemcami a Polsk14, vyd. J. Strzelczyk, Poznan 1981, s. 109-136. UIBLEIN P., Studien zur Passauer Gechichtsschreibung des Mittelalters, Archiv fiir iisterreichische Geschichte 121, 1956, s. 93-180. VACEK F., Sociální dějiny české doby starší, Praha 1905. VÁCzy P., Der Jriinkische Krieg und das Volk der Awaren, Acta Antiqua ASH 20, 1972, s. 395-420 (maďarsky: A frank hárboró és az avar nép, Szásadok 108, 1974, s. 1041-1061). VÁDARY L., Epochenwechsel um 476. Odoaker, Theoderich d. Cr. und die Umwandlungen. Anhang: Panonica, Budapest- Bonn 1984. VACH M., K etnickým a politickým vztahům staré Moravy a Panonie, Sborník historický 10, 1962, s. 5-31. VAILLANT A. - LASCARIS M., La date de Ia conversion des Bulgares, Revue de etudes slaves 13, 1933, s. 5-15. VÁŇA Z., Bílina. Výzkum centra přemyslovské správy v severozápadních Čechách v letech 1952, 1961-1964 a 1966, Památky archeologické 67, 1976, s. 393-478. VANĚČEK V., Franské pomezní marky a jejich českomoravské sousedství v 9. stol., Právněhistorické studie 9, 1963, s. 229-245. VANĚČEK V., Prvních tisíc let ... Předstátní společenská organizace a vznik státu u českých Slovanů, Praha 1949. VANĚČEK V., Vnitřní organizace Čech a Moravy v době přemyslovské, Věstník České akademie 51, 1942, s. 13-40. VÁRADY 1., Das letzte ]ahrhundert Parwniens, 376-476, Amsterdam- Budapest 1969. VASMER M., Untersuchungen iiber die iiltesten Wohnsitze der Slaven I. , Die lranier in Siidrussland, Leipzig 1923. VAŠICA ].,Au sujet des degrés du catéchumimat, Byzantinoslavica 24, 1963, s. 251-257. VAŠICA J., K otázce původu Zákona sudného ljudem, Slavia 30, 1961 s. 1-9. VAŠICA J., "Origine cyrillo-méthodienne du plus ancien code slave de "zákon sudnyj ljudem", Byzantinoslavica 12, 1951, s. 154-174. VÁVRA 1., Srbská cesta, Historická geografie 17, 1978, s. 369-423. VÁVRA 1., Řezenská a Norimberská cesta. Historická geografie ll, 1973, s. 31-100. VAVŘÍNEK V., Církevní misie v dějinách Velké Morqvy, Praha 1963.
357 SEZNAM PRAMENŮ
A LITERATURY
358 VZNIK VEU:E
MORAVY
VAVŘfNEK V., Die Christianisierung und Kirchenorganisation Grossmiihrens, Historica 7, 1963, s. 5-56. VAVŘfNEK V., Staroslověnské životy Konstantinu a Metoděje (Rozpravy ČSAV, řada SV, roč. 73, 1963, seš. 7), Praha 1963. Velká Morava a počátky československé státnosti, vyd. ]. Poulík a B. Chropovský, Praha 1985. Velké dějiny zemí koruny české 1., Praha 1999. VlLFAN S., Rechtsgeschichte der Slowenen bis zum ]ahre 1941 (Grazer Rechts- und Staatswissenschaftliche Studien 21), Graz 1968. Vugil von Salzburg. Misswnar und Gelehrte, vyd. H. Dopsch aR. Juffinger, Salzburg 1985. VLASTO A. P., The Entry ofthe Slavs into the Christendom, Cambridge 1970. VRIES J. de, Altgermanische Religionsgeschichte II., 2. vyd., Berlín 1957. WAGNER H., Urkundenfiilschungen im Burgenland, Eisenstadt 1953. WALLACE-HADRILL J. M., The Long Haired Kings, Toronto 1983. WASILEWSKI T., Bizancjum i Slowianíe w IX wíeku, Warszawa 1972. WASILEWSKI T., Data chrztu Bulgarii, Pami~tnik Slowianski 18, 1968, s. 115-129. WASILEWSKI T., Krqg misijny apostolów Slowian Konstantina-Cyryla i Metodego a zagadnienie imion zakonnych misionarzy, in: Biedni i bogaci. Studia z dziejów spolecze!Ístwa i kultury ofiarowane Bronislawowi Geremkowi, Warszawa 1992, s. 253-260. WASILEWSKI T., Nieznany przekaz rocznikarski o przyjt:ciu chrzesciaristwa przez Bulgarów, Pami~tnik Slowianski 19, 1969, s. 139-143. WASILEWSKI T., Slavjanskoe proischoždenie solunskich bratev Konstantina-Kyrila i Mefodija, Sovetskoe slavjanovedenie 1991, n. 4, s. 49-59. WASILEWSKI T., Studia nad dziejami panowania cesarza Michala III (842-867). Cz. II: Przewrót paristwowy w 851/852 r. i ofenzywa w Azji Mniejszej przeciwko Arabom, Przeghtd Historyczny 61, 1970, nr. 4, s. 369-373. WATTENBACH W.- LEVlSON, W. - LŮWE, H., Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter. Vorzeit und Karolinger. Heft II: Die Karolinger vom Anfang des 8. ]ahrhunderts bis zum Tode Karls des Grossen, Weimar 1953. WAVRA, B., Salzburg und Hamburg. Erzbistum und Missionspolitik in karolingischer Zeit (Giessener Abhandlungen zur zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europiiischen Ostens 179), Berlín 1991. WEGENER W., Bohmen - Miihren und das Reich im Hochmittelalter (Ostmitteleuropa in Vergangenheit und Gegenwart), Ki:iln- Graz 1959. WENSKUS R., Die slawischen Stiimme Bohmens als ethnische Einheiten, in: Siedlung und Verfassung Bi:ihmens in der Friihzeit, vyd. F. Graus a H. Ludat, Wiesbaden 1967, s. 32-41. WENSKUS R., Stammesbildung und Verfassung. Das Werden der friihmitt elalterlichen gentes, Ki:iln - Graz 1961. WIDAJEWICZ J., Kraków i Powa:ie w dokumencie biskupstwa praskiego z roku 1086. (Poznanskie towarzystwo przyjaciól nauk, Práce komisji historycznej, t. XI, z. 4), Pozna!Í 1938. WIDAJEWICZ J., Paristwo Wr.Slan, Kraków 1947.
WIDEMANN J., Díe PassauerAnnalaen, Historisches Jahrbuch 17, 1896, s. 487-548. WIDEMANN J., Die Passauer Geschichtsschreibung bis zumAnfang des 18. ]ahrhunderts, Historisches Jahrbuch 20, 1889, s. 640-664. WITCZAK K. T., Dwa studia nad Geografem Bawarskim. I. ]esze raz o datacji Geografa Bawarskiego. II. Najdawniejsze kontakty niemiecko-ruskie (839) i ich odzwierciedlenie w zapisce karoliriskiej zw. Geografem Bawarskim, Roczniki Historyczne 59, 1993, s. 5-17. WITCZAK K. T., Iz problematiki drevnich slavjanskich plemen I.: Etnonim Fresiti u Brv varskogo geogrofa i ego lokalizacija, Etimologija 1988-1990, Moskva 1992, s. 29-33. WITCZAK K. T., Z problematy ki Slowiansczyzny plemiennej, czesc 2: Ledzanie i Wierbiani (Verbianoi) - dwa plemiona prapolskie na wschodnim pograniczu, Slavia Occidentalis 48/49, 1991-1992, s. 249-260. WOLFRAM H., Bayern ist das Land genant die Němci, Ůsterreichische Osthefte 33, 1991, s. 598-604. WOLFRAM H., Conversio Bagoariorum et Carantanorum. Das Weissbuch der Salzburger Kirche iiber die erfolgreiche Mission in Karantanien und Panonien (Bi:ihlau Quellenbiicher), Wien - Ki:iln- Graz 1979. WOLFRAM, H.: Das Fiirstentum Tassilos III, Mitteilungen der Gesellschaft fiir Salzburger Landeskunde 108, 1968, s. 157-168. WOLFRAM, H., Die Geburt Mitteleuropas. Geschichte Ďsterreichs vor seiner Entstehung 378-907, Wien 1987. WOLFRAM H., Die Goten. Von denAnfiingen bis zur Mitte des sechsten ]ahrhunderts, 3. vyd., Miinchen 1990. WOLFRAM H., Ljudewit und PriwiTlll. (Ein institutioneller Vergleich), in: lnteraktionen der mitteleurop. Slawen u. anderen Ethnika im 6.-10. Jahrhund., Nitra 1984, s. 291-296. WOLFRAM H., Salzburg, Bayern, Osterreich. Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und die Quellen ihrer Zeit (Mitteilungen des lnstituts fiir osterreichische Geschichtsforschung, Ergiinzungsband 31), Wien- Miinchen 1995. WOLFRAM H., The Image oj Central Europe in Constantine VII Porphyrogenitus, in: Constantine Vll Porphyrogenitus and his age, Athens 1989, s. 5-14. WOLFRAM H., Uberlegungen zur politischen Situation der Slawen im heutigen Oberosterreich (8.-10. ]ahrhundert), in: Bayern und Slawen in Oberi:isterreich. Prob-
leme der Landnahme und Besiedlung (Schriftenreihe des Oberosterreichischen Musealvereins, Bd. 10), Linz 1980, s. 17-24. WOOD I. N., Ethnicity and the Ethnogenesis oj the Burgundians, in: Typen der Ethnogenese unter besonderer Beriicksichtigung der Bayern 1., vyd. H. WolframW. Pohl, Wien 1990, s. 53-59. WOOD I. N., Fredegars Fables, in: Historiographie im friih en Mittelalter, vyd. A. Scharer - G. Scheibelreiter (Veri:iffentlichungen des lnstituts fiir i:isterreichische Geschichtsforschung, Bd. 32), Wien - OMiinchen 1994, s. 359-366. WOZNIAK E. E., Byzantine Diplomacy and the Lombard-Gepidic Wars, Balkan Studies 20, 1979, s. 139-180. WOZNIAK E. E., East Rome, Ravenna and Western Illyricum 454-536, Historia 30, 1981, s. 351-382.
359 SEZNAM PRAMENŮ
A liTERATURY
ZAGIBA F., Das Geistesleben der Slawen im friihen Mittelalter, Wien - Koln - Graz
1971.
Rejstřík
ZÁSTĚROVÁ B., Avaři a Dulebové v svědectví Povesti vremennych let, Vznik a a počátky Slovanů
3, 1960, s. 15-37.
ZÁSTĚROVÁ B., Zu den Quellen zur Geschichte Wolhyniens und den Duleben im 6. ]ahrhundert, in: Byzantinsche Beitrage, vyd. J. lrmscher, Berlín 1964, s. 231-238. ZEMAN J., K problematice časně slovanské kultury ve střední Evropě, Památky archeologické 70, 1979, s. 113-130.
360 VZNIKVELKE MORAVY
ZIEGLER A. W., Der schwiibische und bayerische Name nach Inschriften aus Augus-
tins Heimatland, aus dem Kodex des "Bayer Geographen" und des Wessobrunner Gebiets, Beitrage zur altbayerischen Kirchengeschichte 22, 1961, s. 9-23. ZLATARSKI V. A. , Vel'ká Morava a Bulharsko v IX. storočí, in: Ríša Vel'komoravská, s. 275-288. ZLATARSKI V. N., Istorijata na bálgarskata dáržava prez srednite vekove I. 2, Sofija 1927. ZLATARSKI V., Kljatvata u jazyčeskich bol'gar, in: Sborník statej posvjaščenych V. I. Lamanskomu 1., St. Petersburg 1907, s. 256 násl. ZÓLLNER E., Awarisches Namengut in Bayern und Osterreich, Mitteilungen des lnstituts f. osterreichische Geschichtsforschung, 58, 1950, s. 244-266. ZÓLLNER E., Der bayerische Adel und die Griindung von Innichen , Mitteilungen des Instituts fiir osterreichische Geschichtsforschung 68, 1960, s. 362 -387. ZÓLLNER E., Die politische Stelung der Volker im Frankenreich (Veroffentlichungen des Instituts fur osterreichische Geschichtsforschung 13), Wien 1950. ZÓLLNER E., Geschichte der Franken bis zur Mitte des sechsten ]ahrhunderts, Miinchen 1970. Zur Bedeutung und Rolle des lslams beim Ubergang vom Altertum zum Mittelalter, vyd. P. E. Hiibinger (Wege der Forschung 202), Darmstadt 1968. ŽEMLIČKA J., Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha 1997. ŽEMLIČKA J., Das "Reich" der bohmischen Boleslaws und die Krise an der ]ahrtausendwende, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 267-278. ŽEMLIČKA J., Expanze, krize a obnova přemyslovských Čech v letech 935-1055, Český časopis historický 93, 1995, s. 205-222. ŽEMLIČKA J., Keltské oppidum nad Závistí a jeho osudy v historické době, Folia Historica Bohemica 10, 1986, s. 25-40. ŽEMLIČKA J., "Te ducem, te iudicem, te rectorem". Sněmovní shromáždění v časně středověkých Čechách - kontinuita či diskontinuita?, Český časopis historický 91, 1995, s. 369-384.
tučně, místní J me· na oso b , n a' rodů • názvů věcí a poJ·mů jsou v rejstříku uvedena hl ') · 1 · · a ' zvy polotučnou kurzivou (pokud se jedná o hesla avm a zemeptsne n . -, nazvy · De- · · 'ch pract' , análů či 1·iny'ch literárních děl pak kurztvou obyceJnou. •o gen d , d ejeptsny . rejstříku nejsou pojaty obsahy mapek a rodokmenů, se~na~ htera~ur~ a pram~nu, · k y a o bsah . Naopak na 1·ména uvedená v poptsctch obrazku a map JSOU poznam označena polotučnými číslicemi .
A Ahodrité, viz též Obodrité balkánští 103 Abraham, avarský loutkový kagan (poč. 9. stol.) 69, 70, 86 Adalram, salzburský arcibiskup
(821-836) ll3-ll6, 125 Adalwin, salzburský arcibiskup
(859-873) 38 Adrianopol, východothrácké m ě sto, dnešní Edirne 105 Agelmun~, první langobardský král 81 Agilolfingové, bavorský vévodský rod 39 Akvilea (Aquilea), město na italském Jadranu 217 akvilejský patriarchát 89 Akvitánie, oblast v jihozápadní Francii 34, 144 Al.Andalus viz též Andalusie 55 al-Džarmí, arabský geograf 55 Alamani, germánský kmen 27, 29, 34, 66,80,81,195 Alamansko 81 Alani, kočovnický kmen sarmatského původu 13, 19 Albgarius, francký hrabě 88 Albigis, francký velmož 161, 162 AThoin, langobardský král (561-573)
19,20 Alciok.us, náčelník Bulharů 30, 48 Allruin z Yorku, (730-804), anglosaský učenec, opat kláštera v Tours (od 796), rádce Karla Velikého 89, 90 AUera (Aller), saská řeka 36 pohoří 23, 28, 44, 48, 93 Alsasko, oblast na francouzsko-ně meckém pomezí 145, 176 Altmiihl, německá řeka 55 Alzeco, bulharský kníže (konec 7. století) 48 Amhrosius (asi 340 - 397), milánský arcibiskup 144
Alpy,
Andalusie, oblast na jihu Pyrenejského poloostrova 55 Angesis, opat ze St. Wandrille u Rouenu 53 Anglo8880vé, germánské kmeny 179 anglosaské misie 179
Annales Alamanici 61, 82 Annales Bertiniani viz též Bertinské anály 151, 152, 154, 159, 163, 169, 185, 186, 190, 198 Annales qui dicuntur Einhard 57 Annalus Fuldenses viz též Fuldské anály 83, 84, 118, 148, 151, 154, 155, 159, 164, 165, 169, 175, 185, 187, 188, 194, 197, 198
Annales Laureshamenses 72 Annales Lobienses 87 Annales Mettenses 74, 76 Annales Mettenses priores 72, 87 Annales regni Francorumi 57, 58, 60, 72 Annales Xantenses viz též Xantenské anály, anály z Xanten 84, 148,
362 VZNIKVELKE MORAVY
151, 159, 160 Annales, škola 9 Antové, název pro část Slovanů 19 Aosta, italské letovisko 34 Arabové 25, 31, 33 arabská říše 30 Arbeo z Freisingu, biskup 119 arcibiskupství 10, 33, 35, 39, 88, 89, 96, ll7, ll9-12l, 135, 178-180, 189, 191, 193 Ardarich, gepidský král 14 archeologie 5, 8, 9, ll, 14, 22, 30, 32, 46,47, 79, 92,107,109,110, 130, 131, 135 archeologické prameny 9, 38, 107, 127, 135 archipresbyter, archipresbyterát 161, 191, 192 aristokracie 5, 14, 32, 36, 47, 49, 51, 78, 89, lOl, ll2, 126-128, 136, 138, 142, 147, 158, 193, 201 Arno, salzburský biskup (od 785), první salzburský arcibiskup (798-821)67,69,88-90, 138 ArnuH (asi 850 - 899), východofrancký král (od 887), římský císař (od 896) 96, ll9 ArnuH, bavorský vévoda (915-934) 81 Asie 12, 12, 13, 15, 19 Asparuch, bulharský chán (681-702) 31, 104 Attigny, město ve Francii 144 Attila (Ť 453), hunský vládce 14, 28 Audoin, langobardský král (546-560)) 18 AuduH, prefekt Bavorska (799-818) 5, 74
Augsburg, bavorské město 16 Augrmtum45 Auxerre, francouzské město 145 Austruijci, Austrasie, východní část francké říše 27, 29 Avaři 19, 23, 34, 36, 40, 41, 48, 51-64, 66-71,75,83,86,88-90,96, 99, 103, 104, 106, 107, 109, 112, ll8, 124, 127, 136, 138, 144, 146, 178 Avarie 36, 58, 59, 61, 68-70, 75, 83,86, 89-91,93,118,133 Avarsko (Hunsko) 118 avarský kaganát 5, 6, 20, 21, 26, 30, 31, 33, 34, 53, 63, 64, 66, 68, 77, 96, 99, 101, 104, 107, 109, 112, 130, 136, 201 Aventinovy výpisky 166
B Bajan, avarský kagan 19, 21, 24, 26, lOl Balderich, friaulský markrabě (819-828) 94, lOl, 105, 106, 125, 139, 145, 163 Baleá.nké 11Wfe 34 Balkán., Balkánslcý poloostrov 13, 18, 23 Balkán západní 5 Balt, Baltské 11Wfe 22, 27, 73, 101, 103, 132, 146, 175, bán 51, lOl
Banát 65 Bardas, byzantský císař, strýc a spoluvládce Michala III. (862-866) 183 Bathe M., německý historik 73 Bavorsko, bavorské vévodství 30, 33, 39,42, 48,54-56,59-61,72,74, 81,83,84,85, 89,102-106,117, 125, 139, 144, 146, 151, 152, 155, 156, 165, 174, 177, 179, 189, 190 Bavoři 16, 23, 30, 32, 40, 42, 46-48,
60,80,81, 112,128,139,152, 157,200,203 Behaim Albert (1180-1260), pasovský děkan 118, 120 Bělehrad, srbské město 106, 113, 133, 162 Benátky, italské město 91, 193 Benedikt z Ainaine (t 821), mnich, opat ainainský a rádce Ludvíka Pobožného 140, 141, 144 Beneventsko, Benevento, langobardské vévodství v jižní Itálii 140 Bernard, vnuk Karla Velikého, italský král z rodu Karlovců (812-818) 144 Bertinské anály viz též Annales Bertin· ses 148, 151, 152, 154, 163, 169, 185, 186, 190, 198 Bertricm, francký falckrab ě 105 Bílé Karpaty, moravsko-slovenské pohoří 109, 112, 127, 135 Bílina, české hradiště 74 Bílinsko 170
Biskupije u .Kninu 90 biskupství 15, 33, 41-43, 96, lOl, 115-117, 123, 178, 179, 180, 182, 184, 191, 192 Bismarck Otto von (1815-1898), kníže, pruský a německý kancléř (1862-1890) 6 blatnicko-mikulčický styl110 blatenské hrabství 87 Blatenské jezero (dnešní Balaton) 151, 153, 154 Blatenské kostel153 Blatnohrad, sídelní hrad Pribiny v Zadunají 112, 113, 153, 192 Bohemané, francké jméno Čechů 34, 60,62, 72, 76,82,84,85, lOl, 132, 151, 157 Boiové, keltské kmen 176 B6na 1., maďarský historik 87 sv. Bonifác (po kolem 680-754), arcibiskup, apoštol Německa 33
Boris I.
(t 907), bulharský chán a první
křesťanský
panovník (852-889) 106, 162, 163, 179, 180, 183-186, 191-193 Boma (Ť 821), kníže dalmatských Chorvatů 91-93, 95, 97-100 Bonlt (Ť 749), korutanský kníže 40, 41,44-46,154 Bofivoj I. (t asi 891), přemyslovský kní· že 42, 47, 173 Bospor 24, 25, 142 brána zemská 155-157, 164, 169 Branimír, chorvatský kníže (879-892) 95 Brulav, slovanský kníže Dolní Panonie (880-900) 96 Bratislava 164 Bratislavská brána 30, 35, 195 Bratislavský hrad 195 Bretonci, keltský národ 147, 152, 189 Británie 179
Budape$(56 Bulharsko 55, 68, 112, 180, 183-185, 191-193 7, 20, 30, 31, 56, 68, 96, 97, 103, 106, 112, 113, 115, 116, 124, 125, 132, 134, 138, 139, 145, 153, 162, 163, 181, 183, 185, 191 bulharský kaganát (chanát) 7, 31, 185 Bulín Hynek, historik raného středověku 87 Burgundové, germánský kmen 80 Burgundsko, oblast ve Francii 55 By.wnc, byzantská říše 18, 22, 31, 55, 56, 68, 91, 92, 104, 105, 138, 140, 142, 146, 147, 178, 180, 181, 184, 185, 188, 189, 191, 202,204 Byzantinci 24, 192, 193
Bulhaři
363
REJST~IK
c
364 VZNIKVELKt MORAVY
D
Cacatius (Ť okolo 750), slovanský korutanský kníže (745-751) 40-42, 50 Cáchy (Aachen), po rýnské město, sídlo Karla Velikého 66, 69, 80, 87, 88,91,93, 127,136,142-144 Canburg, hradiště 75-80, 84 canizavci (avarský titul) 86 Carniola (Krajina) 45 Camun.tum (dnešní Petronell u Vídně), antické podunajské město 30, 35, 69, 187 Cibulka Josef (1886-1968), český historik umění a archeolog ll4, 119, 124, 154 Colmar 145
římská provincie 34, 91, 103, 104 Dagobert 1., francký král (623-639) 27-31,39,40,48 Daleminci, kmen Polabských Slovanů 62, 74, 168, 169, 170, 175 Dalmácie 6, 23, 34, 91-95, 97, 97-101, 107, 110, 139 Dalmatinci 91 daně 21, 43, 103 Dánové 145, 147, 148, 160 dary 103, 141, 147, 148, 163, 198, 200 De administrando imperio 26, 94 De laudibus sanctae crucis 137 Décsy G., maďarský historik 122
Conversio Baiovariorum et Carantanorum 10, ll, 38-43, 45-48, 50,
Dějiny pasovských biskupů
87-89,98,106,112,113,114, 116, 122, 123, 131, 138, 177 Csendes Peter, rakouský historik 60 Cumeoberg, hradiště 58, 59
č Čedrag, obodritský kníže 85 Čechy 14, 16, 17, 22, 25-29, 42, 53, 57,59-63,71,72,74-78,75, 80-83,94,100,102,107,112, 123, 128, 132, 136, 144, 149-160, 164, 169, 170, 172, 175, 194 Čeladrag, veletský kníže 98 Černé moře 104 České stfedohoří 74 Čestihor, kníže polabskoslovanských Srbů 158, 161, 170-173, 175, 176 Čeii7, 8,26,27,47,48,53,60,62, 63, 71, 72,74-76,81-85,100, 149, 150-159, 161, 166, 168-170, 174, 175, 194, 196, 198, 203 Čína 12
Dácie,
a bavor-
ských vévodů 117 Dervan, srbský kníže 27, 30, 48 desetinná organizace 52 desetinný princip 21 Desiderius, poslední langobardský král (756-774) 54, 55 Dévín 30, 109, 164, 186-188 Deoolotos, černomořské město 104 Dietrich z Bernu, mytologický hrdina 14 Dittrich Zdeněk R., český historik 151, 197 Dobiáš Josef (1888-1972), český historik 60 Dohner Gelasius (1719-1790), český osvícenský d ějepisec 78 Dobrudža, oblast při Černém moři 12 Dolrú Dunajovice, jihomoravská lokalita 108 Domailice 59, 74 Dopsch Heinz, německý historik 115 Dostál Bořivoj, če ský archeolog ll Doubravčice, hradiště 78 Doubravka (Dohrava) (t 977), česká princezna, manželka polského Měška I. 124
Doudlebové, slovanské kmenové jméno 22,25 doudlebské hrabství (Korutany) 87 Doupovské vrchy, pohoří 74 "Dowina" (Děvín) 164, 185, 186 Drahomysl (Ť 820), jihoslovanský kníže, tchán Ljudevíta Posávského 92,93,99 Dr0$enhofen, rakouské město 108 Dražek, obodritský kníže 85 Dráva, balkánská řeka 23, 35, 47, 48, 57, 88, 89, 91, 92, 96, 103, 106, ll5, 125, 139 družina 17, 20, 27, 50, 51, 93, 94, llO, 129, 152, 168, 169, 172, 192, 194 Dunaj 12-14, 15, 18, 19, 22, 23, 26, 27,29-31,33-35,48,56-62, 64-67,69, 77,81,86,87,89,90, 96, 103, 107-llO, ll2, 113, 115, 122, 124, 127, 132, 132, 133, 147, ISO, 151, 153, 164, 165, 175, 176, 185-187, 196 Durynkové, germánský kmen 17, 27, 34, 195 Durymko, durynská říše 23, 30, 59, 146, 168, 189, 190 dux 92, 97, 99, 150, 153, 154, 161, 166, 172, 178, 197-199 Dyje, moravsko-rakouská pohraniční ře· ka 108, 133, 165
E Eherhard z Friaulu (Ť 866), markrabě, manžel Gisely, dcery Ludvíka Pobožného 80, 157 Ebro, španělská řeka 34 edelingové 50 Egypt24 Einhard (kol. 770-840), životopisec Karla Velikého 33-35, 56, 61, 63, 71, 72, 82, 90, 91, 103 Engelšalk (Ť 871), východofrancký hrabě 198-200
Erich (Ť 799), markrabě friaulský 62, 65-67, 90, llO Ermanarich, pasovský biskup (866-874) 192 Ernst, bavorský hrabě, tchán krále Karolomana 155, 164 Ernst, bavorský hrabě , syn Ernestův 170, 177 Emona, korutanské město 45 E~, korutanský kníže (konec 8. století) 87, 88 etnogeneze 5, 13, 16, 26-28, 30, 31, 51, 96, 99, 100 Eur00$ie 15 Evropa 7, 8, 12, 12, 13, 15, 20, 31, 33, 35, 51, 55,81, 107,141-143, 201,204 Evropa střední 5, 6, 10, 12, 22, 30, 33, 139, 201 Evžen II., římský papež (824-827) ll8, 121 expanze 14, 22, 56, lOS, 109, 127, 131, 135, 140, 141, 177
F Favianů
(dnešní Mautern), antické v Podunají 15 Fergunna, latinský název Krušných hor 74 Fuaha (dnešní Fischa), rakouská řeka 69 Fischer R., německý slavista 78 .Flavia Solva, antické město v Koruta· nech 45 Fokas, byzantský císař (602-610) 23 FonUrnoy,biwa(84l) 145,146 Fortunát, aqulejský a gradský patriarcha (před 803-825) 93 Francie 32, 143, 176 francká říJe 13, 33, 34, 140 Frankové 14, 17, 19, 23, 26, 30, 34, 35,39,40, 42,47, 54, 58-60, 67-69, 71, 72, 74, 76, 78, 82, 84, město
365 REJST~IK
366 VZNIKVELK(
MORAVY
85, 91-95, 99, lOl, 104, 134, 137, 146, 152, 155, 158, 159, 162, 163, 170, 171, 189, 195, 198, 205 Franhfurt nad Mohanem, porýnské město 101-104, 125, 127, 138, 175, 190, 196 Franky, oblast v Porýní 33 Fredegar, francký kronikář (druhá polovina 7. století) 26, 28, 31, 40, 48 Fredegarova kronika 25 Friaulsko, friaulská marka, historické území v severovýchodní ltalii a v Slovinsku 55, 65-67, 91, lOl, 123, 145 Fridrich II. Štaufský (1194-1250), římskoněmecký král (1212-1250), císař (od 1220), sicilský král (1197-1250) 117 Fried Johannes, německý historik ll Frísové, Frísko, historické území v dnešním Nizozemí 58-60, 129, 160 Fritze WoHgang, německý historik 148 Fuldské anály viz též Annales Fuldenses 83, 84, 118, 148, 151, 154, 155, 159, 164, 166, 169, 175, 185, 187, 188, 194, 197, 198
G Gacka, dalmatská řeka 97 Gadčané, jihoslovanský kmen 93, 97,
98
Galie 13, 34 Gelasius 1., římský papež (492-496) 145
Genewara. území při Labi u Magdeburku 74 gens, gentes S, 6-8, 10, 14, 16, 27, 28, 30-32,38,45,47,48, 71, 82,96, 98, 102, 115, ll6, 127, 128, 131-135, 138, 146-149, 150, 162, 166-168, 170-172, 174,
175, 188, 195, 200, 201
Geograf bavorský 35, 77, 84, 103, 132, 132-134, 148, 166, 171 Gepidé, germánský kmen 14, 17-19, 21,28 gepidská říše 20 Germáni 10, 13, 14, 16, 26 Germánie 34, 35 Gero, markrabí Severní marky (937-965) 197 Gerold I. (Ť 799), bavorský prefekt 67, 86,90 Gerold II., bavorský prefekt (okolo 828) lOl, lOS, 106, 125 Gerward, francký analista, pisatel Xantenských análů 160 Gesta Dagoberti 40 Gisela, abatyše, sestra Karla Velikého 72 Gisela (Ť po 874), dcera Ludvíka Pobožného 157 Glomači viz též Daleminci 74 Gloria in excelsis Deo, papežská bula (869) 180, 181 Gnirs Anton, sudetoněmecký historik 78 Godescalc, písař 203 Godescalcův evangeliář 203 Goll Jaroslav(l864-l929), český pozitivistický historik 82 Gosposvet&lce pole 50 Gostomysl (Ť 844), obodritský kníže 84, 148 Goteram (Ť 802), francký panonský hrabě 67 Gótové, germánský kmen 6, 10, 13, 14, 16-20 Grafenauer Bodo, slovinský historik 50 Graman, vojevůdce Karla Velikého (788) 55 Grimoald, langobardský král (662-671) 48 Grimoald, opat ve Wessenburgu 132 Guduscunum (dnešní Kučevo), antické
město v Moesii, dnešním Srbsku 97,98 Gundakar (t 869), východofrancký hrabě 178, 182, 189, 190 Gyorffy Gyula, maďarský historik 12
H Hadrián II., římský papež (867 -872) 180, 181 Hájek z Lihočan Václav(t 1553), český kronikář 81 Halle, německé město 74 Hartwig, pasovský biskup (840-866) 182, 186, 191, 192 Hauptmann Ljudmil, chorvatský historik 50 Havlík L. E., moravský archeolog 187 IJV. Helena (t 328), matka Konstantina Velikého 203 Helmwin, francký hrabě 88 Herakleios I. (nar. 575), byzantský císař (610-641) 23, 24, 26, 100 Hercynský les, pohoří 35 Herimann (872), český kníže 158 Hermanarich, gótský král 13 Herodotos, řecký dějepisec 26 Herulové, germánský kmen 16 Heves, uherská stolice 122 Hevlín, moravská ves s avarským pohřebištěm 108 Hildegarda, manželka Karla Velikého 203 Hildigis, langobardský náčelník 17, 18 Hinkmar, francký analista, autor části Bertinských análů 186, 198 Hispánie 34
Historia ecclesiae Laureacensis ll? Hitler AdoH (1889-1945), něm ecký kancléř (od 1933) 6 hlad, hladomor 76, 83, 94, 95, 165, 166, 168, 183, 188, 196 Hochgosch, korutanské hradiště 46 Horák Bohuslav (1881-1962), čes ký
historický geograf 78 Hrahan Maur, opat fuldský (822-842) 137 hrad 29, 30, 38, 53, 74, 76-79, 84, 85, 93, 94. 99, 109, llO, 113, 122, 123, 127, 130-132, 165, 167, 167, 168, 170-173, 185, 186, 188, 192, 195, 198-201 hradiště 29, 46, 74, 78, 79, 81, 107-llO, 108, ll2, 127, 131, 135, 170 Hrádek 77
Hrad&ko (Hrad&~Kanů&a),
hradiště
78 hranice 6, 12, 18, 22, 24, 28, 31-35, 46,54-57,59-61,63,70,71,74, 76, 77,81,93, 103,105,106, 108, 112, 128, 132, 135, 136, 138, 139, 145-149, 152, 153, 155, 157' 160-163, 165, 170-172, 174, 175, 190, 194, 201 hring 57, 65, 66 Hugo, francký hrabě 145 Humen~~ký vrch 78 Hunové, kočovnický národ ll, 13, 14, 40 hunská říše 14, 118 Hyrlcánský les (Hircanus saltw) 72
CH Chadaloh (Ť 802), francký hrab ě v Panonii 679 Cham, bavorské město 59, 74 Charváti, slovanský kmen, resp. kmeny 22, 100 Charváti Bílí 100 Chazaři, turkický kmen (národ) 56 Chiem.slcé jezero (Chiem.see) 40-42 Chlodvík 1., francký král (481-511) 14, 129 chorbiskup 43 Chorvaté, jihoslovanský kmen, resp. národ 7, 26, 27, 36, 50, 94-96,
367
REJST~IK
368 VZNIKVElKE MORAV'I
98-100, 138, 168 Choroatsko, balkánský stát 26, 94, 96, 99, lOl Chotimír (t 769), korutanský kníže 40-43,46,47,50 christianizace 6, 38, 40, 46-48, 89, 90, IlO, 124, 130, 136, 138, 147, 149, 152, 179 Chronicon Gothanum 72, 80, 81 Chronicon Moissiacense 72, 74-77, 84 Chropovslrý Bohuslav, slovenský archeolog 123 Chur, město v dnešním Švýcarsku 189
I Ihn Chordádbeh. arabský geograf 55 římská provincie 94, 95, 191 Indoevropané 51 lngo, kněz a korutanský misionář 46, 47 Ingelheim, porýnské město 105, 142 Inn, bavorská řeka 177, 190 Innichen, korutanský klášter 46 intronizace 98, 147
IUyricum,
Irminsul46 Itálie 14-18, 16, 17, 20, 34, 55, 80, 81, 93, 128, 144, 146 Italská legenda 180, 204 Istrie, poloostrov 23, 34, 91 Izák, avarský kníže (803) 86
J Jadran 77, 146 Jan VIII., římský papež (872-882) 95, 121 Jan IX., římský papež (898-900) 115 Jan, francký hrabě a správce Istrie 91 Jeruzalém 202 sv. Jimram, řezenský světec 123, 124 Jindfich, francký velmož, vojevůdce 190 Judita (Ť 843), druhá manželka Ludvíka Pobožného 145
jugur (avarský titul) 54, 63 Justinián I. Veliký (nar. 482), byzantský císař (527-565) 17, 18 Justinus II., byzantský císař (565-578) 19
K Kadaii, severočeské město 29, 78 Kadolah, friaulský markrabě (799-819) 91-93,95,123 Kahl Hans D., německý historik 42, 45 Kaich, slovanský kněz (9. století) 42 Kal, hradiště 79 Kalábrie, italský poloostrov 34 Kamenec 78 Kamp , lokalita v Podunají 58 Kampa, rakouská řeka 58-61 Kamýk, hrad u Litoměřic 79 Kanina, hradiště 78 kapkan (avarský titul) 69-71 Karel Martell (688-741), francký majordom z rodu Karlovců (od 714) 33, lOl Karel Mladší (Ť 811), syn Karla Velikého, francký král (od 800) 72, 74-80,82,84,102,164 Karel I. Veliký (nar. 747), francký král (768-814), římský císař (od 800) 5, 6, 12, 31, 33-36, 39, 41, 46, 48,53,53-67, 67,68-72,74-76, 80, 81-91, 93, 99, lOl, 102, 104, 109, ll2, liS, 125, 127, 136, 138-144, 146, 148, 151, 152, 157, 174,179,202,203,205 Karel II. Holý (823-877), západofrancký král (840-877, císař (875-877) 123, 145, 146, 163, 171, 175, 191, 196 Karel III. Tlustý (839-888), východofrancký král (876-887), též západofrancký (885-887), císař (881-887) 123, 164, 189, 195, 196 Karel III. Zpozdilý (Pitomý, 879-929),
západofrancký král (893-922) 123 Karlovci, francká panovnická dynastie (od 751) 33, 146, 179 Karlovy Vary, západočeské lázně 78 Kamburg viz též Kmský hrad, korutan· ský ústřední hrad 44-46 Karniolci, kmen alpských Slovanů 45, 92,94 Karoloman (Ť 754), francký majordom z rodu Karlovců (741-747) 41 Karoloman (před 830-880), východofrancký král (876-880) 126, 155, 162, 166, 174-177, 182, 183, 186-190, 193, 195-200 Karpat&ká kotlina 5, 14, 17, 18, 20, 27, 31-33, 35, 36, 51, 55, 56, 68, 88, 97, 105, IlO, 136, 138, 139, 162, 176, 183 Karpaty, pohoří 14, 19, 104, 127 Katičič Radoslav, rakouský slavista 99 katechumen, katechumenát 122, 124-126, 185 KUbler R. , sudetský historik 78 Katilina Lucius Sergius (asi 108-62 př. Kr.), římský politik 190 Kavkaz, pohoří 13, 19 Kesigesburch, polabskoslovanské hradiště 167' 168 Klagenfurt (Celovec), hlavní město Korutan 49, 51 Klanica Zdeněk, český archeolog 111 kláštery 33, 40, 41, 46, 47, 52, 74, 124, 140, 143 Klálterec nad Ohří, severočeské město 74 Klučov, středočeské hradiště 78 kmotr 41, 42, 66, 69, 191 knížectví 40, 43, 45, 47, 50, 87, 91, 96, IlO, 135, 157, 168, 171-173, 192 Kocel, blatenský kníže (861-884), syn Pribinův 124, 180, 192 Koledicové, kmen Polabských Slovanů 167, 168
Kolín nad Labem, středočeské město 156, 157, 159 kolínský hrob (poklad) 156, 157, 158, 159 Kolníková Eva, slovenská archeoložka a numismatička 123 Kománw, slovenské město na Dunaji 109, ll2, 127 sv. Konstantin (sv. Cyril, t 869), slovanský věrozvěst 10, 161, 181, 184, 186, 191, 193 Konstantin I. Veliký (nar. asi 285), římský císař (312-337) 202 Konstantin VII. Porfyrogennetos (905-959), byzantský císař (913-959)26,94-96,99, 100 Konstantinopol (též Cařihrad, dnešní Istanbul) 24, 25-28, 34, 91-93, 105, 124, 179, 181-184, 191, 193, 202 kordóbský emirát resp. chalifát 55, 63 Korutanci, kmen alpských Slovanů 7, 28, 38-51,62, 83,87, 89, 92, 94, lOl, 168 Korutany, alpské knížectví 23, 27, 28, 30,38-40,42,43,45-47,49, 49-52,88,92-94,98, lOl, 102, 105, 125, 144, 154, 178, 183, 187, 189 kořist 6, 14, 19, 21, 23-25, 31, 35, 53, 56, 62,64,66, 76,138,141,154,170 Kos Milko, slovinský historik 98 kosezi 50, Sl Kosmas (Ť ll25), český středověký kronikář 82 Kotrba V. 78 Kotyza Oldfich, současný český archeolog 79 Kotzilis, legendární kníže 9 5 Kouřim (Stará), hradiště 168, 173 kozáci 51 Knittefeld 44, 45 Krajina (viz též Camiola), alpská země 45
369
REJIT~IK
370 VZNIKVELKt MORAVY
"král" (pouze pokud je výraz v uvozovkách) 27, 62, 72, 81, 84, 98, lOl, 148, 166, 178 Krenumii.nster, rakouské město 52 Kristián (Ť 995), údajný bratr Boleslava II., řezenský mnich a legendista 47, 173 Kristiánova legenda 42 Kristus 202-204
Kronika w(rzburského biskupství Lorenza Friesa 55 Krnský hrad viz též Kamburg, korutanský hlavní hradiště 38, 45, 50
Krum, bulharský chán (803-814) 68, 104, lOS, 133
Kruiné hory, severočeské
pohoří 59, 62, 73,74 křest 41, 69, 89, 95, 100, 121, 122, 124-126, 128, 130, 131, 135, 136, 147, 149, 150, 152, 153, 178, 184, 185, 191, 201 křesťanství 6, 15, 35, 36, 38, 42, 43, 47, 63, 71,99, 121,124, l29-l3l, 142, 144, 152, 161, 181, 183-185, 201-203 kříž 130, 202, 203 Kučevo (antické Guduscunum), srbské město 98 Kulpa, chorvatská řeka, bitva (820) 93 Kunimund, gepidský král 19 Kutrigurové, kočovni cký kmen 19, 26 Kyjev, ukrajinské hlavní město 56 Kyrieeleison 50
L Labe, česká
řeka 7, 14, 19, 27, 33-35, 74-79,79, 146, 147, 175 Langobardi, germánský kmen 16, 17, 16-20, 22, 28, 29, 31, 32, 54, 59, 66, 67, 81 langobardská říše 54 László Gyula, maďarský historik 71 Le Goff Jean, francouzský historik 9
řeka, bitva na (743, 955) 41 Lech, Lecho (Ť 805), český kmenový kníže 48, 72, 76, 78, 80, 84, 85 Lev m., římský papež (795-816) 81 Lev V., byzantský císař (813-820) 68, 91, 104, lOS Libellus Virgilii 41 Lihurnie, korutanské knížectví 34, 43-46, 91, 98, 99 limes 146 Linec (Linz), rakouské město 124, 126 Liňané, menší kmen Polabských Slovanů 175 Lippert Julius (1839-1909), český německý historik 82 Litoměfice, severočeské město 79 Liutbert, mohučský arcibiskup (863-889) 190 Liu1pirc, langobardská princezna a manželka bavorského vévody Tassila III. 55 Liutpram, salzburský arcibiskup (836-859) 113, 114 Liutprand z Cremony (okolo 922-asi 972), cremonský biskup (od 961), italský letopisec 124 Ljub, veletský kníže 85, 98 Ljudevít Posávský (Ť 823), kníže posávských Slovanů 47, 66, 86, 91-99, 106, 110, 138, 153, 172 Ljudomysl, kníže dalmatských Slovanů 94 Loira, francouzské město 14, 34 Lorek, ves v Hor. Rakousku, rdysi římská osada Laureacum a sídlo biskupství 117 "loršská tradice" 117 loršské arcibiskupství 117, 118 Lorsch, švábské město 176 Lothar 1., francký a italský král (od 814), císař (817/840-855) 70, 93, 144-146, 189 Lothar II., lotrinský král (855-869) 196 Lotrinsko, porýnské království a pak vévodství 146, 196 Lovosice, město na Labi 78, 79, 79
Lech,
Lowmiailski Henryk, polský medievalis-
ta Sl Lucca. italské
město
16, 17 kmen 82 Ludvík I. Pobožný, římský císař a francký král (814-840) 33, 53, 70,80,82,85,91-93,98,99, lOl, 103-106, 115, 125, 137, 138-140, 140, 141-149, 152, 153, 157, 160, 162, 170, 171, 181, 189,198,199,205 Ludvík II. Němec, bavorský král (od 817), východofrancký král (840-876)35,62,83,84,96, 102, 106, 112, 114-116, 122, 125, 132, 132, 139, 144-146, 148-155, 158, 159, 161, 163-166, 168-176, 176, 177, 181-196,198-200,202,203 Ludvík ll. Mladší, východofrancký král (876-882) 175, 189, 190, 193, 195, 196 Lupo, korutanský kněz 40-42, 80 Lutovský Michal, český archeolog 29 Lučané, čes ký
M Mad'aři,
ugrofinský kočovnický národ 20, 123 Magdeburk (Magdeburg), německé město 74 Magretič Ljudo, chorvatský historik 99 Machelm, francký vyslanec (824) 104 Maioran, korutanský kněz 40, 42 Malá Asie 24 Malamir, bulharský chán (831-836) 106 Malé Karpaty, slovenské pohoří 135 Malopolsko, polská oblast 14, 17, 27 Mals, tyrolská obec 102 mapa 34, 69, 70 "Marharii" (Moravané) 131, 133 Maria Saal, korutanská obec 44, 45 marka 48, 55, 65, 66, 74, 86, 91, lOl,
103, 106, 116, 123, 145, 154, 155, 158, 168, 185, 198 Marmarské 11Wfe 25 Matfrid, francký hrabě 145 Maurikios, byzantský císař (582-602) 23 Mautem (viz Favianis) 15, 59, 126, 133 Meersen, lotrinské město 196 meersenské smlouva (870) 196 Meginfrid, komorník Karla Velikého 59-62 "Merehaní" (patrn ě Moravané slovenští) 132-135 Merovejci, francká královská dynastie 31-33 Měšek I., polský kníže (960-992) 124 Metoděj (t 885), slovanský věrozvěst, moravský a panonský arcibiskup (872-885) 10,368,39,42,88, 112, 113, 117, 119-121, 130, 161, 180, 181, 184, 192, 193, 202, 204 Mettské anály viz též Annales Mettenses
76 Michal I., byzantský císař (811-813) 104 Michal m. (840-867), byzantský císař (842/856-867) 180, 181, 183-185, 191, 192, 202, 204 Milruláš I. (okolo 800-867), římský papež(858-867) 180-182,185, 191-193 Milrulčice, hlavní moravské hradi ště 30,107-109,130,165,196,200, 202,204 Milegast, veletský kníže 98 Miliduch (t 806), srbský kníže 72, 84 misielO, 36, 38, 41-44, 46, 47, 67, 69, 88, 89, ll2, 116, 123, 127, 128, 149, 179, 191, 192 Mislav, chorvatský kníže (835-845) lOl Mistelhach, avarské pohřebiště na rakouském území 108 Míieňsko, něm ecká země 169
371 REJSTRIK
Mulda (Muldau), hornosaská Mura, alpská řeka
Modestus, korutanský misionář 43-46
Mužla..Čenkov, slovanské hradiště na jižním Slovensku 109
Modla, německá řeka 79 Moesie, balkánská římská provincie
372 VZNIKVELK( MORAVY
řeka
Mnichov, bavorská metropole 39, 132 Moderw, italské město 80
104 Mohamed (t 632), islámský prorok 30, 31 Mohan (Main), německá řeka 143 Mohuč (Mainz), porýnské město , sídlo arcibiskupství 29, 67, 159, 161, 162 Mojmír 1., velkomoravský kníže (před 830-846) 112, 115, 116, ll8, 120-122, 125-128, 131, 135, 149-154, 177 Mojmír II., velkomoravský kníže (894-906) 5, 120 Mojmírovci, moravská panovnická dynastie 5, 36, 37, 66, 107, 130, 151, 188, 195, 198, 200
Molzbichl47 Moosburg viz též Blatrwhrad 45, 46, 153
Morava, země 6, 10, 14, 16-19, 26-28, 38,42,47,62,86, 103,107, 108, 109, 110, 112, ll5-ll8, 120, 121, 124-128, 130-135, 138, 139, 149-152, 154, 161, 163-166, 173-175, 178, 180-183, 186-188, 191-195, 198-201, 204 Morava, řeka 30, 107, 108, 165, 187, 201 Morava, řeka v Srbsku 132, 133 Moravané, slovanské kmeny 27, 47, 48, 62, 71, 86, 101-103, 109, ll2, 115, 117, 118, 120-122, 125-128, 130-132, 134, 135, 139, 147, 149-lSl, 153, 154, 156, 161, 162, 164, 165, 171, 177, 178, 183, 185, 188, 193, 195, 198-201 Mšeno, středočeské město 78 Miihlberger Kurt, rakouský historik 58
167
N Nakléřooský průsmyk
59, 62, 74, 169
Narbonne, francouzské město 72 nastolování 49, 50, 195
Navarra, historická oblast ve Španělsku 34 říčka, místo bitvy (454) 14 germánské kmeny a pak národ 6, 7 Německo 143 Neunkirchen, rakouské město 183 Nikeforos 1., byzantský císař (802-811) 104 Nin, dalmatské město 100, 101 Nitra, slovenské hradiště 109, ll2-116, 120-124, 126, 131, 134, 135 Martinský vrch 123 Nitra, řeka 123 Nitransko 86, 109, US, 116, 122, 127, 131, 134, 135 Nitrava ll3, 122, 123 Nitravané 134 Nógrád (Novohrad), uherská župa 122 nomádi 12, 14, 19, 20, 26, 104, 136 Nomenoě, bretonský kníže 147 Noricum, římská podunajská provincie 15, 16 Normané, severské germánské kmeny 141, 147, 148, 160, 164, 171, 175 Nosa, ves v Banátu 65
Nedao,
Němci,
Notae de episcopis Pataviensibus (804-1091) ll7 Novotný Václav (1869-1932), český historik 8, 71, 151 Nyitra, dvě uherské vesnice 122
o obchod 55, 56, 70 Obodrité, pobaltský slovanský kmen 22,34,62, 72, 74,84,85,98, lOl, 103, 132. 148-150, 168, 171, 174, 175, 198 Obodrité, slovanský kmen na Balkáně 22, 28, 103-106, 132, 133, 162 Odilo, bavorský vévoda (737-748) 41, 42 Oldenburg, severoněmecké město 36 Olomouc, velkomoravské hradiště, dnešní moravské město 107, 109 Omurtag, bulharský chán (814-831) 104-106, 139 Onegavon, bulharský velmož 106 opevnění57-61, 77, 79,113,146,155, 156, 164 oppidum 81 Orava, severoslovenské hradiště 109 Ordinatio imperii 144, 145 Osijek, slavonské město 35 Ostfihom, maďarské město , sídlo arcibiskupství 35, 87, 135 Oikobrh, východočeské hradiště 78 Ota III. , římskoněmecký císař (982-1002) 201 Ota z Lonsdorfu, pasovský biskup (1254-1265) ll7 Otachar, velitel Karla Velikého (788) 55 Otgar, biskup eisenstadtský 170 Otočac, dalmatské město 97 otonsko-sálská říše 10
p Paho, francký
Paderbom,
hrabě
88
středoněmecké
historické 36, 81, 162 Palacký František (1798-1876), český historik 61, 78, 82, 150, 152, 200 Pálava, jihomoravská vrchovina 12, 15 město
pallium 120 Panna Marie 24, 44, 45 Panonie, římská provincie v Podunají 6, 14, 16-18, 20, 22, 26, 27, 29, 34, 35, 38, 39, 41, 57,67-71, 75,86-90,95,96, lOl, 106, 112-114, 117, 126, 127, 151, 163, 176, 177' 192 Dolní Panonie 90, 91, 106, 112, 153, 154, 177 Horní Panonie 90, 93, 96, 106, US, 153, 177 panonské arcibiskupství 10, 39, 88 Palíi, hlavní město Francie 14, 147 Pasoo, bavorské město US-121, 125, 161, 178, 182, 192 pasovská tradice 117, 147 pasovské biskupství (diecéze) 115-120, 125, 182, 192 Patrik, francký šlechtic 161 PaulinWI, aquilejský patriarcha 67, 69 Pavel I. , římský papež (757-767) 39 Pavel Diacon, langobardský kronikář 48 Peršané, indoevropský národ 24, 25 perská říše 2 3 sv. Petr (t 67), apoštol a první římský biskup 121, 178 Petronell u Vídně (viz též Camuntum) 69, 187 Physo, župan bavorských Slovanů 51 Pilgrim, pasovský biskup (971-991) ll7, ll8, 121 Pilgrimova listinná falza ll7 Pipin I. Krátký (715-768), francký majordom (Pipin III., od 741), a král (od 751) 41-43 Pipin "Hrbáč" (Ť 810), nemanželský syn Karla Velikého 63 Pipin (t 811), syn Karla Velikého, údělný italský král (od 800) 40, 66,67, 72,81,82,84,88,89, 103 Pipin I. (Ť 838), syn Ludvíka Pobož-
373
REJST~IK
374 VZNIKVELKE MORAVY
ného, akvitánský král (od 814) 144, 145 Pirenne Henri (1862-1935), belgický historik 31 Pleterski Andrej, slovinský archeolog 44,45-47 Pliska, nejstarší bulharské hlavní město 104 Plovdiv, thrácké (bulharské) mě s to 183 Pobedim, velkomoravské hradiště v Pováží 109, 112, 127 Podbranč, velkomoravské hradiště na západním Slovensku 109 Podunají 5, 6, 8, 53, 56, 58, 63, 86, 104, 136, 147 Poeta Saxo 71 pohan, pohané 10, 46, 47, 89, 90, 115, 121, 122, 124, 126, 129, 147, 152, 158, 159, 171, 203 pohanství46, 129,160 Pohansko u Bfeclavi, velkomoravské hradiště 36, 202 Pohl Walther, rakouský historik ll, 86 pohřebiště 32, 91, 107, 108, 110, 165, 202 Po~,bitva(732)33
poklad 32, 64, 66, 157, 198, 200 Polabí6, 14, 16, 79,147 Polsko, evropský stát 14 pomocný biskup 90 Pomohani 29 Pongau, korutanský klášter 41 Poohfí 59, 79, 80, 169 Popponi, francký velmožský rod 190 Porga, legendární chorvatský kníže (Borna?) 100 Porýní 33 Posáví 57, 66, 82, 86, 88, 91, 94, 96, 97, 99, 106, IIO, 153 Ponsí14, 17, 22,106,115,116 Poučení papeže Mikuláše I. Bulharům 181 Pouzdfamká step 15 Povest vremennych let 25
povstání 26, 27, 46, 47, 63, 67, 90, 92, 95, 130, 145, 166, 190, 193, 199, 201 Praedecenti, slovanský kmen, totožný s balkánskými Obodrity 101-103, 162 Praha-Korčak, archeologická kultura 14 "pravda" 46, 129, 180, 181, 184, 201, 204,205 pretoriáni 93 Prihina (Ť 861), moravský kníže, vládce blatenského knížectví 95, 109, llO, 112-114, 114, 116, ll7, 121-127, l3l, 135, 147, 149, 151, 153, 154, 163, 174, 177, 197 Prihislav, korutanský kníže (konec 8.století) 87, 88 Profantová Nad'a, česká archeoložka 29 Prudentius z Troyes, francký analista, pisatel Bertinských análů 151, 154, 163 Prvanovič S., jihoslovanský historik 97 Přemyslovci , česká panovnická dynastie 5, 157, 172, 173, 175 přeseka 156 přísaha 66, 67, 167, 177, 202 ptujské hrabství 87 Pulka, řeka v Rakousku 165 pustošení (země) 14, 31, 57, 76, 83, 106, 152, 153, 165, 166, 188 Pyreneje, pohoří tvořící hranici mezi Francií a Španělskem 34 Pyrenejský poloostrov 17, 33
R Rába, maďarská řeka 57-59, 64, 89, 106, 115 Radhod, fríský kníže (konec 7. století) 128 Raetie, podunajská římská provincie 81, 145 raffelstettenský statut 56, 60 Rakousko, historická země v Podunají,
dnešní stát 7, 165 Dolní Rakousko 70, 196 Rapant Daniel, slovenský historik 123 Ratbod, francký hrabě a markrabí Východní marky (do 854) 112, 113, 116, 117, 122, 124-126, 128, 153, 162, 163, 174 Ratbod, francký bojovník, Svatoplukův zajatec (871) 200 Ratimír (též Radomír), kníže Posávských Slovanů (829-838) 96, 106, 112, 113, 116, 153, 163 Ravenna, italské město 31 Reginhar, pasovský biskup (818-838) 115, 117, 118, 120, 121, 125, 128 regnum 36, 68, ll6, 131, 132-135, 143, 174, 195-198 Reuter Timothy, britský historik raného středověku 103, 141 Reyendorf, ves v Rakousku 108 Riehl E., sudetský historik 78 Rihheri, francký hrabě v Panonii 126 Riphald, archipresbyter 192 ritus gentis 98, 147 Romaiové (Byzantinci) 23, 24, 192, 193 Rostislav, velkomoravský kníže2 (848-870) ll8, l3l, 150-154, 161-166, 170, 173-202 Rouen, francoutské město 53 Rubín u Podbofan 29, 79 Rudolf, francký analista, pisatel Fuldských análů 162, 163, 170, 171, 197 Rudo1t, francký falckrabí 170 Rugiland, historické území v dnešním Rakousku 59 Rugiové, germánský kmen 15, 16 rukojmí 40-42, 62, 66, 74, 84, 154, 155,167,168,185,188,200 Rumunsko, balkánský stát 22 Rusko, Rus 28, 132, 132 Rus jižní 13 Rusové 13 Rýn, evropský veletok 12, 14, 27, 29,
31-35, 72, 146, 179
Ř Řecko, Řekové, indoevropský národ 34, 180, 181, 184 Řehoř I. Veliký, římský papež (579-590) 179 Řehoř II., římský papež (715-731) 179 Řezno (Regensburg), bavorské město 16, 55-57, 62, 67-69, 116, 124, 149, 150, 152, 154, 174, 177, 183, 189, 191, 198-200 klášter sv. Jimrama 124 Řím 95, 120, 121, 147, 179, 181, 182, 184, 198, 204 Římané 35, 36, 91 Řfp, středočeská hora 80
s Sala (dnešní Zala), panonská řeka ll3 Sála (Saale), hornosaská řeka 7, 14, 27, 34, 35, 74, 113, 146 Salach, francký hrabě v Panonii 113, 153 Salzburg, město v Rakousku 10, 35, 38,39,42,43,46,88,89, 112, 117, 192 salzburské anály 166, 176 salzburské (arci)biskupství 35, 38, 41-43, 46, 67, 88, 89, 112, 115, 117, 121, 124, 125, 179, 182 Samo, slovanský vládce (první půle 7. století) 19, 26-31, 39. 40, 48, 57 San Romano (u Luccy), italské město 16, 17 Saracéni, označení pro muslimy v oblasti západního Středomoří 141, 145, 147, 148 Sarmaté, kočovné kmeny íránského původu 6 Sasko , historická území v Německu
375
REJST~IK
376 VZNIK VELKt MORAVY
6, 34, 35, 53, 62, 76, 146, 148189, 190 Sasové, germánský kmen 58-60, 63, 74, 83, 167, 195 Sáva, balkánská řeka 45, ll3 Savarie (dnešní Szombathely, resp. Steimamanger), antické město v Panonii 59,69 Sedláček August (1843-1926), český historik 78 Sedmihradsko, historická země na severozápadě dnešního Rumunska 14, 103, 104 Seina, francouzská řeka 143 Semel, "král" Daleminců 62 Semika (Zemikaz), korutanský kníže (konec 8. století) 87, 88 Severin sv., biskup ve Favianis 15 Schwarz Ernst (nar. 1895), sudetoněmecký filolog 78 Schiinkirchen, ves v Rakousku 108 Schwarza, rakouská říčka 183 Sirmium (dnes Sremska Mitrovica), antické balkánské město 18, 19, 21, 23' 56 Sisak, hrad posávských Slovanů, dnes chorvatské město 91, 94, 96 sjezdy dvorské 94, lOl, 102, 105, 138, 146, 148, 149, 162, 174, 177 Skandinávie, severoevropský poloostrov 129 Skýthie, území kmenového svazu v jižním Rusku a na Ukrajině 13 "Malá Skýthie" 12, 104 Sláma Jiří (nar. 1934), český archeolog a historik raného středověku 61, 75 Slavitah, lokální český kníže 164, 170, l7l-l73 Slavomír, obodritský kníže 85 Slavomír, velkomoravský kníže (871) 48,200 Slavonsko, Slavonie, historické území v dnešním Chorvatsku 91
Slezsko, historické území v dnešním jihozápadním Polsku 27, 35 Slováci, slovanský národ 7 Slované 5, 10, 13, 17-28, 30-32, 34, 40-42,46,48,51,53-56,60-62, 66,67,83,86,87,87-93,96, 97, 102, 103, 105-107, 109, ll2, 120, 129, 132, 138, 139, 141, 144, 147-lSl, 153, 154, 162, 174, 176, 180, 198-201, 203 Slované alpští 45-48 Slované bavorští 60 Slované dalmatští 92, 100 Slované jižní 20, lOl Slované korutanští 51 Slované východní 6, lOl Slované západní 20, 108, 137 Slovensko, historické území, dnešní stát 17, 71, 107, liS, 131-133 Slovensko východní ll6 Slovensko západní 17, 19, 28, 112, 116, 127, 131, 138, 195 Slovinsko, Slovinci, stát, slovanský národ 7, 50 Smolenice-Molpír, slovenské hradiště 109 Smrčiny, pohoří 72 sněm 50, 85, 103, 125, 144, 157, 173, 188, 189, 198, 199 Soissons, francouzské město 145 Soluň, město v Řecku 18, 184 Spittal, rakouské město 47 Split, dalmatské město 96 splitské arcibiskupství 96 Srbové, kmeny Polabských Slovanů 7, 22, 27, 34, 48, 62, 83, lOl, 102, 167, 168, 170, 174, 176, 194, 196 Srbové, jihoslovanští 22, 27 Srbsko (balkánské) 22, 98, 99 Srbsko (polabskoslovanské) 14, 27, 84, 94, 168, 175 Srbská marka 155, 158, 168 St. Gallen, švábský klášter 119 St. Peter in Holz, rakouské město 44
Staré Město u Uherského Hradiště, velkomoravské hradiště a sídelní aglomerace 107, 194 Starigrad (dnešní Oldenburg) 36 stát 5-7, 21, 28, 30-32, 36, 38, 43, 46, 47,51,56, 74,83,86,98, 100, lOl, 109, llO, liS, 130, 133, 138-144, 153, 157, 172, 178, 183-189,192,196,197,200,201 Steinhiihel Ján, slovenský medievalista 87 Stodorané, slovanský kmen 22 Stojmír, korutanský kníže (konec 8. století) 87, 88 stolec 40, 50, 51, ll9, 121 StfedníAsie 12, 13, 19 Středozemní moře 30 Suda, byzantská encyklopedie (10. století) 56, 68 Suslové, slovanský kmen 22, 194 Svatopluk 1., velkomoravský vládce (870-894) 5, liS, ll6, 119-121, 124, 131, 132, 134, 135, 164, 175, 177, 180, 194, 195-201 Svjatoslav 1., ruský rurikovský velkokníže (964-972) 129 Szombathely, západomaďarské město 69
š Šalamoun, kostnický biskup 185 Šolle Miloš (nar. 1916), český archeolog 75, 78, 173 Štěpán I. Svatý (nar. okolo 975), maďarský vládce (od 997), první uherský král (1000-1038) 135 Štěpán II., římský papež (752-757) 39 Štiavnické pohoří, slovenské pohoří 135 Šumaoo, pohoří 60 Šumen, bulharské město 104 Švábské zrcadlo 49, 50 Švábsko, Švábové, historické území v
jihozápadním Německu resp. germánský kmen vzešlý z Alamanů 27,29,81, 145,189,195
T Tabula Peutigerana, antická mapa 69 tarkan (avarský titul) 66 Tassilo 1., bavorský vévoda (591-609) 23 Tassilo III. (Ť po 794), poslední bavorský kmenový vévoda (748-788) 43,46,47,52, 54,55 Těmysl (Ť 839), kníže polabskoslovanských Kolediců 167 Teumie, historická oblast v Korutanech 44,45 ThakuH (Ť 872), francký hrabě, správce srbské marky 155, 157, 158, 168, 170-172, 175 Theodebert, bavorský vévoda (702-725) 179 Theoderich, salzburský chorepiscop (799-po 821) 69, 90 Theodor, avarský kníže s titulem kapkan (805) 69-71 Theodor, loutkový avarský kagan ll2, 125, 127, 138 Theodorich Veliký (okolo 453-526), ostrogótský král (od 474) 14 Theodorich, hrabě Karla Velikého 59, 61,62 Theodosius I. Veliký, římský císař (379-395) 144 Theofilakt z Ochridu, bulharský kro nikář 163 Theotmar I. (Dietmar), salzburský arcibiskup (873-907) 119-121, 199, 201 Theudebert 1., francký král (533-548) 28 Thrácie, Thrákie, historické území na jihovýchodě Balkánského poloostrova 105
377
REJST~IK
378 VZNIK VELKt MORAVY
Thurisind, gepidský král 18 Timočané, slovanský kmen 28, 92, 97, 98, 104, 105, 162 TUTWk, balkánská řeka 92, 87, 104 TISa, maďarská řeka 12, 14, 19, 57, 65, 66,68, 103,104,106,133,176 TISmice, hradiště 79 TuUn, rakouské podunajské město ll3, 150, 185-187 Tomek Václav Vladivoj (1818-1905), český historik 82 Torrosa, španělské město 34 Traismauer, rakouské město na antických základech ll3 Traungau, rakouské město 124, 126, 135 tribut 25, 41, 82-85, 103, 121, 146, 147, 149, 150, 152, 153, 167, 168, 198, 199 Trpimir, chorvatský kníže (asi 845-864) lOl Tfíkrálový vrch 77, 79 tudun (avarský titul) 63, 65-67, 70, 86, ll6, ll8 Turci, turkický národ 19 Turiec, slovenský kraj 135 Turek RudoH (1910-1991), český archeolog 78 tyran 74, 170-172 Tyroly 102
u úděl
145, 195
Uherské Hradiště, moravské hradiště, dnes město 30, 107, 165 Úhoi(, hradiště 29 Uhry, Uhersko ll7, 122 Ukrajina 6, 13, 17 Undrimy, korutanské město 43-45 Uorochingové, bavorský velmožský rod 157 Ural, pohoří 13 UroH, pasovský biskup (805-806)
a údajný loršský arcibiskup ll8, 121 Uto, východofrancký hrabě 190
v sv. Václav (Ť 935), český kníže (od 921) a světec 82, 128, 197 Váh, slovenská řeka 127 Valarnir, gótský králl4 "Valchau", neznámá řeka v Panonii 153 Vandalové, germánský kmen 17 Vaněček Václav (1905-1985), český právní historik 171 Varna, bulharské město 31 Vašica Josef (1884-1968), český filolog 204 Vávra Ivan, český historik 61 Vavřínek Vladimir, český hyzantolog ll Veleti, kmen Polabských Slovanů 34, 54, 62, 72, 74, 84, 85, 98, lOl, 168 Velká Morava 5, 8, 30, 38, 130, 169, 170, 174, 200, 201 Verdun, západofrancouzské město 146 verdunská smlouva (či traktát; 843) 132, 145, 189 věrnost 54, 55, 62, 74, ll3, 120, 141, 151, 170, 173, 175, 185, 197 Veszprem, maďarské město 87 Vídeň (Wien), rakouské hlavní město 69, 70, 114, 133, 183 Vídeňský les (Wienerwald), dolnorakouská oblast a vrchovina jihozápadně od Vídně 56, 57, 90, 103, 106, 115, 125, 138, 165 Vilém I. z Traungau, bavorský hrabě 124, 126 Vilém (Ť 871), výchofrancký hrabě, moravský místodržitel 198-200 Vilémovci, hrabata z Traungau, bavorský velmožský rod 124-126, 135, 177
Vinidové, pojmenování pro Slovany 185 Virgil, korutanský misionář 43 Vuuna, korutanská lokalita 45, 49, 51 VISegrád, maďarské město 135 VISla, polská řeka 33-35, 72 V1Slansko, historický kraj v dnešním Polsku ll6 Vistrach, slovanský český kníže (857) 74, 161, 169, 170-172, 175 Vitčan, obodritský kníže 71, 85 V.zigóti, germánský kmen 17 Vladař, západočeský vrch a hradiště 78 vladyka 46, 48, 202 Vladimir I. Svatý, ruský velkokníže (978-1015) 28 Vladislav, kníže dalmatských Chorvatů (821-835) 98 Vlachové, Vlaši 16, 180 J'ltava, česká řeka 77 Volha, ruská řeka 56 Vonomír (Vojnomír), jihoslovanský kníže a válečník (795) 65, 66, llO Všerubský průsmyk 59 Východní marka 74, 86, lOl, 103, ll6, 154 vjchodofrancká říše 35, 132, 134, 159, 161, 163, 166, 174, 175, 183, 194, 199, 202 vjchodořím.ská říše viz též Byzanc, hyzantská říše 13, 15, 19-22, 24, 27, 28, 31 "Vyprávění o přeložení slovanských knih" 25,26
X Xantenské anály viz též Annales Xantenses 84, 148, 159, 160
y Ybbs,
řeka
v dnešním Rakousku 55
z
w Wagram, dolnorakouské
Wasilewski Tadeusz, polský historik 185, 186 Wavra B., rakouský historik 42 Weinviertel, kraj v Rakousku 165 WeHové, bavorský knížecí rod 145 Wenslrus Reinhard (nar. 1940), německý historik lO Werinofeld 74 Werner, prefekt Východní marky (802/803-832)56, 74 Werner, východofrancký hrabě 189, 190 Wessenburg, francký klášter 132 Widukind, saský kronikář 51, 66 Wiching, moravský arcibiskup, nitranský a pasovský biskup, Metodějův protivník ll5, ll6, ll9, 120, 123, 134, 135 Witzan (Vitčan), kníže Obodritů 71 Wofram Herwig, soudobý rakouský historik ll, ll5, 124 Wogastisburg, slovanské hradiště 29, 29, 30,74 Worms, porýnské město 54
severočeské hradiště 169, 170 Zadar, dalmatské město 93 Zadunajsko 135, 177 Zagora, oblast v Thrákii 183 Zachariáš, římský papež (741-752) 39 Zákon sudnyj ljudem 205 Západ 10, 157, 178, 189, 202 západofrancká říše 147, 164, 166, 171,
Zabrušany,
město
165 Wacho (t 540/541), langobardský král 17, 18, 81 Walluc, korutanský kníže (kolem 650) 27,28,30,48,49 Waltunc (Valtunk), korutanský slovanský kníže (772) 46, 87 Wasconie 34
379
REJST~IK
175, 178, 191 západořímská říše
13, 20 Závist u Zbraslavi, keltské "oppidum", germánské hradiště 81 zemská brána 155-157, 164, 169 Zvolen, středoslovenské město 135
380
VZNIKVELK~
MORAVY
ž Želénky, lokalita v severních Čechách 169
Železná vrata, soutěska na Dunaji 113, 115, 133, 162
Obsah
Žemoseky77 Život Konstantinův 10, ll, 180, 181, 204 Život Ludvíka Pobožného 98 Život Metodějův 38, 121, 130, 202, 204 Život sv. Severinu 15 župan Sl, lOl
l.Úvodem ............. ..... ........................ .. 5 Archeologie o kulturním kontaktu Slovanů s říší Karla Velikého okolo BOO (1) Slovanská aristokracie, přijetí křesťanství a vznik státu (2) Národní dějepisectví a vznik středoevropských národů a států (3) Archeologie a historie (8) "Politická antropologie" jako úkol (9) 2.
Střední Evropa
od pádu řúnského impéria po Karla Velikého ............................... . 12 Geografie střední Evropy na konci římské epochy (12) Etnogeneze a migrace, Slované (13) Germáni v Karpatské kotlině po pádu hunské říše, Gótové, Gepidé (14) Langobardi a Bavoři (16) Příchod Slovanů do českých zemí (17) Langobardsko-gepidské války (18) Příchod Avarů (19) Bajanův kaganát (20) Avaři a Slované, usazení Slovanů v Panonii (21)Avaři a Byzanc (23) Obležení Konstantinopole roku 626 (24) Avarský útlak (25) Pověst o "rozchodu Slovanů od Dunaje" (26) Povstání Slovanů pod vedením Sama (25) Dagobert I. a Samo (28) Kde ležel Wogastisburg? (29) Krize avarského kaganátu (30) Přechod Avarů k zemědělství (31) Francká ří še (33) Geografický a kulturní obraz střední Evropy za Karla Velikého (33)
3. Korutanci a Bavoři (743-789) .................... .38 Conversio Bagoariorum et Carantanorum (38) Misie v Korutanech (40) Kníže Borut (41) Kníže Chotimír a přijetí křesťanství (42) Biskup Virgil a Modestova misie (43) Lokalizace Modestových kostelů (44) Povstání proti Bavorům a proti křesťanství (46) Kníže Waltunc, kněz lngo (47) Gens Carantanorum (48) Nastolovací rituál (49) Kosezi (51) 4. Avarské války Karla Velikého (782-805) ............. .53 Sesazení bavorského vévody Tassila a Avaři (54) Hranice na Enži (55) Její obchodní význam (56) Karlov_a výprava proti Avarům roku 791 (57) Cesta §asů a Frísů "přes Cechy" (58) Jde skutečně o území dnešních Cech? (61) Pravděpodobná účast Čechů na této výprat;ě (62) Zhroucení se kaganátu roku 795 (63) Jeho příčiny (64) Utok "Vojnomíra Slovana" ve službách Ericha z Friaulu na avarský "hring" (65) Pipinova výprava proti Avarům, jednání s no-
381 OBSAH
vým kaganem, vyplenění 'Jhringu" roku 796 (66) "Povstání" Avarů v letech 799-B03 (67) Učastnil se boje s Avary i bulharský chán Krum? (6B) listě ne, hlavními nepřáteli Avarů se stali Slované, kapkan Theodor se domáhal roku B05 ochrany před nimi (69) Další avarští hodnostáři požádali o ochranu u Karla a přijmuli křest (69) Chaos vAvarii (70)
382 VZNIK VELK1 MORAVY
5. Karel Veliký a Čech01zé (805-806) ................... 71 Proč zaútočil Karel na Cechy? (71) Prameny o válkách z let B05 až B06 (72) Výprava do Čech roku B05 (74) Její cíl "planities Behaim" -střední a dolní Poohří (75) Obléhání Canburgu (76) Pokusy o jeho lokalizaci (77) Je jím okolí Litoměřic? (79) Další výprava roku 806, účast Pipinových Langobardů, Chronico_n Gothanum (B1) Tribut uložený Cechům, Pipinem? (B3) Proč se Cechové poddali? (B3) Kdo byl kníže Lech? (B4) 6. Podunají a Ljudevítovo Posáví (805-828) ........... . B6 Vyhlazovací válka Slovanů proti Avarům (B6) Kdo byla "knížata Slovanů" sedících okolo Dunaje roku Bll? (B7) Conversio o hrabatech v Panonii (BB) Konec Avarů. Karlovy pokusy o jejich christianizaci, synoda "na Dunaji" roku 796 (B9) PověřeníArna ze Salzburgu misií u Avarů, neslavný konec tohoto pokusu (90) Posáví, Istrie a Liburnie s dalmatskými městy (91) Válka s Ljudevítem Posávským (92) Druhá válka (93) Třetí válka a Ljudevítova dobrodružná smrt (94) Byl Ljudevít Chorvatem? Konstantin Porfyrogennetos o "Kotzilisovi" (95) Další osudy Posáví, Ratimír (96)
7. Dalmácie, Slované a Bulhaři na východě Karpatské kotliny (okolo 800-838) ................................ . 97 Borna, "dux Dalmatiae" (97) Borna jako francký "dux gentis" (9B) Byl ale knížetem velkého kmene Chorvatů? (99) Chorvatská etnogenetická pověst (100) Vznik chorvatského státu ve druhé čtvr tině 9. stole!í, avarské vlivy (101) Slované na sjezdu ve Frankfurtu roku B22: Cechové, Moravané jako poddaní říše (102) ObodritéPraedenecenti (103) Vzestup bulharského chanátu za Kruma a Omurtaga, jeho domnělá "slavizace" (104) Omurtagův útok na Timočany a pak na Obodrity, jeho vyjednávání s Ludvíkem Pobožným "o hranicích" roku B24-B26 (105) Bulhaři roku B27 útočí na Dolní Panonii na Drávě a obsazují ji, sesazení markrabího Baldericha roku B2B (106).
8. Vznik mojmírovské Moravy (okolo 790-831) ......... . 107 Hradiště na řece Moravě (107) ... a na západním Slovensku (109) Počátky kostrového pohřbívání, knížecí hroby (110) Conversio o Pribinovi (112) Svěcení Pribinova kostela v Nitře- jedná se o vsuvku v Conversio (113) Došlo k tomu roku B2B? (114) Nitra nepatřila nikdy k pasovské diecézi (115) Vypovězení Pribyny Mojmí-
rem z Nitry brzy po roce B32jB33 (116) Křest "všech Moravanů" roku B31 (117) Spolehlipost této zprávy (11B) Pozdější tvrzení Moravanů, že přijali křest z Ríma (121) Pribina postavil kostel v Nitře ještě jako pohan. Proč? (122) Stavěl ho jako katechumen, jímž se stal, když slíbil přijmout křesťanství při sňatku s bavorskou aristokratkou z rodu Vilémovců (124) Počátky mojmírovské Moravy v letech BOO-B31 (125)
9. Pribina a Mojmír (831-832) ..................... . 127 Změny v uspořádání hradišť na Moravě a Slovensku a proměny ve společnosti (127) Význam křtu Moravanů (129) Charakter Mojmírovy moci (130) Byl Pribina "kmenovým knížetem"? (131) Obsazení západního Slovenska a Frankové (132) Geograf bavorský o dvojích Moravanech (132) Nitranští "Merehani"jako "Takémoravané" (133) Jejich území (133) 1 O. Krize říše a pokus o obnovení poměrů na východní hranici; válka s Čechy (830-853) ........................ . 136 Situace na východní hranici říše okolo roku 830, pád avarského kaganátu (136) Vzestup slovanských knížat (13B) Bezradná východní politika Ludvíka Pobožného, zejména vůči Bulharům (139) Počátky krize říše po roce BOO a první léta Ludvíka Pobožného (140) Příčiny krize (141) "Reforma" říše, církev a šlechta (142) Národní dějepisectví a rozpad říše Karla Velikého (143) Ordinatio imperii roku 817 (144) Povstání roku B30 (145) Verdunská dohoda v roce B43 a vznik východofrancké říše (146) Situace na východní hranici se Slovany (146) Odvrhnutí nadvlády říše v letech B30-B43 (147) Ofenziva Ludvíka Němce, nejprve proti Obodritům roku B44 (14B) "freventivní" reakce Čechů, křest českých knížat roku B45 (149) Utok Ludvíka Němce na Moravu roku B46 a dosazení Rostislava (150) Proč se vracel přes Čechy? (151) Usazení Pribiny u Blate'!ského jezera (153) Pribina a Rostislav jako "duces" (154) Válka s Cechy roku 849 (155) Bitva v zemské bráně (156) Poměr české afrancké aristokracie: "propustná hranice" (157) Hrob kolínského knížete a pozůstalost Eberharda z Friaulu (157) Nešlo o boj proti "pohanům" (159)
ll. Rostislav, Čestibor a Vistrachovi synové (855-857) . . 161 ~lbigis na Moravě roku B52, Rostislav jako "dux gentis" (161) Utok Bulharů a Slovanů (ne Moravanů) na říši roku B53 (162) Ratbodova zrada (163) Tažení Ludvíka Němce na Moravu roku B55 (164) Ludvíkova porážka (165) Sesazení Ratboda a dosazení Karolomana, Rostislav v postavení "!frále" (166) Válka se Srby (167) Srbská knížata (16B) Válka s Cechy roku B56 (169) Další válka roku B57, Vistrachův hrad (170) Slavitahova "tyranská" vláda (171) Knížata a hrady (172)
383 OBSAH
384 VZNIKVELKE MORAVY
12. Na cestě k" Velké" Moravě (858-870) ... . ..... .. . . 174 Neúspěch politiky Ludvíka Němce, směřující k obnovení nadvlády nad gentes při východní hranici říše (174) Poslední, avšak neuskutečněný pokus roku 858 (175) Karoloman se spojuje s Rostislavem (176) Jeho vzpoura proti otci roku 860 (177) Ludvík Němec zahajuje čistku mezi bavorskou šlechtou (178) Rostislav je na vrcholu moci (178) Plán_na zřízení arcibiskupství pro Moravu (179) Jako první krok žádá v Rímě "učitele", který by sjednotil církevnj praxi na Moravě a vyučil domácí kněze (180) Po neúspěchu v Rímě se s touto žádostí obrací do Byzance (181) Argumentem pro církevní osamostatnění Moravy je, že pasovský biskup Hartwig onemocněl a nemůže spravovat diecézi, tedy i Moravu (182) Ludvík Němec jedná o spojenectví s bulharským Borisem a útočí na Karlomanna v Korutanech (183) Michal III. vysílá na Moravu Konstantinovu misii (184) Měl při tom nějaký politický záměr? (185) Spojil se Ludvík Němec s Borisem proti Rostislavovi? Výprava na Moravu roku 863, Rostislav se, obležen v Děvíně, poddává (186) Šlo o slovenský Děvín? (187. Ludvík Němec přiděluje synům úděly, povstá_ní Ludvíka Mladšího, pro které se snaží získat i Rostislava (189) Utěk hraběte Gundakara na Moravu (190) Borisova žádost o misionáře (191) Výslání nového pasovského biskupa Hermanaricha do Bulharska roku 867, spor o moravskou misii (192) Odchod Konstantinu a Metoděje z Moravy (193) Velký útok Ludvíka Němce na Moravu roku 869 (194) Svatoplukovo "regnum", Rostislavova nevýznamná porážka (195) Svatoplukova zrada (196) Historka o pokusu dát zavraždit Svatopluka na hostině (197) Rostislavovo zajetí a vydání Ludvíku Němci, obsazení Moravy Karolomanem roku 870 (198) Povstání Moravanů, výprava proti nim, Svatopluk se ujímá vlády na Moravě (200) Definitivní upevnění moravské státnosti, vznik Velké Moravy (201) Exkurz "Pravda" Moravanů ............. .... . . ...... .. 202 Jedinečná nákončí v podobě knihy nalézaná na Moravě: kodex ve vazbě typu "crux gemmata - kříž s drahokamy". Kříž jako bojové znamení Jranckého vojska (203) Analogie nákončí na obrazech Krista v majestátu. Kristus tu drží v ruce "knihu života" sepisující ty, kteří budou spaseni (204) Na nákončích jde ale spíše o "lex Dei" vůbec, o to, co Moravané nazývali ''pravdou" (205) "Pravda" jako praslovanský řád života, nákončí se přihlašují k ''pravdě" křesťanů (206) Rodokmen Karlovců v 9. a 10. století ................. .208 Poznámky ......................................... .211 Seznam pramenů a literatury .............. . .. .. ...... .327 Rejstřík ........................................... .361 Obsah ..... .. . .. .. ..... .... . ........... .. .. . . ..... .381
DUŠAN TŘEŠTÍK
vzni~ VE~
MORf\VY MORAVANÉ, ČECHOVÉ A STŘEDNÍ EVROPA V LETECH 791-871 Edice Česká historie sv. 8 Fotografie a ilustrace z archivu autora Vazbu navrhl a graficky upravil Vladimír Vimr Na obálce použita fotografi e velkomoravského nákončí bojovnického opasku v podobě knihy. Práce z prvtú poloviny(?) 9. století, Mikulčice, pohřebiště na Kostelisku, hrob č . 1735 (k výkladu viz Exkurz "Pravda" Moravanů na s. 202 násl.) V roce 2010 vydalo NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, Dykova 15, lOl 00 Praha lO Odpovědný redaktor Jan Urban Rejstřík Jiřina Urbanová Sazba a reprodukce NLN, s. r. o. Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o. Doporučená cena včetn ě DPH 339,- Kč