133 2 2MB
Czech Pages 199 [228]
1
2
Psychoanalytická typologie F. Riemanna, sepsaná téměř před čtyřiceti lety, našla v oblasti psychologie své pevné místo a patří dnes ke klasickým dílům. Autor v této své studii vymezuje čtyři základní osobnostní typy, rozlišitelné v normě i v psychopatologii různého stupně. Základ typologie tvoří čtyři tendence nebo potřeby člověka: samostatnost, sounáležitost, stálost a změna. Osobnostní typy se rozlišují podle toho, která z těchto tendencí je převládajícím zdrojem úzkosti a strachu v životě člověka. Popis doplňují četné kazuistiky a také výklad vzniku povahových zvláštností jednotlivých typů a forem interakcí těchto typů s druhými lidmi. České vydání tohoto klasického díla ocení především psychologové, psychoterapeuti, lékaři a studenti těchto oborů. Kniha je dostatečně srozumitelná, takže ji mohou číst i neodborníci a její teorii pak s užitkem uplatnil ve svém životě. Fritz Riemann (1902-1979) byl světově uznávaným odborníkem v psychoanalýze a psychopatologii. Působil v psychoterapeutické praxi a jako pedagog.
3
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Riemann, Fritz Základní formy strachu: typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky a formy vztahů / Fritz Riemann; [z německého originálu … přeložila Eva Bosákova]. –– Vyd. 1. –– Praha: Portál, 1999. –– 200 s. –– (Spektrum) . – Název originálu: Grundformen der Angst ISBN 80-7178-313-7 616.89-008.441.1 * 159.923 *strach *typologie osobnosti *psychopatologie *studie
Mé ženě
Český překlad lektoroval a předmluvu napsal Doc. PhDr. Pavel Říčan Původní německé vydání: Grundformen der Angst vyšlo v nakladatelství Ernst Reinhardt Verlag, Munchen. 1961,1999 by Ernst Reinhardt, GmbH Co, Verlag, Munchen České vydání: Portál, s. r. o., Praha 1998 Translation Eva Bosákova, 1999 ISBN 80-7178-313-7 4
Obsah Předmluva 9 Úvod O podstatě strachu a o antinomiích života
11
Schizoidní osobnosti 23 Schizoid a láska 27 Schizoid a agrese 33 Životopisné pozadí 37 Příklady schizoidních způsobů prožívání 42 Doplňující úvahy 48 Depresivní osobností 59 Depresivní člověk a láska 66 Depresivní člověk a agrese 69 Životopisné pozadí 73 Příklady depresivních způsobů prožívání 83 Doplňující úvahy 93 Nutkavé osobnosti 101 Nutkavý člověk a láska 112 Nutkavý člověk a agrese 118 Životopisné pozadí 124 Příklady nutkavých způsobů prožívání Doplňující úvahy 138 Hysterické osobnosti 147 Hysterický člověk a láska 154 Hysterický člověk a agrese 160 Životopisné pozadí 162 Příklady hysterických způsobů prožívání Doplňující úvahy 180 Závěrečná úvaha
187 5
130
172
Předmluva Čím si kniha, jež byla poprvé vydána již v roce 1961, zasloužila nové německé vydání ještě v roce 1997, osmnáct let po autorově smrti? Riemann je atraktivní především tím, že uvádí řadu zajímavých případů ze své psychoterapeutické praxe. Přitom poutavě vypráví životni příběhy svých pacientů, srozumitelně popisuje jejich individuální patologii i jejich vztahové problémy. Přitažlivost knihy zvyšuje elegantní – neváhám říci líbivá – teoretická konstrukce: Čtyři známé psychopatologické obrazy – schizoidní porucha, deprese, obsedantní neuróza a hysterie – jsou použity k vytvoření elegantní typologie osobnosti: každá z těchto poruch je pojata jako patologický extrém tendence, jež je normální, pozitivní variantou určitého modu existence ve světě, spojenou s řadou dobrých vlastností: Schizoid v podstatě „přehání“ zdravou tendenci být jedinečným individuem, což vede k enormnímu strachu ze ztráty já v závislosti na druhém člověku. Depresivní osobnost má naopak nadměrný sklon k sebeodevzdání, čemuž odpovídá zvýšený strach ze sebeuskutečnění; to je prožíváno jako izolace. Druhou dvojici protikladů tvoří obsedant (nutkavý člověk) a hysterik jako jeho protipól: Obsedant nadměrně usiluje o stálost a jeho noční můrou je změna, zatímco hysterik je v proměnlivosti jako ryba ve vodě a děsí se naopak stálosti. Většina lidí patří ke smíšeným typům a čtenář na mnoha místech najde své vlastní charakteristické rysy; může tak lépe porozumět své životní cestě a vztahům ke svým nejbližším. Mistr popularizace se v Riemannovi pozná i na tom, jak dovede čerpat z psychoanalýzy. Její nejdůležitější pojmy vysvětluje srozumitelně a prakticky, nebojí se zjednodušovat a dobře rozlišuje mezi tím, co ještě je pro běžného čtenáře „stravitelné“ a co by mu už znělo příliš fantasticky nebo pohoršlivě. Na rozdíl od většiny psychoanalytiků cituje bez rozpaků i „odpadlíka“ Junga. V závěru knihy užívá autor svou typologii jako svéráznou perspektivní síť pohledu na společnost, dějiny a smysl lidské 6
existence, která v jeho vidění podléhá téže zákonitosti jako makrokosmos. I zde, jako v celé knize, zaujme humanistickou moudrostí a povzbudivou tóninou. Zvláštní poznámku vyžaduje základní problém českého překladu – pojem strachu. V originále je „Angst“, což se do češtiny běžně překládá jako „úzkost“. Odborná terminologie odlišuje pokud možno důsledně strach, jehož předmětem je něco konkrétního, například úraz dítěte, od úzkosti, jež takový předmět nemá. Některé citové stavy se ovšem této klasifikaci vymykají již na úrovni popisu a navíc lze úzkost často pochopit jako strach, jehož předmět je vytěsněn do nevědomí. V běžném jazyce je hranice mezi významy slov „úzkost“ a „strach“ ještě méně zřetelná. Také německá odborná literatura rozlišuje Angst a Furcht, Riemann na to však nedbá, protože – jak říká – v této knize se bez takového odlišení snadno obejde. Rozhodl se pro označení „Angst, což v běžné němčině může znamenat stejně dobře strach jako úzkost. Jeho řešení lze akceptovat zejména proto, že jde o populární, nikoli striktně odborný text. Základní myšlence knihy odpovídá v češtině lépe „strach“, toto slovo je proto i v názvu knihy a překlad mu dává přednost. V řadě případů však souvislost vyžadovala překlad „úzkost“, někdy bylo nutno sáhnout k výrazu „strach a úzkost“. Za zmínku stojí i nesnáz s plurálem slova „strach“, který je méně obvyklý, zejména v 6. pádě. Správné „straších“ je prakticky nepoužitelné. Je pak přirozené mluvit o „úzkostech“, případně o „obavách“. Svůj význam má i okolnost, že od „úzkost“ existuje adjektivum – „úzkostný“. V posledních letech u nás vyšla řada knih zaplňujících mezeru v psychologické, zejména psychodynamicky orientované literatuře. Velmi málo z nich však kombinuje odbornou solidnost, srozumitelnost a zajímavost tak zdařile jako tato kniha, jíž proto lze předpovědět čtenářský úspěch. Pavel Říčan 7
O podstatě strachu a o antinomiích života Strach patří nevyhnutelně k našemu životu. Ve stále nových obměnách nás provází od narození až do smrti. V dějinách lidstva se setkáváme se stále novými pokusy, jak zvládnout strach, jak jej zmenšit, překonat nebo spoutat. Usilovaly o to magie, náboženství i věda. Pocit bezpečí u Boha, oddaná láska, zkoumání přírodních zákonů nebo askeze zříkající se světa a filozofické poznatky sice strach neodstraňují, mohou však pomáhat jej snášet a snad jej také plodně využít pro náš vývoj, pro osobní růst. Jednou z našich iluzí však je, že věříme, že je možné žít život beze strachu; strach patří k naší existenci a je odrazem našich závislostí a našeho vědomí vlastní smrtelnosti. Můžeme se pouze pokusit rozvinout síly působící proti němu: odvahu, důvěru, poznání, moc, naději, pokoru, víru a lásku, které nám mohou pomoci strach přijmout, vyrovnat se s ním, stále znovu nad ním vítězit. Na metody jakéhokoli druhu, které nám slibují osvobození od strachu, bychom se měli dívat skepticky; nedostojí skutečnosti lidského bytí a budí iluzorní očekávání. I když strach nevyhnutelně patří k našemu životu, neznamená to, že bychom si ho byli trvale vědomi. Současně je však vždy přítomen a může v kterémkoli okamžiku vstoupit do vědomí, je-li uvnitř nebo vně vyvolán nějakým prožitkem. Máme pak většinou sklon se mu vyhnout, bránit mu a vyvinuli jsme rozličné techniky a metody, jak ho vytěsnit, utlumit, nebo zamaskovat a popřít. Ale tak jako nepřestává existovat smrt, když na ni nemyslíme, nepřestává existovat ani strach. Strach existuje nezávisle na kultuře a stupni vývoje národa nebo jednotlivce. Mění se pouze objekty strachu, to, co právě strach vyvolává, a na druhé straně prostředky a opatření, které používáme, abychom proti němu bojovali. Tak už dnes obecně nemáme strach z hromu a blesku; zatmění Slunce a Měsíce se pro nás stala zajímavým přírodním divadlem a nejsou už úzkostným prožitkem, protože víme, že neznamenají definitivní zmizení těchto 8
těles nebo dokonce konec světa. Zato dnes známe obavy, které dřívější kultury neznaly – máme například strach z bakterií, z nových hrozivých nemocí, z dopravních nehod, ze stáří a z osamělosti. Metody boje se strachem se naopak vůbec tolik nezměnily. Pouze na místo obětí a magických kouzel dnes nastoupily moderní, strach zastírající farmaceutické prostředky– strach nám zůstal. Snad nejdůležitější novou možností zpracování strachu se dnes stala psychoterapie ve svých různých formách: ona jako první odhaluje historii vzniku strachu v individuu, zkoumá jeho souvislosti s individuálně rodinnými a sociokulturními podmínkami a umožňuje konfrontaci se strachem s cílem plodně zpracovat strach a úzkost cestou zrání. Projevuje se zde, jak život směřuje k vyváženosti: Daří-li se nám ve vědě a technice dělat pokroky v dobývání světa, a tím vyřadit, odstranit určité úzkosti, vystřídáme je jinými. Na skutečnosti, že strach patří nevyhnutelně k životu, se tak nic nemění. Zdá se, že k našemu dnešnímu životu patří jen jeden nový strach: známe stále více obav, vyvolaných naším vlastním jednáním, jež se obrací proti nám. Známe strach z ničivých sil v sobě samých – pomysleme jen na nebezpečí, která může přinést zneužití atomových sil, nebo na mocenské možnosti, které jsou dány zásahy do přirozených životních procesů. Zdá se, že naše hybris, pýcha, směřuje proti nám samým jako bumerang; vůle k moci, které chybí láska a pokora, vůle k moci nad přírodou a životem v nás budí strach, že se z nás stanou manipulované bytosti postrádající smysl. Měl-li člověk dřívějších dob strach z přírodních sil, jimž byl bezmocně vydán, z ohrožujících démonů a pomstychtivých božstev, musíme mít dnes strach ze sebe samých. Je tedy opět iluzí myslet si, že „pokrok“ – který je vždy zároveň krokem vpřed i krokem zpět – nás zbaví našich úzkostí; některých určitě, ale bude mít za následek úzkosti nové. Prožitek strachu tedy patří k naší existenci. Jakkoli to platí 9
všeobecně, každý člověk prožívá své osobní variace strachu, strachu, který existuje tak málo jako „smrt“ nebo „láska“ a jiné abstrakce. Každý člověk má svou osobní, individuální formu strachu, která patří k němu a k jeho povaze, jako má svou formu lásky a jako musí zemřít svou vlastní smrtí. Existuje tedy pouze strach prožívaný a zrcadlený určitým člověkem, a má proto vždy osobní ráz, při všech společných rysech prožitku strachu o sobě. Tento náš osobní strach souvisí s našimi individuálními životními podmínkami, s našimi vlohami a s naším okolím; má svou historii, která prakticky začíná s naším narozením. Zkusíme-li se na strach podívat „beze strachu“, získáme dojem, že má dvojí aspekt: na jedné straně v nás může vyvolávat aktivitu, na druhé straně nás může ochromovat. Strach je vždy signálem a varováním před nebezpečím a současně má charakter výzvy, totiž impulzu, abychom ho překonali. Přijetí a zvládnutí strachu znamená krok vývoje, dává nám o kousek dozrát. Vyhýbání se strachu a konfrontaci s ním nás naopak nechává stagnovat; brzdí náš další vývoj a nutí nás zůstat dětmi tam, kde nepřekonáme jeho bariéru. Strach se objevuje vždy tam, kde se nacházíme v situaci, které jsme nedorostli nebo ještě nedorostli. Každý krok našeho vývoje, našeho zrání je spojen se strachem a úzkostí, protože nás vede k něčemu novému, co jsme dosud neznali a neuměli, k vnitřním nebo vnějším situacím, které jsme ještě neprožívali a v nichž jsme se ještě neprožívali. Všechno nové, neznámé, co musíme dělat nebo prožívat poprvé, obsahuje vedle kouzla nového, potěšení z dobrodružství a radosti z rizika také strach a úzkost. Protože náš život směřuje neustále do něčeho nového, neznámého a ještě nezakoušeného, provází nás úzkost ustavičně. Nejsnadněji se dostává do vědomí ve zvlášť důležitých úsecích našeho vývoje, tam, kde musíme opustit staré, důvěrně známé cesty, kde je načase zvládnout nové úkoly nebo proměny. Vývoj, dospívání a zrání mají tedy mnoho společného s překonáváním úzkosti a každý věk má 10
sobě odpovídající kroky zrání s úzkostmi, které k tomu patří, které je třeba zvládnout, má-li se krok podařit. Existují tedy zcela normální, věku a vývoji přiměřené úzkosti, které zdravý člověk prodělává a překonává a jejichž zvládnutí je důležité pro jeho další vývoj. Pomysleme třeba na první krůčky dítěte, při nichž se musí poprvé pustit matčiny ruky a překonat strach ze samostatné chůze, z toho, že zůstane samo ve volném prostoru. Nebo si vzpomeňme na velké předěly v našem životě. Vezměme si začátek školní docházky, kdy má dítě přejít z rodinného kruhu do nového a zprvu cizího kolektivu a prosadit se v něm. Vezměme si pubertu a první setkání s druhým pohlavím pod tlakem erotické touhy a sexuální žádosti; nebo pomysleme na začátek profesní dráhy, na založení vlastní rodiny, na mateřství a konečně na stárnutí a setkání se smrtí – vždy se dostane na začátek nebo před něco, co zažíváme poprvé, také úzkost. Všechny tyto úzkosti patří jakoby organicky k našemu životu, protože souvisí s tělesnými, duševními nebo sociálními vývojovými kroky, dostavují se s přebíráním nových funkcí v kolektivu nebo ve společnosti. Takový krok znamená vždy překročení nějaké hranice a vyžaduje od nás, abychom se odpoutali od něčeho obvyklého, důvěrně známého, a odvážili se toho, co je nové, neznámé. Vedle těchto obav existuje množství individuálních úzkostí, které nejsou ve výše uvedeném smyslu typické pro určité mezní situace a které u druhých často nedokážeme pochopit, protože je neznáme u sebe samých. Tak může u jednoho vyvolávat těžkou úzkost samota, u druhého shluk lidí; třetí má návaly úzkosti, když chce přejít přes most nebo přes volné prostranství; čtvrtý se nemůže zdržovat v uzavřených místnostech; jiný má opět strach z neškodných zvířat, z brouků, pavouků nebo myší. Jakkoli rozmanitý je tedy fenomén strachu u různých lidí – neexistuje prakticky nic, z čeho bychom nemohli mít strach – jde při přesnějším pohledu stále o varianty zcela určitých strachů, které bych chtěl proto označit a popsat jako „základní formy strachu“. 11
Všechny vůbec myslitelné úzkosti mají něco společného s těmito základními formami strachu. Jsou to buď jejich extrémní varianty a deformace, nebo i přesuny na jiné objekty. Máme totiž sklon přesouvat nezpracované, nezvládnuté úzkosti na neškodnější náhradní objekty, kterým se lze snadněji vyhnout než vlastním spouštěčům strachu, jimž se vyhnout nemůžeme. Základní formy strachu souvisí s naší existencí ve světě, s naším bytím rozprostírajícím se mezi dvěma velkými antinomiemi, které máme žít v jejich nerozlučné protikladnosti a rozpornosti. Chtěl bych obě tyto antinomie ob jasnit na přirovnání, které nás zapojuje do nadosobních řádů a zákonitostí, jež si běžně neuvědomujeme, přesto však jsou skutečné. Rodíme se do světa, který se řídí čtyřmi silnými impulzy: Naše Země krouží v určitém rytmu kolem Slunce, pohybuje se tedy okolo centrální hvězdy naší sluneční soustavy, a tento pohyb označujeme jako „revoluci“ (lat. volvo = koulet, točit). Přitom se Země zároveň otáčí kolem své vlastní osy, provádí rotaci. Tím jsou současně dány dva další protikladné, resp. doplňující se impulzy, které udržují náš světový systém v pohybu a zároveň tomuto pohybu vnucují určité dráhy: jde o gravitaci a odstředivou sílu. Gravitace jako by držela náš svět pohromadě. Směřuje centripetálně dovnitř, spěje do středu a je podobna víru, který chce pevně držet a přitahovat. Odstředivá síla směřuje centrifugálně, ven, směrem od středu, rozpíná se do dálky a je podobna tahu, který chce vyproštění, oddělení. Jen vyváženost těchto čtyř impulzů zaručuje zákonitý, živý řád, v němž žijeme a který nazýváme vesmír. Převažování nebo vynechávání jednoho z těchto pohybů by narušilo nebo i zničilo a uvedlo v chaos kosmický řád. Představme si, že by se Země vzdala jednoho z těchto základních impulzů. Zanechala by například „revoluce“, kroužení kolem Slunce, a prováděla by už jen rotaci, otáčení kolem vlastní osy, přestoupila by řád planety a chovala by se jako Slunce, jako střed, okolo něhož 12
by se musely otáčet jiné planety. Přestala by sledovat jí předepsanou dráhu kolem Slunce, žila by už jen podle svého vlastního zákona. Kdyby se Země naopak vzdala rotace, otáčení kolem vlastní osy, a kroužila by už jen okolo Slunce, klesla by z úrovně planety na úroveň družice, měsíce obráceného ke Slunci stále stejnou stranou v absolutní závislosti. V obou případech by tedy porušila svou planetární zákonitost: nutnost závislého zařazení, a přitom nezávislého otáčení kolem vlastní osy. Pokračujme dále. Kdyby Země neměla gravitaci, centripetální sílu, podléhala by pouze odstředivé síle a chaoticky by se roztrhla, vypadla by z dráhy a snad by se i srazila s jinými vesmírnými tělesy. A konečně, kdyby se řídila jen gravitací bez protikladného impulzu odstředivé, centrifugální síly, muselo by to vést k úplnému strnutí a neměnnosti, nebo k pasivní existenci tělesa vykolejeného z dráhy jinými silami, proti nimž by nemohlo působit žádnou vlastní silou. Nyní se konečně dostávám k přirovnání: Předpokládáme-li – a je to nasnadě – že člověk jako obyvatel naší Země a jako malá částečka naší sluneční soustavy je rovněž podřízen jejím zákonitostem a že tak v sobě nese uvedené impulzy jako nevědomé popudy a současně jako latentní požadavky, přivede nás to k velmi překvapujícím paralelám. Stačí totiž přenést ony základní impulzy na lidské rovině do jazyka psychologie, tedy ptát se na jejich ekvivalenty v prožívání, a narazíme na zmíněné antinomie, mezi nimiž se rozprostírá náš život, a jak uvidíme, současně na ony základní formy strachu, které s tím souvisí a dostávají tím hlubší význam. Rotace, otáčení kolem vlastní osy, by psychologicky odpovídala požadavku individuace, tedy tomu, abychom se stali neopakovatelným jednotlivcem, individuem.“ „Revoluci“, pohybu okolo Slunce jako naší centrální hvězdy, by odpovídal požadavek zařazení do většího celku, omezení naší vlastní zákonitosti, našeho vlastního chtění ve prospěch nadosobních souvislostí. Tak by se dala popsat první antinomie, 13
která obsahuje protikladné požadavky, abychom se stali sami sebou a zároveň se přizpůsobili nadindividuálním souvislostem. Centripetalitě, gravitaci by na duševní rovině odpovídal náš impulz k trvání a stálosti; a konečně centrifugální, odstředivé síle by odpovídal impulz, který nás žene stále vpřed, ke změně a proměně. Tak jsme popsali i druhou antinomii. Obsahuje opět protikladné požadavky, abychom usilovali o trvání a na druhé straně o proměnu. Podle této kosmické analogie jsme vystaveni čtyřem základním požadavkům, které v sobě nacházíme jako vzájemně si odporující, a přesto doplňující se tendence. V měnící se podobě procházejí celým naším životem a chtějí, abychom na ně odpovídali stále novým způsobem. První požadavek, odpovídající v našem přirovnání rotaci, je, že se máme stát jedinečným individuem s kladným vztahem ke svému vlastnímu životu a vymezujícím se vůči jiným, že se máme stát nezaměnitelnými osobnostmi, nikoli vyměnitelným masovým člověkem. Tím je však dán veškerý strach, který nám hrozí, když se odlišíme od druhých a vypadneme tak z bezpečí sounáležitosti a pospolitosti; znamenalo by to osamění a izolaci. Přes veškerou šíři našeho zařazení do určitých skupin, v nichž se cítíme spřízněni na základě rasy, příslušnosti k rodině a národu, věku, pohlaví, víry nebo povolání, jsme přece současně jedinci, individui, a tedy něčím jedinečným, výrazně se lišícím od všech ostatních lidí. To se projevuje už v té pozoruhodné skutečnosti, že stačí pouhý náš otisk palce, aby nás nezaměnitelně odlišil od každého jiného člověka a jednoznačně nás identifikoval. Tak se naše existence podobá pyramidě, jejíž široká základna je postavena z toho, co je typické a společné, která však směrem k vrcholku se stále více vyvažuje ze společných prvků a vrcholí nakonec v jedinečnosti a individualitě. Přijetím a rozvíjením své jedinečnosti, procesem individuace, jak tento vývojový proces nazval C. G. Jung, vypadáváme z bezpečí 14
sounáležitosti, z onoho „žít jako druzí“, a s úzkostí prožíváme osamělost individua. Čím více se totiž lišíme od druhých, tím větší je naše osamělost, a jsme tak vystaveni nejistotě, nepochopení, odmítání nebo i útokům. Na druhé straně však, neodvážíme-li se rizika vývoje ve svébytné individuum, zůstáváme příliš vězet v tom, co je kolektivní, typické, a dlužíme tak něco rozhodujícího své lidské důstojnosti. Druhý požadavek, odpovídající v našem přirovnání „revoluci“ Země, je, abychom se s důvěrou otevřeli světu, životu a bližním, abychom se nebáli toho, co není já, co je cizí, abychom žili ve vzájemné výměně s tím, co je mimo nás. Tím se myslí – v nejširším smyslu – oddanost životu. Je s tím však spojen veškerý strach, že ztratíme své já, že se staneme závislými, že se vydáme, nebudeme moci přiměřeně žít svůj vlastní život, obětujeme jej druhým a že přizpůsobení, které se od nás žádá, nás donutí vzdát se příliš velké části sebe samých. Jde zde tedy především o naše závislosti, o naši „vrženosť a o to, že i když je naše já tolik závislé a ohrožené a připadáme si bezmocní, máme se přiklonit k životu a otevřít se. Neriskujeme-li to, zůstáváme izolovanými jednotlivci bez vazby, bez příslušnosti k něčemu, co nás přesahuje, nakonec pak bez pocitu bezpečí, a nepoznáme tak ani sami sebe, ani svět. Touto první antinomií jsme narazili na jeden prapodivný a paradoxní požadavek, který na nás život klade. Máme žít jak sebezáchovu a sebeuskutečnění, tak i sebeodevzdání a sebezapření, máme překonat současně strach z toho, že se vzdáme svého já, i strach z toho, že své já uskutečníme. A nyní ke dvěma dalším požadavkům, které jsou opět v polárním vztahu rozporu a doplnění, stejně jako ty dva, které už jsem popsal: Třetí požadavek, odpovídající v našem přirovnání centripetální gravitaci, je, že máme usilovat o trvání. Máme se na tomto světě usadit a zařídit jaksi jako doma, plánovat do budoucna, být cílevědomí, jako by náš život byl bez hranic, jako by byl svět stabilní 15
a jako by se budoucnost dala předvídat, jako bychom mohli počítat se setrváním všeho – a přitom vědět, že „media in vita morte sumus“, totiž že náš život může každým okamžikem skončit. Tímto požadavkem, abychom trvali, abychom směřovali do nejisté budoucnosti, ba vůbec měli budoucnost, jako bychom tím měli před sebou něco pevného a jistého – tímto požadavkem jsou dány veškeré úzkosti, které souvisí s vědomím pomíjivosti, naší závislosti na mnoha věcech a s vědomím iracionální nevypočitatelnosti naší existence: Strach z toho, že se máme odvážit něčeho nového, že máme plánovat do nejistoty, strach z toho, že bychom se měli odevzdat věčnému toku života, který se nikdy nezastaví a i nás samy zachvátí a promění. To dobře vyjadřuje výrok, že nikdo nemůže vstoupit dvakrát do téže řeky –řeka i my sami se stále měníme. Kdybychom se však na druhé straně trvání zřekli, nemohli bychom nic vytvořit a uskutečnit; všechno vytvořené musí mít v naší představě něco z tohoto trvání – jinak bychom vůbec nezačali uskutečňovat své cíle. Tak žijeme stále, jako bychom věřili, že máme neomezený čas, jako by to, čeho jsme konečně dosáhli, bylo stabilní. A tato stabilita a trvání, jež máme před očima, tato iluzorní věčnost je podstatný impulz, který nás žene, abychom jednali. A konečně čtvrtý požadavek, v našem přirovnání odpovídající centrifugální, odstředivé síle. Spočívá v tom, že máme být vždy ochotni měnit se, přitakat změnám a vývoji, vzdát se toho, co je důvěrně známé, nechat za sebou tradice a to, na co jsme zvyklí, neustále se rozcházet a loučit s tím, čeho jsme právě dosáhli, všechno prožívat jen jakoby zastávky na cestě. S tímto požadavkem, abychom se stále živě vyvíjeli, nezastavovali se, neulpívali, byli otevřeni všemu novému a odvažovali se neznámého, je tedy spojen strach, že budeme určováni, svazováni pořádky, nutnostmi, pravidly a zákony, vírem minulosti a zvyklostí a omezováni ve svých možnostech a ve své touze po svobodě. Nakonec zde tedy hrozí v protikladu k výše popsanému strachu, kdy se smrt jevila jako pomíjivost, jako ustrnutí a definitivnost. Kdybychom se však 16
zřekli impulzu k proměně, k riskování něčeho nového, zůstali bychom vězet v tom, na co jsme zvyklí, stále stejně bychom opakovali to, co už tady je, a drželi se toho, a doba i svět kolem nás by nás předběhly a zapomněly by na nás. Načrtli jsme tedy další antinomii, další požadavek, který na nás život klade: Máme usilovat současně o trvání a o proměnu a musíme přitom překonávat jak úzkost z nezadržitelné pomíjivosti, tak úzkost z nevyhnutelné nutnosti. Poznali jsme tedy čtyři základní formy strachu a rád bych je ještě jednou shrnul: Strach ze sebeodevzdání, prožívaného jako ztráta já a závislost. Strach ze sebeuskutečnění, prožívaného jako nezajištěnost a jako izolace. Strach z proměny, prožívané jako pomíjivost a nejistota. Strach z nutnosti, prožívané jako definitivnost a nesvoboda. Všechny možné úzkosti jsou nakonec vždy variantami těchto čtyř základních úzkostí a souvisí se čtyřmi základními impulzy, které rovněž patří k našemu životu a také se párově doplňují a zároveň si protiřečí: jako úsilí po sebezáchově a separaci s opačnou tendencí k sebeodevzdání a sounáležitosti; a na druhé straně jako úsilí po trvání a bezpečí s opačnou tendencí k proměně a riziku. Ke každé z těch tendencí patří strach z opaku. A přece, jestliže se ještě jednou vrátíme k našemu kosmickému přirovnání, živý řád se zdá možný jen tehdy, když se pokusíme žít mezi těmito protikladnými impulzy v rovnováze. Taková rovnováha však neznamená něco statického, jak bychom si mohli myslet, ale je plná nesmírné vnitřní dynamiky, protože nikdy není něčím dosaženým, ale vždy něčím, co je třeba znovu vytvářet. Přitom nesmíme zapomínat na to, že druh právě prožívaného strachu a stupeň jeho intenzity ve velké míře závisí jak na našich vrozených dispozicích, na našem „dědictví“, tak na okolních podmínkách, do nichž jsme se narodili; tedy jak na naší fyzické i psychické konstituci, tak na naší biografii, na historii našeho vývoje. 17
I naše úzkosti mají totiž svou historii a ještě uvidíme, jak velký význam má pro ni naše dětství. Strach je tak u každého člověka spoluurčován jeho vrozenou dispozicí a okolními vlivy, což zčásti také vysvětluje, proč se těžko dokážeme vcítit do některých úzkostí jiných lidí – vznikly u nich ze životních podmínek, které se od našich příliš lišily. Vrozená dispozice a prostředí – k němuž vedle rodiny patří i společnost – může tedy určité úzkosti podpořit, jiné nechat ustoupit do pozadí. Poměrně zdravý člověk, který není narušen ve svém vývoji, bude zpravidla umět své úzkosti zvládat a bude je snad umět i překonávat. Člověk narušený ve svém vývoji prožívá úzkosti intenzivněji a častěji a jedna ze základních forem strachu u něj bude převažovat. Úzkost může být velkou zátěží a příčinou nemoci, bud když překročí určitou míru, nebo když trvá příliš dlouho. Nejvíce zatěžující jsou úzkosti, které jsou prožívány v příliš raném dětství, ve věku, kdy proti nim dítě ještě nemohlo rozvinout obranné síly. Vždy, když je strach co do intenzity nebo trvání příliš velký, nebo když nás potká ve věku, kdy jsme mu ještě nedorostli, může být jeho zpracování obtížné. Aktivující pozitivní aspekt strachu pak odpadá; následkem je zabrzdění vývoje, zastavení nebo i sklouznutí do dřívějších, dětštějších způsobů chování nebo vytváření chorobných symptomů. Je pochopitelné, že se zejména v dětském věku vyskytnou úzkostné prožitky nepřiměřené věku nebo příliš intenzivní strach, který překračuje míru únosnosti. Slabé, vyvíjející se já dítěte neumí ještě zpracovat strach o určité intenzitě; proto je také odkázáno na pomoc zvenku a odnáší si poškození, je-li s takovými příliš velkými úzkostmi ponecháno samo. U dospělého mohou hranici tolerance strachu překročit rovněž vzácnější výjimečné situace, jako je válka, zajetí, ohrožení života, přírodní a jiné katastrofy, ale i vnitřní duševní prožitky a procesy, na něž reaguje panikou, zkratovým jednáním nebo neurózou. Za normálních podmínek má však dospělý na rozdíl od dítěte mnohem širší výběr možností, jak na úzkost odpovědět a jaké síly proti ní 18
namířit. Umí se bránit, promýšlet svou situaci a rozeznat spouštěče strachu; hlavně dokáže pochopit, z čeho jeho strach pramení; umí jej sdělit, a tak získat porozumění a pomoc, a umí správně odhadnout možné ohrožení. To všechno ještě dítě k dispozici nemá; čím je menší, tím víc je pouze objektem svých úzkostí, je jim bezmocně vydáno a neví přitom, jak dlouho budou trvat a co všechno se může stát. Uvidíme, jak nás situace, kdy jedna ze čtyř základních úzkostí převáží –nebo, viděno z druhé strany, kdy se člověk dalekosáhle vzdá jednoho ze čtyř základních impulzů – zavede ke čtyřem strukturám osobnosti, ke čtyřem druhům bytí ve světě, které v různé míře všichni známe a na nichž se všichni více či méně akcentovaně podílíme. Tyto struktury osobnosti je tedy třeba chápat jako jednostranné akcenty, zdůraznění ve vztahu ke čtyřem základním úzkostem. Čím jsou popsané struktury osobnosti u daného jedince výraznější a jednostrannější, tím pravděpodobnější je, že vznikly na základě poruch vývoje v raném dětství. Pak by bylo třeba pokládat za známku duševního zdraví, dokázal-li by někdo žít ony čtyři základní impulzy v živé vyváženosti – což by současně znamenalo, že se vyrovnal se čtyřmi základními formami strachu. Uvedené čtyři struktury osobnosti jsou předně normální struktury, v nichž jedna složka převážila. Stane-li se však z převážení vyložená jednostrannost, dosáhne mezních hodnot, jež je nutno chápat jako karikované formy nebo extrémní varianty čtyř normálních základních struktur. Narazíme tak na neurotické varianty strukturních typů, jak je popsala psychoterapie a hlubinná psychologie ve čtyřech velkých formách neuróz: schizoidní porucha,* deprese, nutkavá neuróza a hysterie. Tyto neurotické osobnosti tedy vždy jen ve vyhrocené nebo extrémní formě odrážejí obecné lidské formy bytí, které všichni známe. Je třeba upozornit, že zařazení schizoidní poruchy mezi neurózy je velmi neobvyklé. (Poznámka lektora.)
Jde tedy nakonec o čtyři různé druhy bytí ve světě; při jejich 19
vylíčení chci popsat následky oné jednostrannosti, počínaje projevy, jež lze ještě označit jako zdravé, přes lehčí a těžší až k nejtěžším poruchám. Přitom si budeme všímat konstitučně korespondujících dispozic; především nás však bude zajímat životopisné pozadí. Ještě předešlu jednu poznámku: Jakkoli se zdá, že popis čtyř struktur osobnosti má charakter typologie, liší se tato typologie od ostatních tím, že –zakládajíc se převážně na psychoanalytických poznatcích a zkušenostech psychoterapie a hlubinné psychologie – je méně fatalistická než typologie odvozené například z konstituce nebo z temperamentu; ty pracují s typy, které se jeví jako osudově dané a nezměnitelné – je nutno je pouze přijmout. Mně zde jde o něco jiného. Jsem takový nebo takový nejen proto, že mám určitou tělesnou stavbu, ale i proto, že mám určité zaměření, určitý postoj ke světu, k životu, které jsem získal v průběhu své životní dráhy. To formuje mou osobnost a propůjčuje jí určité strukturní rysy. Něco z toho je osudové – vrozené psychofyzické dispozice, prostředí mého dětství s osobnostmi rodičů a vychovatelů, stejně jako společnost se svými pravidly hry, do níž jsme se narodili. Ale i to je zapotřebí v určitých mezích samostatně utvářet, lze to měnit a rozhodně to není nutno pouze trpně přijímat. Chápejme struktury osobnosti, které zde popisuji, jako dílčí aspekty celistvého obrazu člověka. Pozdější rozvíjení zprvu osudově nedostatečně vyvinutých, zanedbávaných, vychýlených nebo cizím vlivem zatížených a potlačených dílčích aspektů naší povahy může získanou strukturu změnit a zdokonalit ve prospěch oné celosti nebo zralosti, ucelenosti, která je naším ideálem, a to v té míře, v jaké je jí jedinec s to pro sebe dosáhnout. Vycházíme zde tedy ze čtyř obecně platných základních zaměření a možností chování vůči tomu, za jakých podmínek je náš život utvářen, a přitom máme před očima kosmický vzor živého řádu a vyváženosti zdánlivě neslučitelných protikladů. Zachování terminologie z teorie neuróz pro čtyři strukturní typy i pro takzvaného zdravého člověka má praktické výhody. Umožňuje to vidět u jednotlivých typů vznik na základě životního příběhu a 20
neurotickou variantu; zároveň mezitím tak dalece zdomácněly, že nové pojmenování se jeví zbytečné. Čtenář to brzy pochopí, až mu text poskytne srozumitelnou a plastickou představu o pojmech, jako je schizoidní porucha, deprese a další. Tato kniha byla napsána proto, aby jednotlivci pomohla žít, aby mu zprostředkovala lepší chápání sebe i druhých a aby objasnila důležitost našich raných let pro náš vývoj. Byla napsána také proto, aby v nás probudila smysl pro velké souvislosti, do nichž jsme zasazeni a od nichž se, jak se domnívám, můžeme naučit něčemu podstatnému.
21
KAPITOLA 1.
Schizoidní osobnosti „Vzhůru, nech nás stát se jinými než mnoho těch, kdo se zde hemží v obecném davu.’ (Spitteler) Nyní se chceme věnovat osobnostem, jejichž základní problém – z hlediska strachu – je strach z odevzdání se a které zároveň – z hlediska základních impulzů – žijí v přeceňování impulzu k „otáčení kolem vlastní osy“, psychologicky by se řeklo, že k sebezáchově a k vymezení já. Mluvíme o schizoidních jedincích, schizoidech. Všichni si přejeme stát se nezaměnitelným individuem. Vidíme to například na tom, jak citlivě reagujeme, když někdo zamění nebo zkomolí naše jméno: nechceme být libovolně zaměnitelní. Snaha odlišit se od ostatních je nám dána právě tak jako protikladné úsilí patřit jako sociální bytost ke skupinám nebo kolektivům. Chceme mít možnost žít pro své osobní zájmy a zároveň bychom chtěli žít s bližními v partnerství a v zodpovědnosti. Jak se to projeví, když se člověk vyhýbající se odevzdání pokouší žít převážně jen pro svou sebezáchovu? Jeho úsilí bude směřovat především k tomu, aby byl co nejvíce nezávislý a soběstačný. Je pro něj rozhodujícím způsobem důležité nebýt na nikoho odkázán, nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt zavázán. Proto se distancuje od ostatních lidí, potřebuje od nich mít odstup, nenechá je přiblížit se k sobě, omezuje kontakt s nimi na nejnutnější míru. Jestliže se odstup příliš zmenší, pociťuje to jako ohrožení svého životního prostoru, své potřeby nezávislosti, své integrity a urputně se tomu brání. Tak rozvíjí strach z mezilidské blízkosti, který je pro něj typický. Ovšem blízkosti se v životě nelze vyhnout, a proto hledá ochranné postoje, jimiž se proti ní může zaštítit. Takový člověk se bude vyhýbat především osobním, blízkým 22
kontaktům, nikoho nepustí do své intimity. Ostýchá se setkání s jednotlivcem, s partnerem, a pokouší se převádět lidské vztahy na vztahy věcné. Když se vydá mezi lidi, cítí se nejlépe ve skupinách nebo kolektivech, kde může zůstat anonymní, prožívá však sounáležitost prostřednictvím společných zájmů. Nejraději by měl neviditelný plášť z pohádky, pod jehož ochranou by se mohl nepoznán účastnit na životě druhých a zasahovat do něj, a přitom by nemusel nic ze sebe obětovat. Na své okolí působí schizoidi jako chladní, distancovaní, obtížně oslovitelní, neosobní až studení. Často se jeví zvláštní, podivní, ve svých reakcích nepochopitelní nebo zarážející. Můžeme je dlouho znát, aniž bychom je skutečně poznali. Jestliže dnes jsme s nimi byli zdánlivě v dobrém kontaktu, budou se zítra chovat tak, jako by nás nikdy neviděli; dokonce čím více se k nám právě přiblížili, o to příkřeji se od nás najednou odvrátí, neempaticky, často s agresí nebo nevraživostí, která nám připadá bezdůvodná a zraňuje nás. Schizoid se vyhýbá každé důvěrné blízkosti ze strachu před druhým člověkem, před otevřením se a oddaností, a tak je stále izolovanější a osamělejší. Jeho strach z blízkosti se projeví zejména tam, kde se k němu někdo přiblíží nebo kde se k někomu příliš přiblíží on sám. Protože pocity náklonnosti, sympatie, něžnosti a lásky nás k sobě přivádějí nejblíže, prožívá je jako zvlášť nebezpečné. To vysvětluje, proč se stává právě v takových situacích odmítavým, ba nepřátelským, proč druhého náhle odstrčí. Najednou vypne, přeruší kontakt, stáhne se do sebe a už se k němu nelze dostat. Mezi ním a okolím tedy že je široká mezera v kontaktech, která se s léty stále zvětšuje a stále více ho izoluje. Důsledky jsou stále problematičtější. Díky odstupu od lidí ve svém okolí ví o druhých příliš málo; má s nimi stále méně zkušeností, a proto je v mezilidských vztazích stále nejistější. A tak nikdy dobře neví, co se v druhém člověku děje; to se totiž dozvídáme, pokud vůbec, pouze v důvěrné blízkosti a milující náklonnosti. Proto je schizoid ve své mezilidské orientaci odkázán na tušení a domněnky a z tohoto důvodu je opět hluboce nejistý, zda jeho dojmy a představy o 23
druhých a nakonec i jeho vjemy nejsou jen jeho iluze a projekce. Schizoidův základní problém nám může přiblížit obraz, který patrně jako první v této souvislosti použil Schultz-Hencke. Všichni jsme už někdy zažili tuto situaci: Sedíme na nádraží ve vlaku; na vedlejší koleji stojí rovněž vlak; najednou si všimneme, že jeden z obou vlaků se pohybuje. Protože vlaky se v dnešní době rozjíždějí velmi tiše a téměř neznatelně, neucítili jsme žádný otřes, žádné trhnutí, takže pouze zjišťujeme optický dojem pohybu. Neumíme se hned zorientovat, který z obou vlaků jede, až na pevně stojícím předmětu venku jsme s to poznat, že například náš vlak ještě stojí a sousední vlak se dal do pohybu, nebo naopak. Tento obraz nám může velmi výstižně objasnit vnitřní situaci schizoida. Nikdy přesně neví – v míře, která daleko překračuje všemožnou nejistotu zdravého člověka – zda to, co cítí, vnímá, myslí nebo si představuje, existuje jen v něm samém, nebo i mimo něj. V důsledku nepevného kontaktu se světem druhých lidí mu chybí možnost orientovat se v něm, a tak při posuzování svých prožitků a dojmů váhá mezi pochybností, zdaje může externalizovat jako skutečnost, nebo zda jsou jen jeho výmysl a patří jen do jeho vnitřního světa: Dívá se na mě ten druhý skutečně výsměšně, nebo si to jen myslím? Byl dnes šéf ke mně skutečně velmi chladný, má něco proti mně, byl jiný než jindy – nebo je to jen moje domněnka? Je na mně něco nápadného, není se mnou něco v pořádku, nebo si jen namlouvám, že se na mě lidé tak podivně dívají? Tato nejistota může mít všechny stupně závažnosti od neustálé bdělé nedůvěry a chorobné vztahovačnosti až k bludným představám a percepčním přeludům, při kterých se pak skutečně zaměňuje to, co je uvnitř, a to, co je vně, aniž by se záměna jako taková rozpoznala, protože projekce se nyní pokládají za skutečnost. Umíme si představit, jak to musí být trýznivé a hluboce znepokojující, když je tato nejistota trvalým stavem, především proto, že takový člověk ji nedokáže korigovat právě kvůli zmíněnému nedostatku blízkého kontaktu. Zeptat se na to někoho, povědět mu o své nejistotě a úzkosti by totiž předpokládalo 24
důvěrnou blízkost; protože schizoid k nikomu takový vztah nemá, myslí, že se musí obávat, že bude nepochopen, vysmíván nebo dokonce pokládán za pomateného. Plni nedůvěry a vycházejíce ze své hluboké nejistoty, která, jak ještě uvidíme, je jak primárně příčinou, tak sekundárně i důsledkem jejich nepevného mezilidského kontaktu, budou tedy schizoidi jako pojistku velmi silně rozvíjet funkce a schopnosti, které jim slibují pomoci k lepší orientaci ve světě: vnímáni smyslovými orgány, poznávající intelekt, vědomí, rozum. Protože je znejisťuje zejména všechno emocionální, citové, usilují o „jasné“ poznání oddělené od citů, které jim slibuje přinést výsledky, na něž se mohou spolehnout. Už z toho lze pochopit, že se schizoidi věnují především exaktním vědám, které jim mají zprostředkovat tuto jistotu a oproštěnost od subjektivního prožívání. Oproti rozvíjení těchto racionálních stránek zaostává citový život; v něm je člověk totiž odkázán na druhého, na partnera, na emocionální vztah a citovou výměnu. Pro tyto lidi je tedy charakteristické, že při často nadprůměrně vyvinuté inteligenci působí v emocionální oblasti zaostale; jejich city jsou často nedostatečně rozvinuté, dokonce někdy zakrnělé. To způsobuje rozsáhlou nejistotu v kontaktech, která jim může způsobit nekonečně mnoho obtíží v každodenním životě; chybí jim „střední tóny“ v mezilidském styku, nemají pro něj k dispozici žádné nuance, takže už nejprostší kontakty se pro ně stávají problémem. K tomu jeden příklad: Student měl v rámci svého vzdělávání přednést referát. Protože neměl žádné kontakty a byl současně „arogantní“ – za tímto postojem skrýval svou nejistotu – nenapadlo ho přeptat se nějakého kolegy, jak to bylo běžné. Sám se trápil s problémy, které byly pouze v něm, ne ve věci samé. Byl si naprosto nejistý, zda jeho výklad bude odpovídat očekávání, při jeho posuzování kolísal mezi sebepřeceňováním a pocity méněcennosti, protože se mu jevil jednou velkolepý, dokonce jedinečně geniální, pak opět jako úplně banální a nedostatečný. 25
Chybělo mu právě srovnání s referáty druhých. Myslel si, že by se před kolegy ztrapnil a zadal si, kdyby je požádal o radu – nevěděl, že něco takového je naprosto běžné. Své naprosto zbytečné a přeceňované obavy si mohl ušetřit, kdyby byl měl přirozené, kolegiální kontakty. Takové a podobné situace a způsoby chování se v životě schizoidů kupí a ztěžují jim i banální a každodenní situace; tito lidé nejsou schopni poznat, že jejich potíže jsou v rovině kontaktů, a ne v nedostatku schopností. Schizoid a láska Jak už bylo řečeno, pro schizoida se stávají problémem zejména ty vývojové kroky, při nichž jde o kontakt s druhými lidmi: vstup do mateřské školy, do kolektivu třídy; puberta a setkání s druhým pohlavím; partnerské vztahy a veškeré vazby. Protože každá blízkost u něj vyvolává strach, musí se držet zpátky, a to tím více, čím více se s někým sblíží a především čím více se přiblíží nebezpečí, že by někoho miloval nebo byl někým milován, což si umí představit pouze jako stav, kdy se celý vydá nebo se stane závislým. Potíže v kontaktu s druhými lidmi, které se objeví v dětství, by měli rodiče a vychovatelé rozpoznat jako počátek schizoidních problémů, které snad ještě mohou být zastaveny nebo alespoň zmírněny, dříve než hlouběji zakoření. Když má dítě potíže s kontakty v mateřské škole nebo ve třídě; když si nenajde žádného přítele; když si připadá, že osaměle stojí stranou, nebo když se tak jeví ostatním; když se mladý člověk kolem puberty vyhýbá vztahům k druhému pohlaví, místo toho se noří do knih, straní se kontaktů, věnuje se kutilství nebo dělá jiné věci, při nichž je vždy sám; když v této době prodělává těžké světonázorové krize se samotářským hloubáním o smyslu života a nemluví o tom s ostatními – to všechno jsou alarmující známky, kterým bychom měli rozumět a při kterých by si rodiče měli nechat poradit. 26
Ještě problematičtější bývá pro schizoidní osobnosti postpubertální stadium nabádající k navázání partnerského vztahu. V lásce se totiž navzájem přibližujeme nejvíce, duševně i tělesně. V každém milostném setkání je rovněž ohrožena naše svébytnost a naše nezávislost, a to tím víc, čím víc se druhému otevřeme, ale také tím víc, čím víc se toho chceme uchránit. Proto se z těchto setkání často stávají úskalí, na nichž si tito lidé bolestně uvědomují svou problematiku, která byla možná dosud nevědomá, jim samým skrytá. Jak má takový člověk na někoho druhého přenést vzrůstající touhu po blízkosti a vzájemnosti, po něze a lásce, a především jak má na druhého přenést rozvíjející se sexuální žádost? V důsledku popsaných mezer v navazování kontaktů a chybějících „středních tónů“ ve vztahu k druhým, které dospěly až do dalekosáhlé nezkušenosti ve styku s lidmi, je pro něj integrování sexuality zvlášť obtížné. Také zde mu chybí mezitóny v tom, jak se chovat. Neumí se o druhé pohlaví ucházet nebo ho dobývat, ani ho neumí svádět nebo se mu vzdát. Něha, verbální nebo emocionální vyjádření náklonnosti jsou mu cizí a naprosto mu také chybí vcítění, schopnost vžít se do někoho druhého. Pokusy o vyřešení konfliktu mezi naléhající žádostí a strachem z mezilidské blízkosti mohou vypadat různě. Často tak, že se schizoid pouští jen do nezávazných, snadno ukončitelných nebo ryze sexuálních vztahů, v nichž sexualitu jakoby odštěpuje od svého citového života. Partner je pak pro něj už jen „sexuální objekt“, který slouží k uspokojení jeho smyslů a dál už ho nezajímá. Ale i kvůli emocionální nezúčastněnosti snadno střídá své partnerské vztahy. Tak se chrání, aby při hlubším vztahu s druhým člověkem nevyšla najevo celá jeho neobratnost a nezkušenost ve věcech citu, současně se chrání i před nebezpečím lásky. Ze stejného důvodu se také brání známkám náklonnosti ze strany partnera – neví, jak má na ně odpovídat, jsou mu spíš trapné. Jistý muž zašel do sňatkové kanceláře a podle fotografií, které mu tam předložili, si vybral ženu, která se mu líbila nejméně – alespoň se 27
mu nemohla stát nebezpečnou, nemohla v něm vyvolat žádné milostné city. Jedna žena se mohla tělesně oddat muži jen tehdy, když věděla, že ho pravděpodobně už nikdy neuvidí. Ženatý muž měl ve městě, kde bydlel se svou rodinou, ještě jeden tajný byt: tu a tam se do něj utekl, byl pak pro každého nedosažitelný, než opět pocítil chuť jít za svou rodinou. Potřeboval to, aby se zaštítil před přílišnou blízkostí a citovými nároky své ženy a své rodiny (která se ho právě pro toto odcházení snažila pevněji připoutat, tím ovšem opět zvětšila jeho potřebu útěku). Z uvedených příkladů je vidno, jak velký mají schizoidi strach z toho, že by se vázali, že by zakotvili, byli závislí nebo poražení; jen tak lze pochopit jejich často podivně a nesrozumitelně působící reakce. To jediné, co schizoidovi skutečně patří a co je mu do jisté míry důvěrné, je on sám; proto ta citlivost na skutečné nebo domnělé ohrožení jeho integrity, na zásahy do jeho osobní sféry, kterou potřebuje, aby neztratil oporu v sobě samém. Takové chování přirozeně nepřipouští atmosféru důvěrnosti nebo dokonce srdečnosti. Vycházeje ze svého životního pocitu prožívá vazby jako nátlak, aby ze sebe vydal příliš mnoho, což je především u partnerů, kteří od druhého potřebují mnoho náklonnosti a blízkosti, ovšem možné. Strach z vazeb může dojít tak daleko, že se takový člověk otočí ještě i před oltářem nebo v oddací síni. Mladý muž se na naléhání své přítelkyně zasnoubil – znali se už léta, on se však nechtěl vázat. Přijel k ní s prstýnky a společně oslavovali zasnoubení. Když odcházel z jejího domu, hodil jí do schránky už předem napsaný dopis, kterým právě uzavřené zasnoubení opět rušil. Podobné chování není u schizoidů vůbec vzácné. Často jsou to na dálku dobří a obratní pisatelé dopisů, v blízkém osobním kontaktu se však ihned stahují zpět a uzavírají se. V důsledku zmíněného odštěpení sexuality od citového života prožívají to, co je pudové, jaksi izolovaně; partner se tak nejen stává 28
„sexuálním objektem“, ale celý milostný život se může redukovat na funkční proces. Neznají pak něžnou předehru, neznají erotiku, ale bez ohledu na potřeby partnera směřují přímo ke svému cíli. Něha se snadno zvrhne v ubližování partnerovi, v tvrdé jednání nebo jiné způsobování bolesti. Za tím může být nevědomě touha po partnerově výrazné reakci. Dále mívají schizoidi sklon se partnera po dosažení uspokojení co nejdříve zase zbavit. „Potom“ – myšlen byl pohlavní akt – „bych ji nejraději vyhodil“, byl charakteristický výrok jednoho schizoidního muže, který ukazuje jeho strach z citových nároků partnerky. Obtížnější bývá, když si schizoid na partnerovi řeší ostrou ambivalenci mezi pocity lásky a nenávisti, svou hlubokou pochybnost o schopnosti být milován. Pak partnera vystavuje stále novým zkouškám, v nichž se má osvědčit, požaduje od něj stále nové důkazy lásky, které mají odstranit jeho pochybnosti. To se může vystupňovat až po duševní sadismus nebo sadismus v klinickém smyslu. Jeho chování pak může být vyloženě destruktivní; důkazy lásky a partnerovy projevy náklonnosti zlehčuje, bagatelizuje, analyzuje, zpochybňuje nebo ďábelsky šikovným způsobem tendenčně překrucuje. Tak si například vykládá partnerovu spontánní náklonnost jako výraz špatného svědomí, pocitů viny nebo jako pokus o podplácení („co tím chceš dosáhnout?“; „máš asi co napravovat…“). Jejich většinou dobré teoreticko-abstraktní psychologické kombinační nadání nabízí nekonečné možnosti pro takové tendenční překroucené výklady. V románu „Poduška“ Christiane Rochefortová vynikajícím způsobem popsala takový vztah a velmi přesvědčivě také vylíčila, jak je milující žena postupně dohnána schizoidním partnerem až na hranici své tolerance. Nezřídka zničí schizoid svým cynismem všechna hnutí něhy u sebe i u partnera, protože nechce, aby se ho zmocnila. V okamžiku zvlášť vřelého partnerova projevu ho duševně zasáhne na jeho nejzranitelnějším místě tím, že jeho chování, jeho výraz tváře nebo jeho slova ironicky zesměšní: „No tak nedělej takové věrné psí oči“; 29
“Kdybys věděl, jak legračně jsi právě vypadal“; nebo: „Nech už toho hloupého vyznávání lásky a pojďme na věc“. Přirozeně je tak v partnerovi systematicky ničena veškerá ochota milovat, ať už je to člověk, který má neobyčejnou schopnost milovat, nebo je to opačný, masochistický typ, který z pocitů viny, ze strachu, že partnera ztratí, nebo z jiné motivace věří, že si to všechno musí nechat líbit, nebo pociťuje rozkoš z toho, že je trápen. Jinak se musí nakonec stáhnout do sebe nebo začít nenávidět, což pak může schizoidní partner prožívat s pocitem triumfu {„led se projevila tvoje skutečná povaha“) a nechápe přitom, do jaké míry druhého dohnal tak daleko svým chováním. Strindbergovy autobiografické romány obsahují mnoho z této schizoidní tragiky, přinášejí současně působivé popisy životopisných pozadí takových osobností a jejich vývoje (např. „Syn služky“). Také Axel Borg, hlavní postava jeho románu „U otevřeného moře“, je znamenitě vylíčený schizoid s jasně autobiografickými rysy. Pokročí-li citový chlad ještě dál, vystupňuje-li se do extrémů a do patologie, může být už jen krůček ke znásilnění či dokonce k vraždě z vilnosti, především když jsou na partnera nevědomě projikovány nezpracované pocity nenávisti a pomstychtivé postoje, které původně platily referenčním osobám dětství. Odštěpená pudová stránka, neintegrovaná do celku osobnosti, je však vždy nebezpečná; přidá-li se k tomu dalekosáhlá neschopnost vcítit se do partnera a citová zakrnělost, jsou myslitelné všechny zločiny plynoucí z pudových deviací. Kvůli obtížnosti navázat s partnerem citový vztah, ba vůbec najít partnera, se schizoidi často také pokoušejí vystačit si sami, mít jakoby sami sebe jako partnera a uspokojovat se pouze masturbací. Jindy se uchylují k náhradním objektům, jako je tomu například u fetišismu. Na takových náhradních objektech se přirozeně nemůže rozvíjet jejich schopnost milovat, ačkoli i tyto formy narušené schopnosti milovat ještě obsahují prvky vůle k lásce, ještě jsou výrazem jejich hledající touhy. U schizoidů se nezřídka setkáváme s infantilním sexuálním 30
vývojem, přestože jinak jde o vysoce diferencované osobnosti. Možnou volbu pohlavně nezralých dětí nebo mladistvých za sexuální partnery si můžeme vysvětlit tím, že člověk s těžce narušenou schopností navazovat kontakty se jich méně bojí a může počítat s dětskou důvěřivostí. Někdy se u schizoida projeví potlačená schopnost milovat a touha po oddanosti jako extrémní žárlivost, která může vést až k žárlivosti chorobné. Cítí, jak málo je jeho chování hodno lásky, jak málo je schopen milovat, a tuší, že si tak sotva někoho udrží. Proto nutně všude větří soky, které – často právem – pokládá za lépe milující a za milováníhodnější. Bezelstné, zcela přirozené partnerovo chování pak s neobyčejnou vynalézavostí a hnidopišstvím překrucuje a hledá v něm něco zákeřného, úmyslného a démonického. To se může vystupňovat až do chorobné vztahovačnosti, která časem způsobí, že partnerský vztah se stane nesnesitelným, a schizoid jej nakonec zničí. Učiní to s rozkoší z ničení, kterou sám trpí, nedokáže se však chovat jinak. Motivace pak může vypadat takto: Když se už nezdá možné, že mohu být milován, zničím to, co si stejně nemohu udržet, raději sám – pak budu alespoň tím, kdo jedná, a ne tím, kdo jen trpí. Tak lze pochopit způsoby chování, kdy se člověk právě tam, kde by chtěl milovat a být milován, projevuje jako někdo, kdo je velmi málo hoden lásky. Když se pak od něj partner odvrátí, je to pro něj méně bolestivé, než kdyby o partnera skutečně usiloval, a přesto byl opuštěn. Taková prevence zklamání není u schizoidů vzácná. Obsahuje – většinou nevědomě – současně aspekt zkoušky, v níž se má partner osvědčit: Miluje-li mě ještě, i když se takhle chovám, miluje mě opravdu. Všude za tím rozpoznáváme, jak je pro takové lidi těžké pokládat se za hodny lásky. V extrémních případech může vést nedůvěra a žárlivost až k vraždě: Když mě partner nemiluje, ať nemiluje ani nikoho jiného. Vědomě prožívají schizoidi strach z odevzdání se většinou jen jako strach z vazeb. Touha po odevzdání se, která přece také patří k naší podstatě, se potlačováním hromadí a zesiluje strach, takže si pak 31
dokážou představit odevzdání už jen jako stav, kdy se úplně vydají, kdy se zřeknou svého já a ty je pohltí. Tím dochází k démonizaci partnera, která pak zpětně zase zesiluje strach a díky níž lze porozumět některým jinak nesrozumitelným způsobům chování schizoidů, především jejich náhlé nenávisti, jež vzniká z pocitu ohrožení příliš silným ty. Přisoudí mu velkou moc a nepoznají, že jde o jejich vlastní projekci. Schizoidovi je tedy zatěžko riskovat trvalý citový vztah. Má sklony spíš ke krátkodobým, intenzivním, ale nestálým vztahům. Manželství je pro něj institucí se všemi nedokonalostmi lidských výtvorů, a proto samozřejmě zrušitelné, když už mu nepřináší uspokojení. Mělo by více vyhovovat lidským potřebám a přizpůsobit se jim. Nevěra je podle jeho mínění v trvalém vztahu nevyhnutelná; požaduje pro sebe svobodu a je – to ovšem spíše teoreticky, a ne vždy tak samozřejmě ve skutečnosti – ochoten přiznat ji i partnerovi. Často je teoretikem manželství s reformátorskými sklony; přinejmenším se nebojí prosazovat svůj vlastní životní styl proti konvencím a tradicím a žít podle svého přesvědčení. V tom často projevuje více poctivosti a občanské odvahy než mnozí jiní. Někdy udržuje trvalé vztahy, couvá pouze před jejich legalizací, a proto častěji žije ve vztahu podobném manželství bez sňatku. Při rané ztrátě vztahu s matkou nebo po zklamání v matce se u schizoida nezřídka setkáváme s vazbami na starší, mateřské ženy; ty mu mohou pomoci dohnat mnohé, co jako dítě musel postrádat. Takové ženy umějí někdy dávat teplo a pocit bezpečí bez velkých vlastních nároků; jsou to štědré ženy, které mají pro jeho situaci bezprostřední pochopení, nečekají od něho, co jim nemůže dát, a právě tím vytvářejí větší vazbu, než by jinak dokázal připustit. Pouze hlouběji narušení jedinci s odpovídajícími ranými zkušenostmi rozvíjejí vyslovenou nenávist k ženám s impulzy pomsty vůči ženě. Protože schizoid ve svém životě vnímá ženství jako neznámý a ohrožující prvek, nacházíme u něj nezřídka náklonnost ke stejnému pohlaví; jindy si volí partnerku, která se mu díky takřka mužským rysům nezdá tak „úplně jiná“ jako velmi 32
ženská žena. Vztah je pak často více sourozenecký a kamarádský, zakládá se spíše na společných zájmech než na erotické přitažlivosti různých pohlaví. Ve všech vztazích schizoid těžce snáší trvalou blízkost – například oddělené ložnice jsou pro něj samozřejmou potřebou a partnerka pro to musí mít pochopení, nechce-li ho vehnat do obranného postoje a pak do vynuceného odstupu. Shrneme-li tuto kapitolu, můžeme říct, že pro schizoida – z jakých důvodů, tomu lépe porozumíme později – je snad nejobtížnější rozvinout svou schopnost milovat. Je neobyčejně citlivý vůči všemu, co hrozí omezením jeho svobody a nezávislosti; v projevování citů je skoupý a je nejvděčnější, když mu partner dává nevtíravou náklonnost, kousek domova a bezpečí. Kdo ho umí takto přijímat, může počítat s jeho hlubokou náklonností, kterou pouze neumí vhodně projevit a přiznat. Schizoid a agrese Zde a v následujících úsecích hovořím o agresi spíše než o nenávisti, protože agrese je nejčastější formou, jak se nenávist projevuje, a lze ji jasněji popsat v jejích různých formách. Strach a agrese spolu úzce souvisí; agresi pravděpodobně vyvolává původně nelibost a strach, přičemž nelibost je zřejmě prvotní, archaickou formou strachu v našem raném dětství. V této době nemáme ještě k dispozici pozdější možnosti zpracování nelibosti a překonávání úzkosti, takže jsme nelibosti a úzkosti bezmocně vydáni. To, co je v raném dětství vyvolává, jsou intenzivní frustrace jako hlad, chlad, bolest; poruchy vlastního rytmu a integrity životního prostoru; nadměrné zatížení smyslových orgánů a omezení svobody pohybu; odcizení vlastního bytí v důsledku příliš obtěžující blízkosti a zásahů druhých; osamělost. Úzkost je tedy v této době především intenzivní nelibostí; v oněch situacích se u malého dítěte úzkost a agrese prakticky ještě časově shodují: to, co vyvolává nelibost a úzkost, vyvolává současně i agresi, zlost. Jakými prostředky tedy může malé dítě zvládnout úzkost a 33
odreagovat nelibost? Zprvu má k dispozici jen bezmocný vztek, který se projevuje křikem, později házením rukama a nohama a bitím kolem sebe, tedy motorickým vybitím, abreakcí. Protože v nejranějším dětství ještě neexistuje rozlišování mezi já a ty, jsou tyto projevy agrese ještě zcela necílené, nenamířené proti nikomu – jsou to prostě abreakce nelibosti, jimiž dítě dosahuje úlevy. Můžeme zde mluvit o archaické formě agrese; projevuje se elementárně, spontánně, nekontrolované a netýká se ještě lidí, proto je bezohledná a bez pocitů viny – ty totiž nemohou vzniknout bez mezilidského vztahu. Intenzita archaické úzkosti je obrovská, protože v důsledku své naprosté bezmocnosti ji malé dítě prožívá jako něco, co ohrožuje jeho existenci, jako ohrožení celého svého života. Obdobně totálně je prožívána agrese a zlost –dítě je v takových situacích „ztělesněná zlost“ nebo „ztělesněný strach“, je úplně posedlé nutkáním odreagovat je, zbavit se jich. Reflexní stáhnutí, odtažení od světa, nebo řešení situace útokem, jak jsem je popsal, jsou zřejmě dvě původní formy reakce na úzkost a nelibost i u jiných živočichů: útěk dozadu, stáhnutí do sebe až po reflexní předstírání smrti, nebo „útěk vpřed“, útok. Zůstává-li schizoid nadále bez vazeb, prožívá se také dál jako nechráněný, vydaný napospas a ohrožený, prožívá dál skutečné nebo domnělé útoky a nebezpečí jako ohrožení celé své existence. V souladu s tím jsou jeho reakce na to ještě zcela archaické ve výše popsaném smyslu: okamžitá bezohledná agrese, která je zaměřena jen na odstranění strachu nebo toho, co strach vyvolalo, na okamžitou úlevu v jeho stavu – „to get it out of one’s systém“ říkají velmi výstižně Angličané. Umíme si snad představit, jak nebezpečné mohou být tyto archaické schizoidní agrese, které pramení z pocitu existenciálního ohrožení u lidí, kteří sotva znají nějaké vazby. Agresivní akce nejsou u nich ničím zadržovány ani vázány, nejsou integrovány do jejich celkové osobnosti. Zůstávají elementární, bezohlednou pudovou abreakcí. Podobně jak jsme už viděli u sexuality, i jejich agrese, 34
jejich afekty zůstávají ryze pudovou abreakcí, izolovanou, odštěpenou od celkového prožívání, nerozpuštěnou v celkovém emocionálním prožívání. Protože jim také dalekosáhle chybí schopnost vcítění, nejsou zde prakticky žádné brzdicí síly. Agrese tak slouží i nadále jen k uvolnění napětí, je prožívána nekontrolované a bez pocitů viny. Schizoidi nemají navíc v důsledku slabosti vztahů k jiným lidem žádnou představu o účinku svých afektů a agresivních akcí na druhé – oni se totiž „jen“ odreagovali; druhý člověk pro ně přitom vůbec nebyl důležitý. Proto jsou často příliš příkří, zraňující a bezohlední, aniž by o tom věděli. V novinách jsme se mohli dočíst, že mladistvý zabil malého chlapce. Na otázku, jaké byly jeho motivy, odpověděl pokrčením ramen, neměl žádné zvláštní důvody – chlapec mu „nějak vadil“. Tak nebezpečná může být izolovaná, od celkového prožívání odštěpená, ničím nevázaná agrese, která pochází z pohotovosti k nenávisti a může být vyvolána i nepatrnými podněty. Může se osamostatnit a nabýt všech myslitelných extrémních forem, zejména když se spojí s rovněž neintegrovaným sexuálním pudem. „Autoportrét Jurgena Bartsche“ o tom vydává zdrcující svědectví. Americký psychiatr Kinzel zjistil na vězních, že agresivní jedinci mezi nimi (violent men) měli dvakrát tak velký ochranný kruh (circle of protection) než neagresivní. Agresivní vězni – my bychom je počítali mezi schizoidy – reagovali při překročení tohoto ochranného kruhu, této neviditelné, imaginární hranice někým druhým panikou, která se ihned měnila v divoký útok. Je to působivý příklad schizoidního prožívání světa, které jednou jistý pacient formuloval těmito slovy: „Když někdo prolomí můj ochranný kruh, zvedne se nenávist“ Připomíná nám to reakce, které Konrád Lorenz popsal u zvířat, jež silně agresivně útočila na toho, kdo překročil hranici jejich teritoria (Konrád Lorenz: „Takzvané zlo“). Nedostatek pocitu bezpečí mezi lidmi a neexistence vazeb k nim a rovněž nedůvěra, která z toho plyne, to vše způsobuje, že schizoidi prožívají přiblížení někoho druhého jako ohrožení, na které odpovídají zprvu strachem, po němž ihned následuje agrese. Tento 35
základní životní pocit schizoidů přibližuje našemu chápání některé často nesrozumitelné reakce. Archaická, neintegrovaná, odštěpená agrese může vést až k násilným činům, kdy je druhý člověk odstraněn jako dotěrný hmyz, který schizoida obtěžuje. Jako všechny nevázané, od celkového prožívání odštěpené pudy se i agrese může nebezpečně osamostatnit a pak vést k asociálnímu nebo kriminálnímu chování. Ale i bez ohledu na takové extrémní příklady není pro schizoidy snadné kontrolovat své agresivní popudy. Oni sami jimi obvykle netrpí, o to víc však trpí jejich okolí. Z toho, co bylo původně obranou proti strachu, se u nich může stát agresivita z rozkoše, kterou pak uplatňují pro ni samu, až po všechny možné formy krutosti, sadismu. Příkrost, náhlá zraňující prudkost, ledový chlad a nedosažitelnost, cynismus a bleskurychlé zvraty od náklonnosti k nenávistnému odmítání jsou nejčastějšími projevy jejich agresivity. Chybějí jim „střední tóny“ ovládané, zvládané agrese, která je přiměřená situaci; to ovšem jen při pohledu zvenčí, schizoidům totiž jejich chování připadá naprosto přiměřené situaci, jak ji prožívají oni. U schizoidů však má agrese často ještě jinou funkci než funkci obrany a ochrany. Ve smyslu původního významu slova ad-gredi = přiblížit se k někomu je pro ně prostředkem, jak navázat kontakt, často jediným, který mají k dispozici. Agrese proto u nich může být formou „namlouvání“, která nám může připomínat neumělé pokusy přiblížit se druhému pohlaví, charakteristické pro pubertu. Zde najdeme stejně jako u schizoidů směsici strachu a žádosti, skrývání citů, hrubé, agresivní doteky místo něhy, kterou se mladý člověk neodvažuje nebo neumí projevit, strach, že se zesměšní, připravenost okamžitě se stáhnout, zvraty náklonnosti v odmítání a nakonec cynismus jako reakci na skutečné nebo domnělé odmítnutí. Pro styk se schizoidy je důležité vědět, že agresivní akce u nich mohou mít i tento význam namlouvání. Agresivita je pro ně snazší než vyjádření náklonnosti a jiných pozitivních citů. Protože mají 36
velké mezery v mezilidských vztazích, jsou i zde nesmírně nejistí. Z psychoterapeutické práce s nimi víme, že když se jim pravidelně věnujeme a dáme jim čas, aby vyplnili své mezery ve vztazích, dokážou své agresivní popudy integrovat, naučit se je přiměřeně zvládat. Životopisné pozadí Jak tedy dochází ke schizoidnímu vývoji osobnosti, k onomu přehnanému strachu z odevzdání se, s nímž je spojeno zdůrazňování „otáčení kolem vlastní osy“, sebezáchovy? Konstitučně tomuto vývoji odpovídá útlocitné založení, velká duševní citlivost, labilita a zranitelnost. Na svou obranu si pak takový člověk vytváří mezi sebou a okolím odstup, bariéru, protože příliš velkou fyzickou a psychickou blízkost vnímá kvůli své nadměrné senzibilitě, podobné radaru, a kvůli propustnosti bariéry jako něco nesnesitelně „hlučného“. Pro schizoida je odstup nezbytný, aby vůbec dorostl světu a životu. Odstup mu poskytuje bezpečí a ochranu, že ho nikdo druhý nepohltí a neovládne; svým založením je jakoby příliš otevřeným systémem, příliš „obnaženým“, a proto se musí ohraničit a částečně uzavřít, aby nebyl zaplaven neúnosným množstvím podnětů. Druhou možností je zvlášť intenzivní motoricko-expanzivní, agresivně pudové založení, malá chuť nebo schopnost se vázat, založení, díky němuž je schizoid od raných dětských let svým okolím vnímán jako nepříjemný nebo rušivý. Stále znovu se u něj opakuje zkušenost, že je odmítán, kárán, že není přijímán takový, jaký je, a nedůvěřivě se proto stahuje do své ulity. Tento postoj, tak charakteristický pro tyto lidi, se stává jejich typickým povahovým rysem. Měli bychom uvést některé tělesné nebo jiné charakteristické znaky, jež sice nelze počítat ke konstituci v právě uvedeném užším smyslu, ale patří do tělesné sféry, současně však už zřetelněji ukazují na prostředí jako na spouštěcí faktor. Dítě kvůli nim od 37
začátku neodpovídá očekávání a představám rodičů, především matky. Například proto, že není chlapeček nebo holčička, jak si to matka přála, ale také kvůli různým jiným fyzickým znakům, pro které je pro matku těžké dávat mu lásku a náklonnost, jež v tomto věku potřebuje; na tomto místě je třeba se zmínit i o nechtěných dětech. K těmto konstitučním aspektům – u nichž však často bývá za schizoidní vývoj zodpovědná spíše reakce okolí na ně než dispozice sama – se ovšem přidávají i faktory prostředí jako nejdůležitější spouštěče schizoidního vývoje osobnosti. Chceme-li tomu lépe porozumět, musíme si představit situaci dítěte po narození a v prvních týdnech života. Na rozdíl od jiných živočichů je dítě po narození velmi dlouho extrémně bezmocné a zcela závislé na svém okolí. Adolf Portmann hovořil v této souvislosti o tom, že se člověk rodí předčasně. Aby se dítě mohlo postupně otevřít svému okolí a objevit ty, musí se mu prostředí jevit jako přijatelné a budit v něm důvěru. Přijatelné v tom smyslu, že odpovídá jeho potřebám a je přiměřené jeho věku. Malé dítě potřebuje atmosféru, kterou lze nejlépe popsat jako bezpečí, pocit, že je o ně postaráno, pocit pohodlí, pocit, že je obklopeno přiměřenými životními podmínkami. Mělo by se mu dostat tohoto prožitku „rajské“ fáze samozřejmě naplňovaných potřeb, protože teprve z takové prvotní důvěry se postupně může odvážit riskovat odevzdání se životu, bez strachu, že se setká s něčím ničivým. Kupodivu jsme měli dlouho jen velmi neurčité představy o tom, jaké životní podmínky malé dítě nutně potřebuje; většinou se velice podceňovala diferencovanost a vnímavost kojence a rovněž působení vnějších vlivů na něj. Velmi působivé jsou proto výzkumy švýcarského pediatra Stirnimanna na novorozencích. Z jeho knihy „Psychologie novorozence“ k tomu jen několik citátů: „V naprosto seriózních knihách… se pokládá vnímání bolesti až do 6. týdne za vyloučené… Že tomu tak není, jsem pozoroval u injekcí, kdy jsem mohl s jistotou experimentu… předpovědět, že novorozenci u druhé 38
injekce následujícího dne budou plakat už při dezinfekci.“ A o paměti: „… existuje také prenatální vzpomínka: děti hostinských jsou podle pozorování našich sester na noční službě často vzhůru až do půlnoci, aniž by přitom křičely, zatímco děti žen zaměstnaných v pekárnách bývají často neklidné ve dvě až tři hodiny ráno. Díky matčinu rytmu práce ve dne a odpočinku v noci si dítě zvyklo už před narozením na rytmické střídání pohybu a klidu.“ Zde zřejmě bude třeba ještě mnoho probádat; s jistotou však z těchto i jiných Stirnimannových pozorování vyplývá, že jsme velmi podceňovali pocitový, vjemový a citový život novorozence. Dlouho se zdálo, že odborná péče, výživa a hygiena je pro dítě nejdůležitější a dostatečná. Teprve pečlivé zkoumání raného dětství, které provedl především Freud a jeho žáci, nám poskytlo nové vhledy do této problematiky. Vděčíme mu za vědomosti o formujícím významu prvních dojmů a raných zkušeností, zejména také za znalosti o významu prvních týdnů života. Ke stejnému poznání došel sice už Goethe (rozhovor s Knebelem v roce 1810), když řekl: „Základním zlem u nás je to, že se příliš málo dbá na první výchovu. V ní však spočívá z větší části celý charakter, celý život budoucího člověka.“ Takové intuitivní pochopení však bývalo ojedinělé a nikdo z něj nevyvodil nezbytné závěry. Dnes víme, že první prostředí, jež dítě obklopuje, mu musí poskytovat vedle zmíněné nezbytné kojenecké péče i emocionální teplo, náklonnost, přiměřenou míru podnětů i klidu a určitou stabilitu životního prostoru, aby získalo k okolnímu světu postoj důvěry a otevřenosti. Velmi důležité přitom je, aby dítě prožívalo dostatek něžné tělesné blízkosti. Zažívá-li dítě naopak v tomto raném období svět jako nebezpečný a nespolehlivý, jako prázdný, nebo naopak jako zaplavující a dráždící příliš velkým množstvím podnětů, bude se snažit z něj uniknout, bude jím zastrašováno. Místo aby se s důvěrou obrátilo ke světu, získá k němu velmi brzy hlubokou nedůvěru. Jak prázdnota světa, kterou dítě prožívá, je-li příliš často a příliš dlouho ponecháváno o samotě, tak i přemíra podnětů a střídavých dojmů nebo příliš velká 39
intenzita podnětů na ně působivé směru schizoidního vývoje; je pak narušen samotný začátek jeho otevírání se světu a je jakoby vrženo zpátky k sobě samému. René Spitz ve svých výzkumech na dětech z ústavů ukázal, že u dětí, které byly v prvních týdnech života příliš dlouho odloučeny od matky a prožívaly tak velmi brzký výpadek mateřské lásky, vznikla těžká až nenapravitelná poškození – a to i při nejlepší výživě a bezvadných hygienických podmínkách, jež panovaly v ústavu, kde na jednu sestru připadalo deset dětí. Všechny velmi brzy zanedbávané nebo přemírou podnětů zastrašované děti budou ve svém vývoji vykazovat přinejmenším značná opoždění, jednostrannosti, výpadky nebo věku neodpovídající předčasnou zralost, protože neměly životní podmínky nutné pro toto období, nebo byly tyto podmínky nedostatečné, a tak byly děti vystaveny úzkostem nepřiměřeným svému věku. Zvlášť snadno dochází k takovým raným schizoidním poruchám i u dětí, které jsou od začátku nemilované nebo nechtěné; dále u takových, které byly vystaveny velmi brzkému odloučení od matky například delším pobytem v nemocnici, nebo matku ztratily. Totéž platí u matek, které dítě nemilují nebo jsou lhostejné, u příliš mladých matek, které ještě nebyly zralé pro mateřství, platí to také pro „děti ze zlaté klece“, které jsou často přenechávány nemilujícímu nebo lhostejnému „personálu“, protože matky na ně „nemají čas“; také matky, které příliš brzy po narození dítěte opět pracují a musí dítě příliš dlouho ponechávat sobě samému, mu nemohou dát to, co v této době potřebuje. Vedle takového nedostatku milující náklonnosti v nejranějším období života jako jednoho ze zdrojů pro schizoidní vývoj osobnosti je druhým zdrojem přemíra podnětů, jak se stává u matek, které nenechají dítě v klidu a nedokážou se vcítit do jeho potřeb. To bych měl objasnit a ještě blíže popsat. Pro začínající orientaci malého dítěte ve světě je nezbytné, aby mělo jeho okolí určitou stabilitu. Tak se s ním postupně seznámí a může k němu pojmout důvěru; důvěrné obeznámení je základem schopnosti důvěřovat. Příliš časté 40
střídání referenčních osob, přílišné střídání prostředí a smyslových dojmů nemůže dítě zpracovat (např. trvalá hlučná zvuková kulisa z rádia a televize, jasné osvětlení do pozdní noci, kdy dítě spí, časté neklidné cestování atd.). Takový neklid v okolí a matky, které rušivě vnikají do bytosti dítěte, nedbají na jeho potřebu klidu a samoty, příliš se jím zabývají, všude ho vláčejí s sebou a nedávají mu možnost, aby se zabývalo svými vlastními vnitřními podněty, to rovněž způsobuje, že dítě se stáhne zpět a bázlivě a podrážděně se uzavře. Vedle těchto prostředí jsou i taková, která dítě záhy přetěžují, a tím působivé směru schizoidního vývoje, protože mu neumožňují organický růst. Jsou to prostředí, v nichž se dítě musí přizpůsobovat životu mezi velmi komplikovanými nebo nezralými dospělými, kteří se neumějí vypořádat se svými vlastními problémy či se životem vůbec. Dítě pak musí velmi brzy vyciťovat nálady a chápat situace, aby ještě nezatěžovalo sebou samým atmosféru, která je sama o sobě napjatá a současně labilní. Musí dokonce nezřídka převzít rodičovskou roli pro sebe i pro své rodiče, protože v nich nemá oporu a oni sami ji v sobě také nemají. To je ovšem pro dítě nesmírné přetěžování; dříve než najde samo sebe, je mu vnucována rodičovská role, musí projevovat pochopení pro dospělé, takže vůbec nestihne být samo sebou; musí stále myslet na všechny strany, zprostředkovávat, chápat a usmiřovat. Musí vlastně žít více život druhých než svůj vlastní. Tím je nejen připraveno o své dětství, ale nerozvíjí se ani jádro jeho osobnosti, jistota v sobě samém, a základním životním pocitem se pro něj stává vratká půda pod nohama. Kdo získal takový životní pocit, bude se snažit být nezranitelný jako Siegfried po koupeli v dračí krvi, aby světu alespoň neukazoval své slabiny –zranitelná místa však zůstanou. Jak se může stát nezranitelným? Zřejmě tak, že se už nedá citově dostihnout, bude procházet světem jakoby v neviditelném plášti, nepoznaný a anonymní. Nasadí si nehybnou masku, za kterou nikdo nenahlédne, a tak druzí nikdy nevědí, na čems ním jsou. Protože se však citům nelze vyhnout, rozvíjí schopnost vědomě je řídit, dávkovat. 41
Uvědomuje si je tedy a učí se je vědomě k sobě pouštět nebo zastavovat, v žádném případě se jim však spontánně nepoddává, to by totiž mohlo být nebezpečné. Když jedné mladé pacientce její přítelkyně řekla, že si její rodiče stěžovali, že je k nim jejich dcera tak chladná a nevraživá, řekla pacientka po krátké úvaze: „Dobrá, tak svou nenávist zarazím“ – načež byl její vztah k rodičům ještě odtažitější a lhostejnější. Na tomto místě je dobré poznamenat, že ještě i jako dospělí máme hranici tolerance vůči smyslovým vjemům; je známo, co se v některých zemích praktikuje u výslechů: trvalými zvukovými kulisami, působením světla nebo odpíráním spánku můžeme být duševně zlomeni; dlouhotrvající samota a tma mohou vyvolat podobné účinky. Práh citlivosti u malého dítěte je přirozeně mnohem nižší. Z tohoto pohledu má také zvláštní význam, zda je dítě krmeno z prsu, nebo z láhve. Pravidelné navracení matky a vřelost při kojení, která oba těší, učí dítě nejen rozpoznávat osobu, od níž tak spolehlivě vychází uspokojování všech potřeb, ale dává v něm vzniknout i prvním zárodkům naděje směřující k jednomu člověku, zárodkům vděčnosti a lásky. U dítěte krmeného z láhve se může stát, že tento vývojový proces ztíží střídání osob, které se navíc mohou k dítěti chovat velmi různě. Dítě je přitom vystaveno komplikovanějším procesům učení a ve srovnání s kojeným dítětem bude pro ně těžší získat pocit intenzivní vazby na jednoho člověka. Jestliže jsme poznali, že rozhodujícím faktorem pro vznik schizoidní poruchy je nedostatek vazeb, je nám jasné, že základy k tomuto vývoji mohou být položeny už tím, že chybí vroucí vztah mezi matkou a dítětem. Následkem všech popsaných poruch je rozhodně to, že dítě se musí od začátku bránit proti světu a chránit se před ním, nebo je jím zklamáno. Když nenajde vhodného partnera venku, stáhne se do sebe, samo sobě se stává partnerem a krok na cestě od „sebe“ k „Ty“ uskuteční nedostatečně. V pozdějším vývoji, nemůže-li udělat zkušenost, která by vše uvedla na správnou míru, vznikají výše 42
popsané mezery, sklon k nezávislosti a egocentričnost, vztaženost pouze k sobě samému. Tak vypadají v hrubých rysech faktory prostředí, které přispívají ke schizoidnímu vývoji osobnosti. Můžeme zde jen naznačit, že generace, do jejíhož raného dětství zasáhla válka, která pro mnoho malých dětí znamenala podobné rušivé podmínky, jaké jsem právě popsal (neklid v prvních týdnech života), a navíc neklid způsobovaný nočním bombardováním, život na útěku, rozdělení rodin, ztrátu domova atd., že tato generace má zhusta schizoidní rysy: lze k nim počítat její odpor k rodinným vazbám; sklon k vytváření skupin a k masovým akcím, při kterých člověk může prožívat sounáležitost, a přesto zůstat anonymní, a nezávaznost v partnerském vztahu. Vidím souvislost mezi vstupem této generace do puberty a nárůstem chuligánství. I některé rysy moderního umění mohou být charakterizovány takzvanou „ztrátou středu“. Schizoidní umění působí především jako něco burcujícího, často je však odpuzující. Podle Fuhrmeistera a Wiesenhúttera („metahudba“) se v orchestrech, které hrají převážně moderní skladby, často celý sbor hudebníků po zkouškách takových skladeb cítí nemocný. Ale i celá situace životního prostředí, v němž žije západní člověk, působí ve směru schizoidního vývoje: svět nám poskytuje stále méně bezpečí; přes veškerý komfort se cítíme stále ohroženější a náš životní pocit je destabilizován nadměrným množstvím podnětů, jimž jsme vystaveni a proti nimž se jen stěží umíme chránit; strašidlo možných válek a vědomí, že jsme dnes schopni totálně zničit sami sebe, nebezpečné věci, které i s živými vývojovými procesy dokáže provádět technika a přírodní vědy, to vše v nás vytvořilo podobný pocit existenciálního ohrožení, jaký jsme rozpoznali u vzniku schizoidních strukturních znaků. Jako protipohyb můžeme hodnotit vzrůstající zájem o jógu, o meditační cvičení; stále zjevnější potřeba obrátit se ke svému vnitřnímu světu se projevuje i v užívání drog; stoupenci hnutí hippies a povaleči se chtějí vědomě vzdát vymožeností techniky a civilizace, jejíž 43
nekontrolovanou moc všichni vnímáme jako stále pochybnější. Hrozí nám, že ovládnutí přírody, technika překonávající prostor a čas a životní podmínky, v nichž musíme uskutečňovat svůj boj o existenci, způsobí takový úpadek našich duševních schopností, že budeme moci hovořit o procesu schizoidního vývoje západní společnosti. Nedostatek přiměřeného bezpečí v nejranějším dětství je tedy jakýmsi zkratkovým vzorcem pro vývoj schizoidních struktur osobnosti, souvisejících s vlivy prostředí. Zda a jak dalece už zde spolupůsobí prenatální, nitroděložní vlivy zprostředkované organismem matky, je ještě příliš málo prozkoumáno, ale je to velmi pravděpodobné. Stirnimann ve své už zmiňované knize uvádí, že se podařilo prokázat, že dítě slyší už před narozením. Těhotná žena se postavila před rentgen a ozvalo se zatroubení auta a dítě sebou okamžitě trhlo. Je možné, že už v těle matky v důsledku jejího emocionálního a afektivního prožívání, jejího citového postoje k mateřství a k dítěti může v člověku začít vznikat pocit, že není v bezpečí, a to tehdy, když matka k budoucímu dítěti –ať už z jakýchkoli důvodů – zaujímá nepřátelský, odmítavý nebo nenávistný postoj, místo aby ho vítala a těšila se na ně. Příklady schizoidních způsobů prožívání Jeden nadaný, ale velmi svéhlavý hudebník, který žil téměř bez kontaktů, se ocitl ve velmi tíživé finanční situaci. Známý mu zprostředkoval místo, které bylo dobře placené a odpovídalo i jeho zájmům, a tak by pro něj znamenalo významnou pomoc. V den, kdy měl, jak už slíbil, nastoupit do práce, se bez omluvy nedostavil a místo ovšem ztratil. Sám před sebou argumentoval tím, že přítel mu chtěl pouze dát najevo svou převahu a zdůraznit, jak je na tom špatně – snad měl dokonce homosexuální motivy. Místo aby dokázal přijmout, co mu bylo laskavě nabídnuto, dostal strach, že se stane závislým a bude muset být někomu vděčný a 44
zavázaný. Musel si to sám před sebou vyložit jinak a podsunout příteli pochybné motivy. O něco hlouběji pod tímto těžko pochopitelným postojem však současně tkvěl další motiv; zkoušel přítele, zda se osvědčí: Jestli to se svou pomocí myslí skutečně vážně a nedá se odradit mým chováním, jestli mě i přesto nenechá padnout, pak pro něj opravdu něco znamenám. Vidíme tu opravdu jasně, jak beznadějná může být snaha vyjít z takového bludného kruhu a nebát se nových zkušeností s lidmi. Kdy tu bude záruka, že se dá věřit v opravdovou náklonnost? A kdo bude na druhé straně ochoten si toho tolik nechat líbit a snažit se o pochopení pozadí takového chování? Takové ochoty je na světě věru málo. Situace tohoto muže byla přitom ještě komplikovanější, protože si téměř stejně silně přál, aby se o něj jeho známý i přes jeho chování dále ucházel, i aby ho nechal na holičkách. V prvním případě by totiž musel poopravit své mínění o lidech a mohl by jim začít důvěřovat, po čemž toužil. V druhém případě by byl upevněn ve svém názoru na svět, že lidé přece jen nejsou hodni důvěry, a mohl by se dál „oprávněně“ plný hořkosti stahovat do své hrdinské samoty a do svého pohrdání lidmi, což bylo pohodlnější. Tento hudebník často střídal přítelkyně, které vždy brzy opouštěl, protože u jedné se mu nezamlouval styl, jak se oblékala, u druhé nohy, u třetí její vzdělání atd. – racionalizace jeho strachu z vazeb a současně ochrana před tím, aby někoho snad přece jednou nemiloval a nevystavil se tak všem nebezpečím, která láska přináší. Z jeho životního příběhu zde pouze uvedeme, že byl nemanželským dítětem, které bylo velmi brzy a často odkládáno k různým příbuzným, jimž bylo na obtíž. Další příklad pro tuto strukturu osobnosti: Muž středních let trpěl neustálým trýznivým pocitem, že stojí vždy stranou. Připadalo mu, že nikam opravdu nepatří, že ho druzí lidé odmítají nebo se na něj dívají výsměšně a kriticky. Trpěl tím, 45
znejišťovalo ho to a neustále mu hrozilo, že jeho profesionální dráha ztroskotá na tom, že ostatní ho vnímají jako cizí těleso a jako hrozného podivína. Vyvinul se typický začarovaný kruh a bylo skutečně stále těžší snášet jeho reakce a vyjít s ním. Býval často náhle a zdánlivě zcela bez motivace útočný, ironický vůči nadřízeným, kolegům bezdůvodně „odsekával“, v oblečení a životním stylu se tak vymykal z normy, že se od něj druzí stále více odtahovali a nechtěli s ním mít nic společného. Na základě rostoucího odstupu a osamění tedy nejen on projikoval mnoho věcí na své okolí, ale poněvadž to bývá propojené, okolí projikovalo rovněž mnoho na něj. Máme totiž sklon projikovat vlastní problémy a neintegrované, nevědomé části duše na to, co nám připadá cizí, neobvyklé a nebezpečné. Tak se z něj postupně stala černá ovce, obětní beránek každého kolektivu, v němž žil a působil. Protože ho skutečně málo znali, byl pro většinu kolegů nějak cizí, přitom se ovšem nenamáhali si ujasnit důvody svého odmítání. A tak se okolo něj brzy utvořily pověsti; asi „není úplně v pořádku“; možná něco nesedí s jeho sexualitou; možná není politicky spolehlivý, zkrátka –zdál se podezřelý, aniž by se skutečně vědělo jak a proč. Nikdo si neuvědomil, že na něj přitom projikuje vlastní nezpracované problémy. Nic z toho všeho před ním nikdy nebylo vysloveno nahlas; cítil jen rostoucí odstup druhých, který nechápal, tu a tam zachytil nedůvěřivý pohled nebo viděl, jak se mezi sebou dorozumívali pohledy, které si neuměl vyložit – zkrátka, vznikl z toho z obou stran se uzavírající bludný kruh, který byl neřešitelný. Chci nyní trochu obšírněji popsat biografické pozadí tohoto muže, abych ukázal, jak tam byly položeny zárodky jeho schizoidní poruchy, pozdějších sociálních problémů a potíží v navazování kontaktů, které on sám zprvu vůbec nedokázal vidět v této souvislosti; pociťoval je pouze jako záhadné a jakoby osudové. Pocházel z neobvyklého prostředí. Otec byl cestopisec a v synově raném dětství – syn byl jediné dítě – byl velmi úspěšný. Vydělával 46
tehdy hodně peněz a žil ve velkém stylu s okázalými večírky. Matka byla zcela zaujata tímto společenským a luxusním životem a měla na dítě málo času – z hlubšího hlediska málo zájmu a lásky. A tak byl odmalička velmi často svěřován pomocnici v domácnosti a potom, rovněž v ještě velmi raném věku, černošskému sluhovi. Ze vzpomínek měl dojem, že oba k němu nebyli vyloženě nepřívětiví. Když mu bylo pět let, bylo rozvedeno manželství rodičů, které už léta předtím stěží mohlo být nazýváno skutečným partnerstvím, protože oba rodiče – pokládali to za moderní a za známku velkorysosti – měli několikeré intimní vztahy s jinými partnery. Zůstal u otce a nejprve mu pouze řekli, že matka odešla „na delší dobu pryč“, bez komentáře. Brzy nato ostatně matka odjela – což se dozvěděl až mnohem později – kvůli duševní chorobě asi na dva roky do psychiatrické léčebny. Na základě toho se můžeme domnívat, že ani předtím nebyla duševně zdravá. Otec se krátce po rozvodu oženil s matčinou sestrou – bylo to jeho třetí manželství. Tato macecha v sobě chovala starou nenávist ke své sestře, která doma vždy ve všem měla přednost; později, když bylo chlapci patnáct let, spáchala sebevraždu; nato se otec oženil počtvrté. V tomto prostředí pan X. vyrostl. Cítil se vždy jako páté kolo u vozu; nikdo se o něj opravdu nestaral; měl už ve velmi raném věku pocit, že překáží, že je vlastně zbytečný a nakonec nechtěný. Tento pocit ještě posílily tyto okolnosti: Rodičovský dům stál za městem na izolovaném návrší v ještě málo obydleném okolí, takže chlapec neměl ani žádné kamarády. Otec byl samotář, často pil a žil svérázným životním stylem; noc zaměňoval se dnem, pracoval pouze po nocích, protože tehdy ho nikdo nevyrušoval, a spal ve dne, takže ho syn sotva kdy viděl; býval také často celé týdny na cestách. Na společenské konvence mnoho nedbal, vysmíval se jim –jsou prý jen pro hloupé a slabé, argumentoval. Syna, když dosáhl školního věku, tedy ani neposlali do školy, ale byl soukromě vyučován domácími učiteli, kteří se zas několikrát vystřídali. Do školy nastoupil až v deseti letech. Nyní se poprvé projevily jeho problémy s navazováním kontaktů, což s jeho anamnézou vůbec neudivuje. Vždyť do té doby neměl doslova žádné 47
zkušenosti s vrstevníky, ještě nikdy nebyl v kolektivu. Z pocitu nejistoty nyní hledal roli, kterou by mohl ve třídě hrát, za kterou by se mohl schovat. Protože při několika příležitostech, kdy nechtěně působil komicky, vzbudil sympatii a vlídný smích, stal se zprvu třídním klaunem, později tím, čemu bychom dnes říkají bohém. Ucházel se o sympatie svých kamarádů tím, že všechno ironizoval, posmíval se učitelům, byl lhostejný vůči varováním a trestům, chodil za školu atd. jeho otce to při jeho postojích vždy spíše pobavilo, takže mu to dokonce ještě vyneslo trochu otcových sympatií – otec byl pyšný, že syn se podroboval kolektivním pořádkům právě tak málo jako on. I když po tom velmi toužil, nepodařilo se mu navázat přátelský vztah, protože druzí ho sice vnímali jako zajímavého a zábavného, ale nakonec přece jen komického outsidera. Protože byl zároveň velmi nadaný a chytrý, měl jisté uznání kamarádů, ale žádného opravdového přítele. Ve dvanácti letech pak začalo to, co sám později nazval „velkou nemocí“: Byl útlý, bledý, vytáhlý a náchylný k nemocen a nevlastní matka ho nechala osvobodit od tělesné výchovy a zakázala mu jakýkoli sport, „kvůli tvému srdci a proto, že jsi příliš rychle vyrostl“. Výsledkem bylo mimo jiné to, že nemohl rozvinout pocit tělesného zdraví, necítil se ve svém těle doma a vykazoval rysy pomalosti a neobratnosti, které jsou pro to charakteristické; tak odpadla další možnost kontaktů, tělesné blízkosti a zdravého soupeření. Nevlastní matka ho vláčela od lékaře k lékaři a skrývala tak za přílišnou starostlivostí svůj odpor k němu. Mnoho času proležel v posteli, aniž by se našlo něco určitého. Lékaři hráli tuto hru s ní, až se konečně jednomu z nich podařilo zjistit latentní plicní tuberkulózu. Tehdy byl na více než dva roky omezen na svůj pokoj a většinou dokonce na postel. V té době přečetl velké množství knih, bez výběru, to, co mu právě padlo do ruky z otcovy bohaté knihovny. Při terapii se jednou o sobě vyjádřil velmi výstižně: „Emocionálně jsem o deset let mladší než intelektuálně’’ – to by mohl být typický výrok schizoida. „Nevím, zda jsem homosexuální, nebo heterosexuální“, bylo jiné jeho konstatování, vyjadřující nejistotu z jeho sexuální orientace. Až ve 48
čtrnácti letech pak šel opět do školy a tento druhý pokus nedopadl, co se týče navazování kontaktů, šťastněji než první. Dva roky izolace právě v době puberty, kterou prožíval opět oddělen od vrstevníků, a byl tedy převážně odkázán na svou fantazii a byl bez partnera, ho pochopitelně ještě více uzavřely do sebe a zesílily jeho obtíže s komunikací. Druzí ho opět vnímali jako cizí těleso – navíc totiž přišel jako nováček do třídního kolektivu, který spolu vyrůstal už léta. V dotazníku o volbě povolání napsal patnáctiletý hoch „kuřák z povolání“. Reakce na tuto ironii výrostka byla nevrlá, nikdo neviděl tíseň a bezmocnost, která se za tím skrývá, nechápal jeho chování jako poplašný signál vysílaný do okolí. Na vysoké škole navázal rychle známost – něco, co mu úplně nesedělo, ale byl to nový pokus „patřit k někomu“, měřit se s vrstevníky a osvědčit se jako muž. Ze stejných pohnutek se později dobrovolně přihlásil do armády, i zde však zůstal podivínem, který jen často podněcoval druhé k dobromyslnému výsměchu pro svou nešikovnost. Po absolvování vojenské služby pokračoval ve studiu; studoval dějiny, jazyky a literaturu. Po ukončení studia začal vyučovat a stal se odborně uznávaným podivínem, který byl doma pouze ve světě knih. Žáci si cenili jeho hlubokých znalostí a promíjeli mu jeho slabosti. Ve čtyřiadvaceti letech se oženil –správněji řečeno: byl oženěn. Manželka si brzy stěžovala, že ho jeho knihy a studia zajímají více než ona – což vůbec nechápal, protože jí projevoval největší možnou náklonnost, jaké byl schopen, a byl naopak zklamán, že tak málo chápala jeho duchovní svět a jeho zájmy. A tak do ještě mladého manželství brzy vtrhly oboustranné nevěry, na jeho straně i homosexuální zážitky, na něž pak odpovídal těžkými pocity viny a reakcemi hraničícími se stihomamem; ty ho nakonec přivedly k psychoterapeutovi. Vylíčená biografie obsahuje mnoho typického, co se týče životopisného pozadí schizoidního vývoje osobnosti. Od začátku příliš velký odstup, lhostejnost a nepravidelná přítomnost referenčních osob; k tomu nedostatek něžné tělesné blízkosti a porozumění potřebám dítěte. Dále absence vedení a osamocenost 49
při důležitých krocích vývoje; příliš málo kontaktů a společných prožitků s vrstevníky, příliš málo sounáležitosti se skupinami, s kolektivem. Nedostatečné možnosti citového vývoje, umění důvěřovat. To všechno způsobuje, že vznikají mezery ve styku s druhými lidmi, nedostatek životní techniky, který člověka neustále vrhá zpět k sobě samému, v neposlední řadě díky reakcím světa, které takového člověka ještě více odsuzují k roli outsidera. Asi už chápeme, že na takovém základě se rozvíjí jedna ze základních forem strachu, strach z odevzdání se a z blízkosti s přehnaným impulzem k sebezáchově, kdy se jako jediná možnost sebezáchovy jeví autarkie, soběstačnost. Zde dělá schizoid takříkajíc z nouze ctnost tím, že svou osamělost pozvedá na hodnotu. To se může vystupňovat až do extrémních forem narcismu a zahořklého nepřátelství ke všem a ke všemu, do pohrdání lidmi, cynismu a nihilismu. Za tím vším však nikým nepozorována a úzkostlivě skrývána tkví hluboká touha po blízkosti, důvěře, po lásce a jejím opětování. Asi už také chápeme, že odsud může jít vývoj snadno v asociálním a kriminálním směru – k tomu je někdy zapotřebí už jen jediný dodatečný spouštěč. Stupňování způsobů chování schizoidních jedinců od počáteční nedůvěry přes odmítání, lhostejnost, chlad až po nenávist a pohrdání lidmi je většinou reakcí na jejich zkušenosti s okolím, které vedou k výše popsanému bludnému kruhu. Ještě jeden krátký příklad, popis z úst schizoida, který zvlášť plasticky líčí chybějící emocionální výměnu a kontakty i pokus nahradit je racionálními prostředky orientace: „Mám vždy dojem, že tam, kde druzí reagují citem, u mě velmi rychle pracují spínače.“ Vynikající popis toho, jak je u schizoidů citový vztah, s nímž nemají zkušenosti, nahrazován intelektuální bdělostí a senzibilitou smyslových orgánů, přesných jako radar, a myšlenkových pochodů – „spínačů“. Velké zátěže a konflikty, které schizoidi nedokážou zvládnout, se pak mění v tělesné příznaky; u těchto lidí bývají postiženy v rámci jejich problematiky především smyslové orgány a rovněž orgány 50
kontaktu a výměny, kůže a dýchání; patří sem astmatické potíže a ekzémy, které se někdy objevují už velmi brzy. Kůže je totiž orgán, který nás ohraničuje od okolního světa a zároveň nás s ním i spojuje, a potíže schizoidů s navazováním kontaktů se na ní rády projevují v podobě poruch prokrvení, lupénky, nadměrného pocení atd. Doplňující úvahy Dovolím si ještě jedno shrnutí. U schizoidního, „rozštěpeného“ člověka je v různě velké míře rozrušena celková souvislost prožívání jeho duševních dojmů, popudů a reakcí; především jeho vitální impulzy jsou izolovány, odštěpeny od citového života. Jinými slovy se u něho nezdařila integrace a spojení různých vrstev prožívání nebo osobnosti pomocí citu. Především mezi rozumem a citem, mezi racionalitou a emocionalitou je velký rozdíl ve stupni vyzrálosti; emocionální pochody a rozumové zkušenosti probíhají jakoby odděleně, nespojují se do jednotného prožívání. Protože se musel od raného dětství orientovat pomocí rozumu a smyslových vjemů, protože se nemohl naučit dostatečně emocionálně orientovat, nemá schizoid k dispozici žádné citové nuance; zná převážně primitivní formy citu, afekty; je to, jako by na paletě jeho výrazových možností chyběly střední tóny, jsou zde jen extrémy – černá a bílá. To všechno jsou následky absence emocionálních vazeb k druhým lidem. Na ochranu proti svému strachu z blízkosti se schizoidní člověk pokouší dosáhnout co největší nezávislosti. S takovým sklonem k soběstačnosti a s vyhýbáním se blízkým kontaktům je však nevyhnutelně spojeno kroužení kolem sebe samého, vzrůstající egocentričnost, která ho vhání do stále větší izolace. Lze pochopit, že takoví lidé prožívají asi vůbec nejintenzivnější úzkosti, neboť osamělost a izolace zesilují úzkost a strach. Především strach, že se zblázní, u nich může dosáhnout nesnesitelného stupně – i v něm se odráží prožívání toho, že jsou jiní než ostatní a necítí se ve světě 51
bezpeční. Jeden schizoidní pacient řekl: „Strach je jediná realita, kterou znám“; je charakteristické, že neuměl popsat strach jako strach z něčeho určitého, konkrétního, ale prožíval ho jako totální. A jiný pacient: „Neznám strach; něco někde ve mně má pravděpodobně strach, ale tento strach není v mém já“ – od svého strachu se úplně distancoval, zdálo se, jako by už vůbec nebyl v jeho vědomí; ale můžeme si domyslet, jak labilní je takový stav, jak snadno může být já odštěpeným strachem zaplaveno. Už schopnost svěřit se se svou úzkostí je úleva. Když se však toho člověk nikdy neodváží, protože se bojí, že se tak druhým vydá napospas nebo že bude považován za pomateného, když se jim ukáže v celé své slabosti a nechráněnosti, může úzkost nakupená za dlouhou dobu dosáhnout intenzity, kterou už nelze vydržet. Pak může dojít k provalení úzkosti vedoucímu až k psychóze jako poslednímu zoufalému pokusu úzkosti uniknout. Člověk „se zblázní“, posune reálná měřítka a zachrání se v ireálném světě, v němž si on sám připadá jako zdravý a vnější svět považuje za nemocný – což může v některých případech dokonce souhlasit. Přesune své úzkosti na objekty vnějšího světa, kde se jim může snáze vyhnout, bojovat proti nim nebo je odstranit; před vnitřní úzkostí není úniku. S rostoucím autismem ztrácí schizoid stále více zájem o svět a o lidi. Tento proces byl označen jako ztráta objektu a on sám ho často popisuje jako prožitek zániku světa. Když totiž člověk stále více upouští od svého zainteresovaného účastenství na světě, od svého emocionálního zájmu o něj, svět zchudne, „zanikne“, stane se ničím, je „zničen“. Takový životní pocit často vyjadřují sny schizoidů: „Nacházím se na velkém rotujícím kotouči podobném pekelnému kolu, které se točí rychleji a rychleji; sotva se na něm ještě udržím, sklouzávám stále blíže k vnějšímu okraji a každým okamžikem můžu být vymrštěn do nicoty.“ 52
Nebo: „Pevnost z cementových zdí s několika malými okénky v ohromné písečné poušti; pevnost je plná těžké výzbroje a vybavená potravinami na mnoho let; bydlím v ní sám.“ Osamělost, opevnění, obrana proti úzkosti a potřeba soběstačnosti se stěží dají znázornit výstižněji. „Pustá zasněžená krajina; v pozadí několik polámaných stromů, v popředí malá vana s teplou vodou; cítím se velmi osamělý.“ Tento sen se zdál adolescentovi a líčí jeho situaci: Narodil se jako třetí a poslední dítě po otcově návratu z první světové války. Otec měl zranění hlavy, v důsledku něhož byl neobyčejně hašteřivý a vznětlivý a nebyl už vůbec schopen spravovat statek, na němž rodina žila. Matka se o něj pečlivě starala, současně převzala vedení statku a měla na dítě málo času; v jazyce snu to je to málo tepla, které znázorňuje vana. Chlapec se cítil velmi osamělý a zhruba jako dvanáctiletý si zkonstruoval následující „spojení“ s matkou: po večerech, když už ležel v posteli, hrávala matka na klavír; spojil jednu klávesu pomocí drátu a baterie s lampičkou na stěně u své postele, a když matka při hře stiskla tuto klávesu, lampička se rozsvítila. Podobná psychodynamická pozadí jsou nezřídka základem technických vynálezů, které mají nevědomě korigovat prožitek nějakého nedostatku z dětství, zde neukojenou potřebu kontaktu. Schizoidní existenci ve světě bychom stěží mohli znázornit výstižněji, než tomu je v takových snech. Zdá se, že něco podobného znal Maxim Gorkij, který měl velmi těžké dětství a velmi záhy se musel vydat do světa, aby vydělával peníze. Když jednou navštívil Tolstého, vyprávěl mu sen, v němž viděl na nekonečných zimních ruských ulicích pochodovat pár vysokých bot – pouze boty. Osamělost by stěží bylo možné znázornit přiléhavěji. To, že se člověk stáhne ze světa a obrátí se do sebe, tedy vede 53
pozvolna ke ztrátě světa, která je prožívána s velkou úzkostí jako pád do nicoty, do absolutní prázdnoty, jako tomu bylo ve snu s pekelným kolem. U schizoidů mívají úzkostné představy a sny často i formu světové katastrofy apokalyptického rázu. Kdo se chce příliš pevně držet, tomu hrozí, že ztratí svět, takže si nakonec myslí, že existuje už jen on sám. Ukažme si ještě na několika příkladech následky, které plynou ze strachu z blízkosti a z příliš zdůrazněného „otáčení kolem vlastní osy“. To zakládá nedůvěřivou bdělost a hrozí pak, že ta se stále více bude měnit v chorobnou vztahovačnost; takoví lidé pak slyší, jak se říká, „trávu růst“, to znamená, že se domnívají, že vždy a všude číhá nebezpečí, a i za nejnevinnější poznámkou slyší znepokojující motivy. Když jsem jednou v ordinaci převěsil obraz na jiné místo, hned se jeden schizoidní pacient domníval, že jsem to udělal s určitým záměrem, který se týkal jeho, abych totiž otestoval jeho reakci na změnu. Vedle téměř paranoidní vztahovačnosti je na tomto příkladu nápadné, s jak přesně registrujícími, bdělými smysly vnímají schizoidní lidé i nejmenší změny prostředí, kterých si druzí vůbec nevšímají. Jsou totiž při své orientaci ve světě téměř výhradně odkázáni na vjemy svých smyslů, a proto je tak vycvičili. Jindy, když během terapeutického sezení několikrát zazvonil telefon, si stejný pacient myslel, že jsem si tyto telefonáty objednal, abych vyzkoušel, jak bude reagovat na vyrušení. Když člověk téměř všechno, co vnímá kolem sebe, vztahuje na sebe – což by někomu jinému s větším kontaktem a živým vztahem k lidem ve svém okolí vůbec nepřišlo na mysl – podléhá stále víc bludnému zpracování vztahů a významů, které se může rozrůst až do skutečného bludného systému a pak je již nelze korigovat. Pak už člověka nic a nikdo nepotkává náhodně, pak už se kolem něj neděje nic, co by nemělo nějaký utajený vztah k němu samému a zvláštní význam, o jehož dešifrování je pak třeba se snažit. 54
To je přirozeně nanejvýš trýznivé a znepokojivé; člověk tak ztrácí nejen veškerou nenucenost, ale je takřka trvale na pozoru, „qui vive?“,* neustále připraven bránit se proti náhlým překvapením a domnělým nebezpečím. „qui vive?“‚Kdo je?“, zvolání stráže – pozn. red.
Vystrkuje proto svá tykadla do světa jen co nejopatrněji, jako hlemýžď, připravený je ihned stáhnout zpět, kdyby se k němu někdo příliš přiblížil. Mladý muž, který už několikrát selhal v zaměstnání a právě znovu zažil neúspěch, zpracoval pocit selhání bludně. Chtěl se sociálně vypracovat, ale měl příliš malou sebedůvěru a z domova ho nepodporovali. Rodina se domnívala, že chce být pouze stůj co stůj něco „lepšího“ a že „ míří příliš vysoko“, měl by však raději jít v otcových stopách a zůstat na statku – drž se svého kopyta! Proto se velmi ctižádostivě snažil to dokázat, ukázat jim; z toho důvodu ho jeho neúspěchy zasáhly zvlášť těžce – zdálo se, že dávaly přece jen rodině za pravdu. Už mnohokrát jsme se pokoušeli pochopit tyto souvislosti, snažili jsme se odstranit jeho bludné představy přesným prozkoumáním reality. Ale když zažil tuto další porážku, upadl opět do bludného zpracování: Přišel na terapii zdrcený a řekl hořce a téměř vyzývavě: „Chcete snad i tentokrát říct, že to byla jen náhoda, když jsem dnes na nádraží viděl muže, který měl na sobě rozedraný oblek, a ten se barvou i druhem látky přesně podobal mému jedinému dobrému obleku – není to jednoznačný důkaz, že mi tím chtěl dát najevo, že jsem selhal, že jsem na dně?“ Zde můžeme dobře vidět, jak bludně zpracoval svůj pocit méněcennosti, pocitu selhání i psychodynamické pozadí, které jsem stručně naznačil. Zde také poznáváme, jak těsně s takovými 55
bludnými představami hraničí předsudky – mohli bychom cum grano salis říci, že předsudek už může ukazovat náběh k bludu. Lpíme na předsudcích stejně afektivně a stejně nejsme ochotni podrobit je důkladnému prozkoumání a případně je korigovat, jako lpěl onen pacient na své bludné představě. Zárodky takové vztahovačnosti však známe i u sebe v obdobích velké duševní zátěže, nebo když máme nezpracované úzkosti či pocity viny. Kdo třeba za třetí říše nesouhlasil se stranou a jejími pohlaváry a občas proti nim někde něco řekl, podléhal snadno určitému stihomamu a v každém příslušníkovi SA nebo SS viděl nebezpečného nepřítele, který snad od udavače slyšel, co on řekl, nebo o něm věděl něco jiného, co by ho mohlo dostat do koncentračního tábora. Osamělost a izolace stejně jako chybějící pocit bezpečných mezilidských vztahů a reálná nebezpečí podporují produkci bludů. Kdo je v noci sám v cizím domě, třeba navíc v cizí zemi, a slyší zvuk, který nezná, bude mít snáze sklon vyložit si jej nesprávně a vlastně bludně, zejména když je duševně rozjitřený nebo plný úzkosti či pocitu viny, než když je uvolněný a ve společnosti známých lidí, mezi nimiž se cítí bezpečně. Tak nám blud vztahovačnosti u schizoidů odhaluje opět jen jejich základní problém: jejich izolovanost a chybějící pocit bezpečných mezilidských vztahů. Příklady však zároveň ukazují, jak těsná je hranice mezi zdravím a chorobou, jaké jsou naše reakce ve výjimečných situacích, reakce, které jinak známe pouze u nemocných – protože ti nemocní právě dlouhou dobu žili v takových výjimečných podmínkách, v nichž rozvinuli své „chorobné“ reakce – museli je rozvinout, aby se ochránili. Ještě jeden příklad toho, jak jiný schizoidní pacient bludně zpracoval svou potlačenou touhu po kontaktu a něze: Velmi osamělý muž téměř bez kontaktů, jemuž se blížila třicítka, jednou seděl na koncertě vedle mladíka, který ho mimořádně přitahoval. Neustále se po něm nenápadně díval a cítil rostoucí touhu navázat s ním kontakt, oslovit ho. Protože postrádal zkušenosti se 56
stykem s lidmi a se svými vlastními impulzy, přepadala ho stále větší úzkost, která ho zprvu jen neurčitě znepokojovala, pak se však vystupňovala v paniku, když se domníval, že vidí, jak od mladíka vycházejí barevné kruhy, které se kolem něj chtějí obtočit, jako by ho tak chtěl onen mladý muž obklíčit, polapit. Polil ho studený pot a musel úprkem opustit koncertní sál. Zde je dobře vidět, jak svou potlačenou touhu po kontaktu, něze a také po homosexuálním sblížení, kterou se onomu muži neodvážil naznačit, dát najevo, schizoid projikoval jako hrozbu vycházející od jeho souseda. I zde je skutečná situace jakoby posunutá, vnitřní úzkost se přesouvá navenek v podobě ohrožení, jemuž mohl uniknout jen útěkem ze sálu. Jsou-li tak labilně a nechráněně vystaveni světu uvnitř i venku, lze pochopit, že se schizoidi pokoušejí rozvinout techniku života, díky níž už k sobě opravdu nic nepustí a která jim umožní, aby zůstali nedotčení a nedotknutí, vždy věcní, distancovaní a pokud možno nadřazení, aby je nic nemohlo vyvést z rovnováhy, ale také aby je nebylo možné ničím opravdu zasáhnout. To může mít podobu všech stupňů od chladného odstupu, arogance, nepřístupnosti až po ledový chlad a nečitelnost, nebo, když už tyto ochranné postoje nestačí, to může vést k náhlé prudkosti a výbušným agresivním akcím, jaké jsme popsali. Zde mu může jeho okolí být skutečnou pomocí, je-li více informováno o souvislostech jeho chování, chápeli, z jaké vnitřní tísně jeho způsoby chování pocházejí. V terapii schizoidů se setkáváme s mezními stavy, jež nám osvětlují ohrožení lidské existence. Právě proto se z nich můžeme učit, co je pro člověka existenciálně důležité, jaké faktory rodinného a sociálního prostředí ohrožují náš vývoj do té míry, že ho lze jen velmi obtížně vyrovnat, pokud je to vůbec možné. Geniální lidé se někdy vyvíjejí v takovémto prostředí, v akceptování pocitu totálně zpochybněné existence; chceme tím naznačit, že mezi genialitou a psychózou je často úzká hranice. Rozhodně je jisté, že když tito lidé dokážou vystát a překonat své utrpení a své úzkosti, mohou 57
dosáhnout nejvyšších stupňů lidskosti. Zdůrazněme ještě, že schizoidní rysy mohou nabývat velmi různé intenzity: od mírných zábran v navazování kontaktů až po těžké poruchy prožívání a společenského přizpůsobení, jež vedou až k vyslovené asociálnosti, krimi nalitě a psychóze. Nezřídka mezi nimi bývají geniální talenty. Na génia má osamělost a nevázanost ten pozitivní vliv, že je méně závislý na tradicích a společenských ohledech a může poznávat věci, které konvenční a na tradice vázaný člověk nevidí nebo se neodvažuje vidět. Jeho exponovaná situace mu dovoluje dojít k poznatkům, které dokážou překračovat hranice, od nichž se ostatní s respektem drží v povzdálí. Není-li jejich citový život ochuzený, ale pouze plaše zdrženlivý, jsou schizoidi velmi diferencovaní a citliví lidé a mají hluboký odpor ke všemu banálnímu a plochému. Jen při citové ochuzenosti a emočním chladu mohou zaostávat za skutečnou lidskostí. Ve svém vztahu k náboženství bývají většinou skeptičtí, často cyničtí, vtipně poukazují na „nesmyslnost“ víry, bývají kritičtí k rituálům, tradicím a všemu formalistickému. Vůbec rádi zbavují věci kouzla a zastávají střízlivé názory až do neuctivého „vysvětlování“ nevysvětlitelného – k tomu jim rozumářská a převážně přírodovědně orientovaná doba skýtá dost možností. Často to bývají racionalisté, jimž chybí smysl pro určité oblasti prožívání, a proto s nimi o nich ani nelze diskutovat. Zdá se však často, jako by tento postoj k náboženství či k víře byl i nevědomou prevencí zklamání. Neodvažují se věřit, aby nebyli zklamáni, a přesto tajně čekají na „důkaz“, který by je mohl přesvědčit. Někdy jsou nihilističtí a destruktivní, ďábelsky vychutnávají, když mohou druhým rozbít jejich víru. Ale ve snaze obrátit druhé na svou vlastní bezbožnost lze přesto opět rozpoznat spornost jejich postoje; možná také jen nechtějí zůstat se svým bezvěrectvím sami. Ti nejvíc narušení mezi nimi nemohou být věřící, protože nikdy nezažili bezpečí a lásku; mají sklon k ateismu. Často pak pokládají za měřítko všech věcí sami sebe, což může vést k velikášské domýšlivosti a k sebezbožnění. Pak je tomu tak, jako by 58
jejích nezájem o svět a stále výhradnější zaměření na vlastní osobu dávaly této osobě moc a význam, který pozvolna vyplňuje celé vědomí. Někteří však mohou nikdy neprožitý pocit bezpečí hledat a nacházet i v náboženství; nebude to ale dětská víra, ani víra v osobního milujícího boha. Spíše to bude přijetí něčeho nadosobně neprozkoumatelného a proti tomu bude postavena důstojnost podmíněně svobodného individua a vědomí humánního a zavazujícího úkolu člověka jako takového. Etika a morálka se schizoidovi jeví spíše jako pochybná. Nemá velké mínění o požadavcích, které člověka jako on přetěžují, a tím vrhají do pocitů viny. Sklony k pocitům viny má vůbec méně než druzí. V důsledku svého ne dostatku kontaktů je méně sociálně přizpůsobený; je egocentrický, je více zaměřen na svou sebezáchovu a hodnotí podle toho, co odpovídá jemu. Může tak rozvinout „panskou morálku“, kterou uznává jen pro sebe, a pohrdá „slabochy“, kteří se cítí vázáni morálními pochybnostmi, což jemu se jeví hlavně jako zbabělost a nedostatek odvahy k autonomní svébytnosti. Jsou-li silnými osobnostmi, žijí podle vlastních zákonů, pro které platí věta „silný je nejmocnější, když je sám“, se všemi možnostmi i nebezpečími, které jsou v ní obsaženy. Jen ten, kdo je silný, má sílu považovat za hodnotu to, co si záhy uvědomil, totiž že je jiný než ostatní, tak, jak to vyjadřuje motto v této kapitole. Ten, kdo je slabší a křehčí, zaujme pozorovatelský odstup od světa a pokouší se vytvořit si náhradu vybudováním svého soukromého světa, v němž by nepotřeboval druhé. Tak může docházet k nápadnému, někdy téměř výhradnímu zájmu o zvířata nebo mrtvou hmotu. Jsou-li takoví lidé narušeni hlouběji, působí často destruktivně a rozkladně, stávají se asociálními a bez okolků používají druhé pro své účely. Schizoidní rodiče a vychovatelé dávají dítěti příliš málo lidského tepla; jsou mu vzdálení, nedokážou adekvátně přijímat a opětovat citové potřeby dítěte, často ironizují všechny jeho citové projevy. Snadno dítě znejistí tím, že ho prohlédnou a příliš brzy psychologicky odhalí jeho motivy, nutí ho tak velmi záhy k 59
sebereflexi. Dítě v jejich přítomnosti trpí citovým chladem a je rušeno jejich nenadálými reakcemi, do nichž se může těžko vcítit a které ho jakoby udržují neustále ve střehu. Nachází u nich příliš málo možností pro milující ztotožnění, takoví rodiče jsou pro dítě nedosažitelní. Často však mají dobrý vztah k dítěti, dokud je malé, a dokážou mu i projevit něhu. Později rádi skrývají svou náklonnost za posměšnou ironií. Dítě pak těžko získá pocit, že jeho láska je hodnotou, že by pro druhého mohla něco znamenat, protože nikdy nezažije, že jsou jeho city brány vážně. („Můj pan syn má ale najednou záchvaty něhy“; „Moje slečna dcera ze mě chce asi něco vymámit, když je dnes na mě tak milá“) Na základě své struktury dávají přednost profesím, které je nepřivádějí do blízkého kontaktu s druhými. Mají sklony k teoreticko-abstraktním oborům. Velmi často se mezi nimi setkáme s exaktními přírodovědci, astronomy, fyziky, matematiky a inženýry. Zabývají-li se vědecky člověkem, děje se to jaksi nepřímo, oklikami: prostřednictvím psychologických testů, mikroskopů a rentgenů, nebo se jako patologové zabývají mrtvým člověkem. Duše se pro ně snadno stává shlukem fyziologických reflexů a mohli by spolu s Schopenhauerem říct: „Milý Bože, jestli jsi, zachraň mou duši, jestli nějakou mám.“ Jejich psychologie je často zaměřena na odhalování a demaskování. Jako lékaři jsou více vědci než terapeuty, často se zvláštním vztahem k psychiatrii a k mezioborovým vědám; jako teology je více zajímá religionistika než praktická činnost duchovního. Často se odvracejí od člověka a obracejí svou pozornost ke zvířatům, rostlinám a kamenům a zkoumají svět vylepšenými smyslovými orgány – od mikroskopických rozměrů pomocí mikroskopu až po makroskopické dimenze pomocí dalekohledu. Můžeme si představit, jak nebezpečné se mohou stát poznatky a možnosti použití moci v rukou těžce schizoidního vědce, který bez vztahů k lidem, autisticky žije jen svými ideami a pokouší se je uskutečnit. Vedle sklonů a nadání jsou schizoidi při volbě povolání často motivováni tím, že hledají oblasti, v nichž, jak doufají, 60
naleznou spolehlivé poznání nezkalené subjektivními city. Jsou-li filozofy, často to jsou od života vzdálení abstraktní myslitelé, pro něž zpravidla teorie znamená víc než praxe. politice rádi zastávají revoluční až anarchistické názory, vyhrocená extrémní stanoviska, radikalismus; nebo se naopak o politiku vůbec nezajímají – politika „se jich netýká“, vycházejí ze svého solipsistického stanoviska, které se nezajímá o kolektiv, byť by byl jakýkoliv. umění se jim více líbí abstraktní, nepředmětný směr, pokoušejí se ztvárnit své složité vnitřní prožitky a vyjadřují je spíše zašifrovaně a symbolicky; nebo to bývají ostří kritici, satirici a karikaturisté. Jejich styl je většinou svérázný, nekonvenční, v každém případě originální, někdy předjímá budoucnost. Protože nemají vazby k druhým lidem, neobracejí se k žádnému určitému publiku, ale vyjadřují to, co je přesahuje, to, co je obecně lidské a zásadní, a mohou tak otevírat nové vývojové směry. Často dobře zachycují psychickou atmosféru, naznačují nevyřčené a pronikají do oblastí, které ostatní nevidí nebo se jim vyhýbají, a tak jejich díla mohou prohloubit naše poznání o člověku. Zřídkakdy bývají populární za svého života. Povolání se pro ně často stává prací jen pro peníze, protože pro ně nakonec není důležité, jak si vydělávají na své živobytí – svůj vlastní život vedou mimo povolání; setkáváme se u nich s většinou zálib a koníčků. Vyhovují jim povolání, která se vykonávají o samotě a která nevyžadují mnoho kontaktů s lidmi. Není vzácností, že se v nějaké formě věnují světu zvířat, rostlin a minerálů. Líbí se jim povolání elektrikáře, práce v dopravě i jiné profese, v nichž mohou nevědomě a symbolicky, takříkajíc abstraktně naplňovat svou potřebu kontaktu a spojení. Schizoidi „velkého formátu“ mohou vyvolávat velké změny, být průkopníky a iniciátory. Tito lidé, kteří velmi intenzivně prožívají nejistotu lidské existence, totiž zažívají peklo a ve svém osamocení a pocitu, že jsou vydáni napospas, trpí mezními stavy a vnímají věci, jež si lidé s větším pocitem bezpečí nedokážou představit. 61
Stáří jim může přinést ještě větší osamělost a způsobit, že se z nich stanou ještě větší podivíni. Ale někteří také umějí zmoudřet. Obecně lze říct, že schizoidi dokážou stárnout snáze než ostatní; díky své nezávislosti a izolovanosti, na které jsou už zvyklí, lépe snášejí osamění. Už dříve si vybudovali svůj vlastní svět, v němž umějí žít, aniž by byli příliš odkázáni na lidskou účast. Také se méně bojí smrti, berou ji nesentimentálně a stoicky jako fakt. Protože tolik neinvestovali do světa a do lidí, mají také méně co ztratit a nemusí se tolik něčeho vzdávat; na ničem zvlášť silně nelpí, ani na sobě samých, a umějí proto snáze všechno opustit. Kladné stránky schizoidů se ukazují především v suverénní samostatnosti a nezávislosti, v odvaze být sami sebou, v autonomii individua. Ostrý pozorovací talent, neafektovaná, chladná věcnost, kritický, nepodplatitelný pohled na skutečnosti, odvaha vidět věci takové, jaké jsou, bez zmírňujících nebo zkrášlujících ozdob, patří k jejich přednostem. Jsou nejméně ze všech omezováni tradicemi a dogmaty jakéhokoli druhu, nejsou na ničem závislí, nic nepřejímají dříve, dokud si to neprověří a nepromýšlí. Jsou nesentimentální, nenávidí veškerá vzplanutí, veškeré nejasnosti a citová omámení. Jasně a nekompromisně zastávají svá přesvědčení a o všem mají své vlastní samostatné mínění. Jsou většinou ironičtí a satiričtí a ostře vidí slabosti ostatních; lze je proto těžko oklamat a v kontaktu s lidmi jsou často „nepohodlní“, protože jsou málo ochotní se smířit s neupřímností a přetvářkou. Věří ve své schopnosti a dokážou žít naprosto bez iluzí; chtěli by ovládnout osud, který je pro ně něčím, co lze překonat; člověk je pro ně strůjcem svého osudu. Ještě je třeba se zmínit o těch schizoidech, kteří mají silnou schizoidní strukturu, ale netrpí tím, a vnímají se proto jako zdraví. Přijímají svou soběstačnost a neexistenci vazeb k druhým jako kladné hodnoty a rozvíjejí je na úkor druhých, kteří trpí jejich bezohledností. Patří sem mnoho vládců, vůbec lidí, kteří disponují druhými a bez výčitek je používají pro své účely, vycházejíce přitom z hlubokého pohrdání lidmi. Jestliže zde i v dalším textu nevěnuji dost pozornosti „kladným“ 62
představitelům jednotlivých strukturních typů, je to tím, že to podstatné ze čtyř struktur osobnosti lze jasněji ukázat právě na mezních formách. Doufám, že z toho nikdo nebude odvozovat nějaké hodnocení; každá struktura má své možnosti rozvinout se na vysokou úroveň. Pro schizoida je nejdůležitější nezanedbávat pól, který je opakem k jeho úsilí o sebezáchovu a soběstačnost, tedy odevzdání se, ale integrovat ho jako doplnění v takové míře, aby jednostranné a nadhodnocené „otáčení kolem vlastní osy“ nenabylo absolutní převahy a nevehnalo ho do chorobné izolace, která u něj přeruší veškeré vazby. „Není dobré člověku býti samotnému“; člověk bez vazeb se příliš snadno stává nelidským. Jak uvidíme v poslední kapitole, všechny čtyři struktury osobnosti mají sklon k fascinaci příslušným opačným typem; v tom bych viděl nevědomou touhu po doplnění, po vysvobození z jednostrannosti, která může být chorobná. Žádný ze čtyř základních impulzů nemůžeme prostě vynechat a vyhnout se strachu, který s sebou nese, aniž bychom utrpěli škodu. Vtom, že se odvážíme zapomenout na sebe, je pomoc, která nám umožňuje najít cestu z ohrožujícího osamocení a dává příležitost prožívat náklonnost a vazby nejen jako břemeno, pouta a nebezpečí, ale i jako oporu, jako společné prožívání a společný vývoj. Partner nám může pomoci rozšířit obzor našeho já.
63
KAPITOLA 2.
Depresivní osobnosti „Zapomeň na své já, ale nikdy neztrať sebe sama.“ (Herder) Nyní se budeme věnovat druhé základní formě strachu, strachu stát se svébytným já. Tento strach je hluboce prožíván jako vytržení z bezpečí. Z hlediska základních impulzů se přitom podle našeho kosmického přirovnání jedná o lidi, kteří příliš žijí „revolucí“, tedy pohybem kolem většího středu, a chtějí se vyhnout „otáčení kolem vlastní osy“; označili jsme tak odevzdání se v nejširším smyslu slova. Touha po důvěrně blízkém kontaktu, touha milovat a být milován patří k naší podstatě a je jedním ze znaků lidskosti vůbec. Jako milující si přejeme učinit milovaného člověka šťastným; vciťujeme se do něj, chceme uhodnout jeho přání, myslíme více na něj než na sebe, umíme na sebe zapomenout a prožívat obšťastňující výměnu dávání a braní, která nám umožňuje splynout s ním ve společné my, jež alespoň na okamžiky ruší oddělenost jedinců. Pravzorem takové lásky je vztah matky a dítěte a každá láska se možná pokouší obnovit, znovu najít to, co jsme prožívali v raném dětství: cítit se milováni bezpodmínečně, prostě takoví, jací jsme, a zakoušet, že náš život, to, co můžeme dát, čím jsme, rovněž obšťastňuje druhého. Se schopností milovat se rodíme jako s jednou z našich dispozic; musíme ji však oslovit, probudit, aby se mohla rozvíjet. Přijímaná láska nám jednak dává pocit vlastní hodnoty, jednak umožňuje naši pohotovost k lásce, která by chtěla opětovat to, co při jímá. Nyní se zamyslíme nad tím, jak to vypadá, když se člověk, který se vyhýbá uskutečnění já, pokouší žít převážně tak, že se svého já vzdává a obětuje se. Prvním důsledkem bude to, že ty, představované partnerem, získá vyšší hodnotu. Touha milujícího člověka po sebeodevzdání 64
potřebuje partnera, je vázána na přítomnost jiného člověka a bez něj není možná. Z toho už vyplývá závislost a v tom spočívá hlavní problém lidí, které chceme označit jako depresivní; jsou více než druzí odkázáni na partnera. Ať je to jejich schopností milovat a pohotovostí k lásce, ať je to jejich potřebou být milováni – jsou to dvě stránky, jež lze slovy Ericha Fromma z jeho knihy „Umění milovat“ shrnout do dvou vět: „Potřebuji tě, protože tě miluji“ a „Miluji tě, protože tě potřebuji.“ Bud tedy potřebují někoho, aby ho milovali a aby mohli uplatnit svou schopnost milovat; nebo potřebují druhého proto, že jím chtějí být milováni a mají potřeby, o nichž myslí, že si je sami nemohou naplnit. Potřebuje-li tedy člověk tak naléhavě někoho druhého, bude se snažit co možná nejvíc zrušit oddělující vzdálenost mezi sebou a partnerem. Trápí ho propast, která odděluje já a ty – tedy odstup, který právě schizoid tak nutně potřeboval a snažil se jej zachovávat na svou ochranu. Na rozdíl od toho chce depresivní člověk být a zůstat druhému co nejblíže. Oč méně rozvinul své „otáčení kolem vlastní osy“, s o to větším strachem prožívá každý odstup, každé vzdálení a odloučení od partnera, a bude se snažit, aby k němu nedošlo. Vzdálenost pro něj znamená osamocení, opuštění, a to ho může vhánět do hluboké deprese až zoufalství. Co však může udělat, aby nebyl vystaven trýznivému strachu z odloučení a ztráty? Jedinou pomocí by bylo rozvinout takovou samostatnost a nezávislost, aby nebyl tak beze zbytku odkázán na partnera. Ale právě to je pro depresivního člověka těžké, protože k tomu by přece musel uvolnit úzkou vazbu k partnerovi a to by opět ihned vyvolalo strach z jeho ztráty. Hledá tak jiné jistoty, které mají vyřešit jeho problém, které jej však, jak uvidíme, jen zhoršují. Zdá se mu, že závislost mu dává jistotu: bud se snaží být závislý na druhém, nebo se snaží udělat druhého závislým na sobě. Ten, kdo je na někom závislý, ho potřebuje, a to zase slibuje určitou záruku, že ho neopustí. Je tu jedna možnost, jak k sobě někoho pevně připoutat: budu na něm co nejvíce dětsky a bezmocně závislý, a tím budu 65
demonstrovat, že mě nesmí opustit – kdo by mohl být tak tvrdý a nemilosrdný, aby opustil bezbrannou bytost? Druhá možnost spočívá v tom, že z něj udělám jakoby dítě; je to předchozí obraz, ale s opačnými znaménky. Motivace je stejná: vytvořit závislost. U depresivních osobností dominuje strach ze ztráty, který nabývá různých forem: strach z izolujícího odstupu, z odloučení, z nedostatečného pocitu bezpečí a z osamělosti, z opuštěnosti. Takoví lidé hledají co největší blízkost a vazbu tam, kde výše popsaný opačný schizoidní typ hledal co největší odstup a svobodu, aby se uchránil před svým strachem. Znamená-li blízkost pro depresivního člověka jistotu a bezpečí, pro schizoida je to ohrožení a omezení jeho soběstačnosti. Znamená-li odstup pro schizoidní typ jistotu a nezávislost, pro depresivního jedince je to hrozba a osamocení. Když depresivní člověk pozná, že uskutečnění já, individuace, nevyhnutelně znamená oddělující odlišení, bud na ně rezignuje u sebe, neboje nepřipustí u partnera. V jazyce našeho přirovnání se depresivní člověk pokouší uniknout své úzkosti tím, že se vzdá „otáčení kolem vlastní osy“, nebo ho nedovolí u partnera. Je družicí někoho druhého, nebo z něj udělá svou družici. Žije tak jakoby život měsíce, ozvěny, pouhého zrcadla, nebo takový život vnucuje druhému. Přitom si je vědom nanejvýš strachu ze ztráty; strach z individuace, svůj vlastní problém, si zdaleka neuvědomuje. Jeho strach, že vlastní nebo partnerova samostatnost může vést k takovému vývoji, který je od sebe oddělí, a tedy ke ztrátě partnera, obsahuje pravdivé jádro: každá individuace a svébytnost nás poněkud izoluje. Čím více se stáváme sami sebou, tím více se lišíme od druhých, tím méně s nimi máme společného. Individuace vždy také znamená, že přijdeme o pocit bezpečí, že jsme jako ti druzí, a je proto spojena s úzkostí; stádní pud chce tuto úzkost rozpustit, stejně jako splynutí s davem rozpouští strach z individuace. Depresivní člověk je tomuto strachu vystaven zvlášť silně. Už to, že se liší od druhých, že jinak myslí nebo cítí, u něj může navodit strach ze ztráty, protože to prožívá jako vzdálení a odcizení. Proto se pokouší vzdát všeho, co ho odlišuje od druhých. 66
Vysvětleme si to ještě trochu jasněji. Čím méně jsme se naučili rozvíjet své vlastní bytí, svou svébytnost, o to více potřebujeme druhé. Strach ze ztráty se tedy projevuje jako rub slabosti já. Proto pokus zajistit se proti strachu ze ztráty tím, že se člověk vzdává stále větší části sebe samého, musí ztroskotat, ba dokonce způsobuje opak. Kdo si totiž nerozvine silné já, potřebuje silnější já mimo sebe jako oporu, na níž je tím závislejší, čím slabší zůstává on sám. Kdo je však takovým způsobem závislý, musí žít v neustálém strachu, že tuto oporu ztratí – vsadil přece všechno na toho druhého, tolik na něj ze sebe přenesl, že si myslí, že bez něj není schopen žít, protože jeho existence už úplně spočívá v tom druhém. Depresivní lidé vyhledávají závislost, od níž si slibují jistotu; se závislostí se však stupňuje strach ze ztráty; proto na druhém lpí tak pevně, že už při krátkém odloučení reagují panikou. Tak zde dochází k typickému začarovanému kruhu, který může být prolomen jen tak, že se člověk odváží uskutečnit své já, být autonomním subjektem. Jestliže schizoid se před důvěrnou blízkostí chránil mimo jiné tím, že se držel názoru, že lidé jsou nebezpeční a nedůvěryhodní, aby se tak vyhnul svému strachu z odevzdání se, má depresivní člověk i zde sklon k opaku: spíše si lidi idealizuje, především své blízké, nevidí a omlouvá jejich slabiny, přehlíží jejich temné stránky. Nechce na nich vidět nic, co by ho děsilo nebo zneklidňovalo, protože by to ohrozilo jeho vztah, který má být vztahem důvěry. A tak rozvíjí příliš málo fantazie o zlu v člověku – v druhých i v sobě samém. Aby mohl bezvýhradně důvěřovat a bezmezné milovat, musí potlačovat pochybnosti i kritiku, vůbec si je nepřipustí; vyhýbá se napětí a výměnám názorů, „jen aby byl klid“, a protože představují hrozbu, která by mohla mezi něj a partnera vnést odcizení. Partnera si idealizuje a vůbec vidí lidi jako příliš dobré, což vedle očividného nebezpečí, že bude využíván, s sebou často nese i dlouho přetrvávající naivitu a dětinskost. Dělá pštrosí politiku a strká hlavu do písku, aby neviděl propasti života a dál mohl věřit, že člověk je dobrý. 67
Aby dosáhl harmonie, o niž usiluje, a ničím nezkalené blízkosti, musí být depresivní člověk sám „dobrý“. Proto se oddává všem altruistickým ctnostem: skromnosti, ochotě vždy se všeho vzdát, mírumilovnosti, nesobeckosti, soucítění a soucitu, a to uvádím jen ty nejdůležitější. Mohou u něj nabývat všech stupňů intenzity. Přehnaná skromnost, kdy sám pro sebe nic nepožaduje; přílišné přizpůsobování a podřizování až k zřeknutí se sebe, v extrémním případě až k masochisticky poslušným způsobům chování. To vše lze převést na společného jmenovatele: tím, že se vzdá vlastních přání, že se zřekne vlastního bytí, chce spoutat svůj strach ze ztráty, strach ze samoty. Proto se bojí individuace a chce jí uniknout. Přitom může docházet k nebezpečnému sebeklamu; tím, že z těchto způsobů chování dělá ideologii, skrývá před sebou samým nejen jejich motivaci pocházející ze strachu ze ztráty, ale navíc si může ještě i připadat morálnější než ti, kteří jsou méně skromní, méně mírumilovní atd. Dělá tak vlastně z nouze ctnost a myslí si, že dává a obětuje něco, co však ještě vůbec nerozvinul a nemá své já. Toto uhýbání před individuací je však draze zaplaceno. Depresivní člověk ho zaplatí tím, že se neodvažuje žít přání, impulzy, afekty a pudy, jež v něm jsou. Nedovolí si to ze strachu nebo kvůli své ideologii – nemůže přece najednou sám dělat něco, co u druhých odsoudil. Tím je však stále více odkázán na to, že mu jeho přání a očekávání, jež přirozeně nadále má, splní druzí. Kdo si neumí brát, doufá, že dostane – snad dokonce jako odměnu za svou skromnost – a když ne zde na zemi, pak alespoň v nebi, jak slibuje křesťanská ideologie. Z toho vznikají u depresivních lidí pasivní postoje očekávání, které je však nechrání před zklamáními a z nich vyplývajícími depresemi, protože život ta očekávání nenaplňuje. Kdyby se na druhé straně vzdali ještě očekávání, že budou odměněni, deprese by teprve propukla naplno. Depresivní lidé se v životě stále znovu dostávají do situace, v jaké byl Tantalos. Vidí před sebou plody a vodu, ty však před nimi uhýbají, protože se nenaučili vztáhnout po nich ruku, nebo to sami sobě nedovolí. Neumějí požadovat, vzít si něco; 68
neumějí být zdravě agresivní, a to všechno navíc způsobuje, že mají málo rozvinutou sebeúctu, což jejich odvahu žádat a brát opět oslabuje. Několik příkladů depresivního chování: Vdaná mladá žena vypráví: „Můj muž si teď často vyrazí ven s jednou mladou dívkou; znám ji, je velmi atraktivní a mého muže je snadné svést. Sedím pak doma a brečím; ale toho si on nesmí všimnout. Kdybych mu něco vyčítala, považoval by mě za maloměšťácky žárlivou a já mám strach, že bych mu tím šla na nervy, a tak ho od sebe už úplně odehnala. Říká, že muži jsou prostě už takoví, a kdybych ho skutečně milovala, uznala bych to.“ Je nám jasné, že si není jista, co svému muži „musí uznat“, aby nezklamala jeho představu o moderním partnerském vztahu, kterou sama nesdílí. Není si jista tím, co si musí nechat líbit, nebo jak by se mohla bránit proti něčemu, co je její povaze cizí; protože má současně malé sebevědomí, přeceňuje každou sokyni. Místo toho, aby zastávala svůj názor a hlásila se ke své hranici tolerance, místo aby třeba ve svém muži, který si jí je příliš jistý, také vyvolala žárlivost, má nepřiměřeně velký strach, že ho ztratí. Přemáhá se, aby nepůsobila maloměšťácky, myslí si, že se musí stále víc přizpůsobovat jeho přáním, a on toho pak opět využívá. Když cítila, že jí stále více uniká, věřila, že si ho může udržet ještě větší ochotou chápat ho. Byla úplně bezradná, když musela poznat, že jí pak jen pohrdal. Protože nebrala vážně sama sebe, nebral ji vážně ani on. – V dnešní době se s podobnými situacemi setkáváme často; všeobecná nejistota týkající se svobody a vazeb, věrnosti a sexuálního vyžití, která je ještě mnohdy podporována propagandou, způsobuje, že především depresivní lidé se přemáhají a dělají věci, které vlastně vůbec nechtějí, ze strachu, že nebudou „moderní“ a že nepochopili „trend doby“. Tato mladá žena i jinak v životě kladla sama na sebe mnoho altruistických požadavků. Na Vánoce měla každý rok seznam přibližně sta osob, jimž „musela“ napsat přání nebo koupit dárek, 69
takže se už několik týdnů před svátky dostávala do časové tísně a do depresí, jak to všechno stihne vedle svých všedních úkolů. Nikdy ji však nenapadlo, že by to mohla změnit, a přepadaly ji pocity viny už tehdy, když občas pocítila odpor k tomu, že musí plnit tolik předsevzetí. Pro „smolaře“, s kterými se mezi depresivními lidmi často setkáváme, je charakteristický následující příklad: „Můžu se snažit, jak chci, přesto se mi nikdy nic nepodán. Včera jsem byla u kadeřníka; úplně mi zkazil účes, hrozně mě vystříhal. Pak mě nechal v bryndě řemeslník, kterého jsem objednala – něco takového se stává také jenom mně. Abych se utěšila, chtěla jsem si koupit halenku; doma se mi už nelíbila – chtěla jsem vlastně něco docela jiného.“ Zde je dobře vidět, že takoví lidé nevyjadřují svá přání dost jasně, nebo že mají vůbec nejasná, neurčitá přání. Proto jsou neustále zklamáváni a připisují to nějakým vnějším okolnostem nebo právě své smůle. Kadeřníkovi dost jasně neřekla, jaký účes chce, a ani při kupování halenky neměla určitou představu, co vlastně chce – chtěla si jen své zklamání vynahradit „něčím pěkným“. Měla pocit sebelítosti a pocit, že ji pronásleduje smůla, že jí život křivdí; neuvědomovala si však, že vlastním problémem je neurčitost jejích přání a to, že neumí nic požadovat. Zkušenost s řemeslníkem, která dnes je na denním pořádku, si tedy také vyložila tendenčně tak, aby se mohla litovat a pokládat za smolaře, a zastřela si tím možnost rozeznat svůj vlastní podíl na tom, co se stalo. Když řekla „něco takového se stává také jenom mně“, přesunula příčinu ze sebe na „zlý svět“, a mohla tak vidět své zábrany a strach jako vinu osudu, který ji odsoudil ke smůle. Z této sebelítosti čerpala určité uspokojení – a nemusela se měnit. Konflikty depresivních lidí se tělesně projevují hlavně poruchami zažívacího traktu, který – symbolizuje a reprezentuje veškeré braní, přivlastňování, uchopování a požadování. V konfliktních situacích u nich psychosomaticky snadno dochází k onemocněním hltanu, 70
krčních mandlí, jícnu a žaludku. Také obezita a hubenost mohou psychodynamicky souviset s takovými konflikty. Známe „přejídání ze žalu“: po zklamání nebo ztrátě se rádi odškodňujeme jídlem nebo pitím. Odsud vede často úzká hranice k náruživostem všeho druhu, které je nutno chápat jako náhradní uspokojení nebo jako útěk před světem. Obtíž něco si přisvojit, něčeho se zmocnit se může u depresivních lidí projevovat i v tom, co se obvykle nazývá „slabost paměti“, hypomnézie. Těžko si dokážou něco zapamatovat, rychle zapomínají a myslí si, že je to organický příznak. Při přesnějším zkoumání se však většinou zjistí, že dojmy vůbec nevnímají plně, se skutečným zájmem a pozorností, protože mají strach pustit k sobě silné podněty; to by je totiž přivedlo do konfliktu, kdy by intenzivně něco chtěli, a přesto by si to nemohli vzít; na ochranu před mnoha podněty tedy zapnou jakýsi filtr a příliš brzy rezignují. To může vést také k obtížím při učení nebo k celkové únavě a netečnosti, jež mají tutéž funkci ochranného filtru a zpětně zesilují deprese, protože člověk tak neustále selhává a je sám sebou zklamáván. Taková zdánlivá slabost paměti u depresivních lidí je tedy často jen známkou jejich rezignace, jejich hlubokého přesvědčení, že by se jim stejně nepodařilo něčeho se zmocnit. Proto se toho raději předem vzdávají – pak mohou být aspoň ještě zklamáni příjemně. Dělají politiku kyselých hroznů: to, co by vlastně chtěli, ale o čem si myslí, že si to nemohou nebo nesmějí vzít, před sebou znehodnocují, předstírají, že to není hodno úsilí. Tím si sice ušetří možné zklamání, že něco chtěli, a přesto to nedostali – ale současně se tak svět pro ně stává stále více bezbarvým, šedým a nepůvabným, protože nepřejeme-li si nic od života, stává se stále prázdnějším a nudnějším. Jako by seděli u bohatě prostřeného stolu života a netroufali si po něčem sáhnout, ale musí se plni závisti dívat, jak si druzí čile berou a nechávají si chutnat –a ještě se přitom cítí dobře. Depresivní člověk se neustále dostává na hranici své schopnosti přizpůsobení a své pohotovosti všeho se vzdát. První náznak jeho 71
uzdravení může spočívat v poznání, že se nemůže vyhnout subjektivnímu bytí, že nechce zahynout na trvalé přetěžování, jaké mu přinášejí jeho „ctnosti“, nebo že nechce pociťovat „sžíravou nenávist“ vůči těm, kdo si beze strachu a pocitů viny berou od života to, co mohou dostat. Depresivní člověk a láska Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Zde může rozvíjet své nejlepší stránky, zde však současně spočívá jeho největší ohrožení. Po tom, co bylo dosud vylíčeno, je pochopitelné, že u něj může docházet ke krizím především v partnerských vztazích. Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni. Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkosti jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje. Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec. Jejich ochota ke ztotožnění se může vystupňovat až ke schopnosti, s jakou se dokážou vcítit média v nadpřirozeném zážitku, kdy je skutečně zrušena hranice mezi já a ty – pradávná touha všech milujících a touha mystiků sjednotit se s božstvím nebo se stvořením v transcendenci, která rozpouští 72
hranice. Možná nevědomě doufají, že se na vyšší úrovni znovu shledají se vztahem k matce v raném dětství, který byl bez hranic. Ještě uvidíme, že pro rozvoj naší schopnosti milovat má rozhodující význam naše raná zkušenost s matkou. Zdravý člověk s depresivnimi tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost. U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy. Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkosti. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, „čte mu ho z očí“; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory – zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty. Člověk se tak v partnerovi docela rozpustí a žije ve vědomí obětavé lásky a nesobeckosti. Pravost či faleš takové lásky se pozná podle toho, zda se chce takový člověk vyhnout „otáčení kolem vlastní osy“ a strachu ze ztráty, který je s tím spojený, nebo zda přes vědomí ohroženosti veškeré lásky umí nechat sobě i druhému svobodu pro vlastní vývoj, a přesto se odváží partnera milovat. „Kam půjdeš, i já půjdu“– to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán. Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe 73
tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce – manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá. Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi – hlavně když nezůstanou sami. To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, „už člověk neví, kde přestává on sám a kde začíná ten druhý“. Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho „samou láskou snědl“, tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individuaci, nebo ji nedopřává druhému. Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy „když tě miluji, co je ti po tom“. Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce – člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen. Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako „když už mě 74
nemiluješ, nechci už žít“ uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého. Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím. Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce. Viděli jsme však také, že uhýbání před individuaci nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout. K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli v sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt. Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství. Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, 75
nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet – tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli. Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce – a teď by za to ještě měli být trestáni. Depresivní člověk o agrese Po tom všem, co bylo dosud řečeno, je pochopitelné, že zvládání agresivních popudů a afektů je pro depresivního člověka velký problém. Jak může být agresivní, prosadit se a stát si na svém, když je plný strachu ze ztráty, prožívá se jako závislý, a je tak odkázán na lásku? Ten, kdo je závislý, přece nemůže zaútočit na toho, na kom je závislý, koho potřebuje. To by znamenalo odříznout si pod sebou větev, na které sedí. Na druhé straně jsou agresivní popudy a afekty nevyhnutelné, patří ke světu a k lidem, jsou přirozené. Co si však člověk počne se svou agresivitou, když se mu zdá tak nebezpečná? Jedna možnost je vyhýbat se agresi. Toho snad lze dosáhnout tím, že člověk rozvíjí ideologii mírumilovnosti. Pak už nevnímá příležitosti k agresi ani agresi samu, v sobě ani mimo sebe. Tam, kde by se měl prosadit, střetnout, kde by se vlastně měl bránit, zmírňuje situaci tím, že ji překroutí a bagatelizuje ten druhý to tak přece vůbec nemyslel; nevyplatí se přece být agresivní kvůli maličkosti, člověk si tak jen zadá. Čím více se člověk v rámci takové 76
ideologie stahuje do pozadí, nechává si ubližovat, aniž by se bránil, nedovolí si vlastní afekty, o to více si musí takové postoje kompenzovat pocitem morální převahy přitom ovšem nepozná, že i to je určitá – velmi jemná – forma agrese. Tento postoj se dá vystupňovat až do role trpitele, která může vést až k duševnímu, morálnímu nebo sexuálnímu masochismu. Přitom dochází ke zvláštní interakci, kdy člověk to, co nezažil, čeho se neodvážil, prožívá ve ztotožnění s druhým, na kterého to do jisté míry deleguje. Kdo připustí, aby se z něj stal objekt vyžadujícího, průrazného a agresivního partnera, prožívá ve ztotožnění s ním nejen tyto stránky, které sám v sobě potlačuje, ale má i velmi silný pocit morální převahy. Jako trpící je on ten lepší a myslí, že je nevinný, když nechává druhého, aby byl na vině on. Zde si můžeme ukázat spornost jednostranně prožívaných „ctností“: Zatímco vědomě si takový člověk myslí, že je trpící, nevědomě dělá trpícího ze svého partnera; sadomasochístický vztah se obrací: „světec“ se stává trýznitelem, „hříšník“ tím, kdo je trýzněn. –“Ne vrah, zavražděný je vinen“ je název jedné divadelní hry Franze Werfla. Tím, že člověk v trpitelské pokoře nechá druhého, aby byl agresivní, „zlý“, a tedy viníkem, probouzí v něm stále větší pocity viny; když kvůli němu dokonce ještě onemocní, partner už z pocitů viny nevyjde, zatímco ten, kdo trpí, zůstává bez viny. Zde se mohou odehrávat příšerné věci, jež dávají tušit mnohé o intenzitě afektů, které stojí za těžkými depresemi, a přitom si je depresivní člověk neuvědomuje jako agresi – byl by hluboce otřesen, kdyby mu někdo poskytl tento výklad. Už jsme se zmínili, že i za příliš starostlivou láskou depresivních lidí se skrývá nevědomá agrese; takovou přehnanou starostlivostí mohou partnera přímo zadusit, „nenásilně znásilnit“. Rovněž nevědomé zůstávají agresivní popudy v snad nejčastější formě depresivní agrese: v bědování, nářcích a lamentování. Depresivní lidé si neuvědomují, že partnera to může vyčerpávat a skličovat. Naříkají, že je toho na ně moc, že lidé jsou hrozně zlí a bezohlední. Už jen tím, jak se tváří, beze slov žalují a mnoha 77
způsoby vzbuzují v druhém pocity viny a nutí ho ke stále větší ohleduplnosti a účasti ve styku s nimi. Nebo toho začne mít partner dost, prohlédne situaci a z pocitů viny, které na něj depresivní člověk naložil, se vymaní. Nenajde-li si agrese žádnou z cest, které jsem zde naznačil, může se zprvu projevovat v sebelítosti a nakonec se může obrátit proti vlastní osobě, jak je to nejintenzivněji vidět u melancholika. Z konfliktu mezi agresí, pocity viny a současným strachem ze ztráty lásky, který se pro něj stal neřešitelný, musí všechna obvinění, všechny výčitky i svou nenávist, určené původně partnerovi, obrátit proti sobě samému, až dospěje k tomu, že nenávidí sám sebe a vědomě či nevědomě se ničí. Skutečně tragická je taková sebedestrukce u melancholika, plyne-li z kdysi oprávněných pocitů nenávisti a závisti v dětství, které nesměl nikdy projevit, protože by tím byl svou situaci jen zhoršil a sám by se prožíval jako zlý. Protože nenalezl žádnou možnost, žádný ventil, jak se zbavit svých afektů, a protože je prožíval s pocity viny, musel je obrátit proti sobě, a to také proto, aby se potrestal. Největší tragédie se odehrávají v dětství, kdy dítě muselo rodičovské odmítnutí obrátit do svého nitra a transformovat v nenávist k sobě. Ten, kdo je později depresivní, se tedy od raného věku nenaučil zvládat svou agresivitu. Zpravidla si takový člověk příliš pozdě uvědomí, nebo vůbec neuvědomí, kde a kdy by byl mohl nebo měl být agresivní. Má mylné představy o tom, jakou míru agrese by musel uplatnit, aby něčeho dosáhl a prosadil se – rezignuje při představě, že by na to potřeboval ohromné množství agrese, které prostě nemá. Konečně má i velmi přehnané představy o možných následcích projevené agrese: kvůli své úzkosti a náchylnosti k pocitům viny si představuje, že by ty následky mohly být příliš velké. Má stále strach z bumerangu, který ho zasáhne dvakrát tak velkou silou, než jakou jej hodil. Depresivní člověk by měl procvičovat nové zkušenosti se svými agresivními popudy: poznávat, kdy by měl být agresivní; poznávat, že často postačí jen pevný pohled, určitý postoj 78
k získání respektu, a pochopit, že přeceňuje možné následky, kdyby svou agresi projevil. Můžeme říct, že u potlačené agrese depresivních lidí je rozpoznatelná vzestupná škála, která vede od přehnané starostlivosti, ideologizování skromnosti, mírumilovnosti a pokory přes nářky a trpitelský postoj k sebeobviňování, výčitkám vůči sobě, sebetrestání až nakonec k sebedestrukci. K obrácení agrese proti vlastní osobě patří také už zmíněná somatizace; na takové půdě se mohou psychodynamicky rozvíjet některé těžké nebo nevyléčitelné nemoci, jako by byly posledním nevědomým sebepotrestáním a současně sebezničující pomstou. Afekty a agresivní popudy, které člověk neumí nebo nesmí projevit, a tedy ani odventilovat, jsou nejen velice mučivé; vedou také k celkovému oslabení motivace a k pasivitě až indolenci. Jsou to zároveň následky zadržované agresivity, sekundárně pak opět vedou k jejímu dalšímu zadržování. Nenávist, zlost a závist jsou i v životě dítěte nevyhnutelné, nebezpečnými se stávají až tehdy, když se nahromadí a stávají se pozadím depresí. Bezmocná zlost, frustrovaná agrese, pocity nenávisti a závisti, které musíme potlačovat, nám i v pozdějším životě způsobují deprese a pocity poraženosti. Oč více je jim vystaveno dítě, jestliže kvůli své závislosti a bezmocnosti nesmí své afekty ani svou agresivitu projevit. Až když je projeví, může se naučit je zvládat, používat je přiměřeně situaci nebo se jich vzdát. Když je dítě nápadně tiché a hodné, když se nudí a neví, co si má počít se světem, když je bez iniciativy a ke každé aktivitě musí být povzbuzováno, když pozorujeme nedětskou ztrátu hravosti, neumí-li se samo zaměstnat a přehnaně reaguje, je-li ponecháno o samotě, jsou to známky začínající depresivity, na které bychom si měli dát pozor. Ke zralé formě zpracování agresivity můžeme dospět jen tím, že budeme mít se svou agresivitou zkušenosti. Zdravá a zvládaná agresivita je důležitou součástí našeho pocitu vlastní hodnoty, citu pro důstojnost naší osobnosti a pro zdravou hrdost. Malá sebeúcta u depresivních lidí má významný kořen v tom, že se neodvažují, 79
neumějí být agresivní. Goethova slova z románu „Spřízněni volbou“ „proti velkým přednostem druhého člověka není jiné záchrany než láska“ jsou zušlechtěním závisti, avšak – dítě to ještě nedokáže. Chceme se tedy znovu zeptat, jak může dojít k depresivnímu vývoji osobnosti, jak může v člověku tak přebujet strach ze ztráty a strach z uskutečnění svébytného já. Životopisné pozadí Konstitučně může depresivitě napomáhat zdůrazněné citové a vřelé založení, ochota a schopnost milovat a být milován a rovněž charizma vcítění. Tyto rysy jsou často spojeny s jistou trudnomyslností a ulpívavostí v citech, které depresivnímu člověku velmi ztěžují odpoutat se od něčeho, co je pro něj citově důležité a do čeho mnoho investoval. Tedy citová struktura, která s sebou nese sklon k věrnosti, stálosti a k láskyplnému vcítění, jak se s tím často setkáváme u lidí s lehkými náznaky melancholie. Přitom musíme nechat otevřené, jak dalece jsou tyto rysy také již důsledkem poznání, že je nemožné nebo přinejmenším trvale ohrožující žít se svými vlohami tak, jak by člověk chtěl. U těchto lidí současně – rovněž podle vrozené dispozice – většinou ustupuje do pozadí schopnost agresivního prosazení; nemají dost „ostré lokty“, jsou od přírody smířliví, dobromyslní a málo bojovní. Další konstituční složka může spočívat v přecitlivělé, slabé vitalitě, jejich „ochranný filtr“ je příliš propustný, jsou takřka obnažení, nemají „hroší kůži“. Jsou proto více odkázáni na ochranu a oporu a nevědomě vyzývají k tomu, aby o ně druzí otcovsky nebo mateřsky pečovali. Také vrozený sklon k flegmatičnosti a k pohodlnosti lze pravděpodobně počítat mezi dispozice, které přispívají ke vzniku depresivity – ačkoli i zde lze těžko zodpovědět otázku, co je dispozice a co je reaktivní odpověď. Konstituční a biografické danosti se budou opět křížit. Biografické souvislosti, které přispívají k depresivnímu vývoji osobnosti, nejlépe pochopíme, když si znovu představíme situaci malého 80
dítěte, nyní ve druhé fázi jeho vývoje. Na rozdíl od nejranější fáze, v níž dítě pozvolna začalo vědomě vnímat své okolí, nyní už rozeznalo matku jako zdroj uspokojování všech svých potřeb. K tomu je rozhodujícím způsobem důležité to, že se matka pravidelně a spolehlivě vrací. Dlouhou dobu tvoří malé dítě spolu s matkou „my“, jak to formuloval Kunkel: Matka a dítě žijí v symbióze, jsou tak dalece spojeni, že dítě jen pozvolna začíná rozlišovat sebe od matky. Ze začátku pro jeho vědomí dělicí čára mezi ním a matkou ještě neexistuje. V míře, v jaké nyní chápe matku jako něco, co je mimo ně, a současně poznává, že veškeré uspokojení a potěšení pochází od ní, poznává také svou závislost na ní. Potřebuje matku a zmocňuje se ho úzkost, když se matka vzdálí. Je na ni zcela odkázáno a zaměřeno, matka je jeho nejdůležitější referenční bod. Dítě vnímá její obraz a její bytost všemi smysly. Protože jeho absolutní závislost na matce trvá dlouho, vštípí se její obraz hluboko do jeho duše. Matka se tak „zvnitřňuje“, stává se neobyčejně důležitou součástí duše dítěte. To, jak prožívalo matku v jejím postoji k němu, je základem pro to, jak se i později bude v hloubi duše stavět samo k sobě. Zvnitřněný (psychoanalýza říká „introjikovaný“ nebo „inkorporovaný“) obraz matky, individuální zkušenost s matkou, se později odráží v našem postoji k sobě samým. Kdo měl štěstí, že si mohl vštípit představu milující matky, se v hloubi duše pokládá za hodného lásky; kdo měl to neštěstí, že si musel do sebe vštípit tvrdou a odmítavou matku, pokládá se v hloubi duše za nehodného lásky a bude potřebovat dlouhou dobu a mnoho nových zkušeností, aby dokázal uvěřit, že i on je hoden lásky. Ve zdařilém vztahu s matkou tedy spočívá kapitál, který zdaleka nedokážeme dostatečně ocenit. V dobrém vztahu s matkou existuje poměr vzájemného dávání a braní, který matka i dítě pociťují jako štěstí. Dítě jako ozvěna odráží to, co se mu poskytuje; na úsměv matky odpovídá úsměvem, a později vyvolává jeho úsměv – úsměv matky. Oba zde prožívají vroucí spojení a porozumění, které patří k tomu, co v životě může obšťastnit, a chápeme, že se zde vytvářejí první zárodky vděčnosti, 81
naděje a milující náklonnosti. Dítě je ještě v krátkém období svého života, který se podobá ráji: nic se od něj nevyžaduje, jeho potřeby jsou vždy uhodnuty a uspokojeny a prožívá svou existenci s radostí a blažeností – mělo by ji tak prožívat. Co je v této druhé fázi raného vývoje dítěte především nové, je poznaná závislost na jednom člověku a současně probuzená potřeba důvěrné blízkosti s ním, obvykle s matkou. Je nanejvýš důležité, aby matka dítěti poskytovala tyto možnosti, aby bylo schopno „mít v srdci“ jednoho člověka. Obraz matky a její bytosti současně do dítěte vkládá jeho první dojmy o člověku a vůbec o tom, co je lidské. Zda je jeho první zkušeností náklonnost, nebo odmítání, zda samo sebe prožívá jako milované, nebo nemilované, závisí na tom, jak se na ně matka dívá, jak se jej dotýká, jak o ně pečuje a zachází s ním; citlivost a vnímavost dítěte je tak velká, že reaguje už na nejjemnější dojmy. Zde je zakořeněn jeho vztah k sobě samému, který představuje nejhlubší základ sebeúcty – „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Ptejme se nyní, v čem v této fázi spočívají možnosti poruch, které způsobují, že je impulz k „otáčení kolem vlastní osy“ prožíván s úzkostí a s pocity viny místo s radostí. Existují zde dva charakteristické chybné postoje matek, které můžeme označit jako rozmazlování a odpírání. Nejprve k rozmazlování. Zde se setkáváme především s matkami nejmenších dětí, „kvočnami“, které by byly nejraději, kdyby dítě zůstalo pořád malé, bezmocné a závislé, kdyby je pořád potřebovalo a bylo na ně odkázáno. Tedy s matkami, které často samy mají sklon k depresivitě a rozmazlují dítě z nevědomého strachu, že ho ztratí, a z chronické úzkostlivosti nebo ze strachu, že přijdou o lásku dítěte. Zahrnují ho něhou, neodvažují se mu nic odepřít, i když je to zdravé a nezbytné. Někdy se přidruží osudové faktory; tak je tomu u žen, které se zklamaly v manželství nebo ztratily partnera a pro které se nyní dítě stává celým obsahem života. Až příliš dítě potřebují, potřebují jeho lásku a dělají všechno pro to, aby si ho zavázaly k vděčnosti. 82
Čím je dítě starší, tím jsou pro ně problematičtější. Děsí je, když vidí, jak se dítě rychle vyvíjí, jak roste a je čím dál samostatnější. Znamená to pro ně: Vyvíjí se pryč ode mě, brzy už mě nebude potřebovat a bude milovat jiné lidi. Tato touha zastavit vývoj dítěte a mít ho pořád malé pravděpodobně koresponduje s hlubokým mateřským instinktem; navíc nesmíme podceňovat velké oběti, které musí matka dlouhou dobu dítěti přinášet. Kdo by rád opouštěl to, co dlouho s láskou vychovával? Tyto matky od začátku dítě rozmazlují, přikládají ho k prsu při každém zakřičení, které je často jen projevem vitality dítěte. Dusí tak vitální impulzy, na každou reakci dítěte na nelibost odpovídají tak, že ji překryjí něhou, takže dítě má stěží šanci projevit afekty nebo najít vlastní řešení svých potíží. Jsou dítěti neustále k dispozici, jako magnet k sobě přitahují jeho pozornost a jeho city a žijí s ním v trvalém sepětí, které připomíná klinč v boxu. Je to blízkost, která spoutává, bere oběma možnost volného pohybu. I později se ze stejných motivů pokoušejí dělat všechno za dítě, všechno předjímat, „předžvýkat mu“ a stavět se jako nárazník mezi dítě a svět, všemožně ho chránit. Neumějí přijmout zdravé a nevyhnutelné afekty dítěte a reagují na ně uraženě nebo slzami, takže dítě přepadají pocity viny už kvůli úplně normálním způsobům chování, které jsou přiměřené jeho věku. To všechno dítě nejen stále více připoutává k matce, ale vede také k tomu, že dítě má příliš málo šancí žít své vlastní impulzy a odmalička si neumí představit, že by něco udělalo bez matky nebo bez jejího svolení. To může dojít tak daleko, že už nakonec ani nemá vlastní přání; rezignovalo a sklouzává do pasivní indolence, současně však očekává, že všichni musí uhodnout a splnit jeho přání, protože už si samo ani nic nepřeje, odnaučilo se to. Vzniká tak pohodlnost, pasivní postoje očekávání, představy o životě jako o ráji; pod nimi se skrývá deprese. Takový vývoj výborně zobrazil Gončarov ve svém románu „Oblomov“. Dalekosáhlá nepřítomnost přání, chtění a impulzů s sebou dále nese celkovou nezkušenost ve styku se světem, kvůli které zůstává 83
člověk sekundárně zas ještě více odkázán na druhé. Rozmazlující matky navíc často dítěti líčí svět venku jako zlý a nebezpečný, takže ve svém dalším vývoji získává pocit, že teplo, bezpečí, pochopení a jistota je jen doma u matky. To navíc oslabuje jeho impulzy, které by ho mohly obrátit ke světu, protože věří, že doma je přece všechno nejlepší. Takové matky se snaží nikoho k dítěti nepustit a žárlivě ho střeží; negativně hodnotí jeho přátele a přítelkyně nebo na jeho přátelství reagují smutně a dotčeně jako na nevěru vůči sobě. V každém vidí potenciálního soka, který by jim mohl dítě vzít. Dítě je tak „nenásilně znásilňováno“, často i po pubertě; jeho vlastní impulzy se dusí ve vatičce mateřsky starostlivé lásky. Nic surového, tvrdého a chladného se k dítěti nemůže dostat, a tak nemá na čem osvědčit, co dokáže. Zůstává odkázáno na to, aby ho svět venku stále tak hýčkal, a selhává, když se s ním srazí. Pak prožívá vlastní neschopnost a slabost a utíká se před ní opět do starého bezpečí. Protože má slabé já, jeví se mu zvládnutí života jako tak obrovský úkol, že se ho děsí, uhýbá před ním a rezignuje. Takové matky tedy neumějí dítě včas a přiměřeně jeho věku pustit a nechat jít cestou jeho vlastního vývoje. Vážou ho na sebe svým nárokem na lásku, který ani dítěti nedovoluje, aby svobodně projevilo svou náklonnost, ale vyžaduje: „Bud na mě hodný“, „dej mi pusu“. Nenechají ho nic udělat: „Nech to, já ti to udělám“, Jo je pro tebe ještě příliš těžké“; „vždyť to ještě neumíš“, a narušují jeho vlastní impulzy: „Nechceš si s tím hrát?“, „tak už s tím přestaň“, aniž by tušily, co tím způsobují. Zabíjejí totiž v dítěti veškerý zdravý rozvoj jeho osobnosti a nakonec i nesmírně důležité průpravné fantazie směřující do života, které patří do prvních fází dobývání a zvládání světa. Nemůže-li se dítě za takových podmínek naučit „otáčení kolem vlastní osy“, zůstává fixované na matku, zůstává reagující ozvěnou a nenaučí se znát ani svět, ani své vlastní možnosti a hranice. Zůstává pasivní a ochotné se přizpůsobovat a očekává, že život bude další hýčkající mateřskou instancí. Přirozeně dojde nevyhnutelně ke zklamáním, která často vedou k propuknutí dosud latentní, plíživé deprese. 84
Situace matky vůči dítěti může být ztížena osudy nejrůznějšího druhu: rozvodem, ovdověním, narozením dítěte v problematické fázi manželství, porody následujícími příliš těsně za sebou atd. Jedináčci jsou pochopitelně v tomto ohledu ohroženější než děti se sourozenci, kde se majetnická láska matky nesoustředí pouze na jedno dítě. Jeden pacient, jedináček, jednou velmi drasticky poznamenal: „Když se na mě vyhne obsah rohu hojnosti matčiny lásky, mám z toho modřiny.’ Matka musí pustit dítě do světa. Je to nutnost, která dělá z mateřství v tomto smyslu nevděčný úkol tím víc, čím víc matka očekává nebo dokonce vyžaduje vděk. Nemá-li nebo nezíská-li žena takovou zralost, aby viděla jako odměnu za svou lásku, za svou námahu, oběti a odříkání zdravý rozvoj dětí, způsobí sobě i jim trápení, kterému se mohla vyhnout. Vnitřní situace takových dětí je však ještě komplikovanější. Nemohou ani jinak než cítit i nenávist vůči matce, která je činí bezmocnými a sama se jich zmocňuje. Odváží-li se však jen něco z toho projevit, matka v nich probudí pocity viny výčtem toho, co všechno pro ně udělala a obětovala. To je samozřejmě také pravda, jenže dítě to přece nežádalo a teda by bylo vděčné za něco, co nejen vůbec nechtělo, ale co mu dokonce uškodilo. Musí si se zahanbením připadat jako strašně nevděčné a z pocitů viny se vzdát pokusů o osvobození. Především citlivé děti tím mohou velmi trpět a odnést si poškození, jak ještě uvidíme na níže uvedených příkladech. Neodvažují se podniknout kroky k odloučení od matky, jaké odpovídají jejich věku. Zde je vidět celé nebezpečí příliš úzké vazby a příliš velké závislosti. Dítě je pak nuceno raději se vzdát svého vlastního vývoje, obětovat jej, než aby snášelo pocity viny, že matce způsobuje tolik trápení – z pohledu dítěte situace, kterou vůbec nelze řešit jinak. Pro dítě je sotva něco větší zátěží než taková „výchova“ vyvoláváním pocitů viny; je to jeden z velkých hříchů, který dospělý svým rodičům později těžko odpouští, dospěje-li tak daleko, že získá odstup a rozpozná utrpení, které nebylo nutné a 85
které mu bylo způsobeno z domnělé lásky. K tomu jeden typický příklad, který zdaleka není vzácný: Když dítě podle své matky zlobilo – což většinou znamenalo pouze to, že hned neposlechlo, nebo že udělalo něco, co jí nebylo vhod – lehla si na pohovka a „zemřela“ – to znamená, že se delší dobu nehýbala a nereagovala na prosby dítěte, až propuklo v zoufalý pláč. Podobné výhrůžky vyvolávající pocity viny jsou časté – „odejdu a už se nevrátím“, „ty mě ještě přivedeš do hrobu“ atd. Byla-li první motivací rozmazlování touha být dítětem milován a zavázat si ho, aby bylo vděčné, je druhá motivace komplikovaná zase jinak a pro dítě většinou ještě tragičtěji. Mám na mysli situaci, kdy matka dítě nechtěla nebo ho z jakýchkoli důvodů odmítá a má vůči němu nenávistné pocity, současně však na sebe klade požadavek být dobrou matkou a má pocity viny, že jí neumí být. Rozmazluje pak dítě z pocitů viny a z jakési snahy vše odčinit. Je-li to už pro matku dost těžké – k této situaci dochází pochopitelně zvlášť snadno ve vztahu k nevlastním dětem – jak teprve pro dítě! Cítí její snahu, ale za ní také odmítání nebo nepřátelství, nedostatek pravé lásky, který rozmazlování nejen nemůže vyrovnat, ale navíc dostává dítě do situace, kdy musí být vděčné za něco, co mu matka dává nerada. Může tak dojít k tomu, že dítě už pouhou svou existenci cítí jako vinu, jako opovážlivost, cítí, že je pro matku břemenem, že vlastně nemá právo na život a musí být rádo, když je trpěno. Nyní se zaměříme na odpírání, které tvoří další životopisné pozadí depresivního vývoje osobnosti. Ženy, které sem patří, jsou skoupé na mateřskou lásku, často tvrdé; většinou se jim v jejich vlastním dětství nedostávalo lásky a z vlastní zkušenosti nemají vzor mateřského chování, vědí příliš málo o potřebách dítěte. Ještě relativně neškodné jsou „programové matky“, které z nejistoty a nedostatku vcítění kojí a vychovávají dítě podle pevného schématu, 86
bez ohledu na jeho individuální potřeby, jak vyplývá z úryvku deníku jedné matky, která píše o svém prvorozeném synovi: „Chlapec už několik hodin křičí, ale jeho čas krmení ještě nepřišel.“ Tento zápis se v deníku opakuje po delší časové období. Nechceme vynechat zmínku o tom, že zde – ale i jinde – hrají někdy neblahou roli soukromé názory lékařů vydávané za „vědecké“. Dítě je přetěžováno, když se od něj příliš brzy očekává přizpůsobení životním podmínkám, které jen málo vyhovují jeho individuálním potřebám. Mezi nejčastější příklady přetěžování v nejranějším dětství patří příliš nepravidelné kojení, uložení zpátky do postýlky hned po kojení bez pomazlení, kojení spěšné a netrpělivé, když má matka na dítě příliš málo času. Protože se dítě ještě neumí bránit a vyjádřit své potřeby, začne postupně rezignovat a brát svět takový, jaký je, přizpůsobí se tomu, že od něj zřejmě nelze nic víc čekat. Z toho vyplývá základní životní pocit mnoha depresivních lidí: dalekosáhlá beznaděj. Nedokážou věřit v budoucnost ani v sebe a ve své možnosti, naučili se pouze přizpůsobovat. Ovládá je pocit bezvýchodnosti, jsou silní pouze ve schopnosti všechno snášet a všeho se vzdávat. Místo aby byli směrem ke světu plni očekávání a naděje, čekají vždy nejhorší, jsou vyslovení pesimisté a umějí si těžko představit, že život by i jim mohl někdy přinést něco veselého, snadného a obšťastňujícího. A když se to přece někdy stane, zmocní se jich pocity viny a ptají se, čím si to zasloužili. Vůbec se neumějí opravdově radovat a mnohé možnosti, jak prožívat štěstí, zničí tím, že jsou už předem, preventivně zklamáni. Protože si myslí, že jim se přece nic nemůže podařit, ani se o to nepokoušejí s potřebnou intenzitou, protože neúspěch by pak byl jen ještě bolestnější; když člověk dopředu nic dobrého nečeká, může být nanejvýš příjemně zklamán. Jeden příklad takových raných prožitků odpírání, které mají zásadní vliv na pozdější vývoj, opět z deníku jedné matky: „Od začátku jsi byl neduživé dítě. Prvních šest týdnů jsem tě pouze kojila, ale velmi často jsem musela dokrmovat, protože jsi zvracel a já 87
už jsem pak nic neměla. Už v prvních deseti dnech, když jsem ležela v porodnici, ses zdráhal vzít si prs. Trvalo často pět až deset minut, než jsem tě k němu přitlačila se zacpaným nosem atd. Tvé zvracení určitě nesouviselo se spazmem kardie, alespoň lékaři to popírali. Byla to spíš celková přecitlivělost a nervozita, v prvních šesti měsících jsi přece neprospal ani jednu noc vcelku. Doma jsem po třech týdnech, kdy jsem znovu začala s prací, neměla moc času. Když jsi po třech až čtyřech měsících stále ještě neměl normální váhu, dala jsem tě ještě jednou vyšetřit; lékárnic nenašel, ale já jsem tě pro jistotu dala do dětské nemocnice; tam dětská lékařka řekla, že máš na svůj věk takový „rozumný pohled“. V nemocnici jsi měl místo u okna a byl jsi přikrytý jen dekou; doma jsme tě balili tepleji. Výsledek: dostal jsi zápal plic. Byla jsem v té době strašně nervózní, ale aspoň první dny jsem tam chodila kvůli kojení; tehdy jsem začala vidět všechno černě. Ostatně, v době svého dětství jsi byl má jediná pevná opora, protože s tatínkem to bylo v těch letech kvůli jeho častým výbuchům a nevypočitatelnému chování velmi těžké. Bezpochyby proto jsem asi ve tvé výchově dělala chyby, často jsem příliš křečovitě dodržovala určitý systém se spoustou vycházek a s brzkým ukládáním do postele, jinak by se do tvého života nikdy nezavedl řád a pravidelnost. Vždy jsi měl obrovský strach z lékařských vyšetření, to jsi řval. Když jsi měl jednou zánět ucha, musel přivolaný lékař odejít s nepořízenou, značně otrávený a nazlobený na ‚špatnou výchovu’.“ Tento zápis snad hovoří sám za sebe – obsahuje téměř všechny body, které zde mohou dítě negativně formovat a zatěžovat. Rané prožitky odpírání mají pro dítě dvojí následek. Zaprvé se naučí příliš brzy rezignovat. To je mu na překážku ve všech oblastech, kde si má něco přisvojovat, požadovat a brát. Kdo je však tak rychle ochoten všeho se vzdát a neumí po ničem sáhnout, těžko se vyhne závisti, když vidí, jak si druzí nenucené berou to, co on se vzít neodváží. Protože kvůli své závisti ho zase přepadají pocity viny a připadá si špatný, pokouší se jim vyhnout tak, že dělá z nouze ctnost – povyšuje svou zdrženlivost na hodnotu, na ideologii 88
skromnosti a nenáročnosti, jak je popsáno výše, a má tedy alespoň útěchu morální převahy. Druhým následkem příliš raných prožitků odpírání je, že dávají dítěti pocit, že není hodno lásky. To bývá základem hlubokých pocitů méněcennosti – člověk musí jednou prožít, co je to být milován, jen tak se může považovat za hodného lásky; když to nezažil, domnívá se, že to je asi v něm, že není hoden lásky. Tento pocit méněcennosti souvisí také s tím, že dítě v tomto věku ještě nemá možnost srovnávání; nemůže si proto uvědomit, že jeho rodiče nejsou schopni lásky; jeho svět je pro ně „celý svět“ a pod svými rodiči si představuje „rodiče vůbec“. U těžkých pocitů méněcennosti může i zde vzniknout pocit, že člověk vlastně nemá právo na život, že si ho musí zasloužit a má právo existovat, jen když žije pro ostatní. „Už moje existence je vina“, řekla jedna depresivní pacientka, která měla takové dětství. To může vést k provinilé fixaci na matku nebo na rodiče, s tendencemi všechno jim vynahradit; pak člověk obětuje svůj život na oltář rodičovského egoismu a ještě se mu to zdá samozřejmé. V konečném efektu působí rozmazlování a odpírání podobně: obojí přístup vede většinou k tomu, že se vyvine depresivní struktura osobnosti. Rozmazlované dítě pouze zažívá strach a krize většinou až později, když už ho život tolik nehýčká jako kdysi matka a když nenajde žádnou náhradní matku – což může být „pečovatelské“ manželství, státní instituce, sociální pojištění atd. Pak vychází najevo, že člověk nedorostl tvrdým stránkám a požadavkům života, a propukne deprese. Postižený pak také často hledá východisko v nějaké závislosti. Dítě, které vyrostlo s prožitky nedostatku a odpírání, se dříve – příliš brzy – naučí rezignovat. Stává se tichým, nenáročným dítětem, které je plaché a přizpůsobivé, velmi pohodlné pro rodiče, kteří za těmito způsoby chování nerozeznají depresi. Dítě je tak zvyklé být v pozadí, nemít žádné nároky, že i později je stále 89
zaměřeno na druhé a snaží se splňovat jejich požadavky a očekávání. Projevuje vůči světu příliš málo z vlastního bytí, je příliš málo subjektem a stává se objektem druhých. Protože je pro ně stále nemožnější plnit všechny domnělé požadavky, protože nakonec všechno prožívá jako požadavek, o němž se domnívá, že jej musí splnit, trpí stále novými pocity viny, za nimiž následují deprese. Proto se mnozí depresivní lidé vyhýbají kontaktu s větším počtem osob – jak by mohli splnit všechny jejich rozdílné požadavky – to lze, pokud vůbec, snad jen u jediného člověka. Někteří dospějí k řešení, že chtějí dát druhým to, co sami nikdy nedostali; pokoušejí se sublimovat prožitý nedostatek lásky v pomoci druhým, v obětavé lásce k bližním, v charitativních profesích – ale chtějí být za to také milováni nebo odměňováni, jinak by situaci neunesli. Jakých forem může nabýt stav, kdy člověk nakonec všechno prožívá jako požadavek, mohou naznačit následující příklady: „Když svítí slunce, mám pocit, že se z toho mám radovat– to mi pak zkazí celý den. „– Jeden student nebyl schopen dočíst knihu do konce, ani když ho ze začátku zajímala; po několika přečtených stránkách se do něj vplížil pocit, že kniha chtěla, aby ji přečetl. Knihu tedy nechtěl číst on jako subjekt, ale kniha se pro něj stala požadavkem, on se pro ni stal jakoby objektem, a ztratil chuť ji číst. Není těžké si představit, jak musí takové způsoby prožívání nakonec vést k naprosté rezignaci a apatii. Vidíme, jak extrémních forem může nabýt depresivní prožívání světa. Proto je taková „stávka“ ještě dobrým znamením; znamená totiž, že se ještě něco vzpírá proti neustálému „musím“ a „mám“. Ale jestliže jsou takoví lidé dále nuceni podávat výkony, aniž by se jim dala možnost a čas dohnat nejprve to, co nikdy nesměli – být subjektem, který něco chce, který jedná z vlastních popudů a přání – vhání je to do krajního zoufalství. Pak se mohou zachránit pouze v narůstající netečnosti, lhostejnosti a apatii, stávají se těmi, kdo „selhali“, nebo se utíkají do nějaké náruživosti či sebevraždy. Nacházejí se totiž v neřešitelné situaci: když se pokoušejí stále více 90
uskromňovat a splňovat požadavky, nemají radost ze života; když se pokoušejí požadavkům uniknout, dostavují se u nich těžké pocity viny. Nevědomě tak opakují situaci svého dětství. Výše jsem popsal, jak si do sebe dítě vštěpuje obraz matky a jak je jeho postoj k sobě samému závislý na jeho zkušenosti s matkou. Matka, která se do jeho nitra vryla jako nepřátelsky odmítavá nebo jako přetěžující, bývá nezřídka nejhlubší příčinou sebevraždy jako poslední možné rezignace. Taková matka se stává vnitřní duševní instancí dítěte, která působí, že samo sebe odmítá až k sebenenávisti a k sebedestrukci. Nevyhnutelná nenávist vůči matce by vyvolala tak těžké, tak nesnesitelné pocity viny, že raději tuto nenávist obrátí vůči sobě. Takové souvislosti mezi nenávistí, pocity viny, introjikovanou odmítavou matkou a nenávistí k sobě jsou psychodynamickým pozadím těžkých melancholií. Sklony k sebevraždě, které se zde objevují, jsou tendence k vraždě přesunuté na sebe sama a současně jsou sebepotrestáním za nenávist k matce. Snad bylo zřejmé, že ústředním problémem depresivních lidí je nezdařené „otáčení kolem vlastní osy“, nedostatečný rozvoj subjektivního bytí. Protože proti světu mohou nasadit jen velice slabé já, stává se pro ně všechno požadavkem; všude vidí jen hory požadavků, před nimiž nakonec zoufale rezignují. Ze stejného důvodu – kvůli slabému já – nedospívají ani k tomu, aby měli silné vlastní impulzy, přání a cíle, ani se jim nedaří zralou formou odmítat přehnané požadavky, ba vůbec je jako takové rozpoznat; depresivní lidé těžko dokážou říci „ne“ ze strachu ze ztráty a z pocitů viny, které by se jich pak zmocnily. Zbývá jim pouze deprese nebo nevědomý vzdor, když je překročena jejich hranice tolerance. Ani to je však od jejich pocitů viny neosvobodí. V hloubi nahromaděná nenávist a závist, kterou se nikdy neodvážili projevit, může otrávit celý jejich životní pocit, nebo si ji musí odpykávat v neustálém sebeobviňování a sebetrestání. Dokud se pokoušejí vyhnout se strachu z uskutečnění svého já tím, že se stále více vzdávají svého vlastního bytí, je situace neřešitelná. Co zde může pomoci, je pouze odvaha stát se svébytným jedincem. 91
Příklady depresivních způsobů prožívání Přejděme opět k příkladům. Mladá dívka se v kavárně seznámí s mužem, který ji zatáhne do rozhovoru a líčením své situace – rozvod, osamělost – v ní dokáže vzbudit soucit. Pověsí se na ni, opakovaně prosí o schůzku, vůbec ji od sebe nepouští a nakonec se s ní chce oženit. Ačkoli jí nikdy nebyl zvlášť sympatický a nijak ho nemilovala, měla pocit, že ho nesmí zklamat, zdálo se přece, že ji tolik potřebuje. Neumí říct v pravou chvíli ne a měla se už mnohem dříve chovat odmítavě; aniž by to chtěla a zpozorovala, vzbuzuje mu svým chováním naděje a zmocní se jí pocity viny, když ho nakonec odmítne. Příklad ukazuje, co je pro depresivní vnímání světa velmi charakteristické; kdo by byl narušený ještě hlouběji, vůbec by nesebral odvahu říct „ne“. Depresivní lidé se vžívají do situace druhých, ztotožňují se s nimi tak dalece, že kvůli tomu úplně zapomínají na vlastní stanovisko a na vlastní zájmy. Protože mají příliš málo vlastních impulzů a vlastních přání, které by mohli postavit proti impulzům a přáním druhých, snáze podléhají přáním a impulzům ostatních. Jsou zvyklí plnit očekávání druhých lidí, takže se dostávají do situací, které nechtěli, ale nevědomě přesto i sami navodili. Tak se snáze než druzí zaplétají do problémů a stávají se oběťmi bezohledných lidí, kteří využívají jejich slabosti. Z takových situací se pak dokážou těžko vymanit kvůli pocitům viny a také proto, že cítí zahanbení vlastní důvěřivostí a nechtějí přiznat pokoření vůči tomu, kdo je využil. Tato dívka pocházela z problematických rodinných poměrů. Její otec se po smrti své první ženy podruhé oženil s prostou ženou, která byla „pod jeho úroveň“; bylo mu tehdy už šedesát a objevily se u něj známky stařecké demence, když bylo pacientce asi 8 let. Žila s dospělými nevlastními sourozenci ve stejném domě, v němž byl dole 92
obchod, který pocházel původně z majetku otcovy první ženy a v němž měly podíl ještě i dvě sestry zemřelé matky, které rovněž bydlely v tomto domě a chovaly se k nové manželce nepřátelsky. Tato žena, sama o sobě ostýchavá a bez podpory svého muže, se tam cítila se svým dítětem pouze trpěná. Když pro dítě pořídila něco nového, smělo to nosit jen tajně – měla pocity viny a strach, jako by tím nevlastním sourozencům něco vzalo. Dcera a matka se díky chování otcovy rodiny cítily jako nevítaní hosté, kteří už svou přítomností druhým něco berou. Byly trpěny, než otec zemřel, a pak vykázány z domu; matka se neuměla bránit a nastoupila do práce. Vyhledala sice jednou právníka, který jí řekl, že ji nemohou vyhodit, ale neměla sílu, nebyla dost tvrdá, aby se prosadila. A tak dítě vyrostlo s pocitem, že nemá právo na život. „Matka se bála; ani jednou jsem u ní nezažila, že by si prosadila svou. Stěžovala si na příbuzné za jejich zády, ale vždy ustoupila, pak věčně reptala, byla věčně nespokojená. Pořád běhala do kostela; vláčela mě do kaple vedle kostela a modlily jsme se za ubohé duše a za trochu štěstí, za kousek chleba z bohaté tabule života – moc toho být nemohlo, co nám mohly přislíbit, byly to přece ubohé duše. Nevlastní sestry měly všechno; musely být vychovávány jako princezny. Jejich matka byla mladá, otec tehdy také. Pokusila jsem se pak o řešení. Když už mě nikdo nemá rád, chci být chudá, nesmí mi nic patřit: chudé dítě-milé dítě. Udělala jsem si z toho ctnost podle křesťanského vzoru: Být chudý, nic nevlastnit, napodobit Krista.“ Slečna M. žila ve společném bytě s kolegyní a pracovaly také ve stejné kanceláři. Protože slečna M. měla auto a kolegyně ne, stalo se pro ni zvykem, že svou kolegyni vždy odvezla do práce. Kolegyně, která nebyla tak svědomitá, se ráno ráda loudala, takže slečna M. kvůli ní často přicházela do práce pozdě, což jí bylo při jejím smyslu pro povinnost velmi nepříjemné. Brávala svou kolegyni také často na víkendové výlety, cítila se téměř povinna to dělat, protože kolegyně přece neměla auto. Přitom jí bylo nápadné, že o víkendech s kolegyní trpěla pozoruhodně často bolestmi hlavy a žaludečními potížemi, které si neuměla vysvětlit. 93
Na psychoterapeutickém sezení vyšlo najevo, že vždy nesla veškeré náklady na benzin, což se jí zdálo samozřejmé-bylo to přece její auto. Kolegyni vůbec nenapadlo, aby se podílela na výdajích. Pacientku to rozčilovalo, ale nedokázala ani požadovat, aby kolegyně přispívala na výdaje, ani si přiznat svůj hněv; naopak si připadala mrzká, že má vůbec tak malicherné myšlenky –to je přece pod její důstojnost. Tak se nechávala přetěžovat a využívat, „ užírala se“ uvnitř a teprve díky svým symptomům si všimla, že zřejmě není něco v pořádku, že její podvědomí jí dává varovné signály a reaguje symptomy, které pouze tělesně vyjadřují to, co se neodvažovala prožít vědomě: hněv vyvolával bolesti hlavy, její neschopnost něco požadovat zase žaludeční potíže. K tomu ještě byla poloviční židovka a domnívala se, že by si kolegyně mohla myslet, že to je na ní právě židovské, že je tak na peníze – věřila, že židovský prvek v sobě musí vidět jako něco negativního. Když nakonec přes své váhání dokázala kolegyni navrhnout, aby se také podílela na výdajích za benzin, a ta na to k jejímu překvapení přistoupila, zmizely nejen víkendové symptomy, ale vztah obou žen se dokonce změnil v přátelství. Její chování vůči kolegyni byl pouze jeden příklad za mnoho podobných v jejím každodenním životě. Všední den depresivních osobností je protkán takovými způsoby chování, při nichž se tito lidé neodváží prosadit, uhájit nebo říct ne, být subjektem. Protože se pro ně stalo druhou přirozeností, že ustupují, vzdávají se něčeho, nebrání se, vůbec si neuvědomují, že s těmito způsoby chování souvisí jejich zdánlivě bezdůvodné deprese, které berou jako danost, jako osud, na němž nelze nic změnit. Lékař jim obvykle předepíše antidepresiva, protože také nevidí žádné vnější příčiny deprese, a tak se mohou stát závislými na lécích, jež v lepším případě přivodí přechodné ulehčení, v podstatě však problém pouze zastřou. Chci nyní obšírněji vylíčit životopisné pozadí u této pacientky: Byla jediným dítětem ve velmi problematickém smíšeném manželství. Matka byla židovka. Od velmi raného věku byla svědkem těžkých 94
nedorozumění mezi rodiči. Často měla dojem, že rozchod rodičů už nelze zadržet. Při některých těchto scénách byla situace tak hrozivá, že se obávala, že si rodiče něco udělají. Úmysl rodičů rozejít se byl několikrát vyřčen i před ní; slyšela: „Tatínek a maminka se chtějí rozejít; musíš se rozhodnout, u koho chceš zůstat, koho máš raději.“ To jí řekli jako čtyřleté, a postavili ji tak do neřešitelné situace. Lpěla na obou rodičích a nebyla by se uměla vůbec rozhodnout, a pokud přece, pak jen s pocity viny vůči „zrazenému“ rodiči. Tak se zoufale pokoušela rodiče usmiřovat a vyjednávat mezi nimi – po léta to byl v jejím dětství téměř trvalý stav. Matce tajně říkala, že otec to přece nemyslel tak zle, je jen výbušný a ona to nesmí brát tak vážně, otec jí to sám nedávno řekl a litoval svého chování. Otci rovněž tajně říkala, jak je matka nešťastná z rozchodu, kterým jí vyhrožuje, a že velmi dobře ví, že ho má matka ve skutečnosti ráda, i když to Často nedokáže dát najevo. Zčásti díky této její aktivitě, zčásti z jiných důvodů pak byl záměr rozejít se stále znovu odkládán. Pacientka však měla pocit, že žije na sopce, která může kdykoli vybuchnout. Měla tak v manželství rodičů důležitou funkci. Zdálo se, že je jazýčkem na vahách, jednou řekla, že je „tmel a mazivo“ mezi rodiči-jinými slovy, mívala pocit, že závisí na ní, zda rodiče zůstanou spolu, nebo se rozejdou. Lze si představit, že za těchto podmínek se nikdy nemohla odvážit zatěžovat tak labilní a ohrožený vztah mezi rodiči ještě svými vlastními svízelemi a problémy – měla představu, že pak by se všechno zhroutilo. A tak nemohla být nikdy přirozeně dětská, jak by odpovídalo jejímu věku, být sama sebou. Všechna vlastní přání, impulzy, starosti, afekty a úzkosti pozvolna automaticky, reflexně odkládala; zdánlivě v ní už vůbec nevyvstávaly. Zato se u ní rozvíjely symptomy. Velmi brzy jí začaly silně vypadávat vlasy, viklaly se jí zuby, loupala se jí kůže po celém těle a měla i jeden velmi nepříjemný a pro ni trapný příznak: Když byla ve společnosti jiných lidí, často jí začalo nahlas kručet v břiše, což se naučila chápat jako nevědomý protest proti situaci, která ji přetěžovala a o které si myslela, že se proti ní nedokáže bránit. Tento symptom lze vidět jako předzvěst bolestí žaludku, které dostávala, když byla se svou kolegyní. 95
Vyvíjela se tak v člověka, který bezchybně „fungoval“, když na něj byly kladeny určité požadavky, jež svědomitě a vzorně plnil, a nechával vlastní osobu stranou. Dostávala se však do tísně a byla bezmocná, když se měla prosadit nebo když musela v kanceláři něco požadovat od někoho jiného – pak dostávala neurčité obavy a udělala to raději sama a její kolegové v práci toho přirozeně využívali. Podobně vypadá pozadí některých nedělních a víkendových neuróz. Nezvyklá svoboda vyvolává úzkost, protože nechává vyvstat tajná, vytěsněná přání prožívaná jako zakázaná, pro jejichž splnění poskytuje všední den málo příležitostí. Každodenní život vyžaduje plnění povinností, a tím zbavuje člověka strachu být sám sebou. Jeden příklad neschopnosti říci ne: Pacientka, mladá Američanka, bydlela po válce v podnájmu u jedné rodiny v Německu, kde studovala balet. Když se vrátila z tréninku domů a nepozorovaně chtěla vklouznout do svého pokoje, paní domácí ji zpravidla přistihla a zatáhla „na malou besedu“ do kuchyně. Ačkoli byla unavená a před večerním vystoupením si ještě chtěla odpočinout, nedokázala říci ne. Protože Němcům se ještě po válce dařilo špatně, „musela“ celou rodinu – paní domácí, trochu obstarožní dceru, syna a snachu, která v rodině nebyla právě dobře přijímána a mstila se za to arogantními požadavky – pozvat na kávu, která byla tehdy v Německu ještě vzácností. Dcera s neskrývanou závistí obdivovala pacientčiny krásné šaty, až jí Američanka darovala jedny, které sama ještě ráda nosila. Syn s ní koketoval, a ačkoli si z něj nic nedělala, „musela“ mu tu a tam vrátit pohled, aby ho nezklamala, a nakonec ještě „musela“ zapojit do rozhovoru snachu, aby vyrovnala citelné napětí uvnitř rodiny. Po téměř dvou hodinách promarněného času konečně vyčerpaná odešla do svého pokoje a začala hltavě, nenasytně jíst-kvůli tomuto nutkání jíst, které zašlo tak daleko, že kradla kolegyním sladkosti ze skříněk v šatně, přišla na terapii. V životním příběhu depresivních lidí se vždy najdou vlivy prostředí, 96
které ztížily nebo znemožnily vývoj dítěte k autonomnímu svébytnému já. I ona byla jedináček z nešťastného manželství a musela se odmalička naučit stát stranou, chápat rodiče s jejich problémy, dřív než mohla objevit a rozvinout svou vlastní podstatu. – Nyní jeden příklad rozmazlujícího rodinného prostředí: Pan S. byl rovněž jediným dítětem svých rodičů v průměrně dobrém manželství. Matka, která měla málo vlastních zájmů, nebyla v manželství nešťastná, ale nějakým jí samé nejasným způsobem nenaplněná. Když se po několika letech narodilo dítě, vrhla se na ně s celou silou svých nesplněných přání a dítě se pro ni stalo nejdůležitějším obsahem života. Střežila ho jako oko v hlavě, byla přehnaně starostlivá a pokoušela se ho chránit před vším, co bylo v jejích očích surové, tvrdé a nebezpečné. A co všechno považovala za nebezpečné! Foukal-li čerstvý vítr, předpovídala už u chlapce zápal plic a tak ho zabalila, že se mu kamarádi posmívali (pro to však takové matky nemívají pochopení). Hrálo-li si dítě na písku, bylo pro ni pískoviště plné zákeřných bakterií. Jízda na kole-jak snadno může chlapec spadnout a něco si zlomit, nebo ho může přejet auto! Výlety se třídou nebo s několika kamarády-co by se při nich všechno mohlo stát, počínaje přespáváním v senících a stravováním bez dobré, výživné a zdravotně vyvážené matčiny kuchyně, až po svádění či homosexuální útoky! Koupávala syna ještě i po pubertě, drhla mu záda, nosila mu snídani do postele – zkrátka, žil jako v ráji, ale za cenu toho, že nesměl mít vlastní vůli a nemohl dorůst do světa dospělých mužů. Když se jednou v době kolem puberty odvážil vzbouřit a proti matčině vůli chtěl s kamarády podniknout delší cestu na kolech, postavila se před dveře sklepa, za nimiž bylo zamknuto kolo, roztáhla ruce a dramatickým hlasem zvolala: Jen přes mou mrtvolu!“ Syn rezignoval a byl odměněn oblíbeným jídlem a zahrnut mateřskou něhou. Po pubertě využila matka každé příležitosti k varování před děvčaty. Slýchal v různých obměnách: ‚Jde jim jen o tvoje peníze“; „nenech se nachytat, chtějí se vdát, aby byly zajištěné; dobře vědí, že jednou 97
všechno zdědíš, a chtějí jen tvůj majetek“ atd. Žádná dívka, jakmile se o některou začal zajímat, samozřejmě nemohla obstát před matčiným kritickým zrakem. Na všech našla něco, co se jim dalo vytknout; jedna nepocházela z „dobré rodiny“; druhá byla oblečena příliš eroticky vyzývavě, a proto nepřicházela v úvahu, další vůči ní neprojevovala dost respektu, a nakonec vždy zaznělo: Jsi pro ni moc dobrý.“ Tak před ním negativně hodnotila všechny dívky, a protože byl zvyklý vidět svět očima matky, většinou brzy shledal, že má vlastně pravdu, a současně si racionalizoval svůj strach dobývat nějakou dívku. K jeho neštěstí zemřel otec, když bylo panu S. patnáct let. Tím byl jeho osud zpečetěn. Nyní měla matka už jen jeho a on ji přece nemohl nechat samotnou, což mu dávala najevo různým způsobem, avšak tvrdošíjně. Měl pocity viny, když se někdy večer trochu zdržel – matka si pak dělala takové starosti! Všechny víkendy a prázdniny trávil s ní. Když začal studovat v blízkém městě, došlo k srdceryvnému loučení, jako by odcházel na jiný kontinent nebo jako by to bylo odloučení na celý život-přitom bylo dohodnuto, že na každý víkend přijede domů. Matka o něm věděla všechno; ne proto, že by měl takovou potřebu se svěřovat, ale vždy se ho na všechno vyptávala, až si prostě navykl všechno jí říkat. Matka byla pyšná na to, že mohla prohlásit: „Můj syn přede mnou nemá tajemství.“ On sám byl na tuto nepřítomnost jakéhokoli odstupu tak zvyklý, že mu ani nepřipadalo nepřiměřené, když se samozřejmostí otvírala a četla jeho dopisy. Když bylo přece jen někdy z vnitřních nebo vnějších příčin toto jejich spojení „ohroženo“, matka v pravou chvíli onemocněla a tímto způsobem k sobě syna pevněji připoutala. Tak vyrostl jako věčný syn. Svých několik nezdařených pokusů o odpoutání od ní prožíval s provinilostí, kterou v něm matka živila, a brzy jich zanechal. I jinak zůstával „dobrým synem“, nezáludným pošetilcem, přívětivým a ochotným pomáhat, avšak poněkud bezbarvým a jakoby bezpohlavním. Měl stále větší strach z žen a byl vůči nim neobratný a plachý. Ani by nevěděl, jak dobýt ženu, vždyť se naučil jen chování hodného synáčka; rozuměl si proto nejvíce se 98
staršími, mateřskými ženami – v nich se vyznal, jako ženy se nezdály nebezpečné a byly nadšeny zdvořilým a pozorným mladým mužem. Našla-li v něm zalíbení žena, která by odpovídala jeho věku, a pokoušela se s ním seznámit, opevnil se matčinými napomenutími, která se v něm včas ozvala: Vždyť jde jen po mých penězích. Tak ho prázdnota jeho života a neschopnost navázat přátelství s muži ani se ženami, kterou s léty pociťoval jako stále trapnější, sekundárně opět vázala na matku. Ta na jeho úkor zůstávala obdivuhodně mladá v tomto „manželství“ s milovaným synem, které ji uspokojovalo. Na druhé straně byl díky jejímu hýčkání neobyčejně náročný, což si sám neuvědomoval, protože to pro něj bylo příliš běžné a samozřejmé. Po ukončení studia se mu prostřednictvím přátel jeho otce naskytlo místo zástupce jedné významné firmy. Protože ho matka přeceňovala, považoval se za něco zvláštního (byla to jistě i kompenzace za jeho slabosti), což ostatní měli poznat i bez odpovídajících výkonů z jeho strany. Byl citlivý na kritiku a pak si vždy rozhněval nadřízené svým arogantním chováním. Díky své zdvořilé povaze však přesto rychle získával zákazníky, i když jeho odborné a věcné znalosti nebyly právě vynikající. Měl sklon věci odkládat, mezi povinnostmi (služba na odloučeném pracovišti to umožňovala) si udělat volné odpoledne, sednout si někam na kávu, vykoupat se nebo jít do kina. Tímto způsobem pochopitelně jeho kariéra nepostupovala tak rychle, jak si představoval; vykládal si to ale tak, že jeho schopnosti nejsou dostatečně rozpoznány a oceňovány. Na jedné ze svých obchodních cest byl pod vlivem alkoholu přece jen jednou sveden dívkou, ale i po opakovaných pokusech byl impotentní. To byl podnět, aby se uchýlil k psychoterapii – proti matčině vůli, což pro něj znamenalo velmi mnoho a prognosticky to bylo dobré znamení. A nyní ještě příklad člověka, jehož povahu formovaly rané prožitky odpírání. Pan A. byl třetí nemanželské dítě své matky, které měla opět s jiným 99
mužem. Byl od začátku nechtěný a v dětství často slýchal větu: „Kdyby ses tak nikdy nenarodil!“ Jednou s sebou na terapii přinesl kresbu, kde znázornil sám sebe jako školáka s rukama spoutanýma za zády, jak jde lesem cedulek se zákazy: „Běda ti, jestli…“; „Hned toho nechej“; „No počkej, až přijdeš domů“; „Kde ses zase potloukal?“; Jestli se to ještě někdy stane, tak…“ atd. Odmalička měl pocit, že nemá právo na život, že je v nejlepším případě jen trpěn a ještě za to musí být vděčný. Matka žila v chudobných poměrech a on měl pocit, že mu nepřeje ani sousto. Naučil se dělat tak malým a nenápadným, jak jen to bylo možné; při terapii ležel na pohovce s rukama na švech kalhot, ze začátku se neodvažoval ani pohnout a vyjadřoval tak to, co se mu stalo druhou přirozeností – jen nebýt nápadný, pokud možno zůstat úplně bez povšimnutí a nikoho nedráždit – pak je tu určitá šance, že nebude rušit a nebude poslán pryč. Tak se choval i v životě. Pokoušel se zabírat pro sebe tak málo prostoru, jak jen to bylo možné, byl přehnaně skromný a už vůbec se nenaučil mít vlastní přání a plány. Přicházel všude zkrátka, vždy musel ustupovat, bez vyhlídek do budoucnosti musel už velmi brzy vydělávat peníze roznášením novin; to málo, co si tak vydělal, musel doma všechno odevzdat. Zůstal u této práce, stal se prodavačem novin a malé radosti jeho života spočívaly v tom, že si dopřál horký grog, když promrzl po hodinách stání na rohu, kde táhlo, nebo si večer vykouřil tenký doutník a tu a tam si zašel do kina. Žil velmi osaměle; žen se bál – viděl v nich vždy tvrdou, vyžadující matku, která ho nemilovala, a měl pocit, že se od nich nedá čekat nic dobrého. Otce nikdy nepoznal. Touha po otcovské postavě v něm však žila, a když mu jeden starší muž udělal homosexuální návrh, hned na něj přistoupil. Nyní žil ve strachu, že bude odhalen, a vůči příteli se dostal do stavu závislosti, který měl rysy masochistické poslušnosti. Nechal se sebou dělat všechno, byl ochoten ke všemu, v neposlední řadě ze strachu, že jinak o něj přítel ztratí zájem. Přes všechno vykořisťování a ponižování, které si ve vztahu nechával líbit, to byl přece jen kousek lidské náklonnosti, který mu dával pocit, že pro někoho něco znamená a že mu má co dát. Někdy v něm ovšem vzkypěla náhlá nenávist, když 100
si uvědomil, jak ho druhý využívá a dělá z něj objekt. Ale pak byl strach ze ztráty přece jen silnější; proto se podřizoval a dokonce se pokoušel novými způsoby probouzet přítelův zájem; v tomto sadomasochistickém vztahu si ve ztotožnění s přítelem prožíval svůj vlastní sadismus, stejně jako přítel prožíval skrze něj svůj masochistický prvek. Měl jen jednoho koníčka. Tajně psal veselohru, od níž očekával něco velkého, kterou však nikdy nedokončil – snad ke svému štěstí, neboť tato iluze, která mu zkrášlovala osamělé večery sny o budoucí slávě, by pak byla také zničena. Jedna žena, čerstvá čtyřicátnice, se na mě písemně obrátila kvůli psychoterapii. Měli jsme spolu předběžný rozhovor, po němž mi napsala následující dopis (v tom prvním rozhovoru jsem se jí mimo jiné zeptal, co od terapie očekává). „Moje dětství bylo tak skličující, že by to byla určitě katastrofa, kdybych ho byla vnímala s plným vědomím; proto jsem se takříkajíc ponořila pod vodu. Doufám, že zaplašíte strašidla, vytáhnete mě na souš a naučíte mě řádu v rozvržení času, řádu vůči věcem a lidem, kteří mě obklopují. Že se se mnou pustíte do boje proti práškům na spaní, nikotinu a alkoholu a naučíte mě, jak se prosadit mezi druhými lidmi, i když mám jiný názor než oni, místo abych v hloubi duše hromadila hory afektů, které mě stojí tolik sil. Musím se stále hrozně přemáhat, ale nikdo to nebere vážně, asi proto, že jsem navenek velmi povolná. Stále ještě nemám opravdový vztah k práci a jsem mimořádně pomalá. Vztah k otci byl snad nejdůležitějším vztahem mého dětství. A přesto zůstává skrytý a neobjevuje se v žádném snu.“ Za tímto popisem sebe samé bylo dětství, které lze skutečně označit jako tragické: Otec byl duševně chorý a žil až do své smrti (tehdy jí bylo asi dvanáct let) v rodině se svým ošetřovatelem. Byl současně alkoholik a pod vlivem alkoholu dostával záchvaty prudkého hněvu a zuřivosti, jichž bylo dítě svědkem. Matka byla velmi labilní a když se narodil o tři 101
roky mladší bratr, dostala laktační psychózu, z níž u ní po delší dobu přetrvávaly těžké nutkavé představy – musí své děti zabít krutým způsobem, tak, že jim zavrtá do hlavy jehlici. V této atmosféře došlo k následující události, když bylo pacientce pět let. V jednom ze svých záchvatů zuřivosti pod vlivem alkoholu vtrhl otec do pokoje, kde byla s matkou, střelil z revolveru těsně nad její hlavu a opět vyběhl z pokoje. Matka chtěla zavolat policii nebo lékaře, ale dítě řeklo: „Povíme to raději tatínkovi, ten nám pomůže.“ U dítěte zde byla zjevně překročena hranice tolerance, takže svou úzkost mohlo zvládnout jen tak, že odštěpilo vnímání od svého citového života. Chápeme nyní lépe větu z pacientčina dopisu, kde psala, že by to pro ni byla katastrofa, kdyby byla své dětství vnímala s plným vědomím; chápeme také, že otec zůstával v jejích vzpomínkách skrytý a neobjevoval se v žádném snu. Bylo by pro ni bývalo nesnesitelné, kdyby si prožité ohrožení a úzkost vědomě spojila s otcem – to by ji úplně vydalo napospas její úzkosti a pocitu ztráty bezpečí. Jakoby to tedy přeskočila a zachránila obraz dobrého a ochranitelského otce tím, že jeho hrozivou stránku od něj odštěpila, jako by to byl nějaký cizí muž, který ji ohrožoval; když se tedy k němu obrátila o pomoc, byla od něj hrozba oddělena a on mohl zůstat pro její vědomí ochraňujícím otcem, kterého tak nutně potřebovala. Avšak jakého stupně úzkosti a zoufalství je zapotřebí, aby dítě mohlo, muselo podat takový výkon a událost zpracovalo! Tato scéna byla přirozeně jen jedním zvlášť traumatickým a mučivým prožitkem; lze si představit, jak nebezpečně, děsivě a zoufale vypadala realita jejího dětství zřejmě i jindy. Kam by se tehdy mohla utéci, kde by našla opravdovou ochranu? Zůstal jí z toho mimo jiné – vedle zmíněných závislostí – život jako ve snovém stavu. Nikdy vlastně nebyla plně v realitě; na ochranu před očekávanými, stále možnými nebezpečími a hrozbami už nic neviděla jasně a ostře, citově se už světa neúčastnila, aby už nikdy nemohla být tak traumaticky zasažena, a i její závislosti byly nakonec projevem stažení z reality, nejraději do stavu nenarození. 102
Aby vůbec přežila realitu, uchýlila se do takřka náměsíčného stavu. Tak stála mezi depresí a psychózou; mělo ji to chránit před dalšími nesnesitelnými střety se skutečností. Dvaatřicetiletý diplomat přišel na terapii kvůli déletrvající impotenci. Když jsem s ním mluvil o tom, že poruchy potence (organicky u něj nebyl žádný nález) jsou nejen jeho vlastní problém, ale mají také vztah k partnerce, ukázalo se toto pozadí poruchy: Vždy, když se večer vrátil z práce domů, koupal, přebaloval a krmil asi půlročního syna, zatímco jeho žena ležela na pohovce, kouřila a četla. Muž byl prostřední ze tří bratrů; nejstarší byl aktivní, agresivní chlapec, divoký a těžko zvladatelný, a matka se proto k němu chovala odmítavě. Můj pacient cítil instinktem dítěte, jakého ho matka chce mít: hodného syna, který pro ni udělá vše. Zřekl se všeho, co bylo chlapecké, mužské, naopak matce pomáhal v kuchyni, byl čistotný a pořádný a stal se jejím miláčkem; vyhodil tak ze sedla staršího bratra, ale na úkor své mužnosti. V tomto chování dobrého syna pokračoval v manželství– i zde byl víc hodným synem než manželem, hrál dál naučenou roli, přetěžoval se a nechával se přetěžovat svou ženou. Zlobilo ho to, ale nedokázal svůj hněv projevit ze strachu, že ztratí lásku své ženy stejně jako dříve lásku matky, kdyby se jí byl vzepřel. Nenaučil se něco pro sebe požadovat nebo říci ne. Jeho symptom byl řešením všech konfliktů: Byla to pomsta a potrestání jeho ženy tím, že už ji nemohl uspokojit – ale nemusel mít pocity viny, protože to byl přece „tělesný symptom“, za který nemohl; současně to bylo sebetrestání za vlastní podvědomé agrese vůči své ženě – to všechno samozřejmě nedělal vědomě. Když pochopil tuto souvislost, došlo u něj k průlomu. Poprvé v životě se přiopil a vykouřil svůj první doutník (kouření a pití neměla matka ráda a on se toho kvůli ní vzdal), poprvé za celé manželství přišel domů až ráno ve čtyři v bujaré náladě, místo aby se z práce hned vrátil domů jako jindy; jeho žena byla vyděšená, ale ráda, že je zase doma; protože to byla vlastně rozumná žena, která chtěla opravdového muže, a ne syna, se smíchem ho objala, svedla ho a došlo 103
k prvnímu vydařenému styku po dlouhé době. Doplňující úvahy Příklady snad ukázaly, jak v podstatě u depresivních osobností vypadá strach a jak se mu vyhýbají. Druhá základní forma strachu, strach z „otáčení kolem vlastní osy“, z toho být subjektem, spolu se strachem ze ztráty, který z toho plyne, a se strachem z opuštěnosti, ze samoty, se výrazně liší od opačného strachu schizoidů z blízkosti a odevzdání se. Uhýbá-li člověk před uskutečněním svého já, před individuací, zůstává něco dlužen svému lidskému bytí a stává se spíše objektem života. Pohotovost k pocitům viny u depresivních lidí souvisí pravděpodobně i s tím, že cítí, že uhýbají před jedním z velkých požadavků života tím, že nechtějí plně dospět. Pokusme se shrnout, jak vypadají depresivní osobnosti. Žije-li člověk přehnaně prvek odevzdání se a vyhýbá-li se přitom individuaci, dochází, jak jsme viděli, obvykle k tomu, že přeceňuje druhého člověka a úměrně tomu sám ztrácí na hodnotě. Pozitivním výsledkem toho, že člověk odsune do pozadí vlastní já, bývá chápající vcítění, soucítění a soucit. Takový člověk myslí vždy nejprve na druhého, na jeho situaci a zájmy, vžívá se do něj až ke ztotožnění s ním. To umožňuje hluboké porozumění pro to, co je cizí, schopnost přenést se do druhých, která je zprvu něčím velmi pozitivním. Člověk, který je skutečně depresivní, však jaksi uvízne v identifikaci s druhým a už se nevrací k sobě; ztrácí tím příliš mnoho z vlastního stanoviska a může se stát ozvěnou druhého – mohli bychom říci, že křesťanský požadavek „Miluj svého bližního jako sám sebe“ nesprávně chápe jako „více než sám sebe“. Jak už to na světě a mezi lidmi chodí, člověk s takovým postojem začne být většinou velmi brzy druhými využíván. Očekávání, že druzí mají stejný základní postoj jako on, že jsou stejně ohleduplní, empatičtí a ochotní, se jen zřídkakdy splní. Takový člověk mívá naopak zkušenost, že druzí jsou mnohem nenucenější a egoističtější, a dokonce tím dosáhnou víc. Zde je kritický bod –už 104
jsme popsali, jak potom člověk musí udělat z nouze ctnost, své chování musí pozvednout na ideologii, aby zpracoval závist a jako útěchu měl vědomí morální převahy. K této morální převaze totiž patří, že druhým bez závisti přeje to, co sám sobě zakazuje, případně čeho nemůže dosáhnout – ať už takové postoje odpovídají kolektivním, nebo náboženským ideálům, jak je tomu u některých požadavků křesťanství. Ideologie depresivních lidí lze – jako nakonec všechny ideologie – těžko korigovat. Neradi se jich vzdávají už proto, že je stály tolik odříkání a zpracovávání závisti, dále kvůli morálnímu zadostiučinění, které z toho mají – a nemohou přece najednou sami dělat to, co na druhých tak odmítali a odsuzovali. K tomu přistupuje, že je tolik moudrých lidí necvičených, a proto neobratných ve styku se světem a s lidmi, že i proto se neodvažují nic měnit – chybí jim kus techniky života a to způsobuje, že neustále upadají do starých kolejí. A tak se stále znovu chytají do osidel své ideologie, která není skutečným řešením, protože má překlenout skrytou slabost – strach. Schopnost pravého zušlechtění, o níž mluví Goethe ve výše uvedeném citátu, je vzácná; ten, kdo je skromný a pokorný z nějaké ideologie, se nezbaví závisti ani hořkosti nad „nespravedlností“ života. Všední den přináší množství situací, které jsou samy o sobě banální, nedůležité; depresivní chování se v nich neuroticky manifestuje a hlouběji vrývá, ale také se dá měnit, jen když na to člověk více dbá. Má-li depresivní člověk například hosty nebo je-li u někoho na návštěvě – vždy bude mít pocit, že je zodpovědný za zdar večera, že musí udržovat zábavu v chodu. Zmocní se ho pocity méněcennosti nebo pocity viny, když se večírek docela nevydaří; avšak právě jeho křečovitá snaha vzniku uvolněné atmosféry brání. Vůbec ho nenapadne, že i ostatní přispějí svým dílem a že vydařený večer chce prostě i trochu štěstí – cítí se vždy zodpovědný za příliš mnoho věcí. Pro jednoho pacienta byla vždy velmi trýznivá situace, když svým přátelům představoval nového známého: nikdy to nedokázal 105
udělat nenucené – bál se, zda se přátelům bude nový známý líbit a zda se on bude líbit jim. Šel-li na koncert, také si jej nedokázal uvolněně vychutnat; ztotožňoval se jak s umělcem, tak s publikem a trpěl dvojnásobným strachem: že umělec by mohl selhat a zklamat publikum, nebo že by mohl být zklamán příliš malým potleskem publika. Tak vlastně nikdy nebyl opravdu sám sebou, ale vždy zaujímal pozoruhodnou pozici mezi sebou a druhými a nevědomě přitom opakoval svou situaci z raného dětství, kdy se neustále musel vžívat do lidí ve svém okolí, kdy je chtěl pochopit a uspokojit, a sám sebe přitom ponechával stranou, aby neriskoval, že přijde o kousek bezpečí nebo lásky, který mu dávali. To, co zde snad vypadá jako vztahovačnost, je vztahovačnost pouze zdánlivá a založená na něčem docela jiném, než jak jsme viděli u schizoidů: u nich k ní mohlo dojít v důsledku neexistence kontaktů. U depresivních lidí je zdánlivá vztahovačnost ve skutečnosti extrémním zaměřením na druhé: když se depresivní člověk cítí za všechno zodpovědný, nedělá to z nějakého velikášství, ale naopak kvůli velmi slabému já, které způsobuje, že žije více v druhých než v sobě samém. Snad je také pochopitelné, že se nakonec mohou objevit tělesné symptomy jako poslední sebeobrana – nevědomá a proto prožívaná bez pocitů viny – sebeobrana před přetěžováním druhými, které člověk neumí jinak odmítnout. Takoví lidé si pak mohou hluboce vychutnávat nemoc i hospitalizaci –mají pak konečně také jednou právo nechat druhé, aby o ně pečovali, a nemuset se o nic starat – pokud ovšem nemají sami sobě za zlé i to a neprožívají jako svou vinu to, že vůbec onemocněli a „selhali“. Neprožívané subjektivní bytí tedy téměř nevyhnutelně vede k nutnosti nenávidět ze závisti, z bezmocné slabosti a ze zahořklosti nad tím, že se člověk nechává využívat. Jedinou možnou záchranou před těmito pocity, jež jsou trýznivé a prožívané s pocity viny, se zdá ideologie skromnosti, pokory, smířlivosti a nenáročnosti; pak snad může člověk doufat, že v sobě najde klid – ale je to neustále ohrožovaný klid, pod nímž dále doutnají zastírané afekty. Stálo by za zvláštní studii prozkoumat, jak je možné, že křesťanství, jež se 106
označuje jako náboženství lásky, má za sebou ve svých dějinách tolik nenávisti, krutosti a válek. Souvisí to snad s křesťanskou ideologií pokory, kterou mocenská politika církví využívá k tomu, aby udržovala věřící na nedospělém stupni, s příslibem odměny na onom světě za pokoru zde na zemi? Pocity nenávisti a zášti, které nicméně stále přetrvávají, jsou pak schvalovány v „legitimní“ netoleranci v boji proti jinověrcům nebo odpadlíkům, jak se ukázalo například v upalování čarodějnic a pronásledování kacířů a v inkvizici, kde byl dán volný průchod hroznému sadismu. Každá ideologie se stává nebezpečnou, když zjednodušujícím způsobem absolutizuje jeden ze základních impulzů nebo se pokouší nějaký jiný vyloučit; o to jistěji pak tím způsobí to, čeho se chce vyvarovat. Naše duše, naše nevědomí má zvláštní schopnost upozorňovat nás na takové jednostrannosti, které znamenají ohrožení plodného napětí mezi protikladnými silami, představujícími život: prostřednictvím snů a chybných úkonů (např. přeřeknutí), setkávání s partnery a především skrze náš strach a úzkost – jen si to musíme umět vyložit. Přehnaně skromný a mírumilovný člověk tak mívá sny, v nichž se to, co potlačuje, objevuje v extrémní formě, většinou přesunuto na jiné osoby, ale jako upozornění na to, co by v sobě měl integrovat. Podobná výzva k doplnění může spočívat i ve volbě partnera, kdy se člověk často cítí silně přitahován, ba fascinován opačným typem, protože nevědomě tuší, že se od něj může naučit tomu, co se sám neodvažuje žít – přinejmenším v tom bývá obsažena šance. Ještě se k tomu vrátíme. U základních impulzů se stále znovu setkáváme s fenoménem, že nežitý, potlačovaný impulz se projeví v nitru nebo mimo nás. Buď narazíme na situaci, která nám, nemáme-li odvahu být opravdovým subjektem, způsobí neřešitelný konflikt, nebo se dostaneme na hranici své tolerance, a to nás přiměje k jiným způsobům chování. Pak může docházet k tomu, že to, co jsme potlačovali, se nahromadí a prorazí ven s ničivými následky. To z nás, co není integrováno do naší osobnosti, se může jakoby osamostatnit a pak se projevovat v 107
archaické formě, jak jsme viděli například u mladé ženy s nutkavou potřebou přejídat se a krást. I u depresivní struktury osobnosti existuje škála od lidí s depresivními rysy, jež lze označit jako ještě naprosto zdravé, přes lehčí až po těžké a nejtěžší depresivní osobnosti. Můžeme ji načrtnout takto: hloubavost, rozjímavost –tichý introvert – skromnost, plachost – zábrany v požadování a sebeprosazování – pohodlnost, receptivní pasivita – pasivní postoje očekávání (očekávání zahálčivého života) – beznaděj – deprese – melancholie. Nezřídka stojí na konci této škály sebevražda nebo úplná apatie a indolence, nebo se člověk utíká do závislé náruživosti, která odstraňuje depresi, avšak já posiluje jen přechodně. U maniodepresivního onemocnění se často ve střídání manických, euforických a depresivních, poraženeckých fází („skáče samou radostí – je zarmoucen k smrti“) zvlášť plasticky odráží biografické pozadí. V manické fázi padají na nějakou dobu všechny zábrany a zdrženlivé postoje, nemocný je přepjatě veselý, nakupuje spousty věcí, dělá dluhy, je plný optimismu a marnotratný – než nastoupí depresivní fáze, v níž bere všechno zpět a upadá do sebeobviňování, skleslosti, rezignace a apatie. 1 když snad k životu jako takovému patří jisté rytmické střídání mezi euforií a deprimovaností, setkáváme se v životním příběhu těchto nemocných většinou s velmi náhlým střídáním záblesků světla, plných naděje, a beznadějného zoufalství, zatímco v melancholii je už jen beznaděj.* * U některých typů deprese se předpokládá výrazná biologická složka – pozn. lektora.
Depresivní lidé jsou často nábožensky založení; v náboženství je nejsilněji přitahuje myšlenka spasení, vysvobození z utrpení a odpuštění viny. Jejich touha směřuje často k mystickým prožitkům sounáležitosti a jednoty všeho a doufají, že jich dosáhnou cestou meditace. Kromě křesťanského náboženství, u kterého je oslovuje myšlenka pokory a očistného utrpení, mají také často vztah k buddhismu a ke zřeknutí 108
se světa, které hlásá. Oslovují je všechny formy víry, které usilují o zapomenutí na sebe a osvobození od já. V dětinštější formě věří ti, kteří svůj život nedokázali utvářet tak, aby je naplnil, v lepší život na onom světě a v to, že ti, kdo se zde ponížili nebo byli poníženi, budou tam povýšeni. Od té doby, co narůstá skepse vůči takové vyrovnávající spravedlnosti na onom světě, je stále těžší najít zájemce o profese, jež vyžadují velké sebeobětování a odříkání, jako je tomu u mnoha pečovatelských povolání. Depresivní lidé snad nejhůře snášejí zpochybňování své víry poznatky moderních přírodních věd. Víra dává jejich životu smysl a je jim oporou. Vědní obory, které často velmi jednostranně zdůrazňují všechno racionální, měřitelné a prokazatelné, víru zlehčují, pokoušejí se náboženství „odvysvětlit“ psychologizací, vysvětlují ho jako naivitu či pouhé přání ve smyslu „přání otcem myšlenky“. Depresivní člověk pak často nepoznává, že tyto vědní obory se svými kvantitativně kauzálními metodami mohou zachytit jen omezený, dílčí aspekt života a světa, mrtvý aspekt přírody, a že věda, které jde převážně o získání moci nad přírodou, se dříve či později chytí do svých vlastních sítí –známky toho už lze dnes pozorovat. Na druhé straně však mají depresivní lidé sklon přenechávat toho bohu a ďáblu příliš mnoho. Nebe i peklo nosíme v sobě, i zodpovědnost za ně; jako se musíme naučit rozpoznávat zlo v sobě, přijímat ho a bojovat s ním, a ne ho projikovat na ďábla nebo na obraz nepřítele, měli bychom také hledat a pokoušet se uskutečňovat dobro, božské jádro v sobě, a to kvůli němu samému i kvůli sobě samým, a nikoli kvůli odměně na onom světě. Depresivní lidé snadno vidí všechno jako „Boží vůli“ a řízení a umějí se tím zříkat vlastní zodpovědnosti v nesprávně pochopené pokoře. V chorobném případě může u depresivních lidí dojít k náboženskému bludu, k identifikaci s Kristem, k mesiášskému bludu a podobným jevům. Zdravý člověk s depresivními prvky může ve své zbožnosti dosáhnout velké niternosti a hloubky, jež nezřídka umožňuje mystické prožitky. Smrt prožívá obvykle jako vysvobození a právě 109
zde se nejčastěji setkáváme s pokorou umírání. Postoj „Bud vůle tvá“ může vést k odevzdanosti osudu, která znamená velkou sílu. Dokáže tedy přijímat osud – v nejzralejší formě napři klad ve smyslu amor fati; často má sklon k tomu vidět rány osudu výhradně v souvislosti s vlastní vinou, je ochoten k pokání a může se lehce stát obětí těch, kdo toho umějí využít. V etice bere často příkazy a zákazy příliš doslova, cítí se tím přetěžován a to zesiluje jeho pohotovost k pocitům viny. Odříkání, odpírání, oběť a askeze jsou mu blízké, mohou se však pro něj stát i prostředkem, jak uniknout světu a konfrontaci s ním. Jako vždy, i zde se náš život odehrává na ostří nože a od pravého k falešnému je jen malý krok. Jako rodiče a vychovatelé jsou lidé s depresivním podílem ve struktuře své osobnosti schopni navázat kontakt a snaží se vcítit se do dítěte, chápat ho. Nebezpečí u nich spočívá v tom, že k sobě dítě kvůli strachu ze života a ze ztráty příliš připoutávají; jsou přehnaně starostliví a hůře dětem dokážou poskytnout svobodu přiměřenou jejich věku a potřebnou pro jejich vývoj. Často také nedodržují nutný odstup od dítěte. Je pro ně těžké být důslední, v případě nutnosti i tvrdí; chrání dítě na nesprávných místech, neradi po něm něco žádají, a to i proto, že nechtějí ztratit jeho lásku. Lze na nich nejjasněji demonstrovat spornost příliš blízké vazby. Matky s vlastním chudým dětstvím zastávají často názor „Moje dítě se musí mít lépe“, a pak to s dobrými věcmi přehánějí. Při výběru povolání mají tito lidé sklon především k takřka mateřsky pečovatelským činnostem, kde mohou pomáhat, sloužit, ošetřovat, kde mohou být takoví, jací jsou, totiž obětaví, trpěliví a empatičtí, a rozvinout tak své nejlepší možnosti. Vyhovují jim sociální a pečovatelské, lékařské a psychoterapeutické, obecně prospěšné činnosti. Umějí být trpěliví a pečliví. Jako lékaři, duchovní a pedagogové patří k těm, kteří volí tato povolání méně kvůli společenskému postavení a z finančních důvodů než proto, že je cítí jako poslání; povolání je pro ně zřídkakdy pouhá práce. Vyhovují jim také profese zahradníka, hajného, hostinského, 110
profese v potravinářském odvětví a příbuzné činnosti, v nichž se uplatní péče a pečlivost. Ve snech depresivních lidí– pokud vyjadřují to, co je specifické pro strukturu jejich osobnosti – je velmi častým tématem jídlo, často spojené se zklamáním a rezignací, jež objasňuje jejich situaci, totiž že se neodvažují něčeho se zmocnit. Ve snu například přicházejí k prostřenému stolu, ale už tam pro ně není místo nebo příbor, nebo už je všechno snědeno – situace, které můžeme označit jako Tantalova muka. Zábrany něco si vzít se projevují i v tom, že sen začíná nějakým přáním, impulzem, jemuž se však staví do cesty samé překážky, takže snící nedojde svého cíle ani ve snu a musí se ho vzdát. Kdo si nesmí sám brát, je odkázán na to, že mu budou jeho přání splněna – to je pozadí snů o zemi blahobytu, kde člověk všechno, co si přeje, dostane bez námahy; je tak konfrontován se svou pohodlností a se svými pasivními nároky. Nebo se mu naopak zdá o pirátech, zlodějích a zločincích, kteří ho pronásledují; defilují před ním jeho vlastní vytěsněné tendence loupit a krást jako karikatura jeho nezdravé neschopnosti brát si. Také téma vlastního přetěžování nebo přetěžování druhými, které je tak důležité pro vznik jeho deprese, se mu odráží ve snech, například v tomto snu: „Dělám s otcem horskou túru; cesta je velmi strmá, nesu batoh, k tomu ještě jeho kabát a balík s jeho věcmi.“ Zdravého člověka na této škále charakterizuje vcítění a schopnost věnovat se bližnímu, „přijímat“ ho. Vyznačuje se tím, že se o druhé stará, pomáhá jim a chápe je. Umí odpouštět, umí trpělivě čekat a nechat věci dozrát a nemá sklon k egoismu. Ve svých citových vztazích je oddaný; ve svých potřebách spíše skromný a nenáročný, snadno se zříká toho, čeho je nutné se vzdát. Život naopak vnímá většinou jako těžký, jako protiváhu však umí rozvíjet humor, třeba ve smyslu výroku „humor je, když se člověk směje navzdory“. Často rozvíjí hlubokou zbožnost, a to ne bezpodmínečně v církevním smyslu, spíše jako zbožnost ve vztahu k životu, která zná naše závislosti a ohrožení, a přesto životu přitakává a miluje ho. Jeho hlavní ctnosti jsou schopnost vytrvat a hodně vydržet. Depresivním 111
lidem bychom mohli připomenout Spittelerova slova z jeho „Prométhea a Epiméthea“: být „si ostýchavě vědom vlastní ceny“. Tito lidé své přednosti spíše skrývají, takže musí být „objeveny“. Hodí se na ně rčení „Tichá voda břehy mele“; k jejich nejkrásnějším vlastnostem patří dobromyslnost, citová hloubka a vřelost. V hloubi duše jsou vděčni za to, co mají; to, co se jim podaří, připisují méně sobě a svým schopnostem, spíše to pociťují jako dar a milost, a žijí tak pokoru v pravém smyslu slova.
112
KAPITOLA 3.
Nutkavé osobnosti Jednou se proměnit v kámen! Jednou trvat!“ (H. Hesse) Touha po trvání v nás vzniká velmi časně a je hluboká. Jak jsme viděli, je v našem dětství spolehlivé navracení toho, na co jsme zvyklí a co důvěrně známe, neobyčejně důležité pro náš vývoj. Teprve to nám umožňuje rozvinout specificky lidské vlastnosti, naši citovou i rozumovou stránku a naši schopnost milovat, umožňuje nám to naučit se důvěřovat a doufat. U schizoida jsme viděli, jak při častém střídání referenčních osob nebo při dlouhodobé nepřítomnosti stálé referenční osoby v raném dětství zůstaly tyto stránky nedostatečně rozvinuté nebo zakrněly. Trvání a spolehlivé navracení stejných dojmů je však rovněž důležité pro rozvoj naší paměti, pro poznávání a zkušenost, pro naši orientaci ve světě vůbec. Chaotický svět bez poznatelných a spolehlivých zákonitostí a řádu by nám neumožnil tyto schopnosti rozvinout – vnějšímu chaosu by odpovídal chaos vnitřní. Bezpečné vědění a možnost získávat platné poznatky se tedy jeví jako vnitřní duševní odraz nebo obdoba řádů a zákonitostí naší sluneční soustavy. Třeba přistání na Měsíci by nikdy nebylo možné, kdyby Měsíc opisoval svévolnou, nevypočitatelnou dráhu bez poznatelných zákonů oběhu. Nejjasněji rozpoznala tuto souvislost makrokosmu a mikrokosmu astrologie, která dnes, jak se zdá, zažívá opět renesanci. Ve svém spise „Testament astrologie“ aplikoval Oskar Adler známý Kantův výrok, že dvě věci ho vždy znovu naplňují nejhlubší úctou: hvězdné nebe nad námi a morální zákon v nás: morální zákon v nás je odrazem nebo obdobou vesmírného řádu, „hvězdného nebe nad námi“. Kdybychom si více uvědomovali své zařazení do vesmírného řádu, nalezli bychom v sobě pořádající princip, který by stál nad 113
všemi ideologiemi, protože jej nevymyslel člověk, a současně by byl základní podmínkou naší existence a našeho životního prostoru. Blíže to objasňuje přirovnání použité na začátku knihy. Snaha po trvání tedy patří k naší podstatě; vedle touhy, abychom neztratili milovanou a nás milující bytost, je to jistě kořen náboženských citů. V představě bezčasovosti, věčnosti a všudypřítomnosti Boha naplnil člověk tuto svou potřebu trvání. Ne vždy si uvědomujeme, jak hluboko v nás je tato potřeba; prožíváme ji však, jakmile se začíná měnit něco důvěrně známého, na co jsme byli zvyklí a co jsme pokládali za nezměnitelné, nebo když nám dokonce hrozí, že to přestane existovat. Pak nás jímá hrůza z pomíjivosti a my si s úlekem uvědomujeme svou závislost, svou dočasnost. Chceme nyní přejít k popisu třetí základní formy strachu: strachu z pomíjivosti. Přepadá nás tím silněji, čím více se proti němu chceme zajistit. Zopakujme si nejprve, jaké následky bude mít, když člověk strach z pomíjivosti přeceňuje, nebo se z hlediska impulzů pokouší přehnaně žít úsilí po trvání a jistotě – v jazyce našeho přirovnání tedy jednostranně zdůrazňuje to, co je centripetální, co odpovídá gravitaci. Nejobecnějším následkem bude, že člověk bude mít sklon ponechávat všechno při starém. Změny jakéhokoli druhu mu připomínají pomíjivost, které se chce přece vyhnout, jak dalece je to jen možné. Proto se pokouší nalézat nebo obnovovat vždy to stejné, už známé a důvěrné. Když se něco změní, cítí se vyrušen, zneklidněn, ba vystrašen. Bude se proto pokoušet změny brzdit, zastavit nebo omezit; pokud to půjde, zamezit jim nebo proti nim bojovat. Obrací se proti novotám, kdekoli se s nimi setká, je to však stále více sisyfovská práce, protože život je neustálý tok, všechno podléhá ustavičným proměnám, „vše plyne“ v nepřetržitém vznikání a zanikání, které nelze zadržet. Jak vůbec může vypadat tento pokus? Člověk bude například pevně lpět na názorech, zkušenostech, postojích, zásadách a zvycích a 114
podle možností z nich bude chtít udělat navždy platný princip, neporušitelné pravidlo, „věčný zákon“. Bude se vyhýbat novým zkušenostem, nebo, když to nebude možné, jim bude přikládat jiný význam a bude se pokoušet přizpůsobovat je tomu, co už zná a ví. To může vést až k vědomé či nevědomé nepoctivosti tím, že člověk například přehlíží detaily u všeho nového, chápe je tendenčně nesprávně, nebo je prostě afektivně odmítá s odůvodněními, která, často dost průhledná, prozrazují, že mu nejde o objektivitu, ale o záchranu stanoviska, na němž lpí a které nesmí být otřeseno. Historie vědy je plná takových příkladů a neplodných sporů o to, kdo má „pravdu“. Lpí-li člověk tak pevně na tom, co zná a na co je zvyklý, přistupuje ke všemu novému nevyhnutelně už s předsudky, které ho mají chránit před překvapením, před vším neobvyklým a neznámým. Pak mu sice nehrozí nebezpečí, že bude přijímat neprověřené věci v naivní víře v pokrok, podléhá však o to více jinému nebezpečí, totiž že bude příliš málo otevřený tomu, co je nové, a tím bude nové směry vývoje včetně vývoje vlastního brzdit, bude jim překážet, někdy dokonce bránit. Základní problém nutkavých lidí můžeme tedy rozpoznat v jejich přehnané potřebě jistoty. S tím souvisí opatrnost, předvídavost, cílevědomé plánování na dlouhou dobu, vůbec zaměření na trvání. Z hlediska strachu můžeme jejich problém popsat jako strach z rizika, ze změny a z pomíjivosti. Podobají se onomu muži, který chtěl jít do vody, teprve až bude umět plavat – trénují si život takříkajíc na suchu. Tyto způsoby chování a postoje mohou tedy opět nabývat všech stupňů intenzity a projevovat se v nejpodivnějších formách. Muž kolem třiceti let vlastnil rozsáhlou knihovnu. Přesto chodil stále do veřejných knihoven a své vlastní knihy nečetl s „odůvodněním“, že by mohl být někdy přeložen do místa, kde by nebyla žádná knihovna – co by pak dělal, kdyby už měl vlastní knihy všechny přečtené? 115
Zde dosáhlo předvídání a strach, že by něco mohlo skončit, už skutečně groteskního stupně. Někteří lidé s nutkavými rysy mají plné skříně šatů, ale nosí stále jen staré věci, aby měli „rezervy“; bolí je srdce, když mají použít něco nového –raději riskují, že věci vyjdou z módy nebo je rozežerou moli a oni je nikdy nosit nebudou. Použít něco nového přece znamená vystavit to času, tedy pomíjivosti, opotřebovat to, tedy už dohlédnout konce. Všechno, co končí, však připomíná pomíjivost a nakonec smrt. Všichni v sobě máme tuto úzkost a touhu po trvání a nesmrtelnosti; všichni hledáme něco, co je nekonečné, a pociťujeme hluboké uspokojení, když se s určitými věcmi shledáme tak, jak jsme zvyklí, jak jsme je opustili. Tak lze chápat i sběratelskou vášeň. Ať člověk sbírá cokoli – známky, mince nebo porcelán – je za tím většinou nevědomý motiv mít kousek věčnosti, záruku nekonečnosti, protože sbírku nelze nikdy dokončit, pořád nám v ní budou nějaké věci scházet. Jiní hledají trvání a věčnost ve vynálezech, které mají prodloužit život, nebo hledají perpetuum mobile; nebo pozvedají své vlastní názory a teorie na rovinu obecné a věčné platnosti a toto úsilí jim přináší něco nadčasového. Už lpění na oblíbených zvycích a naše citlivost, když jsme nuceni je změnit nebo jsme při nich rušeni, prozrazuje tuto touhu po trvání. Se stejnou tendencí k vyhýbání se strachu ze změny a pomíjivosti se opět setkáváme u tvrdošíjného lpění na tom, co je udržované tradicí, a to ve všech možných oblastech. Rodinné, společenské, morální, politické, vědecké a náboženské tradice vedou k dogmatismu, konzervatismu, k principům, předsudkům a k různým formám fanatismu. Čím zarputileji je člověk zastává, tím netolerantnější se stává vůči tomu, kdo je napadá nebo zpochybňuje. Vždy je za tím strach, že všechno, na co je člověk zvyklý, co se naučil, čemu věří, co poznal a co mu dává jistotu, by mohlo být relativizováno novými poznatky a směry vývoje, že by se snad z toho vyklubal klam nebo omyl, a on by se proto musel změnit. Čím užší je vlastní obzor a životní prostor, tím více si ho 116
chce člověk zachovat nezměněný, tím více se musí obávat, že novým vývojem ztratí svou jistotu. Čím více se tedy pokoušíme zachovat všechno staré, tím více musíme pociťovat strach z pomíjivosti; čím více se na druhé straně bráníme vývoji, tím jistěji navodíme pronikání opačných sil, jak jsme mohli zvlášť výrazně vidět na generačním boji. Neústupným lpěním na tom, co je, a příkrým odmítáním všeho nového starší generace často mladou generaci vlastně nutí k extremistickým způsobům chování. Tradice a zachovávání poznaných hodnot má přirozeně především naprosto pozitivní význam; měli bychom a musíme hledat také to, co je zásadní a absolutní, co trvá – jen tak můžeme najít nadčasové zákonitosti. Ale zde jde o přehánění tohoto postoje, o nedostatečnou schopnost nebo ochotu k nové orientaci, o zpěčování se nevyhnutelnému vývoji, doplňování vzdělání a korigování dosavadních zkušeností, ke kterému nás život neustále nutí. Nutkavý člověk chce, aby pro něj neplatila stará pravda „Tempora mutantur et nos mutamur in illis“ („časy se mění a my se měníme s nimi“), avšak za své úsilí po ustrnulé neměnnosti platí strachem ze změny. Pokouší se nutit život do schémat a pravidel a reaguje netrpělivostí a umíněným odmítáním všeho, co ho zneklidňuje, protože to je nové a jiné než to, na co je zvyklý. Ale to, co chce člověk přinutit či někam vnutit, se jemu samému stane nutkáním. A tak za každým zvykem, za každým dogmatem a za každým fanatismem stojí také úzkost, strach ze změny a z pomíjivosti, a nakonec i strach ze smrti. Proto se nutkaví těžko vyrovnávají s tím, že něco nebo někdo se vymyká jejich moci, nepodléhá jejich vůli. Chtěli by všechny a všechno přinutit, aby to bylo takové, jaké by to podle jejich názoru mělo být. Ale právě tím vždy ztroskotají na skutečném životě a to, co chtěli nutit, se k nim vrátí jako bumerang v podobě nutkání. Chce-li člověk nutit to, co je živé, neumí-li nechat věcem volný průběh, protože by chtěl všechno určovat sám, je stále více nucen nakonec už jen hlídat, aby se nic nezměnilo a nevymklo 117
jeho vůli. Tak se s působivou důsledností stává z toho, kdo chtěl nutit, ten, kdo je sám nucen, a v tom, jak věříme, se opět projevuje síla života, která vyrovnává jednostrannosti. Nutkavý člověk umí těžko přijmout to, že v živé sféře neexistuje nic absolutního, žádné neměnné principy, že to, co je živé, nelze předem a plně propočítat a stanovit. Věří, že všechno lze zachytit do nějakého systému a tam to celé zkontrolovat a ovládnout. Znásilňuje tak to, co je přirozené. Nietzsche jednou řekl, že vůle k systému vždy obsahuje trochu neupřímnosti – právě proto, že člověk tím násilně zjednodušuje mnohotvárnost toho, co je živé. V oblasti mezilidských vztahů se nutkavé způsoby chování projevují podobně. Vědomě či nevědomě by člověk chtěl druhému předepisovat, jakého by ho chtěl mít. Zejména ve vztahu k partnerovi, k závislým osobám a k dětem to bývá velmi zřetelné. Generační problém, konflikt mezi generacemi se u těchto lidí projevuje zvlášť ostře, jak už bylo naznačeno. Tím, že odmítají nebo chtějí potlačit všechno nové, nezvyklé, neobyčejné, dovádějí svůj postoj snadno ad absurdum, a právě tím přivolávají obávané opačné síly, rebely a revolucionáře, kteří si pak myslí, že proti nim musí bojovat prostředky druhého extrému, a s vaničkou přitom často vylévají i dítě. V tom zřejmě spočívá kus nevyhnutelné lidské tragiky, nevyhnutelné, ale nikoli nepřekonatelné, když ukážeme ochotu přijmout nové věci a vůli je pochopit. Tito lidé mají stále strach, že všechno by spělo hned do nejistoty, ba chaosu, kdyby věcem nechali jen trochu volnější průběh, otevřeli se tomu, co je jiné, a kdyby jen trochu ustoupili, nebo se jednou poddali spontaneitě a vzdali se neustálé sebekontroly a kontrolování druhých. Stále se bojí, že to, co je v nich potlačené, vytěsněné, nebo to, co je venku a co podle jejich mínění nesmí být, by všechno zaplavilo, kdyby to i jen jedinkrát připustili – jsou jako Herakles, který se už předem domnívá, že hydře dorostou minimálně dvě hlavy, když jí jednu usekne. Mají strach z „prvního kroku“, který, kdyby ho jednou udělali, by v jejich představách vyvolal něco nedozírného. Proto stále myslí na to, aby se s 118
nasazením stále větší moci, vědění a cviku zabránilo tomu, že by se „stalo“ něco nechtěného a nepředvídaného, a žijí podle motta „co když“: Co by se stalo, kdybych udělal to či ono; a tak se mohou stát těmi, kdo trénují život „na suchu“, kdo se ze samého zajišťování a připravování nikdy nedostanou k tomu, aby žili. Jeden pacient, když byl vyzván, aby se na pohovce uvolnil a poddal svým nápadům, rozhořčeně řekl: „Ale pak vyjde všechno to svinstvo na povrch. „Drasticky vyjádřil, kolik toho vytěsnil a držel „pod pokličkou“ neustálým sebekontrolováním a snahou dávat pozor. Zajištění proti všemu, co nesmí být, čemu chce nutkavý člověk zabránit, se pro něj stává nejdůležitějším životním principem: zachovávání tohoto principu ho nutí k velké vynalézavosti. Podívejme se na to na několika příkladech. Jednou z možností, jak se vyčlenit z živého toku dění, je otálení, váhání a pochybování. Uvádím úryvek z dopisu jedné takto strukturované (nutkavé) osobnosti; šlo o to, zda má u mě zahájit psychoterapii, nebo jet místo toho do lázní: Ze srdce děkuji za Váš dopis! Přivedl mě do velmi těžkých konfliktů, nevím, zda jsem se už v našem prvním rozhovoru u Vás zmínila o své „ rozhodovací“ neuróze. Pravděpodobně jen zcela povrchně. Napsala jsem právě do lázní X, odkud mě žádali o definitivní příslib nebo odřeknutí; mám se 15. 7. rozhodnout a napsat. Mezitím přišel Váš dopis se sdělením, že u Vás přece jen případně mohu pracovat. Od té doby jsem tedy na vážkách, ten stav je odporný. Konec té písničky bude, že lázně X budou taky obsazené, když se pro ně rozhodnu. Přitom je rozhodnutí vlastně docela jednoduché: nemám totiž na Mnichov dost peněz. Neustále počítám částky, které jsou nutné, ale pořád mám málo. Takže to vlastně nejde. A pak zas přemýšlím, jak velmi by to bylo potřebné, dokonce naléhavé. Maluju si, jak by se snad mohla zlepšit ta věčná, zřejmě organická onemocnění, že právě to by mohlo být něco pozitivního pro můj celkový zdravotní stav a mé potíže, které zde jsou. Pak ale nemám v Mnichově ani ubytování. Do lázní X bych tento rok 119
určitě opět mohla – ale není to příliš vyčerpávající, denně dojíždět (odtamtud do Mnichova)? To nesmím za žádných okolností znovu udělat. Když si pomyslím, že mám jet opět do takové nejistoty, je mi úzko. Válka snad přece ještě nebude! Předpokládám, že jste zděšen mou nerozhodností. Ale jste přece analytik! A víte, že jsem si ani nevzala muže, kterého jsem měla ráda, protože jsem se k tomu nemohla rozhodnout. A pak už bylo pozdě! A teď to s tou cestou dopadne stejně. Nakonec nejde ani jedno, ani druhé. Stále platí, že Mnichov, co se týče peněz, mě poněkud znepokojuje. To je realita. Nestará se člověk normálně raději nejprve o peníze, aby pak cestoval v klidu? Příští rok v květnu a červnu bych už určitě na tom byla lépe. Ted jsme dvakrát dostali jen poloviční plat. Od nynějška to ale půjde zase normálně. Myslím, že se rozhodnu pro lázně X, i když pak budu stejně toužit po Mnichově. To je to, co můžu finančně dobře, bez starostí zvládnout. Dostanu-li ale nyní odtamtud zprávu, že mi nemohli nic rezervovat tak dlouho, rozhodnu se potom snad přece ještě pro Mnichov. A pro tento eventuální případ bych od Vás ráda věděla, zda mohu zaplatit hodiny 15.9. a zda s Vámi mohu pracovat od 7.8. do 7. 9. To je těžký porod!!… Když to tady všechno vypisuju, myslím si, že musím bezpodmínečně a hned udělat kus další analytické práce, ale – zůstane to, jak to je. PS.: Nemůžu se rozhodnout, je to trýznivé. Uvidím, zda budou mít lázně X ještě volno. Kdybych jen věděla, zda budete doma do 7. 9. a zda budu moci 15. 9. zaplatit. Možná pošlu ještě telegram.“ (To potom také udělala a rozhodla se přece jen pro analýzu.) Lze si představit, jak mučivé může být takové váhání a neschopnost rozhodnout se, hlavně když se jedná o důležitější rozhodnutí než to, které bylo třeba udělat zde. Vidíme také, jak takový člověk odvíjí svá rozhodnutí od nějakých vnějších věcí– není málo těch, kdo se rozhodují odpočítáváním knoflíků na saku nebo si hodí kostkou atd.; později uvidíme, jak může takový strach z vlastní zodpovědnosti vznikat. 120
Další příklad toho, jak si nutkaví lidé uzavírají cestu k přirozenému prožívání – pacient vypráví na analýze sen a pak pokračuje: „Má vůbec smysl přikládat snům nějaký význam? Všechno je přece relativní, můžeme tam vkládat nebo z toho vyčíst všechno možné – kdo mi řekne, že jsem našel ten správný nápad? Třeba jsem sen pozměnil už při vyprávění, nebo si na něj už vůbec nevzpomínám přesně. Není tím všechno zpochybněno? Sny jsou přece subjektivní, zabývat se jimi je nevědecké. Freud a Jung měli dokonce úplně rozdílné pojetí snu a vykládali sny různě. Tady přece určitě není nic závazného a spolehlivého. A ty nápady! Co mě má napadat… to přece vede někam mimo kontrolu… tady se už člověk úplně ztrácí v nejistotě… kromě toho mě ani nic nenapadá…“ Dobře tu rozpoznáme zajišťování, zde pomocí dobře zvládnuté racionalizace, která se předsouvá před prožívání, před nímž se pacient zaštiťuje; jeho strach z „nekontrolovatelného“ je zřejmý – nešlo přece vůbec o vědeckou diskusi o snech, měl se pouze poddat svým nápadům. Někdo si zde možná pomyslí, že pochybnosti pacienta o snech byly zcela oprávněné – přehlížel by přitom ovšem, že pacient tyto pochybnosti používal jen k tomu, aby se práci se sny vyhnul; navíc se jeho pochybnosti neomezovaly pouze na sny – měl strach ze všeho, co viděl jako „nejisté“, a hleděl se tomu vyhnout. Mnoho nutkavých lidí zůstává z podobných motivů – kvůli zajištění –vězet pouze v přípravách k něčemu, jak to výstižně ilustruje tento vtip: Muž přijde do nebe, vidí tam dvě brány s nápisy „Brána do nebeské říše“ a „Brána k přednáškám o nebeské říši“ – a vejde druhou branou. Je to zákon naší psychiky, že všechno, co vytěsníme, se nahromadí; tím se stupňuje vnitřní tlak a nutkavý člověk proto potřebuje stále více času a sil, aby držel v šachu to, co vytěsnil; tak vzniká nutkavý začarovaný kruh, který lze přerušit jen tím, že člověk přijme „druhou stránku“, to, co vytěsnil, a konfrontuje se s tím. Jen tak 121
může integrovat to, čemu se vyhýbal a čeho se obával, a možná s údivem zažít, že to, co potlačoval, obsahuje dokonce i dobré síly a že „nesmyslné“ sny mu mohou říct něco velmi podstatného. Lze si snad domyslet, jak omezený a zarputilý, jak zásadový a netolerantní, jak „dokonale důsledný“ je člověk s takovým postojem, jak neživý je jeho život, když mu chce vnutit takovou absolutnost a své podmínky. Nutkavá osobnost si přitom uvědomuje pouze to, že chce zastávat to, co je „správné“ (jako si onen pacient myslel, že musí najít ten „správný“ nápad, a právě tím znemožňoval volný tok nápadů), a neuvědomuje si strach z rizika, který se za tím skrývá. Bereme-li všechno tak zásadově, stává se z živého řádu pedantická pořádnost, nutný důsledek nepoučitelné zarputilosti; z rozumného, ekonomického hospodaření se stává skrblení, zdravá svéhlavost se mění ve vzdorovitou umíněnost či dokonce v despotismus. Pokud to všechno stále ještě nestačí, aby takový člověk zvládl svou úzkost, protože plnost života se nedá zajmout do ustrnulých pravidel, dojde k rozvoji nutkavých symptomů a nutkavého jednání. Původně je jejich funkcí spoutat úzkost, postupně se však osamostatňují a stávají se vnitřní nutností. Člověka „to“ nutí něco dělat, a i když se mu to zdá nesmyslné, nemůže toho nechat. Takovým nutkavým jednáním je například nutkání mýt se, myslet stále na jednu věc, počítat a vzpomínat. Vždycky, když se člověk pokouší na nutkání zapomenout nebo ho odbourat, uvolní se úzkosti, které nutkavé jednání poutalo. Jakkoli různá mohou být nutkání, vždy nakonec narazíme na strach z toho odvážit se, z bezstarostné spontánnosti. Při jejich vzniku šlo vždy o to, aby se člověk něčemu vyhnul, ať to bylo něco nového, neznámého, nejistého, zakázaného, nějaké pokušení, odchýlení od toho, co je obvyklé. Jen kdyby všechno zůstalo tak, jak to je: předměty na psacím stole v posvěceném pořádku; nezvratně platné mínění o něčem; morální úsudek strnulý jako paragrafy; nenapadnutelná teorie; neotřesitelná, absolutní víra – tehdy se zdá, 122
že čas stojí. Ted se dá všechno předvídat, svět se už nemění a život přináší už jen opakování stejných a už známých věcí – teď se živě pulzující rytmus změní na monotónní, stereotypní takt. V takových postojích může někdy spočívat jistá velikost, ale je to nakonec tragická velikost, protože tvrdošíjné chtění nutit a spoutat síly života, nedostatek pružnosti a neschopnost odvahy, už to v sobě nese zárodek nezdaru. A k tragice patří ztroskotání na absolutnosti, kterou člověk prožívá jako skutečně nebo zdánlivě nevyhnutelný požadavek, jejž musí plnit, nebo tomu alespoň věří. Jednoduchý příklad nám může objasnit, co je principem nutkavého chování; tragično a komično přitom spolu těsně sousedí, jak tomu v životě často bývá. Pokusme se jednou udržet pokoj absolutně bez prachu – prožijeme celou tragikomiku toho, kdo nechce připustit dění, jež nelze zadržet, a kdo chce zastavit čas. Nalévá vodu do bezedného sudu Danaoven. Protože však prach symbolizuje něco jiného, co by chtěl člověk vlastně uklidit, stane se utírání prachu nutkáním, dokud nebude vyřešen vlastní problém, který člověk přesunul na prach. Absolutní čistota bez prachu, o kterou takový člověk usiluje, totiž platí něčemu podstatnějšímu, co chce udržet čisté, například morální čistotě, kterou prožívá jako ohroženou v důsledku různých pokušení. Tím, že člověk přesune vlastní problém na něco banálního, se z toho právě stává nutkání; skutečné vyrovnání s našimi problémy nutkání nevytváří. Vždycky, když máme při nějaké činnosti, která je nakonec nedůležitá, iracionální pocit, že ji musíme dělat, měli bychom se ptát, jaké podstatné konfrontaci nebo jakému rozhodnutí tím chceme uniknout. F. Th. Vischer vylíčil ve svém románu „Také jeden“ humorným způsobem problematiku nutkání. Hrdina románu neustále bojuje proti „potměšilosti předmětu“, jak se tam píše. Neustále se mu stávají nedopatření, která pocházejí z vytěsněných afektů a impulzů, především agresivních, svádí je však na „potměšilé“ předměty. Když vyleje své sousedce u stolu, která je mu nesympatická, „nedopatřením“ omáčku na šaty, je to podle něj právě potměšilost předmětu, zde omáčníku a jeho knoflíku u 123
obleku, na němž se zachytil, nikoli projev jeho potlačovaného odporu a agrese vůči oné dámě. Právě u nutkavých lidí dochází zvlášť často k takovým „chybným výkonům“, na něž upozornil Freud, protože tolik vytěsňují živé impulzy. V nedopatřeních, jako jsou přeřeknutí, opomenutí, vražení do někoho „nechtě“ atd., se u nich prosazuje to, co právě potlačovali, nedopatřením, tedy bez vlastní viny a vědomého záměru; chybné výkony se jim prostě „stávají“, unikají jejich jinak neustálé kontrole a prozrazují, co chtěli skrýt. Ve vystupňované podobě mohou nutkání u člověka, který má skutečnou nutkavou neurózu, nabývat děsivě ponurých rysů tím, že postupně vyplňují celý jeho život a s téměř démonickou mocí si žijí svým vlastním životem. Lze pochopit, že v dřívějších dobách, kdy ještě nebyly známy psychologické souvislosti, se tyto podivné nutkavé činnosti, které člověk musí provádět, i když ví o jejich nesmyslnosti, pokládaly za posedlost ďáblem nebo zlými duchy. A nutkavý neurotik sám často také prožívá nutkání provádět tyto úkony tak, jako by byl pod vlivem cizí síly, protože jsou cizí jeho já. Každé nutkání má samo ze sebe sklon – máme-li používat srovnání se somatickým chorobným procesem – tvořit metastázy, tedy jakoby bujet a rozšiřovat se na jiné, dosud nenapadené oblasti. Život tak může být stále více a více omezován, vyplňován nutkavými činnostmi, jak ještě uvidíme na níže uvedených příkladech. Popsané procesy se také mohou odehrávat pouze na vnitřní duševní rovině, například na obranu před znepokojujícími, „zlými“ myšlenkami, přáními a impulzy, o nichž člověk věří, že je musí potlačovat. Pak věnuje velké množství času a sil na to, aby proti nim bojoval. Pokouší se toho dosáhnout například tím, že proti nim použije jakési ochranné kouzlo. Chce-li se například bránit proti zlým, hříšným, špinavým myšlenkám nebo přáním, musí hned udělat protiopatření pokaždé, když hrozí, že se vynoří. Vyřkne například magickou formuli (Ježíš – Maria – Josef), nebo musí udělat něco jiného, co z vědomí vytlačí to, čeho se chce vyvarovat. V těžší 124
formě to může vést k sebetrestání, jaké známe hlavně z oblasti náboženského fanatismu – pomysleme například na flagelanty. „Metastázy“, další bujení takových nutkání, se pak mohou dále šířit na všechno možné, čemu se člověk musí vyhýbat: Už bezelstná slova zvukově nebo jinak podobná tomu, čeho se chce dotyčný vyvarovat, pak prožívá jako podezřelá a musí se jim rovněž vyhnout jako ve vtipu o „křesťanské násobilce“, kde se musí počítat „jedna – dvě – tři – čtyři – pět – fuj – sedm“, protože šest připomíná zakázaný sex, a musí se proto vynechat. A tak se i zde dostáváme do situace toho, kdo chce udržet svůj pokoj absolutně bez prachu. Na tomto místě připomeňme latinské přísloví: „Naturam expellas furca, tamen usque recurret“ – přírodu, život, nelze násilím vyhnat nebo potlačit, vždy se nějakým způsobem vrátí zpátky. Někdy to může nabývat tak rafinovaných forem jako v následujícím příkladu, kde se pod vědomým aspektem obrany vždy jakoby nechtě dosáhne toho, proti čemu má obrana vlastně sloužit. Jedna neurotická pacientka trpěla nutkáním stále se mýt. Platilo nevědomě symbolicky jejím „špinavým“sexuálním impulzům, totiž masturbaci, kterou byla naučená považovat za hřích, a proto si musela umývat genitální oblast, která byla vlastně „hříšná“, tak intenzivně a často, že si tím vždy „nechtíc“ přivodila zakázané pocity rozkoše až po orgasmus a uspokojila se – ale teď to „nebylo naschvál“; neměla pocit viny, protože vědomě se přece chtěla jen udržovat v čistotě. Křesťanská církev obou konfesí zavinila některé ekleziogenní neurózy tím, že zatracovala sexualitu a vzbuzovala – a bohužel ještě i dnes někdy vzbuzuje – pocity viny. Její nepřátelský postoj k tělu způsobil, že mnoho mladých lidí, především v pubertě, trpí úzkostmi a pocity viny, jimž by bylo možné se vyhnout. Místo aby jako u takzvaných primitivů, kteří mají iniciační rituály pro uvedení mladistvých do této tak důležité vývojové fáze, probíhaly ve školním vyučování nebo na skupinových večerech rozhovory 125
zaměřené na toto téma, místo aby tam mohli mladí klást otázky, existovalo dlouhou dobu jen vyučování konfirmandů, jež sestávalo převážně z toho, že se zpaměti učily verše z kancionálů a katechismus a „trapné“ otázky se pokud možno vynechávaly. V tom došlo naštěstí ke změnám a mládež si sama vzala mnoho z toho, co se jí upíralo. Kdo pracoval několik desetiletí jako psychoterapeut, ví, jak pustošivé důsledky měl nábožensky založený postoj nepřátelský k tělu, který většinou začínal bojem proti masturbaci, jež prý měla za následky strašné tělesné a duševní újmy, a proto vyvolávala nejhorší úzkosti a pocity viny a nezřídka končila u mladistvých sebevraždou, když nebylo možné vyhrát marný boj proti „hříchu“. Nutkavý člověk a láska Láska, toto iracionální, transcendující citové prožívání, které překonává různé hranice a které se může vystupňovat do nebezpečné vášně, už sama o sobě tyto lidi hluboce znepokojuje. Je tu najednou něco, co nelze „udělat“, co zřejmě má své vlastní zákony, co uniká vůli, co může člověka přepadnout jako nemoc a vůbec ho to vede k tomu, že jedná v rozporu s rozumem. To všechno lze těžko sloučit se snahou o zajištění a s vůlí k moci charakteristickou pro nutkavé lidi. Lidé s nutkavou strukturou osobnosti se proto pokoušejí mít své city „pevně v rukou“, držet je pod kontrolou. Na city totiž není spolehnutí, jsou příliš subjektivní, příliš kolísavé a pomíjivé. Vášeň se jim zdá ještě podezřelejší; je úplně nevypočitatelná, nerozumná a je známkou slabosti. Svými city proto spíše šetří a odměřují je, těžko se jim dokážou poddat a mají také málo pochopení pro city svého partnera. Dokážou být věcní v nevhodnou dobu, a to může v citových vztazích působit jako studená sprcha. Zato mají ve všech partnerských vztazích pocit zodpovědnosti a stojí za svým rozhodnutím, když už ho jednou učiní. Není pro ně snadné uznávat druhého člověka jako rovnoprávného partnera; 126
mají sklon spíše k vertikálnímu pořádku: nahoře nebo dole, být kladivo nebo kovadlina; jeví se jim to jako nevyhnutelné „buďanebo“ – a kdo by chtěl být kovadlinou? Ze vztahu se tak u nich snadno stává mocenský boj o převahu. Chtěl-li depresivní člověk, aby byl na něm jeho partner závislý, protože měl strach, že ho ztratí, nutkavý chce totéž ze své potřeby mít moc: chce partnera formovat podle své vůle. Připadá mu proto těžké uznávat partnerovu odlišnost; chápe ho příliš snadno jako svůj majetek, své vlastnictví, které podléhá jeho vůli. A tak se v partnerských vztazích nezřídka stává, že nutkavý člověk žije na úkor toho druhého, od nějž požaduje příliš mnoho přizpůsobení a podřízení. Na druhé straně je pro něj vztah něčím osudovým. Dokáže mnoho unést a vydržet různou zátěž; věrnost je mu blízká už z ekonomických důvodů. Manželství uzavírá nezřídka z rozumu a materiální hlediska i jiná zajištění u něj přitom obvykle hrají nikoli nevýznamnou roli. Dříve než uzavře nějaký svazek, může mít dlouho pochybnosti; z toho pak často vyplývá velmi dlouhé období zásnub a opakované odsouvání termínu sňatku. Ale když se rozhodne, považuje svazek často za nezrušitelný – ať už z náboženských, nebo etických důvodů, či jen proto, že nechce povolit, i když on sám nebo jeho partner v takovém svazku trpí, nebo by ho partner chtěl zrušit. Když se žena zeptala svého manžela, proč nechce dovolit rozvod, který už dlouho navrhovala, když se přece jejich manželství stalo nesnesitelným, odpověděl jen: „Protože jsme manželé“, jako by tím bylo dáno něco navždy platného. Neřekl to z náboženských nebo jiných srozumitelných důvodů, ale jen proto, že se prostě už jednou oženil. Velkou roli přitom hrál zvyk, jeho potřeba moci a kromě toho se mu zdálo lepší zůstat při tom, co má, než se pustit do nového rizika. Tak může docházet k manželstvím, v nichž je jediným „svazkem“ doutnající nenávist a oboustranné sebetrýznění, kde nakonec oba čekají na smrt toho druhého. Čím silnější jsou nutkavé rysy, tím více takový člověk pohlíží na manželství jako na právní smlouvu s přesně stanovenými právy a 127
povinnostmi. Formální prvek má pak přehnanou hodnotu a vždy je možno se na něj odvolávat. Dokud vše zůstává v rozumném rámci „clara pacta – boni amici“ („jasné dohody dělají dobré přátele“), nelze proti tomu nic namítat. Když však má formální stránka nahradit citový vztah, může to dopadnout tak, že se nutkavý člověk dovolává domnělých práv a téměř sadisticky lpí na principech; pod pláštíkem korektnosti se pak rozvíjejí nepřátelské city a mocenské nároky. Žena prožívající manželskou krizi jde k právníkovi a nechá si od něj sepsat smlouvu, v níž se stanovuje četnost intimních styků a pokojová teplota, kterou si při tom přeje; smlouva rovněž obsahuje zákaz, aby manžel v ložnici kouřil, a přesně stanovené peněžní pokuty za překračování nebo nedodržování těchto podmínek. Když manžel tuto smlouvu podepíše, setrvá žena v manželském svazku s ním. Byla vážně přesvědčena, že to byl od ní věcný a čestný návrh, který měl umožnit pokračování manželství. Zde byla stanovena pravidla a podmínky místo toho, aby se přistoupilo k řešení vlastního problému, který spočíval v tom, že manželé si emocionálně nerozuměli a žena si chtěla splnění svých přání vynutit. V krizích a konfrontacích projevuje nutkavý málo pochopení; je pro něj těžké ustoupit i tam, kde by měl uznat, že není v právu. Lpí na minulosti a vypočítává partnerovi pedanticky a s přesnými časovými i jinými důkazy a doklady, co dříve a nyní opět udělal špatně, jak často se stávalo to či ono. V krizích má často zvláštní představy o tom, jak by se daly vyřešit – to jsme viděli na výše uvedeném příkladě. Protože příliš nedá na city, dělá partnerovi programové návrhy, které se mu zdají rozumné, pokouší se stanovit pravidla, jichž by se měli oba držet. Když si například žena stěžuje, že manžel sedí každou neděli u svých známek nebo něco kutí v dílně a ona se nudí, chtěla by s ním něco společně podniknout, udělá muž kompromisní návrh. Sestaví program, podle kterého se 128
bude svým zálibám věnovat například jen každou druhou neděli a ostatní neděle s ní něco společně podnikne. To pak také programově dodržuje – dokazuje tím, že je to vážný pokus ženě se věnovat, že se snaží. Ale všechno je to příliš chtěné a začíná to ze špatného konce, protože muž pak plní povinnost, kterou si uložil, a myslí si, že tím už udělal dost. Je pak velmi udivený a rozladěný, když žena přesto není spokojená, protože cítí jeho nechuť a to, co od něj vlastně chtěla, bylo více náklonnosti, ne plnění povinnosti. Tento příklad může zastupovat mnoho podobných způsobů chování, jimiž se nutkaví lidé pokoušejí řešit své partnerské problémy. Tak ovšem partner nikdy nedostane to, co vlastně chce: více radosti, více spontánnosti a zřetelnější náklonnosti, pestřejší a veselejší všední den. Nutkavý pak získává kvůli takovým „nárokům“ – protože je skoupý a zdrženlivý, musí taková přání vnímat jako nároky – pocit, že partner je nenasytný, a tak mohou žít vedle sebe, ale stále se vlastně míjet, a jejich problémy se stále více kupí. Zvláštní roli u nich hrají čas a peníze, dochvilnost a šetrnost v partnerském vztahu; to jasně prozrazuje mocenský pud, pedanterii a nepružnost. Jídlo musí být na stole „na minutu přesně“; peníze na domácnost se přidělují proti vyúčtování „do haléře“, nebo musí manžel doma odevzdat celou svou výplatu a přiděluje se mu kapesné. Když se musí pořídit něco nového, je z toho tragédie; o nutnosti takového nákupu se vedou nekonečné diskuse nebo se hodnotí jako projev partnerovy marnotratnosti či toho, jak nedbale zachází s věcmi, že „už zase“ je třeba kupovat nové. Finanční problémy v takových manželstvích nejčastěji vyvolávají krize. V patriarchátu s jeho privilegováním mužů byla běžná manželství na úkor ženy. Příkladem může být „manželská povinnost“, na kterou byla degradována sexualita ženy a která ženu ponižovala. V další kapitole o hysterii uvidíme, jak se za to žena mstila. V patriarchátu byla na denním pořádku manželství, kde měl všechno v rukou muž, žena byla téměř nesvéprávná, přinejmenším se na ni pohlíželo jako na nezralé dítě, podle toho se s ní zacházelo a byla udržována v naprosté závislosti. 129
U těžkých nutkavých projevuje pro takové lidi nejdůležitější, aby partner „fungoval“, aby byl dochvilný, přesný, bezkonfliktní a spolehlivý jako dobře namazaný stroj, bez vlastních přání nebo dokonce citových nároků. Místo živé vzájemné výměny, místo oboustranného dávání a braní už tu jsou jen podmínky a předpisy, jak se má partner chovat. Lze si představit, jak chladně a naprogramované vypadá takové manželství, v němž často i intimní styky probíhají podle stanoveného „jízdního řádu“ jako nějaké povinné cvičení, ne podle chuti a nálady – manželé spolu spí, když nebo protože je to právě „na řadě“. Postoj k sexualitě, stejně jako ke všem dalším životním radostem a požitkům, je se sílící nutkavostí stále problematičtější. Bylo už naznačeno, že i sexuální styky jsou často „plánované“. Do celého milostného života tak proniká něco, co nepřeje jakékoli erotice, co má atmosféru rozčarování, něco zcela nedionýského. Může to už v začátku pokazit první setkání s druhým pohlavím – uvažme i časté katastrofy svatební noci. Nedostatek vcítění do partnera, nedostatek erotické fantazie způsobuje, že milostný život probíhá stále stejně, v zajetých kolejích. Nezřídka má sexualita nutkavých lidí sadistický rys v touze přinutit a v zaměňování intimního vztahu s vůlí k moci. Avšak i přetrvávání pocitů studu a viny získaných v raném dětství v souvislosti se sexualitou může z intimního vztahu udělat něco trýznivého, neveselého a postrádajícího fantazii, něco, co je povoleno jen v určitém pevném rámci a za určitých podmínek. To může zajít tak daleko, že jako ochrana před „zakázanými“ pudy slouží dlouhé váhání nebo zábrana daná hnusem či jiné rozpaky a racionalizace jako v následujícím příkladu: Mladý muž se seznámí s dívkou, která se mu velice líbí. Když přijde po prvním setkání domů, začne přemítat: Jaké následky může mít tento vztah (který ještě vůbec neexistoval)? Z jaké rodiny asi dívka pochází? Jestlipak už měla hodně mužů? Jestlipak je zdravá? Jakou má asi představu o lásce? Co když otěhotní? Co když se u ní nakazím? Měla 130
kolem úst něco tak smyslného –kdoví, možná spí s každým? A vůbec – proč bych si s ní měl začínat? Kdo mi zaručí, že se nenapálím? Vlastně mi to nestojí za to… jsem přece ještě mladý, proč bych se měl vlastně vázat?“ (o tom však ještě zdaleka nebyla řeč). Vidíme nesmírnou opatrnost zajišťování; muž předjímá všechny negativní možnosti, provádí racionalizace, často přitažené za vlasy, jen aby se nemusel rozhodovat a jednat, aby nemusel riskovat. Tento mladý muž měl i jiné nutkavé rysy – například si tak dlouho lámal hlavu problémem, jakou kravatu by měl mít u státní zkoušky, až ji musel odložit. Trpěl navíc nutkavými vzpomínkami. Po každém setkání s někým si musel v paměti přesně vyvolat, co řekl on a co druzí, zda neřekl něco povážlivého, zda snad v tom, co říkali druzí, nebylo obsaženo třeba něco jinotajného, co mu mohlo ujít. Často trávil celé hodiny tím, že rekonstruoval rozhovory; také tento symptom byl zajišťováním, především před spontánností. Nutkavý často vnáší svou touhu podat výkon i do sexuality; sexuální vztah se pak pro něj stává prokázáním výkonnosti, jeho potence, partnerka se tak stává objektem k testování jeho schopností. Souvislost mezi sexuální a finanční potencí vyjadřuje německé slovo „Vermogen“, které znamená moc, schopnost, ale také jmění, majetek. U těchto lidí se často setkáváme se stejným postojem k sexuální potenci, jaký mají i k penězům: bud chtějí ukázat, že jsou „mocní a majetní“, nebo svou potencí skrblí ze strachu, že jí snad mají málo, a musí ji proto dávkovat, nechtějí „vystřílet všechnu munici“ – a stejně zacházejí i s penězi. Jejich erotický a sexuální život je citlivý vůči rušivým vlivům, často závisí na určitých podmínkách, které musí být splněny: zvuky, pachy, světlo, nedovřené dveře a jiné vnější okolnosti je mohou tak rušit, že je přejde chuť, nebo nejsou potentní. Někteří z nich potřebují dlouhé přípravy v koupelně, a tím už předem berou intimnímu okamžiku všechno vzrušení; nebo se mu vyhýbají kvůli „povinnostem“, které nelze odložit – nejprve musí být ještě něco uklizeno, doděláno. Rádi také předstírají únavu, přetíženost – 131
přirozeně je mnoho možností, jak se vyhnout živoucímu partnerství a očekávaným projevům náklonnosti. Jen těžko dokážou mít nenucené smyslové potěšení. Když se neumějí osvobodit od představy, že partner je jejich majetek, mají sklon k žárlivosti, která je zde však spíše problémem moci: partner se nemá jejich moci vymykat. Pokusí-li se o to, budou ho stále více omezovat a budou si ho chtít pojistit, čímž se situace jen zostřuje. Byl to pravděpodobně člověk s nutkavými rysy, kdo svého času vynalezl pás cudnosti. Často se u nich setkáváme také s výrazným oddělením lásky a sexuality, něžnosti a smyslnosti, a to tak, že když milují, nedokážou mít tělesnou žádost, a na druhé straně mohou cítit tělesnou žádost, jen když nemilují, protože nedokážou spojit sexualitu, jež se jim zdá nečistá, se ženou, kterou milují –to by ji ponížilo. A tak jsou mezi nimi nezřídka lidé, kteří zbožňují nějakou ženu, ale svou sexualitu prožívají s prostitutkami. Zdraví lidé, kteří mají pouze mírné nutkavé rysy, většinou nejsou vášniví milenci, zato jsou v lásce spolehliví a stabilní. Umějí dávat stálé, rovnoměrné teplo, a poskytovat tedy partnerovi pocit jistoty, stát zodpovědně po jeho boku, chránit ho a postarat se o něho. Jsou starostlivými manžely a jejich rodina často budí dojem „zdravého“ společenství v naprosto kladném smyslu, společenství, které je stabilní a buduje na vzájemné úctě, náklonnosti a zodpovědnosti. Nutkavý člověk a agrese Také nutkavý člověk má potíže se svou agresivitou a s afekty. Musel se příliš brzy naučit kontrolovat a ovládat se; spontánní reakce jsou, jak uvidíme na jeho životopisném pozadí, zatíženy úzkostí, projevy zlosti, nenávisti, vzdoru a nepřátelství atd. musel od dětství potlačovat, byly trestány, nebo měly za následek odpírání lásky. Ale v životě jsou nevyhnutelné – co s nimi tedy dělat? Protože jeho já je rozvinuto přece jen silněji než u depresivního člověka, neměl jako dítě strach ze ztráty, kvůli kterému se depresivní člověk vzdává svých afektů, ale musel si své agrese zakázat kvůli strachu z trestu. 132
Podívejme se na možnosti, které mu v takové situaci zbývají. Tou nejčastější je, že se svými afekty a agresemi zachází velmi opatrně; váhá a pochybuje, zda smí být v určité situaci agresivní, a když už byl, má potom často sklony opět zmírňovat to, co řekl, nebo to vzít zpět, odvolat, jako je tomu v tomto příkladu: Když pacient na terapeutickém sezení jednou udělal trochu agresivní poznámku o své ženě, na kterou se právem hněval, okamžitě to začal zmírňovat: „To jsem samozřejmě přehnal; nemyslel jsem to tak doslova, jen pro vysvětlení; prosím, nepochopte mě špatně, jinak byste mohl mít špatný dojem – v podstatě si velmi dobře rozumíme.“ Zde dobře vidíme, s jakým úlekem a následujícími pocity viny prožíval svůj agresivní výrok; tato tendence ke zmírňování se může vystupňovat až k dalekosáhlému odčinění nebo k potrestání sebe samého. Také u nutkavého může docházet k vytváření ideologie jako dalšího pokusu o řešení konfliktu, jak mít afekty, ale nesmět je projevit. Vzdává se svých afektů většinou tak, že si ideologizuje sebeovládání a sebevýchovu: projevit afekty je pak známkou toho, že člověk má uvolněný postoj k sobě samému, že sám sebe nemá pevně v rukou; je to chování, které je pod jeho důstojnost. 1 když je to v jistých mezích zdravé, hrozí vždy nebezpečí, že se tím bude přetěžovat, že afekty budou přiškrcovány, budou se hromadit v nitru a pak budou potřebovat stále větší kontrolu, aby neprorazily ven. Z toho se mohou rozvíjet nutkavé symptomy jako u ženy, která nikdy neprojevila nepřátelské pocity vůči svému muži, zato však měla strach z nožů a špičatých předmětů, které musela ihned odklidit, jakmile je zahlédla – mohly by vyvolat potlačené agresivní popudy, kdyby zůstaly déle v jejím zorném poli, a kdoví, čeho by pak byla schopna. Kdyby se konfrontovala se svým mužem přímo, nebyly by její agrese tak ohrožující, jak tomu bylo v případě jejich nahromadění. Další možností pro nutkavé v tomto dilematu je hledat pro své agresivní popudy jakoby legitimní možnosti, podněty a příležitosti, které nejen umožňují projevení agrese, ale dokonce to pozvedají na hodnotu – což je možné v některých profesích. Pak bojují proti 133
všemu, co sami sobě museli zakázat, všude, kde na to narazí. Mohou se z nich stávat ve všech možných oblastech fanatici, kteří stále proti něčemu neúprosně, nekompromisně a bezohledně bojují – ať už v oblasti hygieny, v oblasti pudů, morálky, nebo náboženství. Neobracejí už agresi proti sobě jako depresivní lidé, ale proti něčemu nebo někomu mimo sebe, s dobrým svědomím, protože jsou přesvědčeni, že tak dělají něco nezbytného. Lze si představit, jak nebezpečné to může být; když někdo hledá hlavně ventil pro své agrese, najde všude něco, proti čemu může „z přesvědčení“ vytáhnout do boje. Takovým lidem to dokonce dovoluje provádět agresivní akce v masovém měřítku, u kterých účel světí prostředky – už jsme na to poukázali u křesťanských ideologií. I zde je hranice mezi tím, co je zdravé a co už chorobné, velmi těsná, agrese se tu totiž spojuje s normami, které znamenají, nebo přinejmenším mohou znamenat hodnotu samy o sobě. Jak katastrofální důsledky může mít, když například kolektiv dá své agrese do služeb nějaké ideologie, jsme mohli zažít při pronásledování Židů za třetí říše, můžeme to vidět na všech válkách, v nichž je zničení nepřítele pozvednuto na ctnost a pokud možno ještě posvěceno církví. Poněkud mírnější variantou „legitimních“ agresivních akcí je přehnaná korektnost, která je vedle potlačování agrese snad nejčastější formou nutkavého agresivního projevu – aniž by si zde byl nutkavý nějaké agrese vědom. Možností, jak ventilovat své afekty skrze takovou korektnost, až po způsoby chování hraničící se sadismem, je mimořádně mnoho: úředník, který zavírá přepážku na minutu přesně, i když by snadno ještě mohl vyřídit jednoho čekajícího; učitel, který zatrhává i nejmenší chybu v interpunkci nebo chybu z nepozornosti; zkoušející, který uznává pouze odpověď navlas stejnou, jako je odpověď, kterou očekává; soudce, který se drží litery zákona, a čin je pro něj činem bez ohledu na motivaci – dalo by se najít ještě mnoho příkladů pro takové ekvivalenty agrese. Všichni tito lidé ventilují své agresivní popudy zdánlivě legitimním způsobem, prostřednictvím přehnané 134
korektnosti. Zneužívají své moci a své chování sami před sebou obhajují tím, že přece pouze důsledně zastávají něco správného, nějakou hodnotu. To je však právě to nebezpečné na agresi nutkavých lidí, že se tak často odvolávají na hodnoty, takže je pak těžké rozeznat, co bylo pro danou věc nezbytné a co bylo samoúčelné. Samozřejmě, „Ordnung muss sein“ (pořádek musí být), ale pořádek smysluplný, nikoli pedantický. Mravnost je hodnotou, ale životu nepřátelská morálka jí už není. Odtud vede přímá cesta ke všemu, co můžeme označit jako dril, jak ho známe z armády. Pro agresi nutkavých je, jak jsme viděli, vůbec charakteristické, že se řídí normami, pravidly a principy; agrese se děje velmi často „ve jménu“ něčeho a bývá často spjata s mocenským pudem. Proto se jim dá často agrese těžko dokázat; má v sobě téměř něco nadosobního, anonymního, a za tím se skrývá osobní potěšení z ní. Dalším charakteristickým rysem nutkavé agrese je její spojení s vůlí k moci; není už jen obranou, sebeochranou a abreakcí strachu jako u schizoidů, ale jde při ní o moc. Agrese nutkavých slouží moci a moc zase slouží agresi. Proto se setkáváme s nutkavými v povoláních, která propůjčují moc a současně poskytují možnost žít agresi legálně, ve jménu pořádku, kázně, zákona, autority atd. Neudiví nás proto, že tolik politiků více či méně patří k tomuto strukturnímu typu, také mnoho vojáků, policistů, úředníků, soudců, duchovních, pedagogů a advokátů. Záleží pak na zralosti a integritě té které osobnosti, jak s mocí a agresí zachází. Jako každá společnost poskytuje i ta naše se svými pořádky a hierarchiemi nutkavému bohatý výběr možností, jak své agrese a svou nenávist legitimně projevovat pod pláštíkem dobrého principu. Rodičovský dům, škola a církev jsou prvním výchovným prostředím, resp. institucemi, které drilem, cepováním, výchovnými metodami bez lásky, probouzením pocitů viny a trestáním připravují vděčnou půdu pro pozdější nutkavý vývoj osobnosti dětí –ještě lépe to pochopíme v další kapitole. Jednou formou nutkavé agrese je lstivost, tedy zákeřná a zbabělá, 135
skrytá agrese, která udeří vždy záludně. Setkáváme se s ní u lidí, kteří byli v dětství těžce trestáni za projevy agrese; nikdy nesměli otevřeně projevit vzdor a afekty, pouze tajně a za zády dospělých – jakmile se toho totiž odvážili, byli potrestáni. Hranice k zákeřnosti, pokrytectví, k „vlku v rouše beránčím“ se pak velmi snadno prolomí. Dalším následkem příliš přísných trestů za především motorickoexpanzivní a afektivně-agresivní způsoby chování je, že dítě si nemůže rozvinout zdravý tělesný pocit. Pořádně se nenaučí, jak správně zacházet se svým tělem, necítí se v něm „doma“. Aby totiž měl člověk radost ze svého těla, musí mít dovoleno svobodně ho uplatnit, mít svobodu pohybu a s požitkem ji prožívat. Musí-li dítě naopak neustále dávat pozor, aby nic „nevyvedlo“, vytvoří se u něj nejen motoricko-agresivní inhibovanost, ale současně i velká pohybová nejistota, kterou v její nejvýraznější formě označujeme jako nemotornost, v těžších případech může vést až k pohybové topornosti. Zde se může agrese prosadit už jen ve zmíněných „chybných výkonech“. Nešikovnému, neobratnému, nemotornému člověku se pak jeho agrese „přihodí“ zdánlivě bez úmyslu, „nechtě“. Jeho potlačené agresivní popudy a afekty se například abreagují tak, že mu „nedopatřením“ vypadne z ruky cenná váza, kterou měl naplnit vodou, že klopýtne a převrátí přitom stojací lampu apod. Můžeme se sice na něj zlobit, ale za to, co způsobil, ho nemůžeme činit zodpovědným – požívá proto jisté svobody blázna a lidé vůči němu mají možná dokonce jistý pocit blahosklonné a soucitné převahy. Tak nenápadně je možno se mstít svému okolí, které vlastně může za to, že se z takového člověka stalo „nemehlo“, a nezřídka z toho pro něj plyne ještě jedna výhoda: ostatní mu všechno berou z rukou, protože by to přece udělal špatně, a tak se tento „nemotorný člověk“ zbaví mnoha zatěžujících povinností. Zmíním se ještě na okraj, že neustálá přehnaná sebekontrola může být také začátkem hypochondrického sebepozorování; to může být opět používáno jako ekvivalent agrese tak, že člověk trápí okolí svými hypochondrickými úzkostmi a symptomy a tímto způsobem 136
vždy zkazí náladu. Pak se mohou stát například skutečné nebo domnělé problémy s vyměšováním něčím jako rodinnou katastrofou. Jako ekvivalenty agrese u nutkavých můžeme popsat ještě dva způsoby chování, v nichž se – opět pro ně samé nevědomě, a proto bez pocitů viny –prosazují jejich potlačené agresivní popudy a afekty: otálení, „okolky“, nerozhodnost, kterou mohou své okolí velice potrápit a zatěžovat; je to velmi jemná, skrytá forma agrese. Patří sem ženy, které před každou návštěvou divadla nebo koncertu nikdy nejsou hotovy se svou toaletou a dokážou tak partnera rozzuřit do běla; nebo muži, kteří pro vysvětlení nejprostší věci začínají takříkajíc od Adama a Evy, jako v následujícím příkladu nutkavého pacienta, který mi chtěl vysvětlit, proč se dnes „téměř o dvě minuty“ (!) opozdil: „Odešel jsem z kanceláře jako vždy přesně v 18.15; šel jsem svým obvyklým krokem na zastávku; autobus přijel skoro o 3 minuty později, pak ale asi 1 minutu dohnal. S tímto zpožděním jsem pak dojel na zastávku, kde vždycky vystupuju, když jedu za vámi; chtěl jsem ještě něco dohonit rychlejší chůzí, ale zastavila mě paní, která se mě ptala na jednu ulici, a samozřejmě jsem jí musel poradit – nebylo úplně jednoduché popsat jí cestu – poslední metry k vám jsem pak běžel.“ Kdyby vůbec stály dvě minuty zpoždění za zmínku, mohl to shrnout do jedné věty: „Promiňte, že jsem se opozdil.“ Patřil také k pacientům, kteří před svou hodinou zvoní u dveří na minutu přesně – demonstrují tím neutralitu, která je nenapadnutelná: nejdou ani příliš brzy, což by se dalo pochopit jako vtíravost nebo jako známka toho, že snad přicházejí rádi, že se nemohou dočkat; ani příliš pozdě, což by se dalo vyložit jako nezdvořilost nebo zlý úmysl. Další variantou je neschopnost či neochota cokoli dát, pokud k tomu nevede rozumná úvaha. Nutkaví lidé ji rovněž používají jako ventil svých agresivních popudů, jako jakousi nepřímou agresi. 137
Příkladem může být manžel, který se ze zásady nechává prosit o každý sebemenší obnos, nebo vzdorovité či chladné mlčení, které druhého odradí. Člověk pak není agresivní otevřeně, takže mu nelze nic vytýkat, a přesto tak může druhého zasáhnout a zranit mnohem víc. Obecně by se dalo říct, že nutkavý člověk ubližuje spíš tím, že něco nedělá, než dělá – opomenutí lze hůře dokázat. Protipólem by mohla být vtíravost, nedostatek odstupu. Může se to projevovat i neustálým mluvením; jako by si takový člověk druhého zabral pro sebe, zavalí ho řečmi a nepustí ke slovu. A nakonec je třeba se zmínit i o malicherném šťourání, které je typickou formou agrese u nutkavých. Jsou-li strach z trestu, úzkostné svědomí a pocity viny v souvislosti s jeho agresivními impulzy u nutkavého příliš silné, takže už nemá k dispozici ani výše popsané možnosti a ekvivalenty agrese, dochází u něj k somatizaci. Následkem, případně projevem příliš dlouho potlačovaných afektů a agresivních popudů mohou být v řeči těla srdeční a oběhové potíže, kolísání tlaku (zejména vysoký tlak, který nezřídka předchází apoplexii), bolesti hlavy stupňující se až k migréně, poruchy spánku a onemocnění střev (koliky aj.). Odráží se v nich neřešitelný konflikt, že chceme a zároveň nesmíme být agresivní, konflikt mezi mocí, která chce nutit, a podvolením, které se ničeho neodváží. Nahromaděním afektů a rostoucím vnitřním tlakem však také může dojít k tomu, že to, co je potlačováno, prorazí ven jako „amok“, výbuchy prudkého hněvu a destruktivity. Ve svém románu „Zápisky Malta Lauridse Briggeho“ Rilke fascinujícím způsobem popsal takový motorický výbuch. – Ještě jeden příklad somatizace afektů a agresivních popudů: Velmi korektní muž se silným sebeovládáním zastával vysokou a zodpovědnou funkci. Své vztahy k druhým lidem tak zvěčnil a zneutralizoval, že v nich nebylo obsaženo skoro nic emocionálního, natož pak afektivního. Dospěl k tomu, že nikdy na sobě nedal znát ani smutek, ani radost, ani hněv, ani netrpělivost – nic už jím nemohlo otřást nebo ho popudit v tomto stoickém postoji a byl hrdý na to, že se 138
tak ovládá, že je duševně nezranitelný a vždy nadřazený. Ale měl přece jedno zranitelné místo. V situacích, v nichž by vlastně chtěl být rozhněvaný, ale sám sobě to nedovolil z prestižních důvodů a kvůli svému ideálu vlastní osoby, se mu stále častěji stávalo, že měl výrazně zrychlený puls a bolesti srdce –jeho obrnění nebylo zřejmě úplně dokonalé. Když se tyto symptomy zhoršily během krize v zaměstnání, kdy musel vydržet mnoho útoků a projevů rivality, zjistil lékař, že mu hrozí srdeční infarkt, jestliže se neuvolní a nezbaví zátěže – přičemž, jak tomu často bývá, nebylo rozhodující velké pracovní vytížení, ale jeho neobyčejné, nepřirozené sebeovládání; byl to postoj, který nenechával žádný ventil pro jeho afekty. O Bismarckovi víme, že při nahromadění afektů měl sklon ke křečovitému pláči a kousal do koberců. Je v tom kus tragiky, že lidé se silnými afekty pracují v takovém postavení, kde si myslí, že si afekty nesmějí dovolit kvůli svému image nebo kvůli ideálu vlastní osoby, který si sami uložili. Chci se ještě zmínit o obraně před agresí, která je především pro nutkavého charakteristická. Umí se před svými agresemi chránit tím, že osobu, které agrese platí, si idealizuje, takže ji nelze napadnout – po uplynutí dětství se s tím znovu setkáváme především ve vztazích, jako je vztah učedníka k mistrovi – nakonec ale v nás všech je po celý život kus syna nebo dcery; to platí i pro oblast náboženství. Životopisné pozadí Chceme si nyní položit otázku, které konstituční faktory a které vlivy prostředí podporují vývoj nutkavé struktury osobnosti. Zdá se, že konstitučně při tom hraje roli zvlášť živá motorická agresivita a sexualita a obecná expanzivnost a také výrazná dispozice k svéhlavému, umíněnému charakteru. Tedy dispozice, díky nimž dítě ve srovnání s tišším, „hodnějším“ dítětem v průměru snáze a častěji „naráží“, rodiče ho pociťují jako nepohodlné, a proto ho častěji 139
brzdí, omezují. Určitou roli však může hrát i vrozená mírnost a přizpůsobivost se sklonem ustupovat a podřizovat se, protože dítě pak samo sobě dovolí jen málo spontánních reakcí a přizpůsobuje se více, než je mu zdrávo. Dále je zřejmě třeba vzít v úvahu vrozený sklon věci znovu a znovu hloubavě promýšlet a upřesňovat a silnější citové lpění na minulosti, díky němuž se všechny dojmy vrývají hlouběji a přetrvávají déle. Opět musíme nechat otevřeno a nemůžeme rozhodnout, zda a nakolik jsou takové znaky dispozicí, nebo už reakcí na vlivy prostředí a na výchovu, nakolik tedy jsou takové způsoby chování více následkem než příčinou. Tuto otázku nelze uspokojivě vyřešit – museli bychom mít možnost nechat jedno a totéž dítě vyrůst v různých prostředích. Jisté je, že se tu uplatňuje vrozený faktor, který dnes snadno zanedbáváme, protože převažuje zájem o výzkum prostředí. Dříve se zas podceňoval vliv prostředí a pozornost se zaměřovala převážně na dědičné faktory. Jak tedy vypadají vlivy prostředí, které způsobují na jedné straně přehnanou potřebu zajištění a trvání, na druhé straně strach z pomíjivosti a změn? Abychom tomu porozuměli, musíme se věnovat vývojové fázi, která následuje po dvou fázích, které jsme popsali výše. Je to doba okolo 2. až 4. roku života, kdy se dítě poprvé střetne s příkazy a zákazy svého prostředí. Tím vypadne z krátkého rajského období „nevinného“ nejranějšího dětství, kdy se od něj ještě nic nevyžadovalo, kdy ještě nebylo nic zakázáno, kdy byly všechny jeho potřeby uspokojovány bez vlastního přičinění. Poprvé se nyní dostává do situace, kdy je v konfliktu se svým okolím, v konfliktu mezi svými vlastními přáními a impulzy, svou vůlí, a mezi vůlí a požadavky svých vychovatelů. Dostalo se už do věku, kdy po něm lze něco žádat; také si však už rozvinulo tolik já, tolik svébytnosti, tolik touhy po pohybu a schopnosti vyjádřit se, že chce nyní samo uchopit svět, zatímco v předchozích fázích se mu ještě všechno muselo zprostředkovat. Svá přání a afekty umí stále více – i jazykově – vyjadřovat; dobývá prostor a zkouší své síly, pokouší se prosadit svou vůli proti odporu. 140
Po období úplné závislosti na matce prožívá nyní fázi oddělování s rostoucí tendencí k samostatnosti – je to doba, kdy poprvé řekne „já“ a vyjádří tak poznané, prožité odlišení od matky, od oné symbiózy s ní, v níž ještě neprožívalo já a ty odděleně. Současně získává stále větší schopnost zacházet se svým tělem a jeho motorika, jeho útočnost, výbojnost a jeho vlastní vůle se stále více orientuje na okolí. Seznamuje se tak jak s odporem „materie“ při srážce s ní, tak s reakcemi okolí na své chování. Sbírá přitom zkušenosti, které se týkají jak toho, co dokáže, jeho moci, tak i jejích hranic. Velmi podstatné pro tuto vývojovou fázi je, že se mimo jiné poprvé orientuje v tom, co je a co není dovoleno, získává orientaci ve formách předcházejících kategoriím dobra a zla. Každé dítě musí najít své individuální řešení mezi vlastní vůlí a nutností poslouchat, mezi sebeprosazováním a přizpůsobením. Výsledek tohoto pokusu o řešení vždy závisí na jeho dispozicích a na prostředí, s nímž se střetává. První důležité zkušenosti s vlastní vůlí a s nutností poslouchat, které už hluboce ovlivňují určité způsoby chování, poskytuje výchova k čistotnosti. Zde už může být položen základ pro zdravé sebevědomí dítěte, ale i pro vzdorovité postoje nebo poddajné podřizování, podle toho, jak s dítětem při výchově k čistotě zacházíme: zda má dost času, aby tento krok postupně zvládlo; zda příliš rychlý výcvik nevyvolá vzdor, nebo zda není nakonec zlomena vůle dítěte vynucováním a trestáním. Ale díky výše popsaným stále rostoucím schopnostem dítěte a díky jeho potřebě nějak se světem naložit, něco provádět s věcmi, vznikají stále častěji situace, v nichž se může se světem střetnout, „zlobí“ a z reakcí okolí se dozví, že je „zlé“ a „nezbedné“. V této době mezi 2. a 4. rokem života se vlastně poprvé rozhoduje o osudu jeho expanzivně motorických a agresivních pudů i o formování jeho vlastní vůle; způsoby zpracování, kterým se zde naučí, se stanou modely chování pro jeho rozvíjející se osobnost. Rozhodující důležitost tedy má, kdy a jak se dítěti tyto první příkazy a zákazy udělují. S prožíváním prvních základů toho, co je to být 141
dobrý nebo zlý, je teprve možný „pád do hříchu“. Poprvé zazní věty „musíš“ nebo „nesmíš“ nebo „teď nesmíš“ atd., a když dítě poslechne, zakusí pocit, že je hodné, když vzdoruje, je posouzeno jako zlé. Je-li s těmito požadavky konfrontováno příliš brzy nebo příliš pozdě, uplatňují-li se příliš strnule a příliš zásadově, nebo zase příliš mdle a nedůsledně, jsou-li vzdor a neposlušnost trestány už v prvních náznacích, nebo naopak pod láskyplným vedením převedeny do dobrovolné pozitivní aktivity – z toho všeho vyplynou ony rané vtisky, které preformují, jak bude člověk zvládat své vnitřní impulzy a spontaneitu. Vzniká zde tedy hluboký základ pro to, zda bude mít člověk později zdravé sebevědomí, zdravou vlastní vůli a občanskou odvahu, nebo zda se bude vzdorovitě stavět proti autoritám, či se jim povolně přizpůsobovat, a tak už i zde vznikají zárodky pozdější nutkavé struktury osobnosti. Zkušenosti s prvními střety jeho vůle s tím, co má a musí, smí a nesmí, nastavují v dítěti výhybky pro svobodu či nesvobodu jeho volních impulzů, pro přísnost či shovívavost morálního svědomí, jeho „nadjá“, jak psychoanalýza nazývá tuto instanci získanou v dětství, a rovněž pro stupeň jeho nenucené spontánnosti, nebo naopak inhibovanosti, způsobené přehnanou sebekontrolou. Nyní si také zvnitřňuje reakce okolí na své chování, ovšem teď jako soudce, který v něm zastupuje příkazy a zákazy dané původně zvnějšku, a pokračuje tak v tom, co se naučil a co se mu vrylo do nitra. U později nutkavých osobností se v jejich životním příběhu setkáváme pravidelně s tím, že v dětství byly příliš brzy a příliš neústupně tlumeny, brzděny, trestány, nebo u nich byly potlačovány živoucí agresivní a afektivní impulzy, které chtějí tvořit a měnit, často dokonce každá spontánnost, každý projev zdravé vlastní vůle. A to právě v té vývojové fázi, v níž je na řadě rozvíjení těchto schopností a způsobů chování, které mají vést k větší samostatnosti a nezávislosti. Jak můžeme vidět všude v oblasti živé přírody – pomysleme například na výsledky etologického zkoumání – mají první dojmy a první zkušenosti formující vliv, zejména 142
jestliže se týkají toho, čemu je třeba se nově naučit, nových vývojových kroků, které je třeba uskutečnit; pak snadno získávají onen osudový význam a rozsáhle formují budoucí způsoby chování. Začíná to třeba tím, že všechno v okolí dítěte se musí dít a dělat vždy jen jedním určitým způsobem, že odchylky od této normy prožívá jako něco nebezpečného nebo jako své „zlobení“. Reakce okolí na jeho „špatné chování“ – výtky, varování, hrozby, odpírání lásky a tresty – vytvářejí asociace a spojují se v něm i nadále s impulzy, které jsou pro jeho okolí zjevně nežádoucí. Dítě například učiní zkušenost, že matka se na ně vyčítavě a káravě dívá, když je hlučné, když něco převrhne nebo rozbije. Po takových opakujících se zkušenostech bude přinejmenším opatrnější, váhavější, více se bude kontrolovat, možná bude už i nejisté a zdrženlivé; u těžkých úzkostí se s objevením „nebezpečného“ impulzu postupně zaběhne reflex, že se tento impulz okamžitě zabrzdí nebo potlačí. Zde můžeme lépe pochopit souvislost mezi prostředím a tím, co mu v konstituci vychází vstříc při vývoji nutkavých struktur osobnosti, o které jsem se zmínil na začátku: živé, impulzivní, po motorické stránce vitální, agresivně expanzivní děti jsou přirozeně častěji kárány, brzděny a přísněji vychovávány než tiché děti; nezůstane-li u pokárání, dochází-li k vyhrožování odepřením lásky nebo k trestům, jsou následky odpovídajícím způsobem těžší. Přetěžování požadavky, které neodpovídají věku, může spočívat v tom, že dítě má být příliš brzy čistotné, má „slušně“ sedět u stolu a jíst, nesmí nic rozbít, nesmí projevit žádný –ani oprávněný – afekt. Jeden z nejgrotesknějších příkladů takového přetěžování: V jedné rodině musely děti držet v podpaží minci, aby se při jídle moc „neroztahovaly“ a naučily se „dobrým způsobům“ – mince nesměly spadnout. Dobře fungující, vycepované dítě je pro rodiče přirozeně pohodlnější a pro širší okolí dítětem, které se dá předvádět jako vzorné, na kterém mohou rodiče hrdě ukázat své výchovné metody, za které se nemusí stydět. Vezmeme-li v úvahu ještě bytové poměry, které se ve velkých městech staly bohužel pravidlem a které jsou pro děti vězením, nemají-li přiměřený výběh, dítě 143
doslova neví, co si se svými vitálními potřebami počít. Když se předčasně naučí přizpůsobit se, stáhnout se je to nejen na úkor jeho přirozené nenucenosti a spontánnosti, ale vede to také k přeceňování strachu z potrestání a k přehnanému sklonu k pocitům viny. Narození sourozenců se v těchto letech zpracovává těžko, protože v tomto věku se nejostřeji projevuje kainovská problematika. Dítě už rozvinulo svou vlastní vůli a agresivitu a pociťuje dalšího sourozence vědomě jako rivala. Nemají-li pro to rodiče pochopení a situaci mu neusnadní, může docházet k situacím, které dítě velmi zatěžují; na své nepřátelské pocity a agresivní popudy vůči sourozenci musí reagovat pocity viny, kterým se už v raném věku brání nutkavým jednáním. Jediné dítě matky, která byla kvůli záchvatům migrény velmi náladová a přecitlivělá, si muselo vždy, když přišlo nahoru ze zahrady nebo z ulice, kde si hrálo, vyzout boty přede dveřmi bytu, aby nenadělalo hluk nebo nepořádek. Když si hrálo v bytě a napadlo ho něco matce ukázat, vběhlo do jejího pokoje a přitom tam rozcuchalo třásně koberce, věnovala pozornost jenom tomu: bylo s povzdechem pokáráno, že neumí dát nikdy pozor; matka vzala hřeben a učesala třásně opět úzkostlivě „jaksepatří“ (což bylo její oblíbené slovo) a na to, co dítě vlastně chtělo, se úplně zapomnělo. Nebo muselo dítě neustále poslouchat: „Neruš mě právě teď, vidíš, že mě bolí hlava; že čtu; že mám moc práce; že nemám čas.“ Snad si dokážeme domyslet, jak takové zkušenosti, opakující se dlouhou dobu, musí účinkovat. Ale může to začít i mnohem dříve. Začtěme se do deníku jedné matky, který si psala o svém prvním dítěti (které je často takovým opatřením vystaveno nejsilněji, protože to chce člověk dělat všechno naprosto správně a podle toho, co si o tom přečetl); zápisky se týkají prvního roku dítěte: 144
„Už ve třetím měsíci jsem tě začala zvykat na nočník – měl jsi být čistotný co nejdříve. Byl jsi neklidné a živé dítě; když jsi při krmení klidně nedržel, musela jsem ti dát pořádně na zadek, až ses naučil klidně držet – později už většinou stačilo, když jsem se na tebe hrozivě podívala, a byl jsi hodný. Už velmi brzy jsem hleděla, aby sis nemohl prosadit svůj vzdor; zrovna tak jsem to četla v jedné knížce: vzdor se má zlomit v samém počátku. A tak jsem ti také dala pár pořádných na zadek, když jsi řval, že odcházím z pokoje; řval jsi pak ještě víc, ale nechala jsem tě samotného, až jsi už nemohl a usnul jsi – bylo až moc jasné, že jsi mě chtěl jen rozzlobit. Pak jsi býval i hodný; později už žádný takový mocenský boj nebyl a lidé se divili, že jsi byl tak poslušné dítě a mohla jsem tě ovládat pouhými pohledy. Někdy jsem se sama musela přemáhat, abych byla tak tvrdá – ale viděla jsem, že to tak bylo pro tebe nejlepší a myslela jsem si, že později pochopíš, že jsem pro tebe chtěla jen to nejlepší a že jsem na tebe byla tak přísná z lásky. Otec byl tehdy ve válce a já jsem za tebe měla sama celou zodpovědnost; chtěla jsem, aby doma našel dobře vychované dítě, až se vrátí.“ To snad stačí, abychom ukázali, že takové dítě se velmi brzy musí naučit hned v zárodku zahradit své impulzy, utlumit je, aby nebylo odmítnuto nebo aby nerušilo. To se časem vžije a stane se to jeho „druhou přirozeností“, reflexem, který se nakonec zautomatizuje. Mezi každý impulz a jeho provedení pak člověk později vsune jakési zastavení, mezeru, přerušení, protože si musí nejprve rozmyslet, zda může riskovat to, že se impulzu poddá, nebo zda se jej raději vzdá. To vede stále více k tomu, že přerušováním a přemýšlením je už impulz tak oslaben, že už se neprosadí; nebo člověk zůstane takříkajíc na pochybách, zda smí, nebo nesmí; toto pochybování může tak narůstat, že se osamostatní a vyvine se nutkavá potřeba pochybovat, která se dostaví při každém impulzu, který se zdá nebezpečný, a takřka ho anuluje. Na tom můžeme pochopit, že u nutkavých osobností hraje velkou roli pochybnost ve všech možných variacích. Je to ochrana před 145
nebezpečnou spontánností, před možností nechat se strhnout k něčemu, čeho by člověk musel litovat. Pochybování se tak může stále více absolutizovat až k samoúčelu, a tím k nahrazení živých činů. Všechny tyto pochybnosti lze nakonec biograficky odvodit z prvotní pochybnosti: Smím být sám sebou a dělat, co chci, nebo musím poslouchat a vzdát se svých impulzů – musím být tedy „dobrý“, nebo smím být „zlý“, resp. je to, co bych chtěl udělat, dobré, nebo zlé? Toto pochybování způsobuje u nutkavých také jejich charakteristický sklon k otálení, váhání, k nerozhodnosti a k odkládání. Jako by se neustále dostávali do situace Buridanova osla, který umírá hlady mezi dvěma kupkami sena, protože se nemůže rozhodnout, kterou má začít; nutkavý se nemůže rozhodnout mezi odvahou k činu a strachem z trestu. Rozhodování je u něj ztíženo konfliktem mezi původním sklonem a naučeným strachem tento sklon následovat. Schematicky lze říci, že síla jeho nutkání závisí na tom, jak v jeho dětství dopadl poměr mezi hnacím impulzem a strachem z potrestání. Pochybující váhání a otálení, mučivá neschopnost rozhodnout se je ještě pochopitelnější, když víme, že pro tyto lidi mají v sobě jednou učiněná rozhodnutí něco konečně platného, něco neodvolatelného; musí být „absolutně“ správná, jinak by přece museli počítat s potrestáním. Tím se pro ně i nedůležitá rozhodnutí mohou stát problémem – musí přece vždy najít to jediné správné věšení, jinak se dostaví úzkost. Čím nutkavější člověk je, o to více takové nutkavé pochybnosti vytlačují smysluplné konání; mohou se vystupňovat až v chorobnou pochybovačnost a zautomatizovat se jako reflex, takže už na každou myšlenku se musí odpovědět opačnou myšlenkou. Sled impulzu a jeho opaku se může stále zrychlovat a nakonec dojde k tomu, že se objevují téměř současně: nejprve je pauza, mezera mezi impulzem a jeho opakem, delší; pak se stále více zkracuje a mění se v jakési velmi rychle za sebou následující ano-ne-ano-ne, které může vést, přenese-li se do tělesné oblasti, k třesu nebo koktání, podle toho, zda se jedná o to, zda člověk chce a nesmí něco dělat, nebo o to, zda 146
chce a nesmí něco vyslovit. Nakonec se mohou oba protikladné impulzy časově prakticky shodovat a úplně se paralyzovat v totálním zablokování a katatonní strnulosti. Když chce člověk současně mluvit i nemluvit, udeřit i držet se zpět, musí to vést k úplnému ochromení. Na konci této cesty už nejsou podněty a impulzy vůbec vnímány, nevstupují už do vědomí, protože obrana je tak reflexní, že impulz zadusí už při jeho vzniku. Nutkavý člověk tedy ve svém dětství příliš brzy udělal zkušenost, že na světě se mnoho věcí smí dělat jen jedním určitým způsobem a že mnoho věcí, které by rád dělal, je zakázáno. Tak v něm také vznikla představa, že zřejmě vždy musí existovat něco, co je absolutně správné, a z toho se odvíjí jeho sklon k perfekcionismu. Tento perfekcionismus pozvedá na princip; chtěl by všemu živému klást podmínky, jaké by to podle jeho názoru mělo být, „protože“ – jak vkládá Morgenstern do úst svému Palmstromovi – „nemůže být, co být nesmí“. Ale i dítě, které vyrůstá v chaotickém prostředí, může rozvinout nutkavé rysy, zde však jako reakci a kompenzaci. Ve svém okolí nenachází žádnou možnost orientace, žádnou oporu, prožívá svobodu, která ho naplňuje úzkostí, protože jsou v ní obsaženy všechny možnosti svévole. Hledá pak vnitřní oporu, protože mimo sebe žádnou nenachází. Pokusí se samo ze sebe vyvinout řád a pevné zásady, kterých se může držet a které mu dají jistotu. Ty pak nabývají nutkavých forem, protože jsou neustále ohrožovány jeho okolím; a proto na nich musí dítě o to více lpět. Příklady nutkavých způsobů prožívání Náběh k vytvoření nutkavých symptomů na základě už existující, ale ještě nenápadné nutkavé struktury osobnosti nám může ukázat následující příklad: Mladý muž, až příliš dobře vychovaný podle dobrých mesiánských zásad, doprovází svou partnerku z tanečních po závěrečném plese 147
domů. Dívka se mu velmi líbí a po cestě v něm vyvstane přání vzít ji do náručí a líbat. Tak se zalekne smělosti své fantazie a současně má takový strach, že by se choval nešikovně a byl odmítnut, že začne počítat stromy podél cesty. To odvede jeho pozornost od nebezpečných impulzů k něčemu neutrálnímu. Jednou to takto vyřešil, a pak už se z toho stal zvyk, že v situacích, kdy se ho zmocnily úzkosti nebo pocity viny kvůli pudovým přáním, začal nutkavě počítat něco, co se právě naskytlo. Tak se zachraňoval v situacích, které považoval za choulostivé, před rozhodováním a aktivním jednáním pomocí tohoto nutkavého počítání, které přetrvávalo tak dlouho, dokud nebylo pokušení pryč. Tuto souvislost neprohlédl, jen mu vadilo ono nutkání, které nechápal, bylo dotěrné a protivné. Zde můžeme dobře poznat podnět, vznik, zaběhnutí a funkci nutkavého symptomu. Podnětem je situace pokušení, která je spojena s úzkostí; aby se nemusel rozhodovat, zda se svého přání vzdát, nebo zda jednat, vsune na odvedení pozornosti nějakou neutrální činnost, která ho uchrání před tím, aby jednal, dokud nepomine nebezpečí. Nutkavost tohoto mladého muže už měla svou prehistorii: Jeho matka velmi brzy ovdověla a sama měla zřetelně nutkavé rysy. Po smrti svého muže se snažila nechat v bytě všechno tak, jak to bylo za jeho života; zacházelo to tak daleko, že se pro otce i prostíralo k jídlu. Jeho psací stůl a jeho knihy úzkostlivě udržovala tak, jak to dělával on. Kdyby se otec vrátil, ať najde všechno tak, jak to opustil. Atmosféra v domě měla tedy v sobě cosi muzeálního, prodchnutého posvátnou tradicí, která se týkala také všeho, co otec kdy řekl. Jeho výroky a názory byly pokládány za nezvratnou pravdu. Tak zůstával otec pro syna nedosažitelný – zdálo se, že byl bez chyby a dokonalý. Současně se tím ale zkomplikoval synův vztah k ženám. Díky matce získal dojem, že ženy jsou něco neskonale jemného a něžného, že muži jsou ve srovnání s nimi neotesanci, kteří s nimi neumějí zacházet, přičemž jen otec byl výjimkou. Dvořil se matce několik let, aniž by byl 148
kdy dotěrný, byl vždy ohleduplný a „nosíval ji na rukou“. Takový by zřejmě také on měl být, aby se líbil ženám; myslel si, že by měl splňovat matčin nedosažitelný ideál muže. Kdyby jeho nutkavý symptom už jako ochrana proti jeho impulzům nestačil, musel by se zajistit silněji. Pak by se třeba už jen myšlence na sex bránil ochrannými opatřeními. Nebo by se u něj mohla v kritických situacích objevovat „porucha vědomí“, náhlá krátkodobá absence, která by znamenala účinný útěk z nebezpečné situace; mohl by také třeba pocítit náhlou únavu, zkrátka jsou různé možnosti, jak se nutkavým způsobem vyhýbat pokušení a konfliktům. Pan B. trpěl víkendovou neurózou. Jakmile přišla sobota, cítil neurčité a nevysvětlitelné obavy a měl náladu plnou pocitů viny, zažíval nelibost, doprovázenou tělesnými symptomy, jako je únava, bolesti hlavy a rozlámanost, což se mohlo vystupňovat až do stavu vyčerpání. Tento stav přetrvával i po celou neděli a odezněl teprve v pondělí odpoledne s pravidelností, která mu byla záhadou. Po delší psychoterapeutické práci jsme zjistili následující pozadí jeho potíží: Rodiče pana B. měli vyloženě špatné manželství. Nejdramatičtější byty už poměrně pravidelně víkendy, kdy se spolu důkladně opíjeli. Přitom mezi nimi docházelo k hlučným scénám, hádkám a potyčkám, které chlapec a jeho malá sestra sledovali s velkým strachem a s rozpornými pocity. Báli se, že by mohl rozzuřený otec matce něco udělat, třeba ji zabít, jak v opilosti často vyhrožoval. Ke strachu se družily pocity nenávisti, především vůči otci, které zesílily ještě tím, že otec v opilosti syna často zostuzoval, nemilosrdně kritizoval, pak se jeho nálada náhle změnila v sentimentální pocity a vyzýval ho, aby mu dal pusu, což dítě ze strachu, ale s odporem udělalo. Když šly děti v neděli večer spát, často ještě slyšely prudké výměny názorů mezi 149
rodiči, vzájemné obviňování, vyhrožování rozvodem atd. V pondělí ráno odcházel otec brzy do práce; matka ještě dospávala kocovinu a děti si musely samy dělat snídani. Do odchodu do školy se s rodiči už nesetkaly. Ve škole se pan B. cítil v pondělí ráno ještě špatně; jednak ho pronásledovaly obavy – od neděle večer, kdy šel spát, už totiž rodiče neviděl – co všechno se mezitím doma mohlo stát; bude ještě všechno při starém, až se vrátí ze školy domů, nebo matka mezitím utekla, jak často vyhrožovala? Současně cítil hluboký stud a smutek, že se v jeho rodině dějí takové věci, že nemůže tak jako kamarádi vyprávět o pěkně stráveném víkendu. Pokoušel se proto takovým rozhovorům vyhýbat, aby se ho nikdo neptal a aby celé jeho trápení nevyšlo najevo. To pochopitelně zas zesilovalo jeho nenávist vůči rodičům. Jeho citový stav byl ještě komplikován tím, že s oběma rodiči měl zároveň soucit, cítil přece, jak se navzájem trápí a jsou nešťastní. Když přišel v pondělí odpoledne domů a zjistil, že se všechno uklidnilo, k žádné katastrofě nedošlo, jeho obavy opět odezněly, ulevilo se mu a doufal, že teď bude všechno zas v pořádku – až do dalšího víkendu, který už očekával se strachem. O víkendech tedy nikdy nemohl být bezstarostný a těšit se na volný čas; to, co se dělo mezi rodiči, nejen všechno zastiňovalo, ale dokonce si představoval, že to třeba tentokrát nebude tak zlé, jen když bude opravdu hodný, vzdá se svých přání, což mělo být jakousi obětí a magickým kouzlem současně. S léty se to u něj tak vžilo, že víkendy i nadále prožíval se starými, nyní však nereálnými obavami a pocity viny, a dál prováděl „magické kouzlo“: vzdával se všeho možného, jako by se stále ještě musel chránit před něčím zlým a hrozivým, co by se mohlo kdykoli stát. A tak byl i nadále rád, když byl víkend za ním a on mohl jít opět do práce, přirozeně také proto, že nevěděl, co si počít se svobodou a s volným časem. Kdyby se byl jako chlapec poddal svým impulzům, řekl by otci jednou od plic, co si o něm myslí, vmetl by mu do tváře svou hořkost a svou nenávist, snad by měl i impulz k něčemu horšímu. Ale jak by mohl jako dítě řešit tento konflikt? Otec by ho, jak si představoval, přizabil, jistě by to bylo situaci doma jen zhoršilo; matka by snad byla na jeho 150
straně, ale tím by proti sobě ještě více obrátila otcův hněv atd. Všem těmto komplexním a komplikovaným problémům jeho neuróza vlastně vyhověla: chránila ho před nebezpečným jednáním, měla funkci magického kouzla a byla lítostí, pokáním, obětí i sebepotrestáním v jednom. Protože nikdy nemohl projevit afekty nenávisti, hořkosti a zklamání a ani svou touhu, svůj smutek, pocity studu nebo viny, vznikl jejich potlačováním základ pro pozdější nutkavé symptomy. Kdyby se byl s rodiči konfrontoval, kdyby jim nebo někomu jinému mohl říci, co všechno se v něm děje, jak trpí a jak je rozervaný protichůdnými pocity, byl by našel možnost, jak to všechno vyjádřit a k vytvoření symptomů nemuselo dojít. Jsou prostředí, která rovněž přispívají k nutkavému vývoji u dětí a ve kterých se k vlivu osobností rodičů ještě druží jejich sociální role a prestižní požadavky, např. ve vojenských kruzích, u učitelů a duchovních nebo u jiných profesí otců, které jsou silně orientovány na vnější vliv a prestiž a vyžadují způsoby chování, které se nutkavým podobají. Tak bylo u vojáků – především ve staré pruské armádě – mužskou profesní ideologií umět napnout všechny síly, ukáznit se, nepoddávat se; „řízný postoj“ podporovaly už vysoké tuhé límce na uniformách důstojníků. Vysoký důstojník měl dva syny. Byl, co se jich týče, velmi ctižádostivý; měli splňovat jeho velmi určitá očekávání. Výchova byla pruská v tom smyslu, jaký jsme naznačili; citové projevy nebo dokonce pláč byly zakázány („německý hoch nepláče“). Doma muselo jít všechno jako na drátkách, rodina musela fungovat jako dobře vycvičení rekruti na kasárenském dvoře. Před spaním se synové museli zpříma postavit a „ohlásit odchod na lůžko“, starší přesně o hodinu později než jeho o rok mladší bratr, jako by měl s větší svobodou i vyšší hodnost. Mladší syn, spíše umělecky založené a zamyšlené dítě, se otci už proto zdál změkčilý; „Ty vůbec nejsi správný chlapec“, slýchával, když projevil svou potřebu něhy nebo když se rozplakal, protože měl kvůli otcovým metodám otužování v zimě mrazem promodralé ruce a hrozně ho bolely – nosit rukavice nebylo mužné; otužování otec 151
vyžadoval ve všech možných oblastech. Otec chtěl syna poslat na jednu z tehdy slavných „vůdcových“ důstojnických škol, v nichž byl vychováván nacionálně socialistický dorost. Samozřejmě se syna vůbec neptal – děti musí poslouchat a otcové přesně vědí, co je pro ně dobré. V patnácti nebo šestnácti letech nastoupil do takové školy s vojenským drilem a byl k smrti nešťastný; také tam neudělal dobrý dojem. Nedlouho poté začal při nástupu, kdy byl po jednom hlášení ostře pokárán, koktat. Brzy se to tak zhoršilo, že už pro tuto školu, která měla vychovávat v každém ohledu jen výběr, nepřicházel v úvahu. Udělal tedy svými symptomy otci škrt přes rozpočet, aniž by byl za to zodpovědný. Současně to bylo jediné východisko, jediné řešení, kterému se musel podřídit i otec; vědomý odpor proti otci by byl nemyslitelný a vedl by naprosto jistě k ještě přísnějším opatřením – ale vůbec pomyslet na něco takového by chlapce ani nenapadlo. Nevědomí našlo v symptomu prostředek, jak dosáhnout toho, čeho mělo být dosaženo: zbavit se nenáviděné školy a nemít na tom vinu, otevřeně neodporovat otci a zároveň uspokojit touhu pomstít se mu, protože proti symptomu byl otec bezmocný; v tlaku utrpení-protože koktání bylo přece také něco trýznivého a trapného – bylo ještě i nevědomé sebepotrestání za vzpouru proti otci. Stejně jako je pro dítě nezbytné zdravé omezení a zážitek přesvědčivé autority rodičů, tak je nebezpečná autoritativní výchova, která vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost, kde se dítě nesmí ptát po důvodu a smyslu zákazů. Slepá poslušnost jako nejkrajnější forma takové rané „výchovy“ vytváří masového člověka, který je schopen všeho, co se mu poručí. Antiautoritativní výchova – už ono „anti“ by v nás mělo vyvolávat skepsi, protože „neautoritativní“ výchova by úplně stačila – upadá do druhého extrému uvolněné svévole, kterou je nebezpečné pokládat za svobodu. V těžších případech se může celým životem prolínat postoj vzdoru. Člověk je pak neustále v opozici proti skutečnému nebo domnělému tlaku, může pociťovat jako nátlak už docela přirozené pořádky a 152
útočit na ně. Jsou to problematičtí lidé, kteří svůj pocit vlastní hodnoty čerpají ze své umíněnosti, ze zásady říkají na všechno „ne“, kverulantsky nacházejí na všem něco, co se dá vytknout, a tak neurotickým způsobem dohánějí to, co jako děti nesměli. V rodinách, kde se bere velmi vážně „persona“, jak říká Jung (role, kterou člověk hraje ve světě nebo o níž si myslí, že ji musí hrát), se zvlášť často stává, že děti jsou pod tlakem, že musí být pokládány za vzorně vychované. Tento postoj, který rodiče „musí“ zaujímat ze „stavovských důvodů“ a který od nich také svět očekává, zavazuje děti, aby byly vzornými dětmi, jež musí dokazovat, že jsou dobře vychované, že svými dobrými výkony a chováním předčí druhé, a jež svým rodičům nesmějí udělat „ostudu“. Ještě komplikovanější to bývá u učitelů, když je například dítě žákem ve škole, kde učí jeho otec. Dětmi z takového prostředí musí jakoby stále probleskovat osobnost otce nebo důstojnost rodiny-je nemyslitelné, aby selhaly nebo rodinu nějak blamovaly.To se u nich může stát základem nutkavého vývoje – pokud nejsou dost silné, aby se zachránily ve vzpouře a „nevydařily se“, jak se pak říká. To je samo o sobě zdravější, ale neodpouští se jim to; hlavně rodiče to těžko odpouštějí, neboť je to pro ně důkaz „špatného charakteru“ dítěte, nikoli jejich špatné výchovy; ale ani širší okolí – především na vesnicích a malých městech, kde každý každého zná – jim to neodpouští; sousedé pak za morálním rozhořčením skrývají škodolibost. Takové „personě“, vyplývající z povolání, společenské, stavovské nebo sociální prestiže, je obětováno mnoho dětí; postavit blaho dětí nad sociální ctižádost vyžaduje zřejmě lidskou velikost. Tím se dostáváme k něčemu, co je pro nutkavé charakteristické. Aby se zajistili, vytvářejí si příliš velkou závislost na veřejném mínění, na tom, co řeknou „lidé“, co „se“ říká a dělá, neříká a nedělá, na konvenci, která právě panuje. Zrcadlí tím i svou výchovu, během níž vždy pořád slyšeli: „To se nedělá“ atd., a přitom dítěti nikdo rozumně nevysvětlil proč. Když se dítěti udělují takové příkazy a zákazy, aniž by se mu srozumitelně zdůvodnily, bude málo ochotné 153
je splnit. V dnes doznívajícím patriarchátu bylo běžné, že rodiče měli vždy pravdu a jejich autorita se nesměla zpochybňovat. Už v mýtu o ráji je pivnímu lidskému páru zakázán jeden strom bez odůvodnění, což přirozeně v souladu s lidskou povahou právě vyvolá zvědavost a přivodí pád do hříchu. Snad příklady ukázaly, jak rozmanitě a složitě může vypadat pozadí nutkavého vývoje osobnosti, který zde mohl být popsán jen velmi zkratkovitě a jaksi zrychleně. Každý život se totiž odehrává na nesmírně mnohovrstevném pozadí a člověk by musel být básník, aby zachytil a popsal všechno, co nakonec tvoří člověka, jakým jsme. Pacientka s těžkou nutkavou neurózou, které bylo kolem pětatřiceti let, potřebovala na oblékání nebo vysvlékání až jednu a půl hodiny, na koupání dvě hodiny. Když přišla na terapii, myla se denně až šest hodin; sexuálních vztahů se svým mužem se úplně vzdala. Její děti se jí už nesměly dotýkat, téměř celý den ležela v posteli a sama už se nesměla téměř ničeho dotknout, aniž by dostala strach, že se znečistí nebo bude těhotná. Museli ji krmit, protože všechno, čeho se dotkla, znečistila, takže jako „metastázy“ rozvinula nutkavý strach z doteku, který zacházel tak daleko, že měla dokonce představu, že se stane nečistou, jakmile se jen na „něco nečistého“ podívá –například na kliku u dveří, které se dotýkalo mnoho lidí atd. Jako se bájnému králi Midasovi proměnilo ve zlato všechno, čeho se dotkl, pro ni se stalo všechno, na co sáhla, nečistým. Během úvodního pohovoru seděla s nohama těsně u sebe as rukama pevně obepínajícíma kolena tak strnule, že na konci hodiny měla končetiny ztuhlé a sotva se mohla hýbat. Když vešla do ordinace, asi minutu si šeptem přeříkávala: „Nejsem špinavá“ a teprve pak se ke mně dokázala obrátit. Když se dotkla nějakého předmětu, musela si kromě umytí rukou také vždy přeříkat onu větu jako nějaké magické kouzlo. Tato žena, která už byla na hranici psychózy, pocházela z 154
puritánského prostředí malého města na jihu USA. Matka byla přísná a morálněji přetěžovala, otec byl měkký, úzkostný a snadno se ho něco dotklo. V den svatby své dcery se cítil tak špatně, že si musel lehnout do postele a nemohl se účastnit oslavy. Byla vychována tak, aby neustále brala ohled na rodiče, nesměla jim dělat žádné starosti, a rodiče byli hrdina to, že ona a její bratr byli pokládáni za nejlépe vychované děti v městečku. Měli být v každém ohledu vzorem; kouření, pití, tanec, hra v karty byly zakázány; až do svého manželství (ve 30 letech) chodila do nedělní školy, kde seděli chlapci a dívky přísně odděleně. Rodiče byli „tak hodní“, neexistovalo bití nebo tvrdá slova – „We killed each otherwith kindness“ („Vzájemně jsme se laskavě zabíjeli“), řekla jednou velmi charakteristicky. Od devíti měsíců neměla plenky. Když jí bylo čtrnáct let, vedl muž, který seděl v kině vedle ní, její ruku ke svému vidu; nejprve se tomu nebránila, ale pak utekla, měla těžké pocity viny, ale s nikým o tom nemluvila. Jako šestnáctileté se jí při pettingu v autě stalo, že se na její ruku a kabát dostalo trochu spermatu – to byl začátek jejího nutkavého mytí, které zprvu vypadalo pouze tak, že se myla častěji a důkladněji než dřív. Připadala si hříšná, měla – natolik byla nepoučená – iracionální strach, že přišla do jiného stavu, a objevily se u ní příznaky těhotenství, začala zvracet a vynechala jí menstruace. Ani o tom však s nikým nemluvila –jak by mohla rodiče tak zklamat, že by se zrovna jí stalo něco takového! Na terapii vyšlo mimo jiné najevo, že o tři roky mladší bratr byl vysloveně matčin miláček; v rodině ho pokládali za geniálního, byl pro ni nedostižný; ona sama si myslela, že je nanejvýš průměrná, ale kdyby se opravdu velice snažila být dokonalá, snad by i ona mohla být hodna lásky. V této situaci bylo samozřejmě nemožné být jakkoli „zlá“; potlačovala svou žárlivost, svou závist i svou nenávist vůči upřednostňovanému bratrovi tím, že si jeho i rodiče idealizovala. Její strach z dotyku ji nutil, aby i dveře doma otevírala už jen tak, že stlačila kliku loktem. Ostatní si toho sice všimli, ale přehlíželi to „z ohleduplnosti“ a taktu – mohlo by jí to být přece trapné, kdyby se o tom mluvilo. Tak nenašla zvenčí žádnou pomoc a její nutkavé symptomy se stále zesilovaly. Ostatně už dříve, před 155
vypuknutím vlastní nutkavé neurózy (bývá tomu tak často), měla náběh k nutkavým příznakům: V sedmi až osmi letech nemohla jít do skoty, dokud neměla podkolenky na každé noze navlas stejně vysoko – varovný signál, kterému však nikdo nerozuměl. Ještě horší by však bylo, a nezřídka se to stává, kdyby ji za její symptomy trestali nebo se jí vysmívali; pak by musela rozvinout ještě závažnější, tajnější ochranná opatření; zde byli pouze příliš „taktní“ a nemluvili o tom; což však přirozeně také znamenalo, že byla se svými problémy ponechána sama sobě. Když jsem po nějaké době naznačil, že si svou rodinu možná přece jen idealizovala, neboť v tak „svatém“ prostředí by přece nemusela rozvinout své symptomy, a že se mi zdá, jako by afekty a agresivní popudy, které si nikdy nepřiznala, natož aby je směla projevit, obrátila proti sobě, podívala se na mě velice nenávistně a ujistila mě, že její rodiče byli „jen hodní“. Ovšem její iniciální sen (sen na počátku terapie) vypovídal o něčem jiném: „Vidím hrob své matky s datem, které jsem zapomněla“ (matka ještě žila). Rodiče ještě dnes nic nevědí o její nemoci: „Kdybych jim měla napsat, že jsem měla předmanželské vztahy, zranila bych je tak, že by to nepřežili; raději zůstanu nemocná. „ Tak ani doma nemohla chodit k žádnému lékaři, protože by pak musela mluvit o sexualitě a svých předmanželských vztazích; myslela si pro to, že musí žít dál se svými nutkavými symptomy. Spouštěcí situací v manželství, která vyvolala zhoršení symptomů, bylo, že její muž, vitální člověk se zdravou smyslností, na ni kladl větší sexuální nároky – pro ni však byla sexualita povolena jen pro jediný účel – zplození dětí. Doplňující úvahy V jistém smyslu lze říci, že zárodkem nutkavé neurózy jsou už zvyky. Ceremoniály vstávání, umývání a oblékání v určitém sledu nebo jiné příjemné a vžité „chvályhodné zvyky“ nám poskytují určité uspokojení a snadno nás rozladí, když je nemůžeme provést tak, jak jsme zvyklí. Ale tyto zvyklosti nepociťujeme jako trýznivé, nejsou nutkavé; vznikly, protože šetří čas a síly, a můžeme je 156
změnit, kdybychom chtěli, kdyby se nám to zdálo účelné. Takové ceremoniály zasahují ve velké míře a šíři do našeho sociálního, společenského i náboženského života. K naší existenci prostě patří, že si vytváříme pořádky a pravidla chování a také je dodržujeme. Teprve když nemůžeme jinak než dělat určité věci pouze určitým způsobem, i když je to nesmyslné, můžeme hovořit o nutkání. Viděli jsme, že příliš strnulé výchovné metody, příliš autoritativní a zásadové postoje rodičů a vychovatelů se mohou stát spouštěcí nutkavého vývoje, především když jsou vůči dítěti uplatňovány příliš brzy. Nutnost vyvarovat se všech nežádoucích způsobů chování už odmalička otevírá cestu k perfekcionismu, k netolerantnosti vůči sobě i druhým, ve vystupňované formě k diktátorským a dogmatickým rysům. Tento perfekcionismus lze u nutkavého vždy někde najít a může vést k postojům vzdáleným a nepřátelským životu. Chtěl by životu stále předepisovat, jaký by měl být. Ale v té míře, v jaké chce takový člověk život nutit – původně musel nutit to, co bylo živé v něm samém – se mu tato snaha sama stane nutkáním. Jen stálá bdělá kontrola nad „chaosem“ a jeho spoutávání do pravidel a zákonů může totiž být zárukou toho, že se nestane nic, co se nesmí stát. Už trochu nakřivo visící obraz může nesmírně rozčilovat – nejen z estetických důvodů, ale proto, že je tím narušen řád, zákon, jak mají viset obrazy. Všechny, i malé odchylky od „normy“ připomínají možná nebezpečí, například v tomto smyslu: Když už začnou obrazy viset nakřivo, kdoví, co všechno ještě i jinak bude v nepořádku a vymkne se mé kontrole. Z tohoto pohledu jsou pochopitelnější některé způsoby chování nutkavých: jejich velká vznětlivost a citlivost, s jakou reagují na maličkosti. Pro ně může být právě maličkost už „začátkem konce“, malá nepravidelnost a krátké ochabnutí pozornosti může vést k průlomu toho, co potlačují, může se stát poslední sněhovou vločkou, která nezadržitelně uvede do pohybu lavinu toho, co je vytěsněné. Geologové používají jednu paradoxní větu, která může objasnit, co je tím myšleno: Protože při uvolňování zkamenělin se pro dobro 157
věci snadno udělá příliš mnoho a při odsekávání okolní horniny se může fosilie poškodit, dávají radu, že by se nikdy nemělo „uhodit naposledy“.To je právě pro nutkavého člověka těžké; jeho perfekcionismus ho neustále žene k nejkrajnější preciznosti. Jakkoli správné a nezbytné to je v oblastech, kde je preciznost základní podmínkou, např. pro fungování stroje, pro stabilitu a solidnost stavby atd., velmi omezující to může být ve sféře toho, co je živé, i v živém, životu blízkém myšlení. Jen nutkavé duchy mohlo napadnout, aby vážně hloubali o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly; nutkavé myšlení snadno zabředne do sterilních kolejí a může se stát překážkou svobodné tvořivosti. Nutnost zajistit se proti možným chybám a omylům u nich nabývá přehnaných forem a může vést i k tomu, že člověk nikdy není hotový s opravami a vylepšováním, protože stále ještě nebylo dosaženo dokonalosti. Nutkaví jsou proto vždy v nebezpečí, že poznatky a úsudky, které jsou samy o sobě správné, dovedou ad absurdum tím, že je chtějí pozvednout na absolutní, simplifikující a trvalou platnost. Podívejme se však na to s větším odstupem. Možná naplňují zákon života tím, že svými pevně danými a o definitivnost usilujícími názory vyvolávají opačný pohyb, který živěji a realističtěji koriguje jejich tvrzení a opět je relativizuje, a tím dává podnět k dalšímu vývoji a vede ven ze sterilnosti. Nutkavé „quod dixi, dixi“ – „co jsem řekl, řekl jsem jednou provždy“, už by jinak žádný živý vývoj nepřipustilo. Jako charakteristikům pro nutkavé zaměření by se mohla citovat věta jednoho experimentálního psychologa o duši: „Nevíme sice přesně, co měříme – ale to, co měříme, měříme přesně.“ V každodenním životě může nutkání ještě jednou se podívat, zda člověk při odchodu skutečně zavřel kohoutek plynu, skutečně zamkl dveře bytu, vést ke stále těžším a časově náročnějším projevům nutkavého chování, které jako by žily svým vlastním životem. I postižený je pak většinou prožívá jako dění, které je mu cizí, které se mu vnucuje: nemůže jinak. Pokusí-li se přece takové nutkání neposlechnout, objeví se neurčité úzkosti a pocity znepokojení. Charakteristické ještě bývá, že člověk před sebou i 158
druhými svá nutkání racionalizuje, pokouší se je odůvodnit jako rozumná, snad proto, že cítí nepřirozenost toho, že nemůže jinak, a nechce to přiznat. Když někdo na cizí toaletě obkládá sedátko toaletním papírem a při odchodu mačká kliku loktem a odůvodňuje to nebezpečím infekce, je to už dost přehnané; ale může se to ještě rozšířit na stálý strach z infekce, který všude větří bakterie a stále více omezuje životní prostor. Pomoc může spočívat jen v uvědomění skutečného pozadí nutkavých projevů a v připuštění a integrování obávaných, a proto vytěsňovaných živých impulzů. Většinou se jedná o agresivní, afektivní a sexuální impulzy. Už jsem naznačil, že energický odpor proti tomu, co je zakázané, člověku nepřímo umožňuje, aby se tím stále zabýval. To také vrhá světlo na lidi, kteří proti něčemu fanaticky bojují: Fanatik cudnosti větří všude něco sexuálního a v boji za cudnost se pak stále zabývá „špinavým sexem“ – ale z „morálních motivů“. Nutkavý vůbec bojuje více proti zlu než za dobro. Jeden pacient s nutkavou strukturou osobnosti dokázal sedět celé hodiny před vodopádem, fascinován tím, co sám nesvedl: nebránit se pádu, rozstříknout se beze strachu, že najednou už nic dál nepřijde, že něco skončí. Lze pochopit, že postoje zajišťující před pomíjivostí se u nutkavých osobností vztahují především na zacházení s časem a s penězi. Zde nejsilněji cítíme pomíjivost a současně možnost mít ve své moci iluzi trvání a jistoty; jak zacházím se svým časem a se svými penězi, závisí jen na mé vůli. Ve svém románu „Slečna“ Ivo Andrič vynikajícím způsobem zobrazil nutkavou osobnost a celou její bezvýchodnou tragiku. Neochota uznat pomíjivost a smrt může nabýt makabrózních rysů; americké pohřební ústavy praktikují upravování mrtvých tak, aby vypadali jako živí. Předčí je už jen obchodně zdatní podnikatelé, kteří mrtvé za drahé peníze zmrazují – jednoho dne bude věda tak daleko, že je znovu rozmrazí a probudí k životu. Ale – nesmrtelní jsou pouze ti, kdo o smrti nic nevědí, a akceptování smrti, i té 159
vlastní, patří k člověku a vlastně až to z něj dělá člověka. Chceme se nyní opět pokusit naznačit způsoby chování nutkavých osobností vůči důležitým oblastem života. V náboženství mají sklon k dogmatismu a k ortodoxnosti, k níž patří netolerance vůči jinověrcům. Představa Boha u nich má často aspekt přísného a mstivého Boha Otce, který má všechny patriarchální vlastnosti a vyžaduje bezpodmínečnou víru a poslušnost. Často ovšem podléhají i pověrám a magickým představám. Jsou přístupní rituálům a obřadům, jejichž dodržování se pro ně může stát důležitější než vlastní víra. Idea rozhřešení za peníze a odpustků snad mohla vzniknout jen v hlavách nutkavých osobností. Modlitební mlýnky a růžence, pokud neslouží soustředění a prohloubení citů, se jim snadno stávají šablonovitým plněním předpisu. Ve své povídce „Kejklíř Pantaleon“ N. S. Leskov působivě popsal takovou perfekcionisticko-nutkavou zbožnost a konfrontoval ji s prostým lidstvím v postavě kejklíře. Všude nutkaví lpí na institucích, pravidlech a principech a jejich doslovným plněním z nich dělají něco mechanického a nesmyslného; čím více pro ně znamenají nevědomou ochranu před strachem, tím nesnášenlivější jsou, když se instituce a pravidla otřásají – to ohrožuje jejich ochranu před strachem. Ale právě kvůli absolutnosti, o niž usilují, je jejich víra neustále v nebezpečí, že bude zpochybněna, protože si nedovolí žádné otázky a pochyby; proto lze u nich najít snad nejtěžší boje o víru a stále nové úsilí potlačit nebo zlomit pochybnosti. Jako u všeho vytěsněného, i zde může to, co potlačovali, náhle prorazit, zde ve formě rouhačských myšlenek. Dokud budou církve z pozic mocenské politiky zneužívat náboženství k tomu, aby udržovalo věřící v pocitech strachu a viny, budou v nich pěstovat nutkavé rysy. O tom svědčí mnoho ekleziogenních neuróz; dnes pociťujeme pokus o osvobození, o obranu proti takovému zbavování svéprávnosti. U nutkavých osobností dochází ke krizím nejspíše tehdy, když se principy, názory, teorie atd., na kterých pevně lpí, střetnou s novými směry vývoje, s novými poznatky a pokrokovými idejemi, 160
které ohrožují jejich dosavadní orientaci a nutí je, aby se svého systému vzdaly; nebo když se jim zdá ohrožená jejich bezpečnost a jejich majetek. Jako rodiče jsou nutkaví spolehliví, důslední a zodpovědní. S přesvědčením zastupují hodnoty, poskytují oporu a vedení. Se sílící nutkavou strukturou jsou tyto postoje stále strnulejší a absolutnější. „Dokud žiju, nebude se nic měnit“; „ to jsme za našeho dětství taky nesměli“; „jestli se to stane ještě jednou, je mezi námi konec“ – to jsou typické výroky. Příliš málo berou v potaz věk a svébytnou strukturu dítěte, nechávají mu příliš malý prostor pro hru a mají nepružné představy o tom, jaké má být; všude pro ně platí zásada: „Kdo jednou zalhat, tomu nevěř. „Rádi říkají „a bašta“ a „ne“ u nich je a zůstane ne, protože to jednou řekli, a nebude se odmlouvat ani se nebude nic zdůvodňovat; vyžadují od dítěte slepou poslušnost, a tak s ním jednají jako s nesvéprávným. Dávají dítěti pocit, že chyby jsou těžko napravitelné, často nedovedou odpouštět, takže už malé „pochybení“ je zveličováno a zbytečně zesiluje strach z viny a trestu, úzkostné svědomí, a to i proto, že se u nich tak dlouho a těžko dosahuje usmíření a odpuštění. Ukládají dítěti omezení většinou příliš brzy, vždy ze strachu, že volnější přístup by mohl způsobit nebezpečný vývoj. Mají příliš malou důvěru v přirozený vývoj, protože ho sami nezažili. Věku přiměřené jednání, kterým dítě zkouší, co všechno může, vidí jako výraz nebezpečných charakterových rysů a dítě přetěžují tím, že toho příliš brzy musí mnoho a dokonale zvládnout – například nesmyslná dochvilnost pro dochvilnost samu, pedantická pořádnost; „musí jíst všechno, co přijde na stůl“; také musí za každou cenu sníst předložené množství jídla na talíři, i když si ho nesmělo samo určit atd. Projevuje-li dítě vzdor odpovídající věku, vidí v tom už pozdější rebelantství, které z něj musí včas vyhnat. Přetěžující nutnost umět všechno už velmi brzy dítě znejišťuje a vyvolává v něm pocity méněcennosti; to, zda bude milováno, závisí vždy pouze na jeho výkonu. Tak lze vypěstovat typy snaživců, nebo lidí selhávajících ze strachu a přetížení. Tato výchova dusí expanzivní, 161
agresivní a především sexuální impulzy dítěte. Když ještě neumí zacházet se svou motorikou a nedopatřením něco převrhne atd., je potrestáno, jako by bylo jeho záměrem ničit. To může způsobit nejistotu ve vztahu k vlastnímu tělu, která se někdy projeví i symptomy neobratnosti, jak jsme už viděli. Současně jsou už v zárodku dušeny průpravné pokusy dítěte směřující k pozdějším konstruktivním a tvůrčím schopnostem. Takoví rodiče tak v nejlepším případě pěstují stromy stojící ve špalíru místo volně se rozvíjejících stromů, víc drezírují, než vychovávají, a dělají z dětí loutky. Ve výchově si mnoho slibují od trestů a zde se často projevuje jejich sadistická stránka v tvrdosti trestů, v záměru vynutit si poslušnost, v trestech, které mají dát dítěti pocítit moc rodičů a často ho ponižují. „Postavit do kouta“ byla vedle výprasku rákoskou oblíbená forma trestu ve školách i v rodinách ještě na začátku našeho století. I povinnost „odprosit“ („už to nikdy neudělám“) patří k opatřením, která mohou v dítěti zničit pocit vlastní důstojnosti a současně vyžadují něco nesplnitelného. Rodičům, kteří sami mají za sebou výchovu plnou příkazů a zákazů, připadá těžké dát dětem svobodu, kterou sami neměli, a tak tradici, v níž vyrostli, předávají dál v nezměněné podobě, ačkoli tím sami trpěli. Nutkaví rodiče se proto také dostávají do nejprudších konfliktů s mladou generací, které jen těžko umějí přiznat její generační nároky. Zastávají dále „osvědčené“ výchovné metody a nepozorují, že svět se mezitím pootočil o kus dál a že mládež musí dorůstat do jiného, změněného světa. Dochází u nich tedy často k nejostřejším rozporům mezi starými a mladými; myslí si, že musí i dále ukazovat svou moc a převahu, a umějí jen těžko přiznat vlastní chyby, jako by si tím nějak zadali. Myslí si, že jsou absolutní autoritou a že musí na mladé dělat dojem neomylnosti. Sny nutkavých se často vyznačují zvláštní skrovností a bezbarvostí. Celkově sní méně, tj. pamatují si sny hůře než ostatní, stejně jako vůbec jen těžko nacházejí přístup k hlubokým nevědomým vrstvám duše. Spíše snům nedůvěřují, neberou je vážně. Jejich sny rády používají mechanické obrazy pro znázornění živých procesů; 162
vyjadřuje to, že se vzdálili všemu tělesně přirozenému; častá jsou témata trapnosti a anální témata, která prozrazují souvislost jejich nutkání s výchovou k čistotě. Zadržovaná agrese se ve snech projevuje v obrazech živelných katastrof (výbuchy sopek, zemětřesení, záplavy aj.). Častá bývá také tematika protikladných impulzů, kdy snící vykoná nějaký čin, a v tomtéž snu ho opět zruší. Lidé s nutkavými osobnostními rysy mají vedle už zmiňovaných profesí sklon k povoláním, která jsou spojena s mocí, svou strukturou tíhnou k profesím, v nichž záleží na přesnosti, solidnosti, preciznosti, pečlivosti, zodpovědnosti a přehledu, která vyžadují spíše vytrvalost, důkladnost a trpělivost než iniciativu, pružnost a tvůrčí svobodu. Ve svém oboru většinou získají vynikající znalost věci, jsou spolehliví a bez výkyvů v pracovním nasazení. Podle intenzity nutkavých rysů mohou dosahovat nejvyšších výkonů nebo se věnovat činnostem, v nichž je přesné předpisy zbavují vlastních rozhodnutí; improvizace jim nesedí. Představují zodpovědného úředníka se silným vědomím povinnosti i úředníka pedantického; řemeslníka, u jehož řemesla záleží na preciznosti; exaktního přírodovědce, právníka, chirurga, finančního a bankovního úředníka, pedagoga a duchovního, systematika ve všech možných oblastech. Hranice, kde se stýkají pozitivní vlastnosti této struktury osobnosti s negativními, je skutečně úzká. Soudce může být například jak zodpovědný, usilující o objektivnost, tak nelidský člověk paragrafů, pro kterého je čin činem a který se vůbec neptá na motivy a psychosociální pozadí, protože by to znejistilo jeho systém, který soudí podle litery zákona a dává mu nejen moc, ale zbavuje ho i vlastního rozhodování a možná i výčitek svědomí. Duchovní zde může být jak vzorným otcem své obce věřících, tak neúprosným moralistou, který si vyhrožováním peklem a probouzením strachu a pocitů viny osobuje moc hraničící se sadismem. Nutkaví mají většinou zájem o všechno historické; zajímají je dějiny jako takové, také dějiny umění, medicíny, filozofie atd.; co pominulo, nemůže už dál pomíjet, a tak má v sobě takový zájem 163
něco nadčasového. Přitahuje je zejména archeologie, věda o starověku a příbuzné obory; mezi filology to jsou specialisté na staré jazyky, mezi historiky vědci zabývající se prehistorií atd. Politika přitahuje nutkavé zejména z hlediska moci; zde mohou nejlegitimnějším způsobem ventilovat svou touhu po moci a závisí na jejich lidském formátu, jak budou s mocí zacházet. Z celkového pohledu mají větší sklon ke konzervativismu a k tomu zůstat věrní určité straně nebo současnému režimu, v neposlední řadě proto, že to staré je přece jen vyzkoušené a známé. Všechno extremistické a experimentální odmítají jako své povaze cizí. Nutkavé rysy pochopitelně ve stáří spíš zesilují, protože člověk má ze svého hlubokého životního instinktu vůbec sklon k tomu, aby zachoval to, co ještě má, a chtěl by zastavit tok času. Tak u něj mohou výše vylíčené nutkavé postoje nabýt vystupňovaných forem. Chce si za každou cenu dál zachovat svou moc, svou pozici, nechce se vzdát svého místa, i když jako přestárlý už není schopen ho plně zastávat, což může vést až k nenávisti ke všemu novému a mladému. Stárnutí je pro něj i proto velmi těžké, že je zcela zaměřen na výkon a vůli a nyní se musí naučit nebránit se tomu, co se s ním děje, a umět věci opouštět. Rád se pokládá za nenahraditelného; ubývání sil u něj snadno vede k hypochondrickým rysům, k úzkostnému sebepozorování a k fanatismu v oblasti zdraví. Protože pozoruje jen ubývání sil a ochabování obvyklého výkonu, nevnímá šance, které stárnutí nabízí a které spočívají v osvobození od povinností a v celkové uvolněnosti. U silně nutkavých rysů může ustrnulá umíněnost způsobit, že je umírání zvlášť trýznivé, protože každé ochabnutí je pokládáno za slabost, takže zde často dochází k nejtvrdším smrtelným zápasům. Někdy však tito lidé právě ve stáří dosahují jisté patriarchální velikosti a důstojnosti a mohou se stát symbolem hodnot, které zastávají. Pro ně je pak smrt přírodní nutností, jíž se nemá smysl zpěčovat; je to poslední realita, jíž se musí člověk podrobit a kterou je třeba přijmout se ctí a důstojností, když přijde. Včas si uspořádají 164
své záležitosti, sepíšou závěť. Někteří se pokoušejí uplatňovat svou moc i po smrti prostřednictvím toho, co určili v závěti. Nedosáhne-li člověk této zralosti, může vidět celý smysl života už jen v tom, aby za každou cenu žil dál, což vede k ponurým formám existence; vytěsněný strach ze smrti se pak přesune na to, že člověk není schopen nic vyhodit, kupí kolem sebe zbytečné věci a vyhýbá se všemu, co připomíná pomíjivost a konec. Pokusme se opět načrtnout škálu od zdravých lidí s nutkavými prvky v osobnostní struktuře přes silně nutkavé až po ty, kteří trpí vlastní nutkavou neurózou. Lze rozeznat dvě možnosti: U osobností se silnými vitálními dispozicemi vede tato škála od věcných, svědomitých, spolehlivých lidí přes vzrůstající suchopárnost až ke ctižádostivým snaživcům – k nepoučitelným umíněncům a kverulantům – k tyranům využívajícím moc, despotům a autokratům, až po nemocné nutkavou neurózou různého stupně; na konci škály by stál obraz nemoci psychotické katatonie. Pro lidi se slabší vitalitou by vypadala škála asi takto: nenápadně přizpůsobiví – pedanti a šťouralové – pochlebník a vytrvalý patolízal – asketický hypochondr; na konci stojí i zde člověk nemocný nutkavou neurózou v užším smyslu. Zdravý člověk s nutkavými prvky osobnostní struktury vyniká stabilitou, schopností leccos unést, vytrvalostí a svědomitostí. Je snaživý a pilný, cílevědomý, plánuje dopředu; protože většinou směřuje k dalekým cílům, zajímá ho víc, čeho chce dosáhnout, než to, co už má, a proto umí většinou jen málo vychutnat přítomnost. Se svou důsledností, důkladností a houževnatostí, se svým smyslem pro zodpovědnost a svým výrazným smyslem pro realitu může dosáhnout velkých věcí. Solidnost, korektnost, spolehlivost, stálost a čistota – i v přeneseném mravním smyslu – patří k jeho ctnostem. V citech je spíše zdrženlivý, ale stálý v lásce, zamýšlí vůbec všechno natrvalo a nedá se snadno odvést od toho, co si jednou naplánoval. Jeho základní ladění je spíše vážné; stojí si za svými názory, je svědomitý a snaží se o objektivnost. Ve své knize „Filip II.“ vylíčil Reinhold Schneider člověka velkého formátu, který odpovídá této struktuře. 165
Nebezpečí je pro tyto lidi tedy vždy v tom, že svou potřebu trvání a jistoty zdůrazňují příliš jednostranně. Proto je pro ně zvlášť důležité, aby rozpoznali možnost ustrnutí, která je tím dána. Měli by více integrovat opačný impulz ochoty k živé proměně a odvážit se toho, proti čemu se musí, jak věří, zajistit: přijetí pomíjivosti. Měli by se více naučit neprosazovat stále jen svou vůli, ale nechat také věcem volný průběh. V rámci národa jako celku mají důležitou funkci uchovávat tradice, budovat; v mnohém ohledu jsou to „opory společnosti“, pokud se v důsledku převážení svých stránek toužících po zajištění a moci nestanou faktory brzdícími vývoj, jež pak musí být překonány živějšími protikladnými silami.
166
KAPITOLA 4.
Hysterické osobnosti „A v každém začátku je kouzlo…“ (Hesse) Kouzlo nového, krása poznávání neznámého, radost z rizika patří k naší povaze stejně jako touha po trvání a jistotě. Láká nás dobrodružství; přitahují nás daleké země; známe jak stesk po domově, tak touhu po dálkách, touhu po důvěrném bezpečí stejně jako po dojmech a prožitcích, které nás vyhodí ze zajetých kolejí, obohatí nás, osloví v nás nové stránky a promění nás. Hledáme nové lidi; něco nás pudí poznávat všechny možnosti našeho bytí a vyčerpat je, v setkáních s lidmi si rozšiřovat obzory, zrát a stát se úplnějšími. Tím se dostáváme ke čtvrté a poslední základní formě strachu, ke strachu z definitivnosti, z nevyhnutelnosti, z nutnosti a z omezenosti naší touhy po svobodě. Tento strach je zrcadlovým odrazem strachu popsaného u nutkavých. Jestliže se nutkavý člověk bál svobody, změny a rizika, jde u hysterických osobností, které nyní chci popsat, o pravý opak. Tito lidé jasně usilují o změnu a svobodu, přitakávají všemu novému, mají potěšení z rizika; budoucnost, která před nimi leží otevřená se všemi svými možnostmi, je pro ně velkou šancí. Obávají se všech omezení, tradic a pevně daných zákonitostí, jež právě byly hodnotami pro nutkavého. Žijí podle hesla Jednou ještě nic neznamená“ – tj. nic není absolutně závazné, nic nemá nárok na věčnou platnost. Pro ně má zůstat všechno relativní, živoucí a barevné – jen přítomnost, okamžik je důležitý. „Carpe diem“ – „využij příležitostí“, možná se už nikdy nevrátí. Minulost minula a už je nezajímá; budoucnost je široké pole možností; ale vlastně ji neplánují – v tom už by zas bylo příliš mnoho určenosti – důležité je jen, že jsou vůči ní vždy otevření, ochotni rozejít se s tím, co je dáno. 167
Jak to nyní bude vypadat, když bude takový člověk v jazyce našeho kosmického přirovnání zanedbávat stahující, koncentrující gravitaci a pokusí se žít převážně opačný impulz odstředivé síly, směřující od středu ven? Znamenalo by to, že žije z okamžiku na okamžik, bez pevných plánů a jasných cílů, ale vždy v očekávání něčeho nového, na cestě hledání nových podnětů, dojmů a dobrodružství, a proto ho dokáže odlákat a svést podnět nebo přání, které právě převažuje, které se nabízí zvenčí nebo z nitra. Potřebuje především pocit svobody, protože řád a zákonitosti navozují strach z něčeho určeného, nevyhnutelného. Všeobecně platné, závazné pořádky prožívá převážně z hlediska omezení svobody, a proto, je-li to možné, je odmítá nebo se jim vyhýbá. Svoboda, o kterou tak usiluje, je více svoboda od něčeho než pro něco. Co se však stane, když člověk není ochoten akceptovat platná pravidla mezilidského soužití, přírodní a životní zákonitosti? Pak žije jako v gumovém světě, který je zdánlivě libovolně poddajný a přizpůsobitelný, jak se komu zachce, a jehož pořádky v posledu není třeba brát vážně, protože i ony se přece neustále mění. V takovém světě se vždy najdou zadní vrátka, jimiž se dá utéct před případnými důsledky vlastního jednání. Například zákon kauzality, souvislost příčiny a účinku, může platit ve sféře fyzikální přírody, ale nemusím být ochoten jej uznávat pro sebe, a kdoví, možná právě zde a dnes neplatí. Přirozeně se pak člověk musí nejvíce obávat a pokud možno se vyhýbat všemu, co nás nevyhnutelně určuje a omezuje: přírodním danostem, jako jsou biologické role muže a ženy, stárnutí a smrt, ale i konvencím, pravidlům všeho druhu, která si kolektiv vytvořil pro vzájemný styk lidí, předpisům a zákonům. Pokusme se to všechno shrnout: Člověk se obává nejvíce těch stránek života a světa, které nás nevyhnutelně omezují a které obvykle označujeme jako skutečnost, „realitu“. Tedy světa skutečností, kterému se přizpůsobujeme, který musíme přijmout, protože poznáváme svou závislost na životních zákonitostech. S touto realitou se tu zachází skutečně velkoryse: zpochybňuje se, 168
relativizuje, bagatelizuje nebo přehlíží, hysterický člověk se ji pokouší rozbít, uniknout jí, zkrátka využít všech možných způsobů, jak se jí vyhnout, neuznat ji. Tím získává zdánlivou svobodu, která bývá časem stále nebezpečnější, protože znamená život v neskutečném, iluzorním světě, v němž existuje jen fantazie, možnosti a přání, žádné omezující skutečnosti tam nejsou. Člověk tedy žije více a více v pseudorealitě, v „neskutečné skutečnosti“. Ale čím více se vzdaluje realitě, tím více platí za svou zdánlivou svobodu tím, že se ve „skutečné skutečnosti“ nevyzná, neumí s ní zacházet. To pak vede k tomu, že pokusy přece jen se do ní zařadit jsou málo zdařilé, a proto často končí zklamáním; takový člověk se pak opět více stáhne do světa svých přání a propast mezi světem přání a skutečností je stále větší – bludný kruh u lidí s hysterickou strukturou osobnosti. Podívejme se blíže na aspekt pseudoskutečnosti. Jednou z realit naší existence je už zmíněný zákon kauzality, zákon příčiny a účinku, jednání a následku. Nutí nás do zákonitosti, kterou nemůžeme beztrestně bagatelizovat. Z pocitu, že člověka tento kauzální zákon jen omezuje, nutí k důslednosti a k odříkání, se hysterik pokouší unikat pštrosí politikou. Dělá, jako by kauzalita neexistovala. Posedlý přáním, které v něm právě převládá a jehož možné důsledky vůbec nechce zkoumat, jedná jakoby podle hesla „Po mně potopa“. Má naivní sklon doufat, že snad právě pro něj kauzalita a důsledky dějů neplatí, nebo alespoň ne v situaci, která se právě odehrává. Je tak vyplněn svým přáním, co by chtěl v daném okamžiku mít nebo čeho by chtěl dosáhnout, že si nevšímá možných důsledků; myslí tak říkajíc jen finálně a přeskakuje kauzalitu, což mu může propůjčit neobvykle sugestivní působení. K tomu jeden názorný příklad; Školní třída měla prodávat odznaky na dobročinný účel. Každá žákyně dostala listinu, do níž měla zapsat přijaté obnosy od dárců a určité množství odznaků, které měla prodat. Třináctiletá Inge přistupovala k lidem se šarmem jí vlastním, nenucené a s 169
podmanivým úsměvem, takže každý měl pocit, že jí nemůže nic odepřít. Za krátkou dobu své odznaky prodala. Nyní měla intenzivní nutkání dopřát si něco dobrého, pocítila náhlou neodolatelnou chuť na něco sladkého – byla přece velice přičinlivá a zasloužila si to. Současně byly pokušením svěřené peníze. Nabízelo se tolik možností – už vůbec nemyslela na to, odkud peníze pocházejí a k čemu mají sloužit –v té chvíli prostě „patřily jí“. Nedokázala přání potlačit, z vybraných peněz něco vzala a koupila si svou oblíbenou sladkost – s vágní představou, charakteristickou pro takové lidi, že to zase „nějak“ dá do pořádku; naplňovala ji pouze potřeba, která si žádala okamžité uspokojení. Co je zde charakteristické pro hysterické osobnosti: zkratové vybití napětí, dalekosáhlá neochota nebo neschopnost snášet napětí nenaplněných potřeb. Každý impulz, každé přání musí být uspokojeno pokud možno hned, protože čekání je nesnesitelné. To je důvod, proč se dají snadno svést – těžko dokážou odolat pokušení. Téhož dne se měly ve škole odevzdat sběrací listiny i peníze. Co dělat? Šla za učitelkou a požádala ji o další odznaky; řekla jí, že by jich mohla prodat jistě ještě víc, a pak by odevzdala vybrané peníze najednou – částku, kterou už vybrala, nechala mezitím doma (přitom si našla ještě několik dalších výmluv proč, což je rovněž charakteristické, neboť jedna výmluva nebo podvod potřebuje tím víc „zdůvodnění“, čím je vratší, rozhodně víc než pravdivé vysvětlení). Dostala nové odznaky – tím získala čas, a snad se mezitím stane nějaký „zázrak“, kterým se pro ni situace vyřeší (toto získávání času a chlácholení druhých sliby je rovněž typické). Mezitím nastal večer a s ním se přiblížil poslední termín odevzdání peněz. Dívka přišla na nápad, který se jí zdál skvělý: Šla k sousedce v domě a zeptala se jí, zda by jí mohla do zítřka půjčit peníze – potřebuje nutně několik sešitů do školy; matka je právě u kamarádky a ona si jí proto momentálně nemůže říct o peníze. Dostala potřebnou částku a opět získala čas a prostor k tomu, aby se mohl stát zázrak; aspoň teď byla 170
schopna odevzdat všechny vybrané peníze. Na sousedku a na obnos, který si od ní vypůjčila, zapomněla v tiché naději, že snad tím, že na to ona sama nebude myslet, si ani sousedka už na těch „pár feniků“ nevzpomene. Takové neurčité představy očekávání možných zázraků a hladkých řešení rozvíjejí tito lidé virtuózním způsobem; jsou obdivuhodně naivní v tom, jak na ně věří a jak tím unikají požadavkům reality podle přísloví „Co oko nevidí, to srdce nebolí“. A vždyť každý přece může na něco zapomenout… Zde můžeme dobře vidět tendenci odsouvání: to hlavní, totiž odcizené peníze, už bylo zapomenuto; v paměti zůstalo už jen to, že si dívka naprosto legálně půjčila od sousedky malý obnos, který jí přirozeně vrátí (jak a kdy, to ji v té chvíli nezajímá). Kdyby si sousedka o peníze řekla dříve, než by je mohla vrátit, může pořád ještě říci, že na to opravdu úplně zapomněla, že by se chtěla omluvit. Snad na to i zapomene – pro ni je to přece jen malá Částka, a já jsem jí taky občas prokázala nějakou laskavost. Nebo – třeba najednou „odněkud“ dostanu peníze darem, nebo si je můžu nějak vydělat – časem se nějaké řešení najde. Za několik dnů požádala sousedka o peníze matku, celá věc vyšla najevo a byla nyní mnohem nepříjemnější, než kdyby se dívka přiznala hned. Neschopnost vzdát se okamžitého uspokojení přání se stala spouštěčem celého řetězce nepříjemných důsledků, které způsobily, že krátkodobý požitek byl příliš draze zaplacen. Tento příklad je v mnoha ohledech poučný a charakteristický; ukazuje celou řadu typických hysterických způsobů chování: posedlost přáním s nutkáním k jeho okamžitému uspokojení, které způsobuje, že v daném okamžiku nelze myslet na nic jiného; nereálný postoj, který nedbá na důsledky vlastních činů, na souvislost činu a následku; touhu získat čas a doufat v zázrak; nápaditou šikovnost, jak uniknout před důsledky, přičemž se ovšem jedna díra ucpe, a tím se otevře jiná; přebásnění a falšování „děje“, 171
tedy vlastního průběhu události; zběhlost v zapomínání nepříjemných věcí, především vlastních pocitů viny; a nakonec vyhýbání se nepohodlným nutnostem, jako je nutnost něčeho se vzdát, čekat a stát si za svými činy. Na tyto lidi se hodí zvlášť dobře Nietzscheho slova: „To jsem udělal“, říká moje paměť, „to jsem nemohl udělat“ – říká moje hrdost a zůstává neúprosná. Nakonec se paměť poddá. Podobně velkoryse zachází hysterik s další realitou, s časem. Dochvilnost, plánování a rozvrh času jsou pro něj obtížné, jeví se mu jako pedantické a malicherné, což ovšem nezřídka jde na úkor druhých. Nebo si vezměme biologickou realitu, naši závislost na podmínkách daných pohlavím, na procesech zrání a na stárnutí. Ani zde se takový člověk nechce podřídit; chtěl by zůstat co nejdéle dítětem bez povinností, přinejmenším by chtěl zůstat mladý, protože to je svět ještě v mnohém shovívavý a on nemusí být plně zodpovědný. Zodpovědnost je totiž také jedním z oněch nepříjemných pojmů, které chtějí člověka zavazovat a připomínají mu zákon kauzality a nemilé důsledky. A stárnutí – to se přece dá mnoha prostředky pozastavit; člověk je tak starý, jak se cítí, a nemusí každému říkat, jaký je jeho skutečný věk. Když se tedy vyvaruje všeho, co ho dělá starým, může si udržet iluzi věčného mládí. Mladistvé oblečení, kosmetické prostředky, kosmetická chirurgie, to vše tyto iluze podporuje; starosti a problémy si hysterik pokud možno nepřipouští; může se proti nim bránit tím, že vysvětlí, že je právě teď nedokáže unést, a pokud jsou nevyhnutelné, pořád ještě může onemocnět, a tak před nimi utéci. Podobné je to s etikou a s morálkou. Kam by přišel, kdyby je bral závazně, a kdo to dnes dělá? Pro jednou se nic nestane. Kdo vlastně ví, co je dobré a co zlé; nakonec je přece všechno relativní a závislé na stanovisku, z jakého se na to člověk dívá. Svět je tak příjemně plastický a pružný a chyby, kterých se člověk dopustil, se vždy dají nějak zdůvodnit. A hlavně: kdoví, co se v člověku odehrává nebo odehrávalo? Naštěstí mají naše myšlenky volnost, a když dost 172
přesvědčivě ujišťujeme, že všechno bylo tak, jak chceme, aby to bylo –kdo může dokázat opak? Logika je podobně protivná realita. Ale i před ní se dá utíkat – moje logika je sice jiná než logika druhých, proto však není méně logická. Když dělám myšlenkové skoky, při nichž ten druhý nespolupracuje, a které proto označuje za nelogické, pak je to jeho problém; já sám jim rozumím a pokládám je za logické. A jaké fantastické možnosti nabízí jazyk, když na to přijde, co všechno se s ním dá dělat a jak s ním lze druhým dát mat! Člověk tak rozvíjí pseudologiku, která může zacházet až do vědomé nebo nevědomé lži, z níž lze dotyčného jen stěží usvědčit. Tito lidé si opět nejsou vědomi svého skutečného strachu – zde strachu z nutnosti a z definitivnosti. Úzkosti, s kterými se místo toho u nich setkáváme, jsou strach z otevřených prostranství (agorafobie), strach zdržovat se v uzavřených místnostech, ve výtazích, ve vlakových kupé atd. (klaustrofobie). Také fobie ze zvířat jsou časté. Tyto úzkosti jsou přesuny vlastního strachu na něco podružného a neškodného, hlavně na to, čemu se lze vyhnout. Má-li někdo například strach z výtahů nebo z mostů, může se prostě výtahům a mostům vyhýbat, a tak strachu uniknout. Svůj skutečný strach, například z omezení svobody nebo ze situace pokušení, kterému člověk nedorostl, protože se ani nechce čehokoli opravdu vzdát, ani se neodvažuje vzít si, co si přeje, tento vnitřní konflikt přesouvá na vnější objekty strachu, které „řeší“ konflikt tím, že člověk se kvůli svému strachu už vůbec nedostane do situace, kdy by byl vystaven pokušení. Když totiž nemohu vyjít na ulici (přinejmenším ne sám), nemohu už být ani vystaven žádným pokušením. Přirozeně není toto vyhýbání skutečným řešením a ani spolehlivou ochranou proti strachu – nějakým způsobem jsme přece se svým strachem neustále konfrontováni a nuceni vyrovnat se s ním. Když se přesto cítíme zahnáni do úzkých a nevidíme už východisko, dochází k panickým reakcím, k „útěku dopředu“, který už neumožňuje rozumné promyšlení situace. Chceme nyní ukázat, jak se chybné postoje, charakteristické pro 173
hysterické lidi, postupně sčítají a vhánějí je do stále bezvýchodnějších situací. Co mohu dělat, abych úspěšně unikl závazkům a všemu definitivnímu? Nejjistější metodou patrně je žít jen daným okamžikem, jako by neměl svou historii ani následky. Když jsem se například včera dopustil chyby, udělal hloupost, přišlo se na mé spády – řeknu si, že žádné včera prostě nebylo a život začíná až dnes. Porušováním časových a kauzálních souvislostí získávají hysterické osobnosti svou neobyčejnou plastičnost; žijí jakoby bez historie, bez minulosti. Odhazují sice značnou přítěž, ale na druhé straně se tak do jejich života dostává cosi bodovitého, fragmentárního a rozostřeného, nedostatek kontinuity. Umějí se jako chameleón přizpůsobit každé nové situaci, rozvíjejí však příliš málo oné kontinuity já, kterou označujeme jako charakter. Zdají se proto nevypočitatelné a lze je těžko pochopit. Protože neustále hrají nějakou roli, která se řídí daným okamžikem a jeho potřebami nebo tou kterou referenční osobou, nevědí už nakonec ze samého přehrávání rolí, kdo vlastně jsou. Tak rozvíjejí pseudoosobnost bez kontinuity, jasných obrysů a charakteru. Když člověk dostane strach, protože se cítí zahnán do úzkých, může také všechno „otočit“, vyměnit si s druhým roli tím, že na něj přesune vinu. Výčitky určené sobě samému se pak změní ve výčitky druhým, což se odehrává reflexně, jako u dětí. Když například jedno řekne: „Ty jsi hloupý“, odpoví druhé reflexně „sám jsi hloupý“. Je-li člověk kritizován a je-li mu něco vytýkáno, hned má po ruce kritiku a výčitky vůči druhé osobě, které by v žádné diskusi neobstály, ale v dané chvíli uleví a umožní vyhnout se sebereflexi. Toto projikování vlastních pocitů viny jako výčitky směrem ven se může vystupňovat tak, že člověk nakonec sám pevně věří tomu, že vinen je ten druhý; zloděj křičí „chyťte zloděje“. Přirozeně to časem vede k neupřímnosti vůči sobě samému, z níž se nakonec může stát rozsáhlá životní lež. To pak s sebou nese podvědomý pocit nejistoty a neurčité úzkosti; v nejkrajnějším případě je tu stále ještě jedna role, která člověka chrání před důsledky reality a nutností ji 174
přijmout: útěk do nemoci; přinejmenším mu umožní opět získat čas. Hysterický člověk a láska Hysterický člověk miluje lásku. Miluje ji jako všechno, co mu pomáhá zvětšovat jeho pocit vlastní hodnoty: opojení, extáze, vášeň; rád se dostává na vrcholy prožívání. Byla-li touha člověka se spíše nutkavými rysy apollonská, touha těchto lidí je dionýská. Přitahuje je prožívání přesahující všechny hranice; ale nikoli ve smyslu sebeodevzdání jako u depresivních lidí, nýbrž ve smyslu rozšíření jejich já, jakési apoteózy já. Hledal-li depresivní člověk v odevzdání se, které rozpouští hranice já, a v symbiotickém splynutí možnost, jak transcendovat, přesáhnout sebe sama, hysterický člověk hledá, jak vystupňovat intenzitu prožívání, která mu umožní přerůst sám sebe. Ve svých milostných vztazích je proto člověk s hysterickými povahovými rysy intenzivní, vášnivý a vyžadující. Hledá především potvrzení sebe samého; chtěl by se opájet svou láskou i láskou partnera, očekává od ní vyvrcholení života. Umí vytvářet erotickou atmosféru a dokáže okouzlit mnoha způsoby, často je mistrem erotiky. Umí na tento nástroj hrát; od flirtu přes koketování až po svádění ovládá všechny nuance. Mistrovským způsobem dokáže dát partnerovi pocit, že je hoden lásky, což velkým dílem přispívá k jeho šarmu a sex-appealu. Má velkou sugestivní sílu, jíž lze těžko uniknout – to, že si je vědom svých předností a půvabů, ukazuje tak přesvědčivě, že mu to druzí musí věřit. Zejména v lásce používá výše zmíněnou sílu svých přání. Je to člověk typu „veni-vidi-vici“ a dobývá pevnost útokem, nikoli dlouhým obléháním. Umí zacházet s druhým pohlavím; vztahy s ním nejsou nikdy nudné. Často miluje lásku víc než svého partnera a chtěl by poznat co nejvíc jejích forem a podob, plný zvědavosti a hladu po životě. Miluje lesk a nádheru, svátky a slavnosti, umí oslavovat a umí také oslavy pořádat, je na nich většinou středem 175
pozornosti díky svému šarmu, temperamentu, obratnosti a přímosti. Smrtelný hřích je jen to, když ho druzí neshledávají hodným lásky, to nese těžce a sotva to promine. Je svolný ke všemu. Čím sensačnější je život, tím lépe – dlouhá chvíle zabíjí a on se snadno začne nudit, když je sám. Jsou to barvití, živí, vnímaví partneři, spontánní ve svých citových projevech, schopní intenzivně prožívat okamžik. Mají rádi požitky, jsou plni fantazie a hravosti. Věrnost pro ně není právě důležitá – přinejmenším věrnost vlastní; tajné milostné poměry pro ně mají zvláštní kouzlo a dávají prostor jejich romantické fantazii. V oblasti sexu jsou pro ně věci obtížnější; erotická hra, něžná předehra je pro ně často důležitější než splnění sexuálních přání; chtěli by okamžiku říci „trvej ještě, jsi tak krásný“ a prožít ho tak hluboce, jak je to jen možné, oddálit konec. Chtěli by také, aby líbánky trvaly věčně, a těžce nesou, když se tato doba změní v každodenní život. Mají rádi změnu. Nepodaří-li se, aby měli zdravý postoj k vlastní sexualitě a k opačnému pohlaví, dochází snadno k narušení schopnosti milovat až po frigiditu a poruchy potence. Obě pohlaví vidí v sexu účelový prostředek jak ke zvětšení svého pocitu vlastní hodnoty, tak ke splnění své touhy mít nad partnerem moc; na rozdíl od nutkavých osobností nechtějí tolik partnera k něčemu nutit, ale spíše prožívat opojení z vyzařování své moci nad ním. Zejména ženy snadno zneužívají sexuality a vydírají tím, jak se oddávají nebo sex odmítají. Čím více se jedná o vlastní hysterickou strukturu osobnosti, tím intenzivnější je vyžadující postoj a potřeba potvrzení ze strany druhých nabývá nadměrných forem. Milostný vztah se pak stává zařízením, které člověk potřebuje k sebepotvrzení, jež mu má stále znovu dosvědčovat vlastní neodolatelnost. Jejich pocit vlastní hodnoty je totiž převážně vybudován z takových úspěchů, z toho, že se zrcadlí v druhém člověku, jsou jím obdivováni a obletováni. S věkem je to pochopitelně stále těžší, protože slábne jejich přitažlivost, která spočívala převážně na zevnějšku. Proto u nich dochází k nejvýraznějším krizím ze stárnutí. 176
Hysterik potřebuje partnera; ne však proto, že bez něj není schopen žít, jak si myslí (a jak je tomu u depresivního člověka); potřebuje ho jako zrcadlo, v němž chce vidět odraz sebe jako člověka hodného lásky, pro potvrzení svého labilního pocitu vlastní hodnoty. Jeho narcismus, sebeláska potřebuje neustálé potvrzování; podléhá proto snadno lichotkám, příliš rád jim věří. Potřebuje tedy partnera především k tomu, aby on ho ujistil o jeho šarmu, kráse, významu a jiných přednostech. Má proto také sklon k narcistické volbě partnera; avšak nikoli ze strachu ze „zcela jiného“ opačného pohlaví jako u schizoidů, nýbrž proto, že v partnerovi hledá něco, co se mu co nejvíc podobá; chtěl by v něm znovu najít a milovat sebe. Hysteričtí lidé obojího pohlaví si však nezřídka vybírají i nevzhledné partnery, nad nimiž mohou o to více vynikat a kteří je bezvýhradně obdivují. Připomíná to bajku o pávu, který se chce oženit s obyčejnou slepicí; na obecním úřadě vyjadřuje vrána úřednice svůj údiv nad tím, že tak nádherný páv si chce vzít nevzhlednou slepici, načež páv pouze povýšeně řekne: Já a moje žena mě šíleně milujeme.’ Vztahy tak silně založené na touze po potvrzení nejsou přirozeně vůbec odolné proti krizím; partner může tyto potřeby stěží naplnit dostatečně. Hysterik si pak hledá nového partnera, s nímž se odehrává totéž. Mezi těmito lidmi lze najít vyslovené sukničkáře i svůdkyně mužů. V podstatě sbírají skalpy a jejich pocit vlastní hodnoty závisí na počtu jejich obětí a láska je pro ně jen hra, ve které musí za každou cenu zvítězit. Protože jejich nároky na lásku jsou velké, táhnou se jejich životem zklamání: nespokojenost, nálady, rozmrzelost a obviňování spojené s vyžadováním stále nových důkazů lásky, u nichž hrají nemalou roli finanční náklady a společenský úspěch partnera, v němž by se chtěl takový člověk zrcadlit, jako by to byl jeho vlastní úspěch. Protože čerpá svůj pocit vlastní hodnoty téměř výhradně z důkazů lásky, nemůže se jich nasytit a prostředky a cesty k jejich vynucení jsou rozmanité: srovnávání partnera s jinými, kteří „opravdu“ milují; poukazování na to, co všechno by pro něj udělal jiný partner; scény a vášnivé 177
výčitky, protože partner mu „dává příliš málo“; katastrofické reakce, když se partner distancuje. Při tom všem často nacházíme těžko prohlédnutelnou směsici citů a vypočítavosti, takže partner nikdy pořádně neví, na čem je. Očekává-li člověk od lásky nebo manželství příliš a vyžaduje-li víc, než je ochoten sám investovat, musí se stále zklamávat; obvykle totiž tuto souvislost nevidí a neustále hledá „velkou lásku“. V partnerských vztazích hysterických osobností proto nejčastěji nacházíme rozchody a nové začátky; protože mají být vždy odškodněním za minulá zklamání, jsou nové vztahy od začátku zatíženy a už v tom spočívá zárodek dalšího ztroskotání. Všichni opíráme své první zkušenosti s druhým pohlavím o vzor svých rodičů a sourozenců. Vzájemný vztah rodičů, manželství nebo jiný svazek, v němž žijí, zkušenosti se sourozenci formují naše očekávání partnerství, lásky a sexuality. Pokud jsme měli štěstí, že jsme své rodiče mohli milovat také jako dvojici, aniž bychom si je museli idealizovat, aniž bychom je na druhé straně litovali nebo jimi pohrdali, ba dokonce je museli nenávidět, pokud jsme s nimi mohli prožívat jejich nedostatky, starosti a problémy, jejich snahy, ale i jejich radosti, soudržnost, vzájemné pochopení a důvěru, máme lepší vyhlídky, že najdeme partnera, který takovým očekáváním odpovídá, a máme zároveň před očima realizovatelný vzor pro naše vlastní partnerství. Rodiče, kteří si myslí, že před dítětem musí udržovat svou převahu a neomylnost, kteří předstírají ideální manželství, jež v zákulisí vypadá docela jinak, způsobují, že v dítěti vzniká představa možného ideálního manželství, o níž si později bude myslet, že je reálná. A rodiče, kteří nenaplňují dětskou potřebu pohlavně specifických vzorů, kteří dítě něčím ve svém soužití zklamou nebo odstraší, rovněž negativně poznamenají jeho očekávání a představu o partnerském vztahu. Milostný život hysterických osobností je ztížen tím, že déle než ostatní lidé zůstávají fixovány na své první referenční osoby opačného pohlaví, obtížněji se dokážou zbavit identifikace s nimi. Hysterie totiž začíná v posledních fázích dětského vývoje – asi 178
kolem 4.– 6. roku, kdy se dítě, jak ještě uvidíme, identifikuje s nalezenými vzory a získává první podobu svého pozdějšího postoje k vlastnímu i druhému pohlaví. V zásadě pak existují následující možnosti: člověk u partnera opakuje raný dětský zbožňující nebo idealizující postoj k rodiči opačného pohlaví nebo k sourozenci, očekává tedy od něj, že bude vysněným mužem, vysněnou ženou. Nebo na partnera přenáší stará zklamání, strach či nenávist, jež cítil k referenčním osobám v dětství a jež nezpracoval, tedy své negativní zkušenosti. Pozdější vztahy jsou pak od počátku zatíženy očekáváním a předsudkem, že muži nebo ženy jsou takoví, jaké je člověk zažil v raném dětství. Projikuje pak obraz otce nebo matky z dětství na partnera nebo partnerku a k této své projekci se staví tak, jak se kdysi stavěl k původním vzorům. Nedostojí pak ani partnerovi, ani své vlastní partnerské roli, protože zůstává příliš vězet ve staré roli syna nebo dcery. Syn zklamaný matkou může rozvinout nenávist k ženám a mstít se u partnerek za dávná zklamání tím, že například ženy svádí jako Don Juan a pak je opět opouští a dělá jim to, co kdysi zažil od matky. Dcera zklamaná otcem se mstí svým způsobem na muži. Může rozvinout nenávist k mužům nebo se stát nesprávně pochopeným způsobem emancipovanou ženou, která usiluje o rovnoprávnost pohlaví nikoli ze smyslu pro spravedlnost a z pocitu vlastní hodnoty, ale proto, že by chtěla přehodit role, pomstít se a vlastně požadavkem rovnoprávnosti dosáhnout nadvlády žen. Nebo se zahazuje s mnoha muži, aby tak zasáhla otce (Jestliže mě nemiluješ, nestojím za nic a můžu se zahazovat“ – psychodynamické pozadí u mnoha prostitutek). Nebo se z ní stává Kirké, která chce muže polapit pouze na sex, „ dělá z nich prasata“, jak se píše v Odysseji, používaje tedy, ponižuje a pokouší se je na sebe chorobně sexuálně vázat. Od toho není daleko k ženám, které muže fyzicky, duševně nebo materiálně přetěžují, využívají ho, vysávají, zbavují moci, „kasírují“ tím, že znehodnocují jeho mužskost. Vylíčení takových démonických, destruktivních žen často najdeme ve Strindbergových románech a divadelních hrách. Nakonec mohou 179
vést muže i ženy zklamání z druhého pohlaví nebo strach z něj i k homosexualitě. Roli otce nebo matky při vzniku těchto problémů může vždy zástupně převzít i bratr nebo sestra. Vazba na naše první referenční osoby opačného pohlaví je všeobecně lidský fenomén, který Francouzi vyjadřují slovy: „On revient toujours á ses premiers amours“ („Vždy se vracíme ke svým prvním láskám“). Další příklad závislosti na raných referenčních osobách, na jejich „rodinném románu“, lze u hysterických lidí vidět v tom, že se nezřídka dostávají do vztahu milostného trojúhelníku, v němž nevědomě opakují svou pozici mezi rodiči; setkáme se s tím zejména u jedináčků s touto strukturou osobnosti. Dostávají se do takových vztahů zdánlivě nechtěně a jakoby osudově a často to formulují tak, že je to zřejmě jejich osud, že všechny ženy, resp. muži, kteří se jim líbí, jsou vždy už zadaní. Ve skutečnosti však už partnery se závazky hledají – vztah s nimi už začínají s vědomím, že nejsou volní, a opakují tak starou rivalitu, kterou prožívali jako syn nebo dcera k otci, resp. k matce. Zůstali fixováni na to, aby vnikali do vztahu dvou partnerů a jednoho druhému brali tím, že rivalizují s partnerem stejného pohlaví a pokoušejí se ho z trojúhelníku vystrčit, současně se však vztahu, v němž je partner volný, bojí, protože pak by se od nich vyžadovalo, aby byli vážnější, odpovědnější a celistvější. Musíme znát životní příběh takových lidí, abychom pochopili jejich chování; většinou jen předávají dál hříchy, které byly spáchány na nich: neměli ve své rodině možnost zdravě rozvíjet svou ženskost nebo mužskost, byli na rodinu příliš vázáni; nebo neměli vzory pro rozvinutí ženské nebo mužské role, ať už to bylo tím, že v ní byli odmítáni, nebo tím, že byla jejich pohlavnost oslovena příliš brzy a nepřiměřeně, a tak se v nich samčí nebo samicí stránka projevila dříve, než získali tolik vlastní id entity a tolik vědomí vlastní hodnoty, aby se v nich mohl rozvinout muž nebo žena; nebyli pro tuto roli ještě duševně zralí. 180
Jako hlavní problém lásky a partnerství hysteriků vidím jejich iluzorní očekávání a představy o životě, o lásce, manželství a druhém pohlaví. Vyžadující postoje a ochota dávat nebývají u nich ve zdravém poměru a právě to je stále znovu spouštěčem nových zklamání, z nichž by se mohli poučit, že jejich základní postoj spočívá na klamu, který způsobuje, že zklamání je nevyhnutelné. Jejich nejproblematičtější stránkou je stále bdělá touha a nároky plné očekávání, aniž by se ptali, co sami dávají, co investují. Při volbě partnera se to projevuje už v tom, že materiální a prestižní hlediska – postavení, jmění, titul a vnější přednosti partnera – jsou pro ně důležitější než charakterové hodnoty. I zde zůstávají dlouho dětmi, snadno jim zaimponují vnějškové věci, které jim, jak se jim zdá, mohou zprostředkovat krásný život; ze zklamání pak obvykle viní partnera. Strach z prožívání vlastní bezcennosti u nich může vést k náruživému hledání potvrzení, které jako každá náruživost nemůže nikdy být uspokojeno, protože člověk hledá „venku“ něco, co by měl vlastně uskutečnit sám v sobě: zde úsilí o pravou schopnost milovat, která dokáže vybudovat pravé vědomí vlastní hodnoty. Sklon projikovat vlastní nedostatky je v partnerském vztahu pochopitelně zvlášť problematický. Může nabývat všech stupňů: od stále obnovovaných sporů, kdo za co „může“, přes výčitky a tendenční, fakta překrucující „logiku“ až po pomluvy a intriky. Problematické bývají zejména vztahy mezi hysterickým a nutkavým partnerem, protože to jsou opačné typy. Čím více trvá nutkavý partner neúprosně a důsledně na tom, aby se sporná situace naprosto přesně prodiskutovala a aby dokázal, že je v právu, tím víc hysterický partner uhýbá nepochopitelnou „logikou“, „skoky koněm“ v myšlení, jak to výstižně, podle tahů v šachu, nazval Schultz-Hencke; jasně cítí tendenci druhého bezvýchodně ho usvědčit z chyb, jichž se dopustil, a brání se všemi prostředky. Je-li člověk pružnější, postaví-li partnerovi most a nechá-li mu otevřená zadní vrátka, jde všechno mnohem lépe. Místo aby hysterika vehnal do úzkých, měl by se nutkavý partner spíš pokusit pochopit situaci i 181
z jeho pohledu a prožívání. Schizoidním partnerům se hysterický člověk instinktivně spíše vyhýbá – snadno ho prohlédnou a jsou málo ochotni naplňovat jeho potřebu potvrzení a obdivu. Naopak si hysterici rádi vybírají depresivní partnery, kteří k tomu ochotni jsou a kteří jsou také ochotni nechat se přetěžovat; je-li takový vztah trvalý, vyvíjí se velmi jednostranně na úkor depresivního partnera. Vztahy mezi dvěma lidmi s hysterickou strukturou osobnosti dopadají dobře jen tehdy, když nejsou hysterické rysy osobnostní struktury příliš výrazné – jinak se stává rivalita a touha druhého předstihnout nevyhnutelným úskalím. V literatuře je mnoho příkladů výborně zobrazených hysterických žen, jako například „Luise“ S. Maughama nebo Scarlett v románu Margaret Mitchellové „Jih proti Severu“. V dopisech Puškina a Fontaneho dobře rozpoznáme potíže s partnerkou převážně hysterické struktury. Můžeme zde uvést i pohádku „O rybáři a jeho ženě“. Hysterický člověk a agrese Specifickou formou agrese, kterou si dítě osvojuje ve věku mezi 4. a 6. rokem života, je rivalita a konkurence. Přitom jako u každého nového vývojového kroku zůstávají dřívější formy agrese nadále zachovány. Jde nyní o pohlavně specifickou agresi v jejích základních formách získávání a dobývání; bojuje se tu o všechno, co pomáhá potvrdit vlastní hodnotu, a proti všemu, co se ji zdá ohrožovat. Agresivita se zde tedy projevuje především v soutěži s druhými, v touze osvědčit se; odehrává se ve službách snahy o uplatnění. Na rozdíl od nutkavých, o nichž jsem už psal výše, je agrese u hysterických osobností pružná, spontánní, bezstarostná a často neuvážená, zato méně vytrvalá a méně mstivá. Sahá od všech stupňů impulzivního projevu až po svévoli, netýká se tolik věcí jako osob. 182
Čím silnější jsou hysterické rysy, tím více člověk používá agresi pro své uplatnění. Setkáváme se s glorifikováním vlastní osoby, případně hochštaplerstvím jako extrémními formami, s neobyčejnou vznětlivostí a přecitlivělostí uražené narcistické pýchy. Pak se objevuje udavačství, nenasytná touha po uplatnění; takový člověk se vždy hrne do popředí, chce hrát „první housle“; každý druhý stejného pohlaví je potenciálním sokem, kterého je třeba vystrnadit pro zvýšení vlastní slávy. Často se setkáváme s formou „imponujícího chování“; člověk chce bezpodmínečně udělat dojem na druhé, být středem pozornosti, a tato touha imponovat může být tím intenzivnější, čím větší je vnitřní nejistota, nepoměr mezi zdáním a skutečností, mezi vysněným a reálným já. Z nedostatku sebekritiky a sebekontroly má tato agrese v sobě cosi impulzivního; člověk se jí dá snadno strhnout a zachází příliš daleko – přehánění vůbec patří k těmto osobnostem. Charakteristická je také tendence k zobecňování; u agresí vůči partnerovi jsou „všichni muži slaboši“, „všechny ženy hloupé“ atd. Hysterická agrese se často podobá archaické pohybové bouři; ale zatímco u schizoidů to byl projev jejich životního pocitu existenciálního ohrožení, zde slouží spíše k dramatizaci, k zapůsobení na druhé. Hysterik je ve svých agresivních projevech mistrem překvapení; rád druhé vyvádí z míry, protože se mu zdá, že to slibuje větší úspěch než plánovaná strategie. Pro něj je nejlepší obranou útok. Dále bychom mohli hysterickou agresi označit za „nelogickou“. K tomu jeden příklad: Na věcně oprávněnou a klidně pronesenou kritiku svého muže kvůli nedbalosti zachvátí ženu divoké afekty, vlastním problémem se vůbec nezabývá, ale zahrne ho proudem výčitek, které nemají s kritizovanou záležitostí vůbec nic společného a týkají se zcela jiných věcí. Žena prostě všechno otočí, vymění si roli s mužem a vyhýbá se tak realitě „útěkem dopředu“. 183
Konečně se to dá vysvětlit pouze snadno narušitelným, labilním pocitem vlastní hodnoty u hysterických osobností, který způsobuje už při mírné kritice a sebemenším útoku takovéto uražené reakce; kvůli postrádané identitě spočívá tento pocit vlastní hodnoty na velmi vratkém základě a lze jím proto snadno otřást; už to, když se někdo lehce dotkne jejich samolibosti, může vyvolat intenzivní pocity nenávisti, jejichž souvislost se strachem z toho, že nejsou hodni lásky, je zřetelná. Zvláštní formou hysterické agrese je intrika. I u ní si lze všímat rodinného pozadí vzniku. Člověk v ní nevědomě opakuje situaci, kdy stál jako dítě mezi rodiči (případně sourozenci), mezi nimiž musel manévrovat, protože jeden z rodičů ho používal proti druhému rodiči nebo sourozenci, a tak se stával objektem nevyřešených rodinných problémů, objektem, který musel na svých bedrech nést manželské konflikty. Mohou tak vznikat intriky, shazování druhého až po hanebné pomluvy, touhu po jeho záhubě, výrazně pomstychtivé postoje. Přidá-li se k tomu ještě i nenávist vůči opačnému pohlaví, může pomstychtivost nabývat extrémních forem. K hysterické agresi patří sklon ke „scénám“, které se stupňují do stále větší intenzity, přičemž přichází ke slovu i kus hereckého nadání, které je zřetelně orientováno na „publikum“. Plamenné rozhořčení, patetická gesta a vášnivé obžaloby jsou typickými projevy hysterické agrese, které často ustávají, když už publikum není přítomno. Příklad nenávisti k mužům a pomstychtivosti ženy se silně hysterickými rysy: Vyžadovala, aby manžel měl ohled na její slabé nervy a křehké zdraví a kouřil – i v zimě – doutníky pouze na balkoně, protože nesnášela kouř. Když sledoval v televizi fotbalové utkání, zesměšňovala ho před dětmi za takovou primitivnost. Stejným způsobem negativně hodnotila vůbec všechno, čeho se nemohla účastnit, protože ji to nezajímalo, nebo kde byl v převaze. Měl lepší všeobecné vzdělání než ona; knihy, které jí doporučil, se jí zdály nudné, protože jim nerozuměla nebo se vůbec nesnažila jim porozumět. Jeho sexuální 184
touhy pro ni byly opovážlivostí, jíž se vyhýbala se stále novými výmluvami. Tak ho v každém ohledu shazovala a nevědomě se mu mstila za zklamání ze svého otce, který dával přednost inteligentnější sestře. A jeden příklad spřádání intrik: Po delší době mi jeden pacient řekl, že současně s terapií u mě začal chodit na psychoterapii i k jednomu kolegovi. Chtěl vyzkoušet, kdo z nás je lepší, která metoda se mu více zamlouvá. U mě si stěžoval na kolegu a jeho práci, u něj říkal totéž o mně, a oba jsme netušili, že pacient chodil na dvě terapie současně, neboť každému z nás líčil terapii u toho druhého jako něco, co probíhalo už dávno. Tak nás naváděl proti sobě, jako to kdysi dělal se svými rodiči. Mstil se za zneužití, které na něm původně spáchali tím, že ho za zády jednoho rodiče štvali proti druhému a pokoušeli se ho získat jen pro sebe. Opakoval tuto pomstu, aby z ní měl jako tenkrát výhody, protože chtěl profitovat z nás obou, jako tehdy profitoval z obou rodičů; současně nebyl, stejně jako tenkrát, vůči žádnému z nás upřímný a bojkotoval tímto způsobem terapeutickou situaci. Životopisné pozadí Jak tedy může dojít k tomu, že strach z nutnosti a definitivnosti je tak přeceňován nebo že je impulz k centrifugálnímu nasměrování od středu, a tedy ke změně, prožíván tak jednostranně? Porozhlédneme-li se nejprve po korespondujících dispozičních faktorech, můžeme předpokládat vrozenou živost a vznětlivost v emocionální oblasti, velkou spontánnost a živou touhu vyjadřovat se, sdílet se, dávat najevo vnitřní prožívání; tedy radost z kontaktů, potřebu kontaktů a rovněž zdůrazněnou potřebu uplatnění. Tyto dispozice způsobují, že je člověk silněji odkázán na svého bližního, na jeho sympatie a potvrzení. To má pozitivní účinek na temperament, otevřenost, přizpůsobivost a schopnost proměny. 185
Pozitivní může být i intenzita života, může mít v sobě něco strhujícího – takoví lidé nejsou nikdy nudní; potřebují podněty, sami jsou však také podnětní. Vrozený šarm a často i krása s sebou nesou to, že hysterici odmalička budí sympatie; je snadné si je zamilovat, a jsou proto zvyklí na to, že se líbí, prostě proto, že jsou takoví, jací jsou; druzí je vnímají jako rozkošné a oni to záhy poznají. Že mohou být takové přednosti i danajským darem, souvisí hlavně s tím, že tímto způsobem takoví lidé zakusí, že jsou milováni a obdivováni, aniž by pro to museli něco udělat. To může velmi brzy vést k tomu, že se začnou spoléhat na své vnější přednosti a probudí se v nich očekávání, že budou vždy a všude milováni s naprostou samozřejmostí. Aby měly takové dispozice problematický účinek, je zapotřebí určitých okolních vlivů, jimiž se nyní budeme zabývat. Podle zkušeností z psychoanalýzy začíná možný hysterický vývoj okolo 4. až 6. roku života. V tomto věku musí dítě, jež odrostlo věku batolete a je daleko vyzrálejší, uskutečnit důležité vývojové kroky. Získalo mezitím bohatší schopnosti a možnosti chování, je však nyní také postaveno před nové úkoly: má postupně dorůstat do světa dospělých, poznávat jeho pravidla hry; má v prvních zárodcích anticipovat svou budoucnost v roli dívky nebo chlapce jako oblast, v níž se má osvědčit a měřit s druhými. To také znamená, že se má vzdát svého dosavadního magického světa přání s představami o neomezených možnostech ve prospěch toho, čemu říkáme realita, i když tato realita představuje omezení vlastních záměrů a možností. Jeho svět vnitřních i vnějších prožitků se rozšířil a obohatil a zahrnuje už v podstatě všechny oblasti prožívání, které patří k životu dospělého. Očekává se od něj stále více pochopení, zodpovědnosti a rozumu – zkrátka, dítě nyní musí zjistit a najít, co je to realita, a dokázat ji přijmout; oboj í patří k cestě k dospělostí. Mají-li se tyto kroky jeho zrání podařit, potřebuje k tomu přesvědčivé vzory, podle nichž se může řídit. Musí mít nějaký životní příklad, který bude chtít napodobit a vynaložit na to úsilí; 186
svět dospělých se mu musí zdát přitažlivý, pořádky a životní formy dospělých mu musí stát za to, aby je napodobilo. Na rodiče jsou v této době kladeny nové požadavky; nemají už před sebou malé dítě, pro které byli mocní polobohové, ale dítě, které kriticky pozoruje, které má stále větší touhu po vědění, které se ptá a chce slyšet zdůvodnění příkazů a zákazů, které chce být akceptováno jako celá osobnost a zažívat, že je hodno lásky, a které by se především chtělo dozvědět, že i jeho láska pro rodiče něco znamená, že jim má co dát. Vytváří si první zárodky pohlavně specifických způsobů chování, něco získává nebo dobývá a chce, aby v tom bylo bráno vážně. Zralost a porozumění rodičů jsou zde zvlášť důležité, dítě přece nyní potřebuje živé ideály pro svůj tápavý projekt sebe samého, který má vést ke zdravému pocitu vlastní hodnoty a nakonec k nalezení identity. Hysterickým osobnostem to vše scházelo právě v této době, kdy je potřeba vedení a vzorů nejsilnější. Aby dítě skutečně vyrostlo z batolecího věku a přijalo realitu života, vzdalo se nezodpovědně dětského chování, přijalo zodpovědnost a pochopilo, co je to nutnost – aby dítě mohlo převzít všechny tyto nové úkoly, musí mít pro ně svět řád, který se mu jeví smysluplný; rodiče v něm musí umět probudit přání, aby bylo takové jako oni, dítě se s nimi musí chtít identifikovat. Jen tehdy bude ochotné vzdát se dřívějších dětských způsobů chování a svobod. Musí mít za sebou prožitky, že umí, co je přiměřené jeho věku, a prožitky pohlavně specifického potvrzení, a pak ho zvládání nových úkolů bude těšit, bude je plnit s pýchou a zdravou sebeúctou. Představme si nyní prostředí, které je nadměrně proměnlivé nebo chaotické, kde se dnes trestá za něco, čeho si zítra nikdo ani nevšimne, nebo se to dokonce najednou za trestuhodné nepovažuje; prostředí, v němž se s dítětem dál jedná jako s maličkým, které není třeba brát vážně, jako by mu nikdo nebyl dlužen upřímnost, jako by bylo ještě příliš malé a hloupé, příliš nedůležité, aby se jeho otázky braly vážně a pravdivě se na ně odpovídalo. Nebo pomysleme na rodiče, kteří vedou před dítětem 187
prudké hádky a scény a představují si, že dítě tomu všemu ještě nerozumí a že se před ním nemusí ovládat, kteří však od něj zároveň očekávají, že se bude chovat rozumně. Chová-li se pak podobně, jak vidělo u rodičů, je najednou káráno a dokonce i otázka „proč“, když rodiče přece dělali totéž, je trestána jako drzost podle hesla „Quod licet Jovi, non licet bovi“ („Co je dovoleno jednomu, není dovoleno druhému“). Především tedy prostředí, která jsou chaotická, rozporuplná, nesrozumitelná a bez vedení a zdravých vzorů, poskytují dítěti příliš málo orientace a opory. Dává pak přednost tomu, že zůstává nezodpovědným dítětem. –Jeden příklad (z deníku mladistvé dívky): „Buď mimořádná a budou si tě všímat. Buď nemocná a tvoje matka si o tebe bude dělat starosti, buď zdravá a ‚normální’ a to pro ně bude samozřejmost. A proto buď rafinovaná, hřej divadlo, na jedné straně dej lidem to, co chtějí –vzornou dívku, ukázkové dítě, které každého obejme se zářivým úsměvem a které pokládají za ‚sladké’-aby sis na druhé straně vzala to, co potřebuješ. A když tě nemilují tak, abys mohla svého cíle dosáhnout roztomilým chováním, pak tě k tvému cíli přivede jejich starost o tebe. Čím nemocnější, tím milovanější. Konflikt začal v pubertě a hlavně přišel, když jsem dospěla. Jednou, mohlo mi být dvanáct nebo třináct let, přišla na návštěvu teta. Řítila jsem se po schodech dolů a vrhla jsem se jí kolem krku starým obvyklým způsobem. ‚Nebuď tak exaltovaná,’ řekla mi matka. ‚Co je to exaltovaná?’, zeptala jsem se. ‚Přehánějící, přepjatá.’ Vůbec ničemu jsem nerozuměla. To, co bylo dosud vždy ‚sladké’, ‚půvabné’, má být najednou přepjaté? Pomalu jsem pochopila, že každý věk má své zákony. Že dítěti se promine všechno, teenagerovi už mnohem méně a dospělému nic. Naučila jsem se nový trik, který se měl nejlépe osvědčit u silného pohlaví: trik s ‚naivní, nevinnou, nezkušenou dívkou, která s bezmocnýma, velkýma, dojemnýma očima očekává od světa jen to nejlepší’. Bože, byla jsem skutečně naivní, ale jakmile mi jedna starší známá vysvětlila, jak jsem božsky naivní, byla jsem naivní také z velké 188
vypočítavosti. Největší Don Juanově byli před mou naivitou bezmocní a najednou se už neodvažovali přiblížit se ke mně s nemravnými návrhy. Moje matka předevčírem řekla, když jsem se jí vyptávala na svoje dětství: ‚Když jsi byla v dětském domově, občas jsem na tebe doslova zapomněla. Vždycky jsem si myslela, že tam jsi velice šťastná, tvoje dopisy vyznívaly vždy velmi vesele.’ Ona, tak bystrá matka, která, co se mě týče, jinak slyší trávu růst, se nechala zaslepit těmi cenzurovanými dopisy! Musela jsem zůstat v domově i přes své snažné prosby. Tady zbývá jen jedna zbraň: nemoc.“ Jiná mladá dívka řekla: „Proč mám dospívat ve světě bláznů“ (myslela tím svou rodinu) „a být rozumná? To bych musela příliš trpět.“ Další příklad hysterizujících rodinných poměrů: Muž kolem pětatřiceti let přichází na terapii kvůli fobickým symptomům; v kině mohl sedět jen na krajním sedadle, nemohl jezdit rychlíkem („kvůli dlouhým vzdálenostem mezi dvěma stanicemi; kdybych byl strojvůdce, šlo by to – to bych mohl zastavit a vystoupit, kdybych dostal strach“), nemohl jezdit výtahem, přejet přes most (to musel vystoupit z auta a projít pěšky těsně kolem zábradlí); dostával mučivý strach, když byl sám v pokoji, mohl by se na něj zřítit strop; současně měl strach, že by se mohl na základě těchto úzkostí, které sám pokládal za nesmyslné, zbláznit. Strach z toho, že se zblázní, byl v posledních letech jeho nejhorší úzkostí (bratr byl v ústavu kvůli duševní chorobě a zemřel tam). V hrubých rysech několik odkazů k jeho anamnéze, které umožňují pochopit jeho úzkosti: Byl dlouho jedináček – bratr byl o 8 let mladší– a matka ho velmi hýčkala. Otec byl korektní, silně nutkavý úředník, který si neustále bral práci z kanceláře domů, takže ho rodina kromě společného jídla 189
téměř neviděla. Matka ho za otcovými zády hýčkala, tajně mu dávala peníze, kupovala mu mnoho oblečení a vždy fungovala jako nárazník mezi ním a světem, při problémech ve škole atd. Otec z toho všeho nic nezpozoroval, také ho to ani nezajímalo a byl rád, když mu dali pokoj s nepříjemnými záležitostmi. Jako dítě byl pacient často nemocný a to zavdávalo matce ještě více příležitostí k rozmazlování. Cítila se zklamaná v manželství s mužem o hodně starším a velmi chladným, a syn byl pro ni to nejdůležitější; hleděla si rozmazlováním udržet jeho lásku. V době po pubertě dělal syn se svým přítelem obchody na černém trhu, na nichž dobře vydělával, a vedl rozmařilý život s mnoha děvčaty. Pouze matka věděla o těchto obchodech, jež by otec ve svém postavení a funkci jistě považoval za velice bezcharakterní (otec byl tak korektní, že když se v přeplněném autobusu nedostal k průvodčímu, aby si koupil jízdenku, další den si koupil dvě). Syn už ani nechodil pravidelně do školy, trpěl však kvůli tomu i kvůli svým tajným a zakázaným obchodům, které mohly být kdykoli odhaleny, stále většími úzkostmi. Vedl dvojí život – před otcem byl korektním synem, za jeho zády falešným hráčem – a matka ho kryla. I když sám o sobě to byl velmi přitažlivý život, míval syn stále častěji srdeční potíže doprovázené pocity mdloby, což byl somatizovaný projev toho, že jeho život byl dalekosáhle vystavěn na podvodu. Neměl žádnou skutečnou oporu ani v sobě, ani mimo sebe. Ztotožnit se s otcem bylo nejen málo přitažlivé, protože jeho svět sestával jen z povinností, ale navíc ztížené tím, že spolu měli příliš málo kontaktů. Když například jednou v neděli zašel za otcem do jeho pracovny – kam se jinak nesmělo vstupovat – seděli proti sobě otec a syn ve velké vzdálenosti, otec četl noviny a syn časopis; sotva si vyměnili slovo – neměli si co říct, resp. k sobě kvůli oboustranným rozpakům nenašli cestu. Otec a jeho způsob života se synovi zdál komický; s matkou se za jeho zády posmívali „starému“ pro jeho podivínství a přehnanou korektnost. Matka, která si jako velmi mladá vzala podstatně staršího muže hlavně kvůli jeho dobrému postavení, zůstala v manželství sama dítětem a byla v opozici vůči manželovi. Prostřednictvím syna si 190
vlastně užívala „velkého života“, po němž sama toužila, a proto vůbec nebyla schopna mu být oporou, poskytovala mu pouze falešnou ochranu, když měl problémy. Nikde tedy nenašel nic, podle čeho by se měl orientovat, neměl pevnou půdu pod nohama, zato měl trvalý strach z katastrofy, z toho, že by se na něj mohlo všechno zhroutit (zřícení stropu pokoje) a že ho nic neunese (strach z mostů); další úzkosti se týkaly situací, v nichž nemohl „vystoupit“, když chtěl; celý „švindl“, na kterém byl vybudován jeho život, přece mohl kdykoli vyjít najevo (srdeční potíže se záchvaty závrati). Strach, že se zblázní, souvisel částečně s bratrem, částečně to byl také výraz skličujícího vědomí, že to tak už nemůže pokračovat dlouho. Ale i rodinná prostředí typu „zlaté klece“ v takzvaných lepších kruzích podporují hysterický vývoj. Zdůrazňuje se v nich zdání; společenská prestiž je důležitější než děti, které jsou často přenechávány nějakému „personálu“, a současně se jim vštěpuje, „kdo jsou“ a jakou roli hrají rodiče venku ve světě. Spolužáci jim závidí, protože se zdá, že „mají všechno“, a musí tak navíc hrát i roli šťastných dětí – jinak by byly přece nevděčné; tak své problémy nakonec maskují arogancí, kterou nikdo nechápe, a většinou si samy myslí, že jejich život je záviděníhodný. Nejsou-li rodiče opravdovými vzory, zbývají dítěti pouze dvě možnosti. Bud se s nimi a s jejich lichými hodnotami přesto identifikuje, nebo už nebere rodiče vážně, ale cítí se pak úplně opuštěné. Až dospěje, bude se chovat tak, jak to vidělo u rodičů, nebo zůstane vězet v opozici vůči nim, pak chce „jen nebýt jako rodiče“, což však samozřejmě není žádný konstruktivní vzor. Pro dítě je také obtížné, když si rodiče vymění role, když matka „nosí kalhoty“ a otec je „pod pantoflem“. Nemyslím tím záměnu společensky daných rolí muže a ženy, které vyžaduje právě platná konvence, ale karikované formy toho, co je mužské a co je ženské. Muž pod pantoflem je totiž muž, kterého žena zbavila moci, který z ní má strach; a žena, která se „pomužští“, cítí vůči mužům rivalitu a nenávist a pohrdá vlastním pohlavím. Dítě pak nedostane 191
přiměřený vzor pro svou budoucí roli muže nebo ženy, což přinejmenším ztěžuje jeho vývoj a později často vede k jeho problematickému postoji vůči druhému pohlaví. Správný postoj rodičů k jejich pohlavnosti je pro dítě jedním z nejdůležitějších faktorů, aby mu otcovsko-mužská, resp. mateřsko-ženská postava byla sympatická a mohlo se s ní ztotožnit. Společnost by měla nabízet muži i ženě rozmanitější možnosti, jak převzít svou pohlavní roli a přitom dostát mnohostrannosti mužského a ženského bytí. Jednostranné stanovení toho, jaký musí být a jak se musí chovat „muž“ nebo „žena“, aby byli jako takoví akceptováni kolektivem, pramení z hierarchických nebo ideologických mocenských nároků, kterých se dnes začínáme zbavovat ve prospěch emancipace od takových „rolí“. Ta se týká obou pohlaví a chce je z takových určujících pout osvobodit. Skutečnost, že role muže a ženy má v různých kulturách různou podobu, by nám měla ukázat, že tyto role jsou dobově podmíněné a nejsou, jak si většinou myslíme, biologickou daností. Každá společnost si vytváří role muže a ženy, jaké potřebuje, a začíná s tím už v rané výchově dětí. Margaret Meadová k tomu ve své knize „Muž a žena“ přináší působivé příklady. Hysterický vývoj podporují také nešťastná manželství rodičů, jsouli děti právě v tomto věku, a to především u jedináčků, nebo když si jeden z rodičů přivlastní dítě jako náhradu za partnera. Dítě je tak nejen zatěžováno nepřiměřeně svému věku, protože je mu podsouvána role, pro niž ještě není zralé, ale opouští také příliš brzy přirozenou bezstarostnost dětství, v mnoha ohledech předčasně dozrává, ještě než mělo možnost dokončit vývojové kroky, které jeho věk předpokládá. Syn se například stává utěšitelem nebo spojencem matky zklamané otcem; svěřují se mu věci, které ještě nepatří k jeho věku a jen ho zatěžují; platí za příliš intimní roli matčina důvěrníka také tím, že ho tak matka nutí do opozice vůči otci a často ničí jeho vztah k němu, protože syn vidí otce pouze matčinýma očima. Nemůže prožít zdravou možnost, jak 192
milovat rodiče jako pár, jak cítit náklonnost k oběma bez pocitů viny. Vedle infantilních rysů pak stojí přemoudřelost, a tak se jakoby přeskočí vyrovnání s otcem, které je nutné pro dozrávání a tak důležité pro pozdější osvědčení ve světě mužů. Obdobně platí totéž pro dceru; oběma se odnímá možnost vybudovat si zdravý vztah k rodiči opačného pohlaví. To má dále za následek, že role vnucená dítěti, která však neodpovídá jeho vlastní podstatě, nýbrž je pouze funkcí, do níž bylo dotlačeno, mu nedává skutečnou jistotu. Většinou se s ním přitom v jiných ohledech dál jedná jako s dítětem a tato koincidence nutnosti být jako dospělý a zároveň se sebou nechat jednat jako s dítětem je hluboce matoucí a přináší mu kromě toho ještě pocity méněcennosti, když nemůže splnit očekávání, protože neví, že jsou nepřiměřená. Rodiče, kteří jsou neuspokojení, protože v životě nedosáhli toho, po čem toužili, mohou přispět k hysterickému vývoji dítěte, když ho používají k tomu, aby ono nyní dosáhlo toho, čeho nedosáhli oni. Nejenže mu pak nemohou být vzorem a poskytnout mu nezbytné vedení, ale tlačí ho do role, která často vůbec neodpovídá jeho vlastním sklonům. Na tomto základě často vznikají smíšené hystericko-depresivní struktury. K podobným důsledkům vede i to, když je dítě tlačeno do role „tatínkova nebo maminčina sluníčka“. Takové děti musí stále zářit, být veselé a v dobré náladě a dělat rodičům radost; jsou za to sice milovány a obdivovány, musí však žít s fasádou, skrze niž jen těžko a pozdě nacházejí svou identitu. Role se jim totiž může stát druhou přirozeností, takže se míjejí se svým já, a to zpravidla vede k těžkým depresím nebo zhroucením, když už ta role později není užitečná nebo potřebná. Problematická jsou rovněž prostředí, která, ať už z jakýchkoli důvodů, se příliš oddělují od toho, co je obecně běžné, která například zastupují určité sociální stavovské vědomí nebo minoritu v kolektivu. Dítě se pak doma učí postojům a způsobům chování, jež sice platí v rodině a zde jsou dokonce chváleny, ale venku jsou 193
odmítány. Dítě se pak – většinou na začátku školní docházky – dostává do krizí a prožívá situace, na které není připraveno, nebo je připraveno špatně. Zklamání světem, pocity nejistoty a zostuzení a hořké poznání, že to, co se doma naučilo, je venku nevhodné, dítě jen regresivně opět silněji fixují na rodinu. Na takovém základě často vznikají smíšené hystericko-schizoidní struktury. Ústředním problémem hysterických osobností je tedy to, že nenašly vlastní identitu. Bud se nevymaní z identifikace se vzory svého dětství, nebo zůstávají uvězněny v opozici vůči nim, nebo přebírají jiné vnucované či nabízející se role. Kromě uvedených prostředí, přispívajících k hysterii, se může taková struktura osobnosti rozvinout i ve vysloveně nutkavém okolí, pak ale na protest proti ustrnulým, omezujícím výchovným postojům, jež brzdí všechny živé impulzy a podvazují zdravou touhu po svobodě, která patří k tomuto věku. V opozici proti tomu se stupňují extrémní způsoby chování a vylévá se tak dítě i s vaničkou tím, že člověk nejen odmítá přehnané omezování, ale s vědomou či nevědomou vyzývavostí žije ve všem opak toho, co se od něj očekává. Tím lze vysvětlit mnohé „nezdárné“ dítě ve velmi přísném, prudérním, nebo autoritářském, omezujícím prostředí. Pak to už není „pravá“ hysterie, ale hysterie reaktivní. Chceme se ještě krátce dotknout historického faktu, že se dříve hysterie přisuzovala výhradně ženám, což vyplývá už z jejího jména, které je odvozeno od řeckého hystera = děloha. Když se zeptáme, proč zjevně většinou onemocněly hysterií ženy, může nás to přivést k zamyšlení a snad nám to i lépe objasní podmínky hysterického vývoje. Současně nás to může vést k opatrnosti v přejímání neprověřených vědeckých názorů z nesprávného respektu k vědě, která, právě když vypovídá něco o člověku, bývá často nevědomě – a někdy snad i vědomě – tendenční. Život ženy v naší západní kultuře byl dříve téměř výhradně omezen na sféru manželky, ženy v domácnosti a matky. Její smysl života a role, kterou od ní společnost očekávala, byly v rodině („a uvnitř vládne počestná hospodyně…“ čteme v Schillerově Písni o zvonu), na 194
rozdíl od muže, který měl mnohem bohatší možnosti pro svou seberealizaci. Tak se stalo, že partnerský vztah měl pro ženu jiný význam než pro muže. Současně byla sociální role muže v mnoha ohledech privilegovaná; všechno mužské se cenilo více, výkon ženy se hodnotil i platil méně, žena byla po právní a hospodářské stránce závislá. Všude byla takto znevýhodňována, ve svých možnostech rozvoje byla omezena na domácnost a rodinu, nucena k tomu, aby splňovala více přání a očekávání mužů a společnosti než svá vlastní, podléhala kolektivním předsudkům, které jí dlouhou dobu dokonce upíraly duši a později nepřiznávaly vlastní sexualitu. Situace ženy v patriarchátu nebyla záviděníhodná. Hysterie se tak stala prakticky jedinou zbraní ženy, měla-li prosadit svá přání a nároky proti mocnějšímu světu mužů a současně se mu pomstít. Skoro se mi chce říci: „vynalezla“ hysterii jako chování, proti němuž „nerostla bylinka“, vůči němuž byl muž bezmocný a rezignoval. Hysterické chování je tak iracionální, nelogické, neprůhledné a nepochopitelné, že muž se svými prostředky rozumu a logiky byl vůči němu bezmocný. Nevěděl, co je na reakcích ženy úmyslné, co nemoc; zda nechce, či nemůže. Dramatické scény, tělesné symptomy, výbuchy zoufalství až po vyhrožování sebevraždou, to vše byly pro muže hádanky, na kterých dost často ztroskotal, nechtěl-li to, co se „vzpíralo“, „zkrotit“ Nietzscheovým bičem, tím však definitivně zničit partnerský vztah. Sexualita ženy ponížená na „manželskou povinnost“ byla často příčinou její „frigidity“, jíž se opět podsouval „černý Petr“ ženě. Za touto mužskou pýchou, za jeho mocenským a vlastnickým nárokem však vězel jeho dobře střežený a skrytý, hluboký strach z ženy, z „druhé stránky“ života, která je prožívána jako nebezpečí a ohrožení tím větší, čím jednostranněji muž zastupuje a přeceňuje to, co je mužské. S genialitou nevědomí našla žena protiváhu mužské „převahy“ v hysterii, která byla současně sebeobranou i pomstou. Není náhodou, že v postupně odeznívajícím patriarchátu je tak zvaná klasická hysterie stále vzácnější; žena, která má rovnoprávnost a rozhoduje o možnostech svého rozvoje, ji už nepotřebuje. 195
Co se z toho můžeme dozvědět o genezi hysterie: Útlak, znevažování, nesvoboda, nátlak a nepochopení ze strany druhého člověka nebo společnosti způsobují, že jako opačná reakce vznikají hysterické způsoby chování, a to nezávisle na pohlaví. Nezávisle na pohlaví působí i jiná prostředí, popsaná jako hysterizující. Načrtli jsme v hrubých rysech genetické pozadí vzniku hysterického vývoje osobnosti, na němž dochází k charakteristickému strachu z definitivnosti a nezbytnosti. Ze zklamání, že se svými naučenými způsoby chování nemají očekávaný úspěch – čím častěji prožívali prohry, tím rychleji a dříve úspěch očekávají – prožívají hysterici příliš málo pravého uspokojení z toho, co umějí; to zvětšuje jejich potřebu uplatnění, kterého se nyní opět pokoušejí dosáhnout nedostatečnými prostředky. To vede k hysterickému bludnému kruhu, který je možno prolomit pouze důsledně získávanými vědomostmi a dovednostmi. 1 jejich malou odolnost vůči svodům tak lépe pochopíme: jejich celková nespokojenost se sebou a se životem způsobuje, že touží po podnětech; neustále hledají nové podněty, změny, od nichž si slibují dosažení toho, v co doufají; vždy si myslí, že to, co je třeba změnit, je mimo ně, nikoli v nich samých –rozpoznání tohoto omylu je prvním náznakem uzdravení. Pomoci jim může pouze to, když se už nebudou vyhýbat realitě, ale poznají a přijmou její pravidla hry, pořádky a zákony s jejich důsledky a budou ochotni nahlédnout do sebe a dozrát. K tomu patří odvaha k poctivosti a ochota k obětem, které musíme dělat všichni. Jen pak jim realita ukáže i své pozitivní stránky a může jim poskytnout jistou míru uspokojení a naplnění, která je možná i pro ně. Je pozoruhodnou skutečností, že pojem hysterie se tak často používá v pejorativním smyslu; pro nutkavého, depresivního nebo schizoidního člověka míváme obecně více pochopení, jsme ochotnější vidět ho jako někoho, kdo trpí; označíme-li naopak někoho za hysterického, má většina z nás představu něčeho, co nás zdánlivě opravňuje k morální převaze. Může to souviset s tím, že si 196
představujeme, že hysterik svou nemoc jen předstírá, mohl by být úplně rozumný atd., „jen kdyby chtěl“; snad také s tím, že jsme zde přejali a ponechali si staré předsudky. Ale snad z popsaných kazuistik vysvitlo, že hysterie je nemoc s prokazatelnou historií vzniku a že člověk s hysterickým onemocněním trpí jako jiní nemocní. Naše předsudky možná živí i to, že –z vnějšího pohledu – těm, kdo onemocní hysterií, život, jak se zdá, často přeje, takže jim jakoby nechceme přiznat právo onemocnět; známe-li jejich životní příběh, musíme pak svůj názor poopravit; nakonec všichni trpíme nedostatečně zpracovanou minulostí; u koho byla taková, že svůj život i přesto mohl plodně utvářet, protože si z ní vzal více poučení než poškození, ten by měl mít z vděčnosti za to více pochopení a tolerance pro ty méně šťastné. Příklady hysterických způsobů prožívání Přejděme nyní opět k několika příkladům. Jedna zámožná žena mě vyhledala kvůli svému šestnáctiletému synovi, protože si myslela, že má důvod k obavám, že syn má sklon k homosexualitě. Při rozhovoru pro ni bylo zjevně nejdůležitější, aby se – v doslovném i přeneseném smyslu – ukázala v co nejlepším světle: otočila židli tak, aby její obličej vypadal co nejlépe a aby na poněkud nateklou tvář dopadal stín (omlouvala se za ni – dnes ráno jí prý trhali zub); i jako matka nešetřila chválou na svou osobu, svého muže naopak velmi kritizovala a hodnotila negativně. Z rozhovoru se synem vyplynuly následující detaily: Rodiče žili už léta ve velmi problematickém manželství, nechtěli se však rozvést ze společenských důvodů. Matka často podnikala velké cesty, na které brávala syna vždy s sebou. Byla mu tak podsunuta role malého kavalíra; bydleli v nejvybranějších hotelích a ještě i po jeho pubertě s ním matka na cestách spala v jednom pokoji. Byla to atraktivní žena a bylo pro ni potěšením působit na syna svůdně, ukazovat mu při oblékání a svlékání tolik ze svého těla, až cítila jeho potlačovanou zvědavost a 197
vzrušenost, současně i jeho rozpaky, které se jí zdály „sladké“. Nechala se jím uctívat jako pážetem; když si však syn, přebíraje roli, již mu vnucovala, „o své újmě“ něco objednal v hotelové restauraci, udělala z něj před číšníkem zase malé dítě, kterému to nepřísluší. Jeho funkcí tedy bylo pouze matku uctívat a být něčím jako její hračkou. Vztah k otci mu úplně rozvrátila tím, že ho proti němu ponoukala a reagovala žárlivě, když otci projevoval náklonnost. Otec zase cítil synovo odcizení, neviděl však žádnou možnost, jaksi ho získat, protože matka byla už z hlediska času ve výhodě – otec totiž viděl syna méně často než ona – a také mu bylo proti mysli, aby ho ponoukal proti matce a bral jí ho, jako to dělala ona. Syn si to ovšem vyložil jako lhostejnost a viděl v tom téměř něco jako otcovo doznání viny – matka měla zřejmě přece jen pravdu, když stále říkala, že ho má ráda víc než otec, který se o něj moc nezajímá. Matka tak syna odmalička používala pro své účely a jako objekt pomsty vůči svému muži; s tím, co napáchala, si nedělala starosti. Mstila se za své zklamání v manželství, za které dávala vinu pouze svému muži, protože jí „dával příliš málo“. Jediné dítě ve velmi problematickém manželství, velmi sličná dívka, byla matkou zneužívána, aby naplnila její vlastní neuspokojené potřeby uplatnění. Ve čtyřech letech už musela jako manekýnka předvádět dětské šaty. Matka seděla pod předváděcím molem a dítě mělo velký strach, že udělá něco špatně, že se nebude pohybovat půvabně atd.; chladné a tvrdé matčiny oči, jak říkala, registrovaly každou „chybu“. Když šlo všechno dobře, matka ji před publikem objala a něžně políbila a ukazovala dojímaný obraz své mateřské lásky; když udělala chybu, matka ji doma velice hubovala a dále trénovala s hrozbou, že něco takového se už nesmí ani jednou stát. Dítě získalo pocit, že matčinu lásku lze získat jen tehdy, když ji nezklame a bude dobře fungovat; současně tak začala přeceňovat vnější přednosti, připadaly jí dokonce jako jediná skutečná hodnota. Obdiv druhých dětí smíšený se závistí pro ni byl jen malou útěchou. Později se stala vyhledávanou manekýnou s mnoha úspěchy, ale se 198
stále větším strachem ze stárnutí, protože celá její existence a její pocit vlastní hodnoty byly založeny na jejích tělesných půvabech, její vztahy k mužům rovněž. Měla proto mnoho „známostí“, které ji však nakonec vždy zanechaly neuspokojenou, a neurčitě toužila po „velké lásce“. Nechtěla být nikdy starší než třicetiletá – pak se jí už zdál život nesmyslný. Už na malé přírůstky váhy reagovala těžkými depresemi, nadále přísně kontrolovaná matkou a bezohledně posuzovaná podle své tržní hodnoty; matka jí zprostředkovávala vztahy se zámožnými muži, od bohatého zetě si pro sebe slibovala dobře zajištěné stán. Téměř dokonaný pokus o sebevraždu dceru nakonec přivedl na psychoterapii a za krásnou maskou, kvůli které jí tolik lidí závidělo, vyšla najevo celá její bída – v mnoha ohledech typický osud v této a podobných profesích. Žena se silně hysterickými rysy se pokoušela svého muže úplně ovládat. Už v její původní rodině se otec považoval za více či méně komickou figurku, dost dobrou jen na to, aby vydělávala na živobytí rodiny, ale jinak to byla „quantité négligeable“ („zanedbatelná veličina“). Svého muže viděla rovněž tak, převážně jako zdroj příjmů; v tom ji podporovala její matka, u níž se zdržovala častěji než ve vlastním bytě. Matka zetě často negativně hodnotila – myslela si, že její dcera by si zasloužila „něco lepšího“; zet byl učitel, a tím sice „zajištěný“, s nárokem na důchod, ale velké bohatství se od něj nedalo očekávat. Matka dceru ponoukala, aby z něj dostala co nejvíc a zařídila si život pohodlně. Dcera se tak věnovala svým koníčkům a zálibám, domácnost zanedbávala. Nechtěla děti a žila s představou, že její muž musí být vlastně rád, že smí milovat něco tak půvabného a žádoucího. Muž, jemuž se kdysi líbila její rozmarná povaha, doufal, že se její problematické stránky zlepší manželstvím a mateřstvím. To se však nestalo; žena se také nechtěla vzdát své úzké vazby na matku – zůstávala více její dcerou, i když byla jeho ženou a patřila k němu. Tak se odcizení mezi nimi stále zvětšovalo; když muž navázal mimomanželský vztah, smazala žena velkolepým 199
gestem minulost a svůj podíl na tom, co se stalo, a držela se jen aktuálního faktu jeho nevěry, která z něj dělala viníka. Nebyla ochotna se ani jednou konfrontovat se sebou a svým chováním, přitom by v tom byla šance k pochopení a rozhovorům, které by je snad opět sblížily – to by byla příliš závazná realita, vyžadovalo by to příliš mnoho nepříjemných vhledů do vlastní povahy a ve svém důsledku by to bylo velmi namáhavé. V tomto případě se žena ještě vůbec neodpoutala od své původní rodiny, především od matky; zůstávala ještě hluboce vězet v identifikaci s ní, a přejala proto bez prověření její měřítka a názory. Taková nedokončená odpoutání od raných referenčních osob jsou charakteristická pro hysterické osobnosti. K tomu další příklad s trochu podrobnějším popisem rodinného pozadí: Slečna P. byla jediná dcera ve velmi problematickém, manželství. Otec byl velkorysý politik, úspěšný, ale doma tyranský, plný svévole a netolerance, vyslovený despota. Matka, sama pocházející z rodiny, kde muži požívali patriarchálních výsad a ženy byly až na druhém místě, zůstala v manželství maloměšťáckou kvočnou, ustrašenou a nesamostatnou, současně však nepoučitelně pevně lpěla na převzatých předsudcích a názorech, jaké panovaly dříve v její rodině. Nikdy se nesnažila vytvořit si vlastní úsudek o lidech nebo životních otázkách; zastávala převzaté názory tím strnuleji, čím nejistější byla sama v sobě, a žila tak ve světě, kde nebyly žádné problémy, protože vždy věděla, co „se“ patří a co „se“ od ní čeká. Bezmezné obdivovala svého úspěšného a známého muže, přenechávala mu všechna rozhodnutí („ ty tomu přece rozumíš lépe“; „mám stejný názor jako ty“– v roli dobré manželky „se“ patří souhlasit s názory muže), úplně se mu podřizovala, a tak se ani v manželství dále nerozvíjela, jejímu muži na tom ovšem pramálo záleželo. Byl spokojený, že v ní má povolnou bytost, která se o něj stará a obdivuje ho a také hýčká po jeho návratech z četných cest. Ale na druhé straně ho čím dál víc nudila, protože byla tak málo podnětná a svébytná. Protože sama sebe nebrala vážně, nebral ji vážně ani on a brzy začal 200
mít vztahy s jinými ženami. Přišla na to a on to ani nepopíral; ona se nechtěla rozvést, protože by ji to postavilo na vlastní nohy; on nechtěl z pohodlnosti, měl tak přece i svá dobrodružství i domov – kromě toho by rozvod možná poškodil jeho pověst. Žena reagovala na situaci bezmocně, zprvu mu dělala zoufalé scény a výčitky, které ho však jen nudily a odpuzovaly. A tak zůstalo všechno jako dřív, jen s tím rozdílem, že se ve svém trápení stále více upínala na dceru. Už odmalička se dítěti svěřovala se svými starostmi a nejen že ho tím zatěžovala nepřiměřeně jeho věku, ale dosáhla tím také toho, že vidělo otce očima své matky jako zlého muže a současně jako odstrašující přiklad toho, jací jsou „muži“. Dcera se držela více matky, protože ji rozmazlovala a měla na ni mnohem víc času než stále zaměstnaný otec, který byl často na cestách a byl netrpělivý a nevypočitatelný. Otce začala více zajímat, až když byla v pubertě a rostla z ní velmi přitažlivá mladá dívka. Flirtoval s ní, dával jí výrazně přednost před matkou, uznale se vyjadřoval o její postavě a poplácával ji více než jen otcovským způsobem. Rozvinul se mezi nimi eroticky podbarvený vztah, díky němuž si začala uvědomovat své tělesné půvaby. Zároveň se dostala do obtížné citové situace, protože otcovo chování z ní udělalo sokyni matky, kterou přece tolik potřebovala kvůli její spolehlivosti a neustálé dostupnosti. Tak jí na jedné straně lichotila otcova mužsky uznalá náklonnost, která jí dávala zcela nový pocit vlastní hodnoty, na druhé straně měla pocity viny vůči matce, protože ta byla v otcově přítomností v podstatě degradována na hospodyni, zatímco lákavé věci – vycházky, nákupy ve městě atd. – podnikal otec pouze s ní. Zároveň však cítila i tajný triumf, že matku takto vyhodila ze sedla – měla jen strach, aby se tím nepřipravila o její lásku, neboť nakonec to byla přes všechnu omezenost a maloměšťáctví přece jen pořád matka, k níž mohla přijít se svými starostmi, mohla s ní počítat a měla v ní citové zázemí. Tak se zmítala mezi protikladnými pocity: otec pro ni představoval „velký svět“ a svým životním stylem v ní probouzel neurčitá očekávání a mlhavé představy života, o němž jasně cítila, že matka by jí ho nikdy nemohla zprostředkovat – matka byla příliš zaměřená na skromnost 201
a odříkání a z takového světa měla spíš strach, protože se bála, že se v něm neumí prosadit, a protože jí, jak si myslela, vzal manžela. Tyto problémy se vyhrotily, když začali rodiče žít odděleně, i když k rozvodu nedošlo; otec se odstěhoval do většího města a ona zůstala s matkou v prostředí, na které byla zvyklá. Zprvu se zdálo, že s odchodem otce je pro ni „velký svět“ ztracen. Upnula se opět více na matku, která nyní viděla v dceři jedinou životní náplň, která jí zůstala. Hýčkáním a probouzením pocitů viny, když chtěla dcera vést svůj vlastní život a nechávala matku častěji samotnou, k sobě dceru připoutávala a opakovala tak postoj, který dříve zaujímala vůči manželovi. Dcera, zklamaná otcem, se nyní snažila vytěžit z matky, která k tomu byla až příliš ochotná, co se jen vytěžit dalo. V nevědomé identifikaci s otcem, jíž se pokoušela vyrovnat jeho ztrátu, nyní matku tyranizovala a jednala s ní tak, jak to dělával otec. Obě ženy tak pokračovaly ve staré hře onoho manželství, pouze dcera přejala otcovu roli; kritizovala matku, jak to dělával otec, nechávala se jí hýčkat a obsluhovat a vylévala si na ní své nálady a nespokojenost, což matka snášela ze strachu, že ji ztratí. Dcera vídala otce už jen ve velkých časových odstupech, když ji pozval k sobě do velkoměsta. Mezitím vyrostla a byla ještě přitažlivější a otec si mohl pln otcovské pýchy vyjít s mladou dámou, po které se muži otáčeli a kterou na krátký čas hýčkal jako přítelkyni. Zatímco matce mnoho peněz nedával, takže musela žít s dcerou velmi skromně, ve dnech dceřina pobytu u sebe jí dával ochutnat z lesku svého života. Chodil s ní do vybraných restaurací, kupoval jí drahé šaty a šperky, bral ji do opery atd. Ale právě tak náhle, jak tento lesk zazářil, opětná neurčitou dobu pohasl. Poslal dceru zpátky k matce, do jejího maloměšťáckého světa, kam se ony šaty, šperky a probuzené nároky už nijak nehodily a pouze tam stupňovaly její nespokojenost. Naučila se tak mít nároky, které si neuměla splnit vlastním přičiněním. Zdálo se jí, že na luxusní život má nárok – a nebyl to úplně neoprávněný pocit, protože otcův životní styl by to mohl umožnit; kdyby se o ni byl více staral, probíhal by její vývoj úplně jinak. Matka za ni dělala všechno, co jen mohla; chtěla, aby ji dcera potřebovala. Ze strachu, že ztratí ještě i dceru a bude úplně 202
sama, neměla vůbec zájem na tom, aby se dcera naučila něčemu rozumnému – to by ohrozilo jejich samotu ve dvou. Otcův názor na to byl: „Moje dcera nemá zapotřebí pracovat. „Je to postoj k dětem, s nímž se u lidí, kteří se sami vypracovali, často setkáváme. Hrdost na to, čeho dosáhli vlastními silami, hrdost, že si „mohou dovolit“, aby si jejich dcery nemusely samy vydělávat peníze, způsobuje, že zapomínají na následky takových názorů. Ona sama neměla vyhraněný zájem o žádné povolání, nevědomě se tím zřejmě i mstila rodičům, na které zůstávala odkázána: „Když už jste mi všechno tak zkomplikovali, že ani nevím, kam patřím, tak se o mě aspoň dál starejte.“ Připomíná to rčení: „Dobře tak mému otci, když mi omrznou ruce, má mi koupit rukavice, „za jehož ponurým humorem je často beznaděj a zoufalství. Tak vyrůstala slečna P.; byla půvabná, náročná, uměla se oblékat a „vést konverzaci“, měla „skvělé chování“ převzaté od otce – ovšem bez jeho schopností a znalostí. Nebyla zvyklá pracovat a žila jako Šípková Růženka, která čeká na prince, který ji má vysvobodit. Žádný se ale neukázal, protože k takovým kruhům neměla přístup, a obyčejnější muži jí zas „měli příliš málo co nabídnout“. Za vystavovanou pýchou, náročností a sebejistotou zůstávala nejistou holčičkou, spoutanou zábranami a vázanou na matku, a maskovala tuto nejistotu před sebou i před světem arogantním vystupováním. Zvykla si hovořit zastřeným, lehce nosovým hlasem, připadalo jí to totiž vznešené, a na první pohled dělala dojem mírně znuděné mladé dámy z „lepších kruhů“, která se vyzná ve velkém světě. Na tomto stručně vylíčeném pozadí rozvíjela slečna P. stále intenzivnější úzkostné stavy. Bez matky už nemohla nic podniknout, už ani sama nevycházela. Dostala úzkostnou neurózu z hluku, která se projevovala i v tělesných příznacích: trpěla tachykardií, pocity závratě a poruchami spánku a chodila – s matkou – od lékaře k lékaři. Účty dostával otec, brzy je však odmítal platit. Ve skutečnosti byla její úzkost strachem z reality, z nutnosti osvědčit se, něčemu se naučit, z rozhodování o tom, jak utvářet svůj život, a rovněž strachem z toho, že by se měla vzdát svých dětsky nezralých postojů. Tento 203
strach se přesunul na úzkosti, kvůli kterým chodila k lékařům a které jí měly poskytnout omluvu, že to všechno nedokázala – byla přece nemocná. Úzkostná neuróza měla tyto funkce: připoutala k ní matku jako ochranu a nárazník před světem; ušetřila ji zklamání, že by musela poznat, že si sice od života mnoho přála, mnoho si toho vysnila a vyfantazírovala, ale nemá v sobě potřebné schopnosti, aby svá přání splnila; pomstila se rodičům a měla nyní „legitimní“ omluvu, aby mohla utéci před vším nepříjemným. Přirozeně je i tento příklad příliš zjednodušený, viděli jsme jeden životní příběh jako zrychlený film; ale přestože je variací prostředí, které podporuje hysterii, ukazuje tento příběh mnoho typických rysů, které zde ještě jednou shrneme: Problematické manželství rodičů, do něhož je dítě-ještě k tomu jedináček – vtaženo způsobem nepřiměřeným svému věku; postrádá opravdové vedení á pohlavně specifické vzory; prostředí plné rozporů, s nedostatkem zdravých možností orientace ve světě; příliš dlouhá vazba na jednoho z rodičů; absence solidních dovedností a vědomostí; probouzení lákavých mlhavých očekávání budoucnosti; kvůli tomu všemu nezdařená identita. Slečna P. nikdy pořádně nevěděla, co je to „realita“: Velkorysý svět otce, nebo omezený, ale přesto citu plný a hýčkající svět matky? Jaká měla být ona sama? Měla se stát velkou dámou – ale jak se jí člověk stává? Nebo měla být jako matka – ale jak nelákavé a nudné by to bylo! A co dělat, až matka jednou zemře? To vůbec nebylo možné domyslet a vždy ji to přimělo, aby přitom, jak matku trápila a jak ji využívala, k ní byla přece jen zase milá, aby si ji zachovala co možná nejdéle. Tak lze pochopit bezvýchodnost vztahu obou žen, příliš se navzájem potřebovaly, než aby se mohly rozdělit. Kdyby jedna z nich skutečně dospěla, ohrozilo by to neurózu ve dvou, která je vlastně chránila, nutilo by je to obě k vývojovým krokům směrem k zralosti, z níž měly strach. Onemocnění dcery bylo varovným signálem, který vysílala ta její část, která byla ještě zdravá: Takhle to už dál nejde. 204
Ulrike byla třetí dítě svých rodičů po dvou sestrách. Přáli si chlapce. Chlapcem však nebyla a rodiče tím zklamala –přesto lpěli na svém přání a alespoň ji jako chlapce vychovávali. Říkali jí Uli – nosila chlapecké oblečení, byla nakrátko ostříhaná – a sebe i ji stále ujišťovali, že vypadá jako chlapec, což ráda slyšela, protože to říkali s jasnou uznalostí. Vedlo to k tomu, že se také jako chlapec chovala a pohybovala. Hrála si jen s hochy a snažila se jim vyrovnat, byla hrdá, když jí někdo řekl, že se může měřit s každým hochem. V pubertě byla nešťastná, když se u ní objevily ženské sekundární pohlavní znaky; když menstruovala, byla naschvál zvlášť aktivní, aby v ničem nezaostávala za chlapci. Protože přesto vyrostla ve skutečně nevšední, chlapecký typ dívky se specifickým šarmem, mužům se brzy začala líbit; protože k nim měla dosud jen kamarádské vztahy, jela už brzy s naivní samozřejmostí s jedním mužem na víkendový výlet, byla však naprosto zděšena a pobouřena, když od ní chtěl něco, s čím vůbec nepočítala, a reagovala prudkým odporem. Otec, který svou dceru zbožňoval a měl s ní velké plány, byl jedním z oněch „vynálezců“, kteří stále čekají na svůj velký objev, který nikdy neudělají; spolu s ním na to čekala celá rodina a litovala ubohého otce, který byl tak nadaný a svět si toho pouze nevšiml. Ulrike ve škole vystupovala na malých představeních a prokázala určitý herecký talent; nyní se otec pokusil uplatnit svou nenaplněnou ctižádost prostřednictvím dcery. Měla se stát herečkou. Chodila na hodiny herectví; k jejímu štěstí-nebo neštěstí – hledali její typ pro jednu hru, a tak dostala svou první větší roli, za niž vděčila více svému vzhledu než umění. Pak už žádná další role nepřišla; otec posílal divadlům a agenturám množství dopisů s fotografiemi dcery a s přehnaným popisem jejího talentu. Tu a tam ji pozvali na pohovor; nebyla vlastně žádný velký talent, a tak se cítila dvojnásob ztrémovaná předchozím otcovým vychvalováním – a selhala. Mezitím se pokoušela – aniž by se vzdala naděje na hereckou dráhu – o jiná místa, pro něž však měla příliš málo znalostí a která ji proto zklamala, takže buď brzy dostala výpověď, nebo to sama po zkušební 205
době vzdala. V pětadvaceti letech přišla na psychoterapii kvůli úzkostným stavům (agorafobii); nemohla už sama vyjít z domu a byla neschopná práce; projevila se v tom celá její dezorientovanost a bezmocnost. Příklad je především charakteristický pro ztížené nalezení ženské role a pro obtíže dítěte, má-li splnit představy rodičů, aniž by pro ně mělo nadání. Doplňující úvahy Hysterické osobnosti žijí v pseudorealitě, jak jsme ukázali na příkladech ze všech možných oblastí. Jejich ústředním problémem je otázka autentičnosti –je to vnitřní zrcadlení jejich uhýbání před realitou do různých „rolí. Náboženství se jim snadno stává nezávaznou vírou z pragmatismu – člověk nikdy neví, zda nebude církev přece jen někdy potřebovat; i zde je pro ně často zdání důležitější než opravdovost; stačí, když se naplní forma. Myšlenka, že se člověk lítostí a zpovědí zbaví veškeré viny a může znovu začít nevinný jako znovuzrozený, jim velmi vyhovuje. Rádi lpí na představě osobního Boha ve smyslu dobrotivého otce, který samozřejmě miluje zvlášť je a musí se to jednou projevit. V mnoha věcech zůstávají dětsky nezralí, naivní a pověrčiví, nechají se snadno svést přísliby spásy, sliby zázračné pomoci bez velké vlastní námahy. Jsou proto často stoupenci různých sekt, které také odpovídají jejich potřebě senzace. Jako pacienti v psychoterapii by se nejraději nechali hypnotizovat a očekávají, že jejich problémy zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, bez vlastní námahy. V etice mají podobné naivně nezávazné postoje. Zvlášť rádi všechno relativizují a hledají obětního beránka venku, v druhých, jen aby nemuseli hledat odpovědnost u sebe. To jim ztěžuje sebepoznání i sebekritiku, proto se také z krizí jen málokdy poučí. I u nich jde nakonec o to, co je obecně lidské, o to, na čem se s různě silným důrazem podílíme všichni, protože všichni musíme projít i 206
touto formující vývojovou fází svého dětství, s úkoly a úzkostmi, které k ní patří. Stejný proces projikování vlastních nedostatků a pocitů viny na druhé, abychom dosáhli úlevy, známe i v kolektivech, kde hraje velkou a nebezpečnou roli. Zde se pro takové projekce velmi dobře hodí „nepřítel“ a získáváme dojem, že nepřátelé museli být vynalezeni, aby se nám ulevilo od vlastní viny. Celé národy, církve i rasy obvykle projikují na druhé to, co nechtějí vnímat samy u sebe, a vládci bez svědomí mohou tuto pohotovost k projekcím rozněcovat a politicky nebo ideologicky využívat. Takové nekontrolované a rozdmýchané projekce se jako psychodynamické pozadí rozhodujícím způsobem podílejí na vzniku válek, rasové nenávisti a náboženských bojích. Touha osvobodit se od zatěžující a vinami obtěžkané minulosti je obecně lidská potřeba. Na rozdíl od depresivní osobnosti, která se pokládá za viníka v příliš mnoha věcech, má hysterik sklon na vlastní vinu zapomínat nebo ji popírat. Zvláštnost němčiny, že slovem „Vergehen“ označuje uplynutí v časovém smyslu i provinění ve smyslu morálním, nás může přivést k zamyšlení. – Uplynou spolu s časem i naše provinění? Hysterické složce v nás by se to velmi hodilo. Jako rodiče a vychovatelé dokážou lidé s hysterickými složkami osobnosti nadchnout a strhnout; jsou silně sugestivní, umějí přesvědčit a dát dítěti pocit, že život je krásný a že stojí za to jej žít. Jejich citové projevy náklonnosti jsou více spontánní než rovnoměrné; děti své rodiče milují a jsou na ně hrdé, obdivují je; domov má „atmosféru“, je pohostinný a jejich rodiče jim mnozí závidí – často ovšem jen do té doby, než se zhroutí fasáda. U převážně hysterické struktury osobnosti rodičů je problém především v nedostatku důslednosti ve výchově; rozmazlování a odpírání u nich bývá těsně vedle sebe, takže dítě se může těžko orientovat, nikdy dobře neví, s čím může počítat, a to také proto, že chování dospělých je příliš závislé na náladě a méně určované objektivními skutečnostmi. Takoví rodiče často vytvářejí duševní „aprílové počasí“, které v dítěti vyvolává nejistotu nebo chaos. Často v něm probouzejí nesprávná očekávání od života. Když dítě 207
zklamou nebo po něm musí chtít, aby se něčeho zřeklo, dávají mu neurčité sliby týkající se jakési vzdálené budoucnosti – „až jednou vyrosteš“– a odvádějí ho tak od toho, aby se s problémy konfrontovalo a pochopilo nutnost něčeho se vzdát; každé odříkání si pak dítě spojuje s očekáváním pozdější odměny. To v něm probouzí ono nebezpečné očekávání budoucnosti plné zázraků, které se třeba jednou stanou, a tak rodiče podporují jeho iluzorní vysněné představy, místo aby ho uváděli do reality. Nedávají mu na cestu životem žádné užitečné vybavení a jen příliš málo rozumných a nosných zkušeností, což vytváří zárodek pozdějších zklamání ze sebe samého i ze života. Na jedné straně na sebe dítě příliš intimně vážou, na druhé straně ho náhle zase odstrkují. Když je pro ně náročné, když představuje břemeno a zodpovědnost, když hledá pochopení pro své problémy, pocítí dítě najednou, že je samo, a musí poznat, že ujišťování o lásce byla nakonec jen hezká slova. Takoví rodiče nesnášejí kritiku dítěte, berou ji jako osobní urážku a umějí jen těžko přiznat vlastní chyby – na rozdíl od nutkavých ne kvůli mocenským nárokům a perfekcionismu, ale kvůli zraněné ješitnosti a samolibosti. Jsou-li dítětem voláni k odpovědnosti, nepřistoupí na to, pouze zdůrazňují, že chtěli vždy to nejlepší a přinesli tolik obětí; dítě je tak vháněno do pocitů viny kvůli svému nevděku, místo aby někdo bral vážně jeho problémy. Nebezpečný je také jejich sklon vychovávat děti jako „ukázkové“; mají pak přispívat ke slávě rodičů a nesmějí zklamat, protože jinak ztratí jejich lásku. Nebezpečí, že dítěti podsunou nějakou roli, je u nich vůbec největší. Částečně proto, že dítě zneužívají, aby pozvedli svou vážnost ve společnosti, částečně proto, že jim má naplnit jejich vlastní nenaplněná přání – připomínám příklad manekýnky. politice zastupují hysterické osobnosti rády liberální nebo revoluční strany, v neposlední řadě z potřeby senzace i z jakési neurčité nespokojenosti a rovněž z neurčitých očekávání budoucnosti. Nejsou to však revolucionáři s tvrdostí a důsledností schizoidů: věří v pokrok, často naivním způsobem tak, že věří ve 208
všechno nové jen proto, že je to nové a jiné – vtom jsou opět jasným protipólem nutkavých, kteří lpí na všem starém, protože je to alespoň známé a vyzkoušené. Velkým politikem s hysterickými prvky osobnosti byl zřejmě podle popisu Andrého Mauroise Benjamin Disraeli. Také jsou jako politici strhujícími řečníky, kteří dokážou nadchnout, kteří však rádi pouze slibují. Často jsou to povahou vůdci, jimž více záleží na tom, aby uváděli věci do chodu, ukazovali nové cesty, než aby pak vykonávali nezbytnou mravenčí práci při uskutečňování svých idejí. Ale umějí to být také svůdci, kteří šikovně využívají tajných přání svých voličů, jen aby se dostali nahoru, a kteří žijí podle zásady „apres moi le déluge“, „po mně potopa“, kteří se už nestarají o to, co rozpoutali; někdy jsou to hráči vabank, kteří mnoho riskují a i po porážkách se opět postaví na nohy jako přemětací panáček. sociální oblasti se hodí pro všechna povolání, která vyžadují osobní nasazení, pružné reagování na daný okamžik, obratnost, schopnost navazovat kontakty a přizpůsobivost a která současně vycházejí vstříc jejich potřebě uplatnění, jejich touze osobně působit. Vyhovují jim tedy všechny činnosti, v nichž mohou reprezentovat, v nichž zastávají hodnosti a funkce, které jim propůjčují symbolický význam; dalekosáhle se totiž ztotožňují s funkcí nebo hodností jako se svou rolí. Přitom je pro ně úřad nebo hodnost méně závazkem (jako tomu je u nutkavého) než možností, jak zvýšit lesk své osobnosti, a proto je vyznamenání a tituly zvlášť okouzlují. Všechny činnosti, u nichž záleží na navazování kontaktů a které uspokojují jejich potřebu styku s lidmi a jejich touhu mít „publikum“, jim jsou blízké. Jsou mezi nimi obchodní zástupci, kteří dokážou přemlouvat, sugestivní, přesvědčiví prodejci, kteří vnutí zákazníkům ležáky jako zvlášť výhodný nákup, nebo někoho, kdo si chtěl koupit jen kravatu, oblečou od hlavy až k patě. Jsou všude, kde záleží na šarmu, tělesných přednostech, na obratnosti a spontánní cílevědomosti, na improvizaci, na vítězství po předchozím překvapení. Přitahují je všechna povolání, která probouzejí neurčité naděje na život ve „velkém světě“, nebo která je do něj uvádějí; fotomodelky, 209
manekýny, obchodní jednatelé; jsou jim blízké profese související se zdobením a zkrášlováním, hoteliérství a také cestovní ruch. Ve svých výkonech jsou více zaměření na osoby než věcní, takže bývají velmi závislí na těch, pro které pracují. Jsou-li nadaní, dokážou své vlohy a vlastnosti, silnou představivost a fantazii, schopnost vyjádření a ztvárnění přeměnit v umělecký výkon, především v oblasti herectví a tance. Stáří a smrt jsou poslední nevyhnutelné reality našeho života, jež se nedají natrvalo popírat. Protože si nezvykly přijímat realitu a podřizovat se nutnosti, mají hysterické osobnosti sklon zavírat oči i před těmito skutečnostmi, dokud je to jen možné. Stáří a smrt přirozeně existují, to nelze popřít, ale snad více pro ty druhé, ne pro ně samé. Pokoušejí se proto udržet si co možná nejdéle iluzi věčného mládí, představu budoucnosti, která se před nimi stále ještě rozprostírá, plná možností. Jsou velmi přístupní všem metodám a praktikám, jež slibují, že člověk zůstane dlouho mladý, i naukám, které slibují pokračování života po smrti a pokud možno i další existenci jejich osoby. Častým důsledkem ignorování vlastní smrtelnosti bývá, že neudělají včas závěť a neuspořádají své záležitosti, takže za sebou někdy zanechají chaos. Ve stáří u nich nezřídka pod tlakem blízkosti smrti dochází k náhlým, zdánlivě radikálním změnám orientace a změnám chování, jež připomínají průpovídku „Mladá běhna, stará svíčková bába“ a při bližším pohledu působí oportunisticky, takže opravdovost takové změny je pochybná. Důstojné zestárnutí je pro ně snad nejtěžší, zato mají schopnost oživovat svou minulost a žít ve vzpomínkách, které pozměňují podle svých přání a v nichž hrají hlavní roli. Někteří však také dokážou propůjčit svému umírání lesk a umějí svou heroickou velikostí v umírání udělat z odchodu z jeviště života působivý divadelní kus. Umění ve všech svých formách je přednostní doménou hysterických osobností; to, co vytvoří, nese jejich nezaměnitelné osobní rysy; někdy mají sklon k jistému exhibicionismu; jsou to dobří pisatelé dopisů a je jim blízká i autobiografie a zobrazování vlastní osoby. 210
Barvitost, originalita, živost jsou jejich silnými stránkami. Formální stránka je pro ně často méně důležitá. Mají také zvláštní sklon k dennímu snění, které v sobě nese nebezpečí, že fantazie není zdravě průpravně orientována na život, ale odvrací se od něj do světa snů a přání, který hysteriky stále více vzdaluje od reality – jen pro umělce je to materiál pro tvůrčí počiny. Sny hysterických osobností – pokud odrážejí problematiku specifickou pro tuto strukturu – ukazují často naivní formou, jak se splňují přání; mají v sobě něco iluzorního, protože zákony reality jsou v nich zrušeny a chodí to v nich často jako v pohádkách. Hysterikům se zdává o hotových řešeních problémů – v bezvýchodné situaci člověk například najednou umí létat nebo má magické schopnosti, nebo se objeví nějaký deus ex machina a zachrání situaci. Vytěsňovaná úzkost se ve snech nezřídka projevuje tak, že člověk nemá pevnou půdu pod nohama, najednou stojí před propastí – tedy situace, které bychom mohli charakterizovat obrazem rytíře nad Bodamským jezerem. Sny jsou většinou barevné, živé, plné událostí a hysterici si také často dobře pamatují i dlouhé sny. Charakteristické je, že vyřešení obtížného úkolu, které by stálo velkou námahu, neprovádí sám snící, ale jiné osoby ho přebírají za něj. Kdybychom se pokusili načrtnout vzestupnou škálu hysterických struktur osobnosti od zdravých lidí s hysterickými prvky osobnosti až po lehčí a těžší poruchy v této strukturní oblasti, vypadala by asi takto: živí, impulzivní lidé s výraznější potřebou uplatnění a sebeláskou – narcistická potřeba potvrzení a touha být středem pozornosti – přehnaná potřeba uplatnění a kontaktů s lidmi – otcovy dcerušky a matčini synáčkové, kteří se nevymanili z rodinného románu – hysterická falešnost, přehrávání role a útěk před realitou až po hochštaplerství – věčné holky a jinoši – osobnosti, které nenávidí muže nebo ženy a které neakceptují roli danou svým pohlavím, nezřídka uhýbající do homosexuality – „kasírující“, destruktivní ženy s vyslovenou nenávistí k mužům a typy Don Juanů s pomstychtivými postoji vůči ženám – fobie – těžké 211
hysterické obrazy nemocí s duševními i tělesnými symptomy, kde posledně uvedené nelze vázat na žádný orgánový systém a kde bývají postiženy hlavně končetiny (projevy ochrnutí). Zdravý člověk s hysterickými prvky osobnostní struktury má radost z rizika, je podnikavý, vždy ochotný věnovat se něčemu novému; je pružný, tvárný, živý, často oslňující a strhující, temperamentní a spontánní, rád improvizuje a zkouší. Je to dobrý společník a nikdy není nudný, stále se u něj „něco děje“; má rád všechny začátky a je plný optimistického očekávání a optimistických představ o životě. Zdá se mu, že v každém začátku jsou všechny šance, je naplněn kouzlem, vlastním všem začátkům, jak to vyjadřuje motto k této kapitole. Uvádí všechno do pohybu, otřásá tradicemi a zastaralými, ustrnulými dogmaty a má v sobě něco podmanivě sugestivního, velký šarm, který umí vědomě využívat. Nic nebere příliš vážně – snad kromě sebe samého – protože si uvědomuje relativnost většiny věcí v životě; je silnější v zavdávání podnětů a v uvádění věcí do chodu než ve vytrvalosti a trpělivém provádění toho, co bylo naplánováno. Ale právě jeho netrpělivost, jeho zvědavost a nezatíženost minulostí mu umožňuje vidět a využít mnoho šancí, které jinak založení lidé nevidí, nebo které by pro ně znamenaly strop, hranici. Umí tedy svéhlavě a směle vidět život jako pestré dobrodružství a smysl života pro něj spočívá v tom, že ho žije pokud možno vydatně, intenzivně a plně.
212
KAPITOLA 5.
Závěrečná úvaha „Kdyby každý o druhém všechno věděl, Rád a snadno by odpustil, Nebylo by už pýchy ani domýšlivosti.“ (Háfis) Za čtyřmi základními formami strachu jsou obecně lidské problémy, s nimiž se všichni musíme vyrovnat. Každého z nás potkává strach z odevzdání se v některé z jeho různých forem, jimž je společný pocit ohrožení naší existence, našeho osobního životního prostoru nebo integrity naší osobnosti. Neboť každé důvěřivé otevření se, každá náklonnost a láska nás může ohrozit, protože pak jsme méně chráněni a zranitelnější, musíme se něčeho ze sebe vzdát, vydat se někomu druhému. Proto je každý strach z odevzdání se spojen se strachem z možné ztráty já. Každý se také setkává se strachem z uskutečnění já, z individuace, jemuž je v jeho různých formách společný strach z osamělosti. Každá individuace totiž znamená vybočení z bezpečí pospolitosti. Čím více se stáváme sami sebou, tím osamělejší jsme, protože pak stále více zažíváme izolovanost jedince. Každý se také svým způsobem setkává se strachem z pomíjivosti; stále znovu nevyhnutelně prožíváme, že něco končí, přestává, najednou už tady není. Čím pevněji si chceme něco podržet, zachovat, tím více podléháme tomuto strachu, jehož různé formy prozrazují jednoho společného jmenovatele: strach z proměny. A každého nakonec potkává i strach z nutnosti, z tvrdé a přísné definitivnosti; má různé formy, jimž je společný strach z nevyhnutelného určení. Čím více usilujeme o nezávaznou svobodu a libovůli, tím více se musíme obávat důsledků a hranic reality. Protože velké úzkosti našeho života, které jsou tak důležité pro 213
naše zrání a vývoj, nelze obejít, platíme za pokus vyhnout se jim mnoha malými, banálními úzkostmi. Tyto neurotické úzkosti se mohou týkat prakticky všeho a lze se jich nakonec zbavit pouze tak, že rozpoznáme vlastní strach, který je za nimi, a vyrovnáme se s ním. Protože přesouvají, bagatelizují a jakoby karikují existenciální úzkosti, jeví se neurotické úzkosti jako nesmyslné – jen nás trýzní a obtěžují. Přesto bychom je měli chápat jako varovné signály poukazující na to, že nějakým způsobem nejsme na „správné cestě“, že se chceme něčemu vyhnout, místo abychom se s tím konfrontovali, něčemu podstatnějšímu, co přesunutý strach chce zakrýt. Setkání s velkými úzkostmi je dílčí aspekt pokroku v našem zrání; přesunutí na ony zástupné neurotické úzkosti má nejen ochromující a brzdící účinek, ale odvádí nás i od podstatných úkolů našeho života, jež patří k lidskému bytí. Strach ve svých popsaných základních formách tedy nabývá důležitého významu: už to není jen zlo, kterému je třeba pokud možno zabránit, ale, a to od nejranějšího věku, neodmyslitelný faktor našeho vývoje. Tam, kde prožíváme jednu z velkých úzkostí, vstupujeme do jednoho z velkých požadavků života; v přijetí strachu a v pokusu ho překonat v nás roste nová schopnost –každé zvládnutí strachuje vítězství, které nás posiluje; každé vyhýbání se strachu je porážka, která nás oslabuje. Jak snad bylo patrné z kazuistických příkladů, náš strach má svou prehistorii, historii svého vývoje. Míra, intenzita a objekt našich úzkostí v dospělém věku jsou vždy preformovány a spoluurčovány našimi dětskými úzkostmi. Člověk s vydařeným, šťastným dětstvím, pokud ho nezasáhnou mimořádné rány osudu, je zpravidla schopen zpracovat základní úzkosti přinejmenším do té míry, že jimi neonemocní, protože si mohl vybudovat stabilní základ své osobnosti. Kdo byl naopak úzkostem nepřiměřeným věku a osudovým zátěžím vystaven příliš záhy a ve svém okolí nenašel pomoc, prožívá i 214
později úzkost jako mnohem hrozivější a tísnivější, protože v něm aktivuje staré, nezpracované úzkosti z raného dětství. Může mu je pomoci zpracovat psychoterapie v některé ze svých forem. Psychoterapie bývá vedena tak, aby si pacient ujasnil, že ve strachu, jehož intenzita je vzhledem k aktuální hrozbě nepochopitelná, ožívají nějaké dětské strachy, jimž byl tehdy bezmocně vydán, k jejichž zvládnutí však mezitím získal síly, jež mu tehdy chyběly: důvěru, naději, pochopení a odvahu. Když Rilke jednou řekl o člověku: „Učiň, ať opět zná své dětství, to nevědomé a zázračné, a nekonečně temný, bohatý okruh bájí svých raných let plných předtuch“ – pak to jsou jistě slova s hlubokým smyslem. Ale bohužel se to na mnoho lidí úplně nehodí – jejich raná léta byla více temná než bohatá, více skličující než plná předtuch, více frustrující než kouzelná. Ale i jim může psychoterapie pomoci pokročit v jejich osobnostním vývoji tím, že nově zpracují svou minulost, a tak se co nejvíce osvobodí od traumat, která utrpěli. Setkání naší dispozice s prostředím, do něhož se narodíme – prostředím chápaným v nejširším možném smyslu – vytváří to, co nazýváme osud; tento náš osud je ve svých počátcích preformován naším dětstvím, začíná jím. Ale právě psychoterapie nám dala možnosti, abychom mnohé z toho, o čem jsme si dříve mysleli, že to musíme přijmout jako osud, rozpoznali jako důsledky raných poškození prostředím, jež lze dodatečně napravit. Je důležité poukázat na to, že u tohoto raného formování hraje rozhodující roli daná společnost. Jestliže v této knize zůstala role společnosti na okraji, pak ne proto, že by byl její význam podceňován, ale proto, že v raných letech dětství jsou hlavnímu referenčními osobami rodiče. Sociopsychologické vlivy zasahují dítě zprvu pouze prostřednictvím jeho rodičů, prostřednictvím jejich postoje ke společnosti, k autoritě, práci, náboženství, sexualitě atd. Proto je v poukazech na chybné postoje rodičů vůči dítěti obsažen vždy i kus kritiky společnosti; jsou to právě rodiče, kdo jako příslušníci určitého společenství, určité kultury, 215
společenské vrstvy nebo panující ideologie zprostředkovávají dítěti její důsledky. I společnost, stát atd. se musí vyrovnávat se čtyřmi základními formami strachu a jejich odpověď na ně bývá různá podle panujících ideologií. Čtyřmi základními formami strachu, příp. čtyřmi základními impulzy nebo základními požadavky je myšleno něco obecně platného a zásadního, co už je dále nedělitelné, a tak bytostně patří k naší existenci. Zdá se, že to vychází i ze skutečnosti, že máme v zásadě čtyři možnosti, jak odpovědět na nějakou životní situaci; ke každému mezilidskému vztahu, ke každému úkolu nebo požadavku se můžeme postavit čtyřmi možnými způsoby: můžeme jej poznat a distancovat se od něj, nebo se s ním s láskou identifikovat; můžeme jej vzít na sebe jako zákon, nebo se jej pokusit změnit podle svých přání. Každý důležitý úkol, každé rozhodnutí, každé významné lidské setkání, každá osudová událost v sobě potenciálně nese všechny čtyři možnosti odpovědi. Známkou životnosti je mít je pohotově a použít je podle dané situace a našich vrozených dispozic, přinejmenším je zahrnout do svého rozhodování jako různé možnosti. Ale nejen to; často například lidský vztah vyžaduje, abychom žili prakticky současně všechny čtyři impulzy v živém vzájemném pronikání. Pomysleme například na výchovu: od vychovatele vyžaduje jak nezbytný tvůrčí odstup, který potřebuje, aby dítě poznal v jeho jedinečnosti a přiznal mu ji; vyžaduje milující postoj, aby dítěti umožnil důvěru a empaticky ho chápal; vyžaduje zdravou tvrdost a důslednost, aby umožnil zážitek řádu; a nakonec vyžaduje víru v osobitost dítěte a respekt k ní, aby ho neformoval podle vlastních přání, a tím neodcizil sobě samému. Taková „dokonalost“ však je pro jednotlivce možná vždy jen omezeně, protože jako lidé jsme nedokonalí a neúplní. Zdá se mi však důležité směrovat jednostrannosti naší povahy, které nás individuálně omezují, k ideální představě takové celosti. Každý z nás má na základě své zděděné tělesné a duševní konstituce, na základě prostředí, v němž žije, a jeho vlivů, na základě svých 216
individuálních zkušeností a získaných způsobů chování, tedy na základě svého životního příběhu, jenž formoval jeho osobnost a jeho charakter, své individuální možnosti a hranice, své nedokonalosti a jednostrannosti. Někdo se tedy bude pokoušet smířit se svým omezením a jednostranností a žít co nejplodněji, protože ví, že „celost“ je nedosažitelná. Může se tak stát jakoby reprezentantem jednoho ze čtyř základních postojů, exponentem jednoho ze čtyř základních impulzů, který bude žít s co největší možnou dokonalostí. A někdo jiný se bude pokoušet přiblížit se co nejvíce celosti, úplnosti, protože ví, že „dokonalost“ je nedosažitelná a že nejbohatší sebeuskutečnění není možné pouze z nás samých. Může-li velikost jednoho spočívat ve vědomé rezignaci na to, co je také ještě možné, a v důsledném zdokonalování svého základu v jeho mezích, pak velikost druhého může spočívat v tom, že do sebe integruje co možná nejvíc toho, co je mu zprvu bytostně cizí a vzdálené, a tím se bude stále více rozšiřovat. Dokonalost a úplnost jsou dva lidské ideální cíle; oba jsou nedosažitelné, můžeme se jim pouze přiblížit v rámci svých mezí. Pokusme se to aplikovat na čtvero základních směřování: vždy se můžeme pokusit zůstat věrní sami sobě, zachovat si svou individualitu, vyvarovat se závislostí a skrze poznání světa chápat a plodně žít svou jedinečnost. Vždy se můžeme pokusit osvobodit se z omezujícího já v mezilidské sounáležitosti, v empatické lásce a nesobeckosti, v transcendující oddanosti překračující hranice a v sebeodevzdání. Vždy se můžeme pokusit uznávat to, co se nám zdá pravdivé, dobré a krásné, jako něco věčně platného, za jehož trvání se zasazujeme proti střídání krátkodobých vlivů, které to chtějí podrýt a zničit, můžeme neochvějně zastupovat zákony a pořádky, jež jsme poznali jako nutné. A nakonec můžeme vždy chtít mít svou svobodu, přitakávat neustálým proměnám života, zaujímat v opozici proti předepsanému „apollonskému“ postoji postoj „dionýský“, který se 217
kladně staví k životu v celé jeho velkoleposti a plodnosti a nachází obojí ve vlastní duši. A vždy se můžeme – jakoby schizoidně – ze strachu ze ztráty já vyhýbat blízkému kontaktu s lidmi; můžeme – jakoby depresivně – ze strachu z odloučení a osamělosti setrvávat v nějakém vztahu závislosti; vždy můžeme – jakoby nutkavě – ze strachu ze změny a pomíjivosti lpět na všem obvyklém, nebo nakonec můžeme – jakoby hystericky – propadnout svévoli, abychom se vyhnuli strachu z nutnosti a definitivnosti. To pak právě vede k tomu, že se vyhýbáme jednomu nebo několika velkým požadavkům a naše lidskost ztrácí stejnou měrou na celistvosti. Ještě poznamenejme, že vždy dvě struktury osobnosti, jež se doplňují jako protiklady, se často navzájem instinktivně přitahují, jsou jedna druhou fascinovány – neboť nic nás obvykle nefascinuje silněji, než když druhý člověk přesvědčivě žije to, co my sami v sobě také tušíme jako možnost, ale snad jsme to potlačili, nebo jsme se to nenaučili, resp. nesměli žít. Zdá se, jako bychom skrze příslušný opačný typ chtěli dospět k „celosti“, k úplnosti, která nás má osvobodit z naší individuální omezenosti a jednostrannosti, a to také tvoří podstatnou část fascinace druhým pohlavím. V tomto smyslu se obvykle navzájem přitahují na jedné straně schizoidní a depresivní, na druhé straně nutkavé a hysterické osobnosti. Zdali se v tom projevuje naše nevědomá touha po doplnění do celku, přání najít na partnerovi to, co nám samým schází; zdali v tom tušíme možnost, jak se vysvobodit z pout osudově určené struktury? Rozhodně může ve vzájemné přitažlivosti opačných typů spočívat šance pro takové doplnění. Ale jen pokud jsme ochotni přijmout to, že druhý je jiný, brát ho vážně a chtít ho chápat, můžeme doufat, že to jiné objevíme a rozvineme i v sobě. Ovšem v realitě života to většinou vypadá jinak. Každý se tu totiž pokouší přimět druhého, aby šel jeho cestou, chce si ho co možná nejvíce připodobnit, a tím se ztrácí nejen tvůrčí napětí, ale mohou vznikat i neúprosné boje. Nebo člověk beznadějně nechápe 218
odlišnost druhého, protože není ochoten se z ní učit, či proto, že měří chování druhého pouze vlastními měřítky, jež se pro něho nehodí. Jestliže se schizoidní a depresivní partneři instinktivně přitahují, má to většinou následující pozadí: Schizoid tuší u depresivního člověka jeho ochotu a schopnost milovat, jeho ochotu obětovat se, jeho snahu vcítit se do druhého a sám zůstávat v pozadí; zde, pokud vůbec někde, tuší šanci, jak se vysvobodit ze své izolace, možnost dohnat ve vztahu k partnerovi něco, co nikdy nesměl prožít: důvěřovat a cítit, že je v bezpečí. Zde by fascinace spočívala v tom, že schizoid cítí v depresivním člověku možnosti, které jsou i v jeho nitru, ale nikdy se nemohly rozvinout. Na druhé straně fascinuje depresivního člověka na schizoidním to, že schizoidní osobnost žije něco, čeho se on nikdy neodvážil, resp. co žít nesměl: být nezávislým individuem bez strachu ze ztráty a bez pocitů viny. Současně cítí, že je zde někdo, kdo nutně potřebuje jeho lásku. Jak špatně to může dopadnout, jsme viděli na výše popsaném příkladu. Když totiž schizoidní člověk cítí touhu depresivního člověka, která chce přitáhnout k sobě a pevně držet, navozuje to jeho ústřední úzkost, strach ze závislosti; a když jeho depresivní partner cítí touhu schizoidního protějšku po nezávislosti, navozuje to zase jeho ústřední úzkost, strach ze ztráty. Pak se právě oba jejich obranné postoje vyhrocují v nekonečné tragické neporozumění. Člověka, jehož jsme popsali jako nutkavého, fascinuje barevná pestrost, spontánnost, radost z rizika a otevřenost pro všechno nové, která je typická pro opačný hysterický typ, protože on sám přikládá velkou hodnotu tomu, co je obvyklé, a lpí na tom, vždy pamatuje na jistotu, a tak, jak i sám cítí, zbytečně omezuje svůj život. Obdobně je, jak jsme už naznačili, člověk s hysterickými rysy osobnosti fascinován svým protikladným typem, protože ztělesňuje stabilitu, solidnost, důslednost a spolehlivost, uspořádaný život, 219
který sám tolik postrádá. Opět však může docházet k tragickým zápletkám a k nepochopení, když se každý pokouší, veden svou specifickou úzkostí, vnutit druhému svůj způsob. Pak bude nutkavý člověk jen ještě více stupňovat partnerovu hysterii svou stále přehnanější důkladností, pedanterií a malichernými výtkami, svou neústupností a mocenskými nároky, svým sklonem všechno si vynutit, a jeho partner začne mít dojem, že nemůže dýchat. Korektnost, střízlivost a věcnost nutkavého partnera, který za těmito postoji skrývá svou ústřední úzkost, strach ze změny, způsobuje, že hysterický partner prožívá život s ním jako naprogramovaný, určený, bez lesku a změny, bez improvizace a zpestření každodenního života malými světélky, která potřebuje: stejně potřebuje i potvrzení z partnerovy strany, ale dostává se mu ho velmi spoře, protože partner má strach, že by ho rozmazloval. Hysterický člověk pak bude ze své ústřední úzkosti, ze strachu z přílišné určenosti nutkavého partnera stále více rozčilovat a zneklidňovat. Nutkavý pak může před jeho nepochopitelnou nelogičností, rozporuplností a projevy nezávaznosti, používanými nyní vědomě jako prostředky obrany, prostě rezignovat, především ho však nároky hysterického partnera provokují ke stále přísnějším opatřením. I zde žijí ti dva vedle sebe, ale ve skutečnosti se míjejí a většinou zmeškají šanci integrovat to, co je doplňuje. V obou případech může být pomoc pouze v tom, že člověk bude založení druhého chápat, brát ho vážně a nebude ze strachu vlastní strukturu ještě utvrzovat. U velmi extrémních forem opačných typů se to však podaří stěží, protože pak oba partneři prožívají vystupňovaný strach z odlišnosti toho druhého a musí se proti němu nějak bránit; pak už neprožívají fascinaci opačným typem, ale pouze znepokojení a rozhořčení. Z tohoto hlediska může být znalost čtyř základních postojů a základních úzkostí užitečná pro partnerské vztahy i pro jiné mezilidské vztahy. Dnes je velmi často zvykem ukončit partnerský vztah, když se objeví první zklamání, a tím se lidé právě připravují o 220
šanci dál se rozvíjet skrze snahu o pochopení druhého člověka. Protože u čtyř forem bytí ve světě jde o možnosti, jež patří k naší základní podstatě, existovaly vždy a budou existovat stále. Různé doby, kultury, sociální struktury a kolektivní životní podmínky; dobové ideologie a uznávané hodnoty; etické a náboženské, politické a ekonomické názory způsobují, že čtyři základní úzkosti jsou prožívány vždy s různými zdůrazněními a že strukturní typy jsou posuzovány různě. Celé epochy tak mohou být pod dominantním vlivem jednoho ze čtyř strukturních typů, takže se v nich může typ, který je pro ně vhodný, lépe rozvíjet; už děti jsou k němu vychovávány. Protikladný typ se naopak rozvíjí hůře, protože je kolektivně odmítán nebo negativně hodnocen. Usedlá selská kultura tak bude podporovat záchovné rysy, tedy orientaci na tradici, na zkušenosti neměnné předávané, na jistotu, majetek a trvání –tedy rysy, jaké jsme popsali u nutkavé osobnosti. Urbanizace a industrializace, které prožíváme dnes a které nás vytrhly z mnoha přirozených vazeb a vyžadují tolik bezduchých činností a hrozí, že povedou k procesům zmasovění, s sebou přinesly – jako každé vykořenění – výrazný nárůst schizoidní tendence. Jak jsem o tom už psal, narůstá absence vazeb a zanedbávání citové stránky, obojí za podpory technokracie, pro niž se stalo možným vše. O to důležitější je pro nás na jedné straně zdůraznit pozitivní aspekt schizoidní poruchy, totiž snahu po individuaci – nikoli jako izolující seberealizaci a egocentrickou jedinečnost, ale jako úkol, který by měl prospět většímu, nadindividuálnímu celku; na druhé straně je třeba vědoměji pěstovat opačný postoj – vědomí emocionálních a humánních hodnot. Zřejmě končící patriarchát se svými typickými rysy absolutní moci a autority, se svým lpěním na tradicích a na institucích, jež zřídil, byl výrazem převládání nutkavých rysů; avšak už ne na organicky živé bázi jako v selských kulturách, nýbrž na bázi mnohem silněji 221
orientované na moc, na utlačování a využívání závislých a slabých. Tím došlo k daleko ostřejší konstelaci opačného pólu, jak se to projevuje v extrémním případě například v požadavku antiautoritativní výchovy, ve vlně sexuálního uvolnění a ve zrušení mnoha tabu, pozitivně pak v hledání nových svobod. V kolektivu totiž také stále působí sklon hledat doplnění pro vyrovnání nezdravých jednostranností, seberegulační proces, který se ovšem stává vědomým většinou až později a pak vede vždy v určitém rytmu k proniknutí potlačovaného ven, k proražení hrází, které je tím extrémnější, čím extrémnější a jednostrannější byl dřívější postoj. Existuje bezpochyby i souvislost mezi čtyřmi formami bytí ve světě a věkem, tedy mezi základními impulzy a biologickými procesy. Po zmíněných vývojových fázích v raném dětství obvykle v mládí převládá centrifugální princip, optimistický pocit, že my sami i svět je plný možností, že budoucnost leží před námi, a my se vrháme do života plni naděje a radosti z dobrodružství. V takzvaných „nejlepších letech“ roste sklon vytvořit si stabilní životní rámec a zařídit se v něm; převažují centripetální síly se sklonem k určitým ohraničeným cílům, budujeme si svůj mocenský a majetkový okruh. Dochází k seberealizaci v povolání, partnerském vztahu, rodičovství. Po životním poledni pak mnozí prožívají proměnu; sílí touha po uskutečnění možností, jež v člověku tkví, ale jejichž realizaci každodenní život se svými povinnostmi a požadavky nedovolil. Chtěli bychom více zapomenout na sebe a vyjít z uvěznění ve svém já; v nové formě se vynořují otázky po smyslu, metafyzicko-transcendentní potřeby, musíme se už pozvolna učit opouštět, akceptovat, že pomíjivost platí i pro nás. A nakonec ve stáří, s vědomím blížící se smrti, jsme konfrontováni s osamělostí v nové formě a můžeme snad zmoudřet přijetím své poslední samoty; nebo tím, že na druhé straně cítíme svou sounáležitost s tím, co je „obecně lidské“, že si uvědomujeme, že jsme částí velkého celku, do něhož opět vejdeme – jak to 222
vyjadřuje němčina slovem „allein“, „sám“, které označuje jak izolovanou samotu (Alleinsein), tak i naše útočiště v jednotě s vesmírem (All-eins-Sein). Tyto paralely s věkem jsou samozřejmě pouze určité akcenty, ale dávají tušit, že se v nich projevuje zákonitost života. A tato zákonitost života snad sahá ještě dál. Uprostřed života se zdá, že začínáme na vyšší rovině ještě jednou zpětně procházet ranými fázemi svého vývoje a musíme přitom znovu překonávat úzkosti, které k nim patří. Začíná to tím, že si uvědomíme, že budoucnost, jež leží před námi, je omezená, že už před sebou nemáme tolik možností – a tak se znovu setkáváme se strachem z definitivnosti. Poté poznáváme, že i to, co jsme vytvořili, materiální statky i duchovní majetek se před naším zrakem mění, že i naše vitalita slábne, že neexistuje nic absolutního a trvalého – a tak znovu zažíváme strach z pomíjivosti. Pak prožíváme odloučení; děti nás opouštějí a zakládají vlastní rodiny; ztrácíme své blízké, kteří umírají, a začínáme chápat, že se postupně musíme naučit opouštět, a tím se znovu navozuje strach z osamělosti. A v poslední fázi našeho života čeká smrt na nás samy, umírání, jež nesdílíme s nikým, do něhož si nikoho nemůžeme vzít s sebou – a naposledy se setkáváme se strachem ze sebeodevzdání, nyní do náruče smrti. Kruh našeho života se uzavírá tímto posledním krokem do velkého neznáma, z kterého jsme svým pivním krokem vystoupili. Ovšem mnozí lidé, kteří se neodvažovali uskutečnit ony kroky, pak zpětný vývoj opakují příliš doslovným způsobem: neakceptují stárnutí a chtějí zůstat za každou cenu mladí; lpí na majetku tím víc, čím víc cítí, že jim ubývá času a sil; stávají se ve stáří opět dětmi, zajímá je už jen jídlo a pití, jejich trávení, zdraví, a nakonec končí jako bezmocní starci, kteří se sotva ještě liší od bezmocného malého dítěte. Čtenář bude možná zklamaný, když při pokusu poznat sám sebe v jedné ze čtyř popsaných osobnostních struktur nedospěje k jednoznačnému zařazení; ale pravděpodobně v sobě objeví něco ze všech, včetně každé ze základních úzkostí. Zdá se mi však, že právě 223
to hovoří pro fakt, že popsané základní úzkosti a strukturní typy jsou blízké životu a realitě: že se tak říkajíc nevyskytují „čisté“. Taková jednoznačnost by totiž spíše odpovídala naší racionální potřebě jasných definic a vymezujících systémů než skutečnosti života, na kterých se často dopouštíme násilí. Jedná-li se kromě toho u základních impulzů a jim odpovídajících úzkostí o všeobecně lidské danosti a souvisí-li jejich formování s průběhem vývojových fází v raném dětství, jimiž musíme všichni projít, musíme je také všichni poznat jako možnost a mít v sobě jejich zárodek. Pak můžeme dokonce říci, že jsme v jistém smyslu o to životnější, čím více jsme doma ve všech čtyřech oblastech, resp. když v nás žádný ze základních impulzů úplně nechybí – to by znamenalo, že jsme mohli relativně zdravě projít oněmi fázemi v dětství, kdy se impulzy a úzkosti poprvé formují. Jednostranně zdůrazněné osobnostní struktury jsou proto ohroženější a demonstrují velmi jasně význam raného dětství pro náš zdravý vývoj. To, jak prožijeme čtyři základní impulzy v našem vývoji, osudově závisí na souhře následujících faktorů: přicházíme na svět s „vrozenou povahou“, o níž dokáže něco říci nejspíš astrologie prostřednictvím horoskopu; k tomu se druží naše zděděné dispozice, které však poznáváme teprve během svého vývoje; a v setkávání a konfrontacích s prostředím svého raného dětství a pozdějšího života získáváme svou „druhou povahu“, která v důsledku okolních vlivů je vždy již poněkud zkalenou, resp. odcizenou podobou první, vrozené povahy. Je-li toto odcizení příliš velké, je-li mezi naší primární povahou a dispozicí a mezi vštípenou a získanou druhou povahou příliš velký rozpor, onemocníme. Uvedené příklady snad dost jasně ukazují, v jaké míře může patogeneticky zapůsobit naše rané a ještě i pozdější prostředí. Především jde o naše rané rodinné prostředí, které však vždy v sobě zahrnuje i širší sociokulturní prostředí tím, že naši rodiče – vědomě či nevědomě – ve výchově uplatňují dobová kolektivní měřítka, souhlasí s nimi neboje odmítají, zastávají je nebo proti nim bojují. Dítě tak už jejich prostřednictvím přejímá nebo jako oni 224
odmítá kolektivní hodnocení. Nebereme-li v úvahu hrubé zanedbání nebo poškození dětí, jež je známkou nemoci rodičů, můžeme říci, že nejen rodiče svým dětem, ale i děti svým rodičům se stávají osudem. Nesmírná diferencovanost, bohatství dispozic, obrovské individuální rozdíly, současně dlouhá závislost v raném dětství i velká narušitelnost ve vývoji způsobují, že je člověk ohroženější než jiní živočichové. Dítěti i nám se některé věci stávají osudem: není to ničí zásluha, když nám jako rodičům dítě „sedí“, když je pro nás snadné mít ho rádi, když mu můžeme bez námahy poskytovat svou lásku, když nám vychází svou povahou vstříc – bez ohledu na určitá naše přání, jaké bychom ho chtěli mít a jak by se mělo vyvíjet. Na druhé straně to není ničí vina, když je pro nás těžké vcítit se do něj a chápat ho v jeho jedinečnosti, když nás podivně zaráží a my se musíme velmi snažit, abychom ho milovali tak, jak můžeme a jak to od sebe očekáváme; když nám dělá starosti, jež způsobují, že se vůči němu cítíme bezradní, když nám dává pocítit, že nás jako rodiče také nemůže akceptovat tak, jak by chtělo a potřebovalo. Co však můžeme udělat, abychom se vyvarovali těžkých poškození dítěte, je především získat více znalostí o jeho raných potřebách a o svých vlastních možných chybných postojích v jeho raném věku; je to na druhé straně šance taková poškození včas rozeznat a možná korigovat. K tomu dnes máme k dispozici vedle „velké psychoterapie“ mnoho dalších možností: terapii hrou, výchovné poradenství, rodinnou terapii; terapii chování a komunikace; manželské poradenství, párovou terapii nebo individuální terapii toho člena rodiny, který ostatní zatěžuje, nebo traumatizovaného dítěte. Pokud jde o somatická onemocnění, dávno už jsme samozřejmě ochotni provádět povinné preventivní školní prohlídky, v případě somatické nemoci samozřejmě jdeme k lékaři. Je však podivné, že ještě nemáme žádná podobná preventivní opatření, žádná povinná vyšetření svých dětí, pokud jde o jejich duševní stav a konflikty ve vztahu rodiče – dítě a učitel – žák, ačkoli dnes víme, že mnoho somatických onemocnění má duševní pozadí a že raná duševní 225
traumata mají velmi těžké následky. Dovolím si prohlásit, že jsme tu ještě barbary. Rodiče, vychovatelé i státní instituce by se měli spojit a více dbát na profylaxi neurotického vývoje – už ve svém nejvlastnějším zájmu. A ještě jednou k tématu strachu. Když budeme úzkosti, jež nás trápí, chápat jako upozornění, že na našem postoji něco není v pořádku nebo že se bojíme některého z velkých požadavků života, neodvažujeme se nějakého vývojového kroku, může nám pomoci, jestliže poznáme strach jako výzvu, abychom přerostli svůj dosavadní stupeň vývoje do nové svobody a současně do nového řádu a zodpovědnosti. Pak nám strach může ukázat svou pozitivní, tvůrčí stránku a stát se podnětem k proměně. Možná nám přitom může pomoci podobenství použité na začátku knihy, budeme-li si uvědomovat svou účast na dynamických silách, jež jsou při veškeré rozporuplnosti a protikladnosti díky kosmickému železnému řádu přece jen v živé rovnováze, která nikdy neznamená zastavení nebo statický klid, ale nikdy se také nezvrhne v chaos. Každé přílišné zdůraznění nebo každý výpadek jednoho z vesmírných hybných impulzů by ohrozily, snad i zničily naši sluneční soustavu – na lidské úrovni každá jednostrannost nebo výpadekjednoho ze základních impulzů ohrožuje náš vnitřní řád a může nám způsobit onemocnění. V účasti na těchto vesmírných silách a na druhé straně v našem zformování prostředím a lidmi, kteří nás obklopují, se projevuje dvojí aspekt našeho života: člověk se svou účastí na nadčasových, nadosobních řádech a zákonech a na tom, co je společné všem lidem – jeho nadčasový, věčný aspekt. A člověk jako bytost s historií a jako jedinečné individuum, jež prodělává konfrontaci mezi svými dispozicemi a prostředím, v němž se nachází, v němž musí vyrůstat – jeho časový aspekt. Jako časově omezené bytosti máme svou individuální biografii a získali jsme svůj jedinečný charakter s jeho jednostrannostmi a omezeními; jako lidé vůbec, jako části „toho, co je lidské“, v sobě tušíme dokonalost a úplnost, jež nás může 226
pozvednout nad naši minulost a nad omezení získaná během ní, když si uvědomujeme to, co je nám jako lidem společné, co není vázáno na dobu, kulturu a rasu, ale čím se míní ono „obecně lidské“. Kdyby existoval někdo, kdo by zpracoval strach z odevzdání se v pravém smyslu slova a kdo by se mohl v milující důvěře otevřít životu a lidem kolem sebe; kdo by se současně odvážil žít svobodným, suverénním způsobem svou individualitu, beze strachu, že ztratí všechno, co představovalo ochranu a bezpečí; kdo by byl dále přijal strach z pomíjivosti, a přesto by dokázal plodně a smysluplně utvářet cestu svého života; a kdo by nakonec na sebe vzal řád a zákony našeho světa a našeho života s vědomím jejich nutnosti a nevyhnu telnosti, beze strachu, že jimi bude příliš omezen ve své svobodě – kdyby existoval takový člověk, museli bychom mu bezpochyby přisoudit nejvyšší zralost a lidskost. Ale jestliže se mu – byť i jen omezeně – můžeme přiblížit, zdá se přece jen podstatné mít před sebou obraz plného lidství a zralosti jako cílovou představu; tato představa není ideologií vymyšlenou lidmi, ale obdobou velkých řádů světové soustavy na naší lidské úrovni.
227
Základní formy strachu FRITZ RIEMANN Z německého originálu Grundformen der Angst přeložila Eva Bosákova.
Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o., Klapková 2,182 00 Praha 8, jako svou 454. publikaci. Praha 1999 Návrh obálky Markéta Zindulková Na obálce použita reprodukce (výřez) obrazu P. Siegera Kódera Odpovědný redaktor Monika Zárská Výtvarný redaktor Vladimír Zindulka Sazba Anna a Jakub Kubů Výroba ERMAT, s. r. o., Praha Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Vydání první 228