Gestapo: dějiny Hitlerovy tajné policie 1933-45 9788025617786, 8025617785

Citation preview

GESTAPO DĚJINY HITLEROVY TAJNÉ POLICIE

1933-1945

SvOITKA&Co NAKLADATELSTVÍ

GESTAPO DĚJINY HITLEROVY TAJNÉ POLICIE 1933-45 RUPERT BUTLER

f SVQ|TI,blízký příbuzný, který bude spravovat von Witzlebenovu agendu.“ Pokud šlo o spiklenectví a utajování, navržený scénář převratu byl stejně spletitý, jako kdyby jej tvořili sami nacisté. V první fázi mělo být „odhaleno“, Himmler plánuje svými jednotkami SS nahradit Wehrmacht. Von Witzleben ajeho stoupenci měli zadržet Hitlera a Goringa a umístit je do ochranné vazby

Nahoře: Jednou 2 nejtajem­

nějších postav Třetí říše byl Wilhelm Canaris. Na jednu

stranu mistr špionáže,

pracující pro „nové Německo“, nenáviděl na straně druhé Himmlera

a jeho SS, které pokládal za „bandu zločinců“.

131

GESTAPO

pod záminkou, že jim z Himmlerova plánu vyplývá vážné ohrožení. Poté měli být Himmler a Heydrich obviněni z velezrady. Za této situace měly být jednotky Wehrmachtu s posádkou v blízkosti Berlína povolány do města, aby po­ mohly překonat odpor zbývajících jednotek SS, podporujících Himmlerův údajný „puč“. Jakmile by jednotky Wehrmachtu dostaly situaci pod kontrolu, byly by veřejnosti odhaleny skutečné důvody převratu. Všechny plány však ustoupily do pozadí na podzim 1938. Britský ministerský předseda Neville Chamberlaina tehdy přiletěl do Němec­ ka, „aby dospěl k dohodě“ s Hitlerem ohledně československého pohraničí. Po setkání s Chamberlainem v Berchtesgadenu, Bad Godesbergu a Mnichově Fúhrer dostal všechno co po Ceších chtěl bez jediného výstřelu. Na základě dohody uzavřené v Mnichově bylo Československo

Nahoře: Henning von Tresckow,

další z otevřených odpůrců SS a Gestapa, se

podílel na mnoha pokusech o Hitlerovu fyzickou likvidaci, kromě jiného

i na smolenském spiknutí.

Když se v červenci 1944 dozvěděl, že atentát na Hitlera v jeho hlavním stanu

nuceno postoupit své pohraniční oblasti, osídlené většinou Němci, bez boje Německu. Tato zpráva se rozletěla rychlostí blesku do všech evropských zemí. Většina Němců, kteří nebyli nadšeni vy­ hlídkou na válku, je přijala s úlevou. Spiklenci cítili, že se nálada v zemi změnila. Pokud by Hitler uspěl, motivace spiklenců a podpora jejich protinacistickým snahám by zmizely. V domě von Witzlebena spiklenci spálili veškeré dokumenty, svědčící o jejich tajných plánech. Pouze Oster si uschoval svůj třístránkový, ručně psaný koncept, který zůstal uzamčen v trezoru Abwehru. To byla těžká chyba. Původní plány spiklenců předpokládaly, že Hitler bude zatčen a postaven před soud. Jak se spiklenci obávali, když se ukázalo, že Hitler má vysokou naději na dosažení rychlého vítězství na západě, odvrátili se od nich mnozí dřívější stoupenci myšlenky převratu. Počátkem roku 1943 se postup německých vojsk zastavil a ztráty na východní frontě začaly nabývat hrozivých rozměrů. Když bylo stále zjevnější, že Hitler vede zemi ke zkáze, byl čas přemýšlet o možnosti, o níž se dosud neuvažovalo: o atentátu na Hitlera.

skončil neúspěšně, spáchal sebevraždu.

OPERACE BLESK První významnější pokus se označuje jako Smolenský pokus (nazývaný také Operace Blesk). Operace byla naplánována v průběhu ledna a února 1943. Její úspěch závisel na práci nové skupiny spiklenců, která se vytvořila v době, kdy se

132

DOMÁCÍ OPOZICE

situace na východní frontě začala vyvíjet v neprospěch Němců. Patřil k ní generál Friedrich Olbricht, náčelník všeobecné vojenské správy, generál Henning von Tresckow, sloužící u skupiny armád Střed na velitelství ve Smolensku, a Fabian von Schlabrendorff, nižší důstojník von Tresckowova štábu. Canaris věděl, co se připravuje, sám však zůstal stranou. Na místo vyslal své dva muže, Hanse von Dohnanyie a generála Erwina Lahousena, kteří se měli zúčastnit konference důstojníků Wehrmachtu. Ve Smolensku se spiklenci setkali a vymysleli plán na vylákání Hitlera do pasti a jeho zabití. Atentát se měl stát předehrou povstání v Berlíně. Hitler v té době nechoval důvěru k žádnému ze svých generálů a příliš se mu nechtělo opouštět svůj hlavní stan - takzvané Vlčí doupě (Wolfschanze) ne­ Stále nerozhodný von Kluge, daleko Rastenburgu, dnešního Ketrzyna. Svoji cestu který dříve naznačoval, že by se několikrát odložil, nakonec se nechal přesvědčit ke spiklencům připojil, nakonec a 13. března 1943 do Smolenska odletěl. Spiklenci se raději zůstal loajální Hitlerovi, snažili do svých řad získat polního maršála Gunthera von Kluge, velitele skupina armád Střed, avšak bez úspěchu. Všechno záviselo na von Tresckowovi a von Schlabrendorffovi. Pomáhal jim ještě Lahousen, který do Smolenska přivezl několik náloží připravených Abwehrem. Ukázalo se, že německé výbušni­ ny nelze použít. Německé iniciátory před aktivací výbušniny syčely a mohly tak prozradit svojí přítomnost. Jako ideální se zdála britská bomba, která byla shazo­ vaná spojeneckým agentům letadly RAF. Spiklenci uvažovali o tom, že takovou bombu nastraží do Hitlerova letadla před jeho zpátečním letem. Von Schlabrendorffa napadlo, že dva balíčky výbušniny, umístěné do jednoho pouzdra, vypadají podobně jako dvě láhve brandy. Pod záminkou, že svým kolegům v Rastenburgu zasílá likéry, se von Schlabrendorffovi podařilo zdánlivě nevinný balíček podstrčit generálovi Helmuthu Stieffovi, který jej umístil v letadle. Čtyřmotorový Focke-Wulf Condor s Fůhrerem vyrážel na cestu po celé vý­ chodní frontě. Hitler s ním cestoval na ukrajinské velitelství, kde jej přijal polní maršál Erich von Manstein, poté do Vinnycje a pak znovu k von Mansteinovi, aby maršálovi poblahopřál ke zničení sovětského armádního sboiu Při letu do Smolenska se zdálo, že Hitler nezná únavu. Živě hovořil s geneiálem Alfrédem

Jodlem, svým operačním šéfem OKW. V zavazadlovém piostoru Condoiu měl pomalu hořící zažehovač aktivovat zabalené výbušniny Během několika minut se mel uvolnit úderník, udeřit na výbušku a roztrhnout letadlo, Ke zničení letadla, jak po válce vzpomínal von Schlabrendorff, mělo dojit krátce po odletu z Minsku, vzdáleného asi 30 minut cesty letadlem od Smolenska Předpokládalo se, že po­ kud dojde ke zničení letadla, jeden z doprovodných letounů Messerschmidt 109 o tom podá zprávu. Spiklenci prožili celou hodinu ve smrtelné úzkosti Poté přišla zpráva, která oznamovala, že Condor bezpečně přistál v Rastenburgu. Von Schlabrendorff vzpomínal: „Byli jsme ohromeni, nedokázali jsme $i představit, jaká byla příčina selhání. Okamžitě jsem volal do Berlína a uvedl

133

GESTAPO

Nahoře: Na palubu

letounu Focke-Wulf Condor, s nímž měl Hitler letět ze Smolenska, se

sice podařilo propašovat bombu, zpravidla však byla

Fiihrerova oblíbená flotila

condorů podrobována důkladným bezpečnostním

kontrolám.

134

heslo, které znamenalo, že atentát selhal. Poté jsme spolu s Tresckowem přemýš­ leli, co budeme dělat dál. Byli jsme hluboce otřeseni. Bylo zlé, že pokus selhal. Ještě horší by však bylo, kdyby byla nálož odhalena. Nevyhnutelně by následo­ valo naše vypátrání a smrt širokého okruhu blízkých spolupracovníků.“ Na spiklence se nakonec usmálo štěstí. Von Tresckow telefonicky v hlavním Hitlerově stanu ověřil, že balíček obsahující „brandy“ ještě nebyl doručen. Von Tresckow vysvětlil, že se von Schlabrendorff zmýlil a že balíček neobsahuje to, co v něm mělo být. Von Schlabrendorff měl dorazit druhý den na jednání a přivést kvalitní alkohol. Jakmile se von Schlabrendorffovi podařilo zmocnit inkriminovaného balíčku, spěchal, aby stihl noční vlak do Berlína. Bombu zneškodnil v kupé spacího vozu. Přitom zjistil, že navzdory pečlivé přípravě rozbuška nevybuchlá. Během dvou týdnů následoval další pokus. Plukovník von Gersdorff, další z důstojníků z von Tresckowova okolí, se nabídl, že obětuje vlastní život, aby zabil Hitlera. Spiklenci chtěli využít příležitosti, kdy bude Hitler otevírat výstavu v berlínském Válečném muzeu. Von Gersdorff, v jehož plášti měly být časované

DOMÁCÍ OPOZICE

nálože, se měl vrhnout k diktátorovi. Když se však výstava otevírala, Hitler se na ní zdržel jen velmi krátce a ani nedodržel plánovaný časový program. Von Gersdorff si na výstavě povšiml, že mezi účastníky vernisáže vedou v počtech přísluš­ níci Gestapa. Protinacistický odboj v řadách Abwehru, tvořený spiklenci střední­ ho věku, zatíženými obavami z minulosti a předsudky, s nimiž nebyl schopen se vyrovnat, čekal na další příležitost. Na jiném místě však existovala jiná skupina vlastenců, o kterých spiklenci z Abwehru nevěděli. Tito lidé žádné podobné zábrany neměli.

Dole: Jediným, kdo přežil

ze skupiny Hiderových

oponentů, vysokých

SCHOLLOVI

armádních důstojníků, byl

V určitou dobu se mohli mladí lidé ve věku Hanse a Sophie Schollových, narození v letech po skončení 1. světové války, dívat s veselou vzpomínkou na události v Norimberku, městě na jihu Německa, v září 1933, necelých 9 měsíců po nástupu Hitlera k moci. Vzpomněli by si na třeštící, oslavující vítězoslavný dav, který zaujímal ohromnou plochu stadionu Zeppelinwiese, shromaždiště starého města. Oslavovalo se zde to, co Rudolf Hess, věrný Hitlerův průvodce, nazval „kongresem vítězství“. Den srazu patřil mladým lidem. Bylo jich zde na 60 000, oblečených v červe­ ných a černých nebo bílých vestách a košilích, vytvářejících na ploše Zeppelin­ wiese obrazce s hesly „Krev a čest“, „Německo vzbuď se“ a „Mládež a práce“. Složité přesuny útvarů trvaly celých 90 minut. Skupiny se suverénně pohybovaly po obvodu a napříč nástupištěm a vytvářely slova vyvedená v červené, černé a bílé barvě, na polích tvaru kruhů, obdélní­ ků nebo čtverců. Všem takto vytvářeným obrazcům s hesly dominoval tvar hákového kříže, vznikající přibližně ve stře­ du obrazce. Nad hlavami účastníků akce svítily reflektory, které doplňovaly letní slunce, kolem nástupiště stál les vlaj­ kových stožárů, ověšený stovkami nacistických praporů. Každý pohyb cvičenců na ploše provázel bouřlivý potlesk, který dosáhl svého vrcholu ve chvíli, kdy cvičenci současně

von Schlabrendorff (na

snímku). To on pověřil Klause von Stauffenberga

sehráním klíčové role při

atentátu na Hitlera ve Vlčím doupěti. Poté, co byl

zatčen a mučen, unikl jisté smrti jen díky zasažení

budovy Lidového soudu v Berlíně spojeneckým

bombardováním v roce 1945.

vytáhli z pochev 60 000 nablýskaných ocelových nožů a če­ pelemi vyslali oslnivý odraz vysoko stojícího odpoledního slunce. Hans Scholl vstoupil do mládežnické organizace Hitlerjugend (Hitlerova mládež) v roce 1934. Své iluze o nacionálním socialismu ztrácel pomalu. Nechápal, proč jeho otec, Robert Scholl, nesdílí jeho oddanost novému Německu, a jeho nové vůdce označuje jako „vlky a podvod­ níky“. Útok na svobodu jednotlivce byl za nacionálního socialismu veden postupně. Mládežnické organizace, které |ýíy v Německu tradiční, se jedna podruhé ocitly mimo

zákon a jejich členové byli verbováni ke vstupu do Hitler­ jugend.

135

GESTAPO

Spolu se svojí sestrou Sophií Hans pokračoval v práci v nepovolené mládež­ nické organizaci. Jednoho dne roku 1937 do domu Schollových a jejich přátel vstoupilo Gestapo, které zkonfiskovalo knihy, fotoalba a deníky. Tyto předměty, cenné pro mladé lidi, kterým patřily, byly politicky naprosto neutrální. Hans byl zatčen a umístěn do žaláře. Byl propuštěn s varováním před osudem, který čeká na odpůrce režimu. Méně štěstí měli vedoucí představitelé náboženských mládežnických organizací, jako byl Adalbert Probst, kterého Gestapo zadrželo v roce 1934 v souvislosti s Róhmovým pučem a zastřelilo, když „se pokusil o útěk“. Po Hansově zatčení Gestapo nepřestávalo sledovat jeho rodinu. Hansův otec nebyl příliš opatrný a o Hitlerovi veřejně prohlásil, že je darebák. Jeho hodnocení neušlo pozorným uším jednoho pracovníka radnice v Ulmu, který neztrácel čas a ihned informoval místní Gestapo. Následovalo nevyhnutelné klepání na dveře ve dvě hodiny ráno a okamžité zatčení. Scholia nakonec propustili. Mohl si však být jist, že při sebemenší provokaci se Gestapo vrátí. Způsob, jakým s jeho otcem zacházeli, Hanse pobou­ řil. Rozhodl se pomstít, zpočátku však nevěděl, co by V Liibecku byli tři knězi bylo nejlepší udělat. Po nasazení na východní frontě zatčeni za šíření modliteb, mohl Hans pokračovat ve svém studiu medicíny které odsuzovaly válku. v Mnichově. Jednou z nejoblíbenějších místních liberálních vůdčích osobností byl doktor Kurt Huber, který se ujal obhajoby ve věci pronásledovaných křesťanských církví. V Lúbecku byli zatčeni tři duchovní za to, že svým věřícím rozdávali text modlitby, který odmítal válku. Dalším známým kritikem Hitlera byl múnsterský biskup Hans Clemens von Galen, který otevřeně poukázal na roli nacistů při získávání mládeže cestou „nelegálního žalářování, exilu a vyloučení nevinných“. Huber z biskupových modliteb vyjímal nejohnivější pasáže a šířil je mezi vlivnými mnichovskými občany, včetně rodiny Schollových. Nedlouho předtím Hans zjistil, že mnozí jeho spolužáci mají podobné názory jako on. Po večerech, ve svém volném čase, skupina vypracovala vlastní svědectví o myšlení a postojích německého národa. Zpočátku byly jejich letáky formulovány velmi opatrně. Neodsuzovaly národní socialismus přímo, citovaly klasické spisovatele, kteří byli rozhodnými zastánci respektování osobních svo­ bod. Kromě Goetha a Schillera letáky připomínaly příklad starověkého měst­ ského státu Sparta, který popřel hodnoty lásky a míru a lidi zcela podrobil diktátu státních institucí. Z letáků nicméně vyplývalo, co chtějí jeho autoři čtenářům sdělit. Časem letáky změnily tón, opustily romantismus a květnaté básně a začaly přímo kritizovat nacisty. Z původní skupiny disidentů se vyvinulo hnutí odporu. Někdy se uvádí, že jméno hnutí, Die Weisse Rose (Bílá růže) vybral Hans Scholl

podle románu záhadného spisovatele B. Trávená, jehož pravé jméno bylo Albert Feige. Spisovatel často zpracovával téma nehumánnosti velkých institucí, zasazené do dobrodružných příběhů lásky a tajemna v mexickém prostředí.

136

DOMÁCÍ OPOZICE

Hans již dříve spojil své síly s Kurtem Huberem a oba neúnavně pracovali na řadě protinacistických letáků. Letáky se do rukou Gestapa dostaly již několik hodin po svém roznesení. Zpočátku jim Heinrich Muller nevěnoval příliš velkou pozornost. Gestapo se nepokoušelo vystopovat použitý rozmnožovací přístroj, který bylo možné nalézt na mnoha místech Mnichova. K autorovi letáků nevedl ani levný papír, na němž byly letáky tištěny. Gestapo nemělo dostatek personálu k provádění razií na studentských kolejích, v podnájmech nebo bytech. Poté však záležitost s letáky začala nabývat na závažnosti. Letáky se objevily také na jiných místech Německa. Zdálo se, že protinacistické buňky vznikly v univerzitních městech, jako byl Hamburk, Bonn, Freiberg nebo Heidelberg. Gestapo se rozhodlo zasáhnout a nasadilo své mladší příslušníky mezi studenty. Muller zuřil, když zjistil, že se cennými pracovními silami plýtvalo na odhalování neexistujících buněk odpůrců režimu na univerzitách. Ve skutečnosti totiž veške­ rou distribuci letáků zajišťoval neúnavný Hans Scholl, jeho sestra Sophie a malá skupina přátel. Mladí lidé cestovali do Lince, Vídně a Frankfurtu, aby doručili kolem 1500 letáků. Další nechali ležet na ztemnělých ulicích Mnichova, který byl střediskem hnutí.

Dole: Sophie Schollová

(uprostřed) na snímku se svými spolužáky z mni­

chovské univerzity, bratrem Hansem a Christopherem

Probstem. Hnutí Bílá růže, které zorganizovali,

rozšiřovalo po německých městech informace o skutečném osudu Židů

a vyzývalo k pasivnímu

odporu a sabotážím válečného průmyslu.

137

GESTAPO

HNUTI BÍLÁ RŮŽE Opozice proti Hitlerovi a nacistickému režimu měla mnoho podob a s pokračující válkou sílila. Jedním z nejznámějších disidentských sdružení mladých lidí byla skupina Die Weisse Rose (Bílá růže), vytvořená studenty mnichovské univerzi­ ty v roce 1942. Jejím cílem bylo „zbořit želez­ nou zeď strachu a teroru". Ke členům skupiny, po kterých pátralo Gestapo, patřili sourozenci Hans a Sophie Schollovi. Po zatčení a rychlém odsouzení byli 22. února 1943 popraveni gilo­ tinou. Sophie, nezlomená výslechem Gestapa, před Freislerem, když se jí ptal na motiv jejího činu, prohlásila: „Někdo s tím přeci musel začít. To co my říkáme a píšeme, to si myslí spousta lidí, jenom se bojí to přiznat."

V lednu 1943, když se objevily další letáky a na zdech začala přibývat protinacistická hesla, se do věci vložil Himmler osobně. O situaci jednal s SS-Obergruppenfiihrerem svobodným pánem Karlem von Ebersteinem, mnichovským policejním ředitelem. Podle Himmlera byly policejní pátrací akce, orga­ nizované po celém Německu, plýtváním silami. Bylo nutné zajistit tajné sledování, které měli pro­ vádět profesionálové soustředění v Mnichově. „Jsem si jist, že vydávání letáků řídí katolické a reakcionářské kruhy“. Tajná likvidace osob, pokládaných za vydavatele letáků, měla být úkolem samotné SD, Nacisté dospěli k názoru, že je naprosto nutné rychle jednat.

Dva týdny poté, co von Eberstein dostal instruktáž od Himmlera, dorazily do Německa zprávy o porážce u Stalingradu. Tak velkou porážku nebylo možné před německým obyvatelstvem utajit. Všeobecná morálka klesla. Možná poprvé během války si lidé začali klást otázku, jakou cenu na životech platí němečtí vojáci na východní frontě. Na začátku války ti Němci, kteří sami sebe pokládali za vlastence, neváhali Gestapo informovat o věcech, které pokládali za projev buřičství. Jedna zpráva SD z 15. března 1943 upozorňovala, že se situace podstatně změnila: „Podle našich informací se akce opozičních sil rozšiřují a znepokojují obyvatelstvo. V mnoha částech Říše kolují pověsti o „velké demonstraci mni­

chovských studentů“. Mluví se rovněž o letácích a plakátech s marxistickým obsahem, které se objevily v Berlíně a dalších městech. Některé naše informační zdroje zdůrazňují, že obyvatelstvo na tyto projevy nereaguje tak, jako dříve. Zatímco dříve provokační tiskoviny a letáky odevzdávali policii, nyní si je čtou a předávají dále.“

REVOLTA NA UNIVERZITĚ Změnu všeobecné nálady občanů vycítila i skupina Die Weisse Rose. Reagovala vydáním dalších tisíců letáků, které se objevily v okolí mnichovské univerzity. Jeden z nejprovokativnějších textů, publikovaný ve 4. letáku, zněl takto: „Kdo počítá mrtvé? Hitler? Goebbels? Ti dva určitě ne. V Rusku denně umírají tisíce... Smutek obchází domy v naší vlasti. Není zde nikdo, kdo by osušil slzy matek, ale Hitler lže dále těm, které oloupil o to, co měli nejcennější, o jejich děti, které poslal na nesmyslnou smrt. Všechno, co Hitler vypustí z úst, je lež. Když říká mír. myslí válku, a když nejsvatějším způsobem používá jméno Všemohoucího, myslí síly zla, padlých andělů, Satana. Jeho ústa jsou páchnoucí branou pekla, jeho moc se otřásá v základech. Je nepochybně nutné vést bitvu proti nacionálně-socialis-

138

DOMÁCÍ OPOZICE

(ickému státu teroru všemi racionálními prostředky. Na druhou stranu, kdo dosud pochybuje o skutečné existenci démonických sil, naprosto nepochopil metafyzic­ kou podstatu války, kterou Německo svádí. Za materiálním vnímáním, za logic­ kým uvažováním, stojí iracionálno, to znamená bitva proti ďáblu, proti vyslancům Antikrista.“ Duch romantického idealismu byl v letácích nadále přítomný, brzy však mladí odpůrci dospěli k závěru, že je třeba jednat přímo. Podnět jim poskytl Paul Giesler, župní vedoucí pro Mnichov a Horní Bavorsko, který v únoru 1943 navští­ vil univerzitu spolu se suitou esesáků. Studentům nařídil, aby se shromáždili v aule. Zde je začal peskovat za jejich nízkou morálku. Všichni studující muži, kteří jsou fyzicky zdatní, se podle něho měli zúčastnit práce pro válku. Co se stu­ dujících žen týkalo, ty mohly být Říši prospěšné tím, že by pro její dobro každým fokcm porodily dítě. Giesler k tomu doplnil: „Pokud některá z dívek postrádá dostatek šarmu, aby si nalezla muže, potom jí přidělím některého z mých poboč­ níků... Mohu jí zaručit vskutku radostný zážitek“. To bylo pro přítomné student­ ky příliš. Povstaly a chtěly odejít, avšak byly zadrženy přítomnými členy Gestapa. Studenti v aule proti zadržení studentek rozhodně protestovali a nakonec dosáhli jejich propuštění. Řady oponentů nacistického režimu sílily, po Bavorsku se šířily

Dolet Přepadová jednotka,

další letáky. 0 několik dní později kráčeli brzy ráno Hans a Sophie rychle k univerzitě. Poslední Huberovy letáky, uložené v obálkách, nesli s sebou. Po vstupu do budovy rychle prošli chodbami a u některých dveří, včetně přednáškové auly, zanechali balíčky letáků. Zbývající letáky rozhodili z horního patra vstupní haly. Letáky otevřeně vystoupily proti nacistickému režimu a své čtenáře vyzývaly k masovým protestům pod hesly „Vystupte ze strany“, „Postavte se proti straně“, „Mrtví u Stalingradu vás volají“, „Jméno Německa je navždy zneuctěno, pokud

zásahu, Většinu razií

složená z německých

pěšáků, Čeká před hlavním

stanem Gestapa na

Prinz-Albrecht-Strasse.

Vojáci se chystají k dalšímu

Gestapo provádělo s pomocí SS nebo Geheime Feldpolizei, při těchto

akcích však mohlo také využít personál prakticky jakéhokoli druhu vojska

Wehrmachtu.

139

GESTAPO

Nahoře: Soudce Roland Fre-

isler (uprostřed) hajluje coby předseda Lidového soudu.

Freisler byl proslulý tím, že zastrašoval svědky

a obhájce. Zahynul při

americkém náletu na Berlín v únoru 1945.

140

německá mládež nepovstane, aby se pomstila“. Sophii při jejím díle zahlédl Jacob Schmidt, vrátný a pomocník a také ochotný donašeč. Rychle informoval Gestapo, které okamžitě obsadilo všechny východy z univerzity. Zatčení pro­ běhlo rychle. Sestru i bratra naložili do černé limuzíny a ihned odvezli do budovy Gestapa, kde je umístili do zvláštních cel. Zpočátku se zadržení studenti před vyslýchajícími drželi. Popřeli veškerou účast na psaní letáků a protistátních sloganů. Poté jim však ukázali cyklostylové blány a náčiní pro množení tiskovin, zabavené v jejich domovech. Hans vycítil, že další zapírání by nikam nevedlo. Přiznal se k činům, z nichž byl obviněn, avšak snažil se vyšetřovatele přesvědčit, že letáky jsou výlučně jeho dílem a nikoho dalšího. Výslech Sophie byl ukázkou dokonalosti výslechových metod, používaných SD. Výslech vedl funkcionář Gestapa Egon Mohe. Místo, aby dívku zasypal otázkami, jí nabídl kávu a cigarety. Se Sophii jednal vstřícně, s pocho­ pením. Určitě si uvědomila, že nijak nepomohla mladým Němcům bojujícím na východní frontě, kteří nutně potřebují mít spolehlivé a loajální zázemí. Nebyly její činy důsledkem spíše nerozvážnosti, než zlého úmyslu? Sophie však jasně dala najevo, že není hloupá, ani zlá. Pokud by měla možnost, udělala by to znovu. Ten večer byl také zatčen Christoph Probst, student hudby a člen Die Weisse Rose. Spolu se Schodovými byl obviněn z velezrady. Nikdo z nich si nedělal iluzi o tom, jaký výrok nad nimi soud vynese. Formálně byly sice dodrženy

iP-

DOMÁCÍ OPOZICE

fláležitosti, jako přítomnost obhájce, který, stejně jako všichni právníci aktivní na území Německé říše, byl členem nacistické asociace právníků. Soudu předsedal jeden z nejobávanějších soudců Německa, Roland Freisler. Bývalý komunista s oblibou vězně ponižoval a pronášel zdlouhavé proslovy. Jako státní sekretář říšského ministerstva spravedlnosti byl ideální postavou pro post předsedy Lidového soudu (Volksgerichthof). Průběh soudního líčení neměl daleko k frašce, jediným účelem soudu bylo formální stvrzení již předem stanoveného rozsudku. Obhajoba podle očekávání proti vynesenému rozsudku neprotestovala. Ostatně, těžko mohla na obranu souzených něco říci, když všichni tři se ani nepokusili popřít vznesená obvinění a lhostejně ignorovali Freislerovo řečnění. Ten snad až příliš rychle vynesl rozsudek: „Hans Fritz Scholl, Tod (smrt)“. „Sophie Magdelene Scholl, Tod.“ „Christoph Hermann Probst, Tod.“ Odsouzené naložili gestapáci ihned do auta a odvezli je do věznice ve Stadelheimu na jižním předměstí Mnichova. Zde byli umístěni do oddělených cel a vyzváni k napsání posledních dopisů. Rodiče Hanse a Sophie dostali mož­ nost se v této beznadějné chvíli ještě krátce setkat se svými dětmi. Jako první odešla do popravčí místnosti Sophie. Ihned jí svázali ruce a položili na skřipec. Bylo vypočteno, že těžká čepel gilotiny setne odsouzenému hlavu sedm sekund po vstupu do místnosti. Strážní později vzpomínali, že Hans Scholl vzkřikl „Aťžije svoboda!“. Odpoledne téhož dne přinesly zprávu o popravě mnichovské noviny „Neueste Nachrichten“. Článek byl vysázen již v době, kdy probíhal

soud. Gestapo nelenilo a pátralo po dalších členech skupiny Die Wcisse Rose V dubnu byl zatčen a popraven Kurt Huber. Protinacistické studentské hnutí v Německu tak utrpělo svoji nejtěžší porážku.

PÁD ABWEHRU Po neúspěchu operace Blesk byly vyhlídky Abwehru do budoucna velmi nejisté. Další ranou spiklencům byl osud Wilheima Schmidhubera, prosperujícího výrobce piva a příležitostného agenta Abwehru Poprvé navázal spolupráci s Hitlerovými odpůrci v roce 1940. Jednou z utajených činností Canarisových stoupenců byla pomoc Židům (často celým rodinám) při útěku ' Německa pod záminkou, že se jedná o agenty kontrašpionáže. Židé obdrželi z rozpočtu Abwehru odškodnění za to, jak s nimi nacisté jednali, v neposlední řadě za ztrátu domovů a majetku. Vše se odehrávalo s tichým Ganarisovým souhlasem. Organizování útěků Židů zajišťoval Hans Oster a jeho zástupce Hans

Wn Dohnanyi, dlouholetý antinacista, který již figuroval ve složkách Gestapa, neboť jedna z jeho babiček byla označena za „neárijku“. Uvedený postup zaznamenal pozoruhodné úspěchy. Poté však byl na území Československa zadržen Žid, který prohlásil, že je agentem Abwehru. Neobvyklé bylo rovněž, že měl u sebe 400 amerických dolarů. Zpráva o zadržení tohoto

141

GESTAPO

člověka se donesla až k Heinrichovi Mullerovi, který se rozhodl tuto záležitost osobně vyřídit. Podezřelý se ihned domáhal svých práv coby zaměstnanec Abwehru, Muller však na jeho zaměstnání nedbal a pokračoval ve výslechu. Kro­ mě jiného se dozvěděl, že peníze zadržený dostal přímo od pana Schmidhubera. Okolnosti případu byly závažné a Schmidhuber byl bez odkladu zatčen. Neustálé otázky prokládané výhružkami, Schmidhubera poměrně rychle zlomily. Během několika hodin Můller zjistil leccos o tom, jakou roli v této věci hraje Hans von Dohnanyi. Neomezená moc, kterou měl Miiller nad Gestapem, se však na Abwehr, žárlivě střežící své místo v armádě, nevztahovala. Bylo proto nutné do věci zapojit příslušnou autoritu. Miiller se obrátil na Manfreda Ródera, právníka říšského vojenského ROTE KAPELLE soudu. Róder v rámci Abwehru zaujímal význačné postavení. Úspěšně se mu podařilo proniknout do Jedním z hlavních úspěchů Abwehru v roce 1942 bylo odhalení sítě velkého počtu vysoce skupiny, čítající téměř stovku prosovětsky oriento­ postavených Němců, zapojených do důmyslně vaných Němců, označené krycím názvem Rudý organizované špionáže pro Sověty. Agenti orchestr (Rote Kapelle). Skupina vytvořila admirála Canarise našli na území Říše a okupo­ v Německu širokou špionážní síť, řízenou z Moskvy, vaných států kolem stovky ilegálních vysílaček. Mullerovi se podařilo do Abwehru vyslat svého Špionážní skupina dostala krycí označení Rote člověka, když přesvědčil Rodera, aby jednoho Kapelle (Rudý orchestr). příslušníka Gestapa zařadil do skupiny úředníků, Hlavním organizátorem skupiny byl Leopold kteří Abwehr navštívili 5. dubna 1943, Róder stroze Trepper, polský Žid a komunista, vycvičený oznámil, že má příkaz k prohlídce úřadu a zatčení sovětskou rozvědkou, který udržoval kontakty Sonderfůhrera von Dohnanyi. Canaris, který se s vlivnými kruhy ze své základny v Belgii. Jeho domníval, že všechny choulostivé dokumenty jsou hlavním spolupracovníkem byl Harold Schulze­ ukryty na bezpečném místě, s prohlídkou souhlasil, -Boysen, levicový zaměstnanec ministerstva trval však na tom, že musí být přítomen při prohlídce letectva. Měl přístup ke Góringovu „výzkumné­ i zatýkání, neboť činnost jeho podřízených probíhá mu úřadu" (Forschungsamt), specializovanému pod jeho vedením. Róder samozřejmě s takovou pře­ na odposlech telefonů. Schulze-Boysen a další kážkou počítal. Canarisovi odpověděl, že obvinění odeslali v roce 1942 do Sovětského svazu důle­ Dohnanyie se netýká vojenských záležitostí, nýbrž žité informace o německých vojenských plá­ porušením platných nařízení. Poté bez dalšího zdržo­ nech a materiálním zabezpečení, včetně pláno­ vání vtrhl do kanceláře von Dohnanyie a požadoval vaného dobytí Stalingradu. klíč od těžkého zeleného trezoru. Trezor byl plný Pří zásahu Abwehru bylo zatčeno 46 osob, obsáhlých svazků dokumentů, z nichž jeden byl včetně Schulze-Boysena. Poté záležitost pře­ nadepsán „Z Grau“ („Z šedý“). Von Dohnanyi se vzalo Gestapo a SD. Po zabavení vysílaček byly pokusil ze svazku vytáhnout trojici listů, které z něj osoby, které je obsluhovaly, vyslýchány, mučeny vyčnívaly, Róder mu však nařídil, ať toho nechá. a nakonec hromadně popraveny. Trepperovi se Když se však Róder otočil zády, podařilo se papírů zmocnit Osterovi. Ve zprávě, kterou Róder k prohlíd­ podařilo přežít, vděku od Rusů se však nedo­ čkal. Po svém útěku do Moskvy na konci války ce kanceláře zpracoval, se popisuje, co následovalo: byl obviněn ze spolupráce s Gestapem a uvěz­ „Generálmajor Oster stál tváří k hlavnímu vyšetřova­ něn. Když jej propustili, emigroval do Izraele. teli a svoji levou ruku držel za zády. Zmíněné listiny ukryl pod vestou svého civilního obleku. Přitom jej

142

DOMÁCÍ OPOZICE

zahlédl kriminální sekretář Sonderegger, který byl také v kanceláři, a také hlavní vyšetřovatel. Oster byl ihned vyzván k předložených listin,“ Osterovi nařídili, ať míst­ nost opustí. Jeden z listů obsahoval prohlášení, dokládající, že vojenské skupiny na území Německa a ně­ kteří církevní činitelé připravovali pokus o svržení nacionálního socia­ lismu. Hned první věta prohlášení by postačila na obvinění z velezra­ dy; „Již delší dobu se v malém okruhu významných duchovních německé protestantské církve diskutuje o tom, jak protestantská církev může pomoci v tomto boji za dosažení spravedlivého a trvalé­ ho míru a vytvoření sociálního systému, založeného na křesťan­ ských zásadách.“ Pokud by toto nestačilo, další dokument rozebíral územní uspořádání Německa vposthitlerovském období. Získané materiály spustily lavinu zatýkání. V žaláři skončil von Dohnanyi, spolu s Josefem Múllerem, zástupcem Abwehru v Římě,

a pastorem Dietrichem Bonhbfferem, protestantským duchovním, který se rovněž aktivně zapojil do protinacistické činnosti. Hans Oster byl odvolán ze své funkce a degradován u O KW. Další činnost u Abwehru mu byla pro příště zapo­ vězena. Na určitou dobu se Oster ukryl v Lipsku, Gestapo však po něm pátralo a v prosinci jej zatklo. Himmler dospěl k závěru, že dosud nemá dostatek důkazů k tomu, aby nechal Canarise zatknout, dny Abwehru však již byly v tuto chvíli sečteny. Zprávy o zatýkání představitelů Abwehru nezůstaly utajeny. Znepokojen byl i Henning von Tresckow, jeden ze spiklenců sloužících na východní frontě, který se ihned obrátil na von Klugeho se žádostí o zdravotní dovolenou. V Berlíně von Tresckow neprodleně navštívil generálporučíka Friedricha Olbrichta, náčelníka

Nahoře: Hrabě Claus

von Stauffenberg (zcela

vlevo) stojí v pozoru před

Hitlerem a Keitelem u rastenburského Vlčího

doupěte. Snímek vznikl 15. července 1944, několik

dní před neúspěšným atentátem na Hitlera.

zásobovací sekce záložní armády a významného představitele protihitlerovské opozice. Oba muži začali uvažovat, kdo by byl vhodnou náhradou za Ostera. Jak se ukázalo, bylo třeba ji najít rychle. 14. února 1944 byl vydán výnos, který nařídil rozpuštění Abwehru a jeho dvou Podřízených sekcí, Amtsgruppe Ausland a Abwehr Amt. Zahraniční skupina se

143

GESTAPO

KREISAUER KREIS Kreisauský kruh (Kreisauer Kreis) byla malá sku­ pina založená v roce 1933, sdružující oponenty Hitlera a nacismu. Jejími členy byli příslušníci nejrůznějších společenských skupin, důstojníci armády, akademici, konservativci, liberálové, socialisté, katolíci a protestanti. Skupinu vedli hrabe Helmuth James von Moltke a hrabě Peter Yorck von Wartenburg. Skupina se schá­ zela v usedlosti rodiny von Moltke v Kreisau ve Slezsku (nyní Krzyzowa v Polsku). Členové skupiny považovali Hitlera za katastrofu pro svoji vlast Svoji zemi chtěli vrátit zpět k hod­ notám křesťanství, svrhnout nacistický režim a nastolit novou politickou a sociální etiku. Gestapu se však podařilo do skupiny pronik­ nout. Mnozí Členové skupiny byli zatčeni a po atentátu na Hitlera 20. července 1944 nakonec popraveni.

sloučila s Wehrmachts Fiihrungsstab (štáb pro vedení operací) při OKW, zatímco do úřadu RSHA byl začleněn Abwehr Amt pod označením Militarische Amt (vojenský úřad). Veškeré pravomoci pro zahra­ niční operace připadly Walteru Schellenbergovi. Spiklencům nyní akutně hrozila zkáza. Přišli o ochranný plášť, který jim Abwehr poskytoval svými falešnými alibi, padělanými doklady a výbušninami. V nenávratnu také zmizela možnost propašování nejvíce kompromitovaných spiklenců do bezpečí Švýcarska.

OPERACE VALKÝRA

Když bylo stále jasnější, že Hitler vede Německo k neodvratné katastrofě, dokonce i ti důstojníci Wehrmachtu, kteří byli do té doby svému Vůdci neochvějně loajální, prožívali krizi důvěry. Patřili k nim Claus Phillip Maria Schenk, hrabě von Stauffenberg, švábský šlechtic, který se mohl pochlubit rodokmenem vedeným od roku 1298. Jeho praděd, svobodný pán Franz Ludwig von Stauffenberg, byl dědičným konšelem bavorského království. Do hraběcího stavu jej povýšil bavorský král Ludvík II. v roce 1874. Von Stauffenberg měl sice aristokratický původ, některé své oddané důstojníky však pobouřil, když v den uvedení Hitlera do úřadu říšského kancléře šel ve své poručické uniformě v čele rozjařeného davu, pochodujícího Bambergem. Na rozdíl od mnoha svých současníků neviděl například nic nepatřičného v tom, že jako oddaný římský katolík chodil v neděli v kompletní uniformě na mši. Radikální změnu jeho názorů způsobil incident, který se udál v roce 1938, když jako mladý voják, příslušník 7. jízdního pluku, reprezentoval svoji jednotku na stranickém dni v Bambergu. Hlavním řečníkem byl při této příležitosti Julius Streicher, župní vedoucí (Gauleiter) Norimberku a zavilý antisemita. Jeho projev byl prosycen nenávistnými a nechutnými výpady na adresu Židů. Pro von Stauf-

fenberga byla Streicherova slova příliš silná. Nehledě na své vojenské povinnosti ještě spolu s dalším důstojníkem opustili přehlídku. Von Stauffenberg zjistil, že nedokáže dále stát na straně nacistů. Podle Schlabrendorffa, „Von Stauffenbergova nenávist vůči Hitlerovi měla duchovní základ ...Vyplývala přímo z jeho křesťanské víry a morálního přesvědčení.“ Stal se ideálním nástrojem pro proti­ nacistické hnutí. Změna jeho přístupu nezůstala nepovšimnuta u důstojníků, kteří sloužili s von Stauffenbergem a kteří měli podobné názory. Po určitou dobu jej přitahovaly ideály jiné opoziční skupiny, známé jako Kreisauer Kreis. Název malého sdružení důstojníků a vzdělaných civilistů byl odvozen od usedlosti hraběte Helmutha von Moltke, právního poradce OKW. Kreisauer Kreis však

144

DOMÁCÍ OPOZICE

byla pacifistická organizace, což von Stauffenberga odradilo. Skupinu začal poklá­ dat za pouhý diskusní klub. Během války von Stauffenberg sloužil nejdříve v Polsku u týlu 6. tankové divize. Poté přešel k vrchnímu velení armády, kde se až do února 1943 zabýval zpracováváním dlouhodobých plánů. Na svoji žádost byl poté převelen k bojové­ mu útvaru. Sloužil v severní Africe u 10. tankové divize, která se v dubnu 1943 stala terčem mohutného amerického vzdušného útoku. Síly divize byly rozptý­ leny na velké ploše a postrádaly potřebné prostředky protivzdušné ochrany. Tankové osádky se snažily na letadla střílet svými kulomety. Von Stauffenberg neměl v nepancéřovaném volkswagenu proti střelám leteckých kulometů ráže 12,7 mm příliš velkou šanci. Utrpěl děsivá zranění, přišel o pravou ruku, dva prsty na levé ruce a levé oko. O jeho odvaze svědčí fakt, že odmítl jednoduše odejít z armády a v kruhu spiklenců se nabídl, že umístí v Hitlerově hlavním stanu v Rastenburgu, během vojenské konference, bombu, která měla Hitlera zabít. Von Stauffenberg byl jediným členem kruhu spiklenců, který se zúčastňoval Fůhrerových štábních konferencí. Další výhodou bylo i to, že vzhledem ke svým zraněním, které postihly i jeho sluch, mu bylo dovoleno stát blízko Hitlera. Při plánování sku­ tečného průběhu atentátu se na doladění podrobností podíleli von Tresckow a von Stauffenberg. Atentát nesl krycí název „Operace Valkýra“. V podstatě se

Dole: Kreisauer Kreis se scházel v rodinném

sídle hraběte Helmuta von Moltke, který patřil k zakládajícím členům této

skupiny. Za zradu se v jeho případě považovalo jeho

setkání s americkým

velvyslancem v Berlíně, který se zajímal o opoziční

hnutí. Von Moltke byl

zatčen pro velezradu

a počátkem roku 1944 oběšen.

145

GESTAPO

Nahoře: Benito Mussolini si prohlíží konferenční

místnost v úkrytu

v Rastenburgu, zničenou při atentátu na Hitlera.

Při tomto posledním setkání obou diktátorů

jednalo o upravený již existující plán, který Canaris a Olbricht jednou představili Hitlerovi jako prostředek pro likvidaci vnitřního nepřítele. Hitlerovi v roce 1944 zdůrazňovali, že v Německu je tou dobou kolem osmi miliónů válečných zajatců a dělníků, z nichž každý se může podílet na organizování povstání. Olbricht a Canaris tehdy Hitlera přesvědčovali o nutnosti mít připravený plán pro potla­ čování eventuálních vzpour. Hitler tehdy dal těmto návrhům své požehnání. Nyní přišel čas uplatnit je v praxi.

Hitler prohlásil, že jeho přežití je dobrým znamením

VÝBUCH VE VLČÍM DOUPĚTI

od samotného Boha.

Rastenburg byl nehostinným komplexem budov, obklopeným jezery, bažinami a hustými lesy. Betonové stavby byly shora chráněny maskovacími sítěmi, umělý­ mi stromy a napodobeninou mechu. Komplex měl tři vnitřní bezpečnostní zóny, střežené kontrolními stanovišti a celodenními hlídkami. Jeden polský dělník se cestou z práce domů pokusil zkrátit si cestu přes střežený areál a byl zastřelen. Kolem komplexu pak byl vytvořen 50 metrů široký pás s tisíci nastraženými mi­ nami. Hitlerovi sluhové byli neustále ozbrojeni, každý kousek jídla se zkoumal, zda není otráven. Časté byly osobní prohlídky.

Vše bylo připraveno. Von Stauffenberg, provázený svým pobočníkem, poru­ číkem Wernerem von Haeftenem, odletěl z Berlína do Rastenburgu s časovači náloží ve své aktovce. Cestou na místo konference, po příjezdu do Rastenburgu,

146

DOMÁCÍ OPOZICE

pod záminkou, že se musí vrátit pro zapomenutou čepici a opasek, odešel do před pokoje a připravil časovači mechanismus k odpálení nálože. Poté, ve 12.36, položil světlou aktovkou na podlahu. Opřel ji o masivní nohu stolu. Omluvil se, ýe si musí dojít zatelefonovat, a nenápadně místnost opustil. Značně tím rozladil polního maršála Wilhelma Keitela, náčelníka štábu OKW a hodnostně nejvýše postaveného důstojníka na konferenci. Keitel věděl, že von Stauffenberg má být na řadě se čtením své zprávy. Proto vyšel z místnosti, aby jej našel. Od telefonisty se však dozvěděl, že plukovník von Stauffenberg již odešel. Zmatený Keitel se vrátil na konferenci. Generál Adolf Heusinger právě četl zprávu o vážné situaci panující na východní frontě. Plukovník Heinz Brandt, náčelník Heusingerova štábu, se chtěl zblízka podívat na rozměrnou vojenskou mapu, položenou na stole před ním, v cestě mu však překážela von Staufenbergova objemná aktovka. Naklonil se k ní a přes hranu nohy stolu ji přesunul k sousednímu boku nohy.

Dole: Friedrich Olbricht, bývalý armádní důstojník z povolání, byl iniciátorem

Operace Valkýra, plánovaného vojenského

převratu v berlínském administrativním centru po Hitlerové smrti.

Po neúspěšném atentátu

byl Olbricht neprodleně

odsouzen vojenským soudem a zastřelen.

147

GESTAPO

Heusinger právě říkal: „Západně od Dviny se silné sovětské jednotky přesunují směrem na sever. Jejich předvoj již dorazil na jihozápad od Dvinsku. Pokud ne­ bude armádní skupina stažena od jezera Peipus, čeká nás výhledově katastrofa...“ V tu chvíli bomba vybuchla. Místnost zahalil černý dým a plameny. Výbuch roze­ rval těžký stůl na kusy a strhl strop. Z oken se vysypalo sklo. Nejdříve se zdálo, že se místo konání konference stalo obětí leteckého útoku. Čtyři z účastníků

Dole: V poškozeném

rastenburském bunkru stojí Herman Goring (vpravo)

spolu s Juliem Schaubem (třetí zprava), jedním z nejstarších spolupracovníků Hitlera ještě z dob neúspěšného

mnichovského puče. Na

snímku je zachycen také SS-Gruppenfuhrer Hermann

Fegelein (čtvrtý zleva). Byl zastřelen v dubnu 1945 za

pokus o zběhnutí.

148

konference zahynuli. Hitler však přežil. Utrpěl pouze pohmožděniny na zádech a rukou, praskly mu ušní bubínky a levou nohu zasáhlo několik střepin. Krátce po jedné hodině odpolední vzlétlo von Stauffenbergovo letadlo z Rastenburgu do Berlína. Letadlo nebylo vybaveno vysílačkou s dlouhým dosa­ hem, proto se von Stauffenberg nedozvěděl, co se stalo ve Vlčím doupěti. Nedo­ kázal si však představit, že by Hitler mohl přežít výbuch, který osobně viděl, než se vydal na úprk k letišti. Mohl jen doufat, že Olbricht coby náčelník štábu a zástupce velitele záložní armády (Ersatzheer) zahájí domluvenou akci, obsadí určené budovy a uvede do pohybu podřízené jednotky. Ke svému úžasu však von Stauffenberg po příletu do Berlína zjistil, že Olbricht, čekající na potvrzení zprávy o Hitlerově smrti, neudělal vůbec nic. Von Stauffenberg si odmítal připus­ tit, že by mohl být Hitler naživu. Nechtěl dále ztrácet drahocenný čas a nařídil okamžité zahájení operace Valkýra. Olbricht se okamžitě spojil s generálem Friedrichem Frommem, který ze staré budovy ministerstva války velel všem silám Wehrmachtu v Berlíně. Fromm patřil ke spiklencům, nehodlal však nic podnikat, dokud se nepotvrdí zprávy o Hitlerově smrti. Někteří spiklenci jej již

DOMÁCÍ OPOZICE

dříve pokládali za člověka, který je v těžkých chvílích nechá na holičkách. Fromm vycítil, že se plán hroutí a bojoval za své vlastní přežití. Pochybnosti 0 Frommově loajalitě vůči spiklencům vedly k ustanovení generálporučíka Ericha Hbpnera možným nástupcem Fromma pro případ, že se Fromm od spiklenců distancuje. První informaci o výsledku atentátu v Rastenburgu získal Fromm od Keitela, který mu telefonicky sdělil, že pokus o zabití Hitlera se nezdařil. Když von Stauffenberg dorazil na ministerstvo války, řekl Frommovi sebejistě, že převrat dále pokračuje a žádal jej o pomoc. Když Fromm odmítl, spiklenci jej zatkli a uvěznili v kanceláři jeho pobočníka, ve které přestřihli telefonní vedení O něco později Fromm požádal, zda by se nemohl vrátit do svého úřadu. Jako důstojník dal čestné slovo, že se nepokusí o útěk. Zní to neuvěřitelně, ale své strážce se mu podařilo přesvědčit a mohl odejít. Spiklence vzápětí překvapil nečekaný příjezd tří Frommových štábních generálů, kteří rozhodně odmítli připojit se k pučistům a žádali, aby je dovedli k jejich nadřízenému. Fromm budovu rychle opustil málo používaným zadním vchodem, svým generálům nařídil přivolat posily, zaútočit na budovu a ukončit vzpouru.

POPRAVY Spiklence začala stíhat jedna pohroma za druhou, Skupina nižších důstojníků, víceméně loajální Olbrichtovi, vycítila, že puč spěje k nezdaru a z obavy před nevyhnutelným zatýkáním propašovala do hlavního stanu spiklenců na Bendlerstrasse nějaké zbraně. K Olbrichtovi dorazila skupina vyjednávačů, která chtěla vědět, co se přesně stalo. Když se do jednání pokusil zasáhnout von Stauffenberg, byl zatčen. Při pokusu o útěk jej střelili do jeho zdravé ruky. Fromm nyní vzal vývoj dalších událostí do vlastních rukou. Okamžitě jmenoval provizorní vojenský soud, který generála Olbrichta, jeho náčelníka štábu plukovníka Albrechta Ritter Mertz von Quirnheim, „toho plukovníka, jehož jméno nechci ani vyslovit“ (von Stauffenberga) a jeho pobočníka poručíka Wernera von Haeftena odsoudil k smrti. Ludwigu Beckovi se nezdařil jeho pokus o sebevraždu zastřelením, nakonec byl popraven výstřelem do krku. Krátce před půl jednou odpoledne byli zajatí spiklenci odvedeni před hromadu písčité půdy, vykopané při stavebních pracích na dvoře za budovou. Řidičům automobilů bylo nařízeno namířit své zapnuté světlomety na

odsouzence. Olbricht byl zastřelen jako první. Následoval von Stauffenberg, který ještě stačil vzkřiknout: „Ať žije naše svaté Německo.“ Poté byla řada na Mertzovi von Quirnheim. Rychlým popravením spiklenců se Fromm snažil zamést stopy svých vlastních kontaktů s pučisty. „Puč, o který se pokusili nezodpovědní generálové, byl rozhodně potlačen. Všichni vůdcové puče byli zastřeleni. Rozkazy vydané polním maršálem von Witzlebenem a generálplukovníkem Hópnerem nebyly respektovány. Znovu jsem se ujal velení krátce poté, m jsem byl dočasně uvězněn pod hrozbou použití zbraně.“

149

G ESTAPO

VÝSLECH Von Schlabrendorff vylíčil, jak probíhalo mučení vězňů: „Mé ruce nejdříve spoutali za zády a poté mi na ně upevnili nástroj, který sevřel jeden po druhém všechny prsty mých rukou. Vnitřní strana tohoto mechanismu byla opatřena hroty, jejichž špičky se mi vtlačovaly do konečků prstů. Pootoče­ ním šroubu se kleštiny na prstech ještě více sevřely a hroty pronikly kůží prstů. Když jsem se ani poté nepřiznal, mučení pokračovalo. Natáhli mne vleže na rám, připomínající rošt postele, a hlavu zakryli bílým plátnem. Na mé bosé nohy navlékli válce, podobné kouřovodům od kamen. Z vnitřního po­ vrchu válců vyčnívaly hřebíky. Také tento nástroj byl opatřen Šroubem, při jehož utažení se válce sevřely více a hřebíky zabořily do mých nohou od

kotníků po stehna. Pro třetí fázi mučení se použil samotný „rošt". Opět mě na něj natáhli a hlavu překryli bílým hadrem. Pomocí zvláštního mecha­ nismu byl tento středověký skřipec roztahován buď prudkým trhnutím nebo postupně - a přitom natahoval mé spoutané tělo. Ve čtvrté, závěrečné fázi mě spoutali do skrčené polohy, v níž jsem se mohl hýbat jen mírně dozadu a do stran." Mučitelé se na něj potom vrhli a zasypali ranami obušků. Spoutaný von Schlabrendorff padl dopře­ du plnou vahou na svůj obličej. Po každém mučení jej odvlekli zpět do jeho cely. Svým vyšetřovatelům však nic neřekl. Nakonec jej naložili do auta a od­ vezli do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde měl vyčkat na své stání před Lidovým soudem.

Celý 20. červenec Í944 Heinrich Himmler pracoval ve svém speciálním vlaku se 14 vagóny, vzdáleném asi 40 kilometrů od Rastenburgu. Na první zprávy o atentátu na Hitlera reagoval panicky. Uvědomoval si, že s pádem Hitlera by byly sečteny i jeho dny. Jeho masér, Felix Kersten, svého chlebodárce našel, jak se celý vystrašený chystá odjet do Berlína, aby zde zatočil „s reakcionářskou krví“. Nejdříve Himmler spěchal za Hitlerem, aby mu poblahopřál k přežití. Rozloučil se s ním se slovy: „Můj Vůdče, nechte to na mně.“ Prvním Himlerovým krokem po příjezdu do Berlína byl zákaz dalších poprav. Účastníci spiknutí měli být vyslechnuti s použitím všech prostředků, které mělo Gestapo po ruce. V případě nutnosti měli být vyslýchaní podrobeni mnohahodi­ novému mučení. Provinilci měli být popraveni až po svém vyslechnutí. Zvláštní opatření se týkala von Stauffenberga a jeho nejbližších kolegů. Himmler o nich později uvedl: „Byli pohřbeni velmi rychle, pod zemí skončili i se svými Rytíř­ skými kříži. Příští den byla jejich těla vykopána a potvrzena jejich identita. Nařídil jsem jejich těla spálit a popel rozptýlit na polích. Nechtěli jsme, aby z těchto osob zůstala jediná památka.“ Následovaly spěšné pokyny skupině příslušníků Gestapa z Amt IVE (protišpionáž) úřadu RSHA. Jejich úkolem bylo ujmout se výslechů pučistů z Bendlerstrasse. Skupinu řídil SS-Standartenfůhrer Walther Huppenkothen, člen Sipo a SD, známý jako vytrvalý a mimořádně brutální vyšetřovatel. Výslechy prováděl také Josef Goebbels, kterého chtěli pučisté také zatknout. Podle jednoho z Goebbelsovým tiskových důstojníků, vyslýchaného po válce, Goebbels ze všech nejvíce podezíral Fritze Fromma, který byl velmi vystrašený. Goebbels na něj ostře vyjel: „Zdá se, že jste si zatraceně pospíšil, abyste nepohodlné svědky

150

DOMÁCÍ OPOZICE

co nejrychleji zahrabal pod zem.“ Fromm, který na jednu stranu udržoval kon­ takty se spiklenci a na stranu druhou dával najevo svoji oddanost Fúhrerovi, přežil pučisty jen o několik měsíců. V březnu 1945 byl odsouzen a popraven.

SPIKNUTÍ VE FRANCII Ma první pohled se zdálo, že spiklenci organizovaní ve Francii se svými plány uspějí. Na pokyn generálporučíka svobodného pána Hanse von Boineburg-Lengsfeld, velitele pařížského distriktu, oddíl vyčleněný z druhého praporu 1. gardového pluku obsadil budovy užívané SS, včetně soukromé rezidence SS-Grupenfiihrera Karla Albrechta Oberga. Oberg se spolu s Helmutem Knochenem nechal bez protestů zatknout. Kromě nich skončilo ve věznici Wehrmachtu ve Fresnes a za zdmi staré kamenné pevnosti Fort de FEst v Saint-Denis přes 1200 důstojníků SS a Gestapa. Bohužel však do Berlína došla zpráva, vyslaná jednou telegrafní stanicí Sicherheitsdienstu, kterou spiklenci přehlédli. Podpora pučistů nebyla tak pevná, jak si původně představovali. Admirál Theodor Krancke, ná­ mořní velitel Paříže, se odmítl připojit ke spiklencům. Nechal připravit tisícovku svých mužů a rozdělil je do rot, které měly vzít útokem vězení a osvobodit zajaté muže SS a Gestapa. Dále hrozilo, že z normandské fronty, na které Spojenci upevňovali své pozice, vyrazí na Paříž tankový sbor, který zůstal loajální oficiál­ nímu německému vedení. Pučisté v Paříži sice uspěli jen dočasně, nicméně při jejich pokusu o převzetí moci byly přerušeny všechny komunikační kanály mezi Francií a Německem. Hlavním organizátorem puče byl generálplukovník Kari Heinrich von Stůlpnagel, vojenský velitel pro Francii od roku 1942, který vždy otevřeně kritizoval Hitlerovy válečné plány a dlouhá léta byl aktivně zapojen v protinacistickém spiknutí. Ranou pro pučisty byla zrada polního maršála von Kluge, velitele západní fronty, o jehož oddanosti opozici panovaly již dříve pochyby. Von Kluge dal srozumitelně najevo, že s jeho aktivní účastí se mohlo počítat jen v případě, že „pokus o puč bude úspěšný“. V průběhu hodin následujících po smrti von Stauffenberga a dalších v Berlíně von Stiilpnagel a spiklenci sloužící ve Francii vyslechli v rádiu zprávy odsuzující puč a jejich původce. Situaci hodnotil Hitler, Goring a admirál Dónitz. Po porážce puče v Berlíně se ani v Paříži nedalo příliš mnoho dělat. Von Stúlpnagel nařídil propuštění všech 1200 zadržovaných důstojníků a jejich vrácení do posádek. Pro Karla Albrechta Oberga, který byl rovněž propuštěn, vyslali štábní vůz. Von Kluge, který nyní zcela změnil své názory, pohrozil von Stiilpnagelovi potrestáním a nařídil mu návrat do Berlína. Místo Fromma nyní zaujal Himmler, což znamenalo, že ihned

Dole: Generál Karl Heinrich von Stiilpnagel, vojenský velitel Francie,

úspěšně zorganizoval na popud odpůrců Hitlera v Německu převrat ve

Francii. Spiklence nakonec zradilo jejich spoléhání na

podporu vrchního velitele západní fronty, polního maršála von Kluge. Von Stiilpnagel skončil

v beznadějné izolaci. Pokusil se o sebevraždu,

byl zatčen a po odsouzení Lidovým soudem popraven.

po příjezdu hrozilo von Stiilpnagelovi zatčení. S tímto vědomím si von Stiilpnagel, provázený dvěma seržanty, opatřil vůz na

151

GESTAPO

cestu. S vozem potom projížděl bezútěšnou krajinou u Verdunu, kde v roce 1916 bojoval jako kapitán darmstadtských granátníků. Na jednom místě nařídil řidiči aby zastavil. Řekl, že se na chvíli projde. Poté zazněl výstřel. Seržanti jej nalezli, jak plave v blízkém kanále a má jedno oko vystřele­ né. Operace a transfúze krve v blízké nemocnici mu sice zachránila život, nikoli však zrak. Von Stúlpnagel nařídil Heinrich Himmler nyní ve svých rukou soustředil řidiči zastavit. Řekl, že se takovou moc, o jaké se mu nikdy předtím nesnilo. na chvíli projde. Poté zazněl Byl jmenován velitelem záložní armády a pověřen výstřel. vedením říšského ministerstva vnitra. Pod kontro­ lou měl 38 divizí Waffen-SS, prolezlých donašeči a agenty SD a Gestapa. Mezitím Ernst Kaltenbrunner ustanovil svoji „speciální komisi 20. 7.44“, v jejímž rámci 400 jeho podřízených neúnavně vyslýchalo podezřelé po 24 hodin denně. Každý den vypracovával SS-Obersturmfuhrer Kielpinski zprávu shrnující zjištěné poznatky za uplynulých 24 hodin, která pak putovala do rukou stranického tajemníka Martina Bormanna a poté Hitlera. Úkolem Gestapa v tuto chvíli nebylo jen shromažďování důkazů. Himmler se rozhodl jít ještě dále. Byl posedlý četbou bájí a legend o zemi, ztracené v hlubi­ nách minulosti, a v jednom z těchto mýtů nalezl dávný zákon, který se mu zdál pro danou situaci příhodný. Rozhodl se jej proto použít. Na konferenci svolané do Poznaně (dnes v Polsku) na 3. srpna 1944 řekl shromážděným župním vedoucím: „Je třeba, abyste četli staré německé ságy. Když v nich postaví mimo zákon rodi­ nu a vypoví ji ze společnosti, nebo když vyhlásí krevní mstu, potom ji důsledně provedou. Nemilosrdně. Pokud byla rodina postavena mimo zákon a vypověze­ na, tak řekli, tento muž je zrádce, je ze špatné krve. Všichni členové jeho rodiny mají špatnou krev, a je nutné je vyhladit. A v tomto případě krevní msty byla rodina vyvražděna do posledního člena.“ I nyní však Himmler neopustil své staré zvyklosti. Svůj skutečný záměr mas­ koval pokryteckými slovy. Vytvořil nový termín, Sippenhaft (kmenová odpověd­ nost), který posloužil k popisu nové formy krevní msty. Potenciál Gestapa však byl využíván na hranici únosnosti již při stíhání skutečných spiklenců. Bylo fyzicky nemožné zadržovat celé jejich rodiny, i když se o to Gestapo pokoušelo. Von Stauffenbergova žena a novorozené dítě byly uvězněny, ostatní děti byly matce odebrány a zařazeny do pěstounských rodin. Příslušníci Gestapa měli často problémy s pochopením, na koho byl Sippenhaft namířen. Mnozí z těch, které odvlekli z jejich domovů, vyděšené a rozčilené, vůbec netušili, jakým způsobem by měli být oni zapojeni do spiknutí.

LIDOVÝ SOUD Všechny součásti Gestapa si uvědomovaly, že jejich činnost je v tuto chvíli netrpělivě sledována Hitlerem, posedlým stíháním těch, kteří mu usilovali o život. 7. srpna konečně začalo jednání Lidového soudu. Goebbels, ministr

152

DOMÁCÍ OPOZICE

propagandy, zajistil průběžné informování o soudním líčení rádiem a v tisku. Celé jednání se natáčelo. Kompletní filmový záznam se na konci války dostal do rukou Britům a Američanům, některé jeho části se využily jako důkazy před norimber­ ským válečným tribunálem. Na lavici obžalovaných usedl polní maršál von Witzleben a sedm dalších, kteří se nějakým způsobem zúčastnili spiknutí spolu s von Stauffenbergem. Všichni měli za sebou bití a strádání v celách Gestapa. Jejich zubožený stav vylí­ čil Sir John Wheeler Bennett ve své knize „Nemesis of Power“ (Nemesis moci): „Neholení, zbědovaní, rezignovaní, fyzicky i duševně zlomení, věděli, že je jejich osud zpečetěn. Cítili, že stojí na samém prahu smrti a jediné, co si přáli, aby vše rychle a milosrdně skončilo... Těchto osm mužů si nemohlo činit žádné iluze o své aktuální situaci nebo budoucnosti. Věděli, že již při svém vstupu do soudní síně byli odsouzeni k smrti.“ Von Witzlebenovi sebrali zubní protézy, nesměl se ani holit. Oblečen v ob­ nošených šatech, které by si možná oblékl nějaký tulák, snažil se vystupovat důstojné, zatímco jej Freisler zahrnoval svými tirádami. Za řečnícím Freislerem stály busty Hitlera a Fridricha Velikého. Soudce se zajímal o rozhovor, který

Dole: Erwin von Witz­ leben, zostouzený řečí

Rolanda Freislera, stojí před Lidovým soudem.

Neměl žádnou naději, když jej i jeho obhájce označil za

„vraha“. Nad svojí účastí na

spiknutí proti Hitlerovi

neprojevil žádnou lítost Byl oběšen v srpnu 1944.

153

GESTAPO

von Witzleben vedl s Beckem v minulém roce. Oba muže pobuřovalo, když viděli, jak se Hitler stará, zda jsou jeho generálové politicky spolehliví, místo aby se zajímal o jejich vojenské umění. Freisler, který před přítomnými kamerami hrál divadlo, zahřměl: „Myslel jste si tehdy, že by to někdo mohl dělat lépe než náš Vůdce?“ „Ano!“, odvětil Von Witzleben nebojácně. „A kdo byl ten, co by to dělal lépe?“ „My oba“, zněla odpověď. Freisler začal hystericky ječet: „Aha, takže oba dva, oba! Taková urážka zde ještě nikdy nezazněla. Pan polní maršál a pan generálplukovník prohlašují, že by počínali lépe, než ten kdo je Vůdcem nás všech... Přísaháte, že jste to řekl?“ „Ano!“, odpověděl von Witz­ leben opět bez váhání. Bylo snadné odhadnout, jaký bude přístup obhajoby. Konstatování von Witzlebenova obhájce „Ukázalo se, že ani nejlepší právník nedokáže najít nic, co by se dalo říci na obhajobu nebo ospravedlnění obžalova­ ného“, přijal soud s uspokojením. Všichni na lavici obžalovaných byli odsouzeni k smrti.

ERNST KALTENBRUNNER Mohutný SS-Obergruppenfúhrer se zjizvenou tváří, Ernst Kaltenbrunner, se stal nástupcem za­ vražděného Reinharda Heydricha na postu šéfa RSHA (hlavní říšský bezpečnostní úřad). Svoji funkci vykonával s mimořádnou brutalitou. Narodil se v rakouském Riedu v roce 1903, ve 20 letech se stal doktorem práv a politickým ekonomem. V roce 1932 vstoupil do rakouské nacistické strany, kde působil jako právní poradce. V roce 1933 se aktivně podílel na nacistické teroristické kampani proti rakouskému státu, podporované Německem. V roce 1934 byl spolu s dalšími nacisty uvězněn po neúspěšném puči, při kterém byl zavražděn rakouský kancléř Engelbert Dollfuss. Ve vězení Kaltenbrunner zorganizoval stávku, kterou pomohl sobě a svým vězněným politickým souputníkům na svobodu. V období anšlusu Kaltenbrunner ze svých mužů SS zorganizoval „pomocnou policii", s níž podnikal násilné razie proti Židům a význačným Rakušanům. Jeho

úspěchy mu vynesly post ministra a velitele SS v Rakousku. Kaltenbrunner proslul jako pracovitý, chorobně ctižádostivý organizátor, se zvláštním smyslem

154

pro nacházení potenciálních soupeřů. Dlouho se ucházel o přízeň Himmlera a jeho nejbližšího okolí. Na říšského vůdce SS udělala dojem jeho ideologická oddanost. V roce 1943 se na Himmlerův příkaz stal šéfem RSHA. V následujícím roce se zhroutila Canarisova zahraniční zpravodajská služba, Abwehr. V té době si Kaltenbrunner získal přízeň Hitlera, který mu dal prakticky volnou ruku při páchání nelidských zločinů obludných rozměrů, zejména při vyhlazování Židů.

Na mnohé z těch, kteří měli možnost se s Kaltenbrunnerem seznámit, působila odpudivě jeho těžká závislost na alkoholu. Canarise zaujaly jeho chladné oči a „vrahounské pracky". Kaltenbrunner byl pověřen vyšetřováním spiklenců po neúspěšném atentátu na Hitlera a podepsal většinu jejich rozsudků smrti. Na konci války byl dopaden v domě své milenky. Před norimberským tribunálem nebylo možné Kaltenbrunnera vzhledem k závažnosti jeho činů účinně obhajovat, V noci z 15. na 16. října 1946 vstoupil na popraviště. Jeho tělo byl údajně přepraveno vlakem do Mnichova, kde bylo zpopelněno.

DOMÁCÍ OPOZICE

POPRAVA V PLÓTZENSEE Nepřicházelo v úvahu, aby bývalí vojenští hodnostáři stanuli před popravčí četou s puškami. Hitler nařídil: „Budou viset jako dobytek“. Tak se také stalo. Hans Hoffmann, pověřený střežením von Witzlebena ve věznici v Plotzensee, jehož výpověď potvrdil jiný strážný a kameramani, řekl k událostem 8. srpna 1944: „Představte si místnost s nízkým stropem a stěnami natřenými bílým vápnem. Pod stropem byla upevněna kolejnice, na které viselo šest velkých háků, které řezníci používají k věšení kusů zvířecích těl. V jednom rohu místnosti stála kamera. Reflektory zalévaly místnost oslepujícím světlem, jako ve filmovém studiu. V této zvláštní malé místnosti čekali vrchní nadvládní Říše,

mistr popravčí se dvěma kameramany, já a další strážný. U stěny stál malý stolek s lahví koňaku a sklenicemi pro všechny účastníky popravy. Přivedli odsouzence. Všichni měli na sobě vězeňský stejnokroj, všichni měli spoutané ruce. Postavili se do řady. Kat se pustil do práce. Přitom trousil jízlivé narážky a vtipkoval. Svým „humorem“ byl proslulý. Žádné další

publikum, žádný kněz, ani novináři. Jeden po druhém přijímali odsouzenci svůj trest. Všichni k popravě přistupovali s odvahou. Vše se odehrálo během 25 minut. Po celou tu dobu kat říkal jeden vtip za druhým. Celou popravu natáčela kamera. Hitler chtěl vidět a slyšet, jak jeho nepřátelé umírali. Mohl se na záznam podívat ještě týž večer v říšském kancléřství... „Odsouzenec kráčel ke konci místnosti se zdviženou hlavou. Kat jej vybídl, aby šel rychleji. Když došel na místo, musel sklonit hlavu. Kolem krku mu kat navlékl konopnou smyčku. Druhý konec provazu upevnil na hák na stropě. Vězeň byl potom velkou silou shozen dolů, aby se smyčka kolem jeho krku ihned utáhla. Myslím, že smrt přišla velmi rychle. Po provedení prvního rozsud­ ku byl před mrtvým tělem zatažen úzký černý závěs, aby nerozrušovalo dalšího muže, určeného k oběšení... Popravy probíhaly v rychlém sledu za sebou. Všichni odsouzenci kráčeli na místo svého konce vzpřímeně, mužně, bez jediného slova.“

Nahoře: Ihned po atentátu

v Rastenburgu dostal

Ernst Kaltenbrunner, proslulý svou brutalitou

a nadměrným pitím, od Hitlera příkaz vypátrat

všechny, co se zúčastnili

spiknutí. Rozkaz splnil Kaltenbrunner se

zápalem, který byl pro

něho příznačný.

155

GESTAPO

Vpravo: Hrabě Friedrich von der Schulenburg, bývalý velvyslanec v Moskvě, měl hrát

v posthiderovském režimu

významnou roli v jeho zahraniční politice. Spiklenci předpokládali,

že vyjedná separátní mír

se západními Spojenci, válka se Sovětským svazem však měla pokračovat Jako bývalý

diplomat, udržující tajné kontakty se Spojenci, von der Schulenburg

věděl, že by to nebylo možné.

Někteří z odsouzených spiklenců přežili ostatní o něco déle. Patřil k nim i von Kluge, kterému jeho zrada spiklenců nakonec nepřinesla nic dobrého. Poté, co jej nedůvěřivý Hitler zbavil jeho velitelské funkce, se von Kluge po svém ná­ vratu do Berlína otrávil jedem. Obsah dopisu, který po sobě zanechal, dokazuje, že svým srdcem k odpůrcům Hitlera nikdy zcela nepatřil: „Můj Vůdče, vždy jsem obdivoval Vaší velikost...Vaši železnou vůli, s níž jste bojoval za své postavení a za národní socialismus... Bojujete čestný a velkolepý boj... Opouštím Vás, jako jeden z těch, kteří stáli při Vás více, než jste si uvědomoval.“ Lidový soud zasedal až do roku 1945. Slepého von Stůlpnagela odvedli k šibenici za ruku 30. srpna 1944. Když mučili jeho pobočníka, plukovníka Casara von Hofackera, padlo Kolem krku mu kat navlékl jméno národního hrdiny, polního maršála Erwina Rommela. 'lén byl sice nakloněn myšlence, aby byl konopnou smyčku. Druhý konec provazu upevnil na hák na stropě. Hitler zbaven moci, na druhou stranu se stavěl proti jeho zabití, kterého by, jak soudil, povýšilo Hitlera na Vězně potom velkou silou shodil mučedníka. Rommel navrhoval postavit Hitlera před dolů, aby se smyčka kolem jeho soud, který by odhalil jeho zločiny. Rommelova účast krku ihned utáhla. na atentátu byla minimální, avšak Hitler, jakmile se dozvěděl o von Hofackerově doznání, vyslal do Rommelova domu ihned dva důstojníky, spolu s jednotku vojáků SS a agentů SD. Rommel měl na vybranou: buď jej zatknou a postaví před Lidový soud, nebo spáchá sebevraždu. Otrávil se. Po jeho smrti v důsledku „selhání srdce“ mu byl vystrojen státní pohřeb.

156

DOMÁCÍ OPOZICE

Tou dobou již Němci věděli, že jim ve válce hrozí nevyhnutelná porážka, nicméně odplata spiklencům a pátrání po dalších vinících pokračovaly. Hans von Dohnanyi, uvězněný v berlínské věznici Tegel, tušil, že krutému mučení nedokáže dlouho vzdorovat. Své mučitele dovedně vodil za nos, když jim pod­ vrhnul celou řadu zavádějících lží a falešných indicií. Tato metoda však nemohla fungovat věčně. Nakonec se von Dohnanyi rozhodl k poněkud drastické zdržovací taktice, když se infikoval bakteriemi záškrtu, které do věznice pronesla jeho žena Christine. Infekce vyvolal uvolnění střev a částečné ochrnutí, k přežití konce války však von Dohnanyimu nepomohla. Na Kaltenbrunnerův rozkaz byl odsouzen k smrti soudem, zasedajícím v Sachsenhausenu 6. dubna 1945. K soudu jej museli přinést na nosítkách ve stavu, kdy se sotva mohl nějak bránit, O tři dny později skončil na šibenici,

CANARISŮV PÁD Z hlediska služebního postupu měl z Canarisova odvolání největší prospěch Walter Schellenberg. Po likvidaci Abwehru soustředil ve svých rukou rozsáhlé pravomoci, včetně vedoucí pozice nad celou německou vojenskou rozvědkou a sjednocenou zahraniční zpravodajskou službou, která se ovšem nedočkala dlouhého trvání. Od SS-Gruppenfůhrera Můllera Schellenberg obdržel příkaz k zatčení Canarise. Zpočátku se s bývalým šéfem Abwehru zacházelo jako s „čestným vězněm“. Směl nosit uniformu a trávit čas s jedním ze svých oblí­ bených psů. S přesunem do věznice Flossenburg se však Canarisova situace radikálně změnila. Zde jej spoutali řetězy a umístili v izolované cele. Možná, že

Vlevo: Vojáci s rakví

zahalenou ve státní vlajce, v níž je uloženo tělo německého hrdiny, polního

maršála Erwina Rommela, směřují k dělostřelecké

lafetě, která rakev dopraví na hřbitov v Rommelově

rodném Ulmu. Rommelovi byl vystrojen státní pohřeb

za jeho vynikající bojové

zásluhy.

157

■

G ESTAPO

stále ještě doufal, že se vyhne pomstě Gestapa, avšak důkazy proti němu byly příliš silné, zvláště po odhalení trezoru ve sklepení hlavního sídla Abwehru v Zossenu. Mezi nezvratné indicie patřily svazky spisů, prohlášení a záznamů o jednání s Vatikánem, koncepty projevů Ludwiga Bečka a listy vytržené z deníku, obsahující souhrn metod provedení převratu, vypracovaný von Dohnanyiem. Byl zde také dokument dokládající, že Oster vyzradil plány Německa na obsazení Francie a Nizozemí. Canaris byl nakonec obviněn z toho, že věděl o existenci plánů na provedení státního převratu a skupině odpůrců Hitlera uvnitř Abwehru. Brzy ráno 9. dubna 1945 byl Canaris spolu s Osterem odveden přes malý dvůr k šibenicím. Zde vystou­ pili na malé schůdky, které jim kat zpod nohou odkopl. Podle pozdějších svědectví jejich smrt zdaleka nebyla okamžitá. Jeden svědek, voják SS, vypověděl: „Malý admirál umíral velmi dlouho - jeho tělo sebou jednou nebo dvakrát škublo nahoru a dolů“. Mrtvá těla byla ihned hozena na hranici a spálena. Nahoře; Na rozdíl od

TI, CO PŘEŽILI

nacistů, kteří se snažili

Von Schlabrendorff předstoupil před Lidový soud v prosinci 1944. Spolu s další­ mi pěti byl odveden před Freislera. Vzhledem k velkému počtu obviněných se přelíčení táhlo až do začátku února 1945, kdy byl von Schlabrendorff znovu vy­ staven litaniím a přívalu spílání předsedy soudu. Potom však došlo k dramatic­ kému zvratu. Jednání v soudní síni narušily sirény, oznamující další nálet americ­ kých bombardérů B-l7, které přilétly shodit na již značně poničené město svůj náklad pum. Soudní síň se otevřela a všichni přítomní spěchali do suterénu budovy. Mnohým se před bombami nepodařilo včas skrýt. K obětem náletu se zařadil i Freisler, kterého zasáhl do hlavy těžký nosník. V okamžiku své smrti svíral v ruce von Schlabrendorffův spis. Von Schlabrendorff nálet přežil, jeho útrapám však ještě zdaleka nebyl konec. Byl postaven před další soud, kde mu k jeho překvapení Freislerův nástupce, Wilhelm Krohne, umožnil říci něco na svoji obhajobu. Von Schlabrendorff u soudu prohlásil, že veškerá obvinění, vznesená proti němu, jsou nezákonná. Jeho doznání bylo vynuceno mučením, čili metodou, kterou opustil Friedrich Veliký již před dvěma stoletími. Svojí obhajobou dosáhl jen toho, že ho Krohne ubezpečil, že nebude oběšen, nýbrž zastřelen. Von Schlabrendorffa převezli do věznice ve Flossenbůrgu, kterou spravovalo Gestapo. S postupem Spojenců na původní území Německa jednotky SS opouštěly koncentrační tábory, přičemž s sebou často odvlekly své vězně. Když už byla ve Flossenbiirgu slyšet palba amerického dělostřelectva, byl von Schlabrendorff spolu s dalšími přesunut do

se západními Spojenci vyjednávat, Hans Bemd Gísevius, někdejší

zaměstnanec Gestapa

i Abwehru, si získal důvěru americké rozvědky.

Spolupráci s Brity, kteří po incidentu ve Venlo pohlíželi

na všechny údajné německé odpůrce nacistického

režimu se značnou nedůvěrou, se mu navázat

nepodařilo. V roce 1948

napsal knihu „Až do hořkého konce“, v níž

barvitě vylíčil osudy

německé opozice.

158

E

DOMÁCÍ OPOZICE

Dachau. 4. května se ocitl ve skupině vězňů, ponechané příslušníky SS ve vesnici Niedernhausen, v blízkosti Brennerského průsmyku. Zde jej našli vojáci postu­ pujících amerických jednotek. Konečný počet obětí, popravených v souvislosti s atentátem na Hitlera v červenci 1944, nebyl nikdy stanoven, mnohé prameny však hovoří o nejméně 10 000. Pomstě unikli jen málokteří z vedoucího kruhu spiklenců. Carl Górdeler, o němž se uvažovalo jako o kancléři v posthitlerovském Německu, se začal ukrývat již před atentátem v Rastenburgu. Tri týdny putoval po Prusku a přebý­ val u svých přátel a příbuzných. Uvědomoval si, že je nebezpečné se zdržovat delší dobu na jednom místě a proto neustále měnil místo svého pobytu. V polo­ vině srpna, vyčerpaný a hladový, se zastavil v jedné hospodě ve vesnici nedaleko Marienwerderu, kde stál jeho dům. Zde si všiml, že jej sleduje jeden důstojník letectva. Pokusil se rychle zmizet, v tu chvíli jej však zatkli. V únoru 1945 byl popraven.

GISEVIŮV ÚTĚK Hans Bernd Gisevius vstoupil do služeb Gestapa v době, kdy jej řídil Goring. Později zkusil své štěstí u Abwehru. Když si uvědomil, jakým směrem se ubírá válka vedená Německem, spojil se ve Švýcar­ sku, kam dojížděl v rámci své funkce u Abwehru, s britskou zpravodajskou službou. Britové mu však nedůvěřovali a po určitou dobu jej podezřívali, že je dvojím agentem. Proto svoji pozornost soustře­ dil k Američanům. Allenu Dullesovi z OSS (Office of Strategie Services, Úřad strategických služeb)

poskytl informace o existujícím hnutí odporu na území Německé říše. Dullese přesvědčil o upřím­ nosti svých úmyslů, nedělal si však iluze o tom, že by dokázal na dlouho unikat pozornosti Gestapa. Jím podané informace měli pro Spojence nesmír­ nou hodnotu, především v době, kdy byli souzeni němečtí váleční zločinci. Po atentátu na Hitlera v červenci 1944 se však Gisevius musel skrývat. Dulles se proto rozhodl pomoci mu při útěku z Německa do neutrálního Švýcarska.

Padělatelé se pustili do práce a vyrobili bez­ vadné napodobeniny dokumentů, které Gisevius potřeboval pro svou cestu: říšský pas s patřičnou fotografií, soubor rozkazů z vrchního velení

Gestapa, včetně dopisu pro „doktora Hoffmana" s padělaným Hitlerovým podpisem, který potvr­ zoval falešnou Giseviovu identitu, a nezbytným stříbrným zmocňovacím identifikačním odznakem Gestapa. Ve svých pamětech Gisevius píše, jak při jeho odjezdu ze Stuttgartu panoval na nádraží zmatek, vyvolaný cestou Kaltenbrunnera expressem Vienna do jeho rodného Rakouska. Pan „doktor Hoffman", který přijel na malý hraniční přechod mezi městy Konstanz a Kreuzlingen o dva dny později, 23. ledna 1945, byl oblečen ve stejném letním obleku, jaký měl na sobě již 20. července 1944, kdy se začal skrývat. Unavení němečtí pohraničníci se ani nesnažili jeho dokumenty řádně prostudovat a pokynuli mu, aby šel. Gisevius je pozdravil nedbalým hajlováním a přešel na přátel­ skou švýcarskou půdu. Jako svědek před norimberským tribunálem se ostře ohradil proti těm, kteří tvrdili, že je nepří­ pustné, aby před soudem jako svědci kriminálních činů vystupovali Němci. Vytrvale prohlašoval, že i v Německu existovali odpůrci nacismu a Hitlera. „Ve Třetí říši bylo možné všechno."

159

8. KAPITOLA

Konec Třetí říše Vedoucí činitelé Gestapa se s blížícím se pádem nacistického režimu pokusili uniknout spravedlnosti. Někteří utekli do zahraničí, jiní spáchali sebevraždu. Ostatní stanuli před norimberským válečným tribunálem.

atímco Německo sbíralo na frontách 2. světové války jednu porážku za druhou, Himmlerova moc se stále rozšiřovala. Po neúspěšném pumovém atentátu na Hitlera se stal druhým nejmocnějším mužem Třetí říše. Jeho jmenování vrchním velitelem záložní armády znamenalo ponížení generálního štábu Wehrmachtu a armádní velitelské struktury. Armáda byla zcela podřízena SS, která kontrolovala výstavbu, vyzbrojování a výcvik 38 divizí Waffen-SS, spadajících pod Himmlerovo velení. Z posledních záložních sil, které měla Říše ještě k dispozici, zformoval SS-Reichsfiihrer 15 granátnických divizí (Volksgrenadierdivision) pro vedení „tajné války lidu“. Aby nové vojáky více motivoval, Himmler prohlásil: „Udílím vám právo zatknout každého, kdo odmítne bojovat, Vlevo: Dva sovětští vojáci v případě nutnosti jej svázat a zavřít do nákladního vagónu...Za velitele vyberte vztyčují sovětskou vlajku nejlepší, nejenergičtější a nejbrutálnější vojáky divize. Brzy si poradí s odpadlíky. na střeše berlínského Každý, kdo odmítne sloužit, bude postaven ke zdi.“ Reichstagu. Vztyčení O neschopnosti armádního generálního štábu svědčila situace v Polsku, kde vlajky vítězů provázela se „Bor“ Komorowski v čele 35 000 partyzánů postavil proti německým jednot­ čestná salva. O den kám, okupujícím Varšavu. Ve městě však nebyly síly Wehrmachtu, nýbrž SS, později byla vlajka kterým velel jeden z nejbrutálnějších podřízených Himmlera, SS-Gruppenfiihrer Erich von dem Bach-Zelewski. Zkušenosti získal při svém působení v jednot­ svěšena, aby hrdě opustila rozbitou budovu. kách Einsatztruppen. Pod jeho velením 4000 mužů z trestní brigády Dirlewanger

Z

161

GESTAPO

a 6000 ruských přeběhlíků spáchalo válečné zločiny, které se staly podnětem k protestům generálplukovníka Heinze Guderiana, posledního vrchního velitele Wehrmachtu. Varšavské povstání bylo brutálně potlačeno jednotkami SS. 2. října 1944, polská vlastenecká armáda (Armia Krajowa) kapitulovala. Himmler měl však krátce nato další potíže, včetně povstání na Slovensku, malém loutkovém státě Německé říše. Slovenský odboj, podporovaný z Moskvy, spolu s partyzány a slovenskými vojenskými jednotkami povstali proti Pod velením Bacha-Zelewského klerofašistické vládě. Povstání začalo v okamžiku, spáchalo 4000 mužů kdy území Slovenska začala koncem srpna 1944 z trestní brigády Dirlewanger obsazovat německá armáda. Centrem povstalců se stala Banská Bystrica. Povstání trvalo necelé dva a 6000 ruských přeběhlíků měsíce a bylo potlačeno jednotkou Einsatzgruppe H válečné zločiny, proti nimž a jejími složkami Gestapa, pod vedením SS-Oberprotestoval generálplukovník sturmbannfůhrera Josefa Witiska. Himmlera, Heinz Guderian. navzdory svému lpění na moci a očekávání nějakého grandiózního titulu, například říšského komisaře pro posílení germanizace), však od určité doby sužovala rozpolcenost. Pokud mohl, utápěl se v sebeklamu. Také Hitler žil stále více minulostí. V listopadu 1944 například trval na tom, aby na oslavě pivnicového puče na místo něho pronesl oslavný projev Himmler. Na jednu stranu se tak Himmler zabýval zcela nepodstatnými věci, na stranu druhou neměl vůbec žádnou představu o skutečné vojenské situaci. Když mu Guderian hlásil, že nemá dostatek sil, s nimiž by mohl čelit hrozící sovětské Vpravo: Počátkem srpna

1944 polští odbojáři soustře­

dili své síly a zahájili boj proti Němcům v ulicích Varšavy. Na potlačení

povstání se podíleli nejbrutálnější síly SS pod

velením nechvalně proslulé­ ho SS-Oberfiihrera Oskara Dirlewangera. Tvořili je

zloději, odsouzení zločinci a jednotky neněmeckého

policejního personálu -

Schutzmannschaften (obranné síly), vytvořené na Himmlerův příkaz.

162

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

TAJNÉ OBAVY Po červencovém atentátu na Hitlera se Himmlera zmocnily nepřiznané obavy a strach o vlastní život. Ve svém okolí začal pátrat po osobách, které by jej mohly dát do spojitosti s buňkami odpůrců reži­ mu. V roce 1943 se Himmler pohyboval ve společ­ nosti lidí, kteří pochybovali o tom, zda je Hitler správným mužem na svém místě. Himmler se teh­ dy k myšlence zbavení Hitlera jeho moci nestavěl nijak odmítavě. Jedním z těchto lidí byl Carl Lang­ behn, berlínský právník, se kterým Himmler udržo­ val společenské styky jíž před válkou. Jejich dcery chodily do stejné školy. Právníka již dříve podezí­ rali ze sympatií k levici, Gestapo o něm vědělo, že jeho postoj vůči nacistům je velmi vlažný. I z tohoto hlediska byl Himmlerovi potenciálně nebezpečným. Jiným významným odpůrcem, s nímž v roce 1943 diskutoval Himmler i Langbehn, byl profesor Johannes Popitz, který v případné provizorní vládě, ustavené po Hitlerově svržení, pomýšlel na post ministra financí. Již v roce 1943 Popitz

zastával přesvědčení, že válku nemůže Německo vyhrát. V dané situaci se mu jako nejlepší jevilo přesvědčit Brity a Američany k jednání a vyhnout se tak nebezpečí nástupu vlády bolševismu. Himmler se k tomuto názoru tehdy stavěl neza­ ujatě, Popitz si však jeho postoj vyložil jako určitý souhlas. Se svými pocity se svěřil Langbehnovi, který neprodleně informoval své kontaktní osoby ve Švýcarsku. Varováno bylo také Gestapo, Podle Schellenberga zachytilo radiovou depeši o Langbehnově činnosti, současně dokládající protinacistické po­ stoje Popitze. Z obavy, že je Múller odhalí, nařídil Himmler jejich urychlené zatčení. Jejich souzení u Gestapa nepřicházelo v úvahu, neboť hrozilo, že by jejich výslech, spojený s mučením, dovedl Gestapo až k Himmlerovi. Langbehn byl uvězněn v koncentračním táboře, mimo dosah Kaltenbrunnera i Můllera, a 12. listopadu 1944 popraven. Popitz přežil do února 1945, kdy byl rovněž popraven.

ofenzívě, odpověděl Himmler rozzlobenému generálovi; „Víte, pane generálpiukovníku, já opravdu nevěřím tomu, že Rusové zaútočí. Je to jen nehorázná poplašná zpráva.“ Tak. toto byl muž, který měl být zanedlouho jmenován vrch­ ním velitelem vojsk v Horním Porýní, a který se měl se svojí skupinou armád přesunout do prostoru mezi Karlsruhe a švýcarskou hranici, kde hrozilo, že Rýn ^ekročí britská a americká vojska.

NADĚJE NA PŘEŽITÍ l^pětí spojené s velením armádní skupině a s plněním mnoha dalších funkcí

se neblaze podepsalo na Himmlerově zdraví. Se zdůvodněním, že onemocněl ^gínou a že jej trápí kruté žaludeční bolesti, odjel do svého oblíbeného sanatoria ' Hohenlychenu, ležícího 110 km severně od Berlína. Zde se svěřil dovedným fikám svého maséra Felixe Kerstena, který se ujal role zpovědníka. Himmler jej

^zýval „svým magickým Buddhou“. 7. března Himmlera navštívil Goebbels. Do svého deníku si zapsal: „Působí dojmem poněkud zesláblého muže... Používá silná slova, když hodnotí Góringa a Ribbentropa, které považuje za dva největší zdroje chyb při celkovém vedení války. V tom má absolutní pravdu... iHimmler správně hodnotí situaci, když říká, že máme jen malou naději na

163

GESTAPO

Vpravo: Carl Oberg (vlevo) a Helmut Knochen byli v roce 1945 zatčeni americkou vojenskou policií

a předáni Francouzům.

Zmatek ve válkou rozbité Evropě způsobil zpoždění

jejich soudu. Vojenský tribunál zasedající ve věznici Cherche Midi počátkem

roku 1954 měl k prostudová­

ní spis o 250 stranách. Oberg se podrobil 400 výslechům. Až v říjnu 1954 byli spolu s Knochenem odsouzeni k smrti. Trest byl později, v dubnu 1958, změněn na

doživotní nucené práce.

vojenské vítězství ve válce, jeho instinkt mu však napovídá, že dříve Či později dojde k významné události, která změní vývoj v náš prospěch. Himmler si myslí, že k této události dojde spíše na Západě než na Východě ... od Východu nic podobného neočekává.“ Hitler projevoval jen skromnou starost o Himmlerovo zdraví. Na 15. března 1945 povolal Himmlera do Berlína, kde jej zahrnul výčitkami a monologem o „vše­ obecném vedení“ války a faktu, že své armádě již nemůže nadále věřit, že je ochotná bojovat s nasazením. Himmler, který po předvolání k Hitlerovi ještě více sešel, nedokázal odmítnout, když na něj Guderian naléhal, aby se kvůli uchránění svého zdraví vzdal velení skupiny armád Visla. I tak mu ještě zbylo formální velení záložní armádě a Waffen-SS. Himmlerovým nástupcem byl muž, který byl jeho pravým opakem. Generálplukovník Gotthard Heinrici byl dlouho­ letý voják z povolání s bohatými zkušenostmi. Prošedivělý veterán byl stejně jako Guderian rozhořčen Himmlerovým vojenským diletantstvím a absencí smyslu pro realitu. Na adresu Himmlera prohlásil, že nepochopil základní prin­ cipy správného velení vojskům. Himmler byl v podstatě propuštěn pro neschopnost. Tento fakt přivítal jeho nenáviděný protivník Martin Bormann, který k pokoření Himmlera využil ještě jiné příležitosti. Když elitní divize SS nedokázaly v Maďarsku proti sovětským silám uskutečnit účinný protiútok, který od nich požadoval Hitler, museli přísluš­ níci divize SS Leibstandarte po svém neúspěchu ze svých uniforem odstranit zvláštní rukávové nášivky. Tato degradace vedla k dalšímu podlomení Himmlerovy autority. Významné pravomoci se nadále přesunuly do rukou Ernsta Kaltenbrunnera, šéfa RSHA.

164

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

HIMMLER HLEDÁ CESTU K ZÁCHRANĚ Himmler se nakonec vzchopil a postavil čelem k realitě. Začal uskutečňovat vlastní kroky k vyjednávání mírových podmínek přímo se západními Spojenci. V Hohenlychenu jej navštívil hrabě Folke Bernadotte, zastávající funkci vicepre­ zidenta švédského Červeného kříže. Himmler dále kontaktoval Světový židovský kongres a Karla Wolffa, svého bývalého spojovacího důstojníka v Hitlerově hlavním stanu a později vojenského guvernéra v severní Itálii. Wolff zahájil tajné rozhovory s Allenem Dullesem, Rooseveltovým vyslancem ve Švýcarsku, o kapi­

tulaci německých armád v Itálii. Himmler byl rovněž přinucen podepsat dohodu, podle níž budou koncentrační tábory předány nedotčeny, s živými vězni. Nizo­ zemská města a oblast Afluitstdijk v blízkosti Zuidersee měly být ušetřeny útoků raket V-2. Poté se pokusil navázat kontakt s generálem Dwightem D. Eisenhowerem, vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Evropě. Doufal, že z titulu své funkce velitele armádních záloh uspěje při iniciaci mírových jednání, při nichž by hrabě Bernadotte hrál roli prostředníka. Winston Churchill a Roosevelt se však k Himmlerovým návrhům postavili jednoznačně odmítavě: na Německu poža­ dovali bezpodmínečnou kapitulaci. Himmlera vůbec nenapadlo, že s ním jako s druhým nejnenáviděnějším mužem Třetím říše, hned po Hitlerovi, jednání na této úrovni vůbec nepřicházejí v úvahu. O jeho naivitě vypovídá i to, že Schellenbergovi řekl, že po vyjednání separátního míru se západními Spojenci válka proti Sovětskému svazu „bude samozřejmě pokračovat.“ Zatímco Himmler dosud nepochopil, jak se věci skutečně mají, jiní se již začali připravovat na blížící se porážku Německa. V polovině srpna 1944 Karl Albrecht Oberg, který již zajistil transport I inkriminujících dokumentů z Paříže, začal chytat svůj útěk

Dole: V okruhu Hitlerových

nejbližších spolupracovníků

se největší důvěře Vůdce

těšil Martin Bormann.

Udělal závratnou kariéru. V říjnu 1944 byl jmenován velitelem Volksturmu („lido­

vé armády“), zorganizované

v době, kdy spojenecká vojska začala pronikat na původní území Německa.

Až v r. 1998 se podařilo

jednoznačně identifikovat Bormannovy ostatky. Do té

doby kolovaly dohady, že

Bormann po svém opuštění Hitlerova úkrytu válku

přežil. Norimberský tribunál

jej v nepřítomnosti odsoudil

k smrti. V roce 1973 jej

západončmecká vláda prohlásila za mrtvého.

spolu s Helmutem Knochenem. Přesunuli se do Vittelu ve Vogézách spolu s příslušníky Gestapa, které se jim podařilo shromáždit. Na místě zřídili dočasné velitelské stanoviště pro oblast, kterou OKW tehdy označilo za stabilizovanou hranici na východě Francie. Tento postup se nesetkal s příliš vřelým přijetím u Himmlera, který vůči oběma choval hlubokou zášť za jejich chování v době atentátu na Hitlera v červenci 1944. Himmler byl toho názoru, že se ani jeden z nich nesnažil klást spiklencům jakýkoli odpor. Oberg se svým štábem, nucený k dalšímu přesunu, nakonec dorazil až k břehu Rýna, kde je Himmler zařadil do jednotek Waffen-SS. Knochen obdržel od Kaltenbrunnera kategorický příkaz k přesunu do Berlína, kde měl vysvětlit své postoje v období po událostech v Rastenburgu. Kaltenbrunnerův postih byl poměrně mírný: Knochen byl zbaven své hodnosti a zařazen do Waffen-SS v hodnosti vojína, Himmler, který dokonce ještě v této fázi války lpěl na prosazo­ vání své již značně oslabené autority, zrušil Kaltenbrunnerův

165

GESTAPO

příkaz a Knochenovi poskytl zařazení v SD, spadající pod RSHA. Zde Knochen zůstal až do konce války.

ZRADA 16. ledna 1945 se Hitler vrátil do Berlína,v jehož ulicích ležely nezměrné hroma­ dy sutin. Bombardování proměnilo město v jednu velkou zříceninu. Za denního světla na Berlín útočily americké bombardéry, v noci jej nemilosrdně pustošily náklady pum RAF. Když se intenzita náletů stále zvyšovala, Hitler se rozhodl přesunout svůj hlavní stan do podzemí. Bylo to třinácté a poslední Hitlerovo stanoviště. Dvoupodlažní bunkr, sahající 20 metrů pod zemský povrch, měl obvodové stěny o tloušťce 2 metry, a strop silný 2,5 metru, nad nímž byla 10 metrů silná vrstva zeminy. Stísněné místnosti s nízkými stropy byly soustře­ děny po jedné straně ústředního koridoru, kde probíhaly denní konference. Spojení s vnějším světem bylo omezeno na skromný přepínací pult, jednu radiostanici a jedno telefonické spojení s ústředím OKW v Zossenu, 25 km na jih od Berlína. V tomto zatuchlém betonovém sarkofágu zažil Fiihrer dva ničivé údery. Prvním byl 23. dubna 1945 rozhovor s Hermannem Goringem, pobývajícím v Berchtesgadenu. Říšský maršál nezapomněl, že v souladu s platným Fiihrero-

vým výnosem bude v případě Hitlerovy neschopnosti nebo smrti zastávat jeho funkci. Góring byl přesvědčen, že je válka prohrána a že jsou naplněny podmín­ ky, za nichž se uplatní zmíněný Hitlerův výnos. Poslal proto Hitlerovi telegram: „Můj Vůdče, s ohledem na Vaše rozhodnutí setrvat v berlínské pevnosti, souhla­ síte s tím, abych se s okamžitou platností ujal vedení Říše jako Váš zástupce, v souladu s Vaším výnosem z 29. června 1941, s bezvýhradnou svobodou rozho­ dování v domácí i zahraniční politice? Nedostanu-li odpověď do 22:00, vyvodím z toho, že jste zbaven svobody jednání. Budu potom považovat podmínky defino­ vané Vašim výnosem za naplněné a budu poté jednat v nejlepším zájmu lidu a vlasti Víte, jak s Vámi cítím v těchto nejtěžších hodinách mého života. Nedokážu své pocity ani výstižně popsat. Nechť Vás chrání Bůh a dovolí Vám přijít sem, ať se děje cokoli. Váš oddaný Hermann Góring.“ Ve skutečnosti sc Goring, stejně jako Himmler, pokoušel navázat kontakt s Eisenhoweiem a jednat $ ním o podmínkách příměří. Co se převzetí vedení Třetí líše týkalo. Šeredně se zmínil. Hitler mu v záchvatu zuřivosti adresoval tuto odpověď: „Vaše činy si zaslouží trest smrti, avšak vzhledem k Vašim cenným službám v minulosti se zřeknu Vašeho stíhání, pokud se dobrovolně vzdáte svých funkci a titulů. V opačném piipadě budou proti Vám podniknuty příslušné kroky.“ Góring s Hitleiovou nabídkou spěšně souhlasil a byl umístěn do domá­ cího vězeni pod dohledem lozpačitých vojáků SS. I za této situace se mu podařilo ty slat posla k nejbližšímu americkému útvaru. Zaujal geniální pozici, která krátkodobě oklamala skupinu vojáků, a dobrovolně se nechal zajmout, avšak jeho pokus v lichotit se Spojencům a jednat s Eisenhowerem jako voják s vojákem skončil, jak se dalo očekávat, naprostým neúspěchem.

166

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

Vlevo: Americký vojín v místnosti v berlínském

bunkru, kde Hitler spolu s Evou Braunovou

spáchali sebevraždu. Místnost Hitler používal jako svoji kancelář. Odtud

udržoval své spojení

s vnějším světem pomocí radiového a telefonického spojení s velitelstvím

armády v Zossenu,

Poté Hitler zažil další šok. Tisková agentura Reuters ve Washingtonu se něja­ kým způsobem dozvěděla o Himmlerových snahách o dosažení dohody se Spo­ jenci. Její informace potom převzal stockholmský rozhlas a poté i zpravodajství Třetí říše. Martin Bormann, o jehož talentu pro spřádání intrik nejsou pochyby, zajistil, aby se tyto zprávy donesly i Hitlerovi. Jedním ze svědků Hitlerovy první reakce byla proslulá pilotka Hanna Reitsch, V poválečném období se stala cen­ ným zdrojem informací, neboť jako fanatická nacistka byla jednou z posledních osob, které navštívily Hitlerův úkryt. Při scéně jako vystřižené z nějakého baletu s groteskní choreografií sovětské dělostřelecké granáty zbořily stěny budovy říšského kancléřství nad bunkrem a ještě více otrávily ovzduší v úkrytu. Situace v úkrytu byla napjatá. Nevětraný vzduch byl cítit pachem potu a do toho Hitler vybuchl, začal vykřikovat cosi o pomstě a každému, koho potkal, vrazil do rukou list papíru s Bormannovou zprávou, která dokládala, že Hitlera zradil jeden z jeho nejdéle sloužících kolegů - věrný Heinrich.

SEBEVRAŽDA lem, kteří Hitlerovi sloužili během jeho posledních dní v jeho úkrytu, skýtal kdysi hrdý Vůdce žalostný pohled. Chodil šouravým krokem, s ohnutými zády. Jeho obličej byl zsinalý, vlasy šedivé a knír neupravený. Nebyl schopen nic psát, jeho podpis napodoboval jeden z jeho pomocníků. V této situaci působilo komic­ ky, když ke schůzce, kterou by mohl vyřídit po telefonu, zavolal do svého bunkru polního maršála Roberta Rittera von Greim, aby po Góringovi převzal funkci vrchního velitele Luftwaffe. Von Greimovi, který byl vážně raněn, potom nařídil, aby s Hannou Reitsch odletěl z Berlína a zatkl Himmlera.

167

GESTAPO

168

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

V ranních hodinách 29. dubna se Hitler oženil se svojí oddanou partnerkou Evou Braunovou. Poté, co nadiktoval svoji poslední vůli a závěť, nařídil, že Himmler a Goring mají být za svoji zradu zatčeni. Neodolal pokušení uštědřit ještě poslední kopanec armádě, které jej nechala úmyslně padnout, a nařídil, aby polnímu maršálu Keitelovi doručili tuto zprávu: „...Mnozí lidé zneužili mé důvěry. Neloajalita a zrada po celou válku podkopávaly naše úsilí. Nebylo mi proto umožněno, abych vedl lid k vítězství. Současný generální štáb armády nesnese srovnání s generálním štábem, který bojoval v 1. světové válce. Jeho výsledky zdaleka nedosahují hodnoty úspěchů, dosažených na tehdejších bojiš­ tích.“ Hitler jmenoval velkoadmirála Karla Donitze prezidentem, ministrem války a vrchním velitelem ozbrojených sil. Poté se konala slavnostní večeře na počest novomanželů, kdy nad sklenicemi se šampaňským Hitler hlasitě vzpomínal na slávu dní dávno minulých. Když se rozloučili s přítomnými, novomanželé odešli. Zanedlouho zazněl výstřel. Zakrvácené tělo Adolfa Hitlera nalezli na pohovce. Eva Braunová se otrávila jedem. Zatímco venku, v zahradě kancléřství, vybucho­ valy ruské dělostřelecké granáty, byla mrtvá těla vynesena z bunkru a spálena.

HIMMLER PRCHÁ Dónitzův hlavní stan se nacházel v Plonu, mezi Liibeckem a Kielem. Donitz bral za potvrzený fakt, že Hitler jako svého následovníka určil Himmlera. Stejně uva­ žoval i Himmler. Až odpoledne 30. dubna dostal Donitz z Berlína zprávu o svém jmenování. Zpráva neobsahovala ani zmínku o Hitlerově smrti. Předpokládalo se, že informaci o Hitlerově skonu Donitz obdržel v jiné zprávě, ta však nikdy ne­ byla doručena. Himmler, který se stále více soustředil na zcela nepodstatné věci, přijel do Plonu ve svém mercedesu a s doprovodnou jednotkou SS, které mu stále poskytovaly iluzi moci. Byl to Josef Goebbels, kdo nakonec ukončil všechny dohady, když 1. května 1945 v 15:15 zaslal Donitzovi jednoznačnou zprávu, informující o Hitlerově smrti a jmenující hlavní členy nové vlády, včetně funkce Reichsfůhrera-SS, které se měl ujmout Karl Hanke, župní vedoucí Breslau. V týž den došlo k události, spadající spíše do kategorie černého humoru. S Himmlerem navázal kontakt Leon Degrelle, vůdce belgických fašistů, který sloužil ve Waffen-SS a nyní přišel s návrhem, aby se jeho podřízení spojili s vojá­ ky, kterým velel Himmler, a vytvořili tak jakousi odbojovou skupinu. K setkání Himmlera a Degrella došlo v Malente, městečku ležícím 10 km na západ od Plonu. Himmler řídil sám svůj vůz. Na hlavě měl naraženu svoji otlučenou přilbu a vezl s sebou své vyděšené podřízené. Degrelle na místo dorazil ve volkswage­ nu, poháněném náhražkou benzínu. Setkání bylo trapné. Degrelle nedisponoval žádnými silami, které by stály za řeč. Jeho doprovod, tvořený belgickými vojáky SS, se rozprchl. Zatímco se oba muži dohadovali, co udělají dále, zpozorovalo je spojenecké letadlo a zahnalo je do příkopu. Degrelle se již o nic dalšího neza­ jímal a uprchl. Z Goebbelsovy zprávy Donitzovi vyplývalo, že se s Himmlerem již dále nepočítá. Od 1. května Německo spělo ke kapitulaci. O dva dny později, bez

Vlevo: Po svém příjezdu do

Flensburgu se tři

nacističtí pohlaváři

předvádějí před novináři. Albert Speer (vlevo), bývalý ministr pro výzbroj a munici, velkoadmirál Karl

Donitz (uprostřed), dříve velitel německého ponorko­

vého loďstva, vrchní velitel námořnictva a nakonec hlava

německé vlády, a generál-

plukovník Alfréd Jodl (vpravo), operační šéf OKW.

Všichni byli odsouzeni norimberským tribunálem.

Speer a Donitz byli

odsouzeni k trestům odnětí svobody, Jodl, usvědčený

z podepisování rozsudků

smrti nad válečnými zajatci, byl oběšen.

169

GESTAPO

žádných dalších konzultací s Himmlerem, začal Dónitz přípravy na kapitulaci před Montgomerym. Himmler se však stále nehodlal zříci svých naivních iluzí. Jeho posledním krokem bylo vytvoření „reformované“ nacistické správy ve Šlesviku-Holštýnsku, která měla se Spojenci vyjednávat jako suverénní vláda.

Poté těm, kteří měli být jeho podřízenými, začal rozdávat nové tituly. Vzhledem k aktuální situaci nelze jeho jednání hodnotit jinak než jako projev jisté duševní indispozice. 6. května 1945 Dónitz zaslal Himmlerovi dopis, ve kterém stálo: „Drahý pane říšský ministře. Vzhledem k současné situaci jsem se rozhodl dále nespoléhat na Vaši pomoc ve funkci říšského ministra vnitra, člena říšské vlády, vrchního velitele armádních záloh a náčelníka policie. Vaše dosavadní úřady nadále pokládán za zrušené. Děkuji Vám za služby, které jste vykonal pro Říši.“ Neví se, zda byl dopis

Od 1. května Německo spělo ke kapitulaci. O dva dny později, bez žádných dalších konzultací s Himmlerem, zahájil Dónitz přípravy na podepsání kapitulace s Montgomerym.

Himmlerovi doručen. Nepodepsaná kopie byla nalezena na Dónitzově stole poté, co byla 23, května 1945 jeho vláda zatčena a uvězněna. V každém případě se Himmlerův doprovod po­ stupně rozpadal. Nakonec mu zbylo pouze několik věrných souputníků. Jeho rozhodování a moc již neměly žádnou váhu. Jeho družina se ztenčila na poslední čtyři vozidla. Himmler bezcílně putoval krajinou. Neměl žádné plány ani cíle, snad kromě toho, že jej napadlo vydat se na jih a vyhledat Američany. Nakonec zbytek sku­ piny opustil vozidla a pokračoval dále pěšky. Muži se vydali na dlouhou cestu. V blízkosti Bremervorde vstoupili na území kontrolované Brity. Nacházeli se na půl cesty mezi Hamburkem a Brémami. Zprvu se zde Himmler pohyboval ne­ poznán. Maskoval se jednoduše tím, že si oholil svůj knír, jedno oko si zakryl klapkou a oblékl uniformu četaře tajné vojenské policie. To však byla osudná chyba. Tato organizace, která byla původně součástí Abwehru a později podléhala Gestapu, byla na černé listině Spojenců. Spolu s dalšími, kteří se Britům zdáli podezřelí, byl Himmler zajat a převezen do civilního výslechového tábora 031 v Lůneburgu. Zde jej předvedli před velícího důstojníka, kapitána Selvestera: „První muž, kterv vstoupil do mé kanceláře, byl malý a nuzně oblečený. Hned za ním šli dva další muži, oba vysocí, typičtí vojáci, jeden štíhlý, druhý podsaditý. Ten silnější trochu kulhal. Něco se mi na nich nezdálo. Jednomu z mých pod­ důstojníku jsem nařídil, aby je odvedl do uzavřené cely a nedovolil nikomu, aby s nimi hovořil bez mého svolení. Když je odváděl z kanceláře, malý muž si sundal černou klapku, zakrý, ající jeho levé oko, a nasadil si brýle. Hned bylo jasné, o koho jde. „Heinrich Himmler“, řekl velmi tichým hlasem“.

HIMMLER VE VAZBĚ Himmler odmítl nabízenou čistou britskou uniformu na místo svého obnošeného zašpiněného oděvu a raději se schoulil do prostěradla. Následovala tělesná pro­ hlídka. na kterou kapitán Selvester vzpomínal takto: „Prohlídku jsem provedl já

170

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

sám. Každý kus oděvu, který si sundal, jsem předal mému četaři, který šaty ještě jednou překontroloval. Himmler měl u sebe dokumenty znějící na jméno Hein­ rich Hitzinger. Myslím, že jako povolání uváděl poštovní doručovatel. V jeho blůze jsem nalezl malé mosazné pouzdro, podobné nábojnici, v němž byla ulože­ na skleněná ampule. Bylo mi jasné, co v ní je. Když jsem se Himmlera zeptal na obsah ampule, odpověděl: „To je můj lék. Léčím si žaludeční vředy.“ Našel jsem u něj ještě jedno podobné mosazné pouzdro, avšak bez ampule. Usoudil jsem, že si ji Himmler schoval někde na svém těle. Když jsme Himmlera vysvlékli z oděvu a celý jej zkontrolovali, prohlédli jsme celé tělo, včetně tělesných otvorů, a pročesali jeho vlasy. Nic jsme však nenašli. V tuto chvíli jsme nezjišťovali, zda má ampuli uschovánu v ústech. Říkal jsem si, pokud ji má v ústech a pokusíme se mu ji vzít, může udělat něco, čeho bychom litovali. Nechal jsem poslat pro chléb, sýrový’ sendvič a čaj. Nabídl jsem jídlo Himmlerovi a sledoval, zda něco nevyjme z úst. Pozorně jsem se na něj díval, když jedl, avšak nezjistil jsem nic neobvyklého.“ Selvester však stále nebyl spokojen. Věděl, že vysocí nacističtí pohlaváři mají ve zvyku mít u sebe jed pro případ svého zatčení. Již jednou zažil nepříjemnou událost, kdy spojenečtí vojáci nebyli při prohlídce dostatečně ostražití a vysoký důstojník SS později rozkouši svými zuby ampuli s obsahem cyankáli.

Dole: 21. května

Heinricha Himmlera zajali vojáci britské 2. armády v Bremervorde.

Navzdory důkladné tělesné prohlídce se

bývalému říšskému vůdci SS

podařilo ukrýt malou

ampuli s cyankáli. Po jejím rozkousnutí

umíral čtvrt hodiny.

171

GESTAPO

V tu chvíli byl Himmler nejvýše postaveným nacistou, kterého se podařilo spojeneckým vojákům zatknout. Byl předán plukovníkovi Michaelovi Murphymu, náčelníkovi rozvědky štábu generála Montgomeryho. lake Murphy počítal s tím, že bývalý Reichsfiihrer může u sebe skrývat jed i přesto, že měl za sebou důkladnou prohlídku. Ve zvláštním výslechovém středisku byl Himmler svěřen Edwinovi Austinovi, typickému britskému majorovi. Vůči Himmlerovi si nebral žádné servítky a ihned mu nařídil, aby se svlékl. Poté plukovník Murphy a kapi­ tán C. J. L. Wells, vojenský lékař, vězně prohlédli. Doktor Himmlerovi nařídil, aby otevřel ústa a ihned si všiml „malého černého čípku, vsazeného do mezery mezi zuby vpravo dole.“ Pod světlem reflektoru vsunul Wellse dva své prsty do úst vězně. Himmler náhle trhnul hlavou stranou a lékařovi prsty silně skousl. Když lékař zvolal „Udělal to!“, Murphy, Austin a major N. Whitaker, který byl u prohlídky rovněž přítomný, skočili na Himmlera a převrátili jej na břicho, aby mu zabránili ve spolknutí jedu. Jazyk mu propíchli jehlou s nití, kterou protáhli jazykem, aby jej udrželi vytažený z úst ven. Potom Himmlera obrátili a do úst mu navedli proud vody, aby vypláchli jed. Bohužel, jak později řekl Whitaker, „Sváděli jsme předem prohraný zápas. Himmler naposledy vydechl ve 23.14. Obrátili jsme jej na záda, zakryli prostěradlem a šli pryč.“ Žádost

Vpravo: Po osvobození

belgického Lutychu Spojenci v říjnu 1944 byli

tito informátoři Gestapa shromážděni v jedné cele. Odhaduje se, že do konce války bylo v Belgii

zatčeno, deportováno

a nakonec zavražděno 24 000 Židů.

172

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

Vlevo:

Hlavní norimberské soudy byly následovány žalobami na bývalé členy SS. Otto Ohlendorf (v řadě

obviněných vlevo), právě

přebírá obžalovací spis.

vojenského zubaře, jestli by si nemohl vzít dva Himmierovy zuby na památku, byla striktně zamítnuta. Celý další den se s mrtvolou nehýbalo. Shlukovali se kolem ní novináři a foto­ grafové, přišli se na ni podívat také britští vojáci. Několik důstojníků z Montgomeryho štábu diskutovalo o tom, zda by měl mít Himmler vojenský nebo cír­ kevní pohřeb. Někteří říkali, že Montgomery osobně trval na tom, že Himmler žádný důstojný pohřeb mít nebude. Himmlerovo tělo, oblečené do britských vojenských kalhot, vojenské košile a německých ponožek, bylo zabaleno do vojenského prostěradla a převázáno maskovací sítí a telefonním kabelem. Balík naložili na ložnou plochu náklaďáku a odvezli jej na Luneburské vřesoviště, kde jej tři poddůstojníci zasypali ve vykopané jámě.

SOUD Odsouzení a potrestání dalších dvou nejvyšších žijících představitelů nacistické hierarchie se uskutečnilo o něco později. 20. listopadu 1945, v 10 hodin dopo­ ledne, soudci v černých talárech zasedli na svá místa v síni, zdobené vlajkami čtyř států. Mezinárodní soudní tribunál v Norimberku, schválený Chartou vyhlášenou žalobci čtyř vítězných mocností, zahájil líčení. Z cel bylo vyvedeno 21 vězňů. Scházel Ernst Kaltenbrunner, hospitalizovaný s krvácením do mozku. Obžalovací spis s výčtem nacistických zločinů čítal 24 000 slov. Soud se zabýval obviněním ze čtyř hlavních zločinů; „zločinného spolčení“, „zločinu proti míru“, „válečného zločinu“ a „zločinu proti lidskosti“. V prohlášení obžaloby stálo, že obvinění připravovali a vedli agresivní válku proti státům a národům, přičemž porušili mezinárodní dohody a pravidla a zvyklosti vedení války.

173

GESTAPO

NORIMBERSKÝ TRIBUNÁL Po válce se říkalo, že výběr Norimberku jako místa konání mezinárodního válečného tribunálu byl symbolický. Soud měl být znamením pádu města, kde se konaly slavnostní sjezdy NSDAP v dobách vlády nacistů. Pravý důvod byl však mnohem prozaičtější: i když byl Norimberk těžce poškozen bombardováním, stále zde byla fungující věznice a místní soudní palác byl tak veliký, že se zde soud značného rozsahu mohl uskutečnit Již od počátku existovaly na konání válečného tribunálu různé názory. Mnozí prohlašovali, že se jedná o akt kruté pomsty. Zdůrazňoval se také fakt, že v roce 1927 byla vydána rezoluce Společ­ nosti Národů, která sice odsuzovala „agresivní válku", avšak neříkala, že za válku mohou být obviněni a trestáni jednotlivci. Zastánci konání no­ rimberského soudu však argumentovali, že rozsah německých válečných zločinů nemá v dějinách obdoby a zločince je třeba exemplárně potrestat. Zákonnost soudního jednání byla potvrzena na

londýnské konferenci právníků čtyř vítězných moc­ ností, statut soudu byl schválen 8. srpna 1945, 21 obžalovaných zastupovalo německý gene­ rální štáb, vládu a nacistickou stranu. Obžaloba se vztahovala ještě na další tri osoby, avšak Martin Bormann, Hitlerův sekretář, unikl ze zajetí, Robert Ley, vedoucí Pracovní fronty, spáchal sebevraždu, a zbrojní průmyslník Gustav Krupp byl shledán zdravotně nezpůsobilým k soudnímu líčení. Obvinění byla rozdělena do čtyř hlavních kapi­ tol: zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločinné spolčení. Soud pokračo­ val s několika přerušeními od listopadu 1945 do srpna příštího roku. Nález soudu byl vypracován k 30. září 1946, rozsudky byly vyneseny o den později. 16. října 1946, brzy ráno, předstoupilo deset odsouzených k šibenici vztyčené v prostoru norimberské věznice. Po odvezení mrtvol někteří z odsouzenců, kteří unikli oprátce, byli povoláni k úklidu popraviště.

Obvinění vznesená proti osobám spojeným s Gestapem a SD zmiňovala „pronásledování a vyhlazování Židů, kruté zacházení a zabíjení v koncentračních

Vpravo: Bývalý důstojník SS

Ernst Kaltenbrunner, poslední šéf RSHA

a Gestapa, čte vestoje své

prohlášení k norimberskému válečnému tribunálu. Na snímku jsou zachyceni i další

obžalovaní (zleva doprava): Hermann Goring, Rudolf

Hess, Joachim von Ribben­ trop a Wilhelm Keitel. Soud prohlásil Gestapo za

zločineckou organizaci a odhalil její těsné vztahy

s SD a Kripo.

174

táborech, porušování pravidel správy okupovaných území, uskutečnění programu otrocké práce a špatné zacházení s válečnými zajatci a jejich vraždění.“ Obžaloba měla široký záběr, primárně se však soustředila na klíčové členy Amt IV úřadu RSHA, včetně Gestapa a podsekcí, které stíhaly podvratné, náboženské a poli­ tické skupiny. Stíhány byly také příslušníci dalších součástí RSHA a všichni členové SD, včetně „všech místních zástupců a agentů, až již byli z technického hlediska příslušníky SS či nikoli.“ Tyto sekce byly zaměřeny na oblasti jako domácí a mezinárodní bezpečnost. Goring si uvědomoval, že je hlavním obžalovaným. Při svém vypovídání před soudem se pokusil vzít průběh soudního jednání do svých rukou. Se svojí vynika­ jící pamětí využíval každé příležitosti, aby žalobce vyvedl z míry, především ve chvílích, kdy se ukázalo, že jsou špatně informováni. Projev lítosti však byl proti jeho povaze. Bez váhání prohlásil, že v Německu bylo nutné zničit nepřátelské politické strany a vytvořit tajnou státní policii. Zřejmě nejožehavější otázka, položená Góringovi, se ptala na špatné zacházení s vězni v době, kdy byl šéfem Gestapa. Odpověď byla vyhýbavá: „V době, kdy jsem by stále ještě přímo spojen s Gestapem, k některým excesům došlo, jak jsem již otevřeně řekl. Aby bylo

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

možné je potrestat, bylo nutné je zjistit. Příslušníci Gestapa věděli, že pokud budou takové věci dělat, riskují postih. Mnozí potrestáni byli. Nemohu říci, jaká byla pozdější praxe.“ Co se týkalo koncentračních táborů, to byla Himmlerova starost. Goring prý nevěděl nic o zvěrstvech, která se tam tajně páchala. Co však Góring popřít nemohl, by! jeho rozkaz z 31. července 1941, kterým Reinharda Heydricha pověřil „zorga­ nizováním konečného řešení židovské otázky v ně­ „V době, kdy jsem by stále mecké sféře vlivu v Evropě.“ Góringovo odsouzení, ještě přímo spojen s Gestapem, které bylo vysoce pravděpodobné, bylo díky tomuto k některým excesům došlo, důkazu již jisté. jak jsem již otevřeně řekl.“ Podstatně odpudivější postavou byl Ernst Hermann Goring, Norimberk Kaltenbrunner, nejvýše postavený důstojník SS, který přežil válku. Jeho činnost byla spojena přímo s Gestapem, SD, jednotkami Einsatzgruppen v Sovětském svazu a hrůzami koncentračních táborů. Pocházel z právnické rodi­ ny. Náklonnost k nacismu a SS se u něj začala rozvíjet v jeho rodném Rakousku.

175

GESTAPO

Spolupráce s Arthurem Seyss-Inquartem, rakouským kancléřem po anšlusu, mu vynesla povýšení do hodnosti SS-Gruppenfiihrera. Airey Neave, budoucí člen britského parlamentu, který jako mladý major předčítal žalobu proti zločincům souzených norimberským tribunálem, napsal o Kaltenbrunnerovi: „...byl to obr s mohutnými prackami... měl podlouhlý hubený obličej s hlubokou jizvou, táh­ noucí se od levého koutku úst až k jeho nosu. Mezi zčernalými zuby měl výrazné mezery. Měl velké uši.“ Britská spisovatelka Evelyn Waugh, která se zúčastnila několika jednání soudu, o Kaltenbrunnerovi napsala, že „jako jediný z obžalova­ ných skutečně vypadal jako zločinec.“ Kaltenbrunnerova snaha o vyjednávání se Spojenci, výměnou za předání neblaze proslulého koncentračního tábora Mauthausen, skončila neúspěchem. Předem se dalo odhadnout, na čem bude Kaltenbrunner stavět svoji obhajobu: byl jmenován šéfem RSHA jen proto, aby reorganizoval říšskou politickou zpra­ vodajskou službu a sloučil ji s tím, co zbylo z Abwehru. Skutečná kontrola RSHA, argumentoval Kaltenbrunner, byla v rukou Himmlera a Miillera. Jak napsal Airey Neave, Kaltenbrunner před soudem protestoval proti vzneseným obviněním a tvrdil, že pouze plnil povinnosti, související s prací ve zpravodajské službě.

MŮLLEROVO ZMIZENI Heinrich Múller byl člověk s nadprůměrně vyvinu­ tým pudem sebezáchovy, spojeným s absolutní bezcitností. Podařilo se mu opustit hroutící se Třetí říši a vyhnout se jakémukoli soudu a obžalobě ze spáchání válečných zločinů. Schellenberg byl blízkým spolupracovníkem Múllera a domníval se, že ví, proč se Múllerovi podařilo zmizet. Ve svých pamětech Schellenberg popsal zvláštní událost, která se odehrála na jaře 1943, V průběhu jedné divoké pitky šéf Gestapa, pracující většinou na boji proti komunistické opozici, začal s odzbrojující upřímností odhalovat své skutečné myšlení. Odsoudil nejen „duchovní anarchii" západní kultury, ale také nacionální socialismus jako „trus na této duchovní poušti". Vedle nich postavil morální převahu komunismu a Sovětského svazu. To vše vyšlo z úst muže, který vedl oddělení boje proti komunismu v poli­ tické sekci mnichovského policejního ředitelství v posledních dnech Výmarské republiky. Múllera Hitler oceňoval za to, jak aktivně vytvořil řadu pracovních metod Gestapa na základě přístupů

176

používaných v Sovětském svazu, který navštívil v rámci studijního pobytu. Bez toho, že by měl v ruce jakýkoli spolehlivý důkaz, Schellenberg vyslovil domněnku, že Múller byl tajným agentem, možná již od konce dvacá­ tých let, kdy německá komunistická stana dosáhla maxima v počtu svých členů. Ať již byla pravda jakákoli, Múller v roce 1945 zmizel. Schellenberg tvrdil, že mu jeden německý důstojník řekl, že o tři roky později Múllera zahlédl v Moskvě a že krátce poté zemřel. V Národním archívu USA ve Washingtonu je však uložen dokument o sto tři­ ceti pěti stránkách, týkající se Heinricha Múllera, který obsahuje množství zpráv a neověřených informací o tom, jak po válce pracoval pro Česko­ slovensko, Argentinu, Sovětský svaz a Kubu. Podle některých zpráv však byl zabit již v posledních dnech války, podle jiných v roce 1946 zabil sebe i svoji rodinu. Múller zdaleka nebyl jediným sluhou nacistic­ kého režimu, kterému se podařilo uniknout spravedlnosti.

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

„Odmítám sloužit jako náhrada za Hitlera.“ Další ná­ mitku vznes! vůči Gustavu Gilbertovi, vězeňskému psychologovi v Norimberku. Kaltenbrunner tvrdil, že neměl nic společného s masovým zabíjením, nikdy žádné rozkazy nevydal, nikdy žádný nevykonal. Gil­ bertovi řekl: „Nemůžete popřít, že tyto záležitosti byly přísně utajovány, a byly utajeny i přede mnou.“ Před soudem byl Kaltenbrunner konfrontován s vý­ nosy, které osobně podepsal, od všech se však distan­ coval a řekl, že podpisy na nich jsou padělané. Jednou z nejsmutněji proslulých Kaltenbrunnerových akcí bylo jeho jednání s Adolfem Eichmannem o odsunu židovských vězňů z Maďarska. Oba muži se znali řadu let, oba byli před anšlusem členy ilegální nacistické strany v Rakousku. Poté, co se Kalten­ brunner stal náčelníkem RSHA, se jejich spolupráce zintenzívnila. 15. října 1944 Kaltenbrunner nařídil Eichmannovi odjet do Budapešti a okamžitě zorgani­ zovat deportaci 50 000 Židů. Spojenecké bombardo­

vání a postup sovětských vojsk ztěžovalo vlakovou přepravu. Koncentračnímu táboru v Osvětimi hrozi­ lo, že brzy padne do rukou Sovětů, proto Eichmann navrhl, aby Židé ušli pěšky vzdálenost 193 km, která dělila Budapešť od internačního tábora Strasshof nedaleko Vídně. Kaltenbrunner vydal příslušné rozkazy. 20. října 1944 se na cestu vydalo kolem 30 000 Židů. Neměli s sebou potraviny, potřebné oblečení ani obuv. Za velmi nepříznivého počasí směřovali z Budapešti do Strasshofu a na několik dalších míst. Mnozí z nich byli cestou zastřeleni nebo ponecháni svému osudu. Kaltenbrunner v Norimberku neustále odmítal jakoukoli svoji odpovědnost. Tomuto postoji ovšem ostře odporovala výpověď jednoho z jeho kolegů z SS, SS-Hauptsturmfůhrera Dietera Wisliceného: „O všech opatřeních, která se přijí­ mala v rovině židovské problematiky, rozhodoval Kaltenbrunner. Nejdříve to byl Heydrich, potom Kaltenbrunner.“ 1. října 1946 mezinárodní soudní tribunál shledal Kaltenbrunnera vinným ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. O osmnáct dní později, po rozhovoru s katolickým knězem, odešel na šibenici. Na otázku, zda chce učinit nějaké poslední prohlášení, řekl: „Z celého srdce miluji německý národ. A moji vlast. Plnil jsem svoji povinnost podle zákonů mého lidu. Je mi líto, že můj národ je nyní veden muži, kteří nebyli vojáky, a že došlo ke zločinům, o kte­ rých jsem neměl tušení.“ Na šibenici údajně umíral čtvrt hodiny. Sympatie vůči Kaltenbrunnerovi choval málokdo. Peter R. Black, historik amerického Úřadu zvláštních zkoumání ministerstva spravedlnosti, poukázal na „absenci jakéhokoli pocitu viny, výčitek, nebo jen myšlenky na milióny nevinných lidí, které zavraždil

Nahoře: Mistr popravčí

John Wood z americké armády stojí na popravišti

postaveném v norimberské

vězníci. 16. října 1946 zde proběhly popravy

odsouzených válečných zločinců. Jako první byl oběšen von Ribbentrop,

po něm následovalo devět dalších.

177

G ESTAPO

režim, jemuž Kaltenbrunner sloužil, nebo které zemřely v důsledku nacistické politiky. Naopak, zdá se, že byl přesvědčen, že vždy jednal správně, že to co dělal, bylo nutné, a že „dějiny“ jednou ukáží, že to bylo správné.“ Ribbentrop byl prvním odsouzeným, který byl popraven. V krátkých inter­ valech po něm následovalo devět dalších zločinců. Chyběl mezi nimi Hermann Goring. Stejně jako Himmlerovi, i jemu se podařilo uschovat ampuli s jedem, s jehož pomocí unikl spravedlnosti. Nikdy se nezjistilo, jak se mu podařilo získat jed v přísně kontrolovaném vězení. Po vykonání popravy byla všechna mrtvá těla vystavena. Gbringova mrtvola byla vlivem jedu zbarvena světle zeleně. Všechna těla byla spálena. Jiní měli více štěstí, například Walter Schellenberg, který nalezl azyl u hrabě­ te Bernadotta ve Švédsku. Schellenberg nelitoval úsilí na vypracování zprávy o jednáních, která vedl v posledních měsících války. Spojenci však brzy požádali o Schellenbeigovo vydání. V červnu 1945 se vrátil do Německa, aby stanul před soudem Zpočátku měl při hlavním norimberském líčení vystupovat jen jako svedek, avšak jako příslušník SS, SD a její součásti, 6. úřadu RSHA, byl shledán vinným a odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Poměrně mírný trest ovlivnily jeho snahy pomáhat vězňům koncentračních táborů ke konci války, bez ohledu na to, jaké bvly pohnutky této pomoci. Po svém propuštění se usadil v malém italském mésté Palazza na břehu jezera Maggiore, kde pracoval na svých pamě­ tech- Jeho zdravotní stav se však rychle zhoršoval a v březnu 1952 zemřel.

PO NORIMBERKU Po pádu Beilina zbyla z velitelství Gestapa hromada sutin. Z mapy města zmizela i ulice Pimz-Albrecht-Strasse, přejmenovaná na Niederkirchnerstrasse, na počest komunistického odbojáře Niederkirchnera, popraveného SS. Zničení budovy a změna názvu místa však nepostačily ke smazání hořkých vzpomínek a touze po spravedlnosti, především na Němci okupovaných územích. 25. března 1949 skončil na šibenici SS-Brigadefůhrer Hans Albin Rauter, usvědčený z odpovědnosti za smrt mnoha nizozemských Židů. Jeho potrestání

bylo zadostiučiněním pro nizozemskou odbojovou organizaci Binnenlandse Strijdkrachten. Vzpomínky na události, k nimž došlo čtyři roky předtím, byly stále ještě živé. V noci z 6. na 7. března 1945 byl Rauter postřelen a těžce raněn odbojáři nedaleko Apeldoornu. Tento útok nebyl předem plánován. Odbojáři, oblečení v kradených německých uniformách, zaslechli zvuk motoru těžkého vozidla a zatarasili mu cestu. Předpokládali, že se jedná o náklaďák vezoucí proviant pro vojáky Wehrmachtu, kterého se chtěli zmocnit. Ve skutečnosti vsak přinutili k prudkému zabrzdění Rauterův šestiválcový BMW se stahovací střechou. Odbojáři začali střílet, přičemž zabili řidiče a Rautera těžce zranili. Byl postřelen do čelisti, plic a krční páteře, útok však přežil. Během několika hodin přikročila místní SD a Gestapo k odvetě. Na Rauterův rozkaz byl zastřelen určitý počet zatčených osob a vězňů blízkého koncentračního tábora. Popravy provedly

178

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

popravčí čety Ordnungspolizei. Zastřeleno bylo také několik příslušníků odboje. U opuštěných mrtvých těl zůstaly letáky s textem „Takhle zatočíme se sabotéry a teroristy“. Jak léta plynula, mnozí členové Gestapa, SS a RSHA, kterým se podařilo uniknout soudnímu stíhání, získali dojem, že se jim již nic nemůže stát. Mini­ málně dvěma mužům se podobné uvažování nevyplatilo. Je ironií, že po válce padl Adolf Eichmann dvakrát do rukou Američanů, poprvé pod falešným jménem Otto Eckmann, podruhé jako Adolf Barth. Osoby tohoto jména nefigurovaly na žádném seznamu hledaných zločinců, Američané se nijak nezabývali Eichmannovou pravou totožností a ve zmatku, který po skon­ čení války panoval, se mu podařilo z tábora válečných zajatců utéci. V březnu 1946 se v malé vesnici Eversen, ležící u Líineburského vřesoviště, v britské okupační zóně, objevil muž, který o sobě tvrdil, že se jmenuje Otto Heniger. Toto jméno bylo jedním z mnoha, pod nimiž se Eichmann po celá léta skrýval. Heniger říkal, že pochází z Breslau a že měl strach připojit se k uprchlíkům,

Dole:

Tělo Hermanna Goringa, oblečené v pyžamu, leží v obyčejné dřevěné rakvi.

Tato oficiální fotografie byla pořízena v norimberském

vězení v noci z 15. na 16. říj­ na 1946. Nepodařilo se

zjistit, jak se Goringovi

podařilo v cele ukrýt jed.

Jeho tělo bylo spáleno spolu s mrtvolami popravených a popel

z nich byl rozptýlen.

179

GESTAPO

Nahoře; Zosobnění pedantské byrokracie, Adolf

Eichmann, o němž jeden z pozorovatelů jeho soudu řekl, že je „hrozivě

normální“, stojí při líčení v Jeruzalémě v ochranném

skleněném boxu. Jako kdyby chtěl přispět

k dovršení dosud

nedokončeného díla, učinil

opouštějícím východ země. Jeho doklady byly v pořádku, to však v době, kdy vzkvétal černý obchod falešnými dokumenty, nebylo nic překvapivého. Henigerovi bylo povoleno sdílet skromné přístřeší spolu s půltuctem bývalých vojáků. Podařilo se mu získat práci u stavební firmy. V době konání norimberského mezinárodní tribunálu ještě nebyl znám plný rozsah Eichmannovy činnosti v rámci Gestapa, přesto jeho jméno v Norimberku zaznělo. Rudolf Hóss, velitel koncentračního tábora Osvětim, jej uvedl jako funkcionáře, který organizoval masové vraždy Židů. Toto svědectví potvrdili

i další, včetně Dietera Wisliceného. Ten před soudem uvedl, že v červenci nebo srpnu 1942 byl v Berlíně, aby se zúčastnil diskusí o dalším osudu slovenských Židů. Zde se setkal s Eichmannem, který mu předložil přísně tajný dokument

ve věznici Ramleh

v červených deskách. Jednalo se o rozkaz podepsaný Himmlerem v dubnu téhož roku, nařizující okamžité provedení opatření, směřujících k realizaci konečného řešení židovské otázky. Wisliceny ve své svědecké výpovědi sdělil: „Eichmann mi řekl, že termín „konečné řešení“ znamená biologické vyhlazení židovské rasy, v daném čase však mají být práceschopní Židé ušetřeni a využiti k práci

21. května 1962.

v průmyslu podle aktuálních požadavků. Dokument, který Eichmanna oprav­

plné a upřímné doznání. Vyšetřovatelům pomáhal,

jakoby byl svědkem na svém vlastním procesu. Byl oběšen

180

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

ňoval k zabití miliónů lidí, mě velmi zaujal. Řekl jsem tehdy: „Snad se Bůh postará, aby naši nepřátelé Němcům nikdy nic podobného neudělali.“ „Nebuď tak sentimentální“, odpověděl, „to je Vůdcův rozkaz.“ Uvědomil jsem si tehdy, že rozkaz je rozsudkem smrti pro milióny lidí a moc k jeho vykonání je nyní v Eichmannových rukou, se souhlasem Heydricha a později Kaltenbrunnera. Eichmann věděl velmi dobře, jak moc riskuje, pokud zůstane v Evropě. V roce 1950 odletěl do Jižní Ameriky. Všeobecně se ví, že se Argentina stala jedním Z hlavních útočišť bývalých nacistů a její despotický vládce, Juan Perón, ve své zemi s radostí vítal významné postavy Hitlerova režimu. Na argentinské půdě se jim dostalo pomoci od organizace nazvané ODESSA (Organisation des SS-Angehórigen), která pomáhala nacistům a jejich příznivcům při úniku před spravedl­ ností. V roce 1952 Eichmann vlastnil občanský průkaz, vydaný argentinskou policií a znějící na jméno Ricardo Klement. Podle průkazu se „Klement“ narodil v Boženu (od roku 1918 přejmenovaného na Bolzano) v severní Itálii. Izraelští agenti jej nakonec vypátrali v obyčejném cihlovém domku na chudém předměstí Buenos Aires. 11. května 1960 Eichmanna zadrželi při jeho návratu z práce, když jel ve svém mercedesu. Eichmann pracoval u místního zástupce firmy Daimler­ -Benz. Unesli jej do Jeruzaléma. Jeho soud byl historicky prvním, který byl přenášen v přímém televizním přenosu. Na lavici obžalovaných v jeruzalémské soudní síni Eichmann vystupoval se stejným administrativním pedantstvím, s jakým v době války řídil genocidu Židů. Při intenzívním vyšetřování se Eichmann plně doznal a uvedl řadu sku­

tečností, které zaplnily 3500 listů vyšetřovacího pro­ tokolu. Eichmann na svoji obhajobu uvedl, že nikdy osobně nikoho nezabil, pouze poslouchal své nadří­ zené. Oba tyto argumenty, které již dříve nacističtí zločinci uváděli, nevzal soud v úvahu. Když prohlásil, že to byl Rudolf Hóss, kdo přišel s návrhem používat v Osvětimi Cyklon B, který umožnil vraždit Židy

Na lavici obžalovaných v jeruzalémské soudní síni Eichmann vystupoval se stejným administrativním pedantstvím, s jakým v době války řídil genocidu Židů.

tempem 9000 osob denně, obžaloba proti tomu neprotestovala. Připomněla však, že Hóssovo rozhodnutí by se ztěží mohlo uplatnit, kdyby neměl přísun potřebného počtu lidí, a za něj odpovídal Eichmann. Odvolání Adolfa Eichmanna proti vynesenému rozsudku smrti izraelský nejvyšší soud zamítl. Byl oběšen ve věznici Ramleh, 21. května 1962. Když jej na popraviště doprovázel kněz jeruzalémské křesťanské mise, neprojevil Eichmann sebemenší známku lítosti. „Byl to nejbezcitnější muž, jakého jsem kdy potkal“, řekl kněz později. „“Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, že udělal něco Špatného. Byl neochvějně přesvědčen o tom, že posílal na smrt lidi, které bylo nutné usmrtit. Jestli si někdo zasloužil trest smrti, tak Eichmann nepo­ chybně ano.“ Na Eichmannovu žádost bylo jeho tělo spáleno a popel rozptýlen v moři.

181

GESTAPO

POSLEDNÍ SOUD Eichmannovo odhalení a následující soudní proces byly ve své době senzací, která se však ztěží vyrov­ nala dramatu, jaké vedlo v roce 1987 k odsouzení Klause Barbieho, přezdívaného „lyonský řezník“, k doživotnímu trestu. Do paměti obyvatel východní Francie se hluboce vryly vzpomínky na teror Gestapa. Ti, kdo se stali jeho obětí, na něj nikdy nezapomněli. Ráno 11. listopadu 1942 projížděla předměstím Lyonu a jeho hlavními ulicemi nekonečná kolona německých vozidel a vyrovnaných tvarů vojenských jednotek. Úkolem vojska bylo obsadit město na zá­

Nahoře: Jeana Moulina,

jednoho z největších hrdinů francouzského odboje, zatklo v Lyonu Gestapo. Mučen

byl pod dohledem Klause Barbie. Když jej počátkem

července 1943 převáželi k dalšímu výslechu do

Berlína, zemřel na infarkt V poválečných letech se

objevilo mnoho teorií o tom, kdo jej zradil, žádné spolehlivé důkazy se však

nepodařilo nalézt

182

kladě Hitlerova rozkazu, označeného krycím názvem Atila, nařizujícího okupaci dosud neobsazené (vichystické) Francie. Okupace byla reakcí na vylo­ dění Spojenců ve francouzských koloniích na severu Afriky, odkud se Spojencům otevírala cesta ke kon­ trole situace ve Středomoří. O několik dní později do Lyonu dorazil SS-Obersturmfúhrer Klaus Barbie. Na dosaženou hodnost byl poměrně mladý - bylo mu tehdy 29 let, nicméně mu byla svěřena rozsáhlá odpovědnost: byl jmenován náčelníkem Gestapa v Lyonu, třetím největším městě Francie. Svoji práci dělal dobře. Mluvil plynně francouzský, prakticky bez přízvuku. Ještě před svým nástupem pobýval v Lyonu jako obyčejný civilista, bez potíží se seznamoval s lidmi v kavárnách a vytvářel si obraz o obyvatelích města. Helmut Knochen jej pověřil proniknutím do odbojového hnutí a jeho rozbitím. Místní odboj platil za mimořádně silný. Dalším úkolem Barbieho bylo vytvoření 40členného Einsatzkommanda, které si svojí činností v Lyonu a jeho okolí získalo pověst obávané a nenáviděné jednotky. Z celé Barbieho vlády teroru a strachu je nutné zmínit především dvě udá­ losti. 2. června 1943 byl polední klid na severním předměstí Caluire narušen skří­ pěním brzd černých citroenů, z nichž na náměstí Palce Castellane vyběhla sku­ pina gestapáků. Na základě udání, jehož původce se nikdy nepodařilo zjistit, se Barbie dozvěděl, že v třípodlažní vile, patřící doktoru Frederikovi Dugoujonovi, se scházejí význační členové odboje. Měl sem docházet i jistý pan Martel, údajně trpící revmatismem. Policisté nejdříve Dugoujona kopli do břicha a poté začali mlátit dalšího muže nohou utrženou ze vzácného antického stolku. Hlavní zájem policistů se však soustředil na Martela. Měli k tomu pádný důvod. Pravé jméno tohoto muže, který se zde skrýval, znělo Jean Moulin (krycí označení „Max“). Moulin proslul jako jedna z nejvýznamnějších postav francouzského odboje. Od konce roku 1940 Moulin objížděl jižní Francii a organizoval sloučení od­ bojových skupin do jednotného hnutí Combat („Boj“). V roce 1942, po návštěvě

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

u Charlese de Gaulla v Londýně, byl opět vysazen na padáku nad Francií. Ve Francii měl, podle pokynů de Gaulla, založit celonárodní Conseil National de la Resistance (CNR, Národní odbojová rada). CNR se poprvé sešla v Paříži v květnu 1943. Schůzka byla jednou z posledních iniciativ Moulina před jeho zatčením, k němuž došlo o několik týdnů později. Gestapo jej nelidsky mučilo, nic však neprozradil. Nakonec jej, svázaného, naložili do vlaku a vezli do Německa. Cestou Moulin zemřel. Úmrtní list, který jeho rodina obdržela od správce kartotéky pařížského Gestapa, jako příčinu smrti uváděl zástavu srdce. Otázky, zda byl Jean Moulin skutečně vynikající postavou francouzského odboje a kdo jej mohl zradit, se staly v poválečných letech příčinou řady sporů. Co se působení Barbieho v Lyonu týče, je třeba zmínit především druhou událost, podstatně závažnější při poválečném posuzování Barbieho činnosti. Ve zprávě, kterou Barbie odeslal 6. dubna 1944 do Berlína, se psalo; „Dnes v ranních hodinách byla provedena razie v židovském dětském domově (Colonie ďenfants) v Izieu-Ain. Bylo zadrženo celkem 41 dětí ve věku 3-13 let. Dále byl zatčen židovský personál domova, celkem deset osob, z toho pět žen. Hotovost a další hodnoty zajištěny nebyly. Transport do Drancy proběhne 7. 4. 1944. Podepsán Barbie.“ Děti do domova odeslali rodiče z celé Francie, kteří si uvědomovali, jaké nebezpečí hrozí židovské komunitě. Na dvůr domova přijel konvoj náklad­ ních aut a dodávek. Personál domova střežila ozbrojená stráž, zatímco příslušníci SS a Milice, ozbrojené organizace vichystické Francie, pročesali dům a vyhnali

Dole: Průvodním jevem

okupace Francie bylo mučení a zabíjení pod dohledem pařížského

Gestapa. V září 1944 se po osvobození nalezla těla řady obětí, z nichž mnohé byly

spáleny zaživa nebo zastřeleny, v budově ministerstva letectví, kde za

okupace úřadovali Němci. Na snímku německý zajatec drží v rukou pruh látky,

sloužící k převázání očí

vězně před jeho zastřelením.

183

GESTAPO

z něj děti, které potom odvezli do Paříže. 30. června 1944 děti naložili do náklad­ ních vagónů a odeslali do Osvětimi, na smrt do plynových komor. Právě hromad­ ná vražda v Izieu motivovala proslulé lovce nacistů, francouzského židovského právníka Serge Klarsfelda, jehož otec zahynul v Osvětimi, a jeho protestantskou ženu německého původu, Beatu, k vystopování Barbieho a vynucení jeho návra­ tu do Lyonu. Na konci války si „lyonský řezník“ zajistil zaměstnání a ochranu u americké kontrarozvědky CIG (American Counterintelligence Corps), která ráda využila jeho policejní kvalifikaci a antikomunistické smýšlení, kterým byl pověstný. Tyto vlastnosti se v době studené války pokládaly za užitečné pro ochranu Západního Německa. Nakonec se Barbie pod záštitou CIC usadil v Jižní Americe, spolu se svojí že­ nou a dětmi. Usídlil se v Bolívii, kde v roce 1957 získal občanství. Žil si v relativ­

ním blahobytu pod jménem Klaus Altmann, přičemž sloužil diktaturám v Peru i Bolívii. Klarsfeldovi jeho totožnost odhalili v roce 1971, bolívijská vláda však odmítla vydat muže, o němž prohlásila, že je jedním z jejích občanů. Jeho vydání nebyla nakloněna ani Francie, neboť hrozilo, že by tento významný nacista mohl odhalit bývalé kolaboranty vichystického režimu, z nichž mnozí dosáhli význam-

DRANCY Nedostavěné sídliště Drancy na okraji Paříže bylo v prosinci 1940 vybráno jako vhodné místo ke zřízení největšího sběrného a tranzitního tá­ bora (Sammel lager) pro deportaci Židů z Francie. Od července 1942 do srpna 1944 opustilo Drancy 62 deportačních vlaků, které odvezly kolem 61 000 Židů. Většina z nich zahynula v koncen­ tračním táboře Osvětim (Auschwitz)-Birkenau. Do 1. července 1943 Drancy spravovali Francouzi, i když nejvyšší kontrolní moc byla v rukou Sicherheitspolizei (Sipo) a SD. Od 2. července 1943 tábor převzal SS-Hauptsturmfúhrer Alois Brunner, odpovědný kromě jiného i za transport dětí z dětského domova v Izieu, nedaleko Lyonu, do Osvětimi. Před Brunnerovým nástupem měly francouzské židovské organizace a Červený kříž dovoleno posí­

lat lidem internovaným v Drancy potraviny a další věci pro ulehčení života. Brunner však poskytování humanitární pomoci nepovolil a ještě snížil potra­ vinové příděly vězňům. Dokud Němci nezakázali

184

náboženské obřady, bylo v táboře povoleno slavit židovský nový rok (Rosh Hashanah) a den pokání (Yom Kippur). Do začátku roku 1943 v táboře fungovala ilegální škola pro děti, poté však byla odhalena a násilím zrušena. Již v srpnu 1941 se v Drancy rozvíjela činnost odbojového hnutí. Do srpna 1943 se mu podařilo zajistit úspěšný útěk 41 vězňů. Hnutí plánovalo vytvoření únikového tunelu, který na tři směny budovalo 70 vězňů. Práce již byla téměř hotova, když Němci tunel odhalili a mnohé vězně vzápětí poslali na smrt. V noci z 15, na 16, srpna 1944, něco málo přes týden do chvíle, kdy k Paříži dorazili Spojenci, Němci v Drancy spálili všechny usvědčující doku­ menty a uprchli. Na místě zanechali 1543 vězňů. Kontrolu nad táborem převzal švédský generální konzul Raoul Nordling, který zajistil vězňům péči ze strany francouzského Červeného kříže. Na pa­

mátku deportovaných židů byl před jednou z hlav­ ních bran tábora v Drancy postaven pomník.

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

ného společenského postavení. Klarsfeldovi však vy­ trvali a Barbie byl nakonec do Francie vydán v roce 1983, O čtyři roky později stanul před soudem. Rozhodnutí uskutečnit soud s Barbiem se stalo terčem kritiky. Odpůrci soudního líčení argumento­ vali, že mnohé dokumenty Gestapa se ztratily nebo zničily. Na základě čeho potom chtějí soudit starého muže po tolika letech? Klaus Barbie nebyl žádný Eichmann, nebyl strůjcem konečného řešení, byl pouhým podřízeným Heinricha Himmlera a dosáhl hodnosti nejvýše SS-Obersturmfůhrera, Takových jako on byli po Evropě tisíce a nebyli souzeni, proč tedy právě on? Zastánci procesu těmto argumentům oponovali tím, že přinejmenším v Lyonu je možné soudu připomenout zavraždění dětí z Izieu a příběh Jeana Moulina. Jak se očekávalo, účast někdejších obětí nacistic­ ké zvůle, z nichž si mnohé nesly psychické a fyzické následky vyšetřování u Gestapa po celý život, byla výmluvnější než jakékoli dokumenty. Někteří svědci však o vystoupení před soudem řekli, že pro ně zna­ menalo velké psychické vypětí od chvíle, kdy spatřili Barbiho na lavici obžalovaných. Měl stále ten nepřítomný pohled a křečovitý úsměv, jaký u něho zažili před 40 lety, když je vyslýchal, Barbie si zjevně uvědo­ moval, že je usvědčen a na konci své cesty, a proto se příliš nesnažil se hájit. Soud jej nakonec odsoudil na doživotí. S rozsudkem zřejmě byli spokojeni nejen dosud žijící pamětníci násilí Gesta­ pa. V průběhu války, v době vichystického režimu, s Němci kolaborovali mnozí místní občané. Někdejší kolaboranti, které během líčení trápilo špatné svědomí, se nakonec nemuseli ničeho bát: Barbie neuvedl jediné jméno. Nikdo dnes zřejmě s určitostí neví, kdo zradil Jeana Moulina, i když se v poválečných letech vynořila řada podezření. Klaus Barbie zemřel ve vězení 23. září 1991. Je málo pravděpodobné, že by se v budoucnu ještě konal soud projednávající zločiny spáchané za 2. světové války. Dokonce již během prvních dní Evropy rozdělené studenou válkou začaly vzpomínky na válečnou dobu blednout. Gestapo zmizelo ze světa, avšak pře­ devším Židé, včetně současných potomků obětí holocaustu, na nacistické zločiny

Nahoře: Mladý Klaus Barbie

v uniformě Wehrmachtu. Při vpádu do Francie sloužil

jako nižší armádní důstojník, poté vstoupil do služeb SD.

V Lyonu měl jasně stanove­ ný úkol: infiltrovat a zničit

odbojové hnutí. Jeho soud uvítaly jeho tehdejší oběti, naopak někdejší kolaboranti

se obávali, že hrozí jejich odhalení.

nezapomínají. Pro ty, kteří se dnes zajímají o kariéru a činnost lidí, jako byl Eichmann, Muller a Barbie, existuje po celém světě množství knih a dokumentů v muzeích. Jejich současná hodnota spočívá nepochybně v tom, že jsou výmluv­ nými důkazy nebezpečí a zla, jaké s sebou přináší diktatura obecně, především pokud disponuje represivní tajnou policií, která pomáhá prosazovat její politiku. Odkaz 2. světové války je varováním, které má trvalou platnost.

185

G ESTAPO

Dodatky VÝNOS „NOC A MLHA" Nechvalně známý výnos „noc a mlha“ (Nacht und Nebel Erlass), vydal na Vůdcův příkaz polní maršál Wil­ helm Keitel 7. prosince 1941 pro SD, Gestapo a Kripo. Vůdcovo nařízení opatřené Keitelovým podpisem bylo namířeno proti obyvatelům okupovaných území západní Evropy. Jeho účelem bylo uvěznění osob, které „ohrožo­ valy německou bezpečnost“. Ti, kterých se výnos týkal, měli zmizet a o jejich osudu se neměl nikdo dozvědět žádné přesné informace, což výstižně vyjadřoval název výnosu. Příbuzní zmizelých se neměli dozvědět nic o osudu svých blízkých, ani o místě jejich pobytu. Vydání výnosu vyplynulo z Hitlerova znepokojení bezpečnostní politikou. Nebyl spokojen se zatýkáním nepřátel Říše, mezi nimiž byli původně komunističtí odbojáři a jejich rodiny. Zatýkání Hitler pokládal za kontraproduktivní, neboť pouze podporovalo rozvoj občanských hnutí odporu. Keitel vydal směrnici vyklá­ dající Hitlerův výnos, kterou si zajistil své zařazení mezi nejtěžší válečné zločince před poválečnými soudy. Dokument, jeden z mnoha, které vytvořil norimberský soud v kapitole „nacistické spiknutí a agrese“, podává následující výklad výnosu: V principu je za zločiny proti německému státu trest smrti. Jsou-li tyto zločiny trestány odnětím svobody, pří­ padně doživotními nucenými pracemi, je třeba to pova­ žovat za projev slabosti. Účinného zastrašení lze dosáh­

nout buď nejvyšším trestem nebo tak, že příbuzní

odsouzence a občané obecně se nedozvědí nic o jeho osudu.“ Keitel později zašel ještě dále, když nařídil, že pokud nebude trest smrti vykonán do 8 dnů, musejí být vězni tajně přepraveni do Německa. Další dokumenty, zveřej­ něné později, sloužící jako podklad pro poválečné soudy s válečnými zločinci, doložily, že výnos „noc a mlha“ do­ plnila spousta dalších nařízení, které posvětily mučení a stínání vězněných mužů. Keitel na lavici obžalovaných k výnosu Nacht und Nebel podal nepřesvědčivé vysvět­ lení: „Byl projevem Vůdcovy vůle, vznikl po dlouhých úvahách.“ Keitel tvrdil, že výnos vydal po dlouhém vá­ hání, přičemž tvrdil, že byl jedním z nejhorších, jaký kdy musel vypracovat. Když se jej u soudu podrobně ptali na okolnosti vzniku výnosu, proč neodmítl jeho sestavení, prohlásil, že opakovaně žádal o zproštění svých povin­ ností v rámci OKW, nikdy však neodmítl splnit rozkaz, neboť všichni němečtí důstojníci a vojáci byli zákonem zavázáni k plnění posvátné „přísahy věrnosti Vůdci“. Muž, kterého jeho kolegové pohrdlivě přezdívali „Lakeitel“ (Lokaj Keitel) a „Nickescl“, podle dětské figurky, která neustále pokyvovala hlavou, byl naprosto loajální. Keitel byl obviněn, že Hitlerovi pomohl s vede­ ním agresivní války a ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jeho požadavek, aby byl vzhle­ dem ke své dosažené hodnosti popraven zastřelením, byl zamítnut. Byl oběšen v říjnu 1946.

UNIFORMY Obecně rozšířený názor, že příslušníci Gestapa, kteří zatýkali, vyslýchali a krůtě mučili své oběti, nosili černé kožené pláště a klobouky se širokou střechou, odpovídá skutečnosti jen částečně. Ne všichni pracovníci Gestapa nosili civilní oblečení a jejich služební povinnosti neza­ hrnovaly jen brutální výslechy. Celní pohraniční služba (Grenzzolldienst), založená v říjnu 1933 a určená ke střežení německých hranic, byla záhy posílena nově vytvářenými jednotkami SS. O čtyři roky později se Reinhard Heydrich stal nejvyšší autoritou v záležitostech pohraniční policie, zatímco výkonná moc byla postoupena Gestapu. Gestapáci byli

186

při střežení hranic povinni nosit šedozelené služební uniformy, na rukávech opatřené páskou Grenz-Polizei. Německou hranici s částí Polska, která se na podzim roku 1939 dostala pod kontrolu Sovětského svazu, střežilo výlučně Gestapo. Rychlý postup německých vojsk v západním Polsku v roce 1939 si vyžádal vytvoření jednotek Selbstschutz (sebeobrana), odpovědných za ochranu německého majetku a německých občanů v Polsku, zřizování věznic pro válečné zajatce a střežení významných objektů. Heinrich Himmler, který se vždy velice staral o to, aby nikdo nezasahoval do jeho kompetencí, pozorně sledo­

DODATKY

val činnost této organizace, o níž tvrdil, že je druhem policie. Personál Selbstschutz tvořili příslušníci Gestapa, kteří zpočátku nosili civilní oděv, postupně však začali používat uniformy s černou polní čepicí s kovovým odznakem vpředu a emblémem SS po straně. Vstup na území Sovětského svazu přinesl Gestapu nove povinnosti. Všichni příslušníci Sicherheitspolizei (Sipo), bezpečnostní policie tvořené Gestapem a Krimi“ nalpolizeí (Kripo), museli nosit uniformy SD. Jejich zvláštní postavení prozrazovalo ozdobné lemování jejich rukávových odznaků. V době přepadení Polska Německo zřídilo šest Einsatzgruppen (operačních skupin). Einsatzgruppe A měla 1100 mužů, mezi nimiž byli i příslušníci mnichovského Gestapa. Odpovídali za potírání odboje, což v praxi zna­ menalo provádění hromadných poprav. Zpočátku nosili civilní oděvy, později šedozelené uniformy a vojenské nárameníky. To vyvolalo nevoli u jednotek Waffen-SS,

které se pokládaly za zvláštní elitu a cítily se dotčeny vším, co se dalo vykládat za porušení jejich výsad. Pří­ slušníci SD a Gestapa proto museli nosit nárameníky armády nebo Waffen-SS se zeleným lemováním, urče­ ným pro policejní jednotky. Později se jejich uniformy začaly opatřovat nárameníky, určenými přímo pro poli­ cejní jednotky. Příslušníci SD a Gestapa nosili šedozele­ né pláště SS, s nárameníky lemovanými stočenou šňů­ rou. Na začátku roku 1943, kdy se začal vývoj na frontě obracet proti Německu a materiální zabezpečení vojsk bylo čím dál problematičtější, přestaly se límcové nášiv­ ky a lemování nárameníků.dodávat Zdobné prvky unifo­ rem se postupné staly nedostupným luxusem. V létě 1944 se postupně sjednotily uniformy a vybavení důstoj­ níků, poddůstojníků a mužstva Sipo a SD. V polovině roku 1945 se uniformy u Gestapa rázem přestaly použí­ vat. Příslušníci Gestapa se vybavovali falešnými doklady a skrývali se jak jen mohli před spojeneckými soudy.

HODNOSTI SS A GESTAPA A JEJICH PŘIBLIŽNÉ ČESKÉ EKVIVALENTY Knwarter

čekatel

Sturmann

svobodník

Rottenfiihrer

desátník

Unterscharfiihrer

četař

Scharfiihrer

rotný

Oberscharfiíhrer

šikovatel

Hauptscharfiihrer

vrchní šikovatel

Sturmscharfilhrer

starší vrchní šikovatel (po 15. letech služby)

Untersturmfuhrer

poručík

Obersturmfiihrer

nadporučík

Hauptsturmfuhrer

kapitán

Sturmbannfuhrer

major

Obersturmbannfuhrer

podplukovník

Standartenfuhrer

plukovník

Oberfiihrer

starší plukovník

Brigadefuhrer

generálmajor

Gruppenfiihrer

generálporučík

Obergruppenfuhrer

generálplukovník

Oberstgruppenfuhrer

armádní generál

Reichsfiihrer-SS

říšský vůdce

187

GESTAPO

Glosář Abwehr: zpravodajská služba německé armády, vedená admirálem Wilhelmem Canarisem. Admirál byl poklá­ dán za účastníka spiknutí proti Hitlerovi, které vyústilo v Červenci 1944 v pumový atentát.

Einsatzgruppen: mobilní ozbrojené policejní jednotky, tvořené příslušníky Sipo, SD, SS a Gestapo. Jejich úko­ lem bylo zatýkat a popravovat na okupovaných územích na východě Evropy osoby považované za nepřátele Říše. Soustředily se především na pronásledování Židů, činitelů komunistických stran, cikány, politické předsta­ vitele a inteligenci. Každou jednotku Einsatzgruppe tvořilo několik podřízených útvarů, označovaných jako Einsatzkommando.

Gauleiter; župní vedoucí. Nejvyšší lokální představitel nacistické strany v územních celcích (župách) v Německu, Polsku, Rakousku a v Cechách a na Moravě.

Geheime Feldpolizei (GFP); tajná vojenská policie. Vznik­ la v roce 1939 na podnět polního maršála Wilhclma Keitela, náčelníka OKW. Příslušníci tajné vojenské policie zpravidla nosili civilní oděv. Úkolem GFP byla kontrašpionáž, boj proti sabotážím, pátrání po podvratných živlech a boj proti nepřátelské propagandě. GFP rovněž pomáhala armádní justici při vyšetřování pro účely vo­ jenských soudů. Kriminalpolizei (Kripo): kriminální policie stíhala pacha­ tele nepolitických zločinů. Podobně jako Orpo nebo Sipo, také Kripo formálně fungovala nezávisle na Gesta­ pu a SD, ve skutečnosti se však časem dostávala do stá­ le větší podřízenosti Heydricha a plnila úkoly souvisejí­ cí s činností Gestapa.

Oberkommando der Wehrmacht (OKW): vrchní velení branné moci vytvořil Hitler v roce 1938 jako náhradu za ministerstvo války, zřízené v éře Výmarské republiky. OKW řídil polní maršál Wilhelm Keitel. OKW bylo roz­ děleno na tři sekce a kontrolovalo všechny součásti ozbrojených sil, včetně vojenské rozvědky, čili Abwehru. OKW odpovídalo za činnost jednotlivých druhů vojsk a služeb a zajišťovalo plnění požadavků politické­ ho vedení. Hitler v podstatě považoval OKW za vojen­ ský štáb, odpovědný za předávání jeho rozkazů různým součástem armády.

188

Ordnungspolizei (Orpo): pořádková policie. Fungovala nezávisle na Gestapu a Sipo a zabývala se občanskými záležitostmi, jako řízením dopravy, hlídkováním a běžnou policejní prací. Na okupovaných územích se však Orpo podílela na činnosti jednotek Einsatz­ gruppen.

Reichsfuhrer-SS: říšský vůdce SS. Tento titul používal Heinrich Himmler jako vrchní velitel SS a Gestapa.

Reichsleiter: říšský vedoucí. Titul členů výkonného výboru nacistické strany. Nejznámějším z nich byl Martin Bormann.

Reichsicherheitshauptamt (RSHA): Hlavní říšský bezpeč­ nostní úřad. Vznikl v roce 1939 jako sdružující organiza­ ce pro všechny nevojenské zpravodajské služby, včetně SD, Kripo a Gestapo. V čele úřadu stál původně Rein­ hard Heydrich, po jeho zavraždění na jeho místo na­ stoupil Ernst Kaltenbrunner.

Schutzstaffel: SS, ochranné oddíly. Původně plnily funkci Hitlerovy tělesné stráže, později v rámci organizace SS vznikly i ozbrojené jednotky (Waffen-SS). Do konce války bylo vytvořeno téměř 40 divizí SS, které byly nasazeny především na východní frontě.

Sicherkeitsdienst (SD): bezpečnostní služba. SD plnila funkci zpravodajské služby nacistické strany. Gestapo plnilo funkci tajné státní policie, ve skutečnosti však obě organizace spolu úzce spolupracovaly. Sicherheitspolizei (Sipo): bezpečnostní policie. Oficiálně byla tato složka vládní policejní organizací, nepodléha­ jící SS, ve skutečnosti však úzce spolupracovala s SD a Gestapem, které v podstatě plnily úlohu politické policie. Sturmabteilung (SA): úderný oddíl. Příslušníkům organizace SA se přezdívalo „Hnědé košile“. SA byla organizací uniformovaných Hitlerových stoupenců. SA založil v Mnichově v roce 1921 Ernst Rohm jako strážní službu, chránící nacistické řečníky a zajišťující pořádek na stranických schůzích. V roce 1934 byly během „Noci dlouhých nožů“ zavražděni vedoucí představitelé SA, včetně Ernsta Rohma. SA tím ztratila postavení vlivné politické síly.

GLOSÁŘ A POUŽITÁ LITERATURA

Použitá literatura Aronson, Shlomo, Beginnings of rhe Gestapo System. Jeruzalém, Israel Universities Press, 1969 Black, Peter R„ Ernst Kaltenbrunner: Ideological Sol­ dier of the Third Reich. Princeton, New Jersey, Prin­ ceton University Press, 1984 Bower, Tom, Klaus Barbie: Butcher of Lyon. Londýn, Michael Joseph, 1984 CaliC, Edouard, Reinhard Heydrich. Londýn, Military Heritage Press, 1982 Delarue, Jacques, The History of the Gestapo. Londýn, Macdonald, 1964 Dawidowitz, Lucy, The War Against The Jews, 1933-1945. Londýn, Bantam Books, 1975 Deschner, Gunther, Heydrich: The Pursuit of Total Power. Londýn, Orbis, 1978 Gallo, Max, The Night of The Long Knives. Londýn, Harper&Row, 1972 GlSEVIUS, Hans Bernd, To the Bitter End. Londýn, Jonathan Cape, 1948 GILBERT, Martin, The Holocaust: The Jewish Tragedy. Londýn, Collins, 1986 Graber G. S., History of the SS. New York, D.McKay, 1981 Headland, Ronald, Messages of Murder: a Study of the Reports of the Einsatzgruppen of the Security Police and the Security Service. 1941-1943. Rutherford, New Jersey, Fairleigh Dickinson University Press, 1992 Hohne, Heinze, Canaris. Londýn, Secker&Warburg, 1979

Hoffmann, Pe ter, Hitler’s Personal Security. Londýn, Macmillan, 1979 Johnson, Erica., Nazi Terror, the Gestapo, Jews and Ordinary Germans. New York, Basic Books, 1999. McDonald, Callum, The Killing of SS Obergruppenfiihrer Reinhard Heydrich. Londýn, Macmillan, 1989 Manvell, Roger a Heinrich Frankel, The July Plot. Londýn, Bodley Head, 1964 Mason Herbert Molloy, To Kill Hitler: The Attemts on the Life of Adolf Hitler. Londýn, Michael Joseph, 1978 NEAVE, AlREY, Nurenberg: A Personal Record of the Trial of the Major War Criminals. Londýn, Coronet Books, 1978 Padfield, Peter, Himmler: Reichsfilhrer-SS. Londýn, Macmillan, 1990 Reitlinger, Gerald, The Final Solution: the Attempt to Exterminate the Jews of Europe, 1939-1945. Northvale, New Jersey, J. Aronson, 1987

Reitlinger, Gerald, The SS: Alibi of a Nation, 1922-1945. New York, Da Capo Press, 1981 Ri tchie, Alexandra, Faust's Metropolis. A History of Berlin. Londýn, Harper Collins, 1998 Sachs, Ruth, Adolf Eichmann: Engineer of Death. New York, THE Rosen Publishing Group, Inc., 2001 SCHELLENBERG, Walter, The Schellenberg Memoirs. Londýn, Andre Deutsch, 1956 Sl-IIRER, William, Rise and Fall of the Third Reich. Londýn, Secker&Warburg Sweets, John E, Choises in Vichy France: The French under Nazi Occupation. Oxford, Oxford University Press, 1986 Wheeler Bennett, Sir John, The Nemesis of Power: the German Army in Politics, 1918-1945. Londýn, Macmillan, 1953 Wighton, CHARLES, Eichman: His Career and Crimes. Londýn, Odhams Press Ltd., 1961

UŽITEČNÉ WEBOVÉ STRÁNKY www.einsatzgruppenarchives.com Stránka podrobně informuje o mechanizovaných vražed­ ných jednotkách, působících v Sovětském svazu na území dobytém Němci. K dispozici jsou zde oficiální zprávy, nařízení a statistiky, dále svědectví přímých účastníků událostí na okupovaných územích a fotografie. www.ghil.co.uk Německý historický ústav v Londýně (German Histori­ cal Institute London, GHIL) je nezávislou akademickou institucí, zkoumající moderní německé dějiny. STO. top ographie.de Oficiální stránka Ústavu topografie teroru. Tato organi­ zace poskytuje informace o historii nacionálního socialis­ mu a jeho zločinech. Ustav organizuje výstavy a další akce v Berlíně (v místech, kde kdysi stávala ulice Prinz-Albrecht-Strasse) a v dalších německých městech.

www.wienerlibrary.co.uk Bohatý zdroj informací o moderních německých ději­ nách. Vídeňská knihovna se specializuje na novodobé dějiny židovství a vzestup a pád Třetí říše. Disponuje také rozsáhlými zdroji informací k antisemitismu a pová­ lečnému Německu. Knihovna nabízí knihy, periodické tiskoviny, nevydané paměti, originální dokumenty, svědecké výpovědi, rešerše z denního tisku, fotografie, videozáznamy a multimediální nosiče.

189

GESTAPO

Glosář Abwehr: zpravodajská služba německé armády, vedená admirálem Wilhelmem Canarisem. Admirál byl poklá­ dán za účastníka spiknutí proti Hitlerovi, které vyústilo v červenci 1944 v pumový atentát.

Einsatzgruppen: mobilní ozbrojené policejní jednotky, tvořené příslušníky Sipo, SD, SS a Gestapo. Jejich úko­ lem bylo zatýkat a popravovat na okupovaných územích na východě Evropy osoby považované za nepřátele Říše. Soustředily se především na pronásledování Židů, činitelů komunistických stran, cikány, politické předsta­ vitele a inteligenci. Každou jednotku Einsatzgruppe tvořilo několik podřízených útvarů, označovaných jako Einsatzkom mando.

Gauleiter: župní vedoucí. Nejvyšší lokální představitel nacistické strany v územních celcích (župách) v Německu, Polsku, Rakousku a v Čechách a na Moravě.

Geheime Feldpolizei (GFP); tajná vojenská policie. Vznik­ la v roce 1939 na podnět polního maršála Wilhelma Keitela, náčelníka OKW. Příslušníci tajné vojenské policie zpravidla nosili civilní oděv. Úkolem GFP byla kontrašpionáž, boj proti sabotážím, pátrání po podvratných živlech a boj proti nepřátelské propagandě. GFP rovněž pomáhala armádní justici při vyšetřování pro účely vo­ jenských soudů.

Kriminalpolizei (Kripo): kriminální policie stíhala pacha­ tele nepolitických zločinů. Podobně jako Orpo nebo Sipo, také Kripo formálně fungovala nezávisle na Gesta­ pu a SD, ve skutečnosti se však časem dostávala do stá­ le větší podřízenosti Heydricha a plnila úkoly souvisejí­ cí s činností Gestapa. Oberkommando der Wehrmacht (OKW): vrchní velení branné moci vytvořil Hitler v roce 1938 jako náhradu za ministerstvo války, zřízené v éře Výmarské republiky. OKW řídil polní maršál Wilhelm Keitel. OKW bylo roz­ děleno na tři sekce a kontrolovalo všechny součásti ozbrojených sil, včetně vojenské rozvědky, čili Abwehru. OKW odpovídalo za činnost jednotlivých druhů vojsk a služeb a zajišťovalo plnění požadavků politické­ ho vedení. Hitler v podstatě považoval OKW za vojen­ ský štáb, odpovědný za předávání jeho rozkazů různým součástem armády.

188

Ordnungspolizei (Orpo): pořádková policie. Fungovala nezávisle na Gestapu a Sipo a zabývala se občanskými záležitostmi, jako řízením dopravy, hlídkováním a běžnou policejní prací. Na okupovaných územích se však Orpo podílela na činnosti jednotek Einsatz­ gruppen.

Reichsfůhrer-SS: říšský vůdce SS. Tento titul používal Heinrich Himmler jako vrchní velitel SS a Gestapa. Reichsleiter: říšský vedoucí. Titul členů výkonného výboru nacistické strany. Nejznámějším z nich byl Martin Bormann.

Reichsicherheitshauptamt (RSHA): Hlavní říšský bezpeč­ nostní úřad. Vznikl v roce 1939 jako sdružující organiza­ ce pro všechny nevojenské zpravodajské služby, včetně SD, Kripo a Gestapo. V čele úřadu stál původně Rein­ hard Heydrich, po jeho zavraždění na jeho místo na­ stoupil Ernst Kaltenbrunner. Schutzstaffel: SS, ochranné oddíly. Původně plnily funkci Hitlerovy tělesné stráže, později v rámci organizace SS vznikly i ozbrojené jednotky (Waffen-SS). Do konce války bylo vytvořeno téměř 40 divizí SS, které byly nasazeny především na východní frontě.

Sicherheitsdienst (SD): bezpečnostní služba. SD plnila funkci zpravodajské služby nacistické strany. Gestapo plnilo funkci tajné státní policie, ve skutečnosti však obě organizace spolu úzce spolupracovaly. Sicherheitspolizei (Sipo): bezpečnostní policie. Oficiálně byla tato složka vládní policejní organizací, nepodléha­ jící SS, ve skutečnosti však úzce spolupracovala s SD a Gestapem, které v podstatě plnily úlohu politické policie.

Sturmabteilung (SA): úderný oddíl. Příslušníkům organizace SA se přezdívalo „Hnědé košile“. SA byla organizací uniformovaných Hitlerových stoupenců. SA založil v Mnichově v roce 1921 Ernst Rohm jako strážní službu, chránící nacistické řečníky a zajišťující pořádek na stranických schůzích. V roce 1934 byly během „Noci dlouhých nožů“ zavražděni vedoucí představitelé SA, včetně Ernsta Rbhma. SA tím ztratila postavení vlivné politické síly.

GLOSÁŘ A POUŽITÁ LITERATURA

Použitá literatura Aronson, Shlomo, Beginnings of the Gestapo System. Jeruzalém, Israel Universities Press, 1969 Black, Peter R., Ernst Kaltenbrunner: Ideological Sol­ dier of the Third Reich. Princeton, New Jersey, Prin­ ceton University Press, 1984 Bower, Tom, Klaus Barbie: Butcher of Lyon. Londýn, Michael Joseph, 1984

Calic, Edouard, Reinhard Heydrich. Londýn, Military Heritage Press. 1982 Delarue, JACQUES, The History of the Gestapo. Londýn, Macdonald, 1964 Dawidowitz, Lucy, The War Against The Jews, 1933-1945. Londýn, Bantam Books, 1975 Deschner, Gunther, Heydrich: The Pursuit of Total Power. Londýn, Orbis, 1978 Gallo, Max, The Night of The Long Knives. Londýn, Harper&Row, 1972 Gisevius, Hans Bernd, To the Bitter End. Londýn, Jonathan Cape, 1948 GILBERT, Martin, The Holocaust: The Jewish Tragedy. Londýn, Collins, 1986 Graber G. S., History of the SS. New York, D.McKay, 1981 Headland, Ronald, Messages of Murder: a Study of the Reports of the Einsatzgruppen of the Security Police and the Security Service. 1941-1943. Rutherford, New Jersey, Fairleigh Dickinson University Press, 1992 Hohne, Heinze, Canaris. Londýn, Secker&Warburg, 1979 Hoffmann, Peter, Hitler’s Personal Security. Londýn, Macmillan, 1979 Johnson, Erica., Nazi Terror, the Gestapo, Jews and Ordinary' Germans. New York, Basic Books, 1999. McDonald, Callum, The Killing of SS Obergruppenfiihrer Reinhard Heydrich. Londýn, Macmillan, 1989 Manvell, Roger a Heinrich Frankel, The July Plot. Londýn, Bodley Head, 1964 Mason Herbert Molloy, To Kill Hitler: The Attemts on the Life of Adolf Hitler. Londýn, Michael Joseph, 1978 Neave, Airey, Nurenberg: A Personal Record of the Trial of the Major War Criminals. Londýn, Coronet Books, 1978 Padfield, Peter, Himmler: Reichsfiihrer-SS. Londýn, Macmillan, 1990 Reitlinger, Gerald, The Final Solution: the Attempt to Exterminate the Jews of Europe, 1939-1945. Northvale, New Jersey, J. Aronson, 1987

Reitlinger, Gerald, The SS: Alibi of a Nation, 1922-1945. New York, Da Capo Press, 1981 RITCHIE, Alexandra, Faust's Metropolis. A History of Berlin. Londýn, HarperCollins, 1998 Sachs, Ruth, Adolf Eichmann: Engineer of Death. New York, THE Rosen Publishing Group, Inc., 2001 Schellenberg, Walter, The Schellenberg Memoirs. Londýn, Andre Deutsch, 1956 Shirer, William, Rise and Fail of the Third Reich. Londýn, Secker&Warburg

Sweets, John E, Choises in Vichy France: The French under Nazi Occupation. Oxford, Oxford University Press, 1986 Wheeler Bennett, Sir John, The Nemesis of Power: the German Army in Politics, 1918-1945. Londýn, Macmillan, 1953 WlGHTON, Charles, Eichman: His Career and Crimes.

Londýn, Odhams Press Ltd., 1961

UŽITEČNÉ WEBOVÉ STRÁNKY www.einsatzgruppenarchives.com Stránka podrobně informuje o mechanizovaných vražed­ ných jednotkách, působících v Sovětském svazu na území dobytém Němci. K dispozici jsou zde oficiální zprávy, nařízení a statistiky, dále svědectví přímých účastníků událostí na okupovaných územích a fotografie. www.ghil.co.uk Německý historický ústav v Londýně (German Histori­ cal Institute London, GHIL) je nezávislou akademickou institucí, zkoumající moderní německé dějiny www.topographie.de Oficiální stránka Ústavu topografie teroru. Tato organi­ zace poskytuje informace o historii nacionálního socialis­ mu a jeho zločinech. Ustav organizuje výstavy a další akce v Berlíně (v místech, kde kdysi stávala ulice Prinz-Albrecht-Strasse) a v dalších německých městech. www. wienerlibrary, co. uk Bohatý zdroj informací o moderních německých ději­ nách. Vídeňská knihovna se specializuje na novodobé dějiny židovství a vzestup a pád Třetí říše. Disponuje také rozsáhlými zdroji informací k antisemitismu a pová­ lečnému Německu. Knihovna nabízí knihy, periodické tiskoviny, nevydané paměti, originální dokumenty, svědecké výpovědi, rešerše z denního tisku, fotografie, videozáznamy a multimediální nosiče.

189

GESTAPO

Rejstřík 2. světová válka, příprava 45—46

Abwehr 144, 57, 127 sledování 142 pád 127, 141-4 Alquen, Gunther ď 55 Amsterdam německá okupace 80-3 Židé 82-3,84 Amtsgruppe Ausland 144 anšlus 67-71 Armia Krajowa 123 Artur Nebe 129,130 Auschwitz 100, 101, 181

Bach-Zelewski, Erich von dem 161-2 Barbie, Klaus 182-5 Bavorsko, souboj s politickou opozicí 31-2 Beck, Ludwig 128, 149 Belgie německá okupace 83-4 informátoři Gestapa 172 Židé 83-4, 172 Belsen 101 Belzec 101 Berlín Hitlerovy poslední dnv a sebevražda 165-169 razie v domě Karla Liebknechta 10-11 Prinz-Albrecht-Strasse 8 41, 62-5, 139, 178 Reichstag, požár (1933) 10, 11, 12 Sověti v Berlíně 161 Best, Werner 121 Bílá růže, hnutí studentské 136-141 Blesk, operace 132—4 Blomberg, Werner von 37, 42 aféra 43-4 Blumenkamp, Paul 116 Bock, Fedor von 69, 75 Bdhme, Karl 93, 112 Boineburg-Lengsfeld, Hans, svobodný pán 151 spiknutí proti Hitlerovi (1944) 128, 145,159 Bdmelberg, Carl 85 Bonhoffer, Dietrich 143 Bormann, Martin 164, 165, 166-7 Bovensiepen, Otto 120 Brandt, Heinz 147 Brandt, Ursula 116 Braunchitsch, Walther von 45 Braunová Eva 167,169 Brunner, Alois 184

190

Buhler, Josef 79

Canaris, Wilhelm 57, 127-128, 130, 131, 142, 157-8 Collomp, Paul 116 Conseil Nationale de la Resistance (CNR) 185 Čechy a Morava, protektorát 71 Heydrich, zastupující říšský protektor 93-7,103-106 Heydrich, atentát 106-115 Židé 89-90 odboj 93 viz také Československo Čeká 8 Československo německá okupace 71-3 Židé 89-90 viz také Čechy a Morava, protektorát Čurda, Karel 111-13,114, 115

Židé 86-7, 184 Maquis 116-118 represe 115-118 odboj 115-116, 182-183 vichystická Francie 88, 115, 182 Frank, Anně 82, 83 Frank, Hans 76, 77, 78, 79, 80, 125 Frank, Karl Hermann 71-2, 93, 95 po atentátu na Heydricha 112, 114, 115 Freikorps 12, 14, 15 Freisler, Roland 140, 154 smrt 158 Frick, William 23 Fritsch, Werner svobodný pán von 39, 42, 44,45 Fromm, Friedrich 148-9 Fiihrer 35

Ebert, Friedrich 16 Eichmann, Adolf 65-7, 68-9 konference ve Wannsee 99-100 útěk a vypátrání 179-180,181 poprava 181 židovská otázka 87-8,89-90,177, 180-1 soud 180, 181 Eicke, Theodor 76 Einsatzgruppen 73, 91-2 Eisenhower, Dwight D, 165 Eliáš, Antonín 94 Elser, Johann Georg 49 Epp, Franz Xaver Ritter von 14, 30 Ernst, Karl 40

Gabčík, Josef 106-107, 108, 1)3, 115 Galen, Hans Clemens von 136 Gdaňsk 76 Geheime Feldpolizei 119 Geissler, Hugo 115 Giesler, Paul 139 Gilbert, Gustav 177 Gisevius, Hans Bernd 41, 130-131, 158, 159 Glivice, přepadení vysílače 46-8 Goebbels, Joseph 7,41-2,127 pronásledování Židů 61 Gordeler, Carl Friedrich 128-130 útěk a poprava 159 Goring, Hermann 7, 25, 50, 148 před Norimberským tribunálem 174-5 smrt 178, 179 konečné řešení 88-9, 175 první setkání s Hitlerem 13-15 Gestapo 21-2 a Hitlerovy poslední dny 166 a Noc dlouhých nožů 40 předválečný antikomunismus 10-11, 12 vzestup 12-15, 17, 20-21, 23 soupeření s Himmlerem 32-3 Graff, Otto 56 Greim, Robert Ritter von 167 Guderian, Heinz 162

Fegclein, Hermann 148 Fleischer, Oskar 113 Formis, Rudolf 46 Francie spiklenci 151-2 pád 84-7

Haften, Werner von 147, 149 Halder, Franz 75,131 Henlein, Konrad 71 Hess, Rudolf 7, 20 Norimberský tribunál 174 pivnicový puč 18

Dachau 30, 31-2, 67, 70, 99, 101 Daluege, Kurt 27, 32-3 Dannecker, Theo 87 Degrelle, Leon 169 Dánsko 120-2 Diels, Rudolf 21,35, 42-3, 63 Dietrich, Josef „Sepp“ 27 Distomo 119 Dohnanyi, Hans von 133, 142, 143, 157 Dollfuss, Engelbert 68 Dónitz, Karl 169,170 Drancy 184 Duckwitz, Georg 121

REJSTŘÍK

Heydrichovú, Lina 97, 104, 105, 129 Heydrich, Reinhard 51, 53 zastupující říšský prorektor 93-7, 103-106 atentát 106-110 odplata za atentát 110-115 a Daluege 32-3 likvidace SA 37-43 Francie 84-5 přepadení vysílače v Glivici 46-7 a náboženství 56 vzestup 26-30 Salón Kiny 44. 45 operace ve Venlo 49-50 konference ve Wannsee 97-8 Himmler, Heinrich 50,53, 116, 127 odpor proti nacismu 138 anšlus Rakouska 68 pivnicový puč 18, 19 smrt 171,172-3 blouznění 162-3, 169-170 konec války 163, 164—5, 166-7, 169-173 konečné řešení židovské otázky 98. 124 atentát na Hitlera v roce 1944 149-150, 151, 161 atentát na Heydricha 109-110 Polsko 77-78’ politická opozice v Bavorsku 31-2 Praha 95-96 povstání na Slovensku 162 Reichsicherheitsdienst (RSD) 119 mocenský vzestup 25-9,31 soupeření s Góringem 32-3 SS 35 Himmler, operace (přepadení vysílače v Glivici) 46-48 Hindenburg, Paul von Beneckendorf und von 8, 9, 11 Hinkler, Paul 35 Hitler Adolf příprava atentátu (1939) 48-9 příprava atentátu (1943) 132-5 příprava atentátu (1939) 145-159 Heydrichův pohřeb 109 Rakousko 67-8 pivnicový puč 17,18 tělesná stráž 34 kancléř 8, 9, 10, 20, 22, 50 spiknutí proti 127-159 Československo 71, 73 poslední dny a sebevražda 165-9 Mein Kampf 20, 67-8, 72 plány na expanzi Říše 43 Polsko 75-77 soud a vězení 18-19, 20 Hlinková garda 90 hnědé košile viz Sturmabteilung hnutí Bílá růže 137 Hoffmann, Hans 155 Hoffmann, Karl Heinz 120 Hoppner, Erich 149

Floss, Rudolf 181 Huber, Kurt 136, 137, 141 Huppenkothen, Walther 150 Chamberlain, Neville 71

Izieu-Ain, zavraždění dětí 184 jednotky umrlčích lebek 99 Jodl, Alfred 169 Jung, Edgar 38-39

Kahr, Gustav Ritter von 17 Kaltenhrunner, Ernst 152, 154, 155, 164 Norimberský tribunál 174, 175 až 177 poprava 177-178 katolictví 58 Keitel, Wilhelm 45, 147 Norimberský tribunál 174 KGB (výbor státní bezpečnosti) 8 Klarsfeldovi, Serge a Beate 184 Kluge, Gunther von 133, 156 Knochen, Helmut 50, 85, 87, 164, 165 Komorowski, Tadeusz „Bor“ 123, 161 koruna sv. Václava 103 Krancke, Theodor 151 Krebs, Albert 25-26 Kreisauer Kreis 144. 145 Krenzki, Kurt von 90 Kripo 54 Kristallnacht 60-61 Krohner, Wolhelm 158 křišťálová noc (Kristallnacht) 60-1 komisařský rozkaz 90-2 komunisté 10-12, 15, 16, 23 koncentrační tábory 92,101 Osvětim (Auschwitz) 100 Dachau 30, 31-2, 67, 70. 99, 101 počty obětí 101 konečné řešení 87-9, 98, 180-181 Kubiš. Jan 106, 107, 108, 113, 115

Mathieu, Georges 116 Mein Kampf (Hitler) 20, 67-68, 72 Milch, Erhard 69 Milorg 119-120 Mohe, Egon 140 Moltke, Helmuth James von 144, 145 Moravec, František 106 Moulin, Jean 182-183 Mouvement Social Revolutionnaire (MSR) 86 Muller, Heinrich 33, 47-8, 54, 55 Muller, Josef 143 Mnichov pivnicový puč 16-19 konference (1938) 71 Mussolini, Benito 146 náboženství 56-57, 143 nacisté, vzestup 22, 23,31 Naujocks, Alfred 46-48,50-51 Neave. Airey 176-177 Nebe Artur 129, 130 Nizozemí, okupace 80-84 Nizozemí 80-2 Židé 82-3,84,85 Neurath, Konstantin svobodný pán von 71,93 Niemóller, Martin 56, 57 Noc dlouhých nožů 39, 40 Norsko 118-120 Novemberverbrecher 13 Norimberk mezinárodní tribunál 173-178 stranický sjezd (1933) 135 NSDAP 13

Lahousen, Erwin 133 Langbehn. Carl 163 Lange, Rudolf 98-99 Laube, Horst 116 Laval, Pierre 88 Ležáky 111 Lidice, zničení 110-113 Lidový soud 140,153-155,156 Leibstandarte-SS Adolf Hitler 34 Lossow, Otto von 17 Lubbe, Marinus van der 11,12 Ludendorf, Erich 17, 19

Oberg, Karl Albrecht 100-101, 115, 164, 165 Oberkommando der Wehrmacht (OKW) 45 Obrana národa 106 odboj Francie 115-116, 182-183 Norsko 118,119.120 Polsko 123-125 Sovětský svaz 90, 122 Německo, Bílá růže 136-141 Ochrana 7 OGPU (sovětská vojenská rozvědka) 8 Ohlendorf, Otto 124, 125. 173 Olbricht, Friedrich 132, 144, 147, 148, 149 Oster Hans 128, 129, 132, 142, 143 poprava 158 Osvětim 100, 101, 181

Madagaskar, plánv na deportaci Židů 87-88 ’ Maďarsko, židovští vězni 177 Maquis 116-118

Panks, Gunther 120 Pannwitz, Heinz von 109, 114-115 Papen, Franz von 19, 20, 38 partyzáni

191

GESTAPO

Paříž 86 oběti Gestapa 183 sovětští 122 viz. také odboj Payne Best, S. 50, 51 Petain. Henri Philippe 84. 88, 89 pivnicový puč 16-19, 20 plynově dodávky 99, 124 Polsko německý vpád 75-77 germanizace 77-80 Židé 75, 76-79, 99, 123 odboj 123-125, 161-162 varšavské povstání 161-162 Popitz, Johannes 163 Pražský hrad 71,95,103 Prinz-Albreeht-Strasse 8 41, 62-65,139, 178 vězení 64 Probst, Christopher 137,141

Quisling, Vidkun 120 Rakousko, anšlus 67-71 Rastenburg, atentát 145-159 Ramer, Hanns Albin 81-82 nizozemský odboj 178-179 poprava 178 Reichssicherheitsdienst (RSD) 119 Reichsicherheitshauptamt (RSHA) 53-54 Reichstag požár 10, 11, 12 vztyčení sovětské vlajky 161 Reichswehr 14 Reitseh, Hanna 166, 167 Ribbentrop, Joachim von 45 Norimberský tribunál 174 poprava 177 Rinnan, Henry Oliver 119 Roder, Manfred 142-143 Rohm, Ernst 12, 15-16,30 pivnicový puč 18,19 pád 37-38,39-40 Rommel, Erwin 156, 157 Rosenberg, Alfred 98 Rostock, Max 112 Rote Kapelle (Rudý orchestr) 142 RSD (Reichssicherheitsdienst) 119 RSHA (Reichsicherheitshauptamt) 53-54 Rundstedc, Gerd von 76 Rusko, tajná police 7-8 Řecko, partyzáni 119 říšský protektor 93-94

SA viz Sturmabteihing Salón Kitty 44, 45

192

Schaub, Julius 148 Schellenberg, Walter 50 zatčení Canarise 157-158 Norimberský tribunál 178 Heydrich 51 Hitler v Praze 71 kancelář 65 Schlabrendorff, Fabian von 133. 135 přežití 158-159 mučení 150

Schleicher, Kurt von 14, 20,40 Schmidhuber, Wilhelm 141 Schollovi, Hans a Sophie 135-141 Schulenburg, hrabě Friedrich von der 156 Schulze-Boysen, Harold 68, 69 Schuschnigg, Kurt 68, 69 Schutzhaft 101 Schutzstaffel 10,35 tělesná stráž Adolfa Hitlera 34 časopis 55 Schwarze Front 46 Schwarze Korps, časopis 55,60-61 SD (Sicherheitsdienst) 29, 46-47, 54 Sippenhaft (kmenová odpovědnost) 152 Slovensko, povstání 162 Seisser. plukovník Hans von 17 Seyss-Inquart, Arthur 69, 79, 81 Smolensk, atentát na Hitlera 132-134 Sobibor 101 SOE (Special Operations Executive) 106, 118 Sommer, Hans 87 Sovětský svaz Einsatzgruppen 91, 92 Židé 92 odboj 90, 122 Spartakovci 15 Special Operations Executive (SOE) 106, 118 Speer, Albert 169 Stasi 7 Stabswaehe 16 Stahleeker, Franz Walter 72-73 Stahlhelm (Ocelová přilba) 23 Stauffenberg, Claus von 143-150 Stevens, R.h., 50, 51 Stieber, Karl 8-9 Stosstrupp 16 Strasser, Gregor 41-42, 43 Strechenbach, Bruno 79 Streicher, Julius 144 Stresemann, Gustav 16 Stroop, Jiirgen 123 studentské hnutí protinacistické 136-141

Sturmabteilung 12, 13, 14, 34-35 likvidace 37—43 Sudety 71 Swieciski, Leon 123-134, 125 Szepansky, Wolfgang 63

Thalmann, Ernst 63 Treblinka 78 Trepper, Leopold 142 Tresckow, Henning von 132-133, 143-144 Ukrajina, činnost Einsatzgruppen 124

Valčík, Josef 106, 107 Valkýra, operace 146,147 Varšava ghetto 78, 79, 123 odboj 124-125, 161-162 povstání 161-162 Venlo, operace 49-51 vyhlazovací tábory 78 Výmarská republika 9

Wagner, Eduard 75 Wannsee, konference 97-101 Weisse Rose (Bílá růže) 1.36-141 Wessel. Horst 13 Wett, Oloff De 69-70 Wisliceny, Dieter 90 Witiska. Josef 162 Witzleben, Erwin von 131, 132, 153, 154, 155 Wolff, Karl 53, 164, 165 Wood, John 177 zmocňovací zákon 22, 23 Židé Abwehr, organizace útěku z Německa 141-2 Rakousko 68-9,70-71 Belgie 83-1, 172 Čechy a Morava 89-90 smrt v plynových dodávkách 99, 124 konečné řešení 87-9, 98 Francie 86-7, 184 Německo 58-63, 141-2 Maďarsko 177 Nizozemí 82-3, 84, 85 deportace na Madagaskar 87-88 Polsko 75, 76, 78-79, 99, 123 Sovětský svaz 92 Ukrajina 124 viz také koncentrační tábory židovské rady 78

Kniha seznamuje s podrobnostmi dějin nacistické státní policie, její organizační strukturou, jejími vedoucími představiteli, krutými metodami a zánikem v troskách poražené Třetí říše. Svědectví očitých svědků přibližují postupy a prostředky používané gestapem, udavačství, mučení a deportace do koncentračních táborů.

120 fotografií dokumentuje význačné osobnosti, události a oběti dvanáctileté hrůzovlády gestapa.

SVQ|TKA&.Co. NAKLADATELSTVÍ

G 16360

HhjE