Gestapo: dějiny Hitlerovy tajné policie 1933-45 807352077X, 9788073520779

Citation preview

SVQ|TKA&.Co NAKLADATELSTVÍ

GESTAPO DĚJINY HITLEROVY TAJNÉ POLICIE 1933-45

RUPERT BUTLER

SVO|TKA&.Co. NAKLADATELSTVÍ

Vydalo nakladatelství Svojtka & Co., s. r. o., Soběslavská 32, 130 00 Praha 3-Královské Vinohrady (tel.: 271 736 610, fax: 272 731 413, e-mail: [email protected]; www.svojtka.cz) jako svou 1467. publikaci v roce 2006 z anglického vydání „The Gestapo“ Dotisk prvního českého vydání Copyright © Amber Books Ltd, 2004 Translation © Ing. Petr Tůma, 2004 Czech edition © by Svojtka & Co., s. r. o., 2006 ISBN 80-7352-077-X

Aktuální seznam našich publikací s možností objednávek najdete na internetové adrese: www.svojtka.cz

Poděkování

Autor by tímto rád poděkoval Peteru Padfieldovi za souhlas s publikováním úryvku z jeho knihy Himmler, Reichsfúhrer-SS (vydal Macmillan Ltd, 1990). Dále by chtěl autor poděkovat Evangelické akademii v Berlíně, která mu umožnila seznámit se s dokumenty pocházejícími z Prinz-Albrecht-Strasse 8, a vyslovit uznání za cennou pomoc Londýnské knihovně, Ústavu moderních dějin (Institute of Contemporary History), Vídeňské knihovně, Imperiálnímu válečnému muzeu a Německému ústavu dějin. Zvláštní dík patří Johnu Coughlinovi za jeho pomoc a bádání.

AUTORSTVÍ OBRÁZKŮ

AKG-Images: 44, 63, 69, 70, 99, 102, 128, 173, Corbis: 64, 79, 165, 167, 172, Photosl2.com - KEYSTONE Pressedienst: 18, 23, 82, 140, 145, 156, 177, Oasis: 41,61, 148, Hachedé: 86, Bertelsman Lexikon Verlag: 131, 146, POPPERFOTO.COM: 29, 36, 55, 60, 66, 67, 89, 125, 151, 164, 180, 183, Sůddeutscher Verlag: 16, 17, 21. 24, 26, 30, 34, 43, 46, 49, 56. 73, 77, 81, 85, 109, 114, 126, 132, 135, 137, 143, 147, 155, 158, Topham Picturepoint: 10,33,39,40,52, 108, 139, 160, 168, 182, 185, TRH Pictures: 6, 8, 13, 15, 17, 20, 27, 31, 38, 42, 50, 59, 74, 76, 80, 90, 92, 95, 96, 97, 100, 104 , 105, 107, 110, 111, 113, 117, 118, 121, 123, 129, 134, 153, 157, 162, 171, 175, 179 Ukrajinský státní archív: 122

Obsah 1. Vznik

6

2. Rivalita

24

3. Heydrichův vzestup

36

4. Sevření sílí

52

5. Začíná válka

74

6. Okupovaná území

102

7. Domácí opozice

126

8. Konec Třetí říše

160

Dodatky

186

Glosář

188

Použitá literatura

189

Rejstřík

190

wHinTHin

1. KAPITOLA

Vznik Atmosféru Výmarské republiky poznamenala porážka Německa v 1. světové válce. Zemi sužovala hospodářská krize, v ulicích měst docházelo k násilným střetům mezi politickými extrémisty. S nástupem Hitlera svitla naděje na novou lepší budoucnost.

estapo (zkratka pro Geheim Staats Polizei, tajnou státní policii) jako orga­ nizace pověřená ochranou národně-socialistického politického režimu, zaniklo spolu s Třetí říší v roce 1945, určitá část jeho vlivu a moci však Vlevo: Dva roky po svém přežila až do pádu komunismu. Pět let po skončení 2. světové války vzniklo ve nástupu do kancléřského Východním Německu nechvalně proslulé Ministerstvo pro státní bezpečnost (Ministerium fúr Staatssicherheit, známé pod zkratkou Stasi). Ministerstvo použí­ úřadu se Adolf Hitler ve společnosti svých nejbližvalo metody, které byly mnohým Němcům doslova důvěrně známé: kontrolovalo ších spolupracovníků, sdělovací prostředky, disponovalo rozsáhlou sítí informátorů a stíhalo odpůrce mezi nimiž nechybí režimu. Pomocí hrozeb fyzické likvidace nebo vydíráním získávalo další spolu­ Joseph Goebbels, Rudolf pracovníky mezi občany, které pak nutilo ke špiclování svého okolí. Koncem Hess a Herman Goring, 80. let Stasi zaměstnávala 90 000 uniformovaných a civilních agentů a ve svých účastní slavnosti v budově záznamech evidovala 175 000 oficiálních informátorů. Ve Východním Německu Státní opery v Berlíně. připadal jeden informátor na sto lidí. Mnozí zkušení operativci z počátku půso­ Přítomni jsou také bení Stasi byli bývalými příslušníky Gestapa. zástupci armády, kterým Existence Stasi je dokladem, byť poněkud extrémním, že všechny vlády, jsou vyhrazena čestná bez ohledu na panující politické zřízení, potřebují nějakou formu tajného místa v lóžích, ze snímku policejního sboru, který k odhalování případných spiknutí proti státu a hrozícího je nicméně zjevné, komu narušení veřejného pořádku používá nestandardní metody. Čím více je režim tady patří moc. státu autoritářský, tím spíše jsou metody jeho tajné policie bezohlednější.

G

7

GESTAPO

Nahoře: Adolf Hitler na snímku s německým prezidentem von Hindenburgem, zachycený 30. ledna 1933, v den svého nástupu do kancléřského úřadu. Senilitou stiženému Hindenburgovi tehdy nezbýval ani rok života. Na adresu Hitlera jednou prohlásil: „Nemám na toho rakouského kaprála čas“.

8

Carské Rusko mělo například organizaci Ochrana, která v letech 1881-1917 hromadně zatýkala a mučila politické oponenty carského režimu. V roce 1917, po Velké říjnové socialistické revoluci, Ochranu vystřídala Čeká, zvláštní výbor proti sabotážím a kontrarevoluci. Čeká převzala řadu charakteristických rysů svého předchůdce. Využívala agenty pracující v zájmovém prostředí a agenty-provokatéry. Komunistický režim v Sovětském svazu později vytvořil další tajné policejní organizace, OGPU (sovětskou vojenskou rozvědku) a KGB (výbor pro státní bezpečnost). Tyto organizace měly ve své struktuře velké počty specializovaných oddělení, jejichž úkolem bylo prověřovat armádu, průmysl a všechny významné státní instituce. Stejně jako v jiných diktaturách, agenti KGB vytvořili síť se znač­ ným počtem informátorů, jejichž úkolem bylo zajistit dohled nad bezpečnostními opatřeními a sledovat aktivity zaměstnanců. Veškerá činnost KGB spočívala v terorizování obyvatelstva a vytváření atmosféry strachu. Nikdo již nezjistí, kolik lidí v době stalinských čistek skončilo v koncentračních táborech. Odhaduje se, že tento osud postihl v období před a po 2. světové válce 4-5 miliónů osob. První dokonalé metody práce tajné policie Německa se inspirovaly činností Napoleona Bonaparte. Ten udělal ze špionáže nepostradatelnou součást své

VZNIK

přípravy k boji. Karl Stieber ze Saska, bývalý právník a socialistický přeběhlík, pracoval tajné pro pruského krále. Dosáhl postu policejního rady, čímž se stal nezávislým na systému státní policie. Vybudoval dokonalou zpravodajskou síť a s pomocí svých agentů pronásledoval nepřátele státního zřízení. Stieberova tajná policie fungovala prakticky bez větších změn až do porážky Německa v roce 1918.

STARÝ ŘÁD Období Výmarské republiky, léta 1918-1933, bylo charakteristické nestabilní politickou situací a rozvojem politického extremismu, který o své existenci dával vědět v pouličních střetech mezi znepřátelenými skupinami. Oficiálně sice v celém Německu platil zákaz vytváření tajných policejních organizací, v Berlíně nicméně jedna začala fungovat a upevňovat svůj vliv, aby „mařila a stíhala... všechny trestné činy politického charakteru“. Již tehdy tak existovala na území Pruska mocenská a personální základna, z níž později vzešlo Gestapo. Ohrožení demokracie v poválečné Výmarské republice bylo na počátku 30. let natolik zřetelné, že začalo znepokojovat politické pozorovatele za hranicemi Německa. 30. ledna 1933 se u příležitosti předání úřadu říšského kancléře setkali německý prezident a vrchní polní maršál Paul von Beneckendorf und von Hin­ denburg, věkovitý představitel starých pořádků, a nastupující kancléř - Adolf Hitler, rakouský populista, oblíbený řečník lidí z okraje společnosti a předseda

VÝMARSKÁ REPUBLIKA Výmarské republika, která povstala z popela ně­ mecké porážky v roce 1919 a trvala do vzniku Třetí říše v roce 1933, byla pojmenována podle města Výmaru, ležícího 250 km na jihozápad od Berlína. Právě zde zástupci národního shromáždění přijali Versailleskou smlouvu. Tato dohoda Německu ukládala územní ztráty a omezení v oblasti vý­ zbroje, byť při zachování existence ozbrojených armádních a civilních služeb. Předpokládalo se, že nová ústava poválečného Německa bude vycházet z ústavy tradičních demokratických států, že zde vznikne vládní kabinet po vzoru Francie nebo Vel­ ké Británie, budou zde probíhat volby prezidenta podle vzoru USA, nebo, bude-li to vhodné, se zde prosadí institut referenda jako ve Švýcarsku. Uve­ denou vizi vyjadřovaly jemně formulované věty ústavy Výmarské republiky, kterým se na první pohled nedalo nic vytknout: „Politická moc vychá­

zí z lidu...Všichni Němci jsou si před zákonem rov­ ni... Všichni občané Německa požívají absolutní svobody víry a vědomí." Tyto vznešené cíle však zastínila Versailleská smlouva, která narazila na tvrdý odpor německých konzervativních politiků a armádních činitelů. Ti ji odmítli přijmout jako mírovou smlouvu, rati­ fikovanou republikou. Opozice vůči Výmarské republice ještě zesílila s pádem německé měny. Hodnota marky se rozplynula ve víru hyperinflace. Žádost Německa o odložení placení válečných reparací, plynoucích z Versailleské smlouvy, byla zamítnuta. Francouzští vojáci zahájili okupaci Porúří, čímž rozbili srdce německého hospodářství. Obyčejní lidé, zoufalí ze znehodnocení svých úspor a výdělků, obraceli svůj hněv proti architek­ tům Výmarské republiky, což se projevovalo v eskalaci pouličním násilí.

9

GESTAPO

Nahoře: Dva policisté stojí 27. února 1933 v požárem zničeném interiéru německého Říšského sněmu (Reichstagu). Pozadí vzniku po­ žáru nebylo dodnes objasněno. Skutečností zůstává, že se zničení Reichstagu stalo záminkou k omezování občanských svobod a přípravě půdy pro neomezený nacistický útlak.

10

německé nacionálně-sociální strany práce (NSDAP). V těchto chvílích se defini­ tivně rozhodlo o tom, jakým směrem se bude svět v příštích 15 letech ubírat. Hitler, o němž Hindenburg dříve pohrdlivě prohlásil, že „tenhle rakouský kaprál má stěží na to, aby mohl být ministrem pošty“, se stal říšským kancléřem.

PŘEVZETÍ MOCI Ukázkovým příkladem využití propagandy nacisty bylo brilantně zinscenované divadlo v ulicích Berlína při jmenování Hitlera říšským kancléřem. Brandenburskou branou uprostřed města prošel vítězný průvod, osvětlený tisíci pochodní. Písně účastníků pochodu připomínaly nedávné slavné okamžiky německých dějin: vítězství bavorských králů, Friedricha Velikého z Pruska a Bismarcka. V davu zaznívaly také hlasy nového Německa v písních černě oděných a stříbrem zdobených členů SS (Schutzstaffel, ochranný oddíl). 24. února 1933, necelý měsíc po nástupu nacistů do úřadu vlády, po vyhlášení nových voleb uskutečnil oddíl pruské policie překvapivou razii na Karl-Liebknecht-Haus (dům Karla Liebknechta), berlínské ústředí německé komunistické strany. Hermann Goring, tehdejší policejní šéf, po zátahu prohlásil, že zde byly

VZNIK

nalezeny dokumenty dokazující, že se komunisté chystali uskutečnit dlouho plánovaný převrat. Svá tvrzení podložil oficiálním stanoviskem německé vlády, podle něhož „komunisté chystali vypálení vládních budov, muzeí, rezidenčních čtvrtí a významných podniků. Teroristické skupiny hodlaly využít ženy a děti jako živé štíty...“ Nacisté bez zábran obvinili komunisty, aniž by pro svá prohlá­ šení měli důkazy. Podezřelé osoby byly pozatýkány a odvezeny nákladními auto­ mobily. Brzy ráno ulicemi města ujížděla auta, která před vilami a obytnými domy vysazovala policejní agenty. Zatýkání se netýkalo pouze hlavních předsta­ vitelů komunistické strany, ale i jejich celých rodin. Všichni příbuzní podezřelých byli odvlečeni do sklepů Columbia-Hausu ve čtvrti Columbiadamm, který byl mezi příslušníky Gestapa znám pod cynickou přezdívkou „Bar Columbia“. S výsledkem razie v sídle německé komunistické strany mohl být Góring spokojen, nicméně tři dny nato došlo k události, která mu přišla velmi vhod. Před devátou hodinou večer jeden muž, který procházel náměstím před mohutnou stavbou Reichstagu, budovou německého parlamentu, zaslechl zvuk tříštícího se skla. Na chvíli se zastavil a uviděl, jak na balkóně v prvním patře stojí člověk s hořící pochodní. Poté se svědek rozběhl pro pomoc. Než však na místo dorazili požárníci, byly již zasedací sál a sklepní restaurace v plamenech. Do budovy vstoupili tři policisté se svými zbraněmi a narazili zde na polonahého muže, který se jim bez odporu vzdal. „Proč jste to udělal?“ křikl na něj jeden z policistů. „Na protest“, zamumlal muž. Přesně 24 minut po zjištění požáru byl z budovy Reichstagu vyveden 241etý Marinus van der Lubbe z nizozemského Leidenu.

„V ZÁJMU OCHRANY LIDU" Góring byl ihned na místě a veřejně prohlásil, že požár založili komunisté. Prostoduchého van der Lubbeho, pomateného levicového idealistu, Góring nařkl, že je komunistickým agentem. „To je začátek komunistické revoluce!“ řval Góring. „Nesmíme čekat ani minutu. Musíme být nemilosrdní. Všichni členové komunistické strany musejí být zastřeleni.“ Hitlera po jeho příjezdu na místo požáru uvedli do chodby, do které bylo ještě možné vstoupit. Hitler při této příležitosti prohlásil: „To je boží znamení. Nikdo nám již teď nemůže zabránit, abychom komunisty nerozdrtili.“ Tu noc, kdy byl v Reichstagu založen požár, začala v Berlíně vláda teroru. I ti nejumírněnější oponenti nacistů byli zatýkáni a uvrženi do vězení. Na nátlak Hitlera podepsal prezident von Hindenburg výnos „Na ochranu lidu a státu“. Jeho účelem bylo „přijetí bezpečnostních opatření proti komunistickému násilí, ohrožujícímu stát.“ Výnos prohlašoval: „Omezení osobních svobod, práva svobod­ ného vyjádření názoru, včetně svobody tisku, svobody shromažďování a sdružo­ vání, narušování tajemství poštovní, telegrafické a telefonní komunikace, příkazy k domovní prohlídce, rozhodnutí o zabavení věci, omezení práva užití majetku jsou přípustná nad rámec jinak schválených zákonných omezení.“ Mnozí komunističtí předáci zůstali v žalářích, stejně jako van der Lubbe. Odsouzen byl nakonec pouze Holanďan. Byl popraven na počátku ledna roku 1934. 11

GESTAPO

Celá pravda o požáru Říšského sněmu, zda patetický van der Lubbe byl sku­ tečně jediným pachatelem požáru, nebude zřejmě nikdy objasněna. V poslední době se historici přiklánějí k názoru, že to byl skutečně on, kdo požár založil. Tuto domněnku podporuje fakt, že se van der Lubbe pokusil již dříve zapálit jiné budovy, avšak neúspěšně. Jisté zůstává, že požár Říšského sněmu poskytl Góringovi užitečnou záminku pro zahájení tažení proti komunistům. To však byl teprve začátek. V německém listu Deutsche Allgemeine Zeitung z počátku května 1933 titulky hlásaly „Nacionální socialisté zrušili odborové svazy“, „Odbo­ roví předáci zadrženi“, „Razie v celé Říši“. Početné policejní jednotky vtrhly do ústředí odborových svazů a zde se prokázaly oficiální­ mi výnosy, podepsanými Hermanem Goringem. Poli­ Nástup nacismu poskytl cisté v civilu od té doby pracovali v rámci organizace, nazvané Gestapo (Geheim Staats Polizei, tajná státní příležitost ambiciózním policie). Při jejich akcích je provázeli aktéři poulič­ snaživcům toužícím po moci. ních šarvátek výmarské republiky, příslušníci SA Mnozí z nich byli bývalí vojáci, (Sturmabteilung, útočný oddíl). Tito muži, známí kteří se nedokázali vrátit pod označením „hnědé košile“, do SA přešli z pová­ do civilního života. lečných nacionalistických polovojenských organizací, jakou byly Freikorps (sbory dobrovolníků). Vůdcem SA byl Ernst Rohm, charakteristický svým ustraše­ ným obličejem. Rohm patřil k zakládajícím členům NSDAP. Jak se brzy ukázalo, skutečnost, že Gestapo a SA při podobných akcích spolupracovaly, nebyla přízna­ kem jejich harmonického spojenectví. Nástup nacistů k moci poskytl příležitost mnoha kariéristům, kteří se po službě na bojištích 1. světové války nedokázali vrátit do občanského života.

GÓRINGÚV VZESTUP Hermann Goring se narodil jako syn koloniálního úředníka v Rosenheimu v Hor­ ním Bavorsku. V letech 1. světové války si vydobyl pověst vynikajícího bojového pilota, v roce 1918 se stal velitelem proslulé bojové skupiny „Létající cirkus“, kterou proslavil baron Manfred von Richthofen. Za svoji účast v bojích 1. světové války Góring obdržel medaili Za zásluhy a Železný kříž první třídy. Když skončil svoji činnost u letecké společnosti Fokker, stal se poradcem dánské vlády, akro­ batickým letcem a nakonec pilotem dopravních letadel švédské společnosti Svenska Lufttrafik. Již tehdy jeho vysoké ambice vzbudily pozornost německého velvyslanectví ve Stockholmu, které informovalo Berlín, že se Góring prohlašuje za „kandidáta na post říšského prezidenta“. Góring však nebyl bohatý a kromě létání a vojenské služby neovládal nic, co by mu zajistilo živobytí. Jeho finanční poměry se změnily po sňatku s Carin von Kantzow, Svédkou, které její první manžel po rozvodu přenechal nemalý majetek. Manželé se usadili v loveckém zámečku v Hochkreuthu v bavorských Alpách, asi 80 km od Mnichova. V té době učinil Góring určitý pokus o doplnění svého vzdělání a přihlásil se na Mnichovskou univerzitu ke studiu politických

12

VZNIK

věd a dějin. Se svojí příliš temperamentní povahou však postrádal potřebnou trpělivost k jakékoli studijní disciplíně. Spíše ho přitahoval Mnichov, ve kterém se stejně jako v celém Bavorsku objevovaly projevy extrémního nacionalismu. V ulicích města probíhaly demonstrace proti křiklavé nespravedlnosti, které se na Německu dopustily vítězné mocnosti, když v roce 1918 okleštily vojenskou a hospodářskou moc Německa. Křiklouni v ulicích vinili z potíží Německa také ty, kteří 11. listopadu 1918 podepsali s vítěznými mocnostmi příměří a vysloužili si tak přezdívku Novemberverbrecher (listopadoví zločinci). Každý den se objevovaly jako houby po dešti nové politické skupiny, volající po extrémních řešeních, avšak jen málokterá z nich byla schopná přijít se smyslu­ plnou politickou strategií. Výjimkou byla militantní skupina nespokojenců, sdru­ žených v NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei, nacionálně-socialistická německá strana pracujících). Rozhodně se stavěla proti těm politickým silám, které usilovaly o postupné změny, a kategoricky požadovala revoluční zvrat, nový stát a podstatně pozměněnou strukturu společnosti. Zřejmě každý, kdo v roce 1922 pobýval v Mnichově, si všiml nejvýřečnější postavy

Dole: Za jednoho letního dne v roce 1929 vede Sturmfúhrer Horst Wessel příslušníky SA (Sturmabteilung, útočný oddíl) ulicemi Norimberku. Nacistický pouliční rváč Wessel, syn protestant­ ského faráře, byl později zabit při jedné šarvátce. Jeho jméno přežilo v „Písni Horsta Wessela“, která jej povýšila na národního hrdinu.

13

GESTAPO

v NSDAP. Koncem téhož roku zahlédl Góring poprvé Adolfa Hitlera v davu, který demonstroval proti požadavku Spojenců na vydání německých vojenských vůdců. Hitler, který zvláště tento protest pokládal za neúčinný hlučný povyk, který nikdo mocný nepodporuje, zde odmítl promluvit. Později se oba muži setkali osobně. Jejich setkání údajně zajistili pohlaváři NSDAP z iniciativy Góringovy ženy Carin. Góring vzpomínal, že Hitler tehdy mluvil o demonstraci, o Versailleské smlouvě... a odmítnutí jejího přijetí. „Z každého slova zaznívalo jeho přesvědče­ ní, které jakoby vycházelo z mé vlastní duše. O několik dní později jsem vstoupil do jednací kanceláře NSDAP. Chtěl jsem s Hitlerem hovořit, abych zjistil, zdali

FREIKORPS V bouřlivé poválečné atmosféře poraženého Ně­ mecka hrály v politickém životě země po krátkou dobu významnou úlohu polovojenské skupiny nespokojených dobrovolníků, nazývané Freikorps. První ozbrojené oddíly vznikly v Berlíně a jejich vliv lze vysledovat v období od odstoupení císaře Viléma II. v roce 1918 po neúspěšný pivnicový puč v r. 1923. Jméno Freikorps přijaly skupiny ozbroje­ ných dobrovolníků na počest svobodného pána Ludwiga von Lútzowa, který v r. 1813 zorganizo­ val sbor dobrovolníků, tvořící jádro armády, jejímž úkolem bylo osvobození Německa od Napoleona. Členy novodobých Freikorps byli bývalí důstoj­ níci, demobilizovaní vojáci, vojenští dobrodruzi, zapřisáhlí nacionalisté a mladí nezaměstnaní. TI všichni hořeli touhou pomstít se těm, kteří podle nich zradili vlast přijetím krutých podmínek Ver­ sailleské mírové smlouvy. Freikorps, ilegální pravi­ cová organizace, vinilo z demoralizace Německa Židy a sociální demokraty. Jedním z hlavních před­ stavitelů Freikorps byl kapitán (později generál) Kurt von Schleicher, budoucí německý kancléř. Pra­ coval v politickém oddělení Reichswehru, armády o síle 100 000 vojáků, kterou Německé republice dovolila Versailleská smlouva. Reichswehr byl odpovědný za tajné vyzbrojování a financování jednotek Freikorps, které původně měly chránit východní hranice země a zabránit revoluci na německé půdě. Jednotky Freikorps rozhodně

14

odmítaly zkostnatělou hierarchickou strukturu staré německé armády. Jedním z klíčových cílů Freikorps v Německu se stalo levicově orientovaná vláda bavorské republi­ ky rad, která byla v roce 1919 rozdrcena přibližně 3000 stoupenci Freikorps, vedenými Franzem Xaver Ritter von Epp. Freikorps většinou tvořily malé samostatné jednotky a nikoli velké armádní útvary s hierarchickou strukturou velení. Tyto jednotky se nepodřizovaly žádným pevně stano­ veným pravidlům vojenské disciplíny a jejich kontrola byla problematická. To platilo především o Bavorsku, kde příslušníci Freikorps zavírali vládní stoupence do svých žalářů, kde je tloukli pažbami pušek až k smrti. Při jednom střetu se skupinou 350 komunistů Freikorps zajali 21 neozbrojených zdravotníků a zavraždili je. Dny Freikorps však byly sečteny. Adolf Hitler vytvořil svoji mocenskou základnu v politicky nestabilním Mnichově. Poté, co v rámci NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei, nacionálně-socialistická německá strana práce) začaly působit jednotky SA (Sturmabteilung, útoč­ ný oddíl), začaly se jednotky Freikorps rozpadat. Mnozí jejich členové přešli do SA. Formálně byly Freikorps rozpuštěny v roce 1921, jejich poslední příslušníci se zúčastnili v listopadu 1933 slavnosti, pořádané v Mnichově k 10. výročí pivnicového puče.

VZNIK

mu mohu být nějak nápomocen. Přijal mne a poté, co jsem se mu představil, řekl, že je to úžasný zásah osudu, že jsme se my dva setkali. Hitler již dlouho hledal vůdčí osobnost, která se vyznamenala v bojích poslední války... a která by měla potřebnou autoritu. Nyní měl pocit, že jej konečně potkalo štěstí, když jsem se mu já, poslední velitel letky Richthofen, nabídl k dispozici.“ Setkání s Hitlerem Goringa oslnilo. Hitler, který vždy uvažoval jako cynický oportunista, se o něm svým kolegům tehdy zmínil v poněkud jiném duchu: „Vynikající propaganda! Navíc je bohatý a nebude nás stát ani fenik.“ Goring vynikal jedinečným osobním kouzlem, nacistická strana v něm získala respekto­ vanou osobnost. V lednu příštího roku byl Góring jmenován vrchním velitelem jednotek Sturmabteilung. Jeho úkol byl jasný: volně vedené hordy SA přetavit do organizace, která by svým charakterem připomínala disciplinovanou armádu. Mezi příslušníky SA nebylo ustanovení Goringa jejich hlavním velitelem při­ jato příliš nadšeně. Jeho největší odpůrci, především nezaměstnaní bývalí vojáci, v něm viděli produkt minulé doby, osobnost spojenou s buržoazním systémem výsad, plutokracií a důstojnickou třídou. Mezi těmito nespokojenci byl rozšířen názor, že SA mají stát v čele skutečné revoluce, která by byla především natolik socialistická, aby jednou provždy smetla staré uspořádání německé společnosti. Jedním z Goringových podřízených, nespokojených se svým postavením, byl Ernst Rohm, obtloustlý červenolící hrubián a násilník, mající slabost pro mladé muže. Rohm měl lidi rozdělené na civilisty a vojáky a přátele a nepřátele. Proslul

Nahoře: Berlín v březnu 1919. Různorodá skupina především mladých příslušníků Freikorps se shromaž.ďuje u obrně­ ného automobilu. Muži vy zbrojení plamenometem se připravují na střetnutí se spartakovci, předchůdci německých komunistů v počátcích Výmarské republiky.

15

G ESTAPO

svým výrokem „Jsem nezralý a zkažený, dávám proto přednost válce a nepoko­ jům před starým dobrým buržoazním pořádkem“. Hitlerova výřečnost jej přitaho­ vala. Rohm se stal jedním z prvních členů nacistické strany a blízkým přítelem budoucího Fůhrera (Vůdce). Pro potřeby Hitlera zformoval Rohm osobní stráž, malou nesourodou jednotku, sestávající z jednoho obchodníka, jednoho amatér­ ského zápasníka, hodináře a pivnicového štamgasta. Nová jednotka tělesné stráže obdržela označení Stosstrupp (úderný oddíl). Byla podřízena Róhmovým SA, které v té době měly 2000 členů. Později na místo Stosstrupp nastoupila Stabswache (štábní stráž), která se stala základem pro Schutzstaffel (ochranný oddíl), čili SS.

PIVNICOVÝ PUČ V roce 1923 hrozila závažná krize nejen Bavorsku, nýbrž celé německé republice. Kancléř Gustav Stresemann, konzervativec se sympatiemi k monarchistům, ohlásil konec politiky pasivního odporu v Porúří, nejprůmyslovější oblasti Německa, která byla tehdy okupována Francií. Dále prohlásil, že je nutné pokračovat v platbách válečných reparací vítězným mocnostem. Stresemann prosazoval tezi, že je nutné uzavřít s vítěznými Spojenci dohodu, která by zachránila Německo před vývojem směřujícím k anarchii a mladé republice poskytla dobu potřebnou pro obnovení její ekonomické síly. Aby se vyhnul střetu s odpůrci takového přístupu, přesvědčil Stresemann prezidenta republiky Friedricha Eberta, aby vyhlásil výjimečný stav. Bavorsko ovládla politická hyste­

Vpravo: Pouliční potyčky v německých městech byly součástí politického a společenského života před nástupem nacistů k moci v lednu 1933. Dělníci, povzbuzovaní komunisty v odporu proti republice, jsou na snímku zachyceni při střetu s policií.

16

VZNIK

rie. V napjatém ovzduší se komunisté i nacionalisté spojili ve svém odsuzování republiky. Hitler v této situaci viděl příležitost seslanou z nebe. Dospěl k závěru, že největší šanci na získání politické moci pro svoji politickou stranu bude mít při spojení s ba­ vorskou pravicí a zorganizování pochodu na Berlín. Co však postrádal Hitler mezi svými věrnými nacisty, tvořenými většinou pouličními křiklouny a rváči z SA, byly osobnosti respektované německou společností. Hitler se domníval, že takovou autoritu našel v generálovi Erichu Ludendorffovi, vojenském hrdinovi a stoupenci extrémní pravice. Tato osobnost měla nedocenitelnou hodnotu jako prostředník Hitlera a bavorského vládního triumvirátu, tvořeného centrálním státním komisařem Gustavem Ritter von Kahr, velitelem ozbrojených sil generálem Otto von Lóssowem a bavorským státním policejním šéfem, plukovníkem Hansem von Seisser. Von Kahr sebevědomě ignoroval pokyny z Berlína, navzdory varování, že jakékoli povstání bude potlačeno s použitím síly. Hitler, který si byl jist vítězným koncem svého tažení, nechal rozšiřovat letáky hlásající „Prohlášení k německému lidu! Vláda listopadových zločinců je dnešním dnem svržena. Vzniká dočasná německá národní vláda“. Pod tímto prohlášením bylo uvedeno jméno Hitlera a členů bavorského vládního triumvi­ rátu. 8. listopadu 1923 Hitler odstartoval svůj puč. Svůj hlavní stan Hitler hodlal zřídit v pivnici Burgerbraukeller, proslulém podniku v okrajové čtvrti Mnichova, v němž von Kahr pořádal vlastenecké shromáždění. S pomocí nesourodé skupiny ozbrojenců, zorganizované Góringem a Róhmem v jednot­ kách SA, byla pivnice obklíčena. Hitler vtrhl na shromáždění, mrštil na zem tuplák piva, ze své pistole jednou vystřelil do stropu a křičel: „Začala národní revoluce! Pivnice je obklíčena šesti sty po zuby ozbrojenými muži. Nikdo odsud neodejde! Bavorská vláda a říšská vláda jsou svrženy, bude ustavena dočasná říšská vláda“. Von Kahr a další byli zahnáni do jedné místnosti, kde je Hitler požádal o spolupráci. V zoufalé snaze o získání času von Kahr přislíbil Hitlerovi svoji podporu, odvaha triumvirátu však rychle vyprchala. Poté Hitler udělal závažnou chybu: souhlasil, aby politici opustili pivnici. Všichni vzápětí Hitlera zradili. Von Lossov neztrácel čas a telefonicky zorganizoval vyslání vojenských posil k pivnici. Okamžitě byly vydány zatykače na Hitlera, Ludendorffa a další účastníky puče, který' neodvratně směřoval ke svému neúspěšnému konci.

Nahoře: Hermann Góring, špičkový pilot Luftwaffe, se v roce 1918 stal velitelem Létajícího cirkusu, který proslavil baron Manfred von Richthoften. Na tomto retušo­ vaném portéru se Góring honosí medailí Za zásluhy (pour le Mérite). Koncem 1. světové války získal v Německu obrovskou popularitu jako smělý ry tíř oblohy.

17

G ESTAPO

Dole: Stoupenci SA stojí u barikády během pokusu o převrat v Mnichově v listopadu 1923. Druhý muž zleva na snímku, s vyhublým obličejem, je Rudolf Hess, po jeho levici stojí velitel SA Ernst Rohm. Vedle něj stojí s císařskou zástavou obrýlený Heinrich Himmler, budoucí říšský vůdce SS.

18

Hitler však spoléhal na Ludendorffovu podporu a nehodlal se vzdát. Příští den s falangou mužů SA a Stosstruppe, nesoucích na ramenou své zbraně, vyrazil do centra Mnichova. Když došli na náměstí Odeon, nedaleko Feldherrnhalle, začala na shromáždění 3000 nacistů střílet policie. Během několika sekund padlo k zemi 16 nacistů a 3 policisté. Hitler ihned ulehl na dlažbu, aby se vyhnul zranění. Góring však neměl štěstí a skončil s prostřeleným stehnem. Ludendorff pokračoval neohroženě v pochodu stále vpřed kordónem policistů, kteří z úcty k válečnému hrdinovi přerušili střelbu. V nastalém zmatku se Hitlerovi podařilo uprchnout v autě, zatímco Góringa ošetřil židovský majitel nedaleké banky. Góringovi se nakonec podařilo emigro­ vat z Německa. Následující čtyři roky strávil v exilu v Rakousku, Itálii a nakonec ve Švédsku. Všude jej doprovázela jeho žena Carin. Góringovo zranění bylo trvalým zdrojem nesnesitelné bolesti, kterou se snažil tlumit stále vyššími dávka­ mi morfia. Výsledkem požívání drogy byla obezita. Nadměrná hmotnost Góringa značně omezovala v pohybu, navíc se významně začaly měnit jeho povahové rysy, což mělo dopad na jeho vztahy s okolím.

„ČESTNÉ VĚZENÍ" Hitler byl spolu s Ludendorffem a Róhmem, jehož jednotky SA stály v čele pokusu o převrat, zatčen, uvězněn a nakonec postaven před soud, který podle po­ zorovatelů probíhal v atmosféře plného porozumění mezi obhajobou a obžalobou. Hitler vycítil příležitost, jak vzít průběh soudního jednání do vlastních rukou. „Já sám nesu odpovědnost“, prohlašoval, „nejsem však zločinec, neboť... není

VZNIK

zločinem velezrada proti zrádcům z roku 1918... Věřím, že přijde čas, kdy se davy, které stojí v ulicích pod naším praporem s hákovým křížem, spojí s těmi, kteří dnes po nich střílejí.“ Hitler jasně ukázal, že disponuje potřebnou odvahou a hodlá vést boj proti „židovské republice“. Byl odsouzen na pět let „čestného vězení“ s podmínečným propuštěním po jednom roce. Rohm skončil ve věznici Stadelheim, Ludendorff byl zproštěn veškerých obvinění. Strana NSDAP byla v Bavorsku zakázána. Jeden z Róhmových přičinlivých poskoků tehdy v souvislosti s pučem nevzbudil téměř žádnou pozornost. Zachovala se jen jedna fotografie, ukazující obrýleného nevýrazného muže, jak upřeně hledí na narychlo zbudované barikády a klubka ostnatého drátu. Mnichovského puče se Heinrich Himmler zúčastnil tím, že nesl tradiční Góring celý otekl a ztloustl. císařský prapor. Doba, kdy měl zaujmout pevné místo v nacistické hierarchii, měla teprve přijít. Významně se změnily také Ještě předtím, než byl odsouzen a uvězněn, si jeho povahové rysy, což mělo Hitler uvědomil, jakých taktických chyb se dopustil, neblahý dopad na jeho vztahy když se pokusil vyvolat revoluci přímou bojovou akcí. s okolím. Dospěl k závěru, že k úspěchu vede cesta vytrvalým budováním přízně obyvatelstva a získáváním finanční podpory. Masová podpora obyčejných lidí a zájem bohaté vrstvy vytvářely předpoklad pro získání politické moci legálními prostřed­ ky. Nicméně mnichovský puč zdaleka nebyl naprostým neúspěchem, neboť soud s Hitlerem vynesl do té doby neznámé nacistické hnutí na první stránky novin po celém světě. Morálka v nacistické straně sice tehdy klesla na historicky nejnižší úroveň a do popředí se dostaly strany z levého okraje politického spektra, Hitler však trpělivě vyčkával, až přijde jeho chvíle. Trval na tom, aby se nacisté na veřejnosti neprojevovali až do doby, kdy bude odvolán zákaz činnosti nacistické strany. Koncem února 1925, dva měsíce po svém propuštění z věznice na hradě Landsberg, Hitler poprvé vystoupil na veřejnosti. Výběrem místa pro svůj projev dal najevo svůj vzdor: v plamenné řeči, pronesené v pivnici Burgerbraukeller, vyzval k posílení jednoty strany. Ve svém úsilí o dosažení politické moci byl ocho­ ten výhodně spolupracovat s pravicovými a středovými politickými seskupeními a dále vyčkávat, až přijde jeho velká příležitost.

MOC AŽ NAKONEC Závěrečná fáze neustálého boje nacistů o moc začala 30. května 1932, kdy prezi­ dent Hindenburg jmenoval Franze von Papena kancléřem. Von Papen, příslušník německé aristokracie, působil v krajně pravicové Katolické straně středu. Mohl počítat s podporou armádních kruhů (Reichswehru) a bohatých německých průmyslníků. Všeobecně však byl pokládán za slabou osobnost. Francouzský vel­ vyslanec v Berlíně André Francois Poncet, o jeho jmenování řekl, že „bylo přijato s nevěřícným údivem. Všichni se smáli. Von Papena nikdo nerespektoval, ani jeho přátelé, ani nepřátelé. Měl pověst lehkovážného muže.“ Tato lehkovážnost

19

GESTAPO

Nahoře: Hitler si z pěti­ letého trestu, k němuž byl odsouzen za zorganizo­ vání pivnicového puče, odseděl devět měsíců. Na snímku je se svými přáteli ve věznici Landsberg. Hitler se mohl volně stý­ kat s dalšími 40 nacisty, kteří zde byli uvězněni. Jedním z nich byl Rudolf Hess (druhý zleva), které­ mu Hitler nadiktoval větší část svého Mein Kampfu. Později se Hess stal Hitle­ rovým zástupcem a repre­ zentantem nacistického Německa.

20

však skrývala bezohlednost. Papena mnozí pokládali za trojského koně nacistů. Sotva po 14 dnech nástupu do úřadu zrušil zákaz činnosti SA a nošení nacistic­ kých uniforem, které vydal jeho předchůdce Heinrich Brunning. Na základě Hindenburgova výnosu o nouzovém stavu Von Papen rozpustil 20. června 1932 vládu Pruska. Záminkou byla údajná neschopnost tamní sociálnědemokratické vlády zajistit klid a bezpečnost ve městech, kde docházelo ke krvavých střetů mezi komunisty a nacisty. Von Papen byl jmenován říšským komisařem Pruska. Prusko se tak stalo první německou zemí, která v rámci centralizaci moci přišla o svoji zemskou vládu. Von Papen dále vyjádřil svoji podporu Hitlerovi příslibem finanční pomoci ze strany průmyslníků z Porýní. Vývoj v Německu hrál nacistům do karet. Na základě výsledků voleb v červenci 1932 získala nacistická strana 230 míst v parlamentu a stala se tak nejsilnější politickou stranou. Von Papen v kancléřském úřadě nezůstal příliš dlouho. Na jeho místo nastoupil Kurt von Schleicher, dřívější ministr obrany a mistr intrikář, který nabídl nacistické vládě podporu pod podmínkou, že jej Hitler zařadí do vlády a pověří jej řízením Reichswehru. Von Schleicher byl však vzápětí vyřazen z další hry, když Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem a von Papena vicekancléřem. Góring se tou dobou vrátil z exilu, kde se léčil ze závislosti na morfinu. Nějakou dobu také strávil v psychiatrické léčebně, kde u něj byly zjištěny sklony ke schizofrenii, která se projevovala náhlými záchvaty plačtivosti, střídanými

VZNIK

výbuchy hněvu. Góring vynikal osobní energií, která možná byla důsledkem aplikace morfinu. Jeho zaujetí politikou jej zcela pohltilo. Snad se tím Góring snažil překonat pocity zmaru, kterého se jej zmocnily poté, co jeho žena Carin zemřela na tuberkulózu. V roce 1928 se stal Góring jedním z prvních nacistů zvolených do Reichstagu. O dva roky později byl zvolen znovu, přičemž působil jako Hitlerův politický zástupce v Berlíně a nakonec dosáhl postu předsedy parlamentu. Góring, dychtící po moci, se zmocnil ještě úřadů říšského ministra bez portfeje, říšského komisaře letectva, pruského ministerského předsedy a konečně postu říšského ministra vnitra. Navíc hledal způsob, jak omezit moc Róhmových SA. Nejvíce pozornosti však věnoval pruské politice. Rychle si našel spojence - osobnost, která se pohybovala přímo v ústřední moci v Berlíně.

POMOCNÍK DIELS Rudolf Diels, syn bohatého statkáře, strávil při svých studiích medicíny a práv na univerzitách v Giessenu a Marburgu mnohem více času vášnivými zápasy se členy šermířského oddílu než akademickou prací. Jeho slabost pro šerm prozra­ zovaly bílé jizvy na tvářích. Ve třiceti letech se stal pracovníkem pruského ministerstva vnitra, jako specialista na komunistickou problematiku. Jeho úřad označený 1A, starající se o bezpečnost státu, ve skutečnosti nepředstavoval žádný zlatý důl. Úřad se neustále potýkal s nedostatkem lidí a finančních prostředků a ztěží mohl čelit německé komunistické straně, která v roce 1930 hlásala, že má 250 000 stou­ penců a 4000 základních organizací. Góring v sobě neustále živil vizi ohrožení Německa levicovou revolucí, která by si vzala za vzor revoluci v Rusku v roce 1917. Dospěl k závěru, že úřad 1A musí být nutně zrekonstruován. Hlavní roli při reorganizaci úřadu měl sehrát Diels. Góring musel čelit řadě omezení, na druhou stranu mu však byl podřízen hlavní stan policie v Berlíně, disponující skutečným pokladem: rozsáhlou karto­ tékou s pečlivě vedenými složkami, týkajícími se různých osobností. S využitím informací z tohoto zdroje Góring neprodleně zahájil krutou čistku. Začal v řadách samotné pruské policie. Důstojníci z doby staré republiky byli nenadále odvoláváni ze svých postů, aby na jejich místa nastoupili nacisté. Hlavní kampaň výslechů a teroru však dle očekávání mířila proti komunistům. 26. dubna 1933 Góring svým výnosem vytvořil Geheime Staats Polizeiamt (Gestapa, tajný státní policejní úřad), který byl později přejmenován na

Dole: Nesmrtelný Rudolf Diels. Kariéru zahájil jako úředník pruského minis­ terstva vnitra, postupně se vypracoval na šéfa nové tajné politické policie, která později dostala označení Gestapo. Svůj post opustil v důsledku mocenského souboje mezi Góringem a Himmlerem. Po pumovém atentátu na Hitlera v červenci 1944 byl obviněn z účasti na spiknutí a uvězněn, pád Třetí říše však přežil a po válce se opět stal členem zemské vlády.

21

GESTAPO

U MOCI Během prvních měsíců po svém jmenování říšským kancléřem, které proběhlo 30. ledna 1933, přeměnil Adolf Hitler křehkou německou demo­ kracii na diktaturu založenou na teroru, šíření atmosféry strachu a důmyslné propagandě. Volby nacistům přinesly 288 míst a jejich spojencům z „Černo-bílo-červené Bojové fronty" 52 míst. Obě strany spolu získaly nadpoloviční většinu hlasů a když byla po požáru Reichstagu zakázána komunistická strana, získali nacisté jasnou většinu. Příznakem směru, kterým se mělo Německo nadále ubírat, byl průběh shromáždění poslanců v budově opery Kroll, která sloužila ke schůzím parlamentu po požáru Reichstagu. Zástupci lidu při vstupu do budovy procházeli úzkým kordónem příslušníků SS a „hnědých košil" SA. Demonstrace síly fungovala. S potřebnou dvoutřetinovou většinou poslanci nacistů a nacionalistů prosadili schválení zmocňovacího zákona, který Hitlerovi poskytoval diktátorské pravomoci. Hitler se stal vládcem nepodléhajícím parlamentu. Zmocňovací zákon (Gesetz zur Erhebung der Not von Volk und Reich, čili zákon o nouzovém stavu národa a říše) vedl ke vzniku diktatury, spojené se závaž­ ným porušováním výmarské ústavy. V pěti krát­

kých odstavcích byla pravomoc schvalování dohod s cizími státy a tvorba dodatků k ústavě odňata parlamentu a postoupena říšskému vládnímu kabinetu. 7. dubna 1933 Hitler jmenoval pro všechny země Německa říšské guvernéry (Reichstatthálter) s pravomocí jmenovat a odvolávat zemské vlády, rozpouštět zemský sněm a dohlížet nad jmenová­ ním nebo propuštěním státních zástupců. Činnost těchto nových guvernérů byla přísně kontrolo­ vána, neboť se po nich požadovalo, aby sledovali základní politickou linii stanovenou říšským kancléřem. První výročí svého nástupu k moci Hitler oslavil vyhlášením „zákona o obnově říše". V tomto případě „obnova" znamenala omezení pravomocí zemských vlád ve prospěch říšské vlády. Všechny zemské vlády byly nadále podřízeny správě říšského ministerstva vnitra. Zmocňovací zákon byl novelizován v letech 1937, 1939 a 1942. Novelizace pokaždé ještě více omezila moc parlamentu. Nakonec se stal Reichstag ústavním přeludem, který se do roku 1939 sešel pouze ke 12 jednáním, přičemž pouze kopíroval postoje Hitlera a vedení nacistické strany.

Geheime Staats Polizei (Gestapo). Nástup Gestapa coby oficiálního státního orgánu na scénu hitlerovského Německa výstižně vyjádřil britský novinář Douglas Reed. Popsal tehdejší život obyčejných občanů, z nichž mnozí se o poli­ tiku nezajímali vůbec, nebo jen málo: „Když se Německo probudilo do nové doby, již neplatila zásada nedotknutelnosti obydlí. Lidé mohli být zatčeni a jejich dům zabaven tajnými policisty v civilu. Možnost dovolání se pomoci u policie neexistovala, občané mohli být bez časového omezení drženi ve vazbě bez vydání soudního rozhodnutí. Soukromý majetek mohl být zabaven, soukromá slovní či písemná komunikace podléhala kontrole. Občané se nemohli shromaž­ ďovat s jinými lidmi stejných zájmů, německé noviny již dávno nevyjadřovaly svobodné názory.“ Toto líčení postihuje největší změny, ke kterým došlo v březnu roku 1933 po volbách, v nichž navzdory atmosféře teroru a represí nacisté nezískali absolutní většinu (dosáhli jen 43,9 procenta hlasů), mohli však počítat s podporou „Černo-

22

VZNIK

-bílo-červené Bojové fronty“ (získala 8 procent). Komunisté sice získali kolem pěti miliónů hlasů, na základě „výnosu o ochraně státu a lidu“, schváleného po požáru Říšského sněmu, však nesměli obsadit místa v parlamentu získaná ve volbách. Dříve než se členové Reichstagu shromáždili v budově opery Kroll, otevřel Hitler diskusi o zmocňovacím zákonu, který poskytl ústavní základ pro nacistickou diktaturu a znamenal faktický konec výmarské republiky. Souhlas parlamentu již nebyl zapotřebí a většina těch, kteří by se stavěli proti Hitlerovi, již byla uvězněna. Nacisté učinili rozhodující krok vpřed: až doposud ovládali dění v ulicích, nyní se stali správci státu. Moc Gestapa, která se dosud soustředila v Berlíně, se nyní rozšířila do všech policejních útvarů Pruska. Ačkoli se zdálo, že komunisté byli přinejmenším dočasně umlčeni, Góring bez ustání pracoval na rozšiřování svého impéria. Jeho pozice však nebyla neotřesitelná. Síla Róhmových SA se podstatně zvýšila: v jejich jednotkách se soustředili tři milióny mužů. Kromě toho zde ještě byla organizace Stahlhelm (ocelová přilba), sdružující bývalé vojáky. Zločinecká činnost členů SA stoupala s nárůstem jejich počtu. Objevily se zřetelné příznaky toho, že se SA začíná vymykat jakékoli kontrole. V blízké budoucnosti se však tato situace měla zásadním způsobem změnit.

Dole: První Hitlerův vládní kabinet vytvořila široká koalice. Kromě Hitlera jsou na obrázku ještě dva další nacisté, Hermann Góring, budoucí říšský maršál, a Wilhelm Frick, ustano­ vený do funkce říšského ministra vnitra. Vláda, která upevnila moc nacistů v Německu, naposledy zasedala v únoru 1938.

23

2. KAPITOLA

Rivalita Poté, co se nacisté stali pány Německa, směřovali Góring a Himmler ke svému hlavnímu cíli: ovládnutí tajné policie, jejíž sítě prorůstaly celým Německem a za jeho hranice.

době mnichovského pivnicového puče byl Heinrich Himmler nezajímavým panem Nikdo v brýlích. Po nástupu nacistů k moci Himmler žádostivě sledoval narůstající moc SS a Gestapa v Berlíně. Himmler se dočkal jme­ nování do funkce „úřadujícího policejního prezidenta“, kterou však on sám ne­ pokládal za dostatečně významnou ani ve spojení s hodností Reichsfuhrer-SS. Himmler vyrostl v rodině váženého bavorského učitele a původně se živil jako obchodník s hnojivý. Do SS vstoupil jako člen číslo 168. Během své armádní služby v době 1. světové války se nijak nevyznamenal, skutečných bojů se nezú­ Vlevo: 20. dubna 1934 častnil a dosáhl hodnosti desátníka. Proslul jako patolízal a neúnavný shromažHimmler potřesením ruky ďovatel informací o slabostech a důvěrném životě svých kolegů, což však byl jen formálně přebírá od jeden z projevů Himmlerovy osobnosti. Himmler hluboce věřil rasové doktríně Góringa řízení úřadu a pseudomystickým tezím nacionálního socialismu. Se zaujetím studoval teorii o nadčlověku, kterou vyslovil Friedrich Nietzsche, a vytvořil si její vlastní výklad. tajné státní policie, Gestapa. V této funkci Jeho oblíbenou četbou byly staré germánské legendy, líčící Německo jako zemi Himmler soustředil ve lesů, ve kterých se lovci živili svými meči a dýkami. Britský historik Hugh Trevor-Roper později napsal: „Pro Himmlera představo­ svých rukou ohromnou moc, přičemž podléhal valo každé písmeno legend ryzí árijskou pravdu a každého, kdo by je nepokládal pouze Goringovi, který se za čisté a neposkvrněné, nepochybně čekalo věčné zatracení. Himmler studoval každý příběh tohoto politováníhodného literárního odpadu s puntičkářským zauje­ později stal ministerským předsedou Pruska a říš­ tím.“ Takové byly i názory těch, kdo měli možnost s Himmlerem spolupracovat. Albert Krebs, který zastával funkci župního vedoucího v Hamburku, s Himmlerem ským ministrem vnitra.

V

25

G ESTAPO

jednou strávil dlouhou cestu vlakem. Himmler bě­ hem ní vytrvale vedl nudný monolog, který Krebs ve svých pamětech, publikovaných po válce, popsal jako „politicky nesmyslné, hloupé a naprosto prázdné žvanění“. Nordické blouznění a fantazírování byly ži­ veny též Himmlerovou touhou po moci, která jej zcela pohltila. Himmler byl odhodlán získat absolutní vládu nad muži v černých uniformách, sloužícími v SS.

VZESTUP REINHARDA HEYDRICHA

Nahoře: SS-Gruppenfiihrer Reinhard Heydrich se stal šéfem bezpečnostního aparátu SS. Proslul jako bezohledný kariérista, kterého se báli jeho protivníci i nacisté. Na první pohled byl proto­ typem zástupce árijské rasy. Ve skutečnosti jej sužoval nepřiznaný strach z narážek jeho nepřátel, které naznačovaly, že nemá „čistou krev“, že má židovské předky.

26

Vzápětí poté, co byl von Papen jmenován říšským kancléřem, byly odvolány zákazy činnosti SA a SS. Důsledkem byl prudký nárůst násilí na veřejnosti, což v konzervativních obchodních kruzích vyvolalo značné znepokojení. Podpora německých boháčů přitom byla pro nacisty životně důležitá. Himmler se začal připravovat na situaci, kdy by v Německu zavládla občanská válka. Jeho úhlavním nepřítelem byly SA. Himmler hledal schopné podřízené. Mezi vytypovanými kandidáty vynikal Reinhard Eugen Tristan Heydrich, původem z Halle an der Salle v Sasku. To, že se stal jedním z nejbližších spolupra­ covníků Himmlera, souviselo v neposlední řadě s jeho zevnějškem: byl vysoký, světlovlasý a měl atletickou postavu. Svým vzhledem se ideálně přibližoval před­ stavě blonďatého nordického druhu, který Himmlera tak poblouznil. Heydrichův otec, hudebník, založil v Halle konzervatoř hudby, divadla a pedagogiky. Reinhard Heydrich nejdříve sloužil v německém námořnictvu. Zdálo se, že má před sebou slibnou kariéru. Nakonec však stanul před vojenským soudem a v roce 1931 jej čekalo propuštění pro „nečestné jednání“. Nedochovaly se žádné věrohodné dokumenty o důvodu jeho propuštění, ale nejrozšířenější neověřené informace hovořily o milostné aféře s dcerou jednoho důstojníka, sloužícího v hamburských námořních docích. Heydrich sám tuto záležitost nikdy nevysvětlil. Do své přihlášky k SS založil oznámení, ve kterém stálo: „V dubnu 1931 jsem byl propuštěn ze služby na základě důvodů, nesouvisejících s výko­ nem služby, rozhodnutím říšského prezidenta, proti návrhu mých nejbližších nadřízených.“ V té době byl Heydrich již ženatý s Linou van Olsenovou, plavovlasou dcerou vesnického učitele z ostrova Fehmarn v Baltském moři. Ať už byla příčina Heydrichova propuštění jakákoli, zřejmě to nemělo na jejich vztah žádný vliv. Vztahy Olsenové s mladým Heydrichem však zřejmě nebyly pouze rodinné. Oba sdíleli hlubokou oddanost myšlenkám národního socialismu. Bratr Olsenové Júrgen vstoupil do NSDAP poté, co v roce 1928 vyslechl jeden Hitlerův projev. Lina se stala členkou ženské nacionálně-socialistické skupiny. Zdálo se, že dveře

RIVALITA

pro vstup do NSDAP jsou Heydrichovi otevřeny. Zpočátku jej však tato myšlenka nelákala, protože nacisty pokládal za stejné hrubiány, jako byli členové SA. Nakonec Heydrichova rodina využila své známosti s baronem a SS-Oberfiihrerem Karlem von Eberstein, který se stýkal s Himmlerem a zajistil Heydrichovi s chůzku s ním. Kontrast mezi těmito dvěma muži nemohl být větší: na jedné straně nevý­ razný, úzkoprsý Himmler, působící pokorným dojmem a v brýlích, a proti němu nekonečně zajímavější Heydrich, znalý cizích jazyků a talentovaný klavírista, vy­ soký, charismatický, se širokými smyslnými ústy a ledově pronikavým pohledem. Ironií jejich prvního setkání bylo podle některých pozdějších líčení to, že na jeho počátku bylo významné nedorozumění: Heydrich sloužil na lodi ve funkci spojovacího důstojníka (Nachrichtenoffrzier), zatímco Eberstein a Himmler jej pokládali za důstojníka zpravodajské služby (Nachrichtendienstoffizier). Pro Heydricha coby vojenského zpravodajce měl Himmler připravený speciální úkol. Heydrich si uvědomil, že jej Himmler pokládá za někoho jiného, ale raději se rozhodl ponechat Reichsfuhrera-SS v jeho omylu. Himmler dal Heydrichovi 20 minut na to, aby na papíře načrtl svoji představu uspořádání zpravodajské služby SS. Heydrich použil útržky znalostí, co mu zůstaly v paměti ze seminářů o námořním zpravodajství, a k nim přidal myšlenky ze špio­ nážních románů, často založených na fikci, které pročetl během dlouhých hodin služby na lodi. Aby působil co nejdůvěryhodněji, používal taková vyjádření, která se dle jeho názoru mohla pokládat za typické příklady profesionální terminologie.

Dole: Na fotografii z počátků SS je zachyceno mnoho pozdějších významných osobností. Heinrich Himmler (v první řadě uprostřed) se stal říšským vůdcem SS. Zpočátku velel útvaru o 280 mužích. Po Himmlerově levici stojí Daluege, původně člen SA a od roku 1928 vyšší důstojník SS. Mladý Reinhard Heydrich (třetí řada, druhý zprava), budoucí šéf SD, je tu také, stejně jako Josef „Sepp“ Dietrich, budoucí velitel tankových jednotek.

27

GESTAPO

Když si Himmler prostudoval jeho dílo, dal najevo svoji spokojenost. Heydrich získal funkci. Himmler mu nařídil, aby se připravil na opuštění Hamburku, svého bydliště, a na cestu do Mnichova. 14. července 1931 Reinhard Heydrich, s hod­ ností SS-Rottenfiihrera, nastoupil u hamburské jednotky SS, tvořené většinou z mladých společenských odpadlíků, posbíraných v pivnicích a čtvrtích pochybné pověsti. Heydrichův „přijímač“ do SS netrval dlouho. Hamburský stranický vý­ bor dostal 5. října 1931 z Mnichova zprávu: „Straník Reinhard Heydrich, členské číslo 544916, bude s účinností od října tohoto roku zařazen do stavu stranického výboru jako člen štábu Reichsfúhrera SS.“ Přeložení do bavorského hlavního města vyneslo Heydrichovi povýšení do hodnosti SS-Sturmbannfiihrera.

HIMMLERŮV SVĚT Za vysokými zdmi hradu Wewelsburg, v hlubokém lese nedaleko starobylého vestfálského města Paderborn, si Heinrich Himmler vytvořil svůj vlastní zvláštní svět. Tady nežil puntičkářský byrokrat, nýbrž Himmler romantik, tvůrce svatostánku věno­ vaného rituálním proprietám SS, jejich uniformám a charakteristickým insigniím. Himmler získal hrad v roce 1934. Wewelsburg pro něj představoval hrad Camelot, dějiště legend o králi Artušovi a jeho dvanácti rytířích kulatého stolu, které Himmler dychtivě četl. Himmler osobně vybral dvanáct důstojníků, kterým udělil hodnost SS-Obergruppenfúhrera a prohlásil je za „aristo­ kracii krve a duše". Povinností těchto vyvolených bylo scházet se pravidelně u velkého dubového stolu v hradní jídelně. Himmler čerpal z poznatků, které získal v polovině 20. let jako člen společnosti Thule. Tato organizace propagovala velkolepé německé dějiny, sahající až do 9. století našeho letopočtu. Teutónské kmeny tehdy porazily římskou armádu, čímž dokázaly nadřazenost árijské rasy, pocházející ze starých severo evrop­ ských národů. Současné nebezpečí hrozilo Německu podle Thule z východu, od nenáviděných Slovanů, kteří byli zapojeni do spiknutí Židů a bolševiků. V jednom rohu hradu byla stranou umístěná místnost zasvěcená Svatému grálu, drahocennému symbolu, který, jak Himmler věřil, ukradli křesťané

28

staré árijské církvi. Himmler byl přesvědčen, že je nutné tento symbol najít. Ve svatyni bylo dvanáct kamenných podstavců, do nichž měl být posléze uložen popel mrtvých novodobých „rytířů", spolu s jejich dýkami SS a osobní zbraní. Himmlerova rozsáhlá sbírka zbraní a knihovna byly věnovány králi Friedrichu I., zakladateli První německé říše. Himmler se pokládal za jeho potom­ ka. Vždy v den výročí smrti svého hrdiny s úderem půlnoci Himmler tiše přemítal o Friedrichovi. V roce 1935 Himmler založil novou instituci SS, Das Ahnenerbe (Společnost dědictví po předcích), jejímiž příslušníky byli vysoce postavení nacističtí akademici. Jejich úkolem bylo pořádat výpravy do nejrůznějších koutů světa - například na Island při pátrání po Svatém grálu, nebo do Íránu, kde měly být odhaleny stopy pradávné čisté árijské rasy. O tři roky později SS podnikly cestu do Tibetu, což byla jejich nejodvážnější výprava. Filmy, které se z této cesty zachovaly, dokumentují, jak nacisté měřili a zkoumali postavy Tibeťanů, aby u nich našli jasné příznaky rasové identity. Mnozí na Himmlerovu posedlost okultismem pohlíželi se shovívavostí, jak však ukázaly pozdější události, všechny tyto aktivity měly společný zlověstný motiv: Himmler se jimi upevnil ve své fanatické víře v nadřazenost árijské rasy. Byla to pouhá předehra programu vyvraždění takzvaných méněcenných ras.

RIVALITA

Heydrich však byl realista. Uvědomoval si, že bavor­ ská SS má pouhých 1000 příslušníků a její moc končí u hranic Bavorska. Jeho plat 180 říšských marek ne­ byl nijak závratný. Zpravodajská kancelář zatím prak­ ticky neexistovala, bylo třeba ji vybudovat. Heydrich měl své pracoviště v Mnichově, v Turfkenstrasse 23, v malé čtyřpodlažní budově. Jeho tým tvořili tři spo­ lupracovníci a sekretářka, paní Heydrichová.

DŘÍČ Hned od začátku Heydrich pracoval za tři, ve dne i v noci. Jeho činnost připomínala zrcadlový obraz Góringovy práce v Berlíně - shromažďoval dostupné záznamy SS, vytvářel kartotéku osob, základní nástroj každé diktatury, v níž byly zaznamenány intimní podrobnosti života jak členů SS, tak osob, které byly potenciální hrozbou politického režimu. Výsledkem Heydrichová snažení bylo vybudování služby Sicherheitsdienst des Reichsfuhrers SS (SD, bezpečnostní služba říšského vůdce SS). Služba byla formálně podřízena Himmlerovi, jejím skutečným pánem však byl Heydrich. Někteří z těch, co si povšimli Heydrichová pracovního nasazení, nevěřili, že je to jen důsledek jeho bezbřehé oddanosti myšlenkám národního socialismu. V některých nacistických kruzích se začaly šířit fámy, že Heydrich se usilovně snaží utajit něco ze své minulosti. Říkalo se, že některý z jeho předků měl židovskou krev. V jednom hudebním lexikonu se podařilo najít heslo „Heydrich, Bruno, né Suss“ (Heydrich Bruno, rozený Sůss), což bylo možná židovské jméno. Domněnky o Heydrichově židovském původu však vyplývaly z nedorozumění. Heydrichová babička z matčiny strany, Ernestine Wilhelmine Heydrichová, rozená Lindnerová, se podruhé vdala za putujícího zámečníka Gustava Roberta Sůsse. S prvním manželem Reinholdem Heydrichem měla hod­ ně dětí, proto i ve svém druhém manželství používala příjmení Suss-Heydrich. Nepravdivost nařčení Heydricha ze židovského původu definitivně dokázal na­ cistický genealog doktor Achim Gercke, když prověřil, že Gustav Sůss „v žádném případě... nebyl židovského původu“. Pověsti o Heydrichově židovském původu se donesly i k Hitlerovi. Ten k nim zaujal typicky cynický postoj: pokud jsou pravdivé, upevní to Heydrichovu loajalitu a současně to bude vhodný nástroj k jeho likvidaci, až ho nebude zapotřebí. Stín podezření se však s Heydrichem vlekl po celý jeho krátký život, což podnítilo historiky a životopisce ke spekula­ cím, že právě zde se může skrývat vysvětlení Heydrichovy zuřivé nenávisti vůči Židům.

Nahoře: Tri roky po nástupu Hitlera k moci Himmler, honosící se hodností říšského vůdce SS (Reichsfůhrer-SS), ovládal celý německý policejní aparát, včetně systému koncentračních táborů. Jeho hnací silou byl sen o vytvoření nové celosvětové elitní árijské rasy. V roce 1944 dosáhl Himmler svého mocen­ ského vrcholu, když se stal vrchním velitelem německé záložní armády.

29

G ESTAPO

Naštěstí pro Heydricha, váha pomluvy bledla v porovnání s událostmi širšího dopadu. Ihned poté, co se Hitler stal kancléřem, začal pád do té doby vážených německých institucí pod vliv nacistů. Početné německé zemské státy (Lánder) a hanzovní města, které si po celé generace houževnatě uchovávaly svoji nezá­ vislost, začaly být zbavovány své samosprávy. Proces centralizace říšské moci se neobešel bez odporu a protestů. Výjimkou nebylo ani Bavorsko, jehož minister­ ský předseda Heinrich Held nemínil ustoupit tlaku nacistů. Hitler hodlal jme­ novat bavorským říšským komisařem generála Franze Xavera Rittera von Eppa, rodilého Mnichovana, který patřil k nejvýznamnějším příslušníkům po něm po­ jmenované frakce v rámci pravicových Freikorps. Počátkem 20. let byl župním vedoucím SA. Navečer 9. března 1933, necelé dva měsíce po nástupu nacistů k moci, pocho­ doval Ernst Rohm s průvodem svých jednotek SA před bavorským kancléřstvím a požadoval předání moci von Eppovi a jeho jmenování generálním komisařem Bavorska. Bavorská rada ministrů tento požadavek odmítla, přičemž popřela, že by dostala písemné potvrzení o von Eppově jmenování. To však již bylo v Berlíně podepsáno a zapečetěno a z Berlína do Mnichova putoval telegram oznamující jmenování. Telegrafní stanici tehdy zajišťovala jednotka SS pod vedením Reinharda Heydricha, která se postarala o to, aby nedošlo k žádnému pokusu o naru­ šení spojení s Berlínem. Heydrich se nezdržoval žádnými zdvořilostmi a vysvět­ lováním, vtrhl na úřad a telegrafní zařízení nechal střežit svými ozbrojenci. Byla to první operace, kterou Heydrich uskutečnil ve prospěch nacistické strany. Vpravo: Političtí vězni čekají na transport do Dachau, prvního nacistic­ kého koncentračního tá­ bora, založeného v r. 1933. Chod tábora, umístěného několik kilometrů od Mni­ chova, zajišťovali dobro­ volníci SS, příslušníci Totenkopfverbánde (jed­ notky umrlčích lebek). Čepice jejich uniforem byly označeny odznaky s umrlčí lebkou a zkříže­ nými kostmi. Gestapo do provozu táborů nezasa­ hovalo, v jeho pravomoci však bylo zatčené a vyslý­ chané osoby do koncen­ tračních táborů umísťovat.

30

RIVALITA

V Bavorsku, v němž docházelo ke změně politických poměrů, to byl dobrý základ pro pozdější úspěšnou kariéru.

KONSOLIDACE V BAVORSKU Himmler se zatím staral o svůj vlastní mocenský vzestup. 1. dubna 1933 Adolf Wagner, ministr vnitra a místopředseda bavorské vlády, vydal nařízení, ve kterém stálo: „Jmenuji Reichsfiihrera-SS Heinricha Himmlera ...velitelem politické policie Bavorska. Současně jej pověřuji výkonem všech opatření a vydáváním všech instrukcí, na základě konzultací s příslušnými úřady bavorského státu, které jsou nutné pro vytvoření Úřadu velitele politické policie v Bavorsku.“ Nařízení dále uvádělo specifické poli­ cejní jednotky a součásti, podléhající Himmlerovi. Podstatné je, že mezi ně byly zahrnuty také „kon­ centrační tábory, ať již existující nebo ty, které budou teprve vytvořeny.“ Nařízení odráželo Himmlerovo odhodlání následovat a nakonec překonat postup Góringova Gestapa, které v Berlíně zakládalo koncentrační tábory pod vedením Rudolfa Dielse. Činnost politické policie v Bavorsku začala 9. března 1933 podniknutím zásahů proti všem známým a potenciálním odpůrcům režimu. Policie přitom vycházela z informací získaných „zpravodaj­ skými odborníky“ nacistické strany. Mezi zatčenými byli komunisté, členové německé sociálně demokratické strany, příslušníci organizace Stahlhelm, lidé nej­ různějších profesí a samozřejmé Židé. Zatčení byli uvězněni v místních vězeních a celách policejních ředitelství. Všechny dostupné vězeňské kapacity se rychle zaplnily. O tři dny později Wagner jako bavorský ministr vnitra napsal říšskému ministrovi spravedlnosti dopis, ve kterém jej informoval, že „počet osob zadrže­ ných policií pravděpodobně poroste. Nebudou-li postačovat kapacity věznic, které jsou k dispozici soudním úřadům, doporučuji použít metodu, která byla dříve použita při masovém zatýkání příslušníků nacionálně socialistické německé strany pracujících. Připomínám, že byli zavíráni do jakékoli staré barabizny, a nikdo se nestaral, zda jsou zde vydáni napospas nepřízni počasí či nikoli.“ Himmler však dával přednost věznění zadržených osob v lépe udržovaných objektech, což ovšem brutalitu zatýkání a věznění nijak nezmírňovalo. Jako vhodné místo si vybral již nepoužívanou elektrárnu v Dachau, městečku ležícím asi 19 kilometrů na sever od Mnichova. Zpočátku elektrárna sloužila jako vazební věznice pro osoby „zadržené na základě podezření z činností nepřátelských vůči státu“. Nakonec se věznice stala jádrem celého systému koncentračních táborů

Nahoře: Příslušník nacistické pomocné policejní jednotky - pře­ zdívané „psi na řetězu“ hlídkuje na ulici v Berlíně spolu s jedním mužem z SA. Hlídky zajišťovaly veřejný pořádek Během voleb 5. března 1933, ve kterých nacisté získali 44 procent hlasů, což znamenalo 228 křesel v parlamentu.

31

G ESTAPO

1933: ROZHODUJÍCÍ ROK 30. ledna: nástup Adolfa Hitlera do úřadu kancléře 22. února: 40 000 mužů SA a SS skládají přísahu jako pomocní policisté 27. února: požár Reichstagu 28. února: Hitler prezidentským výnosem získává pravomoci pro výjimečný stav 5. března: volby do Reichstagu - nacisté získávají 288 křesel z celkových 647 9. března: Himmler se stává mnichovským policejním prezidentem 13. března: jmenování Goebbelse říšským ministrem veřejné osvěty a propagandy 17. března: založení pluku SS-Leibstandarte Adolf Hitler, pod velením Josefa (Seppa) Dietricha 21. března: komunistickým poslancům bylo zakázáno zaujmout svá místa v novém říšském sněmu 24. března: přijetí zmocňovacího zákona (zákon na ochranu lidu a státu) 31. března: některé zemské státy jsou zbaveny samostatnosti 1. dubna: národní bojkot židovských obchodů a živnostníků 21. dubna: Rudolf Hess jmenován zástupcem Fúhrera 26. dubna: vznik Gestapa 2. května: rozpuštění odborových svazů 10. května: pálení knih v celém Německu 17. května: zákaz stávek 9. června: SD se stává jedinou bezpečnostní a protišpionážní organizací nacistické strany 14. července: vydán zákon o zakládání nových politických stran 20. července: v Římě byla podepsána úmluva mezi Říší a Vatikánem 22. září: Goebbels zakládá Říšskou kulturní komoru 24. října: Německo vystupuje ze Společnosti národů 12. listopadu: volby do Reichstagu: 93 procent hlasů získává NSDAP

32

v celé Říši, eufemisticky označovaných jako „reform­ ní instituce“. Navíc se Himmler soustředil na dva hlavní bloky problémů, které stály v cestě vytvoření státu pod kontrolou SS: zdánlivě neporazitelnou SA, ale také Góringovu úlohu ministerského předsedy Pruska. Goring jmenoval Kurta Daluege, veterána Freikorpsu a podlézavého kariéristu, na významnou funkci u Ordnungspolizei (Orpo, uniformovaná policie), poté jej povýšil do hodnosti Gruppenfůhrer der Polizei v rámci SS, a to navzdory Daluegeho pověsti krutého hrubiána z Berlína a jeho přezdívce „blb“, kterou jej častovali jeho pomlouvači. Daluege byl naprosto netaktní člověk. Nijak se nesnažil skrý­ vat svůj pohrdavý postoj vůči Himmlerovi, kterého měl za nudného pedanta. Himmler si byl Daluegeho antipatií vůči své osobě dobře vědom a tím spíše byl odhodlán spolu s Góringem dosáhnout vedoucího postavení SS. Podobnou roli, jakou měl Rudolf Diels při zaklá­ dání Gestapa, sehrál i Góring, když dokázal kolem sebe soustředit profesionály z civilního sektoru z předhitlerovského období, stejně jako zkušený policejní a administrativní personál. Góring zorgani­ zoval devět plně funkčních operačních oddělení, zpracovávajících řadu úloh vyžadujících zapojení politické policie. Ve středu pozornosti se přitom na­ cházely všechny levicové organizace. Himmler snil o tom, že sám převezme řízení celé organizace a za­ hájí své vlastní tažení. Heydrich, který nyní oblékal zdobnou uniformu SS-Standartefuhrera, byl pověřen cestou do Berlína, kde se měl setkat s Daluegem. Ten však rozhodně odmítl s Heydrichem setkat. Heydrich neustále volal na pruské ministerstvo vnitra, kde měl Daluege svoji kancelář, telefonáty však nikdo nepři­ jímal. Ze své základny v hotelu Savoy v blízkosti ber­ línské zoo napsal Heydrich Daluegemu rozhořčený dopis, ovšem vzhledem k tomu, že Daluege byl jako SS-Gruppenfůhrer hodnostně výše postaven než on, skrývala se Heydrichova nespokojenost za úslužnými obraty: „Od čtvrtka se neúspěšně snažím proniknout Vaší .ochrannou oponou*. Telefonoval jsem Vám nejméně šestkrát. Jelikož se dnes musím vrátit zpět, laskavě Vás žádám, abyste tento dopis pokládal za

RIVALITA

oznámení mé návštěvy. Doufám, že příležitost pro uskutečnění této oznámené návštěvy se naskytne v průběhu příštích deseti dnů. Váš hluboce oddaný služebník R. Heydrich. Heil Hitler!“ Himmler a Heydrich byli nepochybně spokojeni s kroky, které přispívaly k rozšiřování jejich moci v Bavorsku. 9. března 1933 se skupina příslušníků SA a SS zmocnila budovy mnichovské městské policie při čistce namířené proti celému civilnímu sektoru. V rámci Mnichova se Heydrich, kromě své funkce šéfa SD, zhostil role vedoucího politického odboru v 6. oddělení (Abteilung VI) kriminální policie.

HEINRICH MÚLLER V řadách policie sloužili velké počty mužů, kteří se zabývali svojí prací a příliš se nezajímali o nacionálně socialistickou stranu nebo o politiku vůbec. K nim patřil i Heinrich Muller, mohutný inspektor kriminální policie, sloužící u mnichov­ ského policejního ředitelství, který vedl protikomunistické oddělení politického odboru. Heydrich Můllera pověřil, aby neodkladně pozatýkal členy komunistické strany Německa (KPD). Pro splnění svého úkolu se Muller měl podrobně sezná­ mit se sovětskými metodami infiltrace. Formální líčení Múllerova charakteru, určené k založení do složky vedené u SS, tvrdilo, že „je velmi průbojný. Je odhodlán tvrdě bojovat proti svým protivníkům. Pracuje velmi efektivně“. V březnu 1933 Můllerovi muži prohledali dům v Mnichově, patřící jednomu manželskému páru, a objevili přitom komunistické letáky, informující o koncentračních táborech a takzvaných přijímacích střediscích. Pouhé vlastnění takového informačního materiálu, jak se domníval Múller, znamenalo „vlastizradu“. Tento zločin přinesl provinilcům při­ nejmenším ztrátu svobody. Avšak podle tehdy dosud platných zákonů, vydaných před rokem 1933, zločin vlastizrady spáchal jen ten, kdo prozradil vojenské tajemství. Letáky, které Múller nalezl, neobsahovaly nic, co by naplňovalo skutkovou podstatu zákona, nebo by si zasloužilo obvinění z velezrady. V tomto případě uznal svoji porážku, brzy však nalezl způsoby, jak tato zadní vrátka uzavřít. Zajistil, že další uvádění informací o životě v táborech nepovolanými osobami spadají do nové definice velezrady. Trestní instituce se postupné začaly naplňovat „vězni v ochranné vazbě“ z řad komunistů a socialistů.

OCHRANA FÚHRERA Himmler nabyl dojmu, že jeho mocenský vliv v Berlí­ ně poněkud zaostává za Gestapem v Bavorsku, proto

Dole: Heinrich Múller, šéf Gestapa, opustil 29. dubna 1945 Hitlerův bunkr a zmizel. Tento policista, původem z Mnichova, vynikal silným pudem sebezáchovy. Dokázal skvěle vytušit pravý čas, kdy je třeba se sebrat a jít. Existují úvahy, že udržoval kontakty se Sovětským svazem, kde se nakonec usadil.

GESTAPO

Nahoře: Kdekoli se Fúhrer objevil, zajišťovala jeho ochranu jeho vlastní tělesná stráž v černých uniformách, jednotka SS-Leibstandarte Adolf Hitler, vytvořená v listopadu 1933. Jednotka měla postavení elitní organizace, oficiálně řízené Himmlerem, avšak fakticky podléhající samotnému Hitlerovi.

34

spolu s Heydrichem přesměrovali svoji pozornost a soustředili se na informování Hitlera před hrozícím spiknutím proti jeho životu a politickému režimu Říše. Když se například stalo, že z několika armádních skladů zmizely zásoby, podařilo se jim snadno přesvědčit Hitlera, že to bylo dílo SA, která si připravovala prostředky pro uskutečnění plánovaného povstání. Časem se objevily fámy, že agenti Sovětského svazu hlídají na každém rohu a že plánují zavraždění klíčových představitelů nacistické strany. Pokaždé, když vstupoval do budovy kancléřství, Hitler podezíravě sledoval hlídku Reichswehru, střežící okolí úřadu. V takové atmosféře se Hitler nechal snadno přesvědčit o tom, že střežení kancléřství má být svěřeno jen věrným příslušníkům SS. Výsledkem bylo zformování jednotky o 120 mužích, elitního útvaru SS-Leibstandarte Adolf Hitler (tělesná stráž Adolfa Hitlera). Vznik jednotky Himmler považoval za velký triumf SS. Nová jednotka měla „sloužit jako ochrana Fuhrera“. Dekretem byla sféra jejího působení rozšířena o zajišťování vnitřní bezpečnosti Říše, což přispělo k dalšímu zvýšení Himmlerovy moci. Jako stále naléhavější se začalo jevit potlačení stupňujícího se násilí na ulicích Berlína a v celém Prusku, za kterým většinou stály „hnědé košile“ z SA. Ve vládním kabinetu zaznívaly protesty. Nespokojený byl především von Papen. Stížnostmi popuzený Hitlera nakonec bouchl pěstí do stolu a slíbil, že učiní přítrž řádění (Schweinereien) hord SA. Himmler v nastalé situaci vytušil příležitost

RIVALITA

a povolal Heydricha do díla. Pověřil jej, aby po FUHRER Berlíně rozšířil zprávy, že bylo odhaleno „trockistické Fůhrer (vůdce) byl titul používaný Hitlerem, spiknutí“, které plánovalo zabití Góringa. Toto obvi­ vyjadřující jeho úlohu nejvyššího představitele nění, ať již bylo pravdivé či nikoli, logicky provázela Třetí říše. Jeho ekvivalentem bylo italské ozna­ otázka: „Je-li to pravda, jak to, že spiknutí, ohrožující bezpečnost Říše, nebylo odhaleno berlínským čení Duce, kterým se honosil Benito Mussolini coby vrchní autorita fašistické Itálie, dále špa­ Gestapem, řízeným Rudolphem Dielsem? Vzhledem nělské Caudillo, používané generálem Francisk tomuto pochybení, bude určitě (Himmlerovými kem Frankem, šéfem španělského státu a vrch­ slovy) „správné, přiměřené a nutné pronásledovat ním velitelem španělské armády, a konečně nepřítele stejným způsobem po celé Říši.“ sovětské Generalissimo, titul Josefa Stalina, Za údajné selhání měl pykat obětní beránek, vrchního velitele sovětských ozbrojených sil. vybraný z příslušníků berlínského Gestapa. Na stůl prezidenta von Hindenburga se dostala složka, dokumentující podrobnosti Dielsova alkoholismu, manželských nevěr a dalších provinění proti morálce. Diels byl ze své funkce u Gestapa odvolán, nicméně jej alespoň částečně odškodnili jmenováním do funkce zástupce ředitele berlínské policie. Diels tušil, že mu hrozí nebezpečí, a jak se ukázalo, jeho tušení bylo správné. Když jel jednou do práce, uviděl před budovou ministerstva spravedlnosti dva své spolupracovníky, kteří na něj mávali. Ti pak Dielse varovali, aby nejezdil ke svému úřadu na Prinz-Albrecht-Strasse 8. Jeho okolí bylo obsazeno příslušníky SS a SD a při prohlídce jeho kanceláře byly „objeveny“ inkriminující dokumenty, na jejichž základě byl na Dielse vydán zatykač. Diels neprodleně opustil Berlín a v doprovodu své přítelkyně se uchýlil do Karlových Varů, československého lázeňského města. Celou frašku završil Góring, když na místo uvolněné po Dielsovi jmenoval starého nacistu. Paul Hinkler, bývalý nacistický policejní prezident v Altoně, brzy potvrdil, že je duševně vyšinutým alkoholikem. Po 30 dnech, kdy neustále projevoval absolutní neschopnost zvládat svěřenou funkci, jej z úřadu odvolali. Diels, kterého se nakonec podařilo vystopovat, souhlasil s návratem do své původní funkce. Jeho setrvání v úřadu však nemělo dlouhého trvání, po příchodu Himmlera a Heydricha do Berlína byl Diels odvolán definitivně. Po svém odchodu z vedoucí funkce Gestapa byl Diels jmenován předsedou zemské vlády se sídlem v Kolíně nad Rýnem. Góring ukončil své působení ve funkci šéfa pruského Gestapa a svůj post předal Himmlerovi, který byl do funkce jmenován 20. dubna 1934. Zprvu se Himmler honosil titulem výkonného ředitele pruského Gestapa. Koncem července se z SS stala organizace nezávislá na SA. Góring coby ministerský předseda a ministr vnitra vydal výnos, v němž stálo, že „Himmler je svrchovaným velitelem, odpovědným výhradně a přímo mně“. Himmlerovo velitelství mělo být na Prinz-Albrecht-Strasse 8. Himmler řídil politickou policii, včetně Gestapa. Muži SS byli organizováni ve třech plucích. Další síly poskytla Heydrichova SD. Základy skutečného nacionálně policejního státu byly položeny.

35

3. KAPITOLA

Heydrichův VZESTUP Heydrichova bezohlednost při likvidaci Róhmových SA a umlčení opozice v radách německé armády umožnily Hitlerovy nerušené přípravy na válku.

ění v Berlíně v létě 1934 oživovala šeptanda o spiknutí, v jehož čele měl stát Rohm, usilující o uchopení moci v Říši. Armáda, jejíž podporu

D

Hitler zoufale potřeboval, tvrdila, že má informace o tom, že Rohm usiluje o připojení svých SA k Reichswehru a vytvoření levicové „lidové armády“. Na druhou stranu se zdálo, že Fuhrer, věrný svým starým kamarádům z NSDAP, stojí na Róhmově straně. Počátkem roku dokonce vůdci SA poděkoval za „nezměrné služby vykonané ve prospěch nacionálního socialismu a němec­ kého lidu“. Pokud chtěl zmírnit rozpory mezi armádou a hnědými košilemi, zbýval Hitlerovi jediný možný kompromis. Přesvědčil generálplukovníka Wernera von Blomberga, ministra obrany, a Róhma, náčelníka štábu SA, aby podepsali dohodu, stvrzující, že Reichswehr je „jedinou oficiální ozbrojenou organizací Třetí říše“. SA mělo být povoleno dále fungovat, přičemž jí byla vymezena podřízená obranná úloha. Na slavnostní recepci, předcházející podepsání dohody, však Rohm Hitlerovy záměry narušil. Opil se, začal vyhrožovat „vojenské elitě a bankéřům“ a současně jízlivě komentoval Himmlerovy rasové úvahy. Hitlera začal vinit z toho, že zradil revoluci. Německo podle Róhma potřebovalo socialistické státní řízení. Róhmovo prohlášení bylo přesně to, co Himmler a jeho pomahači potřebovali a po čem se celou dobu pídili. Konečně měli důkazy něčeho, co by se dalo vyklá­ dat jako podvratná činnost. Odposlech telefonních hovorů se stal prací speciální

Vlevo: Oficiální portrét SS-Obergruppenfiihrera Reinharda Heydricha, kterým byly vybaveny všechny úřady Gestapa. Vyvěšení portrétu bylo povinné. Vysoké hodnosti v SS Heydrich dosáhl v roce 1941, kdy se stal šéfem SD a zorganizoval Einsatzgruppen, vražedné útvary SS, které postupo­ valy dobytým územím Sovětského svazu za jednotkami německé armády.

37

GESTAPO

Nahoře: Ernst Rohm, náčelník SA, byl původně jedním z nejoddanějších stoupenců Hitlera. Poté, co se Hitler stal kancléřem, žádal po něm Rohm podíl na moci. Svými názory si Rohm nacisty znepřátelil. 30. června 1934 byl Rohm zatčen a o dva dny později zavražděn ve své cele ve stadelheimské věznici.

38

jednotky Landespolizeigruppe General Góring. Jednotku policistů, oděných v zelených uniformách, používal Goring pro svoji vlastní ochranu. Jednotka se sídlem v kadetní škole v Lichterfelde časem dosáhla počtu několika tisíc mužů. Nenadálou hrozbou se stal Franz von Papen. Jako vicekancléř pronesl před studenty 17. června 1931 v malém univerzitním městě Marburgu projev, ve kterém řekl, že některé společenské skupiny v Německu jsou značně znepokojeny činností a hrozbami nacistů - stíháním příslušníků určitých politických stran, vězněním příznivců levice a likvidací svobodných voleb. Papen ve svém projevu odsoudil „veškerou podnikavou bezcharakternost, prolhanost a aroganci-, schovávající se pod zástěrkou německé revoluce“. Napadení tak význačné postavy, jakou byl von Papen, by však vyvolalo znepokojení jeho starého přítele von Hindenburga. Navíc by to nebylo moudré vzhledem k tomu, že se Německo snažilo získat v zahraničí určitého uznání. Heydrich proto hledal vhodné řešení. Gestapo brzy zjistilo, že Papenův projev napsal Edgar Jung, mladý publicista, známý svými konzervativními názory. Jung kolem sebe soustředil malou skupinu podobně smýšlejících lidí, představujících potenciální odpůrce režimu. Brzy po projevu v Marburgu provedlo Gestapo přepadovou akci a odvedlo Junga z jeho mnichovského bytu. Jedinou stopou, kterou po sobě přepadové komando zanechalo, bylo slovo „Gestapo“, naškrábané

HEYDRICHŮV VZESTUP

mýdlem na holení na okně v koupelně. 30. června 1934 bylo Jungovo zohavené tělo nalezeno v silničním příkopu za Berlínem, u cesty vedoucí k Oranienburgu.

LIKVIDACE SA Červen 1934 byl v Berlíně velmi teplý. Pod stromy lemujícími bulvár Unter den Linden se procházely milenecké páry, v pouličních kavárnách hasili horkem zmožení Berhnané svoji žízeň. Unavenou letní atmosféru narušil rozruch kolem velké budovy na rohu Tiergartenstrasse, sídla SA v Berlíně-Brandenburgu. Z budovy vyšla skupina mužů SA ve svých hnědých uniformách a se zdviženýma rukama. Pod namířenými samopaly a puškami policistů byli SA-mani naloženi na korby nákladních automobilů. Koncem měsíce byl Reichswehr znepokojen článkem publikovaným ve Vólkischer Beobachter, stranickém listu NSDAP. Pod článkem byl podepsán svobodný pán Werner von Fritsch, vrchní velitel Reichswehru, který v článku potvrdil, že „armáda ... stojí za Adolfem Hitlerem ... který'je jedním z nás... Německý voják si uvědomuje, že je zapojen do politického života sjednocené země.“ Článek nepřímo oznamoval, že armáda bude Říši k dispozici i v jiných případech, než bylo zajišťování ochrany proti vnějšímu nebezpečí. Hitler stále spoléhal na to, že Róhmovi může důvěřovat. Ve svém projevu předneseném před poslanci říšského sně­ mu v budově opery- Kroll řekl: „Počátkem června jsem se pokusil naposledy se s Róhmem domluvit. Pozval jsem jej k sobě do úřadu a spolu jsme hovořili téměř pět hodin.“ Ve snaze o uvolnění napjaté situace byli členové SA počínaje 1. červencem odesláni na měsíční dovolenou, během níž nesměli nosit své uniformy. Rozhodnutí se setkalo s údivem u Heydricha, Himmlera, Góringa a generála Waltera von Reiche­ nau, Blombergova náčelníka štábu, který souhlasil s ozbrojeným zásahem proti SA. Jak měla být rychle vyřízena záležitost s Róhmem, když bylo mužům SA dovoleno odjet na dovolenou? Během několika dní se dostal do rukou Heydrichových agentů koncept textu z bulletinu Róhma a generálního štábu SA, který měl být zveřejněn v listu National Zeitung. Článek vyjadřoval Róhmovy úmysly:

Dole: Jedna z obětí čistky Róhmovy SA noci dlouhých nožů při níž Hitler nařídil zavraždit své nepřátele uvnitř SA. Většina obětí byla zastřelena. Skutečný počet příslušníků SA, kteří byli při čistce zavražděni, se nepodařilo nikdy zjistit, předpokládá se, že tehdy zahynulo přes tisíc osob.

39

G ESTAPO

„Doufám, že až se 1. srpna vrátí dobře odpočatí muži SA, plni sil, budou připraveni vykonat svátou povinnost, kterou jsou zavázáni svému národu a vlasti. Pokud si nepřátelé SA myslí, že se příslušníci SA již nevrátí, nebo se jich vrátí jen část, nechť si svoji iluzi užívají, jak dlouho jen mohou.“ Poté, co Hitler odletěl do Vestfál­ ska, kde se měla konat svatba jeho dávného přítele, chopil se iniciativy Himmler a varoval Hitlera před bezpro­ středně hrozícím nebezpečím povstání v Berlíně, v jehož čele měl stát Karl Ernst, jeden z nejbližších Róhmových spolupracovníků. Reichsfuhrer SS a jeho agenti záplavou zpráv, zasílaných Hitlerovi, navozovali dojem vážnosti Nahoře: situace. Zprávy Hitlera informovaly o plánech na povstání v Mnichově. Hitler Kurt von Schleicher, již dále neváhal. Vypravil se do Bad Wiesse, jižně od Mnichova, kde v penziónu poslední kancléř Hanslbauer pobýval Rohm s několika mladými přáteli z SA. Právě zde začala výmarské republiky, byl krvavá čistka. Líčení průběhu tehdejších událostí se různí, svědci se shodují spolu se svojí ženou na pouze v tom, že čistka byla krvavá a brutální. Rohm se právě chystal ke spánku, pokyn Goringa zavražděn když jej vytáhli z postele a odvezli do věznice ve Stadelheimu. O dva dny později při noci dlouhých nožů. mu do cely přinesli zbraň s pokynem, aby zvolil „důstojné“ řešení. Když odmítl, Góring jej podezíral, že byl zavražděn. V Berlíně bylo pod vedením Himmlera a Goringa zatčeno kolem plánuje svržení Hitlera. 150 vedoucích představitelů SA, kteří byli ozbrojenými jednotkami dopraveni do kadetní školy v Lichterfelde. Góring se do vraždění, které provázelo tuto takzvanou noc dlouhých nožů, osobně zapojil, když se zúčastnil chladnokrevné popravy Kurta von Schleichera a jeho ženy, s níž byl Schleicher sezdán necelé dva roky. Byli zabiti ve svém domě na předměstí Berlína. Góring později tvrdil, že k jejich zabití došlo nedopatřením, a že je za něj zodpovědná skupina policistů z Landespolizei, která od něj k této akci neměla Četná líčení tehdejších událostí schválení. Při pozdějších tiskových konferencích se různí, shodují se pouze v tom, však v rozporu se svými dřívějším stanoviskem nad že čistka byla krvavá a brutální. vraždou Schleicherových prokázal pramálo lítosti. Na otázku jednoho novináře odpověděl: „Generál von Rohm se právě chystal Schleicher organizoval spiknutí proti režimu. Nařídil ke spánku, když jej vytáhli jsem jeho zatčení, on však při zatýkání kladl odpor. z postele a odvezli do věznice Je mrtev“. ve Stadelheimu. Heydrichovi agenti SD byli všude. Špióny se podařilo umístit i mezi personál berlínského hotelu

40

HEYDRICH ŮV VZESTUP

Adlon, oblíbeného místa schůzek politiků. Staré účty byly srovnány, motivovány touhou po neomezené moci. Hans Bernd Gisevius, který sloužil v Gestapu v jeho počátcích a po válce svědčil u soudu s válečnými zločinci v Norimberku, potvrdil, že všechny dokumenty k Rohmově čistce byly posléze zničeny. Gisevius se stal přímým svědkem tehdejší Heydrichovy práce v jeho ústředí na Prinz-Albrecht-Strasse 8. U soudu líčil, jak Heydrich tehdy bez ustání vydával rozkazy. K dispozici měl seznam osob, které měly být zavražděny. Ke každému jménu bylo připojeno číslo, které se potom v dokumentech používalo k označení dané osoby. Při noci dlouhých nožů k Heydrichovi z celé Říše směřovaly telegramy jako „Číslo 8 dorazilo. Čísla 17, 35, 68 a 84 byla zatčena. Čísla 32, 43, 47 a 59 byla zastřelena.“

SMRT STRASSERA Důkazů, které svědčí o přímém zapojení Heydricha do vraždění během noci dlouhých nožů, se zachovalo velmi málo, nicméně jeho účast je zdokumentována nejméně v jednom významnějším případě. Gregor Strasser byl kdysi rivalem Adolfa Hitlera v boji o post předsedy nacionálně socialistické strany. Spolu se svým bratrem Ottem zůstali věrni „čistým socialistickým principům“. Tento postoj krajně znepokojoval Hitlera, který se snažil získávat podporu pro stranu od bohatých německých průmyslníků. Budoucí ministr propagandy, doktor Paul Josef Goebbels, který byl určitou dobu coby vydavatel listu NS-Brief chráněncem Strassera, vycítil, že Hitler získává ve straně stále větší vliv a včas změnil

Dole: Jednotka Gestapa před velitelstvím tajné policie na Prinz-Albrecht-Strasse 8 v červnu 1934. Jméno ulice se stalo synonymem organizace, jejíž samotné jméno vzbuzovalo v obyčejných Němcích hrůzu. Za války byla tato část města zničena spojeneckým bombardováním. Dnes zde stojí muzeum, nazvané Typografie základů teroru.

41

GESTAPO

Dole: Hitler a Goring s polním maršálem Wernerem von Blombergem (vlevo), ministrem války a vrchním velitelem Wehrmachtu, a generál plukovníkem Wernerem von Fritschem, vrchním velitelem pozemního vojska (za Hitlerem). Oba důstojníci byli proti Hitlerově záměru rozšířit Říši použitím síly a proti vzrůstajícímu vlivu SS.

42

své preference. Vztahy s Fúhrerem - tento titul odmítal Strasser používat se zhoršovaly. Situaci nepomohlo ani to, že von Schleicher, úřadující kancléř, nabídl Strasserovi post vicekancléře a ministerského předsedy Pruska. Vztahy s von Schleicherem, předchůdcem Hitlera v úřadu říšského kancléře, zpečetily Strasserův osud. „Mrtvý muž“, napsal si stručně u Strasserova jména do svého deníku Goebbels. V politickém předpeklí Strasser setrval až do čistky. Po svém zatčení skončil v cele na Prinz-Albrecht-Strasse, kde jej jeho strážci z SS bili a nakonec zastřelili. Ve svých pamětech „Až do hořkého konce“ Gisevius uvádí svědectví Strasserova spoluvězně: „Slyšel hlasité kroky na chodbě a úsečné rozkazy. Strážní srazily podpatky. Poté zaslechl Heydricha. „Ještě není mrtev? Nechte tu svini vykrvá­ cet“. Krvavé skvrny zůstaly na stěnách cely několik týdnů. Strážní SS na ně byli hrdí, byly pro ně něco jako exponát v muzeu“. Po dvou dnech vraždění Hitler další prolévání krve zastavil. Byl přesvědčen, že svého již dosáhl. Ti, co přežili, měli jednoduše buď štěstí, nebo se za ně někdo mocný přimluvil. To byl případ Rudolfa Dielse, za kterého intervenoval Goring, oddaný vůči svému bývalému kolegovi a posléze zeti. 2. července, v 7 hodin ráno,

HEYDRICHŮV VZESTU P

bylo vydáno memorandum, „Všem podřízeným policejním stanicím. Všechny dokumenty týkající se událostí posledních dvou dní musejí být z rozkazu nadřízeného spáleny. Je třeba ihned podat správu o splnění tohoto rozkazu.“ Po tomto opatření zmizely veškeré věrohodné důkazy o plánovaném puči, ačkoli vzhledem k Róhmových úvahám o sloučení SA a armády je možné, že k dosažení svých cílů hodlal Rohm použít i násilné prostředky.

EXPANZE ŘÍŠE Poté, co byla SA zbavena svého vlivu, nestál Himmlerovi a Heydrichovi v cestě za získáním moci nikdo další. V létě 1936 byl Himmler šéfem německé policie, což byl formální důsledek jeho vrcholného postavení v SS. Mocné v Berlíně v té době nezajímala struktura bezpečnostního aparátu. Hitler tehdy vzhlížel vstříc vyšším cílům. 5. listopadu 1937, tři roky po smrti von Hindenburga, jednoho z posledních představitelů starých pořádků, dosáhlo Hitlerovo sebevědomí takové výše, že se rozhodl oznámit jedno z tajemství říšského kancléřství. Této události byli přítomni ministr války, ministr zahraničí a vrchní velitelé všech tří ozbrojených složek říše. Hitler k nim hovořil více než čtyři hodiny. Z jeho řečnického cvičení vyplynul jasný rozbor německé situace: národ potřebuje více životního prostoru, „což lze řešit pouze silou“. Cílem tažení za nový životní prostor se mělo stát Hitlerovo rodné Rakousko, následované Československem a Polskem. Přípravy musí být u konce již v příštím roce 1938 a boje mají být završeny nejpozději v letech 1943-45. Na schůzce vybraných představitelů se nikdo Hitlerovi nestavěl na odpor, později se však někteří z nich vůči plánovanému rozšiřování Říše vyslovili značně rezervovaně. Hitler však v žádném případě nebyl ochoten tolerovat nesouhlas se svými závěry, byl však nucen si uvědomit, že nejsilnější opozici vůči jeho politice bude mít v nejvyšších armádních kruzích, které zastupovali von Blomberg, ministr války, a generálplukovník svobodný pán Werner von Fritsch, vrchní velitel armády.

BLOMBERGOVA-FRITSCHOVA AFÉRA Příhodná příležitost k odstranění Blomberga se naskytla 12. ledna 1938. Německé noviny tehdy oznámily jeho svatbu se slečnou Emou Gruhmovou. Svatby konané v Berlíně se jako svědci zúčastnili Adolf Hitler a Hermann Góring. Právě Goring získal informaci, že bývalý milenec nové paní von Blombergové byl Žid. Góring tohoto muže přesvědčil, aby opustil zemi. Tím však

Nahoře: Gregor Strasser, radikální nacista a talentovaný organizátor strany v průběhu voleb do Reichstagu, byl v NSDAP předurčen pro slibnou kariéru. Jako přesvědčený socialista byl proti získá­ vání podpory německých průmyslníků. Znepřátelil si Hitlera a kolovaly po­ věsti, že spolu s Róhmem chystal spiknutí, které mělo Fůhrera svrhnout. Toto obvinění vedlo k jeho zatčení a popravě.

43

GESTAPO

Dole: Scéna z filmu Salón Kitty, natočeného v roce 1975. Pánský salón Kitty nechal zřídit Heydrich a financovala jej SD v naději, že jeho stálí zákazníci, svedení půvabnými společnicemi a obklopení luxusem, bu­ dou prozrazovat užitečné informace. K zákazníkům podniku patřil i samotný Heydrich.

44

nebyl konec potížím: berlínská policie Góringovi nedlouho poté poskytla filmový záznam a fotografie dokazující, že Ema von Blomberg byla profesionální prostitutkou, která se rovněž objevila na pornografických fotografiích. V případě potřeby mohl Heydrich Goringovi dodat celou složku. Von Blomberg byl nucen rezignovat a přesídlit i se svojí ženou na Capri. Zřejmě poslední detail tohoto příběhu byl odhalen o 38 let později v životopise Heydricha, jehož autorem byl bývalý novinář Edouard Calic. Vdova po von Blombergovi v rozhovoru s Calicem prohlásila, že série fotografií, které ji měly usvědčit z provozování prostituce, byly Heydrichovým dílem. Jejich zhotovení objednal u jednoho spolupracovníka Gestapa, který s pomocí fotomontáže spojil obraz obličeje Erny s tělem jiné ženy, zobrazeným v erotických polohách. Obvinění z nemorálního chování na veřejnosti bylo vzneseno také proti von Fritschovi. Gestapo zatklo homosexuálního pasáka a vyděrače Hanse Schmidta, který o von Fritschovi řekl, že jej viděl při homosexuálním styku s mladým chlapcem na nádraží Potsdam. O von Fritchovi, starém mládenci, kolovaly zvěsti, že měl homosexuální sklony, byl však armádním čestným soudem osvobozen.

HEYDRICHUV VZESTUP

SALÓN KITTY Jedním z nejbizarnějších kroků Reinharda Heydricha bylo založení pánského podniku Salón Kitty, financovaného z rozpočtu SD. Jeho cílem bylo poskytovat diskrétní rozptýlení diplomatům, úředníkům a obchodníkům, působícím na území Říše i za jejími hranicemi. Heydrich se domníval, že v přítomnosti přitažlivých společnic se uvolní i ti nejostražitější jedinci a bezstarostně prozradí užitečné informace. K provozu salónu byla vyhrazena velká čtyřpodlažní vila v dobré berlín­ ské čtvrti. Ve dvojitých zdech byly zabudovány mikrofony, připojené k magnetofonům. Na jejich páskách byla zaznamenána všechna slova, vyřčená v budově. Byl vydán přísný pokyn, že nikdo nesmí vědět, komu Salón Kitty skutečně patří. Nevěděly to samozřejmě ani zdejší profesionální společnice, vybrané z elity podsvětí Arturem Nebe, šéfem kriminální policie. Okázalý vlastník domu zaměst­ nával nejzkušenější hotelový personál a číšníky,

kteří servírovali to nejlepší - a velmi drahé - jídlo a pití. K zákazníkům salónu patřil například hrabě Galeazzo Ciano, italský ministr zahraničních věcí, které často dojížděl do Berlína ve společnosti římských diplomatů. Heydrich špatně skrýval své znechucení z dalšího stálého hosta, říšského ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. Heydrich sám občas Salón Kitty navštěvoval. Je snad zbytečné připomínat, že v době jeho návště­ vy byly mikrofony vypnuty. Heydrich nakonec zjistil, že hodnota salónu jako zdroje důvěrných informací je nízká a nechal podnik zavřít. Svým kolegům se Heydrich svěřil, že je překvapen, „jak málo se toho zjistilo. Zřejmě je to jen bajka, že se v posteli prozrazují tajemství." Salón Kitty, poněkud pochmurný film o udá­ lostech v tomto podniku, vycházející z románu Petera Nordena, natočil v roce 1975 italský režisér Tinto Brass.

Jeho kariéru však aféra zničila. Nakonec mu bylo dovoleno vrátit se do armády. Když začala válka, byl von Fritsch odvelen do Polska. Podle důstojníků, kteří se s ním blíže stýkali, si na bojišti počínal tak, aby co nejdříve padl.

PŘÍPRAVA NA VÁLKU Po odstranění těchto dvou mužů se Hitler ujal von Blombergovi úlohy vrchního velitele armády. Zrušil ministerstvo války, jehož místo zaujalo Vrchní velení ozbrojených sil (Oberkommando der Wehrmacht, OKW). Velitelem OKW a přímým podřízeným Hitlera byl Wilhelm Keitel, který si svůj post udržel až do konce války. Von Fritschův úřad nadále zastával generál Walter von Brauchitsch, pokládaný za spolehlivou osobu. Mnozí další generálové byli odstraněni převele­ ním nebo umístěním do zálohy. Když se Hitlerovi podařilo zbavit armádu vrchní snobské vrstvy vojenské šlechty, neviděl již žádný důvod, proč odkládat své plány na vytvoření Velkého Německa. Všechno nasvědčovalo tomu, že se Německo připravuje na válku. V březnu 1938 bylo k Německu připojeno Rakousko, v říjnu 1938 následovaly pohraniční oblasti Československa, osídlené převážně německy hovořícím obyvatelstvem. V březnu 1939 Němci okupovali zbytek Čech a Moravy, na Slovensku vznikl samostatný stát. V létě 1939 se měl v Norimberku konat každoroční stranický

45

GESTAPO

sraz NSDAP, který však byl nečekaně zrušen. Záminkou byly zřejmě fámy o údajných pohybech polských vojsk. Začal se uskutečňovat plán na přesun velitelství armády do Zossenu, na východ od Berlína. 15. srpna 1939 vyrazily kapesní bitevní lodě Graf Spee a Deutschland spolu s 21 ponorkami na lov do Atlantického oceánu.

TAJNÉ OPERACE

Nahoře: Alfred Naujocks, bývalý pouliční rváč a pří­ slušník SA, se po svém vstupu do SS v roce 1932 stal jedním z nejdůvěry­ hodnějších pomahačů Heydricha. Naujocks byl hlavním organizátorem přepadení vysílačky v Gliwici. Také Naujocks vynikal schopností přežít a když byl v roce 1943 vyloučen z SD pro nespl­ nění rozkazu, vstoupil do Waffen-SS, kde se podílel na vraždění příslušníků dánského odboje.

46

Po celou tu dobu seděl Heydrich u svého stolu v kanceláři na Prinz-Albrecht-Strasse, ponořený v hromadách složek dokumen­ tů, vypracovaných sítí agentů Gestapa. Jedním z nich byl Afred Naujocks, bývalý student strojírenství na univerzitě v Kielu. Americký novinář a publicista William Shirer jej označil za typic­ ký produkt Gestapa - „jakýsi druh intelektuálního gangstera“. Naujocks začal pro SD pracovat v roce 1934. Během svého prvního roku služby Naujocks sledoval Rudolfa Formise, bývalého stuttgartského elektroinženýra, který se uchýlil do exilu v Československu. Formis byl spolupracovníkem Otty Strassera, bratra Gregora Strassera (zavražděného při Noci dlouhých nožů). Formis zajišťoval vysílání protinacistického denního zpravodajství pro disidentské hnutí Schwarze Front (Černá fronta), organizo­ vané Otto Strasserem. Na Himmlerův příkaz vydal Heydrich Naujocksovi a dalšímu spolupracovníkovi SD pokyny k únosu Formise a zabavení jeho radiostanice. Operace se měla uskutečnit velmi rychle a s použitím minimálního násilí, aby se zabránilo případným komplikacím a konfliktům s československými úřady. Formise měli uspat chloroformem a vysílačku zničit fosforem. Plán však nevyšel. Formis vytáhl pistoli a třemi ranami Naujockse postřelil. Naujocksův společník a spolupracovník SD, Gert Grothe, palbu opětoval a Formise zabil. Spolu s Naujocksem potom oba rychle utekli oknem hotelu. Vysílačku se sice podařilo zneškodnit, akce SD však byla prozrazena. Heydrich v Berlíně zuřil nad zpacka­ nou operací, „jako vystřiženou z gangsterského filmu“. Strach, že neúspěšný zásah vyvolá Himmlerův hněv, však nebyly na místě. Pro Hitlera bylo důležité, že byl zlikvidován nebezpečný protivník, a všechny související komplikace pokládal za nepodstatné. Akce prokázala, že SD dokáže s určitými úspěchy operovat i za hranicemi Německa. Himmler Heydrichovi potvrdil, že zpravodaj­ ská služba SS ještě dostane příležitost, aby ukázala, co umí. Dalším úkolem pro SD bylo zinscenování řady konfliktních situací, které měly být využity Německem jako záminka k rozpoutání války. Nejznámější z nich byl předstíraný útok „polských“ ozbrojenců na německou vysílací stanici v Gleiwitz (Gliwice), v blízkosti hranic Německa s Polskem. U norimberského válečného tribunálu Naujocks pod přísahou vypověděl: „10. srpna 1939, nebo někdy kolem tohoto data, mi náčelník Sipo a SD Heydrich osobně nařídil, abych

HEYDRICHŮV VZESTUP

uskutečnil předstíraný útok na vysílací stanici... a vzbudil dojem, že útok usku­ tečnila skupina Poláků. Heydrich prohlásil: „Důkaz, že útok provedli Poláci, potřebujeme pro zahraniční tisk a také pro účely německé propagandy.“ Odjel jsem do Gliwice spolu s dalšími pěti nebo šesti příslušníky z SD a zde jsme čekali, až obdržíme Heydrichovo smluvené heslo, které mělo být povelem zahájení útoku.“ Naujocks měl za úkol zmocnit se vysílací stanice a obsadit ji po dobu potřebnou k tomu, aby polský hovořící Němec přednesl do éteru plamenný projev, vyzývající Poláky ke střetnutí s Německem a podněcující k rychlé akci. Projev měl vyznít jako předzvěst bezprostředního útoku Polska na Německo. Naujocks se přesunul na místo operace. Setkal se zde s Heinrichem Mullerem. Ten spolupracoval na plánu jiného hraničního incidentu, který měl vzbudit dojem, že polští vojáci napadli německé jednotky. Ve své výpovědi před norimberským soudem k tomu Naujocks uvedl: „K akci byla vyslána německá síla přibližně o síle roty. Muller tvrdil, že má k dispozici 12 nebo 13 mužů, odsouzených zločinců, kteří, oblečeni v polských uniformách, měli zůstat mrtví na místě střetnutí. Ze situace na místě incidentu mělo vyplývat, že byli zabiti při útoku na německou jednotku. Muži měli dostat smrtící injekci od lékaře, kterého měl Heydrich k dispozici, poté měli být zasaženi výstřely. Po „útoku“ měli být na místo GLIWICKÝ NÁJEZD incidentu dopraveni zástupci tisku a další osoby. (OPERACE HIMMLER) Dále se mělo o události zpracovat policejní hlášení. “ Večer před německou invazí do Polska 1. září Heydrich řekl Naujocksovi, aby si zajistil jedno 1939 údajní „polští ozbrojenci" uskutečnili z mrtvých těl a použil je při svém „přepadení“ předstíraný útok na německou vysílací stanici. vysílačky. „Dostal jsem jednoho muže. Nechal jsem Měsíc předtím si šéf Gestapa Reinhard Heydrich jej ležet u vchodu... Byl živý, avšak v hlubokém zavolal Alfreda Helmuta Naujockse a seznámil bezvědomí. Zkoušel jsem mu otevřít oči. Z jeho očí jej s podrobnostmi fingovaného útoku na jsem nepoznal, jestli žije, jen podle jeho dechu. malou německou vysílací stanici u Gliwice, Střelná poranění jsem neviděl, oděv muže však byl nedaleko německo-polských hranic. Incident prosáknut krví.“ měl vzbudit dojem, že se jedná o akci prove­ ÚTOK denou polskými provokatéry. Naujocks velel skupině mužů SS. Skupina vtrhla do stanice, Rozhodující útok Naujocks podnikl s asistencí dvou vystřelila pro výstrahu a obsluhu stanice kolegů, radistů Karla a Heinricha, který měl odvysílat ztloukla pažbami zbraní. Potom odvysílala relaci v polštině. Naujocks zaútočil na přední vchod, relaci v perfektní polštině, vyzývající Poláky ostatní do budovy pronikli ze stran. Do cesty se jim ke sjednocení a boji proti všem Němcům. postavil strážný v modré uniformě. Heinrich skočil Následující den rozrušený Hitler informoval na muže, smýkl s ním proti zdi a prudce jej uhodil německý lid, že je Německo ve válečném stavu do hlavy. V kanceláři, do níž se vstupovalo z chodby, s Polskem, a že polští ozbrojenci zaútočili na udeřili pažbou pistole do hlavy muže, skloněného vysílačku v Gliwici. nad sekretářem. Bezvládné tělo při svém pádu zachytilo o židli a věšák na klobouky, které hlučně

47

G ESTAPO

narazily do kovové skříně. Místností, jejíž zeleně natřené dveře byly opatřeny nápisem „Ticho“, se rozlehl pronikavý hluk. Uvnitř vysílacího studia si Heinrich připravil mikrofon a zalovil v kapse pro připravený projev. Ve své řeči s gustem napadl německé vedoucí představitele, kteří ženou Evropu do války. V jejich čele stojí násilník, ochotný ve své honbě za uspokojení svých osobních mocen­ ských ambicí obětovat malou zemi. Vysílání přidaly na dramatičnosti tři rány, vystřelené Naujocksem, jejichž hluk se v uzavřeném prostoru místnosti zmnoho­ násobil. Poté dal Naujocks Karlovi znamení, aby relaci ukončil, a všichni tři muži se zbytkem skupiny urychleně vyklidili prostor. Deník NSDAP Vólkischer Beobachter příští den informoval své čtenáře o události v článku pod titulkem „Útok agresorů na vysílačku v Gliwici“. „Před osmou hodinou večerní se vysílací radiové stanice v Gliwici zmocnila skupina polských ozbrojenců. Tou dobou mělo na stanici službu jen několik osob. Je zřejmé, že polští útočníci měli o objektu stanice přesné informace. Vnikli do budovy, zneškodnili personál a obsadili studio. Do mikrofonu útočníci přečetli předem připravený projev v polském i německém jazyce. Prohlašovali, že město a vysílací stanice mají pod kontrolou Poláci. Svými zmínkami o „polské Wroclawi“ a „polském Gdaňsku“ uráželi Německo. Posluchači byli zprvu překvapeni, poté však vyrozuměli polici, která na místo dorazila o několik minut později. Agresoři na pořádkové síly začali střílet, během několika minut však byli zajati. Při přestřelce jeden Polák zahynul“. Útok Wehrmachtu na Polsko následoval ve 4.45 ráno 1. září 1939. Pět němec­ kých armád zaútočilo na Polsko ze severu, západu a jihu. Naujocks a jeho agenti z SD přesně splnili úkol, kterým je pověřil Heydrich.

POKUS O ATENTÁT To však byl teprve začátek. Hitler hledal záminky pro přepadení dalších evropských států. Jeho snahy se nejdříve soustředily na Velkou Británii a Nizozemí. 8. listopadu 1939 cestoval Hitler z Berlína na slavnostní shromáždění v Mnichově, pořádané na oslavu 16. výročí neúspěšného pivnicového puče. Této příležitosti Hitler využil k provokačním výpadům proti Velké Británii. Neobvyklé bylo, když Hitler, jehož vystoupení nikdy nebyla krátká, svůj projev po osmi minutách ukončil s omluvou, že se musí zúčastnit konference armádních špiček konané v Berlíně. Sotva se za ním zavřely dveře, otřásl místností silný výbuch. Strop sálu se zřítil a pod jeho troskami zahynulo 7 osob. Dalších 63 bylo zraněno. List Vólkischer Beobachter z atentátu obvinil britskou tajnou službu. Himmler využil atentátu k zatčení několika odpůrců a slíbil vysokou odměnu za informace vedoucí k dopadení pachatelů atentátu. Z přípravy pumového útoku byl nakonec obviněn muž, uvězněný mezitím v koncentračním táboře Sachsen­ hausen. Tento 36letý stoupenec komunistické strany jménem Johann Georg Elser vypověděl, že nějací pánové, vystupující jako Hitlerovi odpůrci, mu nabídli peníze a beztrestnost za to, že vyrobí a umístí v auditoriu nálož. V žádném pří­ padě však nikdo ze zahraničních pozorovatelů nevěřil tezi o britském spiknutí.

48

HEYDRICHŮV VZESTUP

William Shirer, reportér zpravodajské agentury7 Columbia Broadcasting Service, si například poznamenal ve svém deníku: „Zdá se mi to podezřelé. Himmler a jeho kumpáni se zřejmě snaží obelhat německé obyvatelstvo a přesvědčit jej, že se britská vláda snaží vyhrát válku zavražděním Hitlera a jeho nejvěrnějších stoupenců.“

INCIDENT VE VENLO Několik dní po zatčení Elsera se odehrála další zvláštní událost. SD a Gestapo zajaly dva příslušníky britské tajné služby, které se podařilo vylákat k nizozemsko-německé hranici ve Venlo. Oba byli obviněni z podněcování hnutí odporu proti Hitlerovi na území Německa. Skutečnost, že výbuch v Mnichově a událost známá jako incident ve Venlo se staly tak krátce po sobě, a že se v obou přípa­ dech jednalo o přesvědčivé události, které se nacistům velmi hodily, zaujaly řadu nezávislých pozorovatelů. Heydrichova role v přípravě únosu byla vysvět­ lena po válce jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, který byl předurčen k hvězdné kariéře šéfa protišpionáže Gestapa v Německu a nakonec i na území

Nahoře: Každým rokem pronášel Hitler projev v mnichovské pivnici Burgerbraukeller. V listopadu 1939 zde vybuchla časo­ vaná bomba. Z atentátu byl obviněn Elser, kterého měla údajně platit britská tajná služba. Spoluvězni Elsera z Dachau však svědčili, že jej SS obvinila falešně. Na Himmlerův rozkaz byl Elser zastřelen a celá událost zůstala až do současnosti obestřena tajemstvím.

49

GESTAPO

okupovaných zemí. Podobně jako mnozí jeho současníci byl Walter Schellenberg v době nástupu nacistů k moci mladý a hledal práci. Ani po třech letech studií na bonnské univerzitě, kdy nejdříve studoval medicínu a pak právo, stále neměl potřebnou kvalifikaci a žádný majetek. Stejně jako tisíce dalších německých studentů musel Schellenberg spoléhat na svůj důvtip. Dobře placená práce se sháněla obtížně. Ctižádostivý Schellenberg upřel svoji pozornost na SD a stal se objektem Heydrichova zájmu. Jejich vzájemné sympatie byly přirozené: oba byly mladí a usilující o kariéru. Provedením operace ve Venlo pověřil Heydrich Schellenberga a dalšího perspektivního agenta SD Helmutha Knochena, který odpovídal za budování sítě SD v zahraničí. Heydrich Schellenbergovi nařídil vystupovat jako kapitán Schaemmel. Důstojník tohoto jména a hodnosti skutečně existoval, sloužil však na bezpečně vzdáleném místě. Schellenberg si získal důvěru dvou britských agentů, kapitána S. Payne Besta a majora R. H. Stevense, s nimiž se setkal při mnoha schůzkách v Arnhemu a Haagu. Při těchto příležitostech je pře­ svědčoval, že v německé armádě existuje poměrně silné hnutí odporu. Schellenberg, vydávající se za Příslušnost Schaemmela, vystupoval jako představitel tohoto hnutí. Předpokládal, že tak jej budou v Londýně brát k nacistické straně vážně. Uvědomoval si, že vývoj událostí dostane brzy byla zaručenou cestou k úspěchu, rychlý spád, neboť Payne Best a Stevens očekávali na skutečných názorech člověka konkrétní návrhy od lidí, které „Schaemmel“ údajně nezáleželo. Slovy Schellenberga, zastupoval. „Člověk tu potkal ty správné Vyvrcholení operace se přiblížilo poté, co se na scéně objevila další postava. Alfred Naujocks znovu lidi“. vyrazil do akce. Tentokrát připravoval skupinu mužů SD k útoku na kavárnu ve Venlo, kde se „Schaemmel“ a Britové měli sejít k další schůzce. Payne Best a Stevens přijeli

Nahoře: Snímek zachycuje Hitlera po projevu předneseném při svém jmenování kancléřem, ve společnosti Hitlerových nejbližších spolupracovníků na galerii berlínského kancléřství. Heinrich Himmler je na snímku zcela vpravo. Góring, první náčelník Gestapa a budoucí říšský maršál, stojí po Hitlerově levici.

50

HEYDRICHUV VZESTUP

před kavárnu ve velkém buicku, v doprovodu poručíka Coppinse. Uvítala je sprška střel ze zbraní Naujocksova oddílu, ukrytého v autě SS. Němci Brity zajali a rychle se nimi přes hranici vrátili zpět do Říše. Britové byli drženi v německém zajetí po celou válku. Nejhůře skončila celá záležitost pro „poručíka Coppinse“. Jak se ukázalo, jednalo se ve skutečnosti o důstojníka nizozemského generálního štábu jménem Klop. Zemřel v jedné důsseldorfské nemocnici na následky zranění, která utrpěl ve Venlo. Incident ve Venlo rovněž obestírala řada tajemství. Ve svých pamětech Schellenberg tvrdil, že rozhodnutí zajmout Payne Besta a Stevense bylo přijato až po pumovém atentátu v mnichovské pivnici. Později se však ukázalo, že Naujocksův tým byl připraven k akci již od 7. listopadu, den před výbuchem. Nabízí se závěr, že obě události vycházejí z jednoho zdroje. 27. listopadu 1939 Himmler oznámil, že odhalil a zatkl Georga Elsera, který spolupracoval s oběma britskými agenty. Ať již to byla pravda či nikoli, Hitlerovi to stačilo jako záminka pro útok Německa proti svým západním sousedům, jmenovité Nizozemí, které jako neutrální stát tolerovalo intriky britských agentů proti Říši, podnikané na své půdě. Gestapo připravilo prostor k triumfálnímu vývoji války na východě a nyní dělalo vše pro stejně úspěšný postup Německa na západě. Současně se upevňovaly Himmlerovy i Heydrichovy síly na domácí půdě Říše.

BYL NEOBYČEJNĚ CTIŽÁDOSTIVÝ... „Krátce poté, co jsem začal pracovat v Ústředí, jsem byl povolán k mému prvnímu pohovoru s Heydrichem, obávaným náčelníkem SD. Napjatě jsem šel budovou Gestapa, kde měl svoji kancelář... Heydrich seděl za stolem. Byl to vysoký, výrazný člověk, s širokým a neobvykle vysokým čelem, malýma neklidnýma očima, vzbuzujícími dojem úskočné energické šelmy, dlouhým dravčím nosem a širokými plnými rty. Jeho ruce byly štíhlé a prsty možná příliš dlouhé. Působily trochu jako pavoučí nohy. Se štíhlostí jeho postavy kontrastovala šíře boků, typická spíše pro ženskou figuru. Tento rušivý prvek však ještě zdůrazňoval jeho celkově zlověstný výzor. Heydrichův hlas byl neobvykle vysoký u muže takového vzrůstu, mluvil nervózně a velmi rychle ... Měl jsem možnost Heydricha blí­ že poznat v průběhu následujících let, ale dojem,

který jsem si o něm vytvořil již při našem prvním setkání, se vůbec nezměnil. Tento muž byl skrytým čepem, kolem kterého se otáčel celý nacistický režim. Vývoj celého státu byl nepřímo řízen jeho mocným charakterem. Převyšoval všechny své politické kolegy a vládl jim stejně, jako mohutné­ mu zpravodajskému aparátu SD... Byl neobyčejně ctižádostivý. Kdyby žil ve smečce divokých vlků, musel by neustále dokazovat, že je nejsilnější, musel by být stále vůdcem smečky. Musel být první, nejlepší, ve všem, bez ohledu na metody, s pomocí podvodu, zrady nebo násilí. Netrápily jej žádné výčitky svědomí a s pomocí svého chlad­ nokrevného intelektu dokázal nespravedlnost dovést až k extrémní krutosti". Výtah z knihy Waltera Schellenberga Paměti

51

CWř*:>!.-T

UM

4. KAPITOLA

Sevření sílí Hitlerův vpád do Rakouska a Československa vytvořil podmínky

pro práci Adolfa Eichmanna, hlavního realizátora holocaustu. Eichmann zahájil transporty Židů z celé Evropy do koncentračních táborů.

o celou dobu existence Třetí říše se o osudu tisíců Němců a národů žijících na okupovaných územích rozhodovalo v Berlíně, na ploše ohraničené uli­ cemi Prinz-Albrecht-Strasse (dnes Niederkirchnerstrasse), Wilhelmstrasse a Anhalterstrasse. Zde se soustředily všechny klíčové bezpečnostní instituce režimu. Nejzlověstnější pověst měla adresa Prinz-Albrecht-Strasse 8, kde sídlilo vedení Gestapa. Mocné impérium řídil Heinrich Himmler, šéf celé německé policie a Reichsfůhrer-SS. V září 1939 se několik bezpečnostních složek sloučilo do jediného účinného nástroje teroru, instituce s názvem Reichssicherheitshauptamt (RSHA, hlavní říšský bezpečnostní úřad). V čele úřadu stál Reinhard Heydrich. Historik Alan Bullock charakterizoval RSHA takto: „Pod půltuctem nejvýše postavených funkcionářů se soustředily veškeré prostředky špionáže, zpravodajství, vyslý­ chání a zatýkání, mučení a poprav - vše, na čem stojí existence diktátorského režimu.“ Čtyři ze sedmi úřadů RSHA se zabývaly výhradně policejními a zpravo­ dajskými záležitostmi. Amt III spravoval zpravodajskou síť v Německu a na okupovaných územích, špionáží na území cizích států se zabýval Amt VI. Gestapo, označené jako Amt IV, se pod vedením Heinricha Mullera zaměřilo na „boj proti vnitřnímu nepříteli státu“. Gestapo-Amt IV mělo řadu podřízených

P

Vlevo: Heinrich Himmler (vlevo) se svým náčelní­ kem personálního štábu Karlem Wolffem (upro­ střed) a Reinhardem Heydrichem přicházejí na promítání filmu, pořádané u příležitosti shromáždění NSDAP v Norimberku v roce 1935.

53

GESTAPO

ORGANIZAČNÍ STRUKTURA RSHA Od svého vzniku měl úřad RSHA následující uspořádání: Amt I (I. úřad) personální práce - získávání a zařazování nových pracovníků - pro celý RSHA Amt II: materiální zabezpečení - s výjimkou SD Amt III: SD, zpravodajská činnost na území Německa Amt IV: Gestapo: politická tajná policie s neomezeným právem zatýkání Amt V: Kripo (kriminální policie), řešící problema­ tiku trestných činů Amt VI: personál SD, zabývající se zahraničním zpravodajstvím

SD (Sicherheitsdienst, bezpečnostní služba): zpravodajská složka SS, vedená Reinhardem Heydrichem, odpovědná za bezpečnost Hitlera, pohlavárů nacistické strany, NSDAP a Třetí říše. Gestapo: tajná politická policie, zajišťující chod nacionálně-socialistického režimu. Jejím úkolem bylo odhalování nepřátel Říše a jejich likvidace. Většina příslušníků Gestapa vystupovala v civilním oděvu.

Přesné rozdělení kompetencí SD a Gestapa se nikdy neuskutečnilo, obě složky neustále zasahovaly do činnosti té druhé.

odborů, pozornost zaslouží například Amt IV E, odbor protišpionáže a okupova­ ných území. Kromě toho zde byla služba SD, řízená Heydrichem, který tehdy povýšil do hodnosti SS-Gruppenfiihrera. Amt V řídil kriminální policii (Kripo), bojující proti zločinu.

„GESTAPO JE VŠUDE" Ať již byl původní záměr jakýkoli, Gestapo nebylo samostatným útvarem: jeho činnost neustále kontrolovala SD. Platilo to pro všechny odbory a oddělení policejního aparátu, ve kterém probíhaly ostré vnitřní rozbroje. Původním účelem kontroly SD bylo pátrat po nepřátelích státu. Tento neurčitý pojem se mohl vztahovat i na osoby, které se provinily byť jen sebemenším nesouhlasem s činností režimu. Příslušníci Gestapa, oblečení v civilu, prováděli výslechy, zatýkání a domovní prohlídky. Své informátory Gestapo mělo v nejrůznějších vrstvách a profesích obyvatelstva, vrátnými v obytných blocích počínaje a obchodními příručími a církevními činiteli konče. Obvykle byli občané přinuceni ke spolupráci s tajnou policií otevřenými výhružkami násilí proti svým rodinám. Jsou známy případy, kdy Gestapo získávalo ke spolupráci i děti ve školách, které měly informovat o všech kritických poznámkách svých rodičů na adresu režimu. Slogan Heinricha Múllera „Gestapo je všude“, měl šířit strach v celé společ­ nosti, ve skutečnosti platil jen do jisté míry. V některých oblastech Říše mělo Gestapo jen velmi málo agentů. Přičinliví informátoři však mohli kontaktovat berlínské ústředí z celého Německa. Říci cokoli začalo být v Německu velmi nebezpečné. Tehdejší atmosféru výstižně vyjadřuje vtip, šířený ústním podáním

54

SEVŘENÍ SÍLÍ

(takzvaný Flusterwitz, šeptaný vtip): „Víš, proč si brzy začneme čistit zuby nosem? Protože se nikdo neodváží otevřít pusu.“ Miiller se soustředil především na obvyklou policejní práci. Neúnavný Heydrich, neustále usilující o posílení své moci, jej nepřetržitě zahrnoval novými a novými úkoly. Heydrichův návrh na vytvoření týdeníku SS, předložený Himmlerovi, se setkal s velmi příznivou odezvou. Místo šéfredaktora v novém listu připadlo schopnému populistickému novináři Gunther d’Alquenovi. Nový týdeník nesl název Das Schwarze Corps (Černá garda). Z redakce na Zimtnerstrasse 88 řídil ďAlquen štáb šesti redaktorů. Během dvou let se prodej týdeníku Das Schwarze Corps vyšplhal na téměř 190 000 týdně (maximum bylo 189 317), ve válečných letech toto číslo vyrostlo až na 750 000. Himmler chtěl, aby podstat­ nou část časopisu zabrala nacistická propaganda, ďAlquen však brzy zjistil, že k získání co největšího počtu čtenářů je nutné volit jiná témata. Náměty článků byly obdobné jako u jiných německých bulvárních plátků, například nelegální výdělky církevních hodnostářů nebo rozbujelá homosexualita v klášterech. Časopis však nebyl jen obyčejným nositelem nacistické propagandy, přetékajícím populismem. D’Alquen vyzval čtenáře, aby své kritické připomínky na adresu režimu vyjádřili na stránce, vyhrazené dopisům veřejnosti. Ti, kdo byli tak naivní

Dole: Psi byli nepostrada­ telnými pomocníky stráží SS. Vždy provázeli také hlídky Gestapa při blesko­ vých přepadech domů a bytů. Snímek zachycuje psy na škole Gestapa pro kynologický výcvik v Rontengalu.

55

GESTAPO

Dole: Reverend Martin Niemoller, pokládaný členy církve za lidového hrdinu, vyvolal Hitlerův hněv. Vůdce nařídil jeho zatčení a prohlásil, že „Niemóller hude sedět, až zčerná“. Luteránský pastor válku přežil a v roce 1946 ve svém projevu v Zenevě přiznal odpovědnost Německa za válku.

a svůj kritický názor skutečně přednesli, se brzy stali předmětem pozornosti šéfa Gestapa, Heinricha Mullera. Dobré časy nastaly také ochotným udavačům. Například jeden berlínský snaživec jménem Paul Koch napsal, že jakýsi řezník Gustav Schiewek má ve zvyku zákazníkům balit své výrobky do papíru, na němž jsou inzeráty jednoho židovského obchodu. Inzeráty na zmíněném papíře se staly dalším zdrojem informací pro Gestapo. Jinou riskantní činností bylo poslouchání rozhlasové vysílání zahraničních stanic. V novinách vycházely falešné inzeráty, nabízející na prodej výkonná použitá rádia se sluchátky. Ti, kdo se pokusili prodávajícího kontaktovat, byly okamžitě zadrženi a zaneseni na seznam „podezřelých osob.“ Mnozí provinilci byli pro výstrahu provázeni ulicemi a za nimi šli agenti Gestapa, vystavující na odiv nabízenou rádiovou sestavu. Heydrich byl sice příslušníkem katolické církve, i jeho matka byla silně nábožensky založena, na druhou stranu však z celého srdce nenáviděl jakékoli církevní organizace. Zaměření Gestapa proti všem církevním institucím a jejich členům se proto u něj setkalo se silnou podporou. O moci Gestapa se mohl na vlastní kůži přesvědčit kaplan Otto Graf, učitel z Freiburgu v župě Breisgau. Svým žákům řekl: „Základní vlastnosti všech lidí jsou stejné a z tohoto důvodu je možné mít všechny lidi rád a vážit si jich. To platí dokonce i pro Židy.“ Jeho slova neušla tisku, který jim věnoval značnou pozornost. Reakce nenechala na sebe dlouho čekat. Minister­ stvo církevních věcí kaplana obvinilo, že náboženské kázání zneužívá pro vyjadřování politických názorů: „Jeho slova měla vzbudit o žáků pochybnosti o základní pravdě ideologie nacionálního socialismu a jeho rasové teorie, o Vůdcově principu a doktríně absolutní oddanosti státu.“ Následovala návštěva pánů od Gestapa, ostré pokárání a ztráta zaměstnání.

DOMÁCÍ DISENT Na podzim 1938 vystoupil nejvýznačnější rebel, reverend Martin Niemoller, který za 1. světové války sloužil jako velitel ponorky. Zpočátku s nacisty sym­ patizoval. Viděl v nich zdroj „národního obrození“ Německa, které mělo za sebou 15 neklidných let Výmarské republiky. Svoji iluzi ztratil poté, co Hitler prohlásil, že stát stojí nad náboženstvím a křesťanství je pouze přechodnou fází na cestě k odmítnutí katolictví i protestantství. Vzápětí následoval zákaz řady místních církevních organizací. Gestapo pozatýkalo vzpurné kleriky a požadovalo, aby každý kněz skládal přísahu oddanosti Hitlerovi. Objevilo se také prohlášení, které pravilo:

56

„Nacionálně-socialistická koncepce života je národním a politickým učením, které determinuje a charakterizuje německý národ. Jako taková se vztahuje i na německé křesťany.“ Otevřené kázání, kterým Niemoller napadl postoj nacistů vůči církvím, a které přednesl své kongregaci v berlínské čtvrti Dahlem, vedlo 1. července 1937 k jeho zatčení a umístění do věznice Moabit. Po osmi měsících v žaláři byl postaven před Sondergericht, „zvláštní soud“, projednávající zločiny proti státu. Byl odsouzen k pokutě 2000 říšských marek a sedmi měsícům ve vězení za „zneužití kazatelny“. Protože již ve vězení strávil více času, než kolik mu soud uložil, byl po projednání věci propuštěn. Pro tajnou policii však jeho věc neskončila a při odchodu ze soudní síně jej zatkli agenti Gestapa. Následujících osm let strávil v koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau, odkud se vrátil až po osvobození jednotkami Spojenců.

DOZOR Heydrichovou prioritou a povinností SD (II. úřad pro vnitřní věci) bylo zabezpečení dohledu nad celou společností. II. úřad úzce spolupracoval s příslušnými odbory Gestapa. Stejnou pozornost Heydrich věnoval činnosti III. úřadu SD (pro zahraniční záležitosti), který řídil velké počty špiónů a agentů kontrašpionáže. Jeho aktivity nevyhnutelné vedly ke kontaktům s admirálem Wilhelmem Canarisem, náčelníkem Abwehru (vojenské rozvědky). S touto záhadnou postavou se Heydrich poprvé setkal během své služby u námořnictva. Při jejich stycích se uplatnila jedna ze stránek Heydrichova složitého charakteru: byl zaníceným klavíristou, což zaujalo Canarisovu ženu Eriku, která se rovněž zabývala hudbou na amatérské úrovni. Obě rodiny se léta navštěvovaly, což však nezabránilo tomu, aby Heydrich Canarise nepovažoval za potencionálního rivala. V Heydrichových očích byl Abwehr symbolem myšlení v duchu starých pořádků, jeho personál tvořily především „reakční síly“, které se mohly stát překážkou na cestě k dosažení cílů nacistické revoluce. Potenciál Abwehru na poli zpravodajské činnosti však nebylo možné ignorovat a mezi SD a Abwehrem nevyhnutelně vznikly pracovní vztahy. Jejich výsledkem bylo „deset přikázání“, které, přinejmenším na papíře, vyme­ zovalo hranice působnosti zpravodajských služeb Wehrmachtu a SS: Gestapo se mělo primárně zabývat případy zrádcovství, zatímco Abwehr se měl angažovat především na poli špionáže a kontrašpionáže. Všechno by se mohlo zdát jasné a logické, avšak každý, kdo znal Heydricha, si mohl být jist, že v dohodě zůstala řada skulin. Pomalu ale jistě se SD angažovala v boji proti všem nepřátelům státu, její špióni sledovali i práci Abwehru. Heydrich podezíral všechny a neustále si kryl záda. Sledování neušetřil ani Canarise, jehož složku Gestapo vedlo. Ještě více pozornosti věnoval Heydrich Canarisovi poté, když v roce 1939 zjistil, že se šéf Abwehru snažil sblížit s Vatikánem, který velmi obdivoval. Krycí označení, které přidělil Canarisově složce, Schwarze Kapelle (Černý orchestr), bylo pro Heydricha příznačné. Existence složky znamenala, že Heydrich může Canarise kdykoli zničit. 57

GESTAPO

Vpravo: Důsledkem nařízení, vydaného v roce 1939 Himmlerem, bylo omezení svobodného pohybu osob na okupovaných územích. Nápis na výloze ozna­ muje zákaz vycházení v určené době. Zpočátku byla omezení pohybu osob poměrně mírná, časem však byla stále tvrdší, především v měsících po křišťálové noci, kdy se židovské obchody a synagogy staly terčem teroristických útoků.

PRONÁSLEDOVÁNÍ ŽIDŮ

Mezitím šéf SD nedopřál oddechu ani sobě, ani nikomu ze svých podřízených. Byli tu ideologičtí démoni, proti kterým bylo třeba zasáhnout - Židé, svobodní zednáři a bolševici, jejichž samotná existence byla podle nacistické ideologie zločinem. Především bylo nutné řešit „židovskou otázku“. Nejdříve se zdálo, že s Židy na území Německa to bude snadné. V podmínkách Gleichschaltung („sjednocení“) - totální centralizace moci v Německu - si SS mohla být jistá tím, že za své činy není nikomu odpovědná. Jakmile bylo nacifikace dosaženo, skončilo Židům období klidu. Druhý měsíc v úřadu kancléře Hitler vyzval k bojkotu židovských výrobků a služeb. S výkřiky „Judah verrecke!“ (Smrt židovstvu) táhly hordy mužů SA a SS německými městy a vesnicemi a vyzývaly shromážděné občany k fyzickému napadání Židů a plenění jejich obchodů a restaurací. Poté se pozornost obrátila k židovským obchodníkům a těm, kteří s nimi spolupracovali. 1. srpna 1937 úřad mnichovského Gestapa oznámil: „V několika vládních okresech se uskutečnilo vyšetřování, jehož cílem bylo odhalit rolníky, kteří udržují obchodní kontakty s Židy, především s obchodníky s dobytkem. Vyšetřování přineslo šokující výsledky. Ukazuje se, že značná část zemědělců stále obchoduje se Židy. Jen v župě Schwaben-Neuberg bylo zjištěno 1500 rolníků, kteří v letech 1936-37 udržovali obchodní styky s židovskými obchod­ níky. Zdá se, že příčinou tohoto politováníhodného stavu je skutečnost, že zde chybí důvěryhodní árijští obchodníci s dobytkem, mající kontakty s venkovem, a rolníci jsou tak dohnáni k prodeji svých výrobků Židům. Napřklad 80 až 90 procent objemu obchodu s dobytkem na trhu v Nordlingenu je v rukou S výkřiky „Judah verrecke!''' Židů... V důsledku nařízení říšského a pruského ministerstva výživy a zemědělství nemůže Gestapo (Smrt Židům) táhly hordy s tímto zlořádem nic dělat. Hlubší příčina tohoto mužů SA a SS německými stavu ovšem spočívá v přístupu rolnictva, městy a vesnicemi které není ve svém vztahu k méněcenné rase a vyzývaly dostatečně uvědomělé. Vyšetřování, které nebylo dosud ukončeno, již ukázalo, že především shromážděné občany v těch župách, kde je politický katolicismus ti moci, k fyzickému napadání Židů jsou rolníci tak nakaženi učením agresivního a plenění jejich obchodů politického katolictví, že jsou hluší jakýmkoli a restaurací. diskusím o rasové problematice. Situace dále ukazuje, že většina rolníků je zcela lhostejná k ideologickému učení nacionálního socialismu a jen finanční postih je přinutí k navazování obchodních vztahů s árijskými obchodníky. Bavorská státní rolnická organizace, patřící Říšské komoře výživy, byla proto informována o všech rolnících, o nichž je známo, že obchodují se Židy, aby jim byly odepřeny všechny výhody poskytované Říšskou komorou výživy.“

58

SEVŘENÍ SÍLÍ

59

GESTAPO

Vpravo: Zničený a vyrabovaný obchod na berlínské Friedrichstrasse je jen jedním z mnoha, které padly za oběť řádění křišťálové noci. Kolemjdoucí buď dávají najevo svůj souhlas, aby snad nevzbudili nějaké podezření, nebo výsledek řádění nacistů lhostejně přehlížejí.

KŘIŠŤÁLOVÁ NOC Jedním z vrcholů pronásledování Židů v Německu byla takzvaná Křišťálová noc (Kristallnacht). V noci na 9. listopadu 1938 se řada židovských synagog a obchodů stala obětí nacistického teroru. Tyto události měly svůj počátek v Heydrichově nařízení o deportaci 17 000 polských Židů, z nichž většina emigrovala do Německa koncem 1. světové války, zpět do Polska. Polská vláda však odmítla vypovězené Židy přijmout. Polsko reagovalo uzavřením hranic a povoláním armádních jednotek do stavu pohotovosti. Tisíce Židů se tak ocitly v situaci, kdy neměly ani státní příslušnost, ani co jíst a kde spát. Jedním z nich byl Zindel Grynszpan, polský krejčí z Hannoveru. Jeho majetek byl zkonfiskován. Zprávy o potížích své rodiny se dozvěděl jeho 171etý syn Herschel, studující v Paříži. 7. listopadu 1938 mladík, vyzbrojený revolverem, vstoupil na německou ambasádu. Co přesně zde chtěl udělat, zůstalo tajemstvím. Předpokládá se, že mladík hodlal zastřelit velvyslance, hraběte Johannese von Welczeck. Dotazy mladíka se snažil zodpovědět třetí sekretář, Ernst von Rath. Grynszpan jej pěti výstřely zabil. Jak se ukázalo, mladík si svoji oběť nezvolil dobře. Von Rath byl přesvědčený antinacista, sledovaný Gestapem. Odveta nacistů na sebe nenechala dlouho čekat. Bylo vydáno nařízení zničit všechny židovské náboženské objekty v Německu a obsazeném Rakousku. V průběhu 15 hodin bylo 101 synagog vypáleno a 76 zbořeno. Zničeno bylo kolem 7500 obchodů patricích Židům. Jak se dalo čekat, časopis Das Schwarze Korps tehdy hrál roli, jaká se od něj očekávala. Ve dnech následujících po křišťá­ lové noci byl tón jeho příspěvků stále hysteričtější. Vydání listu ze 24. listopadu

60

SEVŘENÍ SÍLÍ

volalo: „Po žádném Němci nelze chtít, aby žil pod jednou střechou se Židy ... musíme je vypudit z našich domovů a životního prostoru ... Plán je jasný: úplný odsun, úplné oddělení!“ Pozdější vyšetřování ukázalo, že hlavní odpovědnost za rozpoutání násilností křišťálové noci nesl Josef Goebbels, říšský ministr propagandy, který prohlásil, že vražda von Ratha byla plánovaným spiknutím. Roli Gestapa v zásahu proti Židům objasňuje důležitá zpráva, odeslaná Heinri­ chem Můllerem z Berlína o půlnoci 9. listopadu. V jedné její části, označené „k okamžitému seznámení, tajné“ se psalo: „Akce proti Židům, především proti jejich synagogám, se uskuteční v krátkém časovém rozpětí po celé Říši... Pokud budou v synagogách nalezeny důležité archívní materiály, je nutné je neprodleně zajistit... Je třeba se připravit na to, že v Říši bude zatčeno 20 000-30 000 Židů. Je nutné se zaměřit především na vysoce kvalifikované Židy. Podrobné instrukce budou sděleny v průběhu noci.“ Později odhalené důkazy nasvědčují tomu, že Gestapo připravovalo pogrom proti Židům již před křišťálovou nocí. Joe Rose, židovský komerční umělec, žijící v Sudenburgu nedaleko Magdeburgu, později vzpomínal: „K Nosseckovi, mému dobrému příteli, který byl také Žid, přišli dva příslušníci Gestapa. Nosseck vlast-

Dole: Lea Grundig, jejíž rytiny posloužily jako ilustrace knihy Pod hákovým křížem, napsala: „Dům jako milióny jiných, někde v Německu. V tom domě žijí prostí lidé, jako jste vy nebo já. Ti lidé žijí ve strachu. Ptáte se, čeho se bojí: samozřejmě se bojí Gestapa. Bojí se pro­ následování... Otevírají dveře s obavou, co bude následovat.“

nil obchod s pánským oblečením. Zdvořile, avšak tónem, kterým dávali najevo svoji moc, jej vyzvali, aby na svůj obchod, na výlohu do ulice, namaloval své jméno. Byli velmi přesní. Nápis v úrovni očí měl být tvořen písmeny výšky 12 centimetrů, provedenými ve stejném stylu linkou šířky 1 centimetr. Nosseck se mě zeptal, zdali bych mu jeho jméno na výlohu nenamaloval já. Požadoval jsem za tuto práci spíše skrom­ nější sumu, neboť mne napadlo, že peníze za ni zaplatí nepřímou cestou Gestapo. Na­ konec jsem si touto prací vydělal poměrně dost peněz. Stejný příkaz dostali ještě další obchodníci, kteří mě také pověřili vytvoře­ ním nápisů, a já jsem za chvíli nevěděl, kam dřív skočit. Všichni jsme si mysleli, že je to jen výmysl místních úředníků a vůbec nás nenapadlo žádost Gestapa spojovat se zabitím von Ratha. Až během křišťálové noci se objevil pravý důvod označování obchodů.“ Židi nebyli pronásledováni jen proto, že je nacisté nenáviděli. Za vylučováním Židů ze společností stála sprostá honba za majet­ kem. Postavením Židů mimo zákon nacisté

61

GESTAPO

legalizovali krádeže všeho, co židovské společenství vlastnilo. Židé byli kolektiv­ ně odsouzeni k pokutě ve výši jedné miliardy marek. Židovské obchody se pro­ dávaly do „árijských rukou“, rodinné šperky a stříbro se zabavovaly. Židovští muži, kteří byli v té době zatčeni Gestapem, však byli později propuštěni. Židé zbavení veškerého svého majetku, mohli opustit Německo, pokud ovšem získali příslušné povolení. To zažila i rodina Heinrichových. V době, kdy vrcholilo pro­ následování Židů, 131etý Joseph Heinrich z Frankfurtu nad Mohanem, jehož otec, majitel obchodu, byl Žid, stál u okna a sledoval, jak hoří velká synagoga na druhé straně ulice. „Náměstí Bórneplatz zaplnili tisíce zvědavců, kteří chtěli vidět, co se bude dít. Náhle do našeho bytu vpadl dav vyzbrojený sekerami a tyčemi a začal všechno rozbíjet. Podařilo se nám utéci na blízkou policejní stanici, ale ani zde jsme se pomoci nedočkali. Policisté na nás jen civěli a smáli se nám. Poté jsme se snažili najít útočiště u našich přátel, ani to však nebylo bezpeč­ né. Nakonec jsme si zavolali taxi a odjeli do domu mé tety. To bylo ve čtvrtek. Po celý den probíhalo zatýkání. Další den večer jsme slyšeli údery na dveře. Přišli si pro mého strýce. Můj otec protestoval: „Nenechám ho odejít samotného“. „No dobrá,“ pokrčil jeden z nich rameny, „vždyť můžeš jít také“. Odvedli je oba. Po několika hodinách jsem se šel se svojí sestrou zeptat na policejní stanici, co je s naším otcem. Jediné, co jsme se dozvěděli, že je nezvěstný. O několik dní po­ zději se moje matka, má mladší sestra Lorle, můj mladší bratr Asher a já vydali vlakem do Nizozemí. Jeli jsme spolu se skupinou 25 dětí, vedenou několika židovskými ženami. Když jsme dojeli na nizozemskou hranici, dva esesáci nás odvedli z vlaku do čekárny. Jako Židé jsme byli důsledně odděleni od němec­ kých pasažérů. Neměli jsme k dispozici záchod, ani pitnou vodu. Lorle a Asher plakali. Až večer jsme mohli nastoupit do dalšího vlaku, do expresu „Rýnské zlato“. Po příjezdu do Nizozemí se na nás vrhl zástup novinářů a fotografů. Chtěli vědět, jaká je v Německu situace. Vzpomínám si, že jsem měl tehdy smíšené pocity. Byl jsem ještě dítě a všechno to dění jsem vnímal jako velké dobrodružství. Neměl jsem tehdy vůbec strach. Poté jsem si však uvědomil, že se něco nenávratně změnilo a začal přemýšlet, co s námi dál bude.“ Děti Heinrichových zůstaly u jedné nizozemské rodiny, která se postarala, aby každý týden poslaly domů dopis. Joseph zjistil, že jeho otec byl uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, který tehdy ještě nesloužil jako vyhlazovací středisko. Podařilo se mu dostat se na svobodu pomocí povolení, které mu opatřil jiný člen rodiny. Na naléhání své ženy a vzhledem k trvajícímu nebezpečí nového zadržení emigroval do Anglie. „Moje matka však povolení nezískala. Již jsem ji nikdy neuviděl,“ vzpomínal Joseph. „Můj otec byl jedním z posledních, komu se podařilo vlakem přejet z Německa do Nizozemí a poté poslední lodí do Anglie. Po svém příjezdu byl ihned internován.“

PRINZ-ALBRECHT-STRASSE Těm moudřejším se podařilo z Říše uprchnout. Mnozí však to štěstí neměli. Ti, co nebyli tak bohatí, aby si mohli svoji svobodu zaplatit, měli před sebou

62

SEVŘENÍ S í Lí

perspektivu vězení na Prinz-Albrecht-Strasse. Zde byli Židé zařazeni k politickým vězňům, stoupencům levice nejrůznějších druhů a osobám, které se odvážily vystoupit s kritikou nacionálního socialismu. Rozlehlá budova měla podlahovou plochu téměř 62 000 čtverečních metrů. Na horních patrech fungo­ valy vyslýchací a administrativní úřady, na prvním patře byla společná cela, do níž se vtěsnalo až 50 vězňů. V celách svítily slabé žárovky, případně jejich osvětlení záviselo na denním světle, které do místnosti pronikalo mřížkou u stropu. Cely byly přísně střeženy příslušníky SS. Pocit izolace u vězňů posilovalo i naprosté vyloučení jakýchkoli kontaktů s jinými lidmi. Jídlo se do cel podávalo klapkou ve dveřích. Obtížnou situaci vězňů navíc posilovalo vědomí, že z cel na Prinz-Albrecht-Strasse vede cesta jedině do koncentračního tábora nebo do některé z mučíren, rozmístěných po celém Berlíně. Pochmurnou pověst si budova na Prinz-Albrecht-Strasse získala již v dobách, kdy spolu SA a SS sváděly boj o moc. Rudolf Diels se tehdy postaral o to, že v místních celách končili zadržení stou­ penci SA. Výslechy byly často velmi brutální. Nelidskou sérii krutých výslechů zde byl podroben například komunistický předák Ernst Thálmann. Zatkli jej den po požáru budovy Říšského sněmu a nakonec poslali na smrt do tábora v Buchenwaldě. Při výsleších mu gestapáci vyrazili čtyři zuby a jeho hýždě, tvář, hruď a záda tloukli koženým bičem. Wolfgang Szepansky, umělec polsko-lotyšského půdou, byl příznivcem a aktivistou komunistů. Spolu s 15 dalšími muži byl zadržen po pouliční rvačce a odvezen do cely na Prinz-Albrecht-Strasse. „Když jsme přijeli, vrhl se na mě jeden muž v civilním oděvu, tak malý, že když mě chtěl udeřit, ani mi nedosáhl do obličeje. S obličejem rudým vzte­ ky mě kopl do varlat. To bylo zřejmě namísto pozdra­ vu na uvítanou. Mučením je i samotný pobyt v cele, když víte, že bude následovat výslech s bitím, možná i smrtí. Doufáte, že se dveře neotevřou, že nebudou volat vaše jméno, že vás propustí...Jednoho z těch patnácti, co mě s nimi zadrželi, celé hodiny bili. Do­ slova s ním házeli z jednoho koutu cely do druhého. Potom se do něj znovu pustili a znovu jej bili několik hodin. Není možné popsat pocit, který se vás zmocní, když vidíte, jak jednoho vašeho kamaráda bijí a vy mu nemůžete pomoci. Mučení bylo ještě horší. Prsty a nohy drtili ve svěrácích, pod nehty zaráželi hřebíky. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nedovedl bych si představit, že je něco takového možné.“ Občas se okolní svět dozvěděl, co se na Prinz-Albrecht-Strasse děje. Britský list Manchester Guar­ dian ve svém vydání z 2. srpna 1934 zveřejnil článek

Dole: Ernst Thálmann, předseda německé komunistické strany, přesvědčený stalinista a později poslanec v říšském Reichstagu. Na příkaz Hitlera byl po požáru Říšského sněmu zatčen, mučen Gestapem a nakonec zastřelen.

63

G ESTAPO

Dole: Ve stísněných celách Gestapa panovaly tvrdé a nedůstojné pod­ mínky, jak ukazuje tento záběr cely v Kolíně nad Rýnem. Věznice byly chronicky přeplněné, vězni často stáli dlouhé hodiny na chodbách, než se pro ně uvolnilo místo v cele. Kdykoli mohli být odvedeni k výslechům, které provázelo kruté bití.

64

o zacházení s politickými vězni v Německu. Článek uvedl popis výslechu, získaný od jednoho vězně: „Odvedli mne do jedné místnosti, kde mne prohle­ dali. Vzali mi můj zápisník a několik dopisů. Uprostřed místnosti stál stůl, u stěny vzadu byl psací stůl. Kolem stolu sedělo pět vyšetřovatelů. Řekli mi, abych se posadil. Podrobně se mě vyptávali na osoby, jejichž jména a adresy jsem měl v zápisníku. Mezitím prohledali můj byt, ale nenašli nic jiného než několik naprosto neutrálních dopisů. Kladli mi neustále další a další otázky, rychle za sebou, ještě rychleji, jednu hodinu, druhou, třetí ...Bolela mne hlava. Kolem druhé nebo třetí hodiny ranní mi jeden z nich přečetl zápis o výslechu a řekl mi, ať jej podepíši. Chystal jsem se jej podepsat, když jsem si všiml, že mě ve skutečnosti nutí podepsat se na nepopsaný papír, který je dovedně položen pod list se zápi­ sem tak, aby nebylo vidět, že se jedná o dva samostatné listy. Kdybych podepsal, získali by prázdný list papíru s mým podpisem, na který by si potom mohli na­ psat, co chtěli. Pět párů očí mě upřeně pozorovalo. Položil jsem pero a řekl jsem: „Lituji, ale tohle vám nepodepíšu.“ „Tak to je nám líto“, řekl jeden z vyšetřovatelů chladně a věcně. Odvedli mě do sklepa a zamkli v cele. Byl jsem k smrti unavený a ihned jsem usnul na slamníku, který tam ležel.“ Vyslýchání a obviňování byly jen jednou z mnoha dalších věcí, které vězeň zakusil po svém zatčení a které dokazovaly, že SS a SA jsou organizovány a vyzbrojeny v rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou. Příští den vyslýchání pokračovalo. „Takže vy nic nevíte, že?“ řekl vyšetřovatel a udeřil mě do hlavy. Zatočil se se mnou celý svět a upadl jsem na zem. Když jsem se zůstal ležet, utržil jsem kopanec. „Vstávej!“ křikl na mě jeden z nich. Ztěžka jsem se zvedal. Znovu mě zasypávali těmi samými otázkami, znovu mě tloukli do hlavy, až jsem ztratil vědomí, znovu do mě kopali na podlaze. Vše se několikrát opakovalo. Poté mě odvedli po schodišti do sklepa, do cely. Sedl jsem si na lavici vedle dalších vězňů, mužů i žen. Některé právě dovezli, jiní již za sebou měli řadu výslechů a byli samá modřina a podliti­ na. Vykašlával jsem krev, krvavou jsem měl i moč. Všechno mě strašně bolelo.“ Nastala doba, kdy se do cel na Prinz-Albrecht-Strasse již další vězni nevešli.

SEVŘENÍ SÍLÍ

V KANCELÁŘI GESTAPA Čtenáře by v tuto chvíli mohlo zajímat, v jakém prostředí jsem pracoval jako náčelník zahraničního odboru německé tajné služby. Mé ohromné kanceláři, bohatě vybavené nábytkem, s vysokým přepychovým kobercem na podlaze, vévodil obrovský mahagonový psací stůl. Nejcennějším kusem nábytku byla velká starobylá knihovna, ve které stály na policích mé příručky. Po levé straně psacího stolu stál telefonní stolek, s telefonními přístroji pro přímé spojení s Hitlero­ vým kandéřstvím a dalšími významnými místy. Jeden telefon mi sloužil k přímému spojení s mým domem v Berlíně a mým venkovským sídlem v Herzbergu. Všude v mé kanceláři byly uschovány mikrofony, pod stolem, dokonce v jedné lampě, takže každé slovo, které v kan­ celáři zaznělo, bylo nahráno. Okna kanceláře byla chráněna drátěnou sítí, kterou procházel elektrický proud. Toto bezpeč­ nostní zařízení se zapínalo v noci a bylo součástí systému fotoelektrických diod, které zapínaly výstražný zvuk, když se někdo přiblížil k oknům,

dveřím, sejfu, prostě k jakékoli části mé úřadovny. Do půl minuty po vyhlášení poplachu kancelář obklíčila ozbrojená stráž. „Můj stůl byl jako malá pevnost. Jeho součástí byly dvě automatické zbraně, které svoji střelbou dokázaly pokrýt celou místnost. Zbraně mířily na návštěvníka a sledovaly jej při cestě k mému stolu. V případě nebezpečí postačilo, abych stiskl jedno tlačítko a obě zbraně okamžitě začaly střílet. Stisknutím dalšího knoflíku se zapínala siréna, která zburcovala stráže. Vojáci pak obklíčili budovu a zajistili všechny únikové cesty... Kdykoli jsme vyjížděl do zahraničí, musel jsem mít mezi svými zuby jeden umělý, obsahující jed postačující na zabití do 30 sekund, pro případ, že bych byl zajat nepřítelem. Pro jistotu jsem s sebou ještě nosil velký pečetní prsten, pod jehož velkým modrým kamenem byla ukryta zlatá kapsle s náplní kyanidu. Úryvek z knihy Waltera Schellenberga „Paměti"

Ti co byli umístěni v takzvané „ochranné vazbě“, pobývali v policejním žaláři na náměstí Alexanderplatz. Ještě horší byla věznice Columbia-Haus, umístěná nedaleko letiště Tempelhof. Původně sloužila jako vojenská věznice. Kurt Hiller, novinář nekonformního týdeníku Die Weltbůhne, byl Žid a těšil se tudíž pozor­

nosti Gestapa. Po krutém bití na Prinz-Albrecht-Strasse, při němž mu zlomili nos, jej odeslali do věznice Columbia-Haus. Tady byl odveden do sklepa. Čtyři esesáci, příslušníci strážní jednotky, jej uchopili za kotníky a zápěstí, přidrželi jej na stole a na „uvítanou“ mu dali 25 ran holí.

ADOLF EICHMANN Až doposud se krutosti nacistického pronásledování Židů soustředily pouze na území Německa. O něco později se rozšířily do Rakouska a Československa, okupovaných na počátku války. Za vystupňováním násilí proti Židům stál Adolf Eichmann. Nenávist proti Židům v něm byla zakořeněna již dlouhá léta.

Eichmann se narodil 19. března 1906, vyrůstal v rakouském Linci. Když jako malý chlapec přišel o matku, stal se z něj melancholický samotář. Jeho otec, neustále se potýkající s nedostatkem peněz a ztrátou zaměstnání, se o svého syna

65

G ESTAPO

Dole: Adolf Eichmann cestoval po celé Evropě, aby kontroloval plnění pokynů různých nacis­ tických ministerstev, odpovědných za zatýkání, transporty a vyhlazování Židů. Eichmann, energický a bezcitný byrokrat, byl spoluodpovědný za pět nebo ještě více miliónů mrtvých, které přineslo plnění jeho příkazů, směřujících ke „konečnému řešení židovské otázky“.

66

příliš nezajímal. Malý Adolf s tmavými vlasy a takřka typickým židovským vzhledem se stal terčem posměchu spolužáků, kteří na něj pokřikovali „Malý Žid“ („der kleine Jude“). Když dospěl, vyzkoušel řadu profesí. Nejvýše to dotáhl na obchodního cestujícího společnosti Vacuum Oil Company, působící v Horním Rakousku, Salcburku a Severním Tyrolsku. Eichmann objížděl své zákazníky na motocyklu. Pravidelně vyrážel na trasu mezi Lincem a Vídní, začal také jezdit do Německa, které tehdy žilo stranickými sjezdy, hnědými košilemi a hákovými kříži. Dění v Německu Eichmanna okamžitě zaujalo. Po návratu do Rakouska vstoupil do rakouské Národně socialistické strany, do její ozbrojené složky, představující ekvivalent německé SS. Rakouští nacisté oddaně papouškovali Hitlerovo volání po anšlusu (připojení Rakouska k Německu). Kvůli stranické příslušnosti přišel o svoji práci, našel si však zaměstnání na plný úvazek u rakous­ ké nacistické strany. Ve své funkci navázal užitečnou známost se stejně smýšlejí­ cím Rakušanem, mimořádně ctižádostivým právníkem Ernstem Kaltebrunnerem, který se nijak netajil svou snahou získat politickou moc a již se připravoval na to, že se Rakousko připojí k Německu. Eichmann se setkal také s Heinrichem Himmlerem, který při své okružní inspekční cestě přijal jeho přísahu příslušníka hornorakouské SS. V únoru 1933, kdy do anšlusu zbývalo ještě pět let, se nacisté netěšili u úřadů rakouského státu příliš velké oblibě. Eichmann byl označen jako potencionální narušitel státního režimu. Když už rakouská policie doslova tloukla na dveře jeho bytu, uprchl Eichmann k německé hranici a spojil se s odnoží SS, k níž dostal doporučení. Cekal jej vojenský výcvik v Lechfeldu u Pašova na německo-rakouské hranici, po němž následovala služba v koncentračním táboře v Dachau v hodnosti rotného. Ve věku 27 let Eichmann zaslal svoji přihlášku do SD. Získal místo na odboru registrů, kde byl pověřen vypracováním osobních hodnocení svobodných zed­ nářů. Příslušníci této skupiny byli nacisty pokládáni za nebezpečné pro svoji oddanost ideálům liberální demokracie. Za svoji práci nedostával Eichmann nijak zvlášť vysoký honorář, ani mu z ní nevyplývala naděje na kariérní postup. Pro Eichmanna však přesto měla význam, neboť mu umožnila seznámit se s metodami SD. Eichmann jako mladý ctižádostivý organizátor nevynechal jedinou příležitost, která by mu pomohla při jeho vzestupu. Jak sám přiznával, kdykoli měl možnost jednat s vyššími důstojníky SS, snažil se upoutat jejich pozornost svojí vstřícností.

SEVŘENÍ sílí

Eichmann prokázal svoji bystrost, když se rozhodl soustředit se v rámci čin­ nosti SD na zvláštní problematiku, která byla z nějakých důvodů zanedbávána a která, jak instinktivně cítil, by mu pomohla vybudovat jeho kariéru. Začal se zabývat „židovskou otázkou.“ V jejím řešení viděl své životní poslání a svůj úkol, kterým přispěje k budování Třetí říše. Eichmann pečlivě prostudoval celou spo­ lečenskou strukturu židovstva v Německu i dalších evropských zemích a organi­ zaci sionismu. Studoval dokonce jiddiš a hebrejštinu. Jeho příprava byla odmě­ něna zařazením do sekce II/112 Sicherheitsdienstu, zabývající se sionistickými organizacemi. Jako expert na židovské záležitosti byl zařazen do delegace vyslané v roce 1937 do Palestiny, kde s arabskými předáky diskutoval o možnostech rozsáhlejšího vystěhovalectví Židů na Blízký východ po jejich všeobecném vypo­ vězení z území Třetí říše. Agenti pracující pro Britské svěřenecké území činnost německé delegace sledovali a nakonec dosáhli vyhoštění Němců ze země. Akce tak skončila neúspěšně, nicméně u Reinharda Heydricha posílila přesvědčení, že Eichmann je zapřisáhlý odpůrce Židů a vynalézavý a ke všemu ochotný byrokrat. Výrazem Heydrichova uznání bylo povýšení Eichmanna do hodnosti SS-Untersturmfůhrera.

Nahoře: Tato fotografie, pořízená v koncentračním táboře Dachau, se objevila v nacistickém časopise Illustrierte Beobachter. Komentář ke snímku tvrdil, že „tito vězni jsou političtí recidivisté, neustávající ve své agitaci a podvratných aktivitách vůči státu ani po svém uvěznění“.

ANŠLUS Události v Evropě dostaly nezadržitelný spád. Vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje k válce. K Německu bylo připojeno Rakousko, následovalo rozbití

67

G ESTAPO

Československa a jeho okupace. O připojení Rakouska k Německu Hitler snil již ve své knize Mein Kampf (Můj boj, 1925-26), které představovala jeho politický program. Začal ji tvořit ve vězení, kam byl umístěn po neúspěšném pivnicovém puči. Ve svém díle Hitler trvá na tom, že spojení Německa s Rakouskem je „úko­ lem, který' je třeba splnit s použitím všech možných prostředků“. S nástupem Hitlera k moci v roce 1933 přispěchal Berlín s ujištěním, že jeho politika vůči Rakousku zůstane beze změn. Rakouský kancléř Rudolf Dollfuss, který' nastoupil do své funkce v květnu 1932, předvídal, že rakouský i německý nacismus jeho zemi 25. července 1934 frakce SS ohrozí. Rakouští nacisté, vydatně podporovaní Berlínem, s označením Standartě 89, uskutečnili řadu teroristických akcí namířených proti stou­ oblečená v uniformách pencům oficiálního rakouského režimu. 25. července 1934 frakce SS s označením Standartě 89, oblečená v unifor­ rakouské armády, napadla mách rakouské armády, napadla federální kancléřství. federální kancléřství. Dollfuss byl střelen do krku a na místě vykrvácel. Plány Dollfuss byl střelen do krku nacistů na provedení převratu však nevyšly. Hitler zuřil, a na místě vykrvácel. když na místo zavražděného Dolfusse nastoupil doktor Kurt Schuschnigg a vlády se ujaly síly loajální kancléři. Anšlus musel počkat. Hitler však zůstal neústupný. Zlom nastal v únoru 1938, kdy se Schuschnigg nechal Hitlerem přesvědčit k návštěvě jeho horského sídla v Berchtesgadenu. Hitler rakouskému kancléři otevřeně vyhrožoval a požadoval ústupky pro rakouské nacisty. Schuschnigg byl v Berchtesgadenu představen třem generálům, kteří se zde „náhodou“ zdržovali: Wilhelmu Keitelovi, náčelníkovi OKW (Oberkommando der Wehrmacht, vrchní velení branné moci), Walteru Reichenauovi, veliteli německých sil na bavorsko-rakouské hranici, a Hugo Sperlemu, gene­ rálovi německého letectva pro pohraničí. Hitler se nemohl vyjádřit jasněji: pokud Schuschnigg nepřistoupí na jeho požadavky, zmocní se Německo Rakouska si­ lou. Ve hře byla samostatnost Rakouska. Když se schůzka rakouského kancléře s Hitlerem blížila k závěru, řekl Hitler Schuschniggovi: „Říkám vám, jsem

rozhodnut řešit takzvanou rakouskou otázku válkou nebo jiným způsobem... poslyšte, uvědomte si, v Rakousku nepohnete jediným kamenem bez toho, že bych se o tom já do druhého dne nedozvěděl. Stačí mi dát jediný rozkaz a bě­ hem jediné noci bude vaše nepatrná armáda rozprášena. Až na území Rakouska vstoupí Wehrmacht, SA a Rakouská legie, nikdo jim nezabrání, aby se pomstily -

ani já ne.“ Po svém návratu se Schuschnigg pokusil oddálit střet s Hitlerem vyhláše­ ním referenda. Třetí říše reagovala mobilizací tří armádních sborů Wehrmachtu. 11. března 1938 Heinrich Himmler, jehož uniformu říšského vůdce SS zdobily dva ruční granáty, v doprovodu svých nohsledů opustil Prinz-Albrecht-Strasse. Na letišti v Tempelhofu jej uvítali nejvyšší představitelé SD v čele s Heydrichem. Adolf Eichmann byl sice nejmladší mezi přítomnými důstojníky, přesto po příletu skupiny do Rakouska jej čekalo splnění důležitého úkolu. Eichmann

68

SEVŘENÍ SÍLÍ

neztrácel čas a ihned zřídil Ústřední úřad pro židovskou emigraci, podřízený Heydrichovi. Úřad měl jako jediná instituce v Rakousku oprávnění vydávat povolení Židům, zoufale se snažícím opustit Rakousko. Německo znepokojovala především otázka, co bude s židovským majetkem. V některých případech byl Eichmannův přístup k nejbohatším Židům poměrně smířlivý. Synagogám dovolil pokračovat v činnosti a oslavovat svátek Yom Kippur (den pokání). Ústřední úřad však vůči Židům přistupoval jinak. Plnil úlohu sekce Gestapa, zabývající se nábo­ ženskými nepřáteli státu, včetně Židů, které nebylo možné jinak obrat o jejich majetek. Po dvou měsících domácího vězení byl Schuschnigg přemístěn do vídeňské­ ho hotelu Metropole, který Gestapu sloužil jako ústředí. Schuschnigg zde obýval malou místnost v prvním patře. Pod dohledem strážných SS uklízel jejich ubyto­ vací prostory, včetně prádelen, výlevek a záchodů. To však byla jen předehra k jeho dalšímu životu po zbytek války, který strávil v koncentračních táborech Dachau a Sachsenhausen. V době anšlusu byl v Rakousku zatčen Oloff De Wett, rodilý Brit, který se později stal agentem francouzského hnutí odporu. Zatkli jej pro podezření z kontaktů s rakouskými antinacisty. Také on skončil v hotelu Metropole. Zde se dostal do rukou brutálního agenta jménem Federmann. Výslech byl krutý,

Dole: Vojenská přehlídka na vídeňském Kruhovém náměstí, uspořádaná po anšlusu v roce 1938. Vojáky zdraví polí maršál Fedor Bock, velitel vojsk, která vstoupila na území Rakouska. Po jeho pravici stojí Arthur Seyss-Inquart, zastávající úřad „regionálního guvernéra“ (Reichstatthálter) tak­ zvané Východní marky (Ostmark).

69

GESTAPO

Dole: Po obsazení Rakouska obrátili nacisté svou nenávist proti rakouským Židům, které nutili mýt vídeňské ulice. Mnohé Židy při této práci nacisté úmyslně postříkali kyselinou.

70

De Wett se však pokusil jej vydržet. Federmann pokynul jednomu ze svých pomocníků, který vězně švihl malou gumovou paličkou do zátylku, těsně pod spodinu lebeční. Uder vězni způsobil prudkou bolest, pronikající do uší a „dovnitř lebky, která jakoby se zvětšovala a smršťovala s každým úderem.“ Po celou tu dobu Federmann kouřil a vyfukoval dým přímo do obličeje De Wetta. „Cigaretu dokouřil tak, až mu v ruce zbýval jen malý oharek s rozpálenou špič­ kou. Tu potom na vteřinu přitiskl k mé ruce a oharek pomalu vtlačil do mé ruky ... Když dal pryč vyhaslý oharek a smetl popel, vznikl na kůži bílý puchýř, který během půlhodiny otekl do malé lesklé polokoule. Federmann mi takto na ruce vytvořil řadu tří oteklin, které vypadaly podobně jako žlutorůžové hrášky. Když do puchýřů píchnul pravítkem, praskly a kapalina v nich nahromaděná se mi rozlila po ruce.“ Při jiných příležitostech Gestapo plnilo svoji obvyklou roli - zatýkalo poli­ tické oponenty a vydávalo nařízení o odsunu určených osob do koncentračních táborů. Denní hlášení číslo 8 ze 7. a 8. listopadu 1938, vydaná Gestapem ve Vídni, uvádějí: „Na základě rozkazu, vydaného v 6.00 dne 6. listopadu 1938, bylo během židovské akce (Judenaktion) zatčeno 6547 Židů. Z nich bylo 3700

SEVŘENÍ SÍLÍ

odesláno do koncentračního tábora Dachau. 1865 jich bylo dočasně atestováno a 982 propuštěno. Dva tisíce Židů z těch, co byli odesláni do Dachau, bylo při lé­ kařské prohlídce shledáno zdravotně nezpůsobilými pro uplatnění v táboře a bylo vráceno zpět.“

OKUPACE SUDET Po připojení Rakouska a neutralizace rakouské opozice se mohl Hitler pustit do dalších výbojů. V jednom ze svých projevů před poslanci říšského sněmu obrátil svůj hněv proti Československu. Stře­

DOBÝVÁNÍ HRADČAN Walter Schellenberg ve svých pamětech píše o Hitlerově odhodlání stát se co nejrychleji pánem pražského hradu. „Hitler, obklopený svými spolupracovníky a strážemi SS, uháněl nocí zběsilou rychlostí po zledovatělých silni­ cích. Jeho průvod cestou míjel kolony vozidel německých jednotek. Když jsme dorazili na Hradčany, dostal jsem za úkol vybrat pro Hitlera vhodné kanceláře a obytné prostory. SD a německá policie okamžitě převzaly kontrolu české policie, přičemž dále úzce spolupracovaly se svými českými protějšky. „Česká policie byla mimořádnou organizací. Její příslušníci byli pečlivě vybráni a výborně vycvičeni. Kvality české policie Himmlera velmi zaujaly. „Vynikající lidský materiál", prohlásil. „Přijmu je všechny do Waffen-SS".

dem jeho pozornosti se stal tamní „etnický chaos“ Čechů, Slováků, Rusínů, Poláků, Němců a dalších národností. Německý národ nemohl dále snášet situaci, kde milióny jejich bratrů žilo v útlaku. Československému útisku měli být vystaveni především němečtí obyvatelé českého pohraničí, Němci označovaného jako Sudetenland. Jednalo se o hraniční území celých Čech a Moravy. Hlavním Hitlerovým cílem však byla likvidace českosloven­ ského státu. Přípravy na ni začaly již v roce 1933, kdy Konrád Henlein založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront). V roce 1935 se tato organizace přejmenovala na Sudetendeutsche Partei (SDP, sudetoněmecká strana). Stranu finančně podporovala SS. Na základě pokynů SD, která z Berlína do činnosti strany neustále zasahovala, se sudetští nacisté prosazovali do místních a oblastních organizací a získávali

podporu bohatých průmyslníků a obchodníků. 22. září 1938 přiletěl britský premiér Neville Chamberlain na jednání do Bad Godesbergu. O týden později byl na konferenci v Mnichově zpečetěn další osud Československa. 1. října 1938 vpochodovaly do českého pohraničí jednotky německé armády. V březnu 1939 slovenský premiér Josef Tiso prohlásil vytvoření nezávislého slovenského státu, který podle dříve uzavřené dohody spadal pod ochranu Třetí říše. Německé jednotky bez dalšího varování obsadily zbytek Československa, zbaveného již na podzim předešlého roku svého pohraničního systému opevnění. Na základě Hitlerova výnosu vznikl protektorát Čechy a Morava,

začleněný do Německa. Protektorát měl svůj parlament a prezidenta, mocnější však byl říšský protektor. Tuto funkci plnil zpočátku svobodný pán Konstantin von Neurath, který v letech 1932-1938 zastával post německého ministra zahraničních věcí. Henlein byl za své přispění k rozbití československá od Hitlera odměněn jmenováním na místo náčelníka civilní správy Čech a Moravy. Nejmocnějším mužem Prahy byl SS-Gruppenfúhrer Karl Hermann Frank, jednooký knihkupec z Karlových Varů, které se za okupace označovaly svým 71

G ESTAPO

MEIN KAMPE Kniha Mein Kampf (Můj boj), která je vyjádřením Hitlerovi politické filosofie, vyšla ve dvou dílech. První byl napsán v pevnostním vězení v Landsbergu nad Lechem v Bavorsku, kde si Hitler odpykával pětiletý trest za svoji účast na neúspěšném pivni­ covém puči. Ve skutečnosti Hitler pobyl ve vězení, které bylo velmi komfortní, pouhých devět měsí­ ců. Měl zde dostatek času na diktování svých myšlenek, které zapisoval jeho věrný nohsled Rudolf Hess. První díl vyšel v roce 1925 v nákladu 9400 výtisků. Když se v roce 1933 stal Hitler kancléřem, prodalo se více než milión knih (v roce 1930 vyšlo kompletní dílo jako jeden svazek). V knize obsažené teze, valnou většinou s raso­ vým podtextem, hlásaly, že Němci jsou povinni se chovat jako rasově čistý árijský národ, nadřazený všem ostatním, který pro posílení svého vlivu musí znásobit počty svých příslušníků, aby mohl naplnit své poslání: získat nadvládu nad světem. Nejdříve je však nutné porazit spiknutí, vedené Židy, které usiluje o zkažení rasové čistoty Árijců jejich kříže­ ním s nižšími rasami. Jedna často citovaná pasáž knihy vyjadřuje Hitlerovu víru, že „židovský duch" usiluje o zničení Německa: „Černovlasý židovský mládenec celé hodiny čeká, s ďábelským leskem v očích, na nevinné (árijské) dívky, které potom zostudí svojí krví a tím okrade národ ... Snaží se

zničit rasové vlastnosti Němce všemi prostředky, které má k dispozici... byli to Židé, kdo dovedli černochy k Rýnu, rovněž se stejnou myšlenkou a jasným záměrem ve svých hlavách: zničit nenávi­ děnou bílou rasu „bastardizací", shodit ji z její kulturní a politické úrovně." Hitler současně nabízí řešení, jak zničit tento „bacil". Je třeba vybudovat silný stát árijského národa, potlačit všechny jeho odpůrce, vyhnat Židy a sjednotit všechen německý lid. K rozmachu árijského státu vede cesta dobýváním nových území „méněcenných Slovanů" a osídlováním východní Evropy a Ukrajiny německými kolonisty. Ke zničení Francie, „pevnosti mezinárodního židovstva", je zapotřebí vytvořit spojenectví s Velkou Británií a Itálií. Hitlerovy ekonomické teorie prosazovaly národní soběstačnost a eko­ nomickou nezávislost, které vyloučí nutnost mezinárodního obchodu. Původně chtěl Hitler své dílo nazvat „Čtyři a půl roku boje proti lžím, blbosti a zbabělosti". Vydavatel knihy, Max Aman, který za 1. světové války sloužil spolu s Hitlerem, změnil titul na lépe komerčně znějící Mein Kampf. Aman dále s neobyčejným taktem Hitlera pře­ svědčil, že je nutné knihu, vyznívající značně nadutě, podstatně přepracovat. Výsledek stál za to.

německým jménem Karlsbad. K. H. Frank byl stoupencem radikálního křídla Henleinova hnutí, které požadovalo připojení k Německu a úplnou rasovo nadřazenost Němců. Radikálové hluboce nenáviděli všechno české. Gestapu v Cechách velel SS-Gruppenfiihrer Franz Walter Stahlecker, jehož jméno bylo synonymem brutality. Jednomu novináři se podařilo získat svědectví o zatčení syna vysoce postave­ ného českého politika. Novináři, vydávajícím se za Němce, se podařilo vniknout do Petschkova paláce, smutně proslulém objektu, sloužícímu jako mučírna. Zadrženého muže nejdříve zfackovali v obličeji, poté jej postavili do rohu míst­ nosti, s rukama zdviženými nad hlavou. Začal výslech, přerušovaný dalšími fackami poté, co si vyslýchaný stěžoval na křeče v rukou. Novinář svoji reportáž předal britskému listu Yorkshire Post:. „Do místnosti vstoupil Stahlecker a začal

72

SEVŘENÍ SÍLÍ

vězně vyslýchat. Svá slova provázel fackami, údery a také urážkami českého národa. Po skončení výslechu vězně odvedli do sklepa paláce. Zde jej vhodili do cely obývané dalšími dvaceti vězni, neholenými, bledými, oblečenými jen v košili a kalhotech. Když jsem se svého průvodce zeptal, co bude dále se zadrženým mužem, odpověděl mi „Budou ho bít tak, aby nezemřel“. Doplnil, že pokud bude mít vězeň štěstí, po 16 dnech jej propustí, a určitě jej nebudou držet ve vězení, kde již nezbývá žádné volné místo. Gestapo provádělo hromadná zatýkání v takovém rozsahu, že kapacita věznic a táborů byla rychle vyčerpána. Lidé umístění do vazby museli celé dny prostát na chodbách Petschkova paláce. Na obsazených územích dále operovaly takzvané Einsatzgruppen (speciální operační skupiny SS). Vražedné jednotky měly za úkol pronásledovat Židy a odpůrce nacismu. Po válce představitelé SD a Gestapa tvrdili, že tyto skupiny fungovaly nezávisle na nich a nebyly jejich součástí. Inkriminované dokumenty, vytvořené v té době, sice neobsahují žádné přímé zmínky o Einsatzgruppen, nicméně ve světle příštích událostí je jejich záměr jasný. V jednom náborovém pokynu SD se píše: „SD musí být připravena na zahájení své činnosti v případě potíží mezi Německou říší a Československem... Opatření na okupovaných územích se uskutečňují pod vedením vyšších důstojníků SD. Zástupci Gestapa mají za úkol plnit vyhrazené štábní funkce“. Pravdou bylo, že český národ měl před sebou dlouhé období útrap, jehož rozsah nebylo po začátku okupace možné ani odhadnout. Heydrichovi pomahači měli před sebou v nejbližší budoucnosti divadlo v Gliwici a přepadení Polska. Svět byl na pokraji války.

Dole: Hitlerova kolona vjíždí 15. března 1939 vítězoslavně do Prahy. Před odjezdem z Berlína Hitler vzkázal německé­ mu národu: „Českoslo­

vensko přestalo existo­ vat.“ Gestapo a SD se ihned po okupaci dostaly ke slovu. Jak uvádí jeden z tehdejších služebních dokumentů SD: „Přísluš­ níci SD se přesouvají, po­ kud je to možné, přímo za postupujícími jednotkami armády, plní úlohy obdob­ né jako na území Říše, zajišťují bezpečnost poli­ tického života a... všech podniků nezbytných pro národní hospodářství.“

73

5. KAPITOLA

Začíná válka Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 Heydrich načrtl, jakým směrem by se mělo dále ubírat řešení „židovské otázky . Deportace Židů do koncentračních táborů měly nahradit plynové komory a akce vražedných jednotek (Einsatzgruppen).

oté, co se Hitler zmocnil Polska, nebylo o jeho dalších záměrech pochyb. Generál Franz Halder, náčelník generálního štábu Wehrmachtu, v zápisu ve svém deníku z 18. října 1939 shrnul obsah rozhovoru s Eduardem Wagnerem, budoucím generálem týlového vojska. Wagner, ještě plný dojmu z bojovně laděné schůzky s Hitlerem, řekl: „Naším cílem není budování nového Polska. Polské inteligenci musíme zabránit, aby se stala vládnoucí třídou. V zemi je třeba uchovat nízkou životní úroveň. Musíme polský národ zbavit veškeré organizovanosti.“ Ještě před schůzkou byl Wagner zasvěcen do Hitlerových

P

záměrů. Reinharda Heydricha Himmler pověřil, aby vrchní velení armády a Wagnera seznámil s tím, že hlavním bodem dalšího postupu v Polsku bude důkladný „domácí úklid“ - přesněji vyhlazení. Heydrich upřesnil, jakých společenských skupin se bude vyhlazovací politika především týkat: „Polských Židů, inteli­ gence, církví a vyšších vrstev“. V první fázi budou ze společnosti vyloučeni Židé, kteří se budou soustředit v městských ghettech. Vlastní přepadení Polska proběhlo brzy ráno 1. září 1939. Němci vedli útok současně na třech hlavních směrech. Na severu mířil generál Fedor von Bock se 4. armádou z Pomořanska na západě a svojí 3. armádou z Východního Pruska na dvou nůžkovitě se svírajících směrech útoku. Cílem německých vojsk bylo

Vlevo: Vítězoslavný Hitler kyne vojskům na slavnostní přehlídce ve Varšavě, konané 5. října 1939. Německé armády rozdrtily polské vojsko na západě, z východu do země vstoupila sovětská vojska. Německy hovořící Poláci se stali občany Německé říše, ostatní obyvatelé polského území, označovaného jako Generální gouvernement, byli řazeni k rasově méněcenným.

75

G ESTAPO

Nahoře: Vraždění Židů bylo průvodním rysem nacistické vlády v Polsku. Vykonavateli hromad­ ných poprav se staly jednotky Einsatzgruppen, které se v Polsku pohybo­ valy za vítěznými vojsky Wehrmachtu. Za vraždění civilistů byl spoluodpovědný Theodor Eicke, velitel divize Waffen-SS Totenkopf.

76

dobytí jádra polského koridoru, výběžku polského území do nitra Německa. Toto území bylo předmětem ostrých sporů mezi Německem a Polskem. Hitler dospěl k závěru, že je pro Německo nepřijatelné, aby část Německé říše, Východní Prusko u baltského pobřeží, bylo od zbytku Německa odděleno územním koridorem, který Polsku zajišťoval jeho jediné spojení s přímořským svobodným městem Gdaňskem (Danzig) a novým přístavem v Gdyni. Hitler stupňoval požadavky na připojení Gdaňsku k Německu, což by Němcům umož­ nilo vybudovat silniční a železniční spojení do Východního Pruska přes polské území. Poláci byli proti. Nyní měli za své odmítání tvrdě zaplatit. Dále na jih udeřily 8. a 10. armáda, pod vedením generála Gerda von Rundstedta, z východ­ ního směru, z území Slezska, směrem na Varšavu. Na Krakow a Lwow (dnešní Lvov na Ukrajině, Němci nazývaný Lemberg) směřovaly síly 14. armády. Situace Poláků, kteří nebyli připraveni na německý způsob vedení „blesko­ vé“ války („Blitzkrieg“), byla nezáviděníhodná. Polákům se podařilo zmobilizo­ vat pouhých 35 divizí, které však většinou skončily v německém obklíčení. Během prvních 48 hodin války přestalo existovat polské letectvo. Většina letadel byla zničena na zemi ještě dříve, než vůbec stačila vzlétnout do boje. Postup německých pozemních vojsk byl velmi rychlý. Sověti, kteří předtím s Němec­ kem podepsali smlouvu o neútočení, platnou po dobu 10 let, a nyní souhlasili s rozdělením Polska, jen s obtížemi stihli obsadit území na východě země, na

ZAČÍNÁ válka

které si činili nárok. K Německé říši bylo připojeno území, které Hitler dříve po Polsku žádal. Zbytek Polska na jihovýchodě byl označen jako Generální Gouvernement. V čele tohoto protektorátu stál generální guvernér Hans Frank, veterán Freikorps a bývalý právní poradce nacistické strany. 23. září 1939 Polsko kapitulo­ valo. Den nato Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov podepsali Dohodu o hranicích a přátelství a několik tajných protokolů. Ve společném pro­ hlášení uvedli, že vytvořili „pevný základ pro trvalý mír ve východní Evropě“. Počátkem října Hitler spolu s Góringem a Keitelcm podepsali výnos, který dával další pravomoci Himmlerovi, říšskému komisaři, pověřenému „poněmčením“ Polska. Dekret Himmlerovi ukládal, aby do Německé říše přivedl zpět „skutečné Němce“, žijící v zahraničí. Cílem tohoto opatření bylo potlačení „zhoubného vlivu“ cizích součástí obyvatelstva, které představovaly nebezpečí pro Německou říši a německé obyvatelstvo, a vytvoření podmínek pro vznik nových kolonií.

„GERMANIZACE" NA VÝCHODĚ Hitlerovy' požadavky na „germanizaci“ Polska Reichsfúhrer-SS interpretoval v duchu rasových principů SS: „Není naší povinností uskutečňovat germanizaci Východu ve starém slova smyslu, to znamená, že nejsme povinni učit lid němec­ kému jazyku a zákonům. Naším úkolem je zajistit, aby na Východě žili pouze lidé čisté německé krve...Vyčištění obsazených území od cizích ras je jedním z hlavních cílů, které je třeba naplnit na Německém východě“. Dále se Himmler neopomněl zmínit o „přiměřených prostředcích“, které mají zabránit rozšiřování polské intelektuální elity. Po ukončení likvidace polského rolnictva měla být uvolněná půda rozdělena německým kolonistům.

Dole: Hans Frank, polský generální guvernér, na snímku pořízeném v Krakově v říjnu 1941. Polský Generální gouvernement spravoval ze zámku Wawel nedaleko Krakova. Jednou z jeho nejsmutněji proslulých akcí bylo odeslání celého profesorského sboru Krakovské univerzity do koncentráků nebo rovnou na smrt. Frank usiloval o to, aby všichni polští žádé a intelektuálové skončili v koncentračních táborech a Polsko se stalo „intelektuální pouští“.

77

GESTAPO

Tím však Himmlerovy aktivity zdaleka nekončily. Výnosem z 12. prosince 1940 zřídil „rasový registr“, ve kterém byli evidováni „čistokrevní Němci“, nebo jejich potomci, určení k převýchově a poněmčení. Ti, kdo se stavěli proti takové­ mu postupu, měli být odesláni do koncentračních táborů. Ve velkých městech byli Židé zmocněni k vytváření židovských rad (Judenráte), které řídily židov­ skou komunitu podle německých pokynů. Židovské rady byly ve skutečnosti prostředkem soustředění moci v rukou guvernéra, generála Franka. Život Židů

GHETTA Vytváření ghet na okupovaném území Polska začalo ve Varšavě. V ghettu byla zřízena židovská rada (Judenrat), volený nebo jmenovaný úřední orgán, sloužící jako prostředník při vykonávání příkazů nacistů. 4. listopadu 1939 ozbrojení dů­ stojníci Gestapa shromáždili členy židovské rady a přečetli jim výnos, který všem varšavským Židům nařizoval, aby se do tří dnů přesunuli do části měs­ ta, kde mělo být zřízeno židovské ghetto. Výnos vydaný generálním guvernérem Hansem Frankem výslovně stanovil, že židovská rada je povinna respektovat a provádět všechna nařízení Němců. V prosinci 1939 musela židovská rada zajistit vzty­ čení rozměrných dřevěných tabulí s nápisem: „Nebezpečí - epidemická zóna" na 34 rozích ulic uvnitř židovské čtvrti. Vyznačená oblast potom byla uzavřena a uvnitř ní zůstalo uvězněno téměř půl miliónu Židů. Za nedovolené opuštění „židov­ ské obytné čtvrti", nebo napomáhání k němu byl trest smrti. Židovská ghetta vznikala po celém Pol­ sku. V Lodži bylo do ghetta nahnáno přes 160 000 Židů. V Krakově bylo ghetto obehnáno vysokými zdmi z kamení. V ghettu ve Vilně byly z domů od­ straněny telefony. Příchozí pošta se kontrolovala nebo zabírala. Telegramy se směly zasílat jen ces­ tou židovské rady a se schválením Gestapa. Ghetta se úmyslně zřizovala v nepříliš rozlehlých částech měst, kam byly potom nahnány tisíce Židů z okolí. S postupem času se neudržované domy za­ čínaly rozpadat, zastavila se údržba ulic, nefungo­ vala sanitární zařízení ani kanalizace. V ghettech řádila úplavice, tuberkulóza a tyfus. Židovské pří­

78

děly potravin ve Varšavě byly žalostně malé, dosa­ hující sotva poloviny běžných přídělů, neboť podle Němců Židé patřili „k populaci, která pracuje tak málo, že to ani nestojí za řeč". Nevyhnutelným důsledkem byl nárůst krádeží potravin v domech a obchodech. Existence Židů v Polsku, ať již v ghettech nebo mimo ně, byla pro Himmlera tak jako tak nepřija­ telná. V létě 1942 nařídil „z bezpečnostních důvo­ dů" deportaci Židů, žijících ve varšavském ghettu. V říjnu bylo více než 310 000 Židů transportováno do vyhlazovacích táborů - většinou do Treblinky kde je čekala smrt v plynových komorách. Ve Varšavě se židovskému podzemnímu hnutí podařilo vytvořit tajnou židovskou armádu, které se podařilo získat, jak se jen dalo, nějaké zbraně. Když 19. dubna 1943 nastoupily jednotky Wehr­ machtu a SS, aby definitivně zničily židovské ghet­ to, zahájili na ně odbojáři palbu. Poláci se Něm­ cům dokázali bránit několik týdnů, na konci bojů z ghetta zbývala hromada sutě. Asi 70 židovským bojovníkům se podařilo utéci kanalizací a spojit se s polskými partyzány. Až 17. ledna 1945 byli Němci nuceni ustoupit před náporem jednotek Rudé armády a sil 1. polské armády, podporovanými Moskvou. Zničení židovského ghetta během války zanechalo v židovském společenství pocit hořkosti a nenávisti vůči členům židovské rady. Mnozí radě vyčítali, že svojí poslušností vůči nacistickým úřa­ dům zradila společenství Židů. Objevily se však i hlasy, že rada se se svým přístupem snažila získat čas, aby zachránila, co se jen dalo.

ZAČÍNÁ VÁLKA

v porobeném Polsku přibližuje Lucy Dawidowitzová, uznávaná židovská historička. Několik členů její rodiny zahynulo ve varšavském ghettu a koncentračním táboře Treblinka. Židé museli nosit identifikační rukávové pásky a pracovat v táborech a na německých stavbách. Do některých částí města byl Židům zapo­ vězen přístup. Dostávali také menší příděly potravin než zbytek polské populace. Často se stávali obětí zastrašování a násilí ze strany Němců. Mnohé synagogy byly zničeny, tisíce Židů se stali obětí vražd s rasovým podtextem.“ Události v Polsku poněkud upadly v zapomnění, když 10. května 1940 Němci začali dobývat západní Evropu. Německé armády vtrhly do Nizozemí, Belgie a Francie. Zatímco se pozornost světa soustředila jinam, rozhodl se Frank za po­ moci RSHA a Gestapa vypořádat se s polskou inteligencí. Pověřil svého státního tajemníka, Arthura Seyss-Inquarta, právníka rakouského původu, a Josepha Buhlera, aby vypracovali plán akcí, který později dostal oznaěení Action A-B (Ausserordentliche Befriedigungs-Aktion, mimořádná pacifikační akce). Operace byla namířena proti osobám, podezřelým z ohrožování bezpečnosti okupační

Nahoře: Tito varšavští Židé patřili k těm, kteří se museli přesunout do městského ghetta, zřízeného v roce 1940 pro přibližně půl miliónu Židů. O dva roky později zaěaly deportace Židů do koncentračních táborů. Každým dnem do táborů putovalo 6000 lidí. Tato fotografie spolu s množstvím dalších byly na Himmlerův příkaz uloženy v archívech SS.

armády. Směrnice Action A-B uváděli do praxe členové 1. úřadu (Amt I) říšského RSHA pod velením SS-Brigadefůhrera Bruno Strechenbacha. bývalého náčelníka hamburského Gestapa a nyní velitele bezpečnostní policie polského Generalgouvernementu, a členové 4. úřadu (Amt IV), čili Gestapa, které nikdy předtím nemělo takovou moc. Zatčení polští intelektuálové, včetně velkého počtu lidí 79

GESTAPO

Dole: Snímek z prosince 1939 zachycuje hromad­ nou popravu 64 Poláků v obci Bochnia nedaleko Krakova. Nacisté se nikdy příliš nesnažili skrývat své nelidské zločiny. Poválečným tribunálům se tak naskytla možnost hodnotit velké množství důkazního materiálu.

80

z Krakovské univerzity, byli souzeni tribunály, kterým předsedali gestapáci. Jejich procesy neměly nic společného se zákonností, odsouzence téměř vždy čekal trest smrti z rukou popravčí čety SS. Frank ve stručném prohlášení z 30. května 1940 uvedl, že soudy byly „jednoduchou pacifikační operací, která byla nutná a musela být provedena nad rámec běžných postupů“. Popravy to­ hoto druhu, spojené s Action A-B, uskutečnilo pět Einsatzgruppen, vytvořených spěšně Heydrichem pro nasazení v Polsku. Každý člen nosil služební uniformu jednotek SS-Verfiigungstruppe, které se později označovaly Waffen-SS. Na levém rukávu nosili příslušníci Einsatzgruppen kosočtverečný znak SD.

OBSAZENÍ NIZOZEMÍ Během měsíců následujících po dobytí Polska se zdálo, že se mohutný německý válečný stroj zastavil. Oficiálně v Evropě panoval válečný stav, který Britové označovali jako „phoney war“ (podivná válka) a Němci „Sitzkrieg“ (křeslová válka). Zdánlivý klid však měl brzy skončit. 14. května 1940 německé letouny bombardovaly Rotterdam a Haag. Do útoku vyrazila 9. tanková divize, podporo­ vaná bitevními letouny Junkers „Štuka“. V Nizozemí a Belgií se bezprostředně po jejich dobytí zdálo, že se s přícho­ dem Němců zase tak mnoho nezměnilo. Nizozemský tisk budil zdání, že v zemi

ZAČÍNÁ VÁLKA

je dále možné se svobodně vyjadřovat. Hlavní amsterdamský deník De Telegraaf se téměř nezměnil, snad až na to, že ná­ padně informoval o směnném kursu říšské marky vůči guldenu. Restaurace, kavárny a kina fungovaly dále, byl zrušen zákaz požívání alkoholu. Arthur Seyss-Inquart, jeden z tvůrců Action A-B, se v Nizozemí ujal funkce říšského komisaře. Jeho vystupování bylo sice rozhodné, snažil se však působit srdečným dojmem. Při nástupu do svého úřadu stručně prohlásil: „Tímto dnem přebírám nej vyšší civilní úřad v Nizozemí. Díky velkodušnosti Vůdce a síle němec­ kých zbraní bylo možné již po krátké době od skončení bojů obnovit běžný veřejný život. Je třeba přijmout určitá opatření. ovšem jen v nejnutnější míře, s ohledem na panující situaci... Všichni víme, že hlavním cílem našeho Vůdce je mír a pořádek pro všechny lidi dobré vůle“. Poté však změnil tón: „Očekává se, že obyvatelstvo ukáže, že si váží tohoto vstřícného přístupu a bude se dále chovat patřičným způsobem.“ Ihned od počátku se nový říšský komisař plně věnoval svému úřadu. Jeho jmenování proběhlo v Haagu, v mohutné historické budově Ridderzall (rytířská síň), kde královna Wilhelmina slavnostně zahajovala zimní zasedání vlády. Změnu situace Seyss-Inquart důrazněji připomněl, když k této příležitosti zajistil vystoupení rozhlasového orchestru z Kolína nad Rýnem. Zdálo se, že se mezi Němci a Nizozemci rozvinou dobré vztahy. Nizozemské úřady mohly dále fungo­ vat vedle německých. Nizozemská královna a vláda uprchly do Velké Británie, kde vytvořily exilovou vládu, v důsledku čehož představoval nejvyšší nizozem­ skou autoritu v zemi hlavní sekretáři vládních ministrů, úřadující v Haagu. Sekretáři se pravidelně scházeli a vystupovali, jakoby představovali určitý vládní kabinet. Jednalo se však o pouhou povrchní iluzi suverénní vlády, kterou Němci zpočátku tolerovali, postupně ji však nahradili německým úřadem. Když nadešel čas posílit vůli okupační moci, objevil se na scéně SS-Brigadefúhrer Hanns Albin Rauter, Rakušan z Klagenfurtu, který s pravicovým extrémistickým hnutím spolupracoval již od 20. let. Stal se členem organizace „Steierische Heimatschutz“ (Štýrská domobrana), fanatické protižidovské polovojenské skupiny, hlásící se k myšlenkám německé světovlády. Činnost

Nahoře: Arthur Seyss-Inquart, původně zástupce Hanse Franka v polském Generálním gouvernementu, se stal říšským komisařem pro Nizozemí. Zde si vysloužil nenávist místních obyva­ tel. Před norimberským tribunálem přiznal svoji odpovědnost a vyjádřil nad svými činy lítost, nicméně byl odsouzen a v říjnu 1946 v Norim­ berku oběšen.

v této organizaci předurčila jeho budoucnost. V Nizozemí byl Rauter jmenován generálním komisařem pro veřejnou bezpečnost. Honosil se také titulem Hóhere SS und Polizeifůhrer Nordwest

81

GESTAPO

(HSSPF, Vyšší vedoucí SS a policie, Nordwest bylo německé označení pro Nizo­ zemí). Tento titul byl pro Rautera nejvýznamnější. Znamenal, že Rauter byl Hitlerovým osobním místodržícím a jako takový velel všem organizacím SS v Nizozemí, včetně Ordnungspolizei (pořádková policie), SD a Gestapa a stejně tak celému nizozemskému policejnímu sboru.

PRONÁSLEDOVÁNÍ Dole: V koncentračním táboře v Osvětimi skončilo i osm obyvatel tajného přístavku za jedním domem v Amsterdamu, včetně rodiny Franko­ vých. Anna Franková (na snímku) a její sestra Margot pokračovaly dále do tábora Bergen-Belsen. Obě dívky se nakazily tyfem a v březnu 1945 zemřely.

82

Rauter neztrácel čas a ihned obrátil svoji pozornost k nizozemským Židům. 7. srpna 1940 bylo zakázáno obřadné porážení zvířat. Dobytek se již nesměl zabíjet přeřezáváním žil a vykrvácením. Dovoleny byly pouze všeobecně uznávané způsoby porážení dobytka omráčením nebo zastřelením. Dalším krokem bylo oddělení árijských řezníků od židovských. Židé měli zakázáno nabízet své služby nežidovským civilistům. Židovští řezníci tak ze dne na den ztratili 85 % svého podílu na trhu. Další výnos, vydaný rovněž v srpnu 1940, zakazoval činnost obchodním sdružením, byť malým, která udržovala obchodní kontakty se Židy. Výnos měl katastrofální dopad na všech zhruba 140 000 Židů, kteří v Nizozemí žili. Asi dvě třetiny z tohoto počtu žily v Amsterdamu, kde se prakticky polovina židovského společenství živila obchodem a službami, počínaje výrobou diamantových šperků a konče vetešnictvím a pouličním prodejem. Po určitou dobu nedocházelo k nijak velkým represím, poté však ve staré židovské čtvrti v Ams­ terdamu proběhlo několik protestních demonstrací, namířených proti okupantům. Rauter nechal čtvrť izolovat a vedoucí osobnosti židovského společenství pověřil vytvořením židovské rady (Joodsche Raad). Vzápětí došlo k dalším protestům v rozvinuté židov­ ské čtvrti na jihu Amsterdamu. Demonstranti se zde střetli s policisty kriminální policie, kteří na místě za­ tkli velké počty osob. Policisté zadrželi kolem 400 Židů ve věku mezi 20 a 35 lety, které pak odeslali do koncentračního tábora Mauthausen. Od té doby se pronásledování židovského obyvatelstva stupňovalo. Židům byl zabavován jejich majetek. Tehdejší situa­ ci popsala po válce paní Alfréda B. Spanjaardová, amsterdamská Židovka, která přežila dva roky v kon­ centračním táboře: „Každým dnem vycházely další výnosy. Zakázali nám jezdit v tramvajích, sebrali nám naše rádia a telefony, nakupovat jsme mohli jen mezi 3. a 5. hodinou dopoledne, večer po 8. hodině jsme nesměli vycházet z našich domovů. Všem Židům bylo nařízeno, aby své peníze, šperky a pojistné smlouvy odnesli do banky Lippmann a Rosenthal

ZAČÍNÁ VÁLKA

ANNA FRANKOVÁ V okupovaném Nizozemí začalo velení Gestapa se sídlem v Amsterdamu provádět kroky namířené proti Židům. Mnozí nizozemští Židé byli deporto­ váni do koncentračních táborů. 4. srpna 1944 pří­ slušníci Grune Polizei (bezpečnostní policie), plnící rozkazy Gestapa, přepadli tajný přístavek za ob­ chodním domem u amsterdamského kanálu Prinsengracht. Zatkli zde osm osob, které se v přístav­ ku skrývali téměř dva roky, včetně židovské rodiny Frankových. Židé se stali obětí informátorů Gesta­ pa a skončili v koncentračních táborech. Anna Franková, dospívající dívka, si během pobytu v pří­ stavku psala deník. Zachytila v něm léta svého dospívání, poznamenaná změnou charakterů lidí čelících hladu, nudě a emočnímu vypětí, vyplývají­

címu z okupace. Policisté, kteří ukryté Židy zatýka­ li, nechali deník ležet na podlaze. Po válce se deník dostal do rukou Otty Franka, otce Anny, který vál­ ku přežil jako jediný z osmi zadržených obyvatel přístavku. Anna zemřela ve věku 15 let v koncen­ tračním táboře Bergen-Belsen. Deník byl nakonec přeložen do více než 30 jazy­ ků. Lidé po celém světě se z něj dozvěděli o osu­ dech Židů za 2. světové války. Nejčastěji citovaná věta deníku zní: „Navzdory všemu věřím, že lidé mají dobré srdce". Přístavek v Amsterdamu zůstal zachován. Stalo se z něj pamětní místo, které denně navštěvují stovky lidí. Každým rokem cestují mladí Němci do Belsenu, aby se modlili za duši Anny Frankové.

na ulici Sarphatistraat, kde je zabavili Němci. Na místě jsme museli sepsat seznam všech našich peněz a cenností. Směli jsme si ponechat pouze 250 guldenů, při­ čemž jsme nesměli za nájem, oblečení, jídlo a léky vydat více než 100 guldenů měsíčně. Přitom jen samotný nájem převyšoval tuto částku. Němcům to ovšem bylo jedno. Poté, co jsme našich 250 guldenů utratili, měli jsme si vyzvednout další peníze z toho, co jsme měli uloženo v bance. Pokud jste spotřebovali všechny své peníze, zůstali jste odkázáni na podporu židovské komunity, nebo jste zemřeli“. Německé zákazy se postupné rozšířily i na poskytování veřejných služeb. Židům a Nizozemcům, kteří uzavřeli manželství s osobou židovského původu, bylo zakázáno pracovat ve státním sektoru. Rauter se rozhodl zlikvidovat všechny společenské organizace, včetně členů předválečných politických stran. Gestapo a jeho pomocné organizace začaly zatýkat jednotlivce i celé skupiny osob a orga­ nizovat deportace. Následovaly zásahy proti stávkám a popravy. Německým organizacím pomáhali agenti z řad domácích zrádců, označovaných jako Veteransmanner. Bylo jich mnoho. Před válkou získala nizozemská nacionálně socialistic­ ká strana (National Socialistische Beweging, NSB) jen málo stoupenců, což však jejího zakladatele Antona Musserta, vesnického učitele, nevyvádělo z míry. Zdálo se, že 90 000 Židů v sousední Belgii se nemusí o svůj život obávat. Stejně jako v Nizozemí, i zde byl silně rozvinutý oděvní průmysl a další odvětví lehkého průmyslu, belgické Antverpy byly centrem obchodu s diamanty. Během necelého půl roku se však iluze bezpečnosti rozplynula. S nástupem německých okupantů začaly i v Belgii deportace do koncentračních táborů. Také zde vznikla židovská rada, jejíž členové podléhali přímo Gestapu. Vedoucí židovského 83

GESTAPO

společenství mohli vyjednat vykoupení svobody pro jednotlivé osoby. Gestapo s tímto postupem ochotně souhlasilo - za 25 000 belgických franků za každého, kdo byl z Belgie dopraven do Švýcarska organizací belgického červeného kříže. Od osob, které se dostaly do švýcarského exilu, došly do Belgie dopisy, které po­ tvrzovaly, že je možné se uvedeným způsobem dostat za hranice země. Židovská rada proto získala svolení pro vycestování určitého počtu Židů, kteří zaplatili do­ hodnutou sumu Gestapu nebo spolupracujícím prostředníkům a připravili se plní naděje na cestu. V Belgii přitom museli zanechat veškerý' další svůj majetek a šperky. Mnozí z nich však nedorazili dále než do deportačního střediska v Mechelenu, což měla být zastávka před konečnou cestou na východ. O nizozem­ ských kolaborantech se zmínil Tos Haaker, Žid žijící v Amsterdamu: „Židovští obyvatelé byli vyháněni ze svých domovů a biti na ulici. Potom dostali deset mi­ nut na to, aby si sbalili nějaké oblečení. Mnozí z nich, k smrti vyděšení, nebyli schopni na rozloučenou říci jediné slovo... jeden nákladní vůz za druhým, plně naložené lidmi, odjížděly pryč. Mezi zatýkanými se nedělaly žádné rozdíly: starý nebo mladý, zdravý nebo nemocný, všechny Němci vyhnali ven. Mnozí z nich měli na sobě jen to, v čem spali. Zadržené odvezli na Gestapo, kde je celý den drželi bez jídla a pití. Poté přijely větší stěhovací vozy... Židy do nich nacpali jako dobytek... Zatýkání židovských obyvatel pravidelně pokračovalo.“

PÁD FRANCIE 10. června 1940 Němci překročili řeku Loiru. Rouen byl dobyt. Francouzská vlá­ da bez boje opustila Paříž a přesunula se do Tours a poté do Bordeaux. O čtyři dny později vojska Wehrmachtu vítězoslavně vstoupila do Paříže a na Eiffelovč věži zavlála vlajka s hákovým křížem. 20. června 1940, maršál Pétain, národní hrdina z bojů 1. světové války, stanul v čele delegace vyjednávající podmínky příměří s Němci. O dva dny mnozí zbabělí zrádci ochotně později byla podepsána kapitulace Francie. Hitler byl spokojen. Hluboce nenáviděl Francouze a nyní označili domy, v nichž žili Židé, ovládal větší část jejich vlasti: Němci obsadili celou nebo místa, kde se mnozí Židé severní a západní část Francie. Pétainovi a jeho vládě skrývali.“ se dostalo laskavého svolení vládnout z lázeňského Tos Haaker, obyvatel Amsterdamu města Vichy na jihu Francie té části země, která nepodléhala německé okupační správě. Hitler však nemohl uskutečnit všechnv své zámě­ ry. Mnozí velitelé Wehrmachtu, kteří přispěli k naplnění Hitlerových operačních plánů na dobytí západní Evropy, již v Polsku rozhodně protestovali proti činnosti SS a především Einsatzgruppen, které terorizovaly civilní obyvatelstvo. Hitler, čelící rozhodnému odporu svých armádních špiček, si uvědomil, že pokud má okupace Francie proběhnout úspěšně, musí přistoupit na kompromis. Rozhodl proto, že armádní útvary nebudou při svém postupu Francií následovány poli­ cejními jednotkami, ani skupinami Einsatzkommando, organizovanými SD. Všechny policejní jednotky měly podléhat armádnímu velení.

84

ZAČÍNÁ VÁLKA

Jak se dalo očekávat, tento postup se nelíbil Himmlerovi ani Heydrichovi, ten však nelenil a nalezl způsob, jak se se stanovenými podmínkami vyrovnat. Mezi vojsky Wehrmachtu, která dobývala francouzské hlavní město, byla malá skupina mužů, oblečených v uniformách Geheime Feldpolizei (GFP, tajná vojenská poli­ cie), kteří do Paříže přijeli v lehkých vozidlech se základní výzbrojí, opatřených vojenskými poznávacími značkami. Téměř nikdo si jich nevšiml. Tito „trójští koně“ ve skutečnosti byli příslušníky jednotek Sonderkommando (zvláštní jed­ notka), které se měly nenápadně pohybovat po francouzském území a připravo­ vat prostor pro činnost Gestapa. Gestapo, kterému byla přidělena budova na ulici Rue des Saussaies, zpočátku muselo jednat zdrženlivě. Můllerovým zástupcem byl jeho starý přítel Carl Bómelberg. Tento zkušený policista se mohl pochlubit dvěma zásadními výho­ dami: nějakou dobu před válkou pobýval a pracoval ve Francii a mluvil plynule francouzský. Kromě toho z dřívější doby udržoval kontakty s některými součást­ mi pařížské policie, především na prefektuře, které měly pro Bomelberga v jeho nové funkci nesmírnou hodnotu. Díky svým stykům s pařížskou policií získal Bómelberg a jeho spolupracovníci přístup ke kompletním evidencím německých emigrantů a Židů. Heydrichovým zástupcem v Paříži se stal Helmut Knochen, který si již u Heydricha vysloužil uznání za své účinkování při zatčení britských agentů ve Venlo. Knochen byl pověřen budováním vztahů s Wehrmachtem, který

Nahoře: S nizozemskými Židy zacházeli Němci mimořádně krůtě. Na denním pořádku byly razie polního četnictva (Feldgendarmerie), které kromě plnění běž.ných po­ licejních povinností odpo­ vídalo za dozor a kontrolu civilního obyvatelstva. Do koncentračních táborů Osvětim, Sobibor a dalších bylo deportováno kolem 110 000 nizozemských Židů. Odhaduje se, že v letech 2. světové války zahynuly tři čtvrtiny veškeré židovské populace v Nizozemí.

85

GESTAPO

Nahoře: Vozidla, jimiž příslušníci Gestapa a SS přijíždějí před hotel Ritz v Paříži, nepatří ke standardním typům používaným vojenskými složkami. SS se snažila zvýšit svůj vliv ve Francii, narážela však na odmí­ tavý postoj okupační armády, která SS vinila z narušování svých pravomocí.

86

se ke spolupráci s Gestapem stavěl často odmítavě. Knochenovým největším protivníkem byl generál Otto von Stúlpnagel, náčelník vojenského štábu (Militarbefehlshaber) se sídlem na bulváru Kléber. Stúlpnagel nepokrytě dával najevo své znechucení nad Himmlerem, Heydrichem a jejich podřízenými. Žárlivě stře­ žil prestiž okupační armády a nechtěl dopustit, aby ji Heydrichovi muži ohrozili. Stúlpnagel odmítal jakoukoli spolupráci s Gestapem. Poukazoval na to, že se jednotky Sonderkommando vměšují do bezpečnostních záležitostí a pravomocí vojenské zpravodajské služby, oblastí podléhajících vojenskému velitelství a Abwehru, který měl v Paříži rovněž své zastoupení. Knochem musei najít cestu, jak Stulpnagelovou neústupnost otupit. Ve svých jednáních se zástupci Wehrmachtu vystupoval smířlivě a zdůrazňoval, že v žád­ ném případě si nechce okupační armádu znepřátelit. Současně však usiloval o prosazení svých vlastních plánů, k nimž patřila trvalá podpora hnutí, sympati­ zujícímu s nacisty. Tuto taktiku Knochen úspěšně uplatňoval ve druhém roce okupace Francie. K nejznámějším skupinám tohoto druhu patřilo Sociální revo­ luční hnutí (Mouvement Social Révolutionnaire, MSR), smutně proslulé svým antisemitismem. Přední představitelé hnutí začali ztrácet trpělivost, když viděli, jak stále odkládá praktické uplatňování účinných restriktivních opatření proti Židům. Domnívali se, že je to důsledek byrokratické liknavosti. Hnutí usilovalo o rázné zásahy proti Židům, postavené na útocích proti synagogám, centrům židovské víry.

ZAČÍNÁ VÁLKA

K největšímu počtu útoků namířených proti Židům došlo v říjnu 1941.

Pařížskými ulicemi zněly tlumené výbuchy náloží, nastražených v synagogách v ulicích Rue Notre-Dame-de-Nazareth a Rue de la Victorie. Von Stůlpnagel okamžitě reagoval. Útoky pokládal za do očí bijící neodpovědnost. Svůj hněv směřoval na SS-Brigadefůhrera Thomase, vrchního náčelníka jednotek Sonder­ kommando. Uhodil také na Knochena a Obersturmfůhrera Hanse Sommera z Amt VI úřadu RSHA, který se prostřednictvím Heydricha spojil s hnutím MSR a zajistil praktické uskutečnění útoků na synagogy. Von Stůlpnagel napsal Heydrichovi: „Vrchní velitel německé armády požaduje, aby byl SS-Brigadefůhrer Thomas odvolán ze své funkce. OKW považuje za samozřejmé, že berlín­ ské vedení souhlasí s tím, aby Knochen a SS-Obersturmfuhrer Sommer nadále nepůsobili na okupovaném území“. Heydrich nakonec udělal jediný ústupek, který měl odvrátit střetnutí mezi RSHA a armádou. V následujících dnech SS-Brigadefuhrer Thomas podal žádost o „uvolnění ze své funkce“. Thomas byl převelen na nová okupovaná území v oblasti Kyjeva jako náčelník Sipo-SD. Knochen a Sommer zůstali na svých funkcích. Na místo Thomase nastoupil 271etý Theo Dannecker, bývalý právník, nevynikající žádnými mimořádnými schopnostmi. Ve své funkci podléhal Knochenovi, který byl šéfem francouzského úřadu Amt IV AB. Rozkazy pro Danneckera však přicházely z vyšší úrovně RSHA, od Adolfa Eichmanna, který svých podřízených obratně využíval. 22. srpna 1941 byl vydán výnos, podle něhož se všichni Francouzi, zadržovaní ve vazbě, stávají rukojmími a mohou být „s ohledem na závažnost svých činů“ i zastřeleni.

VSTŘÍC „KONEČNÉMU ŘEŠENÍ" Eichmann, který již povýšil na SS-Sturmbannfuhrera, měl nyní jiné starosti: zabýval se plánem na deportaci veškerého evropského židovstva. Podrobnosti plánu představil Himmlerovi prostřednictvím Můllera a Heydricha. Původně se předpokládalo, že Židé budou odsunuti do Palestiny, to však Himmler odmítl, neboť „Palestina patří křesťanům a muslimům“. Poté se začalo uvažovat o vysíd­ lení asi 40 000 Evropanů na ostrov Madagaskar, který byl tehdy francouzskou kolonií kontrolovanou režimem ve Vichy. Plán počítal s tím, že ostrov na základě dohody postoupí Francie Německu. Projekt měla financovat mezinárodní židovská banka, soustředící jmění deportovaných Židů, kteří by byli na ostrov přepraveni německým námořnictvem. Plán počítal s tím, že poslední Žid opustí

evropskou pevninu na jaře 1941. Hitler předpokládal, že válka brzy skončí a že se Eichmannovy plány uskuteční bez dalších odkladů. Události se však vyvíjely jinak. Operace invaze do Velké Británie, označená krycím názvem Seelówe, plánovaná na září 1940, byla odložena na neurčito. Góringova opěvovaná Luftwaffe nedokázala v rámci přípravy na úspěšné vylodění pokořit britské letectvo. Velká Británie se v žád­ ném případě nehodlala po porážce Francie vzdát Hitlerovi. Vyhlídka na zajištění dostatečných přepravních námořních kapacit pro deportaci Židů na Madagaskar

87

GESTAPO

PÉTAIN A VÍCHYSTICKÁ FRANCIE Francouzské veřejné mínění je dodnes rozděleno na dva nesmiřitelné tábory v otázce, zdali má být Henri Philippe Pétain z historického hlediska po­ kládán za zrádce národa nebo dobrého vlastence. O jeho zásluhách v období 1. světové války přitom nejsou pochybnosti. Pétain se narodil v roce 1856 v rolnické rodině v Cauchy-a-la-Tour, v oblasti Calais. V roli vojáka si svým vynikajícím počínáním na postu velitele pěšího pluku vysloužil povýšení na velitele brigády a posléze i divize. V květnu 1915 vedl své vojáky německou obranou u Arrasu. V únoru 1916 byl pověřen zastavením postupu vojsk německého císařství u Verdunu. Úkol splnil díky svým organizačním schopnostem a energič­ nosti. Následovalo povýšení do funkce vrchního velitele francouzské armády. Tehdy mu bylo 61 let a zdálo se, že ve francouzských dějinách bude navždy zapsán jako hrdina 1. světové války. V polovině roku 1940 však byla jeho pověst vážně otřesena. V tomto roce se stal zástupcem francouzského premiéra Paula Reynauda a po jeho odstoupení 16. června 1940 převzal nejvyšší vládní funkci. V té době byl pevně přesvědčen o tom, že Francii hrozí ve válce s Německem nevy­ hnutelná porážka. Usiloval proto o co nejrychlejší uzavření příměří, aby při jednání s Hitlerem mohl pro Francii vyjednat nejlepší možné podmínky. Hitler zaručil zachování neokupované zóny Fran­ cie na jihu, kde mohl Pétain zdánlivě svobodně vládnout. Pétain měl dovoleno používat titulu hlava státu. Spolu s Pierrem Lavalem, který se stal prvním vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí, zrušil Pétain republikánskou ústavu a na území svobod­

né zóny zavedl diktátorskou vládu. 10. července 1940 mu národní shromáždění na svém zasedání ve Vichy přiznalo pravomoci autoritářského vládce nad neokupovanou částí Francie. V listopadu 1942 Němci svobodnou zónu obsa­ dili v reakci na vylodění Spojenců na severu Afriky, na území kolonií kontrolovaných z Vichy. Pétain se v tu chvíli stal skutečnou loutkou v rukou Němců. Veškeré pravomoci převzal Laval, který se na Hit­ lerův příkaz stal premiérem. Laval byl iniciativní kolaborant, podporující nucené práce Francouzů na území Německé říše. S blížícím se koncem války byl Pétain nucen opustit Vichy a doprovázet Němce na jejich útěku směrem na východ. V dubnu 1945 se dobrovolně vrátil do Francie, kde byl uvězněn. Mnozí Francou­ zi jej nenáviděli. Pétain se bránil tím, že by jeho zemi stihl ještě horší osud, pokud by nebyl ocho­ ten s Němci spolupracovat. Nejvyšší francouzský soudní dvůr jej obvinil z velezrady a odsoudil k trestu smrti, generál Charles de Gaulle, tehdejší francouzský prezident, mu však udělil milost. Pétain odešel do exilu na ostrov ďYeu. Francouzi mu nakonec soucitně odpustili. Zemřel 23. červen­ ce 1951 v Port-Joinville ve věku 95 let. Pierre Laval se však žádného slitování nedočkal. Poté, co jej v Innsbrucku zatkli američtí vojáci, byl postaven před soud. Při soudním líčení, plném emocí, se stal terčem osočování a nadávek přihlí­ žejících a dokonce i soudců. V den své popravy, 15. října 1945, se pokusil otrávit jedem, který mu však lékař pohotově vypumpoval ze žaludku. Zvracejícího Lavala, žadonícího o vodu, odvlekli na střelnici. Zde prý důstojně zemřel.

se rozplynula. Podle Himmlera a Heydricha tudíž zbývala jen jediná další mož­ nost: konečné řešení (Endlósung), fyzická likvidace Židů. Prestiž Hermanna Góringa sice utrpěla neúspěchy v bitvě o Velkou Británii, přesto však tento muž, proslulý mohutnou postavou a zdánlivě nevyčerpatelnou energií, zůstal oblíbenou postavou německého publika. Jako jeden z vedoucích

88

ZAČÍNÁ VÁLKA

Vlevo: Historici se přou o to, zda francouzský maršál Pétain s Němci ochotně kolaboroval, nebo zda byl jen starým unaveným mužem, který rezignoval před mnohem silnějším nepřítelem. Pétainovi přívrženci poukazují na to, že jako jediný z představitelů režimu ve Vichy se vrátil do Francie, aby zde stanul před soudem. Své činy Pétain hájil tím, že vždy jednal ve prospěch Francie. Snímek jej za­ chycuje ve společnosti Hermanna Gbringa.

osobností nacistické hierarchie vedl spolu se svojí druhou ženou, divadelní hereč­ kou Emmy Sonnemannovou, okázalý život. Na první pohled Góring budil dojem dobráka, ve skutečnosti však lpěl na všech možnostech, které vyplývaly z jeho postavení, a bezohledně je využíval. Koncem července 1941, kdy se ujal úřadu komisaře pro židovské záležitosti, jednoho z nejvyšších postů své kariéry, nařídil Heydrichovi, aby přijal všechna nezbytná opatření „k organizačnímu a finanční­ mu zabezpečení konečného řešení židovské otázky v německé sféře vlivu v Evropě. Dále Vás žádám, abyste mi co nejdříve předložil přehled již uskutečně­ ných opatření, směřujících k realizaci konečného řešení židovské otázky.“ Osobou odpovědnou za praktické provedení této směrnice měl být Adolf Eichmann, náčelník Amt IV B2 úřadu RSHA. Koncem května 1941 Eichmann vyhlásil, že se zakazuje veškerá emigrace z Belgie a Francie. To byl jen první krok. Zahájení operace Barbarossa, vpádu do Sovětského Svazu dne 22. června 1941, přineslo podstatné rozšíření úřadu Amt B2 v rámci Gestapa. Úřad nyní získal status ministerstva zahraničních věcí, s pravomocemi na všech územích okupovaných nacisty. Eichmann jednal rychle. V Protektorátu Čechy a Morava zřídil zastoupení svého úřadu. Označení tohoto státního útvaru (protektorát) mělo vyjadřovat, že zajišťuje českým občanům nezávislost a samosprávu. Ve skutečnos­ ti však protektorát zcela podléhal německé kontrole a na české Židy se vztahoval německý právní řád. Dalším krokem bylo vytvoření židovského ghetta v Terezí­ ně, někdejším českém posádkovém městě. Odtud měli být Židé deportováni do

táborů v Polsku.

89

GESTAPO

Zvlášť významnou úlohu svěřil Eichmann svému starému dobrému známému z předválečné doby, Dieterovi Wislicenému, který působil na Slovensku. Wisliceny se mohl spolehnout na sílu německého vlivu, včetně podpory 130 000 občanů, registrovaných jako Němci (Vblksdeutsche). Zvlášť ochotní ke spolupráci byli černě uniformovaní členové Hlinkový Gardy. Garda se prohlašovala za elitní organizaci a usilovala o podobnost s německou SS. V září 1941 byla slovenská vláda donucena schválit protižidovský zákon, který ve svých 270 článcích definoval Židy jako rasovou skupinu a stanovil povinnost Židů nosit na oblečení identifikační Davidovu hvězdu, která dovolovala využívat je k nuceným pracím a umožňovala jejich vypovídání z měst nebo městských částí. Generálové Wehrmachtu, velící vojskům na západě, se vměšování ze strany SS tvrdě bránili. Ve východní Evropě však byla situace jiná. Například generálporučík Kurt von Krenzki, vrchní velitel oblasti Salonike-Aegea, neváhal zatknout 55 000 Židů v německé okupační zóně a nasadit je na budování pevnostních staveb. Později byli zadržení Židé deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi.

KOMISAŘSKÝ ROZKAZ Hitler věnoval značnou pozornost problematickým vztahům mezi Oberkommando des Heeres (OKH, vrchní velení pozemní armády) a Heydrichovými pochopy. V březnu 1941 Hitler svolal 200 vysokých důstojníků Wehrmachtu do říšského kancléřství, aby k nim přednesl svou řeč. „Musíme opustit veškeré ideály vojen­ ského kamarádství. Komisaři a příslušníci sovětské tajné policie jsou zločinci a je třeba s nimi jako s takovými zacházet“, křičel na shromážděné důstojníky.

Vpravo: Popravy sovětských odbojářů a odpůrců nacistů byly mimořádně kruté. Snímek zachycuje popravu v Minsku. Narychlo zbudované šibenice neměly propadliště a oběti katů tak byly odsouzeny k zdlouhavému umírání udušením.

90

ZAČÍNÁ VÁLKA

EINSATZGRUPPEN Vražedné operační jednotky, Einsatzgruppen, organizované Himmlerem a Heydrichem, se poprvé objevily v Polsku v roce 1939, kdy se pohy­ bovaly na území dobytém německými armádami. Jejich úkolem bylo zatýkání Židů a jejich umísťo­ vání do ghet. V roce 1941, před vpádem do Sovětského svazu, byly jejich pravomoci rozšířeny. 2. července vyšel oběžník náčelníka Sicherheitspolizei, bezpečnostní policie, sdružující různé státní politické a kriminální policejní sbory, upřesňující nové povinnosti Einsatzgruppen: „Hlavním cílem je bezpečnostně-policejní pacifikace nově obsazených území... Je třeba provádět všechna pátrací a trestní opatření, přispívající k politické pacifikaci okupovaných území. Zejména je nutné popravit: představitele Kominterny, placené funkcionáře a politiky komunistické strany, stranické představitele vrcholné a střední úrovně a radikální zástupce nižších úrovní, lidové komisaře, Židy ve státních a stranických službách a další radikální elementy sabotéry, propagandisty, vrahy, osoby podněcující k činnosti proti Říši a další, pokud nemají zvláštní význam pro hospodářskou obnovu okupovaných území".

Každá z jednotek Einsatzgruppe a jejich zvláštní odrůda, Einsatzkommando, měly odlišné složení. Na území Sovětského svazu působily čtyři tyto jednotky, z nichž každá měla ve svých řadách 1000-1200 mužů. Jednotky operovaly v oblasti pobaltských států (skupina A), oblasti Smolenska a Moskvy (skupina B), oblast Kyjeva (skupina C) a jižní Ukrajina (skupina D). V jednotkách Einsatz­ kommando bylo zařazeno kolem 1000 mužů, z čehož asi 350 bylo příslušníky Waffen-SS, 150 plnilo funkce řidičů a mechaniků a kolem 100 jich patřilo ke Gestapu. Někteří muži přišli od Orpo (Ordnungspolizei), Kripo a SD. Každá Einsatz­ gruppe vyrážela na bojiště se svými specialisty v mobilních kancelářích - tlumočníky, radisty, telegrafisty, úředníky a sekretářkami. Formálně byla každá Einsatzgruppe podřízena veliteli sil Wehrmachtu příslušné oblasti působení skupiny. To se pro některé obhájce před pováleč­ nými soudy stalo záminkou k tomu, aby popírali odpovědnost Gestapa nebo SD za činnost těchto jednotek. Einsatzgruppen sice úzce komunikovaly s veliteli armádních skupin, skutečné příkazy však dostávaly od Heydricha. Armáda se obsah jeho instrukcí nikdy nedozvěděla.

Tak vznikl nechvalně známý „komisařský rozkaz“, který velitele vojenských útvarů zavazoval k tomu, aby se zajatými politickými důstojníky Rudé armády jednali stanoveným způsobem. Měli být zlikvidováni nebo předáni bezpečnostní policii (Sicherheitspolizei), která je popravila. Jak Heinz Hóhne ve své knize „Řád umrlčích lebek“ výstižně napsal, „Těžko se našel generál, který by se doká­ zal postavit na odpor Hitlerově zvůli. Důstojníci raději nechali řešení dalšího osudu politických důstojníků Himmlerově policii“. „Komisařský rozkaz“ by zřejmě nebyl vydán předtím, než Heydrich získal svolení pro svůj plán využití Einsatzgruppen, operačních skupin jednotek SS. V oblastech za frontou měla mít armáda rozhodující slovo „při přesunech, ubyto­ vání a zajištění stravy“ a činnost SS mohla řídit jen tehdy, pokud by zasahovala do vojenských operací. Heydrich neopomněl nejdůležitější větu plánu: „Jednotky Sonderkommando nebo Einsatzgruppen jsou oprávněny, v rámci plnění svého úkolu a své vlastní odpovědnosti, přijímat výkonná opatření, týkající se civilního 91

G ESTAPO

Dole: Skupina vystraše­ ných Židů nastupuje do vagónu pro přepravu dobytka, který je odveze do koncentračního tábora, kde je téměř s jistotou čeká smrt. Průběh depor­ tací měl u Židů, kterých se týkaly, vzbudit dojem, že jsou vysíláni pouze do pracovních táborů.

92

obyvatelstva. “ Plán schválený Heydrichem poskytl jednotkám Einsatzgruppen při jejich fungování na území Sovětského svazu prakticky neomezenou svobodu. Každé Einsatzkommando v rámci Einsatzgruppe mělo být připojeno k určité armádní skupině a přesunovat se spolu s ní, podporováno dalšími útvary jednotek Waffen-SS. Následující zpráva, která posloužila jako důkazní materiál před no­ rimberským tribunálem, popisuje jednu akci Einsatzkommanda: „Předseda zemědělského družstva, ležícího nedaleko vesnice Bobrujsk, byl zatčen, neboť úmyslně narušil práci družstva. Rolníkům nařídil, aby přerušili práci a sklizené obilí ukryli v lese. Oddíl Einsatzkommanda 8 v Bobrujsku a jeho okolí zatkl 600 osob. Z nich bylo 407 popraveno. Kromě výše uvedených osob byli dále popraveni Židé a osoby, které kladly odpor nařízením vydaným německými okupačními úřady, nebo otevřeně vyzývaly k sabotážím... Rozsáhlá protižidovská razie proběhla ve vesnici Lachojsk. V jejím průběhu bylo popraveno 920 Židů. Operace svojí účastí podpořil oddíl vojáků z divize SS Reich. Vesnici je nyní možné označit za „nežidovskou“.

ZAČÍNÁ VÁLKA

ŘÍŠSKÝ PROTEKTOR Adolf Hitler byl mezitím zavalen řadou problémů, týkajících se takzvaného Protektorátu Čechy a Morava, který, kromě samotného Německa, představoval jeden z pilířů říšského zbrojního průmyslu. Před vpádem do Sovětského svazu bylo hnutí odporu v rámci protektorátu poměrně málo aktivní. Po zahájení operace Barbarossa se všechno změnilo. Na aktivizaci českých odpůrců okupace se podílela i Moskva. Za mimořádné pozornosti zahraničí proběhl v Moskvě všeslovanský kongres, který vyzval slovanské národy k boji proti okupantům všemi prostředky. Také čeští odbojáři nyní začali používat metody, které se velkou měrou uplatnily především v období, kdy se vývoj válečných událostí obrátil proti Německu: partyzáni začali ničit telefonní a telegrafní vedení a vykolejovat vlaky. Tovární vybavení často postihovaly „dočasné“ poruchy, jejichž příčiny se nedařilo vysvětlit. Docházelo k malým výbuchům ve skladech zásob, v pra­ covních schématech a dokumentacích se objevovaly nevysvětlitelné chyby. Vlaky přepravující materiál pro okupační jednotky se neočekávaně zpožďovaly. Při jedné „nehodě“ byl zraněn jeden esesák kusem římsy, který se odlomil nad výlohou obchodu. Na území protektorátu se rozbujela protinacistická propa­ ganda. Mezi lidmi kolovaly komunistické letáky, objevovala se neoficiální vydání děl českých vlasteneckých spisovatelů. Ti, kdo vyzývali lid k boji proti nacismu, připomínali odkaz mistra Jana Husa, českého náboženského reformátora. Vývoj v protektorátu bedlivě sledoval Heydrich. Jeho pozornosti neuniklo, že se úřadujícímu říšskému protektorovi nedaří udržet v českých zemích pořá­ dek. Všeobecně se vědělo, že Hitler považuje svobodného pána Konstantina von Neuratha za příliš měkkého politika, jehož postavení není těžké ohrozit. Jedním z jeho silných protivníků byl Karl Hermann Frank, státní tajemník říšského protektora pro Čechy a Moravu, který si brousil zuby na úřad říšského protektora a úspěšně pro sebe získával podporu mezi nejvlivnějšími osobnostmi SS a policie. Kritika na adresu von Neuratha se stupňovala. Karl Bóhme, velitel Sipo a SD v Praze, byl povolán na schůzku do Hitlerova hlavního stanu (Fúhrerhauptquartier) v Rastenburgu (dnes Ketrzyn) ve Východním Prusku. Bóhme na schůzce hovořil o úspěších hnutí odporu v boji proti nacistické nadvládě na území protektorátu a zjevné neschopnosti von Neuratha aktivitě odbojářů účinně čelit. Von Neurath byl proto, oficiálně ze zdravotních důvodů, své funkce dočasně zproštěn a na jeho místo nastoupil Heydrich. I když Heydrich získal pouze titul „zastupujícího říšského protektora“, vzbudilo jeho jmenování Frankovu nelibost. V souboji o nejvyšší protektorátní úřad přišel Frank zkrátka, Heydrich byl úspěšnější. Po Heydrichově příjezdu 27. září 1941 do Prahy vyťukal přísně utajený telegraf v Berlíně naléhavou zprávu pro Hitlera, který byl v té době na východní frontě: „Můj Vůdče, dovolte mi ohlásit, že dnes dopoledne, v souladu s Vaším nařízením z dnešního dne, převezmu vedení úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě. Oficiální převzetí funkce proběhne 28. září 1941 v 11 hodin, v ústředí úřadu na Hradčanech. Veškeré politické zprávy a oznámení

93

GESTAPO

Vám budou předávány cestou Reichsleitera Bormanna. Heil mein Fiihrer! Podepsán Heydrich, SS-Obergruppenfiihrer.“ Zprávu psal Heydrich v euforickém opojení, na druhou stranu své nadšení dokázal ovládnout. V každé fázi svého politického života Heydrich zpětně hodnotil vše, co se stalo. V jeho novém postavení jej čekalo nejedno úskalí, čehož si byl dobře vědom. V Berlíně měl řadu nepřátel, kteří proti němu spřádali intriky a neváhali využít jeho nepřítom­ nost v Praze k pokusům o ohrožení jeho postu. Sotva se Heydrich seznámil se svojí kanceláří na Pražském hradě, začal úřadovat. 28. září 1941 byl vyhlášen civilní výjimečný stav Heydrich se postaral, aby dále na území regionálních správních rad v Praze, Brně, fungovaly všechny jeho kontakty Moravské Ostravy, Kladna a Hradce Králové. Na s RSHA. K dispozici měl území protektorátu začaly fungovat stanné soudy, pohotové informační a dopravní které vynášely rozsudky smrti, předávaly obviněné Gestapu, případně mohly vydat rozhodnutí o nevině. spojení do Berlína. Rozsudky soudů se vykonávaly okamžitě. Již 28. září 1941, den po Heydrichově příjezdu do Prahy, odsoudil stanný soud k smrti dva představitele československé odbojové organizace Obrana národa, generála Josefa Bílého a divizního generála Huga Vojtu, velitele zemského velitelství Čechy. Další význačnou obětí se stal premiér protektorátní vlády, generál Alois Eliáš, o němž se vědělo, že udržuje kontakty s exilovou československou vládou Eduarda Beneše v Londýně. Eliášovi při tížilo i to, že byl chráněncem zdiskreditovaného von Neuratha. Eliáše zatklo Gestapo , které z něj během mnohahodinových výslechů dostalo přiznání. Poté byl předán německému soudu a odsouzen k smrti. Poprava byla nejdříve odložena pod pod­ mínkou dobrého chování českého lidu. Eliáš byl nakonec popraven 19. června 1942.

PRAŽSKÝ ŘEZNÍK Gestapo se pustilo do likvidace známých středisek odporu, odhalených s pomocí tajných agentů SD. Heydrich se snažil obcházet legální postupy a zatčené osoby ihned posílal do koncentračních táborů. Ihned po převzetí funkce v Praze Heyd­ rich přikročil k uskutečnění svých záměrů v otázce „konečného řešení židovské otázky“. Od září 1941 měli Židé v Čechách povinnost nosit na svém oděvu žlutou Davidovu hvězdu. Část českého obyvatelstva na to reagovala tím, že demonstrativně začala nosit židovské hvězdy a projevovat Židům svoji podporu. Heydrich na to reagoval svým výnosem z 29. září 1941, který nařídil uzavření židovských modliteben a synagog a dále policejní stíhání osob, které na ulicích a ve veřej­ ných prostorách prokazují své přátelství k Židům. Heydrich dále začal připravovat zřízení židovského koncentračního tábora v Terezíně. První vězni do tábora přišli 24. listopadu 1941. Od ledna 1942 Židy

vězněné v Terezíně začali odvážet do vyhlazovacích táborů, kde jich více než 80 000 zahynulo.

94

ZAČÍNÁ VÁLKA

Otázkou „konečného řešení“ se Heydrich nezabýval jen v souvislosti s židov­ ským obyvatelstvem. Ve svém inauguračním projevu, který 2. října 1941 přednesl ke špičkám okupační správy, rozvinul svoji představu o osídlení území protekto­ rátu německou populací. Zmínil se o potřebě provedení rasové inventury, na jejímž základě by mohl rozhodnout, kdo je vhodný k poněmčení a kdo nikoli. „Podřadné živly“ mínil vystěhovat na východ. Část obyvatelstva, „rasově podřad­ nou, avšak s dobrým smýšlením“, chtěl Heydrich využít k práci pro Říši. Občany laděné nepřátelsky vůči nacistické vládě hodlal fyzicky zlikvidovat. Počátkem roku 1942 Heydrich zahájil plánovanou „rasovou inventuru“. Po území protektorátu začaly jezdit autobusy s rentgenem, které ve školách oficiálně prováděly preventivní vyšetření v rámci ochrany proti tuberkulóze, ve skutečnosti však jejich osádky zjišťovaly rasové kvality dětí. Pro svobodné české občany byla počátkem roku 1942 zavedena povinná pracovní služba (na území Říše). Později byla rozšířena na všechny práceschopné obyvatele Čech a Moravy. Himmler byl zcela oddán ideálům árijské čistoty. Nenáviděl Židy, které pokládal za zhoubu „čisté rasy“. Heydrich sice Himmlerovy názory zlehčoval, byl však ještě cyničtější. S Himmlerem se Heydrich přel o míře represí v protektorátu.

Dole: Reinhard Heydrich, proslulý jako „pražský řezník“, nastoupil v čes­ kém hlavním městě do funkce zastupujícího říšského protektora. Spolu s K. H. Frankem (po jeho levici), Heydrich zdraví vztyčení praporu SS na předním nádvoří Pražského hradu.

95

G ESTAPO

Nahoře: Když 29. listopa­ du 1941 Himmler navštívil Prahu, vyjádřil podiv nad Heydrichovou arogancí a pohrdáním opatřeními na zajištění své osobní bezpečnosti. Sebejistota nakonec stála Heydricha život.

96

Heydrich si uvědomoval nepříjemnou pravdu, že vývoj válečného úsilí Říše závisí na průmyslovém potenciálu země. Bylo například nutné udržet v chodu Škodovy závody, významného výrobce zbraní. Právě zde se soustředily síly hnutí odporu, každé zatčení však přinášelo oslabení kádru kvalifikovaných pracovních sil. Právě tento rozpor Heydricha přinutil, aby svojí dosavadní politiku přehod­ notil. Zajistil, aby se všeobecně vědělo, že s výjimkou případů nejzávažnějších provokací bude politické pronásledování zmírněno, sabotéři však budou popraveni. Dva milióny českých dělníků dostávaly vyšší příděly potravin. Luxusní hotely ve vyhlášených lázeňských městech, jako byly Karlovy Vary, byly zabaveny a využívány jako rekreační zařízení. Heydrichova žena Lina vystupovala jako pozorná hostitelka a v Černínském paláci přijímala zástupy návštěvníků. Heydrich sám laskavě naslouchal uctivým žádostem různých delegací. Zprávy o změně Heydrichova přístupu k řízení protektorátu se pochopitelně dozvěděla i československá exilová vláda ve Velké Británii. Přijala je s určitým

ZAČÍNÁ VÁLK A

znepokojením, které se ještě vystupňovalo, když její agenti upozornili na pod­ statný pokles aktivity československého odboje. V Londýně se proto začalo plánovat, co dál.

WANNSEE Úřad zastupujícího říšského protektora Heydricha zcela pohltil. Heydrich si uvědomoval, že v důsledku jeho nepřítomnosti v Německu je ohrožen jeho post šéfa RSHA. Potřeba posílení své autority vedla Heydricha ke svolání konference v přepychově vybavené vile v Grossen-Wannsee. Konference se uskutečnila 20. ledna 1942. Grossen-Wannsee bylo příjemné berlínské předměstí na břehu jezera. Původně měla konference proběhnout 8. prosince 1941, na poslední chvíli však byla odložena vzhledem k japonskému útoku na Pearl Harbour a invazi na území Spojenců v jihovýchodní Asii. Japonský útok překvapil Spojence i Němce. Účelem konference - která proslula jako jedna z významných událostí 2. světové války - bylo zhodnotit dosavadní vývoj řešení židovské problematiky a načrtnout další postup, především ve světle Gbringova nařízení z července předešlého roku. Heydrich nařídil, aby konference byla krátká, a ve stylu zkušeného sluhy, který se striktně omezuje na statistická fakta, obeslal vedoucí osobnosti z minis­ terstva pro okupovaná území, které v té době vedl nacistický rasový teoretik Alfred Rosenberg. Heydrich na konferenci řekl, že na původním území Německé říše zbývá pouhých 131 800 Židů, přičemž na začátku války jich bylo přes čtvrt miliónu. Pozornost si však naléhavě vyžaduje situace ve východní Evropě, Francii a Velké Británii, kde zbývá celkem 11 miliónů Židů. Válečné

Vlevo: Popravčí četa jednotky Einsatzgruppen při likvidaci osob, podezřelých z činnosti v odbojovém hnutí. Podobné popravy probíhaly v roce 1942 na Moravě.

97

G ESTAPO

KONEČNÉ ŘEŠENÍ „Muži SS musí bezpodmínečně dodržovat jedno základní pravidlo: musí být čestní, mravní, loajální, musí vystupovat kamarádsky vůči dalším příslušní­ kům naší krve, ale vůči nikomu jinému. Co se stane nějakému Rusovi nebo Čechovi, to mě vůbec nezajímá. Najdou-li se u těchto národů lidé dobré krve našeho druhu, vezmeme jim jejich děti, které potom vyrostou u nás. Nezajímá mě, zda nějaký národ žije v rozkvětu nebo strádá k smrti. Pro mě je důležité, zda budeme mít otroky pro naši kulturu, jinak mě tito lidé nezajímají. Je mi jedno, jestli při kopání protitankových příkopů pro Německo padne vyčerpáním 10 000 ruských žen, pro mě je důležité, že bude dokončen protitankový příkop pro Německo. Nesmíme být hrubí nebo bezcitní, není-li to nutné, to je jasné. My Němci jsme jediným národem, který nakládá mravně se zvířaty, proto se chováme slušně i k těmto lidským zvířatům. Bylo by však zločinem proti naší vlastní krvi, kdybychom se o ně starali a přinášeli jim naše ideály. Tím bychom jen způso­ bili, že se našim synům a vnukům povede hůře...

Vše ostatní nám může být lhostejné. Přeji si, aby SS přijali tento přístup k problému všech cizích, neněmeckých národů, především Rusů." „Mám na mysli evakuaci Židů, likvidaci židovské rasy. Je to jedna z věcí, která se snadno řekne. Každý straník říká, „Zlikvidujeme židovskou rasu." Pochopitelně, je to přeci součást programu strany. Vyhubíme je. Jak snadné. Poté však 80 miliónů dobrých německých občanů obrátí: každý zná nějakého slušného Žida. Samozřejmě, ti ostatní jsou prasata, ale ten jeden je báječný. Žádný z těch, co takhle mluví, neprohlédl, žádný z nich se nevzdal svého původního způsobu myšlení. Mnozí z vás vědí, jaké to je, když vedle sebe leží sto mrtvých těl, nebo pět set, nebo tisíc. Dokázali jsme se s tím vyrovnat a - až na výjimky, poražené lidskou slabostí-jsme zůstali slušnými lidmi. To je to, co nás utužilo." Výňatky z projevu Heinricha Himmlera v Posenu, 4. října 1943

podmínky do jisté míry vyšly vstříc politice emigrace, avšak, jak řekl Heydrich přítomným účastníkům konference, „na východě uplatníme jinou politiku“. Tato záměrně neurčitá věta byla eufemismem pro deportace, nahánění Židů do ghet a masové vraždění, jehož se dopouštěly jednotky Einsatzgruppen. Zápis z konference rovněž podpořil Heydrichovu myšlenku o vytvoření zdroje Židů využitelných pro otrocké práce. Taková úvaha se zřejmě nemohla líbit SS-Hauptsturmfúhrerovi Rudolfu Langemu, kterého Heinz Lóhne vylíčil jako jednoho z „fanatiků konečného řešení“, kteří pokládali „tuto touhu po otrocké židovské práci za mimořádně rušivou, neboť hrozí, že znehodnotí jejich vyhlazovací úsilí“. Lange, jak se ukázalo, velmi dobře věděl, co lstivé slovo „evakuace“ ve skutečnosti znamená: během prvního půl roku nacistické okupace Lotyšska jeho jednotky Einsatzkommando povraždily přes 35 000 Židů a nespočet dalších lidí. Několik měsíců po konferenci ve Wannsee začal v opuštěném domě v lese nedaleko města Chelmno, ležícího asi 60 km severozápadně od polského města Lodž, používat tři pojízdné plynové komory, maskované jako dodávková auta. Židé po příjezdu na místo byli nuceni se svléknout a vstoupit do uzavřených vozů, kde, jak jim

98

ZAČÍNÁ VÁLKA

bylo řečeno, se osprchují. Poté, co se dveře vozu zavřely, byl do jeho vnitřku vpuštěn ukrytým ventilem plyn. Instrukce vydaná RSHA na příkaz Heydricha tvrdila, že ke smrti dojde po 15 minutách, ve skutečnosti však lidé často umírali několik hodin. Eichmann, který na konferenci ve Wannsee zastupoval Gestapo, stanul v roce 1961 před soudem v Izraeli, kde se snažil vystupovat jako nevinný úředník, který jen plnil rozkazy svých nadřízených: „Na základě pokynu mého nadřízeného SS-Gruppenfuhrera Múllera byl celý průběh konference řádně zaznamenán. Mnoho času jsem strávil ostřením stenografických tužek“. Po ukončení jednání Eichmann spolu s Heydrichem krátce odpočívali nad sklenkou koňaku. Ostatní využili této příležitosti, aby se vmísili do jejich debaty a při ní připomněli své vlastní příspěvky. Heydrich byl nervózní. Chtěl se co nejrychleji vrátit do Prahy a jakmile to bylo možné, opustil jednání. V průběhu dalších měsíců se objevil nový problém. Himmler pozorně sledo­ val vývoj ve Francii, neboť měl pocit, že vliv a disciplína zdejšího Gestapa je oslabena pokračujícími spory s armádou. Připisoval tento neutěšený stav absenci dostatečně silné osobnosti ve vedení SS a domníval se, že tento nedostatek

Dole: Vězni v koncen­ tračním táboře Dachau pochodují do práce. Tábor spravovali dobrovolníci SS, organizovaní v jednot­ kách Totenkopfverbánde. Čepice jejich uniforem zdobila lebka se zkříže­ nými kostmi.

99

G ESTAPO

Dole: Lidé se po deportaci do koncentračního tábora Osvětim rozdělují do dvou skupin: na dostatečně silné, schopné pracovat, a na ostatní, nezpůsobilé k pracovnímu využití, ať již vzhledem ke svému zdraví nebo věku. Nad rozdělením dohlížel velitel tábora (druhý muž zprava).

100

vyřeší jmenováním SS-Brigadefiihrera Karla Albrechta Oberga, bývalého přítele Heydricha. Heydrich se obával, že Himmlerova kritika fungování RSHA ve Francii směřuje i k němu. Heydrich odletěl do Paříže. Jeho příjezd proběhl ve velkém stylu. Hotel Ritz byl svědkem jedné z nejhonosnéjších společenských událostí, které Paříž od začátku války zažila. Hlavní osobnost, které se celá slavnost týkala, poněkud kontrastovala s touto velkolepostí: Oberg byl rudolící, zdánlivě benevolentní a ničím zajímavý, stejně jako všichni státní zaměstnanci středního stupně. Ve skutečnosti však byl klasic­ kým nacistickým kariéristou. V 1. světové válce bojoval na západní frontě, kde získal Železný kříž první i druhé třídy. Ekonomický rozvrat, který v Německu následoval po skončení války, přinesl znehodnocení úspor celé střední vrstvy s polečnosti. Ušetřena nezůstala ani Obergova rodina. V roce 1930 si Karl a jeho mladá žena těžce vydělávali na živobytí v novinovém Stánku v Obergově rodném Hamburku. V červnu 1931 vstoupil do NSDAP (jako člen strany číslo 575205). Heydrich si jej vybral pro službu v SD. Obergova kariéra ve zpravodajské i vojen­ ské práci pro SS byla velmi rychlá. V září roku 1941 byl policejním i zpravodaj­ ským vedoucím v polském městě Radom, kde se zapojil do židovských pogromů. Když dosáhl stejné hodnosti, jakou měl Rauter, úřadující v Nizozemí, měl na­ stoupit ve Francii. Po celé Říši se nyní stupňovala represivní opatření, hrubé násilí však na druhou stranu přinášelo nárůst aktivity odbojového hnutí. Měl se o tom po svém návratu do Prahy brzy přesvědčit i Heydrich.

ZAČÍNÁ VÁLKA

KONCENTRAČNÍ TÁBORY Koncentrační tábory začaly vznikat ihned po nástupu nacistů k moci. Při jmenování Adolfa Hit­ lera říšským kancléřem v lednu 1933 byl Góring jmenován ministerským předsedou spolkové země Prusko. V této funkci mu příslušelo řešit bezpeč­ nostní a policejní problematiku. V narychlo zřizo­ vaných táborech obsadili nejdůležitější místa stou­ penci nacistů, příslušníci SS a SA. Heinrich Himmler coby bavorský policejní šéf zřídil vlastní „vzorový" tábor, řízený SS, v Dachau. Zatčení - eufemisticky označované jako Schutzhaft (ochranná vazba) - bylo osudem každého, kdo byl nacisty pokládán za nežádoucího, včetně Židů, odborářů, komunistů, cikánů, homosexuálů, drobných zlodějů, protestantů a katolíků. Řízením táborů byli pověřováni důstojníci SS v hodnosti Standartenfuhrer nebo Sturmbannfúhrer, na nižší úrovni (na úrovni rot) veleli důstojníci v hodnosti Hauptsturmfúhrer nebo Obersturmfůhrer. Ve vět­ šině koncentračních táborů se příslušníci Gestapa nepodíleli na správě, měli však hlavní slovo při rozhodování o zatýkání osob a jejich věznění v táborech. Zpočátku vznikly tři velké tábory: V Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Brzy k nim přibyly německé tábory Belsen a Gross-Rosen, rakouský Mauthausen a český Terezín. Po určité době velké koncentrační tábory zřizovaly své pobočky, které byly často využívány průmyslovými podniky jako zdroj pracovní síly. Tato praxe se nejvíce rozšířila v Rusku, kde vzniklo přes 500 pobočních táborů.

Po konferenci ve Wannsee v lednu 1942, kde se rozhodlo o systematické likvidaci Židů, vyrostly na východě vyhlazovací tábory, jako byl Belzec, s předpokládanou kapacitou 15 000 zlikvidova­ ných denně, a Sobibor, umožňující zabití až 20 000 osob denně. Ještě větší kapacitu měly mít tábory Majdanek a Treblinka, kde skončila většina varšav­ ských Židů. Číselné údaje o obětech koncentračních táborů je třeba posuzovat opatrně, neboť o přesných počtech zlikvidovaných osob neexistuje žádná dokumentace. Udávalo se, že v koncentračních táborech zahynulo až 11 miliónů, v poslední době se však historici přiklánějí spíše k počtu kolem šesti miliónů. Toto číslo však nezahrnuje úmrtí osob v důsledku nemocí nebo špatného zacházení. Když se začala nevyhnutelně blížit porážka nacistického Německa, objevily se snahy přinutit nacistické vedení k propuštění židovských vězňů. Červený kříž usiloval o to, aby mohl pomoci vězně­ ným. Většina těchto pokusů skončila neúspěšně. Až v září 1944 mohl Červený kříž vstoupit do Osvětimi. V dubnu 1945 dorazily potraviny a léky z fondu Červeného kříže do Terezína, vězni při pochodu z Oranienburgu obdrželi potravinovou pomoc. Událostí, která veřejnosti ukázala hrůzu života v koncentračních táborech, byla epidemie tyfu v táboře Belsen, kde bylo kolem 60 000 vězňů vtěsnáno do prostorů projektovaných pro 8000 lidí. Tábor byl předán do rukou Britů 15. dubna 1945.

101

6. KAPITOLA

Okupovaná ÚZEMÍ Československý odboj si zavražděním Heydricha příliš nepomohl. Atentát byl sice vyzdvihován jako povzbuzení pro protinacistický odboj v celé Evropě, na druhou stranu však v českých zemích

vyvolal tvrdou odvetu.

edním z vrcholných okamžiků přebírání funkce říšského protektora Reinhardem Heydrichem bylo představení historických korunovačních klenotů českých králů v chrámu Svatého Víta. Nejcennějším z nich je zlatá koruna svátého Václava, kterou zdobí údajně největší safír na světě. Heydrich, vychytralý politický manipulátor, vyzdvihl při této příležitosti fakt, že Václav, zavražděný v 10. století spiknutím, které zosnoval jeho bratr Boleslav, byl přítelem Německa a padl za oběť lotrům z východu. Když tedy Hitler vytvořil Protektorát Čechy

J

a Morava, napravil pouze historickou chybu. Korunovační klenoty nebyly vysta­ vovány veřejně, byly uloženy v pokladnici pod sedmi zámky, které symbolizovaly sedm pečetí svátého svitku ze zjevení Svatého Jana. Podle tradice bylo sedm klíčů v držení sedmi různých osobností, počínaje hlavou státu. Při této příležitosti předal 19. listopadu 1941 Hácha čtyři klíče Heydrichovi a řekl: „Korunovační kle­ noty, uložené ve Svatováclavské kapli Svatovítského dómu v Praze, jsou symboly věrnosti Čech a Moravy k Říši“. Heydrich se při svém seznámení s korunovačními klenoty rozhodl ignorovat jednu starou legendu, která se ke klenotům vázala. Podle této legendy každý s výjimkou oprávněného vladaře země, kdo si nasadí korunu na svoji hlavu, zahy­ ne. Pro Heydricha bylo typické, že dal najevo své opovržení nad starou pověrou a údajně si korunu bez váhání nasadil na hlavu.

Vlevo: Útvar německých vojáků nastoupený před Pražským hradem 15. března 1939, před Hitlerovým příjezdem. Odpůrců nacistů mezi československým lidem nebylo málo, ale jak ukazuje tento snímek, lidí připravených ke spolupráci s nacisty tu bylo také dost.

103

G ESTAPO

Dole: Heydrich se svojí ženou Linou, plnící během jeho práce úřadujícího říšského protektora roli reprezentativní manželky a hostitelky. Ve skutečnosti bylo jejich manželství ohroženo Heydrichovými častými výjezdy do Berlína a čet­ nými mimomanželskými vztahy.

104

Nedlouho po převzetí své funkce dal zastupující protektor najevo, že spolu s SS hodlá být absolutním pánem protektorátu. Na 2. října 1941 svolal do Černín­ ského paláce armádní a stranické představitele. Jeho příjezd uvítal Karl Hermann Frank nacistickým pozdravem. V průběhu shromáždění bylo zakázáno pořizovat si poznámky. Heydrichova sekretářka, která zůstala ukryta před zraky účastníků, zaznamenala průběh shromáždění těsnopisem. Rukopis zápisu se zachoval. Heydrich dal při této příležitosti zcela jasně najevo, že SD, SS a policie jsou neoddělitelně spjaty s fungováním protektorátu a činností nacistické strany. SS a SD měly být „údernými silami... ve všem co souvisí s bezpečností našeho prostoru, počínaje vnitřní politikou a včetně zajištění prosazování idejí národního socialismu. Jako úderné síly jsme vždy předvojem naší armády, jsme velmi dobře vyzbrojeni, jsme připraveni k útoku, víme jak bojovat... Plníme úlohu výkonného orgánu, jsme si vědomi poslání Vůdce a Říše, poslání, které nás přivede z Velkoněmecké říše do Pangermánské říše. Vůdce mi řekl: Pamatuj, že pokud zjistím, že je ohrožena jednota Říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu jej tam, aby

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

tuto jednotu zachoval. Z těchto slov Vůdce lze usu­ zovat na všeobecnou úlohu SS a mojí úlohu v mém úřadě.“ Program teroru Gestapa se začal naplňovat a rozšiřovat vzápětí po Heydrichově nástup do úřadu. Novinkou bylo zavedení „ochranné vazby“ - práva zadržet každého bez udání důvodu a na neomezenou dobu. Díky finančním prémiím a výhodám od Heydricha a Franka se našli celé zástupy informá­ torů. Počty „útočišť“ vytvořených domácím odbojem se hrozivě snížily. Do řad odbojářů proniklo Gestapo, nebo se v nich našli zrádci. Po několika měsících si Heydrich postupně začal užívat dalších výhod, které mu jeho nový úřad kromě nesmírné moci poskytoval. Kromě jiného se přestě­ hoval na zámek v Panenských Břežanech, nedaleko Prahy. Zámek byl podstatně útulnější než formální prostory Černínského paláce na Hradčanech, ačkoli Lina Heydrichová v něm ráda vítala české kolabo­ ranty a německé návštěvníky. Zpočátku Heydrich v rámci svých pracovních povinností pravidelně létal mezi Prahou a Berlínem. Lina však již měla dost dřívějšího pracovního zaneprázdnění svého manžela. Nehodlala již snášet jeho dlouhé pobyty mimo domov, způsobené služebními záležitostmi a soukro­ mými zálety. Reinhardovi dala jasně najevo, že se rodina trvale usadí v Praze. Heydrich začal pracovat na svém obrazu protektora s lidskou tváří. Úkolem oficiálních fotografů bylo pořizovat snímky manželského páru v atmosféře rodinné pohody. Lina je na fotografiích oblečena v bílé košili, květované blůzce a v bílých podkolenkách. její manžel má na sobě černé krátké kalhoty a vestu z šedé vlny s mosaznými knoflíky. Dojem rodinné pohody na mnoha snímcích posiluje přítomnost dětí Heydrichových, synů Klause a Heidera a malé dcerky Silke.

KRYCÍ OZNAČENÍ: ANTHROPOID Agenti československé rozvědky v Praze varovali Londýn, že Heydrichová politika „cukru a biče“, uplatňovaná vůči průmyslovým dělníkům, je překvapivě úspěšná. Odpor proti okupaci byl oslaben. Samotný název „protektorát" však jakoby Hitlera zavazoval k nastolení absolutního pořádku. Vůdce požadoval vy­ stupňování teroru proti československému odboji. Hitler byl rozladěn neúspěchy německých vojsk na východní frontě. Na začátku bojů sebevědomě prohlašoval, že Sovětský svaz bude vyřízen během sedmi měsíců. Vojáky útočící na Moskvu však zaskočila krutá zima. Němci možná poprvé v dosavadním průběhu války

Nahoře: Heydrich se s oblibou prezentoval jako ideální otec. Fotografové dostali řadu příležitostí pořídit jeho snímky v rodinném kruhu. Na tomto poněkud křečovitě působícím záběru je Heydrich zachycen se svou dcerkou Silke.

105

GESTAPO

měli co dělat s nepřítelem, který se zmohl na účinný odpor. Navíc se zintenzívnila činnost odboje na okupovaných územích. Heydrich po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora na jednu stranu decimoval protektorátní odbojové hnutí, na druhou stranu podko­ pával postavení odboje různými výhodami pro řádně pracující dělníky. V reakci na to začala exilová československá vláda v Londýně připravovat plány na zabití Heydricha. Atentát měl domácímu odboji posloužit jako podnět k zintenzívnění jeho činnosti. Podzemní hnutí v Praze však mělo na věc jiný názor. Uvědomovalo si, jak by se mohli Němci za vraždu protektora pomstít, a atentát pokládalo za krok nepřiměřený situaci. Odbojáři se proto na britskou vládu obrátili se žádostí, aby svůj plán přehodnotila. Podněty ze strany československých odbojářů však Londýn ignoroval. Dosavadní výsledky zpravodajské činnosti exilové vlády nebyly nijak povzbu­ zující. Počátkem října 1942 letadlo britského vojenského letectva (RAF) dopravi­ lo do Prahy zvláštního agenta Františka Pavelku, který' měl do Londýna předávat informace o situaci v protektorátu. Agent pracoval dva týdny, poté jej zatklo Gestapo. Zpravodajskou činnost poté začal z Londýna řídit poručík František Moravec, který před válkou patřil k předním postavám československé zpravo­ dajské služby. V březnu 1939 Moravec spolu s 10 svými spolupracovníky odletěl do Velké Británie. S sebou si odvezli cenné dokumenty, které poskytli oddělení MI6 britské zpravodajské služby. Před opuštěním vlasti se Moravec podílel na organizaci jádra odbojového hnutí Obrana národa, které mělo přístup ke skladu se 100 000 puškami a 10 000 kulomety. Hnutí mělo sabotážní sekci, vedenou důstojníky armády. Členové Obrany národa skončili v rukou Gestapa a příprava agentů na české půdě tak byla prakticky znemožněna. Praktickou pomoc při přípravě atentátu na Heydricha Moravec hledal u SOE (Special Operation Executive), britské organizace založené v roce 1940, jejímž úkolem bylo podporovat, vést a materiálně zabezpečit odbojové skupiny na úze­ mích okupovaných nacisty. SOE začala připravovat deset mladých, vzdělaných československých mužů. Vybraní vojáci absolvovali intenzívní přípravu v para­ šutismu, průzkumu, provádění sabotáží, ovládání zbraní a především přežití v nepřátelském prostředí. K vlastnímu zabití Heydricha, operaci označené krycím názvem „Anthropoid", byli vybráni rotmistr Jan Kubiš, původem z Moravy, a rotmistr Josef Gabčík, zámečník česko-slovenského původu. Oběma již zemřeli jejich rodiče, oba věděli tvrdou pravdu, že po splnění úkolu je jejich šance na přežití mizivá. Dvojici měl při operaci asistovat rotmistr Josef Valčík, člen další skupiny, označené „Silver A“, který byl vybaven výkonnou vysílačkou pro přenos zpravodajských informací. Jak tomu při operacích spojených se seskoky na padá­ cích často bývá, mnozí výsadkáři přistáli na jiných než původně plánovaných místech. Radu agentů Gestapo zatklo a zastřelilo. Agenti, kteří seskok úspěšně přežili, se postupně ukrývali na několika pře­ dem stanovených místech a začali studovat denní režim zastupujícího říšského protektora. Gabčík ani Kubiš nikdy předtím v Praze nebyli a jejich příprava na

106

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

provedení akce tak byla velmi pečlivá. Nejdříve se uvažovalo o útoku na Heydrichův speciální vlak, kterým jezdil mezi Prahou a českou hranicí. Plán byl nakonec zamítnut, neboť se zjistilo, že vlak jezdí velmi nepravidelně. Jako nejvhodnější se jevilo zaútočit na Heydricha při jeho každodenní cestě z jeho domu do práce. Moravec zjistil, kudy Heydrich jezdí, a na trase vyznačil na Praze 5 ostrou pravou zatáčku mezi ulicemi Kirchmayerova a v Holešovičkách, klesající k mostu v Tróji. V zatáčce byl nástupní můstek tramvaje a každé vozidlo, které tudy projíždělo, muselo výrazně zpomalit. Heydrich měl jeden naprosto nepochopitelný zvyk. Ač­ koli v Černínském paláci a v jeho sídle v Panenských Břeža­ nech jeho bezpečnost zajišťovaly početné, mohutně vyzbro­ jené stráže, svým 3,51itrovým kabrioletem Mercedes jezdil často bez jakéhokoli doprovodu. Ve voze s ním byl jen jeho řidič, mohutný SS-Oberscharfúhrer Klein. Výzbroj osádky tvořily jen pistole, které měli oba muži u sebe. Automobil postrádal pancéřování, kterým byla chráněna všechna vozidla používaná nacistickými špičkami. Hitler se nad Heydrichovou bezstarostností často pozastavoval, Heydrich však jeho připomínky nebral vážně. Moravcovi agenti dokonce zjistili, že Heydrich nerespektuje základní bezpečnostní pravidla, nikdy nemění trasu svého automobilu a nikdy se neobtěžuje měnit poznávací značku SS-3, která jasně prozrazovala, kdo v automobilu cestuje. Heydrich do­ konce trval na tom, aby přední blatníky vozidla byly opatřeny praporky SS a říš­ ského protektora. Z Heydrichova jednání se dalo usoudit, že si ve své bezmezné nadutosti vůbec nepřipouští, že by se někdo vůbec odvážil na něj zaútočit.

ATENTÁT Ráno 27. května 1942 si brzy ráno Heydrich připravil své věci, strávil chvilku se svojí ženou a dětmi a před svojí plánovanou cestou do Berlína odjel do svého úřadu v Praze. Ve svém mercedesu si sedl jako obvykle vedle Kleina, který řídil. Na smluveném místě jej čekal Gabčík, ozbrojený samopalem, a Kubiš, ukrývající speciálně připravenou bombu. Nervy obou mužů byly napnuty k prasknutí. Heydrichův mercedes se ten den poněkud opozdil. V 10.32 dal Josef \alčík zrcátkem znamení, že se mercedes blíží. Když projížděl kolem nástupního ostrůvku, vůz zpomalil. Další signál vyslal osamělý muž, stojící na dlažbě, když si své noviny přesunul z jednoho podpaží do druhého. Kubišovu pozornost v tu chvíli narušil nečekaný zvuk přijíždějící tramvaje, která míjela roh nástupního ostrůvku téměř ve stejný okamžik, jako protektorův automobil. Couvnout nebylo kam. Gabčík si již připravil svůj britský samopal Sten a mířil jim v úrovni projíž­ dějícího mercedesu. Kubiš na něj křikl „Ted“ a Gabčík stiskl spoušť. Ke zděšení obou mužů však samopal selhal.

Nahoře: Jan Kubiš, syn moravského rolníka, sloužil jako praporčík v československé armádě. Byl jedním z vedoucích členů skupiny „Anthro­ poid“. Jeho bomba způso­ bila Heydrichovi smrtelné zranění. Aby se vyhnul zajetí nacisty, spáchal sebevraždu jedem.

107

GESTAPO

Vpravo: Kubišova bomba, speciálně připravená pyrotechniky SOE, Heydrichovu mercedesu roztrhla bok. Vozidlo nemělo žádné ochranné pancéřování, které se zpravidla používalo u automobilů vysokých nacistických pohlavárů.

Heydrich si vzápětí uvědomil, co se děje. Kdyby v tu chvíli Kleinovi nařídil, aby s autem rychle odjel, nepochybně by si zachránil život. Jeho vrozený silný pud sebezáchovy však v tento moment selhal. Heydrich udělal dvě fatální chyby: na Kleina křikl, ať zastaví, a navíc se v otevřeném kabrioletu postavil, čímž atentátníkům poskytl ideální cíl. Když se automobil se skřípěním brzd zastavil, Kubiš hodil svoji bombu z boku směrem do vozidla, bomba však minula interiér a vybuchla u boku mercedesu. Svědci z kolemjedoucí tramvaje vypověděli, že viděli velký záblesk. Výbuch bomby roztříštil skleněná okna. Heydrich vyběhl z rozbitého auta a střílel. Kubiš se dal na útěk. Na okamžik ještě zahlédl muže, kterého měl zabít, potom proskočil mezi vozy tramvajové soupravy a nasedl na bicykl, který si zde předtím připravil, aby s ním mohl rychle odjet. Kubiš ujížděl na kole z kopce, zatímco Gabčík z místa prchal kolem malé skupiny lidí, kteří si jej nemohli nevšimnout. Heydrich zůstal tiše stát, jakoby omráčený, poté jeho ruka klesla k pravému boku, ležce došel zpátky k mercedesu. Zavalitý Klein nestihl vyběhnout z auta tak rychle, aby mohl Gabčíka pronásledovat. Na Heydrichově uniformě se objevila krvavá skvrna a zlověstně se zvětšovala. Heydrich zavrávoral. V ten moment jej poznala světlovlasá žena z okolního davu a začala mu poskytovat pomoc. Zastavila malé nákladní auto, které na ložné ploše vezlo nádoby s leštidlem na podlahy a řidiči, který se netvářil příliš ochotně, nařídila, ať jede rychle do nemocnice. Heydrich ještě dokázal vystoupit ze svého auta a z posledních sil dojít k zádi nákladního auta, kde se svalil na podlahu. Poté co auto se zraněným protektorem odjelo, se shromážděný dav až na několik jedinců rozprchl. Na místo atentátu jako první dorazila četa německých pěšáků, kteří jeli na polní výcvik. Vojáci nalezli poničený mercedes a vyděšeného Kleina, třesoucího se strachy, který jim řekl, že byl říšský protektor postřelen.

108

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

Do úřadu Karla Hermanna Franka brzy nato telefonoval jeden lékař. Esesmani se vzápětí rozjeli na místo atentátu a do nemocnice na Bulovce. Vyšetřování na mís­ tě činu se ujal Heinz von Pannwitz, šéf protisabotážní sekce Gestapa. Jeho muži nalezli dámské jízdní kolo, mužskou čepici, světlý baloňák, samopal Sten a ně­ kolik vystřelených nábojnic. Nalezli také dvě brašny na dopisy, z nichž jedna obsahovala adjustovanou nálož. Gestapo rychle zjistilo, že je britského původu. V nemocnici ošetřovatelé vyčlenili pro Heydricha samostatný pokoj a vedle něj uvolnili místnost pro strážné SS a Gestapa. Při přijímacím vyšetření se u pa­ cienta zjistilo poranění bránice a sleziny, způsobené střepinami drátu, skla a kůže. Heydrichův život ohrožovalo hnisání pohrudnice a zánět pobřišnice. Zdravotní stav protektora byl vážný, nacistická propaganda nicméně brzy vydala optimis­ tické prohlášení, že je Heydrichův stav „stabilizovaný“ a „odpovídající lékařské péči“. Himmler úřadující v Berlíně na vzniklou situaci reagoval naprosto nepřimě­ řeně. Ačkoli to nebylo poprvé, co musel čelit krizové situaci, propadl Himmler panice a nedokázal správně rozhodnout. Místo aby nemocnici na Bulovce povolil pokračovat v ošetřování Heydricha, svolal vyhlášené lékaře a chirurgy z celého Německa a okupovaných území a nařídil jim, aby rychle odjeli do Prahy. Heydrich zápasil týden o život, jeho stav se však stále zhoršoval.

Dole: Silně rozrušený Hitler nad Heydrichovou rakví pronesl jen krátký projev. Heydrichovy ostatky byly při pompéz­ ním pohřebním obřadu uloženy na hřbitově Invalidovny v Berlíně.

109

G ESTAPO

Dole: Likvidace vesnice Lidice, ležící severo­ západně od Prahy, byla odpovědí na Hitlerův požadavek, aby se Čechům a dalším porobeným evropským národům ukázalo, jaké budou následky protivení se německé vládě.

110

Nacisté na atentát reagovali tvrdě. Rozhodnutím K. H. Franka byl 27. května 1942 s okamžitou platností vyhlášen civilní výjimečný stav. Himmler zaslal do Prahy telegram, v němž nařídil zatčení 10 000 příslušníků české inteligence. Ještě ten večer mělo být sto ze zadržených lidí zastřeleno. Nakonec, 4. června 1942, po posledním setkání s Himmlerem, Heydrich zemřel. Nejmenovaný nemocniční úředník do seznamu zemřelých napsal ke jménu Reinharda Tristana Eugena Heydricha stručně: „příčina smrti: infekce při poranění“. Heydrichova rakev, těšící se zájmu německých sdělovacích prostředků, byla vystavena na Pražském hradě. Poté, zahalená v praporu s hákovým křížem, byla převezena přes Karlův most na Hlavní nádraží a odvezena do Berlína, nejdříve do hlavní budovy RSHA, poté do říšského kancléřství a nakonec na místo svého určení - na hřbitov Invalidovny. Londýnské noviny Times událost komentovaly tak, že se jednomu z nejnebezpečnějších mužů Třetí říše dostalo „gangsterského pohřbu“.

ODVETA Ihned po atentátu Gestapo zatklo přes 13 000 lidí, z nichž jich 600 popravilo za ilegální držení zbraní. Trest smrti hrozil každému, kdo dal najevo sebemenší známku kritiky nacistického režimu. Nejznámější odvetnou akcí (Vergeltungsaktion) bylo zničení vesnice Lidice na severozápad od Prahy. Záminkou, s níž přišel K. H. Frank, se stala údajná pomoc vesničanů parašutistům. Při masakru trvajícím

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

přes 10 hodin byli zavražděni všichni muži z vesnice. Ženy byly deportovány do

koncentračního tábora Ravensbriick. Děti s výjimkou těch, které byly shledány „vhodnými k převýchově“, skončily v plynových komorách. O necelé dva týdny později, 20. června 1942, byla vypálena vesnice Ležáky. Ve vesnici byla nalezena vysílačka, kterou zde ukryl jeden z členů výsadku „Silver A“. Němci jej později vypátrali a zabili. Devět usedlostí v okolí místního mlýna bylo obklíčeno a jejich obyvatelé zatčeni. Všichni dospělí byli zastřeleni, 13 dětí bylo nejdříve přepraveno do Prahy, kde je internovali spolu s přeživšími dětmi z Lidic. Poté je odeslali do koncentračního tábora Chelmno v Polsku. Pachatelé atentátu se v týdnech po atentátu snažili uskutečnit jeden ze svých plánů na útěk před pronásledovateli. Útočiště nalezli v Praze, v Resslově ulici, na Novém městě, kde je ukryl farář řecké ortodoxní církve v kostele Sv. Cyrila a Metoděje. Šéfové organizace SOE věděli velmi dobře, že každá skupina agen­ tů, plnící určitý úkol, podstupuje vysoké riziko, že nejméně jeden z jejích členů ji zradí. „Anthropoid“ nebyl výjimkou. Poté co bylo vyhlášeno pátrání po pachatelích atentátu, kdy nevyhnutelně hrozilo pronásledování, četař Karel Čurda ze skupiny „Out Distance" porušil jednu z nejdůležitějších zásad, které měli členové skupiny dodržovat: nesměli se skrývat u rodin nebo přátel, neboť jim zde hrozilo nebezpečí prozrazení. Čurdou otřásly odvetné akce Němců po atentátu. Vypravil se do svého bydliště v jižních Čechách, přičemž jej pronásledovaly obavy, že jej zde Gestapo určitě vypátrá. Nakonec dobrovolně odjel do Prahy do sídla Gestapa, aby zde prozradil

Nahoře: Lidice, 10. června 1942. Poté, co policisté ze Sipo odvlekli většinu žen a dětí, byla vesnice vypálena. Popravčí četa zastřelila 199 mužů a chlapců ve věku naů 15 let.

1 11

GESTAPO

UDICE V r. 1945 byl Karl Hermann Frank odsouzen za to, že vydal rozkaz ke zničení vesnice Lidice. Po odsou­ zení byl veřejně oběšen za přítomnosti příbuzných jeho obětí. Avšak s nápadem zlikvidovat celou vesnici přišel Karl Bóhme, šéf Sicherheitsdienstu v protektorátu Čechy a Morava, jehož úřadovna byla zřízena na Kladně. Oblast vzdálená 15 km na severovýchod od Prahy byla místem, kde s oblibou seskakovali spojenečtí výsadkáři. Neustále ji proto střežilo Gestapo. Vesnici Lidice obývalo kolem 500 obyvatel, z nichž mnozí denně dojížděli za prací do Kladna. O politiku se místní lidé zajímali jen málo. Bóhme neměl žádné spolehlivé důkazy o tom, že by vesničané parašutistům pomáhali, na základě jednoho zadrženého soukromého dopisu však na­ byl přesvědčení, že jsou zapojeni do odbojové čin­ nosti. V noci ze 3. na 4. června 1942 příslušníci SS a Gestapa, oblečení v černých uniformách, vybavení seznamy jmen napsanými na stroji, obklíčili vesnici a začali ji prohledávat. Zajali 8 mužů a 7 žen z ro­ din Stříbrného a Horáka (poručíci Josef Stříbrný a Josef Horák sloužili tehdy v britském letectvu pozn. překl.). Nikdo je již nikdy nespatřil. Němci po­ té odjeli. Obyvatelé vesnice doufali, že dvě zatčené rodiny jsou posledními německými oběťmi. Pro Bóhma však tímto záležitost zdaleka neskončila. V noci z 9. na 10. června 1942 se do Lidic vrátila jednotka bezpečnostní policie, vedená SS-Hauptsturmfúhrerem Maxem Rostockem. Průběh dalších událostí vylíčila Miloslava Kalibová, která v Lidicích vyrůstala, při 50. výročí tragédie: „Vesnicí se rozlé­ hal řev motorů nákladních aut, která přivezla vo­ jenské policisty. Vesnice byla obklíčena, na silnicích byly zátarasy. Dunění motorů bylo slyšet celou noc, a po celou noc probíhalo zatýkání. Vojáci odvedli mého otce Jaroslava a strýce Antonína. Oba byli zastřeleni. Antonínova žena zahynula v Ravensbrúcku. Nás ženy vyhnaly v nočních košilích na hlav­ ní ulici. Vesnici vyrabovali, domy rozbořili. Po uli­ cích se válely trosky našeho majetku. Nařídili nám,

112

abychom si sebrali pár svých věcí a nějaké jídlo, aby nám vystačilo na tři dny." Zatčené muže, kterých bylo téměř 200, Rostock nechal odvést k Horákovu statku. U stěny stodoly Němci postavili matrace, jež měly bránit odrazům střel. Muži byli rozděleni do skupin po 10 a vyrov­ náni do řad. Po zastřelení celé skupiny zůstala těla ležet tam, kam padla, a na místo nastoupila další skupina. Téměř celou popravu zaznamenala Schutzpolizei kamerou. Filmová páska se zachovala a po­ sloužila jako důkaz před norimberským tribuná­ lem. Část filmu se dosud promítá v lidickém muzeu. Ženám, které odvezli do jedné kladenské školy, nalhali, že jejich děti již byly odvezeny autobusy do tábora, kde budou čekat na své rodiče. Ve skuteč­ nosti však 82 dětí putovalo do plynových komor. Několik jich bylo vyhodnoceno jako vhodných k po­ němčení, ty byly začleněny do německých rodin. Kalibová vzpomínala, jak se některé matky loučily se svými dětmi, které plakaly. „Jestli mě máš mami ráda, tak mě přeci neopustíš." V Ravensbrúcku jsme se shromáždily před táborovou nemocnicí. Otevřelo se jedno okno a nějaký hlas se česky ptal: „Odkud jste?" „Jsme z Lidic. Jsou tu naše děti?" „Ne, tady nejsou žádné děti. Tohle je koncentrační tábor." Vesnici zcela zlikvidovali. Hitler trval na tom, že po ní nesmí zbýt sebemenší památka. Vesnice byla vy­ pálena, domy zbořeny dynamitem a srovnány se ze­ mí. Dokonce i jméno Lidic bylo vymazáno ze zem­ ských rejstříků. Občany vesnice vyvraždili, jméno vesnice však nezmizelo. Zprávy o zničení Lidic se brzy rozšířily po celém světě. Jméno zničené vesni­ ce přijaly mnohé obce a města, mnohé děti byly pojmenovány Lidice. Při třetím výročí lidické tragé­ die se shromáždilo 140 přeživších lidických žen. Na­ konec se po dvouletém hledání podařilo nalézt 17 lidických dětí a vrátit je jejich rodinám. V r. 1948 se začalo pracovat na výstavbě nových lidických domů. Původní místo, kde stály Lidice, bylo zachováno jako památník. Je zde společný hrob lidických mužů.

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

své kontakty a při té příležitosti se přihlásil o odměnu jednoho miliónu korun, vypsaných jako odměna za prozrazení informací, vedoucích k odhalení pachatelů atentátu. Za svoji zradu krůtě zaplatil. Nejdříve prozradil jen jména Gabčíka a Kubiše, vyšetřovatelé od Gestapa však byli přesvědčeni, že ví mnohem více. Bitím z něho dostali informace o rodině Moravcových (nejednalo se o příbuzné Františka Moravce). Manželský pár se svým 211etým synem Vlastimilem (přezdí­ vaným Aťa) byli aktivními členy odboje, navíc přímo spolupracovali s osobami odpovědnými za akci „Anthropoid“. 17. června 1942, ve čtyři ráno, zastavily v ulici Biskupcova na pražském Žižkově černé limuzíny. Inspektor Gestapa Oskar Fleischer se svými muži zabušil na dveře Moravcova bytu. Celou rodinu vyvedli na chodbu a postavili ke zdi s rukama zdviženými nad hlavou. Fleischerovi podřízení potom začali prohle­ dávat místnosti. Na zem vyházeli obsah skříní a zásuvek. Když začal výslech, bylo Moravcovým jasné, že je jen otázkou času, kdy je začnou mučit. Paní Moravcová během výslechu často žádala, aby si mohla dojít na toaletu. Jejím prosbám vyše­ třovatelé odmítali vyhovět. Když se po nějaké době znovu dovolila, strážný sou­ hlasil a na toaletu ji doprovodil. Moravcová šla před ním a přitom si nenápadně otevřela medailónek, který měla pověšený na řetízku kolem svého krku. V ne­ střeženém okamžiku vyjmula malou ampuli s jedem a rozkousla ji. Padla na zem s pěnou u úst. Veškeré snahy o její oživení byly marné. Moravce i jeho syna, oble­ čené v pyžamu, odvedli do hlavního sídla Gestapa, Petschkova paláce. Fleischer předpokládal, že bude dobré důkladně vyslechnout hlavně Aťu, který často plnil

Nahoře: V muzeu, které bylo založeno v nově vybudovaných Lidicích, je vystaveno tablo s foto­ grafiemi místních mužů, které gestapáci zastřelili při hromadné popravě.

113

GESTAPO

Nahoře: Pachatelé atentátu na Heydricha byli obklíčeni ve svém úkrytu v pražském kostele Sv. Cyrila a Metoděje. Při boji s vojáky SS, povolanými na rozkaz Karla Hermanna Franka (druhý zprava v popředí) všichni zahynuli. Po skon­ čení boje byla těla parašu­ tistů vynesena z kostela.

114

funkci kurýra odboje a znal tudíž řadu důležitých skutečností. Při nepřetržitém výslechu gestapáci Aťu zasypávali ranami pěstí, vyhrožovali mu, týrali ho, do hrdla mu lili alkohol. Dělali vše proto, aby jej zlomili. Celý den jej nutili dívat se na mrtvé tělo své matky. Aťa nakonec povolil. Gestapu řekl všechno co věděl. Pro­ zradil i úkryt parašutistů v kostele Svatého Cyrila a Metoděje.

DOPADENÍ 18. června 1942 mířilo ke kostelu 19 důstojníků, 740 poddůstojníků a vojáků, vyzbrojených samopaly, puškami a granáty, připravených na boj proti dvěma atentátníkům a pěti dalším parašutistům. Von Pannwitz, který zásahu velel, chtěl všechny parašutisty zatknout živé a vyslechnout je. Kostel byl obklíčen. Von Pannwitz přišel k budově kostela a zaklepal na bránu. Otevřít mu přišel roze­ spalý kostelník. Vojáci s připravenými zbraněmi postupovali směrem k oltáři. Rozpoutal se zdlouhavý boj. Parašutisté sice čelili mnohonásobné přesile, nemí­ nili se však vzdát. Curda se spoutanýma rukama je vyzýval: „Vzdejte se kluci, nic se vám nestane.“ Dovnitř kostela Němci naházeli granáty se slzným plynem.

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

Zdálo se, že neměly žádný účinek. Von Pannwitz proto nařídil hasičům, aby kryp­ tu vyplavili. Do krypty byly mřížkou, položenou nad úzkou ventilační šachtou, protaženy hadice, kterými začala do krypty proudit voda. I když hladina v kryptě stoupala, nařídil von Pannwitz vojákům SS, aby pronikli do krypty a zajali někte­ rého z parašutistů. Obránci krypty mnohé vojáky zastřelili. Karl Hermann Frank začal ztrácet trpělivost. Nařídil urychlit dobývání kostela a po vojácích SS, vyslaných do krypty von Pannwitzem, nařídil útok na kryptu svému vlastnímu oddílu SS. Čeští parašutisté vytrvali až do úplného konce. Poslední, kdo přežili, se zastřelili nebo rozkousli ampuli s jedem. Nikdo z nich se Němcům dobrovolně nevzdal. Když dozněly poslední výstřely a v kostele nastalo ticho, vypravila se do krypty skupina vojáků SS. Již na ně nikdo nestřílel. Zanedlouho z krypty zaznělo: Fertig (hotovo). Zkrvavená rozbitá těla byla vystavena před kostelem. Ležel mezi nimi i Gabčík. Kubiš se otrávil. Když jej Němci nalezli, ještě žil, po převozu do nemocnice však ztratil vědomí a zemřel. Těla mrtvých parašutistů identifikoval Čurda. Jak dokládají dobové fotografie, v průběhu dobývání kostela měl stále

spoutané ruce.

REPRESE VE FRANCII Němce potkaly v roce 1942 na bojištích první vážné neúspěchy. Dříve si vůbec nepřipouštěli možnost porážky, v roce 1942 však Wehrmacht na východní frontě ztratil přes milión vojáků. Himmler požadoval nové síly nejen pro Waffen-SS, ale také pro SD a Gestapo, které musely čelit stále intenzivnější činnosti odbojového hnutí na obsazených územích. Ve Francii byl získáváním nových sil pověřen SS-Gruppenfůhrer Karl Albrecht Oberg, náčelník francouzského Gestapa, jehož úřad sídlil v Paříži na bulváru Lannes číslo 57. Oberg zahájil jednání s pronacistickými zástupci Pétainovy vlády ve Vichy, která kontrolovala takzvanou Svobodnou zónu Francie na jihu. Po vpádu Spojenců na území v severní Africe, které bylo v područí vlády ve Vichy, byla i tato část Francie v listopadu 1942 obsazena německými vojsky. Gestapo po svém příchodu do Vichy zahájilo mohutnou pátrací akci, jejímž cílem bylo odhalení ilegálních vysílaček. V Lyonu, Marseille a Toulouse se Gestapu podařilo zlikvidovat odbojové skupiny. SS-Hauptsturmfůhrer Hugo Geissler, jehož úřad Gestapa sídlil ve Vichy, odpovídal za jednotky Einsatzkommando, které se zřizovaly ve všech hlavních městech vojenských oblastí, v Limoges, Lyonu, Marseilles, Montpellier a Toulouse. Největším a nejúčinnějším nekomunistickým odbojovým hnutím ve Francii byla organizace nazvaná Combat (Boj). Její členové znepříjemňovali okupantům život všude tam, kde cítili, že nenarazí na účinný odpor. Hlavní základna hnutí fungovala na Štrasburské univerzitě, která se po okupaci Francie přesunula na jih, do Clermont-Ferrand v kraji Auvergne. Zde sdílela některé budovy společně s místní univerzitou. S příchodem studentů a univerzitních fakult se z města stalo 115

GESTAPO

mocné ústředí odporu proti německé okupaci. Hnutí Combat odtud rozesílalo dopisy, v nichž místním obchodům a vlastníkům novinových Stánků nařizovalo, aby viditelně nevystavovali kolaborantské tiskoviny. Pokud prodejci odmítli, následovala rychlá odplata: v domech a obchodech údajných kolaborantů vybu­ chovaly nálože. Shromáždění, která se konala se souhlasem německých úřadů, narušovaly výbuchy nádob se slzným plynem. Němci na akce odbojářů reagovali zatýkáním. Nejobávanějším a nejnenávidě­ nějším mužem v Clermont-Ferrand byl místní šéf Gestapa Paul Blumenkamp. Jeho úřad sídlil na ulici Avenue de Royat. K jeho spolupracovníkům patřila Ursula Brandt, přezdívaná Panther“. Neustále nosila kožich, dokonce i při výsleších, bití a mučení vyslýchaných. Jeden z nej­ větších úspěchů Gestapo zaznamenalo v létě 1943, Největším a nejúčinnějším kdy se Hugo Geisslerovi podařilo zatknout dva agen­ nekomunistickým odbojovým ty, vybavené zbraněmi a vysílačkou. Při jiné akci byli zadrženi členové ORA (Organisation de la Résistance hnutím ve Francii bylo Armées, organizace ozbrojeného odporu), jedné hnutí Combat. Jeho členové z nejmenších odbojových skupin. Výslech zadrže­ znepříjemňovali okupantům život ných navedl Gestapo k odbojové buňce na univer­ všude tam, kde cítili, že nenarazí zitě. 25. listopadu 1943 příslušníci Gestapa a SD uskutečnili zátah na jeden z hlavních objektů univer­ na účinný odpor. zity. Cílem akce bylo zajištění dokumentů vysoce postavených funkcionářů školy. Jednotce SS, vedené Georgem Mathieu, přívržencem vichystického režimu, který' vstoupil do němec­ kých služeb, se do cesty postavil Paul Collomp, jeden z profesorů. Na místě jej zastřelili. Následující výstřely zasáhly další členy profesorského sboru. Dva stu­ denti byli zraněni, když se pokusili utéci. 151etý Louis Blanchet vyskočil z okna, zastřelili jej však němečtí vojáci, kteří budovy obklíčili. Bylo zatčeno mnoho studentů a profesorů, celkem 86 jich skončilo v německých koncentračních tábo­ rech. Koncem války se zjistilo, že regionálním Gestapem v Clermont-Ferrand bylo popraveno nebo deportováno přes 2000 osob. Mnozí zadržení byli mučeni a biti. Gestapo mělo ve Francii absolutní moc až do vylodění Spojenců na normandském pobřeží v červnu 1944. Střediskem sítě, tvořené 130 samostatnými úřady Gestapa, byla Paříž. Na území Francie dále působily samostatné sítě Abwehru a Gehcime Feldpolizei. Himmlera neopouštěla touha po stále větší moci. V srpnu 1943 byl ministrem vnitra a zdravotnictví, šéfem německé policie a vládcem koncentračních táborů po celé okupované Evropě. Jeho další metou bylo získání velitelské funkce Vpravo: Sekvence snímků v rámci armády. Jeho podřízení však byli zavaleni prací. Mnozí si stěžovali zachycuje popravu francouzského odbojáře. na stále vyšší aktivitu odbojového hnutí. Podobné scény se nesčet­ Oberg jmenoval Sturmbannfiihrera Horsta Laubeho šéfem odboru, označe­ ného Sekce II Pol, sídlícího v Paříži. Sekce se soustředila na sledování činnosti někrát opakovaly po celé nejagresivnějších součástí francouzského odboje. Mezi nimi vynikala elitní okupované Evropě.

116

■H

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

117

GESTAPO

skupina partyzánů, označovaná jako Maquis. Jméno skupiny bylo odvozeno od názvu oblasti na Korsice, charakteristické porostem nízkých keřů, macchií. Co se krutosti týče, byli členové Maquis srovnatelní s Němci. Partyzáni zastřelili mnoho svých krajanů, které označili za kolaboranty. Rodiny, které měly mezi sebou zrádce, nebo které tolerovaly kolaborantství, dostávaly do schránky na dopisy od Maquis výmluvnou výstrahu: miniaturní rakvičku. Dalším problémem byli agenti odboje v řadách SD a Gestapa. Všichni příslušníci těchto organizací byli přísně kontrolováni, podrobně se sledovaly veškerá přeložení, změny funkcí a kariérní postup.

OPERACE V NORSKU Odbojová hnutí ve všech zemích okupovaných Německem stále více využívala zdroje britské organizace SOE. Její členové dostali od Winstona Churchilla památný pokyn: „Uvrhněte Evropu do plamenů“. Norové, jejichž zemi nacisté přepadli 9. dubna 1940 bez vyhlášení války, rádi využili možností, které jim SOE nabízela. Britové považovali norské odbojové hnutí za velmi přínosné. V Londý­ ně se usídlila norská exilová vláda, norské obyvatelstvo bylo německou okupací rozezleno a připraveno se okupantům pomstít. Na počátku německé okupace mladí Norové, kteří chtěli bojovat proti nacistům ze zahraničí, se na malých rybář­ ských lodích a člunech z Norska přeplavili do Velké Británie. Z těchto vlastenců se stala výborně vycvičená diverzní organizace. V roce 1942 se na území Norska v rybářských člunech vrátilo 49 agentů SOE. Přivezli s sebou 154 tun zbraní a jiného bojového materiálu. Rok 1942 byl však současně kritickým obdobím pro

Vpravo: Při výsleších používalo Gestapo různé způsoby mučení. Speciali­ tou pařížského Gestapa bylo věšení za nohy hla­ vou dolů, které ukazuje snímek. Po 10 až 15 minu­ tách v této poloze ztratil vyslýchaný vědomí. Když jej vyšetřovatelé znovu přivedli k sobě, výslech pokračoval. Pokud vyslý­ chaný neprozradil poža­ dované informace, mučení se opakovalo.

118

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

GEHEIME FELDPOLIZEI Uniformovaná Geheime Feldpolizei (GFP, tajná vojenská policie), vznikla v prvních měsících po ná­ stupu nacistů k moci. Její příslušníci byli původně členy Reichssicherheitsdienst (RSD, říšské bezpeč­ nostní služby), organizace odpovědné výhradně za ochranu Adolfa Hitlera a dalších vysokých hodnostářů Německé říše. RSD byla předchůdkyní úřadu Reichsicherheitshauptamt (RSHA), který vznikl jako organizace sjednocující státní bezpeč­ nostní policii a Gestapo. Heinrich Himmler zastával názor, že RSD má fungovat po celé Třetí říši, a stanovil základní kritéria, která měli členové RSD splňovat. Žádalo se po nich, aby byli „osvědčenými a prověřenými nacionálními socialisty a kromě toho výbornými a bezvýhradně spolehlivými důstojníky kriminální policie, kteří by se zcela věnovali plnění služebních povinností a vyznačovali se dobrým vystupováním a fyzickou zručností". Úkoly RSD zahrnovaly zajiš­ tění bezpečnosti Adolfa Hitlera a prevence pokusů o zavraždění Fúhrera. RSD mohla žádat o spolupráci další organizace. Měla oprávnění převzít velení nad místními poli­ cejními útvary v případech, kdy bylo nutné zajistit osobní bezpečnost Hitlera. Důstojníci RSD skládali přísahu za přítomnosti Himmlera i Hitlera. Do roku 1936 skládali přísahu Wehrmachtu, poté přísahu SS. V květnu 1937 se všichni příslušníci RSD stali členy SS, za předpokla­

du, že prokázali, že mají čistou „árijskou" krev, což byla jedna z podmínek přijetí do SS, stanovená Himmlerem. Ve věci zajištění bezpečnosti Hitlera v období válečného stavu se spolu ostře střetávala SS s Wehrmachtem, který trval na tom, že přísluš­ níky RSD je třeba pokládat za podřízené Wehr­ machtu. RSD poté získala statut tajné vojenské policie a označení Reichsicherheitsdienst Gruppe Geheime Feldpolizei. Její důstojníci měli rozsáhlé pravomoci, mohli „požádat" o pomoc jakoukoli součást policejního aparátu a používat uniformy všech policejních služeb. GFP byla mimořádně aktivní v boji proti řeckým partyzánům v červnu 1944. Po jednom typickém incidentu, kdy jednotka GFP unikla z léčky party­ zánů u vesnice Distomo. Dne 10. června 1944 Němci uskutečnili odvetnou akci, při níž popravovali a zatýkali místní obyvatele a konfiskovali jejich majetek. Němci tehdy pozabíjeli 218 civilistů. De­ legace Červeného kříže, která do Distoma později dorazila, nalezla těla obětí oběšená na stromech. Při poválečném mezinárodním soudním tribu­ nálu v Norimberku nebyla Geheime Feldpolizei označena za kriminální organizaci vtom smyslu, že by „páchání zločinů bylo její definovanou ná­ plní činnosti". Tribunál však dospěl k závěru, že příslušníci GFP ve velkém měřítku páchali válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Žádný z vysokých činitelů GFP však nebyl nikdy odsouzen.

norské odbojové hnutí, silně infiltrovaným kolaboranty nacistů. V důsledku toho došlo k úniku důležitých informací, díky nimž Němci přepadli rybářské lodě dříve, než odrazily od břehů Alesundu. Později se ukázalo, že potřebné informace nacistům předával Henry Oliver Rinnan, jeden z asi 60 informátorů patřících k takzvané skupině Sonderabteilung Lola, speciální buňce Gestapa. Rinnan dosáhl neuvěřitelného rekordu, když Němcům udal přes tisíc svých krajanů. Stovky jich byly zavražděny nebo mučeny. Po válce byl Rinnan shledán vinným ze 13 případů vražd a odsouzen k smrti. Tragédie potkala odbojovou skupinu Milorg. Malá rybářská vesnice Televag na ostrově Sotra, nedaleko Bergenu, byla pokládána za ideální místo k přistání

119

GESTAPO

lodí s agenty, neboť představovala jeden z nejbližších bodů k Šetlandským ostro­ vům a její obyvatelstvo ve své většině podporovalo Brity. Mezi obyvateli vesnice však byli také informátoři, donášející místnímu policejnímu řediteli, členovi strany Nasjonal Samling. Stranu vedl proslulý norský zrádce Vidkun Quisling, zneuznaný předválečný politik, který v Norsku vytvořil vlastní vládu podporující Němce v boji proti Britům. Příslušníci SD, kterou řídil norský říšský komisař Joseph Terboven, obklíčili v Televagu stodolu u hospodářství místního vedoucí­ ho Milorgu, o němž věděli, že přechovává zbraně, střelivo a radiostanice. Dva důstojníci SD byli zabiti agentem SOE. Němci zatkli dva norské agenty SOE, jednoho na místě zastřelili, druhého spolu s vedou­ cím Milorgu odvezli k výslechu. Po této akci násle­ Nor Rinnan dosáhl dovala krutá razie proti obyvatelům Televagu, při které bylo vypáleno 300 domů a pobito veškeré neuvěřitelného rekordu, hospodářské zvířectvo. Téměř všichni muži když Němcům udal přes tisíc z vesnice byli deportováni, zbytek obyvatel skončil svých krajanů. Stovky jich byly v žalářích. zavražděny nebo mučeny. V Alesundu bylo náhodně zatčeno 18 mužů. Při výslechu z nich mučením dostali jména vůdců Milorgu. Informace získané výslechem vedly v průběhu května a června 1942 k rozbití hlavních buněk hnutí v Bergenu, Stavangeru, Oslo, Drammenu a Kongsbergu. Odbojáři, kterým se podařilo přežít a uniknout do Anglie, potom norské exilové vládě přinesli svědectví o tom, co se stalo jejich kamarádům, odvlečeným do hlavního úřadu Gestapa v Oslu, na ulici Mollergata číslo 19. Jeden svědek vylíčil osud svého spoluvězně. „Poté, co se doznal ke špionáži, jej odvedli do sklepa budovy. Nejdříve jej popálili páječkou na dvou méně citlivých bodech dlaně. Poté mu řekli, že když nepromluví, budou jej pálit na jiných mnohem citlivějších místech, což pro něj bude velmi bolestivé. Když vězeň stále odmítal vypovídat, popálili jej páječkou na zápěstí a poté z druhé strany, v blízkosti tepny.“ Jednotky Gestapa se potom vydaly na sever, kde zatkly stovky lidí v oblasti Kristiansundu. Mnozí ze zatčených byli zastřeleni. Odbojové hnutí v Norsku se brutálním zásahem Gestapa podařilo na dlouhou dobu umlčet.

DÁNSKÝ TRIUMF Náčelníkem Gestapa v Dánsku byl SS-Obergruppenfůhrer Karl Heinz Hoff­ mann. jeho nejbližšími spolupracovníky byli Gunther Panks a Otto Bovensiepen, chráněnec Ernsta Kaltenbrunnera, nástupce Heydricha ve funkci náčelníka RSHA. Před nástupem Hoffmanna si Dánsko udržovalo určitou míru samostat­ nosti. Stále zůstávalo poměrně prosperujícím státem díky své potravinové soběstačnosti a vysokému vývozu zemědělských výrobků do Německa. Místní židovské společenství, čítající kolem 8000 příslušníků, nepředstavovalo pro okupanty žádnou hrozbu. To však nebylo pro Himmlera rozhodující, stejně jako pro Eichmanna, který' do Dánska vyslal své Sonderkommando a jednoho ze

120

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

svých nejvěrnějších podřízených, Rolfa Gunthera, aby v Kodani připravil vše pro deportace dánských Židů. Záminkou pro jejich pronásledování se stalo zvýšení aktivity dánského odboje a vypuknutí stávek. Zátah na Židy začal v noci z 1. na 2. října 1943, z pátku na sobotu, kdy Židé ctili sabat. Werner Best, nejvyšší právní poradce SD a Gestapa a nyní dánský zplnomocněnec, však nebyl spokojen, neboť razie skončila jen částečným úspěchem. Podařilo se najít pouze 472 Židů. Většina ostatních Židů se zachránila díky rychlé akci zorganizované Georgem Duckwitzem, jednoho z Bestových nejbližších spolupracovníků, který' sympatizo­ val s Dány. Duckwitz před blížící se pohromou varoval dánský odboj, kterému se podařilo rychle zajistit potřebný počet rybářských plavidel a přepravit ohrožené Židy do neutrálního Švédská. V závěrečných měsících války zaznamenalo dánské odbojové hnutí dva významné úspěchy a také jednu tragédii. V poslední říjnový den roku 1944 usku­ tečnilo britské letectvo s pomocí SOE úspěšný útok na sídlo Gestapa v Aarhusu. Dalším cílem se stal o pět měsíců později Shellhus v centru Kodaně, který použí­ valo Gestapo jako svůj hlavní stan od jara 1944. Rozhodnutí zničit Shellhus přišlo

Dole: Navzdory blížícímu se konci války krutovláda Gestapa v Dánsku nepolevovala. Britové se proto rozhodli zničit ústředí Gestapa v Aarhusu, umís­ těného ve dvou budovách v sousedství univerzity. Budovy se staly terčem přesného útoku bombar­ dérů Mosquito britského letectva.

121

G ESTAPO

Vpravo: Dvě radistky partyzánů přijímají pokyny velitelů sovětské armády na území Běloruska v roce 1944. Partyzánské hnutí se na obsazených územích Sovětského svazu rozvíjelo ihned po začátku německé agrese v létě 1941. V létě 1942 na okupovaném území operovala řada skupin, které měly přes 1000 členů, mužů i žen. Když Němci začali ustupovat, aktivita partyzánů se ještě zvýšila, koncem války se počet sovětských partyzánů odhadoval na 200 000.

122

ve špatnou dobu pro dánský odboj. Mnozí z jeho vůdců byli zatčeni a v budově se soustředilo velké množství důkazního materiálu. V prosinci 1944 se vedoucí představitelé odboje spojili s londýnskou SOE. Plánovaný letecký útok sice bylo možné podniknout až v březnu 1945, ale situace dánského odboje se neustále zhoršovala. Do Londýna neustále docházely zoufalé žádosti o provedení útoku. 21. března 1945 v 08:55 vzlétlo z letiště v Norfolku 20 letounů Mosquito, doprovázených 30 stroji typu Mustang Mk III. Nad jezerem v západním Zealandu se letadla přeskupila do tří útočných formací. Špatná viditelnost znemožnila uskutečnit přesně cílený útok. Jak se později zjistilo, pouze dvěma letadlům se podařilo Shellhus zasáhnout. Další bomby zasáhly blízkou francouz­ skou školu a zabily 123 civilistů, z toho 87 dětí. Jeden z bombardérů při letu v nízké výšce zachytil za sloup elektrického vedení a zřítil se nedaleko zasažené školy. Bomby, kterými byla budova Gestapa zasažena, svůj účel splnily. Poškozena byla nižší patra objektu, přičemž zůstaly ušetřeny životy odbojářů, kteří byli vyslýcháni ve vyšších patrech budovy. Kromě toho, že se podařilo zničit budovu a její obsah, měl útok ještě další pozitivní následek. Zmiňuje se o něm M. R. D. Foot, jeden z významných historiků a specialistů na činnost SOE: „Jednomu z prchajících vězňů přišlo líto, že by měl utéci s prázdnýma rukama. Proto v budově sebral náhodně jednu kartotéku. Jak se ukázalo, obsahovala úplný seznam všech Dánů, kteří spolupracovali s Gestapem. Tato kartotéka poskytla základ pro stíhání domácích zrádců před soudy, které se uskutečnily po skončení války.“

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

POLSKÝ ODBOJ Mnohé odbojové skupiny na Západě vznikaly pomalu a dlouho trvalo, než se z nich staly skutečně účinné nástroje boje proti okupantům. Situace na východě Evropy byla jiná. Místní odboj vznikl ihned po zahájení německé agrese a okamžitě začal podnikat akce namířené proti okupantům. Odbojové hnutí se rychle rozvíjelo i v Polsku. 1. listopadu 1940, rok po ukončení bojů v Polsku, uspořádali nacisté po celé zemi slavnostní vojenské přehlídky na oslavu svého vítězství. Poláci ani Židé neprojevili o přehlídky zájem, místa vyhrazená pro účastníky oslav zůstala prázdná. Až navečer se začali shromažďovat lidé a v tichých průvodech směřovali na hřbitovy a k národním památníkům. Ve Varšavě u Hrobu neznámého vojína lidé pokládali bílé a červené květiny. Hodnoceno z různých hledisek, protest Poláků byl velmi tichý a mírný, přesto však popudil Gestapo, které zahájilo ve Varšavě a Lodži hromadná zatýkání a domovní prohlídky. Gestapáci odhalili nelegální tiskárnu odboje, pozatýkalo reportéry a další 200 ilegálních pracovníků listu Dziennik Polski a všechny popravilo. Jádro polského odboje tvořila Armia Krajowa, polská vlastenecká armáda, řízená od roku 1943 legendárním hrabětem Tadeuszem Komorowskim, který byl v podzemí znám pod svým krycím jménem „Bor“. Tato vysoce organizovaná skupina, proslulá prováděním sabotáží, vytvářela četné buňky a vydávala padělané dokumenty. Skupina byla obávaným protivníkem Gestapa a kolaborantské Zelené policie. Střety mezi odbojáři a silami okupační moci byly často velmi nelítostné. Odbojáři své akce prováděli na základě radiových instrukcí polské exilové vlády sídlící v Londýně. Na svém kontě měli chladnokrevné

Vlevo: V roce 1943 Himmler nařídil zničení varšavského židovského ghetta. Jeho likvidace měla být dovršena 20. dubna 1943, v den Hitlerových narozenin. Pod vedením SS-Brigadefúhrera Jurgena Stroopa vstoupilo do ghetta kolem 2000 vojáků Waffen-SS, podporovaných záložním útvarem 7000 vojáků Wehrmachtu. Během bojů, trvajících celý měsíc, zahynulo 66 000 Židů. Obránci ghetta Němcům vzdorovali až do června, boje přežila pouhá stovka Židů.

123

GESTAPO

DOZNÁNÍ OTTY OHLENDORFA Zřejmě nejznámějším členem Einsatzgruppen, který byl postaven před poválečný soud, byl SS-Brigadefúhrer Otto Ohlendorf, šéf úřadu Amt III v rámci RSHA. Ke konci války působil jako specialista na zahraniční obchod na ministerstvu hospodářství, dříve velel jednotce Einsatzgruppen D. Do této funkce jej jmenoval osobně Heinrich Himmler. Odhaduje se, že během svého působení na Ukrajině, kde byla Ohlendorfova jednotka připojena k 11. armádě, příslušníci jeho Einsatzkommanda popravili 90 000 Židů. Před soudem Ohlendorf popsal typický průběh zabíjení: „Po svém příjezdu do města nebo vesnice nařídila jed­ notka Einsatzkommando významným židovským občanům, aby svolali ostatní příslušníky židovské komunity kvůli „přesídlení". Židé byli vyzváni k odevzdání svých cenností a krátce před popra­ vou k odložení svého svrchního šatstva. Na místo popravy, což byl obvykle protitankový příkop, byli dovezeni v nákladních automobilech. Ihned po příjezdu na místo byli postříleni. Tímto způsobem se dosáhlo co nejvýraznějšího zkrácení doby od chvíle, kdy si Židé uvědomili, co se s nimi děje, až po vlastní popravu. Židé byli popraveni zastřelením, vestoje nebo vkleče, popravčí četou, jako při vojenském soudu. Mrtvá těla byla naházena do příkopu. Nikdy jsem nedovoloval, aby střílel jen jeden muž, vždy

střílelo několik mužů současně, aby se vyloučila přímá osobní odpovědnost. Jiní velitelé skupin požadovali po obětech, aby si lehli na zem. V této poloze byli zabiti ranou do zátylku. Nikdy jsem tento způsob nepoužíval...neboť pro popravované i vykonavatele poprav byl takový způsob psychicky nesmírně obtížný." Na jaře 1942 Himmler stanovil nový způsob popravování žen a dětí. Nadále měly být zabíjeny ve speciálně konstruovaných „plynových dodáv­ kách". Do vozidel oběti nastupovaly poté, co jim bylo řečeno, že budou odvezeny na jiné místo. Likvidace těl, usmrcených otravným plynem, byla z psychického hlediska pro členy Gestapa a SD, pověřených touto prací, velmi náročná. Muži si navíc ztěžovali na prudké bolesti hlavy. Jejich zdravotní potíže průběh poprav značně zpoma­ lovaly. Podle Ohlendorfa mohlo být v dodávce současně usmrceno 15 až 25 lidí. Dospělí muži byli dále zabíjeni střelbou popravčích čet. Při likvidaci obyvatel ghetta v Minsku bylo za jediný den zavražděno 16 200 Židů. Ohlendorfa jeho soudci v Norimberku popsali jako „Jekylla a Hydea", jehož činy překonávaly všechny představy. 10. dubna 1948 byl odsouzen k smrti spolu s 13 dalšími. Z této skupiny odsouze­ ných byl Ohlendorf a tři další popraveni 8. června 1951.

vraždy příslušníků Gestapa a polských pomahačů. K významným kolaborantům patřil poručík Roman Leon Swiecicki, příslušník Zelené policie, předsedající narychlo svolávaným soudům, jejichž jedinou pravomocí bylo otisknutí svého razítka na vyšetřovacím spisu a vynesení rozsudku smrti. Polská vlastenecká armáda pečlivě sledovala denní režim Swiecického a jeho pohyb po městě. Nakonec se zaměřila na cestu, po níž směřoval ze svého varšavského bytu do úřadu. Jednou ráno, když stál na tramvajové zastávce, k němu přistoupili dva muži. Když přijela tramvaj, vystřelili na něj ze svých zbraní a poté se vmísili do davu cestujících. Po každém takovém atentátu se po celé Varšavě, případně v jiných městech, kde polská vlastenecká armáda uskutečnila nějakou akci, objevily veliké plakáty

124

OKUPOVANÁ ÚZEMÍ

s textem začínajícím slovy „Ve jménu Polské republiky“. Text byl podepsán „ředitelstvím pol­ ského odboje“. V případě Swieciského plakáty prohlašovaly, že soud jej shledal vinným ze „zvlášt­ ních zločinů“ a odsoudil k smrti. Kromě toho měl Swieciski podle plakátu porušit zákony předváleč­ ného Polska. Účel těchto plakátů byl zřejmý: vlastenecká armáda bez ostychu dávala na vědomí, že používá metody, které jsou přesným odrazem postupů Gestapa. Zrádce odboj zabíjel bez výčitek a lítosti. Jeden ze skalních příslušníků odboje, jménem Wojnowski (krycí jméno „Motor“) udělal zásadní chybu, když své matce vzkázal, kde se s ním může setkávat. Gestapo tak získalo skvělou příležitost, jak jej přinutit ke spolupráci. Odbojová organizace pojala proti Wojnowskému podezření, když řada jejích útoků od určité doby končila neúspěchem. Zjistila, že Wojnowski hraje na obě strany, odsoudila jej a zastřelila. Armija Krajowa prostřednictvím svých kurýrů a radiových kontaktů přesvědčila BBC v Londýně, aby vysílal zprávy o popravách uskutečněných členy odboje po celém Polsku. Odpůrci tohoto postupu argumentovali, že takový' krok pouze podnítí odvetná opatření proti civilistům. Generální guvernér Hans Frank ustavil systém „stanných soudů“ (Standgerichte), složených výlučně z příslušníků Gestapa. „Stanné soudy bezpečnostní policie musí být složeny z důstojníka SS bezpečnostní policie a SD a dvou dal­ ších příslušníků stejných služeb“, prohlásil Frank. Dále nařídil, že rozsudky smrti musejí být vykonány na místě. Z tohoto rozhodnutí lze vyvodit jediný závěr: Frank chtěl urychlit proces likvidace polského národa. V roce 1943 Himmler zajistil, aby na území Polska působilo 60 000 agentů Gestapa, kterým pomáhalo půl miliónu vojáků. Armija Krajowa by nebyla účinnou organizací bez další pomoci. Ještě intenzivněji spolupracovala s exilovou vládou v Londýně. Poláci, kteří v Anglii procházeli parašutistickým výcvikem, byli vysazováni nad evrop­ skou pevninou a s pomocí sítí odbojářů se dostávali až do Varšavy. Polsko samozřejmé nebylo jedinou obětí pokračující perzekuce Gestapa. Ve Francii bylo jen v průběhu roku 1943 zatčeno 40 000 odbojářů a toto číslo se s pokračováním války dále zvyšovalo. V létě 1944 však již byla situace podstatně odlišná. Nacisté již zdaleka nebyli suverénními vládci Evropy. Jejích hrůzovláda sice stále pokračovala, nyní však nacisté čelili ještě dalšímu problému. Kromě odbojového hnutí na okupovaných územích se před Gestapem objevili i další nepřátelé, tentokrát ve vlastních německých řadách.

Nahoře: SS-Brigadefúhrer Otto Ohlendorf před soudem v Norimberku neskrýval úlohu, jakou hrál v jedno­ tkách Einsatzgruppen. Podle skutečnosti vylíčil detaily svého zapojení do masového vraždění.

125

7. KAPITOLA

Domácí opozice V roce 1944 před Hitlerem stanula další hrozba. Nový nepřítel nehrozil ze strany nezadržitelně postupující Rudé armády, nýbrž z nejvyšších kruhů Německé říše.

dmirál Wilhelm Canaris, šéf Abwehru, řídil svůj úřad zpoza rozlehlého, otlučeného stolu ve své ošumělé berlínské kanceláři. Zaměstnanci a návštěvníci kanceláře museli kráčet po koberci plném děr, na kterém se obvykle rozvalovali dva jezevčíci. Všude se válely stohy knih a časopisů, hrozících pádem z vratkého nábytku. Muž, který v této místnosti pracoval, přesně zapadal do její atmosféry. Se svými 160 cm výšky nebyl Canaris žádný dlouhán. Jeho hlavu zdobily bělavé vlasy, na první pohled byl slabý, bezvýrazný, v obličeji měl neustále unavený výraz. Jeden z jeho přátel však ty, kteří Canarise neznali, varo­ val: „Admirál na to sice nevypadá, ale když o něco jde, dokáže být pěkně ostrý“. Tem, kdo kancelář navštívili poprvé, admirál ukazoval bronzovou sošku tří opic. Tyto opice, jak admirál neopomněl zdůraznit, symbolizovaly základní zásady jeho Vlevo: Šéf Abwehru, profese: všechno vidět, všechno slyšet, neříkat nic. Pro Německo byl Canaris taj­ admirál Canaris (na sním­ ným agentem číslo jedna. Během 1. světové války sloužil v námořní zpravodajské ku vpravo) ve společnosti službě na palubě křižníku Dresden při proslulé operaci v blízkosti Falklandských Goebbelse a Himmlera. ostrovů. Když jeho loď klesla ke dnu, Canaris absolvoval nebezpečnou cestu Spolupráce Canarise Argentinou zpět do Německa. Britským kontrolám se prokazoval falešným s šéfem SS nebyla bez pasem. problémů. Himmler V námořnictvu Canaris zůstal ještě několik let po válce, avšak jeho zvláštní nechal Canarise bezostyš­ povaha, záliba v intrikách a znalost cizích jazyků jej zavedly zpět ke zpravodajské ně sledovat a nakonec se činnosti. Když byli nacisté na vzestupu, patřil k jejich stoupencům. Viděl v nich mu podařilo jej zničit. nadějí na lepší budoucnost. Svojí činností v prostředí zpravodajských služeb

A

127

GESTAPO

nakonec upoutal pozornost Hitlera, který chtěl, aby němečtí zpravodaje! dosahovali stejných výsledků jako britské tajné služby. Canarisova hvězda rychle stoupala. 2. ledna 1935, ve věku 47 let, se Canaris stal šéfem Abwehru. Samotáře žijícího v manželství, z něhož se již vytratila láska, jeho práce zcela pohltila. Byl neustále v pohybu. Ve svém služebním voze neustále křižoval Německo od jednoho konce k druhému. Na první pohled budil dojem loajálního sluhy svého pána, který neklade zbytečné otázky. Potom zde však byl ještě jiný Canaris, který se svým kolegům a přátelům svěřil, že Hitler a další vysoce postavení nacističtí pohlaváři jsou „bandou zločin­ ců“. Canarise znechutilo zavraždění Ernsta Rdhma, brutální zúčtování s SA a špinavé machinace provázející Fritschovu a Blombergovu aféru. Jeho naprostá loajalita vůči „novému Německu“ byla vyvážena stále zřetelnějším odmítavým přístupem k jeho metodám.

RÝSUJE SE SPIKNUTÍ Nahoře: Generál Ludwig Beck patřil k rozhodným odpůrcům Hitlerových válečných záměrů. Udržoval kontakty s dalšími oponenty nacistického režimu, z nichž nejvýše postaveným byl admirál Canaris. Spiknutí, které v roce 1944 plánovalo zabití Hitlera, se sice aktivně nezúčastnil, jeho osobní postoje však zpečetily jeho osud.

128

Ve výběru podřízených se odrážely Canarisovy názory. Ústředí zahraniční zpravodajské služby se tak postupně stalo nástrojem, který mohl zničit systém, jemuž měl původně sloužit. Hans Oster, Canarisův náčelník štábu a zástupce, byl společensky obratný a arogantní sasský aristokrat staré školy. Jeho vystupování bylo v ostrém kontrastu s jeho introvertním šéfem. Oster byl hluboce věřící člověk, který nijak neskrýval své pohrdání nacionálním socialismem a především Sicherheitsdienstem Reinharda Heydricha. Když se do služby u Abwehru hlásil jeden rakouský zpravodajský důstojník a pozdravil jej povinným zdvižením pravé paže, ohradil se Oster: „Tady nechci žádné nacistické pozdravy!“ Osterovo přesvědčení, že by bylo dobré Hitlera zbavit jeho úřadu, se pro­ hloubilo poté, co Hitler začal vážně uvažovat o zahájení války, a v průběhu války dále sílilo. Byl ovšem natolik realistou, že si uvědomoval, že odstranění Hitlera bude možné dosáhnout pouze ve spolupráci s armádou. Již před válkou se snažil spojit se s podobně smýšlejícími důstojníky Wehrmachtu. Těžko mohl nalézt lepšího spojence, než Ludwiga Bečka, který zastával funkci šéfa vojenské správy Reichswehru a poté náčelníka armádního generálního štábu. Z této pozice Beck vydával rozhodující vojenské rozkazy. Hitlerův požadavek na dobytí Československa narazil na Beckův nesouhlas. Beck sestavil dokument, který dokládal, že konflikt s Československem jako předehra k válce většího rozsahu nemá šanci na úspěch z taktických a logistických důvodů - německá armáda jednoduše neměla dostatečně silné zázemí pro dosažení vítězství. Jeho výhrady Hitler nemínil respektovat. Beck proto 18. srpna 1938 rezignoval na funkci náčelníka štábu.

DOMÁCÍ OPOZICE

Dalším Osterovým krokem bylo navázání kontaktu s Carl Friedrichem Gbrdelerem, primátorem Lipska a schopným organizátorem, jehož talent Hitlerovy velmi dobře posloužil na počátku jeho politické kariéry. Gbrderelovi imponoval Hitler tím, jak se mu dařilo obnovit národní hrdost, omezit černý trh a snížit nezaměstnanost. Jeho oddanost Hitlerovi mu vynesla post cenového ko­ misaře a kontrolora zahraničního obchodu. Hitler dokonce usnadnil Gbrdelerovo cestování, když mu dal k dispozici svůj dopravní Junkers Ju 52. Heydrichovi agenti však měli na Górdelera poněkud jiný názor, než Hitler. Jako podezřelé se jim jevilo jeho odmítnutí vstupu do nacistické strany, kromě toho došlo ke dvěma incidentům, které mu vynesly založení složky u SD. Jako lipský starosta se Górdeler musel smířit s přítomností nacistů v městské radě. Na jaře 1936 nacističtí radní informovali Berlín, že před koncertním sálem Gewandhaus byla umístěna socha Felixe Mendelssohna. Jelikož byl tento hudebník Žid, bylo možné vysta­ vení jeho sochy hodnotit jako útok na všechny nacionální socialisty. Berlín vyslal delegaci, která Gordelerovi předložila požadavek na odstranění sochy. Delegáty z Berlína vznětlivý starosta odmítl se slovy: „Jestli půjde pryč socha, půjdu já taky.“ Poté po Gordelerovi chtěli, aby na radnici vyvěsil nacistickou vlajku s hákovým křížem. Górdeler na to reagoval vypovězením nacistů z radnice a uzamčením budovy. Lipská městská policie obklíčila radnici v očekávání střet­ nutí s příslušníky SA. Nacisté nicméně sochu strhli. Górdeler odstoupil z funkce starosty. Uvědomoval si, jaké nebezpečí mu nyní hrozí ze strany Gestapa, proto

Dole: Arthur Nebe (na snímku vpravo vedle Reinharda Heydricha) velel kriminální policii, současně však Hitlerovým odpůrcům poskytoval cenné informace o plánovaných akcích Gestapa.

129

GESTAPO

se pokusil zajistit si bezpečnou existenci. Začal pracovat jako finanční poradce stuttgartské firmy Robert Bosch, jejíž vlastník byl tajným antinacistou. Hlavní výhodou Górdelerova nového zaměstnání byla možnost pod záminkou legitim­ ních obchodních cest navštěvovat Velkou Británii a Spojené státy, při kterých své přátele varoval před nebezpečím, které Německo představuje. Górdelerovy aktivity na území Německa byl čím dál riskantnější, nejen pro něj samotného, ale také pro Ostera a Bečka. To platilo ještě spíše poté, co Gordeler získal spojence přímo na Prinz-Albrecht-Strasse. Arthur Nebe před rokem 1933 dosáhl postu vysoce postaveného specialisty v kriminalistice u staré pruské policie a pochopitelně velmi opatrně zacházel s informacemi, které chtěl předat dále. Jednalo se o fakta mimořádné hodnoty: zdánlivě nenápadný výčet soukro­ mých domů, roztroušených po celém Berlíně, byl ve skutečnosti seznamem poboček Gestapa. Jiným užitečným pomocníkem Gdrdelera byl Hans Bernd Gisevius, někdejší právník pruského ministerstva vnitra, který zdokumentoval Rohmovu čistku a později zaznamenal brutální zacházení s Georgem Strasserem. Gisevius si hned od počátku nástupu nacistů k moci uvědomoval, k jakému bezpráví ze strany policie, podporovanému Gestapem, za vlády nacistů dochází. Gisevius shromaž­ ďoval dokumenty a důkazy proti těm, kteří by za normálních okolností stanuli

WILHELM CANARIS Wilhelm Canaris byl náčelníkem Abwehru (plným názvem Amt Ausland Abwehr, úřad zahraniční obrany), protišpionážního odboru nejvyššího ve­ lení ozbrojených sil. Bývalý admirál námořnictva byl považován za jednoho z vůdců spiknutí proti Hitlerovi v roce 1944. Canaris se narodil 1. ledna 1887vAplerbecku, ne­ daleko Dortmundu. Po aktivní službě, během níž se zúčastnil bitvy o Falklandy, uskutečnil v roce 1915 a 1916 tajnou misi ve Španělsku pro německé námořnictvo. V letech 1924-1928 opět pracoval pro námořnictvo. V roce 1935 převzal vedení Ab­ wehru říšského ministerstva války. V r. 1938 vedl zahraniční oddělení Oberkommando der Wehr­ macht (OKW), vrchního velení ozbrojených sil. Postupně se stal odpůrcem nacionálního socia­ lismu a Hitlerovy politiky. Udržoval styky s dalšími oponenty režimu, vždy se však stavěl proti myš­ lence zabít Hitlera. Ve spolupráci s generálem Ludwigem Beckem, náčelníkem generálního štábu

130

armády v letech 1935-1938, Canaris organizoval skupiny odpůrců. Společensky se stýkal s Reinhardem Heydrichem, šéfem Gestapa, na druhou stra­ nu se snažil chránit své vlastní lidi, kteří se stavěli proti Hitlerovi. Canaris čelil vážné kritice účinnosti Abwehru coby špionážní organizace, nakonec se postupně zhroutil pod tlakem rozdvojenosti své existence. V únoru 1944 byl odvolán ze své funkce. Po neúspěšném spiknutí, které zorganizovalo atentát na Hitlera v červenci 1944, byl spolu s dal­ šími zatčen. 9. dubna 1945 byl popraven oběšením v koncentračním táboře Flossenburg. Odpůrci proti Hitlerovi neuspěli především proto, že „hnutí odporu" nikdy nepřekročilo úzký kruh spiklenců. Navíc začalo praktické kroky pod­ nikat příliš pozdě na to, aby měly nějaký smysl. Spiklenci neměli žádnou podporu zvenčí, neboť Spojenci trvali na bezpodmínečné kapitulaci Německa. Jakékoli úvahy o zabití Hitlera pro ně byli bezvýznamné.

DOMÁCÍ OPOZICE

před soudem. Gisevius měl navíc dobře vyvinutý pud sebezáchovy a neustále střídal zaměstnání. Na žádném místě nezůstal tak dlouho, aby na jakémkoli ministerstvu mohla vzniknout složka dokumentů, svědčících proti němu. Nebe a Gisevius se pustili do sestavování seznamu objektů SD a SS, kterých by bylo třeba se zmocnit při pokusu o zbavení Hitlera moci. Gbrdeler si brzy uvědomil, že je bezpodmí­ nečně nutné získat podporu armády, především při operacích, jakou by bylo dobytí posádky SS v Lich­ terfelde, nebo radiových stanic a tiskových středisek v Berlíně. Jedním z nejvážnějších problémů spiklenců se stalo navázání spolupráce s pravděpodobnými odpůr­ ci Hitlera uvnitř armády. Většina vysokých armádních důstojníků se raději plně zabývala svými služebními povinnostmi a vyhýbala všemu, co jen trochu zaváně­ lo politikou. Typický byl přístup Ftanze Haldera, ná­ čelníka generálního štábu v letech 1938-1942, který se podílel na přípravě Hitlerova svržení v letech 1938 a 1939. „Bylo nemyslitelné, aby se německý voják dopustil „velezrady“ nebo „spiknutí proti státu“. Nacházel jsem se tudíž v pozici někoho, kdo plní vojenskou povinnost - byla tu však také povinnost, kterou jsem považoval za vyšší, povinnost vůči svému svě­ domí. To je to nejhorší dilema, jakému může voják čelit.“ Jak se ukázalo, jedna výjimka se našla: spiklenci navázali styky s Erwinem von Witzlebenem, ostříleným válečníkem, který po žebříku vojenské kariéry vyšplhal k hodnosti generálporučíka a funkci náčelníka III. obranného okrsku (Wehrkreis III) Berlína. U vojáků 23. pěší divize se těšil mimořádné oblibě, z čehož spiklenci vyvodili, že svého velitele budou poslouchat za všech okolností. Witzlebena popsal Gisevius následovně: „Byl to velmi přímočarý člověk ... typický frontový generál se srdcem na pravém místě. Pravděpodobně nebyl příliš sečtělý a určitě nenalezl zalíbení v umění, přesto byl mužem pevně spojeným s rytířskou tradicí důstojníků starého pruského vojska. Měl rád život na venkově a byl náruživým lovcem.“ Pro spiklence měl nesmírnou hodnotu. Von Witzleben si byl vědom, že Gisevius je zřejmě sledován a že se určitě bojí Gestapa. Opatřil mu proto soukromou kancelář v blízkosti své vlastní, o níž předpokládal, že ji Gestapo neodposlouchává. Svému pobočníkovi namluvil, že nový pracovník je „blízký příbuzný, který bude spravovat von Witzlebenovu agendu.“ Pokud šlo o spiklenectví a utajování, navržený scénář převratu byl stejně spletitý, jako kdyby jej tvořili sami nacisté. V první fázi mělo být „odhaleno“, že Himmler plánuje svými jednotkami SS nahradit Wehrmacht. Von Witzleben a jeho stoupenci měli zadržet Hitlera a Góringa a umístit je do ochranné vazby

Nahoře: Jednou z nejta­ jemnějších postav Třetí říše byl Wilhelm Canaris. Na jednu stranu mistr špionáže, pracující pro „nové Německo“, nenáviděl na straně druhé Himmlera a jeho SS, které pokládal za „bandu zloěinců“.

131

G ESTAPO

Nahoře: Henning von Tresckow, další z otevřených odpůrců SS a Gestapa, se podílel na mnoha poku­ sech o Hitlerovu fyzickou likvidaci, kromě jiného i na smolenském spiknutí. Když se v červenci 1944 dozvěděl, že atentát na Hitlera v jeho hlavním stanu skončil neúspěšně, spáchal sebevraždu.

pod záminkou, že jim z Himmlerova plánu vyplývá vážné ohrožení. Poté měli být Himmler a Heydrich obviněni z velezrady. Za této situace měly být jednotky Wehrmachtu s posádkou v blízkosti Berlína povolány do města, aby po­ mohly překonat odpor zbývajících jednotek SS, podporujících Himmlerův údajný „puč“. Jakmile by jednotky Wehrmachtu dostaly situaci pod kontrolu, byly by veřejnosti odhaleny skutečné důvody převratu. Všechny plány však ustoupily do pozadí na podzim 1938. Britský ministerský předseda Neville Chamberlaina tehdy přiletěl do Němec­ ka, „aby dospěl k dohodě“ s Hitlerem ohledně československého pohraničí. Po setkání s Chamberlainem v Berchtesgadenu, Bad Godesbergu a Mnichově Fúhrer dostal všechno co po Češích chtěl bez jediného výstřelu. Na základě dohody uzavřené v Mnichově bylo Československo nuceno postoupit své pohraniční oblasti, osídlené většinou Němci, bez boje Německu. Tato zpráva se rozletěla rychlostí blesku do všech evropských zemí. Většina Němců, kteří nebyli nadšeni vy­ hlídkou na válku, je přijala s úlevou. Spiklenci cítili, že se nálada v zemi změnila. Pokud by Hitler uspěl, motivace spiklenců a podpora jejich protinacistickým snahám by zmizely. V domě von Witzlebena spiklenci spálili veškeré dokumenty, svědčící o jejich tajných plánech. Pouze Oster si uschoval svůj třístránkový, ručně psaný koncept, který zůstal uzamčen v trezoru Abwehru. To byla těžká chyba. Původní plány spiklenců předpokládaly, že Hitler bude zatčen a postaven před soud. Jak se spiklenci obávali, když se ukázalo, že Hitler má vysokou naději na dosažení rychlého vítězství na západě, odvrátili se od nich mnozí dřívější stoupenci myšlenky převratu. Počátkem roku 1943 se postup německých vojsk zastavil a ztráty na východní frontě začaly nabývat hrozivých rozměrů. Když bylo stále zjevnější, že Hitler vede zemi ke zkáze, byl čas přemýšlet o možnosti, o níž se dosud neuvažovalo: o atentátu na Hitlera.

OPERACE BLESK První významnější pokus se označuje jako Smolenský pokus (nazývaný také Operace Blesk). Operace byla naplánována v průběhu ledna a února 1943. Její úspěch závisel na práci nové skupiny spiklenců, která se vytvořila v době, kdy se

132

DOMÁCÍ OPOZICE

situace na východní frontě začala vyvíjet v neprospěch Němců. Patřil k ní generál Friedrich Olbricht, náčelník všeobecné vojenské správy, generál Henning von Tresckow, sloužící u skupiny armád Střed na velitelství ve Smolensku, a Fabian von Schlabrendorff, nižší důstojník von Tresckowova štábu. Canaris věděl, co se připravuje, sám však zůstal stranou. Na místo vyslal své dva muže, Hanse von Dohnanyie a generála Erwina Lahousena, kteří se měli zúčastnit konference důstojníků Wehrmachtu. Ve Smolensku se spiklenci setkali a vymysleli plán na vylákání Hitlera do pasti a jeho zabití. Atentát se měl stát předehrou povstání v Berlíně. Hitler v té době nechoval důvěru k žádnému ze svých generálů a příliš se mu nechtělo opouštět svůj Stále nerozhodný von Kluge, hlavní stan - takzvané Vlčí doupě (Wolfschanze) ne­ daleko Rastenburgu, dnešního Ketrzyna. Svoji cestu který dříve naznačoval, že by se několikrát odložil, nakonec se nechal přesvědčit ke spiklencům připojil, nakonec a 13. března 1943 do Smolenska odletěl. Spiklenci se raději zůstal loajální Hitlerovi. snažili do svých řad získat polního maršála Gunthera von Kluge, velitele skupina armád Střed, avšak bez úspěchu. Všechno záviselo na von Tresckowovi a von Schlabrendorffovi. Pomáhal jim ještě Lahousen, který do Smolenska přivezl několik náloží připravených Abwehrem. Ukázalo se, že německé výbušni­ ny nelze použít. Německé iniciátory před aktivací výbušniny syčely a mohly tak prozradit svoji přítomnost. Jako ideální se zdála britská bomba, která byla shazo­ vaná spojeneckým agentům letadly RAF. Spiklenci uvažovali o tom, že takovou bombu nastraží do Hitlerova letadla před jeho zpátečním letem. Von Schlabrendorffa napadlo, že dva balíčky výbušniny, umístěné do jednoho pouzdra, vypadají podobně jako dvě láhve brandy. Pod záminkou, že svým kolegům v Rastenburgu zasílá likéry, se von Schlabrendorffovi podařilo zdánlivě nevinný balíček podstrčit generálovi Helmuthu Stieffovi, který jej umístil v letadle. Čtyřmotorový Focke-Wulf Condor s Fúhrerem vyrážel na cestu po celé vý­ chodní frontě. Hitler s ním cestoval na ukrajinské velitelství, kde jej přijal polní maršál Erich von Manstein, poté do Vinnycje a pak znovu k von Mansteinovi, aby maršálovi poblahopřál ke zničení sovětského armádního sboru. Při letu do Smolenska se zdálo, že Hitler nezná únavu. Živě hovořil s generálem Alfrédem Jodlem, svým operačním šéfem OKW. V zavazadlovém prostoru Condoru měl pomalu hořící zažehovač aktivovat zabalené výbušniny. Během několika minut se měl uvolnit úderník, udeřit na výbušku a roztrhnout letadlo. Ke zničení letadla, jak po válce vzpomínal von Schlabrendorff, mělo dojít krátce po odletu z Minsku, vzdáleného asi 30 minut cesty letadlem od Smolenska. Předpokládalo se, že po­ kud dojde ke zničení letadla, jeden z doprovodných letounů Messerschmidt 109 o tom podá zprávu. Spiklenci prožili celou hodinu ve smrtelné úzkosti. Poté přišla zpráva, která oznamovala, že Condor bezpečně přistál v Rastenburgu. Von Schlabrendorff vzpomínal: „Byli jsme ohromeni, nedokázali jsme si představit, jaká byla příčina selhání. Okamžitě jsem volal do Berlína a uvedl 133

G ESTAPO

Nahoře: Na palubu letounu Focke-Wulf Condor, s nímž měl Hitler letět ze Smolenska, se sice podařilo propašovat bombu, zpravidla však byla Fiihrerova oblíbená flotila condorů podrobo­ vána důkladným bezpeč­ nostním kontrolám.

134

heslo, které znamenalo, že atentát selhal. Poté jsme spolu s Tresckowem přemýš­ leli, co budeme dělat dál. Byli jsme hluboce otřeseni. Bylo zlé, že pokus selhal. Ještě horší by však bylo, kdyby byla nálož odhalena. Nevyhnutelně by následo­ valo naše vypátrání a smrt širokého okruhu blízkých spolupracovníků.“ Na spiklence se nakonec usmálo štěstí. Von Tresckow telefonicky v hlavním Hitlerově stanu ověřil, že balíček obsahující „brandy“ ještě nebyl doručen. Von Tresckow vysvětlil, že se von Schlabrendorff zmýlil a že balíček neobsahuje to, co v něm mělo být. Von Schlabrendorff měl dorazit druhý den na jednání a přivést kvalitní alkohol. Jakmile se von Schlabrendorffovi podařilo zmocnit inkriminovaného balíčku, spěchal, aby stihl noční vlak do Berlína. Bombu zneškodnil v kupé spacího vozu. Přitom zjistil, že navzdory pečlivé přípravě rozbuška nevybuchlá. Během dvou týdnů následoval další pokus. Plukovník von Gersdorff, další z důstojníků z von Tresckowova okolí, se nabídl, že obětuje vlastní život, aby zabil Hitlera. Spiklenci chtěli využít příležitosti, kdy bude Hitler otevírat výstavu v berlínském Válečném muzeu. Von Gersdorff, v jehož plášti měly být časované

DOMÁCÍ OPOZICE

nálože, se měl vrhnout k diktátorovi. Když se však výstava otevírala, Hitler se na ní zdržel jen velmi krátce a ani nedodržel plánovaný časový program. Von Gersdorff si na výstavě povšiml, že mezi účastníky vernisáže vedou v počtech přísluš­ níci Gestapa. Protinacistický odboj v řadách Abwehru, tvořený spiklenci střední­ ho věku, zatíženými obavami z minulosti a předsudky, s nimiž nebyl schopen se vyrovnat, čekal na další příležitost. Na jiném místě však existovala jiná skupina vlastenců, o kterých spiklenci z Abwehru nevěděli. Tito lidé žádné podobné zábrany neměli.

SCHOLLOVI V určitou dobu se mohli mladí lidé ve věku Hanse a Sophie Schodových, narození v letech po skončení 1. světové války, dívat s veselou vzpomínkou na události v Norimberku, městě na jihu Německa, v září 1933, necelých 9 měsíců po nástupu Hitlera k moci. Vzpomněli by si na třeštící, oslavující vítězoslavný dav, který zaujímal ohromnou plochu stadionu Zeppelinwiese, shromaždiště starého města. Oslavovalo se zde to, co Rudolf Hess, věrný Hitlerův průvodce, nazval „kongresem vítězství“. Den srazu patřil mladým lidem. Bylo jich zde na 60 000, oblečených v červe­ ných a černých nebo bílých vestách a košilích, vytvářejících na ploše Zeppelin­ wiese obrazce s hesly „Krev a čest“, „Německo vzbuď se“ a „Mládež a práce“. Složité přesuny útvarů trvaly celých 90 minut. Skupiny se suverénně pohybovaly po obvodu a napříč nástupištěm a vytvářely slova vyvedená v červené, černé a bílé barvě, na polích tvaru kruhů, obdélní­ ků nebo čtverců. Všem takto vytvářeným obrazcům s hesly dominoval tvar hákového kříže, vznikající přibližně ve stře­ du obrazce. Nad hlavami účastníků akce svítily reflektory, které doplňovaly letní slunce, kolem nástupiště stál les vlaj­ kových stožárů, ověšený stovkami nacistických praporů. Každý pohyb cvičenců na ploše provázel bouřlivý potlesk, který dosáhl svého vrcholu ve chvíli, kdy cvičenci současně vytáhli z pochev 60 000 nablýskaných ocelových nožů a če­ pelemi vyslali oslnivý odraz vysoko stojícího odpoledního slunce. Hans Scholl vstoupil do mládežnické organizace Hitlerjugend (Hitlerova mládež) v roce 1934. Své iluze o nacionálním socialismu ztrácel pomalu. Nechápal, proč jeho otec, Robert Scholl, nesdílí jeho oddanost novému Německu, a jeho nové vůdce označuje jako „vlky a podvod­ níky“. Útok na svobodu jednotlivce byl za nacionálního socialismu veden postupně. Mládežnické organizace, které byly v Německu tradiční, se jedna podruhé ocitly mimo zákon a jejich členové byli verbováni ke vstupu do Hitler­ jugend.

Dole: Jediným, kdo přež.il ze skupiny Hitlerových oponentů, vysokých armádních důstojníků, byl von Schlabrendorff (na snímku). To on pověřil Klause von Stauffenberga sehráním klíčové role při atentátu na Hitlera ve Vlčím doupěti. Poté, co byl zatčen a mučen, unikl jisté smrti jen díky zasaže­ ní budovy Lidového soudu v Berlíně spojeneckým bombardováním v roce 1945.

135

GESTAPO

Spolu se svojí sestrou Sophií Hans pokračoval v práci v nepovolené mládež­ nické organizaci. Jednoho dne roku 1937 do domu Schollových a jejich přátel vstoupilo Gestapo, které zkonfiskovalo knihy, fotoalba a deníky. Tyto předměty, cenné pro mladé lidi, kterým patřily, byly politicky naprosto neutrální. Hans byl zatčen a umístěn do žaláře. Byl propuštěn s varováním před osudem, který čeká na odpůrce režimu. Méně štěstí měli vedoucí představitelé náboženských mládežnických organizací, jako byl Adalbert Probst, kterého Gestapo zadrželo v roce 1934 v souvislosti s Róhmovým pučem a zastřelilo, když „se pokusil o útěk“. Po Hansově zatčení Gestapo nepřestávalo sledovat jeho rodinu. Hansův otec nebyl příliš opatrný a o Hitlerovi veřejně prohlásil, že je darebák. Jeho hodnocení neušlo pozorným uším jednoho pracovníka radnice v Ulmu, který neztrácel čas a ihned informoval místní Gestapo. Následovalo nevyhnutelné klepání na dveře ve dvě hodiny ráno a okamžité zatčení. Scholia nakonec propustili. Mohl si však být jist, že při sebemenší provokaci se Gestapo vrátí. Způsob, jakým s jeho otcem zacházeli, Hanse pobou­ řil. Rozhodl se pomstít, zpočátku však nevěděl, co by V Liibecku byli tři knězi bylo nejlepší udělat. Po nasazení na východní frontě zatčeni za šíření modliteb, mohl Hans pokračovat ve svém studiu medicíny které odsuzovaly válku. v Mnichově. Jednou z nejoblíbenějších místních liberálních vůdčích osobností byl doktor Kurt Huber, který se ujal obhajoby ve věci pronásledovaných křesťanských církví. V Liibecku byli zatčeni tři duchovní za to, že svým věřícím rozdávali text modlitby, který odmítal válku. Dalším známým kritikem Hitlera byl můnsterský biskup Hans Clemens von Galen, který otevřeně poukázal na roli nacistů při získávání mládeže cestou „nelegálního žalářování, exilu a vyloučení nevinných“. Huber z biskupových modliteb vyjímal nejohnivější pasáže a šířil je mezi vlivnými mnichovskými občany, včetně rodiny Schollových. Nedlouho předtím Hans zjistil, že mnozí jeho spolužáci mají podobné názory jako on. Po večerech, ve svém volném čase, skupina vypracovala vlastní svědectví o myšlení a postojích německého národa. Zpočátku byly jejich letáky formulovány velmi opatrně. Neodsuzovaly národní socialismus přímo, citovaly klasické spisovatele, kteří byli rozhodnými zastánci respektování osobních svo­ bod. Kromě Goetha a Schillera letáky připomínaly příklad starověkého měst­ ského státu Sparta, který popřel hodnoty lásky a míru a lidi zcela podrobil diktátu státních institucí. Z letáků nicméně vyplývalo, co chtějí jeho autoři čtenářům sdělit. Časem letáky změnily tón, opustily romantismus a květnaté básně a začaly přímo kritizovat nacisty. Z původní skupiny disidentů se vyvinulo hnutí odporu. Někdy se uvádí, že jméno hnutí, Die Weisse Rose (Bílá růže) vybral Hans Scholl podle románu záhadného spisovatele B. Trávená, jehož pravé jméno bylo Albert Feige. Spisovatel často zpracovával téma nehumánnosti velkých institucí, zasazené do dobrodružných příběhů lásky a tajemna v mexickém prostředí.

136

DOMÁCÍ OPOZICE

Hans již dříve spojil své síly s Kurtem Huberem a oba neúnavně pracovali na řadě protinacistických letáků. Letáky se do rukou Gestapa dostaly již několik hodin po svém roznesení. Zpočátku jim Heinrich Muller nevěnoval příliš velkou pozornost. Gestapo se nepokoušelo vystopovat použitý rozmnožovací přístroj, který bylo možné nalézt na mnoha místech Mnichova. K autorovi letáků nevedl ani levný papír, na němž byly letáky tištěny. Gestapo nemělo dostatek personálu k provádění razií na studentských kolejích, v podnájmech nebo bytech. Poté však záležitost s letáky začala nabývat na závažnosti. Letáky se objevily také na jiných místech Německa. Zdálo se, že protinacistické buňky vznikly v univerzitních městech, jako byl Hamburk, Bonn, Freiberg nebo Heidelberg. Gestapo se rozhodlo zasáhnout a nasadilo své mladší příslušníky mezi studenty. Můller zuřil, když zjistil, že se cennými pracovními silami plýtvalo na odhalování neexistujících buněk odpůrců režimu na univerzitách. Ve skutečnosti totiž veške­ rou distribuci letáků zajišťoval neúnavný Hans Scholl, jeho sestra Sophie a malá skupina přátel. Mladí lidé cestovali do Lince, Vídně a Frankfurtu, aby doručili kolem 1500 letáků. Další nechali ležet na ztemnělých ulicích Mnichova, který byl střediskem hnutí.

Dole: Sophie Schollová (uprostřed) na snímku se svými spolužáky z mni­ chovské univerzity, bra­ trem Hansem a Christopherem Probstem. Hnutí Bílá růže, které zorgani­ zovali, rozšiřovalo po německých městech infor­ mace o skutečném osudu Židů a vyzývalo k pasivní­ mu odporu a sabotážím válečného průmyslu.

137

G ESTAPO

V lednu 1943, když se objevily další letáky a na zdech začala přibývat protinacistická hesla, se do věci vložil Himmler osobně. O situaci jednal s SS-OberOpozice proti Hitlerovi a nacistickému režimu gruppenfůhrerem svobodným pánem Karlem von měla mnoho podob a s pokračující válkou sílila. Ebersteinem, mnichovským policejním ředitelem. Jedním z nejznámějších disidentských sdružení Podle Himmlera byly policejní pátrací akce, orga­ mladých lidí byla skupina Die Weisse Rose (Bílá nizované po celém Německu, plýtváním silami. růže), vytvořená studenty mnichovské univerzi­ Bylo nutné zajistit tajné sledování, které měli pro­ ty v roce 1942. Jejím cílem bylo „zbořit želez­ vádět profesionálové soustředění v Mnichově. nou zeď strachu a teroru". Ke členům skupiny, „Jsem si jist, že vydávání letáků řídí katolické a reakpo kterých pátralo Gestapo, patřili sourozenci cionářské kruhy“. Tajná likvidace osob, pokládaných Hans a Sophie Schollovi. Po zatčení a rychlém za vydavatele letáků, měla být úkolem samotné SD. odsouzení byli 22. února 1943 popraveni gilo­ Nacisté dospěli k názoru, že je naprosto nutné rychle tinou. Sophie, nezlomená výslechem Gestapa, jednat. před Freislerem, když se jí ptal na motiv jejího Dva týdny poté, co von Eberstein dostal činu, prohlásila: „Někdo s tím přeci musel začít. instruktáž od Himmlera, dorazily do Německa To co my říkáme a píšeme, to si myslí spousta zprávy o porážce u Stalingradu. Tak velkou porážku lidí, jenom se bojí to přiznat." nebylo možné před německým obyvatelstvem utajit. Všeobecná morálka klesla. Možná poprvé během války si lidé začali klást otázku, jakou cenu na životech platí němečtí vojáci na východní frontě. Na začátku války ti Němci, kteří sami sebe pokládali za vlastence, neváhali Gestapo informovat o věcech, které pokládali za projev buřičství. Jedna zpráva SD z 15. března 1943 upozorňovala, že se situace podstatně změnila: „Podle našich informací se akce opozičních sil rozšiřují a znepokojují obyvatelstvo. V mnoha částech Říše kolují pověsti o „velké demonstraci mni­ chovských studentů“. Mluví se rovněž o letácích a plakátech s marxistickým obsahem, které se objevily v Berlíně a dalších městech. Některé naše informační zdroje zdůrazňují, že obyvatelstvo na tyto projevy nereaguje tak, jako dříve. Zatímco dříve provokační tiskoviny a letáky odevzdávali policii, nyní si je čtou a předávají dále.“

HNUTÍ BÍLÁ RŮŽE

REVOLTA NA UNIVERZITĚ Změnu všeobecné nálady občanů vycítila i skupina Die Weisse Rose. Reagovala vydáním dalších tisíců letáků, které se objevily v okolí mnichovské univerzity. Jeden z ncjprovokativnějších textů, publikovaný ve 4. letáku, zněl takto: „Kdo počítá mrtvé? Hitler? Goebbels? Ti dva určitě ne. V Rusku denně umírají tisíce... Smutek obchází domy v naší vlasti. Není zde nikdo, kdo by osušil slzy matek, ale Hitler lže dále těm, které oloupil o to, co měli nejcennější, o jejich děti, které poslal na nesmyslnou smrt. Všechno, co Hitler vypustí z úst, je lež. Když říká mír, myslí válku, a když nejsvatějším způsobem používá jméno Všemohoucího, myslí síly zla, padlých andělů, Satana. Jeho ústa jsou páchnoucí branou pekla, jeho moc se otřásá v základech. Je nepochybně nutné vést bitvu proti nacionálně-socialis-

138

DOMÁCÍ OPOZICE

tickému státu teroru všemi racionálními prostředky. Na druhou stranu, kdo dosud pochybuje o skutečné existenci démonických sil, naprosto nepochopil metafyzic­ kou podstatu války, kterou Německo svádí. Za materiálním vnímáním, za logic­ kým uvažováním, stojí iracionálno, to znamená bitva proti dáblu, proti vyslancům Antikrista.“ Duch romantického idealismu byl v letácích nadále přítomný, brzy však mladí odpůrci dospěli k závěru, že je třeba jednat přímo. Podnět jim poskytl Paul Giesler, župní vedoucí pro Mnichov a Horní Bavorsko, který v únoru 1943 navští­ vil univerzitu spolu se suitou esesáků. Studentům nařídil, aby se shromáždili v aule. Zde je začal peskovat za jejich nízkou morálku. Všichni studující muži, kteří jsou fyzicky zdatní, se podle něho měli zúčastnit práce pro válku. Co se stu­ dujících žen týkalo, ty mohly být Říši prospěšné tím, že by pro její dobro každým rokem porodilv dítě. Giesler k tomu doplnil: „Pokud některá z dívek postrádá dostatek šarmu, aby si nalezla muže, potom jí přidělím některého z mých poboč­ níků... Mohu jí zaručit vskutku radostný zážitek“. To bylo pro přítomné student­ ky příliš. Povstaly a chtěly odejít, avšak byly zadrženy přítomnými členy Gestapa. Studenti v aule proti zadržení studentek rozhodně protestovali a nakonec dosáhli jejich propuštění. Řady oponentů nacistického režimu sílily, po Bavorsku se šířily další letáky. O několik dní později kráčeli brzy ráno Hans a Sophie rychle k univerzitě. Poslední Huberovy letáky, uložené v obálkách, nesli s sebou. Po vstupu do budovy rychle prošli chodbami a u některých dveří, včetně přednáškové auly, zanechali balíčky letáků. Zbývající letáky rozhodili z horního patra vstupní haly. Letáky otevřeně vystoupily proti nacistickému režimu a své čtenáře vyzývaly k masovým protestům pod hesly „Vystupte ze strany“, „Postavte se proti straně“, „Mrtví u Stalingradu vás volají“, „Jméno Německa je navždy zneuctěno, pokud

Dole: Přepadová jednot­ ka, složená z německých pěšáků, čeká před hlav­ ním stanem Gestapa na Prinz-Albrecht-Strasse. Vojáci se chystají k další­ mu zásahu. Většinu razií Gestapo provádělo s po­ mocí SS nebo Geheime Feldpolizei, při těchto akcích však mohlo také využít personál prakticky jakéhokoli druhu vojska Wehrmachtu.

139

G ESTAPO

Nahoře: Soudce Roland Freisler (uprostřed) hajluje coby předseda Lidového soudu. Freisler byl proslulý tím, že zastrašoval svědky a obhájce. Zahynul při americkém náletu na Berlín v únoru 1945.

140

německá mládež nepovstane, aby se pomstila“. Sophii při jejím díle zahlédl Jacob Schmidt, vrátný a pomocník a také ochotný donašeč. Rychle informoval Gestapo, které okamžitě obsadilo všechny východy z univerzity. Zatčení pro­ běhlo rychle. Sestru i bratra naložili do černé limuzíny a ihned odvezli do budovy Gestapa, kde je umístili do zvláštních cel. Zpočátku se zadržení studenti před vyslýchajícími drželi. Popřeli veškerou účast na psaní letáků a protistátních sloganů. Poté jim však ukázali cyklostylové blány a náčiní pro množení tiskovin, zabavené v jejich domovech. Hans vycítil, že další zapírání by nikam nevedlo. Přiznal se k činům, z nichž byl obviněn, avšak snažil se vyšetřovatele přesvědčit, že letáky jsou výlučně jeho dílem a nikoho dalšího. Výslech Sophie byl ukázkou dokonalosti výslechových metod, používaných SD. Výslech vedl funkcionář Gestapa Egon Mohe. Místo, aby dívku zasypal otázkami, jí nabídl kávu a cigarety. Se Sophii jednal vstřícně, s pocho­ pením. Určitě si uvědomila, že nijak nepomohla mladým Němcům bojujícím na východní frontě, kteří nutně potřebují mít spolehlivé a loajální zázemí. Nebyly její činy důsledkem spíše nerozvážnosti, než zlého úmyslu? Sophie však jasně dala najevo, že není hloupá, ani zlá. Pokud by měla možnost, udělala by to znovu. Ten večer byl také zatčen Christoph Probst, student hudby a člen Die Weisse Rose. Spolu se Schollovými byl obviněn z velezrady. Nikdo z nich si nedělal iluzi o tom, jaký výrok nad nimi soud vynese. Formálně byly sice dodrženy -

DOMÁCÍ OPOZICE

náležitosti, jako přítomnost obhájce, který, stejné jako všichni právníci aktivní na území Německé říše, byl členem nacistické asociace právníků. Soudu předsedal jeden z nejobávanějších soudců Německa, Roland Freisler. Bývalý komunista s oblibou vězně ponižoval a pronášel zdlouhavé proslovy. Jako státní sekretář říšského ministerstva spravedlnosti byl ideální postavou pro post předsedy Lidového soudu (Volksgerichthof). Průběh soudního líčení neměl daleko k frašce, jediným účelem soudu bylo formální stvrzení již předem stanoveného rozsudku. Obhajoba podle očekávání proti vynesenému rozsudku neprotestovala. Ostatně, těžko mohla na obranu souzených něco říci, když všichni tři se ani nepokusili popřít vznesená obvinění a lhostejně ignorovali Freislerovo řečnění. Ten snad až příliš rychle vynesl rozsudek: „Hans Fritz Scholl, Tod (smrt)“. „Sophie Magdelene Scholl, Tod.“ „Christoph Hermann Probst, Tod.“ Odsouzené naložili gestapáci ihned do auta a odvezli je do věznice ve Stadelheimu na jižním předměstí Mnichova. Zde byli umístěni do oddělených cel a vyzváni k napsání posledních dopisů. Rodiče Hanse a Sophie dostali mož­ nost se v této beznadějné chvíli ještě krátce setkat se svými dětmi. Jako první odešla do popravčí místnosti Sophie. Ihned jí svázali ruce a položili na skřipec. Bylo vypočteno, že těžká čepel gilotiny setne odsouzenému hlavu sedm sekund po vstupu do místnosti. Strážní později vzpomínali, že Hans Scholl vzkřikl „Ať žije svoboda!“. Odpoledne téhož dne přinesly zprávu o popravě mnichovské noviny „Neueste Nachrichten“. Článek byl vysázen již v době, kdy probíhal soud. Gestapo nelenilo a pátralo po dalších členech skupiny Die Weisse Rose. V dubnu byl zatčen a popraven Kurt Huber. Protinacistické studentské hnutí v Německu tak utrpělo svoji nejtěžší porážku.

PÁD ABWEHRU Po neúspěchu operace Blesk byly vyhlídky Abwehru do budoucna velmi nejisté. Další ranou spiklencům byl osud Wilhelma Schmidhubera, prosperujícího výrobce piva a příležitostného agenta Abwehru. Poprvé navázal spolupráci s Hitlerovými odpůrci v roce 1940. Jednou z utajených činností Canarisových stoupenců byla pomoc Židům (často celým rodinám) při útěku z Německa pod záminkou, že se jedná o agenty kontrašpionáže. Židé obdrželi z rozpočtu Abwehru odškodnění za to, jak s nimi nacisté jednali, v neposlední řadě za ztrátu domovů a majetku. Vše se odehrávalo s tichým Canarisovým souhlasem. Organizování útěků Židů zajišťoval Hans Oster a jeho zástupce Hans von Dohnanyi, dlouholetý antinacista, který již figuroval ve složkách Gestapa, neboť jedna z jeho babiček byla označena za „neárijku“. Uvedený postup zaznamenal pozoruhodné úspěchy. Poté však byl na území Československa zadržen Žid, který prohlásil, že je agentem Abwehru. Neobvyklé bylo rovněž, že měl u sebe 400 amerických dolarů. Zpráva o zadržení tohoto

141

G ESTAPO

člověka se donesla až k Heinrichovi Mullerovi, který se rozhodl tuto záležitost osobně vyřídit. Podezřelý se ihned domáhal svých práv coby zaměstnanec Abwehru, Miiller však na jeho zaměstnání nedbal a pokračoval ve výslechu. Kro­ mě jiného se dozvěděl, že peníze zadržený dostal přímo od pana Schmidhubera. Okolnosti případu byly závažné a Schmidhuber byl bez odkladu zatčen. Neustálé otázky, prokládané výhružkami, Schmidhubera poměrně rychle zlomily. Během několika hodin Muller zjistil leccos o tom, jakou roli v této věci hraje Hans von Dohnanyi. Neomezená moc, kterou měl Miiller nad Gestapem, se však na Abwehr, žárlivě střežící své místo v armádě, nevztahovala. Bylo proto nutné do věci zapojit příslušnou autoritu. Miiller se obrátil na Manfreda Rodera, právníka říšského vojenského ROTE KAPELLE soudu. Róder v rámci Abwehru zaujímal význačné postavení. Úspěšně se mu podařilo proniknout do Jedním z hlavních úspěchů Abwehru v roce skupiny, čítající téměř stovku prosovétsky oriento­ 1942 bylo odhalení sítě velkého počtu vysoce vaných Němců, označené krycím názvem Rudý postavených Němců, zapojených do důmyslně orchestr (Rote Kapelle). Skupina vytvořila organizované špionáže pro Sověty. Agenti v Německu širokou špionážní síť, řízenou z Moskvy. admirála Canarise našli na území Říše a okupo­ Mullerovi se podařilo do Abwehru vyslat svého vaných států kolem stovky ilegálních vysílaček. člověka, když přesvědčil Rodera, aby jednoho Špionážní skupina dostala krycí označení Rote příslušníka Gestapa zařadil do skupiny úředníků, Kapelle (Rudý orchestr). kteří Abwehr navštívili 5. dubna 1943. Róder stroze Hlavním organizátorem skupiny byl Leopold oznámil, že má příkaz k prohlídce úřadu a zatčení Trepper, polský Žid a komunista, vycvičený Sonderfiihrera von Dohnanyi. Canaris, který se sovětskou rozvědkou, který udržoval kontakty domníval, že všechny choulostivé dokumenty jsou s vlivnými kruhy ze své základny v Belgii. Jeho ukryty na bezpečném místě, s prohlídkou souhlasil, hlavním spolupracovníkem byl Harold Schulzetrval však na tom, že musí být přítomen při prohlídce -Boysen, levicový zaměstnanec ministerstva i zatýkání, neboť činnost jeho podřízených probíhá letectva. Měl přístup ke Góringovu „výzkumné­ pod jeho vedením. Róder samozřejmě s takovou pře­ mu úřadu" (Forschungsamt), specializovanému kážkou počítal. Canarisovi odpověděl, že obvinění na odposlech telefonů. Schulze-Boysen a další Dohnanyie se netýká vojenských záležitostí, nýbrž odeslali v roce 1942 do Sovětského svazu důle­ porušením platných nařízení. Poté bez dalšího zdržo­ žité informace o německých vojenských plá­ vání vtrhl do kanceláře von Dohnanyie a požadoval nech a materiálním zabezpečení, včetně pláno­ klíč od těžkého zeleného trezoru. Trezor byl plný vaného dobytí Stalingradu. obsáhlých svazků dokumentů, z nichž jeden byl Při zásahu Abwehru bylo zatčeno 46 osob, nadepsán „Z Grau“ („Z šedý“). Von Dohnanyi se včetně Schulze-Boysena. Poté záležitost pře­ pokusil ze svazku vytáhnout trojici listů, které z něj vzalo Gestapo a SD. Po zabavení vysílaček byly vyčnívaly, Róder mu však nařídil, ať toho nechá. osoby, které je obsluhovaly, vyslýchány, mučeny Když se však Róder otočil zády, podařilo se papírů a nakonec hromadně popraveny. Trepperovi se zmocnit Osterovi. Ve zprávě, kterou Róder k prohlíd­ podařilo přežít, vděku od Rusů se však nedo­ ce kanceláře zpracoval, se popisuje, co následovalo: čkal. Po svém útěku do Moskvy na konci války „Generálmajor Oster stál tváří k hlavnímu vyšetřova­ byl obviněn ze spolupráce s Gestapem a uvěz­ teli a svoji levou ruku držel za zády. Zmíněné listiny něn. Když jej propustili, emigroval do Izraele. ukryl pod vestou svého civilního obleku. Přitom jej

142

DOMÁCÍ OPOZIC E

zahlédl kriminální sekretář Sonderegger, který byl také v kanceláři, a také hlavní vyšetřovatel. Oster byl ihned vyzván k předložených listin.“ Osterovi nařídili, ať míst­ nost opustí. Jeden z listů obsahoval prohlášení, dokládající, že vojenské skupiny na území Německa a ně­ kteří církevní činitelé připravovali pokus o svržení nacionálního socia­ lismu. Hned první věta prohlášení by postačila na obvinění z velezra­ dy: „Již delší dobu se v malém okruhu významných duchovních německé protestantské církve diskutuje o tom, jak protestantská církev může pomoci v tomto boji za dosažení spravedlivého a trvalé­ ho míru a vytvoření sociálního systému, založeného na křesťan­ ských zásadách.“ Pokud by toto nestačilo, další dokument rozebíral územní uspořádání Německa v posthitlerovském období. Získané materiály spustily lavinu zatýkání. V žaláři skončil von Dohnanyi, spolu s Josefem Můllerem, zástupcem Abwehru v Římě, a pastorem Dietrichem Bonhófferem, protestantským duchovním, který se rovněž aktivně zapojil do protinacistické činnosti. Hans Oster byl odvolán ze své funkce a degradován u OKW. Další činnost u Abwehru mu byla pro příště zapo­ vězena. Na určitou dobu se Oster ukryl v Lipsku, Gestapo však po něm pátralo a v prosinci jej zatklo. Himmler dospěl k závěru, že dosud nemá dostatek důkazů k tomu, aby nechal Canarise zatknout, dny Abwehru však již byly v tuto chvíli sečteny. Zprávy o zatýkání představitelů Abwehru nezůstaly utajeny. Znepokojen byl i Henning von Tresckow, jeden ze spiklenců sloužících na východní frontě, který' se ihned obrátil na von Klugeho se žádostí o zdravotní dovolenou. V Berlíně von Tresckow neprodleně navštívil generálporučíka Friedricha Olbrichta, náčelníka zásobovací sekce záložní armády a významného představitele protihitlerovské opozice. Oba muži začali uvažovat, kdo by byl vhodnou náhradou za Ostera. Jak se ukázalo, bylo třeba ji najít rychle. 14. února 1944 byl vydán výnos, který nařídil rozpuštění Abwehru a jeho dvou podřízených sekcí, Amtsgruppe Ausland a Abwehr Amt. Zahraniční skupina se

Nahoře: Hrabě Glaus von Stauffenherg (zcela vlevo) stojí v pozoru před Hitlerem a Keitelem u rastenburského Vlčího doupěte. Snímek vznikl 15. července 1944, několik dní před neúspěšným atentátem na Hitlera.

143

GESTAPO

KREISAUER KREIS Kreisauský kruh (Kreisauer Kreis) byla malá sku­ pina založená v roce 1933, sdružující oponenty Hitlera a nacismu. Jejími členy byli příslušníci nejrůznějších společenských skupin, důstojníci armády, akademici, konservativci, liberálové, socialisté, katolíci a protestanti. Skupinu vedli hrabě Helmuth James von Moltke a hrabě Peter Yorck von Wartenburg. Skupina se schá­ zela v usedlosti rodiny von Moltke v Kreisau ve Slezsku (nyní Krzyzowa v Polsku). Členové skupiny považovali Hitlera za katastrofu pro svoji vlast. Svoji zemi chtěli vrátit zpět k hod­ notám křesťanství, svrhnout nacistický režim a nastolit novou politickou a sociální etiku. Gestapu se však podařilo do skupiny pronik­ nout. Mnozí členové skupiny byli zatčeni a po atentátu na Hitlera 20. července 1944 nakonec popraveni.

sloučila s Wehrmachts Fuhrungsstab (štáb pro vedení operací) při OKW, zatímco do úřadu RSHA byl začleněn Abwehr Amt pod označením Militárische Amt (vojenský úřad). Veškeré pravomoci pro zahra­ niční operace připadly Walteru Schellenbergovi. Spiklencům nyní akutně hrozila zkáza. Přišli o ochranný plášť, který jim Abwehr poskytoval svými falešnými alibi, padělanými doklady a výbušninami. V nenávratnu také zmizela možnost propašování nejvíce kompromitovaných spiklenců do bezpečí Švýcarska.

OPERACE VALKÝRA

Když bylo stále jasnější, že Hitler vede Německo k neodvratné katastrofě, dokonce i ti důstojníci Wehrmachtu, kteří byli do té doby svému Vůdci neochvějně loajální, prožívali krizi důvěry. Patřili k nim Claus Phillip Maria Schenk, hrabě von Stauffenberg, švábský šlechtic, který se mohl pochlubit rodokmenem vedeným od roku 1298. Jeho praděd, svobodný pán Franz Ludwig von Stauffenberg, byl dědičným konšelem bavorského království. Do hraběcího stavu jej povýšil bavorský král Ludvík II. v roce 1874. Von Stauffenberg měl sice aristokratický původ, některé své oddané důstojníky však pobouřil, když v den uvedení Hitlera do úřadu říšského kancléře šel ve své poručické uniformě v čele rozjařeného davu, pochodujícího Bambergem. Na rozdíl od mnoha svých současníků neviděl například nic nepatřičného v tom, že jako oddaný římský katolík chodil v neděli v kompletní uniformě na mši. Radikální změnu jeho názorů způsobil incident, který se udál v roce 1938, když jako mladý voják, příslušník 7. jízdního pluku, reprezentoval svoji jednotku na stranickém dni v Bambergu. Hlavním řečníkem byl při této příležitosti Julius Streicher, župní vedoucí (Gauleiter) Norimberku a zavilý antisemita. Jeho projev byl prosycen nenávistnými a nechutnými výpady na adresu Židů. Pro von Stauf-

fenberga byla Streicherova slova příliš silná. Nehledě na své vojenské povinnosti ještě spolu s dalším důstojníkem opustili přehlídku. Von Stauffenberg zjistil, že nedokáže dále stát na straně nacistů. Podle Schiabrendorffa, „Von Stauffenbergova nenávist vůči Hitlerovi měla duchovní základ ...Vyplývala přímo z jeho křesťanské víry a morálního přesvědčení.“ Stal se ideálním nástrojem pro proti­ nacistické hnutí. Změna jeho přístupu nezůstala nepovšimnuta u důstojníků, kteří sloužili s von Stauffenbergem a kteří měli podobné názory. Po určitou dobu jej přitahovaly ideály jiné opoziční skupiny, známé jako Kreisauer Kreis. Název malého sdružení důstojníků a vzdělaných civilistů byl odvozen od usedlosti hraběte Helmutha von Moltke, právního poradce OKW. Kreisauer Kreis však

144

DOMÁCÍ OPOZICE

byla pacifistická organizace, což von Stauffenberga odradilo. Skupinu začal poklá­ dat za pouhý diskusní klub. Během války von Stauffenberg sloužil nejdříve v Polsku u týlu 6. tankové divize. Poté přešel k vrchnímu velení armády, kde se až do února 1943 zabýval zpracováváním dlouhodobých plánů. Na svoji žádost byl poté převelen k bojové­ mu útvaru. Sloužil v severní Africe u 10. tankové divize, která se v dubnu 1943 stala terčem mohutného amerického vzdušného útoku. Síly divize byly rozptý­ leny na velké ploše a postrádaly potřebné prostředky protivzdušné ochrany. Tankové osádky se snažily na letadla střílet svými kulomety. Von Stauffenberg neměl v nepancéřovaném volkswagenu proti střelám leteckých kulometů ráže 12,7 mm příliš velkou šanci. Utrpěl děsivá zranění, přišel o pravou ruku, dva prsty na levé ruce a levé oko. O jeho odvaze svědčí fakt, že odmítl jednoduše odejít z armády a v kruhu spiklenců se nabídl, že umístí v Hitlerově hlavním stanu v Rastenburgu, během vojenské konference, bombu, která měla Hitlera zabít. Von Stauffenberg byl jediným členem kruhu spiklenců, který se zúčastňoval Fůhrerových štábních konferencí. Další výhodou bylo i to, že vzhledem ke svým zraněním, které postihly i jeho sluch, mu bylo dovoleno stát blízko Hitlera. Při plánování sku­ tečného průběhu atentátu se na doladění podrobností podíleli von Tresckow a von Stauffenberg. Atentát nesl krycí název „Operace Valkýra“. V podstatě se

Dole: Kreisauer Kreis se scházel v rodinném sídle hraběte Helmuta von Moltke, který patřil k zakládajícím členům této skupiny. Za zradu se v jeho případě považovalo jeho setkání s americkým velvyslancem v Berlíně, který se zajímal o opozič­ ní hnutí. Von Moltke byl zatčen pro velezradu a po­ čátkem roku 1944 oběšen.

145

GESTAPO

Nahoře: Benito Mussolini si prohlíží konferenční místnost v úkrytu v Rastenburgu, zničenou při atentátu na Hitlera. Při tomto posledním setkání obou diktátorů Hitler prohlásil, že jeho přežití je dobrý m zname­ ním od samotného Boha.

146

jednalo o upravený již existující plán, který Canaris a Olbricht jednou představili Hitlerovi jako prostředek pro likvidaci vnitřního nepřítele. Hitlerovi v roce 1944 zdůrazňovali, že v Německu je tou dobou kolem osmi miliónů válečných zajatců a dělníků, z nichž každý se může podílet na organizování povstání. Olbricht a Canaris tehdy Hitlera přesvědčovali o nutnosti mít připravený plán pro potla­ čování eventuálních vzpour. Hitler tehdy dal těmto návrhům své požehnání. Nyní přišel čas uplatnit je v praxi.

VÝBUCH VE VLČÍM DOUPĚTI Rastenburg byl nehostinným komplexem budov, obklopeným jezery, bažinami a hustými lesy. Betonové stavby byly shora chráněny maskovacími sítěmi, umělý­ mi stromy a napodobeninou mechu. Komplex měl tři vnitřní bezpečnostní zóny, střežené kontrolními stanovišti a celodenními hlídkami. Jeden polský dělník se cestou z práce domů pokusil zkrátit si cestu přes střežený areál a byl zastřelen. Kolem komplexu pak byl vytvořen 50 metrů široký pás s tisíci nastraženými mi­ nami. Hitlerovi sluhové byli neustále ozbrojeni, každý kousek jídla se zkoumal, zda není otráven. Časté byly osobní prohlídky. Vše bylo připraveno. Von Stauffenberg, provázený svým pobočníkem, poru­ číkem Wernerem von Haeftenem, odletěl z Berlína do Rastenburgu s časovači náloží ve své aktovce. Cestou na místo konference, po příjezdu do Rastenburgu,

DOMÁCÍ OPOZICE

pod záminkou, že se musí vrátit pro zapomenutou čepici a opasek, odešel do předpokoje a připravil časovači mechanismus k odpálení nálože. Poté, ve 12.36, položil světlou aktovkou na podlahu. Opřel ji o masivní nohu stolu. Omluvil se, že si musí dojít zatelefonovat, a nenápadně místnost opustil. Značně tím rozladil polního maršála Wilhelma Keitela, náčelníka štábu OKW a hodnostně nejvýše postaveného důstojníka na konferenci. Keitel věděl, že von Stauffenberg má být na řadě se čtením své zprávy. Proto vyšel z místnosti, aby jej našel. Od telefonisty se však dozvěděl, že plukovník von Stauffenberg již odešel. Zmatený Keitel se vrátil na konferenci. Generál Adolf Heusinger právě četl zprávu o vážné situaci panující na východní frontě. Plukovník Heinz Brandt, náčelník Heusingerova štábu, se chtěl zblízka podívat na rozměrnou vojenskou mapu, položenou na stole před ním, v cestě mu však překážela von Staufenbergova objemná aktovka. Naklonil se k ní a přes hranu nohy stolu ji přesunul k sousednímu boku nohy.

Dole: Friedrich Olbricht, bývalý armádní důstojník z povolání, byl iniciátorem Operace Valkýra, plánovaného vojenského převratu v berlínském administrativním centru po Hitlerově smrti. Po neúspěšném atentátu byl Olbricht neprodleně odsouzen vojenským soudem a zastřelen.

147

E STA P O

Dole: V poškozeném rastenburském bunkru stojí Herman Goring (vpravo) spolu s Juliem Schaubem (třetí zprava), jedním z nejstarších spolupracovníků Hitlera ještě z dob neúspěšného mnichovského puče. Na snímku je zachycen také SS-Gruppenfúhrer Her­ mann Fegelein (čtvrtý zle­ va). Byl zastřelen v dubnu 1945 za pokus o zběhnutí.

148

Heusinger právě říkal: „Západně od Dviny se silné sovětské jednotky přesunují směrem na sever. Jejich předvoj již dorazil na jihozápad od Dvinsku. Pokud ne­ bude armádní skupina stažena od jezera Peipus, čeká nás výhledově katastrofa...“ V tu chvíli bomba vybuchla. Místnost zahalil černý dým a plameny. Výbuch roze­ rval těžký stůl na kusy a strhl strop. Z oken se vysypalo sklo. Nejdříve se zdálo, že se místo konání konference stalo obětí leteckého útoku. Čtyři z účastníků konference zahynuli. Hitler však přežil. Utrpěl pouze pohmožděniny na zádech a rukou, praskly mu ušní bubínky a levou nohu zasáhlo několik střepin. Krátce po jedné hodině odpolední vzlétlo von Stauffenbergovo letadlo z Rastenburgu do Berlína. Letadlo nebylo vybaveno vysílačkou s dlouhým dosa­ hem, proto se von Stauffenberg nedozvěděl, co se stalo ve Vlčím doupěti. Nedo­ kázal si však představit, že by Hitler mohl přežít výbuch, který osobně viděl, než se vydal na úprk k letišti. Mohl jen doufat, že Olbricht coby náčelník štábu a zástupce velitele záložní armády (Ersatzheer) zahájí domluvenou akci, obsadí určené budovy a uvede do pohybu podřízené jednotky. Ke svému úžasu však von Stauffenberg po příletu do Berlína zjistil, že Olbricht, čekající na potvrzení zprávy o Hitlerově smrti, neudělal vůbec nic. Von Stauffenberg si odmítal připus­ tit, že by mohl být Hitler naživu. Nechtěl dále ztrácet drahocenný čas a nařídil okamžité zahájení operace Valkýra. Olbricht se okamžitě spojil s generálem Friedrichem Frommem, který ze staré budovy ministerstva války velel všem silám Wehrmachtu v Berlíně. Fromm patřil ke spiklencům, nehodlal však nic podnikat, dokud se nepotvrdí zprávy o Hitlerově smrti. Někteří spiklenci jej již

’W

dříve pokládali za člověka, který je v těžkých chvílích nechá na holičkách. Fromm vycítil, že se plán hroutí a bojoval za své vlastní přežití. Pochybnosti o Frommově loajalitě vůči spiklencům vedly k ustanovení generálporučíka Ericha Hópnera možným nástupcem Fromma pro případ, že se Fromm od spiklenců distancuje. První informaci o výsledku atentátu v Rastenburgu získal Fromm od Keitela, který mu telefonicky sdělil, že pokus o zabití Hitlera se nezdařil. Když von Stauffenberg dorazil na ministerstvo války, řekl Frommovi sebejistě, že převrat dále pokračuje a žádal jej o pomoc. Když Fromm odmítl, spiklenci jej zatkli a uvěznili v kanceláři jeho pobočníka, ve které přestřihli telefonní vedení. O něco později Fromm požádal, zda by se nemohl vrátit do svého úřadu. Jako důstojník dal čestné slovo, že se nepokusí o útěk. Zní to neuvěřitelné, ale své strážce se mu podařilo přesvědčit a mohl odejít. Spiklence vzápětí překvapil nečekaný příjezd tří Frommových štábních generálů, kteří rozhodně odmítli připojit se k pučistům a žádali, aby je dovedli k jejich nadřízenému. Fromm budovu rychle opustil málo používaným zadním vchodem, svým generálům nařídil přivolat posily, zaútočit na budovu a ukončit vzpouru.

POPRAVY Spiklence začala stíhat jedna pohroma za druhou. Skupina nižších důstojníků, víceméně loajální Olbrichtovi, vycítila, že puč spěje k nezdaru a z obavy před nevyhnutelným zatýkáním propašovala do hlavního stanu spiklenců na Bendlerstrasse nějaké zbraně. K Olbrichtovi dorazila skupina vyjednávačů, která chtěla vědět, co se přesně stalo. Když se do jednání pokusil zasáhnout von Stauffenberg, byl zatčen. Při pokusu o útěk jej střelili do jeho zdravé ruky. Fromm nyní vzal vývoj dalších událostí do vlastních rukou. Okamžitě jmenoval provizorní vojenský soud, který generála Olbrichta, jeho náčelníka štábu plukovníka Albrechta Ritter Mertz von Quirnheim, „toho plukovníka, jehož jméno nechci ani vyslovit“ (von Stauffenberga) a jeho pobočníka poručíka Wernera von Haeftena odsoudil k smrti. Ludwigu Beckovi se nezdařil jeho pokus o sebevraždu zastřelením, nakonec byl popraven výstřelem do krku. Krátce před půl jednou odpoledne byli zajatí spiklenci odvedeni před hromadu písčité půdy, vykopané při stavebních pracích na dvoře za budovou. Řidičům automobilů bylo nařízeno namířit své zapnuté světlomety na odsouzence. Olbricht byl zastřelen jako první. Následoval von Stauffenberg, který ještě stačil vzkřiknout: „Ať žije naše svaté Německo.“ Poté byla řada na Mertzovi von Quirnheim. Rychlým popravením spiklenců se Fromm snažil zamést stopy svých vlastních kontaktů s pučisty. „Puč, o který se pokusili nezodpovědní generálové, byl rozhodně potlačen. Všichni vůdcové puče byli zastřeleni. Rozkazy vydané polním maršálem von Witzlebenem a generálplukovníkem Hópnerem nebyly respektovány. Znovu jsem se ujal velení krátce poté, co jsem byl dočasně uvězněn pod hrozbou použití zbraně.“ 149

G ESTAPO

VÝSLECH Von Schlabrendorff vylíčil, jak probíhalo mučení vězňů: „Mé ruce nejdříve spoutali za zády a poté mi na ně upevnili nástroj, který sevřel jeden po druhém všechny prsty mých rukou. Vnitřní strana tohoto mechanismu byla opatřena hroty, jejichž špičky se mi vtlačovaly do konečků prstů. Pootoče­ ním šroubu se kleštiny na prstech ještě více sevřely a hroty pronikly kůží prstů. Když jsem se ani poté nepřiznal, mučení pokračovalo. Natáhli mne vleže na rám, připomínající rošt postele, a hlavu zakryli bílým plátnem. Na mé bosé nohy navlékli válce, podobné kouřovodům od kamen. Z vnitřního po­ vrchu válců vyčnívaly hřebíky. Také tento nástroj byl opatřen šroubem, při jehož utažení se válce sevřely více a hřebíky zabořily do mých nohou od

kotníků po stehna. Pro třetí fázi mučení se použil samotný „rošt". Opět mě na něj natáhli a hlavu překryli bílým hadrem. Pomocí zvláštního mecha­ nismu byl tento středověký skřipec roztahován buď prudkým trhnutím nebo postupně - a přitom natahoval mé spoutané tělo. Ve čtvrté, závěrečné fázi mě spoutali do skrčené polohy, v níž jsem se mohl hýbat jen mírně dozadu a do stran." Mučitelé se na něj potom vrhli a zasypali ranami obušků. Spoutaný von Schlabrendorff padl dopře­ du plnou vahou na svůj obličej. Po každém mučení jej odvlekli zpět do jeho cely. Svým vyšetřovatelům však nic neřekl. Nakonec jej naložili do auta a od­ vezli do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde měl vyčkat na své stání před Lidovým soudem.

Celý 20. červenec 1944 Heinrich Himmler pracoval ve svém speciálním vlaku se 14 vagóny, vzdáleném asi 40 kilometrů od Rastenburgu. Na první zprávy o atentátu na Hitlera reagoval panicky. Uvědomoval si, že s pádem Hitlera by byly sečteny i jeho dny. Jeho masér, Felix Kersten, svého chlebodárce našel, jak se celý vystrašený chystá odjet do Berlína, aby zde zatočil „s reakcionářskou krví“. Nejdříve Himmler spěchal za Hitlerem, aby mu poblahopřál k přežití. Rozloučil se s ním se slovy: „Můj Vůdče, nechte to na mně.“ Prvním Himlerovým krokem po příjezdu do Berlína byl zákaz dalších poprav. Účastníci spiknutí měli být vyslechnuti s použitím všech prostředků, které mělo Gestapo po ruce. V případě nutnosti měli být vyslýchaní podrobeni mnohahodi­ novému mučení. Provinilci měli být popraveni až po svém vyslechnutí. Zvláštní opatření se týkala von Stauffenberga a jeho nejbližších kolegů. Himmler o nich později uvedl: „Byli pohřbeni velmi rychle, pod zemí skončili i se svými Rytíř­ skými kříži. Příští den byla jejich těla vykopána a potvrzena jejich identita. Nařídil jsem jejich těla spálit a popel rozptýlit na polích. Nechtěli jsme, aby z těchto osob zůstala jediná památka.“ Následovaly spěšné pokyny skupině příslušníků Gestapa z Amt IVE (protišpionáž) úřadu RSHA. Jejich úkolem bylo ujmout se výslechů pučistů z Bendlerstrasse. Skupinu řídil SS-Standartenfúhrer Walther Huppenkothen, člen Sipo a SD, známý jako vytrvalý a mimořádně brutální vyšetřovatel. Výslechy prováděl také Josef Goebbels, kterého chtěli pučisté také zatknout. Podle jednoho z Goebbelsovým tiskových důstojníků, vyslýchaného po válce, Goebbels ze všech nejvíce podezíral Fritze Fromma, který byl velmi vystrašený. Goebbels na něj ostře vyjel: „Zdá se, že jste si zatraceně pospíšil, abyste nepohodlné svědky 150

DOMÁCÍ OPOZI

E

co nejrychleji zahrabal pod zem.“ Fromm, který na jednu stranu udržoval kon­ takty se spiklenci a na stranu druhou dával najevo svoji oddanost Fúhrerovi, přežil pučisty jen o několik měsíců. V březnu 1945 byl odsouzen a popraven.

SPIKNUTÍ VE FRANCII Na první pohled se zdálo, že spiklenci organizovaní ve Francii se svými plány uspějí. Na pokyn generálporučíka svobodného pána Hanse von Boineburg-Lengsfeld, velitele pařížského distriktu, oddíl vyčleněný z druhého praporu 1. gardového pluku obsadil budovy užívané SS, včetně soukromé rezidence SS-Grupenfuhrera Karla Albrechta Oberga. Oberg se spolu s Helmutem Knochenem nechal bez protestů zatknout. Kromě nich skončilo ve věznici Wehrmachtu ve Fresnes a za zdmi staré kamenné pevnosti Fort de 1’Est v Saint-Denis přes 1200 důstojníků SS a Gestapa. Bohužel však do Berlína došla zpráva, vyslaná jednou telegrafní stanicí Sicherheitsdienstu, kterou spiklenci přehlédli. Podpora pučistů nebyla tak pevná, jak si původně představovali. Admirál Theodor Krancke, ná­ mořní velitel Paříže, se odmítl připojit ke spiklencům. Nechal připravit tisícovku svých mužů a rozdělil je do rot, které měly vzít útokem vězení a osvobodit zajaté muže SS a Gestapa. Dále hrozilo, že z normandské fronty, na které Spojenci upevňovali své pozice, vyrazí na Paříž tankový sbor, který zůstal loajální oficiál­ nímu německému vedení. Pučisté v Paříži sice uspěli jen dočasně, nicméně při jejich pokusu o převzetí moci byly přerušeny všechny komunikační kanály mezi Francií a Německem. Hlavním organizátorem puče byl generálplukovník Karl Heinrich von Stůlpnagel, vojenský velitel pro Francii od roku 1942, který vždy otevřeně kritizoval Hitlerovy válečné plány a dlouhá léta byl aktivně zapojen v protinacistickém spiknutí. Ranou pro pučisty byla zrada polního maršála von Kluge, velitele západní fronty, o jehož oddanosti opozici panovaly již dříve pochyby. Von Kluge dal srozumitelně najevo, že s jeho aktivní účastí se mohlo počítat jen v případě, že „pokus o puč bude úspěšný“. V průběhu hodin následujících po smrti von Stauffenberga a dalších v Berlíně von Stúlpnagel a spiklenci sloužící ve Francii vyslechli v rádiu zprávy odsuzující puč a jejich původce. Situaci hodnotil Hitler, Goring a admirál Dónitz. Po porážce puče v Berlíně se ani v Paříži nedalo příliš mnoho dělat. Von Stúlpnagel nařídil propuštění všech 1200 zadržovaných důstojníků a jejich vrácení do posádek. Pro Karla Albrechta Oberga, který byl rovněž propuštěn, vyslali štábní vůz. Von Kluge, který nyní zcela změnil své názory, pohrozil von Stůlpnagelovi potrestáním a nařídil mu návrat do Berlína. Místo Fromma nyní zaujal Himmler, což znamenalo, že ihned po příjezdu hrozilo von Stůlpnagelovi zatčení. S tímto vědomím si von Stúlpnagel, provázený dvěma seržanty, opatřil vůz na

Dole: Generál Karl Heinrich von Stúlpnagel, vojenský velitel Francie, úspěšně zorganizoval na popud odpůrců Hitlera v Německu převrat ve Francii. Spiklence nako­ nec zradilo jejich spolé­ hání na podporu vrchního velitele západní fronty, polního maršála von Klu­ ge. Von Stúlpnagel skončil v beznadějné izolaci. Pokusil se o sebevraždu, byl zatčen a po odsouzení Lidovým soudem popraven.

151

GESTAPO

cestu. S vozem potom projížděl bezútěšnou krajinou u Verdunu, kde v roce 1916 bojoval jako kapitán darmstadtských granátníků. Na jednom místě nařídil řidiči, aby zastavil. Řekl, že se na chvíli projde. Poté zazněl výstřel. Seržanti jej nalezli, jak plave v blízkém kanále a má jedno oko vystřele­ né. Operace a transfúze krve v blízké nemocnici mu sice zachránila život, nikoli však zrak. Von Stúlpnagel nařídil Heinrich Himmler nyní ve svých rukou soustředil řidiči zastavit. Řekl, že se takovou moc, o jaké se mu nikdy předtím nesnilo. na chvíli projde. Poté zazněl Byl jmenován velitelem záložní armády a pověřen výstřel. vedením říšského ministerstva vnitra. Pod kontro­ lou měl 38 divizí Waffen-SS, prolezlých donašeči a agenty SD a Gestapa. Mezitím Ernst Kaltenbrunner ustanovil svoji „speciální komisi 20. 7. 44“, v jejímž rámci 400 jeho podřízených neúnavně vyslýchalo podezřelé po 24 hodin denně. Každý den vypracovával SS-Obersturmfúhrer Kielpinski zprávu shrnující zjištěné poznatky za uplynulých 24 hodin, která pak putovala do rukou stranického tajemníka Martina Bormanna a poté Hitlera. Úkolem Gestapa v tuto chvíli nebylo jen shromažďování důkazů. Himmler se rozhodl jít ještě dále. Byl posedlý četbou bájí a legend o zemi, ztracené v hlubi­ nách minulosti, a v jednom z těchto mýtů nalezl dávný zákon, který se mu zdál pro danou situaci příhodný. Rozhodl se jej proto použít. Na konferenci svolané do Poznaně (dnes v Polsku) na 3. srpna 1944 řekl shromážděným župním vedoucím: „Je třeba, abyste četli staré německé ságy. Když v nich postaví mimo zákon rodi­ nu a vypoví ji ze společnosti, nebo když vyhlásí krevní mstu, potom ji důsledně provedou. Nemilosrdně. Pokud byla rodina postavena mimo zákon a vypověze­ na, tak řekli, tento muž je zrádce, je ze špatné krve. Všichni členové jeho rodiny mají špatnou krev, a je nutné je vyhladit. A v tomto případě krevní msty byla rodina vyvražděna do posledního člena.“ I nyní však Himmler neopustil své staré zvyklosti. Svůj skutečný záměr mas­ koval pokryteckými slovy. Vytvořil nový termín, Sippenhaft (kmenová odpověd­ nost), který posloužil k popisu nové formy krevní msty. Potenciál Gestapa však byl využíván na hranici únosnosti již při stíhání skutečných spiklenců. Bylo fyzicky nemožné zadržovat celé jejich rodiny, i když se o to Gestapo pokoušelo. Von Stauffenbergova žena a novorozené dítě byly uvězněny, ostatní děti byly matce odebrány a zařazeny do pěstounských rodin. Příslušníci Gestapa měli často problémy s pochopením, na koho byl Sippenhaft namířen. Mnozí z těch, které odvlekli z jejich domovů, vyděšené a rozčilené, vůbec netušili, jakým způsobem by měli být oni zapojeni do spiknutí.

LIDOVÝ SOUD Všechny součásti Gestapa si uvědomovaly, že jejich činnost je v tuto chvíli netrpělivě sledována Hitlerem, posedlým stíháním těch, kteří mu usilovali o život. 7. srpna konečně začalo jednání Lidového soudu. Goebbels, ministr

152

DOMÁCÍ OPOZICE

propagandy, zajistil průběžné informování o soudním líčení rádiem a v tisku. Celé jednání se natáčelo. Kompletní filmový záznam se na konci války dostal do rukou Britům a Američanům, některé jeho části se využily jako důkazy před norimber­ ským válečným tribunálem. Na lavici obžalovaných usedl polní maršál von Witzleben a sedm dalších, kteří se nějakým způsobem zúčastnili spiknutí spolu s von Stauffenbergem. Všichni měli za sebou bití a strádání v celách Gestapa. Jejich zubožený stav vylí­ čil Sir John Wheeler Bennett ve své knize „Nemesis of Power“ (Nemesis moci): „Neholení, zbědovaní, rezignovaní, fyzicky i duševně zlomení, věděli, že je jejich osud zpečetěn. Cítili, že stojí na samém prahu smrti a jediné, co si přáli, aby vše rychle a milosrdně skončilo... Těchto osm mužů si nemohlo činit žádné iluze o své aktuální situaci nebo budoucnosti. Věděli, že již při svém vstupu do soudní síně byli odsouzeni k smrti.“ Von Witzlebenovi sebrali zubní protézy, nesměl se ani holit. Oblečen v ob­ nošených šatech, které by si možná oblékl nějaký tulák, snažil se vystupovat důstojně, zatímco jej Freisler zahrnoval svými tirádami. Za řečnícím Freislerem stály busty Hitlera a Fridricha Velikého. Soudce se zajímal o rozhovor, který

Dole: Erwin von Witz­ leben, zostouzený řečí Rolanda Freislera, stojí před Lidovým soudem. Neměl žádnou naději, když jej i jeho obhájce označil za „vraha“. Nad svojí účastí na spiknutí proti Hitlerovi neprojevil žádnou lítost. Byl oběšen v srpnu 1944.

153

G ESTAPO

von Witzleben vedl s Beckem v minulém roce. Oba muže pobuřovalo, když viděli, jak se Hitler stará, zda jsou jeho generálové politicky spolehliví, místo aby se zajímal o jejich vojenské umění. Freisler, který před přítomnými kamerami hrál divadlo, zahřměl: „Myslel jste si tehdy, že by to někdo mohl dělat lépe než náš Vůdce?“ „Ano!“, odvětil Von Witzleben nebojácně. „A kdo byl ten, co by to dělal lépe?“ „My oba“, zněla odpověď. Freisler začal hystericky ječet: „Aha, takže oba dva, oba! Taková urážka zde ještě nikdy nezazněla. Pan polní maršál a pan generálplukovník prohlašují, že by počínali lépe, než ten kdo je Vůdcem nás všech... Přísaháte, že jste to řekl?“ „Ano!“, odpověděl von Witz­ leben opět bez váhání. Bylo snadné odhadnout, jaký bude přístup obhajoby. Konstatování von Witzlebenova obhájce „Ukázalo se, že ani nejlepší právník nedokáže najít nic, co by se dalo říci na obhajobu nebo ospravedlnění obžalova­ ného“, přijal soud s uspokojením. Všichni na lavici obžalovaných byli odsouzeni k smrti.

ERNST KALTENBRUNNER Mohutný SS-Obergruppenfúhrer se zjizvenou tváří, Ernst Kaltenbrunner, se stal nástupcem za­ vražděného Reinharda Heydricha na postu šéfa RSHA (hlavní říšský bezpečnostní úřad). Svoji funkci vykonával s mimořádnou brutalitou. Narodil se v rakouském Riedu v roce 1903, ve 20 letech se stal doktorem práv a politickým ekonomem. V roce 1932 vstoupil do rakouské nacistické strany, kde působil jako právní poradce. V roce 1933 se aktivně podílel na nacistické teroristické kampani proti rakouskému státu, podporované Německem. V roce 1934 byl spolu s dalšími nacisty uvězněn po neúspěšném puči, při kterém byl zavražděn rakouský kancléř Engelbert Dollfuss. Ve vězení Kaltenbrunner zorganizoval stávku, kterou pomohl sobě a svým vězněným politickým souputníkům na svobodu. V období anšlusu Kaltenbrunner ze svých mužů SS zorganizoval „pomocnou policii", s níž podnikal násilné razie proti Židům a význačným Rakušanům. Jeho úspěchy mu vynesly post ministra a velitele SS v Rakousku. Kaltenbrunner proslul jako pracovitý, chorobně ctižádostivý organizátor, se zvláštním smyslem

154

pro nacházení potenciálních soupeřů. Dlouho se ucházel o přízeň Himmlera a jeho nejbližšího okolí. Na říšského vůdce SS udělala dojem jeho ideologická oddanost. V roce 1943 se na Himmlerův příkaz stal šéfem RSHA. V následujícím roce se zhroutila Canarisova zahraniční zpravodajská služba, Abwehr. V té době si Kaltenbrunner získal přízeň Hitlera, který mu dal prakticky volnou ruku při páchání nelidských zločinů obludných rozměrů, zejména při vyhlazování Židů. Na mnohé z těch, kteří měli možnost se s Kaltenbrunnerem seznámit, působila odpudivě jeho těžká závislost na alkoholu. Canarise zaujaly jeho chladné oči a „vrahounské pracky". Kaltenbrunner byl pověřen vyšetřováním spiklenců po neúspěšném atentátu na Hitlera a podepsal většinu jejich rozsudků smrti. Na konci války byl dopaden v domě své milenky. Před norimberským tribunálem nebylo možné Kaltenbrunnera vzhledem k závažnosti jeho činů účinně obhajovat. V noci z 15. na 16. října 1946 vstoupil na popraviště. Jeho tělo byl údajně přepraveno vlakem do Mnichova, kde bylo zpopelněno.

DOMÁCÍ OPOZICE

POPRAVA V PLÓTZENSEE Nepřicházelo v úvahu, aby bývalí vojenští hodnostáři stanuli před popravčí četou s puškami. Hitler nařídil: „Budou viset jako dobytek“. Tak se také stalo. Hans Hoffmann, pověřený střežením von Witzlebena ve věznici v Plotzensee, jehož výpověď potvrdil jiný strážný a kameramani, řekl k událostem 8. srpna 1944: „Představte si místnost s nízkým stropem a stěnami natřenými bílým vápnem. Pod stropem byla upevněna kolejnice, na které viselo šest velkých háků, které řezníci používají k věšení kusů zvířecích těl. V jednom rohu místnosti stála kamera. Reflektory zalévaly místnost oslepujícím světlem, jako ve filmovém studiu. V této zvláštní malé místnosti čekali vrchní nadvládní Říše, mistr popravčí se dvěma kameramany, já a další strážný. U stěny stál malý stolek s lahví koňaku a sklenicemi pro všechny účastníky popravy. Přivedli odsouzence. Všichni měli na sobě vězeňský stejnokroj, všichni měli spoutané ruce. Postavili se do řady. Kat se pustil do práce. Přitom trousil jízlivé narážky a vtipkoval. Svým „humorem“ byl proslulý. Žádné další publikum, žádný kněz, ani novináři. Jeden po druhém přijímali odsouzenci svůj trest. Všichni k popravě přistupovali s odvahou. Vše se odehrálo během 25 minut. Po celou tu dobu kat říkal jeden vtip za druhým. Celou popravu natáčela kamera. Hitler chtěl vidět a slyšet, jak jeho nepřátelé umírali. Mohl se na záznam podívat ještě týž večer v říšském kancléřství... „Odsouzenec kráčel ke konci místnosti se zdviženou hlavou. Kat jej vybídl, aby šel rychleji. Když došel na místo, musel sklonit hlavu. Kolem krku mu kat navlékl konopnou smyčku. Druhý konec provazu upevnil na hák na stropě. Vězeň byl potom velkou silou shozen dolů, aby se smyčka kolem jeho krku ihned utáhla. Myslím, že smrt přišla velmi rychle. Po provedení prvního rozsud­ ku byl před mrtvým tělem zatažen úzký černý závěs, aby nerozrušovalo dalšího muže, určeného k oběšení... Popravy probíhaly v rychlém sledu za sebou. Všichni odsouzenci kráčeli na místo svého konce vzpřímeně, mužně, bez jediného slova.“

Nahoře: Ihned po atentátu v Rastenburgu dostal Ernst Kaltenbrunner, proslulý svou brutalitou a nadměrným pitím, od Hitlera příkaz vypátrat všechny, co se zúčastnili spiknutí. Rozkaz splnil Kaltenbrunner se zápalem, který byl pro něho příznačný.

155

GESTAPO

Vpravo: Hrabě Friedrich von der Schulenburg, bývalý velvyslanec v Moskvě, měl hrát v posthitlerovském režimu významnou roli v jeho zahraniční politice. Spiklenci předpokládali, že vyjedná separátní mír se západními Spojenci, válka se Sovětským svazem však měla pokračovat. Jako bývalý diplomat, udržující tajné kontakty se Spojenci, von der Schulenburg věděl, že by to nebylo možné.

Někteří z odsouzených spiklenců přežili ostatní o něco déle. Patřil k nim i von Kluge, kterému jeho zrada spiklenců nakonec nepřinesla nic dobrého. Poté, co jej nedůvěřivý Hitler zbavil jeho velitelské funkce, se von Kluge po svém ná­ vratu do Berlína otrávil jedem. Obsah dopisu, který po sobě zanechal, dokazuje, že svým srdcem k odpůrcům Hitlera nikdy zcela nepatřil: „Můj Vůdče, vždy jsem obdivoval Vaši velikost...Vaši železnou vůli, s níž jste bojoval za své postavení a za národní socialismus... Bojujete čestný a velkolepý boj... Opouštím Vás, jako jeden z těch, kteří stáli při Vás více, než jste si uvědomoval.“ Lidový soud zasedal až do roku 1945. Slepého von Stulpnagela odvedli k šibenici za ruku 30. srpna 1944. Když mučili jeho pobočníka, plukovníka Cásara von Hofackera, padlo Kolem krku mu kat navlékl jméno národního hrdiny, polního maršála Erwina konopnou smyčku. Druhý konec Rommela. Ten byl sice nakloněn myšlence, aby byl provazu upevnil na hák na stropě. Hitler zbaven moci, na druhou stranu se stavěl proti jeho zabití, kterého by, jak soudil, povýšilo Hitlera na Vězně potom velkou silou shodil mučedníka. Rommel navrhoval postavit Hitlera před dolů, aby se smyčka kolem jeho soud, který by odhalil jeho zločiny. Rommelova účast krku ihned utáhla. na atentátu byla minimální, avšak Hitler, jakmile se dozvěděl o von Hofackerově doznání, vyslal do Rommelova domu ihned dva důstojníky, spolu s jednotku vojáků SS a agentů SD. Rommel měl na vybranou: buď jej zatknou a postaví před Lidový soud, nebo spáchá sebevraždu. Otrávil se. Po jeho smrti v důsledku „selhání srdce“ mu byl vystrojen státní pohřeb. 156

DOMÁCÍ OPOZICE

Tou dobou již Němci věděli, že jim ve válce hrozí nevyhnutelná porážka, nicméně odplata spiklencům a pátrání po dalších vinících pokračovaly. Hans von Dohnanyi, uvězněný v berlínské věznici Tegel, tušil, že krutému mučení nedokáže dlouho vzdorovat. Své mučitele dovedně vodil za nos, když jim pod­ vrhnul celou řadu zavádějících lží a falešných indicií. Tato metoda však nemohla fungovat věčně. Nakonec se von Dohnanyi rozhodl k poněkud drastické zdržovací taktice, když se infikoval bakteriemi záškrtu, které do věznice pronesla jeho žena Christine. Infekce vyvolal uvolnění střev a částečné ochrnutí, k přežití konce války však von Dohnanyimu nepomohla. Na Kaltenbrunnerův rozkaz byl odsouzen k smrti soudem, zasedajícím v Sachsenhausenu 6. dubna 1945. K soudu jej museli přinést na nosítkách ve stavu, kdy se sotva mohl nějak bránit. O tři dny později skončil na šibenici.

CANARISÚV PÁD Z hlediska služebního postupu měl z Canarisova odvolání největší prospěch Walter Schellenberg. Po likvidaci Abwehru soustředil ve svých rukou rozsáhlé pravomoci, včetně vedoucí pozice nad celou německou vojenskou rozvědkou a sjednocenou zahraniční zpravodajskou službou, která se ovšem nedočkala dlouhého trvání. Od SS-Gruppenfůhrera Mullera Schellenberg obdržel příkaz k zatčení Canarise. Zpočátku se s bývalým šéfem Abwehru zacházelo jako s „čestným vězněm“. Směl nosit uniformu a trávit čas s jedním ze svých oblí­ bených psů. S přesunem do věznice Flossenburg se však Canarisova situace radikálně změnila. Zde jej spoutali řetězy a umístili v izolované cele. Možná, že

Vlevo: Vojáci s rakví zahalenou ve státní vlajce, v níž je uloženo tělo německého hrdiny, polního maršála Erwina Rommela, směřují k dělo­ střelecké lafetě, která rakev dopraví na hřbitov v Rommelově rodném Ulmu. Rommelovi byl vystrojen státní pohřeb za jeho vynikající bojové zásluhy.

157

G ESTAPO

stále ještě doufal, že se vyhne pomstě Gestapa, avšak důkazy proti němu byly příliš silné, zvláště po odhalení trezoru ve sklepení hlavního sídla Abwehru v Zossenu. Mezi nezvratné indicie patřily svazky spisů, prohlášení a záznamů o jednání s Vatikánem, koncepty projevů Ludwiga Bečka a listy vytržené z deníku, obsahující souhrn metod provedení převratu, vypracovaný von Dohnanyiem. Byl zde také dokument dokládající, že Oster vyzradil plány Německa na obsazení Francie a Nizozemí. Canaris byl nakonec obviněn z toho, že věděl o existenci plánů na provedení státního převratu a skupině odpůrců Hitlera uvnitř Abwehru. Brzy ráno 9. dubna 1945 byl Canaris spolu s Osterem odveden přes malý dvůr k šibenicím. Zde vystou­ pili na malé schůdky, které jim kat zpod nohou dokopl. Podle pozdějších svědectví jejich smrt zdaleka nebyla okamžitá. Jeden svědek, voják SS, vypověděl: „Malý admirál umíral velmi dlouho - jeho tělo sebou jednou nebo dvakrát škublo nahoru a dolů“. Mrtvá těla byla ihned hozena na hranici a spálena. Nahoře: Na rozdíl od nacistů, kteří se snažili se západními Spojenci vyjednávat, Hans Bernd Gisevius, někdejší zaměstnanec Gestapa i Abwehru, si získal důvěru americké rozvědky. Spolupráci s Brity, kteří po incidentu ve Venlo pohlíželi na všechny údajné německé odpůrce nacistického režimu se značnou nedů­ věrou, se mu navázat nepodařilo. V roce 1948 napsal knihu „Až do hoř­ kého konce“, v níž barvitě vylíčil osudy německé opozice.

158

TI, CO PŘEŽILI Von Schlabrendorff předstoupil před Lidový soud v prosinci 1944. Spolu s další­ mi pěti byl odveden před Freislera. Vzhledem k velkému počtu obviněných se přelíčení táhlo až do začátku února 1945, kdy byl von Schlabrendorff znovu vy­ staven litaniím a přívalu spílání předsedy soudu. Potom však došlo k dramatic­ kému zvratu. Jednání v soudní síni narušily sirény, oznamující další nálet americ­ kých bombardérů B-17, které přilétly shodit na již značně poničené město svůj náklad pum. Soudní síň se otevřela a všichni přítomní spěchali do suterénu budovy. Mnohým se před bombami nepodařilo včas skrýt. K obětem náletu se zařadil i Freisler, kterého zasáhl do hlavy těžký nosník. V okamžiku své smrti svíral v ruce von Schlabrendorffův spis. Von Schlabrendorff nálet přežil, jeho útrapám však ještě zdaleka nebyl konec. Byl postaven před další soud, kde mu k jeho překvapení Freislerův nástupce, Wilhelm Krohne, umožnil říci něco na svoji obhajobu. Von Schlabrendorff u soudu prohlásil, že veškerá obvinění, vznesená proti němu, jsou nezákonná. Jeho doznání bylo vynuceno mučením, čili metodou, kterou opustil Friedrich Veliký již před dvěma stoletími. Svojí obhajobou dosáhl jen toho, že ho Krohne ubezpečil, že nebude oběšen, nýbrž zastřelen. Von Schlabrendorffa převezli do věznice ve Flossenbůrgu, kterou spravovalo Gestapo. S postupem Spojenců na původní území Německa jednotky SS opouštěly koncentrační tábory, přičemž s sebou často odvlekly své vězně. Když už byla ve Flossenbůrgu slyšet palba amerického dělostřelectva, byl von Schlabrendorff spolu s dalšími přesunut do

DOMÁCÍ OPOZICE

Dachau. 4. května se ocitl ve skupině vězňů, ponechané příslušníky SS ve vesnici Niedernhausen, v blízkosti Brennerského průsmyku. Zde jej našli vojáci postu­ pujících amerických jednotek. Konečný poěet obětí, popravených v souvislosti s atentátem na Hitlera v červenci 1944, nebyl nikdy stanoven, mnohé prameny však hovoří o nejméně 10 000. Pomstě unikli jen málokteří z vedoucího kruhu spiklenců. Carl Górdeler, o němž se uvažovalo jako o kancléři v posthitlerovském Německu, se začal ukrývat již před atentátem v Rastenburgu. Tri týdny putoval po Prusku a přebý­ val u svých přátel a příbuzných. Uvědomoval si, že je nebezpečné se zdržovat delší dobu na jednom místě a proto neustále měnil místo svého pobytu. V polo­ vině srpna, vyčerpaný a hladový, se zastavil v jedné hospodě ve vesnici nedaleko Marienwerderu, kde stál jeho dům. Zde si všiml, že jej sleduje jeden důstojník letectva. Pokusil se rychle zmizet, v tu chvíli jej však zatkli. V únoru 1945 byl popraven.

GISEVIŮV ÚTĚK Hans Bernd Gisevius vstoupil do služeb Gestapa v době, kdy jej řídil Goring. Později zkusil své štěstí u Abwehru. Když si uvědomil, jakým směrem se ubírá válka vedená Německem, spojil se ve Švýcar­ sku, kam dojížděl v rámci své funkce u Abwehru, s britskou zpravodajskou službou. Britové mu však nedůvěřovali a po určitou dobu jej podezřívali, že je dvojím agentem. Proto svoji pozornost soustře­ dil k Američanům. Allenu Dullesovi z OSS (Office of Strategie Services, Úřad strategických služeb) poskytl informace o existujícím hnutí odporu na území Německé říše. Dullese přesvědčil o upřím­ nosti svých úmyslů, nedělal si však iluze o tom, že by dokázal na dlouho unikat pozornosti Gestapa. Jím podané informace měli pro Spojence nesmír­ nou hodnotu, především v době, kdy byli souzeni němečtí váleční zločinci. Po atentátu na Hitlera v červenci 1944 se však Gisevius musel skrývat. Dulles se proto rozhodl pomoci mu při útěku z Německa do neutrálního Švýcarska. Padělatelé se pustili do práce a vyrobili bez­ vadné napodobeniny dokumentů, které Gisevius potřeboval pro svou cestu: říšský pas s patřičnou fotografií, soubor rozkazů z vrchního velení

Gestapa, včetně dopisu pro „doktora Hoffmana" s padělaným Hitlerovým podpisem, který potvr­ zoval falešnou Giseviovu identitu, a nezbytným stříbrným zmocňovacím identifikačním odznakem Gestapa. Ve svých pamětech Gisevius píše, jak při jeho odjezdu ze Stuttgartu panoval na nádraží zmatek, vyvolaný cestou Kaltenbrunnera expressem Vienna do jeho rodného Rakouska. Pan „doktor Hoffman", který přijel na malý hraniční přechod mezi městy Konstanz a Kreuzlingen o dva dny později, 23. ledna 1945, byl oblečen ve stejném letním obleku, jaký měl na sobě již 20. července 1944, kdy se začal skrývat. Unavení němečtí pohraničníci se ani nesnažili jeho dokumenty řádně prostudovat a pokynuli mu, aby šel. Gisevius je pozdravil nedbalým hajlováním a přešel na přátel­ skou švýcarskou půdu. Jako svědek před norimberským tribunálem se ostře ohradil proti těm, kteří tvrdili, že je nepří­ pustné, aby před soudem jako svědci kriminálních činů vystupovali Němci. Vytrvale prohlašoval, že i v Německu existovali odpůrci nacismu a Hitlera. „Ve Třetí říši bylo možné všechno."

159

8. KAPITOLA

Konec Třetí říše Vedoucí činitelé Gestapa se s blížícím se pádem nacistického režimu pokusili uniknout spravedlnosti. Někteří utekli do zahraničí, jiní spáchali sebevraždu. Ostatní stanuli před norimberským válečným tribunálem.

atímco Německo sbíralo na frontách 2. světové války jednu porážku za druhou, Himmlerova moc se stále rozšiřovala. Po neúspěšném pumovém atentátu na Hitlera se stal druhým nejmocnějším mužem Třetí říše. Jeho jmenování vrchním velitelem záložní armády znamenalo ponížení generálního štábu Wehrmachtu a armádní velitelské struktury. Armáda byla zcela podřízena SS, která kontrolovala výstavbu, vyzbrojování a výcvik 38 divizí Waffen-SS, spadajících pod Himmlerovo velení. Z posledních záložních sil, které měla Říše ještě k dispozici, zformoval SS-Reichsfiihrer 15 granátnických divizí (Volksgrenadierdivision) pro vedení „tajné války lidu“. Aby nové vojáky více motivoval, Himmler prohlásil: „Udílím vám právo zatknout každého, kdo odmítne bojovat, Vlevo: Dva sovětští vojáci v případě nutnosti jej svázat a zavřít do nákladního vagónu...Za velitele vyberte vztyčují sovětskou vlajku nejlepší, nejenergičtější a nejbrutálnější vojáky divize. Brzy si poradí s odpadlíky. na střeše berlínského Každý, kdo odmítne sloužit, bude postaven ke zdi.“ Reichstagu. Vztyěení O neschopnosti armádního generálního štábu svědčila situace v Polsku, kde vlajky vítězů provázela se „Bor“ Komorowski v čele 35 000 partyzánů postavil proti německým jednot­ čestná salva. O den kám, okupujícím Varšavu. Ve městě však nebyly síly Wehrmachtu, nýbrž SS, později byla vlajka kterým velel jeden z nejbrutálnějších podřízených Himmlera, SS-Gruppenfuhrer svěšena, aby hrdě opustila Erich von dem Bach-Zelewski. Zkušenosti získal při svém působení v jednot­ rozbitou budovu. kách Einsatztruppen. Pod jeho velením 4000 mužů z trestní brigády Dirlewanger

Z

161

GESTAPO

a 6000 ruských přeběhlíků spáchalo válečné zločiny, které se staly podnětem k protestům generálplukovníka Heinze Guderiana, posledního vrchního velitele Wehrmachtu. Varšavské povstání bylo brutálně potlačeno jednotkami SS. 2 . října 1944 polská vlastenecká armáda (Armia Krajowa) kapitulovala. Himmler měl však krátce nato další potíže, včetně povstání na Slovensku, malém loutkovém státě Německé říše. Slovenský odboj, podporovaný z Moskvy, spolu s partyzány a slovenskými vojenskými jednotkami povstali proti Pod velením Bacha-Zelewského klerofašistické vládě. Povstání začalo v okamžiku, spáchalo 4000 mužů kdy území Slovenska začala koncem srpna 1944 z trestní brigády Dirlewanger obsazovat německá armáda. Centrem povstalců se stala Banská Bystrica. Povstání trvalo necelé dva a 6000 ruských přeběhlíků měsíce a bylo potlačeno jednotkou Einsatzgruppe H válečné zločiny, proti nimž a jejími složkami Gestapa, pod vedením SS-Oberprotestoval generálplukovník sturmbannfuhrera Josefa Witiska. Himmlera, Heinz Guderian. navzdory svému lpění na moci a očekávání nějakého grandiózního titulu, například říšského komisaře pro posílení germanizace), však od určité doby sužovala rozpolcenost. Pokud mohl, utápěl se v sebeklamu. Také Hitler žil stále více minulostí. V listopadu 1944 například trval na tom, aby na oslavě pivnicového puče na místo něho pronesl oslavný projev Himmler. Na jednu stranu se tak Himmler zabýval zcela nepodstatnými věci, na stranu druhou neměl vůbec žádnou představu o skutečné vojenské situaci. Když mu Guderian hlásil, že nemá dostatek sil, s nimiž by mohl čelit hrozící sovětské Vpravo: Počátkem srpna 1944 polští odbojáři sou­ středili své síly a zahájili boj proti Němcům v uli­ cích Varšavy. Na potla­ čení povstání se podíleli nejbrutálnější síly SS pod velením nechvalně pro­ slulého SS-Oberfiihrera Oskara Dirlewangera. Tvořili je zloději, odsou­ zení zločinci a jednotky neněmeckého policejního personálu - Schutzmannschaften (obranné síly), vytvořené na Himmlerův příkaz.

162

KONEC TŘE Tí ŘÍŠE

TAJNÉ OBAVY Po červencovém atentátu na Hitlera se Himmlera zmocnily nepřiznané obavy a strach o vlastní život. Ve svém okolí začal pátrat po osobách, které by jej mohly dát do spojitosti s buňkami odpůrců reži­ mu. V roce 1943 se Himmler pohyboval ve společ­ nosti lidí, kteří pochybovali o tom, zda je Hitler správným mužem na svém místě. Himmler se teh­ dy k myšlence zbavení Hitlera jeho moci nestavěl nijak odmítavě. Jedním z těchto lidí byl Carl Langbehn, berlínský právník, se kterým Himmler udržo­ val společenské styky již před válkou. Jejich dcery chodily do stejné školy. Právníka již dříve podezí­ rali ze sympatií k levici, Gestapo o něm vědělo, že jeho postoj vůči nacistům je velmi vlažný. I z tohoto hlediska byl Himmlerovi potenciálně nebezpečným. Jiným významným odpůrcem, s nímž v roce 1943 diskutoval Himmler i Langbehn, byl profesor Johannes Popitz, který v případné provizorní vládě, ustavené po Hitlerově svržení, pomýšlel na post ministra financí. Již v roce 1943 Popitz

zastával přesvědčení, že válku nemůže Německo vyhrát. V dané situaci se mu jako nejlepší jevilo přesvědčit Brity a Američany k jednání a vyhnout se tak nebezpečí nástupu vlády bolševismu. Himmler se k tomuto názoru tehdy stavěl neza­ ujatě, Popitz si však jeho postoj vyložil jako určitý souhlas. Se svými pocity se svěřil Langbehnovi, který neprodleně informoval své kontaktní osoby ve Švýcarsku. Varováno bylo také Gestapo. Podle Schellenberga zachytilo radiovou depeši o Langbehnově činnosti, současně dokládající protinacistické po­ stoje Popitze. Z obavy, že je Múller odhalí, nařídil Himmler jejich urychlené zatčení. Jejich souzení u Gestapa nepřicházelo v úvahu, neboť hrozilo, že by jejich výslech, spojený s mučením, dovedl Gestapo až k Himmlerovi. Langbehn byl uvězněn v koncentračním táboře, mimo dosah Kaltenbrunnera i Můllera, a 12. listopadu 1944 popraven. Popitz přežil do února 1945, kdy byl rovněž popraven.

ofenzívě, odpověděl Himmler rozzlobenému generálovi: „Víte, pane generálplukovníku, já opravdu nevěřím tomu, že Rusové zaútočí. Je to jen nehorázná poplašná zpráva.“ Tak toto byl muž, který měl být zanedlouho jmenován vrch­ ním velitelem vojsk v Horním Porýní, a který se měl se svojí skupinou armád přesunout do prostoru mezi Karlsruhe a švýcarskou hranici, kde hrozilo, že Rýn překročí britská a americká vojska.

NADĚJE NA PŘEŽITÍ Vypětí spojené s velením armádní skupině a s plněním mnoha dalších funkcí se neblaze podepsalo na Himmlerově zdraví. Se zdůvodněním, že onemocněl angínou a že jej trápí kruté žaludeční bolesti, odjel do svého oblíbeného sanatoria v Hohenlychenu, ležícího 110 km severně od Berlína. Zde se svěřil dovedným rukám svého maséra Felixe Kerstena, který se ujal role zpovědníka. Himmler jej nazýval „svým magickým Buddhou“. 7. března Himmlera navštívil Goebbels. Do svého deníku si zapsal: „Působí dojmem poněkud zesláblého muže... Používá silná slova, když hodnotí Goringa a Ribbentropa, které považuje za dva největší zdroje chyb při celkovém vedení války. V tom má absolutní pravdu... Himmler správně hodnotí situaci, když říká, že máme jen malou naději na

163

GESTAPO

Vpravo: Carl Oberg (vlevo) a Helmut Knochen byli v roce 1945 zatčeni americkou vojenskou poli­ cií a předáni Francouzům. Zmatek ve válkou rozbité Evropě způsobil zpoždění jejich soudu. Vojenský tri­ bunál zasedající ve věznici Cherche Midi počátkem roku 1954 měl k prostudo­ vání spis o 250 stranách. Oberg se podrobil 400 vý­ slechům. Až v říjnu 1954 byli spolu s Knochenem odsouzeni k smrti. Trest byl později, v dubnu 1958, změněn na doživotní nucené práce.

vojenské vítězství ve válce, jeho instinkt mu však napovídá, že dříve či později dojde k významné události, která změní vývoj v náš prospěch. Himmler si myslí, že k této události dojde spíše na Západě než na Východě ... od Východu nic podobného neočekává.“ Hitler projevoval jen skromnou starost o Himmlerovo zdraví. Na 15. března 1945 povolal Himmlera do Berlína, kde jej zahrnul výčitkami a monologem o „vše­ obecném vedení“ války a faktu, že své armádě již nemůže nadále věřit, že je ochotná bojovat s nasazením. Himmler, který po předvolání k Hitlerovi ještě více sešel, nedokázal odmítnout, když na něj Guderian naléhal, aby se kvůli uchránění svého zdraví vzdal velení skupiny armád Visla. I tak mu ještě zbylo formální velení záložní armádě a Waffen-SS. Himmlerovým nástupcem byl muž, který byl jeho pravým opakem. Generálplukovník Gotthard Heinrici byl dlouho­ letý voják z povolání s bohatými zkušenostmi. Prošedivělý veterán byl stejně jako Guderian rozhořčen Himmlerovým vojenským diletantstvím a absencí smyslu pro realitu. Na adresu Himmlera prohlásil, že nepochopil základní prin­ cipy správného velení vojskům. Himmler byl v podstatě propuštěn pro neschopnost. Tento fakt přivítal jeho nenáviděný protivník Martin Bormann, který k pokoření Himmlera využil ještě jiné příležitosti. Když elitní divize SS nedokázaly v Maďarsku proti sovětským silám uskutečnit účinný protiútok, který od nich požadoval Hitler, museli přísluš­ níci divize SS Leibstandarte po svém neúspěchu ze svých uniforem odstranit zvláštní rukávové nášivky. Tato degradace vedla k dalšímu podlomení Himmierovy autority. Významné pravomoci se nadále přesunuly do rukou Ernsta Kaltenbrunnera, šéfa RSHA.

164

KONEC TŘETÍ Řf SE

HIMMLER HLEDÁ CESTU K ZÁCHRANĚ Himmler se nakonec vzchopil a postavil čelem k realitě. Začal uskutečňovat vlastní kroky k vyjednávání mírových podmínek přímo se západními Spojenci. V Hohenlychenu jej navštívil hrabě Folke Bernadotte, zastávající funkci vicepre­ zidenta švédského Červeného kříže. Himmler dále kontaktoval Světový židovský

kongres a Karla Wolffa, svého bývalého spojovacího důstojníka v Hitlerově hlavním stanu a později vojenského guvernéra v severní Itálii. Wolff zahájil tajné rozhovory s Allenem Dullesem, Rooseveltovým vyslancem ve Švýcarsku, o kapi­ tulaci německých armád v Itálii. Himmler byl rovněž přinucen podepsat dohodu, podle níž budou koncentrační tábory předány nedotčeny, s živými vězni. Nizo­ zemská města a oblast Afluitstdijk v blízkosti Zuidersee měly být ušetřeny útoků raket V-2. Poté se pokusil navázat kontakt s generálem Dwightem D. Eisenhowerem, vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Evropě. Doufal, že z titulu své funkce velitele armádních záloh uspěje při iniciaci mírových jednání, při nichž by hrabě Bernadotte hrál roli prostředníka. Winston Churchill a Roosevelt se však k Himmlerovým návrhům postavili jednoznačně odmítavě: na Německu poža­ dovali bezpodmínečnou kapitulaci. Himmlera vůbec nenapadlo, že s ním jako s druhým nejnenáviděnějším mužem Třetím říše, hned po Hitlerovi, jednání na této úrovni vůbec nepřicházejí v úvahu. O jeho naivitě vypovídá i to, že Schellenbergovi řekl, že po vyjednání separátního míru se západními Spojenci válka proti Sovětskému svazu „bude samozřejmě pokračovat.“ Zatímco Himmler dosud nepochopil, jak se věci skutečně mají, jiní se již začali připravovat na blížící se porážku Německa. V polovině srpna 1944 Karl Albrecht Oberg, který již zajistil transport inkriminujících dokumentů z Paříže, začal chytat svůj útěk spolu s Helmutem Knochenem. Přesunuli se do Vittelu ve Vogézách spolu s příslušníky Gestapa, které se jim podařilo shromáždit. Na místě zřídili dočasné velitelské stanoviště pro oblast, kterou OKW tehdy označilo za stabilizovanou hranici na východě Francie. Tento postup se nesetkal s příliš vřelým přijetím u Himmlera, který vůči oběma choval hlubokou zášť za jejich chování v době atentátu na Hitlera v červenci 1944. Himmler byl toho názoru, že se ani jeden z nich nesnažil klást spiklencům jakýkoli odpor. Oberg se svým štábem, nucený k dalšímu přesunu, nakonec dorazil až k břehu Rýna, kde je Himmler zařadil do jednotek Waffen-SS. Knochen obdržel od Kaltenbrunnera kategorický příkaz k přesunu do Berlína, kde měl vysvětlit své postoje v období po událostech v Rastenburgu. Kaltenbrunnerův postih byl poměrně mírný: Knochen byl zbaven své hodnosti a zařazen do Waffen-SS v hodnosti vojína. Himmler, který dokonce ještě v této fázi války lpěl na prosazo­ vání své již značně oslabené autority, zrušil Kaltenbrunnerův

Dole: V okruhu Hitlero­ vých nejbliž.ších spolupra­ covníků se největší důvěře Vůdce těšil Martin Bor­ mann. Udělal závratnou kariéru. V říjnu 1944 byl jmenován velitelem Vólksturmu („lidové armády“), zorganizované v době, kdy spojenecká vojska začala pronikat na původní úze­ mí Německa. Až v r. 1998 se podařilo jednoznačně identifikovat Bormannovy ostatky. Do té doby kolo­ valy dohady, že Bormann po svém opuštění Hitle­ rova úkrytu válku přežil. Norimberský tribunál jej v nepřítomnosti odsoudil k smrti. V roce 1973 jej západoněmecká vláda prohlásila za mrtvého.

165

G ESTAPO

příkaz a Knochenovi poskytl zařazení v SD, spadající pod RSHA. Zde Knochen zůstal až do konce války.

ZRADA 16. ledna 1945 se Hitler vrátil do Berlína,v jehož ulicích ležely nezměrné hroma­ dy sutin. Bombardování proměnilo město v jednu velkou zříceninu. Za denního světla na Berlín útočily americké bombardéry, v noci jej nemilosrdně pustošily náklady pum RAF. Když se intenzita náletů stále zvyšovala, Hitler se rozhodl přesunout svůj hlavní stan do podzemí. Bylo to třinácté a poslední Hitlerovo stanoviště. Dvoupodlažní bunkr, sahající 20 metrů pod zemský povrch, měl obvodové stěny o tloušťce 2 metry, a strop silný 2,5 metru, nad nímž byla 10 metrů silná vrstva zeminy. Stísněné místnosti s nízkými stropy byly soustře­ děny po jedné straně ústředního koridoru, kde probíhaly denní konference. Spojení s vnějším světem bylo omezeno na skromný přepínací pult, jednu radiostanici a jedno telefonické spojení s ústředím OKW v Zossenu, 25 km na jih od Berlína. V tomto zatuchlém betonovém sarkofágu zažil Fůhrer dva ničivé údery. Prvním byl 23. dubna 1945 rozhovor s Hermannem Goringem, pobývajícím v Berchtesgadenu. Říšský maršál nezapomněl, že v souladu s platným Fůhrerovým výnosem bude v případě Hitlerovy neschopnosti nebo smrti zastávat jeho funkci. Goring byl přesvědčen, že je válka prohrána a že jsou naplněny podmín­ ky, za nichž se uplatní zmíněný Hitlerův výnos. Poslal proto Hitlerovi telegram: „Můj Vůdče, s ohledem na Vaše rozhodnutí setrvat v berlínské pevnosti, souhla­ síte s tím, abych se s okamžitou platností ujal vedení Říše jako Váš zástupce, v souladu s Vaším výnosem z 29. června 1941, s bezvýhradnou svobodou rozho­ dování v domácí i zahraniční politice? Nedostanu-li odpověď do 22:00, vyvodím z toho, že jste zbaven svobody jednání. Budu potom považovat podmínky defino­ vané Vaším výnosem za naplněné a budu poté jednat v nejlepším zájmu lidu a vlasti. Víte, jak s Vámi cítím v těchto nejtěžších hodinách mého života. Nedokážu své pocity ani výstižně popsat. Nechť Vás chrání Bůh a dovolí Vám přijít sem, ať se děje cokoli. Váš oddaný Hermann Goring.“ Ve skutečnosti se Góring, stejně jako Himmler, pokoušel navázat kontakt s Eisenhowerem a jednat s ním o podmínkách příměří. Co se převzetí vedení Třetí říše týkalo, šeredně se zmínil. Hitler mu v záchvatu zuřivosti adresoval tuto odpověď: „Vaše činy si zaslouží trest smrti, avšak vzhledem k Vašim cenným službám v minulosti se zřeknu Vašeho stíhání, pokud se dobrovolně vzdáte svých funkcí a titulů. V opačném případě budou proti Vám podniknuty příslušné kroky.“ Goring s Hitlerovou nabídkou spěšně souhlasil a byl umístěn do domá­ cího vězení pod dohledem rozpačitých vojáků SS. I za této situace se mu podařilo vyslat posla k nejbližšímu americkému útvaru. Zaujal geniální pozici, která krátkodobě oklamala skupinu vojáků, a dobrovolně se nechal zajmout, avšak jeho pokus vlichotit se Spojencům a jednat s Eisenhowerem jako voják s vojákem skončil, jak se dalo očekávat, naprostým neúspěchem.

166

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

Vlevo: Americký vojín v místnosti v berlínském bunkru, kde Hitler spolu s Evou Braunovou spáchali sebevraždu. Místnost Hitler používal jako svoji kancelář. Odtud udržoval své spojení s vnějším světem pomocí radiového a telefonického spojení s velitelstvím armády v Zossenu.

Poté Hitler zažil další šok. Tisková agentura Reuters ve Washingtonu se něja­ kým způsobem dozvěděla o Himmlerových snahách o dosažení dohody se Spo­ jenci. Její informace potom převzal stockholmský rozhlas a poté i zpravodajství Třetí říše. Martin Bormann, o jehož talentu pro spřádání intrik nejsou pochyby, zajistil, aby se tyto zprávy donesly i Hitlerovi. Jedním ze svědků Hitlerovy první reakce byla proslulá pilotka Hanna Reitsch. V poválečném období se stala cen­ ným zdrojem informací, neboť jako fanatická nacistka byla jednou z posledních osob, které navštívily Hitlerův úkryt. Při scéně jako vystřižené z nějakého baletu s groteskní choreografií sovětské dělostřelecké granáty zbořily stěny budovy říšského kancléřství nad bunkrem a ještě více otrávily ovzduší v úkrytu. Situace v úkrytu byla napjatá. Nevětraný vzduch byl cítit pachem potu a do toho Hitler vybuchl, začal vykřikovat cosi o pomstě a každému, koho potkal, vrazil do rukou list papíru s Bormannovou zprávou, která dokládala, že Hitlera zradil jeden z jeho nejdéle sloužících kolegů - věrný Heinrich.

SEBEVRAŽDA Tem, kteří Hitlerovi sloužili během jeho posledních dní v jeho úkrytu, skýtal kdysi hrdý Vůdce žalostný pohled. Chodil šouravým krokem, s ohnutými zády. Jeho obličej byl zsinalý, vlasy šedivé a knír neupravený. Nebyl schopen nic psát, jeho podpis napodoboval jeden z jeho pomocníků. V této situaci působilo komic­ ky, když ke schůzce, kterou by mohl vyřídit po telefonu, zavolal do svého bunkru polního maršála Roberta Rittera von Greim, aby po Góringovi převzal funkci vrchního velitele Luftwaffe. Von Greimovi, který byl vážně raněn, potom nařídil, aby s Hannou Reitsch odletěl z Berlína a zatkl Himmlera.

167

GESTAPO

168

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

V ranních hodinách 29. dubna se Hitler oženil se svojí oddanou partnerkou Evou Braunovou. Poté, co nadiktoval svoji poslední vůli a závěť, nařídil, že Himmler a Góring mají být za svoji zradu zatčeni. Neodolal pokušení uštědřit ještě poslední kopanec armádě, které jej nechala úmyslně padnout, a nařídil, aby polnímu maršálu Keitelovi doručili tuto zprávu: „...Mnozí lidé zneužili mé důvěry. Neloajalita a zrada po celou válku podkopávaly naše úsilí. Nebylo mi proto umožněno, abych vedl lid k vítězství. Současný generální štáb armády nesnese srovnání s generálním štábem, který bojoval v 1. světové válce. Jeho výsledky zdaleka nedosahují hodnoty úspěchů, dosažených na tehdejších bojiš­ tích.“ Hitler jmenoval velkoadmirála Karla Dónitze prezidentem, ministrem války a vrchním velitelem ozbrojených sil. Poté se konala slavnostní večeře na počest novomanželů, kdy nad sklenicemi se šampaňským Hitler hlasitě vzpomínal na slávu dní dávno minulých. Když se rozloučili s přítomnými, novomanželé odešli. Zanedlouho zazněl výstřel. Zakrvácené tělo Adolfa Hitlera nalezli na pohovce. Eva Braunová se otrávila jedem. Zatímco venku, v zahradě kancléřství, vybucho­ valy ruské dělostřelecké granáty, byla mrtvá těla vynesena z bunkru a spálena.

HIMMLER PRCHÁ Dónitzův hlavní stan se nacházel v Plbnu, mezi Lubeckem a Kielem. Donitz bral za potvrzený fakt, že Hitler jako svého následovníka určil Himmlera. Stejně uva­ žoval i Himmler. Až odpoledne 30. dubna dostal Donitz z Berlína zprávu o svém jmenování. Zpráva neobsahovala ani zmínku o Hitlerově smrti. Předpokládalo se, že informaci o Hitlerově skonu Donitz obdržel v jiné zprávě, ta však nikdy ne­ byla doručena. Himmler, který se stále více soustředil na zcela nepodstatné věci, přijel do Plónu ve svém mercedesu a s doprovodnou jednotkou SS, které mu stále poskytovaly iluzi moci. Byl to Josef Goebbels, kdo nakonec ukončil všechny dohady, když 1. května 1945 v 15:15 zaslal Donitzovi jednoznačnou zprávu, informující o Hitlerově smrti a jmenující hlavní členy nové vlády, včetně funkce Reichsfůhrera-SS, které se měl ujmout Karl Hanke, župní vedoucí Breslau. V týž den došlo k události, spadající spíše do kategorie černého humoru. S Himmlerem navázal kontakt Leon Degrelle, vůdce belgických fašistů, který sloužil ve Waffen-SS a nyní přišel s návrhem, aby se jeho podřízení spojili s vojá­ ky, kterým velel Himmler, a vytvořili tak jakousi odbojovou skupinu. K setkání Himmlera a Degrella došlo v Malente, městečku ležícím 10 km na západ od Plónu. Himmler řídil sám svůj vůz. Na hlavě měl naraženu svoji otlučenou přilbu a vezl s sebou své vyděšené podřízené. Degrelle na místo dorazil ve volkswage­ nu, poháněném náhražkou benzínu. Setkání bylo trapné. Degrelle nedisponoval žádnými silami, které by stály za řeč. Jeho doprovod, tvořený belgickými vojáky SS, se rozprchl. Zatímco se oba muži dohadovali, co udělají dále, zpozorovalo je spojenecké letadlo a zahnalo je do příkopu. Degrelle se již o nic dalšího neza­ jímal a uprchl. Z Goebbelsovy zprávy Donitzovi vyplývalo, že se s Himmlerem již dále nepočítá. Od 1. května Německo spělo ke kapitulaci. O dva dny později, bez

Vlevo: Po svém příjezdu do Flensburgu se tři nacističtí pohlaváři před­ vádějí před novináři. Albert Speer (vlevo), bývalý ministr pro výzbroj a munici, velkoadmirál Karl Donitz (uprostřed), dříve velitel německého ponorkového loďstva, vrchní velitel námořnictva a nakonec hlava německé vlády, a generálplukovník Alfréd Jodl (vpravo), ope­ rační šéf OKW. Všichni byli odsouzeni norimber­ ským tribunálem. Speer a Donitz byli odsouzeni k trestům odnětí svobody, Jodl, usvědčený z podepi­ sování rozsudků smrti nad válečnými zajatci, byl oběšen.

169

GESTAPO

žádných dalších konzultací s Himmlerem, začal Donitz přípravy na kapitulaci před Montgomerym. Himmler se však stále nehodlal zříci svých naivních iluzí. Jeho posledním krokem bylo vytvoření „reformované“ nacistické správy ve Slesviku-Holštýnsku, která měla se Spojenci vyjednávat jako suverénní vláda. Poté těm, kteří měli být jeho podřízenými, začal rozdávat nové tituly. Vzhledem k aktuální situaci nelze jeho jednání hodnotit jinak než jako projev jisté duševní indispozice. 6. května 1945 Donitz zaslal Himmlerovi dopis, ve kterém stálo: „Drahý pane říšský ministře. Vzhledem k současné situaci jsem se rozhodl dále nespoléhat na Vaši pomoc ve funkci říšského ministra vnitra, člena říšské vlády, vrchního velitele armádních záloh a náčelníka policie. Vaše dosavadní úřady nadále pokládán za zrušené. Děkuji Vám za služby, které jste vykonal pro Říši.“ Neví se, zda byl dopis Od 1. května Německo spělo ke Himmlerovi doručen. Nepodepsaná kopie byla kapitulaci. O dva dny později, nalezena na Dónitzově stole poté, co byla 23. května 1945 jeho vláda zatčena a uvězněna. bez žádných dalších konzultací V každém případě se Himmlerův doprovod po­ s Himmlerem, zahájil Donitz stupně rozpadal. Nakonec mu zbylo pouze několik přípravy na podepsání kapitulace věrných souputníků. Jeho rozhodování a moc již s Montgomerym. neměly žádnou váhu. Jeho družina se ztenčila na poslední čtyři vozidla. Himmler bezcílně putoval krajinou. Neměl žádné plány ani cíle, snad kromě toho, že jej napadlo vydat se na jih a vyhledat Američany. Nakonec zbytek sku­ piny opustil vozidla a pokračoval dále pěšky. Muži se vydali na dlouhou cestu. V blízkosti Bremervorde vstoupili na území kontrolované Brity. Nacházeli se na půl cesty mezi Hamburkem a Brémami. Zprvu se zde Himmler pohyboval ne­ poznán. Maskoval se jednoduše tím, že si oholil svůj knír, jedno oko si zakryl klapkou a oblékl uniformu četaře tajné vojenské policie. To však byla osudná chyba. Tato organizace, která byla původně součástí Abwehru a později podléhala Gestapu, byla na černé listině Spojenců. Spolu s dalšími, kteří se Britům zdáli podezřelí, byl Himmler zajat a převezen do civilního výslechového tábora 031 v Lůneburgu. Zde jej předvedli před velícího důstojníka, kapitána Selvestera: „První muž, který vstoupil do mé kanceláře, byl malý a nuzně oblečený. Hned za ním šli dva další muži, oba vysocí, typičtí vojáci, jeden štíhlý, druhý podsaditý. Ten silnější trochu kulhal. Něco se mi na nich nezdálo. Jednomu z mých pod­ důstojníků jsem nařídil, aby je odvedl do uzavřené cely a nedovolil nikomu, aby s nimi hovořil bez mého svolení. Když je odváděl z kanceláře, malý muž si sundal černou klapku, zakrývající jeho levé oko, a nasadil si brýle. Hned bylo jasné, o koho jde. „Heinrich Himmler“, řekl velmi tichým hlasem“.

HIMMLER VE VAZBĚ Himmler odmítl nabízenou čistou britskou uniformu na místo svého obnošeného zašpiněného oděvu a raději se schoulil do prostěradla. Následovala tělesná pro­ hlídka, na kterou kapitán Selvester vzpomínal takto: „Prohlídku jsem provedl já

170

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

sám. Každý kus oděvu, který si sundal, jsem předal mému četaři, který' šaty ještě jednou překontroloval. Himmler měl u sebe dokumenty znějící na jméno Hein­ rich Hitzinger. Myslím, že jako povolání uváděl poštovní doručovatel. V jeho blůze jsem nalezl malé mosazné pouzdro, podobné nábojnici, v němž byla ulože­ na skleněná ampule. Bylo mi jasné, co v ní je. Když jsem se Himmlera zeptal na obsah ampule, odpověděl: „To je můj lék. Léčím si žaludeční vředy.“ Našel jsem u něj ještě jedno podobné mosazné pouzdro, avšak bez ampule. Usoudil jsem, že si ji Himmler schoval někde na svém těle. Když jsme Himmlera vysvlékli z oděvu a celý jej zkontrolovali, prohlédli jsme celé tělo, včetně tělesných otvorů, a pročesali jeho vlasy. Nic jsme však nenašli. V tuto chvíli jsme nezjišťovali, zda má ampuli uschovánu v ústech. Říkal jsem si, pokud ji má v ústech a pokusíme se mu ji vzít, může udělat něco, čeho bychom litovali. Nechal jsem poslat pro chléb, sýrový sendvič a čaj. Nabídl jsem jídlo Himmlerovi a sledoval, zda něco nevyjme z úst. Pozorně jsem se na něj díval, když jedl, avšak nezjistil jsem nic neobvyklého.“ Selvester však stále nebyl spokojen. Věděl, že vysocí nacističtí pohlaváři mají ve zvyku mít u sebe jed pro případ svého zatčení. Již jednou zažil nepříjemnou událost, kdy spojenečtí vojáci nebyli při prohlídce dostatečně ostražití a vysoký důstojník SS později rozkouši svými zuby ampuli s obsahem cyankáli.

Dole: 21. května Heinricha Himmlera zajali vojáci britské 2. armády v Bremervorde. Navzdory důkladné tělesné prohlídce se býva­ lému říšskému vůdci SS podařilo ukrýt malou ampuli s cyankáli. Po jejím rozkousnutí umíral čtvrt hodiny.

171

G ESTAPO

V tu chvíli byl Himmler nejvýše postaveným nacistou, kterého se podařilo spojeneckým vojákům zatknout. Byl předán plukovníkovi Michaelovi Murphymu, náčelníkovi rozvědky štábu generála Montgomeryho. Také Murphy počítal s tím, že bývalý Reichsfuhrer může u sebe skrývat jed i přesto, že měl za sebou důkladnou prohlídku. Ve zvláštním výslechovém středisku byl Himmler svěřen Edwinovi Austinovi, typickému britskému majorovi. Vůči Himmlerovi si nebral žádné servítky a ihned mu nařídil, aby se svlékl. Poté plukovník Murphy a kapi­ tán C. J. L. Wells, vojenský lékař, vězně prohlédli. Doktor Himmlerovi nařídil, aby otevřel ústa a ihned si všiml „malého černého čípku, vsazeného do mezery mezi zuby vpravo dole.“ Pod světlem reflektoru vsunul Wellse dva své prsty do úst vězně. Himmler náhle trhnul hlavou stranou a lékařovi prsty silně skousl. Když lékař zvolal „Udělal to!“, Murphy, Austin a major N. Whitaker, který byl u prohlídky rovněž přítomný, skočili na Himmlera a převrátili jej na břicho, aby mu zabránili ve spolknutí jedu. Jazyk mu propíchli jehlou s nití, kterou protáhli jazykem, aby jej udrželi vytažený z úst ven. Potom Himmlera obrátili a do úst mu navedli proud vody, aby vypláchli jed. Bohužel, jak později řekl Whitaker, „Sváděli jsme předem prohraný zápas. Himmler naposledy vydechl ve 23.14. Obrátili jsme jej na záda, zakryli prostěradlem a šli pryč.“ Žádost

Vpravo: Po osvobození belgického Lutychu Spojenci v říjnu 1944 byli tito informátoři Gestapa shromážděni v jedné cele. Odhaduje se, že do konce války bylo v Belgii zatčeno, deportováno a nakonec zavražděno 24 000 Židů.

172

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

Vlevo: Hlavní norimberské soudy byly následovány žalobami na bývalé členy SS. Otto Ohlendorf (v řadě obviněných vlevo), právě přebírá obžalovací spis.

vojenského zubaře, jestli by si nemohl vzít dva Himmlerovy zuby na památku, byla striktně zamítnuta. Celý další den se s mrtvolou nehýbalo. Shlukovali se kolem ní novináři a foto­ grafové, přišli se na ni podívat také britští vojáci. Několik důstojníků z Montgomeryho štábu diskutovalo o tom, zda by měl mít Himmler vojenský nebo cír­ kevní pohřeb. Někteří říkali, že Montgomery' osobně trval na tom, že Himmler žádný důstojný pohřeb mít nebude. Himmlerovo tělo, oblečené do britských vojenských kalhot, vojenské košile a německých ponožek, bylo zabaleno do vojenského prostěradla a převázáno maskovací sítí a telefonním kabelem. Balík naložili na ložnou plochu náklaďáku a odvezli jej na Luneburské vřesoviště, kde jej tři poddůstojníci zasypali ve vykopané jámě.

SOUD Odsouzení a potrestání dalších dvou nejvyšších žijících představitelů nacistické hierarchie se uskutečnilo o něco později. 20. listopadu 1945, v 10 hodin dopo­ ledne, soudci v černých talárech zasedli na svá místa v síni, zdobené vlajkami čtyř států. Mezinárodní soudní tribunál v Norimberku, schválený Chartou vyhlášenou žalobci čtyř vítězných mocností, zahájil líčení. Z cel bylo vyvedeno 21 vězňů. Scházel Ernst Kaltenbrunner, hospitalizovaný s krvácením do mozku. Obžalovací spis s výčtem nacistických zločinů čítal 24 000 slov. Soud se zabýval obviněním ze čtyř hlavních zločinů: „zločinného spolčení“, „zločinu proti míru“, „válečného zločinu“ a „zločinu proti lidskosti“. V prohlášení obžaloby stálo, že obvinění připravovali a vedli agresivní válku proti státům a národům, přičemž porušili mezinárodní dohody a pravidla a zvyklosti vedení války.

173

G ESTAPO

NORIMBERSKÝ TRIBUNÁL Po válce se říkalo, že výběr Norimberku jako místa konání mezinárodního válečného tribunálu byl symbolický. Soud měl být znamením pádu města, kde se konaly slavnostní sjezdy NSDAP v dobách vlády nacistů. Pravý důvod byl však mnohem prozaičtější: i když byl Norimberk těžce poškozen bombardováním, stále zde byla fungující věznice a místní soudní palác byl tak veliký, že se zde soud značného rozsahu mohl uskutečnit. Již od počátku existovaly na konání válečného tribunálu různé názory. Mnozí prohlašovali, že se jedná o akt kruté pomsty. Zdůrazňoval se také fakt, že v roce 1927 byla vydána rezoluce Společ­ nosti Národů, která sice odsuzovala „agresivní válku", avšak neříkala, že za válku mohou být obviněni a trestáni jednotlivci. Zastánci konání no­ rimberského soudu však argumentovali, že rozsah německých válečných zločinů nemá v dějinách obdoby a zločince je třeba exemplárně potrestat. Zákonnost soudního jednání byla potvrzena na

Vpravo: Bývalý důstojník SS Ernst Kaltenbrunner, poslední šéf RSHA a Gestapa, čte vestoje své prohlášení k norimberské­ mu válečnému tribunálu. Na snímku jsou zachy­ ceni i další obžalovaní (zleva doprava): Hermann Góring, Rudolf Hess, Joachim von Rib­ bentrop a Wilhelm Keitel. Soud prohlásil Gestapo za zločineckou organizaci a odhalil její těsné vztahy s SD a Kripo.

174

londýnské konferenci právníků čtyř vítězných moc­ ností, statut soudu byl schválen 8. srpna 1945. 21 obžalovaných zastupovalo německý gene­ rální štáb, vládu a nacistickou stranu. Obžaloba se vztahovala ještě na další tři osoby, avšak Martin Bormann, Hitlerův sekretář, unikl ze zajetí, Robert Ley, vedoucí Pracovní fronty, spáchal sebevraždu, a zbrojní průmyslník Gustav Krupp byl shledán zdravotně nezpůsobilým k soudnímu líčení. Obvinění byla rozdělena do čtyř hlavních kapi­ tol: zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločinné spolčení. Soud pokračo­ val s několika přerušeními od listopadu 1945 do srpna příštího roku. Nález soudu byl vypracován k 30. září 1946, rozsudky byly vyneseny o den později. 16. října 1946, brzy ráno, předstoupilo deset odsouzených k šibenici vztyčené v prostoru norimberské věznice. Po odvezení mrtvol někteří z odsouzenců, kteří unikli oprátce, byli povoláni k úklidu popraviště.

Obvinění vznesená proti osobám spojeným s Gestapem a SD zmiňovala „pronásledování a vyhlazování Židů, kruté zacházení a zabíjení v koncentračních táborech, porušování pravidel správy okupovaných území, uskutečnění programu otrocké práce a špatné zacházení s válečnými zajatci a jejich vraždění.“ Obžaloba měla široký záběr, primárně se však soustředila na klíčové členy Amt IV úřadu RSHA, včetně Gestapa a podsekcí, které stíhaly podvratné, náboženské a poli­ tické skupiny. Stíhány byly také příslušníci dalších součástí RSHA a všichni členové SD, včetně „všech místních zástupců a agentů, až již byli z technického hlediska příslušníky SS či nikoli.“ Tyto sekce byly zaměřeny na oblasti jako domácí a mezinárodní bezpečnost. Goring si uvědomoval, že je hlavním obžalovaným. Při svém vypovídání před soudem se pokusil vzít průběh soudního jednání do svých rukou. Se svojí vynika­ jící pamětí využíval každé příležitosti, aby žalobce vyvedl z míry, především ve chvílích, kdy se ukázalo, že jsou špatně informováni. Projev lítosti však byl proti jeho povaze. Bez váhání prohlásil, že v Německu bylo nutné zničit nepřátelské politické strany a vytvořit tajnou státní policii. Zřejmě nejožehavější otázka, položená Góringovi, se ptala na špatné zacházení s vězni v době, kdy byl šéfem Gestapa. Odpověď byla vyhýbavá: „V době, kdy jsem by stále ještě přímo spojen s Gestapem, k některým excesům došlo, jak jsem již otevřeně řekl. Aby bylo

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

možné je potrestat, bylo nutné je zjistit. Příslušníci Gestapa věděli, že pokud budou takové věci dělat, riskují postih. Mnozí potrestáni byli. Nemohu říci, jaká byla pozdější praxe.“ Co se týkalo koncentračních táborů, to byla Himmlerova starost. Goring prý nevěděl nic o zvěrstvech, která se tam tajně páchala. Co však Goring popřít nemohl, byl jeho rozkaz z 31. července 1941, kterým Reinharda Heydricha pověřil „zorga­ nizováním konečného řešení židovské otázky v ně­ „V době, kdy jsem by stále mecké sféře vlivu v Evropě.“ Góringovo odsouzení, ještě přímo spojen s Gestapem které bylo vysoce pravděpodobné, bylo díky tomuto k některým excesům došlo, důkazu již jisté. jak jsem již otevřeně řekl.“ Podstatně odpudivější postavou byl Ernst Hermann Goring, Norimberk Kaltenbrunner, nejvýše postavený důstojník SS, který přežil válku. Jeho činnost byla spojena přímo s Gestapem, SD, jednotkami Einsatzgruppen v Sovětském svazu a hrůzami koncentračních táborů. Pocházel z právnické rodi­ ny. Náklonnost k nacismu a SS se u něj začala rozvíjet v jeho rodném Rakousku.

175

G ESTAPO

Spolupráce s Arthurem Seyss-Inquartem, rakouským kancléřem po anšlusu, mu vynesla povýšení do hodnosti SS-Gruppenfúhrera. Airey Neave, budoucí člen britského parlamentu, který jako mladý major předčítal žalobu proti zločincům souzených norimberským tribunálem, napsal o Kaltenbrunnerovi: „...byl to obr s mohutnými prackami... měl podlouhlý hubený obličej s hlubokou jizvou, táh­ noucí se od levého koutku úst až k jeho nosu. Mezi zčernalými zuby měl výrazné mezery. Měl velké uši.“ Britská spisovatelka Evelyn Waugh, která se zúčastnila několika jednání soudu, o Kaltenbrunnerovi napsala, že „jako jediný z obžalova­ ných skutečně vypadal jako zločinec.“ Kaltenbrunnerova snaha o vyjednávání se Spojenci, výměnou za předání neblaze proslulého koncentračního tábora Mauthausen, skončila neúspěchem. Předem se dalo odhadnout, na čem bude Kaltenbrunner stavět svoji obhajobu: byl jmenován šéfem RSHA jen proto, aby reorganizoval říšskou politickou zpra­ vodajskou službu a sloučil ji s tím, co zbylo z Abwehru. Skutečná kontrola RSHA, argumentoval Kaltenbrunner, byla v rukou Himmlera a Múllera. Jak napsal Airey Neave, Kaltenbrunner před soudem protestoval proti vzneseným obviněním a tvrdil, že pouze plnil povinnosti, související s prací ve zpravodajské službě.

MULLEROVO ZMIZENÍ Heinrich Múller byl člověk s nadprůměrně vyvinu­ tým pudem sebezáchovy, spojeným s absolutní bezcitností. Podařilo se mu opustit hroutící se Třetí říši a vyhnout se jakémukoli soudu a obžalobě ze spáchání válečných zločinů. Schellenberg byl blízkým spolupracovníkem Múllera a domníval se, že ví, proč se Mullerovi podařilo zmizet.. Ve svých pamětech Schellenberg popsal zvláštní událost, která se odehrála na jaře 1943. V průběhu jedné divoké pitky šéf Gestapa, pracující většinou na boji proti komunistické opozici, začal s odzbrojující upřímností odhalovat své skutečné myšlení. Odsoudil nejen „duchovní anarchii" západní kultury, ale také nacionální socialismus jako „trus na této duchovní poušti". Vedle nich postavil morální převahu komunismu a Sovětského svazu. To vše vyšlo z úst muže, který vedl oddělení boje proti komunismu v poli­ tické sekci mnichovského policejního ředitelství v posledních dnech Výmarské republiky. Múllera Hitler oceňoval za to, jak aktivně vytvořil řadu pracovních metod Gestapa na základě přístupů

176

používaných v Sovětském svazu, který navštívil v rámci studijního pobytu. Bez toho, že by měl v ruce jakýkoli spolehlivý důkaz, Schellenberg vyslovil domněnku, že Múller byl tajným agentem, možná již od konce dvacá­ tých let, kdy německá komunistická stana dosáhla maxima v počtu svých členů. Ať již byla pravda jakákoli, Múller v roce 1945 zmizel. Schellenberg tvrdil, že mu jeden německý důstojník řekl, že o tři roky později Múllera zahlédl v Moskvě a že krátce poté zemřel. V Národním archívu USA ve Washingtonu je však uložen dokument o sto tři­ ceti pěti stránkách, týkající se Heinricha Múllera, který obsahuje množství zpráv a neověřených informací o tom, jak po válce pracoval pro Česko­ slovensko, Argentinu, Sovětský svaz a Kubu. Podle některých zpráv však byl zabit již v posledních dnech války, podle jiných v roce 1946 zabil sebe i svoji rodinu. Múller zdaleka nebyl jediným sluhou nacistic­ kého režimu, kterému se podařilo uniknout spravedlnosti.

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

„Odmítám sloužit jako náhrada za Hitlera.“ Další ná­ mitku vznesl vůči Gustavu Gilbertovi, vězeňskému psychologovi v Norimberku. Kaltenbrunner tvrdil, že neměl nic společného s masovým zabíjením, nikdy žádné rozkazy nevydal, nikdy žádný nevykonal. Gil­ bertovi řekl: „Nemůžete popřít, že tyto záležitosti byly přísně utajovány, a byly utajeny i přede mnou.“ Před soudem byl Kaltenbrunner konfrontován s vý­ nosy, které osobně podepsal, od všech se však distan­ coval a řekl, že podpisy na nich jsou padělané. Jednou z nejsmutněji proslulých Kaltenbrunnerových akcí bylo jeho jednání s Adolfem Eichmannem o odsunu židovských vězňů z Maďarska. Oba muži se znali řadu let, oba byli před anšlusem členy ilegální nacistické strany v Rakousku. Poté, co se Kalten­ brunner stal náčelníkem RSHA, se jejich spolupráce zintenzívnila. 15. října 1944 Kaltenbrunner nařídil Eichmannovi odjet do Budapešti a okamžitě zorgani­ zovat deportaci 50 000 Židů. Spojenecké bombardo­ vání a postup sovětských vojsk ztěžovalo vlakovou přepravu. Koncentračnímu táboru v Osvětimi hrozi­ lo, že brzy padne do rukou Sovětů, proto Eichmann navrhl, aby Židé ušli pěšky vzdálenost 193 km, která dělila Budapešť od internačního tábora Strasshof nedaleko Vídně. Kaltenbrunner vydal příslušné rozkazy. 20. října 1944 se na cestu vydalo kolem 30 000 Židů. Neměli s sebou potraviny, potřebné oblečení ani obuv. Za velmi nepříznivého počasí směřovali z Budapešti do Strasshofu a na několik dalších míst. Mnozí z nich byli cestou zastřeleni nebo ponecháni svému osudu. Kaltenbrunner v Norimberku neustále odmítal jakoukoli svoji odpovědnost. Tomuto postoji ovšem ostře odporovala výpověď jednoho z jeho kolegů z SS, SS-Hauptsturmfůhrera Dietera Wisliceného: „O všech opatřeních, která se přijí­ mala v rovině židovské problematiky, rozhodoval Kaltenbrunner. Nejdříve to byl Heydrich, potom Kaltenbrunner.“ 1. října 1946 mezinárodní soudní tribunál shledal Kaltenbrunnera vinným ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. O osmnáct dní později, po rozhovoru s katolickým knězem, odešel na šibenici. Na otázku, zda chce učinit nějaké poslední prohlášení, řekl: „Z celého srdce miluji německý národ. A moji vlast. Plnil jsem svoji povinnost podle zákonů mého lidu. Je mi líto, že můj národ je nyní veden muži, kteří nebyli vojáky, a že došlo ke zločinům, o kte­ rých jsem neměl tušení.“ Na šibenici údajně umíral čtvrt hodiny. Sympatie vůči Kaltenbrunnerovi choval málokdo. Peter R. Black, historik amerického Úřadu zvláštních zkoumání ministerstva spravedlnosti, poukázal na „absenci jakéhokoli pocitu viny, výčitek, nebo jen myšlenky na milióny nevinných lidí, které zavraždil

Nahoře: Mistr popravčí John Wood z americké armády stojí na popravišti postaveném v norimber­ ské věznici. 16. října 1946 zde proběhly popravy odsouzených válečných zločinců. Jako první byl oběšen von Ribbentrop, po něm následovalo devět dalších.

177

G ESTAPO

režim, jemuž Kaltenbrunner sloužil, nebo které zemřely v důsledku nacistické politiky. Naopak, zdá se, že byl přesvědčen, že vždy jednal správně, že to co dělal, bylo nutné, a že „dějiny“ jednou ukáží, že to bylo správné.“ Ribbentrop byl prvním odsouzeným, který' byl popraven. V krátkých inter­ valech po něm následovalo devět dalších zločinců. Chyběl mezi nimi Hermann Góring. Stejně jako Himmlcrovi, i jemu se podařilo uschovat ampuli s jedem, s jehož pomocí unikl spravedlnosti. Nikdy se nezjistilo, jak se mu podařilo získat jed v přísně kontrolovaném vězení. Po vykonání popravy byla všechna mrtvá těla vystavena. Góringova mrtvola byla vlivem jedu zbarvena světle zeleně. Všechna těla byla spálena. Jiní měli více štěstí, například Walter Schellenberg, který nalezl azyl u hrabě­ te Bernadotta ve Svédsku. Schellenberg nelitoval úsilí na vypracování zprávy o jednáních, která vedl v posledních měsících války. Spojenci však brzy požádali o Schellenbergovo vydání. V červnu 1945 se vrátil do Německa, aby stanul před soudem. Zpočátku měl při hlavním norimberském líčení vystupovat jen jako svědek, avšak jako příslušník SS, SD a její součásti, 6. úřadu RSHA, byl shledán vinným a odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Poměrně mírný trest ovlivnily jeho snahy pomáhat vězňům koncentračních táborů ke konci války, bez ohledu na to, jaké byly pohnutky této pomoci. Po svém propuštění se usadil v malém italském městě Palazza na břehu jezera Maggiore, kde pracoval na svých pamě­ tech. Jeho zdravotní stav se však rychle zhoršoval a v březnu 1952 zemřel.

PO NORIMBERKU Po pádu Berlína zbyla z velitelství Gestapa hromada sutin. Z mapy města zmizela i ulice Prinz-Albrecht-Strasse, přejmenovaná na Niederkirchnerstrasse, na počest komunistického odbojáře Niederkirchnera, popraveného SS. Zničení budovy a změna názvu místa však nepostačily ke smazání hořkých vzpomínek a touze po spravedlnosti, především na Němci okupovaných územích. 25. března 1949 skončil na šibenici SS-Brigadefúhrer Hans Albin Rauter, usvědčený z odpovědnosti za smrt mnoha nizozemských Židů. Jeho potrestání bylo zadostiučiněním pro nizozemskou odbojovou organizaci Binnenlandse Strijdkrachten. Vzpomínky na události, k nimž došlo čtyři roky předtím, byly stále ještě živé. V noci z 6. na 7. března 1945 byl Rauter postřelen a těžce raněn odbojáři nedaleko Apeldoornu. Tento útok nebyl předem plánován. Odbojáři, oblečení v kradených německých uniformách, zaslechli zvuk motoru těžkého vozidla a zatarasili mu cestu. Předpokládali, že se jedná o náklaďák vezoucí proviant pro vojáky Wehrmachtu, kterého se chtěli zmocnit. Ve skutečnosti však přinutili k prudkému zabrždění Rauterův šestiválcový BMW se stahovací střechou. Odbojáři začali střílet, přičemž zabili řidiče a Rautera těžce zranili. Byl postřelen do čelisti, plic a krční páteře, útok však přežil. Během několika hodin přikročila místní SD a Gestapo k odvetě. Na Rauterův rozkaz byl zastřelen určitý počet zatčených osob a vězňů blízkého koncentračního tábora. Popravy provedly

178

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

popravčí čety Ordnungspolizei. Zastřeleno bylo také několik příslušníků odboje. U opuštěných mrtvých těl zůstaly letáky s textem „Takhle zatočíme se sabotéry a teroristy“. Jak léta plynula, mnozí členové Gestapa, SS a RSHA, kterým se podařilo uniknout soudnímu stíhání, získali dojem, že se jim již nic nemůže stát. Mini­ málně dvěma mužům se podobné uvažování nevyplatilo. Je ironií, že po válce padl Adolf Eichmann dvakrát do rukou Američanů, poprvé pod falešným jménem Otto Eckmann, podruhé jako Adolf Barth. Osoby tohoto jména nefigurovaly na žádném seznamu hledaných zločinců, Američané se nijak nezabývali Eichmannovou pravou totožností a ve zmatku, který' po skon­ čení války panoval, se mu podařilo z tábora válečných zajatců utéci. V březnu 1946 se v malé vesnici Eversen, ležící u Liineburského vřesoviště, v britské okupační zóně, objevil muž, který o sobě tvrdil, že se jmenuje Otto Heniger. Toto jméno bylo jedním z mnoha, pod nimiž se Eichmann po celá léta skrýval. Heniger říkal, že pochází z Breslau a že měl strach připojit se k uprchlíkům.

Dole: Tělo Hermanna Góringa, oblečené v pyžamu, leží v obyčejné dřevěné rakvi. Tato oficiální fotografie byla pořízena v norim­ berském vězení v noci z 15. na 16. října 1946. Nepodařilo se zjistit, jak se Góringovi podařilo v cele ukrýt jed. Jeho tělo bylo spáleno spolu s mrtvolami popravených a popel z nich byl rozptýlen.

179

GESTAPO

Nahoře: Zosobnění pe­ dantské byrokracie, Adolf Eichmann, o němž jeden z pozorovatelů jeho soudu řekl, že je „hrozivě normální“, stojí při líčení v Jeruzalémě v ochran­ ném skleněném boxu. Jako kdyby chtěl přispět k dovršení dosud nedo­ končeného díla, učinil plné a upřímné doznání. Vyšetřovatelům pomáhal, jakoby byl svědkem na svém vlastním procesu. Byl oběšen ve věznici Ramleh 21. května 1962.

180

opouštějícím východ země. Jeho doklady byly v pořádku, to však v době, kdy vzkvétal černý obchod falešnými dokumenty, nebylo nic překvapivého. Henigerovi bylo povoleno sdílet skromné přístřeší spolu s půltuctem bývalých vojáků. Podařilo se mu získat práci u stavební firmy. V době konání norimberského mezinárodní tribunálu ještě nebyl znám plný rozsah Eichmannovy činnosti v rámci Gestapa, přesto jeho jméno v Norimberku zaznělo. Rudolf Hoss, velitel koncentračního tábora Osvětim, jej uvedl jako funkcionáře, který organizoval masové vraždy Židů. Toto svědectví potvrdili i další, včetně Dietera Wisliceného. Ten před soudem uvedl, že v červenci nebo srpnu 1942 byl v Berlíně, aby se zúčastnil diskusí o dalším osudu slovenských Židů. Zde se setkal s Eichmannem, který mu předložil přísně tajný dokument v červených deskách. Jednalo se o rozkaz podepsaný Himmlerem v dubnu téhož roku, nařizující okamžité provedení opatření, směřujících k realizaci konečného řešení židovské otázky. Wisliceny ve své svědecké výpovědi sdělil: „Eichmann mi řekl, že termín „konečné řešení“ znamená biologické vyhlazení židovské rasy, v daném čase však mají být práceschopní Židé ušetřeni a využiti k práci v průmyslu podle aktuálních požadavků. Dokument, který Eichmanna oprav­

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

ňoval k zabití miliónů lidí, mě velmi zaujal. Řekl jsem tehdy: „Snad se Bůh postará, aby naši nepřátelé Němcům nikdy nic podobného neudělali.“ „Nebuď tak sentimentální“, odpověděl, „to je Vůdcův rozkaz.“ Uvědomil jsem si tehdy, že rozkaz je rozsudkem smrti pro milióny lidí a moc k jeho vykonání je nyní v Eichmannových rukou, se souhlasem Heydricha a později Kaltenbrunnera. Eichmann věděl velmi dobře, jak moc riskuje, pokud zůstane v Evropě. V roce 1950 odletěl do Jižní Ameriky. Všeobecně se ví, že se Argentina stala jedním z hlavních útočišť bývalých nacistů a její despotický vládce, Juan Perón, ve své zemi s radostí vítal významné postavy Hitlerova režimu. Na argentinské půdě se jim dostalo pomoci od organizace nazvané ODESSA (Organisation des SS-Angehórigen), která pomáhala nacistům a jejich příznivcům při úniku před spravedl­ ností. V roce 1952 Eichmann vlastnil občanský průkaz, vydaný argentinskou policií a znějící na jméno Ricardo Klement. Podle průkazu se „Klement“ narodil v Boženu (od roku 1918 přejmenovaného na Bolzano) v severní Itálii. Izraelští agenti jej nakonec vypátrali v obyčejném cihlovém domku na chudém předměstí Buenos Aires. 11. května 1960 Eichmanna zadrželi při jeho návratu z práce, když jel ve svém mercedesu. Eichmann pracoval u místního zástupce firmy Daimler-Benz. Unesli jej do Jeruzaléma. Jeho soud byl historicky prvním, který byl přenášen v přímém televizním přenosu. Na lavici obžalovaných v jeruzalémské soudní síni Eichmann vystupoval se stejným administrativním pedantstvím, s jakým v době války řídil genocidu Židů. Při intenzívním vyšetřování se Eichmann plně doznal a uvedl řadu sku­ tečností, které zaplnily 3500 listů vyšetřovacího pro­ tokolu. Eichmann na svoji obhajobu uvedl, že nikdy osobně nikoho nezabil, pouze poslouchal své nadří­ Na lavici obžalovaných zené. Oba tyto argumenty, které již dříve nacističtí v jeruzalémské soudní síni zločinci uváděli, nevzal soud v úvahu. Když prohlásil, Eichmann vystupoval se stejným že to byl Rudolf Hóss, kdo přišel s návrhem používat v Osvětimi Cyklon B, který umožnil vraždit Židy administrativním pedantstvím, tempem 9000 osob denně, obžaloba proti tomu s jakým v době války řídil neprotestovala. Připomněla však, že Hóssovo genocidu Židů. rozhodnutí by se ztěží mohlo uplatnit, kdyby neměl přísun potřebného počtu lidí, a za něj odpovídal Eichmann. Odvolání Adolfa Eichmanna proti vynesenému rozsudku smrti izraelský nejvyšší soud zamítl. Byl oběšen ve věznici Ramleh, 21. května 1962. Když jej na popraviště doprovázel kněz jeruzalémské křesťanské mise, neprojevil Eichmann sebemenší známku lítosti. „Byl to nejbezcitnější muž, jakého jsem kdy potkal“, řekl kněz později. „“Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, že udělal něco špatného. Byl neochvějně přesvědčen o tom, že posílal na smrt lidi, které bylo nutné usmrtit. Jestli si někdo zasloužil trest smrti, tak Eichmann nepo­ chybně ano.“ Na Eichmannovu žádost bylo jeho tělo spáleno a popel rozptýlen v moři.

181

GESTAPO

POSLEDNÍ SOUD

Nahoře: Jeana Moulina, jednoho z největších hrdi­ nů francouzského odboje, zatklo v Lyonu Gestapo. Mučen byl pod dohledem Klause Barbie. Když jej počátkem července 1943 převáželi k dalšímu výsle­ chu do Berlína, zemřel na infarkt. V poválečných letech se objevilo mnoho teorií o tom, kdo jej zradil, žádné spolehlivé důkazy se však nepodařilo nalézt.

182

Eichmannovo odhalení a následující soudní proces byly ve své době senzací, která se však ztěží vyrov­ nala dramatu, jaké vedlo v roce 1987 k odsouzení Klause Barbieho, přezdívaného „lyonský řezník“, k doživotnímu trestu. Do paměti obyvatel východní Francie se hluboce vryly vzpomínky na teror Gestapa. Ti, kdo se stali jeho obětí, na něj nikdy nezapomněli. Ráno 11. listopadu 1942 projížděla předměstím Lyonu a jeho hlavními ulicemi nekonečná kolona německých vozidel a vyrovnaných tvarů vojenských jednotek. Úkolem vojska bylo obsadit město na zá­ kladě Hitlerova rozkazu, označeného krycím názvem Atila, nařizujícího okupaci dosud neobsazené (vichystické) Francie. Okupace byla reakcí na vylo­ dění Spojenců ve francouzských koloniích na severu Afriky, odkud se Spojencům otevírala cesta ke kon­ trole situace ve Středomoří. O několik dní později do Lyonu dorazil SS-Obersturmfuhrer Klaus Barbie. Na dosaženou hodnost byl poměrně mladý - bylo mu tehdy 29 let, nicméně mu byla svěřena rozsáhlá odpovědnost: byl jmenován náčelníkem Gestapa v Lyonu, třetím největším městě Francie. Svoji práci dělal dobře. Mluvil plynně francouzský, prakticky bez přízvuku. Ještě před svým nástupem pobýval v Lyonu jako obyčejný civilista, bez potíží se seznamoval s lidmi v kavárnách a vytvářel si obraz o obyvatelích města. Helmut Knochen jej pověřil proniknutím do odbojového hnutí a jeho rozbitím. Místní odboj platil za mimořádně silný. Dalším úkolem Barbieho bylo vytvoření 40členného Einsatzkommanda, které si svojí činností v Lyonu a jeho okolí získalo pověst obávané a nenáviděné jednotky. Z celé Barbieho vlády teroru a strachu je nutné zmínit především dvě udá­ losti. 2. června 1943 byl polední klid na severním předměstí Caluire narušen skří­ pěním brzd černých citroenů, z nichž na náměstí Palce Castellane vyběhla sku­ pina gestapáků. Na základě udání, jehož původce se nikdy nepodařilo zjistit, se Barbie dozvěděl, že v třípodlažní vile, patřící doktoru Frederikovi Dugoujonovi, se scházejí význační členové odboje. Měl sem docházet i jistý pan Martel, údajně trpící revmatismem. Policisté nejdříve Dugoujona kopli do břicha a poté začali mlátit dalšího muže nohou utrženou ze vzácného antického stolku. Hlavní zájem policistů se však soustředil na Martela. Měli k tomu pádný důvod. Pravé jméno tohoto muže, který se zde skrýval, znělo Jean Moulin (krycí označení „Max“). Moulin proslul jako jedna z nejvýznamnějších postav francouzského odboje. Od konce roku 1940 Moulin objížděl jižní Francii a organizoval sloučení od­ bojových skupin do jednotného hnutí Combat („Boj“). V roce 1942, po návštěvě

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

u Charlese de Gaulla v Londýně, byl opět vysazen na padáku nad Francií. Ve Francii měl, podle pokynů de Gaulla, založit celonárodní Conseil National de la Resistance (CNR, Národní odbojová rada). CNR se poprvé sešla v Paříži v květnu 1943. Schůzka byla jednou z posledních iniciativ Moulina před jeho zatčením, k němuž došlo o několik týdnů později. Gestapo jej nelidsky mučilo, nic však neprozradil. Nakonec jej, svázaného, naložili do vlaku a vezli do Německa. Cestou Moulin zemřel. Úmrtní list, který jeho rodina obdržela od správce kartotéky pařížského Gestapa, jako příčinu smrti uváděl zástavu srdce. Otázky, zda byl Jean Moulin skutečně vynikající postavou francouzského odboje a kdo jej mohl zradit, se staly v poválečných letech příčinou řady sporů. Co se působení Barbieho v Lyonu týče, je třeba zmínit především druhou událost, podstatně závažnější při poválečném posuzování Barbieho činnosti. Ve zprávě, kterou Barbie odeslal 6. dubna 1944 do Berlína, se psalo: „Dnes v ranních hodinách byla provedena razie v židovském dětském domově (Colonie ďenfants) v Izieu-Ain. Bylo zadrženo celkem 41 dětí ve věku 3-13 let. Dále byl zatčen židovský personál domova, celkem deset osob, z toho pět žen. Hotovost a další hodnoty zajištěny nebyly. Transport do Drancy proběhne 7. 4. 1944. Podepsán Barbie.“ Děti do domova odeslali rodiče z celé Francie, kteří si uvědomovali, jaké nebezpečí hrozí židovské komunitě. Na dvůr domova přijel konvoj náklad­ ních aut a dodávek. Personál domova střežila ozbrojená stráž, zatímco příslušníci SS a Milice, ozbrojené organizace vichystické Francie, pročesali dům a vyhnali

Dole: Průvodním jevem okupace Francie bylo mučení a zabíjení pod dohledem pařížského Gestapa. V září 1944 se po osvobození nalezla těla řady obětí, z nichž mnohé byly spáleny zaživa nebo zastřeleny, v budově ministerstva letectví, kde za okupace úřadovali Němci. Na snímku německý zajatec drží v rukou pruh látky, sloužící k převázání očí vězně před jeho zastřelením.

183

GESTAPO

z něj děti, které potom odvezli do Paříže. 30. června 1944 děti naložili do náklad­ ních vagónů a odeslali do Osvětimi, na smrt do plynových komor. Právě hromad­ ná vražda v Izieu motivovala proslulé lovce nacistů, francouzského židovského právníka Serge Klarsfelda, jehož otec zahynul v Osvětimi, a jeho protestantskou ženu německého původu, Beatu, k vystopování Barbieho a vynucení jeho návra­ tu do Lyonu. Na konci války si „lyonský řezník“ zajistil zaměstnání a ochranu u americké kontrarozvědky CIC (American Counterintelligence Corps), která ráda využila jeho policejní kvalifikaci a antikomunistické smýšlení, kterým byl pověstný. Tyto vlastnosti se v době studené války pokládaly za užitečné pro ochranu Západního Německa. Nakonec se Barbie pod záštitou CIC usadil v Jižní Americe, spolu se svojí že­ nou a dětmi. Usídlil se v Bolívii, kde v roce 1957 získal občanství. Žil si v relativ­ ním blahobytu pod jménem Klaus Altmann, přičemž sloužil diktaturám v Peru i Bolívii. Klarsfeldovi jeho totožnost odhalili v roce 1971, bolívijská vláda však odmítla vydat muže, o němž prohlásila, že je jedním z jejích občanů. Jeho vydání nebyla nakloněna ani Francie, neboť hrozilo, že by tento významný nacista mohl odhalit bývalé kolaboranty vichystického režimu, z nichž mnozí dosáhli význam-

DRANCY Nedostavěné sídliště Drancy na okraji Paříže bylo v prosinci 1940 vybráno jako vhodné místo ke zřízení největšího sběrného a tranzitního tá­ bora (Sammellager) pro deportaci Židů z Francie. Od července 1942 do srpna 1944 opustilo Drancy 62 deportačních vlaků, které odvezly kolem 61 000 Židů. Většina z nich zahynula v koncen­ tračním táboře Osvětim (Auschwitz)-Birkenau. Do 1. července 1943 Drancy spravovali Francouzi, i když nejvyšší kontrolní moc byla v rukou Sicherheitspolizei (Sipo) a SD. Od 2. července 1943 tábor převzal SS-Hauptsturmfúhrer Alois Brunner, odpovědný kromě jiného i za transport dětí z dětského domova v Izieu, nedaleko Lyonu, do Osvětimi. Před Brunnerovým nástupem měly francouzské židovské organizace a Červený kříž dovoleno posí­ lat lidem internovaným v Drancy potraviny a další věci pro ulehčení života. Brunner však poskytování humanitární pomoci nepovolil a ještě snížil potra­ vinové příděly vězňům. Dokud Němci nezakázali

184

náboženské obřady, bylo v táboře povoleno slavit židovský nový rok (Rosh Hashanah) a den pokání (Yom Kippur). Do začátku roku 1943 v táboře fungovala ilegální škola pro děti, poté však byla odhalena a násilím zrušena. Již v srpnu 1941 se v Drancy rozvíjela činnost odbojového hnutí. Do srpna 1943 se mu podařilo zajistit úspěšný útěk 41 vězňů. Hnutí plánovalo vytvoření únikového tunelu, který na tři směny budovalo 70 vězňů. Práce již byla téměř hotova, když Němci tunel odhalili a mnohé vězně vzápětí poslali na smrt. V noci z 15. na 16. srpna 1944, něco málo přes týden do chvíle, kdy k Paříži dorazili Spojenci, Němci v Drancy spálili všechny usvědčující doku­ menty a uprchli. Na místě zanechali 1543 vězňů. Kontrolu nad táborem převzal švédský generální konzul Raoul Nordling, který zajistil vězňům péči ze strany francouzského Červeného kříže. Na pa­ mátku deportovaných židů byl před jednou z hlav­ ních bran tábora v Drancy postaven pomník.

KONEC TŘETÍ ŘÍŠE

ného společenského postavení. Klarsfeldovi však vy­ trvali a Barbie byl nakonec do Francie vydán v roce 1983. O čtyři roky později stanul před soudem. Rozhodnutí uskutečnit soud s Barbiem se stalo terčem kritiky. Odpůrci soudního líčení argumento­ vali, že mnohé dokumenty Gestapa se ztratily nebo zničily. Na základě čeho potom chtějí soudit starého muže po tolika letech? Klaus Barbie nebyl žádný Eichmann, nebyl strůjcem konečného řešení, byl pouhým podřízeným Heinricha Himmlera a dosáhl hodnosti nejvýše SS-Obersturmfiihrera. Takových jako on byli po Evropě tisíce a nebyli souzeni, proč tedy právě on? Zastánci procesu těmto argumentům oponovali tím, že přinejmenším v Lyonu je možné soudu připomenout zavraždění dětí z Izieu a příběh Jeana Moulina. Jak se očekávalo, účast někdejších obětí nacistic­ ké zvůle, z nichž si mnohé nesly psychické a fyzické následky vyšetřování u Gestapa po celý život, byla výmluvnější než jakékoli dokumenty. Někteří svědci však o vystoupení před soudem řekli, že pro ně zna­ menalo velké psychické vypětí od chvíle, kdy spatřili Barbiho na lavici obžalovaných. Měl stále ten nepřítomný pohled a křečovitý úsměv, jaký u něho zažili před 40 lety, když je vyslýchal. Barbie si zjevně uvědo­ moval, že je usvědčen a na konci své cesty, a proto se příliš nesnažil se hájit. Soud jej nakonec odsoudil na doživotí. S rozsudkem zřejmě byli spokojeni nejen dosud žijící pamětníci násilí Gesta­ pa. V průběhu války, v době vichystického režimu, s Němci kolaborovali mnozí místní občané. Někdejší kolaboranti, které během líčení trápilo špatné svědomí, se nakonec nemuseli ničeho bát: Barbie neuvedl jediné jméno. Nikdo dnes zřejmě s určitostí neví, kdo zradil Jeana Moulina, i když se v poválečných letech vynořila řada podezření. Klaus Barbie zemřel ve vězení 23. září 1991. Je málo pravděpodobné, že by se v budoucnu ještě konal soud projednávající zločiny spáchané za 2. světové války. Dokonce již během prvních dní Evropy rozdělené studenou válkou začaly vzpomínky na válečnou dobu blednout. Gestapo zmizelo ze světa, avšak pře­ devším Židé, včetně současných potomků obětí holocaustu, na nacistické zločiny nezapomínají. Pro ty, kteří se dnes zajímají o kariéru a činnost lidí, jako byl Eichmann, Muller a Barbie, existuje po celém světě množství knih a dokumentů v muzeích. Jejich současná hodnota spočívá nepochybně v tom, že jsou výmluv­ nými důkazy nebezpečí a zla, jaké s sebou přináší diktatura obecně, především pokud disponuje represivní tajnou policií, která pomáhá prosazovat její politiku. Odkaz 2. světové války je varováním, které má trvalou platnost.

Nahoře: Mladý Klaus Barbie v uniformě Wehrmachtu. Při vpádu do Francie sloužil jako nižší armádní důstojník, poté vstoupil do služeb SD. V Lyonu měl jasně stanovený úkol: infiltrovat a zničit odbojové hnutí. Jeho soud uvítaly jeho tehdejší oběti, naopak někdejší kolaboranti se obávali, že hrozí jejich odhalení.

185

G ESTAPO

Dodatky VÝNOS„NOC A MLHA" Nechvalně známý výnos „noc a mlha“ (Nacht und Nebel Erlass), vydal na Vůdcův příkaz polní maršál Wil­ helm Keitel 7. prosince 1941 pro SD, Gestapo a Kripo. Vůdcovo nařízení opatřené Keitelovým podpisem bylo namířeno proti obyvatelům okupovaných území západní Evropy. Jeho účelem bylo uvěznění osob, které „ohrožo­ valy německou bezpečnost“. Ti, kterých se výnos týkal, měli zmizet a o jejich osudu se neměl nikdo dozvědět žádné přesné informace, což výstižně vyjadřoval název výnosu. Příbuzní zmizelých se neměli dozvědět nic o osudu svých blízkých, ani o místě jejich pobytu. Vydání výnosu vyplynulo z Hitlerova znepokojení bezpečnostní politikou. Nebyl spokojen se zatýkáním nepřátel Říše, mezi nimiž byli původně komunističtí odbojáři a jejich rodiny. Zatýkání Hitler pokládal za kontraproduktivní, neboť pouze podporovalo rozvoj občanských hnutí odporu. Keitel vydal směrnici vyklá­ dající Hitlerův výnos, kterou si zajistil své zařazení mezi nejtěžší válečné zločince před poválečnými soudy. Dokument, jeden z mnoha, které vytvořil norimberský soud v kapitole „nacistické spiknutí a agrese“, podává následující výklad výnosu: V principu je za zločiny proti německému státu trest smrti. Jsou-li tyto zločiny trestány odnětím svobody, pří­ padně doživotními nucenými pracemi, je třeba to pova­ žovat za projev slabosti. Účinného zastrašení lze dosáh­ nout buď nejvyšším trestem nebo tak, že příbuzní

odsouzence a občané obecně se nedozvědí nic o jeho osudu.“ Keitel později zašel ještě dále, když nařídil, že pokud nebude trest smrti vykonán do 8 dnů, musejí být vězni tajně přepraveni do Německa. Další dokumenty, zveřej­ něné později, sloužící jako podklad pro poválečné soudy s válečnými zločinci, doložily, že výnos „noc a mlha“ do­ plnila spousta dalších nařízení, které posvětily mučení a stínání vězněných mužů. Keitel na lavici obžalovaných k výnosu Nacht und Nebel podal nepřesvědčivé vysvět­ lení: „Byl projevem Vůdcovy vůle, vznikl po dlouhých úvahách." Keitel tvrdil, že výnos vydal po dlouhém vá­ hání, přičemž tvrdil, že byl jedním z nejhorších, jaký kdy musel vypracovat. Když se jej u soudu podrobně ptali na okolnosti vzniku výnosu, proč neodmítl jeho sestavení, prohlásil, že opakovaně žádal o zproštění svých povin­ ností v rámci OKW, nikdy však neodmítl splnit rozkaz, neboť všichni němečtí důstojníci a vojáci byli zákonem zavázáni k plnění posvátné „přísahy věrnosti Vůdci“. Muž, kterého jeho kolegové pohrdlivě přezdívali „Lakeitel“ (Lokaj Keitel) a „Nickesel“, podle dětské figurky, která neustále pokyvovala hlavou, byl naprosto loajální. Keitel byl obviněn, že Hitlerovi pomohl s vede­ ním agresivní války a ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jeho požadavek, aby byl vzhle­ dem ke své dosažené hodnosti popraven zastřelením, byl zamítnut. Byl oběšen v říjnu 1946.

UNIFORMY Obecně rozšířený názor, že příslušníci Gestapa, kteří zatýkali, vyslýchali a kruté mučili své oběti, nosili černé kožené pláště a klobouky se širokou střechou, odpovídá skutečnosti jen částečně. Ne všichni pracovníci Gestapa nosili civilní oblečení a jejich služební povinnosti neza­ hrnovaly jen brutální výslechy. Celní pohraniční služba (Grenzzolldienst), založená v říjnu 1933 a určená ke střežení německých hranic, byla záhy posílena nově vytvářenými jednotkami SS. O čtyři roky později se Reinhard Heydrich stal nejvyšší autoritou v záležitostech pohraniční policie, zatímco výkonná moc byla postoupena Gestapu. Gestapáci byli

186

při střežení hranic povinni nosit šedozelené služební uniformy, na rukávech opatřené páskou Grenz-Polizei. Německou hranici s částí Polska, která se na podzim roku 1939 dostala pod kontrolu Sovětského svazu, střežilo výlučně Gestapo. Rychlý postup německých vojsk v západním Polsku v roce 1939 si vyžádal vytvoření jednotek Selbstschutz (sebeobrana), odpovědných za ochranu německého majetku a německých občanů v Polsku, zřizování věznic pro válečné zajatce a střežení významných objektů. Heinrich Himmler, který se vždy velice staral o to, aby nikdo nezasahoval do jeho kompetencí, pozorně sledo-

DODATKY

val činnost této organizace, o níž tvrdil, že je druhem policie. Personál Selbstschutz tvořili příslušníci Gestapa, kteří zpočátku nosili civilní oděv, postupně však začali používat uniformy s černou polní čepicí s kovovým odznakem vpředu a emblémem SS po straně. Vstup na území Sovětského svazu přinesl Gestapu nové povinnosti. Všichni příslušníci Sicherheitspolizei (Sipo), bezpečnostní policie tvořené Gestapem a Kriminalpolizei (Kripo), museli nosit uniformy SD. Jejich zvláštní postavení prozrazovalo ozdobné lemování jejich rukávových odznaků. V době přepadení Polska Německo zřídilo šest Einsatzgruppen (operačních skupin). Einsatzgruppe A měla 1100 mužů, mezi nimiž byli i příslušníci mnichovského Gestapa. Odpovídali za potírání odboje, což v praxi zna­ menalo provádění hromadných poprav. Zpočátku nosili civilní oděvy, později šedozelené uniformy a vojenské nárameníky. To vyvolalo nevoli u jednotek Waffen-SS,

které se pokládaly za zvláštní elitu a cítily se dotčeny vším, co se dalo vykládat za porušení jejich výsad. Pří­ slušníci SD a Gestapa proto museli nosit nárameníky armády nebo Waffen-SS se zeleným lemováním, urče­ ným pro policejní jednotky. Později se jejich uniformy začaly opatřovat nárameníky, určenými přímo pro poli­ cejní jednotky. Příslušníci SD a Gestapa nosili šedozele­ né pláště SS, s nárameníky lemovanými stočenou šňů­ rou. Na začátku roku 1943, kdy se začal vývoj na frontě obracet proti Německu a materiální zabezpečení vojsk bylo čím dál problematičtější, přestaly se límcové nášiv­ ky a lemování nárameníků.dodávat Zdobné prvky unifo­ rem se postupně staly nedostupným luxusem. V létě 1944 se postupně sjednotily uniformy a vybavení důstoj­ níků, poddůstojníků a mužstva Sipo a SD. V polovině roku 1945 se uniformy u Gestapa rázem přestaly použí­ vat. Příslušníci Gestapa se vybavovali falešnými doklady a skrývali se jak jen mohli před spojeneckými soudy.

HODNOSTI SS A GESTAPA A JEJICH PŘIBLIŽNÉ ČESKÉ EKVIVALENTY Anwarter

čekatel

Sturmann

svobodník

Rottenfiihrer

desátník

Unterscharfiihrer

četař

Scharfiihrer

rotný

Oberscharfiihrer

šikovatel

Hauptscharfiihrer

vrchní šikovatel

Sturmscharfiihrer

starší vrchní šikovatel (po 15. letech služby)

Untersturmfuhrer

poručík

Obersturmfiihrer

nadporučík

Hauptsturmfiihrer

kapitán

Sturmbannfiihrer

major

Obersturmbannfiihrer

podplukovník

Standartenfuhrer

plukovník

Oberfiihrer

starší plukovník

Brigadefiihrer

generálmajor

Gruppenfiihrer

generálporučík

Obergruppenfuhrer

generálplukovník

Oberstgruppenfiihrer

armádní generál

Reichsfiihrer-SS

říšský vůdce

187

G ESTAPO

Glosář Abwehr: zpravodajská služba německé armády, vedená admirálem Wilhelmem Canarisem. Admirál byl poklá­ dán za účastníka spiknutí proti Hitlerovi, které vyústilo v červenci 1944 v pumový atentát. Einsatzgruppen: mobilní ozbrojené policejní jednotky, tvořené příslušníky Sipo, SD, SS a Gestapo. Jejich úko­ lem bylo zatýkat a popravovat na okupovaných územích na východě Evropy osoby považované za nepřátele Říše. Soustředily se především na pronásledování Židů, činitelů komunistických stran, cikány, politické předsta­ vitele a inteligenci. Každou jednotku Einsatzgruppe tvořilo několik podřízených útvarů, označovaných jako Einsatzkommando.

Gauleiter: župní vedoucí. Nejvyšší lokální představitel nacistické strany v územních celcích (župách) v Německu, Polsku, Rakousku a v Cechách a na Moravě. GeheimeFddpolizei (GFP); tajná vojenská policie. Vznikla v roce 1939 na podnět polního maršála Wilhelma Keitela, náčelníka OKW. Příslušníci tajné vojenské policie zpravidla nosili civilní oděv. Úkolem GFP byla kontrašpionáž, boj proti sabotážím, pátrání po podvrat­ ných živlech a boj proti nepřátelské propagandě. GFP rovněž pomáhala armádní justici při vyšetřování pro účely vojenských soudů.

Kriminalpolizei (Kripo): kriminální policie stíhala pa­ chatele nepolitických zločinů. Podobně jako Orpo nebo Sipo, také Kripo formálně fungovala nezávisle na Gesta­ pu a SD, ve skutečnosti se však časem dostávala do stá­ le větší podřízenosti Heydricha a plnila úkoly souvisejí­ cí s činností Gestapa. Oherkommando der Wehrmacht (OKW): vrchní velení branné moci vytvořil Hitler v roce 1938 jako náhradu za ministerstvo války, zřízené v éře Výmarské republiky. OKW řídil polní maršál Wilhelm Keitel. OKW bylo roz­ děleno na tři sekce a kontrolovalo všechny součásti ozbrojených sil, včetně vojenské rozvědky, čili Abwehru. OKW odpovídalo za činnost jednotlivých druhů vojsk a služeb a zajišťovalo plnění požadavků politické­ ho vedení. Hitler v podstatě považoval OKW za vojen­ ský štáb, odpovědný za předávání jeho rozkazů různým součástem armády.

188

Ordnungspolizei (Orpo): pořádková policie. Fungovala nezávisle na Gestapu a Sipo a zabývala se občanskými záležitostmi, jako řízením dopravy, hlídkováním a běžnou policejní prací. Na okupovaných územích se však Orpo podílela na činnosti jednotek Einsatzgruppen. Reichsfuhrer-SS: říšský vůdce SS. Tento titul používal Heinrich Himmler jako vrchní velitel SS a Gestapa.

Reichsleiter: říšský vedoucí. Titul členů výkonného výboru nacistické strany. Nejznámějším z nich byl Martin Bormann. Reichsicherheitshauptamt (RSHA): Hlavní říšský bezpeč­ nostní úřad. Vznikl v roce 1939 jako sdružující organiza­ ce pro všechny nevojenské zpravodajské služby, včetně SD, Kripo a Gestapo. V čele úřadu stál původně Rein­ hard Heydrich, po jeho zavraždění na jeho místo na­ stoupil Ernst Kaltenbrunner.

Schutzstaffd: SS, ochranné oddíly. Původně plnily funkci Hitlerovy tělesné stráže, později v rámci organizace SS vznikly i ozbrojené jednotky (Waffen-SS). Do konce války bylo vytvořeno téměř 40 divizí SS, které byly nasazeny především na východní frontě.

Sicherheitsdienst (SD): bezpečnostní služba. SD plnila funkci zpravodajské služby nacistické strany. Gestapo plnilo funkci tajné státní policie, ve skutečnosti však obě organizace spolu úzce spolupracovaly. Sicherheitspolizei (Sipo): bezpečnostní policie. Oficiálně byla tato složka vládní policejní organizací, nepodléha­ jící SS, ve skutečnosti však úzce spolupracovala s SD a Gestapem, které v podstatě plnily úlohu politické policie. Sturmabtdlung(SA.): úderný oddíl. Příslušníkům organizace SA se přezdívalo „Hnědé košile“. SA byla organizací uniformovaných Hitlerových stoupenců. SA založil v Mnichově v roce 1921 Ernst Rohm jako strážní službu, chránící nacistické řečníky a zajišťující pořádek na stranických schůzích. V roce 1934 byly během „Noci dlouhých nožů“ zavražděni vedoucí představitelé SA, včetně Ernsta Róhma. SA tím ztratila postavení vlivné politické síly.

GLOSÁŘ A POUŽITÁ LITERATURA

Použitá

literatura

Aronson, Shlomo, Beginnings of the Gestapo System. Jeruzalém, Israel Universities Press, 1969 Black, Peter R., Ernst Kaltenbrunner: Ideological Sol­ dier of the Third Reich. Princeton, New Jersey, Prin­ ceton University Press, 1984 Bower, Tom, Klaus Barbie: Butcher of Lyon. Londýn, Michael Joseph, 1984 Calic, Edouard, Reinhard Heydrich. Londýn, Military Heritage Press, 1982 Delarue, JACQUES, The History of the Gestapo. Londýn, Macdonald, 1964 Dawidowitz, Lucy, The War Against The Jews, 1933-1945. Londýn, Bantam Books, 1975 Deschner, Gunther, Heydrich: The Pursuit of Total Power. Londýn, Orbis, 1978 Gallo, Max, The Night of The Long Knives. Londýn, Harper&Row, 1972 Gisevius, Hans Bernd, To the Bitter End. Londýn, Jonathan Cape, 1948 Gilbert, Martin, The Holocaust: The Jewish Tragedy. Londýn, Collins, 1986 Graber G. S„ History of the SS. New York, D.McKay, 1981 Headland, Ronald, Messages of Murder: a Study of the Reports of the Einsatzgruppen of the Security Police and the Security Service. 1941-1943. Rutherford, New Jersey, Fairleigh Dickinson University Press, 1992 Hohne, Heinze, Canaris. Londýn, Secker&Warburg, 1979 Hoffmann, Peter, Hitler’s Personal Security. Londýn, Macmillan, 1979 Johnson, Erica., Nazi Terror, the Gestapo, Jews and Ordinary Germans. New York, Basic Books, 1999. McDonald, Callum, The Killing of SS Obergruppenfiihrer Reinhard Heydrich. Londýn, Macmillan, 1989 Manvell, Roger a Heinrich Frankel, The July Plot. Londýn, Bodley Head, 1964 Mason Herbert Molloy, To Kill Hitler: The Attemts on the Life of Adolf Hitler. Londýn, Michael Joseph, 1978 Neave, AlREY, Nurenberg: A Personal Record of the Trial of the Major War Criminals. Londýn, Coronet Books, 1978 Padfield, Peter, Himmler: Reichsfiihrer-SS. Londýn, Macmillan, 1990 Reitlinger, Gerald, The Final Solution: the Attempt to Exterminate the Jews of Europe, 1939-1945. Northvale, New Jersey, J. Aronson, 1987

Reitlinger, Gerald, The SS: Alibi of a Nation, 1922-1945. New York, Da Capo Press, 1981 Ritchie, Alexandra, Faust's Metropolis. A History of Berlin. Londýn, HarperCollins, 1998 SACHS, Ruth, Adolf Eichmann: Engineer of Death. New York, THE Rosen Publishing Group, Inc., 2001 Schellenberg, Walter, The Schellenberg Memoirs. Londýn, Andre Deutsch, 1956 Shirer, William, Rise and Fall of the Third Reich. Londýn, Secker&Warburg Sweets, John E, Choises in Vichy France: The French under Nazi Occupation. Oxford, Oxford University Press, 1986 Wheeler Bennett, Sir John, The Nemesis of Power: the German Army in Politics, 1918-1945. Londýn, Macmillan, 1953 Wighton, Charles, Eichman: His Career and Crimes. Londýn, Odhams Press Ltd., 1961

UŽITEČNÉ WEBOVÉ STRÁNKY www.einsatzgruppenarchives.com Stránka podrobně informuje o mechanizovaných vražed­ ných jednotkách, působících v Sovětském svazu na území dobytém Němci. K dispozici jsou zde oficiální zprávy, nařízení a statistiky, dále svědectví přímých účastníků událostí na okupovaných územích a fotografie.

www.ghil.co.uk Německý historický ústav v Londýně (German Histori­ cal Institute London, GHIL) je nezávislou akademickou institucí, zkoumající moderní německé dějiny. www.topographie.de Oficiální stránka Ústavu topografie teroru. Tato organi­ zace poskytuje informace o historii nacionálního socialis­ mu a jeho zločinech. Lístav organizuje výstavy a další akce v Berlíně (v místech, kde kdysi stávala ulice Prinz-Albrecht-Strasse) a v dalších německých městech.

www.wienerlibrary.co.uk Bohatý zdroj informací o moderních německých ději­ nách. Vídeňská knihovna se specializuje na novodobé dějiny židovství a vzestup a pád Třetí říše. Disponuje také rozsáhlými zdroji informací k antisemitismu a pová­ lečnému Německu. Knihovna nabízí knihy, periodické tiskoviny, nevydané paměti, originální dokumenty, svědecké výpovědi, rešerše z denního tisku, fotografie, videozáznamy a multimediální nosiče.

189

GESTAPO

Rejstřík 2. světová válka, příprava 45-46

Abwehr 144, 57, 127 sledování 142 pád 127, 141-4 Alquen, Gunther d‘ 55 Amsterdam německá okupace 80-3 Židé 82-3, 84 Amtsgruppe Ausland 144 anšlus 67-71 Armia Krajowa 123 Artur Nebe 129,130 Auschwitz 100, 101, 181

Bach-Zelewski, Erich von dem 161-2 Barbie, Klaus 182-5 Bavorsko, souboj s politickou opozicí 31-2 Beck, Ludwig 128, 149 Belgie německá okupace 83-4 informátoři Gestapa 172 Židé 83-4, 172 Belsen 101 Belzec 101 Berlín Hitlerovy poslední dny a sebevražda 165-169 razie v domě Karla Liebknechta 10-11 Prinz-Albrecht-Strasse 8 41,62-5, 139, 178 Reichstag, požár (1933) 10, 11, 12 Sověti v Berlíně 161 Best, Werner 121 Bílá růže, hnutí studentské 136-141 Blesk, operace 132-4 Blomberg, Werner von 37, 42 aféra 43-4 Blumenkamp, Paul 116 Bock, Fedor von 69, 75 Bohme, Karl 93, 112 Boineburg-Lengsfeld, Hans, svobodný pán 151 spiknutí proti Hitlerovi (1944) 128, 145,159 Bómelberg, Carl 85 Bonhóffer, Dietrich 143 Bormann, Martin 164, 165, 166-7 Bovensiepcn, Otto 120 Brandt, Heinz 147 Brandt, Ursula 116 Braunchitsch, Walther von 45 Braunová Eva 167, 169 Brunner, Alois 184

190

Búhler, Josef 79 Canaris, Wilhelm 57, 127-128, 130, 131, 142, 157-8 Collomp, Paul 116 Conseil Nationale de la Resistance (CNR) 185 Cechy a Morava, protektorát 71 Heydrich, zastupující říšský protektor 93-7, 103-106 Heydrich, atentát 106-115 Židé 89-90 odboj 93 viz také Československo Čeká 8

Československo německá okupace 71-3 Židé 89-90 viz také Čechy a Morava, protektorát Čurda, Karel 111-13,114,115

Židé 86-7, 184

Maquis 116-118 represe 115-118 odboj 115-116,182-183 vichystická Francie 88, 115, 182 Frank, Anně 82, 83 Frank, Hans 76, 77, 78, 79, 80, 125 Frank, Karl Hermann 71-2, 93, 95 po atentátu na Heydricha 112, 114, 115 Freikorps 12, 14, 15 Freisler, Roland 140, 154 smrt 158 Frick, William 23 Fritsch, Werner svobodný pán von 39, 42, 44, 45 Fromm, Friedrich 148-9 Fúhrer 35

Ebert, Friedrich 16 Eichmann, Adolf 65-7, 68-9 konference ve Wannsee 99-100 útěk a vypátrání 179-180,181 poprava 181 židovská otázka 87-8,89-90, 177, 180-1 soud 180, 181 Eicke, Theodor 76 Einsatzgruppen 73,91-2 Eisenhower, Dwight D. 165 Eliáš, Antonín 94 Elser, Johann Georg 49 Epp, Franz Xaver Ritter von 14, 30 Ernst, Karl 40

Gabčík, Josef 106-107, 108, 113, 115 Galen, Hans Clemens von 136 Gdaňsk 76 Geheime Feldpolizei 119 Geissler, Hugo 115 Giesler, Paul 139 Gilbert, Gustav 177 Gisevius, Hans Bernd 41, 130-131, 158, 159 Glivice, přepadení vysílače 46-8 Goebbels, Joseph 7, 41-2, 127 pronásledování Židů 61 Górdeler, Carl Friedrich 128-130 útěk a poprava 159 Goring, Hermann 7, 25, 50, 148 před Norimberským tribunálem 174-5 smrt 178, 179 konečné řešení 88-9, 175 první setkání s Hitlerem 13-15 Gestapo 21-2 a Hitlerovy poslední dny 166 a Noc dlouhých nožů 40 předválečný antikomunismus 10-11, 12 vzestup 12-15, 17, 20-21, 23 soupeření s Himmlerem 32-3 Graff, Otto 56 Greim, Robert Ritter von 167 Guderian, Heinz 162

Fegelein, Hermann 148 Fleischer, Oskar 113 Formis, Rudolf 46 Francie spiklenci 151-2 pád 84-7

Haften, Werner von 147, 149 Halder, Franz 75, 131 Henlein, Konrad 71 Hess, Rudolf 7, 20 Norimberský tribunál 174 pivnicový puč 18

Dachau 30, 31-2, 67, 70, 99, 101 Daluege, Kurt 27, 32-3 Dannecker, Theo 87 Degrelle, Leon 169 Dánsko 120-2 Diels, Rudolf 21,35,42-3, 63 Dietrich, Josef „Sepp“ 27 Distomo 119 Dohnanyi, Hans von 133, 142, 143, 157 Dollfuss, Engelbert 68 Dónitz, Karl 169, 170 Drancy 184 Duckwitz, Georg 121

REJSTŘÍK

Heydrichová, Lina 97, 104, 105, 129 Heydrich, Reinhard 51, 53 zastupující říšský protektor 93-7, 103-106 atentát 106-110 odplata za atentát 110-115 a Daluege 32-3 likvidace SA 37-43 Francie 84-5 přepadení vysílače v Glivici 46-7 a náboženství 56 vzestup 26-30 Salón Kitty 44, 45 operace ve Venlo 49-50 konference ve Wannsee 97-8 Himmler, Heinrich 50, 53, 116, 127 odpor proti nacismu 138 anšlus Rakouska 68 pivnicový puč 18,19 smrt 171,172-3 blouznění 162-3, 169-170 konec války 163, 164-5, 166-7, 169-173 konečné řešení židovské otázky 98, 124 atentát na Hitlera v roce 1944 149-150, 151, 161 atentát na Heydricha 109-110 Polsko 77-78 politická opozice v Bavorsku 31-2 Praha 95-96 povstání na Slovensku 162 Reichsicherheitsdienst (RSD) 119 mocenský vzestup 25-9, 31 soupeření s Góringem 32-3 SS 35 Himmler, operace (přepadení vysílače v Glivici) 46-48 Hindenburg, Paul von Beneckendorf und von 8, 9, 11 Hinkler, Paul 35 Hitler Adolf příprava atentátu (1939) 48-9 příprava atentátu (1943) 132-5 příprava atentátu (1939) 145-159 Heydrichův pohřeb 109 Rakousko 67-8 pivnicový puč 17,18 tělesná stráž 34 kancléř 8,9, 10,20, 22,50 spiknutí proti 127-159 Československo 71, 73 poslední dny a sebevražda 165-9 Mein Kampf 20, 67-8, 72 plány na expanzi Říše 43 Polsko 75-77 soud a vězení 18-19, 20 Hlinková garda 90 hnědé košile viz Sturmabteilung hnutí Bílá růže 137 Hoffmann, Hans 155 Hoffmann, Karl Heinz 120 Hóppner, Erich 149

Hóss, Rudolf 181 Huber, Kurt 136, 137, 141 Huppenkothen, Walther 150 Chamberlain, Neville 71

Izieu-Ain, zavraždění dětí 184 jednotky umrlčích lebek 99 Jodl, Alfred 169 Jung, Edgar 38-39

Kahr, Gustav Ritter von 17 Kaltenbrunner, Ernst 152, 154, 155, 164 Norimberský tribunál 174, 175 až 177 poprava 177-178 katolictví 58 Keitel, Wilhelm 45, 147 Norimberský tribunál 174 KGB (výbor státní bezpečnosti) 8 Klarsfeldovi, Serge a Beate 184 Kluge, Gunther von 133,156 Knochen, Helmut 50, 85, 87, 164, 165 Komorowski, Tadeusz „Bor“ 123, 161 koruna sv. Václava 103 Krancke, Theodor 151 Krebs, Albert 25-26 Kreisauer Kreis 144, 145 Krenzki, Kurt von 90 Kripo 54 Kristallnacht 60-61 Krohner, Wolhelm 158 křišťálová noc (Kristallnacht) 60-1 komisařský rozkaz 90-2 komunisté 10-12, 15, 16, 23 koncentrační tábory 92, 101 Osvětim (Auschwitz) 100 Dachau 30, 31-2, 67, 70, 99, 101 počty obětí 101 konečné řešení 87-9, 98, 180-181 Kubiš, Jan 106, 107, 108, 113, 115 Lahousen, Erwin 133 Langbehn, Carl 163 Lange, Rudolf 98-99 Laube, Horst 116 Laval, Pierre 88 Ležáky 111 Lidice, zničení 110-113 Lidový soud 140,153-155,156 Leibstandarte-SS Adolf Hitler 34 Lossow, Otto von 17 Lubbe, Marinus van der 11,12 Ludendorf, Erich 17, 19 Madagaskar, plány na deportaci Židů

87-88 Maďarsko, židovští vězni 177 Maquis 116-118

Mathieu, Georges 116 Mein Kampf (Hitler) 20, 67-68, 72 Milch, Erhard 69 Milorg 119-120 Mohe, Egon 140 Moltke, Helmuth James von 144, 145 Moravec, František 106 Moulin, Jean 182-183 Mouvement Social Revolutionnaire (MSR) 86 Muller, Heinrich 33, 47-8, 54, 55 Můller, Josef 143 Mnichov pivnicový puč 16-19 konference (1938) 71 Mussolini, Benito 146 náboženství 56-57, 143 nacisté, vzestup 22, 23, 31 Naujocks, Alfred 46—48, 50-51 Neave, Airey 176-177 Nebe Artur 129, 130 Nizozemí, okupace 80-84 Nizozemí 80-2 Židé 82-3, 84, 85 Neurath, Konstantin svobodný pán von 71,93 Niemoller, Martin 56, 57 Noc dlouhých nožů 39, 40 Norsko 118-120 Novemberverbrecher 13 Norimberk mezinárodní tribunál 173-178 stranický sjezd (1933) 135 NSDAP 13

Oberg, Karl Albrecht 100-101, 115, 164, 165 Oberkommando der Wehrmacht (OKW) 45 Obrana národa 106 odboj Francie 115-116,182-183 Norsko 118,119,120 Polsko 123-125 Sovětský svaz 90, 122 Německo, Bílá růže 136-141 Ochrana 7 OGPU (sovětská vojenská rozvědka) 8 Ohlendorf, Otto 124,125,173 Olbricht, Friedrich 132, 144, 147, 148, 149 Oster Hans 128, 129, 132, 142, 143 poprava 158 Osvětim 100, 101, 181 Panks, Gunther 120 Pannwitz, Heinz von 109, 114—115 Papen, Franz von 19, 20, 38 partyzáni

191

G ESTAPO

Paříž 86 oběti Gestapa 183 sovětští 122 viz také odboj Payne Best, S. 50, 51 Petain, Henri Philippe 84, 88, 89 pivnicový puč 16-19, 20 plynové dodávky 99, 124 Polsko německý vpád 75-77 germanizace 77-80 Židé 75, 76-79,99, 123 odboj 123—125, 161—162 varšavské povstání 161-162 Popitz, Johannes 163 Pražský hrad 71,95, 103 Prinz-Albrccht-Strasse 8 41,62-65, 139, 178 vězení 64 Probst, Christopher 137,141

Quisling, Vidkun 120 Rakousko, anšlus 67-71 Rastenburg, atentát 145-159 Ranter, Hanns Albin 81-82 nizozemský odboj 178-179 poprava 178 Reichssicherheitsdienst (RSD) 119 Reichsicherheitshauptamt (RSHA) 53-54 Reichstag požár 10, 11, 12 vztyčení sovětské vlajky 161 Reichswehr 14 Reitsch, Hanna 166, 167 Ribbentrop, Joachim von 45 Norimberský tribunál 174 poprava 177 Rinnan, Henry Oliver 119 Roder, Manfred 142-143 Rohm, Ernst 12, 15-16,30 pivnicový puč 18,19 pád 37-38,39-40 Rommel, Erwin 156, 157 Rosenberg, Alfred 98 Rostock, Max 112 Rotě Kapelle (Rudý orchestr) 142 RSD (Reichssicherheitsdienst) 119 RSHA (Reichsicherheitshauptamt) 53-54 Rundstedt, Gcrd von 76 Rusko, tajná police 7-8

Řecko, partyzáni 119 říšský protektor 93-94 SA viz Sturmabteilung Salón Kitty 44, 45

192

Schaub, Julius 148 Schellenberg, Walter 50 zatčení Canarise 157-158 Norimberský tribunál 178 Heydrich 51 Hitler v Praze 71 kancelář 65 Schlabrendorff, Eabian von 133, 135 přežití 158-159 mučení 150

Schleicher, Kurt von 14, 20, 40 Schmidhuber, Wilhelm 141 Schollovi, Hans a Sophie 135-141 Schulenburg, hrabě Friedrich von der 156 Schulze-Boysen, Harold 68, 69 Schuschnigg, Kurt 68, 69 Schutzhaft 101 Schutzstaffel 10,35 tělesná stráž Adolfa Hitlera 34 časopis 55 Schwarze Front 46 Schwarze Korps, časopis 55, 60-61 SD (Sicherheitsdienst) 29, 46—47, 54 Sippenhaft (kmenová odpovědnost) 152 Slovensko, povstání 162 Seisser, plukovník Hans von 17 Seyss-Inquart, Arthur 69, 79, 81 Smolensk, atentát na Hitlera 132-134 Sobibor 101 SOE (Special Operations Executive) 106, 118 Sommer, Hans 87 Sovětský svaz Einsatzgruppcn 91,92 Židé 92 odboj 90, 122 Spartakovci 15 Special Operations Executive (SOE) 106, 118 Speer, Albert 169 Stasi 7 Stabswache 16 Stahleckcr, Franz Walter 72-73 Stahlhelm (Ocelová přilba) 23 Stauffenberg, Claus von 143-150 Stevens, R.h., 50, 51 Stieber, Karl 8-9 Stosstrupp 16 Strasser, Gregor 41—42,43 Strechenbach, Bruno 79 Streicher, Julius 144 Stresemann, Gustav 16 Stroop, Júrgen 123 studentské hnutí protinacistické 136-141

Sturmabteilung 12, 13, 14,34-35 likvidace 37-43 Sudety 71 Swieciski, Leon 123-134, 125 Szepansky, Wolfgang 63

Thalmann, Ernst 63 Treblinka 78 Trepper, Leopold 142 Tresckow, Henning von 132—133, 143-144 Ukrajina, činnost Einsatzgruppcn 124

Valčík, Josef 106, 107 Valkýra, operace 146, 147 Varšava ghetto 78, 79, 123 odboj 124-125, 161-162 povstání 161-162 Venlo, operace 49-51 vyhlazovací tábory 78 Výmarská republika 9

Wagner, Eduard 75 Wannsee, konference 97-101 Weisse Rose (Bílárůže) 136-141 Wessel, Horst 13 Wett, Oloff De 69-70 Wisliceny, Dieter 90 Witiska, Josef 162 Witzleben, Erwin von 131, 132, 153, 154, 155 Wolff, Karl 53, 164, 165 Wood, John 177

zmocňovací zákon 22, 23 Židé Abwehr, organizace útěku z Německa 141-2 Rakousko 68-9, 70-71 Belgie 83-4, 172 Čechy a Morava 89-90 smrt v plynových dodávkách 99, 124 konečné řešení 87-9, 98 Francie 86-7, 184 Německo 58-63, 141-2 Maďarsko 177 Nizozemí 82-3, 84, 85 deportace na Madagaskar 87-88 Polsko 75,76,78-79,99, 123 Sovětský svaz 92 Ukrajina 124 viz také koncentrační tábory židovské rady 78

Kniha seznamuje s podrobnostmi dějin nacistické státní policie, její organizační strukturou, jejími vedoucími představiteli, krutými metodami a zánikem v troskách poražené třetí říše.

Svědectví očitých svědků přibližují postupy a prostředky používané gestapem, udavačství, mučení a deportace do koncentračních táborů. 120 fotografií dokumentuje význačné osobnosti, události a oběti dvanáctileté hrůzovlády gestapa.

www.svojtka.cz|

SVQ|TKA8£o. NAKLADATELSTVÍ

9 788073 520779